Vocaloid - VIP
hrálo se Denně
od: 03. února 2013 18:23 do: 01. července 2013 17:34
Dobrodružství vedl(a) Satsuki
| |
 | Soukromá jeskyně ^^ |
| |
 | soukromá zpráva od Hatsune Miku pro Celou cestu autem s mamkou nemluvím. Proč jí museli přeložit v práci? Tvářím se uraženě a dívám se z okna. Vím, že se mi směje. Je to jasné. "Chovám se jako malé děcko." Posunu si velké kulaté brýle blíž a zhlasitím svojí oblíbenou písničku v masivních světlounce zelenkavých sluchátkách. Broukám si a dělám, že neslyším. Vlastně nevím proč se na mamku zlobím. Tokio je rušné město a astejně jsem ve škole neměla kdovíjak skvělé kamarády. Navíc Kjóto je prý moc hezké a plné přírody. Jen kdybych nemusela nastoupit do nové školy! Kdyby to byl začátek střední tak nic nenamítám ale uprostřed roku? To už je opravdu stupidní a hodně nepříjemné... Zatímco přemýšlím jemné tóny další písničky mě postupně ukolébají do spánku. "Miku?" zatřese mnou někdo a já otevřu oči. Mamka mnou cloumá a já si uvědomím, že už jsme na místě. Naše auto stojí v malé a moc neobydlené ulici. "Je tu opravdu hezky." uznám když vystoupím z auta a rozhlédnu se po vší té zeleni. Tak to jsem já Hatsune Miku... |
| |
183121445.jpg) | soukromá zpráva od Shion Kaito pro Ozvalo se zvonění oznamující konec vyučování ve škole. A to znamenalo jen jednu věc - že nastává druhá část mého každodenního života, kterou jsem neměl moc v oblibě. Kráčel jsem ze školy v bílé, lehce rozeplé košili společně s černými kalhoty. Přes rameno jsem měl přehozené sako, které bylo součástí školní uniformy. V takovém horku jako je dneska jsem vážně neměl v plánu se péct. Ač bylo opravdu hezky, musel jsem si povzdychnout jakmile jsem dokráčel před poměrně velký a luxusní dům. Prošel jsem brankou a zamířil směrem ke schodům. Otec už má pro mě jistě naplánovaný další program, který mi zabere celé odpoledne. A co si budeme povídat, každého jistě nebaví každodenní stereotyp. Zkrátka, tohle jsem já. Můj otec je úspěšný podnikatel, který si v penězích docela libuje a nedalo by se říct, že mi věnuje pozornost jako správný otec. Moje matka zemřela před třemi roky na rakovinu srdce a já se s tím ještě do teď tak nějak... nevypořádal. A i když tu už teď není, snažím se její přání vzorného studenta a skvělého syna plnit do posledního písmenka. Otec mne neustále zaměstnává přípravou na to, že jednoho dne jeho firmu převezmu. Ovšem já se v tom všem celodenním programu snažím najít alespoň malou chvilku pro sebe a hudbu. Matka uměla nádherně zpívat a jako malému chlapci mi ukázala, že právě hudba je jeden z nejhezčích pokladů co vůbec tady na světě existuje. Vešel jsem dovnitř a zamířil do svého pokoje. Odložil jsem si tašku na svůj pracovní stůl a vyndal z ní učebnice potřebné na dnešní úkoly. "Kaito! Pojď sem dolů, mám pro tebe práci." povzdychl jsem si a poslušně jako pejsek jsem sešel ze schodů. "Ano?" podíval jsem se na muže v černém saku a šedivými vlasy společně s knírkem pod jeho nosem. Ano, to je můj otec. Byly přesně dvě. "Vím, že máš teď hodně práce s učením, avšak byl bych rád kdybys alespoň dvě hodiny z toho ještě věnoval učetnictví. Budu potřebovat, abys to do měsíce už ovládal." podával mi tlustou knihu která by se dala označit skoro za malou krabici. "Mám pro tebe ještě nějaké úkoly, ale pro teď tě nechám dodělat si co máš." otočil se na patě a zamířil zpět do své kanceláře, odkud vedl celou firmu. Znovu jsem si povzdychl a podíval se na knihu. Nemožné.. To za měsíc nedokážu ani přečíst, nehledě na to, že mne ještě zatěžují učitelé na škole. A že ne málo. Zamířil jsem směrem k velké prosklené zdi, odkud byl krásný výhled na okolí široko daleko. Náš dům se vyjímal kousek nad menší neobydlenou ulicí, avšak mne zarazilo, když jsem zahlédl, že u posledního domku zastavilo auto. Nikdy jsem si nevšiml že by tam někdo bydlel.. Bylo možné, že by se někdo přistěhoval? Zaváhal jsem. Měl jsem hodně práce, ale uhlodávala mne špetka zvědavosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Hatsune Miku pro Když se tak rozhlížím kolem v dálce si nemohu nevšimnout honosného domu. "Tam určitě bydlí nějaký zbohatlík." ušklíbnu se nad pomyšlením, že hned takhle u nosu budeme mít nějakýho prachatýho dědka. Náš domek vypadá z venku opravdu útulně. Omítka má barvu čistého nebe a střecha je z cihlově červených tašek. Od dveří vedou malé schůdky a od nich mozaiková cestička z různé barevných kousků dlaždiček. Kolem se rozprostírá přední dvorek. Vidím tu spoustu květin v úhledných záhonech. Jsou tu také dvě jabloně a dokonce i záhonek se zeleninou a bylinkami. Celý dům je obehnaný bíle natřeným plotem s malou brankou. Začíná se mi tu líbit. Tenhle domeček je stokrát hezčí než náš malý byt v Tokiu. Nemůžu uvěřit, že nejen mohl takový pěkný dům prodat tak lacino. Nevadí. My jsme alespoň sehnaly bydlení i z maminčina nízkeho platu. "Škoda, že tu není táta." posmutním při vzpomínce na tu hroznou nehodu. Bylo mi pět let když se to stalo. Táta se jednoho dne vracel domů z práce a srazilo ho auto. Řidič byl opilý a neschopný pomoct. Nějaká žena sice zavolala do nemocnice ale než na místo přijela sanitka bylo už pozdě... "Budeš tam stát celý den?" smála se máma. Všimla jsem si, že už většinu našich věcí odnesla do domu. Z kufru auta vyndám tři věci. Obrovský černý kufr, pouzdro s kytarou a batoh. Pomalu projdu brankou. |
| |
| soukromá zpráva od Shion Kaito pro Otočil jsem se na patě a zamířil po schodech do svého pokoje. Naproti dveřím se rozprostírala široká knihovnička s knihami, kam jsem odložil ten tlustá cár papírů kterému se říká kniha o učetnictví. Usedl jsem ke svému stolu a rozevřel s povzdychem první učebnici. Taktéž k tomu svůj sešit a tužkou začal psát příklady. Musel jsem se soustředit a vypočítat je správně, jinak bude ve škole zle.. Po nějaké chvíli jsem měl pocit, že se mi písmenka v rovnicích s číslama kříží před očima. I po marné snaze jsem už zkrátka nedokázal spočítat další. Byly čím dál tím těžší a to můj mozek nepobíral. Podíval jsem se směrem k oknu. Nebyl jsem schopen se pořádně soustředit jelikož se má pozornost poutala k očividně nové společnosti v sousedství. Otec nejspíš stráví dalších pár hodin v kanceláři. Když se na chvíli vytratím, nejspíš to nebude vadit. Položil jsem tužku a vstal jsem. Tiše jsem sešel ze schodů a zamířil ven. Jakmile jsem vyšel, nadechl jsem se čerstvého vzduchu který v tuto chvíli působil osvěžující. Jen se podívám.. otočil jsem pohled směrem k domku na konci ulice a vykročil tím směrem. Po téhle krátké procházce jsem byl už několik metrů kousek od domu. Vskutku útulný a jednoduchý domek. Jako malý jsem chtěl v takovém vždycky bydlet. Nepřestával jsem si domek prohlížet. Stejně tak hezky upravenou zahrádku s květinami.. |
| |
| Nečekaný objev Všude je cítit nádherná vůně květin. Dveře jsou z lesklého černého dřeva. Hned jak vstoupím do malé předsíně úplně mě omámí uklidňující vůně levandule. Tady v přízemí se nachází kuchyň zařízená v oranžové a bílé barvě a hned vedle je obývací pokoj se dvěma pohovkami a malým stolkem. Pak je tu malá koupelna. Moje kroky po průzkumu zamíří po schodech nahoru do prvního patra. Tady jsou dva pokoje, ložnice a pokoj pro hosty. Na konci chodby je také koupelna. Moje pozornost je ale upřená na další schody. Pomalu stoupám vzhůru. To co uvidím mi vyrazí dech. Přede mnou se rozprostírá obrovské podkroví. Je tu obrovská postel s blankytně modrými nebesy, dvě veliké vyřezávané skříně, dveře na balkón, střešní okénko ke kterému stoupá žebřík a tam v rohu stojí obrovské bílé piano. "Tohle je ráj!" nemůžu popadnout dech. Je to tu úžasné. Celý ten prostor jako by zpíval. Pomalu přejdu tu plochu, položím věci na postel a jdu se podívat na svůj nový nástroj. Bříšky prstů hladím lesklý a hladký povrch kláves. Posadím se na židličku, položím prsty ve správné kombinaci a zavřu oči. Spoléhám jen na svůj sluch. Piano se pod mým zkušeným dotekem libozvučně rozehraje. Hraji svou milovanou Beethovenovu Elišku. Zvuk tónů se nese ven a okolní svět mou hudbu slyší. Mamka se dole spokojeně usmívá. |
| |
| Hudba Po několika minutách jsem usoudil, že by už bylo lepší raději vyrazit zpátky dřív, než si otec všimne že jsem pryč a nevěnuji se svým povinnostem. Nejspíš se s novými sousedy budu muset seznámit později. Otočím se směrem k odchodu když v tom mne zarazí hudba, která se najednou začala ozývat. Hezká hudba. A vycházela z piána. Na krátkou chvilku jsem ještě otočil pohled k oknu domku ve druhém patře. Zarazil jsem se, když jsem zahlédl dívku v přibližně podobném věku. Velmi pěknou dívku. Zvědavost mne začala uhlodávat víc. Chtěl jsem vědět jak se jmenuje. Ale na to, jak se zdá, nejspíš už nebude vhodná chvíle. |
| |
| Společnost? Hudba mnou prostupovala a já cítila slastné chvění v konečcích prstů. Takhle jsem se cítila pokaždé. Hudba ve mě vždy ožila a já se cítila šťastně. Emoce procházely skrze tóny. Pak mě ale něco vyrušilo. Takový podivný pocit. Otočila jsem se k oknu, které bylo jen asi dva metry od piana. Kus od našeho domu stál nějaký kluk s modrými vlasy. Měl na sobě košili a černé kalhoty. Přestala jsem hrát a přešla k oknu. Otevřu dveře na balkón do kořán. Čerstvý vzduch mě pohladí na tváři. Vstoupím na malý balkón a podívám se dolů. Máma pořád vynáší věci z kufru. Mě teď ale znepokojuje něco jiného. Pohled toho kluka je totiž hrozně zvláštní. Takový pátravý. Čím víc si ho prohlížím tím víc mi připadá hezčí. Je vysoký, opálený a má milou tvář. Vysněný Romeo každé dívky. Já ale nejsem jako každá. Hledím mu do očí a i z takovéhle dálky vím, že jsou modré. Azurově modré jako jeho vlasy. Zkusím se usmát. Jak zareaguje? |
| |
| Děvče Na krátkou chvilku jsem se do toho okna zahleděl. Její hudba mnou procházela a já jako bych cítil její emoce, které vkládá do každého tónu. Na chvíli zavřu oči abych se do ní zaposlouchal. Zněla tak jemně ale přesto rytmicky. Ah, dokázal bych to poslouchat věčnost. I přes to, že to nebyl můj druh hudby, v jejím provedení se mi opravdu zalíbil. Z poslechu mne ale brzy vytrhne, když hudba přestane hrát a místo toho se ozve klapnutí a následně kroky. Otevřel jsem oči a trochu se zarazil. To je ona. Její dlouhé vlasy sepjaté ve dva culíky sahaly pomalu až k jejím lýtkám. Na žádné dívce jsem takové vlasy ještě neviděl, obzvlášť ještě tak hezky neobvykle zbarvené. Její pleť byla tak čistá a jemně světlá. A ona se dívala přímo na mě. Trochu jsem znejistěl. V podstatě jsem celou dobu na ní tak divně civěl, což nebyla zrovna slušná forma. Dobře, co teď? Měl jsem dvě možnosti a to buď odejít a vyhnout se tak tomuhle trapnému okamžiku nebo tu ještě chvíli zůstat. Pozoroval jsem ji. Stejně jako ona mě. Trochu jsem se udivil, když mi věnovala i krátký úsměv. Roztomilá.. Pomyslel jsem si. Zavrtěl jsem hlavou jako bych se tu myšlenku snažil vypudit. Ne, to nejde.. Hluboce se nadechnu s úmyslem něco vypustit z pusy. "Já..." trochu jsem se zasekl. Co jsem vlastně měl říct? "..Omlouvám se. Chovám se nezdvořile když tu takhle civím." |
| |
| Chlapec Je roztomilý jak tam tak rozpačitě stojí a neví co říct. Otevřu pusu abych mu odpověděla ale máma mě předběhne. "Pojďte dál mladý muži." usmála se na něj a dřív než překvapeně může něco namítnout už ho vleče do domu. Hned jak zmizí uvnitř párkrát se bouchnu hlavou o stěnu. "Proboha mami! Nemůžeš se chovat normálně!" protočím oči a rychle pospíchám dolů zachránit co se dá. Chudák kluk sedí v obýváku a mamka v kuchyni staví vodu na kafe. Přijdu k ní a zašeptám: "Mami! Nemůžeš sem zvát úplně cizí lidi!" modlím se aby mě ten kluk neslyšel. Máma se jenom uculí. "Vypadá mile. No tak si s ním běž popovídat." "Mile, mile... To je fakt super důvod." podotknu kysele v duchu. Pomalu a nejistě kráčím do obýváku. "Ehm... Ahoj." vypravím ze sebe po chvíli a modlím se aby tento trapný okamžik co nejrychleji skončil. |
| |
| Nečekané! Co bych dala za takovou mámu~ :'D Dříve než se vůbec dočkám odpovědi, vyruší nás nejspíše její mamka. Než se naději, okamžitě mě zve dovnitř. Upřímně, byl jsem docela překvapený aktivitou téhle milé paní. Uvedla mne do obýváku, který ještě nebyl úplně uspořádaný, ale nedalo se říct, že by zde panoval nějak velký nepořádek. Ba naopak. Domek byl zde ještě hezčí než zvenku. Panovala zde taková ta rodinná pohoda. Letní nálada se nezapřela. Hned co mi je pokynuto se usadit, paní zmizí za pultem kuchyně. Nakonec se tedy usadím na měkkém gauči. Tohle bylo zkrátka úplně jiné než u mě doma. Přepychový luxus by možná někoho potěšil, ale já to neberu s až tak velkým nadšením. Nikdy jsem nic takového ke štěstí nepotřeboval. A v tu chvilku ke mě přijde ona dívka se svým nesmělým 'Ahoj'. Postavím se abych na ní nekoukal 'ze země'. Velmi krátce a lehce se ukloním na pozdrav. "Ahoj." pousmál jsem se. Původně jsem vážně nečekal tak rychlé seznámení. Ne že bych si stěžoval. Mohl jsem ji tak vidět z blízka. Byla opravdu hezká. Bohužel jsem si ale, co se dívek týče, musel držet odstup. "Omlouvám se za to vyrušení.. Nechtěl jsem nějak okukovat či něco podobného." její oči měly zajímavou barvu. Jako by měly barvu uklidňujícího moře. |
| |
| Milý ale zvláštní Jeho omluvě jsem se zasmála. Nechápavě se na mě podíval. "Nemusíš se omlouvat. Mamka tohle dělá často." usměju se povzbudivě. Nechci si to přiznat ale pomalu se utápím v těch jeho očích. Tmavá modř pozdního večera. Nádhera. Podám mu ruku. "Jsem Miku." představím se. Snažím se neutopit v kráse jeho pohledu. V duchu si přísně domlouvám. "Takovéhle frajírky s hezkou tvářičkou co zamotá holce hlavu je plno. Od těch držet se radši dál. Buď na pozoru Miku!" "Káva bude za chvilinku hotová!" křikne máma z kuchyně. |
| |
| Miku~ Dobre, prave me moji omluvy sprostila. Co jsem si ale neodpustil byl jeji usmev. Byl opravdu roztomily. "Ja se jmenuji Kaito. Chtel jsem vas tu puvodne uvitat, vsiml jsem si totiz ze jste se tu nove." Pousmal jsem se mile. O svem blahobytu jsem se ale radeji nezminoval. Moc jsem se nemel k tomu si to priznat, ale bal jsem se reakce a jejiho pohledu na me. "Nejsem si ale jist, jestli se budu moct zdrzet dlouho.." Rekl jsem ji narovinu. V tom nas vytrhne oznameni jeji matky. Souhlasne prikyvnu a jeste se na kratkou chvili posadim na gauc. "Slysel jsem jak hrajes. Opravdu nadherne." Dival jsem se na ni a znovu se pousmal. Zda se, ze jsem nasel konkurentku co se tyce hranim na piano. |
| |
| Kaito~ Znovu jsem se usmála. Takže Kaito jo? Přišel mi poněkud nervózní. Je docela pozorný. "Jo z Tokia." vysvětlím. Pak ve mě trochu zatrne. On mě slyšel hrát? A líbilo se mu to? "Děkuju. Umíš hrát? Nechceš se jít podívat?" navrhnu a vzápětí se sama okřiknu. Co to plácám? Nechtěla jsem si ho náhodou držet od těla? Moje pusa mě ale v dalším okamžiku opět zradí. "Mohli by jsme si zahrát spolu jestli chceš. Skládám totiž taky písně." |
| |
| Mala muzikantka Znovu se usmala. Pokazde, kdyz se pousmala, vyvolalo to ve me takovy.. hrejivy pocit. Jako by me kazdy jeji usmev o neco potesil. Netrvalo mi ale dlouho nez jsem si vsiml, ze pozoruje moje reakce. Jako by se ve me snazila cist. Nebo lepe receno se snazila rozeznat moji nejistotu. I kdyz tu uz nejdriv poznala. Zaslechmu blizici se kroky. Jeji mamka polozi tac s kavou na maly stolek u gauce. "Dekuji mnohokrat." Venuji mlade pani pohled a pak se znovu podivam k Miku. "Nerad te zklamu, ale jak jsem rikal, nemuzu se zdrzet prilis dlouho i kdyz bych zustal moc rad." Podival jsem se na ni trochu omluvnym pohledem. Otec byl zvykly, ze vzdy delam co mam, proto mi veri. A ja ho nemuzu zklamat. Nejen kvuli nemu, ale i kvuli matce. Natahl jsem se pro jeden salek kavy a trochu upil aby neprisla nazmar. "Mrzi me to." |
| |
| Cantarella Zvedl se k odchodu. Usmála jsem se znovu. "Nevadí." řeknu a pokrčím rameny. Odchází a já jdu do svého pokoje. Otevřu pouzdro s kytarou vytáhnu namátkou jeden list, z batohu vytáhnu notebook a pustím si umělý bubnový a kytarový doprovod. Pak začnu hrát na pianu podle not před sebou na stojánku. Chvíli je jen předehra ale pak přidám i zpěv. "Mitsumeau sono sisen tojita sekai no naka kitsukanai furi wo shite mo yoi wo satoraresou Kaketsuku kono kokoro kakushite chikazuite Toiki kan jireba shibireru hodo... Zpívám procítěně a doufám, že mě uslyší. |
| |
| Slova hudby Jakmile jsem dopil kavu, pomalu jsem vstal a rozloucil se jak bylo slusnosti. "Treba se jeste uvidime, Miku.." Dorekl jsem a pomalu vysel ven. Miku.. Opravdu zajimave jmeno. Dokonale se k ni hodilo. Jenze presto mi pripadalo jako.. v mlze. Stejne jako ona. Stale jsem o ni nevedel vubec nic. Kdyz nepocitam jeji hudebni nadani. |
| |
| Ale to byla jedna z veci, ktere me nenechaly soustredit. Mel jsem nutkani ji poznat vic. Seznamit se s ni bliz, bavit se, smat se.. A videt ten jeji usmev, ktery me tak tesil. Jeste pred odchodem jsem se zastavil kousek od domu. Znovu, jako predtim, me zastavila hudbou. Hudbou me hodne znamou. Pousmal jsem se. Zase me prekvapila jelikoz hrala primo jednu z mych pisni. Arifureta koigokoro ni, Ima wana wo shikakete.. Wazukana sukima nimo Ashiato nokosanai yo~ |
| |
| Druhý den ráno Ráno jsem byla strašně nervózní. První den v nové škole. Fakt skvělý. Máma mi udělala palačinky ale já nebyla schopna polknout ani sousto. Nemělo cenu strácet doma čas a tak jsem se rozhodla jít a čelit osudu přímo. Cesta mi trvala asi čtvrt hodinky. Stačilo jenom sejít po ulici dolů do další ulice, projít pár bloků a hurá jsem u školy. Nejistě jsem si upravila kostkovanou sukni a sako školní uniformy. Do školy se hrnuly davy dětí a ze všech stran byl slyšet smích. Tak nějak jsem se začlenila do davu a ten mě zavedl až do velké chodby. Podél stěn byly skříňky na oblečení a jiné věci. Chvilku jsem pátrala než jsem objevila skříňku s číslem #175. Mezitím se chodba poměrně vylidnila. Se zvoněním se vypařili všichni ostatní. Rychle jsem našla třídu 2.G. A nejistě zaklepala. |
| |
| Školní povinnosti Další den pro mě neznamenal nic významného. Čekaly na mne další školní povinnosti jako každý jiný den. A nedalo se říct, že bych se na to nějak těšil nebo mě to zaujalo. Krátce jsem zívl. Byl jsem vzhůru dlouho do noci. Jak si otec přál, snažil jsem se jeho knize, kterou mi podstrčil, věnovat co to šlo. Jenže to se mi teď nějak nevyplatilo. Jakmile jsem vešel do školy, vyšel jsem schody po pravé straně a zamířil do své třídy. Ještě jsme tu nebyli všichni, tak alespoň na chvíli doufám, že tu bude klid. Sedl jsem si do svojí lavice a začal se připravovat na hodinu. Po několika minutách hodina již začala a všichni se začali věnovat výkladu. Včetně mě. Teda.. aspoň jsem se o to pokoušel. Jenže jsem cítil, jak se mi zavírají oči. To není dobré.. Sám sebe jsem v duchu okřikl abych se udržel vzhůru. To bohužel ale nebyla jediná věc, která mi vrtala hlavou. Miku.. Bylo plno věcí co mě zajímalo. Třeba jaké je její celé jméno, co má ráda.. Ale hned jsem se ty myšlenky snažil vypudit. Musel jsem dávat pozor a nezamýšlet nad dívkou. I když to byla hezká dívka. Po marné snaze jsem to nakonec nevydržel, na chvíli si lehl na lavici a zavřel oči. Jen na chvíli.. |
| |
| Nečekané zjištění Pomalu vezmu za kliku dveří a vstoupím do třídy. Paní učitelka se zarazí ve výkladu a mile se usměje. "Potřebujete něco slečno?" zeptala se a já se taky usmála. Přejdu je katedře a podám jí malý papírek. Ředitelka řekla, že ho mám odevzdat. Nejspíš tam byly nějaké důležité informace o mě jakožto nové žákyni. Učitelka si papírek přečte a pak pohlédne na třídu. "Vážení tohle je Hatsune Miku. Nová žákyně." oznámí a já na sobě cítím dvacet párů očí. "Tak kam tě posadíme? Volno je jen támhle v zadu." přemítá učitelka nahlas. Až teď se moje oči upřou na poslední lavici u okna úplně vzadu. Srdce mi poskočí. Vždyť to je on! Jak roztomile spí na lavici. Učitelce to ale roztomilé nepřijde. Popadne ukazovátko a napochoduje si to přímo ke Kaitovi. Ozve se rána a vyděšený kluk vyskočí. |
| |
| Náhle probuzení Aniž bych si to uvědomil, usnul jsem i když jsem plánoval zavřít oči jen na chvíli. No, nejspíš to nebyl dobrý nápad. Na to, abych dohnal, co jsem nenaspal, bych potřeboval víc než chvilku jen co je pravda. Jindy jsem zvládal dávat pozor, ale dnes se mi nějak nedaří. Ostatně, sám se o to ještě přesvědčím. Vyučující si už nejspíš všimla, proto popadla ukazovátko, přešla ke mě a práskla jím přímo do mojí lavice. Prudce jsem se posadil. Sakra, to je šok.. Ještě teď mi srdce splašeně bije. Postavím se a na omluvu se hluboce ukloním své vyučující. "Omlouvám se, už se to nebude opakovat." Jistě, neměl jsem usnout zrovna když máme jí. Jiní učitelé ví, jak se studiu věnuji, proto mě až tak nedusí. Za to ona si na to hodně lpí ať jsem dobrý nebo špatný student. Pro teď to ale vypadalo, že jí to stačilo, tak znovu odkráčí zpět před tabuli. Co mě ale zarazí víc je to, že Miku stojí právě přede mnou. Kdy? Není to náhodou sen? byl jsem rozespalý tak jsem ještě trochu zmatený. Ovšem netrvá dlouho než se přesvědčím, že je to realita a oba se posadíme. Úlevně si vydechnu. Ještě pořád trochu rozdýchávám ten šok z 'příjemného probuzení'. Krátce se na Miku zadívám. Co tu vůbec dělá? |
| |
| Dotazy... Neubráním se pobavenému úsměvu. Chudák. Ještě celý rozespalý se na mě zmateně dívá. Posadím se vedle něj a cítím na sobě závistivé pohledy budoucích spolužaček. Pokouším se si toho nevšímat. Kaita ignoruju dvojnásobně. Vytáhnu učebnice a začnu si vypisovat poznámky z výkladu. Stále na mě civí a já nechápu proč. Otočím se na něj a trochu naštvaně prohlásím. "Mohl bys prosím přestat? Znervózňuje mě to..." řeknu tiše aby to učitelka nezaslechla a znovu se otočím k papíru. |
| |
| Spolusedící Stále mi to nešlo do hlavy. Zdála se mi mladší než jsem já, proč je tedy v mé třídě? Dá se teď říct, že další hlodání zvědavosti je na světě. Ale to jsem už neměl v plánu rozebírat. Chvíli jsem se rozmýšlel zda něco říct nebo ne, ale to mi už očividně zatrhla, jakmile se na mě otočí a odsekne mi. Dobře, podivené pohledy nejspíš nebyly tou nejlepší volbou. Nakonec svůj pohled otočím ke svému sešitu a s povzdychem se začnu znovu věnovat výkladu, i když jen stěží. Víčka mi přišla těžká jako kámen, nemohl jsem je udržet otevřené pořád. Loket jsem si položil na lavici a dlaní si podepřel bradu, přitom jsem zapisoval, co nám bylo diktováno. Ač jsem se vážně snažil znovu neusnout, nepovedlo se mi to. Mé oči se znovu zavřely a odmítaly se otevřít.. |
| |
| Stále unavený Zase usnul. Vůbec netuším jak mu to prošlo ale učitelé ho nechali spát celé dopoledne. Častokrát jsem se nachytala jak přemýšlím o tom jak krásně vypadá když spí. A kolikrát jsem se na něj dívala. Pak ale školní zvonek odzvonil konec poslední hodiny a lidi se že třídy vytratili. Poslední učitel mě požádal ať ho vzbudím než odejdu. Povzdechnu si, položím mu ruku na rameno a trochu s ním zatřesu a skloním se až k jeho uchu. "Vstávej Růženko." rozesměju se. Posadím se zpět na židli a začnu si balit věci zatímco on se probouzí. |
| |
| Bdění Znovu jsem usl při mé smůle. A tentokrát už na celé odpoledne, což nebylo moc dobré. Chyběly mi tak výpisky z hodin, což si budu muset dopsat doma. Další práce navíc.. Aniž bych si všiml, školní docházka utekla a já ucítil, jak někdo se mnou zatřásl. Pomalu otevřu oči abych se trochu zorientoval. Třída byla už prázdná a jediný, koho jsem tu viděl, byla Miku. Promnul jsem si znaveně oči. "Ah, promiň.." připadal jsem si ještě unavenější. Pomalu jsem vstal a taktéž jsem si začal balit věci. Musím se trochu probrat, takhle to dál nepůjde. Jakmile jsem si dal všechny školní potřeby do tašky, přehodil jsem si ji přes rameno a počkal až si doklidí i Miku. "Proč tu vlastně jsi poslední se mnou?" |
| |
| Růženka :D "V pohodě. Učitel mě o to požádal." řeknu pouze na jeho otázku, nasadím si svoje milovaná sluchátka a otočím se k odchodu. Do uší mi začne nahlas hrát skladba. Začnu si broukat. "Mitsumeau sonosinen, tojita sekai no naka..." Pomalu odcházím a cítím jeho kroky za sebou. Proč mám v jeho blízkosti tak divný pocit? Kdo mi to vysvětlí... |
| |
| Odchod Píšeš to stále kratší a kratší milá růženko :D Dobře, očividně mě rychle odbyla krátkou odpovědí. Nasadila si velká sluchátka na uši a zaposlouchala se. Čím dál víc mi připadalo jako by žila ve vlastním světě. Jako by prostě vypla a ponořila se hluboko do vlastních myšlenek. Pousmál jsem se. Dřív jsem taky býval takový snílek. Když jsem byl malý.. Brzy na to se rozejde a já pokračuji mlčky za ní. Dá se říct, že máme společnou cestu. Co mě ale zarazí víc je to, že si znovu začne broukat slova mojí písně. Jak se k ní mohla dostat? Sice jsem sem tam někdy měl nějaké menší vystoupení, ale tuhle píseň jsem dokončil teprve nedávno. Ovívala se čím dál tím víc tajemstvím a já chtěl přijít na všechny odpovědi mých otázek. |
| |
| Návrh Vadí?~ :3 Pokusím se to napravit... :) Pomalu odcházím pryč a stále si broukám. Pak se zarazím. Něco mě napadlo. Prudce se otočím a zjistím, že mám obličej jen pár centimetrů od Kaitova. Šel těsně za mnou?!!!! Odstoupím a podám návrh. A dnes by jsi měl chvilku? Mrknout se na piáno, zahrát si... navrhnu. Věnuji mu úsměv. |
| |
| Návrh Nevědomky jsem kráčel za ní s pohledem upřeným spíše do země. Přemýšlel jsem. Bylo toho teď vážně moc, blížily se pololetní zkoušky plus další otcovo požadavky a taktéž zkoušení všeho, co jsem se naučil. Aniž bych si to uvědomil, prudce se otočila div jsem se svým čelem nesrazil o to její. Jen tak tak jsem to stihl vykrýt. Heh, po tomhle by nás určitě oba dva bolela pěkně hlava.. poodstoupí a změří si mě pohledem. Já jí její pohled opětuji svýma pronikavýma očima. A dnes by jsi měl chvilku? Mrknout se na piáno, zahrát si... Nejistě jsem se trochu podrbal ve vlasech. Upřímně, byl to dobrý návrh. Lákal mě, ale těžko říci jestli se ještě stihnu probrat. Podíval jsem se na nástěnné hodiny na konci chodby. Skončili jsme poměrně brzo, možná by to i nemusel být problém. Nějakou tu hodinu bych možná našel, ale potom se budu muset znovu ponořit do knih u mě v pokoji. "No.. Možná bych chvíli našel.." akceptoval jsem nakonec její návrh s lehkým pousmátím. |
| |
| Náhoda Fajn. Alespoň ohodnotíš jednu novou píseň. Jmenuje se Cantarella. usměju se na něj. To jak jsem získala tuto píseň je opravdu zvláštní. Tak prapodivné a neskutečně neuvěřitelné až je to fantastické. Žádná z mých písní se mi takhle magicky do mysli nevloudila. Zajímalo by mě proč. Nebo z jakého důvodu. Cesta nám trvá chvilku. Jdeme mlčky. Když dorazíme k domu je slyšet, že se mamka činí na zahradě. Vejdu dovnitř a okamžitě zamířím nahoru. Vítej v mém království. zasměju se pobaveně. Přejdu k obrovskému piánu a z postele vezmu černé desky. Můj svět, můj ráj, moje písně... stojí na nich zlatě napsáno. Podám je Kaitovi. |
| |
| Svět hudby Zabralo nám zhruba pár minut, než jsme dorazili k ní domů. Měla opravdu hezký pokoj a na balkoně krásný výhled. Zaujatě jsem se rozhlížel po pokoji a zkoumal každý koutek. Po chvilce z postele vytáhla černé desky, které mi podala. Otevřel jsem je a začal v nich listovat. Musel jsem se pousmát. Její písně byly opravdu zajímavé a hezky sladěné. "Pěkná shoda náhod, že 'Cantarella' je zrovna jedna z mých písní.." zasměji se. Nakonec přejdu k pianu a položím desky na své místo. "Možná jsem ti to neřekl, ale také se věnuji hudbě. Dá se říct, že už od malička." usednu na židli a otevřu kryt kláves. "Smím? Rád bych tě i já seznámil s mojí hudbou." pousmál jsem se. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy hrál na piano. Každopádně jsem jí chtěl také něco zahrát. Položil jsem jemně prsty na klávesy a stiskl. Rychlé a shromážděné pohyby začaly přebíhat po klávesách a začaly hrát. Mezitím hrála předehra a já váhal, zda k tomu mám zapojit i svůj zpěv. Nakonec jsem se tedy rozhodl alespoň pro první sloku. Jakmile předehra dohrála, otevřel jsem ústa a začal k piánu zpívat. |
| |
| Svět hudby Opravdu? podivím se nad tím, zjištěním. Nebudeš tomu věřit ale zdála se mi. Už je to pár dní. Já hraju už od čtyř let. přiznám se. Pak začne hrát. Musím uznat, že je dobrý. Poslouchám jeho zpěv a cítím, že se ve mě cosi probouzí. Mám pocit jako bych tu píseň moc dobře znala. Sednu si k němu a přidám se. Hrajeme společně a naše hlasy spolu sametově ladí. Doprovází se. Z úst mi vychází slova bez rozmyslu. Slova, která mě nikdo nenaučil a přesto je znám. Je to kouzelný pocit. Usmívám se blahem. Po chvíli píseň končí. Ladí nám to. usměju se na něj. |
| |
| Malá zpěvačka Nepřestával jsem hrát. Mé prsty přejížděly po piáně aniž bych se na ně díval. Měl jsem zavřené oči a svou hudbu doprovázel svým zpěvem. Brzy jsem však pocítil, že si ke mě přisedla a začala zpívat taktéž. Pootevřel jsem oči ale přitom nepřestával zpívat. Díval jsem se na ní a pousmál se. Měla nádherný hlas. Dokázala vyzpívat dokonale všechny výšky a dělala tak skvělý doplněk k našemu zpěvu. Existovalo snad něco, co ji mohlo překonat? A právě v tuto chvíli se mi zdálo, že jsme vytvořili něco zvláštního. Něco, co se nedá popsat slovy. Bylo to přátelství? Po chvíli hudba utichla, stejně tak jako naše hlasy. "Máš opravdu nádherný hlas." pochválil jsem ji. Ona si to opravdu zasloužila. "Dobře tedy, předvedu ti jak Cantarella zní v celé své kráse." mrkl jsem na ni a mé prsty se znovu rozjely. Stejně tak má ústa začala vypouštět slova písně. Cantarella nebyla na světě příliš dlouho a mě připadalo že jí stále něco chybí, bohužel jsem to ještě do teď nemohl najít. Byla tu ale malá naděje, že zrovna Miku najde něco, s čím bude Cantarella kompletní. |
| |
| Doplněk "Děkuju. Ty taky zpíváš moc hezky." vrátím mu poklonu. Znovu začne hrát. Zpívá a tentokrát nemusím hledat slova protože je znám. Poslouchám dlouhou předehru předehru a zvednu se. Moje kroky zamíří ke kytaře vedle které leží kufr. Otevřu velký černý kufr a vytáhnu housle, můj poslední instrument. Začnu hrát s ním a doplňuji jeho zpěv tóny houslí. Vyzní to nádherně. Mám zavřené oči a poslouchám to zrození. Teď to má pořádný zvuk... říkám si v duchu radostně. Konečně už tomu nic nechybí a vše se zdá být kompletní. I na Kaitovi je znát štěstí. Blažený úsměv a soustředění. |
| |
| Konecna verze Podival jsem se smerem k ni jakmile zacla hrat na housle. A v tu chvili se mi zdalo, ze nejspis tenhle hudebni doplnek tomu dodava to prave. Hudba se rozlehala celym pokojem az mozna i na zahradu. Piano a housle byly v dokonalem souladu. Avsak nic netrva vecne a skladba za kratkou chvili skoncila. "Jsme dobre duo.." Pousmeji se. Ve tvari se mi ale na kratkou chvili objevilo zklamani z toho, ze se muj odchod az moc rychle blizi. Chtel jsem tu jeste zustat a uzivat si tehle hudebni chvile.. |
| |
| Duo Hudba utichla a já odložila housle. "Znělo to úžasně." vydechla jsem překvapeně. Pak si ale všimnu, že už uběhlo spoustu času. Trochu posmutním. "Už budeš asi muset jít." využiju poslední šance a znovu vezmu housle do ruky. "Tohle je zase jedna z mých písní." usměju se, pustím na notebooku umělý doprovod a začnu hrát. |
| |
| Svět plný hudby Odložil jsem své ruce od piana a chvíli ji pozoroval. Zapla si doprovod, který začal doprovázet její hraní na housle. Zaposlouchal jsem se. Znovu hrála něco, co nebylo z mého soudku hudby, ale v jejím provedení se mi to opravdu líbilo. Měla opravdu pro hudbu cit a nadání. A navíc byla tak roztomilá.. Pomalu jsem vstal a zavřel poklop na klávesy. "Děkuju za hezky strávenou chvíli." pousměji se. "Rád bych se zdržel déle, bohužel mě čekají ale ještě nějaké taneční povinnosti." Ano, když už se jednalo o hudbu, patřil k tomu i tanec. Tanec a hudba jsou zkrátka dvě věci, které nemůžou být bez sebe. Ne ale že bych se na to zrovna těšil, nejvíc se spíš za celý den těším na svoji měkkou postel. "Upřímně, přál bych si mít víc volna. Mám poněkud nabitý program.." povzdychl jsem si. Kdyby mě otec tolik nezaměstnával, měl bych dost času na hudbu a přátele. To teď poslední dobou nemám skoro ani na jedno i když pro hudbu si každý den snažím urvat alespoň hodinku. A tu jsem si urval i právě teď. Ač je to zvláštní, hrát ve dvou je mnohem více příjemnější. |
| |
| Loučení Bylo mi jasné, že už musí jít ale za účelů tanečních? To mě trochu překvapilo. Usmála jsem se na něj a položím housle na postel. Bylo to příjemné zahrát si po tak dlouhé době s někým. Zvláště pak Cantarella zněla nádherně. Housle a piano se nádherně doplňují. Chápu... Malém bych zapoměla. usměju se tajemně a začnu se přehrabovat ve školní tašce. Vytáhnu štos papírů v neuměle udělaných deskách z dvou tvrdých kartonů modré barvy. Podám mu je. Tvoje poznámky. Když jsi usnul napadlo mě, že ti je napíšu. Abys neměl mezery ve výkladu. mrknu na něj a pobaveně sleduji jeho překvapený výraz. Nevadilo mi krátit si přestávky psaním jeho poznámek. Alespoň jsem měla důvod ignorovat naštvaně vyhlížející spolužačky. Pak se pomalu rozejdu po schodech dolů. |
| |
| Rozloučení Dojdu až k ní. Mou pozornost upoutá její náhlá tajemnost, když se začne přehrabovat ve svojí tašce. Něco pro mě má? Mnohem víc mě překvapilo, když vytáhla modré desky. Překvapeně jsem se na ní podíval. "Tys pro mě psala poznámky?" Dobře, tohle jsem nečekal. Až teď mě ale přesvědčila o své ochotě. Podávala mi je a já si je od ní vzal. "S tím jsi se nemusela dělat, je to moje starost jestli se nevěnuju studiu.." díval jsem se na ní s lehkým pousmátím. Byla vážně skvělá. |
| |
| Neváhej "To je v pohodě. Udělala jsem to ráda. Bylo vidět, že jsi měl včera v noci na pilno." usměju se na něj a mávnu nad tím rukou. Neztrácejme nad tím čas. Pak se ale zarazím v pochodu. Něco mě napadne. "Máš taneční hodiny? Ráda bych se dívala jestli to nevadí." řeknu trochu tiššeji a mírně se začervenám. Je to hloupý nápad ale chci ho vidět tančit. Jsem prostě zvědavá. Zatímco si v hlavě představuji náš společný tanec on přemýšlí. Čekám na odpověď a nedávám si velké naděje. |
| |
| Malá zvědavost Jasně mi dá najevo, abych si s tím nelámal hlavu. I když já vím své, jsem teď v podstatě jejím dlužníkem. Oba sejdeme dolů po schodech když v tom se na krátkou chviličku zarazí. "Máš taneční hodiny? Ráda bych se dívala jestli to nevadí." Poznal jsem na ní, že si tenhle návrh uvědomila později než ho vypustila z pusy, proto ztišila tón a více se začervenala. Popravdě, i mě to trošku udiví. V podstatě jsem tancoval jen sám nikým neviděn když nepočítám učitele, který mě opravoval vážně jen málokdy a jinak mě nechal tancovat dle libosti. Nakonec se pousměji a nabídnu jí ruku. "Pokud se chceš vážně pokochat mým 'uměním', dám ti tu možnost. Jednou se nic nestane." usmívám se a vyrazím s ní ven. Přijdeme tam tak akorát. Zhruba po čtvrt hodině dorazíme k jedné budově s prosklenýma dveřma. Otevřu je a nechám jí vejít první. Nalevo se točí schody nahoru. "Běž po schodech nahoru, na konci jsou jen jedny dveře. Za chvilku tam dorazím, jen se převleču." mrknu a sám zmizím v jiných dveřích. Po dalších deseti minutách čekání již jdou slyšet mé kroky nahoru. Otevřu dveře a vejdu. Taneční oblečení mám sladěné do černé s lehce rozepnutou košilí. Očima si již všimnu Miku, která si mě nejspíš všimne stejně. "Kdybych udělal chybu, tak se mi prosím nesměj, tak hezké obecenstvo tu přeci jen nemám každý den." trochu nejistě se usměju a zamířím k přehrávači, který spustím. Stoupnu si před zeď se zrcadlem a čekám než se hudba spustí. Jakmile se začne ozývat, začnu i já. |
| |
| Tanec Procházím chodbou a pak vejdu dveřmi do malého tanečního sálu. Rozezní se Roling girl. Píseň kterou jsme s Kaitem hráli u mě doma na piano. Když přijde vydechnu úžasem. černý komplet mu strašně sluší. "Nebudu se ti smát. Nevěřím, že bys byl tak špatný..." ujístím ho a zaposlouchám se do předehry. Brní mě ruce a nohy. Mé tělo chce také začít tančit. Podvolím se a začnu tančit spoleně s Kaitem vedena hudbou a rytmem. |
| |
| Tanec  Mé pohyby se nezastavují, avšak brzy si všimnu, že taneční horečka pohltila i Miku. Musel jsem se tomu pousmát a jemně ji při tanečních krocích vzal za dlaň. Našeho pohyby se tak sjednotily jako jeden. I když já už měl v tanci nějaká léta, musím uznat že jí to jde. Můj úsměv se víc rozšířil a já začal Rolling girl doprovázet zpěvem. Doslova procítěnýn, jelikož jsem se vžil do každého sebemenšího tónu. Trochu mi tenhle tanec připomínal taneční na plesech v dávných dobách. Muži a ženy byli dokonale sladění v každém pohybu, stejně jako teď my. Mou ikkai, mou ikkai. "Watashi wa kyou mo korogarimasu." to, Shoujo wa iu shoujo wa iu Kotoba na imi o kanadenagarai! "Mou ii kai? Matta desu yo, madamada saki wa mienai node. Iki o tomeru no, ima!" |
| |
| Posvátné pouto  Tančili jsme spoutáni neviditelným poutem. Jedno tělo, jedna duše. Ladnost ale i ostrost našich pohybů byly doprovázeny rytmickýmy tóny hudby.Oční kontakt nebyl narušený a celou tu dobu jsme si vzájemně hleděli do očí toho druhého. Pro tuto chvíli, pro tento vzázný okamžik pro nás neexistovalo nic jiného než hudba a ten druhý. Jeho dech a tichý tlukot jeho srdce. Cítila jsem mezi námi elektrický náboj, přestože dotek jeho dlaně byl nepatrný.Srdce se mi chvělo, toužilo vyskočit z hrudi, semknout se s tím jeho a nikdy ho neopustit. Sál se zdál být nekonečný. Spojená těla dohromady vzplanula žárem a nebo trpěla krutostí podle toho jak naše mysl přijala znějící hudbu. "Co je to za pocit?" běželo mi hlavou zatímco se mé emoce pomalu začínaly měnit. Začínám pociťovat něco zvláštního. Jsem v tom až po uši. Na chvíli zavřu oči... *Taneční sál je zaplněný nádhernými páry. Dámy v ozdobných šatech a pánové ve vyšívaných kabátcích. Světelný kužel se zastaví nad jedním párem ve středu tanečního parketu. Dívka v bílých šatech s modrozelenými vlasy hledí do očí urostlému mladíkovy v tmavěmodrém kabátci se zlatým lemováním. Tančí spojeni kouzlem a kužel světla doprovází každý jejich krok. Ne, oni netančí... Oni se vznáší... Mé snění trvalo jen chvíli. Znovu otevřu oři protože hudba přestala hrát. Stojíme s Kaitem uprostřed parketu v poslední a finální pozici. Drží mě okolo pasu těsně přimknutou k jeho tělu. Mám ruce obmotané okolo jeho krku a naše nosy se téměř dotýkají. Dívám se mu do azurově modrých očí. Oba jsme udýchaní a já se trochu červenám. Nikdo z nás se však nechce toho druhého pustit natožpak se od toho druhého byť na okamžik vzdálit. Teď v tom mám konečně jasno. Jsem zamilovaná. A stačily mi k tomu pouze dva dny. Už když jsem ho poprvé pozorovala z balkónu připadal mi víc než krásný. A při naší společné hře na piáno a zpěvu jsem cítila, že jiskra přeskočila. Sjedu pohledem níž. Jeho rty jsou od těch mých jen na pár centimetrů vzdálené. Stačilo by se jen malinko předklonit aby se naše rty setkaly v polibku. Tímto převratným krokem bych mu mohla ukázat, že k němu něco cítím. I když mi moje srdce poroučí udělat to nenacházím v sobě dost odvahy. Je snad za tím strach z odmítnutí? Kdo ví... |
| |
| Pohlcen pocity  To, co teď zřejmě oba cítíme, by se dalo těžko popsat. Nikdy jsem si nemyslel, že i na tak krátkou chvíli se mi před očima vyjasní jasná představa. Možná jsem zněl až poněkud moc jako snílek, ale zkrátka jsem to tak viděl. A viděl jsem právě ji. Onu dlouhovlasou půvabnou dívku v nádherně zdobených šatech kráčejíc davem společensky oblečených hostů. Očima jakoby někoho hledala. A pak já, v tajemné maškarní plesové masce ji požádám o tanec, dokud neodbije půlnoc. Jenže realita byla poněkud odlišná. I když byla píseň rychlá, naše pohyby s ní držely krok ač by byla seberychlejší. Právě tu byla ona, se mnou, pohlcená stejnou horečkou jako já. Než se ovšem naději, píseň dohraje svůj poslední tón a my skončíme ve finální póze. Vydechuji se a dívám se jí do očí. Jen trošku překvapeně. Viděl jsem její oči tak blízko. Byly tak hluboce zbarvená a nádherné. Neuvědomoval jsem si ani fakt, že by stačilo málo a naše rty by se setkaly. Cítil jsem, jak divoce jí buší srdce. Stejně jako mě. Dalo by se těžko odhadovat, zda z tance nebo z pocitů. Nikdy jsem nic takového nepocítil. Měl jsem nutkání ji... Nakonec jsem ji něžně narovnal a pustil. Nespouštěl jsem z ní pohled. "Úžasné.." musel jsem tiše uznat. Tohle bylo poprvé, co se mi kdy s někým stalo. Jistě že jsem už s několika dívkami tančil, ale s žádnou to nebylo takové jako s Miku. Byla naprosto jiná, byla jedinečná. "Poprvé jsem tohle číslo zatančil tak bezchybně jako nikdy předtím. A jen díky tobě.." pousmál jsem se. Dala se vůbec tahle kouzelná chvíle nazvat tancem? |
| |
| Odmítnutí Žádné finální gesto či projev stejných citů se nedostavil. Skloním zarmouceně hlavu. Tohoto jsem se obávala. "Úžasné..." zopakuji po něm tiše. Otočím se aby neviděl malou slzu a rozejdu se pryč. Dřív než má ruka sáhne po klice narovnám se a aniž bych se otočila promluvím. "Některé naše chyby jsou k užitku." pak zmizím ve dveřích. Rychlým krokem odcházím pryč. Emoce ve mě probudily tornado. Tolik pocitů najednou je až nezdravé. Odešla jsem z prostého důvodu. Nechci aby mě viděl brečet. Hned jak vyjdu že dveří začnu utíkat. Dva dlouhé culíky za mnou divoce poskakují. Běžím domů. Okamžitě vyběhnu nahoru do pokoje a svalím se na postel. Proč vlastně brečím? Kvůli lásce která trvala jen pár okamžiků? Co si to nalhávám... Mám Kaita plnou hlavu. Nedokážu se zbavit myšlenky na něj. Hned zítra požádám paní učitelku aby mě přesunula do jiné lavice a budu ho ignorovat. Nechci pikat za svou reakci i když odmítnutí nebylo vysloveno. |
| |
| Cinderella is running away.. Jemně jsem držel její dlaň v té své, jakmile jsme se od sebe oddálili. Jenže ne vše se odehrává vždy podle pohádky. Můj pohled trochu zvážněl se špetkou překvapenosti. Sklopila hlavu. "Úžasné..." zaznělo ne příliš stejným nadšením. Vytrhne se mi a otočí se ke mě zády. Právě v tuhle chvíli jsem ucítil, jako by mě něco doslova probodlo. Proč jsem měl takový pocit? Rozejde se směrem ke dveřím a svůj odchod završí vážnými slovy. Krátce na to vyběhne ze dveří. "Mi-..!" nestihl jsem doříct její jméno. Chtěl jsem ji zastavit. Ale nemůžu. Proč? Proč mé tělo náhle vypovědělo poslušnost? Rychle jsem doběhl k velkým proskleným oknům. Viděl jsem ji. Utíkala stejně rychle, jako by právě odbila půlnoc na bále. Ublížil jsem jí? pocit viny mi velmi rychle začal dělat společnost. Až teď mi došlo, že už nejspíš nejde jen o tanec. Nebo šlo o něco úplně jiného? Položil jsem svou dlaň na sklo a sledoval, jak mi mizí z dohledu. Měl jsem pocit, jako bych právě ztratil něco cenného.. A já si toho byl vědom až teď.. |
| |
| Svět není jako pohádka Celou noc se mi zdálo o Kaitovi. Nemohla jsem ho vyhnat z hlavy natožpak na něj přestat myslet. Ráno jsem byla nevyspalá. Mamka mi oznámila, že jsem ze spaní kolikrát křičela nějaké klučičí jméno. Odbyla jsem ji slovy, zlý sen. Cesta do školy pro mě byla víc než utrpením. Věděla jsem totiž, že hned jak vstoupím do třídy uvidím na sobě jeho pohled. Jen samotná představa mě ničila. Večer den předem jsem matku poprosila ať domluví s učitelkou tu volnou lavici abych vedle něj nemusela sedět. Vím, že ten pohled tam bude stále. Když dojdu do školy vím, že tam sedí. Hypnotizuje dveře od třídy a čeká. Nadechnu se a vejdu dovnitř. Chvíli se na něj zadívám a vydám se k němu. Chvíli předtím ale změním směr, projdu okolo něj a usednu do prázdné lavice na opačném konci třídy. Snáším na sobě jeho pohled a snažím se ho ignorovat. Bohužel je to těžší než jsem si myslela... |
| |
| Promarněný moment  Uběhlo několik hodin od té doby. Nemohl jsem z hlavy vyhnat ten její sklíčený pohled. Kam se poděl její úsměv, z kterého mi teplý pocit projížděl celým tělem? Vytratil se. Stejně jako šance na to, učinit v tu danou chvíli jiný krok a zabránit tak téhle situaci. Bohužel, náhoda je blbec. A já ještě větší. Seděl jsem ve své lavici znaven. Po té pohádkové momentce jsem na sebe měl jistý vztek, který jsem se snažil vybít cvičením dalších kroků. Ale bezúspěšně. Místo toho jsem spíše ztratil rovnováhu, kterou jsem měl. Listoval jsem poznámkami, které mi sepsala a po očku sledoval dveře. Zarazil jsem se, jakmile se tam objevila. Připadalo mi, jako by se včerejší večer mezi námi utvořilo pouto v podobě stuhy. A ta se kupodivu včera zvláštním způsobem přetrhla. Čekal jsem, že se posadí vedle mě. Podívá se na mě a já bych měl možnost se za svoji chybu omluvit. Ale to se nestalo. Zamířila k jiné lavici na druhém konci třídy, což mnou trklo ještě víc. Otočil jsem pohled zpět k poznámkám. Nevěděl jsem, jestli mám spíš být naštvaný nebo nějakým způsobem smutný. Ani jedno mě nepřepadlo, místo toho tu byl zmatek. A ten se jasně usadil v mé hlavě. Podíval jsem se z okna na okolí. Jako bych se tím snažil uklidnit své myšlenky. Nešlo to. Nemohl jsem jim nijak zabránit, všechny se zmítaly v jedné velké neuspořádané hromadě. A k tomu se u mě znovu ozývala únava. Byl jsem utahaný, nevyspalý.. To poslední dobou stále. Ale to nebylo nic v porovnání s ní. Nesnesl jsem ten pocit, že jsem jí ublížil. Věděl jsem, že pro ní to určitě taky není lehké, proto jsem se snažil jí to nepřitěžovat. A já jako bych ztratil to něco, co ve mě udržovalo pořádek. Jediné, co mi teď zbývalo bylo, přetrpět tuhle napjatou atmosféru.. Vyučování zhruba za sedm hodin pominulo a my mohli vyrazit domů. Za pár okamžiků se mé kroky již ozývaly po půdě školního pozemku. Mířil jsem pryč. Daleko od školy, od všech starostí. Avšak starost o Miku ve mě zůstávala. Neměl jsem namířeno domů. Šel jsem úplně jiným směrem. Ta lehká samotka, na níž se nacházel náš dům, měla výhodu v tom, že široko daleko se táhly velké a travnaté louky. Čtvrt hodina cesty utekla poměrně rychle a mé nohy se ponořily do hebké trávy. Jakmile jsem došel na lehký kopec, odložil jsem tašku a padl do ní na záda, hřbetem ruky si tak i zakryl oči. Chtěl jsem zmizet. Zmizet z tohohle mého života, začít na novo.. A žít jako normální kluk ve spokojené rodině. Až teď jsem si uvědomoval, jak moc bych si teď přál, aby tu byla matka. Vždy mě chytila a stáhla na správnou cestu, jakmile jsem z ní začal padat. A právě teď mi připadalo, že z ní upadám čím dál víc. Je pro mě už příliš pozdě? |
| |
| Romeo & Cinderella - Prozrazena
Rychle jsem opustila školní budovu. Doma jsem se začala přehrabovat v tašce. Hledám jeden papír. Je na něm píseň, kterou jsem složila ten první den kdy jsem poznala Kaita. Byl to jen výstřel do tmy ale postupně na tu stránku přibylo i malé srdíčko s nápisem Kaito uvnitř. Jenže teď ho nemůžu najít. Sakra kde je! Pak si ale s hrůzou vzpomenu. Chytnu se zděšením za hlavu. Muselo se omylem zamíchat s poznámkami, které jsem Kaitovi psala. To je malér. Pokud to najde zjistí všechno! Všechny moje city když jsem se vžila do Sheaksperovi Julie. Romeo a Cinderella teď tedy leží v modrých deskách z kartónů. Doufám, že ji ještě neobjevil. Posadím se ke klavíru a začnu hrát a zpívat. Cítím to všechno znovu. Cítím Kaita vedle sebe i když tu není. Co jsem to provedla?! Jak jsem mu mohla tak ublížit... |
| |
| Na louce Ležel jsem v trávě nemoci dalšího pohybu. Jako by mě mír a jemný letní vánek svázali a já se nemohl hnout. I když jsem musel uznat, že to byl příjemný druh odpočinku. Taška s učením ležela vedle mě. Absolutně mě nelákala. Chtěl jsem jen nechat své myšlenky volně plynout s větrem. Lehce jsem odkryl své oči, abych se podíval na azurové nebe. Stejně tak azurové, jako její nevinné oči. Žádná jiná dívka na mě nikdy neměla takový vliv. Viděl jsem ji před sebou, ale nemohl jsem se jí dotknout. Přál jsem si, aby tu teď byla vedle mě. Posadila se, probrala mě tou svou veselostí, úsměvem.. a já ji mohl obejmout. Zahlédnout ten její překvapený výraz a vylít ze sebe zkrátka vše, co mě dusilo k zemi. Vidět ji zklamanou mne vzalo mnohem víc, než kterákoliv jiná věc. Cítil jsem, jak mě teplý vánek uspává. Opravdu byl teď čas na spánek? Popelka, která vždy toužila po lásce utíká jen ve školní uniformě.. Problesklo mi hlavou. Možná to znělo jako hloupost, ale takhle jsem mohl dokonale popsat její situaci. Opravdu bych chtěl, aby tu byla se mnou. Měl jsem pocit, že jsem narazil na děvče, které dokázalo spravit praskliny panující na mém srdci. Bylo na ní cosi zvláštního, co se mi líbilo. Ale měl jsem kolem sebe zeď, která nedovolila prostoupit pocitům. Tedy, spíše jsem na to nebyl připravený.. |
| |
| Omluva, nejlepší lék Přestanu hrát. Právě jsem se rozhodla. Spory nespory dojdu si pro svou píseň. Ale nevím kam. Vyběhnu ven před dům a rozhlížím se. Pak v dálce zahlédu postavu na louce vedle toho sídla. Ty modré vlasy bych poznala kdekoliv. Rozeběhnu se. Chvíli mi trvá než přeběhnu kus louky. V tu chvíli kdy ho spatřím jak leží v trávě se zavřenýma očima dočista na svou píseň zapomenu. Kleknu si k němu, nakloním se a položím mu ruku na hruď. "Kaito..." zašeptám. Nejsem si totiž jistá jestli spí nebo ne. Chci mu to vysvětlit, omluvit se a uvést vše na pravou míru. Nesnesu už déle dívat se na utrpení které jsem mu způsobila. Kdyby tak věděl... |
| |
| Překvapení Skoro až usínám. Nerušený spánek je něco, co bych nejvíce uvítal. Což se nestane. Tedy pro teď, ovšem to nepovažuju za vyrušení, které by mě otrávilo. Pomalu jsem otevřel oči a posadil se. Nejdřív ospale, ale potom překvapeně jsem se podíval na Miku, která seděla v trávě vedle mě. "Miku?" Vypustil jsem z hlavy to, že bych svoje přání zakřikl. Není radno na takové hlouposti spoléhat. Důležitější bylo, že teď seděla vedle mě. Měl jsem chuť jí toho tolik říct. Ale slova uvízla hluboko ve mě. Ať jsem chtěl či ne, má hlava jemně dopadla na její rameno. Zavřel jsem oči. Opravdu se mi to nezdálo. Byla tu se mnou. "Gomenne.. Miku.." |
| |
| Nečekané Oddálím svoje rameno a donutím ho tak znovu zvednout hlavu. Nevím co říct a tak se mu beze slov vrhnu kolem krku. Chci se mu omluvit za všechno ale moje ústa nejsou schopná vydat ani hlásku. Objímám ho s citem a vnímám jeho krásnou vůni. Jako rozkvetlé květiny. Miluju ho... Jak mu to mám ale říct? |
| |
| Miku Předežene mě. Svou hlavu jsem nechal klesnout neúmyslně, ale donutila mě místo toho ji znovu pozvednout. Čekal jsem, že po tomhle gestu mi bude něco vyčítat. Ale to jsem se spletl. Ucítil jsem, jak mě její ruce sepjaly. Jak mnou projel ten pulzující pocit hřejivého objetí, které jsem necítil už tři roky. Byl jsem si sám sebou jistý, že k ní cítím něco víc i přes tu pevnou zeď, kterou jsem si vybudoval. Tak rád bych ji objal, vše jí ze sebe vylil ale.. nemohl jsem. Sklopil jsem trochu pohled. Ofina vlasů mi tak zakryla pohled do očí. "Gomenne.. Za vše co jsem ti způsobil." nevěděl jsem, co mám udělat. Měl jsem silná nutkání jí to vše opětovat, ale nemohl jsem. Jediné, na co jsem se zmohl bylo, že jsem položil svoji dlaň na její hlavu. Její vlasy byly tak hebké.. "Jsi jedinečná.. A já si toho jsem vědom." řekl jsem tiše. Jenže víc už jsem ze sebe nedokázal dostat. |
| |
| Vyznání Dotek jeho dlaně byl tak příjemný. Trochu se odtáhnu. "To já bych se měla omlouvat." vyprávím ze sebe. Jsem pevně rozhodnuta říct mu o svých citech ať bude zpětná reakce jakákoliv. "Kaito musím ti něco říct. Víš... já... " zdráhám se, nenacházím slova. Stačí mi jeden pohled do jeho očí abych se rozhodla. "Za těch pár dní jsem se zamilovala. Do tebe." šeptám ta slova a tváře mi rudnou. Čekám, vyčkávám a jsem připravena odejít. Navždy zapomenout. |
| |
| Pravda Pomalicku se ode me odtahne. Pozvednu pohled abych na ni videl jelikoz mi nejspis chtela neco sdelit. Mela vazny vyraz. Skoro stejne vazny jako vcera. Tentokrat jsem ji naslouchal. Pozorne jsem vnimal jeji slova, jelikoz jsem jasne poznal, ze se snazi. A ja nejspis tusil, k cemu se chce odhodlat. A nemylil jsem se. Snazil jsem se na ni divat sec to slo, i kdyz tezce. Stahovalo me to k tomu uhmout pohledem. Budu ale ja schopny ji rict to same? Nejspis ne. Bal jsem se toho, ze pokud ji to nereknu, znovu ji zklamu. Bylo to hop nebo trop. Misto toho jsem polozil svou dlan na jeji ruzove tvare. Na obliceji se mi objevil ponekud bolestivy a zaroven smutny usmev. "Miku.. Ja.." Nedokazal jsem to. Sklopil jsem pohled do zeme. Nemohl jsem se ji divat do oci. Nemohl jsem vyslovit to, na co ona tak ceka. |
| |
| Bolestné zklamání Tušila jsem to. Opřu svou tvář do jeho dlaní a bolestně se usměju. Přitom mi uklouzne slza. Hned ji setřu. "Nevadí..." vydechnu zkroušeně. Pak se ale nakloním a vtisknu Kaitovi polibek. Ten na který mělo dojít už předešlého dne. Je krátký ale intenzívní. Pak se odtáhnu, zašeptám "Sbohem" a kráčím pryč. Je to pro mě těžké. Polibek na památku. Ten mi zůstane věčně. Pár kroků od něj se spustí vodopád slz, které jsem se snažila zadržet co nejdéle. Teď už nebylo proč je skrývat. |
| |
| Slzy Upřímně, polibek, který mi vtiskla, jsem nečekal. Co si budeme povídat, čekal jsem, že to nikdy neudělá. Ale nejspíše to vzala jinak. Všiml jsem si, že se v jejích očích zaleskl smutek. Následně i slza, kterou okamžitě setře, abych ji neviděl. Nejspíš nechce, abych ji tak viděl. Vstane a začne kráčet pryč. Se stejnou bolestí. Už nechci udělat stejnou chybu.. Rychle jsem vstal a chytil ji za zápěstí. Díval jsem se na ni s lítostí v očích. "Cítím to samé, Miku.. Já.." Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit. Jenže háček byl v tom, že ani já nevěděl co přesně mi v tom brání. Věděl jsem jen to, že dokud nebudu mít klid, nebudu se jí moct věnovat. A to by možná bolelo víc než tohle. Pustil jsem ji. Nechtěl jsem ji nijak přemlouvat, aby tu se mnou zůstala. Jen jsem se na ní díval s trochu smutným pohledem. "Nikdy jsem takovou dívku jako ty nepotkal. A bolelo by mě mnohem víc, kdybys mi ze života prostě zmizela.." |
| |
| Radost a štěstí Jeho dotek a přiznání podobných citů způsobí, že mi srdce malém vyskočí z hrudi. Tak rychle bije. Otočím se a nenechám jeho ruku aby mě pustila. Chci být s ním. Chci cítit jeho přítomnost. Přitulím se k němu a položím svou hlavu na jeho hruď. "Ani já nechci abys z mého života odešel." zašeptám. Znovu mi ukápne slza. Tentokrát však slza štěstí i utrpení zároveň. Cítím, že má v sobě zábrany ale chápu ho. Nechci tento okamžik zničit. Naopak chci si ho vtisknout do paměti. Jeho slova. Svět jsou jedny velké puzzle. Dlouho hledáš dílek jenž k tobě zapadne a nakonec jsou puzzle celé aniž by si to někdo uvědomil. A já právě našla dílek, který ke mě pasuje. Jenže naše puzzle ještě nejsou ani zdaleka dostavěné... |
| |
| Skládanka Pochopil bych, kdyby se na mě zlobila. Měla na to právo, jelikož jsem jí nemohl dát to, co si tolik přála. Ne teď. Ona se ale místo toho otočila a přitiskla se ke mě. Překvapeně jsem se na ní podíval. Ona se nezlobí? překvapení po nějaké chvíli vyprchalo a já se musel pousmát. Položil jsem ruce kolem ní a pevně ji u sebe držel. Bradu jsem si položil na její hlavu a jemně ji hladil po zádech. "I tak ale existují věci.. Které jsem ti záměrně zatajil.." řekl jsem trochu nenadšeně. Spíše nejistě. Váhal jsem.. |
| |
| Vysvětluj Jeho obětí je pro mě jako zázrak. Toužím zůstat v jeho náručí napořád. Trochu jsem ale po té jeho větě ztuhla. Trochu se odtáhnu abych mohla zvednout hlavu a podívat se mu do očí. "Jaké třeba." zeptám se hlasem bez barvy. V tuto chvíli jsem ochotna odpustit mu skoro všechno. Co tak důležitého mi nechtěl říct? Jeho výraz je napjatý. Váhá. "Ať je to cokoliv, pochopím to." usměju se na něj a pohladím jeho tvář. |
| |
| Rozhodnutí Váhal jsem jasně. Bylo to poznat až moc dobře. Neměl jsem rád tyhle situace, kdy se ve mě dalo číst jako v otevřené knize. Bylo to nepříjemné a nelíbilo se mi to. Jenže tohle nejspíš může změnit její pohled na mě. Zhluboka jsem se nadechl a jemně ji chytil za ruku. "Myslím, že bude lepší, když ti to ukážu." díval jsem se na ni upřímnýma očima. Sehl jsem se pro svojí tašku, přehodil ji přes rameno a vykročil. "Ukážu ti... Jak doopravdy žiji." |
| |
| Přepych Trochu jsem nechápala. Jak to myslí? Pak mě ale vede za ruku k tomu obrovskému sídlu nahoře na kopci. Už mi to začíná docházet. On je z bohaté rodiny a bál se mi to říct? "Kaito..." vypravím ze sebe. Mezitím dojdeme k vstupním dveřím, které spíš připomínaly bránu. Vešli jsme dovnitř. |
| |
| Domov Došli jsme až k malé železné brance, kterou jsem otevřel a nechal ji vejít první. Poté jsem zamířil ke dveřím a oba vkročili dovnitř. Rozprostíral se tu pohodlný a luxusní nábytek, včetně schodů vedoucích nahoru. Avšak já nevypadal na to, že jsem na tenhle přepych nějak hrdý. Zavřel jsem za námi a pokynul jí, ať jde mezitím nahoru. Za krátkou chvilku jsem jí následoval. Došli jsme ke dveřím mého pokoje, které jsem otevřel. Objevili jsme se v uklizené a udržované místnosti s velkým oknem a širokým parapetem, na kterém se dalo pohodlně sedět jako na gauči. Velká knihovna plný knih a pohodlná postel byly další součástí. Nutno podotknout, že tu nechybělo ani několik hudebních nástrojů jako piano, kytara a další. Na stojanu u piána bylo pár rozházených papírů s notama. Stejně tak na pracovním stole byly rozevřené tlusté knihy, sešity a několik papírů. "Promiň, nečekal jsem návštěvu.." řekl jsem trochu znaveně a začal uklízet pracovní stůl. Kousek od piana visel na zdi obraz nádherné hnědovlasé ženy.. |
| |
| Nedorozumění Jeho pokoj je moc hezký. Prohlížím si ho ale stále cítím jeho nervozitu. Očekává nějakou reakci. "Tohle je to co jsi přede mnou tajil? To, že jsi bohatý?" začnu se smát. Přejdu k němu a usměju se. To kdo jsi nezmění to jaký jsi tady. položím mu ruku na srdce. Plané obavy zaplnily jeho mysl. Pokud si myslel, že zahořknu a spojím si ho s rozmazleným frajírkem, tak se spletl. Pak se otočím k fotografii. "Matka? Máš stejné poutavé a krásné oči." |
| |
| Vzpomínky Snažím se shromažďovat horu papírů alespoň na jednu přehlednout hromadu. Nebo lépe řečeno, pro mě přehlednou. Nebude pak lehké tohle zase poskládat dohromady. Jako jedno velké puzzle. Poslouchám její hřejivá slova, avšak jakmile se zmíní o mojí matce, v duchu mě silně trkne. Na krátký moment přestanu papíry dávat dohromady a jen hledím na dřevěný stůl. Zavrtím hlavou a otočím se k ní, nebudu před ní dávat najevo svoje vzpomínky. Opřel jsem se o stůl a jen se na ní díval. "Tohle všechno.. Dalo by se říct, že by z toho byl každý nadšený. Ale to není to, co jsem si v životě přál.." trochu jsem přivřel oči. Viděl jsem poněkud rozmazaně, proto jsem si je promnul. "Kdoví, kdy tohle všechno skončí.." |
| |
| Vzpomínky Prohlížím si fotografii jeho matky a vzpomínám na otce. Jo táta ten mi tu chybí. "Vždycky to můžeš změnit..." pousměju se. "Škoda, že tu nejsi se mnou tati... Ty jsi mi vždycky dokázal poradit..." mumlám si pro sebe protože pochopím, že Kaitova matka již stejně jako můj otec není mezi živými. Otočím se ke Kaitovi a vtisknu mu jemný polibek. "Tajíš mi snad ještě něco?" usměju se uličnicky. Poprvé jsem opravdu šťastná. On je součástí mého života od teď a navždy... |
| |
| Náhlé.. Trochu se 'proberu' jakmile mě znovu políbí. Její rty byly tak hebké. "N-ne.. Myslím že ne.." pousmál jsem se a pohladil ji po tváři. Až teď jsem začal přemýšlet nad tím, že je stejně zvláštní jako já. Má neobvyklou přírodní barvu vlasů. Já totéž. Možná i tahle malá odlišnost od reality nás také spojovala. Ovšem to na ní byla jedna z věcí, co mě tak okouzlila. "Zrovna jsem začal skládat další píseň.." přestal jsem se opírat a zamířil jsem k piánu. "Myslím, že si jí určitě ráda poslechneš.." usmál jsem se. Jenže po pár vteřinách má chůze k piánu začala být poněkud nejistější. Na chvíli jsem se zarazil. Viděl jsem jak se věci přede mnou pohybují ze strany na stanu. Co to? Blázním snad? Pokusím se znovu rozejít, ale cítím, jak mé tělo těžkne, před očima se mi zatemní a já padnu na kolena na zem.. |
| |
| Neodcházej do temnoty Jsem zvědavá na jeho píseň. Pak se mu ale podlomí nohy a jeho tělo se sesune k zemi. Srdce se mi v ten samý okamžik zastaví. Tvář zkroucená strachem. Zařvu. "Kaito! KAITOOO!!!" křičím zoufale a vrhnu se k němu. Co je s ním! Bože co je s ním!!! Vyběhnu ze dveří a na schodech vrazím do sluhy. "Zavolejte sanitku! Rychle!!!" prosím zoufale a běžím zpátky. Pokleknu k němu a položím si jeho hlavu do klína. Hladím jeho modré vlasy a po tváři se mi kutálí slzy. "Brzo přijede sanitka." pošeptám mu a políbím ho na rozpálené čelo. Za pár minut zazvoní sanitka u dveří. Dovnitř vejdou zdravotníci a okolo Kaita se utvoří kruh. Vezme si mě stranou jeden z lékařů a ptá se co se mu stalo. Jsem rozrušená natolik, že jsem schopná vydat ze sebe pouze jednu větu. "On prostě šel...a...a najednou upadl..." snažím se vysvětlit. Kaita položí na nosítka a vynesou ho ven. Poprosím abych mohla jet do nemocnice s ním. Dostanu prášky na uklidnění a sednu si do sanitky vedle Kaitovy hlavy. Bojím se. Bude v pořádku? |
| |
| Probuzení Upřímně, nečekal jsem že to se mnou půjde takhle z kopce. Věděl jsem o svých jistých nedostatcích, ale že bych sebou švihl o zem, to nikoliv. To jsem to dopracoval. Miku má jistě velké starosti a kdo za to může? Já. Gratuluju Kaito, znovu jsi ty ten blbec společně s náhodou. Divné bylo, že jsem si vůbec nemohl vzpomenout, co jsem naposledy dělal. Nebo chtěl udělat. Měl jsem tak trochu výpadek.. Jakmile se mé oči začaly pomalinku otevírat, zjistil jsem, že neležím ve své posteli. Jsem v nějaké světlé místnosti v noci s divným puchem, který hned rozeznám. Nemocnice? Podivil jsem se. Ale taky jsem se cítil hrozně unavený a hlava mě trochu třeštila. A první, koho jsem uviděl, byla Miku jak sedí vedle mě a pospává na mé posteli. Smutně se na ní podívám. Musel jsem ji opravdu vystrašit. Co jsi to za hlupáka, Kaito.. Má dlaň se o něco natáhla a ponořila ji do jejích vlasů. Něžně jsem ji pohladil. Měl jsem nutkání znovu zavřít oči a spát, ale já chtěl zůstat vzhůru. Už jen kvůli ní, když ona tu se mnou je takovou dobu.. |
| |
| Probuzení Celou noc jsem nespala. Bála jsem se o něj tak moc, že mě pomyšlení na spánek děsilo. Doktoři mi odmítli vysvětlit co se mu stalo. Prý to ukážou až nějaké testy. Jaké testy? Nechápala jsem moc o čem mluvili. Ještě ten den přišel Kaitův otec. Byl vyděšený a chvíli jsme si povídali. Svěřil se mi, že jeho žena zemřela na rakovinu srdce a on má strach, že by Kaito mohl... Ani to nechci vyslovit. Nedokážu si připustit, že by mi odešel. Na to je má láska k němu přivelká. Ještě dlouho do noci jsem pozorovala jak leží v bezvědomí. Pak se mi ale víčka pomalu klížila až padla úplně a já usnula. Probudil mě dotek. Protřu si oči a všimnu si, že je Kaito vzhůru. Vezmu jeho dlaň a položím si ji na tvář. "Bojím se o tebe. Doktoři mi nechtějí říct co se stalo." zašeptám a znovu se mi po tváři rozeběhnou slzy. Za těchto pár dní brečím poměrně často... |
| |
| Další slzy Vypadalo to, že jsem ji vzbudil. To jsem nechtěl. Měla uslzené oči a vypadala, že starostí má až nad hlavu. Spánek by jí nejspíš jen prospěl. Jen ona nejspíš radši ani spát nechtěla. Byla vytrvalá a to mě poněkud udivovalo. Pousmál jsem se. "Určitě mi nic není.. Jen jsem poslední dobou moc neodpočíval tak jsem unavený." utěším ji. S mým zdravotním stavem nebyl nikdy žádný velký problém, proto tohle bylo víc pravděpodobné vysvětlení. |
| |
| Nemocnice  Nevěřím mu. Vím, že je s ním něco vážného už jen z pohledů doktorů. Neřekli mi sice nic konkrétního ale je to špatné. Cítím to... a děsím se jen z pouhé představy něčeho hrozného. Natáhnu se a zapnu rádio, které leží na malém stolku kousek od postele. Zrovna hrají píseň Listen to your heart. Myslím, že hudba mu pomůže víc jak nějaké léky. Píseň a tóny se ozývají nemocničním pokojem a já se přidávám. Zpívám mu protože vím, že to má rád. Zavírá oči a poslouchá. Doufám, že usne. To by mu také pomohlo. Je vyčerpaný a nemá moc síly. Když už si myslím, že znovu usnul přijde do pokoje sestřička s doktorem. "Slečno Hatsune stav pana Shion je neobvyklý." promluví doktor a já okamžitě vypálím otázku. "Bude v pořádku?" Doktor znejistí. "Nevíme to přesně. Jeho stav se sice trochu zlepšil ale pořád nevíme o co se jedná. Jeho vyšetření dopadlo dobře jenže jeho fyzický stav není v normě jak by měl podle výsledků testů být. Samozřejmě ho tady necháme přinejmenším týden na pozorování. Je ale strašně vyčerpaný. Od pana Shion jsme se dozvěděli, že jej hodně zatěžoval studováním účetnictvím, kladl na něj hodně práce a to nejspíš také přispělo k jeho dnešnímu skolabování." vysvětloval doktor a já poslouchala. Pak odešli a já znovu pohlédla na Kaita. Pevně držím jeho dlani v ruce, zatímco lehce oddechuje. Nejsem si jistá jestli to slyšel... |
| |
| Stav Pozoroval jsem ji. Když jsem se tak zamýšlel, byla opravdu úžasná. Neznáme se ani týden a ona se o mě už tolik stará. Jsem vážně hlupák.. Možná, kdybych si dal na nějakou chvíli oddech od hudby, nemusel bych takhle dopadnout a způsobit, že jí znovu uvidím plakat. Vidět ji plakat pro mě bylo to nejhorší, co jsem mohl vidět. Nechtěl jsem, aby plakala, a už vůbec ne kvůli mě. Ostatně, proč? Nechat ji plakat kvůli vlastní blbosti? Zasloužil bych si nejradši sám dát facku. Pokusila se mi pomoct tím, že zapla rádio a začla tiše zpívat. Moc dobře věděla, že hudba pro mě znamená hodně, ale její zpěv byl v tuhle chvíli jiný. Nebyl tak zářivý a veselý jako jindy. Byl plný starostí a strachu. Ač jsem chtěl nebo nechtěl, na chvíli jsem zavřel oči. Jen na krátkou chviličku.. Jenže za pár minut uslyším kroky. Nejspíše doktorů, neodvážil jsem se proto v tuhle chvíli otevřít oči. Jediné, co mi bylo k dispozici, byl sluch. A po tom, co jsem teď slyšel, bych se nejspíš pěkně ušklíbl. Znělo to jako by za všechno mohl otec. Ale to nebyla pravda, svou vinnu jsem na tom měl i já. Jakmile odešli, znovu jsem pootevřel oči a pomalu jsem se zvedal do sedu. "Tak dlouho tady nebudu. Je to zbytečné.." Ano, byl jsem unavený, ale ne natolik, aby tu kolem mě všichni poskakovali. A ani jsem nebyl takový slaboch, abych nad touhle scénkou jen mávl rukou a ležel tady jako ztroskotanec. Podíval jsem se na ní. Držela mě za dlaň, pevně. Stáhl jsem ji na sebe a pevně objal, své čelo jsem si položil na její rameno a snažil se ji pevně tisknout k sobě, i když stisk, jak byl znán, nebyl příliš silný. "Neskončím jako moje matka.. Už jen kvůli tobě ne.." tiše jsem šeptal. Ona byla můj jediný lék.. |
| |
| Stav
Než stihnu cokoliv namítnout posadí se. Přivinout mě k sobě to jediné co udělal mi zase vlilo do života trochu radosti. Pevně se k němu přimknu. Být s ním je jedniné co je teď pro mě tím nejlepším. "Musíš tu zůstat. A já zůstanu s tebou." zašeptám mu do vlasů a odtáhnu se. Položím jeho tělo opět na postel a lehnu si k němu. Položím mu hlavu na hruď a nic víc nepotřebuju. "Chci abys byl zdravý." osvětlím mu své důvody i když je to určitě zřejmé. "Uvidíš, že to nebude tak hrozné...když budeme spolu...navíc. Tvá matka by určitě nechtěla abys byl tak nerozvážný. Mysli na sebe taky trochu. Říkáš kvůli mě. Jenže já chci aby sis nechal od doktorů pomoci jak jen to půjde." mluvím tiše a abojím se, že ho má slova rozlobí. Jenže z mých úst vychází jen pravda. Nic jiného si opravdu nepřeji. |
| |
| Zamyšlení Ať jsem chtěl či ne, položila mě zpět na postel aniž by mě nechala nějak protestovat. V tuhle chvíli nejspíš ale byly jakékoliv protesty naprosto zbytečné. A sebemenší namáhání nejspíš taky. Tak jsem jen poslušně ležel na nemocniční posteli a přitom ji pohladil po vlasech. "Doktorskou pomoc nijak nepotřebuju. Bohatě bude stačit, když se jen dobře vyspím, to je celé.." její zmínka o matce mě donutila k zamyšlení. Pořád si ten den pamatuju tak jasně, jako bych ho zažil včera. Matku jsem neviděl, zkrátka jediné, co mi bylo řečeno bylo, že umřela na rakovinu srdce. Jenže co na tom bylo pravdy? Co když to bylo kvůli něčemu úplně jinému? Trochu jsem se zamračil. Začal jsem mít nutkání tomu přijít na kloub. "Jediné, co mi po matce zbylo, je hudba. Proto ji tak miluju. Zítra domluvím doktorům, aby mě nechali v domácí péči, člověk se vždy cítí líp ve své vlastní posteli.." |
| |
| Domlouvání
Poslouchám ho a nechám se hladit po vlasech. Při zmínce o domácí péči se nadzvednu a opřu o loket. Uculím se. Jemu domluvit je nejspíš nadlidský úkol a tak vymyslím lepší způsob jak ho mít pod dohledem aby se opravdu šetřil. "V tom případě tě budu opečovávat já." usměju se a vtisknu mu polibek. Pak se ale zarazím. "Tedy pokud nemáš nic proti." vyčkávám. Jenže i kdyby Kaito něměl nic proti pořád je tu slovo jeho otce. Bude schopný překousnout zamilování svého syna od kterého tolik očekává? Netuším. I když mi při rozhovoru s ním přišlo, že je to milý člověk jeho pocity neznám takže mě možná bere jen jako Kaitovu kamarádku i když jsem víc. |
| |
| Domluva Při návrhu, že se o mě bude starat zrovna ona, jsem se trošku zarazil, ovšem ne tak, aby to poznala. Pro mě to nebyl problém, byl bych rád kdyby byla se mnou. Ale co se týče otcovo pohledu na můj život s dívkami, je to trošku o skřípání zubů. Sám jsem nevěděl, co přesně mu vadí na dívčí společnosti, ale nikdy s žádnou nevycházel a neměl ji rád. A Miku nejspíš nebude výjimkou. Jediný důvod, co mě napadal byl ten, že nechtěl abych skončil jako on a matka, i když mohl mít odůvodnění úplně jiné. "Radši.. by bylo nejspíš lepší, kdybys péči o mě přenechala služebné." vydám ze sebe, i když nerad. "Neber si to tak, že bych nechtěl abys byla se mnou, ale.. mam jisté důvody za účelem udržet tě v pohledu otce tak jak jsi teď. Bude to tak jednodušší pro nás oba." díval jsem se na ní. Počítal jsem ovšem s tím, že jakmile budu moct, okamžitě za ní přijdu. |
| |
| Domluva Tušila jsem to. Slovo jeho otce. Škoda. Trochu posmutním. "Ty jsi ještě otci neřekl, že máš dívku? Že ne." naoko hádám ale vím, že mám pravdu. Moje máma už přišla na to, že mezi mnou a jím něco je. Už zvláště proto, že se mě s ním snažila dát dohromady a my se nakonec dali dohromady sami. Nakonec navrhnu další věc. "A co kdybys byl pár dní u nás? Máma zítra odjíždí na víkend za kamarádkou." mrknu. Jeho otec by určitě neměl nic proti kdyby nevěděl, že je Kaito u mě. Navíc bych s ním mohla být celý den. |
| |
| Návrh? Pozorně jsem ji poslouchal. Jakmile se mě zeptá, zda jsem se otci s něčím svěřoval, trochu pomlčím. Myslím, že sama nejspíš ví, co je to za odpověď. Říct mu, že mám dívku by bylo jako hodit sám po sobě kaktus. Pěkně ostrej kaktus. Rozhodně by to zamítl a sledoval, co dělám. Už z tohohle důvodu jsem mu to neřekl. I když by se mě mohl snažit trochu pochopit. Miku přijde s dalším návrhem. Nebyl úplně nereálný, ale nebylo to zrovna dvakrát snadné. Když už to smluvíme na domácí péči, určitě mě pověří do péče služebné. A ta jakmile by zjistila že jsem pryč, otec by se to dozvěděl tak jako tak. "To nejspíš nepůjde. Budu pod dozorem služebné.. Když otec ví, jak na tom jsem, určitě bude dbát na zvýšenou pozornost." |
| |
| Vzít do vlastních rukou "Mluvila jsem s tvým otcem včera asi dvě hodiny po tom co jsme přijeli. Byl vyděšený ale choval se ke mě mile. Povídali jsme si a myslím, že ode mě by to pojal dobře. Navíc se mohu domluvit s doktory, že já dobře vím co ti udělá nejlíp. A udělám to hned." řeknu sebevědomě a vyskočím na nohy. Nedbám na jeho protesty a vyběhnu že dveří na chodbu. Mám štěstí. Kousek ode mě stojí sám Shion a mluví s doktorem. Přijdu k nim a trochu se ukloním. "Pane doktore napadlo mě, že by Kaito mohl být svěřen na pár dní do mé péče. Určitě by mu prospělo kdyby byl s kamarádkou. Může u nás chvíli zůstat." nadhodím doktorovi myšlenku. Pak se otočím ke Kaitovu otci s milým úsměvem. Jeho tvář trochu zrudne ale doktorovi se ten návrh zamlouvá. "Nevím jestli je to vhodné slečno." odpoví pan Shion zdvořile. Pak se do toho vloží doktor. "Myslím, že je to dobrý nápad. Určitě mu prospěje být na pár dní ve společnosti přátel." teď když se přimlouvá i doktor pan Shion trochu změkne. "Pokud to považujete za dobrý nápad. Tak dobrá ale pouze na víkend. Za chvíli vás odvezu. Ať se Kaito připraví." praví a já nedokážu skrýt vítězný úsměv. Otočím se a radostně běžím zpět. Usměju se na Kaita. "Připrav se, že tenhle víkend mě budeš mít na očích pořád." uculím se. |
| |
| Novinka "Mik-" znovu jsem nestihl doříct její jméno. Znovu zmizela tak rychle jako vystřelený šíp. Musel jsem se tomu krátce zasmát. Byla hodně pohotová, avšak nečekal jsem v kladnou odpověď. Znovu jsem se pomalu posadil a trošku se zorientoval po místnosti. Byl jsem tu sám. Jediná postel v místnosti. Ale proč? Při představě, že si doktoři mysleli, že bych měl snad nějakou virózu jsem se nepříjemně ušklíbl. Pěkně mě podceňují. Po chvíli co jsem se posadil, jsem i spustil nohy z postele. V tu chvíli už přiletěla Miku zpátky. Soudě podle jejího výrazu, nejspíše s dobrou zprávou. "Připrav se, že tenhle víkend mě budeš mít na očích pořád." Trochu překvapeně se na ní podívám. "Jak se ti to povedlo?" jestli to otci podala jako kamarádka, tak je mi to jasné. Proti přátelům neměl absolutně nic, byl naopak rád když mám někoho, kdo mě podrží a pomůže mi se odreagovat. Snažil jsem se vstát, ale musel jsem se trochu přidržet zdi, než jsem se narovnal. Konečně jsem se na ní zase koukal ze svého pohledu a ne z postele. "Doufám, že mi nebude spíš hůř." neodpustil jsem si lehké rýpnutí a provokativní výraz. Ale rozhodně jsem tuhle zprávu slyšel velmi rád. Krůček po krůčku jsem zamířil ke dveřím. Chtěl jsem ještě vidět otce. Chtěl jsem vědět, jestli si o mě otec dělal stejné starosti jako Miku a zůstal tu.. |
| |
| Dobré zprávy Dohoním Kaita ke dveřím a i za protestů si položím jeho ruku okolo ramen a sama ho chytnu kolem pasu. Ať má alespoň nějakou oporu. "Tvůj otec čeká před nemocnicí v autě. Odveze nás." oznámím mu a společně zamíříme ven. Těším se na víkend s ním. Budu pečlivě dohlížet aby se nepřemáhal. Bude to sice těžké při jeho tvrdohlavosti ale zkusit to musím. Když vyjdeme ven, před nemocnicí stojí krásné auto. Nevyznám se v tom takže nevím jaká je to značka. Jsem však schopna poznat, že právě toto je auto Kaitova otce. Otevřu zadní dveře a opatrně pomůžu nasednout Kaitovi a pak sama oběhnu auto a sednu si vedle něj. Pan Shion nás s trochou navigace odveze až před náš domek. Mamka tam nemá auto takže už nejspíš odjela. Poděkuju za odvoz jak se sluší a patří. Pak pomohu Kaitovi z auta ven. |
| |
| Ochota Netrvá příliš dlouho, než mi Miku pomůže nasednout u auta. Díkybohu že ji mám. Kdoví jestli vůbec existuje ještě nějaká taková ochotná dívka. Mlčky nasednou do auta a dívám se na otce, který zaujal pozici řidiče. To vidím opravdu málokdy. Nebo lépe řečeno ho vidím jinde než doma nebo v kanceláři. Ale cítil jsem z něj ten pocit vinny. Mlčel, když jsem nasedl. Beze slova rozjel auto. Chtěl jsem mu říct, ať to nebere tak na sebe. Vím, zaměstnával mě, ale hlavně kvůli tomu, abych neměl nouzi o práci v budoucím životě. Myslel to dobře.. A teď vypadá jako ten, který za to všechno může. Zhruba za patnáct minut auto zastaví před domem Miku. Chtěla mi znovu pomoct vstát, ale dal jsem jí najevo, že to zvládnu sám. Jakmile jsem vystoupil z auta, na vteřinku jsem zakolísal ale v pořádku jsem vydržel. Podíval jsem se na otce. "Děkuju.. Tati" to bylo jediné, na co jsem se zmohl. Stejně tak jako oslovení 'tati', které jsem nepoužil od té doby, co jsem byl malý kluk. Promluvím si s ním pak osamotě, až se vrátím domů. Bude to tak nejlepší, budeme na to mít klid. Rozloučil se a krátce na to odjel. Miku mě zavedla domů, samozřejmě zase s pomocí. Dávat jí věčně najevo, že na tom nejsem až tak hrozně, nejspíš nemělo smysl. Byla stejně tvrdohlavá jako já, až jsem se nad tím musel sám pro sebe zasmát. |
| |
| Doma Pomalu vedu Kaita do domu. Zamíříme na horu protože prohlásím, že doktor nařídil aby co nejvíc ležel. I když cítím a vidím ten jeho pohled 'jsem v pohodě' ignoruju ho. Protože to jak se mu podlamují kolena při chůzi bez opory je vidět až moc dobře i když se to snaží skrýt. "Vítej u nás." usměju se a vedu ho po schodech nahoru. Zavedu ho ke svojí manželské posteli s nebesy. "Tady budeš spát. Já budu v pokoji pro hosty. Něco na spaní se tu pro tebe taky najde a program na víkend je čistě na tobě. Jen to musí být nějaké aktivity při, kterých se tolik nebudeš namáhat." vysvětlím mu podrobnosti a políbím ho. Jsem tak nadšená, že asi brzy začnu radostně poskakovat a budu vypadat jako idiot. Zatlačím ho na lůžko a přehodím přes něj peřinu. Nedovolím mu protestovat. :) |
| |
| 'Návštěva' Do nosu mě uhodí ta příjemná vůně domácnosti a čerstvých květin. Jo, přesně takhle nějak má vypadat normální život. A ten já si můžu alespoň na dva dny dopřát, díky ní. Vyrazíme po schodech a chtě nechtě mě Miku zažene do její měkké postele. Jediné, co jí dovolím je, že se posadím doprostřed postele a zády se opřu do polštářů. Ale při pokusu přehodit přese mě peřinu ji tvrdošíjně zastavím. "Kdepak" mrknu na ní provokativně. "V nemocnici jsem se naspal už dost, proto pokusy se mě znovu uspat budou bezúspěšné.." usmívám se. Něžně ji chytím za její jemné zápěstí a stáhnu na sebe, takže mi z části leží na hrudi a čelem se lehounce dotýká toho mého. To mé je ale narozdíl od toho jejího docela horké. "Nemusíš to nikterak přehánět. Už teď se mám jako v bavlnce.." lehce jsem se pousmíval a díval se jí do očí, kterých jsem se nemohl nabažit. |
| |
| Doma Jeho náruč je pro mě to nejlepší co mohu na tomto světě mít. A já to mám. Nechám se stáhnout k němu a ochotně si na něj pololehnu. "Tak jaký jsi nám vybral program?" zeptám se a bezmyšlenkovitě mu prstem jemně jezdím po rtech. Miluju ho. Sice mě to stálo trochu utrpení ale nakonec jsem si získala jeho srdce a on mi ukradl to mé. Už mu bude navěky patřit a nikdo jiný do něj nebude moct. Ale dost fantazírování. Podívám se mu do očí. Nedokážu přestat zírat do té záplavy modři. Připadám si jako u moře. Všude krása a svěží vzduch. Přesně jako on. |
| |
| Chvilka samoty Bylo docela pozdě večer. Měsíční světlo pronikalo skrze okno do pokoje a vytvářelo tak hezkou atmosféru. Navíc když ještě bylo zhasnuto. Její oči se v tom svitu nádherně zvýraznily. Něžně jsem pozvedl její bradu a dlouze podrobil její rty těm mým. Tak sladký polibek.. Po chvilce jsem se odtáhl a narovnal pramínek jejích vlasů, co jí spadl do obličeje. Věnoval jsem jí ničím nepředstíraný úsměv. Musel jsem ale na chvilku zavřít oči a opřít si hlavu. Kruci.. Motá se mi hlava.. Jen trochu, ale přesto to dělá své. Stejně tak pozdní hodiny mě nutí k dalšímu spánku. Jen ji víc přitisknu k sobě a obejmu svýma rukama. Snad jako bych ji nechtěl nikdy pustit. |
| |
| Spi a nech si něco zdát Náš polibek je krásný a dlouhý. Teď se totiž nemusí bát reakce svého otce. Vidím, že je unavený. Takhle pozdě večer. Jemně se vymaním a položím ho. Pak se k němu opět přitulím. Hlavu na jeho hrudi, ležím po jeho boku. "Jestli chceš zůstanu tu s tebou ale teď už spi a nech si něco zdát." pošeptám. Vtisknu mu polibek na dobrou noc a opět položím svou hlavu na jeho hruď. Zavřu oči. Také jsem unavená. Spánek nám oboum jen prospěje. Vždyť před sebou máme celý víkend. Ještě si vzájemné přítomnosti užijeme víc než dost. |
| |
| Nové ráno Usnul jsem mnohem dřív, než jsem vůbec plánoval. Šlo to se mnou nějak z kopce. Ale hlavní bylo, že ona tu teď byla se mnou. A to bylo pro mě to nejlepší, co udělat šlo. Bylo zvláštní, že jsem jí propadl tak snadno. Jiným dívkám, které se o to pokoušely, jsem odolal docela snadno. Nejspíš to pro teď už bylo jedno. První jsem odpadl já, a ona jak bys med. Při dalším ránu do pokoje vletělo sluneční světlo, které, dá se říct, osvítilo celý pokoj. Probudil jsem se dřív než ona. Nerušeně spala jako miminko. Byla tak roztomilá když jsem ji pozoroval. Nakonec jsem ale opatrně vstal. Pomalu a tiše vykročil z pokoje do koupelny, kterou jsem našel poměrně snadno. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. Bylo mi hrozné vedro. Přešel jsem k umyvadlu a pustil ledovou vodu, ve které jsem si rukama opláchl obličej. Alespoň trošku mi to pomohlo zchladit můj rozpálený obličej. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Jsi vážně padavka.. řekl jsem si v duchu sám sobě. Začít marodit by mi teď rozhodně ještě chybělo.. |
| |
| Nový den Probudím se v prázdné posteli. Když se rozhlížím zmateně po pokoji nemůžu Kaita nikde najít. Že by to byl všechno jen sen? Pak se ale zaposlouchám. Někdo je v koupelně. Usměju se, protřu si oči a vyskočím z postele. Nakouknu do koupelny a lehce Kaita obejmu. "Dobré ráno." takhle zezadu ho políbím do vlasů a už běžím do kuchyně udělat snídani. Je krásný a svěží den. Jen stěží zůstanu neklidně stát. Za chvíli se domem rozline vůně opékané slaniny a toastů s máslem. Oháním se v kuchyni sem tam. Mezitím přijde do kuchyně Kaito. Usměju se na něj. |
| |
| Snídaně Studená voda je mě v tuhle chvíli jako voda po dlouhém putování pouští. Nadechl jsem se a zhluboka vydechl. Ještě párkrát jsem svůj obličej smočil ve vodě natolik, že se trochu namočily i moje vlasy. Po tomhle 'probuzení' už toho nechám a vydám se za vůní, která se začala rozléhat až sem do koupelny. Což znamenalo, že má opečovávatelka se nejspíš vrhla na snídani. Trochu si rozepnu košili, jelikož mi tohle malé osvěžení nevydrží věčně. Zamířím ke schodům, které sejdu už poměrně bez problémů a vkročím do kuchyně, kde mi Miku věnuje svůj úsměv. Opětuji jí ho a krátce zívnu. Spíše z rozespalosti než z ospalosti. Přitom ji pozoruji, jak obratná je ve vaření. Jakmile ji přistihnu u pánvičky, pomalu k ní dojdu a zezadu ji obejmu. "Ohayo.. Miku-chan.." neodpustím si krátkou formalitu a pousměju se. Věnuju jí letmý polibek do vlasů a přitom zkoumám, co chystá ke snídani. Už teď to způsobovalo, že se můj žaludek ozval. |
| |
| Snídaně Byl to příjemný start do nového dne. Zvlášť když byl a bude strávený s Kaitem. Takhle po ránu mu to strašně slušelo. Ohlas jeho žaludku mě rozesměje. Odšťouchnu ho lehce bokem protože obě ruce mám plné a na dva talíře naskládám po toastu a slanině. "Jen si dej." zasměju se znovu a odložím zástěru na věšáček. Pak společně zasedneme k pultu v kuchyni. Znovu se zeptám na program. Jsem totiž zvědavá co budeme dělat. Jsem sice schopná celý den proležet v posteli a relaxovat ale budu dělat i cokoliv jiného... |
| |
| Příjemné ráno Musel jsem se zasmát taky. "Dobře, můj žaludek mě předběhl.." přiznám a dojdu se posadit ke stolu. Jakmile Miku jídlo naservíruje na stůl, oba se pustíme do snídaně. Do výborné a domácí snídaně. Ve chvíli, kdy jsem si ukousl sousto, se mě zeptala na dnešní program. Popravdě, neměl jsem nejmenší tušení o tom, co se dnes bude dít. Proto bych to nejspíš nechal 'volně plynout' jak se říká. Polknu. "Ptá se mě na program ta, která tohle všechno naplánovala?" řeknu s provokativním úsměvem. Co si budem povídat, přece je to pravda.. Ne~? |
| |
| Snídaně Jsem ráda, že mu chutná. Alespoň to tak tedy vypadá když se na snídani tak vrhl. Při zmínce o organizování se zasměju. "Vadí ti to snad?" řeknu naoko naštvaně a uculím se. Když dosnídáme vezmu použité talíře a jdu je umýt. Napadlo mě, že by jsme zase mohli si společně zahrát a nebo jen tak odpočívat. Jemu by to rozhodně neuškodilo. Umyté talíře položím na odkapávač a otočím se na Kaita. Vzpomenu si, že se zmiňoval o nové písni předtím než skolaboval a hned se ho na ni také zeptám. Opravdu bych si jí ráda poslechla. :) |
| |
| Píseň "Dobrá připomínka.." řeknu s pousmátím a vstanu. Dojdu k ní a chytím ji za dlaň. "Smím použít vaše nástroje, lady?" políbím ji láskyplně na čelo a společně vyrazíme po schodech. Byl jsem už schopný pohybu, ale moje hlava si nedala pokoj. Když teď nepočítám, že je plná Miku. Vejdeme do jejího pokoje. Všimnu si, že má v rohu i pouzdro společně s kytarou, které s jejím dovolením vezmu a vyndám z něj kytaru. Sednu si na postel a trochu ji před hraním naladím. "Ještě jsem neměl možnost ji pořádně doladit, proto si nějakých chyb prosím nevšímej." jakmile se mi zdá, že je kytara naladěná akorát, položím prsty na struny a začnu hrát společně i se zpěvem. Hlava se mi pořád trošku motala, proto jsem zavřel oči, aby to nebylo tak hrozné a mou hru to nikterak neovlivnilo.. |
| |
| Píseň
Vyjdeme společně nahoru. Nic nenamítám aby použil mé nástroje. Proč taky. Když začne hrát na moji modrou krásku sednu si na zem proti němu a poslouchám. "Je úžasná a nejenom ona." pochválím když zazní poslední tón. Píseň je opravdu moc hezká. Líbil se mi rytmus a spojení s kytarou. Sednu si vedle něj a položím mu hlavu na rameno. "Mám pro tebe od doktora nějaké léky na bolest. Kdyby tě cokoliv bolelo tak mi to řekni, ano?" poprosím. Pak se zvednu a sednu si k piánu. "Tahle píseň vznikla pár dní poté co jsem si uvědomila, že jsem zamilovaná. Omylem se zamíchala do poznámek co jsem ti psala. Romeo a Cinderella." povím, po chvíli začnu hrát a následně i zpívat. |
| |
| Hudba "Mám pro tebe od doktora nějaké léky na bolest. Kdyby tě cokoliv bolelo tak mi to řekni, ano?" nad tímhle jejím upozorněním jsem zavrtěl hlavou. "Nebudou třeba, cítím se dobře.." odvětím a začnu poslouchat skladbu, kterou má na svědomí naopak ona. Má velmi hezký rytmus a ještě zajímavější text, nad kterým se musím pousmát. Cítím hryznutí, cítím bolest Jsem to já, kdo se zamiloval, však? Ale vypadá to tak, že tě otec nenávidí Natáhl jsi pro mně ruce Ale to, co držíš, je obojek, že? Vezmi mě pryč, můj Romeo Tak daleko, než nás vyřeší Po chvilce jsem rozpoznal tóninu ve které to hrála, proto jsem si neodpustil k tomu trochu zapojit kytaru s jednoduchým akordem. Přitom jsem ji pozoroval a usmíval se. Její zpěv bych mohl poslouchat celé dny. |
| |
| Hudba znovu se nám podařilo skvěle se sladit. On kytara a já piáno. Opět to k sobě pasuje. Zpívám procítěně i když dojmy podobné textu této písně už ve mě nepřebývají. Poslední tón a hudba utichne. Usměju se na něj a jdu si k němu sednout. Nevěřím jeho slovám, že je v pořádku. Jeho výraz prozrazuje něco jiného. Nechám ho ale stát na svém protože vím, že s jeho tvrdohlavostí nepohnu. Stejně tak jako by on nepohl s tou mojí. Sednu si mu na klín a obejmu ho okolo krku. Nikdo mi nevezme překrásné chvilky s ním. V jeho obětí. Můj úsměv, šťastný úsměv patří provždy jen jemu. |
| |
| Chvilka Píseň dohrála a já její kytaru uložil zpět do pouzdra, aby se jí nic nestalo. Za to ona vstala, přešla ke mě, sedla si mi do klína a pevně objala kolem krku. Pousmál jsem se a její objetí jsem opětoval taktéž. Po chvilce jsem ale dostal nápad jí trochu vyprovokovat. Něžně jsem jí takhle položil zády na postel a já tak byl nad ní. Na obličeji se mi objevil provokativní a přitažlivý výraz, avšak po chvilce jsem tyhle pohledy přerušil dlouhým polibkem. |
| |
| Hrátky Byl nádherný a ten jeho svůdný pohled je dokonalý. Nedokážu odolat a přitáhnu si ho blíž. Necháváme se unášet sladkými polibky a trvá to hodně dlouho než se od sebe trochu odtrhneme. Pousměju se na něj. Nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí. "Chceš strávit celý den v posteli?" zeptám se se smíchem. Trocha relaxace nikdy neuškodí ale zahálet celý den? To pro mě opravdu není. Ale možnost být s ním se přeci nesmí promarnit. :) |
| |
| Moment soukromí Nedokázal jsem se nabažit pohledu na ní. Ani pocitu toho, že teď byla jen moje. Po nějaké chvíli jsem se odtáhl a posadil se. Vyslechl jsem si její otázku. "Jak se to vezme.." řekl jsem a s pousmátím jsem vstal. Udělal jsem jí tak pohodlí na posteli a já přešel k piánu. Sedl jsem si k němu. Neudržel jsem nutkání jí zahrát ještě jednu píseň. Jen jednu a pro ni. Tahle byla z trošku jiného soudku. Otevřel jsem poklop a začal hrát. K tomu zapojil naprosto jemný a uklidňující zpěv. Soustředil jsem se aby každý sebemenší tón byl dokonalý a ona se mohla náramně zaposlouchat.. |
| |
| Píseň Ležím na posteli a poslouchám. Jeho hlas je tak uklidňující až mě to uspává. Otočím se hlavou k němu a podepřu si hlavu rukama. Pozoruji ho. Je tak úžasný a je jen můj. Píseň je nádherná ale působí na mě jako ukolébavka. I když nejsem unavená moje oči se pomalu zavírají proti mé vůli. Hudba se mi vkrádá do snů a je to příjemné. Nakonec však usnu úplně. Možná to má za následky ten stres nebo utrpení z nepochopené lásky, která se nakonec ukázala být oboustranná. Ponořím se do snů, ale pořád nepřestávám poslouchat jeho hlas spojený s tóny. |
| |
| 'Ukolébavka' Svými prsty jsem přejížděl po piáně tak jemně, jak jen to šlo. Tuhle píseň jsem si vždy pamatoval do posledního písmenka a tónu. Byla mámy oblíbená a často mi jí hrávala. Opravdu působila trochu jako ukolébavka což pro tuhle chvíli byl můj záměr. Po očku jsem se díval na Miku. Nejspíš to zabíralo tak jsem se jen pousmál. Chtěl jsem, aby se i ona trochu vyspala. Starala se o mě jako o vlastního, tak na to měla právo. Jakmile jsem dohrál, tiše jsem vstal a přešel k ní. Musel jsem ji ale chvilku pozorovat, když spala, byla tak moc roztomilá.. Po chvilce jsem se ale natáhl a jemně přes ní přehodil peřinu. Postel jsem obešel a sedl si na druhý kraj, abych se mohl opřít do polštářů. Zadíval jsem se do zdi a začal přemýšlet. Hlodavé otázky, které mě v nemocnici napadly se teď začaly ozývat.. |
| |
| Sen Spalo se mi tak krásně. A pak to přišlo... Neočekávaný sen... *Kaito leží v trávě a já s ním. Je slyšet šťastný smích. Jenže pak se v dáli objeví růžovlasá dívka. Štěstí je náhle pryč. Kaito omámen odchází a já zůstávám v záplavě slz stát. Vrtím se nespokojeně na posteli a volám Kaitovo jméno. Nakonec prudce zakžicím a prudce se na posteli posadím. Brečím. Nic však říct nechci. Sen tak tedy zůstává neodkryt, ale já jej beru jako smrtonosné proroctví. Přijde dívka a ukradne mi smysl mého života. Jak zabráním smrti svého srdce? Jak zabránit vyřčenému osudu? Věřit. Musím věřit v Kaitovu lásku... |
| |
| Brzké probuzení Zůstával jsem vzhůru, i když sem tam jsem trochu víčka přivřel. Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem o otci, jak mu teď nejspíš je.. Nikdy nebyl zlý, jen rázný a trochu přísnější. To bylo všechno. Nejspíš teď ale musel mít velké výčitky, možná proto se nechal tak snadno přemluvit. I když těžko říct, Miku se dá jen těžce říct ne. Měl bych mu zavolat..? napadlo mě. Určitě by mu spadl kámen ze srdce, kdyby mě slyšel. Dobře, vrhnu se na to za chvíli. Nemůžu v tuto chvíli popřít lenost zvednout se, obzvlášť když vedle mě tak sladce spí Miku. Co ale upoutá mojí pozornost je to, že po chvíli se začne nějak nespokojeně vrtět. Zaslechl jsem ji i šeptat moje jméno. Trochu jsem zvážněl a posadil se, jemně jsem s ní zatřásl za rameno. "Miku.. Miku, vzbuď se.." mluvím tiše. Skoro se až leknu jakmile se s výkřikem prudce posadí. Po tvářích se jí začnou kutálet. Při pokusu zeptat se, co se děje však zavrtí hlavou a obličej schová ve svých dlaních. Právě v tuhle chvíli jsem byl já ten, kdo začal mít starosti. Něžně jsem položil dlaně na její ramena a sklonil se k ní. Začal jsem k ní mluvit konejšivým hlasem. "No tak Miku.. Řekni mi co se stalo.." |
| |
| Vyptávání Ač bych ráda, nedokážu mu to říct. Schovávám si obličej abych se mu nemusela podívat do očí. Vím a věřím, že jeho láska přetrvá ale vrtají ve mě pochybnosti. Co se stane až přijde ona dívka z mého snu? Jak jí zabráním aby Kaita neočarovala? Sama nevím. Konečně jsem trochu schopna mluvit. "N-nemůžu ti to říct..." zakoktám tiše. Kaito si mě přitáhne blíž a skrze prsty vidím jeho ustaraný obličej. Je mi to líto ale nemůžu mu to říct. Prostě to nedokážu. Co kdyby mi nevěřil a nebo by to přijal až moc vážně? Nevím co je pravdy na dohadech o plněních snů. Jenže tento byl tak skutečný. Ještě teď cítím tu ostrou bolest když nůž projel skrze moje srdce. Stále před sebou vidím její spokojený úsměv když se bezvládně kácím k zemi a ona odchází v obětí omámeného Kaita... |
| |
| Lék Více jsem ji přitiskl k sobě a hladil ji po vlasech. "Ať se ti zdálo cokoliv, jsem tu s tebou. Nemusíš se bát.." políbil jsem jí jemně na čelo. Ještě chvíli jsem tam s ní zůstal. Tiše na ní mluvil s nadějí, že ji to uklidní. Jenže ona se z toho nejspíš potřebovala dostat sama. Trošku jsem si povzdychl a starostlivě se na ní podíval. "Udělám ti čaj, dobře?" řeknu aniž bych čekal nějaký souhlas a pomalu vstanu. Zamířím ven z pokoje a sejdu dolů do kuchyně, kde naliju vodu do konvice a zapnu. Opřel jsem se o linku a podíval se na strop, nad kterým byl pokoj Miku. Jindy noční můry pochopím, ale tohle mě až příliš děsí.. |
| |
| Hirari, hirari... Ještě chvíli počkám než jeho kroky utichnou. Čaj mi udělá dobře ale teď musím ze sebe dostat něco jiného. Utřu si unavené oči a přejdu pokoj k piánu. Hraju a zpívám tiše tu smutnou píseň, jenž doprovázela můj sen. Opět to vidím před sebou. Tentokrát se tomu však nebráním. Musím se strachu postavit čelem i když to tak příšerně bolí. Píseň si vybavuji až příliš dobře. Takhle podobně si mi zdálo o Cantarelle jenže tento sen byl až neskutečně jiný. Byl krutý a přinášející smrt. Hirari, hirari... |
| |
| Tóny srdce Netrvalo příliš dlouho, než konvice oznámila dokončení své práce. Uchopil jsem ji a vroucí vodu začal lít do připraveného hrnečku. Po chvilce jsem ale zaslechl z patra tón hudby, která mi byla neznámá. Vážně to hraje ona? Tahle smutná píseň mi na ní vůbec neseděla, o to větší jsem si dělal starosti. Vzal jsem hrneček za ucho a zamířil zpět nahoru. Cítil jsem se lépe, ale to jsem nemohl říct o Miku. Došel jsem až k ní a hrneček jí položil na stojan na noty. Nejspíš to mělo značit to, aby na chvilku přestala a podívala se na mě. "Chápu, že tě trápí noční můra. Ale tohle nejsi ty, Miku.. Tohle není ta veselá bezstarostná Miku, která mi v nejhorším pomohla.. Kam se poděla?" díval jsem se na ní vážně. Bylo možné, že jsem na ní kladl trochu tlak, ale to jinak nešlo. Pokud se v tom nechtěla utápět celý den.. |
| |
| Starosti Když se vedle mě objeví přestanu okamžitě hrát. Jeho otázku si chvíli přemítám v hlavě. Mám mu to říct? Rozhodnu se odpovědět jen na poslední otázku. "Odnesla ji smrt." zamumlám si spíše pro sebe neboť vím, že mu přidělávám starosti ale říct mu pravdu se neodvážím. Vezmu si čaj, který mi přeci jen udělá trochu líp. Pak se na něj nuceně usměji. "Jsem v pořádku. Byla to jen noční můra. Nic pro co by ses měl strachovat." odvětím pouze. Pak se zvednu a jdu si opláchnout unavený obličej do koupelny. Voda mi udělá ještě líp. Kapky vody sice připomínají smutné chvíle ale to teď není tak důležité. Opřu se o umyvadlo a pohlédnu na svůj odraz v zrcadle. Vidím ten strhaný výraz a unavené oči. Už chápu proč měl Kaito takové starosti. Ach. Zase mu ubližuju. Proč jsem tak hloupá a bezohledná! |
| |
| Hovor Její odpověď, kterou jsem i tak zaslechl, mě zrovna nepřesvědčila o opaku. Stejně tak úsměv do kterého se nutila. Raději jsem už nic neříkal, jelikož se sama vytratila do koupelny. Nejspíš v naději, že voda z ní smyje slzy a smutek. Nechám ji tedy chvíli samotnou. Sám zamířím ke dveřím balkonu, které doširoka otevřu a vženu do pokoje čerstvý vzduch. Vyjdu na balkon a chvíli tak pozoruji klidné okolí v nádherném slunečním dni. Po chvilce ale ucítím brnění v kapse. Vytáhnu mobil a podívám se na jméno volajícího. Gakupo. Trochu mě to udiví, jelikož mi moc často nevolal. Spíše jsme se vždy spolu bavili ve škole nebo někdy šli společnou cestou domů. "Halo?" "Zdarec, Kaito. Poslední týden jsem tě neměl možnost zahlídnout, vystřelil jsi tak rychle, že bych to sotva postřehl. Je v tom snad něco?" "N-ne.. Jen.. jsem toho měl trochu moc, promiň." "Co se dá dělat. Každopádně ve škole nás dva pak čeká zkouška na další blížící se vystoupení, tak se připrav." trochu jsem si povzdychl. "Jo.. Budu s tím počítat. Tak zatím." zavěsil jsem. Mám před sebou zhruba ještě jeden a půl dne na to, abych se dal dohromady. Pak se budu muset znovu chopit svojí laťky a začít makat. Jenže pro tuto chvíli pro mě bylo nejdůležitější srovnat stav Miku. Váhal jsem, zda mám jít zkontrolovat, jestli je v pořádku.. |
| |
| Zlodějka přichází Zaslechnu ty dvě krátké větičky z jeho mobilního rozhovoru. Kdo mu mohl volat? Zajdu za ním na balkón. Obejmu ho. Tentokrát je můj úsměv pravý. Duše se mi trochu uklidnila a znovu se mi do srdce vkrádá radost. Musím si užít chvíle s ním do té doby než je zkazí ta růžovovlasá zlodějka. Doufám, že mu bude líp. "Ve škole se k tobě nejspíš mám znovu chovat jako kamarádka, že. Jinak by tvůj otec mohl získat podezření?" vzpomenu si na náš boj o lásku, která není podporována jeho otcem. Opravdu se cítím jako Julie. Zavřená ve zlaté kleci. Pak ale ztuhnu. Na konci ulice totiž vyjde ze zatáčky dívka. Dívka s růžovýmy vlasy. Dívka, jejíchž krutý úsměv mě tak děsí. Srdce se mi na okamžik zastaví. Hledím na ní s vytřeštěnýma očima. Rychle zatáhnu Kaita dovnitř dřív než jeden nebo druhý to stihnou postřehnout. |
| |
| Co to? Krátce po tom, co se otočím, ucítím, jak mě Miku upřímně a čistě obejme. Pousměju se a pohladím ji po vlasech. "Už je ti líp?" optám se. Soudě podle jejího úsměvu, který jsem poznával, jsem si odpověď domyslel sám. Měl jsem v plánu si s ní užít zbytek volného času, který na sebe máme. A pozítří začnou opět každodenní starosti. Z vlastního přemýšlení mě ale silně vytrhne náhlé stáhnutí zpět do pokoje. Co to sakra bylo? Vypadala znovu poněkud vyděšeně a já chtěl vědět proč. Jenže snažit se to z ní páčit by nebylo nejpříjemnější řešení. Bohužel, jinak to někdy nejde.. "Miku, vážně.. Něco s tebou je.." trochu přísněji jsem se zamračil. Její 'Nic to není' už bohužel znovu nezabere.. |
| |
| Zlodějka Neslyším ho. Nevnímám jeho slova. Civím do prázdna a kroutím hlavou. "Je tady...tady..." šeptám si nepřítomně a pak si uvědomím, že jsem to řekla omylem nahlas. Vidím jeho nechápavý výraz a svezu se po zádech na podlahu. Opřu si hlavu o dveře na balkón. Nevím co mám dělat. Řekla jsem toho až moc. Ale ona přišla! Zkáza z mého snu opravdu přišla. Vím, že ve škole zkusí své ohavné triky a nejsem si jistá jestli náš tajný vztah vydrží, když jsme přeci jen "přátelé". Ona si určitě neuvědomí, že je Kaito zadaný a pokusí se ho získat pro sebe. Bohužel nemohu o svého milého veřejně bojovat protože tak prozradím náš vztah a udělám Kaitovi potíže. Jak se mám zachovat? Kdo mi poradí? |
| |
| Situace Svezla se na zem se slovy, které mi mátly hlavu ještě víc. Klekl jsem si k ní a dlaně jí položil na ramena. Lehce jsem s ní zatřásl. "Miku, poslouchej mě.. Slyšíš?" snažil jsem se alespoň na krátký moment upoutat její pozornost, jelikož vypadala, že se uzavřela a ponořila se do vlastních pochyb a strachu. Čeho se tak bála? Nedávalo mi to smysl, nikdy jsem neviděl nikoho až takhle vystrašeného. Podíval jsem se na balkon. Nejspíš musela něco zahlídnout, proto jsem vstal a rozhodl se situaci obhlídnout sám.. |
| |
| Ne! Nedělej to! Jeho pohyb mě okamžitě probral. Vyskočím na nohy tak rychle, že malém ztratím rovnováhu. Pokusím se mu zabránit v jeho počínání ale nepodaří se mi to. Znovu vyjdeme na balkón. Rozhlížím se. Nikde na dohled růžové vlasy. Trochu si oddychnu. Už zase se mi vrací dobrá nálada. "Promiň jsem trochu vystresovaná. Ale už je to doopravdy v pořádku." usměju se sama pro sebe. Cítím znovu sílu a hlavně čistotu myšlenek i když to jistě není na dlouho. Rozhodla jsem se nechat osud konat a až když to půjde do tuhého se mu vložím do jeho cesty. Uvidím jak se to vyvine. Jen doufám, že ne v moje neštěstí. |
| |
| Nikde nic Rozhlížím se, ale nikde není absolutně nic. Byl jsem z toho zmatený zas o něco víc, někoho přece zahlídnout musela. Nevěřil bych tomu, že by měla halucinace. Ale ten sen... To mi lámalo hlavu ze všeho nejvíce když tak pozoruji, co to s ní udělalo. Otočil jsem se k ní. "Bude lepší, když si na chvíli odpočineš, dobře? Trochu se vyspi.. Až se vzbudíš, můžeme se jít projít.." pohladil jsem jí po hladké tváři a lehce se pousmál. Těžko říct, zda by si znovu troufla usnout, ale spánek se mi pro tuhle chvíli zdál jako nejlepší řešení. Navíc, za hvězd jí noční procházka udělá určitě dobře a odvede ji to na jiné myšlenky. |
| |
| Nucený spánek Nepůjdu znovu spát. Nedokážu znovu dovolit tomu snu znovu mi omámit mysl. Usměju se a přivinu se k němu. "Nejsem unavená. Projít se půjdu ráda." řeknu s úsměvem a vdechuji jeho nádhernou vůni. Políbím kousek jeho obnažené hrudi tam kde má rozepnutou košili a nechám se jím obejmout. "Nebudu vyspávat celý den když mám jen víkend na to být s tebou bez přetvářky." opět se na něj usměju. Tentokrát však bez náznaku smutku nebo strachu. Tentokrát to byl úsměv plný štěstí a radosti ve, který Kaito doufal. |
| |
| Moje Miku Její láskyplné objetí jí začnu opětovat. Konečně už přišla trošku k sobě a dostala se z toho. "Nikdy jsem přeče neřekl, ať se ve škole přetvařuješ. Skrze školu by to otec těžko zjistil.." pousměju se a hladím ji po zádech. "I když nejsi unavená, krátký šlofík ti hodně pomůže. Pokud tě to uklidní, půjdu společně s tebou, dobře?" řeknu a podívám se jí do očí. Nechtěl jsem žádné námitky slyšet, ty ustarostněné oči si o spánek přímo říkaly. Ta hnusná noční můra jí však dlouho spát nedala, proto teď byla skvělá příležitost k tomu to dohnat. A taky jak skvěle vyčkat do setmění na noční procházku. |
| |
| Můj Kaito Konečně jsem zase trochu v pořádku. "V tom případě si tě budu ve škole hezky užívat. Protože nikdy nebudu mít dost." usměju se uličnicky. A přitáhnu si ho blíž. "Souhlasím. Půjdeme spát oba. Přeci jen ty taky potřebuješ odpočinek a ne rozptylování." usměju se a políbím ho. Opravdu se nikdy nenabažím. On je můj smysl života a já o něj budu bojovat. Už si dokážu představit smrtící pohledy spolužaček až do třídy přijdeme s Kaitem ruku v ruce. Jak moc nesnášenlivost ke mě v jejích očích stoupne až zjistí, že spolu chodíme? Chlapec po, kterém touží všechny dívky na škole se zamiluje do 'té nové'. Mě to ale nevadí. Přeci si nezkazím chvíle s ním. |
| |
| Odpočinek Stačil jeden obratný pohyb a ona se ocitla jemně opřená o zeď svého spokoje. Své dlaně jsem položil vedle její hlavy a šibalsky se usmíval. "Myslím, že teď máme na užívání si času víc než dost.." skloním se k ní a dlouze jí políbím. Oplácím jí tak její činy stejnou mincí. Začnu ji něžně líbat. Po chvilce ale přestanu a pomalu se odtáhnu. Trochu nevinně se usměju a chytím ji za ruku. "Čas na odpočinek.." mrknu a zamířím s ní k posteli. Balkon nechám otevřený, aby nám sem šel čerstvý vzduch. Díkybohu za teplé počasí, jelikož zdroj čerstvého vzduchu opravdu dokáže dělat divy. Ulehl jsem do postele a košili si rozepl úplně. Bylo sice trochu horko, ale přesto to bylo příjemné. Už jsem jen čekal, až se ke mě připojí. |
| |
| Odvážný Jeho hrátky jsou víc než příjemné. A ten jeho nevinný výraz mě až rozesmívá. Pak mě ale trochu ohromí když jen tak rozepne svojí košili. Opřu se o tyč u nohou postele a na rtech si pohrávám s pobaveným a šibalským úsměvem. Je nádherný. Víc než to. Pomalu a dráždivě vlezu na postel a po čtyřech dojdu až k němu. Jsem skoro celá nad ním a tak teď získávám velení já. Usměju se. "Myslím, že se nám nepodaří jen tak usnout." řeknu a začnu ho líbat jako on předtím mě. Já ale nemíním přestat. I on to určitě nezamýšlí. Lehnu si na břicho a opřu se o jeho hruď. Cítím pod prsty jeho pokožku a je to tak příjemné. Jezdím prsty sem tam po jeho hrudníku a oba se necháváme unést pocity k tomu druhému. Kdo by chtěl tak krásnou chvíli kazit? |
| |
| Provokace Musel jsem se na ní jen provokativně usmívat. Zdá se, že moje rozepnutá košile měla přesně ten efekt, který jsem čekal. Hravě ke mě došla po čtyřech a převzala nade mnou 'roli'. Ruku jsem jí dal kolem pasu a se šibalským pohledem a úsměvem jsem se jí díval do očí. "Ty očividně chceš aby mi bylo ještě větší horko.." zasměju se a začnu se poté věnovat jejím polibkům, kterými mě zasype. Opětoval jsem jí je a volnou rukou chytil stužku, co měla ve vlasech. Tu jsem zatáhl a rozpustil tak její dlouhé a nádherné vlasy, které připomínaly azurové nebe. Prsty jsem je do nich ponořil a projel jimi. Byly natolik jemné, že mi připadalo jako kdybych se dotýkal oblak. Ovšem nutno podotknout, že z tohohle jejího gesta ležíc na mé maličkosti mě popadla provokativní nálada, proto jsem si neodpustil kousnutí do jejího spodního rtu, samozřejmě ne natolik, aby jí to bolelo, ale aby to cítila. Než se ale pokusí mi to nějak oplatit, rychle ji začnu prstama lehtat na obou bocích a přinutím ji tak padnou na záda do postele a vyměnit si na chvilku své role. Musel jsem se začít smát. "A prostě půjdeme spát, i kdyby to mělo znamenat že tě zlehtám k smrti!" |
| |
| Ulechtána k smrti Jeho provokace mi byly víc než příjemné. Zapláva modrých vlasů sice činila menší volnost pohybu ale to mi teď bylo úplně jedno. Hryznutí je milé ale to co nadchází mě ještě mileji překvapí. Začnu se strašně svíjet a smát. Znovu se vrací ta beztarostná radost kterou oba tak moc milujeme. Snažím se bránit jeho prstům ale je až příliš obratný takže se mi nepodaří ho chytit. Začnu prosit. Přestane až když se podvolím. "Vzdávám se! Jenom už přestaň! Nemůžu popadnout dech." směju se pořád jeho počínání. Pak si lehnu na jeho hruď, oba se jen lehce přikryjeme peřinou a pokoušíme se usnout. Pořád mě ale rozptyluje jeho hebká pokožka. Ležet na jeho hrudníku je lepší než mít polštář z hedvábí. Přitulím se k němu, vtisknu mu poslední sladký polibek a pak zavřu oči. Cítím trochu strachu ale k mému štěstí je tentokráte spánek bezesný. |
| |
| Snadné vítězství Oba jsme se smáli. Smích byl vždy ten nejlepší lék, který mohl být. A to v kterýchkoliv situacích. Jedině smích měl tu schopnost vše zlé odnést s sebou. Nakonec jsem se ale rozhodl ji přestat trápit a uznal její žádost. Ve tváři jsem měl vítězný výraz, kterým jsem si do ní trošku rýpnul a zasmál se. Poté jsem ulehl vedle a nechal ji, ať si lehne na mě. Byla tak lehoučká, jako pírko malého ptáčka. "Tak tedy.. Sladké sny.." pousměju se. Po tomhle řádění bude možná trochu těžší usnout, ale myslím, že takhle nám to nebude ani jednomu dělat moc dlouhý problém. |
| |
| Noční procházka Probudila jsem se odpočatá a vyspalá. Žádná noční můra mě tentokráte nepronásledovala. V pokoji byla tma a jediné světlo vydávaly hvězdy skrze otevřené dveře balkónu. Kaito ještě spal. Tak roztomilý je když spí. Opatrně jsem vylezla z postele a šla se převléknout. Vzala jsem si černou košilku abych pak v noci zase nespala v normálním oblečení. Navíc letní noci bývají teplé takže vůbec nevadí, když si vezmu na sebe jen košilku. Když jsem převlečená jdu probudit Kaita. |
| |
|  Čas vyrazit ven I když to zezačátku nebylo moc snadné, přeci jen jsem po deseti minutách usnul a spal jako dřevo. Nerušeně a klidně jak jsem to měl rád. A hlavně spal s ní. Můj sen, který se mi na krátkou chvíli zdál, zmizel stejně rychle jako se objevil. Otevřel jsem pomalu oči a zjistil, že se Miku vzbudila dřív. Nejspíš už je čas, proto byl dobrý nápad vzbudit i mě. Posadil jsem se a krátce se protáhl, přitom jsem si prohlídl, co za košilku má na sobě. Opravdu hezkou. "Tak co? Připravená?" neodpustím si znovu svůj lehce provokativní výraz a pomalu vstanu i s rozeplou košilí. |
| |
| Procházka
Usměju se na něj. "Nech si to. Jasně." uculím se a přehodím si přes sebe lehký svetřík. Pak se pomalu vydám po schodech dolů. Když vyjdu na zahradu ovane mne teplý vítr. Hvězdy nádherně svítí nám pro radost a v dálce je vidět svítání. Prospali jsme skoro celou noc ale to vůbec nevadí. Pro nás je to přeci jen lepší, že jsme si odpočali od všech starostí. Pořádně se nadechnu a po tváři se mi rozběhne široký úsměv. |
| |
|  Procházka Se zívnutím si trochu promnu oko. To jsme vážně spali tak dlouho? Tak či tak, to nám v procházce nezabrání. Sejdu dolů po schodech a ještě než vyrazíme, si natočím sklenici s vodou, které se napiju na cestu. Odložím sklenici na pult a zamířím za Miku ven. Vítr proletěl mezi námi a pohrával si s našimi vlasy. Nadechl jsem se toho krásně čistého vzduchu a usmál se na Miku. Chytil jsem ji za ruku. "Vím o jedné skalce s jezírkem." mrknul jsem a rozešel se. To místečko jsem navštěvoval jako malý kluk a za těch několik let se ani trochu nezměnilo, včetně nádherného výhledu na noční oblohu. |
| |
| Skalní jezírko
Cesta nám trvá jen chvíli. Jdeme ruku v ruce po cestě a nad námi pomalu svítá. Je to až magické. Měl pravdu jezírko do něhož padá malý vodopád je v této dení době opravdu nádherné. Nedivím se mu. Tady bych mohla trávit celé dny. Jezírko je mělké a tak si sundám boty. Zkusím palcem vodu a pak své nohy ponořím do chladné vody. Jdu pomalu k vodopádu. Když do něj strčím ruku krásně to chladí. letmé sluneční paprsky se odráží od průzračné vody a vytváří tak duhu. Připadám si jako Alenka v říši divů. Rozesměju se. Zlé myšlenky odnesla voda. Začnu se točit dokola ve vodě a se zavřenýma očima upírám hlavu k oblakům. Je mi jedno, že vypadám jako pomatený šílenec. Cítím se prostě tak moc šťastná. |
| |
| U jezírka Dojdeme k jezírku. Tohle malé místečko Miku okamžitě uchvátí. Já si sednu na jednu z malých skalek a pozoruji s úsměvem, jak jí tohle místo dělá radost. Všechny negativní myšlenky byly v tu ránu pryč a to byl přesně ten účel, kterého jsem chtěl dosáhnout. Potom mě ale vyruší zapípání mobilu. Nejspíš mi přišla zpráva. A od Gakupa. "Mám tu jeden návrh. Potkal jsem dívku, která zítra nastupuje na naší školu. Chtěla by se zapojit k našim hudebním zkouškám, co ty na to?" Zamračil jsem se. Byl jsem radši když jsme vystupovali jen my dva. "Co je zač?" "Jmenuje se Megurine Luka. A hlas má poměrně pěkný." "Upřímně, jsem radši když jsme jen duo. Ale nevidím problém v tom jí jeden trénink dát možnost." Pak už jsem telefon zandal. Odkdy je Gakupo tak aktivní? |
| |
| Neklid Všimnu si jeho neklidného výrazu. "Co se stalo?" zeptám se. Přijdu k němu a dřív než zandá mobil všimnu si v sms jednoho jména. Megurine Luka... píše se tam a ve mě zatrne. To jméno se mi nelíbí. Zamračím se ale jen na chvíli aby si toho nevšiml. "Co je zač ta Luka?" zeptám se. Mám neblahé tušení. Posadím se k němu a podívám se mu do očí. |
| |
| Výslech Zdá se, že tohohle malého vyrušení si už Miku všimla. Jenže nejspíš si všimla jména, které v sms bylo napsané, dřív než jsem mobil zandal. Ačkoliv, nedivím se, že ji Gakupo chce přibrat do vystoupení. Splnění dívčích přání vždy vede k tomu oblafnout ji, dostat ji a následně převzít roli lamače srdcí. Jo, Gakupa už mam přečtenýho. Za to Miku si ke mě sedne a měří si mě zkoumavým pohledem. "To není nic důležitého, co bysme měli řešit. Teď je přece chvilka pro nás, ne?" věnoval jsem jí svůj úsměv. |
| |
| Zbytek procházky Ač mi to pořád vrtalo hlavou snažila jsem se na to zapomenout. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a spolu jsme tam jen tak seděli a dívali se na ten překrásný vodopád. Jak tak plynul čas slunce se pomalu vyhouplo z mraků a my usoudili, že je vhodný čas na to se vrátit. Cestou jsme si povídali, smáli se a byli štastní. Doma jsme si dali něco k jídlu a pak jsme se shodli na nějaké další zábavě. Okamžitě padlo slovo o hudbě a tak bylo rozhodnuto. Tentokráte jsme však zkusili hudbu někoho jiného. Probrali jsme moje CD a nakonec jsme nějaké vybrali. Při poslouchání kazeťáku jsme jen tak leželi a odpočívali. Pak mě něco napadlo. "Co máš zítra v plánu? Ráda bych poznala nějaké tvé přátele." zeptám se s úsměvem. |
| |
| Prijemny vikend Dalo by se rict, ze vse, co jsem s Miku za tyhle dva dny prozil, mi nadmiru staci k tomu abych byl aspon trochu stastny. Zadne starosti, povinnosti ani uceni. Jako bych byl nekdena dvoudenni dovolene. I kdyz mam trochu cerne svedomi, ze jsme otci lhali. Ale to uz je vedlejsi.. Hudba byla jak pro me, tak pro Miku to nejlepsi co bylo, tak se dalo predpokladat, ze zbytek dne stravime jejim poslouchanim. Lezeli jsme na jeji posteli kdyz prisla s navrhem, ze se chce seznamit. Za me to.mebyl moc dobry napad. Seznamit ji s Gakupem... Urcite by se chopil prilezitosti zkouset svuj sarm. "Promin Miku.. Myslim ze to nepujde" Rekl jsem sice nerad, ale uprimne. |
| |
| Celý zbytek dne strávíme posloucháním hudby. Pak ale nadejde čas, políbím Kaita na dobrou noc a on odejde domů. Chvíli poté už ležím v posteli připravená spát. Pořád se mi však dere na mysl ona růžovovlasá dívka. Nakonec mě však přemůže spánek. Ráno se nezdržuju a okamžitě vyrazím do školy. Když ale chci vejít do třídy, zabrání mi v tom nějaký kluk. Omylem do něj vrazím. Jsem myšlenkami úplně jinde a nevnímám cestu. Překvapeně zamrkám a okamžitě se mu omluvím. "Promiň nechtěla jsem do tebe urazit." zamumlám překotně. Chlapec se ke mě otočí čelem a hned jak mě spatří v temně fialových očích se mu zaleskne. Je urostlý s milou tváří a dlouhými fialovými vlasy. Je až pekelně hezký. "Dnes mám štěstí. Jmenuji se Gakupo. Mohu znát jméno tak krásné dívky?" představí se a s lehkou úklonou vysekne kompliment. Kdyby moje srdce bylo volné asi bych se začala červenat. Krásný mladík má ovšem smůlu. Moje srdce už totiž někomu patří. "Miku." odpovím stroze. Pak si chlapec všimne not v mých rukách a usměje se. "Hezké jméno. Mohl bych tě pozvat na svou soukromou zkoušku zpěvu? Rád bych tě potěšil." zeptá se oprskle s vyzývavým úsměvem. "Tenhle kluk si opravdu nebere servítky." ušklíbnu se v duchu. Zase ale mám možnost poslechnout si někoho kdo má se zpěvem určitě zkušenosti a já potřebuju znát více z profesionálního světa hudby. Nabídka je lákavá ale jeho chování, byť na povrchu galantní, mi přijde oplzlé. Chvíli nad tím přemýšlím. "Proč ne." odpovím lhostejně. Na tváři se mu objeví spokojený výraz. "Najdu si tě." zašeptá a odejde. Jen tak tak stihnu dojít do třídy dřív než učitel. Okamžitě zamířím ke Kaitovi. Posadím se na své místo a ignorovaje pohledy spolužaček ho na přivítanou políbím. Pak se mu svěřím s mým podivným seznámením a jeho výraz se změní v ustaraný. Nechápu proč... |
| |
|  Zpátky do reality Uteklo to rychleji než jsem myslel, ale i přesto jsem byl rád, že jsem s ní strávil ty hezké chvíle. Oddychový víkend bylo přesně to, co jsem potřeboval. Cítil jsem se mnohem lépe a od dalšího kolapsu jsem měl hodně daleko. Teda aspoň doufám. Seděl jsem na své lavici a v ruce držel sešit. Jen tak narychlo jsem se snažil očima přejet prospané učivo, ale přeci jen mě jedna věc donutila uhnout pohledem ke dveřím. Co tu sakra dělá Gakupo? Nevzpomínám si že by si zrovna liboval na dívkách od nás ze třídy, jelikož právě v tuhle chvíli je jeho vkus spíše na dívky stejného ročníku ba o málo starší. Zamračil jsem se, bylo to podezřelé. Zazvonilo a já viděl, jak se skrze dav ke mě Miku snaží protlačit, což se jí nakonec povede. Na uvítanou mi vtiskla polibek a oči mých 'fanynek' na mě zanechaly pohled. Ten jsem ale ignoroval. Posadil jsem se do židle a vyslechl si, co měla na srdci. Zarazilo mě to. "Cože ti řekl?" moc dobře jsem slyšel každé její slovo, ale skoro jako bych ho přeslechl. Nemohl mě opustit pocit, že Gakupo něco plánuje. "Miku, udělej pro mě něco. Neposlouchej ho a nikam nechoď. Mám pár věcí co zařídit a nejsem zrovna rád, když tě nebudu mít u sebe." díval jsem se na ni. V hlavě se mi urodily obavy. Začal snad půvab Miku působit i na něj? Nemohl jsem to dopustit. Jakmile zazvonilo, sbalil jsem se a políbil Miku na čelo. "Sejdeme se později.." řekl jsem na rozloučenou a vyrazil ze školy. Mířil jsem přímo k němu domů, kde jsme mívali svoje zkoušky. A shodou náhod zrovna dneska jsme zkoušení měli. O pár minut později jsem dorazil před luxusní dům podobný našemu, ovšem s mnohem více vymoženostmi. Zastavil jsem se u branky a zvonkem dal vědět o své přítomnosti.. |
| |
| Zkouška zpěvu Nestihla jsem mu říct, že jsem již pozvání přijala. Bohužel než jsem se k tomu dostala vystřelil na konci hodiny pryč tak rychle než jsem se zmohla na jediné slovo. Seberu proto svoje učebnice a vyjdu ze třídy. Neočekávaně opět do někoho vrazím a opět je to on. Komui Gakupo, ten oplzlý gentleman tam stojí a potutelně se usmívá. Bez jediného slova mi nabídne rámě. S úsměvem odmítnu. Dojdeme až před školu, kde čeká limuzína. Nevěřícně vyvalím oči. Cesta netrvá dlouho ale i tak se Gakupo chopí situace začít konverzaci. "Doufám, že ti nebude vadit přítomnost dalších dvou mých 'přátel'." zeptal se. Zakroutím hlavou. Nemám potřebu se s ním nějak zvlášť bavit. A už vůbec ne když při slově přátelé změní tón hlasu na lehce výsměšný. Zastavíme. Dům je nádherný a před ním stojí světě div se Kaito. Jsem nadmíru překvapená. Přijdu k němu a usměju se. "Když jsi tak rychle odešel nestihla jsem ti říct, že jsem už tu nabídku přijala." vysvětlím když si všimnu, že i on vypadá překvapeně. Mezitím k nám dojde Gakupo. "Tak Kaito seznam se s Miku. Bude na naší zkoušce a pokud bude tak laskavá rád bych si poslechl její hlas." usměje se Gakupo spokojeně a položí mi ruku kolem ramen. Zavrtím se abych jeho ruku setřásla a stoupnu si vedle Kaita, který mě láskyplně obejme kolem pasu. Tohle bude zajímavé... řeknu si v duchu. |
| |
|  Možný zrádce Nikdo se neozýval. Nejspíš ještě nedorazil ze školy. Povzdychl jsem si. V tuhle dobu tu už býval. Bylo možné že se zdržel ve škole? Při té představě, že ve škole ještě teď nabaluje další spolužačky, jsem se ušklíbl. Už teď měl pár minut zpoždění. Ale to jsem očividně zakřikl. Po chvíli luxusní limuzína zastavila před domem a vyšel z ní očekávaný Gakupo. Co ve mě trklo ale víc bylo to, že z jeho limuzíny vyšla i Miku. Neměl jsem slov. "Když jsi tak rychle odešel nestihla jsem ti říct, že jsem už tu nabídku přijala." To jediné mi řekla jakožto shrnutí vysvětlení. Přešla ke mě a já ji neviděně dal ruku kolem pasu. Nevšiml si toho. Teprve až teď jsem začal cítit, jak mě zaplňuje jakýsi pocit žárlivosti. Nikdy jsem ten pocit necítil, právě proto jsem teď byl na pozoru. "Nezmínil ses." odpověděl jsem mu se zamračeným pohledem. Co zamýšlel? |
| |
| Ve vzduchu je cítit napětí... Zřetelně jsem si všimla podezíravého tónu v jeho hlase. Podívám se na Gakupa. Ten se pouze usměje. "Doslova jsem na Miku dnes ráno narazil. Luka přijde až za hodinu takže bych se s tebou chtěl lépe seznámit krásná Miku..." nahodí Gakupo svůj 'balící' pohled a chytne dvěma prsty moji bradu. Cítím se trochu nepříjemně ale i poctěně. Nedokážu se v tom vyznat. Jenže než stačím cokoliv namítnout popadne mě kolem pasu a už si to rázuje ke dveřím. Ohlížím se po Kaitovi ale ač se snažím nemohu se vysmeknout z Gakupova sevření. Vejdeme do domu a chvíli procházíme uličkami než se zastavíme u jedněch dveří. "Vítej v mém skromném království." uchechtne se a otevře dveře. Ocitáme se v místnosti plné různých nástrojů ale také mikrofonů, not a jiných potřeb pro profesionální nahrávání. Vypadalo to tam jako v nějakém hudebním studiu. Ohromeně vydechnu a Gakupo se spokojeně usměje. Opře se o zárubeň dveří a já se mezitím rozhlížím. Je tak nádherné až mi to přijde neuvěřitelné... |
| |
| Napětí ve vzduchu se dá krájet Mlčky jsem kráčel za nimi. Cítil jsem v sobě hromadící se vztek a touhu odejít s Miku pryč. Přesně proto jsem nechtěl, aby sem chodila. Avšak nenechal jsem na sobě nic znát, působil jsem naprosto klidně a vyrovnaně. Vešli jsme do místnosti a já odložil do rohu svojí tašku. Zamířil jsem k ovládacímu panelu a zapnul co bylo třeba. Mikrofony a sluchátka již byly nachystané. Na panelu bylo tolik tlačítek, že by se v tom málokdo vyznal, ale na mě bylo poznat, že jsem přesně věděl, co k čemu slouží. Mezitím, co jsem si hrál s nastavením, ozvalo se ťukání na dveřích. Byla to služebná tohoto domu. "Pane Kamui, slečna Megurine již dorazila." řekla krátce a ustoupila, aby mohla vejít. Otočil jsem se, abych mohl vidět novou příchozí. Trochu jsem se zarazil. Jak se dalo od Gakupa očekávat, pozval mezi nás růžovovlasou a velmi hezkou dívku. Trochu zamyšleně jsem ji pozoroval, za to ona mi věnovala sladký úsměv. Pak se ale podívala na Gakupa. "Doufám, že nevadí když jsem dorazila o trochu dřív. Nechtěla jsem se zpozdit a trochu jsem to nevypočítala." její pohled byl poněkud nevinný. Podíval jsem se na Miku. Ta se z ní očividně jevila poněkud nejistě, ale proč? |
| |
| Nevyhnutelné Moje omámení z místnosti okamžitě opadlo, když služebná ohlásila další příchozí. Když se ve dveřích oběvila ona, roztřásla se mi kolena. Chopím se stolu abych jí ten její sladký úsměv nezarazila zpátky do ksichtu. Začalo to ve mě značně vřít. Okamžitě však nasadím sladkou a milou masku. Přijdu k ní a s úsměvem jí podám ruku. "Ahoj. Jsem Miku. Tak tu budeme dvě děvčata." sice se usmívám ale mé oči planou blesky, které zabíjí. Její výraz je pohrdavý. Přeměří si mě od hlavy až k patě, ignoruje moji nabízenou ruku a okamžitě přijde ke Kaitovi. Znovu nasadí ten její cukrový obličejík a já mám sto chutí udělat něco, co by jí to její cukrování zarazilo. Cítím, že žárlím a to pořádně. Je až moc zřejmé, že její cíl je získat Kaita. To je další důvod proč ve mě bublá vztek. Nejenom, že mnou očividně pohrdá a bude mne ignorovat ale také nebude hrát milou holčičku. Tedy pokud se jedná o mou maličkost. "Luka. Megurine Luka." vím, že její slova patří pouze Kaitovi. Moje myšlenky však přeruší Gakupo. "Tak děvčata. Tady mám jeden duet. Rád bych kdyby jste jej společně zazpívaly ať víme co tu máme za materiál." usměje se a podá nám noty. Každá si stoupneme k jednomu mikrofonu a začneme s hudbou zpívat. Oba chlapci se na nás dívají. Zpíváme opravdu dobře. Ladí nám to ale i tak jsou tam nenávistivé pohledy. Známe se teprve pět minut a už jsou z nás nepřítelkyně... |
| |
| Luka Doladil jsem potřebná nastavení a otočil se zpět k přítomné společnosti. Ta dívka ke mě udělala krok a s milým úsměvem se mi představila. Byla hezká, to ano, ale jak jsem si všiml, ta žárlivost co sršela z Miku byla cítit až sem. "Shion Kaito." odpověděl jsem jak bylo slušností. Poodešel jsem poté od panelu a vysvětlil děvčatům jak to tu funguje. Následně jsme je poslali do nahrávací místnosti, kde jim byl přeložen text s notami. Píseň se spustila a s ní začal i jejich zpěv. "Jde jim to dobře." musel jsem uznat, přitom jsem kontroloval nastavení zvuku a hudby. Ovšem nutno podotknout, že při zpěvu mne Luka po očku sledovala. "Gakupo.. Chci si potom promluvit." řekl jsem tiše, aby to nebylo slyšet do mikrofonu. A rozhodně jsem s ním měl o čem mluvit.. |
| |
| Vyříkejme si to z očí do očí Píseň dohraje a my od chlapců získáme nějaké ty poklony. Pak se ale na chvíli oba vypaří. Chopím se příležitosti a stoupnu si k Luce se založenými rukami na hrudníku. "Očividně chceš očarovat Kaita. Ráda bych tě jenom upozornila, že budu zatím hrát milou ale jestli si něco zkusíš...tak už nebudu hodná holka." upozorním ji a ona se jenom zasměje. Její cukrový obličej okamžitě zmizí a vystřídá jej nenávistivý pohled. "Myslíš, že máš oproti mě nějakou šanci? Někdo tak hezký jako je Kaito ani nezavadí pohledem o takovou chudinku jako jsi ty. Dobře ti radím, nepleť se mi do cesty!" vyplivla na mě ta urážlivá slova jako nějaký jed. Měla jsem sto chutí jí říct, že s Kaitem chodím ale ovládla jsem se. Mohla by to říct Gakupovi a od něj by se to mohl dozvědět Kaitův otec. A já nechci aby měl kvůli mě Kaito nějaké problémy. Raději si na ní budu dávat pozor. Propalujeme se pohledy celou dobu než se k nám opět připojí Gakupo a Kaito... |
| |
| Rozhovor Vyšli jsme s Gakupem do dveří naproti a zaklapli. Postavil jsem se proti něco s vážným pohledem. "Povídej Kaito, poslouchám." pozoroval mě trochu pobaveně. Očividně ho bavilo sledovat mé zmatení z těch dvou, které si sem pozval. Navíc i Miku, kterou sem pozval i přes můj nesouhlas. "Proč jsi mi neřekl, že na zkoušku vezmeš ještě někoho dalšího? Jasně jsme se domluvili, že si nejdříve vše odsouhlasíme.." povzdychl jsem si. Znal jsem ho, vím že jistou špetku škodolibosti měl v povaze, ale ne natolik aby mi ve všem dělal guláš. "Nepřehrávej to. Máme tu dvě nadějné zpěvačky, co by se mohly i připojit. Samozřejmě pokud to tvá milost dovolí." neodpustil si lehkou poznámku. "Já-.." chtěl jsem něco namítnout, ale zarazil jsem se. "Já nevím.." uhl jsem pohledem do strany se zamyšleným pohledem. Proč mi teď vůbec vypadla slova? Položil mi dlaň na rameno. "Přiznej si to. Jsi ve skutečnosti stejně okouzlený jejich hlasy, stejně jako já. Co myslíš? Podle mého dívčí společností nepohrdneš ani ty." trochu jsem sebou cukl. "Takže?" sledoval mě zkoumavým pohledem. Moc dobře nejspíš věděl, že pro teď jsem už neplánoval nespolupracovat. "Ještě.. se uvidí. Svojí šanci teď dostaly, pak to rozhodneme." Vzdávám se - chtěl jsi říct, ne? zaznělo mi v hlavě. Dobře dobře! Pro teď to nechám plavat, avšak nepolevím na ostražitosti. Zamířil jsem ke dveřím, které jsem otevřel a vrátil se do nahrávacího studia. "Dobře holky, máme tu ještě jednu píseň na vyzkoušení." oznámil jsem jakmile jsem se dostal k panelu. Zbývalo nám půl hodiny času do konce. Poté se tahle naše malá společnost rozpustí a já budu mít trochu klid od sledování Gakupa a Miku. |
| |
| Nervy Zazpívaly jsme tedy znovu ale tentokráte jinou píseň. Vím, že Kaito můj hlas zná. Jenom mě stále znervózňovalo chování jenž Luka projevovala ke Kaitovi. Pak si ale na chvíli opět odešli. Tentokrát si však vzal stranou Gakupo Kaita. "Ta Miku je nádherná, že jo. Jsem zvědav jestli podlehne... Až odejdete s Lukou pryč zkusím jestli se nechá políbit. Drž mi palce." svěřil se Gakupo se svým plánem. Čas utíkal rychle. Po chvíli nám kluci oznámili konec zkoušky. Luka odešla jako první. Byla jsem za to ráda. Pak pomalu odešel i Kaito a já byla taky na odchodu. Jenže pak mě něco zarazilo. Gakupo si mě přitáhl k sobě a jen se usmál. "Kam pak. My tu ještě máme nějakou práci. Nemohl jsem si nevšimnout jak se přitahujeme." zašeptal a já nechápala o čem to mluví. Sakra my se přitahujeme?! O čem to blábolí? Jenže než stačím protestovat přitáhne si mě ještě blíž a spojí naše rty. Tlačím na jeho hruď tak silně jak se chci odtáhnout. Snažím se vysmeknout ale jeho obětí je až příliš silné. Pane Bože udělej něco! |
| |
|  Konec zkoušky Docela jsem se i já zapotil, jelikož holky nebyly jediné, kdo zkoušel. A my zkrátka museli, jelikož další vystoupení po dlouhé době se blížilo. Každý menší koncert byl pro nás dva jen další nadějí na to se zviditelnit a získat si alespoň trochu známosti. Koneckonců, koho by nelákalo stát se zpěvákem, že? Docela složitý sen, ale my k tomu měli alespoň trochu nakročeno. Jenže pak si mě pro změnu odtáhl Gakupo. "Fajn, poslouchám.." řekl jsem jasně. Ale to, co právě teď projelo mýma ušima mě opravdu nepotěšilo. Silně mě to zarazilo, skoro probodlo. Ale snažil jsem se to na sobě nedát znát. "Podlehne?" zopakoval jsem po něm poněkud mimo, ale on už se vracel zpět do místnosti. Tohle ne.. polkl jsem ten velký knedlík v krku a zamířil za ním. Skrývat se před nima za maskou mě už poněkud unavovalo.. Zkouška skončila a jak jsem čekal, naše společnost se už pomalu rozpustila. Nejradši bych počkal na Miku, ale bylo by to moc nápadné. Přesto jsem ji ale nechtěl ztratit z dohledu úplně. Luka za brankou zmizela jako první a já následoval pomalu po ní. Ale ne tak úplně. Opřel jsem se o zeď a měl tak dobrý úkryt jak vidět na Gakupa s Miku aniž by mě viděli. Přitáhl si ji k sobě. Už teď jsem cítil, jak se má pěst silně sepjala. Přeci jen se mu ale povedlo se dostat k jejím ústům. Opravdu jí políbil, myslel jsem, že mě snad šálí zrak, ale vážně to udělal. Zatnul jsem zuby a vrhl jsem po něm opravdu nepříjemný pohled, kterého si nejspíš musel všimnout, jelikož se po chvilce podíval mým směrem a odtáhl se. Měl taktéž zamračený výraz ale já věděl, že v duchu se jen šibalsky usmívá nad tím, že dostal co chtěl. Promiň Miku.. odvrátil jsem pohled a vykročil stejně rychle, jako jsem přišel. Mé kroky byly rychlé a plné zlosti. Měl jsem chuť něco vzít a pěkně s tím praštit o zem. Došel jsem na louku, kde jsem si vždy lehal. Jenže teď? Teď jsem na to místo přišel, sundal z ramene tašku a silně s ní hodil kus ode mě. Moje rovnováha byla v tahu a já cítil jen vztek. Ne, tohle nejsem já.. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Jako bych chtěl, aby vítr odvál ten příval zlosti, který mě pohltil. Usedl jsem do trávy a povzdychl si. I když za to Miku nemohla přímo, část té zlosti jsem měl i na ni, i když jsem věděl, že do toho nešla dobrovolně. Byl jsem už o trochu klidný, ale ten zamračený zlostný pohled mi ze tváře nemizel. Ale po krátkém momentě jsem o kus dolejš zahlédl Luku. Dívala se na mě a to poměrně starostlivým pohledem. Trochu jsem se zarazil, nešla náhodou opačným směrem? Vypadalo to že váhala, ale nakonec zamířila ke mě. Můj pohled se o něco umírnil, ale pořád jsem měl vztek, který se nehodlal jen tak vzdát. "Smím vyrušit?" řekla opatrně a usedla ke mě. Pozorovala mě, ale já jí její pohled neopětoval. Nechtěl jsem být nepříjemný už od pohledu. "Vypadáš poněkud utrápeně.." "Jo.. Možná vypadám." řekl jsem trochu slaběji jelikož bych to určitě řekl s naštvaným tónem. Za to na ní byla jasně vidět snaha mě uklidnit. Věnovala mi milý pohled, na který jsem se nakonec musel podívat. Tenhle nebyl nijak hraný, vypadal vážně. Nebyla to žádná z masek, za kterou by se skrývala. "Nebudu rozebírat to, co tě naštvalo. Jen chci, abys věděl, že teď už nemá cenu trucovat a vybíjet si vztek. Uškodíš tím jen sám sobě. A to vidím opravdu nerada." Povzdychl jsem si. Co se stalo, stalo se - to jsi chtěla říct, ne? Měla ale pravdu v tom, že v tomhle případě by to odnesla moje taška s učebnicema. Lehl jsem si a hlavu ponořil do travnaté pokrývky. "Věděl jsem, že to nebude dobrý nápad." zavřel jsem oči. Neodpověděla mi, ale já věděl, že se na mě dívá. Po chvilce jsem ale musel oči znovu otevřít, jelikož jsem na tváři ucítil její dlaň. Svůj pohled jsem věnoval jí. Proč mě vůbec chtěla utěšovat? Byla zticha, avšak její starostlivý pohled mluvil za ní. I moje ústa se ztišila a pro tuto chvíli jako bysme četli jeden druhému v očích.. |
| |
| Vyplnění snu Když se ode mě ten hnusný oplzlý opovážlivec konečně odtáhl moje ruka nečekala ani vteřinu a vyletěla jako blesk. Silně to plesklo. Až mě z té facky rozbolela ruka. Nezavadím už o něj ani pohledem, seberu si svoje věci, otřu si ústa a naštvaně odejdu. Běžím domů a kypím vztekem. Jak se jen opovážil?! Mám chuť něco rozmlátit. Doběhnu domů ale než zmizím v domě všimnu si na louce u Kaitova domu nějaké postavy. Už i takhle na dálku poznám Kaita a vedle něj sedí děvče...s růžovými vlasy... Jdu blíž ale nakonec se mi nohy samy od sebe zastaví. Dýka opět proťala mé srdce. Sen se vyplnil, sluší jim to spolu a bude lépe když moje místo zaujme ona. Stojím tam s hrdě vztyčenou hlavou jako poražená, vlasy mi poletují a po tvářích kanou slzy. Všimli si mě. Chvíli se vpíjím do Kaitových očí protože vím, že je to naposledy co vidím jejich lesk. Pak se obrátím na Luku. Naznačím ústy tichou rozmluvu: 'Vyhrála jsi. Je tvůj. Řekni mu moje sbohem.' pochopí a usměje se. Tak snadno dosáhla svého cíle. Pak se pomalu otočím a odcházím pryč. Budu se utápět ve smutku pár dní a pak začnu od znova. Jako kdyby nikdy žádný Kaito neexistoval i když to bude těžké. Utřu si slzy. Nesmím nadále brečet. Tohle je prostě život. Jsem i docela ráda, že jsem si to uvědomila takhle brzo, že nejsem pro něj ta pravá. S ní bude šťastnější. Určitě. Doma zasednu k piánu a znovu hraji tu píseň ze sna... |
| |
|  Zmatek Po té chvilce, co se na mě mlčky dívá, odvrátím pohled a sednu si. Ne, tyhle gesta nezabírají na to, aby mě uklidnily. Spíš mi připadalo, že mě o to víc hlodaly, jelikož to, co se stalo před pár minutami ještě stále bylo čerstvé. Měl jsem zamračený pohled. Ač jsem nechtěl, byl jsem na Miku z části naštvaný, i když naprostá většina vzteku směřovala ke Gakupovi. Já věděl, že tohle setkání dopadne špatně. A i přes to Miku ignorovala moje přání. Louka nebyla moc daleko od jejího domu, avšak brzy jsem uviděl, že se již vrací. Sledoval jsem její siluetu se zklamaným pohledem. Vypadalo to, že i ona si mě a Luky všimla - zarazila se. Netrvalo dlouho než jsem pochopil, na co nejspíš myslí. Blahopřeji Kaito, znovu jsi ji nejspíš rozbrečel. "Promiň, musím jít. Mám práci." řekl jsem suše, natáhl se pro svojí tašku a vstal. Vykročil jsem směrem k mému domu. Moc dobře jsem si byl vědom toho, že Miku teď nejspíš bude bolet srdce. Ale ne moji vinnou. Necítil jsem se nijak provinilý, nic se mezi námi neodehrálo, proto jsem ji nechal, ať si myslí co chce. Jediné, co jsem si přál bylo, aby mě poslechla a to setkání vynechala. Jediná věc, kterou jsem po ní kdy chtěl... Pořád jsem k ní něco cítil, ale to něco se začalo mísit se zlostí. I když jsem ji stále nerad viděl smutnou, tentokrát jsem už neplánoval být tím panáčkem, který se to bude snažit urovnat jako jindy. A přesně proto jsem už od začátku věděl, proč se od dívek držet zpátky... Dorazil jsem do svého pokoje a tašku hodil na zem. Sedl jsem si na svojí postel a bezmocně se opřel o zeď. Právě teď se stala situace ještě horší než byla. Chladným pohledem jsem sledoval okno, za nímž se začalo stmívat. Den si pro tuto chvíli již ukradla temnota noci a mě hlavou probleskla slova. Hai wa, hai ni Chiri wa, chiri ni.. Prach prachu, popel popelu. Pro tuto chvíli naprosto výstižné.. Připadalo mi, jako by se má maska, která umožňovala mé odvázání se od povinností, rozbíjela a praskala.. |
| |
| Smíšené pocity
Smutek mě přešel poměrně rychle. Teď jsem se jenom snažila zjistit cože se to vlastně pokazilo. Rozhodla jsem se více Kaita netrápit. Cítila jsem se provinile protože mi bylo jasné, že se něco stalo. Že jsem mu nějak ublížila i když jsem o tom neměla ponětí. Dlouho jsme potom s mamkou diskutovaly. Máma navrhla diskrétní řešení, které od ní bylo nanejvýš velkorysé protože to pro ní je veliká oběť. V noci jsem oka nezamhouřila. Pořád jsem se snažila přijít na to co jsem pokazila. Co jsem udělala špatně. Nakonec jsem ale vyčerpáním usnula. Časně ráno jsme si zbalily věci a vyjely na cestu zpátky do starého života, zpátky do Tokia. Ještě teď když už jsme s mamkou na dálnici si vzpomínám na dopis pro Kaita, kde se mu snažím všechno vysvětlit. Ráno jsem mu ho hodila do schránky. Zněl takto: "Drahý Kaito, Chci se ti omluvit za vše co jsem ti způsobila. Až včera jsem si uvědomila, že beze mě ti nejspíš bude líp. Už jsem ti provedla tolik věcí a cítím se provinile. Proto jsem se rozhodla udělat tomu přítrž. Pokud jsi včera viděl tu událost s Gakupem chci ti jen říct, že to bylo jednostranné a Gakupo si tu facku za svou opovážlivost zasloužil. Mrzí mě, že jsem tě neposlechla. Prosím odpusť a vzpomínej na mě v dobrém... Sbohem, Miku..." Doufám, že z mého dopisu pochopí všechno podstatné. Já teď hlavně pochopila, že já byla ta, která způsobovala bolest a tímto si odpykám svůj trest. Sbohem Kaito... |
| |
| Ostří Čas mezitím uběhl a nastalo další ráno ve škole. Seděl jsem vedle svojí lavice znovu sám. Dívky ze třídy se nabízely, ale mě to pro teď takhle vyhovovalo. Dnes to utíkalo rychle. Kdoví, zda se mi to zdálo jen tím, že jsem poslouchal výklad, zapisoval poznámky ale to bylo zkrátka vše. Jistá dávka zlosti ze mě stále nevyprchala. Položil jsem tužku a sepjal ruku v pěst. Definitivně jsem se rozhodl pro to, že takhle to nenechám. Nenechám Gakupa, aby si užíval svůj pocit vítězství dlouho. Škola zanedlouho skončila a my zamířili domů. Znovu jsem se vrhl na část povinností od otce, ať s tím už taky pohnu. Seděl jsem u svého psacího stolu a studoval tu tlustou věc, kterou mi otec podstrčil jako knihu od učetnictví. Až teprve teď jsem si všiml obálky na kraji stolu. Dopis? Natáhl jsem se pro něj a začal číst. Jenže už teď při každém slově jsem cítil, jak mě znovu zalívá ten hnusný pocit - zlost. S ní ale zároveň i smutek, který se s ní smíchal. Zmuchlal jsem dopis a hodil ho jako papírovou kuličku do koše. Zklamaně jsem pozoroval malou stolní lampičku. Podíval jsem se na svůj mobil. Vzal jsem ho do ruky a najel na psaní zprávy. Ještě pořád jsem měl její číslo. Začal jsem ťukat. "Miku.. Opravdu zmizíš z mého života..?" Odeslal jsem zprávu a telefon odložil zpět na stůl. Poté jsem se ale zamračil a vyrazil z pokoje ven z domu. Nebylo těžké uhodnout co bylo mým cílem, jistěže Gakupův dům. Zhruba za čtvrt hodiny chůze jsem došel k onomu cíli a dal o sobě vědět. Netrvalo to moc dlouho než Gakupo vyšel ven, otevřel branku a sledoval mě. "Chci si promluvit. Máš chvíli?" já ho zase naopak sledoval ne moc příjemně. "Zhruba hodinu. Rád si to poslechnu." řekl s potutelným úsměvem a my vyrazili se trochu projít. Naše kroky směřovaly k malému náměstíčku s fontánou na kraji města. Zastavil jsem se před fontánou a podíval se na něj. "Ty jsi s ní něco měl, že?" předehnal mě. O jeho chytrosti se pochybovat nedalo, byl hodně mazaný. O to víc jsem se zamračil. Zlost ve mě vřela, měl jsem chuť... "Jasně jsme měli domluvu, že se zkoušek neúčastní nikdo bez souhlasu. Zamýšlel jsi to snad schválně?" spustil jsem na něj. Ten šibalský úsměv, co mu uvízl na tváři mě o to víc rozčiloval. "Kdoví, třeba to byla jen hloupá shoda náhod."' hra na toho 'nevinného' mu šla poměrně dobře. "Poslyš, budeš se s tím muset smířit, jelikož co se stalo, stalo se a ty s tím nic neu-" jeho slova nestihl doříct. Neovládl jsem se a má pěst si našla terč na jeho tváři. Dokázal to ustát, ale stopa na jeho tváři zůstala. "Moc dobře jsi to věděl. Odkdy je z tebe zrádce Gakupo?!" úsměv jsem mu pro tuhle chvíli shodil a začal mi věnovat stejně zlý pohled. "Odkdy ty biješ svoje přátele?" napřáhl se a hodlal se mi to oplatit. Naštěstí jsem se vyhnul, ale překvapil mě následující druhou a silnou ránou do nosu. Začala mi z něj trochu téct krev. Zlost se mnou cloumala a já mu prudkými pohyby začal pěsti oplácet. Strhlo se to v bitku, při které krev skutečně začala kapat. Oba dva jsme si byli rovni, ale přesto se nám povedlo toho druhého zasáhnout. Ale já na vteřinu přestal předvídat jeho pohyby a to mě stálo silné pěstí do břicha, při kterém jsem zakašlal a padl na kolena. "Nedivím se že sis jí vybral, je opravdu sladká." znovu se na mě provokativně usmíval. Oba dva jsme byli pěkně zřízení, o tom nebyl pochyb. Tekla mu krev z úst, stejně jako mě. Chytil mě za ofinu vlasů a namířil můj pohled na sebe. Zarazil jsem se, jakmile jsem ucítil cosi studeného u krku. Byla to kapesní kudla. Panenky se mi zúžily a já ho sledoval s překapeným pohledem. Za to on mě sledoval s očima, ve kterých se dala vyčíst nenávist. "Kdybys prostě chcípnul stejně jako tvoje matka a zbytek tvojí rodiny, můj život by byl o něco lehčí. Nemusel bych celou dobu hrát tohle divadélko." přitlačil nůž na můj krk. Zlostně jsem zatnul zuby a chytil jeho zápěstí oběma rukama. On měl něco společného se smrtí mojí matky?! "Ty jeden... hajzle!" Jak hnusný trik použít na vlastního přítele nůž. Nemohl jsem se ani pořádně bránit, byl jsem nepozorný a teď jsem na to doplatil. Trochu nůž odtáhl, ale aniž bych si uvědomil, co vlastně udělal, zatemnělo se mi před očima a jediné, co jsem naposledy viděl bylo to, že jsem se skácel k zemi.. |
| |
| Zpátky do starých kolejí...
Ještě než jsme dojely do Tokia zapípala mi v kapse textovka. Kaito ukázal mi display mobilu přijatou zprávu. "Miku.. Opravdu zmizíš z mého života..?" stálo tam. Povzdechnu si a naťukám odpověď. "Pokud to tak bude lepší pak ano... I když se mi bude stýskat." K velmi známému sídlišti dorazíme značně po poledni. Rozhlédnu se utrápeně kolem. Odtud se mi tak moc nechtělo a teď se sem tak nerada vracím? Miku, proč tohle všechno děláš? Sama se v sobě nevyznám a stále hledám odpovědi na nezodpovězené otázky. Odneseme krabice do čtvrtého patra cihlové budovy a máma s povzdechem odemkne dveře od našeho malého bytu. Pořád pod zvonkem stojí štítek se jmény: "Hatsune Moi & Miku" Malý byt je cítit povědomým zápachem a bílé stěny prozrazují jak ošemetně to tu vypadá. Odnesu si věci do sousední místnosti. Můj pokoj. Tedy pokud se ta komůrka dá nazývat pokojem. Sotva místo na postel a jednu skříň. Dojdu k malému oknu a otevřu ho dokořán. Čekám na ten čerstvý a sladce vonící vzduch, který mě po dobu těch pár dní vždycky tak mile zašimral v nose ale dostaví se pouze zatuchlý smrad z továrny o pár bloků dál a smradlavý pach benzínu. Pak ale v dálce uvidím malý kopec. Usměju se. To byl můj malý přemýšlecí koutek. Okamžitě vyběhnu ven. Běžím mezi paneláky, přes silnice a pořád dál až nakonec vyjdu až na vrchol toho kopce. Stojí tam osamocený strom a pod ním malá lavička. Stoupnu si směrem k městu a nechávám si pohrávat s vlasy. Vítr mi je odhazuje všemy směry ale mě to nevadí. Tady jsem opět volná. Nad městem, kousek od nebe a stačí jen se položit do trávy a natáhnout ruku... Sednu si do trávy a pohlédnu dolů. Tady jsem sama a tak se nechám unést. Zpívám na hlas a vítr unáší můj zpěv dál. Při každém slovu se mi v hlavě promítne jiný obraz. Myslím na čas strávený s Kaitem. Zpívám pro něj... Itsumo boku no kodomo ga Vzpomínky jsou sladké ale i trpké. Doufám, že nikdy nezapomenu jeho tvář. Jeho úsměv a nádherný hlas. Protože on byl a je pro mě všechno. Mohle jsem mu říct alespoň ta poslední dvě slova vyznání, které mě napadaly po celou tu dobu... Miluji tě... |
| |
|
Pomalu ale jistě jsem nakonec přišel k vědomí. Někdo mě podpíral a já na chvíli nechápal, cože se vlastně stalo. Jediné, co jsem věděl bylo to, že mi z čela tekla trocha krve přímo přes oko, takže jsem ho nemohl pořádně otevřít. "Ty jsi ale pořádně zřízenej.." zaslechl jsem známý hlas. Byl to Len a vypadal poněkud ustrašeně. "Co tu děláš..?" jediná otázka co jsem ze sebe byl schopný vydat. "Hlavně teď nemluv, dovedu tě domů dřív než tu umřeš.." řekl rázně a rozešel se se mnou. Alespoň že Len přede mnou kamaráda nehrál. On jediný měl nesobecké úmysly.. Před naším domem jsem mu už poděkoval s tím, že dál to raději zvládnu sám. Byl jsem jeho dlužníkem. Rozloučil jsem se a zamířil jsem ke dveřím. Svítilo se v jednom určitém okně, což znamenalo, že otec ještě nespí. Čekal jsem tedy, že už dávno ví, že nejsem u sebe v pokoji. A ke všemu mě nemálo bolela hlava. Byl bych nejradši, kdyby mě takhle neviděl.. Zatáhl jsem za kliku a vešel dovnitř. Otec to nejspíš zaslechl a proto rychle přikráčel z obývacího pokoje. Silně se zarazil, jakmile se na mě podíval. "Proboha, ty vypadáš!" neodpověděl jsem. Ani jsem se na něj nedíval. Krátce na to sem přiběhla i zděšená služebná, která mi okamžitě položila dlaně na ramena. "Mladý pane, pojďte se mnou prosím.." mlčky jsem jí následoval. Posadila mne do křesla v kuchyni a začala moje rány ošetřovat. Ustaraně se dívala na zranění, co jsem měl na čele. Z lékárničky vedle vytáhla malou jehlu a nit. "Prosím, moc sebou necukejte mladý pane, tahle se bude muset sešít." bezeslova jsem kývl s pohaslým pohledem. Celé ošetřování zabralo zhruba čtvrt hodiny, kdy mě dovedla alespoň do trochu lépe vypadajícího stavu. Otec vešel a podíval se na mě se zamračeným pohledem. "Promluvíme si.." Služebná se lehce uklonila a opustila kuchyň. Zvedl jsem chladné oči směrem k otci. Můj pohled již nebyl tak mírný a vyrovnaný. Sršel z něj jen pouhý chlad. "To jsi se snad už úplně zbláznil?! Začít se prát s Gakupem?!" zatnul jsem naštvaně zuby a sepjatou pěstí práskl do malého stolku vedle mě. Postavil jsem se. "Máš své špehy že víš o všem, co dělám?!" "Nemůžu věřit tomu, že jsi mě celou dobu tahal za nos! Ta Shiku či jak se jmenuje nikdy nebyla tvoje kamarádka, ale milenka!" "Jmenuje se Miku.. A gratuluju, jelikož to jediné, co jsem měl, jsem ztratil. Včetně i nejlepšího přítele. Jsi spokojený?!" "Přestaň na mě zvyšovat hlas Kaito! Než se uklidníš, neopustíš tenhle dům dokud ti já neřeknu. A už vůbec se nebudeš stýkat s tou podřadnou vesnickou holkou!" silně jsem sepjal obě ruce v pěst. Měl jsem chuť prostě vzít jeho oblíbenou dekoraci a rozbít mu ji před nosem. "Nehraj si na mojí mámu. Nikdy jsi nebyl jako ona!" cítil jsem, jak divoce mi bilo srdce. Za to on se na mě díval překvapeným pohledem. "Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, co chci já. Do teď jsem splnil všechno, co sis zamanul, ale s tím je konec. Právě tady moje role dokonalého syna definitivně skončila." vpálil jsem mu to se zamračeným pohledem jako konec diskuze. Prošel jsem těsně kolem něj po schodech nahoru do svého pokoje. Silně jsem práskl dveřmi a nedovolil nikomu vstoupit. Chtěl jsem mít klid, chtěl jsem být sám. A zmítat se jen nad jedinou myšlenkou.. Zabiju tě, Gakupo.. |
| |
| Přítel Seděla jsem tam dlouho. Opravdu dlouho. Slunce už pomalu začalo klesat níž ale i tak se moje myšlenky ubíraly jedním jediným směrem. Sakra! Proč nemůžu dostat z hlavy ten jeho nádherný pohled? Jeho sladký úsměv a pohlazení? Moje přemýšlení ale přerušil zvláštní pocit sledování. Někdo si ke mě přisedl. Nemusela jsem otočit hlavu abych zjistila kdo to je. Rin má jediná pravá přítelkyně. "Nevydržela jsi tam dlouho. Má s tím co dočinění ta píseň viď...?" zeptala se. Lehce se pousměju. "Čteš ve mě jako v knize." podotknu s uchechtnutím. Její úsměv je pro mě něco jako náplast. Vždycky mi dokázala poradit. Už jako malé holčičky jsme si společně hrávaly a nikdy se naše přátelství neskončilo. Zkoumavě si mě prohlédne, zatímco sleduji sluneční pouť. "Jak se jmenuje?" uhodla... "Kaito." odpovím ale hlas mi vypoví službu. Nakonec to zní jako špatný pokus o šepot. Rin mě přívětivě obejme kolem ramen. Společně tam jen tak sedíme a já si uvědomuji jak moc mi Kaito chybí. Proč jenom jsem připustila abych ztratila to co je mi nejcennější? Už mi zbývají jen pouhé otázky proč to a proč ono. Začínám si myslet, že takhle utéct byla chyba... Jenže skutek už se vrátit nedá. |
| |
| Utápěn v temnotě Bylo už tma a poměrně pozdě. Po zemi byly rozházené papíry a věci, které ještě před pár minutami byly na svém místě. Seděl jsem na své posteli a mé oči zakrývala ofina vlasů, jejíž konečky byly ještě trochu od krve. Opíral jsem se o zeď nehnutě skoro jako socha. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo nic. Vůbec nic. Na povrch vyplula moje zlá stránka a slova se už zpátky vzít nemohla. Jenže v tuto chvíli mi to už bylo jedno. Ztratil jsem tu, kterou jsem tak miloval a dlouholetý kamarád se mě pokusil zabít. Nebylo mi vidět do očí, zakrýval je stín z vlasů, avšak z pod nich přeci jen utekla jedna drobná slza. Matko.. Miku.. Ani jedna se už nejspíš nevrátíte.. |
| |
| Znovu do školy Až za tmy jsme s Rin odcházely domů. Hned jak jsem přišla domů lehla jsem si na parapet okna. Dlouho do noci jsem tam seděla, ležela a sledovala světelný kotouč. Měsíc se na mě z nebe usmíval ale mě do smíchu vůbec nebylo. Proč pořád nedokážu zapomenout? Tati jestli mě slyšíš prosím poraď mi co mám dělat! vysílám k nebi prosby a po tvářích si cestu razí slzy. Zase brečím. Zas a znovu. Kdy už se konečně můj život obejde bez smutných a bolestných slz? V takovéhle pozici jsem na parapetu usnula. Ráno jsem se sebrala a šla do školy. Nikdo nebyl překvapený, že mě vidí. Spolužáci se chovaly někdy i tak jako bych nikdy neodešla. Takhle mi to vyhovovalo. Sedla jsem si na svoje místo úplně vzadu u okna. Celý den se vlekl tak pomalu až mi to bylo nepříjemné. Sice jsem vůbec neposlouchala výklad učitelky a přestávky jsem proseděla celou dobu na svém místě. Dá se říct, že jsem se za celý den nehla z místa. Až když zvonek ohlásil konec vyučování jsem se sebrala a šla znovu na kopec. Protože tam a jenom tam jsem cítila malý kousek bezpečí... |
| |
| Další den Celou noc jsem nespal. Zůstal jsem vzhůru i přes to, jak moc se chtěly mé oči zavřít. Za několik hodin světlo paprsků proniklo do mého pokoje. Vůbec jsem se neměl k tomu, abych se přichystal do školy. Dnes jsem to určitě neplánoval. Po půl hodině jsem zaslechl klepání a zavrzání dveří. Byla to služebná. "Nesu.. vám snídani, mladý pane." řekla s lítostivým pohledem na to, v jakém stavu jsem byl. Zubožený, ponížený a nevyspalý. Byl jsem zkrátka 'chloubou' mého otce. Tác s jídlem položila na můj pracovní stůl a došla ke mě. Měl jsem neupravenou košili, proto ji opravila místo mě. "Nevypadáte moc dobře, pane.. Nedělejte si prosím hůř." požádala mě tím laskavým hlasem a s úklonem raději znovu odešla. Věděla, že chci být sám. Očima jsem se podíval na připravené lívance, na které jsem neměl ani sebemenší chuť. Pak jsem ale zašmátral v kapse a vytáhl mobil. Docela obdivuhodné že ještě přežil. Najel jsem znovu na zprávy a vložil číslo Miku. "Promiň, za utrpení, která prožíváš kvůli mě. Už se trápit nemusíš, jelikož je už dávno po mě.." odeslal jsem a mobil odhodil od sebe. Nemohl jsem si kvůli modřinám ani pořádně lehnout. Bolelo mě celé tělo.. |
| |
| Odloučení Textová zpráva od Kaita mě znepokojila. Naťukám odpověď. "To je mi líto. Protože v mých vzpomínkách stále žiješ. Nedokážu zapomenout. Trpěl jsi ty kvůli mě a já nevím jak jinak to odčinit než říct ti abys na mě zapoměl..." tahle slova se mi nepíšou lehce ale jsou pravdivá. Nevím co mám dělat. Blouzním, celé dny trávím sama v pokoji jen tak tiše a nebo jsem od rána do večera na svém kopci. Rin si už kolikrát o mě dělala starosti. Matka prohlásila, že tu chodím jako tělo bez duše a měla pravdu. Moje duše totiž zůstala tam. Zůstala s ním. Ztratila jsem jiskru a můj život se stal ničím. |
| |
| Ponuré myšlenky Lehnul jsem si na záda a opřel se do polštářů. Trochu jsem sykl, jelikož ty modřiny nebyly nejpříjemnější. Ozval se slabé zapípání mobilu co byl kus ode mě. Odepsala? natáhl jsem se pro něj s trochou námahy a otevřel zprávu. "Můžu dodat jen to, že jsem rád, když mě teď nevidíš. A.. doufám, že tam, kde jsi teď, budeš šťastnější než se mnou. Sayonara, Miku.." opravdu jsem ten telefon už odložil. Chtělo se mi tak spát, ale přesto jsem byl vzhůru. Byl jsem unavený, ale těžko říct, jestli by se mi usnout vůbec povedlo.. |
| |
| Smutek "Nikdy a nikde nebudu šťastnější než jsem byla s tebou. Bez srdce přece nemůžu žít. Jenže i kdyby moje pocity byly jakékoliv už jsem ti udělala tolik bolesti a nechci v tom pokračovat... Jen ještě jsem ti chtěla něco říct. Naposledy. Miluju tě." odepíšu znovu na jeho sms a tentokrát mu řeknu vše. Celou pravdu a důvod proč jsem se takto rozhodla. Pak vezmu telefon, otevřu okno a vyhodím ho ven. Chovám se šíleně vím ale už nechci nic riskovat. Tohle byla opravdu moje úplně poslední slova. Od teď už pro mě žádný Kaito existovat nebude a on zapomene, že kdy znal nějakou Miku... |
| |
|
Jen na malou chviličku jsem zavřel oči. Cítil jsem, že jsem ze své cesty spadl úplně a topil jsem se stále víc a víc. Nebyl tu nikdo, kdo by byl schopný vytáhnout. Miku byla jeden sloup, co mě podpíral a Gakupo ten druhý. Len byl třetí, avšak bez dvou sloupů se stabilita zkrátka udržet nedala a zbořila se jako domeček z karet. Miku teď udělala jediné a nejlepší řešení. Snažila se zapomenout. Snažila se mě vymazat z paměti jako by mě nikdy nepotkala. A dělala dobře. Jelikož právě teď už jsem nebyl tím, kterého tak milovala.. |
| |
| O pár dní později-Máma to bere do vlastních rukou... Máma už byla opravdu hodně naštvaná. Pořád nadávala, že blednu, že nechci jíst a přestala jsem se i smát. Nedbaje moje prosby rozhodla se konat. Jednoho krásného dne se prostě rozhodla vzít můj milostný vztah do vlastních rukou. A tak když jsem se jednoho dne probudila, byla mamka pryč. Na stole akorát ležel lísteček, že jela něco vyřídit. Prý je to překvapení. Začala jsem se děsit co mamka vyvádí. Mamka už nemohla snést pohled jak se trápím a tak se prostě sebrala a vyjela zpátky. Zazvonila u Kaita doma a když jí služka odvedla k němu do pokoje okamžitě se chopila příležitosti. Jeho otec naštěstí nebyl doma. "Mladíku ráda bych si s vámi rozumně promluvila. Miku je na tom hodně špatně. A jak tak vidím vy na tom nejste o nic líp. Prosím vás aby jste si to mezi sebou vyříkali a vyřešili to. Protože jinak vám nedám pokoj." a pak začala Kaitovi barvitě líčit jak pořád blednu, že jsem dokonce přestala hrát na klavír a už se vůbec nesměju. Taky mu pověděla co všechno jsme si povídaly den před tím osudovým odjezdem. Vysvětlila důvod proč jsem se tak chovala a taky, že poznala jak neustále na něj myslím. Skoro ani jednou se nezastavila... Až po chvíli konečně přestala mluvit a prosebně na něj pohlédla. |
| |
| Rodičovská návštěva Uběhlo už několik dní. Za tu dobu jsem nebyl ještě ani jednou ve škole. Zranění od Gakupa se hojila poměrně pomalu, obzvlášť ta na čele. Jistý steh tam ještě pořád byl, ale už to nevypadalo tak ošklivě jako když to bylo nezašité. Na krátkou chvilku jsem si myslel, že jsem usnul, ale marně. Zaslechl jsem něčí kroky, které se začaly blížit. Služebná zaťukala a pozvala do mého pokoje bez ohledu na svolení matku Miku. Zvedl jsem k ní pohled, který se nijak ani v překvapení nezměnil. Začala mi postupně vše vyprávět a očividně se snažila problémy Miku vyřešit sama. Po úmorných několika minutách vysvětlováním zastavil a dívala se na mě s nadějí, že to pochopím. Seděl jsem na kraji postele, avšak můj výraz se za tu dobu ani jednou nezměnil. "Je mi to líto.. Ale s tím vám už pomoct nemůžu." má slova vyzněla natolik chladně, že se zdálo, jako bych byl někým úplně jiným. A z části to možná i byla pravda. Zavřel jsem lhostejně oči. "Omlouvám se za nepříjemnosti, se kterýma jste se sem táhla. Rád jsem vás viděl.." |
| |
| Pokus Podívala se na něj a nevěřícně zavrtěla hlavou. "Chlapče, Chlapče... Hodně ses změnil jen co je pravda. Z toho milého kluka se stal arogantní kluk. Nenech holku co lituje svojí chyby aby kvůli tobě smutnila. Jestli jsi jí opravdu někdy miloval tak už jí víckrát odejít nenecháš. Dělej jak myslíš ale vem si moje slova k srdci. Máš hodně o čem přemýšlet. Vzpomeň si na ten cit, protože ten její je stále stejně silný jako předtím..." řekla a pak beze slova odešla. Doufala, že si její slova opravdu vezme k srdci. Protože jeho srdce právě teď mrzne chladným ledem a rychle se z něj stává kámen. "Kaito! Najdi v sobě ten poslední kousek lásky, který ti zbyl!" |
| |
| Odchod "Vím, že to teď bolí. Ale pro ni bude lepší, když na mě zkrátka zapomene, jelikož já už nejsem ten, koho tak milovala.." řekl jsem ještě než odešla. Pomalu jsem vstal a sedl si na parapet u okna. Věděl jsem, že ta paní mluví pravdu. Ale Miku teď měla ideální možnost pro to, aby začala od znova, našla někoho, kdo by jí přestal ubližovat. Já už jsem zkrátka nemohl být ten, kdo by ji objal ba jen utěšil. Jediné přání, které jsem teď měl, bylo to, aby ten parchant zemřel. Moje srdce každou chvíli obalovala nenávist, která se postupně měnila na tvrdý kámen a pronikala až do hloubky. Moje staré já se čím dál víc oddalovalo a já nezačal toužit po ničem víc, než vidět Gakupa trpět stejným zármutkem jako já před třemi roky. To místečko, kam se dříve vešla láska, se začalo stále zužovat než každou chvíli zmizí úplně.. |
| |
| Hlášení Když se máma vrátila domů vypadala naštvaně. A opravdu pro mě měla překvapení. "Takže milá zlatá my se teď hezky vrátíme zpátky a ty si to s tím svým Kaitem hezky urovnáš! Nemůžu uvěřit, že se z něj stal takový arogantní fracek." matka měla pravdu. Podle toho co mi řekla se Kaito opravdu změnil k nepoznání. Zahořkl, zkameněl a jeho všechen láskyplný cit se vypařil. Sice nerada ale i trochu s pocitem zodpovědnosti jsem mamku poslechla a nechala se odvézt zpět. Okamžitě jsem si to namířila k jeho domu. Otevřela mi služebná a hned jak mě uviděla vylekala se. "Prosím slečno nechoďte tam." žadonila ale já ji odbyla slovy, že to udělat musím. Vyšla jsem po schodech nahoru a lehce zaťukala na dveře jeho pokoje. Nadechnu se z plných plic. Tohle je má poslední šance jak jeho srdce donutit vzpomenout si na to jaký byl ten starý Kaito. Vejdu do pokoje. Sedí na parapetu zády ke mě. "Ahoj Kaito... Přišla jsem ti všechno vysvětlit a také jsem přišla žádat o odpuštění." promluvím a upírám na něj modrozelené oči. |
| |
| Ztracený návrat Slyšel jsem další kroky. Kdo další mě chtěl ještě rušit? Měl bych potom rázně služebné vyjasnit, aby sem už nikoho víc nepouštěla. Ozve se tichý zvuk klepání a já zaslechnu ten hlas, který jsem kdysi tak miloval. Zůstal jsem sedět na parapetu a podíval jsem se směrem k ní. Na mé tváři ještě stále byly modřiny, ovšem už ne tak velké, ale roztrhlé čelo bylo stále vidět. Sledoval jsem ji bez náznaku ucuknutí či jiného překvapení. Otočil jsem pohled zpět k oknu aby mi pořádně neviděla do tváře. "Není co odpouštět. Už jsem jednou říkal, ať se netrápíš, nemíním se opakovat. Co je ztracené, se už nedá získat zpátky. Tak to vždy bylo a bude. To je vše co ti k tomu řeknu." |
| |
| Bitva o ztracenou lásku Jeho obličej je plný ran. Určitě se popral s Gakupem. "Nevěřím ti. Nevěřím, že bys tak rychle zapoměl. Asi jsi nečetl tu poslední sms mám pravdu? A ano nikdy bys neměl vzdávat boj o někoho kdo je ti více dražší než tvůj vlastní život a odpouštět bys měl. Protože jsem udělala obrovskou chybu. Dopustila jsem totiž, že jsem tě ztratila jen díky své nerozvážnosti a věř mi, že ač jsem si namlouvala, že budu schopna začít od začátku byly to jen pouhé, nesmyslné řeči. Protože já nemůžu zapomenout na někoho koho miluju. Proto se taky nemůžu dívat na to jak tě pohlcuje nenávist. Nepoddávej se tomu prosím. Zůstaň tím kým jsi. Ne na povrchu ale uvnitř." mluvím a všechna má slova pochází z pravdivosti mých pocitů. Doufám jen, že není už příliš pozdě. Přijdu k němu a položím mu ruku na rameno. "Prosím." zašeptám... |
| |
| Stale jsem se na ni nepodival. Jeji slova mela neco do sebe, ale prilis jsem se nemel k tomu zmenit sve rozhodnuti ohledne Gakupa. Nakonec jsem k ni pohled otocil. Mohla si vsimout par modrinek, strupu, ale osklivy pohled byl spise na ten steh. "Uz ted jsem pevne rozhodnuty k jedne veci, kterou nehodlam menit. Ac bych rad, bohuzel tvoji prosvu vyslechnout nemuzu." Rekl jsem ji narovinu. Gakupova slova ve me uvizla spolecne se zlosti, kterou jsem jen tak vyhnat nemohl, obzvlast kdyz jsem vedel, ze ma smocene prsty v mnohem vic nez jen milostnem trojuhelniku. A to byla vec, ktera me zzirala jako cerv ba pohled nadherne jablko... |
| |
| Ano nebo ne? Sednu si k němu a podívám se mu do očí. Sice mi právě na rovinu řekl, že svou nenávist nemůže nechat. Ale teď jsem se chtěla zeptat na něco jiného. "A je tady nějaká šance, že bys mě někdy mohl opět milovat? Já jak už jsem řekla nedokážu bez tebe být. Nemůžu prostě jen tak začít od znova a ani nechci. Protože tě miluju a podruhé tě ztratit nechci. Řekni mi prosím po pravdě. Bude pro onu láska v tvém srdci místo?" očekávám v napětí protože nevím co bude následovat. Jsem však odhodlaná odejít pokud už pro něj nic neznamenám. Tentokráte se už ale nikdy nevrátím... Protože slyšet z jeho úst, že už pro něj nic neznamenám je dostačující jed aby mi postačil ke smrti. Stále však doufám. |
| |
| Volba? Sledoval jsem ji. Mlčky, ale sledoval. Moje oči postrádaly tu jiskru, která se vždy zažehnula při pohledu na ní. A ona právě teď chtěla slyšet jasnou odpověď. Uhnu pohledem do strany aby mi neviděla do očí. "Nikdy jsem netvrdil, že jsem tě přestal milovat. To jen tak nepřejde, sama to dobře víš. Ale právě teď potřebuju docílit toho, co chci vědět a co chci učinit." I když tím, že teď tu je se mnou, udeřila do toho tvrdého kamene pohlcující moje srdce, stále to nebylo dost. Za tu dobu již ztvrdnul, ale ne nerozbitně. Teď bylo na ní, jaké ona se rozhodne udělat učinění. |
| |
| Rozhodnutí Pořád se na něj dívám. Napadá mě jen jediný způsob jak mu připomenout lásku. Otočím si jeho tvář jemným pohybem ruky. Dlaň mu položím na tvář a přitisknu své rty na jeho. Tohle je jediný způsob jak mu připomenout ty beztarostné časy. Je to pro mě opět nádherný požitek cítit jeho sladké rty. Pak se trochu odtáhnu ale jen na pár centimetrů a podívám se mu do očí. "Stýskalo se mi." pošeptám. Pak se lehce usměju. |
| |
|
Dívala se na mě těma upřímnýma očima. Byly pořád tak stejně krásné. Poté se začala pomalu naklánět a vtiskla na mé rty něžný polibek. Přišlo mi, jako bych ten pocit cítil před sto lety. Nemohl jsem popřít to, že mi chyběl, ale po krátké chvíli jsem se musel odtáhnout dřív než ona. Mlčel jsem. Měl jsem zkleslý pohled. Zeď, kterou jsem si kolem sebe vybudoval byla nemálo silná a nedovolovala projít jakýmkoliv pocitům. Jak jejím, které se ke mě snažily dostat, tak mým, které byly za tou zdí pevně uzavřeny. Zkrátka se toho sesypalo až příliš.. |
| |
| Pokus Úsměv mi povadl. Odvrátím pohled. Nechci aby viděl ten smutek v mých očích. Povzdechnu si a pokrčím rameny. "Udělala jsem co jsem mohla. Promiň, že jsem ti sebrala tvůj drahocený čas." řeknu, naposledy se na něj podívám a pak se zvednu k odchodu. U dveří se ale naposledy otočím. "Kdyby...kdyby jsi chtěl...no prostě. Víš kde mě najít." řeknu a vyjdu pomalu ze dveří. Projdu chodbou ale po chvíli mi to nohy nedovolí a samy od sebe se zastaví. Opřu čelo o zeď a opět brečím. Přijde ke mě služebná. "Říkala jsem vám slečno ať tam nechodíte. Pan Kaito se změnil ale věřte, že uvnitř je to stále on." její povzbudivá slova mi udělala dobře. Usměju se na ní lehce a pak pomalu scházím po schodech dolů je dveřím. |
| |
| Silná zeď Naposledy mi věnovala pohled. Udělal jsem to znovu. Znovu jsem viděl tu lítost v jejích očích. A znovu kvůli mě. Má víčka trochu poklesla do taktéž trochu lítostivého pohledu ale nic jsem jí na to neřekl. Jediné, co jsem po chvíli uslyšel, byly jen její kroky směřující pryč od mého pokoje. Slezl jsem z parapetu a pomalými kroky došel ke dveřím. Po očku jsem se podíval, zda tam ještě pořád je. Zahlédl jsem jen její další slzy, proto při sebemenším náznaku, kdy se chtěla podívat ke mě, jsem ustoupil a zůstal skryt ve svém pokoji. Promiň Miku.. Připadalo mi, že ji nutím stále jen brečet. A to mě uvnitř drtilo ještě mnohem víc.. |
| |
| Zas a znova Jdu ke schodům ale cítím na zádech jeho pohled. Otočím se a uvidím ho jak se schovává ve dveřích. Stojím a díváme se na sebe. Přijdu k němu. Nevzdám se. "Prosím řekni mi kde jsem udělala chybu. Co mám udělat abych získala zpět toho Kaita, kterého tak moc miluju? Řekni mi to prosím." skoro až žadoním. Nechci totiž znovu prohrát. Nemůžu to nechat jen tak ničit moji duši. Nedokážu prostě potlačit ten cit a utrpení z myšlenky, že nebudu s ním. Jenže Kaito, kterého znám se uzavřel v tom svém kamenném vězení. Obíhám dokola kolem vysoké zdi ale nikde není pukliny ani dveří. Volám a prosím ale ten Kaito, který je uvězněný uvnitř mě neslyší... |
| |
| Mlčky jsem se na ní díval. Nezmohl jsem se na slova, věděl jsem, že jí jen přináším utrpení. Právě proto ten chladný pohled nemizel, pevně se uchytil na mé tváři i když se v něm na vteřinu objevilo nějaké to zaváhání. "Změna... Je něco, co přijde ať si to člověk vybere či ne." řekl jsem. Za to ona měla narozdíl ode mě v očích jisté odhodlání. I když nemluvila, slyšel její zoufalé volání, avšak okolo byla vysoká a pevná zeď, která se nedala tak snadno zbořit, jelikož všechny rány zamířily přímo do slabin. Seděl jsem opřený o tu stěnu, vlasy zakrývaly mé oči a já se zdál, jako bych vůbec neslyšel, ani nic okolo nevnímal. Jemně jsem ji chytil za bradu a pozvedl. "Já ti už dávno odpustil. Ale usoudil jsem lepším řešením, pokud na mě zapomeneš. Už pomalu nespočítám na prstech kolikrát jsem tě donutil brečet." díval jsem se na ní těma ledovýma očima. Nebyly tak vesele modré, jak je znala.. |
| |
| Další nedorozumění "Mýlíš se. Není to změnou. Je to v tobě. Udělal sis závěr, že mi ubližuješ a rozhodl ses pro řešení, které nejdříve i mě přišlo jako nejlepší. Jenže nám akorát uškodí, když se stále budeme nutit zapomenout na někoho kdo je pro nás životem. Nevím sice co přesně dopomohlo k tomu aby sis okolo sebe postavil nepropustnou zeď ale věř mi, že ti pomohu jak jen budu moct abys ses znovu našel..." Opět jsme si ale neporozuměli. Nepochopil to. "Ty to nechápeš? Nikdy jsem nebrečela, že bys mě k tomu dohnal. Poprvé tam v nemocnici jsem se o tebe bála, nedokázala jsem si totiž připustit, že bys byl nemocný a byla jsem odhodlaná ti pomoct jak jen bude v mých silách. Při našem tanci jsem si uvědomila, že tě miluju a konala jsem přehnaně když jsem se domnívala, že jsi mě odmítl. A pak o tom víkendu jsem měla strašný sen. Přišla v něm ke mě Luka, vrazila mi dýku do srdce a odvedla mi tě. Byl to sice jen sen ale já si nedokázala připustit, že bych tě ztratila. A pak tam na louce když jsem tě viděla s Lukou jsem si myslela, že se můj sen z části vyplnil. Z té horší části. Protože i dýka by pro mě byla příjemnější než pocit, že tě nemám u sebe. Že už ti na mě nezáleží. Nikdy jsi mě nedonutil k pláči. To já sama jsem v sobě vyvolávala strach a bolest, kterou jsem zároveň ubližovala tobě. Už to chápeš?" snažila jsem se mu vše vysvětlit. Protože jediná kapka mých slz nebyla vyvolána jím samotným. Vždy za nimi stál strach, že ho ztratím. Proč musí být všechno tak složité? |
| |
|
Má ústa se napůl otevřela s tím, že jsem se chystal něco říct. Ale nenechala mě. Vše, co ji trápilo právě teď vysypala. Právě teď ze sebe lila vše, co ji uvnitř dusilo a zžíralo. Ta tíha, která ji tak nutila nést těžké břemeno. Všiml jsem si, že při každém slově se opravdu snažila mě přesvědčit. A já sám sebe znovu přesvědčoval, že jsem jen ubohý a sobecký hlupák. Její oči se při dalším pokračování začaly lesknout od slz. Lehce jsem sklopil hlavu tak, aby mi neviděla do obličeje skrze ofinu vlasů. Nedokázal jsem se dívat znovu na její uslzený obličej. Než bych to sám zaregistroval, přitáhl jsem jí k sobě, pevně ji objal a svůj obličej ponořil do jejích hedvábných vlasů. Tiskl jsem ji k sobě tak, že to skoro až vypadalo, jako bych se bál toho že by chtěla odejít. Neodpověděl jsem jí na to nic. Místo toho jsem začal tiše zpívat. Tak tiše, že to nebylo skoro slyšet. Už nejsme děti, ale... pořád se navzájem zraňujeme škádlením.. I když tě obejmu, tvé srdce se vytratí.. Chci to srdce uzamknout.. |
| |
| Překvapivé Konečně ze sebe vysipu všechno podstatné. Reakce mě potěší ale i překvapí. Přimknu se k němu pevně a naše objetí se zdá být nekonečné. Konečně zase cítím z jeho těla sálat trochu toho hřejivého tepla. Pomalu se mi vrací můj Kaito. "Nikdy už tě neopustím." slíbím mu šeptaje. Nikdo už mi ho nevezme. Stojíme tam dlouho. Trochu odtáhnu hlavu a znovu mu vtisknu jemný polibek. Opět se totiž vrací trocha toho štěstí. Cítím, že má duše našla dveře do jeho zdi i když stále chybí kousek k tomu je otevřít. |
| |
| Lesk Má slova dozněla. Více ji stisknu k sobě.. Nechtěl jsem ztratit ten pocit, že by znovu ode mě odešla. Že by prostě jen zmizela a mě zůstaly jen vzpomínky. Nechtěl jsem to dopustit. Sedíc za pevnou zdí jsem sebou lehce ucukl,i když mi oči stále zakrývaly vlasy. Dobývala se sem? Podíval jsem se směrem, odkud šly zvuky. Bylo zřejmé, že se jí to možná povede, ale ta pevná zeď jen tak neustupovala.. Na svých rtech jsem ucítil její jemný polibek. Zavřel jsem oči abych plně splynul s těmi pocity. Po krátké chvíli jsem se odtáhl, opřel své čelo o to její a oči nechal zavřené. Mlčel jsem, nic jsem neřekl. U očí se mi zaleskl náznak slz, ale nenechal jsem slzy spustit dolů. Jen jsem pozvedl levý koutek svých rtů nahoru. "Hlupák už hlupákem zůstane.." |
| |
| Pusť mě dál
"Chyby děláme všichni. Je ale jen na nás zda se z nich poučíme..." zašeptám v odpověď. Nevím co dělat. Jak zničit tu hroznou překážku, jak překonat tu vysokou zeď. Buším do železných dvěří a volám jeho jméno atále dokola. Nic se však z druhé strany neozývá. "Co takhle jít se projít?" zeptám se. Nedávno procházka pomohla mě tak proč by nepomohla jemu? Bez jeho souhlasu, vezmu jeho dlaň a už ho táhnu ven. Schválně ho vedu k malému skalnímu jezírku, které mi onehdy sám ukázal. Doufám, že si opět rozpomene na šťastné chvíle a já se dostanu skrze tu jeho bariéru, kterou si mezitím vytvořil. "Jestli se smým zeptat. S kým ses porval?" zavedu řeč znovu na to strašně nepříjemné téma. Pokud mu ale chci pomoci se dostat z té jeho ulity chci vědět kdo další mu ublížil... Mám tušení, že v tom má smočené prsty ten odporný Gakupo. Ještě teď k němu cítím vztek nejen z jeho opovážlivosti ale také z toho, že nejspíš ublížil Kaitovi a to mě zasáhlo mnohem víc. |
| |
|
"Chyby děláme všichni. Je ale jen na nás zda se z nich poučíme..." Svým způsobem měla pravdu. Jenže moje chyba se stále opakovala a dosud jsem se z ní nepoučil. Nemyslím si, že by se to vůbec i stalo, jelikož jak jsem říkal, hlupák zůstane hlupákem. "Co takhle jít se projít?" Než jsem vůbec stihl něco říct, chytila mne a táhla mě ven. Měl jsem na sobě jen košili a kalhoty na doma, takže chtě nechtě jsem se na procházku vydal bos. Mlčel jsem, neměl jsem jí co říct. Při pohledu, že mne vede o onomu skalnímu jezírku. Zastavili jsme se až u něj a ona se na mě podívala. "Jestli se smím zeptat. S kým ses porval?" uhnul jsem pohledem do strany bez odpovědi. Bez hnutí jsem stále seděl opřený o tu pevnou zeď. Měl jsem na sobě čerstvá zranění jak na venek, tak na srdci. Slyšel jsem její zoufalé volání, ale cítil jsem, jak se zeď začala znovu upevňovat ve škvírkách, které udělala. Přestal jsem se dívat směrem k ní a sklopil pohled znovu k prašné zdi. Přál bych si ji propustit až ke mne, ale sám sobě jsem to nedovoloval. "To myslím není nijak podstatné, jelikož s tím už nic neuděláš." podíval jsem se jí upřímně do očí. A byla to i pravda. Sama proti Gakupovi nic zvládnout nemohla.. |
| |
| Čas rány zahojí...
Neodpověděla jsem mu. Cosi ve mě se sice vzepřelo, ale ústa zůstala zavřená. Dlouho jsme tam jen tak seděli jako onehdy. Jenže teď jsme oba byli uzavření sami ve svých myšlenkách a ve vzduchu panovalo ticho. Jak děsivý pocit sedět vedle něj a vědět, že mám svázané ruce. Protože se dalo poznat, že má duše opět ztrácí ty těžce nalezené dveře k němu. Pomalu mizí. Vytrácí se do nicoty a já je, byť bych chtěla sebevíc, nemůžu zastavit. Pukliny se zacelují a já opět cítím pocit bezmoci. Jak je tohle těžké! Slunce pomalu klesá níž a skrze malý vodopád znovu probleskují barevné pruhy světel. Je to stejně magické jako když jsem tu byla poprvé. Přesto mě však tato krása ani v nejmenším netěší. Pak se pomalu odebereme beze slov zpět. Než se rozejdeme každý do svého domu řeknu pouze: 'Tak zítra...' Opět můj spánek zdržují zběsile poletující myšlenky. Jsou jich tisíce a drze dorážejí na mou mysl všechny najednou. Nevím na co myslet a nad čím přemýšlet dřív. Až pozdě v noci mě přemůže únava a vyčerpání. Škola...
Ráno je krásné, ale nade mnou stále visící černý mrak ještě nezmizel. Do školy jdu pomalu a snažím se v nebi vyčíst odpovědi na všechny své otázky. Jenže ani jindy vševědoucí nebe plné bílých načechraných obláčků a usměvavého slunce mi nedokáže poradit. Vracet se sem do školy opět nemá žádný prazvláštní ohlas stejně jako v Tokiu. Už jsem totiž nebala ta nová. Jen asi Kaitovy obdivovatelky nevěděly jak se zachovat. Značně vidím na jejich tvářích zlost, že jsem zpět ale také radost z toho jak chladné je mé a Kaitovo přivítání. Vím co jim běhá hlavou. Každá z nich myslí na totéž. Sednu si na své obvyklé místo a s tichým 'Ahoj.' věnuji Kaitovi kraťoučký, skoro neznatelný úsměv. Pak zaměřím svou pozornost jakýmkoliv jiným smérem abych se nemusela dívat do jeho zničených očích a ledové tváře. Upoutají mě dveře. Všimnu si totiž, že se kolem mihnuly čísi fialové vlasy. Zatnu zuby vztekem. Ten hnusný, odporný Gakupo! Jak ráda bych mu vrazila další facku před celou školou aby už nemohl zničit a oblbnout žádnou dívku stejně jako mě. Protože on se také podílel na stavbě Kaitova vězení. Vím to i když si nejsem jistá čím přesně Kaitovi tolik ublížil. Nestačilo by, že mě políbil ale on udělal ještě něco horšího. a právě to mi Kaito nechtěl říct. Při jejich rvačce nešlo jen o mě. Šlo o něco víc. Cítím to a ráda bych se to dozvěděla dřív než se semele něco čeho bychom mohli litovat... |
| |
|
Upřímně, to, jak mě Gakupo zřídil, byl můj nejmenší problém. Od té doby ve mě stále hlodal zárodek nenávisti, kdy mi vrazil kudlu do zad a dovolil si až příliš o mojí rodině. Rodina byla věc... pro kterou bych hodně obětoval. A pro mojí matku i můj život. Byla to osoba, kterou jsem miloval nadevše, co mi bylo drahé. A čím víc jsem dumal nad tím, že Gakupo má něco společného s její smrtí, nořil jsem se stále víc do tmy od správné cesty. Čím víc jsem se nořil, tím bylo horší najít cestu, po které jsem kráčel. Nemohl jsem se vrátit již zpátky, byl jsem příliš hluboko. A já byl natolik ubohý, že Miku byla obětí mé horší stránky. Naše řeč uvízla a nepříjemné ticho panovalo až do samotného konce. Při odchodu se Miku snažila alespoň o nějaké rozloučení a vydala se svojí cestou. Já zmohl jen na to pozorovat, jak se mi ztrácí z dohledu. Jak mizí před mýma očima a mě připadalo, jako by zmizela napořád.. Zhruba po týdnu jsem se odhodlal k tomu pokračovat ve studiu. Alespoň trochu jsem ze sebe udělal člověka, ač některé jizvy jsem skrýt nemohl. Vyrazil jsem z domu pomalým tempem směrem ke škole. Vešel jsem do třídy a usedl do své lavice. Některé spolužačky se starostlivě dívaly na můj obličej, jehož pohled by je dokázal dostat hned. Začaly si cosi špitat, ale o to se mé uši nezajímaly. Zamyšleně jsem pozoroval svojí lavici nevnímajíc některé pohledy, které na mě uvízly. Netrvalo dlouho, než do třídy vešla i Miku, usedla vedle mě a pronesla jen krátké 'Ahoj', které jsem jí opětoval, ale to bylo vše. Přesně na čas vešel do třídy vyučující a hodina začala. Nevnímajíc dnešní výklad první hodina uběhla. Beze slova jsem vstal a vyšel na chodbu. Můj výraz se změnil v tu chvíli v zamračený, jelikož jsem vykročil s jistým úmyslem. Mé kroky byly rychlé a dobře mířené. Co jsem zahl za rohem na konci chodby, uviděl jsem ho. Toho parchanta, který mě zpozoroval stejně rychle jako já jeho. Byl opřený o zeď u oken ve společnosti dvou dívek. Nasadil zlý pohled jakmile mě uviděl. Má reakce byla stejná, avšak mé kroky ještě zrychlily a jakmile jsem k němu dorazil, napřáhl jsem se a vrazil mu ránu do obličeje bez naprostého šetření. Dívky se rozutekly o kus dál a on pod náporem rány trochu padl do strany. Prudce jsem ho chytil za košili a práskl s ním o druhou stěnu s tím, že jsem ho ještě chytil pod krkem. V očích jsem měl jen čirou nenávist, která ve mě lpěla celé ty dny. Tak živá, divoká a nezastavitelná. "Co s tím máš společného?!" mluvil jsem hlasitě se zaťatými zuby. Se zlým pohledem mi vrazil silnou ránu kolenem do břicha a mojí ránu do obličeje oplatil stejně. Tekla mu krev z nosu a mě začala za chvíli taktéž. "Zdá se, že ti to posledně nestačilo, Shione!" v ústech jsem ucítil tu známou pachuť krve. "Parchant jako ty si nezaslouží žít, Kamuii!" Okamžitě jsem se po něm ohnal a strhla se bitka ještě horší než posledně. Tentokrát to vypadalo tak, že jsme opravdu usilovali jeden druhému o život. Dívky vyděšeně vykřikly a utekly pro učitele. Zmatek, který se rozpoutal, přivábil pozornost. Chytil mě pod krkem a třískl se mnou přímo o okno, které se rozletělo na střepy a zanechalo pár střepů na mých zádech. Vyplivl jsem trochu krve, ale nevzdával se ačkoliv jsem cítil, jak mě jeho stisk škrtí. Skoro jako by mě snad chtěl vyhodit z toho okna. "Zemři!" "Až.. po tobě!" uchopil jsem jedno zbylé sklo za mnou, co ještě zůstalo jako součást okna a i přesto, jak mě řezalo do rukou, jsem ho ulomil a hluboce ho vrazil do jeho ramene. Bolestně sykl a zdravou rukou mi dal další pěstí do obličeje. Protrhl mi steh na čele, který začal znovu krvácet. Silně jsem ho od sebe odkopl a bolestně jsem zavřel oči. Bolest, která mi od střepů projížděla od zad celým tělem byla hodně nepříjemná. Tentokrát už se pode mnou na podlaze tvořily kapičky krve. A on na tom ode mě nebyl o moc lépe. Musel jsem se opřít. "Panebože kde jsou učitelé?!" dav okolo se už vskutku začal děsit, do jaké míry tohle zacházelo, avšak nikdo si netroufl se mezi nás vložit. Avšak právě teď už bylo poznat, že upozornění učitelé se už rychle hrnou davem studentů. Byl jsem zaslepený nenávistí, která vyplavala ze mě na povrch. Vůbec jsem zdravě nepřemýšlel. Nemyslel jsem na to, co všechno bude mít tohle za následky. Ve chvíli, kdy jsem uchopil nejbližší střep a chtěl ho vrazit do Gakupa, mě pevně chytila ruka učitele a zajistil tak, abych se nemohl už o něco dalšího pokusit. "Nechte mě!" snažil jsem se vyškubnout, ač mi při každém sebemenším pohybu projela tělem ostrá bolest. Stejně tak Gakupo se zvedl a chtěl pokračovat v úmyslu mě zabít, ale toho zajistil další vyučující. "Zavolejte někdo rychle sanitku, honem!" okřikl pohotově vyučující dav, který to všechno pozoroval. Mě učitel rychle vedl ke školní zdravotní sestře v naději, že mě udrží v alespoň trochu dobrém stavu, než dorazí sanitka. "Nikdo nebude chodit na ošetřovnu! Vraťte se do svých tříd! Všichni!" poručil hlasitým a rázným hlasem a naprostá většina trochu poplašeně raději udělala to, co bylo nakázáno. Přes krev, která mi z čela tekla do oka, jsem na levé oko skoro nic neviděl. Pohledy studentů okolo na mě ulpěly jako nože. Vyděšeně mě pozorovali, jelikož jsem za sebou zanechával kapičky krve. Gakupa zavedli do ošetřovny do druhé ošetřovny, jelikož bylo zřejmé, že by nedopadlo dobře, pokud bysme si vůbec ještě přišli na oči. Cítil jsem, jak mi srdce divoce bilo a mé ruce se klepaly z návalu adrenalinu, který se tu naskytl. Stejně tak ozývající se bolest. Jediné, čeho jsem se v tuhle chvíli chtěl vyhnout bylo, aby mě Miku takhle viděla.. |
| |
| Další a další bolest Vůbec jsem se nedivila proč o přestávce okamžitě odešel. Zůstala jsem sedět na lavici ještě pár dalších minut ale pak mě cosi vyrušilo. Z chodby po ozýval poplašený křik. Domyslím si co se tam právě děje a rychle vyběhnu ven. Na konci chodby trochu za rohem stojí veliký kruh žáků. Přesně jak jsem si myslela. Rychle běžím blíž a už z dálky vidím dva protivníky utápějící se ve vlastní krvi z utržených ran. Gakupo má v rameni velký střep. A Kaito se chystá bodnout další. Mezitím už přiběhnou učitelé. Hlouček se rozpustí a oba odvádějí pryč každého jiným směrem. Kolem mě projde Gakupo s učitelem. On se na mě s úšklebkem. "Vyřiď laskavě Shionovi, že příště svojí smrti neujde tak lehce!" jeho výhrůžku ignoruju a jen po něm švihnu chladným pohledem. Kaita jsem mezitím ztratila z dohledu. Učitel ho odvedl na ošetřovnu. K mé smůle se tu ještě nevyznám natolik abych tam sama trefila. Bloudím po škole znovu a znovu ale pořád se mi nedaří. Pak uslyším přijíždět sanitku. Přijela jedna. To je zlé. Oni nemůžou být spolu. Znovu by se porvali. Jenže mezitím už z okna vidím jak nějaký z učitelů vede Kaita dovnitř. Položím ruku na sklo. Jak ráda bych zahojila jeho rány, které má na těle i na duši. Jenže ani když v každé pohádce slyšíte, že láska dokáže všechno není to pravda ani zdaleka. U nás to dopadlo tak, že by asi bylo nejlepší kdyby jsme se nikdy nepoznali. Cítím v koutku oka slzu. Zatlačím ji zpět. Už nebudu brečet. Prostě ne... Už jsem brečela víc než dost. |
| |
| Pryč.. Cítil jsem, jak ve mě ještě stále proudí horká krev. Jediné, co jsem dokázal bylo to, že jsme oba skončili jako minule. I když on možná o malý kousek hůř. Vedli nás k sanitce, která již čekala před školou. Prvního nabrali Gakupa, kterého posadili co nejdál. Zdravotník se okamžitě ujmul o jeho péči. Ještě než jsem nasedl já, podíval jsem se směrem k oknu školy, cítil jsem na sobě ten jeden jediný pohled. Podíval jsem se na Miku, která mě sledovala. Jsem vážně takový hlupák, že už nedokážu kontrolovat svoje emoce? Chvilku po té mě už posadili taktéž a oboum nám vtiskly malou injekcí uklidňující látky pro případ, kdybysme se o něco ještě pokoušeli. S houkáním se sanitka rychle rozjela.. K tobě dorazil vyučující, který kontroloval, zda jsou všichni studenti ve třídě. "Slečno Hatsune, tady už nemáte dlouho co dělat. Vraťte se do třídy." poručil hlasem, který si v každé třídě dokázal vybudovat okamžitý respekt. Tobě tedy nezbývala jiná možnost než se vrátit. Jakmile jsi vešla do třídy, Kaitovo fanynky se kolem tebe sesypaly jako supy a s vyděšenými a starostlivými pohledy se tě začaly ptát, co se stalo a kde je Kaito. Měl ovšem smysl jim vůbec něco říkat? |
| |
| V obležení
Zachytil můj pohled. Ale než stihl vlézt do sanitky přišel ke mě učitel. Skloním hlavu a omluvně se ukloním. Pak pomalu odcházím do třídy. Učitelka tam ještě není a na mě se sesypou spolužačky jako roj včel na sladké lízátko. Kriste pane! Ze všech stran na mě doléhají otázky. Proč bych jim vůbec měla něco říkat? Jich se to ani zdaleka netýká. "Nechte mě na pokoji! Nic vám do toho není." vykřiknu a proderu se hloučkem ven. Ale i když už usedám do lavice nahrnou se okolo a začne to od znova. Položím hlavu na lavici a zakryji si jí rukama. Jenže i když očividně nemám zájem o jejich dotěrné otázky ony si prostě nevšímají mojí ignorace a stále vykřikují jedna přes druhou. Zachrání mě až příchod učitelky. Fanynky sklamaně rozpustí kruh kolem mojí lavice a s mumláním usednou na svá místa. Čekala jsem to. Vždyť předtím jsme s Kaitem dávali jasně najevo, že spolu chodíme. Je tak tedy jasné, že se vrhnou po mě. Protože kdo jiný než jeho holka bude vědět oč se jedná? Ano jako hladový supi se natahují po šťavnatém drbu. Dokážu si představit jak by vypadaly novinové titulky kdyby jsme měli školní noviny. POZOR! POZOR! Top idol dívek naší školy bohatý Shion Kaito bezdůvodně napadl svého spolužáka! Jenže tyhle drby by měly jen polovinu pravdy. Je to tak zamotané, že nikdo kromě samotného Kaita nepochopí pravý důvod. Já ale stoprocentně vím, že Kaito důvod měl. A ne tak ledajaký. Bylo to něco důležitého. Tak vám tedy může být jasné, že prvním cílem jeho fanynek byla má maličkost. Jako kdybych věděla bůhví co. Bohužel jsem jedna z těch, která skoro vůbec nic neví... |
| |
| Nemocnice Sanitka se rozjela rychle a pohotově. Cítil jsem, jak mé rány byly ošetřovány a já se po očku podíval na Gakupa. Po dávce v injekci jsem však cítil únavu a nebyl tak schopen dalšího pohybu. Jediné co mi zbývalo bylo vydržet až do konce. Čas v nemocnici utekl mnohem rychleji než jsem si myslel. Možná to bylo i tím, že jsem zkrátka většinu času strávil na sále ve spánku kvůli střepům utržených v mých zádech. A Gakupo nejspíš totéž, jelikož pár střepů a obzvlášť ten jeden hluboko do ramene schytal taky. Bylo zvláštní, že ač jsme byli každý úplně odlišný, byli jsme si dá se říct ve všem rovni. Jako jeden člověk a jeho stín. Mé oči se zanedlouho rozevřely a jako první jsem uviděl bílý strop. Do nosu mě udeřil ten nepříjemný nemocniční puch a tak mi bylo jasné, kde jsem se znovu ocitl. Nikdy jsem neměl nemocnice rád a obzvlášť, když teď bylo zřejmé, že tu ještě pobudu. Moje záda nepříjemně bolela. Nemusel jsem ani odhadovat, že jsem tam pár stehů jistě měl. Stejně i na čele. Jak jsem si už ale všiml, Gakupo tu není, za což jsem byl svým způsobem i rád. Byl jedním z těch, který bych chtěl vidět ze všech nejmíň. Stejně jako svého otce. Jediná osoba, která mi byla nejdražší byla ona. Až teď jsem litoval toho, jak pošetile se chovám, jak neustále opakuju svoje chyby a způsobuju jí starosti. I když právě teď by ona byla jediným lékem, který by mi pomohl.. |
| |
| Lék Škola skončila rychle ale já vyrazila ze dveří hned s prvním zazvoněním. Už už se totiž spolužačky zvedaly aby mě znovu začaly obléhat. A na to opravdu nemám náladu. Teď myslím pouze na jedno. Kaito, Kaito! Školní tašku hodím domů akorát tak přes plot a už si to mířím k nemocnici. Na recepci se okamžitě zeptám jedné sestřičky. "Prosím vás kde má pokoj Shion Kaito?" zeptám se udýchaně. Sestřička si mě s potutelným úsměvem prohlédne. "Druhé patro. Pokoj číslo 112." řekne a mrkne jedním okem. Usměju se a už beru schody po dvou. Procházím druhé patro tak dlouho než najdu pokoj s číslem 112. Pak ve mě ale zatrne. Co když budu nevýtaný host? Ještě pořád jsme to nevyřešili. Stále je jeho srdce chladné? Vezmu všechnu odvahu a s velkým nádechem zaťukám. Vezmu za kliku a nakouknu dovnitř. Leží tam na posteli celý pozašívaný ale oči má otevřené. Trochu zakašlu abych na sebe upozornila. Vejdu rozpačitě dovnitř a přijdu až k jeho posteli. "Já...no...nechci rušit. Jenom jsem se o tebe bála." řeknu a moje oči jsou upřímné. Bojím se však jeho chladné reakce a tak raději sklopím hlavu. Nerada se dívám jak je zraněný. Jak leží v bílé posteli jako tenkrát když skolaboval. Přemůžu strach a posadím se na kraj postele a položím si jeho ruku na tvář. Stejně jako tehdy. Jenže teď je pro mě jeho dotek jako ten nejlepší lék na zlomené a útrápené srdce. Čekám, že se odtáhne a tak si užívám každou chvíli. |
| |
| Návštěva Ještě se mi nestala taková nehoda, že bych v sobě měl doslova zabodané střepy. Ačkoliv už byly ze mě venku, i tak jsem při každém sebemenším pohybu cítil nepříjemnou bolest. Nepočítal jsem bolest hlavy. Jediné, na co jsem se v tuhle chvíli zmohl bylo dívání se do stropu. Nic jiného se zhruba ani dělat nedalo. Bolel mě pomalu každý nádech tak jsem alespoň na chvíli zavřel oči jelikož jsem bílý strop usoudil nezajímavým. Neměl jsem však oči zavřené dlouho, jelikož jsem zaslechl ťukání na dveřích. Otevřel jsem se a podíval se jimi směrem ke dveřím. Ucítil jsem, jak mi zabušilo srdce, když jsem zahlídl že je to ona. Spíše mne to zarazilo. A ona vypadala, že si sama není jistá svým příchodem. Váhavými kroky ke mě přišla a opatrně si přisedla. Na tváři jsem pocítil hebký dotek její ruky. Víčka jsem lehce přivřel, můj pohled byl zaplněný bolestí a lítostí. Stejně tak můj obličej šrámy od skla a úderů. Nevydržel jsem se jí dívat do očí. Cítil jsem se ponížený, když mě viděla v tomhle stavu, proto jsem hlavu pomalu otočil na stranu směrem k oknu. Odmlčel jsem se. "Stojím ti za to snášet tyhle starosti a utrpení?" |
| |
| Život Čekala jsem, že se odvrátí. Jeho otázka mě vůbec nepřekvapí. Lehce mu obrátím hlavu opět k sobě uchopením za bradu. "Znovu jsi nepochopil. Copak jsem ti to už tolikrát neříkala? Pro tebe jsem ochotná i zemřít a nikdy nevzdám boj o tvou lásku. Nikdy nepřestanu doufat, že nad našima hlavama opět vysvitne slunce." řeknu mu hebce. Moje slova jsou pravdivá. On je můj život a on jediný mi dokáže navrátit ztracenou radost a štěstí. Jen jemu patří můj úsměv. Nakloním hlavu a opět mu vtisknu polibek. Trvá jen krátce ale je v něm něco víc. Pak se odtáhnu a lehce položím svou hlavu na jeho hruď tak aby ten dotek byl skoro neznátelný. Nechci mu tím ublížit. Nevím jak jsou jeho zranění vážné. Do očí se mi derou slzy. Tentokrát to ale nejsou slzy zoufalství a bolesti ale naděje... |
| |
| Optimistka Chtě nechtě natočila můj pohled zpět na sebe. Ten zubožený a ponížený pohled, který jsem tolik nechtěl aby ho viděla. Byla tvrdohlavá, proto jsem se o další pokus vyhnout se jejím očím nepokoušel. Ty hluboké a tolik nádherné oči.. "Znovu jsi nepochopil. Copak jsem ti to už tolikrát neříkala? Pro tebe jsem ochotná i zemřít a nikdy nevzdám boj o tvou lásku. Nikdy nepřestanu doufat, že nad našima hlavama opět vysvitne slunce." Mezi námi byl ten rozdíl, že ona nepřestávala věřit v lepší zítřky. V mém pohledu byly lepší zítřky už dávno mrtvé, avšak i přesto vtiskla její sladký polibek. Moje drahá Miku.. Následně na to svoji hlavu jen lehounce opřela o moji hruď. Pomalu jsem zvedl svoji ruku. Ruku, která byla propletená hadičkami a potřísněná modřinami na kloubech. Položil jsem ji na její hebkou tvář. Jen tenhle jediný dotek.. "Jenže problém je v tom, že moje slunce už dávno zhaslo. Jinak bych neudělal to co jsem udělal a neskončil takhle.. Stále jsem nedosáhl toho, čeho jsem chtěl.. A jako doživotní hlupák se toho budu jistě chtít docílit.." |
| |
| Ty i já Ucítím na sobě jeho ruku. "Jsi tvrdohlavý stejně jako já ale tvá nenávist ke Gakupovi tě oslepila. Každý ať si myslí jak černý je jeho svět, každý má nad sebou svoje slunce. Někomu se jeho sluncem stane milovaný člověk. Jiný zase najde svoje slunce sám v sobě aniž by to čekal. Pochop Kaito. Každý z nás dělá chyby a v každém z nás je kousek zoufalce, který se na celý svět dívá černýma očima. Jenže když si necháš pomoct. Necháš mě abych ti pomohla bude ti hned o trochu líp. Kaito. To já budu tvým sluncem. Vždycky ti pomůžu najít světlo v temných časech. Jen musíš věřit. Nejde o to kolik chyb jsi udělal. Jde o to jestli jsi věřil, že se tvůj den opět vyjasní. Podívej se na mě. Byla jsem zdrcená ale nikdy jsem nepřestala věřit. Nikdy. Vždycky jsem se snažila najít malý kousek radosti, který ve mě zůstal a víra mi pomohla opět se sem vrátit a všechno ti říct. Prosím Kaito. Nebuď pořád tak tvrdohlavý a uveř. Když budu mít tebe a ty mě tak se vždycky podržíme. Prosím..." mluvím a vysvětluji. Moje slova vychází ze srdce. Planou a žhnou. Prudce dorážejí na jeho vězení. A tam se oběvují pukliny... |
| |
| Vysvětlení Pohaslým pohledem jsem jí sledoval. Věděl jsem, že se nepřestávala snažit dobývat přes mojí zeď, která dovnitř nevpustila nikoho. "Nechápeš to, Miku.." řekl jsem studenýma slovama. Můj pohled nebyl tak ledový. Naopak v něm byla vidět bolest. Jako by se některé bolestivé vzpomínky opakovaly. Odtáhl jsem svoji ruku zpět. Cítil jsem se po jisté dávce narkózy ještě stále poněkud ospalý a slabý. "Nerozumíš pocitu, že ten, kdo nejspíš má prsty smočené ve smrti mé rodiny, mi je tak nebezpečně blízko.." na chvíli jsem zavřel oči. "Sám jsem do teď nevěděl, co znamená touha po pomstě.." |
| |
| Opět chladným Povzdechnu si. Ač moje slova způsobila menší praskliny, jeho nenávist je opět rychle zacelila. Všechno moje snažení bylo zbytečné. Můj Kaito už se nejspíš nikdy nevrátí. Zvednu hlavu a můj pohled také zchladne. "Chápu to moc dobře. Nejsi jediný kdo ztratil milovaného rodiče. Je mi líto ale nemám na výběr. Tady jsem ti schopna říct pouze jedno. Žeň se za nesmyslnou pomstou, která akorát pohltí tvou mysl a tvé srdce napořád přemění v kámen. Dobrá. Dej mi vědět až se vrátí ten Kaito, kterého miluju. Protože toho kluka, který tu leží a touží po další bolesti, kterou mu ta jeho pomsta přinese toho já neznám." vím, že má slova jsou pro něj jistě krutá. Ale leží v nich i krutá pravda. Jak mě bolí vidět jeho zaslepené oči. Jenže moje slova a skutky tady nic nezmůžou. Proto jsem nucena udělat tuto věc. Ať si to vyřeší jak chce. Jeho touha je mi neznámá a já se nechci dívat na jeho další rány bolesti. Nebudu sledovat jak se hrne do pomsty. Zvednu se z postele a mířím ke dveřím. Než za sebou zavřu naposledy se na něj podívám. "Pomsta není všechno. I když dosáhneš odplaty nikdy se té zloby v sobě nezbavíš..." řeknu mu a odejdu. Má nad čím přemýšlet a mě nezbývá než čekat... |
| |
| Jasná rána Pomalu se odtáhla a podívala se na mě. Její pohled se v tu ránu změnil, což mne trochu překvapilo, ale nedal jsem to na sobě příliš znát. Slova, která ke mě směřovala, jasně změnila tón. Jako kdyby světlé barvy najednou ztmavly a její modré láskyplné oči najednou zamrzly. Ve chvíli, kdy mi dořekla jasná fakta, mi to připadalo, jako by právě ona zasadila poslední zbývající ránu, i když nepřímo. Otočila se ke mě zády a vykročila rázným krokem směrem ven z pokoje. Prudce jsem se posadil. V tu ránu jsem usoudil, že to byl ten nejblbější nápad. Bolestně jsem zavřel oči a sykl. Alespoň trochu jsem oči pootevřel a podíval se směrem ke dveřím, za kterými zmizela jako pára nad hrncem. Miku.. nepřestával jsem se i přes nápor bolesti dívat na ty dveře. Příliš dlouho jsem sedět nevydržel, proto jsem si lehl zpátky do měkkého polštáře. Rychle se stmívalo a tak jsem počítal s tím, že zůstanu vzhůru celou noc.. Proč jsem se nedokázal zvednout a zbořit tu ubohou zeď zevnitř? |
| |
| Vzdálená Z nemocnice jdu jak nejrychleji dokážu. Mísí se ve mě vztek ale i lítost. Jsem naštvaná, že se mi nepodařilo vrátit a osvobodit Kaita. Toho pravého, který sedí schoulený na druhé straně té strašné zdi. Cesta domů mi utekla opravdu rychle. Celý den pak prosedím u klavíru. Jenže ani jediný tón se mi nedaří. Prsty se mi motají ne a ne najít správný tón. Proč se nemůžu soustředit? Den uteče jako voda. Máma se radši ani neptá proč jsem tak rozrušená. Když přijde noc ještě předtím než zalehnu do postele postávám nějakou dobu na balkóně. Měsíc je kouzelný ale ani on nedokáže radit. Stejně tak jeho bratr slunce mi nedokázal podat odpovědi na mé otázky. Hvězdy na mě pomrkávají jasným svitem ale já prostě nenacházím žádný příjemný pocit abych se z této krásy dokázala radovat. Povzdechnu si, balkón nechám otevřený a jdu si lehnout. Nespím úplně protože vím, že v této noci nezaspím... |
| |
|
Usoudil jsem, že je nemožné dnes usnout. Na zádech se opravdu spát nedalo a otočit se na bok bylo taktéž nemožné. A taky tu nebyla Miku.. Nechtěl jsem aby odešla, ale sám jsem si to zavinil. Povzdychl jsem si. Ale přepadla mne jedna myšlenka.. Za tu dobu, co tu jen tak polehávám je už docela pozdě. Všude bylo ticho a všichni nejspíše spí. Stejně jako většina personálu v nemocnici. Pomalu jsem se posadil, i když jsem musel držet zatnuté zuby, abych to překousl. Spustil jsem nohy dolů. Vykašlal jsem se na hadičky připojené na mých rukou a vytrhl je takže některé z nich mi ještě visely na rukou. Vstal jsem a trochu se zakymácel ve vzduchu a ustál jsem to. Vydal jsem se pomalými kroky ke dveřím co nejvíce tiše to šlo. Chodby byly naštěstí prázdné a tak jsem vyšel bez ohledu na to, že jsem byl bos a v čistém nemocničním oblečení. Cítil jsem, že Miku je dílek mého srdce, bez kterého nemůžu být. Měl jsem to štěstí, že můj pokoj nebyl příliš daleko od východu. I když jsem se docela obával přistihnutí, nakonec se mi povedlo se proplížit ven. Nejraději bych se rozběhl, ale zmohl jsem se jen na rychlejší chůzi i přes to, jak se mi motala hlava. Musel jsem ji vidět. Obyčejně by cesta trvala zhruba tak deset minut. Nemocnice nebyla od jejího domu příliš daleko. Po půl hodině za pomoci opírání se o ploty a zdi jsem se zadýchaně zastavil u plotu jejího domu. Nechtěl jsem jí už nadále ubližovat. Podíval jsem se na její otevřený balkon a vzpomněl si jak jsem ji viděl poprvé. Tehdy mne natolik okouzlila.. Netušil jsem jak jí zavolat tak, aby si mne všimla. Napadlo mne na sebe upozornit tak, jak to znala a proto jsem začal slabým hlasem zpívat. Kde jsi teď a co děláš? Jsi v tomhle nekonečném nebi? Poprvé jsem si uvědomil, že jsem ztratil věci, které do teď naplňovaly mé srdce.. |
| |
| Zpěv Můj spánek opravdu byl jen na půl oka. Pořád se mi nedařilo zaspat. Jenže pak jsem uslyšela tichý zpěv. Okamžitě ve mě zatrnulo. Opravdu je Kaito takový blázen aby se svými zraněnímy přišel až sem nebo mám halucinace? Zvednu se a přijdu k balkónu. Malém mě porazí. Bez jediného slova běžím pryč. Schody beru po dvou a mám štěstí, že se máma nevzbudí. Přiběhnu k němu a okamžitě se k němu přimknu abych mu zajistila alespoň nějakou oporu. "Kaito miluju tě víc než cokoliv na světě ale prosím neohrožuj kvůli mě svoje zdraví! Pojď lehneš si teď do mojí postele a ráno zavoláme do nemocnice." mám strach. Bojím se o něj. Panuje ve mě radost, že jsem nejspíš opět dostala svého Kaita ale teď je pro mě na prvním místě aby se uzdravil. Vedu ho pomalu nahoru, kde ho posléze uložím do měkkých polštářů. Pak si sednu vedle něj a jemně ho hladím po tváři. "Co tě to napadlo. Mohl sis ještě víc ublížit." šeptám. |
| |
| Příslib Svá slova jsem zpíval naprosto vážně. Každou větou jsem jí věnoval to, co jsem za poslední dny nedokázal - řádnou omluvu. Tak nijak jsem nedoufal v to, že se za mnou hned rozběhne. Bylo už pozdě a já věděl že jistě spí. Ale přesto jsem chtěl, aby to slyšela. Více jsem se zapřel o plot a trochu bolestivě přivřel oči. Cítil jsem jak mne přemáhá silná únava. Než jsem ale stihl zavřít oči úplně, zaslechl jsem rychlé a pohotové kroky. Byla to ona, okamžitě mě podepřela. Na malý moment mi hlava unaveně padla na její rameno ale přemohl jsem se, aby se na ní mohl znova podívat. Zmínka o tom, že se nejspíš znovu vrátím do nemocnice mě příliš nepotěšila, ale teď to nebylo důležité. "Gomenasai.. Miku.." řekl jsem tiše. Pomohla mi se dostat k ní domů a překonat otravné schody. Za krátkou chvíli jsem už pocítil alespoň drobnou úlevu jakmile mě uložila na postel do jejích polštářů. Při jejím doteku na mé tváři zavřu oči a přiložím na ní svou dlaň. Nepatrně z ní ještě strhnu otravné trubičky. "Řekla jsi.. že bys pro mne obětovala život. Byl bych mnohem hloupější.. kdybych nebyl schopný.. udělat totéž." |
| |
| Opět štěstí... Vymaním mu svou ruku ze sevření i když nerada. Je pozdě. Chvíli mu broukám ukolébavku co mi zpívala maminka ale pak když už skoro spí a já taky přestanu. Políbím ho na unavená víčka a také si lehnu vedle něj. "Oyasuminasai Kaito..." pošeptám mu jemně. Potřebuje spánek mnohem víc než já. Ráno se probudím jako první. Máma už je v práci a tak můžu v klidu nachystat snídani. Nenechám ho přece umřít hlady. Připadám si jako bych se vrátila do minulosti. Přesně takovou snídani jsme měli o tom krásném víkendu, který jsme spolu prožili. Nandám vše na dřevěný podnos a vyjdu nahoru. Položím to na stůl vedle postele a pak se k němu posadím. I přes jeho zranění je nádherný. Když spí jako by z něj opadly všechny chmury. To jediné mu trochu pomůže. Vím, že určitě uvítá malé rozptýlení než zavoláme zpátky do nemocnice. |
| |
| Nové ráno Jen co jsem dořekl svá slova, únava jasně přebrala vítěznou štafetu a já usnul hlubokým spánkem. Usínalo se mi tu mnohem lépe než v nemocnici, kde jsem byl zkrátka svázaný všelijakýma hadičkama. A taky hlavně proto, že jsem cítil tu její známou vůni, kterou jsem tak miloval. Zatímco spím, ani si nevzpomínám že by se mi cokoliv zdálo. Zkrátka bezesná noc jak má být. Ráno mne na obličeji zašimraly sluneční paprsky. Moje víčka sebou trochu zacukala a já oči pomalu otevřel. Jaký nádherný pohled bylo vidět jako první právě ji a ne nemocniční lůžko. Jenže jsem necítil jen její vůni, ale také přichystanou snídani. Měl jsem hlad, co si budem povídat, ale chuť na jídlo přiměřeně žádnou. "Miku.. Pojď blíž.." řekl jsem tiše. Něžně jsem pak slabým stiskem za bradu ji k sobě přitáhl a dlouze jí políbil. Začal jsem ji jemně líbat avšak mezi polibky jsem propletl i tichá slůvka. "Dokud jsi.. tu ty.. Neexist-..uje nic jako.. zdraví či.. nemoc." |
| |
| Ráno Líbat jeho sladké rty po tak dlouhé době je pro mě jako elixír. Jsem dychtivá a nedočkavá. Nechci tuhle chvíli pokazit. Konečně jsme zase spolu. Bez něj můj život nebyl ničím, byl prázdný. Ale teď se opět naplnil. Ač nerada musím se asi po půl hodině dlouhého líbání trochu odtáhnout. Na tváři mám úsměv. "Najez se. Pořádný toast se slaninou je určitě lepší než nějaká nemocniční kaše bez chuti." pobídnu ho k jídlu. Chci co nejdál oddálit ten okamžik kdy bude muset zpět do nemocnice. Vím, že z toho není nadšený. Jenže doktoři mu pomůžou víc než já. Já mu mohu ulehčit na duchu ale s jeho fyzickým zraněním si neporadím... "Budeš se pak muset vrátit do nemocnice." řeknu trochu zklamaně. Konečně ho mám opět u sebe a zase odejde. Chci být s ním pořád. Už navěky. Jenže ať bych to chtěla sebevíc člověk nikdy neví co mu život přichystá. Možná bych mohla znovu přemluvit doktory ale pochybuji, že se mi to tentokrát podaří. Na domácí péči jsou jeho zranění příliš vážná. |
| |
| Ráno s ní Ucítil jsem, jak se tempo našich polibků zpomalilo a ona se odtáhla. Otevřel jsem oči abych ji mohl vidět. "Najez se. Pořádný toast se slaninou je určitě lepší než nějaká nemocniční kaše bez chuti." Jistě, v tomhle měla pravdu. Jenže já si nebyl jistý tím, zda do sebe budu mít chuť dostat nějaké sousto. Ač jídlo vonělo úžasně a můj žaludek se ozýval, nepřipadalo by mi to jako dobrý nápad. "Možná až za chvíli, děkuju.." slabě jsem se pousmál. Její výraz pak ale o něco poklesne. "Budeš se pak muset vrátit do nemocnice." To bylo samozřejmostí, ale ani jeden jsme z toho neskákali radostí do stropu. Díval jsem se na ni. Vypadala víc zklamaná než já. Povzbudivě jsem se usmál. "S tím se dalo počítat. Stejně tak s nějakým tím drobným problémem za tohle malé prchnutí." mluvil jsem hlasem, který vypovídal o tom, že jsem s tím už smířený. Ovšem co mi trochu dělalo starosti byla škola, jelikož tohle určitě ředitel nenechá jen tak.. |
| |
| Nečekané vyrušení...
Ano měl pravdu. V nemocnici už ho jistě shánějí. Podívám se na něj ale pak mé rozjímání vyruší zvonek. Že by se máma vrátila tak brzy? pomyslím si a seběhnu dolů otevřít. Kdo to může být takhle ráno? pomyslím si ale když otevšu dveře okamžitě ve mě zatrne. Před naším domem stojí rozčilený pan Shion, Kaitův otec a vedle něj doktor. "Kde je?!" vyštěkne na mě pan Shion bez nějaké úcty a surově se okolo mě vecpe dovnitř. Doktor se na mě dívá omluvným pohledem. Jsem tak šokovaná, že nechám otevřené dveře a běžím za Kaitovým otcem, který si s hnusným pohledem měří náš skromný dům. Pak si to rázně vykročí nahoru. Běžím za ním a chci ho zastavit ale nijak se mi to nedaří. Když vběhne do mého pokoje a uvidí Kaita ležet v posteli jeho tvář zbrunátní a mě se na chvíli zdá, že dřív nebo později vybuchne. Kam se poděl ten vychovaný pan shion, který drží své emoce na uzdě? Kam se poděl? "Vypadněte! Musím si tady s Kaitem něco vyřešit..." vyštěkne na mě bez jakékoliv slušnosti a já ještě před tím než poslušně vycouvám na chodbu, věnuji Kaitovi soucitný pohled. Teď ho určitě nečeká nic dobrého. Zavřu za sebou dveře ale přitisknu ucho na dřevo. Chci vědět co mu chce jeho otec vytmavit. Hned jak se za mnou zaklaply dveře pan Shion začal na svého syna strašně řvát, že to muselo být slyšet i dole v kuchyni kde si udělal pohodlí doktor. "Jak si to představuješ?! Jen tak se ve škole porvat a málem zabít rodiného přítele! Máš veliký průšvih mladíku! A jak se to chováš! Jen tak se v noci sebrat a odejít z nemocnice k téhleté obyčejné děvce!!!!" už vůbec nedrží na uzdě svůj slovník natožpak řev ale jeho slova jsou víc než krutá a to čím mě nazval opravdu hluboce zasáhlo mé city. Narovnám se. Cítím se jako ve snu. Takhle mi ještě nikdo neřekl. Děvka! To je víc než strašná urážka. Nejenže si o mě myslí, že patřím do nižší splodiny obyvatelstva a povyšuje se nade mnou ale ještě ze mě udělá štětku! Je mi jasné, že po tomto hrozném nařčení nezůstane Kaito chladný. I když je to jeho otec jak znám Kaita hrozně se naštve a toho se bojím nejvíc. Co když si ve svém stavu ublíží ještě víc? Pak mě ale přeruší doktor. "Nechte je. Udělám vám bylinkový čaj a na pár věcí se vás zeptám." řekne mi mile. Ano čaj mi teď určitě pomůže... Sedli jsme si v kuchyni a doktor se ptal na Kaitův stav po tom co odešel z nemocnice. Vypověděla jsem podle pravdy, že byl unavený a trochu se mu motala hlava. Doktor jen poslouchal a přikyvoval. Byla jsem vděčná, že mohu myslet na něco jiného než na to hrozné slovo, kterým mě pan Shion nazval. Děvka... |
| |
| Zlost Můj slabý úsměv se vytratil jakmile se ozval zvonek. Kdo tu mohl být v tuhle dobu? Stejně jako Miku jsem se podíval ke dveřím tázavým pohledem. Za to ona vstala a seběhla dolů otevřít. Musel jsem se trochu zamračit, měl jsem špatné tušení.. Už podle rozruchu, který se dole rozpoutal a zaslechly to i mé uši, jsem poznal že se můj špatný pocit vyplnil. Rychlé kroky dupaly po schodech a já se střetl tváří v tvář mému otci. Už teď jsem věděl, že rozhodně nepřišel s náladou v oblacích, proto jsem se zamračil. Okamžitě na mě začal sypat své rozčílení a já cítil, že s každým jeho slovem ve mě narůstá vztek taktéž. Obzvlášť mě popadnul, jakmile to završil tou 'třešničkou na dortu'. Nevydržel jsem to, musel jsem prudce vstát z postele i přes bolesti, které se začaly hlásit. Trochu jsem zkřivil obličej ale hned ho nahradil zlostný výraz na jeho adresu. "Řvi na mě jak jen ti je libo, ale jestli ještě něco řekneš proti ní, zapomeň že se vše vrátí do starých kolejí!" jeho další tah mne ovšem víc než zarazil. Napřáhl se a jeho ruce se prudce setkala s mojí tváří. Má hlava se otočila do strany a já se na něj po chvíli zase podíval se zaraženým pohledem. "Tvá drzost neskutečně stoupla o pár žebříčků nahoru. To ti mám věřit že to není kvůli ní?! Že ses jednoho dne jen tak rozhodl?!" jeho poučování mě ještě víc rozčilovalo. Neuvědomoval jsem si fakt, že na mých zádech se na dvou-třech místech objevily malé kapičky krve. A to nejspíš díky mé nadměrné aktivitě. Přeci jen jsem byl po operaci chvíli. "To sis celou dobu myslel, že vydržím snášet tvé požadavky až do samotného konce..?" zavrčel jsem tiše. "Nechápeš absolutně nic. Nevíš ani ň o tom, jaké jsem měl k té rvačce důvody. A to ani nikdy nepochopíš, protože jsi zaslepený jen svojí firmou.." viděl jsem, jak se mi obraz před očima začal trochu pohupovat ze strany na stranu, ale za každou cenu jsem pevně stál na nohou. Nemínil jsem se s ním bavit jako nějaký ubožák, ale z pohledu z očí do očí.. |
| |
| Dostatek už bylo bolesti Společnost doktora mo byla příjemnější než abych se musela dívat na Shiona seniora. Pak se ale rozhodnu. Možná tím trochu poškodím jeho křehké ego ale já teď opravdu nehodlám šetřit jeho city. Pokud vůbec nějaké má... Nasadím ledový výraz a napochoduji si to k těm dvoum. Jak zle se na sebe dívají. Stoupnu si před Kaita a na pana Shiona se zamračím. "Vážený pane. Nenechám se od vás urážet. Řeknu to pouze jednou. Okamžitě opusťte můj dům. O Kaita nemějte starost u mě mu bude víc než dobře. počítejte, že se teď pár dní neuvidíte a teď okamžitě opusťte můj dům!" moje slova jsou chladná a na jeho tváři je zřetelně vidět jak je dopálený. Přesto neodporuje, věnuje mi poslední hnusný pohled a otočí se na patě. pak se otočím ke Kaitovi. "Je mi to líto ale ve tvém stavu tęe nikam nepustím alespoň dva týdny. Pošlu ti pro věci a budeš odteď v mojí péči. Opovaž se odmlouvat." vysvětlím mu všechno a pak ho chtě nechtě donutím lehnout na postel. Řeknu mu ať se položí na břicho. Pan Shion už odešel a tak poprosím doktora aby ti opravil poničené stehy. S mojí péčí souhlasí ale bude tě chodit kontrolovat. Jsem mu moc vděčná. Pak jsme znovu sami. sednu si k tobě a pozorně si prohlédnu jeho tvář... |
| |
| Opravdu jsem mel nutkani se vrhnout i o nem. Napochodovat si sem a vysypat na me tohle vsechno bylo vic nez troufale. Akorat kdyz jsme u Miku doma a on se opovazi ji nadavat do devky. To me mozna nastvalo vic nez samotne karani smerujici na muj ucet. Ovsem necekal jsem ze se Miku odvazi postavit primo mezi nas. Jasne mu objasnila jista fakta a on k tomu nejspis nemel vic co rict. Tudiz se rozhodl pro tuto chvili stahnout a odejit. Dikybohu.. Nemusela me premlouvat dvakrat. Zada me az neprijemne palila a lehnuti si na postel mi ted pripadalo jako lepsi reseni. Brzy sem dorazil i samotny doktor a zacal s ni resit co bude dal. Pro tuto chvili jsem nemel vic co k situaci dodat. Mezi mnou a otcem bylo prozatim jasno... |
| |
| Pak když doktor odejde vezmu ze stolu mastičku a tak jak Kaito leží na břiše mu opatrně sundám košili. Mastička je od doktora. Něco proti hnisání čerstvě zašitých ran. Jemně potírám stehy, které musely být opraveny. Má pořezaná skoro celá záda. Bolí mě zjištění, že mu zůstane plno jizev jako nechtěné vzpomínky. Když dokončím svojí práci, přehodím mu přes záda lehkou deku a pak se otočím tak abych když se skloním mu viděla do tváře. Natáhnu se pro polibek. Pak se usměju. "Bolestné..." řeknu a natáhnu se vedle něj. Zkoumám strop a přemýšlím co asi řeknu mamce až u nás doma najde Kaita. Máma má dobré srdce a ví, že všechny moje činy ty rozumné i nerozumné vždycky mají nějaký důvod. "Co tak strašného ti Gakupo udělal, že ho tak nenávidíš?" zeptám se a očekávám pravdivou odpověď... |
| |
| Otázka Zůstal jsem nehnutě ležet na břiše. Na malou chvíli jsem zavřel oči, když Miku převzala do svých rukou péči o má záda. Sem tam to zapálilo ale nebylo to nic, co bych nevydržel. Přehodila přese mne deku a jakmile si lehla vedle mě, mé modré oči na ní ulpěly. Už jsem toho způsobil tolik a přesto pořád stála při mě. Byla jedinečná.. Po krátkém polibku se zahleděla do stropu. Vypadala že přemýšlí. Nad čím? Odpověď mě zajímala ale neřekl jsem ani slovo. Po chvilce otočí ke mě svůj pohled s jistou otázkou. "Co tak strašného ti Gakupo udělal, že ho tak nenávidíš?" odmlčel jsem se. Dokázala by mou odpověď pochopit? "Je už dávno jasné, že roli mého nejlepšího přítele jen uboze hrál ve vlastní prospěch. Mám.. jisté podezření, že má prsty ve smrti mojí matky." |
| |
| Dílky skládačky Jeho odpověď je pravdivá i když řečená s jistou opatrností. Konečně některé dílky téhle zapeklité skládačky začínají pasovat do sebe. Smrt jeho matky a ten hajzl Gakupo v tom má namočené prsty. bílý strop mi pomáhá přemýšlet... Opřu se o loket tak abych mu viděla do tváře. Pozorně si ho prohlížím. Kolik bolesti bude muset ještě snášet? Ať se stane cokoliv, vždicky tady budu pro něj... |
| |
| Trochu jsem se zamračil. "Tak či tak, pořád v tom není úplně jasno co se vlastně stalo. Pro tuhle chvíli můžu jen doufat, že se tenhle incident co nejdřív ututlá.." podíval jsem se na ní. Měřila si mě pohledem. Byla roztomilá. "Co tě vůbec donutilo se připoutat ke mě? Nedělám ti nic jiného než starosti navíc.." nepřestával jsem se jí dívat do očí. Po celou tu dobu, co jsme byli spolu, se mi hlavou stále vrtala tahle otázka. Po tom, co se před pár minutami odvážila říct mému otci na mne udělala dojem ještě víc.. |
| |
|
Přemýšlím co odpovědět. Nad jeho odpověďí přemýšlím chvíli ale pak mě zarazí jeho otázka. Rozesměju se. "Já vlastně ani nevím proč... Navíc nikdy to nebylo z donucení. Vždy to byla svobodná volba... Asi možná proto, že poprvé, když jsi se na mě díval tak jsem postřehla tvůj zvláštní pohled. Tvoje oči se na mě dívaly jako na člověka. Na dívku, která si hraje na piáno. Už ten první pohled pro mě hodně znamenal. Lásce neporučíš. Ukradl jsi mi srdce už v ten první okamžik a já si to uvědomila až nějakou dobu poté. Při našem tanci." usměju se a pomalu ho políbím. Chvíli trvá než se opět odpojíme. Naše obličeje jsou jen pár centimetrů od sebe a já se mu dívám s láskou do očí. "Možná proto jsem se snažila to všechno vydržet. Protože moje láska k tobě je víc než co znám. Ten pocit souznění. Vždycky ti budu stát po boku. Tvá bolest je i mojí a já udělám cokoliv abych ti ulehčila. Tomu se říká, když někoho miluješ. Jsi s ním jedno tělo a jedna duše. Společně a každý zvlášť..." usměju se a opět se nechám pohroužit do pohledu jeho krásných očí. Je tak úžasný. Jak mě mohlo potkat takové štěstí? Usměju se jen pro něj. Jsem hrozně šťastná, že tu bude dlouho se mnou. Opřu mu hlavu jemně o rameno. "Miluju tě Kaito. Víc než si dokážeš představit..." zašeptám a nejsem si úplně jistá jestli mě slyšel... |
| |
| Klapnutí Trochu udiveně jsem se na ní podíval. Její odpověď měla něco do sebe a hlavně vím, že byla pravdivá. Její oči byly čisté a upřímné. Celá působila jako mladý čistý kvítek, který nedávno rozkvetl. Pomalu jsem se posadil se slabým syknutím. Cítit, jak vám kůží projíždí jehla není zrovna dvakrát příjemný pocit. Zadíval jsem se na peřinu před sebou. "Po tomhle všem.. je zřejmé že jizvy zůstanou." otočil jsem potom pohled k ní. Jemně jsem ji chytil za zápěstí a lehce ji přitáhl k sobě. Bylo mi jedno, jestli to bude bolet nebo ne. Chtěl jsem ji cítit u sebe. Chtěl jsem mít znovu ten pocit, že je opravdu se mnou. "Dokud tu budeš se mnou, rány se zahojí lépe.." věnoval jsem jí letmý polibek do vlasů. Po chvilce jsem ale zaslechl klapnutí dveří a tak jsem zpozorněl. "Nejspíš máme společnost.." pousmál jsem se trochu ustaraně. Připadalo mi, že u ní trávím pomalu víc času než u mě doma. A popravdě? Byl jsem i radši.. Tady mne totiž nepronásledovaly žádné starosti a povinnosti. Alespoň na tu krátkou chvíli jsem mohl bezstarostně žít.. |
| |
| Nezvaný host?
Jeho slova jsou pravdivá a trochu mi i polichtí. Jeho důvěra ve mě pro mě hodně znamená... Pak se ale ozve tiché klapnutí dveří. Zamračím se. Kdo to zase otravuje? pomyslím si a jen nerada opouštím Kaitovo obětí. "Půjdu tam..." řeknu trošku otráveně a vylezu z postele. Jdu pomalu dolů a když otevřu dveře znovu ve mě zatrne. Okamžitě však nasadím naštvaný výraz. Gakupo se ke mě prudce natáhne, jediným pohybem mi zakryje ústa takže nestihnu zaječet a druhou rukou mi pevně sevře zápěstí za zády abych nemohla uniknout. I když má zraněné rameno od Kaitova střepu vůbec nic to nemění na jeho síle. Kysele se na mě usměje a jeho tvář se posléze skřiví spokojeným úsměvem zlosti. "Tak Miku, ty teď půjdeš hezky se mnou a já Kaita pěkně potrápím. Ty jako odškodnění za jeho drzost! " šeptá mi do ucha tak tišše, že jej skoro neslyším. Zmítám sebou a snažím se křičet ale všechno moje námaha stojí za starou belu. Čím víc se hýbu a čím víc se snažím vykroutit jeho stisk je tvrdší a bolestivější. Přes jeho ruku se navíc nedostane ven nic víc než nesouhlasné mumlání. Gakupo mě vyvleče ven, kde stojí jeho limuzína. Jak jsme mohli přeslechnout, že přijel autem? Dřív než si to uvědomím přelepí mi přes ústa tlustou lepenku a ruce mi sváže za zády nějakým provazem. Pak mě surově hodí na zadní sedadlo limuzíny. Cítím nenávist vůči té zrůdě ale nemohu nic dělat. Provaz se mi zařezává do kůže a lepenka tlumí všechny nářky o které se marně pokouším. Gakupo se sladce usměje a vyškubne mi pramen vlasů, které posléze převáže červenou stuhou. Syknu a z oka mi bolestí steče slza. Gakupo se jen zasměje... "Abych nezapoměl..." řekne a vrátí se do domu s nějakým lístečkem a mým pramenem vlasů. Pak nasedne ke mě do limuzíny a já se snažím sedět co nejdál od něj. Právě mě unesl... Vzkaz pro Kaita  |
| |
| Ztráta "Dobře.." kývnu na to když se Miku ode mě vzdálí a vytratí se ve dveřích. Trochu jsem si povzdychl a podíval se do stropu. Jako bych snad hledal odpověď na své otázky. Po pár minutách mi však už bylo divné, že se Miku nevrací. "Miku?" zavolal jsem, jenže jak se zdálo, žádná odezva. Pomalu jsem se vyhrabal z postele a trochu se zakymácel ve vzduchu. Padavko.. napomenul jsem sám sebe v duchu a zamířil ke dveřím, za kterými jsem sešel schody. Po Miku nebyla ani zmínka. "Miku..?" zopakoval jsem její jméno s větším důrazem. Nemohl jsem ji ale najít, jediné co mi bylo vidět před očima byly otevřené dveře. Trhl jsem sebou. Nedalo mi hledat dlouho než jsem zahlídl jakýsi dopis s pramenem jejích vlasů. Zarazil jsem se už jen při pohledu na ten dopis. Skoro jako bych se bál ho otevřít. Uchopil jsem ho do rukou a mé oči začaly těkat po textu. Chvíli jsem jen tak nevěřícně sledoval ten dopis, ale v návalu zlosti, která mě v tu chvíli zavalila, jsem dopis zmačkal a hodil na zem. Ten parchant.. procedil jsem mezi zuby a bez ohledu na svůj stav jsem vyrazil ven. Miku je pro mě důležitější než můj život, získám ji zpátky za každou cenu. Tohle mu jen tak neodpustím.. |
| |
| Únos Limuzína ujíždí rychle pryč a ať se snažím sebevíc pořád mnou otřásá strach spojený se zlostí. Kam mě veze? Co se mnou udělá? tyhle otázky mě uvnitř přímo drtily. Tisknu tvář na sklo abych se mu nemusela dívat do tváře. Jedeme dlouho ale nakonec se auto zastaví úplně. Vystoupíme ven. Opět jsem surově vytáhnuta za paži. Stojíme na letišti. Je tu prázdno až na pár mužů a letadla. Gakupo mě vleče dovnitř a pak se mnou hodí na sedadlo. Zapne mi bezpečnostní pás a odtrhle lepenku z mých úst. "TY HAJZLE! JAK SI TO JAKO PŘEDSTAVUJEŠ? JEN TAK MĚ UNÉST!!!" začnu řvát jako smyslů zbavená. Jenže okamžitě mi na tváři přiletí facka. Beru ji jako oplatu. Já jemu, on mě. Teď jsme si rovni. Jenže i když mě facka umlčí pořád to ve mě neskutečně vře. "Kam to jako jedeme?" vyštěknu na něj a on se jen s uculením posadí naproti mě. "Uvidíš." řekne pouze a pak pokračuje dál. Aby jsi se o nic nepokoušela dostaneš injekci. řekne a já plna udivení na něj hledím jako na blázna. Problém je v tom, že on není jen blázen. On je naprostý šílenec! "To nemůžeš!" vykřiknu s nadějí ale chvíli poté ucítím v ruce ostré štípnutí. Vedle mě stojí nějaký chlap a právě mi do žíly vpouští nějakou omamnou látku. Zamotá se mi hlava. Nejsem schopná odporovat a a dřív než mi smysly vypoví službu a oči se zavřou pohlédnu naposledy na Gakupa. Ten se jen uculuje. Poslední jeho slova než se propadnu do temnoty jsou jeho. "Já můžu všechno." Pak se mi vytratí celý svět a já už cítím jen vibrace při startu letadla... |
| |
| Marné hledání Prozatím jsem nedoběhl moc daleko. U branky jsem se musel zastavit a opřít se. V hlavě se mi utvořil velký vír, který všechno shrnul v jeden velký zmatek. Nevěděl jsem, kam se vydat, nevěděl jsem absolutně nic. Ten pocit bezmoci mě užíral.. Rozběhl jsem se ač ne moc rychle směrem, kterým byl Gakupův dům. Bylo to moje jediné vodítko a naděje. I když byl o něco dál, já se nemínil zastavit. To, že si dovolil už vztáhnout ruku i na Miku bylo příliš. Po pár minutách jsem už musel jít krokem, opírajíc se o co šlo. Špatně se mi vydechovalo ale přesto jsem viděl před očima to, co jsem chtěl vidět. Hluboce jsem se vydechoval, ale jakmile jsem zahlídl mříže branky jeho domu, okamžitě jsem se jich chytil. "Ty šmejde! Kde se skrýváš tentokrát?! Tohle už zachází příliš daleko, Gakupo!!" |
| |
| Do neznáma I když jsem bez smyslů, cítím, že asi po hodině začne letadlo klesat. Někdo mě po přustání vezme do náruče. Doufám jen, že to není právě Gakupo. Opět jedeme autem. Pak se moje mysl opět propadne do stínu. Probudím se strašně unavená. Jen stěží otevřu oči. Ležím v posteli. Nacházím se ve specíálně upraveném pokoji. Na oknách jsou mříže, je tu jen postel a koupelna. Zjistím, že tam kde mi ruce svíral provaz zůstal rudý obtisk a sedřená kůže. Znovu se naštvu. Přemůžu únavu a vyskočím na nohy. Pobíhám po pokoji. Cloumám s dveřma, jsou zamčené a neodpustím si kopnutí. Mříže na oknách jsou železné a po hodině křiku, pláče a spoustu marných pokusů mi dojdou síly. Schoulím se do rohu pokoje a začnu tiše plakat. "Kaito! Odveď mě odtud." šeptám zničeně. Tohle je moje vězení. Nemůžu pryč... |
| |
| Vytracení Silou, která mi alespoň trochu zůstala, jsem se mříže skoro až snažil vytrhnout. Jenže ty se ani nehly. "Tohle ti neodpustím.." sykl jsem naštvaně, ale i bolestně. Jen blázen jako já tu čerstvě z nemocnice pobíhal po ulicích. Miku byla jediná, kdo mi vůbec ještě zbyl. Na otce jsem v tuhle chvíli vůbec nemyslel. Ona byla jediná věc, pro kterou jsem do teď žil. A teď ji.. nemám. Po několika minutách bez reakce je nejspíš zbytečné se tu dál snažit vyrvat mříže. Klesl jsem na kolena a ještě trochu se vydýchával z toho náporu vzteku, co mne zahltil. On sám na tom nebyl moc dobře, nemohl se ukrýt moc daleko. Kam tedy mohl zmizet? |
| |
| Vězněná
Ve skrčené pozici zůstanu několik hodin jen tak v tichosti sedět. Už dávno se nesnažím utéct protože vím, že dostat se přes mříže a zamčené dveře je beznadějné. Už dlouho jen tak nic nedělám. Pak ale někdo zaklepe na dveře. Ani se nepohnu. Jak jsem mohla tušit vešel on. Ten parchant! Okamžitě jak vejde se za ním opět zamkne. Určitě mě nechal hlídat. Ale proč? Proč tohle všechno dělá? Klekne si ke mě ale já odvrátím zrak a přitisknu tvář k chladné zdi. On mě všakpopadne za bradu a já jsem nucena podívat se mu do očí. Srší z nich nenávist ale i strach nad tím co mě čeká. "Jsi až moc vzpurná Miku. Ale neboj se. Pár dní tady a zkrotneš." tak ďábelský úsměv, který mi věnoval. Co se za ním asi skrývá? "Kde to jsme?! Kam jsi mě to zatáhl?!" vykřiknu a vytrhnu se mu ze sevření. On se jen usměje. "Tam kde tě ten tvůj Kaito jen tak nenajde. Zvykej si. Nějakou chvíli si tu totiž pobudeš." řekne jízlivě a zvedne se k odchodu. V tu chvíli se ve mě cosi zlomí. Hned jak se ke mě otočí zády, vyskočím na nohy a dívám se kolem sebe. Hledám. Na malém stolku vedle postele stojí porcelánová váza. Popadnu ji a rozmáchnu se. Chci ho udeřit do hlavy, s trochou štěstí omráčit a poté utéct. Než se však váza stihne roztříštit o jeho hlavu, otočí se a jeho výraz se změní. Sebere mi vázu z ruko a třískne s ní o zem kde se roztříští na milion malých kousíčků barevného porcelánu. Z jeho tváře plane čirá zloba. Jeho fialové oči vrhají blesku a v jeho pohledu už je ze mě nejspíš hromádka popelu. "Ty jedna mrcho!" zařve mohutně a surově mi vrazí dvě facky, každou na jednu tvář. Zůstanou mi tam dva rudé obtisky jeho dlaně. Nehlídá si svoji sílu v návalu vzteku a mě se pod náporem jeho úderů podlomí kolena. Upadnu na zem. Jenže jemu to očividně nestačí. Hrubě mě chytí za vlasy a silou mě vytáhne na nohy. Skučím, sténám bolestí ale on nevnímá mé nářky. Hodí mě na postel a já narazím hlavou o železný rám postele. Strašně to bolí. Chytím si hlavu do rukou v zoufalém pokusu se ochránit před dalším úderem a z očí mi vytrysknou slzy. "Prosím nech mě být!" vykřiknu bolestně. Gakupo se jen nad mým utrpením uchechtne a odejde z pokoje. Slyším jak se dveře opět zamykají. Tiše vzlykám do peřin a snažím se nevnímat bolest a třeštění hlavy. Navíc slzy jenž opouští zaklaplá víčka a stékají po tvářích dolů způsobují, že rudé tváře pálí a štípou. Aby toho nebylo dost nejvíce mě bolí srdce. Protože tu není Kaito. Nemohu se schovat do jeho bezpečného náručí. Nemůžu se nechat utěšit a ukolébat do spánku. "Kaito kdybys tu byl se mnou!" zašeptám a pak mě přemůže únava. |
| |
|
Uběhla už nějaká chvíle. Nepřestával jsem vytrvale jakkoliv bušit, trhat s mřížemi jak jen to šlo. Klečel jsem na zemi, v rukách stále svírajíc mříže a má hlava byla sklopená k zemi. Cítil, jsem, že moje naděje se pomalu vytrácí. Nemohl jsem jí chytit a držet u sebe, mizela mi mezi prsty. Připadalo mi, že moje srdce se bez ní pomalu rozpadá na kousky jako uschlý list. Víc už jsem se nepokoušel dál dobývat skrze mříže.. Vlasy mi zakryly oči před zraky kohokoliv jiného. Anata wa ima doko de nani wo shite.. imasu.. ka? Vycházela mi z úst slova, která jsem Miku ještě nedávno zpíval pod balkonem. Jenže se pomalu zasekla jako rozbitá hračka a já nebyl schopný v nich pokračovat. Pocítil jsem, jak mé oči chtě nechtě začaly zahlcovat slzy. Zavřel jsem je a nechal je tak odtéct pryč. Miku.. Kde jen tě mám.. I když jsem ji neměl u sebe, moc dobře jsem věděl, že se v bavlnce určitě nemá. Ten hajzl moc dobře věděl, že ona pro mě teď znamená to nejdražší. A jak jinak nejlépe ublížit mě než tím, že ublíží jí? Ta představa mě sama o sobě děsila, ale v tuhle chvíli jsem nemohl dělat vůbec nic. Utápěl jsem se ve směsi smutku a zlosti čekajíc jen na to, kdy konečně utonu. Uběhlo již několik hodin. Proti mé vůli se za tu dobu mé oči zavřely a já upadl do spánku před mřížemi. Nevěděl jsem, co se za tu dobu dělo ani co se stalo.. Mé oči se pomalu otevíraly. Zahalil mne nával světla a tak jsem je neotevřel úplně. Jediné, co jsem zjistil však bylo to, že neležím na zemi a ne u mříží. Kde to jsem? Jakmile si mé oči přivykly, otevřel je úplně a rozhlédnu se okolo sebe. Ležel jsem v posteli v místnosti mě neznámé. Co to znamená? Pomalu jsem se posadil a rozhlížel se po místnosti. Byla poměrně dobře vybavená, trochu až snobsky. Když jsem sklopil pohled, měl jsem na sobě čistě bílou košili a čisté kalhoty. Po nemocničním oblečením nezbyla ani zmínka. Jen tohle oblečení mi připadalo něčím trochu povědomé. Zaslechl jsem klapnutí dveří a následně kroky. Do místnosti vešla poměrně mladá služebná. "Díkybohu jste vzhůru. Jak vám je?" v ruce na malém tácu nesla něco menšího k jídlu a sklenici vody. Když si teď vzpomínám, tuhle místnost znám.. a vskutku by mě nenapadlo, že bych se probral zrovna u Gakupa doma. Došla až ke mě a tác položila na stolek vedle postele. Váhal jsem nad její otázkou. "Už dobře.." odvětil jsem avšak s poněkud pohaslým pohledem do peřiny. Pak jsem ale své oči zvedl k ní a pokusil se alespoň o náznak úsměvu. "Moc vám děkuju za vaší péči.. Smím však vědět, kde je teď Gakupo?" "Mladý pán a jeho otec v tomto domě nejsou přítomni, proto se o něj prozatím stará služebnictvo. Mrzí mě, pokud jste se minuli.." "Ah.. To nevadí.." pohltil mě nával zklamání. Jiskřička naděje, se kterou jsem doufal v odpověď, se v tu chvíli vytratila a já opět nevěděl vůbec nic.. |
| |
| Střípky duše...
Spaní mi kazí zlé sny. Ocitám se ve tmě a marně hledám cestu jak té temnotě uniknout. Po dlouhém hledání ocitám se před zářící kopulí z křišťálu. Vztáhnu ruku v touze se koule dotknout ale pár sekund poté, co se mé prsty dotknou chladné kopule roztříští se. Střípky duše... Probudí mě silná bolest hlavy. Dokymácím se do koupelny. V zrcadle však nevidím sebe. Dívá se na mě unavená dívka. Oči má opuchlé od pláče a podlité krví od nedostatku spánku. Dolní ret má natržený, vlasy rozcuchané a na čele velkou fialovou modřinu. Smutně si povzdechnu. Všechno mě bolí ale nejvíce mě bolí zraněné stdce. Zatnu pěsti až mi klouby zbělají a vrhnu na sebe do zrcadla nenávistivý pohled. Musím utéct! Nenechám je aby mě tu drželi věčně! slíbím si v duchu. Toužím jen po jediném. Opustit toto vězení a vrhnout se Kaitovi do náručí. Vybrečet se mu na hrudi a nechat se pohladit jeho laskavýma rukama. Vrátím se do pokoje. Vezmu deku z postele a strhnu ji dolů. Vzduch se zavýří kolem a zpod deky cosi vypadne. Je to fotografie! Je celá zmuchlaná a nejspíš hodně stará, protže její okraje jsou zažloutlé věkem. Je na ní mladá žena a muž. Stojí vedle sebe a usmívají se. V ženě poznám Kaitovu matku... Prohledávám fotografii ze všech stran a vzadu oběvím droboučký nápis. Snažím se ho přečíst. Vyrozumím z něj jen toto: "Jediná vzpomínka na tebe, kterou ve svém vězení mám..." Zamračím se. Takže Gakupo zde věznil i někoho jiného! A mám tušení, že zrovna Kaitovu matku. Proč ale? Na to odpověď nemám a ani na fotografii nic jiného není. Někdo zaklepe na dveře. Schovám fotku do kapsy a schovám se vedle dveří. Ty se otevřou a vejde Gakupo. Srdce mi buší jako splašené. Rozhlíží se. Ucítím šanci. Rychle zachytím dveře než je někdo stihne zavřít a uzamknout a vyběhnu ven. Gakupo se otočí za hlukem a zařve: "Chyťte jí!" Sáhnou po mě čísi ruce ale já se chytit nenechám. Odstrčím muže u dveří a běžím chodbou pryč. Slyším za sebou běžící kroky ale neohlížím se. Dívám se stále dopředu, nic jiného nevnímám. Dlouho běhám uličkami chodeb než konečně narazím na vstupní dveře. Při cestě sem mě málem dvakrát chytili. Poprvé mi pomohly schody, podruhé služka do které jsem vrazila při běhu. Na svobodě...
Otevřu dveře a vyběhnu ven. Až teď se otočím za sebe. Pořád za mnou běží dva muži v černých oblecích a za nimi rozhněvaný Gakupo. Běžím dál, nevnímám bolest v celém těle a zpomalím až v potemnělé uličce, když jsem si stoprocentně jistá, že už mě nepronásledují. Opřu hlavu o kamennou zeď a prudce oddechuji. Jsem volná! Ale nevím kde jsem a jak se dostanu domů. Musím dát nějak vědět Kaitovi. Najdu malý domek, který mi přijde sympatický a zaklepu na dveře. Jsem vyčerpaná a sotva stojím na nohou. Jsem ztracená kdovíkde a potřebuju pomoc. Otevře mi stará paní. Vypadá mile a dívá se na mě ustaraně. "Prosím...potřebuju pomoct." vydechnu a chvíli na to se mi nohy podlomí a já se skácím na práh domu. Paní vykřikne nejspíš na svého muže a už mě nesou dovnitř. Ztratím vědomí a opět se propadnu do bezedné temnoty. Tentokrát se však cítím v bezpečí byť mezi cizými lidmi... |
| |
|
Nemohl jsem přestat myslet na to, kde teď Miku je. Cítil jsem se bez ní tak nějak... úplně sám. Takhle jsem se necítil ani když umřela moje matka. A ještě horší byl ten pocit strachu. Strachu z toho, že jí Gakupo ublíží ještě hůř než mě. "Děkuju vám za péči, ale bohužel se nemůžu zdržet.." odkryl jsem peřinu a pomalu vstal. Podíval jsem se směrem ke služebné a vděčně se uklonil. "Jsem vaším dlužníkem, určitě vám to přijdu vynahradit.." lehce jsem se pousmál i když to nešlo moc. V očích mi ale proběhla malá jiskřička, že situaci nenechám takhle jak je. Za každou cenu Miku najdu, i kdyby mě to mělo stát život. Rozloučil jsem se se svojí dočasnou opečovávatelkou a za několik minut jsem kráčel směrem od domu. Netušil jsem, kde jsem mohl s hledáním začít. Trochu posmutněně jsem se podíval k obloze v naději, že Miku zase brzy znovu uvidím.. |
| |
| Temnota
Probudila mě ostrá bolest hlavy. Zaskuhrám. Bolí mě celý člověk. dokážu si představit všechny ty modřiny. Nastevřu unavené oči do malých škvírek tak abych se lépe mohla zaměřit na místnost ve které se právě nalézám. Vzduchem se nese libá vůně pryskyřice a dubového dřeva. Pokoj je světlý, pěkně poklizený a vkusně zařízený. Není největší ale všechny potřebné věci tu jsou. Ležím v měkké posteli neschopna sebemenšího pohybu. Tělo mám celé ztuhlé, bolavé a nepoužitelné. Malinko otočím hlavu a po delším zkoumání místnosti usoudím, že se jedná o pokoj pro hosty. Pak ale opět zaměřím pozornost na sebe. Dolní ret mám celý opuchlý, oči špatně snáší ostré světlo a celá polámaná ležím v cizí posteli. Kde to jsem? Když v tom kdosi zaklepe na dveře a do místnosti vstoupí postarší muž milého zevnějšku v bílém plášti v ruce třímaje koženou brašnu. Okolo krku se mu houpá stetoskop. Nejspíš doktor. Posadí se ke mě na okraj postele a počne mi sundávat obvazy na hlavě. Počkat! Obvazy? "Slečno mohla by jste mi říci co se vám stalo?" zeptá se s přátelským úsměvem. Zarazím se. Co se mi stalo? Zašmátrám v paměti ale nenacházím nijaké vzpomínky, které by toto vysvětlily. Ze všech stran se na mě usmívá jen černočerná tma. Minulost je pro mě zahalena v neproniknutelné mlze. Polknu. Hrdlo mám v jednom ohni, v puse dráždivé sucho. S námahou pootevšu ústa k odpovědi. "Nic si nepamatuji..." povím tiše ale hlas se mi vysílením zlomí a následně úplně vytratí. Doktor jen pokývá hlavou. Je to tak. Jediné co mi utkvělo v mysli jsou nějací muži, kteří mě z nevysvětlitelného důvodu pronásledovali a pak už jen vzpomínám na tmu poté co jsem té stařence omdlela ve dveřích. Co bylo předtím nebo potom si nedokážu vybavit. "Amnézie je v takovýchto případech běžná. Když jste omdlela praštila jste se do hlavy o kámen. Paní Yokuno mi již vše řekla. Ránu jsem vám zašil a pokud se budou často měnit obvazy a zbytek léčení proběhne v pořádku měla by z ní za pár týdnů zbýt jen nepatrná jizva." vysvětlí mi. Tak proto ta ukrutná bolest. Pak se na mě opět zkoumavě podívá. "Pamatujete si alespoň své jméno nebo bydliště? Vaše doklady jsme nenašli." opět hledám ale marně. Ve zpomínkách nenacházím nic. Podívám se na něj bezradně a opatrně zakroutím hlavou. Společnost mi teď dělá jen a pouze temnota... "Kde jsem?" zeptám se tiše. "V malém městečku jménem Wakkanai." Paní Yokuno, postarší paní v důchodu, se ke mě chovala moc mile a její manžel jakbysmet. Oba se o mě starali s péčí jako o vlastní vnučku a paní Yokuno se zapřísáhla, že dokavaď mi nebude líp tak nesmím její dům v žádném případě opustit. Jsem vděčná za její ochotu pomoct mi i když se paměť stále nevrací. Uběhlo už pár dní. Rána na hlavě se pomalu ale jistě hojila a do těla se mi opět vracela ztracená síla. Sice jsem ještě s rovnováhou měla kapku potíže ale zvládnout se to dalo. Doktor mi povolil krátké procházky po domě za účelem znovu rozhýbat ztuhlé končetiny. Někdy se mi sice ještě trochu motala hlava ale ne tak často jako na začátku těchto procházek. Proto se nesmím moc namáhat. Paní Yokuno by mě sice nejradši pořád držela v posteli ale mě nebaví jen tak ležet a nic nedělat. Tu a tam si společně zahrajeme hru Go nebo něco jiného na zabavení a máme se dobře. Jenže teď když už jsem jakštakš schopna nějakého pohybu začala jsem objevovat ty modřiny. Hlavně na rukách a na břiše. Tolik mi to ale nevadí. Cítím se tady bezpečně. Ve vzpomínkách mám sice stále mlhavo ale tady mi nic nechybí. Snad jen mé pravé já... |
| |
| Naděje umírá poslední Lhal bych, kdybych řekl, že chvílemi naději opravdu ztrácím. Bezmoc, kterou jsem cítil byla pro mě jako zabodnutý meč, který mým tělem projížděl stále hlouběji. Netušíc kam jsem směřoval ulicemi jako nějaký bludný stín. Přemýšlel jsem o možnostech, kam mohl Gakupo Miku odvést, avšak nemohl jsem zakrýt smutek, který mě zžíral. Z myšlenek mě ale vyrušil zvuk rychlých kroků směřujíc ke mě. Nemohl jsem odolat nutkání se otočit. Trochu mne zarazilo, kdo byl majitelem toho zvuku. "Dobrý Bože, Kaito!" milý a přívětivý hlas matky Miku byl v tuhle chvíli nasáklý strachem a starostmi. Zastavila se kousek ode mě a dívala se na mě ustrašeným pohledem. Už jen z toho pohledu jsem tušil, že nejspíš musela najít zmačkaný vzkaz v otevřených dveřích. "Paní Hatsune.." nepřestal jsem se udivovat v tom, že mě dokázala najít. Jak se jí to povedlo? "Mám o Miku veliký strach. Prosím, dej mi okamžitě vědět, jakmile něco zjistíš. Už jihledá i policie." vypadala, že má strachy skoro na krajíčku. Podala mi na papírku své číslo avšak nedokázal jsem se jí podívat do očí. Nebyl jsem schopný zabránit tomu aby se tohle stalo. A Miku do toho spadla hlavně kvůli mě. "Dám.." odpověděl jsem polohlasně a stále se jejímu pohledu vyhýbal. "Omluvte mě, musím už jít.." rozloučil jsem se lehkým úklonem a s trochu kulhavými kroky pokračoval v cestě. Užíraly mě výčitky. Užíral mě pocit, že je to moje vina. Nevnímal jsem okolí a nevědomky vrazil do jednoho muže držejíc nějaké spisy v deskách. Rozsypaly se všude po zemi. Trochu polekaně jsem se na něj omluvně podíval a začal sbírat papíry po zemi. "M-moc se omlouvám, měl bych se radši dívat na cestu." "To se stává, nevěš z toho hlavu mladíku." pousmál se na mě trochu unaveným úsměvem a i on se dal do sběru. To, co ale mé oči postřehly ve mě hluboce trklo. Vyšetření neznámé modrovlasé dívky v městě Wakkanai. nasbíraný štos papírů jsem muži podal do ruky, ještě jednou se omluvně uklonil a rychlým krokem vyrazil. Podle toho, co jsem postřehl v papírech byl nejspíš doktor a tak bylo trochu riziko se pustit do řeči s nějakým doktorem když sám jsem z nemocnice odešel. Modrovlasá dívka.. moje naděje opět zažehnula. Wakkanai bylo odtud poměrně daleko, proto jsem potřeboval alespoň nějaké peníze na dopravu. A to znamenalo vrátit se pro ně domů. V tomhle případě bych byl nejradši kdyby nepozorovaně.. |
| |
| Vzpomínej
Pár dní už jsem prožila v tomto malém a útulném domečku ve společnosti manželů Yokunových. Doktor mě chodil kontrolovat poměrně často. Moje stabilita už byla poměrně lepší. Zvládla jsem s opěrou projít celý dům křížem krážem pomalými kroky bez jediné závratě. Hlavu jsem sice stále měla v obvazech ale taktéž už každou hodinou ustupovala palčivá bolest. Spokojenost byla zřejmá. Vždyť jsem měla vše co bych potřebovala. Zrovna jsem pomalu scházela ze schodů a nohy se bolestivě ohýbali když tu náhle vešla do chodby paní Yokuno. "Yuki copak jsem ti neříkala, že po schodech nemáš chodit?" zamračila se. Yuki. toto jméno mi paní Yokuno vymyslela jako náhradní aby mi nějak mohla říkat. Jméno je to pěkné. Proto jsem vůbec nic nenamítala. "Nemám co dělat a tak jsem myslela, že bych si zkusila zahrát na to staré piáno v obýváku... Jen na chvíli. Prosím." smlouvám. Nevím proč ale v mysli mi pořád bliká vykřičník, že jedině uklidňující hudba mi pomůže myslet rozumně a klidně. Dostala jsem svolení. Paní Yokuno přinesla nějaké noty. "Moje vnučka má hudbu tohohle mladíka moc ráda. Možná se zalíbí i tobě." řekla s úsměvem a podala mi pár listů. Vybrala jsem si jednu se zajímavým názvem. Rolling Girl. Až mě udiví jak zkušeně a rychle se mi prsty rozjedou po klávesách bez jediného zaváhání. V minulosti jsem nejspíš uměla hrát. Ta píseň mě nutí zavřít oči. Poslouchám ty tóny a pak se lehce zamračím. Nepřestávám hrát ale za víčky se mi počne odehrávat mírně rozmazaný obraz. Poznám akorát spletici dvou těl. Tančí. Vlní se v rytmu melodie kterou hraji a zdají se býti jedním tělem. Nerozeznám obličeje. Vidím jen rozmazané postavy. Podle vlasů bych ale řekla, že tam jsem já. Tančím s nějakým chlapcem a cítím jak z nás vyzařuje nějaký cit. Jako kdyby to byla nezkrotná vášeň! Nechápu. Jenže s posledním tónem mlhavé vidění zmizí a já udýchaně otevřu oči. Popadám dech a jsem zmatená. Vrátila se mi snad polovičně vzpomínka z minulosti? Kdo ví... Od té události s částečnou vzpomínkou jsem k piánu už více nesedla. Pořád jsem zmatená a nevím co si mám myslet. Ale pořád mě to k němu táhlo. Chtěla jsem vzpomínat a pokud mi hudba k navrácení mynulosti dopomůže tak ji chci hrát. Opět jsem tedy sešla do obýváku. Tentokrát jsem ale zkusila namátkou vybrat pár tónů jestli si ruce najdou cestu po klávesách v nějaké písni. Našly. Bez not jsem začala hrát zvláštní píseň. Nevím proč ale zabolelo mě u srdce při prvních tónech. Další vyvolaly slzu v koutku zavřeného oka. Ta píseň mi připomínala nějakou strašnou událost. Nějaký hrozný pocit, který jsem prožila. Tentokrát se však žádný obraz neobjevil.Po zaznění posledního tónu mě přepadnlo nutkání nepřestat hrát a tak jsem své prsty nechala dále volně pokračovat ve vzpomínání. Tantokráte mi hlavou běhala slova. Romeo a Cinderella blesklo mi hlavou při zaznění začátku neznámé a přesto známé písně. Od piána se nezvednu skoro celý den. Domem se rozléhají libozvučné melodie a já se cítím svá. Teď už jsem si jistá. Ať má minulost byla jakkákoliv do mého života vždy patřila hudba. |
| |
|
Díkybohu jsem mi štěstí přálo. Vrátil jsem se domů neviděn a nevyzvídán, avšak bylo mi trochu divné, že nikdo nebyl doma, proto jsem pomyslel na to, že otec bude na nějaké své poradě se zaměstnanci. Došel jsem do svého pokoje a převlékl se do svého oblečení. Sešel jsem poté dolů a začal si do menšího batohu vkládat věci, co budu na cestu potřebovat. Nemohl jsem však přestat vnímat zvláštní pocit, který jsem měl. Byl takový.. provinilý. Připadalo mi, jako bych v tuhle chvíli měl krátké deja vu o tom, co se tu vše událo. A že se mi před očima zjevily i nepříjemné vzpomínky. Teď to ale nebudu moct řešit, najít Miku bylo pro mě nejvyšší prioritou a stejně jako jsem přišel, jsem i odešel. Wakkanai bylo město hodně daleké, proto mě čekala cesta na letiště.. Čas plynul mnohem rychleji než jsem si myslel. Za celou tu dobu jsem nemyslel na nic jiného než na ni. Mé srdce bylo natolik zaplněné starostmi, že jsem skoro nevnímal ani ubíhající minuty. Konečně jsem se usadil na sedadlo letadla a mé oči se upřely k malému okénku. Zanedlouho letadlo vzlétlo a město se stále více zmenšovalo a mizelo v mracích. Za letu jsem zaslechl jakési dívčí štěbetání kousek od mého sedadla. Po očku jsem se podíval tím směrem. Dvě dívky, jedna černovlasá a druhá bruneta, mi věnovaly stejně nenápadný a nesmělý pohled. Vypadalo to, že můj pohled zaregistrovaly a trochu jim zčervenaly tváře. Nejspíš se k něčemu chtěly odhodlat. Po pár minutách letu nakonec obě vstaly a nesměle došly k mému sedadlu. Zkrátka jsem se už na ně musel podívat. "E-eto..." spustila polohlasem jedna z nich. Působilo to pro mě i trošku komicky jelikož jim to nejspíš připadalo jako bych je měl kousnout. "Vy jste Shion Kaito-kun? Ten mladý zpěvák?" jasně jsem jim v očích viděl, jak v to moc doufají. Svou ne příliš dobrou náladu jsem se pokusil aspoň na chvíli odsunout stranou a věnovat jim letmý úsměv. "Nejspíš jsem to já. Jsem až tolik poznat?" trošku se zarazily a zčervenaly ještě víc. Černovláska v rukách svírala malou trhačku s tužkou a tak mi už docvaklo, pro co si sem přišly. "Uun, my jen.." "Smíme vás poprosit o podpis? Poprvé.. se nám povedlo potkat někoho známého." nakonec to ze sebe vymáčkla ta víc smělejší brunetka. "No, proč bych vám tu radost neudělal.." vzal jsem si od nich trhačku a každé zvlášť napsal jednoduchý podpis. "A je to." podal jsem jim trhačku zpět. Oči se jim rozzářily štěstím a děkovně se uklonily. "Arigatou-gozaimas, Kaito-kun!" nejspíš mě už nechtěly obtěžovat a tak se vrátily na své místo a nadšeně se pustily do řeči. Svůj pohled jsem otočil zpět k okýnku. Jakmile Miku najdu, nejspíše se problémů na vyřešení nahromadí víc.. Teď na to ale nesmím myslet. Z okénka jsem už zahlédl, že slunce zapadá. S hlubokou nadějí jsem doufal, že konečně Miku najdu. Přibližně za hodinu letadlo přistálo a za několik minut jsem už svižnějším, i když trochu bolestivým krokem. Počítal jsem s tím, že ji za jeden den určitě nenajdu a proto s cestovní mapkou jsem našel levný hotel, kde bych mohl strávit alespoň jednu či dvě noci.. Hned brzy ráno, jakmile jsem se probudil, jsem vyrazil na první pátrání. Celé odpoledne jsem strávil ptaním se kolemjdoucích v naději, že najdu alespoň nějaká vodítka. Sem tam mě zastihly i nějaké mé další nadšenkyně jenže žádná nevěděla to, co potřebuji vědět. Čas utíkal a za tu dobu jsem nezjistil nic, co by mě k Miku dovedlo. Plamínek naděje s každým vrácením se na hotel o něco pohasl, ale nezhasl úplně. Zhruba třetí den jsem dopoledne už kráčel více na kraji města, kde bylo rušno méně. Musel jsem ale uznat, že tohle bylo hezké místo. U kraje města se značila nádherná příroda, která mi přinášela vzpomínky na chvíle strávené s Miku. Vzpomněl jsem si na slova písně, která jsem tehdy složil pro Miku a zpíval jí je pod balkonem po útěku z nemocnice. Polohlasem jsem je za chůze začal vypouštět ze svých úst. Kdo ví kde mohla být, zpíval jsem je v naději, že je alespoň vítr zanese k ní. Kde teď jsi a co děláš? Jsi v tomhle nekonečném nebi? Poprvé jsem si uvědomil, že jsem ztratil věci.. ..které do teď naplňovaly mé srdce. To, jak moc jsi mě podporovala, To, jak moc jsi mě přiměla se usmívat.. Že jsem je ztratil bylo pro mě příliš moc. I když jsem tak zoufale bojoval, abych natáhl svou ruku a vzal si je zpět.. Jako vítr proklouzly skrz, vypadaly jako že mě dosáhnou, ale nedosáhly.. Moje hruď je utažená osamělostí a zoufalstvím. Mám pocit, jako by se moje srdce mělo zlomit.. Ale tvoje usmívající se tvář zůstane v mých vzpomínkách a vždy mne povzbudí.. Vraťme se do té doby ještě jednou. Vím, že tentokrát bude vše v pořádku. Vždy se budu usmívat po tvém boku blízko tebe.. Kde teď jsi a co děláš? Jsi v tomhle nekonečném nebi? Budeš se pro mne usmívat jako vždy? Právě teď, je to to jediné, co si přeji.. |
| |
| Kdo to zpívá? Ještě dlouho jsem hrála na piánu ale pak mi došly písně. Chvíli jen tak zírám na bílý strop a tu náhle dolehne se k mým uším tichý a smutný zpěv. Ten hlas mi přijde povědomý. Prudce se zvednu ze stoličky a vzápětí toho zalituji. Obvázaná hlava zabolí a mě přepadne závrať. Zavrávorajíc se zachytím malé skříně a chvíli trvá než znovu získám ztracenou rovnováhu. Zpěv se ozývá z dálky ale tak zřetelně abych rozpoznala dojemná slova. Vyjdu ven z domu a pomalým, nejistým krokem za zpěvem. Nevím proč ale něco mě táhne v před Na konci ulice uvidím nějakého kluka. Zastavím vyčerpaně a opřu se o bílý plot. Nohy se mi opět klepají a podlamují. Dům paní Yokuno je přeci jen poměrně menší. Stojím tam, vydechuji a snažím se potlačit vracející bolest Kluk se pomálu přibližuje... |
| |
| !! Má slova dozněla a já mlčky pokračoval v chůzi bez ohledu na to, že jsem se nějaký čas neměl vůbec přemáhat. Tolik jsem si přál ji najít, znovu ji vidět, utěšit a ujistit se, že je v pořádku.. Po krátké chvíli se ale musím zastavit. Vidím dívku podobné mojí Miku. Je to opravdu ona? Ucítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce a na sucho jsem polkl. Znovu jsem se rozešel. Čím blíže jsem byl, tím jsem viděl jasněji, že je to ona. "Miku!" zrychlil jsem své tempo. Díkybohu je v pořádku! |
| |
| ???? Chlapec vykřikne nějaké jméno a zrychlí tempo. Skoro běží. Rozhlížím se zmateně kolem. To myslí mě? Chytím se za bolavou hlavu. Vypadám jako boxovací panák. “To jsi zpíval ty? Hezká píseň.“ řeknu když je na doslech a pak se otočím na zpět. Teď toužím po měkké posteli a opečovávaní od paní Yokuno. Přidržuji se plotu a pomalu kráčím pryč. Ten kluk je až neskutečně hezký. pomyslím si zasmušile.. |
| |
| Miku? Dojdu až k ní. Co mě ale znejistí je to, že se rozhlíží kolem jako bych myslel někoho jiného. Ještě víc mě zarazí, když zahlédnu obvaz po obvodu její hlavy. Na rukou měla taktéž už menší modřiny. “To jsi zpíval ty? Hezká píseň.“ trkne ve mě jakmile se ke mě otočí zády na odchod. Co se s ní stalo? Namluvil jí snad Gakupo něco? Ještě než stačí odkráčet, chytím jí za zápěstí a na chvilku jí donutím, aby se na mě podívala. Nemůžu bohužel zakrýt bolestný pohled v mých očích s trochou zklamání. "Miku, já.. Hledám tě tu už celé dva dny.. Co se ti stalo?" bylo zřejmé, že z tohohle všeho je nejspíš zmatená a já na ní nechtěl tlačit, i když bych ji tak moc chtěl obejmout a pohladit po vlasech.. |
| |
| Zmatená Jeho stisk byl jemný až něžný což mě trochu zarazí. Otočím se a zamračím se. Vyškubnu mu ruku ze sevření a vypadám zmateně. Přeměřím si ho pohledem. Nechápu. "Hledal? Ale proč a kdo vůbec jsi. Známe se? Je toho teď na mě moc. Ztratila jsem paměť a jediné co si pamatuju jsou nějací muži, kteří mě honili. Pak jsem se takhle zřízená probudila u paní Yokuno a vůbec nic o sobě nevím. Teď navíc potkám tebe a nemám potuchy kdo jsi nebo o čem to mluvíš a proč jsi na mě volal jménem Miku..." začnu ze sebe sypat vše co mě tíží a nemám daleko k pláči. Pak se ale zarazím. Prohlédnu si pečlivěji jeho obličej. "Tak moment ty jsi ten kluk z mojí vidiny! Hrála jsem tu píseň Rolling Girl a něco jsem viděla. Tančili jsme..." tentokráte šeptám. Ano určitě to byl on. Nic mi není jasné. Doufám, že mi to vysvětlí. |
| |
| .... "Kdo vůbec jsi?" ta slova mnou projela tak ostře, jako bych cítil, že mě něco bodlo přímo do srdce. Zaraženě jsem se na ní díval. Opravdu mohla na mě zapomenout? Jako bych najednou ztratil hlas. Nevěděl jsem, jak jí to co nejšetrněji objasnit. Smutným a zklamaným pohledem jsem jí pozoroval. Po té krátké chvilce jsem ale musel očima uhnout do strany. "Miku.. Tvoje pravé jméno je Hatsune Miku.." odpověděl jsem polohlasem. Jako bych se najednou cítil sám.. "Já jsem Shion Kaito.. Promiň, pokud.. jsem tě vyděsil." sklopil jsem oči do země. Můj plamínek naděje skoro až zhasl a ve mě se naplňoval strach, že už mě možná nikdy nepozná.. |
| |
| Vysvětlení "Miku? Ach ano vzpomínám si. Jen mi pořád nejde do hlavy proč jsem tě viděla v té vidině. Já něco jsem tam cítila. Něco jako lásku. Je to pravda? Prosím všechno mi řekni. Kaito já chci znát svou minulost ať je jakkákoliv." prosím ho a přistoupím blíž až se mu z blízka dívám do očí. Vidím v nich strach ale nechápu proč. Položím mu ruku na hruď a cítím hřejivé teplo. Štěstí. Asi opravdu pociťuji lásku. Je možné, že bych Kaita v minulosti milovala? Vezmu ho za ruku a vedu ho pomalu do zahrady za domem paní Yokuno. Tam se posadím na lavičku a stáhnu ho vedle sebe. "Prosím Kaito." zašeptám a pohlédnu na něj s prosbou v očích. On je jediný kdo mi může osvětlit temné zákoutí mé paměti. Čekám a doufám, že se dozvím něco víc o sobě, o něm ale i kde je moje matka a otec. Kde bydlím a proč jsem tady nebo proč jsem se probudila zmlácená u paní Yokuno a kdo byli ti muži. Zvlášťe pak ten s fialovými vlasy... |
| |
| Zahrada Ucítím, jak položí svou dlaň na moji hruď. Oči zavřu úplně, nemůžu se jí podívat do očí. Připadalo mi, jako bych ji už ztratil. I kdybych jí vše vysvětlil, stále to nezaručovalo fakt, že si na vše vzpomene. S cuknutím otevřu oči jakmile mne chytí za ruku a kamsi vede. Za chůze si prohlížím poměrně skromný domek. Alespoň trochu se mi ulevilo, když se našly dobré duše, co se o Miku postaraly. Společně usedneme na lavičku. "Prosím Kaito." lpěl na mě její pohled. Nakonec jsem k ní své oči upřel a chvíli ji mlčky pozoroval. Něžně jsem ji chytil za bradu a trochu smutně se usmál. "I když si na mě možná nevzpomínáš, i tak je mé srdce pořád tvoje. A když bude třeba položím za tebe i svůj život.." poté jsem se trochu odtáhl a zadíval se na květiny kousek od nás. "Za to, co se ti všechno stalo, můžu zkrátka já.. Jsi jen oběť, která pyká za moje chyby.." |
| |
| Vzpomínky se vrací
Něco se ve mě zlomí. Cítím jak pro něj hořím láskou a touhou být stále s ním. Když odvrátí hlavu natáhnu se a rukou mu ji opět otočím k sobě. Pohlédnu mu do očí a sama nevěřím, že se odhodlám učinit své myšlenky. Skloním se a políbím jej. Jeho jemné rty a jejich dotek způsobí, že mnou projede vlna energie jako elektrický náboj. Zaplní mě až po konečky vlasů úplně celou a já se k němu přimknu mnohem víc. Ruce mu obmotám kolem krku a nechci ho pustit. S jeho polibky se mi za zavřenými víčky přehrávají vzpomínky. Naše první setkání, vášnivý tanec při kterém jsme si uvědomili svoje pocity ale i náš první polibek. Starosti s Lukou, můj odjezd. Návrat. Velkou zkoušku kdy jsem si jeho srdce musela znovu dobít ale i jeho dvě rvačky. Vzpomínky se mi vrátili ale stále ne úplně. Pořád pro mě zůstává záhadou co se mi stalo, kdo mě zbil a kdo Kaitovi tak moc ublížil. Dlouho jsme v jednom obětí a nechceme se odtrhnout. Asi po půl hodině nepřestálého líbání konečně odtrhnu své rty od jeho a položím si s úsměvem hlavu na jeho hruď. "Nikdy bych na tebe nezapoměla..." zašeptám něžně a přitisknu se k němu celým tělem. Pololežím na něm a vstřebávám jeho vůni. Už vím co mi tak moc po tu dobu chybělo. Moje srdce nebylo se mnou. On ho totiž měl celou dobu sebou. Protože jen jemu bude moje srdce na vždy patřit. Teď už se cítím opět svá... |
| |
|
Ucítím její dotek na tváři, který mne doslova přinutí se na ni znovu podívat. Vidím, že se blíží a tak přivřu oči. Naše rty se po třech dnech znovu setkají. Opravdu mi ten pocit chyběl. Ruce jí položím kolem boků a její zasypání polibky jí opětuji. "Nikdy bych na tebe nezapoměla..."' Po nějaké chvíli se už i já musím odtáhnout. Opře se o mě a já si ji víc přitisknu k sobě avšak pořád se cítím, jako bych měl na rukou pouta. Zamyšleně pozoruji květiny před námi. Lhal bych, kdybych řekl, že mě po těhle slovech nezahřálo u srdce. Jenže pořád jsem měl takový nejistý pocit.. A navíc to, že si Gakupo dovolil vztáhnout ruku na Miku, nenechám jen tak.. |
| |
| Zvědavost V jeho náručí se cítím bezpečně. Pořád mi ale vrtá hlavou kdo byl ten muž s fialovými vlasy, který mi přišel strašně povědomý. Vůbec ne v dobrém. Zvednu hlavu a podívám se Kaitovi do očí. “Nevzpomínám si na vše ale stále mě zajímá kdo byl ten muž s fialovými vlasy, proč mě pronásledoval nebo proč mě zbil. Nechápu. Vím, že ten dům je tady asi o dva bloky dál ale bojím se tam jít aby se mi vrátila paměť... planárním. Opět se k němu přivinu abych neztratila ten pocit bezpečí, který mám v jeho náručí. Nechci aby mě zase opustil, aby se vzdálil. Abych zůstala sama. Nedopustím aby nás něco rozdělilo. Chyběl mi tak strašně moc i bez vzpomínek. Cítila jsem tam někde v hloubi duše jak moc je mi bez něj prázdno. Jak jsem bez něj osamělá... |
| |
| Zjištění aneb delší to bejt nemohlo :D Po slovech, která vyjdou z jejích úst, se zarazím. "Tohle všechno ti udělal on?!" vážně se na ní dívám. Zatnu zlostně zuby. Gakupo, ty parchante.. Tohle ti neprojde s čistým štítem! hluboce jsem vydechl abych se alespoň trochu uklidnil. "Miku.. Víš kde je?" |
| |
| Závoj strachu, pochyb a nepochopení... Nejsem si jistá zda mu dokážu odpovědět dostatečně abych uspokojila jeho vážný výraz. Zřejmě toho muže zná a nemá na něj pěkné vzpomínky. Vždyť ani já nemám s touto osobou spojené pražádné hezké chvíle. Jen stále nedokážu pochopit proč mi ublížil a ani zdaleka si nejsem jistá jestli je schopen ublížit mi znovu a možná i Kaitovi. Toho se bojím asi nejvíc. Ublíží jemu, ublíží mě. Vrhnu na Kaita ustaraný a zároveň vystrašený pohled. "Nejsem si jistá. Určitě bych ten dům poznala kdybych ho viděla znovu, ale mám obavy. Můžou ti ublížit. Nevím čeho všeho je ten člověk schopný. Když zbil mě určitě mu nebude dělat potíž udělat to samé tobě. Možná ještě hůř. Bojím se o tebe." prosím ho pohledem ale jeho oči jsou při myšlence na něj tvrdé. Co hrozného mu udělal a proč? Pak mi ale pohled sklouzne jinam a mě poklesne čelist. Dívám se za Kaitovu hlavu a popadám dech. Tam kde za rohem vede silnice do dalšího bloku ulice, stojí dva muži v černých sakách. Takoví hromotluci a za nimi vychází zpoza rohu, muž s fialovými vlasy! Právě ten, který mi způsobil tolik utrpení. Skloním hlavu v naději, že mě Kaitovo tělo dostatečně schová. Je mi jasné, že někoho hledají. Mě... Jsou od nás daleko ale i tak mě mohou zahlédnout. Tisknu čelo ke Kaitově hrudi a tělo se mi třese strachem z objevení a opakovaného bití. Proč mě unesli, proč mě zbili a proč mě schovávali? Ta nezodpovězená slůvka mi letí hlavou jako zběsilá a útočí ze všech stran. Proč, proč, proč!? ptám se sama sebe i když na žádnou z těch otázek nedokážu odpověděť. V ústech mám sucho ale i tak mu to musím říct. "Je tam, ten co mě unesl! Za námi, na konci ulice..." šeptám mu do košile tak aby má slova zaslechl jen on. Opatrně pozvednu hlavu a nakouknu mu přes rameno. Můj pohled zachytí pronikavé oči zvláštně fialového odstínu pod nimichž se objeví zlostný úšklebek. Zahlédl mě a míří k nám. Toho jsem se obávala... |
| |
|
Neunikne mi její ustrašený pohled. Položím dlaň na její tvář, abych ji trochu uklidnil a pousměju se. "Budu v pořádku. Dobře? Tak se neboj.." můj úsměv byl přesvědčivý. Když jsem ji měl téměř zpátky, byl jsem si jistý tím, že mám něco, co Gakupo nemá - kuráž. Bylo pravděpodobné, že by z toho vznikla nejspíš další rvačka ve výsledku, ale já měl v plánu tohle válčení ukončit, i kdybych nás měl oba poslat zpět do nemocnice. Zacházel až příliš daleko. Ale i přesto.. jsem měl takový pocit, že se Gakupo topí ve stejné pasti jako já. Cuknu sebou jakmile se její výraz změní ve vyděšený a rychle se schová v mé hrudi. Cítím, jak se začala chvět. "Co se d-.." "Je tam, ten co mě unesl! Za námi, na konci ulice..." zvážněl jsem a podíval se za sebe přes rameno. "Drž se za mnou.." řekl jsem pohotově a rychle vstal. Skryl jsem ji za sebou a zle sledoval přicházejícího Gakupa. "Radím ti, drž se zpátky, Gakupo.." Neměl jsem z něj strach. Už jednou jsem slíbil, že Miku ochráním i za cenu vlastního života a to také dodržím. |
| |
| Strach... Krčím se za Kaitem a nedokážu uvěřit, že se chovám tak zbaběle. Jenže už ten zlostný škleb mi třese koleny.Fialové oči se na mě upírají a pak sklouznou na Kaita, který mě hrdinsky chrání vlastním tělem. "Vidím, že ses netrápil dlouho Shione. Modrovláska zřejmě za hodně vděčí svému útěku nemám pravdu Miku? Škoda. Chtěl jsem si ještě trochu užít." pousměje se a Kaito se napne. Větřím ve vzduchu rvačku. Rychle si stoupnu před Kaita a tvrdě na Gakupa pohlédnu. "Se mnou si dělej co chceš ale Kaita necháš na pokoji rozumíš! cítím odvahu. Strach mě žene kupředu a vrací mi moji odhodlanost. Gakupo se jen zašklebí. "Jak dojemné... Tohle je ale pouze mezi mnou a Shionem. Ty by ses nám tu akorát pletla. řekne a ti dva muži s ním ke mě během chvilky přiskočí a už mě v železném sevření táhnou stranou. Zmítám sebou. Jenže po zraněních jsem ještě moc slabá a sevření je opravdu pevné. Proti tomu nic nezmůžu. Mohu jen přihlížet... |
| |
| Napětí ve vzduchu "Miku, nepl-!" Než jsem vůběc stihl doříct větu, ty osvalené gorily jí chytily jako hadrovou panenku a pevně svíraly kus opodál. Chtěl jsem se za ní rozběhnout ale cestu mi zastoupil Gakupo. Nevěnoval jsem mu nic jiného než zlostný pohled. "Chceš mě zbít? Nebo snad zabít? Posluš si, Kamuii.. Ale tentokrát už nevyhraješ." díval jsem se mu do očí přímo. Těžko říct, čí pohled byl silnější. Ale ten jeho byl jen plný nenávisti. Zůstávalo ovšem záhadou - proč? Co ho vede k tomu všemu, co do teď udělal? |
| |
| Opět ve tmě Sorry růže není červená. Takovou jsem nenašla... :D ~ Škubání a házení nemá žádnou cenu. Ty Gakupovy gorily mají ruce jako z olova. Cloumání mi nijak nepomáhá ale Gakupovi to zřejmě začne lézt trošku na nervy. Pokyne hlavou ke mě a jeho pohunkům. Ucítím na zátylku ostrou bolest. Zamlží se mi před očima a nohy mi poklesnou v kolenou. Stačím už jenom zašeptat Kaitovo jméno než se mi do mysli opět vloudí tma... Gakupův pohled: Poskoci na můj nevyslovený příkaz omráčí tu malou modrovlásku. Její přítomnost je jen vedlejší a už vůbec nemíním poslouchat zděšené výkřiky až ten její miláček dostane pár výchovných ran. Tenhle spratek Shion je stejný jako jeho otec. Až na to, že se o svou lásku bije i za cenu vlastního života. Až nechutně velkorysé. Pohrdavě si odfrknu a s rukama ležérně založenýma v kapsách udělám pár kroků k němu. "Teď na to budeme mít klid Shione..." pozvednu koutek úst k pobavenému úsměvu když se jeho tělo napne. Je vynervovaný a to přesně je můj cíl. Nemá nade mnou silově navrch ale také to není žádný slaboch. Dostane lekci a tentokrát nás nikdo nebude rušit. Vyprovokovat ho mi jen přilepší. Jeho nevyrovnanost mi bude výhodou. Roztěkaná mysl není dobrá a zvláště pak v takovéto situaci. Nedávám na jevo zlobu ani radost z jeho nesoustředěnosti, která je mi takovým přínosem. Vlastně si ho skoro nevšímám. Procházím se po malé zahrádce a utrhnu libý květ růže. Krvavé okvětní plátky září v paprscích slunce karmínovou červení a ostré trny dávají na zřetel krásu a nebezpečnost této magické květiny. Přivoním a sladká vůně mi přijde jako droga. Obrátím se k Shionovi. "Je jako tvoje matka. Jako Miku. Tak překrásná a zároveň nebezpečná. Omámí tě a poplete hlavu. Můžeš se píchnout ale i přesto ji můžeš snadno zlomit."[/b] jízlivá a jedovatá slova doprovází jemný květ vržený mu k nohám. Padá do zářivé trávy a celá tato situace připomíná historický souboj o srdce líbezné pany. Rudá růže hozená soupeři k nohám jako symbol výzvy k boji. Přesto, že mě k Miku váže zlost a hněv spojen s nenávistí k Shionovi stále mě dokáže uchvátit její čistá krása. Leží zhroucená na zemi několik metrů od nás. Přesunu se k ní a pozvednu jemně její růžolící tvář dvěma prsty vzhůru. Klečím a hledím na ni s trochou něhy. Vím, že teď pyká za můj vztek ale to mě nijak netíží. "Pochopím, že sis ji vybral, je tak sladká ale nikdy asi nepochopím jak si mohla vybrat ona tebe. Akorát ji zničíš všemy svými chybami." ušklíbnu se na něj pobaveně ale moje oči jsou při pohledu na něj opět tvrdé. Postavím se opět proti němu na své původní místo tváří v tvář... |
| |
|
Byl jsem napjatý, o tom nebyl pochyb. Každý sval v mém těle chtěl vyletět a udeřit ho, ale ovládal jsem se. Má sebekontrola pro tuto chvíli byla stoprocentní, jelikož jsem už nejednal nerozvážně jako předtím. Tedy, lépe řečeno, byl jsem si vědom následků, které za to ponesu. Bylo vidět, že je v provokativním postoji, ale věděl jsem, že by mě nejradši taktéž udeřil i když si pro tuto chvíli hraje na klidného. "Teď na to budeme mít klid, Shione..." Jenže klid nenastává nikdy, jakmile si přijdeme na oči. V tom je háček. "Je jako tvoje matka. Jako Miku. Tak překrásná a zároveň nebezpečná. Omámí tě a poplete hlavu. Můžeš se píchnout ale i přesto ji můžeš snadno zlomit." sehl se k Miku a odvážil se jí znovu dotknout. Ale tím nejubožejším způsobem, který mohl použít. "Pochopím, že sis ji vybral, je tak sladká ale nikdy asi nepochopím jak si mohla vybrat ona tebe. Akorát ji zničíš všemi svými chybami." "Už jsi tak zeslábl že musíš mít po ruce osobní ochranku? Upřímně, divím se nemáš člověka, který by ti utřel i nos. Teda, aspoň o něm nevím.." prohodil jsem stejně výsměšným tónem, kterým mluvil předtím ke mě. Poté už jsem zvážněl. "Mezi námi je jeden rozdíl, proč já a ne ty. Protože já vím, co to znamená láska. Slyšel jsi o tom slovu někdy? Ztěžka.." |
| |
| Gakupův pohled:
Jen se uchechtnu. Ten malý spratek si myslí kdoví jak mě jeho řeči nerozčílí. Ledový klid mnou postupuje od hlavy až k patám a přesto mám sto chutí mu už teď vrazit a udělit mu pár lekcí "slušného chování". "Neboj se. K tomu abych tě srovnal nepotřebuji další lidi. Vůbec se nám toho nebudou plést." odpovím mu odměřeně. "Láska... Pche. To mi připomíná jeden příběh. Krásná žena a dva muži. Právě jako teď. Muž nesmířený s porážkou a odmítnutím své milované si ji vezme násilím. Ano Shione jenže tvůj otec neměl sílu aby o tvou matku bojoval! Já jen mstím svého otce protože teď už vím proč to udělal. Tvoje spropadená ženská ho zničila! Cha a ten tvůj tatíček! Není ti podobný. On se na svou takzvanou lásku jak říkáš pěkně vykašlal a nechal ji žalem zemřít. Jedno bys měl ale vědět Shione! Tvoje "maminka" měla totiž ještě před tvým narozením a jejím unesením jednoho syna, který tu stojí před tebou! Tvoje matka před tím než se vdala za tvého otce měla poměr s mým otcem takže jsme bratři..." poslední slovo vyplivnu z úst. Ač nám v žilách koluje stejná krev naše nenávist je nadmíru větší než skrývaná nenávist našich otců. Vím, že jím to pořádně otřese. Nenávidím jej už od těch pár let svého života kdy mi otec tento složitý příběh vyprávěl. |
| |
| Nedůvěra Hrkne ve mě. Co to vůbec říkal? Jako bych mu najednou nerozuměl ani slovo i když jsem moc dobře každé slovo slyšel. Nevěděl jsem, zda mám být překvapený, nebo naštvaný. V tuhle chvíli by se dalo říct, že i obojí, jelikož jsem cítil, jak silně to ve mě vře. On že má být můj bratr? Zatnu silně zuby a uchopil ho za triko. Prudce ho přitáhnu k sobě a s naštvaným pohledem sleduju jeho lstivé oči zblízka. "Lžeš! Někdo takový jako ty nemůže být někdo z mé rodiny!" silně jsem ho udeřil do obličeje a pustil ho tak, že spadl na zem. Malý potůček krve se mu spustil z nosu. Dopáleně jsem ho pozoroval. "Nevěřím ti. Nemůžu uvěřit tomu, že tak ubohej člověk jako ty si tohle vůbec dovolí vypustit z úst! Nejsi a nikdy jsi nebyl můj bratr!" |
| |
| *uchopím |
| |
| Čekal jsem tuhle reakci. Setřu pramínek krve hřbetem ruky a dřív než se stihne znovu soustředit vystřelím pohotově v před. Ještè za letu se prudce napřáhnu a s rozzuřeným výkřikem ho úder pěsti pošle k zemi. Vrazím mu koleno pod žebra a pln nenávisti nehledě na jeho zdraví vrážím mu ránu za rànou. Způsobím mu tak natržený ret a cítím jak popadá dech. Koleno tedy plní svůj úkol. Zuřivostí poháněn mlátím jej hlava nehlava. "Mysli si co chceš ale nejlíp ti všechno řekne ten tvůj podrazáckej fotr. Ukradl jsi mi matku Shione!!! Její lásku! Opustila mě jako malého chlapce a já vyrůstal bez ní!" řvu na něj tak mocně jak jen mi to plíce dovolí a z očí mi kanou drobné potůčky utpení, které se po tolika letech věznění dostàvají na povrch. Nakonec mi ruce ochabnou a rány ustanou. Leží bezvládně pode mnou. Jako ve snách se zvednu a motajíc se dojdu k domku. Opřu horké čelo o chladný podklad a několikrát za sebou prudce udeřím pěstí do zdi až mi rozedřené klouby do krve počnou štípavě pálit. Nerozumím tomu. Proč on měl vše co mě bylo odepřeno? Slzy si nachází cestu ven a volně stěkají po horké tváři. Už je mi jedno jestli mě zmlátí. Chci to ukončit, jít vzhůru a setkat se s matkou. Nahradit si ty protrpěné roky dětství... |
| |
| Bratr.. Pustil se do mě tak intenzivně, že bych to ani nečekal. Vylíval si na mě těch několik let nenávisti, co si v sobě dusil a taky to bylo poznat. Po krátké chvíli se nakonec uklidnil, slezl ze mě a na povrch se ohlásila jeho druhá stránka. Křečovitě se posadím a se zakašláním vyplivnu krev, která se mi spustila z úst a mísila s krví natrženého rtu. Pomalu, ale přesto jistě se zvedám, i když se trochu zakymácím ve vzduchu ale udržím se. Pozoroval jsem ho nezakrývaným nenávistným pohledem. "Podívej se na sebe. Zmlátíš mě tu jako bych mohl za to, že jsem se vůbec narodil a teď tu fňukáš jako holka." mé svaly se chvějí ale i tak se k němu rozejdu. Na to jsem měl síly ještě dost a ignorovat bolest, která ve mě vystřelovala do všech stran, jsem se za posledních několik dní už naučil. Kroky se zrychlily a dřív než by to čekal, chytím ho za krk a prásknu s ním o zeď. Mé ruce se klepaly, ale já silně jeho krk tiskl. "Myslíš jen na sebe! Jsi spokojenej s tím, že právě teď kvůli tobě trpí nejen Miku, ale i někdo jiný než já?!" prakticky jsem na něj řval, můj dech byl zrychlený. A právě v tuhle chvíli jsem narážel na to, že z toho hluku sem doběhla a zahlédla nás dva ta stará paní, která Miku takřka zachránila. Po těch slovech jsem neudržel slzy, které začaly stékat po mých tvářích. Víc jsem jeho krk stiskl avšak mé oči jako by začaly ztrácet jiskru. Nevydržel jsem nekašlat a nevydat ze sebe další krev, která trochu zašpinila i jeho. "Blahopřeju. Máš to co jsi chtěl.." už jsem nekřičel, nýbrž jsem mluvil polohlasem. Můj pohled nebyl už tak nenávistný. Jevila se v něj neskrývaná a silná bolest, která vycházela najevo slzami. Tolik bolestivý slabý úsměv se objevil na mojí tváři. "..ale já tě tehdy jako za bratra považoval, Gaku-..." viděl jsem, jak se jeho obraz přede mnou rozmazal a poté zbyla jen tma. Můj stisk plně povolil a já bezvládně padl do trávy. Tráva kouskama byla zbarvená krví, kterou jsem ze sebe vydal.. Neprobíral jsem se.. |
| |
| Zlom
Rány vnímám s uvítáním. Při primitivním škrcení doufám jen v jedno. Udělej to! Prokážeš mi tím velkou službu. Nevěřím, že je tak slabý a odpadne již po pár úderech. Odstrčím ho až nezvykle jemně a postavím se na nohy. "Nebojte se a klidně běžte zase zpět." prohodím k té stařence. Nervózně se podívá naším směrem ale nakonec poslušně odejde. Pokynu poskokům, kteří jak jsem jim nakázal do ničeho nezasahovali. Jeden sebral Miku, druhý Kaita... Miku Probudila jsem se Gakupovi v náručí. Okamžitě jsem se zamračila ale pak jsem si všimla, že jeho tvář má jiný výraz. Smutný ale odhodlaný. "Prosím odpusť mi vše co jsem ti provedl. Tohle dej Kaitovi až se probudí." řekne tiše a vtiskne mi do ruky obálku. Pak se zvedne a pomalu odchází pryč. V tu chvíli si uvědomím kde to vlastně jsme. Dřív než mu stačím zabránit, vlny ho pohltí... V nemocnici Gakupovi poskoci nás poté odvedli do nejbližší nemocnice. Kaita přenesli na pokoj a připojili jej na nějaké přístroje. Trvá to hodiny ale Kaito tam stále jen leží a ani se nehýbá. jako tenkrát... Asi po další hodině čekání se mu víčka pohnou. Otevře oči a zmateně si prohlíží pokoj. Hledá ho. Určitě. Posmutním... "Spáchal sebevraždu. Utopil se. Chtěl abych ti tohle dala." hlesnu tiše tak, že se sama skoro neslyším. Dopis |
| |
|
Rychle jsem se posadil jako bych se probral z noční můry. Trochu vystrašeně jsem se rozhlídl po místnosti. Co se vlastně stalo? Jen matně si vzpomínám. Brzo si už všimnu toho, že jsem znovu v nemocničním pokoji. Proč? Kde je Gakupo? Podíval jsem se na Miku, která seděla kousek ode mě. Díkybohu tu byla se mnou. Trochu jsem se ale zarazil, když její pohled nebyl ani trochu veselý. Spíš přesný opak. Slova, která projdou mýma ušima mě zarazí ještě víc. Podá mi dopis, který trochu váhavě otevřu. _______________________________ Za několik minut ho pořád držím v ruce. Jako bych ho skoro nečetl avšak přes ofinu modrých vlasů mi nejde vidět do očí. Gakupo.. sepjal jsem ruku v pěst, při čemž jsem zmačkal dopis a zatnul zuby. Proč?! Začal jsem se chvět. Nebyla to pravda. Ne! Chtě nechtě mi po pravé tváři stekla slza. Upřímná slza. Jako bych i přes to všechno, co se mezi námi stalo, přehlídl.. |
| |
| Smutek Do očí se mi derou slzy nad utrpením, které očividně postihlo Kaita při této zprávě. Ani já nejsem schopna právě teď rozumně uvažovat. Proč mám takový prázdný pocit kvůli člověku, který mi už tolik ublížil? Proč cítím lítost? Smutek? Nepopsatelný a podivný pocit, který mne naplňoval a stále odmítal opustit mé podvědomí. Opatrně položím Kaitovi ruku na rameno - snad s rozhodnutím utišit jeho viditelné utrpení. Nenacházím slova. Na jazyku se kutálí tucet chlácholivým slov ale usoudím, že teď není čas na slova. Je to zdrcující pocítit lítost pro člověka jenž zdá se prožil si život v nenávisti a nepochopení. Doufám, věřím, že Gakupo někde v duši stále byl dobrým člověkem. |
| |
| Uvědomění Jako bych se v tuhle chvíli spoléhal na to, že ofina vlasů mi bezpečně skryje pohled. Co se to se mnou vlastně dělo? I přes to všechno, co Gakupo provedl.. jak daleko zašel.. Pociťoval jsem smutek... I přese vše jsem nedokázal zapomenout na časy, kdy jsme trávili chvíle jako nejlepší přátelé. jen na nějaký čas, zážitky to byly nezapomenutelné. V podstatě jsme spolu vyrůstali. Jako malí kluci, nerozlučná dvojka.. Právě teď vyšlo najevo to, že i když jsme se oba pustili do krveprolití, já ho nikdy skutečně nepovažoval za nepřítele. Namlouval jsem si to, omámila mě zlost, kterou na mě tehdy uvalil. Jenže i tak jsem ho měl pořád rád jako svého skutečného bratra. Kterým už teď nadále není... Teď to vše spláchla vlna temnoty společně i s ním. Mé svaly se napjaly ještě víc a slzy se začaly hromadit. Sklonil jsem se ještě víc a začal ze zoufalosti hlasitě vyřvávat. Silně jsem zatnul zuby a zavřel oči, ze kterých začaly na peřinu kapat slzy, jedna za druhou. "Gaku..po.." jen tohle jediné slůvko mi vyšlo z úst. Tiché a rozechvělé. Po krátké chvíli jsem ale musel se svým vyřváváním přestat, přepadlo mě rozkašlání. A ne zrovna slabé. Dal jsem si dlaň k ústům. Jen co se to trochu uklidnilo, ruku jsem oddálil a zjistil, že se na ní jeví ne moc malá šmouha krve. Pouze rány zůstaly.. Jen tyhle rány zůstaly po tobě, Gakupo.. |
| |
| Smutek Kaoto se pd té chvíle hrozně změnil. Chápu, že ho postihl smutek ale tohle už zavánělo extrémem. Odmítal s někým mluvit, stále jen ležel a hleděl do stropu. V nocích ho budily zlé sny a díky tomu byl nevyspalý a slabý. Jak moc mě ničilo takhle ho vidět. Každou noc jsem u něj lehávala, hladila ho a se slzami v očích se dívala jak neklidně spí. Léčil se rychle, ale zůstalo mu spoustu jizev. Ošklivých ran, zlých vzpomínek. Záda měl nejvíce postižená. To co mě ale trápilo byla jeho neochota s kýmkoliv komunikovat. Odmítal mluvit dokonce i se mnou. Přese všechnu mou lásku jsem stále něvěřila, že by se změnil tak moc. Gakupova smrt, odchod přítele a zároveň i nepřítele, jej zasáhla až moc. V nemocnici jsme zůstali několik týdnů. Moje zranění se zahojily a četné modřiny zmizely. I paměť se mi v pořádku vrátila. Jednojo dne mi doktor přišel oznámit, že volal mé matce a Kaitově otci. O všem už se dozvěděli a čekají ma máš návrat. Seděla jsem zrovna u Kaitovy postele a nepřítomně si broukala jednu z písní kterou mi tenkrát hrával. Ležel a jako i jiné předešlé dny zíral mlčky do stropu. Co se mu asi honí hlavou? O pár dnů později jsme seděli v letadle domů. Zpátky do Kjóta. Na letišti už na nás čekali rodiče. Objala jsem se s matkou. Brečela. Dříve než se však pan Shion chtěl rozejít za synem zarazila jsem ho. "Pane. Buďte opatrný prosím. Kaito už není takový jaký býval. Ehm...ona věc s Gakupem ho hodně změnila." sdělila jsem mu šeptem v očích ustaraný pohled. Pan Shion přikývl, zhluboka se nadechl a pomalu vykročil. Hodila jsem pohled na Kaita. Vrátí se mi někdy ten Kaito, kterého tak miluji? Nebo zůstane uvězněn sám v sobě. |
| |
| Cesta v mlze Ať jsem chtěl či ne, Gakupova smrt zkrátka byla věc, kterou nepřekousnu. Ne po tom, ne po tom zjištění, že v podstatě skutečně patřil do mojí rodiny. Kdo mi teď vůbec zbyl? Jen otec a buďme upřímní, on zrovna nebyl osobou, za kterou bych se přišel vybrečet či vyzpovídat. Byla tu sice ještě Miku, která za mnou ochotně chodívala, ale nedalo by se říct, že bych měl zrovna chuť o té události mluvit, ať to vůči ní bylo nefér sebevíc. Jediné, co jsem v tuhle chvíli chtěl bylo být sám. Úplně.. Čas plynul rychleji, než bych to vůbec vnímal. Co jsem vůbec za tu dobu dělal? Jen ležel, jedl a spal. Co jiného se taky v nemocnici dalo dělat. Jizvy zůstávají jak na těle, tak na srdci.. Teď už to ale bylo otázkou mého zdraví, zda po tom všem budu mít stejné možnosti jako dříve. Cítil jsem se zničeně, doslova. Byl jsem v tuhle chvíli rád, že prozatím nevím, jak moc moje tělo zničené je. Konečně nastal den, kdy jsme usedli do letadla a za několik hodin přistáli na známé půdě. Upřímně, trochu se mi ulevilo když jsem znovu pocítil ten známý pocit domova a už nadále nemusel být držen v tom nemocničním puchu. Jen co vystoupíme, Miku se rozběhne ke svojí matce a šťastně jí obejme. Na obou byla vidět ničím neskrývaná radost. Jak to ale tak vypadalo, byl tu i můj otec. Lehce jsem se zamračil a pohledem uhnul do strany, abych se na něj nemusel dívat. Ať se v tuhle chvíli bude tvářit, že mě vidí rád sebevíc, nevěřím mu to. Proto se rozejdu a místo uvítání kolem něj jen mlčky projdu lehce kulhavým a pomalým krokem, čímž jsem mu dal jasně najevo, jak ono uvítání vidím. Úmyslně jsem šel pomalu v naději, že mě Miku dohoní. Ať to bylo zlé sebevíc, přeci jen on byl muž, kvůli kterému Gakupo trpěl a dopadlo to jak to dopadlo... |
| |
| Ztraceni Čekala jsem to. Přeci jen jeho otec byl ten kdo Gakupovi ublížil a on si psk vylécal vztek na mě aby zranil Kaita. Vrhnu pohled na něj přes odcházejícího Kaita až na mámu. Moje oči mluví jasně. Smutně přikývne. Rozejdu se, minu se skloněnou hlavou Kaitova otce až dohoním Kaita. Jdeme bok po boku. Chvíli zaváhám, ale pak se natáhnu a vezmu ho za ruku. Stisknu mu ji a věnuji mu jemný odevzdaný úsměv. Budu za ním stát i když by se mnou již více nepromluvil. Je to nejdůležitější co v životě mám a proto se budu snažit ze všech sil aby měl pocit jistoty, ochrany a porozumění. Budu s ním do posledního vzdechu. Chápu ho a trpím s ním. Snad to vidí. Pomalu jsme spolu odcházeli k domovům. Nejistě jsem se zarazila před jeho domem. Chce dovnitř? Vyčkávàm. |
| |
| Obálka Za chůze se na Miku očima krátce podívám, ale poté si už dál hledím cesty a otce i s matkou Miku nechávám za sebou. Neměl jsem nijak chuť se otci vyzpovídat a vůbec ho vidět. Ne po tom všem, co se událo. Ne po tom, co mi Gakupova slova prošla hlavou. Zastavím se až před naším domem. Chvíli přemýšlím nad tím, zda jít dovnitř, ale nakonec přeci jen otevřu bránu a nechám vejít Miku, při čemž jdu hned za ní. Vejdeme dovnitř a já zamířím přímo do mého pokoje po schodech nahoru. Všimnu si, že mi na stole leží obálka. Nejspíš tuším, o čem bude, proto na malý moment zaváhám. Nakonec ji teda vezmu do ruky a rozbalím, oči mi začnou těkat po textu. Jen co to dočtu, jde poznat, že na náladě mi to příliš nepřidalo. Povzdychnu si a obálku hodím na stůl. Opřu se o volnou zeď a sepjatou pěstí si začnu lehce ťukat do čela. "To je ta poslední věc, která by mi teď přišla na mysl.." |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Zdravím, Pokud by to bylo možné, ráda bych, kdyby se tahle jeskyně ještě nějakou chvilku zachovala. Ani jedna z nás nemá v plánu s ní končit. Děkuji~ |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR