Věčnost v agónii

Ředitel Dragan Rosvodiz

Bolest.
Chlad.
Zoufalství.
Žal.
Nevím, jak dlouho to už je... tady v této jeskyni není žádného slunce, abych mohl určit, kolik dní od začátku té hrůzy uplynulo... kolik měsíců... let.
Kadopádně, je to příliš dlouho, abych nezačal zapomínat. Zapomínat na pohlazení mírného vánku, na chuť jahod, nebo už jen na obyčejný lidský hlas. Tady v této temnotě pro mě nebylo nic jiného, než chlad a bolest, kterou jsem si dříve jen stěží dokázal vůbec představit. Jako by se vše dobré postupně vytratilo i když jsem se to snažil udržet ze všech sil... Nezbyla mi nic než bolest. Snad jen ona mi připomínala že skutečně ještě žiji.

Už mi nezbyly žádné emoce, žádné slzy pro mé syny... Ne, oni za nic nemohli. Ásové je do toho zatahovat neměli! A přece jednoho proměnili v nestvůru, aby svého brata v afektu rozsápal po celé jeskyni. Ještě teď jdou vidět cákance krve a zohavené ostatky poházené kolem. Už to musí být celé věky, ale stále mi v uších zní jeho křik, jako vzdálené dunění oceánu na severských fjordech.
Už mi nezbyl žádný hlas, abych mohl křičet bolestí či zármutkem, ani vůle, která by k tomu byla zapotřebí. Jsem snad už konečně... zlomený? Tak jak chtěli? Mám dost důvodů k tomu, abych je všechny do jednoho nenáviděl, ale co je mi to teď platné? Nemám jak se dostat pryč... Okovy které mě poutají přestojí mé schopnosti, uši strážců jsou hluché k mým slovům a jejich mysli tvrdé a nepoddajné, jako kámen.

Kdo by si pomyslel, že i zrůdy, jako já, také mohou někoho milovat...? Ale co se s nimi stane, když jim i to málo dobra v životě seberete? Přemýšlel jsem, mezi tím, co jsem se klepal zimou v té temné díře, kam mě před stovkami let hodili. Co jiného jsem mohl dělat?
Očima jsem zabloudil vzhůru k jedu, který se zase pro jednou seskupoval do kapičky, aby opět dopadl na mé tělo a zase mě odměnil bolestí. Ne, prosím... Už ne... Zoufale jsem zíral k zelené tekutině. Nemohl jsem se ani hnout, byl jsem pevně přivázaný. Mohl jsem snad jen sledovat jak se kapka uskupuje a psychicky se připravit.
Můj vzhled byl stejně bídný, jako má psychika, takže... je to opravdu dost zlé.

Světlo v temnotě

Profesor Leo Kabai

Mezi smrtelníky se říká, že až se osvobodí z pout, nastane Ragnarök, konec světa. A on nyní přicházel, aby jej jeho sevření zbavil.
Poklekl a položil holou dlaň ke zmrzlé zemi. Cítil Lokiho magii proudící půdou, jak rozechvívá zemi v bolestné agónii jejího vězně. Šeptala o jeho pocitech, o jeho vzpomínkách, o jeho rezignaci. Napřímil se a tvář mu zvlnil úsměv. Ano, blížil se.
Vykročil vpřed. Loužičky v jeho stopách pokryla tenoučká ledová vrstva, když si sever znovu bral do sevření, co si on svým žárem ukradl.
Kolik šancí za svůj život dostal a kolik jich zneužil pro své záměry? V plném rozsahu to věděl jen Loki sám. I přesto nyní dostane další z nich. Poslední z posledních, protože pokud selže, pokud se neovládne, stáhne ke dnu nejen sebe, ale i všechno, co on celé roky budoval.
Vstoupil chřtánem jeskyně do jejích útrob a zatarasil cestu dopadajícímu světlu. Kousavý mráz ustoupil síle jeho vnitřního žáru a temnotou zavanula vůně hořícího ohně.
Byl ubohý, stín sebe sama, vzdálený tomu, čím před staletími býval. Viděl bělmo Lokiho očí, jak vytřeštěně sleduje další rodící se kapku. Tichá zapomenutá Sigyn, ta, jež doposud zachytávala ty předchozí, klečela odvrácená v koutě a vylévala plnou misku. Mávl lhostejně rukou a vše kromě Lokiho ztuhlo v čase uprostřed pohybu.
Kapka jedu zamrzla jen pár centimetrů od Lokiho tváře.

NOVÝ ŠKOLNÍ ROK

Oceán duněl.
Bouřil se a čtyřmetrové vlny narážely o skaliska. Pěna se rozstřikovala do závratných výšek. Země duněla a otřásala se pod nohama. Těžko říct, zda to bylo zemětřesení, nebo hromy blesků, které prozařovali oblohu jeden za druhým v pravidelném rytmu. Ani jeden nepadl na zem, všechny se soustředili na moře, zdá se, že i na jeden bod. Já stál vysoko nad tím. Potil jsem se a ledový, oceánský vítr mi do očí hnal sůl, bodal po těle. Nemohl jsem se hnout. V pasti. Šílený strach z výšek se projevil. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Věděl jsem, že blesk mne dříve či později zasáhne, ale kdy... KDY? Chci to mít za sebou.
"Tak pojď!" Zaječel kdosi, ale nebyl jsem to já. Ten hlas byl divný. Cizí. Silnější, hlubší, nebezpečný. "S radostí." Zaskučel vítr. Šílený smích a záblesk světla. A já padám. Padám. Snažím se zachytit. Nejde to. Nikdo mě nedrží. Rychlost sílí. Zem pode mnou, to jediné zastaví můj pád. Vítr mi bere slova z úst. Myšlenky z hlavy. Nejde nic dělat. Jsem sám. Až pak kdosi zařval.


Byl to Sappy. Poznám ho vždycky. Posadil jsem se rozhlédl. Všude byla voda. Jak se... Cože? Chvíli jsem nechápal, proč. Usnul jsem v bazénu? Ne. Tu vodu jsem přivolal sám. Uviděl jsem obrovského lva, jak na mě hledí a snaží se dostat ven z místnosti. To on řval. Jeho křik vždycky přivede pomoc. Rychle jsem donutil vodu přemístit se jinam. Já se neutopím, ale jak Sappy... Jedna myšlenka stačila, aby se voda začala hrnout z okna ven. Divím se, že kvůli tlaku neprasklo už dřív. Jako v tranzu jsem hleděl na lva, který kašle vodu a mění se na malé kotě. Plavat neumí a tvrdí, že se to i přes nátlak okolí nenaučí. Prská, snaží se vstát. Dívá se na mě. Ne naštvaně, ale poděšeně. "Bráško, jsi v pořádku?" Ptát bych se měl já, ale ta slova zazněla z jeho hlavy. Jen jsem krátce kývl. Všechno na mě je mokré. Oblečení, deka. Vlastně celá místnost je promočená. Proč se mi to děje?
Proč voda vždycky přijde, když mám noční můry? Promnul jsem si spánky. Jsem strašně unavený, i když jsem spal celkem dlouho. Strýček nebude mít radost. Rozhlédl jsem se. Ne. Z tohohle nebude mít určitě radost. Obvykle se mi takové věci nepovedou. Dokážu se krotit, ale moje "moc" si ve spánku, v mé nepřítomnosti dělá co chce. S čvactnutím jsem sebou práskl na postel. Dívám se do stropu, stále úplně mimo z toho snu, i toho probuzení. Sappy se nějak vzpamatoval a vyskočil ke mně, aby mě uklidnil. Usušil bych ho, ale nechci použít zase tu nebezpečnou věc.
Skoro jako bych se jí bál. Povzdechl jsem si a zcela vyčerpaný zase zavřel oči. Brzy někdo přijde. Bude se ptát. A já nechci. Ať mi dají všichni pokoj. Poslední dobou mám obavy, že s novým školním rokem přijde něco nového.
Děsivého. Možná je to jen tím, že poprvé budu opravdový student.

Ředitel Dragan Rosvodiz

Mohl jsem jen odvrátit tvář bokem, abych se vyhnul poškození očí, nebo výraznější části obličeje. Srdce mi zase bilo jako splašené a já pootevřel ústa, připraven zase uvolnit bolest v výkřiku.
Připadalo mi to, jako celá věčnost, než se kapka odpoutala a začala padat vzduchem na mou líci. Radši jsem zavřel oči.

Asi po pěti sekundách mi došlo, že se vlastně nic nestalo. Překvapeně jsem otevřel oči a zamrkal na kapku... a pak i na všechno ostatní v jeskyni. Copak se nakonec přeci jen dějí zázraky?
To ale není všechno. Něco se změnilo. Jako by se mi ze srdce začala vytrácet prázdnota a začalo ho naplňovat teplo... Stejně tak, ajko se mi zdálo, že se jeskyně rozjasnila.
Až po chvíli si všimnu muže u vchodu. Nevím, jak to udělal, ale je mi to ostatně jedno. Jsem rád, že to udělal.
"Co... Co chceš?" Optám se ho po chvíli a olíznu si rozpraskané rty, než si zase položím hlavu na kámen, abych se zadíval na kapku, která visí ve vzduchu, jako damoklův meč.

Žár a medvědí kůže

Profesor Leo Kabai

Loki vzhlédl a překvapeně se na něj zadíval. Jeho hlas skřehotal a dávno nepřipomínal tu podmanivost z pověstí. Stačilo by přitom trochu zahřát ten týraný orgán a svět by znovu podlehl.
Tušil, že dřív nebo později podlehne.
Poklekl, připravený na to, co mělo přijít. Mávl rukou, beze slova a bez reakce na Lokiho slova. Stalo se několik věcí naráz.
Sigyn překvapeně vyjekla, když se náhle ocitla spoutaná na Lokiho místě s neviditelným roubíkem v ústech. Její tělo se pokřivilo, změnilo proporce a získalo Lokiho podobu.
Ta zmrzlá kapka jedu nabrala tvář obětavé bohyně a nastoupila na její místo, nemluvná a neschopná jiné reakce než držet misku a vylévat její obsah.
Loki sám se ocitl v jeho náručí. Zesláblé zmučené tělo nic nevážilo a žár jeho těla tepající mu pod kůží vyšel zmrzlým kostem a svalům vstříc.
"Přišel jsem, abych ti nabídl další šanci," pronesl tiše a ani se nesnažil skrýt horkost dechu. Nikdy nepřijde na to, kým doopravdy je, nikdo toho ani s nápovědami nebyl schopen, dokud naplno nevyslovil své skutečné jméno.
Lokiho tělo náhle zakryla medvědí kožešina.

Ředitel Dragan Rosvodiz

Po chvilce mi oči zase spočinuli na neznámém cizinci, který ale najednou mávl rukou. Stalo se tolik věcí, že je mé zpomalené vnímání snad ani nemohlo postřehnout... Jediný vjem ale byl více než zřetelný. Teplo.
Boj tepla a chladu v mém těle způsoboval sladkou bolest, až jsem se otřásl a potichu zasténal. Bolest byla předzvěstí lepších zítřků, ale přeci jen... bude ještě trvat, než se vše vrátí ke starému a i tak se bojím, že se Ásům povedlo to, po čem toužili. Sygin jsem si nevšímal... zase.
Jeho slova mě zarazila, ale odmítal jsem se tím zaobírat. Opřel jsem si hlavu o vřelé tělo.

Pak na mě dokonce přistálo něco chlupatého, velkého a hřejivého. Roztřeseně jsem vydechl, zachumlal se do kožišiny a schoulil se do náruče.
"Proč?" Zeptám se ho i když je mi to teď jedno... Pro mě je nyní hlavní že vůbec existuje. A pomáhá mi, což by mě normálně ohromilo.

Nový školní rok

Waif

První náznaky Waifovy noční můry ucítil, sotva podlahu v mladíkově pokoji pokryly prvotní kapky vody. Zirnitra ztuhl uprostřed pohybu, až mu lávová vlna olízla černý bok.
Jako by i on sám slyšel dunění moře a rachot blesků. Zařval, magie školy zaduněla, ale ntentokrát ten sen svíral Waifa příliš pevně - Zirnitrův hlas k němu nedolehl.
Prudce, až nečekaně mrštně na jeho velikost, se postavil na svém žhavém lůžku a nyní už v lidské podobě se rozběhl do Waifových komnat. Zoufale se snažil přimět magii, aby mu pomohla vodu zastavit, ale vstříc mladíkově ohrožení si sotva dokázal zachovat chladnou hlavu. Na to ho příliš miloval.
Voda ustupovala, přesto se hnal dál a sotva pomyslel na to, že se mohl přemístit. Zastavil se až před Waifovými dveřmi a tady zaváhal. Mladík ho tam nechtěl, magie kolem jě se odmítavě chvěla, až Zirnitru zabolelo u srdce. Položil jen ruku na stěnu u dveří a skrz kámen začal pozvolna stahovat zbytky vody do svého těla. Z kůže se mu okamžitě vyvalila pára, ale uvnitř vše prosychalo, aniž by se jich dotkl jeho žár, a to bylo nejdůležitější.
Od chvíle, kdy začali mluvit o Waifově nástupu mezi studenty, se jeho stavy horšily. Nebyla to chyba umístit ho mezi ostatní? Zvlášť když se do profesorského sboru blížil ten muž. Promnul si kořen nosu. Nedávalo mu to už několik nocí spát. Mysl mu svíral neodbytný pocit, jako by se mu jedním dobře míněným rozhodnutím začalo všechno bortit pod rukama a on to nedokázal zastavit. Nedokázal ani ulevit rostoucímu vnitřnímu tlaku, aniž by neohrozil celou školu.
Stáhl ruku k tělu, otočil se na patě a zamířil zpátky do svých komnat.

Strýc

Slyšel jsem kroky a moc dobře věděl, komu patří. Rozmýšlel jsem se, jestli otevřít nebo ne. Sappy to vyřešil za mě. Měl bys za ním jít. Ten chodící gril se dokáže naštvat. Převrátil se a spadl z postele. Neušlo mi, že voda z pokoje zmizela. Nějak ale nemám energii se tím zabývat.
Nakonec jsem se rozhodl. Vyskočil jsem z postele a hodil na sebe mikinu. Je na ní nápis "Love DC" a je z mojí poslední návštěvy "civilizace." Vyběhl jsem na chodbu. Unavenýma očima sleduji chodbu a snažím se zvyknout si na světlo. Strýčku? Můj hlas zněl tak chraplavě až vyděsil i mě samotného. Nejraději bych zůstal zalezlý v posteli, ale bylo by nedospělé nebýt schopen čelit svým činům.
Nevím kolik je hodin, ale vím, že dnes už neusnu. Nesnáším sny.

Chyba? Možná.

Profesor Leo Kabai

"Je to zkouška," odpověděl tiše a nesnažil se zakrývat zjevné. Dřív nebo později by na to Loki se svojí inteligencí stejně přišel. Cítil vzadu na zátylku cizí, mocné oči dychtící po každé jejich chybě, která by mohla vést k pádu.
Chtěl mu vše vysvětlit teď a tady, ale nakonec se jen naprázdno nadechl a zase vydechl. Napřímil se a z místa je přemístil do svých komnat.
Jeho ložnice vypadala prostě. Tvořila ji místnost šestiúhelníkového tvaru s okny na třech stěnách. Proti nim ve dřevu vystupoval obrys dveří. Za okny se temněl magicky iluzorní les. Strop tvořil šestiboký jehlan s uťatou špicí a drobnými půlkruhovými okny. Z nábytku jeho hájemství dominovala postel se dvěma kulatými nočními stolky a světly nad nimi. Kamenná podlaha hřála, žhnula původní podstatou pokoje. Sotva se jí dotkl, teplota se stáhla z inferna na přijatelnější úroveň.
Přešel s Lokim v náručí k posteli a nechal zmizet pokrývku. Položil zesláblého boha na lůžko a podložil mu hlavu polštářem. Ve vzduchu se objevila druhá medvědí kožešina. Huňatou srst bílého lovce protkávala odlehčující kouzla, když jí Lokiho opatrně přikrýval.
Magie místa, v níž nedokázal skrýt podtón své přítomnosti, vklouzla do nemocného těla. Prohřívala svaly a kosti, regenerovala škody po mrazu, odváděla bolest a následky jedu. Lokiho únava se prohloubila.
"Sni. Tady jsi v bezpečí." Lehce se boha dotkl. "Až se probudíš, všechno bude v pořádku." Přejel mu dlaní po celém čele a poslal jeho mysl do říše snů.
Na jednom ze stolků se objevilo lehké jídlo tvořené hlavně ovocem. Magie mohla napravit škody, přesto by mohlo cokoli těžšího uškodit Lokiho odvyklému žaludku. Vzduch provoněl mátový čaj smísený s meduňkou na uklidnění.
Otočil se na patě a za oknem náhle vládla hluboká noc. Už budou Lokiho oči připraveny, nastane den. Tiše otevřel dveře a opustil pokoj.

Když i mocní tápou

Waif

Nedošel daleko. Podvědomě se držel v chodbě poblíž a jen se plížil podél zdi s prsty na kameni. Magie v nich ho brněla na bříšcích prstů, když jí předával své teplo, aby ho odnesla do sklepení a jeho přebytek nikomu neuškodil.
Poprvé si to přiznal – ztrácel půdu pod nohama. Dlouhé roky se zdálo, že Waifovu moc pomalu ovládají, ale nyní se čím dál víc ukazovalo, že je to silnější, než co dokáže zvládnout. Ne tímhle způsobem. Chtěl, aby za ním přišel chlapec sám, až bude připravený, jenže s každou další noční můrou mu docházelo, že už ho tady déle neudrží. Waifovou přirozeností bylo moře, ne údolí uprostřed kontinentu.
Povzdechl si. Musel vyřešit nové zaměstnance, čas jejich příchodu se blížil. Další potenciální problémy, další přetlak. Náhle zatoužil po starých časech, kdy po podobných incidentech zůstával s Waifem a ten mu usínal v náručí. Jenže ten malý pětiletý chlapec dávno vyrostl a něco takového bylo jen snem pošetilého starého draka.
Otočil se.
"Ano?" odpověděl tiše a s jistou nostalgií se zadíval na svého chlapce. Ne chlapce, ale už dospělého muže.

Ředitel Dragan Rosvodiz

Zavřel jsem oči.
Ne, teď jsem neměl ani tu sílu nad něčím uvažovat, nebo na něco přicházet. Nechtěl jsem vědět, že tohle všechno udělal protože mě na něco nejspíš potřebuje. Chtěl jsem zachovat věci v dětinské jednoduchosti... Vlastně jsem začal pochybovat o skutečnosti celé situace.
Snad je tento zachránce jdn výplodem mojí fantasie... Jen nesplněným a naivním snem, kterým se snaží má mysl chránit samu sebe před šílenstvím. Snad se vzbudím bolestí, když mě zase probudí jed.
V zápětí jsem byl ale zase někde jinde... Z horka onoho místa jsem ze začátku málem omdlel, ale pak se inferno stáhlo na příjemnou teplotu. Oči jsem ale nechal zavřené. Otevřel jsem je překvapením, až když jsem opustil náruč zachránce, kterou vystřídala měkká postel. Už jsem zapomněl, co je to jemnost, nebo pohlazení saténu či šimrání kožichu ledního medvěda. Všechno bylo zase nové a překrásné, až jsem se málem štěstím rozbrečel...
Cítil jsem, jak se mi to zázračné teplo přelévá tělem. Uvolňuje stuhlé svaly, čistí špínu, hojí škrábance, odřeniny i modřiny... Postupně i vytlačuje bodavý chlad z kostí.

Cizinec se mě zase dotkne a říká věci, kterým jsem jen těžko mohl uvěřit, ale přesto jsem o nich už neměl sílu pochybovat. Byl ksem slabý, jako kotě po všech stránkách.
"Ne..." Zaprotestoval jsem. Co když se probudím a všechno bude zase pryč?
Bylo už ale pozdě a mě se zmocnila říše snů...

Musím poznamenat, že jsem se za celá staletí tak dobře a dlouho nevyspat... Bez nočních můr a bolestivého probuzení...
Snad se zázraky přececjen dějí i těm nejhorším.

Musel jsem se vzbudit až pozdě odpoledne, kdež jsem pomalu otevřel oči, jako bych se zase narodil a zjistil jsem, že přece jen byl zázrak mé záchrany skutečným. Na tváři se mi usadil úsměv, avšak nebylo v něm nic obvykle jedovatého a nebezpečného. Byl to výraz čisté vděčnosti a radosti toho, nad čím bych před dobou svého vězení jen ohrnul nos.
Konečně jsem si mohl prohlédnout hezky zařízenou komnatu ale pohled mi okamžite spadl na jídlo a voňavý bylinkový čaj.
Natáhl jsem se pro talíř s ovocem a hladově se na něj vrhl. Vím že to není úplně správné, ale v mých očích nebylo nic lahodnějšího... Prostá chuť jahod, hroznů, jablka mě přiváděla k extázi.
Natáhl jsem se pro teplý bylinkový čaj a kaskády chutí se promíchaly. Málem jsem se blahem roztekl, jako tavený sýr. Je až úžasné, jak si člověk dokáže vážit a užívat ztracených věcí, které mu byly dlouho odpírány.

Na talíři jsem nenechal jediný drobek a v šálku po mě nezůstala jediná kapka. Mysl se zmocňoval překrásný pocit nasycení, uklidil jsem po sobě a zase se položil do postele, abych se mohl ještě alespoň minutku válet...

Strýc

Zvednu hlavu, jako ostražitá srna, když se ze stěny zjeví dveře. Překvapeně jsem zamrkal a posadil se. Už vůbec z obyčejného pohybu jsem byl štěstí bez sebe. Nejenže je to možné, ale ani to nebolí.
Pootočím se a dotknu se chodidli podlahy. Vydechl jsem úžasem, když jsem zjistil, že tady i podlaha hřeje. Byl jsem dojmutý ze všeho kolem sebe, jako sfetovaný filozof, či umělec co pláče nad krásou obyčejných věcí.

Váhavě jsem docupital ke dveřím a otevřel je, aby spatřil... Koupelnu? Koupelna! Lázeň! Mýdlo!
Hbitě jsem k ní přiskočil a začal lázeň napouštět příjemně teplou vodou. Sice jsem si s tím musel trochu hrát, než jsme přišel na to, jak to funguje, ale učení mi šlo celkem rychle. Na hraně vany jsem navíc spatřil růžový olej a neváhal jsem, abych ho do koupele trochu nekápl...
Zbožňuji růže. Divoké, ostré, nebezpečné... přesto překrásné.

Shodil jsem ze sebe něco, co vzdáleně připomínalo lněnou tuniku a kalhoty, které měli své nejlepší časy už dávno z sebou, a vlezl si do vany.
Úplně jsem se do ní položil, abych ze sebe smyl pach potu, prachu a krve a nahradil ho příjmenou, jemnou a nasládlou vůní mýdla z růže, orchideje a jasmínu. Také jsem si důkladně umyl vlasy a odstranil mastnotu celých věků.
Když jsem z vany vylezl, byl jsem jako znovuzrození... Narychlo jsem se utřel a vlasy si usušil v ručníku, abych si je mohl načesat po svém obvyklém způsobu dozadu. Ručník jsem si pak uvázal kolem pasu, abych zakryl příslušná místa. Stačí mi, když mě někdo viděl psychicky i fyzicky na dně. Nemusí k tomu přibýt i nahota.
Už jen nové oblečení chybí k dokonalé spokojenosti...

K dokonalosti

Než jsem se nadál, na umyvadle bylo dokonale složené a vyžehlené oblečení v zelených odstínech. Přijmout podobu kterou mi dali smrtelníci mi přišlo jako zábavné zpestření a také jisté osvědčení mých schopností.
Sundial jsem si ručník a začal se do oděvu navlékat... Řekněme, že vzhledem k vyumělkovanosti a komplikovanosti to nebylo nic moc jednoduchého, ale nakonec se mi to kompletně podařilo i s novými botami.
Uložil jsem ručník tam, kde jsem ho našel a sedl si zase na postel, kam jsem si za chvíli zase lehl a začal si pohrávat s zelenou energií, co se mi začala omotávat kolem předloktí a prstů, jako malý had.
Vlastně jsem čekal na Něj.

Oblečení
Ne že bych nenašel celou fotku, ale všechny byly škaredý :D

Střípky pravdy

Zirnitra se jemně pousmál, ale už dávno to nebyl ten radostný úsměv z před pár týdny. Díval se na Waifa a přemýšlel, jestli přijít blíž a s jistou blahosklonností ho pohladit po tváři, ale nakonec to neudělal. Zůstal stát tam, kde byl, a jen se nadechl. Některé věci bylo třeba vyslovit.
"Máš pravdu. Vládci mi dali nůž na krk," pronesl tiše. "Jeden z těch profesorů totiž bude tvůj strýc." Odolal nutkání se lehce hystericky rozesmát. Cítil se jako v kleci. "Tvůj otec mi tě svěřil, aby tě před podobným setkáním uchránil. A nyní mě kontaktoval druhý tvůj strýc a mírně mi naznačil, že by bylo vhodné, kdybych přijal jako profesora jeho nudícího se bratra." Odmlčel se, než pokračoval v dlouhém monologu svých myšlenek a bolestí. "Byli jsme hlupáci, Waife. Mysleli jsme si, že tě tohle údolí ochrání, ale ty sem nepatříš. Tvoje moc touží po moři a bouří se proti horám. Dřív nebo později někomu ublížíš, ať už sobě nebo cizímu. Už tě tu příliš dlouho neudržím."

Nudil ses a to byla věc, která nemohla uniknout těm správným uším.
Nebyls to primárně ty, kdo by odváděl většinu špinavé práce, proto se po světě pohyboval Thanatos, bůh smrti v černém plášti s mrazivými křídly, který uchvacoval duše umírajících. Přicházel si pro smrtelníky, když vypršel jejich čas určený osudem, a odnášel je do podsvětí, kde ti je odevzdával.
Viděl jsi ho málokdy, naposledy, když byl tebou kárán kvůli incidentu s jistým zakladatelem a prvním králem Korinthu, Sisyfem. Od té doby se zdálo, že se ti i sama smrt vyhýbala jako čert kříži, přesto jsi dnes zaslechl ten nezaměnitelný šum jeho křídel a ucítil jsi s ním přicházející chlad.
Přistál před tebou a ruku se zhaslou pochodní spustil podél těla. V druhé, kterou měl ve většině případů prázdnou, svíral pergamen ovázaný rudou stuhou, jež se v podsvětním světle měnila, jako by byla stvořená z plamenů. Mlčky ruku zdvihl a podal ti pergamen.

Osudová chyba?

Profesor Leo Kabai

Věděl, kdy se probudil. Seděl za ředitelským stolem a se zavřenýma očima pozoroval každý Lokiho pohyb. Stále ho nepřestávalo překvapovat, že se bohové! dokázali snížit k něčemu takovému, jako je školní docházka. Z pohledu smrtelníků to absolutně nemohlo dávat smysl. Přesto tenhle stroj nějak fungoval a jemu se dařilo ho udržovat v plynulém chodu. Tentokrát je však Lokiho kolečko potenciální hrozbou. A nejen jeho. Nedokázal se zbavit temného pocitu, jenž se mu usadil v kostech. Vstříc všem okolnostem, tento školní rok bude... náročný.
Otevřel oči a vstal. Oblékl se méně okázale než Loki, měl na sobě jen černé volné kalhoty a bílou tuniku. Položil dlaně na desku stolu a pomalu je zvedal vzhůru. V rozmarné náladě, která jen těžko maskovala obavy, vytvořil dva poháry. Původně chtěl něco okázalého, takřka kýčovitého, co by Lokimu nepřímo napovědělo, s mým má tu čest, ale nakonec se rozhodl pro prosté sklo bez ozdob. Naplnil obě nádoby vínem, otevřel si dveře do svých komnat a vstoupil.

Strýček

Překvapeně jsem zamrkal.
Strýc? Vždyck.y to byl jen Dragan. Navíc tahle informace je nápověda k tomu, kdo jsem a já to zjistit nechci... nebo strašně chci? Bezradně jsem se na něj podíval. Jeho další slova jsou jako nůž. Moře? Jen při tom slovu se něco ve mě zachvělo touhou. Potlačil jsem to. Ne. Svou moc ovládám já a jen já. Není to podvědomá záležitost.

Co to povídáš? Strýčku učil jsi mě ovládat se už odmala. Jen jsem nevytížený a to se teď změní. Navíc bohové nesmí na tomhle území zasahovat a ten... chlap mě ani nezná.. Zasypal jsem ho bezvýznamnými argumenty o kterých sám vím, jak jsou nepodstatné. Já odtud ale nechci odejít. Je to tu můj domov. A teď to zní, že mě odtud chce strýček vyhnat. Vím, neudělal by to, ale je pravda, že asi budu nebezpečný. Musím vyvinout novou taktiku. Každý večer před spaním budu trénovat s vodou. Vyčerpám se.

Ředitel Dragan Rosvodiz

Stále jsem si hrál se svou magií. Zelená energie se zahušťovala a skládala do kostry hada, který se kolem mě začal ovíjet. Energie byla čím dál tím živější, až se proměnila v hmotu a na kostře přibyly orgány, svaly a nakonec i šupiny.
Had otevřel oči a spokojeně zasyčel, když se plazil přes mou hruď a dolů z postele ke zdroji tepla z podlahy. Jednalo se o přibližně pět metrů dlouhé, svalnaté a viditelně silné a podle potřeby i rychlé a hbité stvoření. Svým vzhledem dokazoval had magický původ, jelikož přestože měl límec i rysy kobry, jeho barva byla výrazně tmavě zelená.

To ale vešel dovnitř můj zachránce a já automaticky sundal nohy s botami z postele a postavil se, jako hodný kluk.
Měl na sobě mnohem jednoduší oblečení než já a mě najednou došlo, že mé oblečení a aokázalost, ve které se pohybuji je... marnost. K čemu je blištivá krása, když nezahřeje a nezakryje, což je hlavní.
Pousmál jsem se na něj a pak se podíval na své oblečení, které jsem si začal zase sundávat. Sundal jsem si zelený kabátec bez rukávů a koženo-ocelovou zbroj pod ní, až mi zůstala jen prostá zelená tunika a užší kalhoty z černé látky. Nechtěl jsem si příliš vyskakovat nad svého hostitele a zachránce... po tom, co mě viděl zničeného mi příjde zbytečné a trapné se před ním předvádět a naparovat v něčem okázalém.
To ale nebylo všechno. V rukou nesl dva skleněném pohárky s vínem. Sklo na mě působilo ale zvláštním dojmem pochyb a nejistoty, stejně jako trochu ten, kdož je nesl. Trochu mě to vyděsilo.
Vím, že asi přemýšlí, zda mé osvobození bylo dobrý nápad... Ty věci kolem konce světa a tak, ale i když jsem Ásy nesnášel, nechtěl jsem zemřít. Bál jsem se smrti i když mi přišla příjemná a lehká vedle hrůzy mého vězení a zatracení.

Stál jsem vedle postele a mlčel. Nechtěl jsem udělat další krok a nijak se mu vnucovat, ale had s mým počínání očividně nesouhlasil, jelikož se pomalým plavým vlněním doplazil až k mému zachránci a lehce se o něj otřel, než se mu krátce ovinul kolem nohy a zase se od něj odpoutal, aby dlouho nedržoval, nebo svou přítomností nepopudil.
"Corey si tě očividně oblíbil." Promluvil jsem hlasem, který se nyní podobal tomu bohu, kterým jsem byl před staletí. Jemným a uhlazeným hlasem svůdce, sladkým jako med a opojným a podmanivým, jako víno. "Nedivím se mu..." Dodal jsem potichu.

Corey

Ne!

Vážně. Zlomek vteřiny jsem měl dojem, že mě spíš chce praštit.
Jenže to je jako vždy mylný předpoklad. Chvíli jsem vážně netušil, co mám dělat. Je mi devatenáct, z tohohle jsem už dávno vyrostl. Na druhou stranu je to uklidňující. Strýčkův krátký proslov mne dokonale zbavil jakéhokoli přemýšlení a jen mě utvrdí v tom, že kašlu na nějakého profesora kdovíodkud, který má být genově můj příbuzný, kašlu i na svého otce, který se ani nikdy neobtěžoval poslat mi dopis. Moje jediná rodina je strýček a vždycky bude.
Objal jsem ho a pevně stiskl. Nikdy neopustím tuhle školu. Věta, kterou by většina mých vrstevníků nikdy nevypustila z úst. "Díky, strýčku." Zamumlal jsem, neb na víc jsem se v současné situaci nezmohl.
Já bych tě zase nikdy nenechal odejít z téhle školy. Vím, že i když tě to tu někdy štve, miluješ to tu. I kdybych si měl nechat vyrvat všechnu tu domnělou moc z těla. Tohle jsem měl říct, ale nějak se k tomu nemůžu odhodlat.
"Chlapci, je sice moc hezké, že si takhle vyjadřujete lásku, ale co takhle aspoň cedulku "Nerušit" nebo se jít schovat na nějaké míň frekventované místo, co..." Ozval se za námi hlas Sappyho. Prudce jsem se otočil a zadíval se na něj. Za těch pár minut se dokázal vážně zpravit. Srst má nadýchanou jako vždycky. Jakmile uviděl mě a ředitele, zastavil se a natočil hlavu na stranu. "Jé... Em... Ahoj Dragu." Mrskl ocasem. On je jeden z mála lidí, které si nerad rozhazí.
Předně nechce přijít o výsadu vyhřívání ve strýčkově pokoji.

Očekávaně neočekávané

Ředitel Dragan Rosvodiz

"Vážně? Těžko uvěřit... Poslední dobou se ale děje dost neuvěřitelných věcí." Založil jsem ruce na hrudi a pobaveně se rozhlédl kolem, než mi pohled zase spočinul na muži. Corey se mezi tím vyplazil po jeho ruce a usadil se mu kolem krku, kde se omotal, jako šála. Byl poměrně těžký, tak jak by se dalo očekávat a šupiny byli o něco tvrdší, ale stejně byly stále celkem hladké a poměrně příjemné. Nepochybně by mohl Corey svou smyčku kolem krku v mžiku stáhnout a mírně pozvedlé koutky hadí tlamy napovídaly, že mu tato pozice vyhovuje. Nechal se pohladit a hlavou šťouchl do dlaně ředitele.

Sám přenesu váhu na druhou nohu a poslouchám ho. Vína si zatím moc nevšímám. Když ale zazní slovo o Ódinovi, zašklebím se.
"Takže, pokud tomu správně rozumím, můj drahý bratříček mě sem více méně vnutil na hlídání s tím, že pokud selžeš a já něco provedu, budeš v háji stejně jako já. Ty by jsi ze mě pochopitelně nejradši udělal koňskou děvku na chov, ovšem, tvá pověst gentlemana tomu odporuje... Ach, ten sentiment." Zasmál jsem se a zakroutil hlavou. Ze začátku vypadal a vystupoval, jako strážný anděl, ale teď mi příjde, jako podrážděná opatrovatelka dětí s bezvadnou pověstí, která má ale nyní hlídat nevydařeného bratra, kterého nemá ráda, od známého, kterého také nemá ráda a je její nadřízený.
"Každopádně, je to dost komická situace, nemyslíš? Já a učitel..." Zase zakroutím hlavou, ale pak se na chvilku zamyslím.

"Koneckonců, tvou nabídku vděčně příjmám. Ale, za prvné, opravdu nevím co z těch dětí bude a za druhé, nechám si podobu, kterou mi vnukli lidé... snad mi to ztíží nějaké temné plány na ovládnutí či zničení bůh ví čeho. Ani jeden z nás nechce potíže a přirozenosti neporučíš. " Pronesu zcela seriózně i když v mám plánu si čas od času půjčit něčí tělo, nebo změnit podobu... záleží, jak se to bude hodit.
"Omlouvám se za svou existenci a děkuji ti za tvou solidaritu. Ale teď... Co budu vlastně učit a co se bude dít dál?"

Kočičí ladnost

Chmýří

Soukromé komnaty

Ředitel Dragan Rosvodiz

Pche... Božská obdoba historie... Ví jak mě potrápit. Zamračím se.
"Nechci s nimi už nic mít... ani si je připomínat. Nikdy jsem mezi ně nepatrřil a nikdy nebudu." Oseknu na jeho poznámku o "mém" světě. Mýty nemusí být vždy pravdivé a zrovna tady mají tendenci zkreslovat. Přeci jen, vítězové píší historii a já jsem byl všude vybarvený, jako ten nejhorší.

Mezi tím ale ředitel odsunul ve vzuduchu sklenice stranou a pár kroky překonal vzdálenost mezi námi, aby se ke mě až nepříjemně blízko naklonil. Teplo které z něj sálalo mě uhodilo a polilo vlnou únavy. Instinktivně jsem zacouval a odtáhl se od něj trochu dál, ač jsem udělal sotva půl kroku.
"Dobře... Není třeba afektů." Hlesnu po tom, co si ho vyslechnu, ale pak zatnu čelist a najednou vypadám... jinak. Upřímně. Ale dá se tomu vůbec věřit?
"Víš... neměl by jsi být na své potřeby tak přísný. Ta staletí, co jsem byl ve vězení mě donutila přemýšlet. Přemýšlet nad tím, čím jsem a co jsem dělal. Nakonec jsem přišel na to, že aspekt každého boha i když je vnímán jako zlý, není zlý úplně. I když je posláním boha smrt, válka, nebo lež, záleží nakonec na bohu, jakým skutečně bude... Ač se naše... má původní přirozenost špatně překonává. Ani nevíš, jak moc bych občas... chtěl být jiný... ale nejde to. Nevím, jestli to půjde... jestli mám dost silnou vůli dokázat se přemoci a vzít svůj aspekt za druhý konec. Lži a podvody přece mou být i milosrdné a chránit city lidí i ostatních před krutou pravdou." Mluvil jsem potichu a váhavě, jako by se mi vyjímečně špatně vyjadřovalo.
"Nakonec... zachránil jsi mé tělo i mysl před prázdnotou bolesti, zoufalství a zapomnění... Jsou tvé a já jsem tvým dlužníkem. Proto se budu snažit... ti nijak neublížit, ani ničemu, na čem ti záleží. Copak si každý myslí, že chci všem jen ubližovat? Že snad toužím jen po tom zničit svět, nebo další takové pitomosti? Ale já... já nechci aby mě zase někdo trestal... já nechci umřít. I přes to všechno co jsem provedl, snad to může nakonec dopadnout dobře... snad je tohle příležitost..." Nedíval jsem se mu do očí a když už ano, jen na chvilku. Corey se mezi tím přesunul na má ramena a od tud na postel.
Povzdychl jsem si a potichu zaklel, načež jsem si telekinezí přitáhl obě číše do rukou a jednu vypil jedním velkým douškem. Druhou jsem pomalu podal Draganovi. Takovéto věci se musí zapít...

"Bože... Bábrle té hříčky přírody nás bdue učit? No to bohové s námi." Sappy nevraživě protočil oči a pak mi vyskočil na rameno. On a Cent se nemají rádi od té doby, co Sappy kousl chudáka koně do nohy a ten mu zadupl ocas. Ten řev si pamatuji úplně živě. Seběhla se snad půlka školy. Já poznámku své kočky ignoroval. "Neboj strýčku, řeknu mu to. A přej za mě tomu profesorovi štěstí. Bude ho potřebovat." Kam má paměť sahá, kantoři to tu měli vždycky těžší, než studenti. Zamával jsem řediteli a vydal se zpět do svého pokoje.
Převlékl jsem se do koženého brnění, tuniky a modrých plátěných kalhot a vydal se do stájí. Cestou poklusávám a Sappy ve své pravé podobě kousek přede mnou. Je to impozantní zvíře, ale upředňostňuje svoji menší podobu. Mezitím, co rychle dusám písčitou cestou mezi školou a stájemi, po těle se mi začal rozkrádat hlad. Nesnídal jsem, většinou to nestihnu. Jím ve stáji co se najde. Jablka, mrkve a o cokoliv, co se najde. Už z dálky mě zdraví Krër svým obvyklým, uši drásajícím, děsivým ržáním. Nedočkavě podupává na místě a snaží se provalit ohradu, ale ta stojí pevně v zemi.
"Máš maso? Máš? Tak máš?" Ptá se.
Jen jsem zavrtěl hlavou. "Promiň, bráško, ale až později. Dnes nemám moc čas." Řekl jsem jeho směrem rychle, aby mi vystačil dech.
Uraženě si odfrkl a otočil se ke mě zády. Za ty roky celkem zkrotl, pamatuji si, že jako menšího kluka se mě pokusil sežrat.
Čím blíž jsme ke stájím, tím víc koní vidím. Z jezírka na mě vykukuje mladá kelpie. Brzy se bude stěhovat do většího jezera. Všechny nějak míjím, dnes tu jsem za Centem. Posledních pár dní jsem ho zanedbával. Musel jsem za ním jít do části stáje, kde je omezený přístup. Stojí tu hned v prvním boxe.
Sappy čeká venku, olizující si tlapy. Nemá koně rád.
"Ahoj, Cente." Zazubil jsem se na velikého šedáka a podstrčil jsem mu mrkev, kterou jsem splašil cestou.
"Ach... Dobré ráno, příteli." Mohutný valach dokulhal ke mřížím boxu a jemně na mě frkl. "Jsou ty mříže vážně nutné?" Jeho tón je smutný. Nedivím se. Na noc ho musíme zavírat.
"Víš, že tě nemají držet uvnitř, ale ostatní venku. Jak ses vyspal?" Vstoupil jsem k němu a kusem slámy ho začal hřebelcovat.
"Ten vedle pořád kopal do stěn a nedal se utišit, jinak v pořádku. Ty ale nevypadáš nejlíp." Podíval se na mě svýma obrovskýma, hnědýma očima. "Ano, špatně se mi spalo. Co bys řekl práci venku?" Pokusil jsem se tohle téma zamluvit. Úspěšně.

"Už ti to jde." Výskl jsem nadšeně, když se povedlo Centovi konečně správně nacválat. Pár kroků udělal, ale pak se mu připletla pátá noha ke čtvrté a on zakopl. Zastavil jsem se a otřel si prach z tuniky. Pobíhání ve vydupaném oválu není nejsnazší, navíc za koněm, který je i s nevýhodou mnohem rychlejší než já.
Dáme si přestávku." Usoudil jsem, když jsem uviděl hřebcův nadšený, ale unavený výraz. Posadil jsem se do nakrátko oškubané trávy a vedle mě sebou žuchl Cent. Začal jsem ho drbat v hřívě. Jestli byla někdy ideální chvíle mu říct, že se k němu konečně přijde podívat nějaký jeho příbuzný, tak teď.
"Víš, bráško... Začíná tu učit jistý bůh a ten je... tvoje babička." Vážně to zní dost ujetě. Vím, že Cent je potomek Sleipnira a ten je zase syn Lokiho, který se proměnil na klisnu... Každý pořádný jezdec tu historku zná a směje se jí. Kůň se chvíli díval před sebe, než tiše zafrkal. "Co? S tebou to nic nedělá?" Pochybovačně jsem si ho změřil.
"Nevím. Pochop, nikdy jsem nepoznal nikoho ze své rodiny. Jak tedy můžu vědět, jaký na to mít názor?" Ta slova jsou až děsivě pravdivá. Jak já mohu nenávidět svého otce, když jsem ho nikdy neviděl a nic o něm nevím? Přeplněný novými úvahami jsem se podíval na východ, kde teprve slunce započalo svou dráhu. "Jsem rád, že jsi s tím v pořádku. " Zašeptal jsem nakonec jen tak mimochodem. Je asi divné bavit se s koňmi. Určitě, kdyby mě někdo viděl, někdo, kdo mě nezná. Jenže mě to za ta léta přijde úplně normální, dokonce příjemné. Koně jsou úžasně moudří. Posadil jsem se Centovi na hřbet. Má úžasně měkká záda. Pobídl jsem ho patami a on začal neohrabaně vstávat. Tenhle pocit mám nejraději ze všech. Zasmál jsem se a pobídl ho do klusu.

Volby

Ředitel Dragan Rosvodiz

"Ale ty se nepřestaneš ovládat. Věřím a chci věřit, že nepřestaneš... že se budeš snažit ovládnout se, stejně jako já." Sledoval jsem ho, jak pouští Coreye a ten na něj podrážděně zasyčel a začal se válet po zemi, kde se nakonec smotal do klubka.
Na jeho poslední věty jsem ale znatelně zrudl a tlak v okolí se změnil, jak se ve mě nastrádal hněv.
"Celou dobu jsem se podřizoval ostatním a hrál svou vlastní roly! Všicni odemně čekali, co udělám a tak jsem to udělal. Byl jsem takovým, jakým si mě představovali a říkal jsem to, co chtěli od boha lží, přetvářky a podvodů slyšet! Lži a jen lži! Kdo ale pomyslí, že i já jsem svůj, že dokážu mluvit pravdu a můžu být i naivní i když tento povahový rys nesnáším..." Zase se mi podařilo uklidnit a stáhnout tlak zase na stálou hladinu.
"Hrál jsem spoustu rolí... měl jsem mnoho podob... možná i říkal příliš mnoho lží... Možná už ani já nevím, co je pravda. Vy ostatní, i kdyby vám lhal celý svět do očí, mohli by jste věřit sami sobě... já nemohu. Možná proto lžu, protože ani nevím co je pravda a tak prostě jenom hádám. Ale takto to je. Nestěžuji si. Někdo musí vládnout lžím, někdo pravdě, někdo tmě, někdo světlu, někdo životu a někdo smrti... Takto to je a takto to bude... co se s tím ale dá dělat, než se pokusit i svůj temný aspekt povznést, nebo padnout do temnoty. Do špatného vlaku můžeš naednout velice snadno, vzlášť když do něj máš jízdenku... ale vystoupit z něj, nebo dokonce se vrátit zpátky... to se málokomu podaří." Povzdychnu si a posadím se na postel.

Pro Vis Maior jste se mohli rozhodnout, ale ten konečný, finální krok vždy činil ředitel.
Zdálo se totiž, že má Dragan Rosvodiz oči a uši všude.
Školní rok se nezadržitelně blíží a vy víte, že letos chcete nastoupit i vy. Snažíte se, doufáte, prosíte. Marně.
Z náznaků jste slyšeli, že se ze světa už ztratilo několik bohů, jenže vám ten toužebně očekávaný dopis, který by dokázal, že bylo vyslyšeno i vaše přání, nepřichází.
První z nich opouští brány školy, aby se dostali do rukou budoucích studentů. Je mezi nimi i ten váš?

Hořká šance

Rty mu zbrázdil hořký úšklebek. Ovládal se, už celá staletí se ovládal, aby nepodlehl pudům těla a nezatáhl někoho do svého lože. Shořel by na popel, ať už samotným vstupem do skutečného hájemství, nebo při vrcholu, pokud by přežil jeho přirozenou divokost.
"Máš tu šanci, Loki, synu Fárbautiho a Laufey. Je jen na tobě, jestli se na své cestě vrátíš k tomu, kým jsi býval. Dávám ti možnost vrátit se tomu malému dítěti hluboko v tobě, které ještě nepoznalo, jaký je svět, nedospělo a neučinilo některá rozhodnutí. Můžeš se přijmout tvář toho dítěte a začít znovu s čistým štítem. Zůstaň bohem lhářů, ale nemusíš už být tím, koho z tebe udělali Ásové. Můžeš se stát někým jiným, koho pro sebe, pro nás vytvoříš."

Lháři a jejich omezenost

Přistoupila blíž k jeho stolu a vypadala jako kočka. Rty mu zbrázdil úsměv. Tvářila se mile, ale on si ji hravě dokázal představit i s tou naježenou srstí a vytaženými drápky.
"Legendy říkaly, že jste krásná, ale musím bohužel konstatovat, že ten, kdo je vyslovil, měl jen silně omezený slovník a sotva se dokázal přiblížit skutečné pravdě. Nechcete se posadit, mylady? Mám pro vás jistou nabídku, která vás, jak skrytě doufám, navnadí."

Na úvod tohoto dopisu by se slušelo nějaké řádné oslovení, přesto ho však pro tentokrát vynechám, i když to může být bráno jako silná neúcta k Vašemu postavení a moci.
Jmenuji se Dragan Rosvodiz a mé skutečné jméno Vám nic neřekne. Na to je sféra mého vlivu příliš vzdálená od Vašeho slunného Řecka a přlíš malá a bezvýznamná, než aby se k Vám dostaly byť jen zmínky o mně.
Mám kontakty na veškeré nejvyšší vládce a dostalo se ke mně, jak se Vaše ctěná maličkost miluje svou práci a svůj domov. Rovněž znám Vaši pověst a věřím, že vím i o dalších Vašich pohnutkách.
Právě proto Vám nabízím tuto šanci: pojďte a staňte se profesorem lektvarového umění v mé magické škole. Studují zde bohové a bytosti ze všech koutů světa, bude to pro Vás příležitost ukázat jim zpoza profesorského stolu, že se ve Vás mýlili. Ukažte jim, že se pověsti o Vás mýlily.
Pokud se rozhodnete využít mé nabídky, cestou do mé školy je spálit tento pergamen.
S veškerou úctou

Dragan Rosvodiz

Ředitel Dragan Rosvodiz

Jak to poslouchám, tak se mi na tváři stále víc usazuje úsměv a hlavu trochu nakloním na stranu. Opravdu mi to přišlo, jako skvělý nápad... výborný nápad. Překrásný nápad hezkého ředitele... dá se tomu odolat?
Pak se ale znenadání nahnu a rychle ho políbím. "Jsi tak sladký, když projevuješ velkorysos." Zavrním k němu, ale dřív než stačí cokoliv udělet se zeleně zableskne a místo asi dvacetiletého mladíka se na ředitele se zvedlou hlavou dívá asi desetiletý chlapec s sladkým a nevinným úsměvem na rtech. I oblečení se upravilo do dětské velikosti.

"Tak... budu bydlet u tebe?" Hlas byl také očividně mladší a dětský, ale nyní podbarvený dávkou nevinné roztomilosti, což jsem ještě doplnil o další úsměv.

Narušení osobní zóny

Ředitel Dragan Rosvodiz

Založím ruce na hrudi a sleduji ho, jak rozthuje realitu. Postavím se na špičky, abych mohl nahlédnout do trhliny. Nad žárem a zářím ale nyní ani neucuknu a úšklíbnu se na něj.
"Záleží, jestli mě tady chceš ty. Ale upřímně doufám, že budou mít mé případné komnaty také vyhřívanou podlahu... Corey by to asi špatně snášel." Podotknu a podívám se na hada, který se spokojeně rozvaluje na zemi.

Konečně...

Ředitel Dragan Rosvodiz

Oči se mi rozzáří dětinskám nadšením a zatahám ředitele za rukáv.
"Můžu mít balkón? Prosím, prosím, prosím!" Zaprosím k němu plný nadějí a nadšení, ale to mávne rukou a dveře do koupelny se zase otevřeli, ale tentokrát byla místo koupelny holá místnost.

Vědoucně se na ředitele usměji a pomalým krokem se rozejdu ke svým komnatám. Corey mě se zasyčením následuje.
"Vážně? Jeden by řekl, že mě chceš mít spíš víc pod kontrolou." Pronesu vychytrale a vstoupím do svých komnat abych si je mohl představit.
"Nezsapomeň na krb..." Zasyčí potichu had a doplazí se mi k noze. "Ale kuš. Budeš mít vyhřívanou podlahu." Odbudu hada na chvilku zavřu oči. Hned na to se začne prázdný pokoj promněňovat v hezky zařízenou a útulnou ložnici. Černý průchod nalevo pak vedl na o něco prostější balkón.

Apokalipsa, zase ta apokalypsa a jiné problémy.

Emanuel seděl na židli uprostřed prázdné vypolstrované místnosti. Uždiboval si nehty a vykřikoval hrozby smrti a proroctví konce světa. A kde že se Emanuel nacházel? Když nakoukl ze zamřížovaného okýnka ven, spatřil velký nápis: Psychiatrická léčebna v Azimově. A jak se sem dostal. To bylo tak.
Emanuel se narodil jako normální hošík, který však v průběhu dospívání zjistil, že na bibli něco je a ač vyrůstal v ateistické rodině, přijal křesťanství za svůj úděl a nechal se pokřtít. Přidal se k radikálům pod vedením jistého kněze a rozhod se spáchat rituální vraždu. Nepodařilo se mu, ale diagnostikovali u něj těžkou schizofrenii a paranoiu.
Emanule se totiž už odmala potýkal i s jiným problémem. S hlasy jenž mu neustále našeptávali co má dělat, kam má jít. Samozřejmě se díky tomu dostával do problému, ale celkově mu vždy byli kamarády. A jednoho dne se mu i představili.
Válka byl milí, a přitom krvelačný parchant. Vždycky se objevoval ve chvílích, kdy se Emanuel dostal do nepříjemných situací. A díky němu zvládl každý spor.
Mor byl oproti tomu netečný. Málokdy se ozval a většinou jen pokud se jednalo o nějakou nemoc. Emanule vždycky nastydl.
Hladomor se rád rýpal v jídle a jeho chutové buňky byli velice vybýravé.
A Smrt. To byla kapitola sama o sobě. Flegmatický melancholik co měl rád motýli.
A tak se všichni tito duchové střídali v promlouvání v Emanuelově těle. Až do doby osmnáctých narozenin, kdy se vše změnilo.

Emanuel už nebyl. jestli z něj něco zůstalo, tak to bylo někde vevnitř. A to co zůstalo bylo Válka. Válka a ostatní. A protože tyto bytosti neuměli žít v normálním životě, zůstali zde.

Emanuel seděl na židli a čekal na konec světa. Tupě čučel do zdi a prosil Boha aby se už neuléval ale konečně začal jednat. Moc dobře věděl o ostatních bozích co vládly na zemi. Jenže zničení světa si vylosoval do výnku právě jeho bůh. A ten se pěkně flákal. Od Ježíše už uběhlo strašně moc dlouhá doba a místo urychlení procesu konce světa, vše stagnovalo.
Emanuel si odplivl. Plivanec prorazil teď a Emanuel se roztřeseně rozhlédl. Doufal že ho nikdo neviděl. Rychle vstal ze židle a urval kus polystyrenu na zdi. Připlácl ho na místo kde byla díra a doufal že se zacelí. Nestalo se tak ale aspoň to narafičil tak, že to nešlo poznat.
Oddechl si. Často se mu stávalo, že neovládl svou moc a nakonec vyvedl katastrofu. Jako před nedávnem náhlou smrt kočky ředitele ústavu. Jen si na ni příkl a slina ji prorazila hlavu. Od té doby byl zde na samotce. Nikdo mu nevěřil že to byla nehoda a mysleli si že měl někde střelnou zbraň.

Emanuel si povzdechl a znova se posadil na židli. A v tom se nad ním objevil dopis. Nechápavě jej sledoval aby konečně pochopil že se něco děje. Popadl ho dychtivě a doufal v tichý rozkaz k útoku. Jenže místo toho zde bylo předvolání jako profesora něčeho na univerzitu pro bohy či co. Emanuel nasraně zmuchlal papírek a odhodil ho. Jenže papírek se nevzdal a zničehonic mu narazil do hlavy. Při nárazu stvrdl a srazil nebohého Emanuele na kolena. Ten se napřímil a začal zběsile pobýhat. Naháněl papírek a ten do něj k té příležitosti neustále vrážel a srážel ho nakolena.
„Tak jo, tak jo“ zařval Emanuel a sepl ruce. „přijímám to bože“
Papírek se uklidnil a přistál mu v rozevřených dlaních. Emanuel se do něj znova začetl a zakroutil hlavou. „No nic, nemůže to být horší než tady“
Rachot bortící se zdi ho vyvedl z rovnováhy. Otočil se nalevo a udivěně hleděl na dvorek. Při nahánění pozvánky totiž mlátil všude kolem sebe a papírek do té poškozené zdi také někdy narazil. Ta teď nevydržela a sesula se přímo na dvůr ústavu.
Ochranka se kouká, Emanuel se kouká a pak se spustí křik.
„AAAAAAA“ Zakřičí Emanuel.
„AAAAAAA“ Zakřičí ochranka.
Pak se otevřel portál a Emanuel na to.
„AAAAAAA“ a skočí
A co ochranka? Ta z toho omdlela.

Nákupní centrum

"Jmenuji se Dragan Rosvodiz a jsem ředitelem Vis Maior. Informace o nás se k vašemu sličnému oušku jistě dostaly." Odmlčel se a upil ubývající kávy. "Stala se neblahá situace. Asklépios, který zastával pozici školního zdravotníka, na protest proti jmenování jistého boha do profesorského křesla odmítl dál léčit mé studenty a opustil školu. Ano, mohla byste namítat, že vaše schopnosti neodpovídají této pozici a že bych jistě našel erudovanějšího kandidáta. Možná byste měla pravdu, možná ne. Osobně bych si přál vás mít ve své..." Viditelně zaváhal a reálný zbytek věty spolkl. Zadíval se na ni a jeho oči dostaly podobu studen žhavého pekla. Usmál se, a aniž by svou podstatu skryl, pokračoval. "Přál bych si mít vás jako posilu svého sboru. Navíc věřím, že vám mohu nabídnout vše, co si můžete přát. Zimu ve škole rozhodně nenajdete. Mohu vám zajistit i úroveň parného slunce."

Thanatos jen mlčky přikývne. Jeho postoj je víc než jasný - byl by nejraději pryč. Křídla se mu neklidně chvějí, pochodeň svírá snad až příliš pevně. Přesto zůstává na místě a vyčkává, až ho propustíš, aby mohl jít vykonávat své povinnosti.

Nákupní centrum

"Vaše soukromé komnaty, mylady," přivřel oči a skryl svou pravou podstatu, "budou takové, jak si budete přát. Mám dostatek moci a možností, abych vám to umožnil." Dopil kávu, vytáhl z kapsy bankovku a položil ji na stůl. Povstal a obešel stůl. Zcela ignoroval riziko, jenž jeho drzost přinášela, a jemně ji vzal za ruku. Mohla cítit, jak mu pod kůží žhne potlačovaný žár, jako by se dotkla rozpáleného písku. Sklonil se a jeho rty se lehce dotkly hřbetu útlé ručky.
"Vítejte ve Vis Maior, drahá. Nabídl bych vám mističku mléka na uvítanou," zablesklo se mu šibalsky v očích, "ale nerad bych díky vaším ostrým drápkům přišel o oči."

Dopis hoří jen pozvolna, nasáklý magií až po nejtenčí vlákno na okraji. Plameny získají temně rudou barvu podobnou tryskající lávové fontáně.
Sotva do ohně dopadne poslední smítko popela, teprve v ten okamžik se cosi stane: realita Podsvětí se smrskne do jediného bodu, z něhož vytryskne výron magie a otevře vířící, lávě podobný portál. Vypadá to, jako bys hleděl do chřtánu samotného křesťanského pekla, ale zároveň necítíš ten žár, jenž by to měl doprovázet.

Zbytky léta míjely v podzim a stále se nic nedělo. Žádné známky po tom, že by Vis Maior vyplnila přání mnohých a konečně otevřela nábor studentů. Podzimní rovnodennost se nezadržitelně blížila a nikde žádný dopis nebo jakákoli zpráva.
Pak, když už se zdá, že je doufání marné, se vedle tvé tašky objevil balíček. Prostý hnědý papír velikosti průměrné knížky nebo sešitu se takřka ztrácel na dřevěném stole. Od okolí ho odlišovala jen zelená snítka tobě neznámé byliny zastrčená za lýkovým provázkem. Rostlina voněla pronikavou svěží vůní.

NOVÝ PROFESOR

"Do háje Samarille zvedej víc ty nohy, já vím, že nejsi polochromá."
Zahudral jsem a přitáhl klisně otěže. Zamávala křídly a vznesla se metr do vzduchu. "Trénujeme tu už celé hodiny. NEBAVÍ mě to. Proč zrovna já? Proč?" Zaržála žalostně a pohodila bělostnou hřívou, aby mě sekla do tváře.
"Ale no tak, představ si, jak budou všichni zírat, až jim předvedeš svůj španělský krok. A jsme tu sotva půl hodiny." Nedal jsem se a nepřestal ji pobízet do rytmu kroku, aby z něj nevypadla. I já jsem unavený. Po krmení koní už několik hodin trénuji a poté, co se Sam lekla myši a shodila mě už toho mám dost. Přesto nechci dokončit tréning dřív, než uděláme nějaký pokrok. "Někdy bych ti přála mít na hlavě postroj a vozit metrák svalů a tuku." Zničeně si odfrkla a dupla nohou, aby své neštěstí zdůraznila. Protočil jsem oči a raději sesednul. Dnes už toho mám tak akorát dost. Navíc brzy přiletí noví profesoři a mezi nimi i Queralt. Na toho se vážně těším. Sundal jsem klisně uzdu a povolil jí odlet. Chvíli jsem seděl v ohradě a pozoroval všechny možné druhy koní, než jsem si na škole všiml, že tam přibylo nové okno. Přimhouřil jsem oči. To už přichází noví profesoři? Nějak rychle mi ubíhá čas.
Vstal jsem a hlasitě zapískal. Jedno hříbě se na mě poplašeně podívalo a s hlasitým řevem se rozeběhlo k matce. Po chvíli jsem uslyšel šustot křídel neslučitelný s nikým jiným, než s Nixem. Snesl se tiše, tak jak sluší jeho jméno. Podíval se na mě jiskrnýma očima a zhluboka zaržál.
"Už jsem myslel, že jsi zapomněl, bratře."
Řekl radostně. Nevím, proč mi tak říká, ale to oslovení se mi líbí. Jako bych skutečně měl jinou rodinu, než jen strýčka a profesorský sbor. "Na tebe nikdy, Nixi." Vyskočil jsem mu na hřbet. Dlouho jsem se k němu nedostal, přibylo hodně nových koní a navíc se připravuji na začátek školního roku.
"Sappy?"
Otočil jsem se na kocoura ležícího v trávě. "Ne, já na tu všivou potvoru nesednu." Zaskučel, ale poslušně vyskočil za mnou.
"Já ti ukážu všivou potvoru, zakrslíku." Zaržál Nix a odrazil se k obloze. Od kopyt mu odletěla směs hlíny a drnů trávy. Dva mocné tahy křídly nás dokázaly vynést nad stromy. Pegas začal kroužit kolem školy. Znám každé to okno, každý vikýř, každý balkon, i když se to tu rychle mění. Po krátké jízdě jsme se dostali až k balkonu. Nix se na něj potichu snesl a já seskočil. Vím, není slušné se někomu vkrádat do pokoje, ale já už si na to zvykl. Chodit dveřmi není zrovna jedna ze slušností, které jsem si oblíbil. Sappy mi seskočil z ramene a vyvalil se na pohovce. "Bože jo, tady má někdo styl."
"Sakra slez z toho, ještě mi vyhubují, že línáš na jejich majetek."
"No dovol? Já nelínám!" Ohradil se dost ostře kocour.
"Ale prosím tě. Vypadá jako chodící odhazovač srsti." Zafrkal Nix a švihl ocasem.
"Ty máš co říkat. Na jaře a na podzim by mi tvoje chlupy stačily na vystlání čtyř matrací. Občas se bojím, že zůstaneš úplně bez izolační vrstvy." Víc práce mi dělalo udržet ty dva v bezpečné vzdálenost od sebe navzájem, než zjištění, kdo obývá tyhle místnosti.

MY

Nákupní centrum

"Závidím muži, který váš pelíšek obsadí," zašeptal tichým hlasem bez jakékoli zástěrky. "A věřte mi, vůbec by mi nevadilo, kdybyste mě poškrábala," dodal stejně tiše a lehce se pousmál. Mírně poodstoupil od kavárny a jemně uchopil Bastet za paži.
"Dívejte se," pronesl a přiložil si prst na rty, aniž by přerušil kontakt s ní. Od jich obou se oddělily jejich odrazy, zatímco reálným přejel po páteři lehký dotek magie. Odrazy vyrazily směrem z nákupního centra, zatímco oni sami zůstali stát.
"Bastet, mám na vás prosbu. Ve škole žije můj chráněnec. Má dar ovládat vodu, ale se svou mocí zápasí. Ve spánku má tendence topit vše okolo a naše způsoby zvládání už začínají selhávat. Moje údolí ho už dlouho neudrží, ale nechce ho opustit. Dnes večer bych ho rád vyčerpal. Dohlédnete mi na něj na ošetřovně? Věřím ale, že to nebude příliš třeba a on bude spát až do druhého dne."

Pohádkový rytíř s zoo

Waif a Dragan

Rozhlížel jsem se po svém novém pokoji. Corey se mezi tím vyplazil na kruhové bidýlko, kolem kterého se omotal a kde začal odpočívat.
"Jak s koupelnou? Bude... společná?" Já vím, neměl bych flirtovat v téhle podobě, míjí to účinkem, ale síla zvyku je síla zvyku. Ušklíbnu se na Dragana, ale to noční ticho naruší šustění křídel z peří a chvíli na to bílí pegas i se svým jezdcem přistanou na mém balkónu. Z hřbetu okřídleného koně také seskočilo kotě, bílé, jako čerstvě napadlý sníh. Corey potichu zasyčel a vyplazil se nahoru na řetěz a pomaličku se začal plazit nad pohovku.
Já jsem mezi tím pobaveně sledoval jejich spor s zářivým, dětským úsměvem na tváři.

"Ty dej taky pokoj, hosti se nejí! I když jsou nepozvaní a línají na pohovku..." Okřiknu Coreye, když si po chvilce uvědomím, že se z řetězu naklání nad kotětem. Had potichu něco zasyčí a jeho tělo se začne promněňovat pod vlnou zeleného světla, až se houpe hlavou dolů pohledný mladík, zavěšený za nohy.
"Promiň, není to nic osobního, ale jsi k sežrání." Ušklíbne se na kotě pod sebou a seskočí dolů. "Navíc, ten had mi nedává najíst." Dodá a nakloní se blíž k kotěti. Na sobě má dlouhou tuniku s kalhotami, obojí z tmavě zelené hadí kůže s elegantním, relativně odhaleným, střihem.
"Že se nestydíš... Nemáš ani tolik slušnosti, aby jsi mě pomlouval za zády." Zakroutí hlavou nad ním hlavou, jako bych to chtěl požalovat mámě a radši obrátím pozornost na muže, který na pegasu přiletěl.

"Vítám vás v mých skromných komnatách, pane... a pegasy... Můžete mi říkal Leo. Budete si sse mnou hrát?" Očka se mi zase rozzáří dětinským nadšením.

Corey

Soukromé komnaty Lea Kabaie

"Ne, koupelnu si budeš muset přisnít sám," pronesl Dragan s náznakem nelibosti, která však přešla, sotva spatřil Waifa. Tvář mu rozzářil potěšený úsměv. Vidět je, jak se dohadují, bylo po dni stráveném dohadováním se mimo školu úlevné, osvěžující. Prostě... normální.
Pak se však před jeho očima začal ten hádek proměňovat v člověka a jeho úsměv ztuhl. Přimhouřil oči nelibostí a jistým pocitem ohrožení. Ano, Sappy se dokázal bránit sám, přesto už jen sama existence schopnosti metamorfózy zvířete v člověka, kterého si snadno mohli ostatní studenti splést, byla nebezpečná a to nemohl riskovat.
Nadechl se, vydechl. Vzedmula se v něm vlna vzteku, až se pokoj za ním začal hroutit. Náznaky dřevěných stěn pohlcovaly plameny.
Natáhl ruku, prsty mu zajiskřily rudými plamínky a zformovaly se v kouli. Ta vystřelila po hadovi, zasáhla ho a vsákla se do jeho těla.
"Nebudeš se mi po škole promenádovat jako člověk, hade," v Draganově hlase zaznívalo slabé, pro člověka sotva slyšitelné dunění. "Omezuji tvou schopnost proměny pouze na tenhle pokoj. Jakmile opustíš jeho práh, staneš se opět hadem." Obrátil pozornost na Lokiho. "Dávej si pozor na to, co příště děláš nebo stvoříš. Nehraj si na krále, když můžeš být lehko sražen. Víš, co ti hrozí, pokud překročíš hranici."
Otočil se na patě a zabouchl za sebou dveře v okamžiku, kdy pokoj pohltilo inferno.

SOUKROMÉ KOMNATY LEA

"Jo, ještěrko. Nejez lepší tvory, než jsi ti sám."
Zaprskal Sappy a převalil se na záda. Pobaveně si prohlíží malého kluka. I pro mě je to dost šok. Co dělá malý kluk ve škole? Nebude snad... učit, že ne? Je mi jeho samotného líto, i když vím, že bohové i jiní tvorové na sebe berou různé podoby. Jenže představa tohohle za katedrou je natolik směšná... Než jsem stihl klukovi (tedy Leovi) jakkoli odpovědět, strýček začal jednat. Překvapeně jsem se na něj díval, i na místnost za ním. A když odešel bez jediného dalšího slova, udivilo mne to ještě víc. Šel bych za ním, ale... em... ten oheň...

Co se to tu děje?

Takhle rozzuřeného ho často nevídám. Nikdy ho nerozhodí jen proměna něčeho na něco. Je to tím člověkem. Pozorně jsem s prohlédl chlapce před sebou. "Jmenuji se Waif. Tohle je Sappy a tohle Nix." Ukázal jsem postupně na kočku a pak na pegase, který půvabně zatřepal křídly a pohodil hřívou. Když jsem si povzdechl, otočil se na mě.
"Co? Nejen Blecháč se umí předvádět."
Popošel blíž k Leovi. Ta scéna koně na balkóně mě osobně vůbec nepřijde divná. Na téhle škole se dá najít tolik paradoxů... "Co tu vlastně děláte?" Po krátké úvaze jsem se rozhodl pro vykání. Je dost možné, že tohle bude nějaký můj... nadřízený. Proto se mi oslovení "hochu" nebo "chlapče" nezdá vhodné.

Mé komnaty

Waif a Dragan

Nemohl jsem si nevšimnout, jak se Říďova tvář rozzářila při pohledu na mladíka s pegasem. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, proč tomu tak je... jedna zajímavější, než druhá.

Náhodou, hadi jsou úžesná a přizpůsobivá větev. Umí plachtit, žijí ve sladké i slané vodě, na poušti i v pralese, v korunách stromů i pod zemí. Ty jsi nižší druh, kotě." Zazubil se Corey, ale pak ho upoutal Dragan, který po něm začal házet ohnivou kouli. Poděšeně vyjekl a chtěl skočit zase spátky na řetěz, ale kouli se stejně nevyhnul a on leknutím zhučel dolů. Tak potichu kňučel bolestí, rozpláclý na podlaze, jak dlouhý, tak široký.
"Ale notaaaak... Nemůžu mít alespoň jednu lidskou podobu? Plazení je tak namáhavé... budu chodit pozdě!" Snažil pokusil se Corey o smlouvání a vyjednávání s Řiditelem, jeho pokoj se už téměř zcela promněnil na infero.
"Já? Král? Něco takového by mě přece ani ve snu nenapodlo." Smeknu mu poklonu až k zemi. Coreyova přítomnost vlastně pomáhá víc, než by mohl tušit. Pochází ze mě a dovoluje mi být míň jako... Já.

"Tak tohle bylo... velice energické vzplanutí emocí. Stává se mu to často?" Zeptám se Waifa, jen tak mimochodem, mezi tím co Corey stále ještě fňukal nad nabitým nosem a nad krutostí nadřízeného. "Nesnáší mě pro pouze pro mou existenci... to je diskriminace..." Huhlal, když se skládal zase do pozoru.
"Rád vás poznávám... Ehm, málem jsem zapomněl. Támhle to je Corey." Ukázal jsem na mladíky s uraženým obličejem.
Waifova dlaší otázka mě očividně dost pobaví.
"Já tady učím." Zachichotám se.

V POKOJI LEA

"Přizpůsobivá?"
Sappy švihl ocasem. "Tak hele ty slizká tkaničko, kočky žijí od nejzazšího jihu až po Sibiř, pomáhají lidem přežít. Hadi se hodí jen na kabelky a boty." Vím, že kdyby došlo na souboj tak Sappy vyhraje, pokud had nemá nějaké speciální schopnosti. Ještě troufaleji se vyvalil na pohovce a začal příst, jakoby pro něj had přestal existovat. Jenže při poznámce o plazení mu to nedalo. "Copak kabelko? Chlubíš se o plachtění a přitom nejsi schopný chodit včas?" Vypadá celkem potěšeně, v očích mu hrají ohníčky.

"Abych byl zcela upřímný tak st... ředitele jsem vždy řadil k těm klidnějším typům.." U všech bohů, měl bych si zvyknout na to, že mu ve školním roce mám říkat ředitel. Bude to těžší, než jsem si myslel. Další konstatování hocha, že to skutečně je profesor mne jen utvrdilo v tom, jak těžký tenhle školní rok bude. Nix se tím nenechal rozhodit. Došel až k Leovi. Zafrkal mu do tváře a mírně do něj drbl. "Nixi. Neotravuj." Došel jsem až k nim a za krk odtáhl pegase od své oběti.
"Promiň, bratře. Když on je tak rozkošný. Jako cukřík. Dal bych si cukřík." Hladově zírá na profesora. "Prosím tě, kdy se v tobě rozvinuly masochistické sklony?" Zasmál jsem se. Nějak mi nedošlo, že Leo slyší mluvit asi jen mě. "Em... Co budete učit?" Zeptal jsem se nakonec, abych nevypadal jako idiot.

Mé komnaty

Waif

"Pche, nebýt lidí, už dávno vás něco vyhubí. A co hadí jed, chlupáči? Dej si radši pozor, ať neskončíš v Kung Pao." Syčel Corey, když si oprašoval oblečení.
"Budu muset holt vyrazitdřív. Alespoň doufám, že bude svítit sluníčko. " Pronese teskně, ale až teď si všimne, jak se kotě rozvaluje na jeho pohovce... JEHO pohovce. "Leooooo! Valí se mi na pohovce!" Začíná žalovat.

"Hm... to je divné. Zdá se mi nějak popuzený... nervózní." Zadumám trochu, ale to ke mě příjde koník a drcne do mě čumákem. Ostatně, Waif se zdá, jako by ho znal již určitě dlouhou dobu.
"Jé, to je hezkej koníček s křídli!" Začnu se nad Nixem rozplývat a pohladím ho po čumáku. Když ale padne "slovo" o cukříku, zalovík v kapse a jednu kostku mu v dlani nabídku s sladkým úsměvem.
"Hm... co budu učit... To vážně nevím. Zatím." Pokrčím nad tím rameny.

V POKOJI LEA

"Nebýt lidí? My jsem divoké kočky. Žijeme nespoutaně a lidem poroučíme." To musím chtě nechtě potvrdit. Sappy si vždycky prosadí svou, ať jde skoro o cokoli. "Jen si něco zkus. Zkus si něco, kabelko!" Postavil se do obranného postoje a srst se mu naježila. Bere to ale spíš jako legraci. Kdyby byl vážný, tak vypadá jinak.

"Začátek školního roku je vždycky stresující. Obzvlášť letos." Usmál jsem se a založil ruce na hrudi. Letos přibude spousta nových profesorů a navíc ta zpráva o mém pravém strýci... Ještě jednou jsem si prohlédl Lea. Ne, on ne. Něco mi říká, že on určitě ne.

"Pegas, když dovolíš." Nix znovu zatřepal křídly a zatvářil se uraženě. Na protest si ani nezval ten cukr. On si nebere nic od někoho jiného, než jsem já.

V mém pokoji

Waif

"No tak to vážně nevím, jak jsi potom lidem prospěšný, když žiješ nespoutaně, vlastním životem a lidem dokonce poroučíš." Odsekl ještě, ale když se kotě naježilo, Corey vyprskl smíchy.
"Ale, ty jsi ale roztomiloušký..." Zašišlal na kotě a dál se chechtal. I on to bral jako pouhou legraci... kdyby to kotě začalo brát vážně a schylovalo by se k boji, který by jednoznačně neukazoval Coreyovo vítěztví, nejspíš by se radši stáhl. Nebo se za mě schovával.

"Co se děje letos?" Zeptal jsem se zvědavě.
"Jo, takhle se vám říká... Zapomněl jsem." Uculil jsem se a hodil jsem cukřík po Coreyovi, který ho chytil do pusi. Když kůň nechce...

V POKOJI LEA

"Občas jim ulevíme od deprese a zbytečných peněz." Zabručelo kotě a vyskočilo. Nemá vytažené drápky, chce si jen hrát. Jen nevím, jestli had tohle ocení. Nebo profesor. Krátce jsem kmitl očima mezi kočkou a profesorem.

"Hodně nových profesorů. Je s tím dost práce." A taky mu já dost zavařuji. Povzdechl jsem si. Je mi strýčka líto. Potřeboval by nějaké rozptýlení, jenže mě nic nenapadá. "Inu když už jsem tady... Nechcete prohlídku?" Strýček by to určitě ocenil.

V mém pokoji

Waif

"Ach tááák." Pokývu chápavě hlavou. Pak mi ale navrhne, že mě tady provede na tváři mi zase zahraje úsměv. "Myslím, že to je skvělý nápad. Alespoň nebude mít řiditel pak tolik práce. Už jsem zvědaví kolik tady toho máte." Řeknu a otočím se na Coreye.
"Core, pojď, jdeme." Zavelím k klukovi.

V POKOJI LEA

"Nech mě, kabelko! Okamžitě mě nech!" Kotě mňouká na plné kolo a seká drápky do vzduchu, ale zatím svého uvěznitele nedráplo. Dle mého to je ale jen otázka času, kdy se moc rozohní. "Nadělám z tebe amazonské karbanátky!" Prská a neškodně kouše přeměněného hada do zápěstí.

"Nuže... Dáváte přednost chození či létání?" Usmál jsem se. Nix si posměšně odfrkl. "Tohohle vozit nebudu. Je moc malej." Zahudral a pohrdavě se podíval na profesora. "Ty ne. Jiní ano." Odtušil jsem a popošel ke kraji balkónu. V dálce je vidět několik tvorů.Letí a na ptáky jsou moc velcí. Odhaduji to na Ronnieho a někoho z jeho přátel. "Nuže?"

Na výlet?

Waif

Corey se zubí a dál drbě kotě a očividně mu připadá ještě víc roztomilé, když protestuje. Na drápky nebere moc zřetel, ba ani na kousání do zápěstí a stále drbě za oškem, na hlavě i na bříšku.
"Dobře, jak chceš, Kung Pao." Nahodí rádoby lhostejný výraz a kotě jednoduše pustí na zem.

"Hm... Asi spíš chození. Corey by se asi moc na něčem létavém v hadí podobě neudržel a navíc se bojí větších výšek." Když ale uslyším, že jsem "malý", což je více méně pravda ale neříká se to, zamračím se a založím ruce protestně na hrudi. Zřejmně se mě to skutečně dotklo.
"No dovol..." Vypadám, jako by mi ukradl kyblíček z pískoviště, ale i přes to jsem byl v tomto podobný kotěti. Ale až já zatnu drápky, bude to horší, i když moc nic dělat přes zákaz řiditele nemůžu, stále umím pořádně zavařit.

V POKOJI LEA

"Jak se opovažuješ mě pustit?!"
Zavřeštělo kotě, když ho had v lidské podobě pustil. Zatnulo se mu drápky na hrudníku a nevypadá, že by chtěl pustit. "Být v nějakým filmu tak tě moje fanynky proklínaj." Vyskočil mu na rameno a kousl ho do ucha.

"Ha? Plachtící had se bojí výšek? Jak roztomilé." Zavrněl. Protočil jsem oči a povzdechl si.
"Co je? Si malej. Neudržel by ses na něčem tak rychlém, jako já."
"Už dost, oba dva." Promnul jsem si kořen nosu. Proč zrovna já mám takové přátele? I když vlastně jsou úplně stejní jako já. "Nixi nech profesora. Sappy slez z toho hada, než se naštvu." Oba udělali, co jsem řekl. "Jdeme?" Otočil jsem se na Lea. Ten mě nebude mít moc rád.

Ego

Waif

Výraz v tváři Coreye se hned změnil z úsměvu na bolestný, když do jeho hrudi zatlo kotě drápy.
"Ssssss..." Zasyčel bolestí a částečně to znělu i výhružně, ale podepřel zase kotě předlokním, aby na něm nevyselo. "Jsi jak ženská. Jednou chceš abych tě nechal být a když tě být nechám, jsi nespokojený, že jsem tě pustil." Nad dalšími slovy kotěte se ale musí zase zasmát. "Jasně, jen aby jsi nějaké vůbec měl. A navíc, měl bych jich víc. Jsem sexy." Na tváři se mu usadil samolibí výraz.

"Neříkám, že umím plachtit, jen že to umí můj druh. A já jen nemám rád, když nemám pevnou půdu pod šupinami." Zachmuří se kluk.
Chvilku počkám, ale slova Waif mě minou. Jen stále upírám pehled do očí koně a i když jsem byl v podobě dítěte, byl jsem teď víc než cokoliv jiného... děsivý. I Corey jaksi strnul.
"Že mi chybí síla na to, abych se na tobě udržel, říkáš." Natáhl jsem ruku k asi půl metru velké skříňce z pevného dubokého dřeva. Skříňka se otřásla a pak mi vletěla do otevřené dlaně, kde se začala mačkat, smršťovat, lámat a deformovat, až z ní zůstal jen pilinový prach, jako písek.
"Zlomil bych ti všechny kosti v těle jedinou myšlenkou... koníčku." Pronesu temně.

Pak se mi ale očka zase potěšeně a dětinsky rozzářila, když jsem se podíval na Waifa.
"Omlouvám se, předsudky mě hrozně rozčilují. Jdeme!" Pronesu jako by se ani vůbec nic nestalo.

NA PROHLÍDKU

"Sexy a ty?"
Kotě zavrnělo a skočilo na podlahu. Začalo si olizovat drápky, na kterých je trocha krve. "Ale krev máš dobrou. Uvažoval jsi o dárcovství? Spousta přejetých užovek na silnici by ti děkovala."

Nemám rád slaboduché ukázky moci. Nikdy se to nevyplatí, nikoho to nebaví ani nedojme. Jinak řečeno jsou to jen úplně prázdná gesta. I když trochu působivá, tak zbytečná.
"Tak pojď na férovku." Kůň stáhl uši dozadu a křísl kopytem o zem, až v ní udělal prasklinku. "Nixi. Neotravuj. Sotva přišel." Pegas se napřímil. "Možná někdy jindy, chlapče." Došel k balkonu, ještě jednou se otočil a naschvál poryvem větru shodil ze stolku mísu. Vzápětí byl pryč.

"Jistě. Jen bych vás chtěl poprosit... Pokud budete vyhrožovat zlámáním kostí každému mému koni, časem na vás naplánují atentát a víc jak třicet koní by jste proti sobě mít nechtěl." Zasmál jsem se a vydal ke dveřím.
Přes třicet koní proti sobě... Jako když posledně došlo krmivo.
Při té vzpomínce jsem se pousmál. Sappy mi vyskočil na rameno.

Na prohlídku

Waif

Moc líný na tagy - Prohlídka

"No..."
Nervózně jsem si odkašlal. Jediní koně, kteří jsou kompetentní jsou Luna, Cent a Mensis. Dost úzký výběr. Pomalu jsem se vydal po chodbě. Pomalu procházíme kolem pokojů a dál a dál. Ještě tu moc lidí není, strýček je teprve musí všechny najít. Prošli jsme kolem ošetřovny, arény a míříme na pozemky okolo hlavní síně.
I když pořád mluvím, moje myšlenky se točí okolo zdeptaného strýčka. Je to tím profesorem? Asi popadesáté jsem si ho prohlédl. Podle toho jak se chová a dokazuje si svou sílu vypadá jako psychopat. To jsou skoro všichni bozi. "Hele, co seš vlastně zač?" Zeptal se najednou Sappy, jakoby mi četl myšlenky. Nesnažím se ho zastavit.
Doufám, že mu to Leo řekne. Chci to vědět. Musím to vědět. Je totiž dost možné, že TENHLE je součást mojí rodiny. U všech bohů, strýček mi to neměl říkat. Povzdechl jsem si a voda v nedalekém květináči se zvedla. Měl bych se víc ovládat, ale dnes mi to činí potíže.
Byla to děsná noc.

Výlet

Waif

"Aha... jsou. Skvěle." Zakroutím hlavou. Dojde mi to celkem rychle.
S postupem času ale na tuto nepříjemnost zapomenu, pod posloucháním Waifova pěkného hlasu a poznáváním nových věcí. Ošetřovna, aréna, kabinety, hlavní síň a míříme na pozemky. To mě ale zastaví Waifovo kotě s zajímavou otázkou. S úsměvem se na ně otočím a i Corey se zastaví, aby se mohl sičivě zasmát.
"Řeknu vám to, když mi řekneš, co jsi zač ty." Podívám se stále s bezelstným úsměvem na Waifa.

Stále moc líný na tagy - Prohlídka

Překvapeně jsem se zastavil.
Proč to chce vědět? Zamračil jsem se. Nikdy to nikoho nezajímalo, tak proč tak najednou? Co mu strýček řekl? "Kočka. Jsem kočka, co dokáže nakopat zadek každému, kdo ji štve." Řekl Sappy s pohledem vyzývavě upřeným na hada. Ještě mu neodpustil ten incident v pokoji. Je mi jasné, že Sappy mluví jen proto, abych já nemusel odpovídat, ale nevím zda to nedošlo i profesorovi. Znovu jsem se rozešel, tentokrát trochu rychleji. Chci to mít za sebou. Nesnáším, když se mě někdo ptá. Nesnáším to.
"I tak já si to dovedu dát dohromady. Mluvíš s koňma, máš rád hady, rád rozbíjíš věci, jsi ješitný, očividně bůh... No dobře, takoví jste všichni, ale já na to přijdu. Co takhle mi dát vodítko, co?" Já nemluvím. Nějak jsem se role toho ukecanějšího vzdal a nějak jsem pozapomněl i na to, že tu mám Lea provést.

Soukromé komnaty Cleo Armichi

"Pokud si to do budoucna nerozmyslíte, mohli bychom začít zlehka, například soukromou večeří," usmál se na ni mírně. "Jako satisfakci za Waifovvo hlídání."
Přivřel oči a oba polila magie. Následoval mírný tah doprovázející přemístění. Ocitli se uprostřed hluboké tmy. Pod nohama cítili pevnou zem.
Pustil jí paži a natáhl ruku. Nad dlaní mu vyskočilo světýlko, malý plamínek osvětlující místnost bez oken.
"Toto jsou vaše soukromé komnaty. Záměrně jsem je ponechal bez oken a dveří, abyste si mohla sama vybrat, kam je chcete umístit. Magie odpoví na každé vaše přání, takže si můžete upravit vzhled této místnosti podle svého. Můžete si sem vzít i své miláčky, ale prosil bych, kdyby se příliš netoulali po škole." V druhé ruce se mu objevil pergamen. "Tady máte mapu školy. Momentálně se nacházíme v druhém patře. V přízemí se pak vedle arény nachází ošetřovna. Máte zcela volnou ruku, ale nezapomeňte prosím, že i kouzla této místnosti mají své omezení, takže pokud si tu vytvoříte poušť a vydáte se nějakým směrem, budete se vracet stále zpátky na jedno místo. Až si trochu odpočinete, uvidíme se na poradě, kde vás seznámím se zbytkem profesorského sboru."
Zvedl ruku s plamínkem do výšky a světlo ozářilo větší prostor.
"Ještě jednou vám děkuji, Bastet," uklonil se a tentokrát už se jí nedotýkal. "Uvidíme se později." Sotva slova dozněla, přemístil se z pokoje pryč.

Hadánky?

Waif

Vyslechnu si odpověď Sappyho, ale jen co domluví se zase usměji.
"Já myslel spíš Waifa. Ten kdo chce odpovědi získat by je měl umět i rozdávat. Takto to je se vším." Poučím a zase se rozejdu za Waifem i když teď mi to dělá trochu problém, jde na mě moc rychle."Ne. Ssssschválně, jesssstlipak na to příjdešššš, Kung Pao..." Zaksichtil se Corey na kotě, když mluvilo dál.

Pravděpodobně

Škoda.
Sappyho plán byl vážně dobrý, i když naivní. Zadíval jsem se profesorovi do očí, ve kterých se jakoby začali komíhat vlny. "Sám netuším. Kdybych to věděl, všechno by bylo jednoduší." Ušklíbl jsem se a šel nerušeně dál. A i kdybych náhodou tušil ke kterým bohům do háje patřím, neřekl bych mu to. Už jen chování strýčka bylo dostatečnou výstrahou, že tenhle muž... chlapec... bude někdo, s kým není dobré mluvit.

"Fajn tak říkej ano nebo ne. Podle tvého pobledlého obličejíčku chlapečku soudím, že nejsi z Egypta ani z jiné podobné boží země nekonečného písečku. Nebo jsi byl dlouho někde zavřený?" Vyšplhal se mi na rameno a otřel se mi o ucho. Ví, že se pohybuje na tenkém ledě a chce být u někoho vyššího. Nerad se proměňuje do své pravé podoby a tak konflikty řeší takhle. Schovám se za Waifa, ten to diplomaticky urovná.

Lež sem, lež tam

Waif

Vidím snad vodu? To je zajímavé... Je zajímavý... Cožpak nezná ani svůj původ? Dojde mi ale, že už mu došlo, že by se se mnou asi neměl bavit. A kdo by vlastně měl?

"Hehehe, když to bereš takhle, tak bych spíš soudil, že Egypt vyřadíš už vlbec kvůli tomu, že by měl zvířecí hlavu. Navíc, bohové mají schopnost na sebe vzít jakou podobu chtějí, ne?" Ušklíbá se Corey, ale já se najednou zastavím a zahledím na na Waifova záda. Možná má právo, aby věděl alespoň tohle. Možná na to má právo každý, aby mi to ztížilo nějaké nekalosti... i když se mnohdy snažím, nemůžu se odtrhnout od své přirozenosti.

"Já jsem Loki."

Loki

"Právě sis odpověděl sám, kabelko. Mění podobu, proto je zvířecí hlava vyloučená jako poznávací znamení. A proč by se pro bohy egyptský bůh měnil na pobledlého, podvyživeného chudáčka?" Sappymu trochu sklaplo, když se dozvěděl, kdo ten podvyživený chudáček ve skutečnosti je. I mě to zaskočilo.
Zastavil jsem se a otočil. Loki? To jak ten... Co se díval na to, jak jeho jeden syn trhá na kusy druhého? Ten Loki, který jmelím zabil toho slavného... nevím koho? Ten Loki, matka Sn... Rozesmál jsem se. I když moje autorita k Leovi vzrostla i přes chatrnou schránku, právě kvůli tomu se směji. Až řeknu Centovi, že ON je jeho babička... "Omlouvám se, jen jsem si vzpomněl na svého přítele. Zná vás." Ten smích není moc opravdový, ale snažím se. Zcela upřímně dnes nemám veselou náladu. Ten sen byl příšerný.
Vydal jsem se dál chodbou, směrem k východu, stále si přehrávající všechny spisy, co jsem o Lokim četl. Tak proto ho tu strýček nechtěl. Musel ho osvobodit z jeho vězení? Proč? Dostal druhou šanci? Nebo jen utekl a chtěl azyl? Ne, tolik by strýček neriskoval. S hlavou plnou otázek jsme vyšli ven na denní světlo.

Waif

PROHLÍDKA

Jak může vědět, že mám noční můry?
Začal jsem si budovat myšlenkovou hráz, jak mě to učil strýček. Nevím, proč je důležité, aby mi nikdo nečetl v hlavě jako v knize, ale pravdou zůstává, že poněkud nepříjemné to je. O ničem. Jsem dost přesvědčivý lhář, ale proti někomu, kdo lže několik tisíciletí asi nemám šanci. Z budovy míříme ke stájím. Měl jsem v plánu navštívit observatoř, ale to, že Leo je Loki mění plány. Musí se seznámit s Centem. Už z dálky jsou slyšet koně a několik jich přeletělo těsně nad námi.

Waif

Pousmál jsem se, když začal svou mysl zazdívat. Jeho hráz nebyla špatná, ale přece jen, myslím že kdybych chtěl prorazit, prorazil bych.
"Opravdu? Sanžíš se zatloukat bohu lhářů?" Podiveně se na něj podívám. "Když se lidem zdá "o ničem" tak z toho pak nebývají takto rozhození." Poznamenám chladně a jdu za ním ke stájím. "Radši kápni božskou." Dodám jen tak mimochodem. Pegasům na obloze věnuji jen vcelku malou pozornost.

Prášek hoří jen pozvolna, nasáklý magií až po nejtenčí zrnko. Plameny získají temně rudou barvu podobnou tryskající lávové fontáně.
Sotva v ohni shoří poslední smítko popela, teprve v ten okamžik se cosi stane: realita okolí se smrskne do jediného bodu, z něhož vytryskne výron magie a otevře vířící, lávě podobný portál. Vypadá to, jako bys hleděla do chřtánu samotného křesťanského pekla, ale zároveň necítíš ten žár, jenž by to měl doprovázet.

U stájí

Jistěže mám. Každý má. Jenže já ti to nechci říkat, víš?
"Nemám, co bych vám "zatloukal."
Asi jsem staromódní, ale obměny v jazyce za nesmyslné fráze mě štvou a děsí. Taková latina je ale skvělý jazyk. U něj obměny nehrozí.

Je mi jedno, co mi provede, když nebudu mluvit. Do hlavy se mi nedostane, to se dřív přiřítí strýček a pošle ho zpátky tam, odkud ho vytáhl. Už jsem zapomněl, jak se to tam jmenuje, ale je to nějaká temná jeskyně, kde mu na hlavu kapal jed. Sappy mlčí a lísá se mi k uchu. Dodává mi odvahy, tím svým typickým, podivným způsobem. Naštěstí nás vyrušil Krër. Pohublý vraník s rudýma očima mě zdraví už z dálky. Olizuje si špičáky vystupující z huby.
"Konečně mi neseš svačinku?" Potěšeně zastříhal ušima. "Bude trochu šlachovitý, ale bude chutnat... Budee..." Namáčkl se až k hrazení a lačně sleduje každý Lokiho pohyb. "Když jsi byl takhle malý, taky jsi byl dost na nic sousto." Frkl. Zaprvé jsem si mimochodem promnul rameno, kde mám menší jizvu od toho, jak jsem se jako malý ke Krërovi otočil zády a on mě ze samé lásky rafl. Zadruhé jsem se zamračil. Z jasného důvodu mi každá informace řečená někým profesorovi přijde nechutně odhalující. "Tohle je Krër. Hlídá zdejší stáje. Pokud nechcete skončit jako jeho večeře, nepokoušejte se tu nic vzít." Informoval jsem profesora a je mi momentálně jedno, že ho vlastně označuji za zloděje. Sám to řekl. Je bůh všech podlézavých a nechutných osob.

Před stájemi

Ped stájemi

Pro tebe asi nic, ale pro mě jsou jako rodina. Vlastně...
Zasyčel jsem a došel ke Krërovi. Nemám z něj strach, je to dobrý kůň. A už si vytrpěl dost. Podrbal jsem ho za uchem a on mi laškovně začal ožužlávat rukáv tuniky. Trochu mě stále jeho zuby děsí, ale nechávám mu je, i když zabroušení by bylo snazší. Neodpovídám mu. Pro některé tvory a lidi neznamenají koně tolik. Já jsem s nimi ale spojený, i když netuším jak. A proč je slyším ve své hlavě, každou jejich myšlenku.
"Pro vás tu možná někdo vzácný bude... I když netuším."

Raději jsem vyšel dál. Sappy přeskočil na rameno Leovi. "Teď něco uvidíš." S šibalským úsměvem skočil na zem a se vztyčeným ocáskem šel dál. Míjíme ohrady táhnoucí se daleko do kopců. Každého z těch koní znám jménem, mnoho z nich jsem pomáhal pojmenovávat právě já. "Máme tu každý druh koně, který se tu dá najít. Kelpie, pegasové, jeden jednorožec, normální koně a pro vás... nedávno tu přibyl jeden severský hřebec. Jeho druh jsem pracovně pojmenoval "jednorožec severu," ale možná mi o něm řeknete víc. Někdo, koho bych vám ale rád ukázal je tady." Zastavil jsem se a zapískal. Po krátké chvíli se zpoza terénní vlny vykolébal Cent. Poklusává na šesti nohách. Už to není tak hrozné, jako před pár měsíci, ale stále kulhá. Dostal se až k nám, ulehčeně zastavil a začal se o mě otírat. Profesora si ani nevšiml. "Rád tě vidím." Řekl upřímně a až pak svůj zrak velký šedák obrátil na Lokiho. "Kdo je ten mladý muž?" Zeptal se, i když mám dojem, že odpověď aspoň tuší.

Rodiná sešlost

Promiň drahý, ale koně moc neřeším...
Až vykoná mazlící rituál s tou zubatou potvorou, rozejdu se s Coreyem zase za ním.

Na kotě na svém rameni se jen ušklíbnu a po očku kontroluji, jestli Corey drží krok.
"Proč jsi tak upjatý na koně? Je mnoho dalších zajímavějších zvířat, na kterých se dá jezdit... Chiméry, gryfové... draci." Ušklíbnu se, ale vyslechnu si jeho pojmenování. Nad tím "jednorožec severu" ale zavrtím hlavou.
"Tvorové severu jsou moc hrdí a drsní, než aby se nechali zvát jednorožci s tím ,jak jsou vykreslováni. Věří se tam sílu a odolnost, ne magii, mystéria a slova. Jednorožec je stvoření magie a tak to k nim nesedí." Pokrčím rameny.

Když ale na stráni vyklusal šedák s šesti nohami, strnul jsem i když na mě nebylo vůbec nic znát. Nikdo mě nepřekonal v přetvářce. Upřímně jsem ale doufal, že můžu zapomenout na vše na severu a začít znovu... očividně se ale mýlím. Teď už jsou ale všechny mé děti jen zvířata, nebo mrví.
"Tento mladý muž je tvá babička." Usměji se na něj, ale pak zvážním. Všiml jsem si, že trochu pokulhával.
"Copak se ti stalo, že kulháš, vnoučku můj?" Zdá se, že mám opravdu asi starost i když se nedalo určit, zda jsem z něj rád, nebo... něco jiného.

RODINKA :3

Uchechtl jsem se.
"Mám je prostě rád. Každý máme něco. Vy umíte číst lidi a já zase koně." Chytrá odpověď. Nic moc neříká, ale je dostačující tak, aby se už neptal. Pokud má aspoň trochu mozek.

Jeho výklad o severských koních je zajímavý. Skoro začínám věřit tomu, že bude dobrý učitel. Takže jestli chci pomoct Stormovi, musím ho pustit. Nechat ho, ať se vyřádí. Překonat ho čistou silou, aby podlehl. Trochu se to protiví mému přesvědčení, ale musím se k němu dostat. Musí být cesta a já ji najdu. Nic mu nedlužím, vím to, ale ten hřebec je... prostě úžasný.

Babička... Zní to vážně vtipně. Sappy se chvíli tvářil vážně a pak se ve smíchu svalil na zem. "Sapphire na tom není vůbec nic vtipného. Bohové mají s ostatními tvory zvláštní vztahy, myslel jsem, že už jsi si na to zvykl." Sappy svoje celé jméno nenávidí a tak zaprskal a zmlkl. Cent se otočil na Lea. "Veselá historka. Nebude vadit, když vám místo "babičko" budu říkat "děde?" Zdá se mi to být jako lepší možnost." Pohodil hlavou a povedlo se mu vytvořit působivou úklonu, která s šesti nohama není nic snadného. Nadšeně se na mě podíval. Ukázal jsem mu vztyčený palec. Cent je pyšný za každý svůj malý krůček vpřed a já jsem pyšný na něj. Když si vzpomenu, že v době, kdy přišel nemohl skoro ani chodit... "Jmenuji se ironicky Centipede, vinou tady Waifa.... Zkráceně Cent." Omluvně jsem se usmál. To jméno (v latině znamenající "stonožka") je dokonalé, nechápu, proč se Centovi nelíbí.

Rodina :3

"Chápu. Ale víc než lidi umím číst, a mám rád, hady. Lidé jsou jako hadi, to si zapamatuj. Můžeš je vychovávat jak dlouho chceš, krmit je, živit je a zahrnovat je láskou... ale stejně tě můžou uštknout. To si zapamatuj." Pokývnu k němu hlavou a zase nechám téma být.
Zdá se, že to nebude jen názvem... Že by za Koníkem severu bylo i něco víc, než jméno? Problémy?
"Hlavně si dej pozor, jsou také tvrdohlavý a umanutí, ale pokud si získáš úctu a respekt seveřanů neexistuje věrnější a oddanější stvoření."

Corey se radši vyplazil na mě, aby na nej kůň nešlápl. U mě si ale velice rychle začal vydobývat oblíbenost. Nejen za příbuzenský vztah, ale také za svou korektnost a úctu ke starším. Má krev se očividně nezapře. Navíc mi dal hezkou páku na Sappyho... nebo snad Spphira?
"Vskutku. Můžeš mi říkat, jak jen budeš chtít." Opětuji mu uhlazenou úklonu. Vidím, že s šesti nohama se koni musí ukánět blbě, ale zvládl to na jedničku.
Pak jsem se ale podivil, když jsem zaslechl, jak Waif pojmenoval mého vnuka.
"Stonožka...? Vážně?" Ohlédl jsem se na něj a založil ruce na prsou. "Rád tě poznávám, Cente. Jak jistě víš, mé jméno je Loki. Je mi líto, že jsem si tě nevšímal a že jsem o tobě nevěděl... bohužel, neměl jsem k tomu moc příležitostí. Snad to ale mohu napravit." Trochu smutně se na Centa pousměji.

Následoval mírný tah doprovázející přemístění. Ocitl ses uprostřed hluboké tmy. Pod nohama cítíš pevnou zem. Náhle temnotu protne drobné ohnivé světélko nad nízkým stolečkem s pergamenem.

Toto jsou vaše soukromé komnaty. Záměrně jsem je ponechal bez oken a dveří, abyste si mohl sám vybrat, kam je chcete umístit. Magie odpoví na každé vaše přání, takže si můžete upravit vzhled této místnosti podle svého. Přikládám též mapu školy. Momentálně se nacházíme v druhém patře. Máte zcela volnou ruku, ale nezapomeňte prosím, že i kouzla této místnosti mají své omezení, takže pokud si tu vytvoříte poušť a vydáte se nějakým směrem, budete se vracet stále zpátky na jedno místo. Až si trochu odpočinete, uvidíme se na poradě, kde vás seznámím se zbytkem profesorského sboru.
D. R.

Rodina :3

Žádné, ani sebelépe vytvořené plány nefungují podle očekávání, když se proti jejich tvůrci postaví pantheony. Harmonogram nového školního roku se zhroutil v okamžiku, kdy se ve vstupní hale objevil portál s první studentkou. Místo plánovaného uvítání však ve vstupní síni nikdo nečekal.
A ředitel školy byl náhle pryč.

Vstupní síň

Demona Barnett

Vstupní síň tvořila prostorná místnost s dřevěnými, bytelnými dvoukřídlými dveřmi na jižní straně. Na východní a západní straně se místnost rozcházela do dvou směrů, za nimiž se nalézaly koleje studentů. Na severní straně místnosti mířila do neznáma dvojice schodišť.
Cítíš se unavená, jako bys dokončila nějakou velkou fyzickou námahu. Svaly ti zeslábly, znavily se. Na ramena ti dolehla tíha nepoznané ztráty. Vstupem do portálu se stalo něco víc než jen přesun, ale na druhé straně není nikdo, kdo by ti to vysvětlil.

Soukromé komnaty

Cleo Armichi

Uplyne nějaká doba od ředitelova odchodu, když se tvými komnatami náhle rozezní tlumený zvuk. Není to nic nepříjemného, přesto víš, že se něco děje.
Když pohlédneš na svou mapu, ve vstupní síni svítí červená tečka označená jménem Demona Barnett. Instinktivně vytušíš, že ta dívka potřebuje tvou pomoc a pozornost.

Stáje

Waif

Stále se nacházíš na pozemcích školy spolu s novým profesorem, když ucítíš, že je něco špatně. Vždycky jsi dokázal díky chvění magie poznat, kdy se ředitel nachází ve škole. Patřilo to ke způsobu vaší komunikace, ke způsobu, jakým jste byli propojeni jako rodina. A nyní se magie chvěla jeho nepřítomností. City tvé velké rodiny tě propojily se samotnou školou. Byl to tvůj domov a nyní se v něm něco dělo.

Stáje

Waif

Torchu neurčitě se zaksichtím a natočím hlavu. Nakonec ale pokrčím rameny. Pak se ale Cent se zafrkáním sklonil k trávě a já se najednou cítil... provinile. Snad to na mě šlo i celkem poznat.
Zase se do toho ale vložil Waif, který to přece jen s koňmi uměl víc než já, ale když jsem se na ně tak díval, připadali mi v něčem podobní... připadali mi najenou... samotní.
"Ano, to mohli a rozhodně to hodlám udělat." Pokývnu hlavou a zase se podívám Centovi do očí, když přistoupím o trochu blíž.
"Krvi mé krve, věř že jsi mým vnoučkem a jako takový jsi pro mě jedna z mála věcí co mě drží u zdravého rozumu. Všechny mé děti jsou teď... jiné, ale to neznamená že bych vás přestal milovat, či vás miloval méně... takové, jací jste. Jsi má rodina a s tebou je nyní i Waif." Pousmmál jsem se upřímně i na Waifa. Možná snad jen rodina bylo to jedniné, co na mě platilo.

Pak ale poznám na reakci Centa, Waifa i vlastně všech kolem, že se něco stalo.
"Copak se to děje?"

Stáj

Zdálo se to jako hloupý vtip.
Baldrova smrt byla tak závažným prohřeškem, že ho nic nemohlo prominout. Přesto se zdálo, že Loki unikl ze spoutání Narfiho střevy a zmizel. Ano, na jeho místě byl kdosi, kdo se mu podobal, ta iluze byla dokonalá, ale ty zvěsti byly závažné.
O to závažnější, že se děly na Ódinův popud. Netajil se svými úmysly podvést celý svět, zvlášť před Týrem.
Bylo třeba na Lokiho dohlédnout, protože by mohl Dragan Rosvodiz ve své benevolenci porušit příkazy a dopřát Lokimu přílišnou volnost. Ostatně, to na pozemcích Vis Maior našli úkryt nejedni zoufalci, jako například Sleipnirův nepovedený potomek.
Ano, Dragan Rosvodiz byl v některých ohledech příliš benevolentní a tomu bylo třeba učinit přítrž. Byl důrazně varován, přesto jsou oči boží nutné.
Byl to lehký Ódinův zásah, který narušil Rosvodizova kouzla a urychlil události.
Oficiálně měl školní rok začít až zítra, přesto ty nyní držíš v rukách váček s práškem a jedinou instrukcí - spálit, aby se ti otevřel portál do Vis Maior.

Demona

Ať se profesor rozhodl jakkoli, Nix se rychle rozletěl ke škole.
Trvalo to jen pár desítek vteřin, tenhle pegas si na rychlosti zakládá. Seskočil jsem z něj ještě když přistával. Hlavu mám plnou obav z toho, co se mohlo stát, že tu strýček není zrovna dneska. Proč odešel? Proč? Nix čeká před školou a já otevřel velká vrata do vstupní síně. Můj zrak upoutala rudovlasá dívka, která nevypadá zrovna nejlíp. Došel jsem k ní a položil jí ruku na rameno. "Já tu jsem." Odpověděl jsem na její otázku a usmál se. "Jmenuji se Waif. Vítej na škole. Jsi v pořádku?" Pokud ne (jakože na to vypadá) tak brzy přijde pomoc. Rozhlížím se po místnosti, jestli tu není ještě někdo další. Ne. Jsme tu sami. Vlastně...
"Nazdár křřřehotinko." Sappy, který se mě křečovitě držel celou cestu skočil dívce k nohám a začal se o ně otírat. "Mělas těžkou cestu, viď?" Dodal a začal nesnesitelně nahlas vrnět. "Sappy, dej si odchod." Zavrčel jsem na kočku. Nenávistně se na mě podíval a sedl si s ocasem stočeným okolo tlapek. Pořádně jsem si novou studentku prohlédl. Takže... co asi bude zač? Nad tím budu moct polemizovat později. "Omlouvám se. Nechceš si sednout? Pokouším se být milý, ale s mým těžkým dnem je to nadlidský výkon.

POPIS

VSTUPNÍ SÍŇ

Demona

"Takže Demono. Teď tě odnesu někam, kam si budeš moct sednout, ano?" Mám kurzy první pomoci a hodně jsem odkoukal, takže slabost nebude problém. "Můžeš jít sama, nebo tě mám nést?" Řekl jsem spíš žertem, ale nevím, jak moc špatně na tom je. Prozatím jsem ji podepřel. Slabost z procházení teleportem? Možná. Neušla mi její pírka ve vlasech. Uch... jestli je jedna z těch co létají, tak se jí budu vyhýbat obloukem. Jen při myšlence na to, že by mě něco vyneslo proti mé vůli se mi dělá špatně. Na pegasech je to něco jiného, těm věřím.
Sappy sekl ocáskem a začal si čistit srst, ale vím, že nás pozoruje, kdyby Demona začala dělat nějaké hlouposti. Není to pravděpodobné, ale tak jako tak jsem ostražitý.

VSTUPNÍ SÍŇ

Demona

Přikývl jsem a pomalu se s ní přesouvám ke stěně. Jako improvizované "lůžko" to bude muset stačit. Opatrně jsem ji položil a znovu se rozhlédl. Pořád nikdo nejde? Jak to? S povzdechem jsem si dřepl vedle ní. "Nechceš něco k pití? Dýchá se ti dobře?" Zamával jsem jí rukou před očima, abych zjistil, jestli reaguje. Pořád nevím, co se jí mohlo stát. Jestli není zvyklá na přenos... "Za chvíli dorazí někdo kvalifikovaný, ale do té doby mě budeš muset snést." Zašklebil jsem se a sedl si vedle ní. Jak rád bych si šel lehnout a dobře se vyspal, jenže moc dobře vím, že by se mi zase zdály ty sny. Zaťal jsem pěsti.
Kde je strýček, když ho člověk potřebuje? Jasně, musel mít nějaký vážný důvod, když odešel, ale proč... Proč zrovna teď?

Druhé a třetí patro

Vstupní Síň

VSTUPNÍ SÍŇ

Už jsem chtěl přivolat nějakou vodu, ale přišla zdravotnice... Moment. Asklépios už tu není? Přimhouřil jsem oči. Nebo mu ředitel dal možnost změnit podobu? Ta představa, že by se Asklépios proměnil na ženu je velmi zábavná. Postavil jsem se. "Jen únava, nic zásadního, řekl bych." Usmál jsem se na ni a měl se k odchodu. Jestli tohle není Loki a další jeho "propracovaný" způsob jak ukrást nějakou dívku pro sebe, tak to bude v pořádku.
"Pojďme pryč. Tihle lidi nedokážou docenit mou úžasnost." Řekl nenadšeně Sappy a vyskočil mi na rameno. Pak ale přišel někdo, kdo ho donutil zůstat. "Quido!" Zavřeštěl a začal se profesorovi otírat o nohy. Moc dobře ví, že tenhle ho taky nemá rád. Proto to dělá. Prostě kočka. Sykl jsem na něj, aby raději Queralta nechal. Došel jsem k němu. "Asi šel pro dalšího profesora. Každopádně uvítání studentů bude letos asi improvizace." Povzdechl jsem si. Nikoho to nemůže štvát víc než mě.
Strýček se takhle většinou nechová. Pořád mi vrtá v hlavě, co ho tak rozhodilo, ale na to asi jen tak nepřijdu. "A ta dívka... Jen je unavená, žádná vnitřní nebo vnější zranění. Řekl bych." Za ty roky tady už dokážu rozeznat, jak se tváři člověk se zlomeninou, vnitřním krvácením nebo jen člověk unavený. Většinou mi jen stačí dívat se na sebe. "Nejsi tu nějak brzo?" V očích mi zajiskřilo. Jsem rád, že je tady, je to jeden z mých nejoblíbenějších profesorů.

Vstupní síň

HLAVNÍ SÍŇ

Když profesorka začala... vážně vrčet? Sappymu zajiskřilo v očích. Mrskl ocáskem a otočil se k ní zády. Jeho nějaký profesor Kdovíco nezajímá. "Jasně. Voda." Kývl jsem a promnul si ruce. Nařídil jsem nejbližšímu zdroji čisté vody, aby sem část poslal. Netrvá to dlouho. Chodbou vzduchem klouže něco jako vodní had. Až těsně u Demony se zformoval do něčeho, co vypadá jako tekutina v míse... bez té mísy. Dá se z ní bez problémů nabrat voda.
"Já vím, to dovedu jen já a pár vyvolených." Sappy smutně zavrtěl hlavou a posadil se. Nemá rád velké sešlosti. Vždycky musí hlídat velký počet lidí najednou. Věta ošetřovatelky "tohle nemám v popisu práce" mě donutí uvnitř zakoulet očima. Bohové. Starají se jen o sebe a o to, co musí dělat. Nejsou schopni něco dělat jen tak. Otec je určitě stejný. "Ano, ale letos to bude... jiné." Oba jsme tu dost dlouho, aby mohl Queralt vědět, že když myslím jiné tak to znamená mnohem náročnější než loni. Už jen přítomnost Lea dokázala strýčka vytočit. Otočil jsem se zpátky k rudovlásce, jakmile začala mluvit. "V tom případě vítej na Vis Maior. Škola pro magicky nadané bytosti." Pokaždé, když tohle můžu říct, tak jsem patřičně hrdý. Přeci jen tohle všechno vybudoval strýček, něco jako moje rodina.

Vstupní síň

Vstupní síń

Pokrčil jsem rameny, mávl rukou a voda zmizela pode dveřmi venku, kde se nejspíš vsákla do půdy. Překvapuje mě, že Demona není zvyklá na magii. Kde to vlastně žila? Na to se raději ptát nebudu, tady je to dost ošemetná záležitost. Viz. profesor Kabai. Přidělování pokojů je záležitost, která se mě netýká, nejsem na to dost kvalifikovaný. "Mimochodem slečno Armichi... Budu občas chodit na ošetřovnu pro obvazy a byliny pro koně." Usmál jsem se. Asi není nejlepší doba, ale nevím, kdy se k ní dostanu příště.
"Beh... Na tvých hodinách budu umírat nudou, cukrouši." Řekl Sappy směrem k profesorovi. Na to, že mě má chránit je dost provokativní.

Vstupní síň

Vstupní síň

Macha, keltská rusovlasá kráska, byla jednou z těch stálic jeho sboru, o níž si vždycky myslel, že zůstanou, dokud se škola nerozpadne v prach. Pozici profesorky Nauky o lidství přijala ve stejném roce, jako přišel do školy i Quetzalcoatl. On zůstal, ona nakonec odešla. Stáhla se do ústraní si odpočinout.
Neměl jí to za zlé. Občas byl vyčerpaný i on sám. Věčný boj s Waifovou mocí, neschopnost naplnit vlastní potřeby, naschvály od vládců. Ano, Loki v jeho škole nebyl ničím jiným než dýkou na krku, podrazem, který ho měl srazit na kolena. Koneckonců, v porovnání s ostatními byl jen bezvýznamný provinční bůžek, který si přiliš vyskakuje.
Asklépios nebyl dokonalý, ale alespoň měl jako jeden z mála přehled o svých potomcích. A jeho vnuk Damien se zdál jako náhrada za Machu víc než vhodný. Vyrůstal vždy mezi lidmi a jejich kulturu dobře znal, možná že právě toto bude mostem k utužení vztahu mezi bohy a prostými lidmi. Možná právě on je přiměje chápat lépe lidský svět.
Jen to obvinění může být komplikací.
Oděný do tmavých kalhot, krémově světlého roláku a kabátu velbloudí srsti se zastavil kus od Asklépiova vnuka. Seděl před budovou, z níž se nesla zvláštně smutná melodie. Pohlédl na ni, než sklouzl pohledem zpátky na něj. Damien ho neviděl, seděl k němu zády a zdálo se, že nevnímá svět.
"Skutečně z tebe cítím vítr. Přesně jak říkal."

Nebesa nade mnou
Emanuel se nacházel v nebeské „šatně“. Tohle místo sloužilo jako převlékárna andělů a jiných svatých stvoření. Až doposud se zde nikdy „nepřevlékal“ a bylo to tedy jeho poprvé. Převlékání byl proces, kdy se zbavujete lidství či naopak božství. Záleží to na tom, kterým směrem se máte vydat. Zda do „nebe“ nebo na zemi.
Emanuel se pobošťoval. Jakožto smrtelná schránka musel přijmout nesmrtelnost a nechat se vést osudem, jenž bylo, že vlastně musí zemřít aby válka a spol získali nadvládu.
Ještě divnější byl samotný rituál. Dotyčný Emanuel se musel doslova obléct do červeného pláště, nasadit si kápi a velice podivnou, snad plynovou, masku.
Emanuel se rozchechtal, když boží „zbroj“ uviděl.
Svatý Petr se na něj díval jak na vola. (svatá brána je pouhý mítus. Ve skutečnosti existuje jen šatna kde se smrtelníci i bohové převlékají. Křesťané, aby dodali vážnost nebi si bránu vymysleli aby tomu dodali vážnost. Přece jen brána zní lépe než šatna a strážce brány zní lépe než šatnář.
„Tak tohle jsem nečekal“ Pronesl Emanuel a málem sebou povalil.
„Nevím co je na tom špatného“ ozval se Péťa a dál nechápavě pozoroval Emanuele. „Je ze stoprocentní nebeské bavlny.
„Spíš mi to připomíná nějaký cosplay“ pokračoval Emanuel, když pozvedl oblek a více si ho prohlížel.
„Co je to cosplay?“ otázal se zmateně Petřík
„No…“ Zamyslel se Emanuel. „ To je tak, když se převlékáš za nějakou postavu“
„Hmm myslíš třeba za Válku?“ pokračoval ve ptaní Petr
„Jop“ pokynul hlavou Emanuel
„Tak je to Cosplay“ Pokýval hlavou Petr jakoby věděl o co se jedná.
„A to si mám fakt vzít na sebe?“ Pochyboval Emanuel.
„Samozřejmě!“ hrdě vztyčil šatnář hlavu. „Je to simbolem tvé autority! Musíš si to oblécet“
Emanuel se na něj díval jak na blázna ale nakonec přikývl . „Tak dobře…stačí si to obléct?“7Petr se temně usmál. „Ano, stačí. Stačí věřit Emanueli.“
Emanuel se tedy vyslékl z blázineckého úboru a začal se oblékat. Nasadil si pášť, kápi i masku a pak se to stalo.
A pak se probudil on. Emanuel se zničehonic vytratil a probudil se Válka.
„Klaplo to?“ Zeptal se Petr a díval se na něj.
„Myslím že ano“ Promluvil Válka a protáhl se. „Myslím že to vydržím.“ Upravil si masku.
„Tak abych šel“ Ještě dodal a otevřel si mávnutím ruky portál.
„Študáci na mě čekají.“ A vešel.
„Je to cosplay“ přikývl hlavou Petr a sledoval zavírající se portál. „Je to COSPLAY!“ Rozchechtal se také Petr. „Tak takového blázna jsme tu ještě neměli.“

Ocitl ses uprostřed hluboké tmy. Pod nohama cítíš pevnou zem. Náhle temnotu protne drobné ohnivé světélko nad nízkým stolečkem s pergamenem.

Toto jsou vaše soukromé komnaty. Záměrně jsem je ponechal bez oken a dveří, abyste si mohl sám vybrat, kam je chcete umístit. Magie odpoví na každé vaše přání, takže si můžete upravit vzhled této místnosti podle svého. Přikládám též mapu školy. Momentálně se nacházíme v druhém patře.
Máte zcela volnou ruku, ale nezapomeňte prosím, že i kouzla této místnosti mají své omezení, takže pokud si tu vytvoříte poušť a vydáte se nějakým směrem, budete se vracet stále zpátky na jedno místo. Až si trochu odpočinete, uvidíme se na poradě, kde vás seznámím se zbytkem profesorského sboru.
D. R.

Vstupní síň

"Mám dojem, že strýček se snad brzy vrátí. Možná šel pro dalšího profesora." Nevím sice, proč teď, ale je to pravděpodobné. S nešťastným povzdechem jsem došel k dívce. Nevypadá moc nadšeně. Nejraději bych ji dal na ošetřovnu, alerozhodnutí profesorům vzdorovat nechci. Podal jsem Demoně ruku, aby mohla vstát. Dám ji do pokoje pro normální studenty. Nepřijde mi nebezpečná, zvlášť protože ji skolil teleport. Vím. Zdání klame, ale přinejhorším ji pak strýček přestěhuje. Usmál jsem se na ni a Sappy se začal šklebit. Kdo ví, co si do háje myslí.

Vstupní síň

Všichni přítomní

Bez jakéhokoli varování se za zády všech přítomných otevře ve Vstupní síni rudý portál, jimiž za normálních okolností přicházejí studenti. Vystoupí z něj vysoký mladík se zlatým lukem v ruce. Přes záda má přehozený toulec se zlatými šípy.
Rozhlédne se a pohlednou tvář mu zbrázdí úšklebek.

Zobrazit SPOILER

Waif

Sotva se ten kluk objeví, po zádech ti přeběhne mráz.
Magie školy ti jako nejmenovanému strážci dá najevo, že tenhle nebyl pozván. Ať už se sem dostal jakkoli, nebylo to na základě Draganovy vůle.

Vstupní síň
Všichni přítomní

Spálit ten prášek bylo až směšně snadné. Od minule ho zůstalo dost na to, aby se portál otevřel.
Neovládnu úšklebek.
„Tak tohle je ta fraška, o níž mi největší chyba mého života vyprávěla?“
Sevřu luk o něco pevněji. Na ramena mi dosedla tíha nezvyklé únavy, již jsem za celý svůj dosavadní život ještě nepoznal. Nohy se mi chvějí, v nitru se mi objeví podivný pocit ztráty. Tak tohle je ono? Tohle je to omezení schopností, které ředitel zavedl?
Hm, copak mi zanechal, ten nedotknutelný. V hloubi duše zadoufám, že mi zůstalo to hlavní.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl zvědavý. Zvlášť, když mi má milovaná dcera takřka vymluvila díru do hlavy popisem školního roku a básněním o excelentním vzhledu místního vládce a jeho tajemného chráněnce. O citech toho nedotknutelného Dragana Rosvodize k jeho chráněnci v určitých kruzích kolovaly hotové zkazky. Proč se nepřesvědčit na vlastní oči? Zbavit se své otravné ženy byl jen příjemný bonus. Už mne příliš nudí.
Rozhlédnu se a oči mi sklouznou na mladíka, podle popisu, jenž jsem měl, to vypadá na Draganova chráněnce. Přimhouřím víčka. O tomhle mi neřekla. Mám z něj zvláštně známý pocit.
Co je zač?

Objevil se v naprosté tmě. Ani na špičku nosu si nedokázal pohlédnout. Ale cítil okolní svět. Cítil neomezené možnosti, jenž plnily hlavu Války těmi nejpříjemnějšími myšlenkami.
Mohl zde udělat cokoli a nikdo se to nikdy nedoví. Mohl zde být tím, čím vždy chtěl být.
Válka se nadechl a promluvil do prázdna.
„Bože, děkuji ti za tvé milosrdenství. Dovol mi i nadále být Tvým dílem a poslem.“
Pokoj se začal formovat do směsi různých barev, pachů a zvuků. Harmonie a disharmonie spolu zápasily o nadvládu nad myslí bývalého Emanuela.
Když nakonec vír moci zastavil, místo temnoty se zde nacházel pokojík. Malý a přítulný. S jedinou skříní, postelí, psacím stolem a židli.
Svícen ozařoval celou místnůstku a Válka uvažoval, zda je s konečným výsledkem spokojen.
Sedl si na židličku a natáhl si pod stůl nohy. Začal podřimovat a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. A i tři ostatní spolubydlící v jeho hlavě se začali dožadovat svého. Pokoj se neustále měnil, aniž by to Emanuel postřehl. Jediné, co se neměnilo, byla židle, na které se všichni shodli.
Nakonec se proces zastavil a pokoj byl v naprostém chaosu. Tam byla mučící panna, támhle zase roztomilé záclonky. Čtyři naprosto rozdílné osobnosti zde udělaly naprostý nepořádek.
Když Válka otevřel oči a uviděl, co se stalo, zaklel.
„Myslím, že takhle to nepůjde,“ pronesl do prázdna a jako hlavní vlastník těla se rozhodl.
Svět zmizel a znova nastolila svou bránu temnota.
„Takhle to bude nejlepší,“ pokynul hlavou a lehl si na zem. „Tady nám bude nejlíp.“

Tak nějak všichni

Zachmuřil jsem se.
To jsem tu jediný, kdo myslí na něco jiného než na zařizování hloupého pokoje? Nebude na to dost času pak? Až se vrátí strýček? "Nechci do toho mluvit profesorskému sboru, ale neměl by někdo zůstat a hlídat, kdo přijde?" Sappy se zašklebil a otočil na profesora Quiqueho. "Na tos nemyslel, co hadí mozečku?" Zavrněl spokojeně a přivřel oči, jakoby to snad napadlo jeho. Neberu mu to. Už nějak nemám energii po dnešní noci plné nočních můr. Jako na povel se otevřel portál a dovnitř vešel student. Škola začala protestovat. Cítil jsem to. Nevím jak profesoři, ale já ano. I přes osobní pocit nelibosti k přiblížení se do prostoru někoho, kdo sem přišel bez jasného Draganova souhlasu jsem nasadil svůj nejpříjemnější úsměv a došel až k studentovi. Nebo profesorovi. Bohové na sebe rádi berou hodně podob, nevím co je tenhle zač. "Vítej na škole. Obávám se, že ředitel je momentálně bohužel pryč, proto si budeš muset vystačit s námi. Já jsem Waif, student prvního ročníku." Nevím, jestli by profesoři chtěli, že je představuji, ale neriskuji. Navíc, ať mají taky co říct. Demonu jsem nechal stát, snad tu chvilku vydrží. Pak se jí zase ujmu. "Pokud se cítíš špatně, myslím, že by se jistě našlo volné místo na ošetřovně." Dodal jsem. Podal jsem mu ruku, doufaje že nebude dělat problémy. V hlavě mi letí seznam známých bohů a popis, který by seděl na zlatý luk. Já osobně lukostřelbu nemám rád. Snažím se aspoň strefit do terče, ale lépe mi to jde s jinými zbraněmi. Nelíbí se mi, jak mluví o škole jako o "frašce." Ředitele na něj. Proč bych se s ním měl zahazovat? Moje pocity se mění jako stromy na podzim. Ani já sám je někdy nechápu.

Vstupní síň
Všichni

Na chvíli se zamyslím, ale ruku nakonec přijmu. Už jen proto, abych zjistil, jestli se ten pocit známosti neupevní. Ne, nevím. Nedokážu to zařadit.
Pokušení sdělit své pravé jméno je velké, zvlášť když se slavnému chráněnci hýbou v hlavě kolečka v horečné snaze zjistit, kdo jsem. Jsem uražen.
Znám tě, Waife. Básnila o tobě. Zvědavější sem ale na tvého ochránce.
"Dominic Edwards," pronesu o něco milejším tónem než prve s lehkým nádechem omluvy. Musím být k hračkám příjemnější. "Myslím, že ošetřovna není třeba." Usměju se. "Vím, do čeho jsem šel. Byl jsem už náležitě... poučen, co mě čeká po průchodu portálem. Ale děkuji za starost."

Dominic

"Výborně."
Mám dojem, že Cleo bude mít ještě hodně práce. Se zařizováním pokoje, samozřejmě. "Nazdar prváku. Jen aby bylo jasno, nejsem tvor co ocení mazlení, muchlování a řeči o tom, jak jsem roztomilej, pokud všechny uvedené věci neumíš FAKT dobře." Zavrněl Sappy, vyskočil mi na rameno, aby viděl Dominickovi do očí a mrskl ocáskem. Jemu se taky nelíbí, ale on aspoň pořádně ví proč. "V tom případě můžeme rovnou přejít k důležitějším věcem. Plánek školy dostanete až od ředitele. Za chvíli až se nás sejde víc se bude konat prohlídka školy, ať si je každý jistý vším. Pak rozdělení pokojů." U všech bohů snad se strýček vrátí do doby, než všichni studenti přijdou a skončí exkurze po škole. Vážně nevím, co si počít a tohle je čistá improvizace. Ani nevím, kde se ve mě bere. Zdá se mi, že si mě ten... kluk prohlíží nějak divně. V domnění, že za to můžou moje divné oči (sám je nemám rád) jsem odvrátil zrak jakože k Demoně. Povzbudivě jsem se na ni usmál. Už bych s ní měl jít do pokoje. Vypadá vážně unaveně.

Vstupní síň
Všichni

Tvorečkova prostořekost mě pobaví. Skutečně je takový, jak se říká. Usměju se a bez ohledu na riziko jeho pohled opětuji. Sáhnu si dozadu do toulce. Vezmu do ruky jeden z šípů a přiblížím se tváří na dosah té jeho.
"Jsem si jistý, že by tohle," polechtám kocoura zlatými křidélky na čumáku, "fungovalo i na tebe." Ztiším hlas, ale nesnažím se před jeho pánem svá slova utajit. "Možná bych mohl vyzkoušet, jestli mi tahle má schopnost zůstala. Možná bych to mohl vyzkoušet na tobě. Nebo rovnou na nedotknutelném řediteli?"
Odtáhnu se a oči se mi pobaveně zalesknou.
"Hlavní společenské místnosti by měly být přístupné všem, pokud vím. Slečna by si měla odpočinout. Můžeme se zároveň lépe seznámit. Myslím, že by ani neuškodil šálek čaje. V kuchyni nám ho jistě rádi připraví, když vedoucí požádáme."

Vstupní síň

Především Dominic

Když vytáhne šíp, Sappy zasyčí a přikrčí se.
Jeho změna nálady mne nešokuje, ale často se nestává, že by změnil chování z veselého na takového. Pak se ale uklidnil a začal opo šípu sekat tlapkou. "Měl bys to odevzdat, než se bodneš do oka. Pak bych ti říkal Kapitán Hook." Kousl do šípu zuby. Snaží se tím nenápadně donutit protivníka tu věc schovat, zdánlivě aby mu jí nerozkousal. Tuhle jeho vychytávku už znám, vždycky to účinkovalo.

Probodl jsem spolužáka ledovým pohledem a oči se rozbouřili jako oceán tenkrát v New Yorku, když jsem přijel. Schoval jsem kočku za sebe. Najednou mi došlo to, co jsem četl. "Amor." Zamumlal jsem spíš pro sebe a raději Sappyho pevně držím. Nechci, aby mu TENHLE něco provedl. Dobře vím, co umí. Nebo přibližně. Nejsem si svým odhadem jistý, ale prozatím mi to stačí. Nedivím se, že ho tu strýček nechtěl. "Budu vděčný, když mého mazlíčka necháš na pokoji. A pokud chceš přežít, nech str... ředitele být. Není rád, když se na něj něčím míří." Doporučil jsem mu chladně. Přestává se mi líbit víc a víc.
Nemyslím si, že Demona chce sedět v místnosti, kam může kdokoli přijít. V takových chvílích chce člověk pocit bezpečí a svého prostoru. Říkat to tomu před sebou ale nebudu. Nepochopil by to. "Děkuji, ale na čas nemám nějak čas." Ne, čím méně v jeho blízkosti, tím lépe. Nemám zájem o to být otrokem nějakých pochybných hrátek pocitů. "Za ten rok se poznáme dost, nemyslíš?" Nevím, proč mu tykám. Sappy se vykroutil z mého sevření a seskočil na zem. Začal si olizovat zježenou srst. Nemá strach. Minimálně ne o sebe. Já obavy necítím. Nevím proč, ale přijde mi že tenhle by si na mě neměl vyskakovat. Že by mě neměl dohnat k tomu být jakkoli jinak citově rozpoložený, než neutrálně.

Vstupní síň - Chlapecká kolej
Všichni

"Dal bych přednosti jménu Erós," odpovím s úšklebkem. Chytrý chlapec, nedotknutelný ho něčemu naučil. Přesto mě na něm irituje ten podivně známý pocit. Jako bych ten odstín jeho moci už někde viděl, ale kde? Není moc možností, vzhledem k fungování světa.
On... Musí být od nás!
"Když víš, kdo jsem, tušíš tedy i to, že proti mým šípům není obrany. Stejně tak by sis měl uvědomit, že provokovat mě, když držím v ruce šíp, není nejlepší nápad. Luk je jen nástroj, šípy jsou tím hlavním. Nebo seš si snad tak jistý svou duševní obranou?" Sklouznu očima na vzteky nepříčetného kocoura. "Střílet na tvou micinku není taková zábava, když je ve škole spoustu jiných, lepších možností. Já už si své cíle vybral. A ty by ses měl postarat o ni." Kývnu směrem k unavené dívce zralé svalit se do postele a usnout. "Když už vám v kuchyni slouží jedna z nás, měl bys toho využít, než ji Zeus odvolá zpátky k nám. Jistě vymyslí něco, čím zmírnit následky ředitelových pravidel."
Hlavou mi běží známé tváře. Nikdy sem jejich sílu příliš nezkoumal a nyní vím, jaká to byla chyba. Ne, tohle musím promyslet. Tuší vůbec Zeus, kdo je ve skutečnosti chráněnec nedotknutelného? Nemůžu za ním ale přijít jen s teoriemi, potřebuji jasné, hmatatelné důkazy, že skutečně patří na Olymp. Polobůh to být nemůže, jejich moc je jiná. Tohle je... bůh. Čí je to syn? Proč není mezi námi?
Přestanu se šklebit a tvář mi zchladne.
"Přijdu na to, KDO ve skutečnosti jsi a proč nejsi tam, kde máš být," pronesu směrem k... Waifovi mrazivě. Otočím se na patě a zamířím doleva na chlapecké koleje.

"Takže Dominic nebo Erós? Nechtěj, abych se díval do tvé karty." Nevím proč tohle Sappy, dělá, ale určitě to nějaký smysl má. Další slova mého spolužáka mne donutí vnitřně se smát. Ne, jeho se vážně nebojím. I když vládne vážně zajímavým druhem magie, potkal jsem tu i horší než bůh se zlatým lukem. Věta "Já už si své cíle vybral" ve mne rozbouří vlnu odporu. Musím varovat strýčka, ať si na něj dává pozor. Očividně netušil, že sem Dominic dorazí, jinak by škola reagovala jinak.
Jedna z nás.
Jedna z nás? V hlavě se mi spustil kolotoč myšlenek. Zajímavý obrat v jazyce, ovšem jaký má dopad asi neměl Erós ani tušení.

"Přeji ti hodně štěstí. Jenže když to nevím ani já, jak bys to mohl vědět ty? Pomyslel jsem si a otočil se na Sappyho. S tím se děje něco znepokojivého, mnohem znepokojivějšího než prázdná slova toho rozkazujícího imbecila. Jakoby tu nebyl nikdo jiný, začal vrčet. Ovšem ne svým roztomilým kotěcím způsobem. Tohle je mručení lva. Dělá to jen párkrát a vždycky mi přijde, jakoby přes rádiové vlny vysílal někam do dálky. Asi je to ale jen moje představa. "Kde bych měl být jinde, než tady." Podotkl jsem a zvedl Sappyho ze země. Nenávist z něj vyprchala a ze mě také opadla. Náhlé změny nálad jsou u mě normální a můj společník s oblibou říká, že jsem jako holka. Odkašlal jsem si. Po dobu slovní potyčky jsem nějak nevnímal profesory okolo, ani Demonu. "Jdeme?" Usmál jsem se na ni.

Vstupní síň

Demona

Nabídl jsem Demoně rámě.
"Takhle rušné bývají jen první dny, neboj." Ujistil jsem ji a pomalu se s ní vydal do společenské místnosti pro studenty s nižší ostrahou. Nepředpokládám, že by se pak stěhovala, ale já si dnes nejsem jistý ničím. Nad hlavou mi víří pomyslný bouřkový mrak. Blesky vzteku a temná mlha stejně zbarvených myšlenek. Školní rok začal před čtvrt hodinou a já už mám chuť na všechno se vykašlat. Šlo to mnohem rychleji, když nejsem nezávislý pozorovatel, ale budu studovat. Jak tohle lidští studenti můžou vydržet? Bez magie a legrace? Kolik. Dvacet let? Nebo víc? Já bych se zbláznil sedět ve třídě a probírat tak přízemní věci jako reaktanty, teorie chaosu a tak dále. S povzdechem jsem otevřel dveře do společenky. "Vítejte ve společné rezidenci všech studentů, jež jsou vyhodnoceni jako méně nebezpeční. Bohužel váš průvodce tu moc času nestrávil, proto vám nic bližšího neřekne. Pro kvalifikovaného průvodce se obraťte někam jinam. Nechceš si sednout?" Ukázal jsem na křeslo. V duchu celou bytostí prosím školu, aby mi do háje nějak pomohla, protože jen tu stát a trapně se usmívat nechci.

"Napiš pochvalný dopis vedení." Zazubil jsem se na ni a začal procházet místností. Najednou už vím, co dělat. "Takže!" Řekl jsem nadšeně a ukázal na dveře před sebou. Otevřel jsem je a vešel dovnitř. Pokoj nevypadá nic moc. Dvě bílé postele... Celá místnost vypadá spíš jako cela v psychiatrické léčebně. "Tohle je tvůj pokoj. Jak vidíš, brzy tu přibude ještě někdo, tvoje budoucí spolubydlící. Svou polovinu pokoje i smíš upravit, jak chceš. Místnost poslouchá žádosti studentů a mění se dle toho. Když nebudeš chtít, do pokoje nevstoupí nikdo. Pro bližší vysvětlení se pak zeptej někoho informovaného, přesně nevím, jak je to, když jste dvě." Tady by mě strýček nenechal ani jednu noc, s někým jiným na krku. "Potřebuješ ještě něco?" Položil jsem tašku Demonu za dveře na zem. Opřel jsem se o stěnu. Tohle bdue hodně dlouhý den.

Dominic a částečně Waif

Nakoenc nechám Waifa s tím okřídleným drzounem prozkoumat situaci a radši si místo toho pár minut povídám s Centem... Zaslouží si větší většinu mé pozornosti a koneckonců, později si stejně zjistím, o co jde.
Po asi ale pěti minutách se nakonec rozhodnu přeci jen nechat Centa na chvíli být, aby si to mohl srovnat v hlavě. To ale prospěje i mě.

Místo toho jsem se radši proměnil v orla a popadl Coreye do drápů, abych se mohl vypravit zpět ke škole, do které jsem proletěl oknem. Zrovna ve chvíli, kdy se naše drahé nové přírustky rozcházeli, každý na jinou stranu kolejí. Mě ale zaujal mladý muž, který odcházel nalevo, do chlapecké společenky. Proletěl jsem mu nad hlavou a přístál před ním, abych se zase promněnil na chlapce a mohl Coreye pohladit po hlavě.
"Hodný had. No vidíš, přežils." Ušklíbl jsem se na něj, abych vyvrátil jeho pesimismus po cestu vzdušnou čarou. Pak jsem se zase obrátil na blonďáčka.
"Ahoj, jsem Leo! Kdo jsi?" zeptal jsem se ho zvědavě a na rtech mi hrál uvolněný úsměv, mezi tím, co si v očích pohrávaly jiskřičky.

Chodba
Profesor Leo Kabai

Za zády se mi ozve šustění křídel a má rozhodně nejsou. Ohlédnu se. Přistává u mně orel s hadem ve spárech, který se vzápětí promění v malého chlapce.
V toho, koho jsem si tu přes Diova záda vyhlédl.
Představí se mi, ale já vím, co je zač ve skutečnosti. A nemůžu se ovládnout, abych se nezačal smát nahlas. Stále svírám v ruce zlatý šíp a on je tak blízko...
Chvíli se dívám, zda mě někdo sleduje.
Ne. Nikdo se nedívá.
A já chci, aby to bylo takhle!
Šíp se tlumeně rozzáří narůžovělou září.
S jasným zvonivým smíchem, dřív než se stačí "Leo" vzpamatovat, se k němu přiblížím a zabodnu mu šíp do hrudi. Ten se rozzáří ještě jasněji, než se rozplyne, jako by nikdy neexistoval.
Sehnu se k němu a tichounce k němu zašeptám: "Jsem Erós. Amor, těší mě. Právě kvůli tobě tady jsem i přes protesty samotné školy. Mohl bych ti zabránit to někomu říct, ale kdo uvěří Lokimu? Užij si plodů mé moci."
Napřímím se a dívám se na šok v jeho tváři.

Vidíš, jak se ti růžově zářící šíp zabodává do hrudi, ale bolest necítíš. Ne v tělesném slova smyslu. Než se šíp rozplyne, srdce se ti rozbuší a bolestně sevře něčím, co sám pravděpodobně nechápeš.

Malý, slizký parchant (Domenic)

Andílek se ke mě otočí a přistoupí ke mě blíž... Stále se na něj nevinně usmívám, ale ten parchant mi najednou vrazí do srdce šíp. Zhrozím se a viditelně zblednu, když uvidím jak se změní na růžový (nejhorší barva na světě) a uslyším, co je vlastně tech chytrolín zač. Nebolí to, ale je to šok.
Srdce se mi rozbuší a bolestně sevře něčím... čemu nerozumím... nechápu.
Podrážděně zasyčím a uskočím, načež se mé tělo začne prodlužovat do hadí podoby... přerostlé a nestvůrné hadí podoby, která nabývá neskutečných rozměrů. Za ani ne sekundu měřím zhruba čtyřicet metrů na délků a tělo mám pokryté šupinovým pancířem s zuby, jako nabroušené gladie celé římské legie.
"Co jsssssi to udělal?! Ty jeden malej, hnussssnej, ssssslizkej...!" Zasyčím na něj, výhružně cením tesáky a v hlavě se mi rýsuje plán, jak tento dotěrný hmyz zneškodnit tak, aby to nebylo v rozporu s pravidli a abych neskončil s Centem ve stájích.

Hadí podoba

Společenská místnost

Waif

V hlavě se ti rozezní poplašný signál a je ti jasné, že je zle.
Ředitel je pryč a takhle zní upozornění na blížící se souboj. Vše začal student - zaútočil na profesora, který se mu rozhodl to oplatit.

Chodba k chlapeckým kolejím

Leo Kabai, Dominic Edwards

Zdánlivě se nic neděje, ale oba po dvou úderech cítíte, jak magie školy začíná reagovat. Težko říct, nakolik si to ve svém stavu oba uvědomujete, ale měli byste zastavit dobrovolně, než se to rozhoří ještě víc. Nebo než se vrátí ředitel.
Z dálky se začne ozývat klení vzteklou ruštinou.

Než stihla Demona cokoli říct, škola mě zase začala otravovat.
Zamračil jsem se a posunul si zbroj. "Omluv mě, průvodce volá jistá neodkladná záležitost. Odpočiň si." Řekl jsem spěšně a vyrazil ze dveří směrem do chlapecké spoelčenské místnosti. Jaký idiot by napadl profesora? A jaký profesor by se nechal napadnout? Odpověď najdu hned. Had a Dominic. Zareagoval jsem automaticky. "Hej!" Napůl podvědomě jsem povolal vodu v okolí, která začal kroužit kolem těch dvou jako varování. Sappy zaprskal a skrčil se, připraven vystartovat na hada. "Pane profesore nechte ho. Co se stalo?" Popošel jsem blíž k nim, pořád držící vodu ve vzduchu. Jsem unavený, na delší boj dnes nemám pomyšlení, ale mezitím co je strýček pryč nenechám Amora a Lokiho udělat z téhle školy kůlničku na dříví.

Waif a Dominic

Kolem se začne vznášet voda, ale to mě vzrušuje asi tak, jako syčení kotěte... čili vůbec, ale bylo to dost nepříjemné, abych otočil hlavu na kotě a Waifa a výhružně, opravdu výhružně zasyčel a vnesl do nich tolik strachu, abych omámil jejich mysl (48) a vnukl jim myšlenku toho, že se o to postarám sám a že vím, kde je nějaká hranice, kterou ve svém vlastním zájmu nehodlám překročit.

"Nepleť se do toho, drahé dítě. Zrovna jsme tady probírali lidské emoce lásky a hodlám vyzkoušet, zda opravdu prochází žaludkem. Ve zkratce tento malý skrček píchá šípy, do čeho nemá. Hodlám ho dopravit do ředitelny přesně dodle předpisů." Utvrdím mu a zasunu zuby do dásní, abych mohl Dominica chňapnout do tlamy a vstekle se plazit nahoru do ředitelny... (74)

Vis Maior byla zvláštní kapitola. Nikdo kromě vládců panteonů pořádně netušil, kde se nachází ani jak kontaktovat jejího pána. Nebo jak obchází zákony a zasahuje i do míst, kam jiní bohové nesměli. Alespoň tak se to říkalo mezi méně významnými bohy nebo magickými stvořeními.
Zbytky léta míjely v podzim a stále se nic nedělo. Žádné známky po tom, že by Vis Maior vyplnila přání mnohých a konečně otevřela nábor studentů. Podzimní rovnodennost se nezadržitelně blížila a nikde žádný dopis nebo jakákoli zpráva.
Pak, když už se zdá, že je doufání marné, se tebe objevil balíček. Prostý hnědý papír velikosti průměrné knížky nebo sešitu se takřka ztrácel na dřevěném stole. Od okolí ho odlišovala jen zelená snítka tobě neznámé byliny zastrčená za lýkovým provázkem. Rostlina voněla pronikavou svěží vůní.

Chodba

Dominic

Vidíš, jak se na tebe blíží zuby rozzuřeného profesora. Zavřeš oči, ale neucítíš nic, jen pocit doprovázející přemístění.
Ocitneš se v místnosti s okny, pracovním stolem a dveřmi, odkud se line zvláštní teplo. Dosedneš do měkkého, na světle zelenou pohovku. Než se však stačíš vzpamatovat, objeví se v místnosti i profesor Kabai.
Který zničí ten stůl.

Leo

Nedostaneš příležitost cokoli udělat. Podaří se ti sice zasunout zuby do dásní, ale do tlamy Dominica už neuchopíš. Zmizí ti před očima.
Ty sám se náhle ocitneš někde jinde: v té místnosti není nic, jen okna s rozhledem do krajiny. Žádné police, žádné přebytečné skříňky. Ucítíš pod tělem praskání - tvé obrovské tělo právě zničilo řediteli nejen stůl, ale i židli. Pohovka, na níž byl umístěn Dominic, je nedotknutá. Vzápětí tě síla školy donutí proměnit se zpátky do své původní podoby a ty skončíš rozpláclý uprostřed dřevěných trosek.

Waif

Škola na tvé zoufalství a únavu odpoví a pomůže ti. Nejdřív zmizí Dominic, po něm následuje Leo. Víš, že by mohli skončit ve sklepení, ve zvláštních, pro podobné případy vyhrazených místnostech (ne, tady přece nemáte vězení), ale škola je přemístila do ředitelny, odkud je nepustí, dokud se nevrátí ředitel. A kde nelze kouzlit, pokud to ředitel nedovolí.

Zpoza rohu se odnikud objeví malý muž, takřka liliput, přesto na jeho rysech není po této genetické deformaci ani památky. Zadýchaně se zastaví, než přimhouří oči, cosi si rusky zamumlá pro sebe a zneviditelní se. Jeho odchod doprovází tajemné zvuky podobné cinkání zvonečku.

"Ano," usmál se mírně na první otázku. Damien k sobě křečovitě tiskl tu krabici, jako by to snad mohl být štít mezi nimi. Jako by ho to snad mohlo zastavit. Cítil mužův němý úžas.
"U nás se vládce říká těm, kteří stojí nad ostatními z nás, a tím já naneštěstí nejsem. Jsem jen," nechal své lidské oči zmizet a odhalil mu pohled své druhé podoby: jezera plná žhavé lávy. "Jsem jen prostý ředitel jedné školy, která by potřebovala někoho, kdo studentům ukáže, jací jsou lidé, a připomene jim jejich povinnosti. A ty se mi jevíš jako vhodný kandidát."

Dominic a Waif

Už jsem ho měl skoro ve tlamě, ale jediné, pod čím mi sklapnou bezzubé čelisti je vzduch. Stačím se sotva rozhlédnout a už jsem na jiném místě. V dost prostě zařízené místnosti se stolem, který je stejně už minulostí.
Podemnou něco zapraská a mě se podrážděním zježí každá šupina těla. Zařídil bych si to sám! Proč se do toho pletou...! Chtěl jsem ho jen ožužlat a oslintat tak, že to do konce života nesmyje a normálně ho dopravit do řiditelny. Zasyčím podrážděně a stočím se do uraženého klubka, načež mě ale síla školy donutí změnit zase do své pravé podoby. Původně pravé.

Skončím rozpláclí uprostřed trosek stolu, načež zase podrážděně vyskočím na nohy a začnu se očišťovat od třísek. Prohrábl jsem si zase vlasy dozadu, ale v tom jsem si uvěnomil jednu důležitou věc... Kde je Corey?!
_______________

Čekal jsem, že to příjde, ale že by až tak brzo? O Lokiho se ale nebojím, více méně je v právu... I když, to byl mnohdy u Ásů taky a stejně dopadl tak jak dopadl, ale to je jedno... Každopádně, já mám nyní tolné... Ehm... Mno... Jsme více méně molný a nemusím se teď za ním tahat, jako ocas.
"Je to hrozný cholerik." Ušklíbnu se ještě na Waifa, než jazykem ochutnám vzduch a zvesela se připlazím k němu, kde se smotám do klubíčka. To ale proběhne nějaký ruský... trpaslík, který se pak stejně zneviditelní a se zacinkáním zvonků je pryč.
"Co to je za Soudruha?" Optám se ještě dodatečně Waifa, jako by nic.

Pocit zadostiučinění

Díky všem existujícím bohům a hlavně magii školy.
Úlevně jsem se opřel o pohovku, když had i Dominic zmizeli bez jakékoli újmy. Už vím, kam je škola přemístila a je mi to jedno. Už se o ně postará někdo jiný. Dalo by se říct, že jsem udělal všechno, co se dalo. Voda se vrátila tam, odkud přišla. Na chvíli jsem zavřel oči. Jenže já dnes prostě nebudu mít chvilku klidu. Podíval jsem se na hada u svých nohou. "Všiml jsem si. Ovšem po letech strávených přikovaný k jeskyni bych byl taky." S úšklebkem jsem se zadíval ven ze dveří, jestli v nich neuvidím nějakou bloudící duši. Nešlo si nevšimnout trpasličího mužíka. "Neříkej mu Soudruhu, nemá to rád." Zněla moje (ne)odpověď. "Oba se budete muset naučit respektovat tuhle školu. Jinak vás nebude mít str... ředitel rád." Upozornil jsem ho s úsměvem, mezitím co si v duchu nadávám, že pořád říkám "strýček" místo "ředitel." Waif mi vyskočil na rameno a začal vrnět. Potřebuje se uklidnit. Podrbal jsem ho za uchem.

Kabinet Queralta Quique, 1 patro

Vis Maior byla zvláštní kapitola. Nikdo kromě vládců panteonů pořádně netušil, kde se nachází ani jak kontaktovat jejího pána. Nebo jak obchází zákony a zasahuje i do míst, kam jiní bohové nesměli. Alespoň tak se to říkalo mezi méně významnými bohy nebo magickými stvořeními.
Zbytky léta míjely v podzim a stále se nic nedělo. Žádné známky po tom, že by Vis Maior vyplnila přání mnohých a konečně otevřela nábor studentů. Podzimní rovnodennost se nezadržitelně blížila a nikde žádný dopis nebo jakákoli zpráva.
Pak, když už se zdá, že je doufání marné, se u tebe objevil balíček. Prostý hnědý papír velikosti průměrné knížky nebo sešitu se takřka ztrácel na dřevěném stole. Od okolí ho odlišovala jen zelená snítka tobě neznámé byliny zastrčená za lýkovým provázkem. Rostlina voněla pronikavou svěží vůní.

19:00

Všichni

Čas plyne a ředitel se stále nevrací. Minuta ukrajuje druhou, až pomyslné hodiny odbijí sedmou večerní.
V ten okamžik jako by se sama škola rozechvěla a atmosféra uvnitř se utišila. Magie, pro citlivé dosud chaoticky vířící, se uklidní.
Ředitel se vrátil.

Queralt Quique

Dojdeš k ředitelně a její dveře tě vpustí dovnitř.
Uvnitř najdeš Draganův stůl v troskách. Na nedotknuté pohovce sedí mladík. Poblíž se pohybuje druhý.
Čekáte, ale ředitel se vrátí až za dlouhé minuty.

Zobrazit SPOILER

Dragan Rosvodiz

Zhmotníš se přede dveřmi do svých soukromých komnat.
Okamžitě ucítíš magii a její rozčilené chvění citelné jen tobě. Veškeré rozhořčení směřuje k mladíkovi na pohovce, který se tváří jako neviňátko. V ředitelně je rovněž Loki.
A tvůj stůl je v troskách.

Celý zbytek dne jsem strávil popocházením po škole v nekonečné nervozitě. Strýček tu není a já mám dojem, že všechno je na mě. Profesorský sbor ještě není celý, studentů je tu podezřele málo, málem se přizabil jeden učitel a žák, od rána jsem nebyl u Storma a bojím se, že se mezitím v boxu přizabil. Sama škola je neklidná jako já. Jenže najednou to přestalo. Ano. Přestalo to. Zastavil jsem se a rozhlédl. Jsem ve vstupní hale. Nebyl jsem před chvílí nad schody? Zakroutil jsem hlavou, jednak nad svou nepozorností a druhak nad změnou atmosféry. "No ne, někdo se uráčil vrátit." Pravil posměšně Sappy. Mám chuť rozběhnout se za strýčkem a zařvat na něj: "Kdes do háje byl?" On ale bude mít mnohem víc práce. Prostě až mě bude potřebovat, tak mě najde. Nebo že by mě přišel jen tak pozdravit? To asi ne. Zvlášť dnes ne. "Co budeme dělat teď?" Zeptal se kocour, jakoby mi četl myšlenky. "Nevím. Počkáme?" Moje odpověď se mu nelíbila. Mrskl ocáskem, ale poslušně si sedl a čeká. Na co? Já sám vážně nevím na co. Na něco, co mě dokáže rozhýbat? Co mě donutí nestát na místě.

Kirena

Otočil jsem se na dívku za mnou. Byla to právě ona, kdo mě donutil pohnout se z místa. Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě a vyhodnotil ji jako někoho do pokoje se zvýšenou ostrahou, i když její pozdrav a celkový postoj tomu nenapovídají. Došel jsem k ní a podal jí ruku. "Zdravím, vítej na Vis Maior. Jmenuji se Waif a tohle je Sappy. Můžu tě teď zavést za ředitelem, ten bude vědět víc o tvém ubytování a rozvrhu." Ukončil jsem svůj na mě ošemetně dlouhý monolog a ukázal na schody, jež vedou k ředitelně. Jednám nějak... automaticky. Nemám rád automatičnost. Je svazující. Sappy i přes má častá varování neskákat cizím na rameno přesně tohle udělal. Z krku příchozí si udělal věšáček, za který se položil a začal vrnět. "Omluv mého společníka, je vlezlý." Usmál jsem se. "Zavazadla ti zatím můžeme dát do společenky nebo úschovny, pokud chceš." Dodal jsem s pohledem na její rozměrná zavazadla.

Kirena

"Je tu od toho." Pokrčil jsem rameny. Navíc mu chci vrátit ten jeho promyšlený a šetrný odchod. I když se to snažím všemožně odůvodnit, naštval mě a myslím, že jeho letošní uvítání do školního roku ode mě nebude zrovna... růžové. "Hmr... Ty se mi líbíš." Sappy polechtal Kirenu za krkem fousky a začal vrnět o toh hlasitěji. Přimhouřil jsem oči a kdyby můj pohled mohl zabíjet, už se dávno válí v křečích na zemi. Je to děsná kočka. Jak může být ještě živý? "Já to neočekávám, mladá dámo. Já to VÍM." S povzdechem jsem jen vzal Kireně tašku. "Dám ji k sobě do pokoje, pak si ji vyzvedneš. Může být?" Současně mě před nenechavými prsty ostatních nenapadá lepší úschova, vzhledem k tomu, že Kirena ještě nemá pokoj. Usmál jsem se a pokud souhlasí, vydal se do společenské místnosti pro moji kolej.

Můj pokoj, směr ředitelna

"Jistěže. Jak jinak bych se tady s těmi pitomci domluvit? Většina z nich není s to pochopit, že upřený pohled na dveře znamená "Ty idiote, už tu s tebou nechci být. Je to žalostné." Je mnohem ukecanější než já, nechápu proč nám lidi říkají, že jsme si podobní. Když jsme se dali do pohybu, Sappy se stále drží na Kirenině krku. Tohle už má nacvičené.

S taškou jsem se vydal směrem k pokoji, položil ji za dveřmi a pak se vrátil ke Kireně. "No... Jsem tu poměrně dlouho, ale jsem prvák. Dlouhý příběh." Mávl jsem rukou a rozhlédl se po chodbách v návalu melancholie. "Nejsem si jistý co přesně chceš vědět, ale... Snaž se nevyvolávat konflikty, nenech se vyprovokovat, neboj se zeptat, všímej si a budeš v pořádku." Pokrčil jsem rameny, protože nevím co potřebuje vědět. "A utopení ti určitě nehrozí." Dodal jsem.

"Já bych moc nesliboval. Stát se může cokoli."
A tím cokoli myslím vážně COKOLI. Na téhle škole zvláště. "Povahu studentů? Inu... Při příchodu se všem omezuje výčet jejich schopností na jednu jedinou. I tak ale všichni dokáží dělat dost velký bordel. Ředitel uděluje schopnosti zpátky jen při zvláštních událostech." Odmlčel jsem se, abych si utříbil vlastní myšlenky. "Z vlastní zkušenosti... Člověk dokáže někoho utopit i s takovým málem vody jako je v šálku." Proč tohle vlastně vytahuji? Neměl bych ji děsit, určitě je už tak dost mimo. Většina je, což absolutně nedokážu pochopit.

ŘEDITELNA (je v troskách)

Do ředitelny

Jen jsem kývl a nervózně se usmál.
Vážně netuším, jak dál pokračovat v konverzaci, ani Sappy se do toho jako na potvoru nemotá. Pomalu jsme se dostali do ředitelny. Krátce jsem zaklepal. Prosím prosím ať tam strýček je. Pravděpodobně v místnosti ještě bude Leo a Amorek. Ani mému parťákovi se tam nechce. Ne že bychom měli respekt, ale ani jeden z nás ho nemá rád.
"Neboj, blázinec je tu jen dneska, jindy je tohle dost poklidná škola." Ujistil jsem ji a doufám, že nemá dar prohlédnout lži. Jinak bych byl v háji.

Ředitelna

Kirena Valois, Waif

Dveře zůstávají pevně uzavřené, i když můžete při sáhnutí na dveře cítit, že mírně hřejí, pro Waifa známka, že tam ředitel je.

Ředitelna

Podvědomě tušil už v okamžiku, kdy si ho předvolali, že opouštět školu a nechávat tam Lokiho bez dozoru je chyba. A její výsledky mu nyní seděly v ředitelně, zatímco se všude válely trosky jeho stolu.
Mávl rukou, napůl hněvivě, napůl rozladěně. Dřevo zmizelo pryč a nezůstalo po něm ani památky. Cítil, jak se teplota jeho těla zvedá pod náporem vzteku, sotva pohlédl na Lokiho jinou tvář. Pryč bylo dítě, zpátky byl ten jiný. Měl by být vděčný, mohl si vybrat něco jiného, více zničujícího, ale přesto-
Sklouzl očima na cizího mladíka a na jeho luk s toulcem a tušil, kolik uhodilo. Erósovu dceru tu měl předminulý školní rok a ta si neodpustila květnatý popis otcovy zbraně. Změnil svůj pohled ve studnice lávy - dojem se posílil. Spatřil neviditelná zlatá křídla, která bohu vyrůstala ze zad, přestože je měl ve skutečnosti pečlivě skrytá.
Letmý pohled do útrob školy a na pozemky. Studenti jsou už tady a Waif s jednou z nich za dveřmi?
To snad...! NE! Dveře od ředitelny při jeho přítomnosti mírně hřály, ale tentokrát...
V duchu zavyl vzteky a jeho hněv se začínal promínat. Oblečení se na něm začínalo rozpadat.
Ovládej se!
"Mohli byste mi laskavě vysvětlit, co přesně se tady stalo?"

Uvnitř balíčku se nachází obálka s psaním a malým hnědým váčkem se stříbrným práškem.

Jmenuji se Dragan Rozsvodiz a chci tě uvítat ve Vis Maior. Možná se ptáš, jak tě tohle dostane do školy. Mám pro tebe úkol, který to skutečně udělá.
Sbal si prosím věci, které si chceš vzít s sebou. Rozluč se, pokud máš s kým, a běž na volnější prostranství. Tam vezmi přiložený saček a prášek spal. Otevře se ti portál do školy. Pro tvé bezpečí si raději zvol odlehlé místo nebo místo, kde nikdo není. Smrtelníci bývají nedůtkliví a na věci ohledně magie zapomněli. Nebylo by dobré, kdyby tě viděli.
Těším se na tebe na druhé straně.

Dragan Rosvodiz

Jak se rozvaluje... Neřád... Myslí si, že tady může dělat bordel. Tak to prrrr, panáčku! TO tady můžu dělat jen já! Nenávistně hledím na Érose a mezi tím se tady mihne další bůh, který nám začnedávat poučný výklad a hledat v troskách zbytky sušenek.
"Ty se do toho taky nepleť..." Odeknu mu jedovatě, což umím přímo dokonale. Proč do mě všichni vrtají?! Snad dokážu dopravit jednoho nezvedeného zmetka do ředitelny sám, ne? Nepotřebuju, aby mi pořád někdo dýchal na záda, kontroloval mě a nedla mi ani příležitost se prokázat! A ten pitomej stůl si stejně opraví sám. Vždyť jeho škola plní přání... Vrčím v duchu.
To, ale dorazí řiditel a já k němu obrátím pohled... A pak to všechno šlo k ledu.

Srdce, jako by se mi v ten okamžik zastavilo a veškerý hněv se ze mě odplavil, jako rybářské vesnice na pobřeží při tsunami. Srdce se mi bolestivě sevře a já nejsem schopen se ani pohnout... jen se na něj dívat. Najednou mi všechno příjde tak líto... Líto, že je kvůli mě asi naštvaný a že jsem mu zničil stůl. Mohl jsem to přece udělat jinak... lépe. Možná by jsem ho pak tím i potěšil... Možná by se i pak usmál...
Rád bych něco řekl, ale... nemůžu.

Jeho oblečení se v záplevě hněvu začne pomaličku rozpadat a já v duchu ztrápeně zakňučím.
"Miluju tě." Vyhrnu nakonec a doufám, že mu dojde oč tu jde, protože na moc bližšího vysvětlování nemám moc sil a radši se podívám jinam, než se rozpadne i zbytek jeho oblečení a já se na něj vrhnu... a strhnu z něj i ten poslední zbyteček té odporné látk,y která jak tma skrývá jeho krásu, kterou by šlo taaaaak krásně opečovávat...
Jazykem...

Ředitelna

Dívám se na nastálou situaci a nemůžu říct, že bych se královsky nebavil. Loki pění a ten třetí si hledá v troskách stolu sušenky.
Uvelebím se pohodlněji a toulec s šípy a lukem složím vedle pohovky. Možná na ně přijde čas později.
Ta skutečná zábava ovšem nastane v okamžiku, kdy se objeví nedotknutelný ředitel Vis Maior. Víc než na něj jsem ovšem zvědavý na Lokiho výraz.
Jeho hněv zmizí v okamžiku a nahradí ho výraz zamilovaného štěněte. Nakopnutého zamilovaného štěněte, které by nejradši potěšilo svého pána. Lapá po dechu jako ryba na suchu a vypadá, že zápasí se slovy.
Oh, ano! Za tohle to skutečně stálo.
Pak Loki vyhrkne ta dvě zrádná slova a mé sebeovládání se zhroutí. Rozesměju se na celé kolo a stočím pohled na Rosvodize.
"Myslím, že vysvětlování bych se měl zhostit já, když tady seveřan není schopen kloudného slova," pronesu, když smích trochu povolí. "Ale co se stalo, to ti už jistě došlo. Tvoje ochrany měly mezeru. Dostal jsem se díky zbytkům prášku, co zůstal mé nezdárné dceři, do školy, očaroval jsem ho láskou k tobě a nehodlám jeho i sebe vrátit zpátky. Co uděláš, Rosvodizi?"
Přehodím si nohu přes nohu a složím si ruce do klína.

Zápasím sám se sebou a snažím se to potlačit. Stavím hranice, které by mi pomohli si utvořit škatulku s mým normálních chováním a zamilovaností... Pak se ale Éros začne smát tak neskutečně iritujícím smíchem, že mi to dodá tolik hněvu, až se mi to skutečně na chvilku povede a zase se obrátím zpátky s šíleným výrazem psychopatického sériového vraha.
"Myslím, že s tím něco udělám já... já toho zmetka zabiju." Pronesu s absolutně milou a obsolutně pobavenou grimasou. "Já toho zmetka zabiju a vymaluju ti pokoj na červeno. Zabiju ho tím zbůsobem, o kterém ví, že se ho bojí, ale před tím, si pohraju s jeho myslí. Bude se procházet ve svých nejhorších nočních můrách a donutím ho tě uctívat, jako boha a sypat si hlavu popelem. Udělám z něj pitomou loutku a dám ti její provázky do rukou... A až se ho nabažíš, tak se vrátím k prvotní myšlence a konečně pořádně vymalujeme." Směju se, jako šílenec a ostatně, asi šílenec opravdu jsem. Má řeč je opravdu květnatá a rozplývám se nad každičkým slovem. Pak se ale neudržím a popadnu se zabřicho načež se předkloním a dál se šíleně směju.
"Bude to sranda! Bude to taková sranda...!"

Ředitelna

"NE!"
Utnul rázně Lokiho monolog a mávnutím ruky umlčel jeho smích. Ano, smál se, ale z pomyslné bubliny kolem něj nevyšel ani sebemenší zvuk.
Nádech. Výdech.
"Queralte, děkuji, že jsi je tu pohlídal, než jsem přišel. Prosím, svolej postupně zbytek zaměstnanců, kteří ve škole jsou, do sborovny, rád bych s nimi mluvil a osvětlil jim situaci. Pokud vše půjde dobře, připojí se k nám i nový profesor nauky o lidství."
Odmlčel se a zadíval se na zbylé dva. Lokiho zamilovanost byla přinejmenším problém. Pohlédl Erósovi do očí a ten pohled opětoval. Na druhou stranu, když už tu bůh lásky byl, existovala možnost, jak toho může využít. V první řadě však bylo otázkou, jestli Lokimu jeho city, byť falešné, ponechat a dát mu možnost se napravit, nebo ho jich zbavit, protože jeho úmysly, co udělat s Erósem jako pomstu, nebyly právě vhodné.

"Mé smrtelné jméno je Dragan Rosvodiz a vím, jakým způsobem jsi ztratil práci." Přivře víčka, a když je znovu zvedne, dívá se na Asklépiova potomka svýma lidskýma očima.
"Řekněme, že letos poskytuji hojné druhé šanci. Ať už je na tom pravdy, kolik chce, nejsi jediný hříšník, který má u mě šanci začít znovu. A proč ty? Protože máš v sobě krev jednoho z mých bývalých zaměstnanců. Protože jsi víc člověk než kdokoli jiný. Protože si zasloužíš možnost jít někam, kde tvé schopnosti nebudou překážkou a ničím výjimečným."
Mávne rukou a na krabici od banánů se objeví váček se stříbřitým práškem uvnitř.
"Dnes večer v sedm hodin je schůzka profesorů a bylo by dobré, abys tam byl. Vyřiď si své smrtelné záležitosti, ten prášek spal a portálem, který se vytvoří, se dostaneš do svých soukromých komnat. Magie školy ti pomůže je přetvořit tak, aby ses u nás cítil příjemně." Letmo se usměje. "Popřemýšlej o mé nabídce, Damiene Creissante, ale neváhej příliš dlouho, nebo se ten prášek změní v popel."
Sotva slova dozněla a Damien mrkl, byl pryč.

Pozemky školy

Strach. Panika. Hrůza.
Pád. Bolest.
Strach.
Tiše, tiše. Pšššt.
Malý, malý. Člověk. Ne on.
Chlad.
Pšík.
Teplo. Chvíli.
Jít. Pryč. Rychle. Ne přijít.
Změna. Co?
Nebezpečí! Strach!
Pryč!

Prášek hoří jen pozvolna, nasáklý magií až po nejtenčí zrnko. Plameny získají temně rudou barvu podobnou tryskající lávové fontáně.
Sotva v ohni shoří poslední smítko popela, teprve v ten okamžik se cosi stane: realita okolí se smrskne do jediného bodu, z něhož vytryskne výron magie a otevře vířící, lávě podobný portál. Vypadá to, jako bys hleděla do chřtánu samotného křesťanského pekla, ale zároveň necítíš ten žár, jenž by to měl doprovázet.
V okamžiku, kdy vstoupíš, následuje tah doprovázející přemístění.
Vstupní síň tvořila prostorná místnost s dřevěnými, bytelnými dvoukřídlými dveřmi na jižní straně. Na východní a západní straně se místnost rozcházela do dvou směrů, za nimiž se nalézaly koleje studentů. Na severní straně místnosti mířila do neznáma dvojice schodišť.
Cítíš se unavená, jako bys dokončila nějakou velkou fyzickou námahu. Svaly ti zeslábly, znavily se. Na ramena ti dolehla tíha nepoznané ztráty. Vstupem do portálu se stalo něco víc než jen přesun, ale na druhé straně není nikdo, kdo by ti to vysvětlil.

CHLAPEC

Pozemky školy

POZEMKY

"Kam zdrháš?"
Zafrkal kůň a doběhl až k tobě. Svalil tě na zem a začal tě očichávat. Kapka krve ti spadla na tvář. "Neboj, mám zkušenosti, nebude tě to bolet." Frkl ti přímo do tváře směs hlenu a krve.

Pozemky školy

Pozvánka na party pro Waifa

Waif, Kirena

Ve strachu co se děje uvnitř jste si možná (nebo minimálně jeden z vás) nevšimli, že za oknem se hýbě stvoření. A tím je bílý pegas s modrýma očima, který frká a mává křídly. Vypadá rozrušeně. Waif ho asi nevidí kvůli zaujetí teplými dveřmi, ovšem Kirena...

Pozvánka na party pro Demonu!

Demona

Spokojeně jsi si lízala rány a užívala si klidu, než přijde tvoje spolubydlící.
Bohužel si vytouženého pokoje a míru neužiješ dlouho. Za okny uslyšíš zoufalý nářek malého kloučka. Jde směrem od oplocené části školy. Zbytek je za kopcem, takže vidíš jen kousek střechy. Křik je pronikavý a zní vážně vyděšeně, ovšem není tvou povinností tam chodit, pokud nechceš. Na to je tu personál, ne?

Kůň zaječel a spadl na záda.
Ztěžka se zvedl a pronásleduje tě, ale neohrabaně a chrlí nadávky, které jsou očividně v koňském jazyce a vypadají dost peprně. "Zabiju tě. Sežeru tě po malejch kouscích." Slibuje ti a dusá za tebou, ale je dost zpomalený, asi má něco s nohou. Pak se ale stalo něco zvláštního. Jako jinovatka, jako sníh po ránu se před tebou zjevili dvě bytosti. Dvě stvoření krásnější než cokoli, co ti svět dovolil vidět. Sněhobílá srst se jim leskne na slunci. Frkají a vyzařuje z nich klid a mír. "Neboj se, dítě." Zafrkal menší z těch dvou, očividně klisna. Zlý hřebec se zastavil a pohoršeně odklusal léčit si rány. "Jsi v pořádku?" Zazněl ti v hlavě uklidňující hlas.

Létající zelenina

Co se to...
"Tohle mám u tebe, strýčku." Zasyčel jsem na dveře, když mě škola nepustila dovnitř. Překvapeně jsem se otočil na Kirenu, která mluví na... "KIXI!" Zaúpěl jsem, došel k oknu a nenávistně se podíval na pegase. "Jestli se chceš proletět, jdeš fakt nevhod." Dnes mám opravdu den na nic. Chtěl bych se svalit do postele a spát až do zítřka. Nebo do pozítří. Nebo navěky. Jenže já takové štěstí prostě nemám. "Jo, bohužel patří. Kireno, Nix. Nixi, Kirena. Co chceš?" Pegas se na mě uraženě zadíval. "To je vděk. Krër blbne, zaútočil na nějakého kluka." Uchechtl se. "Kluka?" Zeptal jsem se překvapeně. "Jo, kluka. Malej, asi devět nebo deset." Otočil jsem se na dveře ředitelny a zamračil. Co strýček letos blbne? Pak mi pohled sklouzl na Kirenu. "Em... Já musím letět. Za chvíli se vrátím." Slíbil jsem, stoupl si do okna, vyskočil, dopadl pegasovi na hřbet a rozletěl se k pastvinám. Muselo to vypadat směšně. Jen Sappy zůstal, on takové záchranné akce moc nemusí. "Tak kočko, co budem dělat?" Zazubil se.

Pozemky školy

Pozemky
Bezejmenný

Menší z koní se k tobě sehnul a jemně ti čenichem prohrábl vlasy.
"Neboj se, chlapče. Mluv se mnou, vstávej." Vybídl tě a pak si vedle tebe lehl. Zahřívá tě svým tělem a přenáší do tebe klid. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se ten druhý, který nevypadá tak vstřícně. Když se k tobě přiblížil, ucítil jsi svěží vánek smíšený s vůní jarního deště. "Jsi v bezpečí, jen jsi natrefil na toho nejhoršího možného, co tě tu mohl najít." Odfrkl si ten větší s rohem uprostřed čela.
"Nebuď zlý Mensisi. Je takový, s tím se nedá nic dělat. Jen si s tímagóri hrál a přehnal to." Oponoval ten menší kůň.

Pozemky školy

Malý. Malý.
Ne být.
Pšík.
(Nahý chlapec napřímí, kýchne a z úst mu vylétne plamen.)
Ne!
Hodný.
Člověk. Ne on. Člověk.
(Vyděšeně se rozklepe a přikryje si dlaní pusu. Rozhlédne se všude kolem a ten klid ho děsí ještě víc. Těká očima ze strany na stranu, po chvíli prudce vzhlédne k nebi, jestli se hrozba neblíží odtamtud.)
Pryč.
(Vzápětí se pokusí vstát, ale unavené rozdrásané nohy ho neunesou a on se zhroutí zpátky do trávy.)

Pozemky
Bezejmenný

Oba cukli, když jsi si hrál na polykače ohně. "Nejsi nachlazený, chlapče?" Zeptal se pak ten s rohem na čele. Menší kůň tě zachytil čenichem, abys nespadl do trávy a něco si neudělal.
"Rozumíš mi vůbec?" Zeptal se tvůj ochránce. "Jistěže nerozumí, Luno. Stejně by mě zajímalo, kdo je. Malý kluk... Nevypadá jako démon ani jako bůh. Měli by jsme to říct Draganovi." Namítl velký kůň a také si lehl. "Chceš ho teď hnát do školy? Víš co tam teď je za psychopatické bytosti. Spíš by měl někdo přijít sem. Snad už se Nix dostal ke škole." Bělouš vzhlédl k obloze stejně jako ty, ale v jeho očích není strach, spíš touha.

Pozvánka na party pro Demonu

Zmínka o Senně

Běžíš přes společenskou místnost do přízemí.
Tam je nějaká zmateně vypadající dívka. Očividně taky přišla, ty jsi sama vypadala dost podobně, jakmile jsi prošla portálem. Ovšem nemusíš se zastavovat, určitě je pro ni už přichystán někdo, kdo jí pomůže jako tobě profesorský sbor a Waif. Pokud se rozhodneš běžet dál, tvoje cesta tě vede po písčité cestě směrem k oněm ohradám. Mezitím křik utichl. Nad hlavou ti přeletěl bílý okřídlený kůň a míří ke škole. V dálce si viděla několik podobných a čím víc se blížíš ke střechám oněch budov, tím víc cítíš čisté, kouzelné magie, která prostupuje zemí a rozechvívá ji. Po dalších několika krocích můžeš zjistit, že ony budovy jsou stáje a křik šel z pastvin napravo. (Opakuji, pokud se rozhodneš vůbec vyjít ze školy)

Odchod z Ředitelny

Pozemky, pastviny

Kirena, Demona, Bezejmenný

Kix letí rchle, takže je to asi vážné.
No jasně, malý kluk a Krër. Připomíná mi to sebe sama před pár lety. Když jsme se blížili k pastvinám, uviděl jsem červené vlásky cupitající stejným směrem a došlo mi to. To je Demona. Musela něco slyšet. Nebo ne? Co se to tu děje?
Kix přistál několik kroků od seskupení tří bytostí. Ty dvě jsem poznal hned. Luna a Mensis. Kolem nich se rozprostírá síla čisté energie, která prostupuje každou částečku mého já. A ten třetí je jakýsi kluk. Nahý. Není to bůh, takhle by se nechoval. "Hochu, jsi v pořádku?" Nepřibližuji se k němu, kdo ví co udělá. Usmál jsem se a dřepl si. "Nemáš hlad?" Vypadá vážně děsně.


Sappy

"Hej, můžeš jít k Waifovi do pokoje." Napadlo mě po chvíli přemýšlení. Jemu to určitě vadit bude a to je ideální. A Kirena si potřebuje sednout.

Pozemky školy

(Chlapec vzhlédne.)
Cizí.
Jiný.
On?
(Nasaje vzduche a oči se mu zmateně rozšíří. Nejistě se přikrčí a znovu zavětří.)
On?
Ne on?
Malý. Malý. Člověk.
(Nakonec strach převládne. Schoulí se do klubíčka a zakryje si hlavu, přestože je takové počínání směšné. Všechno, co by si měl chránit také, je vlastně odkryté.)
Malý.
Šššš.
Člověk.
Pšík
(Kýchne a podpálí pod sebou trávu. Nepůsobí ale, že by mu to vadilo.)

Bezejmenný

Když klučina podpálil trávu, zazubil jsem se.
Nedaleko je jezero a tohle maličké pro mě neznamená nebezpečí. Sundal jsem si krunýř a plátěnou košili pod ním. Pomalu jsem došel k chlapci a položil ji na něj. Luna zafrkala a vstala. Poklonil jsem se jí. "Děkuji." Pronesl jsem s úctou. V očích se jí šibalsky zalesklo. Spolu se svým společníkem se vydala směrem k vodě. Ta spálená tráva jí očividně vadí.
I když je ještě teplo, není příjemné stát tu do půl těla nahý. "Nechceš jít se mnou, hrdino? Dáme ti něco pořádného na sebe a nějakou svačinu, co ty na to?" Natáhl jsem k němu ruku. Nevím kdo je, nevím co je, ale nebojím se ho. Nervozitu cítím jen z toho, že je to malý kluk a já absolutně nevím, jak s ním jednat. "Já ti neublížím, neboj." Dodal jsem. Proč se bojí? Co si asi zažil, chudák malý.

Odchod z ředitelny

Vstupní místnost

Senna

Vstupní síň je prázdná a ty máš dvě možnosti: buď se vydáš na průzkum najít někoho, kdo ti všechno vysvětlí, nebo dočasně přijmeš nastálou neobvyklou situaci a vydáš se na kolej najít svůj pokoj a odpočinout si.
Dívčí koleje se nachází vpravo, když se zadíváš od dveří směrem ke schodům nahoru. Možná na koleji najdeš i nějaké spolužačky.

Waif

Pozemky
Bezejmenný

Když mu na těle začali růst šupiny, poněkud mne to překvapilo.
Ovšem ne tolik, abych uskočil a vykopával zadníma nohama, jako to dělá Nix. "Běž od toho dál, kousne tě to!" Vřeští. Jedním pohledem jsem ho zklidnil. Někdy jsou koně strašní. Jestli jsem byl předtím bezradný, teď absolutně nevím, co si počít. "Neboj se, bráško." Vstal jsem a došel k Nixovi, dělajíc že si toho kluka nevšímám. U hříbat to funguje... Teoreticky to jsou taky děti. Nix na mě kouká jako na šílence, že se k tomu dítěti obracím zády, ale pokud to není něco jako... Napadla mě myšlenka. Vážně šílená a nepravděpodobná. "Dragan..." Že by... Syn? Bratr? Ne. Strýček nemá příbuzné, řekl by mi to. Nebo taky ne. Přimhouřil jsem oči. Dneska mě už ředitel štval hodně dost. Možná vážně chce, abych mu jednu vrazil a tak sem ještě poslal toho kluka. A jestli je tohle jeho ztřeštěný plán jak mi znepříjemnit začátek školního roku a zfackovat ho, pak mu to vychází víc než dobře.

Demona

Běžíš a míjíš oplocené pastviny. V dálce už vidíš Waifa a nějaký malý uzlíček co leží na zemi v košili stejné barvy, jako vykukovala tvému spolužákovi zpod zbroje. Po svahu odchází dvojice bílých koní, od kterých cítíš ty vlny energie. A pak najednou zmizeli. Nikdo z přítomných ti nevěnuje pozornost, Waif je k tobě zády a z nepochopitelných důvodů se nestará o to dítě, ale o svého pegase, který rozčileně tancuje na místě a upírá oči na uzlík, co se choulí u země.

Pozemky
Bezejmenný a Demona

Otočil jsem se na příchozí Demonu.
Spíš mě na ni upozornil Kix. Rychle jsem se sehnul pro svoji zbroj a natáhl si ji, i když s ničím pod ní mě kůže škrábe. Nejsem rád polonahý před jinými. "Mě se bojí. Spíš by se proměnil, než by mi řekl, jak se jmenuje. Tohle potřebuje ženskou ruku." Zazubil jsem se na ni a prudce si utáhl řemen brnění. Jsem pořád naštvaný na strýčka. Jestli to bude jeho příbuzný, vyhodím ho z okna a myslím to naprosto vážně. "Dávej pozor, plive oheň." Dodal jsem a pozorně ji sleduji, jestli se vydá k tomu klučíkovi, nebo ne.

Nevděčná úloha domácího mazlíčka

Zazubil jsem se na příchozího Queralta. "Co za to, ještěrko? Jsem mazlíček, de facto nemusím nic, jen žrát, spát a užívat si." Většinou doménu "mazlíček" tvrdě odsuzuji, ale teď se mi to hodí. Možná teď z mého nejvíc oblíbeného profesora kápne něco dobrého a použitelného. Vyskočil jsem mu na rameno a začal příst, rytmicky zatínaje drápky do jeho oblečení. Nebolí ho to, ale člověka co se zajímá o své svršky to naštve. "Kdyby to bylo na mě drahá, vydal bych se do Las Vegas, ale kočky tu mají tu smůlu, že je nikdo neposlouchá. Jaká nevděčnost." V očích mi zahrály jiskřičky. Krátce jsem se zaposlouchal do Waifových pocitů. Je překvapený. Jo, ten kluk je překvapený pořád, ten pocit u něj vyvolá i zjištění, že 1x1=1. Ztracený případ, já to říkám pořád. Otřel jsem se Queovi ocasem o nos. Škoda, že tu nikdo nemá alergii na zvířata, to by mě měl doslova na krku pořád.

Když za Queraltem zapadnou dveře, stočí pohled na zbylé osazenstvo.
Nádech. Výdech.
Zklidňuje se, ale horní část oděvu se mu už stihne rozpadnout v prach.
"Nastálá situace mě netěší, ale bohužel vím, proč se některé události staly. Loki," obrátí se na severského boha, "zvolil jsi poněkud nestandardní a nepřiměřené řešení, jak dostat Erose do ředitelny. Byl bych ti vděčný, kdybys příště využíval lidské podoby a řešil vše lépe. Co se týče tvého stavu..."
Nedopoví a zamyšleně se na boha dívá.

Zobrazit SPOILER

Ředitelna

Odkašlu si a nespouštím oči z ředitele a jeho odhaleného těla. Ach ano, rozhodně to stojí za to. Neklidně poposednu.
"Celá situace je zábavná. Dáváš mu novou šanci, Rosvodizi. Možná je tohle její součástí. Jeho pomstychtivé sklony jsou nepříjemné, ale pokud po pomstě tak touží, může v oficiálním souboji v Aréně. Podle výsledku se pak rozhodneš, co uděláš. Pokud vyhraje, zbavím ho toho okouzlení. Pokud vyhraju já, zanechá snah mi ublížit a o očarování rozhodneš ty. Je to dostatečný kompromis, nemyslíš?"

Před ředitelnou - a vzhůru do Vegas pro jackpot!

Pro lepší náladu. ;-)

Pozemky školy
Demona Barnett, Waif

Kdo?
(Chlapec zvedne hlavu a panika ustoupí. Chvěje se, ale není to tak výrazné jako před chvílí. Nos se mu rozšíří, jak větří dívčinu vůni.)
Jiný?
(Mírně se zamračí, jako by z tebe cítil něco, co nezná. Obezřetně se napne, ale neútočí ani neutíká. Tón dívčina hlasu ho uklidňuje, ale její neznámá vůně ho mate a on neví, jak si s tím poradit.)

Pozemky
Bezejmenný, Demona

"Jestli ho dokáže přesvědčit, odvedeme ho do stájí. Nechci ho děsit cizími lidmi." Mezitím, co ona přemlouvá kluka, já prohlížím Nixovi kopyta, na které si pořád stěžuje. Má je absolutně v pořádku, ale stejně mu je raději kontroluji. Přemýšlím, co je tenhle zač. Nemůže být strýčkův syn. Prostě nemůže. Jak se sem dostal? Co na nás zase bohové chystají? Nemám rád jejich pletichy a domněnky, že tady je to jako jejich herna.

Ředitelna

Dragan mě okřikne a já téměř okamžite a instinktivně zmlknu... to se mu ale začne oblečení rozpadat tak, že tady za chvíli stojí do půl těla nahý. Radši se obrátím, vrazím hlavou do stěny a potichu pofňukávám, jak se snažím přemoci chtít a nutkavou potřebu z něj strhat i zbytek oblečení, následně zničit i to své a po dlouhých staletích si dopřát pořádný a divoký sex... Zároveň jsem se ale snažil vnímat, to, co říká, což mi moc dobře nešlo, jelikož to byl nadboží výkon, který se prostě narád nedal zvládnout.
"Touha po pomstě není neoprávněná..." Zavrčím se známkami zakňučení, ale více slov či vyjadřování nejsem schopen.

Ředitelna

Sleduje Leovu reakci na své tělo a jen se mlčky nadechne. Přivře oči a jedinou myšlenkou změní zbytky svého formálního oblečení v džíny a oblékne si neformální kostkovanou košili.
"Leo, teď mě chvíli poslouchej. Rozhodl jsem se ti na čas Erósův dárek ponechat jako zkušenost, abys poznal i něco jiného než své obvyklé pocity. Všechno ale bude fungovat jedině za předpokladu, že se budeš ovládat nejen v projevování citů, ale i v chování k Erósovi. Jeho necháš být, potrestám ho sám. Jinak se k tobě zachovám jako k ostatním studentům a omezím i některé tvé schopnosti. Můžu ti dokonce vzít schopnosti úplně, takže si příště v případě konfliktu rozmysli, co uděláš. Je v tvých pravomocích požádat školu, aby ti pomohla odvést provinilce ke mně, a nemusíš se při tom měnit v něco většího."

Zobrazit SPOILER

Pozemky školy

Jiný.
(Poslouchá tónu hlasu a nevypadá, že by mu nervozita vadila. Trochu se uvolní a zbylé šupiny zmizí. Na zmínku o jídle mu zakručí v břiše, ale nevšímá si toho.)
Mama?
Ne.
Hodná?
(Posadí se a košile mu sklouzne z nahého těla. Chvíli mu trvá, než si přebere nabízenou ruku, ale nepochopí význam úplně. Po jejím vzoru natáhne tu svou a dívá se na obě ruce.)

Ředitelna

Stále zůstávám otočený i když se mi to daří držet pod kontrolou. Takže takhle to je? Tak já jsem napaden a ani nemám nárok na pomstu a ještě k tomu jsem potrestaný? Co to je za druh sentimentu?! Ne, ne, ne... Určitě proti mě není zaujatý, to by přece neudělal. Určitě jsem něco udělal špatně, nebo je tento postup normální. Jinak to totiž nejde.
"Dobře." Odvětím mu. Polknu, abych se mohl zhluboka nadechnout a otočit se zpátky na něj.
"Ta košile ti moc sluší." Vyhrknu zase, než se stihnu zastavit. Ta košile mu ale opravdu moc slušela.

Ředitelna

"Potrestám ho. Bude zbaven stávajících schopností. Příště odveď studenty bez změny podoby. Buď důrazný a upevníš si tím autoritu spíš než změnami podoby do extrémních zvířat. Máš právo se bránit, ale v rozumných mezích. Pro teď vychladni. Pokud budeš ještě zítra toužit po odvetě, umožním ti oficiální souboj."
Kompliment přejde letmým úsměvem, než se vrátí k neutrálnímu výrazu. Natáhne ruku, aby vyslal na Eróse kouzlo, ale zadívá se na něj a zase ji spustí podél těla.
"Chci si s ním ještě promluvit, Loki. Nechal bys nás prosím o samotě.?"

Ředitelna -> Mé komnaty

Sklopím oči na špičky, jak se mi daří vychladnout. Potěší mě, že má lichotka nemine účinkem a také se na něj usměji, abych pak mohl na jeho prosbu přikývnout.
"Dobře, budu ve svých komnatách." Na ta slova jsem se pomalu otočil a odšoural se z ředitelny pryč, do svých komnat.