Andor.cz - online Dračí doupě

Arun - 25. března 2019 21:27

Volání Severu Svět se mění. Na bojištích přestávají kralovat meče a šípy - ničí je kule z mušket a ručnic. Staří řemeslníci nadávají, že jim práci berou manufaktury a stroje. Bývalé pořádky padají pod nezadržitelnou silou pokroku, která převálcuje vše, co jí stojí v cestě. Ale ne všude je tomu tak. Na hladinách tmavomodrých fjordů plavou ledové kry, mezi kterými si cestu hledají rybářské čluny. Ztepilé sosny se klátí v jarním větru a z hor stéká tající sníh. Na vrcholcích stále leží - mezi kameny starých mohyl a hrobkami nejudatnějších horalů. Domky se krčí ve stínu velehor a severní vítr šlehá tváře místních. Pokrok ještě nedorazil k tichým břehům vesnic na dalekém severu... do míst, kde lidem vládnou stařešinové, kde vědmy rozdávají rady a léky a kde se stále obětuje starým bohům. Ale jejich klid nebude mít dlouhého trvání. Mezi ledem připlouvají lodě s muži, kteří se doslechli o bohatství, které dříme v podzemí severu - a tito lidé neplánují poslouchat staré babské pověry a nesdílí pobožných strach z čarodějnic a lesních duchů. Možná by udělali lépe, kdyby tak činili - na severu najde bohatství jen pár... a daleko víc jich v temných lesích zahyne z vlastní pošetilosti.

Arun - 29. března 2019 22:07

Felskarsk Ichie Příď Miriam rozrážela vlnící se hladinu fjordu. Kolem lodi pomalu ubíhaly skalnaté břehy a vrchy Felskarského kraje. I když byl už vrchol jara, ve vodě se stále pohupovaly kry a ve stínech ležely závěje sněhu. Cesta jara na sever je skoro tak dlouhá jako cesta několika pasažérů Miriam z Celestionu. Snad právě to se pokoušel zachytit Alindorský vyslanec na svitek pomocí štětce. Kapitán lodi, jistý pan Helmholtc, už delší dobu považoval tohoto muže za naprostého blázna. Ale byl to bohatý blázen, který měl navíc u pasu katanu z východu a sebou půl tuctu ozbrojenců. Helmholtc, který většinu svého života strávil v zaměstnání Celestionské a Nortimberské šlechty, byl už docela zvyklý na poslouchání rozkazů od tohoto typu šílenců. Nyní vyslance z bezpečné vzdálenosti sledoval - seděl na samé přídi lodi na malé dečce a na prknech lodi maloval. Po jeho boku stáli dva z těch jeho těžkooděnců a kousek před nimi, blíže vyslanci, byla mladá žena, která východňana doprovázela. Vyslanec se k ní právě obracel aby na ní promluvil. Helmholtc se přiblížil - ale cizák mluvil v podivném zpěvavém jazyce východu. ,,Fascinující místo," prohodil Noria, zatímco dokončoval tah štětcem. Obrátil se Ichie a řekl jí: ,,Ale jak nevychovaní jsou zde lidé. Jsem si jist, že nás dobrý kapitán této lodi už téměř pět minut sleduje. Kanko-san vyjádřil nelibost nad tím, že se mu kapitán odmítl uklonit, stejně jako ostatní. Přirozeně, jsme hosty v jejich zemi, ale nějaká základní míra slušnosti by jistě byla na místě." Touto dobou zpozoroval Noria blížící ho se kapitána a obrátil se k němu. Kapitán se neuklonil ani nepočkal, až ho Noria sám vyzve a oznámil s neupřímnou uctivostí: ,,Brzy budeme kotvit u pevnosti Ornbjarn, vaše excelence, je ještě něco, co byste si ode mě a mé posádky přál?" Noria blahosklonně zavrtěl hlavou a odpověděl Celestionsky s nezaměnitelným přízvukem. ,,Nikoliv, kapitáne. Cesta s vámi byla velice příjemnou a já vám za ní děkuji." Kapitán se prkenně uklonil a poté se počal vzdalovat. Noria opět pohlédl na nedokončený obraz Felskarského fjordu a obrátil se v Alindorském jazyce na Echie. ,,Zvláštní lidé, zvláštní zem. Co myslíš, Echie-san? Jak se ti zatím líbí divoký sever?" Christopher Jelikož Helmholtc věděl, že z Alindorského vyslance nic nového nedostane, nespokojeně odcházel zpátky ke kormidlu. Poslední etapu cesty fjordem nechal na svém kormidelníkovi, skrz všechna nebezpečná zákoutí už propluli, ale kotvení u mola Ornbjarnu nebylo něco, co by mu chtěl svěřit. Když tam šel, do cesty se mu připletl čokl toho učence z Celestionu. Skoro ho nakopl - ale brzy za ním se vynořil jeho pán, tak se kapitán Helmholtc spokojil s tím, že učence odstrčil z cesty s nevrlou nadávkou. To byl další šílenec, který neměl tady na severu co pohledávat - ale ten Edamitsu alespoň dobře a hotově platil. Christopher pokračoval dál k roubení lodi a pohlédl na pomalu ustupující skály a svažující se kopce. Všiml si několika runových kamenů a malých horských mohyl, které dobře znal z knih a jejich nákresy několikrát viděl. Dle všeho se jednalo o pohřebiště a testamenty o ctnostných a hrdinných skutcích jejich majitelů. Výjimečně cenné historické prameny, pokud by místní nebyli jediní, kdo je uměl číst. Jak loď pomalu proplouvala směrem k impozantní pevnosti, na svahu zpozoroval malý kamenný výklenek. Jak se loď blížila, uvědomil si, že bude hledět víceméně přímo dovnitř mohyly z pohodlí paluby. Nejprve rozpoznal složité runové rytí na stavebních kamenech. Než ho stihl prostudovat, ústí mohyly stálo přímo proti němu. Díval se do mrtvých důlků bílé lebky, která tiše strážila těžkou kamennou desku, která vstup neprodyšně uzavírala. Místní zde - jak se zdálo - už žili velice dlouho. A nezdálo se, že se o své pohřební rituály rádi dělili. Freya Palubu vyrušil výkřik ,,Ke všem čertům!" zaklel Nortimberský námořník, když mu po několika minutách urputného snažení Freya přimáčkla ruku k dřevěné bedně, kterou používali místo stolu. Tvář námořníka byla rudá a nahlas oddychoval. Ale byl poražen. A kolem proběhl uznalý šum. Námořníci neměli moc lepšího na práci, než přirazí k Ornbjarnu - a tak přijali výzvu statné seveřanky k páce. Nyní, když většinu z nich porazila, toho začínali litovat. Ožebračila je o slušnou sumičku - ale vyhrála poctivě, to jí museli poražení uznat. A několik mužů sázkou na ní dokonce i vydělalo. Jenže přístaviště se blížilo a kapitán stál u kormidla - museli se připravit na kotvení a tak se zvedli k odchodu. Freya učinila totéž prohlédla si přitom krajinu, kterou už tak dlouho nespatřila. Hleděla k několika proužkům kouře a malým domkům, které značily první ulice Helskary. Poznávala to tu, protože ani po těch dlouhých letech se zde vůbec nic nezměnilo. Pořád stejně zamrzlý, nepohostinný kraj. Jen na úpatí kopce viděla něco nového - rozestavěnou čtvercovou pevnost. Věž se tyčila k nebi a vlála nad ní Nortimberská vlajka. Tak tedy civilizace nakonec dorazila i sem. Byla doma. Ornbjarn Letitia ,,Do lajny! K palbě připravit! Pal!" Třeskot desíti mušket se odrazil od kamenné zdi, vzduch naplnil bílý dým a zapáchlo to střelným prachem. Většina výstřelů byla vedle, cvičné cíle ani neškrtli. Nortimbercům nebyly muškety přirozené - navíc byly stavěné pro daleko menší Celestionce. Letitia je nyní pouze sledovala, rozkazy vydával Elko, tedy desátník Günter - protřelý chlap, který s ní sdílel nechuť k tomuto místu a nejspíš tu byl jen kvůli tomu, že byl někomu zpátky doma zatraceně nepohodlný. Byl malý, ve středních letech, na tváři měl neustále úšklebek a pořád žužlal nějakou ručně balenou cigaretu. Uniformu Celestionské armády si dovybavil několika kožichy, takže vypadal jako mušketýr vycpaný kožešinou. Ale s puškami a s rekruty to uměl. Jenže s tím, s čím tady pracovali... ,,To je marný, kaprále," řekl jí, aby to oddíl neslyšel, teprve když k ní přišel. ,,Sou marný jak beznohej na koni." Letitii padl zrak na nadějný pohled Erlinga - krom Elka asi jediného člověka v téhle zmrzlé díře, který s ní byl ochotný slušně mluvit. Byl místní a uměl jen lámaně Celestionsky - ale pokoušel se od Letitie naučit víc. Byl to nový přírůstek do armády - chápal rychle a uměl plnit rozkazy, i když střílel ze všech nejhůř. Problém byl, že si nebyla tak úplně jistá, kde je jeho věrnost. Malé cvičiště bylo mimo čtverec stavěných hradeb, za pevností - bylo odsud vidět na vesnici místních - Helskaru a tím směrem také začínal malý lesík. Letitia viděla, jak jejich cvičení někdo zpod stromů sledoval. Vysoká seveřanka zabalená do kožešin, se sekerou za pasem a s ohromným psem, možná spíš medvědem po boku. Ta ženská většinou znamenala problémy. A místní jí poslouchali na slovo. Hela Hela stála mezi kmenů a pozorovala pevnost. Stařešinská rada za ní dnes přišla a požádala jí, zdali by nemohla promluvit s mladíky, kteří se nechali zaměstnat v pevnosti. Jeden z nich se prý dokonce přidal ke královským vojákům. Stařešinové se tvářili bolestně, když jí tohle popisovali a očekávali, jaký trest si pro ně bohové přichystají za selhání jejich potomků - a možná aby utěšili je, možná aby si naklonili vědmu, přinesli jí své nejlepší maso a největší úlovky, které měli uloženy. Tak velký to byl problém. Ti chlapci byli na špatné cestě, to věděli všichni. Kdyby to udělal kdokoliv jiný - dospělý muž - jednoduše by ho jeho rodina vyhostila ze svého kruhu a musel by se nadále potloukat světem sám, bez pohřebních záruk, dědictví a smíření bohů. Ale s těmihle mladíky? Ta jižanská důstojnice byl problém. Hela sledovala jak se muži cvičí - sledovala mladého Erlinga, kterému její babička pomáhala na svět, a viděla s jakým úžasem drží v rukou ten ďábelský vynález. Mušketa tomu říkali, a bylo to proti všemu co představoval Skauld - v boji je třeba um válečníka. Tohle nevyžadovalo žádný um. Namíříš a zabiješ. Výsměch skutečnému válečnému umění. Není divu, že seveřané, kteří měli čestný boj v krvi, nebyli s to tento nástroj používat. Ta mladá cizačka - podle toho, co Hela slyšela, musela pocházet z Jihu, z Celestionu. Většinu času se mračila a jak se zdálo, byla zde od toho, aby šířila ten prokletý nástroj, aby se jím seveřané nakonec sami vyhubili. Mikael se neklidně ošil - i ona ucítila zápach střelného prachu.

Hela - 29. března 2019 22:44

Zbloudilé ovce Letitia Zastavila jsem se ve stínu stromů, odsud jsem měla dobrý výhled na celé cvičiště, a zároveň jsem zůstávala ve skrytu. Jednou dlaní jsem se opírala o hrubou kůru stromu, tu druhou jsem měla volně položenou na Mikaelově hřbetu. Postava oděná v kožešinách, tvář částečně zastíněnou obšitou kápí, která mě chránila proti větru. Co však zakrýt nedokázala, byly husté kadeře rudých vlasů. Stejně tak jsem nedokázala skrýt podrážděný výraz. Věděla jsem, že pevnost Ornbjarn pro nás neznamená nic víc, než problémy. Ale nečekala jsem, že se najdou mladí, kteří se skutečně budou chtít k vojákům připojit. To byla, v očích stařešinů, i všech místních, zrada. Ani já jsem nejásala z přítomnosti vojáků takhle blízko vsi. Nepatřili sem, byli to cizinci, kterým naše tradice a víra nic neříkaly. A teď proti nám obraceli naše vlastní děti. Alespoň tak já jsem viděla mladého Erlinga, i všechny ostatní, kdo se nechali zlákat vojenskou uniformou. A jako vždy, stařešinové očekávali, že to budu já, kdo vyřeší jejich starosti. Tiše jsem mlaskal jazykem a okamžitě jsem ucítila, jak se Mikael napjal. Pes se sice většinu času tvářil, že je polohluchý a poloslepý, ale i on poznal, že dnes jde o vážnou věc. Tvář mi ovanul závan chladného větru. Zavřela jsem oči a vdechovala vůni jehličí. V nose mě zaškrábal střelný prach a já nepatrně nakrabatila čelo. Vytěsnila jsem z hlavy zvuky, které ke mě doléhaly z cvičiště, a soustředila se jen na vlastní dech, a šum větru ve větvích stromů. V duchu jsem prosila Skaulda, aby odvrátil zrak. Neměl by vidět své děti, v rukou držící tyhle pekelné zbraně. Bůha Válečníka by jistě taková věc rozzuřila a to poslední, co bychom potřebovali, je hněv bohů. Pro dobro všech jsem tedy doufala, že se dnešního dne Skauldův pohled upírá někam jinam, než k pevnosti Ornbjarn. Ve větvích nad mou hlavou zaskřehotal pták a spolu s tím jsem opět otevřela oči. Neklid, který jsem prve cítila byl pryč. Skauld se možná nedívá, ale já vím, že ostatní sledují moje kroky. S touto myšlenkou vykročím ze skrytu stromů a se psem po boku zamířím ke cvičišti. Vysoká a odhodlaná. V půli cesty shodím kápi na ramena a odhalím tak tvář, i korunu rusých vlasů. Já se nehodlám skrývat. Naopak chci být viděna. Můj pohled nesměřuje k cizince, je určený mladým seveřanům. Ani nemusím nic říkat, protože moje chladné oči to říkají za mě. Bohové se zlobí.

Takanashi Ichie - 30. března 2019 11:42

Barbaři a lůza Felskarsk - Christopher, Freya Pohled do slepého bodu na zemi s rukami založenými na hrudi, hlava mírně sklopená tak, aby mi intenzivní slunce severu nesvítilo do očí. Poklidné odrazy na hladině, nenarušená krajina v dálce a houpavý pohyb lodi, pro leckteré nádherné momenty, které se musí zachytit na obraz a musí se doslova zažít. A já? Nemohla jsem si úplně stěžovat, jen dlouhé cesty na lodi mi upřímně nedělali zrovna nejlépe. Ne tedy tak, jako některým na lodi, u kterých jsem pochybovala o tom, jestli vůbec mají ještě žaludek. Spíše to, že mne to nutilo být docela rozmrzelou a o to více, když mi ten, na kterého jsem právě obrátila pohled nechtěl říci, proč vlastně cestujeme do takto... zaostalé a bohy opomenuté země. Hlavu jsem natočila tak, aby má kasa nebránila výhledu na Noriu a já si tak vyslechla jeho slova. Krátké kývnutí jako odpověď se slovy: „Víš moc dobře, že se všichni z naší výpravy nabídli, že všem ukážeme, jak se mají chovat. Jen ty jsi chtěl, abychom tak nedělali, pochybující o tom, že bychom během platby přišli o celou posádku schopnou nás dostat na sever, Norio-sama,“ menší úšklebek se sklopením hlavy před nevraživým pohledem kapitána, který se již těšil, až naši skvadru z východu vyhodí na břehu severu, ideálně ještě do studené vody, abychom jej již nikdy nenajali. Nebyl opět důvod mluvit během krátkého rozhovoru, který jsem si jen vyslechla. Leckteří neznající naši kulturu by i řekli, že jsem usnula, i když má ruka spočívající na rukojeti zbraně říkala něco jiného. „Barbaři, neznající naší svatou kulturu. Zem, která bude jistě nevítavá a neuzpůsobena takovým, jako jsme my. A jak se mi tu líbí? Možná bych byla schopná odpovědět, kdybych aspoň věděla, co tu děláme. Nějak si nedokážu představit, co toto pusté místo má nabídnout vašemu rodu, přesto víš jedno, že i kdybych sem měla cestovat sama, tak je to mým úkolem a já jej splním Norio-sama,“ neustále mluvící pouze svou mateřštinou, protože jsem nepotřebovala, aby nám někdo rozuměl. I když... mi to asi bylo jedno. Mírně jsem kývla hlavou a říkala si, že jestli mi vážně neřekne v nebližší době důvod naší cesty, tak mu zase začnu vykat a poruším opět jeho rozkaz se k němu chovat trochu více, jako, ehm, cituji jeho slova. "Jako někdo, kdo ho zná již několik let den co den." I když pro někoho maličkost, jeho to podle všeho iritovalo více, než mne to, že jsem nevěděla, co je naším cílem! Zvedla jsem se na nohy a porozhlédla jsem se po lodi. Všechno vypadalo v pořádku, dokonce i horizont, prozatím. Krátce jsem kývla na Kanka, aby mne na chvilku vystřídal na stráži. „Norio-sama, jdu Vám něco přinést k jídlu,“ uklonila jsem se s rukou na hrudi s lišáckým úsměvem, protože jsem se opět od něj lehce distancovala, i když nyní to byla spíše hra Shogi, kdy jsem chtěla se chtěla aspoň dostat do situace, kdy vím, co mne čeká za nepřátelské tahy. S těmito slovy jsem se vydala do lodi, najít jemu, tak i mne, něco menšího k zakousnutí. Není nad to spojit vhodné s užitečným a já se po těch několika hodinách sedící na stejném dřevěném boxu též protáhnu. Všem na palubě bylo jasně, že když i posádka se na nás kouká skrz prsty jen jako vidinu zisku, tak na severu, kde bůh ví, jestli vůbec vědí, co je vůbec peněžitá měna... se na nás budou nejraději koukat přes zavřená okna a dveře. Na druhou stranu? Pro nás to bude též ideální, aspoň nebudou představovat nebezpečí pro toho, pro koho jsme všichni připraveni položit život. Přišla jsem k někomu (Christopher), kdo byl pohlcen pohledem na místní okolí a jazykem, kterému rozumí, Celestionsky, jsem na něj promluvila. Náznak východního akcentu byl znatelný: "Ukážeš mi, kde najdu něco k jídlu," spíše rozkaz, než otázka. Nějak mi bylo fuk, jestli je to pasažér, nebo ne. Věděla jsem moc dobře jakou nevyslovitelnou sumu zaplatil ten, s kterým jsem cestovala a připadalo mi, že všichni ostatní na této lodi pluli více méně na jeho kapsu.

Christopher - 30. března 2019 23:18

Freya, Ichie Sever. Tajemné místo v očích mnohých, kteří pouze jenom slyšeli příběhy. O divokých barbarech, kteří až do dnešních dnů obývají ty nejsevernější pustiny, lidožravých obrech zamrzlých hluboko v těch nejmasivnějších ledovcích či o oživlých mrtvých, kteří nenašli svého klidu a tak po celá staletí chrání prastaré chodby a starají se o hroby padlých předků. Těžko říct, kolik je na těchto legendách pravdy, ale jedno se tomuto zpropadenému místu muselo uznat. Byla tu zima. Obří zima, která se ani zdaleka nemohla rovnat tomu čajíčku, který tak moc dobře znám z Celestionu. Nejhorší na tomhle počasí ale vůbec nebylo to, že všude byla taková zima, že pouze magor by vyšel na palubu bez kožichu. Nenene. Víc na severu to má být logicky ještě horší a já už nyní měl problémy si udržet teplo, které by stálo za řeč. Jediným štěstím a záchranou mi je fakt, že tohle seveřané považují za jaro. A ačkoliv jsem pro jakékoliv dobrodružství, návštěva severu uprostřed zimy není něco, co by bylo na seznamu mých priorit. ,,K čertu s tím chladem,'' nespokojeně si zabrblám pro sebe samotného a znovu se pokusím zachumlat do kožešinového obleku, zatímco jsem pomaličku kráčel nedaleko přídě Miriam ve snaze najít Alberta, který se znovu vydal na jedno z jeho mnohých dobrodružství za novými pachy, jídlem, případně něčími botami, když byl někdo natolik nemoudrý na to, aby je nechal naivně na palubě. Jako vždycky tak prvně mé kroky vždycky směřovaly ke kuchyni, kde zpravidla Albert začal svůj den a odkud mě vždycky místní kuchař nasměroval k přídi, kam Albert chodíval ožužlat poslední zbytky z kosti, zatímco si užíval Alindorských vůní z nedalekých kajut mých zaměstnavatelů. Čemuž se ani nedá příliš divit vzhledem k tomu, že z jejich zemí taktéž pochází i listy čaje, které se staly velmi rychle populární mezi Celestionskou šlechtou. ,,Tady jsi,'' pronesu s úsměvem, když se vynořím zpoza rohu a konečně spatřím Alberta, který už evidentně dožužlal svojí kost a hledal jinou formu zábavy. A bylo akorát na čase. Nemusím být zrovna expert na mezilidské vztahy, abych rozpoznal, jak se náš kapitán zrovna cítil. Ostatně se tak to ani nesnažil skrývat soudě dle výrazu na jeho tváři. Ten byl samozřejmě příjemný a vřelý tak jako jedna z mých sester, když jí rodiče nekoupili nové šaty. Místo ale řvaní a kopání se kapitán lodi spokojil pouze s pouhým postrčením, kdy se mnou téměř vrazil svým ramenem do stěny. Albert při pohledu na situaci sice zavrčí, když mu ale gestem naznačím, aby to nechal plavat, zmateně akorát otočí hlavou do strany a nakonec se posadí na zem, zatímco k němu pomalou chůzí dojdu. ,,Hodný hoch,'' pochvalně jej podrbu po hlavě skrze rukavice a konečně si najdu chvilku kochat se zdejším okolím, které se nabízelo jako na dlani. Na jednu stranu sever bylo místem, kam by nikdo normální nejel. Chladno během léta, půda, na které se zpravidla toho mnoho nedá pěstovat, civilizace 100 let za námi, kdy snad tito seveřané snad ještě žijí v kmenových společnostech. Zimy zde byly kruté, jídla poskrovnu a šance na to, že ti tu někdo rozbije papulu, když uděláš něco špatně, zde byli veliké. Když je ale člověk ochoten ignorovat všechny tyto 'nepříjemnosti', tak má přeci jen mnohé, co nabídnout. Unikátní kultura, která se doslova vybízela k prozkoumání a zapsání, tisíce let staré hrobky, které doposud nikdo neotevřel a které nepochybně uschovávaly mnohých příběhů, o které se seveřané jen velmi nerad dělili. A ti se zpravidla nedělili o nic, obzvláště pokud se cizinci chovali jako banda ignorantů bez sebemenší špetky úcty. No a zrovna nyní jsem měl šanci poprvé spatřit na vlastní oči jednu z těchto mohyl. Zvědavě jsem se narovnal a hluboce jsem zalitoval, že jsem zanechal deník ve své kajutě, abych si případně zakreslil nějakou skrytou runu, která by se mohla schovávat v jednom z výklenků. Místo toho se mé oči střetli se samotnou smrtí. Zlehka mě zamrazí v zádech, když se zahledím do mrtvých očí lebky, která na můj vkus z takové dálky vypadala až podezřele čerstvě. ,,Pohostinství nadevše, heh?'' vybaví se mi slova jednoho z mých mistrů, který cestoval před čtyřiceti lety na sever a po pár letech jeho výzkumu se navrátil zpátky na kontinent. Už jsem se to chystal pomaličku zabalit a vydat se ke kabině, abych si dobalil zbytek svých věcí. Cesta už by neměla snad trvat tak dlouho a já jsem pouze chtěl postavit mezi mě, mého psa a zdejšího kapitána takovou vzdálenost, jakou to jenom šlo. Nebylo by to tak, že bych s ním zrovna dvakrát nevycházel, ale nebyl zrovna dvakrát velkým fanouškem Alberta. Vlastně jsem i párkrát měl pocit, že by ho s radostí překopl i na palubu, kdyby nebyl nikdo kolem, kdo by to mohl potvrdit, ale to byla čistě jen má teorie. Nicméně zrovna když se otáčím k odchodu, zarazí mě orientální přízvuk mého rodného jazyka. A vzhledem k tomu, že náš zaměstnavatel vzácně mluvil s námi 'prostými' lidmi, nepochybně se muselo jednat o jednu z jeho goril. S mírným úsměvem se otočím směrem k ženě, jejíž panovačnost bych ji nejraději omlátil o hlavu jednou z těch masivních velmi starých knih, které se ani ti nejstarší mistři pomaličku neodvážili otevřít, aby ji náhodou nepoškodili. Přeci si jen ale zachovám chladnou hlavu a zdvořile se ukloním na pozdrav. Jižanská kultura nikdy nebyla mojí prioritou, ale něco málo jsem o jejích zvycích věděl. A ačkoliv si chvíli pohrávám s myšlenkou, že bych ji prostě řekl ne, za tohle mě koneckonců neplatí, nakonec povznesený nad její drzostí přikývnu a pokývnu vrčícímu Albertovi, aby se uklidnil. ,,Doporučil bych kuchyni, jídlo se zpravidla rozdává tam,'' pronesu s nevinným sarkasmem v hlase, který by nikdo s tak odlišným přízvukem nemusel poznat. ,,Půjdete rovně, dokud nenarazíte na hlavní palubu. Zpravidla tam bývá hodně lidí, takže byste se neměla ztratit. Budete pokračovat směrem k zádi, stále rovně, dokud nenarazíte na zdobené dveře vedoucí do podpalubí. Těsně za nimi je schodiště, takže si dávejte pozor, aby se vám náhodou nic nestalo. Sejdete schodiště, zatočíte do chodby po levé straně a půjdete až na samotný konec chodby, kde už by měla být lodní kuchyně,'' vysvětlím ihned rychle na to, aby měla pouze malou šanci zpracovat mojí taktní urážku. ,,Bude vám to stačit takto, nebo byste chtěla i doprovod?''

Letitia - 31. března 2019 14:07

Na cvičišti Hela "To mi povídej," pronesu unaveně. Nad tímhle se nedá už ani rozčílit. Jsou tak hrozní, že kdybych vzala jejich zbraně a hodila je do moře, tak udělají stejnou službu. Je to ta nejpříšernější jednotka co jsem zatím měla. Dokázala bych jich polovinu zastřelit sama ještě před tím než by vůbec zvládli nabít a ten zbytek by se netrefil ani kdybych jim stála přímo před hlavní. Pokud je budu dostatečně dusit tak za rok se s nich možná stanou mizerní střelci, ale doufám, že takhle dlouho tu nezůstanu. "Nech je pálit dál. Nepůjdou zpátky dokud se každý z nich aspoň jednou netrefí. A ten který bude poslední pak uklidí ten svinčík," vydám další instrukce a těžký plášť si přitáhnu blíž k tělu. Jsem v něm zabalená od temene až po paty. Tak moc, že mi z obličeje je vidět jenom červený nos. I tak se ale pod každým závanem studeného větru zachvěji. Tahle země je příšerná. Všechno je tu špatně a jediné čeho tu mám dostatek je zima a nuda. O tohle opravdu nouzi nemám. Jediná věc, která mi dokáže trochu zlepšit náladu, která je jinak stejně zmrzlá jako všechno kolo, je připlutí Miriam. Dnes by měla zakotvit a já se tam později hodlám vypravit abych zjistila novinky, ale hlavně se zeptat zda kapitán konečně sehnal to, oč jsem ho požádala. Pro teď se ale musím spokojit se sledováním té bandy břídilů, kterou tu mám. I když to vypadá, že se možná i tady dočkám nějakého vzrušení. To když se ta jejich vědma, která tu kolem nás kroužila jako hladový vlk, konečně odlepí od stromů a začne stoupat směrem k nám i s tou svojí obludou. Nějakou dobu blížící se dvojici pozoruji, ale než dorazí blíž odvrátím se od nich abych té ženské dala najevo svůj nezájem. Jenom doufám, že jí některý z těch pitomců omylem nezastřelí. Za to by mi Torjak nejspíš nepoděkoval. Pravděpodobně.

Freya - 31. března 2019 14:37

Návraty domů Miriam Christhopher, Ichie Jen se tiše ušklíbnu, když porazím i dalšího člena posádky, který byl ke své smůle tak hloupý a myslel si, že budu snadnou kořistí a lehce vydělá nějaký ten peníz. Chyba, příteli... Shrábnu mince z provizorního stolu, přepočítám, nadhodím si je v dlani a pečlivě schovám. Však se ještě budou hodit. Námořníci se rozešli po své práci a já se pomalu zvedám taky. Pomalu se blížíme do přístavu. Přejdu k zábradlí, opřu se o něj a zamyšleně hledím na krajinu, která je mi na jednu stranu dobře známá a na druhou se přeci zdá být tak vzdálenou. Jen stavba pevnosti byla novinou i pro mne. Symbol nových dob?...tomu přeci sama nevěříš...však je moc dobře znáš...a tu severskou urputnost máš v sobě také... Tohle býval můj domov, nicméně pocit, že se vracím domů tak nějak nemám. Možná znám jazyk a místa, ale jinak jsem tu stejně cizí jako většina osazenstva celé téhle lodi a že se tu sešla vskutku prapodivná společnost. Čert ví, co je vede zrovna do těchhle míst. Nevracela bych se, kdyby to nebylo nutné. Nijak mi ta místa nechybí a s trochou štěstí se tu snad ani příliš dlouho nezdržím. Chvíli si pohrávám s polovinou medailonu na krku. Pak ale raději zaženu chmurné vzpomínky. Schovám medailon zpět za kabátec uniformy, která už zažila lepší časy a vracím se myšlenkami zpět do přítomnosti. Pohledem přejedu palubu a zastavím se u těch dvou, co stojí nedaleko ode mne (Christopher, Ischie). Co v těchhle končinách pohledává ta slečinka, mi hlava vážně nebere. Ale proti gustu... Trochu se usměju odpovědi chlapíka, jejíž část zaslechnu, po vousy si sotva slyšitelně zabrumlám nějakou uštěpačnou poznámku na adresu cestovatelky z východu a raději pohled zase stočím k přístavu.

Hela - 31. března 2019 15:42

Zbloudilé ovce Letitia I já vidím, že ovládnout tuhle pekelnou zbraň se našim mladým nedaří. Nijak mě to nepřekvapuje. Tohle nejsou zbraně hodné seveřanů. Do rukou severských mužů patří luk a sekyra. Navzdory všemu ale chápu, co tyhle mladé přitáhlo do pevnosti. Je to vytržení ze všedního života dřiny v lesích, nebo na polích. Možná se jim líbí představa naleštěné uniformy, nebo nějaké té zlatky navíc. Život tady na severu je drsný...a mnohdy i krátký. Chápu to, ale neschvaluji. Žena se odvrátí, ještě dřív, než dojdu blíž. Nevadí mi to, ona není tím, za kým jsem přišla. Nezajímají mě hodnosti, ani postavení, protože v těhle končinách představuji zákon já. A jsem to já, kdo tlumočí slova bohů. "Erlingu seveřane, jak můžeš vzít do rukou tuhle zbraň a nestydět se při tom před svými bratry. Tihle lidé nás utlačují v naší vlastní zemi a ty jim v tom ještě hodláš pomáhat. Vy všichni byste se měli stydět! Jste hrdými syny severu, ale vaši otcové se teď rvou vlasy a vaše matky pláčou, když vidí, jakým směrem se vaše kroky ubírají. Odložte tyhle pekelné zbraně a vraťte se ke svým rodinám, dokud ještě máte místo, které můžete nazývat domovem." Mluvím zcela klidně, ale v hlase mi zaznívá osten výtky. Náhle se však zarazím. Tvář natočím k nebi a ustrnu v pohybu. Vítr k mým uším zavál vzdálené skřehotání mořských ptáků. Naslouchám jejich hlasům, na několik chvil vytržená z tohoto světa. Mikael u mých nohou, jako kdyby vycítil změnu, napřímí se a i on pohlédne směrem k pobřeží. Proberu se z transu a můj pohled se opět zaostří. "Vraťte se dřív, než na sebe přivoláte hněv bohů." S tím se otočím a bez jediného dalšího slova nechám mladé muže být. Udělala jsem, co bylo v mých silách.

Takanashi Ichie - 31. března 2019 16:13

Hafík, kuchař a menší pokrm Felskarsk - Christopher, Freya Psovi, který na mne vrčel jsem nevěnovala až tolik pozornosti, i když vrčení mne drželo na pozoru. Se zvířaty jsem neměla až tak dobré zkušenosti, ale že bych řekla, že se tohoto čokla bojím? V žádném případě. Choval se jen defenzivně, a tak mi toto říkalo, že bude už asi nějak vychovaný, i když úplně ne ideálně. I když... když do něj každý druhý kopne, tak asi bude vrčet na kde koho. Podívala jsem se směrem, kam mi říkal, že se mám vydat a následně na něj. Chvilku jsem přemýšlela nad jeho slovy a i nabídkou, než jsem poklidně poznamenala: „Ano, nepotřebuji doprovod, díky,“ strohá reakce a fakt, že nechám dotyčného žít, jako on nechá mne. Otočila jsem se na patě a dala se cestou, jakou mi tento muž poradil. Zaťukání a pohled po tomto místu, nekomentující fakt, že kuchyně vypadá tak, jak vypadá. Byla jsem zvyklá na jiné prostředí, i když můj krátkodobý pobyt jinde, než doma... mne naučil, že i toto může některým připadat jako ráj. A i mne by někdy v minulosti připadal... rozmrzelá nálada mi vracela vzpomínky rychleji, než bych si přála. „Mohu dostat nějaké jídlo, něco pro sebe a Noriu-sama?“ Řekla jsem klidně a dívala se na lodního kuchaře, který se poškrábal na hlavě a prsty zajel mezi vlasy, tedy mezi to, co měla být chabá imitace vlasů díky tomu, že měl již téměř pleš. Podíval se po okolí, skoro, jako kdyby hledal něco, co by mi mohl vrazit do ruky. To až do momentu, než našel nějaké to dušené solené maso. Dal na talíř dva plátky s pohledem, který se mne ptal, jestli mi toto stačí, nebo jestli chci více. Kývla jsem a dodala: „Děkuji,“ s převzetím talíře a příboru jsem se vydala se zpět na místa, odkud jsem vyrazila. Praskání dřeva, vzduch opírající se do plachet... přístav na horizontu a já vědoma, že brzo budeme opouštět toto plavidlo. Projdu okolo ženy (Freya), která by nejspíše potřebovala též nové oblečení. „Kanko-san, kontaktujte všechny z podpalubí, brzo budeme v přístavu,“ poznamenala jsem tomu, který tu držel stráž. Stále s talířem dojdu až k našemu umělci, kterému podám talíř s příborem a řeknu: „Měl byste se najíst, Noria-sama. Nevím, jak dlouho budeme hledat ubytování v této pustině a též jak dlouho, než seženeme něco k jídlu,“ usmála jsem se na něj a s posazením na krabici sklopím opět hlavu, abych ušetřila své oči přímému světlu.

Arun - 31. března 2019 20:06

Zůstaneme zde trochu déle... Ichie Jak se blíží přístavní molo Ornbjarnu, Ichie projde kolem zvyšujícího se ruchu na palubě. Kasají se plachty a muži už se nedočkavě dívají na pevninu, kde je čeká oddechnutí od dlouhé plavby. Po tolika dnech na moři je i nehostinný Ornbjarn vítaná zastávka. Kanko si vyslechne její příkaz, přikývne a odkráčí k podpalubí. Noria mezitím počal skládat náčiní a ohlédl se když uslyšel Ichie. Trochu se zamračil, když mu Ichie opět začala vykat. Všiml si jejího úsměvu a pokusil se začít téměř omluvně: ,,Nebude to tak strašné. V pevnosti by nás měl očekávat přítel, který se postará o naše pohodlí. Je tu něco nesmírně důležitého, co musím vyřešit. Uvidíš, že brzy se vrátíme zpátky domů." Skončí úmyslně tykajíce jí - otázka je, čeho se mu dostane od Ichie. Konečně loď přirazí ke kamennému přístavišti. Seveřané začnou snášet náklad a zásoby, které do nehostinné pustiny dovezli a Noria sejde na pevninu, následován těsně Ichie, svými samuraji a v poslední řadě skupinou sloužících s jeho zavazadly - a vše uzavírá mladý Celestionec Christopher, kterého Noria najal pro jeho znalost Nortimberského písma a runového písma z vykopávek v jižním Nortimberu - ale nezdálo se, že by se o něj příliš zajímal. Od pevnosti kráčí malý uvítací výbor - a nejedná se o seveřany. Dva z nich jsou Celestionci, snad žoldnéři. Oba kráčí za třetím mužem, který je oblečený do několika kožešinových kabátů a hlavu má skrytou do promyšleně vázaného šálu, který tvoří jak pokrývku hlavy tak roušku. Teprve když přijde blíž, muž sejme roušku a objeví se tmavě hnědá tvář a laskavý úsměv. Stane před Noriou a hluboce se ukloní - oba dva Celestionci prkenně následují jeho příkladu. ,,Irašhajmase, vaše excelence," řekne snědý muž, pořád v předklonu. Alindorský pozdrav svou výslovností zmrzačil - Noria odpověděl celestionsky: ,,Netřeba ceremonií, drahý příteli." Muž se napřímil a vděčně přikývl a po celestionském zvyku stiskl Noriovi ruku. ,,Je pro vás připraveno ubytování v pevnosti. Tví muži a tvůj doprovod se ubytují ve volných pokojích patra, které pronajímá Atmorijská Liga. Pojď, nesmíme ztrácet žádný čas." Noria přikývl a obrátil se na Ichie v Alindorštině. ,,Budeme pobývat zde u Mikha'ila. Dohlédni, prosím, na ubytování a na služebnictvo. Jen pro případ, že by došlo k nějakým střetům s místními." S těmi slovy se vydají vstříc pevnosti. Christopher Ve chvíli, kdy loď přirazila k molu pevnosti Ornbjarn, východňanka, se kterou Christopher jednal, byla zpátky na svém místě na přídi vedle Alindorského vyslance. Když loď zakotvila a počalo vyloďování, Chris následoval východňany a svého zaměstnavatele. A dokonce poznal muže, který je přišel přivítal - byl to obchodník a učenec ze západu, Mikha'il al Halil. Viděl ho v budově Spolku v Atmorii a četl několik jeho spisů o tradiční Ilmaidské kultuře. Slyšel o tom, že se vydal studovat severskou kulturu. Ale rozhodně nečekal, že ho najde tady, uprostřed absolutní pustiny. Sáhib al Halil víc seděl do nějaké teplé knihovny někde v Hvězdně. On Christophera přirozeně neznal - ale zdálo se, že dobře znal jeho zaměstnavatele, Edamitsu Noriu. A dobrá zpráva byla, že se zdálo, že jižanský obchodník zde už nějakou dobu byl a zajistil pro ně ubytování. Trochu horší bylo, že za ubytování zodpovídala východňanka, se kterou se už dříve střetl. Ale pokud nechtěl umrznout, neměl na výběr. Následoval poslední malý průvod táhnoucí se k pevnosti. Freya Poté, co loď zakotvila a muži se počali vyloďovat, Freya ještě chvíli váhala na palubě. Teprve jako poslední slezla na pevnou zem. Viděla skupinu cizáků z východu jednat s mužem v kožešinách, který je přišel do přístaviště přivítat. I na dálku poznala, že je Ilmaid. V armádě jich pár potkala. Ale nikdo z nich neměl co dělat tak daleko na severu. Ale to platilo i o většině dalších cizinců. Co je přilákalo do nehostinné vesničky uprostřed pustiny? Nepotřebovala to řešit - už to nebyl její domov. Ať si ho cizáci klidně rozeberou. Sledovala, jak vykládají zásoby na molo - bude si muset najít místo, kde se ubytovat. Ideálně někde mimo dohled místních i vojáků. Jen aby se jí nepokusili bránit a překážet v tom, kvůli čemu sem přijela. Ještě chvilku hleděla k mohylám a pohřebištím, které pokrývaly ostrohy fjordu. Kvůli tomu se snad zdržela na tolik, aby viděla nejen odcházet posádku směrem k pevnosti, ale kapitána, který se překvapivě táhl s bednou vlastního nákladu - a odkládal jí stranou na molo tak, aby jí ideálně nebylo příliš vidět. Nevšiml si Freyi, obrátil se na loď, opřel se o zábradlí, zapálil si dýmku a jal se němě zírat na pevnost. Ta bedýnka byla přímo v jeho zorném úhlu pohledu. Nezbývalo než prozatím nechat bedýnku bedýnkou a vypravit se k pevnosti. Ichie, Christopher, Freya Všichni pasažéři a většina posádky brzy došla k rozestavěné čtvercové pevnosti. Brána ještě nestála a dvůr byl ohraničen rozestavěnými hradbami, na kterých pracovalo několik sveřepě vyhlížejících seveřanů zabalených do kožešin. Posádka zapadla do malého domku, který se choulil zvenčí u rostoucího opevněný a který vypadal jako malá nálevna pro námořníky i vojáky mimo službu. U brány byl průvod Norii vpuštěn dovnitř, kde jižanský učenec a Alindorský vyslanec zamířili okamžitě do hlavní věže pevnosti - jedno patro bylo vyhrazeno pro personál Atmorijské ligy, ke které jižan příslušel, a tam měli být všichni ubytováni. Problém nastal s Freyou - když chtěla projít za průvodem východňanů, strážný u ,,brány" jí zastoupil cestu. ,,A kdo jste vy?" zeptal se nepřátelsky. ,,O žádném nově příchozím vojákovi nepadla řeč." Severští bohové Hela, Letitia Muži sebou cukli, když zpozorovali příchozí vědmu. Dokonce i seveřané, kteří odsud nepocházeli, se začali nervózně ohlížet a pokoušet se tvářit, jako by tu nebyli. Když začala klidně a bezvýrazně mluvit, Erling sklopil oči a o několik kroků ustoupil. Hela mluvila Nortimbersky - Letitia rozuměla většině a chápala základní myšlenku: Styďte se. Elko naproti tomu nerozuměl ani slovu a nepřátelsky si vědmu měřil. Poté, co domluvila, bylo chvilku ticho. Oslovený Erling mlčel a několikrát ustaraně pohlédl k nebesům. ,,Já- já-" Ale přerušil ho jiný seveřan - seveřan z jihu, který nikdy nevěřil v bohy předků a který už v sobě neměl divokou krev. ,,Táhněte k čertu, i se svejma pohanskejma bohama. Jestli si myslíte, že vám na takový hloupý triky skočíme-" Ale to vzkypěla krev opět v Erlingovi. ,,Nemůžete takhle mluvit s vědmou! To nosí smůlu!" dodal bohabojně a nervózně pokukoval po odcházející Hele, která byla stále na doslech. Ale mluvící seveřan se o to nezajímal ani o to, že jeho druhové se od něj o kousek odsunuli, jako by čekali, že do něj udeří blesk. ,,To si říkáte chlapy? Nechat si rozkazovat nějakou zatracenou-" Desátník Günter možná nerozuměl ani slovu rozhovoru, ale znal univerzální řeč rukou blížících se ke zbraním. Ohlédl se zpět k pevnosti, odkud slyšel hlasy a pak zvolal: ,,Přijela Miriam! Rózchod!" Což všichni přítomní vojáci vzali jako výmluvu, proč se co nejrychleji vytratit zpátky v pevnosti, zatímco hádka pokračovala, ale už nebyla ani zdaleka tak nebezpečná. Miriam znamenala novinky a to zajímalo všechny víc. Během chvilky byli na opuštěném cvičišti jen tři. Günter si nepřátelsky změřil záda Hely, pak si odplivl jejím směrem a pospíšil si za mužstvem. Vědmy neměl v popisu práce.

Hela - 31. března 2019 20:46

Na lov Slyším za svými zády hádku, ale už se neotáčím. Něco takového mě není hodno a já se toho nehodlám účastnit. Teď nechám pochybnosti, aby za mě dokončily práci. Koneckonců jsou to dospělí muži a musí za svůj osud zodpovídat sami. Přesto doufám, že jsem alespoň někoho přesvědčila. Snad Erling přijde k rozumu. Pokud by se vojáky chtělo stát více mladých mužů, vesnici by mohl začít hrozit zánik. Takové myšlenky mě znepokojují. Zamířím zpátky k vesnici, ale místo toho, abych do ní vešla, tak jí obejdu po okraji. Dostanu se až na cestu, která vede k mé chalupě. Ta je kus za vesnicí, stojící na samotném okraji lesa. Právě teď v mém domě kraluje Adelaide. Šikovná místní dívka, která mi pomáhá a učí se ode mne. Můžu tak s klidem odejít a vím, že pokud bude někdo nutně potřebovat, dostane se mu pomoci. Rozhodla jsem se, že si pročistím hlavu na lovu. Do pevnosti jsem nechtěla přijít po zuby ozbrojená a tak jsem raději luk nechala doma. Teď se ho chopím a vykročím mezi stromy. Okamžitě cítím, jak mi z ramenou padá tíha. V lese můžu konečně volně dýchat. Tady jsem svobodná a ničím nespoutaná. Mikael za mnou do lesa nejde. Uvelebil se před chalupou a okatě dává najevo svůj nezájem. Jankovité zvíře. Pes na lov ale stejně není stavěný a tak mi to nikterak nevadí. Co babička umřela, tak trávím hodně času sama. Nevadí mi to, protože můžu v klidu rozmlouvat s bohy a nikdo mě neruší. O to náročnější pro mě ale potom je, když musím jít mezi lidi. Pak mě i takovéhle setkání velmi vyčerpá. Do korun stromů zašeptám prosbu a doufám, že při mě Amjarna, bohyně lovců, bude stát.

Takanashi Ichie - 01. dubna 2019 00:06

Toto a voják? Nechtějte mne rozesmát Felskarsk - Pevnost - Christopher, Freya Opět jsem si povzdechla a natáhla ruku, abych si promnula prsty oči. Tentokrát ale ne z důvodu, že zde bylo tolik soli v ovzduší. Zvednutí a postavení vedle Norii se slovy jen pro něj, když jsem obě ruce založila na zábradlí lodi. „Víš, nejde mi vůbec o to, že nejsem doma. Oba víme, že kdybys řekl, ať cestuji na konec světa, tak to udělám, ale potřebuji důvod. A... tento důvod jsi mi zatím nedal, nevím, co mám čekat... na co se připravit a to mne štve. Snad jednou pochopíš, že nejsem zas tak náročná. Můžeš mi říci cokoliv ode dne, co jsme se viděli, i když... hádám, že tehdy jsi pro to neměl moc důvod, ale já ano,“ otočila jsem se na něj a položila ruku na jeho rameno a prošla okolo něj, vzala část jeho sady a předala ji služebnictvu, které začalo sklízet zbytek. Břeh se blížil a času nebylo moc. „Jdeme,“ řekla jsem v moment, kdy se lávka potkala se zemí a náš průvod byl na pochodu. Vždycky bylo poměrně komické jít takovýmto průvodem, kdy Noria jde první a my za ním, ale nějaký řád to muselo přeci mít. Ruce volně svěšené na bocích, věřící v to, že ten, který šel přede mnou nejde rovnou na nepřátelskou půdu s tím, že by ho tu nechtěli vidět. Díky neznalosti postavení dotyčného jsme nijak nereagovali, jen čekali na to, jak se zachová hlava hada, aby tělo mohlo následovat. Zmrzačení pozdravu jsem brala pozitivně, protože Alindorský jazyk byl nejspíše nejsložitější a nejkomplexnější, proto i snaha byla vždy vítaná. Přítel? Kdy si mohl dělat Noria přítele zde na severu? Zeptala jsem se sama sebe a vzpomínala zpětně na dny, kdy nebyl Noria doma a já měla jiné povinnosti, než být s ním. Kdo ví... kdo ví... Mírně jsem zamrkala, když se na mne otočil s rozkazy, které byly jaksi předpověditelné a jasné, než je vyslovil? „Samozřejmě, i když pochybuji, že by se na nás díval někdo skrz prsty a chtěl vyvolávat konflikt,“ řekla jsem tiše stejnou řečí, jako vždy a rozhlédla se po okolí. Někteří vypadali přesně tak, jako ti na lodi... brali nás jako bychom je brali mi na východu... ale co... snad se tu nebudeme prát o chleba jako krysy, to necháme těm barbarům. Prošla jsem skrz bránu a už jsem chtěla říci těm, kteří se za mnou táhli povědět, že se mají jít ubytovat, ale... v tom jsem slyšela někde vzadu nějaké kecy. Bylo těžko říci, jestli se jedná o někoho z těch spadající pode mne, nebo ne a tak jsem se otočila a došla až na konec konvoje, s pohledem na Christophera, jeho čokla a... té, kterou jsem si pamatovala díky špatnému oblečení. „Nevím, jestli bych zrovna tuto považovala za vojáka, ale cestovala s námi na lodi, pusťte ji dovnitř, pokud tedy chce,“ řekla jsem Celestionsky s mým přízvukem s tím, že jsem jim nenechávala možnost mi pohlédnout do očí. Krátký pohled ale padl do očí dotyčné a já řekla již ve svém mateřském jazyku: „Kanko-san, vezměte všechny do prvního patra, zjistěte, kde má pokoj Noria-sama, ať mám pokoj vedle něj. Jakmile budete všichni ubytováni, zařiďte i ostatním místo k bydlení,“ řekla jsem a přešla jeho potutelný úsměv, když slyšel, že chci vlastní pokoj vedle pokoje Noria...

Letitia - 01. dubna 2019 17:55

K Miriam Nakonec proč ne. Tohle je problém velitele ne můj a jestli propuknou nepokoje musí to řešit on. Já aspoň mám výmluvu na to skončit dřív, což mi jenom vyhovuje. Nemusím tu zbytečně trpět a sledovat ta trdla jak pořád dokola kazí ty nejzákladnější úkony. Je načase si jít vyřídit své záležitosti. "Erling, nástup!" křiknu na horala. Sice jsou to pořád ještě bažanti, ale něco se mi do nich již vtlouci podařilo a poslouchání rozkazů bylo samozřejmě na prvním místě. Mladík se otočí jako na obrtlíku a strne. Rázným krokem k němu dojdu a zakloním hlavu abych mu viděla pořádně do obličeje. Z tohohle už mě taky začíná pořádně bolet za krkem. Nesnáším jak jsou všichni vysocí. I Erling. Ještě mu ani pořádně nerostou vousy, ale už je o hlavu větší jak já. Vážně k vzteku. "Odevzdej zbraň a pojď se mnou," rozkážu, počkám až mušketu předá desátníkovi a i se seveřanem v patách se vydám dolů ke kotvišti. Přeci ty věci nepotáhnu já.

Freya - 01. dubna 2019 21:11

Na pevnou zem Sleduji, jak všichni odcházejí z paluby a já dál jen stojím na místě a pozoruji dění kolem sebe. Všichni si jdou po svém, jen mě najednou nějak nechce se z lodi. Mé pozornosti neujde ani kapitán lopotící se s jakousi bednou. Že by něco důležitého?...co je ti po tom, jestli tu budeš stát ještě chvíli, tak ta loď s tebou zas odjede zpátky... Konečně se tedy pohnu směrem k pevnosti. Kde jinde taky tady najít střechu nad hlavou. U místních bych asi moc nepochodila. Leckteří by si přede mnou asi jen uplivli. Prohlížím si rozestavěnou pevnost a přemítám, kde vlastně začít, když mne zastaví strážný u něčeho, co by snad do budoucna mělo být branou pevnosti. Než ovšem stačím odpovědět, vloží se do toho ta slečinka z lodi. Jakoby se jí někdo prosil, aby řešila cizí záležitosti, jakoby jí do toho něco bylo. Jak si může takováhle...dovolit blahosklonně udílet rozkazy cizím vojákům. Blýsknu po ní nepřátelským pohledem. Ruce si založím na prsou, protože mne začínají svrbět a nejradši bych jí ukázala pěkně po svém, že si má hledět svého. Jen klid...nádech, výdech...tahle namyšlená slepice nestojí za problémy...mysli na to, proč tu si...začínat takhle by nebylo zrovna nejmoudřejší... "Své záležitosti si vyřídím sama." zavrčím jen nakonec a pak svou pozornost raději zaměřím na příliš snaživého strážce u brány. "No tak tu asi jeden nový je. Možná ne v aktivní službě, ale stále platí, že ve službě králi a mám pocit, že stále platí i hodnosti." sjedu strážného před sebou stejně příjemným pohledem jako byl jeho uvítací tón. "Kdo to tu má na povel?" pokračuji dál a doufám, že strážný přestane dělat tak důležitého.

Takanashi Ichie - 01. dubna 2019 23:22

Aneb, když východ nesnese druhou drzost během jednoho dne Pevnost - Christopher, Freya Na moji ochotu a poměrně velkou snahu pro někoho, koho neznám, se mi dostalo zrovna nepříhodné reakce, která mi v mé rozmrzelé náladě moc nešla na jazyk. To, že jsem byla asi mladší, než dotyčná nějak nehrálo ani roli, protože bych tak reagovala na kohokoliv, kdo si takto dovoluje. Kanko-san se na mne podíval a s polknutím se radši klidil stranou, protože věděl, že sahám pro své kiseru, dýmka z východu, která fungovala podobně, jako dýmka. Tabák, s názvem kizami... vytáhla jsem si pytlíček, ze kterého jsem vytáhla trochu kizami, nasypala jej na konec a napěchovala. Vytáhla jsem sirku a zapálila si tak kizami, které jsem nasála za pomocí svého kiseru a vydechla dým. Nerada jsem si toto zapalovala, ale buď to bylo toto, nebo něco, s čím Noria nesouhlasil a on byl ten, který mi nabídl radši toto... navíc mne to nutilo vypadat noblesněji, než jsem vážně kdy byla. Noria a jeho pravidla, že musím vypadat k světu. Otočila jsem se opět na patě a prošla okolo služebných, strážného a zastavila se přesně před ženou, která byla na můj vkus malinko drzá. Natáhla jsem opět a vydechla dým přímo do jejího obličeje s úsměvem: „Myslíš si, že jsi v pozici, kdy si můžeš takovéto chování dovolit?“ Zmínila jsem se opět v Celestionštině, jako i do budoucna mluvící s dotyčnou. Nadzvedla jsem obočí, i svou bradu, abych se ji podívala do očí a má kasa nekryla výhled. Jedna ruka u břicha a druhá držící doutnající zlo, které se mi tak protivilo. „Samozřejmě jsou tu dvě možnosti, buď se mi omluvíš a já zapomenu na tento menší incident, nebo... ne a do této pevnosti se prostě nedostaneš. Nějakou úctu za to, že jsem se tě zastala by jsi projevit mohla, drzost trpět nebudu,“ opět jsem nasála tabák a dým vyfoukla mezi nás... v duchu jsem si přesto ale sama říkala: Norio, občas vážně nesnáším tvé lekce toho, jak mám mluvit v cizím jazyku... musíš mluvit s noblesou, tvá mluva musí znít profesionálně, tady a tamto... nyní si zase připadám jako nějaký snob, ještě když držím to zatracené kiseru! Při myšlence jsem stiskla předmět silněji a litovala toho, že jsem musela řešit věci v dobru našeho jména, tedy dobra Norii... jinak by jsem této již jednu vrazila a klidně pokračovala na zemi. Používat pěsti je jen pro ty, kteří neumí ovládat zbraně. Pamatuj na toto, než se uchýlíš ke svým původním metodám, slova mého mistra kolující v mé hlavě se vzpomínkami, kolikrát mi tím bambusem praštil přes prsty, až jsem si myslela, že mi je zláme.

Freya - 02. dubna 2019 17:33

Pevnost Ischie, Christopher Ačkoliv jsem věc se snaživou cizinkou měla za vyřízenou, ona se očividně hodlala angažovat dál. Jen nevěřícně zakroutím hlavou a ruka bezděky sjede na jílec meče. Možná by potřebovala chlapa, aby se trochu uklidnila...nebo už jí možná zdejší podnebí leze na mozek... Ušklíbnu se, nad její otázkou. "Počkej,...hmmm jo myslím si, že jsem v takové pozici, kdy si můžu dovolit řešit si své záležitosti sama a starat se o své." Jo, možná nebylo moudré provokovat, možná jsem měla srazit paty a poslat jí do háje jen v duchu, možná si dělám zbytečné problémy ještě dřív, než se dostanu vůbec dál, ale to bych nebyla já. Nevěřícně na ni zírám, když chce omluvu. Bohové, o to sem leze za lidi... "Není spíš drzost míchat se do cizích záležitostí a urážkou to, cos prve pronesla na mou adresu? Myslím, že obnošená uniforma v tomhle počasí poslouží daleko lépe než tohle." kývnu směrem k ní. "Tak jo, nebude rozumnější, když si půjdem každá po svém?" Otočím se pak zpět na strážného, ovšem neustále sledujíc po očku příliš horlivou slečinku. Omlouvat se vážně nehodlám, nemám za co.

Christopher - 02. dubna 2019 18:58

Freya, Ichie Stále s nevinným úsměvem na rtech jsem hleděl do očí orientální dívky, která s velkou pravděpodobností ještě nepřesáhla věkovou hranici 25 let. Marně jsem se snažil najít alespoň nějaký náznak emocí, bohužel jsem se setkal pouze s vytrvale kamennou tváří, skrze kterou jsem nebyl schopný prohlédnout ani já. Mohla se urazit nad mými slovy, také vůbec nemusela pochopit mojí nepatrnou urážku, tak či tak jsem měl pocit, že tohle si časem přeci jen nějak vyžeru. ,,Jak je vaším přáním,'' zamumlám si neslyšně pro sebe s jasným odporem v hlase, když se konečně dostatečně vzdálí a vydá se na neuvěřitelnou cestu směrem do kuchyně, třebas snad aby přibrala nějaká ta kila navíc. Do kuchyně a nebo k latrínám, nebyl jsem si absolutně jistý s mým popisem cesty a jeden si nikdy nemůže být pořádně jistý na téhle lodi. Když je tohle vyřešené, konečně znovu obrátím mojí pozornost k Albertovi, který se nenápadně už pomaličku zvedal, aby se někam vyplížil. ,,Někam spěcháš?'' nadzvednu mírně obočí a pobaveně se zasměji při pohledu na Albertův nechápavý pohled následovaný posazením. ,,Tak půjdeme hochu, ještě se musíme sbalit a nepřichází v úvahu, abys tu poletoval s tolika lidmi ochotnými tě nakopnout,'' hvízdnu zlehka na něj a párkrát lusknu prsty, abych si získal jeho pozornost, načež se konečně znovu zvedne a vydá se v mých šlépějích směrem k podpalubí. Zpátky na palubu jsem se dostal teprve až ve chvíli, když Miriam zakotvila u kamenného přístaviště. V levé ruce speciálně vyrobený kufr s vycpávkami vevnitř, kde jsem měl zabalené své křehčí vybavení u něhož jsem věděl, že by cestu ve vaku přehozeného přes záda nemuselo přežít. Nebylo to sice absolutně idiotu-vzdorné, ale dokud jsem si dával pozor, tak vše uvnitř mělo být víceméně v relativním bezpečí. Mé huňaté kožešiny, které mě chránily před chladem při cestě na lodi sem, doplnil navíc dlouhý černý plášť s kápí, který se měl postarat o to, aby severský vítr neměl až takovou snadnou práci mě zmrazit při všedním dni na kost. a také uchránit vak přehozený přes záda od sněhu. Ačkoliv mě prodavač vehementně přesvědčoval o dobré kvalitě toho vaku, raději jsem nechtěl riskovat ztrátu pergamenů díky něčemu tak banálnímu, jako je zvlhnutí. Pohledem jsem vyhledal pana Noriu, který už stál v čele jeho masivní eskorty, připraven snad poprvé ve svém životě vstoupit na severskou půdu. ,,Tak pojď,'' pobídnu Nortimberského ovčáka a rychle docupitám až na samotný konec této výpravy. Ta je k mému nemalému překvapení přivítaná nikým jiným než samotným Mikha'ilem al Halil. Všeobecně uznávaný učenec, jehož práci jsem měl to štěstí studovat, když jsem se já sám snažil naučit něco málo o severu a jejich kultuře. V posledních několika měsících jsem o něm neměl možnost slyšet a to poslední, co se ke mně dostalo, tak zpráva o jeho výpravě na sever k většímu poznání. Osobně by mě ale nikdy nenapadlo, že měl na mysli zrovna tuto díru světa. Huh, koukám pan Noriu má přátelé ze zajímavých okruhů, proběhne mi hlavou, zatímco si začnu pohrávat s myšlenkou, že bych ctěného Sáhíba mohl navštívit a třeba se dozvědět i něco nového o severské kultuře a případně i jejich písmu. Nakonec se náš průvod vydá směrem k rozestavěné pevnosti, která se nám měla stát na dobu neurčito naším novým domovem. Abych přiznal pravdu, už teď jsem to místo nenáviděl. Neměl jsem rád armádu a být v blízkosti jakéhokoliv vojenského objektu mi bylo proti kůži. A armáda zase na oplátku zrovna neměla v lásce učence, kteří se jim zbytečně pletou pod nohy a akorát dělají problémy. Už teď jsem měl černé předtuchy o tom, jak moc všechno tady půjde do kopru, ale snažil jsem se na to příliš nemyslet. Dokud budu dělat svojí práci a budu jí dělat dobře, tak bych tady nemusel strávit až tolik času. Problémy ale nakonec nastanou ještě dřív, než jsem čekal. A pro změnu jsem to nebyl já a ani Albert, kdo za tím stál. Na moment se zastavím na místě a ohlédnu se za sebe, když zaslechnu hlas strážného, a teprve až nyní zaznamenám přítomnost rudovlasé seveřanky, jež jsem měl možnost několikrát spatřit na Miriam. Původně jsem si myslel, že taktéž cestovala s Alindorským zaměstnavatelem, to ale evidentně nebyl ten případ soudě dle reakce strážného. S ním by se ženština s velikou pravděpodobností zvládla vypořádat i sama. Její meč a uniforma jsou dost dobrým důkazem. Jenže pak se do toho všeho rozhodne vložit ta jižanka. A abych si sám přiznal, už teď mi začínala lézt na nervy svým chováním, kdy se chovala jako kdovíjaký spasitel očekávaje od všech respekt, zatímco sama pravděpodobně to slovo nikdy předtím neslyšela. Přesto se ale do této slovní přestřelky nehodlám zapojovat. Jednak bych se dnes docela rád vyspal v teple a navíc rudovláska se zdála mít natolik rozumu a tvrdohlavosti na to, aby se to pokusila vyřešit po dobrém, aniž by zároveň ohnula svůj hřbet před černovlasou fůrií.

Arun - 02. dubna 2019 21:25

Zlá krev Hela Hela se vrátila zpět k vesnici – pohledu na vojáky s barbarskými zbraněmi už měla dost. Zdálo se, že její pozornosti není třeba, a proto se vypravila na rychlý lov. I když věděla, že z různých laskavostí má víc než dost jídla, něco čerstvého na stůl neuškodí – a navíc neexistoval lepší způsob, jak si pročistit hlavu než se prohánět hvozdem za zvěří. Když procházela lesy, cítila na sobě obezřetný pohled Verany a sama si umínila dávat pozor na čerstvě narozená mláďata, která by se mohla ocitnout v problémech kvůli bezohlednosti cizáků nebo hladu jiných predátorů. Ale už v polovině lovu, po malém avšak slušném úlovku jednoho srnce, počala cítit nepříjemný neklid a nervozitu – nedokázala se soustředit a myšlenky se jí opět začaly mlžit. Vzala to jako zlou předzvěst a stočila se zpět k domovu. Tam shledala, že měla pravdu – před vchodem do její chalupy stál Rangvald a vedle něj bezradná Adelaide. To nemohlo znamenat nic dobrého. Rangvald byl jeden ze stařešinů, kteří jí toto ráno přišli navštívit – ale on se vrátil a tentokrát sám. To většinou značilo, že neuspěl před stařešinskou radou s nějakým svým nápadem, a tedy se pokusil získat pro sebe alespoň přízeň bohů skrz Helu. Byl to statný, zarostlý muž s ukazujícími se šedinami, který ale nešetřil nadávkami na žádného cizáka nebo klidně i místního, který vyšel z čestné cesty. Byl pohotový k obvinění svých bližní, pomalý k obětinám, hodně chtěl a většinou jen málo dával. Natahoval učení předků a stařešinské právo až ke krajnosti, aby z toho co nejvíce těžil. Adelaide ho nezvala dovnitř – nikdo, krom mladé dívky, by se neodvážil vejít do vědminy chýše bez pozvání od ní samotné. Hela byla opředená legendami. Rangvald se přesto zamračil, když jí uviděl. ,,Vědmo,“ pozdravil jí uctivě a kývl hlavou v uznání její hodnosti. ,,Můj syn viděl další davy cizáků vystupovat z jejich lodi. Stařešinové tvrdí, že brzy zas odjedou, tak jako všichni, ale já mám starosti. Měli bychom zasáhnout dřív, než bude pozdě,“ pokračoval ponuře a nedbal nijak na mladou Adelaide, která se zoufale dívala k Hele o pomoc. „Sama dobře víte, že tihle cizáci neuznávají naše právo. Slyšela jste, co se dělo na západě.“ Všichni slyšeli povídačky o armádě - prý z dalekých severských vesnic, které byly královskou armádou obsazeny a místní měli stěží na výběr – vzdát se své víry a svých práv na zem a svobodu předků, nebo zemřít do jednoho. Většina místních věřila, že bohové by nikdy nic takového nedopustili. Většina. „Musíme to zastavit - dřív, než jich bude víc. Měli bysme ukázat, čí je tahle zem. Povězte mi, vědmo, co si o tom myslí bohové? Přeci by nepohlíželi laskavě na tu bandu bezbožných zlodějů…“ Rangvald nikdy neposlouchal rozum natož argumenty, ale byl bohabojný. Tisíckrát raději by ve svém domě hostil celý rod cizáků raději než si rozčílit bohy. Vyostřená situace Letitia, Freya, Ichie, Chritopher Dvě ženy stojí proti sobě a sledují se ostražitýma očima – jedna ruku na meči, druhá na kiseru. Ale nejsou jediné, kdo cítí napětí ve vzduchu. Dva samurajové, včetně Kanka, ještě nevešli do pevnosti, a také už měli plné zuby ciziny. Když uviděli, že Freya sáhla po zbrani, rovněž položili ruce na katany. A strážný rozhodně neplánoval stavět se na stranu nějakých zatracených cizáků. A k tomuhle začal jižní branou vcházet zbytek posádky. Půltuctu mužů s mušketami v rukou. A s nimi v porovnání malý Celestionský poddůstojník – ten si jen zamumlal: „A kurňa“ a rychle ukázal rukou dvou vojákům, aby ho následovali, a pak přidal do kroku. Ale vojáci už si začali všímat cizinců, jejich zbraní a jejich postojů. Viděli sestru v problémech – a jestli něco dokázalo sjednotit seveřany, byla to jejich nenávist k teplokrevným cizákům. Letitia právě procházela branou s Erlingem, když uviděla skupinu neuvěřitelně podivně vyhlížejících cizáků, ke všemu dva z nich s rukami na prohnutých východních mečích, jak stojí proti seveřance a strážnému – ti rovněž připravení zaútočit. Posádka i Letitia věděla, že Torjak očekává malou expedici se šlechtickým pověřením z vysoka… ale nikdo nečekal tohle. Věděli, že to bude nějaká cizácká šlechta – ale až tak cizokrajná? Seveřané z posádky tiše odložili palné zbraně a obklopili celou skupinu. Zatím ruce jen založené, ale zbraně měli všichni po ruce. Ve své nevoli ke všemu cizímu se rozestavili tak, že odřízli Christophera od únikové cesty do pevnosti – a zahnali ho do skupinky, která nyní obsahovala dvojici samurajů, jednoho příliš pomalého a k smrti vyděšeného sloužícího a jednoho učence, který v žádném případě neměl zájem nechat se bandou divokých seveřanů rozsekat na kousky. Do toho se ozval vzteklý hlas desátníka Güntera, který kráčel tak rychle, jak mohl k oběma ženám. Už byl v pár rvačkách a horších zákrutech – věděl vždycky, kde je ohnisko všeho napětí. „Tak co se to tu, sakra, děje?“ začal podrážděně. Strážný zasalutoval a chtěl asi začít vysvětlovat – ale nevěděl odkud začít. Desátník přejel očima seveřanku a trochu nejistě se na ní usmál, protože jí hned poznal. „Teda, že nás budeš tahat do průserů až tady na severu, to sem fakt nečekal. Těbůh, seržo,“ zakončí svůj pozdrav Freyi. Pak si prohlédne Ichie, jejíž ledově vražedný výraz není těžké číst, zaváhá a povzdechne si, ohlížeje se za Letitií. „Neplatěj mě dost na to, abych se tu nechal rozkrájet. Kaprále? Mám doběhnout pro velitele?“ Jako správný voják rozhodl se desátník odvolat se na vyšší šarže a pokusit se co nejrychleji vytratit z místa střetu.

Hela - 02. dubna 2019 21:50

Práh bohů Dnes večer bude mou chalupou vonět pečené maso. Můj lov byl úspěšný a přede mnou leží na zemi malý srnec. Dnes večer si Amjarna pochutná na vůni pečeného masa. Musím obětovat bohyni a poděkovat jí za její úlovek. Ze svého úspěchu se však neraduji příliš dlouho. Přepadne mě neklid, který nemá s lovem nic společného. Rozhodnu se proto raději vrátit do svého domu. Srnce si přehodím přes rameno a rychlým krokem vyrazím zpět k vesnici. Moje tušení se potvrdilo. Před mou chalupou přešlapuje Rangvald a čelí mu nešťastně vyhlížející dívka. Kde bych jen byla bez Adelaide? V duchu si povzdechnu a obrním se trpělivostí. Stařešina je všechno, jen ne příjemný člověk. Jeho názory jsou poměrně radikální a zdaleka ne na všem se shodneme. Ale je to bohabojný muž a mě má v úctě. "Rangvalde." Pozdravím muže pokývnutím hlavy a shodím srnce na zem. Maso zpracuji později, teď tady mám naléhavější záležitosti. S vážnou tváří si stařešinu vyslechnu, ale jeho slova mě nijak nepřekvapují. Nechce nic jiného, než co žádá vždy. "Chápu tvé obavy, ale nesmíme se unáhlit ve svých činech. Bohové, stejně jako kdokoliv jiný, nejsou nadšení přítomností těchto cizinců. Své úmysly mi však ještě nevyjevili." Slyšela jsem zvěsti o tom, co se děje jinde. Nechci zbytečně vyprovokovat nějaké násilnosti. "Pokud si žádáš odpovědí, mohu se dnes v noci pokusit s bohy promluvit." Sama doufám, že bych mohla dostat nějakou radu. Zatím jsem jen tápala. Sice jsem během posledních dní spatřila mnoho znamení, ani to mi ale nestačilo k pochopení celého obrazce.

Letitia - 02. dubna 2019 22:15

Kázeň a pořádek Udiveně povytáhnu obočí, když vidím celé to procesí. Ne, že by to někdo mohl zpozorovat skrz tu škvíru, kterou se dívám na cestu z které vychází obláček páry z mého dechu. Rozhodně mě složení skupiny překvapilo. Je ještě cizokrajnější než jsem si představovala. Tohle vypadá vskutku zajímavě, zvláště když se Elko podřekne, že se zná s právě vyplavenou seveřankou. Dnešní den skoro nevycházím z úžasu. Nejdřív čarodějnice z lesa a teď tohle. Už se nemohu dočkat s čím přijde Helmholtc. Určitě to bude nějaké další překvapení, jenom doufám, že příjemné. Teď jenom pohnout s touto trapnou situací. "Jděte desátníku," pobídnu Güntera, "ať si tenhle svinčík uklidí sám." To byl první krok. Půtka mezi ženami mě nezajímá a když si v jednou do vlasů, tak je to jejich věc, ale mít tu hned krveprolití? To by mi práci dost zkomplikovalo. Něco takového opravdu nepotřebuji. Už tak stačí, že si musím sundat kápi a vystavit se tomu ledovému větru. Bez toho to nepůjde. "Přestaňte očumovat," pustím se do svých chlapů a z tmavých očí mi div nesrší blesky. "Nikdo vám nedal povolení se zastavit. Čelem vzad, muškety uchopit a odchod na ubikace!" Zařvu na ně svým nejlepším velitelským hlasem, který jsem roky trénovala. "Raz! Dva! Holgere, vy hovado, okamžitě do řady! Velitel vám možná tu nekázeň trpí, ale u mě vám to neprojde!" Začnu všechny, kromě Erlinga nahánět do pevnosti a běda jestli se opozdí. Nechám je pak v té zmrzlé půdě kopat další jámy, aby se naučili pořádně poslouchat.

Takanashi Ichie - 02. dubna 2019 23:07

Není nad to pořádně utužit vztahy! Pevnost - Fresya, Christopher, Letitia Tiše jsem se zasmála a odpověděla v Celestionštině: „Jsem ráda, že jsi sama přiznala to, že vypadáš jako vandrák... a to, co mám na sobě? Nemohu za to, že někdo, kdo je z východu, snáší zimu lépe než ti, kteří jsou odsud, nebo se pletu?“ Poznamenám na její konto, odhadující, že barvy na obličeji jsou jaksi barbarské a to, že odsud nejspíše pochází. Možná ano, možná ne. Kdo ví. I když si všichni mysleli, že ta, která přede mnou stojí, je jako jediná připravená bojovat, tak má ruka na břiše byla na tomto specifickém místě naschvál. Stačilo se mírně natáhnout a útok bych vykryla, ale... situace vážně nebyla tak vyhrocená, že by došlo na boj. Nerespektovala jsem pravidla jako ti, kteří tu s Noriou byli, kodex mi byl ukradený... Ti, kteří sem naběhli, se nedalo nevšimnout a já jsem si jen utvrdila to, že je jedna z nich. Jejich nevraživé pohledy pouze na mne, říkající, že kdybych zaútočila, oni podpoří ji, místo toho, aby se nás snažili jen zastavit. Jak milé, schopná to ochranka této pevnosti, popotáhla jsem opět tabák a vyfoukla dým, otočila mezi prsty kiseru a vysypala zbylý tabák, jako kdyby se nic nedělo. Rychlé a několikanásobné protočení na zchlazení nástroje a následné zandání do kapsy kam patřil. Nyní již zbývalo vyčkat na to, co kdo řekne, nebo jak se zachová. Seržo? Haha... potutelný úsměv, když ji takto oslovil a pak stáhl radši ocas s tím, že bude radši hledat velitele. „Není třeba,“ řečeno opět v jazyku, kterým jsem promluvila k dotyčné před několika okamžiky. A to ještě před tím, než se do toho začala angažovat nějaká blonďatá žena, která všechny své muže začala peskovat a řvát rozkazy. Mám takový pocit, že si sama uvědomila jak je napjatá situace a neschopnost dotyčných ovládat emoce, pomyslela jsem si s pohledem na ní a opět se usmála. Když řvala na ty, kteří byli očividně místní a ona místně nevypadala? Asi by se blbě vysvětlovalo rodinám zemřelým, že návštěva z východu jejich syny jaksi připravila o život. „Yariman,“ usykla jsem ve svém rodném Alindorském jazyku, znamenající pro ty, co uměli můj jazyk, coura či kurva. Jedna z nejhorších nadávek, která se dala našemu pohlaví vůbec říci, ale jak by to mohla ona vědět, že? Odplivnula jsem si před její boty a otočila se s tím, že jsem na chvíli upřela pohled na Kanka, který měl ruku na zbrani. Opět mluvící jazykem, kterým zde všichni vládli. „Děláte, jako kdybych věc neměla pod kontrolou. Přesto chápu, že děláte svou práci, kde byste se mne snažili zastat. Buď by si na mne vzali ty muškety a rozstřílely nás na hadry, nebo by z místního seržanta bylo sushi,“ pokrčila jsem rameny a poplácala Kanka na pravém rameně. „Jiné dvě možnosti bohužel nevidím, jdeme, myslím, že si místní mají o čem povídat tento večer a já nepotřebuji výchovné kázání od Norii,“ poslední část věty jsem si utrousila jen tak pro sebe, vědoma toho jednoho faktu. Tak či onak na to dojde a on tento konflikt bude brát jako argument, abych mu zase něco odkývala. Zase jsem si ublížila jen sama, jak toto na sobě mám ráda! S těmito slovy jsem se vydala do svého pokoje, chtěla jsem si udělat nějaký horký nápoj na uklidnění. Čaj na lodi nebyl špatný, ale aromatické čaje mi vždy vrátili trochu nálady.

Freya - 03. dubna 2019 18:55

Staří známí Letitia, Ichie, Christopher Nevzbudit příliš pozornosti... odškrtávám si v duchu jeden úkol, který už asi nesplním, když se kolem nás vytvoří hlouček vojáků. Do háje, kdyby se starala o svý, mohly jsme si tohle ušetřit... "Taky tě ráda vidim." zašklebim se v odpověď a pak už sleduji výstup kaprála téhle kumpanie. Prohlédnu si ji od hlavy k patě, krom toho, že vypadá, že patrně za chvíli zmrzne, výškový rozdíl mezi ní a jejími muži působí poněkud komicky. Očividně se to snaží dohnat aspoň hlasem. No jasně, všichni ruce pryč, aby náhodou neměli problémy...ale tobě to Elko ještě připomenu... Trochu znechuceně se pak otočím na tu dotčenou, uraženou, důležitou slečinku, co už se jí zas práší od pusy. V klidu jí nechám prskat kolem sebe jed. Však psi, co štěkaj, nekoušou...možná by jjí vážně někdo ze zdejší posádky mohl vážně trochu rozveselit... Trochu se při té představě usměju. Jen v jediném jsem s ní souhlasila, že tohle vyřešíme i bez velitele. "Brzdi Elko, jen nevinná výměna názorů." mrknu na něj. "Však už si půjdem každej po svým." brzdím Elka a další slova i činy té fifleny ignoruji. Vážně nemám zapotřebí se tady převádět a dokazovat všem svou nadřazenost. Bože jak já takovýhle lidi nesnášim...beztak je to obvykle huba plná keců a pak skutek utek, to známe...co tu k čertu vůbec chce celá tahle delegace?... "Na slovíčko, příteli." kývnu ještě na Elka a počkám, až se procesí kolem nás rozpustí. "Co to tu máte za blázinec?" kývnu směrem k odcházejícím cizincům. "Potřebuju někde složit hlavu." pokračuju pak tak trochu neurčitě. Sice se známe docela dlouho, ale na druhou stranu taky nemusí vědět hned všechno.

Arun - 04. dubna 2019 22:28

Miriam Letitia Muži poslechli okamžitě – disciplínu měli v krvi, ale ještě než byli vojáky, byli Nortimberci. Slovo důstojníka platilo… prozatím. Celé procesí se pomalu začalo rozpadat. Cizinci z východu zmizeli do pevnosti a Elko začal zpovídat seveřanku, kterou znal už z dřívějška. Ale na tom právě teď nezáleželo. Dorazila Miriam a právě teď raději Letitia přidala do kroku, aby se co nejdřív dostala k lodi a k Helmholtcovi. Už na ní čekal a spokojeně pokuřoval dýmku na palubě. ,,Čau, Leto,“ pozdravil jí, když přišla blíž. Beze slova pokynul hlavou k malé bedýnce zastrčené za několika většími. Mrknul na ní a obrátil se na Erlinga. ,,Tohle patří taky do pevnosti.“ Poté, co seveřanovi Letitia dodala nějaké další případné rozkazy, ještě se zastavila na kus řeči s kapitánem. ,,Teda, řeknu ti, takhle divný pasažéry jsem v životě nevez. Ale prachy jsou prachy. Něco nového tady?“ zeptal se s úšklebkem - v téhle pustině tak akorát chcípnul pes. Prohodili spolu ještě pár slov, než byl Erling z doslechu, pak kapitán sešel z paluby – aby je náhodou neslyšela posádka. Sáhl rukou do kabátu a vytáhl dva listy. „Mám pro tebe psaní.“ Na jednom byla staromódní pečeť její rodiny. Druhý s pečetí výmluvně bez symbolu. „A novinky z pevniny. Něco se chystá. Ve Feurně začaly tvrdě dorážet na clo, zvlášť u Celestionskejch lodí. Severskej král začal dělat nějaký reformy – víš co to znamená, víc pruzení běžnejch lidí. A co víc, slyšel jsem, že nejen místní, ale hodně zemí už se netváří tak nadšeně na obchod se starym dobrym Celestionem.“ Helmholtc si povzdechne a pokýve hlavou – pro obchodníka jsou cla a podobné nálady vždycky špatná zpráva. Pak se ještě ponuře usměje a dodá: „No, třeba se vrátíš do vlasti dřív, než se sama naděješ.“ Víra Hela Rangvald se na odpověď Hely zamračí. Nelíbí se mu. Čekal víc. Čekal požehnání, aby mohl začít rozviřovat emoce mezi mladými. Ale nepůjde proti vůli vědmy. „Dobrá… to udělej, vědmo, a sprav nás o tom, co ti vyjeví. Neváhej. Naši chlapci taky nebudou, až přijde rozhodnutí,“ dodá se sveřepým přesvědčením. Poté se konečně otočí a vydá se pěšky zpátky do Helskary. Adelaide si oddychne a obrátí se do domku, do kterého vejde přirozeně až po vědmě. Starých zvyků se nedá tak snadno zbavit. Když se Hela usadí a Adelaide postaví vodu na povzbudivý bylinný čaj, který si obě po tom setkání zaslouží, začne mladá dívka vyjmenovávat koho všechno navštívila a kdo bude potřebovat pozornost samotné vědmy. Práce na vesnici nikdy nekončí. Vždycky je tu nějaké neopatrné dítě, dřevorubec, co měl smůlu nebo nemocný, kterému je třeba pomoci. Když skončí, usadí se s horkým nápojem proti Hele a začne ho pomalu usrkávat. Pak se vážně podívá na Helu a trochu stydlivě se optá: „Já vím, že budu znít jako starý herre Rangvald, ale-“ opět zaváhá a zvedne svoje velké oči. „Proč bohové tohle všechno dopouštějí? Vím, mají mnoho práce a my musíme přijímat jejich dary s vděčností… ale proč dopustili, aby tolik seveřanů sešlo na špatnou cestu?“ Její otázka je nevinná, ale Hela cítí otrávená semena, která stařešinové jako je Rangvald zasévají. Adelaide je chytré děvče – a i když by nikdy s Rangvaldem nesouhlasila, sama nezná odpověď na jeho otázky. Bylo by lépe dát jí odpověď, která jí uspokojí – Adelaide se sice snadno spokojí s autoritou jakéhokoliv prohlášení vědmy… ale plevel nestačí jen posekat, je třeba vytrhnout ho i s kořeny. Staří známí Freya Elko si konečně oddechne, protože se zdá, že dnes k žádnému vraždění ještě nedojde. Seveřané si jdou zase po svém a totéž nakonec učiní i Východňané. ,,Je to hrůza,“ odpoví Freye na její otázku. „Nějaká expedice z východu. Nějakej pracháč, bůhví odkud – před pár týdny přišla zpráva pro našeho velitele – místo slibovaný posily z armády nám přijede banda cizinců. Maj šlechtickej glejt. Podle mě jen někomu pořádně namazali kapsy. Ale fakt netušim, co proboha chtěj v týhle zmrzlý díře.“ Na její poslední větu hned pohotově přikývne – ještě aby odmítl starou spolubojovnici. „Máme tu volnou cimru – jen se drž z cesty tý východní paničce a našemu starýmu veliteli. Teda, jestli máš oficiální pověření, tak si za ním klidně běž, ale radši ho moc nepruď. Je háklivej kvůli týhle zatracený návštěvě a já se mu vůbec nedivím.“ Nakonec se na ní ušklíbne. „Teda, už to nějakej ten pátek bude, co jsme spolu sloužili naposled. Co tu děláš? Mě sem pěkně uklidili, protože mě chytli na cizím – ale alespoň mě rovnou nepostavili před zeď. Místo toho jen nějakej rok v týhle díře a pak sem volnej jako ptáček.“ Severská pohostinnost Ichie Poté co kaprálka vydala své rozkazy, všichni beze slova poslechli a opět se dali do kroku – ale bylo jasné, že nebudou váhat využít kteroukoliv příležitost, aby cizinců ukázali, co si o nich myslí. A co víc, Ichie jasně vidí, že se jim nijak nelíbí rozkazování Celestionské poddůstojnice – jen jsou dobře disciplinovaní, výjimečně dobře na takové barbary – což bude jen větší problém, pokud k nějakým problémům dojde. Ale prozatím byl jakýkoliv střet odvrácen a Ichie se může konečně vydat do patra, které jim bylo přiděleno. Je to třetí podlaží hlavní věže a zdá se být dostatečně prostorné. Poté, co opustí točité schodiště, stojí v přímé chodbě, ve které právě sloužící vybalují zavazadla a připravují ubytování pro celou expedici. První dveře po pravé ruce jsou zavřené a za nimi jsou slyšet hlasy Norii a jeho jižanského přítele. Nemluví dost hlasitě na to aby ve všeobecném ruchu bylo slyšet, co řeší, ale byl by vrchol neslušnosti vyzvídat cizí rozhovory. Naproti těmto dveřím je velká místnost, ve které budou přebývat samurajové, dost blízko schodišti, aby mohli bez problémů držet stráž. Jeden z nich už zde stojí a dbá o to, aby nikdo nepovolaný do tohoto patra nevstoupil. Další dveře na stejné straně vedou do ubikací sloužících, za ní byla malá komora přeměněna na svatyni – neboť ani v cizině není radno zanedbat očistu ducha. Na druhé straně chodby je malá příčná chodba, která jak Ichie tuší, vede k hygienickému vybavení. Nedá se to srovnávat se sento zpátky doma, ale lepší než nic. Jak tuší, vedle pracovny, ve které je nyní Noria a sáhib al Halil, jsou ubikace jižana a jeho spolupracovníků. Pak byly dveře do větší společné místnosti, kde budou sloužící moci připravovat jídlo a kde budou rovněž moci jíst východňané, aniž by museli sdílet stůl s posádkou. Na konci chodby pak větší ložnice pro Noriu a menší pro ní – poslední dveře napravo. Když nahlédne dovnitř, shledá, že sloužící sem již přinesli cokoliv, co sebou vezla a uspořádali pokoj dle jejích představ. V rohu místnosti jsou malá kamna, ve kterých je rozdělaný oheň – jen čeká na to, aby si na něm udělala trochu čaje ze svých zásob. Zaměstnanec nebo sloužící? Christopher Strachem zaraženého učence neprobudily ani řízné rozkazy poddůstojnice, ani odchod seveřanů – teprve když do něj nevybíravě strčil jeden ze samurajů a ukázal mu ke dveřím, vydal se nahoru. Neznal příliš mnoho slov z Alindorštiny, ale beztak podezíral většinu mužů svého zaměstnavatele z toho, že umí nebo alespoň rozumí Celestionštině a že se pouze rozhodli, že si takovým barbarským jazykem nebudou špinit ústa. Samuraj ho strkal před sebou téměř celou cestu nahoru do třetího podlaží – stanul v příčné chodbě, ze které se táhlo několik dveří – nestihl se pořádně rozhlédnout, protože ho nyní zase převzal sloužící s kamennou tváří a dostrkal ho do společné místnosti sloužících. Tam mu bylo nevybíravě ukázáno lůžko s chabou zástěnou, která očividně byla velikým luxusem, které se běžným zaměstnancům pana Norii nedostávalo. Mohl doufat, že to jsou jen dočasné ubikace, než se pro něj vyklidí příslušné místo. Sloužící rychle zmizeli nejspíš, aby se věnovali ubytovávání svého pána. Dozajista poté vyhlédl z místnosti, když se věci alespoň trochu uklidnili, jen aby spatřil samuraje otočeného zády hned u konce chodby. Hlídal toto patro. Ale nezdálo se, že by měl za úkol Christophera nějak omezovat. Z prvních dveří napravo od schodiště slyšel hlasy pana Norii a sáhiba al Halila. Jinak byla chodba prázdná.

Hela - 04. dubna 2019 23:07

Jedovaté myšlenky Rangvald není spokojený. Jenže tenhle muž není nikdy spokojený. Bohužel to není problém, který bych mohla snadno hodit za hlavu a zapomenout na něj. Pak by se mohl vynořit v tu nejméně vhodnou chvíli, a kousnout mě do zadku. Muže, jako je Rangvald, není dobré poedceňovat, nebo ignorovat. Mají svojí hlavu, svojí víru a přesvědčení. On za mnou ve skutečnosti nepřišel pro radu. Chce se jen utvrdit ve svém přesvědčení. A je jen a pouze na mě, abych mu zabránila udělat nějakou hloupost. Jako třeba poštvat na Helskaru hněv vojáků z pevnosti. Sleduji, jak se stařešina vzdaluje a poté zamířím do tepla své světnice, následovaná Adelaide. Usadím se ke stolu a shodím z ramen plášť. V chalupě je příjemné teplo, v kamnech praská oheň a místnost je provoněná sušenými bylinkami. Chalupa není nijak prostorná. Tvoří jí dvě místnosti. Jedna velká, která slouží jako předsíň, kuchyně, jídelna a pracovna dohromady. Vedle je nalepená komůrka, kde spím. Nahoře je pak ještě podkroví, ale to využívám třeba právě na sušení bylin a skladování různých věcí. Usrkávám čaj a poslouchám Adelaide. Henrikův kluk se zranil při lovu v lese. Asi bude lepší, když se za ním stavím a chlapce prohlédnu. Starou tkadlenu Noru už několik dní trápí vysoké horečky. Obávám se, že brzy si jí k sobě povolají bohové, měla bych jí navštívit. Byla to babiččina přítelkyně, a nikdo by neměl umírat sám. Seznam tentokrát není příliš dlouhý, ani jedna z těch věcí ale nesnese odkladu. Rituál, který jsem plánovala tedy budu muset odsunout na pozdní odpoledne. Spravím o svých plánech Adelaide a požádám jí, aby připravila vše potřebné. Na rituál samotný chci být sama, ale s přípravami mi dívka pomoci může. Zadumaně na Adelaide hledím. Tohle vypadá tak nevinně a přitom jde o tak nebezpečnou věc. Nejsem ten typ, co by lidem lhal, nebo se pokoušel odvést jejich pozornost někam jinam. Na něco se mě zeptala a já jí musím odpovědět. A zároveň jí musím utvrdit v přesvědčení, že tohle pro nás nejsou zlá znamení a nesmíme hned sahat po zbrani. "Alespoň to si tu zřejmě řada lidí myslí." "Vím, jak to vypadá. Hned za vesnicí máme vojáky v opevněné pevnosti. Původně tu snad měli být pro naší ochranu, ale s tím, jak zvyšuje napětí, to možná brzy přestane platit. Musíme ale myslet na to, že oni nepřišli s námi válčit. Chtějí sem, do našeho světa přivést vymoženosti průmyslu. Toho se ale nemusíme obávat. Jsme seveřané, jsme vytrvalí a jsme tu doma. Oni tu ani být nechtějí. Nebude to trvat dlouho, přijde zima a ještě rádi odsud zmizí, i se svými výmysly."" Zadívám se na hladinu svého čaje a povzdechnu si. "Co se mladých týče, je to těžší. Víš dobře, jaký je život v Helskaře. Synové přebírají práci svých otců, a pro některé to zřejmě není dostatečné. Možná by chtěli poznat svět. Možná si chtějí vydělat. Nakonec ale zjistí, že být vojákem člověka šťastným neudělá. Je to právě rodina a koženy, které tu máme, co nám dává síly. Nemusíš mít strach, Adelaide. Ti hoši najdou cestu zpátky. A když ne sami, tak jim pomůžeme." Vlídně se na děvče usměju, dopiju čaj a zvednu se. Je na čase vyrazit za starou tkadlenou.

Letitia - 05. dubna 2019 19:08

Na Miriam Zaplatím Helmholtcovi to co mu dlužím a Erling dostane naprosto přesné instrukce jak s bednou naložit. Odnést přímo do mého pokoje a nepoškodit obsah. Několikrát mu to zopakuji a přidám i výhrůžku. Stálo mě to dost a s mým momentálním žoldem si toho o mnoho víc dovolit nemohu a pokud by to snad došlo k úhoně, tak toho vojcla vlastnoručně stáhnu z kůže. Poté si přeberu dopisy a schovám si je pod kabátec. Přečtu si je až v soukromí, i když je pravda, že na ten od rodiny se hodně těším a nejraději bych se do něj začetla hned, ale práce je na prvním místě. Stejně jako posloucháni kapitánových stížností. Občas jsou to užitečné informace, ale většinou je to jenom štěkání starého mořského vlka. "Kéž by to už bylo," pře rty mi přelétne slabý úsměv. Trochu mu závidím jeho volnost, může si klidně odplout a netrčet v téhle smradlavé díře. "Když už jsi nakousl tu podivnou společnost. Můžeš mi o nich říci něco víc? Strávil jsi s nimi něco času na lodi a mě se hodí každá informace, kterou mohu dostat. Zdá se, že na ně teď budu narážet každý den," začnu se Helmholtca vyptávat na alindořany, kteří se tu dnes vylodili. Vypadá to na problémovou sebranku, zvlášť ta ženská která se tam naparovala jako kdyby jí to tu všechno patřilo. S tou bude ještě velká potíž.

Freya - 05. dubna 2019 21:24

Staří známí Situace se naštěstí poněkud uklidnila a všichni si naštěstí šli zase po svých. Poslouchám Elkovo vysvětlení ohledně té návštěvy zdaleka a ještě chvíli se za nimi s notnou dávkou znechucení a odporu dívám. Vážně pěkný blázinec, jen co je pravda... "Neboj, nemám nemenší zájem na tom se s ní ještě někdy setkat. Jednou mi to úplně stačilo. Prostě miluju lidi, co spolkli všechnu moudrost světa a musí mít poslední slovo, to fakt zbožňuju. Nechci problémy." ujišťuju Elka, že o další problémy fakt nestojim. Spíš se jim chystám vyhýbat, i když s mým talentem, těžko říci, zda se mi to vážně povede. Snaha se ale taky počítá ne?... "No za velitelem zrovna nemusim. Radši se mu taky vyhnu. Nějakou práci tu sice mám, ale ne zrovna pro jeho veličenstvo." mrknu na něj snad trochu spiklenecky, aniž bych prozrazovala více. Možná se mi jeho pomoc nakonec bude ještě hodit, ale zatím se potřebuji trochu rozkoukat a zjistit, jak se věci mají. "Jo, chvíle už to bude. Třeba se mi jen zastesklo po domově. Chytli na cizím?" kroutím s úsměvem hlavou a nechávám otázku víceméně nezodpovězenou. "Nechceš mě provést a ukázat mi, kde se můžu ubytovat? Cestou mi můžeš popovídat o místních poměrech, krom nerudného velitele, kupy cizinců a kaprála, co se nechce do ničeho namočit, ještě něco zajímavého?" vyzvídám dál.

Takanashi Ichie - 06. dubna 2019 15:24

Chvilka klidu To, co se řešilo za mými zády, mi bylo už nějak jedno, hádala jsem jen to, že se to brzo rozkřikne a já se za své chování budu muset zodpovídat... a nebo ne. Kdo ví, jak se věci vyvinou a jestli se takovéto povídačky k Noriovi vůbec dostanou. Když jsem vyšla do patra, podívala jsem se po patře a kývla na jednoho z našich, který držel stráž a staral se o to, aby toto patro bylo přístupné jen těm, kteří sem smí. Nebo takováto byla asi naše vize. Prošla jsem okolo dveří, za kterými zněly známé hlasy a podívala jsem se směrem, kde bude většina naší jednotky přespávat. S pohledem opačným směrem jsem dokázala podle pohybu lidí odtušit to, co kde asi je a vydala se směrem, kde jsem čekala, že by mohlo být naše ubytování. Služební špitli něco o tom, že zde mám ubytování já a vedle Noria-sama, takže jsem jen na ně kývla a vešla do své místnosti, zavřela za sebou dveře a otevřela zavazadlo, kde jsem měla schovaný nějaký ten čaj. Nejednalo se o nic drahého a unikátního, jen šlo o tu vůni... shodou náhod byla stejná jako ta, kterou jsem znala z mládí, i když jsem si toto sama neuvědomovala. Jen mi ta specifická vůně uklidňovala a byla příjemná. Natáhla jsem se a povolila řemeny natažené přes hrudník, držící střelné zbraně, pistole, které s hlasitým žďuchnutím dopadly na zem. Další pásy na stehnech držící krátké zbraně je následovaly, a nakonec jsem si vzala i obě katany a ty, aspoň tedy ty... pomalu položila na zem. Z postele jsem strhla deku a hodila ji na zem, směrem do rohu místnost, abych měla na čem sedět a nejspíše i večer spát. Celestionské postele byly vážně nepohodlné. Připravit vodu nebyl až takový problém, protože služební věděli, že si dám čaj a tak jen stačilo počkat na to, než se voda dostane do bodu varu, já si zatím nasypala směs do příslušné misky, s názvem chawan, vzala jsem si hishaku a zalila si jím svůj čaj. Vzala jsem chasen a vše několikrát promíchala, dokud se prášek nerozpustil. Sedla jsem si na deku, opřela záda o zeď a s oběma dlaněmi jsem objala chawan, spočívající blízko u pusy. Kasa stále na hlavě, s tím, že kdyby kdokoliv přišel do místnosti by si asi říkal, co dělám u zdi s nohami pokrčenými u hrudníku a s párou pomalu stoupající okolo mé pokrývky hlavy, ale... to nebyla jejich věc. Rušit mne stejně mohl při mém čaji málokdo. „Konečně trochu klidu a pevné země pod nohami,“ řekla jsem si a pomalu upila čaje.

Christopher - 06. dubna 2019 20:59

Za těch pár let mého pobytu na univerzitě jsem bohužel měl to 'štěstí' si projít několik podobných situací, kde stačilo jen velmi málo k tomu, aby nám to vyloženě bouchlo pod nosem. A ačkoliv by bylo rozhodně zážitek sledovat arogantní, přesto poněkud elegantnější, Alindorce, jak se domlátí s poněkud méně elegantnějšími seveřany, tak nějak jsem tušil, že dříve nebo později by někdo mohl mířit mečem na mě. V tom lepším případě pěstí. Samozřejmě jsem měl víru ve své šermířské schopnosti, ale měl jsem nešťastné předtuchy, že při rvačkách takového kalibru lidé zpravidla kašlou na nějaká pravidla či gentlemanský kód. Situaci rozhodně nepomohl ani příchod seveřanů vyzbrojených mušketami. Tohle mi za to nestojí, proběhne mi hlavou, když zvážím pro a proti, a už se chystám takticky se vzdálit jak jen daleko to jde. Co se ale nestane. Sotva zachytím Albertovu pozornost, který již ochranitelsky stál přede mnou, a udělám pár kroků zpátky, cestu mi nešťastně zastoupí několik severských strážných. Na moment jsem znovu zvážil mé možnosti a pohledem přejel dvě hory svalů přede mnou a ozbrojenou Alindorskou eskortu za mnou. To mi to tu hezky začíná. S respektem v očím se ještě naposledy zastavím na seveřanech, než nakonec ustoupím pár kroků zpátky k Alindořanům. Nebyl jsem zrovna dvakrát hrdý, že se musím stavět ke straně té arogantní babizny, která zřejmě od každého vyžaduje, abychom jí uctívali a líbali boty za každou kravinu, ale bylo to lepší, než se nechat rozkrájet všemi zúčastněnými. Naštěstí to nakonec skončí lépe, než jsem očekával. Sice si to vyžádá trochu řvaní od celestionských autorit, které se vynořili po boku ze severskou posádkou, dá-li se to tak nazvat, a možná i nějaké uvědomění o stavu její situace a jak moc by se vše mohlo posrat ze strany Alindorské strážkyně, ačkoliv to bych chtěl asi moc, ale pořád je to lepší než jakákoliv jiná alternativa. ,,No...to by bylo,'' s klidem na duši si vydechnu, když se obě skupiny rozpustí a já konečně můžu své myšlenky stočit k něčemu smysluplnějšímu. Na chvíli tak zapomenu, že bych se měl pravděpodobně jít s těmi všemi krámy, co tahám sebou, ubytovat a stočím pohled na sever. Na místo kde by se podle mapy měla nacházet vesnice Helskara. ,,Co myslíš, měli bychom navštívit místní?'' zamumlám si tiše pod nos, nesnažíce se myslet na to, že víceméně mluvím s mým vlastním psem. Než se mi ale stihne dostat odpovědi, či alespoň si promyslet mé budoucí plány ještě více, začne do mě zezadu dloubat a strkat jeden ze samurajů, který si povšiml, že se má maličkost zdržela. Celá cesta se tak nesla v podobném duchu. Žádné mluvení, nulový oční kontakt. Pouze strkání doprovázené otráveným 'Hmpf' a nasraným 'Hmmm'. Na takové chování jsem nebyl zvyklý, ale raději jsem neprotestoval. S tím mečem nepochybně uměl lépe zacházet než většina šlechticů, které jsem měl tu 'čest' poznat. Netrvalo tedy tak dlouho, než jsme se dostali do místnosti, kde soudě všech těch lůžek musel být ubytován snad každý sloužící, které si pan Noria přitáhl. A teprve až tady jsem se dlouze ohlédl a zadíval na samuraje, jestli to myslí vážně. Ten to ještě utvrdí poukázáním na lůžko někde na druhé straně místnosti, která se lišila pouze zástěnou. Moment zpracovávám celou tu situaci a začnu pouvažovat nad tím, že pokud mám spát v tomhle, tak ať si pan Noria od mé práce neslibuje žádnou kvalitu. Než si ale začnu stěžovat nahlas, samuraj se vzdálí a já tak zůstanu akorát odevzdaně civět na ono lůžko. ,,No. Asi lepší než drátem do oka,'' zamumlám si nespokojeně pro sebe, popadnu svůj kufr a odložím si jej prozatím pod lůžkem, aby se nikomu zbytečně nepletl pod nohy. Narychlo ještě překontroluji svůj vak, kde bych měl mít mimo svůj deník i kalamář naplněný inkoustem, pouzdro s psacím brkem, nějaké to sušené jídlo a několik svitků pergamenu, kdybych náhodou na něco narazil. ,,Hm, to by mělo být všechno,'' znovu si pro sebe zabrblám, abych se nezbláznil z toho ticha všude kolem a ještě si naposledy zkontroluji, že mám vše, co by se mi mohlo hodit...a krátce se pozastavím nad křesadlovou pistolí, která se mi jen tak pohupuje u pasu. A ačkoliv musím uznat, že by se mi sakra hodila, kdyby se odnikud zničehonic vynořil medvěd, jen aby mi zruinoval den, nezdálo se mi příliš moudré ji brát do seveřanské vesnice. Kulturu sice mohou mít zajímavou, ale bohužel zaostalý pohled na svět je něco, co se u nich jen tak nezmění. A z toho, co jsem doposud měl možnost slyšet, tak většina 'tradičních' seveřanů nesnášela pokrok v podobě střelných zbraní. Taky jim to nemůžeme mít za zlé. Nebylo to příliš zase tak dlouho, co Celestionská církev považovala střelný prach za znamení a úkaz ďábla. S pistolí uloženou bezpečně pod polštářem, vakem přehozeným přes záda a pečlivě zabalený v kožešinách, se vynořím ze společné místnosti a rozhlédnu se po chodbě po tom protivném samuraji. Ten se k mému štěstí nepohnul ze svého rožku na konci chodby ani o jediný centimetr. Do toho jsem ještě z vedlejší místnosti ještě i slyšel hlas mého zaměstnavatele a ctěného sáhiba. A ačkoliv mě napadlo, že bych se mohl zaposlouchat o tom, co mají ti dva mezi sebou na srdci, kdybych se náhodou na moment opřel o stěnu hned vedle dveří, nechtělo se mi riskovat, že by se ten samuraj otočil a uviděl můj nešťastný pokus o špehování, za který by se každý zloděj musel stydět. ,,No šup,'' krátce se otočím zpátky k mé posteli, na níž ležel již rozvalený Albert, a tiše k němu hvízdnu, aby zvedl tem svůj líný zadek. Ten sice na mě chvíli s naprostou nevinností v očích zírá, ale přeci se jen zvedne a doběhne poslušně ke mně. ,,Čas navštívit místní.''

Arun - 06. dubna 2019 21:58

Tkadlena z Helskary Hela Děvče sklopí hlavu, jako by se za své otázky stydělo. „Já vím,“ řekne tiše na slova vědmy. „Máš pravdu. Neměla jsem pochybovat. Ale s tím vším co se děje, je těžké chápat vyšší plány…“ Plány Arunovy – děvče jméno Otce neřekne, neboť není radno žádat si jeho pozornosti, vždy naslouchá myšlenkám svých dětí a není radno se ho tedy dovolávat nadarmo. Děvče se zvedne spolu s Helou a trochu se červená, kvůli tomu, jak opovážlivá si dovolila být. Ale vědma jí odpověděla a dívka se zdá být spokojená – možná je i potají ráda, že se zeptala a utvrdila si tak víru v bohy. Snad jí budou ochraňovat v událostech příštích. Adelaide doprovodí Helu zpátky do vesnice. Na návsi se s vědmou rozloučí a vypraví se za svými rodiči, aby jim pomohla s hospodářstvím. Odchází s úsměvem a zdá se, že pochyby, které šíří Rangvald, jí nenakazily. Ale jeho jednání je problém – dokud bohové nebudou stejného názoru jako on, bude dále pochybovat. Jeho měkkost ve víře by mohla být zkázou Helskary. Hela se postará o řádné ošetření chlapce, který si naštěstí jen vykloubil kotník, protože se nedíval pod nohy. Když se ujistí, že jeho rodiče ví, jak se o něj postarat, vydá se navštívit starou Noru – je to chytrá ženská, která i když je sražená horečkami, udržuje si jasnou mysl. Byla vždycky blízkou přítelkyní Heliny babičky a je jen dobře, že Hela pečuje o to, aby nezůstala sama, když se nachyluje její čas. Stará dáma leží v posteli a usměje se na mladou vědmu, která vešla do dveří. „Ahoj, děvče,“ řekne ztěžka. „Ta tvoje dívenka, Adel, zmiňovala, že se budeš chtít přijít podívat, jak se rvu s pozvánkami Skaulda,“ pokračuje s úšklebkem na vrásčité tváři. „Neměj strach, jestli odsud odejdu, tak to bude z mojí vlastní vůle,“ dodá spokojeně, zachumlaná do teplých pokrývek. Ale Hela ví, že o nemocného je zkrátka třeba pečovat, a tak začne z bylinek, které si přinesla, připravovat posilující odvar – horečka Nory už je tak vysoká, že by mohla být nebezpečná. Ale navzdory tomu, stará tkadlena se zdá úplně při smyslech, oslabená jen tělesně. „Slyšela jsem, že starej Rangvald zase vyvádí. Snad ti nedělá moc problémů, i tvoje babička s ním měla těžký pořízení,“ dodá Nora a pokývá hlavou. Její rady by mohly být k užitku… ale snad by bylo lépe jí nevyčerpávat. Nemoc jí stihla těžce a tvrdě a jen přízeň boží jí uchrání. Kapitán Letitia Helmholtc plivne do vody z mola a odporuje: „Nepřivolávej to. Poslední velká válka byla sakra drahá. Víš jak blbě se dostávaj věci přes hranice, když spolu dvě země válčí.“ Leto dobře ví, že starý Helmholtc normálně holduje pašeráctví, ale právě nyní se drží zpátky a plní pochůzky po severním pobřeží, protože mu Nortimberci začali šlapat na paty. Ale od stížností starého mořského vlka k podivné expedici, která si našla cestu na daleký sever. Kapitán zavrtí hlavou a zamračí se. „Ten jejich šéf, nějaký Norija Edamicu, má slušný prachy a táhne sem ze západu. Z toho co jsem z něj dostal přichází původně z Dálnýho východu vobloukem – bůhví co tu chtěj, asi to tu chtěj voškubat jako všichni vostatní. Dávej si bacha na ty jeho šermíře, maj nosy nahoru a ví jak zacházet s mečem. Ale nejvíc si dej majzla na tu holku, je jak stín šéfa Norii, všude za ním. Vypadá nebezpečná, dokonce i ty jejich gorily k ní maj respekt. Jo a skoupí na slovo a nemaj rádi, když jim někdo strká nos do jejich věcí. Což, ‘estli mi teda rozumíš, je přesně ten důvod, proč jim šťourat do soukromí. Vůbec se mi nelíběj a kdyby neplatili hotově se slušnym příplatkem, nikdy je sem nevezu.“ Párkrát pokýve hlavou a zabafá dýmkou. Pak ještě pokračuje: „Ale mám pocit, že ať už plánujou cokoliv, tak úplně zákonný to nebude. Nech je udělat nějakou botu a žeň to k vejš, k jarlovi, a budeš od nich mít pokoj, to je můj názor.“ Ohlédne se k lodi. „Jsem rád, že jsou pryč z mojí paluby. A nebudu si stěžovat, když je vodsuď nebudu muset vízt zpátky. Ne, že bych jim teda přál něco zlýho – ale sever je divoký místo.“ Útočiště Freya Elko se zašklebí, když Freya zmíní, že je její práce nemá žádnou korunku nad sebou – oba dobře ví, že nejsou vždycky tak úplně čistí – vždyť sloužili v trestanecké armádě. Úsměv se mu ještě rozšíří, když začne Freya s tím, jak tu skončil. Jak ho seveřanka zná, nejspíš si nějak přilepšil vojenskou službu – možná o dceru nějakého neopatrného šlechtice, možná o nějaký ten zlatý peníz. A věděla, že Elko by se dokázal vylízat i z rozsudku smrti, i když by měl ukecat popravčí četu. Desátník přikývne na její další slova, ale nikam jí nevede, spíš tak mávne rukou. „Moc toho tu není. V pevnosti posádka seveřanů, pár lidí z Atmorie. Tamhle ten dřevěnej barák je obchodní stanice Severozemský společnosti, a jestli ty líný hřbety trochu pohnou, budem mít do léta dokonce i hradby.“ Pak jí pokyne, aby jí zavedl někam, kde by mohla složit hlavu. Cestou mluví dál: „V Helskaře je banda věčně nevrlejch seveřanů, který by nám nejraději zakroutili krkem. Myslim, že dřív nebo pozdějc vážně k něčemu dojde. Ale do tý doby snad už budu někde hodně daleko. Nebo už alespoň budem mít hradby. Jo, a dávej si bacha na Doresgrücka, jeden vychytralej obchodník Společnosti a zatracenej šmejd, co si myslí, že mu to tady všechno patří. A podle toho, jak se věci maj, to možná fakt bude za nějakej čas pravda. Ten chlap se nebojí jít přes mrtvoly, dej na mě.“ Zatímco Elko mluví, dojdou k příhodně schovanému slibovanému útočišti. Je to malá komora uvnitř rozestavěné severozápadní věže – není tam lůžko, ale jsou tam malá kamna a je to mimo chlad a vítr. Kolem je několik beden, vypadá to, že je to nějaké nepoužívané skladiště. „Nejni to nic moc, ale splaším ti nějaký přikrývky a budeš tu jako doma. A velká výhoda je, že tu nepotkáš velitele a kaprálka může snadno dělat, že tě nevidí. Můžeš se starat vo svý a nikdo, pokud si dáš majzla, ti do toho nebude kecat.“ Důvody Ichie Pokojem se vznášela jemná vůně čaje a těžké, chladné kamenné zdi nepropouštěly ani hlásku. Mladá východňanka měla konečně chvilku pro sebe a pro trochu čaje. Byla to překrásná a dlouhá chvíle, než jí vyrušilo zaklepání na dveře. Nejspíš už chtěla vyslat kohokoliv, kdo se odvážil jí rušit, do horoucích pekel, když se dveře otevřely a dovnitř nahlédl Noria. „Omlouvám se, že tě ruším, Ichie-san,“ řekl, když jí uviděl schoulenou v rohu. Zaváhal, jako by se obával, že se na něj stále zlobí, ale pak se zdálo, že opět získal sebevědomí, kterému propůjčovalo jeho postavení. „Chtěl jsem s tebou mluvit. Měla jsi pravdu – jako moje ochránkyně bys měla vědět, proč tu jsme. Ale věci nejsou tak jednoduché.“ Zavřel za sebou, obešel odložené zbraně a posadil se po východním způsobu proti ní na paty. Mluvil pečlivě a s rozmyslem, s gracií, které byl učen celý svůj život. Každý jeho pohyb byl prodchnutý disciplínou, která byla vlastní jeho kastě. „Je naprosto klíčové, aby o tom vědělo co nejméně lidí. Oficiálně jsem zde, abych studoval s Al-Halil-san kvalitu místních zdrojů kvůli investicím Alindoru a Ilmaidu do Severního království. Avšak ve skutečnosti jsme sem oba přišli něco nalézt. Nejspíš jen místní ví, kde to je, nebo co to vlastně přesně je, pokud vůbec někdo. A já i sáhib bychom velice rádi zabránili severnímu králi i komukoliv z Celestionu dostat se k tomu.“ Odmlčí se a trochu provinile se pousměje. „Vím, že to zní hloupě – jako hon za povídačkami bez jediné stopy. Ale pokud se potvrdí podezření mého otce a sáhiba, bude naše cesta sem velice důležitá a prospěšná.“ Noria umlkne a podívá se na Ichie, očekávaje, co mu na to řekne. Kam kráčíš? Christopher Christopher bez větších problémů proklouzne ven z pevnosti a rychle projde severní branou do pustiny, která ho očekává venku. Počká, až ho dožene jeho věrný psí druh, a hledí vstříc pomalu se probouzející severní krajině. Po pravé ruce má temné lesy, po levé mrazivý fjord. A před sebou sleduje očima stěží znatelnou cestu, která se táhne podél pobřeží k několika malým srubům u břehu vody, kde jsou u dřevěného mola ukotveny rybářské lodě místních. Vidí, jak se cesta stáčí na severovýchod, kde nad špičkami stromů stoupá kouř a signalizuje místo, kde by se měla nacházet Helskara. Nemešká a vykročí kupředu. A nějaký strážný na rozestavěných hradbách si nejspíš párkrát poklepe na čelo – jen blázen by se dobrovolně vypravil přímo Helskarským do chřtánu. Cesta mu příjemně utíká a brzy stane u srubů na pobřeží, kde několik mohutných místních pracuje na lodích nebo spravuje sítě. Jsou zabalení do kožešin, každý z nich má nejméně jednu sekeru, která by v jejich rukou dokázala Christopherovi rozštípnout lebku a ani se nezastavit. Jejich tváře jsou často zbarvené tetováními, které nejspíš nesou v místní kultuře nějaký význam – a jsou podobné těm, které viděl na tváří seveřanky, která se střetla s Takanashi Ichie. Chce pokračovat dál k vesnici, když se jeden z nich zvedne a zvolá: „Tahle cesta vede do Helskary,“ a v jeho hlasu to téměř zní jako výhrůžka. Několik dalších mužů rovněž zpozorní nebo dokonce vstane a začne si cizince se psem prohlížet. Nejsou to nijak laskavé pohledy. „Nemáme rádi nezvaný hosty,“ dodá zamračený seveřan, který už stojí přímo před ním a zvysoka na něj shlíží.

Hela - 06. dubna 2019 22:27

Nora Podle výrazu Adelaide bych řekla, že jsem její pochyby zaplašila. Jsem ráda, nerada bych se musela vypořádávat s dalším bezvěrcem. Dívka je ale chytrá a dobře ví, že bohy není radno pokoušet. Chopím se svých věcí a pokývnutím dívku vyzvu, společně pak vykročíme směrem k vesnici. Kráčíme v tichosti, a v tichosti se také rozejdeme. Ještě několik okamžiků stojím a sleduji, jak se děvče vzdaluje. Její víra sice zůstala neotřesená, ale ne každý je tak silný, jako Adelaide. Rangvald by se svými řečmi nakonec mohl najít sluchu. Takových nespokojených, jako je on sám, bude jistě mnohem více. Jen zatím nezazněl hlas, který by je sjednotil. Budu to muset brát v patrnost. Navštívím Henrika a zkontroluji jeho syna. Jeho zranění naštěstí není nijak vážné. Jen mu tedy ránu ošetřím a dám pár dobrých rad, než se znovu vydám do zimy. Noru jsem si nechala až nakonec. Vždy jsem měla starou ženu ráda. Byla ke mě laskavá a stejnou měnou jsem jí nyní oplácela já. "Snad bys nás už nechtěla opustit." Usměju se na stařenu a postavím konvici s vodou nad oheň. Usadím se vedle lůžka a mezi prsty začnu rozmělňovat bylinky. Jak chystám odvar, místnost se pomalu zaplní hutnou, kořenitou vůní. "S Rangvaldem si nedělej starosti. Dokážu si s ním poradit. Jeho řeči jsou jako plevel. Ničemu neuškodí, když se jich člověk zbaví v čas." Zaliju bylinky horkou vodou a nechám Noru několik minut vdechovat omamnou vůni, než jí dám opatrně napít. Hledím na ženu s úsměvem, ale i smutkem v srdci. Nejsem si jistá, že zde ještě něco zmůžu. Nora viděla už mnoho zim a její čas se začíná naplňovat. Pokud si jí k sobě ale bohové zavolají, já tady budu a pomůžu jí přejít na druhou stranu. Do směsi jsem přimíchala i trochu kozlíku, který ženě pomůže usnout.

Takanashi Ichie - 06. dubna 2019 22:56

Klid a teplo Vzpomínky na to, jak jsem se naučila to, že dostat se do rohu místnosti, uličky, nebo mezi dva domy, kteří tento útvar vytvářely nebylo nikdy pro prospěch. S tím se nesl poznatek, že kdokoliv je v rohu by si měl krýt hlavu a schoulit do něčeho, jako jsem nyní já seděla. Úsměv mi stejně vyčarovalo to, že jsem na tyto dny nevzpomínala jako na něco špatného, nyní už ne, tehdy též ne, jen v prvních dnech, týdnech či měsících jsem to brala jako něco nemyslitelného. Dveře zavrzali a já zvedla mírně bradu, abych se podívala na dveře a zahlédla ten dlouhý ohon hnědých vlasů dříve než obličej. Pouze jsem mlčela, protože jsem věděla, že se mi buď jde vyzpovídat, nebo mi jde říci, že bych se měla chovat vůči těm, co jsem v pevnosti lépe. V obou případech bych nejspíše mlčela i nadále a užívala si teplý čaj... Teplo... to byla jediná věc, za kterou jsem byla vždy vděčná... Dívala jsem se mu do očí s a u toho pomalu upíjela čaj, až do momentu, kdy se částečně vymáčkl s tím, že hledáme něco, co musíme získat dříve, než severní král. Položila jsem si čaj stranou a vytáhla druhý chawan, nasypala do něj čaj a zalila to za pomocí hiskaku. Promíchala to s chasen a položila stále horký čaj přímo před Noriu. Sedla si na své původní místo, sice ne tak, jako on, ale už jsem nebyla schoulená. Sedla jsem si na zadek a nohy pokrčila doleva, rukou stáhla kasu z hlavy a opřela ji o zeď poblíž. Prst přejel přes hranu chawanu a pak jsem jej uchopila se slovy: „Zní to hloupě, ale řekl jsi i větší hlouposti v naší společné minulosti. Jako to, že mne jednou porazíš v duelu, bez toho, abych tě nechala,“ usmála jsem se na něj a upila trochu svého čaje s menším zamyšlením s pohledem pryč z této místnosti. „Nevím, jak chceš donutit místní, aby nám něco řekli. Hádám, že jediná možnost jim bude zaplatit a ani to nám nezaručí, že budou mluvit pravdu, bůh ví, co si o nás myslí. Přesto víš, že pokud bys měl nějaký určitý tip na někoho, jistě ho donutím říci o to, co neví,“ tiše jsem se až sadisticky zasmála a dodala: „Přesto ti musím poděkovat, že jsi mi konečně něco řekl. Víš moc dobře, že bych nikdy neřekla nic, co bys nechtěl, aby někdo věděl. Proto mne tak drásalo to, že nějak nevím, co tu máme dělat. Sice jsi mi nyní řekl, že se honíme za povídačkou, ale aspoň je to něco.“ Čaj jsem měla téměř dopitý a všimla si toho, jak on potřebuje nějakou tu koupel. Jeho vlasy plné soli, slepené dohromady, díky cestě na moři, moje to samé, ale to, jak jsem vypadala bylo všem stejně fuk. Zvedla jsem se a klekla si před ním, obě nohy roztažené a každá ruka založená na jednom stehnu. Jedna z mála věcí, která jsem se z Bushida naučila a s menším nádechem jsem řekla: „Jako vždy, i nyní, budu sloužit, Noria-san,“ hlava sklopená s pohledem mezi nás dva, i když věděl, že se na něj nezlobím díky tomu, jak jsem tento slib zvrtala. Zrovna, kdyby toto slyšel Kanko, tak by mu asi rupla cévka díky neformálnosti tohoto slibu, ale Noria věděl, že tento menší spor mezi námi, téměř jako vždy... vyhrál.

Letitia - 07. dubna 2019 15:55

Za bláznivým cestovatelem Christopher "Tu jejich holku, jak ty říkáš, jsem už viděla. Udělala sotva dva kroky a už málem vyvolala rvačku s jednou seveřankou. Mohu jenom doufat, že až se dnes vrátím tak pevnost ještě nebude hořet. Je nestabilnější než soudek střelného prachu," prozradím mu čeho jsem byla svědkem. Jsem ráda, že máme stejný názor na šermířku z východu. Odhadla jsem jí dobře sotva jsem jí koutkem oka zahlédla. Helmholtcův nápad není tak špatný a pokud se ho rozhodnu uskutečnit už vím na koho zatlačit. Ještě chvíli spolu pak nezávazně tlacháme. Vyptávám se na jeho současnou cestu a na možná úskalí na moři. Sice mi to je k ničemu, protože já nikam nepluji, ale lodě mám ráda. Rozumím jim a vždy si o nich ráda popovídám se spřízněnou duší. Pak již ale nastane čas k odchodu. Musím zkontrolovat zásilku a také přečíst dopisy. K tomu ještě pravidelná inspekce mužstva a večeře s velitelem pevnosti kde ze mě bude tahat rozumy a já si zase budu stěžovat na hrozné podmínky ve kterých musím pracovat. Jako obvykle. Potřesením ruky se rozloučím s kapitánem a vyrazím zpátky na cestu k pevnosti. Znovu se pořádně zahalím, protože se zvedá mořská bríza a od vody to sakra nepříjemně fouká. Už se nemohu dočkat až budu uvnitř a v teple. Od rána jsem venku a začínám mít pocit, že mi brzy upadnou prsty na nohou. Rázuji pěkně zostra abych byla pevnosti co nejdříve, ale ve chvíli kdy si všimnu muže, který kráčí směrem od Orbjarnu k Helskaře zvolním až se úplně zastavím. Tohle není nikdo z místních. Žádný horal by jen tak sám nešel k pevnosti a vojáci se k vesnici nemají příliš přibližovat pokud tam nebydlí. Stejně tak ostatní, kteří tu již nějakou dobu bydlí vědí, že nemají pokoušet štěstí. Rozhodně by tam nikdo nešel jen tak sám i když má u sebe psa. Musí to být tedy někdo nový, někdo kdo dnes připlul, ale na alindorce nevypadá. Začnu být zvedavá. Znovu se rozejdu, ale změním směr a jdu za mužem. Jakmile ho rybáři zastaví, já ještě ujdu kus po cestě abych byla na doslech, ale ne tak blízko aby to vypadalo, že k sobě patříme. Stačí, že vášně jitří ta divoká husa a teď ještě tenhle pitomec, který si koleduje o pořádnou nakládačku. Zatím ještě nejsem rozhodnutá zda se do toho vložím, kdyby to pro něj vypadalo, že poleze z tlustýho do tenkýho, ale chci být nablízku abych viděla jak to bude pokračovat.

Freya - 07. dubna 2019 21:19

Teplo domova Poslouchám Elka a rozhlížím se kolem. Moc toho tu zatím vskutku není. Tamhle odtud se radši držet dál, abych se nepotkala s tou fiflenou... Jo, vcelku si dovedu představit, jak jsou místní nadšení z toho, jak se tady producíruje tolik cizinců a přináší tolik novot, o které nestojí... Pokyvuju hlavou, když upozorňuje, na koho si dát pozor a mlčky jej následuji. Porozhlédnu se po místnosti, která by měla po nějakou dobu být mým domovem. No žádný velký luxus, ale lepší než spát někde pod širou oblohou...není nad teplo domova... "Tohle mi bude úplně stačit, dík. Hlavně, když budu svým vlastním pánem. Pokusim se nikomu se neplést do cesty, ale znáš mě, na průšvihy mám talent." zasměju se a pokrčim trochu omluvně rameny, však už jsem to před chvílí i dokázala. I když já výjimečně nebyla ten, kdo by si chtěl s něčím začínat. "Necháš se pozvat na něco k pití, když už se o mně tak hezky staráš?" ušklíbnu se. "Nebo máš na práci ještě něco jiného?" Jak ho znám, tak pokud to nebude vážně neodkladné, neodmítne. Zapít setkání po letech, možná si poslechnout pár drbů, co se v putyce vždycky probíraj a pak snad konečně vyrazit trochu se porozhlédnout po okolí. Možná, že tím pozváním jen oddaluji to, do čeho se mi nechce. To tady chceš sedět na zadku a nic nedělat?... "Dá se tu někde sehnat i něco, co nebude vypadat jako uniforma? V tomhle budu pro místní, jak pěst na voko." ptám se pak poukazuje na svůj mundůr, když se konečně začnu zaobírat myšlenkou, že bude brzy třeba vyrazit z velmi relativního bezpečí pevnosti a mého nového příbytku.

Christopher - 08. dubna 2019 00:56

Mlčky jsem stál před bránou vedoucí do stále rozestavěné pevnosti Ornbjarn, zatímco jsem čekal na poněkud opožděného Alberta, který si značkoval někde v zapadlém rohu své nové území. Modré oči upřené ke zdejším temným lesům, o kterých jsem měl v dětství a i v průběhu mých studií možnost slyšet mnohé děsivé povídky a příběhy, jež byly kolikrát přitažené za vlasy. Moc dobře se mi vybaví časy, kdy má vychovatelka, budiž ji země lehká, měla představy o tom, že dítě se nejlépe vyspí po pořádně strašidelném příběhu o vlkodlacích, vílách, trollech a oživlých mrtvolách bloudící skrze nezkrocené severské lesy. A taky jak jsem zpravidla poté nemohl usnout díky mé divoké fantazii. Nyní jsem věděl, že to všechno byly akorát pouhé povídačky a legendy. Přesto snad z nostalgie a slov jednoho z mých profesorů, že každá legenda má na sobě nějaký ten ždibec pravdy, jsem strávil dobrou minutu hleděním do lesa ve snaze spatřit něco, co by mohlo potvrdit tyto příběhy. Ale marně. Z myšlenek mě teprve vytrhne až Albert, který je nakonec nucen oznámit svůj příchod mírným šťouchnutím hlavy o mojí nohu. Zlehka zavrtím hlavou a naposledy ještě ulpím pohledem na lesu, než se konečně vydám s mým čtyřnohým přítelem po boku na cestu směrem k divokému severu. Zahalený v kožešinách pomalým krokem kráčím po hlinité cestě, která by asi uvítala nějakou modernizace v podobě kamenných cest, a zvědavě se rozhlížím všude kolem. Osobně už nyní jsem byl částečně očarován zdejším prostředím, které bylo naprosto odlišné od městského prostředí či venkova typické u nás na jihu. Čerstvý vzduch, který se ve městském prostředí v posledních několika letech stal raritou, příroda nezkažená lidskou rukou. V porovnání zde se vše zdálo jednoduché. Na moment skoro není divu, že se seveřané natolik brání jakémukoliv vlivu z jihu. Žili si zde po stovky let a nikdo jim do toho nekecal, proč by to teď koneckonců měli měnit? Sice to byl poněkud zpátečnický pohled, ale něco na tom bylo. Cestu mi teprve až zkomplikuje až k příchodem k nedalekým pobřežním srubům, kde mě ihned zmerčí banda seveřanů. A ačkoliv jsem se snažil velmi přesvědčivě tvářit, že neexistuji, velmi brzy jeden z nich zanechá své práce, jen aby mi zatarasil cestu a velmi taktně mi naznačí, abych otočil svůj Celestionský zadek a mazal zpátky, odkud jsem to přišel. A ačkoliv by poslechnout slova muže, který mě převyšuje o jednu hlavu a jehož ruka je velká asi tak, že by se mu má hlava do ní vlezla bez sebemenších problémů, nechtěl jsem se takhle brzo vzdávat. Alespoň ne úplně. Gestem naznačím Albertovi, aby se uklidnil a posadil na zem, zatímco já o krok ustoupím zpátky a pozvednu hlavu, abych se seveřanovi díval přímo do očí. ,,Děkuji za varování,'' odpovím s mírným úsměvem na rtech plynulou Nortimberštinou s decentním přízvukem a znovu si přejedu pohledem tu horu masa a svalů se sekerou u jeho boku. Abych byl k sobě upřimný, nechtěl jsem s tímto chlapem absolutně nic společného a nebýt mé oddanosti vědě a tvrdohlavosti pravděpodobně už bych se hezky otočil směrem zpátky a pokusil se pronásledovat rozumnější cíle, než je snažit se vyjít se seveřany. Třeba najít město postavené celé ze zlata. ,,A poutníky hledající cestu za poznáním, pravdy a porozuměním by jste byli ochotni tolerovat? Nebo se mě i v tomto případě pokusíte odvrátit?'' podám své otázky s respektem v hlase doufaje, že mu nebudu stát za zbytečné potíže a nechá mě dál jít.

Arun - 08. dubna 2019 21:35

Víc než jen voják Ichie Noria přijme druhý chawan a začne upíjet čaj. Dokonce i nyní, tady na dalekém severu, v její ložnici, pije čaj přesně tak, jak se to činí na Císařském dvoře. Disciplína a řád jsou pro Alindorskou aristokracii vším. Trochu zaváhá a pousměje se, když zmíní jeho drobné předsevzetí. „Kanko-san mi pomáhá vylepšit formu.“ Ale nevyřčené zůstane, že by to vyžadovalo daleko víc než péči samuraje na to, aby Noria přemohl Ichie v duelu. Je dobrý šermíř… jen se příliš drží pravidel. Zvážní, když Ichie začne mluvit o problémech, které je v jejich úkolu čekají. „Nebude to jednoduché. Doufal jsem, že Mikha’il-san bude už alespoň na stopě. Chtěl bych alespoň získat velitele této pevnosti na svou stranu. Pokud vím, korupce je v Nortimberu stejně častá jako v Celestionu.“ V Alindoru byla přirozeně daleko vzácnější, až na okrajové provincie. Dovolí si krátký, vděčný úsměv, když mu poděkuje. „Svěřil bych ti bez váhání svůj vlastní život. Ale měl jsem starost, zdali tě tak zbytečný cíl nerozhořčí. Tak jako jsem vložil důvěru v tebe, vložil jí ve mne můj otec – i on se bál, že mi cesta bude připadat zbytečná.“ Na moment se odmlčí a upíjí čaj – pozvedne oči, když mu Ichie složí slib věrnosti, tak jako tolikrát. Pro něj, jako pro šlechtice, je Bushido blízká a vážná záležitost. Celý život byl obklopený samuraji, pro které byla přísaha věrnosti důležitější než jejich vlastní život. Neváhali by ani na jediný moment si ho vzít, pokud by ztratili čest. Noria si to dobře uvědomuje – a chápe, že Ichie, i když není samurajem a nemá žádnou čest, by učinila pro něj totéž. Možná, že je mu to dokonce i trochu líto. Jeho tvář se zdá na krátký moment smutnější a zvedne oči od čaje, aby se díval přímo na Ichie – ale ta sedívá do země mezi nimi. „Víš dobře, že jsi pro mě daleko víc, než jen nějaká sloužící. Dokonce i víc, než Kanko-san a jeho samurajové.“ Nakloní se kupředu a dotkne se její tváře, jemně jí zvedaje, aby na ní mohl pohlédnout. „Ichie-san-“ začne, ale zarazí se, jako by nevěděl co říct. Na skleničku Freya Elko se zašklebí, když ho Freya pozve zapít shledání. „Jasný, právě mi skončila služba. Kaprálka to sice neví, ale co oči nevidí…“ Když si Freya odloží těch pár věcí, které si přivezla sebou, vyjdou ven. „Hned za branou je malej výčep. Pořádný pivo tady neseženeš nebo je drahý jak prase. Ale nejni tu špatná medovina. A s uniformou si nedělej starosti, něco ti seženu. “ Rozhlédne se po prázdném dvoře. „Zatím to nech bejt. Já jdu taky v uniformě a všem je to tady jedno. Vojáci tu pijou vod rána do večera – a nemyslím si, že se chystáš k místním hnedka. Napijem se a pak ti nějaký hadry splašim.“ S tím se oba dají do kroku a vyrazí do putyky, která je hned za severní branou. Malé stavení, které se tiskne k rostoucím hradbám – jen jedno podlaží, žádné hosty tu nikdo nečeká, ale vojáci mají kde utrácet výplatu. Vevnitř zadýcháno, několik dělníků posedává u stolů a popíjí, dokonce i jeden nebo dva celestionští, nejspíš v zaměstnání Severozemské společnosti, v rohu nasávají. Hostinský vypadá jako podobná sorta jako je Helmholtc, nikdo extra, ale umí si poradit. Ale asi se mu v místním kraji líbí, protože neexistuje jiný důvod, proč by si tu celestionec chtěl otevřít malý výčep. Jak se zdá, vede k němu bokem ještě obchod se vším možným, co by mohli vojáci chtít na přilepšenou. Kývne na pozdrav Elkovi – ten si dá horkou medovinu. „Teda, na tu kosu si snad nikdy nezvyknu,“ řekne, když se spokojeně napije prohřátého nápoje a posadí proti Freye u jednoho ze stolů. „Tak co, seržo? Co těm sem přitáhlo do týhle pustiny? Cos vůbec celý ty roky dělala?“ začne se vyptávat. Vědma má vždy něco na práci Hela Stará tkadlena párkrát pokýve hlavou. „Jen se, holka, neboj říct si, kdybys nevěděla jak na něj – podobáš se hodně svojí babičce, když jsme byly ještě malý. Ta by taky radši odnosila celý moře v kbelíku, než by si řekla o pomoc,“ řekne dobrosrdečně. „Na takový, jako je Rangvald, platí jen pevná ruka v domě. Pořádně je zaměstnej a nebudou mít na hlouposti čas,“ dodá ještě – a poté už od Hely převezme šálek posilujících bylin. „Díky, děvče, máš zlatý srdce. Ale neměj starost, já se nikám nechystám, ani kdyby mě tam zvali všichni bohové.“ Na důkaz svých slov se spokojeně zachumlá hlouběji do přikrývek a nechává posilující bylinky působit. Během chvíle si Hela ověří, že horečka opadává. Uklidní se, alespoň trochu. Ve dveřích se objeví Halvor, mladý rybář, který občas pomůže staré tkadleně, když něco potřebuje. Pozdraví kývnutím Helu, na kterou se usměje a tiše řekne: „To sem rád, že jsem vás našel, vědmo. Adel mi řekla, že bych vás tu moh najít. Mladej Ferling nás překecal, abychom ho vzali sebou, jenže se, nešika, vošklivě pořezal. Nechali jsme ho dole u vody, pořádně mu vymyli a vobvázali ránu, jak ‘dycky řikáte, ale možná byste za ním měla jít. Je to furt malej kluk.“ Hela zaváhá, ale Halvor slíbí, že zůstane u Nory, aby se ujistil, že pokud jí bude těžko, nebude sama. Velká rána může být pro mladíka jako je Ferling nebezpečná – takže raději vyrazí. Práce vědmy nikdy nekončí. Hned za domkem se k ní připojí Mikael, kterého už muselo polehávání nudit a chtěl se podívat, zdali se ve vesnici neděje něco zajímavého. Věrně následuje Helu na její cestě k fjordu. Když schází od vesnice k rybářské osadě spatří, že rybáři povětšinou stojí a místo toho, aby se věnovali řemeslu, sledují menší postavu mezi nimi. Krom ní Hela zahlédne z výšky i opodál stojící postavu v uniformě vojáků z Ornbjarnu. Od pohledu je to jejich celestionská důstojnice. Bůhví odkud přivandrovalý Celestionec se baví ze všech lidí s Kjeldem, starým mrzoutem, který poslední dobou až moc často naslouchá Rangvaldovým řečem. Normálně tu bývá Halvor, aby ho držel zpátky – ale ani on sám by si nedovolil hledat střet v Ornbjarnu – ne, jeden z těch dvou, nejspíš Celestionec, musel přijít sem a dát mu příležitost. Pověstná severská přívětivost Christopher, Letitia Letitia se přiblíží dost na to, aby rozuměla posledním slovům muže, kterého pozná jako celestionského učence, kterého viděla mezi Alindorci. Sleduje obezřetně seveřana, který si před něj stoupl a zároveň vidí i ostatní muže, kteří se pomalu obracejí a začínají rovněž zvedat. Vztahy s Helskarskými byly na bodu mrazu od té doby, co se Erling a několik jeho přátel nechalo v pevnosti najmout na práci. Párkrát přišel pěkně zbitý – ale jak sám říkal, byl to férový boj, ve kterém dokázal, že má pravdu. Zvláštní národ – dokonce ani při rvačce nezapomínají na pravidla cti. Ty se ale neaplikují na cizince. Ti žádnou čest, z pohledu severských horalů, nemají. Tohle by mohlo pěkně rychle začít být hodně ošklivé, pokud nebude Celestionec opatrný. Seveřan se netváří nijak nadšeně, když mu odpoví v Nortimberštině – je to výborný přízvuk… až na to že je rozhodně bližší spíš horalům z jižních svahů Varldbergen. Však žádné zkušenosti se severními nářečími Christopher nemá. Helskarský Nortimberec se ušklíbne. „Však my tě leccos naučíme. Třeba nestrkat nos tam, kde by ti ho mohl někdo useknout. Pěkně učenýho pána poučíme.“ Ohlédne se a zahlédne postavu v uniformě, která stojí opodál. Je na dohled a seveřan uniformu očividně pozná. „Vem si příklad z tý vojenský verbeže – ti ví, že je lepší se držet zpátky.“ Pak se obrátí zpátky k Christopherovi a skloní se tak, aby mu koukal přímo do očí. „Takže poslechni, chlapečku, protože druhou šanci nedostaneš. Zastrč vocas, vem si svýho čokla a táhni zpátky, dokud ještě můžeš.“ Znova se narovná, odplivne si k jeho nohám. „Všivá jižanská holota,“ řekne ještě a ani se nepokouší předstírat, že si to říká jen pro sebe. Pokud Letitia nebo Christopher zalétnou očima k cestě vedoucí k vesnici, spatří na ní právě přicházet ženu, kterou by Letitia poznala jako vědmu z dřívějška, kterou v těsné blízkosti následuje její obrovský pes.

Hela - 08. dubna 2019 22:11

Na ostří nože Nora usne a já se můžu během chvilky přesvědčit o tom, že její horečka klesla. Uklidním se a spokojeně se uvelebím. Klidu si ale neužívám příliš dlouho. Ve světnici se objeví Halvor. Po jeho slovech si unaveně povzdechnu a zvednu se. Nechce se mi tkadlenu opouštět, ale rybář se nabídl, že se ženou zůstane. Já musím jít pomoci Ferlingovi. Seberu své věci a vyrazím z chalupy pryč. Za mě se připojí Mikael a společně kráčíme směrem k fjordu. Už z dálky můžu vidět, že na cestě z pevnosti se něco děje. Nespokojeně svraštím obočí, protože poblíž je i celestionská důstojnice, kterou jsem dne už jednou viděla. Její přítomnost tady jistě nevěstí nic dobrého. A stejně tak přítomnost toho druhého. Toho jsem tu, myslím, ještě neviděla. Celé situaci nepomáhá ani to, že s celestioncem se baví právě Kjeld. To je skoro stejně špatné, jako kdyby tu byl Rangvald. Pro jistotu se rozhlédnu, jestli stařešinu někde nespatřím. Původně jsem mířila za Ferlingem, ale tohle musím vyřešit dřív, než to přeroste v něco většího. "To nemáte na práci nic lepšího, než tady postávat? Lodě čekají a sítě zejí prázdnotou. Chcete snad, aby vaše ženy a děti hladověly?" Zvolám hlasitě. Mluvím sice k davu rybářů, ale dám si dobrý pozor, aby moje slova dolehla hlavně k uším Kjelda. Neslyšela jsem, co řekl celestionci, ale řeč jeho těla hovoří jasně. Ostatně ani slyšet nepotřebuji. Muži, jako Rangvald a Kjeld si myslí jen jedno. "Bohové nás rádi podrobují zkouškám. Jeden den od svých dveří odeženeš cizince, a druhý den zjistíš, že ti pochcípal dobytek, protože jsi rozhněval Skaulda. Nepokoušej osud, Kjelde." To už jsem dost blízko na to, abych mohla hovořit přímo ke starému rybáři. Ne, že bych snad věřila tomu, že tenhle celestionec je poslem od bohů. Skauld by na sebe jistě nevzal takovouhle podobu. Strach s lidmi ale dokáže dělat divy. "Tak kde je Ferling?" Nepříjemnost na cestě je, podle mě, vyřešena, a je na čase věnovat se opravdu důležitým věcem. Věcem, kvůli kterým jsem původně přišla. Zatím, co já se jdu podívat na zraněného mladíka, Mikael zůstane stát na cestě. Bez pohnutí zírá na celestionce, i když stejně tak, jako muž, ho mohl zaujmout i jeho psí doprovod.

Christopher - 08. dubna 2019 23:32

To je jako mluvit s opilým idiotem, který není schopen uznat nic jiného než jen a pouze jeho pravdu, proběhne mi hlavou, když si při jeho slovech uvědomím, že pokusit se mu zahrát na čest a zdravý rozum má asi takový smysl, jako mlátit hlavou o zeď ve snaze ji probořit. Samozřejmě jsem na jihu slyšel všelijaké historky o nepřívětivosti seveřanů, koneckonců nejsem první ani poslední, kdo cestoval tak daleko na sever. Podle všeho snahy probořit ledy s nimi bývají zpravidla nemožné a měl jsem být připravený na setkávání se stereotypem 'nesnáším všechny z jihu'. Ale tak nějak jsem doufal, že mé první setkání by mohlo být....no. Jiné. Ze všech sil zabráním sobě samotnému, abych vydal zklamaný povzdech nad tímto stylem jednáním už jen z toho důvodu, že i přes tu vší odvahu mám nějaký ten pud sebezáchovy. Měl jsem částečně pocit, že jsem se vrátil v čase, kde se všechno řešilo násilím a větším svalstvem, snad jakoby si i něco museli kompenzovat. Při zmínce vojenské verbeže a krátkém, přesto viditelnému pohledu směrem za mě, mírně nadzvednu obočí a sám se podívám směrem, odkud jsem přišel. Tam k mému překvapení spatřím postávat celestionskou důstojnici, která stála za uklidněním problémů mezi slečnou 'respektujte mě' a seveřankou, která s námi připlula. Nevěděl jsem zrovna proč tam tak stála, koneckonců už jsme dostatečně daleko od pevnosti a tohle území s velikou jistotou nespadá pod její správu, ale měl jsem menší podezření, že s tím měla co do činění má maličkost na výpravu do Helskary. To už ale na mě znovu spustí seveřan a to navíc ještě tónem, který Alberta donutí se s vyceněnými zuby postavit na všechny čtyři a nahrbit se, kdyby se náhodou pokusil ublížit jeho páníčkovi. Znovu jsem tak obrátil svojí pozornost k hoře masa, která mi několik centimetrů od tváře hleděla přímo do očí, až jsem byl víceméně donucen o půl kroku ustoupit zpátky. Nevím sice, jakou dietu tady na severu dodržovali, rozhodně mu to ale na snesitelnosti jeho dechu nepomáhalo. Zamračený jsem si vyslechl jeho zřetelné varování a chvíli jsem zvažoval své schopnosti, jestli se mi chce plýtvat čas námaho s takovým surovcem, který se vždycky mohl odhodlat k využití jeho brutální síly. Už jsem začínal i zvažovat, že možná nejlepší bude počkat na to, až se v okolí nebude nacházet on a jemu podobní. Naštěstí nečekaná záchrana dorazí ze strany, ze které by mě v životě nenapadlo, že by se mohla dostavit. Autoritativní hlas rusovlasé ženy s obřím psem po jejím boku dolehne až k mým uším a její slova jsou pro mě snad i částečnou spásou. Takhle jsem měl alespoň nějakou naději, že ne všichni seveřane jsou úplně natvrdlý surový magoři neschopní jakéhokoliv druhu tolerance. A to bych taky nebyl já, abych se tento doslovný dar z nebes nerozhodl nevyužít. ,,Zvážím to,'' zamumlám si tiše pro sebe doufaje v to, že se ten hromotluk rozhodne odkolíbat zpátky k jeho práci, čímž mě se teoreticky otevírá cesta do vesnice. Ještě chvíli přeci jen stojím na místě, kdyby se náhodou náhle seveřan nerozhodl na místě otočit a přeci si několikrát do mě praštit, ale nakonec se po několika váhavých krocích a udiveném zírání na doprovod rusovlasé vydám směrem k vesnici. To ale Albert si zřejmě našel jiné plány. Páníček, který se zdál být poněkud rozhozený po celém tomto zážitku, zřejmě už nepotřeboval jeho věrnou a oddanou ochranu, znovu se posadil na zadek a zvědavě se rozhlížel po blízkém okolí, dokud nespočinul pohledem na obřím psovi doprovázející tu paní vonící po všelijakých bylinkách, co zrovna Christopherovi víceméně zachránila několik zubů. Když se páníček stále ještě nepohnul a evidentně se ani o Alberta příliš nezajímal, téměř jako kdyby na něj zapomněl, bez nějakého čekání se zvedl a bez nějakých obav o přerostlé seveřany se vydal vstříc huňatému kamarádovi rusovlásky.

Takanashi Ichie - 09. dubna 2019 17:21

Zima venku, zima uvnitř Věděla jsem moc dobře o tom, jak se Noria snaží vždy využít Kanka ve volné chvíli, aby se zlepšil. Jen mi vážně připadalo, že by měl zůstat u štětce, na druhou stranu mi bylo řečeno jedno mým mistrem... a to, že čím starší budu, tím se nejspíše stanu slabší. Moc žen se neudrželo na vrcholu, protože naše těla nebyla přizpůsobena síle a v pokročilém věku šlo spíše o rychlost... rychlost samozřejmě též něco znamenala, ale tělo ztrácí spíše pružnost než sílu. „Jako kdybych ti někdy řekla, že tvoje plány jsou nějak zbytečné, nebo by mne to rozhořčilo. Samozřejmě, že bych byla radši, kdybychom cestovali na východě, v civilizovanějším a teplejším prostředí, ale nějak víš, že jsem nikdy nebyla moc náročná... jen díky tomu, že jste mi s tvým otcem řekli, že se mám takto oblékat, tak se tak oblékám,“ pokrčila jsem rameny a tím mu trochu připomněla, že kdyby mohla nosit v přítomnosti Norii jen roztrhané hadry, tak by mi to nevadilo. Na brnění jsem stejně nespoléhala, proto cokoliv na mém těle bylo spíše na omezení pohybu. Sice jsem měla nějaké zbraně navíc, ale to byla jedna z posledních možností. I písek na zemi se dal vždy kreativně využít... Do zorného pole mi ale brzo přišla jeho dlaň, která mi nadzvedla bradu a já se mu zahleděla do očí. Viděla jsem opět ten pohled, pohled, který mi dal naposledy, když jsem mu vše odkývala jako rozkaz a pak vše zakončila, že mu budu vždy ke službám. Povzdychla jsem si a zvedla se na nohy, má ruka stále spočívající na jeho s mým pohledem směrem z okna. „Víš moc dobře, že kdybych do tohoto zapojovala city, tak nemohu jednat tak, jak jsem byla učena. Kdyby toto zase viděli tví samurajové, padla by morálka... musíš pochopit, že jsem jen krysa, která byla na dobrém místě ve správný čas. Kdybych ten den neměla hlad, nikdy bychom se nepotkali... možná je to osud, možná vůle našeho božstva, možná... přesto...“ povzdychnu si a podívám se na něj, nejprve se zavřenými očima a pak je otevřu. „Co kdybych uzavřela s tebou dohodu... pokud mi řekneš vše, co se v průběhu této mise stane nebo má stát... a vše proběhne tak, jak má, tak znovu zvážím... jak to říkáš... vřelejší přístup s ohledem na tom, co ke mne cítíš?“ Stále se stejně chladným pohledem hledící do jeho upřených očí a rukou stále spočívající na té jeho. Nerada jsem dávala plané sliby, ale jistě mu bylo jasné, že z tohoto se nevyvleču... a proč jsem to udělala já? Protože budu mít čas toto promyslet.

Letitia - 09. dubna 2019 17:52

Varování Hela, Christopher Znovu se tu objeví ta jejich čarodějnice. Dnes jí potkávám již podruhé a mám pocit, že tolik štěstí najednou asi neunesu. Nakonec se ale ukáže, že má v hlavě víc rozumu než kolik toho mají tihle chlapi v kalhotách a situaci trochu uklidní. Čekala jsem, že to bude spíše naopak a ne že jim bude rozmlouvat aby někoho nezmlátili. Svou řeč sice halí do hávu pobožných řečí, ale mně se zdá, že se možná bojí odvety, která by mohla přijít kdyby se celá věc vymkla z rukou. Kdyby jenom věděla, že ten tulák k posádce pevnosti nijak nenáleží. Možná by se pak rozhodla jinak. Nebo také ne. Myšlení zdejších lidí mi je i po těch týdnech tady stále záhadou. Jedno vím, ale jistě. Není dobré je nijak dráždit což má ten muž zřejmě stále v úmyslu. "Hej, chlape," zavolám na něj celestionsky, "pokud máš pocit, že jsi se právě dostal z maléru, tak opak je pravdou. Je to jako když lev otevře tlamu. Teď mu tam strkáš ne ruku, ale celou hlavu a on je jenom kousek od toho aby ti jí ukousl. Raději se vrať zpátky." Tohle bude jediné varování, kterého se mu dostane. Další co bude následovat, pokud půjde dál po cestě je buď úder pěstí nebo rána sekerou. Což ovšem není moje starost. Udělala jsem co jsem mohla a pokud ho najdu někde v lese okousaného od lišek, tak si za to může sám. Nemá strkat nos tam kde přes něj může dostat, ale tak nějak cítím, že si stejně říci nedá. Přesto ještě počkám zda si to náhodou nerozmyslí a nevrátí se mnou.

Freya - 09. dubna 2019 19:51

Nad sklenkou medoviny Usměju se, když Elko prohlásí, že už mu vlastně skončila šichta. "Však já jsem věděla, že mne neodmítneš, starý brachu." poplácám jej po zádech a za chvíli už spolu míříme směr nálevna. "Taky sem to nemyslela teď hned a okamžitě. Hádám, že tady jsou na uniformy celkem zvyklý. A hned teď se vážně nikam nechytám. Ale dál už to moc velká výhoda nebude." dokončím už spíše jen pro sebe. Rozhlédnu se po lokálu. Obyčejná putyka, která pro trochu toho povyražení po dlouhé službě místním vojáčkům rozhodně stačí. A konec konců proč taky ne, když tu nalejou, bude dobře všem. Dám si to samé co Elko. Medovinu už jsem neměla docela dlouho. Chvíli si jen hřeji ruce a na chvíli se ve vzpomínkách přenesu někam daleko. Probere mě až Elko stežující si na zdejší podnebí. "Copak, zalejzá ti zdejší počasí za nehty?" ušklíbnu se. "Jo, to víš, tady nejsi v Celestionu, hochu, zvykej si." mrknu na něj a pozvednu pohárek k přípitku. "Tak na shledání." Chvíli si pak pohrávám s pohárkem v ruce, než odpovím. "To víš, co se dalo. Chvíli tady, chvíli tam. Chvíli rozkaz dávat a chvíli je polouchat. Však to znáš, nic jinýho neumim. A tady? Pachatel se vrací na místo činu, vracim se domu, aspoň na chvíli. Řekněme, že tu mám ještě nějakou nevyřešenou záležitost, kterou bych docela ráda dala do pořádku." stále neříkám nic určitého. Možná, že se mi Elko ještě bude hodit a zasvětím jej trochu víc, ale zatím se musím sama trochu rozkoukat. "A co ty? Krom toho, že to přilepšení se moc nepovedlo? usměju se. Sem tam porozhlédnu se po místních hostech. Užívám si chvíle klidu i příjemného tepla lokálu. Posedím, dokud na mne bude mít Elko náladu. Připomenu se, aby nezapomněl s nějakým tím oblečením a dekama a pak se přeci jen vydám trochu se porozhlédnout v nejbližším okolí pevnosti. Koneckonců chci-li spát v teple, nebylo by od věci přinést i nějaké to dřevo.

Arun - 10. dubna 2019 21:42

Formálnost Ichie Noria se zvedne spolu s Ichie a naslouchá jejím slovům. Poté co domluví, Noria pomalu pustí ruku Ichie. „City nejsou něco s čím bys mohla obchodovat,“ řekne s drobným avšak chladným úsměvem. „Rozkazy, disciplína a společenské pořádky – nic z toho nemá s city nic společného.“ Lehce zavrtí hlavou a nyní se zdá vzdálený, na míle vzdálený. Jeho tvář je pojednou docela cizí. „S city je to všechno nebo nic, Ichie-san. Možná, že tě nikdy v souboji neporazím, ale přeci jen jsi to ty, kdo se má ještě hodně co učit.“ Noria se tiše ukloní a obrátí se k odchodu. V místnosti po něm zůstane jen těžké ticho a rychle se vytrácející vůně čaje. Ichie zůstane o samotě – hodnou další chvíli nikdo do pokoje nevkročí. Teprve po několika desítkách minut se ozve zaklepání a ve dveřích se objeví Kanko v uniformě. Ukloní se, protože ať už si o Ichie myslí cokoliv, slušnost je slušnost. „Takanashi-san, Edamitsu-sama bude oficiálně přijat velitelem pevnosti. Přeje si, abyste byla přítomna.“ Ichie, jako vždy, splní rozkaz. Následuje Kanka ven, kde se k nim připojí Noria, který prošel alespoň lehkou úpravou od sloužících – cesta byla dlouhá a náročná. Přivítá Ichie přikývnutím a jemným, formálním úsměvem. Poté beze slova vyrazí k veliteli pevnosti. Sídlí v nejvyšším, čtvrtém patře pevnosti. U schodiště stojí v pozoru dva seveřané – vážní vojenští velikáni, držící nehnutě stráž. Ani se nehnou, když kolem prochází Noria. V Alindoru by za takovou urážku hosta byli sťati. Jejich velitel je jim příkladem – když vejdou do jeho kanceláře, ani neudělá pokus oplatit jejich úklonu. Kancelář je prostorná čtvercová místnost, v zadní stěně jsou okna s výhledem na fjord, stěnu zdobí kreslená mapa okolí a v místnosti je krb s plápolajícím ohněm, Ichie si všimne i soudku nějakého alkoholu. A u dveří je stojan, ve kterém jsou dva meče a několik menších seker. Zdejší etiketa je docela jiná, než v Alindoru… a dokonce i než v Celestionu. Velitel obejde svůj rozložitý stůl ve středu místnosti s několika lejstry a listinami a přikročí k Noriovi aby mu po západním zvyku podal ruku. „Velitel Torjak k vašim službám.“ Je stejně rozložitý jako všichni ostatní Nortimberci, ale v jeho tváři se mísí bojechtivost severského vojáka a nepříjemný, podezřívavý zájem jižního byrokrata. Je oděný v uniformě Nortimberské armády, u pasu meč. Ve tváři má několik jizev – zakrývá je černý, dobře udržovaný spletený vous. Tvář lemuje hříva černých vlasů a uprostřed ní hledí dvě překvapivě inteligentní a obezřetné oči. Noria jeho ruku opatrně stiskne se svým věčným drobným úsměvem. „Noria Edamitsu k vašim. Velitel mé stráže, Nagata Kanko-san, a Takanashi Ichie-san, má osobní-“ Torjak ho nenechá domluvit – ušklíbne se a řekne: „Copak, vaše gorily neumí mluvit sami za sebe? U nás na severu spolu jednáme jako rovný s rovným, a to platí dokonce i pro vás cizince.“ Kanko přirozeně mlčí a seveřana sleduje s nejupřímnějším nezájmem plným nevyřčeného pohrdání. Velitel Torjak přejede očima přes něj a skončí na Ichie. Okolí Ornbjarnu Freya Elko si vyslechne důvody Freyi a párkrát přikývne. „Jó, celej život je vyřizování nedodělanejch záležitostí. Furt ještě jsem nedal našemu starýmu poručíkovi tu čočku, co jsem mu sliboval, vždycky když mě nechal běhat do kolečka po cvičišti.“ Vesele se zašklebí, když vzpomíná na tvrdý režim v trestanecké armádě. „Až budem zpátky v Celestionu, tak si dáme spicha a počkáme si na něj v nějaký hezký tmavý uličce v Katově.“ Oba strávili nějaký ten pátek v Celestionu, jako každý poutník bez cíle, a dobře ví, že ve staré Katovské čtvrti hlavního města projde všechno. Ani století oprav by to místo nezměnilo. Pak se napije a pomalu se pustí do svého vlastního příběhu. „Když nás rozpustili v západní provincii, nechal jsem se najmout jako profesionál a dělal jsem vojáka dál. Slušnou dobu jsem žral na státní náklady a balil holky důstojníků. Byla to pohodička, ale za chvíli jsem se začal k smrti nudit. Hnal jsem to dál a dál, až mě pro velkej úspěch poslali promenádovat se tady ve sněhu. Oficiálně tu s kaprálkou učíme místní vojáky střílet – ale zatím to vypadá, že vaši stejnak zůstanou u seker,“ dodá s pousmáním. Ještě hodnou chvíli spolu sedí nad medovinou a sdílí různé příhody nebo vzpomínají na největší rasy v armádě nebo naopak na staré kamarády. Po chvilce, když dopijí, se Elko začne zvedat a řekne: „Hele, půjdu ti splašit nějaký hadry. Nechci, aby mě tu chytla kaprálka a měla blbý řeči. Večer ti to přinesu.“ Společně vyjdou ven a zatímco se Elko vydá do pevnosti, Freya začne pomalu kráčet kolem pevnosti k lesu. Když už má výhled na hvozdy a malou rybářskou osadu, vidí proti ní kráčející poddůstojnici z pevnosti. Nejspíš jen míří do pevnosti. Viděla jí zatím jen jednou, když zakročila mezi ní a východňanku. Zdá se, že si umí udělat respekt. A snad, když je z Celestionu to s její podporou místním autoritám nebude moc slavné. Její přízeň, nebo alespoň příznivý nezájem by se mohl hodit. Jen další seveřanka Letitia Poté, co se pokusila pomoci Celestionci, který si očividně neváží života a zdraví, obrací se Letitia zpátky k pevnosti. Když si chce ten chlap nechat mermomocí vyrazit zuby, ona mu v tom bránit nebude. Navíc ona má dva dopisy, které by si ráda otevřela někde v soukromí. A zásilku od Helmholtce, která potřebuje trochu otestovat. Takže se poddůstojnice pomalu obrací k pevnosti. Mezitím přemýšlí o tom, co právě viděla. Vědma si určitě uvědomuje, že jarl by tvrdě zakročil, kdyby začalo docházet k nějakým bojům a někdo mu to nahlásil. Ale ostatní Helskarští tak daleko nedohlédnou. A pokud se něco semele zrovna když tu je, byly by to zbytečné nepříjemnosti. Mohlo by dojít k vyšetřování. Už to, že se kolem potlouká ten Thursson není dvakrát příjemné. Je to jak s tou východní expedicí. Proč nemohl tady v tomhle bohapustém kraji zůstat klid alespoň pár měsíců, než by se všechno zpátky doma všechno dořešilo? Snad v tom dopise přišel zázrak a jen co se Miriam obrátí, Letitia odsud zmizí. Jak kráčí po zablácené cestě k pevnosti, zpozoruje před sebou vysokou seveřanku, která se dostala do sporu s tou východňankou. Má na sobě starý mundúr Celestionské armády a i když vypadá, že na ní přišly trochu těžké časy, přeci jen má v sobě něco nepopiratelně vojenského. Možná by bylo lepší si na ní dávat pozor. Snad nebude znamenat jen další nepříjemnosti. Nepokoušejte osud Hela, Christopher Kjeld se obrátí, když na něj začne mluvit vědma. Mlčí, ale poslouchá jí. Nakonec pokrčí rameny a jeho gesto je jasné. Pro mě za mě, ale až se něco stane, bude to tvoje zodpovědnost. To ale Helu nijak nevyděsí – je zvyklá na to, že celá vesnice je její zodpovědnost. Pár horkých hlav navíc? S tím si poradí. Nikdo nepůjde proti vůli bohům a Hela je jejich ztělesněním. Ostatní muži zareagují rychle a jdou si po své práci. Není dobře pokoušet vědmu, to ví každý. Je u každého porodu a každého pohřbu – nikdo nechce, aby přišla rozhořčena na jedno nebo druhé. Dokonce ani někdo jako Kjeld a Rangvald. Ale pokud budou pokračovat jedovaté myšlenky, které šíří stařešina, brzo budou problémy – zvlášť pokud obyvatelé pevnosti začnou ještě víc zasahovat do života na vesnici. Ale to jsou větší, vzdálenější problémy – a úvahy, na které vědma nemá čas. Jsou tu bližší záležitost. Kjeld jde z cesty a jeden z dalších rybářů dovede Helu ke srubu, kde Ferling sedí poraněný – zdá se, že je v pořádku, i když je trochu pobledlý. Ale viditelně pookřeje už když uvidí vědmu. Většina mladých jí důvěřuje a poslouchají ji skoro raději než zapšklé stařešiny. Hela se postará, aby byla rána čistá a obvázaná vyvařenou látkou. U takového mladíka by i malé zanícení mohlo být problematické, takže Hela raději nic neriskuje. Zatímco se věnuje chlapci, učenec, k velké nelibosti všech rybářů, kteří ho stále sledují, vykročí dále po cestě do vesnice. Christopher cítí jejich zraky v zádech, slyšel varování poddůstojnice z pevnosti, ale nepřijel sem proto, aby seděl zavřený v pokoji v pevnosti. Navíc když je ubytování tak bídné. Kráčí k vesnici odhodlaně, ale ani on není úplný sebevrah. Následován Albertem a o několik kroků zpátky sledován i monstrózním psem rusovlásky, sejde z cesty a vyjde menší svah, pod kterým začínají první domy. Vesnice je prostá – náves se studnou a několik větších domů v jeho středu. Pokud je jejich kultura v něčem podobná seveřanům z jižního svahu Varldbergen minus přibližně sto let, největší budova bude nejspíš medovinová síň, místo srazu a sídlo stařešinské rady. Kolem ní pak domáctnosti samotných stařešinů a nejmocnějších vesničanů. Pak hvězdovitě se táhnoucí náznaky ulic a stále řídnoucí chalupy. Nejsou tak zaostalí, jak by se snad mohlo zdát, protože na první pohled vesnice není o moc jiná, než některé osady, které Christopher navštívil na druhé straně hor. Žádné primitivní dlouhé domy a zemnice – většina budov se zdá umně postavená a pokrytá šindelovými střechami. Dřevěné trámy, podpírající budovy, jsou často zdobeny rytinami a obrazy přírody. Jihozápadní kraj vesnice se otevírá do holého údolí, zatímco na východ už hraničí s lesem. Leží usazená do malé prohlubně, která jí kryje před nejhoršími větry. Na severu a severozápadě vesnici obtéká malý potok, který si poté hledá cestu až do vody fjordu. Zatímco učenec pozoroval a studoval Helskaru a ruch, který vládl v jejích ulicích, Hela se pomalu vracela zpátky – spatřila, že cizinec si nevzal k srdci rady své krajanky a rozhodl se šťourat klackem ve vosím hnízdě. Seděl na svahu, který se táhl k lesu, a sledoval vesnici. Zdálo se, že Mikaela cizinec zaujal, neboť stál kousek od něj a bedlivě ho sledoval. Možná, že si jen střežil území před cizincovým psem.

Hela - 10. dubna 2019 22:32

Cizinec Ani tentokrát nečekám, až někdo na má slova zareaguje. Prostě se obrátím a nechám se zavést k Ferlingovi. Cítím ale jisté uspokojení, když za svými zády slyším, že se muži rozcházejí a raději si jdou po své práci. Mladík je pobledlý, a rána ošklivá, ale není smrtelná. Ferling je silný a jistě se dá brzy do kupy. Přesto nehodlám nic podceňovat, ránu pečlivě vyčistím, ošetřím mastí a ovážu čistým obvazem. Ještě dám k dobru několik dobrých rad a poté zamířím zpátky domů. Ani jsem nepostřehla, že se ode mne Mikael odpojil. Stejně nenápadně, jako se mi ztratil, se nyní i vrátil. Celestionec pro něj nakonec nebyl až tak zajímavý. Nebo možná i on pochopil, že si nepřeji vyvolávat roztržky s cizinci. Když se přes vesnici vracím zpátky domů, všimnu si, že celestionec neodešel. Netuším, co člověka pudí, riskovat své zdraví. Zvlášť, když nyní viděl, jak nelibě místní nesou přítomnost kohokoliv cizího. Můj boj to ale není, varování se mu dostalo. Alespoň o to se Kjeld postaral. Zamířím ke svému domu. Mám srnce, kterého musím stáhnout z kůže a rituál, který je třeba přichystat.

Freya - 11. dubna 2019 18:53

Na průzkum Letitia Sedět nad sklenkou medoviny a klábosit o starých časech je docela fajn. Zvesela přikvyvuju, když slibuje sladkou pomstu. Jo starej dobrej Katov, zmizíš tam velmi snadno a ani nevíš jak... a nikdo nic neviděl a neslyšel... Upíjím medoviny a poslouchám Elka, jak si žil on. Pak jen pokrčím rameny. "No to víš, starýho psa novejm kouskům těžko naučíš. Sem se novoty dostávaj dost těžko." "Jen běž, aby tě nesepsula jako ty tam venku. A dík." rozloučím se, zaplatím a pomalu vyrazím z pevnosti. Jsou to známá místa a přece cizí, dlouho jsem tu nebyla, ale tenhle kraj se skoro nezměnil. A nebýt nové pevnosti, možná by mi to připadalo jako včera, co jsem odsud utíkala. Přitáhnu si kabátec uniformy těsněji k tělu a vyrazím. Přeci jen jaro v Celestionu a tady vypadá přeci jen poněkud jinak a místnímu podnebí už jsem jaksi odvykla. Prohlížím si krajinu a trochu se zarazím, když mým směrem uvidím kráčet jakousi postavu. Brzy mi dojde, že už jsme se potkali a že jsem se nepředvedla zrovna v tom nejlepším světle. Doufala jsem tedy, že nikoho nepotkám, ale na druhou stranu je ona lepší než někdo z místních. No, utíkat před ní nebudu, takže pomalu pokračuji dál. Když dojdu až k ní, kývnu hlavou na pozdrav. "Spor zažehnám vyvěšením vlajky příměří." usměju se trochu. Alespoň prozatím, do doby, než se znovu potkáme, což doufám hned tak brzy nebude... Víc nevysvětluju, hádám, že jí bude jasné nač narážím.

Takanashi Ichie - 11. dubna 2019 21:29

Jednou prašivý pes, nejspíše navždy Ruku mi pustil, což bylo dost velké překvapení a já se na něj v ten moment hned podívala. Tyto momentky jsem si pamatovala až moc dobře... vždy mi držel ruku až do momentu, kdy jsem se sama nevytrhla, ale nyní to bylo jiné. Neměla jsem moc co říci, cítila jsem se ale zvláštně... přesně jako před několika lety, když jsem se dostala do situace, že jsem někoho chtěla svést, abych z něj dostala informace a Noria o tom nevěděl... doteď si pamatuji kázání, které jsem dostala do svého mistra. A ten jeho pohled byl úplně stejný, jako před lety. Podívala jsem se opět na svou ruku, dveře pootevřené a já zírající jen na chvilku na svou dlaň, prst přejíždějící přes ruce, které měly více jizev, než by si kdokoliv přál. Přejela jsem pohledem ven z okna a tiše si usykla, jako kdybych se právě řízla do ruky. V ten moment se do místnosti dostal Kanko a začal na mne mluvit, nic nevěděl... možná to tak bylo lepší, kývla jsem na něj přes rameno a stáhla se pro kasu, kterou jsem si nasadila na hlavu a sklopila si ji více do obličeje. Příprava netrvala dlouho, vzala jsem si všechny zbraně, které jsem měla... nože na stehna, střelné na záda a katany na bok. Menší čajový set jsem poklidila, a ještě se podívala na roh, kde byla schoulená deka, jako kdyby tam někdo byl... mrknutí... vidina dívky, zchoulené v rohu ulice, přikrytá roztrhaným hadrem a pomalu chroupající chleba, který neměl daleko od plísně. Mrknutí... a vše bylo pryč. Noria toto nechtěl nechat vloudit mezi své podřízené, a tak se na mne i usmál, kývla jsem jako vždy a jen jej následovala. Neplánovala jsem mu nic říkat, ne nyní, kdo ví, jestli vůbec ještě někdy... Věděl dobře co jsem zač a to, že vůbec poslouchám je zázrak. Místnost, kancelář nespíše, dotyčného a můj pohled přejíždějící přes toto místo. Vypadalo to, že si to tu docela již zařídil... krb, alkohol v soudku, obrazy, zbraně... vše bylo tak trochu jiné, ale co jsem byla já, kdo by měl takovéto vybavení hodnotit. Již to, jak se tvářil mi lezlo krkem. Přesně takovéto jsem nesnášela a Noria to věděl... více méně jakékoliv namyšlené jednotky a vojáky jsem neměla v oblibě. To, že jsem tolerovala ostatní včetně Kanka bylo spíše proto, protože na mě měli s tou tlupou tolik příběhů, které i mne donutili se červenat, že jsem radši odkývala spolupráci. Vážně jsem nepotřebovala to, aby můj status doprovázelo to, jak jsem strávila několik nocí, kde mne donutili se napít alkoholu. Že já na to vždy naletěla. Nebyla třeba se ale nějak projevovat, jen jsem si opět stáhla Kasu a čekala, až toto přejde, jen v představování Noriu ten hulvát pozastavil. Kanko vypadal více jako socha než někdo, kdo by se ozval a po mém zvednutí brady jsem zjistila, že se velitel kouká na mne. „Noria-sama jen postupuje podle svých vlastních zvyků, jako jste postupoval vy, když jste mu potřásl rukou, proto mi přijde v pořádku, že nyní představuje nás, podle sociálního statusu ve společnosti, podle naší kultury. Od těch nejvýše postavených, jako je on, přes ty, jako je zde Kanko-san, až po mne. Byla bych ráda, kdybyste jej nenazýval gorilou, na to má poměrně vysoké společenské postavení, pokud si tyto přezdívky chcete na někoho používat, klidně můžete na mne. Jen jak se u nás říká na východě... Pokud budete kopat do sebevychovanějšího psa, jednou se ožene,“ mírně jsem se usmála na své slova, protože já nebyla ta, které tyto společenské shledání měla ráda. Většinou jsem se postavila někam do rohu a Kanko-san držel stráž u Norii... podle všeho na mne bylo dost často vidět, že taková místa jsou ty, kde chci být nejméně. Navíc kdykoliv jsem promluvila, tak jsem situaci spíše zhoršila, než uklidnila. Vždy mi to připadalo, jako kdyby nynější majitel obojku na mém krku a vodítka mne zavřel do klece, kde na mne všichni zírají.

Letitia - 11. dubna 2019 22:04

Zpátky do pevnosti Freya Chlapík mého varování nedbá. Začínám pochybovat o jeho zdravém rozumu. Jestli chce umřít mohu mu ukázat i jednodušší způsoby než se nechat mlátit od těch hromotluků, kteří tu žijí. Možná k tomu dostanu příležitost až se připlazí zpátky s přeraženou hnátou. Teď ale nemám čas starat se o blázna, který si neváží vlastního zdraví. Cestou zpátky potkám další osobu, která dnes připlula. Vypadá to, že mají všichni náladu se toulat po okolí, ale tahle vypadá, že je tady jako doma. I přesto, že je oblečená jinak než místní dávám jí mnohem větší šanci než tamtomu. "Hm, aspoň jedna dobrá zpráva," zamručím místo pozdravu když jí míjím. Budu muset trochu zmáčknout Güntera aby mi hezky vyzvonil všechno o téhle seveřance, ale kdo ví kdy na to budu mít čas. Teď mám tolik práce, že nevím kam dřív skočit. Takže bez zastavení pokračují dál do pevnosti. Místo abych šla hned k sobě zamířím do části pro mužstvo. Potřebuji najít svého pomocníka a není to jenom kvůli té bedýnce. "Erling, se mnou," křiknu na něj když ho zahlédnu na židli, kde si čistí boty. Jenom se nad tím potěšeně usměji. Moje lekce nesou své ovoce. Ještě chvíli a možná moje boty vyčistí tak jak má. Teď ale mám pro něj jiné věci k zařizování. Dojdeme až do mého pokoje, kde konečně ze sebe shodím plášť a sundám rukavice. Pohledem zkontroluji, že je náklad v pořádku a otočím se k vojákovi s rozkazem: "Právě teď jsi zproštěn svých běžných povinností. Místo toho se vypravíš k vesnici. Jeden z těch co dnes připluli se tam vypravil. Chci abys ho pohlídal a zjistil proč tam šel a kvůli čemu. Nahlásíš mi pak vše co jsi viděl. Odchod." Tím je to vyřízené a teď se mohu konečně věnovat dopisům. Nejdřív ten oficiální. Rodinu si nechám až jako druhou. Tam snad budou víc potěšující novinky.

Christopher - 13. dubna 2019 20:21

Člověk, který občas není ochoten riskovat, nikdy pořádně nemusí ničeho dosáhnout. Historie není psaná lidmi neochotnými alespoň trochu nastavit svůj krk pro splnění vizí jejich budoucnosti. Slova jednoho z mých profesorů, které se se mnou nesou až do dnešního dne. Jeden sice může očekávat, že se mu vše přinese na stříbrném podnose, ale zpravidla tento styl života nefunguje, neboť se dotyčnému často zhroutí svět pod rukami, pokud není dostatečně opatrný. Alespoň ve světě plného Celestionských intrik. Snad právě díky těmto slovům jsem byl natolik ochotný a oddaný své myšlence poznat tento divoký, hrdý lid seveřanů navzdory všem varováním. Mlčky jsem kráčel směrem k vesnici s Albertem znovu zpátky věrně po mém boku, když zřejmě ztratil svůj zájem o obřího huňatého pse rusovlasé léčitelky, zatímco se mé myšlenky zmítaly v prapodivném boji mezi zvědavostí a nezbytnou opatrností. Samozřejmě jsem si to mohl nakráčet přímo doprostřed vesnice a začít si dělat poznámky, od toho mě víceméně zatím nic nezastavovalo. Ovšem díky dřívějšímu setkání s nevrlým seveřanem jsem měl pocit, že vše by nemuselo dopadnout tak sluníčkově, jak jsem si prvně představoval. A ačkoliv nejlepší možností pro poznání jejich kultury bylo pravděpodobně poznat jejich lid, měl jsem obavy, že to nebude tak jednoduché. Ne dokud mě vidí jako cizince. Vesnice se už pomaličku blížila a po krátké chvíli zvažování mých možností jsem nakonec sešel z cesty a vydal se k nedalekému menšímu svahu, odkud jsem mohl mít snad přehled nad celou vesnicí, aniž bych byl vlastně uvnitř a nikomu zbytečně akorát nepřekážel. ,,Tak utíkej,'' pobídnu Alberta, který doposud neměl možnost se příliš svobodně proběhnout po okolí až vlastně do této chvíle. Ten bez nějakého dalšího čekání pouze zavrtí ocasem a rozeběhne se směrem na půl cesty k nedalekému lesu, zatímco nasává všechny nové jarní vůně, které doposud neměl možnost poznat následované občasným převalením na záda, aby si odrbal záda o trávu. Občas si říkám, že se i po tolika letech v něm stále skrývá štěně, proběhne mi hlavou a neubráním se mírnému úsměvu nad tímhle chováním. Dlouho ale na něm svojí pozornost nezanechám a teprve až s nalezením perfektního místa, kde mi snad kožešina neprovlhne na víceméně stále ještě trochu mokré trávě, se posadím na zem a upřu svojí pozornost k vesnici pode mnou. Vak, který jsem si odsud nesl z pevnosti, si konečně sundám ze zad a položím jej po mém boku a postupně začnu vytahovat všechny potřebné věci pro mé hobby. Dřevěnou desku, kterou si položím na klín, pergamen, inkoust a nakonec ještě i brk. ,,Vidím, že stále ještě nevyvinuli uspořádané ulice,'' zamumlám si pro sebe při pohledu na uspořádání chalup, které na první pohled vypadá víceméně chaoticky. Pravdou ale stále je, že se za těch několik staletí toho tolik až nezměnilo. Důležití lidé žili uprostřed vesnice, kde byli v případě útoku v relativním bezpečí, zatímco ti ostatní žili až na kraji. Rozdíl je, že zdejší jarl by se šel se všemi porvat, zatímco nějaký šlechtic z jihu by si schovával svůj zadek za hradbami. Rozhodně ale na první pohled zdejší vesnice nevypadala tak...zaostale, jak si mnozí na jihu myslí o těchto 'severských barbarech'. Jistě, neměli několikapatrové domy, ulice široké, aby se jimi protáhl honosný kočár a obří kamenné zdi na ochranu před vnějším světem, kdo ale potřebuje něco takového na nespoutaném a neodpouštějícím severu, kde ani zdaleka nemají takové možnosti. Ještě dobrou chvíli jsem polemizoval nad rozdíly mezi severem a jihem a proč jsou lidí natvrdlý na všech stranách kontinentu, oči stočené k rušným ulicím Helskary, zatímco jsem si prsty pohrával s brkem. Nakonec jsem ale zlehka zavrtěl hlavou, abych zahnal tyto myšlenky. Polemizovat jsem mohl docela dost dobře mohl i v pevnosti. Místo toho konečně obrátím svojí pozornost k nedalekým rytinám zdobící dřevěné trámy, které posléze začnu hbitým pohybem přenášet inkoustem na pergamen.

Arun - 13. dubna 2019 21:16

Chytrý, hloupý? Ichie Seveřan chvíli hledí na Ichie, která mu na rozdíl od Kanka odpověděla. Chvíli má Ichie pocit, že se na ní rozeřve, co si to dovoluje za drzost, ale pak si jen zamumlá pod vousy: „Dobrý přísloví.“ Nakonec zvedne oči a kývne na Ichie. „Máte recht, slečno, a říz k tomu.“ Na tváři mu probleskne něco mezi úsměvem a úšklebkem a potom se obrátí k Kankovi a kývne na něj. „Nebylo mym záměrem vás urazit.“ Na to, přirozeně, Kanko nijak nereaguje. Tento muž je pod jeho úroveň. Velitel Torjak pokrčí rameny, obrátí se a vrátí se za stůl. „No, zdá se, že vy i vaši spolupracovníci budete rádi, až se budete moct vrátit, tak pohnem s prací. Máte šlechtický pověření, ale v průvodním listu nebyla ani čárka o tom, co tu máte v úmyslu. Jistě chápete, pane Edamicu, že jako velitel téhle pevnosti budu potřebovat znát nějaké detaily.“ Noria přikývne a udělá krok kupředu – nyní je jednání vskutku mezi ním a velitelem. „Jsme zde jako partneři Atmorijské ligy. Jak jistě víte, Atmorie plánuje rozšířit své operace na sever. Naše rodina plánuje do těchto operací investovat – jsme zde, abychom ověřili rizika a výnosy takových investic.“ Torjak vezme do ruky jeden z listů. „Bohužel vás tedy musím zklamat, pane Edamicu. Cestoval jste sem zbytečně i se svým doprovodem. Pokud vím, právě touhle dobou se bude ve Hvězdně projednávat prodej monopolu pro Severozemskou společnost. A dnes přišel list od jarla – vládce těchlech krajů. Atmorijská liga, i když jí odsud nevyhazujem, musí do konce měsíce uzavřít veškerý prospektorské práce v celým kraji. Společnost vás předběhla.“ Šlechtic z východu na sobě nedal nic znát. „Děkuji za informaci, veliteli.“ Torjak se zamračil. „A Miriam ještě neodjela.“ Noria se pouze usmál. „Projednám záležitosti se zástupcem Atmorijské ligy a o našich dalších krocích budete zpraven. Na shledanou veliteli,“ skončí Noria. Když už se obrací, aby odešel, Torjak k jeho zádům řekne: „Řek bych, že nemáte vůbec žádnej úmysl odjet, pane Edamicu!“ A slyší ho ještě si pro sebe říct: „A sním svojí helmu, jestli jste sem přijel investovat.“ Noria nic neodpoví, před dveřmi se ostentativně ukloní a odejde. Během cesty dolů opět nepadne ani slovo. Zpátky v jejich druhém patře Noria okamžitě zaklepe na pracovnu obchodníka z jihu a ztratí se uvnitř. Kanko rovněž zmizí a Ichie je ponechána sama sobě. Hlasy z domoviny Letitia V přízemí Ornbjarnu, v ubikacích stráží se Erling postaví do pozoru, když se poddůstojnice objeví. Přikývne a zahlásí: „Dle rozkazu, madam, ale v tom případě s vaším dovolením sundám uniformu.“ Naprosto rozumná žádost – už tak jsou mezi přáteli Erlinga a místními problémy. Nemusí se promenádovat po okolí v uniformě. Když je tohle vyřízené a Letitia si ještě rychle vyslechne krátkou zprávu od desátníka Güntera, který jí v podstatě jen řekne, že se vůbec nic neděje a nestalo. Pak už zamíří do přízemí pevnosti, kde má jako poddůstojnice jednu místnost jenom pro sebe. Tam je před zavřenými dveřmi složena malá bedýnka exkluzivní zásilky, která se sem táhla až z dalekého Celestionského jihu. Mladá poddůstojnice zvedne svůj náklad a donese si ho do pokoje – nic se cestou nerozbilo. Když za sebou zavře dveře a usedne ke stolu, malým nožem rozevře první dopis, bez označené pečeti. Dopis nemá ani oslovení, nic. Cesta z jihu je tak daleká, že nelze nic riskovat. Vaše věc se v Celestionu vyvíjí příznivě. Vaše umístění však nadále trvá – na dobu neurčitou. Budeme vás informovat o dalších vývojích. Dle našich zdrojů se vaší pozici dostává nebývalého – podezřelého – zájmu. Osoby zvláštního zájmu byly sledovány většinu cesty. Spoj není dostatečně zabezpečen, abychom po vás mohli chtít zprávu o jejich doražení. Věnujte speciální zájem jakýmkoliv podezřelým okolnostem. Naše zdroje pokračují v získávání informací o důvodech těchto osob. Pokud se naše domněnky potvrdí, je jejich úmyslem podvést místní správu i naše nasazené složky a připravit nás o významný činitel technického/ekonomického významu. Máte právo konat s konečnou autoritou, pokud se vám podaří tyto domněnky ověřit. Za úspěch podezřelých osob budete osobně zodpovědná – a vaše věc dojde bohužel nutného odkladu. Věříme však, že nás nezklamete. A tím dopis končí. Dal by se vztáhnou na tisíc míst a lidí v celém světě a to je úmysl. Odloží ho. Ten druhý je daleko osobnější a daleko víc jí zajímá. Nejdražší Letitie, podařilo se mi nalézt muže, který byl ochotný dopravit tento list ke kapitánovi Helmholtcovi. Je to nedůvěryhodný charakter, ale i přesto doufám, že příslib zlata ho donutí jednat čestně. Alespoň, že díky tobě znám jméno kapitána, který spolehlivě dopravuje zásilky na sever. Pokud by mi to záležitosti jen trochu dovolovali, sám bych se ujistil, že se ti dopis dostane do rukou – avšak sama dobře víš, že těžké časy mi v tom brání. Mohu tě však potěšit zprávou, že v Celestionu roste poptávka jak po vojenském zboží, tak po vojácích samotných. S trochou štěstí, až se vrátíš ze severu, budeme zas žít v pohodlí. Tvá matka o tebe má starosti – říkám jí, že se nemá čeho bát, naše děvče si poradí. Tvá sestra ti posílá mnoho pozdravů z hlavního města, které navštívila spolu se svým mužem. Daří se jim obou velice dobře. Tvůj bratr je právě na cvičných manévrech v Západní provincii – byl právě povýšen na poručíka. Jsme na něj i na tebe oba velice hrdí. Jsem si jist, že brzy budeš docela očištěna všech těch sprostých pomluv a brzy se vrátíš k nám, domů, do Rautré. Velice na tebe myslíme. S láskou, tví rodiče A uspěchaný klikyhák jeho podpisu vedle zdobné kudrlinky mámy. Jako vojákovi mu to ve vyjadřování nikdy příliš nešlo – ale má jí rád. A má o ní starost, i když říká něco jiného. Znám tvou tvář… Freya Za pevností, když se poddůstojnice ani nezastaví, pokračuje seveřanka ve své chůzi. Nasbírá si trochu dřeva v lesích, které jí dřív byly známé, ale který jí zůstávají pořád povědomé. Tady je vždy všechno stejné. Jako by se tu čas zastavil Nikde ani živáčka, nikde ani hlásky. Když Freya chvilku tiše našlapuje, může sledovat několik srnců, kteří probíhají mezi stromy. Spatří lišku, která jí z dálky pozoruje a poté rychle zmizí do nory. Vládne tu jen příroda a příroda se nezmění ani za sto let. Když má alespoň něco, aby se mohla pro tuto noc zahřát, vrací se pomalu do pevnosti – možná, že jí návrat do ticha a klidu severu byl na moment i příjemný – ale nikdo neví, co se točí v hlavě téhle seveřanky. Kráčí právě k bráně, když proti ní jde seveřan – není v uniformě. Je v kožešinách a jednoduchých šatech místních. Viděla ho už dřív, ale s erbem na hrudi. Když ho vidí takhle… v jeho tváři je něco povědomého. Je to mladý, statný muž, vypadá v tváři trochu naivně. Má trochu strniště, krátké nahnědlé vlasy a ještě ani zdaleka tolik jizev, jako průměrný severský muž v plné síle. Snad jeden z dřívějších chlapců, které znávala? Zprvu si jí nevšímá, ale po chvíli zamrká a podívá se na ní. Zastaví se při chůzi a udiveně vybrebtne: „Počkat- promiňte- ale někoho mi připomínáte…“ Děvče z vesnice Hela Na cestě k Helskaře mine vědma Celestionce bez nejmenšího zájmu. Kráčí ke svému domu a přitom sleduje vesnici v jejím ruchu. Alespoň že jí není třeba a že vše běží tak jak má. Vidí děti, které si hrají nebo pomáhají starším řemeslníkům, vidí muže, kteří se vracejí z lovu a cítí ve vzduchu vůni připravovaných jídel – s večeří je třeba začít brzy. Vesnice je v rovnováze – kdoví, co se s tou rovnováhou stane s dalšími a dalšími cizinci. Jsou věci, ve kterých dokonce i myšlenky Rangvalda dávají smysl. Kráčí kolem vesnice, po svahu, a když se ohlédne, stále vidí Celestionce, který na vesnici hledí z výšky. A když se obrátí očima zas před sebe, spatří, jak proti ní kráčí Adelaide s odhodlaným výrazem – a jakmile si všimne vědmy, zčervená a na místě se zastaví, jako by jí vědma přistihla při nějakém zločinu. „Ehm, dobrý den,“ špitne děvče nejistě a dívá se na špičky svých nohou. „Já-“ děvče zaváhá, ale převáží dlouhá výchova, která jí naučila, že vědma ví všechno, a to co neví, se velmi rychle dozví. Konečně z ní vypadne jako přiznání: „Chtěla jsem mluvit s cizincem. Viděla jsem ho sedět nad vesnicí a myslela jsem si, že v tom nemůže být nic špatného. Vždyť vlastně jistě ani neumí naší řečí. Jen jsem chtěla vidět, jak takový Celestionec zblízka vypadá.“ Pak jako by to chtěla přidat jako polehčující okolnost dodá: „Dobře víte, že k pevnosti bych nikdy sama nešla. “ A děvče tam stojí jako hromádka neštěstí. Její pochyby asi nebyly ještě tak úplně uklidněny – možná, že dokonce brala slova vědmy jako povolení k tomu, aby se o cizince více zajímala. Ale teď, když tu před ní stála, nezdála se příliš jistá sama sebou. Pohled na Helskaru Christopher Usadivše se na mírném svahu na chladném avšak suchém kameni, mladý učenec začal zakreslovat vše, co viděl – od rozložení vesnice samotné až po nejjemnější detaily, které dokázal na svou bezpečnou vzdálenost rozeznat. Sledoval, jak se muži vrací z lovu s úlovkem na zádech, jak se na návsi shromažďují a zase rozpouštějí skupinky lidí, jak se vesnický svět nekonečně otáčí. Spatřil rovněž rusovlasou ženu, která mu nejspíš zachránila krk v rybářské osadě. Zdá se, že má důležitější věci na práci, než se věnovat cizákovi jako jen on – to jest, dokud nezačne dělat problémy. V jednom momentu spatří menší skupinku mužů potkat se před medovinovou síní – všichni mají zšedlé vlasy a i na tu dálku je vidět, že jsou oblečeni přeci jen trochu bohatěji než všichni ostatní. Místní stařešinové. Zdá se, že jsou to vážní staří lidé, kteří se nedožili na místní poměry tak úctyhodného věku tím, že by zkoušeli nové věci nebo experimentovali. Tady na severu o nějaké pokusy nikdo nemá zájem. Věci tu fungovali celá století bez nejmenšího problému, takže stařešinové jistě nemají žádný důvod něco měnit. Je třeba ale uznat, že tato malá komunita, kde není třeba peněz a kde vše stojí na cti a spolupráci, je v silném kontrastu s věčně hašteřícím Celestionem, ale dokonce i s kulturně bližším Nortimberem plným vnitřních bojů a rozbojů. Jak oči Christophera bloudí po krajině, všimne si druhé strany údolí. Ví, že tam se klikatí severní ostroh Helskarského fjordu – a už na palubě lodi si všiml nejrůznějších hrobek a rituálních míst. Nyní však vidí, že vrcholek proti něm je ozdoben jakousi mohylou a na vzdálenějších svazích je vidět šedé skvrny kamenných pohřebišť. Vidí také cestu, která se táhne od vesnice na západ a poté se zahýbá na sever podél pobřeží. Vidí kolem ní stát vztyčené kameny v pravidelných rozestupech – snad něco podobného runovým kamenům na jihu, které mluví o historii místních. Zde lidé žili velice, velice dlouho. Možná ještě déle než v úrodných krajinách Celestionu či v mírných lesích jižního úpatí Valdbergen. Je otázka, jestli by šmejdění v okolí tak posvátných míst nevyvolalo ještě prudší reakci, než kdyby si to Christopher přímo nakráčel do vesnice. Přes holý svah se k němu donesou hlasy – nerozumí jim, ale ohlédne se za jejich zdrojem. Opět spatří vědmu, na samém kraji vesnice, jak hovoří s nějakým mladším děvčetem. Není to tak daleko, aby Christopher neviděl, že děvče téměř neustále ujíždí zvědavými pohledy k němu. Třeba přeci jen nejsou všichni nepřátelé čehokoliv nového.

Hela - 13. dubna 2019 21:32

Adelaide Snažím se příliš nestrachovat. V tuhle chvíli je vesnice v bezpečí, všichni jsou spokojení, všichni mají co jíst, nikde mě není třeba...všechno je tak, jak má být. Co bude zítra, to se teprve uvidí. Možná, že ani bohové se ještě nerozhodli. V některých chvílích mám pocit, že chápu, na co se snaží upozornit Rangvald, a ostatní. Ale nechci se s takovými myšlenkami ztotožňovat. Nějak bylo, a nějak taky bude. Není potřeba hned všechny naše problémy dávat na vinu cizincům. Když je řeč o cizincích... Spatřím celestionce, jak z kopce hledí na vesnici. Stále nechápu, co ho sem přivedlo. Nevypadá nepřátelsky, za jiných okolností bych se možná i začala zajímat. Ale teď si to nemohu dovolit. Zabraná do myšlenek, málem vrazím do Adelaide. Překvapí mě, jak se děvče tváří. Není to tak dlouho, co jsme se rozloučily, myslela jsem, že mířila k rodičům, do jejich domu. Ale teď stojí přede mnou, a tváří se provinile. Skoro, jako kdybych jí nachytala při něčem špatném. Lehce povytáhnu obočí a hledím na ní tak dlouho, dokud sama nezačne mluvit. Moje tvář se nijak nezmění, ale ledy v mém srdci se trochu pohnou. Adelaide je mi velmi blízká a neumím si představit, že by udělala něco špatného. Ani nyní není třeba se znepokojovat. "Jsem ráda, že jevíš zájem o naše hosty. Jen bys měla mít na paměti, že ne všichni jsou přátelští a ne každý se s tebou bude chtít bavit. I když tenhle muž nevypadá nebezpečně, vždy bys měla být obezřetná." Odvětím dívce s lehkým úsměvem. Chápu to, je mladá a hezký celestionský cizinec je pro ní zajímavý. "Ukaž mu vlídnější tvář severu. Ne každý je jako Kjeld." Vybídnu dívku, a poté zamířím ke svému domu.

Letitia - 14. dubna 2019 18:04

Na výzvědy "Mrzák," pronesu nahlas na adresu toho kdo psal ten dopis. Prý nutný odklad. Prostě mě hodí přes palubu. Mor na něj a celou jeho rodinu. Zmuchlám papír a hodím ho do ohně. Stejně jsou to jenom prázdné fráze, které tu mít nepotřebuji. Abych si spravila náladu otevřu bedýnku a ze slámou vystlaného vnitřku vyndám jednu láhev. Otřu prach, vytáhnu špunt a aniž bych se obtěžovala sklenkou napiji se rovnou z láhve. Dopřeji si pořádný doušek a spokojeně zamlaskám. Z toho jejich kyselého piva a sladkého patoku se mi už dělá špatně. Tohle je konečně pořádné pití a pořádně zahřeje i zevnitř. Na chvíli si sednu a s nohama na stole si znovu přečtu list z domova. Jsem ráda, že mám konečně nějaké novinky i když jenom tak kusé. Musím se usmát představě Gillese, který velí vojákům. Takový maminčin mazánek to byl a teď už z něj musí být kus chlapa. Snad to dotáhne daleko a neudělá podobnou chybu jako já. Něco takového by naše rodina asi už nevydržela. Dopřeji si ještě jeden lok než je čas pustit se do práce. Láhev vezmu sebou, protože jsem to slíbila a vyrazím po schodišti nahoru do patra, kde sídlí Atmorijská liga. Scházíme se s velvyslancem na pravidelnou partii šachu a tentokrát to máme skutečně napínavě rozehrané. Cítím, že bych mohla tentokrát vyhrát a také se chci pochlubit tím co mi dorazilo. Básnila jsem o pálence ze své domoviny tak dlouho až dostal chuť jí ochutnat. Nu a v neposlední řadě z něj hodlám vytáhnout nějaké rozumy. Což také není snadné, ale nehodlám se jen tak vzdávat.

Freya - 14. dubna 2019 19:57

Povědomé tváře Jen pokrčím rameny, když madam dělá, že mne snad ani nevidí. Na okamžik možná zalituji toho, že zrovna neplním nějaký oficiální úkol, aby si mne všimnout musela. No nic, dneska tu všichni maj nějakou náladu na bodu mrazu...a já se přitom snažila být vcelku milá, což se moc často nestává... Nechám ji jít a sama pokračuji svou cestou. S náručí dřeva plnými doušky nasávám vůně lesa a rozhlížím se kolem. Skoro jsem zapomněla, jaký je tu klid. S vždycky rušnými ulicemi Celestionu, kde se za každým rohem pořád něco děje se to nedá srovnávat. Nemůže snad být rozdílnějších světů. Zvláštní, že mi tenhle klid nikdy nechyběl. Nakonec se otočím a zamířím zpět. Dřeva mám snad dost a rozjímání uprostřed lesa bylo až příliš. Musím promyslet další kroky a poněkud si zútulnit svůj nový příbytek. Jen doufám, že na mě Elko nezapomene s těmi hadry a přikrývkami. Cestou do pevnosti zaujme mne mladík, který bez uniformy vypadá nějak povědomě. Ať ovšem přemýšlím a hledám v rysech jeho tváře něco víc, co by mi napovědělo, nějak si nevybavuji, kdo b to mohl být. Snad mi jen připomíná někoho, koho jsem znávala anebo jsem ho znávala skutečně, ale po těch letech. Člověk se snadno změní. Prošla bych asi beze všeho kolem, kdyby mne neoslovil. Ač jsem tím jazykem dlouho nemluvila, přeci jsem nezapomněla. Trochu překvapeně se zastavím a zas chvíli zkoumám jeho tvář. "Neřekla bych, že se známe." odpovídám trochu nejistě s přízvukem, který prozrazuje, že jsem byla pryč opravdu dlouho. Nejsem si jistá, zda-li chci, aby mne tu někdo z místních poznával, i když se zdá, že tenhle bude vcelku nakloněn novotám, když slouží tady. "Po službě domů?" zkusím pak něco málo přeci jen vyzvědět, i když je mi jasné, že takhle to asi nebude. To by se tu musely stát vskutku velké změny, aby to takhle fungovalo.

Takanashi Ichie - 14. dubna 2019 20:18

Test od Norii, nyní test pevnosti Dívala jsem se na tohoto velitele, čekající na to, jestli po mne vyjede a Noria bude muset zachraňovat situaci, nebo to dopadne jinak. A ono... to dopadlo jinak, než jsem čekala... což mne sice překvapilo, ale své překvapení jsem zredukovala jen na mírné povolení stisku na rukojeti. Opět jsem ji stiskla a čekala, jak se vlastně tato věc vyvine... Kdo by ale řekl, že dotyčný se dokonce omluví Kankovi, který jako vždy nic nedělal a já to tak nechala být. Nebyla jsem jeho matka a jak jsem tušila, kdyby hrozilo mezi tím, že pošpiním jeho kodex anebo tím, že umře... vybere si druhou možnost kdykoliv to bude možné. Následně šlo ráz na ráz, nával informací, které se týkaly spíše Norii, i když je bylo zajímavé slyšet. Noria se snažil neukázat a neříci nic, co by nechtěl, já tam s Kankem stála, čekající na povel, který mohl být jakýkoliv a já bych poslechla. U Kanka... byl problém, že například povel zabít tohoto muže by znamenalo hromadu věcí, jako vyzvání do boje a podobně, čímž jsme se lišili. Kdyby na to došlo, tak tomuto veliteli klidně dupnu na krk a hlavu mu nechám v tom krbu do doby, dokud neomdlí bolestí. Z mého zamyšlení mne probudilo až to, kdy se věci nějak začali pohybovat a Noria se otočil k východu, kdy jsem jak já, tak Kanko mlčeli a společně odešli... doprovodili jsme jej až k místnosti, kde... no, zalezl dovnitř, Kanko zmizel a já jsem tam stála jak Y. Porozhlédnu se po okolí a s povzdechnutím se rozejdu dolů, před pevnost. Docela by mne zajímalo, jak jsou místní hoši připraveni bojovat a ráda si vyzkouším jejich schopnosti.

Christopher - 15. dubna 2019 21:16

Čím déle jsem tu seděl a zaznamenával pečlivě brkem polohu vesnice na jeden z pergamenů, který mi měl sloužit jakožto orientační mapa, tím více jsem si asi pomaličku začal uvědomovat, proč je alespoň většina seveřanů tak nevrlých vůči komukoliv, kdo sám není ze severu. Ačkoliv to bylo to zvláštní takhle nazvat, jakmile jsem postupně přestával věnovat pozornost vesnici jako takové a rozhodl jsem se ji obrátit přímo k místním, kteří se ať už vraceli z lovu či se zrovna sešli před medovinovou sítí, aby si šli spolu po práci popít, tito lidé ani zdaleka nepředstavovali kulturu, na kterou jsem byl tak zvyklý u nás v Celestionu, kde prakticky každý ke snídani si musí projít povinnou porcí intrik. Kultura postavená na elitě, která tajně plánuje za zády ostatních elit, aby si urvali svůj pořádný žvanec moci, a poddaných, kteří se tak nějak v tom bordelu snaží přežít. Tohle byla rodina. Rodina, která zde žila po celá staletí nerušeně s jejich vlastními zvyky...a my jsme prostě jenom vetřelci, kteří na ně míří mušketami a vnucují jim něco, na co oni sami ještě nejsou připraveni. Nemohu říct, že bych se dokázal přesně vžít do jejich kůže, ale moc dobře si pamatuji, jak já jsem se cítil v dětství, když jsem se rozhodl jít vlastní cestou. V tichosti jsem hleděl na život ve vesnici pode mnou, oči zvědavě putující mezi mladými, z nichž někteří se zrovna vraceli z lovu, a taktéž i stařešiny, místní 'šlechtou' dá-li se to tak nazvat. Sice se ani zdaleka nemohli rovnat některým extravagantním šlechticům, které jsem poznal během mých studií a kteří museli mít vše podle nejnovější celestionské módy, jak já ty pitomce nenáviděl, ale přesto bylo hned na první pohled zřejmé, že to zrovna oni si s velkou pravděpodobností v těchto dnech už akorát válí zadek a aby všichni byli zticha a nikdo si nestěžoval, tak občas pronesou i nějaká moudra. V tom všem ale přeci jen nikdo nevyvstával z toho davu víc jakožto ta rudovlasá žena, která mě zavčas zachránila ze spáru toho rybáře. Sice jsem měl své pochybnosti o tom, jak moc věřila svým vlastním slovům ohledně toho, že bych mohl být Skauld, ale rozhodně si nestěžuji. Taky jsem mohl skončit s obličejem hluboko v hlíně. Nebylo pochyb o tom, že v této vesnici její slovo mělo velikou váhu. Něco co by v Celestionu bylo zpravidla nevídané, pokud dotyčná neměla obří štěstí se narodit do správné rodiny. A ačkoliv jsem si nemohl být naprosto jistý s jejím postavením ve vesnici, měl jsem své vlastní podezření. Koneckonců kdo jiný než vědma by varovala před hněvem bohů. A pokud tohle byl tento případ, měl jsem asi hodně zatraceně veliké štěstí pod sluncem. Sice se nedalo říct, že by zrovna z mé přítomnosti byla nadšená, ale z onoho letmého setkání jsem mohl usoudit, že byla jedním z těch klidnějších seveřanů ochotných tolerovat cizince do určité míry. Alespoň do té doby, dokud jim neplivete na bohy a zvyky. Tak či tak, pokud jsem si přál se dozvědět o této vesnici více, jejich historii, písmu a případně časem i jejich posvátné mohyly, které se tyčili západně od vesnice, první krůčky na této dlouhé cestě vedly skrze rudovlasou vědmu. Alespoň to byly mé prvotní pocity, než jsem zdálky zpoza svahu, na kterém jsem si pohodlně vysedával, zaslechl ženské hlasy. To mě okamžitě probralo z mých myšlenek a svůj pohled jsem stočil tím směrem, kde právě stála ona vědma. My o vlku a vlk...napadne mě, myšlenku nicméně nedokončím. Pohledem se totiž zastavím na mladém děvčeti vedle ní. A i když jsem z takové dálky nebyl schopen slyšet jejich konverzaci, soudě dle častých zvědavých pohledů mladší seveřanky mým směrem jsem měl docela přesvědčivý pocit, že se ať už se bavili o čemkoliv, pravděpodobně jsem předmětem rozhovoru byl já. ,,Čím to je, že zrovna ti mladí bývají nejvíce otevření,'' zamumlám si pro sebe s pobaveným úsměvem na rtech a ještě chvíli pozoruji onu dvojici, než svojí pozornost obrátím k dalšímu pergamenu.

Arun - 15. dubna 2019 21:59

Rovnováha Hela Hela kráčí pomalým krokem ke své chalupě – děvče jen spokojeně přikývlo a vykročilo za cizincem. Zdála se skutečně nadšená a zvědavá z poznání cizince, který přišel z takové dálky. Možná, že z příchodu cizinců nevzejde jen zlo. I když se to stařešinům nelíbí, mladí lidé mají v sobě zvědavost, kterou ani nejpevnější výchova neudolá. Je to stejné s mladým Erlingem a s jeho přáteli. Z části se chtěli vzbouřit starým pořádkům a svým rodičům… a z části prostě chtěli poznat něco nového a zajímavého… Jen si musí dát pozor, aby jejich zvědavosti prohnaní cizáci nezneužili. Zlatá střední cesta – to je to, co musí pochopit stařešinská rada i nová generace. A od toho je tu vědma. Není jen spojkou mezi bohy a lidem Helskary – je tu jako vyvažovací element – to kolem ní se točí silné emoce všech vesničanů – a ona se nesmí nechat udolat ani jednou stranou, pokud chceš udržet místní lidi pohromadě. Kráčí mezi stromy – když se ještě ohlédne, spatří, že mladé děvče přišlo až k cizinci a začalo s ním mluvit. Snad jsou jeho úmysly čestné, snad to není jen další z těch prospektorů – hezké jižanské slovo pro zloděje země a jejího bohatství. Na ty je třeba dávat pozor – a proti nim se hodí ty Rangvaldovy hlouposti. Vyváženost, o tom to všechno je. Vědma prochází lesem a dojde k chalupě, kde už čeká Mikael. Během jejích pochůzek vyhasl oheň – poté co ho opět rozdělá a nechá ho trochu chalupu prohřát, dojde ke svému úlovku a začne ho stahovat z kůže. Je to urostlý srnec – Helskarští neloví mláďata – ale zima pro něj byla těžká. Je pohublý a nejspíš by tu další beztak nepřežil. Nebude přírodě chybět. Poté, co vědma maso zpracuje, pomalu už se schyluje k večeru. Zdá se, že už jí nikdo nebude obtěžovat. Možná přišla vhodná chvíle promluvit s bohy – pokud budou mít čas a chuť poslouchat. Je otázka, koho se dovolávat a co jim nabídnout. Obětina srnce a odvar z bylin? Nebo jim nabídnout něco z toho, co dnes ráno přinesli stařešinové? Snad odpoví a poradí. Dáma na bílém poli Letitia Mladá poddůstojnice, poté co si dopřeje pořádný lok, se vydá vzhůru za Mikha‘ilem. Pokud slyšela správně, právě tam jsou teď ubytovaní cizinci. Ale snad to nebude stát v cestě jejich hře. Navíc – odmítnout fermentované plody zářivého Jihu – ne, to by sáhib nikdy nedokázal. Cestou vzhůru potká Východňanku, která míří dolů. Snad z ní nebudou další problémy. Avšak ani jedna z žen se nezastaví - nemají spolu o čem mluvit. První problém se objeví hned u vstupu do jinak prázdného patra Atmorijské ligy – stojí tam východňan v plné zbroji. A netváří se nijak přívětivě. Napřáhne ruku před sebe a nedbá její zbroje nebo šarže. „Edamitsu-sama a Al Halil-sama si nepřejí být rušeni,“ praví s těžkým přízvukem. Stojí v cestě a nezdá se, že bych chtěl nebo plánoval o něčem diskutovat. Teprve po chvilce se objeví jižanský sáhib a mávne rukou na východního válečníka. Ten o krok ustoupí a Mikha’il se omluvně usměje na poddůstojnici. „Slečno de Rautré, velice se vám omlouvám. Věnoval jsem se našim novým hostům. Obávám se, že budu muset pokračování naší partie odložit na později, ač mě to mrzí.“ Aby Mikha’il odmítl partii, to už by mu musel hořet barák nad hlavou. Nikdy neodmítl příležitost zabojovat si s chytrou Celestionkou. Na moment zaváhá a pak se zeptá: „Slečno Letitie, nechtěla byste poznat našeho hosta? Myslím, že byste nám mohla pomoci, pokud byste tak uznala za vhodné… a mohl bych vám tím alespoň vynahradit zameškané další tahy.“ Neznáme se? Freya Muž zaváhal, když uslyšel přízvuk Freyi – přeci jen, to že byla z domoviny tak dlouho se na jejím jazyce projevilo. Zdálo se, že muž najednou zalitoval, že jí vůbec oslovil – ale dozajista by i jemu přišlo neslušné jí odmítnout. Možná, že slouží v Nortimberské posádce, ale ti tam mluví pořádně a ctí staré zvyky. Tato žena, jejíž tvář téměř rozeznal, zní spíš jako nějaký Celestionec. Jistě je ale alespoň rád, že po seveřansku vůbec mluví. „Omlouvám se,“ zamumlá a už se obrací po svém, když ještě uslyší její otázku. Zaváhá a uhne očima – jo, zdejší nikdy umění pořádně lhát neovládli. V Celestionu by je oškubali i o kalhoty. A jak se zdá, podle toho, co slyšela o Severozemské společnosti, už v tom škubání začali Celestionci i tady, hned u zdroje. „Jo. To víte. Zima skončila – práce je hodně nejen tady ale i doma.“ Nyní seveřan vzhlédne a vyzývavě se na Freyu podívá. „A co vy? Nejste z pevnosti,“ konstatuje. „Viděl jsem vás dostat se do křížku s tou cizinkou,“ dodá a chce sám tahat informace. Siláci se sekerami Ichie Východňanka si to po jednání nakonec namíří před pevnost – když kráčí po schodech, potká nahoru mířící důstojnici, která uklidnila situaci, když sem dorazili. Ani jedna z nich se nezastaví – obě nemají nejmenší chuť klábosit – nemají mezi sebou žádné antipatie jiné, než předsudky vůči národu toho druhého – to sice není důvod pro přímou neslušnost, ale také to není žádná záminka pro přátelství. Nakonec sejde Ichie na dvůr pevnosti – do tváře jí udeří ostrý, chladný vzduch. Je osvěžující. Nikdy na zimu netrpěla a vždy byla otužilejší – snad důsledek jejího nuzného původu. Jen kolem sebe těsněji přitáhne svůj šat a víc nepotřebuje. Raději se projde po dvoře a prohlédne si, jak jsou na tom místní. Většina jí nezaujme – několik dělníků a řemeslníků staví hradby, kolem malé dřevěné budovy uvnitř budoucích hradeb postává několik zjizvených tváří, které jí připomínají nevybíravé charaktery, které už vídala v Celestionu. Ale zároveň v jednom rohu pevnosti vidí několik seveřanů, kteří spolu soupeří. Jsou v uniformách Severního krále a je jich asi půl tuctu. Všimnou si východňanky ale nevěnují jí pozornost. Bojují ve dvojicích a trénují s malými válečnými sekyrami a štíty. Třeskot oceli o dřevo se rozléhá po nádvoří. Asi se zde střelné zbraně přeci jen tak moc neujaly. Děvče rodné severu Christopher Učenec tiše črtal a přemítal o vesnici pod sebou – sledoval rusovlásku, dokud se neztratila do lesů za vesnicí. Nebude jednoduché se k ní dostat – a pokud je skutečně vědmou, možná s ní nebude tak jednoduchá domluva. Historie ukázala, že lidé, kteří urputně věří ve své bohy, nejsou právě nejpříjemnější nebo nejdůvěryhodnější zdroj informací. Ale lepší než někteří z vyloženě agresivních seveřanů. Tak nebo tak, Christopher si musel ještě počkat, než se mu dostane rozhovoru se samotnou vědmou – nezdálo se, že by mu věnovala jakoukoliv pozornost. Nejspíš figurovala nejen jako duchovní ale i jako léčitel a opatrovatel – což znamenalo, že tady na drsném, nelaskavém severu, jistě měla vždycky dost práce. Ale mladší, tmavovlasé děvče, které s vědmou mluvilo, nyní odhodlaně kráčelo do kopce. Vypadalo docela jinak než mladá děvčata v Celestionu. Jistě jí ještě nebylo ani dvacet a při tom měla ve tváři určitou míru dospělosti, kterou u žen na jihu Christopher nikdy nevídal. Její pohled nebyl tak upřený a silný jako pohled vědmy, ale měla v sobě daleko víc nezávislosti než jakékoliv slečinky na jihu. Měla hrubou suknici a přes ramena přehozenou kožešinu. Vlasy měla spletené do pevného copu, který zdobilo několik raných květů. Tváře měla růžové od zimy a chůze do kopce a oči doširoka otevřené a plné zájmu. Nejistě a hlavně zvědavě právě hleděla k cizinci. Přišla na několik kroků daleko a chvíli si ho mlčky jen prohlížela. Zdálo se, že se nemůže vynadívat na cizáka obklopeného pergameny. „Co to děláte?“ vyhrkla nakonec, jako by ta jednoduchá otázka shrnovala všechny dohady, které se jí skládaly za očima – co dělá tady na severu, co dělá na tomhle místě, co to dělá s těmi papíry a desítky dalších otázek. Ale děvče pak pohlédlo ke špičkám svých nohou a zamumlalo: „Umíte vůbec po našem?“ zkusila to znovu a pokusila se gestikulovat ke svým ústům a gesty rukou naznačit rozmluvu mezi dvěma lidmi.

Hela - 15. dubna 2019 22:27

Zeptej se, a oni odpoví Ještě naposledy se ohlédnu k vesnici, spatřím při tom Adelaide, pomalu stoupající do kopce. Snažím se příliš neznepokojovat. Ani ne tak kvůli jejímu bezpečí, jako spíš, jak by tento akt mohl působit na některé místní. Mládí znamená zvědavost a touhu poznávat. Mám pro to pochopení, ale vím, že ne každý ve vesnici to vidí stejně. Vždycky se najde někdo, kdo bude mrmlat a stěžovat se. Otočím se k vesnici zády a svižným krokem zamířím přes les ke své chalupě. V ohništi doutná několik žhavých uhlíků, ale není těžké oheň znovu rozdělat. Chvíli si nad plameny zahřívám ruce, ale pak si jdu zase po své práci. Zpracovat srnce mi nějakou dobu zabere. Stáhnout z kůže, vyvrhnout a rozporcovat. Maso nasolím a uložím, kůži napnu, aby mohla vyschnout. Když skončím, jsem splavená potem a bolí mě celé tělo. Vrátím se do chalupy a vezmu s sebou pěkný kus srnčího masa. Oběť z dnešního úlovku. Hodím maso na velký, placatý kámen v ohništi, a nechám ho se péct. Ještě dám vařit vodu na čaj a poté znovu vyklouznu do chladu venku. Mířím k blízkému potoku. Svléknu se a, s drkotajícími zuby, se omyju v ledové vodě. Očistím tělo, i mysl a mentálně se tak připravím na to, co mě dnes večer čeká. Celá prokřehlá a promodralá se vrátím zpátky do chalupy. Místnost už stihlo provonět pečené maso, Amjarna si dnes může pochutnat na vůni mého úlovku. Však je to také ona, komu vděčím za svůj úspěch. Přihodím do ohně několik větviček různých bylin a poté se dám do přípravy čaje. Čaj mi pomůže zklidnit mysl a zbystřit vnímání. Budu tak schopná slyšet i hlasy, které jinak k lidským uším nedolehnou. Místnost se brzy zaplní těžkou, omamnou vůní. Zamknu dveře, aby mě nikdo nerušil, a s hrnkem čaje se usadím před praskajícím ohništěm. Upíjím čaj a cítím, jak se závoj pomalu začíná nadzvedávat.

Letitia - 16. dubna 2019 08:52

Zdvořilostní návštěva Jakmile se Mikha’il objeví vykouzlím na své tváři úsměv. Zatím jde vše podle plánu a za to malé zdržení na chodbě to stálo. "Ale jistě, ráda se s vyslancem z Atmorie setkám. Samozřejmě, trochu mě odložená partie mrzí. Zatím jsem si promyslela další tahy a myslím, že vím jak se z té svízelné situace dostat. Však vám ještě ukáži. A mimochodem," pozvednu láhev, kde se to jantarově zatřpytí a sáhib se tak může řádně pokochat, "právě jsem obdržela svou zásilku. Proč nespojit příjemné s užitečným," významně pozvednu obočí. Projdu kolem strážce, který pro mě nyní není víc než vzduch a následuji Mikha’ila do jeho pokojů. Jsem skutečně zvědavá kdo to sem dorazil. Sice jsem ho zahlédla na dvoří, ale jen letmo a Helmholtc také nedodal příliš podrobností. Nejlepší bude když si obrázek udělám sama a k tomu se nejlépe hodí osobní setkání. To, že se kolem nebude motat ta problémová ženská situaci jenom vylepšuje.

Freya - 16. dubna 2019 21:30

Setkání Musím se trochu usmát, když vidím chlapíkovo reakci na to, když poprvé otevřu pusu. Jo hochu, to víš, když jsi tak dlouho pryč...spočítala bys vůbec, kolik je to let?...čert to vem... Panáček zdá se mi poněkud nesvůj, možná jsem ho i trochu zklamala, ale nevím, co čekal. Že mu padnu kolem krku jen proto, že pocházím taky odsud? To asi těžko. Ten váš smysl pro čest a fér hru vás jednou zničí, takhle to ve světě nechodí... konstatuji si v duchu pro sebe, když vidím jeho reakci. Jo to určitě, spousta práce... "Teď už jo." odpovídám na rozdíl od něj bez mrknutí oka. "Jen malé nedorozumění, to se stává." pokrčím trochu rameny. "Tak ať se práce daří." kývu mu na pozdrav, trochu nadhodím dřevo v náručí a mířím do své ubikace. Ještě chvíli přemýšlím, zda-li jsem ho skutečně mohla znát, nebo mi prostě jen připomněl někoho, koho jsem znávala, ale pak to pustím z hlavy. Vybalím ze svých věcí křesadlo a chystám se z toho skladiště udělat alespoň trochu útulnější místo, ve kterým mi v noci nezmrzne zadek. Seskládám si těch pár věcí, co mám s sebou a hřeju si ruce u kamen. Dneska jsem se víceméně místním vyhýbala, jenže to nepůjde donekonečna. Bez uniformy se na mě snad nebudou hned dívat skrz prsty, ale bude stačit, až poprvý otevřu pusu a bude to všem jasné...no co, nějak bylo, nějak bude...holt se budeš muset snažit... Pohrávám si s medailonem na krku a přemýšlím, že budu muset začít tam, kde jsem skončila. Stojí ještě vůbec ten dům?...a najdu tam někoho nebo bude prázdný?...je to už spousta let, co asi můžeš čekat?...

Takanashi Ichie - 17. dubna 2019 11:19

Trochu pozornosti... prosím? Palec pomalu přejíždějící přes ostatní prsty, druhá ruka volně svěšená podél těla, přemýšlející s věděním, že se potřebuji trochu odreagovat. Myšlenky směřující do rohů mé mysli, kam jsem schovala všechny své zvyky, protože mi bylo jasné jedno. Na východu jsme nebyli pod drobnohledem, zde si ale někdo zadře třísku a již se budou koukat křivě na nás... ty z východu. Otočila jsem se na patě a vydala se dolů po schodišti, jediná možná schopnost odreagovat byla ta si s někým zabojovat. Ti z naší jednotky by chtěli hromadu věcí, na které bych musela přistoupit, někteří nesnášeli plavbu lodí nejlépe... a ostatní se se mnou v normálním stavu radši ani nebavili. Stažená kasa dostatečně postavená, abych viděla do očí té, které situaci uklidnila, avšak má ústa zavřená. Byla její povinnost situaci uklidnit... veliteli pevnosti by se nelíbilo, kdyby návštěva, která má vypadnout zemřela před tím, než jim sebevíc oznámí. Chladný vzduch, neoznamující sociální status, spíše místní podnebí mi vytvoří menší úsměv na tváři. Proč? Ale, jen jsem si vzpomenula na dny, které měly být zapomenuty. Vždy byla má slabina to, že se vracím k minulosti, tomu, jaká jsem byla... věděla jsem to, ale nechtěla jsem s tím nic dělat. Připadala jsem si tak vyrovnanější... opatrnější a lépe připravená na to, že důvěra se musí získat, nikoliv dát. A to, že všichni, co nabídnou ruku vám ji stejně jen chtějí utrhnout. Pohledem jsem přejela celou pevnost, hledající něco, někoho, kdo by stál za zmínku boje. Dělníci... řemeslníci... sluhové... nic, co by mi poskytlo vnitřní uklidnění. Třesknutí oceli o ocel a dřevo mne avšak navede tam, kam potřebuji. Jednoruční sekery, štíty. Něco, co jsem vážně neznala... věděla jsem, že takovéto zbraně existují, dokonce jsem bojovala s někým, kdo měl dvakrát jednoruční sekery, ale sekery a kulaté štíty? To bude zajímavé. Došla jsem mezi ně, věnující jim pohled, i když oni mi nevěnovali ani trochu pozornosti. Nejspíše jsem jim byla ukradená, ale tak co. Vždy jsem věděla, jak upoutat pozornost... Vyhlídla jsem si toho nejsilnějšího z celé skupiny a došla k jeho parťákovi, s kterým bojoval, čekající, jestli se na mne obrátí. Pokud mi ale nedaroval ani pohled po třiceti sekundách čekání, vzala jsem katanu v pochvě a dostatečně silně mu praštila do prstů, jakmile měl zpevněný úchyt, aby to pořádně bolelo. Dostatečně silně na to, aby někoho, jako byl Kanko toto donutilo povolit stisk, ne-li pustit samotnou zbraň. Připravená vykrýt katanou útok, kdyby se na mne hned obrátil. Ať mi darovali pozornost po tomto či ne... začala jsem stejně: „Někdo, kdo by si se mnou chtěl za-spárovat? Potřebuji se protáhnout...“ Mírně jsem se usmála a čekala...

Christopher - 17. dubna 2019 20:34

Byl to zvláštní pocit. Od dob, kdy jsem konečně nastoupil na universitu, jsem se často setkával s lidmi, kteří odmítali věřit v bohy, okultismus, duchy a jiné podobné 'bludy a nesmysly' lidské mysli. Jak jsem stárl a měl jsem možnost mluvit s jinými, mnohem moudřejšími a světa znalejšími lidmi, postupně jsem tento názor začal i přebírat já. Koneckonců jak by mohly existovat takové nadpozemské síly a nereagovat na dění ve světě? Brzy jsem pochopil, že náboženství pouze slouží k ovládání mas a že lide se k němu uchylují, aby alespoň v něco mohli věřit. Aby alespoň měli nějakou naději. A nyní...já jakožto kritik nadpřirozena jsem se měl přimlouvat u vědmy. Život má občas zajímavý smysl pro humor. S dalším pergamenem jsem se tentokrát zaměřil na mnohé přírodní obrazce vyryté na krajích nedaleké střechy, které vzhledem k nátuře seveřanů asi mají nějaký důležitější význam než jako obyčejná ozdoba. Jednou z možností mohl být fakt, že to měla být pocta Veraně, severské bohyni jara, mládí a lásky. Koneckonců kdo by nechtěl takhle daleko na severu, aby jaro přišlo co nejdříve. Druhou, tou méně pravděpodobnou možností, také mohla být ochrana proti Fordarovi, který podle všeho může za všechno špatného. Počínaje špatným vyspáním a konče příchodem jižanů, kteří si vše berou a akorát všechny utlačují. Sotva jsem ale stihl načmárat prvních několik symbolů, periferním okem jsem zahlédl dívku, kterou rusovlasá vědma zanechala osamotě, jak už kráčí se vší odhodlaností očích a požehnáním vědmy mým směrem. Když na mě promluví, velmi stěží se ubráním tomu, abych se nerozesmál nad zněním její otázky. S širokým úsměvem se na ní podívám a zauvažuji, jak moc zajímavé by bylo ji chvilku trápit a předstírat, že jí vůbec nerozumím, ale nakonec se rozhodnu být o něco moudřejší a dospělejší. ,,Christopher, těší mě,'' promluvím na ní v nortimberštině, abych ji ujistil, že rozumím. ,,Přijel jsem na sever poznat tvůj lid,'' pokračuji a krátce pohlédnu směrem k vesnici. ,,Vzhledem ale k tomu, že většina místních není zrovna dvakrát přívětivých, tak se o to snažím z bezpečné vzdálenosti,'' přiznám a oči na moment zaměřím směrem ke stařešinům než znovu pohlédnu na tmavovlasou dívku. ,,Co tebe sem přivádí?''

Arun - 17. dubna 2019 21:51

Mezi lidmi a bohy, vědma Hela Ticho zahalí dům – jen praskání ohně ho ruší. V přítmí světnice voní vzácné byliny sbírané na poslední rovnodennost. Jejich tajemství se předává z jedné vědmy na druhou – prastará směs, která naklání smrtelnickou duši blíž k velikosti bohů. Pokud naslouchají, ucítí vůni úlovku a modlitbu v duši jejich dítěte a přijdou, aby se mu v této chvíli pozměněného vnímání zjevili a vyjevili mu střípky a úlomky pravdy. Mladá vědma hledí do zvedajícího se kouře, sleduje tančící plameny a poslouchá praskání pryskyřice. Její tělo se uvolňuje a její oči se zavírají. Z šumu větru venku se stává šepot, z praskání dřeva se stává dupot kroků – a celým tělem vědmy proběhne výboj, až se otřese. Celé její tělo sevře pocit malosti, když cítí sílu, která se kolem její otevřené mysli točí. Ucítí zamražení v zátylku a mrazivou vůni ve vzduchu – to kolem prochází Skauld – avšak ten už usíná, po dlouhé, mnoha měsíční práci. Z přehršle cítění vyvstane podivná čerstvost a ostrá svěžest zelené, která se dere skrz sníh – to Verana nahlédla oknem, než si pospíšila k dalšímu jarnímu vrhu lesní zvěře. Na kratičký moment zachvátí vědmu horkost – jako letní den nebo dobrá míra medoviny. Ale Bolaf se nezastaví, když mu mladá ženština ani nenabídla kalíšek něčeho na suché hrdlo. Až konečně oheň začne utichat a okny zatřese poryv větru. Vůně pečeně se ztratí ve vůni čerstvého ovoce – šepot utichne a kroky se zastaví. Šustění padajících listů a sbírající se podzimní bouřky, Armjarna je tady. Hela otevře oči. V točícím se kouři doutnajícího ohně spatří nejprve šedou hřívu vlasů, pak dvě jiskry jako zvědavé oči. A mírný, laskavý úsměv – a z šepotu a praskotu ohně se poskládá hlas jako skřípání buků, když jim vítr bere listy z koruny. Zní vážně, skoro smutně. Dcero moje, hledíš do těžkých časů. Volala jsi až do nebes, zatímco jsem kráčela tvým hájem. Div, že veliký váš patron nezaslechl tě sám! Jsem zde, dcero – střež se marnotratit náš čas. Čas bohů je vzácný a jejich trpělivost prchavá – ale Armjarna naslouchá srdci Hely, které musí položit otázku – snad se jí dostane odpovědi. Muž z Východu Letitia Sáhib přikývne a poté se zálibně podívá na láhev moku. Ale nakonec s povzdechem hlavou zas zavrtí: „Snad večer, slečno. Jistě by nebylo vhodné nabízet našemu hostovi – na Východě mají ještě jemnější paletu než na jižních panstvích – a co víc, jejich kultura je velice komplikovaná a takový tah by mohl být zbytečně urážlivý. Mohl by si myslet, že ho chceme opít.“ Pak se ale usměje a obrátí se ke dveřím: „Pan Edamitsu je velice osvícený muž, ale o to spíš bychom se měli vyhýbat zbytečné hrubosti. On činí totéž z hlediska naší i vaší kultury.“ Je to zvláštní pelmel – Celestionka, Ilmaid a Alindorec v jedné místnosti. Ale Letitia se nenechá pobízet a následuje kupce do kanceláře. Projdou hlavní vstupní čtvercovou místností, kde za vysokým stolem sedí Percivall – obchodník původem z Atmorie, kterého už Letitia znala. Je spíše učencem, ale má talent na finančnictví, což je v obchodním prostředí Atmorijské ligy klíčová schopnost. Pokývnutím hlavy pozdraví Letitii a obrátí se opět k papírování. Letitia ví, že za touto kanceláří jsou pokoje obou kupců a i několika málo mužů, kteří se starají o jejich pohodlí a bezpečí. Vstoupí do krátké chodby a stanou před dveřmi do pokoje Mikha’ila. Letitia ví, že je vybaven po Ilmaidském stylu – sezení na malých plochých přikrývkách a kobercích – s nízkými stolky, pokud je třeba. Je to vcelku chudý pokoj, ale je útulný a Mikha’il většinou zval Letitii ke hře šachu právě sem. Nyní, jak se zdá, zde jedná s východním vyslancem. On sám ještě poznamená, než vkročí dovnitř: „Je zvykem v Alindorské kultuře se klanět na pozdrav.“ S tím otevře dveře a vstoupí. V pokoji je očekává východní vyslanec – s nepopiratelnými a exotickými rysy a oděn do jednoduché rozevlátého šatu, který spíš připomíná župan než běžné odění. Má jemnou, mladou tvář a na ní mírný, formální úsměv. Ukloní se a stejně učiní i Mikha’il. Sáhib začne: „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, Edamitsu-sama. Jednal jsem ještě s Percivallem a také jsem chtěl, abyste mohl potkat místní expediční důstojnici, která právě pracuje s místní posádkou. Slečna Letitia de Rautré, Edamitsu Noria.“ Východňan přistoupí blíže k mladé poddůstojnici a podá jí ruku po Celestionském způsobu. „Velice mě těší, slečno de Rautré. Doslechl jsem se, že jste vyrovnala nějaké malé nedorozumění mezi mým personálem a místními, za což vám přirozeně děkuji.“ Výzva Ichie (a okrajově Freya) Když východňanka přijde k trénujícím Nortimbercům, nikdo z nich jí nebere na vědomí. Většina z nich se věnuje souboji a o nějakou cizačku se nezajímají. Když přijde blíž k jedné dvojici, teprve poté jeden ze soupeřících vezme v potaz její existenci. Je to obrovitý muž, který je víc než o hlavu vyšší než Ichie – jeho druh není o nic lepší. Jediné jak však zaznamená její existenci je letmý odhadující pohled. Seveřanské souboje jsou velice jednoduché. Odstoupí od sebe na délku dvou natažených paží, pohlédnou si vzájemně do očí, a pokud jsou oba připraveni, jeden z nich provede první výpad. Souboj probíhá, dokud není naznačen smrtelný zásah. V takovém případě se oba soupeři zastaví, opět se postaví na délku svých paží a začínají od znova. Většina seveřanů se při boji sveřepě mračí a mlčí – jen občas si v Nortimberštině počítají vítězství. Ichie je moment sleduje a poté zakročí a pořádně vezme přes prsty blízkého soupeřícího. A najednou si uvědomí, že jí ve skutečnosti všichni bedlivě sledovali. Všichni přestanou bojovat. Zastaví se a zahledí se na východňanku. Obr, kterého vzala přes prsty se otočí a ušklíbne se. Sekeru dále drží sevřenou, i když má na ruce pěknou narudlou skvrnu od pochvy. Seveřan vyhodí sekeru do vzduchu, nechá jí opsat pár otáček a pak jí zas chytne. Mají tvrdé kosti a mrazem a jizvami otupělé nervy. „Proč ne, devčátko, jestli se chceš protáhnout.“ Kývne na svého druha pár kroků od něj a ten mu dá pár sáhů prostoru. Ostatní seveřanů se zastaví, zbraně dají za opasky a se zájmem si začnou prohlížet nové duelanty. Ichie zahlédne, že z nedaleké věže vystoupila seveřanka z dřívějška, nyní převlečená do prostšího oblečení a s kožešinou přes ramena. Tu by stálo za to vyzvat – ale právě teď tu má jiného protivníka. Seveřan stručně řekne: „Začínáme na dvě paže od sebe. Bojujeme do první krve. Kaprálka nemá ráda zbytečný mrtvoly,“ dodá – ale v jeho tónu hlasu není výsměch nebo pýcha. Na to seveřané nemají čas. Seveřané bojují. Posměšky jsou pro slabochy. Muž se postaví proti Ichie a rozkročí se do soubojového postoje. Štít s ocelovým kováním před sebou, sekera vedle těla, ruce napnuté a oči fixované na východní bojovnici. Překládaná ocel katany by měla štítem projet jako nůž máslem. Ale seveřan má pokrčené nohy a lehce přenáší váhu z jedné nohy na druhou – za jeho těžkopádným zjevem se skrývá i nějaká ta obratnost… Vyzyvatelka má právo prvního výpadu. Nebývalé děvče Christopher Dívka chvíli stojí nad celestionským učencem – jako by překvapená, že umí mluvit a ještě k tomu po Nortimbersku. Nakonec přikývne a usměje se. „Adelaide. Taky mě těší.“ Dívka se ohlédne k vesnici a pokrčí rameny. „Nemáme žádný důvod mít vás rádi. Vědma říká, že není dobré věřit každému. Ale říká také, že není dobré konat na jiných zlo bez důvodu.“ Zvedne oči a podívá se na Christophera až bojovně: „Jak by se vám líbilo, kdybychom se promenádovali po vašich rodných krajích a brali cokoliv, co by se nám zlíbilo a čmuchali všude okolo.“ Na moment si možná Christopher myslí, že narazil na další xenofobního místního. Ale pak se děvče ušklíbne. „To zním ale naštvaně, co? Ale já tě stařešinům neudám. Však jestli tě chtějí, můžou si pro tebe přijít sem.“ Nakonec dívka odpoví na jeho poslední otázku – ukáže rukou na kámen, na který se posadil. „Sedíš na prastarém runovém kameni. Vědma mi řekla, abych ti dala možnost se usmířit se tvými bohy, než tě chlapy z vesnice stáhnou z kůže, nabodnou na kůl a upálí,“ pravý děvče docela bez mrknutí. Když se Christopher zvedne, kámen je docela prázdný a obyčejný, stejný jako když si na něj sedal. Děvče se začne vesele smát a posadí se vedle do trávy. „Jsou všichni na jihu tak důvěřiví jako ty?“ dodá a stále se usmívá. Šaty dělají člověka Freya Když Freya přijde do svého útočiště a rozdělá si oheň, chvilku ještě přemítá, co a jak bude – však toho má na rozmyšlenou ještě hodně. Po chvilce jí vyruší Elko, který otevře dveře a objeví se s několika kousky oblečení. Kalhoty, tunika a dokonce kožený kyrys. „Je to po jedný vojačce, která to tu nechala, potom co si našla manžela někde na jižním úpatí. Myslim, že by ti to mělo v pohodě bejt.“ A ještě vytáhne zpod haldy oblečení dokonce i sice trochu starší ale přeci jen dobře vypadající kožešinu. „A tohohle se zbavoval hostinskej. Prej to vojáci nechtěli koupit, protože si myslej, že by si měl každej ulovit vlastní kožešinu. Škoda slušný kožešiny, řikám já.“ Tohle všechno předá Freye s úsměvem: „Ještě abych dopustil, aby našemu seržovi tady mrznul zadek. Budu muset ještě vobejít vokolí, velitel chce, abysme dávali bacha a nezačali moc lenošit – no a pak myslím, že půjdu na šlofíka. A ty mi koukej říct, až budeš zase plánovat něco na přilepšení. Tady v týhle zimě je děšná nuda, to ti povím.“ Dvěma prsty zasalutuje a mávne najednou a odejde. Freya se převlékne do méně nápadných šatů – a zjistí, že i když to není úplně přesné, nic jí neškrtí a může se volně hýbat a bojovat. Lepší míra než, kterou dostávají nováčci v armádě. Po chvilce, když uslyší venku třeskot oceli o ocel, vyjde ven aby spatřila trénující vojáky. Žádný důstojník na ně nedohlíží – souboje jsou v Nortimberských armádách většinou spíš forma zábavy než skutečný trénink. Ale to, co Freyu snad zaujme víc, je to, že se mezi nimi potlouká východňanka. Vidí, jak vzala jednoho ze seveřanů přes prsty – a to už je záminka k čestnému souboji. Muži se přestanou hýbat a sledují větší zábavu. Každý je na východňanku zvědavý. A souboj může začít.

Hela - 17. dubna 2019 22:17

Bohyně Zavřu jedny oči a otevřu druhé. V ten okamžik slyším vůně a cítím barvy. Zvuky, které ke mě doléhají, mají náhle zcela nový rozměr. Stávají se z nich hlasy. Některé jsou jasné a zřetelné, jiné jsou pouhým šepotem, skrývají se na okrajích mého vnímání, dráždí mě svou přítomností, ale ve světle ohně se neukážou. Skauld...závan zimy...unavený poutník na cestách... Verana...matka...ochránkyně... Bolaf...doprovázený vůní medu...radostný a žíznivý... Všichni se jen mihnou, ale nikdo se mnou nechce rozmlouvat. Po zádech mi přeběhne mráz, když konečně ucítím něčí přítomnost. Otevřu oči a z plamenů na mě hledí zvědavá tvář. Laskavý lovec...Amjarna. Nevím, zda jí přilákala vůně obětiny, nebo potřeba mé tužby. Přišla, a na tom jediném záleží. Vím, že obtěžovat bohy nadarmo se nevyplácí. Nikdy bych nebrala jejich jména nadarmo. Nejsou pověstní svou trpělivostí a pokud je člověk rozhněvá, není lehké si je usmířit. Většinou je to to poslední, co člověk v životě udělá. Paní lovu, dnes jsem ve tvém jméně skolila srnce. Přijmi můj dar, a poraď mi. Nad Helskarou se stahují temné mraky. Cizinci na našem prahu jitří emoce a já se obávám nejhoršího. Nebude trvat dlouho, a poteče krev. Chci ochránit své bratry a sestry, ale mám pocit, že je nejprve musím ochránit, před nimi samými. Poraď mi, co mám dělat? V nose mě štípe vůně připečeného masa. Někde za mými zády zakňučí Mikael. Zřejmě i on cítí přítomnost bohyně. Hledím do plamenů a snažím se v té klidné tváři nalézt odpověď.

Letitia - 17. dubna 2019 23:54

Rozhovor s cizincem Samozřejmě, že bych neváhala ho opít. Klidně bych utopila celou pevnost v alkoholu kdybych si myslela, že mi to pomůže. I taková věc jako plná láhev dokáže být vhodnou zbraní a přitom není potřeba někoho nalívat tak dlouho aby se neudržel na nohou. Stačí jenom trošku aby se mu snadněji rozvázal jazyk. Pro teď si ale musím nechat zajít chuť a vystačit si jenom se svým důvtipem. Následuji Mikha’ila dál do jeho pokojů. Mávnutím pozdravím jeho společníka, který sice není tak zábavný jako jeho nadřízený, ale i tak spolu občas prohodíme pár slov. Pořád lepší než se bavit s místními. Při vstupu do soukromého pokoje si vezmu k srdci radu o úkloně. Nevím jak přesně se zdraví v Alindoru, takže to vezmu vojensky, srazím podpatky a ukloním se, protože pukrle jsem naposledy dělala někdy ve třinácti a určitě bych u toho vypadala hloupě. Poté stisknu nabízenou ruku. "I mě velmi těší, že vás poznávám, pane Edamitsu. Co se týká té malé roztržky, tak to nic nebylo. Učinila jsem pouze jak mi káže povinnost. Zdejší vztahy jsou, mírně řečeno, napjaté a není potřeby tedy přilévat olej do ohně," posadím se na nabízené místo naproti němu. "Před chvílí jsem vaší strážkyni odpovědnou za to pozdvižení potkala. Mířila ven a zdála se mi poněkud rozčarovaná. Možná se mi to jenom zdálo, ale řekla bych, že se jí zde příliš nelíbí. Třeba to byl důvod jejího výbuchu?"

Takanashi Ichie - 19. dubna 2019 17:30

Boj s náhodou Po praštění přes prsty si mne všiml a téměř to vypadalo, že se všichni kvůli tomu zastavili. Na tuto situaci jsem se musela s prominutím ušklíbnout, protože doslova a do písmene jsem viděla výsměch dotyčného, pokud jeho slova nestačila. Vypadalo to, že ostatní chtěli vidět, čeho jsem schopná... nejspíše z důvodu, že kdyby vznikl konflikt, tak jak moc jich bude potřeba na to, aby mne uzemnili. Což... se docela těžko soudilo, když zde dotyčný může dostat přes prsty nejenom pochvou, ale ještě za pomocí mé katany, že? „Do první krve? Zajímavé...“ zazubila jsem se, protože to znělo, jako kdybych dotyčného mohla doslova přizabít a dokud by byl stav v mezích: ‚Žije‘, tak bude vše v pořádku. Na druhou stranu zde byla ta myšlenka na Noriu, který by mi vyhuboval. Jen jednou zkusil zabavit zbraně, potom ale když viděl, že i prsty a nehty jsou dost nebezpečné a brutální, tak mi je radši vrátil. Vrátit lekci lekcí! „Hádám, že použít střelné zbraně by bylo nezábavné,“ řekla jsem a přejela prsty přes pistole, které jsem měla na zádech a leckdy mi zachránili život, protože kdo by se záměrně nechal probodnout, jen aby vystřelil někomu mozek z hlavy? Zhluboka jsem se nadechla, jedna ruku na rukojeti katany, druhá na stehnu. Vědění, že jedna bude stačit... dvě by byly zbytečně moc na někoho, jako byl tento muž, i když ta... kterou jsem viděla v okně by si třeba zasloužila vidět obě čepele, když k ní všichni tak vzhlíželi. Zazubila jsem se a zavřela oči, vydechla a rukou na stehně popadla tři kunaie, krátké nože z východu, většinou používané jako vrhací zbraně. Shurikeny jsem nevedla, byly moc nepraktické. Nože vržené vůči dotyčnému, dva na hrudník, jeden směrem na hlavu... vše ale v rozmezí, kdy to může vykrýt štítem (37), přesto cíl byl prostý. Aby se v jeden moment nedíval na mou figuru, protože jsem se rozeběhla vůči němu a sklouzla se po zemi vedle jeho pravé nohy, katana v ten moment provedla sek na jeho stehno. Ano, ostrá byla na to, aby mu nohu uřízla, přesto jsem vedla mělký úder směrem na koleno? Proč? Aby dopadl na kolena, rána by se stále dala zahojit... jen aby pár dnů nemohl dostatečně bojovat. (35) Pokud se to provedlo, otočila jsem se na zemi a přiložila čepel na jeho krk, tupou stranou, aby ostatní neřekli... otázka je, jestli má vize proběhne tak, jak jsem chtěla.

Christopher - 19. dubna 2019 20:38

Adelaide, pěkné jméno, proběhne mi hlavou, ačkoliv ta slova neřeknu nahlas, a mírně se na ní usměji. Po krátkém zaváhání nakonec levou rukou odložím dřevěnou desku, kterou jsem měl položenou na klíně, společně s pergamenem a brko zanořím do lahvičky s inkoustem, kde ho pro tuto chvíli také i zanechám. ,,V tom případě je potěšení na mé straně Adelaide. Chtěla by si se ke mně připojit?'' zlehka se mi roztáhne úsměv na rtech a rukou ji nenuceně vybídnu, aby se posadila. ,,Vědma je rozhodně moudrá,'' poznamenám při jejích slovech a chápavě přikývnu. Je pravda, že jsme jim prozatím nedali moc důvodů, aby si nás oblíbili. Spíše naopak a to vše díky té zpropadené Severozemské společnosti, která nám všem slušným lidem akorát kazí jméno a pověst. A jak sama poznamená, tak jsou to spíše oni, kdo jsou utlačování v jejich vlastní domovině. My jsme zde pouhými hosty. Bohužel ne každý to ale vidí tím stejným pohledem. ,,Nemohu popřít, že pro to máte své důvody,'' přiznám a lehce se zakousnu do rtu, znovu vlastně hodnotíce to, jestli jsem se náhodou v této dívce prvotně nepřepočítal. Sotva se na mě ale zašklebí, dojde mi, která to vlastně bije. Mírně nadzvednu své obočí, když zmíní runový kámen a ať se raději ihned začnu kát. Ačkoliv se při těch slovech tvářila se stejnou vážností, kterou jsem viděl v očích toho severského rybáře, když mě vybízel, abych vypadl, měl jsem menší podezření, že mi rozhodně neříká úplnou pravdu. Koneckonců snad vím, kam si sedám. A seveřani zrovna také nejsou dvakrát známý pro upalování lidí a nabodávání na kůl Opatrnost mi přeci ale jen nedá a já se svižně zvednu zpátky na nohy a velmi rychle kámen zkontroluji, než se mi konečně potvrdí, co jsem si prvotně myslel. Tahala mě jen a pouze za nos. Zlehka se na ní hraně zamračím a znovu se pohodlně usadím na zem. ,,Vtipálku,'' poznamenám ještě stále mírně zamračený, ačkoliv cukající koutky rtů prozradí, že žádnou zlobu k ní necítím. ,,Důvěřivý? Ani zdaleka, tam můžeš čekat, že ti každý bude lhát. Spíše paranoidní. A nebudu lhát, ale když ti někdo vypráví o upalování lidí, tak být trochu opatrný neuškodí,'' ušklíbnu se na ní. Když jsem ji poprvé zahlédl, čekal jsem spíše vyplašené zvědavé děvče, jež se snaží poznat nový pro ní víceméně neznámý svět. Tohle sebevědomí a drzost, které se mi ale dostalo, mě víceméně chytila nepřipraveného. ,,Stahujete lidi z kůže snad často?''

Arun - 19. dubna 2019 21:51

Východní vyslanec Letitia Pan Edamitsu vděčně přikývne, když důstojnice zmíní, že pouze konala svou povinnost. „Přirozeně, slečno de Rautré, ale učinila jste tak zručně – to je to, co oceňuji.“ Když poté začne mluvit o východňance, Edamitsu se mírně, formálně pousměje, neboť je jasné, že právě bude vysvětlovat nevhodné chování své nenaložené podřízené. „Slečna Takanashi špatně snášela dlouhou cestu sem, podobně jako zbytek mého personálu. Jsou zvyklí na… jiné poměry. Avšak velice rád bych doporučil místní posádce, aby mou eskortu zbytečně nedráždila. Většina z nich považuje čest za velice důležitou věc – věc, za kterou je vhodné a správné zemřít, docela kdykoliv.“ Jemná výhrůžka? Mikha’il se vloží do rozhovoru krátkou poznámku či otázku: „Přirozeně, pan Edamistu myslí především své osobní válečníky, samuraje – je to tak?“ Noria Edamitsu stále drží svůj neutrální laskavý výraz. Se svými precizními a kontrolovanými pohyby vypadá jako kdyby uvnitř neměl svaly a šlachy ale závity, kladky a převody. Na druhou stranu v jistotě a rovnoměrnosti každého pohybu je naprosto nepopiratelná elegance. „Ano – ale nemyslím, že mí muži budou opouštět své ubikace bezdůvodně… slečna Takanashi je však jiný případ. Není samurajem. Je zde pro mou osobní ochranu – a nejsou jí vlastní žádné restrikce čestného souboje, které vážou mé šlechtické samuraje. Je proto méně vyzpytatelná a o to užitečnější.“ Edamitsu přejede očima Letitii a poté ještě dodá: „Celestion mě poučil, že je lepší být připraven na všechno.“ Letitia si vzpomene na pletichy, politické atentáty a neustále konspirace a intriky, které bují v její domovině – ano, tam musí být každý opatrný. Mikha’il naznačí rukou k místům na zemi. „Posaďme se,“ nabídne Letitii. Edamitsu rovněž přikývne a usadí se na jeden z plochých, tuhých polštářů kolem nízkého stolku. Nesedl si volně, jak to dělává Mikha’il, místo toho se posadil na paty, držíce svá záda rovně vzpřímeně, s rukama na nohou. Sáhib se podívá po obou a zeptá se: „Mohu vám nabídnout kávu? Pokud vím, pan Edamitsu jí již okusil v Celestionu. Nabývá na popularitě – přirozeně, Atmorijská liga a naše obchodní přístavy v Ilmaidu na tom mají nemalou roli,“ dodá, téměř hrdě. Čest Ichie Seveřanovy oči se na moment rozšířily, když spatří nože v rukou Ichie – ale to už bylo pozdě. Máchl štítem a vykryl smrtící ránu, která mířila na jeho hlavu. Kunai, která letěla na jeho tělo, ho minula zanechala po sobě jen šrám– pohnul se v poslední chvíli. Ale druhá z dýk, namířená na hrudník, letěla přesně a nic se jí do cesty nepostavilo. Dýka se svým jehlanovitým ostřím zabořila hluboko do šatu na břichu seveřana, který vztekle zavrčel. (11%) Nyní ale východňanka uslyšela nadávky kolem sebe a uslyšela muže, kteří se k ní přibližovali. Matně si vzpomínala na řeči Kanka o čestných soubojích. Většinou se v nich používala jen jedna a to hlavní zbraň. Zbraně vrhací a zbraně skryté byly nástroji neurozených, mužů bez cti a úkladných vrahů. A pak se jí připomněla slova Norii, kdy jí během plavby vykládal o zvycích severu. O významu místních soubojů a o kultuře, která kolem nich stojí. No a v neposlední řadě se jí před očima mihly soustředěné a přesně odměřené útoky, které seveřané prováděli jen momenty před tím, než je vyrušila. Připojit se do souboje, jehož pravidla neznala, to byl špatný nápad. Podvádět při takovém souboji, to byl nápad sebevražedný. Jenže instinkty jsou silnější než nějaké hloupé kecy samurajů a šlechticů. Byl tu boj. Byla tu kořist. A tak Ichie bojovala. Navíc ještě měla další zbraně - v nejhorším je prostě všechny postřílí a rozseká na sushi. Bylo pozdě na to, zastavit svůj výpad. Mířila katanou na muže, který byl naprosto zaměstnaný dýkou ve svém mase – snadný cíl. Výpad stočila stranou. Zdálo se, že muž je vyřazený z boje tak jako tak. A první krev byla tažena. Ovšem, tak jako bylo pozdě zastavit katanu, bylo pozdě zastavit rozzuřeného seveřana. Raněný býk vydal děsivý řev. Rány si vůbec nevšímal, jako by ho vůbec netrefila. Obr znovu zařval a několika skoky byl u ní. Čepel katany zasáhla štít, který stále držel před sebou, tak jak ho nastavil aby ránu kryl. Katana štítem prošla a zasekla se pevně do ruky seveřana. Ten se děsivě zašklebil, pustil sekeru, nohou nakopl sklouzávající se Ichie a než se stihla narovnat, její tvář potkal nekompromisní pravý hák. (43%) Před očima se jí zatmělo a zavrávorala. Ucítila, jak jí jeden ze seveřanů chytil – neuhodil jí, pouze jí zvedl, vykroutil čepel z ruky a rychle jí zbavil všech dalších zbraní. Než nabyla rovnováhy, byla bezbranná. (84%) Viděla, že další tři Nortimberci museli držet jejího protivníka, aby se na ní nevrhl a nezakroutil jí krkem holýma, zakrvácenýma rukama. Rozbitý štít mu pořád visel na paži, ze které na zem kapala krev. Viděla neuvěřitelnou nenávist, která zaplála v jeho očích. Nikdo, ani na ulici, ani mezi samuraji, ani mezi šlechtou, se na ní nedíval s tak neskutečným odporem a hněvem. Ale muži ho drželi pevně – nemohl se hýbat. Jeden nebo dva seveřané plivli před Ichie na zem a zamumlali něco na způsob: „Žádná čest,“ či „To neumíš bojovat?“ Její soupeř se konečně uklidnil a jeho druhové ho vedli směrem k hlavní věži, aby mohl být ošetřen. Jeden ze seveřanů si sundal helmu, která byla součástí uniformy a oslovil jí, zatímco ji jiný voják stále pevně držel, jako divoké zvíře, které se utrhlo z řetězu. „Neříkala jste, že si chcete zacvičit? Bojovala jste jako prašivej zloděj v koutě, prašivý zvíře. Jestli chcete bojovat o život, běžte do lesa lovit medvědy.“ Ucítila, jak jí z nosu začala téct krev od rány do obličeje, seveřan měl pěst jako z oceli. A bok jí pekelně bolel od kopance. Hlava se jí motala a stále cítila brnění v ruce, když katana narazila nejdřív na ocel, pak na dřevo a pak se konečně zastavila v mase a kosti. Muž se na ní mračil – snad to byl nějaký jejich předák. „Každej má právo vyzvat kohokoliv na souboj. Ale pochybuju, že víte, co je to souboj. Tohle nebyla ani rvačka. Táhněte k čertu, jestli neumíte bojovat, nechceme s váma nic mít. Dvakrát vás varovat nebudem.“ Seveřané přijmou kohokoliv, kdo prokáže svou cenu v čestném souboji. Nezáleží na tom, kdo vyhrál. Nikdo nemusí zemřít, nikdo nemusí být pokořen, nikdo nemusí být potupen. Jde o to, dokázat svou cenu. Osudy severu Christopher Dívka sedí vedle učence a dívá se na vesnici pod nimi. Když Christopher zmíní, jak to tak běžně chodí v Celestionu, vážně přikývne hlavou. „To bych tak nějak očekávala. Většina lidí z jihu, co sem přijde, se nás snaží podvést nebo okrást, trikem nebo výhrůžkou.“ Obrátí se a ukáže prstem k pevnosti. Je tak akorát vidět, neboť sedí na svahu kopce, poměrně vysoko. „Myslíš, že bychom dovolili, aby nám něco takového postavili na prahu dveří? Ale přišli obchodníci z jihu s kapsami zlata a ty následovali královští vojáci.“ Najednou dívka nevypadá vesele. Jako by z ní vtipálkovská nálada docela přešla. Dívá se na vesnici a zamyšleně trhá stébla trávy u svých nohou. „Povídá se, že vesnice, které odmítly dále na západ a východ, byly vypáleny. Támhle ve fjordu po celou dobu jednání kotvila velká loď z jihu s děly a se vším. Prý obchodní.“ Dívka pokrčí rameny. „Ale nikdy nás odsud nevyženou. Nedrží spolu – hádají se a jak říkáš, pořád lžou, i sobě navzájem. My držíme při sobě.“ Ta myšlenka jí nejspíš rozveselila, protože se zas usmála a zdála se opět svěží a hravá. Vzpomněla si na poznámku o stahování lidí. „Každý pátek si všichni sedneme do kolečka na návsi, zpíváme strašlivé písně, pijeme krev našich nepřátel z jejich lebek a stahujeme zvědavé cestovatele z kůží.“ Rukou mávne k vesnici a rozesměje se. „Nejsme až takoví barbaři! Jen se podívej.“ Její pohled, gesto i tón dávají jednoduchou odpověď: Tohle není vesnice divochů, negramotných pohanů a berserků – ať už v ,,civilizovaném“ Celestionu tvrdí cokoliv.

Letitia - 20. dubna 2019 11:33

O cti "Kávu ráda ochutnám. Ještě jsem jí nepila, i když mě poněkud mrzí, že jste s nabídkou pro mě čekal tak dlouho," s úsměvem poškádlím trochu Mikha’ila. Nemyslím to nijak zle, je to jenom malé neškodné popíchnutí. Tah pěšcem na šachovnici. Ve skutečnosti jsem na ten nápoj zvědavá. Slyšela jsem o něm mnoho řečí a viděla ho popíjet bohaté šlechtice a velitele pluků na jejich dýcháncích. Nikde jsem se však nedostala tak blízko abych si ho mohla dovolit. O ceně nemluvě. Až nyní. Doufám, že mě nezklame vzhledem k těm pochvalným ódám, které jsem zaznamenala. "Jak jste mluvil o cti. To je něco co mají vaši šermíři a zdejší horalé společné," otočím se zpátky na Noriu. "U obyvatel v okolí je čest také velmi důležitá. Podle toho co jsem zaslechla možná máte vy a lidé zde společného víc než se zdá. Skutečně to tu není jako v Celestionu a nechat tu potulovat vašeho strážce bez dozoru... to může nadělat více škody než užitku." Oplatím Alindorci podobnou mincí. Rozhodně se jen tak nezaleknu jeho kluzkých řečí a pokud si myslí, že na mě bude jen tak beztrestně ostřit svou břitkou mysl, tak je na omylu. Také dovedu být kousavá když chci.

Takanashi Ichie - 21. dubna 2019 11:13

Když vaše čest je něco více, než váš život Nadávky ostatních, různá slova v jejich mateřštině, přesto mi byla jedna věc jasná. Nemusela jsem brát ani katanu a dotyčný by prohrál... nemohla jsem za to, že neznají jiné zbraně, než meče, sekery a štíty. Můj styl boje byl schopný bojovat třeba i s kamenem, který jsem vzala na zemi, to, že jsem používala obecně známé zbraně byl spíše jen bonus, který se mému mistrovi podařilo vštěpit do mého těla. Navíc... mohla jsem dotyčnému ukázat i svou střelnou zbraň a nyní by klečel na zemi s vnitřním krvácením... zbraň jako zbraň... Čestný souboj, čest... ctnost... druhy boje, kodex, pravidla... dobrá vůle, snaha... kolikrát mi tyto věci zachránili život... kolikrát jsem se snažila udělat něco, tak, jak to má být, jen abych skončila hůře, než jsem měla... dny, kdy jsem vrátila něco, co jsem vzala, jen abych stráží byla skopaná do stavu, kdy jsem pochybovala, že mé kosti vůbec existují. Je fascinující, že mé tělo ještě drží dohromady, když si pamatuji na dny, kdy jsem ležela v dešti ve snaze donutit čelist rozkousnout rozmáčený chleba, vzpomenula jsem si ve chvíli, kdy jsem šla druhý výpad, kdy čepel šla na jeho nohu, ne za cílem ji uříznout, ale aby se mu podlomila. On udělal zásadní chybu... proti kataně se musí jít čepelí, která je dostatečně pevná, nebo uskočit... dát něco měkkého do útoku jen zhorší to, co zbraň zasáhne. On šel ale proti mé ráně, jako kdyby si myslel, že může útok odrazit a tak se má čepel zasekla do jeho ruky, až o kost, kde jsem byla schopná útok zastavit. Když jsem se chtěla zvednout, tak mi kopl do boku, vyrazil mi částečně dech, ale co bylo horší, tak mi narušil stabilitu, kdy se mi podlomila jedna noha. To odměnil tím, že mi vrazil pěstí a já si uvědomila jedno... trénovat bez úmyslu zabít není dobře, protože bych se tomuto vyvarovala... nyní se mi podlomila kolena už úplně a já zavrávorala s jednou rukou na tváři, kráčející zpět ve stavu se na chvilku stáhnout. Uvědomění, že jsem si nejenom prokousla tvář, ale ještě mi teče krev z nosu vždy potěší. Ne tedy tolik, jako to, že mi mozek odmítal navrátit stabilní postoj. Snaha se postavit nějak, kdy nepochoduji dopředu a dozadu s roztaženými nohami mi bylo stejně zamítnuto. Někdo mne chytil za obě ruce, katanu mi vykroutil z ruky a ostatní zbraně mi zabavil též... na to, abych věděla, jestli je jeden nebo více se mi moc točila hlava, přesto jsem se musela usmívat. Pamatovala jsem si na to, že brutální síla byla vždy mou slabinou, a proto jsem se spoléhala na zbraně, které proti této síle něco můžou dělat... na druhou stranou... mlaťte kamenem o hlavu dostatečně dlouho a i sebesilnější lebka praskne... „Čest... ani jeden z vás neví, že to slovo je vám k ničemu ve víru boje... možná zde, možná... spoléháte se na to, že když budete bojovat, tak s vámi někdo bude jednat v rukavičkách? Na to, že když vám někoho porazíte na bojišti a ušetříte mu finální zásah, tak se vám nevrhne do zad a neprobodne vám záda? I to, že byste se měli vždy snažit využít úplně vše, co máte k dispozici, nejenom jednu zbraň... ahahaha....“ odplivla jsem si krev a dodala: „Já používala jednoruční katanu a vrhací nože... můj oponent meč a štít... zdá se mi, že to bylo fér... aneb nikdy jste neviděli ty, kteří dokáží oddělit štítem cizí hlavu? A štít nepovažujete za zbraně?“ Zasmála jsem se a mluvila o Celestionských štítonoších, kteří měli palcát, řemdih či meč... a ostré štíty na to, aby využili i štíty jako smrtonosné zbraně. Konečně se mi jakž-takž přestala točit hlava a já se mohla postavit o něco normálněji, než s roztaženými nohami jen aby se mi nepodlomili. „Již mne můžete pustit... vidím, že radši zemřete kvůli cti, než kvůli vůli přežít... snad to vaší rodině bude stačit, že jste umřeli o několik let, či desítek let dříve, než jste měli... kvůli cti!“ Zasmála jsem se opět, vše říkající s ironickým nádechem, protože to bylo úplně stejné s Kankem. S tím jsem se pokusila vycuknout z toho sevření mých rukou, i kdyby to mělo znamenat, že si vyhodím rameno (68%). Pokud se podařilo, vzala jsem si své zbraně a šla jsem pryč z pevnosti... asi byl čas jít lovit medvědy, kteří budou bojovat o život... a ne o čest.

Arun - 21. dubna 2019 20:43

Společenská výměna Letitia Mikha’il se omluvně usměje když Letitia prohodí, že jí mohl nabídnout kávu dříve. „Dorazila teprve dnes z jihu – a navíc, nyní alespoň máme možnost připít panu Edamitstu na zdraví.“ Poté zavolá svého sluhu, který má rovněž jižanské předky a umí kávu připravovat. Až pak se usadí k oběma hovořícím hostům. Ale pan Edamitsu se nezdá příliš ohromen její odpovědí. „Přirozeně, čest je součástí života každého ctnostného člověka. Nijak mě nepřekvapuje, že si na ní místní zakládají.“ Jeho tón je sice docela a úplně neutrální, ale i přesto má Letitia pocit, že nepovažuje čest místních za stejnou, o které mluví ve spojitosti se svými bojovníky. Jako by byla čest nějaké šlechtické privilegium. Ale možná, že jen čte mezi řádky slova, která tam vůbec nejsou. Edamitsu se zdá být jednoduše odměřený muž, který jen vzácně říká svůj názor – ale neplánuje se nechat strkat okolo. Co se týče poznámky Letitie o jeho ochránkyni Ichie, pousměje se a přikývne. „Ano – slečna Takanashi má zvyk vytvářet potíže i tam kde nejsou. Ale totéž se dá říct i o Severozemské společnosti a jeho Veličenstvu.“ Není jasné, zdali myslí Celestionského či Nortimberského krále… možná oba. Do řeči během odmlčení pana Edamitsu vstoupí Mikha’il. „Slečno de Rautré, to nepřímo navazuje na to, proč jsem vás chtěl panu Edamitsu představit. Zdá se totiž, že Severozemská společnost je na rovné cestě k monopolu na využívání téhle země. Sama víte, že nemám žádnou slabost pro místní, ale podmínky které Společnost navrhuje jsou většinou stěží lepší než zlodějina za bílého dne. Naše Liga vždy směřovala k férovému obchodu a podpoře místních samospráv – pan Edamitsu mé názory sdílí a nelíbí se mu konání Společnosti.“ Objeví se sluha s malými Ilmaidskými kalíšky plnými vroucího tmavého nápoje, který naplňuje místnost zemitou a hořkou vůní, která jako by probouzela a osvěžovala Letitiinu mysl. Mikha’il převezme kalíšek a podívá se na Letitii: „Na které stojíte straně v této debatě, slečno de Rautré?“ Boj je o přežití Ichie Seveřan si vyslechl její výsměch – boj byl o přežití, ne o nějaké cti nebo o nějaké férovosti. Šlo o to přežít. Na ničem jiném nezáleželo. Voják Ichie pustil – nemusela se ani příliš snažit. Muž jí nedržel příliš pevně a neměl v úmyslu jí bránit v odchodu. (38%) Ale seveřan bez helmy, který jí zatím nepodal odpověď se mračil a nezdál se být příliš spokojený. Asi to bylo tím, že měla pravdu. Jednu katanu už měla a druhou právě držela v ruce. Na zemi pořád ležely její pistole – a jedna kunai, která minula, byla zaražená do země opodál. Uslyšela kroky a pak jí tvrdá rána ramenem odstrčila od pistolí. Uslyšela svistot čepele a v obraně zvedla katanu. Ucítila zabrnění, když do ní praštila čepel sekery. „Bojuj!“ zvolal seveřan, ale nebyl rudý vzteky. Naopak, jeho oči i pohyby byly chladné. Nedbal na to, že Ichie byla zraněná a že ještě ani nestihla zvednout své zbraně. Zamítla čest. Zamítla férový boj. Zdálo se, že seveřan chtěl přeci jen zjistit, co všechno Ichie dokáže. A neplánoval čekat. Byl blízko – příliš blízko. Kdykoliv se napřáhla s katanou, odkryla se jeho výpadu sekerou. Ruka a tělo jí bolely, hlava se jí pořád motala. Viděla ho před sebou – bez štítu, jen s místní severskou kulturní zbraní. Držel jí od pistolí a uštědřoval jí jednu těžkou ránu za druhou. Šrámy a podlitiny jí přibývaly. (88%) „Bojuj o život!“ zopakoval seveřan uprostřed výpadu. /Ano, tentokrát házíš přímo proti němu :)/

Letitia - 22. dubna 2019 10:03

Politikaření Zahájení máme za sebou. Prvotní oťukání proběhlo a názory byly učiněny. Edamitsu mi přijde schopnější než Mikha’il. Vypočítavý, odhodlaný a studený jako zdejší noci. Rozumím, proč ho sem poslali na pomoc. V poslední době, se lize v jednáních příliš nedařilo a bylo na čase poslat sem někoho zkušenějšího kdo dá věci do pořádku. Přesto v tom bude něco víc. Nezapomínám na dopis, který mi dorazil a varování v něm. Budu muset postupovat nanejvýš opatrně. Jakmile sluha nabídne kávu vezmu si jeden šálek a než dopovím na otázku ochutnám jeho obsah. Opatrně usrknu a zamrkám nad tou nezvyklou trpkou chutí. Není to špatné, ale mám pocit, že zůstanu u svých osvědčených nápojů. "Nestojím na žádné straně," odložím šálek na stolek a otočím se na Mikha’ila. "Moc dobře víte, že jsem jenom pouhé zboží. Dorazila jsem sem se zásobou mušket a prachu. Jsem vývozní artikl, který zde nemá žádnou pravomoc ani vliv a nemohu mluvit do těchto záležitostí. Cvičím zdejší brance a poslouchám rozkazy. Jsem pouhý voják, žádný obchodník," pronesu sladce a mile se na oba usměji, protože tohle není tak docela pravda a je mi jasné, že to oba ví, nebo přinejmenším tuší. Ovšem do dění Severozemské skutečně nemohu zasahovat. Rozhodně ne nijak přímo a moje a jejich zájmy nejsou vždy totožné. "Takže nevím jak vám pomoci, pokud ovšem nebudete chtít radu ohledně válčení na bitevním poli."

Takanashi Ichie - 22. dubna 2019 11:41

Boj o život... boj o to, aby jsme se protáhli Kdokoliv mne držel za ruce, tak mne pustil a já si konečně mohla přejet prsty přes nos, abych se zbavila té krve, která mi uvízla pod nosem. Spíše jsem to rozmazala, ale to byla věc druhá. Vzala jsem si katanu od jednoho barbara, který ji držel a dala si ji k boku, druhá, která nebyla v pochvě se mi dostala do ruky též... Následoval pohled na zbraně, které jsem zde měla... pistole ve svazku na zemi, kunai též... ostatní dva nejspíše stále byly v tom štítu někde poblíž. Přesto v jeden moment jsem zde měla ten divný pocit. Nedá se to popsat jinak, než instinkt, instinkt, který mne donutil chytnout katanu oběma rukama a jít proti zbrani, která na mne šla útok. Jiskry i to, jak pevnější ocel narušuje integritu čepele sekery, přesto zde bylo jedno... masivní oceli bylo tolik, že aby má katana zničila sekeru úplně, tak bych se potřebovala několikrát trefit a navíc... se vůbec byla schopna napřáhnout. Dotyčný věděl, že když se mi bude držet u těla, tak toho moc neudělám. Byla zde snaha zaútočit, přesto moje kroky zpět mi dopřávaly jen minimum vzdálenosti, které jsem potřebovala na protiútok. Na každou snahu zaútočit brutální síla praštila do mé katany dvakrát a já doufala, že mi mozek konečně začne pomáhat... a ne, že vidím barbara skoro dvakrát a jde spíše o to, že sázím na předpověditelnost více, než na cokoliv jiného. Všechna obrana se mi jakž-takž dařila (95%), jen každý úder měl skoro dvousečný problém. Jak jemu, tak i mne přibývaly ranky různě po těle... jemu hodně mělké rány, mě podlitiny a to, jak jeho brutální síla dokázala překonat tu mou a má čepel tupou stranou udeřila do mého těla. V jeden moment mne prudká bolest na boku donutila ukročit někam, kam jsem nechtěla a s usyknutím jsem zavrávorala... muž využil situace a plochým úderem šel úder na čepel, kterou mi takto vyrazil z ruky... rukojeť mé zbraně mi srazila kasu z hlavy a já s dalším úkrokem spadla na záda. Muž, jak jinak, než aby využil situace na mne obkročmo dopadl a jeho zbraň vzal obouručně tak, jako kdyby mi chtěl useknout hlavu jedním nápřahem, což... buďme upřímní... by bylo dost možné učinit. Moje ruka, avšak ve chvilce nepozornosti popadla něco, co muž asi nečekal... odjistila jsem pojistky a kliknutím jsem mu položila něco na břicho, směřující k jeho hlavě. S lišáckým úsměvem, udýchaná a od krve... na zemi s mužem, který neměl zas tak daleko k tomu, aby mi oddělil hlavu od těla jsem se dostali do patové situace... já... odjištěná a nabitá pistole na jeho břiše... on čepel, která by mi oddělila hlavu jak nahřátý nůž máslo. „Myslím si... že jsem se... již dostatečně protáhla... remíza?“ Zeptala jsem se dotyčného nyní spíše s vyčerpaným úsměvem, oba vědomi toho, že pokud jeden zaútočí, tak druhý umře. V moment mých slov katana dopadla na zem, čepelí protínající zem, oznamující konec boje. Moje zbraně měly několik pojistek, aby se jen tak nerozhodli vystřelit, když s nimi bojuji na zádech, přesto ta jedna hlavní zněla přesně, jako pojistka na mušketě. Hlavu jsem po tak deseti vteřinách patové situace položila úplně na zem a pistole skončila na mém boku, společně se zajištěním pomocí dvou západek. Pokud chtěl, mohl mi oddělit hlavu, ale já věděla, že čest mu to nedovolí... tentokrát jsem vsázela na jeho čest... ctnost... kterou se zde oháněl... na druhou stranu? Možná poslední, co uvidím a uslyším bude to, že na mne žádnou čest si nezasloužím, což je pravda... přesto jsem stáhla zbraň první, aby mi věřil, že svá slova aspoň nyní míním vážně a zabít jej... nechci.

Freya - 22. dubna 2019 19:45

V novém Probírám se oblečením, co přinesl Elko a jsem vcelku spokojená. Žádné výkřiky poslední módy, ale na to se tady nehraje. Nezmrznu v tom a ani snad nebudu místní dráždit na dálku, jako kdybych se kolem producírovala ve staré uniformě. "Jo, vypadá to dobře, dík. A kožešinou já rozhodně nepohrdnu." usměju se. "Neboj, vzpomenu si na tebe a dík." loučím se pak a nechávám jeho drzé poznámky bez povšimnutí, už dávno jsem si na ně zvykla. Když odejde, převléknu se a zkusmo se protáhnu. Vypadá to, že to půjde. Elko je možná drzej a prostořekej chlapík, ale na druhou stranu taky užitečnej. To se musí nechat. Ještě přihodím trochu dřeva do kamen a pak vyjdu ven vylákána zvuky boje. Když zahlédnu cizinku, mám chuť se otočit na patě a jít si zas po svých, jedno střetnutí mi docela stačilo, ale nakonec přeci jen zvítězí zvědavost. Zdá se totiž, že se návštěvnice z východu, chystá dostat do křížku s jedním z vojáků. Popojdu blíž, tak abych dobře viděla na nadcházející souboj. Založím si ruce na prsou a pozoruji každý její krok a pohyb. Jenže záhy vidím, že tohle není klasický cvičný souboj. Mám pocit, že jí zas nejde o nic jiného než se vytáhnout a dokázat, co všechno dovede, nebo lépe řečeno, čeho všeho je schopná. Při cvičném souboji možná přijdete k nějakejm těm modřinám anebo škrábancům, rozhodně však téměř nezmrzačíte svého soupeře. Vůbec se nedivím, že jich za tohle představení spár schytá však jí to patří. O boji za nějaké ideály, čest a slávu jsem sice už dávno ztratila iluze a skutečný boj pak žádná pravidla nemá a finta a úskok je nakonec to jediné, co vám zachrání život. Vzpomenu si na Katov, svět sám pro sebe, kde žádná pravidla také neexistují a nad útokem ze zálohy se tu nikdo nepozastaví. Ale takový cvok, abych se předváděla tímto způsobem zrovna tady, to asi vážně nejsem. A to jsem si myslela, že magnet na problémy jsem já. Dál stojím v povzdálí a sleduji, jak celé tohle divadlo nakonec skončí.

Christopher - 23. dubna 2019 20:09

V tichosti hledím střídavě na vesnici a na tvář pohledné severské dívky, která v porovnání s čímkoliv, co jsem za svůj život doposud spatřil v Celestionu, doslova vyzařovala hrdost a nepoddajnost. Kvality často nevídané mezi mnohými jižanskými děvčaty, s nimiž jsem měl tu čest se poznat. ,,Jo. To by jim znělo podobně,'' přikývnu se zachmuřeným pohledem při zmínce praktik mých krajanů, téměř jakoby jsem se za ně sám styděl. Nebylo by to rozhodně poprvé ani naposledy, kdy se něco takového stalo, a Celestion kolikrát natahoval prsty po zemích, které by možná bylo lepší nechat osamotě. Bohužel ale takový už byl cyklus života v Celestionu. Férovost, čest, či lidskost...to jsou vlastnosti, které tě akorát ve světě naší politiky přivedou do hrobu. Mocní se odjakživa vozili na zádech těch neschopných se bránit. Tohle byla pouze další z mnoha etap expanze. A nyní se historie měla znovu opakovat. ,,Upřimně ani kdyby jste jim to zakázali, oni by si ji tam stejně časem postavili.'' Krátce stočím svůj pohled zemi, abych se ujistil, že to je pouze jen nálada, co klesla téměř na bod mrazu. Celkově jsem se z této konverzace necítil příliš dobře. Na jedné straně jsem chápal, proč jsou seveřané vůči nám takový, jací jsou. Na druhou stranu jsem si ale moc dobře byl vědom, že ať se situace mezi místními a celestionskými vyvine jakkoliv, budou to s největší pravděpodobností seveřané, kdo budou trpět nejvíce. Buď se poddají a vzdají se své identity, kterou si udržovali po celá staletí, nebo dojde k válce. A válka nikdy nedopadá dobře pro ty, co máchají sekerami a štíty, zatímco jejich oponent si může dovolit najímat bataliony žoldáků se střelnými zbraněmi. Nikdy nás odsud nevyženou... Zajímalo by mě, jestli ta samá slova prohlásil i někdo z těch ostatních vesnic. Nakonec se ale neubráním tichému zasmání, když zmíní popíjení z lebek nepřátel a stahování lidí z kůže. Už když jsem pročítal staré spisy o severu, zdáli se mi tyto legendy poněkud přitahané za vlasy. Lebka by navíc byla hodně špatným kalichem pro cokoliv, co zde vlastně musí pít. ,,Jen jsem vtipkoval,'' přiznám s úsměvem na rtech a zahledím se do jejích očí. ,,Co za magora bych to musel být, abych seděl na okraji severské vesnice a povídal si s pohledným děvčetem sloužící jako odpoutání mé pozornosti pro ostatní barbary, co se mezitím plíží z lesa, kdybych si něco takového myslel?'' poznamenám s úšklebkem a na moment přeci jen stočím svojí hlavu na pravou stranu, abych se ujistil, že skutečně se nikdo za mými zády neplíží. ,,No...asi úplně ten stejný magor, co i po vyhrožování nakládačkou se přesto vydal k vesnici.''

Arun - 23. dubna 2019 21:09

Bohyně Hela Oheň se víří, když Hela tiše odříkává svou neformální modlitbu. Severští bohové nemají čas na žádné formuláty a modlitební knížky – vědma říká co má na srdci a ničemu jinému by bohové ani nenaslouchali. Kouř se převaluje z doutnajícího ohně, jiskry vyletují vzhůru, ale tvář Armjarny zůstává nehybná. Její hořící oči hledí spíš skrz vědmu než na ní. Hela se začne obávat, že bohyně neodpoví. Snad jí urazila, či nalezla v nedobrém rozpoložení. Nebo hledí do budoucnosti a nelíbí se jí to, co vidí – a tak raději mlčí. Ale Hela nezačne pochybovat – její bohové jí nikdy nezradili a ona neplánuje zradit je. A po momentu je opět slyšet hlas jako praskání větví a šumění větru. Viděla jsem mnohé děti padnout, padnout před zhoubou cizáků, o kterých mluvíš. Děti Arunovy, které ztratily cestu. Vědmou projede další zamražení – a má pocit, že zní vzdálené hřmění. Arun vždy naslouchá, i svým druhům – bohům. Držíš v rukou budoucnost Helskary – neměj však strachu, neboť já vidím tvůj domov, jak hrdě stojí, mudrci z jihu chodí si k tobě pro radu. Nesuď svět podle stran, které má. Nesuď tak jeho lid. Pohlédni jim do srdce a pečlivě si važ jejich slov, víc než jejich jazyka a barvy. Svět zaplaví ticho – Hela už čeká, že bohyně domluvila, ale poté se podzim vrátí, aby ještě moment vládl světu v čase, který mu není vlastní. Had se skrývá v lese za vesnicí stejně rád jako pod tvýma nohama. Tak zněla rada má – a zbytek je na tobě, mladá moje dcero. Šum ustane a vědmě se zamotá hlava – šepot se vrátí a jasnost vize je pryč. Zbyla jen omamná vůně bylinek a tiché kňučení Mikaela. Pohledy Christopher Dvojice sedí nad vesnicí a dívá se na dění v ní – dívka už neodpoví na jeho poznámky ohledně pevnosti – nejspíš tuší, co si myslí. Ale pousměje se, když mluví dál. „Pohledným děvčetem?“ řekne s úsměvem. „Přejedli se ti jižanské šlechtičny?“ dodá a už se vyloženě ušklíbá. A když zmíní přivítání, které se mu dostalo dole u rybářské osady, dívka pokrčí rameny: „Nediv se. Celestionec jako Celestionec. Alespoň pro většinu,“ dodá dívka, spěšně se opravujíce. Poté se na něj usměvavě otočí a dodá: „Však neměj strach! Já tě ochráním. Co bysme to měli za reklamu, kdybychom stahovali cizince z kůže. Navíc se od tebe třeba i něco zajímavého naučím.“ Mezi řečí vytáhne zpoza opasku velký pracovní nůž, který vesele vyhodí do vzduchu a opět chytí. Christopher si ale mezitím všimne několika mužů, kteří postávají na okraji vesnice v hloučku – každou chvíli se ohlédnou za dvojicí na svahu a několikrát si i ukážou. Probíhá mezi nimi očividně rozvířená debata. Učenec i děvče jsou příliš daleko na to, aby slyšeli slova, ale gesta mluví jasně. Cizák nám kazí mládež, pojďme mu dát přes hubu. Děvče se zvedne a trochu si povzdechne. „Radši bys měl jít. Já to s nimi urovnám.“ Začne trochu sklesle, udělá pár kroků dolů, ale pak se ještě pozastaví a ohlédne. „Ráda jsem tě poznala, Christophere. Dávej na sebe pozor. I když nejsme žádní barbaři, tohle je tvrdý kraj.“ Odhodlaně mu přikývne na pozdrav a poté schází ke skupince mužů. Neběží se schovat za sukně vědmy – jde přímo k jádru problému. V Celestionu už by na ní nejspíš letěly první kameny. Ale muži jen mlčky čekají, co řekne na svou obhajobu. Nejspíš si tím, že za ním šla nadělala na problémy. Ale zdá se, že dívka jako je Adelaide, si i s takovými problémy poradí. Zapadající slunce mění její vlasy do barvy mahagonu - kráčí vzpřímeně a s důstojností, které se nevyrovná ani jediná říšská princezna. Seveřan Ichie Nortimberec se netváří vítězoslavně ani spokojeně, když konečně přiloží sekeru k hrdlu Ichie. Nejspíš jí chce podat nějaké další kázání, když se ozve překrásné cvaknutí pojistky. Shlédne a podívá se na pistoli, která se mu zavrtává do břicha. Zašklebí se, a když Ichie promluví přikývne. Když východňanka klesne na záda a pustí pistoli, zvedne se a strčí sekeru zpátky za opasek. Není ani zadýchaný – ale je pravda, že to byl nerovný souboj. „Remíza,“ přikývne ještě jednou. Napřáhne ruku vpřed a pokud mu to Ichie dovolí, pomůže jí na nohy. Pak dojde ke kataně, která je zaražená v zemi. Vyprostí jí ven a párkrát si s ní pohodí, jak zkouší jak je vybalancovaná. Nakonec prstem vyzkouší ostrost – je opatrný, takže se nepořezá, ale uznale přikývne. Podá meč Ichie bez jakékoliv obřadnosti, jen s neutrálním výrazem kýve hlavou. „Dobrá zbraň. Umíte s ní. Možná nemáte nejmenší tušení, o čem je boj, ale přežít dokážete.“ Pokyne rukou k pevnosti. „Maj tu felčara.“ Východňanka cítí, jak se na ní dívají další seveřané, kteří se vracejí k tréninku. Stále si myslí, že je cizácká špína – ale možná, že teď alespoň budou respektovat její schopnosti. A muž, snad důstojník, se zdá také přesvědčen. Kráčí volně k pevnosti, snad za felčarem, kterého zmínil. Ohlédne se přes rameno a řekne: „Mý jméno je Thursson. Steen Thursson. Doporučuju vám nedráždit naše vojáky svýma trikama. Až si budete chtít zase zatrénovat, dejte radši vědět mně.“ A s tím jde seveřan dál. A pokud se Ichie ohlédne, spatří seveřanku, která stojí u paty jedné z věží a celý boj měla možnost sledovat. Štěstí cizinky Freya Seveřanka sledovala počínaní cizinky – viděla, jak se nejprve pokusila obelstít o dvě hlavy většího seveřana a téměř ho zabila. Viděla také, jak jí jeho hrubá síla pokořila a chápala, že malá žena jako ona nejspíš musela v každém souboji bojovat o přežití – ať už se učila bojovat kdekoliv od kohokoliv. Freya nebyla jako vojáci – viděla díry jako byl Katov nebo Atmorijské slumy, kde neexistovala pravidla. Neměla žádné iluze. Tahle panička se o sebe uměla postarat – a to nebyla vůbec dobrá zpráva. Co víc, sledovala, jak se jí po tom nerovném boji dostalo kázání od jednoho ze seveřanů. Viděla i následující boj o život, kterému byla cizinka podrobena tímto novým vyzyvatelem. To, co však cizinka nepostřehla, byly jemné rozdíly v chování i vzhledu toho muže. Freya to na první pohled poznala. Ten muž se pohyboval jako šelma a měl výraz natažené pasti na medvědy. Co víc, i když to laik nemohl poznat, neměl na sobě stejnou uniformu. Tenhle měl přeci jen jiné insignie. Freya je znala, protože většinou znamenali potíže. Na první pohled byl muž k nerozeznání od vojáka a čistě formálně jím byl – byl důstojníkem, který byl výš než sám velitel téhle zavšivené pevnosti. Sloužil koruně - a nikomu jinému. Něco jako hraničář. Většinou chytali nebezpečné zločince, pašeráky a vzbouřence. Dlouhá ruka Althingu – ale zákony a spravedlnost pro ně nic neznamenali. Většina z nich byla zatraceně nebezpečná. Východňanka mohla být ráda, že boj přežila. Steen Thursson, slyšela Freya toho muže říct. Zdá se, že o tenhle zapadlý kousek země se začíná zajímat podezřele velké množství lidí. A to její úděl o nic neulehčí. Hovor Letitia V útulném pokoji pevnosti spolu popíjí kávu trojice cizinců v téhle zemi. Jejich rozhovor pokračuje. Mikha’il se usměje, když Letitia odpoví a zareaguje téměř žoviálně: „Přirozeně, přirozeně, slečno. Ale buďme upřímní, vliv Celestionu stoupá každým dnem, to nemůžete zapírat. A vy zde představujete a do jisté míry zcela neoficiálně zastupujete myšlení Celestionského lidu. Nechci od vás žádná oficiální prohlášení, jen mě zajímá co si o téhle ošklivé situaci myslí docela běžný Celestionský poddůstojník. Dozajista se vám nelíbí způsoby Společnosti – je dobře známo, že praktiky společnosti nemají vždycky základ v čistě legálních záležitostech. Pokud vím, ve vaší říšské sněmovně se o tom vedou neustále spory.“ Ano – až na to, že ti „lidoví“ poslanci, kteří nemají sami ve Společnosti pořádné investice, jsou od ní bez tak dávno koupení. A co se týče těch špinavých praktik – žádný oponent Společnosti nezůstal na trhu dlouho. Ne dost dlouho na to, aby si mohl stěžovat nebo se soudit. Jen Atmorijská liga. Prozatím. Ale než stihne odpovědět, ozve se pan Edamitsu: „Dovolil bych si hádat, že slečna de Rautré nemá průměrné názory a motivace většiny Celestionských lidí a vojáků – neboť byla, jak sama říká, odvezena jako vývozní artikl. To, pokud je mi známo, není běžná praxe,“ dodává Východňan, jako by mimochodem, docela tiše a pro sebe, usrkávajíce horkou kávu. Tváří se docela neutrálně, ani sval na tváři se mu nepohne. Ani se na ní nedívá nebo neočekává reakci – sedí jako vosková socha a přesně odměřenými pohyby upíjí jižanského nápoje.

Hela - 23. dubna 2019 21:54

Nejlepší rádce a nejlepší přítel Dech se mi tají, a srdce vynechá několik úderů. Nekonečná se mi zdá chvíle, kdy čekám, než bohyně odpoví. Na okamžik mě dokonce přepadne strach, že jsem Amjarnu urazila. Ten však rychle vystřídá má neochvějná víra. Celý svůj život jsem promlouvala s bohy, vyhledávala jejich pomoc a řídila se jejich radami. Ani tentokrát to není jiné. Vím, že Amjarna nenechá má slova bez odezvy, stejně, jako vím, že zítra ráno opět vyjde slunce. Napjatě poslouchám, zachvěju se, když zazní jméno Arunovo. Sama jsem ho nevyřkla už celé roky. Nyní ale cítím, jak se k Helskaře obrací jeho pozornost. Zdali je to tím, že ho k tomu Amjarna vyzvala, nebo událostmi, které zde mají nastat...to se můžu pouze domnívat. Slova bohyně mě však uklidní, a já pocítím naději, kterou jsem necítila už mnoho dní. ...pohlédni jim do srdce... Ta slova jsou mým denním chlebem. Nyní o nich ještě musím přesvědčit své bratry a sestry. Hlas se vytratí, tvář pobledne a mě se zatočí hlava. Složím se na zem, dech mám zrychlený. Když opět pohlédnu do plamenů, Amjarna je pryč. V chalupě už jsem zase jen sama, s Mikaelem. Ještě nějakou dobu ležím na zemi. Pes, který se do této chvíle držel stranou, si ke mě přijde lehnout. Zabořím tvář do jeho teplé srsti přitulím se ke svému nejvěrnějšímu. Byla bych tady, na zemi, před krbem, schopná usnout. Tak dobře mi je. Z letargie mě probere až vůně škvařícího se masa. Rychle vstanu, při tom pohybu se mi opět zamotá hlava. Mám problémy, znovu sebou neseknout na zem. Nakonec ale zůstanu pevně stát na svých nohách, sundám připečené maso z ohně a usadím se zpátky na zemi. Sním sotva pár soust, většinu masa spořádá Mikael. Nasycená, a spokojená s odpověďmi, kterých se ni dostalo, následně vklouznu do postele. Hlava se mi ještě nějakou chvíli točí, ale nakonec mě přemůže únava, a já se propadnu do snu. Ani zde mě ale nečeká odpočinek. Pronásledují mě vize budoucnosti a klidného spánku se mi dostane až těsně nad ránem.

Takanashi Ichie - 23. dubna 2019 22:15

Kohokoliv ať mne vyléčí, ne jen tu jednu... Ušklíbnutí opětuji, přesto to vypadalo, že krom drobných ranek nevypadal vůbec vyčerpaně, ale bylo tady to, že jsem začala v dost nevýhodné situaci, ale tak co... remíza byla asi to nejlepší, co jsem zde mohla získat, a i na prohry jsem byla zvyklá. Ach, kolikrát jsem byla poražena Kankem, když jsme oba byli mladší, ale čím starší jsme byli, tím více jsem se přibližovala výhře... pamatuji stále na den mé první výhry... aneb písek v očích není nic příjemného a něco, s čím se dá moc bojovat. Ruku přijmu a při tom si zvednu ze země Kasu, která mi tam jen tak ležela a opět si ji nasadím a stáhnu do obličeje. Mezitím, co si hraje s mou zbraní, tak si vezmu svoje pistole a kunaie, které otřu o své oblečení a dám na svá místa. Pistoli ještě jednou překontroluji, jestli je zajištěná a pak ji dám k ostatním... tento model byl neskutečně složitý a nad moje chápání, přesto mi je mistr dal v moment, kdy chápal, že kodex je něco, co nikdy nebudu respektovat. Musím ale uznat, že nabíjení byla neskutečná otrava... ale za záchranu života to stálo. „Spíše nevím, co je to čest... bojování podle kodexu... a tak dále... život mne naučil, že kdykoliv vezmu cokoliv, čím se dá zabít, do ruky, tak mám bojovat o život, od kamene... až po pistole,“ pokrčila jsem rameny a oplácala jsem ze sebe aspoň nějakou tu špínu, než jsem zaskuhrala kvůli bolesti v boku a tomu, jak mne vystřelovala bolest do hlavy. Aspoň jsem vše neviděla dvakrát, ale i tato vystřelující bolest byla dooost otravná. Vydala jsem se za ním a řekla: „Děkuji... myslím, že bude lepší, když využijí místního felčaře, než tu naší z východu... snad si nyní neříkají nějaké praktiky... hádám, že nechcete vypadat jako jehelníček a říci i to, co nechcete,“ tiše jsem se bolestivě zasmála a pamatovala si, jak opití mé maličkosti nezabralo, tak mne Noria poslal k naší osobní pečovatelce a dodnes si pamatuji, že takzvaná masáž ze mne vymáčkla doslova a do písmene vše, co Noria chtěl tehdy vědět. Cestou jsem si zastavila jednoho ze služebných, který právě vyběhl, spíše dělat něco jiného, než poslouchat mne. Přesto byl z naší výpravy, tak jsem mu mohla něco říci a rozkázat: „Ráno chci mít vše čisté a druhé oblečení připravené,“ řekla jsem a předala všechny své zbraně na vyčištění dotyčnému, který se nervózně podíval na místo, kam chtěl běžet, a pak pádil zase nahoru, aby mi splnil mé přání, což do rána bude docela fuška... „Příště si tedy vyžádám tebe, nebo pokud máte dřevěné meče, věřím, že Noria-sama si vzal tréninkový set katan... mohu použít ty... kdyby vám to vyhovovalo...“ pokrčila jsem rameny a chvilku jsem mlčela, než jsem se odhodlala něo dodat: „Mimochodem... Steene Thurssone... já jsem Takanashi Ichie... Ichie stačí, kdybys na mne chtěl někdy hulákat, co zase dělám...“ S těmito slovy jsem zívla a řekla: „Doufám, že mne váš felčař nechá spát na zemi... nejsem zvyklá spát na posteli... aspoň víš, proč oslovení prašivého čokla mi nevadí,“ zazubila jsem se na něj a snažila se mluvit co nejvíce plynule. Spíše šlo o to, že bolestné usyknutí mne sem tam vyrušilo. K tomu všemu jsem se tiše modlila ke všem svým bohům, i když jsem na ně už moc nevěřila, že místní felčař si neodchytl tu naší mučitelku, aby sdílela východní praktiky... Yoshifumi Tani...

Letitia - 24. dubna 2019 12:59

Povídání nad šálkem kávy Netuším co Edamitsu ví a co ne, ale tato praktika není zase tak zvláštní. Vojáci byli posílání tam i zpět jak se zrovna komu hodilo v tomhle případě jsem si špatnou kartu vytáhla ja. Vyvádět ho z omylu, ale nehodlám. "Jak řekl váš přítel, nejsem zrovna běžný představitel svého národa. Už jenom proto, že jsem tady. Já se rozhodně netajím svou nechutí ke zdejšímu podnebí a k touze být odtud co nejdál. Pokud se zeptáte v Celestionu na Nortimber, tak polovina lidí ani nebude vědět kde leží natož aby vám řekla co si myslí o situaci zde." Omluvně pokrčím rameny. Je to nelichotivé, ale pravdivé. I pro mě byla tahle země jenom zamlženou báchorkou. Tedy do doby než jsem se dostala. Teď to víc připomíná špatný sen než pohádku. "Líbí se mi jak se snažíte postavit do role ochránců zdejšího lidu, ale to vám stejně nepomůže až dojde k válce. Nedělají příliš velký rozdíl mezi mnou a vámi a dřív nebo později nás vyženou. Král upevní svou pozici a začne se střílet. Těžko pak odhadnout jak to bude dál. Takže ať již plánujete cokoli radím vám ať to provedete rychle. To je skromný názor Celestionského poddůstojníka," znovu ty dva obdařím úsměvem a dál se věnuji kávě ať si má slova přeberou po svém.

Christopher - 24. dubna 2019 22:48

,,Prosím?'' překvapeně zatřesu svojí hlavou při jejích dalších slovech, téměř jakoby jsem nevěřil tomu, co jsem právě slyšel. Krátký moment se ještě dívám na ní, oči zlehka vykulené a rty nevěřícně pootevřené, než konečně uhnu pohledem směrem k vesnici. ,,To není...'' zakroutím nesouhlasně hlavou a znovu se zahledím do jejích očí, jen abych spatřil ten drzý vyzývavý úšklebek, ze kterého jde poznat, že si doslova tohle pohrávání a mučení zároveň užívá. ,,Vlastně jsem nikdy...'' znovu se zahledím k zemi a na moment začnu cítit, jak se mi krev začne hrnout do tváře. Teprve až po několika hlubokých nadechnutí si dokážu udržet klidnou tvář a neudělat si tak ostudu, ačkoliv mám pocit, že na to bylo z části tak nějak už pozdě. ,,To je příběh na jindy,'' odpovím nakonec s příjemným úsměvem na rtech. Bohužel ale škoda už byla nadělána a dalo se vidět, že zřejmě sám budu muset podniknout nějaké obětiny bohům, aby si ze mě přestala utahovat. Na chvíli jsem přeci jen zvažoval, že bych přeci jen něco řekl proti té její ochraně, koneckonců co za době to žijeme, aby prince zachraňovali princezny na bílém koni, vzhledem ale k té radosti, co jsem ji mohl spatřit na očí, jsem ji nakonec nechal, ať si to užívá. ,,To bych rozhodně ocenil. Od člověka staženého z kůže se blbě učí nové věci. A kdo ví, třeba bych se něco mohl přiučit i já,'' poznamenám s mírným ušklíbnutím. Ať už tohle mělo dopadnout jakkoliv, rozhodně se tak nemělo stát dnešního dne. Stejně jako o několik minut dříve před tím, než jsem se setkal s Adelaide, tak i tentokrát jsem z vesnice zaslechl nové blížící se hlasy. Mužské hlasy, které ani zdaleka nezněly nadšeně. No a když jsem je spatřil mávat rukami tímto směrem...nemusel jsem být zrovna génius, aby mi docvaklo, o čem se asi tak baví. Za můj život jsem viděl v hospodách až příliš mnoho obdobných gest a tohle znamenalo zpravidla jednu věc. Někdo dostane přes držku. A ten někdo zpravidla bývá někdo odlišný. Nebyl jsem sice zbabělec, ale zároveň jsem nebyl ani pitomec. Bylo na čase sbalit všech pět švestek a vyrazit zpátky. ,,Jo, já už raději půjdu,'' odpovím poněkud s přitupělým výrazem, než konečně zakroutím hlavou, navrátím se zpět do reality, rychle začnu balit pergameny, brko, inkoust a dřevěnou podložku zpátky do brašny a konečně se znovu postavím zpátky na nohy. Cítil jsem se u toho sice jako masivní zbabělec, obzvláště z toho důvodu, že mi znovu měla zachraňovat zadek dívka...pravděpodobně ještě mladší než já sám...ale soudě dle toho, jak posledně šel můj rozhovor s místním, tak jsem to hold musel překousnout. ,,Potěšení bylo na mé straně Adelaide,'' prohodím ještě naposledy a zdvořilostně pokloním svojí hlavou na rozloučením, než se konečně vydám zpátky směrem k pevnosti...jen abych se o pár kroků později zastavil a uvědomil si, že jsem na někoho zapomněl. ,,No to snad ne,'' zamumlám si pro sebe a znovu se ohlédnu směrem k lesům, kam naposledy Albert utíkal. ,,To nemůžeš myslet vážně,''pokračuji v tom samém nevěřícném tónu, protočím oči a rukou se praštím o čelo, proč zrovna já. A poté se vydám směrem k temnému lesu, nedbaje tak odborných rad severských. Čas rozhodně letěl. Téměř jsem si ani neuvědomil, kolik času během mého příchodu do pevnosti až do této chvíle stihlo uplynout. Slunce sice ještě nekončilo svojí denní stráž, zdejší les měl ale nějaké slunce a světlo úplně ukradené. Úplná tma zde sice nebyla, ale zdejší šero stačilo dost na to, aby si dokázala pohrát s vizí člověka. Natož člověka s bohatou fantazií. Možná jsem byl muž vědy, přesto jsem měl z mého okolí dost nepříjemný pocit, ze kterého mi mrazilo v zádech. Příběhy, které mi vyprávěla má vychovávající, se mi znovu začali navracet. ,,Alberte!'' zvolám už asi po dvanácté, zatímco se prodírám mezi všelijakými kořeny, stromy, keři a celkově nezkrocenou panenskou přírodu. Původně jsem se nechtěl vydat příliš daleko od hranice lesa, nicméně mé štěstí stálo vyloženě za prd a to pitomé psisko se rozhodlo si udělat výlet do těch hlubších částí. ,,Já si z něj jednou udělám klobásy,'' zamumlám si rozčíleně a pravou rukou odvrhnu další větev stromu do strany, aby mi nezavazela. ,,Alberte!'' znovu zvolám a několikrát hlasitě zapískám, bohužel ale ticho je mi odpovědí. Teprve až po několika minutách bloudění, hlasitého vyvolávání na celý les, hvízdání a bůhví čeho ještě, konečně narazím na toho prašivého bastarda. ,,Tady jsi!'' zvolám, jakoby to snad byl zázrak, a hluboce se mi uleví, že jsem jej nenašel mrtvého...jenže pak se zastavím očima na té kosti. Lidské kosti. A jakákoliv úleva, kterou jsem z nalezení cítil byla ta tam. Znovu zapískám, čímž si tentokrát konečně získám jeho pozornost a veselé zavrtění ocasem. ,,Hochu...je čas jít,'' řeknu pro změnu už tentokrát opatrně s tichým hlasem a mávnutím ruky jej pobídnu, aby mě následoval. Ten si sice ještě chvilku vesele žužlá svojí kost, ale nakonec se přeci jen zvedne. Neujdeme sotva ani ne deset metrů a sračky se rozhodnout spadnout do větráku. Jak se znovu snažím vyjít poněkud větší sráz, ze kterého jsem před chvíli sešel, v tom šeru si bohužel nezvládnu všimnout jednoho hodně vyztuženého kořene stromu. No a netrvá tak dlouho, než díky své vlastní nemotornosti a nevšímavosti zakopnu. Ruce mi automaticky vystřelí, abych se zachytil o prakticky cokoliv, o by mi pomohlo udržet o rovnováhu, jedinou odpovědí je jim ale prázdný vzduch a já se tak během jediného momentu začnu řítit s panickým výkřikem hezky dolů, odkud jsem přišel. A když zpoza nohy pocítím menší nakřupnutí, panický výkřik se promění v bolestivý. ,,Krucinál do psí prdele ale už,'' ulevím si nahlas, když se mi na konci srázu konečně podaří po minutě ležení na zádech a hlubokého oddychování vyškrábat alespoň do posedu. Albert samozřejmě nyní po mém boku, strkající svůj čenich do mé bolestivé nohy, aby se vskutku ujistil, že tam je nyní zdroj všech problémů. Oči znovu upřu k příliš strmému kopcovitému srázu přede mnou na to, abych jej v tomto stavu vyšel. A to i v případě, že bych si našel nějakou hůl. Tohle nebylo dobrý. Tohle rozhodně nebylo dobrý. Samozřejmě jsem si mohl udělat protézu, to by ale zabralo čas, pevný klacky a nějaké obvazy či lijány, ale tak nějak jsem měl pochybnosti o tom, že bych něco z toho jen tak našel kolem se povalovat takhle brzy na jaře. Ne, tenhle problém si vyžadoval jiné řešení...a já jsem možná měl nápad. ,,Ty si mě do toho dostal, ty mě z toho dostaneš,'' podívám se zamyšleně na Alberta, který pouze zastříhá ušima, a začnu se znovu hrabat ve vaku, dokud konečně nenajdu jeden z těch pergamenů. Konkrétně pergamen se zaznamenanou vesnicí. Rozum mi sice říkal, že nejlepší střela by bylo jej poslat do pevnosti...tam alespoň budou přívětivější, než většina těch severských pitomců...ale bohužel jsem neměl žádný podmět, který by mu pomohl si to místo vybavit.,,Pamatuješ si tohle místo?'' nadzvednu mírně oči a ukážu mu obrázek severské vesnice. Odpovědí je mi prázdné ticho. Co jsem taky jiného čekal. ,,Půjdeš tam...a přivedeš pomoc,'' řeknu pomalu, jakoby to mělo snad psovi pomoct porozumět. ,,A teď utíkej!''

Freya - 25. dubna 2019 18:54

Na kutě Ještě chvíli sleduji divadlo před sebou a v pro sebe si hodnotím tu nafoukanou paničku s nosánkem nahoru. Jen tak se neztratí, to se musí nechat. A nedá se říci, že bych tím byla zrovna dvakrát potěšena. Holt umí nejenom prskat, ale i kolem sebe dosti účinně kopat. Na někoho takového je lepší si dávat pozor. Zaujme mne i chlapík, co se s ní dal do křížku. A ten tady chce co?...to si vážně všichni dali dostaveníčko v téhle díře?...co tu všichni u všech čertů chtěj?...vždyť tohle zapadlé hnízdo nemůže být snad pro nikoho tak moc zajímavé... nadávám v duchu a prohlížím si uniformovaného chlapíka. Motivace jednotlivejch návštěvníků jsou mi vážně záhadou. Co táhne tak rozličnou společnost až skoro na kraj světa. Ještě chvíli procházím se kolem. Pomalu se začíná šeřit, a tak nakonec zamířím zpět do svého příbytku. Přihodit do kamen a přichystat si provizorní lůžko. A nějak psychicky se připravit na zítřek. Bude třeba se vydat trochu dál a zjistit, co se dá. Holt se vesnici už asi zítra nevyhnu. V zamyšlení ještě nějakou dobu sedím u kamen a hřeju si ruce než zalezu. Meč položen vedle sebe, aby byl kdykoliv po ruce, i když tady je to nejspíš zbytečné, starých zvyků se jeden zbavuje dost těžko.

Arun - 25. dubna 2019 22:33

Rozhovory Letitia Rozhovor v pokoji Atmorijského vyslance pokračuje – ale stáčí se od osobních záležitostí a místní situace do obecnějších termínů. Mikha’il je přesvědčen, že k válce bez tak nedojde, neboť Celestion přerostl imperialistické války – nyní využívá svého kulturního a obchodního vlivu – nemá potřebu pro nějaké dobývání. Cynická a pragmatická poddůstojnice mu oponuje, ač zdrženlivě. Pan Edamitsu střídmě avšak přeci přidává své znalosti – Alindorská říše stále roste, avšak spíš než dobýváním se jen další a další země stávají jejími vazaly a vypláceči daních za mír. Východňan zůstává po většinu rozhovoru velice tichý. Sedí stále vzpřímeně a většinu času věnuje prohlížení Celestionské mušketýrky – až do bodu, kdyby jí to mohlo být nepříjemné. ,,Odpusťte, slečno, ale stejně si nemyslím, že máte docela pravdu..." Mikha’il naproti tomu nejspíš už dávno zapomněl na to, proč sem nejspíš Letitii přizval a s ohnivým zápalem teoretika převrací motivace a dopady případné války na kontinentě ze strany na stranu. Z rozhovoru už moc není a nemůže z nich ani vytáhnout něco víc, protože Mikha’il odmítne případnou nabídku (pokud jí snad učiní) otevřít nově přivezený a skutečně prémiový nápoj z jihu. Trojice se rozloučí až hodnou chvíli poté, co slunce už venku zapadlo. Z Letitie právě začíná opadávat podivná energie, kterou získala z překvapivě malého kalíšku Ilmaidské kávy – a stejně jako ona, i oba muži se již nejspíš začínají cítit unaveně. Mikha’il zívne – ale Edamitsu stále drží protokol. Jeho mírný formální úsměv a jako pravítko rovná záda na sobě nedají nic znát. Rozloučí se v přijímacím pokoji, respektive kanceláři, ve které Percivall již dokončil svou práci. Mikha’il jí potřese rukou a úklonou se rozloučí s Noriou Edamitsu. Úklonu na rozloučení dostane i Letitia na chodbě od východního vyslance. Edamitsu neřekne víc než: ,,Na shledanou, slečno de Rautré. Rád... jsem vás poznal." Zdá se, že ze sebe nechce nechat vytáhnout ani jediné neopatrné slovo. Tentokrát jí úklonu opakuje i východní válečník držící stráž. Pak už se Letitia jen ujistí, že všechno je v pořádku v muničním skladě, který má na starost a může namířit do svého pokoje v prvním patře pevnosti. Poté, co stráví zbytek večera dle své libosti, zamíří na lůžko, které jí už očekává po dalším dlouhém, ale hlavně úmorném dni. Alespoň, že cizinci jí dělají místní nudný život zajímavější. Ráno jí probudí paprsky plížící se jí na tvář. Den je opět před ní – ráno bude brzy první cvičení s mušketami, poté co místní vojáci dokončí své běžné povinnosti. Před tím také bude v přízemí v malé hodovní hale snídaně, kterou připravuje personál správkyně pevnosti seveřanky Solvej. Nebývá to nic víc, než něco horkého, co zaplácne žaludek, podobně jako večeře posádky. Možná by bylo lepší dát si něco voňavého a připečeného, co dělává žena hostinského ve výčepu pod hradbami. Má ještě trochu času… mohla by zkusit najít a trochu zmáčknout desátníka Güntera ohledně té nově příchozí seveřanky… nebo se ujistit, že Východňané ani Společnost brzo po ránu nezkouší nic nebezpečného. Přátelé a nepřátelé Ichie Východňanka následuje Steena Thurssona do pevnosti, který jí mlčky poslouchá – nezdá se, že by jejím slovům věnoval větší pozornost. Nakonec, když ještě chvilku žena mluví navzdory bolesti, se zamračený seveřan obrátí, ukazujíce k jedněm dveřím v přízemí. „Felčar, pro vás.“ Dále se mračíce, dodá chladně: „To, že nejste úplně neschopná a že se nenecháte jednoduše zabít z nás nedělá žádné přátele, slečno Takanashi Ichie.“ Ještě chvíli se tváří jako socha šlehaná severským větrem, než slituje nad raněnou Ichie. „Nikdo, kdo umí dobře bojovat, není žádný prašivý čokl,“ odpoví vážně a trochu zamyšleně, jako by to Ichie ani neříkal. Nakonec se obrátí, nechávajíce další otázky, dohady a dotazy Ichie nezodpovězené. „Na shledanou, slečno Ichie. Moje kancelář je naproti veliteli. Ale doporučuji vám, abyste mě nezkoušela obtěžovat maličkostmi.“ I tak, je to ruka metaforicky napřažená kupředu – nebo alespoň ruka, která není zatnutá v pěst k ráně. Víc asi Ichie nemůže od místních ledovců čekat. Když vstoupí do pracovny místního felčara, spatří v židli sedět vysokého seveřana, kterému rozsekla ruku skoro v půlce. Štít, do kterého je zaražený nůž kunai, leží opodál. Další zakrvácený nůž leží na podlaze u nohou židle. Nad raněným se sklání postarší seveřan, který se ho pokouší dát do pořádku. Vedle stojí mladší žena, která mu právě podává čistou jehlu s nití. Jakmile vstoupí, seveřan se téměř vztyčí a jen felčar ho udrží jakž takž v klidu. Ichie vidí, jak se celé válečníkovo tělo zatne. Mladší žena k ní přiskočí a rychle jí vyvede ven a do nedaleké menší komory, zatímco za Ichie seveřan ještě zavolá nepříliš vybíravou nadávku. Seveřanka mlčky Ichie prohlédne a nejhorší rány jí ošetří. Zdá se, že se Thursson ještě držel zpátky, protože řezné rány, které by potřebovaly zašívat, Ichie ani neschytala. Jen množství dlouhých škrábanců a několik odporně se zbarvujících podlitin. Jeden velký nevábný flek se jí začíná tvořit na celém jejím boku. Nedbaje jejího bolestného sykání, děvče jí spěšně ohmatá žebra a překvapeně konstatuje, že nemá žádné zlomené. „Měla jste štěstí.“ Žena jí dodá lahvičku odporně a hořce pachnoucí tinktury, která by jí měla ulevit od bolesti – varuje jí, že ještě zítra bude její bok v jednom ohni. Lahvička by jí měla vystačit na několik dní – je to silný přípravek. Ichie učenkyni felčara dá několik Celestionských mincí a vše je vyřízeno. Nezdá se, že by jí tu plánovala žena nechat. Zdá se, že se přeci jen bude muset vyškrábat vzhůru a čelit Tani. Poté, co jí od nejhorší bolesti uleví silný extrakt odporné chuti, vykrade se Ichie nahoru a ve vší tichosti pozdraví samuraje, který hlídá. Ten si všimne jejích zranění: ,,Takanashi-san? Jste v pořádku-" V jeho očích je otázka – Ichie však tak rychle, jak je to jen možné, zmizí do svého pokoje. S trochou štěstí má samuraj příliš velkou úctu k Tani, aby se jí odvážil otravovat… ale jestli se to dostane k Noriovi… Možná by bylo lepší si na noc zamknout dveře. Ne že by něco takového mohlo Tani zastavit. Zamknutá a schovaná v koutku pokoje, s přípravkem proti bolesti na dosah, Ichie se pokusí být tak mimo dosah všech očí, které by mohli ode dveří případně prohlížet pokoj, a odhodlá se usnout. Normálně to pro ni není nic lehkého – ale kombinace vyčerpání a omamného přípravku jí brzy odešle do dutého a bezesného spánku. Tani by jí určitě dokázala probudit – a to velice rychle. Poslední myšlenka Ichie, než se odebere do nevědomí, je naděje, že ve své zvrácené zálibě v ní, by jí Tani mohla nechat mírumilovně chrupkat. Jenže u Tani nikdy neví… Ráno jí zastihne příliš brzo, a i když živou, příšerně rozbolavělou. Probudilo jí klepání na dveře. Nejspíš snídaně, její vyčištěné zbraně a oblečení. Nebo Noria. Nebo hůř, Tani. Trocha spánku Freya Seveřanka se uchýlí do svého skromného příbytku. I když jsou kameny studené a nějaká postel by neuškodila, je třeba uznat, že kožešina je teplá a kamínka do ruda rozpálená brzo vytvoří alespoň zdání útulnosti. Větší pohodlí než na některých taženích. Má celou místnost pro sebe a nikdo jí nebude rušit – navíc má ještě nějaké mince ušetřené, takže si může být jistá, že hlady tady nezajde. No, a když má jídlo, střechu nad hlavou a výčep nedaleko, to už voják skoro nemá co si přát. Usíná s myšlenkou na práci, která jí tu čeká. Nebude lehká a nejspíš bude vyžadovat jednání s místními – i kdyby aby se jen pořádně dozvěděla jak se jim držet z cesty co nejúčinněji. Přijde jí to jako chvilka, když se začne probírat ze zimy – kamínka vyhasla. Rozespale znovu zapálí oheň a ještě se u něj chvíli hřeje, než opatrně vyhlédne ze svého útočiště jen, aby zpozorovala, že už je brzké ráno. Zvedne se a trochu se protáhne, občerství a opláchne si tvář vodou ze studnice. Na vojáky i dělníky je ještě příliš brzo – pevnost je pustá. Teplá kamínka jí lákají zpátky k sobě, ale také jí pořádně kručí v žaludku. Když ještě chvilku počká, možná někde splaší něco k snídani… Ale proč by utrácela své draze vydobyté mince, když by si mohla ulovit rybu ve fjordu nebo kus srnčího v lese. Místní sice na jaře nelovívají, pokud si dobře pamatovala, ale nějaký kus masa na snídani nikomu chybět nebude. Na druhou stranu, je možné, že ve výčepu bude k dispozici něco překrásně tučného a přesmaženého. Než se stihne rozhodnout, spatří několik chlapů – Celestionců - procházet nedostavěnou severní branou. Jsou zamokření rosou a netváří se jako ta sorta, co si jde brzo po ránu zaběhat. Nevšimnou si jí a namíří si to do dřevěné budovy, kterou Freya poznala jako obchodní stanici Severozemské společnosti. Možná – když si dá pozor a bude nenápadná – by se mohla dozvědět něco zajímavého. A kdyby jí chytli, mohla by tvrdit, že je seveřanská nádenice. Otázka je, zdali se jí to chce riskovat…   Přízraky z hvozdů Christopher Smůla se mladému učenci z Celestionu skutečně lepí na paty. Leží uprostřed docela neznámého lesa a spoléhá se na sice chytrého, ale ne zas tak chytrého psa, aby mu přivedl pomoc. Pes sice po chvilce odběhl… ale je těžko říct, zdali přivede pomoc, nebo jestli náhodou jen nenajde někoho, kdo by mu hodil mastnou kostičku. Ve svém současném stavu by se mohl zpátky tak jedině plazit. Navíc, jak si začíná pomalu, ale jistě uvědomovat, zašel dost hluboko do lesa… a není si tak úplně jist, který směrem by měl zas zamířit zpátky, i kdyby mohl. Jak tiše leží na tvrdé zemi, cítí jak se mu studený vítr krade skrz šaty a jak začíná prochládat. Ještě chvilku mu vydrží jeho optimismus – myslí na lovce, které viděl se vracet z lovu. Dozajista se některý z nich opozdil a mohl by- mohl by- Ne. Slunce už definitivně zapadlo a Christopherovi nezůstane nic než hvězdy a myšlenka na lidské kosti. Možná spíše na to, že něco ty kosti muselo ohlodat. Čas se táhne dál a dál – bolest nijak neustává a to, co bylo dříve drobným nepohodlím, se stává mučením. Pokouší se těšit se pohledem na noční oblohu mezi stromy – ale vstříc temnému osudu ani hvězdy nejsou dost jasné. Legendy a pověsti o vesničanech, kteří vyšli ven a nikdy se nevrátili. Snad venku nečíhalo žádné monstrum, žádné mýtické zrůdy. Je tak snadné jednoduše… zakopnout. Je to skoro smutné. Žádné tajemství… jen něco tak prostého, co ale ukončí život člověka stejně snadno, jako nejdivočejší nestvůra. A jak Christopher poslouchá, jak vlci v dálce vyjí na měsíc a jak se noc natahuje, začíná mu být jasné, že Albert s pomocí nepřijde. Únava mu obestírá smysly. Strach z noci a z toho co v ní číhá, začne hrát triky na jeho mysl. Nejprve slyšel dupot. Měl pocit, že to už naslouchá jen svému srdci. Ale dusot pokračoval. Pravidelný. Táhnoucí se lesem. Těžké kroky – těžké končetiny dopadající na kamenitou zem. Jeho dech se zrychlil. Venku něco bylo. Něco tu bylo s ním. Světlo hvězd a měsíce bylo právě tak dost silné, aby si nikdy nebyl zcela jist, co vidí. Jen stíny a obrysy, jen šedavé náznaky. Listy hýbající se v lehkém větru. Odrazy světla měsíce… Kroky se zdály hlasitější. Něco těžkého. Něco velkého. Celé tělo Christophera ztuhlo. Byl sevřený strachem – obklopil celé jeho srdce. Jediné, co se z něj dokázalo hýbat, byly oči, které těkaly ze strany na stranu a zoufale hledaly to… něco. To, co tu bylo s ním. To, co ho našlo bezbranného a ztraceného v temnotě lesa. Měkkého, šťavnatého a vystrašeného Christophera. Zahlédl pohyb. Zahlédl obrys kožichu – kožichu, černého, černějšího než noc. Obrovská silueta se mihla mezi stromy. Uslyšel zafunění. A najednou to bylo přímo před ním. Silueta skrytá v temnotě, muselo to být přes tři metry vysoké! Byly to pracky s drápy? Ruce divého muže? Pak se světlo odrazilo od dvou děsivých bodů tam, kde měl být čenich, nebo alespoň tvář. Jako bludičky, dva modré záblesky. Stvoření udělalo krok kupředu a Christopher ztratil vědomí. Ten, kdo nachází ztracené Hela a Christopher Vědma se probudila v malých hodinách rána. Slunce teprve začínalo svítat a svět byl zakrytý do bledého řídnoucího šera. Mikael ostražitě seděl u jejího lůžka. Poté, co mluvila s bohy, byla vždy oslabená a nejistá ve svém vlastním těle. Tato mdlost a omámení stále ještě neustoupily… Ale i přesto slyšela těžké bouchání na její dveře. Snad se někomu něco stalo… snad chytila starce divoká horečka, snad to začalo pro některou z budoucích mladých matek… Byla stále ještě nejistá na nohách, když se potácela ke dveřím. Teprve když ucítila závan chladného vzduchu a vzala za studenou kliku, počala se probírat. Otevřela dveře a hleděla do nehybných očí medvědobijce Sigvara. Jediného muže, který dokázal jediným pohledem umlčet celou stařešinskou radu a to včetně Rangvalda. Není se čemu divit – jeho oči v sobě měly sílu a vůli bohů. Byly to oči, které by patřily samotnému Severskému Pánu, pokud by nebyl slepcem. Avšak nejen oči, ale celé jeho tělo jako by bylo darem od titánů a horských obrů. Mohutný horal se tyčil nad nejvyšší Nortimberce a zahalený do kožešiny svého největšího úlovku by nebylo těžké si ho s medvědem splést. Měl tvrdou, ošlehanou tvář a dlouhý vous, ve kterém už pomalu začínalo kvést stříbro. Jeho oči byly azurově modré, jako vody fjordu. Byly pronikavé a přímé – nikdy neuhnuly. Byly to oči muže, který viděl každý kámen těchto hor. Nebyla cesta ve Valdbergen, která by byla neznámá Sigvarovi. Sigvar řečený Bjornjaeger, lovec medvědů. Jen málokdy se objevoval v Helskaře. Putovával celé měsíce po horách, které mu byly domovem. Nenarodil se v Helskaře ani v žádné z blízkých vesnic. Nikdo nevěděl vlastně, odkud se vzal. Sigvar zkrátka byl, tak jako hory stály a stromy rostly. Vždyť také nikdo neměl odvahu se ho ptát. Byl vlastně jen jeden člověk, který s ním prohodil víc než pár nejnutnějších slov – babička Hely… a v poslední době Hela samotná. Mlčel. Dokonce ani k ní toho příliš nenamluvil – ale Hela dobře věděla o moudrosti a zkušenosti, která dříme za těma vševědoucíma očima. Nejprve netušila, co zde dělá, co se přihodilo, že sešel z hor. Poté vkročil dovnitř, ohnutý skoro do pasu aby prošel dveřmi, a přes rameno nesl přehozeného muže. Složil ho na kožešinu u krbu – cizinec měl jednu nohu přivázanou k pevné větvi na zpevnění. A Hela v něm poznala Celestionce ze včerejška. Sigvar usedl na jednu ze židlí. „Našel jsem ho ležet v lese. Není to nic vážného,“ řekl. Jeho hlas nebyl příliš hlasitý, ale přesto jako by zaplňoval celou světnici. I běžná řeč rozezněla jeho mohutnou hruď jako zvon. „Z úpatí sestoupilo několik velkých černých bergenů,“ dodal na vysvětlenou. Bergen, neboli hora, bylo slovo, které horalové používali pro popis plemene horských medvědů – smrtelně nebezpečných. Zpráva, že zamířili do okolí Helskary byla zpráva hodná toho, aby horal sešel na vysočinu. Medvědobijec rukou mávl k Celestionci: „Bez tak jsem sem mířil, abych ti o nich řekl. Vzal jsem ho sebou. Žádný člověk by neměl být potrava pro divou zvěř.“ A Christopher se počínal probouzet a zjišťovat, že leží v docela cizí světnici, a že si ho prohlíží vědma z Helskary a seveřan větší než jakýkoliv muž, kterého kdy viděl a který v sobě podivně kombinoval divost a vážnost. A potom zrádci Albertovi nebylo ani stopy.

Hela - 25. dubna 2019 23:17

Starý medvěd Probouzím se brzy, možná až příliš brzy. Slunce sotva otevřelo oči a já bych klidně mohla ještě nějakou chvíli ležet. Z počátku mi nedochází, co mě vlastně vzbudilo. Zrak mi padne na Mikaela, který sedí vedle mého lůžka, a trpělivě na mě hledí. Teprve v dalším okamžiku mi dojde, že se chalupou rozléhá bušení na dveře. Stále trochu omámená vstanu, a vydám se vrávoravě ke dveřím. Musím se při tom opřít o svého společníka, protože nohy nejsou tak jisté, jak by měly být. Ve vzduchu je pořád ještě cítit vůně bylin, i když nyní dost vyčpělá. Oblečená jen do tenké noční košile, otevřu dveře. Zachvěju se, když do místnosti zavane chladný, raní vzduch. Sigvar! Neviděla jsem ho už mnoho týdnů. Většina místních mu jde z cesty, ale já mám horala ráda. Za jeho děsivým zevnějškem se skrývá laskavé srdce. A o tom se mohl přesvědčit i celestionec, kterého má hozeného přes rameno. Jako by ani nic nevážil. Lehce se usměju, pokývu na pozdrav a ustoupím stranou, aby Sigvar mohl vejít do chalupy. V tichosti si vyslechnu jeho slova a zkušeným okem obhlédnu mužovo zranění. Opravdu to není nic vážného, v tuhle chvíli se potřebuje především zahřát. Přehodím přes něj kožešinu, přiložím do krbu, dám vařit vodu na čaj, a poté se usadím naproti Sigvarovi. Hledím do těch jeho děsivých a zároveň nádherných očí. Vzpomínám si, že když jsem byla mladší, ten ledově chladný pohled mě děsil. Teď už jsem ale schopná jimi prohlédnout a spatřit teplo, které se uvnitř skrývá. Lidé za mnou chodí pro radu, ale i vědma se někdy potřebuje s někým poradit, nebo se alespoň vypovídat. Od toho já jsem měla Sigvara. Rozuměl mi víc, než kdokoliv jiný. Možná právě proto, že žil tak osamělým životem. Já jsem nebyla osamělá, ale často jsem si tak připadala. "Dobře, že jsi ho přivedl ke mě. Co dělal vůbec v lese?" Zdejší lesy plné nebezpečí, ale zkušení lovci se v nich dokáží pohybovat a vyhnout se nástrahám. To však neplatí ohledně horských medvědů. Těm jde z cesty i ten nejlepší lovec. Každý, kromě Bjornjaegera. Jedině on má dost odvahy, aby se postavil těm bestiím. Je pro mě nyní těžké, vnímat přítomnost medvědů, takhle blízko vesnici, jako pouhou náhodu. Nestačí, že se to tu hemží cizinci a já musím krotit emoce svých bratří. Teď nám ještě hrozí útoky zvířat. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví, že je z hor sehnala přicházející zima. Rozhodli se nasytit na našem dobytku, než ulehnou k zimnímu spánku. To znamená pro vesničany několik perných týdnů. Voda v konvici začne vřít. Vstanu, abych zalila čaj, a všimnu si, že se muž začíná probouzet. "Jak se cítíš?" Zeptám se, a položím před něj, na zem, horký nápoj. Teprve nyní mi dojde, že je to ten samý muž, kterého jsem předešlého dne uchránila od výprasku.

Christopher - 26. dubna 2019 02:28

Neschopen jakkoliv pořádně pohnout s mojí levou nohou bez toho, aniž bych byl nucen přijmout onu palčivou bolest vycházející ze stehna při dlouhé plazivé cestě do neznáma, nezbývalo mi nic jiného, než pouze doufat. ,,Utíkej hochu, přiveď pomoc,'' zamumlám si tentokrát už tiše pro sebe, když se Nortimberský ovčák vyšplhá po strmém srázu a tak se i nakonec ztratí z mého dohledu. ,,Krucinál,'' ulevím si ještě jednou, tentokrát už poněkud s klidnějším tónem prostoupeného v hlase a s hlubokým vzdychnutím si čelo opřu o mojí pravou ruku, levou ruku zanechávaje stále opřenou o zem. Byl jsem daleko od jakékoliv známky civilizace, v lepším případě jsem měl zlehka nalomenou stehenní kost a pomaličku, ale jistě se začínalo stmívat. Tohle byla naprostá katastrofa. A to nejhorší na tom všem bylo, že můj život visel na Albertovi, který ačkoliv byl věrné a oddané zvíře, tak zrovna dvakrát inteligence nepochytilo. Nehledě na to, že tohle všechno tak nějak nepřímo způsobil svým chováním. Vědom si toho, že záchraně, pokud se vůbec nějaká objeví, zřejmě bude nějakou dobu se sem dostat, nakonec jsem po několika minutách sezení přeci jen povolil mojí levačku přes hlavu si přehazujíce kápi schovanou pod haldou kožešin, kterou jsem se vybavil na tuto cestu, a pomaličku si lehl na chladnou zem, co se ani svojí 'pohodlností' zdaleka nemohla rovnat jižanským kopcům, luhům a hájům. Spíše naopak. Zajímalo by mě, jestli je ještě někdy uvidím... Čas plynul, vteřiny se měnily v minuty a minuty se pomaličku měnily v hodiny. Slunce již dávno zapadlé a mé poslední zbytky optimismu o mé světlé budoucnosti se velmi rychlým tempem začali rozpadat, ba dokonce byli i nahrazovány paranoiou a vážnými obavami. Když jsem ještě studoval v Celestionu, nespočet nocí jsem strávil vzhůru v masivních knihovnách ze všech stran obklopený mohutnými svazky knih a pergamenů s šálkem čajem věrně po mém boku. Tehdy jsem noc vítal jako mého dlouholetého přítele po dlouhých náročných dnech strávených v učebnách, či na vyjížďkách. Nyní jako každý jiný den se noc vracela...ale mrazivý pocit v zádech mi naznačoval, že tentokrát to nebude ten starý dobrý přítel ze starých dobrých časů. Zelené oči, nyní již alespoň z části navyklé na noční temnotu, zběsile přejížděli po okolí při každém šustnutím listu, zda-li se náhodou nevrací Albert, či něco horšího. Něco zodpovědného za ty kosti, které sem přilákaly mého psa a co se povalují ani ne dvacet metrů od místa, kde právě nyní ležím. Dlouho do noci jsem držel svojí hlídku, zatímco zpovzdálí jsem mohl slyšet vytí vlků, a dál vyčkával, přesto jsem hluboko uvnitř věděl, že pokud nikdo nepřišel do této chvíle, pravděpodobně už se nikoho nedočkám. ,,Pitomé psisko,'' zamumlám si nespokojeně a zimou sebou mírně škubnu, když se ještě více ochladí. Kdybych se sem nevydal, už jsem dávno mohl být v pevnosti a spokojeně si spát. Ale ne...Já musel nedbat všech varování po mé chybě, kdy jsem si nedával na Alberta dostatečný pozor, a musel se vydat do lesa. Bohužel to čekání si ale na mě již začínalo vybírat daň a mé tělo postupně začínalo být čím dál více unavenější, čím déle jsem se pokoušel odolávat příjemnému objetí spánku, které zpravidla znamenalo daleko na severu polibek smrti. Každý nepřirozený stín, každé lupnutí větvičky, každý závan větru vždycky ve mě vyvolal krátký moment paniky, že už si konečně pro mě přišla zdejší divoká zvěř, jen abych si uvědomil, že pouze začínám ztrácet postupně nervy a klid. A pak zaslechnu dupání. I na takovou dálku hlasitý dusot doléhající až k mým uším. Srdce se mi okamžitě rozbušilo a já se přes všechnu nelibost a ztuhlost těla znovu pomaličku usadil, pravá ruka okamžitě položená na jílci rapíru. Chvíli jsem čekal a tiše naslouchal, jak se ty kroky čím dál více a více blíží. Nebylo pochyb, že tohle už nebyly žádné bludy utvořené noční krajinou, ale krutá realita. A ani zdaleka to neznělo jako vlk. Jednalo se o něco mnohem masivnějšího, dost možná i něco většího, než samotný medvěd...a šlo si to pro mě. Nikdy bych neřekl, že jsem byl odvážný muž. Zcela upřimně s každým dalším dupnutím má chuť popadnout nohy na ramena a už se na sever nikdy nevrátit vzrůstala čím dál více. Přesto to ale nebylo v mých možnostech a mě tak nezbývalo nic jiného, než jen trpělivě čekat na místě a doufat, že si mě ta věc, ať už je to cokoliv, není hladová. Nechci umřít. Netrvalo dlouho, než se viník konečně objevil. Masivní silueta, mnohem větší než cokoliv či kdokoliv, koho jsem za celý svůj život mohl spatřit, míhající se mezi stromy s funěním, které bych přesvědčivě mohl považovat za medvědí. Mé tělo sebou znovu zatřese př pouhém pohledu na neznámého tvora, jen aby zamrzlo společně s mým srdcem, když stočí svojí tvář ke mně. Vidělo mě to. Pravá dlaň sice pevně svírala rukojeť rapíru stále ještě uschovaného v pochvě, ale ani za nic jsem se nebyl schopen donutit jakéhokoliv pohybu, natož ještě abych jej vytáhl. A tak jsem čekal, zatímco damoklův meč doslova visel nad mojí hlavou. Než to stvoření udělalo krok ke mně. Nadechl jsem se, abych něco řekl, snad že bych mohl něco říct, abych dotyčného mohl přesvědčit, aby nechal mé kosti na pokoji...sotva jsem ale otevřel rty, únava smíšena tolik hodin se strachem a panikou si konečně vyžádala daň a společně s mým tělem jsem se propadl do říše snů. Má hruď se rytmicky z pozvolna pomaličku napínala a zpátky klesala. A vědomí, které včerejšího dne tak náhle a zničehonic upadlo do dlouhého spánku, se začínalo probouzet. Dlouho jsem ležel na zemi obklopený temnotou, oči zavřené. Že by přeci jen měli kněží pravdu s posmrtným životem? projde mi mimoděk hlavou stále ještě v rozespalém stavu, když nespatřím kolem sebe nic jiného, než prachprostou černotu. Čím déle ale čekám, tím více si začnu všímat různých detailů. Třeba toho, že už mi není zima. A že smrt je překvapivě chlupatá a voní po bylinách, z nichž některé mi vzdáleně připomínají byliny na jihu užívané pro uklidnění nervů, a....čaji? Několikrát začmuchám, abych se ujistil, že mě pouze nešálí mé smysly, a teprve až nyní pozvolna a opatrně otevřu své oči, téměř jakoby jsem napůl očekával oslepující bílé světlo, stále ještě plně nepřesvědčený, že se nejedná o posmrtný život. K mému překvapení ale nespatřím ani boha, či nějakého z jeho poskoků, nýbrž vnitřek chýše. Párkrát zamrkám, zatímco tupě zírám do stropu zpracujíce fakt, že ať už se včera stalo cokoliv, zřejmě nakonec záchrana dorazila. Teprve až po několika vteřinách úsilovného přemýšlení, kdy se můj mozek znovu začal rozjíždět na plné obrátky, nadzvednu svojí hlavu a pořádně se rozhlédnu kolem...jen abych si uvědomil, že přede mnou sedí vědma z Helskary a seveřan, který snad o několik hlav převyšuje i místní. Několikrát znovu překvapeně zamrkám, zlehka zavrtím hlavou a promnu si oči, abych se ujistil, že tohle vážně není sen, ale zřejmě jsem skončil na návštěvě u vědmy mnohem dříve, než jsem původně čekal. A to ještě z jiného důvodu. To ale není všechno...Kde je Albert? Teprve ale až když se slova ujme vědma a zeptá se na mojí kondici, konečně se dostatečně vzpamatuji na to, abych mohl znovu fungovat jako normální člověk. ,,V rámci možností,'' odpovím poněkud nejistě se zahanbeným podtónem, když se pokusím alespoň trochu pohnout nyní větví zpevněnou levou nohou, velmi krátce zasyčím skrze zuby při náhlém pronikavém bodnutí a opatrně přejedu pohledem mezi oběma seveřany, než pozvednu horní část mého těla do posedu a s mírným pokývnutím hlavy následovaný úsměvem příjmu stále ještě horký čaj, aniž bych se snažil přemýšlet nad tím, jak moc asi bude odlišný od toho, na co jsme zvyklí na jihu. Ještě párkrát se zhluboka nadechnu, zatímco stočím své oči do ohně, abych si uspořádal myšlenky, než se znovu zadívám na místní, konkrétněji na onoho muže, který v porovnání s ostatními seveřany vypadal přeci jen o něco přívětivěji. ,,Předpokládám, že vy jste ten, kterému vděčím za svůj život,'' smaragdové oči se setkají s modrým pronikavým pohledem seveřana, až bych skoro byl ochoten věřit, že mi vidí až do mé duše. Ta 'věc' v tom lese ještě před tím, než jsem omdlel...to musel být bez vších pochyb on. ,,Což by znamenalo, že Albert je kdovíkde,'' zamumlám si tiše pro sebe, zatímco v tichosti zpracovávám, že se se svým čtyřnohým přítelem už nikdy nemusím vidět, a krátce uhnu své oči do strany, abych skryl pocit selhání před tím jeho pohledem. ,,Děkuji,'' řeknu vděčně a znovu upřu své oči, nyní plné upřimnosti, na statného seveřana. ,,Nebýt vás, asi bych už nikdy světlo civilizace nespatřil. A za to vám jsem do smrti zavázaný.''

Hela - 26. dubna 2019 13:04

Host Dám si několik doušků horkého čaje. To zažene i poslední pocity slabosti. Když se nyní postavím, hlava už se mi netočí. "Podívám se na tu zraněnou nohu." Kleknu si k mužovým nohám a odhrnu kožešinu, kterou jsem ho prve sama přikryla. Sigvar nohu provizorně ovázal. Na to, že to dělal pravděpodobně za tmy a s minimem prostředků, jde o moc pěknou práci. Sundám provizorní dlahy a nohu prohmatám. Nejsem přímo nešetrná, ale rozhodně s celestioncem nezacházím jako v rukavičkách. Jen si ale potvrdím, že Sigvar měl pravdu. "Není to nic vážného, ale budeš muset té noze na pár dní ulevit." Zvednu se, a z druhé místnosti donesu dřevěnou hůl. Položím jí na zem a trochu hořce se usměju. "Tohle bude teď tvůj nový přítel." Nechám muže před krbem, a sama se opět usadím naproti horalovi. "Co jsi vůbec dělal v lese? To tě nikdo nevaroval, že toulat se venku po setmění může být nebezpečné?" Je vidět, že nejsem dvakrát nadšená z představy, okolo se potulujících cizinců, kteří nedbají nebezpečí a nástrah divočiny. Pro mě to znamená jen nepříjemnosti. Vztahy mezi vesnicí a pevností jsou už tak dost napjaté. Smrt na jedné, či druhé straně by mohla zažehnout, už nyní doutnající, pochodeň nenávisti. Moje rozladění alespoň částečně mírní slova, kterých se mi předešlé noci dostalo. Obrátím svou pozornost na Sigvara. "Nezaslechl jsi v poslední době nějaká slova?" Horal se pohybuje po vrcholcích hor. Je k bohům blíže, než kdokoliv jiný. Možná, že zaslechl něco, co už se k mým uším nedoneslo. Možná, že k němu samému bohové promluvili. Možná, že to nakonec nebyla přítomnost medvědů, co ho přivedlo dolů, do vesnice. Mezitím Mikael projevuje nebývalý zájem o celestionce. Zvědavě ho očichává a žďuchá do něj čumákem. Asi cítí vůni cizího psa a nechápe, kde se ten pes skrývá. Nakonec se položí na zem a mohutnou hlavu si opře o Christopherovo stehno. Cintá mu při tom na kalhoty.

Freya - 26. dubna 2019 14:10

Chladná rána Probudím se do chladného rána. Při každém výdechu jde člověku pára od pusy a zpod vyhřáté přikrývky se jednomu nechce vystrčit ani nos. Podnebí kolem Celestionu bývá přeci jen o fous přívětivější a já už za ta léta stačila dávno odvyknout. Nakonec se ale přeci jen vyhrabu na nohy, protáhnout se jako kočka a zas rozdělat v kamnech. Rychle vyšvihnout několik cviků, abych si trochu rozproudila krev v žilách a zahřála se. Ta kožešina od Elka byl vážně dobrý nápad... Nikde není ani živáčka. Všichni maj ještě dávno očividně půlnoc. Kdyby ty praštěný kamna nevyhasly, mohla jsem si taky ještě chvíli hovět.... O slovo se pomalu začíná hlásit i žaludek a nahlas i prozpěvuje a připomíná se. Zaujmou mě chlapíci procházející branou a mizející patrně v obchodní stanici, pamatuji-li si dobře. Chvíli koketuji s myšlenkou, že by snad nebylo od věci se tu porozhlédnout trochu důkladněji, ale nakonec to zavrhnu. Včera už jsem se stačila uvést a to prozatím stačilo. Chvíli budu dělat, že jsem slušné a spořádané děvče. Ušklíbnu se sama pro sebe a pak se na chvíli vrátím o svého příbytku. Chvíli se přehrabuji ve svých věcech, než naleznu něco, co by se dalo použít pro výrobu provizorní udice a pak vyrazím ven s myšlenkou, že si třeba něco k snídani opatřím sama. Nějaké peníze sice ještě mám, ale musím s nimi taky chvíli vydržet. Popojdu někam dál od přístaviště, do míst, kde bude trochu větší klid. Hledám staré stezky a prohlížím místa, kterými jsem kdysi chodila. Ráda bych trefila v místa, kam jsme chodívali rybařit s Riamem. Ale čert ví, jestli se mi tu tichou zátočinu ještě dneska podaří najít. Některá místa sice zdají se povědomá, ale naše vyšlapané cestičky musel už dávno odvát čas.

Letitia - 26. dubna 2019 14:24

Snídaně Zvláštní jak ten čas letí když se dobře bavíte. Měla jsem ještě něco na práci, ale uteklo to jako voda. Včerejší večer jsem si představovala jinak, ale nakonec se to bylo příjemné. Ochutnala jsem kávu a zajímavě popovídala. Škoda, že je Edamitsu tak prkenný. Skutečný opak jeho ochránkyně, která vypadá, že nejde pro ránu a nadávku daleko. těším se až si spolu znovu popovídáme. Možná se mi povede aby nakonec trochu roztál, teď mě však čeká další kupa povinností, takže konec zahálčení a vzhůru do akce. Opláchnu se v umyvadle, učešu vlasy a stáhnu stuhou, navléknu uniformu, přehodím si přes rameno bandalír s mečem, popadnu do ruky plášť a po krátkém uvažování vyrazím do jídelny. Chci si vyslechnout zprávu od Erlinga a pak také zjistit co se povídá mezi mužstvem o cizincích. Vojáci si takové povyražení určitě ujít nenechají. Jistě už se mezi nimi něco šušká a já si drby nemohu nechat ujít. Klidně kvůli tomu oželím i lepší jídlo. V síni popadnu misku s kaší a jak procházím mezi stoly kývnutím zdravím ty kteří tam již jsou a prohlížím si je. Mířím na své obvyklé místo dozadu a trochu dál od dveří. Odsud mám poměrně dobrý výhled na většinu místnosti. Našpicuji uši a pomalu se pustím do jídla. Opravdu pomalu, protože slaná kaše není něco po čem mé srdce a jazyk touží i když je pravda, že jsem jedla i horší a tohle je aspoň teplé. Dřevěnou lžící ponořím do misky a zaposlouchám se o čem si povídají u vedlejšího stolu.

Christopher - 26. dubna 2019 15:08

,,Dobře,'' přikývnu s vděčným úsměvem na slova rudovlasé vědmy, která si nyní tak získá mojí pozornost, a opatrně upiji z šálku stále ještě horkého čaje. Sotva se ale severská obdoba populárního celestionského drinku setká s mými chuťovými buňkami, oči se mi překvapením roztáhnou a tvář se lehce nakrabatí při konfliktu rozdílných pocitů. Čaj sice byl k mému překvapení o poznání lepší, než jsem si původně představoval, ale natolik hořký se silnou znatelnou pachutí místních bylin, že bych se to maximálně odvážil doporučit lidem, co se chtějí po dlouhé bezesné noci pořádně probrat. Nechtěl jsem být ale nezdvořilý a tak jsem velmi rychle nahradil svojí chybu, skryl své pocity za neutrální tváří a ještě něco málo upil, než jsem konečně šálek položil zpátky na zem a obrátil oči tentokrát k mé odhalené noze, kterou jsem měl poprvé možnost po předchozí noci spatřit. Jak jsem si již zvládl všimnout dříve, noha byla pevně, přesto s určitou mírou opatrnosti, přivázána k improvizované dlaze z tlusté větve. Na první pohled nevypadala zrovna dvakrát líbivě a přesvědčivě a už jsem si dokázal představit mnohé studenty medicíny bez jakékoliv praxe, zvyklý pouze na nákresy z knih a ty 'nejmodernější' vychytávky současného století, jak na to s hororem hledí s předsudkem vůči severským. Přesto jsem hluboko uvnitř věděl, že tohle stačilo víc než dost a seveřan udělal vše, co bylo v jeho silách a možnostech. Ještě abych ohrnoval nos nad pomocí. K mému štěstí se díky bohu o nic vážného nejednalo, o tom mě přesvědčí teprve až hrubé ruce vědmy, která se ujme prozkoumávání levého lýtka, kde nastal ten problém. Bolelo to sice jako čert a já si musel krátce skousnout rty, abych si zachoval nějakou důstojnost, ale kost byla naštěstí v pořádku a celá. Nemohl jsem sice určit přesný rozsah škod, ale s velkou pravděpodobností se nejednalo o nic vážnějšího než infrakce, částečné nalomení kosti. To ale stále znamenalo, že mě čeká minimálně několik dnů, spíše týdnů, kdy tuhle nohu nebudu moci použít. Což také bylo i první doporučení vědmy, takže jsem to měl alespoň potvrzené. Trochu překvapeně se podívám na hůl a pootevřu ústa, abych protestoval, že tohle vážně nemusí. Soudě ale dle mých zbývajících možností v podobě plazení se po zemi nakonec zavřu pusu a díkem na rtech přikývnu. ,,Varoval,'' přiznám s provinilým tónem a podobně jako dítě očekávající trest uhnu pohledem do strany. ,,To mladé děvče...'' na moment zašmátrám v paměti, která byla ještě stále trochu rozhozená po včerejším zážitku. ,,Adelaide,'' vybavím si vteřinu poté a znovu pohlédnu na vědmu. ,,Varovala mě, že zdejší kraj je tvrdý. A já sám si byl vědom, že chodit skrz les není zrovna to nejrozumnější, co jsem mohl udělat. Bohužel jsem neměl zrovna dvakrát na výběr. Albert, můj pes, nedával jsem si na něj příliš pozor, když jsem pozoroval vaší vesnici, a zatoulal se do lesa. Toho jsem sice našel a poslal zpátky, když se mi povedlo tak nešikovně zakopnout,'' na chvíli se odmlčím a své oči upřu do ohně, pravou rukou znovu svíraje místní čaj, z něhož znovu upiji. ,,Jelikož ho to ale nevidím...těžko říct, co se mu stalo,'' řeknu s těžkým srdcem a ještě chvíli hledím do krbu, obě ruce tentokrát na šálku, abych si je zahřál. Udělal jsem chybu. Z této letargie obviňování sebe samotného mě teprve až vytáhne jiná masivní huňatá koule, která do mě šťouchá tak dlouho a odhodlaně, až nakonec s mírně nadzvednutými koutky rtů odložím čaj zpátky na zem a já se konečně střetnu z očí do očí s tímto huňáčem. ,,Ale kohopak tu máme,'' tiše se zasměji, jen abych krátce poté znovu vyvalil oči doprovázené zalapáním po dechu při náhlém píchnutí v lýtku způsobené při žďuchnutí čumáku do něj. ,,Tady ho nenajdeš,'' prohlásím poněkud prorocky, když mi docvakne, že asi musí hledat Alberta. Čehož by se možná dalo zneužít později, až znovu budu umět chodit jako normální člověk. To brzy psovi zřejmě dojde jenže ten místo toho, aby odešel za svojí paní, tak bez jediného varování se posadí, položí svojí hlavu, která musí snad vážit několik kilo, na moje pravé stehno a do toho ještě začne slintat. ,,To snad nemůžeš myslet vážně...''podívám se na huňáče s kritickým pohledem, jelikož tohle oblečení nebylo zrovna nejlevnější a o praní jsem si v této severské díře asi mohl jen nechat zlat, ale po odevzdaném povzdychnutí následované krátkým protočením očí přeci jen mé srdce poněkud pookřaje a intuitivně jej začnu drbat za ušima, zatímco mé oči konečně začnou putovat zvědavě po světnici. Když už jsem tady byl, tak jsem se alespoň mohl něco málo naučit o tom, jak na tom skutečně severské vědmy jsou.

Takanashi Ichie - 26. dubna 2019 20:13

Nový den, nový začátek Usmívající se a pomalu následující dotyčného, dokud jsme se nezastavili před mohutnými dveřmi, dostatečně vysoké pro seveřany... a nejspíše dostatečně tlusté, aby nepropouštěli moc tepla ven a chladu dovnitř. Tiše jsem vydechla a reagovala na jeho slova: „Jak jste řekl, nejsme přátelé. Nepotřebuji vaše slitování, vím, co jsem zač a co též budu... přesto děkuji o vaši snahu o lichotku,“ řekla jsem stejně chladně, jako on, uvědomující si to, že moje nadšení z boje se projevilo trošku více přátelštěji, než jsem chtěla. Aneb... nezasloužila jsem si přátelé a byla si vědoma i toho, že přátelé se mne nedrží... viděla jsem to tehdy, v den, kdy jsem se stala ničím... a i během těch let, co jsem se učila boji. „Nemusíte se bát, příště si půjdu ulovit nějakého medvěda, děkuji vám za informaci,“ řekla jsem a prošla dovnitř s doslovnou pachutí krve na jazyku. Prokousnutá tvář byla nepříjemná záležitost, hlavně, když vás to nutí si tam jazykem stále jezdit... Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř, zavřela za sebou a uviděla toho, který nyní musel být poskládán dohromady. On... samozřejmě chtěl ihned pokračovat a já krátkým pohledem přejela přes místnost, kde je, popřípadě nějaká zbraň, nebo nástroj... kdyby došlo na konflikt. Ha... sekáček na... nejspíše končetiny? I kdyby mi prskal do obličeje, stála bych tam do té doby, než by se mne někdo nechopil. Přesto, jakmile se mne ujme mladší žena, tak se mrštně protáhnu okolo ní a vezmu si své kunaie. Neměla jsem jich neomezené množství... bůh ví, jestli by je nevyhodili. Zbraně jsem přesto dala stranou, aneb... bylo mi jasné, že seveřan nejspíše nyní bude řvát a říkat, že mne chce zabít, nakonec, bůh ví, co tam říkal... ale nejspíše jen a jen nadávky. Jakmile mne začne ohmatávat, je mi jasné, že toto je ještě nebe proti tomu, co by dělala Tani... hádám, že jejím jehelníčkem bych byla já... a upřímně nechci opět být ve stavu, kde se nemohu ani pohnout... a pohyb jehel mne donutí udělat téměř cokoliv. Přesto jsem několikrát usykla a jakmile začala tlačit na to místo... tak jsem musela ucuknout. „Děkuji... kdyby se zde objevila taková... no, poznáte ji... bílá pleť, červeno-bílo-černé oblečení... tak jsem tu nikdy nebyla,“ přidala jsem o pár mincí navíc, aby mlčela a zvedla jsem se s ampulkou tekutiny, která bude nejspíše chutnat ještě v přijatelných mezích. Lepší než nějaké experimentální látky, které sice léčí nejlépe, ale prvek chuti je přeci ta poslední věc, co se musí řešit, že? A to jsem nebyla vybíravá! Jen když vám něco při prvním styku s jazykem obrátí žaludek vzhůru nohama, tak je to nepoživatelné... ne léčivé. Odšpuntovala jsem ampulku a upila, nebo spíše do sebe kus kopla se zakřivením koutků, ale... dalo se to. Jen to bylo neskutečně hořké... stále poživatelné. Vydechla jsem a vydala se rychle po schodech nahoru, jen aby mne zastavil jeden z naší hlídky. Takticky jsem mu čelila bokem, který nebyl zraněný... ale jednotlivé potlučeniny a ranky říkaly, že se něco stalo. Několik rychlých krokům, téměř, jako kdybych se snažila na konci chodby někoho zabít... ale jen jsme se dostala do svého pokoje, zabouchla dveře, zamknula a povzdychla si. Kamna stále udržována, nejspíše služebnictvem, které vědělo, že vidět mne podrážděnou není něco, co by chtěli. Shodila jsem ze sebe oblečení a věděla jsem jedno... někdo bude muset vyprat toto oblečení a já si budu muset vzít to oblečení... ještě jsem tu měla jedno oblečení... Noria ho nerad viděl, protože jsem v něj většinou bojovala, ale co se dá dělat. Pouze ve spodním prádle jsem si sedla do rohu a hodila přes sebe deku, kterou jsem si dala z postele. Neschovávala jsem se před nikým, jen roh mi dával jistotu, že za zády mám něco, co mne nechce zkopat... Zavřela jsem oči a překvapivě rychle jsem usnula, žádné sny, nic mne neprobudilo, zvláštní. Tedy, až na to, že někdo zaklepal na dveře... Připadalo mi, jako kdybych zavřela oči a opět je otevřela, celá rozbolavělá a ztuhlá. Věděla jsem jedno... Tani, kdyby o tomto věděla, tak... je již nyní u mne a ošetřuje mne, ideálně s tím, že mi ještě uprostřed spánku lije ten lektvar do hrdla... takže Tani to nebude, pokud tedy není naštvaná... Noria... Noria by to mohl být, ale proč... připadalo mi včera, že kdyby tu byla druhá Ichie, tak již jedu zpátky na východ Nakonec jsem se shodla, že to bude nejspíše nějaké služebnictvo, které mi jde oznámit, že je snídaně. „Ano, už...“ usykla jsem v moment, kdy jsem se chtěla postavit a vystřelila mne ta bolest do boku. „Už jdu, moment...“ povzdychla jsem si a vypila jsem další dávku toho lektvaru, snad pomůže. Vzala jsem si bandáže a začala je točit okolo svého boku, dokud jsem si nevytvořila jakýsi korset, který jsem mohla svádět na to, že v nynějším oblečení by mi byla zima, což... oproti včerejšímu je tento o dost více odkrytý. Vzala jsem si černý svršek se znakem rodiny Norii a spodní část též, přehodila jsem přes spodní prádlo část oblečení a nakonec kasu, která byla více pomlácená, přesto to mělo důvod! Byla to má první kasa, co mi můj mistr dal. Nakonec jsem si ještě rychle stáhla vlasy a vše bylo hotovo. Nádech... výdech... odemknula jsem a otevřela dveře, čekající na služebnictvo, které mi jde dát zbraně a vyčistit oblečení ze včera.

Arun - 27. dubna 2019 21:12

Klepy Letitia Poddůstojnice se usadí v malé jídelně, kde si posádka skutečně vyměňuje drby posledních dní. Zajímá se především o své muže – část vojáků spadá jen pod jednoho severského důstojníka, přítele Torjaka, a ti nejsou trénovaní se střelnými zbraněmi. Snad pro případ, že by se jí všichni s těmi mušketami odpravili. Ale ti, které trénuje, jsou do jisté míry její zodpovědnost. Však, jaký by mohla mít respekt a úctu, kdyby jim pořád nedýchala na záda a nadávala pozor na disciplínu každým momentem. Navíc, kdyby se o autoritu s někým dělila, docházelo by dozajista k nepříjemným mocenským třenicím… Zpočátku se Letitia nedozvídá nic nového – až konečně muž, který si nevšiml toho, že ona sedí kousek za ním, si pustí hubu na špacír. „Olaf to vod tý cizinky včera pěkně schytal,“ konstatuje muž a nevšimne si kradmých gest jeho spolustolujících, kteří se mu pokouší naznačit, že není vzduch tak úplně čistý. Letitia o ničem, co by se stalo některému z vojáků, neslyšela. A už vůbec neslyšela o tom, že by se někdo pustil do střetu s kteroukoliv cizinkou – ať už je tím myšlena Nortimberka z Celestionské armády nebo východňanka z průvodu Norii Edamitsu. „Tu ruku mu zašívali celej večer. Alespoň, že jí pak ten konigsjegere ukázal-“ „Kalruno,“ zašumí na něj už skoro bez přetvářky jeden z dalších sedících a pokyne hlavou za jeho rameno, kde sedí celestionská mušketýrka. Oslovený Kalrun se letmo ohlídne, ale pak zase rychle skloní hlavu ke kaši a raději drží jazyk za zuby. I tak prořekl se, že další problémová postavička – Steen Thursson, něco jako královský hraničář – se ukázal a ať už došlo k čemukoliv, rázně se do toho vložil. Ke stolu přijde další ze seveřanů, kteří podléhají pod její správu, usadí se s miskou a s trochou obav řekne: „Viděl někdo z vás Erlinga?“ Muži zavrtí hlavami. Nově příchozí sní pár lžic kaše. Mračí se a dodá: „Včera myslím, že šel normálně do Helskary. Ale touhle dobou už tu měl bejt.“ Kalrun, voják, který má trochu moc prořízlou pusu, poznamená s úšklebkem: „Jestli nepřijde dost rychle, dostane se do pěknýho průseru.“ Druhý muž nesdílí jeho škodolibost, protože pokračuje s obavami: „Mám starost, jestli už v průseru není…“ Známé tváře Freya Seveřanka se rozhodne nechat Společnost Společností – a když vidí nepřátelské pohledy a zjizvené ksichty těch Celestionců, má pocit, že se rozhodla správně. Není tady od toho, aby hledala potíže – pokusí se zůstat nenápadná a všechno ideálně vyřídit v tichosti. Rozhodne se pro čerstvou rybu k snídani – volba, které se nemůže nikdo divit. Ryby z fjordu dostávaly místní z hladomorů krutých zim po celá staletí, tak proč by si k nim nepomohla jedna další seveřanka – a navíc bývali moc dobré. S udicí a zvláštním pocitem nostalgie se prochází po pobřeží fjordu – a i když je svět o dost jiný, přeci jen najde tiché místo, kde kdysi dříve měla své první velké úlovky. Co jí však překvapí, je to, že u břehu vody sedí statný seveřan s udicí, vousem a charakteristicky zamračeným výrazem. Freya jej chvíli pozoruje – než si je jistá. Tahle rybařící hora svalů, na které se projevily léta práce u kovářské výhně, byl skutečně Riam – nyní dospělý muž a dozajista schopný a nadějný kovář, pomalu přebírající povinnosti svého stárnoucího otce. Ale to není všechno – po chvilce čekání spatří dalšího seveřana, který přichází svlečený do půle těla. Je pokrytý šrámy, odřeninami a podlitinami. Má napuchlou tvář a vypadá jako někdo, kdo se ocitl na špatné straně v pořádné hospodské rvačce. Freya v něm pozná muže, kterého potkala minulého dne kráčet od pevnosti směrem k Helskaře. Mlčky usedne po boku rybařícího Riama a začne ždímat kabátec, ze kterého nejspíš dostává špínu a krev vlastní nebo cizí. Slyší jak Riam řekne: „Tohle vědma nenechá jen tak. Měl jsi jít rovnou za ní.“ Ale druhý muž jen zamručí: „Já mám spíš starost, co mi řeknou v pevnosti.“ „Kašli na pevnost,“ odpoví mu Riam. „Měls mě poslechnout a nikdy se tam nezaplétat. Však vidíš, co z toho je. Halvar vždycky rád vezme dalšího rybáře – nebo kdokoliv jiný. A když člověk dobře pracuje, tak dokonce i stařešinové uměj rychle zapomínat.“ „Strč si ty svoje rady-“ nevrle oplatí mu jeho druh. Muži tiše sedí a Freya si vzpomene na doby, kdy soupeřila s tradicemi a s úmorně nudným životem ve vesnici… Jestli jí dneska někdo bude naslouchat, bude to její starý přítel a jeho rebelantský kamarád – pokud to tedy chce riskovat. Držet se z cesty je vždycky dobrý nápad – pozornost nebývá příliš prospěšná. Ranní překvapení Ichie Východňanka se pomalu skládá dohromady – a když jí opět projede bolest, napije se červenohnědého odvaru, který chutná stejně odporně hořce jako předchozí noc. Téměř okamžitě nepříjemnou bolest nahradí hřejivý pocit po celém těle a uklidnění. Její běžící myšlenky se na moment zpomalí a všechny fyzické nepříjemnosti jsou snesitelnější. Takto uvolněná a zbavená utrpení včerejších ran se obleče – i když zvětší části je její oděv spíš improvizovaný – jen svrchní plášť a spodek se znameními rodiny Edamitsu ukazují na její statut a chránily by zbytek počestnosti – kdyby snad někdy počestná byla. Otevře dveře a před ní stojí sloužící s příšernými kruhy pod očima, který drží v rukou nové šaty a vyčištěné zbraně – sluhové jsou chytřejší, než aby dávali Ichie záminky neplněním jejích příkazů… a většina z nich je vychována ve stejně přísné disciplíně jako samurajové a šlechtici. „Takanashi-sama, snídaně je podávána ve společné jídelně,“ řekne automaticky, ještě dřív než se vůbec dveře otevřou. Když uvidí nepříliš složitý oděv Ichie na moment vytřeští oči, ale poté je rychle sklopí zpátky k zemi. Víc neříká a očekává příkazy. Ichie převezme šaty a zbraně – ale než mu může dát nové pokyny, muž se stále sklopenou hlavou udělá krok stranou a ukloní se někomu, kdo kráčí po chodbě. „Yoshifumi-sama.“ A na scénu přichází východní léčitelka, která věnuje sloužícímu jeden ledový pohled a to je vše: „Můžete jít,“ řekne bez známky zájmu. Její hlas zní necitelně, téměř krutě – ač je známá jako velká felčarka, její odtažitost a nezájem o všechny lidi (krom jedné) je všeobecně známý a bere se jako daň za její výjimečné schopnosti. Obrátí se k Ichie – a ledově bledá tvář se přetvoří do širokého zubatého úsměvu (jen trochu nepřirozeného). Léčitelka udělá krok dovnitř, dřív než Ichie stihne zareagovat, a obratně za sebou přitáhne dveře a pevně je zabouchne. „Ichie-chan!“ zvolá Tani a vrhne se k Ichie. „Ichie-chan, právě jsem slyšela, že se ti něco stalo!“ řekne s děsivou účastí – už je u ní a začíná jí bez nejmenších skurpulí ohmatávat. „Nezapomínej, Ichie-chan, že kamarádky spolu sdílí každý detail a každou potíž! Od toho jsou to kamarádky!“ Tani udělá krok ještě blíž a párkrát hravě šťouchne do Ichie: „Navíc, ty jsi moje nejlepší kamarádka, a nejlepší kamarádi si říkají úplně všechno!“ dodá a trochu se zahihňá. Ale zvážní skoro ihned a začne si Ichie prohlížet. Prohlíží si jí dlouze – a Ichie to není vůbec příjemné. Odstoupí na několik kroků. Sáhne do záhybů svých šatů a v rukou se jí objeví několik jehel. Dlouhých, ostrých jehel. Musí to být jen hra světel… nebo se jí doopravdy zableskly oči? „Tak, Ichie-chan, copak tě bolí? Jen povídej a nestyď se.“ Slova a myšlenky Hela a Christopher Zatímco se Celestionský učenec probírá a sděluje své osudy mladé vědmě, Sigvar medvědobijec tiše sedí za stolem a zamyšleně si měří toho cizince, kterého sám zachránil. Nikdy toho moc nenamluví – a je těžko říct, zdali něco řekne, tomuto neznámému mladíkovi. Na Christopherovu vděčnost a slova díků vrátí jen pomalé přikývnutí – a pak už mohutný obr obrátí oči stranou a zas se jen tiše zabývá svými vlastními myšlenkami. Když se ho vědma zeptá, poté co zaopatří zraněného, několikrát váhavě přikývne – a váhání je něco, co je na něm vidět jen málokdy. Ještě se poohlédne na cizáka, který už prokázal schopnost mluvit Nortimbersky. Nejspíš bude zdrženlivý mluvit do větších podrobností, avšak poselství bohů je příliš důležité, než aby ho odkládal. „Slova jsem slyšel,“ začne vážným tónem, tiše a poněkud chraplavě. Párkrát přikývne a pohlédne svýma pronikavýma očima na vědmu. „Ale nerozumím jim. Slyšel jsem ozvěny u Špičáku. Dělá mi to starosti,“ dodává vážně – mluví o jedné z nejvyšších hor severního hřebenu, která svou strmostí odrazuje i nejodhodlanější z horalů. Táhnou se kolem ní mnohé legendy a dozvědět se, že Sigvar zaslechl ozvěny božích slov právě tam je jen další důvod k obavám. Učenec, který sedí na podlaze a nechává se poslintat obrovským severským psem, si mezitím prohlíží své okolí. Má výjimečnou příležitost – kdoví kdy naposledy se Celestionec dostal do autentické chýše severské vědmy. Bohužel pro něj to vypadá jako docela obyčejná světnice docela obyčejné chalupy. Je to prostá a jednoduše vybavená světnice, která slouží jako kuchyň i obývací pokoj, je zde stůl s třemi židlemi, lavice u dveří, několik menších stolků a linek, které nejspíš slouží k přípravě jídla – a bylin. To je první zvláštnost, které si všimne – velké množství svazků všech možných rostlin, snad všech které na severu rostou. Schnou pověšené ze stropu a nad krbem – jejich vůně jsou silné avšak příjemné, uklidňující. Druhá zvláštnost, která Christophera překvapí, je vcelku velké množství knih. Většina z nich vypadá ohmataně a opotřebeně – některé jsou tlusté záložkami a vloženými papíry s poznámkami. Herbáře, knihy bylin, knihy nemocí a sbírky nejrůznějších severských legend snad. Mnoho z knížek žádný hřbet nemá a je vázáno volně do kůže. Ale některé vypadají, že se sem dostali z jiných, bohatších krajů – a jeden nebo dva útlé svazky mají dokonce na hřbetech Celestionský jazyk. Jedná se ale především o jednoduché slabikáře nebo knížky pohádek z jihu – vypadá to spíš jako něco, z čeho by se malé dítě naučilo Celestionsky, než uznání toho, že by jih měl nějaké znalosti užitečné pro divoký sever. Všimne si také dlouhého luku u dveří, velké pracovní sekery a několika dlouhých loveckých nožů – místní vědma je stejně tvrdá jako muži z vesnice. Nezdá se, že by mu jeho hostitelé věnovali pozornost – ale pokud bude opatrný a uctivý, má výjimečnou příležitost získat zajímavé informace přímo od zdroje.

Hela - 27. dubna 2019 21:38

Šepot Se zájmem si vyslechnu celestioncova slova. Adelaide ho varovala. A přesto šel do lesa. Ano, na jeho psa si vzpomínám. Krátce při tom pohlédnu na Mikaela. Mám pro něj pochopení, protože i já bych šla svého čtyřnohého přítele hledat. Bohužel mu ale v tomhle ohledu nemůžu pomoci. A nechci mu ani přitěžovat, přesto, že si myslím, že jeho psa pravděpodobně něco v lese roztrhalo. Nechám muže odpočívat a raději svou pozornost obrátím k horalovi. Vím, že Sigvar medvědobijec není upovídaný muž. Jeho mlčení ale často vydá za tisíc slov. Ani nyní nečekám, že by se příliš rozpovídal, rozhodně ne v přítomnosti cizince. I tak z něj ale vypadnou zajímavé informace. Nebo spíš, znepokojivé. Slyšet jméno Špičáku, v souvislosti s bohy, to není dobré znamení. Obzvlášť ne v téhle situaci. Zachmuřeně pohlédnu do svého hrnku s čajem. "Ke mě dnes v noci promluvila Amjarna." Svěřím se na oplátku s tím, co jsem slyšela já. "Bohyně lovkyně mě varovala před nebezpečím, ale také mě upokojila." Ani já se příliš nerozpovídám. Sigvar mi rozumí, sdělení bohů často nejsou ani tak o slovech, jako spíš o pocitech, které v člověku zanechají. To není něco, co se snadno popisuje. "Vesničané jsou neklidní. Nelíbí se jim přítomnost cizinců, takhle blízko domova. Rangvald navíc využije každé příležitosti, aby přilil olej do ohně. Chystám se dnes před stařešiny předstoupit. Možná bys mohl jít se mnou..." Na konec věty umístím zcela neznatelný otazník. Vím, že se horal nerad míchá do záležitostí místních. Ale také vím, že nebude stát opodál a nečině přihlížet. Oba dva cítíme ve vzduchu napětí. Nebyli to medvědi, co ho přivedlo do vesnice. Blíží se bouře a on mi přišel na pomoc.

Letitia - 28. dubna 2019 14:21

Rozhlížení po kraji Poslouchám co si kolem mne vojáci povídají, ale nedávám na sobě nic znát. Stále mechanicky nabírám jídlo a občas to zapiji slabým pivem. Neotáčím se na ně, nevrhám kradmé pohledy a rozhodně se jich na nic neptám, protože by mi stejně nic neřekli. Hranice mezi prostým vojákem a důstojníkem je příliš ostrá a vždy drží při sobě, takže by to stejně byly jenom samé vytáčky. Již jsem to zažila tolikrát, že vím že to nemám ani zkoušet. To, že se tu někdo popral s výpravou z Alindoru je rozhodně zajímavé. Budu si o tom muset popovídat s velitelem a možná ho trochu popostrčit směrem kterým zrovna budu potřebovat. tohle však může počkat. Více mě zajímá proč se Erling ještě nevrátil. Čekala jsem ho již večer i se zprávou, ale nebylo to tak důležité abych se znepokojovala. Ovšem, to že ho ještě nikdo neviděl dnes značí nějaké vážnější problémy. Hned mě jich napadne celá řada a nevím co je horší. Zda se někde zdržel sám, nebo zda je to kvůli tomu, že nevrátil ten hlupák, který se toulá kde nemá a on ho pořád sleduje. Vyškrábu poslední sousto a vstanu od stolu. Místo abych šal ven a na cvičiště jako obvykle zamířím zpátky do nitra pevnosti. Nejdřív se zastavím ve svém pokoji pro dalekohled. Jednu z opravdu mála mých věcí zde. Dostala jsem ho od svého otce ke svým třináctým narozeninám a již mnohokrát mi velmi posloužil. Dnes tomu nebude jinak. Vyndám mosazný váleček z vypolstrované dřevěné krabičky a zamířím s ním až na vrcholek pevnosti. odkud je ten nejlepší výhled na na okolí. Roztáhnu tubus a namířím ho na sever kde je vesnice. Nejdříve začnu tam a pátrám zda tam neuvidím Erlinga, Celestionce nebo další podezřelou věc. Když ho tam nenajdu pokračuji pohledem směrem k hraně lesa a po jeho okraji směrem na jih a dál až opíši celý kruh kolem nás. Nepředpokládala bych, že by se vydali na moře, ale ani tuto možnost nevylučuji. Kdo ví, co se v té bláznivé cestovatelské palici může vylíhnout za nápady. Klidně mohl sebrat nějaký člun a myslet si, že je dobrý nápad nechat se proudy zahnat někam na skaliska. Doufám, že aspoň Erling má tolik rozumu, aby se takovému hazardu vyhl. Nerada bych teď někde objevila jeho vyplavené tělo a musela pak jeho rodině oznamovat, že je mrtvý.

Takanashi Ichie - 28. dubna 2019 17:45

Kohokoliv, jen ne tu... Věřila jsem, a to bylo asi tak jediné, co mi nyní zbývalo. Na konci dne, nebo spíše na začátku dne... to bylo jediné, co jsem mohla dělat. Jestli se včerejší potyčka roznese, nebudu čelit jenom Noriovi, ale Tani... nebo právě Noria řekne dotyčné, co má dělat... což teoreticky stačilo. Stačilo, aby řekl, že mi má být poblíž a už se mi přetáčel žaludek i bez jakéhokoliv nápoje. Přeci jen... pokud za dveřmi byl kdokoliv krom služebného, neměla jsem moc šanci dělat nic jiného než jim čelit. Otevření dveří a tam? Tam služebný, kruhy pod očima, nově připravené oblečení a mé zbraně. Kývla jsem a řekla: „Děkuji,“ spíše díky mé nynější indispozici než kvůli slušnosti. Normálně bych to udělala klidně sama, ale... včera jsem na to neměla vážně už náladu. Zbraně jsem si pomalu začala připevňovat na místa, tam, kam patřili, ale pak jsem slyšela to, jak oslovil někoho... někoho... koho jsem vážně nechtěla vidět. Téměř ihned jsem se podívala tím směrem a pokusila se zabouchnout dveře, ale... v ten moment se na mne podívala, usmála tím nepřirozeným úsměvem... mé tělo ztuhlo a já byla schopna jen jít zpět do pokoje, ona mrštně zabouchává dveře a moje šance utéci byly ty-tam. Jakmile se na mne vrhne, připisovala bych svůj výraz a postoj jako k někomu, komu se právě jakési dítě, celé od bláta, rozhodlo obejmout trup, když je v celovečerních šatech. Mé ruce od ní co nejdále, prsty roztažené, a i jak se na mne sápala, stále jsem se stahovala do momentu, než jsem narazila na můj roh, kde jsem celou noc spala. „Ne... nestalo... vážně!“ Řeknu a když mne začne ohmatávat, mám co dělat, abych nevykřikla... hlavně, když odhalí místo, kde mám tu nehezkou ránu a já, zakousnutá do svého rtu cítím, jak mi teče slza po tváři samotnou bolestí... občas mi vážně připadalo, že věděla můj práh bolesti a byla schopna mne dohnat na samotný kraj, jen aby mi dala lekci... a já neomdlela. Ne tedy, že by moje omdlení někdy dělalo nějaký problém... nejhorším na tom všem bylo, že se snažila vždy tak strašně moc angažovat... a jen u mne! Proč jen u MNE?! PROČ? Ano, byla vynikající felčarka, ale bylo to tu ALE. Dlaní si otřu slzu a vydechnu, když odtáhne dlaň z toho bodu a nervózně poznamenám: „Ano... samozřejmě že... sdílíme společně jakoukoliv potíž. Ano... nic se nestalo, však víš, jen menší trénink s místními barbary, vše je v pořádku. Mohu více méně normálně fungovat, jsem si jistá, že by si Noria-sama nepřál, kdybych byla celý den ošetřována!“ Řeknu výmluvně, připadající si, jako zahnané štěně v rohu... nejhorším na tom bylo, že již několikrát se mi tato situace stala, na veřejnosti a Kanko s Noriou měli co dělat, aby se mi nesmáli, když jsem se na ně dívala a očima je prosila o intervenci. Pohled na dlouhé jehly, hlasitě polknu a nervózně se nalepím na zeď, jak jen to jde. „Vše je v pořádku! Vážně Tani-s...chan... Tani-chan! Ano... měla bych se jíst najíst, přeci nemůžu celý den sloužit bez plného žaludku, že?!“ Za zády jsem si chytila ruku, která se mi třásla strachem a já doufala, že moje výmluvy přesvědčí Tani, že není nejlepší nápad mne nyní léčit. Hlavní strach byl z toho, že vše má již domluveno u Norii... služební přinesou jídlo a já budu na pospas tomuto monstru... jen aby Noria viděl prosící Ichie u jeho nohou, že již nikdy nebude zlobit a dělat problémy. Jak já jsem neměla ráda tyto metody.

Freya - 28. dubna 2019 18:38

Staří známí V zamyšlení nakonec dorazím na místo, které jsem hledala, ovšem to, nebo spíš koho zde najdu jsem tedy vskutku nečekala. Chvíli jen stojím nehnutě na místě přemýšleje o tom, jestli to skutečně on nebo se mi to všechno jen zdá. Už už jsem se chtěla rozejít a pozdravit starého přítele, když se objevil další chlapík. Vypadá trochu pošramocen oproti včerejšku, ale je to ten, kterému jsem včera přišla trochu povědomá. Patrně se jeho návrat doma nesetkal s příliš velkým pochopením. Vyslechnu i část rozhovoru a najednou váhám, zda jít dál. Znáva-li jsme se, ale je to už dávno. Čert ví, jestli si na mě ještě bude pamatovat a pak já odešla a on zůstal. A vzhledem k tomu, jak poučoval toho druhého...on změnám asi moc nakloněn nebude... Rozum mi velí otočit se na patě a najít si prázdné tiché místo, kde si budu moct v klidu opatřit snídani. Jenže zvědavost, jestli mne po těch letech ještě pozná a naděje, že bych tu snad mohla najít alespoň trochu spřízněnou duši mezi místními, nakonec zvítězí. Vykročím vpřed, dřív, než si ne tu beztak všimnou, jak tu stojím coby solný sloup a mlčky na ně zírám. Možná taky doufám, že se mi podaří zjistit něco užitečného. A budu doufat, že vojáček z pevnosti si nechá vše pro sebe. "Berou?" promluvím, když už jsem jen pár kroků za nimi a bez skrupulí se usadím vedle Riama. "Tady se vždycky dalo ulovit něco pěkného." pokračuji pak a nahodím. Tentokrát se soustředím na to, aby můj chycený celestionský přízvuk nebyl moc slyšet, ale hádám, že to beztak nebude dokonalé. Zahledím se Riamovi do tváře a hledám tam podobu toho malého kluka, kterého jsem znávala, a který mne tahal z vody, když můj úlovek byl příliš velký a bojovný a já se jej nechtěla vzdát. Čas mu na tváři vymaloval pár vrásek a vykouzlil plnovous, ale je to on. Trochu s napětím očekávám, co se bude dít dál. Pozná mne, nepozná a jak bude reagovat?...však už se to za chvíli dozvíš...při nejhorším tě pošle do háje a tak si půjdem zas po svých...je té snídaně by bylo trochu škoda... žaludek se totiž už zas hlasitě hlásí o slovo.

Christopher - 29. dubna 2019 20:25

K mému vlastnímu převážně dětinskému zklamání, které jsem ale naštěstí schopen ukrýt pod usmívající se maskou, ale vnitřek chýše vědmy není zrovna něco unikátního. Člověk ať si o pohádkách, legendách a smyšlených příbězích zaměřené na krutý barbarský pohanský sever říká co chce, ale alespoň byly plné všeho možného a nemožného. Od masivního kotle, ve kterém místní čarodějnice vařily neposlušné ztracené děti, přes černé havrany a kočky, až po létající košťata. Občas jsem tak stereotypní, zanadávám si sám sobě, jelikož si jsem moc dobře vědom, že tyto věci jsou pouhé legendy a zastrašení zlobivců a nic jiného. Je pravda, že legendy si kolikrát zakládají na pravdě, bohužel ta se po mnohých staletích časem stejně ztratí. To nejhorší na tom je, že stále v dnešní době existuje mnoho lidí těmto legendám věřit a podle toho tak i s lidmi nakládat. Mnohé se sice změnilo od temných let Celestionu, kdy pouhé nařknutí z 'čarodějnictví' mohlo naprosto zruinovat tvůj život, idioti nicméně stále existují. Jak jsem měl původně a realisticky očekávat, jednalo se o víceméně obyčejnou chýši, která se ani až tolik nelišila od těch jižanských mimo pár detailů. Jeden ale znatelný rozdíl tu přeci jen byl. Ačkoliv jsem si podrobně prohlížel celou světnici, mlčky jsem zároveň naslouchal slovům vědmy a obřího seveřana. A ačkoliv jsem zprvu příliš nechápal, o čem jejich konverzace vlastně je a čeho se ta neproniknutelná kniha tolik obávala, když zmínila Špičák, při zmínce Amjarny, jedné ze severských bohyň, jsem alespoň částečně porozuměl. Bohové. To slovo mi v hlavě hlasitě uvízlo, když jsem zrovna hleděl na mnohé svazky bylin. Některé z nich jsem poznával, valná většina z nich mi ale byli naprosto neznámými. Přesto jsem si moc dobře dokázal představit účinky některých z nich. Léčivé byliny, jedovaté byliny, které v menších dávkách působili spíše jako přírodní anestesikum...a také nepochybně halucinogenní byliny. Měl jsem dost jasnou představu, kdo skutečně její 'bohové' jsou a že jsou s největší jistotou výplody její vlastní mysli podporované navíc generacemi vsugerování těchto nadpřirozených postav. Přesto jsem byl ale dostatečně chytrý na to, abych věděl, kdy je lepší držet jazyk za zuby a necpat někomu své názory, ať už jsou pravdivé nebo ne. Pokud jsou ona a seveřané skutečně odhodlaní v ně věřit, jakým právem je já mohu soudit? Můj pohled ještě chvíli putuje skrze světnici. Mírně nazdvihnu své obočí, když spatřím nemalou sbírku knih a svazků pergamenů, přesto mě to ale příliš nepřekvapí. Vědma není rozhodně žádnou čarodějnicí schopná provozovat zázraky. V dřívějších časech před tím, než poprvé existovala nějaká civilizace, tomu možná mohlo být, ale o tom mám své pochybnosti. A když člověk postrádá na zázracích, musí využít své zkušenosti, metodu pokus omyl a pokud možno, tak zaznamenat své postupy, aby budoucí generace měli ulehčenou práci. Jak by se asi vědma tvářila, kdyby viděla univerzitní knihovnu... V tichosti nadále sedím před krbem, oči tentokrát upřené přímo do něj, abych zbytečně neznervózňoval oba seveřany, které evidentně už od poslechu a kradmého pohledu zastavovala od nějaké konkrétnější konverzace má přítomnost. Předstírat možná celou dobu, že rozumím pouze Celestionsky, možná tomu mohlo být i jinak, nicméně jsem se znovu do určité míry i přes jejich štědrost nadále cítil jako cizinec. Což jsem víceméně stále byl po jednom dni stráveném...Moment... Zlehka zatřesu svojí hlavou a vyhlédnu z okna, přičemž se myšlenkami nenávratně přesunu k pevnosti. Sice jsem měl relativně volnou ruku při pobytu pana Norii v těchto končinách, přesto chybět přes noc není zrovna něco, co by obzvláště při vztazích seveřanů a jižanů, bylo moudré udělat. Obzvláště, když mě strážní viděli jít tímto směrem. ,,Měl bych jít,'' zamumlám si spíše pro sebe, abych nenarušoval konverzaci těch dvou, přičemž se bez rozmyšlení natáhnu po dřevěné berli po mém boku. Jedna věc bylo snažit se poznat a pochopit místní a jejich zvyky. Naprosto ale něco jiného bylo přihazovat do ohně možného konfliktu.

Arun - 29. dubna 2019 22:00

Riam a Erling Freya Seveřanka udělá několik kroků dopředu – druhý z mužů si jí všimne, ale jen obrátí oči zpátky k vodě a ke ždímání kabátce. Teprve když se usadí vedle a prohodí svou poznámku, obrátí se i Riam. Možná, že poznal hlas, možná, že prostě na nudném severu mají všichni trochu delší paměť. Riam několikrát překvapeně zamrká a zarazí se – jako by si nebyl jistý, jestli jí skutečně vidí, jestli není jen přelud. Zdá se, že to pořád určitě neví – zatímco váhá, stočí oči zpátky k prutu a nepřítomně zamumlá: „Od tý doby, co postavili tu pevnost, už to není, co to bývalo-“ Ale pak jím provede rozpomenutí a uvědomění. Vrazí prut do ruky druhého seveřana a obrátí se k Freye celý. „U všech bohů, co to plácám! Jsi to ty, Freyo?“ zvolá užasle a párkrát nevěřícně zakroutí hlavou, zatímco si ztracenou kamarádku prohlíží. „Jsi to ty! Freya, z masa a kostí,“ zachechtá se Riam a znovu vrtí hlavou, jak se mu to nezdá. „Freyo! Já už o tobě neslyšel ani slovo nejmíň deset let. A teď se tady zjevíš, a, jako by se nechumelilo, si jdeš zarybařit, jak když jsme byli malí.“ Vesele se pousměje a strčí do muže vedle sebe, který si Freyu prohlíží spíš podezřívavě: „Hej, Erlingu, pamatuješ si na Freyu? Pamatuješ si, jak se odsud zdekovala a jak z toho už tehdy starýho Rangvalda málem trefil šlak?“ Erling nakonec váhavě přikývne – v jednotvárné vesnici se takové události udrží v paměti hodně dlouho. Riam se vesele zašklebí: „Jestli tě uvidí teď, s tímhle tvým příšerným přízvukem, tak vyletí z kůže i s pantoflema.“ Freyu si pořád prohlíží, jak pořád žasne nad tím, že se tu zjevila z ničeho. „No tak, Freyo! Povídej, kdes byla? Kam jsi zmizela? A co že ses vrátila zpátky domů?“ Poslední otázka bude vyžadovat trochu kreativity. A Freya je jen ráda, že před tímto setkáním se zbavila celestionské uniformy. Pohled do dálky Letitia Celestionská mušketýrka se vydá na vrchol pevnosti, aby se sama porozhlédla po okolí, zdali někde nespatří větší pozdvižení. Cestou vzhůru si všimne, že východňané rovněž vstávají – zahlédne několik cizáků a kolem ní projde směrem dolů těch pár Atmorijců, kteří pracují společně s Mikha’ilem pro Ligu. V patře, kde má svou kancelář i zastupitel Společnosti Hans Doresgrück panuje také nezvyklý ruch – a když se něco děje se Společností, nikdy to nevěští nic dobrého. Dále už jí nic nezpomalí a v klidu dojde až k žebříku k poklopu vedoucímu na vrchol věže. Vyleze po něm nahoru a konečně se může pořádně rozhlédnout. Nejprve přejede dalekohledem cestu k vesnici – dokonce i z vrcholku pevnosti jsou vidět jen tak střechy domů v Helskaře – ale na cestu i na rybářskou osadu je vidět dobře. Sleduje seveřanské rybáře, kteří pracují u člunů – lovci už vyrazili na moře s východem slunce, ale někteří, zvlášť méně zkušení nebo něčím pozdržení, se teprve připravují, aby vypluli do bezpečnějších a bližších vod fjordu. Cesta je pustá a prázdná, jak často bývá – mezi vesnici a pevností nebývá příliš rušno. Je to možná lepší – kdyby viděla dav ježatých a rozpálených Helskarských žádná veselá novinka by to nebyla. Ne, okolí je naprosto pusté- ale nakonec dojede čočkami na pustý západní ostroh a tam spatří malou skupinku rybářů. Ví, že občas její muži chodí na ta místa rybařit, aby se vyhnuli konfliktům s Helskarskými, ale touhle dobou by se všichni měli věnovat svými povinnostem – a neměli by se flákat někde na pobřeží. Možná, že je mezi nimi i Erling – na tuhle vzdálenost lze jen těžko poznat kdo tam je. Není to dvakrát blízko – není si jistá, jestli stihne dojít tam a zpátky a dorazit včas na první denní trénink se zbraněmi – mohla by trénink zkusit hodit na desátníka Güntera, ale to by ho musela nejprve najít. Navíc, nemuselo by to vypadat příliš dobře – vojákům stačí málo, aby začali ztrácet respekt. Kdoví, jak dlouho tam ti rybáři zůstanou – navíc nemůže ani přesně říct, zdali to je nebo není Erling – a bez tak jeho hlášení není tak podstatné. Možná by bylo lépe zůstat zde a ujistit se, že už tak cizinci pochroumaná morálka posádky se nezačne promíchávat s neochotou jí vzdávat úctu – seveřané jsou velice disciplinovaní vojáci, to ano, ale nechávat si rozkazovat od Celestionce a ženy k tomu? Nepotřebují mnoho výmluv na to, aby začali víc myslet na svoje zájmy než její rozkazy. Nejlepší kamarádky Ichie Když Ichie začala ustupovat, Tani jí vytrvale následovala v podivném tanci, který skončil s Ichie zahnanou do kouta. Přeci nemohla nevidět děs, který se v ní usadil – vydestilovaný teror z toho co tato „přesvědčovatelka“ dokázala, aby dostala to, co rodina Edamitsu právě potřebovala. Možná, že o tom, jak se Ichie cítí, dobře věděla – možná, že to dělala naschvál… ale její veselost vůči ní byla v tak drsném kontrastu proti jejímu běžnému chování, že by bylo těžko tvrdit, že tak činí jen pro své vlastní zvrácené potěšení. Tani udělá další krok k Ichie – nyní se k mladé ženě v rohu téměř tiskne – a jehly v její ruce jemně přejedou přes obnaženou ruku Ichie v gestu, které snad mělo být uklidňující – ale jeho účinek byl právě opačný. Léčitelka se sladce usmála: „Celý den? Mě bude stačit půlhodinka. Pro mojí nejlepší kamarádku cokoliv.“ Půlhodinka byla dost času na zlomení vůle s těmi správnými nástroji. Noria dobře věděl o ne zcela ortodoxních metodách své nejlepší léčitelky – a věděl, že o nich dále ví z výpravy jen Ichie, další z neortodoxního personálu v zaměstnání rodiny Edamitsu. Občas měla pocit, že si Noria vychutnával, když jí mohl trápit péčí Tani. Někdy Tani svou ,,kamarádku“ neviděla celé dny – a někdy, obzvlášť pokud se Ichie zaplétala do nevhodných situací nebo pokud Noria neschvaloval její přístup… Tani jí začala navštěvovat častěji – daleko častěji. Noria dozajista nebyl tak krutý a zlomyslný muž, aby něco takového činil s plným vědomím. Možná, že si jen všiml, že pokud pobídne Tani, aby se víc věnovala své kamarádce, stane se chování jeho nespoutané společnice poněkud tvárnější. Možná, že tak dokonce činil v dobré víře. Tani nijak nedbala o jen těžce skrývaný strach v hlase Ichie. Jedna z jejích jehel pomalu přejížděla po holé kůži – Ichie cítila každý pohyb toho chladného hrotu. V té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a o moment později byly otevřeny – to by si sloužící nedovolil – ve dveřích stanu sám Noria, který obě ženy pozdravil úklonou, kterou mu opětovali – Ichie o dost prkenněji než Tani. „Neruším vás, Tani-san?“ „Vůbec ne, Noria-sama – jen jsem se přišla ujistit, že Ichie je v pořádku,“ řekla nyní chladně a bez zájmu Tani. Ta změna byla naprosto blesková – Tani se od Ichie odlepila a stála vedle ní. Ale byla pořád blízko. Zůstala těsně u Ichie a jednu ze svých paží jí nenápadně ovinula kolem pasu. „Výborně – nedržte, prosím, Ichie-san příliš dlouho – zdá se, že náš celestionský odborník na severské prostředí zmizel a bylo by záhodno, kdyby se po něm Ichie podívala.“ S touto poznámkou se Noria naprosto nevinně a přívětivě usměje na obě ženy. Rozloučí se úklonou a vyjde ze dveří. Ichie a Tani opět osamí. Osud nad hlavou Hela a Christopher Ve světnici je chvilku ticho – učenec si vyslechl pár slov a pochopil, že, ač se mu dostalo nebývalé laskavosti, stále tu není viděn jako nějaký host – jen muž, který potřeboval pomoc. Asi by měl děkovat severským bohům za to, že hlásají nápomocnost lidem v horách ztracených. Ale vzhledem k jeho vnitřním pochodům to asi nemělo smysl – samozřejmě, nemohlo se nic stát. Jak byl Christopher přesvědčen a jak byl ujišťován malou a stále skrytou komunitou podobně smýšlejících, tam nahoře žádný stařík s bílým vousem neseděl. I tak, zde, kde voněly byliny a kde spolu v naprosté vážnosti mluvili dva seveřané – zde ve vzduchu bylo napětí. Možná bude lepší se přeci jen nerouhat – kdoví, třeba přeci jen někdo naslouchá. Sigvar ještě moment hleděl do ohně v krbu, než odpověděl na slova vědmy: „Zvedá se vítr od hor – a ten vždycky nese změny. Dech bohů.“ Nakonec přikývne na zmínku jejího věšteckého rozmlouvání s bohy: „Je dobře, že nás neopustili,“ a zní při tom vážně – nelze říct, že by se obával, ale starosti dozajista má. Byl dlouho přítelem babičky Hely a snad cítí, že by měl dohlížet na její vnučku, když je stará žena pryč. „Není to jen cizáky a tím kozlem Rangvaldem. Uvidím, co se bude dát udělat.“ Sigvar si nikdy na nic nehrál – ale jako jeden z mála měl respekt, který mu tuto suverenitu dovoloval. V jeho slovech je ujištění, které snad Hela potřebuje. Neříká víc – nemluví, pokud sám neví, na domněnky a dohady ho neužije. Ale v jednom má vědma pravdu – nepřišel sem jen lovit medvědy. Mezitím se celestionský učenec zvedne opřen o berlu a začne kulhat směrem ke dveřím. Sigvar ho nesleduje – nedivá se nepřátelsky za ním, ale ani se nezdá příliš litovat jeho odchodu. Svou povinnost vůči člověku splnil. Když už je na půli cesty ke dveřím, ozve se střídmé zaklepání. Hela – jako paní domu – dojde otevřít. Venku oba dva muži spatří přes Helu mladé děvče Adelaide, která pevně drží kousek provazu, který trhá tak silně, že se děvče stěží drží na nohách. Zvenčí dovnitř doléhá naléhavé štěkání, které Christopher rychle pozná. „Dobrý den!“ zvolá děvče. Jak se zdá, nevšimla si ještě Christophera. „Mám tu- mám tu psa toho cizince – mám strach, že se zaběhl. Pobíhal nad vesnicí a dělal hrozný povyk. Nevěděla jsem co s ním – a vy to se zvířaty tak umíte…“

Hela - 29. dubna 2019 22:20

Tichý souhlas Sigvar sice nahlas neřekl, že mě za radou stařešinů doprovodí, já se to tak ale rozhodla chápat. Ne, že bych snad měla z Rangvalda a ostatních strach, ale vždycky se hodí mít za zády někoho, jako je medvědobijec. V jeho společnosti se cítím dobře, v bezpečí, a vím, že pokud se na někoho můžu spolehnout, je to právě on. Lehce nadzvednu obočí, když se celestionec rozhodne odejít. Nehodlám mu v tom bránit, ostatně na tom není zdaleka tak zle, jak by, po noci strávené v lese, mohl být. I tak si ale myslím, že by bylo lepší, pokud by ještě chvíli odpočíval. Než však stihnu něco namítnout, ozve se zaklepání na dveře. Předběhnu celestionce a otevřu dveře. Adelaide. Ani jsem nikoho jiného neočekávala. Víc mě ale překvapí zvíře, které drží na provazu. Musím se pousmát. "Děkuji, Adelaide. Můžeš ho pustit." Ustoupím stranou, aby viděla na cizince. A taky, aby mě pes nesrazil, pokud by se chtěl rozeběhnout ke svému pánovi. "Vypadá to, že se nakonec opravdu pokusil, sehnat pomoc." Brouknu tiše. "Adelaide, buď tak laskavá, a doprovoď našeho hosta k pevnosti." Když nic jiného, alespoň se ujistím, že někde po cestě nezkolabuje. "Ráda jsem tě poznala, ale byla bych radši, kdybychom se příště viděli za trochu příhodnějších podmínek." Rozloučím se a bez dalších slov, nebo ohlížení, zamířím do své ložnice. V mé světnici je nebývale mnoho lidí a já mám na sobě stále ještě noční košili. Jsou věci, které i vědmu dokážou vyvést z rovnováhy. Obléknu se, a má sebejistota se vrátí. Je zvláštní, co všechno s člověkem dokážou udělat dobře padnoucí šaty. Kamaše, vysoké boty, halena, kabátek a teplý plášť, obšitý kožešinou. Za opasek zastrčím sekeru, protože žádný seveřan nevyjde z domu neozbrojený. "Vyrazíme?" Zeptám se Sigvarda, když znovu vstoupím do světnice. Mlasknutím vytáhnu Mikaela na nohy a zamířím ke dveřím. Tak ať už to mám za sebou.

Letitia - 30. dubna 2019 10:54

Výcvik mušketýrů Ještě jednou, naposledy, přejedu dalekohledem nejbližší okolí a poté ho složím. Nikde nic podezřelého, což je dobře. Možná. Doufám. Pokud je v lese nemám jak to zjistit a i kdyby mi nakrásně povolili to tam propátrat. Jisté je, že teď nikdo nikde nepotřebuje pomoc. Nechám to pro teď být a budu věřit, že nejde o nic vážného. Možná jenom vidím potíže tam kde nejsou a povinnosti volají. Zamířím zpátky dolů. Přes můj pokoj na nádvoří a tentokrát i ven až na cvičiště. Jednotka, pokud je tak vůbec mohu nazvat, tam již je a je na ně žalostný pohled. Drží ty muškety pomalu jak klacky a podobně s nimi i zacházejí. Podívaná k pláči. Postavím se před ně a počkám až se konečně vyrovnají. Každému z nich věnuji krátký pohled a skřípu zuby nad nedostatky které na nich vidím. Zašpiněná uniforma, narezlé přezky, chybějící výstroj a tak dále. Je toho až hanba. "Do řady!" bez otálení začnu s výcvikem. "Nabít! Zamířit! Pal!" Ozve se třeskot mušket, ale samozřejmě ne všech. Někdo to zase podělal a nevystřelil. Postavím se za provinilce a pustím se do něj: "Vám zhasl doutnák. Jak vám mohl vyhasnout doutnák?! I když spadnete do potoka a budete mokrý až na kůži doutnák musí být vždy suchý a připravený k použití! A teď znovu!" Takhle to jde celou dobu. Řvu tam na ně rozkazy. Křičím pokyny a nechávám je dokola vykonávat stále ty stejné pohyby. Přesto se vždy najde někdo kdo něco pokazí a já si na něm smlsnu. Nemám dobrou náladu a moji rekruti to velmi rychle poznají. Nic mi není dost dobré a každý prohřešek ihned potrestám.

Freya - 30. dubna 2019 21:05

Staří známí Musím se hodně snažit, abych se nezačala smát, když vidím Riama váhajícícho a přemýšlejícího, zda-li jsem to skutečně já. Na postesknutí, že bez pevnosti to bývalo lepší, jen tiše pokývám hlavou. A když mu dojde, kdo skutečně jsem, konečně se začnu smát. "Jo, nezdám se ti, sem to já, v celé své kráse. To víš, i když jsem byla dlouho pryč, přeci jen si pamatuji, kde se dá sehnat dobrý úlovek, zvlášť, když ti po ránu docela kručí v břiše." trochu pokrčím rameny. Poočku sleduji i druhého muže, který se ani zdaleka netváří tak rozjařeně jako Riam. Jemu jsem tvrdila, že mě nemůže znát. Jenže já ho vážně nepoznala. Ještě ho nějak přesvědčit, aby sii vše hezky nechal pro sebe a nevykládal o tom a potkání...jak by si nemohl pamatovat na někoho, kdo odsud zmizel s takovou parádou... "To víš, já si vždycky musela jít za svým, i kdybych měl stát proti celýmu světu. Dala sem se k armádě." přiznám nakonec, ale rozhodně nerozvádím detaily, které mne k tomu vedli a taky koukám, jak na tuhle informaci bude reagovat. Tady nemá cenu úplně si vmýšlet, ten druhý chlapík by mu stejně vyslepičil, kde jsme se včera potkali. A Riam byl jedinej, kterej tu kdy stál za mnou. Nikdy bych neřekla, že mi někdy bude vadit někomu lhát. Vždyť mu jen neřekneš všechno... "Teď jsem ale mimo službu a jen tak se toulám světem, no a nějak mne to zaválo až sem. Pachatel se vrací na místo činu. Možná se mi jen zastesklo." dívám se na vodní hladinu a mluvím dál. Shrnu to tak nějak stručně, ale vlastně není ani o čem moc vyprávět a o něčem se mi vyprávět ani nechce. "Změnilo se něco tady? Krom té pevnosti na kopci?" snažím se trochu vyzvídat, co se dá čekat ve vesnici, krom toho, že by mě někteří nejradši rovnou na místě samou radostí roztrhli. Prskajícícho Rangvalda si docela dobře umím představit. Třeba ho trefí dřív, než se na něco zmůže, až tě tu uvidí...anebo by bylo moudřejší příliš jej neprovokovat... "Hádám, že ty se držíš rodinného řemesla." mrknu na něj. S tou horou svalů bych se moc do křížku dostat nechtěla, ruce kováře jsou hrubé, i když mají jen pohladit.

Takanashi Ichie - 30. dubna 2019 22:19

Proč já? Nebála jsem se jehel... nebála jsem se ani jejího náčiní. Bála jsem se pouze jí a jen jí. Na východě bojové jehlice byly poměrně normální vrhací zbraň, nepříjemná a poměrně efektivní, přesto nic děsivého. Děsivé bylo jen to, jak právě Tani dokázala s těmi svými zacházet. Ignorující to, že vše měla vždy vydesinfikované, nejnebezpečnější bylo to, jak znala jednotlivé body, kam bodat. Dodnes si pamatuji tu bolest, kdy jsem spíše ze srandy řekla, že to nemůže být taková bolest... a musím říci, že jsem ještě nikdy tak rychle bolestí neomdlela. „I... i půl hodinka je dle mě moc pro toho, komu sloužíme! Však víš Tani-chan, musíme vždy být na vteřinu přesné!“ Snažila jsem se z toho vymluvit co to šlo, ale jediné, čeho jsem dosáhla bylo jedno. Mrazení na zádech a její jehlice na mé ruce, téměř jako kdyby přemýšlela, kam je zabodnout nejdříve. V ten moment se dveře otevřeny a tam Noria! Můj toužebný pohled na něj, takový, jaký asi včera čekal... opět pocit, jako kdyby to byl můj rytíř na bílém koni... v okamžik, kdy jsem chtěla promluvit, tak mi Tani dala ruku kolo pasu, kdo ví, jestli naschvál, právě na místo mého zranění, takže jsem jen usykla a sklopila hlavu. „Já bych mohla... již nyní... Nor...“ než jsem ze sebe dostala odpověď, Noria byl pryč a já zůstala opět s Tani sama, s její rukou na boku. Věděla jsem ale jedno. Slova Norii, že mne nemá zdržovat moc dlouho je pro ni naprosto ideální. Ano, dokázala by mne zde držet celý den a donutit říkat, že jsem vážně celý den byla venku, ale ona taková nebyla. To bylo to nejhorší, její úsměv, pouze pro mne... nadšení... všechno extrémně pozitivní, jako kdyby chtěla být tou nejlepší kamarádkou, což... bylo prostě špatně v kontrastu vůči všem ostatním. I když na to zpětně vzpomínám, ona mne donutila ji oslovovat Tani-chan, aneb buď to, nebo bych tehdy v ten moment opět omdlela bolestí... byla jsem tak na hadry, že nejspíše nebýt Tani, tak tu už nejsem, přesto věděla, co si může dovolit a jaká to byla náhoda, že Noria nikdy nebyl přítomen v moment, kdy jsem se probudila. Ptala jsem se jej tehdy, proč tam nebyl a prý mu vždy po nějaké době Tani řekla, že mu prý řekne... věděla moc dobře, jak dosáhnout svého... dosáhnout své vize. „Tani-chan, slyšela jsi Noriu-sama, měla bych se vypravit ven a najít toho celestionského odborníka, přeci nechceme zklamat našeho zaměstnavatele, že?“ Podívala jsem se na ní skoro jako kdyby mi právě chtěla zabít mé štěně a já prosila o milost, přesto něco mi říkalo, že její tvrdohlavost mi nedává moc možností, než si jít lehnout na postel.

Christopher - 01. května 2019 20:39

Nestihnu ale ani ujít půl cesty a ozve se zaklepání na dveře. A ticho, které bylo pouze narušováno až do této chvíle vážným rozhovorem o bozích oběma seveřany, protrhne zvenčí psí štěkání. Mírně uhnu do strany a na moment zauvažuji, že bych se možná měl klidit z dohledu od dveří, kdyby se náhodou jednalo o jednoho z těch méně tolerantnějších seveřanů, čím déle ale naslouchám tomu psímu povyku, tím více si začnu uvědomovat jednoduchou pravdu. To štěkání znám! Oči, které byly doposud stále ještě unavené, se zeširoka roztáhnou a koutky mých úst se radostně usmějí ještě před tím, než paní domu stihne otevřít dveře. Ochotný okamžitě zapomenout na vše, čím jsem si kvůli tomu zmetkovi musel projít. Žil. A to bylo to hlavní. Přesto se ale nikam nehrnu a pokorně počkám, až se vědma vypořádá s tím, kdo jej přivedl. K mému překvapení se nejedná o nikoho jiného než Adelaide. V bohy jsem sice nevěřil...ale díky bohům za ní. Těžko říct, kde by mohl chudák Nortimberský ovčák skončit jinak. Ona alespoň věděla, kdo je jeho majitelem, což zřejmě není něco, co bych mohl říct o zbytku seveřanů, kteří se na mě dívali spíše skrze prsty. Radostný pohled je ale během jediného tlouknutí srdce pryč, když vědma vybídne dívku k vypuštění bestie, a je nahrazen panickým. ,,Ale ne,'' pronesu tiše, jakmile zahlédnu psí hlavu ve dveřích, má tvář zbělá a v očích se mi zračí naprostý horor. ,,Alberte uklid-'' pokusím se jej ještě rychlím příkazem zastavit, sotva ale vyřknu první slova, moc dobře vím, že je až příliš pozdě. On už se nezastaví. 35 kilová koule chlupů je vypuštěná ze řetězů. A já jsem cílem. Rychle tak před sebe nastavím levou nohu ve snaze uchránit tu druhou, ale ani to nepomůže, když se na mě rozhodne v plné rychlosti vyskočit. Během krátké chvíle tak sedím zpátky na tvrdé zemi, pravděpodobně s naraženou zadnicí a ne zrovna malou váhou sedící na mém klíně olizující mojí tvář, můj nos, mé oči....všechno, co má v dosahu. ,,No jo, no jo. Taky tě rád vidím,'' řeknu už definitivně po několika vteřin intenzivního 'umývání' mé celé hlavy a levou rukou odtáhnu jeho čumák od mé tváře, zatímco tou pravou mu pokynu, aby ze mě slezl dolů, a já se znovu za pomocí hole vyšplhám zpátky na nohy a konečně se vydám znovu ke dveřím, kde stále pořád stojí vědma s Adelaide. ,,Jste laskavá,'' odpovím vřele majitelce chýše a zhluboka ukloním svojí hlavou na znamení respektu, kterého si svým nezaujatým jednáním rozhodně zasloužila. ,,Potěšení je na mé straně vědmo. A ještě jednou děkuji.''

Arun - 01. května 2019 22:02

Těžko na cvičišti… Letitia Mušketýrka dojde na střelnici za pevností – aby náhodou jedno z těch nemehel nepostřelilo nějakého kolemjdoucího. Zdá se, že stát přímo před nimi, tak zhruba v místě terče, je ta nejbezpečnější pozice. Není to ani tak, že by nesnesli zpětný ráz, spíš jsou pro ně malé zbraně neohrabané a skutečně s nimi zachází jako s klacky. Ale tentokrát se k jejich všeobecné neohrabanosti přidá i nevrlost jejich důstojnice – rychle je vidět, že dneska jim udělá ze života peklo. Desátník se objevil včas na cvičení – a raději mlčí, aby taky neschytal něco od Letitie. Za to Erling se neukázal – svou porci vzteku důstojnice dostane v pravý čas. Ohledně jeho muži jen krčí rameny. Je vlastně odkázána jen na desátníka a sama na sebe, protože další ze seveřanů, který pro ni byl ochotný vykonávat pochůzky a pomáhat s čím právě potřebovala, nemůže cvičit. Olaf se ukázal s obvázanou rukou a bez většího vysvětlování jí sdělil, že se zranil při tréninku. Seveřané nejsou nijak spokojení s chování důstojnice – poslední dobou šla morálka k zemi. Letitia cítí nenávistné pohledy, ale co by to bylo za trénování, kdyby vojáci pořádně nepocítili botu svého nadřízeného. Nikdy s nimi neměla moc dobré vztahy – a nebyl důvod zkoušet nějaké udržovat. Možná je to takhle lepší – když je bude dost dlouho zadupávat do prachu, ani je nenapadne na ní něco začít plánovat. Je to zvláštní – Letitia sama se jako nižší šlechtična skutečnému tvrdému drilu vyhnula. Když nastoupila k armádě, byla už výjimečná střelkyně a k tomu slušná šermířka. Pověst její rodiny a šlechtický titul jí poslali snadno na cestu důstojníka. Je možné, že kdyby to tihle chudáci, kteří musí do zbláznění jen nabíjet a střílet zatímco na ně z plných plic řve, nejspíš by jí roztrhali na kusy. Ale je pravda, že než by se k ní dostali, půlku z nich by odstřelila. Seveřané zkrátka nejsou schopní pochopit, že doba seker je u konce a nastává doba střelného prachu. Konečně už toho má jeden ze seveřanů dost – a je to právě Kalrun, kterého slyšela ve výčepu. Slyší ho stěžovat si pod vousy: „Zatracenej, všivej, Celestionskej krám!“ A když k němu dojde, ani se nepokouší předstírat, že to neřekl. Zamračený a sveřepě jí vrací pohled. Nakonec ohrne ret a dodá ke svému předchozímu prohlášení: „Není to naše vina – tyhle zbraně nejsou k ničemu. Malý jak párátka a zhruba stejně platný nám budou v boji.“ Takové chování je něco nevídaného – ale jak se zdá, není to jen Kalrun. I ostatní seveřané jen s nechutí hledí na zbraně ve svých rukou a zpátky na Celestionskou mušketýrku. Seveřané jsou sice zvyklí na rovnost mezi důstojníky – ale disciplína by měla takovým výlevům zamezit. Není to dobré znamení. Návraty Freya Trojice sedí nad vodou fjordu – Riam převezme zpátky do rukou svůj prut a Erling zasmušile hledí na vodní hladinu, zatímco jeho druh naslouchá slovům své staré kamarádky. Přikyvuje a usmívá se: „Jo, jo, nebyl den abys neskončila v nějakým průšvihu. Ale hele, tady Erling šel taky do armády. Ale jemu se to-“ Nyní ho jeho kamarád strčením loktem zarazí a zavrtí hlavou – a Riam radši odpoví Freye na její otázku. „Co by se asi tak tady mohlo změnit! Rangvald má dneska bílý vousy a Herleif má na každý stařešinský zasedání za celou tu dobu o vrásku víc.“ Trochu se pro sebe zasměje – i když větší neúctu ke stařešinům by si asi nedovolil. „No, a ze mě je kovář a vypadá to, že starýho tátu už to taky táhne ke sněmu – ale on na to politikaření není – zkrátka kovářskej mistr.“ Riam se odmlčí – jako by zvážněl a znejistěl – a když promluví, tak Freya pochopí proč. „Víš… už tu nikoho nemáš. Tvoje maminka – já myslím, že tvůj odchod těžce nesla. Pár let stonala – ale stará vědma říkala, že jí už nebavilo žít a že jí Skauld povolal k sobě. No, tvůj táta odešel do hor – myslím, že je z něj horal a poustevník. A tvůj brácha… zmizel.“ Zaváhá – a dává smysl proč. Lidé jen tak nemizí. „Šel jednou na ostroh – k mohyle, pečovat vaší mámě o hrob. A ztratil se. Měli jsme strach jestli – jestli třeba nespadnul z útesu. Není to tak dávno - pevnost už tu stála, alespoň myslím. Hledali jsme, kde to šlo. Zmizel.“ Chvilku ztichne a dodá: „Vím, že jsi to s nima neměla lehký – ale i tak to pro tebe musí bejt těžký. Je mi to líto.“ Na ústupu Ichie Tani se nezdála, že by chtěla nechat svojí kamarádku zase zmizet – kdoví kdyby si na ní zas našla chvilku času. Na moment zaváhala a pustila Ichie – stále se na ní mile usmívala a právě když se nadechovala k odpovědi, Ichie se vyvlékla z její blízkosti a s omluvami couvala na druhou stranu místnosti. „Ach, Ichie-chan, ty jsi vždycky byla tak strašně pracovitá! Ty bys udělala všechno, co bys Noriovi-sama viděla na očích – taková pilná včelka,“ povzdechne si Tani s něčím, co mělo být příjemný, laskavý úsměv. „Jen to nepřeháněj, kamarádko – dbej o svoje zdraví – víš, jak by mě trápilo, kdybys onemocněla…“ dodává Tani. Ichie stojí na druhém konci ložnice kousek ode dveří a doufá, že by mohla nějak nenápadně vyhnat Tani ven – a vyhnout se její péči. „Víš – vypadáš trochu napjatě – mohla bych se tu večer zastavit a pomoci ti trochu se uvolnit. Víš, jaké zázraky dokážou jehly,“ dodává s nevinným úsměvem. „A hoď na sebe něco, než půjdeš ven, aby ses nenachladila!“ Ichie, která to vezme jako propustku, se s Tani rozloučí a léčitelka je konečně pryč. Její jediné štěstí je, že Tani je většinu času zaměstnaná nějakou tajuplnou prací pro Noriu. Když si bude dávat pozor a nebude k sobě přitahovat pozornost, mohla by se Tani s trochou štěstí nějakou chvíli vyhýbat… Východňanka nemarní čas a rychle se oblékne – nějaká snídaně jí příliš netrápí, protože i když jí kručí v břiše, nemůže riskovat střetnutí s Tani… Cestou ven si nechá sloužícím přinést kouřící misku polévky miso – která byla nejběžnějším jídlem, které měli, neboť se dala připravit téměř z čehokoliv a s přidáním koření rychle připomínala domácí kuchyni – a spěšně si to namířila na nádvoří. Lepší riskovat kručící žaludek než péči jehel. Když vyjde ven s miskou v rukou, nadechne se čerstvého, chladného a hlavně relativně bezpečného vzduchu. Od cvičiště zaslechne výstřely mušket – seveřané cvičí. Mohla by se na ně jít podívat k jídlu… nebo do sebe rychle hodit polévku a začít hledat toho Celestionce Christophera. Dřív než oba čekali Christopher Christopher stěží přežije znovushledání s Albertem – místo, aby mu děvče pomohlo, neudrží se a zasměje se podívané, kterou před sebou má. Velice rychle si však všimne obrovitého seveřana i vědmy, zastydí se a uklidní se – počká, až se učenec poskládá dohromady a vyjde s ním ven, poté co se s vědmou i horalem rozloučí. Zatímco kolem Christophera pořád poskakuje Albert, z Adelaide vyletí otázky: „Co se ti stalo? A kde se vzal tvůj pes nad vesnicí? A kde ses ty vzal u Hely?“ Nyní, snad nevědomky, se Christopher také dozví jméno své krátkodobé hostitelky. Ale jak se zdá, děvče je ze všeho toho dění vcelku rozrušené a pokračuje dál: „Ten veliký horal – toho sis určitě všimnul – to je samotný Sigvar Medvědobijec! Prý dokáže medvěda uškrtit holýma rukama – a není žádný člověk, zvíře nebo živel, který by ho dokázal porazit!“ dodává vzrušeně děvče – a pak si všimne, že Christopher kulhá už těžce a že je stále vyčerpaný a unavený – spěšně se mu pokusí pomoci a alespoň ho podepřít za ruku. Děvče se zdá, že o něj má starost - pokračuje s účastí v hlase. „Jsi v pořádku? Měl by sis odpočinout! U vědmy jsi zůstat nemohl – určitě půjde brzo za stařešiny. Ale můj strýc má dům na kraji vesnice – a jsem si jistá, že by tě taky rád poznal. Mohl by sis trochu odpočinout – a bez toho abys někoho obtěžoval – však už sám víš, jací tu někteří dovedou být. Ale můj strýček takový není.“ Děvče překotně vykládá a rozrušeně hledí nejprve na Christophera, potom na Alberta – pak se ohlíží k domu vědmy a zas hledí k Helskaře. Možná, možná, že je tak ráda že ho vidí – ale snad si to Christopher jen vymýšlí. Měl by se rychle vrátit do pevnosti – však ho jistě touto dobou pohřešují a to by mohlo vést k nepříjemnostem – a možná i k dalšímu nepříjemnému napětí. Ale kdy zas dostane záminku navštívit autentického severského vesničana? No a kdy zas dostane záminku nechat se někam dovléct energickou Adelaide? Soudy Hela Celestionec v doprovodu malé dívky řekne svá slova rozloučení a vydá se dokulhat zpátky do pevnosti. Hela se však v domě dlouho nezdrží – je na čase vyrazit do vesnice, kde se touto dobou už jistě scházejí stařešinové, aby si vyslechli to, co se od bohů dozvěděla. Vědma kráčí bok po boku s medvědobijcem – zdá se, že se skutečně rozhodl jí podpořit vstříc stařešinům. Jeho slovo má váhu - nemá sice místní autoritu jako vědma, ale snad právě proto mu budou naslouchat i muži, jako je Rangvald, kteří už si našli své způsoby jak obcházet její slova. Podobně jako vědma sama pohybuje se Sigvar na hranici mezi úctou a strachem. Je mnohokrát větším samotářem než Hela, která každý den musí pracovat s vesničany, kteří na ní často hledí spíš s obavami než s důvěrou, ale o tajemnějším je a o to víc obav ho obklopuje. Věci, které lidé neznají, je děsí. Nerozumí vědmě a jejím kouzlům a nerozumí mlčenlivému horalovi, který kráčí tam, kde se i nejsilnější bojí. Ale respektují sílu, kterou oba dva ztělesňují – a navíc, oba mají blízko k bohům, jsou osudem vyvolení. Nikdo si nechce rozhněvat bohy. Proto, když Hela a Sigvar dorazí do středu vesnice k medovinové síni, několik mužů, kteří se před velkými dveřmi hádají, utichne. Pro jednou v centru všech potíží nestojí Rangvald – muži se rozestoupí před vědmou a medvědobijcem jako moře před prorokem. A Hela s překvapením zpozoruje, že ve středu toho pozdvižení, stojí bojovně rozkročena jedna z vesnických žen. Zdá se, že do poslední chvíle mluvila s Herleifem – jedním z mírnějších a rozumnějších stařešinů, který respektuje Helu a dává na její rady. Nyní se žena obrací k příchozí vědmě a Hela jí ihned poznává. Na tváři už má pár vrásek, ale jen velmi hloupý muž by jí házel do starého železa – je to Alvida, matka mladého potížisty Erlinga. „Vědmo,“ pozdraví jí přikývnutím daleko zralejší žena. Nyní je Hela ráda, že po jejím boku stojí obrovitý Bjornjaeger – vždyť tahle žena by mohla být její matka. Trocha ujištění za zády se při jednání s vesnickými ženami vždycky hodí. Alvida se odhodlá promluvit: „Vy jediná můžete teď za stařešiny. Herleif už mi řekl, že tu nemám co dělat,“ řekne a semkne rty. „Ale ti psové, ta banda, které leje Rangvald jed do hlav, vyhnali mého synka z vesnice jako prašivce! Ranami a klacky – a bili by i mě, kdybych se odvážila mu pomoci!“ Herleif se ozve a pokusí se alespoň trochu ženu uklidnit, zatímco hledí i na Helu, aby mohl odhadnout, co si o tom myslí ona a tedy i bohové. „No tak, Alvido – jsem si jistý, že je to jenom nějaké nedorozumění. Nemusíš mít strach – promluvím o tom s Rangvaldem a všemi stařešiny-“ Alvida ho ale neposlouchá, dívá se na Helu – v jejích očích je smíšenina velkého odhodlání a stejně velkých mateřských obav. „Můj syn není špatný člověk, vědmo. Bohové to dozajista vidí.“ Vědma ví všechno – alespoň tak to vidí vesničané – ale není třeba být jasnovidec, aby Hela uhodla, k čemu asi došlo. Nějaká roztržka či dokonce souboj nebo souboje během noci mezi Erlingem, který začal sloužit v pevnosti, a muži, kteří ho vlivem Rangvaldových slov snad považují za zrádce. Normálně by se muž měl obhajovat sám – ale dle slov Alvidy už není Erling v Helskaře. A jen těžko se některý ze stařešinů postaví za Erlinga, který šel hledat štěstí mezi cizáky. Jeho otec už je také v síní Skaulda, aby se postavil na jeho obranu. A tak se jeho matka obrací k Hele a bohům jako k zastáncům a soudcům.

Hela - 01. května 2019 22:46

Ochránce Nic neprobere člověka tolik, jako čerstvý ranní vzduch. Chladný vítr odvál vůni bylin, která se mi usadila ve vlasech a zbavil mě i posledních stop omámení. Kráčíme, spolu se Sigvarem, bok po boku, směrem k vesnici. Mezi námi panuje ticho, ale není to to nepříjemné ticho. Není mnoho lidí, se kterými bych se cítila dobře. Užívám si jeho společnost, a stejně tak doufám, že on si užívá tu mojí. Navzájem si rozumíme a to mi dodává jistotu. Čekala jsem nepříjemnosti, jen jsem je nečekala tak brzy. Už před medovinovou síní stojí hlouček lidí a z jejich středu se ozývá rozzlobený ženský hlas. Když se lidé rozestoupí, jsem ráda, že za mými zády stojí Sigvar. Je zvláštní, že raději se postavím celé stařešinské radě, než jedné zuřivé, nortimberské matce. A přesně ta přede mnou nyní stojí. Alvida, v celé své kráse a velikosti. Někdy je mi na obtíž, když lidé očekávají, že vím všechno. Nevím. Právě v tuhle chvíli se můžu pouzew domýšlet, co se doopravdy stalo. Adelaide mi nic neřekla, ale to bylo asi spíše vinou celestionce. "Alvido, utiš se prosím. Bohové vědí, že Erling je dobrý člověk. Je mi líto, že někteří naši bratři na jeho činy pohlížejí jako na zradu. Mluvila jsem s ním, a stále doufám, že najde cestu zpátky, ke svým lidem, kde je ho potřeba." Tohle je nepříjemné. Nyní se Erling skutečně musí cítit jako vyhnanec, a o to těžší pro něj bude návrat. V duchu prokleju každého hlupáka, který je ochotný Rangvalda poslouchat. "Buď si jistá tím, že s Rangvaldem promluvím a zjistím, kdo tohle Erlingovi udělal." Přislíbím Alvidě pomoc a poté se rozhlédnu po ostatních tvářích. "A vy ostatní dobře poslouchejte! Někteří naši bratři možná sešli na špatnou cestu, ale každý může někdy klopýtnout. Všichni jsme jen lidé a děláme chyby. Za to ale nebudeme nikoho trestat! Nyní je, víc, než kdy jindy, důležité, abychom drželi při sobě. Pokud se ti chlapci budou být bití a nadávek, když zkusí přijít domů, tak jsme je ztratili navždy. Ukažte, že umíme odpouštět, buďme rádci a učiteli, které potřebují, aby našli tu správnou cestu. A i kdyby se snad nevrátili, neodsuzujme je. Jsou to synové severu a ať už pod praporem Nortimberu, nebo pod praporem Celestionu...věřím, že vždy budou hájit spravedlnost." Po těchto slovech se obrátím čelem k síni a vejdu dovnitř. Jsem unavená, a to jsem ještě ani pořádně nezačala. Všechno by bylo o tolik snazší, pokud by se Erling vrátil domů. Do pevnosti sice odešlo víc mladých mužů, ale věřím, že pokud by šel on, ostatní by následovali. Budu si k němu muset najít jinou cestu. Teď mě ale čeká daleko obtížnější úkol. Musím přesvědčit staré muže, kteří mě nechtějí poslouchat, aby poslouchali.

Letitia - 02. května 2019 10:26

Souboj Mrmlání a stěžování si na výcvik je u vojáků normální. Je moc těžký, důstojníci moc přísní, k ničemu a tak neustále dokola. Většinu těch řečí pouštím jedním uchem tam a druhým ven, protože ve skutečnosti nic neznamenají, mají jim jenom pomoc ulevit si od té dřiny, ale občas se to přežene a někdy taková maličkost dokáže zažehnat i vzpouru. Proto je potřeba podobné nešvary zadupat hned v zárodku. S rukama v bok stojím před Kalrunem. Sice mu vrškem hlavy sahám sotva k rameni a když mu chci vidět do očí musím být pořádně zakloněná, ale rozhodně se toho kecálka nebojím. Hodlám mu dát pořádně za vyučenou. "Nejsou vám platné, protože s nimi nedokážete trefit ani vrata od stodoly a pomalí jste tak, že by váš nepřítel dřív usnul než vy nabijete," mluvím sice ke všem, ale pohled mám stále zavrtaný do provinilce před sebou. "Přestávka!" zavelím. "Ukáži vám tedy k čemu pušky jsou a co zvládne vycvičený mušketýr. Dáme si střelecký souboj," chmurně se na Kalruna usměji. Po tomhle snad konečně zavře tu svou nevymáchanou hubu. Nechám postavit dva terče proti sobě na běžnou vzdálenost. Ten jeden je úplně obyčejný jaký Nortimberci používají celou dobu. Druhý upravíme tak, že na něm budou tři špalky velké asi jako lidská hlava na vzdálenost dvou dlaní od sebe a ve výšce kde má Kalrun tu svojí vlastní palici. Vezmu si jednu z mušket a překontroluji, že není nabitá. Fouknu na doutnák, aby pořádně hořel, prohlédnu panvičku aby bylo všechno v pořádku a postavím se těsně ke svému terči. Tomu velkému. "Pravidla jsou jednoduchá," začnu vysvětlovat. "Až vydá desátník povel začneme nabíjet. Kdo vystřelí jako první a zasáhne terč vyhrál. Udělám si to těžší. Mám menší cíl a musím rozstřelit všechny tři než vy zvládnete vypálit jednou. Nějaký dobrovolník nebo dokážete jenom mlít hubou?" Vyzývavě pohlédnu na své rekruty. V Celestionu jsou takovéhle hry zakázané, až příliš často se může stát nehoda a místo terče zasáhnete svého protivníka, ale tady jsme na severu a oči krále jsou daleko. Teď jenom zda se mi někdo postaví.

Takanashi Ichie - 02. května 2019 16:25

Vzhůru za tintítkem Moment, kdy mi pustila bok jsem využila na vyklouznutí z jejího objetí a na to jsem začala couvat zpět ke dveřím, snažící se dostat co nejdále od míst, kde by mne mohla využít ke svým praktikám. Občas mi vážně připadalo, že její nadšení pro svojí pravou práci přenáší i do péče pro mou maličkost. „Ano, přesně... však mne znáš! Moc ráda bych využila nějaký čas být s tebou, jen prostě nemůžu Tani-chan,“ usmála jsem se na ní a věděla, že toto byla jediná možnost, jak ji nenaštvat. Aneb... u Tani byly jednotlivé meze, kde jsem ji musela nechat žít v domnění, že jsme kamarádky... neudělat tak, hádám, že upadnu do kómatu hned další den. Aneb, již jednou jsem ji slyšela říkat, že pokud ne ona, tak nikdo... naštěstí jsem to předtím uhrála, ale po druhé by to bylo o dost těžší a horší. „Samozřejmě! Budu se snažit, jako všichni z naší výpravy,“ řekla jsem a pak trochu ztuhla, když mi říkala, že by se mohla večer stavit a hrát si s jehlami. „Uhm... nevím, jestli večer nepůjdu s Kankem na pití, zase mne pozval a víš, jak to je! Odmítneš ho a další den tě propaluje pohledem!“ Zasmála jsem se téměř až nuceně a děkovala svému vědomí, že přišlo s nějakou originální výmluvou, jak se dostat z této situace. Na to odešla, stáhla jehly do dlouhých rukávů a já byla sama. Téměř jako po půlhodinovém běhu jsem vydechla a zalapala po dechu... s Tani mi vždy připadalo, jako kdyby mi někdo stáhl korset okolo břicha, hrudníku a další kolem plic a já mohla jen doufat, že neomdlím díky nedostatku vzduchu v dalších pár vteřinách. Podívala jsem se okolo a shodila ze sebe oblečení, které jsem chtěla mít na snídani a hodila na sebe to, co jsem měla včera. Aspoň tedy nyní to vyprané, co mi bylo přineseno. Cestou ven jsem si připevnila všechny zbraně, jeden kunai stále se zaschlou krví, jen abych zastavila jednoho ze sloužících, kterému jsem řekla: „Přines mi něco k jídlu,“ několikanásobné zamrkání, uklonění a běh směrem, kde bylo asi nějaké to jídlo mi řeklo, že uposlechl. Upravovala jsem si ještě bandáže, které jsem si natáhla přes bok, a i přes ruce, abych nebyla tolik odkrytá, a to až do momentu, než dotyčný přiběhl s kouřící miskou jídla. „Díky,“ řečeno s jeho úklonou a já se pomalu dala do polévky. Lžičku jsem nevyužila, jen jsem pomalu usrkávala a vzpomínala na dny, kolikrát jsem dostala bambusovou tyčí přes prsty, kdykoliv jsem jedla takto. Nyní tu ale nikdo takový nebyl, a tak jsem během chvilky do sebe celý pokrm kopla a aspoň částečně zasytila můj zhýčkaný žaludek. Výstřely mušket mne sice zajímaly, ale radši jsem se vydala směrem do města, přeci jen jsem měla rozkaz, jak Noria, tak Tani, mne zde mohli kdykoliv vidět a zdržovat se bylo jen prošení o potíže navíc. Misku jsem položila s lžící na nedaleký špalek a vydala se do vesnice hledat toho, který buď nyní bude na cucky, nebo s rampouchem u nosu někde u vesnice, či... ve vesnici? Kdo ví... v každém případě po tom, jak mne zde přijali místní vojáci se nejspíše ve vesnici nebudou moc zajímat o to, proč tam jdu... jen mne asi nebudou chtít jen tak pustit mezi domky... na druhou stranu jsem měla dost dobrý důvod tam být a oproti tomu tintítku jsem se dokázala i bránit. Pochybovala jsem, že ten jeho pes by udělal víc, než někoho kousl a po praštění do čenichu zdrhl se stáhnutým ocasem co nejdále od konfliktu. V tom mne napadlo, že bych mohla koupit něco Tani. Dárky brala poměrně dobře a já bych mohla mít dobrou výmluvu na to, aby mi dala na pár hodin pokoj...

Freya - 02. května 2019 19:06

Na rybách Kouknu po chlapíkovi, který nechce být tématem hovoru. Ale jemu se tam moc nelíbí?... typnu si dokončení věty. Však moc dobře vím jaké je pozice nováčků. Držet hubu a krok, na nic se neptat a moc na sebe neupozorňovat. A beztak kolikrát rejete hubou v zemi a nenávidíte ty, co se dneska zrovna špatně vyspali a potřebujou si to někde vybít. Však jen vydrž hochu, ono pak není zas tak zle... "Pomoc doma se nesetkala s příliš velkým pochopením?" neodpustím si nakonec rýpnutí do Erlinga, který se stále tváří dosti kysele. Kouknu na Riama, když se na chvíli odmlčí, a když začne, znovu se zahledím na vodu. S rodinou jsem se rozloučila už dávno a nikdy mi vlastně nijak příliš nechyběla. S otcem jsme si nerozuměli. Nebyla jsem poslušná dcera a nechtěla se zahrabat u plotny. Zatímco bratříček byl vždycky vzorným synem svého otce. Ale při zmínce o mámě mě přeci jen bodne u srdce. K ní jsem asi byla trochu nespravedlivá. A bratříček zmizel?... kouknu znovu na Riama. Však já si ho najdu....do země se nepropad...to sem si jistá... "To nic. Mám, co jsem chtěla. Svůj život." pokrčím trochu rameny a znovu se zadívám na vodu. Možná je lepší, že se máma mého návratu nedožila...kdyby zjistila, co se ze mne stalo a za jakých okolností, asi by jí to zrovna dvakrát taky nepřidalo...ale rozloučit by ses jít měla... "Jo, mohl by sis zatím nechat pro sebe, že jsem zpátky? Dovedu si představit, jak by někteří asi reagovali." usměju se trochu. "Mám pocit, že vztahy jsou tu teď poměrně napjaté a já nemusím zrovna přilívat olej do ohně. Aspoň ne hned teď."

Arun - 03. května 2019 21:06

Stojící čas Freya Freya pokračuje v hovoru s oběma muži – zdá se, že oba jsou ochotní s ní mluvit a že jim to ani nijak nevadí – už se přenesli i přes její přízvuk. Navíc, Freya se rozpomíná na svou mateřštinu a daří se jí vyhnout se výrazům, které by jasně prozradili to, že už dlouho doba nebyla. Erling, když si do něj trochu rýpne, se překvapivě trochu trpně pousměje – zdá se, že je mu přeci jen volnomyšlenkářská Freya bližší než někteří jeho druzi z vesnice. Mlčení se na chvíli protáhne, když Freya odpoví – ale však není nač držet smutek. Mrtví mrtvými zůstanou a živí by měli myslet hlavně na žití. Když promluví o tom, že se jí nijak nechce přitahovat pozornost, Riam s pochopením kývne. „Jasná věc – však by z toho byly jen další problémy. Některý lidi ve vesnici jsou strašní – všecko nový je pro ně rovnou špatný.“ Riam se pousměje a dodá: „Však my bysme tu taky neměli bejt. Erling má bejt na cvičišti a já bych se taky neměl jen tak flákat – ale co, svět nám na hlavu nespadne.“ Riam pokýve hlavou a chvilku sleduje hladinu fjordu. U pevnosti stále kotví Miriam, kterou sleduje. „Víš, co bych ti lhal, někdy by mě docela zajímalo, jaký je to na jihu. Dostal jsem jednou ocelový nůž z Alesglas. Ostrý jako břitva a vydrží desetkrát tak dlouho. Co by se s takovým materiálem dalo dělat za úžasný věci… ale Erling slyšel, od vojáků, že na výrobu oceli je třeba obrovských pecí a spousty dalších věcí. A s něčím takovým se vážně stavět nebudu.“ Poznamenává se smíchem a Freya si opět uvědomuje, že v Helskaře se čas zastavil. Vysoké pece po celém Celestionu dělají z oceli drahou sice, ale přesto docela běžnou věc. Ale tady dělají se surovým železem, které snad vesničané směňují s horaly za jídlo a látky. Riam ještě chvíli loví ve fjordu, a poté co vytáhne slušně vypadající kousek z jeho ledových vod, začnou se muži zvedat: „Měli bychom asi jít,“ vysvětluje se Riam. „Rád jsem tě viděl, Freyo. Myslím, že si večer půjdu znovu zarybařit, kdybys měla čas, tak si můžem zavzpomínat,“ dodá vesele. Erling se rozloučí pokývnutím hlavy a zdá se, že přeci jen trochu roztál. Než odejdou, Riam ještě poznamená s vážnou tváří: „Víš kdybys chtěla… navštívit mrtvé, mohyla vaší rodiny je tam, kde byla vždycky, za dvacátým prvním kamenem.“ Ukáže rukou k druhému ostrohu, kde se táhne malá stezka, podél které jsou v různých vzdálenostech vidět rozestavěné runové kameny. Táhnou se po celém ostrohu, jeden pro každou rodinu, a jsou posvátným místem… ale nikdo snad nebude Freye bránit navštívit svoje předky, pokud se tak rozhodně učinit. Ztracenec Ichie Nebyl by vskutku dobrý nápad zdržovat se v pevnosti moc dlouho – lépe zmizet a doufat, že Noria opět zavře Tani nad nějakým podezřelým výzkumem, kterému se s ním věnovala po celou cestu a který měl nejspíš nějakou spojitost s jejich přítomností zde. Když dojí a chce se právě zvednout, uslyší z pevnosti kroky – na moment zaváhá, zdali jí nepronásleduje Tani, ale její paranoia není opodstatněná – tohle jsou těžké kroky jednoho ze seveřanů. Už se chce ztratit, když se dveře otevřou a v nich je sveřepá a přeci ušlechtilá tvář Steena Thurssona. Zhluboka se nadechne chladného vzduchu, lépe si posadí masivní pušku, kterou má přes rameno a vykročí kupředu. Vážně a bez známky větší přívětivosti kývne Ichie na pozdrav – víc než to z něj nedostane – a pak se rázným krokem vydá směrem k výstřelům mušket. Každý voják potřebuje trénovat, aby jeho schopnosti nezrezavěly. Vzhledem k tomu, že nebezpečí potkat Tani je stále zde, Ichie příliš neváhá a dá se do kroku směrem k vesnici. Prochází po prašné cestě nad hladinou fjordu a shlíží na rybářskou osadu, která je touto dobou víceméně opuštěná – i největší opozdilci už vyrazili na lov. I pokud by tu byli, jen těžko říct, zdali by si dovolili Ichie zastavit – v jejím kroku je obezřetnost a obratnost zkušené bojovnice – nevypadá jako taková snadná kořist jako Christopher. Navíc, její nikterak skryté zbraně také mnoho říkají. Ale vesnice už bude jiná kapitola. Pomalu obejde vrch, který zakrývá výhled z pevnosti na Helskaru a zahledí se na poměrně malou vesnici, kterou už viděla z lodi – převážně malé, jednopodlažní dřevěné domky s vyřezávanými trámy a klenbami. Solidní, pevné a schopné vydržet i nejhorší zimní nápory sněhu. Vesnice nemá žádné příliš udržované ulice, spíš několik cest a pěšin mezi domy, některé vyskládané kameny proti rozbahnění. Domy se radiálně rozbíhají od středu vesnice, ve kterém spatřuje několik vyšších a bohatěji vypadajících budov a krom toho také menší shluk lidu. Jinak je velká část vesnice prázdná – jen pár seveřanů postává nebo posedává u vchodů svých chalup, starci, děti nebo ženy, které je hlídají. Pokud tak chce učinit, může se vyhnout jejich pohledům – zdá se, že si jí zatím nevšimli. Ale bude muset nějak objevit Christophera – snad ho tady někdo viděl. Vždyť stráže ho prý zahlédli odcházet právě směrem k vesnici. Zdá se, že tady je proč jí Noria učil drsnému severskému jazyku. Teď si ho může pořádně v praxi procvičit. Seveřan Letitia Muži vděčně opřou zbraně o zem či je odloží, když jim poddůstojnice vyhlásí přestávku. Zvědavě po ní hledí a poslouchají její další slova. Dozajista si sama uvědomuje, jak vážnou dala výzvu. Souboj není nic, o čem budou seveřané žertovat a jakmile to slovo vůbec řekne, několik mužů ho vzrušeně zopakuje v Nortimberštině - jeden z mála výrazů starého jazyka, který běžně používají. Kdyby nebylo na první pohled jasné, kdo zvítězí, začali by se vsázet. Ale tady se hraje o čest, i když je to tak nerovný souboj. Letitia ví, že u Nortimberců není ani tak důležité zvítězit jako ukázat svůj um. Zformulovala svojí výzvu sice obecně, na ně na všechny, ale každý z nich ví, koho doopravdy vyzvala. A žádný seveřan neztratí čest bez boje. Stud nepatří mezi severské ctnosti – právě naopak. Je jasné, že odpovídat bude Kalrun. A Kalrun je stejně marný s mušketou jako všichni ostatní. Kdyby tu byl Erling, mohl by ho zachránit – mladý seveřan by byl schopný terč alespoň trefit za těch několik minut, které bude mít, zatímco bude Letitia třikrát nabíjet. Ale Kalrun? V podstatě má jen jednu ránu, snad dvě – nestihne přebíjet rychleji než Letitia, v žádném případě. Seveřan svraští čelo a podívá se poddůstojnici přímo do očí. Podívá se očima na velký terč a na malé špalky, do kterých se bude strefovat Letitia. Jeho tvrdý výraz nepoleví a Letitia vidí, jak už bere do ruky pušku. A právě v tom momentě ho někdo přeruší. „Přijímám vaší výzvu, slečno de Rautré,“ ozve se pevný a chladný hlas zpoza mužů. Nedaleko, na doslech určitě, stojí hraničář Steen Thursson. Obličej má neutrální a chladně nehybný, přes rameno má pušku. „Původně jsem si chtěl jen zatrénovat, ale nemohu nechat druha na holičkách v tak nerovném souboji.“ Seveřané nespokojeně zamumlají – vyzván byl Kalrun – i on se narovná. Ale tvrdý pohled královského lovce je všechny utiší. Má jejich respekt – nejspíš víc než sama Letitia… nejspíš víc než sám velitel Torjak. Letitii se to ani trochu nelíbí – už dřív si všimla, že Steen Thursson díky svému pověření koná cokoliv chce na úkor velitele pevnosti – a teď jí bude dělat rozboje mezi mužstvem… Ale je pozdě vycouvat. Steen Thursson přichází ke střelnici a z ramene snímá svou mušketu – i když masivní zbraň je daleko větší než celestionské pušky. Připomíná arkebuzu, které byly populární tak před padesáti lety. Víceméně malé dělo na rámu – ale to, co má v rukou vypadá jako kvalitní práce, která přímo padne do jeho velkých severských pracek. Otázka je, jestli přestřílí celestionskou mušketýrku… a jestli se to ona rozhodne zjistit. Mohla by před tím alespoň vyrovnat pole. Na Thurssona se výzva nevztahovala…

Letitia - 04. května 2019 13:12

Předváděčka Svráštím obočí když se tu ukáže Thursson. Ten mi tu ještě chyběl. Kam vkročí tam za sebou táhne problémy. Jen tak se ale své převahy nehodlám vzdát a možná se mi to nakonec i povede využít aby ta banda zpátečníků něco pochopila. "Tohle se vás netýká," namítnu na ty jeho řeči o zachraňování ostatních. Tohle ať si nechá na bitevní pole. Do svých metod si vrtat nenechám a obzvlášť ne od něj. "Takže takhle to teď bude?" zahledím se zpátky na své mužstvo. "Budete čekat, že se vždycky objeví tenhle Koningsjegere aby vám zachránil zadnice?! Nebo se raději spolehnete sami na sebe a svůj um? Pokud chcete sami sebe nazývat vojáky a bojovníky, tak se tak také chovejte a nekrčte se za zády ostatních!" Odmlčím se, aby měli chvíli čas zpracovat to co jsem jim teď řekla. Vidím ty kradmé pohledy, nerozhodnost v jejich tvářích a vzteklé pohledy, když jsem jim vlastně řekla, že jsou to zbabělci. Než však mohou něco namítnout znovu k nim promluvím. "Sami vidíte, že i někdo jako je Steen Thursson ovládá zbraň na kterou tu všichni nadáváte, takže zřejmě nebude tak špatná jak si myslíte. Zeptejte se ho proč sebou mušketu nosí. Jaké jsou její výhody. Nechte si předvést jeho střelecké umění a poté mi řekněte jak jsou v boji k ničemu." Přestanu mluvit, odejdu stranou aby měl hraničář volno k palbě a pokynu rukou k terčům. "Pane, budete tak laskav a předvedete jim, že i seveřan dokáže střílet?" požádám ho aby začal. Teď má příležitost si zacvičit a ještě to k něčemu bude. Na mě možná nedají, ale když uvidí jeho, třeba svůj postoj přehodnotí a bude to lepší než kdybych jednoho z nich zesměšnila.

Takanashi Ichie - 04. května 2019 14:06

Tak kdepak tě máme? V moment, kdy jsem chtěla zmizet se otevřeli dveře a tam Steen Thursson, držící dlouhou pušku, určenou na střelbu na delší vzdálenosti, téměř k ničemu na blízko. V soukromé sféře na východu poměrně neobvyklá zbraň díky její nepraktičnosti v moment, kdy je někdo moc blízko... přesto Celestionští ji používali poměrně znatelně ve svých armádách, dokud se nepřítel nepřiblížil až moc blízko. Krátké kývnutí nazpět, spíše ze zdvořilosti než z náklonosti, aneb byl jediný, který se mi zde asi rovnal, na druhou stranu, kdo ví... jak by dopadl boj, kdybych byla připravená pouze proti němu. Čest... hrdost... všichni jsou stejní. Zajímalo by mne, jestli v poslední moment svého života budou pořád radši za to, že bojovali čestně, nebo by radši něco změnili v poslední moment a žili o něco déle, zazubila jsem se a stáhla si Kasu s tím, že jsem se vydala směrem do vesnice. Oproti pevnosti cestou foukalo o dost více a já byla ráda za ty bandáže, které jsem si natáhla přes obnažené části těla. Nebyly tak teplé, jako mé oblečení, ale lepší než nic... i když ten svíravý pocit jsem v žáru boje vážně nesnášela. Zastavila jsem se na vrchu, prohlížející si vesnici, kde domy byly téměř chaoticky rozesety. Pohled po okolí mi nenaznačoval, že je zde nějaká mrtvola, a tak jsem se vydala směrem do vesnice, ke skupince lidí, kteří posedávali u svých chalup. To za předpokladu, že hned nezalezli dovnitř. Odkašlala jsem si spíše kvůli chvilce, kdy jsem si musela vzpomenout na ten akcent, který by se dal popsat jako čirá snaha zamezit mému východnímu a přiblížit se něčemu mezi Celestionštině a severskému přízvuku. „Zdravím, hledám Celestionského hnědovlasého muže s modrými očima, krátkými vousy, k tomu by měl mít nejspíše psa,“ podívala jsem se na ně a čekala, jak budou reagovat. Musela jsem si sama říkat, že jsem se poměrně předvedla s popisem, protože normálně bych v pevnosti popsala Christophera jako: ‘Tamten se psem‘ ale to by mi zde asi nejspíše moc nepomohlo. Látka na kase za mnou vlála a stažené vlasy spolu s ní. Ruce jsem měla svěšené vedle těla, poblíž zbraní, přesto jsem nevypadala, že bych chtěla zaútočit. Neměla jsem ani moc důvod... rozkaz zněl jasně, najít Christophera a dovést ho zpět... Hm... Noria neřekl v jakém stavu... zamyslela jsem a přemýšlela nad tím, jestli nebude jako tací, kteří si nedají říci a já je musím jaksi donutit. Většinou stačil úder do hlavy... horší to bylo u dětí, kdy jsem měla zakázáno cokoliv, co by jim mohlo nechat i oděrku a musím říci, že většina těch, kteří dělali jakési laskominy nechtěli vidět někoho, jako jsem já nakupovat v jejich obchodech.

Freya - 04. května 2019 15:57

Nad vodami fjordu Je fajn, že už i Erling poněkud roztál a nekouká na mě jako na podezřelé individuum číslo jedna, před kterým je třeba mít se jen na pozoru. "No právě a já jsem takovej úkaz, kterej sem už moc nezapadá. Dík." usměju se na Riama. Trochu překvapeně na něj kouknu, když zmiňuje, že by se někdy taky rád podíval někam dál. To není svět, ve kterém bys chtěl být, moc rychlý a a každý myslí jen na svůj prospěch, na prachy...to by nebylo nic pro vás... nahlas ovšem tohle neříkám. "Co ti brání? Stačí jen jít za tím, co chceš." mrknu na něj. Moc dobře vím, že on by nikdy neodešel. Zůstane jen u smělých představ a romantických snů, jenže takový ten svět není. "Jo, ráda přijdu. Já ještě zkusim štěstí, jestli nechytnu aspoň něco k obědu. Mějte se." zašklebím se trochu a doufám, že brzy něco zabere, protože žaludek už se zas netrpělivě hlásí o svůj příděl. "Ne všechno jsem zapoměla." dodám pak jen tiše na poslední Riamova slova a loučím se kývnutím hlavy. Dívám se na hladinu fjordu a v duchu přemlouvám nějakou tu rybu, aby se koukala chytit. Pohledem pak zabrousím k ostrohu, na který ukazoval Riam. Tam bych ještě měla trefit. A že tam někde zmizel můj milý bratříček, znamená, že tam možná taky něco našel... Ať už nakonec něco chytnu nebo ne, rozhodnu se vydat se na pohřebiště. Vzdát hold a trochu se porozhlédnout.

Christopher - 05. května 2019 19:27

Společně s Adelaide jsme brzy chalupu vědmy tak zanechaly za sebou a pomalým krokem...nebo spíše pomalým vlečením díky berli...se vydáme postupně probouzejícím se lesem za zpěvu ranních ptáčat. Z toho co jsem chápal a čemu jsem rozuměl, jsme se nacházeli přímo na samotném okraji Helskary, které se ale stále držíme dostatečně z dohledu. Jednou už k problémům málem došlo a to jsem s místní dívkou pouze mluvil. Těžko říct, jak by mohli místní reagovat na 'cizáka', jak nás jižany můj masivní zachránce označil, v doprovodu jedné z jejich a to ještě k tomu všemu z lesa. Lehce nakřáplá kost v noze by byl s velikou pravděpodobností mým posledním problémem. A stejně tak jako včerejšího dne, i tentokrát mě mladá seveřanka bombardovala jednou otázkou za druhou, až mi to po chvíli muselo vykouzlit úsměv na rtech. Energie, zvědavost a nadšení, které z ní vyzařovalo, bylo radost na ní pohledět. Bylo až skoro smutné, že člověk, jehož jsem potkal sotva včera, měla větší starosti než má vlastní rodina. A s rychlostí, jakou se úsměv objevil, tak stejně tak pohasl. Než si ale rozhodnu zruinovat celý den sebedestruktivními a depresivními myšlenkami, raději upřu svojí pozornost k Adelaide a konečně se ujmu odpovědí k jejímu nespočtu otázek. ,,Tady Albert,'' poukážu svojí hlavu směrem k veselé chlupaté kouli poskakující kolem nás obou v kruhu. ,,Se rozhodl včera zabloudit do lesa, zrovna když jsem se měl na odchodu. Samozřejmě jsem ho tam nemohl nechat o samotě, ještě by se mu něco stalo a já bych si to do konce života nemohl odpustit. No a když se mi ho konečně povedlo najít, tak jsem blbě zakopl o kořen a nakřápl si nohu,'' zastavím na moment, tentokrát poukážu berlí ke své noze a znovu pomalým krokem pokračuji dále. ,,Takže pokud jsem celou noc nechtěl strávit plazením se do pevnosti v lese, co vůbec neznám, a riskovat setkání s místní zvěří, poslal jsem Alberta do vesnice pro pomoc,'' vysvětlím, jak se vlastně pes octl ve vesnici a dělal tam takový bordel, jaký dělal. Psi jsou vskutku loajální stvoření. ,,Nakonec mě ale zachránil ten seveřan, který mě po hodinách čekání ve tmě našel a odnesl do chýše Hely,'' rozhodnu se tentokrát takticky vynechat tu část, kdy jsem byl vyděšený jak malá holka a omdlel při prvním pohledu na něj. Na mojí obranu, kdo by se mi v mé situaci mohl divit. Měřil jednoduše přes dva metry, pohyboval se rychle a tiše jako liška a k tomu všemu to ještě dle slov Adelaide měl přízvisko medvědobijce. A ačkoliv jsem kolikrát kritický k těmto rádoby přízviskům, které si na jihu mnozí šlechticové přikládali ke svému jménu, aby zněli více heroicky pro mladé dámičky...tomuhle jsem to byl ochoten věřit. ,,Vůbec bych se tomu nedivil,'' zamumlám tiše, když dívka nařkne Sigvara z nepřemožitelnosti. Neměl jsem sice možnost jej poznat pořádně, přesto na mě rozhodně zvládl zapůsobit. ,,Nebudu lhát, už jsem se cítil lépe. Ale nic, co bych neměl zvládnout'' odpovím s pobaveným úsměvem a ačkoliv mi je to proti vší hrdosti a egu, nakonec se přeci jen nechám i zlehka podepřít, abych nemusel příliš namáhat zraněnou nohu. Posléze ale navrhne, jestli by nebylo přeci jen lepší navštívit jejího strýce místo toho, abych se navrátil zpátky do pevnosti. Mé koutky zamrznou na místě a já několikrát zmateně zamrkám neschopen pořádně tu myšlenku zpracovat. Teprve až po několika vteřinách tupého zírání před sebe se musím zeptat sám sebe jedinou otázkou. Vážně mě právě dívka pozvala, abych poznal její rodinu? Nervózně se usměji a chvíli přeci jen vypadám, že tu nabídku zvažuji, koneckonců jsem nechtěl být nezdvořilý vůči jedné z mála místních osob ochotných se mnou komunikovat na vyšší úrovni než 'táhni cizinče', přesto ale nakonec musím zakroutit hlavou. Odhodlaný ji ale nezklamat, přeci jen v jistém ohledu polevím. ,,Omluv mě, ačkoliv bych rád poznal tvého strýce, ještě mě čeká nějaká práce v pevnosti, kde jsem už dnes ráno měl být a nebyl. Určitě bych se ale mohl později vrátit a poté nás představit.''

Arun - 05. května 2019 21:31

Dech mrtvých Freya Seveřanka ještě chvíli rybařila, než se jí podařilo chytit něco trochu slušnějšího, co by jí zapláclo díru v žaludku. Z malých zakrslých křovin a dřevin si rozdělala malý oheň, na kterém si začala opékat rybu, poté co se zbavila vnitřností a našla trochu slušný klacek, který naostřila nožem. Zatímco seděla mírném svahu a dívala se na protější ostroh, snídala tučného sledě, který se do fjordu musel zatoulat z moře. Viděla vysoké runové kameny a malé kamenné vstupy do mohyl. Jednou už tam byla jako dítě, v rámci nějakého obřadu, na který si nepamatovala. Pokud si vzpomínala, byly mohyly prastaré spleti kamenných chodeb, plné těžkých kamenných desek, pod kterými se skrývali generace jejích předků. Starší označené pouze runami, novější s nápisy v běžném písmu – většinou pouze iniciály, aby se bohové snad neurazili… Bude zvláštní se tam vrátit, to dozajista. Dojedla a pomalu se zvedla – a vykročila k cestě k druhému ostrohu. Viděla, že rybářská osada byla nyní dopoledne opuštěná – jak kráčela, povšimla si východňanky, hodný kus napřed, která mířila k vesnici. Její návštěva místním náladu nezlepší. Ale Freya byla v relativním bezpečí – na pohled vypadala jako místní a dokud jí nikdo neslyšel mluvit nebo neměl čas si jí dopodrobna prohlédnout, nemusela mít strach. Prošla kolem několika srubů na břehu fjordu a nyní už kráčí mezi těžkými žulovými kameny pokrytými runami, které umí číst jen stařešinové a vědmy. Pokud si dobře vzpomínala, zachycovaly historii Helskary a každý z nich zároveň označoval mohyly jiné rodiny. Měly mezi sebou daleké rozestupy a úbočí bylo poseté těžkými zapečetěnými vchody prastarých pohřebišť. Některé mohyly byly otevřené – nejspíš očekávaly buď truchlící nebo nové mrtvé. Po chvíli se dopočítala ke kameni, který příslušel její rodině. Vzhlédla do kopce a uviděla několik zapečetěných vchodů. Z některých na ní hleděly prázdné lebky jejích předků. Generace mrtvých bedlivě střežily fjord. Co by asi zmohly proti dělům Celestionských fregat? Proti kulím řadové pěchoty? Svět se mění. Brzy nebudou mít lebky co střežit. Přistoupila k jediné otevřené kobce, kterou viděla, a nahlédla dovnitř. Temné kouty a zaplétající chodby, nízký strop a hnilobný zápach. Malé kamenné výklenky zakryté těžkými deskami, které ukrývaly mrtvé. Poblíž vchodu pár odložených loučí a křesadlo – vše porostlé hustými pavučinami. Tuto kobku už nikdo dlouho nenavštívil. Je jen štěstí, že se jí nerozhodli zapečetit. Snad čekali, až se Freyin otec vrátí zemřít do svého bývalého domova. Viděla chodbu, která se táhla pořád dál do temnoty a zdála se být obklopena staršími, runami popsanými hrobkami – vidí i jiný kamenný portál vedoucí k čerstvějším hrobům, tak maximálně století starým. Ale nezdá se, že příliš dlouho vydrží – na zemi jsou kameny a některé stěny se sesuly. V temnotě na konci chodby spatřila další zával. Bůhví, kdy tu naposledy někdo byl. Porušení kázně Letitia Urážet už tak pěkně nabroušené a otrávené seveřany možná není nejlepší nápad… Kdyby jim tohle řekl Steen, přetrhali by se, aby mu dokázali, že nejsou žádní zbabělci. Jenže když jim to řekne nějaká Celestionka, která musí zaklonit hlavu aby s nimi mohla mluvit, a která není známá svým umem v tom, o co seveřanům skutečně jde – souboji na blízko – spíš, než že by se zastyděli, nebo že by jim vzkypěla krev, chce se jim posmívat se. Skutečně – pár z nich překoná její urážku a místo toho se ozvou mumlavé posměchy - variace na: „Od tebe to teda fakt sedí…“ Ale jeden ze seveřanů si nenechá nadávat do zbabělců – ten, kterého vyzvala. Kalrun vztekle zavrčí, protože i když mluví k nim všem, stejně v nich přetrvává pocit, že ve skutečnosti adresuje Kalruna. Letitia domluví – ale Steen jí neposlouchá, protože si se zájmem prohlíží seveřanského vojáka, který rázuje směrem k Letitii s výrazem otevřené agrese. O nějakou mušketu se vůbec nezajímá. Koningsjegere se nepřívětivě usměje na důstojnici a poznamená tak, aby to slyšela jen ona: „Je skutečně vidět, že s nimi umíte jednat.“ Jaké štěstí. Zdá se, že našla toho jednoho zatraceného seveřana, který zná ironii a sarkasmus. Thursson udělá krok stranou, když kolem něj projde Kalrun – ten udělá několik posledních kroků v rozběhu, vyrve z opasku sekeru a s posledním doskokem jí vrhne přímo proti terči. Letitia jí stěží zvládne sledovat očima. Jeden ze špalků na terči zapraská a odletí i se sekerou dozadu. Kalrun se obrátí k Letitii a skloní se nad ní – cítí jeho nepříjemný dech. „Nestihneš ani nabít, ty Celestionská-“ Steen Thursson udělá krok kupředu, dá ruku mezi rozlíceného seveřana a Letitii a přeruší ho: „Nedělej nic, čeho bys pak litoval. Slečna de Rautré je stále důstojnicí,“ dodá vážně. Kalrun si odfrkne a obrátí se zády. Koningsjegere se podívá po Letitii: „Zdá se, že vám ulehčil práci, slečno. Je to jen fér. Vy máte prašivou doutnačku z Celestionu – i střelkyně jako vy s ní musí mít těžkou práci. Nebylo by příliš spravedlivé, abyste musela třikrát takovou nespolehlivou věc nabíjet.“ Podívá se po vojácích, mezi kterými stojí stále rozzuřený Kalrun, a obrátí se k Letitii: „Pokud myslíte, že by bylo vhodné nejdřív spravedlivě potrestat neposlušnost, jen do toho slečno.“ Obrátí se po Günterovi, který je v tváři bledý jako duch, s rukou nervózně položenou na jílci svého rapíru. „A jinak, pokud je slečna připravena, na vaše znamení, desátníku.“ Slova bohů Hela Slova Hely si všichni, včetně Alvidy, pozorně vyslechnou – nikdo se jí neodváží přerušit. Poté co skončí, Alvida spokojeně přikývne a víc k tomu neřekne. Snad má pocit, že když vědma sama takhle promluvila, nějakého zastání se jejímu synu přeci jen dostane. Ostatní se rovněž uklidní – skrz vědmu mluví bohové, a pokud toto řekla ona, pak jakoby to řekli oni samotní. Vědma nesjede očima, aby zjistila, jaký měl na její slova názor Sigvar – to by bylo znamení slabosti a poddanosti, které si vědma nemůže dovolit. Ale přeci jen zahlédne v jeho očích souhlas – a to má váhu. I Herleif pokýve hlavou a poznamená: „Dobrá slova, vědmo. Pojďme, všichni už jsou tady.“ Hela vstoupí do velké medovinové síně. Hlavní místnost zastává skoro celou budovu a je dost velká na to, aby se do ní při slavnostech vešla půlka vesnice. Ale nyní je prázdná – ač zde mnozí muži tráví po večerech čas a ač zde často skald vesnice, severský bard, cituje mladším epopeje, předávané v Helskaře od počátku věků – je tu ticho a jen asi tucet mužů tu stojí v samém středu. V zadním traktu plápolá oheň v obrovském krbu, oheň, který nikdy nevyhasíná. Celá síň je plná stolů a lavic, její stěny jsou zdobeny největšími trofejemi v Helskaře a zbraněmi předků nejstarších rodů. Centrem samotné síně je obrovský stůl z celistvého kusu kamene. Zdobí ho nejstarší runy v Helskaře, na kterých se Hela jako malé děvče a budoucí vědma poprvé naučila jména bohů v runovém písmu. To je kamenný sněm – a nad ním jsou si všichni stařešinové rovni. Což, vcelku přirozeně, vede k neuvěřitelným a nezvladatelným hádkám. Jediný, kdo má alespoň zdánlivou autoritu udržovat jednání, je vědma – za předpokladu, že jí stařešinové poslouchají. Sigvar, ač není stařešinou Helskary, jí následuje, neboť není místa v těchto krajích, které by mu bylo zapovězeno a každý ví, že je stejně moudrý jako vědma a mnohdy zkušenější a uvážlivější než každý ze stařešinů. Jednání většinou začíná nejprve jen mezi vědmou a stařešiny – Hela vyjeví vůli bohů a starci se spolu budou hádat tak dlouho, jak jim Hela dovolí, nebo, pokud je nezvládne srovnat do latě, jak dlouho se jim bude chtít. Žádné skutečné rozhodnutí nebude přijmuto, ale každý bude rád, že byl jeho hlas slyšen. Pak přijde ta zajímavější a důležitější část sněmu – mužové Helskary budou smět k tomuto sněmu, jenž se pořádá na měsíc v novu, předstoupit se svými stížnostmi, spory a problémy. Bělovousí a bělovlasí stařešinové s očekáváním hledí na Helu – a mnozí překvapeně žasnou nad příchodem obrovského medvědobijce. Snad to některé i zneklidní. Jiní, zejména Rangvald, snad dostanou strach, že slovům vědmy bude dáno většího významu než obvykle, neboť je podpořil Sigvar Bjornjaeger. Ale sněm může začít. Severská víra a život nemají rádi zbytečné formality. Herleif pozdraví pokývnutím všechny své druhy a obrátí se k Hele. „Povězte nám, vědmo, promluvili k nám bohové?“ Seveřanka a východňanka Christopher Mladá dívka si vyslechne jeho vyprávění a jen díky tomu, že už poznal její drzou náturu, si je jistý, že v jejích očích zahlédl trochu ješitné spokojenosti nad jeho neohrabaností. Dovede si mladou dívku živě představit, jak se honí lesem s lukem a toulcem šípů. A ona si dovede živě představit, jak klopýtá o každý prokletý kořen. Naštěstí pro něj se zdá, že dívce se její role schopné a chrabré seveřanky, která ukazuje tomuhle změkčilému učenci její svět, docela líbí. Ještě chvilku spolu kráčí – nyní jsou na svahu nad Helskarou, na jehož vrcholu seděl předchozího dne. Adelaide je drží trochu níž – blíž vesnici, ale mimo dohled z návsi. Občas trochu ustaraně pohlédne k některým domům a když odmítne její pozvání, trochu chabě se usměje: „Jasně, však rozumím. Jsem si jistá, že už tě hledají. Ani nevím, proč jsem takovou hloupost navrhovala.“ Její nadšení bylo sice trochu uhašeno odmítnutím, ale zdá se, že je spíš nervózní z některých méně tolerantních vesničanů. „Tak snad někdy jindy – možná, že se stařešinové shodnou s vědmou, že vy cizáci nejste tak strašní a budeš nás moc někdy navštívit jako host.“ Úsměv, se kterým to říká, je spíš nadějný než přesvědčivý – a Christopher má pocit, že bude dřív v pekle mrznout, než se něco takového stane. Zdá se, že dívka si to také uvědomuje. Když vykráčí až k okraji cesty, která vede do Helskary, děvče se nerozhodně zastaví a pohlédne směrem k pevnosti. „Asi bych měla jít,“ řekne s pragmatickým povzdechnutím. Taková je realita – cizinec jí sice zajímá, ale pevnost rozhodně není místo, kde bych chtěla být viděna. Jak se zastaví, Christopher se za ní ohlédne a spatří okraj vesnice – uvidí několik starších Helskarských mužů, v malém hloučku. Ale to není to co ho zaujme – uvidí mezi nimi nezaměnitelnou širokou pokrývku hlavy známou jako kasa, která je typická pro východňany prostšího původu, a konkrétně pro osobní společnici a ochránkyni pana Edamitsu, slečny Takanshi Ichie. Christopher si vzpomene na její dvě dlouhé katany a tři pistole, její nepříliš přívětivou povahu a v neposlední řadě místní chladnou nenávist ke všemu cizímu, se kterou se setkal u každého seveřana staršího než čtyřicet let. Nedovedl si představit nic cizejšího než slečnu Ichie. Možná by bylo vhodné zakročit. Trpělivost Ichie Východňanka přistoupila k nejbližší skupině seveřanů, která jí podezřívavě sledovala. Když k nim počala kráčet, uslyšela šepot užaslých dětí a uviděla jejich matky, které je mlčky braly za ruce nebo do náručí a táhly je do nejbližší chalupy. Těch pár mužů, co zde bylo, vstávalo a nepřívětivě si jí měřilo – většina z nich měla úctyhodnou hřívu stříbrem prokvetlých vlasů a vousů a tvrdé, sveřepé tváře. Ze skupinky, ke které se přiblížila zbyl brzy jen jeden muž – děti a žena, která o ně pečovala, se ztratili dovnitř. Muž, který zůstal, aby si vyslechl její dotaz, měl divokou stříbrnou bradku a vystouplou bradu. Jeho tvář byla na seveřana nezvykle podlouhlá, s podivnou mírou sofistikovanosti. Avšak všechno především, nepůsobila nijak přívětivě. A jak mluvila, několik dalších mužů přišlo blíž a pomalu jí – bez náznaku útoku nebo omezování – obklopilo. Alespoň si zatím nikdo neběžel pro zbraně. Ale daleko k tomu taky něměli. Muž vystrčil bradu v gestu, které mělo být bojovné, ale které většinou činili jen hrdinové bájí a které běžné muže činilo spíš směšnými. I tak jeho smrtelně vážný výraz nebyl nijak k smíchu. „Nikdy jsem tady žádného takového člověka neviděl,“ odpoví lakonicky. Jeden z mužů v malé skupince k tomu dodá: „Každýmu Celestionci pěkně rychle ukážeme cestu pryč – stejně jako každý jiný cizácký verbeži.“ Urážka a špatně skrytá výhrůžka. Mohlo to být horší. Vypadá to se, že alespoň prozatím jsou ochotní mluvit. Muž se výraznými rysy, kterého původně oslovila, se po předchozím mluvčím ohlédl – nezdálo se, že se mu jeho odpověď líbila, ale rozhodně se neplánoval cizinky nijak zastávat. Mávl rukou k lesů a řekl: „Jestli zmizel, pak ho touhle dobou dostali vlci nebo medvědi, zvlášť jestli šel sám. A k čertu, jestli mě zajímá, co ho potkalo.“ Trochu tím přiznává, že někoho takového alespoň viděl – nejspíš se prořekl. Strčil palce za prostý kožený opasek a změřil si východňanku: „Ne všichni maj takovou trpělivost jako já, takže bejt vám, táhnu odsud, než vás potká něco nehezkýho.“ Ichie, obklopená muži, si je prohlíží a shledává, že jediná otevřená cesta je ven z vesnice. Naštěstí pro ni, když pohlédne tím směrem, spatří postavu, kterou poznává – hnědovlasý Celestionec se psem. Je v doprovodu seveřanské dívky. Muži kolem si ho už také všimli a začali si mezi sebou rozhořčeně pošeptávat.

Hela - 05. května 2019 22:19

Medovinová síň Dav za mými zády je tichý, a stejně tichý je i medvědobijec po mém boku. Přesto v jeho očích zahlédnu souhlas. To mě uklidní a dodá mi to sebevědomí. S tichým povzdechem vstoupím do velké, medovinové síně. Sněm už na mě čeká a proti přítomnosti Sigvara nikdo neprotestuje, žádný ze stařešinů by se něčeho takového neodvážil. Sundám si z ramen plášť a odhodím ho na jednu z lavic, jak přicházím ke kamennému stolu. Deska je ohmataná, jak se zde, generaci, za generací, scházeli Helskarští, aby rokovali, slavili, nebo truchlili. V téhle síni všechno začíná a končí. Neslyším zde hlasy bohů, ale jako kdybych slyšela tichý šepot předků, kteří na nás shlížejí a hlídají, zda dodržujeme staleté tradice. Mikael, jako kdyby věděl, že sem tak úplně nepatří, ulehne hned za dveřmi a tváří se, jako kdyby tady nebyl. Tady pro něj nic zajímavého stejně není. I já bych si někdy přála, abych si mohla prostě lehnout a nechat to kolem sebe plynout. Shromáždění stařešinů bývají zdlouhavá a náročná. Co na tom, že mě poslouchají, když si pak stejně, každý z nich, mele jen tu svou. Někdy mám pocit, že přišli jen proto, aby mohli, sami sebe, poslouchat. Pokývnutím hlavy sněm pozdravím a poté se posadím. To je znamení i pro ostatní, že mohou usednout. Dám si několik vteřin na čas, než promluvím, ruce si při tom složím v klíně. "V noci mě navštívila Amjarna, vyslyšela mé volání a dala mi radu. Ale nejprve chci mluvit o daleko světštější záležitosti." Moje rysy se stáhnou a na čele se mi objeví vráska. "Doneslo se ke mě, že někteří místní zatracují chlapce, kteří se přidali k vojáků v Ornbjarnu. Dokonce prý napadli mladého Erlinga a hnali ho z vesnice pryč." Je zcela lhostejné, že jsem se o celé záležitosti dozvěděla teprve před několika okamžiky. Tvářila bych se stejně, i kdybych tomu sama byla přítomna. Naučila jsem se nesdělovat, odkud se ke mě které informace dostala, kazí to dojem, že vím všechno a jsem všude. "Něco takového je zcela nepřípustné. V časech, jako jsou tyto, se musíme semknout. Pokud zvedneme zbraň proti vlastním bratrům, zničí nás to. Vím, že někteří tady rádi poštvávají proti celestionským. Nejsou to ale oni, kdo bude trpět. Myslete na naše vlastní lidi, protože to budou právě oni, kdo bude sklízet plody naší nenávisti." Svůj pohled při tom zabodnu do Rangvalda, i když jeho jméno nahlas nevyslovím. Na chvíli se odmlčím, pohled při tom stočím k praskajícímu krbu. Ani nečekám, že by někdo na má slova reagoval. Dám si na čas, než znovu začnu mluvit. "Teď ale k tomu, proč jsme se tu dnes vlastně sešli. Bohové promluvili a jejich slova jsou jasná." Ach, kéž by byla. "Amjarna mě varovala, nesmíme se unáhlit v našich rozhodnutích a činech. Víme dobře, co se dělo v jiných částech Nortimberu. Útlak vede ke vzpouře a ta vede ke krveprolití. Jsme hrdý národ, a já v žádném případě neříkám, že bychom se měli před cizáky sklonit, ale nesmíme je hned zatracovat. Pokud budeme držet při sobě, dokážeme ustát cokoliv. V tom mě také bohyně ujistila. Helskara přežije, ale nic není zadarmo." Slyším sice slova bohů, ale i pro mě je někdy složité jim porozumět. Jako kdyby mluvili v hádankách, musím číst mezi řádky a nakonec mám stejně víc otázek, než jsem získal odpovědí. "Nesmíme lidi, ty cizí, ale i ty naše, soudit podle jejich původu, jazyka, barvy, víry. Jediné, na čem záleží, jsou jejich činy a čistota srdcí. Poslouchejme, učme se, pomáhejme si. Nemůžeme se navždy distancovat od okolního světa, protože neznalost nás oslabuje. A tady, na severu, slabí jedinec nepřežije. To je zákon přírody a vy všichni ho dobře znáte!"

Takanashi Ichie - 06. května 2019 00:57

Přátelský kroužek Vypadalo to, že v těchto nehostinných končinách by byly právě děti ty, které by mi pomohly. Ale... tomu tak nebylo, protože své skeptické matky právě tyto dítka zahnala do domů a podle zvuků se ubezpečili, že by mi nějakou dobu trvalo, než bych se dostala dovnitř. Mostrum na východě, monstrum na západě, nyní monstrum i na severu, jak příhodné, ušklíbla jsem se sama sobě, protože jsem si sice nikde nevysloužila titul, přezdívku, nebo něco podobného, přesto nadávek jsem měla dost... a mostrum mezi ně patřilo též. Právě aspoň toto jsem nebrala úplně tak negativně, tedy, žádnou nadávku jsem nebrala, ale toto byla spíše lichotka oproti ostatním slovům To, že se okolo mne začali ostatní začali pomalu roztahovat, až mne obklíčili jsem si nebrala nijak k srdci. Nejspíše si chtěli něco dokázat, ale beze zbraní byl každý do jednoho jen vysoká hromada masa, která umí mluvit. Jakmile promluvil o své nevědomosti, chtěla jsem se vydat dále do vesnice, ale očividně skupinka byla plná vtipálků. A nebyla bych to já, kdybych si dloubla do toho nejcitlivějšího bodu. „Cizácká verbež, která si zde postavila pevnost a učí vaše syny způsobům, které vám ani jim nejsou vlastní... Je jen otázka času, než vaši synové přitáhnout nějakou Celestionku a vaši vnukové budou více po matce než po otci, ale co já vím. Já jsem přeci jen z východu a s touto náplavou se potýkáme o něco lépe, spíše je to naopak,“ široce jsem se usmála, nejspíše bodající přímo do otevřené rány, opět mluvící více, než bych si přála, ale když mi někdo tak hezky ukáže slabinu, nebyla bych to já, abych nevyužila té krásné příležitosti bodnout. Při mém dialogu jsem si přeložila ruce na břichu, téměř, jako kdyby mi je někdo svázal do „X“, přesto to bylo jen proto, abych mohla, popřípadě chytit své zbraně do rukou. Někteří místní dle mého nebudou jen tak nechávat tyto věci být a já plánovala začít tupou stranou katan... a pokud by si dovolili více, tak i tou ostrou. Nějak jsem neměla chuť ubližovat... proč tomu tak bylo... ah ano... ta bolístka a Tani k tomu. Tím to bude. Chvilku jsem je to nechala vstřebat a pokračovala: „Kdyby ho dostali vlci a medvědi, byla by mezi pevností a touto vesnicí nějaká známka po krvi a samozřejmě, již jdu zase zpět, jak je vidět, pohostinnost a nápomocnost vám nechybí, přesto děkuji“ tiše jsem se zasmála a kývla směrem, kde se nacházel Christopher a nejspíše, podle směru chůze směřoval opět k pevnosti. Pokud mi skupinka mužů dovolila, protáhla jsem se mezi a směřovala zpět, čekající za hranicí města na Christophera, až se ke mne doplazí, ať jej mohu doprovodit zpět do pevnosti. „Noria-sama si nejspíše přeje tvou přítomnost, doufám, že vycházky do takto nebezpečných míst tě už přešly, nerada bych každý den byla vyslána hledat nějakého Celestionce, který neví, co je pud sebezáchovy,“ podívala jsem se na něj z pod kasy a ohlédla se pak na vesnici. Nějak jsem čekala, že příště, až sem půjdu, tak budou mít v rukách něco, co by mne mohlo bolet. A hádám, že i kus kamene by mohl stačit na to, abych viděla pohostinnost severu až na můj vkus moc zblízka.

Letitia - 06. května 2019 17:05

Poženu to až nahoru "Jdete do hlášení!" vyštěknu na Kalruna. Tohle už je příliš. Nadávky? Jistě. Otrávené obličeje? samozřejmě, ale neposlušnost to už je něco zcela jiného. Jediné jeho štěstí je, že se mě nedotkl ani prstem, protože pak by byl v takovém maléru jaký ještě nikdy nezažil. Nebo, že nejsem uprostřed bitvy. To bych ho nechala zbičovat nebo rovnou zastřelit. Musím se opravdu notně ovládat abych ho nenakopala. Krev mi úplně vře v žilách. Pokud mě chtěl vystrašit dosáhl naprostého opaku. jestli jsem předtím byla naštvaná, tak teď přímo zuřím. I Thurssonovi věnuji vzteklý pohled. Nepotřebuji aby na mě dohlížel. "Günter, máte to tu na povel,"" přikáži desátníkovi, protože já zamířím rovnou za velitelem pevnosti. Snažila jsem se řešit potíže sama jak to jenom šlo, ale tohle je již příliš velký prohřešek. Takový který se nedá skrýt a který potřebuje potrestání. Rychlými kroky překonám cvičiště a ženu si to rovnou do horního patra, kde má Torjak kancelář. Běda každého kdo se mi pokusí vlézt do cesty.

Freya - 06. května 2019 20:07

Závan minulosti Nakonec se mi podaří přeci jen něco ulovit a mohu tak na chvíli umlčet svůj skučící žaludek. S plným břichem zdá se svět zas o něco přívětivější. Pečlivě zahladím ohniště. Ještě chvíli zdálky pozoruji ostroh s mohylami předků než konečně vyrazím. Dlouho už jsem zde nebyla, ale tuhle cestu i místo rodiné hrobky snad ještě najdu bez problémů. Mé pozornosti neujde cizinka, která si to štráduje rovnou k vesnici. Ta snad problémy sama přímo vyhledává...nebo jí prostě nestačí dostat přes prsty jednou... Pro sebe zakroutím hlavou a pokračuji dál v cestě. Procházím kolem mohyl a možná se mi to zdá, ale čiší z nich jakýsi zvláštní chlad. Studený dotek smrti. Snad i zvířata v těchhle místech utichají a tak působí jaksi přízračně a stísněně. Sledována prázdnýma očima vybělených lebek, němých strážců tohoto místa, pečlivě se dopočítám kamenů a zastavím se před otevřenou hrobkou, na které již zapracoval zub času. Je to ona?...snad ano... Se zvláštními pocity nahlédnu dovnitř. Tma, vlhko, chlad a pach rozkladu. Chvíli nerozhodně stojím na prahu a dívám se dolů do temnoty. Nakonec se chopím louče a křesadla. Ještě jeden nádech čerstvého vzduchu a pak už pomalu obezřetně sestupuji dolů do světa, který patří jen mrtvým. Rukou odhrnuji pavučin, prsty přejíždí po chladném kameni. V chabém svitu louče postupuji dále dávaje si pozor kam šlapu, vcelku nerada bych se tu o něco přerazila. Rozhlížeje se kolem snažím se najít nejnovější hrob. Než se tu budu porozhlížet dál, chci přeci jen stanout před hrobem matky a vzdát jít hold. Že by svědomí?...no neříkej...ne, možná jen dík tomu, kdo mne tak úplně nezatracoval... Teprve potom hodlám se tu porozhlédnout trochu důkladněji a podívat se po tom, proč bratříček tak najednou a bez vysvětlení zmizel. Bezděky přitom sevřu medailon na krku prohlížeje přitom kamenné desky.

Christopher - 07. května 2019 21:08

Plně jsem mohl vidět mladé dívce na jejích očí, jak se musí bavit nad mým vyprávěním o mých patáliích při mém nočním putováním lese. Co si budu nalhávat, byl jsem zvyklý spíše na městské prostředí než na lesy a většinu svého života jsem taktéž i strávil, přesto občasné vyjížďky na koních za město či do lesa mě jedné či dvěma věcem naučili. Zatímco ale lesy byly na jihu zpravidla zkrocené, to samé se nedařilo říct o zdejších krajinách, jak jsem se zvládl už přesvědčit. Až mě to skoro v přítomnosti Adelaide znejistilo, jak schopné zdejší ženy musí být, aby v takovém tvrdém prostředí přežili, zatímco na jihu bývá zvykem, že o vše se stará muž. Sever si rozhodně umí pohrát s egem dospělého muže. ,,Hledají je možná trochu silné slovo,'' zamumlám si pod vous, když spatřím její lehce zklamaný výraz, z něhož se akorát cítím ještě více špatně, že jsem její nabídku odmítl. Posádka Ornbjarnu si sice mohla všimnout, že jim jeden z nových hostů zmizel, ale měl jsem silné pochybnosti, že by je to nějak na vyšší úrovni zajímalo, aby to museli dál prozkoumávat. Už k tak napjatým vztahům mezi místními a jižanskými doplněné o zdejší krutou přírodu, která mohla jednoduše zamávat se zvědavými jedinci, jim nedávalo příliš důvodů něco takového řešit. Pan Noria na druhou stranu...Stále jsem nevěděl, co vůbec tady takhle daleko na severu chtěl, ale bylo nad slunce jasné, že v tom je něco mnohem víc, než se na první pohled zdálo. ,,A když ne, tak já si stejně najdu cestu, aby mě tolerovali. Nemohou zůstat natvrdlý navždy. A pokud ano...no, to by jinak nebyla výzva,'' šibalsky se usměji na Adelaide ve snaze ji alespoň trochu pozvednout náladu. Přeci se nenechám odradit nějakými starými dědky, respekt k jejich kultuře nebo ne, když už jsem si dal tu práci se tak daleko na sever dostat a přežít první noc. Přesto by mi ale nevadilo, kdyby má práce byla v tomto ohledu trochu jednodušší a já se nemusel obávat každou návštěvu vesnice, že mi někdo rozbije nos. Netrvá příliš až tak dlouho, než se konečně octneme na cestě před Helskarou. Stále jsem ještě nebyl plně zvyklý na pohyb s berlí, ale každou další minutou se mi to dostávalo do ruky čím dál více. Už jsem připravený se za stálého vlečení se vydat k pevnosti, když si náhle všimnu, že Adelaide postupně zpomalila, až nakonec zastavila o několik kroků za mnou. S mírně nadzvednutým obočím se otočím zpátky k ní s otázkou rýsující se na jazyku...přesto nic neřeknu. Není také třeba se ptát, co je náhlou příčinou její nejistoty. Ať už mohla být sebestatečnější, Ornbjarn není zrovna místem, kam by severští mimo pár výjimek chodili. O tom mě teprve přesvědčí až její povzdechnutí. Krátce se zakousnu do rtu a přeci jen zvážím, jestli zde není cokoliv, co bych pro ní v tomto ohledu mohl udělat, nakonec se ale musím smířit s tím, že zbytek cesty zřejmě strávím sám...Než si periferním viděním povšimnu možná až příliš nezvyklého oblečení pro tyto severské kraje. Tak přeci jen nakonec se někdo toho hledání ujmul... ,,Rozumím,'' přikývnu na její slova s posmutnělým úsměvem. I kdybych se ji pokusil přemluvit, aby šla se mnou, stále se jednalo o vojenský objekt a měl jsem docela pochybnosti, že by ji tam pustili, i kdybych se pokusil přimluvit. ,,Ještě se ale uvidíme. Rád jsem tě znovu viděl Adelaide,'' koutky mých rtů se roztáhnout do širšího úsměvu, alespoň do té chvíle, než má pozornost znovu spočine na ženě z východu s níž už jsem měl to 'štěstí' se dříve setkat, jak se baví s místními. A jestli je k nim příjemná takovým stylem, jako byla včera k té zrzavé seržantce, tak její bohové ať ji chrání před místními. Já jsem se ale do toho rozhodně nehodlal zaplétat. Diplomacie byla sice jedna z mých silnějších stránek, ale snažit se urovnat příměří mezi ohněm a ledem...za tohle jsem nebyl dost placený a já měl svojí kůži rád mnohem více. Nehledě na to, že už si mě stihla všimnout, takže snad měla sama dost rozumu, aby neprovokovala medvědy bosou nohou. Místo toho vědom si toho, že je přeci jen rychlejší než já v současném stavu, jsem se vydal šouravou chůzí zpátky směrem k pevnosti. ,,Navštívím pana Noriu jak to jen bude možné,'' odpovím ji neutrálním tónem s lehkým přikývnutím, když se konečně naše cesty znovu střetnou, přičemž zbytek její poznámky o mém navštěvování vesnice přejedu pouhým protočením očí. No to víš že jo, proběhne mi hlavou. Tohle je víceméně jediný z mála důvodů, proč jsem se tak daleko na sever vydal a já ještě abych to takhle brzy vzdal. To spíš dřív zemřu díky své natvrdlosti. Navíc to poslední, co jsem chtěl, je mít tu ženskou věčně za zadkem.

Arun - 07. května 2019 21:51

Hádání Hela Sněm započne a vědma může začít mluvit – většina vezme její slova vážně, neboť přichází před věštbou a je jim přidána umělá vážnost tím, že se stařešinové mlčí, ještě se nerozehřáli a neprotáhli si své neúnavné jazyky. Věštbu si chce vyslechnout každý, aby jí mohl co nejlépe vpasovat do toho, co sám chce. Když zmíní Erlinga, několik větších kecalů využije příležitosti k tomu, aby se procvičilo k nadcházející debatě – jmenovitě Rangvald, který si hudruje dost hlasitě na to, aby ho bylo slyšet a zároveň dost potichu na to, aby se nezdálo, že se snaží vědmu přerušit: „Jestli se mu tady nelíbí, tak tady nemá co dělat…“ I když víceméně šeptá, jeho hlas je snadno slyšet v celé prázdné síni. Je to jeho mohutnou hrudí – je to velký muž, stejně jako všichni ze severského plemene. Ale jeho vlasy už jsou bílé, je jedním z nejstarších – a také jedním z nejzahořklejších. Oči má krátkozraké a vrásky mu na přívětivosti nepřidávají – avšak v jeho jazyce je vždycky slyšet pohotová mysl neotupená věkem – jedno se Rangvaldovi musí uznat, nikdo ho o nic nepodvede, ani o příležitost dělat potíže. Jeho poznámka vyplodí vlnu šepotu a mumlání, která se ale rychle utiší, neboť ještě nepřišla věštba, kterou si všichni chtějí vyslechnout, i když to znamená, že si musí strpět i kázání od Hely. Podle jejich utišování si zvykla rozlišovat dvě nejvýraznější vesnické skupiny – Rangvaldovi nepokojní stěžovači, kterým vždycky trvá, než se ztiší, a slušnější třída pragmatičtějších mužů Herleifa, kteří sice nemají cizáky nijak v lásce, ale nestaví svou nenávist nad lásku k vesnici a víru v bohy a tedy i Helu. Počala si však všímat ještě jiného nového plemene – lidé, kteří přemýšlí o tom, jak využít cizáky pro dobro Helskary. Patří k nim i Altharf, vesnický skald, a Eindrid, strýc Adelaide, který často cestuje po severním pobřeží a vyměňuje přebytky a úlovky za koření a tabák z jihu, ocelové čepele a jiné „luxusní“ zboží z Alesglas. Oba dva jsou považováni za užitečné vesnické podivíny a jsou tiše tolerováni starci, ač mladší jim rádi naslouchají. Někteří stařešinové je viní z kažení mládeže – ale oba jsou svědomití a věrní bohům a tedy proti nim nemohou bez ztráty cti zasáhnout. Nyní konečně přijde čas na věštbu samotnou, kterou si všichni vyslechnou se svraštěnými obočími a starostmi. Pečlivě naslouchá i Sigvar, který snad vůli bohů rozumí i lépe než Hela samotná. Její slova a věštba však skutečně rozohní mluvčí – ale nyní Rangvald čeká – je jasné, že nesouhlasí, ale nechce, aby byl nařčen z odporování vědmě. Příležitost mu dá Herleif: „Děkujem, vědmo, za vůli bohů. Myslím, že je jasná, stejně jako světské důkazy. Cizáci jsou sice zkažené plémě, ale i dřevo nemocného stromu najde užitek v truhlářské dílně. I kdyby jen jako palivo.“ Rangvald se chytí – a ač neodpoví přímo na něj, může si díky němu rýpnout do věštby. „To tvé nemocné dřevo je to, co nás oslabí! Viděli jste někdy jižany? Slabé trasořitky, které stěží udrží zbraň – a proto si musí pomáhat ďábelskými vynálezy. Říkám vám, přijmout jejich vynálezy, to bude zkáza kterékoliv generace. Svaly změknou a kosti se obalí tukem.“ A už se to rozjíždí – překřikování, citování slovních hříček ze starých bájí, překrucování věštby tak, aby lépe seděla jejich vlastním plánům – ani muž jako Herleif neštítí se podobně ohánět hezkými slovíčky a zdánlivou moudrostí. Hela zahlédne sveřepou tvář mědvědobijce – nemluví. Dle jeho zamyšleného výrazu usoudí, že uvažuje o věštbě, kterou nyní konečně slyšel v plné délce. Strávil dlouhá léta o samotě mezi nejvyššími vrcholky – pokud někdo rozumí božím myšlenkám, je to on. Ale nepromluví, dokud si nebude jist svým vlastním myšlením. Debata zas nabírá na obrátkách – Rangval povstal a razantně ukazuje prstem k nebesům: „…jižané sebou táhnou jen nemoci a zkázu. Je to další test bohů – nesmíme povolit! Snad máme dle věštby hledat jejich čistá srdce – ale kdo říká, že jsou nějaká k nalezení!“ Dech v temnotách Freya Seveřanka vstoupí do mrtvě tiché kobky s loučí v rukou. V jejím mihotavém světle je těžké zorientovat se, ale naštěstí je kobka stavěna vcelku jednoduše – není těžké nalézt řadu nejčerstvějších kobek a následovat je. Když prochází mezi mrtvými, cítí, jak na ní z temnoty věků shlížejí. Řada předků za řadou – hrdí lidé, kterým byla dozajista přičítána moudrost a zkušenost a kteří přitom z celého širého světa neznali víc než pár hektarů. A přitom cítí, že ti lidé měli své důvody proč žít na tomhle zmrzlém kusu kameny. A že jejich život byl plodný a mnohdy konali malé skutky dobroty – možná, že někdo z nich byl dokonce i místním hrdinou. Nedluží jim nic… ale není špatné cítit se ukotvený v čase a světě. Snad je to něco v kostech. Netrvá to dlouho a nalezne několik čerstvých hrobek z relativně nedávno tesaných kamenů. Počne přejíždět prsty po zaprášených deskách, aby nalezla iniciály, které hledá. V hrobce je ticho a jediné, co je slyšet je skřípaní kamenů pod jejími nohami, tlukot jejího srdce a její pomalý dech. Brzy dojde do malé místnůstky, která je na samém konci chodby. Kamenný portál vedoucí dál je sice zcela zasypaný kameny – ale snad jen nebyl ještě vyražen. Tady už jsou výklenky pro mrtvé prázdné, očekávající další členy rodiny. Dojde k poslednímu z nich. Hrob její matky. Před ním je dávno vyhořelá a pavučinami opletená svíčka. Na zemi se válí několik křehkých stébel, které snad kdysi dávno byli lučními květinami. Místnost je docela prázdná – jen kameny a dávno opuštěný hrob. Teprve závan chladného vzduchu z podzemí přivede pozornost k zřícenému portálu. Ohlédne se a má pocit, že v temnotě mezi kameny vidí otevřený prostor. Poté co si prohlédne celý kamenný rám, spatří čerstvou a neumělou rytinu ne nepodobnou celému amuletu, ze kterého třímá jen polovinu. Poženeme to výš Letitia Letitia projde cvičištěm a zanechá za sebou znejistělé seveřany. Neuctivost k té Celestionské … byla na denním pořádku, ale všichni si dávali pozor, aby se to alespoň přímo nedozvěděla. Možná, i když mají právě na kaprálku pořádný vztek, mají přeci jen pocit, že to Kalrun přehnal. Teď přijde na řadu Torjak. A k tomu mají respekt. Günter se ohlédne za odcházející důstojnicí a poté koukne po vojácích, stále trochu pobledlý. „Tak na co ještě čekáte? Vy dva – Kalrun je oficiálně v arestu, doveďte ho k veliteli! A ostatní pušky do rukou, jdeme cvičit!“ Steen Thursson mezitím v klidu nabije svojí arkebuzu a sestřelí jeden ze špalíčků. Letitia se ale neohlíží, aby ho sledovala – jí čeká raport u velitele. A Kalruna čeká přinejlepším pobyt v pěkném chladném pevnostním žaláři, možná nějaký nepříjemný tělesný trest. Možná, že poddůstojnice vyhádá i víc. Když dojde do nejvyššího patra, vrátí se jí její vojenský cit pro hierarchii, postaví se do předpisového pozoru a zaklepá. Mezitím jí doženou dva nejistí seveřané, kteří mezi sebou vedou zamračeného a odzbrojeného Kalruna. Nebrání se – ví, že by si tím jen přihoršil. Velitel Torjak jí pozve dále. Mohutný muž sedí ve své kanceláři za těžkým dubovým stolem, za ním okno vyhlížející na fjord, na stěně velká mapa Helskarského kraje. Torjak zvedne oči a když uvidí průvod, vstane, aby je náležitě přivítal. Další mohutný seveřan, ale tenhle je oblečen do pečlivě udržované uniformy a ve tváři má směsici Celestionské inteligence a Nortimberské vůle. Torjak nebyl jako ta posbíraná chasa dole – byl skutečným královským vojákem a důstojníkem. Znal protokol, i když ho možná neměl tak úplně v lásce. „Kaprále,“ osloví jí, a poté co zasalutuje, jí pozdrav opětuje. Vojáci se postaví do pozoru, včetně Kalruna. Velitel si ho prohlédne a povzdechne si. Pak sjede k Letitii. „Tak, jen do toho, pusťte se do hlášení, kaprále. K čemu došlo?“ Není jeden jako druhý Ichie a Christopher Východňanka se odvrací od nespokojeně vyhlížejících seveřanů, povětšinou nechali její vzteklé prohlášení bez odpovědi, nic než chladné výrazy na tvářích – ale ten, kterého oslovila prvního, ten s podivně vystouplými rysy a nezvyklým výrazem tváře, za ní zavolal: „Přicházíte do naší vesnice nakročená k boji, po zuby ozbrojená! Neočekávej pohostinnost ten, kdo kráčí ke stolu s mečem! Až přijdete s lyrou v ruce…“ ale zdá se, že muž ztratil vůli jí přesvědčovat – odvrátí se a nespokojeně se usadí na lavici před chalupou, kde cosi vyřezává. Mezitím Adelaide zpozoruje východňanku – už se rozloučíia s Christopherem a kráčí k vesnici, když uvidí, co se děje na jejím kraji. Snad se cítí přívětivější zajímavému Celestionci, možná je ještě zvědavější na její podivný úbor, tak nebo tak děvče cizačku osloví – Christopher si všimne, že použila daleko formálnějšího tónu, než s ním. Možná pochybuje o jejích jazykových schopnostech – možná má zdravý respekt k ženě s dvěma dlouhými meči. „Nemějte jim to za zlé. Altharf bývá přívětivější – snad jste ho jen chytla v nehezké náladě. Váš Celestionec je tady, docela v pořádku, pokud jste sem byla vyslána, abyste ho našla.“ Ohlédne se za Celestioncem. „Ve vesnici nepanují právě příznivé nálady – ale ne každý má v ruce sekeru války.“ V jejím tónu Christopher uslyší touhu být stejným mediátorem, stejným klidným kamenem uprostřed bouře, kterým se zdá být vědma. Oba cizáci se však otáčí k pevnosti, Christopher kulhajíce, Ichie vedle něj. Do pevnosti to ještě chvilka chůze je – zvlášť vzhledem k tomu, jak se plouží poraněný učenec. Nezdá se, že by byla východňanka příliš hovorný typ – nebo, že by s ní Christopher chtěl hovořit. Možná, že se přeci jen dají do řeči – ale možná, že si jen pospíší do pevnosti každý po svém. Christopher se tam možná konečně dozví, proč ho vlastně Noria najal… a Ichie dobře ví, že jestli se vrátí takhle brzy, bude vydaná Tani na pospas…

Hela - 07. května 2019 22:31

Sněm Oni vlastně nechtějí poslouchat. Chtějí poslouchat jen sami sebe. Mám pocit, že mi to kdysi řekla babička. A naprosto přesně to vystihuje dnešní sněm. Vlastně kterýkoliv sněm. Vidím, že Rangvald jen čeká na příležitost, aby mohl vyskočit, jako čertík z krabičky. Jsou lidé, které nepřesvědčí ani slova bohů. Vždy se budou snažit najít kličky, budou slovíčkařit a nakonec stejně skončí u toho, co sami považují za pravdu. Naštěstí nejsou všichni takoví. Většina Nortimberců je k jižanům obezřetná, ale najdou se i tací, kteří celou situaci vnímají, jako příležitost. To mě nepřekvapuje právě u Eindrida. On, jako obchodník, smýšlí trošku jinak. Trochu větší záhadou je pro mě, v tomhle ohledu, Altharf. Už jsem ale zjistila, že moje slova najdou spíše sluchu u těch mladších. Staří, jako kdyby zkameněli, zůstali žít v minulosti a upínají se k ní, jako kdyby nikdy nic lepšího už ani přijít nemělo. Krátce se podívám na Sigvara. Byla bych ráda, kdyby se i on vyjádřil, ale nepřekvapuje mě, že tomu tak není. Místo toho tady mám prskajícího Rangvalda. "Had se skrývá v lese za vesnicí stejně rád jako pod tvýma nohama." Tuhle pasáž věštby jsem zcela záměrně vynechala. Není to tak, že bych chtěla slova bohyně překrucovat, ale vyvolalo by to jen další rozepře a obviňování. To si v tuhle chvíli nemůžeme dovolit. Mým účelem zde, je vesnici spojovat, nikoliv jí rozdělovat. "Rangvalde, uklidni se." Probodnu starce pohledem, nechci, aby se debata příliš vyostřila. "Nenávistí ničeho nedosáhneme. Jarl Norhelm možná neměl nikdy dovolit, aby Ornbjarn vzniknul. Ale stalo se, a my s tím už nic neuděláme. Nemůžeme jižany vyhnat, buď se naučíme vedle nich žít, nebo zanikneme. Nebyli bychom první, ani poslední." Cítím hořkou pachuť, když ta slova vyslovím. "Tohle není zrada, ale prostý fakt, který by měl být znám i tomu největšímu hlupákovi. Nové nahrazuje staré, takový je koloběh života. Naši předkové bojovali s klacky, my třímáme v rukou sekery, a naše děti budou jednoho dnes možná držet muškety. Na tom ale přeci vůbec nezáleží, pokud ty muškety budou chránit sever."

Freya - 08. května 2019 18:56

Ve světě, který patří mrtvým Ticho, mihotající se stíny na kamenných stěnách a všudypřítomné cáry pavučin, to vše působí až poněkud přízračně. Dojdu až skoro na konec chodby, než najdu nejnovější hrob. Zastavím se, stará svíčka a zbytky květin. A já jdu s prázdnýma rukama...vypadá to, že se někdo chvíli opravdu snažil... Chvíli postojím v myšlenkách toulající se v minulosti, v časech bezstarostného dětství, kdy člověk nic neřešil. Pak už to bylo o fous horší, ale já si vždy potřebovala prosadit svou. A vlastně jsem nikdy nelitovala a asi bych ani neměnila. Teprve po nějaké době se vrátím myšlenkami zpět. Trochu se porozhlédnu kolem a všimnu si něčeho na zříceném portálu. Přejedu rukama kamenný portál a všimnu si nápadné rytiny. Nevypadá, že by tu byla příliš dlouho. Se zaujetím si prohlížím celý zřícený portál. Sesunuly se kameny samy nebo si někdo dal tu práci?... Snažím se nahlédnout škvírami mezi kameny dál, zda-li za závalem něco je, něco co by případně stálo za prozkoumání. Vrazím louč mezi kameny tak, abych měla obě ruce volné a opatrně zkusím pohnout s některým z kamenů. Docela nerada bych byla další mrtvolou, co tady skončí, na to je ještě docela čas. Alespoň sem tedy nijak nepospíchám, i když je tu místa docela dost. A vlastně docela pochybuji o tom, že by se někdy někdo zasadil o to, abych skončila právě tady. Jako bych slyšela starého Rangvalda, jak se durdí, že někdo takový rozhodně nesmí skončit v posvátné půdě. Trochu se ušklíbnu. Jen kdyby mne tady teď viděl...

Letitia - 08. května 2019 21:24

U velitele "Veliteli Torjaku, s lítostí musím nahlásit rekruta Kalruna za rozbroje v družstvu," oznámím jakmile dostanu povolení promluvit. Běžně se s takovými formalitami příliš neunavujeme, ale dnes to bude s plnou parádou. Proto stále stojím v ukázkovém pozoru, oči upřené na šedivé moře a oblohu za oknem. Není to pro mě poprvé, již jsem již takhle jednala bezpočtukrát, ale to bylo doma v Celestionu. Tady na to pohlížejí trochu jinak. Většinou volněji, ale dnes jde veškerá neformálnost a kamarádství stranou. Mluvím jasně a stručně jak se na podřízeného sluší. "Je neuctivý k nadřízenému důstojníkovi, vzpěčuje se rozkazům, odmlouvá a podrývá tak morálku celé jednotky. Dnes došlo dokonce i na skryté výhrůžky mé osobě. Prosím tedy o jeho příkladné potrestání, aby byla znovu nastolena disciplína v mužstvu, pane." Tolik k obvinění. Dále to je již na veliteli jak se k tomu postaví. Zda bude mít doplňující otázky ať již na mě nebo Kalruna, nebo se to pokusí vyřešit rychle a rázně bez zdlouhavého výslechu.

Takanashi Ichie - 09. května 2019 17:03

Nákupy Slova muže jsem nechala být, přeci jen být ozbrojená bylo docela irelevantní, když jsem i jejich pěsti mohla brát jako něco, co by mne jednou ránou dokázalo zabít... takže proč to řešit. A jak to tak vypadalo, jejich neznalost zbraní byla dost jasná, sice jsem si na pojmech nepotrpěla, ale nazývat třeba Kankovi katany pouhými meči, myslím, že by dotyčný byl ihned vyzván na souboj. Ach, ten kodex, jaká to radost. Mne to bylo fuk, ať si klidně mým zbraním říkají klacky, pokud chtějí, jen se takto ukazovalo to, že moc nevědí, o čem mluví a to mne na srdci hřálo. Po otočení a oslovení Christophera jsem se na něj podívala, přejela jej pohledem a usoudila jedno. A to, že jeho chůze nebyla řekněme ideální, ale pořád se jaksi snažil a vypadalo to, že to nějak zvládne. V tom se ozvala nějaká cizačka, která na nás mluvila a vysloužila si mé pozastavení na místě a natočení hlavy směrem na ní, abych ji vyslechla. Už-už jsem se chtěla rozejít, ale jakmile jsem udělala krok, cítila jsem ten pocit, pohled na pevnost mi to ještě umocnil, že jsem se mírně otřásla. Přejel mi mráz po zádech, vědoma toho, že vrátit se takto rychle bude znamenat to, že se Christopher nejspíše půjde pobavit s Noriou a já budu mít volno, což, řekněme bude odhadnuto jednou osobou a já budu mít co dělat, abych měla co na práci. Usykla jsem si a křikla na Christophera: „Jdi napřed a pokus se nezatoulat jako včera,“ otočila jsem se na tu ženu, která se takto snažila jaksi uklidnit situaci a došla k ní se slovy: „Potřebovala bych něco koupit, pokud zde někdo bere tyto mince...“ Celá věta zněla, jako kdybych utrpěla dost masivní porážku, ale co jsem měla dělat? Litovat toho, že jsem se ihned vrátila později? Peníze byly irelevantní, jen jsem věděla, že v této vesnici budu muset strávit nějakou tu dobu a najít něco, co Tani zabaví a uspokojí bude asi tak pravděpodobné, jako že nějaký muž ze skupinky opodál nazve mé „meče“ tak, jak se nazývají. Vytáhla jsem dva měšce, kde se nacházel notný obsah Celestionských a Alindorských mincí. Žádné místní mince, nebo co zde měli, jsem neměla. Nějak jsem nečekala, že zde budeme dlouhodobě a většinou jsem stejně vše dostala již zaplacené a připravené.

Arun - 09. května 2019 22:48

Kamenný sněm Hela Slova vědmy občas v ryku a hádání starců zaniknou – a někdy si jí sice vyslechnou, ale pak pokračují, jako by nic neřekla – avšak nyní tomu tak není. Její prohlášení je jednoduché a nezvykle hořké – muži se ztiší a vážně shlédnou ke stolu, když si uvědomí, že má pravdu a že je možná vesnice ve větším ohrožení, než si mysleli. Dřív se mohli hádat o nějaké drobnosti měsíc nebo třeba rok – dokud nedospěli k něčemu, co by alespoň vzdáleně připomínalo kompromis. Ale nyní, když jim na dveře klepou Celestionští prospektoři a jarl pouští další a další cizáky do Ornbjarnu, stařešinové poprvé pocítí nutnost konat rychle. Naneštěstí, to je přesně to, co Rangvald chce. Nenechá se Helinými slovy zastavit, snad ho jen možná trochu zpomalí, než najde způsob, jak je obrátit ve svůj prospěch. „Snad máte pravdu, vědmo,“ řekne se zdáním uvážlivosti – ale ještě se nestalo, aby se stařešina doopravdy nad slovy nějaké vědmy zamyslel. „Ale jižané pro nás budou znamenat zkázu tak nebo tak! Buď nás vyženou nyní nebo vytlačí v dobách našich dětí a vnoučat. Nedá se jim věřit!“ Mnoho mužů kolem něj, dokonce i z Herleifovy strany, začne přizvukovat a dokládat své vlastní argumenty. Debata se opět rozvíří – ale konečně skrz ní pronikne zvolání Herleifovo: „Dokud budeme držet při sobě a pozorně sledovat a hlídat jižany, můžeme pokračovat v našem životě dál bez toho, abychom se nechali jimi zkazit nebo vyhnat.“ Rangvald se ušklíbne a odpoví mu obratem: „A co budeme dělat, až přijdou jižané a seberou naší lovnou zvěř, naše ryby, naše lesy? Co budeme dělat, až přijdou a seberou naše děti, ženy a nás samotné?“ Jeho ruka přistane na kamenném stole – gesto, kterým si zjedná pozornost a dostane příležitost říct to, proč sem vůbec nejspíš přišel. „Budeme muset bojovat, teď nebo později, jinak zanikneme! Tak proč se tu máme krčit v naší síni a hádat se? Vyžeňme vojáky z Ornbjarnu! Možná, že sami se jižanům a královským neubráníme, ale dejte na mě, sever bude držet při sobě! Ostatní vesnice se k nám přidají a země našich předků bude naše!“ Hela ucítí, že stařešinové – které spíš než nenávist, mnohdy pohání strach z nového – jsou dohnaní téměř k souhlasu. Muže nezajímají fakta, jen jestli se jim slova jiných líbí nebo ne… Do ticha po proslovu Rangvalda se ozve těžký, dunivý hlas medvědobijce. Jeho rovněž poslouchá každý. Jediný muž si nedovolí ho přerušit nebo mluvit, když mluví on. „Lžeš, když mluvíš proti vůli bohů, Rangvalde a haníš Helskarský kamenný sněm.“ Jeho tichá slova zní jako vzdálené dunění kamenné laviny na úpatí Špičáku. „Bohové promluvili – a jejich ozvěny vyzněly po celých horách. Slyšel jsem ozvěnu Armjarny, když promlouvala k vědmě. Važte jejich slova, važte slova vědmy, a to dřív než opět promluvíte.“ Umlkne a přejíždí očima po stařešinech – a ti uhýbají pohledem. Jen tři lidé zrakem neuhnou – Herleif, Rangvald a Hela. K vědmě se nyní obrátí většina mužů – i Rangvald jí propaluje svým přísným pohledem, Herleif soudí, co řekne. Musí je srovnat do latě – rychle a rázně. Nebudou poslouchat výklady a proroctví, musí je vyděsit a přitom si sjednat jejich respekt. A pak je nechat vyhádat se na drobných každodenních vesnických potížích. Černé jako saze Freya Seveřanka, poté co vzdá hold mrtvým, obrátí svou pozornost k temnému průchodu. Chvíli zkouší povolit několik kamenů – vrškem zásypu se jí podaří pohnout, ale z rozbitého stropu se valí jen další kamení a hlína. Vespod jsou těžké tesané kamenné kameny, se kterými jen tak něco nepohne. Poté, co v mihotavém světle hledí do temných škvír a pomáhá si loučí, brzy si je jistá, že za kamením je určitě další místnost. Nelze říct jak velká, a zdali je to pouze pokračování pohřebních komnat, ale určitě tam něco je. Dál pracuje a brzy dojde k přesvědčení, že i když by nejspíš dokázala vytvořit dost velký otvor, aby se protáhla, riziko toho, že bude na druhé straně pohřbena je příliš vysoké. Spodní kameny drží pevně a odklidit to by bylo těžké dílo. S krumpáčem a nějakými vzpěrami by to asi šlo, v armádě už dělala zvláštnější věci než důlní práce, zvlášť při některých obléháních. Ale na to teď nemá prostor ani vybavení. Je překvapená, že precizně postavená kobka, která ve všech ostatních směrech drží naprosto spolehlivě, se tady zhroutila. Zdá se jí to podezřelé, a tak se věnuje dalšímu prohlížení spadlých kamenů. Po chvilce práce v temnotě se jí podaří alespoň uvolnit některé nižší kameny – a je velice rychle odměněna. Když zvedne ruce k louči, zjistí, že jsou zašpiněné černou – saze. Někdo kamenům pomohl – a ten někdo rozhodně nebyl seveřan s velkým krumpáčem. Někdo, kdo se v těch věcech vyznal, protože nezbořil celou hrobku, kus stropu odstřelil černým střelným prachem. Rozhodně to nebyl nikdo z místních, kteří snad o střelném prachu nikdy ani neslyšeli. Zbývají vojáci z pevnosti a dvě obchodní společnosti. Opět přejede prsty po rytině – je docela jistě nedávná proti všemu co tady vidí, nejspíš i proti závalu. Nevypadá to, jako něco, co by vytvořil schopný kameník nebo někdo znalý run – spíš jako mělká značka, kterou někdo rychle vydrápal ocelí. Někdo se chtěl ujistit, že tady bude něco pohřbeno a že toto místo bude schopný znovu najít – a jako značku si zvolil druhou půlku medailonu k té, kterou právě drží pevně v rukou. Snad by bylo vhodné ujistit se, že se nebude všeobecně vědět, že tu první polovinu má právě ona. A možná by stálo za to dozvědět se, o čem tem medailon vlastně je… Budoucnost Letitia Velitel Torjak si trpělivě vyslechne hlášení Letitie, zatímco si prohlíží Kalruna. Pokyvuje hlavou a nechá jí domluvit. Poté udělá několik kroků k vojákovi a zblízka mu pohlédne do tváře: „Máte co k tomu říct, vojáku?“ Kalrun zvedne oči a zadívá se hrdě do tváře Torjaka. Na jihu by se touhle dobou vykrucoval už třetí větou a pokoušel by se uhrát co nejlehčí trest. Tvrdil by, že se krátkodobě pomátl, nebo že ve skutečnosti mluvil k mouše, která právě letěla nad hlavou důstojnice – ale tady na severu jen zvedne bradu a odpoví stručně: „Byla to otázka cti. Je s námi zacházeno jako s nějakou verbeží. Jednalo se o čistě osobní spor-“ „Který nemá na cvičišti nebo v armádě co dělat. Vaše přiznání mi stačí,“ dokončí za něj velitel. Povzdechne si a zavrtí hlavou. Obrátí se a dojde ke stojanu u stěny místnosti, kde je několik výstavních kousků puškařského umění, které jistě patří veliteli. Zvedne jednu z pušek a přehodí si jí v rukou. Na rozdíl od pušky Steena Thurssona je to standartní Celestionský model jen vybavený křesadlovým zámkem. „Tahle zbraň, Kalrune, je budoucnost světa. Takže jestli v té budoucnosti chcete být víc než chladná mrtvola, tak se vy i všichni ostatní naučíte s ní zacházet, ať už se vám to líbí nebo ne. Kaprálka je tu od toho, aby to do těch vašich dutých palic vtloukla – a dokud se nenaučíte střílet rovně, budete opakovat a opakovat, pro větší slávu krále.“ Na moment ztichne a pak pokračuje: „Tři týdny nevytáhnete paty z kasáren, máte měsíc službu v kuchyni a každé ráno budete tou svou příliš připravenou sekerou sekat dříví. A považujte se v podmínce. Něco uděláte a nechám vás běhat bez bot kolem pevnosti, dokud nepadnete!“ Mohl vyváznou hůř, ale zákaz jakéhokoliv pití ve výčepu a potupa, které se mu dostane u tak podřadné práce jako je sekání dříví a mytí nádobí by ho mohlo naučit lépe vážit svých činů. Torjak se obrátí na důstojnici: „Jste spokojená s trestem, kaprále?“ Obchod Ichie Christopher vykročí svou pomalou belhavou chůzí k pevnosti a Ichie se rozhodne zkusit pohostinnost vesničanů znovu – i navzdory své první, nemilé zkušenosti. Mladá žena se překvapeně otočí, když jí východňanka osloví. Její přívětivost se nejspíš především vztahovala na vcelku pohledného Celestionce a tato až příliš cizí žena jí přiváděla do trochu větších rozpaků. I tak, zdá se, že její přesvědčení a vůle zůstat věrná svým slovům, jí vedla k nejistému přikývnutí. „Obávám se, že většina z nás mince vůbec nepoužívá. Ve vesnici si dobře vystačíme bez nich. Ale můj strýc je, no dalo by se říct, že obchodník.“ Ohlédne se za muži, kteří se vrací ke svým domovům a zatím se příliš neohlížejí. „Bydlí tady kousek, na kraji vesnice. Moc do vesnice nechoďte – ehm, myslím, že vypadá až moc nezvykle na chuť některým.“ Děvče stočí krok a chvíli mlčky jde k domku – pak se usměje a překoná své prvotní překvapení. „Jmenuji se Adelaide, mimochodem. Vy jste tu s Christopherem?“ zeptá se zvědavě – a opatrně pokukuje po zbraních, které není na východňance těžké vidět. Zatímco kráčí, začnou se blížit k chalupě, která stojí trochu opodál od ostatních, je u ní malý povoz pro místní horské cesty a dveře jsou zvláštně otočení směrem od vesnice a spíš k vrchům mezi Helskarou a pevností, takže hledí přímo na cestu do vesnice. Na lavici před dveřmi sedí muž, který přeci jen vypadá trochu jinak než seveřané, se kterými měla Ichie tu čest. Tak předně kouří – v ruce drží fajfku, která je dýmce Ichie podobná jen hodně vzdáleně– až na zahnutý náustek je svislá, na konci je zahnutá vzhůru, kde tvoří baňatou uzavřenou hlavičku. Ichie už takové a podobné zahlédla, když cestovala s Noriou do Celestionu mezi některými Celestionskými starousedlíky ve vrchovinách. Mladá žena Adelaide ho pozdraví a zvolá: „Ahoj, strýčku Eine, vedu ti zákaznici.“ Muž zvědavě zvedne obočí a zdá se, že příslib peněz překonal jeho vrozenou nechuť k cizincům. I tak si ženu podezřívavě prohlíží, až se nakonec zvedne, dojde k ní s fajfkou v puse, kde párkrát přikývne, jako by jí hodnotil. Ona má příležitost si prohlédnout jeho – je vousatý jako každý jiný seveřan, ale jeho vousy i vlasy jsou světlé a rozcuchané. Má na sobě dobře udělané vlněné šaty, překryté pořádným kožešinovým pláštěm přes ramena, na hlavě plochá čepice, celkem nic primitivního nebo neuměle dělaného po domácku – ale za jeho opaskem nechybí obligátní severská sekera. „No, tohle asi nebude ten tvůj Celestionec,“ poznamená si pod vousy, na což si od dívky vyslouží nepřívětivé syknutí. Obchodník se jen usměje a pokrčí rameny. „Eindrid, jméno mé, rád vás poznávám, a dokud máte peníze, můžete být pro mě za mě z druhé konce světa. Co sháníte, slečno? Kožešinu přes ramena? Pořádnou beranici na hlavu? Nebo něco docela jinačího?“ Starý známý Christopher Učenec se rozloučí s Ichie, která se bez většího vysvětlení obrátí zpátky k vesnici – s trochou štěstí to nevyústí v žádný další střet. I tak, Christopher rozhodně není ve formě, aby ještě řešil nějakou sebevražednou východňanku. Navíc by se skutečně měl hlásit panu Edamitsu. Dobelhá se do pevnosti, za kterou slyší výstřely cvičících vojáků. A řemeslníci už začínají pracovat na rozestavěných zdí. Kolem budovy Společnosti je rovněž ruch, neboť sem skládá posádka Miriam některé dovezené zásoby a naopak odnáší nejrůznější vzorky rud, kožešiny a jiné drobné zboží, které si najde cestu do Celestionu, kde budou skrz něj příslib bohatství prodávat prohnaní muži v oblecích a s příliš širokými úsměvy. Většina z nich je určitě ještě ke všemu aristokraty nebo je na ně napojená… Ale Celestion je daleko a Christopher snadno myslí na jiné věci – a mimo jiné, na to, že se nejspíš zdrží, protože u dveří pevnosti spatří Atmorijce, kterého už viděl a znal dříve. Percivall! Znalec řečí, kultur a čísel, muž, který mnohokrát na svých návštěvách v Celestionu s Christopherem spolupracoval. Není tak talentovaný na vědu, nemá na ní dost představivosti, ale má dobrou mysl na čísla a je výjimečně jazykově nadaný. Nedosáhl dozajista tak vysoko jako sáhib Mikha’il, ale je mužem vědy… ale co dělá v téhle zmrzlé díře na dalekém severu? Je to vyšší, avšak neatletický muž s oválnou tváří, na které má brejličky se zlatými obroučkami a pod kterými má živé oči, které prozrazují za učencem temperament Atmorijských. Právě mluví s jedním námořníkem, kterého poté s bednou posílá k Miriam – už chce vyrazit zpátky dovnitř, když se obrátí a spatří Christophera. Překvapeně se na něj podívá a usměje se. Vykročí k němu s rukama roztaženýma. „Christophere, u všech svatých, když se sáhib Mikha‘il zmínil o odborníkovi přes severské kultury, neměl jsem tušení, že Miriam přivezla právě tebe! Co se ti to stalo? Christophere, jak dlouho už jsme se neviděli? Jak pokračuje tvůj výzkum severních kultur? Dokončil jsi tu studii o existenci společné kultury?“ Jako vždy, Percivall di Atmoria je muž, který žije naplno a do všeho dává duši, i do rozhovoru se svým starým spolupracovníkem.

Hela - 09. května 2019 23:26

Hlas medvěda Rangval mě svou "uvážlivostí" ani na okamžik neoklame. Stařec vždy najde způsob, jak má slova zkomolit, aby pasovala na jeho vlastní úmysly. Svět zanikne v den, kdy se mi dva na něčem shodneme. Napjatě vyčkávám, jakou skulinu si našel tentokrát. A nemusím čekat ani příliš dlouho. V duchu zasténám a kdybych mohla, tak si rvu vlasy. Je to jako mluvit do starého dubu. Pravděpodobně ani Amjarna sama by ho nedokáazala přesvědčit. Situace se mi pomalu, ale jistě vymyká z rukou. Jen s hrůzou naslouchám Rangvaldově plamenné řeči, a sleduji, jak se starci, jeden po druhém, naklánějí blíž a blíž jeho myšlence. Nemohu dopustit, aby se rozhodli věci vyřešit se zbraněmi v rukou. Bohyně se sice o ničem takové nezmiňovala, ale takové horké hlavy už tady byly. Ne přímo v Helskaře, ale dobře vím, jak dopadly jiné osady, které se pokusily vymanit z područí celestionských. Tahle země je prosáklá krví našich předků, není třeba k ní přimíchávat ještě tu naší. Na pomoc mi naštěstí přispěchá, jinak mlčenlivý, medvědobijec. Když promluví, nikdo se neodváží ani hlesnout. A já mám alespoň čas, uklidnit vody své mysli a zpomalit z trysku do cvalu. Teď už to není o tom, čeho si od nás žádá bohyně. věštbu si vyslechli, ale přesvědčit je nedokázala. "Myslíš, že se k nám ostatní vesnice připojí? Stejně tak, jako se připojily k povstání v Skjalnsk, Oskovo nebo Maryirsk? Stejně tak, jako jsme se připojili my? Nad čím váháš? Přijdou ti ta jména snad neznámá? To by asi měla, protože žádná z těch vesnic už neexistuje! Pokusili se cizinců zbavit násilím, postavily se proti celestionským a krutě za to zaplatili. Možná, že před tímhle vším, před vybudováním Ornbjarnu, tehdy byla doba na válku, na vzpouru. Ale o ty si my nyní můžeme nechat jen zdát. Posádka v pevnosti je silná, a hlavně, už nyní jí tvoří částečně i naši vlastní bratři. Nezvedneme zbraně proti svým sousedům, a oni je nezvednou proti nám. Neříkám, že se máme vzdát. Jsme seveřané, nemáme to v povaze. Ale bojovat se dá i jinak, ne podle pravidel našich předků, protože ta už nefungují. Ale podle těch nových." Zhluboka se nadechnu, protože vím, že tohle se nebude líbit nikomu. "V tuhle chvíli jsou pro nás naši lidé v pevnosti vlastně výhodou. Pokud by se z nich stali důstojníci a velitelé, můžeme nenásilnou formou získat situaci pod kontrolu. Z pevnosti k nám neproudí jen problémy. A většina z těch potyček, je stejným dílem prací našich mužů i vojáků. Naskytuje se nám tu možnost obchodovat. Myslím, že to by nám mohlo jen pomoci. Nemám pravdu?" Na začátku jsem se je pokusila vyplašit, ale od té chvíle zmírňuji a zmírňuji. Nechci, aby viděli jen to špatné. Všem by nám bylo lépe, kdyby Ornbjarn nikdy nevznikl. Ale je tady, a my se s tím musíme nějak vypořádat. Tradice pro seveřany znamenají hodně, ale spoustu z nich už ani my nedodržujeme. Svět se mění, a my se musíme změnit s ním. To je to, co se snažím těmhle starcům vštěpit. "Jestli se nyní chopíme zbraní, a pokusíme se vojáky vyhnat, tak zahyneme. A nejenom my, ale i naše ženy a děti. Přivoláváš na Helskaru zkázu Rangvalde. Važ svá slova, protože by také mohla být ta poslední. Takový člověk, který vědomě pošle své bratry na smrt má jen jediné jméno...a to zrádce!" Ani neví, kdy, během proslovu, jsem vstala. Ale stojím tady, dlaněmi opřená o kamennou desku, ramena nahrbená. Zírám na Rangvalda a vypadám, jako šelma, která se chystá ke skoku.

Freya - 11. května 2019 09:07

Hrobka Chvíli se pachtím s kameny, ale jen tak to nepůjde. Rozhodně ne teď a holýma rukama. Prohlížím si místo dál a nad černýma rukama se jen ušklíbnu. Mé prvotní podezření se potvrdilo. Však jsem to věděla...tomuhle někdo pomohl...jenže kdo?... Prohlížím kameny a zvažuji všechny možnosti. Pochybuju o tom, že by tohle bylo dílo mého milého bratříčka. Přeci jen je to hrobka...rodinná hrobka...to já byla rebel, ne on...a kde on by se dostal ke střelnému prachu...a kdo jiný by na tom mohl mít nějaký zájem?... Vyvstává tu více otázek než odpovědí a celé se mi to nějak nelíbí. Po chvíli, co zírám na neumělou kresbu druhé části medailonu, schovám ten svůj bezpečně za kazajkou. A zároveň si uvědomuji, že dosud to prostě byl jen medailon, ale jestli něco znamená kresba na něm vyvedená nemám nejmenší tušení. Jenže chodit kolem a vyptávat se, nebude moc moudré...bude to chtít nějak zaonačit...možná bych mohla začít u Riama, třeba mu to aspoň něco připomene...zvláštní symbol v hrobce... Otřu si ruce, ještě jednou se ohlédnu k poslednímu hrobu a pak se vydám pomalu ven, ovšem s předsevzetím, že se sem vrátím. Chci vědět, co je za závalem, jenže lopotit se s tím sama. Jsem si jistá, že Erling by si nechal říci, ale nejsem si jistá, zda-li je to ten nejlepší nápad. A je tady snad někdo jiný, komu můžeš víc věřit?...když z toho bude koukat nějaká výhoda, nebudeš ho muset nijak dlouho přemlouvat... Venku před vchodem, zhasím louč a chvíli mžourám do denního světla, než si zase oči přivyknou. Nechce se mi ještě vracet do pevnosti, a tak se rozhodnu projít se trochu kolem. Prohlédnout si, jak moc se změnila místa, která si ještě pamatuji. Od vesnice se ale držím dál, nechce se mi zrovna dvakrát potkat někoho z místních.

Takanashi Ichie - 11. května 2019 11:49

Nakupování Napnutá atmosféra se dala skoro cítit, křivky na tváři ženy, na kterou jsem se dívala všem napovídala, že možná i litovala svých slov. Kdo ví, já jsem si vždy stála za svým a bylo tedy na ostatních, jestli mi vyhoví, nebo ne. Natočení hlavy směrem k pevnosti a pak na les... Možná by bylo vážně lepší jít ulovit nějakého medvěda, zamyslela jsem se a jazykem přejela přes rty v zamyšlení. Menší úsměv na komentář vzhledu, prsty přejíždějící přes rukojeť katan, spíše jako kdybych se ujistit, že je tu vážně mám, než abych dotyčné chtěla ukázat, že s nimi umím. Jakmile jsme se rozešli, tak začala s konverzací... což nebude asi tak úspěšné, jako s Celestioncem, kterého jsem měla najít. „Takanashi Ichie, nemohu zcela říci, jestli jsem tu zde vyloženě s Christopherem, jen mi můj zaměstnavatel řekl, že se ztratil a já jej mám najít. Proto jsem zde. Jinak nemáme žádné vzájemné propojení, krom společné cesty na lodi,“ řekla jsem spíše strojeně, s tónem hlasu, který by čekala od Celestionských stráží, kteří musí hlídat pořádek a otravní turisté je každý den otravují. Netrvalo to dlouho a já stála vůči strýčkovi Adelaide, který kouřil něco podobného, jako jsem měla já, jen toto byla více Celestionská varianta než Alindorská. Podle kouře, který se mi opřel do nosu i složení toho, co kouřil bylo úplně jiné, než kouřím já. Zamhouřila jsem oči a podle toho, jak mi to dráždilo nos odhadla, že je to o dost silnější. Mírné sklopení hlavy následovalo hned na to, aby mi další kouř přejel přes kasu a ne pod ní, nepotřebovala jsem dotyčnému hledět do očí, ruce těch, které jsem neznala stejně stačila. Oko mi zabloudí na dívku, kterou strýček takto popíchl. Vypadalo to, že si Christopher dokázal během chvilky získat city dotyčné a můj menší úšklebek mi říkal, že se tato informace bude hodit později, pokud by Christopher nechtěl spolupracovat... a nebo Noria potřeboval naopak Adelaide na své straně. S menším povzdychnutím se mi vytratil úsměv a ruka zajíždějící pod oblečení, vytahující dva měšce plné Celestionských a Alindorských mincí. „Potřebuji něco, co není možné vidět v zemích, kde se těmito mincemi platí. Pokud máte nějaké výtažky, extrakt z místních rostlin, něco, co se zde dá sehnat a dalo by se použít v medicíně, tak to by bylo ideální. Jestli nic takového nemáte, tak něco, co není jen na koukání a má využití spíše vevnitř, než venku...“ řekla jsem a zvedla bradu tak, abych se mu konečně podívala do očí. Za ty roky jsem věděla, že Tani nejvíce potěší něco, co se nedá sehnat... a dá se použít pro ty její lektvary a masti. Následně věci, které mají více funkcí, než jen se dát na zeď... ... doteď si pamatuji den, kdy jsem ji přinesla její obraz, ona si jej pověsila na zeď a řekla, že se mnou chce strávit celý den. Horší na tom bylo, že dárek Norii celou dobu byl, že mi dá den volno a Tani též...

Letitia - 11. května 2019 16:19

U velitele Po celou dobu stojím naprosto bez pohnutí. Pohled stále upřený vpřed tak dlouho, že již znám každou podrobnost na protějším okně. Hrubě vyrobenou kovovou západku, rýhu na dolním konci i bublinku ve skle poblíž středu. Úžasné kolik detailů zjistíte, když něco opravdu dlouho studujete. Také mi to pomůže konečně trochu vychladnout. "Nemám žádné námitky, pane," promluvím a tak konečně poruším svou nehnutost. Skutečně proti vyměřenému pokárání nic nemám. Trest v podobě nudy je více než vhodný. Konečně nebudu jediná kdo tu skřípe zuby, že nemá co dělat a možná, že ho to skutečně naučí držet hubu a krok. Aspoň v to doufám. Když stráže s Kalrunem odejdou, ještě zde zůstanu. Mám toho na srdci trochu víc než jenom to co jsme právě probrali a když už jsem tu, tak proč toho nevyužít. Dovolím se povolení volně mluvit a když se mi ho dostane trochu se uvolním. Jenom nepatrně, ale již konečně nepřipomínám sochu. "Mám stížnost na Steena Thurssona, pane. Celé tohle je také trochu jeho vina. Plete se do výcviku a narušuje tak mou práci. Mohu vás požádat o vyřešení této záležitosti?" Je to výstřel na slepo. Vlastně ani moc nečekám, že s tímhle dokáže Torjak nějak hnout. Koningsjegere se rozkazy neřídí, ale třeba malá domluva... Prostě za zkoušku nic nedám, pokud tedy chtějí abych z těch chlapů udělala mušketýry co dokáži trefit i něco menšího než horu. "Další stížnost je na nové návštěvníky, pane. Jeden z nich zranil Olafa tak těžce, že nemůže vykonávat své běžné povinnosti," oznámím novinky, které jsem dnes ráno vyzvěděla. Pravděpodobně o tom již byl zpraven, ale neuškodí, když mu to připomenu. Dnes bude mít velitel skutečně kupu práce než to všechno vyřídí. Vůbec mu nezávidím jeho postavení. Každopádně tohle je vše o čem jsem s ním potřebovala hovořit a jakmile mě propustí jdu si zase po své práci.

Christopher - 11. května 2019 20:20

Už to přeci jen chvíli vypadá, že se do pevnosti budu muset vracet společně s východní cizinkou s jejíž přítomností jsem se cítil na jednu stranu bezpečně vzhledem k výbavě, za kterou by se žádný slušný vrah nemusel stydět. Na druhou stranu jsem si nemohl nepovšimnout chladu procházejícího skrze mojí páteř kdykoliv, když se mihla kolem. Ne že bych se ji obával nebo něco takového, na to do mě pan Noria vrazil nemalé množství financí na podniknutí této cesty, takže v tomto ohledu jsem se mohl cítit v bezpečí. To ale nezabrání tomu, že už jsem ji viděl jednat s cizími lidmi. Její chladná arogance a tvář bez emocí bylo něco, na co jsem si nemohl zvyknout, ani kdybych se ze všech sil snažil. Maska, kterou zpravidla nosí všichni na východě z toho, co jsem měl možnost slyšet a vidět. A u této masky jsem si nebyl jistý, jestli jsem za ní chtěl skutečně pohlédnout. Přesto když se na moment přeci jen zastavím a ohlédnu se za sebe, abych přeci jen na Ichie počkal, když už si dala tu těžkou práci mě najít, tak s náhlou změnou srdce mě nechá jít napřed, zatímco ona půjde navštívit místní. Respektive obchodníka soudě dle dvou vaků, se kterým na moment zamáchá ve vzduchu, aby zřetelně objasnila, že se chystá na nákupy. Měl jsem sice své pochybnosti o tom, že seveřané něco jako obchod mají vzhledem k jejich kultuře založené na vzájemné pomoci, přežití a jedné veliké rodině, kde není potřeba ničím platit, dokud přiložíš ruku k dílu, ale kdo ví. Už jsem slyšel o seveřanech, kteří cestovali daleko na jih, takže evidentně někteří z nich umí být tolerantní vůči cizákům. Proč by koneckonců nemohli žít i tady. Mírně sice nadzvednu obočí a protočím očima nad její poznámkou, abych se neztratil, přičemž si skutečně pohrávám s myšlenkou, že si přeci jen zajdu do lesa, jen abych ji nakrkl, nicméně si zachovám svůj klid, zachovám se jako dospělý člověk a místo toho se šouravou chůzí vydám zpátky k pevnosti Ornbarjn, kde mě zřejmě ještě bude čekat hodně objasňování předchozí noci a dnešního rána. A mimo jiné i pořádný čaj, o který jsem včera svým průzkumem okolí se tak připravil. Je ještě stále docela brzo, přesto ale pevnost a její okolí už je plně probuzené a žije si svým stereotypickým všedním životem. Vojáci, jejichž posádku tvoří z větší části právě místní seveřané, trénující s našimi jižanskými zbraněmi, dar od samotného satana dle místních. Tentokrát jsem si já jako na potvoru mohl dovolit ten pobavený úšklebek, jaký měla Adelaide dříve, a představu o tom, jak nešikovně se obří severské ruce zvyklé na těžké sekery a luky snaží marně pochopit a uchopit muškety a posléze z nich i vystřelit. A přitom to není ani taková věda. Koneckonců tyto věci byly postaveny tak, aby je mohl používat i naprostý nešika připravený bojovat a klidně i umřít za svojí vlast. Řemeslníci nadále pracovali na masivních zdech této pevnosti. Na jihu bývaly tyto zdi zpravidla ještě větší a mnohem širší, aby mohli déle odolat nepříteli a jejich stále se vyvíjejícím novým zbraním, tady na severu toho ale není až tolik třeba. Ne že bych chtěl odsuzovat celé Nortimberské království, ale vždycky měli své problémy držet krok s ostatními. Nehledě na to, že šance severských mít někde po ruce obří kanóny a zásoby střelného prachu byly minimální. A uprostřed toho všeho stojí sídlo Severozemské obchodní společnosti odpovědné za existenci této pevnosti, přítomnosti královské armády a mimo jiné i taky špatných vztahů mezi seveřany a jižany. Zlo ochotné využít těch nejšpinavějších Celestionských taktik na své vlastní obohacení, i kdyby mělo jít přes mrtvoly. Vojáci, místní, zboží...to vše pro ně jen bylo číslem na papíře znamenající výdělky či prodělky. Hlavní byl pro ně vždycky profit. To byl jeden z mála důvodů, proč vztahy mezi mnou a mojí rodinou byly vždycky takové chladné. Zatímco oni byli ochotni dolovat peníze na utrpení ostatních, já bych se sebou pravděpodobně nedokázal žít. Což by asi vysvětlovalo hodně, proč jsem vlastně zde. Zlehka zakroutím hlavou, abych zahnal tyto myšlenky, když tu náhle spočinu pohledem na povědomé tváři. Oválná tlustá tvářička, pozlacené brýle díky nimž vypadá téměř jako úředník absolutně spokojený se svým vlastním životem...Percivall? zvědavě nadzvednu mé obočí a začnu si jej podrobně prohlížet. Už to bylo pěkných pár let, co jsem jej naposledy viděl. Tři roky? zašmátrám ve své paměti a snažím se vybavit, jak vypadal tehdy a jestli skutečně mohl dospět tak jak dospěl, teprve ale až když on zaznamená mě a vyjde mi vstříc, tak si jsem stoprocentně jistý, že se nejedná o nikoho jiného. ,,Perci,'' zvolám poněkud překvapeně, přesto se vřelým úsměvem na rtech, když se k němu otočím a počkám, až mě dojde. ,,Ze všech lidí na světě zrovna tebe jsem tady na severu nečekal, co tady děláš? To tě sem poslala Liga?'' pevně stisknu jeho ruku a trochu se omluvně podívám na svojí berli vysvětlujíce tak proč jsem jej neobjal. ,,Šel jsem na procházku do lesa. Kdo by to byl řekl, že lesy na severu budou ještě mazanější než tam u nás,'' zavtipkuji o mém stavu a příliš to nerozvádím. Detaily v tomto ohledu nejsou důležité a já bych se akorát ještě cítil jak větší pitomec. ,,Tři roky, naposledy když atmorijská liga poslala své mladé a nezkušené obchodníky na univerzitu, abychom jim přeci jen něco natloukli do té hlavy. Co se týče toho výzkumu...no,'' rozhlédnu se kolem a volnou rukou poukážu po celém našem okolí. ,,Přečetl jsem, co jsem mohl. Proto jsem tady, abych si rozšířil svůj přehled víc. Nutno podotknout, že většina místních jsou 'příjemní', jak zkyslé mléko je dobré pro žaludek,'' zašklebím se a poukážu rukou k pevnosti. ,,Stále na tom pracuji. Důkazy na to se hledají strašně blbě, nehledě na to, že...no. Znáš církev. Hele rád bych si s tebou povídal, ale mám ještě nějaké vyřizování s mým zaměstnavatelem Noriou. Nechceš mě doprovodit?''

Arun - 12. května 2019 18:30

Vítězství, alespoň prozatím Hela Slova Hely všechny umlčí – dokonce i Rangvalda. Je to krutá pravda a přímý doklad toho, že jeho slova nenesou žádnou skutečnou cenu. Její mluva je dozajista něco, o čem se budou stařešinové chtít hádat – ale poté, co jim tvrdě připomněla osud Skjalnsku, malé rybářské vísky, kterou Celestionci obsadili a proměnili ve své vlastní přístaviště, Oskava, horské vesnice, která měla tu smůlu, že pod ní byla bohatá zlatá žíla, a Maryirsku, jehož obyvatelé odmítli spolupracovat… V tom temném momentě se všichni kají za svá nenávistná slova. Dokonce i Rangvald sklopil oči. Dřív než ale můžou stařešinové začít hledat škvíry v jejích slovech, předhodí jim další porci na uvažování – premisu obchodu s cizáky. Nelze tvrdit, že stařešinové jsou bohatí muži, neboť v severské vesnici mají peníze jen malý význam, avšak rozhodně nikdo z nich se nelopotí v potu tváře od rána do večera, aby si zajistili živobytí. A touha rozšířit svůj majetek a moc je tak vlastní všem mužům, že jsou ochotní na krátký moment zapomenout na svou nenávist ke všemu cizímu a bavit se s myšlenkou, která přislibuje větší vliv, větší moc, větší slávu na severu… Je to jen krátký moment, ale víc Hela nepotřebuje, stačí jejich mysli vyvést ze smrtelné cesty do víru nenávisti, který rozdmýchal Rangvald. Poslední slova volí naopak téměř krotce a pak se odmlčí – a když už má pocit, že nikdo se nepostaví za šílený návrh starého mrzutého tesaře, povstane, vztyčí se nad kamenným sněmem a doručí svůj poslední zásah do tváře Rangvalda. Muži kolem mlčí a ohlížejí se po něm. Jaká bude reakce na toto obvinění? Vzepře se proti vůli vědmy? „Mám na srdci jen nejupřímnější starost o dobro Helskary. Nic víc, nic míň.“ Stařec zapadne do křesla téměř sklesle a uhne očima od Hely – jeho dočasní spojenci ho opustili a jemu nezbývá než přiznat porážku – pro dnešek. Za měsíc tu bude zas a jeho slova neztratí na síle. Ale prozatím… „To my všichni,“ dodá Herleif a pokusí se stočit debatu do bezpečnějších vod: „Obchod by mohl vesnici hodně prospět – od té doby, co nám sem výměnou za kožešiny Eindrid vozí rudu z hor se kvalita vesnického železa podstatně zvýšila.“ Toho se chytí jeden z méně významných stařešinů, lovec a koželuh. „No to ano, ale ty ceny, o které si říká? Celá vlčí kůže za jeden ocelový nůž z Alesglas? To je neslýchané!“ Ozve se další se svým stěžováním: „Jakoby se nějaký zdravý pěkný vlk přiblížil k Helskaře od té doby, co v pevnosti pořád hřmí ty jejich prokleté vynálezy. Říkám vám, pro zvěř to nemůže být dobré, takové rány…“ „A ryby! Ve fjordu už se na nedá ulovit ani hubená treska!“ „Dobrý úlovek potřebuje nejdřív dobrého rybáře, ne nějakého mluvku, co se pořád vymlouvá na Ornbjarn!“ Hela tiše usedne zpátky do křesla. Rangvald sedí téměř naproti ní, zabořený do křesla, jako by se skrýval. Jeho slova mu byla nacpána zpátky do jeho vlastní úst a cokoliv co by nyní řekl by mu na příštím sněmu jen zhoršilo pozici. Ví, kdy je lepší stáhnout se a počkat na lepší čas. Méně průbojní stařešinové pokračují v hádání o nejrůznějších zbytečnostech, v čemž se opět vyžívá Herleif. Když vědma pohlédne na Sigvara, horal jí jedinkrát souhlasně přikývne, jeho pohled pevný a přesvědčený. Má téměř pocit, že má za sebou další z těžkých zkoušek vědmy. Teď už snad může jen poslouchat neškodné stěžování… Intriky a střety Letitia Torjak mávnutím ruky propustí trojici seveřanů a očekává, že odejde i Letitia. Když se zdrží, se zamračeným výrazem jí kývnutím odsouhlasí povolení promluvit. Zatímco mluví, vrátí velitel pušku do jejího stojanu. Teprve pak se otočí a přikývne na její stížnost. „Sama dobře víte, že Koningsjaegere se zodpovídají jen a pouze králi. Nemůžu ho potrestat ani donutit, aby se vám nepletl do výcviku, ale promluvím s ním – mou autoritu stále uznává.“ Ale Letitia slyší zcela jasně to, co neřekl – není rád, že má pod střechou více méně časovanou bombu. Každý ví, že Koningsjaegery posílají tam, kde jsou problémy a tam, kde nejsou, si oni nějaké vždycky dřív nebo později najdou. S trochou štěstí se přestane plést do běžného života v pevnosti a co nejdřív potáhne dál. Reakce na její stížnost na cizáky je plodnější – Torjak už o problému slyšel. „Ano, vím o tom. Mám v plánu promluvit s panem Edamitsu aby lépe hlídal své lidi. Nálada je už tak napjatá. Děkuji za upozornění – a pokud už nic víc nepotřebujete, slečno, můžete jít.“ Kaprálka tak učiní a vyrazí dolů zpátky na nádvoří. Cestou nahlédne do druhého patra kde spatří sáhiba Mikha’ila a pana Edamitsu, kteří právě vchází do kanceláře Atmorijské ligy. Nedlouho poté vidí, jak po schodech stoupá Percivall následován učencem, kterého předchozího dne přivezla Miriam. Rozhodně by stálo za to, dozvědět se, o čem si tito cizinci povídají – a co je doopravdy přivedlo do pevnosti. Nesouhlasný pohled hlídajícího samuraje jí však brání jít jim poslouchat za dveře… snad by mohla pod nějakou záminkou vklouznout dovnitř… Ale prozatím sejde dolů a u dveří narazí na Erlinga. Ten, jakmile jí uvidí, ustoupí jí z cesty a postaví se do ukázkového pozoru. Není na něj hezký pohled. Má nateklou tvář a několik ošklivých ran. Trochu kulhá na jednu nohu, ale pokouší se to neukazovat. Všeobecně vypadá, jako by právě přišel ze rvačky a to docela tvrdé. Zasalutuje a zahlásí: „Voják Erling se hlásí do služby, madam.“ Když mu dá povolení mluvit, okamžitě se vysvětlí: „Plnil jsem, co jste mi uložila, ale v Helskaře došlo k problémům. Několik mužů, kteří to trochu přehnali s medovinou, madam. Mnohým se nelíbí moje zaměstnání v armádě. Omlouvám se.“ Stojí trochu rozpačitě v pozoru a nejistě činí to, co sama Letitia před chvilkou předváděla u Torjaka – až na to, že pro něj je daleko lehčí dívat se kousek nad kaprálku – vlastně mu stačí koukat se neutrálně přímo před sebe. Vybrané zboží Ichie Severský obchodník pozvedne obočí nad jejím strojeným tónem a krkolomným vyjadřováním, které je zároveň spojeno s velice zvláštní kombinací přízvuků, které pronikají na povrch navzdory jejím snahám. Na druhou stranu, stále drží v rukou peníze, a zdá se, že víc tenhle volnomyšlenkářský vesničan nepotřebuje. „Nevím, jestli budu mít něco takovýho, nejsem žádnej mastičkář, nikdo by vědmě neměl kecat do řemesla, ale můžete se mrknout.“ Ichie si všimne přístavku, ve kterém nejspíš přechovává trvanlivější zboží, ale on jí pokyne dovnitř, do domu. Adelaide jí následuje, stále zvědavě okukujíce její šat a katany. Když vstoupí dovnitř, je Ichie trochu zklamaná – žádná přehlídka bylin nebo nějakých lektvarů, nezdá se, že to by bylo to, co si od Eindrida místní kupují. Je to vlastně docela jednoduchá světnice, kterou obchodník předělal na sklad – je tu několik velkých beden neznámého obsahu a kolem nich je na stolech nebo jen tak opřeno a rozestavěno menší množství různého zboží. Není tu žádný pult ani nic podobného a z hromady kožešin v rohu usuzuje, že tu stále kvete hlavně výměnný obchod, což nejspíš bude znamenat smlouvání ceny. Pokud si tedy něco vybere. Většina není příliš zajímavá – ocelové nože a hlavice seker, váčky s odporně páchnoucím tabákem, několik váčků koření – ucítí silnou vůni máty a skořice, které jediné přemohou celkovou směsici ve vzduchu – povětšinou přísady na jihu docela běžné, ale tady dozajista něco nepoznaného. Zahlédne malou dřevěnou krabičku, uvnitř které je několik kostěných, vyřezávaných jehel na šití, ale otázka je, zdali Tani podporovat právě v tomhle směru… Všimne truhličky plné překrásných zlatých kusů jantaru, i když to je dárek spíš na zdobení než na použití. Zatímco se rozhlíží, obchodník cosi hledá, až konečně zvolá: „Ha, tohle by mohlo být něco pro vás.“ Obrátí se a drží v ruce hrst velkých černorudých sušených listů. „Tohle na jihu určitě nenajdete, jsou to byliny z Varldbergen. Ďáblův jazyk, tomu říkají. Horalové to žvýkají proti zimě – dokáže to člověka vyburcovat tak, že si myslí, že je pán světa a zapomene na chlad. Chlap, kterej se toho nažere před bitvou, se cítí neporazitelnej, a než mu dojde, že je padesátkrát probodanej, tak před ním padne tucet jiných.“ Adelaide zvědavě a podezřívavě zvedne oči od cizinky a podívá se po obchodníkovi: „Strýčku, ví vědma, že to prodáváš?“ Eindrid, který neplánuje ztratit potenciální zákaznici, pokrčí rameny a rychle celý problém zamete: „Vědma ví přece všechno.“ A už je zpátky u Ichie: „Co říkáte slečno? Roste to na vrcholcích hor a jsem si jistej, že kdybyste na to použili nějaký jižanský serepentičky, bylo by to ještě divočejší – pět Celestionských zlaťáků za hrst?“ Trochu vysoká cena za hrst bylinek… ale zdá se, že seveřan doufá, že Ichie nebude chtít hadrkovat s mužem, jako je on, a cenu rychle přijme. Mohyly nad fjordem Freya Seveřanka dokončí svůj průzkum kobky, ještě jednou se pozastaví nad opuštěným a poté vyrazí ven. Prozatím musí nechat tajemství v podzemí skryté, ale plánuje se vrátit – Riam a Erling jsou dozajista příliš bohabojní na to, aby se nechali přesvědčit k prozkoumávání kobky, ale kdyby jim dokázala, že za závalem stojí černý střelný prach, určitě by je přesvědčila, aby jí pomohli. Vždyť by je vlastně žádala, aby jí pomohli uklidit a vyspravit staré rodinné pohřebiště. Možná, že se spíš budou divit, co se to s ní stalo, že je najednou tak věrná vlastnímu rodu. Ale bylo by lepší udržovat to co nejtišší – pokud by se o tom dozvěděla vesnická vědma, mohlo by to být ošklivé. Vždyť Freya ani vlastně neví, zdali podle tradic do hrobky smí, když z vesnice utekla. A pokud si ještě vzpomíná na starou vědmu, byla jako řemen a na tradice pes. Dokonce i Rangvald se jí bál… Možná by mohla přesvědčit nějaké muže z pevnosti… ale Günter, Celestionec a nepříliš vysoký k tomu, by byl nápadný… Navíc nemá zlato, kterým by jim mohla zaplatit… Bude muset přijít na způsob, jak se dostat na druhou stranu toho závalu, dřív nebo později. Zatím se může jít projít kolem fjordu – snad jí něco napadne. Rozhodne se vyrazit po severním ostrohu, kolem mohylových vrchů. Svatá místa na severu nebyla nikdy vysloveně zakázaná, spíš naopak – vždycky někdo pečoval o hroby nebo navštěvoval předky… Holé kopce a výhled na moře a Felskarský fjord na samém konci cesty bývaly to nejkrásnější, co mohl tenhle kraj nabídnout… Pomalu tedy kráčí po cestě, která se vine i daleko za mohyly až k oceánu. Tady už není příliš používaná – ale stále se zdá, že jí někdo udržuje. Pozná jeden z útesů nedaleko od cesty, pod kterým bývala malá skrytá zátočina, kde se otužilé děvče mohlo koupat bez toho, aby jí kdokoliv otravoval. Sešplhat k ní bývala těžká práce a možná, že už tam najde jen strmý sráz, ale podívat se tam může. Na druhou stranu, voda touhle dobou bude bez tak ledová v téhle roční době a ona sama už není tak schopná snášet chlad jako dřív… možná by bylo lepší dojít až k moři, kde je zaručený výhled ať už se místo změnilo nebo ne… Tajnůstkářství Christopher Percivall přikyvuje na jeho otázku a hned odpovídá: „Ještě mi nechtějí svěřovat žádné větší operace, dali mě k ruce sáhibovi al Halilovi – s trochou štěstí se nám podaří přivést trochu prosperity do tohohle zapadlého kouta světa.“ Povzdechne si, když dál mluví o výzkumu – sám dozajista neměl mnoho času věnovat se akademické kariéře, neboť pracoval na svém postavení v Lize. „No, však víš, že s teorií se nedostaneš k výsledku, občas prostě musíme vyrazit do pole – ale jestli jsi hledal nějaké netknuté kulturní prostředí, lepší místo než tohle nenajdeš. Jestli je Nortimber v minulém století, Helskara je v minulém tisíciletí,“ dodá a zasměje se. „Jestli se k vesničanům někdo z jihu dokáže dostat, jsi to ty, ty bys vymluvil díru do hlavy i největšímu mrzoutovi!“ Trochu zvážní, když Christopher zmíní Noriu – přikývne a přidá: „Ano, pan Edamitsu, včera jsem ho viděl. Zrovna mi Mikha’il říkal, že pokud objevíš, mám tě k nim obou zavést.“ Neotálejí a nenechají své zaměstnavatele čekat. Vejdou zpět do pevnosti a vyjdou schody vedoucí vzhůru – ve druhém patře minou poddůstojnici, která má místní seveřany na povel – ta jim věnuje jen krátký pohled a pokračuje dál. Oni jsou laskavě propuštění samurajem u dveří a vejdou do kanceláře – prostá čtvercová místnost vybavená několika židlemi, mohutným stolem, několika policemi s lejstry a truhlami. Za stolem sedí Mikha’il zabalený do teplého kožichu. Noria Edamitsu s velice chladným zájmem prohlíží na mapu okolí Helskary a mapu vedle ní, kde je zobrazeno celé pobřeží Felskarsku včetně detailního nákresu zákrutů fjordu. Ani jedna z map nemá formu Celestionských zeměměřičů ani erb Nortimberského krále – takže se nejspíš jedná o mapy, které vytvořila Atmorijská liga v průběhu několika posledních měsíců. Sáhib pozdraví pokývnutím oba dva příchozí, Noria se obrátí a s pozvednutým obočím pohlédne na hůl a zraněnou nohu svého najatého učence. „Vidím, že už jste se stihl obeznámit s místní krajinou, Christophere,“ poznamená s trochou suchého humoru. „Doufám, že to není nic vážného,“ v jeho slovech je přeci jen trocha starosti – ale je otázka, zdali to není jen profesionální zájem o najatého pracovníka. U chladného východního šlechtice člověk nikdy neví. Mikha’il nabídne oběma mužům židle naproti stolu – Noria zůstává stát a dále se věnuje studiu mapy. Sáhib promluví: „Pánové – Atmorijská liga vstoupila do smlouvy s ctěnou rodinou pana Edamitsu. Vy oba dva jste učenci, které budeme potřebovat v práci, která nás zde čeká. Jak už jste si nejspíš sami oba uvědomili, naše práce zde nebude spojená s obchodní činností Ligy – ne tak úplně. Jsme tu spíš z popudu… morálky a vyššího vědění. Jedná se o… záležitost poněkud esoterickou – a věc musí zůstat přísně utajena v co největším rozsahu. Proto vás nejprve, než budu pokračovat, musím požádat o naprostou přísahu mlčenlivosti – a opravdovou důvěru v naši věc. Vím, že byste nejprve rádi věděli, o co se jedná, avšak situace je tak choulostivá, že nemůžeme nic riskovat. Pokud z nějakého důvodu nesouhlasíte, máte možnost odmítnout… ač bych byl velice rád, kdybyste nám oba byli k ruce. Máme před sebou hodně práce…“ Nyní se odmlčí a dá prostor oběma mužům – zdá se, že Percivall je víc než dychtivý se připojit k téhle podivné tajnůstkářské dohodě.

Hela - 12. května 2019 19:07

Žabomyší válka Nad stolem se rozhostí ticho, a já v tom okamžiku vím, že jsem vyhrála. Podařilo se mi zabránit zbytečnému krveprolití a ještě jsem zavřela hubu Rangvaldovi. Tohle bude skvostný den. Ještě několik okamžiků panuje v místnosti napětí. Poté se ale slova chopí Herleif a i já se uvolním. Znovu se usadím v křesle, pohledem při tom stále probodávám Rangvalda. Do dalších záležitostí stařešinům mluvit nehodlám. Své jsem řekla, sdělila jsem, co jsem potřebovala a nyní je na čase dát prostor mužům. Aby získali pocit, že to oni řídí Helskaru a rozhodují o věcech. Je mi jedno, kolik si nechváá platit Eindrid, nebo kdokoliv jiný. Mým údělem ale je, tvářit se, že i takové malichernosti mě zajímaví. Trpělivě tedy sedím v křesle a naslouchám dohadům. Jeden se musí obrnit trpělivostí, když chce přežít sněm. Můj pohled se na okamžik střetne se Sigvarovým. Pousměju se, když si od něj vysloužím, skoro neznatelné, pokývnutí hlavy. Od něj to je, jako poplácání po ramenou, nebo vřelé obejmutí. Vyznamenání za zásluhy. Diskuze o možném, či nemožném, obchodu s cizinci, se může táhnout i celé hodiny. A to ještě nedostali možnost slyšení obyvatelé Helskary. Jsem zvyklá poslouchat cizí nářky, ale i na mě je toho někdy moc. Jako kdyby to vycítil, náhle ucítím, jak mi ruku ovanul horký dech. Mikael si položí savou mohutnou hlavu na mé stehno. Podívám se do jeho věrných očí a ihned se cítím lépe. Tohle bude dlouhý den, ale alespoň na to nejsme sama.

Christopher - 12. května 2019 21:31

Při jeho téměř zklamané reakci se neubráním pobavenému úšklebku a zlehka mého starého přítele volnou rukou poplácám po rameni. ,,Takový už je úděl nás mladých Percivalle. Starší a zkušenější si převezmou tu těžkou práci a posléze ji hodí na nás, abychom se naučili, jak funguje život. Samozřejmě všechny průsery si odnese my, ale když dojde na úspěchy,'' stáhnu svojí ruku stále s jízlivým úsměvem na rtech. ,,Věčně otáčející se koloběh života učení se od těch zkušenějších. No, nezbývá mi nic jiného než doufat v tvůj úspěch. Severozemská společnost tyranizovala místní se svými praktikami až příliš dlouho...je už na čase, aby s tím někdo něco začal dělat,'' postupně se můj hlas při těchto slovech ztiší, aby dolehli pouze k těm správným uším. Nebyl jsem zrovna hrdý na svojí zem a její praktiky, ale stále jsem byl i přes to všechno jejím občanem a říct něco takového mohli někteří zatvrdlé šlechtické rodiny považovat za zradu. A prsty Celestionu dosahují daleko. Zlehka nadzvednu obočí, když zmíní téměř tisíciletou zaostalost místních v nadsázce, a mírně se mi koutky rtů stočí do úsměvu nad tím, že v některých ohledech má s tímto tvrzením pravdu. Přesto na jejich stylu života bylo něco omlazujícího a lákavého. Něco, co se slovy blbě popisovalo. ,,Úplně je nepodceňuj. Mohou sice postrádat naše technologie s pohledem na svět a být oddaní jejich tradicím, přesto by tě mohlo překvapit, jak někteří z nich jsou mnohem chytřejší, než bys do nich řekl. Jde jenom o tom jim dát šanci a čas,'' podívám se na něj s lehce pohoršeným pohledem jej napomenu, nakonec ale poukážu berlí k obytným lokacím pevnosti. ,,Tak pojď, nenechme je čekat.'' S trochou pomoci od Percivalla se po chvíli šourání po schodech pevnosti konečně dostaneme do druhého patra, kde nás bez sebemenšího zdržování pustí jeden z oddaných strážných alindorského šlechtice do místnosti. Tam už dávno oba stojí Atmorijský sáhíb společně s panem Noriou nad obří mapou zdejších krajin. Nic, co by se nedalo považovat za příliš zvláštní, koneckonců si člověk potřeboval zaznamenat různá úložiště vzácných rud, kterých byl sever doslova plný. Stačil mi ale podrobnější pohled, abych došel k závěru, že tohle nebude žádná typická těžební operace, natož cokoliv, co by se mělo týkat obchodování. Ta mapa je nová, dojdu k prozření, když si nevšimnu žádného označení jejího tvůrce. Žádné pečeti, žádný podpis, žádný erb...Tady něco smrdí. Otázkou bylo ale co? A jakou roli v tom budu hrát já... ,,Trochu více než jsem doufal,'' přikývnu na slova východního šlechtice s obdobným suchým humorem a mírně se ukloním na projevení úcty a pozdravu, načež pokývnu hlavou na pozdrav i Sáhíbovi. ,,Týden, dva a měla by být v pořádku, nic vážného,'' ujistím jej o mé způsobilosti a pomaličku společně s Percivallem přistoupíme po vybídnutí od staršího učence přejdu k židli a pohodlně se usadím. Obvykle bych raději zůstal stát, ale obvykle nemám nakřáplou kost v noze, která potřebuje odpočinek. Mlčky tak naslouchám slovům Sáhíba, který pozvolna ve svém vyprávění začne odhalovat, že jejich úmysly jsou trochu odlišné od toho, na co se typicky zaměřuje atmorijský obchodní spolek. Co za obchod v této zimou prolezlé díře by totiž potřebovalo několik učenců z různých koutů světa a s různým zaměřením a ještě k tomu šlechtice z východu. Zvědavě pozoruji staršího muže, přesto na sobě nenechám znát jakékoliv gesto, které by prozradilo, jak se cítím. Nemusel jsem sice být spokojený s mojí domovinou, ale stále jsem věděl, že v těchto případech je hodně důležité nenechat vyložit všechny karty, které by mohli být využity proti mě. Snad právě proto v tomto případě nenazdvihnu obočí, když zaslechnu slovo esoterika z úst jednoho z nejváženějších učenců na celém světě. Slovo často spojováno s bohy, okultismem a magií. Ve věci, v nichž jsem odmítal jakkoliv věřit. Už nyní jsem měl své pochybnosti, přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, že tohle by mohla být zajímavá životní příležitost. A zážitek, na nějž bych nemusel hned jen tak zapomenout. ,,Mám rád rozhovory vyžadující si přísahu mlčenlivosti,'' řeknu nakonec s vřelým úsměvem, když nás Mikha'el vybídne, abychom si jeho nabídku pořádně rozmysleli, a zlehka přikývnu. ,,Ale budiž.''

Letitia - 12. května 2019 21:48

Hlášení Po pečlivém pohledu na Erlinga jenom zavrtím hlavou. Doufala jsem, že on jako místní to bude mít lehčí, ale zdá se, že opak je pravdou. Právě, že je místní tak si na něj vesničané víc dovolí. Příště na to budu pamatovat. "Za mnou," pokynu mu aby mě následoval. Chci si vyslechnout celé hlášení a chci si ho vyslechnout v soukromí. Nečekám že by snad mohl zjistit něco tajného, ale nechci aby ostatní příliš věděli čím jsem Erlinga pověřila. A také nemusí vědět kolik toho vím já. Nebo jak málo. Takže ho zavedu do svého pokoje, kde budeme mít asi největší soukromí jaké se tu dá získat. Ještě než se ho začnu vyptávat otevřu truhlu a vyndám z ní láhev. Ne tu, kterou jsem nesla včera never. Ani žádnou z jejich družek, tohle co jsem právě otevřela je místní pálenka. Pro někoho jako je on je až až. Naliji plný pohár a podám ho Erlingovi. Sama si také dám i když mnohem méně než má on. Tuhle sladkou břečku nedokáži pít ani na žal. "Doufám vojáku, že jste jim dal také co proto," pomalu začnu s vyptáváním a posadím se na jedinou židli v místnosti. "Tak teď mi hezky vypovězte o všem co se přihodilo. Kam šel ten Celestionec, proč kulhá, jak to, že se vracíte tak pozdě a tak dál. Čím rychleji a podrobněji všechno vysypete tím dříve se dostanete k felčarovi, nebo do putyky. Volba je na vás." Pohodlně se opřu, usrknu tmavě zlaté tekutiny a nespokojeně mlasknu. Na tohle si prostě nezvyknu.

Freya - 13. května 2019 19:37

Nad fjordem Ještě chvíli přemýšlím, jak nejlíp na hrobku a vzpomenu si i na Elka. Fakt je, že ten byl vždycky pro každou špatnost a když se tam nebudem promenádovat v pravý poledne...když mu slíbim, že nebude škodnej, ani by se nemusel moc vyptávat... V zamyšlení kráčím dál a kochám se pohledem do kraje. Ticho a klid, jaký rozdíl oproti Celestionu. Nějak jsem si na ten ruch zvykla. Tady bych se asi za chvíli začala nudit. No však odsud snad zas brzo vypadnem... Dojdu až na kraj útesu. Dolů se mi moc šplhat nechce. Z máchání ve studené vodě už jsem jaksi dávno vyrostla a tak jen chvíli stojím na místě a hledím do dáli. Nakonec se otočím a mířím zpět. Večer chci rozhodně zajít ještě za Riamem, ale jeho do záležitosti s hrobkou tahat nechci. Dokázala bych mu asi nakukat, že ji chci jen opravit a asi by mi to nedalo ani moc práce, lhaní mi nikdy moc problémů nedělalo. Ale on býval přítele, skutečným přítelem a jemu lhát nechci. Možná zvláštní ale je to tak. Vytáhnout z něj informace a snad se i trochu poptat na znak na medailonu, je ovšem něco jiného. Radši vsadim na Elka, i když to může znamenat trochu více problémů, ale když si dáme pozor. Jen ho k tomu musíš ještě přesvědčit...a nezapomínej, že je ve službě...tak to je zrovna to poslední, s čím měl kdy problém...hlavně když z toho nakonec něco bude... trochu se pro sebe ušklíbnu a zamířím rovnou k pevnosti rozhodnuta počkat si na něj, až bude mít chvíli čas a trochu jej zasvětit. Však se o to skoro sám hlásil.

Takanashi Ichie - 13. května 2019 20:47

Nákupy, nabídka a cesta zpět Kolikrát jsem potkala Celestionce, kteří se mi smáli kvůli mému přízvuku, přesto jsem věděla jedno. Já se uměla domluvit tam, kde jsem potřebovala a pokud šlo do tuhého, ostří vždy zpívalo nejlépe. Ladně jsem přejela přes pochvu katany prsty, než mne vytrhl ze zamyšlení muž, který mne pozval dovnitř. Pomalým krokem jsem vešla dovnitř, téměř ve dveřích rozhlížející se po okolí, jestli tu není něco, co by mne hned trklo do oka. A možná, kdyby mne ta dívka nestála za zády, tak bych i odešla. Tiché syknutí a pohled přes rameno, než jsem vešla dovnitř a dveře za námi byly zavřeny, aby teplo neunikalo ven a zima nepronikala dovnitř. Bylo zde rozhodně tepleji, to se muselo uznat. Při mém rozhlížení se mi střetl pohled s dívkou, která okukovala mé oblečení a vybavení až možná moc okatě. „Nemyslím si, že někdo z místních by tě rád viděl nosit to, co já, či mít v ruce katanu. Pokud si chceš ale zacvičit, můžeš přijít do pevnosti, máme cvičební zbraně, a i oblečení navíc. Jen neručím za to, jak se na tebe budou koukat ti, kteří vypadali, že cokoliv, co není sekera, je přísně proti tradicím a používat to nebudou,“ řekla jsem na ní s menším úsměvem, vědoma toho, že Christopher pro ni bude mít nejspíše též slabé oko a ona pro něj... a jak lépe si ji zaháčkovat, než menší nabídkou toho, že si může vyzkoušet něco z východu, ukázat Christopherovi, o kterého měl Noria zájem to, že bude muset s východní stranou spolupracovat a kdo ví. Možná jsem měla jen špatný odhad... přeci jen přes lásku jsem byla asi ta poslední, která mohla radit. Mezi slovy jsem prohlížela různé věci, které by Tani neuspokojily ani dvě minuty, i když i dvacet vteřin občas stačilo na to, abych se někam zašila. V tom muž vyhekl, držící jakési listy, které začal opěvovat jako největší raritu severu. Chvilku jsem se na něj koukala, pak i na ty listy... nevypadal, že by lhal. „Platí, jen vás chci upozornit, že pokud účinky nebudou takové, jako popisujete, tak se dostanu do poměrně velkých potíží, což by znamenalo potíže samozřejmě i pro vás... hádám, že vám by se to nelíbilo více,“ ušklíbla jsem se a zalovila prsty do měšce, mezi prsty tři zlaťáky dané do větší dlaně obchodníka, k tomu dva odcvrnknuté přes palec a ukazováček, vzduchem poslány do jeho dlaně, činící plnou sumu, kterou si vyžádal. „Nemusíme to brát jako vyhrožování, přeci je zde možnost, že tomu tak je vážně, jak říkáte a brzo se zde stavím opět pro další, dokud nebudete mít žádné, nějak věřím, že osoba, které to kupuji by z tohoto mohla být docela dost nadšená,“ podívám se po okolí a čekám, že mi to dá do nějakého váčku, nebo si, popřípadě nějaký vezmu a zaplatím za něj, nebylo třeba se nějak handrkovat o takovýchto věcech, hlavně, když sám tušil, že cena je poměrně vysoká. Pokud to bylo vše, plánovala jsem odejít směrem k pevnosti, opouštějící toto místo s jakýmsi dárkem, nabídkou pro dívku, která se tak zakoukala do Christophera a... já sledující cestu k pevnosti, jestli se nám někam „Pajda“ nezatoulal. Přeci bych mu musela připomenout, že jsem ho netáhla za ruku jen proto, že směřoval za Noriou.

Arun - 14. května 2019 21:30

Hluk a ticho Hela V jedné věci měla vědma pravdu – část jednání, kdy mohla něco změnit, střetem s Rangvaldem skončila. Nastala dlouhá doba úmorné avšak nutné práce. Poslouchání nejrůznějších a nejúnavnějších stížností stařešinů, které naštěstí zvládal především Herleif, nyní když měl díky Hele volné pole působnosti. Bývalo to tak téměř vždycky, co si pamatovala od té doby, co jí babička brávala na sněmy, aby se naučila jaký je skutečný svět. Mívala tak pobožnou úctu ke stařešinům, i když se hadrkovali a přetahovali jako pár trhovců, protože neposlouchala jejich slova, vnímala jen moc, kterou třímali nad celou vesnicí… Až později pochopila, že tu „moc“ třímali vždy dva, maximálně tři a zbytek se klonil k té či oné straně. Že většina z nich byli jen ukecaní strýcové, kteří tu nebyli pro svou moudrost, ale pro svůj pokročilý věk. A že je naprosto nutné, aby byli necháni hádat se – protože jen to zaručovalo, že si vždy ozbrojení vesničané nešli po krku… každý měl pocit, že si řádně postěžoval a nikdo nemusel řešit spory sekerou. Vlk se nažral zatímco koza zůstala celá. Spravedlnost sněmu, jak se říkalo druhé části, měla podobnou úlohu. A byla snad útrpnější, neboť zde musela Hela působit jako posel bohů. Neměla nic říkat – jen tu být a všemu dávat ten pravý posvátný majestát. Koneckonců jakákoliv svatba, souzení nebo hádka jako by se nestala, pokud u ní nestála vědma. Vědma věděla všechno – a tedy, to, co nevěděla, se nestalo. Nejprve předstoupilo několik mužů, kteří byli zavolání hájit se z útoku na Erlinga na popud Herleifa – a podle boulí a modřin bylo hned vidět, že si Erling ustál svou. Rangvald jen mlčky nespokojeně sledoval druhého stařešinu, když je jménem vědmy i přítomného medvědobijce napomenul a vybídl k soudržnosti. Poté už začaly hádky nejhoršího a nejběžnějšího rázu. Někdo se hádal o tom, kdo ulovil největší rybu. Někdo tvrdil, že strom za vesnicí je jeho, zatímco druhý tvrdil opak. Kdejaký strýc si jen přišel postěžovat na dnešní mládež. Bylo to úmorné – ale musela u toho vydržet. Jednou za měsíc mohli si sveřepí a mlčenliví vesničané pořádně postěžovat radě, vědmě a skrz ni i bohům. Odcházeli s hlavami pozdviženými a rovnou páteří… a každý měl pocit, že činil rozhodnutí ve svém životě a že i nejmocnější ve vesnici mu nějakých pět minut museli naslouchat… Když sněm skončil a stařešinové se počali rozcházet, nikdo vědmě nevěnoval pozornost. Mnoho z ní mělo strach, ostatní si drželi odstup, protože měli starost, aby jí zbytečně nerozhořčili a někteří s ní prostě nechtěli mluvit, protože byla žena a byla mladá… Uprostřed tuctu mužů, uprostřed celé vesnice, se cítila docela osamělá. Tiše, následována obrovským psem, vyrazila zpět ke svému domovu. Byla volána, když jí bylo třeba a jinak zapomenuta, téměř zapuzena do lesů… Avšak nikoliv pro dnešní den. Ještě na návsi vedle ní stanul obrovitý horal s očima barvy nebes a duchem, kterého kéž by měl každý stařešina alespoň setinku. Kráčeli mlčky k domku na kraji lesa. Když byli z doslechu vesničanů, Sigvar promluvil svým dunivým, neutrálním hlasem. Byla nyní v něm slyšela přívětivost. Ne ve slovech, ale už medvědobijce alespoň trochu znala, aby to poznala v tom, jak na ní pohlížel. „Dlouhá a prašná cesta za mnou, nepohrdl bych po takovém sněmu troše čaje – tak jak ho dělávala tvoje babička – pokud ho tedy budeš dělat sama pro sebe.“ Není to nic víc než poznámka – ale Hela tuší, že nyní k ní mluví spíš jako k vnučce své staré přítelkyně a nikoliv jako k vesnické vědmě… Bod mrazu Ichie Děvče se polekaně narovnalo, když jí oslovila – a pak se pousmála její nabídce. Byl to úsměv, který si lidé většinou rezervovali pro to, když jim cizinec řekne něco skutečně a opravdu odporného a oni raději předstírají, že nic neslyšeli. „Nemám v nejmenším úmyslu udělat něco takového…“ odpoví samozřejmě a bez zaváhání. Ichie to přejde pokrčením ramen – snahu ukázala. Obrátí se k obchodníkovi, jehož výraz poněkud ztvrdne při jejích ne zcela uctivých slovech. Neutrálně však přijme mince a předá a nasype hrst listů do malého plátěného váčku, který jí nabídne. Nakonec, když už se chce Ichie obrátit, seveřan vyndá sekeru a zarazí jí masivního stolu se zbožím po svém boku – téměř uvolněně a mimochodem. Podívá se přímo do očí východňanky – v jeho očích není nenávist ani pohrdání, jen tichá, chladná hrozba, kterou si zvykla přijímat snad jen od kolemjdoucích samurajů. „Mějte úctu ke mně a k mýmu řemeslu. Jednal jsem s váma férově a vy držíte svůj nosánek trochu moc nahoru, slečno, pokud vám můžu pro místní poměry radit. Většina lidí není tak trpělivá a zdrženlivá jako já.“ Hlavou jí naznačí ke dveřím – ale ještě dodá: „A než byste ve vesnici stihla vytáhnou ty svoje krásný pistolky a mečíky, měla byste v čele patnáct čísel širočiny. Tak jako jste vy přátelsky varovala mě, tak já vám vracim stejnou mincí.“ Založí si ruce na prsou a sleduje jí pohledem nic neříkajícím a seversky přímým. Ichie se obrátí k děvčeti, které je přikrčené a ruku má na topůrku své vlastní sekery. V jejích očích je tvrdost – síla, kterou vídala na ulicích nebo u bojem zocelených samurajů. Pohled, který by nečekala od děvčete, které žilo celý svůj život na vesnici. Přejíždí tím pohledem mezi svým strýcem a Ichie – a podle postoje se zdá, že byla připravená se mezi ně vrhnout a odtrhnout je, kdyby snad k něčemu došlo. Tohle je tvrdý kraj a tvrdí lidé – ten kdo jim neprokáže patřičnou úctu to pocítí na vlastní kůži. Tihle seveřané jsou možná ochotní jí poslouchat a obchodovat s ní – ale žijí ve světě, kde je jediná chyba většinou to poslední, co člověk udělá ve svém životě. Možná by bylo vhodné přijmout tento svět s trochou pokory… Poslušně hlásím… Letitia Erling je ponejprve trochu zmaten jejím chováním a následuje jí plným vojenským pochodem. Seveřané na intriky zkrátka nejsou dělaní. Snad o to lépe, že ho vezme někam stranou. Když dojdou do jejího pokoje, konečně mu dojde, že je věc trochu neformální. Přijme spokojeně medovinu – na severu není alkohol ve službě žádný problém, alespoň dokud se to drží v nějaké únosné míře… Podpořen trochou pití, které mu donese trochu tepla do prochladlých končetin, začne s hlášením. Nejprve se ušklíbne a rozhodně přikývne: „Dal jsem víc, než jsem dostal, madam. Nic jim nejsem dlužnej.“ Pak už začne popisovat co ho tolik zdrželo: „Sledoval jsem ho, jak jste mi řekla. Usadil se s jedním děvčetem z vesnice. Vona je to pomocnice vědmy, takže je ochotná i s cizákem takhle mluvit, jako tu mluvím já s váma. Ale Celestionsky neumí,“ řekne s trochou zadostiučinění, ale rychle se vrátí k tomu, co je podstatné. „Tedy, docela dlouho tam seděl sám a něco si psal a črtal, pak se bavil s tím děvčetem – no a pak se mu zaběhnul pes a šel ho hledat. Vyrazil jsem za ním, ale běžel jak pomatený a ztratil se mi. Když se začalo stmívat, tak mě napadlo, že se mu tam mohlo něco stát. Hledal jsem kde jsem mohl, jenže rychle přišla noc a to by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Ale pamatoval jsem na to, co jste mi řekla, že na něj mám dohlídnout, a chtěl jsem se vrátit do vesnice a někde si udělat pochodeň, aby jí v lese viděl a moh kdyžtak zavolat. Jenže tam jsem právě potkal ty-“ Erling se zarazí, když mu na jazyk leze tvrdší, Nortimberské slovo. „No, potkal jsem je mezi domama a jeden po druhým jsme se bili – až, když už jsem byl takhle ztřískanej, se objevil asi poslední můj kamarád ve vesnici, kovářskej učeň, a dostal mě vodtamtaď. Byl jsem tak zřízenej, že bych do pevnosti ani nedošel, tak mě uložil u nich – ráno jsem chtěl jít hledat toho jižana, ale byl jsem celej vod zaschlý krve, tak jsem se chtěl jít nejdřív umýt a cestou jsem viděl, jak ten Celestionec kulhá k pevnosti – no a pak jsem se vomyl a teď jsem tady.“ Zakončí svoje vypravování Erling – a je vidět, že se pokouší tvářit co pevněji a že určitě dlouho přemýšlel, co řekne Letitii, aby se vyhnul jejímu pověstnému vzteku. Je otázka, jestli se mu to podařilo. Ale alespoň, že většina místních není zvyklá příliš lhát… Parta kamarádů Freya Seveřanka ztratí zájem o útesy, které jí navíc skýtají jen málo prospěchu v díle, kvůli kterému sem přišla. Obrátí se tedy raději zpátky k pevnosti – zachumlá se pevněji do svého kožichu, když pocítí závan chladného větru od moře. Pohlédne k fjordu a na jeho druhé straně spatří kráčet skupinku mužů směrem k pevnosti. Od pohledu pozná, že nejsou místní – i na tuhle dálku je vidět, že nejsou tak vysocí a nejsou odění do běžných místních kožešin, ale do teplých plášťů a kabátců. Kráčí pomalu k Ornbjarnu a někteří přes ramena cosi nesou – snad krumpáče a jiné nástroje. Nejspíš prospektoři jedné ze dvou obchodních společností. Její vlastní kroky jí tam také zavedou a dojde k pevnosti právě, když ta skupinka rovněž doráží, avšak k druhé budoucí bráně. Trochu si je z dálky prohlédne – většina vypadá jako nádeníci a kopáči, jen dva vyvstávají. Jakýsi malý mužík, nesoucí přes rameno krumpáč, ale zároveň mající v brašně velké množství papírů, snad map a na očích malé pozohýbané brýle s jednoduchými ocelovými obroučkami. Druhý je vysoký, zjizvený muž v kabátci, pod kterým je vidět kroužková košile – ale spíš než žoldnéře připomíná Freye nevybíravé charaktery, které měla tu čest poznat v Celestionu, v polorozpadlých slumech zvaných Katov. Rozhodně další, na kterého je třeba si dát pozor… Obrátí se k výstřelům, které duní nad cvičištěm a brzy vidí řadu Nortimberců, kteří naprosto marně střílí na terče. Dohlíží na ně Elko, který chodí okolo nich a vydává povely svým seržantsky protáhlým a přesto silným hlasem. Po Celestionské důstojnici ani vidu ani slechu. Taje a divy světa Christopher Jižanský učenec se pousměje Christopherově poznámce – ale pokračuje dál nepřerušen. „Jsem velice rád, že jste se rozhodli mi důvěřovat. Nezapomínejte, že na univerzitě vás neučili všemu, co je na světě a že mnohému stále nerozumíme. Vždyť mnoho jevů je nám stále přírodou skryto – dozajista jste byli učeni o teoriích blesků a výzkumech do takzvané elektřiny, teprve nedávno jsme začali rozumět magnetickým vlastnostem některých látek avšak fundamentální složení světa je stále obestřeno tajemstvím.“ Na moment se zarazí – a pak pokračuje: „Právě v těchto zamrzlých pustinách, pokud se mé domněnky potvrdí, bychom mohli narazit na něco, co posune lidské vědění, naše chápání energie všude kolem nás a interakce lidského vědomí s ní do docela jiných mezí.“ Několikrát mávne rukou, jako by chtěl vše smést ze stolu a ubrat situaci na vážnost: „Přirozeně, je možné, že se jedná o falešnou stopu a celé utajení a náš čas bude promrháno – to je však riziko, které musíme pro vědu a dobro lidského pokolení podstoupit. Nesmíme totiž připustit, aby nové znalosti padli do nepravých rukou.“ Nyní promluví Noria Edamitsu svým klidným odměřeným tónem. „Sáhib Mikha’il mě laskavě upozornil na nezvyklý zájem, který začala projevovat jak Celestionská vláda, tak Nortimberský král o tento povětšinou pustý břeh – činí tak pod záminkou obchodu, avšak cesty na východ jsou otevřené a zdroje za oceánem čekají na využití.“ Učenec přikývne. „Snad rovněž něco tuší. Pochybuji, že by měli více informací než my – ale jejich zdroje jsou téměř neomezené. A proto se obávám, že by nás mohli předhonit." Nyní se nakloní přes stůl a pohlédne do očí obou mužů. „Je možné, že někde pod těmito vrchy dříme dosud nepoznaná moc, která dala vzniknout legendám o bozích, které plní místní folklór. Prozatím jsem o tom především spekuloval, ale mám zde kopie několika prastarých spisů z knihoven z celého světa, poslední dokonce z dalekého Alindoru,“ jemně naznačí rukou k východnímu šlechtici, který skloní hlavu v rozeznání učencova vděku. „Tyto dokumenty naznačují existenci jediného národa, který vládl kontinentu před rozlišením celestionských, nortimberských a ilmaidských kultur. A pokud můžeme těmto pramenům věřit, jednalo se neuvěřitelně vyspělou společnost – až děsivě vyspělou.“ Mikha’il se opět opře a dodá: „Christophere – pokud vím, věnoval jste se krátkou dobu podobné myšlence – byl byste ochoten mému tvrzení uvěřit? Nebo neuvěříte, dokud sám neuvidíte nějaký artefakt této minulé civilizace?“

Hela - 14. května 2019 22:10

Stáří a moudrost Jako vzdálený šum ke mě doléhají hlasy stařešinů. Zamyšlený pohled, který upírám k velkému krbu, však nepatří jejich hádkám. Moje mysl bloudí po zcela jiných končinách. Stále si dobře pamatuji, jak jsem jako malá holka sedávala právě před tímto krbem, a naslouchala hlasům mužů, které jsem považovala za moudré vůdce. Až s věkem jsem zjistila, že stáří neznamená vždy moudrost. Stáří znamená zkušenosti, ale tyhle dvě věci se ne vždy dokáží spojit. Někteří z nich jsou prostě jen hádaví dědci. Pro dítě však byli předobrazem síly a mužnosti. A stejně tak pravděpodobně působí na obyčejné vesničany. Z myšlenek na minulost mě vytrhne až příchod prvních prosebníků. Nastala chvíle, kdy i prostí vesničané mohou vstoupit do Medovinové síně. Většina přichází pro radu, nebo s nějakou prosbou. Někdy je třeba rozsoudit nevraživé sousedy, ale jsou i příjemnější záležitosti, jako svatby. Takových ale mnoho nebývá. Káravým pohledem přejíždím muže, kteří napadli Erlinga. Ten pohled naprosto stačí, slova za mne vyřkne Herleif. Už dávno jsem zjistila, že mlčení je často tou nejsilnější zbraní, kterou mám. Za ta léta jsem své mlčení vybrousila do takové dokonalosti, že jím dokážu rozechvět i toho nejotrlejšího lovce. Tohle je ale asi jediná, skutečně zajímavá věc. Další hodiny se nesou ve znamení nářků a stížností. Každý se potřebuje vyjádřit a mým úkolem je sedět tady, a tvářit se, že vím, o co jde. Pravdou je, že toho vím hodně. Adelaide je sice milé děvče, ale je to také prvotřídní drbna. Ale ani tak nevím o všem, co se ve vesnici šustne. Sněm končí. Muži se začínají rozcházet, někteří ještě v síni zůstávají a baví se mezi sebou. Někteří se raději rychle a tiše vytratí. A já jsem náhle zapomenuta. Nikdo se na mě nepodívá, nikdo se mnou nepromluví. Být vědma znamená mít úctu, ale také být obávána. Obzvláště mezi stařešiny. Poslechnou si má slova, coby vědmy, ale s Helou mluvit nechtějí. Protože je mladá a žena. Protože to je pod jejich úroveň. Protože... Raději se zvednu a s Mikaelem v patách zamířím k domovu. Kožešinový límec kabátu si vytáhnu až pod bradu a zachumlám se do něj. Krb v mé světnici by mohl ještě žhnout, bude stačit pár polen, aby oheň opět vzplál. Alespoň myšlenka na teplo domova mě zahřeje u srdce. Dnes ale nekráčím po cestě k lesu sama. Sigvar se mnou srovná krok, a já jsem za přítomnost tichého obra nesmírně vděčná. "V konvici vždycky zbude trocha čaje pro hosta." Odvětím s lehkým pousmáním. Horal mi rozumí. On sám musí nést břímě osamělosti. Alespoň pro dnešní den ale můžeme být osamělí společně.

Letitia - 15. května 2019 11:45

Zpátky do roboty "Tak zaběhnutý pes," zamumlám spíš pro sebe. Jenom jestli to je pravda. Tedy ne co viděl Erling, tomu věřím, ale zda se ten huňáč nezaběhl přímo za určitým cílem. Bylo by pak snadné své toulání svést na psa. Na druhou stranu je možné, že vidím intriky i tam kde nejsou. Ten chlapík mi nepřišel jako někdo kdo by tohle zvládl vymyslet, nebo chce abychom si to o něm mysleli. Pro teď to nechám a uvidím zda se mi podaří později něco vytáhnout z Mikha‘ila. Zpola dopitý pohár položím na stůl, vstanu a vyrovnám se do své plné výšky před horalem. Což není tak impozantní jak by mohlo být. Stále musím mít zakloněnou hlavu abych mu viděla do obličeje. Nechápu proč tu všechno tak obrovské. Lidi, psi, zima, nuda. Všechno tu nabývá obřích rozměrů. Až na koně. Ti jsou tu mrňaví a hodí se leda tak k tahání nákladu. Mít tu tak koně s naší stáje. to by mi hned zvedlo náladu. Ještě jednou si prohlédnu jeho zmlácený obličej, odřené klouby a modřiny. "Předpokládám, že toto napadení nechce hlásit," neptám se, prostě to oznamuji. Vím jak tyhle dubové palice myslí a muselo by se nejdřív vylít moře aby si začali stěžovat. "V tom případě máte pro zbytek dne volno a dejte se do pořádku." Tímto je Erling propuštěn a může si jít po svých. Já ho chvíli na to následuji. Mě však ještě čeká práce, takže zamířím zpátky na cvičiště. Podívat se jak pokračuje střelba. Možná je na čase si konečně promluvit s desátníkem a zjistit něco o dalším zdejším návštěvníkovi.

Christopher - 15. května 2019 21:44

Pohodlně se v křesle ulevím, jak mi to jenom má mírně nakřápnutá noha dovoluje, a zaposlouchám se do slov staršího učence, který se pomalými krůčky dostává ke své pointě a také důvodu, proč tu nyní všichni čtyři společně trávíme náš čas. Bylo pravda, že mnohé v tomto světě je ještě člověkem nepoznané a neobjevené. Buď jsme příliš ještě nepokročili jako civilizace, abychom dospěli k porozumění některých teorií a fungování tohoto světa, nebo se nikdo doposud neodvážil příliš vplout do nebezpečného teritoria experimentů, které kolikrát mohou stát někoho životem. Takovým příkladem byla právě existence elektřiny. Čistá forma energie, která se dá nalézt primárně v blescích, ale do určité míry se může nacházet i ve všedním světě za dodržení správných podmínek...přesto dodnes nikdo pořádně nezjistil, co s tím a jak pořádně těchto informací využít ve prospěch lidstva. Prozatím to byla jednou z dalších mnohých teorií, které existovali, ale zatím nenesli žádné ovoce. A v tomto případě tuto možnost připustí i Mikha'el, že to jediné, co můžeme na severu naleznout je pouhé zklamání. Ale to už bylo riziko našeho povolání. To už se ale do podrobnějšího popisování naší situace pustí pan Edamitsu, který navzdory jeho odměřenému hlasu se zdá být v celé této operaci mnohem více investovanější. Čemuž se příliš nedá divit vzhledem k jeho původu. Bez pochyb to byl právě on, kdo vložil do této 'teorie' své peníze. A pokud byl přeci tak inteligentní, jak jsem se východním šlechtici domníval, tak se v tomto případě nemuselo jednat jen o pouhé povídky a legendy. Budoucnost ale teprve ještě musela nastavit svojí tvář. Zlehka nazdvihnu své obočí, když svojí pozornost i otázku stočí ke mně a na moment zalituji, že tu se sebou nemám šálek čaje, abych si mohl svojí odpověď přeci jen trochu rozmyslet. Navzdory svému zranění se pomaličku zvednu zpátky na nohy a pozvolna se začnu přemisťovat ke stolu s mapou. ,,Vskutku. V minulosti jsem během svých studií měl možnost si pročíst nějaké ze svitků učenců starší, než já jsem sám, o této 'prvokultuře', jež tu mohla být dávno před námi. Zpravidla jenom domněnky postavené na kostrách těl trochu odlišných od těch současných nacházející se po celém světě od dalekého východu až po západ. Kousky mincí, které se v historií všech národů vůbec neobjevili...Je skutečně možné, že to tak skutečně bylo, obzvláště pokud je tomu ochoten věřit Celestion,'' vysvětlím pohledem střídavě kolujícím mezi učencem a šlechticem. ,,Pravdou je, že tehdy jsem nebyl naživu a žádné z těchto 'důkazů' jsem nikdy nespatřil na vlastní oči, abych byl si to vzal více k srdci,'' zadívám se tentokrát na pana Noriu odpovídaje mu tak na jeho otázku. Přesto se ale ve své řeči nezastavím. ,,Dovolte mi ale otázku. Řekněme, že tohle všechno je pravda. Řekněme, že tu před námi byla říše mnohem rozvinutější, než jsme my samotní. Proč něco takového říkat Celestionci,'' pohledem se znovu zastavím na východním šlechticovi, který si mě najal. ,,Pokud je to tak jak jste říkal a je to závod mezi vámi, Celestionem a Nortimberem...proč vkládat svojí víru v učence pocházejícího ze země, která by něco takového ráda uvítala ve svých rukou? Nebo ještě lépe. Co by vám zabránilo se jej posléze zbavit, až by přestal být užitečným, aby se předešlo možným únikům informacím?''

Freya - 16. května 2019 10:50

Zpět v pevnosti Pomalu kráčím zpět a ještě v duchu zvažuji všechny další kroky, které bude třeba podniknout. Očividně nejsem sama, kdo se vrací zpět. Se zájmem a zvědavostí si prohlížím chlapíky, kteří míří stejným směrem. Co tu kde hledaj a kopou?...to tu snad někde našli zlato či co?.... Trochu důkladněji si je prohlédnu, když vstupují druhou branou a umiňuji si, že rozhodně nebude od věci se tu kolem pak trochu porozhlédnout a zjistit si, co je předmětem jejich zájmu. Koneckonců vždycky je dobré mít trochu přehled a vědět, co se kde děje. Vida, že Elko sám dohlíží na výcvik mužů, zamířím přímo ke cvičišti. vyčíhat si, kdy bude mít volnou chvilku a podívat se, jak to těm chlapíkům jde s novými vynálezy. Trochu zvolním krok, když zahlédnu, že nejsem sama, kdo si to namířil ke cvičišti. Potichu zakleju, ale jdu dále. Dívat se na výcvik snad není zakázané. Zastavím se kus od těch dvou, ovšem tak, abych měla dobrý výhled na cvičiště. Založím ruce na prsou a prohlížím si snad trochu mrzuté chlapíky jak stále dokola ládují pušky a jak střely stále dokola míjejí své cíle. Jo, začátky nejsou moc jednoduchý...doufej, že tu nebudou až do večera... Hádám, že půlka z nich si takhle službu v armádě nepředstavovala. Jo, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají... Sem tam poočku kouknu i po Elkovi a jeho nadřízené, jakpak jsou asi spokojeni se svými rekruty a jejich střeleckým uměním nebo spíše s neuměním. Ačkoliv si toho dovolím vcelku směle odhadnout.

Takanashi Ichie - 16. května 2019 19:01

Vzpomínky a vrácená mince Pokrčení ramen na dívku bylo jediné, na co jsem se zmohla, jen můj pohled byl o něco více upřený na dotyčnou... věděla jsem, co tento pohled mohl asi znamenat, když vážně neměla zájem... i já měla takový pohled na cokoliv, co jsem někomu chtěla vzít a myslela si, že by to mohlo mít velkou hodnotu. Ach, jak dlouho to bylo, co jsem někomu uřízla ruku, protože mi chtěl něco ukrást... jistě by to tuto situaci ještě více nevyhrotilo. Seveřan jen tak zarazil sekeru do stolu, kdy jsem se v klidu zastavila při odchodu. Jeho slova, můj pohled přes rameno, krytý závojem z kasy a samotnou kasou. „Všimla jsem si, že většina zde nemá na takové jako jsem já náladu... jde o to, že ani na území Celestionu se tomu tak nemá... jen na východě vědí, proti komu stojí. Samozřejmě beru v potaz, že vaše brutální síla severu je nezměrná... ale neuvědomujete si, že mnohé nás z východu dost podceňujete... samozřejmě, berme toto jako přátelské varování, tedy mou minci si můžete nechat... jako podceňuji nejspíše my vás, tak podceňujete vy nás,“ poslední slova jsem řekla tišeji s menším úsměvem, vědoma toho, že dívka by byla neskutečná páka na obchodníka... kdo by přeci jen nechal zranit svou příbuznou, kvůli cti? Nebo se možná obětovala pro čest, jako většina a já bych ukázala, že ani na cizí čest nespoléhám. Jaké to pokušení... menší kousnutí do rtu se zabouchnutím dveří z obchodu, vydechnutí chladného obláčku a vykročení vůči pevnosti. Zajímavé, jak všichni berou mé zbraně jako něco, co je skoro nic proti jejich zbraním... masivní ocelové kusy železa, které nejsou nejspíše ani zpevněné a skončily by na dva kusy, jako ten štít... ach, jak já nesnáším Celestionské štítonoše, schopní zastavit mou zbraň, ocel dostatečně tuhá, aby nechala čepel zabořenou v samotném štítu... využívající velikost těchto štítů na blokování i těch nejnebezpečnějších střelných zbraní, jen aby ostatním rozbily hlavu řemdihem, povzdychla jsem si na vzpomínku, kdy jsem s jedním spárovala a moje kasa skončila na kusy, jen protože zastavil úder těsně u mé tváře, kdy já jsem na něj šla útok. Tehdy jsem prohrála a věděla, že je to jeden z těch, kterým budu dlouho vykat. Zatřásla jsem hlavou a zrychlila do kopce, abych se vrátila do pevnosti. Vzpomínky na minulost mi většinou přinášely jen ty tmavé chvilky, ne ty hezké... Poslední povzdechnutí a snaha se dostat do cílové rovinky.

Arun - 16. května 2019 21:40

Vůně vzpomínek Hela Vědma a medvědobijec pomalu dokráčí k chalupě, kde je přivítá uhasínající, avšak stále žijící oheň. Stačí přidat trochu klestí, počkat až se plameny zas vzbudí… pár polen a světnici zaplní sálající teplo. Medvědobijec sundá z ramen svou medvědí kožešinu, úlovek dost velký na to, aby i takového obra bez problémů skryl přes nečasem a nepříznivostí přírody. Odloží sekeru k vaku, který zde zanechal ještě před svým odchodem na sněm, a ve kterém nosí jídlo na cestu, křesadlo, lano a podobné věci běžné denní potřeby, včetně loveckého nože, který by na jihu nejspíš bez problémů prošel za krátký meč. Venku za dveřmi je pak opřený těžký oštěp – neobvyklá zbraň pro seveřana, ale v lovu divokých medvědů naprosto nutná i pro obra, jako je Sigvar. Zdá se, že je rád, že může na moment usednout a dívat se na ohnivý tanec v krbu, raději než trmácet se krajem. V zamyšlených modrých očích přeskakují jiskry – zůstává tak tichý, jako bývá vždycky, když sem jednou za dlouhý čas zavítá. Hela jim oběma uvaří čaj dle babiččina receptu – směs bylin, sušeného lesního ovoce a medu. Už jen sama vůně vnese do mysli vědmy klid dlouhých zimních večerů strávených v příjemném polospánku před ohněm. I rysy horala se uvolní, ač stále zůstávají nečitelné. Teprve když je před ním velký hrnek překrásně vonícího odvaru objeví se na jeho tváři vzácný úsměv. Ještě chvíli stráví v družném tichu – ale i samotáři si občas chtějí popovídat. Sigvar se spokojeně zplna nadechne vůně bylinek a párkrát přikývne, když ucítí to, co očekával. A jeho pronikavý, ledový pohled je pro jednou naplněn přívětivostí, až vlídností. „Těch vzpomínek, které se v tomhle čaji skrývají,“ řekne s povzdechem. Pak začne znovu, jako by uprostřed své vlastní myšlenky, ale Hela ví, o kom mluví: „Víš, byla by na tebe hrdá. Stával jsem občas na sněmech ještě za jejího času.“ Zasměje se pro sebe: „Už za ní to bylo samé hádání a dohadování. Zdědila jsi její vůli – a za tu dobu, co jsem tě neviděl, jsi měla příležitosti se jí naučit používat. Brzo si nedovolí na tebe jen špatně pohledět, natož ti odmlouvat.“ Ale ta poslední slova už nezní nijak vesele – spíš tvrdě, tak jak musí každý na severu být. „Je to osamělé řemeslo,“ dodá medvědobijec a zahledí se zas do plamenů - říká málo, a nechává vědmu domyslet si zbytek. Proč právě mě? Christopher Percivall, který doposud především poslouchal a rovněž nechal Christophera odpovědět na otázku, která na něj také byla zamířena, se nyní ozval. Pousmál se slovům svého kolegy a přítele a než se k odpovědi dostal sáhib nebo východňan, pronesl vědoucně: „Můžeš Celestionce odnaučit podvodům a lžím, ale neodnaučíš ho paranoie.“ Pan Edamitsu se zdvořile pousměje kulturnímu vtipu, kterému sice dozajista rozumí, ale je jisté, že podobné vtipy na účet ostatních by na východě byly urážlivé – a vysvětlí raději lakonicky: „Vaše najmutí nebyla ve skutečnosti náhoda.“ Mikha’il přikývne a vysvětlí: „Už nějakou dobu jsem se poohlížel po Celestionském učenci, nebo alespoň studentu přírodních a světových věd, který by nebyl svázán takovou zaujatostí. Moje hledání bylo žalostně bezplodné – zprvu jsem se totiž pokoušel najít muže zcela bez vazeb na aristokracii.“ Na tváři snědého muže se objeví malý úšklebek. „Dovedete si představit, jak těžká práce to byla. Měl jsem štěstí – dozvěděl jsem se o vás od Percivalla. Provedl jsem… patřičná šetření, mnohé za pomoci peněz či vlivu dalších, kteří jsou přesvědčení, že vědění těch, kteří přišli před námi, by nemělo být vlastněno žádnou zemí.“ Sám se zvedne a Percivall učiní totéž. Christopherův bývalý spolužák pak řekne: „Nikdy ses nesouhlasem s praktiky svojí rodiny nestyděl,“ což zní skoro jako omluva. Sáhib se v reakci na to pousměje a podívá se na Christophera: „Nemyslím si, že odběhnete složit tajemství těch, kteří tu byli před námi celestionské Kanceláři, aristokracii anebo církvi.“ Ozve se Noria Edamitsu se svým pragmatickým chladem: „Za předpokladu, že nějaká tajemství vůbec nalezneme. Ale vy jste stále nedostal odpověď na svou otázku, Christophere. Potřebujeme celestionského učence, neboť pokud něco objevíme, pokud zde nějaké artefakty budou, bude třeba dostat je z dosahu všech mocností co možná nejrychleji. A na to potřebujeme někoho, kdo uklidní celní a správní orgány až budeme nevyhnutelně cestovat skrz země pod vlivem Celestionu.“ Mikha’il přidá a dovysvětlí některé podrobnosti v tom, jak by jim mohl pomoci: „Jste členem celestionského Spolku a absolventem Říšské univerzity a co víc, šlechticem, i když se k tomu příliš nehlásíte. Spolu s diplomatickými právy Alindorského vyslance by to mělo být postačující na to, abychom jakékoliv potenciálně nebezpečné znalosti či předměty dostali na méně… kompromitované území.“ Ozve se Percivall, s trochou pochyb, které jsou pochopitelné – „A to má být Alindor?“ To zní jen jako přehození problémů na druhý konec světa. Noria Edamitsu pokrčí rameny na jeho náznak. „Nebeský Císař vládne svrchovaně a nemusí se bát o svůj trůn. Nemá imperiální ambice Celestionu, neboť jeho říše už je nyní rozsáhlá a bohatá, nemajíce rivalů ani boje hodných protivníků. V odlehlých západních provinciích je kombinace bezpečí a benevolentního nezájmu, která umožní rozvíjet znalosti pro prospěch všech lidí, nejen jedné rasy nebo říše.“ Sáhib naznačí rukou k Christopherovi: „A krom toho, vaše znalosti severské kultury a vlastní práce na podobné teorii určitě přijdou k užitku.“ Zpátky Ichie Seveřan už odcházející ženu jen sleduje, na její slova neodpoví. Jeho respekt si jimi nezískala, stejně jako si jeho slova nezískala ten její… a její chlad a působení nadřazenosti jí definitivně ztratili i přízeň děvčete, které jí, zatímco odcházela, sledovala nyní s podezřívavostí, nikoliv se zájmem. Východňanka na nich, povětšinou primitivních hlupácích, nemá zájem – získala něco, čím by mohla alespoň na čas uplatit Tani – a to jí stačí. Avšak stále má o vesnici alespoň malý zájem – zvlášť pokud by se podařilo potvrdit údajné efekty byliny, kterou zakoupila… kdyby jimi mohla léčitelku zasypat, mohla by v klidu pokračovat v přežívání v téhle pustině, které by jí Tani rozhodně stěžovala. Její kroky jí bezpečně vedou k pevnosti. Slyší výstřely cvičících mužů a na nádvoří je čilý ruch nádeníků, nosičů a řemeslníků. Všimne si několika Celestionců, kteří střeží budovu Společnosti – nevěnuje jim víc pozornosti, než je třeba na to, aby usoudila, že kterýkoliv ze seveřanů by jí mohl být nebezpečnější než tyto najaté svaly a zjizvené huby. Možná, že skrývají střelné zbraně – ale zdá se, že jsou zvyklí řešit své věci spíš blízko a osobně – něco, co východňanka může snadno využít ve svůj prospěch. Vypadají jako ten, typ, kteří by jí podcenili a nenapadlo by je množství špinavých praktik, které ona sama zná. Krom nich nenajde na nádvoří téměř nic zajímavého a vydá se raději dovnitř do pevnosti. Mohla by zkusit navštívit Steena Thurssona – i když je stále rozbolavělá z včerejších bojů, tento seveřan se zdál inteligentnější než ostatní z jeho druhu. Mohla by z něj dokonce i získat nějaké zajímavé informace – nebo alespoň najít skrýš před Tani… Může zkusit opačný přístup a co nejdříve vyhledat léčitelku a uchlácholit jí dárkem. Je jen otázka, zdali toho ona nevyužije k tomu, aby jí podrobila nějakému „léčení“. A v neposlední řadě by se mohla hlásit Noriovi, nebo promluvit s Kankem – ze všech samurajů je on alespoň trochu přístupný, hlavně z důvodu dlouhého času, který už spolu strávili… Cvičiště Letitia a Freya Erling svou důstojnici rychle opustí, poté co se zhrozí jejího náznaku, že by snad mohl plánovat stěžovat si na férový boj, který alespoň z části a ze svého úhlu pohledu vyhrál. Kaprálka se vydá na cvičiště, aby dohlédla na zbytek tréninku. Cestou si opět všimne několika charakterů, které už dobře zná a kteří pravidelně střeží budovu Společnosti. Je si jistá, že s nimi jednou budou nějaké problémy – ale podobná myšlenka jí asi napadne, když dojde na cvičiště a všimne si seveřanky, která dorazila předchozího dne na Miriam. Günter tuto ženu zná, ale tváří se jako vzorný voják a pečlivě pokračuje v tréninku, aniž by to dal příliš najevo. I muži se snaží – očividně si uvědomili, že je Letitia ve špatné náladě a nechtějí jí pokoušet. Desátník jí zasalutuje na pozdrav a když stane u něho, muž se zeptá s morbidní zvědavostí: „Tak jak dopad náš malej rebel, kaprále?“ Mluví dost tiše na to, aby ho seveřané neslyšeli, obzvlášť ne v rachotu výstřelů. „Možná by bylo zahodno chlapy nějak rozptýlit. Buď těžkou prací nebo zpestřením. Z toho jak se tváří, mi přijde, že mají trochu moc času na přemýšlení, jestli víte, co tím myslím, madam.“ Freya sleduje marné střelce a oba celestionské poddůstojníky. Elko na ní vrhne jeden nebo dva pohledy, ale nezdá se, že by jeho nadřízená plánovala odejít. Nemá nic jiného na práci než je sledovat. Mohla by se zkusit nechat najmout na výpomoc – nějaké mince na víc by se hodily a mohla by těmhle nemehlům ukázat, jak dokáže seveřan střílet, když se to trochu naučí. Muselo by se na to opatrně, samozřejmě, zdá se, že kaprálka má krátkou zápalnou šňůru, ale kdo by se jí v těchto podmínkách divil… V této myšlence si vzpomene i na muže, kteří se táhli s věcmi do budovy Společnosti – možná, s trochou přesvědčování, by najali i jí na nějakou práci a ona by se mohla podívat, co to tam schovávají a co v těchlech končinách vůbec pohledávají… Vždyť je koneckonců voják – pracovat a bít se za žold je to, co dělala téměř celý svůj život. Snad jediné, co by musela výměnou za peníze a možná nějaká nová zjištění obětovat by byla v podstatě naprostá svoboda, které si právě nyní užívá. Což je možná příliš velká daň, zvlášť pokud plánuje pokračovat ve svém díle…

Hela - 16. května 2019 22:09

Vůně dětství V chalupě teplota rychle klesla, ale stačí trocha snahy a světnici opět zaplní zvuk praskajícího dřeva. Tady na severu je důležité, udržovat neustále oheň. Bez ohně člověk nepřežije, oheň, je život. To je jedna z prvních věcí, které se zdejší děti učí. A i pokud nejste místní, rychle pochopíte. Dám nad oheň konvici s vodou a sama zůstanu chvilku sedět na kožešině před krbem. Ohřívám si zkřehlé ruce, dívám se do plamenů. Sněm mi v hlavě vždycky zanechá zmatek. Mám ráda svou práci, ráda pomáhám lidem a myslím, že to dělám dobře. Ale když mám mluvit před stařešiny, je to jiné. Pokaždé, když se musím pustit do takovéhle pře, tak cítím, jak mi ubývá sil. Konečně si vzpomenu, že mám vlastně hosta, a začnu chystat čaj. Mikael mezitím zaujme místo na kožešině před krbem. Tak, jak to dělávala babička. Směs bylin, koření a sladkého medu. Za chvilku už stavím na stůl dva veliké hrnky. Tak, jak ho dělávala babička. Zhluboka se nadechnu té vůně a cítím, jak mi z ramen padá tíha. Na kratičký okamžik se zase cítím, jako malá holka. Nezatížená starostmi a povinnostmi. Je to osvobozující. Smutně se pousměju do svého hrnku. "Nevím, jestli by byla hrdá. Rozhodně by se jí ale nelíbilo, co se tady děje. Ona by je ale dokázala zkrotit jen povytaženým obočím. Takovou moc já nemám." Postesknu si, i když ve skutečnosti nechci mluvit o současných problémech Helskary. O těch jsme oba dnes slyšeli až až. "O osamělosti ti ale já nic říkat nemusím. Já alespoň chodím mezi vesničany. To tobě dělají společnost jen bohové...bohové a medvědi." Ano, někdy jsem si připadala osamělá, ale to nebylo nic v porovnání s tím, jaký byl jeho vlastní život. Vždy jsem Sigvara obdivovala. Byl jako nezdolná skála. Muž zahalený v medvědí kožešině, s očima, jako horská jezera. Děsil mě a zároveň přitahoval. "Zdržíš se, nebo vyrazíš zpátky do hor?" Tahle nevinně znějící otázka je pro mě důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Od babiččiny smrti žiju v tomhle domě sama. Už jsem i několikrát přemýšlela o tom, že bych se přestěhovala přímo do vesnice, ale mám pocit, že by o to místní nestáli. Navíc bych dům nedokázala asi jen tak opustit. Stále mi ale něco chybí. V mém životě je mezera, kterou ani přítomnost Adelaide nedokáže zacelit. Když tu ale takhle společně sedíme, prázdnota, kterou obvykle cítím, náhle zmizí.

Freya - 17. května 2019 14:38

Cvičiště Letitia Ještě chvíli stojím na místě a sleduji výcvik, který vypadá vskutku tragicky. A navíc mám pocit, že se ve vzduchu vznáší jakési napětí krom všudypřítomné vůně střelného prachu. Objevení kaprálky mi trochu kazí mé plány, ale co se dá dělat. Budu si muset Elka vyčíhat jindy. Nechce se mi zde stát celou věčnost, a tak se nakonec vydám ke dvěma poddůstojníkům. Prozatím zavrhnu možnost poptávat se na práci ve společnosti. Sice jsem chtěla zjistit, co tu ve skutečnosti dělají. Nicméně teď má prioritu něco poněkud jiného. Dojdu až k těm dvěma a pozdravím kývnutím hlavy. "Jak to jde?" ptám se jen proto, abych nějak začala rozhovor, protože odpověď na tuhle otázku je více než zřejmá. "Našincům asi chvíli trvá, než to dostanou pod kůži co?" pokračuji pak dál sledujíce další marné pokusy střelců před sebou. Začínám mít pocit, že nutně musí spotřebovat veškerý střelný prach dřív, než se vůbec někomu povede prvně zasáhnout terč. "Mohu nějak přiložit ruku k dílu?" vznesu nakonec snad trochu smělý dotaz a zahledím se na kaprálku a poočku kouknu i na Elka, jak se tváří. Zda-li jsem právě příliš nepřestřelila. Koneckonců víc, než že mě pošle do háje se snad stát nemůže.

Letitia - 18. května 2019 09:45

Seznámení s Freyou Freya Na Elkův návrh přikývnu. Budu jim muset vmyslet nějakou práci navíc aby se jim z hlavy vykouřily ty nebezpečné myšlenky. Nejdřív asi začnu pochodovým cvičením. Nechám je štrádovat mezi pevností a přístavištěm tolikrát dokud zvládnou zvedat nohy. Však ono je to odmlouvání přejde. A jestli ne, tak jím vymyslím něco dalšího. Třeba je nechám těmi jejich sekerami kácet stromy v lese. Konečně budou k užitku. Teď jsem, ale chtěla s desátníkem probrat něco jiného. Něco co nespadá pod naše vojáky, ale to už k nám míří příslovečný vlk o kterém se hovoří. Horalka, která připlula na Miriam. Založím si ruce na prsou a podezřívavě se na ní podívám když přijde s nabídkou pomoci. Ten poslední kdo tu byl ztropil menší pozdvižení a to skončilo trestem pro jednoho z mužů. Nerada bych si to v tak krátké době zopakovala, takže jsem velmi opatrná předtím než jí na otázku odpovím. "Günter, vy tu ženu znáte, tak nás představte," pronesu k desátníkovi aniž bych i na okamžik spustila oči z naší návštěvy. "Nejdřív o vás potřebuji něco vědět, než vaší žádost přednesu veliteli, nebo vás využiji sama. Kde jste sloužila? Jak dlouho? A proč jste tady? Na něčí rozkaz nebo to je vaše rozhodnutí?" vychrlím na Freyu otázky poté co je úvodním zdvořilostem učiněno za dost.

Freya - 18. května 2019 10:58

Setkání[/u] Letitia Na poprvé to dopadlo lépe než jsem čekala, neposlala mne do háje hned, úspěch. Nicméně radostí taky neskáče, což se ovšem dalo očekávat. Stojím klidně na místě a opětuji její přímý pohled lehkým úsměvem na tváři. Spiklenecky mrknu na Elka a spustím dřív, než se dostane ke slovu. "Představím se sama a ty pak můžeš dodat, jak skvěle se ti pode mnou sloužilo." obrátím se na Elka a pak už pokračuji dál. "Freya, svého času ve službách celestionského krále v hodnosti seržanta, však jste včera viděla mou uniformu. Momentálně mimo službu. Pocházím odsud, což se asi nedá přehlédnout. Člověk se holt někdy chce podívat zpátky domů, i když to není zcela jednoduché. Však víte, jak všichni místní milují novoty a nadšeně podporují ty, co odešli z vesnice a připojili se k vám." pokrčím trochu rameny. Velmi stručně vylíčím svou historii, kde snad bylo řečeno vše potřebné, co je třeba vědět. "Sice nejsem takový čarostřelec jako tady desátník, ale zacházet s mušketou i křesadlovou puškou zvládnu a do terče se taky trefim." dodávám pak ještě a čekám co ona na to či zda budou nějaké další otázky.

Letitia - 18. května 2019 12:07

Zkouška Freya Tak seržant. To už něco znamená. Ne zase tak moc, ale rozhodně si zažila své. Přesto moje nedůvěra není pryč a na mé zamračené tváři je stále patrná. Rozumím tomu proč se zdržuje raději tady než ve vesnici. Klidně by mohla skončit s opuchlou tváří jako Erling, ale to neznamená, že si s ní hned potřesu pravicí a navrhnu jí na post svého zástupce. Hezky všechno po pořádku. "Přesně tak desátníku. Povězte jak se vám sloužilo se seržantem," pobídnu Güntera aby k tomu také řekl svoje. "Vy si zatím můžete vzít mušketu předvést jaké vaše střelecké umění je ať vidím, že jenom prázdně netlacháte." trhnu hlavou ke stoju se zbraněmi kde je několik pušek ještě volných. Není to ode mě žádná provokace. Opravdu jsem zvědavá jak si povede. Věřím, že to bude lepší než to co předvádí moje mužstvo, ale ty by předčil i osel. A kdo ví, možná že je to trochu povzbudí.

Takanashi Ichie - 18. května 2019 13:58

Snaha a pokora Netrvalo zas tak dlouho se dostat zpět do pevnosti, ze které se výstřely roznášely v celém údolí, jako kdyby všem vesničanům, kteří se poblíž pevnosti budou ochomýtat, chtěli oznámit, že jejich synové cvičí se zbraněmi, které jim nejsou vlastní. Podívala jsem se po okolí, vidící jak známé tváře, tak i ty, které mé očka ještě nezachytila. Některé pohledy místních byly až jasně napovídající o jednom. Pokud budu provokovat, stane se mi to, o čem mne varoval obchodník, nebo tak byla asi jejich vize. Podceňování je ten nejhorší zlozvyk, co znám, zamyslela jsem se a rozešla se k pevnosti, rozmýšlející o postupu, s čím bych dnešek měla navázat. Christopher snad půjde za Noriou, vyhledávat Tani by byla sebevražda, schovávat se před ní též. Možná si promluvit s Kankem, i když ten většinou neměl náladu si se mnou povídat, i když mé vzpomínky z nocích v baru říkaly jinak. Držící kliku do pevnosti a směrem k nejkratší cestě jsem pomalu pustila, povzdychla jsem si a rozešla jsem se k místům, kde byl místní felčar a nejspíše i ten, kterého jsem dočasně donutila si trochu oddychnout. Něco mi říkalo, že bude lepší, když udělám takto dříve než později. Slova, které musí být myšlena upřímně, jinak nejsou nic jiného, než výsměch, proběhla mi slova mého mistra, který mne kdysi učil a stejně jsem měla tu hořkou pachuť na jazyku. Došla jsem tedy k druhým dveřím, se zavřenými očima jsem otevřela dveře a vlezla dovnitř, hledající dotyčného muže, který mne včera chtěl vynést mezi zuby. Pokud tam stále byl, přistoupila jsem k němu a řekla: „Chci se omluvit za včerejší souboj, hádám, že omluva nebude stačit, proto počítám s odvetným soubojem, jakmile vám bude lépe. Podle pravidel, které stanovíte vy,“ řekla jsem s tím, že jsem se dívala dotyčnému přímo do očí, čekající na jeho odpověď. Nějak jsem byla i připravená, že mi jednu vrazí a dokud neplánoval na mne skočit, nesahala jsem po žádné zbrani. I když při vykání moje snaha o jakousi eliminaci mého přízvuku kolísala, svou omluvu jsem myslela upřímně. Ale co já vím, třeba to dopadne úplně stejně, jako snaha s tou dívkou... a má snaha pro tento týden tímto bude vyčerpána. Kdo ví... kdo ví...

Freya - 18. května 2019 15:10

Znovu na cvičišti Letitia Krátce kouknu na Elka, když je pobídnut, aby podal nějaké další doplňující informace a letmo se uměju. Zažili jsme toho spolu dost a jsem si jistá, že zrovna jeho svědectví mi nijak neuškodí. Někdy mívá sice pusu prořízlou víc, než by bylo vhodné, ale taky neni blbej, aby vyprávěl něco, co by vrhlo poněkud jiné světlo i na jeho osobu. "No, proč ne." pokrčím rameny a pomalu se vydám ke stojanu se zbraněmi přistupujíce tak na tuhle hru. Sice jsem už nějakou dobu nestřílela, ale tohle se nezapomíná. Sice čekám, že to s čím cvičí nebude zrovna žádnej zázrak, ale nějak to půjde. Tak se koukej předvést... Chopím se jedné z pušek a dám se do práce. Nasypat prach, nabijákem pěkně utemovat, vložit kuli a znovu pěkně upěchovat. Trochu prachu sklepnout na pánvičku. Zapálit doutnák, omotat kolem pažby a vložit do vidlic, ještě trochu rozfoukat doutnák a pak už jen pevně zapřít o rameno, zamířit a pal. A celý postup ještě párkrát zopakovat, abych ukázala, že střelecké umění vskutku ovládám. Hádám, že v souboji s Elkem bych šanci neměla, ale terč zatím trefit pořád zvládám. Uhasím doutnák a vrátím se zpět k těm dvěma. "Doufám, žes mě moc nepomlouval." usměju se na Elka. "Tak, jak jsem dopadla?" otočím se na kaprálku a čekám, co ona na to.

Christopher - 18. května 2019 19:10

Při Percivallově poznámce mi přes rty přeběhne pobavený úsměv, neboť má do určité míry pravdu. Trocha zdravé paranoie nikdy nikoho ještě nezabila ve světě naplněného ambicemi o zbohatnutí a prospěchu sebe samotného v porovnání s celou společností. Přesto když pootočím hlavou zlehka do strany, abych s ním navázal oční kontakt, věnuji mu lehce kritický pohled. K srdci si to sice neberu, ale nesnáším být porovnáván s mými 'druhy', kteří by pravděpodobně v tuto chvíli už měli několik plánů, jak z této situace vytěžit co nejvíce a zároveň je podvést, aby se nemuseli dělit. Zvědavě natočím hlavu nazpátek k Sáhíbovi ujišťujícího mě o tom, že se o náhodu vskutku nejedná. Jeho důvody jsou pochopitelné. Je pravdou, že ačkoliv Celestion je bez sebevětších problému tou nejvíce pokrokovou zemí v porovnání s jejich sousedy a dokonce i Alindorem, kde podle všeho mnohá místa mimo hlavní městská centra jsou stále technologicky na stejné úrovni jako ty nejvíce zapadlé části Nortimberu, tak universita, obzvláště ta Říšská, zůstává mnohým lidem mimo šlechtické rody passé. Příliš vysoké ceny, které buď musí uhradit skutečně bohaté rodiny, nebo sama univerzita v případě skutečně nadané mysli, za níž by to byla ochotná zaplatit. Koneckonců s méně vzdělanými masami se manipuluje mnohem snadněji než s těmi vzdělanými, což aristokratům zcela vyhovuje. ,,Se částečně divím, že jste to rovnou nevzdal,'' odpovím s mírným úšklebkem zpátky jižanovi. Štěstí v tomto ohledu rozhodně měl. Za svůj krátký život jsem poznal mnoho lidí a ačkoliv pár z nich mělo obdobné smýšlení jako já sám, většina se zajímala o to, koho dnes večer přehnou a jak se jednoho dne stanou hlavou rodiny a nebudou muset nic dělat až do konce jejich dlouhých životů stráveným s děvkou mezi nohami a pohárem vína v rukou. ,,Ale jsem taky rád,'' přiznám nakonec s pokývnutím hlavy. ,,Souhlasím a máte pravdu. Lidstvo celé by mělo být schopno benefitovat z těchto nových technologií. Nikoliv jen vyvolená elita, která by s tím byla ochotna zruinovat rovnováhu všech sil,'' přeběhnu znovu pohledem mezi Sáhíbem a Noriou Edamitsu dávaje tak najevo, že nikterak neplánuji je bodnout v tuto chvíli do zad. Dozvědět se o tom celestionská kancelář, severozemská společnost by pravděpodobně srovnala se zemí všechny vesnice do poslední, jen aby si dosáhli svého. A něco takového jsem připustit skutečně nechtěl. Chápavě přikývnu, když si vyslechnu objasnění šlechtice z východu, který mě konečně utvrdí v mých obavách. Pokud tohle pukne a já se budu nacházet zrovna v Celestionu společně s tím artefaktem po ruce, budu v sakra velkém průseru. A to obzvláště pokud si šlechta Celestionu bude vědoma toho, co za potenciál dotyčné artefakty mít v jejich rukou. Nehledě na tom, že si nejsem tolik jistý o alindoru, který se vždycky tak nějak se držel z dosahu ostatních mocností. Něco takového by jim mohlo poskytnout výhodu na několik desítek let...možná století...dopředu. A kdo ví. Současný vládce může být sice benevolentní, ale korupce je všepřítomná. A absolutní moc korumpuje absolutně. Nehledě na to, že technologie alindorskému lidu jsou asi tak stejně dostupné, jako je vysoké vzdělání dopřáváno farmářům a ženám v mé rodné krajině. ,,Rozumím,'' přikývnu nakonec na jeho slova, nedávaje vůbec najevo, že bych měl nějaké pochybnosti. Koneckonců nemám žádné lepší řešení a nápad, jak takovou situaci vyřešit. Pokud by teda nebylo lepší odhalovat tyto tajemství pozvolna a vypouštět je pomaličku rovnoměrně do všech ostatních říší. To sice znělo hezky, ale bylo hůř proveditelné. Velezrada je ještě něco, co jsem neudělal, přeběhne mi hlavou, ale nahlas ta slova raději nevypustím. ,,A máte tedy alespoň nějaké důkazy?''

Arun - 18. května 2019 21:18

Společnost v osamění Hela Sigvar se pousměje jejím poznámkám – jak medvědům, tak popisu její babičky, která skutečně dokázala zkrotit celý sněm jediným gestem. „Měla dlouhá léta zkušenosti. Vždyť spoustu stařešinů sama znala od kolébky.“ Nezní to jako omlouvání nebo nějaké utěšování Hely – jen vzpomínka horala, který znával její babičku. Oba, jak stará vědma, tak mohutný medvědobijec patřili neodmyslitelně k těmto krajům – a přeci, nakonec si i babičku Skauld zavolal. Kéž uběhne mnoho času, než si přivolá i Sigvara. „V horách je to dobrá společnost“ vrátí se medvědobijec k její poznámce o bozích a medvědech. „Když bohové mluví, každé jejich slovo je pravda – a boj s medvědem je zkouškou lidských schopností a umu, který se neomrzí.“ Zdá se, že ho alespoň trochu čaj rozpovídal. Je to příjemné, neboť jeho pevný, zkušený tón připomíná Hele doby, kdy s podobnou silou zazníval hlas její babičky naskrz touto chýší. SIgvar si vyslechne její nevyřčené pozvání zůstat. Na moment zaváhá a pak přikývne. „Musím zde zůstat. Bergenové se potulují po místních vrších – a to je má zodpovědnost. Nevím, proč sestoupili z hor – ale zvlášť pro mladší lovce jsou smrtelně nebezpeční.“ Přikývne pro sebe a tiše se napije čaje – jeho tvář ta chuť opět uvolní. „Hory počkají. Jsou i jiní horalové než já, kteří mohou hlídat cesty. Právě teď mě potřebuje Helskara.“ Jeho slova jsou sice vázaná na velké černé medvědy z hor, ale Hela cítí, že Sigvar tuší víc, než říká. Snad si uvědomuje, jak špatná je situace v okolí a ví, že vědma, mladá a stále přeci jen ne zcela zkušená, bude potřebovat jeho pomoc. Snad aby potvrdil její domněnky, opět jí věnuje vzácný úsměv mezi vráskami a starými šrámy. „Vím, že je sice v dobrých rukou, ale taky cítím, jak na mě shlíží stará Aila z nebeských síní. Vím, že kdybych teď nechával Helskaru za zády, propálila by mi těma očima do zad díru jako dvě pěsti – a v tom by jí nezabránil ani sám Skauld.“ Seržantka Letitia a Freya Desátník Günter zvědavě a trochu překvapeně zvedne obočí, když Freya přijde k nim a nabídne se s pomocí. „Teda, myslel jsem, že hned nepotáhneš znova k armádě,“ zamumlá si pro sebe s úšklebkem. Pak se ale obrátí k Letitii, zatímco Freya se vydá ke střelnici. Kaprálka si všimne, že když seveřanka uchopila do rukou pušku, vojáci se po ní zvědavě ohlédli. Nabije zkušeným pohybem, který napovídá, že s takovými zbraněmi strávila nějaký ten pátek, a zasáhne terč bez větších problémů. Možná není nejpřesnější a neustřelila by ze sta metrů důstojníkovi čepici, ale trefit se zvládne – a to je na míle lepší než cokoliv, co by předvedl kterýkoliv z jejích bratrů. Navíc by to rozhodně nedokázali se stejnou mírou přesnosti několikrát zopakovat. Jistě, není to Letitia, která byla k mušketýrství přímo vychována, ani Elko, jehož hlavní způsob přežití na bojišti se dal shrnout do jeho prohlášení: „Když chcípnou dřív, než se k tobě dostanou, nezáleží, že je jich víc a že jsou špičatí jak jehelníčci,“ ale její schopnosti byli víc než adekvátní, zvlášť s těmihle starými křápy. Zatímco střílí, desátník své nadřízené začne popisovat své zkušenosti s Freyou: „Sloužili jsme spolu ve třetí západní válce před pěti lety.“ Válka, ve které Celestion definitivně potvrdil svojí hegemonii, když porazila necelistvou alianci menších zemí v sousedství Atmorijské republiky. Říše použila cizinecké a trestanecké regimenty podpořené profesionálními oddíly, neboť nechtěla příliš eskalovat konflikt, pro případ že by se do něj chtěla vložit bohatá Liga nebo Ilmaidé – Celestion v té době investoval hodně do svého rozvoje a nikdo se nechtěl zaplést do táhlé války v pouštích a na ostrovech. Nepočítali s tím, že si obchodní republiky a menší panství zaplatí žoldnéřské kumpanie a že se jim stejně dostane neoficiální ale velmi citelné podpory Atmorijců. Letitia věděla i detaily, které nebyly… veřejně známé. Byla to ošklivá válka, která ale skončila nevyhnutelně vítězstvím Říše. Po válce se objevili zkazky o těžkém rabování a vraždění nevinných Celestionci – zvěsti, které Kancelář přirozeně rychle potlačila a vše svedla na loupeživé žoldáky. „Bylo to tvrdý,“ pokračuje Elko, „ale Freya se vždycky dokázala o svůj oddíl postarat. Většina oddílů byla plná potenciálních desertérů a zbabělců – ale seržantka vedla ocelovej režim, držela nás pohromadě, ať se dělo cokoliv. Bez ní by nás určitě buď pobili v boji, nebo postříleli pro zradu,“ zachechtá se poddůstojník – pak ale rychle zvážní, protože si uvědomí, že přeci jen mluví ke svému velícímu nadřízenému. Odkašle si a dodá: „V boji je na ní spolehnutí. Sekery, kopí, meče, kuše, luky – a muškety, děla, pistole a všecko, čím se dá člověk zabít, má pod palcem. Není žádnej válečnej expert, ale má tu jejich severskou sílu a vůli, ví jak ve vřavě přežít.“ Trochu pokrčí rameny a dodá, snad aby vyšel na čisto: „Jasný, tehdá jsme nemohli vždycky dělat přesně, to co nám nějakej lampasák diktoval, abysme přežili. Ale to, co bylo třeba udělat, náš oddíl vždycky udělal. Měli jsme disciplínu.“ Letitia dobře ví, že určitě staví svou kamarádku do lepšího světla a že dozajista mají oba za sebou nějaké nepříliš hezké nebo morální věci – ale to snad každý, kdo byl ve válce. Když Freya přijde blíž a dodá svojí poznámku, odpoví jí tak, že se dotkne dvěma prsty čela a ušklíbne se: „Jen samou chválu.“ Rival Ichie Nakonec se východňanka rozhodne navštívit muže, kterého minulého dne téměř zmrzačila. Sama cítí, že je to možná riskantní krok, ale na druhou stranu, ona se o sebe dokáže postarat. Ošetřovna je prosté místo – pár lůžek, čistý stůl a u něj židle pro pacienta. Pracovní stůl s nástroji a chemickým vybavením, které vypadá spíš děsivě než úlevně, a nad kterým se sklání sám felčar – je zvláštní vidět mohutného seveřana jako je on sklánět se nad skleněnými křivulemi a nejrůznější apatykářskou prací. Ale i na severu je potřeba medicíny. Na jedné posteli si Ichie všimne potlučeného a do půli těla svlečeného seveřana, kterého ošetřuje felčarova pomocnice, ta stejná, která pomohla Ichie minulého dne. Když jí tato žena uvidí, poplašně zvedne hlavu a chce něco říct, ale Ichie jí k tomu nedá prostor. Míří k lůžku, ve kterém leží její protivník se zraněnou obvázanou rukou a dalšími poraněními – jmenovitě vcelku mělkou ranou od její kunai, která ho zasáhla do břicha – naštěstí minula jakékoliv důležitější orgány. Když jí muž uvidí, zamračí se – na stolku vedle něj leží onen ostrý vrhací nůž a na moment to vypadá, že navzdory bolesti se seveřan zvedne a zbraň po ní hodí. Nejspíš by to nebylo příliš efektivní, ale o to by seveřanovi stejně nešlo… Když přijde a promluví, seveřan se ušklíbne a posměšně si odfrkne. Ale spíš ho zaujme její použití severského jazyka, který přeci jen není v pevnosti běžný. „To si pište. Nenechám se porazit nějakou zatracenou slečinkou z ciziny – i když třeba umí po našem,“ dodá a jeho úšklebek se rozšíří. S heknutím se zvedne tak, aby si Ichie mohl prohlédnout – pak se natáhne pro jehlanovitý nůž po svém boku a podá jí ho jílcem napřed. Dál už mluví v Celestionštině, snad mu to připadá vhodnější. „Tak pro začátek zakážem tyhle prevíty. Nevím, kde jste je našla, ale je to hnusná zbraň, jen co je pravda. Na – vemte si ho, nechci ho ani vidět. Příště to bude jeden na jednoho, sekera proti meči, žádný triky a uvidíme, kdo z koho.“ Ichie si trochu překvapeně uvědomí, že se muž téměř dobrosrdečně usmívá – i když v očích stále vidí nepřátelství, rivalitu a nezanedbatelnou míru vzteku. Přeci jen jsou tihle lidé jiní, než samurajové doma. Kdyby některého z nich tak urazila, jediné, co by od něj dostala, by byla smršť urážek nebo ostentativní ignorování. Ale seveřan nejdřív myslí na to, jestli vyhrál nebo ne – a až potom na to jak. Vědění Christopher Když je vyřešena otázka loajality a problémů s utajením, mohou se konečně přesunout k samotnému objektu jejich pátrání. Na jeho dotaz po důkazech se mu dostane odpovědi od Mikha’ila: „Máme jen velice málo. Většina informací je neuvěřitelně zlomkovitá a téměř neověřitelná. Ale přesto máme důvod, proč jsme zamířili do těchto ledových pustin. Jsem přesvědčen, že by se tu někde mohla skrývat prastará kobka či snad lépe úkryt vědomostí od minulé civilizace. Mám teorii, že podobné kapsy vědění stojí za vzestupem civilizace v Celestionu a nejspíš i v Alindoru a na jiných místech. Možná dokonce, že dnešní technologická zaostalost Nortimberu je do určité míry výsledkem toho, že na jih od Valdbergen se nenalézal žádný trezor vědomostí-“ Sáhib si všimne východňana, který mu jemně rukou naznačuje, aby se vrátil k tématu. Mikha’il se trochu zarazí, odkašle si a pokračuje: „Tedy, to jsou přirozeně jen mé teorie. To, co máme, je kniha, kterou se mi podařilo po těžké práci získat od jednoho mého neskutečně lakomého a nepříjemného krajana, který byl dědicem jejího dnes už zapomenutého autora – alespoň to tvrdil.“ Percivall ale i Noria Edamitsu se zvědavě nakloní vpřed – a konečně východňan projeví trochu emocí, zdá se, že už o této knize v soukromí s Ilmaidským učencem mluvil, avšak stále ještě neměl čas jí pořádně prostudovat. Mikha’il přejde k jednomu z precizních, dřevěných a zamčených kabinetů v místnosti a opatrně z něj vytáhne útlý svazek vázaný v kůži. Kniha vypadá staře – a je to spíš jakýsi zápisník než skutečná kniha. Učenec nalistuje s nesmírnou opatrností jednu konkrétní stránku. Uprostřed úhledných odstavců klikatého a prastarého pre-Ilmaidského písma je vyobrazen malý amulet, či snad medailon. Je detailně proveden – a je jasné, že bude snadné ho odlišit od kterýchkoliv výrobků dávných seveřanů, vzhledem k jeho spletitým rytinám. Ale tím sáhib nekončí. Opět se obrátí ke kabinetu, ze kterého cosi vyjme a položí to na stůl. Jedná se o jedinou minci. I když je pokrytá vrstvou špíny, je snadné rozeznat, že kresba medailonu a znak na minci jsou stejné. „Autor této knihy je přesvědčen, že takové amulety slouží k otevírání těchto trezorů – a že znak na něm byl znakem impéria, které přišlo před námi.“ Když si ho Christopher prohlédne, zjistí, že znak mu nepřipomíná nic, z toho co by znal. Zdá se to být kruhový květ nějaké rostliny, kterou však nepoznává. Snad zanikla spolu s říší, která si jí zvolila za symbol. „Překlad je zdlouhavá a těžká práce, ale podařilo se mi už velkou část rozluštit. V řádcích této bezejmenné knihy je mimo jiné zmíněna kobka, která se měla nacházet v Ilmaidu – pod městem, které vyrostlo kolem jedné z oáz - mohla sloužit jako centrum i pro ty, kteří přišli před námi, stejně jako je místem odpočinku i pro dnešní nomády. Když jsem tam dorazil a prohledal spletité a skutečně prastaré podzemí toho města, nalezl jsem jen prázdnou skrýš - byla otevřena a vyloupena už dávno a jakékoliv vědění, které mohla skrývat, bylo ztraceno. Musel jsem hledat dál a doufat, že lupiči nepochopili plný význam svého objevu a nezneužili ho, ač mě ztráta vědění trápila. Učenec se na moment odmlčí, jako by přemýšlel, co všechno mohlo být ztraceno v té pouštní kobce... ,,Podle této knihy se mi podařilo nalézt obdobnou skrýš pod Atmorií – ale když jsem našel portál, který nesl tento znak, byl jsem opět zklamán. Strop té hrobky se propadl, a cokoliv co mohlo být k nalezení, bylo nenávratně zničeno. Kniha se zmiňuje i o dalších místech, ale jediné, co se mi zatím podařilo rozluštit jsou zmínky o ledovém severu – proto jsem právě sem zamířil a rozeslal zprávy na všechny strany, abych získal pomoc pro toto dílo. Helskara je nejstarším sídlem, které se mi v této oblasti podařilo vysledovat – lidé zde žili už v dobách, kdy byl Celestion jen hradiště na vrcholu kopce. Je-li to k nalezení, je to zde.“ Edamitsu přikývne a přidá pár vlastní slov. „Už dvakrát vás tento učenec zavedl na správnou cestu. Ať už jím byl kdokoliv, musel mít k dispozici neuvěřitelné informace. Už když jste napsal mému otci, byl přesvědčen, že vás opět zavede na správné místo. Teď už ho zbývá jen najít.“

Hela - 18. května 2019 21:41

Strážce Helskary Cítím, jak mi z ramenou padá obrovská tíha. Ani jsem si neuvědomila, jak důležitá pro mě nyní je Sigvarova společnost. Bohové mě varovali, že Helskaru čekají těžké časy, ale také mě ubezpečily, že pokud zůstanu pevná ve své vůli, zůstane pevná i Helskara. Přítomnost medvědů, v okolo vesnice, tedy ve světle těchto událostí, nelze vnímat jinak, než jako další znamení. Medvědi sem přitáhli pozornost medvědobijce. Muže, kterému věřím a který mi má být, v těchto těžkých časech, rádcem. Babička mě učila věřit svým instinktům, a ty mi nyní radí, že na Sigvara se mohu spolehnout. "Dám místním lidem vědět, aby v lesích byli ostražití." Trofej bergena je velmi ceněná, obzvlášť pro mladé lovce, kteří se snaží, získat dobrou pověst. I tak ale považuji za důležité je varovat. Pokud si starosti dělá Bjornjaeger, měli bychom si je dělat všichni. "Pokud bys potřeboval někde hlavu složit, dveře mé chalupy jsou ti vždy otevřené. A něco k jídlu se také vždycky najde." Nepředpokládám, že by horal mou nabídku přijal, i přesto, že pod touhle střechou už nejednou spával. Možná, že to byl jen můj pocit, ale zdálo se mi, že se náš vztah, se smrtí babičky, změnil. Už to nebyl její starý přítel, ale můj. Dám si několik hlubokých doušků čaje a prázdný šálek položím na stůl. Dala bych nevím co, za to, abych tu takhle mohla s lovcem sedět, a nic nedělat. Jenže já většinou nevím, kam dřív skočit, a ani dnes tomu není jinak. Je třeba naštípat dříví a také jsem slíbila připravit čaj, proti nachlazení a mazání na bolavé klouby. Navíc jsem se ještě chtěla zastavit za Norou, a podívat se, jak to vypadá s její horečkou. Vědmu teď možná nikdo nepotřebuje, ale místní léčitelka si neodpočine nikdy. Nemám proto jinou možnost, než se se Sigvarem rozloučit a vydat se za prací.

Letitia - 18. května 2019 21:54

Čas k dílu a čas k jídlu Freya Když začne Günter mluvit jenom tázavě pozdvihnu obočí. Jak ho znám určitě v tom byly nějaké levoty a pokud takhle mluví o svém nadřízeném, tak nejspíš přivřela nad jeho způsoby oko. Pravděpodobně obě a ne jednou. Na druhou stranu je schopná, už jsem viděla mnohem horší velitele. Nafrněné panáky, kteří své muže používali jenom ke zvýšení své osobní slávy a bylo jim jedno jak dopadnou. Tahle aspoň vypadá, že má hlavu na správném místě. "Slušná střelba," zamručím když si prohlédnu zásahy na terči. Dopadlo to zhruba tak jak jsem očekávala. Ne lépe, ale ani ne hůře. Jsou vidět zkušenosti před talentem. Ne, že by na tom bylo něco špatného. "Promluvím si s velitelem. Dobrých vojáku je tu jako šafranu a důstojníků ještě méně. Nějaká práce se tu pro vás jistě najde a pokud jste místní, tak... chtěla jsem říci tím lépe, ale asi to bude naopak. Erling včera dostal pořádně naloženo, ale předpokládám, že o tom víte své," vyjádřím se přímo k tomu co chtěla vědět. O moc víc udělat nemohu, ale věřím, že to dopadne dobře. "Když jste tady tak si můžeme zajít na oběd," navrhnu, protože já už mám docela hlad a předpokládám, že nebudu jediná, takže zatím co zvažují mou nabídku zavelím rozchod mužstvu. Nepotřebuji aby tu padali na hubu oslabením z nedostatku jídla.

Christopher - 18. května 2019 22:22

Upřimně jsem neočekával příliš mnoho. Prozatím to byla jenom teorie bez sebevětších důkazů, protože jinak by o tomto fenoménu věděl každý šlechtic a učenec od jižního pobřeží kontinentu až po kry daleko na severním moři. A pokud by se jednalo o tento případ, všechny vědecké kruhy by prodiskutovávali možné i nemožné východiska pro naší budoucnost a jak s tím naložit. 'Nejlépe' přijít na nové způsoby, jak zabít co nejvíce lidí s minimální námahou. To by se nakonec zvrtlo v závod mezi jednotlivými zeměmi, kterým by se samozřejmě myšlenka ujít si něco takového nelíbila, a zakončilo by se to dlouhou krvavou válkou. Samozřejmě místní by na tom utrpěli nejvíce. Mlčky tak naslouchám polemizování jižanského badatele, který se čas od času nechá unést svými teoriemi a vyprávěním, až mu nakonec pan Noria musí taktně naznačit, že tohle není ten důvod, proč jsme zde. Teprve až poté konečně vytáhne knihu, která pravděpodobně stojí za začátkem Mikha'ilovi cesty při hledání této 'kobky' či trezoru, jak to on sám nazval. A snad poprvé za celou tuto konverzaci východní šlechtic zahodí svojí masku nezájmu a se zájmem se společně s námi ostatními nakloní nad stůl. Toto byl moment Ilmaidského učence. Jak se dalo čekat, nerozuměl jsem jedinému slovu z knihy pocházející z domoviny Percivallova mentora. Něco málo jsem se z jejich jazyku sice zvládl naučit, ale v tomto případě se rozhodně jednalo o velmi starý dialekt pocházející pravděpodobně ještě z dob, kdy jižanská civilizace teprve pravděpodobně začínala v okolí pouštních oáz. A tohle bylo až příliš příliš daleko od mého zájmu a ochoty k podstupování tomu mučení, co vždycky přichází se snahami pochopit nový jazyk, který funguje úplně odlišným způsobem. To důležité ale přeci jen nebylo obsažené ve slovech, nýbrž v náčrtech amuletu. Být poněkud více skeptický k této teorii, pravděpodobně bych to ihned odsoudil s tím, že se zkrátka a dobře může jednat o velmi jednoduchý amulet, který má chránit před duchy...nebo dárek pro někoho blízkého...ale když Mikha'el vytáhne i kus kovu připomínajícího minci s naprosto stejným znakem, má skeptičtější strana musí jít stranou. Samozřejmě se mohlo jednat o náhodu, ale věda má často tendenci prosazovat, že náhoda neexistuje, zatímco příroda v tomto ohledu naopak protestuje. ,,Kobka říkáte?'' mírně nazdvihnu obočí a mé myšlenkové pochody se znovu navrátí k začátkům dnešním vyspělým civilizacím, které náhle povstaly téměř jakoby z ničeho. Je koneckonců pravdou, že mnohé teorie vypovídají o tom, že některá z největších měst byly postavená na základech říše, která podle všeho přišla před námi, ale nikdy se nenašly důkazy. Takhle by se nicméně vysvětlovalo mnohé. Možná se nemusí jednat o celé základy měst. Možná jenom uschovali své vědomosti pro ty, kteří jsou hodni toho je najít. A kde lépe schovat informace před živly světa, než do podzemí. ,,Hm. Možná bych něco měl,'' zamyslím se na moment a zahledím se na mapu, abych vyhledal jistou horu, jejíž jméno jsem zrovna slyšel dnešní ráno. Shodou okolností podle všeho z ní byl slyšet šepot bohů. Nejednalo se sice o příliš mnoho, ale možná je to tím správným vodítkem, kde začít. ,,Když jsem...no to je jedno,'' rozhodnu se vynechat své noční putování lesem, kdy jsem si nemožně zlomil nohu. ,,Ráno jsem měl možnost si vyslechnout rozhovor mezi místní vědmou a jedním seveřanem, co žije vysoko v horách. Sigvar Medvědobijec, jestli vám to něco říká,'' zahledím se krátce na jižanského učence, než znovu střídavě koukám na všechny ostatní. ,,Zmínil něco, co jsem si nebral příliš ke srdci, jelikož příliš v bohy nevěřím, ale v tomto kontextu by to možná mohlo pomoci. Pokud je totiž pravda, jak říkáte o seveřanech, že ať už se tu nachází cokoliv, pravděpodobně to stojí za vírou seveřanů v jejich bohy, tak by nám to mohlo zúžit oblast hledání. Říkal, že slyšel šepot bohů u Špičáku.''

Freya - 19. května 2019 14:53

Domluva? Sjedu Elka pohledem, když mě ujistí, že na mou osobu pěl jen samou chválu. Dovedu si to živě představit. Někdy mu pusa jela až moc. Tázavě hledím na kaprálku. Vím, že můj výkon nebyl takový, aby na něj pěla chválu, ale na druhou stranu úplný propadák to taky nebyl. Trochu se mi uleví, když se vyjádří víceméně souhlasně. Fajn, napůl snad vyhráno... "No, to že sem místní je výhodou jak kdy." ušklíbnu se trochu. "Při návštěvě vesnice je to spíše nevýhoda." "Ale jo, nějaká ta zlatka se vždycky hodí a když budu moct někde pomoct, ráda se zapojím." Při zmínce o obědu jen souhlasně kývnu. Ryba k snídani byla fajn, ale něco dalšího už bych si docela dala. "Jídlem rozhodně nepohrdnu." a ani se nenechám dvakrát pobízet. A taky trochu doufám, že budu mít pak aspoň chvíli na to, promluvit si s Elkem nebo zatím alespoň naznačit.

Letitia - 19. května 2019 18:38

Konverzace u oběda Freya Na cvičišti vydržíme tak dlouho dokud neodejde poslední horal a já nemám jistotu, že o zbraně bylo řádně pečováno a správně uloženy. Kdybych to neudělala věřím, že by je hodili do první blátivé louže na kterou by narazili. Teprve když je vše jak má být odvedu Freyu s Elkem do výčepu, kde mají o něco lepší jídlo než v pevnosti. Počkám až se usadí na hrubé lavici a zvednu tři prsty, aby nám každému přinesli pivo a složím se vedle nich. "Prý jste byla ve třetí západní válce. Já také i když ne v těch nejtěžších bojích, ale i tak to nebyla procházka po pláži za letního večera. Byla jsem tenkrát ještě hodně mladá a většinu času strávila v týlu. O tom teď ale nechci mluvit," pomalu začnu s konverzací. Odmlčím se jenom když nám přinesou nápoje a každý si objednáme na co zrovna máme chuť. Já si dám pečenou rybu čerstvou tak, že se má ještě mrskat na talíři.Ještě si dopřeji doušek z korbelu a pokračuji. "Cestovala jste nějakou dobu na Miriam s Noriou Edamitsu a jeho doprovodem. Co si o nich myslíte? Začněte klidně tou jeho strážkyní. Už jste se s ní střetla a včera dokonce poranila jednoho z vojáků. ráda bych věděla kolik potíží od ní mohu čekat."

Freya - 19. května 2019 21:02

Oběd Letitia Usadím se u stolu a objednám kus pečeně, ryba k snídani mi úplně stačila, takže si dám s chutí něco jiného. Upiju piva a možná trochu překvapeně vzhlédnu, když kaprálka pronese, že ve válce byla taky. Jo, hodně mladá a hodně důležitá na to, aby byla někde blíž skutečným bojům...slečinka uklizená pěkně stranou, aby náhodou nepřišla k nějakýmu škrábanci...a my v prvních liniích ryli hudou zem...však víme, jak to chodí... nahlas ovšem nic z toho, co se mi honí hlavou, neřeknu. "Jo, jo byla. Jenom hodně vepředu." pronesu nakonec stručně. Procházka růžovou zahradou to vážně nebyla a člověk si přines pár dalších šrámů, ale přežil, tak co. Na další otázku jen pokyvám hlavou, přemýšleje o tom, co si mohu dovolit říci, ale nakonec spustím zcela upřímně. "Ten souboj včera jsem měla tu čest vidět. Namyšlená slečinka, co všechno musí bejt podle ní. Ohánět se zbraněma, ale umí, to se musí nechat, jen přitom nekouká, jestli je to cvičení nebo skutečný boj. Třeba už se uklidní a třeba si bude dál dokazovat svou důležitost. Čert ví. Jinak o nich nic nevim. Samotnou by mě docela zajímalo, proč se takováhle společnost táhne do týhle ledový díry." kouknu po ní zkoušeje se vyptávat teď zase já. Hádám, že něco málo by o téhle společnosti vědět mohla. rozhodně víc, než vím já.

Letitia - 19. května 2019 22:09

Konverzace u oběda Freya "Obchodní politika," vysvětlím zatím co se probírám rybou a vytahuji kosti. "Liga tu ztrácí postavení a Společnost je na vzestupu. Tohle je pokus jak to zvrátit. Pochybuji, že jim to vyjde, ale může být zajímavé to sledovat. Hlavně pokud u toho bude ta jejich Takanashi. Vůbec by mě nepřekvapilo kdyby se to všechno zvrtlo jenom kvůli ní." Neubráním se úsměvu když to říkám. Ostatní z Noriova doprovodu vypadají jako kdyby je odlili z bronzu, ale tahle ženská je jejich úplný opak. Vyletí jako koule z děla a o mně se tvrdí, že mám krátkou zápalnou šňůru. "A co ten Celestionec? Ten malíř se psem. Včera šel do vesnice a dnes se vrátil ve značně zuboženém stavu. Ten vypadá skutečně jako někdo, kdo si neváží vlastního života," začnu se vyptávat i na další cestovatele z Miriam. Při tom si vkládám kousky rybího masa do pusy a pomalu žvýkám.

Freya - 20. května 2019 16:08

U oběda Letitia Spokojeně ukusuji z pečeně a jen mlčky přikyvuji. Obchodní politika...tady na konci světa...no dobře... Nějak mi nepřijde, že by zrovna tady bylo něco zajímavého k obchodování, ale třeba se mýlím. Však kdo ví, co tu někde kutaj ti chlapíci ze společnosti. Trochu se ušklíbnu, když zmiňuje tu východní slečinku. Vida, aspoň něco budeme mít společného...stejnou "lásku" k téhle cizince... "Pak je to blázen a může bejt rád, že vůbec po svejch přišel." konstatuji jen na dotaz o Celestionci. "Místní nemaj moc rádi cizince a novoty, hádám, že umělce nevyjímaje." pokračuji pak a trochu pokrčím rameny. To mám znát celou posá lodi?... "Vůbec se tu sešla společnost vskutku prapodivná." dodám mezi přežvykováním pečeně. "A co sem přivedlo vás, smím-li se ptát?" ptám se teď zase já možná jen proto, aby řeč nestála, možná trochu ze zvědavosti, protože si nějak neumím představit, že by se zrovna sem někdo nechal převel dobrovolně. Jsem docela zvědavá, co se dozvím a zda-li vůbec něco. Nemusí mi říkat nic anebo si prostě něco vymyslí. Však uvidíme.

Takanashi Ichie - 20. května 2019 17:00

Výzva... večerní zábava na čí účet? Stojící, závoj na místě a pro změnu nevlající za mou kasou, můj pohled směřující dotyčnému do očí, i když ze začátku skončil na kunaii, který jsem si tu lehkomyslně zapomněla. První slova proběhla bez potíží, a i předání mé zbraně, kterou jsem si připevnila na místo, kde mi chyběl, i když můj pohled stanul opět zpět dotyčném, který mluvil o tom, že bude chtít odvetu. „S tím počítám, pokud by vás místní felčar dnes pustil, pozvu vás na něco alkoholického... nehledejte pod tím něco víc, jen vím moc dobře, že mít takovéto zranění je nic moc a dost blbě se s ním bojuje,“ ušklíbla jsem se, vzpomínající na dny, kdy mi přelámali téměř ruce, protože jsem měla hlad a já stejně ten zmoklý chleba do té pusy nějak dostala. Udělali chybu... lámaly ruce, i když jsem byla schopná stále bojovat pusou... S těmito slovy, nečekající na odpověď jsem se otočila na místě a vyšla ven, v ten moment jeden nešťastník směřující do pevnosti, jen abych mu vstoupila do cesty. Podle obličeje jsem hádala, že kdybych byla tak o dva metry dále, udělal by rychlou otočku o 180° a běžel by řešit něco jiného, ale nyní bylo moc pozdě. „Ať sem Kanko-san přijde, potřebuji se protáhnout... hádám, že tuto výzvu odmítne, ale řekni, že jestli mne porazí, tak ho zvu dnes večer na něco alkoholického, samozřejmě by měl být připraven platit stejnou mincí. Přines nám katany na cvičení, pokud přijme. Pokud by někdo další byl ochotný si zacvičit... ať se též přidá, má mé personální uvolnění z povinností,“ řekla jsem, sledující překvapený výraz dotyčného, protože zas-tak často jsem s Kankem nebojovala, a i služební se rádi dívaly na naše souboje... nejspíše moje ignorace kodexu do toho dávala jakési... umf. Nějak jsem počítala, že Kanko přijme výzvu... naposledy jsem jej vyzvala ještě v mé domovině a to mne odmítl se slovy, že „pouze večeře“ je malá cena za to, aby mne porazil. A protože jsem věděla moc dobře... tedy v těch hodně mlhavých vzpomínkách z nocí... jak je schopný pít, tak toto by jej mělo dostatečně namotivovat. Ano, mohla jsem si vždy někoho vytáhnout a říci, ať se mnou bojuje, ale tak jako... pak remcali, že nebojuji poctivě. Nyní budu moci používat jen své dvě katany, i když... ... sehnula jsem se k zemi a rukou přejela přes zem, kamínky a prach... jistě se to bude hodit. Ušklíbla jsem se a věděla, že výhra bude má a pokud bude někdo, krom Kanka, naivní natolik, aby mne vyzval? Nejspíše budou mít z výplaty jen mizerné vzpomínky.

Letitia - 20. května 2019 18:19

Konverzace u oběda Freya "Rozkazy, co taky jiného. Jdu tam kam mě pošlou, stejně jako každý voják," odpovím a spláchnu jídlo douškem piva. "Však to znáte. Rozhodně jsem se na tohle místo nehlásila dobrovolně. Doufám, že se neurazíte, když řeknu, že tohle je ta nejhorší díra na světě do které jsem zavítala. To už by mi bylo milejší ztroskotat na pustém pobřeží." Přijde mi, že ani moc neriskuji, když haním zdejší okolí. Konec konců odsud utekla již před lety a pochybuji, že by to udělal kdyby se jí tady líbilo, i když pořád je možnost že k tomu byla donucena okolnostmi, ale i tak bych si nenechala ujít příležitost si trochu zanadávat. "A teď se tu společně s Günterem snažíme místní naučit základy moderního válčení. Ovšem obávám se, že dřív ze mě bude stará bába, než se naučí pořádně střílet," ušklíbnu se a dál se věnuji jídlu před sebou, kde kusem chleba vytírám omastek z talíře.

Arun - 20. května 2019 21:26

Věčná služba Hela Sigvar přikývne, když zmíní nabídku úkrytu před živly, ale nezdá se, že by jejího pozvání plánoval využít. „Teplým jídlem a domácím krbem nepohrdnu, ale moje místo je v lesích a horách. Budu muset už dneska v noci najít ty ztracený Bergeny, dřív než začnou škodit.“ Vidí tak, že medvědobijec si rovněž uvědomil, že ho čeká těžká práce. Měl by si projít okolí kvůli možným stopám – a nejspíš rovněž složí hlavu pod jarním sluncem, neboť jako jeho kořist, Sigvar preferuje noc a soumrak spíš než den. A nyní už má mysl plnou svého řemesla a jen co dopijí čaj, zvedají se oba. Jejich práce nikdy nekončí. Sigvar zvedne do ruky svůj oštěp u dveří a vážně pokývne na pozdrav Hele. „Zas se tu zastavím,“ rozloučí se stručně. Nemá toho moc na srdci, ale posezení s vědmou mu určitě bylo příjemné. Když se horal vydá do lesů, ona sama vyrazí do vesnice. Právě teď místní potřebují hlavně léčitelku spíš než vědmu na ty běžné a nehezké věci každodenního života. Hela se obrní svou vůlí a trpělivostí, než dojde do Helskary. Ví, co jí čeká. Až na pár výjimek je to směsice strachu a úcty – lidé jsou sice vděční a kdykoliv mohou, nabízí jí čerstvé úlovky nebo sklizeň z malých, neúrodných zahrad – nikdo nechce, aby byla poselkyně bohů zanedbána… ale každý je také rád, když i se svým kritickým pohledem a nebeským právem rychle táhne o dům dál. Únavné pochůzky jí zpříjemňují jen děti, které ještě nedorostli do strachu z ní – a zbytek jsou nejisté úhyby očima a přešlapování, kdykoliv se jich na něco zeptá. Během svých pochůzek potká Adelaide, která se zdá být trochu zaražená, ale rychle si své srdíčko vylije, a přitom jí zároveň řekne všechny drby, o kterých se dozvěděla. Dozví se spoustu detailů, včetně toho, že podle chování mužů se zdá, že Erlinga a jeho druhy nechají prozatím na pokoji a že většina žen je přeci jen na její straně – za peníze stržené v práci v pevnosti mladí přináší zboží, které zpříjemňuje život – ocel, ale i něco tak běžného jako mouka. Místní nejsou moc na šperky a podobné hlouposti, ale dobrý chléb, tady na dalekém severu, kde je půda příliš kyselá pro pěstování pšenice, každý ocení. Nakonec se Adelaide zmíní o odchodu celestionce a příchodu podivné ženy – cizinky. „Nelíbila se mi od prvního pohledu – dávala jsem na ní dobrý pozor,“ ujišťuje vědmu její pomocnice. „Ale chtěla jen něco koupit – zavedla jsem jí za strýčkem. Chovala se strašně zvláštně, obličej jako socha a takový neutrální a přeci odtažitý, rozkazovačný hlas – ale byla hrubá. Strýček jí skoro vyhnal. Chvíli jsem měla strach, že k něčemu dojde.“ Zvědavě se podívá po Hele: „Myslíte, že to mohla být nějaká šlechtična, o kterých jsem slyšela? Byla ozbrojená až po zuby! Mají to na jihu ale podivné návyky…“ brebentí dál vzrušené děvče. Špičák? Christopher Jméno horala je všem neznámé, ale nové poznatky od učence je zaujmou. Mikha’il přikývne: „Ano – žena s podobnou funkcí jako je kněžka či vědma by nejspíš nesla alespoň ústní tradici toho, co bylo před námi. Bez svého vědomí, přirozeně.“ Percival se zamračí a přejde k mapě, kde najde jeden ze strmých vrcholů. „Myslím, že místní říkají Špičák této hoře – alespoň, pokud vím, o něčem takovém mluvili zeměměřiči…“ Edamitsu mu pohlédne přes rameno. Přidá své vlastní, střídmější myšlenky: „Nevím. To co jste přeslechl může být také jen náhoda. I tak, určité vyšetřování je na místě. Váš „Špičák“ je na úpatí samotných hor – není to krátká cesta. Budeme třeba vše řádně připravit – a zjistit více o tom, co vlastně hledáme.“ Percivall přikývne a dodá: „Vypadá to, ke všemu, že to je to daleko od všech osad, místních nebo královských. Většina vnitrozemí je až k horám pořád divočina, snad až na pár cest a průsmyků, které stráží jarlovi muži. Nebude to nic jednoduchého, ale za nalezení té skrýše by to samozřejmě stálo.“ Mikha’il se zdá být na pochybách. „Nejsem si jist – rád bych se ještě věnoval studiu materiálů, které dovezl pan Edamitsu a pokusil se zjistit, jak to nalézt, předtím než začneme vyrážet tak daleko do terénu. Nezapomeňme, že doposud každá skrýš vědění byla pod civilizačním sídlem nebo místem, které svou polohou bylo k osídlení příznivé. Úpatí divokých hor se zdá být zvláštní volbou.“ Obrátí se na Christophera: „Budeme potřebovat, abyste se pokusil získat od místních co nejvíc co nejnenápadněji. Společnost, ale lépe ani nikdo mimo náš kruh by se neměl dozvědět o našem snažení. Mám totiž obavy, že Společnost a možná i další tuší, že pod severem je něco cenného. Alespoň, že si zatím nejsou jistí, co to je…“ „A to víte jak?“ zeptá se trochu pesimisticky Percivall. Odpověď jižanského učence je temná: „Ještě pod Ornbjarnem netáboří žádná armáda.“ Samuraj Ichie Seveřan se ze svého místa na posteli zašklebí na její nabídku – není to dvakrát přívětivý výraz, ale co se dá čekat. S trochou ironie v hlase odpoví: „Klidně bych se šel zchlastat, ale mám vobavy, že mi všechno tou dírou po tom sviňským noži vyteče.“ Ichie nechala jeho poznámku být – slušnosti udělala za dost a pokud se ukáže, že seveřan bude mít náladu, tak si jí určitě najde – má pocit, že jakmile mu dovolí vstát z postele, spíš se půjde s ní rvát než pít. Odchází a felčarova pomocnice jí podezřívavě sleduje – asi viděla rány, které způsobila a má ještě nějaké hloupé ideály… i když ty se na severu nikdy příliš dlouho nedrží. Zachytí sloužícího, který okamžitě sklopí oči a i když je jasné, že by chtěl dělat cokoliv, než přijímat rozkazy od Ichie, nikdy by si nedovolil to dát jakkoliv najevo. Podle kruhů pod očima si Ichie uvědomí, že je to ten chudák, kterého donutila čistit zbraně půlku noci. Tentokrát má pro něj lehčí práci – jen vyřídit zprávu v pevnosti. Rychle se ukloní a zmizí dřív než by ho snad chtěla zaúkolovat víc. Chvíli zůstane čekat před pevností a dýchá chladný vzduch, sledujíce dění v pevnosti. Severští dělníci neúnavně staví těžkou kamennou pevnost, kolem skladiště Společnosti je neustávají ruch. Poslední náklad je vynášen z Miriam, která bude příštího dne odjíždět zpět do Skarjarnu. Konečně se objeví sloužící, kterého vyslala – ukloní se a ustoupí. Za ním vychází se svou kamennou tváří Kanko, právě si nasazuje a utahuje řemínky své samurajské přilbice kabuto, charakteristické svým kopulovitým tvarem, plíškovými křídly kryjícími krk a zřetelným znakem Kankova klanu nad čelem. Je oblečen do mistrně vyrobené lamelové zbroje a všeobecně vypadá daleko reprezentativněji než Ichie ve svém rozevlátém šatu a kase prostšího lidu. Na zádech vidí jeho odachi – delší, obouruční katanu, která mu dává podstatnou výhodu proti kratším zbraním Ichie. Není to příliš slušné… ale vyzyvatel ztrácí volbu zbraně. Pozdraví jí pokývnutím. „Chtěla jsi bojovat, Ichie-san?“ zeptá se. Vypadá to, že je jeho výraz naprosto neutrální, ale Ichie už se naučila tohoto muže číst a dobře ví, že neodmítne její výzvu – zvlášť když se může ukázat se svým uměním. Z pevnosti za ním vyjdou i další dva samurajové – v huňatých zimních kimonech, nikoliv ve zbroji, rozhodně nepřišli vyzvat Ichie známou pro své špinavé triky – nejspíš plánují soupeřit spolu nebo se podívat na duel dvou obávaných soupeřů. Ichie si rovněž všimne několika sloužících, kteří zvědavě vyhlížejí a sledují co se bude dít dál. Mezitím Kanko odloží do rukou jednoho ze sloužících své krátké wakizashi a jednu zdobenou křesadlovou pistoli – střelné zbraně koneckonců měli původ v Alindoru a samurajové se je neštítili používat v bojích proti prostým a nehodným soupeřům. Žádný samuraj by si nedovolil použít proti svému soupeři v duelu pistoli – ale Ichie je známa pro své špinavé taktiky a tak Kanko – s malým, kradmým úsměvem pokyne Ichie, aby své zbraně rovněž odložila. Když je dost blízko na to, aby jeho prohlášení nebylo příliš slyšet, opět se pousměje a dodá: „Poražený vypije láhev toho odporného místního moku… pokud tedy nemáš strach.“ Když se Ichie ohlédne, všimne si i jednoho nebo dvou seveřanů, které viděla už včerejšího dne na cvičišti a kteří nyní zvědavě hledí, co se bude dít. Opět má publikum.

Christopher - 20. května 2019 22:18

Nebylo toho moc, co jsem mohl v tuto chvíli poskytnout, toho jsem si byl vědom. Koneckonců se pouze jednalo o útržek rozhovoru mezi Helou, severskou vědmou, společně s Medvědobijcem, který byl dle slov Adelaide velmi váženým mezi místními seveřany, tudíž to samo o sobě nemuselo nic příliš znamenat. Jak bylo vždycky mladíkům omláceno o hlavu, když poprvé vstoupili na Říšskou univerzitu, úlomky informací nemusí nutně znamenat nic a dokud se nepodnikne podrobnější výzkum, nemělo by se to brát jako fakt. Ale i přesto...Nemohl jsem se zbavit ponětí, že přeci jen na té krátké konverzaci, kterou jsem zaslechl v chatrči vědmy, je něco více, než se může zdát na první pohled. Mohl jsem sice o bozích pochybovat, stejně jako jsem mohl pochybovat o lidech 'vykládající' si jejich znamení, nicméně ti dva se mi nezdáli jako slepý fanatici, co slyší a vidí v každém prdnutí znamení od bohů. ,,Je to alespoň nějaký začátek, lepší než tápat naslepo,'' mírně pokrčím rameny částečně připouštějící, že tohle nemusí být zrovna ta nejlepší stopa, a pohled stočím od mých kolegů zpátky k mapě, kde Percivall ještě stále ukazuje na úpatí hor. Už teď jsem věděl, že pokud se tato expedice podstoupí, nebude se jednat o nic levného vzhledem k místnímu obtížnému terénu. Medvědi, vlci, nevrlý seveřané...to vše nás mohlo potkat a stát životy nás všech. A nejhorší na tom všem je to, že to ani nemusí být pravda. Prokletí těch, co se snaží prorazit ve světě s novou myšlenkou. Je to dlouhá cesta lemována neúspěchy, která nakonec přeci jen neunikne nikomu. Na druhou stranu...kdo není ochoten riskovat, nezíská nic. ,,Úpatí hor se vám zdá zvláštní, ale poušť nikoliv?'' zeptám se s pobaveným smíchem, když zaslechnu slova jižanského učence. Ne že bych zpochybňoval jeho slova, koneckonců na tomhle dělá mnohem déle než kdokoliv jiný, přesto jsem nemohl odolat si trochu přeci jen rýpnout. Možná se to přeci zdá jako zvláštní volba, nicméně když zvážíme, kolik staletí tu podle všeho tyto vesnice stojí a jsou stále několik set let technologicky za pokročilejším jihem, měl jsem své pochybnosti o tom, že by se ten trezor nacházel někde v podzemí pod Helskarou. Samozřejmě je tu pak otázka, jestli by vůbec něco takového se pokusili otevřít, když tolik lpějí na tradicích...ale za těch několik staletí by se našel někdo natolik zvědavý, aby jej otevřel. Téměř zamrznu na místě, když mě posléze Mikha'il vyzve k tomu, abych začal vyzvídat od místních. Tvář se mi sice povede zachovat chladnou a sám seberu dostatek sil na to, abych mlčky na jeho žádost přikývl, přesto se nemohu ubránit mrazivému pocitu postupně mi přejíždějící po mém těle. Jedna věc byla podvést šlechtu na jihu při pašování těchto 'artefaktů', pokud se vůbec najdou. Tohle ale bylo něco jiného. Mnohem nepříjemnějšího a osobnějšího. Celý život jsem se snažil vyvarovat tomu, abych využíval druhé pro svůj vlastní prospěch a hle...nyní, když jsem konečně chtěl poznat seveřany a dozvědět se něco o nich více. Ukázat jim, že ne všichni na jihu jsou sebeprospěšné svině...tak jsem je měl v určitém smyslu využít v nalezení dědictví, které odjakživa považovali za jejich bohy. Bodnout jim dýku do zad. ,,Ještě něco?'' nazdvihnu mírně obočí schovávaje za maskou drobný konflikt, co se mi právě honí hlavou, a pohlédnu zpátky na oba učence, co stojí za orchestrací této expedice. ,,Od rána jsem pořádně nic nejedl a nepil nehledě na to, že mě ještě čeká nějaká práce. Pokud by jste mě omluvili,'' tázavě se zastavím na panu Noriovi, který byl mým zaměstnavatelem, načež se zlehka ukloním a pomaličku vydám ke dveřím.

Hela - 20. května 2019 22:18

Cizinci mezi námi Ani mě, ani Sigvarovi není příliš do řeči. Přesto myslím, že jsme si přítomnost toho druhého, oba dva, užili. Rozloučíme se, a mě už nyní hřeje myšlenka, že by se za mnou muž mohl v brzké době opět zastavit. Teď je ale třeba dát se do práce. Poberu nějaké byliny, novu se vybavím sekyrou a vyrazím zpátky do vesnice. Ve své pevnosti osamění jsem strávila sice jen krátký čas, i tak ale cítím, že mi to pomohlo. Po sněmu jsme vždy vyčerpaná a nejraději bych neviděla nikoho a nemluvila s nikým. Teď mám ale opět síly, postavit se problémům vesničanů. Po cestě do vsi potkám Adelaide. Zatím, co já kráčím mlčky, děvče mi sděluje novinky, které se k ní donesly. Potěší mě zjištění, že se věci daly do pohybu. Snad se mi skutečně, pro tentokrát, podařilo zastavit Rangvalda, a jeho nenávistné tažení, proti všemu cizímu. Byla bych raději, kdyby mladí přišli k rozumu, ale tohle je pořád lepší, než otevřený konflikt. Trochu se zachmuřím, když dívka začne mluvit o nebezpečně vyhlížející cizince. Mým cílem je chránit všechny obyvatele Helskary. Vůči Adelaide mám ale daleko silnější ochranitelské sklony. Ani trochu se mi nelíbí představa, že se ocitla v takhle nepříjemné situaci. "Adelaide, jsi milé děvče. Vím, že jsem první i poslední, kdo říká, že máme k cizincům přistupovat s rozevřenou náručí, ale ty jsi někdy přátelská až příliš. Tvoje dobrosrdečnost tě dělá zranitelnou." Tiše si povzdechnu. Nechápu, jak tohle babička celý svůj život zvládala. "Ne každý má na srdci jen naše dobro. A obzvláště ne cizinci, kteří k nám přicházejí po zuby ozbrojení." Nevím, kdo byla tahle žena zač, přála bych si, abych o ní znovu neslyšela, ale dobře vím, že tak snadné to asi nebude. Když už jsem jí potkala, zaúkoluji Adelaide, a sama si nechám tu "nejtěžší" práci. I tak se ale musím dost činit, a než konečně dorazím za Norou, jsem splavená a bolí mě celé tělo. Konečně tiše vstoupím do světnice. "Jak se cítíš?" Zeptám se, měkce, staré ženy, a usednu na okraj jejího lůžka.

Freya - 21. května 2019 14:58

U oběda Letitia Rozkazy...jo to znám, jen za odměnu se sem asi neposílá, ne?.... Zas jen mlčky pokyvuji hlavou. "Ne, já se rozhodně neurazím. Díra to rozhodně je." ušklíbnu se trochu nad tou upřímností a očividným zalíbením si těchto míst. "Jen, před mužstvem bych to moc nerozhlašovala, mohli by na to být trochu citliví." usměju se trochu. "Těžká to práce, jen co je pravda. Však oni se to časem taky naučí. Snad." poslední slovo dodám už trochu tišeji, protože podle toho, co jsem viděla, to S bude ještě běh na dlouhou trať. "Kolik je tu vlastně vojáků z místních? S vesničany v tom ohledu nebyly problémy? Nebo nad těmi, co se přidali sem už zlomili hůl?" vyptávám se teď zase já, abych si udělala obrázek o tom, kolik místních se nechalo zlákat nablýskanými uniformami a zázračnými zbraněmi. A podle toho, jak vypadal Erling bych řekla, že se všech odpadlíků zřekli. Čemuž bych se vůbec nedivila. Já toho byla zářným příkladem, i když jsem odešla trochu dál než jen za první kopec.

Letitia - 21. května 2019 19:53

Rozhovor u oběda "Erling, Odmund a Leif," vyjmenuji ty tři místní, kteří se přidali přímo k armádě. "Ostatní jenom pomáhají se stavbou. Přičemž i jenom to způsobuje třenice a co jsem tak zaslechla, že z toho byly hádky ve vesnici. Nikdo, ale zatím nedopadl tak špatně jako Erling. Aspoň co vím, což není žádná záruka, protože kromě nadávek a stěžování mi toho nemají moc co říci." Odsunu talíř na kterém zbyly už jenom kosti a přitáhnu si před sebe poloprázdný korbel s pivem. Měla bych jít zase prohnat ty lenochy, ale v teple a po jídle se mi nechce příliš zvedat a vyjít na studený vítr. Proto otálím tak dlouho jak jenom mohu. "Když jste vlastně odsud, tak neznáte Helu? Zdejší vědmu. Je to zvláštní osoba. Na jednu stranu se snaží rekruty zastrašit aby toho nechali a vrátili se k rybaření a na druhou pak zachraňuje cizince. Nějak nevím co si o tom myslet," začnu se teď pro změnu vyptávat já a to na vesnici a život v ní. I když byla nějakou dobu pryč něco si pamatovat musí.

Takanashi Ichie - 22. května 2019 19:54

Show for everyone Začala jsem se protahovat s menším úsměvem, vidící toho samého chudáka, kterého jsem si už předtím odchytla běžící zpět do pevnosti, aby mi splnil moje přání. Nádech... výdech... protáhnutí následované křupnutím kloubů... byla jsem ztuhlá a můj bok se mi dostatečně připomínal. Aneb nebylo nad to, když mi právě toto bude nejspíše zavazovat si souboj pořádně užít, ale bojovala jsem v horších kondicích... mnohem horších. Klečící, a právě si protahující nohy, jsem si všimla té postavy. Kanko, samurajská přilbice kabuto, znáček na helmě, výzbroj vyleštěná a až na můj vkus moc perfekcionistická. Kolikrát jsem jej viděla si dolešťovat absolutně každý píď, jen, aby vypadal takto. A jako vždy... ... i nyní jsem se musela tomuto zjevení zasmát a sklonit hlavu, aby to nebylo zas tak vidět. Kasa mi pomohla... jako vždy. Možná proto jsem ji tak moc měla ráda... možná... možná... Možná jsem nevypadala tak majestátně, přesto látky, které jsem na sobě měla mi vyhovovali v souboji a nebránili mi v pohybu. Dokonce i závoj na mé kase měl svůj význam, kdyby na to přišlo. S odkašláním jsem se zvedla, hledící mu do očí se slovy: „Samozřejmě, znáš snad nějakou jinou rozcvičku než tu, že si s někým zabojuji?“ Nepatrný úsměv skrývající ten, který mířil na jeho vybavení. Další samurajové byli uvolněni, jen ne tolik, nebo tedy takto veřejně. „Nevěděla jsem, že musíš mít ochranku dvou, kdyby se to zvrhlo,“ rýpla jsem si a začala odkládat své zbraně. Skončili by na zemi, ale služebný tam stál, čekající na to, až všechny odevzdám. Všechny kunaie, střelné zbraně a i katany byly odloženy bokem, při tom si řekla: „Nebudu si o tebe tupit katany,“ dodala jsem, přebírající mé cvičné, které byly o dost oprýskanější, než ta, kterou dali Kankovi. Ten s naprosto seriózním obličejem odpověděl: „Noria-sama by byl velice nespokojený, kdybych tě přetnul v půlce,“ i tak jsem se zasmála a párkrát protočila obě katany v každé ruce. Pár cvičných seků a mírné cvičení s jiným materiálem. Cvičné zbraně byly shodou náhod vyváženy a udělané tak, aby odpovídali těm, které jsem nosila, stejně tak zbraň Kanka. Jednoduše pro to, abychom si nemuseli vždy zvykat na jiné zbraně. V tom přistoupil a řekl podmínku této hry, kdy jsem se zubatě usmála a dodala: „Bude sranda tě vidět své příhody z dětství. Jak zábavné takovéto příběhy jsou, když je nechceš nikdy někomu sdělovat,“ dodala jsem a dodala: „Stejná pravidla jako vždy. Víš, že vaše... jeden úder a konec... neberu. Hrajeme na tři údery, které by byly buď smrtelné, nebo ty, které by nás uvedli do boje nebojeschopnosti,“ kývla jsem a opět vydechla. Měl možnost zbraně, mé pravidla věděl, a i styl boje, jako ten já jeho. Za což se jeho bojový styl většinou zakládal na taktických a plánovaných úderech, které proběhly a pak se stáhl, tak já měla o něco zběsilejší styl boje. Aneb, dorážet, dokud druhý nepadne. Jeden ze samuraiů se postavil mezi nás, kdy jsem sledovala Kanka se postavit do jeho pózy, kdy já měla své zbraně v pochvách, ruce překřížené na břiše, prsty na pochvách. „Boj!“ Ozvalo se od dotyčného a Kanko začal kroužit kdy jsem já udělala rychlé dva kroky, jeho úder přímo na lebku byl vykryt vytasením obou katan a zablokováním v překřížení. Pokrčení nohou, samotný úder dostatečný silný, aby někoho přeťal na dvě poloviny. Já dopadla kolenem na zem a rychle se na něm otočila, kopem úder přímo na jeho prsty, což jej donutilo k ústupu a mne popohnalo k úderu. Téměř u země jsem se vymrštila proti němu, kdy on šel přímé bodnutí proti mému obličeji a já se skloněním nastavila katanu tak, aby jeho sjela po čepeli a zabodla se vedle mě do země. To on oplatil tím, že šel kop na mou bradu, což... jsem jaksi neočekávala a bylo jen štěstí, že jeho katana zůstala zabodnuta v zemi, protože do toho nedal tolik síly, než by mohl. Já s heknutím ustoupila a chytla si bradu, kontrolující její funkcionalitu, kdy se on postavil zas do svého postoje. Věděla jsem jedno... toto nebyl můj boj... a ani on mi nepřipadal svůj... on se nedržel zpět, ani já, jen jsme to ani jeden necítili... nebylo to, že jsme mezi sebou nechtěli bojovat, ale jako kdyby celý tento sever kazil chuť si zabojovat. Přechytila jsem katanu obráceně, čepelí směrem dozadu a postavila se do své bojové pozice, kterou jsem většinou používala z kunaiem... přesto s katanou šla využít též. Pravá ruka volně natažená s katanou, kdy druhá katana držena spíše jako nůž... a s tím rozběhnutí s plánem vyblokovat čepel levou katanou a pravou jít sek na jeho břicho, což by mi mohlo dát první bod našeho turnaje.

Freya - 22. května 2019 20:37

U oběda Letitia "Tři, hmm." zamumlám si spíš pro sebe a poslouchám dál. Je mi jasné, že i samotná pomoc zde bude brána jako něco špatného a nežádoucího. V klidu dojím, otřu zamaštěné ruce a upiju z poloprázdného korbelu. Nutno říci, že zdvořilé konverzace mám už docela dost a spíš bych si potřebovala promluvit s Elkem, ovšem zdá se, že kaprálce se nechce nějak moc zvedat. "Hela?" trochu svraštím obočí, protože vědmu toho jména neznám. "Když jsem odcházela byla tu vědou Ailo, ale už tehdy byla dost stará. Takže někdo asi nastoupil na její místo." pokrčím rameny. Vlastně trochu tuším, kdo asi bude následnicí, ale znala jsem jí jen letmo a byla ještě malá holka a co je z ní teď, čert ví. "Vědmy vždycky bude stát za svým lidem, ale ani nebude nikomu zbytečně škodit, řekla bych, že cizince nevyjímaje." dodám nakonec sůvj názor, protože víci říci nemůžu a vyprávět o staré vědmě se mi nechce a ani by to nemělo význam, kdo ví, jestli už neleží někde pod zemí.

Arun - 22. května 2019 21:06

Kde spočinout k jídlu? Christopher Když se Christopher zasměje, dostane se mu jen pozvednutého obočí učence, který odpoví: „Pokud si dobře vzpomínám, zmiňoval jsem oázu, která byla dost velká na to, aby kolem ní vyrostlo město. Doufám, že na univerzitě se stále učí o oázách.“ Obrátí se a suše se zeptá: „Nebo si snad myslíte, že celý Ilmaidský národ žije ve stanech a na velbloudích hřbetech?“ Tuto jeho poznámku ocení chladný Edamitsu pousmáním – ale zároveň i odvede řeč od Christopherova faux pas. „Běžte, Christophere, a najezte se. Pokusíme se zjistit něco víc – a vy, pokud budete moci, učiňte rovněž. Ale prozatím si odpočiňte, nemohla to pro vás být lehká noc. Jakékoliv výdaje vám uhradím,“ dodá ještě s blahosklonnou samozřejmostí, která se tak velice hodí k jeho zjevu výsostného Alindorského šlechtice. Percivall se k Christopherovi připojí a vyjde z kanceláře, kde se jižan a šlechtic sklánějí nad prastarou knihou. Za dveřmi se Percivall podívá na přísnou tvář strážícího samuraje. Kvůli jejich stejnokrojům je těžké je rozlišit, snad až na rozdílné emblémy na jejich přilbicích, které nejspíš označují jejich rodovou příslušnost. Atmorijec trochu zaváhá a pak promluví na svého přítele: „Jídlo tady v pevnosti nestojí za moc – většina z toho je zkrátka vojenská kuchyně. Ale za branou je malá hospoda, kde vaří docela dobře pro případ, že se se vojákům zachce utrácet. Jestli chceš, můžeš se posadit v jídelně – tady ty druhé dveře napravo - a já se ti poptám, co jim tam zbylo od snídaně. Pivo tu sice nestojí za nic, ale alespoň dávají dobrou míru.“ Vypadá to, že si asi rovněž skočí pro něco dobrého k jídlu a v dobré víře rozumného obchodníka to pak nechá naúčtovat východnímu šlechtici. „Teda, pokud se chceš táhnout dolů s tou nohou, můžeš,“ dodá s menším úšklebkem. Christopher si ale mezitím všimne alindorského sloužícího, který se během rozhovoru vynoří z místnosti, kde jsou ubytováni samurajové – a za ním ho následuje jeden z nich, respektive dokonce ten, který je vede, Nagata Kanko, pokud si dobře pamatuje. Je oděný v plné zbroji, dokonce i s mečem a je následován dvěma dalšími – ti jsou pouze v kimonech, dlouhých jednoduchých hávech s rukávy, které východňané nosí. Všichni, následování dalším sloužícím, sejdou a míří, jak se zdá, ven z pevnosti. Práce, práce, práce… Hela Adelaide se trochu zarazí, když jí Hela pokárá, ale uctivě skloní oči. Hela jí slyší zamumlat něco ve smyslu: „Ale ten Celestionec byl tak…“ Ale zmlkne a raději si rozmyslí svou odpověď: „Chápu – asi jsem se jen nechala trochu unést. Nemusíte mít strach, dám si pozor.“ Její dobrá nálada je rychle zpět: „Však mě žádný cizák nepřekvapí, to se můžete spolehnout,“ dodá vesele a dotkne se rukou sekery, kterou očividně nosí s velkou hrdostí – a s velkým umem. I tak, je to stále mladé děvče – a Hela by se nedokázala podívat do očí její matce, kdyby se jí něco stalo. Brzy se rozloučí, Adelaide svižně a s úsměvem vyrazí za náročnými úkoly, které jí Hela svěřila, a vědma samotná kráčí za věcmi, které jsou pro tak mladé děvče přeci jen příliš vážné anebo náročné. S ostnem bolesti a stesku nad dospíváním, kterého se jí nikdy nedostalo, si uvědomí, že je jen o pár let starší než Adelaide. Raději takové myšlenky rychle zaplaší a vydá se za prací. Než dorazí k Noře, čas zas jednou pokročí – ale ví, že teď už má hotovo, a že pokud nedojde k žádné nepředvídatelné nehodě, může se alespoň na chvilku usadit a staré dámě dělat společnost. Když promluví, z lůžka jí odpoví starý, avšak nikoli slabý hlas Nory: „Děvče zlatý, ten tvůj odvar mi děsně pomohl. Hnedka jsem se cítila líp.“ Hela přijde blíž a zkontroluje, že nejhorší horečka ustoupila a největší starost o zdraví Nory snad pominula – i tak, bude trvat dlouho, než nabyde sil. Pořád ještě z toho není úplně venku. „Jen pojď blíž a povídej, holka naše, snad tě ti naši starý dědkové na sněmu moc netrápili.“ Vesele mrkne na Helu a podle jejího úsměvu snad Hela i uvěřila, že tato žena opravdu Skauldovi neustoupí ani o krok, i kdyby jí dobrotivý bůh zval sebečastěji.   Duel Ichie Kanko a Ichie převzali cvičební zbraně, které působili zdánlivě bezpečně – ale pořádná rána stále mohla napáchat slušnou škodu – rozhodně hezkou podlitinku, kterou si poražený bude dobře pamatovat… Popošli na volné prostranství, kde nebudou nikomu překážet, postavili se kousek od sebe a boj mohl začít. Získali slušné publikum – od pevnosti je sledovali sloužící, dva samurajové přistoupili blíž, aby mohli hlásit zásahy – znali poněkud netradiční pravidla Ichie, ale jejich neuvěřitelný smysl pro řád jim poroučel rozsuzovat i takto zvláštní souboj. Navíc už byli na její vrtochy přeci jen zvyklí. Krom východňanů je ale sledovalo i několik severských vojáků mimo službu. Pár dělníků mělo pauzu na jídlo a zvědavě bojující pozorovalo s miskami prosté kaše s masem v rukou. Jeden nebo dva Celestionci přišli od skladiště Společnosti, aby se podívali, co se to děje – a několik sloužících a pracantů z pevnosti se také zastavilo, aby sledovali netradiční souboj dvou cizáků. Jejich boj byla téměř forma tance – Kanko se v tom případě držel přesně diktovaných krokových variací a Ichie poskakovala kolem něho, jak se jí zrovna zachtělo. Oba přístupy nesly své plody. Ale tohoto dne jim ledový severní vítr navál ztuhlost do svalů a pomalost do reakcí – ale jen oni dva cítili, jak bídně vyrovnaně a nezajímavě se souboj vyvíjí. Dva samurajové, kteří stáli opodál, už očekávali první zásah a tiše k sobě hovořili. „Šetří se?“ otázal se první podezřívavě. „Dozajista, šetří se. Kanko-san ví, že jeho sil bude třeba pro důležitější protivníky. Ona pak ví dobře, že není vhodné Kanka-san podcenit. Byla by to její poslední chyba.“ Oba vážně přikývli a pokoušeli se od zkušenějšího samuraje naučit novým strategiím soupeře. Mezitím začínala být Ichie frustrovaná – a viděla, že Kanko se cítí obdobně. Jeho kroky nebyly ani zdaleka tak pedantsky přesně spojené s normou, jak by jistě chtěl, a někdy, například když jí velice neprotokolově vrazil pěstí do brady, zcela jasně jen vyléval svou nespokojenost. Ichie se ale rozhodla, že toho využije – hra bez pravidel byla koneckonců její pole. Její netradiční postoj s dvěma katanami snižoval výhodu delší zbraně Kanka a co víc, ve formálních samurajských školách se s ním příliš nepočítalo. Vyběhla kupředu, připravená svou převahou zbraní vykrýt jakýkoliv úder, a počkat až se Kanko odkryje. Kanko jí sledoval nehybně, cvičný model odachi pevně v obouručním držení, předpisový postoj. Přesně jak Ichie předpokládala, Kanko zvedl svou zbraň proti její – skoro až příliš otevřeně a v malém nápřahu. Zbraně se střeli a Kanko působil odkrytě – pokračovala v seku druhou rukou, když si konečně uvědomila, jak velice frustrovaný musí Kanko být a jak moc chce mít tenhle souboj za sebou. Proti všem protokolům, kterých se vždy pevně držel, pustil těžký meč levou rukou a poslal volnou dlaň proti pravici Ichie – díky jeho malému nápřahu byla velice blízko – dost blízko aby jí mohl zachytit v seku a svojí větší silou zastavit momentum jejího úderu. Potom, jako by už toho měl ale opravdu dost, udělal kroku kupředu a čelem s pevným ocelovým lemem kabuta, jí zasáhl do nosu. Pustil její ruku, uchopil odachi opět pevně a odstrčil její neprotestující čepel. Stále zmámená zásahem přilbice, Ichie ani nevykryla jeho nový sek na levici. „Zásah!“ pronesl vážně jeden ze samurajů nahlas. Ichie chabě zvedla zbraň, ale potýkala se se smrští úderů, které proti ní chladně rozhořčený Kanko vedl nyní už v předpisovém pořádku. Netrvalo to dlouho a jeden její obranou pronikl. Bodnutí, které nestačila včas zarazit prošlo mezi jejími katanami a zasáhlo jí – naštěstí do zdravého boku a nikterak silně. „Zásah,“ zvolal se stejným ledovým klidem samuraj opět. Naklonil se ke svému druhovi a cosi mu řekl – ale Ichie je nesledovala. Odskočila stranou a na moment se zastavila, bedlivě sledujíce svého protivníka. Měla moment na promyšlení strategie – Kanko si již uvědomil, že Ichie se vzpamatovala z jeho hlavičky a přílišná agrese by ho nyní opět uvrhla v nebezpečí a vzdal se iniciativy v její prospěch. Alespoň prozatím.

Hela - 22. května 2019 21:53

Nezlomná Jak kráčím, vstříc Nořině chalupě, v hlavě mám stále Adelaide. Nemohu se ubránit snaze nás dvě srovnávat. Adelaide je jen o pár let mladší než já. Jako malé děti jsme si spolu hrávaly. Ale když se vedle ní nyní postavím, připadám si mnohem starší. Jsem si také naprosto jistá tím, že ona to vnímá úplně stejně. Ale čím to je? Je to snad vinou tíhy, která mi leží na ramenou? Starostí o vesnici a její obyvatele? Adelaide je naivní, což je luxus, který já jsem si nikdy nemohla dovolit. Ve své podstatě jí závidím. Může být sama sebou. Já, když se podívám na svůj obraz ve vodní hladině, vidím oči, které jsou mnohem starší, než by měly být. Chmurné myšlenky mi z hlavy dostane až pohled na Noru. Těší mě vidět, že se žena zotavuje, a že se cítí lépe. Tím spíš, že je to právě mojí zásluhou. Usednu na okraj postele a sundám si z ramen kabát. Ve světnici je příjemné teplo. Je vidět, že i Halvar o Noru pečuje, a nijak jí nezanedbává. Budu mu muset, za jeho pomoc, poděkovat. "Však je znáš, tak si to umíš představit. Rangvald a jeho nenávistné řeči. Herleif, se svou snahou všechno urovnávat. A pak ti všichni ostatní. Jejich malicherné hádky a hloupé spory." Alespoň před starou ženou se nemusím pokoušet skrýt své rozladění. "Nebýt Sigvara, hádala bych se tam s nimi doteď." Při zmínce o medvědobijci se mi na rtech objeví lehký úsměv. Až nyní si uvědomuji, jak moc pro mě, jeho přítomnost znamenala.Zároveň s tím se ale také začnu cítit provinile, protože jsem to horalovi nedala dostatečně najevo. "Mám pocit, že se na nás řítí něco zlého. Amjarna mě ujišťovala, že Helskara přežije, ale já se stejně nemůžu zbavit toho nepříjemného pocitu v zádech. Potuluje se tady spousta cizinců, a já nevím, co tady chtějí. Vztahy s pevností jsou napjaté, jako lodní lana. Je to jako sud střelného prachu, který se chystá každým okamžikem vybuchnout." Postesknu si, abych se v dalším okamžiku zastyděla. "Ale to jsou moje problémy. Kvůli tomu jsem za tebou nepřišla. Ty musíš dpočívat a ne poslouchat moje nářky." Usměju se na ženu a vstanu, abych jí nachystala další dávku léčivé směsi. Když o něco později, odcházím z Nořiny chalupy, cítím se o něco lehčí. Jako kdyby mi část tíhy spadla z ramen. Možná, že svěřit se někomu, je lepší, než v sobě svou nejistotu a frustraci dusit. Mlasknutím zavolám Mikaela, který, po celou dobu mé návštěvy, pospával před prahem, a zamířím směrem k domu. Na lov se dnes nechystám, od jednoho z rybářů jsem dostala čerstvou rybu, takže o večeři je postaráno. Stále mě ale čeká hromada dříví. Někdy lituji, že nemám k ruce nějakého šikovného chlapa. Pak si ale vzpomenu na slova své babičky, která říkávala, že "s mužskýma jsou jen starosti," a raději si to dříví naštípu sama.

Letitia - 23. května 2019 17:02

Souboj cizinců "Rozumím," přikývnu a poté se již věnuji svému pivu. Obě jsme zřejmě momentálně vyčerpaly témata k hovoru a stejně je již čas vyrazit zpátky. Práce nepočká. "Odcházíme desátníku, je čas prohnat ty líne zadky," pobídnu Güntera, sama vstanu od stolu a zaplatím za naše jídlo a píti, včetně toho co měla Freya. Však jsme jí také pozvala kvůli jednomu obědu nezchudnu. Přehodím si přes sebe plášť, který jsem si sundala když jsme vstoupili, ale těsně před odchodem se ještě otočím na Freyu. "Večer si promluvím s velitelem, předpokládám, že to bude rychlé tak vám poté dám vědět jak se rozhodl," ubezpečím jí. Věřím, že má velkou šanci být přijata. Nyní již se ale nezdržuji a následuji desátníka ven a zpátky do pevnosti. Kde je zase nějaký ruch. Jen co se dostanu blíž nevěřícně zavrtím hlavou. Zase tahle ženská. Opravdu, kam vstoupí tam sebou nese potíže. Naštěstí, teď si to vyřizují Edamitsovi sloužící mezi sebou a mezi ně se míchat nehodlám, alespoň dokud nebudou ohrožovat ostatní. Na druhou stranu je to dobrá příležitost vidět je v akci a tu si nechci nechat ujít. Postavím se opodál a sleduji jejich šerm. Je tak naprosto jiný než jak jsem se učila a jak já vládnu mečem. Jsem ráda, že mohu tento cizí styl takto vidět. Je to velmi poučné a to nejenom kvůli tomu abych věděla co od nich čekat, kdybych náhodou stála proti nim. Proto se snažím uložit si do paměti jak se pohybují, reagují a jakým útokům dávají přednost.

Freya - 23. května 2019 21:25

Pevnost Tak trochu jsem doufala, že nechá Elka chvíli bez práce, očividně se ho jen tak nevzdá. V duchu nadávám. Holt si na rozhovor budeme muset najít klidnější chvíli. Využiju ale aspoň okamžiku, kdy se zvedá a jde platit. "Potřebuju s tebou mluvit. Mám něco pro rozptýlení." prohodím tiše a spiklenecky na něj mrknu. Však se hlásil o to, že si rád trochu přilepší. "Díky." pronesu pak ke kaprálce. Já sice večer plánuju ještě jít s Riamem na ryby, ale to nezmiňuji, však tady se někde potkáme a když ne večer, pak určitě ráno. Dopiju pivo a pomalu se taky zvednu. Zamířím do svého skromného příbytku. Na okamžik se zastavím u cvičiště, abych zjistila, proč je tu takové srocení a co všichni sledují. No jak jinak, pokud si někdo potřebuje získat pozornost, kdo jiný by se tu asi tak mohl předvádět... ušklíbnu se trochu a po chvíli si pokračuji po svém. Bojovat už jsem jí viděla, i když tentokrát se zdá, že se nehodlají navzájem zmrzačit. Zalezu na chvíli k sobě a přehrabuji se ve věcech, abych našla kousek papíru, na který bych si mohla nakreslit znak z medailonu. Chci se zeptat Riama, zda-li mu něco neříká a přímo s medailonem se vytasit nechci. Nejsem sice žádný velký umělec, ale pro představu by to snad mohlo stačit. Po chvíli snažení kriticky zhodnotím svůj výtvor a pečlivě jej schovám za kazajku. Přelétnu pohledem zbytek dřeva u kamen a je mi jasné, že by to zas chtělo projít se po lese, pokud nechci v noci zmrznout. Pomalu se zvednu a vyjdu ven. Kouknu ke cvičišti, zda promenáda už skončila a vyjdu z pevnosti míříce přímo k lesu.

Takanashi Ichie - 24. května 2019 19:06

Vše, nebo nic. Slova ze všech stran, některé pozitivní, některé o něco méně... něco, co jsem normálně vnímala jen z minima, protože jsem se vždy plně soustředila na své nepřátelé a v případě více nepřátel, tak na ty. Zde byl jenom jeden, říkající mi, že právě už jen to, že slyším slova ostatních... mi nedává úplně ideální bojové podmínky a rozpoložení. I když ostatním vše připadalo nejspíše jako tanec, nám oběma to připadalo spíše jako něco, co se odehrává buď moc rychle, nebo moc pomalu, záležíc na tom, v jaké jste pozici. U mne to byla ta první, kdy jsem byla chycena za ruku, udeřena do nosu až téměř netaktně a ihned na to udeřena do boku, kdy bylo slyšeno to, co jsem rozhodně nechtěla slyšet. Moje myšlenka byla, že právě toto Kanka donutí jít opět schematicky do obrany, ale menší omráčení z silné rány do nosu, ze které mi po včerejšku zase začala téct krev šel hromadu úderů, seků a bodnutí, kdy jsem věděla jedno. Toto nemohlo dopadnout dobře, když mi nedával prostor na protiútok do body, dokud mne nezasáhl a já opět usykla a uskočila zpět. „Tsch...“ uvědomila jsem si svou situaci a věděla, že budu muset udělat nějaký razantní krok, který Kanko nebude čekat. Mírně jsem se ušklíbla a rozeběhla jsem se směrem vůči němu s oběma katanami na jedné straně, očividně naznačující útok zleva a pak zprava... silný útok proti čemukoliv, co nebylo dostatečně odolné, protože dvě čepele se švihem dokázaly udělat z někoho více než čtyři kusy. Už-už se mi natahovaly svaly na úder, následující druhým, ale místo toho, abych elegantně přešla do druhého úderu z druhé strany jsem vykřikla: „KIAI!“ A v plném švihu mrštila katanu vůči němu, pouštějící čepel a druhou pevně svírající v obou rukách, s plánem jít útok zespoda směrem na jeho nohu, kdy by za normální okolností čepel přejela skrz stehenní kost, přes rozkrok, až někam do hrudníku, avšak nyní mi to stačilo na bod. Bylo to buď vše, nebo nic... věděla jsem, že by mohl jít stejně sebevražedný útok, ale vážně by se nechal dvakrát smrtelně zranit, vrženou katanou a druhou na jeho nohu, jen aby ukončil tento souboj? NAH! Budu mít dva body a on ustoupí... nebo jeden bod a já budu následovat s tím, že získám další bodík a budu mít stále naději.

Arun - 25. května 2019 10:22

Není odpočinku pro vědmy Hela Nora zvědavě poslouchá její stěžování – což je další dobré znamení. Otupělost a malátnost často znamenají vážnější problém než řvaní bolestí. Hela se naučila obávat se tichých nemocných. Prázdné pohledy a nehybné pokrývky – ticho, tam kde by mělo být pravidelné tep-tep. Unavené oči, které už neměli sílu bojovat proti plížící se nemoci- Naštěstí stará dáma jí brzy vyruší od chmurných myšlenek, alespoň na moment: „Tak Medvědobijec sem zavítal? Jó, ten když se dal se Ailou dohromady, celý sněm se začal třást,“ vzpomíná Nora slabým hlasem, ale s náznaky pohihňávání při té vzpomínce. Na moment se nemocná utiší a Hela, která se přeci jen nezbavila svých nepříjemných niterných pocitů, se jí svěří se svými starostmi. Doléhají na ní víc než kdy dřív… Tkadlena nakloní trochu hlavu, aby se mohla podívat Hele do tváře. Pořád se usmívá a přátelsky na ní mrkne. „Neměj starosti. Máš v sobě krev svojí mámy, svojí báby a prabáby. To je nějaká tuhá, pravá Helskarská krev! Jestli nás někdo ochrání, tak to budeš ty, to se neboj!“ dodá žena povzbudivě předtím, než se Hela zvedne, aby jí připravila odvar proti slabosti i nemoci. Když se zvedá a odchází z domu tkadleny, už se chystá vyrazit k ne zrovna příjemným domácím pracím a věcem, které je třeba udělat kolem chalupy, když jí vyruší volání. Práce vědmy nikdy nekončí, pomyslí si, ale když se obrátí, spatří běžícího Halvara, jehož výraz jí přeci jen na moment znejistí. „Vědmo! Vědmo!“ volá mladý rybář, zastavuje se a těžce dýchá. Pobere trochu dechu a začne: „Tam – tam u mohyl – byli nějací cizáci – Adelaide tam šla –“ Ale jeho kouskovitý výklad nedává moc smyslu – sám si to uvědomí a začne znovu: „Vracel jsem se z moře dřív, když jsem viděl tam u těch schovaných písčin člun! A viděl jsem nějaké postavy u mohylových kopců – ale vůbec nevypadali jako Helskarští. A viděl jsem, jak tím směrem jde Adelaide!“ Ano. Pečovat o hrob své babičky. Hela si matně vzpomněla, že Adelaide při svém povídání něco takového zmiňovala. Že večer půjde navštívit pohřebiště… „Já – já – jsem nevěděl, co mám dělat. Nechtěl jsem běžet za chlapama – co když by... ale vy…“ Jeho bezradné, nejisté oči mluví jasněji. Nevěděl kudy kam, měl strach o Adelaide – a přesně v té chvíli vyhledá každý seveřan vědmu. Tohle nezní dobře. Jestli k něčemu dojde… jestli se Halvar nepřehlédl… jestli se cizáci rozhodli promenádovat na posvátné půdě… Hela by nedokázala Rangvalda… ale ani Herleifa… zastavit. I kdyby snad chtěla… Je třeba konat rychle. Vesnici by mohla zburcovat během pár okamžiků a jejímu slovu by jediný muž neodporoval. Ale pak už by nebylo cesty zpátky – i kdyby se ukázalo, že to nebyli cizáci… muži by se jistě přesvědčili o nepříliš hezkých závěrech… a Rangvald by měl své tažení na Ornbjarn do příštího úplňku. Snad by celou situaci mohla vyřešit jen s Halvarem – ale co když je život Adelaide v nebezpečí? Cítí, jak v ní bublají zárodky hněvu – dovolili si skutečně cizáci dupat po posvátné zemi? Dovolí si snad vztáhnout ruce na jejich mohyly? Nebo snad – nebo snad na Adelaide? Duelanté Ichie a Letitia Boj pokračuje – důstojnice se zájmem sleduje velice neobvyklý způsob boje východňanů. Je to velký rozdíl oproti vcelku davové mentalitě Celestionců. Dokonce i osobní souboje seveřanů předpokládají větší vřavu. Je těžko si představit, jak může probíhat bitva několika set samurajů proti sobě. Jejich styl boje zdá se zaměřená ve všech ohledech na „rovný“ souboj – muž proti muži. Ale když se protivníkovi východňanky podaří získat náskok drsnou hlavičkou, je vidět, že to není všechno jen poskakování kolem toho druhého. Avšak podle výrazů ostatní Alindorců se takové jednání nezdá být podle zvyklostí… A podle toho, jak vážně berou čest a podobné věci, takovéhle duely musí být na denním pořádku, takže musí mít i přísná pravidla. Kdo ví, třeba samurajové v bitvách vůbec nebojují. Nebyli by první národ posílající na smrt nevinné chudáky, zatímco se šlechtici nechávají ověnčovat vojenskými řády a medailemi. Ichie využije svého momentu klidu, aby se chopila iniciativy – vyrazí kupředu se zdánlivě šíleným a nekompromisním výpadem. Kanko naproti tomu ujistí svůj pevný postoj a připraví se k obraně – celý princip jeho delší zbraně je držet si protivníka od těla – výhoda, o kterou ho Ichie plánuje připravit. Rozhodne se obětovat svou výhodu druhé katany za cenu vyvedení Kanka z míry a s trochou štěstí zlepší svojí pozici, i kdyby jen jedním zásahem. Čím blíž bude, tím spíš jí kratší čepel dá prostor útočit. Musí se hýbat – jak jí před momentem Kanko ukázal, ve chvíli, kdy se s ním zastaví, jeho větší dosah a síla se jí stanou zhoubnými – a proto ho překvapí rychlým vrhem a nebezpečným spodním seknutím vedeným od Kankovi levé nohy až k torzu. Ani mistr šermíř jako on nemůže mít jedinou čepel na dvou místech současně. A vrhem získala Ichie alespoň krátký moment a prostor… Dřevo odachi třísklo o vrženou katanu, kterou srazil k zemi, zatímco se pokusil ustoupit. Jeho zbroj ho příliš zpomalovala a nemohl lehce oděné Ichie utéct. Než stihl ukročit zpátky a nastavit své odachi do cesty Ichie, strefila ho do nohy. Všichni uslyšeli neutrální… snad i trochu nespokojený hlas samuraje v kimonu: „Zásah.“ Letitia nyní - stejně jako mnozí další, téměř dav jich byl - zvědavě sledovala každý pohyb bojujících. Bylo vidět, proč si Noria zvolil právě tyto dvě osoby mezi své ochránce. Ale i přesto už Letitia viděla některé jejich slabiny, kterých oba paradoxně využívali. Bylo jí jasné, že nevytahují všechny své triky a že neodkrývají všechno co umí… Avšak znehybnit tu holčinu a překvapit toho trochu zatuhlého válečníka… možná nějaká přesila k dobru, nebo třeba palebná podpora… Dokázala by si s nimi poradit. Ne jeden na jednoho… ale od toho důstojníci koneckonců nikdy nebyli. Postoj Kanka zprvu naznačoval, že nyní přijde na řadu silná, nezlomná defenzíva – zatím se mu vyplatilo nechat Ichie konat a hledat mezery v jejích výpadech… Podíval se Ichie do očí a na moment by řekla, že se usmál. Ale pak to byla zpátky ocelová tvář chladného válečníka. A Ichie došlo, že žádná skálopevná obrana se konat nebude. „Kiai!“ vyrazil ze svého hrdla, hrdelně a hluboce, až sebou někteří sloužící cukli, a na Ichie se snesla smršť přesně zamířených výpadů daleko větší a delší zbraně. Každé třesknutí dřeva bylo jako ozvěna samurajova výkřiku. Postupoval a s každou ranou tlačil Ichie před sebou – nedávaje je možnost ustoupit ani využít své rychlosti. Společně přešli napříč téměř celý kruh, který se kolem nich vytvořil, Ichie stále pokoušejíce se získat zpátky svou výhodu a Kanko, nedávajíce jí jedinou příležitost. Konečně probodl Kanko obranou Ichie – pokusila se čepel odklonit sekem vzhůru, ale bylo příliš pozdě. Ucítila tvrdý zásah do svého hrudníku, téměř ztratila dech a na moment zavrávorala. „Zásah,“ řekl soudící samuraj. Kanko přikývl – ale Ichie marně v jeho očích hledala potměšilou radost, i když tam určitě někde byla. Taková ukázka nízké emoce by skutečně byla pod jeho úroveň… jenže ona ví, že jí tenhle souboj bude ještě dlouho připomínat Zastavil se, postavil se rovně, dřevěné odachi držel zhruba v jeho prostředku, jako meč v pochvě. Uklonil se – byla to ceremonie a Kanko se v ceremoniích vyžíval…

Hela - 25. května 2019 13:12

Posvátná půda Vyjdu z tepla chalupy, do chladného vzduchu, a zachvěju se. I pravému seveřanovi může být chladno. I když tenhle chlad dost možná čiší z mých vlastních myšlenek a emocí. Udělám sotva pár kroků, když zaslechnu volání. Halvar, snažím se pochopit, co se mi snaží říct, ale je celý udýchaný a jeho slova mi nedávají smysl. "Uklidni se a mluv." Vidím znepokojení v mladíkových očích, ale potřebuji vědět, co se doopravdy děje, žádné polovičaté informace. Halvar naštěstí rychle pochopí, a začne od začátku. Hned po několika větách cítím, jak ve mě začíná kypět hněv. Cizinci na naší posvátné půdě!? A Adelaide v nebezpečí. Rozhodně ne, když jsem tady já! "Dobře, že jsi za mnou přišel. Jdeme!" Nechám Halvara, aby mě vzal do míst, kde cizince viděl. Je mi jasné, že pokud by se to dozvěděl někdo další, máme oheň na střeše. Rangvald by neměl problém, přesvědčit vesničany k tažení proti pevnosti, pokud by někdo znesvětil naše mohyly. A já...já bych se jim v tom možná ani nepokusila zabránit. Sice se snažím udržet mír, mezi jednotlivými stranami, ale i mě postupně docházejí argumenty a síly. Cizáci si dovolují čím dál víc. Tohle jim ale neprojde. Po celém dni jsem byla unavená, ale teď cítím příval nových sil. Tohle jsem potřebovala. Palcem přejedu po ostří sekery. Jestli Adelaide někdo zkřiví třebas jen vlas na hlavě, tak pozná můj hněv. Koutkem oka se podívám na Halvara, i on vypadá, že bude svou milou bránit do roztrhání těla. Běda každému, kdo se nám pokusí zkřížit cestu.

Letitia - 26. května 2019 11:57

Pochodová cvičení Je po boji a žena prohrála což mě kdo trochu zahřeje u srdce a celou dobu jsem jí to přála. Ráda bych si ještě myslela, že jí to něco naučí, že snad bude trochu umírněnější, ale je mi jasné, že něco takového se nestane. Na to bude příliš zahleděná do sebe. Jediné v co mohu doufat, je, že si svou zlost vybije nějakým umírněnějším způsobem a nedojde k žádným dalším zraněním. Ještě naposledy si ty dva prohlédnu jak tam tak stojí naproti sobě svázáni pravidly, kterým nerozumím a vymotám se z hloučku abych se dostala na cvičiště. Všimnu si, že někteří vojáci přichází až teď, také museli sledovat souboj. Nehodlám ztrácet čas, nechám je nastoupit, popadnout zbraně a jak jsem si předsevzala dám jim pořádně zabrat. Nejdřív začneme pochodem. Vyrovnám je do čtverce a křičím na ně tak dlouho dokud nestojí jak svíčky přesně na svých místech. Poté je ženu několikrát kolem pevnosti. Vůbec se s nimi nemazlím a nasadím ostré tempo. Když mají tolik sil, aby mohli rebelovat, tak jich budou mít dost i na to aby nosili mušketu z kopce a do kopce. Však ono je to naučí. Teprve až když začnou těžce oddechovat odvedu je na střelnici, kde je ještě trochu proženu v tom jak správně zastavit a mušketu sundat a znovu jí nasadit na rameno. Nakonec po tom všem je nechám střílet. Volno jim hodlám dát až když přestane být vidět na terče. Jindy bych končila dřív, ale já se klidně přemohu a zůstanu s nimi tak dlouho dokud je ty pitomé myšlenky únavou nepřejdou.

Takanashi Ichie - 26. května 2019 20:18

Příprava na večer Dalo se čekat, že nevykryje jeden z mých útoků, i když jsem doufala ve dva zásahy, z důvodu nerozhodnosti. Nyní šlo ale spíše o tu prekérní situaci, kdy jsem věděla jedno... a to, že bez druhé katany mám sice lepší defenzivu, ale můj útok upadá. Hlavně se můj chaotický styl boje bez názvu více hodil na boji s dvěma zbraněmi. Místo silné defenzivy, kde jsme oba věděli, že by vyhrál se připravil na něco, co i mne zaskočilo. Možná to bylo to, že se necítil na souboj a jen to chtěl dokončit... i když já věděla jedno pro příště. Jestli ho v nejbližší době opět vyzvu, tak půjdu jednoduše tvrdě proti němu... a budu se snažit jednoduše vyhrát na to, že moje dva zásahy budou jeho jedním. Výkřik mi nahnal úsměv na tváři a lehké vydechnutí ve snaze se uklidnit mi dalo trochu času na to zvážit své šance. Měl výhodu zbraně... nyní i nejspíše fyzické kondice, kde mi tekla krev z nosu, do kterého mne očividně na severu všichni chtějí mlátit. Neuběhlo dlouho a on šel přímý úder do hrudníku, který jsem si nešikovně sklonila na místa, které mi nejenom vyrazila dech, ale málem všem ukázala, co jsem měla, nebo spíše neměla ke snídani. Naštěstí zalapání po dechu a zavrávorání s polknutím vyřešilo mou problematiku a já se dívala na dotyčného, který měl neutrální výraz... výraz, který mi říkal, že kdyby mohl, šklebí se na mne stejně, jako bych se šklebila já na něj. S rukou přes místo, kde mne naposledy zasáhl jsem se uklonila... aneb... taková byla dohoda, že vítěz se druhému ukloní a tak udělá i ten, který prohraje... jedna z podmínek Kanka. Služebný ke mne přišel s mými zbraněmi hned vzápětí, vzal mi zbraň, již držící tu, kterou jsem ztratila a druhý mi začal podávat různé mé ostré zbraně. Vše jsem si připevnila na své tělo a řekla služebnému, ať mi přinese něco k jídlu na hradby, že se musím trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Pravda byla taková... že na hradbách mne asi nikdo moc hledat nebude... já si budu moct dáš šlofíka a pak se najíst. Navíc, nepotřebovala jsem se uklidňovat z prohry, to jsem brala s Kankem jako za normální záležitost, spíše jsem se potřebovala uklidnit na večer, protože jsem již nyní věděla, že zítra bude Tani první, kterou uvidím... s nějakým experimentálním květem, který mi sníží kocovinu.

Arun - 27. května 2019 08:55

Vetřelci Hela Vědma a mladý rybář neváhají – v momentě kdy Hela promluví, se v Halvarově tváři zmatek změní v právoplatnou zlost. Taková je role vědmy – vést příkladem. Kráčí rychle, téměř běží – občas se za nimi někdo ohlédne a zamumlá tichou modlitbičku k Veraně, neboť každý předpokládá, že to vědma spěchá k nějakému zranění či nemoci, a bohyně-ochránkyně je známá pro své milosrdenství. Ale oba dva nemají na srdci žádné milosrdenství, když spěchají kolem runových kamenů na vrchy. Halvar popisuje, kde přibližně viděl člun – v jedné ze skrytých zátok pod útesy – k vrchům se z nich nedá dostat jinak než dlouhým šplháním. Pro nezkušené námořníky jsou navíc proudy Felskarsku smrtelně nebezpečné – proto nikoho ani nenapadlo, že by snad cizáci mohli přistát někde jinde než v zátoce u Helskary. Ale očividně mají někoho, kdo to umí. Po chvilce minou samotné mohylové vrchy a Helu to snad trochu uklidní – nezdá se, že by cizáci byli přímo zde. Halvar přejde k útesům a hledá člun, ale je to Hela, kdo první spatří skupinku lidí. Rozhodně to není nikdo z Helskary. Uvidí je u několika skal, tam kde stoupá kámen z okolní země a vytváří zub tyčící vzhůru z vrchů. Po jeho levé straně je několik sáhů trávy a poté sráz k fjordu. Po jeho pravé straně se táhne cesta. Mezi nimi, kde je relativně rovná skalní stěna, stojí hledaná společnost. Vidí Adelaide a asi pět Celestionců, z nichž vyniká zejména malý vousáč s brašnou plnou papírů a s brejličkami v ocelových drátcích na nose – ty sice nejsou na severu nijak běžná věc, ale o kterých v každém případě alespoň slyšela - sklo bývá na severské poměry moc křehké... Adelaide stojí proti stěně a lidem, za zády má záhyb cesty, u kamene pak semknutá skupina cizáků. Většina z nich drží v rukou tu a tam lopatu nebo velký pracovní a lovecký nůž. Nejistě přešlapují se „zbraněmi“ napřaženými a nervózně sledují Adelaide. Dívka stojí proti nim, přikrčená, se sekerou v rukou. Její výraz je neuvěřitelně divoký a rozhořčený – takový, jaký na ní Hela nikdy neviděla. Spíš než pohled lovce na číhané, je to pohled vraha před obětí. Mezi čtveřicí a rozzuřenou seveřankou stojí právě ten skrček – není ozbrojen, ruce má před sebou ruce v uklidňujícím gestu. Od skupinky se nese zmatená spleť řevu – směsice stupňujícího se křiku v Celestionštině a Nortimberštině. Zdá se, že malý muž se pokouší mluvit nějakou lámanou kombinací Nortimberštiny a Celestionštiny, zatímco zmatená Adelaide na něj vztekle křičí otázky a urážky ve svém rodném jazyce. Pořádně do těla Letitia Důstojnice dosleduje souboj a vyrazí pořádně prohnat své muže – a udělá dobře. U celestionských rekrutů by očekávala samé remcání a neustálé stěžování – ale seveřanům tolik nevadí pochodovat sem a tam do padnutí – bez námitek se seřadí a podle jejích pokynů se dají do pohybu. Možná, že střílí jako slepí mrzáci, ale držet formaci a jednat jako jeden muž, to umí. Jejich disciplína a schopnost se sladit je někdy až děsivá, zvlášť vzhledem k tomu, že se zdá, že je docela vrozená a vžitá z běžné výchovy. Vypadá to, že jsou dokonce i spokojenější, když můžou takhle pochodovat sem a tam – nikdo po nich nechce žádné střílení ani nabíjení, jen vcelku jednoduché běhání dokolečka. Donutit je začít pořádně oddychovat je překvapivě tvrdá práce. Dokonce i se svým dobrým tréninkem a slušnou fyzičkou Letitia zjistí, že jí samotnou snad uštvou. Její výdrž jí ale dovolí vytrvat a v myšlenkách jí proběhne úvaha, která by rozhodně nebyla v hlavě průměrného poddůstojníka. Kdyby někdo dokázal naučit tyhle dutohlávce střílet s takovou jednotou – každá mušketa jedna vedle druhé, v rovné řadě třeba stovka… Na jediný výkřik by koordinovaná palba mohla napáchat skutečné škody… a s jejich výdrží a schopností pochodovat třeba celý den… Možná, že Nortimber ještě nejde tak úplně vyhodit ze hry. Pokud se tedy někdy vyhrabe z minulého století. Střelba je přirozeně o dost horší. Ale muži jsou nyní unavení a varovaní tím, co se stalo Kalrunovi. Nikdo nechce do úmoru dělat domácí práce, jako je sekání dříví… ne pokud to není nutné… Alespoň, že mlčí a dělají to, co se jim řekne. Konečně má trochu klidu. Už se začne schylovat k noci, když je konečně rozpustí. Vojáci jsou vyčerpaní a na nějaké odmlouvání nemají sílu ani vůli. Ona sama má různé možnosti – vyzvídat ve druhém patře u Atmorijské ligy, navštívit velitele ohledně Freyi nebo sama zajít na večeři a zkusit se dozvědět něco zajímavého v jídelně vojáků nebo ve výčepu… třeba zkusit odposlechnout něco z plánů Společnosti… Tak kam, seržo? Freya Freya stráví poté, co odejde z oběda, vcelku příjemné odpoledne. Prošla se po blízkém okolí a přitom sebrala trochu dřeva, aby v noci neumrzla. I když jí jednou tenhle kraj pěkně lezl krkem, musí uznat že má určitý šarm… Vrátí se zpět - její příbytek je sice skromný, ale nemusí se o něj s nikým dělit. Možná, že pokud jí přijmout do služby, bylo by vhodné si úkryt ve skladišti podržet. Koneckonců, jestli jí něco naučili zkušenosti z podsvětí několika desítek měst kontinentu, které navštívila, každý plán a každá operace potřebují základnu. Nakonec skončí zase ve výčepu, kde poslouchá místní drby – vždycky se hodí mít oči a uši otevřené. Příležitost se musí hledat a když se objeví, popadnout za pačesy. Většinou jsou to jen seveřanští vojáci, nádeníci a tu a tam nějaký Celestionec nebo Atmorijec z pevnosti. Nic zajímavého. Nemůže mít vždycky kliku. Nakonec ale přeci jen nebylo zbytečné sem zajít, protože se objeví Elko, který se rozhlédne a když jí uvidí, usadí se k ní a objedná si pivo. „Čau, seržo- teda, nevím, jestli tě velitel vezme rovnou do šarže – ale chtěl bych vidět obličej kaprála, kdyby to udělal,“ dodá s úšklebkem tiše, tak aby ho nikdo neslyšel a nenapráskal. „Celej den jsem byl na cvičišti – dostali dneska pořádně zabrat a já na to musel dohlížet. Ale je to dobře. Měli moc času na přemýšlení – však víš o čem mluvím, to je stejný v každý armádě.“ Nakloní se nad stůl a začne: „Když ses ukázala na cvičišti, mělas v obličeji zas nějakou akci – to já na tobě poznám, že tvůj čuch něco chytil. Tak co, může ti za řádnej díl bejt starej Elko k něčemu?“ Malý střelec se spiklenecky dívá na Freyu a zvědavostí se skoro třese. Vždyť tady na severu musí být příšerná nuda. Nad pevností Ichie Souboj skončil – nebylo to až tak velké překvapení. I když si dokázala poradit s téměř každým samurajem, Kanko byl přeci jen skutečným mistrem a vedl oddíl ochránců Norii z dobrého důvodu. Zpátky doma byl znám pro své výjimečné schopnosti a párkrát, když už také trochu přebral saké, ho slyšela snít o tom, jak bude jednou mistrem svého vlastní dódža. Nechala přemýšlení stranou a raději si došla pro své zbraně, které jí předali s posvátnou úctou sloužící. Možná, že jí vídali bojovat často, ale kdykoliv jim připomněla, že by je dokázala jediným pohybem zabít, kvalita jejich služeb se až záhadně zlepšila. To přirozeně nebyl problém samurajů. Ti měli takový respekt už z postavení. Ale ona měla alespoň výhodu, že se nemusela navlékat do žádných směšných kostýmů a pořád se trápit s klany, rodinami a podobnými hloupostmi. Nechala své krajany opět odejít do pevnosti a sama se vydala na malou část hradeb, která už byla postavena a která poskytovala vcelku hezký výhled na celé blízké okolí, včetně vod Felskarsku. Během chvíle se objevil sloužící s miskou nudlí – obávala se, že na rýži bude muset prozatím zapomenout, protože po dlouhé cestě museli jejich sloužící spoléhat především na místní zdroje. Ale zdá se, že přeci jen byli schopní vyčarovat něco lepšího než jen jednu polévku za druhou. Sledovala mravenčí hemžení pevnosti a klid přírody kolem sebe – bylo to zvláštní, skoro jako by jí chyběli terasovité farmy, kterými by měli být všechny tyhle vrchy pokryté. Snad to nebude trvat dlouho a budou zpátky. Usnula zabalená do svého šatu a do kožešiny, kterou si nechala do nést – spala klidně, protože až na jednoho sloužícího vlastně nikdo nevěděl, kde byla. Sice bylo jisté, že to by Tani nezastavilo, ale zdálo se, že byla prozatím zaměstnaná jinou prací. Opět poklimbávala a sledovala západ slunce, když uslyšela sloužícího, který si odkašlal a stál nedaleko ní v úklonu. „Nagata-sama vás zve na ochutnávku místních nápojů,“ oznámí – a drží při tom obdivuhodně neutrální tvář.

Hela - 27. května 2019 09:34

Cizáci S Halvarem proběhneme vesnicí, lidé se nám klidí z cesty, jelikož si myslí, že spěchám za někým zraněným, či nemocným. Já sama ale hodlám někomu ublížit, jestli se cokoliv stane Adelaide. Brzy necháme vesnici za sebou a stoupáme do kopců, směrem k mohylám. Místní se těmhle místům vyhýbají, protože mrtví mají rádi klid. Každý znám sem ale čas od času zajde, aby vzdal hold, a uctil padlé. Dostat se sem dá jen po cestě přímo z vesnice, a tou žádný cizinec neprojde bez povšimnutí. Obzvláště, pokud by byl spatřen, jak míří sem. Vetřelci tedy museli vyšplhat po strmých skalách přímo od moře. Už to samo svědčí o tom, jak moc chtějí zůstat v utajení. V duchu děkuji Amjarně, že obdařila mladého rybáře bystrým zrakem orla. Kdyby neviděl cizince v zátoce kotvit, nikdy bychom se o nic nedozvěděli...a Adelaide. Raději si nepřipouštím, že by se dívce mohlo něco doopravdy stát. Vím, že má dobré srdce, ale je to dcera severu a umí se o sebe postarat. To se mi také potvrdí, když konečně skupinku uvidíme. Adelaide, se zbraní v ruce, působí jako vzteklá vlčice. Stojí proti skupince dohadujících se mužů. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že jejich zbraně tvoří spíš pracovní náčiní. Lopaty v jejich rukách ale zcela jasně hovoří o tom, co se zde chystali provádět. Rázným krokem ke skupině zamířím. V tuhle chvíli rozhodně nepůsobím jako laskavá vědma, ochotná komukoliv pomoci. Nad sebou cítím stín Skaulda, bůh válečník pozorně sleduje své děti, a odměňuje statečnost. Na hrůzostrašnosti mi dodává i Mikael, který mi, naježený, kráčí po boku, a tichým, hlubokým hlasem vrčí. Zlostně vyhlížejícího Halvara, třímajícího sekeru, ani nezmiňuji. "Adelaide, jsi v pořádku?" Dojdu vedle dívky a zastavím se po jejím boku. Ta otázka není úplně relevantní, spíš chci jen dívku upozornit na naší přítomnost. Pohled upírám na malého, obrýleného mužíka, ten totiž vypadá, že muže vede. Nebo se alespoň pokouší dorozumět s Adelaide. "Tady nemáte co pohledávat. Tyhle kopce jsou posvátnou půdou odpočinku našich předků. Fordar, ať si vás odvede, odkud jste přišli. Místní nestrpí, aby někdo znesvěcoval tohle místo." Promluvím na muže plynulou celestionštinou. Rozlítila jsem se natolik, že se neobávám ani dovolávat se Padlého boha. "Kdo jste a co tu chcete?!" Nepochybuji o tom, že moc dobře ví, že kopat v těchto místech, je urážkou každého nortimberce.

Freya - 27. května 2019 21:10

Kujme pikle Odpoledne víceméně proflákám příjemným nicneděláním a nakonec se usadím ve výčepu, kde je aspoň příjemné teplo. Popíjim medovinu a poslouchám útržkovité rozhovory místních štamgastů. Nějak je zkrátka třeba zabít čas. Začínám se trochu nudit a do rybaření s Riamem ještě zbývá dost času. Naštěstí se konečně objeví Elko. S úsměvem na něj kývnu. "No, už jsem si myslela, že se tě nedočkám." pronesu na uvítanou. "Nech si zajít chuť, pochybuju o tom, že ten výraz uvidíš. Možná jsem měla vyšší hodnost, ale oná má očividně vyšší postavení, uměla se správně narodit." ušklíbnu se. I když moc dobře vím, že by si to Elko docela užil, škodolibost byla vždycky jeho. "Jo, je mi to jasný, trochu jsem si všimla, že se ve vzduchu vnáší jakési napětí. Jen si nejsem jistá, že tím, že je utaháte k padnutí se vyřeší zcela vše. Však víš, jak my milovali, když po nás někdo takhle šel." podotknu pak na jeho poznámku o náročném dni. Jasně, že musí mít respekt, ale ne za cenu nenávisti. To může být trochu nebezpečně. "Jo, no tos poznal dobře." na okamžik se odmlčím jako bych váhala, kolik moc mu toho mohu prozradit, jemu jsem ale vždycky věřila, vždyť mu dlužim i za svůj krček. "Nevrátila jsem se jen tak pro nic za nic." ztiším trochu hlas, aby nás snad někdo nezaslechl. "Ani se mi tak moc nestýskalo po domově, ale je tu něco, co mi taky po právu patří. Moje dědictví. Jen je v tom menší háček. Mám jen malé vodítko, jak se k němu dostat a to vodítko je v zavalené hrobce. Nečekám, že to najdeme už tam, ale mohlo by nás to navést dál. Sama se tam nedostanu a místní o pomoc žádat jaksi nemůžu. Ale škodnej určitě nebudeš, na to se můžeš spolehnout." mrknu na něj a čekám, jak se vyjádří, i když jako ho znám, tak byl vždycky pro každou špatnost a zrovna on mít černé vědomí z toho, že se vrtá v něčí hrobce rozhodně mít nebude.

Letitia - 27. května 2019 21:37

Znovu u velitele Konečně je rozchod a sama jsem tomu ráda. Ta jejich medvědí výdrž mi leze na krk. Sama jsem po dnešku pořádně unavená i když bych to nikdy nepřiznala a dost se těším, až si pořádně propláchnu hrdlo. Mám ho z toho pokřikování vyschlé na troud. Ale ani to mi nezabrání rozdat poslední úkoly. Předtím než zamířím za velitelem ohledně Freyi zastavím se ještě u sebe v pokoji kde se opláchnu a trochu upravím. Teď na to není čas, ale později si odchytnu Erlinga aby mi vyčistil zaprášené oblečení. Teď jsou ovšem na pořadu večera důležitější věci. Nejdřív slíbené povinnosti a později snad i zábava. Tento den již podruhé se nechám uvést do kanceláře, kde velitele sice vojensky pozdravím, ale už to nepřeháním tolik jako dopoledne. Tahle žádost není tak důležitá abych kvůli ní přehnaně stála v pozoru. "Veliteli Torjaku, mám tu žádost k přijmutí nového vojáka do posádky. Jmenuje se Freya, je místní, z Helskary, ale několik let sloužila v celestionské armádě. Mám toho poměrně dost za sebou a vypadá schopně. Když odcházela měla hodnost seržanta, takže by měla mít i něco v hlavě," přednesu prosbu a trochu mu osvětlím s kým má tu čest a že nekupuje zajíce v pytli. "Přijde mi, že vzít někoho zdejšího na vyšší pozici než prostého vojína by mohlo situaci mezi vojáky trochu uklidnit. Samozřejmě je otázka jak se to bude líbit vesničanům, ale lidí máme, hlavně zkušených lidí, máme málo a měl byste vědět, že se tu pohybuje vhodný kandidát, pane." Tím jsem řekla, všechno co jsem měla na srdci. Skutečně mi Freya přijde jako někdo na správném místě a být na mě, asi bych jí přijala, ale já tady tomu cirkusu nevelím, takže čekám jak se Torjak rozhodne a zda mě pošle ven se zápornou nebo kladnou odpovědí.

Takanashi Ichie - 28. května 2019 19:08

"Ochutnávka" nebo "prohra v sázce" Podařilo se mi někam uklidit a i služebný, kterého jsem si vzala stranou vypadal, že bude rád za to, že ta s těmi katanami přestane otravovat. Asi by byl radši, kdybych si nevybrala jeho, ale nemohla jsem za to, že mi jako poslední padl na oči on a tak dostal důležitý úkol a to, aby mi přinesl něco k jídlu. A tak se i stalo. Brzo jsem měla misku nudlí, k tomu dvě hůlky, které mi stačily na to, abych se pořádně najedla. Věděl sice, že tu jsem, tedy i proto jsem si byla vědoma, že jakmile někdo přímo nadřízený podá otázku, kde je Ichie, tak to bude právě on, kdo se ozve. Problém s hrou na schovávačku byl docela prostý... neměla jsem nikdy možnost se schovat bez toho, aby mne někdo nesledoval. A to i tady, na severu. Zvuky v dálce, vlny a zapadající slunce mne donutilo zavřít oči, abych jim nechala trochu odpočinku. Prsty jsem si přejela pod nosem, abych se zbavila zaschlé krve s myšlenkou, že si budu muset ještě vyžádat nějakou teplou vodu... jsem upadla do spánku na hradbách. Můj plán takový nebyl, ale nejspíše to mé tělo potřebovalo, hlavně, když jsem se takto ráno rozbolavělá probudila. Místo slunce mne ale probudilo zakašlání... kožich, přehozen přes mé tělo s prsty držící tento kus kožešiny tak, abych si udržela nějaké teplo... kasa sklopená do obličeje... a nyní otevřené oči, mžourající po okolí, dokud mi nespadl pohled na toho sloužícího. „Hm... dobře...“ zívla jsem a dost neochotně jsem se zvedla na nohy, kožich si hodila přes ramena a s nepěkným křupnutím si prokřupnula záda. Tiché usyknutí a zaskuhrání s tím, že mne snad nějaký ten alkohol zahřeje... jsem se téměř jako rukojmí vydala za sloužícím, který mne dovedl ke Kankovi. Jakmile jsem byla vpuštěna dovnitř, povzdychnula jsem si a řekla: „Doufám, že si pamatuješ to, že jsem ti v Celestionské říši koupila aspoň něco chutného a kvalitního! Takhle... mne to chutnalo a stálo to docela dost na naše poměry, to, že jsi se u toho křenil, jako kdyby ti někdo probodával chodilo již není můj problém,“ vysvětlila jsem mu, protože naše chutě v alkoholu se poměrně dost lišili. Takto... on byl poměrně vybíravý a já vypila cokoliv, jen pokud to bylo aspoň trochu sladké. U hořkých nápojů mi cukal koutek u pusy a též oko... takovéto večery jsem brala za docela unikátní a nebylo tak překvapení, že když už všichni utratí svou výplatu a já si nejspíše nebudu nic pamatovat... tak si chci aspoň pamatovat to, že mi to pití chutnalo a ne, že jsem měla problém to spolknout. S tímto vším jsem si stáhla kasu a rozpustila vlasy, pomalu začala odkládat zbraně, protože jak všichni od Kanka věděli... jen jedna věc je nebezpečnější než Ichie s katanou... a to byla opilá Ichie s katanou.

Arun - 28. května 2019 21:39

Prospektor Hela Jakmile vědmu uslyší Adelaide, ohlédne se – a její rysy se přeci jen uvolní. „Helo! Díky všem bohům, že jste tady…“ Děvče ale vzápětí stočí hlavu zpátky na cizáky a útočně semkne rty – vousáč, jejich vůdce, ale nyní věnuje plnou pozornost vědmě, obzvlášť poté, co se ukáže, že rozumí Celestionskému jazyku. „Žádný strachy, žádný strachy! Však my vo tom víme – nemusíte mít žádnou starost – nejsme tu abysme vám dupali po hrobech,“ dodává s rukama stále před sebou. Ohlédne se na své muže: „Že je to tak, chlapy?“ a celá skupina začne horlivě přikyvovat, zatímco sledují obrovského rybáře se sekerou a vrčícího Mikaela. Díky naježeným chlupům, vyceněným tesákům a monstrózní velikosti připomíná spíš vlka než psa… Adelaide a Halvar sebou cukli, když zmínila jméno padlého boha – ale jejich dílo, ať už je jakékoliv, dozajista vede právě tenhle největší zrádce, podvodník a bratrovrah. Od cizáků nelze čekat nic jiného – zvlášť od takto troufalých cizáků. I navzdory tomu se chlapík s brejličkami pustí do vysvětlování: „Ujišťuju vás, že všecko je v nejlepším pořádku – jen tudy procházíme – a navíc jsme si dávali pozor, abysme k vašim vrchům ani nepáchli. Zakotvili jsme tady kousek, právě kvůli tomu. Nechtěli jsme jít po cestě a zbytečně provokovat. Je to průzkum, víme? Velká věc pro celej tenhle kraj.“ Jako důkaz svých slov začne chlap vytahovat papíry, na kterých jsou náčrty hrubých obrysů Felskirského pobřeží. „Vedem tady jen rutinní přezkoumání - geologickej průzkum-“ muž se zarazí a zopakuje: „Minerály, rudy a tak – kameny,“ dodá s nápomocným výrazem v obličeji. „Navíc jsou tu prej slušný naleziště jantaru,“ dodá s horlivostí jeden z kopáčů, jen aby se na něj jejich vůdce otočil a sykl: „Drž hubu a nedráždi!“ a vzápětí se opět usmívá na vědmu zpoza rozcuchaných přerostlých vousů. Napřáhne dopředu ruku a představí se: „Jarow Orloszkij, Severozemská společnost, vrchní prospektor. Ujišťuju vás, že dobře vím o vaší posvátný půdě a nikdy by mě ani nenapadlo vám po ní pochodovat. Ale podle toho, co nám řekli v Ornbjarnu už to tady je jen volná skála až k moři. Byla by škoda, kdyby nějaký skrytý bohatství mělo zůstat ležet ladem – a pomyslete si, jaký bohatství to vašemu kraji přinese, no a místní samozřejmě ze všech nálezů dostanou právoplatnej podíl.“ Muž se pousměje a dodá: „Ocel, ruda, nástroje, tabák, šperky, drahý kameny, to, o co si řeknete – však vás nebudeme vokrádat.“ Je velice nepravděpodobné, že by muž mluvil pravdu a jeho úmysly byly čisté. Je to, koneckonců, cizák a Celestionec k tomu. Jeho přívětivost nepůsobí dvakrát upřímně, ač jistou míru snahy vyřešit věci smírně se mu nedá upřít. To daleko důležitější je, že všechno, co říká, jsou žvásty a nejspíš snaha je zmást. Nebo podvést. Když stavěli Ornbjarn, odměnou za to, že se seveřané sklonili požadavkům Koruny, jim byly záruky, že jejich posvátná místa Helskarských budou netknuta. Byla jen otázka času, kdy začnou cizáci tato slova porušovat. Neměli žádnou čest, obzvlášť Celestionci… Jediné, co zbývalo rozhodnout bylo, jak se jich zbavit. Posadit je na jejich člun a poslat je ke všem čertům? Dotáhnout je do vesnice a podrobit je trestu nebo soudu? Nebo je prostě vyhnat zpátky k Ornbjarnu? Hela si vzpomíná, že při jednání ohledně Ornbjarnu mluvila s jeho současným velitelem – ví, že je to muž, který ještě nějakou čest má… A tohle jsou Celestionci, ne Nortimberci – možná, že ani královští vojáci neví, že jsou tady. Hela ví, že Nortimberci nemají Celestionce nijak v lásce… možná, že by se mohla těch zatracených cizáků zbavit, a ještě k tomu poslat na jih dost jasnou zprávu… bez toho, aby někoho musela stáhnout z kůže. Pikle kujme Freya Ohledně poznámek Freyi pokrčí desátník lhostejně rameny – je to sice pravda, to co zkušenější důstojnice říká, ale taky ví, že jeho tedy nikdo na žádném pochodu nešetřil – a to že, Letitia měla kliku s rodinou je jisté bez pochyby – i když to, že dcera i třeba nižšího šlechtice skončila zrovna tady také něco znamená. Ale to už se přesunou k tomu daleko zajímavějšímu tématu. Zatímco seveřanka tiše mluví o svém pravém důvodu proč se tu objevila, zkušený Elko přejíždí místnost očima, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá a že se ve dveřích neobjevuje nikdo nebezpečný, jako například kaprálka. Její slova ho rozhodně zaujmou. Tiše si pro sebe naznačí hvízdnutí. „A místní ti ho nedaj, protožes je poslala k šípku, když si odsud mizela. Tak to zní jako velká prácička,“ odpoví, zatímco nad tím přemýšlí. „Myslím, že ti nemusím říkat, co místní udělaj, jestli nás načapou. A velitel nerad místní dráždí – rizika na všech stranách…“ ale to už Freya vidí, jak se za jeho zrakem rozjíždí podnikavý celestionský mozek, který si příležitost nikdy nenechá ujít. „Ale když se to podaří… Dědictví… třeba jantar, nebo drahý kamení, který se objeví vodnikud bez žádnejch protivnejch otázek… podstrčit nějakou tu minci starýmu Helmholtzovi… a pak si jít užívat zpátky do civilizace,“ sní si potichu desátník. Tvář se mu začne krabatit, jak přemýšlí o všech problémech. „Budem potřebovat výbavu. A nejspíš to bude fakt nějaká práce, jestli je to zavalený, co? A všechno musí bejt v noci, nejsem žádnej sebevrah – místní na míle poznaj, že nejsem zatracenej horskej obr,“ zakleje, ale hned se ušklíbne na svou kamarádku. „Samozřejmě bez urážky, seržo, však mě znáš.“ Ještě párkrát zabubnuje prstama na stole, než konečně kývne. „Jdu do toho – ale musíme bejt sakra vopatrný. Tady to není jak v Celestionu – všude kolem je samá divočina, zašít se tu nedá, schovat se tu nedá – a místní to tu znaj, před těma se v lesích neschováš.“ Na zdraví Ichie Ichie nalezne Kanka v jeho pokoji vedle ložnice samurajů – ten je velice jednoduše vybaven, jen prostá postel, jeho zavazadlo, zbroj a zbraně. To však zabírá velkou část pokoje – už plná samurajská lamelová zbroj je impozantní záležitost, a kolem ní je další výbava, se kterou Kanko cestuje. Nejvíc asi vyvstává kousek puškařského umění, doutnáková puška s klanovými insigniemi, která už je velice stará, a která slouží samurajovi spíš jako cenné memento na domovinu spíš než zbraň, kterou by plánoval používat v běžném boji. Krom toho je zde také stůl a několik židlí – Kanko jich většinou nepoužívá a sedává na podlaze po východním způsobu, a stejně činí i nyní, s knihou o tradičním válečnictvím v ruce – musí je mít touhle dobou namemorované. Zvedne hlavu, když Ichie vstoupí – vstane a ukloní se – a rukou jí pobídne, aby se usadila na místě, kde mu dřevěná deska nahrazuje nízký Alindorský stolek. Ichie se nejprve zbavila zbraní – což Kanko hodnotil s vděčným pousmáním a na její další slova odpověděl velkodušně: „Budeš moci ochutnat to nejlepší, co má tahle zmrzlá hrouda k nabídnutí, neměj strach. I když tvůj kyselý výraz po suchém Atmorijském moku mi velice chybí.“ Poté co jí jemně připomenul její poslední prohru, obrátil se ke svému zavazadlu, ze kterého vyjme pečlivě zabalenou láhev se zdobenou etiketou v Nortimberštině a plnou zlatavého nápoje. Položí vedle ní také dva kalíšky – a vyndá pro sebe také láhev vína z jihu Celestionské říše. Se spokojeným úsměvem nejprve naleje seveřanského pití Ichie a sobě až poté. Východňanka okamžitě ucítí nebývale silnou medovou vůni, sladkost promíšená s alkoholem. „Už jsi zkoušela místní medovinu? Ochutnal jsem to ve Skarjarnu – je to naprosto odporně přeslazené. A přirozeně mě hned napadlo, že by to byl dobrý způsob, jak potrestat tvojí všeobecnou válečnickou laxnost a možná tě konečně odnaučit pít tak odporné břečky,“ říká, ale v jinak stoickém samurajovi je slyšet jistá míra žertu a zábavy. „Kanpai!“ pozvedne kalíšek s vínem v přípitku. Když Ichie ochutná, její chuťové buňky jsou udeřeny kořeněnou a přitom téměř lepkavou chutí nápoje – a zároveň cítí, jak se skrz ní šíří nebývalé teplo. Zdá se, že nápoj je alkoholičtější než dává chuťový vjem znát. Návštěva u velitele Letitia Velitel překvapeně zvedne zrak, když se u něj Letitia objeví znovu – snad už čeká, že opět k něčemu došlo. Když ale začne mluvit, trochu úlevně přikývne. Nejspíš už má za sebou rozhovor se Steenem, což nemohla být nijak příjemná záležitost. Poslouchá její slova o novém rekrutovi a přemýšlivě hledí do svých dokumentů. „Máte samozřejmě pravdu – sama dobře víte, že mužů je málo. Pokud má zkušenosti v armádě, pak dozajista umí střílet a mohla by vám pomoci s výcvikem. Samozřejmě, nemůžeme přijmout kohokoliv, kdo se tu objeví jen tak – ale pokud přesvědčila vás, pak si s ní promluvím.“ Nakonec se nepříjemně ušklíbne – něco neformálního, ale je jasné, že velitel měl za sebou dlouhý a těžký den. „Myslím, že poté, co jsem přijmul toho Erlinga, už je další rekrut nemůže víc rozpálit, kaprálko. Ale další poddůstojník, obzvlášť seveřan by mohl trochu zlepšit disciplínu mezi mužstvem. Ideálně bych chtěl povýšit někoho z nich, ale dokud se nenaučí střílet alespoň trochu rovně, nemůže o tom být řeč.“ Velitel má k ruce několik svých vlastních, zkušenějších vojáků, ale ti fungují v mnohém jako správci a jeho pomocníci, starají se o to, aby žold a zásoby včas a v pořádku dorazily, a aby pevnost hladce fungovala. „Můžete jí říct, aby se za mnou stavila. Uvidíme, jak se osvědčí, a pokud bude skutečně tak schopná, jak říkáte, můžeme jí najmout.“ Nakonec, když už se Letitia obrací, jí sdělí: „A rád bych vám připomněl, že by měla brzy dorazit patrola z Alesglas – někdo ty cesty hlídat musí – ale uvědomuji si, že vztahy s Helskarou jsou na bodu mrazu… takže držte muže v pohotovosti. Nebudu rád, pokud se něco semele, a Helskarští si přímo proti jarlovi nikdy nic nedovolili, ale nechci, aby nás někdo zastihl nepřipravené. Rozchod, kaprále.“ A tím setkání s velitelem skončí, pokud tedy Letitia nemá žádná další přání. Pokud ví, viděla naposledy Freyu vcházet do výčepu u brány, takže tam by jí nejspíš mohla najít…

Hela - 28. května 2019 22:11

Sever patří seveřanům Vousáč začne mluvit, ale jeho slova na mě nepůsobí důvěryhodně. Shlížím na něj, tvář stále staženou hněvem. Vyslechnu si ho, ale nic to se mnou neudělá. "Nemůžu věřit člověku, který se plíží za mými zády, a snaží se zůstat nespatřen. Pokud byste opravdu chtěli dělat tenhle...průzkum, přišli by jste a požádali stařešiny o svolení. Nevěřím vám, nevěřím, že byste neznesvětili půdu našich předků, pro pár blyštivých mincí." Popojdu k muži ještě blíž, hněv ze mě sálá na všechny strany. Sekeru jsem do ruky nevzala, ale moje ruka výmluvně spočívá na jejím toporu. "Tahle půda patří nám, helskarským. Nemáte žádné právo tady kopat...cokoliv. I kdybyste se na míle vyhnuli našim pahorkům, nemáte právo. Vraťte se do svého člunu a zmizte odsud. Nebudu to já, kdo pozvedne zbraň, ale jestli se místním lidem donesou zvěsti o tom, že jste tu snad něco hledali, poteče krev." Moje slova, původně míněna, jako varování, znějí spíš jako hrozba. Není v mém zájmu poštvávat vesničany proti cizákům, nebo pevnosti samotné, ale také nedovolím aby si s námi někdo zahrával. "V pevnosti si můžou říkat co chtějí, ale tady platí naše zákony. Pokud stařešinové neudělí svůj souhlas, tak tady nezvednete ani jediný zatracený kámen. A teď se ztraťte!" Chtěla bych vidět toho odvážlivce, který by s podobnou žádostí předstoupil před vesnickou radu. Roztrhali by ho jako hladoví vlci. Otočím se k muži zády, abych tím jasně dala najevo, že rozhovor je tím pro mě u konce. "Půjdu do pevnosti, a promluvím s velitelem. Tohle musí skončit!" Oznámím svým dvěma společníkům. Stále se ve mě vaří krev a já hodlám svůj hněv využít. "Halvare, dohlédni na to, že odsud skutečně odejdou. Adelaide, ty se se mnou prosím vrať do vesnice. Prozatím si tuhle záležitost nechte pro sebe." Ani jeden z nich nepatří k Rangvaldovým buřičům, ale všichni jsme nyní rozhořčení a někdo by se mohl podřeknout. Poslední, co bych potřebovala, je otevřené povstání. Ne, nejprve si musím promluvit s Torjakem, až teprve poté zvážím, jestli o celé záležitosti budu informovat také stařešinskou radu. Tenhle způsob mi není blízký a nelíbí se mi, ale dobře vím, jak by rada reagovala a co by následovalo.

Letitia - 29. května 2019 10:41

Posel dobrých zpráv "Rozumím," rozloučím se s velitelem, otočím se vypochoduji z kanceláře. Po cestě dolů uvažuji, že bych pochůzku nechala vyřídit někoho jiného, ale nakonec se toho raději ujmu sama. Bude to působit lépe když zprávu oznámím já než nějaký poslíček. Těch pár kroků navíc mi nic neudělá a můžeme to pomoci v naší budoucí spolupráci. Pokud je tedy ve výčepu. To je můj první cíl. Moc dalších se jich tu stejně nenabízí a je velmi pravděpodobné, že tam Freya bude. Hospoda je zase plná jako většinou touhle dobou. Proto sem nerada chodím, ale právě teď jdu jenom vyřídit pozvání od velitele a zdržovat se tu nehodlám. Stejně mi ale chvíli trvá než seveřanku mezi všemi najdu. Chvíli jsem myslela, že tu skutečně není, ale pomohl mi Elko, který je s ní. Toho jen tak nepřehlédnu. Ani mě nepřekvapí, že ho tu vidím. Většinu času tráví tady a nejspíš si toho mají hodně co říci. Společné vzpomínky na bitvy a tak dále. Takové se nejlépe poslouchají nad pohárem něčeho ostřejšího. Sama nejsem jiná. "Seržante, desátníku," pozdravím je když se konečně propletu k jejich stolu. "Hovořila jsem s Torjakem. Zatím to není nic určitého, ale věřím, že je to na dobré cestě. Chce si s vámi nejdříve promluvit, tak ho nenechte dlouho čekat."

Freya - 29. května 2019 19:37

Plány pro časy příští Věděla jsem, že se Elko chytí a že jej nebudu muset nijak moc přemlouvat. Lehce se usměju a upiju z poháru medoviny. "Myslim, že si to umim představit v dost živých barvách, věř mi. Prostě se jen nesmíme nechat chytit." Poslouchám dál jeho nadšené snění a teď už jsem si jistá, že do toho půjde, když přemýšlí, co všechno to může být a co by si se svým dílem počal. "Jo, vybavení to chtít bude a asi si trochu máknem, ale chci vědět, co tam je a proč se někdo snažil to takhle hezky uklidit. Blázen nejsem, abychom tam šli v pravé poledne. Na to se mám ještě docela ráda. Jindy než v noci to vážně nepůjde. Hádám, že kaprálka by tě přes den asi jaksi postrádala." přikyvuji souhlasně. Jeho poznámku o místních obrech přejdu bez povšimnutí. Jen jedna z mnoha, na které jsem už si za ta léta zvykla. Pusa mu jela furt a někdy až moc, ale jinak se na něj dalo spolehnout. "Malinko se tu v tý divočině taky ještě vyznám, víš?" mrknu na něj, když zvažuje všechny problémy, které nás mohou potkat. Je mi jasné, že to nebude jednoduché a že budeme muset být víc něž opatrní, protože se budeme pohybovat na hodně tenkém ledě. Ale vzdát se jen proto, že to nebude lehké se tedy vážně nehodlám. "Tak na spolupráci, parťáku." pozvednu pohár k přípitku a spokojeně se usměju. "Zvládneš sehnat něco z toho vybavení, co budem potřebovat?" ptám se dál, odpovědi už se ovšem nedočkám. Místo toho na mě jen Elko významně mrkne a změní téma na staré časy. Vzápětí je mi taky jasné proč. Kaprálku pozdravím kývnutím hlavy. "Což v překladu znamená nejlépe ihned, hádám. Holt historky ze starých časů budou muset počkat, však si snad ještě budeme mít příležitost zavzpomínat." usměju se trochu. Malinko mi to sice kazí plány, ale snad ten pohovor nebude příliš dlouhý. "Díky. Kde jej najdu a pustí mne k němu vůbec?" ptám se dál.

Takanashi Ichie - 29. května 2019 20:57

Right down the hatch Kanko samozřejmě musel hned připomenout ten hnus, co jsem musela vypít, a i nyní mi z toho šel mráz po zádech. Naštěstí jsem si z toho dne pamatovala jen první polovinu toho tentononcu a další polovina již byla vzata tak, že jsem si nic nepamatovala. Přesto naše duely byly vyrovnané, proto jsem se zubla a vrátila ránu: „Aneb, jen se neboj, dojde i na něco podobného, jako když jsme byly v Pokransku a já ti koupila tu modrou tekutinu, která byla sladká i na mne!“ Stále šklebící se na vzpomínku, kdy Kanko vypadal, že dostane srdeční zástavu, jakmile se ta tekutina dostala na jeho jazyk. Pak přišel na to, že bude lepší, když to do sebe kopne... v tomto případě jsem si pamatovala celou flašku a pak střepy z noci. Občas ale bylo lepší, když jsem vážně nic nevěděla, aspoň o těchto nocích. Již sedící, bez jakékoliv zbraně a s rozpuštěnými vlasy jsem si vzala kalíšek, který měl v sobě tu zlatavou tekutinu, kterou jsem musela celou vypít. Sice jsem kodex a čest neuznávala, ale tak nějak jsem se už snažila vykroutit z pití nějakého hnusu a pamatuji si, že ráno mne čekalo dost nepříjemné překvapení, aneb Kanko “někomu“ řekl, že budu potřebovat navštívit. „Ale ale ale... odnaučit pít odporné břečky? Mojí válečnickou laxnost? Nějak si vyskakuješ na někoho, kdo by s reálnými zbraněmi byl nyní již na tři kusy, víš moc dobře, že oba máme důvod, proč nás Noria-sama zaměstnává... a každý se hodíme na jiné situaci a já byla ta praktičtější,“ řekla jsem, sice s vážnějším tónem, avšak širokým úsměvem, říkající mu o tom, že ho chci jen trochu podloubnout. „Kanpai!“ Zvedla jsem též svůj kalíšek a pomalu upila... nevěděla jsem, jak se to pije, ale protože to nebylo úplně průhledné, hádala jsem, že to není na jedno polknutí. Proto jsem to vypila spíše jako víno a pak položila kalíšek na stůl. Tekutinu jsem nechala nějaký ten notný moment v puse, jazyk převalující medovinu sem a tam, než jsem poslední lok polkla a mohla opět promluvit. „No... nečekala bych, že vybereš něco, co mi může i docela chutnat... že bych ti příště měla koupit nějaké víno?“ Zasmála jsem se a pomalu začínat sundávat obvazy, které jsem měla na rukou a hrudníku, kvůli zpevnění a překrytí té rány, která mi tam bude ještě nějakou dobu strašit. Sama jsem si dolila a zeptala se: „Má vůbec smysl se nyní nějak bavit? Oba moc dobře víme, že ten, co prohraje vytáhne z toho druhého absolutně cokoliv. Je nejspíše pravda, že oproti těm odsud jsme docela bábovky v pití alkoholických nápojů, pokud je tedy to, co se říká, pravda,“ podotkla jsem o fámách, jak seveřani byly schopní vypít to, co by někoho z východu v půlce zabilo.

Letitia - 29. května 2019 21:13

Večeře a vyzvídání "Odvedu vás tam. Stejně mám namířeno zpátky, tedy část cesty," navrhnu a když Freya souhlasím počkám než dopije, zaplatí a zvedne se. Zamíříme tedy znovu do pevnosti, kde jí provedu kolem stráží až do patra, kde trůní velitel. Rukou ukáži na masivní dveře před námi. "Jsme zde. Stačí zaklepat. Ať vám to dobře dopadne," ještě Freye popřeji štěstí a opustím ji. Uvnitř mě nebude potřeba, je to jenom mezi ní a Torjakem, navíc mám jiné plány. Vrátím se k sobě a jak jsem předtím péči o sebe zanedbala, tak si jí dopřeji teď. Znovu se opláchnu, učešu si vlasy, trochu očistím boty, vezmu si čistou košili a z uniformy odstraním tu nejhorší špínu. Zkontroluji se v zrcadle a když usoudím, že vypadám obstojně zamířím k pokojům Ligy. Včerejší rozhovor s Mikha‘ilel a Noriou byl zajímavý a ráda bych v něm pokračovala. Znovu sebou vezmu láhev, možná, že tentokrát se konečně společně napijeme, protože opíjet se sama není ono. S dobrou společností alkohol chutná mnohem lépe, stejně jako večeře na kterou mě doufám pozvou když už se k nim vláčím.

Arun - 02. června 2019 20:40

Vztek Hela Malý celestionec, když je jeho představení odmítnuto, se začne vehementně bránit: „No tak, slečno, buďte rozumná – sama určitě víte, že vaši stařešinové maj zkrátka úzkej pohled na svět – my máme velký plány pro celý pobřeží-“ Její další slova způsobí, že se mužík zamračí a začne už doslova protestovat: „Tak pomalu – žádný výhrůžky, sama dobře víte, že to by se Společnosti nelíbilo. Jsem tu jako její zaměstnanec a podle smluv, co sme uzavřeli s králem-“ Ale opět je přerušen – Hela na něj nedbá, vždyť jeho slova jsou prázdná a povětšinou jsou to dozajista jen špinavé triky. To ale cizácký prospektor zrudne a začne nyní už vyloženě útočně: „Cože? Kdo si vlastně vůbec myslíte, že jste?“ Ale když Halvar pozvedne sekeru a Mikael zavrčí, muži se začnou sbírat a mířit zpátky ke člunu – nepřátelsky sledují celou skupinku místních, ale nezdá se, že by odmítali odejít. „Jen počkejte, vy ještě budete litovat, že jste se odmítla domluvit,“ zavrčí nakonec mužík zpoza vousu a brýlí. Avšak odejde – prozatím se jich zbavila. Hela kráčí s Adelaide, která je celá červená od vzteku a rozrušení. Hela byla jen ráda, že jí její dlouhé a ne vždy hezké zkušenosti odnaučili takhle rudnout, protože pak by skutečně neměla vůbec žádnou vážnost… Mikael šel s Halvarem – tiše vykonávaje vůli vědmy – aby se ujistil, že cizáky nic nenapadne. Halvar sám měl sílu dvou Celestionců a zbývající tři by Mikael bez zaváhání roztrhal… hlavně tedy vypadá, že by to klidně udělal. Jen Hela ví, že je to ve skutečnosti trochu trdlo a děsný lenoch, co si rád pohoví před ohněm… Ale takovými myšlenkami se nenechá uklidnit – je do ruda rozpálená hněvem a plánuje toho využít. Jak jí vždycky říkávala babička, vztek je nejužitečnější nástroj vědmy, ale musí zůstat nástrojem, nikoliv pánem. Adelaide nyní sleduje vědmu mlčky a trochu nejistě – asi si všimla smrtelné vážnosti v jejích očích. „Vy vážně půjdete do pevnosti? Není to nebezpečné? A co když vám nebudou naslouchat?“ Jako vždy, Adelaide je plná otázek – ale jak dneska ukázala, má správný temperament a vůli helskarské ženy. Hela pohlédne k pevnosti nad kterou se vznáší kouř připravovaných večeří. Odsud z vrchů je Ornbjarn jasně vidět. Může tam nakráčet přímo po hlavní cestě – ale rybáři jí snadno uvidí a budou mít dotazy… ne rovnou, samozřejmě, ale… Vědma má svoje cestičky – les sahá až k pevnosti a pod jeho úkrytem se může zjevit nikým neočekávána. Vrchní kápo Freya Elko jí pozorně poslouchá a přikyvuje – a na jeho tváři se objeví úsměv, když mu dojde, že Freya, i když se dlouho neviděla, rozhodně neztratila svoje proslavné schopnosti přežití v sebehorší pustině. Zvlášť když je ta pustina její bývalá domovina. Vidí Elka, jak se nadechuje k odpovědi, když se usměje a začne docela jinak: „Vzpomínáš si na tu šarvátku u tý vesničky v Atmorii, za války? Zatoplo se jmenovala. Tucet proti pětadvaceti – v noci mě straší výraz, se kterym si tomu žoldákovi ukousla ucho a-“ Pak se obrátí a vesele naznačí salutování – není formálně ve službě, takže nic lepšího z něj Letitia nedostane. „Dobrej večír, kaprále.“ Kaprálka je oba pozdraví a vyřídí svůj vzkaz – a brzy zanechají Elka ve výčepu samotného, i když on si vždycky nějakou zábavu najde – zatímco obě ženy zamíří za velitelem. Freya, vedená Letitií, doputuje až na vrchol samotné pevnosti – se zájmem si prohlédne jak patro rezervované očividně pro východňany, což pozná podle nepřátelsky vyhlížejícího samuraje u vstupu, tak patro, kde nejspíš alespoň z části působí Společnost – soudě podle zjizveného hromotluka jako vystřiženého z celestionského Katova u jedněch dveřích v chodbě. Nakonec stane v nejvyšším podlaží, kde spatří dva severské těžkooděnce na stráži. Jejich kvalitní vybavení, tvrdé a lhostejné obličeje a stoický klid dokazují, že se jedná o velitelovu osobní ochranku – zatímco žádný z vojáků Letitie by pro ni nepředstavoval žádnou výzvu, tihle dva… ti by jí na moment zpomalili. Ale není tu od toho, aby s nimi soupeřila. Oba muži kývnou na pozdrav Letitii a neprotestují, když Freya zaklepá a vejde. A uvnitř potká velitele téhle pevnosti. Není to žádný tupohlavý hromotluk, to je jisté. Jeho čtvercová kancelář v sobě skrývá jeho zbroj a některé zbraně, pak různé kabinety a skříně, ale především velkou mapu celého kraje, znak zemí Koruny Severního krále, a malé okénko, které vyhlíží na fjord v celé jeho kráse. Muž za těžkým pracovním stolem plným lejster a dokumentů v sobě má nepopiratelnou míru severní sveřeposti, ale všimne si také chytrosti a podezřívavosti, kterou se naučila spojovat se seveřany, kteří ve svém životě přišli do delšího kontaktu s Celestionci. Dává jedině smysl, že je někdo takový zde, s tím jaký nebývalý zájem očividně Společnost a Liga mají o tento kraj. Povstane a kývnutím jí pozdraví: „Jsem Torjak, velitel Ornbjarnu a kapitán Královské armády. Bylo mi řečeno, že máte zájem se přidat do našich řad. Jaké je vaše jméno?“ Tak, je na čase se ukázat v co nejlepším světle. Freya vždycky dokázala rychle pochopit, odkud vítr fouká, a kdyby se dostala na dobrou stranu s velitelem Torjakem – no, rozhodně by to ničemu neuškodilo… Partie Letitia Kaprálka odvede Freyu k veliteli a konečně se jí dostane chvíle jen pro sebe – však jí také po dlouhém a úmorném dni potřebovala. Může jen doufat, že zítra budou nálady mužstva trochu lepší. Mohla by jim dokonce za dobré chování ulehčit zítřejší střelbu… cukr a bič… ale možná by bylo lepší je nepokoušet. V armádě je třeba tvrdého zacházení. Poté, když už má tedy všechny povinnosti odbyté, se Letitia upraví a občerství – a zamíří směrem k Atmorijské kanceláři, kde jí snad budou čekat, když ne nové informace, tak alespoň trocha pobavení. Projde kolem zamračeného samuraje, který sleduje každý její krok, dokud nezaklepe na dveře pracovny Mikha’ila a jeho společníků. Není to nic příjemného, když jí cizí voják v pevnosti kde slouží dává takovéhle pohledy – ale už řekla Torjakovi, aby si s panem Noriou promluvil. Snad další problémy s východními válečníky nebudou. Dovnitř jí vpustí úředník Percivall – činí tak opatrně a pomaleji, než obvykle, ale nakonec, když jí pozná, jí dovolí vstoupit. Vevnitř spatří nad stolem neobvykle pokrytým mapami a listinami sklánět se Noriu a Mikha’ila. Oba muži vypadají velice unavení – Mikha’il více než Noria. Ale oba zároveň vypadají hluboce zamyšlení. Sáhib zvedne hlavu a usměje se na Letitii a pozdraví jí. Poté se obrátí ke svému hlavnímu úředníkovi. „Percivalle, pro dnešek nejspíš skončím, nemohu slečnu de Rautré připravit o další šachovou partii.“ Úředník pochopí jeho náznak a začne chvatně uklízet jednotlivé listiny na patřičná místa. Východní šlechtic rovněž pozdraví Letitii a pak dodá směrem k jižanovi: „Půjčím si, pokud dovolíte, tento spis pro pozdější studium – a rovněž vás opustím. Velitel mi vzkazoval, že by se mnou rád znovu mluvil – nebylo by slušné ho nechávat dlouho čekat.“ Poté co mu sáhib dovolí odnést si zvolený dokument se Noria úklonou rozloučí a odejde. Mikha’il pokyne Letitii ke dveřím: „Máte čas, slečno Letitie? Dobrá partie by mi dnes skutečně přišla vhod.“ Za jeho zády Percivall dokončuje uklízení materiálů a usedá za stůl, aby chvatně sepsal něco, co vypadá jako zpráva či nějaký protokol. Společnost Ichie I po prvním kalíšku zlatavé tekutiny začíná mít Ichie pocit, jak se jí jazyk začíná uvolňovat a myšlenky rozbíhat. Ona samotná byla vždy náchylnější na alkohol, ale i tak se zdá, že sladká chuť lstivě ukrývá velkou sílu nápoje. Snad to byl plán Kanka – když jí bude chutnat, opije se rychleji a ještě víc se rozváže. Samurai se zasměje a odpoví na její nabídku: „To radši ne, nepoznáš kvalitní od odporného.“ Poté, co si dolije, Kanko naváže na její slova: „Jen jsem ti chtěl říct, že mí druhové ve zbrani se k nám možná později připojí – takže pokud máš něco obzvlášť trapného, co stejně dřív nebo později řekneš, teď máš šanci si utrhnout tu nejmenší ostudu.“ Ušklíbne se na ní a sám si dolije. „I když s tebou mě víc trápí to, co uděláš než to, co řekneš,“ dodává ještě popudlivěji. Snad Ichie, už nyní trochu uvolněná, odpoví nebo zažertuje – ale na další slova Kanka se bez tak nedostane, protože se ozve zaklepání a dovnitř s úklonou vchází dva samurajové se širokými úsměvy – oba dva sudí z dnešního souboje, nyní v lehčích, domácích kimonech. „A, tady jsou schovaní,“ poznamenává jeden z nich – oba dva se pošklebují a nejspíš už se těší, jakou zábavu z poražené Ichie vytáhnou tento večer. Oba stanou nad Kankem, kterého se zeptají: „Je u vašeho stolu místo pro dva vyschlé krky, Kanko-san?“ Oslovený muž velkodušně roztáhne ruce, aby ukázal na volná místa kolem desky sloužící jako stolek. „Posaďte se a připojte se k nám!“ Ale nepřichází s prázdnýma rukama – jeden z nich nese v rukou očividně velmi ceněnou láhev saké, kterou nejspíš sebou táhne celou cestu z domoviny: „Je třeba oslavit, že jsme přežili tu příšernou plavbu po moři a připít na slávu Nebeského trůnu.“ Druhý muž pak ukazuje něco bližšího srdci hostitele – druhou láhev Celestionského vína. „A na zdraví našeho dobrého vojevůdce,“ dodává, zatímco Kanko se zvedá a přináší na stolek dva nové kalíšky.

Hela - 02. června 2019 21:10

Ve vzteku "Torjak mi bude naslouchat. Není to žádný hlupák a dobře ví, jak by místní mohli na takovýhle "průzkum" reagovat. Nikdo nechce otevřený konflikt." Když říkám nikdo samozřejmě tím nemám na mysli Rangvalda a tu sebranku kolem něj. Většina z nich si ani nedokáže představit, jak daleko by to všechno mohlo zajít. Lidská hloupost je holt vděčná. Dorazíme na dohled od vesnice, kde se s Adelaide rozloučím. Nechci se plížit kolem, jako nějaký zloděj, ale nakonec dospěju k závěru, že to tak bude nejlepší. Pokud by mě nyní někdo viděl kráčet k pevnosti, měl by otázky. Přesvědčila jsem Halvara a Adelaide, aby prozatím o celé záležitosti mlčeli. Nebudu si to tedy nyní sama kazit tím, že bych se nechala spatřit. Kdepak, nejprve si promluvím s velitelem a teprve poté se rozhodnu, jak postupovat dál. Někde v hloubi ale slyším hlásek, který mi radí, abych se do toho příliš nezamotala. Nechci pletichařit proti svým vlastním lidem. Sama sebe přesvědčuji, že je chráním...proti jim samotným? Pod rouškou stromů se vydám směrem k pevnosti. Cesta je tak trochu delší, ale já se alespoň stihnu uklidnit. Vztek nezmizel, ale zkrotila jsem ho a utáhla opratě. "...musí zůstat nástrojem, nikoliv pánem." Babiččina slova mi zazní v hlavě, a já se na místě zastavím. Tohle nejsem já, já nejednám iracionálně, nejednám ve vzteku. Nebudu se "paktovat" s vojáky, když bych se tím mohla postavit proti svým vlastním lidem. Ráda bych si zchladila žáhu a někoho pořádně seřvala, ale to by mi pomohlo jen krátkodobě, a v dlouhodobém měřítku by to nic nevyřešilo. Jsem vědma, nemusím jednat lehkovážně a rozhodovat se sama. Mám přeci k ruce ty nejpovolanější rádce. Jsem ráda, že jsem zvolila cestu lesem, protože kdokoliv by mě sledoval, by mě měl nyní za blázna. Ještě několik okamžiků stojím na místě, ale poté se obrátím a zamířím k domovu. Do pevnosti můžu stejně dobře dojít i zítřejšího rána...pokud mi to bohové poradí.

Letitia - 03. června 2019 19:22

Šachová partie Tohle je poprvé kdy vidím takový nepořádek. Zatím si své listiny skrývali s větší pečlivosti. Nebo jich neměli tolik a všechno je to nové a dodané Noriou. Tak nebo tak rozhodně nehodlám tuhle příležitost jen tak propásnout a se zájmem se rozhlížím kolem abych pochytila co nejvíc z těch papírů, které tak rychle uklízejí i když nečekám žádné zázraky a pochybuji, že tu bude opravdu něco tajného. Přesto i takový malý náznak dokáže hodně napovědět. Trochu mě zamrzí, že Noria odchází, ale nedá se nic dělat. ráda bych si s ním ještě pohovořila a zkusila zda by se mi povedlo trochu naťuknout tu jeho kamennou skořápku. Pro teď mi musí stačit Mikha’il, kterého rozhodně hodlám pořádně potrápit. A Noria se k nám třeba přopojí později nebo další den. Zdá se, že času mám dost tak není kam pospíchat a teď se budu soustředit na současnou hru. "Už jsem se bála, že se nezeptáte. také potřebuji přijít na jiné myšlenky," odpovím mu s úsměvem. "Mám na vás připraveno několik opravdu záludných tahů, tak se raději připravte. Mimochodem, doufám, že vám budu moci oplatit pohostinnost a dáte si se mnou." Zvednu láhev a významně na ní nehty zaťukám takže se ozve tiché, ale příjemné zazvonění.

Freya - 03. června 2019 20:25

Velitel Elko má naštěstí dosti duchapřítomnosti, aby plynule změnil téma, když se na obzoru zjeví kaprálka. Nabídka k doprovodu se neodmítá, takže dopiju, rozloučím se s Elkem a následuji svůj doprovod. Vlastně jsem vcelku ráda, že se nebudu muset dohadovat se stráženi, a že projdeme hladce až před ty nejdůležitější dveře pevnosti. Poděkuji kaprálce a vzápětí už klepu na dveře. "Pane." opětuji pozdrav kývnutí hlavy stojíce v pozoru, aby bylo vidět, že vím, co se sluší a patří a prohlížím a odhaduji přitom muže, který stojí přede mnou. "Těší mne. Freya, svého času seržant v celestionské armádě, momentálně mino službu." představím se v krátkosti. "Ano, ráda bych, pokud se zde najde něco pro mne. Nebudu zastírat, že jsem odsud, ale sám asi dobře víte, jak moc mají vesničané rády novoty a že návrat není zcela tak jednoduchý. A z něčeho prostě potřebuju žít. Nic jiného než armádu neznám." pokrčím trochu rameny a velmi se snažím, aby to vypadalo, že jsem právě vyložila všechny karty na stůl. "Dovolím si říci, že vcelku obstojně ovládám střelné zbraně. Vaše kaprálka už si mne stihla prozkoušet. Snad bych mohla pomoci s výcvikem svých krajanů a ukázat jim, že se to vskutku dá naučit. Konečné rozhodnutí, zda vám tu budu něco platná je na vás." navrhnu snad trochu nesměle, k čemu bych jim mohla být užitečná a čekám, zda-li bude mít velitel ještě nějaké připomínky či dotazy.

Takanashi Ichie - 04. června 2019 19:23

Párty Věděla jsem moc dobře, že toto je něco silnějšího a také že bylo. Pocity, co jsem za normálních okolností prožívala tak po třetí čtvrté skleničce mne už u druhé vítaly s otevřenou náručí. Nebylo ani překvapení, že jsem se mírně červenala díky alkoholu, který jsem do sebe lila, možná to bylo i trochu to, že jsem věděla moc dobře, že Kanko mluví pravdu. Většinou jsem vyplivla něco, co jsem si za A nepamatovala, za B mi to všichni pak předhazovali a já si občas ani nepamatovala, že se mi fakt takového něco stalo. I když kdo ví, třeba to vážně byla jen kontroverze! Sama jsem si opět dolila, jakmile jsem měla již druhou várku v sobě a koukala se do skleničky v moment polykání... vážně jsem nezvládala pár prvních várek, pak ale? Prý jsem byla schopná opít kohokoliv... tedy, pokud jsem netropila nějaké blbosti. „Hele hele hele, to je vaše záležitost mne držet na vodítku! Nepamatuješ si snad to, jak nám Noria jednou řekl, že buď se naučíme pít, nebo zaručíš to, že neprovedu nic neomluvitelného! Ví moc dobře, že se mne snažíš vždy opít... ale ví i to, že se nebráním, proto jsme v tomto společně,“ zasmála jsem se v moment, kdy dva sudí vstoupili a přisedli se k nám. „Nečekala jsem vás tu tak brzy, hm... většinou čekáte, než jsem kompletně mimo, aneb jak rádi říkáváte... když jsem ve stavu, kdy se se mnou dá normálně bavit,“ povzdychla jsem si a začala pomalu upíjet to, co mi Kanko koupil, přemýšlející o tom, jestli to byl vážně dobrý nápad se takto hloupě sázet. Ale co už. Usmála jsem se do skleničky a pokračovala, když si ti dva chtěli připít. Zvedla jsem vesele kalíšek a pak si přiložila dlaň na obličej: „Budu vás tři brát jako mou dnešní ochranku. Pokud se dozvím zase nějaké hrůzy zítra ráno... tak se za to vy tři budete zodpovídat. A po tom, co jsem zbroj Kanka byla schopna prodat místnímu kováři, jsem si více než jistá, že víte, jak jsem schopná se mstít,“ zasmála jsem se a pamatovala si Kanka, který mne chtěl téměř zabít, když zjistil, co jsem udělala z brněním jeho klanu. Ach, jaké to hezké vzpomínky! „Kanpai!“ Řekla si a připila na cokoliv chtěli, vědíc, že brzo budu mít více, než dost, ale stejně mne čeká zbytek té flašky. Ach jo, to bude zase ráno.

Arun - 04. června 2019 20:42

Šachová partie Letitia Celestionka si se zájmem prohlíží některé listiny – zájem, který neujde pohledu Mikha’ila, byť je nenápadný – ale Letitia už měla dříve pocit, že sáhib ví víc, než se zdá, a občas rád udělá nějaký riskantní tah, například jí nechá vidět víc, než by měla… Na druhou stranu se alespoň Letitii podaří získat představu o obsahu všech těch papírů. Většina z toho, jak se ukazuje, jsou nejrůznější průzkumy a mapy – obrovské množství informací, z nichž většina není nijak tajná, avšak které většinou nemá příliš smysl studovat ve velkém množství. Za předpokladu tedy, že někdo nechce získat skutečně komplexní znalost dané oblasti, anebo pokud nehledá něco, co může být objeveno jen křížovým porovnáním všech zdrojů. Po čem pátrá Atmorijská liga na zamrzlém severu? „Nic menšího než záludně promyšlenou strategii a výjimečný nápoj k ní bych od vás nečekal, slečno Letitie.“ Nemá čas se rozhlížet dále, protože Mikha’il přijme její pozvání na skleničku jižního moku, který si nechala dovést. Projdou spojovací chodbou vedoucí z kanceláře a usednou v jeho pokoji – sáhib donese dva malé kalichy a připraví šachovnici. Zatímco na ní umisťuje jednotlivé figury, naváže rozhovor. „Omlouvám se, celá ta záležitost s příjezdem pana Norii si vyžaduje hodně mého času. Má velice vysoké nároky a očekává hodně od své návštěvy. Ani jsem se nestihl zeptat, zdali se vám dostalo nějakých novinek z vaší domoviny s příjezdem Miriam?“ ptá se nevinně. Poslední figura je umístěna a sáhib obrátí šachovnici tak, aby mohla Letitia začít s bílými. „Prosím, slečno, a doufám, že dnes od vás můžu očekávat víc, než je Albriennská obrana,“ dodá a zmíní slavné Celestionské šachové zahájení. Sáhib je dobrý šachista, vždyť hra v šach je velice rozšířena v severní Satrapii, odkud pochází, ale teprve se ukáže, zdali ho Letitia dnes konečně nepředčí… Služebnice krále Freya Velitel si seveřanku před sebou prohlíží se zájmem – odhaduje co je za vojáka a co může vyčíst mezi řádky jejích slov. „Celestionská armáda, slečno? Myslíte cizinecké brigády?“ v jeho hlase zaslechne jistý náznak pochyb. Cizinecké a trestanecké sbory byly na jednu stranu často nespolehlivé sebranky grázlů ale na stranu druhou zocelení zabijáci z celého světa, v podstatě profesionální žoldáci. Není těžké si tipnout, že Torjak hádá, ke které z těch dvou skupin mohla tahle seveřanka patřit. „Musím vás upozornit, že situace v celém Felskarsku je napjatá k prasknutí. Nikdo nechce, aby se místní rozzuřili ještě víc – takže po vás požaduji naprostou disciplínu a přísné dodržování všech rozkazů.“ Pak ale zaváhá a povzdechne si dodávaje: „Jenže jsem viděl své mužstvo na střelnici – zkrátka potřebují, aby jim někdo ukázal, že střílet není proti Nortimberské nátuře.“ Ještě moment si mohutný kapitán prohlíží svého možného rekruta – ale Freya vždycky dokázala nahodit ten správný výraz vzorného vojáčka, když to tedy bylo třeba. „Dobrá – přijímám vás. Uniformu a žold dostanete u proviantní důstojnice, seržantky Solvěj, která s vámi vyřídí všechny detaily. Budete přímo podřízena kaprálce. Formálně budete mít hodnost desátníka, abyste mohla vést výcvik. Pamatujte na to, že nyní jste součástí královské Nortimberské armády – nejste žádný žoldnéř a očekávám, že se podle toho budete chovat.“ Velitel obejde stůl a postaví se před Freyu. „Pozvedněte pravou paži a opakujte po mě: Přísahám, že budu věrně sloužit jeho Veličenstvu Arvidu Druhému a jeho rodině. Přísahám, že budu chránit majestát království Nortimberského tělem i duší, Nejvyšší mi k tomu dopomáhej.“ Když je přísaha odbyta, velitel napíše krátký vzkaz pro svou proviantní důstojnici a mezitím řekne: „Standartní délka služby je jeden rok – pokud se ukáže, že nejste schopná plnit své závazky, zbytek času si odbyte ve věznici. Na druhou stranu pokud budete věrně a dobře sloužit králi, koruna vám nezůstane nic dlužna. Je to dobrý začátek pro vás návrat domů. A teď už jen dořešte všechny detaily se seržantkou Solvějí.“ Poté se obrátí a postaví se opět před Freyu, s rukama za zády. „Vítejte zpátky v armádě, desátnice. Nějaké dotazy?“ Je jasné, že pokud nebudou, zavolá jednoho ze strážných, aby byla odvedena za Solvějí. Změna rozhodnutí Hela Vědma, jdoucí rozhořčeně lesem, se pojednou zastaví na místě a zaváhá. A pak, rozhodnuta, se obrátí a otočí zpátky k domovu. Její pohnutky jsou její vlastní – někdo by jí mohl doporučit, aby kula železo, dokud je žhavé, ale jiný by ocenil, že nevyhledává zbytečný střet. Neboť to je to, k čemu by její příchod do pevnosti vedl – ke střetu. Je jisté, že si ten prospektor, ten Jarow, bude stěžovat, ale velitel Torjak nevypadal jako ten typ muže, který by s podobnou existencí příliš sympatizoval. Ne, rozhodla se vědma, je dost času na to navštívit pevnost zítra, bude-li třeba. V jednom snad mají stařešinové pravdu, velká rozhodnutí není radno uspěchat. A tak vědma vykročí zpět ke svému domovu. V polovině cesty potká Mikaela, jehož přítomnost a klid jí ujistí, že cizáci v pořádku zmizeli zpátky na svůj člun a s trochou štěstí se neodváží znovu udělat něco tak drzého a opovážlivého. Přichází k domku skrz lesy, nikoliv od vesnice, a na pěšině zahlédne stát nerozhodnou Adelaide, která hledí směrem k pevnosti kdesi za stromy a kopcem, a smířlivě působícího Halvara, ohlížejícího se k vesnici. Právě děvčeti mladý muž říká: „Kdoví kdy se vrátí. Pojď už, půjdeme zpátky – musím zajít za Norou a ty bys měla jít na večeři domů.“ Adelaide váhavě zkousne ret a pohlédne znovu směrem tam, kde je pevnost. „Já vím, já vím- jen mám starost, zdali se vědmě něco nestane… víš jaká by to byla tragédie?“ Mladý rybář se jejímu prohlášení jen zasměje. „Co by se jí tak mohlo stát? Je to vědma!“ Tím to bylo pro Halvara vyřešené, ale Adelaide, která s Helou trávila víc času věděla, že je to taky jen člověk a že není dobré spoléhat na pomoc bohů tam, kde by si raději člověk měl pomoci sám. Je na vědmě zdali je vyruší nebo nechá odejít… Trochu pití… Ichie Zábava pomalu začíná, oba samurajové se uvolní, když vidí, že Ichie se začíná smát a že dokonce i Kanko povoluje svou vždy kamennou tvář. Jejich rozhovor se pomalu ale jistě rozbíhá a každým momentem přibývá nepříjemných připomínek patřících jednomu či druhému – ale nejčastěji Ichie. Zdá se, že muži si skutečně vychutnávají její trápení. Kanko jí rovněž zpomalí s pitím veselým varováním – nejspíš nechce, aby to měla tak rychle odbyté a jen se zbytek večera válela po podlaze – nebo ještě hůř, aby někam naprosto ztřískaná vyrazila. Z toho důvodu a z faktu, že se nyní nachází přeci jen ve velmi nepřátelském prostředí se zábava rozvíjí spíš pomaleji, než je obvyklé. Oba samurajové nakonec přeci jen využijí příležitosti, aby začali tahat zajímavosti nejen z Ichie ale i z Kanka. Začne to vcelku nevinně – jeden z nich ochutná nápoj, který pije Ichie a jeho tvář se ušklíbne v odporu, zatímco nespokojeně mlaskne nad přeslazenou chutí. „Tihle barbaři zkrátka neznají žádnou míru – buď jejich alkohol pálí jako samo peklo nebo je přeslazen do nechutenství.“ Kanko mu to kvituje a využije příležitosti, aby bodl do nyní už velmi uvolněné ale stále velmi bdělé a zčásti ještě svéprávné Ichie: „Ano, někteří z nich mají zvyky ještě horší než Ichie-san.“ Oba muži se zasmějí a druhý z nich naváže: „Je to krutý osud, pobývat v zemi, kde je Ichie-san za dobře vychovanou! Víte vůbec, co děláme v téhle zamrzlé pustině? Vím, že pokud by bylo třeba, Noria-sama by nám to sdělil, ale přesto-“ Kanko se vesele zasměje, spokojeně usazený nad svým kalíškem vína. „Zvědavý ďáble – ale mé rty jsou zapečetěné, protože i já o našem cíli nic nevím.“ Muži se obrátí s uvolněnými úsměvy k Ichie: „Ichie-san! Nevíte-li to vy, neví to ani Noria-sama sám!“

Hela - 04. června 2019 21:23

Špatné tušení Ujdu jen několik málo kroků, a už vím, že jsem se rozhodla dobře. Pevnost můžu navštívit i později, ale jakmile bych jednou ztratila důvěru svých bratrů, už jí nikdy nezískám. Nejsem hazardér a každý svůj krok pečlivě promýšlím, než ho učiním. Na půli cesty domů se ke mě připojí Mikael. Pohladím psa po mohutné hlavě, a pousměju se. "Tak je hodný." Pochválím psa, vděčná, že se na něj, i po všech těch letech, můžu spolehnout. Mikael je mým věrným společníkem už mnoho zim, až jednoho dne odejde, budu nesmírně smutná. Projdu přes les a mířím směrem k domovu, když na cestě uvidím dvě postavy. Adelaide a Halvar. Dívka vypadá znepokojeně a já se musím něžně usmát, když uslyším její slova. Někdy si připadám osamělá, ale stále jsou tady lidé, kterým na mě záleží. To mě zahřeje u srdce. Přesto ale nechci, aby mě nyní viděli. Svým rozhodnutím jsem si jistá, ale potřebuji si věci srovnat v hlavě, než je předložím někomu dalšímu. Projdu kolem dvojice, nepozorovaně, lesem a dojdu ke své chalupě. Už se chystám otevřít dveře, když mě něco zastaví. Zarazím se uprostřed pohybu, ruku položenou na klice, srdce se mi rychleji rozbušilo. V šumění větví zaslechnu hlas, tiché, sotva znatelné volání...ne, pláč. Potřesu hlavou a hlas se vytratí. Les je stále stejně klidný a kolem mě se ozývá jen zpěv ptáků, já ale moc dobře vím, co musím dělat. Bez okolků se obrátím a rozeběhnu se k vesnici. Mám velmi špatný pocit, když moje kroky směřují k domu Isaka, jednoho z místních rybářů. Jeho žena Alwa je v požehnaném stavu a každým dnem očekávají tu šťastnou novinu. Teď se ale obávám, zdali to skutečně bude tak šťastné. Neobtěžuji se klepáním a rovnou vrazím do světnice.

Letitia - 05. června 2019 16:19

První tah Pobaveně se zasměji nad jeho poznámkou o naší poslední partii. Ano zkusila jsem to a nevyšlo to. Rozdrtil mě tenkrát velmi rychle, ale poučila jsem se z toho a dnes hodlám vyzkoušet zase něco jiného. Nejdřív ale pro nás nachystám alkohol, který sem putoval skoro přes půl světa. Je malý zázrak, že je tu a nepoškozený. "Děkuji za optání a ano dostalo se mi zpráv, že rodina se má dobře i když tam nejsem. Což je trochu smutné a trochu potěšující," pozvednu pohár, počkám až se Mikha’il chopí svého a pronesu přípitek. "Na vítězství." Konečně se napiji. Na tohle jsem se těšila celý den. Na chvíli ten doušek podržím v ústech než polknu a příjemné teplo se rozlije ze žaludku do celého těla. Pěkná odměna po náročném dni. Nesmím se ale nechat příliš rozptylovat, takže zbytek odložím stranou a zaměřím se na šachovnici. Nenechám se vyprovokovat jeho řečmi a začnu klasicky pěšcem ne e4. Uvidíme jak na to odpoví a podle toho se zařídím. "Slyšela jsem, že Alindorci bývají nároční a jenom doufám, že vám kromě práce zbyde také čas na zábavu. Pro pana Noriu to platí také. Není zdravé se takto přepínat, však ony ty skály a stromy tu jsou stovky let tak nějaký ten týden klidně počkají."

Freya - 05. června 2019 18:55

Duše upsaná ďáblu "Cizinecké brigády." přikyvuji tváříce se jako andílek a záměrně vynechávaje slovo trestanecké. Však to už bylo dávno a není to důležité. Rozhodně to nepotřebuje vědět. Každý nějak začínal. "Nehodlám místní nějak štvát. Spíš tak nějak doufám, že si postupně zvyknou na to, že jsem zpátky." pokrčím trochu rameny při vyprávění téhle pohádky. Na rozdíl od místních kluků mi lhaní nikdy nedělalo problém. Vlastně si jen tak upravuju skutečnost. Lehce se usměju, když velitel nakonec kývne. Při přísaze mám trochu pocit, že jsem právě upsala svou duši ďáblu. Jenže z něčeho být živa potřebuju a chodit stále rybařit se taky nedá. Budem se tvářit jako vzorný voják a ve chvílích volna si půjdem svým. Zbytek služby...jestli najdu, to co potřebuji, tak mě armáda už neuvidí a rozhodně ne tady... Všechno ovšem odkývám s kamennou tváří, jakobych se vším počítala. "Myslím, že je mi vše jasné, děkuji, pane." předpisově zasalutuji a nechám se zavést za seržantkou. Myšlenkami už jsem, ale někde jinde a myslím na setkání s Riamem. Jen co vyřídím nejnutnější, chystám se odsud ještě vyklouznout k fjordu a pokusit se z něj něco málo vytáhnout. Rozhodně se taky nehodlám vzdát svého malého doupěte. Potřebuju mizet a vracet se pokud možno bez povšimnutí širokého okolí.

Takanashi Ichie - 06. června 2019 16:58

... možná trochu víc pití... Tentokrát jsem do sebe kopla další várku, avšak již jsem si nenalívala. Za prvé... nějak jsem pochybovala v mé motorické schopnosti krom všeho, mimo zbraní. Za druhé jsem věděla, že pokud si dám další, tak to přeženu moc brzo... a ano, nikdo nechtěl vidět ležící Ichie na zemi, nebo Ichie lovící medvědy uprostřed noci. Aspoň nyní mi to ještě připadalo jako docela blbou možnost, ale kdo ví, jestli tomu tak bude za pár hodin a tito tři tydíti mne v tom nebudou ještě podporovat. Nebylo by to napoprvé, ale ani naposledy. „Tsch, prý horší zvyky než já. To tak... nemohu za to, že...“ škytla jsem a poměrně upravené vlasy mi sjely přes tváře do obličeje. Ani to mne nezastavilo v pokračování! „... že nevíte, co je dobré! Když jsem byla malá, tak jsem nic sladkého neměla, za což vy jste si ukázali na každou cukrovinku a měli jste ji rázem, jako kdyby se nic nedělo!“ Nafoukla jsem uraženě tváře, protože jsem si pamatovala i na to, jak mne kvůli jedné sladké homoli zkopali strážní nějakého spratka. Dokonce jsem viděla, jak mu nechutnalo a hodil ho na zem, jen aby ho někdo pár metrů před mými očima rozdupal... ach, jak tragické dětství! „Já jsem dobře vychovaná... pořád říkám, že vaše minulost vás rozmazlila a měli byste se ode mne učit! Kdybyste chtěli, moje nabídka pořád platí! Mohu vás naučit mým způsobům a pak i vy porazíte Kanka. Pokud se nepletu, nyní je to jakž-takž vyrovnané, dnes měl jen štěstí! Kdybych nedostala včera nakládačku, tak by dnes Kanko byl ten, co něco podobného pije!“ Zubla jsem se na ně a až nyní si prsty stáhla vlasy za uši. Sice mi můj mistr vždy říkal, že dlouhé vlasy jsou slabina, ale já si je vždy nechávala narůst. Navíc... ostatní měli tendenci je chytat a já pak společně s vlasy mohla useknout i jejich prsty! „Já? Cestovní akce, nebo tak něco. Však víte... jeho rodina vždy chtěla nějak víc peněz, a tak nyní se naskytlo zde mít něco takového, tak proto tu je. Co já vím, Noria-san nebyl nikdy znám jako někdo, kdo by nešel přes mrtvoly, kdyby na to došlo. Jen jsem většinu špinavé práce zařizovala já, nikoliv vy...“ pokrčila jsem rameny nad informací, kterou všichni věděli. Nebylo moc překvapení, že toto mnou bylo již kdysi dávno vykváknuto... aneb, i Noria všem řekl, že zrada bude potrestána tím, že buď jej zabije Kanko... nebo si jej já najdu. Pak tu byla sice Tani, ale u té mi nikdo v mém podnapilém stavu nevěřil to, co je zač... snad to nikdo nezjistí moc pozdě.

Arun - 06. června 2019 20:56

Temná mračna Hela Vědma je pohnuta nepříjemným pocitem – váha nebes, jako by jí táhla k zemi, když spěchá, jak může k Isakově domu. Blížící se zkáza… V hlavě jí víří nepříjemné myšlenky – během porodu je tolik věcí, které se mohou pokazit… tolik krutých věcí, které mohou postihnout matku i dítě. Spěchá, i když vlastně nic neví. Snad je to předtucha, snad jen zdání… ale Hela nemůže riskovat. Mohlo by jít o život. Když vrazí do světnice, téměř porazí Isaka – v očích strach, nejistota. Vztahoval právě ruku ke dveřím. V místnosti je ještě jeden muž, Isakův bratr. Rodina drží při sobě. Na tváři nešťastného rybáře je šok – skoro až zděšení, když ta, za kterou právě spěchal, otevřela mu dveře v ústrety. Jedny z dveří se otevírají. Objevuje se v nich sestra Alwy – v očích má slzy, nedokáže promluvit… Všechen chaos jejích myšlenek se jí vypaří z hlavy. Teď na to není čas. Odstrčí ženu a vejde do místnosti, ze které se ozývá bolestný sten mladé prvorodičky. Nemyslí na žádný z těch odporných scénářů, které se jí honí v hlavě – protože to jsou myšlenky mladého děvčete. Alwa ale potřebuje vědmu a léčitelku, žádnou vystrašenou holku. A s jejím příchodem začíná dlouhý a krutý boj, ve kterém se pokouší ochránit zázrak života. Bojuje – bojuje o život matky i dítěte, vztekle přikazuje sestře ženy, aby přinesla vše potřebné, a celou dobu cítí, jak jí na záda dýchají bohové. Cítí ledový chlad, který čiší ze Skaulda, který si přichází se smírem pro ty, kterým život Příroda zkrátila. A slyší jemné krůčky bohyně ochranitelky. Slyší šepot ve svých uších – smutek v jazyce Skauldově, neboť ví, že dnes neodejde s prázdnou, a strach Verany, která poslouchá každý úder malého srdíčka. Bohové se jí vždy přiblížili, když měl život na svět přijít nebo jiný odejít. Ale tentokrát jim Hela nenaslouchá pro radu – je tu proto, aby zachraňovala lidské životy, ať už se jim to líbí nebo ne. Nakonec už je ani neposlouchá – a kamkoliv se podívá, vidí smutné oči své babičky – vědma Aila, která ochraňovala Helskaru a všechny v ní. Už kvůli ní se nesmí vzdát. Nesmí polevit. Nesmí se vzdát. Ona stojí mezi Helskarou a chaosem. Ať už je to těžký porod, cizáci nebo cokoliv jiného, co si na tyhle dobré lidi svět připraví. Dřív sama zemře… Konečně, jako blesk skrz temná mračna, zazní dětský pláč. Tvář babičky v mysli Hely se projasní – stejně jako její. Pláč živé a zdravé holčičky. Čeká jí dlouhý život, ve znamení boje sice ale- Oči Hely se vrátí k její matce. Ucítí bodnutí strachu, když pozná slábnoucí vůli a sílu v jejích očích. Skloní se k ní, podávající jí brečící dítě, neschopná dělat víc. Žena vzdechne zpola v deliriu, nepoznávajíce ani dítě ani Helu…. Pak se v jejím zraku objeví moment jasnosti, s nevýslovnou láskou hledí na svou dceru… dceru severu. „Maia… Maia,“ vydere se z jejích slábnoucích rtů. Její tělo se vymaní z bolestného sevření, jako by její starosti v ten moment zmizely. Na tváři se jí rozhostí výraz klidu a smíru – výraz radosti. Hela slyší, jak její srdce zatepe poslední úder a jak z jejích rtů uteče poslední dech. Nad dobrou partií Letitia Hra se pomalu rozjíždí – sáhib odpoví tahem pěšce na d5, jak je zvyklostí. Ale on jí rád a často ukolébává do falešného pocitu bezpečí před tím, než kolem jejího krále stáhne smrtící past. „Slyšel jsem, že na jihu dochází k nějakým nepříjemnostem. Hádám, že nějaké další obchodní problémy. Ilmaidům se situace už dlouho nelíbí. Ale jsem si jist, že vaší rodinu to nijak neovlivnilo – zvlášť pokud jste dostala zprávu dobrou.“ Jeho odpověď je vcelku neutrální – jak se tahy rozjíždějí, oba upíjejí likér pomalu a střídmě. Nebylo by nic trapnějšího než selhat ve hře kvůli přemíře alkoholu, obzvlášť pro jižanského učence. Mezitím sáhib reaguje na její slova o Alindorcích: „Ano, rodina pana Edamitsu má velké nároky. Avšak jeho starosti jsou oprávněné – obávám se, že nemůžeme zpomalit, slečno. Možná, že skály a stromy počkají, ale Společnost nikdy nespí.“ Odkašle si, protože si uvědomí, že právě mluví o krajanech Letitie. „Nevím, na jaké straně v těchto problémech stojíte, slečno, ale musíte uznat, že některé praktiky Společnosti jsou v každém případě přinejmenším neortodoxní.“ Letitie si vzpomene na obchodní města na pobřeží celého kontinentu, které pod záštitou Ligy diktovaly ceny obilí a plátna, na úkor živobytí jejích krajanů, a na moment nedokáže s rivaly celestionské Severozemské společnosti tak docela soucítit. Panství jejích vlastních rodičů ta doba nijak neprospěla. Ale od třetí západní války si Atmorijci tolik nedovolují… „Jistě, je to všechno obchod, přirozeně. Ale zkuste něco takového vysvětlit Alindorci. Na východě vždycky byl a stále je obchod ovládán mocnými šlechtickými rodinami jako je klan Edamitsu. Jediný, kdo je hlídá, je sám císař pomocí svých obávaných úředníků. Ekonomická konkurence je tam shodná s aristokratickou rivalitou se všemi konotacemi. Uznávám, není to příliš otevřený systém, obzvlášť když vezmeme v potaz nové tak říkajíc ,liberální‘ myšlenky, které často vznikají na půdě Celestionského sněmu, ale nelze mu upřít jedno, zajistil Alindorské říši stabilitu, o které se nám na Kontinentu může jen zdát.“ Letitia zná Mikha’ila poměrně dobře a ví, že pokud ho sama nedostrká k něčemu zajímavějšímu, bude spokojeně tlachat o politické teorii anebo historii a kultuře toho či onoho národa třeba celý večer. Učenec má sklon příliš si užívat zvuk svého vlastního hlasu… Vojenská kariéra Freya Když je vše vyřešeno, Freya je doprovozena jedním z mužů u dveří do nedaleké kanceláře proviantního důstojníka, seržantky jménem Solvěj, zralé ženy, která už stihla nabrat příslušnou dávku cynismu a pragmatismu. Freya dobře ví, že ať už si říkají generálové a velitelé co chtějí, armádu řídí provianťáci a jim podobní správci a sháněči. Stejný dojem má i ze seržantky Solvěje – seveřanka, která má praktický přístup k celému profilu armády a je snad bližší srdci Freyi. Idealisté a svědomití důstojníci byli vždycky postrachem každého oddílu… ale člověk, který dokázal uprostřed rozryté a zničené krajiny najít kus žvance a slamník pod sebe, ten byl k nezaplacení. Seržantka vcelku nevrle zvedne hlavu a přečte si vzkaz od velitele. „Jo, takže, tady nám podepište vojenský artikule a všechny potřebný dokumenty. Vypadáte, že už jste nějakej ten pátek v armádě strávila. Je to všechno obvyklá rutina. V podstatě dělejte to, co se vám řekne, nechlastejte víc, než je zdrávo a zbytek vám do duše v nejhorším vtluče kaprálka.“ Žena se zvedne a vypočítá před Freyu mince – vcelku slušné na to, že ani není v bojovém nasazení. Rozhodně nebude strádat. Dvacet zlatých na týden. Dost na to, aby si mohla dopřávat teplé obědy a večeře, odložit si na horší časy a ještě jí zbylo na nějaké to pivo. Na stole pak přistane uniforma, kterou žena vezme z jedné z truhel, které tvoří naprostou většinu nábytku v malé kanceláři. „Doufejte, že vám padne. Protože jinou nedostanete.“ Pak dojde k nedalekému stojanu a ohlédne se na Freyu: „Máte nárok na sekeru, krátký meč a štít. Mušketu dostanete jen s povolením kaprálky. Očekává se, že se o ně budete starat a že budete připravená je použít – ale vy teda nevypadáte, že byste potřebovala dovybavit,“ poznamená, když si všimne jejího kvalitního meče. „Pokud vybavení poškodíte nebo zničíte, strhneme vám to ze žoldu. Máte nárok na jídlo a postel – k volné posteli v přízemí vás navedou vaši noví druhové. Jídlo se podává v jídelně naproti pokojům. Služba začíná hodinu po úsvitu tréninkem a končí, až vás váš velící důstojník pustí.“ Nakonec se Solvěj usadí zpátky před druhou seveřanku a dodá: „Věci tu fungují jednoduše – nedělejte problémy nám a my nebudem dělat problémy vám. Neotravujte Společnost ani Ligu a už vůbec nezkoušejte něco začínat s místníma. Dotazy?“ Zábava nezábava Ichie Zábava pokračovala dále skrz večer. Oba samurajové byli zklamáni, když se ukázalo, že Ichie rovněž neví nic určitějšího, než že se jedná o investici již tak bohaté rodiny Edamitsu. Ani její poznámky ohledně porážení Kanka jí příliš nepomohly – samurajové se jí jen dál smáli, postupně čím dál méně s humorem a více a více s prostým výsměchem. Je pro ně jasné, že starší samuraj je daleko lepší válečník – i kdyby ho ztloukla k nepoznání, nezměnili by svůj názor. Povzbuzení alkoholem, byli si ještě jistější svým postavením. Dost často se jinak Ichie vyhýbali – nebylo to v podstatě nic zlého, ale stejně jako jejich bojové umění to bylo zcela pod vlivem jejich kultury a vzdělání. Ona byla prostý člověk – pod jejich úroveň. Samuraj by raději zemřel se ctí poražen, než by se snížil k nízkým trikům. Na rozdíl od Celestionců i Nortimberců, čest byla pro Alindorského šlechtice vším… důležitější než vlastní život. Proto také provincie a hranice Říše hlídali častěji guvernéři, poručíci a úředníci rekrutovaní z řad prostého obyvatelstva. A tak Alindor prosperoval na plodech svých dřívějších úspěchů, zatímco čest se zažírala hlouběji do myslí všech jejích obyvatel. Ichie popíjela dál, ale zjistila, že kdykoliv se pokusila prorazit kupředu a vrátit jim jejich mnohé rány, byla sražena zase zpátky připomínkou nějaké obzvlášť trapné události nebo nějakou kousavou poznámkou. Ač je jejich čest vázala na bojišti, v konverzaci a podpořeni alkoholem byli snad ještě špinavější soupeři než Ichie samotná. Kanko se držel víc zpátky – byl ještě výš na společenském žebříčku než oba druzí dva muži, kteří byli skutečně vybráni spíš pro svou zručnost než pro prestiž a mezilidskou obratnost, a tedy dokonce i pod vlivem vína udržoval své dekorum. Nebylo to ale z ohledů k ní, to věděla dobře. Něco takového pro ni nebylo nic neobvyklého, ale i tak cítila, jak jí to dnes, v tomhle ztraceném místě daleko od domova, bolí víc, než by mělo. Snad to mělo něco společného s tím, že měla pocit, že se něco změnilo v tom, jak na ní Noria pohlížel. Pojednou, když se podívala na smějící se opilé samuraje, když už hodina notně pokročila, v ní celý obraz snad mohlo budit… znechucení. Touhu po troše čerstvého vzduchu a severního chladu… pokud jí tedy nohy unesou. Avšak mohla tady setrvat – snášet urážky s tekoucím vínem bylo jednodušší a jednodušší. Její vlastní mysl už jí tolik netrápila, možná by jí stačilo jen se smát ztuhlému Kankovi, který i s lahví vína v sobě seděl rovně jako svíčka s nohama překřiženýma a zasněným výrazem hledícím do opilých mlh. Byl tu mok, který dával zapomenout na bolest – ale venku byl chlad a klid, který mohl utišit její rány…

Hela - 06. června 2019 22:42

Dcera severu Ve světnici je chaos, ale já to sotva vnímám. Pro mě v tenhle okamžik existuje pouze Alwa a její, dosud nenarozené, dítě. Tolik bych chtěla ulevit ženě od bolesti, chtěla bych jí vzít na svá bedra a pomoci jí, ale nemohu. Viděla jsem přijít na svět už mnoho dětí, ale tenhle porod je jiný. Už od počátku mě sužuje pocit zlé předtuchy, a ten se, s každou další uplynulou minutou, prohlubuje. Cítím přítomnost bohů, snad více, než kdykoliv jindy. Na svět přichází nový život, je jasné, že se chtějí podívat. Ale ve mě hoří neklid, který mě varuje, že bohové dnes možná neodejdou sami. Konečně se světnicí rozlehne dětský pláč, a v mých rukou se ocitne drobné tělíčko. Promodralá a zamazaná krví své matky, ale přesto, má mocný hlas severské ženy. Dívka. Křičí do světa, aby ho upozornila na svůj příchod. Na mé tváři se objeví úsměv, a jasně vidím, i úsměv své babičky. Zrodil se nový život, nejkrásnější, ze všech zázraků. Natáhnu ruce, abych předala maličkou, do náruče její matky. Její netečnost mě však vyděsí. Vím, že ztratila mnoho krve, ale také vím, že je to silná žena. Vydrží...musí vydržet! Konečně zahoří jiskra naděje. Maia...krásné jméno. Jméno pro dítě přicházejícího jara. Stejně rychle, jako jiskra vzplanula, ale také uhasne. Chtěla bych křičet, chtěla bych kolem sebe bít, ale nedokážu zastavit unikající život. Sotva dokážu zachytit dítě z umdlévajících paží. Rychlým mrkáním zaháním slzy. Už když jsem spěchala od svého domu, věděla jsem, že dnes někdo zemře. Tolik jsem si přála, aby to nebyla pravda, ale bohové mě varovali a oni vždy dodrží, co slíbí. S plačícím dítětem v náručí se obrátím k Isakovi. Muž je pobledlý a já chápu, jaká tíha na něj nyní padá. Smutek dokáže lidi zdrtit, ale on má nyní krásnou, zdravou dceru, už kvůli ní musí bojovat a nevzdávat se. "Je mi to líto." Zašeptám, sotva slyšitelná slova. Není způsob, jak bych dokázala napravit křivdu, která se nyní stala. Život za život. *** Když opustím Isakovu chalupu, ucítím, jak na mě dopadá vyčerpání. Pomalým krokem se vydám ke svému domu, je mi smutno a v hlavě mi stále zní nářek muže, který ztratil někoho milovaného. A co víc, dítěte, které nikdy nepozná svou matku. Nespěchám, protože naštípat dříví je nyní můj nejmenší problém.

Letitia - 07. června 2019 14:15

Šachová partie "Zníte jako kdybyste se do té země zamiloval," s úsměvem trochu Mikha’ila trochu popíchnu. Možná, že ho tak donutím trochu polevit v ostražitosti a soustředění na hru. Malý výhoda by mi rozhodně přišla vhod. Zatím se pro mé figury nevyvíjí příliš příznivě, ale ještě brzy na to se vzdávat. Snažím se získat převahu na dámském křídle a trochu tu obranu černých rozbít. Prohrávám o jednoho pěšce a jednoho střelce. "Já sama nejsou zrovna někdo kdo by něco takového dokázal ocenit. Jak sám dobře víte o obchod se zajímám velmi povrchně. Nestojím ani na straně Společnosti ani na straně Ligy. Snažím se zůstat tak neutrální jak to jenom v tomto složitém světe jde. Samozřejmě to jsou jenom mé osobní pocity, pokud dostanu rozkaz budu se muset řídit jím a všechno ostatní jde stranou," s těmi slovy se mi podaří sebrat jezdcem protivníkovu věž a trochu tak zvýšit tlak. "Případně pokud provedete něco za hranou zákona, ale nad takovou hloupostí snad neuvažujete," odtrhnu pohled od šachovnice a zadívám se sáhibovi do očí. "Zdejší vztahy jsou již tak dost napjaté a nerada bych vás viděla se sekerou zaseknutou v zádech."

Freya - 07. června 2019 20:06

Zpátky ve službě Jdu si vyzvednout své vybavení a při podepisování lejster snad na chvíli zaváhám, zda-li to byl vskutku dobrý nápad. Hned však tuhle myšlenku zase zavrhnu. Teď už je beztak pozdě něco měnit. Holt jsme zpátky, děvče... Na vysázené peníze se trochu usměju. No, však ono to nebude tak horké... Uniformu trochu kriticky prohlédnu, ale snad bude dobrá. "Myslím, že si vystačím s tím, co mám." odmítám výzbroj, na kterou mám nárok. Beztak to bude nějakej zubatej špatně vyváženej meč o zbytku ani nemluvě. Však to moc dobře známe. Radši se spolehnu na to, co jsem si pečlivě obstarala sama a oč mám důvod se vskutku dobře starat. "A postel už má taky zařízenou. O problémy nestojim." zašklebim se trochu. "Takže asi vše, trochu už vim, jak to v armádě chodí. Díky." poberu věci, které přede mne vyskládala a pomalu odcházím. Zatím si hodím všechny věci k sobě do svého kutlochu a ještě chvíli si užívat volna a svobody. Do uniformy se hodlám nasoukat až zítra ráno. Však na to je času ještě dost. A je mi více než jasné, že pobavený a škodolibý úsměv uvidím na tváři Elka tak jako tak, až se dozví mou hodnost. Jakobych slyšela jeho uštěpačné poznámky. Tohle ovšem nechám až na zítra. Teď mám poněkud jiné starosti. Jde se znovu na ryby. Doufám, že Riam bude zase ve fjordu, jak slíbil. Promluvit si s ním bez přítomnosti někoho dalšího je jedinečnou příležitostí, jak se snad posunout zase o kousek dál. Alespoň doufám. Sevřu medailon na krku a přesvědčím se, že je bezpečně skryt před zraky nepovolaných a přesvědčím se, že mám stále u sebe svůj neumělý nákres toho, co je na něm vlastně vyobrazeno a pak už vyrazím.

Takanashi Ichie - 08. června 2019 17:35

Opět na hradby Jak se dalo čekat, tak Kanko pozval tyto dva naschvál. Torajiro, mladší z těchto dvou byl vždy ten, co se mne snažil hecovat do věcí, když jsem byla opilá, přesto věděl moc dobře, že pokud si pak na něco vzpomenu, pořádně si to slízne. Většinou, pokud jsem se ztratila, nebo dělala něco, co nebylo úplně vhodné, tak Torajiro byl ten, který byl první osloven ostatními, proč mne zase vyhecoval k něčemu. Dayu, druhý z dvou samurajů byl zase ten, který držel Torajira pod dohledem, přesto to platilo pouze v dobách, kdy nebyl úplně opitý též. Aneb, většinou byl neskutečně tvrdohlavý, a proto byl ideální zbraň proti Torajirovi, přesto jakmile se opil? Vypadalo to, že se vždy pro něco sám vyhecoval a následně na to zapomenul, jako kdyby jeho spínač na tvrdohlavost nefungoval. A tak noc probíhala, jak se dalo čekat, netrvalo dlouho a já se válela na zemi, v pravé ruce nástroj, do kterého mi vždy ve volných chvílích někdo nalil a levá, volně sápající po čemkoliv, co se mi právě líbilo, nebo aspoň mé opilé mysli líbilo. Většina mých snad předhodit jakoukoliv historku z jejich minulosti mi bylo oplaceno nějakou mou vlastní z minulosti... když jsem začala něco vyprávět, i docela normálního, všichni tři mi začali říkat, jak to vlastně doopravdy bylo a já se mohla jen stydět za to, že to buď tak bylo... nebo že si to nepamatuji. Každá narážka... jako by mi zabodávala nůž více a více do zad, hlavně ty, kde to končilo s Noriou v nějaké situaci, která by normálně nenastala, ať mezi těmi, kdy jsem byla mimo díky alkoholu, nebo díky těm, kdy jsem byla mimo díky zranění, které jsem utržila. První dva pokusy se zvednout byly okomentovány jen smíchem, jen až třetí potleskem, kde se právě Torajiro usmíval od ucha k uchu, načervenalý obličej stejně, jako já objal Dayu a řekl: „Nech jít tady... Ichie... jen jde na záchod! Hned se vrátí, viďte Kanko-san!“ Na což Kanko moc nereagoval, ale houpavý posed vypadal, jako kdyby kýval. Dayu se díval celou dobu do skleničky, dokud sám neřekl: „Jo... proč nemám vlastně již nalito! TORAJIRO!“ Výkřik a menší potyčka, která by se dala čekat od dvou opilců, kde jsem se mezitím byla schopna dostat ke dveřím, které jsem s mým velkým překvapením dokázala otevřít a zase zavřít. Jedním směrem cesta ke schodům, kde bude jistě strážný, ale druhá cesta na nedostavěné hradby se mi zdálo docela... příhodnější. Třeba... třeba tam bude Noria! Mohla bych ho obejmout zezadu, když by maloval... jistě bude malovat... vždy maluje a celý den neměl čas... ano... zamyslela jsem se, neuvědomující si ani to, že mi tečou slzy z očí a smutek mnou hází více, než bych si dokázala přiznat. A proto jsem se vydala na hradby, kde bude jistě chlad... klid... a Noria! Noria, kterého jsem nyní potřebovala, aby mne uklidnil.

Arun - 08. června 2019 22:06

Osud Hela Vědma se vrací domů pomalu, s těžkými myšlenkami. Stále má před sebou vážnou, nehybnou tvář Isaka. Nebyly to slzy, se slzami by si dokázala poradit – byl to jen ten stoický smutek muže, který ví, že proti vůli přírody nezmůže nic. Muž, jehož svět se v jediný den převrátil vzhůru nohama a on stejně pozvedá tvář k boží přízni, v nezlomné důvěře – kterou ukazuje Hele, poslankyni bohů. Nikdy nezapomene na to, jak vážně přikývl, když mu předala jeho dceru a svou soustrast. „Taková je vůle osudu,“ řekl s nezlomným přesvědčením, téměř s klidem, který přináší pouze důvěra ve věci, jež jsou větší než on sám. A těžká váha se usadila na ramenou mladé vědmy. Když kráčela zpátky, před očima se jí honily obrazy – obrazy seveřanů, kteří se stejnou, smutnou vůlí kráčí vůči své zkáze. Ale ona musí vytrvat. Musí věřit v bohy a věřit v jejich radu, zůstat pevná v každém kroku a pohledu. Jen tak Helskara přežije. To ona jí střeží před pádem do zkázy a chaosu. Cestou zpátky potkala Adelaide. Zvedla oči, snad se jí chtěla na něco zeptat, ale když viděla vážný výraz vědmy, opět sklopila hlavu a jen plaše pozdravila. Dokonce ani ona se neodvážila rušit Helu, když kráčela s tak těžkým břemenem. Nebyla to jen ona. Lidé jí ustupovali z cesty. I normálně k ní měli patřičný respekt, avšak nyní cítili vliv něčeho většího – něčeho, co má dobrou vůli, ale čemu je lépe neplést se do cesty. Pohled Arunův. Její střídmé myšlenky jí provázely celou cestu až k jejímu domu – teprve tam byla osvobozena něčím silně zemským a reálným. Na malé loučce u chalupy leželo obrovská kožešina horského medvěda – a nad ní klečel Sigvar, s loveckým nožem v ruce a se zakrváceným oštěpem odloženým nedaleko Jakmile jí uslyšel přicházet, obrátil se a Hela okamžitě poznala v jeho očích, že nejen ona dnes cítila dech bohů na svých zádech. Na jeho rameni byl čerstvý šrám od obrovské pracky. Pozdravil jí přikývnutím. „Helo – dneska nad Felskarskem visí temný mrak. Mám starost, zdali jsme nerozhněvali bohy,“ jeho slova v sobě měla náznak otázky – avšak bylo na Hele, zdali mu odpoví. Však kdo jiný než vědma by něco takového měl vědět… Noci na severu Ichie Ichie nechala podnapilé samuraje jejich vlastním způsobům uvolnění – hlavně protože většina zahrnovala posměch a urážky namířené proti ní… Když nabyla rovnováhy, moment ještě vrávorala – svou sázku splnila a jako důsledek se její myšlenky rozbíhaly na všechny strany. I když daleko spíš jen do temných koutů jejího vědomí – a že jich za svůj poměrně krátký život nasbírala hodně. Našla si cestu ven – téměř porazila nějakého sloužícího na chodbě – ale ten se jí rychle klidil z cesty. A pak už byla na čerstvém, chladném vzduchu. Zatímco pili v pokoji Kanka, přišla noc a změnila celé údolí. I když už bylo jaro, dny byly stále krátké a vítr v sobě nesl vzpomínku zimy. Ichie udeřil do obličeje závan téměř mrazivý. Ten šok jí alespoň na krátký moment projasnil vědomí. Ucítila jak jí zastudily slzy na tvářích – a bolest u srdce jí sevřela, když si uvědomila, že v téhle tmě noci určitě nebude Noria moci malovat. Tiše usedla na studené kameny hradby – a pohlédla ke hvězdám. Očekávala jasnou oblohu posetou neznámými hvězdami, kterou vídala po celou dobu plavby. Ale tentokrát jí pohled vzhůru vyděsil – panika se prodrala jejími zpomalenými myšlenkami, protože obloha byla zabarvená do nejdivočejších odstínů zelené, modré a oranžové. Celá nebesa byla pokrytá tiše vlnící se září – snová krása se míchala s děsivostí neznámého. Ani když už na ty podivné obrazce hleděla slušnou chvíli a zbavila se nejhoršího omámení alkoholu, pořád si nebyla jistá, zdali náhodou nespí… Vzpomněla si mlhavě na cosi o světlech na severní obloze – ale nikdy netušila, že by to mohlo být něco takového. Z téměř transu jí probralo až zavrzání za ní. Zpozorovala, že během večera někdo přistavil k rozestavěným hradbám žebřík. Její oči se pořád vracely k nadpřirozeným světlům, které tiše přecházely po obloze. „Záře Arunova,“ uslyšela za sebou drsný severský hlas v Nortimberštině. Stále v šoku, ohlédla se a spatřila Steena Thurssona, který šplhal po žebříku vzhůru. Tiše stanul vedle ní a chvíli hleděl na nebesa, jako by o ní ani nevěděl. „Místní věří, že záře je dílem vládce bohů. Zjevení osudu,“ poznamenává téměř pro sebe. Nemá co si s ním říci, nechce-li… ale Noria by se měl dozvědět o téhle podivné, zčásti děsivé kráse… ať už je to cokoliv. Rybaření Freya Seveřanka, čerstvý přírůstek Nortimberské armády, konečně vyřídila všechny formality a byla oficiálně jednou z mužů krále Arvida. To, že byla žena, na tom stěží mohlo něco změnit. Nortimberci měli velmi rovný přístup k pohlavím… mohla jen doufat, že nebyli příliš svědomití, co se dezertérů týkalo… protože i když žold nebyl špatný, rozhodně se neplánovala zas nechat svázat službou… Na druhou stranu, pokud všechno vyjde, očekává jí poklad, který jí snadno koupí pohodlné zestárnutí na nějaké slunečné pláži v Atmorii. Na toho, kdo má prachy, se zákony nevztahují. To už se dokázala v Celestionu naučit. A byla si jistá, že s pomocí Elka bude schopná obejít celou tuhle nepříjemnou záležitost s novou vojenskou službou… a co víc, až si tu Letitii trochu oťuká, možná by jí mohla získat na svojí stranu… Dělit se sice tolik nechce, ale pokud všechno vyjde, ta Celestionka určitě půjde podplatit, bude-li cena správná. Když je vybavena seržantkou, rozhodne se konečně vypravit za Riamem. Jdouce po nádvoří, napadne jí, že by stejně během dne, kdy bude pomáhat s cvičením, nemohla nic podnikat – a takhle jí za nějaké střílení a pochodování okolo budou ještě platit. Navíc podle toho, co viděla u Elka, jako poddůstojnice nijak drsný režim mít nebude… Ale většina z těch úvah se vytratí, když kráčí po svahu směrem k zátoce, kde jako děti rybařívali. Už zas myslí hlavně na to, jak toho vytáhnout co nejvíc z Riama. Možná trošku i vzpomíná… Naštěstí ho tam skutečně najde, už vesele chytajícího tresky, které se zatoulaly do fjordu z moře. Pozdraví jí přikývnutím a usměje se. „Tak sis přeci jen přišla zarybařit?“ Když se k němu usadí, Riam se vesele zasměje. „Skoro jako by se nic nezměnilo – a kolik času jsme tu dřív proseděli! Docela mi to chybělo. Ale ani jeden z nás se nakonec žádným rybářem nestal,“ poznamenává s mlhavým odkazem na to, jak oba jako malí snívali o tom, že se vyrazí na moře a vrátí se zpátky s největší rybou ulovenou v historii celé Helskary. „Však z tebe se ale skutečná dobrodružka stala. Jako z příběhů,“ dodává s pousmáním, pokoušeje se udržovat veselou a vcelku přívětivou atmosféru – a vyhýbaje se tématu vesnice, odchodu Freyi a její rodiny… Rozehrání figur Letitia Partie svižně pokračuje – figury vyměnily ruce, pole se uvolňuje a obě strany mají rozehrané své zamýšlené strategie. Letitia si všímá, že Mikha’il dnes hraje agresivněji než jindy – čehož rychle využila sebráním oné věže. Ale neuvědomila si, že se otevřela velice nepříjemné vidlici – bude muset obětovat střelce nebo jezdce. Mezitím učenec s klidem reaguje na její slova: „Co mohu dodat – je to fascinující země. O tolik jiná než cokoliv na Kontinentu.“ Letitii se v té chvíli podařilo sklapnout past, která obklíčila protivníkova střelce a opět naklonila hru na její stranu – od jižana se jí dostalo nespokojeného syknutí. To bylo dobré znamení – ale ještě neměla vyhráno. Dokázal být záludným protivníkem a v nejméně očekávaném momentě, když už si myslela, že neexistuje způsob, jak by jí mohl porazit… „Ach slečno, jste pragmatická jako vždy. Ale jednoho dne, obávám se, si i vy budete muset zvolit stranu.“ Učenec si povzdechne, a očima odjede od šachovnice, jako by uvažoval nad něčím docela jiným. „Svět se mění – obávám se, že ta požehnaná neutralita je luxus, který už běžným lidem nebude dopřáván.“ Jeho další poznámka má jen vzdáleně co společného s jeho předchozími slovy – spíš se vrací k posledním prohlášením své oponentky. „Skutečně nemám v úmyslu konat nezákonně – víte dobře, že by mě za to Liga stáhla z kůže,“ dodá a pousměje se. „Nebudu vám přidělávat práci, slečno.“ Na šachovnici mezitím učenec zaujal vyloženě defenzivní strategii – a Letitia má pocit, že stejně koná i v diskuzi. Dokonce se na moment odmlčel – likér z jihu sice působí, ale možná právě proto učenec více váží svých slov… Pokud z něj bude chtít dostat něco nového – například o jeho podezřelém pátrání – bude muset zvolit přímější přístup než doposud… Může ho zkusit zmáčknout ohledně všech těch listin a map, které viděla v pracovně… nebo zkusit zatlačit na detaily návštěvy východního šlechtice – a apelace na učencovo pole spojené s historií a přírodní filosofií by ho jistě mohla dohnat k přednášce, během které by mohl utrousit něco zajímavého, pokud by tedy Letitia byla ochotná tak dlouho naslouchat… Večer Christopher Christopher byl nakonec přesvědčen svým přítelem k obědu – a byl překvapen, když jim Percivall spokojeně přinesl misku vcelku chutně vyhlížející omáčky s kousky zvěřiny a bochník čerstvého tmavého chleba. V družném hovoru poobědvali – Christopher se rozhodl uložit se na odpoledne na své lůžko mezi Alindorci – i když mu to bylo nepříjemné, noc v lese si na něm vyžádala daň a on nyní potřeboval trochu odpočinku... Percivall ho doprovázel a ve chvíli, kdy se Christopher obrátil k ložnici sloužících, na Percivallově tváři se objevil výraz překvapení a do určité míry i pobouření. „Cože? Mého kolegu – a cenného člena téhle expedice – uložili sem jako nějakého posluhu? Počkej – pomůžu ti s věcmi. Máme jednu volnou pracovnu, je tam polní lůžko – možná budeš mít míň pohodlí, ale nemůžu tě tady nechat. Ani bys neměl kde a jak pracovat.“ Zastihli jednoho z Alindorských sluhů a posunky mu naznačili, aby jim pomohl přesunout všechny Christopherovy věci do jedné z místností za kanceláří společnosti. Sluha tak učinil i navzdory kruhům pod očima a výrazem uštvaného muže… Z kanceláře vedly dveře do několika místností – dozajista pokojů Percivalla i sáhiba a dalších mužů, kteří pro ně pracovali – nebylo jich tak mnoho a toto uspořádání umožňovalo udržovat větší míru utajení. Nyní, když měli na stráži muže z Alindorské expedice, riziko úniku informací se ještě snížilo. A Christopher mohl spočinout v klidu a pokoji na lůžku, kde měl jistotu, že mu na záda nebude dýchat žádný cizinec z dalekého východu. Spánek ho občerstvil a dodal mu nových sil – probudil se a měl čas si prohlédnout své nové ubytování Bylo zde malé okno namířené na východ, psací stůl s psacím náčiním, dokonce několik archů volných papírů, ač Christopher měl své vlastní zásoby. Krom toho zde byla jen jedna almara a podlahu kryl koberec, který potřeboval pořádně vyklepat. Byly tu dvě rozviklané židle a malý odkládací stolek, či spíš stolička, a to bylo všechno. Prosté, ale postačující. Když se Christopher cítil trochu zabydlený a odpočatý, byl už téměř večer. Vyrušilo ho zaklepání na dveře – objevil se v nich Percivall s přívětivým úsměvem. „Napadlo mě, že bys možná chtěl vyrazit na něco k snědku k večeři. Pan Edamitsu a sáhib Mikha’il skoro celé odpoledne prohlíželi všechny mapy a průzkumy téhle oblasti – pokoušeli se uhodnout kde to asi je. Ale před chvílí skončili – Mikha’il přijal pozvání té důstojnice Letitie, se kterou často hraje šachy, na partii. Myslím, že zbytek večera mě nebude potřebovat.“ Obchodník se odmlčel, očekávaje jeho odpověď… Christopher by se mohl s tou důstojnicí rovněž seznámit, pokud by chtěl oželit jídlo s Percivallem, stejně jako by svému příteli mohl navrhnout pojíst například zde, v soukromí, a možná si lépe urovnat dohromady urovnat myšlenky, o tom všem, co se dnes dozvěděl…

Hela - 09. června 2019 10:19

Vůle bohů Moje srdce je těžké a stejně tak i kroky. Lidé mi ustupují z cesty, skoro mám pocit, že se mi nad hlavou vznáší temný mrak myšlenek, který je ode mne odhání. Jen krátce pohlédnu na Adelaide, ale poté uhnu očima. Dívka mě zná, a dobře ví, že v takovém rozpoložení je lepší nic neříkat. Před sebou stále vidím Isaka. Nebyl zlomený, jeho víra v bohy ho posilňuje. Ale co když se i bohové můžou mýlit? Proč k sobě dnes přizvali Alwu? Proč jí odepřeli možnost strávit čas se svou dcerou. Pevně věřím, že všechno na světě má svůj důvod. I věci, na kterých zdánlivě nezáleží, mají svůj účel. My jsme jen příliš titěrní na to, abychom viděli celý obraz. Nemyslím si, že by s námi snad bohové hráli nějaké hry, ale někdy i já zapochybuji. Třebas jen na kratičký okamžik. Z chmurných myšlenek mě vytrhne až Sigvar. Vypadá to, že Bjornjaeger měl dobrý lov. Dojdu k němu a prohlédnu ránu na jeho rameni. Není to nic vážného, horal jistě v divočině přišel k mnohem horším, ale bude potřebovat ošetřit. "Možná jsme to nebyli my, kdo bohy rozhněval. Ale je na nás, abychom si je opět naklonili." Mám toho na srdci opravdu hodně a jsem ráda, že dnes večer nebudu sama. "Připravím jídlo. Až skončíš, přijď dovnitř, vyčistím tu ránu." Potřebuji se nějak zaměstnat, a práce je tím nejlepším způsobem. Nejprve se ale zajdu k potoku opláchnout. Drhnu si ruce jemným potočním pískem, ale stále se nedokážu zbavit pocitu, že jsou od krve. Byla to moje vina, že Alwa zemřela? Mohla jsem udělat víc? Je tohle nějaký trest? Když Sigvar přijde do chalupy, na stole jsou uzené ryby, chléb a sýr. Nejprve mu chci ale ošetřit zranění. "Dnes se tu objevili další cizinci. Přišli přes útesy, tajně, a mysleli si, že si jich nikdo nevšimne. Mluvili o tom, že dělají nějaký...výzkum, ale já se obávám, že se chystali znesvětit naše hroby." Vím, že svěřit se Sigvarovi je bezpečné. "Dnes večer budu bohy žádat o další radu." Nesnažím se zjistit, zda Sigvar s mým rozhodnutím souhlasí, pouze mu oznamuji svůj záměr.

Letitia - 09. června 2019 10:36

Blížící se finále "Pokud to nebude přání Ligy," namítnu. Nejsou to žádní lidumilové když přijde na některé praktiky. Vlastně se dá o sáhibovi také uvažovat jako o vojákovi i když v poněkud jiném druhu války. Války ve které neteče tolik krve, ale o to víc zlata. To je možná další důvod proč ho respektuji. Dělá co musí stejně tak jako já, ale i když s ním sympatizuji musí city stranou před službou. "Nemohla jsme si nevšimnout, těch map a i když tomu úplně nerozumím, došlo mi, že plánujete něco velkého. Vše tomu nasvědčuje a příjezd pana Edamitsu to jenom dokazuje. Není tu na žádné dovolené, ani inspekci. Jde mu o něco důležitého. O něco víc než jsou kožešiny a dřevo, nebo ta jejich přeslazená břečka. Nechci abyste vyzrazoval vaše tajemství, ale ráda bych byla varována předem než se něco semele a pokud by to šlo tak i zakročit. Nerada bych tu viděla kupu mrtvol a vás mezi nimi," s tím jak mluvím se snažím zvyšovat i tlak na šachovnici. Hraji teď vyloženě riskantně a ženu se figurami do útoku. Možná na to doplatím, možná ne, ale přijde mi, že konečně nadešel čas kdy je potřeba přestat chodit kolem horké kaše a jen se tak z bezpečné vzdálenosti a obranných pozic oťukávat. "Mimochodem, šach," konečně seberu věží pěšce, který mi ta většinu hry blokoval pole o které jsme stála.

Freya - 10. června 2019 18:46

Na rybách Tiše se vypařím z pevnosti a zamířím rovnou k fjordu. Dnes večer mám jinačí starosti než myslet na zítřejší službu v armádě. Po staré stezce za chvíli dojdu na naše místo. Riam už tu dávno spokojeně sedí a nedivila bych se, kdyby už nějaký ten úlovek měl. Trochu se usměju a usadím se vedle něj a nahodím. "Jo, zarybařit, zavzpomínat na staré časy. Konec konců hádám, že tady budeš jeden z mála, co bude ochoten utrousit se mnou nějaké to slovo. Nepočítám-li nadávky." ušklíbnu se trochu. "Jo, vůně dálek a dobrodružství...Zní to krásně, ale zdaleka to není vždycky tak romantické, jak to zní." prohodím tichou poznámku vzpomínaje na to, jak se člověk sotva protloukal a byl rád, že má večer aspoň kus žvance. Vlastně to nebylo vůbec romantické, prosté hrdinství a udatných činů, o kterých slýcháváme v příbězích, které táhnou a volají. Mnohé věci, které jsem udělala, by Riam nikdy nepochopil. Jenže ve světě, do kterého jsem se dobrovolně vydala, platilo odjakživa pravidlo, že přežije jen ten nejsilnější. Na chvíli se odmlčím, než pokračuji dál. Ze vzpomínek zpátky na zem. "Byla jsem navštívit matčin hrob...Můžu se na něco zeptat? Našla jsem tam symbol, který jsem vídala i doma, ale nějak si nevybavuji, co znamená. Vypadalo to nějak takhle." strčím mu pod nos svou neumělou malůvku a doufám, že v houstnoucím šeru ještě něco uvidí a třeba mne alespoň aspoň trochu navede. Trochu zkoumavě hledím na Riama, jestli mu je ten symbol alespoň trochu znám nebo budu muset pátrat někde dál.

Takanashi Ichie - 11. června 2019 17:05

Pouť za nadřízeným Zavrzání bylo asi to poslední, co mne nyní zajímalo, i když moje opitá mysl se přesto podívala tím směrem, sledující dvě dřevěné části žebříku, jako kdyby to bylo stejně zajímavé, jako to, co se právě udávalo na obloze. Přesto tamto vypadalo zajímavěji a během pár vteřin jsem sjela pohledem nahoru, ruce a nohy roztažené, stále v sedě s vlasy rozpuštěnými tak, že mi přes obličej padalo pár pramenů. Vypadala jsem jinak, ale i tak asi příchozímu bylo jasné, kdo jsem. Moje tělo zas tak nereagovalo na zimu tohoto večera, ale za normálních okolností bych i zde volila něco teplejšího. Místní zimy byly o dost chladnější než ty, které jsem znala já. „Hm...“ poznamenala jsem tiše, spíše zamyšlená o tom, jestli by toto chtěl Noria vidět, nebo ne. Soudnost ale nebyla mou předností v tomto stavu a tak jsem se dost neelegantně zvedla na všechny čtyři a pak na nohy, držící hradeb a vděčná za to, že byly aspoň jakž-takž dodělené a já hned nezahučela domů. Sníh nebyl, takže by to asi dost bolelo, nebo... nebolelo vůbec a nebolelo již nikdy, kdo ví. „Pokud mne omluvíte, lorde,“ uklonila jsem se a otočila jsem se na jedné noze, kde mi otočka vážně nevyšla a já skončila k dotyčnému druhým bokem, srovnala se a vydala se tedy ke dveřím toho, kterého by toto mohlo zajímat. Chvilku trvala, než jsem se dostala k jeho dveřím... hlavně, když jsem začala bušit na jedny, kde byly služební a tři mne dotlačili k těm správným, za což jsem jim byla i vděčná, protože dveře hned vedle byly dveře samuraiů a bylo zde takový ten chlad na páteři, že zrovna je budit uprostřed noci nechci... hlavně, když mne uvidí opitou. „Noria-kun... Norioooo... něco je na obloze a ty bys to měl vidět!“ Řekla jsem a sklouzla po dveřích, pouze lokty držící můj obličej od toho, aby nebyl sedřen tímto dřevem. Párkrát jsem zabušila a klečící čekala na Noriu, jako pes, který se vrátil úplně celý od bláta a myslel si, že kost pro páníčka bude to nejlepší, co se nyní může stát.

Arun - 12. června 2019 20:32

Bjornjaeger Hela Medvědobijec s vážnou tváří přikývne jejím slovům. Věnuje se dál kožešině, ale i přesto souhlasně dodá s tváří obrácenou stranou: „Takový je náš úděl.“ Zní to téměř jako povzdechnutí – ale snad je to jen únava z lovu. Když poté vědma nabídne, že ošetří jeho ránu, vesele se zasměje. „Jen škrábanec – i když to byl férový boj.“ Poté si všimne zamyšleného výrazu na tváři Hely a snadno mu dojde, že mladá vědma potřebuje něco, čím by zaměstnala ruce a mysl – odpoutala se od chmur, které se na ní snesly. Nakonec tedy přikývne. „Budu ti vděčný.“ Hela skutečně shledá, že je to jen dlouhý, ale mělký šrám – i přesto se jej rozhodne pořádně vyčistit a zašít. Možná, že vesničané si myslí, že takové jako je Sigvar Bjornjaeger neskolí sněť ani hluboká rána – ale Hela ví moc dobře, že není žádných nesmrtelných mužů – snad jen v bájích a pohádkách. A tak pokračuje ve své práci. Pro otrlého severského horala je zašívání rány malá formalitka, kterou by zvládl sám, u táborového ohně, s jehlou z kosti nějakého předchozího úlovku – ale nechává vědmu, aby se o jeho zranění postarala a sdělila mu při práci svá trápení. Však i vědma potřebuje někoho, komu by se svěřila. Její zpráva však medvědobijci zkřiví rty do nelibé grimasy. „Jejich štěstí, že nepotkali dřív mě. A mrtví samotní by se zvedli, než by takové znesvěcení dopustili.“ I navzdory svým útočným slovům chápe, že problém není tak jednoduchý. Chápavě pokýve hlavou. „Chápu – dovolují si čím dál víc. V horách to není o nic lepší – hrabivá šlechta by chtěla roztřískat celé hory a prodat je Celestionu. Bude třeba s tím něco udělat, dřív nebo později,“ dodá s povzdechnutím. To, že se rozhodla požádat bohy o radu, kvituje dalším zamyšleným přikývnutím. „Naznačí ten správný směr. Mám pocit, že nejen oni teď shlíží na Helskaru. Lesy obchází něco temného… snad je to to, co vyhnalo medvědy z hor.“ Hela dokončí své dílo – oba pojedí jednoduchou avšak chutnou večeři. Venku už se začíná stmívat, neboť dny jsou stále krátké, jaro je ještě mladé. Nad jídlem Sigvar připomene rituál žádání o radu: „Do záležitostí vědmy by medvědobijec neměl strkat prsty – nemám oči a uši na to, abych je slyšel tady – kde je ty hostuješ. Ale venku, kde vyje vítr a měsíc svítí bohům na cestu – tam bych mohl slyšet i to, co se k tobě nedostane.“ Ryba na háčku Freya Riam se zasměje poznámce své kamarádky z dětství a na moment se pokusí zastat svých sousedů: „Nejsou tak hrozní! Teda – no, radši bys to neměla zkoušet, to je asi pravda. Tady na severu maj lidi dlouhou paměť.“ A má to nejspíš co dělat s tím, jak málo věcí se tu děje – seveřané se možná nevyžívají v drbech o ostatních, ale rozhodně nezapomínají na staré křivdy a urážky. Co se týče jeho naivního názoru na dobrodružství, Freya mladého kováře nepřesvědčí – zdá se, že možná i trochu lituje, že neučinil to samé co ona. Ale jen trochu. „Pro tebe je to už denní chléb, tak ti to tak přijde – já mám svojí kovařinu rád, je to poctivý řemeslo, nechápej mě špatně, jenže občas si říkám: Co kdyby?“ Zamyšleně povzdechne a na moment se odmlčí. Asi si představuje ty výjevy z příběhů – a bez všech těch vnitřností, lidské krutosti a holé snahy o přežití, co k těm prokletým příběhům patří, jak Freya z vlastní zkušenosti ví. Vypravěči museli chodit na jiná bojiště než ona… Chvíli je mezi nimi ticho, než Freya zmíní hrobku, kterou navštívila. Mladý kovář se nejprve zamračí a poté se podívá na její náčrtek. Freya ho pozorně sleduje, každou jeho reakci. Je jisté, že ten symbol poznal, protože na krátký moment oči rozevřel, objevilo se v nich nepopiratelné překvapení… Ale to nahradila nejistota – Riam se začal ošívat a nervózně si rukou přejel po šíji, odkláněje od Freyi tvář. „Nic takovýho bv tam teda být nemělo. Hele – já nevím co to je. Vím jen, že to jsou vědmí věci a do toho je lepší nestrkat nos. Vědma se stará o pohřební rituály.“ Riam nebyl příliš zbožný – ale velmi reálný vliv vědmy neměl kolikrát se zbožností nic společného. A i tak pozvedl oči k nebesům, jako by se bál, že naslouchají. Že se snad vědma vtělila do nějakého ptáka na obloze a poslouchá, co si lidé říkají. Každý přeci ví, že vědma ví všechno – no a nějak se to dozvědět musí. Nemohou jí to všechno našeptat bohové. „Nech to radši být. Viděl jsem to asi když jsem musel kvůli něčemu za vědmou – na nějakém starém obroušeném kolečku myslím. Jednou dokonce rybáři přinesli něco, co našli v žaludku ryby, že to mohla polknout někde na dně. Takový plíšky – jako mince, víš? Ale to jsou věci pro vědmu, ne pro nás. Kdo ví, co to je zač – možná je to znamení bohů nebo nějaké staré talismany.“ A pak se vrátí jeho rozhodnost a výchova – takové věci je těžko přebít. Rozhodně dodá: „Není dobré plést se do věcí bohů – uctila jsi předky a to je to důležitý. Tak to má být – a dál bys to neměla řešit. Lepší tohle nechat vědmě,“ zopakuje. Je otázka, zdali by se z něj dalo získat víc… možná, že cokoliv trochu nezvyklého nebo neobvyklého prostě odkáže na vědmu – ale možná, že tuší i něco víc. Přesvědčit ho by byla těžká práce… na staré kamarádství se dá jen těžko spoléhat a úplatky tady na severu nebývají příliš populární. Snad oklikou? Nabídnout silnému kováři aby jí pomohl vrátit hrobku do lepšího stavu… byl by užitečnější než malý desátník Elko, ale nejspíš méně spolehlivý – snadno by jí mohl i neúmyslně vydat místním. Nebo přes něj zkusit vyjednat setkání s tou novou vědmou? Aila už tu jistě není, ani ona nemůže žít věčně. A možná by stálo za to vyzvědět, jestli si Riam nenašel ženu nebo děvče – protože láska, nebo přesněji touha a chtivost, dokáže z muže udělat otroka… Zlá předpověď Letitia Sáhib na moment zaváhá, když jeho protivnice zmíní mapy – a když vyvodí své logické závěry. Právě to zaváhání umožní kaprálce udělat krok kupředu a dostat se do daleko lepší pozice… A co víc, soudě podle zamyšleného výrazu Mikha’ila, jejích příprav na útok si ani nevšiml. Zamyšleně se zahleděl stranou – víc soustředěný na své vlastní myšlenky než na hru. Asi je to skutečně jejím přímým přístupem v konverzaci, že jižan zaváhal. „Ach jistě – to přirozeně nejde zamítat,“ přikyvuje učenec a získává si tak trochu času aby si promyslel odpověď. Hra mezitím pomalu postupuje do své finální fáze. „Je jasné, že touhle dobou už ví o návštěvě pana Edamitsu celá Společnost.“ Opět zaváhá – jako by uvažoval jak moc může důstojnici důvěřovat… „Máte právo skutečně vědět rizika – obávám se, že vás musím varovat. Je velmi reálně možné, že v příštích několika týdnech naberou události… rychlý spád.“ Letitia mu oznámí svůj šach – její dobře připravená a sklapnutá past, která jej právě donutila obětovat druhou věž. Jenže se nezdá, že by to sáhiba vyvedlo z míry – vlastně táhl proti ní, jako by to byla samozřejmost. To, co mu dává víc problémů je odpověď. Nakonec učenec pokračuje s poněkud zdrženlivým vysvětlením svých předchozích slov: „Už každý ví, že Liga a Společnost tu nejsou jen tak. Ale i to, že zde král Arvid nechal postavit Ornbjarn značí, že Felskarsk není jen bohaté loviště ryb, zdroj kožešin a perspektivní pozice pro hledání jantaru. Jsou jiná místa, ze kterých lze získat více peněz a snáz.“ Nyní si učenec dovolí odbočku do svých vlastních úvah a znalostí. „Například obchod s kořením a hedvábím na východě přináší obrovské množství zlata jak pro Celestion tak pro Alindor… a vzhledem k novým pevninám za mořem je jisté, že je obchodu otevřená spousta přívětivějších míst než divoký sever. Proč ten zájem, ptáte se?“ Na moment se odmlčí – opět váhá. „Někteří lidé věří, že někde pod Felskarskem je skrytá… cesta k velkému bohatství. A Společnost ani Liga si nemohou dovolit riskovat, že někdo jiný něco takového najde. Myslím, že si zasloužíte varování – vždy jste se ke mně a k mým spolupracovníkům chovala neuvěřitelně slušně. A tedy, pokud máte tu možnost, zmizte odsud. Obávám se, že příští válka na Kontinentu začne kvůli téhle malé, zdánlivě bezvýznamné pevnůstce a vesnici v jejím sousedství…“ Sáhib se odmlčí, jeho výraz temný a zachmuřený. Promluvil vážně a skoro až s obavami – a nelze se divit. Atmorijská liga a Severozemská společnost spolu soupeří čím dál divočeji… všichni ví, že něco většího je na spadnutí. Kdo bude na které straně? Celestion, ano, ale proti komu? Mikha’il, nyní opět soustředěný na hru, rozhodně přesune dámu přes celé herní pole. „Šach,“ ohlásí ponuře. Sebekontrola Ichie Opilá východňanka se vpotácela zpátky dovnitř – což si vysloužilo snad jen pozvednuté obočí Steena Thurssona, které však ani Ichie neviděla. Pouze obrátil zrak zpátky k obloze a ke hře světel, která tiše tančila na noční obloze. Mezitím se potácející děvče dostalo ke dveřím a dostalo se zpátky dovnitř. Její podivný tanec chodbou a hluční vyrušení sloužící okamžitě přilákali bdícího samuraje na stráži – udělal několik kroků k ní, zatímco sloužící jí s bázlivou úctou nasměřovali ke dveřím Norii. Samuraj si nyní pospíšil k ní – ale to už se s vehemencí nezřízené opilosti začala dobývat na dveře svého pána, zaměstnavatele, jednoho z mála přátel a při jedné trapné příležitosti také milence. Otevřel dveře plně oblečený, očividně vyrušen od studia či práce. Jakmile jí uviděl, jak klečela před jeho dveřmi a zvedala k němu věrné oči, unaveně přivřel víčka ve výrazu téměř zoufalém. „Dobří duchové naší minulosti, už zas.“ Bylo slyšet pohihňávání sloužících, kteří slyšeli dětinské přízvisko kun, kterému dala – a hned vedle ní se objevil samuraj zrudlý v obličeji. Bylo těžko říct, zdali to bylo zahanbením, výsměchem nebo vztekem. Nekompromisně Ichie zvedl na nohy a podržel jí, aby nespadla. „Omlouvám se, Edamitsu-sama, hned jí odvedu-“ Ale Noria ho přerušil gestem ruky a udělal krok kupředu – takže byl přímo u Ichie. Mohla si prohlížet jeho oči z nebývalé blízkosti. Z jeho tváře zmizel klidný, povznesený výraz učence a umělce – jeho tvář nebývale ztvrdla a jeho rysy se nyní víc podobaly jeho často nekompromisnímu otci. Té podobnosti si všimli i ostatní, neboť samuraj okamžitě sklopil oči, sloužící zmlkli a zmizeli a Ichie pocítila, jak jí opět přejel mráz po zádech. Mluvil tiše – a spíš než význam slov, Ichie zasáhl nejhůře chladný, cizí tón. „Tohle musí skončit. Nemáš žádnou sebekontrolu. Cožpak schválně pliveš na všechno, co tě můj otec učil?“ Samuraj Ichie škubnul – jako by jí chtěl odvést dřív, než se zahanbí ještě víc. Ale v ní vířila jedna emoce vedle druhé – vše v jednom ohni napájeném vypitým alkoholem… Ovládne se? Či nikoliv? Je ještě dost při smyslech aby se rozčílila nebo se cítila raněna?

Hela - 12. června 2019 20:55

Přítel Ošetřit mědvědobijci ránu mi celkem pomohlo. Známá činnost, která vyžaduje mé soustředění, odvedla, alespoň na chvíli, pozornost. Nakonec ještě sešitou ránu pomažu mastí, aby se rychleji zahojila, a usednu ke stolu. Jeho slova mi příliš naděje nedodávají. Nejsem si jistá, co přesně myslel tou temnotou, která obchází kolem, jistě to pro nás ale nebude nic dobrého. Něco, čeho se i medvědi bojí? "Znamená to, že ještě dnes večer odejdeš?" V hlase mi na okamžik zazní úzkost. Nechci přes Sigvarem působit jako slabá žena, ale zrovna v tuto chvíli jsem velmi vděčná za jeho přítomnost. Vím, že on bohům naslouchá z vrcholků hor, ale teď bych dala přednost jeho společnosti před informacemi. Rychle se za sebe začnu stydět. Bjornjaegera nelze připoutat na jedno místo, raději se rozhodnu změnit téma. "Uvidím, jak pochodím v pevnosti. Už jsem přemýšlela i o tom, že bych poslala list Jarlu Norhelmovi. Vím, že ho příliš nezajímáme, ale ani on přeci nemůže být slepý k tomu, jak nás celestionští utlačují." Nejsme si jistá, nakolik by byl Jarl ochotný zasáhnout, ale je to možnost, kterou jsem už začala zvažovat. Sklidím ze stolu a začnu si připravovat bylinky na rituál. Už před večeří jsem dala stranou nejlepší z ryb, jako oběť pro bohy. Začnu při tom uvažovat nad tím, koho asi Amjarna myslela, když mluvila o hadovi pod mýma nohama.

Letitia - 12. června 2019 22:01

Konec je na dohled Zamračeně sleduji Mikha’ila jak mluví. Tušila jsem, že věci zde nejsou jen takové jak vypadají. Například třeba proto, že jsem tu já. Mohli mě poslat na deset různých míst, ale nakonec jsem skončila tady. Samozřejmě pravý důvod mi nesdělí. To oni nikdy neříkají. Musím si to pomalu skládat ze střípků, které se mi podaří objevit. Druhá možnost je, že to byl výstřel naslepo, ale tomu se mi jen těžko věří. Někdo tam v teple a pohodli dobře věděl co dělá. Teď se s tím musím nějak vypořádat, stejně jako s hrou, která právě hraji. Nejdřív si dál, ale chvilku na promyšlení dalších tahů a ten čas zatím využívám střídavě k popíjení a pokládání dalších otázek. "Ještě včera jste tvrdil, že k válce jen tak nedojde a dnes se zdá, že je vše jinak. Opravdu by mě zajímalo co vás dokázalo přinutit změnit názor tak rychle. Většinou jste ve svém postoji dost pevnější." Tato slova rozhodně nemyslím jako posměšek. Jenom se za ty měsíce naučila, že přesvědčit Mikha’ila o tom, že by se snad mohl mýlit je jako nabírat vodu sítem. Muž pevných zásad a tak dál. Doliji nám oběma z láhve ve které zbývá něco pod polovinou obsahu. "Opravdu si nedokáži představit co vás dokázalo tak znepokojit. Normálně bych řekla, že se tu skrývá naleziště zlata a i když vím jak lidé kvůli němu dokáží bláznit, vždy jste mi přišel nad takové věci povznesený. Jediná další věc, kvůli které jste tak zaujatý by bylo vědění. Avšak nedokáži si představit nic takového tady na tom zaostalém a zmrzlém útesu. Přiznám se, že jsem s rozumem v koncích. Naštěstí se to netýká naší hry," mírně se pousměji a přesunu krále do bezpečnější pozice, kde je chráněn mým zbývajícím střelcem a věží. Díky tomu uvolněnému místu po dámě se mohou mí jezdci vrhnout kupředu. Velmi brzy bude rozhodnuto ať tak nebo tak.

Freya - 13. června 2019 20:11

Rybaření Trochu potřesu hlavou, když Riam dál sní o vůni dálek lákavých a nenechá si vymluvit, že romantikou tohle dobrodružství nevoní ani z dálky. Stačí si jen vzpomenout na Katov. A takových "romantických" míst i lidiček, kterým je spíš radno se vyhnout jsou tahle dobrodružství plná. Nic mu nevymlouvám, stejně bych ho patrně nepřesvědčila a vyprávět o všem, co jsem zažila nehodlám. Nechám ho raději dál snít jeho krásný sen. Sice snad po světě touží, ale řekla bych, že se do něj beztak nikdy nevydá. Když ukážu svou kresbu, vím, že už to někde viděl, ještě dřív, než vůbec otevře pusu. Jenže mi stejně nic moc nepoví. Jakoby to bylo něco zakázaného o čem se nesluší mluvit. Snad se jen ozvala severská pověrčivost. Každopádně je mi jasné, že z něj už nic moc kloudného nedostanu. Alespoň prozatím ne. Hmm nechat to vědmě, fajn rada, ale ne zcela proveditelná...už vidim, jak si se mnou přátelsky povídá a vše trpělivě vysvětluje...stačí si vzpomenout na starou Ailu.... Schovám nákres zase zpět a chvíli se mlčky dívám na udici. Nechci hned ztratit jediného člověka z vesnice, který je ochoten se mnou mluvit, a tak nenaléhám, i když snad ještě něco ví. Umíš špatně lhát, příteli, a bez toho se do světa pustit nedá...ale to ti těžko někdy vysvětlím... "Kdo je vlastně teď vědma? Pamatuji si Ailo, ale hádám, že ta to nebude." vyzvídám dál, symbol už ovšem nezmiňujíce. Hledím na vodu a jen sem tam po něm kouknu, abych viděla, jestli se pořád tváří tak vyplašeně a nepřístupně. "Náš dům, zůstal prázdný?" ptám se po chvíli dál snad proto, aby řeč nestála, i když třeba by něco šlo zjistit i zde. Jenže lézt doprostřed vesnice se mi chce snad ještě méně než setkat se s vědmou. Na druhou stranu je dobré být trochu v obraze.

Takanashi Ichie - 14. června 2019 17:51

Plná emocí Ichie Nejhorší pocity vzniknou vždy, když si myslíte, že něco proběhne přesně tak, jak máte na mysli, jen vše proběhne úplně jinak, tak, jak byste nikdy nečekali a vám se změní život před očima tak rychle, jako kdyby se lusklo prsty... ... někdo mne vytáhl za ruce, pohled na samarauie s jménem Kyuichi, někdo, kdo si se mnou vždy rád popil trochu alkoholu, jen věděl, kde mám hranici a rád mi mluvil do duše, kdykoliv jsem byla trochu opilá. Podle všeho byl docela nemluvný, jen se mnou si vždy rád pokecal... jen jsem si to nikdy nepamatovala... ... v duši to, že jsem Noriovi chtěla jen ukázat, co se děje, všechno myšleno dobře... v tom nejlepším smyslu... v nejlepším záměru... ... usmíval jsem se na něj a on věděl, nebo jsem hádala, že mám něco úžasného na ukázání. Většinou jsem věci takového rázu vypouštěla, svět mi připadal krutý a cokoliv unikátního bylo jen další riziko, když jsem ale připustila trochu alkoholu do svého života? Vše se změnilo a já viděla svět jako když jsem byla malá... byl to můj útěk od reality, do které jsem se uzavřela... ... uzavřela ve strachu, že mne mi nikdo nepodá ruku... že mne z této reality nikdy nevytáhne a že navždy budu vidět svět a lidstvo jako něco, co mne nechce mezi sebou a já nechci být mezi tím... ... přesto zde byla ruka, která se mne snažila vytáhnout z této kostky, kostky, ze které jsem nechtěla vylézt, přesto se o to stále ta ruka snažila. Den co den, týden co týden, měsíc co měsíc... až do včerejška... Cizí tón hlasu mnou projel jako ostří měkkou tkání, podlomily se mi nohy a já zírala na Noriu, schopná ze sebe dostat jen pár slabik, které se snažili nějak přesvědčit, že tak to vůbec není... ... bylo to téměř jako kdyby se mi před očima ukazovaly všechny chvíle, kde se mi snažil Noria ukázat, že svět není vážně tak špatný svět. Od maličkostí jako bylo koupení něčeho sladkého, až po věci, které mi připadaly jako zbytečnosti. Cesty do míst, které nebyly pro mne ničím unikátní, jen nyní jsem si uvědomovala, že mi chtěl otevřít svět... ... natáhnutá ruka následující Noriu, jak se otáčí a mne Kyuichi táhne pryč... nevědomky oči plné slz, pomalu tekoucích po mých tvářích bez možnosti skočit a zabránit tomu, aby se ty dveře zavřely... ... žádný pohled zpět, jen hlasité bouchnutí dveří, šeptání sluhů a Kyuichi mluvící o tom, že si musíme promluvit, vše ale znělo jen jako kapky deště, když jsem já stála v samotné vichřici, čekající, že pro mne přijde ten jediný a ukáže mi, že brzo přestane pršet a vše bude dobré... ... jen nyní tu nikdo takový nebyl... Podívala jsem se do dlaní, ruce ovládnuté strachem, třes, jako kdybych čelila smrti... do dlaní dopadající slzy, které jsem tak dlouho neviděla. Bez mého uvědomění jsem stála před pokojem, který byl můj a Kyuichikiho volající druhý samurai, že mne má nechat být a dělat svou práci, kdy jsem vpadla na kolena do pokoje, hledící na podlahu s tím, že jsem nevěděla, co dělat. Nebo aspoň jsem si myslela, že nevím, co mám dělat, dokud jsem si nevšimla všech věcí, které byly moje... a které mi Noria pořídil... včetně zbraní, které z místnosti Kanka přinesli služební. Zvedla jsem se na nohy a čapla jedinou zbraň, kterou jsem si pořídila sama, jedna z dvou katan, většinou v levé ruce... nová, protože poslední jsem zničila... stejně jako tucty předtím, přesto jen ta jedna mi vydržela až doteď, a to byla právě zbraň od otce Norii. Postupně jsem vyskládala všechny věci, co jsem zde měla na postel... vybírající jen pár věcí, které jsem si vážně pořídila sama. Místo teplého kožichu na ven jsem si vzala jen více vrstev levnějšího oblečení, které jsem si sama pořídila... ... čekala jsem nějakou dobu, dokud se to neuklidnilo a já věděla, že na stráži nikdo nebude... nebo aspoň až tam má být jeden z těch dvou, co se pořádně nalily... které pak Kanko omluví. V ten moment jsem vyšla ven z pokoje, tiše zavřela a sešla schody s tím, že jsem se dostala ven a podívala se ještě jednou do patra, kde jsem byla ubytována. „Byl jsi dobrým...“ ztuhlý obličej ve snaze říci to slovo, slzy opět připomínající mé emoce a já se tak v roušce noci vydala do neznáma... na vlastní výpravu, sama za sebe... ... zde jsem již nebyla potřeba.

Arun - 14. června 2019 20:47

Znamení osudu Hela Medvědobijec se zasměje poznámce vědmy, která byla téměř vyplašena jeho prohlášením. Ale není to žádný posměch nebo urážka – snad ho jen pobavilo, že si myslela, že by jí mohl v tak důležité chvíli Helskary opustit. „Neměj strach, nemůžu vnučku starý Aily nechat čelit cizákům samotnou! Půjdu do lesů, stopovat ty zbývající bestie – medvědi se rádi procházejí v noci – a já v jejím tichu snad líp uslyším, co si bohové budou povídat.“ Pak se zamyslí a dodává na vysvětlenou: „Nesmím bergeny pustit z očí – nedrží se moc spolu ale něco je pohromadě vyhnalo, tak by je to mohlo hnát i dál. Co víc, tady v okolí by mohli napáchat hodně škody.“ Pak přijde na řadu rozhovor o jednání s královskými – ať už s velitelem Ornbjarnu nebo se samotným jarlem. „Nevím, zdali jarl bude naslouchat. Kráčí po špatné cestě a má myšlenky zahalené v hrabivé mlze, avšak míval dřív smysl pro spravedlnost. Kdysi dávno bývali medvědobijci vzácnými hosty na dvorech v Alesglas – dnes?“ Sigvar si zhluboka vzdychne. Pak dodá s trochou unavené nespokojenosti. „Ti lakomci zapomínají, kdo udržuje průsmyky a hlídá jejich cesty.“ Medvědobijec sní několik posledních soust a dodá ještě aby vše co řekl uzavřel závěrečnou radou: „Promluv s královskými v pevnosti, uvidíš, co se dozvíš. Řiď se radou bohů.“ Po jídle se Sigvar začne zvedat, aby vyrazil na noční lov a zatímco Hela začne připravovat byliny a vše, co bude potřebovat. Mezitím padne noc a obejme celý kraj – Sigvar zvedne nástroje svého řemesla a vykročí ze dveří. Na prahu ale strne a zahledí se k obloze. Hela si povšimne, že venku je menší tma, než očekávala, a vykročí k Sigvarovi, který tiše stojí ve dveřích a upírá své pronikavě modré oči k obloze. Brzy vidí, co ho zaujalo. Překrásná hra zelených, modrých a oranžových světel pokrývá celou oblohu v neuvěřitelném tichém tanci. Zářivé nitě se proplétají oblohou a vytvářejí dojem neuvěřitelné živosti. Jejich pomalý a přitom neustávající pohyb má v sobě něco neskutečně nezemského. Věci větší než jsou všichni lidé. „Záře Arunova,“ řekne Bjornjaeger, vážné oznámení a modlitba v jednom. Na Helskaru se obrátil zrak nejvyššího z Bohů, strážce i soudce severního pokolení. Hela vidí v zákrutech tichých vln náznaky dvou nebeských očí – slepých a přece vševidoucích. Neexistuje většího znamení, že osud prochází tímto krajem. Arun naslouchá. „Měla bys začít,“ řekne tiše Bjornjaeger, snad jako by nechtěl svým silným hlasem boha urazit. „Pokud ti někdo dokáže poradit, je to On.“ Válka Letitia Letitia naznačí pochybnosti vůči jeho varování – a připomene mu jeho slova z předchozího dne. Sáhib přikývne – jako by si ten význam sám velice dobře uvědomoval. „Ano, slečno. Imperialistická válka je velice nepravděpodobná. Neočekávám, že by se tu objevily Celestionské oddíly a rozstříleli Ornbjarn na kusy… ach nikoliv, mám starost právě protože vím, že taková válka nepřijde – a bojím se, jaká válka přijde místo ní. Svět se mění, slečno, a s tím se mění způsob vedení války. Pochybuji, že dělník v Celestionu, obchodník v Atmorii nebo řemeslník ve Hvězdně budou vůbec tušit, že probíhá válka. A přesto budou lidé umírat. A obávám se, že jich nebude málo.“ Mikha’il se zahledí zpátky na šachovnici – a nakonec se zamyšleně usměje. Dodá, zatímco táhne zdánlivě nepodstatným pěšcem. „Mějte soucit s poblouzněným učencem, slečno, zeptala jste se na mé obavy a na varování – nu, řekl jsem vám je. A oba budeme doufat, že se mýlím a že jsem se raději měl držet svých včerejších slov do posledního bodu.“ Večer mezitím notně pokročil – jejich hra nebyla krátká a jejich debata měla nejrůznější odbočky a zákruty, které však pro Letitii neměli žádnou větší hodnotu. Slova učence jsou sice zajímavá, ale až příliš často teoretická a nijak nespojená s jejich současnou situací… Mikha’il dopije jedním labužnickým hltem zbývající trochu likéru ve svém kalichu, a zvedne pěšce, kterým táhne kupředu – ohrozí jejího střelce a donutí Letitii na moment odložit její připravovanou ofenzívu. „Byl to velice příjemný večer, slečno,“ řekne jižan, zatímco vezme do ruky svou dámu. „Mat.“ Král, sevřen vlastními figurami, nemůže se hnout – plán skrytý přímo před jejíma očima. Konec hry. Setmění Freya Když Freya schová svůj náčrt a odejde od toho choulostivého tématu, Riam se viditelně uklidní. Její další otázku už bere jen jako společenské povídání nad rybami. „Vědma? Mladá Hela. Nevím jestli si jí pamatuješ. Je to vnučka Aily. Vypadá, jako by to byla jen holka z vesnice, ale půlka stařešinů se před ní třese a lepší vědmu by si u porodu žádná vesnická ženská nemohla přát.“ V jeho hlase zní kombinace pýchy, bázně a studu – očividně je Riam hrdý na to, že jejich vědma je takhle dobrá už v tak mladém věku – ale zároveň je to přeci jen vědma, o které je lepší neříkat nic špatného. Kdoví, čemu všemu ona naslouchá. A v neposlední řadě určitě velkému kováři není tak úplně příjemné mluvit o tom, že vědmou je dívka mladší než on a že navzdory tomu z ní má takový strach, že by ho ani nenapadlo jít proti tomu, co ona řekne. Druhé otázce se dostane ještě neutrálnější, klidnější odpověď. Riam je očividně rád, že se Freya pohnula od tak podivného tématu jako byl ten symbol. „Váš dům? Je prázdný, jen občas tam Mirja chodí uklidit. Myslím, že se tak nějak všeobecně předpokládá, až se Mirja vdá, tak že tam bude bydlet.“ Mirja – Freya jí kdysi dávno znávala – jedna z mála jejích kamarádek, protože se většinou spíš bavila s chlapci, ale i přesto si jí pamatuje jako vcelku schopné, rozumné ač trochu jednoduché děvče. „Ale myslím, že by ses tam neměla moc ukazovat – lidem by se to nemuselo líbit,“ dodá kovář něco docela samozřejmého, zatímco ona vzpomíná. Stráví v družném hovoru ještě slušnou chvíli, než se setmí příliš na to, aby mohli rybařit – ale zatímco se Riam zvedá, Freya je na moment zaražena světelnou hrou na obloze. Tiché tančící světelné linky začnou přecházet po obloze. Jejich krása je ohromující… Severní světla. Freya je viděla jen jednou, když byla malá, ale mnohdy o nich slyšela v různých bajkách a příbězích. To prý se Arun sám dívá na svůj národ… ale Freya by možná byla radši, kdyby koukal někam jinam. Riam se zastaví a zahledí vzhůru a téměř pobožně zašeptá: „Záře Arunova…“ Vlastní cesta Ichie Omámena alkoholem, zdrcena ztrátou víry jednoho z posledních, který jí v ní měl, Ichie sebrala těch několik málo věcí, které patřili jí a jí samotné a pod úkrytem milosrdné noci vyklouzla ven. Byla stále zmatená, citově zraněná a nejistá. Do toho se do jejího těla zakousl noční mráz, který nedbal na to, že ve zbytku světa už přicházelo jaro. Kradla se tichými stíny, vyhýbaje se všem lidem a konečně stanula mimo světlo pevnosti – jen nad ní, na obloze, zářily překrásné barvy záře Arunovy, hrajíce tiché hry na noční obloze. Ohlédla se a na rozestavěných hradbách spatřila dvě postavy hledící ke světlům. Jedna z nich byla stále Steen Thursson. Nevěděla, kdo je ta druhá… snad jen nějaký sloužící, kdoví? Možná, že tam vlastně ani nebyla… snad se jí to jen zdálo. Obrátila se a vykročila vpřed. Nevěděla kam jít – neměla téměř nic, jen svou čepel a dost oblečení na to, aby hned neumrzla. A vykročila vpřed, stále nejistá, vstříc neznámé divočině. Zatímco se prodírala houštinami – ani sama nevěděla kam – v hlavě jí běžely vzpomínky. Opět myslela na své dětství, život plný útěků, skrývání, hladu a chladu… Byla zpátky tam, kde začala – snad uměla víc, ale cítila se úplně stejným dítětem, jako když v ten den, kdy se v jejím životě objevil mistr Edamitsu, otec Norii… Nevěděla, zda Noriu někdy znovu spatří – ani zdali ho chce spatřit. Neměla ani jasný plán, kam chce dojít, co chce udělat. Teprve když jí mráz schladil myšlení a když konečně zas uvažovala střízlivě, uvědomila si, že stojí na holém kopci uprostřed lesů, uprostřed ničeho a bez jediné představy kam dál. Když se ohlédla, za sebou viděla světla pevnosti. Záře nad hlavou již ustala a místo ní jí na cestu svítil měsíc a hvězdy. Rozhlédla se a v měsíčním světle spatřila zářez v lese, který snad mohl být cestou… ale kam vedla? Chtěla jí Ichie vůbec následovat? Věděla vůbec jak přežít v naprosté divočině? Dokázala si rozdělat oheň bez křesadla nebo zápalek? A co divoká zvěř? V dálce na jihu viděla, zvedat se velehory, za ní bylo vidět fjord a ještě dál moře. Bylo jen na ní, kterým směrem se vydá. Byla to její vlastní výprava. Se vším, co to znamenalo…

Hela - 14. června 2019 21:11

Záře Kývnu hlavou, v náznaku pochopení, jednoduché gesto, v hrudi ale přesto cítím nesmírnou úlevu. Ať už mi bohové řeknou cokoliv, ať už budou události následujících dní jakékoliv, chci mít Bjornjaegera po svém boku. Hodím do ohně svazek bylin a obrátím se, abych se se Sigvarem, pro tuto chvíli, rozloučila. Všimnu si, jak se ve dveřích zarazil, teprve, když však dojdu k němu, pochopím proč. Krajina je daleko jasnější, než by v tuto dobu měla být. Oblohou se totiž rozlila nazelenalá záře. Srdce se mi při tom pohledu zatetelí radostí. Dnes večer mi bohové jistě budou naslouchat. A ne jen tak ledajací. Z nebe vidím shlížet Arunovy slepé oči. Jako by na mě už čekal. "Hodně štěstí." Rozloučím se s horalem a po jeho odchodu zamknu dveře. Stejně, jako předchozího večera si nachystám odvar, udělám ho tentokrát ale o něco silnější a přidám i několik velmi vzácných hub, které jsem našla předchozí léto a schovávala si je. Dnes večer chci zcela jasně slyšet, co mi bohové řeknou, žádný šepot, ale jasná slova rady. Vysvléknu se a jen v košili se usadím před krbem. Mikael se položí za mě, a já se o něj částečně můžu opřít. Teplo krbu, a psího kožicha, by mě jistě brzy ukolébalo ke spánku, to já si ale nemůžu dovolit. Usrknu horký odvar a zašklebím se, nad jeho hořkostí. Přesto následně vypiju celý obsah hrnku, až cítím, jak mě pálí hrdlo. Teplo se mi ze žaludku postupně rozšíří do celého těla. Fascinovaně hledím do plamenů, čekám. Svět kolem mě se začne rozpíjet a moje pozornost ulpěje na kapce smoly, která pomalu stéká po kůře. Slyšíš mě, nejvyšší?

Letitia - 14. června 2019 21:38

Podivuhodná noc "Dobrá hra, skvělé zakončení," pochválím jeho tah když položím figuru krále na šachovnici. Prohrála jsem. Není to poprvé a obávám se, že ani naposledy, ale nevadí mi to. I když jsem zažila tolik nezdaru nevzdávám se. I tak je to stále zábava. Znovu zvednu láhev abych nám dolila. Je po hře, ale ještě se mi nechce odcházet. Z části za to může únava, protože při představě všech těch schodů, které mě dělí od postele, mě rovnou rozbolí nohy. Také je na vinně alkohol, kterého mám v sobě již docela dost a cítím se příjemně otupělá. Ne přímo opilá, ale s mnohem lepší náladou než s jakou jsem hru začínala. A společnost také není k zahození. Hlavně se chci pořád ještě dozvědět co Mikha’ila tolik trápí. "Tohle se přeci nedělá. Něco začít a pak to nedopovědět. Když už jste vyhrál, tak byste se mnou mohli aspoň trochu soucitu, nebo raději úcty, a říci konkrétně jaké nebezpečí hrozí," lehce ho pokárám. Chci ještě něco dodat, ale pohled mi zalétne k oknu za kterým hraje noční obloha úchvatnými barvami. "Podívejte!" upozorním sáhiba na tu podívanou a vymrštím se na nohy. Únava je najednou zcela zapomenuta když se vrhnu k oknu abych lépe viděla na tu nádheru.

Freya - 15. června 2019 20:20

Hra světel Riam je očividně rád, že se dál nevyptávám a změnila jsem téma. Jakási nejistota a snad i strach před něčím, co čeho běžným smrtelníkům není radno strkat nos, najednou zmizí. Jenže já se jen tak něčeho neleknu... Tak vnučka...vlastně mě to napadlo, už když se mne ptala kaprálka... A čím víc jí popisuje, tím méně mám chuť se s ní potkat, zvlášt jestli bude hodně podobná babičce. Na druhou stranu je mi jasné, že by ji vychvalovat, ať by byla jakákoliv. Přeci jen je to vědma. Zazní další jméno a já k němu ve vzpomínkách hledám tvář, kterou si pamatuju. Už už mám na jazyku odpověď, že nejsem tak blbá, abych tam šla v pravé poledne a všem před nosem, ale včas se kousnu do jazyka. Nemluvíš s Elkem, děvče... "Jo, neboj, nemám v plánu se nechat lynčovat." pronesu nakonec jen s úšklebkem. Raději už se držím dál od všech témat, která by Riamovi mohla přijít podezřelá, takže je to vcelku příjemný rozhovor se starým přítelem. V duchu už ale spřádám plán, že by přeci jen nebylo od věci domů se zase podívat. Snad by se alespoň nějaké malé vodítko dalo nalézt i zde. No však uvidíme, až jak to dopadne nakonec s hrobkou... Stmívá se. Už už se pomalu zvedám, že se rozloučím a vydám se pomalu zpět. Když se nebe rozhoří záplavou barev a rozehraje světelné divadlo, které jsem viděla naposledy jako malá. Riam už v tom zase vidí znamení bohů. Já si jednoduše užívám hry světel. Mlčky zíráme na oblohu pozorujíce zvláštní divadlo. Teprve po nějaké chvíli se konečně pohnu. Rozloučím se s tím, že pokud mi nedá košem, ráda si zas někdy zajdu zarybařit a pohovořit o starých časech. A pak se pomalu vydám k pevnosti, abych se před zítřejší službou pěkně vyspala.

Takanashi Ichie - 16. června 2019 12:48

Vlastní výprava Pohled na barvy na nebi ve mne zanechával stejnou pachuť, stejně, jako když jsem pomyslela na Noriu, nevědíc, co bude dál jsem se ještě podívala na hradby, kde jsem před nějakou dobou stála. Postava toho, který se ke mne přidal a pak někoho dalšího, oba hledící na nebe, nevšímajíce si toho, že někdo opouští pevnost, kterou mají hlídat. Krátký pohled na dveře, odkud jsem vyšla, s představou, že někdo vyběhne... pohled po okolí, snažící zaslechnout slova, že se mám vrátit, ale nic takového se nekonalo. To, že byla noc jsem nyní neřešila, většina si myslela, že o jejich pozornost nestojím, ale věc se měla asi jinak. Natáhla jsem kápy přes hlavu a vydala se do neznáma, nechávající můj život za zády se slzami v očích... Do týdne nebudou vědět, že jsem vůbec existovala, nalhávala jsem si s každým krokem, zuby křečovitě sklaplé a smutek pohánějící mé kroky odsud. Noria vždy říkal, že pokud mu zůstanu u boku, tak se nikdy nevrátím tam, kde jsem byla... i nyní mi tato slova přišla jako lež... smutek měnící se k nenávist, která nebyla opodstatněná, přesto v nynějším rozpoložení lepší, než smutek... Vzpomínky na to, jak jsem vypadala, jak jsem se chovala a čím vším si prošel jak on, tak jeho otec... snaha se skrýt a přežít ze dne na den, jen nyní jsem věděla, že to půjde lépe. Právě toto uvědomění mi dávalo aspoň trochu světla do dnešního dne... nikdy jsem se nechtěla vrátit na začátek, ale vypadalo to, že budu muset. Nebyla jsem zde potřeba, Noria si i beze mne vystačí a jeho malá armáda se vrátí domu, nechávající mne zde... bude to tak pro všechny lepší. Sama na kopci, uprostřed lesů s tím, že za mými zády byla pevnost, osvětlená září, která dnes tančila na nebesích... a já? Vědoma jen toho, že se vydám opačným směrem než k pevnosti. V hlavě tančící myšlenky, jak se sama o sebe postarám, jen s jednou odpovědí, že i předtím jsem si vždy poradila, tak si poradím i nyní... nebyla jsem připravená tak, jak sem vždy na výpravy byla... ... vzpomínky na to, jak Noria se mnou procházel vždy několikrát vše, co jsem s sebou měla... dokonce vyžadující, abych mu to zopakovala a kolikrát jsem to brala jako zbytečnosti, ale co bych nyní dala asi za pár zápalek... nebo třeba dýku na stahování zvěře z kůže? Usykla jsem a rozeběhla se pryč... ... Kam? Ani nevím, jen jsem běžela dál a dále, snažící uklidnit emoce a věřící, že jakmile neuvidím ani jedinou věc, která by mne spojovala s minulostí, tak vše bude snad lepší. Záře nad hlavou mi však každou vteřinou našeptávající, že to nebude tak jednoduché, jak bych si přála. Přesto zde bylo to přesvědčení, že to takto bude úplně nejlepší... nejen pro mne, ale hlavně pro Noriu... hlavně pro něj...

Arun - 16. června 2019 20:52

Zdrženlivý jazyk Letitia Nezdá se, že by alkohol na učence působil dostatečně silně – neboť na její narážky se jen omluvně usměje. „Ach slečno, dobře víte, že nemohu. Obchodní tajemství. Nelze dělat výjimek – už tak jsem vám toho řekl až až. Cožpak vám nestačí slyšet mé nejupřímnější varování? A sama dobře víte, že vztahy mezi Společností a Ligou jsou den ze dne horší. Navíc – bez tak jsou to všechno jen domněnky. Nejspíš se dokonce mýlím.“ Z jeho slov je jasné, že se snaží vycouvat a možná lituje, že se vůbec nechal rozpovídat. „Musíte chápat, že tady jde o víc než o vaše bezpečí a zvědavost. Dovedete si představit tu katastrofu, kdyby se nějakou nešťastnou náhodou nějaké informace dostaly ke Společnosti-“ Je přerušen úžasem Letitie, která zpozoruje záři na obloze. Sáhib se otočí a stane vedle Letitie u okna tvrze. Otevře těžké okno a vpustí dovnitř mrazivý vzduch aby mohli lépe vidět. Když pak pohlédne na překrásný světelný tanec, který se rozprostírá po celé obloze, jen užasle zavrtí hlavou, oči zafixované na neuvěřitelný úkaz. „Severní světla,“ zvolá. „To je neuvěřitelné! To je vzácná podívaná...“ Chvíli jen tiše stojí a dívají se na tiché linky barev táhnoucí se noční nebeskou klenbou. „Seveřané věří, že tohle je zjevení jejich bohů – a není se čemu divit.“ Jižan se opře o malý parapet a opět nevěřícně kroutí hlavou. „Skoro by šlo říct, že na té jejich mytologii něco je – že zrovna tady se ukazuje takový neskutečný div…“ Je otázka, zdali bude důstojnice souhlasit. Její náboženská výchova je naprosto adekvátní jejímu postavení – ale zbožnost a úcta k Nejvyššímu v Celestionu upadla od Celestionského povstání fanatiků a převratu sněmovníků téměř před sto lety… Možná, že Letitia je pragmatičtější než průměrný šlechtic… a zkusí z učence v téhle chvíli vytáhnout přeci jen něco víc i navzdory své rostoucí únavě. Plány před spaním Freya Seveřanka se rozloučí se svým přítelem. Podařilo se jí zjistit jen málo, ale Riam by jí ještě mohl být užitečný. Zároveň rozhovor s ním připomněl Freye jak moc jí válka a život na cestách změnili. Byla kdysi dávno naivní a pravdomluvná jako Riam? Možná, že seveřané dovedou být podezřívaví, ale Freya není překvapená, že na ně Celestionci a Atmorijci moc nedbají. Podvést je by nebylo nic těžkého… Když kráčí směrem k pevnosti, v hlavě se jí honí vzpomínky na její vlastní, těžké začátky. Cestu odsud – v podstatě jen úprk do divočiny… ústrky, které se jí dostávalo jako divošce ze severu – a to, jak si pomalu ale jistě začala vydobývat respekt a získávat zkušenosti, jak si našla cestu do Celestionské říše a do armády… Je to až nepříjemné, jak náchylnou jí tohle prostředí činí k nostalgii. Naštěstí pro ni, u dveří jejího úkrytu spatří nízkou postavu Elka – kouří ručně balenou cigaretu, zatímco se dívá ke zbarvenému nebi. Už má téměř pocit, že ho dokáže překvapit, ale desátník vždycky dává pozor – v cizinecké armádě se nemůžeš spolehnout na nikoho a ta paranoia jim oběma zůstala. Pozdraví jí kývnutím. Rozhlédne se po nádvoří, kde postává nemalé množství lidí pozorujících severní záři – jsou oba ve stínu, ale i tak to není dvakrát příjemné. Ukáže hlavou k Freyinu úkrytu, kde se skryjí před jakýmikoliv pozorovateli. Elko začne vážně: „Uvažoval jsem o tom vybavení, jaks říkala. Štípnul jsem krumpáč a lopatu stavařům – nikdo si ničeho nevšimne, protože tam mizí věci furt a těm dělníkům už nikdo nic nevěří. Můžu sehnat solidní pochodně, ale nevím jak moc praktický to bude. Jak je to hluboko a čím vším se budem muset prokopat? Možná, že bych mohl zkusit překecat hostinskýho, aby mi prodal svojí lucernu – na ty si dávaj strážný pozor, ta se jen tak nemůže ztratit.“ Není nervózní – ba právě naopak, vypadá to, že je rád, že se konečně něco děje. Elko je dobrý na podobné záležitosti – vždycky věděl, kde sehnat to, co bylo právě třeba. Ale potřeboval někoho, kdo by mu řekl, co vlastně potřeba doopravdy je – a od toho tu byla Freya. „Co myslíš, že bych měl sehnat? A kdy na to půjdem? Můžem zkusit počkat na nějakou hezkou bouřku, ta by nás pěkně schovala. Ale čím dřív to vyřídíme, tím menší riziko – a tím dřív budem vědět, jestli to za tu námahu vůbec stojí,“ dodá a zašklebí se. Skrz lesy Ichie Cesta hustým severním lesem nebyla jednoduchá. Ichie pokračovala dál, navzdory klesající teplotě a své vlastní, velmi neadekvátní výbavě. Krom rozbouřených citů a neklidných myšlenek jí začínaly trápit i důsledky alkoholu, který vypila. Její tělo těžklo, měla žízeň a víčka jí padaly. Ale její vztek zkřížený se smutkem jí hnali dál a dál – neustávala v pochodu, její tvrdé dětství a neméně náročná výchova u rodiny Edamitsu jí naučili jak překonat slabost těla, bylo-li to nutné. Ať už chtěla nebo ne, vzpomínky na její výcvik se jí vracely v divokých záblescích. Rýžová pole, nad kterými byl sídelní hrad Noriova klanu – tvrdé výcvikové boje, žádost naprosté disciplíny nejen v boji ale v každém momentu chování… ale tři dobrá, teplá jídla denně a volnost… volnost a pohodlí. Ve svém volném čase mohla bloudit v sakurových sadech, procházet se po kamenných zahradách místního chrámu… a sloužící, kteří plnili každé její přání… Přítomnost jí ale vysvobodila z těch vzpomínek. Tělo, které ještě nemělo dost času na to, aby se plně zotavilo po včerejším souboji, se nyní počalo ozývat. Chůze po vrších severu nebyla nijak jednoduchá a její rozhodná snaha se vzdálit co nejdál a co nejrychleji jí situaci nijak nezlehčovala. Sucho v ústech jí začalo být nepříjemné, ale nenašla žádný potok nebo pramen, ze kterého by jí mohla utišit. Vyčerpání jí s každým krokem dohánělo víc a víc… Ale věděla, že nemůže jen tak padnout uprostřed lesů a doufat, že se příštího rána probudí. Rozhlédla se a ještě jednou napjala smysly, aby se rozhodla kam zamířit dál… Tušila, že když bude pokračovat, mohla by dorazit až k cestě, kterou viděla. Tím směrem také měla pocit, že se míhala a možná i teď trochu míhají světla… Kdoví, možná jsou to jen nějací severní duchové… Kolem bylo pár vyčnívajících skal… pokud by se snažila mohla by najít nějaké suché místo v závětří, do kterého by se mohla schoulit, skrýt se před světem… Byla to její cesta – ona si jí zvolila. A začínala být stále těžší a těžší. Otec Severu Hela Vědma ucítí nesmírnou horkost, která pohltí celé její tělo, jakmile polkne poslední hlt nápoje – podivné chutě a vůně se jí začnou mísit v hlavě – a celý svět se rozpije do velké, rozmazané skvrny. Tentokrát neslyší žádný šepot, neslyší žádné náznaky ani kroky. Však dnes se nepokouší přivolat k sobě kolemjdoucí božstvo – dnes volá toho, jenž hledí z vrcholu světa na své chráněnce. Má pocit, jako by se kouř z ohně začal zvedat a nabývat na síle. Když v jeho závoji hledá náznak slepých očí, nenachází je… ale není to jejíma očima… celý svět jako by se rozmazával… Praskání ohně nabírá na ozvěnách, jeho hučení se začne odrážet v její hlavě jako v nejhlubší jeskyni, v temnotě pod Horami… Jakási síla trhne jejím tělem a světnice se změní v oblak kouře, který se vzedme a pohltí vědmu. Vše utichne v choulostivém objetí dýmu – ticho… Horkost začne být vytlačována chladem – mrazivým, kousavým chladem, který jako ostré háčky tahá za její téměř nahé tělo. Zalapá po dechu, když se horkým kouře prodere závan čistého, horského vzduchu. Její chodidla začne pálit sníh a najednou ucítí jakousi… neznámou hloubku, jako by se všude kolem ní otevřely bezedné propasti. Poryv větru rozfouká snový kouř – její smysly jsou neskutečně omámené a celý svět se jí zdá podivně rozpitý a rozmazaný, ale přesto si uvědomí, kde je. Neubrání se výkřiku. Je na vrcholu nejvyššího hřebenu Varldbergen. Uprostřed věčné zimy, na ostří světa. Mráz jí začne vyhánět krev z prstů a ledový vzduch jí zaškrábe v krku. Ale i přesto zvedne oči a tam, kde skála proniká skrz ledovec, uvidí rýsovat se postavu proti nočnímu nebi. Čím jasněji jí vidí, tím méně vnímá chlad kolem sebe – má pocit, jako by jen pohled na Něj přinášel do jejího srdce teplo a klid. Konečně Ho rozezná – postava oděná v podivné zbroji s prastarými symboly, zjizvená, vážná tvář, z níž se klene mohutný vous. Stojí vzpřímeně, před ním sekera opřená ostřím k zemi. Vypadá, jako by byla zamrzlá do země, nebo ještě spíše, součást hor samotných. Vypadá jako tichá socha, pozorovatel a soudce na vrcholu světa – mohl by být vytesán ze žuly. Ale pak se tvář zvedne a dvě slepé oči se zahledí na Helu, projdou celým tělem a duší, proniknou do všech zákoutí a poznají každou její myšlenku, každý prohřešek i dobrý skutek. ,,Vědmo.“ Jeho hlas je jako dunění laviny, jediné slovo téměř podlomí Hele nohy… jako zahřmění ledového blizardu. Rozvážné tóny zaznějí celý světem… „Hory naslouchají každému slovu, vědmo, a já též.“

Hela - 16. června 2019 21:34

Vrcholek světa Můj hlas odezní, a odpověď nepřichází. Hledím na kouř, stoupající ke stropu místnosti, a svět kolem mě se rozpíjí do nicoty. Stačí jedno mrknutí, kouř mě zaštípe v očích, když je však znovu otevřu, už nejsem ve své světnici. Zachvěju se pod poryvem chladného větru, bosé nohy mě studí, neboť náhle stojím po kotníky ve sněhu. Moje tělo halí jen slabá košile, která valnou ochranu před zimou neposkytuje. Z úst mi unikne výkřik, který však zanikne v poryvech větru, když si uvědomím, kde se nacházím. Znám okolí Helskary a hory, které jí obklopují. Však jsem, jako malá holka, často doprovázela místní lovce, když vyráželi do okolí. Vrcholky halí hustá oblaka, která zakrývají výhled dolů do údolí. Za jasného dne je odsud vidět na míle daleko. Nyní je ale svět zahalený v bílé tmě. Instinktivně zvednu hlavu a pohlédnu ke skalnatému vrcholku. Srdce vynechá několik úderů, když spatřím muže se sekerou. Na okamžik mám chuť, padnout před ním do sněhu. Jsem poctěna tím, že vyslyšel mé volání, a co víc...přizval mě k sobě. Už jen jeho přítomnost rozehřívá mé srdce. Zima je náhle tím posledním, co by mě trápilo. Váhavě zamířím k Arunovi blíž, ale zastavím se v uctivé vzdálenosti. "Nejvyšší, jsem poctěna tvou přítomností. Ty slyšíš a vidíš vše. Jistě tedy víš, co trápí Helskaru, a její obyvatele. Poraď mi, co mám dělat? Je správné jednat za zády mých blízkých, když je tím chráním před jimi samými?" S nadějí v očích hledím na ochránce svého národa. Kdo jiný, by mi měl poradit, než právě on. Už jen jeho přítomnost zde, o něčem vypovídá. Někde hluboko v hrudi cítím tíseň, jako by mi srdce sevřela ledová pěst. Začíná na mě dopadat tíha celé situace a On je jediný, kdo mě nyní drží nad vodou. Nikdy jsem nepochybovala, vždy jsem konala tak, abych bohy potěšila. I nyní tedy bezmezně věřím, že mi Arun ukáže správnou cestu.

Letitia - 17. června 2019 16:25

Barevný rej na obloze "Ano, máte pravdu," pomalu přikývnu s očima stále upřenýma na oblohu. Normálně by mě ten chlad hned odehnal od okna, ale ta světla jsou příliš krásná na to abych si to nechala ujít. "V takovéhle chvíli máte skutečně pocit, že tam někde je Nejvyšší a i ti jejich bozi." Také se opřu o parapet abych co nejlépe viděla. Okno není zase tak velké, takže jsme tam s Mikha’ilem natisknutí těsně u sebe, což není zrovna něco co by mi vadilo, spíše naopak. Možná za to může alkohol, možná ta světla, ale cítím se teď opravdu dobře v jeho společnosti. Už se ho nesnažím zpovídat a zjišťovat jaké poklady tady vlastně hledají. Pod touhle oblohou to všechno přestává být důležité. Jednomu se chce jenom tak stát a sledovat ten magický tanec nad svojí hlavou. Na nic nemyslet a jen si užívat... Odtrhnu pohled od toho co se děje na obloze a zahledím na se na Mikha’ilovu tvář ozářenou tím podivným jevem. Dodává mu zvláštního, mnohem ušlechtilejšího vzezření. Kouzelného. Jako kdyby náhle nebyl z tohoto světla. Mohu se jenom domýšlet jak v tom světle vypadám já. Zda mi lichotí nebo naopak vypadám starší než jsem. Možná by stálo za pokus to zjistit. "Nezhasneme?" zeptám se šeptem, protože mám pocit, že by jakýkoli hlasitý zvuk zlomil tento kouzelný okamžik. A když nebude překážet lampa barvy ještě víc vyniknou.

Freya - 17. června 2019 19:54

Plány Čím dál víc se začínám těšit, až z tohohle místa jednou provždy vypadnu. Tenhle kraj vyvolává vzpomínky, o které nestojím. S Riamem si sice ráda popovídám, ale nějak nechápu jeho naivní pohled na svět. Možná kdyby viděl, jaký svět ve skutečnosti je někde dál a ne jenom za humny, nebylo by to už jen romantické dobrodružství. Trochu si povzdychnu a raději trochu přidám do kroku. U mého provizorního úkrytu stojí naštěstí Elko, což bude znamenat příjemné rozptýlení od vzpomínek na staré časy. Vstoupíme dovnitř, kde budeme skryti před nežádoucími zraky a budeme mít klid. "Hezky, koukám, žes nezahálel." ušklíbnu se, když sděluje, že už sehnal nějaké to vybavení. Však jsem věděla, že na něj bude spoleh. "Řekla bych, že pochodně budou stačit. Podle toho, co jsem viděla, se nepotřebujem prokopat nijak hluboko. Je tam stržená část stropu a mezi kameny je vidět na druhou stranu, kde je volný prostor. Určitě to bude ale chtít nějaké vzpěry. Dost nerada bych se tam nechala zavalit." stručně popíšu, oč jde a jak to tam vypadá. "Moc dlouho bych nečekala, až seženem, vše, co je třeba, vyrazila bych. Musíme tam v noci, to bychom tam nihoko potkat neměli. Hrobka je dost dlouhá na to, aby světlo nebylo vidět ven, takžže by snad ani nebylo potřeba čekat na nějakou bouři. I když je fakt, že takové počasí by nám snad dávalo jistotu, že nikoho nepotkáme ani cestou." pokračuji dál a vlastně tak trochu přemýšlím nahlas. "A věřim, že to stát za to bude. Jen nečekej, že nás pohádkové bohatství bude čekat hned tady. Něco mi říká, že zas tak jednoduché to nebude."

Takanashi Ichie - 20. června 2019 20:00

Nic se nemění Možná mne doháněla žízeň, možná vzpomínky z posledních hodin... kdo ví, přesto si mé tělo navyklo na to, jak jsem se téměř od dětství stravovala a moc dobře jsem si pamatovala první měsíce, jak to vypadalo, když jsem o takovéto zvyky přišla... aspoň, mi něco přišlo vtipné na této situaci. To, jak mne všichni považovali za dost ostrou, divokou a nezhýčkanou, přesto jsem si tak nepřipadala... byla jsem jak čokl, kterému pilníkem zbrousili tesáky... stále jsem uměla vrčet, štěkat i kousat, jen to kousnutí nebylo takové, jako v minulosti... V dálce jsem viděla světla, kdo ví, jestli to byly severské světlušky, nějací rolníci, nebo jen odrazy kamene záře, která mi pořád připomínala to, že ta noc, které jsem se nejvíce bála stále trvala. Na chvilku jsem se zastavila, nechala odpočinout trochu své plíce, nohy a ruce s tím, že jsem si otřela poslední slzy... nemohla jsem říci, že jsem se přes věc přenesla, ale aspoň jsem se dokázala udržet před tím, abych stále bulela... aspoň tedy nyní. S touto myšlenkou jsem se opět rozeběhla vpřed, vůči světlům.

Arun - 20. června 2019 21:36

Proroctví Hela Slova vědmy se zdají nicotná proti dunivému hlasu Aruna – ale i navzdory tomu oslovila své božstvo a očekávala jeho odpověď. Nehýbal se, hleděl před sebe s rukama stále sevřenýma na rukojeti sekery. Konání bohů je srovnatelné s pohyby kontinentů, každé slovo a každá myšlenka nese neuvěřitelnou váhu a bohové dlouho rozvažují, než uvedou své myšlenky v činy. Avšak severští bohové nejsou stíny na nebesích, ne jako jižanské modly, tito bohové kráčí mezi lidmi a nezapomněli ještě jak krátký je lidský život. Jsou to bohové ochránci, průvodci – a nyní je zde ztracená duše, která potřebuje radu, směr. „Slyším a vidím celý svět, cítím kořeny všech hor, kopců a vrchů. Cítím ozvěny duší a hlasy myslí, které ty duše nosí. Poslouchej, vědmo, dcero, své proroctví.“ Když mluví, vítr začne nabírat na síle, mračna se začnou točit kolem vrchů a sněhové smrště začnou bičovat horské štíty. Ale vědmu nezasáhne divoké víření sněhu – jen splétá kolem dvojce neprostupnou stěnu a jako šat objímá záda a pas otce severu. Vichřice rozevlaje jeho vousy a vlasy – a jeho oči jako by sebraly záři hvězd a přijali jí za svou. Hlas, který vyřkne radu Arunovu, je plný ozvěn a zasáhne Helu v samotném srdci. Nebolí, avšak projde celým jejím tělem jako šok. Hladová srdce a zraky se stáčejí k severnímu kraji. Jejich nenasytná lakota se sápe po dědictví severu, dědictví Bohů, dědictví, pro které je lidstvo příliš mladé. Jsi jeho ochráncem, Helo z Helskary, jako každý z tvé krve. Braň jej, neboť pokud se ho dotknout nečisté srdce, zhouba, zkáza a nemoc přijde na lidské pokolení, hrůza, kterou Matka Země nespatřila po tisíce let. Svět položili lidé na ostří nože. Neváhej a konej, Helskarská vědmo, a ukaž, že lidstvo nezasloužilo zlého konce, který si samo chystá! S posledními slovy se bouře kolem Arunových kotníků začne uklidňovat. Jeho výraz se uvolní, jeho pohled přestane být pln výhrůžné moci – nabyde totiž téměř otcovské laskavosti, jemnosti a milosti. Jeho další věty jsou tiché, proti předchozímu proroctví, ale vědma i tak slyší každé slovo. „Čiň s mým požehnáním, čiň dle svého srdce, které jsem zvážil a shledal čistým jako vodu z horské bystřiny. Ve světě jsou ještě duše dobré, které ti přispěchají na pomoc. Vidím jednu, která k tobě kráčí právě teď, mnou přivolána. Zlo neovládne všechny duše, ač vyvěrá všude tam, kde zakořenila hloupost a zášť.“ Bouře se opět vzedme v nové síle – ale tentokrát se hlas Aruna nezvedne s ní. Jeho rysy ztvrdnou a opět strnout takové, jaké je zde viděla poprvé, na vlas stejné. Jen rty pod nehybnýma, slepýma očima, ještě dodají poslední větu. Cítí v ní vážnost nejvyššího soudce. „Vidím každý tvůj čin, Helo z Helskary. Tvé poslání stojí před tebou, osud je nedočkavý. Nezklam Nás.“ Za jeho posledním slovem ucítí Hela novou, ještě děsivější vlnu energie a než se z ní vzpamatuje, ucítí spíš než uvidí prudký záblesk. Světem se rozhlehne strašlivé zapraštění hromu. Bílá bouře zahalí téměř nahou vědmu v mrazivém obětí. Nyní už se vyjeknutí neubrání. Prudce sebou trhne a otevře oči. Leží před krbem – cítí strašlivý chlad a váhu nad sebou… ale také laskavé teplo domácího krbu. Arun, ač je pánem té bouře, by nikdy nedovolil, aby oheň vyhasl. Je zadýchaná a téměř celá se třese tou nevídanou energií a silou, kterou pocítila. Teprve když uslyší nejisté kňučení Mikaela má pocit, že je skutečně zpátky. Vzápětí na to do ní strčí čumákem a další zakňučení zní opravdu ustaraně. Jak dlouho tu, téměř na led studená, ležela? „Shánění“ Freya Elko přikyvuje jejím slovům – tohle je lepší zábava, než nějaké hloupé trénování. Když se za války zrovna nepokoušeli přežít nějakou nesmyslnou šarvátku, většinu času zabraly podobné plány nebo akce. Vždycky je něco, co je třeba získat – a vždycky je něco, co se někde jen tak válí a nikdo to nehlídá. Mezi těmi drobnými zlodějíčky, kapsáři, podezřívavými cizinci a nejrůznější jinou chátrou bylo vaše jen to, co jste si drželi sakra blízko u těla. A poté si desátník poslechne přesnější popis problému, který je čeká. „To nezní tak strašně – bál jsem se, že je to někde zakopaný, jako správnej poklad. Pochodně budou – ale musíme si s nima dát bacha, aby nás fakt nikdo neviděl, protože lucernu zatemníš jedna dvě, ale pochodeň? No a ty vzpěry by měli jít. Zejtra se po nich podívám. Myslim, že jsem viděl nějaký rozdělaný lešení – tam bude dřevo tak akorát.“ Samozřejmě, taková akce jim projde jen jednou – příliš mnoho ztrácejících se materiálů nebo dokonce nářadí a dělníci začnou být podezřívaví. Elko sice ví jak se nenechat chytit – i tak, hledání samotného pokladu bude vyžadovat novou základnu… ale ten most překročí až k němu dojdou. „Zmáknem to na jeden zátah, přes noc. Nebude to lehký, ale jak to popisuješ by to mělo jít snadno. A možná líp to zas za sebou strhnout, až se dozvíme všechno co půjde. Lidi by si toho mohli všimnout a mít votázky.“ Její poznámka o bohatství jinde si od něj dostane dalšího přikývnutí. „No o důvod víc proč to udělat tak – zjistíme co půjde a jakmile budem vědět, kde ten poklad je, nebudem to už potřebovat. Když to uděláme opatrně, nikdo nemusí nic poznat.“ Je přímo vidět, že desátník je plný energie, když má konečně něco pořádného před sebou. Než odejde, dodá ještě: „Projdu se kolem toho staveniště teď v noci a vyhlídnu si, kde by šlo něco sebrat, a snad to všechno zejtra budem mít. Dobrou noc – a vítej zpátky v armádě, i když to nebude dýl než na týden, pokud nám práce dobře půjde“ přidá s mrknutím, když si ještě povšimne poskládané uniformy u přikrývek. S tím desátník opustí její soukromí a ona konečně může usnout – ráno je blízko a je lepší na něj být připravená… Gentleman z Jihu Letitia Dvojice chvíli tiše stojí pod září světel – než Letitia tiše navrhne zbavit se světla lucerny, která doposud osvětlovala místnost i šachovnici. Na té stále zůstaly rozestavěné figury v prohře bílého. Ale ani jeden z nich už se o šachovnici příliš nestaral. Učenec na moment odešel od okna, aby zhasil knot planoucí uvnitř svítilny. A pak stál opět vedle Letitie v úzkém výklenku okna. Podíval se mlčky vzhůru ke světlům – a poté se jeho oči obrátili k Letitii. Nebyla si jistá, zdali v nich vidí přímo zájem – ale rozhodně si jí v této hře světel prohlížel. Ona učinili totéž. Tvář Mikha’ila byla vždy exotická, snědá a orámovaná volným šátkem, který jižan nosil navzdory tomu, že se ke svému Ilmaidskému původu příliš nehlásil. Tichý, pomalý svit severních světel jen zvýrazňoval kontury jeho tváře a dodával barvě jeho kůže ještě zvláštnější odstín. Nyní už na ní hleděl s nepopiratelným zájmem. Díval se jí do očí, kdykoliv se k němu obrátila – jako by se snažil rozluštit nějaký obzvlášť složitý problém… „Severní záře vyzdvihuje rysy vaší tváře – a dělá vás téměř tak tajemnou, jak se zdáte v některých svých poznámkách,“ řekne tiše, jakoby na vysvětlenou. Přiblíží se k ní a jemně se dotkne její tváře. „Nejsem jediný, kdo má svá tajemství, že, slečno de Rautré?“ optá se stále šeptem – a tentokrát se pousměje. V té chvíli se však ozve zaklepání, které celý ten moment přeruší. Mikha’il na Letitii snad vyzývavě mrkne a dodá: „Ale čas odhalení ještě nepřišel.“ Udělá svižný krok stranou a opět zapálí lampu – a zvučným hlasem odpoví na zaklepání: „Vstupte!“ Ve dveřích se objeví Percivall – v ruce drží jakýsi spis a tváří se velice vážně. I přesto se omluví: „Je mi to velice líto, že vás ruším-“ „Nic se neděje, Percivalle. Právě jsme dohráli. Slečna je na odchodu na své lože. Viděl jste ta světla?“ Ale ještě se obrátí k Letitie – jemně a galantně uchopí její ruku a ve zcela celestionském gestu jí políbí. „Budu se těšit na příští večer ve vaší společnosti, slečno.“ Světlo ohně Ichie Unavená východňanka se dá opět do kroku navzdory protestům celého svého těla. Spadnout k zemi tady, uprostřed divokých lesů, by byl její konec, tolik ví jistě – a nějaká světla jsou lepší směr než žádný… Podařilo se jí také utišit rozdivočelé myšlenky a pocity v hlavě. Nepříjemná situace, ve které se ocitla, snad odtlačila vše ostatní stranou. Chce-li tento svůj útěk přežít, nesmí se nechat rozptylovat. A některé instinkty ani život v relativní pohodlí úplně neodstraní, obzvlášť pokud se jim naučila v raném věku. Její výcvik u rodiny Edamitsu sice nebyla žádná procházka růžovým sadem, ale oproti špinavým ulicím, kde musela bojovat o každé sousto, to rozhodně pohodlí bylo. Les začne řídnout – blíží se k cestě nebo alespoň mýtině. Stále to není řešení jejích problémů – ale je to dobré znamení. Konečně ustoupí stromy stranou a ona vykročí na tmavý kraj mýtiny – na druhém konci je tábořiště. Táhne se k němu lesem na opačné straně pěšina, která snad vede na větší cestu, která je jistě nedaleko. Uprostřed tábořiště plápolá oheň – žádné světlušky nebo bludičky. A u tábořiště posedává několik mužů zaměstnaných v klidném, ospalém hovoru. Mluví celestionsky a je jich asi půl tuctu. Mají rozložených několik stanů a nedaleko tábořiště se popásají dvě nákladní muly. Nezpozorují ji, jsou oslnění světlem ohně. Ale- „Stát! Kdo jste?“ Výkřik prořízne noc a ona zpozoruje v temnotě do teplého pláště a kápě zahaleného muže, který v ruce drží krátké kopí, kterým na ní míří. Jeho výkřik také vzburcuje ostatní muže, kteří vyskočí na nohy a obrátí se k hlídači ve tmě. Někteří z nich vytáhnou křesadlové pistole a vykročí do temnoty, nejistě na mířící směrem k hlasům. Jeden z nich, který zůstane stát u světla zvolá: „Špeh! Zastřelte ho!“ Na což ale odpoví jeden další, který už je téměř u ní – a který se pokouší proniknout temnotu očima aby poznal, co je zač narušitel. „Ne tak rychle, však uvidíme – ruce před sebe – a žádný rychlý pohyby! Jereme, sundej mu kápi.“ Muž s kopím se k ní začne přibližovat, stále ji držíce v šachu ocelovým hrotem. Má v úmyslu k ní přijít a odhalit jí, i když stále zůstane zčásti skrytá tmou. Asi jediný, kdo jí může zatím snadno vidět je on – ostatním bude trvat krátkou chvíli, než si jejich oči opět přivyknou na světlo. I navzdory tomu mají stále přesilu a ona citelně vnímá únavu svého těla. Třeba, když ukáže, že není nebezpečná, se nad ní smilují. Ale Ichie si za svůj život moc milosti neužila…

Hela - 20. června 2019 22:02

Proroctví Vichr mnou cloumá, a já vzhlížím k praotci svých lidí, k tomu, kterého se mnozí neodváží ani jmenovat, které se obávají, ale hluboce se mu klaní. Cítím obrovskou poctu nad tím, že tu nyní můžu stát. Kolika smrtelníkům se to poštěstí? Chlad už v tuhle chvíli nevnímám, jako by mi, sama přítomnost Nejvyššího, rozehřívala prochladlé kosti. Slova rady mnou zacloumají, jako vítr cloumá mladou břízou. Bohové nás většinu času nechávají tápat v temnotách, ale Arun mi nyní poodhalil, jinak zahalenou, stezku. Jeho slova dychtivě hltám, aby mi ani jediné neuniklo. Srdce mi poskočí radostí, když se doslechnu, že mi, kdosi, přichází na pomoc. Arun mi posílá pomoc. V ten okamžik se cítím neporazitelná. Mám svolení Nejvyššího, abych jednala. Mám jeho důvěru a přízeň. Teď bych dokázala pohnout horami, jen abych ochránila Helskaru. "Nezklamu." To jediné slovo zašeptám do svistotu větru. Zklamat bohy je to poslední, co by člověk chtěl v životě udělat. Cítím tíhu, kterou vkládá na má ramena, ale zároveň cítím, že na to nejsem sama. Mám nejlepší rádce, jaké bych si mohla přát. Ohluší mě zvuk hromu a oslepí záře blesku, který dopadnul mezi mne a Aruna. Jako kdyby to byl pokyn, bílá tma se zvedne a zahalí mi výhled. Ledové ostří chladu mi pronikne do kostí a já vyjeknu. Můj hlas se ale rozplyne v hučení vichřice. Zavřu oči a když je otevřu, jsem opět ve své chalupě. Ležím na studené podlaze a tělo mám prochladlé. Ve vzduchu se vznáší vůně vyčpělých bylin, ale oheň stále plápolá. Netuším, kolik času uplynulo, v hlavě mi duní, jako kdyby mi v ní bušil nějaký vzteklý kameník. Za mými zády se ozve starostlivé zakňučení a v další chvíli se mi o paži otře vlhký psí čenich. "Jsem v pořádku." Zamumlám a pohladím Mikaela po huňaté srsti. Nemám sílu na to, abych se zvedla a odešla do postele. Přihodím do krbu několik polen, přitáhnu si kožešinu a spolu se psem se schoulím u krbu, v dosahu světla a tepla. V hlavě mi stále zní Arunova slova. Nebýt tak slabá, vyrazila bych snad do pevnosti už nyní. Bůh mě utvrdil v mých úvahách a já udělám vše pro to, abych neselhala. Únava je ale nakonec silnější, něž já. Teplo mě ukolébá a já se propadnu do neklidných snů.

Letitia - 21. června 2019 13:04

Osamělá noc Mám chuť začít klít jako ten nejsprostší voják! Vyrušení zrovna v takové chvíli! Musím se kousnout do jazyka abych se ovládla a trochu uklidnila splašené srdce. Prostě se musím smířit s tím, že to bude další dlouhá, studená a osamělá noc. Jako všechny tady. Jak já to tu nenávidím! Raději bych byla v obléhaném městě, kde se musí žrát mrtvoly padlých, než dřepět v téhle zmrzlé pustině s její pitomou září v mracích, hloupými lidmi a zkaženými bohy. Vyhodila bych to tu do povětří a s radostí se dívala jak celá pevnost hoří. Nic z toho samozřejmě neudělám. Donutím se oplatit Mikha’ilovi úsměv a naznačím pukrle když se tak snaží. Je to od něj hezké gesto, ale právě teď nejsem ve stavu kdy bych ho dokázala náležitě ocenit. "Dobrou noc, uvidíme se zítra," rozloučím se a normálně odejdu ven. Dokud neopustím tohle patro chovám se naprosto přirozeně a nedávám na sobě nic znát. Nechci aby si tu vojáci a sloužící o mě šuškali jaká jsem nána. Ovšem jakmile jsem bezpečně z dosahu hned vztekle nakopnu zeď a svižným krokem předusám celou chodbu až ke své komnatě, kde ještě prásknu dveřmi, boty odhodím do kouta a prostě padnu do postele tak jak jsem. Zatracený Atmorijec. I když vím, že to nebyla jeho vina, stejně jsem na něj naštvaná. Příště ho určitě ve hře porazím, nebo mu hodím na hlavu šachovnici. To ho naučí. S takovými a dalšími neveselými myšlenkami se nakonec propadnu do neklidného spánku.

Takanashi Ichie - 23. června 2019 12:51

Herečka Vědoma si toho, že každým krokem se mi mohou podlomit nohy... vědoma si toho, že mi právě tato noha může odmítnout pomoci se opět postavit a já tu skončím až do rána s otázkou, jestli se vůbec ještě probudím. Plno otázek, přesto odpovědi na jednu či druhou nebyly pozitivní a já věděla, že takovéto myšlenky my morálku moc nezvednou. Stromy jsou ty tam a já s výdechem zaskuhrám, dlaň opřená o bok, kde jsem stále měla tu podlitinu... připomínající to, že i kdybych chtěla běžet dále, tak mne bolest na boku brzo dožene. Jaká to radost. Ale bylo tu něco... nebo spíše někdo... v dálce jsem uviděla tábořiště? Oheň? Kdo ví, jestli mne nešálili oči, přesto plán byl jednoduchý. Vyhnout se skupině jako byla tato. Nejednalo se o město, ale o nějakou výpravu bůh ví koho, hlavně jsem ale slyšela Celestionštinu a to mi moc nenahrávalo do karet. Kdo ví, jestli toto není nějaká výprava z té prokleté pevnosti. Jeden krok a na to výkřik muže, který na mne mířil krátkým kopím a pomalu se přibližoval... vydechla jsem a čekala, jak toto dopadne. Byla jsem dobrá, ale proti střelným pistolím jsem nemohla stejně nic dělat, takže šlo jen o to, jak to tady zahraji. „Ne... roz... umím...“ Řekla jsem trhanou celestionštinou, která byla tak blízko východnímu jazyku, že by leckteří měli problém mi rozumět. Rukami jsem si sama stáhla kápy a podívala se na muže s kopím, který mne zahlédl jako první, odhalující nejenom to, že nejsem on, ale ona... ale hlavně, že jsem žena z východu, takže asi úplně něco jiného, než mohli čekat. „Dobrá... noc...“ řekla jsem opět jejich řečí a čekala, jak budou reagovat. Mohla jsem na ně zaútočit, ale vážně jsem chtěla jít dále a nechat je být... nejspíše by to skončilo tak, že by mne nějaká kulka zasáhla fatálně a já bych několik z nich zabila... přesto proč bych jim kazila zábavný večer uprostřed lesa. Navíc jsem si nedělala naděje, že by za mnou Noria poslal nějakou výpravu, přesto zde bylo něco, co mi říkalo, že bych chtěla vidět takovou výpravu vyslanou pouze za mnou... aby mne našla. Podívala jsem se po všech přítomných a dávala si dost velkého majzla na to, aby mne někdo nešvihl přes hlavu, nebo se nepokusil o něco, co by se mi nelíbilo. Hraní někoho, co jsem nebyla my vždy šlo... přeci jen proto jsem byla tak dobrá v určitých oblastech... jen nyní jsem nebyla na takovouto situaci připravena a musela doufat, že i tato improvizace bude stačit.

Freya - 23. června 2019 12:52

Přípravy Elko je nadšený z příprav a plánování. V očích mu hrají dva plamínky a já se jen spokojeně usmívám. Skoro jako za starých časů, když jsme se chystali do akce, která tak zcela nebyla posvěcená shora. Lepšího spojence jsem si nemohla přát. "Je mi jasný, že lucerna by byla lepší, ale jak budeš hostinskýmu vysvětlovat, nač potřebuješ lucernu? Nerada bych, aby si před někým pustil pusu na špacír a ten by se pak moh začít zajímat trochu víc. Čím míň lidí je do toho zapojených, tím líp." "Doufejme, že nás tam nic nečekaného nepřekvapí a rozhodně bude fajn za sebou zase zamést stopy, aby nebylo alespoň na první pohled vidět, že jsme se o to místo nějak více zajímali." odpovídám dál. Pevně doufám, že to půjde tak hladce, jak si to Elko maluje, jenže obvykle se ukáže nějaké to ale. Budem doufat, že to prostě zmáknem vážně tak jednoduše. Teď jen aby tam ještě bylo něco, co by nás posunulo dál a neodradilo mi Elka od další spolupráce... "Dík." loučím se nakonec s úsměvem. Sice se trochu obávám toho, že to bude déle, jak na týden, ale nechci mu brát to počáteční nadšení. Přeci jen ho potřebuju. Když odejde, rychle si zatopím v kamínkách, aby tu bylo o něco příjemněji. Uniformu nechám až na ráno a spokojeně zalezu. Zatím to jde docela dobře, tak snad to tak půjde i dál... Než usnu, chvíli ještě přemítám o tom, jestli jsem vážně na nic nezapomněli a co by asi tak mohlo být za tím sesutým stropem.

Arun - 24. června 2019 08:46

Cesty osudu Elfstan Na obloze se roztančila světla – obzor byl překrytý linkami zelené, modré a oranžové. Podivuhodné světlo Arunovo dopadlo na tvář Elfstana Wylgynga – a on pozvedl své oči, aby se setkali se slepým zrakem nejmocnějšího ze severních Bohů. Chvíli jen žasl nad tichou krásou, kterou ta záře přinesla. Její význam mu neucházel, bylo to znamení. Jeho cesta na divoký sever byla dokončena – před dvěma dny vykročil z poslední výspy civilizace, Alesglas, nyní stál zde, v tábořišti královské patroly v srdci samotného severu. Jeho cíl? Malá, téměř bezvýznamná víska, kterou však obývali seveřané po celá staletí… ne-li tisíciletí. Helskara. A nyní mu Arun dával své znamení. Když se ohlédl zpět, spatřil, že nad horami se kupí těžká mračna. Tam někde z ostří světa vládne Arun a hledí na své věrné svým neustávajícím pohledem. V noci, jako byla tato, téměř cítil Jeho moc v každém svém kroku. To on ho zavolal sem na sever. To k němu byl jeho rod vázán svými nejsvětějšími a nejstaršími závazky. Slíbili i jiné rodiny, tak jako Wylfyngové. Ale ostatní zlenivěli, zapomněli. Přijali pohodlné a nečinné bohy Jihu a zapomněli, co přísahali jejich praotcové. Avšak slepý bůh ani jemu nevyjevil proč si ho zde žádá. Následoval jeho znamení až sem. Víc nevěděl. Stále sledoval vrchol nejsevernější hory Varldbergen – místní mu dávali jméno Špičák podle jeho prudkého srázu a jeho holých skal tyčících se proti nebi. Nad horami se vířili mraky, kterými v té chvíli projelo několik blesků. Měl pocit, že ozvěny hromů dolehli až k jeho uším. Že slyšel dunivý hlas – že zaslechl slova, která nepatřila smrtelníkovi. Obrátil se zpět směrem ke kopcům, mezi kterými se vinula cesta a za kterými musela ležet Helskara a Felskarský fjord. Na protějším vrcholku spatřil postavu. Byla tam… a přeci ne zcela. Skládala se ze stínů a obrazů, ze světla Záře na plátně noci. Vysoký válečník, opírající se o sekeru a pozorující ho slepýma očima, které zářily jako dvě hvězdy. Měl pocit, že spíš cítí, než slyší význam slov skrytých v té bouři… snad tam ani nebyly… ale přeci. Tam je to ukryto – tam je tvá služba. Tam je toho ochránce, nejvěrnější z mé krve, tu vyhledej! Zamrkal a postava byla pryč, stejně jako hlasy v nočním tichu. Jen na obloze se vířila světla z jiného světa. Příští ráno je posledním dnem jejich cesty. V prachu se plahočí patrola dvanácti mužů. Oblečeni do královských barev, oděni do zbrojí, za opasky rodové sekery, na zádech štíty a krátká kopí. Neužívají si příliš překrásné výhledy na rozlehlé pahorkatiny pokryté lesy, ani se neohlížejí za Varldbergen, které nechávají za sebou. Jsou to vojáci – a ti nemívají příliš romantické duše. Navíc kráčí divokým a nepřátelským krajem, i když je to stále zem krále Arvida. Možná ale, že jsou nejistí z i muže, který se k nim připojil při jejich odchodu z Alesglas. Jede na svém vlastním koni vedle jejich poručíka, a k tomu je oděn do tradičního šatu severní šlechty. Prostí vojáci neví víc – ale poručík dělá svoje domácí úkoly, a zatímco se blíží k nepříliš přátelské vesničce Helskaře, ptá se sám sebe pořád dál a dokola, proč s nimi cestuje pán, fyrstar, z prokletého rodu Wylfyngů. Minulou noc se na obloze rozzářily nejen hvězdy, ale i tajemná Arunova světla. Pověrčivější z mužstva začali mumlat pohanské modlitby ve Starém jazyce. Co viděl a slyšel té noci Elfstan Aed Wylfyng? V žilách mu koluje zrádcovská krev – a samotní Wylfyngové nikdy nepopřeli vyznávání starých Bohů… slouží skutečně králi Arvidovi? Helskara je nedaleko… lidé v té vesnici se nikdy nesmířili se stavbou královské pevnosti – ale cesty je třeba hlídat. Má rozkazy projít jí rychle a bez provokování. Muži se budou držet těsně u sebe… ale šlechticovi rozkazy dávat nemůže. Kdoví, co učiní fyrstar Wylfyng… Nový den Hela Ráno zastihne vědmu vyčerpanou víc než kdy jindy. Kdyby nebylo běžné únavy, která se nese s každým Žádáním o radu, všemu dodaly podivné sny, obrazy vrcholků hor a nejhlubších údolí, viděla muže a ženy s podivnými cizími tvářemi oděné do zlata a jiné, horší - ohyzdné obličeje skryté v temnotách. Jen občas zahlédla obrazy Bohů, kteří jejími sny ustaraně procházeli. A na pozadí toho všeho slyšela dunět Arunova slova. Je si jistá, že je nikdy nezapomene… a do konce svého života si bude pamatovat tu chvíli, kdy potkala vládce Bohů. Teprve po chvíli bdění se z těch snů skutečně probere. Trvá jí to moment, než se dostane plně do reality rána. Spánek před krbem jí zanechal rozbolavělou – ale nikoliv prochladlou, jak si překvapeně uvědomí. Během noci, čehož si všímá teprve nyní, jí někdo přikryl další kožešinou z její postele – a ví jen o jediném člověku, který by se odvážil uprostřed noci vstoupit do vědminy chýše. Vždyť ho koneckonců pozvala. Skutečně slyší oddechování z malé komory, kde občas nechávala těžce zraněné a kterou jinak používala jako spíž nebo v ní sušila bylinky. Rozhodne se medvědobijce po dlouhé noci a dlouhém dni nerušit – to, co slyšel či neslyšel mohou probrat později. Navíc – proroctví Arunovo bylo jasné. Praktičtí bohové Severu se nevyžívají ve velkých hádankách… pokud jim přeci není rozumět, Hela má pocit, že to není z jejich vlastní vůle. Však myšlení Bohů je o tolik jiné, než myšlení smrtelníků… Poté, co provede všechny pro sebe důležité ranní úkony, vykročí do ticha chladného rána a pustí se do práce kolem domu. Už si myslí, že jí třeba konečně zas jednou čeká klidný den, kdy bude moci udělat vše, co se jí kolem chalupy nakupilo, když uslyší dupot kroků na pěšince. Obrátí se a uvidí po ní běžet mladou Adelaide – je červená v tvářích a když se zastaví, stěží popadá dech. „Vědmo! – Ta světla včera v noci – A lovci viděli ráno ty stopy – A k tomu ti muži – a na cestě z Alesglas!“ Jako vždy, děvče má na jazyku tolik věcí, že se jí všechna sráží v puse a není jí ještě s jejím oddechováním rozumět nic. Teprve po chvíli se uklidní dost na to, aby dala dohromady skutečnou větu. „Vědmo! Celá vesnice chce vědět, co znamenala ta světla včera v noci! Všichni- no všichni ví, že nad námi bohové bdí. Jenže víš – tohle byly přece-“ Další slova z dívky vypadnou v bázlivém šepotu: „Světla Arunova.“ A pak dodá, jako by to už nebylo vůbec důležité, pár dalších slov. „No a pár lovců vidělo dnes ráno různé věci v lese. Stopy někoho z pevnosti do hlubokých lesů. A na cestě z Alesglas je prý jedna z těch královských patrol, no herre Rangvald samozřejmě-“ Dívka se opět zarazí, protože by skutečně neměla ani před vědmou pomlouvat stařešiny. Sklopí oči a začervená se ještě víc. Nedobrovolný odpočinek Ichie Východňanka mužům odpověděla lámanou Celestionštinou – což mezi nimi vyvolalo vlnu znepokojení. Nejspíš jí nerozuměli nic a zpěvavý přízvuk z ciziny tak vzdálené, že ho ani nikdy neslyšeli, jim na klidu taky nepřidal. Muž s kopím se blížil pořád dál – a už k ní natahoval ruku, když sama sundala kápi. Noční strážce vyjekl, když jí uviděl. „Co to do hajzlu je? Nikoho takovýho jsem v životě neviděl!“ Okamžitě pozvedl kopí a postaral se, aby se k němu nepřiblížila víc než nyní. Muž, který nařídil jí nezastřelit na místě, k ní přicházel s pistolí v ruce – prohlížel si jí zvědavě ale nijak přátelsky. Slyšela slova mužů, který kráčeli po jeho boku, zbraně v rukou. „Co to je zač? Ta nevypadá jako žádnej normální člověk.“ „Co když je to nějaká rusalka nebo lesní duch?“ „Nebuď blbej, to sou pohádky!“ „Nechoďte k ní! Vočaruje vás!“ Ale muž, který mezi nimi měl rozhodující slovo, už měl čas na to, aby si jeho oči alespoň zčásti přivykly temnotě. Přišel až k ní a zavrtěl hlavou. „Je z masa a kostí. Nevim co je zač a jestli vůbec umí pořádně mluvit. Vypadá na půl mrtvá a v žádným případě nejni místní. Utíká vod něčeho, jinak by se žádnej příčetnej člověk sám do lesů nevydal. Jereme! Spoutej jí. Ten, kdo utíká, na toho bejvá odměna. A v nejhorším bude mít Alesglaskej burgermeister novýho dělníka.“ Muž s kopím, Jerem, zaváhá, ale když ho ujistí nabité zbraně jeho přátel namířené na tu ženštinu, odloží kopí a přiblíží se k ní s kusem provazu. Ichie nemá moc na výběr, vzhledem k tomu, že je na ní soustředěná veškerá pozornost… a několik nabitých hlavní. Kus provazu by jí neměl dělat velký problém. Ale přijde o katanu... na druhou stranu, Ichie dokázala zabít i holýma rukama – občas neměla na výběr. Některé z jejích nejčernějších vzpomínek byly chvíle, kdy svírala cukající se lidské tělo, zatímco z něj vyprchával život… Pokud počká až usnou, bude mít svoji příležitost… a krom toho, tihle lidé byli určitě na cestě někam – nejspíš do Alesglas. Což znamená, že mají jídlo, zásoby, oblečení, zbraně… možná dokonce i mapu. Jestli se neplánuje přeci jen vrátit, možná by bylo vhodné dozásobit se na těchto mužích. Otázka jen zůstává, zdali jí její síla a situace únik umožní. Většina z nich jsou hloupí najatí svalouni… ale ten jeden, ten co zkoumá její exotický obličej, zatímco jí Jerem poutá ruce za zády a bere jí katanu, ten je chytrý. Ten je nebezpečný. Je odvedena k táboru, kde je usazena dost blízko ohně na to, aby jí viděli a dost daleko na to, aby je nevyrušovala a neměla příliš tepla a pohodlí. Jeden z mužů sedí kousek od ní a i když prohodí tu a tam slova s ostatními, jeho úkolem je jí hlídat. Ale i ten chytrák si jí pořád prohlíží – a Ichie se jeho pohled vůbec nelíbí… Další studené ráno Letitia Neúspěšné svůdkyni nezbývá než odejít na své vlastní lože o samotě… ale to neznamená, že se vzdá. Dlouhé, studené a osamělé noci na severu nejsou něco, na co by si plánovala zvyknout. Její spánek je neklidný, rozbouřený emocemi večera a problémy, které musela řešit přes den. Možná, že s tím má co společného dokonce i záře, která obestřela celou oblohu. Když se probudí, je brzké ráno – jako důstojnice se nesmí nechat chytit spící, zatímco na ní její mužstvo čeká. Rychle se oblékne, stále rozmrzelá z nepříjemného zakončení minulého večera, a dle své rutiny vyrazí na cvičiště. Spokojeně si cestou všimne Kalruna, který poslušně štípe dříví – možná se mu to nelíbí, ale alespoň se snad naučí pořádně poslouchat – nebo alespoň držet jazyk za zuby. Když zbytek mužstva pod vedení desátníka a velitelových důstojníků dodělá své ranní povinnosti, budou nastoupeni k jejímu rozkazu na nádvoří. Každý den jen mysl ubíjející trénování s těmihle nemehly… Ale tentokrát, když už vidí nastoupené seveřany – včetně Freyi, nejnovějšího přírůstku – jí zastaví muž z osobní stráže velitele. Ti rovněž slouží pro jeho pochůzky či vyřizování důvěrných zpráv nebo urgentních rozkazů. „Slečno. Velitel s vámi chce mluvit jakmile to bude možné. Týká se to příchodu patroly z Alesglas. Jeden z našich jezdců je při ranní objížďce okolí zahlédl – budou zde ještě dnes.“ Seveřané neholdují jízdě, ale i přesto zde mají dva koně, vytrvalá severní plemena, která používají pro hlídkování v divokém a rozlehlém kraji. A pokud je to nutné, pro spěšné dosáhnutí průsmyků vedoucích do Alesglas. Poté co jí vyřídí tuto zprávu ještě dodá: „Zdá se, že krom běžného mužstva s nimi cestuje ještě někdo. Velitel chce, abyste byla informována pro případ jakýchkoliv… problémů.“ S tím voják zasalutuje a obrátí se za dalších pochůzkou. Letitia dojde ke svému mužstvu – desátník zasalutuje a zahlásí jí: „Oddíl je nastoupen k výcviku, kaprále.“ V řadě na cvičišti Freya Seveřanka usíná a trápí jí divoké sny plné vousatých válečníků, podivných obrazců v temnotách a divokých bouřích na vysokých vrcholcích. Připomínají jí legendy a příběhy, které znávala v dětství, ale význam v nich nevidí žádný. Snad je to tou podivnou nocí. Má dokonce pocit, že slyší jakési hlasy, nějaká volání, ale když se nakonec probudí a shledá, že všude je ticho, usoudí, že to byl jen obzvlášť živý sen. I navzdory tomu se cítí příštího rána odpočatá a připravená střetnout se s prvními výzvami dnešního dne. Zpátky v armádě. A zpátky do té staré zaběhnuté disciplíny. Alespoň jí nikdo nedává budíček. Jestli jí něco nikdy chybět nebude, tak doby, které strávila jako běžný voják v armádě plné těch nejhorších grázlů. Slovo šikana ani zdaleka nepostihovalo to, čemu se jí tam dostávalo. Ale teď je tady – seveřané bývají slušnější ke svým a krom toho je vlastně docela vysoko na místním žebříčku. Rozkazuje jí kaprálka a nad ní už je asi sám velitel pevnosti. Mohlo by to být horší. Obleče se do své nové uniformy, díky ní si obstará jednoduchou ale vcelku slušnou snídani, a vyrazí na cvičiště. Ostatní muži si jí zvědavě prohlíží – ale většina viděla její demonstraci schopností včera a nezdá se, že by k ní měli nějaké předjaté antipatie. Když tam dojde, muži už očekávají příchod kaprálky. Kousek stranou od nich postává Elko a ještě rychle dokuřuje nějaký nedopalek, než Letitia přijde. Skoro neznatelně na Freyu kývne a polohlasem, s cigaretou v puse tak aby to nebylo nápadné, jí sdělí: „Dřevo bude. Všechno by mělo jít.“ Víc k tomu neřekne, jen zašlápne nedopalek a už normálnějším hlasem dodá: „Naštěstí kaprálka bývá dost slušná – alespoň na mě, teda. A jestli tyhle nemehla dovedeš něco naučit, tak ti to taky bude k dobru.“ Ale s tím už je konec domlouvání, protože na cvičiště přichází právě zmiňovaná. Elko se postaví do vzorového pozoru jako zbytek mužstva. „Oddíl je nastoupen k výcviku, kaprále,“ zahlásí tak formálně, jak je toho schopný.

Hela - 24. června 2019 10:21

Znamení na nebi Divoké sny, které mě celou noc pronásledovaly, mi příliš odpočinku nedopřály. Probouzím se rozbolavělá, i když to je spíš zapříčiněno tím, že jsem spala na tvrdé zemi. S překvapením zjišťuji, že mě někdo během noci přikryl další kožešinou. Ani nemusím příliš dlouho hloubat nad tím, kdo to asi byl. Oddychování z komory mě okamžitě upozorní na přítomnost horala. Musím se pousmát. Ještě chvíli ležím, ale bolavá žebra nejsou příliš příjemná a tak se raději donutím vstát. Obléknu se a vyjdu před dům. Ráda bych si se Sigvarem promluvila o událostech včerejší noci, ale nechci ho budit. Rozhodnu se proto udělat nějakou práci kolem chalupy, to mi dá alespoň dostatek prostoru, abych si v hlavě urovnala myšlenky. sotva se však pustím do štípání dříví, dorazí k chalupě udýchaná Adelaide. Opřu se o sekyru a bez jediného slova jí sleduji. Děvče potřebuje čas, protože když se mi snaží sdělit všechno najednou, obvykle z toho příliš moudrá nejsem. "Včera v noci mě Nejvyšší poctil svou přítomností. Věř, neboť všechny nás čeká zkouška. Arun se dívá. Jeho pohled a myšlenky se upínají k Helskaře." Ano, poctil. Není to vyloženě vychloubání, ale setkání s Nejvyšším ve mě skutečně zanechalo stopu, o kterou se musím s někým podělit. Není mnoho těch, kteří se setkali s Arunem tváří v tvář, tím víc to pro mě znamená. Příliš mi nedávají smysl její slova o stopách z pevnosti. Jejich zběh není můj problém, i když s přítomností bergenů by se jím brzy stát mohl. O tomhle určitě budu muset říct Sigvarovi. Srdce mi však zaplesá radostí, když se Adelaide zmíní o tom, že do vesnice míří královští. Nejvyšší mi svěřil, že mi posílá někoho na pomoc. Chtěla jsem o situaci informovat jarla, ale tohle je ještě lepší. Nechci Adelaide zatahovat do svých starostí. Rozhodně ne dřív, než zjistím, co sem všechny táhne..co je tím dědictvím severu, o kterém Arun mluvil. Slíbila jsem, že ho ochráním za každou cenu. "Adelaide, potřebuji, aby ses dnes ujala mojí práce. Podívej se na Noru a Henrikův syn by potřeboval zkontrolovat zranění a převázat obavy. A také bys mohla navštívit Isaka a zkontrolovat maličkou Maiu." U srdce mě při tom bodne. Nebohé děvčátko...nebohý otec. "Já musím do pevnosti." Strčím sekyru za opasek a hvízdnu na Mikaela. Se Sigvarem si promluvím, až se vrátím. Chci si promluvit s velitelem dřív, než do vesnice dorazí královská patrola. Na nic dalšího už nečekám a rázným krokem vykročím směrem k pevnosti. Nejsem nerozvážná, opět se uchýlím pod přístřeší lesa. Takhle bych se měla dostat skoro až k pevnosti, prakticky neviditelná.

Freya - 24. června 2019 20:46

Znovu v uniformě Dnešní noc stála za to. Do snů se mi motá všechno možné. Možná je to vzpomínkami na doby dávno minulé, možná tím, že se s Elkem chystáme na ne zcela bezpečnou akci, možná jsem prostě jen unavená. Obvykle si sny moc nepamatuji a zapomínám je chvíli po probuzení. Ale tyhle zmatené obrazy míhají se mi před očima ještě notnou dobu po té, co jsem se uprostřed noci probrala a dokonce si tenhle prapodivný sen pamatuji i ráno, kdy jej zhodnotím prostě jako divný sen, kterému není třeba přikládat nějakou váhu. Pověrčivá nejsem už dávno. Tak hurá do toho. Trochu se protáhnu, rychle vklouznu do uniformy a kriticky zhodnotím svůj zjev. No už to bylo i horší... Po snídani, kterou si dnes nemusím ulovit sama, se vydám na cvičiště. Cítím na sobě pohledy ostatních, ale nehnu ani brvou. Pozdravím se s Elkem a jen pokývám spokojeně hlavou a tiše špitnu. "Dobrá práce." "Uvidíme, co se s tím dá dělat." kývnu hlavou směrem k mužstvu. Potěšující okolností je to, že je natolik zaměstnán myšlenkou na naši věc, že ani nemá čas utahovat si z mé momentální šarže. Jen doufám, že tam dole vážně něco najdem, aby jej to neodradilo od další spolupráce. Spojence holt potřebuju. A když se objeví kaprálka, je na čase srazit paty a poslušně držet hubu a krok. Aspoň chvíli. "Hlásím se do služby, kaprále." oznamuji stojíce v pozoru. Rutina, která se nezapomíná.

Takanashi Ichie - 24. června 2019 21:26

Chytrák, nebo vážně někdo chytrý? Jeden jako druhý, vědoma si zatím toho, že ani jeden rozumu nepobral a nejspíše nebudou představovat zas nějak velké nebezpečí, pokud budeme mluvit o nějaké taktice a styl boje. Čistá síla, která se dá obrátit proti nim... Neříkala jsem nikdy, že jsem nějaký genius, ale tito dřeváci se vážně chovali, jako kdyby mne považovali za ducha. V jeden moment mi dokonce cukl koutek, když mne začali považovat za ducha... jen v tom se objevil někdo, kdo měl aspoň trochu rozumu, což mi moc úsměvu na tváři nevyčarovalo. Vypadal jako vedoucí skupiny, někdo, kdo je aspoň schopný tyto hory masa na něco poštvat, nebo namotivovat k práci? Kdo ví, třeba se jednalo o jakési dřevorubce... ani bych se nedivila... byly jsme poblíž lesa a já jsem stále čekala na to, až se někdo prořekne, co tu vlastně dělají. Na nic jsem nereagovala, netečnost a ignorace mi vždy šla perfektně... i když jsem si nebyla úplně tak jistá tím, jestli bych byla zrovna dobrým dělníkem, když o tom padlo slovo. Něco na zamyšlení... hmmm. Sice jsem se nikdy nenechala nedobrovolně dát do otroctví, ale tušila jsem, že mám mnohé lepší využití než s hrubým nástrojem v rukách. Kdo ví... třeba ani tento muž nebyl zas tak chytrý, přesto chytřejší než všichni ostatní dohromady. V moment, kdy mi brali zbraň jsem se ani nebránila, neremcala... jen jsem ale tiše sykla, když mi svazovali ruce za zády, nehledě též na to, že pokud mne budou chtít prodat, tak čím více poškozená budu, tím méně dostanou. Již toto mne přesvědčilo, že se nejedná o někoho, kdo obchoduje s lidmi, na to se mnou neuměli zacházet. Dokonce zde byl i důvod, proč jsem radši držela klapačku... kdyby tu nebyl ten nejhlavnější, mohla bych začít něco zpívat a ostatní by se mne třeba i lekli, jen tento by mi buď něco do pusy nacpal, nebo v jeho případě nejspíše vykloubil čelist... a musím říci, že jednou si ji nahazovat o zem mi stačilo... ostatní se moc bavili a této skupině z Celestionu nepotřebuji dělat zábavu na noc. Usazení... a můj první pokus zdolat smyčky okolo zápěstí, abych měla aspoň trochu pocitu svobody, jen... mi ale nehty sklouzly několikrát po jednotlivých uzlech a já si s povzdychem přesedla a opřela se o nějakou hromadu věcí, která byla poblíž mne... nebo pokud nebyla, tak se aspoň k nějaké nějak dosunula, protože jsem neplánovala ležet na boku a ani celou noc prosedět. Chvilka zamyšlení a pak to, že se mi nevědomky pohled střetl s tím chytrákem, kterému to aspoň trochu myslelo... v myšlenkách jsem zabloudila na slova Norii, který mne chválil za to, že jsem vždy byla skvělá herečka, jen můj pohled vždy nedokázal skrýt to, co jsem byla zač. Někdo, jako já... kdo viděl svět z obou perspektiv... jak z té lepší, tak z té horší... a též z té, kdy někomu utíká život před očima, jako několikrát utíkal mne, když jsem byla ušetřena... kvůli cti. Jak jsem nesnášela ten pocit, když už si myslíte, že vám někdo tu hlavu usekne, protože jste si ukousli více, než chcete... jen aby vám poklepal po rameno a řekl, že to byl dobrý souboj. Možná to byla pravda, že Noria vždy podplatil mé soupeře, aby mne nezabili, kdo ví... Pohled jsem po několika vteřinách strhla a stáhla si kolena k hrudníku, položila na ně čelo a zavřela oči. Potřebovala jsem si trochu odpočinout a stejně bude trvat, než tato banda usne... snad toho hlavouna nenapadne nějaká šílenost, která by mi mohla ztížit noční útěk.

Elfstan Aed Wylfyng - 25. června 2019 02:49

Zjevení osudu "Zjevení osudu," hlesne tiše poručík Geir a nic dalšího ani říkat nemusí. Společně s ním a ostatními vojáky ve službách jarla Norhelma stojím na holém skalnatém pahorku, který ční nad mořem okolního lesa, v němž se ztrácí silnice z Alesglas k Felskarskému fjordu. Nikdo z nás si tento okamžik, z něhož běhá mráz po zádech i těm méně bohabojným, nemohl nechat ujít. Fascinující nebeské divadlo mihotajících se vějířů barevného světla. Všichni cítíme, že právě teď je hranice mezi pozemským světem lidí a domovem Bohů na nebi nejtenčí. Tajuplnost okamžiku umocňuje kvílení severáku a v dáli tyčící se několik tisíc stop vysoký vrchol hor ve Varldbergen, kterému místní říkají Špičák. Příhodné jméno. Odtud je vzdálený několik dní, mimo cíl naší cesty, ale už na tu dálku vzbuzuje ze svých vzdorovitých a ostrých skalisek respekt, nezdolnost a velkolepost. Místo opředené mnoha legendami a bájemi, promlouvající až do hlubiny srdce. Na pahorku zůstanu jako poslední. Nehodlám jít spát, jako ostatní, kteří se už nabaží vzácné noční podívané, která potrvá až do rána. Do Helskary ještě zbývá půl dne cesty, ale necítím se unavený. Naopak Arunova záře mi dodává zvláštní pocit duševního míru. Další znamení na mé cestě. Každou noc od chvíle, co jsem vyrazil na cestu, se v mysli obracím na mé předky a žádám je o sílu, kterou oni v sobě dokázali najít ke svým činům. Stejně, jako to dělával můj otec, když mě jako malého kluka provázel před výjevy z historie našeho rodu, které zdobí celou Medovinovou síň doma na hradě Skaggenholm. Stále v ní plápolá oheň, středobod celého hradu, jenž musí být udržován dnem i nocí a jehož vyhasnutí je předzvěstí Skauldova hněvu. Právě nad ohništěm je největší a nejbohatší z maleb. Představuje zakladatele hradu a nejstaršího předka, který žil před více jak tisícem let. Wylf Tjúguskegg, Wylf Vidlovous. Podle legendy zabil krále goblinů, kteří už jsou dnes jen strašidlem na zlobivé děti, a získal tak právo osídlit okolní kraj. Po něm následují všichni ostatní, včetně toho nejznámějšího. Arnwylf Forraeder, Arnwylf Zrádce, kterého nortimberský král vyhnal ze svého dvora a proklel za jeho zbabělost v prohrané bitvě na Planině slz proti Celestioncům. Všichni v Nortimberu ten smutný příběh znají a pro všechny je Arnwylf zrádcem. Ale nikdo neví, že za obětí vlastní cti a váženosti rodu byla služba vyžádaná Bohy. Dnešní noci se mi však vybaví ještě jeden z nich, o kterém můj otec nikdy příliš nemluvil. Jakoby tím chtěl něco naznačit. Něco, co jsem si měl uvědomit až mnohem později. Tancred Blynde, Tancred Slepý, mladší z Arnwylfových vnuků. Tancredův starší bratr tajně pojal za manželku dceru nortimberského krále, byl za to umučen a Tancred, který milencům pomáhal uprchnout, byl oslepen. V Medovinové síni je vyobrazen jak stojí osamělý, jen na pozadí Arunovy záře, jejíž kontury z jednoho úhlu jakoby naznačovaly zamračenou tvář, avšak z obráceného úhlu přívětivý úsměv... Kvílení větru zesílí a příběh o Tancredovi Slepém, odehrávající se mi před očima ve vzpomínkách na otcovo výprávění, splyne s tančícími barevnými světly noční oblohy. Jakobych na vrcholku jednoho z kopců postavu Tancreda spatřil! Naježí se mi všechny chlupy na těle, když se mi přímo do duše zaříznou slova dunivá jako hrom bouře. Ne! To nemůže být Tancred. To musí být samotný Arun! Vytřeštím oči v bázni a snažím se pochytit co nejvíc, ale je to jen prchavý okamžik... Do přítomnosti mě probere řehtání koní dole pod pahorkem u silnice v našem provizorním táboře, které mi oznamuje, že je třeba pokračovat v cestě. Vítr náhle utichne a pomalu blednoucí Arunova světelná hra je pomalu vyháněna začínajícím svítáním. Zahledím se ještě naposledy na oblohu, jestli mě moje smysly nešálily. Rozum říká, že ano. Ale srdce ví, že ne. Pokud jsem až do této chvíle pochyboval, tak teď už ne... Dole v táboře už jsou všichni po snídani a připraveni na poslední část cesty a prohlíží si mě nedůvěřivými pohledy plnými pochyb. Jako po celou dobu, už od chvíle, co jsem se k nim připojil. Jarl Norhelm mé žádosti vyhověl. Ovšem dal mi najevo svou nechuť, přestože odmítnout nemohl, neboť i on se cítil vázán starodávnou přísahou a byl členem jednoho z nejstarších rodů. Jistě své vojáky pověřil, aby alespoň sledovali každý můj krok, když mi nemohou nic rozkázat. Teď, po zjevení Arunovy záře na noční obloze, jim bude moje přítomnost ještě víc k nechuti. Ale chápu je. Staré způsoby ještě nejsou pohřbeny jako naši předkové na Planině slz, vybaví se mi vzpomínka na otcova slova. Zkontroluju postroj mého koně a utáhnu šňůry připevňující k sedlu brašnu a pouzdra na zbraně. Je to typické severské mohutné zvíře s huňatou srstí tmavě šedé barvy. Už je mu patnáct let a je tak ve svém nejlepším věku. Dám mu šťavnaté červené jablko, poslední, které zbylo a která tak miluje. "Tak co, má věrná Dámo, už tam skoro budeme. Máš obavy, tak jako já?" zašeptám svému svému koni do ucha a podrbu ho na čumáku. Odpovědí mi je frknutí a zastříhání ušima. Jako poslední se vyšvihnu do sedla, Dámu pobídnu ke cvalu a dojedu poručíka Geira, který celou patrolu vede. "Poručíku? Můj domov leží až na opačné straně Nortimberu, v Andalsnes, ale až k nám se dostaly zvěsti o těch třech vesnicích. Skjalnsk, Oskovo a Maryirsk. Poslední z nich, tuším, potkal její smutný osud ani ne před rokem. Víte něco bližšího o těch událostech? Jak mohl jarl něco takového dopustit?" promluvím na poručíka se zachmuřeným výrazem. Očekávám, že moc se nebude chtít o těch událostech mluvit a zřejmě se mu nebude líbit ani ta poslední poznámka týkající se jarla Norhelma. Je to však věc, která mě zneklidňuje.

Letitia - 25. června 2019 09:11

Blížící se pohroma Freya I když se mi nespalo dobře, jsem ráno klidnější. Sice mi v puse zůstala hořká pachuť po včerejším večeru, ale dá se to vydržet. Rozhodnu se, že na to nebudu myslet. Což by nemělo být nijak těžké pokud nenarazím na Mikha’ila, ale ten se naštěstí tak často venku nepotuluje. Vyslechnu si novinky. Freye to dopadlo dobře a mám další posilu k ruce, což jsem ráda. Snad se ta banda teď trochu uklidní, když na ně bude řvát jeden z nich. Nad tím, že se mnou chce mluvit velitel jenom pozvednu obočí. Moc často se to nestává. Musí to být něco důležitého, takže kývnu, že jsem rozuměla a jdu to vyřídit s mužstvem. "Pohov, desátníku," odmávnu její pozdrav a pohledem zachmuřeným pohledem přejedu nastoupenou jednotku. Stále ty stejné nedostatky, ale tentokrát se jimi nehodlám zabývat. Chci mít nástup co nejdříve z krku a zajít do pevnosti zjistit proč je tak důležité abych věděla kdo se sem blíží. "Tohle je desátník Freya. Ode dneška vás bude mít na starost a pokusí se vám do těch vašich makovic vtlouct umění moderního válečnictví. Poslouchejte jí a pokud uslyším, že jí někdo z vás dělá problémy, tak ho nechám kopat díru tak hlubokou, že už nikdy neuvidí denní světlo. Rozumíte?" Když mám úvod za sebou vezmu si stranou své dva pomocníky, abych s nimi probrala výcvik. "Musím za Torjakem," oznámím, "takže je to na vás. Nechcete je střílet na terče i když budou mrmlat. Potřebují se to konečně naučit. Na tom mi záleží nejvíc, protože pokud netrefí ani vrata od stoly jsou k ničemu a nerada bych je kvůli tomu viděla zmasakrované." Zkuste jim ukázat jak se postavit, jak dýchat a zacílit. Možná to od vás přijmou lépe," otočím se tentokrát přímo na Freyu. Ano, už je to tak. Vkládám do ní naděje, že je něco naučí. Asi to není něco na co by byla zvyklá, ale brzy se do toho dostane. Není to zas takový rozdíl oproti normálnímu velení. Chce to hlavně spoustu řvaní. "Dejte na to pozor, Günter. Žádné ulejvání," varuji ještě druhého desátníka, který má slabost pro to si někam zalézt do závětří a zakouřit si. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale kázeň musí být. To by mělo být všechno. Otočím se na patě a odpochoduji zpátky do pevnosti a bez okolků zamířím rovnou do kanceláře velitele.

Arun - 25. června 2019 20:30

Pevnost Hela Oči mladého děvčete se rozšíří, když slyší první slova vědmy. Ani samou bázní nic neříká, jen sleduje Helu zářícíma očima – ale není to jen naprostý obdiv, je v nich i trocha strachu… nebo snad jen zdravého respektu. Běžní lidé raději nezneužívají vůle Aruna a neobtěžují ho, pokud to není nezbytně nutné. Adelaide nejspíš nevyřkla jeho jméno víc než párkrát za svůj mladý život. Raději, pokud nešlo jinak, dostávalo se mu přízvisek ,Otec‘ nebo ,Nejvyšší z Bohů‘ – obzvlášť aby ho mohli poznat i děti bez toho, aby ho jeho jménem příliš obtěžovali. Arun totiž vždy naslouchá nářkům ale i rouhání všech ze své krve. Další slova Hely jsou pro Adelaide překvapením – a určitě také krátkým momentem hrdosti. Vždyť ona, prosté vesnické děvče, může plnit povinnosti vědmy. To je pak téměř okamžitě nahrazeno znatelným nepokojem, když si uvědomí, jaká je to zodpovědnost. Opět je to pro Helu zvláštní pocit vidět ten uzlík emocí, přání a citů a připomínat si, že není o moc starší než ona. „Udělám všechno, co bude třeba, vědmo. Nebojte, nezklamu vás,“ řekne hrdě nakonec. A Hela může vyrazit k pevnosti – tohle už je záležitost bohů, nikoliv světských stařešinů. Nyní necítí žádné pochyby, když kráčí lesem k pevnosti, následována Mikaelem. Jde zde o dědictví všeho lidstva, jde snad o celý Sever, a to je něco, co je daleko nad pravomocí celého sněmu. Při cestě jí na mysl také přijde královská patrola – přichází vcelku často, v podstatě každý měsíc od zbudování Ornbjarnu. Je to způsob, jakým jarl naznačuje, že tohle je přeci jen země Nortimberského krále a on je jím pověřen jí bránit a hlídat. Ale muži z těch patrol dobře ví, že tady na dalekém severu jsou sami uprostřed divočiny. Neprovokují. Netráví noc v Helskaře a starají se, aby je soumrak nezastihl příliš blízko Felskarského fjordu – raději přenocují na otevřenějších vrších ve stínu hor nebo v úkrytu samotné pevnosti. Helskarou běžně prochází velice rychle a v těsné formaci. Poručík, který je vede, většinou čistě formálně osloví stařešiny, provolá slávu králi, a co nejrychleji se vydá rozbít s mužstvem tábor u Ornbjarnu. Snad proto je lepší, že tam míří Hela nyní – méně mužů, kteří by jí mohli stát v cestě. Už stojí na kraji lesa, když si všimne dvojice velice cize působících vojáků – jsou oděni ve zbrojích z ocelových plíšků a nosí dlouhé, jemně prohnuté meče. Nikdy takové lidi neviděla – ale neplánuje se s nimi příliš obtěžovat. Naštěstí pro ní nevyrazí do vesnice, ale do lesů u pevnosti. Kráčí s nimi i jeden muž z jihu, nejspíš lovec či stopař. Nevěnuje jim pozornost a raději se obrátí k pevnosti. Může dovnitř nakráčet přímo – nebo se porozhlédnout kolem. Koutkem oka zahlédla, že místní vojáci opět trénují s palnými zbraněmi. „Tak to na světě chodí…“ Elfstan Patrola konečně vyráží na cestu – ale přítomnost fyrstara z podivného rodu jim nedává klidu. Poručík samotný se sice chová s patřičným respektem, ale i tak je podezíravý… Nebo přesněji řečeno, opatrný. Není dobré pro kariéru ambiciózního důstojníka aby byl příliš spojován s mužem jako Elfstan Aed Wylfyng… a Geir to dobře ví. Nejspíš touhle dobou už proklíná svou misi zde, na druhé straně hor jen s hrstkou mužů a s tímto šlechticem, který není právě v přízni vládnoucích rodů. Včetně jarla. Ale nemůže mu odmítnout odpovědět. Je to pořád šlechtic – jeho statut vyžaduje respekt. I přesto, nebo možná právě proto, je jeho odpověď zdrženlivá: „Ano, pane, tak to je. Maryirsk. Však víte, jak to ve světě chodí. Staré musí udělat místo novému. Sám o tom mnoho nevím,“ dodává vyhýbavě. Ale všimne si přímého pohledu šlechtice a tedy raději pokračuje. „Říkají, že místní se odmítli podřídit novým vyhlášením. Někteří dostali rozum, jako ve Skjalnsku, a když dorazili Celestionští s královským pověřením, sbalili si věci a odešli. Kdoví, kde je s nimi konec. Jinde – jako v Oskovu – neodešli. Považovali těžení za svatokrádež. Jarl vyslal oddíl mužů, kteří ty vesničany usměrnili. Brzy jim samotným došlo, že nemá smysl ztratit život kvůli staré hromadě kamení. Touhle dobou si svojí zradu ještě odpykávají v dolech. Ale žijí.“ Nyní muž zaváhá. Rozpovídal se a sám si to uvědomil – a všiml si, že muži, kteří kráčí za nimi, mu taky začali věnovat pozornost. Ale už je pozdě na to, aby nedokončil to, co začal. „Na rozdíl od Maryirských. Odmítli odejít. Naši přišli, muži – vlastně všichni v té osadě, se odmítli vzdát. Pozvedli zbraně proti oddílu královských střelců. Ale byli to oni, kdo zaútočil. Našinci se jenom bránili.“ Takový je oficiální příběh. Ale Elfstan má nepříjemné tušení, že to není pravda. Že někdo si přál, aby ta osada zmizela z mapy. Těžko říct o koho se jednalo, ale Elfstan má své podezřelé. Ale kdo by, snad až na nevyzpytatelné koningsjaegere, tady něco vyšetřoval? Lidé v divočině umírají – tak to na světě zkrátka chodí. Poručík semkne rty a dodá, snad aby o něm nikdo nemohl říct, že snad pomlouvá činy jarla nebo krále. „Nepříjemná záležitost, pane, to jistě. Ale jarl konal v plném právu. I kdyby tu ti-“ polkne slovo, které měl na jazyku. Divoši? Barbaři? „I kdyby tu žili třeba tisíc let, je to pořád zem jeho Veličenstva.“ Nyní se obrátí k mužstvu a zvedne hlas. „Král nás vyvede z doby temna, ať už se to stařešinům a Celestioncům líbí nebo ne! Sláva jeho Veličenstvu a Nortimberu!“ Král Arvid je oblíbený – a každý seveřan je hluboce hrdý na svou zem. To zůstává faktem. „Sláva!“ provolá mužstvo a pokračuje v pochodu. Kdoví, co si kdo z nich myslí. V temnotě noci Ichie Východňanka se rozhodla alespoň na krátký moment zamhouřit oči – potřebovala si odpočinout. Ale její plány a tušení o jejich ponocování se rychle rozplynuly, když napůl ve snu slyšela toho jednoho chytrého, jak žene ostatní do stanů. Zdá se, že plánují vyrážet s úsvitem. Ichie počkala až se věci poněkud uklidní a ona sama si ještě trochu odpočine. Když opět otevřela oči, byla již hluboká noc – u tiše plápolajícího ohně spatřila sedět jednoho strážce v teplém plášti. V temnotě zahlédla pohyb – nedokázala obrysy za kruhem světla plně rozlišit, ale dokázala uhodnout, že to noční hlídka přešlápla a popošla o několik kroků. Mohla si o jejich hlouposti myslet co chtěla, ale úplní pitomci to nebyli. Je jisté, že druhá hlídka byla na druhé straně mýtiny. Nepříjemné, obzvlášť s ohledem na to, že byla neozbrojená a její oči si museli přivykat na jakoukoliv temnotu. Měla alespoň jistotu, že jí budou podceňovat. Však vypadala neškodně – na to mohla sázet vždycky. Téměř nikdy se jí nestalo, aby jí její oponent poprvé pořádně nepodcenil. Výhody toho, když někdo vypadá jako křehká dívenka a přitom má chladné srdce zabijáka a tolik krve na rukou, že ani nejdrsnější hadry to, co proteklo mezi jejími prsty, nedostaly z jejích vzpomínek. Když se chce právě znovu pokusit rozvázat uzle, které jí poutají ruce, uvědomí si, že vnímá pohyb kolem sebe – je to hlavně směsice zvuků a zježení chloupků na týle, protože za sebe vidět nedokáže. Ustane a pokusí se otočit, ale ten, kdo jí tak znepokojil přejde do jejího vidění. Nad ní stojí nejspíš ten chytrý vůdce těchto mužů, ať už jsou kdokoliv. Před tím než usnula, měla příležitost si prohlédnout je i jejich vybavení – a bylo jí jasné, že to nejsou žádní dřevorubci. Co by také dělali celestionští dřevorubci uprostřed divokého severu? Těžko říct, co byli zač tihle, ale byli ozbrojení. Všimla si několika mečů a téměř každý z nich měl pistoli. Většina z nich také měla kabátce z pevné kůže – zbroj chudších vojáků, která navíc chránila před nepříznivým chladem Severu lépe než kroužková zbroj. Tihle byli připravení na potíže. Možná spolupracovníci Severozemské společnosti, pašeráci nebo dokonce lupiči. Její pozornost se vrátila k muži, který stál nad ní a hladově si jí prohlížel. Ale nezdálo se, že by ho úplně pohltila chtivost, protože se na ní křivě usmál. „Ty nejsi tak blbá, jak se tváříš – ty něco v hlavě máš, je ti to vidět na očích. Ty nejsi jen nějaký ztracený stvoření hodně daleko od domova.“ Poklekl si blízko u ní – v ruce nůž. „Nevím jestli mi vůbec rozumíš – vypadáš jako vyděšený zvíře – ale když se nebudeš moc cukat, můžeš si hned tady vysloužit svojí svobodu a zejtra ráno tě nechám běžet kam se ti bude chtít. Vždyť vypadáš jen jako nějaká ztracená laňka.“ Když prší, tak leje Letitia Letitia ve spěchu opustí cvičiště – když znovu prochází nádvořím mezi nedokončenými hradbami, všimne si dvojice východňanských válečníků v plné zbroji spolu s jedním z mužů z Atmorijské ligy, o kterém ví, že je to najatý stopař. Trojice právě vychází druhou branou směrem k lesům. Důstojnice nad tím sice může jen pokrčit rameny, ale naučila se dávat pozor na to, co se děje kolem ní. Možná, že by mohla zkusit získat nějaké další informace z Mikha’ila – pokud ho tedy bude chtít po včerejšku navštívit. Nechce se ale příliš zdržovat a nechávat Torjaka čekat déle, než by bylo vhodné. Proto si pospíší do pevnosti a vyběhne do jeho kanceláře, kde už jí jeho strážce vpustí dovnitř. Torjak tentokrát stojí a dívá se z okna. Obrátí se, jakmile vstoupí. „Pohov, slečno. Už jste asi slyšela, o čem s vámi chci mluvit.“ Velitel ihned přejde k tomu, proč si jí zavolal. Je slyšet, že ho situace příliš netěší – a to není dobré znamení ani pro Letitii. „Dnes brzy ráno se vrátil jeden z mých mužů – obhlížel okolní cesty a spatřil patrolu z Alesglas. Jsou tu dříve, než jsem původně čekal dle zpráv, které přivezla Miriam, ale to není nijak nezvyklé nebo důležité. To podstatné je, že je s nimi jeden muž navíc. Můj zvěd ho poznal už zdálky podle skuddny.“ Seveřan nyní přejde blíž a už se vyloženě mračí. „Víte, co je to skuddna, desátnice? To je tradiční doplněk šlechtického oděvu. Něco jako široká šerpa z tuhé vlněné příze s barvami příslušného šlechtice. A důvod, proč jste o tom nejspíš nikdy neslyšela, je ten, že je nosí jen velice tradicionalistické a řekněme staromilecké rody. Někteří dokonce do dnešního dne vyznávají původní božstva.“ Velitel se obrátí ke knize položené na stole, ve které jsou barevná vyobrazení symbolů – různých vzorků skudden – o kterých mluvil. Jedna ze stránek je nalistovaná a velitel na ní pohlédne, ač nejspíš jméno rodu dobře zná. „Jedná se o muže z rodu Wylfyngů. Nemají sice tolik moci a majetku jako dříve – vlastně jsou na dně, pokud vím, ale jejich nechuť k vašemu národu a ke všemu novému je známá. A jejich schopnost dělat králi problémy také. Nemusím vám říkat, že příchod tohoto muže neznamená nic než potíže. Chci, aby mužstvo bylo připravené a v pohotovosti.“ Torjak semkne rty – zdá se, že má skutečné starosti. Dává to smysl. Jakýkoliv vyšší šlechtic by se zodpovídal pouze jarlovi – a ten je na míle daleko v Alesglas. Sympatizant s místními pohany… to ještě scházelo. Jako by toho nebylo dost. „Je třeba abyste o tom věděla a mohla se podle toho zařídit, pokud by mělo být ohroženo bezpečí této pevnosti. Nemohu vám dát přesnější rozkazy, dokud s tím mužem sám nepromluvím – pokud se mnou vůbec bude ochotný jednat. Pokud máte dotazy, ptejte se, a buďte připravená na problémy.“ Dopolední cvičení Freya Po krátkém proslovu a zběžném informování obou desátníků kaprálkou už je to na nich, aby vedli výcvik. Začnou krátkou ale efektní ukázkou pořádné střelby od Freyi. Skutečně, není sice žádný ostrostřelec jako Elko, ale má své zkušenosti a dokáže koneckonců zabít skoro kohokoliv téměř s čímkoliv, muškety nevyjímaje. A to je přesně to, co by muži měli vidět. Elko navrhne, aby s muži trénovali společně – on bude vydávat rozkazy a Freya bude procházet mezi mužstvem, aby si na ní zvykli a ona si obhlídla, jak špatné to s nimi je. Možná by sice bylo lepší si vojáky rozdělit půl na půl do čet a trénovat tak, ale vzhledem k tomu, že jsou oba docela jiný typ důstojníka – i Freya je těmto vojákům ze všech možných koutů Nortimberu přeci jen bližší než cizák Elko – je lepší nechat je pohromadě. Navíc je malá šance, že se jim podaří je naučit střílet přesně každého. V jejich případě bude nejlepší naučit je pálit v koordinovaných salvách – a řídit se spíš vedením schopnějších, než aby sami museli rozhodovat o tom, kam zamířit. Je vidět nějaký pokrok, ale hodiny se plouží dál a když k ní Elko prohodí: „Už víš, proč se tady k smrti nudím?“ stranou od vojáků, snadno jí dojde odpověď. Na druhou stranu, jak oba ví z války, nuda je přeci jen trochu lepší než vřava… Pak ale, když muži krátký moment střílí sami, poklepá Freye na rameno a upozorní jí na obrys postavy ve stínu lesa hodný kus od cvičiště ale překvapivě blízko pevnosti. Je to mladá místní rusovlasá žena s obrovským psem… možná spíš vlkem… po boku. „A támhle je jedna, na kterou je dobrý si dávat pozor, jestli víš, co tím myslím. Místní vědma. Kaprálka se s ní už párkrát chytla – a muži, dokonce i ti, kteří odsud vůbec nejsou, k ní mají zdravý respekt.“ Je jasné, že naznačuje, že to je ta, která jim půjde po krku, jestli se na jejich podnik přijde. Freya to chápe, však tu vyrůstala – ale skoro v té mladé ženě s ocelovým a nesmlouvavým pohledem nepoznává to mladé, divné a samotářské děvče, které od rána do večera pracovalo se svou babičkou. „I když, co ti to povídám, nejspíš jí sama znáš. Ale něco mi říká, že asi nejste právě nejlepší kámošky,“ dodává Elko. Seřve jednoho z vojáků za špatný postoj a poté se postaví opět k Freye na kraj mužstva. „Půjdeš pak na oběd? Můžem si vzít misku a sednout si za pevnost, je tam o dost příjemnějš než v tý zadejchaný jídelně nebo na bahně na nádvoří.“ Zní to jako nevinná otázka, ale Freya chápe, že i to je malý náznak – pokud by se klidili někam stranou, Freya by mohla dělat Elkovi alibi zatímco by se poohlédl po všem potřebném na noc.

Hela - 25. června 2019 21:46

Pevnost Předešlého dne mě k pevnosti hnala zloba, ale mé kroky nebyly zdaleka tak jisté, jako nyní, když je to Nejvyšší, kdo mě vede. Už necítím takovou neporazitelnost, jako když jsem hleděla do slepcových očí, stále jsem ale pod jeho dohledem, a to mi dodává sílu. Až do dnešní noci jsem si myslela, že tohle je jen další třenice mezi seveřany a cizinci. Ale podle Arunových slov jde o mnohem víc. Znepokojuje mě, že o tomhle dědictví severu, zatím nic nevím. Vědma by přeci měla vědět všechno. Budu muset začít malými krůčky, a promluvit si s velitelem je prvním z nich. Už se chystám vykročit ze stínu stromů, když zahlédnu dva, podivně oblečené muže. Zarazím se a několik okamžiků je sleduji. Už se začínám obávat, že mám na krku další problém, ale muži naštěstí nesměřují k vesnici, ale do lesů kolem pevnosti. Doprovázeni jsou jedním z jižanů. Rozhodnu se svou mysl nezatěžovat, pro tuhle chvíli, dalšími starostmi. Pustím cizince ze zřetele a poté i z hlavy. Koutkem oka si všimnu vojáky na střelnici, ale ani jim nevěnuji příliš pozornosti. Mikael, jako kdyby mě chtěl podpořit, přimkne se těsněji ke mě, a společně vstoupíme do pevnosti. Není to poprvé, co jsem tady, vím, kde sídlí velitel. A pokud se mi nikdo nepostaví do cesty, rázným krokem za ním zamířím.

Letitia - 25. června 2019 23:47

Potíže na obzoru Poslouchám co má Torjak na srdci. Popravdě tomu příliš nerozumím. S rody tady v Nortimberu nejsem příliš obeznámena, takže netuším proč má velitel takové obavy z jednoho jediného muže. Spousta lidí nemá rádo mě a Celestionce obecně. Není to v tomhle kraji nic divného, hned za hradbami je jich celá vesnice, ale z té kupodivu strach nijak nemá. Proto jsem na pozoru a snažím se číst i mezi řádky. "Máte tušení proč míří sem?" začnu se vyptávat. "Případně jakým způsobem by mohl škodit? Mohl by snad tenhle jeden muž rozpoutat rebélii? Pokud vím, tak uctívání starých bohů zde není nijak postihováno." Opravdu z toho nejsem moudrá. Naznačuje mi snad, že si nepřeje aby vůbec do pevnosti dorazil, nebo se z ní nedostal až přijede? Něco takového bych dokázala zařídit, ale popravdě se mi do toho vůbec nechce. Až příliš to smrdí. Bylo by poté jednoduché to všechno na mě hodit a vymyslet si historku o tom jak se jedna cizácká mušketýrka nepohodla s místním bojovníkem. Proto raději držím pusu a tenhle směr řešení problémů nezmiňuji a čekám jak, a zda vůbec, odpoví velitel na mé otázky.

Elfstan Aed Wylfyng - 26. června 2019 03:04

Čest V poručíkovu uhýbavém pohledu spatřím nejistotu, co by mi měl na moji otázku odpovědět a co zamlčet. Dívám se mu do očí zpříma a vím, co si myslí. Že mám v sobě tu pýchu starých rodů, co se zadírá pod kůži jako zahnutý trn. Alespoň trochu respektu ke starým tradicím v něm však přece jen zůstalo a i přes neochotu a pohrdání, které mi celou cestu dával najevo, se nakonec rozmluví. Poslouchám pozorně a vážím každé jeho slovo. Staré musí udělat místo novému. Tak to ve světě chodí... rezonuje mi v mysli jeho hlas. Jako bych slyšel promlouvat otce... To je přirozený koloběh života všech smrtelníků. Odsunout do zapomnění všechno, co se jim zdá zastaralé a přežité. Ale z pohledu jediného života je těžké si uvědomit, že se vše jen opakuje ve stále stejných vzorcích, byť v jiných kulisách a s jinými herci. Staré musí udělat místo novému, to je zákon všeho bytí. Ale když se opakují stále stejné chyby, nic se ve skutečnosti nezmění a to co je podstatné, nikdy nepřijde. Tradice nejsou vězení, ale průvodce... Na souhlas kývnu hlavou, ale dál jeho slova nerozvádím, abych zbytečně nezamluvil, co mě zajímá ohledně těch tří vesnic. A není to nic, co bych už netušil. Jen obyčejný zábor, jakých se staly v minulosti, stávají i teď a ještě v budoucnu stanou mnohé další. Poručíka Geira nepřerušuju a jen ho mlčky poslouchám. Vím, že mu je můj přímý pohled nepříjemný, ale je to zbraň, kterou můžu u lidí jako je on, využít. Tím, co si o tobě ostatní myslí, nenechej podrýt vlastní sebedůvěru, ale obrať to proti nim. Až u líčení událostí v Maryirsk zpozorním. Všimnu si, že to začne zajímat i několik dalších vojáků jedoucích u nás nejblíže, neboť ustanou ve svém vlastním hovoru. I tentokrát vše jen odkývu v zamyšlení. Vím svoje. Úmyslné zamlčování a překrucování, ničení písemností, báchorky kronikářů, aby se zalíbili vládcům... po určité době už jde těžko oddělit účelové lhaní od pravdy. Historii píší vítězové. Kdo drží minulost, ovládá budoucnost. Tohle je ovšem dosud čerstvá událost. Nehodlám poručíkovu oficiální verzi nijak popírat a tak snižovat jeho autoritu mezi vojáky patroly. Co ale mohu udělat je, že si všímám tváří těch nejbližších, kteří se do našeho hovoru zaposlouchali. A zdá se mi, že jeden z těch mladších, Josteinn, se při slovech o tom, že jarl Norhelm byl v plném právu, krátce zamračí, ale pak rychle odvrátí zrak. Vím, že ani Josteinn není výjimkou a moji přítomnost v patrole sledoval s nevraživostí všech, kteří kdy viděli na někom tradiční skuddnu, o to víc u člověka s pověstí zavrženého rodu. Ale tento lehký náznak nesouhlasu s oficiální verzí událostí v Maryirsk mě přiměje k myšlence, že bych s ním mohl promluvit, pokud se naskytně nějaká příležitost. "Sláva králi Arvidovi, nechť jeho statečnost a spravedlnost opěvují skaldi ve svých písních navěky!" pronesu i já, s upřímnou vážností, na důkaz toho, komu sloužím. Možná můj rod pozbyl úcty, ale král Severu je pro mě stále tou nejvyšší zákonnou autoritou, kterou nemíním zpochybňovat. Ani jarlovu vládu nad zdejším krajem z pověření krále a Althingu. Avšak jen ve světských záležitostech. Jako vyznavač starých tradic musím nesmlouvavě doplnit to nejpodstatnější. Vyslovit jméno nejmocnějšího z Bohů, které není radno vyslovovat jen tak. "A nechť při svých činech neztratí svou čest před zrakem Aruna!"

Takanashi Ichie - 27. června 2019 17:42

Divoká hra Poklidné praskání dřeva, měsíc a hvězdy... vše osvětlující tuto depresivní noc, kdy jsem ještě k tomu skončila v tlupě jakýchsi budižkničemů, kteří měli spíše štěstí než rozum. Vědoma jsem si ale byla jednoho... dostat se odsud nebude tak jednoduché, jak jsem aspoň předpokládala. Sice jsem předstírala spánek a občas mi mysl vypověděla, ale i tak jsem zaslechla leckdy něco zajímavého. Šeptání, slůvko sem a tam, jejich plány v domnění, že jim nerozumím. Vážně to byli tupci, jen jsem tak nějak viděla, že jejich vedoucí se na mne sem tam dívá... no, sem tam... spíše mnohem více na mne než na ostatní a jeho dravý výraz mi neoznamoval nic dobrého. Krátké upadnutí do říše snů, dokud jsem se škubnutím těla neprobudila... většina z nich spící, jejich hrudníky poklidně zvedající se nahoru a dolu, přesto zde byly louče, které kroužily okolo tohoto tábora. Další úpadek v bezvědomí, až jsem s sebou zase škubla, pokusila se ihned rozvázat si provazy na rukou a pak mi došlo, kdo za mnou stojí. Byl to ten muž... ten chytrák, který chtěl nejspíše to, co každý muž v této době... bez přítomnosti ženy. Též na to došlo, když si ke mne klekl a začal mi říkat bůh ví co, ve snaze mne dovést k tomu, že kdybych mu jednoduše posloužila jako levná děvka, tak mne nechá být. Tiše jsem se usmála a řekla, nyní naprosto plynule, tedy aspoň v mé kompetenci: „Nepřipadá aspoň tobě zvláštní, co někdo z dálného východu dělá uprostřed lesa, který je maximálně plný zvířat? Jde po mne skupina takových, jako jsem já... a než tě napadne mi přiložit ten nůž na krk a přemýšlet nad tím, že bys mne mohl použit jako rukojmí... tak věř, že na východě byl vytvořen střelný prach a dříve, než bys mi rozřízl hrdlo, tak máš kulku mezi očima... co kdybychom si ušetřili starosti, hm? Dej mi nyní zpět moje věci, nějaké zásoby na cestu a jednu pistol... já půjdu na západ a vystřelím, což donutí skupinu, co mne pronásleduje následovat ten zvuk... nebo mne tu nechej, klidně mne znásilni, pokud ti to stojí za to, že během toho ti někdo vážně ustřelí palici,“ zasmála jsem se a vydechla, z mého pohledu se dalo vyčíst, že je mi téměř jedno, jak dopadne. „Jistě tě napadlo mi podříznout krk nyní a prostě se vydat svou cestou, ale myslíš, že by si ti, kteří mne sledují nechtěli na někom spravit chuť? Nechala jsem se zajmout naschvál, protože jsem si potřebovala odpočinout, to ti už asi též došlo, ne?“ Nadzvedla jsem obočí a čekala, jak toto dopadne. Můj odhad byl ten, že mi to buď nesežere úplně a jednoduše bude pokračovat s tím, co chtěl... nebo... to sežere částečně a začne utíkat směrem k městu. Vše ostatní byla výhra, a i varianta dvě by jakž-takž byla. Protáhla jsem si záda a zuby čapla dlouhé rukávy oblečení, které jsem měla na sobě a odhalila tak své ruce, které byly zjizvené více, než ty jeho... ne-li více. Lišácký úsměv, jako kdybych říkala, že nelžu, stále držící kus té látky jak čokl, co přitáhl hračku svému pánovi.

Freya - 27. června 2019 19:11

Výcvik Kaprálka se přihrne jako velká voda a nezdá se, že by byla zrovna dobře naladěna. Že bychom se špatně vyspali?... Rychlé představení a pak to nechá na mě. No, to šlo docela rychle... Jen přikývnu. "Udělám, co bude v mých silách." usměju se. Když zmizí, přelétnu pohledem přítomné muže. A vcelku s chutí přijmu Elkův návrh na rozdělení úkolů. Ne že bych měla problém s udílením rozkazů a kopáním někoho do zadku, když nedělal, co měl, ale řvaní na cvičišti mě samotné bylo vždycky z duše protivné, vzpomenu-li si na své začátky. A velet v bojové vřavě je přeci jen trochu něco jiného. No, však se do toho zas nějak dostanem... A nakonec nebude možná od věci jít na to trochu jinak. Nechám Elka řvát rozkazy a sama procházím mezi muži. Upravuji postoj, ukazuju, jak správně zacílit, jak správně chytit pušku. Když už nic jiného, mohli by aspoň bezpečně zvládnout všichni najednou nabít, zacílit a vystřelit, aby to aspoň vypadalo jako střelecká jednotka. Čas se vleče a já začínám mít pocit, že Elkovo "Nabít, zacílit, pal." uslyším ještě ve snech. "Jo, začínám to chápat víc než dobře." odpovím Elkovi. A vůbec se nedivím, že tak nadšeně a s chutí skočil po mé nabídce. Přijal by jistě jakékoliv rozptýlení z téhle jeho denní rutiny. Zadívám se k lesu, když mne upozorní na ženu, která tam stojí. Kdybych nevěděla, kdo to je, asi už bych ji nepoznala. A jestli ona pozná mne, může to být ještě veselé. "Co bys po nich taky chtěl. Je to pořád ještě jejich vědma. Odmala jim vštěpovali, že je třeba ji chovat v patřičné úctě. Vždycky si umí získat respekt." odpovídám Elkovi na jeho poznámku o posvátné bázni chlapů k téhle ženě. "Jo, na oběd určitě zajdu." mrknu na něj spiklenecky. Moc dobře vím, kam míří a rozhodně dám přednost pikniku pod širým nebem. Odtrhnu pohled od vědmy. Je na čase se zase vrátit k rutině na cvičišti, než si půjdem v klidu sednout na oběd.

Arun - 28. června 2019 20:53

Na slovo skoupý Elfstan Poručík váhavě přikývne na prohlášení fyrstara – ponejprv jeho provolání nijak nekomentuje – ale i přesto se zamračí, když uslyší jméno pohanského boha. Uctívání starých bohů nebylo nikdy zakázáno, ale mnozí ho považují barbarské. I tak, většina prostých lidí, obzvlášť v horách a za nimi, zůstává starým bohům věrná. Dokonce i některé šlechtické rody, včetně Wylfyngů. Dost na to, aby se nikdo neodvážil zkusit staré náboženství zakázat – jen blázen by se o něco takového pokusil. Poručík ale má na tu věc svůj vlastní názor, jak je vidět. Nedovolí si říct nic přímo, ale pouze začne jako by z jiné strany: „Měl byste vědět, pane, že vztahy mezi Helskarou a jarlem jsou napjaté. Je to přirozené, místním se nelíbí nová nařízení. Jsem si jist, že vás už jarl informoval o tom, že si za žádných okolností nepřeje střety nebo, chraň Nejvyšší, nepokoje.“ Jeho zmínka o Nejvyšším je jistě myšlena jako alespoň nenápadná odpověď na slova šlechtice. Ale rozhodně to není dost na to, aby se to dalo nazvat urážkou. Nortimberští králové se tématu víry doposud velmi úzkostlivě vyhýbali. Zůstává však faktem, že král Arvid navštěvuje bohoslužby v kostelech Nejvyššího. I jeho uctívání má v Nortimberu dlouhou tradici… ne tak dlouhou, ale přeci. „Helskarští jsou velice… ortodoxní lidé. Berou svou víru a své zvyklosti velmi vážně. Je lepší je nedráždit a nechat je jejich starým pořádkům. To je odpověď, kterou na tu choulostivou situaci má velitel pevnosti nad Helskarou - Ornbjarnu. Budu vám velice vděčný pro bezpečí mé i mých mužů a posádky v Ornbjarnu, když budete činit také tak.“ Taková to formální a nepřímá, vlastně zamumlaná žádost je to jediné, co nízký poručík může proti fyrstarovi ze starého rodu udělat. Elfstan uslyší zamumlání Josteinna jen tak všeobecně do vzduchu před sebou. „Nikdo nechce další Maryirsk.“ Dost tiché na to, aby mohli oba muži předstírat, že ho neslyšeli – a poručík tak rozhodně učinil. A Josteinnovi druhové ve zbrani si dávají dobrý pozor na to, aby se tvářili jako hlušší a němí. Tím však poručík Geir prozatím skončí – a podle jeho kamenného výrazu, který výborně zvládl každý dostatečně rozumný důstojník, šlechtic rychle pozná, že z něj nedostane víc jak suché a lakonické odpovědi dokud bude ve vzduchu tak ožehavé téma. Jejich cesta k Helskaře ubíhá dál… První z místních seveřanů, kterého potkají, je zachmuřený pastýř. V těchto krajích je zem chudá a jen nejodolnější plemena domácích zvířat zde přežívají – jak je ihned vidět podle několika málo houževnatě vyhlížejících ovcí. Muž, který na stádo dohlíží, stojí asi pětadvacet stop od cesty u velkého kamene obklopeného nízkou travou. Zdá se, že na kameni seděl, když přicházeli, ale jakmile si jich všiml, zvedl se. Neoslovil je. Nepostavil se jim do cesty, pouze sevřel v ruce svou sukovitou hůl, druhou položil na vrchol sekery u opasku a sledoval je celou dobu, dokud se neztratili na druhém záhybu cesty. Když byli z doslechu, poručík se odhodlal promluvit znovu. Snad aby zamluvil svá předchozí slova - a aby se k nim Fyrstar opět nevrátil. „Hrdá krev, to jim nelze vzít. Nějaký prašivý Celestionec by se před královskou patrolou schoval, krčil by se v prachu. Ale místní se podívají zpříma do očí přesile deset ku jedné. A to i když nevěří, že nemáme špatné úmysly. Raději jediného Nortimberského válečníka než třeba deset Celestionských zbabělců,“ dodá s národní hrdostí podepřenou zkušeností vojáka. Osamocení Ichie Ten muž se zašklebil a nechal jí mluvit. Sypala ze sebe slovo za slovem, možná až příliš odhodlaně. Snad tím chtěla posílit obraz své sebejistoty, své kontroly nad situací. Docílila ale pravý opak. Když skončila, muž si posměšně odfrkl a přiblížil se k ní, s nožem v ruce. „Plky, plky, plky. Je mi jedno odkud si, i kdybys byla korunní princeznička podělanýho sultána z Ilmaidu, tady jseš sama.“ Umlkne a ukáže čepelí k obloze. „Poslouchej. Slyšíš to?“ Nic než ticho – tíživé ticho přerušené jen tu a tam zvuky nočního lesa. Tyhle záchvěvy však jen podtrhovali okolní nicotu. „Tady seš sama. Nikdo ti tu nepomůže – nikdo tě tady, v týhle zmrzlý pustině nezachrání. Seš plná keců a tvoje blábolení mě přestává bavit.“ Ichie bojovně, snad aby dokázala svá slova, odhrne svůj rukáv a ukáže pestrou sbírku jizev. Ale muž jen znechuceně ohrne rty. „Poškozený zboží,“ zamumlá si. Ale pak se mu na tváři objeví křivý úsměv. Přiblíží se k ní tak blízko, že ho cítí každým dechem – pach lesa a muže, který v něm strávil dlouhý čas. „Tak ti ještě jednu přidáme, když seš tak chytrá. Víš všechno a máš všude kamarády, co? Tak ať ti pomůžou!“ dodává vzteklým šepotem. Poté přitiskne Ichie ruku na ústa a přitlačí jí k pytli, o který je opřená. Poté, pomalu a s gustem, začne táhnout čepel skrz její tvář. Je to mělká rána, ale tenhle muž má zkušenosti – ví, jak udělat bolestivou jizvu. Vrtá se ostřím v mase její tváře. A ona cítí jak jí teplá krev pokrývá pravou líci. Muž svírá její tvář a čelist tak silně, že nedokáže ani otevřít ústa, aby ho kousla. A Ichie začíná docházet krutá realita situace – tohle není žádný padouch z příběhů nebo šlechtický protivník. Tohle je přesně to s čím vyrůstala. Malý člověk, který shledává potěšení v utrpení jiných, v moci nad jinými. Noria, Kanko – nikdo z nich si neuvědomuje jak odporné krutosti a nechutné hříchy páchají každodenní lidé. „A teď, ty zatracená děvko, pořádně drž.“ Začal z ní strhávat horní část jejího oděvu, ale když se dostal na její kůži a našel jen jizvy, špatně zhojená zranění a tuhé, vycvičené tělo válečnice, jen s ní znechuceně praštil o zem. Jakmile se obrátila, v obličeji jí přistál plivanec. „Jakoby bylo vo co stát. V Alesglas jsou lepší za půl groše.“ A Ichie byla opět zanechána o samotě, aby strávila zbytek noci dle svého vlastního uvážení. Zápolení s mužem opět rozeznělo nedávné rány a odhalenou kůži štípal severský mráz. Tvář jí pulsovala bolestí od nové jizvy. Dokázala přečkat víc… zatím. Opět trhla uzly na rukou, jak se je pokoušela rozvázat. Mohla tomu muži přát tak pomalou smrt, jak chtěla – ale dokud ty uzle nerozváže, nezůstane než u přání. Nedaleko od sebe uslyší další kroky. Když se ohlédne spatří noční hlídku – jednoho z mužů, které neměla příliš času si prohlédnout, když seděli u ohně. Stál několik kroků daleko, zabalen do teplého pláště s prostou koženou čapkou na hlavě. Díval se na ní z temnoty, v očích směsice podezření, odporu… ale že by záblesk soucitu? Přišel k ní, když si všiml, že ho pozoruje. Stál nad ní moment mlčky a prohlížel si jí. Pak se sklonil, rubem svého pláště setřel sliny a krev na její tváři. Poté opět zaváhal a upravil jí oblečení tak, aby byla opět zakrytá a necítila chlad na holé kůži. Narovnal se a opět na ní ulpěl očima, beze slova. Jednou přikývl a pak pomalu začal kráčet zas vstříc temnotě. Velitelova slova Letitia, Hela Vědma vykročila z temnoty stromů a začala kráčet přímo k pevnosti. Dva vojáci, kteří postávali v budoucí bráně jako strážní jí chvíli nervózně sledovali – vyměnili si jeden pohled a jeden z nich se poté obrátil a chtěl začít: „Stát-“ Ale vědmám je těžké se stavět do cesty na základě jejich temně přímého pohledu a přísného zužování pohledu. Strážní sice nebyli místní – ani nepocházeli z divočiny, ale Helu, v celé své právoplatnosti a suverenitě, by mohli zastavovat asi stejně úspěšně jako třeba krále Arvida. Tohle byla Helskarská zem, zodpovědnost Hely. Dokonce i oni to podvědomě cítili. Jeden z nich si odkašlal, nervózně se podíval po svém druhovi a přiškrceně zamumlal k Hele: „Jste tu v oficiální záležitosti?“ Druhý muž, který se rozhodl hrdinně obětovat, dodal: „Půjdu s vámi-“ A vědma kráčela dál, s mužem s erbem na hrudi popobíhajícím za ní. A kdo říká, že severské čarodějnice nedokážou nikoho očarovat? Jen to je docela jiná magie, než ta v eposech a bájích… V té době Letitia oslovila velitele se svými pochybnostmi. Statný seveřan se zamračil a sevřel rty. Měla pravdu – oficiálně nebylo nic, co by mohl Torjak nebo Letitia dělat. A nechat ho zmizet s pomocí Celestionky by byl od Nortimberského důstojníka špatný tah… „Jeho příchod nebyl nikým oznámen a ten muž, jak se zdá, skutečně cestuje sám. Uctívání starých bohů skutečně není něco, za co by se věšelo – na rozdíl od Celestionu,“ dodá s trochou nepřívětivosti. I po sto letech reformování měla církev v Říši velký vliv. A Celestionská vláda nemá dobrý vztah k žádným pohanům – asi jim nikdy neodpustili, že téměř vypálili Celestion samotný. Velitel se od té poznámky posune dál, k důležitějším věcem: „Jeden muž – jeden vlivný muž se šlechtickými právy a svým vlastním názorem na to, jak se má svět točit – to je dost na jiskru. Helskara je nespokojená – ale stejně to cítí téměř celý sever. Klany se nikdy nedokázali sjednotit… zatím. Myslím, že nemusím říkat, proč mě trápí neoznámený příchod muže, který rozumí tomu, jak se vede válka, je zvyklý velet a pracovat s lidmi - a sdílí víru s místními. Kdoví, jaké má ambice v téhle divočině.“ I když je to od velitele možná přehnaná opatrnost, jeho slova dávají smysl. Nebylo by to poprvé, kdyby šlechtic využil nestability v regionu, aby si vydobyl své vlastní panství s pomocí místních. Ale v poslední době byl všude, dokonce i na západě, relativní klid. „Zatím nemůžeme dělat nic. Ale stejně jako jsem řekl všem svým důstojníkům, řeknu to i vám. Sledujte toho muže. A pokud udělá cokoliv podezřelého, cokoliv, co by bylo dost na to, abych mohl jarla požádat, aby ho odporoučel zpátky tam odkud přišel s milostivým požehnáním krále – tak o tom chci okamžitě vědět. A držte od něj svoje mužstvo – zvlášť ty místní chlapce – pokud to bude trochu možné.“ Zdá se, že velitel chce ještě něco dodat, nebo možná jí jen propustit, ale než může promluvit, dveře se otevřou. „Veliteli – je tu žena a chce s vámi okamžitě mluvit-“ Torjak se zamračí a zcela očividně chce strážného poslat do patřičných mezí za vyrušení jeho jednání s Letitií – ale oba si všimnou, že postava stojící v chodbě je zahalená do tradičního severského šatu a kožešin a její hlavu zdobí koruna divoce rudých vlasů. Co víc, oba dva probodne její nezlomný pohled. Oba jí poznají – Letitia už s ní párkrát měla tu čest, i když nikoliv formálně. Vědma z Helskary. Velitel sjede očima k poddůstojnici. „To bude vše, slečno. Myslím ale, že by možná bylo vhodné, abyste byla formálně představena Hele z Helskary.“ Rozhodnutí nechá na Letitii – a poté mávne na strážného. „Pusťte jí dovnitř. Říká se, že nechat vědmu čekat nosí smůlu,“ dodá snad s dávkou temného humoru. Avšak jakmile žena vejde dovnitř, zvážní – potká její oči nikoliv nepřátelsky ale obezřetně určitě. Její cesta pevností byla svižná na základě její důležitosti v Helskaře. Ale byla celou dobu provázena nejméně jedním ozbrojencem. Až doposud nikdo neměl tak docela jasno, jak se k ní chovat, a tak byli všeobecně opatrní. Velitel Torjak, to je jiná kapitola. „Vědmo Helo. Vítejte v Ornbjarnu. Jsem si jist, že vás sem muselo dovést něco nesmírně důležitého.“ Protože dřív bude v pekle mrznout než si helskarská vědma zaskočí do královské pevnosti jen na kus řeči, šálek čaje a sušenku. „Co pro vás mohou muži krále Arvida udělat?“ dodá – a snad úmyslně připomene vládcovo jméno.

Hela - 28. června 2019 21:36

Velitel V téhle chvíli, třes se každý, kdo by se mi odvážil postavit do cesty. Moje kroky posvětil nejvyšší Otec a ten, skrze mne, smete každého, kdo by si snad troufnul něco namítat. Bez okolků tedy projdu kolem stráží v bráně, ani nezpomalím. Ve tváři se mi nepohne jediný rys, jen rusé vlasy vlají kolem mé hlavy, jako koruna. V patách mi kráčí Mikael a za ním popobíhá muž, který se tak obětavě nabídl, že mě k veliteli doprovodí. Muži se nakonec podařilo mě předstihnout a je to on, kdo oznamuje veliteli můj příchod. Asi to tak má být, já sama si většinou potrpím na formality. Stačí, že nepříjemnosti dělají celestionští, nemusím oplácet stejnou mincí. Trpělivě tedy vyčkám v chodbě, dokud mě velitel nevyzve, abych vstoupila dovnitř. Ani nyní Mikael nezůstane pozadu. "Veliteli." Skoro neznatelně kývnu na pozdrav a poté věnuji krátký pohled poddůstojnici. Nejsem nijak nepřátelská, ale není to ona, za kým jsem přišla. Omezím se tedy na pokývnutí hlavy, než svůj pohled opět stočím k Torjakovi. "Máte pravdu, nepřišla jsem jen tak. Nehodlám nikoho z nás zdržovat, ale jsou záležitosti, které nesnesou odkladu. Říká Vám něco jméno Jarow Orloszkij?" Mluvím plynule celestionsky, ale na mém hlase je znát lehký akcent. Přeci jen, nortimberština je trochu drsnější jazyk. Nečekám, až mi velitel odpoví a rovnou pokračuji. "Podle svých vlastních slov, je to prospektor Severozemské společnosti. Měla jsem to nemilé potěšení, setkat se s ním a s jeho muži poblíž posvátné půdy, poblíž míst, kde odpočívají naši předkové." Na poslední slova dám důraz. "Spolu s bandou kopáčů se vyšplhali z moře, přes útesy. Nepřáli si být spatření. Opět, dle jeho vlastních slov: protože nechtěli provokovat místní." Nyní se mi už nedaří zůstat tak klidná a na mé tváři je patrné rozezlení. "Všichni víme, že vztahy mezi Helskarou a Ornabjarnem jsou napnuté. Pokud by se helskarští dozvěděli, že se někdo takový, ať už z jakéhokoliv důvodu, potuluje kolem posvátných míst...nechci domýšlet, kam by to mohlo vést."

Elfstan Aed Wylfyng - 29. června 2019 03:34

Hrdost a pýcha Poručíkovo odvolání se na Nejvyššího, jako protiváha k mému tradičnímu vzývání Starých Bohů, mi neujde. Nehnu však ani brvou. Víra je osobní a nejniternější záležitost každého člověka. Každý sám se musí rozhodnout, kam se budou ubírat jeho duševní kroky. Příkladů nucení k přestoupení na jiné náboženství je známo z historie celá řada, zejména z Celestionu. Nortimber, až na několik výjimek, se krvavým náboženským válkám dosud vyhýbal a i když je víra ve Staré Bohy postupně vytlačována až na nejzazší a nejméně přístupné okraje království, ba dokonce poslední král, který ještě vyznával Staré Bohy, žil naposledy v dobách mého prapradědečka, dosud existuje vzájemná tolerance. Je to možné jen díky severské nátuře? Oba to tušíme, já i poručík. A ani jeden z nás svá slova nemyslí jako urážku. Alespoň v tom si rozumíme. "Jarl Norhelm mě dostatečně informoval o situaci v Helskaře. Nejsem tady, abych uváděl do nebezpečí vás nebo vaše vojáky, tím méně abych vyvolával nepokoje mezi místními lidmi a Celestionci, kteří se usadili v Ornbjarnu," prohlásím, abych uklidnil poručíkovy obavy. O důvodu své cesty však pomlčím. Vím, že by ho to zajímalo, stejně jako jarla, byť se na pravý důvod ani on z úcty nezeptal. "Nikdo nechce další Maryirsk," dodám místo toho a kývnu na Josteinna. Podívám se zkoumavě do tváří ostatních vojáků patroly, kteří sice náš hovor poslouchají, ale mlčí. A tak také ono jméno vesnice, kterou potkal skličující osud, nechám viset ve vzduchu. Když pak míjíme pastýře ovcí, prvního z domorodců, kterého na tomto téměř neobydleném kraji světa potkáme, kývnu mu na pozdrav. Jako jediný z celé výpravy. Tvář mám zachmuřenou, jak je u mě poslední dobou zvykem, ale v duchu se musím usmívat. Severská hrdost se nezapře ani v prostém člověku. A když ji ocení i poručík Geir, dokonce nahlas, aby ji slyšeli i ostatní vojáci, musím souhlasit. Chvíli mlčím, ale jak pokračujeme v cestě loudavým krokem na koních, začnu vyprávět příběh o hrdosti a pýše, příběh ze starých severských legend: Ještě v Časech Písní, kdy Nortimber nebyl sjednocen pod vládu jediného krále, byl náčelníkem klanů v Húskarheimu jistý Skallagrim řečený Sobí čenich. Široko daleko nebylo bohatějšího muže a statečnějšího válečníka. O jeho manželce Félagifold Stříbrovlasé, a o tom, jak dovedla zpívat, hovořili lidé po celém Severu, od jednoho mořského břehu až ke druhému. Podle legendy byla její matkou bohyně Amjarna, která ji zplodila se smrtelníkem, do něhož se zamilovala, když s oblibou v lidském těle často navštěvovala zemi. Félagifold byla na svůj polobožský původ patřičně hrdá, stejně jako na blahobyt svého lidu, plné sýpky, tučná stáda a pokladnice přetékající zlatem. Ale ze všeho nejvíce byla hrdá na svých osm dětí, čtyři urostlé syny a čtyři krásné dcery. Jenže zdravá hrdost se časem změnila v pýchu. Jednou, když se chystaly oběti na svátek žní a bohyně Amjarny, Félagifold sledovala probíhající přípravy z oken svého paláce s rostoucím hněvem. Vyšla tedy se svým průvodem do ulic, její nádherné roucho protkáné zlatem a stříbrné vlasy splývající téměř až na zem připomínaly spíše bohyni než smrtelnou ženu. A jako bohyně se také ubírala zástupem svého lidu. "Obětujete bohům, které jste nikdy neviděli! Proč neobětujete mě?" zvolala na ně. "Žádná z bohyň se mi nemůže rovnat štěstím!" I lid se polekal hněvu své vládkyně a začal velebit jako svou novou bohyni Félagifold. Amjarna stála na vrcholku hory a její božské oči viděly všechno, co se událo. Srdce jí obestřel žal, že lidé, které si tolik oblíbila, se od ní odvrátili, ale nejvíce ji zasáhlo, že nejvíc se jí odcizila její vlastní dcera. Když to uviděl Fordar, jeden z Amjarniných bratrů, smutek jeho nejmilejší sestry ho rozhněval a přísahal, že pyšnou Félagifold ztrestá. Amjarna sice svého bratra prosila, ať není na její dceru není přísný, protože v koutku duše doufala, že si uvědomí svou chybu, ale Fordar byl neoblomný. Sestoupil do paláce v Húskarheimu před Skallagrima a jeho pyšnou ženu, aby se v pokoře navrátili do náruče Amjarny. Skallagrim se mu však vysmál s tím, že nad nimi nemá žádnou moc. A tak, jednoho dne, nešťastnou náhodou během lovu, spadl z koně nejstarší z jejich synů a na následky zranění zemřel. Když to uviděl Skallagrim, vyhlásil, že jako odplatu zničí všechny Svatyně Bohů a bude pronásledovat každého člověka, který jim bude obětovat. Ale Fordar, neznaje míru ani soucitu, navíc popuzený Skallagrimovými slovy, už nebyl k zastavení. A tak o pár dnů později zaskočila rybí kost v hrdle nejstarší dceři pyšných vládců Húskarheimu. Poté následovala zkáza. Kdysi mírumilovná a bohatá říše se propadla do spirály násilí, zmaru a utrpení, kde každá modlitba k bohům byla nemilosrdně trestána na hrdle. A jak postupně na různé nešťastné náhody umírali další synové a dcery Skallagrima a Félagifold, krvavé běsnění narůstalo. Až zbyla jen poslední, nejmladší dcera. Félagifold ji zakryla svým tělem a přikryla rouchem a Skallagrim se před ně postavil s bájnou sekerou zvanou Dansbane, Tančící zhouba, aby se osobně utkal v lítém boji s Fordarem. Boj to byl vyrovnaný, ale Fordar použil jeden ze svých zákeřných triků a Skallagrima zabil. Tehdy poprvé si Félagifold uvědomila, co její pýcha způsobila, vztáhla ruce k prosbě, aby jí Fordar ponechal alespoň tu jedinou dceru. Avšak Fordar její prosby nevyslyšel. Zatímco Félagifold prosila, zemřela její poslední dcera v náručí. Félagifold osiřela mezi mrtvými těly. Bez hnutí, ponořena do svého neskonalého žalu, hleděla před sebe. Z tváří ji zvolna ustoupila krev, vlasy ztěžkly, žádný vánek je nerozčechral. Na přání její matky Amjarny ji Arun celou proměnil v kámen. Nikdo neví, kde přesně leží ono místo, neboť Húskarheim už dávno neexistuje. Snad je to v místě dnes zvaném Les Kostí, neboť z jejích kamenných očí vyvěrají dva prameny nevysychajících slz, které se mění ve dvě mohutné řeky tekoucí právě odtamtud. Jisté je, že zkamenělá Félagifold tam stojí navěky, aby připomínala všem, kdo si z hrdosti nepřiznají vlastní chyby a neuvědomí si, že jsou posednuti pýchou...

Letitia - 29. června 2019 23:21

Severozemská obchodní společnost Hela Chtěla jsem ještě pár věcí dodat, ale již se k tomu nedostanu, protože jsme tak hrubě přerušeni. Rozhodně nemám příliš zájem o to jednat se zdejší vědmou před kterou mají všichni chlapi v kalhotách. Při tom to z její strany není nic než pár jalových řečí a tajtrdlíkování. Ovšem chápu, že s ní velitel nemůže jen tak vyrazit dveře. Stejně tak i já nedám najevo své rozčarování a jenom jí vojensky pozdravím aby věděla kde se nachází, že tady není v té své zakouřené vesnici. rozhodně jsem se nechtěla do jejich rozhovoru nijak míchat, ale když začne osočovat lidi ze Společnosti nedá mi to abych nepromluvila. "Jarow Orloszkij jedná pouze na základě platných právních listin a nikdy by si nedovolil cokoli podnikat mimo rozsah jemu svěřených práv, pane," mluvím sice k Torjakovi, ale má slova patří vědmě. Kdo ví co kde vlastně viděla. "Pokud dovolíte ráda bych zjistila kolik je na tomto obvinění pravdy a zeptala se přímo pana Orloszkijo. Věřím, že je to celé jenom nedorozumění, pokud ne rovnou sprostá lež, pane." Já jí rozhodně nehodlám věřit dokud neuslyším také názor druhé strany. Klidně si to všechno mohla jenom vymyslet, aby tu na nás mohla dštít oheň a síru.

Takanashi Ichie - 30. června 2019 15:49

Rozhodnutí Ticho… pouze ticho, zvuky lesa a pak naše dýchání. Kdybych se snažila o něco více, tak nyní klečím na dotyčným a hraji si s jeho krkem, jen ty provazy v nynějším stavu byly i na mne byly až až. Ani to, že jsem mu ukázala, že mne za moc neprodá mi moc nepomohlo a než jsem stihla svými tesáky pustit kus látky, tak mne přišpendlil k pytli, s rukou špinavou bůh ví, od čeho a mými zuby snažící otevřít čelist aspoň na to, abych mu mohla kus toho masa ukousnout. Přesto on věděl moc dobře, co dělá... mezi prsty si udělal cestičku a začal mi táhnout čepel přes tvář... Na rozdíl od jiných ran na obličeji tato byla jiná... ne taková, aby šla skrz na skrz, ale nikoliv tak mělká, jako ostatní. Byla to taková, aby mi ukázala definici bolesti a podle toho, jak jsem se na něj vražedně dívala a funěla mu na prsty mu muselo být jasné, že postupné usykávání a snaha ho kopnout znamenají, že to dělá přesně to, co chce. Hned si též uvědomil, že bych jej mohla kousnout, a tak si čelist přechytil a já jen držela... podobných jsem zažila už dost, jen tento byl precizní a věděl, co dělá. Viděla jsem desítky takových, který byly v podobné situaci jako já... věděla jsem jak se chovají a jak se chovat a ani tu radost jsem mu neudělala, i když tu byl ten pohled, který jsem v podobné situaci neznala. Znechucení nad mým tělem, puštění mé čelisti a ponechání v zimě, kdy jsem se vyhoupla do sedu a začala zápasit s provazy... krev tekoucí přes tvář, po bradě a přes rty, kapající na odhalenou hrud, která se cukala samotným šokem díky zimě, nyní ohřívaná jen tím, že mi na ní kapala krev, která pomalu chladla. „Ksakru...“ Cukala jsem se jak ryba a fialové zhmožděniny na rukou byly asi všem viditelné, když jsem se od momentu, kdy mne zde posadili snažila tuto barikádu proti svobodě zbořit. V tom ale uslyším kroky, noční hlídka, který ke mne přišel a začal se na mne dívat. Viděl, že mám okrytý hrudník, ale nevypadala jsem tak, jako většina žen, kterou zde asi měla. Navíc jsem se na něj netvářila zrovna příjemně, abych pravdu řekla. Málem jsem se po něm ohnala, přesto mi jen otřel tvář a začal upravovat částečně roztrhané oblečení, které jsem před chvíli měla na sobě, jen aby mne opět přikryl? Proč to vlastně dělal... viděl mé tělo, věděl, že nemám žádnou hodnotu... soucit? Proč ale... byla jsem jen další hladový krk. Tiše jsem usykla a po pár minutách zápasení jsem povolila provazy a konečně se z nich dostala, promnula si několikrát zápěstí a porozhlédla se po okolí. Má zbraň nejspíše u někoho z mužů, znamenající jen jedno. Moji zbraň nebudu mít. Upravila jsem si šaty, přetáhla jsem si kapuci přes hlavu a prsty založila do oblečení, abych si je ohřála. S tím jsem zavřela oči a pokusila se usnout... vyzvat toho sadistu můžu ráno. Pro jednou nebudu dělat hlouposti, které by mne mohli zabít... pro jednou.

Arun - 30. června 2019 22:30

Vypravěč Elfstan Vyprávění Elfstanovo má náruživé posluchače – všimne si, že muži za ním přidali do kroku tak, aby ho mohli lépe slyšet. Mnozí z nich podobné příběhy o starých bozích poslouchali ve svém dětství. Nortimberské legendy byli a jsou oblíbeným zdrojem pohádek na strašení nezbedných dětí, včetně všech těch krvavých kusů. Nortimberci jsou tvrdý národ, který si na žádné pohádkové světy nehraje. Když skončí, poručík vážně pokýve hlavou. Mohou mít na náboženství rozdílné názory, ale oba ocení dobrý příběh. „Umíte dobře vyprávět, pane. Škoda, že tolik nejlepších příběhů je tak vzácně zapsáno. Mohou snadno upadnout do zapomnění…“ Nyní se opět ozve Jorsteinn, který se osmělil poté, co ho důstojníci nepotrestali za jeho poznámku – fyrstar mu dokonce dal nepřímo za pravdu. „Dovolíte-li, pane poručíku,“ začne a když mu velkodušně Geir pokyne, voják pokračuje. „Moje máti je z vesnice a její babička, když si máma některé její vyprávění zapisovala, vždycky říkala, že každej příběh umírá, když ho někdo připíchne na papír.“ Geir se zasměje a odpoví: „To je tedy Říšská knihovna v Celestionu jedním velkým pohřebištěm.“ Poté se důstojník opět zahledí k holým vrcholkům kopců a vrchovin, které se pomalu svažují k fjordům a zalesněným údolím kolem nich. „Když jeden poslouchá tyhle příběhy, jedna stejná Amjarna v Hvězdně jako ve Skarjarnu, ten samý hřešící Fordar – vlastně stejné příběhy po celém Nortimberu – nu, nemohu říct, že to nedodává starým Bohům na důvěryhodnosti.“ Dostane se mu váhavého ale přívětivého pokývaní hlavou od Jorsteinna – mezitím ostatní tiše vojáci hledí na krajinu, která se před nimi otevírá, jak sestupují z vrchovin k fjordům. Tu a tam závan větru dokonce přináší jemný závan moře – a ač se lesy povětšinou táhnou až k horám samotným, většina doposud holých výšin kolem cesty se nyní už také pokrývá stromy. Vysoké sosny se tiše klátí ve větru zatímco po obloze přebíhají mračna pro mužstvo přívětivá – pochod v přímém slunci by si žádný voják neužíval. Geir, který snad po vyprávění pocítil k fyrstarovi alespoň národní a kulturní soudržnost, opět začne – ač s trochou opatrnosti. „Byl jste někdy v Celestionu, pane? Plochá zem. Ale úrodná. Lány obilí, kam až oko dohlédne. Nedovedu si představit, že by mohl takový neúprosný příběh vykvést tam, kde jen tak klidně zlátnou klasy. Na to je třeba divokých kopců a pevné, nezlomné skály pod nohama. Však také ani zdaleka tolik legend nemají. Raději své hrdiny hledají mezi chrabrými rytíři a jejich muzikanti zpívají o turnajích a velkých dobách železných pánů. A také o těch jejich věčných intrikách a pletichách.“ Jeden z mužů nyní požádal o slovo – nyní to nebyl Jorsteinn, ale snad někdo z nich, který pocházel z krajů blíže k hranici a snad znal některé příběhy, o kterých poručík mluvil. „Pane, často proti nim však staví velká hrdinství a laskavost.“ Geir se pousmál – a podíval se stranou po fyrstarovi, než dodal: „Však jsem neřekl, že je to celé pokřivené plémě.“ Jejich cesta pomalu pokračovala dál. Vyšetřování Hela, Letitia Kapitán pozvedne obočí, když uslyší slova vědmy. Je to očekávaná reakce, protože posvátná půda Helskary byla součástí dohody – jarl přislíbil ochraňovat práva vesnice i jejích pohřebišť, a nikdo doposud nezkoušel tuto dohodu porušit. Navíc vykrádání hrobů byla nesmírně odpudivá praktika, kterou by žádný seveřan nemohl schvalovat. Nortimberci, i ti kteří už nevyznávali staré zvyky, chovali své předky ve velké úctě. Proto kapitán přikývne a odpoví: „To je velice vážná záležitost.“ Její další poznámky prozatím nechá bez odpovědi, protože místo toho odpoví poddůstojnici na její návrh. „Slečno, obávám se, že vaše slovo by Helskarským nestačilo – nemíním vás urazit, ale jste cizinka. I přesto-“ Nedořekne to, co visí ve vzduchu. Společnost nemá ráda, když jí kdokoliv kouká pod prsty, ale někdo z Celestionské říšské armády? A s pověřením od místní posádky? To by si nedovolili ignorovat. Nortimberce by klidně zaházeli právnickými kličkami, ale u celestionské šlechtičny by byli o poznání opatrnější. Velitel dojde ke dveřím, které otevře a instruuje strážného: „Zavolejte poručíka Harikssona.“ Poté se obrátí opět k oběma ženám a pokračuje. „Můžete si být jistá, vědmo, že si plně uvědomuju to, co si vy nechcete domýšlet.“ Ornbjarn, dokonce ani s posilou královské patroly, by neměl šanci proti padesátce rozlícených seveřanů. Ne dokud nejsou postavené hradby a brány. Jarl by jakoukoliv vzpouru potlačil – ale tou dobou by už byli všichni Torjakovi muži po smrti – včetně jeho samotného. Velitel se napřímí a když zaslechne kroky před pracovnou, dodá: „Můžete si být jistá, že okamžitě zahájíme vyšetřování. Ale neřeknu k tomu víc dokud se sám nedozvím, k čemu došlo – od obou stran.“ V tom momentu byl dovnitř vpuštěn poručík Hariksson, jeden z osobních přátel Torjaka a jeho zástupce. I on je profesionální voják a lze od něj očekávat vyšší standard než od běžného mužstva. „Poručíku. Vědma Hela z Helskary si vyžádala vyšetření činnosti jistého Orlozskije, prospektora Severozemské společnosti. Podle jejích slov přistál u útesů a s neznámými úmysly a skupinou kopáčů se pohyboval kolem posvátné půdy Helskary. Zjistěte, co tam dělal, kde byl a proč si myslel, že je to dobrý nápad…“ Poté velitel pohlédne na Letitii a dodá: „Kaprálka vás doprovodí spolu s… pokud vím, máme v mužstvu muže z Helskary, že? Jmenuje se Erling, myslím. Bude jeho přítomnost dostatečná záruka spravedlivého jednání, slečno Helo?“ Obrátí se i k Letitii, ke které dodá spíš jako k představitelce cizí mocnost než ke své formální podřízené: „A vaše přítomnosti věci s trochou štěstí také urychlí a zjednodušší.“ Ženy mají ještě příležitost přidat jakékoliv své námitky – ale jinak poručík už očekává, kdy se k němu kaprálka připojí. Zdá se také, že by velitel byl ochotný mluvit s Helou dále o situaci ve Felskarsku – pokud ona bude ochotná naslouchat… Tábořiště Ichie Východňanka se zbaví svých pout – práce, která jí zabrala slušnou chvíli a nemalou dávku energie – ale cítí se daleko lépe s rukama rozvázanýma. Proti meči nebo pistoli sice stále nic nezmůže, ale už není vydaná na milost a nemilost každému z nich. A při první vhodné příležitosti se také může pokusit o útěk. Avšak pokud si někdo všimne jejích rozvázaných pout, určitě toho muži využijí jako záminky pro pár pěkných ran… Rozhodne se alespoň prozatím načerpat síly – úprk uprostřed noci by jí nejspíš stál život, i pokud by se zvládla proplížit kolem nočních hlídek. Probudí jí světlo úsvitu. Když otevře oči, uvidí, že muži začali skládat tábor bez toho, aby jí věnovali příliš velkou pozornost. Jejich počínaní schopně organizuje jejich vůdce, který už Ichie nedá víc než letmý pohled. Uslyší jednoho z mužů – pozná v něm nočního strážce z minulé noci – jak k němu přijde, zatímco nakládá na mulu těžký pytel. „Co bude s tou holkou?“ Jejich vůdce lhostejně pokrčí rameny. „Vezmem jí do Alesglas. Řeknem, že někde pytlačila a když se rozdělíme s tim úředníkem, ještě na ní něco málo trhnem.“ Nikdo by neuvěřil, že děvče jako ona pytlačilo samo v lesích – ale rozdělení odměny nahlodá kdejakého úředníka, a až zmizí v nějakém dole, všem bude jedno, jak se tam dostala… Další, který jde kolem, se ušklíbl na zvědavého muže potom co si Ichie prohlédl v denním světle, a poznamenal: „Copak, zamiloval ses?“ Druhý muž v odpověď jen ohrnul rty a předvedl parodii úsměvu. Pak jejich vůdce, přivedený na tu myšlenku, vykročil k Ichie a chystal se jí chytit za rameno, aby ji zvedl. Je jasné, že v tomto momentu se může snadno ukázat, že si uvolnila pouta. Muž stojí proti ní – má u opasku nůž a všimnula si i křesadlové pistole, otázka je, zdali jí nosí nabitou – ve vcelku vlhkém kraji jako je tento by si tím možná jen přidělával práci s čištěním. Dvojici muži pracující okolo nevěnují příliš velkou pozornost a raději se věnují bourání tábora.

Hela - 30. června 2019 23:07

Vyšetřování Letitia Nadzvednuté obočí. To je jediná reakce, jaké se kaprálce za její slova dostane. Sice mě nyní prakticky osočila ze lži, ale nebylo by moudré, aby mi nyní ruply nervy. I když k tomu nemám daleko. Děkuji bohům, že Torjak záležitost, a má slova, stejně lehkovážně. Dostane se mu za to uznalého pohledu. Stojím, jako socha, a trpělivě čekám na příchod poručíka. Velitelova slova mi dodala alespoň trochu klidu. Nepředpokládala jsem, že by nad mým obviněním mávnul rukou. Přesto je příjemné vědět, že se na něčem shodneme a rozumíme si. Nikdo z nás nechce povstání, bylo by to zničující pro obě strany. "Pokud by to pomohlo. Byli se mnou rybář Halvar a dívka Adelaide. Oba dosvědčí moje slova." Jemným pokývnutím hlavy pozdravím poručíka a stejně tak přijmu společnost kaprálky a Erlinga. "Ano, jeho přítomnost bude dostačující." Možná se vydal špatnou cestou, ale pořád je to seveřan a já mu věřím. Můj pohled sklouzne k plavovlasé ženě. ...na rozdíl od jiných. Mohla bych se otočit a následovat poručíka, ale rozhodnu se využít toho, že jsem nyní tady. "Pan Orlozskij je bohužel jen špičkou ledovce. Místní jsou celkově znepokojeni množstvím cizinců, kteří se tu poslední dobou objevují. Dokud se zdržují poblíž pevnosti, dokážu to omluvit, ale moje učednice mi říkala o jižanské ženě, která navštívila jejího strýce a chovala se nanejvýš hrubě a nepřátelsky." Sama vím, že situace nemá snadné řešení...vlastně možná nemá řešení vůbec. Mám ale pocit, že by Torjak měl vědět o tom, že situace začíná být opravdu kritická.

Letitia - 01. července 2019 19:32

Vyšetřování "Rozkaz, veliteli," zasalutuji a na mysl mi přijde cosi o vlku a celé koze. Nakonec to však možná bude to nejlepší řešení. Uvidíme s jakým vysvětlením přijdou dělníci Společnosti. Pevně však věřím, že obstojí. Otočím se zamířím vyzvednout si Erlinga. Tady už stejně k ničemu nejsem, i když poslední slova vědmy mi na tváři přeci jen vyloudí úsměv, protože asi tuším o kom mluví a vůbec mě to nepřekvapuje. Pokud to je ta ženská od Norii, jako že s největší pravděpodobností ano, tak si tu dokázala nadělat mnohem víc nepřátel než jsem kdy považovala za možné. Je jako hrom v porcelánu. Stížnosti se na ní valí ze všech stran. Budu muset zjistit jak na tom je. Zda jí už stihli zavřít v pokoji než nadělá ještě víc potíží. Teď se však musím soustředit na ty důležitější věci. Na cvičišti jenom kývnu na Güntera s Freyou a nechám si předvést Elringa. Je to chudák. Včera si nezastřílel a dneska z toho taky moc mít nebude a to vím jak to má rád. Budu mu to muset později vynahradit. Pro teď ho jenom stručně seznámím se situaci, že se po něm chce aby dozoroval při vyšetřování Společnosti. Že si to přeje sám velitel. Na nádvoří se sejdeme s poručíkem a bez okolků zamíříme do ubytovny a kanceláře Severozemské. Nechám nejdříve mluvit Harikssona. Však on byl pověřen vést vyšetřování.

Elfstan Aed Wylfyng - 01. července 2019 22:04

Ledy se pohnuly "Nepovažuji se za dobrého vypravěče, ale děkuji za poklonu," odpovím poručíkovi a tentokrát už mi pochmurný výraz tváře vystřídá úsměv. Nejen kvůli tomu, že se konečně ledy pohnuly a napětí mezi mnou a vojáky patroly se snad po několika dnech alespoň zmírnilo. Usmívám se i proto, že moje matka, která svým vypravěčským uměním dokázala, že její posluchači jí doslova viseli na rtech a hltali každé její slovo, měla pravdu. Dobrý příběh není jen o převyprávění, ale také o správné chvíli, kdy s ním přijít. To už se ozve Jorsteinn se svojí poznámkou a poručík Geir se svou odpovědí a musím se zasmát tentokrát nahlas: "A měla pravdu Jorsteinne. Příběhy opravdu snáze upadají v zapomnění, když je někdo napíše na papír. Protože už si je pak nikdo nemusí pamatovat. Jenže tu je jedno velké 'ale'. Lidská paměť je krátká, tak jako lidský život. A se staletími tak některé příběhy z paměti vyvanou jako pára nad hrncem. Ba dokonce lidé si rádi pozapomenuté příběhy přibarvují a od vypravěče k vypravěči se mnohdy neuvěřitelně změní. A co když nějaká říše zanikne i se svými vypravěči? Jen z kamene a ruin se příběhy vyčíst nedají. Řekl bych ale, že jestli je lepší příběhy zapisovat nebo předávat ústně, je spíš otázka pro mudrce..." "Moje bába vždycky říkala, že mudrci jenom žvaní o hloupostech!" prohodí další z vojáků, kteří poslouchali. Jmenuje se Trond. Ostatní mu ale říkají Tlama. Někdy i Nevymáchaná huba. "To ty taky, Tronde! To znamená že jsi mudrc?" popíchne Tronda jiný voják, Mads, a rozesměje tak ostatní. "Radši drž pysk, Madsi!" odsekne rozčileně Trond, ale s obavami se podívá na poručíka Geira, který naštěstí moc nevnímá, co si jeho vojáci mezi sebou říkají. A tak Trond raději rychle dodá: "Náhodou, kousek od naší vesnice, je kamenný kruh obrovských stojících kamenů a nikdo neví, kdo a kdy ho postavil..." V té chvíli se však ozve i poručík Geir, jakoby se probral ze svého vlastního zamyšlení, se svou poznámkou o starých Bozích, na kterou váhavě pokývá Jorsteinn a ostatní vojáci zmlknou. Chce se mi nahlas říct, že Staří Bohové tu byli dávno před Nejvyšším, který na Sever přišel až s Celestionci a jejich novotami, ale nechci kazit atmosféru a jen dodám: "Pokud člověk neví, odkud přišel, nemůže ani vědět, kam kráčí dál." ... Další cesta pak ubíhá v tichu. Ozývá se jen klapot koňských kopyt po silnici, pořád ještě zbývá notný kus cesty a poručík Geir se na mě obrátí s další otázkou. Na chvíli se zamyslím a rozhodnu se říct mu pravdu. Tedy jen část... "Možná vás to překvapí, poručíku, ale v Celestionu jsem byl. Jedinkrát. Můj otec, nechť jeho duše odpočívá ve Skauldových síních v pokoji, a spolu s ním několik dalších fyrstar, smýšlejících stejně jako on, chtěli uctít některé chrámy Starých Bohů, které jsou roztroušeny podél hranice mezi Celestionem a Nortimberem, dokonce i na celestionské straně, a nikdo o ně dávno nepečuje. Spousta jich byla dokonce poničena před sto lety, když byl mlád můj dědeček a Celestion v té době zachvátilo náboženské krvavé běsnění. Nechtěl jsem tam jet. Bylo mi třináct a hlavu jsem měl plnou našich legend o statečných válečnících, kteří drtí nepřátele z Celestionu. Otec tehdy vzal na cestu i mou mladší sestru Elfgyfu, jen můj starší bratr Elfcred zůstal doma ve Skaggenholmu, aby se postaral o správu našeho panství, protože má matka už byla tehdy pět let po smrti, nechť její duši opatruje Sigyn, která vždy věrně sedí po Skauldově boku. A musím se přiznat, že té cesty dnes už nelituju. Nevím, jak dalece jste zběhlý v historii, poručíku, ale snad víte, že i po náboženských válkách a po převratu tenkrát před sto lety v Celestionu, se pro obyčejné lidi vůbec nic nezměnilo. Chudí jsou stále chudí a bohatí a mocní jsou ještě bohatší a mocnější. A tyhle zvyky se bohužel začínají prosazovat i v některých jižních provinciích Nortimberu." Krátce se odmlčím a podívám se na poručíka Geira. "Říká se, že aby člověk ocenil to, co má doma, musí odjet na nějaký čas pryč. S mou sestrou a otcem jsme v Celestionu nakonec strávili téměř půl roku. Ale abych byl upřímný, ne všichni Celestionci jsou špatní, v tom máte pravdu. Ovšem stejně tak ne všichni Seveřani jsou dobří. Nic není černobílé a mě návštěva Celestionu dost otevřela oči. Když už mluvíte o jejich rytířských příbězích, vzpomínám si na návštěvu jednoho celestionského města, Angefort se myslím jmenovalo. Přijeli jsme tam uprostřed léta, když se zrovna konaly slavnosti v duchu starých tradic, které tamní lidé milují. Lukostřelba, závody sokolníků, turnaje v tradiční zbroji, která pokrývá člověka od hlavy až k patě, o jaké se mi nikdy ani nesnilo a která už je nemoderní, a spoustu jiné zábavy. Hostil nás tamní hradní pán a během naší poslední noci ve městě, po hostině konané na jeho počest, proběhlo něco, co si pamatuju dodnes. Bylo to klání, kde se nebojovalo meči ani pistolemi, ale písněmi. Až zpětně jsem se dověděl, že tehdy se do Angefortu sjeli ti nejlepší pěvci snad z celého Celestionu. Zvítězila Blanchefleur de Beaufontaine. Už jsem ji nikdy poté neviděl, ale tehdy jako třináctiletý kluk jsem se do ní okamžitě zamiloval a bylo mi jedno, že to je Celestionka," zasměju se při té vzpomínce a pokrčím rameny. "A co vy, poručíku, byl jste někdy v Celestionu?"

Takanashi Ichie - 02. července 2019 14:22

Trocha klidu Poměrně dlouhý spánek, ničím nerušeným, i když mé celé tělo bylo ztuhlé a já věděla to, že jakmile se rozpohybuji, tak hlavně můj bok dá vědět, že nebylo moc fajn se tady jen tak prospat. Ale už jsem si na to zvykala… šlo to přežít… usyknutí sem a tam a mohla jsem se zase hýbat. Líné zamrkání a přivyknutí očí na světla, které mi dosahovalo přes špičku nosu až po bradu, kapuce, kterou jsem si nasadila bránící aspoň jednomu. A tomu, že mne hned první paprsky hned po ránu nepříjemně neprobudily. Zívnutí směrem k hrudníku, poslouchající slova velitele, který vážně nevěděl, koho si zde najal. Ano, jako lehká slečna jsem vážně sloužit nemohla, ale to ani jako pytlačka. Moje tělo mělo sice dost zranění, ale jizvy po medvědech a jiné zvěři vypadaly vážně jinak. Ten, který mne v noci přikryl, byl hned prozrazen, stejně jsem na takovéto věci nemohla sázet… i když tu byl moment, kdy by se mi to mohlo hodit. Sice ne nyní, ale do blízké budoucnosti? Vůdce se ke mne rozešel a já si uvědomila to, že jsem nedomyslela jednu záležitost. A to tu, jak se budu vlastně chovat, až přijdou na to, že nemám svázané ruce. Ani jsem párkrát nemrkla a on mne tahal na nohy, což se mu podařilo, ale jedno prudké trhnutí ruky a on mi držel ruku doslova nad hlavou. „Kdybych vám plánovala ublížit, tak jsem již tak udělala v noci, nebo v moment, kdy jste na mne mířili svými zbraněmi. Nějak nevidím důvod, proč bych měla mít svázané ruce…“ pokrčila jsem rameny a podívala se na vůdce této skupiny: „Vyprávěl jsi svým kolegům o tom, že sis se mnou chtěl v noci užít a pak mne propustit? Nebo to, že jsi ohrozil život každého z nich kvůli svému egu? Nebo o té jizvě na tváři, kterou jsi snížil mou obecnou hodnotu?“ Zeptala jsem se jej dostatečně nahlas a vyškubla ruku z jeho s plnou silou a promnula si zápěstí, které mne ještě bolelo. Očekávána nebyla revolta všech, ani to, že by se mne někdo zastal, ale jen to, že jejich vůdci udělám též nějakou tu jizvu. Stejně pokud bude chtít, tak mi jednu vrazí, nebo mne tu nechá napospas. Co nadělám.

Arun - 03. července 2019 09:04

Raději nedomýšlet Hela Poručík i kaprálka odejdou, aby se věnovali vyšetřování – a Hela zůstane v kanceláři, aby ještě vyřešila další záležitosti s velitelem. Nebylo by vhodné, aby se angažovala jako víc než svědek – je přeci jen vědma a její sféra působnosti je Helskara. Navíc – Torjak je ochoten naslouchat a má pravomoci celou věc řešit. Dá mu šanci napravit tu drzost cizáků, alespoň pro tentokrát. Její pokračování si však vyžádá od Torjaka lehké povzdechnutí. „Nemohu nikomu zakázat, aby šel k vesnici, ale můžete si být jistá, že jsem všechny patřičně varoval. Bohužel, většina cizinců, které můžete vidět v okolí pevnosti, má buď diplomatickou ochranu nebo má svá vlastní, klikatá práva, kterými vehementně mávají, kdykoliv je jim něco upřeno.“ Tím jsou samozřejmě myšleny obě obchodní organizace – Severozemská společnost i Atmorijská liga. Hela alespoň jasně vidí, že Torjakovi přítomnost cizáků není rovněž nijak příjemná. U něj se ale spíš jedná o to, že mu přidělávají práci. I přesto se zdá, že má upřímný zájem na tom jí pomoci… „Udělám, co bude v mých silách, aby nikdo nenarušoval soukromí a práva Helskary, slečno Helo, to mi můžete věřit.“ Ještě než se vědma obrátí k odchodu, velitel dodá: „Mám zároveň informace o tom, že se blíží oddíl jarlových mužů z Alesglas – chtěl jsem vás na to upozornit. Ale ti muži dobře chápou, jaká práva Helskara má a neměl by s nimi mít problém.“ Nyní se velitel obrátí k mapě Felskarsku, která visí na nedaleké stěně a ke které přejde několika kroky. „Také to znamená, že mohu přímo informovat jarla o troufalosti cizáků v tomto kraji. Není v ničím zájmu, aby se situace zhoršila.“ Je snadné si po takových slovech domýšlet, že vše bude takto udržováno, jen dokud nebude pevnost dobudována… avšak snad má Torjak dost cti na to, aby neporušil slovo, které dává. „Avšak dokud cizinci neporuší zákony či úmluvy mezi králem a Helskarou -“ Velitel pokrčí rameny v univerzálním gestu vojáka unaveného handrkováním s obchodníky a uředníky. Jeho ruce jsou svázané. „Vyšetřím každou vaší stížnost – to vám alespoň mohu slíbit. Spravedlnosti bude učiněno za dost.“ Poté dodá s povzdechem a vážněji: „Musím vás ale varovat – pokud by se, nedej Nejvyšší, někomu něco stalo, na kterékoliv straně… neskončí to pěkně. Sama jste to řekla. Raději nedomýšlet.“ Nyní se mohutný muž na vědmu chabě usměje. „Tak se tedy pokusme udržet smír.“ Tím je, jak se zdá, jednání skončeno – pokud tedy Hela samotná nechce něco dodat. „Je ještě něco, s čím bychom vám mohl být nápomocní, vědmo?“ Začátek vyšetřování Letitia Poddůstojnice přivede Erlinga a spolu s Harikssonem vyrazí k dřevěné budově Společnosti. Mezitím Hariksson ještě prohodí: „Doresgrück bude touhle dobou taky tam. Můžem se ho zeptat přímo. A když řekne, že o ničem neví, tak už víme rovnou, že je v tom nějaká levota.“ Pak se ohlédne na Letitii – Celestionku – a snad trochu váhavě dodá: „Ale jestli o tom ví, tak si můžem být jistí, že má všechny potřebný dokumenty čtyřikrát v kopii, to je pravda.“ Poručík nyní dojde k budově – dveře jsou zavřené a kolem budovy postává několik z těch nevybíravých charakterů, kteří se od ní většinou nehnou na krok. Nijak si jich nevšímá a zabuší na dveře. Ale v té chvíli k němu přijde jeden z mužů a zeptá se: „Doufám, že tu není žádný problém, pane poručíku?“ Hariksson si změří hromotluka velkého skoro tak jako je on sám od hlavy až k patě. Muž se nechová nijak výhružně ani podezřele – ale to nedůvěru poručíkovi neubere… „To právě jdeme zjistit,“ s čímž se obrátí, aby znovu zabušil na dveře – ale dřív, než to může udělat, muž mu odpoví: „Já se vomlouvám, pane poručíku – ale tohle je budova Společnosti.“ Hariksson se obrátí – přikývne. Drží se překvapivě dobře protokolu, i když je jasné, že mu ten protokol jen hází klacky pod nohy. Je to spíš standardní komplikace, nikoliv skutečná obstrukce. Poručík suverénně dořekne, co měl muž na jazyku. „A to znamená, že se na ní vztahují práva soukromého majetku a nedotknutelnosti soukromí dokud nemáme povolení od jarla. Nemusíte se obávat, že bych snad nevěděl, v jaké situaci tu jsme. Chci jen mluvit s panem Doresgrückem – a je v jeho nejlepším zájmu jednat, dřív než bude třeba, aby si dal dohromady formální obhajobu!“ Poslední slova vyřkne zvýšeným hlasem – tak aby to bylo snad slyšet i dovnitř. Není příliš velkým překvapení, že nedlouho poté se dveře otevírají a v nich stojí sám zástupce Společnosti v tomto kraji. Je to muž průměrného vzrůstu, ne nižší než Letitie, ale v porovnání ke své ochrance a k seveřanům působí malý. To mu ale nijak nevadí – protože oděvem a vystupováním to vynahrazuje. Jeho šat je teplý a z kvalitní látky, na hrudi má malý symbol Společnosti ve zlatě – Střelka kompasu na pozadí rozbouřených severních vln. Jeho tvář je hladce oholena snad proti všem, které tu Letitie viděla – jediné, co si pan zástupce nechal, je vkusný knírek. Na hlavě pak nosí čapku typickou pro Celestionce v obchodnickém řemeslu. Má výraz naprosté ochoty spolupracovat. „Pane poručíku! Právě jsem se chtěl vrátit do pevnosti, když jsem slyšel, že byste se mnou rádi mluvili – je něco s čím bych vám mohl pomoci?“ Jeho úsměv Harikssona nijak nepřesvědčil. „Pane Doresgrücku. Na základě stížnosti místních musím vyšetřit vaší činnost v okolí Helskary. Jedná se o akce Jarowa Orlozskije.“ Doresgrück nezaváhá ani na moment – rozhodně přikývne a odpoví: „Ach ta záležitost! Nic než drobné nedorozumění – věřte mi, že sám pracuji na nápravě. Je to v každém případě něco hluboce pod vaší úroveň. Vidím, že slečna kaprálka přišla s vámi – nebylo by lepší, abych všechny ty formality, sepisování protokolu a podobné administrativní záležitosti vyřešil s ní?“ Hariksson se nadechuje k odpovědi, ale přeci jen na moment zaváhá. Pokud by se Letitia do věci vhodně vložila, mohla by ho ještě přesvědčit, aby to nechal na ní… nebo taky ztratit svou současnou důvěryhodnost… Celestion Elfstan Poručík Geir vážně přikyvuje, když naslouchá Elfstanově odpovědi. Fyrstara nepřeruší – nejen protože by to bylo nesmírně neslušné, ale také protože s ním v mnohém souhlasí. Možná, že Celestioncům více důvěřuje a jejich vynálezy a víra jsou mu bližší – ale nelze předstírat, že Říše nemá problémy. Už proto že to by znamenalo nebrat v potaz její naprostou většinu… Převrat před sto lety dopomohl k moci především bohatým měšťanům a svobodným mužů žijícím ve městech – nevolníci robotující na polích jsou stále stejně chudí a stále ve všem vydaní napospas svým pánům. Feudalismus není něco, čeho se svět zbaví v jediném plamenu revoluce. Moc šlechty sice pomalu skutečně upadává – centrální vláda se v tomto s neurozenými obchodníky vskutku shodli – ale i tak je to pomalý proces. Geir si mezitím dovolí poznámku v odpověď – zdá se, že ho Fyrstar svou návštěvou Celestionu přeci jen trochu překvapil. „Přiznám se, neočekával jsem, že budete mít své vlastní zkušenosti – ale to mám za svoje uspěchané názory,“ dodává s úsměvem. Jeho slova ho zaujala, ale nemá co k nim dodat více – jen se zasměje a zvolá: „Madame de Beaufontaine! Nikdy jsem jí sám neslyšel – ale každý trubadúr, kterého jsem na jihu potkal, chtěl být jako ona.“ A tím naváže na poslední otázku Elfstana. „Ano, v Celestionu jsem byl, pane, a docela často. Vždycky jsem chtěl poznat co nejvíc ze světa, co bych mohl – ale prostej muž jako já se moc daleko nedostane. Proto jsem se přidal k armádě, tam jsem měl alespoň malou šanci. Tak jsem se vždycky přihlásil na každou pozici, kde jsem měl šanci se podívat dál. Byl jsem jednou dokonce i v samotném Celestionu nad řekou Slzanou, co snad pramení v těch horách, co necháváme za sebou.“ Na moment opět poručík pozvedne oči k obloze a zas s jistým zamyšlením, možná dokonce i nějakou doposud neobjevenou vnitřní vášní praví: „Je to město neuvěřitelných divů, pane.“ Mužstvo se toho přirozeně chytí – protože snad každý slyšel něco neuvěřitelného o Celestionu. I ti, kteří nemají jih nijak v lásce, tomu nemohou uniknout. „Prej tam bydlí takovej šílenej vynálezce, které chce zapřáhnout vůz za hrnec plnej vařící vody a nechat ho běhat do kola!“ „To ještě nejni vůbec nic – prej tam každej dostává zlatku za den, protože jsou tam všichni tak prachatý, že jsou to pro ně drobásky…“ „A žebráci tam choděj voblečený do hedvábí a jeděj křepelčí vajíčka každej večer – a maj tam holky, který by se tady mohli vydávat za šlechtičny – no a ty holky jen za ty jejich drobný chlapa dokážou-“ „A každej rok, na nějaký výročí, nechávaj řekou týct víno-“ „Ale ty holky, jak jsem říkal, tak ty-“ Geir se otočí, aby mužstvo ukáznil – přeci jen se muži rozohnili až příliš. „Držte krok!“ zavelí a vojáci pohotově umlknou a opět vyrovnají svou chůzi do pravidelného pochodu. Ale Geir stejně dodá – nepřímo, ale tak aby to muži slyšeli: „Je to velkolepé město, ale je to pořád jen město. Má svou špínu – a krásou se s Hvězdnou nedá srovnávat.“ Jako mnozí jiní Nortimberci, Geir se často dostává do střetu svých vlastních přesvědčení – vrozené hrdosti na svůj národ a lásky k novým tajům moderního věku… Konec Ichie Východňanka začne mluvit a hrdě stojí před vůdcem, který stále jako by svíral její ruku a jen si překvapeně jí prohlíží – asi se ještě tak docela nevzpamatoval z šoku, nad jejími slovy a činy, aby se na ní vrhl. Na moment se Ichie cítí triumfálně – že ho přelstila a využila jeho vlastní činy proti němu- A pak uslyší svistot ve vzduchu – a když se obrátí za ním, tak akorát nastaví tvář drsné facce – její zraněnou tváří vyletí bolest. Šok z rány jí podlomí oslabené nohy a pošle zpátky k zemi. Ohlédne se a uvidí jednoho z mužů, který na ní hledí skoro nenávistně. „Ještě jednou si zkus na šéfa votevřít pusu, děvko, já tě varuju.“ Většina ostatních pokračuje v práci, jako by se vlastně ani nic nedělo. Ichie a její slova jim nestojí za tu pozornost. Pár z nich je překvapených, že umí mluvit Celestionsky, ale většina z nich se zbavila představ o její nadpřirozenosti, když jí viděli v plném denním světle v celé její zničené a unavené kráse. Jeden z mužů, který právě vedle bourá stan, se nevrle obrátí a přes rameno řekne: „Je s ní víc problémů než užitku. Nedostanem zpátky ani cenu jídla, co by sežrala – a ještě by zdržovala.“ Ten, co mu pomáhá, přikývne. „Šéfe, tak jí odstřel. Vlci se postaraj o tělo.“ Jejich velitel se konečně probere z toho, že si dokázala rozvázat pouta a že si na něj takhle dovolila otevřít pusu. Opět jí zvedne a druhou rukou vytáhne pistoli, kterou hodí jednomu z mužů za sebou. „Nabij, jdu vyhodit odpadky.“ Uštědří Ichie pořádnou ránu do břicha, aby se opět zlomila a nemohla se bránit. „Tak pojď, ty zatracená arogantní krávo – ty chceš vidět, co děláme s moc chytrejma potížistama-“ Vůdce jí začne táhnout stranou od tábora, do lesa, kde tělo nebude tak snadno k nalezení. Muže, který mu za chůze nabíjí pistoli, jen slyší, neboť jí ten hromotluk vleče vedle sebe. Zastaví. Podle jeho úsudku jsou dostatečně daleko. Nejdřív vezme do ruky provaz, který Ichie rozvázala a znova jí ho utáhne kolem rukou. Ještě pevněji. Pak jí podtrhne nohy, aby si musela kleknout před ním. Nyní si všimne, že muž, který mu nabíjel pistoli, je noční strážce z předchozí noci – ale nezdá se, že by jí plánoval na poslední chvíli pomoct. Hlavně protože se zdá, že nemá páteř na to, aby se odvážil jít proti svému šéfovi. Horečnatě a vyděšeně po něm těká očima – a pro sebe si sykne: „Kdybys byla radši držela hubu!“ Druhý muž se pobaveně zašklebí a přiloží jí křesadlovou pistoli k čelu. To nebude hezké… „Nějaký poslední slova?“ Tak tady to končí. Její mozek se rozplizne na mechu na dalekém severu jen protože se odmítla sklonit před bandou hromotluků. Přežila nejhorší slumy v Alindoru, přežila výcvik neurčený pro slabé holky z ulice, přežila každý úkol pro Noriu i jeho otce… A nakonec jí dostane banda pologramotných hromotluků, jen protože se s nimi pokoušela jednat! To je tedy slavný příběh… Poslední nádech a- Výstřel. Tohle je konec. Ichie párkrát zamrká. Nic necítí. A pořád se dívá do očí toho odporného hromotluka. Dívá se na ní tak vítězně. Ve vzduchu je cítit střelný prach. Tedy, představovala si, že posmrtný svět bude jiný... tak teď kde jen stojí ten vysoký pán s kosou? V očích toho muže, na něhož stále hledí, se objeví zmatení… na jeho hrudi začne kvést obrovská rudá skrvna. Pokusí se promluvit – ale vyjde z něj jen slabý výdech. A pak pomalu, téměř vznešeně, se jeho tělo převrátí na zad a dopadne s jemným žuchnutí na zem. Za ním stojí noční strážce – v levé ruce kouřící pistole, v pravé dlouhý nůž. Sjede na ní očima – vidí v nich strach. Zděšeně se ohlédne za sebe k táboru, k mrtvole toho muže, a zpátky k Ichie – nůž před sebou, udělá krok blíž k ní… Ichie zachránil nějaký strážný anděl, kterému nikdy neobětovala – ale teď už se musí zachránit sama. Bůhví co se honí tomuhle chudákovi v hlavě, ale snad by se do něj ještě dalo vmluvit trochu rozumu… Nebo mu vyrazit nůž a podříznout ho než se vzpamatuje. A pro příště musí být opatrnější...

Hela - 03. července 2019 11:33

Pod hrozbou vzpoury Dveře se zaklapnou a já zůstanu se velitelem o samotě. Vždy na mě tento drsný muž působil jako někdo, kdo dodrží své slovo. Ani tentokrát nepochybuji o tom, že udělá vše, co bude v jeho silách. Koneckonců možná nakonec naše cíle nejsou až tak rozdílné. Oba dva chceme udržet v kraji mír, a to něco stojí. "Moji lidé bohužel hážou všechny cizince do jednoho pytle. Jakmile někdo udělá chybu, přenáší se to i na ostatní." Někteří seveřané mají trochu zkratkovité myšlení. Kdo by také chtěl hluboce hloubat, když je potřeba zajistit dostatek zdrojů, aby rodina nepomřela hlady, nebo zimou. Chápu to, ale nevím, co bych s tím měla dělat, kromě toho, že s lidmi mluvím. "Příchodu jarlových mužů jsem si vědoma. Přesto Vám za informaci děkuji." Pousměju se. Vědma přeci ví úplně o všem a nebude mi vadit, když tomu bude věřit i velitel. "Nepochybuji, že jejich příchod není ničím jiným než znamením bohů. Ostatně...včera v noci všichni mohli vidět znamení, která nám poslal nejvyšší Otec." Lehce skloním hlavu, když zmíním Aruna. "Budu se modlit, aby se vše vyřešilo v co největším poklidu. Děkuji za Vaše přijetí a vstřícnost." S těmi slovy se s velitelem rozloučím a bez dalšího ohlédnutí zamířím z jeho kanceláře pryč, následovaná Mikaelem. Vyjdu z bran pevnosti a ucítím, jak mi z ramenou padá tíha. Nejsem si jistá, na kolik byla tahle mise úspěšná. Později raději pošlu Halvara, aby obhlédnul posvátné mohyly. Budeme nyní muset být obezřetnější, ale konfliktům se chci vyhnout. Nyní se ale moje myšlenky upínají už pouze k přibližující se královské patrole.

Letitia - 03. července 2019 16:02

Vyšetřování Sleduji tu výměnu mezi poručíkem a vrchním zástupcem společnosti. ani mě nepřekvapí, že je na nás připravený. Vím, že to dokáže být pořádný šizuňk a být to kdekoli jinde nestál by mi ani za pohled, ale tady v té pustině to je aspoň jeden z těch mála krajanů, které tu mám, takže se snažím být na jeho straně. Aspoň trochu. "Pokud poručík dovolí, ráda se toho ujmu a pečlivě s vámi projdu všechny potřebné náležitosti a dohlédnu aby vše bylo jak se patří," skočím jim do rozhovoru a poté ještě ukáži palcem za sebe na svůj doprovod. "A tady Erling mi bude k ruce a poslouží jako nezávislý pozorovatel." Já rozhodně zvládnu lépe prohlédnout všechny ty obchodní kličky, kterých tam jistě nebude málo, ale jestli mi budou věřit až za nimi přijdu s tím co zjistím to je jiná otázka. Však také tvrdí, že vrána k vráně sedá a žádnému Celstionci se nedá věřit.

Elfstan Aed Wylfyng - 04. července 2019 03:03

Všude dobře, doma nejlíp Armáda nesmí zahálet, ani ta nortimberská, a příležitostí tak měl jistě dost. Poručíkova návštěva Celestionu i hlavního města mě tudíž nepřekvapí. Už ne tak ale jeho vlastní připomenutí celestionské trubadůrky. Nikdy by mě nenapadlo, že ji bude znát někdo jako Geir a navíc se o ní budeme bavit tak daleko na severu, v kraji liduprázdném na míle daleko. Vlastně od mé cesty s otcem a sestrou do Celestionu jsem si na ni už nevzpomněl a teď, jako mávnutím kouzelného proutku se mi vybaví její závěrečné vystoupení v sále hradu Angefort, kde všichni z přítomných hostů se zatajeným dechem naslouchali jejímu čarovnému hlasu, doprovázeném hrou na harfu. Rozpomenu si na její dlouhé vlasy spletené do copánků, bílé jako severský sníh, s jediným rudým pramenem, na ten její uhrančivý pohled očí nezyklé černé barvy... Přijde mi to zvláštní, že se mi najednou ve vzpomínkách vybavil její obraz, po tolika letech. Napadne mě, že jestli tehdy očarovala mě, třináctiletého kluka, pro kterého to bylo jakési první vzplanutí, tak ostatní muži v sále z ní museli šílet. A nejspíše nadále šílí, jak vytuším ze slov poručíka Geira. Zaplaším vzpomínku na ni jako něco nepatřičného a vrátím se do přítomnosti, zrovna když se vojáci baví o celestionských zázracích. A na stromech tam rostou klobásy, a pečení holubi létají sami do pusy... chce se mi dodat, protože mě jejich veselí pobaví. Poručík Geir ho však rázně utne a zavede řeč na hlavní město Nortimberu. "V hlavním městě Celestionu jsem nikdy nebyl. A toho, narozdíl od návštěvy jiných končin, nelituju. Slyšel jsem o palácích, které předčí hrad našeho krále, o visutých zahradách plných exotických rostlin a zvěře z celého světa, divukrásných chrámech, nebo kolosálních sochách odlitých ze zlata, ale také jsem slyšel, že se tam tísní neuvěřitelné množství lidí, snad desetkrát víc než v Hvězdně. A některé čtvrti plné špíny a žebráků, nad kterými se nikdo neslituje, není radno navštěvovat ani přes den. Všechny divy nezakryjí nepořádek a bídu. Já bych na takovém místě žít nechtěl," řeknu bez váhání a rozhlédnu se po ostatních vojácích. "To Hvězdna, jak říká tady poručík, je úplně něco jiného. Hvězdna je jedno z nejbezpečnějších měst celého známého světa, to mi věřte. Ani v Ilmaidu nebo v Alindoru nenaleznete přívětivější a čistší ulice, kde se nemusíte bát, že vás někdo přepadne." V hlavním městě Nortimberu jsem byl mockrát. Nejen s otcem nebo se starším bratrem Elfcredem, který po jeho smrti převzal povinnost účastnit se jednání Althingu, ale mnohdy i sám a stále se tam rád vracím. Rád jsem se vždycky procházel srdcem města, kde stály prastaré domy všech nejstarších šlechtických rodů, postavené ze dřeva a vyzdobené překrásnými dřevěnými reliéfy znázorňujícími Staré Bohy i hrdiny z bájí a legend. Kdysi jeden z těch domů patřil i Wylfyngům, ale po událostech na Planině slz a po vyhnání Arnwylfa z královského dvora, byl našemu rodu zabaven a zbourán. Zakázat účast v Althingu nám nemohli, protože se mnozí naši předkové podíleli na vzestupu království a po boku králů se zúčastnili mnoha vítězných bitev, ale i tak byl tento akt vnímán jako dostatečná potupa. Dodnes na místě toho domu nebylo postaveno nic a jen tam roste staletá borovice. Nikdy jsem však necítil příkoří. Byl to osud, který pro nás připravil Arun. A když mě přece jen přepadl smutek, zaháněl jsem ho v Pekařské ulici, kde má pořád svůj krámek pekař Ake se svými proslavenými blabaerspaj, borůvkovými koláči, a kanelbullar, sladkými šneky posypanými skořicí dováženou až z dalekého Alindoru. Ale ze všeho nejraději jsem trávil dlouhé chvíle u jezera s temně modrou hladinou, na jehož březích se Hvězdna rozkládá. Otec mi vyprávěl, že v čase, kdy byl svět ještě mlád, na to místo spadla hvězda, o níž zavadil ve svém závodním voze Bolaf, když se proháněl po obloze. Díru pak zaplnila voda z roztátého zimního sněhu a dala tak vzniknout jezeru, po němž pak snad podle jedné verze legendy získalo název i hlavní město Nortimberu. Není to však jen Hvězdna. Miluju celý Nortimber v celé jeho divoké a nezkrocené kráse... a ze srdce nenávidím všechny, kdo podlehli svodům Celestionců, hrabou se v hlíně kvůli kovům, rvou zemi kvůli bohatství a zabíjí její plíce pro stále víc a víc dřeva. Nahlas nic z toho ale neřeknu a místo toho se zeptám: "Odkud vůbec pocházíte poručíku? Můj rod už po staletí žije v Andalsnes, při východním úpatí Varldbergen. Je to kraj hlubokých hvozdů a stovek bystřin, z nichž pak vzniká nejdelší nortimberská řeka Tana. Není to zrovna přívětivá země, z hor často scházejí lovit kattedyr, sněžní levharti, a mého lidu není mnoho. Ale za nic na světě bych ji nevyměnil."

Takanashi Ichie - 04. července 2019 17:00

Slitování Byl to dobrý pocit, stát tam a připadat si, že mne všichni poslouchají a já něco změním, i když sebemenší zaváhání… otočení dozadu, jen abych stejným směrem dostala facku, nepříjemných pár otáček, než se můj obličej potkal s měkkou zemí. Rozšlapaná tráva, uvědomění, že zem byla měkká jen díky tomu, že částečně z toho byla tráva a ranní jinovatka jen tento fakt podtrhovala. Se zaskučením jsem se začala zvedat, zpevněné břicho, čekající kopanec do břicha, přesto nic takového nenastalo a já se dokázala aspoň dostat na všechny čtyři. Tvář a vlasy částečně pokryté blátem, kryjící obrys od ruky, která mi vrazila facku… Chycení ruky jsem čekala, ale to, že mne vytáhne ihned na špičky brutální silou a já bez možnosti se bránit dostanu další ránu do břicha, kdy vykřiknu, sliny mi vyletí z otevřené pusy a mne se podlomí kolena… to jsem již nečekala. Lapání po dechu, přivřené oči a sliny pomalu mísící se s tím bahnem na bradě, kapající na již takto špinavé oblečení. V hlavě se mi honilo dost věcí, ale všechny možnosti, jak se bránit tomu, co přijde byly ty-tam. Zastavili jsme se a on stáhl opět ruce za zády, já, bez šance se nadechnout natož se bránit jsem se jen poddala tomuto faktu a hození mého těla na kolena byla již jen taková tečka na závěr. Mírně skloněná, nikoliv hanbou či kajíce, ale ta bolest v břiše mne docela dost dostala a pálení plic mi říkalo, že se jim ta rána moc nelíbila též. Dal do toho vážně vše… Věděla jsem vždy jedno… že jakmile nadejde můj čas, tak se budu chtít usmívat… ať to bude kdykoliv, tak se chci upřímně usmívat, ale proč… proč zrovna nyní mi ten koutek ne, a ne jít nahoru. Proč jsem si připadala tak… špatně. Přežila jsem toho tolik a nyní jsem měla být zabita nějakými hromotluky… to jednoduše nebylo fér. Zuby vyceněné spíše jako šelma, kdyby mi to dovolil kyslík, asi bych i zavrčela, ale nyní jsem mohla tak maximálně cedit sliny skrz zuby. Nic víc… nic míň, čelící smrti… ale v tom… výstřel, pískot v uších... a ticho... Sledující muže, který stál přede mnou, křečovitě držící tu spoušť pistole, snažící se udělat to poslední, co chtěl, jen ale místo toho jeho tělo kolosálně padající vzad s hlasitým žuchnutím. Cítila jsem se pořád stejně, i když mému žaludku se toto vážně nelíbilo. Cokoliv se stalo, jen tak tak jsem zadržela to málo, co jsem snědla za několik dní a s vykašláním a vyplivnutím jsem si trochu ulevila… až nyní mi došlo, co se stalo, pomalu jsem natočila hlavu směrem za sebe, vědoma toho, že ten kouř od pistole znamená jen jedno. Můj sluch mne vážně nešálil a ten, co mi v noci pomohl… mi vážně zachránil život. Normálně bych cítila znechucení, zlobu vůči dotyčnému, ale proč tomu tak nyní nebylo?! Co se se mnou dělo. Pomalu jsem se zvedla na nohy a začala kráčet pozpátku od něj, zároveň ale od tábora se slovy: „Musíme… zmizet. O tom, co se nyní stalo… se můžeme bavit potom, ale... jestli nezdrhneme, nikdo se nad námi neslituje… pojď…“ řekla jsem, stále ustupující se svázanými rukama zpět, lapající po dechu díky prohlubující bolesti nejenom nyní z břicha, ale ještě z toho boku. Byla jsem vážně jak hadrová panenka. Dokud ale ten, co mne zachránil nesklonil pistoli dolů, neplánovala jsem běžet pryč. Něco mi říkalo, že mu musím pomoci a jestli zůstane, tak jej stáhnou z kůže zaživa…

Arun - 04. července 2019 20:10

Podezření a dohady Letitia Poručík zaváhá po slovech Letitie. Je jasné, že zprvu chtěl pouze jednoduše odmítnout návrh Doresgrücka, ale zaváhá a ohlédne se na Letitii. Skutečně by bylo jednodušší nechat Celestionce aby si to vyřešili sami mezi sebou. Oni těm zatraceným kličkám rozumí… Jenže jak Letitia správně tuší, Nortimberci vždy budou podezřívaví vůči podobnému pletichaření. A navíc, Erlinga by nebylo těžké vodit za nos. Jako všichni místní dokáže být trochu naivní oproti průměrnému Celestionci – až na prvotní obal nedůvěry. Hariksson sjede očima zpátky na Doresgrücka a donutí se do úsměvu. „Obávám se, že velitel Torjak si žádá mojí přítomnost. Bere stížnosti místních vážně.“ Zástupce společnosti pokrčí rameny – nezdá se, že by ho ta odpověď příliš trápila. Možná jen doufal, že s Letitií se bude snazší domluvit… Erling se zatím drží zpátky – i když je jasné, že vědma se od něj všechno dozví, pokud bude chtít. Doresgrück je vezme dovnitř skrz poloprázdné skladiště a skrz pár chodeb s pevně zavřenými dveřmi. Všude vidí nádeníky, kteří právě ustali v práci, aby si prohlédli, co se to děje. Ale nikde není nic podezřelého – však by byl Doresgrück velký amatér, kdyby nechal cokoliv inkriminujícího jen tak se válet okolo. Brzy dospějí do malé kanceláře plné zamčených skříněk nejspíš s dokumenty. Doresgrück vykročí k několika zásuvkám a začne vyjmenovávat: „Zde je naše listina záruk Celestionské vlády, zde je královské povolení k pobytu, zde je smlouva uzavřená s jarlem Norhelmem, zde je povolení ke geologickému průzkumu, zde je mapa vyznačující dotčené oblasti-“ Jsou pečlivě předkládány na stůl před Harikssona, který dobře ví, že si o takovouhle byrokracii svým příchodem řekl. Ale i navzdory tomu začne se seveřanskou skálopevností číst předložené dokumenty. Zatímco tak činí – a že toho má dost k práci – Doresgrück se obrátí k Letitii: „Slečno – vy samozřejmě všechen tento běžný protokol znáte, slyšel jsem, že vaše rodina se věnovala obchodnictví.“ Pak pokýve hlavou a dodá: „Byla to zatracená škoda, co se stalo s ekonomickou situací na jihu kvůli těm nezřízeným pirátům, skutečně.“ Poté, jako by si teprve vzpomněl, dodává k celé situaci: „Ach, a pan Orlozskij – bylo to jen drobné nedorozumění. Mohu vás ujistit, že se nebude opakovat. Jak vidíte, na mapě je vyvedena oblast povoleného prospektování a do té je zaveden i ostroh, na kterém se nešťastný pan Orlozskij ocitl, ale jak vidíte dle addenda tři-cé ke smlouvě o minerálním průzkumu, tato oblast byla na základě pozdější dohody vyjmuta se speciální výjimkou zahrnující kulturní, anebo historické regiony.“ Ale Letitia, na rozdíl od Harikssona, umí číst mezi řádky v jeho slovech. Je jednodušší žádat o odpuštění než o povolení… „Přirozeně, že nedošlo k žádnému porušení integrity tamních památek, šlo pouze o překročení do oblasti Helskary, avšak samotný vstup není nikde výslovně zakázán. Sám jsem to panu Orlozskijovi vysvětlil – ale bohužel s vámi nemůže mluvit, musel dnes ráno spěšně vyrazit do Alesglas, kvůli potížím naší obchodní stanice tam.“ Druhá červená vlajka, alespoň pro Letitii. Zmizel podezřele rychle… a kdoví, jestli je pravda, že vážně nic nevykopal a všechno nechal netknuté. Letitia nemá žádné důkazy, jen podezření. Je jasné, že kdyby se hledalo hlouběji, nějaká nesrovnalost by se objevila… ale nezdá se, že by byl Hariksson tak podezřívavý jako ona. Je otázka, zdali se svoje dohady podělit. Může to být jen její zdravá Celestionská paranoia… zdá se, že by Doresgrück byl ochotný s ní spolupracovat i na… osobnější úrovni. A tohle by se ještě mohlo hodit… Ale Hariksson si podezřívavě prohlíží nejen zástupce Společnosti ale i po očku jí – dává si na ní pozor. Je otázka, zdali by si nemohla naopak získat jeho důvěru vhodným popostrčením… Královští Hela Vědmě se dostane upřímné dobré vůle velitele, neboť ač nesdílí stejné náboženské přesvědčení, oběma jim jde především o udržení pořádku v už tak turbulentní době. Poté už ale vědmě nezbývá než zanechat velitele jeho obtížné práci a vrátit se zpět do vesnice – s trochou štěstí se neudálo nic zlého zatímco byla pryč… Cesta lesem je pro ni překvapivě uklidňující – nehoní se jí v hlavě žádné zdivočelé myšlenky, udělala co bylo možné a pokusila se udržet mír mezi lidmi pro jejich vlastní dobro. Ví, že Bohové jsou na její straně, a to jí ke klidu stačí. Dojde k chýši a brzy na to se objeví Adelaide, aby jí poreferovala o všem, co stihla udělat a možná se i trochu pochlubila, jak vše bez problémů zvládla. Jednoho dne z ní bude dobrá léčitelka a opatrovatelka… a těch není ve vesnici nikdy dost. A pak vyrazí Hela k vesnici, aby ještě dokončila některé pochůzky. A i když to Adelaide už udělala, dojde se podívat na Maiu… je to zdravé a silné dítě, alespoň to může být útěchou jejímu otci. Poté už nezbývá než čekat na příchod patroly… a ta na sebe nenechá dlouho čekat. Dorazí před polednem. Sleduje oddíl mužů, který vpochoduje do vesnice. Jsou přivítáni menším zástupem těch, kteří nejsou na lovu nebo mimo vesnici. Helskarští na ně hledí podezřívavě, ale nikoliv nepřátelsky. Všichni ví, že královi muži se většinou chovají slušně… Hela si je prohlíží – na tuctu vojáků ani na jejich veliteli není nic zajímavého… ale poručíka doprovází docela neznámý muž bez uniformy. Jede na severském plnokrevníkovi a je ozdoben skuddnou – jednoduchou šerpou z vlny v rodových či klanových barvách. Dnes už ho nikdo nenosí, dokonce ani jarl z Alesglas… doposud si vlastně myslela, že je to jen něco z historie… a přeci tu nyní jede muž, který svou historii hrdě nese na hrudi. Jedno je jasné už od pohledu – tohle není žádný cizák. Ne, v postoji, v očích, ve tváři – v tom všem vidí jasnou krev Severu. Se svým temperamentem i železnou vůlí. Zatímco si neznámého šlechtice prohlíží, poručík zastaví před medovinovou halou, kde stane před Herleifem. Formálně mu oznámí přízeň krále a stiskne mu ruku – a pak už se otáčí, aby byl i se svými muži co nejdřív pryč… Helskara Elfstan Vojáci i poručík naslouchají jeho popisu Hvězdny – ale většina z nich jí alespoň jednou v životě navštívila, pokud tedy nepocházejí z nějakého obzvlášť odlehlého regionu… Její krása je koneckonců proslavená po celém světě a je v přímém kontrastu k Celestionu, který za poslední století přerostl své slovutné hradby a rozlil se do okolní krajiny – a jeho královský palác, jeho Říšský sněm a mnohé další překrásné divy některým připadají asi tak krásné jako duha na olejnaté skrvně uprostřed bláta… A tak všichni Nortimberci mají alespoň něco k útěše, zatímco je Celestionští obchodníci přivádí k bankrotu, zatímco je nechávají vynálezci v prachu, zatímco Celestionská armáda nezadržitelně dominuje světu… a Severní království se pomalu ale jistě přibližuje k propadlu historie… Ale tak to žádný správně hrdý Nortimberec nevidí – a kdoví, s reformami krále Arvida, zdali to tak skutečně bude. Poručík Geir v odpovědi na popis divokého kraje Andalsnes pokýve hlavou. „To je tvrdá zem. Já pocházím z Polánska – to je dole, na planinách na západě. Prostý kraj dobrých lidí. Je tam bohatá půda a zdravý vzduch. Obilnice Nortimberu, se tomu tam říká. Dost daleko od hranic, aby tam nebyla země každejch dvacet let rozrytá nějakou šarvátkou.“ To přeci jen něco vysvětluje. Poláni, jak se lidem z toho kraje říká, jsou přeci jen trochu odlišný národ… víc Celestionské krve. Ale pracovití a poctiví lidé, jejichž osud byl s Nortimberci vždy pevně spjatý. Oba muži spolu ještě chvíli konverzují o zemích svého původu – jízda jim příjemně utíká a oba dva jsou schopní vzpomínat a vychvalovat svůj rodný kraj jakkoliv dlouho. Navíc v těch mnoha rozdílech nacházejí další a další témata ke konverzaci. Sýpka království proti nespoutané přírodě… Poté, před polednem, poručík fyrstara zdvořile přeruší: „Brzy budeme v Helskaře, pane. Měl bych mužům připomenout co se od nich očekává.“ Obrátí se a přejede po straně oddílu tak, aby ho všichni slyšeli a nikdo se nemohl vymlouvat, že mu něco uniklo. „Poslouchejte! Většina z vás už to dobře ví, ale v Helskaře nechci žádné zdržování a žádné potíže. Budete držet formaci, budete se dívat před sebe a nebudete nikoho ničím provokovat. A nikdo, opakuji nikdo se nedotkne žádné zbraně! Helskarští mají svá práva a své zvyky – i kdyby vás oni nechali odejít bez újmy za jejich porušení – věřte mi, že já bych tak milosrdný nebyl!“ Vojáci vážně přikývnou a předpisově upraví rozestupy. Geir se vrátí do čela, kývne na fyrstara a mohou konečně doputovat do Helskary. Schází po cestě údolím, podél bystré říčky a před nimi se otevírá pohled na malou vesnici, ne víc než padesát domků. Je zvláštní shoda náhod, že mluvili o Hvězdně, protože to, za co si nechávají tesaři v hlavním městě platit zlatem zde staví Helskarští pro své potěšení. Dobře postavené a udržované domky ze dřeva jsou zdobené řezbami zobrazujícími výjevy z přírody a z mýtů – luční květy vedle tváří hrdinů, souhvězdí vedle příběhů. I nyní je vidět jednoho nebo dva postarší muže, kteří tráví čas vytvářením nových zářezů nebo vyprávění dětem, co ten či onen obraz znamená. Domky nejsou uspořádany do přesně daných ulic – jsou postaveny, jak země dovolila kolem návsi, kde je vidět Medovinová síň, středobod místního života… Ve vesnici je klid – touto dobou lovci a rybáři už vyrazili a jen ti, kteří pečují o domácnost nebo kteří nemají na řemesla dost síly, se prochází mezi ulicemi a dělají maličkosti, jaké jsou právě třeba. Oddíl kráčí do vesnice a ihned se stane objektem nezastíraného zájmu celého houfu dětí, několika zamračených žen, které je hlídají, a i několika mužů, kteří právě nebyli mimo vesnici. Poručík spěchá, je jasné, že nechce žádné problémy. Zastaví na volném prostranství před medovinovou síní, kde jsou také malé vyřezávané svatyně Bohů, a kde ho už očekává jeden ze stařešinů s vážným výrazem na tváři. Geir vyjádří stařešinovi přízeň krále ve Starém jazyce a na znamení dobré vůle mu stiskne ruku. A poté už se hledí co nejrychleji dostat k pevnosti. Není odsud vidět – nejspíš se skrývá za jedním z kopců, mezi kterými je Helskara ukrytá. Elfstan přejíždí očima místní– nedostane se mu žádného znamení? Poprvé je na pochybách… Jeho oči se zastaví na mladé ženě, která stojí opodál ostatním. Dvacetiletá, vlastně dívka – ale v očích ocel, chlad a přímost, kterou by jeden snad nenašel ani v pohledu králů… Tvář rámují divoce rudé vlasy, její postoj je vzpřímený a nezvykle sebejistý na její věk. Vypadá jako někdo, komu není dobré stanout v cestě… dokonce i vesničané kolem ní jsou nervózní a ustupují jí, aniž by musela cokoliv říct. Jejím jediným druhem je obrovský pes, který se jí drží jako její vlastní stín… a připomíná ve své velikosti téměř spíš vlka… Na útěku Ichie Muž střídavě zděšeně hleděl na ní a na to, co sám udělal. Určitě to nebyl žádný poseroutka, ale zabít někoho, koho určitě dobře znal – a i když ho nejspíš neměl nijak v lásce… rozhodně mu bude chvíli trvat, než se vypořádá s tím, co udělal… Jenže nebyl čas na žádné posezení s terapeutem – neměli mnoho času, než začnou být podezřívaví… Na její slova muž jen zděšeně zvedl oči, polkl a olízl si rty – a přikývl, napůl ještě v šoku z toho, co se stalo. Běžní lidé nejsou vrazi… Schoval zbraň – a teprve potom, co mu to Ichie připomněla, rozsekl provaz, který vázal její ruce. A pak, i když se stále necítila příliš silně, vyrazila Ichie kupředu – jen doufaje, že se nějakým prokletým kruhem nevrátí zpátky k tábořišti. Mlčeli, muž jí následoval téměř slepě, jako by vlastně nevěděl, co dělá. Slyšela ho jen občas zamumlat: „Já ho zabil… nechtěl jsem, ale já ho zabil…“ a variace na ten způsob. Ichie zabila svého prvního muže tak dávno, že si to stěží pamatovala… krev už pro ní nebyla nic neobvyklého – a zajímala jí, jen když byla její vlastní… Podařilo se jim doklopýtat k potůčku, který si tiše kradl cestu lesem. Ichie ho chtěla bez myšlenkovitě překročit a pokračovat dál, když uslyšela třaslavý hlas za sebou. „Nevíme, kam jdeme. Nevíme, kam jdeme, slyšíš?“ Poslední slova řekl hlasitěji, jako by se bál, že v tom lesním tichu jí něco ujde. Ozvěny se odrazily od stromů… ale nikdo je nemohl sledovat. Měli velký náskok, než někdo začne hledat tělo, než jim dojde, co se stalo… Ale oni nejspíš uměli stopovat… Muž za ní se znovu hluboce nadechl a dodal, už trochu jistěji: „Nejbližší civilizace v okolí je Alesglas. To je dva dny po cestě. V horách. Žádný jiný útočiště tady není, pokud se teda nechceš nechat sežrat zaživa místníma divochama.“ Zdálo se, že mluvit o přežití bylo jednodušší než mluvit o tom, co se stalo. Muž horečně těkal očima, jak se pokoušel zaměstnat mozek. „Musíme držet směr. Jinak se začnem motat v kruhu. Po proudu dojdem k moři – ale tam není nic, jen barbaři. Proti proudu a možná se dostanem k horám. Pak už jen stačí najít ten správnej průsmyk…“ Ohlédl se dozadu – jako by už slyšel pronásledovatele. Ale možná si spíš uvědomoval, že není úniku. „Do hajzlu – tohle Holišovi chlapy nenechaj bejt. Ale nebudou nás hledat po lesích. Počkaj si na nás. K čertu!“ Poraženě padne k potoku. Chvíli váhá, trochu se napije a nejistě přejede les očima. Už táhne na poledne. Zatím neviděli ani stopu po žádném nebezpečí… ale je jen otázkou času, kdy je najdou vlci nebo kdy narazí na nějakého hladového medvěda… Kam dál?

Hela - 04. července 2019 20:45

Královská patrola Stejnou cestou, jakou jsem přišla, se i vracím. Kromě Adelaide a Halvara nemusí o mé návštěvě pevnosti, nikdo z místních, vědět. Kráčím rychlým krokem, sem tam i popoběhnu, rázem si připadám daleko lehčí, to jak mi z ramenou spadla tíha starostí. V tuhle chvíli opravdu můžu jen doufat, že velitel pečlivě záležitosti vyšetří. Rozhodně nezapomenu, ale musím mu dát nyní čas. Dorazím ke svému domku, kde se o chvíli později objeví i Adelaide. Společně se vydáme zpátky k vesnici a já si po cestě poslechnu, co všechno udělala. Děvče mi dělá opravdovou radost. Je příjemné vědět, že je tu někdo spolehlivý, na koho můžu naložit, alespoň část, své práce. I přesto se ale rozhodnu sama navštívit malou Maiu. Takhle malé dítě vyžaduje spoustu péče, a já chci mít jistotu, že si s tím Isak poradí. V dobrém rozpoložení opouštím rybářovu chalupu. Pohled do nevinné dětské tváře, modré oči a drobné ručičky, chytající se mých rusých kadeří...skoro mě až mrzí, že mi bohové neseslali do cesty někoho, s kým bych mohla vychovávat podobně krásné dítě. Zřejmě pro mě ale mají jinou práci. Dorazím před Medovinovou síň ve chvíli, kdy se patrola zastaví. Zůstanu stát opodál a obezřetně si královské muže měřím. Neshledávám na nich nic zajímavého, moji pozornost však přitáhne muž, který vojáky doprovází. Nemá na sobě uniformu, ale zdobí ho barvy jeho rodu. Bohužel ani to mi příliš neřekne o jeho původu, nebo důvodu, proč je vlastně tady. V mém nitru ale vzplane podezření. Mohl by to snad být...on? Dobře si vybavuji, co mi řekl v noci nejvyšší, nechce se mi ale uvěřit, že by se jeho slova vyplnila tak rychle. Jakmile se vojáci začnou chystat k odjezdu, zamířím za Herleifem, ke vstupu do Medovinové síně. Pohledem ale stále probodávám cizince.

Letitia - 05. července 2019 15:35

Prohlížení smluv Raději svou tvář skryji za lejstrem, aby nebyl vidět můj úšklebek. Hezky rychle ho odklidil jen co je pravda. Orlozskij rozhodně nemá jeho nervy a mohl by se snadno zlomit a něco prozradit. Na to však rozhodně poukazovat nebudu. Místo toho víc zkoumám mapy, které nám předložil. Když už je tu mám zkouším odhalit zda tu není nějaká spojitost mezi těmi, které jsem viděla u Mikha‘ila a těmito. Nejspíš v nich nic nevykoukám, ale malá šance je lepší než žádná a nechci si pak rvát vlasy kvůli tomu, že jsem si jí nechala utéci. Ještě si projdu smlouvy. Nečtu je zase tak moc pozorně. Vím co v nich bude. Už jsem podobných viděla tucty, takže se zaměřuji pouze na to hlavní a to se zdá v pořádku. Samozřejmě být to doma úředníci by strávili hodiny dohadováním nad každou větou, ale tady to nemá význam. "Jediná sporná věc, kterou tu vidím je cesta na místo průzkumu. Není pořádně zakotvena ve výjimkách a to by mohlo celou situaci trochu zkomplikovat, ale na řádné porušení smluv to není," předložím svůj názor poručíkovi. Na Doresgrücka se ani nepodívám. Nechci by to vypadalo, že se snad nějak domlouváme, nebo že stojím na jeho straně i když to je ve skutečnosti pravda., protože pokud tu mám odhalit o co jde té expedici z východu, jeho pomoc se mi bude hodit. "Navrhuji aby se tento případ otevřel a sjednala se jednoduchá náprava. Rozhodně to není žádné vykořisťování Helskary a ničení jejich mohyl. Naopak mi přijde, že na tom mohou ještě získat. Navíc tu máme odborníka. Erlingu, jaký je váš názor na to co se stalo? Máte pocit, že vaší vesnici bylo ukřivděno když se stalo pouze to, že kolem prošlo několik cizích lidí?" otočím se na vojína a zabodnu do něj vyčkávavý pohled.

Takanashi Ichie - 06. července 2019 14:55

Cesta Dívala jsem se na něj, jak panicky hledí na mne a na mrtvolu, vědoma si toho, že to je nejspíše jeho první vražda. I když šel vůči mne s tím nožíkem, tak jsem věděla podle jeho třesoucí-se rukou, že mne neplánuje zabít, a tak krátké otočení mi dopřálo to, že provazy byly opět pryč z mých rukou a já, téměř v desolátním stavu, běžela pryč od tohoto místa. Cestou jsem nic neříkala, jen jsem běžela dále a dále, vědoma toho, že skupince bude trvat nějakou dobu, než si uvědomí, co se asi stalo. Možná si budou myslet, že jsem zabila i tohoto muže anebo si jej vzala jako rukojmího, ale to mi nyní bylo jedno. Se zalapáním po dechu jsem si klekla k potůčku a rozdýchávala všechny námitky mého těla a mezitím si oplachovala obličej od toho bláta, za doprovodu slov toho, který mi tu začal panikařit. Měl více zkušeností než já v lese, ale vážně vypadal spíše vystrašený než schopný, a tak jsem zůstala klečet v zamyšlení, co mám dělat dále. Jít zpět nepřipadá v úvahu… zůstávat v lese je sebevražda, medvědi a vlci nás sežerou… jediná možnost jít do Alesglasu a doufat, že budeme moci vypadnout dříve, než si nás ta skupinka najde, zamyslela jsem se a zvedla se, položila ruku na rameno dotyčného a řekla: „Jdeme tedy k horám, průsmykem do nějakého města, budu spoléhat na to, že se se svou zbraní umíš dostatečně dobře, protože jestli nás napadne divoká, tak to bude na tobě,“ poplácala jsem jej po ramenou a krátce si povzdychla se slovy: „Díky za záchranu, mimochodem,“ s těmito slovy jsem se rozešla tedy do kopce, navzdory horám, zamyšlená v tom, co budu dělat, jakmile dorazím do nějakého města. Můj vzhled a akcent mne nadbíhal a nějak jsem tušila, že pokud i u pevnosti na mne nikdo nebude zvědavý, tak v městech plné severských barbarů jim budu úplně ukradená.

Elfstan Aed Wylfyng - 06. července 2019 16:17

Helskara Polánsko. Obilnice Nortimberu. Brodbasfelt ve starém jazyce. Znám ten rozlehlý kraj velmi dobře, i jeho historii, tak jako ostatních částí Severu. Mnoho lidí nortimberské armády i z nejbližšího okruhu krále pochází právě odtamtud, protože je s Celestionem spojuje dávné příbuzenské pouto. Není divu. Kdyby pocházeli ze vzdálenějších částí Severu, udržovat přátelské vztahy s Celestionem by bylo pro krále mnohem obtížnější, jak je vidět při mnohdy nepokojných a hlučných jednáních Althingu, kde jsou obě strany zastoupeny víceméně rovnoměrně. I když jsou však Polánci více nakloněni Celestioncům než jiní seveřané, víc než mě osobně se zamlouvá, musím i já uznat, že pořád to jsou hrdí Nortimberci. Tyto myšlenky si však nechám pro sebe a s poručíkem Geirem se bavím jen o takových věcech, které nejsou tolik kontroverzní. Poslední úsek cesty tak ubíhá v příjemném poklidu a jsem rád, že s poručíkem jsme nakonec po prvotní vzájemné antipatii našli mnoho společného, přestože přátele to z nás rozhodně neudělá. Jakmile se přiblížíme na dohled Helskary, zmlknu. Nechám poručíka a jeho vojáky jejich drilu. Trochu mě překvapí poručíkovy pokyny a přemýšlím, jak moc jsou místní s jarlovou politikou spokojení. Je to pro mě určitý náznak, ale už není čas se vyptávat poručíka. Patrola má své vlastní úkoly, já také a v Helskaře se naše cesty rozdělí. Nikdy jsem ve Felskarsku nebyl. Se zájmem si tak prohlížím okolní krajinu, a když se konečně objeví domy, se zalíbením si všímám jejich architektury, která, jak zjišťuju, je tak podobná mému domovu. Až na pár nepodstatných detailů, jako že andalské lesní motivy tu nahrazují luční květy. Hrdinové z bájí však zůstávají. I místní pokojný kolorit je stejný a moje srdce zaplesá. Už s prvním nádechem Helskarského vzduchu se tu cítím skoro jako doma. Jsem šlechtic, ale stejně jako můj bratr nebo jako náš otec, stejně jako otec našeho otce a všichni před nimi, ani já nezůstávám za zdmi Skaggenholmu a vycházím mezi prostý lid, s upřímným zájmem o jejich každodenní starosti. Otázka, jak mě přijmou místní, stále visí ve vzduchu, ale už není tak palčivá. Snad jen pevnost Orbjarn trochu kalí náladu a připomíná mi, že tu nejsem, abych jim pomáhal se štípáním dřeva v lese nebo opravou poničených střech... Zájem místních děcek o vojáky, ani pohledy dospělých, značící obavy, mi neujdou. Pokud se s někým střetnu očima, pozdravím kývnutím hlavy s lehkým úsměvem ve tváři. Kdo mě uvidí, může si všimnout především tradiční skuddny s kostkovaným vzorem v šedých barvách a červenými linkami, které jsou vlastní mému rodu Wylfyngů. Jinak mám na sobě černý kabátec se stříbrnými výšivkami až ke kolenům, pod pasem rozstřižený, aby se v něm dalo pohodlně sedět na koni. Za pasem mám tradiční dirk, dýku bez záštity. Ramena mi zdobí vlčí kožešina, pod kabátcem je vidět košile karmínově červené barvy a na nohou mám kožené jezdecké boty. Moje klisna je z typického severského chovu, s tmavě šedou srstí, huňatou hřívou šedobílé barvy a neméně huňatými nárty. K sedlu jsou kromě dvou sedlových brašen připnuté prstové plátové rukavice a pouzdra na zbraně – z jedné strany na dvě krátké lovecké kulovnice a z druhé na dlouhý meč. Jakmile patrola zastaví na prostranství před Medovinovou síní, seskočím z koně, poplácám ho po šíji, abych ho uklidnil, a je tak možné vidět, že jsem postavy průměrného Nortimberce, ale nemám typické plavé vlasy, nýbrž tmavě hnědé, krátce střižené. Rovněž nemám tradiční dlouhý plnovous, ale jen méně obvyklé krátce střižené vousy. Z rysů tváře je také poznat, že mi je něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Mezitím, co poručík Geir vyřizuje nutné formality s helskarským stařešinou, rozhlédnu se po místních lidech, kteří už se pomalu schází a z uctivé vzdálenosti si nás zvědavě prohlížejí. Myslím na předchozí noc, kdy se na obloze objevila Arunova záře a vybaví se mi slova, která se mi vryla do paměti a teď mi v hlavě rezonují o to naléhavěji. Tam je to ukryto – tam je tvá služba. Tam je toho ochránce, nejvěrnější z mé krve, tu vyhledej. Prohlížím si tváře Helskarských a pocítím nervozitu. Byla ta slova jen výplodem mojí fantazie rozjitřené noční podívanou? Nebo ke mě promluvil Arun? V ten okamžik jsem si byl jistý, ale teď a tady je to jiné. A pak ji spatřím. Stejná jako ostatní, ale zároveň tak jiná. Vlasy barvy ohně, hrdý postoj, vyzařující zvláštní sílu. Osamocená od ostatních, jen se svým obrovským psem, probodávající mě pohledem pronikajícím až na kost. Na chvíli se naše oči setkají a já, ač o dost starší než ona, mám co dělat, abych její přísný pohled vydržel. Já, který nemá problém se z očí do očí postavit ani králi Arvidovi! Polije mě horko. To musí být ona. Odměřený výraz mi ve tváři vystřídá úsměv. Rusovláska však musí pro tuto chvíli počkat. Ani já se nevyhnu vyřízení potřebných formalit a odvrátím se od ní směrem k poručíkovi Geirovi, ještě než se svými muži vyrazí k pevnosti Orbjarn. "Bylo mi potěšením se s vámi setkat poručíku Geire," řeknu a podám mu ruku. "Později hodlám také navštívit Orbjarn, ale pokud už se tam nesetkáme, ať na vaši další cestu dohlíží Skauld. Doufám, že pokud se ještě někdy setkáme, bude to za podobně přátelských okolností." Jakmile se rozloučím s poručíkem a jeho vojáky, otočím se k helskarskému stařešinovi. Ukloním se na znamení úcty a promluvím nortimbersky: "Jsem Elfstan Aed Wylfyng, syn Dunstana Aed Wylfyng, fyrstar z Andalsnes, mladší bratr pána ze Skaggenholmu, Mlžného lesa a Rarožích vrchů. Je mi ctí navštívit Helskaru."

Arun - 06. července 2019 17:39

Není kouře bez ohně Letitia Zatímco Celestionka analyzuje text v podstatě jedním pohledem, Hariksson tvrdošíjně pokračuje v pročítání. Díky tomu má moment na to, aby si prohlédla mapy, které jsou k dispozici. Dá se z nich pochopit daleko méně, než z map Mikha’ila – koneckonců, Společnost si dává pozor, aby jí nikdo na nic nepřišel… ale rozhodně v nich vidí jistou vnitřní podobnost. I zde jsou mapy možná o něco podrobnější, než je třeba pro běžné dodatky ke smlouvám… Samozřejmě, kdyby viděla nějakou jejich interní mapu, podle které postupují, mohla by zjistit víc. Ale prozatím jí musí stačit toto. Když pak začne mluvit o vlastně jediném a hlavním problému, Dorsegrück se začne mírně usmívat. „Máte pravdu – obávám se, že pan Orlozskij se pokoušel k věci přistupovat ohleduplně a místo toho jen zbytečně dráždil místní. Můžete si být jistí, že se to nebude opakovat.“ To, jak Letitia ví, neznamená, že už nic takového neudělají… jen si dají pozor, aby je přitom nikdo nechytil. Alespoň se nezdá, že by se jednalo o úmyslnou provokaci. I to se stalo… a jak by se to společnosti hodilo, kdyby tu vinou Helskarských pár kopáčů přišlo o život. Pak by si mohli začít diktovat odškodnění oni… Letitia překvapí mladého seveřana otázkou – ten znejistí, ale po chvíli odpoví. „Tedy, pokud skutečně nedošlo k narušení klidu mrtvých… a nikdo nepřišel k úhoně…“ Než stihne říct víc, Doresgrück rozpřáhne ruce. „Přesně tak, můj mladý severský příteli, bylo to nepříjemné nedorozumění, toť vše. Váš požadavek o nápravu je naprosto rozumný. Vím, že Helskara nemá příliš užitku pro zlato – ale k naší dispozici je zboží, které by mohlo být pro Helskaru nedostupné. Jsem si jist, že můžeme nabídnout například několik pytlů koření, bednu nejlepší Celestionské medicíny nebo zásilku nejkvalitnější Celestionské železné rudy či její ekvivalent ve zhotovených ocelových nástrojích.“ Letitia dobře chápe, proč tak rychle nabízí zboží. Peněžní částku by mohli místní požadovat na místě… ale zboží se sem musí dopravit… a to může trvat několik týdnů… nebo i měsíc, dva. Víc času pro Společnost začít se bránit a vykrucovat. Ale zdržování není nic nelegálního… Doresgrück je chytrý, dává si pozor, aby nikdy nepřekročil hranici. Alespoň na první pohled. Hariksson se nespokojeně zvedne od papírů a pronese nepřívětivě: „Helskarští rozhodnou sami, co jim je nejvíc k užitku. Jinak se zdá, že všechna dokumentace je v pořádku. Ale buďte si jistý, že o tomhle vašem přesahu se dozví Královské kanceláře.“ Doresgrück zvedne ruce v obranném gestu: „Pane poručíku! Nedošlo k žádnému porušení protokolu.“ Až na to, že určitě došlo… jen je to někde zašité v tom drobném písmu a nikdo kromě právníka z hlavního města na to nepřijde… Hariksson se zamračený obrátí ke dveřím. „Tímhle vyšetřování nekončí, pane Doresgrücku. Máte pravdu, nedošlo k žádnému zločinu… ale nemyslete si, že jste vyvázl jen tak. Na půdě krále Arvida pravda nakonec vždycky vyplave na povrch.“ Obrátí se na Letitii a Erlinga pokyne jim – a pak jsou vyprovozeni před skladiště. Hariksson nespokojeně zamumlá něco o zatracený slizkých hadech a odkráčí směrem k pevnosti a k veliteli Torjakovi. Erling se váhavě podívá na kaprálku, očekávaje další rozkazy. A když se Letitia ohlédne, všimne si, že jí nenápadně jeden z mužů naznačil ke dveřím do skladiště… ještě by si s ní samotnou rádi neoficiálně promluvili… Otázka je, jak daleko chce zajít v podpoře svých krajanů… Ví však, že její případná spolupráce nebude nepovšimnuta Společností… a to jsou nějak mocní spojenci. Pohostinství Elfstan, Hela Poručík nejprve zasalutuje fyrstarovi, ale poté mu vděčně stiskne ruku. Jejich setkání vystihovalo podstatu Nortimberské nátury – i když spolu v mnohém nesouhlasí a oba patří k jiným stranám vášnivé národní debaty, setkali se jako rovný s rovným, a s respektem a úctou. Muži jako Geir nejsou problém Nortimberského národa… jeho smysl pro čest a respekt ke svým bližním mají stále své místo v jeho úvahách. Vliv Celestionu je sice nešťastný, ale je třeba víc na to, aby prohnilo srdce Nortimberce. A pak, když vojáci vykročí k pevnosti, se Elfstan obrátí ke stařešinovi. Už v té chvíli se stal středem pozornosti všech, dětí i dospělých. Stařešina přijme jeho úklonu přísným pokývnutím hlavy. „Netřeba se klanět, Elfstane, syne Dunstana. Nejvyšší Otec stvořil Nortimberce všechny mezi sebou rovné.“ I když to zní přívětivě, je to zčásti zdvořilostní fráze. Možná, že by někdo považoval za troufalost, že si prostý stařešina přisvojuje nadřazenost nad fyrstarem… ale ten někdo by určitě nemohl chápat Nortimberskou kulturu. Elfstan je zde hostem a od toho jediného se odvíjí jeho postavení. A zdá se, že stařešinu velmi zajímá, proč se rozhodl využít jejich pohostinnosti. I tak, nejdříve je třeba učinit zdvořilosti za dost. „Jsem Herleif, syn Kalsteina, a stařešina Helskary. Přicházíš s patřičnou úctou, a tak ti nabízím naší pohostinnost.“ Mezitím Hela prochází mezi lidmi směrem ke stařešinovi a k medovinové síni. Vesničané, ač zaujatí novým cizákem, jí téměř podvědomě ustupují z cesty. Dobře si pamatovala den, kdy si babičku odvedl ve smíru Skauld – nemusela nikomu nic říkat. Všichni věděli, že teď byla vědma ona. Některé věci zařídili Bohové sami – ale to neznamená, že by udělali všechno za ní… Zdá se, že cizinec plánuje využít pohostinnosti Helskary, kterou místním ukládají prastaré tradice. Není to v nepořádku, neboť tento muž přichází uctivě a dokonce se poklonil stařešinovi. První cizák, který přichází s respektem… Když dojde ke dvojici, akorát slyší představení Herleifa. Stařešina jí zpozoruje – je jen pár kroků daleko. Nemá ale žádného důvodu se do toho vkládat. Tohle je čistě světská záležitost. Ale jen velmi hloupý člověk by věřil, že vědma má své prsty jen v záležitostech duchovního života… Herleif pokyne rukou k medovinové síni. „Pojď, fyrstare Elfstane. Odmítl jsi pohostinství královské pevnosti, tedy přijmi mé pozvání na kalich medoviny a pověz mi nad ním, proč jsi přišel do naší vesnice.“ Ale stařešinovi oči sjedou k rusovlásce s ocelovým pohledem. Neznejistí, ani na moment, ale je jisté, že se zamyslí. Ženu nepředstaví – zdá se, že tato úloha přísluší jen jí samotné… a ještě možná Bohům. Ale osloví jí. „Připojíte se k nám, vědmo?“ Divočina Ichie Muž párkrát přikývl, když promluvila. Zdá se, že i on viděl riziko města jako příjemnější možnost než bloudění v divočině nebo cestu na pusté pobřeží. Když vykročila do kopce, také se zvedl a odpověděl: „Jo- jo, máš pravdu…. třeba jim proklouznem…“ Ale její poznámku o záchraně života nechal bez reakce. Další slova říkal spíš pro sebe, než aby Ichie informoval – potřeboval sám sebe ujistit. „Do- do Alesglas nemůže vést jediný průsmyk… nějak… nějak to musí jít…“ Chůze byla čím dál úmornější – nezdálo se, že by ten muž tak trpěl, ale Ichie byla vyčerpaná, měla bolesti téměř v celém těle – ale kupředu jí hnal strach o její vlastní život. Alespoň se zdálo, že ten muž se alespoň částečně vzpamatovával z toho, co udělal. Ichie neměla čas ho sledovat, ale zdálo se, že kráčel alespoň trochu rozhodněji. Potůček brzy skončil v malé studánce na úbočí kopce – ale dovedl je na vyvýšeninu, ze které bylo vidět na už ne tak daleké hory. Hledala očima průsmyk, kterým by vedla cesta… ale na tuhle vzdálenost nebylo možné nic rozeznat. Možná v noci… v průsmyku přeci musí být někdo, kdo se stará o cesty – světlo je vidět na dlouhé míle- Její myšlenky přerušila rána výstřelu. Když se překvapeně ohlédla, spatřila, jak její nový společník spěchá kolem ní, s pistolí v ruce. Zmizel v houštinách, než stihla promluvit. Nějaké nebezpečí? Někdo je sledoval? Ale muž se opět vynořil z křoví – a v ruce svíral tetřeva. Velmi mrtvého tetřeva. Křesadlové pistole nejsou dělané na lov malé zvěře. Ale pořádně na něm bylo dost masa… „Večeře,“ oznámil jí stručně, dokonce se pousmál. Nezdálo se, že by ho hlasitost výstřelu nebo možná odhalitelnost večerního ohně příliš trápila… Na druhou stranu, právě v té chvíli Ichie zabolelo břicho hladem… naposledy jedla ještě v pevnosti… ti muži jí žádnou večeři nedali… „Stejně musíme rozdělat oheň, aby nás nedostali vlci…“ Slunce se začínalo sklánět. Noc na severu přicházela rychle a byla nebezpečná – museli si pospíšit, jestli chtěli najít nějaké klidné místo, kde by mohli i rozdělat malý oheň… Podle rady jejího společníka – ještě ani neznala jeho jméno – našli další malý potůček a ten sledovali do údolí mezi kopci. Ichie se chvíli bezradně dívala kolem sebe, hledajíce nějaký úkryt na noc – když uslyšela zvolání zkušeného lovce, či snad pytláka… Nebyla to ani jeskyně – spíš jen převis, nad kterým rostlo několik stromů. S trochou štěstí alespoň zamaskují kouř… On už rozdělával malý ohýnek. Než se nadála, padla černá a tichá noc – lovec se zabalil do svého tlustého pláště, který na sobě měl i předchozí noci, a jal se škubat tetřeva. Noční ticho občas přerušilo zavytí vlků. Zdálo se daleko. Ale jinak všude byla mrtvá, tichá černota noci. Jen malé světýlko mezi kameny. I jejímu druhovi se to ticho nelíbí. Promluví – ale šeptá. „Nebudou nás hledat. Počkaj si v průsmyku. Jen blázen nebo sebevrah by vyrazil do týhle divočiny v noci.“ Vypadal skoro… spokojeně, když zpracovával hubeného ptáčka. Lidská mysl má výjimečný pud sebezáchovy… ale i tak by bylo lepší nepřipomínat mu příliš, co udělal. Alespoň se zdá, že si umí v téhle divočině poradit… zatím.

Hela - 06. července 2019 18:14

Severská pohostinnost Pomalým krokem mířím k Herleifovi a lidé mi při tom ustupují z cesty. Je to zvláštní pocit, protože mám někdy dojem, že se na mě ani nepodívají, ale přesto ustoupí, abych mohla projít. Jako duch, který proplouvá mezi smrtelníky, kteří raději odvrátí zrak, než aby se mu podívali do tváře. Osamělá je pouť vědmy. Na mysl mi vytanou babiččina slova. Dokud žila, nikdy jsem si to neuvědomila. Až po její smrti jsem poznala, jaký je to pocit. Nebýt Mikaela, nemusela bych některé dny ani promluvit. Jakmile na psa pomyslím, ucítím pod prsty jeho huňatou srst. Někdy mám pocit, že jsme jako jedno tělo, a jedna duše. Spojené mysli. On ví, co chci udělat, ještě předtím, než si to sama uvědomím. Je to zvláštní a trochu děsivá myšlenka. Mít Mikaela, neustále po svém boku, je pro mě ale nesmírně důležité. Pohladím psa, a s rukou položenou na jeho hřbetu, kráčím vstříc cizinci. Zastavím se několik kroků od nich. Dost blízko na to, abych slyšela jejich slova, ale ne příliš blízko, abych nenarušila jejich výměnu zdvořilostí. Elfstan Aed Wylfyng, to jméno si zapamatuji. Prohlížím si, z profilu, rysy mužovy tváře. Nijak mě při tom netrápí, že by si mohl mého pohledu všimnou. Vědma nezírá, vědma pozoruje. Pohled odtrhnu až ve chvíli, kdy se na mě obrátí Herleif. "Velmi ráda." Odvětím krátce na stařešinovo pozvání. Je to pro mě upřímným překvapením, protože, pokud není svolaný sněm, obvykle nejsem do Medovinové síně zvána. Na mé tváři se to ale nikterak neprojeví, zůstává stále stejně nečitelná. "Jsem Hela z Helskary, místní vědma." Představím se Elfstanovi a lehce skloním hlavu v pozdravu. Slovy však příliš neplýtvám, však bude ještě dost příležitostí. I já jsem zvědavá, co ho přivedlo do těchto končin, jistě nám to ale brzy sám poví. Odvrátím se od mužů, a jako první vstoupím do síně, následovaná Mikaelem.

Elfstan Aed Wylfyng - 06. července 2019 23:15

Nad douškem dobré medoviny „Tvé pozvání přijímám, Herleife, synu Kalsteina. Zvěsti o pohostinnosti lidu Felskarsku tedy nelhaly,“ odpovím další zdvořilostní frází, myšlenou ovšem upřímně. „A velmi rád ochutnám vaší medoviny. Slyšel jsem, že ta z Felskarsku, je nejlepší v celém Nortimberu.“ Při odpovědi ucítím pronikavý pohled rusovlásky, která k nám přistoupila bez jakéhokoli ostychu a nespouští ze mě oči. Přestože mě lehké mravenčení z jejího pohledu stále neopouští, musím se v duchu usmát. Napadne mě, že nejspíš bude patřit k váženým členům místního společenství. Slova stařešiny Herleifa to vzápětí potvrdí. Takže vědma? Mohlo mě to napadnout. Koho jiného by měla věštba na mysli... „Není už příliš zvykem v dnešních časech setkat se s vědmou nebo věštcem. Jen v odlehlých krajích, podobných tomu vašemu. Kde jsou ty časy, kdy ještě i nortimberskému králi radili Vidoucí Starých Bohů? Dokonce i chrám v Hvězdně už je obsazen následovníky... Nejvyššího.“ Chce se mi říci, že toho celestionského vetřelce, ale není třeba jitřit emoce. I tak však touto poznámkou dávám dostatečně najevo, jaká je moje vlastní víra. „V mém rodném kraji ještě setrvávají. A jsem rád, že jednoho potkávám i zde. Rád tě poznávám, Helo.“ S těmi slovy přiložím pravou ruku sevřenou v pěst k srdci a s úsměvem na tváři se ukloním, jak vyžadují starodávné zvyky při setkání s váženými cizinci. „Nuže. Pojďme tedy,“ prohlásím směrem k Herleifovi, když jako první vstoupí do Medovinové síně vědma. Svého koně pohladím po šíji a nechám ho stát venku. Vím, že to je klidné zvíře a nebude zbytečně jančit. Uvnitř, když je učiněno všem formalitám zadost, se uvolním a přijmu nabídnuté křeslo. Zhluboka se napiju medoviny z kalichu, který mi osobně nalije Herleif a tekutinu zálibně poválím v ústech, než ji polknu. „Konečně dobré pití. Nechápu, proč se ji dnes mnozí snaží vylepšovat kdejakým kořením během dokvašování. Třeba v Hvězdně do ní přidávají zázvor, vanilku, skořici, nebo muškátový oříšek, které se vozí až z Alindoru. Nebo místo vody používají ovocnou šťávu. Napříkld hroznové víno z Celestionu. Podle mého názoru je nejlepší medovinou ta nejjednodušší. Med a voda.“ Znovu se napiju a dodám: „Křišťálově čistá voda z horských pramenů a kvalitní med ze severského vřesu. Vřesový med je králem mezi medy a lidé z Helskary to dobře vědí, jak se zdá. Vaše medovina je opravdu vynikající.“ „Ale abych nezamluvil tvou otázku, Herleife,“ řeknu stařešinovi a krátce se zadívám na Helu. Nad tímhle setkáním jsem uvažoval už během cesty z Alesglas. Přemýšlel jsem, proč místo mě nebyl vybrán někdo jiný z našich stoupenců. Třeba takový Stig Aed Toftyng, fyrstar z ostrova Fyn, válečník jako hora, který neprohrál jediný souboj na pěsti, ani na sekery, ani na meče. Nebo třeba Hakan Aed Borg, fyrstar z Oestrandu, nejvýchodnějšího kraje Nortimberu, kterého jsem poprvé spatřil na naší cestě do Celestionu s otcem a sestrou. Už tehdy byl sice starý, bylo mu přes sedmdesát, ale nezdolný jako skála a čiperný jako mladík. Oplýval moudrostí a když promluvil v Althingu, nikdo se neodvažoval ho přerušit. Dnes mu už bude přes devadesát, ale co vím, pořád ještě dokáže sám vysednout na koně. Proč já? Několikrát jsem rozvažoval i nad mým poslendím rozhovorem s otcem, když umíral. Nebuď na sebe tak přísný, řekl mi a položil ruku na rameno. Pokud ztratíš cestu a ocitneš se na křižovatce, můžeš si vybrat novou cestu. Jenže mě tehdy všechny cesty připadaly stejné a on odpověděl: Ano, to je pravda. Všechny cesty vedou ke smrti, synu. Ta je nevyhnutelná. Přesto jedna stezka je ta pravá. Hořce jsem se zasmál, že nevím, jak ji poznat. Jestli ji sám nerozeznáš, tak musíš najít člověka, který se po ní vydal, a následovat ho. Poznáš to. Naslouchej srdci. Osvětlí ti cestu... Zadívám se na rusovlasou vědmu a opětuju jí její zkoumavý pohled. Mohla by být ona tou pochodní na cestě temnotou? Teprve po chvíli odmlčení pokračuju: „Nejsem tady z příkazu jarla z Alesglas a už vůbec ne z popudu krále Arvida nebo Althingu. Jsem tu z vlastní vůle.“ Opět se na chvíli odmlčím a hledám ta správná slova, i když jsem si tuhle chvíli snad stokrát připravoval. Lež je jako sněhová koule a čím déle ji člověk valí před sebou, tím je větší. Lhát však nechci. Ale celou pravdu jim nemůžu vyjevit. Alespoň ne hned, dokud se tu nezorientuju. „Ne všem jsou lhostejné snahy Celestionců ukrást poklady z nitra země nortimberského lidu. Král Arvid a mnoho rodů si myslí, že Celestionce využijí. Že je nechají přinést do Nortimberu jejich vynálezy a až je ovládnou, Celestionce vyženou. Jenže nevidí, že Celestionci tohle vědí a jen tak se vyhnat nenechají. Bohužel nás, kteří to vidíme, je málo. Já jsem jedním z nich. A protože už delší dobu s narůstajícími obavami sledujeme, co se děje v těchto končinách, a myslím, že nemusím připomínat Skjalnsk, Oskovo či Maryirsk, proto jsem byl k vám vyslán. Nemám však žádnou oficiální moc. Mám tak svázané ruce a mohu posloužit jen jako nezávislý pozorovatel. Prozatím.“ Tuším, že vědma vycítila, že jsem neřekl celou pravdu. Doufám však, že pokud je to ona, o níž mluvila věštba, pochopí to. Některé věci musí zůstat běžným lidem skryty, dokud nenadejde jejich čas. „Můžete mi k tomu něco říci?“ zeptám se nakonec vysvětlení mých důvodů.

Hela - 07. července 2019 00:11

Polibek medu Svléknu kabát a přehodím ho přes opěradlo, teprve poté se usadím do, měkkou kožešinou vystlaného, křesla. Mikael si mi lehne k nohám. Starý pes obvykle začne hned dřímat, ale nyní to vypadá, že i on je na Elfstana zvědavý. Hlavu má zdviženou a oči zabodnuté do cizince, měří si ho skoro stejným pohledem, jako prve vědma. V krbu praská oheň a ve vzduchu je cítit vůně medu a borovicového dřeva. Hledím do plamenů a upíjím nápoj, zatím co fyrstar hodnotí její kvalitu. Jeho slova však pouštím jedním uchem dovnitř, a druhým ven. Tohle není důvod, proč je tady. Nepřišel chválit naše včelstva, ani obdivovat práci včelařů. Cizinec v Helskaře je vždy podezřelý, nikdo sem nepřijede jen tak. Pohled mám stále upřený do plamenů, ale se zájmem naslouchám slovům. "...ukrást poklady z nitra země nortimberského lidu." Možná, že si to jen domýšlím, ale tato slova mě opět odkazují na Arunovo proroctví. Možná, že to tak nebylo myšleno? Možná hledám souvislosti tam, kde žádné nejsou. V hlavě mi víří tisíce otázek, ale nemohu je položit všechny. A vlastně ani nevím, koho bych se měla ptát. "Říkáte, že jste nepřišel z rozkazu krále, ani jarla. Přišel jste z vlastní vůle. Přesto mluvíte o tom, že jste byl vyslán. Vyslán kým?" Svět skončí, až had pozře svůj ocas, a vědma přestane číst mezi řádky. Je lákavé uvěřit, že by tento muž mohl být vtělením Arunovy vůle. Já si ale nemohu dovolit pochybnosti. Kde bychom skončili, pokud bych uvěřila každému, kdo tvrdí, že přišel "na pomoc". Fyrstar neříká celou pravdu. Něco tají, ale to samo o sobě nemusí být špatné. Vždyť i já jsem dnes jednala za zády stařešinů. Své jednání ospravedlňuji Arunovou vůli a chlácholím sama sebe myšlenkou, že to dělám, abych je ochránila. Je možné, že i Elfstan má podobné motivy. Znovu se napiju medoviny, její vůně mě naplňuje klidem. Je opravdu dobrá. "Je pravda, že situace je zde dost napjatá. To ale není žádným překvapením. Sledujeme, jak nám před očima roste pevnost a jen bohové vědí, jak se k nám budou vojáci chovat, až bude dostavěna. Lidé jsou nervózní a nijak tomu nepomáhá, že se tu objevují podivná individua a ještě podivnějšími záminkami a motivacemi." Moje myšlenky opět zalétnou k podezřele se chovajícímu prospektorovi. Svraštím obočí a na čele se mi objeví vráska. "Někteří mladí helskarští muži se navíc rozhodli obléknout vojenský kabátec. Jsme hrdí lidé, a někteří to bohužel vnímají, jako zradu vlastní krve. Je čím dál těžší, udržet emoce na uzdě. Helskara je jako sud se střelným prachem. Stačí malá jiskra a...všichni víme, co se stalo v Maryirsku." Nyní se dívám přímo na Elfstana, snažím se v jeho tváři číst...něco...cokoliv. Hledám znamení, protože ta mě vedla celým mým životem. Je logické, že nějaké očekávám i nyní. Arun by mě nenechal tápat temnotou.

Elfstan Aed Wylfyng - 07. července 2019 02:35

Znepokojivá slova Přítomnost obrovitého psa mě nijak nezneklidňuje. Jsem zvyklý z domova na celou smečku psů mojí sestry Elfgyfy, která je jí neustále v patách a kolikrát se potuluje po celém hradě. Nejvíc se bavím, když si náš starší bratr Elfcred chce sednout do křesla v čele hodovního stolu v Medovinové síni, a zjistí, že už si tam hoví její nejoblíbenější bjoernhund. A vždy pak následuje hádka, po které Elfcred pokaždé ustoupí sestře a nechá psa v křesle. Všimnu si, že vědmin pes mě pozoruje se zvědavostí. Z rovnováhy mě nevyvede ani pichlavý tón vědmy. Vím, jak dokáží vidoucí prohlédnout člověku až do morku kostí a za vyřčenými slovy najít skrytý význam. Ale přesně tohle jsem zamýšlel. Rychle postřehla můj protimluv. Tím, že na to poukázala nahlas, dala najevo starost o svůj lid. Ale dokud si nebudu jistý, že ona je ta, o níž mluvila věštba, nemůžu prozradit víc. A rozhodně ne před helskarským stařešinou. Zahledím se vědmě zpříma do očí, ale nechám ji domluvit. Teprve pak odpovím: „To, co jsem řekl, se nevylučuje. Vyslán jsem byl stoupenci starých pořádků v Althingu. Tedy těmi, kterým není současná situace v některých částech Nortimberu lhostejná. Ale nenechte se oba zmýlit. Nechceme intrikovat proti králi, ačkoli s naším jednáním on nebo jeho rádci nemusí souhlasit. Mluvíme jen otevřeně a naše hlasy jsou pořád slyšet, byť už ne tolik, co dříve. Mě možná král nevyslechne, můj rod je poskvrněn hanbou, která dosud nebyla smyta, ale jiné z mých přátel vyslechne. Naše motivy, a tedy i mé, jsou čisté. Byl jsem tedy opravdu vyslán. Avšak rozhodnutí, zda tento úkol přijmu, nebo ne, zůstalo na mé vůli. Jedna věc nicméně mé rozhodnutí usnadnila. Staré pořádky jsou i Staří Bohové.“ Krátce se odmlčím, nepřestávaje se dívat zpříma do očí vědmy. Ve tváři se mi objeví vážný výraz. „Obdržel jsem znamení od samotného Aruna.“ Vyslovím jméno nejvyššího z bohů, jehož není radno brát do úst jen tak zbůhdarma, nechám ho chvíli viset ve vzduchu a pokouším se vyčíst z tváře vědmy, jak to na ni zapůsobí. „Pokud teď dovolíš, Helo, rád bych se vrátil ke zdejší situaci. Vím, že tu staví vojenskou pevnost. Chtěl bych odpřísáhnout, že žádný další Maryirsk už nebude. Nepřeje si ho ani jarl Norhelm. Mluvil jsem s ním. Možná mohl těm předchozím událostem zabránit, ale už se stalo. V královském vojsku je mnoho čestných mužů, kteří to nesou nelibě. A pokud pro to budu moci udělat i něco já, udělám to. To vám slibuju a Skauld je toho svědkem.“ „Co se týče toho, že do armády se přidalo i pár místních chlapců,“ otočím se teď na stařešinu Herleifa, protože tuším, že tahle záležitost spíše nenechává spát jeho, „s tím, nic nenaděláte. Tak je to všude v Nortimberu. I v mém domově. A je to tak správně. Není to žádná zrada. Nortimber potřebuje silnou armádu a tu nebude mít, pokud za nás budou bojovat žoldnéři nebo Celestionci. A jestli jsou to dobří chlapci, mohli by se stát zárukou vaší bezpečnosti. Ba dokonce bezpečnosti celého Felskarsku. Svět se mění a Nortimber se mu musí přizpůsobit, ať se nám to líbí nebo ne. Jinak zanikneme. Netvrdím, že je správné přejímat všechno slepě, ale správné je přejímat to, co nás posílí. Náš boj byl vždycky jako boj muže proti muži. Nikdy ani nevyvstala otázka taktiky. Celé naše dějiny jsou postavené na odvaze. Sebrali jsme houf válečníků a vrhli se na nepřátele, muž proti muži, sekera proti sekeře, meč proti meči. Jenže dnešní válka je víc. Týká se zabezpeční, zásob, spojení, průzkumu, a hlavně disciplíny. Nechci vás tady strašit tím, že válka je na spadnutí. Ne, to rozhodně není a dají-li bohové, ještě dlouho nemusí být. Král Arvid, ať je jakýkoli, prosazuje mír. Bohužel mír netrvá nikdy věčně. A pokud chceme uhájit naše hodnoty, musíme být připravení. Proto těm chlapcům dejte šanci, aby dokázali, co v nich je. Ukažte jim, že do nich vkládáte svou důvěru.“ Mezitím, co mluvím, sám si doliju do kalichu další medovinu. „Mluvila jsi však o podivných cizincích, Helo.“ Ve tváři se mi objeví zachmuřený výraz. „Jsou i další vojenské pevnosti, kde Celestionci pomáhají s výcvikem našich mužů. Koneckonců Arvidova manželka, naše královna, je Celestionka. Ale tihle cizinci tady... co jsou zač? Co o nich víte? Setkali jste se s nimi už?“

Hela - 07. července 2019 09:29

Vyslanec Arunův Přistihnu se při tom, jak jemně ťukám prstem do svého poháru. Okamžitě se napomenu a přestanu s tím. Měla bych být opatrnější, ohledně signálů, které vydávám. Známka toho, jak jsem mužem před sebou zaujatá. Ani Mikael neztratil své zaujetí, v tuhle chvíli připomíná spíš sochu, než skutečné zvíře. Pohladím ho po hlavě, a cítím, jak sebou pes škubnul. Snad zapomněl, že tam jsem, snad se také ztratil v myšlenkách. Ať tak či tak, následně konečně položí hlavu na tlapy a uvolněně zavře oči. Mám stejný pocit, jako když na útesech fouká vítr. Slyším slova, která ovšem nemají žádný význam. Na mou otázku Elfstan neodpověděl, ale jeho pohled do mých očí, mi naznačuje, že to není tím, že by odpovědět nechtěl. I on má svá tajemství, a některá z nich očividně nejsou určena pro Herleifovy uši. Tichým pokývnutím přijmu jeho slova ohledně znamení Aruna. "Všichni jsme je včera v noci viděli." Řeknu, zcela neutrálním hlasem. Jeho slova by mohla znamenat všechno, ale také by nemusela znamenat vůbec nic. Budu muset najít záminku, abych si mohla s fyrstarem promluvit o samotě. Ráda bych věřila tomu, že nám Elfstan Aed Wylfyng skutečně přišel pomoci. Někdo s jeho kontakty by mohl mít šanci něco změnit. Stále mám ale pocit, že hlavní překážkou je tvrdohlavost a hrdost místních obyvatel. Pousměju se nad slovy o jarlu Norhelmovi. Možná, že si zničení Helskary nepřeje, ale do této chvíle udělal jen pramálo. Do jeho rukou bych bezpečí svých lidí nesvěřila. Alesglas je daleko a na nás je snadné zapomenout. Pokud by se navíc něco semlelo, než by sem kdokoliv stihnul dorazit, byli bychom všichni mrtví. Starosti, ohledně našich mladých, vstupujících do armády, zanechám Herleifovi. Však jsem se k tomu sama už vyjádřila a stařešina dobře ví, co si myslím. Opět zpozorním až ve chvíli, kdy se Elfstan začne vyptávat na cizince. Na jazyku mě pálí záležitost s prospektorem, ale nechci do toho stařešinu zatahovat. Alespoň, dokud velitel Torjak celou věc nevyšetří a nesdělí mi výsledky. Trochu mě přepadne neklid, zdali jsme udělala správně. Možná jsem měla trvat na tom, že se sama chci účastnit vyšetřování. Erling je skvělý mladý muž, ale nechá se snadno ovlivnit. "V pevnosti se objevili nějací vyslanci z jihu, a i jiní, bojovníci, jaké jsem nikdy v životě neviděla." Vzpomenu si na muže, mířící do lesa, které jsem ráno zahlédla poblíž pevnosti. "Na to, jaký je Felskarsk zapomenutý kraj, je zde poslední dobou až příliš živo. Nemyslím si, že je to obchod, co je sem přivádí. Ani výzkum, jak mi zde tvrdil jeden celestionský učenec. Myslím, že je sem táhne něco jiného." Nyní jsem to já, kdo dělá narážky a se zájmem čeká, jak cizinec zareaguje.

Letitia - 07. července 2019 12:34

Kujme pikle, pikle kujme Jenom nepatrně přikývnu na znamení, že rozumím a rukou skrytou za tělem jim dám dlaní znamení, že mají počkat. Chci to rozehrát trochu lépe a nemohu tam k nim jen tak nakráčet jako na přehlídce aby mě všichni viděli. Musí se to udělat chytře. "Jdeme," pokynu Erlingovi a zamíříme zpátky na cvičiště, jako kdybych měla v plánu se tam vrátit a pokračovat v započaté práci. V polovině se se však zastavím a vrhnu kradmý pohled na skladiště Společnosti. "Něco mi tam přeci jen nesedí," promluvím potichu a zvednu oči k seveřanovi po mém boku. "Vrtá mi to hlavou. Možná z těch nepřesností nic nebude, ale ráda bych to si to ještě ověřila pro jistotu." Snažím se z Erlinga udělat svého spoluspiklence. Dělám to tak, aby to vypadalo, že mu důvěřuji víc než poručíkovi, což by nemělo být zase tak těžké. Již kvůli mně sledoval Christophera. Nyní ho využívám podobným způsobem. "Jděte zpátky na plac. Já se tam vrátím a zkusím na Doresgrücka udeřit po svém. Uvidíme zda se mi podaří něco vyšťourat, když tam nebude nikdo z vás a nebude si tolik dávat pozor na to co říká. A Erling, dávejte si vy pozor na to co komu říkáte," pronesu poslední větu s patřičným důrazem. Poté se otočím a odkráčím zpátky do budovy Severozemské. Jsem zvědavá co mi mohou nabídnout.

Takanashi Ichie - 08. července 2019 18:36

Úsměv? Byla mi zima. Neměla jsem zbraně. Neměla jsem nyní ani domov. Všechno mne bolelo. Měla jsem hlad. Jak se tato situace může ještě vylepšit? Kdo ví! Třeba mne napadne vlk a bude si chtít hrát! Paranoidní myšlenky a zatnutá pěsti, do kterých se mi zarývaly nehty. Každý téměř v bodu, kdy by stačilo málo a já bych si užila trochu bolesti, ale ne. Spíše jsem se takto odreagovala… potřebovala jsem odreagování od myšlenek, které mne braly zpátky k Noriovi, každá hlásící a řvoucí jedno. Že jsem vážně k ničemu bez něj a jeho skupiny. Vážně jsem byla vychována tak, abych sloužila jen jemu a nikdy na nic jiné? Zamyslela jsem se, ignorující muže, který mne snad následoval. Zatnuté zuby by řekli všem, kteří by mne viděli, že nejsem nadšená. Z mého zamyšlení mne vytrhl výstřel, necítila jsem bolest a povzdechnutí bylo dost neurčité. Litovala jsem, že mne nezastřelil? Kdo ví, kdo ví. Někam vběhl a mne hlavou nenapadlo ani to, že by tam mohl být nějaký nepřítel. Stejně bych se asi dost blbě bránila. Mohla jsem nyní maximálně někoho kousnout nebo kopnout, tím to vážně končilo. „Hm, dobrá práce,“ zamručela jsem a stranou od něj si zmáčkla břicho, které se mi připomnělo hned při myšlence jídla. Ach, jak velký hlad jsem měla! Pokračovali jsme dále, stále dál a dál, můj bok připomínající se bodavou bolestí. Ranka na tváři štípající a oznamující jen jedno… vážně jsem asi nebyla tak dobrá, jak jsem si myslela. Dokonce to byl i on, který našel nějakou tu skrýš a byl schopen rozdělat oheň… začal toho tetřeva škubat a já si uvědomila, že nebýt jeho, asi jej jím syrového. I to bych zvládla, jen jsem se stala tak rozmazlenou za ty roky. Sedla jsem si naproti němu přes oheň, stáhla si kolena k hrudi a zahleděla se na něj, měla jsem pár otázek, které jsem chtěla dostat z duše: „Proč jsi mne zachránil? Nejspíše ti v noci bylo jasné, že kdybych tě viděla ve stejné situaci, tak ti nepomohu. Věřím v to, že pokud se o sebe nedokážeš postarat, tak si nezasloužíš tu být… já se do té situace dostala a možná bych měla být nyní mrtvá,“ řekla jsem neutrálně a pak si téměř poraženě povzdychla: „A pak se na to podívej. Sedím tu s někým, kdo včera byl ještě někdo, kdo mohl být o hlavu kratší, kdybyste mne napadli… moje břicho se svírá a kručí jen nad pomyšlením mít kousek z toho zvířete…“ nahlas jsem se uchechtla a opřela se zády o převis a nechala ruce volné, stejné jako nohy. „Co budeš chtít až toto vše skončí? Když jsi zmáčkl tu spoušť, něco tě hnalo k tomu to udělat. Co to bylo? Láska? Lítost? Nenávist vůči tomu mrtvému?“ Zeptala jsem se a čekala na odpověď. Bylo unikátní mne mluvit, a dokonce se usmívat, jako jsem se nyní usmívala, přesto tento cizinec to ze mne vyčaroval jen díky pár činům.

Arun - 08. července 2019 21:18

Medovinová síň Hela, Elfstan Málokdy zve stařešina vědmu do medovinové síně – je to středobod vesnického dění… a vesničané bývají klidnější, když jim vědma pořád nekouká přes rameno. Ale Herleif sám neví nic o znamení včerejší noci… a k tomu příchod tohoto cizáka… to jsou dostatečně významné události na to, aby přizval Helu ke kalichu medoviny. Tyto zvláštní časy nejsou doba na znepřátelení vědmy… Stařešina, když se usadí blízko ohně, jim oběma naleje. Nechá je hovořit mezi sebou. A po tu dobu váží svoje vlastní slova, podobně jako vědma, a tvoří si názor na tohoto cizáka. „Ne všichni zapomněli na Staré sliby a Starou víru,“ je jediné, čím komentuje jeho příchod. Prohlíží si ho zamyšleně, až podezřívavě. A poté, co zmíní jméno Otce, ještě více přenechá Elfstana Hele… je jasné, že tu není ze světských důvodů. Jméno Arunovo zavlní místností... srdce vyrazí několik rychlejších úderů, pocit nebes nad hlavou je silnější než kdy dřív… ale během momentu je to zas pryč. Herleif zůstává tichý i nadále. Svůj názor vyjádří teprve když přijde řeč na místní hochy v posádce Ornbjarnu. „Lidé jen nesmí zapomenout na svoje kořeny. Dokud budou pamatovat na svou čest, nezáleží jaká práce je váže – protože bez tak slouží Severu.“ Poté si zamumlá s menším povzdechem: „A občas mám pocit, že někteří mí druhové takto zapomínají častěji než hoši v armádě.“ Ale to je jen tichá poznámka… Hela pozorně poslouchá poznámky stařešiny – málokdy s nimi jedná mimo sněm… neboť i mezi stařešiny jsou líté spory a je jednotně přijatou zvyklostí nepokoušet se dostat na svou stranu vědmu. Přirozeně, žádná vědma by se nikdy na něčí stranu nepřipojila – ale i tak se stařešinové raději drží od ní dále… jako vlastně všichni. Oni ještě víc, aby jí snad nerozhněvali… Jeho zmínky a slova Elfstana jí něco připomenou… zatímco s nimi mluví, pokouší se to najít ve své paměti. Staré sliby… dědictví severu… Něco, co jí kdysi dávno řekla babička… něco smutného… že jí stihne naučit jen to nejnutnější, že být vědma znamená být daleko víc… Ale ač si nemůže vzpomenout, pamatuje si to, co jí řekla, když bylo jasné, že už na tomto světě dlouho nepobude: „Neměj strach, neboť Bohové jsou tvými průvodci.“ Konečně, když na moment oba umlknou nad poznámkou o neznámých bojovnících ubytovaných v pevnosti, Herleif se chopí slova. „Přicházíš k nám v těžkých časech, Elfstane. Ti cizáci nejsou to nejhorší. Klany severu už spolu nedrží, tak jako kdysi dávno. V dobách mého praděda by se nikdy nemohly stát to, co v Maryirsku – to by celý sever vzplál. Ale dnes? Je nás čím dál méně a stále víc mužů už se zajímá jen o svoje blaho, ne o blaho Severu. Je to jako nemoc, která se šíří na Celestionských lodích. Lakota, hrabivost a sobectví.“ Sevře rty – neříká žádná jména, ale Hela opět ví přesně, o kom mluví. Jeho další slova jsou velice vážná: „Před dnešní nocí jsem měl strach – skutečný strach, zdali jsme Bohy nerozhněvali a zdali stále stojí při nás. Ale měl jsem zůstat pevný ve víře,“ dodá s úsměvem a pozvedne číši k Hele. „Dnes víc, než kdy jindy je třeba, aby ti, kteří nezapomněli, drželi při sobě a měli nezlomnou víru.“ S přáteli jako jsou tito… Letitia Když kaprálka vykročí k cvičišti, zdá se, že to Erling bere s úlevou… Nortimberci skutečně nemívají podobné věci v zálibě. Snad někdo v hlavním městě, ale rozhodně ne tady, uprostřed divočiny. I tak, když Letitia vysloví své domněnky, nejdřív se na ní ohlédne zmateně, jako by už vše považoval za vyřízené. Naštěstí, Erling je spolehlivý a Letitii překvapivě důvěřuje. Tak to s těmihle vesničany je – když se probojuje skrz vnější slupku paranoidní podezřívavosti, ani je nenapadne, že by mohla hrát hru na delší trať. Tak jiné od téměř celé Říše. Tam čím bližší přítel tím víc si na něj raději dávat pozor… „Rozkaz,“ odpoví Erling s úsměvem a skutečně to vypadá, že mu důvěra kaprálky lichotí. Je jisté, že jí neprozradí… ne komukoliv z pevnosti. Jenže jakmile si ho protřepe vědma, kdoví co z něj vypadne. Naštěstí její záminka je naprosto přirozená – a ještě vypadá kdoví jak se nezajímá o co nejčistší hru. Dojde zpátky k budově Společnosti. Muž jí na oko zastaví, ale dodá tiše, než jí vpustí dovnitř: „Pan Doresgrück vás čeká vevnitř.“ Otevře dveře a vejde do malé předsíně, spíš širší a poloprázdné chodby s několika krabicemi. Obchodník tam skutečně je a mluví s několika nádeníky. Jakmile si všimne Letitie, pošle je zpátky a usměje se na poddůstojníci. „Slečno – zatím jsme spolu příliš nejednali, ale jakmile jsem vás uviděl, věděl jsem, že jste rozumná důstojnice – a ti jsou dnes velice, velice vzácní.“ Usměje se a obrátí se k jedné z beden, na které leží jiná, menší bedýnka. „Nebudu vás dlouho zdržovat. Není to nic společného s tou nemilou záležitostí, jsem si jist že ta bude rychle vyřešena ke spokojenosti všech účastníků – ale víte, máme tu menší jiný problém.“ Otevře bedýnku, jejíchž víko jeden z dělníků povolil, než odešel. Ve slámě tam je láhev proslaveného Albriennského šedého – vína, kterým si připíjí ti lepší Celestionci. Ani doma se nedostávalo na stůl, pokud nešlo o něco skutečně výjimečného… „Nějakou velice hrubou administrativní nám bylo zasláno toto. Jak přirozeně víte, nemůžu něco takového jen tak prodat místním. Ne bez povolení od Společnosti – přišel bych o místo. Takže mi nezbývá, než muset požádat autoritu jako jste vy, aby to úředně zničila. To víte, poslat to zpátky – nu a výdaje od cesty by nám pomalu překonali cenu. Sama jistě víte, jak vysoké ceny si účtuje kapitán Helmholtc… o zbytku cesty ani nemluvě.“ Na moment zaváhá a pokračuje, odvraceje se stranou. „Mohu to samozřejmě udělat, ale Společnost nebude spokojená. Takové plýtvání zdroji. A přitom je přímo tady důstojnice, která chápe, že hladká spolupráce autorit a Společnosti je pro prosperitu klíčová…“ Je to jedna velká šaráda. Ale to je celá Společnost. Naprosto legální a zcela zákonná síť korupce a moci. „Nechci vás zdržovat – vím, že máte hodně práce s rekruty. Ale večer se tu můžete stavit a zbavit nás toho.“ Společnost se stará o ty své… a ti, kteří její nejsou, stejnak dlouho nevydrží. Příležitost Ichie Jak spolu seděli nad ohněm, východňanka začala mluvit. Nebylo to pro ni obvyklé ani přirozené. Ale události posledního dne jí k tomu donutily. Muž po její první otázce na moment přestal škubat drůbež ve svých rukou. Na chvilku ztichl. Možná váhal, možná přemýšlel… ale nakonec přeci odpověděl. „Nevím.“ To neznělo příliš slibně. Nezvedl oči, díval se pořád na zvíře ve svých rukou. Pak pokrčil rameny. „Občas – občas někdo něco udělá ne? Dobrej skutek. Prostě se koukneš na svět – a na jednou tě něco kopne. Něco ti řekne: Tak dělej!“ Znova pokrčí rameny. „Možná je to Nejvyšší. Kdo ví. Najednou mi zkrátka… nepřišlo správný, aby tě zabil. Přišlo mi to špatný. Zbytečný. A hloupý. Vždyť si nás ani nijak nevohrožovala.“ Odmlčí se, přemýšlí, jak by jí odpověděl na její další slova. Umí dobře pracovat, ale těžší úvahy jsou nad jeho schopnosti. Ichie možná poprvé zjišťuje, že dobrý člověk může být i bez nějaké zářné inteligence... „Nikdy nevíš, jak tě svět zatočí. Jednou seš nahoře, jednou dole. To je zkrátka celestionský kšeftování. Jednou rozkazuješ ty, a pak najednou rozkazuje ten, po koms ještě včera šlapala. Viděl jsem grázly, co měli víc prachů, než jsme oba dva kdy viděli dohromady, jen protože měli kliku. A viděl jsem pracanty, co si zasloužili každou zlatku – a byli to ti nejhorší chudáci. Tak to prostě je,“ dodá s dalším neutrálním pokrčením rameny. I boj o přežití může být denním chlebem. Zatímco mluví, muž dokončí stahování a vnější zpracovávání tetřeva. Zbytky nechá ležet vedle sebe s tichou poznámkou: „Pak to dojdu zahrabat – kvůli medvědům.“ A když Ichie zmíní svoje kručící břicho, muž se vesele zachechtá. Už si Ichie myslí, že ji škodolibě nechá o hladu, ale muž zčásti silou a zčásti nožem tetřeva rozpůlí. „Jednou pro mě, jednou pro tebe.“ A poté už se nemůže vyhnout odpovědi na její otázku. Co bude dál? Co je čeká? „Ani nevim, jestli se dostanem do Alesglas. Jestli vůbec přežijem tuhle noc,“ ale nezdá se, že by měl starosti – natáhne nohy k ohníčku a na moment přestane s prací na mase. „Jestli všecko přežijem – no já nevím. Chtěl bych vydělat nějaký prachy. A ne nějakou blbou almužnu od Společnosti. Pořádný prachy. Abych se moh vrátit domů.“ Ale to není žádná odpověď – a ví to i on sám. „Nevím co mě to popadlo. Ale co se stalo, to se stalo. Asi je to řízení vosudu. Nebo mě trknul nějakej ďábel, co já vím. Myslim – myslim, že sem ti zkrátka viděl něco na vočích. Něco jako – jako příležitost.“ Neřekne víc – jen se začne jedním z ohořelých klacků přehrabovat v ohni. A po chvilce se vrátí zpátky k tetřevovi.

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 11:31

Staré způsoby, Staré sliby, Stará víra Byl v tom náznak pochopení, že je tu něco, co prozatím není určeno pro Herleifovy uši? Studuju tvář vědmy, dívaje se jí stále zpříma do očí a vytuším, že moje slova jí nestačí a chce vědět víc. Potřebuje vědět víc! Nebo já potřebuju ulevit svojí duši? Některá tajemství jsou tak nesnesitelně tíživá... S vděčností nepatrně kývnu hlavou v odpověď Hele, když se zmíní o Arunově záři včerejší noci a dál to nerozvádí. Vzápětí mě však překvapí slova stařešiny. Ne všichni zapomněli na Staré sliby a Starou víru... Stejná slova, jaká jsem slýchával od otce. I Hakan Aed Borg, první mezi našimi stoupenci, jimi vždy začínal své proslovy v Althingu. A nebál se je vyslovit ani před samotným králem Arvidem... Ví Herleif, co se v těch slovech skrývá? Na malou chvíli mě napadne, že by snad mohl... Ale ne. On ne. Z jeho tváře vyčtu moudrost věků, ale žádná tajemství. Helskara je starobylé místo a její obyvatelé stále vnímají z mlhavých hlubin věků přes propast času své dědictví a chovají v sobě staré tradice, které už mnohde jinde na Severu zapomněli. „A staré způsoby ještě nejsou pohřbeny jako naši předkové na Planině slz.“ odpovím a zadívám se opět na Helu, kterou stařešinovy poznámky uvedly v zamyšlení. Staré sliby... Ne všichni zapomněli na Staré sliby... Naznačí jí ta slova něco víc? „Sklízíme ovoce ze stromů, které naši předkové zasadili, bydlíme v domech, které naši předkové postavili, mluvíme jazykem, který naši předkové stvořili. Ale jakkoli jsme zaujati dneškem, jsme jen odrazem tisíciletých zkušeností předchozích pokolení a DĚDICTVÍ SEVERU si tak v sobě nepřetržitě neseme. Staří bohové tu stále jsou, aby ukázali cestu těm, kdo jim naslouchají...“ Slova staré přísahy... Jestli ta slova vědmě něco připomenou, nedá to na sobě znát. Snad jen podivným zábleskem pochopení v očích. Ostatně její podezření o tom, že sem jižany táhne něco jiného, než obchod nebo zájem o staré zvyky, jsou toho důkazem. Musím s ní mluvit o samotě. „Musím pevnost navštívit a vidět ty lidi,“ prohlásím a dál její podezření nerozvádím. „Ostatně chci mluvit i s jejím velitelem. Ale na to je ještě čas.“ Prozatím stačí, že mou přítomnost už dozajista ohlásil poručík Geir. Možná je trochu znepokojí, že jsem do pevnosti nepřijel rovnou s královskou patrolou, ale neuškodí, když budou vědět, že je tu stále někdo, komu záleží v první řadě na prostých lidech.

Hela - 09. července 2019 13:35

Vyslanec Smutná jsou Herleifova slova, když hovoří o roztříštěném severu. Má pravdu. dřív bychom se dokázali spojit, a něco takového, jako se stalo v Maryirskuu, by nebylo možné. Nyní jsme ale ochromení a každý se zajímá jen sám o sebe. Možná je dobře, že se toho babička nedožila, jistě by jí to velice rozesmutnilo. Čím víc Elfstan mluví, tím jistější si jsem. Vlastně jsem si i jista tím, že tyto "narážky", dělá zcela záměrně. Ucítím chvění v konečcích prstů, když pronese slova staré přísahy. Musím pevněji sevřít pohár medoviny, protože hrozí, že by mi vypadnul z prstů. Přesto mám pocit, že nejvyšší Otec měl pod slovy dědictví severu na mysli něco trochu jiného. Alespoň já jsem z jeho slov měla dojem, že mým úkolem je ochránit nějaký předmět. Musím s ním mluvit o samotě. Dopiju medovinu a zvednu se. Špičkou nohy musím šťouchnout do Mikaela, protože pes v teple usnul. Nakonec ho rozhovor asi nezajímal tolik, jako mě. "Tohle bylo příjemné. Děkuji za pozvání, Herleife." Obdařím stařešinu lehkým úsměvem, poté obrátím svou pozornost zpátky na fyrstara. "Ráda jsem vás poznala, Elfstane Aed Wylfyngu. Bohužel musím jít, práce volá. V tuhle roční dobu vykvétá rozchodnice. Chtěla jsem vyrazit k posvátným mohylám, kde tahle bylina obvykle roste, a nějakou natrhat. Možná, že byste mě rád doprovodil a poklonil se našim předkům." Sama sobě v duchu gratuluji, jak šikovně jsem to vymyslela. Mám nyní možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Snažím se nepůsobit příliš nedočkavě, když čekám na Elfstanovu odpověď.

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 16:17

Procházka „Velice rád,“ odpovím na nabídku vědmy s ulehčením. Přemýšlel jsem, jak to navléknout, abychom si mohli v klidu promluvit, ale předběhla mě. Využiju toho okamžiku, poděkuju Herleifovi za jeho pohostinnost, ještě jednou pochválím provotřídní kvalitu zdejší medoviny a se slovy, že se ještě setkáme, následuju vědmu s jejím psem ven na prostranství před Medovinovou síň. Venku stojí můj kůň a v klidu okusuje trs trávy. Všichni vesničané se už dávno vytratili za svými každodenními starostmi a to mi celkem vyhovuje. Ani nepotřebuju kontrolovat sedlové brašny a pouzdra na zbraně, protože vím, že by je nikdo neukradl. Kobylka si popudlivě odfrkne, když uvidí obrovitého psa doprovázejícího vědmu, ale ulidním ji lehkým plácnutím a vezmu ji za uzdu. Prostí lidé se vždycky báli těch, kdo dokázali číst znamení Bohů a vyznali se v zaříkávání. Ne, na Severu takové nikdy neupalovali, jako tomu bývalo třeba v Celestionu. Na Severu byli a jsou, ačkoli už jich není tolik, co dřív, dosud považováni za někoho, jejichž názor je třeba minimálně zvážit. Za kým by lidé šli, když by je schvátila zákeřná nemoc? Ke komu by šli pro moudrou radu, když by se nedokázali shodnout? A přesto se jich prostí lidé vždycky stranili a nevyhledávali jejich společnost. Mě přítomnost vidoucích nikdy nevadila. Nemohl jsem si prve nevšimnout té odtažitosti helskarských vesničanů. Respekt mezi nimi určitě má. Stejně jako já a moji sourozenci mezi ostatními rody. Jenže pokaždé, když opustím Andalsnes, cítím podobnou odtažitost. Samota je těžký úděl. Samota nutí k přemýšlení. A čím víc člověk přemýšlí, tím víc vidí věcí, které nevidí ostatní, řekl mi jednou věštěc z našeho kraje, k němuž chodíval i můj otec, když byl v koncích s vlastním rozumem. Náš věštec je svrasklý a hubený až na kost, s bílými vlasy a vousem až na zem, chodící bos i v tom největším mrazu a nejhlubším sněhu. Byl takový už když jsem byl malý a co si vzpomínám, tak o něm stejně vyprávěl i můj otec. Kolikrát mě napadlo, jestli není nesmrtelný. Nejspíš ne, ale stoletý je určitě. Dřív prý mezi lidi chodíval, ale teď už žije jen v odloučení a z lesa nikdy nevychází. V mysli mi vytanou vzpomínky na časté rozhovory s ním... Čím víc věcí, které ostatní nevidí, vidíš sám, tím víc jsi smutnější a zjišťuješ, že ve skutečnosti každý člověk žije svůj život paradoxně v samotě. Nebo snad se svými nejniternějšími myšlenkami se svěřuješ svým nejbližším, Elfstane? Myslíš si, že na svět přicházíš obklopen radostí těch, kdo tě na něj přivedli? Myslíš si, že v okamžiku smrti ze světa odcházíš obklopen soucitem těch, kdo stojí kolem tvé smrtelné postele? Možná to tak vypadá, ale ve skutečnosti musíš vybojovat svůj příchod na svět sám, ani porodní bába nebo požehnání Bohů ti nepomůže. Stejně tak se musíš vyrovnat sám i s odchodem z tohoto světa. Ale moc o tom nepřemýšlej a raduj se ze svého života, nebo skončíš jako já. A teď mi dej tu lahev medoviny, kterou jsi mi přinesl, vím, že ji schováváš pod pláštěm... Helskarská vědma je ještě dost mladá. Čekal jsem někoho podobného našemu věštci. Zvládne to břemeno, až jí řeknu, co mám na srdci? Zaženu pochybnosti a raději se usměju. „Helskara je příjemné místo. A Herleif se zdá být rozumný,“ prohlásím, když vyrazím s vědmou na procházku k mohylám.

Hela - 09. července 2019 16:27

Na bylinky Vyjdu z Medovinové síně a s úlevou zjišťuji, že dav, který se tu prve shromáždil, je už pryč. Zbylo tu jen pár hrajících si dětí. Poplácám Mikaela po hlavě a vydám se po cestě, vedoucí z vesnice, nad útesy, až k posvátné půdě mého lidu. Chci zkontrolovat, že půda zůstala nedotčena, a že Orloszkij nenašel odvahu se vrátit. Původně jsem měla v plánu sem nahoru poslat Halvara, ale nyní se mi to hodí. A kdo ví, třeba najdu něco, čeho jsem si prve nevšimla. V poklidu vyjdeme z vesnice, až do té chvíle jen mlčky kráčím vedle Elfstana. Jako bych snad ani jeho přítomnost nebrala v potaz. Nechci, aby nás někdo slyšel spolu mluvit. Alespoň do doby, než si budu jistá tím, že je skutečně vyslancem bohů, kterého mi Arun přislíbil. Nechci být nezdvořilá, ale musím v první řadě chránit sama sebe a své postavení. Lidé by za mnou nechodili pro rady, pokud by si mysleli, že skočím na špek každému cizinci, který se tu objeví. "Nenech se zmást. Tohle byl poklidný kraj, dokud se nerozhodli postavit pevnost. Od té doby se potýkáme s jedním problémem za druhým." Dobře si vzpomínám na dobu, kdy zde po celestionských vojácích nebylo ani památky. Tehdy jsme se báli jen hněvu bohů. "Herleif je dobrý muž, ale takových, jako je on, by bylo potřeba mnohem víc. Většina stařešinů jsou zapšklí muži, příliš zaslepení, aby viděli, že nenávist je dvousečný meč. V tuhle chvíli by stačila i jen malá jiskra, aby hranice vzplála. A pokud se tak stane, obávám se, že ani tvoje přítomnost nám nikterak nepomůže." Elfstan si může všimnout změny v mé řeči. Nyní, když jsme sami dva, dovolím si být osobnější.

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 17:18

Důvěra Pozorně si vyslechnu její odpověď na mou poznámku a neujde mi změna v jejím přístupu. Opadne z ní ta upjatost a neodpustím si tak lehké popíchnutí: „Takže už mi důvěřuješ, Helo z Helskary?“ Ale nedivím se jí. „Ne, promiň. Nemyslím to zle. Kdyby se cizinec jako já objevil na našem hradě a začal velkodušně tvrdit o znamení Bohů a jak to myslí dobře s pomocí v nesnázích, moje sestra Elfgyfa by se mu nejspíše vysmála a poslala na něj svoje psy. A můj bratr Elfcred by ho vypoklonkoval. Já možná nejsem tak zbrklý v hodnocení, jako moji sourozenci. Ale jak se říká, důvěřuj, ale prověřuj, že?“ Rád bych si povídal o těch nejobyčejnějších věcech, ale obávám se, že teď už není čas na obcházení kolem horké kaše. Podívám se vědmě do očí a zvážním: „Stáří jde často ruku v ruce se zatrpklostí, Nesuďme je, kdo ví, jací budeme v jejich věku my. Ale v těchto časech, více než kdy jindy, by měli svou pýchu zahodit. Určitě jsi se o to pokoušela, cítím to za tvými slovy, ale oni neposlouchají, že? Vyslechnou si vůli Bohů, ale nepřikládají tvým slovům žádnou důležitost. Jenže by měli.. Je totiž velmi nezvyklé, aby vojenská pevnost vznikla na tak odlehlém místě jako je váš kraj, Helo. Jste tu daleko od civilizace. Většina pevností, které nechal zřídit král Arvid, stojí při hranicích s Celestionem. Jen ta vaše se tomu vymyká. A ti cizinci, jak říkáš, to je ještě podivnější.“

Hela - 09. července 2019 17:39

Důvěra Potěší mě, že Elfstan chápe mé váhání, na mé tváři se to ale nijak neodrazí. Jsem nakloněna myšlence mu začít věřit, ale tak daleko, abych to udělala, ještě nejsem. Přesto je mi na něm něco sympatického. Líbí se mi, že jakmile jsme osaměli, přestane obcházet kolem horké kaše. Už se nesnaží skrývat své myšlenky a dokonce mám dojem, že chápe moji situaci, i mé nesnáze. "Tihle muži chtějí slyšet slova bohů, ale nechtějí je poslouchat od mladé ženy, jako jsem já. Jejich úctu má vědma, nikoliv Hela." V mých slovech se ozve hořkost, ale jak rychle se objevila, tak rychle také zmizí. Nechci fyrstara zatěžovat svými všedními starostmi a problémy. Jsme tady oba dva kvůli daleko důležitějším věcem. Zatím, co mluvíme, dostali jsem se na útesy nad vesnicí. Na okamžik se zastavím, a shlédnu dolů, na Helskaru. Z téhle výšky vypadá vesnice velice klidně. Unavené hnízdo, zatím ušetřené pokroku, který se jinak šíří Nortimberem, jako lavina.Dobře ale vím, že je to jen zdání a tam dole se skrývá spousta problémů. A potom je tu samozřejmě pevnost. Elfstan má pravdu, ať si tvrdí, kdo chce, co chce, tohle je divné místo pro pevnost. "Nevzala jsem tě sem nahoru bezdůvodně." Opět vykročím na cestu, už nejsme daleko od posvátné půdy, a od místa, kde jsem předchozího dne potkala kopáče. Mikael ožil a vyrazil několik kroků před námi. Možná, že i on si vzpomněl na nepříjemný incident. "Včerejšího dne jsem byla přivolaná do těchto končin. Jeden z rybářů si všiml člunu, který zakotvil pod útesy a muži z něj vylezli po skalách. Vedl je muž jménem Orloszkij a doprovázela ho skupina kopáčů. Patří k Severozemské společnosti a pokoušeli se mi nakukat, že tu dělají nějaký průzkum. Já ale dobře vím, co je sem táhne." Tvář mám při těch slovech zachmuřenou. "Je to to samé, co sem táhne všechny cizince, a co sem přitáhlo i tebe. Nejvyšší Otec mě varoval, že je zde ukryté dědictví, kterého patří seveřanům. Přišel jsi, abys mi to pomohl ochránit, že je to tak." V mém hlase není ani stín pochyb.

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 18:54

Dědictví Severu Shlížím z útesu dolů, do mořského příboje a zaposlouchám se do křiku burňáků poletujících v hejnech nad vlnami tříštícími se o skály pod námi. „Hlupáci,“ řeknu bez okolků na povzdech Hely ohledně stařešinů a otočím se zpět k vesnici. Napadne mě, jak dlouho to potrvá, než i malebná Helskara podlehne nevítanému pokroku, který svá chapadla natahuje i k nám, do Andalsnes. Když vědma poznamená, že jejím úmyslem nebylo jen sbírat bylinky, zpozorním. Dokonce i její loudající se pes, který se jinak zastavuje u každého kamene, aby ho očichal, ožije a vyrazí dopředu, čímž vyleká moji kobylku, která se nechává poslušně vést za uzdu. Je sice zvyklá na psy, a zrovna psi mojí sestry nejsou žádní krboví povaleči, ale ta Helina obří chlupatá koule je pro ni dráždivá. Uklidním ji pohlazením a poslouchám, co mi vědma chce sdělit. „Je to tak. Jsem tady hlavně proto,“ odpovím bez zaváhání. „Dědictví severu, k němuž se vážou staré přísahy. Pro mě a ostatní naše stoupence v Althingu to nejsou prázdné řeči, ale otázka cti. Už delší dobu nám chodí zprávy z Felskarsku a dosud jsme jen sledovali zdejší dění, se vzrůstajícím znepokojením. Bohužel ne pouze vaši stařešinové jsou slepí a hluší. I král Arvid, a ta slova mě bodají jako nůž, nechce naslouchat, stejně jako jarl Norhelm a mnozí další. Až teď se objevila znamení Bohů a museli jsme začít jednat a proto jsem tady. Nejsi na to sama.“ Pokusím se o povzbudivý úsměv, ale není to příliš přesvědčivé, protože sám netuším, zda dokážu naplnit očekávání nejen mých druhů. Ze slov vědmy vycítím, jako by se tonoucí chytal stébla... „Nevím co je tím Dědictvím Severu myšleno. To bohužel nikdo z mých druhů. Ani Hakan Aed Borg. To jméno ti asi nic neřekne, ale je to jeden z nejmoudřejších lidí, jaké kdy tento svět nosil. Ani nevíme, kde přesně by mělo být ukryto. Jak to tak vypadá, ani ti cizinci neví co a kde to je. Ostatně postavení Ornbjarnu je toho důkazem. Musí postupovat velmi opatrně. Bohužel čas stojí na jejich straně, ne na té naší. Já a moji druhové víme pouze to, že Dědictví Severu musí být ochráněno za každou cenu. Helskara je proto možná v mnohem větším nebezpečí, než si myslíš. A možná i celý Nortimber, ne-li dokonce celý známý svět. A Helskara, ať je to jak chce neuvěřitelné, je možná klíčem k tomu všemu. Silná slova, že? Pořád je tu však naštěstí to slůvko 'možná'. Znamení bohů jsou nejasná a my jsme pouze lidé, kteří se mohou mýlit. Musíme si být jisti. Říkáš, že se odvážili zneuctít vaši posvátnou půdu. To by nemělo zůstat bez trestu.“ Při těch slovech mám ponurý výraz a myslím to vážně. „Ale neukvapujme se. Hádám, že jsi o tom, nemluvila s Herleifem nebo ostatními stařešiny a tuším i proč. A prozatím by to tak asi mělo i zůstat. Než zjistíme víc. Musíme se dovědět, co se těm cizincům podařilo zjistit a co vědí.“ Ten pokus Severozemské společnosti nebyl dozajista posledním a příště už se nenechají tak snadno chytit. Moje přítomnost je však nenechá klidnými a mohli by udělat nějakou chybu. Je tu někdo, komu důvěřuješ. Mám tím na mysli absolutní důvěru. Ten člověk by měl hlídat vaše mohyly, sledovat jejich činnost mimo pevnost a sám by neměl být spatřen. Znáš někoho, kdo by to svedl? Já to být nemůžu. Musí to být někdo z vašich.“

Hela - 09. července 2019 19:24

Dědictví severu V tichosti naslouchám Elfstanovým slovům. To co říká, mi zapadá do toho, co sama vím. Souhlasně pokývu hlavou. Nejvyšší Otec mi řekl, že jde o dědictví Bohů, dědictví, pro které je lidstvo příliš mladé." Vybavím si slova proroctví, a na okamžik, jako kdybych znovu slyšela hromobití. Setkání s Arunem ve mě zanechalo nesmazatelnou stopu. Na jeho slova nelze zapomenout. Nelíbí se mi, že vlastně ani nevíme, co přesně hledáme. Jak můžu chránit něco, o čem nic nevím? V tom okamžiku se zarazím. Možná, že to není tak úplně pravda. Odněkud z mysli se vynoří dávno zapomenutá vzpomínka na babičku. Musela jsem tehdy být ještě hodně malá. Uprostřed noci jsem se probudila ze zlého snu a běžela jsem za babičkou, abych se u ní vyplakala. Našla jsem jí sedět na prahu chalupy, v rukou držela svazek, tak ohmataný, že už ani nebylo možné poznat původní barvu kůže, ve které byla kniha vázaná. Sedla jsem si k ní, nechala se obejmout a ptala se, co že to babička čte. Až budeš starší, a nebudeš vědět, kudy kam. Podívej se na tyhle stránky. Jsou slova, která překonají staletí a osvítí ti cestu k bohům. Stejně, jako jsem, do rána, zapomněla na noční můru, zapomněla jsem i na její slova. Jestlipak bych tu knihu někde ještě našla? "Nenarušili posvátnou půdu. Ale nepochybuji o tom, že by se o to pokusili, pokud bychom je v pravý čas nezastavili. Kromě mě, Halvara a mé učednice Adelaide o tom nikdo neví. Dnes ráno jsem vyrazila do pevnosti a velitel Torjak mi přislíbil, že celou záležitost pečlivě vyšetří. O tomhle by se nikdo z vesnice skutečně neměl dozvědět. Jak už jsem říkala, stačí jiskra a tenhle sud střelného prachu vyletí do vzduchu." Nad jeho otázkou se vážně zamyslím. Sama už jsem myslela na to, že bych měla najít někoho, kdo posvátnou půdu ohlídá. Napadl mě Halvar, ale je to rybář a potřebuje vyrážet na moře kvůli obživě. "Někdo by tu možná byl. Někdo, komu skutečně věřím. Nejprve si s ním ale musím promluvit." Nechci Sigvara zneužívat příliš, sám má dost práce, i tak s ním ale potřebuji mluvit. Tak proč se nezeptat.

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 20:33

Světské záležitosti „Obávám se, že pro dědictví bude lidstvo ještě dlouho příliš mladé...“ poznamenám rozrušeně jen tak napůl hlasu spíš pro sebe a zahledím se k mořskému obzoru, který je tak uklidňující. Už jsem zapomněl, jaké je to pocit. V Andalsnes žádné moře není. „Udělala jsi správně,“ souhlasím s tím, že o narušitelích ví jen jakýsi rybář a vědmina učednice. „Kdyby se to dověděli vesničani, bylo by zle. Věřím, že velitel Torjak svůj slib dodrží a pečlivě vše vyšetří. Obávám se však, že jeho snaha se střetne s úklady Celestionců, kteří budou chtít vyšetřování zmařit. Tyhle své praktiky už zkouší i v Hvězdně. Věř mi, že mezi mými druhy jsou tací, kteří jsou mnohem horkokrevnější než tvoji lidé.“ Vybaví se mi vzpomínka na Stiga Aed Toftynga, když se dověděl, že za jeho zády se snažili Celestionci vyjednat s královým komorníkem povolení k rybolovu v Jantarovém jezeře kolem jeho ostrova Fyn, kde jsou vody bohaté na ústřice a sledě. A neuklidnilo ho ani to, že komorník přísahal, že Celestioncům nic neslíbil, dokud si sami nejsednají svolení se Stigem. Obrovitý ostrovan pak sám vrazil do domu Severozemské společnosti v Hvězdně a jejich zástupce vyhodil z okna v prvním patře. Bylo z toho tenkrát velké pozdvižení, ale naštěstí ten Celestionec vyvázl jen s otřesem mozku. Stig strávil několik dní v královském žaláři, načež Hvězdno opustil a přísahal, že každého Celestionce, který se objeví na jezeře, nechá pověsit za koule do průvanu. „Pokud tomu člověku skutečně věříš, promluv s ním co nejdřív. A pokud bude ochotný se se mnou setkat, rád s ním promluvím. Máme toho před sebou hodně na práci, ale ... ... co kdybychom teď na chvíli zapomněli na všechny ty starosti? Cesta z Alesglas do Helskary byla dlouhá a mám hlad jako vlk. A nesmím zapomenout vyhřebelcovat mého koně, jinak se na mě bude Dáma zlobit,“ změním pochmurný výraz i tón hlasu a loupnu okem po své kobylce, která obezřetně sleduje vědmina psa a když zaslechne svoje jméno, zastříhá ušima. „Nemusíme nijak zvlášť spěchat. Stejně jsi říkala, že ještě potřebuješ natrhat nějaké bylinky. Rád bych si mezitím vyslechnul něco hezkého o Helskaře a tvých lidech. Nebo snad všechny starosti posledních dnů přehlušily ten klid a mír, který tu býval dřív?“

Hela - 09. července 2019 21:01

Poklidný život V Helskaře Akorát jsme došli do míst, kde jsem se předchozího dne střetla s prospektorem. Zastavím se a rozhlédnu se kolem sebe. Elfstan mě trochu zaskočil, ačkoliv ne nepříjemně. Nestává se mi příliš často, že by někdo jevil zájem o to, promluvit se mnou o prostých radostech života. Lidé za mnou chodí pro rady, nikoliv na kus řeči. Mými zpovědníky jsou Adelaide, Nora, nebo Sigvar. Tím spíš mě překvapí fyrstarův zájem. Nakonec se usměju a kývnu na Elfstana, aby mě následoval. Sejdu z cesty, a po úzké pěšině se vydám na vrchol jakési náhorní plošiny. Terén je dost kamenitý, ale když se dostaneme nahoru, rozevře se před námi horská louka. A také výhled na posvátnou půdu mých předků. Mohyly, kam lidé z Helskary po staletí ukládají své zesnulé k odpočinku. Mikael poznal, že jsme dorazili na místo, protože se uložil v trávě a mohutnou hlavu položil na tlapy. Cesty po okolí vesnice pro něj začínají být stále náročnější a náročnější. Vytáhnu z brašny kus plátna a malý nůž, brašnu následně položím vedle psa, aby jí střežil, a sama začnu hledat rostlinky rozchodnice. Taková malá rostlinka, ale jaké má úžasné účinky. Opatrně bylinky vytahuji, i s kořenem, protože právě ten hojně používám na své odvary, a ukládám je na rozložené plátno. "Problémy byly a budou. Ale pamatuji si Helskaru, jako klidné místo. Žiju tady celý život. Moje babička byla vědma a stejně tak i moje prababička, a tak dále. Ale starosti jsme začali mít až po tom, co sem přišli vojáci. Mám tenhle kraj ráda. Jistě budeš mít pocit, že stromy v kraji, ze kterého pocházíš, jsou zelenější, a řeky modřejší, ale já bych neměnila. Lidé si navzájem pomáhají, podporují se...mají se rádi." "Sem tam se najde někdo z mladých, kdo raději vyrazí do světa. Ale většina rodin zde žije po generace, jsme srostlí s touhle krajinou." Při těch slovech se napřímím a rozhlédnu se po krajině kolem nás. Nakonec se pohledem zastavím na Špičáku. Tohle je moje země. Ucítím při tom bodnutí hrdosti. "Máme sítě plné ryb a v lesích hojnost zvěře. Nepotřebujeme celestionské vymoženosti, abychom byli šťastní."

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 22:22

Na louce Odpolední slunce a louka přímo vybízí k odpočinku. Zhluboka se nadechnu a každým pórem těla vnímám ten nádherný klid doprovázený bzučením hmyzu a štěbetáním ptáků. Jak daleko jsou najednou všechny ty nesnáze... Sednu si vedle plátna a natáhnu ruku k jejímu psovi, který se rozvalil vedle brašny, a když mi očichá prsty, odvážím se ho podrbat za ušima. Drží jako stará víra a zatímco poslouchám vyprávění Hely, pozoruju s jakou pečlivostí se věnuje sbírání bylinek a pokračuju v drbání psa. Chce se mi říct, že nebýt vojenské pevnosti, čas by tu stál snad až do skonání věků, ale nechce se mi vracet k tomu, co je nevyhnutelné, ale pro tuto chvíli může počkat. „A co tvoje matka? Ta nebyla vědmou?“ plácnu bez přemýšlení, když mluví o své babičce a prababičce. Pozdě mi dojde, že o svých rodičích třeba nechce mluvit. Ať už odpoví cokoli, zeptám se ještě na jednu věc, která mě zajímá: „Naprosto ti rozumím. I pro mě je můj domov vším. Ale... nikdy jsi nebyla mimo Helskaru? Ani v Alesglas? Já jsem měl možnost vidět kousek světa. Navštívil jsem pár koutů Nortimberu. Dokonce jsem byl kdysi dávno i v Celestionu...“

Hela - 09. července 2019 22:33

Domov Zarazím se. Je to jen zlomek sekundy, kdy zaváhám s odpovědí. Zrak mám upřený na bylinku před sebou a jsem v ten okamžik ráda, že se mám čím zaměstnat a nemusím se na Elfstana podívat. Tohle je dost osobní otázka. "Moje matka zemřela, když mi bylo pouhých několik měsíců. Její tvář znám pouze z vyprávění. Život v těchto krajích je někdy drsný." Odvětím nakonec a vyloupnu z hlíny další rostlinku. "Ani otce jsem nepoznala. Myslím si, že matka babičce nikdy neprozradila, kdo jím je. A pokud ano, tak si to babička vzala s sebou do hrobu." Nezdá se, že by mě tato nevědomost trápila. Je trochu ironické, že vědma ví o všem, co se v kraji šustne, ale nezná svůj vlastní původ. Skoro, jako kdyby se mi tím bohové vysmívali. "Párkrát v životě jsem navštívila Alesglas. Je to hezké město, ale já se tam necítila dobře. Příliš mnoho lidí. S tímhle krajem jsem srostlá. Odjet někam ještě dál, to už mě vůbec neláká." Jsem vesničanka, horalka...život ve městě, ač si to nechci připustit, mě děsí. "Řekni mi raději něco sám o sobě. O své rodině. Pochopila jsem správně, že máš několik sourozenců?"

Elfstan Aed Wylfyng - 09. července 2019 23:21

Rodina „Promiň, nechtěl jsem otevírat staré rány,“ odvětím a v duchu si vynadám, jaký jsem hlupák. I vědma je přecejen člověk z masa a kostí. Málokdo si to uvědomuje, když se jí lidé straní a vyhledávají ji jenom kvůli radě a pomoci. „Moji rodiče jsou také už dávno ve Skauldových síních. Matka zemřela ještě když jsem byl malý, a otce to vzalo. Po návratu z Celestionu se pokoušel se s tím smířit, ale chřadnul na duši čím dál víc, až nakonec přestal vycházet ze svých komnat ven na slunce, a to byl myslím jeho definitivní konec.“ „Sourozence mám dva. Starší bratr je dědicem rodového majetku a zastupuje náš rod v Althingu. Tři roky už je ženatý s dcerou našeho souseda, fyrstara Ingvara Aed Ivarskog. S Ivarskogy jsme vždycky vedli spory, táhne se to celá staletí a často byly dost krvavé. Samozřejmě Ingvar nechtěl o sňatku svojí dcery se zapřísáhlým nepřítelem ani slyšet. Ale lásce neporučíš... A minulý rok se jim narodil syn. Už to vypadalo, že ten starý beran Ingvar ke stáří nakonec změkne, ale když se dověděl, že můj bratr pojmenoval svého syna Ingvar, nechal se slyšet, že to je urážka všem jeho předkům, kteří kdy toto jméno nosili a na truc svou dceru vydědil. No, dlouho mu to nevydrželo. Než jsem vyrazil na cestu sem k vám, doneslo se k nám, že se mu po jeho nejmilejší dceři stýská a rád by se s ní znovu udobřil. Ta však prohlásila, že dokud nepřijme na milost i mého bratra, nikdy už domů nepřijede. Prostě takové normální půtky, jaké se dějí i mezi obyčejnými lidmi,“ zasměju se pobaveně. „No a moje mladší sestra.... ta je jako z dračího vejce. Místo aby pomýšlela na vdavky, místo toho se prohání po lesích se svojí smečkou psů a družinou lovců. A ty její divoké večírky, které občas pořádá... S bratrem se kvůli tomu často pohádají. Ale rychle se zase usmíří.“ O hanbě našeho rodu mlčím. Nevím, co všechno ví Hela o světě za hranicemi jejího obzoru, o historii Nortimberu, o příbězích z dávné minulosti, ve kterých moji předkové sehráli nejednou důležitou roli, ale nemám chuť nic z toho připomínat, přestože některé činy si vyžádaly staré přísahy a služba Bohům...

Hela - 10. července 2019 09:25

Rodina Mikael se převalí, svou mohutnou hlavu položí Elfstanovi na stehno a začne mu slintat na nohavici. Jeho reakce mě potěší. Je to sice děvka prodejná a kvůli pohlazení by se i na hlavu postavil. Ale jeho chování značí, že on fyrstarovi začal důvěřovat. Je na čase, abych mu i já důvěřovala. Věnuji se práci a přitom Poslouchám Elfstanovo vyprávění. Na tváři se mi usadí lehký úsměv. Sama sourozence nemám a je pro mě příjemné poslouchat o takovýchto rodinných starostech. "Myslím, že tvoje sestra by se mi líbila." Poznamenám tiše, vydloubnu z hlíny poslední kořen a napřímím se. Beru jen tolik, kolik potřebuji. Dojdu blíž k okraji srázu a zahledím se na posvátnou půdu, která se rozkládám, kam až oko dohlédne. Někde tady je to ukryté. Můj pohled se zatvrdí. Nedovolím žádnému cizákovi, aby získal to, co jsme po staletí, třebas i nevědomky, střežili. "Měli bychom jít." Sbalím nasbírané bylinky do brašny a očistím nůž. Pes to vezme, jako pokyn, a loudavým krokem vyrazí zpátky k cestě, ani se neohlédne, zdali ho následujeme. "Zkusím najít někoho, kdo dohlédne na posvátné mohyly a varuje nás, kdyby se tu objevil někdo cizí. Co budeš dělat ty?"

Letitia - 10. července 2019 11:18

Intrikujme, spekulujme Chtě nechtě zadržím dech, když uvidím tu krásku v bedně a na jazyku již pomalu cítím tu plnou chuť s medovými tóny. Když to pak člověk polkne je to jako by mu hrdlem klouzal samet. Jednou nebo dvakrát se mi podařilo se k němu dostat a byl to skvělý zážitek. Jedna takováhle láhev stojí pomalu jak můj půlroční plat a já jí tu dostávám jako úplatek. Je to skoro až neskutečné. Jenom násilím přinutím pohled odtrhnout od láhve a otočit se na Doresgrücka. ten jeho falešný úsměv nemohu vystát, ale momentálně je to můj jediný spojenec tady. "Se mnou si nemusíte hrát," jsem hrdá na to, že když promluvím hlas se mi netřese. Roky drilu se mi teď zatraceně hodí. "Klidně můžete věci nazývat prvými jmény. Je mi jasné o co vám jde a že jste svého prospektora hezky šikovně uklidil pryč. Samozřejmě o tom nikde nebudu vykládat a pokud to půjde bude se snažit věci uklidnit. Ovšem nemylte se," zvednu varovně prst, "nedělám to pro vás. Sloužím koruně a jen té patří má věrnost. Pokud je tu něco co Celestion nutně potřebuje můžete se mnou počítat." To byla první část. Teď se dostáváme k té druhé. nejsem si jistá zda toho nebudu litovat, protože Doresgrück je kluzký jako had, ale potřebuji informace a on jich bude mít nejvíc. "Liga tu také po něčem pátrá. Podle jejich slov, je to něco velkého. Nějaké skryté bohatství. Pátrají usilovně, ale nejspíš ještě bez úspěchu. Co o tom víte vy?" udeřím na něj a doufám, že mi konečně prozradí něco užitečného.

Elfstan Aed Wylfyng - 10. července 2019 11:24

Zpátky k povinnostem „Věř že by se ti Elfgyfa líbila,“ zasměju se. „Ona je ztělesněním severu. Dobré srdce a divoká krev. Je jako severský blizard, jehož mráz dokáže trhat kameny. Však jí také říkají Snoedrev, Sněhová bouře.“ Stejně, jako se jmenuje její meč, dodám v duchu. „Ano, je čas jít,“ souhlasím, i když ve skutečnosti se mi moc nechce zvedat. Příjemné chvilky jsou tak krátké a povinností tolik... Nedá se nic dělat. „S tím člověkem promluv co nejdřív a zeptej se ho, jestli je ochoten jednat i se mnou. V tomto ohledu nesmíme ztrácet čas. No a já? Ještě víc mi vyhládlo, za tu dobu co jsme si tady povídali. Někde bych se rád něčeho pořádného najedl. A jak jsem říkal, musím se postarat o koně. No a pak... nevím. Měl bych zajet do pevnosti se představit veliteli. Ale to počká do zítra. Dnes už na nic takového nemám náladu. Ať je jim tam jasné, co je pro mě přednější. Takže asi zkusím někde ve vesnici sehnat nocleh. Myslíš, že to bude problém? Peníze na zaplacení mám, ale hostinec jsem tu nikde neviděl. Jsem sice šlechtic a v mnoha krajích Nortimberu bývá zvykem ubytovat poutníky v Medovinové síni, ale nehodlám si nic vynucovat.“

Hela - 10. července 2019 11:44

Povinnosti volají Vracíme se zpátky do vesnice, na jejímž okraji se zastavím, do centra se už vracet nehodlám. "Jsme pohostinní lidé a ty jsi vzácný host. Některý ze stařešinů bude jistě poctěn, že tě může pohostit pod svou střechou." Sama své pohostinství nenabízím. Nejen proto, že u vědmy by to nebylo zcela vhodné, ale i proto, že jednoho hosta už v domě mám. Ukážu na cestu, která vede k mému domovu. "Bydlím mimo vesnici. Na okraji lesa. Až si vyřídíš své záležitosti v pevnosti, zastav se za mnou." Vybídnu Elfstana, a už se obracím k odchodu, když mě ještě něco napadne. "Buď opatrný, komu důvěřuješ. Had se skrývá v lese za vesnicí stejně rád jako pod tvýma nohama." Na mysl mi vytanou slova bohyně. Jemně pokynu hlavou na pozdrav, a bez dalších slov vykročím ke svému domu. Mikael ještě několik okamžiků zůstane stát, a hledí na Elfstana, ale poté poslušně vyrazí za svou paní. Hlavou mi víří množství myšlenek, ale jsem s rozhovorem a vývojem situace spokojená. Tohle by skutečně mohl být ten pravý spojenec. Teď se ale budu muset prohrabat hromadami starých knih. Předpokládám, že Sigvar se do chalupy vrátí až s příchodem tmy. Mám alespoň dost času, abych se prohrabala hromadou starých vzpomínek.

Takanashi Ichie - 10. července 2019 18:16

Vaření s Ichie! Poslouchala jsem jej, slovo, co slovo. Neměla jsem ten pocit, že mne něco nutí ani to, že se nutím sama, ale spíše pocit, že si zaslouží aspoň vyslechnout. Navíc jsem se jej na něco ptala… „Pocit, že tě něco kopne. Hm,“ zamyslela jsem se krátce a přemýšlela, jestli to byl ten pocit, kdy jsem se rozhodla opustit Noriu. Možná to byl ten pocit, možná jen má mysl, která neudržela to všechno. Nebo jsem to byla jen já. „Neměla jsem v životě pocit, že bych někoho musela zabít díky jeho činům. Tedy, aby mi přepnula. Cítila jsem nenávist, ale že bych viděla někoho a řekla si, jo, ten musí umřít? To ne,“ řekla jsem upřímně a prsty si přejela dlaně a pak zvedla ruku, abych si osahala tu jizvu, která nyní byla zaschlá mou krví. Necítila jsem zanícení, ale kdo ví, možná to byl jeho cíl již od počátku. „Nevěřil bys, kolik jsem toho udělala. Věci, kterých by jeden litoval, měl noční můry. Ale já? Ne. Dělala jsem to bez většího zamyšlení a kdo ví. Kdybych tě potkala za jiných okolností, nejspíše bych nebyla ta, která tě ušetří,“ řekla jsem upřímně a pak si povzdechla s uvědoměním, že si zaslouží pár slov: „Ale nyní jsem ráda, že se věci vyvinuly takto. Byla by tě škoda… sice jsem si představovala dnešek jinak, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Hej, mohla jsem nyní mít část své lebky na tvých botech,“ zazubila jsem se a pak upřímně zasmála, opřela se a dívala se do dáli. Možná jsem vážně měla přemýšlet dříve, než někoho zabiji. Možná… možná… na druhou stranu zde byla stále ta část, která přemýšlela nad tím, jak by se věci vyvinuly, kdybych včera bojovala. Když mi podal kus tetřeva, tak jsem se nejdříve podívala na kus masa a z mého úsměvu se brzo stala tvář, nechápající jeho konání. Pohled na něj… jeho slova… má ruka nejistě zvednutá, aby vzala kus masa. „Díky?“ Řekla jsem trochu nejistě, protože jsem nečekala kus jídla. Vydržela bych, nalhávala jsem si, přesto moje prsty držely křečovitě kus masa, jako kdyby to mělo být moje poslední jídlo, které si kdy dám. Sama jsem se zvedla a položila maso poblíž ohni a porozhlédla jsem se po okolí. Většinou jsem dostala uvařené jídlo a bylo mi jasné, že kdybych chtěla, nejspíše tetřeva sním i syrového, ale snaha tu byla! Po pár desítkách minut jsem přinesla plochý kámen, který byl dostatečně čistý a ne zas tak velký. K tomu několik dlouhých klacků, které byly dostatečně dlouhé a tlusté. „Zdovol,“ řekla jsem a opatrně položila kámen do ohně. Položení proběhlo dostatečně opatrně a tak, abych oheň jen neuhasila velkým předmětem, to i mne došlo! Navíc, neplánující použít to nějak „záhadně“, jen nechávající oheň olízávat kamen okolo. Následně jsem si půjčila dýku, kterou měl a začala krájet tetřeva na menší kusy, které jsem nabodala na klacky a ty položila na kámen tak, abych… nemusela klacek držet a já si to mohla aspoň trochu opéci. Tak jsem to udělala i pro něj, pokud chtěl. Přesto… moje tvrdohlavá hlavinka nechtěla akceptovat žádnou jinou možnost, proto i jestli měl on lepší, jak si opéct maso, tak já si klidně snědla ty své uhlíky, pokud se mi to nepodařilo!

Arun - 10. července 2019 21:52

Přátelé, kteří vás jen tak nenechají odejít… Letitia Nad prvními slovy Letitie pozvedne Dorsgrück obočí. Stranou, ale tak, aby to slyšela, zamumlá: ,,Strávila jste příliš času mimo Celestion.“ I pokud by všichni v hlavním městě věděli, o co jde… nikdo by nic nenazýval pravými jmény. Ale Letitia je ochotná spolupracovat – a to tomuto obchodníkovi stačí. A když zmíní korunu, Doresgrück se pousměje. Ano – všichni ví, že Severozemská společnost má za sebou vliv a peníze Říšské šlechty. A ta, alespoň prozatím, slouží králi Nikolaji. „Budeme jednat jak si přejete, slečno.“ Ale to je jen prázdná fráze. Nikdy by nic nepřiznal – nenechal by se nachytat. Severozemská společnost ráda hodí pod kola kohokoliv jen aby se mohla dál tvářit nevinně. Je však třeba říct, že pro všechno, co je na ní špatné, skutečně rozhýbala ekonomiku na kontinentu tak, jako už dlouho nikdo… „Bylo… mi řečeno, že dokonce i v těchto zmrzlých končinách má Koruna své přátele. Je vskutku pravda, co se říká o schopnostech Kancelářníků...“ Ale rychle ustoupí od tak nebezpečných témat – pokud by ho někdo přeslechl, mohl by se snadno dostat do problémů. Zmínit říšské stínové úředníky není žádný problém… ale mluvit o jejich činech? Raději se vyjádří k dalším slovům Letitie. „Přirozeně, že tu Liga pátrá – sledují každý krok Společnosti s vytrvalostí psa-stopaře. Ale dle našich informacích ještě neví, co vlastně stopují. Ten důvod, proč tu jsme všichni.“ Přejde blíž, aby mohl mluvit tiše. Nepředstírá, že by ho Letitie měla mít ráda nebo že by on měl rád jí… ale právě nyní mají společný cíl. „Sama dobře víte, že tihle všichni cizinci na tomhle opuštěném zmrzlém kameni nejsou náhodou. Ani všechen jantar v Nortimberu by nedokázal stáhnout tolik pozornosti. Společnost… má jisté informace – a ostatní se táhnou za námi.“ Sevře rty a zaváhá – uvažuje, jak moc může Letitii věřit. „Je na vás každým dnem vidět, že si službu tady právě neužíváte. Kdybych nevěděl víc o tom, jak funguje svět, řekl bych, že máte každý důvod pro to, abyste Celestion zradila. Ale to vy neuděláte. Vy chápete stejně jako já, že tady nečeká žádná odměna, žádní noví spojenci. Jen mráz a barbaři. A proto můžete být pro Korunu i pro Společnost velice užitečná. Nemohu vám sdělit detaily… ale někde v okolí Helskary by měla být stopa, která eventuálně dovede Společnost k objevu… k objevu tisíciletí. Ověřím si, kdo jste s pomocí mých kontaktů v Alesglas a pak se dozvíte víc.“ Obrátí se a poklepe rukou na bednu, ve které je skryt tak luxusní úplatek. „Zatím se postarejte, aby vyšetřování Ligy, místních autorit nebo kohokoliv jiného probíhalo co nejpomaleji a můžete si být jistá, že tohle nebude poslední věc procházející vašima rukama.“ Vypadá to, že už toho neplánuje Letitii moc říct – ale ještě jí jednou připomene, jaká hra se tady stane. „Buďte i nadále zodpovědným subjektem Celestionské koruny a skrz Společnost se vám odmění. Správné slůvka na správném místě od těch správných lidí… mohou udělat zázraky. A než se nadějete, budete zpátky doma – a váš otec bude mít několik velice lukrativních nových obchodních zakázek.“ Nejspíš se jí ani nic nestane, když nebude táhnout s nimi za jeden provaz… ale rozhodně jí to taky nepomůže. Ale postavit se proti nim… nikdo jí nemusí říkat, co by následovalo. Nebylo by to pěkné – a vzalo by to sebou i její rodinu, kdyby se na to přišlo. Kancelářníci nenechávají věci nedokončené… Zpátky u medoviny Elfstan Fyrstar zamíří do vesnice, zatímco mladá vědma vyrazí ke svému domovu provázena jen svým psem. Místní si Elfstana stále všímají, ale už ho nesledují tak okatě. A nezdá se, že by jim příliš vadil. Není si tak úplně jistý slovy vědmy – zdali ho skutečně přivítají stařešinové s otevřenou náručí. Koneckonců je cizák a podle toho, co od ní slyšel, nejsou všichni Helskarští tak přívětiví jako ona. Je však přesvědčen, že vzhledem ke svým znalostem tradic severu, bude schopný nalézt nějaký nocleh – i kdyby měl noc strávit před ohněm medovinové síně. Zamíří tam – pokud by tam stále byl Herleif, měl by práci alespoň o to snazší. Vejde opět dovnitř – je zde poněkud víc lidí, než když zde byl prvně. Několik mužů, řemeslníků, kteří nevyráží na lov, si sem přišlo sednout na chvilku odpočinku od práce. Jeden nebo dva starší muži, s šedými vousy a hlubokými vráskami, jsou mezi nimi – stařešinové, kteří se zdržují ve vesnici většinou pro strach svých příbuzných než pro nedostatek vlastní kuráže. Potěší ho, že ač si ho místní všimli, neztichli a nevrhají na něj žádné kradmé pohledy – nezdá se, že by ho považovali za vetřelce. Několik, kterým medovina sebrala opatrnosti, mu dokonce přívětivě přikývne. Dozajista se už dozvěděli, kdo je – v malé vesnici se klepy šíří rychle. Elfstan si všimne, že Herleif stále sedí v síni – na jedné z lavic po jejích bocích. Sedí sám, zády ke stěně a ve tváři má zamyšlený výraz. V ruce si pohrává s jakýmsi malým kovovým plíškem, snad je to nějaké dědictví či ochranný symbol. Zvedne oči, když k němu fyrstar udělá pár kroků. „Fyrstare. Dostalo se ti velké cti – moci takto mluvit s vědmou. Snad tě skutečně poslali Bohové,“ dodá, stále zamyšlený. Ale pak se zvedne, schová to, s čím si bezmyšlenkovitě hrál, a dodá: „Plánuješ vyrazit do pevnosti? Pokud ne, Helskara je ti mým jménem otevřená, tak jako by byla ještě před tím, než nějaký Ornbjarn kdy stál. Rád tě pohostím, pokud mé pozvání přijmeš.“ Vypadá to, že něco stále svírá mysl stařešinovu – možná, že i s ním by mohla promluva mezi čtyřma očima leccos odhalit. Možná ne tolik o věcech vyšších podstat – ale stařešinové mají blízko k světským záležitostem, a ty jsou neméně důležité. Znamení Hela Vědma zamíří zpátky ke svému domovu po dlouhém rozhovoru s fyrstarem Elfstanem. Ona je sice spokojená, ale otázka je, jak se na celou věc budou dívat stařešinové. Možná i cítila, jak jí Herleif probodl pohledem, když odcházela ze síně. Samozřejmě, nikdy by si nedovolil nic říct nebo udělat – potřebuje jí, aby ho Rangvald nepřipravil o vliv ve sněmu svým vzteklým křikem… ale i on je stále velkým tradicionalistou. Pro něj je Elfstan host – o tom, zdali ho sem skutečně bohové ponoukli, aby jí pomohl, bude muset být stařešina teprve přesvědčen. To ale nyní není na její mysli. Má svou misi od Bohů – a ta je důležitější než nějaké stařešinské politikaření. A oni sami to pochopí, když na ně správně uhodí. V hlavě se jí honí uplynulý rozhovor – a vzpomínka na prastarý ohmataný svazek ukrytý někde mezi knihami v jejím domě… Když se vrátí zpátky ke své chalupě, už si několikrát prošla celý dům ve své paměti a přemýšlela, kde by tak mohla tu knihu nalézt… takový útlý spisek… Pamatovala si, že na neumělém vázání z kůže byl nějaký znak, který jí něco připomínal… jako by květina – ale žádná taková, kterou kdy viděla. Úzké okvětní lístky v kruhu… a k tomu si vzpomínala, že někde v domě viděla nějaké cetky s tím samým symbolem. Malé, kovové plíšky. Občas je někdo našel v žaludku ryby… a cokoliv podivného si našlo cestu k vědmě. Už se chtěla pustit do hledání, když zpozorovala u chalupy mohutnou postavu medvědobijce. Byla překvapená, neboť si myslela, že Sigvar přeci vyrazil opět do divočiny… ale pak si připomněla, že když odcházela stále spal – vždyť bděl den a noc – a času předtím také mnoho nenaspal. Dokonce i Sigvar Bjornjaeger je člověk, který potřebuje spát. Jen blázen by stopoval bergeny a nebyl v nejlepší možné formě. Vzpomene si také na předchozí noc – na Arunovu záři a na příslib lovce, že bude v tichu hvozdů naslouchat neslyšitelným šepotům… Ve světle příchodu Elfstana snad porozuměla všem znamením – ale není radno příliš důvěřovat jen a pouze vlastnímu úsudku. Pozdraví jí – má zas zachmuřenou tvář přemýšlením. „Helo – když jsem tě tu neviděl, chtěl jsem vyrazit. Jsem však rád, že jsme se zastihli – chtěl bych slyšet o významu znamení včerejší noci. Žádala jsi o radu? Bylo ti odpovězeno?“ V hlase medvědobijce se zračí nebývalý zájem a zvláštní starosti... Nejspíš sám dodá, co mu řekl les a kolemjdoucí Bohové – pokud vůbec něco.

Hela - 10. července 2019 22:39

Proroctví Kráčím zpátky k domovu a nesu si s sebou dobrý pocit. Nyní jsem si už téměř jistá, že Elfstan je tím, o kom nejvyšší Otec hovořil. S ním po boku mě nemůže nic zastavit. Zatím mi v rozletu brání jen má vlastní nevědomost. Musím najít tu knihu. Čím více nad tím přemýšlím, tím více detailů se mi vybavuje. Ohmataná vazba a vyobrazení nějaké neznámé květiny. Nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout. Než dorazím v chalupě, projdu v duchu všechna místa, kde by snad kniha mohla být. Dnes nepůjdu spát, dokud svazek nenajdu. Ještě před tím mě ale čeká jiný práce. Málem jsem na Sigvara zapomněla, tak jsem se zabrala do své nové "stopy". Teď ale přede mnou stojí mohutný muž a já ho obdaruji úsměvem, a pokývnutím hlavy. Zamířím do chalupy, abych nám přichystala něco k jídlu - nasolené maso a chlebové placky. Také dám svařit trochu vína, protože mám dnes pocit, že bych měla slavit. "Včera v noci nejvyšší Otec vyslyšel mé volání. Setkali jsme se na vrcholu Špičáku. Podle jeho slov je mým posláním ochránit dědictví severu. Jen si stále nejsem jistá, co tím je míněno." Tázavě se na medvědobijce podívám. Trochu doufám, že by třeba mohl mít nějaké skazky, od mé babičky. "Skoro to znělo tak, že ale nejde pouze o Helskaru, a o nás." Přemýšlela jsem nad druhou částí proroctví, a tohle je jediné vysvětlení. Rozsah toho, co to znamená, mě však děsí. Připadám si trochu pošetile, když to vyslovím nahlas. Jsem jen prostá vesnická vědma. Vyrábím mazání na klouby, a pomáhám na svět dětem. Nejsem hrdinka z bájí.

Elfstan Aed Wylfyng - 11. července 2019 09:39

Podvečerní sešlost „Přijdu,“ slíbím vědmě na rozloučenou a přemýšlím o jejím varování. Její slova mi trochu nahlodaji dobrou náladu. Myslela tím někoho z vesnice? Herleif se zdál rozumný, kdežto o ostatních stařešinech mluvila jako o zapšklích zaslepencích. Nebo měla na mysli to hnízdo hadů ve ve vojenské pevnosti? Velitel mě určitě nepřivítá s otevřenou náručí, ať už mu poručík Geir o mě řekl cokoli. A co teprve Celestionci. Uvidíme... Ohlédnu se a mezi stromy spatřím zmizet vědmu s jejím psem. Alespoň jí můžu důvěřovat, pomyslím si a v té chvíli zafrká moje kobyla. „No dobře dobře, tobě taky,“ pohladím ji s pobavením a vyrazím zpátky do vesnice. Uvnitř Medovinové síně už je celkem živo. Uvidím známou tvář Herleifa, zamířím rovnou k němu a všem, kteří mi pokynou na pozdrav, odpovím stejnou mincí. Herleif už ostaním o mě jistě řekl, bylo by zbytečné se znovu představovat. Trochu mě však překvapí, že sedí stranou ostatních a neúčastní se jejich družného hovoru. Vypadá zamyšleně. Sednu si na lavici vedle něj a počkám, až promluví. „U nás v Andalsnes má také každá větší vesnice svého vidoucího. Pořád ještě ctíme staré zvyky a nasloucháme znamením Bohů,“ odpovím na Herleifovu poznámku ohledně helskarské vědmy. „Vaše vědma je možná ještě mladá, ale má blíž k Bohům, než si někteří mohou myslet,“ dodám a pohledem přejedu ostatní přítomné, kteří si mě nijak zvlášť nevšímaji, ale z jejich letmých pohledů vycítím zvědavost. Odhaduju, kteří další z nich jsou stařešinové. „Přesně tak. Pevnost a jejího velitele musím navštívit. Ale dnes už ne. Vlastně proto jsem za tebou přišel, Herleife. O mém příjezdu už vědí a řekl bych, že o něm věděli ještě dřív, než se královská patrola objevila před Helskarou. Rád bych však dnešní noci zůstal ve vaší vesnici a velice rád přijmu tvé pozvání,“ odpovím a dost se mi uleví. Moc se mi nechtělo chodit mezi ostatní a prosit o nocleh. Herleifova nabídka je spíše formální, jak se sluší na dobré vychování, ale protože se o ní zmínil ještě dřív, než jsem sám vyslovil svou prosbu, zřejmě jsem si trochu jeho sympatií dokázal získat. Dobrý začátek. „Vypadáš zamyšleně, Herleife,“ pronesu a zadívám se na tu věcičku, se kterou si pohrává v rukou.

Letitia - 11. července 2019 12:17

Konec vyjednávání "Nebojte se, udělám cokoli co bude potřeba," založím si ruce na prsou a trochu se na něj zamračím. Vůbec se mi nelíbí jak se tu snaží zpochybňovat mou loajalitu. Nejsem žádný žoldák. Jsem šlechtic a důstojník a i když to tu nenávidím z hloubi srdce neznamená to, že se snad ke svým povinnostem otočím zády. Tenhle kupčík to možná vidí jinak a jde tam kde cinká nejtěžší měšec, ale ne všichni jsou takoví. "A na Ligu si dávejte pozor. Edamitsu jsem nepřijel jen tak. Možná zatím nemají konkrétní představu, ale obávám se, že nejsou zase tak daleko jak si myslíte. Nebo byste byl rád," upozorním ho. Z toho včerejšího rozhovoru se sáhibem rozhodně nemám pocit, že by jen tak tápali kolem a čekali na drobty, které spadnou Společnosti ze stolu. "Řekla bych, že jsme pro teď skončili. Pokud se mi dostane nějakých novinek dám vám vědět, ale nepředpokládám, že by z toho byl velký malér. Takže, pokud nic dalšího nemáte tak mě omluvte," postavím se do pozoru a krátce zasalutuji. Jsem připravená odejít a rovnou zamířit do hostince abych se mohla najíst. Začínám mít pořádný hlad.

Arun - 12. července 2019 17:58

Stíny v lesích Hela Medvědobijec jí následuje dovnitř a usadí se ke stolu, hlavu v zamyšlení podepřenou dlaní, obočí svraštěné. Napjatě naslouchá slovům vědmy. A když zmíní, že mluvila s Arunem samotným, zvedne se zájmem zrak a probodne jí pohledem s přikývnutím. „Slyšel jsem vskutku ozvěny hřmění a rachot kamení jako když on sám mluví. Nad Špičákem byla v noci vidět bouře.“ Ale starosti ho neopustí. Ba zdá se, že se chmuří ještě víc. Jeho tvář je zamračená a jeho oči se v zamyšlení zabodli do suků v trámech, které podpírají protější stěnu. „Je to velké znamení – znám každý kout hor… ale nikdo nemůže znát každé jejich tajemství. Hory vydají jen to, co sami chtějí vydat… kdoví, jaké dědictví dob minulých můžou skrývat. Propasti se tam táhnou až do samotného středu země. Těžko tam něco nalézt, pokud si to země nepřeje…“ Ale nedořekne to, že příroda nikdy nebrala v potaz odhodlání hledačů z Celestionu. „Vím ale, že pod horami může být cokoliv – i něco, co ovlivní nejen nás, ale celý Sever, ne-li celý Nortimber. Byl bych však daleko klidnější, kdybych s jistotou věděl, že to leží skryté nesmírně hluboko, tam kam žádný smrtelník nedosáhne…“ Na moment se odmlčí, než jí sdělí to, co sám slyšel. „Neslyšel jsem nic, co by mohl přicházet od Nejvyššího otce. Ale přesto jsem něco slyšel. Smích. Ozvěny smíchu,“ řekne hlasem tichým a zamyšleným. „Nikdy jsem nic takového neslyšel. Bylo to něco… zvráceného.“ Obrátí se na Helu, tvář jako bouře. „Buď opatrná Helo. Něco zlého obchází tyhle hvozdy a stopuje to kroky Bohů. Mám starosti zdali jsem včerejší noci nezaslechl Padlého boha…“ Když to vysloví, Helou chtě nechtě projede osten ledu. Dokonce i Bohové mají své nepřátele… svého padlého bratra, největšího z křivopřísežníků… kdo jiný může navádět už tak prohnilá srdce Celestionců? „Budu muset vyrazit na lov – ale nechtěl jsem odejít, bez toho, abych ti o tom řekl. Něco na nás číhá Helo, něco nás pozoruje. Ať nás dobří Bohové ochraňují všechny,“ dodá s povzdechem. Herleifův příběh Elfstan Stařešina pokýve hlavou ohledně jeho poznámek – alespoň někde jsou věci ještě tak, jak mají být. Ohledně vědmy z něj fyrstar také nedostane víc slov. „Je to naše vědma. Její babička jí dobře naučila svému řemeslu,“ odpoví prostě. Víc nic. Však koneckonců každý stařešina se vždycky chce vyhnout čemukoliv, co nechápe. Na věci, kterým nerozumí, má vidoucí… a tak jako od všech ostatních ve vesnici, očekává, že Hela udělá práci, která je její zodpovědností. Věk s tím nemá nic společného. Spokojeně přikývne, když fyrstar přijme jeho pozvání – bude to pro něj čest, a navíc si dozajista vylepší svou pozici. To u něj přespává ten fyrstar z druhého konce hor… to je něco, o čem si lidé mohou a budou povídat. Stařešina by nebyl stařešinou, kdyby nedokázal využít objevivší se příležitost… Když zmíní jeho zamyšlení, Herleif opět vytáhne malý kovový plíšek. Je to jen kroužek, na kterém je několik pravidelných hrbolů. Léta potu a zástup dlaní, kterými prošel, zcela odstranily cokoliv, co na něm mohlo být… Převrátí ho v ruce a začne zamyšleně. „V mém rodě se už dlouhá léta povídá prastarý příběh, který se mi teď honí v hlavě. Váže se k tomuhle kroužku.“ Herleif se zvedne. „Noc je ještě daleko. Kráčej se mnou, fyrstare, a poslechni si tu legendu. Zdá se, že se zajímáš o staré tradice, tak mi třeba povíš, co si myslíš, že znamená a proč mi visí v hlavě. Prohlédneš si také vesnici a já pak řeknu své rodině, že budeme mít hosta.“ Stařešina vykročí ven ze síně, rozloučiv se s ostatními pár slovy a gesty. Venku vane stále chladný vítr, ale jarní slunce září nad Helskarou. Někteří z mladší lovců, kteří nevyrážejí tak daleko, se už začínají vracet... ale ve vesnici je stále bohulibý klid. Herleif kráčí po pěšině a vede Elfstana vesnicí. Občas přeruší vyprávění aby zmínil něco zajímavého o tom či onom místě, ale většina jeho pozornosti je věnována příběhu, který fyrstarovi vypráví: „Časy písní dospívali ke svému konci. Bohové už nekráčeli mezi lidmi a slábli zradou své vlastní krve. Na našem úpatí Varldbergen se střetli dobří Bohové se vším, co sloužilo zlu a zradě a co se tam tehdy shromáždilo aby proti nim vedlo válku. Síla obou stran byla nezměrná – byla to tak strašlivá bitva, že její hřmění bylo slyšet po celém severním pobřeží. Zkažení, ošálení lidé s falešnými srdci tehdy vylákali Nejvyššího otce na vrchol hory, která je dnes Špičákem. A obklopili i jeho bratry a sestry v bitvě pod horami svými falešnými válečníky, oddělili je od jejich věrných. Jejich past byla připravena – v ten den zrovna po západu slunce měli zemřít všichni Bohové ranami do zad od těch, kterým důvěřovali. Avšak s posledním paprskem slunce zjevil se na bojišti neznámý cizí válečník ve zbroji z hvězdné oceli na oři ze zlata a stříbra, který vyrazil vpřed, nedbaje ran a úderů protivníků, nedbaje ztracené krve, která z něj čišela proudem. Zpozoroval úkladnou léčku a svým nadpozemským výkřikem pak varoval Nejvyššího otce, který bleskem z čistého nebe urazil vrchol hory a v lavině pobil zrádce, kteří mu ukládali o život. Poté se sám obrátil a pobil ty, kteří právě zvedali zbraně proti Bohům ve své podlosti. Všichni tam padli a vyděšení služebníci zla byli zahnáni na ústup. Když pak válečník viděl, že den je zachráněn a bitva vyhrána, padl na kolena, smrtelně raněn, avšak šťasten, že dobro zvítězilo navzdory všem úkladům. Uchopil za rameno smrtelníka, který spěchal, aby se připojil k pronásledování prchajícího zla. Vtiskl mu do rukou talisman a tento plíšek, tuto minci, a řekl: „Až přijde čas a Sever bude potřebovat, povstanu z mrtvých abych bojoval za čest a dobré Bohy. Ochraňuj ten amulet, neb v něm je kousek mého srdce, který mě přivede zpět z Planiny slz. Ochraňuj tuto minci, neboť bude navždy znamením, pod čí ochranou je tato zem.“ A když zmizel poslední paprsek světla, tajemného válečníka polkla zem i s jeho ořem a nikdy víc ho nikdo neviděl.“ Stařešina zaváhá a pokračuje. „Snad jsi už i tento příběh slyšel. Ale v mém rodě se vypráví, že to jednomu z našich Helskarských praotců se takto svěřil… a že tento ohmataný kousek podivného kovu je onen bájný znak. Ke komu přišel střep Válečníkova srdce, nevím.“ Na moment je tichý, zastaví se, obraceje plíšek v rukou. Vesnice kolem je klidná – ale zdá se, že Herleif Elfstana úmyslně zavedl mezi chalupy, kde mají starší děti a kde většina z rodiny vyráží na lov přes celý den. Dovedl ho do většího soukromí. Když tedy promluví znovu, mluví vážně a téměř důvěrně. „Kdy, fyrstare, byl Sever ve větším nebezpečí než nyní? Dokonce i ty, muž z vzdálených krajů mně docela cizích a přeci nám příbuzných, mluvíš o potížích celého Severu, nejen Helskary. Možná je na čase ukázat bohům, že jsme skutečně neztratili víru ve staré legendy. Najít kdo ve vesnici zdědil ten amulet… a zjistit, co je na těch starých příbězích pravdy.“ Otázka je, proč to říká právě jemu? Nebyl by někdo z jeho druhů stařešinů lepším důvěrníkem? Ale stařešina má jistě své důvody… Odpolední plány Letitia Doresgrück vážně přikývne na varování poddůstojnice – nezdá se, že by bral Ligu na lehkou váhu… spíš má jen příliš mnoho důvěry ve schopnosti Společnosti. Poté už obchodník jen přikývne – na moment to vypadá, že si chce s důstojnicí potřást rukou, ale když rázně zasalutuje, ustoupí od svého záměru. To také vyjadřuje jejich vztah… Letitia slouží koruně, ne Společnosti. A bude spolupracovat s Doresgrückem jen tak dlouho, dokud budou mít společné cíle. „Dobrá, slečno. Děkuji vám a budu se těšit na naší další spolupráci.“ S tím se Letitia obrací a už se těší na něco chutného v hostinci. Ale předtím se ještě zastaví na cvičišti, aby propustila vojáky na oběd. Prohlíží si mužstvo i oba desátníky a vypadá to prozatím docela dobře. Dokonce i Günter si odpustil svůj otrávený výraz z toho všeho cvičení. A mužstvo se zdá být s novou poddůstojnicí spokojené – odchází v lepší náladě než normálně. Třeba to i k něčemu bude. Nová desátnice se rychle dostala do své role a když Letitia přicházela na cvičiště, viděla Freyu chodit mezi vojáky a upravovat jejich styl – díky tomu, že v Nortimberu mají ženy všeobecně lepší postavení než bývá běžné ve zbytku světa, se tím nezdají být vojáci nijak uraženi. A vzhledem k tomu, že je tak vysoká jako oni a že ovládá muškety daleko lépe ač je seveřanka, přijímají její rady s respektem, který Letitii prokazovali jen kvůli její hodnosti. Poté jí Günter referuje, že si oba dva poddůstojníci půjdou pro něco k jídlu a posadí se za pevnost, protože je venku hezký počasí a oni si ještě ani zdaleka nedořekli co všechno za ty roky dělali. Když tedy Letitia dojde do hostince na chutný oběd, má hodně věcí k přemýšlení. Freya se rychle a hladce stala součástí místní posádky… a není tak naivní jako místní seveřané. Vypadá to, že umí využít každou příležitost, která se jí naskytne… je zahodno dát si na ní pozor… Ale prozatím jí Freya otevírá nový prostor k práci. Může ji nechat vést s Günterem i odpolední výcvik a sama se věnovat důležitějším věcem… například překvapivé návštěvě kanceláří Ligy. Slyšela také, že dnes odpoledne odplouvá Miriam na příznivých proudech – může však ještě promluvit s kapitánem, než opět zmizí na několik týdnů na jih. Nebo může skousnout svou nechuť k nudnému cvičení a dohlédnout na Güntera s Freyou – a postarat se, že mužstvo dostane pořádně do těla…

Hela - 12. července 2019 19:33

Padlý Všimnu si, jak ustaraně se Sigvar dnes tváří. Nechám přípravu večeře být, a posadím se naproti němu. Napjatě poslouchám jeho slova a mračím se při tom. V podstatě mi potvrdil, že by se tu skutečně mohlo něco skrývat. Nějaký artefakt? Ani on ale zřejmě netuší, o co jde. Opět si vzpomenu na knihu a rychle vyskočím od stolu. Začnu prohledávat truhly, dokud nenajdu několik plíšků, které mi donesli rybáři. Jsem si naprosto jistá, že stejný symbol je i na obalu knihy. "Myslím, že to má něco společného s tímhle." Položím plíšky na stůl před Sigvara. Jeho slova o zlověstném smíchu, a padlém bohu, mě rozechvějí. Jeho přítomnost nevěstí nic dobrého. Mělo nám být ale hned od začátku jasné, že za pletichami celestionců musí být právě on. "Děkuji za varování." Řeknu tiše, pohled upřený na blyštivé plíšky, oči jsou však slepé. Netuším, jak bych měla sebe, nebo kohokoliv jiného, před Fordarem chránit. "Ty buď opatrný." Vím, že je Sigvar schopný lovec. Za jiných okolností by mě ani nenapadlo o něm pochybovat. Teď si ale nejsem jistá ničím. Zabalím Sigvarovi nějaké jídlo, už se s ním chystám rozloučit, když si vzpomenu ještě na něco. "Dnes se v Helskaře objevila královská patrola. Přijel s nimi i severský šlechtic. Přijď za mnou zítra. Myslím, že bys ho měl poznat." Víc toho zatím nesděluji. Sama si musím ještě věci srovnat v hlavě. Chuť na svařené víno, i večeři, mě zcela přešla. Počkám, dokud lovec neodejde, a poté se dám do hledání knihy. Během chvilky je, můj pečlivě uklizený domov, vzhůru nohama. Rozvířím prach, jak hledám na policích, mezi svazky, kterých jsem se nedotkal celé roky. Za svými zády slyším, jak Mikael nespokojeně frká. Moje počínání se mu ani trochu nelíbí. Já ale dnes nepůjdu spát, dokud knihu nenajdu.

Letitia - 13. července 2019 20:26

Rozloučení Nikdo během mé přítomnosti neumřel, ani nic neshořelo, takže to mohu považovat za úspěch. Freya se činí a já jsem spokojená, ale je pravda, že je to zatím první den. Přesto proti ní nemohu říci ani půl slova. Trochu mě mrzí, že nešla se mnou a musím tedy u oběda sedět sama, ale chápu to. Možná je toho víc mezi ní a Günterem a pokud si chtějí užít nic proti tomu nemám. Aspoň někdo když už ne já. Jídlo jím bez toho, že bych si ho nějak víc užívala. V hlavě mám příliš mnoho myšlenek, které mi kazí chuť a nedokáži je vyhnat z hlavy. Všechny ty rozhovory a tajemství. Mnohem raději bych teď s jednotkou pochodovala do bitvy než řešila tohle. Na takové věci se prostě nehodím. S povzdechem odsunu poloprázdný talíř, zaplatím a vyjdu ven zpátky do chladu, který se do mě dnes zakousne ještě víc než jindy. Náladu mi to rozhodně nezvedne. Nějakou dobu se bezcílně procházím po okolí. Podaří se mi znovu narazit na Erlinga. Aspoň malé rozptýlení. "Vojíne," zastavím ho a dojdu k němu, "vím, že v poslední době jste toho měl docela hodně, takže pokud si chcete trochu víc zastřílet, mohu vám dát nějaké osobní lekce. Není to rozkaz, pouze nabídka. Dobře si to rozmyslete. Mohlo by vám to způsobit ještě více problémů než už máte, takže je to na vás." Poplácám ho po rameni i když se musím trochu víc natáhnout a nechám ho tam stát. Nestojím o to aby mi odpověděl hned. Jen ať to pořádně zváží ze všech stran. Byla bych ráda kdyby na to kývl, trochu by mě to zabavilo, ale nehodlám se zlobit, pokud odmítne. On tu má rodinu a musí tu žít. Já ne. Nakonec mě kroky zavedou dolů k malému přístavu. Když už mám takovou chmurnou náladu, tak jí mohu vylepšit tím, že se rozloučím s Helmholtcem a budu mu závidět, že odplouvá. Tak ráda bych se viděla na palubě Miriam, ale zatím mi to není souzeno. Snad jednou.

Elfstan Aed Wylfyng - 13. července 2019 21:37

Střep Válečníkova srdce Zvednu se společně s Herleifem a mezitím, co ostatním přítomným v Medovinové síni věnuje pár slov na rozloučenou, neujde mi žárlivý pohled jednoho či dvou dalších stařešinů, když vidí, že odcházím na noc k Herleifovi, aniž bych se zdržel a promluvil více o svých úmyslech. Trochu je uklidní moje slova o tom, že si po dlouhé cestě potřebuju odpočinout a na všechno bude čas během příštích dnů. Jak procházíme Helskarou směrem k Herleifovu domu, pozorně poslouchám jeho příběh. Za normálních okolností by mě vesnice a její pozoruhodnosti zajímaly, ale v tuto chvíli ne. Herleifova přerušení jen odkývu a přemítám o tom, co mi vypráví. „Dovolíš, Herleife?“ zeptám se, když se dostaneme mezi chalupy, kde nás nikdo další nemůže slyšet. Prohlédnu si ohmataný plíšek, ale symbol na něm se už bohužel nedá rozeznat. Přesto je mi ten plíšek povědomý... „Pár podobných kroužků už jsem viděl,“ řeknu zadumaně a vrátím ho Herleifovi. Stejně, jako ty ostatní, je z kovu. Ale není to železo, ani bronz, ani měď. Nikdo ten kov nezná. „Jsou velmi vzácné a mohlo by to být cokoli...“ A na všech byl stejný symbol. Na Herleifově byl kdysi určitě stejný. Jsem si tím naprosto jistý. „Snad jde o nějaké talismany pro štěstí... nebo o pradávné mince, kterých se užívalo ještě v Časech písní. Nikdo to neví,“ prohlásím nejistě, ale ve skutečnosti jsem si jistý i tímto tvrzením. Tedy že jde o prastaré mince. Není to z mojí hlavy. Některé se našly v mnohem zachovalejším stavu, než je ta Herleifova, a zkoumala je řada mudrců. Ale jen ti nejmoudřejší, kteří mají přístup k pradávnému vědění ví, že opravdu jde o mince. A ten symbol, není jen na mincích... Ale můžu tohle Herleifovi prozradit? Herleifův příběh a jeho slova na závěr mě nechají na pochybách. Kdy byl Sever ve větším nebezpečí? Přišel čas ukázazat Bohům, že jsme neztratili víru ve staré legendy? „Znám ten příběh. I mnohé další o tom, když se lidé dostali do nesnází, do kterých je svou proradností a lstí vmanipuloval Padlý z Bohů. Oba víme, kdo jím je, ale nevyslovujme jeho jméno, ať ho zbytečně nepřivoláme. Ale vždy, když už to vypadalo, že nepřátelé zvítězí, objevil se onen Válečník. Některé legendy ho popisují trochu jinak, další ho ani nenazývají Válečníkem, třeba Hvězdným Strážcem nebo Bojovníkem Světla, nebo také Tím, kdo přinesl Prvním lidem oheň. Ve všech těch příbězích se však jeho popis zvláštním způsobem shoduje. Někdy má na sobě hvězdné brnění a přijíždí na koni ze zlata a stříbra, jindy má jedno oko zlaté a druhé stříbrné. Není jisté, jestli opravdu šlo o stejnou osobu, či několik. Jisté je však to, že Válečník, jeden z mála dalších, byl polobohem. Potomkem některého z Bohů a lidské ženy. Jeho konec v Poslední bitvě je také dobře znám. Ale to, cos mi právě teď prozradil, o tom se žádná legenda nezmiňuje, Herleife!“ Podívám se na helskarského stařešinu s naléhavou bezodkladností v očích i hlase. „To, co mi tu říkáš, neví ani ti, kteří se považují za nejmoudřejší z nejmoudřejších. Říkáš, že některý z předků helskarských lidí od Válečníka obdržel dar, který je znamením jeho bdění nad Severem i po jeho smrti?“ Chce se mi Herleifovi prozradit to samé, co jsem říkal už Hele odpoledne na útesech. Že Sever opravdu JE ve velikém nebezpečí. Stále jsem však na pochybách. Jestli legenda nelže, a není důvod věřit, že tomu tak není, byť v podobě pokroucené věky, někde v Helskaře možná je předmět z dávných legend. A ten, kdo ho vlastní, možná ani neví, co to je. A pokud by byl nalezen, s jeho pomocí by bylo snazší uchránit Dědictví Severu před těmi, kdo ho chtějí zneužít... Po tom, co mi právě řekl Herleif, je na opravdu na čase ukázat Bohům, že jejich děti ještě nejsou ztraceny. Jednat musíme opatrně a přesto potřebujeme získat důvěru více lidí. Co zmůžeme jen já a vědma? Proč mi tohle Herleif sdělil? Můžu mu důvěřovat? Je to další znamení Bohů? Vždyť legendy často říkají, že lidé se stali nevědomky nositeli jejich vůle... „Herleife... Ten amulet, pokud opravdu existoval a pokud tu v Helskaře stále ještě někde je, musíme najít. Nesmí však padnout do nesprávných rukou.“ Rozhlédnu se po okolí, jestli není někdo jiný v naší blízkosti, a podívám se na stařešinu s vážným výrazem ve tváři a ztiším hlas. „Jestli mi chceš důvěřovat, záleží na tobě. Poslechni si to, o čem jsem mluvil s vaší vědmou. Opravdu jsem k vám přijel, protože staré tradice mají dnes už jen malého zastání v Althingu a osud vašeho lidu není úplně všem lhostejný. Není to však jediná věc. Legendy praví, že někde v těchto končinách se nachází Dědictví Severu. Ani já, ani moji druhové nevíme, co tím je myšleno. Ani kde přesně to má být ukryto. Ale proč myslíš, že by tu jinak vznikla vojenská pevnost? Proč jinak by sem, až na kraj světa, přišli Celestionci a ti další cizinci? Znamení bohů nelhala. Možná přišel čas, kdy musíme prokázat, zda jsme stále ještě hodni přízně našich Bohů. Možná přišel čas zanechat starých sporů, sjednotit všechny svobodné klany a Dědictví severu uchránit před vetřelci. A to se nám podaří jenom, pokud najdeme Střep Válečníkova srdce.“

Arun - 14. července 2019 18:51

Náznaky a nápovědy Hela Když vědma ukáže na symboly, které jsou na malých plíšcích z neznámého kovu, Sigvar jeden z nich vezme do ruky a zblízka si ho prohlíží. „Bohové ví, co je to za věcičky. Tvoje babička věděla o takových věcech – ale pokud ti o nich sama neřekla, pak snad lépe. Jak jsem řekl – ať už tu cizáci hledají cokoliv, doufám, že je to tisíc sáhů pod zemí v nejtvrdší žule,“ odpovídá pochybovačně. Poté už se začne zvedat a připraví se k odchodu, když mu Hela připomene opatrnost. Normálně by její varování nebral mohutný medvědobijec v potaz… ale vzhledem k tomu, co se kolem Helskary děje – vážně kývne a odpoví: „Budu. Ty taky.“ Ano… kdoví co Padlý bůh dokáže… ale o důvod víc najít tu knihu a pokusit se pochopit víc ohledně těch poznámek Herleifa a Elfstana. Sigvar vděčně, skoro znejistěn tou laskavostí, vezme jídlo, které pro něj dá dohromady, a připravuje se k odchodu. Z děkovného úsměvu se opět stanou chmury, když zmíní severského šlechtice. „Buď opatrná, Helo. Není každý přítel, kdo se tak tváří. Ale dobrá… přijdu a promluvím si s tím mužem.“ A s tím je seveřan pryč. Hela to považovala za nějakou jeho vlastní magii… i přes svou velikost dokázal v lese zmizet bez jediného zvuku nebo pohnutí větvičky. Není divu, že vesničané házejí medvědobijce a vědmy do jednoho pytle. Ale ona má víc starostí – je třeba nalézt tu knížku… ta jí musí napovědět. Začne převracet chalupu vzhůru nohama – uvědomí si přitom, kolik měla práce, protože některé kouty vážně potřebují trochu pozornosti, které se jim nedostávalo. Ale nyní má důležitější práci. Mezi knihami ten svazek nenajde. Ani u receptářů a herbářů u ohně není. Už začíná být zoufalá, když vyšplhá na stísněnou půdu – i tu udržuje alespoň trochu slušně uklizenou – a konečně najde malý svazeček zastrčený mezi starými šindely. Skoro schovaný či ukrytý. Avšak nyní pevně v jejích rukách. Na přebalu… stejný symbol, jehož zbytky lze rozeznat na mincích. Květ neznámé květiny – pravidelný kruh uzounkých okvětních lístků a kulatý střed… a za okvětními lístky naznačené další. Musí to být bohatý květ… takový, které na prostém severu nerostou. Nemůže ale celý večer jen přemítat nad přebalem, když tu knihu konečně našla. Dychtivě jí otevře… Stránky jsou hustě pokryté starodávným písmem – připomíná trochu severské runy, ale ty jen málokdy byly používány na psaní čehokoliv na papír… v jejich době ani žádný papír na severu nebyl. A dnes už ti, kteří psát umí, používají Celestionskou abecedu. Přesto je schopná ho alespoň trochu rozluštit… je to psáno zvláštním dialektem Nortimberštiny… působí nejen neuvěřitelně archaicky, ale obsahuje různá slova, která jí ani nejsou známa. Když si vzpomene na zamyšlený výraz, se kterým se vždy její babička nad tou knížkou skláněla a na to, že u sebe vždy měla kousek tužky a papír… je možné, že ani ona sama to písmo a ten jazyk neznala. Je to náročná práce, pokoušet se to číst… trvá jí několik dlouhých minut rozluštit nadpis na titulní stránce uvnitř ohmatané kůže… Služebníkům Prastarých Naše Povinnost Služba Dědictví Není si jistá, zdali to přeložila správně. Neví, kdo to napsal ani co to vlastně znamená... ale je to nápověda. Víc než nic. Stařešina Elfstan Herleif nad slovy Elfstana pokýve hlavou – ví dobře, že tento příběh není nic nového a že podobné kroužky se dají nalézt po celém severu, byť jsou vzácné. Ale bývá častou tradicí podepřít vlastní názor či přesvědčení příběhem – dodat sobě tak vážnosti a důvěryhodnosti. Ale místo toho, aby mu Elfstan sám odpověděl nějakým názorem, který by popřípadě mohl podepřít vlastním příběhem – začne mluvit o docela něčem jiném… Slova o Válečníkovi vzbudí stařešinův zájem – pochybovačně se obrátí a zareaguje: „Tak to se tedy u vás vypráví jiné příběhy než tady. Válečník není žádný polobůh či hrdina – je nesmrtelným ochráncem Bohů – v jeho žilách proudí zlato a místo očí má diamanty. Není z žádné smrtelnice – má blíž k Bohům, kterým slouží, než k nám. Planina slz ho nedrží tak jako smrtelníky – dlí v ní dobrovolně. Jen cestu zpátky sám podle legendy nenajde.“ Další fyrstarova poznámka pozornost Herleifa ještě pozvedne – Elfstan si všimne drobného úsměvu, který ale Herleif rychle skryje… každého potěší, když se dozví, že ví víc než nějací učenci na druhém konci světa. „Tady držíme staré tradice, fyrstare – takové jaké vždycky byly. Nikdy jsme nezanevřeli na staré způsoby, které nám tu Bohové nechali a vyprávíme legendy tak, jak se v Časech písní udály. To mi věř.“ Pozvedne obočí, když uvidí zamyšlení v jeho tváři… a naléhavost v jeho hlase. Zdá se, že chce něco namítnout, ale Elfstan ho předhoní a předloží mu své úvahy a pravý důvod jeho příjezdu. „Dědictví Severu…?“ zamumlá si starý muž pro sebe, skoro nevěřícně. „Sjednotit klany?“ Zavrtí hlavou. „Poslouchej se, mladíku. Náš národ není početný – nemůžeme vést žádnou válku proti Celestioncům. Cizáci a jejich muškety – jen zázrak by-“ Stařešina se zarazí uprostřed věty, přejede si rukou po bradě a po vousu, mlčky přemítaje. Teprve po delší chvíli opět promluví. „Dědictví Severu od samotných Bohů. Pokud bychom ho nalezli… pod takovým důkazem Boží přízně by se musel sklonit každý. Nejen stařešinská rada… nejen každý klan. Dědictví Severu…“ Herleifova tvář se změní ve veselý úsměv. „U všech horských potvor, je-li pravda to, co říkáš… musíme ten amulet nalézt! Někdo musí vědět, ke komu přišel za ta dlouhá léta… najdeme ho. Někdo ze stařešinů bude vědět, kdo ho podědil. Možná, že ho i jeden z nás bude mít.“ Stařešina se vesele zasměje – jeho vousy se rozestoupí v širokém úsměvu, na který jeho vrásky rozhodně nejsou zvyklé, jak se od něj rozutečou. „U Bolafa, štěstí, že jsi sem zavítal, Elfstane, synu Dunstana! Pojď, musíme vyrazit domů – neboť si musíme připít na budoucnost, fyrstare, kdy snad bude zase náš lid svobodný. S pomocí Dědictví Severu a s přízní Bohů, tak to bude!“ V některých slovech stařešiny je něco, co fyrstarovi dává jakýsi nepříjemný pocit… podivné tušení. Ale nadšení tohoto vlivného muže mu pomoci je výjimečně dobrou zprávou. Snad je jen zvyklý na to, že věci většinou nejdou tak snadno a jeho instinkty sami se tomu diví. Miriam Letitia Když Letitia zastaví Erlinga, seveřan se nejprve postaví do pozoru, ale uvolní se, když mu důstojnice naznačí, že tohle není žádná oficiální záležitost. I když se zdá, že seveřané nikdy tak docela nevypínají z té své disciplíny. Dokonce i pijí spořádaněji než většina Celestionců… až na těch pár případů, kdy dokážou v jediné noci zbourat celou hospodu. Erling se usměje, když mu nabídne trochu střílení navíc. „Děkuju – to zní dobře. Dám vám vědět.“ Zasalutuje a Letitia se obrátí k dokům. Kapitán se k ní většinou chová přívětivěji než k ostatním. Helmholtc je jeden z mála lidí, kterým může dokonce i důvěřovat. Ani kapitán ani ona nemají tak úplně čisté ruce – a oba chápu, že světem se člověk neprohrabe, pokud se odmítá trochu ušpinit. Ale oba zároveň ví, že zákony a pořádek mají smysl a své místo ve světě. Ale na rozdíl od ní, on má svou loď – a i když se musí plavit mezi nejzapadlejšími kouty světa, má svobodu, přijde si na své… zvlášť když mu tu a tam Letitia přihraje něco navíc, když něco právě potřebuje. Když přijde k malému molu, u kterého kotví Miriam, všude jsou přípravy k odjezdu v plném proudu. Jinak polomrtvé přístaviště je plné mužů, kteří nakládají zásoby na cestu, nějaké kožešiny i tu a tam něco zavřeného a označeného enigmatickou pečetí Společnosti. Lovit velryby a těžit jantar ještě oficiálně nesmějí… ale něco přeci jen vozí zpátky do civilizace. I tak je toho daleko méně než zásob, které sem loď přivážela. Najde Helmholtce na palubě Miriam – kapitán často říkává, že z ní nechce před odjezdem udělat ani krok, aby na tomhle zmrzlém kameni nějakou ošklivou komedií osudu nezůstal – ale je tak šetrný, že to alespoň neříká před Letitií… moc často. „Leto, přišla ses rozloučit? Pojď na palubu,“ pozdraví jí pokynutím dýmky a pozve jí vedle se do koutu paluby, klidného místa mezi vší tou přípravou. „Cesta zpátky je vždycky příjemnější. Miriam bejvá poloprázdná. V těhlech mělkejch vodách je lehčí loď vždycky lepší. Líp se s ní manévruje.“ Ale je jasné, že Letitii moc řečmi o lodi a jejím kormidlování nezaujme. „No, brzo budem odjíždět – a pokud bude dobrej vítr, za pár dní budem zpátky ve Skarjarnu.“ Helmholtc se na chvíli odmlčí, jako by přemýšlel. „Jsem rád, že já tu nemusím tvrdnout. Musí to bejt pěkná votrava. Zvlášť když tu kotví Miriam.“ Je to velmi jemný náznak… mohl by jí sem dostat něco na zlepšení… nebo jí dokonce propašovat zpátky do Skarjarnu. Ale nikdy by to nahlas neřekl. Helmholtc nemá čistou minulost… nikdy mu nic nedokázali a neplánuje si to teď zkazit… ale také to znamená, že dokáže dostat skoro cokoliv kamkoliv.

Hela - 14. července 2019 19:30

Služebníkům Prastarých Netuším, kolik uběhlo času. Můj dům vypadá, jako kdyby se jím prohnala vichřice. Vyhrabala jsem všechny truhly, zpřeházela police a prohledala i dávno zapomenuté kouty, knihu ale nikde najít nemůžu. Ze zoufalství se nakonec rozhodnu prohledat i půdu. Dřív jsem zde spávala, teď je to spíš jedno velké skladiště. Nerada se zbavuji věcí, jeden nikdy neví, kdy se budou hodit. Podle toho to tady nahoře také vypadá. Při světle svíčky prohledávám haraburdí, svazek ale nakonec najdu...snad čirou náhodou. Možná mě navedli bohové... Srdce se mi rozbuší, když konečky prstů přejedu po symbolu květu, na přebalu knihy. S nadějí v srdci opustím půdu, a uvelebím se na lavici. Naliju si trochu vína a zalistuji stránkami. Moje nadšení rychle pohasne, když zjistím, jakým jazykem jsou stránky popsané. Tohle nebude žádné snadné čtení. Nalistuji první list, a zhluboka se nadechnu. Vybaví se mi při tom vzpomínka na babičku, právě s touto knihou v dlaních. Očima zalétnu k rozvrzanému křeslu kousek od krbu. Co babička umřela, sedá na něj prach. Napiju se vína a dám se do luštění. Rychle mi dochází, že dnes večer žádného prozření nedosáhnu. Může trvat i celé dny, než jazyku porozumím natolik, abych se svazkem dokázala prokousat. Navíc by se mi hodil nějaký slovník, jelikož mnoha slovům ani nerozumím. Sice se mi podařilo rozluštit nadpis knihy, ale za velký úspěch to nepovažuji. Příliš jsem se nadchla pro myšlenku, že bych v této knize mohla najít odpovědi na své nevyřčené otázky. Nyní mě čeká hořké zklamání. Musím se obrnit trpělivostí. Jedno vím jistě...dnes v noci spát nepůjdu.

Letitia - 14. července 2019 21:54

Miriam Rukou v rukavici pohladím dřevo zábradlí, poškozené bouřemi, větrem i solí, ale stále pevné. Zadívám se k šedivému obzoru, kde se moře stýká s oblohou. Tak ráda bych se zase plavila. Cítila rozhoupanou palubu pod nohama. Poslouchala pokřikování námořníků v ráhnoví. Přesně tak jako když sem byla malá a otec mě brával sebou. Milovala jsem to. "Je to otrava, ani nevíš jaká," povzdechnu si a přestanu snít. "Chtěla jsem tě poprosit zda bys nevyřídil pozdravy mé rodině, pomocí našich přátel na jihu. Mám se dobře a myslím na ně. Jenom ústně, nic psaného. Pro jistotu," poprosím ho a konečně odtrhnu pohled od moře a otočím se k němu zády, abych se mohla podívat na kapitána. "Dávej pozor na sebe a Miriam, mám pocit, že tady to bude brzy velmi vážné. Předpokládám, že se co nevidět do sebe Společnost a Liga pustí. Do toho se samozřejmě přimíchají seveřané a bude tu pořádné horko. Chtěla jsem tě varovat než zmizíte a popřát ti šťastnou plavbu. To je vše, nic víc pro tebe nemám." Stisknu Helmholtcovi ruku a slabě se usměji. Vím, že kdybych ho požádala pomohl by mi, ale nechci. Nemohu. Budu tu muset zůstat. Třeba i do hořkého konce. Už jsme ho zdržela dost. Má ještě spoustu práce před vyplutím a já bych také konečně měla začít něco dělat a přestat se tu poflakovat. Je na čase se zase vrátit na cvičiště a dohlédnout na pokroky ve střelbě.

Elfstan Aed Wylfyng - 15. července 2019 19:33

Cesta k Fordarovi je dlážděná dobrými úmysly Nechci se přít, co je pravda a co ne. Jsou to ostatně legendy a i když mnohé znám, za znalce se nepokládám. Uvažuju, že Herleifova verze bude nejspíše tou nejbližší prapůvodnímu znění. Vždyť události, které legenda popisuje, se odehrály v tomto kraji a Helskara patří k nejstarším lidským sídlům v této části Nortimberu. Ani Herleifův pozoruhodný názor na Válečníkův původ neberu na lehkou váhu. Zalituju, že tu není Hakan Aed Borg, neboť jeho bystrá mysl by v tomto ohledu byla velkou pomocí. Nicméně pro tuto chvíli Válečníkova podstata není to nejdůležitější. Vyslechnu si Herleifovu reakci a když začne mluvit o využití Dědictví severu, v tu chvíli zalituju, že jsem toho možná prozradil příliš. Instinkty a nabádání mých druhů, být co nejopatrnější, mě stále varují. Chybí ti rozvaha starších a moudřejších Elfstane. Jako bych slyšel otce. Ale mléko už je rozlito a tak jako tak by se to Herleif dříve či později dověděl třeba od vědmy. Možná lépe, když to ví ode mě. Kromě toho jsem tu sám, nikdo jiný mi nepomůže... „Na budoucnost si s tebou Herleife rád připiju,“ souhlasím se stařešinou, ale vnitřní pocit mi velí nadšení mírnit. Jeho i moje. „Když jsem mluvil o sjednocení klanů, neměl jsem na mysli žádnou válku proti Celestioncům. Ani rebelii proti jarlovi nebo králi Arvidovi. Jde o postavení se za správnou věc. Dědictví severu patří Severu. A co je sever? Kameny? Stromy? Řeky? Ano. Ale především jeho lidé. Ty Herleife. Hela. A další lidé z Helskary. Ale nejenom oni. Jsou to všichni lidé z Felskarsku a vlastně celého Nortimberu. Patří tedy Dědictví Severu všem Nortimbercům a tedy i králi? To je složitá otázka. A jsou ho hodni? To je ještě složitější. Ať už je tím předmětem cokoli, myslím si jedno Herleife.“ Na chvíli se odmlčím a položím Herleifovi ruku na rameno. „Bohové ustanovili klany Felskarsku ochránci Dědictví severu. A Válečník dal klíč k němu lidu Helskary. Vybral si vás. To je velká velká zodpovědnost. Ano, měli bychom Střep Válečníkova srdce najít. Jestli o tom chceš mluvit před ostatními stařešiny, nechám na tobě. Vy jste držitelé toho klíče, jsou to tvoji lidé a máš právo důvěřovat jim. A pokud před nimi promluvíš o všem, o čem tu teď mluvíme, budu stát v Medovinové síni vedle tebe. Mějme však na paměti, že cesta k Fordarovi je dlážděná dobrými úmysly.“

Arun - 16. července 2019 20:18

Stařešinův domov Elfstan Stařešina vážně přikývne na slova fyrstarova – ale něco šlechticovi říká, že myšlenka už se v jeho hlavě usadila a jen tak jí ven nedostane. Na druhou stranu, nezodpovědní a ukvapení stařešinové dlouho svá křesla nedrží. „Vskutku, nesmíme se ukvapit. Je to velká čest a velká povinnost, pravdu díš. Bude-li třeba, pohovořím na tom na příštím sněmu,“ odpovídá Herleif. Na moment se Elfstanovi ulehčí – takovéhle sněmy se podle starých zvyků konají jen jednou za měsíc. Alespoň trocha prostoru k dýchání. Je důvod, proč stařešinové tak dávají na opatrnost a pomalé rozhodování – příliš ukvapená rozhodnutí nosí jen neštěstí. I tak zmíní své varování. Najednou si všimne nepříjemně nápadného ticha po jeho slovech. I když takové pocity k němu nikdy dříve nepřicházeli při vyslovení jména kteréhokoliv z bohů, včetně Fordara a Aruna, nyní mu přejde mráz po zádech. Uslyší vytí větru mezi domy. Herleif zvedl hlavu, když to jméno vyslovil a nyní se také zaposlouchal do vytí větru. Nelze v něm však nic rozeznat než triky meluzíny. Stařešina se mračí. „Nepřivolávej nám sem Padlého boha. Měj opatrný jazyk, fyrstare – tady jsme blíž Bohům než kdekoliv jinde. A Bohové vždy naslouchají a nejen ti Dobří.“ Znovu se zaposlouchá do větru, ale když je spokojen s jeho tichem, obrátí se zpět k návsi. „Pojď – od moře se táhne nemilý vítr k večeru. Usedneme raději v teple mého domova.“ Herleif dovede svého hosta k jednomu z větší domů, které obklopují přibližně kruhovou náves – vejde dovnitř a vpustí jeho samotného za sebou. Projdou krátkou předsíní plnou loveckého náčiní a stanou ve světnici, ve které je cítit vůně pečené zvěřiny. Nedá se srovnávat s velikostí prostorné medovinové síně, ale i tak je na severské poměry velká. Je přibližně obdélníková, v jejím středu je dlouhý stůl, u kterého už sedí muž přibližně věku Elfstanova. Jedno nebo dvě menší děti si hrají v rohu světnice a u zadní stěny je mohutný krb v jehož nitru plápolá oheň. Nad ním se sklání starší žena se šedými vlasy a druhá, která je ve středních letech – když se ohlédnou, v jejich tvářích je vidět nápadná rodinná podobnost. Herleif je pozdraví a zvolá: „Ženo, dcero, připravte medovinu pro našeho hosta. Je to fyrstar z Andalsnes, Elfstan z rodu Wylfyngů.“ Starší žena semkne přísně rty – a ve tváři Herleifa je vidět drobné zaváhání… ale mladší žena se usměje a řekne: „Tak my budeme mít k večeři jednoho navíc? Už běžím pro to pití!“ A skutečně odejde, procházeje kolem Elfstana. Je veselá a usměvavá ve tváři a schází jí přísnost a ostré rysy obličeje starší ženy… ale ani té neschází na náznaku vlídnosti matky a babičky. Seveřané si nijak nepotrpí na etiketu – Elfstan se může dozajista usadit kde si bude přát, ač čelo jistě patří stařešinovi. Herleif, čekajíce na medovinu, vykročí směrem k ohni, kde starší žena dohlíží na přípravu pečeně. „Ještě není hotovo,“ zastaví ho stručně. Projde kolem Herleifa, Elfstan si všimne, že trochu kulhá – a dojde k hostovi. Prohlédne si ho od hlavy k patě tak pronikavě, jak to dokážou jen přísní prarodičové, a poté semkne rty. Nelze říct, zdali je spokojená s tím, co vidí, či ne. Tak či tak, hosta přivítá. „Fyrstare Elfstane. Vítej v našem domě. Jsem Ylva, žena Herleifova. Předpokládám, že se zdržíš přes noc?“ dodá – a opět si Elfstan není jist, zdali jen správně odhadla činy svého muže nebo jestli Herleifovi jemně naznačuje, že by to měl příště říct dřív, aby měli jejich dcery či snachy čas trochu uklidit. Ylva je skutečně nefalšovanou ženou stařešiny – to je vidět na první pohled. Překlad Hela Vědma stráví delší čas překládáním toho v knize, co jí dává smysl. Mezitím kolem ní polehává Mikael a nejspíš si užívá trochu zaslouženého odpočinku. Hela však rozhodně neodpočívá – právě naopak. Ale její postup je zpomalen podivnými slovy, které nedokáže rozluštit ani se svou znalostí Celestionštiny. Dokonce s hrůzou zjistí že některé delší části jí smysl nedávají vůbec. Naštěstí se nezdá, že by kniha byla sepsána v chronologickém pořadí… je to něco jako kniha příkazů a doporučení ohledně dědictví jakýchsi Prastarých – o nich je psáno jen velmi málo, stejně jako o podstatě toho samotného dědictví… ale možná, že víc je skryto v nerozluštěných částech. Pokud je vůbec možné tyto pasáže rozklíčovat… Možná si na moment vzpomene na učence z Celestionu, kterého potkala Adelaide… ale i ten by asi stěží mohl pomoci – nezná runy. Bude se muset spolehnout na sebe. Najde v knize i několik map hvězdné oblohy v daných časech daného období, které dozajista ukazují významná místa bez ohledu na osady či cesty. Ale i tady nepochodí – sama poznává jen velmi málo z nich… a i když ví, že je to obloha nad Nortimberem, nikdy nepotřebovala umět nalézt místo jen podle hvězdné oblohy… navíc ani neví, jestli je vůbec možné tak přesně něco určit. Snad Sigvar by mohl znát hvězdy nad různými místy Severu lépe. Co se však podaří Hele rozluštit je úvod knihy. Je psán jednodušeji, jako by dokonce autor předpokládal, že ten, kdo to bude číst, nebude muset nutně znát jeho řeč přesně. Snad tam alespoň to nejdůležitější napsal… Brzy pochopí z kontextu, že Prastaří byl národ, jenž žil kdysi dávno po celém světě ve výjimečné jednotě a který byl schopen konat v běžném životě činy tak neuvěřitelné, že je nelze považovat za něco jiného než zázraky. A klíč ke konání těchto zázrakům odkázali právě jako dědictví, které je třeba chránit, dokud na něj nebudou lidé připraveni. Zaujaly jí fráze: Ne všechny zázraky Prastaří odkázali neb některé byli už v dobách Prastarých zneužívány (…) avšak taje Prastarých jako je zázrak života a vzkříšení (…) či vyléčení všech neduhů těla i mysli (…) byly považovány za nic než prosperitu nosící a v pravý čas budou dány budoucím pokolením… To, co Hela zatím dokázala přeložit, se nezmiňuje o tom, proč Prastaří zmizeli a proč museli odkázat veškeré své vědění budoucím generacím… ale mnohokrát se s jejich koncem dává do spojitosti ,mladost lidstva‘ a ,nepřipravenost jejich myslí‘, před kterými rovněž všechny služebníky varuje, neboť pokud bude vědění prastarých získáno v generaci, která tyto překážky nepřekonala, bude se ,zkáza všeho dobra‘ znovu opakovat. Něco z toho jí připomíná některé legendy z Časů písní... Může se pokoušet rozluštit víc… ale snadno se může stát, že se v překladu splete únavou či větší složitostí dalších pasáží… Odpolední návštěva Letitia Kapitán přikývne, když mu sdělí, co by od něj potřebovala. Zvedne obočí, když uslyší opatrnost v jejím tónu, kterou ona rychle vysvětlí dalším varováním. Když mu stiskne ruku, Helmholtc jí úsměv opětuje s dalším kývnutím hlavy. „Díky za varování, Leto. Dám si bacha.“ Miriam ještě bude potřebovat… a nechce, aby jí někde zadrželi lodě Společnosti. Takhle alespoň bude kapitán víc dbát na to, aby jí tu nenechal ztroskotanou. Když se s kapitánem rozloučí, opustí přístaviště a nechá za sebou lákání moře i svobody. Jí stále poutá toto místo – ale v každém problému je i příležitost. Společnost je vlivná – a i když jednání s ní není nic příjemného… je to rozhodně lepší než tu tupě sedět a čekat, až se věci v Říši urovnají… Vrátí se do pevnosti a dohlédne na zbytek výcviku ve střelbě. Nemůže přeci jen nechat mužstvo o samotě takovou dobu – jen v rukách Güntera a Freyi. Vypadá to že další zkušený střelec k ruce věcem dal hladší průběh. Cvičení už není tak příšerně bezvýsledné, u některých talentovanějších mužů, například u Erlinga, je dokonce znát pokrok. Poté, co skončí a mužstvo se vydá za svými dalšími povinnostmi, Letitia ještě chvíli pomáhá Erlingovi zlepšit si formu. Seveřan je sice prostý, ale učenlivý a zručný. Nebude z něj nikdy žádné eso, ale naučí se střílet. I když pro něj posledních pár dní nebylo nejlepších, to, že postupuje ve střelbě kupředu, ho drží alespoň v trochu slušné náladě. Když skončí, seveřan prohodí: „Vím, že už na žádný konkrétní cizáky dávat pozor pro vás nemusim, ale stejně je dobrý mít oči otevřený. Třeba sem si všiml, že ten učenec nevytáhl paty z domu. A že jsem celej den neviděl tu holku, co tak zřídila Olafa. Snad je tak líp.“ Zatímco mluví, oba uslyší dupot nohou – a zahlédnou, jak po cestě k pevnosti pochoduje oddíl vojáků s jedním jezdcem v čele. Pokud ten šlechtic nenosí královskou uniformu a nechodí po světě pěšky, není mezi nimi. Už je pozdní odpoledne. Může zkusit vytáhnout něco z nově příchozích, zatímco budou stavět dočasný tábor u paty pevnosti – nebo přímo jít za jejich velitelem. Erling se podívá na přicházející oddíl a, zatímco si přehazuje pušku přes rameno, zamumlá si: „Z tohohle zas bude Helskara plná keců – jestli ne něčeho horšího.“ Plány a přípravy Freya Čerstvá poddůstojnice stráví celé dopoledne výcvikem vojáků – vidí u nich začátky zlepšení, ale ještě je čeká dlouhá cesta. Všimne si také, že Letitia se ztratila a zdá se, že je spokojená s necháváním nudného tréninku na ní… ale alespoň si na nováčka mužstvo zvykne. Možná, že je i lépe, že tu není. Vypadá to, že vojáci jsou trochu klidnější… Kaprálka se objeví až když se blíží doba oběda. Prohlédne si mužstvo a ujistí se, že nezaháleli – vypadá spokojená. Ale i tak by se hodilo vědět víc o tom, proč byla pryč… Freya ví, že si kaprálka odvedla sebou i Erlinga na vyšetřování do činnosti Společnosti… a když si sebou brala jednoho z mála místních v armádě, je jasné, že to má něco společného s Helskarou. To není dobré – pro její věc by bylo nejlepší, aby tu byl co možná největší a nejospalejší klid. Oběd proběhne tak, jak Freya tušila – vzali si do misek jednoduché dušené maso s čerstvým chlebem a spolu s Elkem se posadili za pevnost. Když nikdo není na cvičišti, je tam soukromí… dost na to, aby si nikdo nevšiml, že se Elko ztratil. Počkal ještě chvíli až dělníci samotní vyrazí na oběd – a pak si to namířil ke staveništi. Ztratil se jí z dohledu, ale než dojedla byl zpátky. Mlčky na ní kývl – ale pak přeci jen dodal: „Nechal jsem to v houští za pevností na druhý straně. Může to vypadat, že to tam někdo zapomněl, když vykládali Miriam, ale není tam přímo vidět. A v noci to můžem vzít bez toho, aby na nás někdo koukal.“ Odpoledne pak probíhá v podstatě stejně jako dopoledne – jen další únavné cvičení, až na to, že tentokrát se Letitia víc angažuje do jeho průběhu. Ke konci dne to vypadá, že se dokonce i někteří z těch nešiků naučili střílet alespoň trochu rovně. Ale než se naučí strefit cíl, bude to ještě chvíli trvat. Na večer se Freya usadí opět v malém výčepu – tak aby, až přijde Elko, nemohl nikdo poslouchat. Desátník na sebe nechá chvíli čekat, ale nakonec si k ní konečně přisedne a tiše jí řekne: „Všecko je připravený. Ale mám dobrou a špatnou zprávu. Dobrá je, že Miriam je pryč – takže nikdo nesleduje pobřeží. Pár místních tráví noc v těch rybářskejch srubech – to by moh bejt problém. Ale to nejsou ty skutečný špatný zprávy.“ Jako na zavolanou uvidí Freya do výčepu vcházet několik Nortimberských vojáků zaprášených a špinavých od cesty. Elko k nim nenápadně naznačí korbelem. „To je náš pravej problém. Zrovna dneska dorazila pravidelná patrola vojáků z Alesglas a utábořili se kolem cesty pod pevností. Zdržej se asi den a potáhnou dál… budem čekat až zmizej?“ Bezpečnější by bylo počkat… ale je jasné, že někdo jiný má na tu hrobku spadeno… a krom toho, to vypadá, že se vztahy mezi Helskarou a Ornbjarnem zhoršují… každý den se zvyšují rizika…

Hela - 16. července 2019 21:07

Prastaří Vezmu si k ruce husí brk a kus papíru a začnu si dělat poznámky. Řada slov je pro mě zcela nerozluštitelná. V některých odstavíc pochytím třeba jen jedno, nebo dvě slova, což je strašlivě frustrující. Rozhodně se ale nehodlám jen tak vzdát a prokousávám se knihou, i když informace, které takhle získám, jsou dost kusé. Nakonec knihu zaklapnu a zadívám se do ohně. Potřebuji několik minut, abych si vše, co jsem zjistila, srovnala v hlavě. Když poskládám útržky textu dohromady s tím, co mi sdělil nejvyšší Otec, docházím k jedinému závěru. Ať už se v okolí Helskary ukrývá cokoliv, nejsme na to připraveni. Ač lákavá se můžou zdát slova o vyléčení všech neduhů těla i mysli, věřím, že by to nepřineslo nic než zkázu. Taková přeci byla slova Arunova. Mým úkolem tedy není nalézt Dědictví severu, ale ochránit ho, aby ho nenašel ani nikdo jiný. "Některé věci je lepší nechat být." Zní mi v uších babiččina slova, když konečně ulehnu do postele. Skoro mám pocit, že je znovu po mém boku. Dívám se do stropu a snažím se přijmout svůj úkol takový, jaký je. Vždy jsem bohům sloužila, jak nejlépe jsem dokázala. I nyní tedy chci dostát svému slov, a splnit, co jsem na vrcholu Varldbergenu slíbila. Poprvé v životě si ale nejsem jistá tím, že to dokážu.

Letitia - 17. července 2019 15:38

Noví vojáci "Nejspíš ano," přitakám Erlingovi a pohledem sleduji přicházející vojáky. "Hlavně s nimi měl dorazit nějaký místní šlechtic, ale nikde ho nevidím. Takže pokud ho neztratili cestou, pravděpodobně zůstal ve vesnici." rozvíjím dál své úvahy. Byla jsem na toho Nortimberce opravdu zvědavá. Torjak mě před ním hodně varoval a tak jsem chtěla vidět co je to za člověka, ale jak se zdá, není mi to souzeno. Možná někdy později se s ním setkám, ale jeho nepřítomnost mohu využít k tomu, abych od těch vojáků o něm něco vyzvěděla. Opustím Erlinga a vydám se za vojáky. Počínají si zkušeně. rozhodně víc než ti, které cvičím já a mohu jenom doufat, že se k tomu ti chlapi také jednou dopracují a bude z nich skutečná, řádně fungující jednotka jako je tahle. Obyčejné vojáky nechám jejich práci a jdu rovnou za jejich velitelem. "Kaprál Letitia," představím se a zasalutuji, "vítám vás v Ornbjarnu poručíku."

Freya - 17. července 2019 20:19

Plány na večer Hodiny se pomalu vlečou a já začínám chápat, jak moc se tu Elko asi musí nudit. Nabít, zacílit, pal a tohle stále dokola. Sem tam někoho opravit a poukázat na zbytečné chyby a jinak stále stejná rutina. A kaprálka se někam zdejchla, vlastně se ani moc nedivim, kdybych měla takovou příležitost... Jediným rozptýlením je oběd. Elko se činí i při něm, takže za chvíli máme, vše, co bude potřeba na naši noční akci. Spokojeně kývnu, když se vrátí zpět. "Dobrá práce. Doufám, že takhle lehce, to půjde i večer." poznamenám jen, dojídaje oběd. A v duchu už se procházím podzemím kobky. Odpoledne pak stejná nuda jako celé dopoledne, tentokrát i za účasti kaprálky. Tak nevím, jestli tu bez ní nebylo klidněji... S úlevou přijmu konec služby a přesunu se do výčepu. Elkovo sdělení o dobré a špatné zprávě mne tedy zrovna dvakrát nepotěší. "Tak už to vysyp, co je skutečnej problém?" popoháním Elka a vzhlédnu k nově příchozím. "Skvělý, prostě to zatim šlo až příliš hladce." na chvíli se odmlčim přemýšleje o tom, co dál. "Nechce se mi moc čekat, poslední dobou je tu až příliš živo na jednu zapomenutou zmrzlou severskou díru. Dneska sou tam vojáci, zítra bude problém v něčem jiným. Však už jsme přes různý hlídky proklouzli tolikrát, nějak to bude muset jít." promluvim po chvíli mlčení, kdy jsem zvažovala všechna pro a proti. Snad by bylo rozumnější počkat, ale tak nějak mám pocit, že by se stejně nakonec objevilo nějaké to ALE a pak jsem vážně zvědavá, s čím si kdo dal takovou práci, aby to tak pečlivě zamaskoval. A pak zcela bezpečný nebude tenhle podnik nikdy, to víme oba moc dobře. "Počkáme, až se většina uloží ke spánku a pak vyrazíme. Čím dřív budem vědět na čem jsme, tím líp."

Elfstan Aed Wylfyng - 18. července 2019 02:04

Herleifova rodina Neklid ve tváři Herleifa po vyslovení jména Padlého boha a stísněnost okamžiku se přenesou i na mě. Byl to jen náhodný poryv větru, který si naše vlastní bázeň přibarvila? Nebo už čekáš za nejbližším rohem, protože víš, že tohle je tvoje příležitost, Fordare? Sám nemám obavy z vyslovení jeho jména nahlas. Ale tentokrát ho oslovím jen v duchu, abych zbytečně nepřidělával Herleifovi vrásky. „Kdo má čisté srdce, nemusí se bát jeho zkaženého našeptávání,“ pokusím se zmírnit stařešinovo znepokojení. Naštěstí netrvá dlouho a vyrazíme k jeho domovu. Už se těším, až si po tomto dlouhém dni konečně odpočinu, ještě se však zdržíme s ustájením mého koně. Vrátíme se k Medovinové síni, vedle které je malý přístřešek sloužící jako stáj, kam Dámu odvedu. Doma na hradě na to máme pacholky, přesto se jí většinou věnuju já sám, což mezi námi vytváří zvláštní pouto. Odstrojím ji, ze sedlové brašny vytáhnu kartáč a hřbílko a celou ji vyhřebelcuju. Zpočátku, když jsem to neuměl, se jí to moc nelíbilo a párkrát mě i hryzla do ruky. Teď už ale stojí klidně a ani nemusí být uvázaná. Poté jí vlhkým hadrem omyju krk, nozdry a oči od prachu. Háčkem jí pak vyčistím kopyta od bláta. Nakonec jí nasypu trochu ovsa a do koryta doplním čerstvou vodu ze studny před stájí. Mezitím se s Herleifem bavíme o koních, o Helskaře, o mém domově a spoustě jiných nepodstatných věcech. Když jsem hotov, hodím si přes rameno sedlové brašny, pouzdro s mečem a pod paži pouzdra s oběma kulovnicemi. Když se konečně ocitneme v Herleifově domě, se zájmem si jeho příbytek prohlížím. Pozdravím všechny přítomné z jeho rodiny a nepřestanu se usmívat, i když si mě Herleifova žena prohlíží přísně. Pobaví mě, jak odkáže svého muže do patřičných mezí, když se chce podívat, jak to vypadá s dnešní večeří. Herleif bez jakéhokoli protestu poslechne a na jeho pokrčení ramenou směrem ke mě odpovím úsměvem. Ty ženy... „Děkuji za uvítání Ylvo,“ mírně se ukloním s pravou rukou sevřenou v pěst položenou na srdci, jak káže dobrý mrav. „Ano, pokud nebudeš nic namítat. Přijel jsem do Helskary neočekáván a tvůj muž je velice laskavý, že mi nabídnul vaši pohostinnost.“ Do kouta, nebo kam mi dovolí, odložím své věci, a posadím se ke stolu. „Voní to velice lákavě, jen co je pravda,“ prohlásím významně a jako na zavolanou mi zakručí v břiše. Od snídaně jsem vlastně vůbec nic nejedl. „Mohu se odvděčit nějakým dobrým příběhem. Nebo novinkami z dalekých krajů“ dodám, ale vůně pečeně mě úplně omámí a začnou se mi sbíhat sliny.

Arun - 18. července 2019 19:45

Poručík Geir Letitia Kaprálka se rozloučí s Erlingem a vykročí vyzvědět něco od vojáků. Patroly sem nepravidelně přichází zhruba ob týden – jarl musí demonstrovat, že i v této pustině existuje královská moc. Je těžko říct, zdali je ukázka síly v tomhle klimatu dobrá nebo špatná… ale jisté je, že s tímto mužstvem by měli Helskarští o dost větší problémy… tucet profesionálních vojáků, kteří už jsou dobře vycvičení se střelnými zbraněmi a ví, co dělají… a zkušený důstojník k tomu. Letitia ho snadno najde, neboť právě rozdává rozkazy pro stavbu jednoduchého tábora. Muži vztyčují čtveřici prostorných stanů a připravují velké ohniště. Muž, který na ně dohlíží, má hodnost poručíka a Letitia ho nezná. Tito důstojníci vždy pochází z posádky v Alegslas a nechodí příliš často ten samý… jarl chce, aby se jeho velitelé alespoň trochu seznámili s divokým severem. Všimne si jí a oplatí jí pozdrav. „Ah, děkuji, pohov. Jsem poručík Geir.“ Zdá se, že na moment zaváhal, když viděl, že je Celestionka… ale na rozdíl od většiny seveřanů se na ní vcelku přívětivě usmál. Podle přízvuku poznala, že to není běžný seveřan z hor nebo ze srdce Nortimberu. Snad někdo od hranic, kdo nemá tolik předsudků… Opět není jisté, zdali tenhle muž byla správná nebo špatná volba od jarla. „Vy jste součástí expedičních důstojníků z Celestionu, že? Vtloukáte nováčkům trochu skutečného vojenství do žil, kaprálko?“ pousměje se. „No, jen dobře. Máme se od vás leccos co naučit.“ S tím vydá několik posledních příkazů a obrátí se k pevnosti. „Právě jsem chtěl vyrazit za velitelem – za kapitánem Torjakem. Měl bych se mu ohlásit okamžitě – chtěl jsem se pouze ujistit, že muži začnou s táborem.“ S tím se obrátí k Letitii a dodá: „Můžete jít se mnou. Ukážete mi, kde je jeho pracovna.“ Poté vykročí k pevnosti, k níž zároveň i vzhlédne. „Stavba postupuje hladce? Velitelství v Alesglas si bude moci skutečně oddechnout, až bude Ornbjarn dostavěn. Není to tak moderní pevnost jako bastiony ve vaší domovině, ale svůj účel splní.“ Zatímco kráčí dál, poručík pokračuje v nezávazném hovoru. „Kolik vás zde je? Myslím tedy z Celestionu. A jak jste tu spokojená, kaprálko?“ Noční dobružství… Freya Elko přikývne když se rozhodně akci neodkládat – otálení by nic nezlepšilo. „Moje řeč. Jsou to jen vojáci. Profesionálové sice, ale nikoho tady nehledaj. Tohle nejni jak za války. Nebudou se koukat do tmy. Trochu hroší bude ráno – musíme si máknout, aby nás nechytnul úsvit. Nebude to lehký.“ Ale pak se Elko pousměje a začne si balit cigáro. „Ale už jsme přežili horší věci. Třeba ty šílený vyzvědačský výpravy pod tím poručíkem – ani nevim, jak jmenoval, ale byla to šlechtická osina v zadku, to je jistý. Ten nás chtěl voba zabít, to je jistý.“ Zapálí si a labužnicky zatáhne, než dodá: „Ale nepovedlo se mu to. Tyhle sváteční vojáci, co nikdy neviděli pořádnou bitvu, ti nemají šanci tuplem. A kdyžtak jim řeknem, že jsme si jen dali hezkou procházku při měsíčku,“ dodá s úšklebkem. Poté si ale k nedalekému stolu přisedne skupina dělníků, pročež Elko přestane – mohli by ho slyšet. Ještě posedí, ale už moc nepijí – oba ví, že budou potřebovat ostré smysly. Večer se Freya i Elko ještě rozdělí – jednak, aby je někdo neviděl společně, dokud nevyrazí a druhak, aby se oba trochu prospali, než vyrazí. Musí koneckonců být příští ráno nastoupení na další výcvik. To bude ta pravá výzva… Ale brzy padne hustá severská noc. Tentokrát žádná podivná záře zrádně neosvětluje terén… a z hor se přiblížila mračna, která byla k vidění už předchozího dne. Zakryla většinu hvězd a měsíc – alespoň to hraje v jejich prospěch. Sejdou se u rozestavěných hradeb – brány jsou hlídané, což nedává příliš smysl, vzhledem k tomu, že velká část opevnění je zatím asi metr vysoká a dá se pohodlně přelézt… ale v armádách platí určitý protokol. Budoucí nádvoří sice navíc obchází strážní, ale většina z nich to dělá spíš za trest, než že by někdo čekal, že je důvod hlídkovat… Postávají ve stínu, kde na ně ti muži nemohou vidět. Mohou se spolu ještě domluvit na posledních detailech. Elko má na zádech těžký ruksak, ve kterém jsou dozajista louže a načiní. Začne šeptem: „Vobhlíd sem druhej břeh – neviděl jsem žádný světla, ale to nemusí nic znamenat. A furt stejně musíme dávat pozor na tu jejich armádu. Takže: musíme dojít pro to dřevo na vzpěru. Já to ještě unesu – ale můžem jít voba a budem to mít rychlejch na druhý straně. Ale jestli se něco podělá, žádná záloha. Nebo kdyby jeden vyrazil z druhý strany, je menší šance, že nás někdo uvidí – a pokud by si ten druhej všimnul, že se někdo poplašil, může na tropit trochu hluku a ztratit se do tmy – a vodlákat pozornost. Ale znáš mě, já nejsem žádnej taktik. Tak říkej, jak to provedem?“ Noc a den Elfstan Ylva neztratí přísnost obličeje ani po jeho úkloně a vysvětlení. „Hm. Nemohu vyhnat fyrstara do nočního chladu,“ odpoví, ale možná to nechává vyzní i trochu jako povzdech. „Máme volné lůžko a pokoj pro hosta – ale neočekávej luxus šlechtického hradu. Avšak,“ dodává, když si všimne, jak jeho nosu lahodí vůně pečeně, „v ohledu stravy vyzvu kteréhokoliv hradního kuchaře.“ Zatímco se obrací zpátky k jídlu a Elfstan se rozhlíží, kam odložit věci, muž u stolu vstane, usměje se na Elfstana a pozdraví ho. „Jsem Horad, syn Herleifa. Věci si můžeš dát přímo do pokoje – ukážu ti, kudy…“ Vezme od něj sedlové brašny a otevře jedny z dveří vedoucích z hlavní světnice. Zatímco vede fyrstara jednoduchou chodbou, dodává s úsměvem. „Matka je přísná, ale ví, co se patří, to se nebojte. Nebudete u nás strádat.“ Brzy je šlechtic ubytován v příjemném ač poněkud malém pokoji. A hned poté je uveden zpět do světnice, kde stráví v družném hovoru a zábavě příjemný večer. Pečeně je naprosto beze sporu vynikající. Ylva s pomocí své dcery vytvořila z jednoduchých severních bylinek překvapivou hru chutí, která se výborně hodí k masu vysoké. Herleif se svou ženou se zábavy po jídle a během něj příliš neúčastní – Herleif sedí v čele stolu, se svou ženou po pravici a většinu času spolu tiše rozmlouvají. I přes Ylvinu nevraživost jí její muž občas přeci jen donutí k úsměvu. Mezitím je Elfstan zaměstnán hovorem s Horadem, Kalstinou – dcerou Herleifa – a dalšími členy rodiny, jmenovitě dětmi, které si ho užasle prohlíží a zasypávají ho otázkami. Hodina je pokročilá, když odchází na lůžko podpořen medovinou. Příští ráno ho zastihne později, než je zvyklý – už je po úsvitu. Poté co se ustrojí, nalezne dům tichý a klidný. Ve světnici pak najde Kalstinu, která uklízí, zatímco si tiše pobrukuje starý severský nápěv. Jinak se zdá být dům prázdný. Kalstina se poté na šlechtice obrátí a pozdraví ho: „Dobré ráno, fyrstare. Peču právě chléb – můžete ho posnídat. Otec je v Síni, bratr už je na lovu. Ale pokud budete chtít s otcem mluvit, jsem si jistá, že nebude těžké ho nalézt.“ Chvíli poté se Elfstanovi dostane několika krajíců tmavého žitného chleba – něco málo se přeci jen na této kamenité půdě dá vypěstovat… a možná, že dokonce pečou chléb jen aby ho pohostili. I když… Herleif je stařešina. Pokud by místní měli peníze zapotřebí, byl by jistě jedním z nejbohatších. Kalstina se na moment zastaví a zeptá se: „Slyšela jsem, že jste včera mluvil s naší vědmou.“ Na moment umlkne, zdali by snad něco Elfstan neprozradil sám. Lidé se vědmy bojí… ale o to víc se o ní zajímají. Otázka je, zdali by bylo vhodné jí cokoliv říkat… už tak toho prozradil Herleifovi víc než dost – možná by měl sám jen za vědmou vyrazit a nešířit o ní žádné povídačky. Práce těžká a ještě těžší Hela Vědma zaklapne knihu a uvažuje nad velikostí svého úkolu… pokud chce ochránit to dědictví, buď musí pozorně sledovat každého cizáka a postarat se, aby nenašli žádné stopy… nebo musí sama předehnat ty cizáky, zjistit kde to je a pak, třeba s pomocí Sigvara, skrýt Dědictví tak, aby ho nikdo z nich nikdy nenalezl… Ale komu krom medvědobijce může věřit? Elfstan už několikrát naznačil, že o Dědictví něco ví… ale jaké s ním má úmysly? Jistě, bohové vedou jeho kroky… ale i nejlepší mohou být svedeni z cesty. A navíc, uvědomí si s pocitem tíhy, to všechno musí zvládnout vedle běžných povinností. Adelaide jí určitě v lecčem pomůže – a v nejhorším může využít i Halvara… ale většina práce zůstává na ní. Snad bude stačit, když se bude věnovat obsahu této knihy a znalostem v ní obsažených… a bránit cizákům potloukat se po posvátných půdách. Jak dlouho už za jejími zády pátrají? Unavená překladem a znejistěná tíhou svých vlastních myšlenek, vědma ještě pouklidí to, co způsobila, když prohledávala dům a poté se vypraví na lůžko. Potřebuje se pořádně prospat – zítra se jí snad svět bude zdát jasnější. Navíc si bude moci snad promluvit znovu s Elfstanem a představit ho Sigvarovi… snad s pomocí těch dvou mužů na něco přijde… Vstane za svítání, jak má ve zvyku – a pustí se do všech svých povinností s nebývalou vervou. Chce mít vše hotovo co nejdříve, aby se mohla začít věnovat svému novému úkolu. Možná přijde den, kdy bude muset obětovat svou odpovědnost vědmy, aby mohla splnit to, co jí uložili bohové – ale ten den ještě nepřišel. Brzy má ledacos hotovo – včetně rychlé návštěvy u Nory. Staré ženě se daří lépe, ale zdravá ještě není. Škoda – neodváží si jí čímkoliv zatěžovat… avšak je málo pravděpodobné, že by se její babička odvážila s něčím takovým svěřit prosté vesničance, i takové jako byla Nora. Vždyť ani Sigvar se nezdá příliš jistý tím, co mu řekla a ten byl babičce velkým důvěrníkem. V Helskaře potká Adelaide, která jí vesele pozdraví – byla jistě právě na cestě k ní. „Dobré ráno! Vypadáte zamyšleně… a co že už jste ve vesnici? Nu – pokud potřebujete s něčím pomoci, jsem vám tu k ruce,“ dodává. Ale pak jí ještě napadne prohodit: „Viděla jste včera toho šlechtice? Jako hrdina z příběhů – viděla jsem ho procházet se po vesnici s Herleifem… nevíte, proč tu je?“ Jako vždy… Adelaide plná otázek. Ale taková zvědavost je alespoň znamením zdravé a svěží mysli. A připomněla Elfstana – měla by ho vyhledat, jakmile bude mít příležitost. Snad se touhle dobou už Sigvar vrátil z nočního lovu, aby mohl fyrstara poznat.

Hela - 18. července 2019 20:47

Starostí až nad hlavu Usnula jsem rychle, ale noc nebyla klidná. pronásledovaly mě divoké sny a k ránu jsem se probudila snad unavenější, než jsem na lůžko uléhala. Doufala jsem, že se mi přes noc myšlenky v hlavě nějak uleží, ale nestalo se tak. Na snídani není chuť a tak jen vypiju trochu bylinného čaje a vrhnu se do práce. Namíchám pár mastí a odvarů a poté rychle vyrazím do vesnice. Jdu trochu dřív, než obvykle, a celkem spěchám. S nikým se příliš nezdržuji a dokonce ani s Norou se dnes příliš dlouho nebavím. Její stav se nijak nezměnil, ale já bych si vyčítala, kdybych jí nenavštívila. S pár vlídnými slovy jí zanechám samotnou, jen abych po odchodu málem vrazila do Adelaide. Zvědavá, jako vždy. V duchu se musím pousmát nad dívčinými slovy. "Zdravím Adelaide. Potřebovala bych nasbírat vlaštovičník a nachytat nějakou březovou šťávu, pokud bys měla čas." Když se tak ochotně nabízí, byla bych hloupá, kdybych toho nevyužila. Její otázky ohledně Elfstana jsou ale trochu ošemetné. Dívce bych svěřila i vlastní život, ale vím také, že je to pěkná drbna. A řeči o tom, jak se vědma rychle sblížila s nějakým přivandrovalcem, by se Helskarou rozšířily rychlostí ohně. "S Elfstanem Aed Wylfyngem jsem měla včera možnost mluvit. Je zde kvůli napjatým vztahům s pevností." Není to tak úplně pravda, ale také to není prachsprostá lež, takže se necítím nijak špatně. "Ale s tím si nemusíš dělat těžkou hlavu. A pokud bys viděla Halvara, požádej ho, aby zašel odpoledne k mohylám a trochu se tam porozhlédnul." Při těch slovech trochu ztiším hlas. Je mi jasné, že Adelaide moc dobře ví, co mám na mysli a snad to odvede její myšlenky od přítomnosti cizince. Rozloučím se s dívkou a zamyšleně jdu dál. Měla bych se sejít s Elfstanem a probrat s ním, co jsem se předešlé noci dozvěděla. Ale neměla bych nejprve zjistit, jaké úmysly má on s dědictvím? Ráda bych mu věřila, ale stále o něm nevím všechno. Musím být opatrná. S někým se ale o informace podělit musím.

Letitia - 18. července 2019 20:56

Rozhovor s poručíkem "Velice mě těší," věnuji mu jeden ze svých hezčích úsměvu a vedu ho do pevnosti a po schodech rovnou za velitelem. Mezitím si povídáme o pevnosti. Lehce mu naznačím, že došlo k malému zdržení, ale nemělo by to ohrozit stavbu. Samozřejmě víc se dozví od Torjaka, já jenom občas něco zaslechnu. Jak již řekl, mým úkolem je dohlédnout aby se žádný z rekrutů nepřizabil vlastní mušketou. "Jsem tady pouze já a desátník Günter. tedy z vojenské posádky, pak tu jsou již jenom obchodníci společnosti," odpovím na jeho otázku a trochu podezřívavě se na něj podívám. Čekala bych, že tuhle informaci bude vědět, ale možná se ptá pouze ze zdvořilosti. "Zdejší kraj je na mě příliš studený. Zimu jsem skutečně protrpěla, ale myslím, že si již začínám zvykat. Mimochodem, doneslo se mi, že s vámi měl přicestovat i někdo šlechtického stavu. Nikde jsem ho tu neviděla, snad se vám po cestě neztratil," pokusím se o vtip. Ne moc povedený, ale kdo by se divil po těch měsících tady v tomhle ledovém pekle.

Freya - 19. července 2019 11:50

Plány Jen tiše přikyvuji, když Elko vzpomíná na staré doby a v duchu už proházím cestu, která nás čeká než se dostaneme k hrobce. Jo...do úsvitu to musí bejt hotový...a taky bude...jen zítra to bude na cvičišti asi veselý...no co se dá dělat, nějak to budem muset přežít...však to nebude první a hádám ani poslední ponocování... Po pár hodinách spánku, konečně sejdeme se na smluveném místě. Nová uniforma zůstala v mém úkrytu, přeci jen dnes v noci mohla by přijít k úhoně a to by se asi špatně vysvětlovalo. Aspoň počasí nám dnes přeje. Temná bezměsíčná noc, co víc si přát, snad jen plískanici, která by odradila většinu lidí jen vystrčit nos ven. Buďme rádi aspoň za tohle. "Zas tak moc nechvátáme." odpovídám stejně tiše Elkovi a obhlížím celé prostranství. "Pokud to ještě pobereš, budu dávat bacha, kdyby se nám náhodou někdo chtěl připlést do cesty a odlákávat pozornost v případě potřeby. Kam tohle všechno táhnem uprostřed noci by se asi špatně vysvětlovalo. Sejdem se pak na cestě kus za pevností, radši ale zalez kus stranou, náhoda je blbec." rozhoduji nakonec o nejbližším postupu. Nechám Elka vyrazit napřed pro zbylé věci a sama se držím tak, abych jej měla pokud možno na očích, ale taky abych viděla na cestu, kterou se musí vydat, zda je vzduch čistý a abych v případě potřeby mohla včas zasáhnout a ztropit trochu hluku, který by snad mohl odlákat případnou nežádoucí pozornost od mého parťáka. Ještě rychle zkontroluji medailon na svém krku pečlivě ukrytý za kazajkou. Doufám, že aspoň nosíš štěstí...

Elfstan Aed Wylfyng - 19. července 2019 14:18

Na prahu nového dne Posezení a večeře s Herleifovou rodinou se ukáže jako příjemné zakončení dne. Družný hovor se protáhne až hluboko do noci a když už chce Ylva káravým tónem poslat svá vnoučata na kutě, děcka začnou hlasitě žadonit o nějaký poslední příběh na dobrou noc. Souhlasím, že se ujmu slova a když i přísná Ylva nakonec svolí, spustím. „Povím vám příběh z dob, kdy už Staří bohové po Zemi nechodili, ale Nortimber ještě nebyl sjednocen. Když starý král odešel na věčnost, v Hvězdně usedl jeho syn Gúdwine. Ten vládl všemu lidu moudře. Se svobodnými klany na severu, na jihu i na západě žil v pokoji a míru, avšak na východ měl zlého souseda, náčelník Kjárlaug vládl v končinách svého hrdého lidu. Gúdwine byl mírný a rovážný, Kjárlaug byl divoký a pyšný. Gúdwine bázlivého srdce, Kjárlaug bojechtivý a nic nedbal dobré sousedské vůle. I zachtělo se mu bohatství bez práce a jeho voje oblehli jedno bohaté město, kde nastal veliký hlad. Obyvatelé toužebně vyhlíželi z valů a srubů Gúdwinovo vojsko, ustavičně obraceli zrak na cestu k Hvězdnu, leč marně. Pomoc stále nešla. Už se chtěli vzdát, když uviděli, že Kjárlaugovci se zvedají a opouštějí ležení před městem. To severní a jižní klany přišly na pomoc a vpadli Kjárlaugovi do boků. Kjárlaug musel odtáhnout, neboť jako zrno mezi dva žernovy se dostal. Ale přísahal tvrdou pomstu. A tak i záhy učinil. Jeho vojsko začalo plenit, vraždit a soužit lid hůře než kdy jindy. Kudy táhnul, všude vzplál oheň, odháněl stáda dobytka a každého bez milosti srážel svým kladivem. Severní i jižní klany se zalekly a slíbili Kjárlaugovi platit stálou daň. Když se o tom Gúdwine dozvěděl, velmi se zkormoutil. Netroufal si sám bez spojenců a vybral poselstvo s mnoha dary a deseti nejlepšími koňmi ze svých stájí, které mělo s Kjárlaugem jednat o míru. Kjárlaug seděl ve své Medovinové síni, zpupně shlížel na Gúdwinovy posly a hrdě k nim promluvil: „Pěkné dary můj soused posílá, jen co je pravda. Jsou to však jen drobty od jeho bohatého stolu, nehodné mé velikosti, které mě urazily. Vezměte si to zpátky a vyřiďte mu, že mu za tu ukázku děkuju, ať mi do všechno dobře schová, protože si k němu přijdu pro všechno, co má!“ Když se to Gúdwine ve Hvězdně dozvěděl, zbledl ve strachu, neboť krajem se šířila zvěst nové války. Divoký lid východu se chystal, aby poslechl výzvu svého vládce s vyhlídkami na bohatou kořist. Všichni, každičký muž i mnoho žen. Chápali se toporů a mlatů, brali z bidel sokoly, rarohy a krahujce, z kotců smečky zuřivých wargů uvyklé na krev a zápas, i jiné dravce z hlubokých hvozdů. Strach padl na krále Gúdwina, když slyšel, co se na východě děje. Jeho jarlové a všichni fyrstar volali do zbraně, všude se nesl hluk válečných písní, ale Gúdwine se choulil v nejzazší jizbě svého hradu, ochromený děsem. Nemohl se vzchopit, nevěřil, že by mohl nad Kjárlaugem zvítězit, marně mu přátelé domlouvali, na nemoc se vymlouval, že běsové oslabili jeho tělo i kosti. Teprve když jeho mladší bratr Dagwine mu trpce vyčetl, že nejedná správně, když všichni ostatní jsou už připravení a že jenom na svého krále čekají, že bez něho pozbudou ducha, řekl Gúdwine: „Nemohu bratře. Vím jak nasytit svůj lid, jak blahobyt obstarat, ale nejsem dobrý bojovník. Zato ty ano. Vezmi mou zbraň a mou přilbu, ať věří, že vede je král.“ A Dagwine poslechl. Měl stejnou postavu jako bratr a v přilbě nebyl k rozeznání. Vyšel z hradu před vojsko a všichni jásali a řinčeli zbraněmi, když zahlédli svého krále. Když došli až k Šerolesu, zastavil Dagwine, neb se doslechl, že Kjárlaug se blíží. Včas obsadil nevelké návrší, odku pak uviděli blížit se mnohem početnější nepřátele. Dagwine se však nebál toho počtu. Stoje na vyvýšeném místě promluvil ke svému vojsku: „Hle, Kjárlaugovo pyšné plémě! Co nám už mužů pobili, co vesnic a polí sežehli, co žen a dětí odvedli. A zase již nás hubí, vyhladit nás chtějí a zotročit. My tu však své kosti raději složíme, nežli bychom hanbou utekli! Oni bojují, aby pobrali cizí majetek, my bojujeme za svobodu lidu. Při nás stojí všichni Bohové, při nich pouze jeden Padlý!“ Kjárlaug také promlouval ke svým mužům: „Ubožáci! Vidíte jak se nás bojí? Nadarmo se chytají kopců ti, jimž mužnost je mdlá a v rovině se nám nepostaví! Hned se dají na útěk, jak se na ně oboříte. Žeňte je prudce a rozdrťte je pod vašimi nohami jako pole krupobitím. A wargy vypusťte, ať se nachlemtají krve!“ A tak se rozpoutala krvavá řež. Východňané zběsilí v divokém nadšení, dychtili po krvi a hnali se plání, v jejich čele Kjárlaug mávaje svým kladivem, křičíce chraptivým hlasem. V tom Dagwine, jako blesk Arunův, pustil se mu vstříc. A za ním jeho vojsko. Fyrstar předháněl fyrstara, ale v čele všech pořád Dagwine v přilbě svého bratra a sekerou držíce vysoko nad hlavou. Voje se srazili a začaly do sebe bít, bodat a tepat. V nejhustším davu se pak oba vojevůdci střetli, v krutém zápase kdo z koho. Dagwine s chladnou myslí, Kjárlaug ve své slepé nenávisti, jiskry pršely, jak se jejich zbraně střetávaly. Boj to byl dlouhý. Kjárlaug zalitý krví, už ležíce na zemi, využil Dagwinovo zaváhání zasadit ránu z milosti, sebral oštěp a bodl Dagwina do srdce. Padli oba. Ještě nějakou chvíli se bojovalo, ale Kjárlaugovo vojsko, jakmile zjistilo, že jejich vůdce je mrtev, se rychle rozpadlo. Nikdo je však nepronásledoval. Nechali je být a místo toho všichni obstoupili svého mrtvého krále. Sňali mu přilbu, aby mu vzdali poslední hold. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že to není Gúdwine, ale jeho mladší bratr. Halasně zahořekovali a mrtvé tělo i s přilbou a sekerou donesli zpátky do Hvězdna. Král Gúdwine uspořádal velkou tryznu za oběť svého bratra, ale i když mu všichni odpustili, hanbou by se nejraději propadl do země. Vzdal se vlády a dožil v ústraní, v Šerolese poblíž mohyl, které byly navršeny nad těly padlých v bitvě, kterou vyhrál, aniž by pozvedl zbraň.“ * * * Ráno se probudím o něco později, než jsem zvyklý. Ke svému překvapení dokonce s pocitem, jako bych měl v hlavě uvězněného koně, který se snaží prokopat si cestu na svobodu. Helskarská medovina je silnější, než jsem čekal... Opláchnu si obličej ledově studenou vodou z vědra, které stojí připravené vedle postele a vyjdu ven ze svého pokoje. „I tobě dobrého rána, Kalstino,“ popřeju Herleifově dceři a začichám vůni čerstvého chleba. Nabídku snídaně s vřelými díky neodmítnu, protože něco musím dostat do žaludku. Jím mlčky a snažím se moc nemyslet na kocovinu. Herleifovu dceru však přemůže zvědavost. „Hela je moudrá žena. Nemá na srdci nic jiného, než prospěch Helskary a blaho vašeho lidu. Takových, jako ona, je dnes v mnoha jiných krajích Nortimberu už pomálu,“ odpovím Kalstině a přemýšlím, co všechno už od svého otce ví a co bych jí mohl říct. Důvěra vesničanů je však pro mě klíčová. „Možná se tu zdržím déle a chtěl jsem se poklonit vašim předkům. Není snad vhodnějšího člověka, který by mě zavedl k posvátným mohylám,“ řeknu, ale pomlčím o tom, že jsme se k tomu vlastně nedostali a raději to zamluvím: „Tvého otce vyhledám určitě později. S ním i ostatními stařešiny ještě budeme mít mnohé záležitosti k prodiskutování. Ale nejprve musím navštívit Ornbjarn. Déle už to odkládat nemůžu.“ Bylo by nezdvořilé spěchat a ještě chvíli posedím a s Kalstinou pohovořím. Ostatně bolehlav mě ještě nepřešel. Ale jakmile dojím snídani, mám v plánu vyrazit do pevnosti. I když možná ještě předtím bych se asi měl zastavit u Hely... Ano. Nejprve za ní. Pevnost a ciznici ještě chvíli počkají.

Arun - 20. července 2019 21:11

Povídačky sem a tam Hela a Elfstan Adelaide rozhodně přikývne, když jí Hela uloží bylinkářskou práci. Dřív byli její rodiče nespokojení, že tráví tolik času s Helou místo toho, aby se učila nějakému pořádnému řemeslu – ale když od Hely odkoukala několik odvarů proti horečkám a všem možným dalším menším neduhům, přestali si stěžovat. A mimo jiné – dcera, která se učí u vědmy, je něco s čím se mohou vytahovat u sousedů. Navíc vědma je asi jediný, kdo dokáže umlčet její věčné otázky… Když se tedy Hele zase jednou podaří dívčinu zvědavost zkrotit, je přirozeně zklamaná – ale ví, že nemá cenu páčit informace z vědmy… nakonec přijme její doporučení, aby se s tím netrápila a raději se pro dnešek věnovala jiným drbům. A že jich je v každé malé vesnici hodně. Heliny další slova o Halvarovi způsobí, že děvče vykulí oči a tiše se zeptá: „Myslíte, že by se odvážili…?“ Ale hned jak vidí výraz Hely, dodá rychle: „Pro jistotu, jasně. Rozumím. Řeknu mu – můžete se na mě spolehnout.“ Už se Adelaide otáčí, aby vykročila za svými novými povinnostmi, když mimoděk tiše zvolá: „Podívejte – támhle jde ten šlechtic!“ Elfstan posnídal a rozloučil se s Kalstinou, která byla také trochu zklamaná, že se nedozvěděla něco o vědmě – nebo o fyrstarovi samotném. Povídačkám se v Helskaře holduje napříč všemi vrstvami a věky. Ale i když z něj nic určitého nevytáhla, mile se s ním rozloučí. Popřeje mu šťastné pořízení a dá mu do ruky skývu chleba na cestu – a při té příležitosti dodá, že bude přes den v domě a pokud by měl cestu kolem, může se zas zastavit. Zvyk obědvat v Helskaře příliš není – většina Helskarských si bere oběd na lov nebo na moře… ale i přesto se může zastavit. Fyrstar tedy vykročí po návsi. Ještě přemýšlí o večeru a ránu, když si uvědomí, že na druhé straně vidí povědomou hřívu rudých vlasů… A všimne si rovněž děvčete, které s vědmou hovoří, právě se obrací a jemně k němu ukazuje. Když pak Elfstan kráčí směrem k nim, ta dívka vyrazí od vědmy a potká ho na půli cesty. Nemá v sobě tolik tvrdosti jako Hela – spíš mladistvou zvědavost… a trochu víc úsměvů a méně starostí v obličeji, i tak je ale vidět jiskra inteligence. Když ho míjí, usměje se a naznačí úklonu. „Fyrstare,“ pozdraví ho s pokynutím hlavou, chvíli si ho prohlíží, jako by byl nějaká obzvlášť exotická květina a pak vyrazí dál bez další řeči. A Elfstan má příležitost si s vědmou opět promluvit… škoda jen, že ve vesnici na to není příliš mnoho soukromí… Nezávazný rozhovor Letitia Poručík zpozoruje její podezření a pouze se zasměje. „Musíte chápat, že má patrola prochází několika osadami, včetně Helskary a Ornbjarnu. Obeznámil jsem se jen s tím nejnutnějším ohledně místní posádky. Nemyslím si, že by bylo třeba znát každého vojáka v pevnosti.“ Poté poručík zvážní a dodá: „Buďte si ale jistá, že v Alesglas dobře ví, kolik máme kde Celestionců. Jsme vaší Říši vděční za její výpomoc s modernizací naší armády, slečno, ale nejsme žádní hlupáci.“ Na moment se odmlčí – ale nezdá se, že by skutečně držel nějaké nepříjemné city vůči ní nebo vůči Celestionu… možná jen přemýšlí, zdali má či nemá říct víc. Nakonec se jasně rozhodne pro nikoliv – neboť přejdou na bezpečnější téma místního klimatu. „Ano, zimy tu na severu jsou kruté, to je pravda. Zde u moře to není tak hrozné – ale pokud někdy strávíte zimu v Alesglas, poznáte teprve jak drsné mohou Varldbergen být. Rád vás tam někdy provedu a ukážu vám, jaká krása se v tomhle tvrdém krajina dá najít – nebo jakou tu stvořila lidská nezdolnost,“ dodává s úsměvem, rád, že se téma přesunulo do bezpečnější pozice. Když poté Letitia zmíní severského šlechtice, muž zaváhá. Jen na krátký moment, ale přeci jen. „Ah, ano. Fyrstar Elfstan z rodu Wylfyngů.“ Fyrstar – Letitia není příliš obeznámená se šlechtou severu, ale něco přeci jen ví. Tohle je vyšší šlechta, ten typ co zasedá v Althingu… rodiny jarlů. Dává smysl, že se Torjakovi návštěva takového muže nemusí zdát. „Tedy, abych tak řekl, je to muž, který hodně dá na tradice… a na tradiční způsob života. Rozhodl se zůstat v Helskaře. Přislíbil, že velitele brzy navštíví. Upozornil jsem ho, že není v zájmu nikoho, aby se vztahy mezi vesnicí a Ornbjarnem nějak zhoršovali… ale jistě chápete, že víc udělat nemůžu.“ Asi těžko – to by bylo, jako kdyby se Letitia rozhodla rozkazovat nějakému vévodovi. Nortimberci sice na šlechtickou hierarchii tolik nedávají… ale přece. Brzy poté stanou u dveří Torjakovi kanceláře, kde se šlechtic představí strážím a prokáže se průvodním listem s pečetí jarla. Ješt, než vstoupí dovnitř, obrátí se k Letitii: „Slečno – tohle možná bude chvíli trvat, ale budu vám vděčný, když mě později doprovodíte zpátky do tábora. A můžete mi i ukázat, kde si ve vaší pevnosti může unavený důstojník odpočinout. Na shledanou.“ Letitia může jednoduše vyčkat, až se vrátí… využít příležitosti a navštívit na krátkou chvíli Ligu… nebo strávit svůj čas jakkoliv jinak si bude přát… Noční procházka Freya Elko přikývne ale zdá se trochu na vážkách. „No jestli myslíš, že se to stihne – já neviděl co nás čeká.“ Ještě jednou rozhodně kývne hlavou a dodá: „Tak jo – jdem na věc. Snad to nebude zbytečný. Sejdem se u cesty.“ A s tím se rozejdou. Freya vyrazí do temnoty noci a s trochou vzrušení se rozpomíná na všechny ty výzvědné mise – a občas i zlodějské výpravy – kterých se zúčastnila. Málokdy bývá nervózní, na to je příliš zocelená válkou. Ale bodnutí vzrušení jí vždycky připomene, že se o něco hraje. Sleduje tedy tábor i Elka – i když se mužík musí táhnout s těžkým nákladem, počíná si překvapivě tiše a obratně. Většina Nortimberců by se asi takhle nenápadně nezvládla pohybovat. Všechno jde překvapivě hladce. Vojáci mají jen pár unuděných hlídek, které jsou příliš blízko světla na to, aby si mohli něčeho všimnout. A jak říkal Elko – necítí se ohrožení a žádnou zradu nečekají. Když tedy Freya doráží na smluvené místo, má pocit, že všechno až příliš vychází… což nikdy není dobré znamení. Ale byla by hloupá, kdyby se teď obrátila. Elko jí pozdraví – ještě se ani nezadýchal. „Tak dobrý. První část máme za sebou v klidu. Ale teď to horší,“ říká polohlasem. Jsou mimo cestu, v pokleku mezi nízkými houštinami, které je kryjí od jakýchkoliv náhodných pozorovatelů. Její parťák pokračuje, zatímco očima přejíždí ostroh fjordu. Je to dost otevřené prostranství… ale Elkovi oči často sjíždí k několika srubům, mezi kterými je stále vidět světlo. To je to, o čem mluví. „Tyhle vesničani – s těma to bude horší. Co sem slyšel, sou všichni dost paranoidní a i v noci se votočí za každým šramotem – teda bez urážky,“ dodá rychle. „Vo co jde je tohle: nejradši bych se jim úplně vyhnul. Jenže to znamená přejít cestu do Helskary… a taky se přiblížit nepříjemně k vesnici, a ještě si dost zajít. Můžem se ale i zkusit proplížit kolem srubů – nebo to vzít hned u břehu a zkusit proklouznout tam.“ Rukou ještě ukáže ke svahu na druhé straně. „Pokud všecko půjde hladce, zpátky to už bude jedna dvě, protože bude hodně hluboko v noci. Jenže jestli budem čekat teď až všichni budou určitě spát – no, nemusíme to stihnout. Přece sama znáš tyhle ty rybáře – vstávaj klidně před svítáním a oči maj jak vostříži.“

Hela - 20. července 2019 22:14

Fyrstar Jen se lehce zamračím, naštěstí si Adelaide rychle uvědomí, že centrum vesnice opravdu není místo, kde bychom se měli bavit o takových věcech. Zůstanu stát a sleduji dívku, jak odchází. Mám jí opravdu ráda, ale bojím se, aby si jednou tou svou zvědavostí neublížila. Vím, že je tvrdší, než vypadá, ale srdce nosí v dlaních a to by se jí mohlo ošklivě vymstít. Sleduji odcházející děvče, je mi jasné, že si prostě chtěla šlechtice prohlédnout, musím se nad tím pousmát. Střetnu se s Elfstanovým pohledem, ale nečekám, až ke mě dojde. Otočím se, a zamířím pryč z vesnice, směrem ke své chalupě. Až teprve kus za vesnicí zpomalím krok a nechám muže, aby mě dostihnul. Pokud se někdo díval, stejně nás tak uvidí odcházet k mému domu společně. "Doufám, že jsi měl možnost poznat místní pohostinnost, Elfstane." Pronesu místo pozdravu, aniž bych se na muže podívala. "Sigvar medvědobijec by už měl být touto dobou zpátky z lovu. Slíbil, že si s tebou promluví." Nezatěžuji fyrstara vysvětlováním, kdo je Sigvar a jaký je můj vztah k němu. Chtěl někoho, komu důvěřuji a já bych Bjornjaegerovi svěřila i vlastní život.

Letitia - 21. července 2019 11:55

Večerní návštěvy "Jistě, bude mi potěšením," přikývnu. "Budu se pohybovat někde poblíž a jistě na sebe brzy narazíme," přislíbím poručíkovi doprovod zase ven, i když tedy na prohlídku Alesglas v zimě mě opravdu nenaláká. Pokud je někde ještě větší mráz než tady, tak chci být od takového místa co nejdál. Takovou věc mu však samozřejmě neřeknu. Nechci se ho dotknout. Jakmile se za ním zavřou dveře do kanceláře sejdu do nižších pater. Cestou po schodech přemýšlím kvůli čemu tady může vyšší nortimberský šlechtic být. Být doma, cítím v tom hned nějakou špinavost, ale tady? Klidně by to mohla být jenom obyčejná zdvořilostní návštěva. Nějaký místní zvyk. Utužování pout s poddanými, návštěva hrobů a podobné nesmysly. Zkrátka myšlení zdejších lidí je pro mě občas záhadou a musím se krotit abych ve všem hned neviděla dvojitou zradu a zbytečně to ke své škodě překombinovala. Když dojdu do míst, kde je ubytovaná Liga vzdám to. těch možností, proč putoval takovou dálku je tolik, že prostě nedokáži vybrat ani ten nejpravděpodobnější. Prostě si počkám jaké věci z toho vzejdou. krátce pozdravím strážce, který tu hlídá. Zajímalo by mě zda je to pořád ten samý nebo nějaký jiný. Řekla bych, že je to pořád tentýž, ale u těch jejich kamenných obličejů si nejsme jistá. Také by mě zajímalo co provedli s tou divokou ženskou, která tu způsobila tolik trablů. Třeba jí někde spoutali v řetězech aby tolik nevyváděla. Nad touhle představou se usměji a zaklepu na Mikha‘ilovy dveře. Jsem zvědavá zda se mě bude vyzvídat o mé návštěvě ve společnosti. Ani na okamžik nepochybuji, že by o tom nevěděl. Zvědavých očí je tu víc než dost a drby se šíři velmi rychle.

Freya - 21. července 2019 18:29

Do noci Elko nevypadá zpočátku moc spokojený, ale nakonec nic nenamítá. Já moc dobře vím, že máme jen dnešní noc, ale nechci to uspěchat a nechat se chytit dřív, než se vůbec do něčeho pustíme. Jde se na věc. Ponořím se do stínů noci jako záloha, ale vše jde zatím dobře, možná až příliš. Možná to vypadá, že zbytečně plaším a mohli jsme jen tak projít, jenže tomu se občas říká opatrnost. Čekat, než všichni usnou rozhodně nebudem, tolik času zas nemáme." odpovídám Elkovi a pohledem přejíždím sruby, které nám stojí v cestě a zvažuji všechna pro a proti. Jeho poznámku o paranoidních vesničanech přejdu mlčky, nic, co by se mne nějak dotklo. Opatrnost je sice opatrnost, ale na druhou stranu taky nemáme až tak moc času a přibližovat se příliš k vesnici, se mi moc nechce... "Zkusila bych proklouznout po břehu." rozhoduji nakonec a doufám, že tenhle malý risk nám vyjde. "Pobereš to, nebo mám něco vzít?" kouknu ještě na vybavení, které táhne. Snad bych mohla jít napřed a zjistit, zda je cesta vskutku bezpečná, ale zas nechci Elka utahat dřív, než se vůbec do něčeho pustíme.

Elfstan Aed Wylfyng - 22. července 2019 02:07

Vědma a medvědobijec Po snídani se vrátím do pokoje pro své věci, poděkuju Kalstině za všechno a rozloučím se s ní. V jediný nestřežený moment však na stůl ve světnici položím jednu stříbrnou minci a teprve pak vyjdu ven. Možná zdejší svobodné klany žijí dosud primitivněji, než lidé jinde v Nortimberu, a stále upřednostňují spíše výměnný obchod, ale mě to neuškodí, a jim se třebas někdy bude hodit. Zahlodá ve mě ale červíček pochybností... Peníze kazí člověka a je správné dosud nezkaženým Helskařanům tento Fordarův nástroj podsouvat? Každý tu musí přiložit ruku k dílu a kdo by to neudělal, toho by vyštvali pryč. Vždyť víš, jak to chodí jinde, kde se všechno měří penězi, Elfstane! Spousta lidí díky penězům nemusí ani hnout prstem a žijí si jako králové... Ale zase na druhou stranu, Ornbjarn už tu stojí, i když třeba ještě nedokončený a to znamená jediné... Už je nevyhnutelné, že si sem peníze najdou cestu. Budou se s nimi muset naučit žít. Mávnu nad tím rukou. Příliš přemýšlet škodí... Vyzvednu koně ve stáji u Medovinové síně a rozhlédnu se po návsi, abych se někoho zeptal na cestu k chalupě vědmy, když ji spatřím. „My o vlku a vlk za rohem,“ šeptnu svojí kobylce s úsměvem a pošimrám ji na čenichu, kde to nemá moc ráda. Chňapne mi po ruce zubama, ale neuhnu. Nechám ji, ať mě kousne, protože vím, že nestiskne. „No dobře holka, nebudu tě zlobit,“ pohladím ji po šíji a zahledím se na vědmu, která se zrovna baví s jakýmsi mnohem mladším děvčetem. „Co vůbec říkáš, na tu jejich vědmu?“ vyslovím otázku, jako bych čekal, že mi Dáma odpoví. Děvče od vědmy po chvilce zamíří směrem ke mě. Napadne mě, jestli to není ta její učednice, o které včera mluvila. A ta, která ví o Celestioncích ochomýtajících se v blízkosti mohyl. Kromě toho rybáře, na jehož jméno si nevzpomenu. Na pozdrav děvčeti odpovím úsměvem a kývnutím hlavy, ale nezastavuju. Normálně bych se s ní možná zastavil na kus řeči, jenže dnešní den bude dlouhý, a tak ji zanechám na návsi koukat na mě, jako bych právě vypadnul z Bolafova vozu, se kterým se prohání po obloze. Helu dohoním až za vesnicí. „To bych řekl! Herleif mi nabídl nocleh. Jeho žena Ylva je sice trochu přísná, ale dobrého srdce. A hlavně je to výtečná kuchařka!“ odpovím, také místo pozdravu. Jsem rád, že bez okolků přejde rovnou k důležitým věcem, což mě donutí zvážnět. „Sigvar je tedy ten tvůj člověk? A je to Medvědobijec říkáš? Netušil jsem, že se zdejším krajem potuluje některý z nich. Už dlouho jsem žádného nepotkal. U nás v Andalsnes jsou myslím dva nebo tři, ale do nížin moc nesestupují. Ale vím, že tihle lidé znají každý strom a každý kámen. Bez nich by bergeni z hor byli mnohem větším nebezpečím, než si mnoho lidí myslí...“ Uznale pokývu hlavou. „To je dobře. S ním se naše šance zvyšují. Rád ho poznám.“ „Ale ty vypadáš trochu unaveně,“ dodám.

Hela - 22. července 2019 14:27

Fyrstar "Jsem ráda, že se ti ve vesnici líbí. Lidé tady žijí prostě ale jsou upřímní a srdce mají na správném místě" Pousměju se, když fyrstar mluví o Herleifově rodině. Dobře vím, jaká Ylva umí být. Ta když se rozlítí, tak je lepší prchat. "Ano, Sigvar je někdo, komu bych svěřila i vlastní život. Znám ho snad celý svůj život a nemám před ním tajemství." Myslím, že nikdo neumí lidi odhadnout lépe, než mlčenlivý horal. Jsem docela zvědavá, co bude říkat tady na Elfstana. "Jsem unavená." Připustím, protože nemá cenu zastírat, že bych nejraději zalezla do postele. "Vzpomněla jsem si včera na jednu knihu, která patřila mojí babičce. Část noci jsem jí hledala a tu druhou četla. Bohužel je psaná jazykem, kterému příliš nerozumím. Myslím ale, že by nám mohla objasnit, co je vlastně Dědictví severu, které hledáme." Zatím, co mluvíme, dorazíme společně k okraji lesa. V březovém háji je tu ukrytá moje chalupy. Není to žádné velké stavení, ale je to domov, který miluji.

Arun - 22. července 2019 20:19

Vřelé přivítání? Letitia Celestionka využije příležitosti ke krátké návštěvě ligy – strážící východňan jí ostražitě pozoruje… musí se určitě střídat… není přeci možné, aby dokázal jediný muž tak dlouho dobu zírat na prázdnou chodbu a postávat na místě. I když, s těmi jejich podivnými zvyky a ještě podivnější kulturou… všechno je možné. Je si jistá, že oni mají nějaký způsob, jak se rozeznávat – nějaký emblém či znak příslušnosti… ale pro ní jsou jeden jako druhý. Všimne si, že chodba je klidná a prázdná, ale než stihne učinit víc pozorování, uslyší zevnitř sáhibův hlas v odpovědi na její zaklepání: „Vstupte!“ Vypadá to, že Percivall, věčný pomocník Mikha’ila, je zaměstnán jinou prací… Letitia vstoupí do přední pracovny Ligy – ta je prázdná až na samotného sáhiba. Místnost je uklizenější než předchozího večera – velká část map a dokumentů zmizela… a zdá se, že se učenec věnuje spíš běžným povinnostem než tomu, čemu se věnovali včera… Tak nebo tak, usměje se, když jí uvidí a vstane, aby jí pozdravil. „Slečno de Rautré, dobrý večer. Už máte po službě, nebo jste přišla v nějaké oficiální záležitosti?“ Na moment se zarazí. Vzhlédne očima a přejede s nimi hloubavě po stropě. Zdá se, že se zamyslel a zaváhal. Potom co jí přivítal, se na moment odmlčel, než začal zvláštním tónem opět mluvit. „Víte, žijeme ve velice zvláštních časech. Čeho myslíte, že jsou muži schopní aby dosáhli svých cílů – dokonce ne aby jich přímo dosáhli, ale aby se k nim přiblížili jen o píď… nebo aby jen postavili překážky jiným na stejné cestě…?“ Pokračuje dál, tak trochu mimoděk – jak se takový učenec zamyslí, nedbá na své okolí. „Celestion je země příležitosti, že? Tam je možné vše…“ Zdánlivě nesouvislá slova přeruší sáhib potřesením hlavy – usměje se a obejde stůl, takže nyní stojí jen pár kroků od ní. „Omlouvám se, nevím na co jsem myslel. Doufám, že vás sem vede něco příjemného – například další šachová partie?“ dodává stále s úsměvem. Ale něco na jeho prvních slovech se jí nelíbilo… podezřívá ji? Myslí si, že špehuje pro Celestion? Možná, že není nejschopnější obchodník, ale v žádném případě to není hloupý muž. Avšak nevypadá to, že by choval jakékoliv antipatie vůči ní samotné… snad se opravdu jen zamyslel. Kolem mola… Freya Elko přikývne, když seveřanka učiní rozhodnutí – a když mu nabídne pomoc, úlevně se pousměje a předá jí dřevo na podpěru. „Dobře – bál sem se, že jestli půjdem u vody, tak se začnu s tím nákladem bořit do bahna.“ Kdyby se s tím takhle táhnul celou cestu, mohlo by se taky stát, že jí nakonec nebude k ničemu… a navíc, takhle zatížený by mohl neohrabaností upoutat pozornost… U srubů bude lepší držet se pohromadě… navíc musí proklouznout kolem břehu – a tam je vidět jako na dlani – tam by nikoho neodlákala i kdyby chtěla. Ale většina srubů je klidných a tichých… a do tmy z nich bude těžko vidět. Musí to risknout. Vyrazí tiše vpřed, držíce se stranou od srubů. Míří k molu, kde jsou uvázané loďky, které do sebe kvůli vlnám tu a tam naráží. První část jde rychle a snadno… na moment oba ztuhnou na místě, když uslyší jedny z dveří srubů otevírat se. Pohyb – pohyb to je to, co se dá vidět. Ale takhle jsou jen dva další stíny… Sledují mohutnou postavu Nortimberce, který vyjde na chladný noční vzduch. Na moment stojí mezi sruby a rozhlíží se po noci. Obrací se… Ne, nezdá se, že by na sebe upozornili. Seveřan zachází za stěnu – jde jenom ulevit volání přírody. Jakmile je zpátky bezpečně v domku, můžou jít dál. Ujdou asi deset dalších kroků – už jsou za molem a ostroh mají před sebou, když oba ztuhnou. Hlas z temnoty, od mola: „Hm? Kdo je tam? Kjelde?“ Oba se neodváží pohnout, když uslyší skřípění dřeva na molu. Někdo tam musel sedět u moře… v téhle tmě jen další černý flek. Podle hlasu starší muž… Freye je jeho hlas povědomý, ale jen velice, velice neurčitě. Je si jistá, že už je musel vidět… že jde za nimi – ale oba chladnokrevně čekají na místě… neodváží se pohnout. Oči toho člověka jsou určitě přivyklé na tmu… kdyby svítil měsíc, vidí je… Ale takhle mají ještě šanci. Po obloze běhají mraky a zvedá se vítr – čluny do sebe vrážejí stále víc. Snad to bude dost na to, aby to přesvědčilo toho muže, že si jen něco hraje s jeho představivostí… Stojí jako sochy, zatímco poslouchají jeho kroky – nejprve vrzání mola, pak zaváhání v temnotě na suché půdě… A pak, konečně, jen další kroky směrem k ostatním srubům. A brzo je v bezpečné vzdálenosti. Dvojice vyrazí pryč, směrem k pohřebišti… neodvažujíce se prohodit jediné slovo. Teprve když už vidí sruby za sebou hodný kus a jsou opět skryti mezi houštinami, Elko zhluboka úlevně vydechne. „K čertu, to bylo těsný. Co to je za móresy, vysedávat uprostřed noci u moře?“ Sigvar Hela a Elfstan Dvojice neprochází přímo vesnicí, ale stočí se mezi chalupami k lesu. Vědma tak činí spíš instinktivně – nikde se nepromenáduje, vždycky volí co nejpřímější a nejrychlejší cestu. Ale to, že jí tolik lidí neuvidí s fyrstarem také není na škodu. Hela má alespoň ten luxus, že i když jí opět uvidí mluvit s fyrstarem, nebudou z toho žádné povídačky proti těm, co už po vesnici kolují. Říkají si o ní všechno od návštěv bohů po večerech až po vyslýchání mrtvých, aby mohla napravit křivdy, kterých se na nich živí dopustili. Hela je nechává v nejistotě… jestli se něco naučila od své babičky, tak to, že vědma by kolem sebe vždy měla závoj tajemna. Už jen protože pak si nikdo nedovolí protestovat. A mladá vědma jako ona potřebuje každou výhodu, které se jí dostane. Elfstan si toho rovněž všimne – lidé uctivě sklápějí oči a všichni zamumlají pozdrav. Někteří, snad vyléčení z nemoci či z jiné potíže, se usmějí a zmíní před vědmou ,,že jim zrovna zbyl kousek“ toho či onoho a že se později zastaví u ní, aby to nepřišlo nazmar. Žádná vědma by si za to, co dělá, nevzala žádnou odměnu – ale žádné vědmě se nestane, že by umřela hlady. Většinou když byl mezi prostým lidem, byl to on, koho uctivě zdravili. Nešlo ani tak o jeho titul jako spíš o dobrou pověst jeho otce a jeho vlastní známou férovost. Ale i tak… byl fyrstarem. V téhle dvojici však byl očividně ten méně důležitý. Brzy dorazili k domku vědmy. Před dveřmi chalupy stál se založenýma rukama Sigvar Bjornjaeger a sledoval je přicházet. Elfstan viděl tohoto obra poprvé - podobal se v některých ohledech medvědobijcům z Andalsnes... a v jiných se zas velice lišil. Vyšší dokonce i než jeho severští bratři, svalnatý velikán zabalený do kožešin, s kopím na medvědy na zádech a s tradiční sekerou za pasem… Jeho ramena kryje celý černý kožich horského medvěda – a s dlouhým vousem a brunátným výrazem orámovaným medvědí hlavou by nebylo těžké si muže samotného s bergenem splést. Když tu fyrstar vidí Sigvara, skoro věří povídačkám, že jsou medvědobijci schopní zabít bergena klidně holýma rukama. To, co na něm však nebylo divoké byly jeho oči. Snad čekal sveřepý pohled samotářského lovce… ale jeho oči byly jako dvě hvězdy uprostřed noční oblohy. Sytě modré, jako voda v severských fjordech… a kolem nich tvář zjizvená, dokazující, co vše už ty oči viděly… Elfstan cítil, jak ho ty oči probodly skrz na skrz – měl až nepříjemný pocit z té pronikavosti. Působily, jako by dokázaly poznat lež i pravdu jen jediným pohledem. Sigvar se obrátil nejprve k vědmě. „Helo. Už jsem si myslel, že budu muset čekat.“ Pro Elfstana bylo nemožné kamennou tvář medvědobijce číst, ale ona viděla, že si šlechticem není příliš jistý. Na druhou stranu, Sigvar nedůvěřoval nikomu, koho potkal. Na cestách a v horách potká kde koho – a tam musí v jediném okamžiku vědět, zdali stojí proti lovci, kořisti… nebo druhovi. Už to, že dával Elfstanovi šanci, bylo dobré znamení. Přistoupil k fyrstarovi a změřil si ho od hlavy až k patě. „Hm.“ Na moment se Hela bála, že medvědobijci nebude Elfstan ani za víc stát. Dokonce už to i vypadalo, že se obrací, aby odešel do lesů a nechal je oba stát na pěšině… ale nakonec zůstal. Kdoví, zdali ho šlechtic přeci jen zaujal… nebo jestli jen věděl, že nemůže prokázat takovou neúctu Hele. I tak, jeho jediná otázka byla lakonická. Neptal se ani na jméno. „Proč jsi ve Felskarsku?“ A Elfstanovi bylo jisté, že by si na své odpovědi měl dát záležet… a radši se ani nepokoušet vodit ho za nos.

Letitia - 22. července 2019 22:31

Čára přes rozpočet Překvapeně na Mikha’ila hledím a snažím se pochopit co se mi snaží říci, ale příliš se mi nedaří. Rozumím slovům, ale uniká mi význam. Je to snad nějaká narážka na včerejší večer? Vyčítá mi něco? Nebo sobě? Nevím a raději to nechám jak to je a neptám se co tím myslel. "Je mi to líto, ale dnes to nepůjde," zavrtím hlavou a zatvářím se omluvně. "Dorazila patrola z Alesglas a musím se o ně postarat. Poručík, který jim velí mě požádal zda mu ukáži pevnost a navečeřím se s ním. Chtěla jsem vám to oznámit abyste na mě zbytečně nečekal." Pečlivě sleduji výraz jeho obličeje. Objeví se na něm zklamání? Vztek? Žárlivost? Opravdu mě zajímá jak na tuto zprávu zareaguje. Zda to s ním pohne nebo jestli je pod tím snědým zevnějškem pouze tvrdý a necitelný kámen. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ho to trochu vzalo. Možná si až příliš zvykl na to, že k němu sama chodím a bral to jako hotovou věc na kterou se může za všech okolností spolehnout. Tak je také na čase mu ukázat, že kromě měj jsou tu i jiní se kterými mohu trávit večery. Jen ať si to také zkusí být celý večer jenom se svým poskokem a hromadou papírů a map. Třeba mu pak dojde, že nejsem jenom inventář pevnosti , který tu je vždy když zrovna potřebuje.

Elfstan Aed Wylfyng - 23. července 2019 02:05

Bjornjaeger „Líbí. To ano. Ale zatím jsem měl možnost poznat jenom tebe a Herleifa s jeho rodinou. Uvidíme, co ostatní...“ Všechno je jednou poprvé. Ano, třeba při návštěve Celestionu jsme my seveřani stáli málokomu za pozdrav, ale Nortimber je něco jiného. A když doprovázím místní vědmu a pro domorodce je to ona, kdo budí větší respekt než já, přestože moc dobře vědí podle mojí skuddny, že patřím k fyrstar, je to trochu zvláštní pocit. Zajímalo by mě, jestli by to bylo stejné, kdyby ji doprovázel třeba samotný král Arvid... Musím se v duchu zasmát, že odpověď je snadná. Samozřejmě, že bylo!! Ona už si svůj respekt mezi nimi získala. A ten si člověk zajistí činy, ne slovy. Ale zjišťuju, že mi to vůbec nevadí. Nemám zapotřebí tu před někým dávat na odiv svůj původ. Snad jediná věc, která se mi na těch uhýbavých pohledech a bázni moc nezamlouvá je fakt, že kvůli svému postavení musí asi Hela zažívat takový ten zvláštní druh samoty, kdy člověk je součástí společenství, ale zároveň není. O to víc, mě zajímá, kdo ten medvědobijec, kterému by svěřila i vlastní život, je... Kniha? Zarazím se uprostřed myšlenky na Sigvara, když mi Hela odpoví, proč je unavená. Kniha psaná nesrozumitelným jazykem, která by nám mohla objasnit, co je Dědictví severu???? Vytřeštím oči na Helu a vyhrknu: „A kde k ní přišla tvoje babička? A co to je vůbec za knihu?“ Vím, že Hakan Aed Borg nějaké knihy týkající se dávných časů kdysi studoval, ale nikdy v nich nenašel nic konkrétního. Opět mě zamrzí, že tu se mnou není. Já na studování knih v neznámých jazycích nikdy neměl vlohy ani trpělivost... „Vlastně víš že mě to svým způsobem vůbec nepřekvapuje, Helo?! Včera mi Herleif vyprávěl dávný příběh o vašich předcích a o jakémsi amuletu, který nazýval Střep Válečníkova srdce.“ Stručně Hele vypovím, co jsem od Herleifa vyslechl, jakou souvislost by mohl mít s Dědictvím severu a že by ho někdo v Helskaře dokonce pořád mohl mít a vůbec o tom ani nevědět, a dodám vzrušeně: „Víš, co by to znamenalo, pokud bychom dokázali porozumět té tvojí tajemné knize a měli bychom i ten amulet?“ Než mi však stačí Hela odpovědět, ocitneme se u její chalupy na kraji lesa, kde už na nás čeká medvědobijec. A pohled na něj mi doslova vyrazí dech. Stig Aed Toftyng z ostrova Fyn je největší chlap, kterého jsem kdy viděl. Ale tento Sigvar je učiněný obr! Dojde mi, že asi na něj zírám stejně jako před chvílí Adelaide na mě a odkašlu si. Chvíli se navzájem se Sigvarem odhadujeme. Když jsem včera přijel do Helskary a Hela mě probodávala svým přísným pohledem zavrtávajícím se až do duše, cítil jsem se jako nahý v trní. Myslel jsem, že horší to být už nemůže... Říká se, že když se člověk setká s medvědem, není radno se mu dívat do očí, jinak to medvěd přijme jako výzvu a zaútočí. Napadne mě, jestli pod Sigvarovým pohledem naopak takový medvěd raději neuteče. Na sucho polknu. Naštěstí Sigvar přejde rovnou k jádru věci. Žádné obcházení kolem horké kaše, jak to umí Celestionci, nebo mistři vytáček z Ilmaidu... „Přijel jsem, aby se Dědictví severu nedostalo do nesprávných rukou,“ odpovím a dívám se mu zpříma do očí, byť musím zaklonit hlavu. „Ještě než ale stačíš namítnout, že ty moje třeba také nejsou ty správné, můžu tě ubezpečit, že si toho jsem naprosto vědom. Dědictví severu patří Severu a v tuto chvíli jsem si jistý, že lid Felskarsku, ne-li přímo lid Helskary, Bohové ustanovili jeho ochráncem. Na chvíli se odmlčím, podívám se na Helu a dodám: „Sigvare Medvědobijče. Ne všichni zapomněli na Staré sliby a Starou víru. A staré způsoby ještě nejsou pohřbeny jako naši předkové na Planině slz. Bohové seslali znamení a já jsem vyslyšel jejich volání.“

Hela - 23. července 2019 09:30

Setkání Se zájmem Elfstana poslouchám. Příběh jsem už samozřejmě slyšela, že by tu ale skutečně existovaly souvislosti? Doposud jsem nad tím neuvažovala. Srdce se mi rychleji rozbuší. Nikdy dřív jsem před podobným úkolem nestála. Jednodušší ale asi bude, když fyrstarovi knihu ukážu. Sama z ní ještě nejsem příliš moudrá a nechci mluvit o věcech, který nerozumím. Před mou chalupou už na nás čeká Sigvar. Dobře ho znám, a i přesto ucítím lehké zachvění. Jak pak asi musí působit na někoho, kdo ho nezná? Vrhnu krátký pohled po Elstanovi a nechám ho promluvit jako prvního. Mě jeho odpověď uspokojila. Nevěřím, že by bohové někomu dovolili ukrývat své úmysly za jejich slova, či znamení, pokud by tomu tak skutečně nebylo. Takového člověka by jistě stihnul rychlý a velmi krutý trest. Otevřu dveře své chalupy a vejdu dovnitř, zvoucí oba muže dál. "Prosím, posaďte se. Máme mnoho o čem mluvit." Odložím kabát, přiložím do krbu, dám vařit vodu a začnu chystat bylinkový čaj. Mikael se uvelebí před krbem a začne odfukovat. Chalupa působí útulně a je provoněná množstvím sušených bylin. Většinu věcí jsem stihla uklidit, i tak je ale vidět, že jsem něco zuřivě hledala. Velký dřevěný stůl je navíc zavátý množstvím popsaných papírů, jak jsem si poznamenávala, co vše jsem z knihy vyčetla. Samotnou knihu mám ale pečlivě schovanou. Teprve nyní jí opatrně položím doprostřed stolu, jako kdyby šlo o nějaký poklad. Možná tomu tak skutečně je. Ještě jsem se nerozhodla.

Freya - 23. července 2019 21:23

Stíny noci Poberu část nákladu a vyrazíme. Tiše a rychle, doufaje v to, že břeh už bude dávno prázdný. Prvně nás zastaví zvuk otevíraných dveří, ale nikdo si nás naštěstí nevšiml. Srdce se přesto rozbuší o pár úderů rychleji a naopak se téměř zastaví ve chvíli, kdy někdo na mole na nás promluví. Strneme na místě, přesto mám pocit, že v nočním tichu musí být slyšet i náš dech, přestože fouká vítr, je slyšet skřípění lodí i šumění vln. Ta chvíli zdá se nekonečnou, než konečně odejde ke srubům. Hluboký nádech. To bylo o fous... Hlas toho muže byl povědomý, ale nějak nemám čas přemýšlet nad tím, komu by tak asi mohl patřit. Máme přeci jen na práci důležitější věci. "Jo, měli sme docela štěstí. Doufejme, že na cestě zpět už budou vážně všichni spát." prohodím tiše a pokračuji dál v cestě, jen si na rameni trochu poupravím dřevo na vzpěry, aby se lépe neslo. Spěchám, docela ráda bych už tuhle cestu měla za sebou. Sice není ani samotné pohřebiště zcela bez rizika, ale tam snad na živáčka nenarazíme a světlo loučí by zevnitř být vidět také nemělo, alespoň v to pevně doufám. Je trochu zvláštní přicházet na tahle místa v noci a plížit se sem potají. Mohyly působí až přízračně. Však nejdem dělat nic tak hrozného...jen si jdu pro to, co mi patří...a někdo už tu byl před námi... v duchu si ještě sama před sebou ospravedlňuji naše jednání. Přesto vím, že kdyby nás tu někdo chytil, žádné vysvětlování a ospravedlňování by tu nepomohlo. Zkrátka nás nikdo chytit nesmí...

Arun - 24. července 2019 16:43

Víra a zapomnění Hela a Elfstan Sigvar si vyslechne slova fyrstarova – a Helu bodne u srdce, když si uvědomí, že medvědobijce nepřesvědčil. Už se naučila číst některé náznaky v jeho nehybnosti. Po fyrstarových slovech se jeho výraz nijak nezměnil, ani nepřesunul váhu z jedné nohy na druhou či se rukou nedotkl okraje svého rukávu – všechny možné drobnosti, které dokázala znalkyně lidských povah číst. „Hm,“ odpověděl Sigvar na jeho slova. „Příliš mluvíš.“ Udělá krok kupředu a jemně se prstem dotkne fyrstarovi hrudi – přesně tam, kde má srdce. Elfstan se skoro otřese, když si uvědomí, že nezaváhal ani na moment – zabodl svůj ukazovák stejně přesně jako ránu oštěpem. „Proč jsi ve Felskarsku?“ zopakuje tiše pro sebe Sigvar. Poté se obrátí a pomalu začne kráčet k lesu. Hela si je téměř jistá, že odejde, zmizí v lesích – a kdoví, kdy ho zas uvidí. Ale medvědobijec má svou čest – a o tu musí dbát. Zastaví se, opět se otočí k nim čelem a založí ruce – stojí tak, jak ho našli, když přišli na mýtinu. „Vnučka vědmy Aily mě požádala, abych si tě vyslechl. A požádala mě, abych jí pomohl. To udělám – k tomu mě váže přátelství k ní a k její rodině. Nic víc, nic míň, fyrstare.“ Počká, až Hela projde kolem něj a pozve je dovnitř, než dodá – tiše a tak, aby to slyšel jen Elfstan sám, zatímco kolem něj prochází. „Mluvíš o věcech, kterým nerozumíš – a o věcech, které nejsou pro nikoho než pro bohy. Takové věci mohou smrtelníkům přinášet jen zármutek. Nejsem vidoucí, nemůžu věštit… ale pokud mi moje kosti ještě něco říkají… svojí návštěvou přineseš do Helskary jen utrpení. A Hela, to dobré srdce, bude trpět ze všech nejvíc.“ Nezní to, že by Sigvar měl problém s ním samotným… dokonce to vypadá, jako by ho jeho vlastní slova trápila a rmoutila. Mluví téměř smutně… a bez náznaku nepřátelství. „A to se stane… i když máš ty nejčistší úmysly. Některé věci je lépe nechat pohřbené. Dokonce i některé sliby a přísahy.“ Poté vejde dovnitř – neposadí se ale ani po pozvání Hely. Tiše stojí u dveří a sleduje jí postavit vodu na bylinný čaj. Elfstanovi nevěnuje žádnou pozornost – ale ten si uvědomí, s jakou starostlivostí se na mladou vědmu dívá. Teprve když Hela ukáže malý ohmataný spisek psaný v neznámém jazyce, promluví. „Ta kniha… tu poznávám. Ta přinášela Aile jenom trápení, Helo. Sama mi řekla, že není určena pro náš věk. Nevím proč jí sama nenechala být. Jsou věci, které měli být zapomenuty.“ Reakce Letitia Když Letitia zmíní příchod patroly, nejprve Mikha’il jen přikývne. Když ale pokračuje o večeři s jejím velícím poručíkem, muž pozvedne obočí – obrátí se, takže mu nemůže číst tvář a udělá několik kroků zpět ke svému stolu pod záminkou upití z malého poháru, který zde má pro své občerstvení. Teprve poté se obrátí – a Letitia byla zbavena potěšení prohlédnout si, jak na její slova reagoval. Možná, že dokonce nijak. Možná, že to skutečně neudělal schválně… Učenec se pousměje a odpoví: „Musela jste na něj udělat dobrý dojem. Je to koneckonců poručík, slečno.“ Důstojník – jemná připomínka, že ona ani nepatří k vyšším šaržím… navzdory tomu, že je šlechtična. „Ale je pravda, že je dobře známo, že Nortimberci na hodnosti příliš nedají. Dokonce i mnozí poručíci mají prostý původ tady na severu,“ což je další narážka na její původ – možná, že jí snad i naznačuje, že si on myslel, že má navíc. Možná je to žárlivost… a možná, že o tom mluví jen tak. Třeba jí chce připomenout, že on sám má v sobě víc než dost modré krve, i když se k ní příliš nehlásí. Do hlavy mu nevidí. Ale tak nebo tak, přemýšlí o jejích úvahách dost na to, aby jí nedovolil vidět jeho prvotní reakci. Nyní už z něj mnoho nevytáhne. Usmívá se na ní od stolu a dodává: „Užijte si to slečno – a pokud byste snad změnila názor, či se ukázalo, že poručík bude donucen změnit své plány… mé dveře jsou otevřené.“ Je jasné, že mu připomněla, že by jí neměl brát jako samozřejmost – ale on jí snad trochu naznačil, že pokud s ním chce hrát i jiné hry než šachy, mohla by se nalézt docela stejně poražená. Může ještě posečkat u Mikha’ila – má ještě čas. Ale mohla by zkusit, zdali se nedostane k panu Edamitsu či nějak jinak nepronikne mezi východňany… nebo využít volný čas jen k rychlému porozhlédnutí po pevnosti. Pár čilých očí vždycky může najít něco zajímavého… Kobka Freya Jak dvojice pokračuje k pohřebištím, Freya skoro závidí Elkovi jeho neznalost. Neví, co by je čekalo, kdyby je tu někdo nachytal. Možná má nějakou neurčitou představu, ale rozhodně si nedokáže představit, co by jim vesničané udělali – ne tak, jako Freya. Prostě je nikdo chytit nesmí. V Celestionu by se možná i dokázala vykecat… a navíc by je čekalo tak maximálně pár let vězení… ale tady? Určitě by nepřežili… otázka jen je, jak pomalá by smrt byla. Prostě je nikdo chytit nesmí. Naštěstí jsou už téměř u cíle… a to, že už tu byl někdo před nimi jí dodává alespoň trochu klidu. Někomu už se to podařilo… Netrvá to dlouho a Freya najde ten správný kamenný vchod – vrchy jsou pusté… v téhle hodině tu nikdo snad nebude. Ta jejich pověrčivost je musí přeci v noci držet zpátky nebo ne? Freya navede potmě Elka do nejzadnější části chodby – když ten vidí, jak jsou skryti záhybem a dlouhou chodbou, odváží se škrtadlem zapálit jednu z loučí. Seveřanka vyrazí zpět k východu a zkontroluje, zdali není světlo vidět ven… zdá se, že jsou v pořádku, alespoň na první pohled. Elko si mezitím prohlíží práci co je čeká. Když se vrátí, přikyvuje si spokojeně. „Jo, to půjde. Nejdřív to tady nahoře musíme podepřít, aby se to na nás nesesypalo. Ale je to dost dobrá kamenická práce – to by mělo držet.“ Začnou se lopotit – jeden z nich vždy střídavě vyrazí zpět ke vchodu na hlídku – ale noc je klidná a z ústí pohřebiště je vidět přímo na pěšinu s runovými kameny, po které by nejspíš kdokoliv, kdo by jim mohl dělat problémy, přišel. Pokaždé, když se Freya vrací, jí oči sjedou k hrobu její matky. Vždy jí projede neklid. Ale pak její pozornost většinou upoutá Elko s nějakou poznámkou o práci, které se věnují. Teď se nemůže nechat zastavit nějakou hloupou sentimentalitou. Brzy si Elko všimne sazí od střelného prachu – a jak se zbavují sutě a podpírají chodbu, je čím dal jasnější, že někdo s naprosto jasným úmyslem tuhle chodbu zavalil – jak mu to ale prošlo? Dokonce i za bouře by byla rána slyšet. Práce jim jde dobře od ruky – a po chvíli už je vyčištěný otvor dost velký na to, aby se jím dalo pohodlně protáhnout. „Nechme to takhle – jestli to pak budem chtít zas zavalit, bude lepší si teď zbytečně nepřidělávat práci.“ Průchod bezpečně podpírá ukradené dřevo – s jistotou se dá dovnitř vstoupit. Freya kráčí první, s loučí v ruce. Ocitne se v temné obdélníkové místnosti. Průchod je na kratší straně, dvě delší stěny pokračují do temnoty. Vzdálenější stěna je příliš daleko na to, aby jí světlo ozářilo, ač vidí její tmavé obrysy. Stěny jsou z prostých plochých kvádrů… vše stejné, jako v předchozí místnosti… jen chybí výklenky pro mrtvé. Freya nepokračuje dál. Zarazí se… neboť nechybí mrtví. V rohu, po její pravé ruce… je schoulené tělo. Už jen skrčené kosti, vysušené zbytky masa a kusy oblečení. Chlad a kamenné zdivo museli rozklad hodně zpomalit… musí už tady ležet dost dlouho… Uslyší za sebou tichý šepot Elka, který zní v ozvěnách v nové místnosti. „Co tam vidíš?“ On zůstal na druhé straně – nebylo by dobré skončit v pasti zrovna tady s nikým venku…

Letitia - 24. července 2019 20:19

Procházka na uklidněnou On se mi vysmívá! Dokonce mě uráží! Přimhouřím oči a sevřu ruku v pěst. Mám co dělat abych se udržela a nevrazila mu facku. Musím si stále dokola připomínat, že tu mám důležitý úkol. Nemohu se nechat jen tak zatáhnout do něčeho co by mi ho zkomplikovalo. Nehledě na to jaká ostuda by to byla kdybych to tu teď napadla. Hanbou bych nevyšla ze svého pokoje. Takže nemohu dělat nic jenom to snášet. "Rozhodně si to užiji. Dobrou noc," rozloučím se a při odchodu za sebou rázně přirazím dveře. Pokud se mu nelíbím mohl to říci i jinak. Možná má raději divošky z východu jako je ta jejich šermířka. Ať si s ní jde klidně do postele mně je to jedno. A třeba mu při tom zlomí pár kostí. "Ty se taky netvař jako když ti strčili kopí do zadku," utrhnu se na strážného v chodbě když kráčím kolem něj. Možná mi rozumí, možná ne, ale z tónu hlasu určitě dokáže poznat, že se ho zrovna nechválím. Ne, že by mi na tom záleželo. Ještě si pořádně rozmyslím kdy a zda vůbec se tu objevím znovu. Špehování nebo ne, husičku tu nikomu dělat nebudu. I ty šachy si může strčit tam kam slunce nesvítí. Chtěla jsem se ještě někde zastavit, ale jsem tak rozčílená, že se nakonec rozhodnu se jenom procházet abych trochu vychladla. Nechci se znemožnit ještě před poručíkem, což by se jistě v mém rozpoložení stalo. Nebo bych ho rovnou probodla vidličkou za nějakou, možná i neškodnou, poznámku a vyvolal tak politický incident nevítaných rozměrů. Raději se uklidním chůzí v chladných chodbách pevnosti než bude čas podívat zda již jejich jednání neskončilo.

Freya - 24. července 2019 20:28

V říši mrtvých nakonec šťastně a bez problémů dorazíme až k hrobce. Oddechnu si, když konečně zmizíme příležitostným zvědavým zrakům, které by snad naši akci mohly překazit. Světlo louče ven vskutku není vidět a uprostřed noci by snad nikoho z místních nenapadlo jít se procházet právě sem. Pustíme se tedy konečně do práce, noc je klidná a tichá a společnost nám dělají jen dávno mrtvá těla. Poslední hrob mi nějak nedodává příliš klidu, ale tak nějak se to snažím ignorovat. Ale, že by svědomí?...no neříkej...vždyť se nic tak strašného neděje, jen se prokopáváme do prázdné kobky...jo? vysvětluj to místním... Raději se soustředím na Elka a naši práci. "Jo, to bude stačit. Uklidit pak po sobě musíme. Úplně nestojim o to, aby hned někomu došlo, že tu byl další návštěvník." hřbetem ruky otřu pot z čela a konečně se protáhnu do prostoru za závalem. S trochou napětí a trochou očekávání protáhnu se dál. Na první pohled pusto a prázdno, jen světlo louče hází kolem pitoreskní stíny, duše mrtvých, které si hlídají své království. Co to k čertu... Z překvapení z nečekaného nálezu probere mne až Elko. "Mrtvolu." oznámím stručně svému parťákovi. Přiblížím se k tělu nebo spíš tomu, co z něj za tu dobu, co zde leží zbylo. Ve svitu louče snažím se zjistit, co byl zač a jak asi zemřel. Proč jej tu někdo nechal?...neshody?...nechtěl se někdo snad dělit?...nebo to byl jen nepohodlný svědek?...nebo se snad něco nepovedlo?... hlavou se mi honí spousta a spousta otázek. Po prohlídce těla se věnuji zbytku místnosti.

Elfstan Aed Wylfyng - 25. července 2019 01:44

Pád na zem Člověk míní, Bohové mění. Staré pravdivé pořekadlo. Možná by bylo vhodné doplnit ho ještě o jednu větu – a jiný člověk si o tom všem myslí svoje. Veškerá očekávání a dobrá nálada se rozplyne rychleji než lusknutím prstu. Zprvu mě znejistí, když Hele ztuhne úsměv na tváři a medvědobijec přede mnou stojí bez hnutí a s nezměněným výrazem v zamračeném obličeji. A s medvědobijcovými slovy přijde tvrdý pád na zem. Nejprve rozčarování. A hned po něm vztek. Jak mě může soudit tenhle ... ten ... !!!???!!! Rychle se však uklidním. Nezná mě. Připomenu si slova mého otce. Odmítání a nedůvěra provází náš rod už od dob Arnwylfa Zrádce. Na to si budeš muset zvyknout, Elfstane. A dvojnásob to očekávej od těch, kteří tvůj příběh neznají a budeš pro ně pouhý cizinec. Respekt si získáš svými činy, ne slovy. Ale zapamatuj si jedno. Každý čin, který bude v očích jednoho skutkem hrdinským, v očích jiného může být skutkem věrolomným, tak jako to věděl tvůj předek Arnwylf... Nepřestávám se dívat Sigvarovi zpříma do očí a chladně odpovím: „Proč jsem ve Felskarsku, na to už jsem ti odpověděl a Bohové jsou mi svědkem.“ Na chvíli se odmlčím, podívám se krátce na Helu a hledám správná slova. „Byl jsem to JÁ, kdo Helu požádal, abys mě vyslechl. A jsem to JÁ, kdo tě přišel požádat o pomoc. Ale nepřišel jsem prosit na kolenou. Věz však jedno, Sigvare Medvědobijče. Co je zde na Zemi, není určeno pro Bohy, ale pro nás lidi. A pokud těm věcem dosud nerozumíme, naším úkolem je jim porozumět.“ To jsou slova Hakana Aed Borga, který o Dědictví severu takto mluvil. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale taky kdo nic nedělá, ani nezabrání jiným, aby něco zkazili. Nepřišel bych, kdyby tu nebyli Celestionci a ti další jižani a nezačali hledat Dědictví severu. Zůstal bych doma. Moje místo je v Andalsnes. Přesně tak, Sigvare. Pláčeš na špatném hrobě. Můžeš se jen dívat na Celestionce, jak se krůček za krůčkem k tomu nezvratnému osudu budou blížit a nic s tím neuděláš. Anebo se rozhodneš s tím něco udělat, protože ti Bohové tu možnost dali. Co moje návštěva přinesla do Helskary ukáže až čas. A budou to Bohové, kdo mě bude soudit.“ Podívám se na vědmu a dodám: „Promiň Helo. Nemůžu teď přijmout tvoje pozvání. Musím jít do Ornbjarnu. Uvidíme se později. Doufám.“ Vezmu koně za uzdu a vyrazím k pevnosti, aniž bych se ohledl zpátky.

Hela - 25. července 2019 08:00

Dědictví, pro které je lidstvo příliš mladé Velmi rychle mi došlo, že Sigvar se nenechá tak snadno ukonejšit, jako já. V jeho tváři se nepohne ani sval. On mu nevěří. Tohle vědomí otřese mým světem. Byla jsem bytostně přesvědčená o tom, že Elfstanovi se dá věřit. Když však o něm horal pochybuje, i já náhle začnu váhat. Myslela jsem, že dokážu lidi odhadnout, nyní jsem ale na pochybách, zdali jsem se příliš nenechala strhnout proroctvím. Vždyť nebýt Arunových slov, jistě bych na něj hleděla stejně podezřívavě, jako většina vesnice. Raději zmizím v chalupě a začnu chystat čaj, než abych zasahovala do rozhovoru mezi muži. Není na mě, abych Elfstana bránila, to musí udělat on sám. Obrátím se až v okamžiku, kdy zaslechnu slova určená přímo pro mě. Podívám se na něj a chápavě přikývnu. Posmutněle se dívám, jak odchází. Tohle nešlo podle mých plánů, ale musím se soustředit. Stále zde mám problém, se kterým potřebuji pomoci. Vezmu do ruky knihu a obrátím se k horalovi. "Až do včerejška jsem si na ní nevzpomněla. Bohové mě ustanovili strážcem Dědictví severu, ale jak mohu být dobrým ochráncem, když nerozumím tomu, co mám chránit?" "Hladová srdce a zraky se stáčejí k severnímu kraji. Jejich nenasytná lakota se sápe po dědictví severu..." Ta slova jsem si v hlavě zopakovala snad tisíckrát. Vážně se na Sigvara dívám a svazek si přitom přitisknu na hruď. Přepadne mě strach, že by se i on mohl otočit a odejít. Zešílela bych, pokud bych neměla nikoho, s kým se podělit o své nové poznatky. "Proto tady jsou jižané, i všichni ti ostatní. Chtějí nám sebrat naše dědictví. Nepřestanou, dokud neuspějí...nebo dokud je někdo nepředběhne. A v téhle knize mohou být odpovědi...něco...cokoliv. Copak si nemyslíš, že to za trochu toho trápení stojí? Nechci dědictví pro sebe, ale chci mu porozumět." "Prosím, pomoz mi to pochopit." Dlaní medvědobijci, ještě jednou, pokynu, aby se posadil. Stůl je zavátý listy s všemožnými poznámkami, které jsem si ke knize udělala.

Arun - 26. července 2019 16:13

Pod kameny, nad kameny Freya Na Freyin objev zareaguje Elko dost předvídatelně… „Ale do hajzlu. Jak dlouho už tam je?“ Pak se zarazí – Freya vidí, jak rychle dusí pochodeň kusem kůže, který si pro ten účel přinesl. Z temnoty na druhé straně poté po chvíli uslyší jeho šepot. „Viděl jsem nějakej stín u vchodu – pokračuj dál a zjisti co se dá. Budu držet hlídku – a když tak křiknu.“ Skoro slyší jeho nepěkný úsměv profesionálního vojáka. „V nejhorším tvýmu objevu přibude kamarád.“ Pak zmlkne, aby se neprozradil. Freya se přesune k tělu – světlo její vlastní pochodně tak bude skoro neviditelné zvenčí a ona si bude moci to tělo pořádně prohlédnout… Když se k němu přiblíží, všimne si zbytků oblečení… snad nějaké kožešiny a jednoduché plátno… podle toho a velikosti kostí to byl seveřan…. Jeho tělo je zkroucené ale sedí téměř přirozeně – nejspíš neumíral na zranění ale žízní nebo hladem. Krutý osud… ven ho nemohlo být slyšet skrz tu dlouhou chodbu. O důvod víc, proč to spíš byla nehoda… nebo to alespoň nikdo nenaplánoval – protože jinak by se postaral, aby si nemohl přivolat pomoc. Ale pořád nelze vyloučit, že ho tu někdo zavalil schválně. Poznala už hodně lidí, kteří neměli žaludek na to, aby někoho zabili sami… ale zapálit sud se střelným prachem by zvládli. Nyní, když se sklání k tělu, si všimne, několika dalších detailů. Nedokáže říct, jestli je to muž nebo žena, ale má po boku zrezavělou sekeru. Co víc, všimne si nějakého kovu, který nejspíš do poslední chvíle svíral v rukou, ale který teď jen vězí mezi vyschlými kůstkami. V té chvíli uslyší zvenčí Elka. „Průser! Mrknul jsem se ven… někdo vobchází vrchy - asi místní. A myslím, že sem chce vlízt, ale nemá zatím dost vodvahy. Teď na chvíli zmizel a my bysme měli udělat to samý. Budem tu jak krysy v pasti, jestli rychle nevypadnem nebo se neschováme. Ať už tam děláš cokoliv, pospěš si!“ Mohla by mu říct, aby toho vetřelce zabil nebo omráčil… ale otázka je, jestli by se tím nedostávali ještě do horší situace… omráčení by snad takové následky nemělo… je to seveřan… třeba by věřil, že to byli nějací duchové. I tak je to riziko. Nemá čas… může ještě zkusit rychle prohledat tělo… nebo skočit k druhému konci místnosti… ale ať už se rozhodne dělat cokoliv, musí to rozhodnutí udělat rychle. Ten nebo ten druhý? Letitia Když Letitia vyrazí z pokoje, uslyší za sebou ještě nejistý hlas jižana: „Letitie?“ Ale ona už za sebou zabouchla dveře a odkráčela se svou hrdostí netknutou – možná by s ním měla udržovat lepší vztahy… ale nikdo jí k tomu nemůže nutit. Kdoví co si myslel, když jí tohle řekl… je pravda, že co se týče žen, Ilmaidé nejsou příliš pokrokoví… Když si vyleje trochu vzteku na samurajovi u dveří, dostane se jí chladného pohledu. „Necivilizovaná barbarko,“ v jejich hlubokém a nesrozumitelném jazyce. Ale podle tónu cítí, že jí také dvakrát nepolichotil. Jenže nemá cenu vyhledávat další konflikt – navíc u těchto cizáků z východu neví, jaká bude jejich reakce. Pokud jsou jako ta jejich ženština, mohly by z toho být jen další nepříjemnosti. Daleko lepší je se trochu schladit v poloprázdných chodbách. Potká při svém stěží ovládaném pochodu několik vojáků – včetně Erlinga – kteří se jí ale okamžitě klidí z cesty, jakmile vidí její výraz. Jen další důvod, proč si o ní budou říkat, že jí stačí málo k rozčílení. Na druhou stranu, kdo by nebyl nenaložený, když musí trávit celé měsíce v tomhle zamrzlém koutě světa – a zvlášť když by ten dotyčný vyrůstal v podstatě na Celestionské riviéře. Alespoň využije příležitosti aby nenápadně od jednoho z mužů Společnosti převzala jejich malý ,dárek‘ a bez nepříjemné pozornosti ho dostala do své vlastní ložnice. Prémiové víno jako dělané pro královské tabule je alespoň nějaká útěcha za to rozrušení. Všimla si také, že muž, který jí to předával, měl přízvuk, který znala ze svého domovského kraje. Nebyla sice v náladě na nové tváře, ale i tak… pohovořit si s někým, kdo musí mít víc než dost takové zimy, by mohlo být příjemné. Zvlášť po tom, jak se Mikha’il zachoval. Na druhou stranu… šance, že by se jednalo o šlechtice je dost nízká. A to je přeci jen rozdíl, i navzdory tomu, že musí dávat Mikha’ilovi za pravdu. Kdoví, třeba se s jižanským učencem ještě usmíří. Prozatím nad tím nepřemýšlí a vyrazí k Torjakově kanceláři – čeká jen krátký moment, než se objeví poručík Geir. „Slečno Letitie – s kapitánem už je vše vyřešeno. Já a mí muži zde zůstaneme dva dny, než budeme pokračovat. Mužstvo potřebuje po dlouhé cestě z Alesglas trochu odpočinku.“ Seveřan si povzdechne. „A já taky. Můžete mě doprovodit do tábora – a mezitím mi povězte, jestli si dokonce i tady na tomhle nejvzdálenějším kousku civilizace může člověk odpočinout…“ Vykročí směrem ke schodišti a když je z doslechu stráží, dodá: „Mimochodem, slečno… máte dnes večer nějaké neodkladné povinnosti? Už je to dlouho, co jsem měl příležitost si hezky promluvit s Celestionským rodákem.“ Dědictví severu? Hela a Elfstan Sigvar chladně sleduje fyrstara, zatímco ten mu spílá za nečinnost a váhání. Ještě nikdy se Elfstan nesetkal s tak bezvýraznou tváří – ale není to tvář pohrdavá. Více než cokoliv jiného se v pronikavých očích medvědobijce zračí zklamaní, nesmírné zklamání. Neodpoví na slova fyrstara – nechá ho mít poslední slovo, pokud po tom touží. Bjornjaeger už vše řekl. Jedna věc je však jasná – vznosnými slovy o cti a starých závazcích si medvědobijce nezíská. Jeho titul, dokonce i žehnání bohů je mu k ničemu, pokud to nemůže podpořit činy. Možná, že nedůvěra ostatních vesničanů nebude tak jasná jako Sigvarovia… ale bude tam a bude se otáčet kolem stejných bodů. Tohle je jiný kraj než Andalsnes… navzdory mnoha podobnostem. A je třeba na to nezapomínat. Fyrstar se obrátí a vykročí zpět po pěšině směrem k vesnici a k cestě k pevnosti. Sigvar se poté obrátí k vědmě a vejde dovnitř. Ještě přidá tiše – tak, že má Hela skoro pocit, že si to říká pro sebe, ne k ní. „Dobrý muž. Má čisté srdce. Ale někdo ho svádí na zcestí… někdo mu bere rozvahu a trpělivost. Někdo nebo něco.“ Poté si povzdechne a začne naslouchat slovům Hely, která se trápí s úkolem, který jí dali bohové. „Nepůjdu proti tvému rozhodnutí – pokud jako vědma věříš, že můžeš Helskaru ochránit jen pokud zjistíš co to je zač… pak ti budu muset pomoci. Ale buď opatrná… abys v dobré víře nenaváděla cizáky vlastními kroky.“ Sigvar není mudrc ani vidoucí – nevyzná se v plánu bohů… ale i přesto má míru rozumu podpořenou svými zkušenostmi. „Navíc… nezapomeň co jsem slyšel já, zatímco se tobě vyjevilo proroctví. Smích, Helo. Výsměch. Kdoví, zdali ten, kdo ví, co je dědictví, vůbec dokáže odolat jeho pokušení. Zdali vůbec Nejvyšší otec myslel dědictvím severu to samé, co myslíš ty.“ Opět povzdychnutí – a nakonec se Sigvar nechá přesvědčit, aby usedl ke stolu. „Helo… nejsem žádný učenec – ale pomůžu ti, jak budu moct.“

Hela - 26. července 2019 20:11

Nejasné znamení Uleví se mi, když se Sigvar usadí ke stolu. Nic není ztraceno, dokud mám na své straně alespoň jeho. V hloubi duše mě zahřeje, že je ochotný mi pomoci, i když nesdílí mé přesvědčení. Na okamžik se mi zasteskne po dobách minulých, kdy byl život mnohem jednodušší. Ale možná se i babička musela potýkat s podobnými věcmi. Jediný rozdíl byl v tom, že já byla příliš mladá, než abych to vnímala. Naliju dva hrnky bylinkového čaje a usadím se ke stolu, naproti Sigvarovi. Upíjím čaj a sleduji, jak se muž prohrabává mými poznámkami. Ráda bych mu je víc vyložila, ale sama nevím, kde je začátek, a kde konec. Jsou to velmi útržkovité informace, v některých případech dokonce jen slova, vytržená z kontextu. Já ale pevně věřím, že někde v tom chaosu se skrývá pravda. Přemýšlím o Sigvarových slovech, a o tom, co on sám v lesích slyšel. Na smích padlého jsem samozřejmě nezapomněla. Možná jsem ho jen zastrčila do pozadí, protože mě děsí. Jsem zvyklá, že za mnou lidé chodí pro radu a odpovědi, ale teď by se mi samotné nějaké odpovědi hodily. Připadá mi, že tápu v temnotě. "Co si o tom myslíš?" Čaj mezitím zcela vychladnul a já už nedokážu v klidu sedět a nic nedělat. Připadám si jako posedlá. Mám chuť znovu a znovu listovat knihou, i když vím, že jejím stránkám stěží rozumím.

Letitia - 26. července 2019 21:33

Večeře Procházka rozhodně pomohla. Stejně tak i dárek od Společnosti. Ten mi obzvlášť zvedl náladu. Bezpečně si ho uložím v pokoji. Hezky zamknu do truhly. Ještě nevím kdy přesně si tuhle lahvinku vychutnám. Možná až bude nějaká speciální příležitost, ale nevím zda to do té doby vydržím. S poručíkem se tedy setkám v celkem již dobré náladě. Ne, že bych zrovna zářila štěstím, ale malý úsměv si dovolit mohu. Hlavně když se mě zeptá zda mám ještě práci. "Jistě, pojďme tudy," zabočíme jinou chodbou než kterou jsme sem přišli. Vedu ho tentokrát jinými kouty pevnosti než při cestě tam. "Dnes večer mám již volno. Cvičení rekrutů je sice náročné, ale většinou pouze na nervy. Jinak tu mám poměrně dost volna a pokud se chcete občerstvit tak navrhuji tu malou nálevnu venku. Je rozhodně lepší než jídelna tady v pevnosti. Lépe tam vaří, což nikoho nepřekvapí a občas se tam dá sehnat i slušné pití. Počítám, že vaši muži již o tomhle vědí. Nic dalšího tu pak kromě vesnice není. Jinak vás musím pochválit. Vaše celestionština je vskutku dobrá. Přízvuk vás sice prozradil, ale s tím se dá jenom těžko něco dělat. Kde jste se učil?" zapředu s poručíkem poměrně nezávazný rozhovor, kdy se ho ptám většinou na samé banality jako jak se mu tady líbí, kde se cvičil, jak vychází s rodinou a podobně. Uvidíme kam tato konverzace povede. Vůbec by mi nevadilo kdyby mě pozval na večeři a něco k ní. Minimálně je slušně vychovaný, takže si jeho přítomnost docela užívám a i něco málo o sobě prozradím. Nic důležitého, jenom jak jsem se plavila na moři, několik vojenských úspěchů a pár veselých historek z tažení. Je skvělé si chvilku nemuset dávat pozor na jazyk a jenom se bavit.

Freya - 28. července 2019 19:34

Nevítaný návštěvník Než stačím Elkovi odpovědět, že nějakou dobu už tu leží, Elko si něčeho všimne a mizí ven, aby hlídal. Jen tiše zakleju a doufám, že se někdo jen chce projít při měsíčku a nebude čmuchat tam, kde nemá. Raději se skloním k mrtvole, abych si ji prohlédla o něco důkladněji. Žádné známky násilí...nehoda?...proč by si proboha někdo z místních chtěl odstřelit kus hrobky?...téhle hrobky?... Prostě nějak nemohu uvěřit tomu, že by to snad mohla být jen obyčejná nehoda. To mi prostě nesedí. Když si všimnu, že něco svírá v ruce, ozve se znovu Elko. "No skvělý, dej mi ještě chvíli." Asi bychom se ho mohli v tichosti zbavit, ale nechci na sebe zbytečně nějak upozorňovat, někdo by ho mohl postrádat a čmuchat tam, kde nemá, oč příliš nestojíme. Rychle se natáhnu pro to, co svíral v rukou a pak ještě v minutě věnuji rychlý pohled zbytku místnosti, jenže není čas. Takhle rychlý jsem si ten průzkum tedy nepředstavovala a hlavně po sobě nestihneme uklidit, což mne docela štve, ale v tuto chvíli s tím nic neudělám. Zhasím louči a protáhnu se úzkým otvorem zpět k Elkovi. "Tak jdem? Třeba budem mít štěstí a budem se moct vrátit." zašeptám tiše parťákovi a pomalu už se sunu k východu naslouchaje každému podezřelému zvuku a v duchu nadávaje tomu, kdo se tu v noci prochází a čmuchá. Opatrně vykouknout ven a ztratit se ve stínech, ale pokud možno zůstat na blízku a sledovat, co se bude dít, případně se ještě vrátit, když to půjde.

Arun - 30. července 2019 19:13

Nohy na ramena Freya Seveřanka neváhá a vyrve kousek kovu z mrtvých, vyschlých rukou – snad to není jen nějaká cetka. Ví dobře, že musí spěchat – pokud by je tady někdo chytil… Ale právě teď na to nemyslí – ještě rychle přehlédne očima zadní stěnu místnosti. Zdá se, že je pokrytá nějakým… textem? Nejspíš runy. Snad cesta k jejímu dědictví… ale nemá čas to studovat, bez tak runy nezná. Jen očima si všimne něčeho, co jí připomíná mapu hvězd – snad návod, jak to místo najít. Ale pak už musí zmizet. Snad se sem budou moci vrátit. Protáhne se mezerou zpátky do pohřebních síní – už když vychází, předává louči zpátky Elkovi, který jí pohotově uhasí. Mezitím už posbíral všechno, co tu nechali – v tom si dal velmi záležet. Když už oba chtějí vzít roha, Elko ještě zaváhá a pak kusem dřeva pořádně strčí do podpěry. Nevyztužený strop se opět zavalí – ač o poznání méně než, když sem přicházeli. A pak oba spěchají ven. Není to sice mazání důkazů, které si představovali… ale alespoň něco. Třeba to toho někoho trochu zmate. Nejdřív Freya zkontroluje, jestli je čistý vzduch – zatím ano. Vyrazí ven, alespoň o to dřevo lehčí, a zamíří k houštinám pod cestou, jejich nejbližšímu, ač chabému úkrytu. Když spěchají dolů po svahu, uslyší za sebou výkřik a zvolání – ale to už oba padnou v houštinách. Freya byla za svou dlouho kariéru na mnoha nočních patrolách – ten muž mohl vidět pohyb, ale to je asi tak všechno. Otázka je, jestli bude jejich stopu sledovat. Freya se potichu mezi houštinami obrátí a napne zrak, aby se podívala ke kobce, ze které utekli. Slyší vzdálený, volající hlas – je v Nortimberštině, ale na takovou vzdálenost mu nerozumí. Ale zní spíš zmateně… možná dokonce polekaně, než skutečně rozzuřeně. Uslyší vedle sebe Elka zaklít šeptem. „K čertu, tohle není dobrý. Vidíš ho? Nějak se v tom vchodu míhá… snad neví, proč jsme tam byli.“ Sledují napjatě černý obrys postavy… až konečně, zmatený seveřan vykročí zpět k cestě. Projíždí očima houštiny, ale z kopce to vypadá jako otevřená pláň, kde by se nikdo neschoval. Projde nedaleko od nich… ale nevidí je. Když už je bezpečně na cestě k vesnici, oba vydechnou. „Sakra práce – doufám, že nevyburcuje vesničany. Stihlas něco zjistit?“ Freya cítí v ruce ten kousek kovu, který vyrvala z ruky mrtvého muže. Otřese se. Ten kov má tvar, který jí je povědomý. Večeře? Letitia Poručík Geir reaguje na její kritické zhodnocení zábavy v pevnosti s pousmáním, které nijak neskrývá: „Nic víc jsem nečekal, ale i to je příjemnější než jen tábor v divočině. Ale jsem si jist, že ve vaší společnosti si i jednoduché občerstvení užiju.“ Jejich řeč pokračuje dál, mluví nejprve o Celestionu, jehož jazyk už prosákl do všech vrstev Nortimberské společnosti, a od něj se snad dostanou k Letitii samotné – poručík je vcelku taktní na seveřana, a vypadá to, že je víc než spokojený s jednoduchým nasloucháním jejím popisům a příběhům z Celestionu. Trochu se poddůstojnice cítí nedoceněna, neboť poručíka očividně na prvním místě zaujala její národnost spíš než ona jako taková… ale on to nedává nijak okatě najevo – umí se vcelku slušně chovat. Slušněji, než někteří Celestionští šlechtici… na druhou stranu, u některých případů, které za svůj život poznala, se i prase v chlívě chovalo lépe. Ale při rozhovoru s Geirem si také rozpomene na příjemnější záležitosti… teplé noci a dlouhé večery na jižním pobřeží, zahradní slavnosti plné mladých šlechticů – a žádná jiná starost, než kdo jí bude dělat společnost… A dny naplněné jízdou na koni a cvičením šermu uprostřed jasných, zelených lesů, kde vanul vítr od moře… To je vzdálená realita – ze které jí vyvede první závan chladného vzduchu venku. Místní sychravost do ní narazí snad ještě silněji než jindy a Letitia se otřese. Na obloze se stahují mračna od hor, která slibují vydatný déšť. Poručík Geir jí skutečně po krátké návštěvě v táboře a rozpuštění mužstva pozve na večeři do pevnostní nálevny. Není to valný podnik… a dovede si představit daleko lepší věci, než je místní medovina… ale pokud věci půjdou takhle dobře dál, mohla by ještě díky Geirovi mít alespoň trochu… příjemnější večer. Mohla by mu nabídnout likér, který si nechala dovést… nebo dokonce Albriennské šedé… i když zase, je to jen seveřanský poručík… Večer už o něco pokročí, když se poručík opře vzad a s úsměvem se zeptá. „Musím říct, slečno Letitie, že oplýváte nebývalým šarmem. Ale co jiného bych měl čekat od Celestionské šlechtičny, že?“ Trochu laciné lichotky... ale potěší. Poté se poručík ledabyle porozhlédne kritickým okem po výčepu, než dodá: „Nevíte o nějakém místě trochu… řekněme útulnějším?“ Co ví Medvědobijec? Hela Sigvar začne pomalu procházet materiál, který před ním vědma rozprostřela. I když ví medvědobijci ledasco, nepatří mezi vidoucí a většina z nich nezná runové písmo, tedy svou pozornost věnuje jen jejím poznámkám, které si ze svých snah o překlad udělala. Mračí se v podstatě po celou dobu – pročítá si její závěry se zájmem, tu a tam zavrtí hlavou… ale nakonec všechny papíry odloží a zamyslí se. Výraz jeho tváře se Hele nelíbí… „Nejsem z toho moudrý.“ Nakonec, ač hodně váhajíce, vezme do ruky knížku samotnou. Možná, že jí nebere rád kvůli něčemu, co ví od Aily… ale není to nic, s čím by se podělil – takže to bude nejspíš jen dojem, nikoliv nějaký zapomenutý pokyn. Chvíli jí listuje, když se zarazí u jedné z ilustrací. Podezřívavě si jí prohlíží – a poté začne prohledávat stránky rychleji, jako by ho něco napadlo. Nakonec položí knihu na stůl, rozevřenou nad jednou z map hvězd, kterou Hela viděla a opět tiše sedí, rozvažuje co dál. Nakonec promluví – mluví tiše, pomalu a s velkou dávkou rozvahy – jako by každé slovo těžko lovil a nyní ho pouštěl jen opatrně. „Nevím, co ti můžu říct k tomu, co jsi z toho ty vyvodila. Tahle… tenhle národ… ti Prastaří… to jsou věci, o kterých nic nevím. Lidé tu sice žili už dávno, dřív než byl Nortimber nebo Celestion – možná dokonce dřív než přišly Časy písní… a v opuštěných koutech hor někdy najdu nějaký polorozpadlý chrám či dům – ale tak zarostlé a rozpadlé, že nelze zjistit, co to bylo zač.“ To vše říká s pochybami a bez přesvědčení – ale nyní, a to je jasné podle jeho tónu, přejde k pevnější půdě pod nohama. I tak, mluví opatrně. „Ale tyhle obrázky. Ty poznávám. Je to jako mapa – ale jak uděláš mapu bůhví kolik let dopředu? Hory semele vítr na prach nebo z něj vyrostou, kopce se zalesní nebo vyprahnou, řeky se vylijí, moře ustoupí nebo zem polkne… ale hvězdy… ty ze svojí cesty po obloze jen tak nesejdou.“ Poklepe prstem na něco, co připomíná mapu plnou menších či větších teček, která je pro Helu stěží rozluštitelná – navíc se nachází v samém středu knihy, ve kterém už začínala být Hela zoufalá, protože text tam byl téměř nepřeložitelný. „Tohle – tohle ale poznávám. To bych já poznal kdekoliv. Takhle, Helo, vypadá jarní obloha pod Špičákem. Před pár dny jsem sám na tyhle hvězdy koukal. Je to ale podivný – je jich tady daleko víc, než je vidět na obloze. Ale tohle souhvězdí, a tyhle velký, tady, tady a tady,“ ukazuje, zatímco mluví, „ty jsou vždycky na jaře na tomhle místě. A co víc, o pár stránek dál jsem našel hvězdy, co jsou nad Špičákem v létě, na podzim i v zimě.“ Možná by stálo za to se znovu podívat na ty pasáže kolem těch obrázků. „Ať už hledáš co chceš, má to něco společného se Špičákem…“

Hela - 30. července 2019 20:09

Hvězdné mapy Nervózně poposedávám na lavici. Čaj mi dávno vystydnul a já ze Sigvara stále ještě nedostala žádnou odpověď. Jeho výraz se mi ale ani trochu nelíbí. Sleduji, jak zachmuřeně listuje knihou, skoro to vypadá, jako by se jí snad štítil, nebo bál. Ale něco našel. Obrázek, kterému já jsem nevěnovala příliš pozornosti, neboť mi nic neprozradil. Mapa hvězdné oblohy. Znám sice hvězdy a souhvězdí, i jejich význam, ale jak se po obloze pohybují, to je mi záhadou. Napjatě naslouchám jeho slovům a teď jsem to já, kdo se mračí. Špičák. Ano, to by dávalo smysl. Horal slyšel v okolí špičáku hlasy a já se s nejvyšším Otcem setkala právě na tom místě. Všechno se kočí kolem Špičáku a já nyní musím přijít na to, proč. "Můžu se pokusit přeložit něco dalšího, ale jazyk té knihy...mate mě. Některým slovům, nebo pasážím vůbec nerozumím a to málo, co z toho dokážu vytáhnout mi nedává příliš smysl." Povzdechnu si a napiju se chladného čaje. Nyní lituji, že jsem se od babičky nenaučila něco víc. "Neznáš někoho, kdo by tomu jazyku mohl porozumět?" Je to hloupá otázka, ale naděje umírá poslední. Rozhlédnu se po policích s knihami a přemýšlím, jestli by mezi nimi mohla být některá, která by mi s překladem pomohla. "Měl by sis jít odpočinout." Uvědomím si, že horal strávil celou noc v divočině. Jistě teď nejvíc ze všeho touží po troše spánku. "Můžeš se prospat tady." Kývnu k vedlejšímu pokojíku. "A já mezitím zkusím přeložit něco dalšího." Přitáhnu si knihu zpátky k sobě a zahledím se do mapy.

Letitia - 31. července 2019 12:41

Soukromí? Čas strávený v poručíkově společnosti je velmi příjemný. Příjemný a trochu smutný když mluvím o své domovině po které se mi stýská. Snažím se však všechny takové myšlenky zaplašit a dál se usmívat. Tenhle chlapík nemůže za to, že jsem tady a tak si nezaslouží si abych ho tím obtěžovala. Na to, že je ze severu je milý. Sice stále na můj vkus příliš vysoký, ale rozhodně se umí chovat, což je mnohem víc než jsem se kdy odvážila tady mezi těmi burany doufat. Měla jsem za to, že všichni z Nortimberu jsou neotesaní a hrubí jako všechno tady kolem. Jsem ráda, že jsem se spletla. Jaká škoda, že mé umístění je tady. Být trochu víc na jihu, bylo by to pro mě mnohem snesitelnější, ale dost marného toužení. Jsem tu a musím z toho získat co nejvíce. Večer krásně utíká a slova plynou jako voda v řece. Možná proto mě jeho lichotka trochu zaskočí a začnu se červenat což okamžitě svedu na vypitý alkohol. S Mikha‘ilem je to jenom další hra, ale tady a teď se mi zdá, že tenhle muž to myslí upřímně. Abych získala čas na rozmyšlenou zvednu džbánek a napiji se. V hlavě mi znovu zazní sáhibův posměšný hlas, že tenhle poručík není žádný šlechtic. No co, že není. I tak je s ním zábava. Zatracený parchant. Já mu ještě ukážu. Přikývnu a odložím pití na stůl. "Už jste ochutnal celstionské pití? U sebe v pokoji mám malou zásobu a ráda se s vámi o sklenku nebo dvě podělím," trochu vyhýbavě odpovím na jeho otázku, ale s jasným příslibem.

Freya - 31. července 2019 19:51

Kdo uteče, vyhraje Při pohledu na protější zeď a runy a mapa hvězd, která se objeví v mihotavém světle louče, prozradí, že jsme snad na správné stopě. O to víc ne ale štve, že odsud musíme tak narychlo zmizet. Procedím skrz zuby jen pár tichých nadávek a lezu ven. Co jiného mi také zbývá. Výkřik, který se za námi ozve bohužel svědčí o tom , že si nás dotyčný čmuchal všiml. Jenže tu neni nic pořádnýho, kam se honem vrtnout. Jestli je to pověrčivý vesničan můžem jen doufat, že nás bude mít za přeludy a duchy, ale takový štěstí mít asi nebudem. "To nemůže vědět, ale jestli tam bude čmuchat dál, může mu to dojít." zašeptám tiše k Elkovi. "Jo, stěna je pokrytá nějakými runami a hvězdnou mapou či co." líčím parťákovi, co krom mrtvoly se za závalem skrývalo. "Rozhodně se tam musim vrátit. Runy sice nepřečtu, ale vše by šlo opsat a překreslit. Byla bych docela nerada, kdyby to někdo chtěl uklidit o něco lépe než jen závalem." pokračuji dál. "Můžem chvíli počkat, zda si ten čmuchálek nepřivede další. Nejradši bych tam šla ještě teď, ale dá se to stihnout?" kouknu po Elkovi a odhaduji, jak dlouho nám práce trvala a jak dlouho ještě může trvat než bychom se tam vrátili, zda je to vůbec ještě teď reálné. V ruce žmoulám kousek kovu, který jsem zde našla, a který je mi nějak povědomý. "A taky tam bylo tohle. Tak se ukaž." snažím si v chabém měsíčním světle prohlédnout svou kořist.

Arun - 01. srpna 2019 20:00

Rozhodnutí Freya Elko se nezdá být tak jistý úspěchem a tu a tam koukne zpátky směrem k pevnosti – ale hned tak nevezme nohy na ramena. Určitý díl na tom určitě má i to, že ví, že jestli tenhle podnik skončí bez úspěchu, unudí se v té pevnosti k smrti. „Snad ne – ale já radši vždycky čekám to nejhorší.“ Její nálezy ho zaujmou o něco víc. „Tak hvězdy, jo? Já teda nejsem žádnej námořník, ale pomoct by nám to mohlo. Runy jsou nám prd platný – ty umí číst leda tak ta jejich vědma. Ale podle hvězd se dá najít leccos. Moc nám to teda nepomůže… ale třeba tam bude něco víc…“ Když začne mluvit o návratu, Elko váhá ještě víc. „Hele, já ti nevím. Jestli se teď dostanem do průšvihu, už nás nikdo nenajde. Řeknou, že nás sežrali medvědi nebo tak něco, a bude s náma konec.“ Ale Elko není takový zbabělec, aby všechnu jejich dosavadní práci jen tak hodil za hlavu. „Možná by bylo lepší to zkusit znova zejtra…“ Hned to sám zamítne. „Ne, třeba po tomhle začnou hlídat.“ Začne zamyšleně přežvykovat stéblo trávy, zatímco přemýšlí, jestli se dá průchod zase vykopat a stihnout to s dostatkem času na návrat před úsvitem. Mezitím Freya začne prohlížet svůj jediný úlovek. Je pokrytý prachem a špínou – ale po chvíli leštění a čištění v ruce se seveřanka otřese. Poznává ho… protože tenhle kousek kovu je na vlas stejný jako ten, který nosí na krku. Druhá půlka toho symbolu – a podle slov jejího otce klíč k jejímu dědictví. Ten druhý měl mít její bratr – ten který podle Erlinga zmizel před několika měsíci. Dost na to aby se tělo rozložilo… Elko vedle ní si nevšimne změny v její tváři – pokračuje ve svých úvahách. „Mohlo by to jít. Ale musíme dávat ještě větší pozor. Jeden by moh hlídat – druhej makat. Ale to nás úsvit rozhodně chytí. Nebo můžem dělat voba a riskovat – jestli ale budem čekat, tak to už to vyjde na stejno a tu první možnost vůbec mít nebudem. Ale zas si budem jistý, že nepřived žádný vesnický kamarády.“ Teprve nyní začne věnovat víc pozornosti amuletu, který Freya drží v ruce. „Hm? Nějaká cetka. Zlato to není. Vypadá to jako nějaký železo. Ale divný. Třeba by se to dalo za pár babek střelit u nějakýho sběratele – ale žádnej poklad to teda není.“ Večer ve dvou Letitia Poručík se na Celestionku usměje – ona ten úsměv zná a okamžitě jí dojde, že poručík asi není zas tak hlubokomyslný člověk, když jsou na něm jeho úmysly tak jednoduše k vidění. Seveřané nemají v krvi lži a intriky její domoviny – u nich je všechno jednodušší. „A pak se říká, že Celestionci nejsou pohostinní…“ odpoví. „Velice rád přijmu a ochutnám, slečno…“ Na druhou stranu, Letitia zaváhá – seveřané nejsou naivní. Jsou přímí, ale nejsou hloupí… a ti, kteří mají k Celestionu blízko velice často leccos odkoukali. A poručík Geir zcela mezi takové patří. Možná by si neměla být jeho upřímností zas tak jistá. Ale prozatím jí nedává záminek k nespokojenosti – zaplatí jídlo i pití, které měli a společně vyjdou na nádvoří. Venku už stihlo zapadnout slunce… Geir se labužnicky nadechne studeného večerního vzduchu – který Letitii nikdy příliš nechutnal. Jenže seveřané v srdci vždycky budou seveřané. Přesunou se skrz pevnost do ložnice Letitie – cestou nepotkají příliš mnoho vojáků, což je dobře, řeči nikdy nejsou příjemné. Ale pokud večer dopadne tak jak poručík jasně chce, tak je jisté, že se tím Geir ještě bude v Alesglas chlubit. Ale to je cena za večer, který není stráven v chladné samotě. Navíc je pravda, že poručík je skutečně velmi slušný muž. Stanou v jejím pokoji, vedle nízké almary na níž stojí jedna z lahví. Stojí proti sobě s dvěma malými pohárky – přeci jen o trochu blíže než dva, co se potkali toho samého dne… Nejprve si společně připijí na své zdraví celestionským likérem – je na Letitii, zdali bude plýtvat Albriennské šedé na drsný severský jazyk. Poručíkův je možná trochu vytříbenější než je průměr, ale i tak… Po prvním přípitku se Geir pousměje a pozvede pohár znovu. „Na zdraví krále Arvida,“ a pak, mrknouce na Letitii, dodává: „A na zdraví krále Nikolaje.“ A poté opět věnuje Letitii naprosto jasný a jednoduchý pohled naplněný jeho úmysly s ní – tentokrát možná dokonce odhadovačný… co ta štíhlá a atletická Celestionka schovává pod uniformou? „A na nás dva, slečno Letitie…“ Poručík udělá krok k ní a jemně se dotkne její tváře levou rukou, zatímco druhou opět pozvedá číši. Noc je ještě celá před nimi – ale teď má Letitie poslední příležitost konat dle své vůle… než otěže převezme alkohol. Podivné záležitosti Hela Sigvar, na kterém už je únava vidět na první pohled, stále zůstává v pozoru a Hele odpoví – však není z těch, kteří by na sobě vyčerpání dávali znát. „Neznám runy, natož nějaký divný jazyk, kterými mluví… ale v horách jsou nejrůznější lidé. Staré, semknuté rodiny horalů, kteří nemají dlouhé zimní večery nic jiného na práci než si opakovat vědění z prastarých dob.“ Ještě jednou pokýve hlavou – ale ve tváři je jasné, že je mu líto, že Hele nemůže dát víc. „V horách je ledasco. Dokonce ani já neznám všechna jejich tajemství. Ale nevím, jak ti víc pomoci. Ne teď. Zamyslím se a třeba si ještě na něco vzpomenu…“ Když mu poté připomene odpočinek, medvědobijec jen vděčně přikývne – dlouhá noc na něm není znát tak, že by jí odhalil jen tak někdo… ale Hela je jedna z mála, kteří jen tak někdo nejsou. Nechá tedy Sigvara dospat noční lov a sama se obrátí zpět ke knížce. Jenže se jí nedostane klidu. Už když se do překladů zas zabírá, ozve se velice nejisté zaklepání na dveře. Pro vědmu musí být vesnice vždy na prvním místě – to snad chápou i bohové – a tak otevře. Ve dveřích spatří Halvara, který nervózně přešlapuje na místě. Něco ho trápí. „Dobré ráno, vědmo. Právě jsem mluvil s Adelaide – no a říkala mi, že vy jste říkala, že bych měl dávat pozor. Tak trochu se stalo, že jsem vlastně dával pozor už dneska v noci.“ Zaváhá – není si jistý tím, co sám bude říkat. „V noci mě probral nějaký neklid, vzpomněl jsem si na ty cizáky – a měl jsem najednou takovou podivnou starost – nevydržel jsem to a vydal jsem se k pohřebištím. Já vím, že tam kde mi nikdo neleží, nemám co pohledávat… ale měl jsem vám jednou pocit, jako bych něco slyšel – jako že v podzemí. A pak jsem i něco viděl. Takový stín, co vyletěl z jedné no… hrobky.“ Což je dost na to, aby to průměrného pověrčivého vesničana přesvědčilo, že bude lepší rychle zamířit zpátky do postele – jenže Halvar už nějaký čas s vědmou strávil a ví, že není všechno tak, jak se to zdá. „Podíval jsem se – no tam, no dovnitř. Ale nic tam nebylo. V tý tmě jsem viděl, že jsou tam nějaký stopy – ale byly to velký stopy, jako vod seveřana a říkal jsem si, že to jen někdo přes den tam zašel, aby vzdal holt.“ To byla vskutku běžná věc. Seveřané drželi své předky ve vysoké úctě. Ale kdoví, co v té tmě Halvar poznal nebo nepoznal. „Nic – nic jsem vlastně neviděl. Ale – tak nějak mi to leželo na srdci, tak sem vám to chtěl říct. Zvlášť potom, co mi vyřídila Ade. Vlastně jen nějaký stíny a nic víc. Snad se mi to jen zdálo. Asi vás s tím jen blbě otravuju,“ dodává ustaraně – ale na instinkty je občas radno dát, dodává jeho obličej.

Hela - 01. srpna 2019 20:18

Neklidný Sigvar se odebere na kutě, já si uvařím čerstvý šálek čaje a posadím se ke knize. Potěšila mě zpráva, že by, někde v horách, mohl existovat někdo, kdo té knize možná porozumí. Je v tom spousta nejistoty, ale říká se, že naděje umírá poslední.Až se horal probudí, víc si s ním o tom pohovořím. Příliš daleko se s knihou ale nedostanu. Sotva přeložím několik dalších slov, když se ozve zaklepání na dveře. Nechala jsem se touhle věcí skutečně pohltit, ale v první řadě musím myslet hlavně na vesničany a jejich potřeby. Otevřu dveře a tázavě se podívám na mladého rybáře. V tichosti poslouchám jeho vyprávění a lehce se u toho mračím. "Ani v nejmenším mě neotravuješ. Jsem ráda, že jsi mi to přišel říct. A také jsem ráda, že posloucháš šepot bohů. Jistě to byli oni, kdo ti v noci poradil, jít se k pohřebištím podívat." Zatím co mluvím. Chopím se svého kabátu a sekery. "Zaveď mě tam, kde jsi viděl onen stín." Halvar se sice tváří nejistě, jako by si nebyl jistí tím, co viděl. Ale nikdo se neodváží obtěžovat vědmu se zbytečnostmi. Jsem si jistá tím, že by nevážil cestu z vesnice, až k mému domu, jen kvůli domněnce. Halvar není zbrklý, a není to ani strašpytel. Třeba to nic neznamená, ale nehodlám nic riskovat. Svižným krokem společně vyrazíme k posvátné půdě.

Letitia - 01. srpna 2019 21:15

Jedna postel stačí i pro dva Na okamžik jsem byla v pokušení nalít víno protože na něj mám opravdu chuť, ale nakonec jsem si to rozmyslela. I když je poručík milý nebudu kvůli němu plýtvat takovým nektarem. Zcela postačí pálenka, kterou jsem koupila od Helmholtca. "Na naše veličenstva a na nás," zopakuji přípitek, napiji se, chvíli doušek poválím v ústech a poté ho nechám sklouznout krkem až do žaludku. Mnohem chutnější. Tělem se mi rozlije příjemné teplo naplněné očekáváním a při jeho dotyku jenom spokojeně přivřu oči. Je mi jasné, že se začne chlubit tím. Počítám s tím, ale je mi to jedno. Vůbec mě nezajímá co si budou seveřané šuškat mezi sebou. Já si chci prostě jenom užít tenhle večer se vším všudy. Sklenku odložím na stůl. Své dlaně položím na jeho ruku ve které svírá pohár, rozevřu mu prsty a také jí položím stranou. Brzy bude potřebovat obě své ruce, ale ještě předtím je potřeba všechno řádně přichystat. "Přiložte do kamen," požádám ho a odstoupím stranou. Chci tu mít ještě o kousek tepleji i když vím, že se brzy zahřeji ještě víc. Rozepnu si opasek a i se závěsníkem a kordem ho pověsím na židli. Pomalu jdu k posteli a přitom zápasím s knoflíky svého kabátce. Brzy povolí i ten poslední a nechám kabátec sklouznout na podlahu. Pod ním mám bílou košili, kterou si u krku rozváži. Posadím se na kraj postele, trochu se zakloním a opřu se o lokty abych stále viděla na poručíka. Přehodím si nohu přes nohu a začnu s ní mírně pohupovat. Čekám dokud poslední polínko neskončí uvnitř a nezavřou se dvířka. "Pomůžete mi sundat boty?" poprosím Geira a nespouštím z něj oči. Srdce mi začíná bít čím dál tím rychleji a krev se rozpaluje.

Freya - 02. srpna 2019 19:34

Znovu do hrobky Elkovi se celý tenhle podnik přestává líbit. Jenže mě se nechce to teď vzdávat, kor když se ukázalo, že ta místnost fakt není prázdná. Dělali jsme větší šílenosti a riskovali víc, stárneš, brachu... "A jestli teď odejdem a ráno si někdo pěkně v klidu půjde prohlídnout hrobku, už se sem nedostanem, na to vsaď krk. Nechci skončit ještě dřív, než jsme vůbec pořádně začali." odpovídám Elkovi a málem jsem dodala, že se nehodlám dobrovolně zahrabat v týhle díře a pokoušet se naučit ty nemehla o nemožné, ale radši to zase spolknu, když mi dojde, že on už se tu tak trochu zahrabal. Trochu naštvaně a trochu nervózně hraju si v ruce s tím kouskem plíšku. Až příliš mi něco připomíná, ale dokud jej nepodrobím bližšímu zkoumání, mohu doufat, že se mi to jen zdá. Elko na chvíli zmlkne a přemýšlí a já mám čas prohlédnout si, co jsem to vlastně vzala. Nicméně po chvíli je mi jasné, že mé prvotní podezření se vyplnilo. Do háje...odpovídalo by to tomu, že zmizel beze stopy...sám nebo mu někdo pomoh, čert ví...že by to dal z ruky to pochybuju...no, tak rovna takhle jsem si naše setkání tedy nepředstavovala... Je to trochu šok, ale vlastně nic víc, oni mne pohřbili už dávno a já teď stojím nad jejich hroby, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Hlavou mi prolétne pár vzpomínek na dětství, ze kterých mne vytrhne až Elko. "Ne to není, poklad vskutku ne. Úsvit nás tu chytit nesmí, za světla se odsud nepozorovaně nedostanem. Musíme to stihnout a trochu zariskovat, budem doufat, že si ten vesničan řekne, že viděl jen duchy. No tak, jdeš do toho se mnou? Už dlouho jsme nevyváděli žádnou takovouhle ztřeštěnost, no ne? " mrknu na něj, i když do smíchu mi zrovna teď moc není.

Arun - 03. srpna 2019 20:26

Ráno poté Letitia Letitia se probouzí později, než obvykle – a daleko rozbolavělejší než obvykle… a s mírou studu a nejistoty, bez kterých by taková noc plná vášně a alkoholu nebyla úplná. Na druhou stranu… už se probrala v daleko horších situacích. Cítí se alespoň o něco lépe než včera. Rychle zpozoruje, že v posteli je sama – poručík se dozajista vytratil dřív. Nebylo by příliš dobré, aby se všeobecně vědělo, že strávil noc v pevnosti… Pro kaprálku je to jen návrat zpátky do reality. Po troše protahování jí nezbývá než se obléknout, smířit se s krutou existencí a vydat se najít něco k snídani. Uspěje poměrně snadno – jídlo z jídelny v pevnosti sice není nic extra, ale alespoň tím trochu pozdrží cestu ven, do chladu rána. Mužstvo se věnuje svému obvyklému dohadování a pomlouvání, které si však nechávají pro sebe – z větší části. Ač je rozespalá a stále se soustřeďuje na příjemné vzpomínky z předchozí noci, uši má otevřené… „Ty cizáci z východu se teda držej mezi sebou.“ „Jo – tu jejich holku, co tak zřídila Olafa, jsem celej den neviděl.“ „Prej se ztratil ten učenec z Celestionu.“ „Kecy – já slyšel, že je nemocnej-“ „Starou belu nemocnej… říkám vám, něco kujou… lidi se jen tak neztrácej – to von je někde schovanej…“ Vždycky je dobré poslouchat co si mužstvo povídá – šeptanda je už tradiční zdroj informací. Dokončí svou snídani – ale z řečí vojáků už nic nového nepochytí. Letitia se poté konečně střetne s ranní zimou severu a vyjde na nádvoří… a právě včas. V budoucí bráně, kterou vede cesta k Helskaře, stojí osamělý jezdec. Je oblečený do kabátce, ramena mu kryje kožešina – ale nejvýraznější je cosi jako šerpa z vlny se vzorem… Letitia nezná pojem skuddna – ale tohle je na první pohled nějaká forma tradičního oděvu, jestli někdy nějaký viděla. Co víc, muž je ozbrojen – vidí na koni dlouhý meč v pochvě… a na druhé straně dvě kulovnice. Tenhle se střelných zbraní neštítí. Letitii je ihned jasné, že to musí být ten šlechtic, o kterém mluvil velitel… a který se podle slov Geira rozhodl strávit noc ve vesnici. Nyní přijíždí do pevnosti – snad by ho měla nasměřovat k veliteli, než začne dělat potíže. Působí hodně… tradicionalisticky. Snad až na ty dvě krátké pušky – ale o to je nebezpečnější. Na druhou stranu, každou chvíli se tu jistě objeví některý z Torjakových důstojníků… tak to může celé přenechat jim. Pevnost Elfstan Elfstan, zklamán a odrazen tím, jak se medvědobijec zachoval, se obrátí zpět k vesnici a dál směrem k pevnosti. Obchází Helskaru po jejím okraji, kudy pokračuje pěšina od domu vědmy. Kdyby někdo neznal souvislosti, myslel by si, že ten, kdo musí žít v té chalupě v lese je snad vyvrhel společnosti… a mezitím – každému by stačil jeden pohled na mladou vědmu, aby věděl, jak se věci mají. Prochází kolem posledního domu, když si všimne postaršího muže, který sedí na nízké lavici před ním. Má tady výhled na cestu k pevnosti a je odsud vidět i k fjordu – docela pěkné místo. Kolem něj je usazeno několik dětí, které napjatě poslouchají jeho veršované vyprávění. Jeho hlas klesá a stoupá spolu s napětím v jeho příběhu a Elfstan už během několika momentů pozná, že se jedná o verzi starého příběhu o jednom z mnoha severských hrdinů. Na moment se zastaví – a skald, aniž by přerušil svá slova, mu věnuje rychlý pohled a přikývnutí. Ano, tady už všichni ví, co je zač – a že rád povídá příběhy. A nejspíš o něm říkají ještě víc. Nikde se nešíří klepy tak rychle jako na malé vesnici. Bohužel muž je zabrán do vyprávění a neplánuje ho přerušit – vypadá to, že jeho vděční mladí posluchači a posluchačky by to velice zklamalo. Prozatím ho i Helskaru musí Elfstan nechat na později – čeká ho docela jiné místo… Pevnost Ornbjarn. Elfstan nasedne na koně – není to tak daleko, ale je třeba udržovat nějaké dekorum, zvlášť pokud ho místní cizáci uvidí přijíždět. Brzy mine kopec, který pevnost stíní a může si jí prohlédnout. Stojí na vyvýšenině, zatím jen hlavní čtvercová tvrz, kolem které pomalu rostou kamenné hradby a základy čtyř věží. Pod ní je vidět kamenné molo – přístaviště je prázdné. Před branou pevnosti stojí malý dům – nejspíš nějaký podnik pro posádku a možná i malý obchod. Velitelé takové záležitosti většinou raději drží za hradbami – zvlášť pokud tam budou chodit i případní návštěvníci a námořníci. Pevnost nyní vidí mírně ze strany, neboť cesta se k ní stáčí bokem – vidí cvičiště za ní a to, že druhá strana hradeb je jen asi metr vysoká. Už nyní je to ale vcelku impozantní tvrz – zvlášť v porovnání s jednoduchými domy Helskary. Nad ní vlají prapory krále Arvida a před ní je tábořiště Geirovi patroly. Když kolem těch několika stanů projíždí, všimne si, že Josteinn, kterého od pohledu zná, právě drží stráž. Voják pěstí na srdci zasalutuje a vzdá mu hold – se zpožděním tak učiní i jeho druh. Všimne si také poručíka Geira, který mluví s několika muži u ohně – když si ten všimne fyrstara, pokývnutím hlavy ho pozdraví. A poté už projíždí rozestavěným obloukem brány kolem dvou poněkud laxněji působících strážných – ale oba se postaví do pozoru, jakmile ho uvidí. Když uvidí jeho skuddnu, trochu vyvalí oči a pak také vzdají hold, tak jak jim poroučí protokol. Ani se ho nepokusí zastavit a nepožádají ho, aby prokázal, kdo je. Zdá se, že už je očekáván. Ale než se může zorientovat, jeho pohled něco zaujme. Před vstupem do hlavní věže spatří Celestionku v uniformě armády krále Nikolaje – poddůstojnice. Zatímco vjížděl dovnitř, měla určitě čas si ho hezky prohlédnout. Nejspíš jedna z těch, které král Arvid vyjednal, aby na podobných opuštěných a klidných místech cvičili seveřany modernímu stylu boje. To znamená, že se zodpovídá veliteli Ornbjarnu Torjakovi – ale je na něm, zdali k ní přistoupí, nebo počká, až se objeví nějaký Nortimberský důstojník. Pod zemí Freya I když má Freya ve všem pravdu, Elko se na to pořád moc netváří… že by v téhle zamrzlé díře zlenivěl? Ale nakonec skutečně převáží hrabivost – koneckonců, co může ztratit? Tedy… krom svého života… nějakou obzvlášť odporně pomalou a ukrutnou cestou. Ale to už jsou rizika vykrádání severských hrobů… Prozatím nemá na výběr a vyrazí za Freyou zpátky do té kobky. Pořád očima hlídá cestu k vesnici a nijak zvlášť se dovnitř nežene – ale nakonec tam oba dojdou a můžou začít s prací. Když je desátník zaměstnaný a začíná věřit, že seveřan jen zmizel do vesnice a žádný poplach nevzbudil, nabere trochu sebevědomí. Práce jim jde rychle – stačí odklidit jen relativně malé množství kamenů. Ale jakmile je průchod volný Elko změní jejich taktiku: „Půjdu hlídat – vezmi si pochodeň dovnitř a já tě kdyžtak varuju. Nechci, aby nás někdo překvapil.“ S tím odejde chodbou a Freya vidí jeho stín ve vstupní místnosti – Elko opatrně vyhlíží na všechny strany. Trocha zdravého pudu sebezáchovy není zas tak špatná věc. A jednou věcí si může být jistá – Elko se na ní nevykašle. Jeho mizerná kůže sice nestojí za moc, ale má pokroucený smysl pro čest. Nikdy by svého seržu v bryndě nenechal – i když je právě teď jen desátnice. Freya se protáhne dovnitř a může pokračovat ve svém průzkumu. Tělo, které má po své pravici, jí pořád leží na mysli… pokroucené tělo seveřana, který tu byl pohřben zaživa. A její bratr, který by ten talisman nikdy z ruky nedal. Jenže ten, kdo si prošel válkou, je zvyklý na ledasco. Její mysl je proti těmhle věcem obrněná a dokáže je brát s klidem – už jí koneckonců skoro v náručí pár kamarádů taky umřelo. Má trochu času – i když pořád naslouchá, zdali nepřijde varování od Elka, může se přesunout ke stěně. Runy jí ale neříkají pranic nového – nepřečte je a nic se z nich nedoví. Není žádná námořnice, a i když hvězdy na té mapě pozná, jen těžko ji napadne, jak by jí to mohlo pomoci. Ale její podrobnější hledání odhalí další věci. Nejprve něco jako převržený kamenný piedestal. Kameny se roztříštily, ale je jasné, že na něm byla nějaká věc. Amulet to být nemohl – ten se dědil v její rodině už hodně dlouho… ale něco tu bylo. A teď je to pryč. Bohužel jen těžko lze říct kdy k tomu došlo – saze na kamenech nejsou… ale když si kamenný podstavec prohlíží, najde v rohu, úplně v dolním koutu zdi s nápisy volné místo, které někdo použil, aby tam něco vyryl. Musela to být těžká práce, rýt do kamene jen nějakým prostým ostřím… ale tohle konečně Freye dá nějaké vodítko… je to mapa. Pozná pobřeží – pozná tvar fjordu a malým křížem je tam znázorněná Helskara. A pak šipka a hrubý náznak hor. Jedna z nich je vykreslená s větším detailem a pod ní je další křížek. Zdá se, že si autor dal záležet, aby nakreslil ještě jednu horu. Tu Freya pozná – to je nejvyšší vrchol Varldbergen, Farjall, viditelný za dobrého počasí z celého Felskarsku, ač je v takové dálce. Helskara, Farjall a její cílový křížek. Zdá se, že ten, kdo to udělal, se snažil navést k cíli… ale kdo to byl a proč tu vyškrabal to vodítko? A jak jí to tam dovede? Prozatím jí nezbyde než pomocí malého uhlu a kousku papíru ten náčrtek co nejpřesněji zreplikovat… Měla by odsud zmizet – možná se tu ale ještě něco skrývá… jenže čas už dochází. Vědma je vědma Hela Halvar se usměje, když ho vědma neodbude – a hned jak je Hela připravená, vyrazí s ní po pěšině kolem vesnice. Zatímco kráčí, ptá se Halvar s trochou hrdosti: „Myslíte, že to doopravdy byli Bohové, kdo mě vzbudili v té noci?“ Pak se zas zamyslí – a snad chce ještě dále pomoci, když už mu bohové projevili takovou důvěru: „Škoda, že jsou všichni lovci v lesích. Kdyby třeba po tom stínu zůstaly nějaké stopy-“ Pak se zarazí a dodá trochu zklamaně: „Jestli teda po stínech zůstávají stopy...“ Ale poté zmlkne – asi ho napadne, že by s takovými hloupostmi neměl vědmu otravovat, že tu už to asi desetkrát napadlo. A ta si uvědomí, že děvče Helu by s tím klidně otravoval a že děvče Hela by na to možná sama nepřišla – ale vědma? Vědmu nikdo nesmí ničím bavit, čas vědmy nikdo nesmí plýtvat a vědma ví všechno. Někdy jako by ani nezáleželo, že je Hela – hlavně, že je vědma. Zvláštní, jak to její sousedi dokázali takhle rozlišovat. Občas to bylo velmi užitečné... ale dělalo to tvoření užších vztahů o dost těžší… Ženy z jejího rodu nakonec končívaly se syny stařešinů, kteří měli tu smůlu, že se narodili a radši přemýšleli, než aby lovili – takoví muži jsou k užitku jen vědmám. Jenže Hela na to neměla čas – měla pocit, jako by jí léta míjela až nepříjemně rychle… vždycky tu byl nějaký nemocný, nějaký problém, něco, co musela řešit dřív… Těch myšlenek se zbavila na kraji vesnice a soustředila se na to, co měla před sebou. Je možné, že se cizáci vrátili v noci? Že by se odhodlali ke svatokrádeži? Ale cožpak si neuvědomovali, jakou katastrofu tím na sebe přinášeli? Bohové – a předci samotní – se dokázali skutečně rozzuřit… a co teprve vesničani, kdyby se o tom dozvěděli. A my o vlku a vlk- Proti nim kráčel se zamračenou tváří Rangvald. Jestli by někdo hned vedl dav na pevnost, byl by to on. Zvedl oči a pohlédl na vědmu – jeho výraz se nezměnil, ani on by si nedovolil se na vědmu křivě podívat. Ale neprošel kolem nich jen tak. Zastavil se. „Vědmo,“ pozdravil jí vážně. Narovnal se a přikývnutím jí vzdal úctu – ani Rangvald si nechtěl vědmu znepřátelit, ne po porážce, kterou utržil na sněmu. Už to vypadalo, že zas bude tiše pokračovat dál, ale nakonec promluvil. „Dějou se tu divný věci, vědmo. V noci dole u vody něco obcházelo ve stínech. Doufám, že dobře dbáte o spokojenost předků a bohů.“ Vypadá to, že bude pokračovat bez dalších slov – a Hela slyší, jak se Halvar prudce nadechne a jen stěží se zadrží, aby neprozradil, že sám v noci něco slyšel.

Hela - 03. srpna 2019 21:37

Stíny nad vesnicí "Samozřejmě, že to byli bohové." Odvětím Halvarovi, bez sebemenšího zaváhání. Jsou věci, o kterých prostě nepochybuji. Jeho další slova nechám bez odezvy. Jen mě po nich přepadne něco jako...stesk? Z rozhovoru s Elfstanem mi daleko víc, než osud severu, utkvěly ty zcela obyčejné věci. On se mnou nemluvil, jako s vědmou, ale jako s člověkem. Až nyní, když kráčím vedle Halvara, si uvědomuji, jak cenné to pro mě bylo. Připomíná mi to, že ačkoliv znám trápení každého ve vesnici, jsem místním lidem až děsivě vzdálená. Zaplaším neveselé myšlenky, hlavně proto, že se naproti nám vynoří Rangvald. V duchu si povzdechnu. Pokud na někoho dnes nemám náladu, je to právě on. Přesto ho obdařím zdvořilým pokývnutím hlavy. K mé smůle se však u nás muž zastaví. Jeho slova mi na klidu příliš nepřidají. Má tvář však zůstane veze změny. Klidná, jako vodní hladina, a stejně nečitelná. "Akorát jsem měla namířeno k posvátným mohylám, abych se poklonila předkům." Stín na pohřebišti, a stín v přístavu. Co se tady děje? Začínám mít pocit, že nevím, kam se dřív vrtnout. "V noci jsem cítila neklid. Je možné, že nějaká neklidná duše pronikla zpoza závoje a zabloudila do krajů, které jsou určené živým, nikoliv mrtvým. Jistě se není, proč znepokojovat." Pokynu Halvarovi a společně projdeme kolem stařešiny, v duchu mu děkuji, že zůstal zticha. Mladý rybář je hodný a poctivý muž, ale rozumu mu bohové mohli nadělit trochu víc. Spěšně mířím nad vesnici, cestou, kterou poslední dobou chodím až příliš často.

Letitia - 04. srpna 2019 10:35

Ráno raníčko Elfstan Dnes mi snídaně vadí mnohem méně než jindy. Stále ve mně přetrvávají vzpomínky na noc a čas od času mi po páteři proběhne příjemné zašimrání když si vybavím některé obzvláště zajímavé momenty. Na seveřana nebyl tak špatný. Trochu mu sice chyběla vynalézavost, ale zase měl výdrž. Na tváři se mi usadí zamyšlený úsměv když mě napadne, že by mohl ty škrábance a kousance vydávat za zranění z boje. Ano, pane. Svedl jsem zuřivou bitvu s nepřítelem, pane. Aspoň vím, že na mě nějakou dobu nezapomene. Úsměv se mi však rychle vytratí když si všimnu nově příchozího. Pečlivě si ho prohlédnu. Takže tohle je ten chlapík, který dělá Torjakovi tolik starostí. Místní šlechtic, který má kdo ví co za lubem. Neuškodí když ho pozdravím. Vydám se rovnou k němu a zastavím se až na úrovni hlavy jeho koně. Škoda, že zrovna u sebe nemám kousek jablka nebo mrkve. takhle se musí spokojit jenom s mojí prázdnou rukou do které šťouchne sametovými nozdrami. Lehce ho poplácám po krku a pak zvednu obličej k jeho jezdci. "Mohu vám nějak pomoci, pane?"

Elfstan Aed Wylfyng - 04. srpna 2019 15:05

Hnízdo hadů Letitia Zklamání. I přes to, že se snažím sám sebe přesvědčit, že ještě není konec všem dnům a Sigvar má na svůj názor a obezřetnost právo, pocit zklamání, nebo spíš zklamání z vlastního selhání hned na začátku přebije dobrou náladu z toho, jak až dosud vše vycházelo, byť ve skutečnosti jsem měl možnost mluvit jen s Herleifem, jeho rodinou a ... jejich vědmou... Ptám se sám sebe, jestli mě náhodou nezasáhlo víc zklamání z toho, že po Sigvarově pohrdnutí mými slovy už neřekla nic. A samotného mě udiví, že mi na tom záleží víc než by mělo. Nikdy jsem neměl zapotřebí, aby se mě někdo zastával a mluvily za mě činy. Tak proč mi to sakra vadí teď? Nejhorší na tom ale je, že ve mě začne hlodat přesvědčení, že Sigvar má možná pravdu a stále mi v mysli rezonují jeho slova „Svojí návštěvou přineseš do Helskary jen utrpení. A Hela, to dobré srdce, bude trpět ze všech nejvíc..“ S těmito pocity náhlého zmaru obcházím Helskaru velkým obloukem. Nemám chuť nikoho z místních potkat, protože mám tušení, že i přes Herleifovo vlídné přijetí, mnozí z Helskarských nebudou mít stejný zápal pro úkol, který před nás všechny předložili Bohové. O to víc, když by se vyplnila Sigvarova slova a věci by začaly jít špatným směrem. Je nasnadě, na koho by pak ukázali prstem. I tak se ale donutím odpovědět muži u posledního domu úsměvem, i když mi do smíchu vůbec není a jindy bych se možná s radostí zastavil a poslechl si jeho vyprávění. Až o kus dál za vsí zastavím a zahledím se k pevnosti. Napadne mě, jestli by nebylo lepší se otočit a vyrazit zpátky domů, ať se za lepší svět bijí jiní, jestli to mám zapotřebí... Jenže vím, že bych to stejně nedokázal. Jednou už jsem tady a doma bych pak musel myslet na to, že jsem zklamal Bohy, mé předky, mou rodinu, všechny stoupence naší věci, staré přísahy a ... Helu. Zatřesu hlavou, jako bych chtěl všechny tyhle chmury odehnat. „Vypadá to, že jsme na to teď sami,“ řeknu spíš pro sebe, vyšvihnu se do sedla a pobídnu Dámu do cvalu směrem k pevnosti, s myšlenkami upnutými již k tomu, co mě v tom hnízdě hadů čeká. U pevnosti odpovídám všem kývnutím hlavy, ale nezastavuju, dokud neprojedu rozestavěným obloukem budoucí brány, kde mě překvapí mladá žena v celestionské uniformě. Nevyznám se v označení hodností na uniformách celestionské armády a vytuším, že bude asi jedna z těch, kteří tu jsou na pozvání krále Arvida a pomáhají s výcvikem po celestionském způsobu. Jediná věc, která mě trochu vyvede z míry je, že to je žena. Ne že by na tom nějak záleželo, koneckonců v Nortimberu to není nic neobvyklého, ale když člověk ví, že zrovna v Celestionu to pravidlem není a potká někoho takového zrovna tady na konci světa, jistým rozpakům se nevyhne. Mírně nadzvednu obočí, když si dovolí poplácat po šíji mého koně a připraví mi tak další malé překvapení, protože Dáma je vůči cizím obvykle nedůtklivá. Seskočím z koně a levou rukou vezmu Dámu za uzdu. „Dáma obvykle cizí dotyk nesnese. Zřejmě to s koňmi umíte, má paní,“ poznamenám se silným nortimberským přízvukem a cuknutím v koutcích úst a teprve pak přidám odpověď na její otázku: „Přijíždím za velitelem pevnosti. Byl bych vám vděčný, kdybyste mě ukázala cestu a případně mi poradila, kde můžu ustájit svého koně.“ „Jsem Elfstan Aed Wylfyng, syn Dunstana Aed Wylfyng, fyrstar z Andalsnes, mladší bratr pána ze Skaggenholmu, Mlžného lesa a Rarožích vrchů,“ představím se s mírným úklonem a pravou rukou sevřenou v pěst na srdci, stále držíce druhou koně za uzdu.

Freya - 04. srpna 2019 20:34

Kobka Věděla jsem, že se nechá přesvědčit, že mě v tom samotnou nenechá. Co kdybych přeci jen našla něco cenného a on u toho nebyl? Furt se ale tváří tak nějak nejistě a vyplašeně. Na všechny obavy naštěstí při práci zapomene, ale opatrnost neodkládá. No aspoň jeden z nás musí být trochu obezřetný... Přeberu louči a jen pokývám hlavou, když oznamuje, že jde hlídat. "Budu chvátat." S tím už mizím znovu v průchodu a doufám, že tentokrát to bude bez vyrušení. Věnuji ještě pohled tělu na zemi. S největší pravděpodobností to nejspíš bude on, těžko jej poznám, moc už toho nezbylo. Na nějaké truchlení ale není čas, beztak už mu tím nijak nepomůžu. Tak do práce. Runám věnuji jen letmý pohled s těmi si neporadím a i kdybych si je nakrásně opsala, musela bych pravděpodobně za vědmou a to nepřichází v úvahu. O chvíli déle si prohlížím hvězdnou oblohu, z které ovšem nejsem o moc moudřejší. A pak mne zaujmou další věci. Převržený podstavec. Takže tu něco bylo a tys tu nebyl sám...copak si ten někdo odnesl a s kým si tady mohl být?... Konečně se pak objeví taky něco pořádného. Mapa. Rychle si ji ovšem co nejpečlivěji překreslím. Pohledem ještě přehlédnu celou místnost, sice by možná stálo za to porozhlédnout se zde ještě trochu, ale zas se mi nechce riskovat úplně zbytečně. Ještě poslední pohled mrtvému a pak už se rychle protáhnu ven. Tiše písknu na Elka a sama už začnu úklidové práce. Alespoň trochu uklidit a rychle vypadnout.

Letitia - 04. srpna 2019 23:01

Okouzlující Dáma Elfstan "Tak Dáma," usměji se nad jménem jeho klisny, která pohodí hlavou když ho zaslechne z cizích úst. Hezký kůň, ale nejsem tu proto abych ho obdivovala. "Kaprál Letitia," zasalutuji a postavím se do pozoru. Sice bych nemusela protože nespadá do mého velení, ale chci mu ukázat kam patřím. Jsem voják až do morku kostí a nechci aby si myslel něco jiného. "Stáje jsou támhle, pane," mávnu rukou dozadu. "Velitel Torjak vás již očekává ve své kanceláři ve vrchním patře pevnosti. Brzy sem dorazí někdo kdo vás tam odvede. Pokud chcete mohu se o vašeho koně zatím postarat," nabídnu se i když tahle práce pro mě opravdu není, ale Dáma je konečně po dlouhé době pěkné zvíře které tu vidím. Většina těch koňu poblíž je jenom na práci a jezdit se na nich pořádně nedá. Tohle je další věc, která mi tu neskutečně chybí. Projížďky po okolí a samozřejmě má klisna Naria. Nádherné dlouhonohé stvoření. Snad se o ní Gilles stará dobře. Už se nemohu dočkat až jí znovu uvidím a společně se znovu projedeme po loukách kolem našeho sídla. Zatím se mohu seznámit s Dámou a dopřát jí trochu víc než podkoní, který té práci zdaleka tak nerozumí. Já se o své koně vždy starala sama, takže vím co a jak.

Arun - 05. srpna 2019 22:20

Domněnky ve stájích Letitia Celestionka převezme uzdu Dámy, poté co z ní fyrstar Elfstan seskočí, a odvádí jí směrem k malé stáji pro těch několik koní, kteří tady na severu jsou k užitku. Skutečně, jen těžko tu místní mohou vědět, jak se ke koním chovat – co vše potřebují… když jich tu mají tak málo. To její domov, to staré sídlo rytířů – tam byl podkoní nějak vážený muž. Tady je to jen nějaký chudák, kterého do toho navezli. Dáma se nechá odvést do stájí vcelku klidně a stejně tak zůstává i uvnitř stáje – snad vycítila, že Letitia ví, co se s koňmi má. A zatímco se kaprálka o Dámu stará, ještě si prožívá ty příjemné momenty minulé noci, na tváři lehký, nepřítomný úsměv. A vzhledem k tomu, že je Celestionka a nikdy nepromarní příležitost, velice rychle a nenápadně prohlédne, zdali kůň nenese něco zajímavého. Rozhodně se ve věcech toho šlechtice nebude přehrabovat – muž jako on by si toho jistě všiml… navíc se nezdá, že by sebou vezl žádné tajné depeše. Ale může alespoň věnovat pečlivý pohled jeho zbraním. Všechno je to mistrovská práce – kulovnice musel vyrábět nějaký obzvlášť zručný puškař, jsou v Nortimberském stylu, mohutnější a větší než celestionské. Musí v sobě skrývat docela slušnou ránu – a dvě pušky, to jsou dva výstřely za sebou. Pak sice nabíjí jako všichni ostatní, ale na začátku by měl rozhodně výhodu. Meč jí také zaujme – se zájmem se podívá na emblém, který je na jílci jeho meče. Kruhový symbol, který připomíná květinu, cizokrajný květ s okvětními lístky do kruhu. Na meči je vyveden do detailu – ale přitom není nijak zdobný a nepřipoutá pozornost jinak než takhle zblízka. Letitii se zdá podivně povědomý – hlodá jí to v hlavě do té míry, že to dokonce vyžene z hlavy obzvlášť příjemný obraz, který si ve světle minulé noci v hlavě vykreslila. Chvíli váhá… viděla to někde dřív? Na nějaké vlajce či odznaku? Nebo snad na nějakém papíru v kanceláři Mikha’ila? Květina nevypadá jako cokoliv co by rostlo v Celestionu – že by to snad viděla na nějakém dokumentu ve Společnosti? Nebo dokonce u některého z východňanů? Zvláštní, kde by k něčemu takovému přišel fyrstar z divokého severu. Kaprálka vyjde opět na čerstvý vzduch a pohlédne ke slunci. Má ještě čas před tréninkem – může zaskočit do Společnosti a poptat se… nebo se podívat do pevnosti jen aby se mohla nevysloveně vysmát Mikha’ilovi, který strávil noc tak maximálně s papíry. Uvědomí si také, že neviděla ráno Güntera – a ten si většinou na dlouhé spaní nepotrpí. Stejně tak nikde neviděla svojí novou desátnici – že by Letitia nebyla jediná, kdo si v noci užil trochu zábavy? Ale co je tedy zrovna na tom malém desátníkovi k vidění… Velitel Torjak Elfstan Fyrstar nechá svou klisnu v rukou Celestionky – nemá žádnou starost, protože Dáma dokáže být chytřejší, než se zdá a je v hloubi své němé koňské tváře velice věrná. A když už vchází do pevnosti, potká ve dveřích muže, kterého ihned identifikuje jako poručíka Nortimberské armády. Jakmile ho uvidí ten, postaví se do pozoru a zasalutuje. Jako fyrstar tady ve vší podstatě převyšuje nejspíš úplně všechny… ale velitel pevnosti zde má suverénní pravomoc a zodpovědnost. On, Elfstan, je tu jen návštěvě a bez povolání krále. Jakýkoliv spor by musel jít před jarla, aby ten rozhodl, kdo je v právu – a to by nebyla příjemná záležitost pro nikoho. Radši bude lepší řídit se začátkem, který tu demonstroval poručík a jednoduše si navzájem prokazovat úctu. „Poručík Hariksson, pane,“ představí se muž. „Velitel Torjak vás očekává.“ Je vyveden vzhůru skrz pevnost po schodišti. Jakmile kolemjdoucí vojáci vidí poručíka a Elfstanovu skuddnu, staví se do pozoru, i kdyby byli mimo službu. Ve druhém patře se Elfstanovi dostane zvláštního pohledu… vstup do místností tohoto patra stráží velice zvláštní válečník, který Elfstanovi připomene některé materiály a dokumenty, ke kterým se občas dostal… a které zmiňovali či dokonce ilustrovali Dálný východ a říši Alindor, která mu vládla. Ten muž byl jako vystřižený z těch textů – kamenná tvář, lamelová zbroj a ornamentovaná helmice, za pasem lehce prohnutý meč, který by v Celestionu nikdo nenašel. Co proboha dělá taková osoba tady, v Ornbjarnu, na nejdivočejším severu? Má snad čas položit jedinou otázku Harikssonovi a získat jeho odpověď, než stanou před dveřmi hlídanými dvěma severskými válečníky. Velitelova kancelář. Hariksson zaklepe, otevře dveře a umožní Elfstanovi vstoupit. Velitel Torjak je statný muž jednoznačně vojenského postoje i charakteru. Jeho tvář je přísná, nechybí v ní inteligence a rozvaha. Kryje jí mohutný a dobře udržovaný černý vous, jak je mezi seveřany zvykem – a je oděn do běžné vojenské uniformy. Stojí za stolem. Očividně už čekal, kdy se Elfstan objeví. V obličeji má neutrální výraz – obezřetnost a opatrnost. Elfstana ničím neurazí, ale velkou spolupráci od něj fyrstar očekávat nemůže. I tak, jarl Norhelm jistě ustanovil velitelem tolerantního muže – místní choulostivá situace si to vyžaduje. „Jsem kapitán Torjak, velitel Ornbjarnu“ řekne stručně a vzdá mu úctu pěstí na srdci. Ví, co se od něj očekává. „Mohu znát důvod vašeho příjezdu do Felskarsku a jak dlouho se plánujete v tomto kraji zdržet? Je to jen součástí běžného protokolu, dovolíte-li.“ Uctivý… ale neústupný, pokud na to dojde. Konec nočního dobrodružství Freya Freya dokončila obkreslování tak přesně jak jen dokázala a pak vyrazila pryč. Kvůli přerušení, které je potkalo během práce, měli daleko méně času, než by chtěli nebo než by bylo příjemné. Rybáři z vesnice vyráželi brzo, před úsvitem. Budou muset spěchat. Freya najde Elka ve stínu u vchodu. „Hotová? Tak dem uklízet. Co máš mi řekneš až budem v suchu,“ dostane se jí šeptané odpovědi. Oba dva pustili do sklízení. Odstranili všechno dřevo, které mohli a nechali chodbu znovu se sesout do původního stavu – alespoň přibližně. Udělali, co mohli, aby zahladili stopy v prachu. Nakonec si jen Elko naštvaně setřel pot z čela a řekl: „Nemáme čas. A budem muset bejt rychlý, jestli to chcem stihnout – nemůžem se tahat s tím dřevem. Necháme ho tady – v týhle druhý chodbě, za některou vzdálenější hrobkou. Není to nic dobrýho, ale co my víme, třeba to ještě někoho zmate. Ještě když to tam tak poházím, jako by to tam někdo pustil, když prchal pryč.“ Má pravdu a tohle je to nejlepší co můžou udělat – naštěstí do téhle staré kobky nikdo nechodí… a pokud se vrátí ten muž, co je zahlédl, alespoň ho tím můžou zkusit svést ze stopy. Práce je hotova tak, jak to jen šlo. Teď už jde jen o to se ztratit. Vyplíží se z pohřebiště a zkontrolují, zdali je čistý vzduch. Na první pohled to vypadá dobře. Vidí odsud na sruby u fjordu, na pevnost i na tábor před ní – a jen v pevnosti a v táboře vidí světla. A ani tam to nevypadá příliš živě. I když obloha začíná blednout na východě, jejich spěch a lehčí náklad je v pořádku dostane až k srubům. Musí sice počkat, až nějaká skupinka obzvlášť čilých rybářů naskočí na několik lodí a vyrazí, ale potom se jim podaří dostat se až k táboru. I ten v relativním klidu obejdou. Nikdo je nehledá. Je to vlastně docela snadná záležitost, když se nad tím Freya zamyslí. Už byla v daleko, daleko horších situacích – a všechno přežila. K pevnosti přichází odzadu tak, aby je nikdo neviděl. Už se oba usmívají nad úspěšným podnikem, stojí u rozestavěných hradeb, a právě je obcházejí, aby obhlédli stráže na nádvoří- A tam, přímo proti nim, se zpoza rohu objeví seveřan. Zdá se stejně překvapený, jako oni, že je vidí. Freya i Elko zůstanou v šoku stát na místě, ještě zadýchaní od spěchu a od celonoční práce. Seveřan je podle uniformy poručík Nortimberské armády. Chvíli mlčky stojí, šokovaně si je prohlíží a pokouší se najít slova. A pak zničehonic sykne: „Neviděli jste mě a já neviděl vás.“ Projde kolem nich bez zastavení a zmizí za dalším rohem, směrem k táboru. Elko vydechne a otřesně zamumlá: „A to bylo jako sakra co? Prostředníček od pánaboha?“ Pohřebiště Hela Rangvald mlčky přikývne, když mu Hela odpoví. To je to, co se od ní očekává – od toho je vědma, aby takové věci znala a řešila. I když má tenhle stařešina nemálo špatných vlastností, je to seveřan z Helskary a dokáže uznat, když někdo dělá svou práci dobře a svědomitě – i kdyby to třeba měla být Hela. Dokonce i v rivalitě a soupeření jsou místní schopní navzájem si prokazovat alespoň nějaký respekt… Ale když stařešina pokračuje ve své mírné chůzi, Hela s Halvarem se také dají do kroku, aby zamířili na pohřebiště a vědma se mohla do té své práce taky pustit. Jen Halvar tiše ještě řekl, když byl Rangvald dost daleko: „Myslíte, že to byl ten samý stín?“ Vesničané byli pověrčiví – Hela nikdy žádný přízrak vyhánět nemusela... ale to neznamenalo, že by to nikdy nemohlo nastat. Její babička byla ohledně těchto věcí praktická – byli to seveřané, jednej s nimi s úctou a vyřeš jejich problémy, to je povinnost vědmy a to stačí. Ale Hela si pamatovala, že se vždycky babička tak zvláštně zamyslela a dodávala: Ale nebývají věci, tak jak se na první pohled zdají. Radši se pořádně koukej – a možná, že uvidíš. Zatímco Hela přemýšlí, o co by mohlo jít s těmi stíny, dojdou až na pohřebiště. Halvar se dívá, prohlíží si runové kameny a přemýšlí, kde to asi tak mohlo být. Až konečně ukáže k jedné z hrobek. „Tam – tam to bylo. Je to výš na kopci, takže když jsem viděl to divné mihnutí, koukal jsem se pak na tuhle prázdnou pláň – a nikde ani živáčka.“ Hela kritickým okem pohlédne na zem před nimi. Za denního světla vidí celý svah jako na dlani – otázka je, jak by to tu vypadalo v noci. A pak obrátí svou pozornost k hrobce. Není příliš opečovávaná, neboť je to jedna z mála těch případů, kdy rodina přišla o svého posledního člena. Jen mrtví tiše leželi uvnitř, majíce klid, neboť cizí až na vědmu nechtěli je rušit. Tady leží rodina, z které poslední pochovávala ještě její babička. Smutný příběh… dcera prchla z domu a nikdo jí víckrát neviděl, matka žalem onemocněla a zemřela… a otec se poté uzavřel a později odešel ve smutku do hor – snad se z něj stal horal, který střeží cesty a průsmyky, snad nechal svůj zármutek za sebou. Měli ještě syna – ale ten se ztratil, zem jako by ho polkla. Mezi seveřany se říká, že snad skočil z útesu, ale Hela ho znala už i jako vědma a nezdálo se jí to… jenže nemohla nic dělat. Byl pryč. Jeho tělo vlny nikdy nevyplavily. To bylo nedávno… nemůže to být víc než pár měsíců. Ale teď už tady o ty hroby nikdo nepečuje.

Hela - 05. srpna 2019 22:38

Pohřebiště Ohlédnu se přes rameno, na stařešinova záda. Na Halvarovu otázku neodpovím, protože sama nemám zdání. Mohla by tady skutečně obcházet nějaká neklidná duše? Teoreticky to možné je, ale přijde mi to nepravděpodobné. A i kdyby, pravděpodobně by zůstávala na jednom místě a necestovala po celé vesnici. Pravděpodobně o nic nejde, ale raději jsem obezřetná, protože na náhody já nevěřím. Dorazíme na pohřebiště a já následuji rybáře do míst, kde viděl stín. Zastavíme se před mohylou jedné ze starých rodin. Zamračím se. Mohl sem někdo přijít? Mohl se ztracený syn vrátit, aby vzdal úctu svým předkům? Konečky prstů pohladím kámen a přeju si, aby promluvil, a řekl mi, čeho byl svědkem. Můj pohled sklouzne do prachu na zemi. Kleknu si a rozhlížím se kolem sebe. "Řekni mi ještě jednou, co přesně jsi viděl." Vybídnu rybáře, ale nepodívám se na něj. Zkoumám vchod do hrobky, ale zdráhám se vstoupit. Ani vědma nemá právo rušit klid mrtvých. Ale pokud je někdo vyrušil už přede mnou, měla bych to zjistit. Zhluboka se nadechnu a vstoupím dovnitř.

Letitia - 05. srpna 2019 23:58

Zvláštní symbol O Dámu se postarám jako kdyby to byla má vlastní. Nemá za sebou dlouhou cestu. Z Helskary sem je to kousek a předtím se o ní její jezdec jistě postaral, takže jí hlavně odstrojím a dohlednu aby měla dostatek jídla a vody ve žlabu. Možná se sem po obědě zastavím a donesu jí nějakou pochoutku pokud tu ještě bude. Na jednání s Wylfyngem mě Torjak nepozval jsem zvědavá zda mi řekne něco později. Přemýšlím kdo další by mohl vědět co znamená ten znak. O šlechtě zdejšího kraje toho příliš nevím. Možná bych se mohla zeptat Geira, ale toho zrovna teď vidět nechci. Velitel to také bude jistě vědět, ale za ním jen tak vtrhnout nemohu. Nakonec se po chvíli váhání rozhodnu využít služeb Společnosti. Je možné, že je to výstřel na slepo, ale rozhodně mají lepší přehled o zdejším kraji a jeho šlechtě než já. Nepovažovala jsem za důležité se s tímto seznámit. Vyrazím k jejich skladišti a zabuším jim na dveře jako kdybych tam byla v oficiální záležitosti. Částečně je to divadlo, ale také nemám tolik času a raději přejdu rovnou k věci. Obrátím se tedy na ně se žádostí zda ví něco o květině stočené do kruhu. Případně kdy to mohou zjistit a dát mi vědět. Konec konců je možné, že to bude zajímat i velitele. Řekl si, že na něj mám dát pozor, tak to tedy dělám. Jenom se řídím rozkazy.

Elfstan Aed Wylfyng - 06. srpna 2019 01:53

Čas vyčkávání skončil Žádost celestionské důstojnice je třetí věc, která mě překvapí. Na jazyk se mi dere odmítnutí, ale nakonec proč ne. Moje první setkání s Dámou bylo bolestivé kousnutí do ruky, ale našli jsme si k sobě cestu a nedám na ni dopustit. A Celestionka přežila první setkání s Dámou úplně bez úhony, což mě na jednu stranu uklidní, že o ni bude dobře postaráno, ale na druhou stranu to ve mě vyvolá trochu žárlivosti. V tu chvíli mi přijde na mysl zajímavá možnost, jak toho využít. Své zbraně nechám v pouzdrech na koni a třeba ji napadne si je prohlédnout. Ženské bývají zvědavé. A jestli je tu s ní někdo, kdo symbol na mém meči pozná, nebo dokonce ona sama, ať ví, s kým má tu čest. Čas vyčkávání skončil... Poručíkovi Harikssonovi sice nezasalutuju, nejsem voják nortimberské armády, ale odpovím mu tradičním způsobem sevřené pěsti na srdci a mírnou úklonou. Stejně jako všem ostatním vojákům, které cestou nahoru do věže potkáme. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě jejich projevy úcty vůči mojí osobě nevyvedou z míry a neubráním se tak mírnému úsměvu. Novoty zaplavují Celestion jako divoká voda, ale je potěšující vidět, že čest a úctu jen tak rychle nevykoření. Co chci veliteli říct, už dávno vím. Tohle jsme probírali dost dlouho. Ale až teď na mě dolehne důležitost okamžiku. Mluvit s vesničany je jedna věc. A snad je v Helskaře vše na dobré cestě, přestože hrdý medvědobijec je velká neznámá. I tak si ale nemyslím, že by podnikl cokoli proti vědmě. A to je to hlavní a to mě uklidňuje. Ale získat na naši stranu i královské vojáky, to je mnohem důležitější. O to víc, když ani netuší, jaké hady si tu hřejí na prsou... Alindořani?!? Na moment se zarazím v ohromení. Těch překvapení začíná být nějako moc. Co tu sakra dělají Alindořani? Jestli tu jsou kromě Celestionců i oni, tak ať mě vydloubne oči Fordar, jestli tu nepotkám i někoho z Ilmaidu... Zdánlivě nehybná socha, která může kdykoli vyrazit do smrtícího úderu, mě utvrdí v tom, že čas vyčkávání opravdu skončil, a je třeba jednat. Když se mi představí velitel Torjak, i já mu odpovím sevřenou pěstí. Ve tváři mám neutrální výraz. „Není nutné se ospravedlňovat, veliteli,“ mávnu rukou nad omluvou protokolu. „To spíš já bych se měl omluvit, že k vám přijíždím, bez oficiciálního pověření od krále, ba i jarla. Jak jistě víte, já i můj rod patříme v Althingu k zastáncům starých tradic a netajíme se tím, že s nelibostí sledujeme, kam směřuje Nortimber. Ctíme však loajalitu ke královské koruně a nikdy bychom si netroufli podniknout nic proti vůli králi nebo všeobecnému usnesení všech rodů. Nicméně, situace tady ve Felskarsku si můj příjezd vyžaduje. Slyšel jste někdy o Dědictví Severu?“ Na chvíli se odmlčím, aniž bych se Torjakovi přestal dívat do očí, a studuju jeho reakce. Stručně převyprávím Torjakovi celou legendu i s její spojitostí k Helskaře, zamlčím však Herleifovu verzi se Střepem Válečníkova srdce. Není nutné ještě ukázat všechny karty, ale je životně důležité, aby se velitel pevnosti dověděl, o co tady jde. „Možná je to jen pohádka pro děti. Ale co když není? Co když si ještě někdo další myslí, že to není jen příběh z legend? Rozhlédněte se. Tak daleko na severu a přesto se o tento kraj zajímá tolik cizinců. Není to zvláštní? Ano, vím. V zemi je skryto netušené bohatství, které by mohlo přinést spousty peněz a přesně za tímto účelem jich sem spousta přišla a nebudu daleko od pravdy, když si domyslím, že před vámi mávají svými smlouvami. To může být pravda. Ale je to pravda celá? Co když se někomu z nich podaří to Dědictví nalézt? Pokud ty příběhy nelžou, myslíte si, že si ho nebudou chtít ponechat a využít ho pro sebe? Proč by tady jinak pokradmu čmuchali? Místní vědma mi řekla, že už je načapala blízko posvátné půdy, ale o tom už asi víte. Nejsem tady, abych vyvolával nepokoje, ani abych jižanům bránil v jejich činnosti, na které mají ty svoje smlouvy. Ale pokud si budou chtít odnést něco co jim nepatří, je mojí povinností jim v tom zabránit. Dědictví Severu patří Severu a tak by to mělo i zůstat.“

Freya - 06. srpna 2019 19:01

Zpět do pevnosti Začneme úklidové práce a popícháme, abychom odsud byli co nejrychleji pryč. Dřevo necháme na místě, sice z toho nejsem moc nadšená, ale Elko má pravdu, že tahat se zpět ještě s tímhle nemá cenu, zbytečně by nás to zdržovalo. Když už je pevnost jen kousek před námi, konečně si oddechnu. Tak nakonec to opravdu vypadá na pověrčivého vesničana...měli jsme docela štěstí... Když se pak před námi objeví uniforma, na chvíli strnu ani nedýchaje a hlavou mi jen projede myšlenka, že je to v háji. Nicméně chlapík se tváří stejně překvapeně a zaraženě jako my dva. Rozhodně vypadá, že také dvakrát nestál o to někoho potkat. "No, to bylo o fous. Co já vim, proč nechtěl být viděn, ale doufejme, že se opravdu bude tvářit tak, že neviděl nás." ohlédnu se ještě za ním a pak přehlédnu prostor, který ještě máme před sebou, aby nás zase nepotkalo podobné překvapení. "Kam s tímhle?" poukážu na náčiní, které si Elko vypůjčil. "Je to tak rychle se dát trochu do kupy a hlásit se do služby. Dneska to bude fakt zajímavý. Co mám, ti řeknu až pak někde v klidu, jo." podotknu ještě. Na nic jiného už asi vážně čas nebude a dnes to bude asi vážně náročný den, ale nějak to budem muset přežít.

Arun - 07. srpna 2019 20:35

Ochrana Severu Elfstan Velitel Torjak si trpělivě vyslechne příběh o dědictví severu, ale vypadá to, že naslouchá spíš ze slušnosti než ze zájmu. Většina seveřanů z větších měst, tedy včetně Torjaka, je obrácená na víru v Nejvyššího. Legendy z Nortimberské mytologie berou jako zajímavé a často zábavné příběhy… nic víc. „Fyrstare Wylfyngu,“ začne velitel formálně. Je jasné, že Elfstanovi se ledy nepodařilo prolomit. „Nevím, co je nějaké dědictví severu, nevím ani proč je tu tolik cizinců. A chápu vaše obavy a starosti s nimi spojené – je dobře, že někdo dbá na staré tradice.“ Snaží se spíš neurazit než, že by vyjadřoval svoje vlastní názory. „Avšak to není, proč jsem tady já. Mám své rozkazy – a ty musím plnit. Věřte mi, že to je víc než dost práce.“ Torjak se narovná a založí ruce na prsou. „Jsem tady, abych zabránil střetům a problémům, udržoval mír. Mám za úkol držet cizince od místních a místní od cizinců – a proto moji důstojníci prověřují nedávné akce mužů Společnosti. Já tady nejsem, abych se honil za nějakými legendami nebo zachraňoval Nortimber před bůhví čím- s vaším dovolením, pane. Moje práce není vyšetřovat proč tu cizáci jsou… ale postarat se, aby nedělali problémy.“ Zní to jen jako omluva pasivity, ale velitel se tváří spíš unaveně – jak těžké to musí být držet si od krku Helskarské, oba obchodní spolky a kohokoliv dalšího? Velitel dodává ujištění: „Jsem si jist, že nejste jediný, kdo má své obavy – a že o rizikách a nebezpečích dobře ví i král a jeho nejbližší služebníci. Měl byste totiž vědět, že je zde muž, který se postará… aby byli zájmy Nortimberu chráněny. A učiní tak s větší efektivitou než já.“ Velitel zvedne oči a podívá se na Elfstana. „Koningsjegere. Steen Thursson.“ Královský lovec – muž, který se zodpovídá pouze královské rodině. Rozvědka a vynucovací prostředky v jednom. Tak to je skutečně důkaz, že Nortimber si je vědom důležitosti Felskarsku. Tito muži mají v podstatě neomezené pravomoci… dlouhá ruka králova. Ani šlechtic jako Elfstan by nemohl odporovat příkazu takové osoby bez dobrého důvodu. „I když je vaše starost o dobro naší země velice obdivuhodná, dovolil bych si říct, že se nemusíte obávat. Pokud chcete, můžete sis s panem Thurssonem sám promluvit a přesvědčit se, že má situaci pod kontrolou.“ Hrobka Hela Hela začne prohlížet pohřebiště, zatímco jí Halvar popisuje, jak se věci v noci udály. „Přicházel jsem od vesnice – všude bylo ticho a klid. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se jen sám zblbnul a že to nic nebylo – až když jsem zahlídnul něco jako záblesk tady u tohohle vchodu. Přišel jsem blíž – a slyšel jsem něco – jako šelest nebo šepot, občas něco jako rána – ale to nevím, dovnitř jsem se neodvážil.“ Zaváhá – asi se mu nelíbí, že přiznává zbabělost. „Nechtěl jsem rušit klid mrtvých, však tomu sama nejlíp rozumíte. Tak teda obešel jsem to tady, přemýšlel jsem, co by to tak mohlo být. Už jsem chtěl jít zpátky, když jsem uviděl něco jako stín, tadyhle na cestě pod tím.“ Ukáže směrem ke stezce, která se táhne pod svahem kopce. „Vlastně, teď mě napadá, že to bylo jako dva stíny. Docela mě to polekalo – v tý tmavý a zatažený noci to nebylo k poznání. Říkal jsem si, co to tak může bejt? Nejdřív jsem jen překvapeně vykřikl – a pak jsem ještě zavolal ,Kdo to je?‘ ale odpověděl mi jen vítr mezi kamenama. Měl jsem pocit, že se mi to muselo zdát. Počkal jsem tady ještě chvíli a koukal jsem na tu pláň, jestli se něco neobjeví.“ Ano, seveřané nevezmou nohy na ramena, když se obávají nějakého ducha – většina z nich udržuje chladnou hlavu i v takové situaci… „Ale nic jsem neviděl. Byl klid – čekal jsem tu pěkně zmatený pár minut, a nakonec jsem se radši vydal do vesnice – nechtěl jsem rušit žádné duchy. Možná, že bych na to i zapomněl, kdyby mi to Ade nepřipomněla tím, co jste jí řekla.“ Tím je jeho vyprávění skončeno – Hela si prohlédla okolí jeskyně, ale nic zajímavého nenašla. Tráva byla trochu pošlapaná – ale to mohl udělat i Halvar sám. Na druhou stranu… po duchovi by nemělo zůstat vůbec nic. Nakonec se odhodlá a vstoupí do hrobky. Vnímá mrtvé předky kolem sebe – ale pokud dokáže říct, cítí jen klid. Nějaký duch by přeci měl budit neklid… ale nic takového tu není. Ve světle toho přesvědčení, se začne dívat na fyzičtější stopy. Kobka se zdá nevyrušena na první pohled. Vstupní komnata je vcelku malá a táhnou se z ní dvě chodby, jedna přímo kupředu a druhá vpravo. Když pohlédne do pravé chodby, vidí, že ústí do další místnosti a pokračující chodba je zasypaná. Přijde jí to zvláštní, protože hrobky jsou budované s velkým umem a většině z nich stačí jen nejběžnější údržba. Vlastně si ani nevzpomíná, že by někdy bylo třeba hroby opravovat nebo rozšiřovat… ale pro schopné severské řemeslníky by to bez tak nebyl problém. Její oči sjedou k rovné chodba – táhne se do temnoty, na první pohled jí nic nezaujme. Teprve po chvíli zahlédne něco jako dřevo v jednom ze vzdálenějších výklenků – ale není tu stromů, jejichž kořeny by sem mohli pronikat. Když se poté podívá pod své vlastní nohy, všimne si, že na zemi neleží prach. Pokud se o hroby nikdo měsíce nestaral, čekala by, že by tu byl na zemi prach… někdo tu tedy mohl být… ale stopy po sobě nenechal. Jen téměř čistá podlaha. Zpátky ve Společnosti Letitia Poté, co Letitia zabuší na dveře společnosti, musí chvíli počkat. Alespoň že jí ty jejich gorily, které kolem Společnosti většinu dne postávají, nijak neobtěžují. Asi jim Doresgrück řekl, jak se věci mají. Konečně se dveře otevřou – Letitia v muži, který obezřetně otevírá, pozná toho samého, který jí donesl její menší dárek… nejspíš někdo trochu výš než běžný poskok. Na Letitii se škvírou ve dveřích dívá překvapeně – ta si mezitím s trochou ironie připadá, jako by byla ve městě zpátky v Celestionu s tímhle jejích přístupem. Je to jako by si Společnost přivezla kousek Celestionského podsvětí sebou… ona to koneckonců také může být pravda. „Kaprálko?“ zeptá se nejprve muž, než dveře konečně otevře dokořán. „Tedy, můžete jít dovnitř. Omlouvám se za čekání.“ Když je v bezpečí uvnitř v jejich malé předsíni, dveře pevně zavřené, může se chvíli bavit pohledem na nervozitu toho chlapíka. Její vlastně i vcelku sympatický – možná to dělá jeho přízvuk, který jí připomíná domov… ale nevypadá tak slizce jako průměrný obchodník Společnosti. Muž si rukou přejede po šíji, ale nakonec pevně zvedne oči, jako by si vzpomněl na to, jak by se měl pořádně bezohledný Celestionec chovat. „Je tohle oficiální záležitost? Pokud ano, pak vás musím požádat, abyste obrátila na pana Doresgrücka a pana Polomka, jejichž kancelář najdete v pevnosti. Bohužel zde právě nejsou – pokud vím, pan Doresgrück se právě věnuje vyřizování dokumentace k naší činnosti. Jsem si jist, že pokud je cokoliv v nepořádku, odkáže vás na všechny příslušné papíry.“ Tak o tom tedy není pochyb – tihle si dávají vždycky pozor, aby se jim na nic nikdy nepřišlo. „Samozřejmě, tedy… pokud se nejedná o oficiální záležitost… pak jsem vám tedy k službám, slečno. Pan Doresgrück zdůraznil, že vám máme být nápomocní, pokud budete něco potřebovat.“ Usměje se – je to možná úředník, ale dokázal by se také ze všeho vyvléct. Možná, že ho vyvedla z míry, ale zdá se zpátky na kolejích. „Koneckonců všichni sloužíme Celestionské koruně.“ Ráno Freya Elko přikývl na slova své společnice – v nic jiného než diskrétnost toho muže ani doufat nemohli. „No, alespoň víme, že nejsme jediný, kdo nemají tak úplně čistý svědomí,“ dodá s pousmáním. Když se poté Freya ptá, co s náčiním, Elko se konečně dostane z toho šoku a je zpátky u plánu, který si udělal ve svojí hlavě. „Jo – skoro bych zapomněl. Dej mi to, já se o to postarám. Leccos ještě půjde vrátit, že si nikdo ani nevšimne, že to zmizelo. A o zbytek se postarám – můžeš bejt v klidu, nikdo na nic nepřijde.“ S tím se tedy nakonec rozejdou. Freya se vrátí do svého klidného koutu ve skladišti uvnitř paty věže a podaří se jí dopřát si alespoň pár minut odpočinku a převléknout se do uniformy… chce si ještě pospat, než dojde na samotné cvičení, když jí vyruší bušení na dveře. Když je otevře, uvidí Elka. Už taky vypadá, že každou chvíli padne, ale bude to chtít něco víc než jednu noc bez spánku na to, aby to tohohle chlapa porazilo. „Hej, vim, že ses unavená – ale měli bysme se ukázat na snídani. Bude to dobrý pojištění – vojáci si budou mezi sebou kecat tak jako tak, ale tohle pomůže – budem to jen vypadat, že se nám blbě spalo.“ Má pravdu – a Freya si také uvědomí, že jejich společnou nevyspalost si možná vysvětlí někteří vojáci… trochu jinak, než by možná chtěla. Ale takové nějaké podezření z nějaké aféry je pořád lepší než podezření z vykrádaní hrobů. A tak, unavení, doklopýtají oba do pevnostní jídelny, aby si dali bezvýraznou kaši k snídani. Po tak dlouhé noci jí to jídlo docela pomůže – alespoň trocha síly na ten další den. Elko měl pravdu – nejenže takhle budou vypadat nevinnější, ještě do sebe dostanou trochu energie na to, aby přežili další den… Nad snídaní se desátník nakloní k Freye. Jejich společná hodnost je alespoň záminka, aby seděli spolu a nemíchali se s mužstvem – mají takhle trochu klidu. „Letitia většinou nezačíná dřív než přesně. Někdo jí navíc viděl řešit něco se Společností – asi nějakej rozkaz ze shora. Máme chvilku – tak mě nenapínej.“ Jídelna už je poloprázdná a nikdo není v doslechu. Můžou bez rizika mluvit.

Letitia - 07. srpna 2019 21:03

Úředník Jistěže. Všichni sloužíme koruně, ale někteří z poněkud jiných pohnutek než jiní. Jsem si jistá, že Doresgrück jí slouží jenom pro to, že z ní kape zlato, ale nehodlám to rozmazávat. Právě teď máme společný cíl a je jedno co nás k tomu vede. "Není to oficiální záležitost. Pravděpodobně," dodám trochu nejistě, ale získávání informací o ostatních za jejich zády bývá málokdy oficiální. "Dnes do pevnosti dorazil jezdec. Je to šlechtic téhle zaostalé země. Jmenuje se Elfstan, Elfstan Wylfyng tuším. Potřebuji o něm něco zjistit. Jaký má rodový erb a jaká je jeho situace doma. Na jeho meči jsem viděla vyryté toto," přitáhnu si papír který tam mají. Je mi jedno co to je a zkusím na něj brkem nakreslit znak, který jsem viděla na jílci zbraně. Tu zvláštní zakroucenou kytku. "Chci zjistit zda má něco společného s tímto symbolem. Čím dřív to zjistíte, tím lepší to bude," požádám ho. Tím vlastně má návštěva končí. Pochybuji, že něco takového bude vědět z hlavy, ale je tu ještě jedna věc. "Jak se vlastně jmenujete?"

Hela - 07. srpna 2019 21:24

Hrobka Poslouchám Halvarovo vyprávění a přitom zkoumám okolí vstupu do hrobky. Tohle mi zní spíš, než jako neklidný duch, jako vykradači. Že bych přeci jen měla s tím prospektorem pravdu? Pokud ano, budu o tom muset spravit velitele Torjaka. Moje domněnka se potvrdí, když konečně vstoupím do přítmí hrobky. Poznám, když je nablízku duše, která ještě nenašla odpočinek. Tady uvnitř je ale, doslova, mrtvo. Obyvatelé hrobky spí zaslouženým spánkem. Někdo je ale možná v noci přeci jen rušil. Podlahu nepokrývá prach, jak bych očekávala. Nebylo by překvapením, kdyby sem někdo přišel a podlahu zametl, ale nenapadá mě nikdo z vesničanů, kdo by se měl o tuto rodinu zajímat.A i kdyby, jistě by nedovolil, aby se část hrobky sesunula. Už to samo o sobě je zvláštní. Pohledem prozkoumám obě chodby a poté opatrně vykročím k sesuté půdě, která blokuje chodbu. "Halvare, potřebovala bych světlo." Zavolám přes rameno. Nemyslím si, že tady v noci rybář viděl ducha. Ale kdo to tedy byl? A co tady dělal?

Elfstan Aed Wylfyng - 08. srpna 2019 12:01

Pravda bývá nepříjemná Jednou se mě můj otec zeptal: Proč někteří lidé věří spíš lžím a pravdu vnímají jako lež? Odpovědět jsem nedokázal. Co by na to taky desetiletý kluk mohl odpovědět. Otcovo vysvětlení však perfektně sedí na velitele Torjaka a jeho vytáčky. Je to proto, že pravdu nechtějí slyšet. Pravda bolí. Pravda totiž zničí jejich pracně vybudovaný svět pohodlnosti, kde nepříjemnosti za ně vyřeší jiní. Je to kvůli jejich neochotě převzít zodpovědnost za svět, ve kterém žijeme. Torjakovo oznámení o přítomnosti jednoho z královských lovců mě překvapí, nikoho z nich bych tu nečekal. Ale je to pro mě další důkaz, že situace si vyžaduje zodpovědný přístup. „A nepotvrzuje náhodou Thurssonova přítomnost moje slova? Samozřejmě vám určitě nic neřekl, ani nemusí. Nebo protože o té záležitosti sám ví málo. Královi muži mají vlastní úkoly a nezodpovídají se nikomu jinému, než králi.“ Poodejdu k oknu, opřu se o parapet a krátce se zahledím ven. Pak se opět otočím na velitele. „Řeknu vám to jinak. Opravdu si myslíte, že jsem vážil celou cestu z Andalsnes až sem jen proto, abych vám tu vykládal babské povídačky? Chápu, že tohle, co vám říkám, jenom přinese starosti a kdo by si chtěl komplikovat život, že ano.“ Nehodlám to jen tak vzdát. „Mohu vás požádat, abyste Thurssona zavolal? Bezodkladně, je-li to možné.“ Thurssonova přítomnost v pevnosti bude nejspíše klíčová. Otázkou zůstává, s jakým pověřením od krále sem přijel.

Freya - 08. srpna 2019 20:45

Těžká rána Oko jsem zamhouřila určitě sotva na pár minut, když už mne burcuje bušení na dveře. Dosti neochotně se vyhrabu, abych dveře otevřela. Elko, kdo jiný. Jestli vypadám stejně strhaně jako on, tak potěš koště. "Jo, to je asi fakt. Lepší alibi si snad nemůžeme přát. Nějaký kecy přežijem." ušklíbnu se trochu a dlouze zívnu. "Tak počkej, poberu si věci." otočím se zpět do místnosti, trochu ještě upravim uniformu a poberu si vše potřebné. Trochu doufám, že mě třeba snídaně alespoň malinko probudí, ale po prvním soustu si nejsem jistá, jestli to vůbec nějakou energii dodá. Klasická šlichta bez chuti a zápachu. Trochu nakrčim nos a s přemáháním do sebe láduji další soustu. "No, z run ani z tý hvězdý mapy moc moudrá nejsem." promluvím konečně o tom, co všechno bylo v zavalené kobce, protože Elko vypadá, že za chvíli praskne samou zvědavostí. "Ale bylo tam ještě něco, vrátit se nakonec se snad vyplatilo. Očividně si odsud už někdo něco odnesl, ale byla tam ještě vyškrábaná mapa. Mám ji obkreslenou a té už rozumím o něco víc. Alespoň mám za to, že ta místa, která zobrazuje a na která ukazuje poznávám. Ukážu ti jí někde v klidu. No a třeba těch nočních dobrodružství bude trochu víc." spiklenecky na něj mrknu, když mu odvykládám vše, na co jsem tam narazila. Jen jednu věc nechala jsem si pro sebe. To, že mám druhou polovinu toho medailonu i to, že dosti pravděpodobně znám identitu bývalého majitele. Každý má nějaká svá tajemství a tohle prozatím není důležité. Až na to přijde, vše se včas dozví. "Asi bychom se měli pomalu zvednout, ať po nás není sháňka." podotknu ještě pak, i když se mi vůbec ale vůbec nechce zvedat.

Arun - 09. srpna 2019 20:48

Právo a povinnost Elfstan Zdá se, že Elfstanova vytrvalost v přesvědčování začínají trochu zkoušet velitelovu trpělivost. Na druhou stranu je vázán vůči Elfstanovi ctí i hodností… a tedy mu i nadále naslouchá. I tak, jeho nespokojenost se projeví zamračením, kterého si Elfstan rychle všimne. Však koneckonců je stále velitelem z pověření krále a na tom fyrstar nic nezmění. „Obávám se, že jste mi neporozuměl, pane. Mám víru v krále – a v jeho rozkazy. Vaše přesvědčování, jak věřím, je rovněž ukázkou té samé víry.“ Samozřejmě, že nedodá nic dalšího z toho co si myslí… že možná u tohohle šlechtice tradice, staré přísahy a příběhy mají větší cenu, než příkazy Koruny. Takové obvinění by si nikdy nedovolil – ale takto jemně jej naznačit rozhodně může… Však Elfstanův ironický náznak o jeho pasivitě nebyl o nic lepší… „Pokud mi dovolíte mluvit upřímně, vy máte mnohá práva a pravomoci, které Nortimberský kapitán nemá. Co byste po mně vůbec chtěl? Abych dal všechny cizáky naházet do fjordu? Přineste mi důkaz, že kterýkoliv muž porušil zákon a já se postarám o to, aby došel spravedlivého trestu. Víc slibovat nemůžu.“ Když poté Elfstan zmíní Thurssona, velitel lhostejně pokrčí rameny. „Nemohu předvolat Koningsjegere jako řadového vojáka – ale myslím, že vašemu přání s ním mluvit vyhoví. Nemá důvod proč ne.“ S tím Torjak projde kolem Elfstana a otevře dveře. Osloví jednoho z vojáků u dveří. „Řekněte Thurssonovi, že by s ním náš host rád mluvil.“ Poté se obrátí zpátky k fyrstarovi, zatímco čekají na příchod královského lovce. „Možná by bylo lepší, kdybyste si s ním promluvil v soukromí jeho kanceláře. Nevím tedy, o čem s ním chcete mluvit, takže to rozhodnutí nechám na vás. I když chápu, že musíte mít velice pádný důvod, abyste vážil cestu až sem, vaše přesvědčení či něčí podezřelé chování žádný zločin nedokazuje.“ Velitel si dovoluje stále větší upřímnost – ale o to lépe. Pokud by se rozhodl reagovat jen a pouze v rámci svých pravomocí a povinností, Elfstan by s ním moc jednat nemohl… Ti správně informovaní… Letitia Obchodník zpozorní, když začne Letitia mluvit – takovéhle polooficiální záležitosti jsou přesně to, v čem Společnost nejčastěji a nejraději pracuje. Už když začíná mluvit, muž přikyvuje. „Máte štěstí – vím o tom, takže ani pana Doresgrücka nemusíte shánět. Zprávu o tom, že je na cestě jsme dostali na Miriam. Takovým osobnostem musí Společnost věnovat pozornost, jistě chápete.“ A nejspíš to znamená, že Společnost už úzce pracuje s Celestionskou rozvědkou a Kanceláří… Společnost samotná má hodně informací, ale nemá ani zdaleka takový přehled, aby si všimla jednoho cestujícího šlechtice. Kancelář na druhé straně… Jen o důkaz víc, že se tady děje něco důležitého. „Erb vám můžu najít – ale tedy, není to nic podobného,“ poznamená, když se podívá na náčrt, který udělala. Zatímco si ho prohlíží, pokračuje v řeči. „Ten muž pochází z Andalsnes – to je na východě, na úpatí hor. Je to docela dálka – a je to dost starý kraj, alespoň podle toho, co jsme dostali ve zprávě. Ve spoustě věcí si tam můžou s Felskarskem potřást rukou – ale zatímco jarl Norhelm chápe hodnotu moderního světa, v Andalsnes jsou lidi o dost konzervativnější… dokonce i na Nortimberce, dovede si to představit?“ Pousměje se – a Letitia je ráda, že taky jednou má v tomhle zatraceném zmrzlém zapadákově nějaké spojence a s nimi informace. „Je to klidnej kraj, rod Wylfyngů nikdy neměl s nikým žádný problémy… teda někdy dost dávno k něčemu došlo – nějaká dědičná potupa nebo tak něco. Dřív bejvali fakt mocný, ale teď už je to taková menší rodina. Ale tvrdý jádro tradicionalistů v Althingu, což vás asi nepřekvapí.“ Poté ještě dodá k tomu znaku. „Ale o tomhle já nevím nic. Nevypadá to jako žádnej Nortimberskej znak, o kterým jsem kdy slyšel. Můžete se ještě zkusit zeptat pana Doresgrücka – ten ví o všem. Omlouvám se, slečno.“ Pak tedy, když už se zeptá, se úředník představí. Třeba doufá, že se u Doresgrücka za něj přimluví... „Gaston Korrel, k vašim službám, slečno.“ I když by mohlo být užitečné hovořit s tímhle Gastonem déle… měla by pomalu pomýšlet na svoje povinnosti a vyrazit na cvičiště. Zívání na cvičišti Freya Elko napjatě poslouchá to, na co Freya v té kobce přišla. Zpočátku už začíná vypadat zklamaně, že to všechno k ničemu nebylo – ale pak jeho společnice konečně zmíní vyškrábanou mapu. „No – konečně nějaká stopa. Už jsem se bál, že se tu honíme pro nic za nic. Mapa k pokladu – tak ta se bude hodit. Doufám, že nás navede správnym směrem. Hledat v týhle divočine bude pěkná zábava… a budem muset přijít s nějakou záminkou, proč vodsud zmizet.“ Tady Elko uhodil hřebík na hlavičku. Když sem Freya mířila, nepočítala s tím, že se přidá ke strážím – bylo to užitečné, protože není tak podezřelá… ale právě teď jí to svazuje ruce. Samozřejmě, mohla by prostě zmizet – ale otázka je, jestli by byl Elko pro zběhnutí. Důležitá otázka také je, do jakých by je to dostalo problémů… Freya by byla dezertérem Nortimberské armády, zatímco Elko Celestionské – tak nebo tak by rychle museli vzít roha. „Bude to ještě zajímavý… doufám, že se nepleteš s pořádnou výplatou, protože neplánuju riskovat oprátku jen tak pro nic za nic. Ale kdyby šly věci hodně ke všem čertům, vždycky jsou tu Atmorijci a Společnost… ta sorta se většinou na nic neptá, dokud jsou peníze.“ Pak desátník zívne a odstrčí prázdnou misku. „Tak pojďme. Musíme začít s tím zatracenym tréninkem. Co já bych dal za pěknou postel a volnej den…“ Stále nevyspalí se pomalu přesunou na cvičiště. Už se tam shromažďují muži. Elko je vezme sebou zpátky na nádvoří pro pušky, zatímco čekají až přijde Letitia. Freya si také všimne Erlinga mezi mužstvem, který jí přátelsky kývne na pozdrav. Vypadá to, že už se dal do pořádku – včera ještě vypadal dost mimo, že ani nedal moc najevo, že jí zná. Ona pořádná nakládačka zkazí náladu. Ale teď už zas vcelku spokojeně jde za desátníkem pro pušku – tomu to střílení docela jde, zvlášť s trochou pomoci. Freya zůstane stát na cvičišti sama jen chvilku – vojáci jsou zpátky i se zbraněmi. „Tak do řady chlapy, a do pozoru, kaprálka tu bude každou chvíli,“ rozkáže Elko se svojí vlastní puškou v ruce. Takhle vypadá o dost přirozeněji než s krumpáčem – puška je pro něj jako prodloužená ruka – pokud by se tedy rukou dalo zabít na pět set metrů. „Dává si dneska na čas,“ poznamená Elko bokem, zívaje. „Tím líp pro nás.“ Není kouře bez ohně Hela Vědma pokračuje ve svém průzkumu – a zavolá svůj pokyn ven, na Halvara. Ten neváhá a odpoví: „Jo – doběhnu vám k rybářům pro svíčku.“ A slyší jen jeho kroky, jak se vzdalují dál. Osaměla v této hrobce – ale ona je tu vítána. Neexistuje místo kolem Helskary, na které by se musela vědma bát vkročit. Včetně Ornbjarnu – pořád stál na její zemi, ať už si Královští říkali, co chtěli. Ne že by tedy v běžný den měla co na práci v té jejich pevnosti. Ale možná, že po tomhle vyšetřování znovu navštíví velitele Torjaka – a tentokrát si s ním bude muset promluvit ještě víc. Rozhodně má svá podezření. Projde do místnosti se zasypanou pokračující chodbou. Zde jsou nejčerstvější hrobky – některé lavice jsou ještě prázdné… a prázdné už zůstanou. U jednoho hrobu, nejspíš nejnovějšího, si všimne několika uschlých květin a dávno vyhořelé svíčky. Syn dbal na staré tradice u své matky. V myšlenkách té mrtvé vzdá svou úctu a věnuje se prohlížení pohřebiště. Na první pohled není nic k vidění – ale v tom prokletém šeru by si ani ničeho nevšimla, kdyby to tu bylo. „Vědmo?“ uslyší Halvarův hlas. Vcelku nebojácně přichází, v jedné ruce křesadlo, v druhé ruce rozžhnutá svíčka. Nevypadá nikterak vyděšeně, že vstoupil do hrobky – učinil tak za vědmou, která má plné právo tu být. Bohabojnost všech seveřanů je pevně svázaná s jejich vědmou – vědmu by její oddaní bratři a sestry následovali do horoucích pekel a zpátky. I když ona by se cestou z toho stařešinského reptání asi úplně zbláznila. Štěstí, že to není třeba. „Našla jste něco?“ ptá se napnutě Halvar. „Budete ještě něco potřebovat?“ Hela sleduje svíčku v jeho rukou, ze které se vznáší malá nitka kouře. Její oči ten černý pramínek sledují stoupat vzhůru… ke stropu… Jsou na něm tmavé stopy od kouře – větší, než jaké by udělaly svíčky z včelího vosku, které používají Helskarští... Ve tmě by to skoro nebylo k vidění, ani vědma sama si není tak úplně jistá… ale přeci jen. Někdo tu byl – a nejspíš s pochodní.

Hela - 09. srpna 2019 21:15

Hrobka Všimnu si několika dávno uschlých květin. Bodne mě při tom u srdce. Je smutné, když není nikdo, kdo by přišel vzpomenout na mrtvé. Kam ses asi poděl? Dobře si na chlapce vzpomínám a nemyslím si, že skutečně skočil z útesů, jak se ve vesnici povídalo. Odešel. Ale kam? A proč? To netuším. Z neveselých vzpomínek mě vyruší Halvarův hlas. Ohlédnu se a sleduji, jak se ke mě blíží i se svící v rukou. Dívám se na kouř, vinoucí se ke stropu a konečně najdu něco, čeho se chytit. Jistě, strop začernalý kouřem, tu může být už dlouhou dobu, ale mě něco říká, že to tak není. Stín ve tmě. Umetený prach. Zčernalý strop. Někdo tu předchozí noci byl a v žádném případě nešlo o ducha. Ale co tady kdo mohl chtít? "Ne, tohle bude vše. A ještě jednou děkuji, že jsi mi to řekl. Kéž by bylo víc takových, jako jsi ty. Měj dál oči dokořán, ať nám nic neunikne." V mihotavém světle se na rybáře smutně pousměju a vezmu si od něj svíčku. Klidně prošmejdím každý kout téhle hrobky, hlavně, když zjistím, co tady kdo v noci hledal. S hledáním ale počkám, dokud Halvar neodejde a já nezůstanu sama, jen ve společnosti mrtvých. Mladík nemusí vidět všechno a vědma, která leze po kolenou, po čtyřech, mezi ty věci určitě patří. Poté už ale na nic nečekám a vrhnu se do práce. Pečlivě procházím celou hrobku a hledám stopy, které tady onen Stín mohl zanechat.

Letitia - 10. srpna 2019 10:34

Soutěž Zamyšleně bubnuji prsty na stůl. To by mě zajímalo jaký důvod ho přitáhl celou tu cestu až sem. rozhodně to muselo být něco vážného když byl ochotný cestovat takovou dálku. Určitě to není žádná přátelská návštěva. Možná se něco dozvím od Torjaka, právě teď spolu hovoří a vzhledem ke kapitánovým obavám čekám, že si mě možná nechá brzy zavolat. "Děkuji Gastone, můžete mi ještě zjistit o co šlo v tom dávném sporu?" požádám úředníka ještě o malou pomoc. "Večer se tu znovu zastavím, nebo zítra." S tím jsme tu hotová. Zadívám se na kresbu a po chvilce váhání papír vezmu, složím ho a schovám pod kabátec. Možná bych se mohla zeptat i Mikha‘ila zda neví co přesně tento symbol přestavuje. Pokud se mnou budu chtít vůbec mluvit a bude ochoten říkat pravdu, ale nyní je již nejvyšší čas prohnat rekruty. Rozloučím se zamířím na cvičiště, kde jsou naštěstí již všichni řádně nastoupeni. Pomalu projdu okolo vyrovnané řady a trochu se mračím na nedostatky, které opět najdu, ale nechám to být. Mám naplánovanou lepší zábavu. "Günter, vezměte si polovinu jednotky. Freyo, vy tu druhou. Rozcvičte se a uspořádáme si malou střeleckou soutěž. Vítězové dostanou na odpoledne volno. Ti, kteří prohrají dvojnásobné cvičení. Všechno jasné?"

Elfstan Aed Wylfyng - 10. srpna 2019 22:33

Klíčový člověk Až poneseš ty sám svou vlastní zodpovědnost, vzpomeň si na tvého předka Arnwylfa a proč ho nazvali Zrádcem. Pamatuj si, že to lidé ho tak nazvali. Ne Bohové. Protože jen hlupáci si myslí, že někdo jiný nese zodpovědnost za činy druhých a jen hlupáci nechtějí vidět, že každý si neseme zodpovědnost jen za své vlastní činy... Na krátký moment sklopím hlavu a vzpomínám na otcova slova. Ten vždycky věděl, co dělat. Pak se podívám zpět na velitele Torjaka vymlouvajícího se na víru v krále, práva a povinnosti. Chce se mi zakřičet, že ten ďábelský vynález, který v Celestionu nazývají byrokracie, už dorazil až sem. Jako rakovina se z Hvězdny a Althingu začal rozlézat všude a všichni jakoby zapomněli, co vždycky honosilo každého Seveřana... Bylo by však chybou dál Torjaka obviňovat z nečinnosti. „Netvrdím, že cizinci tu porušují zákony. Tvrdím, že si odtud chtějí odnést něco, na co nemají nárok ani podle těch svých zatracených smluv. Zatím to nenašli. Ale až to najdou, může být pozdě cokoli proti tomu udělat,“ odpovím zamračeně. „Nehodlám však jednat za vašimi zády. Proto s vaším dovolením chci s Thurssonem mluvit ve vaší přítomnosti.“ S tím se opět opřu o parapet okna a s pohledem ven na fjord vyčkám Thurssonova příchodu, abych i jemu přednesl své podezření a vypověděl příběh o Dědictví severu, stejně jako předtím veliteli Torjakovi. Thursson je klíč k tomu, na kterou stranu se váhy v pevnosti převáží.

Freya - 11. srpna 2019 15:48

Hurá na cvičiště "Jo, to já taky." kývnu na Elkovu poznámku o mapě. "No, na něco budeme muset přijít. Všechno pod rouškou noci asi nezvládnem." přitakávám dál, ale zatím mě nenapadá nic, nač se vymluvit a ulít se tak z denní služby. Však ono se to nějak vyvrbí...bude muset... Na poznámku o pořádný výplatě radši nic neříkám. Jen tiše doufám, že nakonec vskutku najdem něco, co bude stát za všechnu tuhle námahu a riskování. Přinejmenším něco, co se dá dobře zpeněžit, aby se jeden mohl pěkně zaopatřit do budoucna a dát sbohem a šáteček celé armádě. Zvedat se mi vůbec nechce, ale není jiná možnost. Nemůžem si dovolit, aby se na nás čekalo. Venku se alespoň ještě trochu protáhnu ve snaze trochu se probudit, ale zatím se to míjí účinkem. Nevím, kdo dnes bude na cvičišti marnější, jestli já nebo moji svěřenci, které bych měla něčemu naučit. Kývnu na pozdrav Erlingovi, který se dokonce usmál a přestal si mě měřit podezřívavým pohledem. Tenhle vlastně neni tak marnej jako ostatní, snad by se dalo říct, že má jistý talent a s trochou cviku by moh bejt docela dobrej. Pohledem přejedu chlapy, co se pomalu rovnaj do řady a jen s úšklebkem odpovím Elkovi. "Třeba měla taky zajímavou noc." Chopím se své pušky a postavím se vedle něj. "Ani by mi nevadilo, kdyby se dnes zdržela více." zabručím ještě tiše snažíce se přitom skrýt zívání, ke kterému mě to nutí. Na druhou stranu, stát tu ještě chvíli nečinně dál, asi tu usnu.

Arun - 11. srpna 2019 19:51

Špinavá práce Hela Halvar spokojeně přikývne a vyrazí zpět k vesnici – nejspíš má dnes na práci něco jiného, než lovení, jinak už by musel být na moři. Snad je třeba něco potřeba udělat či opravit – hladovět jeho rodina nebude… od toho vesničané drží spolu. Vědmu čeká těžká a špinavá práce. Není lehké něco najít, když ani neví, co hledá. Nejprve pořádně prohlédne obě chodby. V té pravé najde jen špínu a saze na stropě – ač těch je tu míň. V přímé chodbě po chvíli hledání najde pár kusů borového dřeva, které zde leží, jako by je někdo jen tak pohodil nebo spěšně schovával. Po chvíli si však všimne, že tady skoro žádné saze na stropě nejsou… ve světle svíčky je to sice těžké říct určitě, ale stačí jí se nízkého stropu dotknout a hned ví, že je čistší. Vrátí se tedy zpátky do místnosti, kde si sazí poprvé všimla – přijde jí, že tady je strop přeci jen trochu učouzenější. Přejede po něm rukou a na několik místech se hned ušpiní. A když tedy zúžila své vyšetřování na o dost menší oblast, pustí se do špinavé práce… lezení po čtyřech a prohledávání každého koutu. Brzy je zaprášená a pokrytá pavučinami. Několikrát se musí jít vydýchat na čerstvý vzduch, protože jí ten prach na plicích dvakrát přijemný není. Netrvá to dlouho a je smířená s tím, že si bude muset dát další koupel v potoce – teď na jaře tím alespoň otužuje tělo… Zpočátku nemá žádné výsledky – ta místnost je vymetená… najde sice pár nití a tu a tam kousek kožešiny… ale to tady mohlo ležet kdoví jak dlouho. Po chvíli se obrátí ke zřícené chodbě – to je podezřelá věc v téhle hrobce… ale těžko jí to něco řekne. Je zasypaná. A na kamenech není nic k poznání. Stráví hodnou chvíli prohlížením kamenů a ohmatáváním, aby zjistila, jak pevné to tu je... pohnou se a kousek stropu se sesune ještě níž… ale o nic víc se nedozví. Je tady něco podezřelého, ale nenachází žádné důkazy, které by jí něco řekly. Po chvíli zůstane sedět uprostřed prázdné hrobky – bez nápadu, co hledat dál. Unavená přivře oči... Má pocit, jako by něco zaslechla – něco jako vzdech… něco jako slovo nevyřčené. Obrátí hlavu tím směrem, oči stále zavřené… a naslouchá. Opět uslyší něco jako dech – a pavučinami, které jí zůstali na tváři, cosi pohne. Po chvilce napínání všech smyslů si uvědomí, že je to velice lehký průvan větru přicházející od té sesypané chodby… nápověda od pohřbených předků? Možná, že je to dech samotných mrtvých… Má pocit, že to vane skrz ten zával. Koningsjegere Elfstan Torjak, nejspíš moudře, nechá Elfstanova slova bez reakce. Je jisté, že i jemu se chce začít něco na fyrstara křičet – a oba, jako spořádaní a rozumní lidé, se takové nesmyslné konfrontaci umí vyhnout. Oba však odchází s podobnou myšlenkou hluboko ve svém podvědomí: Však pochopíš. Další chvíli tedy stráví ve zdvořilém tichu dvou mužů, kteří už si nemají co říct. Torjak klesne za stůl a začne cosi vypisovat – nejspíš zprávu nebo raport do Alesglas. Fyrstar mezitím rozjímá u okna nad krásou tohoto kraje. Oba jsou vyrušení zaklepáním a otevřením dveří – a dovnitř vchází Steen Thursson. Fyrstar si královského lovce prohlédne a on jistě učiní totéž. Koningsjegere nemá tu děsivou přímost jako Sigvar a nemá ani tak pronikavý, zkoumavý pohled jako Hela… ale i z něj je cítit veliká síla osobnosti. U něj je to však něco jiného. Už několikrát slyšel o Koningsjegere, že mají jen dva výrazy: past natažená a past nenatažená. Teď si to bude moci ověřit. Není ničím ozdoben a jeho uniforma je stěží k rozeznání od běžného důstojníka – pokud tedy člověk neví co hledat. Nemá u sebe víc zbraní než tradiční sekeru. V davu by se ztratil jedna dvě, pokud by chtěl. Ale nyní není a nechce být nenápadný. Stojí rovně a s jistou nepopiratelnou vznešeností – která je podepřená inteligentním výrazem vzdělaného muže. A přitom je jeho postoj neustávající postoj válečníka, schopný kdykoliv přejít z klidu v boj. Ten skutečně není jako Hela, Sigvar nebo Torjak – tenhle muž je zvyklý na to, že nemá žádné spojence a ví dobře, že by ho většina z nich jen zdržovala. Mezitím si on udělal obrázek fyrstara – a poté, co pokývnutím pozdravil Torjaka, obrátil se k němu. Velitel se zřejmě rozhodl, že bude alespoň rozumný v tom, že nechá oba mluvit bez přerušování. Pokračuje ve své práci a zdá se, že je připravený zaujmout neutrální stanovisko. Steen Thursson mezitím osloví fyrstara a vzdá mu čest pěstí na hrudi – a očima ho neustále sleduje. „Elfstan aed Wylfyng. Je to čest, fyrstare. Pokud vím, je tu něco, o čem byste se mnou chtěl mluvit – se mnou jako vyslancem krále.“ Hraničář vypadá, že bere Elfstana přeci jen vážněji… teď je jen otázka, jestli toho Elfstan dokáže využít. Malá soutěž Letitia a Freya Kaprálka si na první pohled všimne, že Freya i Günter mají kruhy pod očima a vypadají pod psa – ale stojí v pozoru a jsou připravení vykonávat rozkazy. A ona, díky tomu že má nového poddůstojníka, který umí střílet… se nemusí ani zdaleka tak namahát. A když už bude dávat volno jedné půlce jednotky, může rovnou dát volno i sama sobě – a zkusit zjistit víc o tom tajuplném severském šlechtici, pokud bude chtít. Většina vojáků se nezdá být příliš nadšená prospektem střeleckého utkání – schází jim celestionská soutěživost… ale alespoň mohou být rádi, že to není jen další cvičení do úmoru. Navíc volné odpoledne? To je na kaprálku přeci jen nezvykle laskavé, i kdyby jen pro půlku mužstva. Když Elko uslyší téměř spokojený hlas přicházející kaprálky, Freya ještě zahlédne, jak unaveně protočí oči, než se obrátí a zasalutuje. A poté Letitia oznámí svůj úmysl uspořádat jim střeleckou soutěž. Skoro slyší Elka: To nám ještě scházelo… Na druhou stranu volné odpoledne zní lákavě… jeden z nich bude moct dohnat trochu spánku… Rozdělí si vojáky do dvou skupin – vzhledem k tomu, že jsou všichni stejně marní, příliš na tom nesejde. Ale Freya zpozoruje, že v její skupině je Erling… otázka je, jestli jeho jen o píď lepší talent něco změní. Pravidla Letitie jsou jednoduchá – jako cíle slouží několik starých zrezivělých kusů zbroje – ten kdo jich střelou shodí víc, vítězí. Každý muž má tři rány – vzhledem k tomu, jak jsou neschopní, ani to nebude nejspíš stačit… Letitia sleduje, jak se oba poddůstojníci pokouší ještě na poslední chvíli něco vojáky naučit. Na první pohled ti, kteří nejvíc chtějí volné odpoledne jsou ti dva samotní. Ale nemá to příliš smysl… vojáci se i do tak velkého cíle, jako jsou helmice či dokonce kyrys strefují jen těžko. Pokouší se alespoň takticky nechávat menší cíle schopnějším vojákům… a je jasné, že se mužstvo snaží – ať už kvůli podpoře Freyi a Güntera nebo protože si sami chtějí dát volno… ale snaží se. Nakonec Letitia kontroluje výsledky… je to bída s nouzí, ale o jednu sestřelenou přilbici vítězí mužstvo Freyi. Někteří muži si stěžují – ale druhá sklupina vyhrála férově, s tím se nedá nic dělat. A trocha práce navíc seveřany neporazí. Jen Günter vypadá pěkně zklamaně. A Letitia, pokud se tak rozhodně, se rovněž může po obědě vyvléknout z cvičení – i když tím riskuje, že to ti, co prohráli, budou flákat. Vítězná Freya má před sebou volné odpoledne – a postel se jí zdá velice lákavá… na druhou stranu, touhle dobou už jí pěkně kručí v břiše. Elko se pokusí o přestávce jistě dohnat alespoň hodinku spánku… takže obědvat bude asi o samotě, pokud vůbec na jídlo půjde.

Hela - 11. srpna 2019 20:22

Hledání Na to, co právě dělám, nejsem dvakrát hrdá. Je tedy jen dobře, že jediný, kdo je tomu svědkem, jsou duchové mrtvých. Ti na mě alespoň nebudou hledět jako na blázna, a ťukat si na čelo. Prohledat celou kryptu by mi zabralo strašlivě dlouho. Naštěstí to není nutné. Začouzený strop mi pomůže určit, kam se upnul zájem vetřelce. Druhá chodba je totiž skoro čistá. Brzy jsem celá špinavá, oči mě pálí a v krku škrábe, zvířený prach. Ani to mě ale neodradí. Nejvíc mě samozřejmě zajímá zával, ale ten mi nic neprozradí. Po nějaké době to prostě vzdám a sesunu se ke stěně. Zavřu oči a naslouchám tichu. Náhle však, jako kdyby mi někdo zašeptal do ucha. Lehce nakloním hlavu ke straně a opět to ucítím. Nejsou to slova. Možná ozvěna minulosti. Možná ke mě skutečně přišel nějaký duch, aby mi poradil. Dojde mi, že skrze závan profukuje. Je to sotva znatelný průvan, ale je tam. Bezpochyby znamení bohů. Znamená to však, že do zavalené chodby se dá dostat i někudy jinudy. Ale kudy? Z jiné hrobky? Odněkud z útesů? Myslela jsem, že znám každou stopu téhle země, ale zřejmě jsem se mýlila. Zvednu se a opráším si šaty. Sama odklízet zával v chodbě skutečně nehodlám. Ale jsem vědma, a jako taková mám své způsoby. Než však vyrazím zpátky do vesnice, rozhodnu se projít nejbližší hrobky a zjistit, jestli některé z nich nejsou propojené.

Letitia - 12. srpna 2019 13:48

Konec střelby Bavím se tím. Skutečně se tím bavím. Ani jsem nečekala, že mě to tak potěší. Ano, je to s nimi bída, ale možná právě díky tomu to je větší rozptýlení než kdyby to byli zkušení střelci co každým výstřelem zasáhnou a jenom se čeká na soupeřovu drobnou chybičku. Tady je úspěchem každé zařinčení zbroje. Trvá to ale nakonec je rozhodnuto. Muži, které má pod sebou Freya prostě mají víc štěstí. Ne umu, jenom štěstí, ale i to se počítá. V bitvě je potřeba to i to. "Dobrá, je po soutěži," ukončím střelbu. "Seržant Freya a její družstvo má po zbytek dne volno. Ostatní přestávka na oběd a pak opět nástup tady kde pod velením seržanta Güntera budete střílet až z toho ohluchnete. Rozchod," nechám vojáky rozpustit. Sama již začínám mít hlad a také se půjdu najíst. Nejspíš do hostince pod pevností. Okamžik přemítá nad tím zda nezkusit najít poručíka Geira, ale zavrhnu to. Nebylo by to vhodné. Mohl by si to nějak mylně vykládat. Ovšem předtím než se jdu nakrmit sama zajdu nejdříve za Dámou. Z jídelny jsem si pro ní vzala jablko. trochu jí dopřeji po té náročné cestě kterou má za sebou.

Freya - 16. srpna 2019 19:24

Soutěž Dnešní trénink, zdá se, nebude jen nekonečná nuda. Je to zajímavá výzva a ještě zajímavější výhra. Veškerá ospalost je rázem tatam. Tohle je přeci jen něco jiného než jen tupé střílení a nabíjení a o volné odpoledne se vskutku hodlám porvat, i kdybych tam ty kulky měla došťouchat očima. Mužstvo se na to sice nijak moc nadšeně netváří, což příliš nechápu. Nakonec je to spíš o štěstí, než o nějakém velkém umu, o hodně velkém štěstí, které se taky jednou usmálo na mě. Že by mě tam nahoře měl taky někdo rád?... Spokojeně se usmívám, když kaprálka vyhlásí vítěze. Přeci jen vyhlídka na volné odpoledne docela dokáže zvednout náladu. Zatímco Elko se tváří dost kysele, což docela chápu. Žaludek se hlásí o slovo, a tak než se pustím do něčeho dalšího, zamířím na oběd. Ještě se přitočím k Elkovi. "Jdeš na oběd nebo si dát rovnou dvacet?" Oběd ve dvou je přeci jen o něco veselejší. Hned po jídle zalezu si na chvíli do kutlochu se prospat a protože odpoledne je dlouhé, ráda bych se prošla po okolí a obhlédla jsem si to, co mám překresleno na mapě.

Arun - 19. srpna 2019 11:08

Mezi čtyřma očima Letitia Kaprálka pošle vojáky z cvičiště, jedna skupinka zdrcená představou dvojitého cvičení a druhá pořádně rozveselená volnem. Všimne si u Freyi, že se už pomalu ze své ospalosti vzpamatovala. Ale Elkův výraz, když si uvědomil, že bude muset na celé to dvojité cvičení dohlížet, byl plný jediného přání – strávit celé odpoledne v posteli, tak jak to mohla udělat Freya. Ti dva museli mít skutečně dlouhou noc… Ona se vydá na poněkud luxusnější oběd než normálně – pokud se rozhodne spolupracovat se Společností, nebude problém, aby si ho užívala o dost častěji. I když je pravda, že tady na severu je stěží za co utrácet žold. Jídlo je v tomhle hostinci alespoň dobré. Mořské ryby nebo zvěřina na tisíc způsobů a čerstvé pečivo z dovezené mouky – a skoro si zas připadá jako člověk. Zapíjí ho levným dovezeným vínem, které sice chutná oproti tomu, co má v pokoji, jako zatracená břečka… ale pořád je to víno. Přehlédne hostinskou místnost – a všimne si, že je tu několik mužů z Geirovy patroly, ač sám Geir tu není. Vyhýbá se jí schválně? Nebo jen má příliš poviností v táboře? V klidu o tom přemítá nad jídlem… a je alespoň ráda, že tu není Mikha’il. Ještě nedávno sem chodil na oběd téměř každý den – ale zdá se, že začal jíst spolu s Východňany. Po jídle se Letitia zvedne a vykročí směrem ke stájím, kde na ní čeká Dáma. Stráví s ní pár momentů, Dáma jablko schropá podezřívavě – pořád se drží trochu zpátky. Jak Letitia zná koně, tahle klisna by dokázala být pěkně problematická, kdyby chtěla. Naštěstí ona to s koňmi dobře umí. A šťavnatým jablkem žádný zdravý kůň nepohrdne. Když už se obrací, aby zas nechala Dámu a možná se podívala jak to dopadlo s jejím pánem, dveřmi do stáje projde úředník Gaston, se kterým ráno mluvila. Rozhlédne se po stáji, zdali jsou tu sami – a když vidí, že nikdo nebude poslouchat jejich rozhovor, vykročí k ní. „Slečno Letitie – hledal jsem vás v hospodě. Pan Doresgrück mi řekl, abych vás našel, ještě než budete odpoledne trénovat, abyste se za ním mohla co nejdřív zastavit.“ Úředník je poněkud nejistý a ani se nezdržuje s nějakou přehnanou formálností nebo slušností. Zdá se, že Společnost potřebuje něco důležitého. „Ten symbol – ukázal jsem váš náčrt panu Doresgrückovi- no a abych tak řekl, zvedlo ho to ze židle. Poznal ho, a proto by s vámi rád mluvil, co nejdřív můžete - tête-á-tête…“ Po Albriennsku v soukromí... Tajemství mezi mrtvými Hela Další průzkum je přeci jen příjemnější. Už se nemusí plazit ve špíně – i když vědma nezná žádnou příliš nízkou službu, když je to služba bohům. Avšak prohledat okolní hrobky je pro ni přeci jen jednodušší. A není to pro ni nijak cizí prostředí. Krom pohřebních povinností tráví i hodně času v hrobkách své vlastní rodiny – u hrobu svojí babičky. Člověku to může pomoci přemýšlet. Uvědomit si, kde ve světě stojí. Čí zem to má pod sebou. Prochází mezi kamennými hrobkami a bloudí za závanem vzduchu. Okolní pohřebiště jí nic neprozradila… a tak se vrátila opět do této kobky a jala se prohlížet přímou chodbu, kterou prozatím nechala bez většího průzkumu. Kráčí dlouho – ale i když její kroky tlumí prach, v mohyle se dýchá překvapivě dobře… a cítí, že skrz průchody stále táhne trocha vzduchu. V jiných hrobkách se stane vzduch rychle mrtvý a tichý… ne tak tady. Stojí mezi nejstaršími hroby… a tam kde by měla být hrobka jednoho z předků, snad dokonce nějakého dávného hrdiny… tam spatří prázdný kamenný obdélník. Jemná spára ho odlišuje od okolní stěny a skrz ni cítí rovněž jemný závan větru. A když se dívá na okolní obrazce a výzdobu… zdá se jí to podobné propadlému průchodu. Snad byl i ten dříve skryt. Jen jemná spára… a propadl se? Nebo mu někdo pomohl? Vědma začne jemně ohmatávat temný obrys. Neví vlastně, co sama hledá. Ale cítí, že tady musí něco být. Možná, že je tu někde nějaká klika, kterou těžké dveře otevře. Ale nedovede si představit, jak by dokázala odtáhnout něco, co vypadá jako kvádr kamene. Její prsty bloudí ve spáře. Najednou cítí pronikavou bolest. Neubrání se tichému výkřiku a prudce vytáhne prsty. Na jednom z nich vidí kapičku krve. O musela zavadit o něco ostrého. Chvíli jen tiše stojí před nehybnou stěnou – má pocit, že slyší šepot, téměř slova. „Hela…“ Snad na ní její mysl hraje triky... nebo skutečně zaslechla své jméno? Ale vše utne něco jako cvaknutí. Stěna před ní povolí a otevře se docela neslyšně stranou… jako by dveře nikdy ani nebyly zavřené. Kus kamene se pohnul sám od sebe. Před ní je temná chodba. Její stěny jsou pokryté obrazci a runovým písmem. A jazyk, kterým je to psáno, je podobný tomu v knize, ač srozumitelnější. Snad mladší… Prastarý tunel se táhne kupředu – ale Hela má pocit, že končí jen slepou stěnou.

Hela - 19. srpna 2019 11:33

Pohřbené tajemství Se svíčkou v ruce procházím chodbou. Tohle pro mě není nic nového. Hroby a hrobky navštěvuji poměrně často. Nejčastěji samozřejmě babičku, za kterou si chodím pro rady. Vím, jak nenarušit klid mrtvých, pronesu krátkou modlitbu předků a nechám je dál klidně snít. Vzduch uvnitř hrobky není nijak zatuchlý. Vlastně můžu i sledovat, jak se plamen svíčky pohybuje, to mi dodává naději, že hledám na správném místě. Cítím posvátnou úctu, většina hrobů v těchto místech je tak stará, že si už nikdo nepamatuje, komu vlastně patří. Zastavím se, když před sebou spatřím prázdný kamenný obdélník. Něco mi říká, že přesně tady bych měla být. Opatrně přejedu prsty po spáře a ucítím proudění vzduchu. Srdce se mi rychleji rozbuší. Jak mám ale desku odsunout? Nikdy bych se nevloupala do hrobu. Ani kdyby za tou deskou byly odpovědi na všechny otázky mého života, nemohla bych. Vykradače hrobů trestají bohové, stejně jako vesničané, velice tvrdě. Tiše vykřiknu a ucuknu rukou, když ucítím bolest v prstu. Světlo svíčky ozáří drobnou kapku krve, na mém ukazováku. Platba krví. Probleskne mi hlavou, když zaslechnu volání svého jména. Čekám, jestli znovu zaslechnu ten hlas, ale místo toho můžu s úžasem sledovat, jak se dá kamenný kvádr do pohybu. Otevře se přede mnou cesta, vedoucí kamsi do hlubin hrobky. Ještě několik okamžiků bez pohnutí stojím, než udělám několik váhavých kroků vpřed. Zvednu ruku se svíčkou a osvítím runové nápisy. Pokouším se z nich rozluštit, co je tohle za místo. jazyk je mi povědomý, i když zdaleka není tak obtížný, jako jazyk v knize. Znamená to, že vzniknul až později? Jak staré může tohle místo být? Existuje jen jeden způsob. Pomalu vykročím chodbou vpřed. Obezřetně našlapuji a naslouchám hlasům ticha.

Letitia - 19. srpna 2019 17:27

Nečekané odhalení "takže se jedná o něco důležitého," spokojeně pokývám hlavou a na tváři se mi usadí slabý úsměv. Nakonec se skutečně vyplatilo mít oči otevřené. "Můžeme vyrazit klidně hned. Mám čas a bude lepší neotálet. Jenom vám to chci ukázat přímo," pokynu mu, aby přistoupil blíž. Dáma nervozně zafrká a přešlápne, tak jí vezmu za uzdu a pronesu několik konejšivých slov, aby se uklidnila. Poté ukáži Gastonovi na meč, kde je vyrytý onen symbol. Mělo by to být dostatečně bezpečné. Zdá se, že Elfstan je stále ještě u velitele a nějakou dobu tam zůstane. Zřejmě toho mají hodně na vyřizování. Nebo, být v Celestionu, tak se již někdo snaží nenápadně uklidit jeho mrtvolu, ale toho se tady nedočkám pokud to nechci udělat sama. Ve zdejším kraji by to nejspíš bylo s celou pompou a předchozím soubojem. I tak mě ta představa pobaví. Jakmile se úředník dost vynadívá zamířím si to rovnou do kanceláře za Doresgrückem. Je jedno, že je den a každý mě může vidět. Řeči se povedou tak jako tak a na nějaké plížení po nocích mě nikdy neužilo. Pořád si lidi mohou myslet, že je to součást vyšetřování.

Arun - 21. srpna 2019 11:42

Příběhy v temnotách Hela Vědma kráčí mezi obrazy na stěnách a ve světle svíčky luští runové nápisy na stěnách. Netrvá jí dlouho, než začne poznávat věty a fráze, které jsou jí povědomé. Ale nepocházejí z knížky, kterou nalezla ve svém domě a nad kterou její babička strávila tolik hodin práce. Tohle jsou jí dobře známé příběhy z časů Písní... Některé se vážou k Felskarsku, ale mnohé jsou jen přepis nejrůznějších příběhů z celého severu, které zná a které sama často nad ohněm slýchávala. Ať už od babičky nebo od skalda Altharfa. Ale přeci – když čte podrobněji, všímá si nesrovnalostí. Detaily se liší. Tady je toho víc, než co se povídá, příběhy zde mají nejrůznější dovětky a dodatky. Všechny mají podobnou formu. Například příběhy hrdinů, kteří byli na pokraji smrti a jen s pomocí Bohů přežili… Zjevení Verany, které se sneslo z nebes – v jejích rukou podivné nástroje z neznámých kovů, pod kterými údy k tělům přirůstaly a ztichlá srdce počala znovu tlouct. Příběhy neporazitelných válečníků, kteří dokázali jednou ranou skolit tucet protivníků… To Skauld podal jim svou mrazivou hůl a ten, na koho ukázala, padl mrtev k zemi bez hlásky. Ale i doby hladomorů a nemocí, které v nejtěžší chvíli skončily zázračnou úrodou či neuvěřitelným zotavením všech stižených… Bolaf kráčel a z jeho rukávů sypalo se jídlo jehož jediné sousto zasytilo dospělého muže, Armjarna pak léčila všebarevným prachem, který dokázal malomocného za den na nohy postavit a úplavičného na místě zotavit. A vědmě se připomenou zmínky z knihy o darech oněch Prastarých, na které je lidstvo příliš mladé. Zde jsou mýty jejího národa – a dary Bohů, které je umožnily. Prochází chodbou k jejímu vzdálenému konci – dojde ke kamenné desce, ale i nyní se plamen svíčky zachvívá a ukazuje jí, že tohle není slepá ulička. Ale jak jí otevřít? Posledně sice stačila kapka její krve, ale co když se za těmi dveřmi skrývá tajemství těchto divů? Bude cena vyšší? Navíc, možná, že otevírá cestu k věcem, které by měli zůstat pohřbené… snad by bylo lepší nejprve zkusit rozluštit zprávy na těchto stěnách, aby neudělala zbrklý čin, kterého by mohla litovat. Ta zasypaná chodba někam musela vést. A možná, že někdo nevěděl, jak otevřít tyhle kamenné desky a použil násilí, aby získal to, co chtěl. Není dobré budit a provokovat duchy, pokud už je někdo rozčílil a znesvětil jejich posvátná místa. Vyšší místa Letitia Gaston je překvapen, že Letitia může vyrazit okamžitě. Nejspíš očekával, že kaprálka bude mít čas až po cvičeních. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o něco tak důležitého, že to Doresgrücka „zvedlo ze židle“, nijak si úředník nestěžuje. Když mu poté chce ukázat znak samotný, na moment mladík zaváhá – nejspíš se mu dvakrát nelíbí, že šacuje koně cizího šlechtice… ale je to přeci jen muž Společnosti. Tam jsou takové věci na denním pořádku. „Bohužel, já o tom pořád nic nevím. Můžu to pak panu Doresgrückovi popsat… ale nic mi neřekl.“ Ještě aby se rozšiřoval o důležitých tajemstvích před nějakým úředníčkem… na druhou stranu, není jisté, jestli to řekne jí, když není o moc víc. Alespoň, že chce či potřebuje její pomoc. To by mohlo platit jako páka. Nechají Dámu stát ve stájích – ještě, že koně neumí mluvit a žalovat svým pánům – a vydají se do pevnosti, kde má místní šéf Společnosti svoji kancelář. Je pravda, že díky probíhajícímu vyšetřování má vhodnou záminku zde být… ale někdo jako Hariksson by mohl být podezřívavý, kdyby jí viděl s představiteli Společnosti příliš často bez řádného vysvětlení. Naštěstí cestou nikoho nepotkají a Letitia stane ve třetím patře, kde má Společnost svou hlavní kancelář. Gaston zaklepe na dveře a Letitia je vpuštěna dovnitř. Dveře jí otevřel pan Polamek – ta fyzičtější polovina Společnosti. Hora svalů pokrytá jizvami, která ma na starosti ty čumily, kteří se nehnou od skladiště a dávají pozor, aby tam nechodil nikdo, koho tam Společnost nechce. Není to žádný tupohlav – na to, aby někdo přežil v drsnějších čtvrtích celestionských měst musíte mít něco v hlavě… ale je jisté, že ona bude jednat o tom podivném znaku spíš s Doresgrückem. Ten samotný je za svým pracovním stolem. Jeho kancelář je čtvercová a pohodlně vybavená. V rohu má malý krb, ve kterém plápolá oheň. Proti dveřím je masivní pracovní stůl, který stojí na tlustém koberci. Za ním pak pohodlně vyhlížející křeslo. Je to velký rozdíl od Atmorijské kanceláře, která je daleko účelněji zařízená – ale i zde jsou stěny obklopené komodami a skříňkami nejspíš plnými dokumentů. A i Doresgrückův pracovní stůl je pokryt nejrůznějšími listinami… ač v nich má o poznání větší pořádek než Mikha’il. A všechny jsou zakryty či uloženy v obálkách, aby nemohla přečíst nic, co Společnost nechce, aby viděla. Pan Doresgrück je koneckonců profesionál. Právě sedí za svým stolem a sleduje jí vcházet. Počká, až pan Polamek zavře dveře a pozve Letitii, aby se posadila na jedno z méně luxusních křesel proti jeho stolu. „Dobrý den, slečno - děkuji, že jste si na nás udělala čas tak rychle. Ten symbol, co jste viděla na tom meči, to je velice vážná věc. Vypadal takto?“ zeptá se a z jedné z obálek vyjme pečlivý náčrt, vedle kterého vysype malý kovový plíšek s tím stejným obrazcem. A skutečně, je to ten, co je na šlechticově meči. Ale ta mince vypadá nesmírně stará a rozhodně nepůsobí vůbec seversky. „Protože pokud to tak je, mohl by být pro nás- tedy pro Celestion, pan Wylfyng nesmírně důležitý… a možná velmi nebezpečný.“ Je možné, že si jí sem přivedl jen aby mu to na vlastní oči potvrdila… a v takovém případě by mohla odejít bez dalších informací. Možná by bylo lepší se do toho neplést – ale Kancelář zpátky doma by mohla ocenit trochu iniciativy…

Hela - 21. srpna 2019 13:29

Dary bohů Velmi brzy se začnu v písmu orientovat, hlavně proto, že si uvědomím, že tohle pro mě nejsou neznámá slova. Většinu příběhů, kterými jsou zdi ozdobení, velice dobře znám. Nebo alespoň jejich části. Při bližším zkoumání totiž zjišťuji, že některé drobné detaily se liší. Žasnu nad tím, jak je možné, že jsem tyhle verze našich legend, nikdy neslyšela. Mohlo by na tom být něco pravdy? Nikdy jsem o existenci bohů nepochybovala, ale vždy jsem je viděla spíš jen jako rádce a pozorovatele. Ovlivňují naše osudy a řídí naše kroky, činí tak drobnými, někdy skoro nepostřehnutelnými činy. Spíše, než velkými gesty. Dojdu na konec chodby, kde mi cestu zatarasí další kamenná deska. Nyní ale nepochybuji o tom, že i přes ní se dá nějakým způsobem projít. Otázkou ale zůstává, jestli bych to měla dělat. Většinou nic nečiním, bez rozmyslu. Každý svůj krok, i slovo, mám dobře rozmyšlené. Nyní mě ale pohání touha objevovat. Krátce pohlédnu za sebe, do chodby lemované runami. Rychle se ale rozhodnu. Pro otevření prvních dveří byla potřeba moje krev. Zkusím to tedy i podruhé. Vymačkám z prstu krůpěj krve a jemně přejedu rukou po kamenné desce. S napětím naslouchám, zdali se i nyní ozve zvuk otvíraného zámku.

Letitia - 21. srpna 2019 16:27

V kanceláři společnosti Se zájmem se rozhlížím po kanceláři. Tohle je má první návštěva zde. Formálně jsme se představovali jinde, takže jsem neměla možnost sem nahlédnout. Ne že bych o to tolik stála. Volně se tu nepovalují žádné usvědčující dokumenty k vyplnění vesnice nebo něčeho podobného. Všechno pečlivě uschované před mým příchodem jak se sluší a patří. Všimnu si koberce a napadne mě, že jsem měla Helmholtcovi říci ať mi také jeden doveze. Škoda, že mi to nedošlo dřív. Rozhodně by to můj malý pokoj oživilo a zútulnilo. No co, tak příště. Sednu si do křesla a trochu se zavrtím než najdu tu nejpohodlnější pozici. Trochu mi vadí, že mám Polamka za zády, ale jsem tu na návštěvě a nic by mi hrozit nemělo, ale i tak tomu hrdlořezovi nevěřím. Je ještě horší než Günter. Ten se také nerozpakuje někomu podříznout krk pokud z toho něco kápne. Nehodlám to však dávat nijak najevo a soustředím se na obchodníka. Když vysype ven minci natáhnu se pro ní a prozkoumám ji. Ano, je to ten samý znak, ale než jim to potvrdím je tu něco jiného o čem bych ráda hovořila. "Víte, všimni mí říkají jak je tenhle šlechtic nebezpečný, ale nikdo neřekne konkrétně čím. Nejdřív velitel a teď vy. Přitom zatím neudělal nic horšího než přijel sem. Takž co přesně je na něm tak zvláštního? A jakou souvislost to má s tímhle?" vyhodím minci do vzduchu, kde se několikrát přetočí a zase jí chytnu do dlaně. Jsme opravdu zvědavá s čím přijdou. Začíná být kolem toho může příliš mnoho řečí a to mě dráždí.

Arun - 22. srpna 2019 11:45

Poslední odpočinek Hela Poté, co přistoupí ke dveřím a pokusí se je otevřít svou krví, moment se nic neděje – jen ticho jí odpovídá v temnotě. Až po chvilce začne slyšet skřípání – ani zdaleka tak tiché a jednoduché jako u vchodu do téhle chodby. Něco zašeptá – ale tentokrát jsou hlasy nesrozumitelné, pokroucená řeč. Možná, že je to stářím hrobky… možná jejím znesvěcením. Ale konečně se stěna začne otevírat – za ní vidí jen černočernou tmu… a dveře se zaseknou než je jimi možné projít. Hela se do nich musí pořádne opřít ramenem, aby se otevřeli docela. V jednom momentu povolí a ona vpadne do nové místnosti – jen tak tak uchrání svíčku před zhasnutím. Chvíli se pokouší zorientovat v té temnotě. Je to velká místnost, nevidí v temnotě její konce, jen protější stěnu. Po své pravé ruce zahlédne pár paprsků, které sem prosvítají mezi kameny – a když přijde blíž, pozná, že je na druhé straně závalu. Zde se ve vzduchu vznáší zápach pryskyřice z pochodně – zatímco ostatní chodby vítr vyvětral, zde zápach z kouře pořád zůstal… další důkaz, že tu byl někdo, kdo tu neměl co dělat. Jak stojí proti zapadlé chodbě se svíčkou v ruce, všimne si, že zdobení kolem vchodu je velice podobné tomu, které bylo kolem vstupu, kterým sem vešla ona. A několik kamenů, které ještě leží na zemi, je dost tenkých a opracovaných na to, aby mohla hádat, že tvořily jedny ze skrytých dveří. Když prohlíží vše pečlivě se svíčkou v ruce, její oči sjedou do rohu po její levé ruce, kde cosi spatří. Světlo ale nestačí, a tedy musí udělat několik kroků blíž- Mráz jí přejede po zádech. Je to mrtvé tělo. Schoulené v rohu, jen kosti a zbytky severského oblečení… zemřel zde a nedostalo se mu cesty na Planinu Slz… snad ho Skauld nalezl, když procházel mezi hroby – snad ho bohové v jeho poslední chvíli neopustili. Skloní se k němu… jedna ruka spočívá stále na topůrku sekery, která je za opaskem… nechtěl zemřít bez zbraně v ruce. Druhá… je zkroucená v nepřirozeném úhlu. Dlaň je rozpadlá a kůstky se válí po těle… jen paže naznačuje, že byla tisknuta k tělu – snad něco svírala. Něco bylo vyrváno z ruky mrtvého. Tento muž bude potřebovat řádný pohřeb – na usmíření duchů není nikdy pozdě. Ale celou místnost ještě neprohlédla. Za zavřenými dveřmi Letitia Doresgrück pozvedne obočí, když mu jednoduše neřekne, zdali to skutečně je či není stejný symbol... nevypadá to, že by se mu chtělo Letitii něco vysvětlovat. Ale nakonec se opře ve svém vlastním křesle, položí papír na stůl a zamyslí se. „To se nedivím, že se to panu veliteli nelíbí – je to obezřetný člověk,“ což ale řekne tónem, který nezní ani zdaleka tak uctivě jako použitá slova. Na základě tónu se nedá nikdo zavřít… nejspíš ani pro urážku velitele by to už dneska u civilisty nešlo. Nakonec si Doresgrück povzdechne a konečně se pustí do vysvětlování… i když si neodpustí jí na začátku připomenout pár faktů… „Je pravda, že pokud máte být užitečná, musíte vědět, o co jde. Jen nezapomínejte, kde leží vaše loajalita a kdo je vaším i mým králem...“ Nyní tedy přejde k věci: „Ten symbol na té minci je často nalezen na vykopávkách po celém světě. A je součástí erbů některých… ne právě loajálních menších rodů v Celestionu a jeho provinciích. Rodů, které, jak se často zdá, mají své vlastní agendy a věří, že jsou věci důležitější než dobro Celestionské koruny. Problémové rody, abych tak řekl. Ty, které stály v pozadí poslední občanské války… a nejspíš za těmi fanatickými bouřemi… a nemálo dalšího, však víte.“ Staré dobré pletichy… bylo od začátku jisté, že v tom něco takového bude. Ale ona sama dobře ví, že i pro Doresgrücka jsou věci o dost důležitější než věrnost koruně… například zlato. Teď si jen hraje na zúčastněného občana. Ale zatím jí nedal důvod proč by měl být Elfstan Wylfyng nebezpečný. Doresgrück to ví, a proto pokračuje ve vysvětlování. „To samozřejmě není nic tak utajovaného, i když to není veřejně známé. Navíc většina z těch rodů už byla řádně potrestána a zbavena veškerého vlivu - v Celestionu. A dál už je to, jak říkají Kancelářníci… přísně tajné.“ A ona, jak Doresgrück dobře ví, má své důvody, proč být Celestionské rozvědce loajální a nic nikomu nevyzradit. „Podle našich nejlepších informací by tenhle znak mohl označovat velice cenné… a prý i mocné artefakty z dávno zapomenuté historie… technická stránka věci je pro mě Atmorijská vesnice,“ dodá s pousmáním Doresgrück, „ale vím jedno – Jeho Veličenstvo nechce riskovat ohrožení suverenity Celestionu nějakým zapomenutým bůh-ví-čím. Fyrstar Wylfyng ví o těch věcech víc – možná dokonce i kde jsou a jaký mají význam v místním folklóru. Stačilo by aby ten Wylfyng přesvědčil dost lidí, že jsou to relikvie od těch zdejších bohů a celý region může povstat v nějaké pohanské revoltě pod jeho vedením. A před tím, než k něčemu takovému dojde, přicházíme na scénu my, Celestionci. Chceme stabilitu a prosperitu pro celý kontinent.“ Revoluce a války, jak ukázalo minulé století, nejsou dobré pro obchod. „Společnost se v podstatě jen postará, aby tu nedošlo k ničemu než k pár stížnostem několika vesnic nevzdělaných horalů. Lepší než povstalecká bouře v zemi našeho nejbližšího obchodního partnera, nemyslíte? A pokud budeme mít štěstí – a přízeň administrativy krále Arvida samozřejmě – všechny artefakty uniknou nepřízni místních podmínek a neopatrnosti nevzdělanců. Mohou být pak řádně zkoumány v bezpečí nejlepších univerzit na světě ve spolupráci Nortimberských i Celestionských učenců. Tenhle Wylfyng, pokud je to ten, který si myslím, bude chtít naší práci zmařit pro své vlastní, pochybné cíle. A když už bude v tom nejspíš nechá místní naházet všechny cizáky z útesů…“ Je to všechno šaráda. Doresgrück umí hrát dobře – určitě už teď myslí na to, kterému soukromému sběrateli by se dal tenhle severský poklad střelit za největší peníze. Ale dokud na něj dohlíží Kancelář… má Letitie důvod se dohadovat? Neříká jí celou pravdu… otázka je, jestli řekne víc, když kaprálka zatlačí. Pokud tedy ona chce vědět víc…

Hela - 22. srpna 2019 13:11

Odpočinek mezi mrtvými V prvním okamžiku mám pocit, že se vůbec nic neděje. Pak se ale ozve tichý zvuk, který mi napovídá, že se mi přeci jen podařilo aktivovat nějaký mechanismus. Tentokrát se deska neodsune tak hladce, jako ta první, dokonce musím nakonec zatlačit, abych se mohla protáhnout dovnitř. uvnitř je černočerná tma, ale když se rozhlédnu, spatřím jednou stěnou prosvítat světlo. Zával! Dostala jsem se na jeho druhou stranu. Zvednu svíčku nad hlavu, aby světlo ozářilo co největší prostor. Snažím se zjistit, kde jsem se to právě ocitla. Ve vzduchu cítím vůni kouře. Někdo tu nedávno skutečně byl. Nyní už nepochybuji o tom, že stín, který Halvar zahlédnul, patřil člověku. V tomhle nemají prsty žádní duchové. Jen prachobyčejný vykradač hrobek. Stihnu vetřelce proklít několika peprnými slovy, zarazím se však, když světlo svíčky ozáří postavu ležící na zemi. Jsem v hrobce, a to, že tu vidím mrtvého by mě tedy nemělo nijak překvapovat. Tenhle však nebyl řádně pochován. Je dost možné, že ho tu zával uvěznil, nebyl schopen dostat se ven a tak zemřel. Pronesu ke Skauldovi krátkou modlitbu, doufám, že tady našel duši toho nebožáka. Dojdu blíž a začnu obhlížet tělo, kosti jedné ruky jsou rozházené, vypadá to, že něco svíral v prstech a někdo mu to sebral. Mohl ho okrást můj vetřelec? Odložím svíčku na zem, vedle těla a začnu ho bedlivě zkoumat. Snažím se zjistit, jestli u sebe nemá něco, co by mi pomohlo s identifikací. Svůj tip už bych ale měla i bez toho. Ztracený bratr.

Letitia - 23. srpna 2019 13:04

Za zavřenými dveřmi Probodnu Doresgrücka pohledem, když znovu zpochybní mou loajalitu. Panák jeden. Co si o sobě vůbec myslí? Já nejsem jako on, já skutečně sloužím králi a Celestionu a ne penězům, které představují. Být doma za takovou urážku by zaplatil, ale tady to musím strpět i když je mi to proti srsti. Nemohu si proti sobě poštvat. Ne teď a nejspíš ani kdykoli jindy. Mohlo by se mi to velmi vymstít. Takže mlčky poslouchám jeho řeč a snažím se tomu nějak porozumět. Nenaznačoval něco podobného i Mikha‘il? Války, bouře a celý svět v plamenech? Měla bych na něj asi také zkusit udeřit. "Vy máte pocit, že sem přijel právě kvůli tomuhle? Že hledá nějaké ztracené poklady aby mohl vyvolat válku? I když na tom teď asi nezáleží. Mnohem důležitější je dostat se k nim před ním, že?" I když se snažím v hlase mi i tak zazní lehké opovržení. Přijde mi to jako zlodějina ať se na to dívám jaké strany chci. Ne, že bych to do toho nebyla zatažená, ale mé úmysly jsou trochu jiné než si namastit kapsu. Zajímalo by ale zda jeho přítomnost ukazuje na to, že jsou ty artefakty někde poblíž. Rozhodně by to vysvětlovalo jednání jak Ligy, tak i Společnosti. Stejně tak jako příjezd Norii Edamitsu. Všechno se to stahuje sem a já jsem tu s nimi chycená jako pták v síti a na obzoru se objevují bouřková mračna. "Je to ten stejný symbol," přiznám a vrátím minci zpátky na stůl. "Předpokládám, že budete chtít zjistit kolik toho Wylfyng ví. Nějaké nápady?"

Arun - 23. srpna 2019 20:56

Co je a není zlodějina? Letitia Na otázky i opovržení Letitie obchodník jednoduše pokrčí rameny. Asi nečekal, že zrovna tady najde někoho, kdo chce Celestionu sloužit pro čest… snad myslel jen na typy jako je Günter. Přejde to a raději jí řekne, co si myslí, že tu Wylfyng chce – i když to z něj nejde právě rychle. „Je velmi pravděpodobné, že kvůli těm artefaktům přijel. Jeho úmysly s nimi? To je velká neznámá. Ale už delší dobu mají někteří naši správci starosti ohledně řečí místních o spojenectví klanů...“ Jak pro Letitii není těžké uhodnout, bude to asi způsobeno dost nevybíravými postupy Společnosti… a projekty jako je Ornbjarn… není nic lepšího na sjednocení hašteřivců než společný nepřítel – a když je k to k tomu cizák… tím líp. Vždyť téměř to samé se stalo v poslední Západní válce. „Podle zprávy našich průzkumů jsou Helskarské rodiny jedny z nejvlivnějších v kraji. Pokud by tu ten Elfstan byl od toho, aby na svou stranu získal co nejvíc seveřanů, tohle by bylo nejlepší místo, kde začít.“ Když pak přijde na její poznámku o tom, na čem Společnosti nejvíc záleží, Doresgrück se tváří téměř uraženě… ale vysloveně nic nepopírá. „Prosím vás, slečno. Nejsme amatéři. Vše bude vyjednáno s Nortimberskou administrativou. Jde jen o to, aby se historicky cenné předměty nedostaly do nepovolaných rukou. Představte si, že by ty artefakty například Atmorijci prodali těm svým pochybných východním přátelům… A my a i Celestion bysme z toho byli křivě obviňováni. Znáte Ligu, umí si hrát na oběti a neštítí se sebehorších lží. Jejich tarify na Ilmaidském moři téměř zruinovali ekonomiku jižního Celestionu… a teď tvrdí, že za to můžou místní obchodníci!“ Teď se opovržení vplížilo zas do hlasu Doresgrücka. Je otázka, zdali je oprávněné – Společnost by se nejspíš zachovala také tak, kdyby byla v pozici Ligy… a k tomu činy sesterských kumpanií Společnosti v Novém světě, které jsou také velice pochybné… Ale prozatím se Doresgrück vrací k tomu, co mají před sebou: Elfstan Wylfyng a lov na ten poklad. Zvlášť když mu Letitia konečně potvrdí, že fyrstar je skutečně jejich muž. „Hm, tak alespoň víme, na čem jsme. Dobrá zpráva alespoň je, že místní administrativa s ním nebude chtít jednat… ale ve vesnici je to docela jiná věc. Nejspíš už se představil jejich místním náčelníkům, či co tu mají.“ Povzdechne si, když zmíní, že by bylo dobré na Elfstana zatlačit a něco z něj vytáhnout. „Ano, avšak nemyslím, že bude ochotný o čemkoliv mluvit s kýmkoliv kdo není z Celestionu… obzvlášť když se jedná o něco tak… choulostivého. A navíc, s podporou místních může velice rychle najít stopu bez kohokoliv v pevnosti… a určitě je také proti Ornbjarnu poštve. Věci nám tedy rozhodně jen komplikuje.“ Nakonec pokrčí rameny a dodá: „Pokud z něj cokoliv dostanete… ať už přímo nebo nepřímo… budeme vám vděční. A můžete si být jistá, že to neopomu zmínit na patřičných místech. Ale možná bych vašich snahám spíš doporučil Ligu – dokáží se vetřít dokonce i do takhle izolovaných komunit. Přirozeně… pokud máte nějaké výhrady k celému podniku, máte plné právo konat dle své vůle. V rámci utajení, samozřejmě. Nejste vázána žádným kontraktem a nedostáváte rozkazy od svého velitele – máte jen povinnosti Celestionského občana vůči své vlasti.“ Ještě se pousměje a dodá: „Na druhou stranu – není to hezká představa, že bychom celou tuhle záležitost mohli do nějakého měsíce uzavřít? Byla byste na cestě domů, než byste se nadála. Žádné další Nortimberské zimy – jen hřejivé slunce a nekonečné pláně v krajích pánů z Rautré.“ Poselství Hela Bohužel pro Helu, nyní už lze jen těžko poznat s jistotou, kdo to byl… ale když opatrně prohlédne sekeru a rytiny na ní, přeci jen se cítí přesvědčena… sice nezná od pohledu každou sekeru v Helskaře, ale některé rytiny jsou jí povědomé vzhledem k rodině zmizelého… Pro toho chudáka nemůže už udělat nic, snad jen obřad a řádný pohřeb. Ale modlitba snad utišila jakéhokoliv neklidného ducha… ten nyní ví, že vidoucí zjistila jeho osud a nenechá žádnou křivdu nenapravenou, neodčiněnou či nepotrestanou. Pro zatím se Hela obrací ke zbytku místnosti. Opatrně obchází podél stěny – ale nevidí nic než hladký kámen… až po chvíli se z temnoty postupně vynoří na zemi jakýsi převržený kamenný podstavec a zadní zeď. Když udělá ještě několik kroků vpřed, uvědomí si, že stěna je pokryta runami… a obrazci. Instiktivně nejprve přejede očima přes to co vidí – a uvědomí si, že hledí na mapu oblohy, jako z té knihy. A co víc, postupně začíná mít pocit, že se jedná o hvězdné mapy, které zvlášť pro ni rozluštil Sigvar. Čtyři roční období… obloha nad špičákem. Přejde k runám a začne je studovat – stejná forma jazyka jako v chodbě. Jednodušší než v knize… možná, že jí to pomůže pokročit v jejím rozluštění. Pokud by toto byla opsaná pasáž pozdější formulací… Prozatím se jen pokusí porozumět co největšímu množství textu. Ty, kdož neseš krev hrdinů, čti pozorně jaký význam skrývá tvé dědictví. První věta je velice jednoduchá. Mnohá z těchto slov – hrdinové, krev, dědictví – se v té knize opakují skoro pořád… Ale dál už je to těžší. Tam, kde zvítězili, skryli Bohové kousek sebe… a něco, co podle stavby vět vypadá jako popis toho, co je tam skryto… moc nebývalá… vědění ztracené… ale tyhle popisné pasáže jsou i v té knize to nejtěžší. Ale tady bude mít šanci… pokud se vrátí a bude to lépe studovat, může zjistit víc. Nyní pokračuje dál… Na konci překvapeně zamrká, když uvidí velké runy psané očividně bez jakéhokoliv poetismu, jasně a jednoduše, aby je každý pochopil a nikdo nespletl: Jen v nouzi nejvyšší na něj povolej! Na věrnost, kterou přísahal Vyvolený válečník Bohům a Severu! Poslední slova jsou vytesána ještě hlouběji do kamene, tak aby je ani nemilosrdný tok času nesetřesel. Střež se Dědictví zneužít! Chraň ho s pomocí Válečníkovou! Mělo-li být ztraceno Padlým, raději jej znič! Tak zní úděl tvůj a úděl tvých potomků… A tím poselství končí…

Hela - 23. srpna 2019 21:15

Poselství Jsem rozhodnutá zajistit mrtvému řádný odchod na věčnost. Nyní se ale musí spokojit pouze s krátkou modlitbou. Nejprve chci důkladně prohlédnout celou místnost. Srdce mi poskočí, když najdu runové písmo. S nadšením se dám do luštěné textů, bohužel, moje znalosti opět selhávají a mě se tak podaří odhalit jenom část. Budu se sem muset později vrátit a všechno si pečlivě poznamenat. Takže je to pravda. Skutečně existuje artefakt, který pochází od bohů. Už jen při té myšlence se rozechvěju. Dobře si ale pamatuji Arunova slova. Mým úkolem není dědictví použít, ale ochránit. K tomu ho ale nejprve musím najít. Komu byla tato slova původně určena? Mám pocit, že promlouvají přímo ke mě, ale tak tomu nemůže být. Potřebovala bych více poznat jazyk předků, abych byla schopná dostat se dál. Stejnou cestou, jakou jsem přišla, také odejdu. Počkám, až uslyším cvaknutí mechanismu, jak se za mnou opět zavírají kamenné dveře. Tohle tajemství si nechám pro sebe. Nyní je třeba vrátit se do vesnice, a najít někoho, kdo odstraní zával.

Letitia - 25. srpna 2019 15:11

Jednání Slova, slova a další slova. Mám pocit, jako bych se v nich topila. tenhle chlap se zřejmě rád poslouchá. No není první kterého jsem potkala. Většina vyšších důstojníků byli nabubřelí pitomci a kušna jim jela stejně rychle. Tenhle, ale svojí řeč používá stejně jako já svůj kord. Jako zbraň. "Nejsem si jistá, že Liga je právě teď ve zdejším kraji populární. Jedna ženská z eskorty Noria Edamitsu tu způsobila menší pozdvižení a takové věci nejsou zrovna dobré pro jejich plány. Ovšem je pravda, že poslední dobou jsem jí neviděla ani o ní nic neslyšela. Zřejmě se snaží uklidnit situaci," ušklíbnu se nad vzpomínkou jak tu posekala jednoho z mužů. Nevím zda jí chybí sebeovládání jaké předvádějí ostatní Alindorci, nebo v tom bylo něco jiného? Nevypadalo že by to byl zrovna plán jak dát věci do pohybu i když na odvedení pozornosti by to bylo účinné, stejně mi však přišlo, že jedná na vlastní pěst a ne z rozkazu svého pána. další věc na kterou bych se měla Mikha‘ila zeptat. "Mám však lepší zdroje a uvidíme jak se mi je podaří využít. Mimochodem, věděl jste, že současný nový desátník pochází z Helskary? Jmenuje se Freya a vrátila se před několika dny. S místními však není nijak zadobře. Aspoň podle jejích slov, přesto bude lepší dát si na ní pozor. Možná by jeden z vašich mužů mohl zkusit trochu popít s Günter. Znají se poměrně dobře a ten chlap ví o spoustě věcí co se kolem povídají. Já to z pochopitelných důvodů udělat nemohu," navrhnu kde mohou získat nějaké další informace. Nevím zda to k něčemu bude, ale přípravu je lepší nepodceňovat. "Doufám, že mi pak oznámíte zda něco zjistíte. Pořád je to voják celestionské armády," upozorním je ještě, aby se náhodou nějak moc nezapomněli a neprovedli něco co by se mi nelíbilo a z čeho bych musela vynést důsledky.

Elfstan Aed Wylfyng - 26. srpna 2019 11:33

Druhý pokus Napětí, které hrozilo přerůst v hádku, se uvolní v tichu očekávaného příchodu královského lovce. A musím sám sebe v duchu pokárat, že hádka by to byla naprosto zbytečná, přestože podle mého přesvědčení, že ve chvílích, jako je tato, mají muži jednat a ne nečinně přihlížet, protože ve světě, kde je smrt lovcem, není čas na pochybnosti, ale jen na rozhodnutí. Jenže ať se mi to líbí nebo ne, Torjakovo lavírování mezi mlýnskými kameny, které moje přítomnost ve Felskarsku jen zhoršuje, je naprosto pochopitelné. Zatímco tedy čekáme na Thurssona, pozoruju oknem scenérii venku a snažím se uspořádat myšlenky. Hory a řeky tu byly před námi. A budou tady i po nás. Vždycky mě fascinovalo, jak tahle jednoduchá pravda dokáže vrátit člověka z výšin přesvědčení o jeho vlastní důležitosti zpět k pokoře. Ne, už dávno nepovažuju svoje vlastní názory a rozhodnutí za lepší než názory a rozhodnutí ostatních, ale člověk jako neustále chybující tvor na to dokáže snadno zapomenout, obzvlášť, když mu někdo začne tvrdit, že si ho vybrali Bohové pro své záměry... Když vrznou otevírané dveře, odvrátím se od okna a pohlédnu na příchozího současně s Torjakem, který přestane cosi vypisovat. Přimhouřím obočí a lovce si prohlédnu. A hned je mi jasné, že zvěsti o něm nelhaly. "Sláva králi Arvidovi, nechť jeho statečnost a spravedlnost opěvují skaldi ve svých písních navěky a ať při svých činech neztratí svou čest před zrakem Aruna." pozdravím Thurssona formálně a dodám: „Ještě jsem neměl tu čest se s vámi setkat, Thurssone, ale slyšel jsem o vás. Pochytání té bandy lupičů, kteří si říkali Šakali, byl husarský kousek.“ Hodlám však rovnou přejít k věci. „Ano, je tu jistá záležitost, k jejímuž rozřešení byste právě vy, jako králův přímý zástupce, mohl pomoci.“ Krátce pohlédnu na velitele Torjaka a následně i Thurssonovi vypovím celý příběh o Dědictví severu, opět se zamlčením Střepu Válečníkova srdce. Tentokrát však nechci hned tlačit na pilu a zkusím to z jiného konce: „Tady s velitelem Torjakem se nemůžeme shodnout na tom, zda pro Celestionce a ostatní cizince v Ornbjarnu by tato prastará legenda mohla nebo nemohla být tím pravým důvodem jejich přítomnosti ve zdejším kraji. Co si o tom myslíte vy, Thurssone?“

Arun - 26. srpna 2019 15:51

Kudy dál? Hela Hela nechá hrobku za sebou a vydá se zpátky na sluneční světlo. Teprve venku si uvědomí, jak zaprášená a unavená je – a co víc, že čas už notně pokročil, že je dobře po poledni a jí pořádně vyschlo hrdlo. Prozatím se vydá kolem vesnice směrem ke své chalupě, aby se zbavila alespoň toho nejhoršího. Její pověsti by rozhodně neprospělo, kdyby se takhle špinavá promenádovala po vesnici. Kráčí po pěšince a sleduje vesnici – je v ní ticho a klid, neboť touto dobou je poloprázdná. Rybáři vyrazili na moře, lovci do lesů a těch několik pastevců už dopoledne vyrazilo na salaše po širokém okolí. Je to tvrdá práce, vydobýt ze severní země živobytí, ale o to poctivější. Nikdo by si tu nestěžoval… snad až na některé mladší. Však proto někteří začali pracovat na pevnosti. Ale těch je jen málo. Většina, jako Halvar, se učí řemeslům svých otců. Když už o něm přemýšlí, všimne si ho u domku staré Nory, kde nejspíš opravuje střechu. Při své poslední návštěvě měla starost, zdali s něčím takovým nepotřebuje pomoci… zdá se, že vesnická sounáležitost se otáčí i bez jejího přičinění. Už se skrývá v lese, když jí vytane na mysl, jak ten úděl Bohů vlastně skloubí se svými povinnostmi vědmy. Špičák je přes den cesty daleko… a to jen pokud by jí vedl Sigvar, který zná každou zkratku a pěšinu v tomhle kraji. Může si dovolit opustit na několik dní vesnici? Snad ano… pokud by Adelaide správně zaškolila… a pořádně postrašila všechny muže, aby byli alespoň pro pár dní opatrní. A to vše za předpokladu, že jí nic nezdrží… Když se jí tyto úvahy honí hlavou, dochází právě ke svému domovu. Opláchne ze sebe to nejhorší a naobědvá se. Je třeba odklidit ten zával a pohřbít toho chudáka… k tomu se Halvar určitě bude hodit, ale samotnému mu to dá hodně práce. Další muži z vesnice by jí sice také bez jediného slova odmlouvání pomohli, ale kdoví, jak by si toho mrtvého vyložili. A co víc, je to, co viděla dostatečný důkaz vetřelců? Neměla by opět zamířit za Torjakem? Touhle dobou je u něho nejspíš Elfstan, který by se jí také mohl zastat. Je to koneckonců fyrstar… jeho slovo má nějakou váhu. Ale s každým takovým krokem se situace kolem Helskary stává nebezpečnější a nebezpečnější… ještě aby se Torjak pokoušel ve vesnici něco vyšetřit… Její úděl a břemeno zodpovědnosti je den za dnem těžší. Zástupce krále Elfstan Královský hraničář odpoví jeho pozdravu se stejnou formálností a zdá se, že i se stejným přesvědčením. Možná jen přeci stručněji… a vyhýbaje se tématu Starých bohů. „Sláva mu na věčné časy, ať nikdy nesejde z dobrých cest.“ Kompliment fyrstara přijme s kamennou tváří a jednoduchým pokývnutím. Tito muži málokdy považují své skutky za víc než svou povinnost. Poté raději oba přejdou k věci: „Udělám, co bude v mých silách, abych vám ukázal postoj krále, fyrstare.“ Jeho tón zůstává uctivý, ale nikdy nesklouzne do úslužnosti. Koningsjegere mají svou hrdost a té se jen tak nevzdávají. Poté Thursson pozorně naslouchá Elfstanově řeči o Dědictví severu. Rozhodně s větším zájmem a zaujetím než Torjak – on je koneckonců především voják, zatímco Thursson musí rozumět daleko širšímu poli problémů. Když poté Elfstan domluví a zeptá se na Thurssonův názor, ten hodnou chvíli mlčí. Rozmýšlí svou odpověď… „Považoval bych za nesmyslné, abych vás klamal, fyrstare, neboť jsme na stejné straně barikády,“ začne hraničář obezřetně. Na krátký moment se zastaví a pohlédne po Torjakovi, který nakonec neřekne nic proti Elfstanovi. Thursson dodává: „Navíc vzhledem k některým činům cizáků v pevnosti bude třeba, aby všichni služebníci krále spolupracovali.“ Konečně pomalu přikývne, jako by došel k rozhodnutí a obrátí se k tomu, o čem Elfstan mluvil. „Jeho Veličenstvo má starosti ohledně stejných legend, které jste zde předložil. Nejsou ani zdaleka tak nepodložené, jak by si nezasvěcený mohl myslet – ovšem, vše podléhá nejvyššímu stupni utajení. Mohu vám pouze říci, že sdílím vaše přesvědčení a obavy.“ Povzdechne si a udělá několik kroků po pracovně. „Za posledních několik měsíců jsem udělal vše, co bylo v mých silách, abych zmařil jak plány Ligy, tak Společnosti na nalezení jakýchkoliv vodítek ve Felskarsku… neboť i já jsem přesvědčen, že zde nějaká jsou. Ale tato situace je neuvěřitelně choulostivá, fyrstare.“ To zní opět jako váhání - jako muž, který odmítne udělat to, co je správné, kvůli nějaké formalitě nebo neurčité hrozbě… jenže vzápětí královský hraničář dodá důvod svých obav: „Podle informací z Celestionu má Společnost v téhle věci plnou podporu naprosté většiny aristokracie… a dokonce i královských úředníků.“ Thursson se zastaví a podívá se přímo do očí fyrstara. „Pokud získá Společnost dost důkazů o existenci toho… dědictví… a moci s ním spojené, bude mít dost velkou podporu a vliv na to, aby nám Říšský sněm vyhlásil válku. Takovou, která by pro nás i pro ně byla příliš drahá – ale pokud jsou ty legendy pravdivé, nebudou váhat to udělat, aby ho získali.“ Volné odpoledne Letitia Doresgrück zdvořile přikyvuje, když Letitia mluví o dění v pevnosti, ale ona má pocit, že hodně z toho už sám ví a nejspíš o tom má ještě daleko víc informací než ona. Na druhou stranu nikdo neumí předstírat, že ví všechno, lépe než celestionský obchodník. Ale k její poznámce o Freye také má co říct: „Ano, o té víme velmi dobře… ale bohužel pro nás, je – řekněme, že je poněkud světaznalejší než průměrný seveřan, dokonce i člen Nortimberské armády. K takovým osobám je důležité přistupovat opatrně.“ A nakonec se usměje, když vyjádří své starosti o Elka. Možná, že není nejčistší charakter, ale nezasloužil by si nějaké ždímání, které by Polamkovi chlapy určitě dokázali připravit. „To samé platí i o panu Günterovi, nemusíte mít strach. Myslím dokonce, že v něm můžeme získat spojence. A vás budeme samozřejmě informovat.“ Je pravda, že někdo jako Günter by rozhodně dvakrát neváhal, kdyby mu nabídli něco stranou… zná tyhle typy z armády – nikdy doopravdy nejsou na vaší straně. A na nějaké cti uniformy jim také nezáleží. A nyní už se obchodník zvedá a kyne ke dveřím s téměř přívětivým gestem: „Děkujeme vám za spolupráci, slečno, a jak jsem říkal… jen vydržte a konejte i nadále tak dobrou práci a než se nadějete, budete zpátky doma.“ A s tím Doresgrück konečně domluvil. Probrali všechno, co bylo třeba a Letitia může pokračovat ve svém vyšetřování sama. Navíc hovoření s tímhle úlisným obchodníkem také není nic příjemného. I když Mikha’il dokáže být daleko neslušnější… působí přeci jen čestněji. Pokud se tedy o kterémkoliv obchodníkovi dá říct, že je čestný… Polamek jí otevře dveře a kaprálka se ocitne na chodbě pevnosti ve třetím patře. Do Ligy to má jen jedny schody daleko. Velitel bude touhle dobou nejspíš ještě vázán buď fyrstarem nebo svými vlastními povinnostmi, takže bude lépe ho neobtěžovat. Na cvičišti se touhle dobou začínají mořit ti, co prohráli… nečeká je hezké odpoledne, ale seveřané berou prohry statečně. A pokud z těch soutěží udělá pravidelnější záležitost, možná budou víc motivovaní naučit se pořádně střílet. Snad by stálo za to dohlédnout, že to neflákají. A před pevností je stále tábor Geirových mužů, kterému by mohla věnovat zdvořilostní návštěvu… ale na zbytek odpoledne nemá žádné povinnosti. Hospodští patroni Freya Po skončení soutěže a krátkém obědě Freya zamíří okamžitě do postele – je to pochopitelné, vzhledem k tomu, jak únavnou za sebou měla noc. Elkovi se nedá závidět jeho dvojité cvičení… ale jak ho zná, už touhle dobou vymyslel způsob, jak si trochu ulehčit. To by nebyl on, kdyby nepřišel na to, jak se flákat i za takového dne. Do svých přikrývek se schovává tak spokojeně, že si skoro připadá, jako po některé z větších bitev, kdy už jí únava svírala tak silně, že nechtěla nic jiného než padnout a tiše si pospat. Ne nikdy během boje, když jí pumpoval adrenalin, ale poté ta únava! Ale tohle je tedy pořád lepší… Když se probírá, je už pozdní odpoledne, vlastně už spíš táhne k večeru, i když slunce ještě pořád svítí. Tady na severu zapadá v téhle době bez tak brzo, takže by to zas tak mnoho neznamenalo. Cítí se alespoň trochu osvěžená a část únavy už z ní opadla díky její výborné fyzičce. Dost na to, aby se šla posadit do hostince – všimne si několika vojáků, kteří rovněž posedávají okolo, hrají kostky nebo se jen tak baví. Co jiného tady na severu dělat, když mají volno. Ale drží se dál od ní – nejde ani tak o to, že by byla poddůstojnice, spíš jí neznají… seveřané nemají problém mluvit volně se svými důstojníky, ale cizinci? To je docela jiná věc. Prozatím se usadí s trochou medoviny a prohlíží si místní patrony. Její pohled zaujme i několik profesionálních vojáků z patroly, kteří si sem jasně přišli spravit chuť, než budou zas na dietě cestovní kuchyně. Všimne si několika celestionských nádeníků, kteří nejspíš pracují pro Společnost a moc se s místními nebaví. A s nimi už je malý výčep v podstatě plný. Po chvilce dovnitř vejde snědý muž – už ho jednou viděla, vítal Alindorskou delegaci u mola. Zdá se docela ztracený v myšlenkách. Rozhlédne se po plné hospodě, a nakonec se usadí na druhé straně jejího stolu. Pozdraví jí jednoduchým pokývnutím hlavy a nechá si donést porci místní rybí polévky a to dovezené, nepříliš chutné pivo. Zatímco jí, studuje před sebou list papíru, který ho očividně plně zaujímá. Freya, protože dobrý voják má oči vždy otevřené, opatrně nahlíží z druhé strany, jestli se něco nedozví. A něco uvidí. Trochu sebou cukne, když si všimne malého náčrtku na druhé straně listu – je to stejný symbol, jako je na jejím amuletu - toho, který ona sama teprve dnes v noci složila dohromady... Někdo ho tam musel načmárat a tenhle muž poté vzal ten papír sebou, aby ho prostudoval při jídle…

Elfstan Aed Wylfyng - 26. srpna 2019 18:26

Choulostivá odhalení S tím, jak Thursson svými slovy potvrzuje moje obavy a pravdivost starých legend, mi dochází důležitost tohoto okamžiku. Ani se nemusím podívat na mlčky naslouchajícího velitele Torjaka, abych nevnímal, jak se jeho svět poklidné důstojnické byrokracie začíná bortit a když Thursson prohlásí, že by Celestionci kvůli Dědictví severu neváhali vyhlásit Nortimberu válku, skoro jakobych slyšel, jak dostává definitivní direkt. Mohl bych cítit zadostiučení? Mohl. Ale nechci a zachovám vážnost okamžiku. Ničemu by neprospělo snižovat něčí důstojnost přízemními emocemi. Nejprve se obrátím na Torjaka s vážným výrazem ve tváři: „Jak řekl Thursson, v této chvíli je třeba, abychom spolupracovali. Nejde tady o žádnou osobní ctižádost, ale o nic menšího, než o Nortimber a jeho lid. Pokud i král Arvid a koningsjegere sdílí obavy z možného válečného konfliktu kvůli tomu, co se podle legend nachází tady ve Felskarsku, všechno ostatní by mělo jít stranou. Nikdo si nepřeje válku.“ S tím se otočím na Thurssona. „Ani já vás nechci klamat Thurssone, neboť i já jsem služebník krále. To můžu odpřísáhnout jako vyslanec všech stoupenců starých pořádků v Althingu, jménem našeho předáka Hakana Aed Borg, fyrstara z Oestrandu. Ale král i Althing jsou daleko. Vyvstává tak otázka, co můžeme udělat my, kteří jsme tady a teď.“ Na chvíli se odmlčím, abychom všichni tři vstřebali fakt, že od této chvíle nelze nechat dění na pospas osudu. Ano, jde o Nortimber a musíme spojit své síly, aby se Dědictví severu nedostalo do rukou cizinců. Jenže rozdělovat kořist ještě před bitvou se nevyplácí. Přesto je třeba myslet i na to, co bude pak... Co se stane, jestli Dědictví severu získá král Arvid? Bude ho chtít zneužít on sám proti Celestioncům? Nebo vyslyší varování Starých Bohů a nechá ho strážit na bezpečném místě? Mám své instrukce, ale je tu ještě jedna strana, kterou není radno opomíjet. A to co teď Thurssonovi a Torjakovi řeknu, se jim vůbec nebude líbit. Vědět to však musí, jestli mezi námi má existovat nějaká důvěra. „Než se pro cokoli rozhodneme, rád bych, abyste věděli ještě jednu věc. Jak říkám, nechci lhát ani já vám. Ale stejně tak ani místním lidem. Legendy o Dědictví severu jsou pro lid Felskarsku, a obzvlášť pro obyvatele Helskary, víc než pouhá legenda. Jak říkáte, Thurssone, je to velmi choulostivá záležitost vyžadující co nejvyšší utajení. Nicméně moje čest mi nedovolila zamlčet před nimi pravý důvod mého příjezdu. Nerad bych, aby to vyznělo jako výhrůžka, ale troufnu si tvrdit, že pokud i oni budou cítit podporu krále prostřednictvím posádky pevnosti, bude snazší udržet vše bez konfliktu. Abych byl konkrétní, mluvil jsem o tom jen s jejich vědmou a s jedním ze stařešinů, k němuž ona sama cítí důvěru a mohu prohlásit, že ani jeden z nich nechce situaci vyostřit, ba právě naopak. V každém případě je to jejich země a jejich právo svobodných klanů. Zatím nedokážu odhadnout, jak se zachovají, až zjistí, že cizinci tu opravdu nejsou jen kvůli železné rudě nebo stříbru v horách. Pro ně je otázka nejvyšší cti, uhájit svá práva. A tím právem může být i všechno, co se nachází na jejich půdě a tedy i Dědictví severu, protože podle některých legend jsou to právě oni, kdou jsou jeho strážci. Pokud tady mluvíme o spojení sil, lid Felskarsku bychom neměli vynechat.“

Hela - 26. srpna 2019 20:19

Vesnice Zamyšleně kráčím ke svému domu a pozoruji při tom vesnici. Zahřeje mě u srdce, když spatřím Halvara, jak pomáhá Noře opravit střechu chalupy. Dnes nevyrazil s ostatními rybáři na moře, dost možná právě kvůli mě. Budu muset najít nějaký způsob, jak se mu za jeho práci odměnit. Seveřané jsou zvyklí táhnout za jeden provaz, a navzájem si pomáhat. I tak si ale myslím, že Halvar je v tomhle ohledu jedinečný. Nic by mi neudělalo větší radost, než ho vidět po boku mé drahé Adelaide. Dorazím k domu a v potoce za ním se opláchnu vodou. Převléknu špinavé oblečení a skromně poobědvám. Hlavou se mi honí neveselé myšlenky. Potřebuji poradit s překladem knihy, ale nejsem si jistá, že můžu opustit vesnici. Zvlášť nyní, když jsou všichni tak napjatí, musím držet stařešiny na uzdě. Stačilo by tak málo a moje několikdenní nepřítomnost by mohla mít katastrofické následky. Budu to celé muset ještě řádně promyslet. Po jídle se znovu vydám do vesnice. Mířím do přístavu, kde pobývají tesaři. Většinou se starají o lodě, ale já pro ně dnes mám jinou práci. Je třeba odklidit zával a vyzvednout mrtvé tělo. S tajemným výrazem ve tváři tedy informuji muže o tom, že ke mě přišel neklidný duch, který je uvězněný v rozpadajícím se těle. Přesně jsem jim vylíčila, kde ho najdou a zadala úkoly ohledně opravy hrobky. Mojí pověsti tohle může jen pomoci. Sama se však v přístavu zdržím. Stojím na mole a pozoruji obzor, snažím se ve vlnách najít odpovědi, nebo alespoň radu. Rozhodla jsem se, že za Torjakem, prozatím, nepůjdu. Chci mu dát čas, aby sám sjednal pořádek, navíc nemám žádný důkaz toho, kdo do hrobky proniknul. Velmi ráda bych ale zjistila, co tam ukradl.

Letitia - 27. srpna 2019 10:19

Na procházce Jsem ráda, když konečně vyjdu z kanceláře. Přijdu si jako kdybych byla v doupěti slizkého hada a Polamek jsou jeho zuby. Po každém jednání s tím chlapem si přijdu špinavá. Jako kdybych se hrabala v hnoji. Potřebuji se po tom uklidnit a nadýchat se čerstvého vzduchu. Mikha‘ila si nechám na večer jako obvykle aby to nevypadalo že mi snad na něm nějak přehnaně záleží. Rozhodnu se vyrazit na procházku. Přesně tak. Nic nedělat jenom se trochu toulat po okolí. Nemám zatím žádný přesný plán kam vyrazím, ale ještě se stavím u sebe pro dalekohled. Možná půjdu na útesy odkud je dobrý výhled na moře. Možná ne, ale neuškodí mít přístroj sebou. Už je to nějakou dobu kdy jsem měla čas jen tak lenošit. Po malém uvážení si ještě vezmu kabelu a přihodím dovnitř ještě zpola vypitou láhev alkoholu. Ten také přijde k chuti v téhle zimě. Projdu pevností na nádvoří a branou ven. Zastavím se a pozoruji Geirovu jednotku. Za nějakou dobu se opět vydám dál. Nechám nohy ať mě nesou kam sami chtějí. Samozřejmě nevzdaluji se nikam daleko. Jsem pořád na dohled pevnosti. Nehodlám vesničany provokovat, tím, že bych šla někam kde by to neradi viděli. Třeba do vesnice. Projít se však po okraji lesa nebo kopcích mohu. Nemám sebou ani mušketu, takže nevypadám že bych šla na lov. Ozbrojená jsem pouze mečem a párem pistolí. Problémy však nečekám, mám to jenom ze zvyku.

Freya - 28. srpna 2019 18:30

Symbol Po zaslouženém odpočinku se spokojeně protáhnu a vyhrabu se z přikrývek. Sice bych asi dokázala prospat i zbytek dne, ale škoda času. Trochu se upravím a vyrazím ven a zamířím rovnou do hostince něco pojíst, snad i trochu popít a třeba trochu i poslouchat, vždyť nejrůznější informace se mohou vždycky hodit. Usazena u stolu s pohárem medoviny přejíždím očima místní štamgasty a pro sebe si je odhaduji. Vesměs nic moc zajímavého. Objednám si něco k jídlu a usadím se pohodlněji u stolu s tím, že to bude jen další nijak výjimečný večer v krčmě. Chlapíkovi, co se posadí ke mě jen opětuji kývnutí a dál si jej moc nevšímám, dokud ovšem nevytáhne nějaké lejstro a nezačne jej se zaujetím študovat. A nestačím se divit, symbol mého medailonu. Musím se hodně přemáhat, abych hned nezkontrolovala, jestli mám medailon stále na krku a zas jej nežmoulala v ruce. Zahledím se na symbol znovu, abych se přesvědčila, že jsem se zprvu třeba jen nepřehlédla, ale ne, i na druhý pohled je tam stále. Nejde si jej s ničím splést. Prohlédnu chlapíka od hlavy k patě. Copak seš zač příteli a kdes přišel k tomuhle?... Vskutku by mne zajímalo, kde k tomu přišel, vždyť já se k druhé půlce dostala nedávno. "Hodně práce?" pronesu nakonec směrem k chlapíkovi ve snaze jen začít rozhovor a třeba z něj nějak vytáhnout alespoň nějakou informaci, sem tam šilhaje po papíru, zda nezahlédnu ještě něco zajímavého. Hloupější začátek rozhovoru mne asi nemohl napadnout, ale byl to trochu šok, takže jsem ráda, že se sebe vypravím vůbec něco, dřív, než se chlapík třeba zvedne a odejde.

Arun - 28. srpna 2019 20:18

Strategická porada Elfstan Torjak sleduje Elfstana s určitou nespokojeností, neboť ještě pořád není přesvědčen… ale pokud si to Koningsjegere bere na svou zodpovědnost, on se hádat nebude. „Přešel jste k tomu, co je i můj názor… co můžeme dělat v téhle chvíli? Pokud je pravda všechno… tohle…“ dodá stále, nepřesvědčen. „Máme jen o důvod víc dávat si zatracený pozor na to, aby cizinci necítili žádnou špinavou hru.“ Thursson přikývne na slova velitele a přidá svou odpověď na to, co fyrstar řekl o lidech Felskarsku. „A obávám se, že s Helskarou to nebude tak jednoduché. Jiná věc je, když mluví stařešiné s vámi a když by měli jednat se mnou nebo s velitelem Torjakem. Rozum jen málokdy velí lidský srdcím. A mluvil jste tedy s jedním stařešinou a s vědmou… to je velice daleko od podpory celé vesnice. Nevím samozřejmě o vnitřním dění Helskary ani tolik kolik bych chtěl… ale obávám se, že ne všichni budou sdílet náš názor.“ A nyní pokyne rukou k veliteli dávaje mu za pravdu. „A navíc, jak říkal velitel, je velmi málo, co můžeme teď dělat. Společnost ví, že jen něco mimořádně důležitého by dohnalo vesnici a pevnost k byť i chladné spolupráci… a pokud bychom začali dělat i další kroky abychom toto… dědictví zajistili… bylo by možné, že Společnost se rozhodne neriskovat ztrátu toho, pro co sem přišli.“ Torjak přikývne, rád, že měl přeci jen alespoň z části pravdu. Je jen velmi málo, co mohou se dá teď bezpečně provést. Ale nevypadá to, že by ho to, že se nepletl, nějak těšilo… kdo by také s těmihle znalostmi mohl být v klidu? Hraničář pokračuje: „Ale jinak s vámi souhlasím, fyrstare. Nemůžeme Felskarské vynechat – na rozdíl od Společnosti, král uznává jejich starobylá práva.“ Na moment je ticho, když všichni přemýšlí, co je vlastně možné v téhle chvíli podniknout bez toho, aby to Společnost příliš poplašilo. „Máme alespoň štěstí, že jsme takhle odříznutí od všeho světa. Za předpokladu, že Doresgrück neposlal nějakou zprávu na Miriam, musel by poslat jezdce do Alesglas. Ale i tak… tahle situace se mi teda nijak nelíbí...“ říká velitel Torjak. Hraničář přikývne: „To nikomu. Ale bohužel, vypadá to, že už nebude stačit stavět Společnosti do cesty každou možnou překážku. Mohli bychom teoreticky zkusit získat na svou stranu Atmorijskou Ligu… jsou to rovněž cizáci, ale vůči nim nejsme ani zdaleka v tak nebezpečné pozici.“ Ale to jsou spíš jeho vlastní úvahy – obrátí se nyní na fyrstara a uzavře: „Budeme muset vymyslet, jak Společnost dostat odsud bez většího povyku… nebo je ideálně přesvědčit, že… to dědictví není nic než staré povídačky. Pořádně je zdiskreditovat. Ale ať už se rozhodneme jakkoliv, budeme potřebovat podporu místních… pokud je něco takového možné. Velitel a já se pokusíme zpomalit postup Společnosti, jakkoliv to bude jen možné… to je vše, co prozatím můžeme dělat.“ Ještě zaváhá a udělá krok ke šlechticovi: „A bylo by lepší, kdybyste se vy držel mimo pevnost, jak moc to bude jen možné… už to, že jste se tu objevil, by mohlo dát Společnosti nějaká nepřímá vodítka…“ Opět v podzemí Hela Vědma zamíří ke srubům rybářů, tedy poté co se opláchne a trochu upraví. Udržuje chladnou hlavu a nenechá se přemoci ani těžkými myšlenkami nebo emocemi. Mužů zůstává přes den mezi sruby jen málo – ale zával by neměla být tak těžká práce. Navíc je o to žádá jejich vědma s ponouknutím z Planiny slz. Muži nezaváhají ani na jediný moment a hned vyrazí tam, kam jim ukáže. Vracejí jí pohled rozhodně a někteří se při jejích slovech mračí. Jeden z nich, tesař a stařešina Kolmak, se ujme organizování práce, zatímco Hela se zahledí na zákruty fjordu a zubaté útesy po jeho stranách. Muži se po ní ohlížejí, zatímco kráčejí k mohylám – opět se jim stala trochu tajemnější. Moře je tiché a pěna ve vlnách jí neporadí ani slůvkem. Její oči sjedou na protější ostroh – všimne si malé postavičky, která sedí na svahu. Vzpomene si na učence, který před několika dny zpovídal Adelaide nad vesnicí. A připomene si i rvačku, do které se dostal Erling. Od té doby se držel z vesnice víc než kdy dřív. Bylo by lépe, kdyby dokázali spolupracovat s pevností… ale ani ona sama neví, zdali by to skutečně bylo dobré… možná, že s Rangvaldem v mnohém nesouhlasí, ale není to žádný starý pomatenec. Cožpak by královští muži dokázali odolat lákání moci Dědictví? Vždyť i jí se zdají ty zázraky v příbězích na stěnách hrobky naprosto neuvěřitelné… jaké srdce vydrží takové pokušení? Sigvar měl možná pravdu, když řekl, že by bylo lepší, aby to Dědictví, ať už je to cokoliv, polkla zem navěky věků. Uslyší zvolání pracujících mužů a trochu překvapeně si uvědomí, že prostála na mole překvapivě dlouhou dobu, že mezitím odpoledne pokročilo. Ale cítí se uklidněna pomalými vlnami a má teď alespoň trochu míru v sobě. Vyjde do kopce, kde se muži shromáždili – dívají se za ní, když přichází. Všimla si, že od vesnice rovněž váhavě přichází Halvar a několik lidí z vesnice, které viděli pozdvižení u hrobek… Z druhé strany si všimne kráčet Adelaide, která nese v rukou ošatku, do které sbírala byliny. Hela projde kolem mužů, kteří váhají venku – tolik lidí ten zával odvalilo během té hodiny či dvou, které strávila na molu. A nová podpěra drží chodbu. V podzemí je prázdno, neboť Kolmak jistě poslal všechny pryč. Stařešina stojí v místnosti, kterou objevila ráno, v ruce svíčka. Nejspíš hledí na mrtvého a tiše pro sebe pronáší modlitbu. Obrátí se k Hele a v očích má opět ten pobožný respekt, se kterým vesničané hledí na vědmu při práci. „Kdo to udělal, vědmo? A kdo je tenhle chudák?“ zeptal se stařešina šeptem. „Ať ho Skauld vede, kéž by o pomoc mohli volat i duchové živých,“ dodává. Když se Hela ohlédne zpět k vchodu, spatří ustaranou tvář Halvara, který ví víc, než co ona řekla tesařům. A když se ohlíží, všimne si hromady kamení, které muži odklidili – některé se jí zdají… téměř očouzené. Rozhodně se jí to nezdá… ale snad by měla nejrpve dohlédnout na toho mrtvého. Měla by se rovněž postarat, aby Kolmak a ostatní pod vlivem tohohle odhalení nedostali nějaké špatné nápady… poslední, co potřebuje, jsou další na straně Rangvalda. Teď je třeba postupovat opatrně… Pohledy z útesů Letitia Kaprálka se rozhodne nadýchat se po jednání čerstvého vzduchu a trochu ulevit svým nervům. V táboře vidí muže odpočívat a připravovat se na další cestu. Všimne si mezi nimi i Geira – ale on je příliš zabraný do rozhovoru s vojáky. Zdá se, že se s nimi dobře baví. Po chvilí se vydá po pěšině vedoucí kolem pevnosti k druhému ostrohu. Prohlíží si mezitím krajinu – nedá se říct, že by na vlnách, které se rozbíjejí o útesy, nebylo něco uklidňujícího. Ale i když je místní kraj na jaře zelený a působí téměř přívětivě, připomíná jí to hlavně úrodné pastviny a pole jejího domova… a pobřeží moře, písčité pláže, laskavé slunce na nebi. Vrátí se zpátky do reality, když si všimne ruchu v rybářské vesničce. Vidí, že z ní vyrazila větší skupina mužů směrem vzhůru, k jejich posvátným místům a hrobkám. Někteří sebou nesou dřevo a jiní krumpáče a jiné nástroje. Že by pohřeb? Či nějaká jiná událost? Její pozornost připoutá nehybná postavička stojící na konci mola a hledící do moře. Podle rusých vlasů, se kterými si hraje vítr, snadno pozná, že je to jejich vědma. Nedokáže říct proč, ale celá ta scenérie působí nepříjemně… téměř depresivně. Nebo jako předzvěst něčeho zlého… ale možná, že jen pod vlivem nechutenství z rozhovoru s Doresgrückem. Jak kráčí po pěšině, všimne si postavy sedící na kamenech. Je to muž, kterého už dříve potkala – Celestionec, který přijel spolu s Ligou a je v ní zaměstnaný. Pamatuje si, jak se dostal do problémů u vesnice… Zdá se, že mu došlo, že bude lepší vesnici pozorvat z větší dálky. Právě dělá náčrty fjordu a celé krajiny. Mohla by s ním prohodit pár slov – a zkusit z něj vytáhnout něco víc o Lize… koneckonců, mohla by i zjistit, jestli by je nemohla využít, aby ona získala, to co potřebovala, k tomu aby jí Celestionská rozvědka nechala na pokoji – a přitom se možná dokonce i zbavila nutnosti jednat s Doresgrückem… Ale to by bylo riskantní. Možná, že je nepříjemný, ale je to jistota. Může také jednoduše jít dál – má pocit, že někde tímhle směrem je oblíbená zašívačka Erlinga. Není si samozřejmě jistá, ale je všímavá a ví, že tímhle směrem tu a tam rád mizí… možná, že sem chodí na ryby. A dnes má volné odpoledne… Jisté je, že se na chvíli může uvolnit a oddechnout si – a možná se i zbaví toho nepříjemného pocitu, který má kvůli tomu ruchu mezi vesničany. Učenec z Jihu Freya Když si seveřanka překvapeně všimne symbolu, pokusí se nahlédnout na to, co ten muž studuje – ale na tuhle vzdálenost je v podstatě nemožné něco přečíst… ale ten znak tam přeci je. Zkontroluje, že její medailon stále visí na své místě – jednoduchý kruh s oválnými oblouky těsně u sebe od středu ke kraji… přípomíná trochu nějakou květinu. Teprve nyní si to ona sama může prohlédnout celé. Je to zvláštní, držet ho v ruce v jednom kuse, když jí takovou dobu provázel rozdělený na polovinu… Pokud se její mysl pozastaví nad tím, že ho ještě téhle noci svíral mrtvý, rozhodně to není nic, co by jí vyvedlo z míry – strávila dost času na bojištích, aby chápala, že na smrti není nic zvláštního… obzvlášť na smrti takových chudáků jako byla ona nebo její bratr. Těch každý den umírá… Jediné, co by jí mohlo zastavit v myšlenkách, je, že si ani nevzpomíná, že by musela amulet nějak skládat dohromady. A když se ho dotkne, jako by nikdy ani rozdělený nebyl. Žádná spára, jen kus chladivého kovu. Vytrhne se z úvah a osloví toho muže, stále trochu znejistělá. A zdá se, že tím jeho samotného překvapí… nebo alespoň vytrhne z hlubokého zamyšlení. „Oh? Tedy – tedy ano, ano samozřejmě,“ odpoví nepřítomně. Věnuje mu pečlivý pohled – doposud ho považovala jen za nějakého papaláše, ale teď si uvědomuje, že je to vlastně další prapodivná figurka tady na severu. Podle snědé kůže dozajista pochází z Ilmaidu nebo z jeho satrapií na kontinentě – v podstatě vazalských států a kolonií. Podle tváře by ho netypovala na běžného obchodníka – nemá na sobě žádnou významnější insignii ani odznak nebo cokoliv jiného, co by nějak popisovalo jeho pozici. Jeho šat očividně původně byl splývavý kulturní oděv z jižních pobřeží – ale překryl ho tlustým kabátem, neboť rozhodně nebude zvyklý na místní tvrdé počasí. Zdá se, že si uvědomil, že jeho odpověď mohla působit neslušně. Odloží papír stranou, tak aby se nemohl ušpinit. Znak se ztratí z očí Freyi. A poté se na ní muž usměje – je ve středních letech a nyní, když si může jeho tvář prohlédlnout, je docela pohledný… ale možná je to jen tou exotikou. „To víte, obchodník nikdy nespí,“ dodává se žertem. Freya si všimne jeho znatelného avšak nepříliš silného přízvuku. „A vždycky je nějaký průzkum nebo zpráva, kterou je třeba zpracovat. Dokonce i tady v tomhle mrazivém kraji se dá najít bohatství – a s tím snad i větší prosperita pro místní…“ Ale Freye se na tom něco nezdá… ne, že by působil nepřesvědčivě, ale Freya strávila nějaký ten pátek v podsvětí nejrůznějších měst… tenhle ptáček něco skrývá. A nejspíš to nebude jen ilustrace jejího amuletu. „Vy jste z posádky?“ ptá se jí, neboť Freya na sobě nemá uniformu – přitahovala by pozornost. „Jen, nemám pocit, že jsem vás tu kdy viděl,“ dodává. Ale poté ještě přidá, přívětivěji: „Nepředstavil jsem se – Mikha’il al Halil, pracuji pro Ligu.“ Snad z ní chce vytáhnout její jméno – a co je zač. Ale to jen možná mluví vrozená podezřívavost Freyi… však koneckonců, k čemu by mu její jméno bylo? A ona z něj nějak musí vytáhnout něco o tom vyobrazení.

Hela - 28. srpna 2019 21:01

Hrobka Stojím na mole, hledím do dálky a vítr mi přitom cuchá vlasy. Tenhle pohled mám ráda, dodává mi pocit klidu. V porovnání s tím obrovským oceánem se i mé problémy zdají nicotné. Musela jsem ztratit pojem o čase. Pokud mě někdo pozoroval, mohl to pro něj být zajímavý pohled. Vědma, osamocená, stojící na okraji mola. Z rozjímání mě vytrhne až volání mužů. Vypadá to, že zával byl odstraně. Vydám se tedy zpátky k mohyle, zkontrolovat jejich práci. Kolem je spousta lidí, ale v hrobce samotné je klid. Udělali, co museli, a odešli. Nikdo nechce rušit mrtvé. Já ale bez zaváhání projdu chodbou a dostanu se do ukryté místnosti. Mlčky vyčkám, než se ke mě Kolmak sám obrátí. Rušit něčí modlitby by si žádný seveřan nedovolil, tím spíš na místě, jako je tohle. "Je to Einar, ztracený syn Holgena." Odvětím stařešinovi, v hlase neochvějnou jistotu, jakou může mít pouze vědma. "Skauld již doprovodil jeho duši na Planinu slz, přesto mu ale vystrojíme řádný pohřeb a uložíme ostatky k ostatkům jeho předků. Tak, jak to má být." Pohlédnu na mrtvého a znovu pocítím bodnutí lítosti. "Nevím, kdo to udělal. Chtěla bych věřit, že šlo jen o nešťastnou náhodu, kdy ho zde uvěznil zával. Nechce se mi věřit, že by někdo z našich bratrů byl vrah. Jsem si ale jistá tím, že bohové nejsou slepí a potrestají viníka." To ale neznamená, že se sama nepokusím zjistit, co se tu stalo. "Vyzvedněte jeho ostatky a připravte ho k poslednímu rozloučení." S těmi slovy se obrátím k odchodu.

Letitia - 29. srpna 2019 16:10

Učenec Zabalím se do pláště abych se chránila před tím větrem, který vane od pevniny. I když je studený a nepříjemný úplně cítím jak odnáší pryč špatné myšlenky. Není to úplně jako doma, ale i tak mi pohled na moře dělá radost i když není modré a průzračné, ale šedivé a zádumčivé. rozhodně jsem udělala dobře, že jsem se nezavřela v pokoji, ale šla ven. Pohřební průvod vesničanů mě nijak nezajímá. sleduji ho jenom krátce. Do jejich zvyků mi nic není a zda tu přibude další mohyla není má starost. Navíc zrovna myšlenkami na smrt se zaobírat nechci, takž je nechám jejich mravenčí píli a jdu dál. Když zahlédnu učence usměji se. Zdá se, že konečně dostal rozum. Stačilo se jenom ztratit a zranit v lesích. Teď si jistě bude dávat pořádný pozor kam jde a koho provokuje. Vykročím k němu zkusit se s ním znovu seznámit. Když jsme se viděli naposled nebyla na to právě vhodná doba protože se pokoušel spáchat sebevraždu. "Příjemné odpoledne," zahlaholím na něj když jsem ještě kus cesty od něj. Nechci ho zbytečně vyděsit kdyby se příliš zabral do práce a třeba si mě nevšiml. "Vidím, že vaše zranění je na tom lépe. Mohu vám na chvíli dělat společnost?"

Freya - 01. září 2019 20:24

Nad pohárem medoviny Trochu se zarazím nad tím, že medailon na krku zdá se býti odjakživa spojený a přitom to ještě před nedávnem byly dva kusy. Teď ale není vhodná příležitost to nějak detailněji zkoumat, takže to prozatím pustím z hlavy a raději se soustředím na muže před sebou. "Bohatství tady v týhle zamrzlý díře?" ušklíbnu se trochu nevěřícně ve snaze trochu jej rozpovídat. "Lesy sou možná bohatý na zvěř a moře na ryby a to je asi tak všechno bohatství tohohle kraje." pokračuji pak dál a upiju z poháru medoviny. "Hmm." kývnu na jeho otázku. "Však vojáci v uniformě vypadaj všichni stejně." dodám ještě. Rozhodně se nechystám vykládat, že jsem tu jen chvíli a ve službě vlastně teprve druhý den. "Freya, těší mne." představím se též, ale nic víc nedodávám. Jméno stačí, musí stačit. Tak Liga?...jak se k nim dostal sakra tenhle obrázek?...mělo to být jen rodinné dědictví, proč by to najednou mělo zajímat víc lidí?... hlavou se mi honí tisíce otázek a odpovědi jsou zatím v nedohlednu. "A obchody tu jdou dobře? Kožešiny či snad frčí jiný zboží?" ptám se dál jen tak neutrálně doufaje, že z něj třeba vypadne něco málo zajímavého.

Arun - 01. září 2019 21:07

Vesnické záležitosti Hela Kolmak váhavě pokývne hlavou, když mu vědma objasní totožnost mrtvého. Nejspíš si to sám myslel – ale jen vědma to může vědět s jistotou. „Předkové ho přivítají mezi sebou lépe, než jaký byl osud, kterým ho počastoval tenhle svět,“ odpoví. Stařešinové sice nerozumí záležitostem vědmy… ale berou je kvůli své pozici ještě vážněji než ostatní vesničané. Na její další slova odpoví opět přikývnutím a po chvilce zaváhání po ní zopakuje: „Tak, jak to má být.“ To jsou slova blízká každému stařešinovi – věci se budou dělat přesně tak, jak poroučí tradice. Toto a to, jak vědma pokračuje, stařešinu alespoň pro tuto chvíli upokojí. I když v něm stále brojí emoce, souhlasí s ní. „Ne, nikdo z našich bratrů vrahem není,“ odpoví s jistotou a rozhodností. A pak už jen poslechne její příkaz – tohle je překvapivě světská záležitost… jistě, vědma se postará o duchovní stránku pohřbu, ale jinak je to věc ostatků: něčeho fyzického, hmotného, co zůstalo na zemi po předkovi. To je záležitost stařešinů, není to nic tajemného. Nechá Kolmaka, který poté s řádnou obřadností uschová kosti do jedné z čekajících hrobek. Není třeba se loučit, neboť tělo už nemá podobu živého – nyní už je to jen vazba na minulost, duch už dávno odešel. Ale s tou zbloudilou duší se seveřané ještě rozloučí nad smutečním ohněm, pokud tedy duch naslouchá. Hela vystoupí z kobky a vykročí zpět – brzy jí dohoní Halvar a po chvíli se k nim po jeho boku přidá i Adelaide. Oba mladí mlčí a váhají, jednak protože nechtějí prozradit něco, co jim vědma uložila jako tajemství… a druhak, protože si sami nejsou tak úplně jistí, co se stalo – ale všichni, včetně Hely, cítí, že to bylo nějakým zvláštním způsobem důležité. Vědma, kterou oni nejistě následují pár kroků za ní, se vrací do vesnice. Na návsi spatří Hela stát několik stařešinů, kteří právě o něčem rozprávějí s Herleifem – ale jakmile jí uvidí, utiší se. Herleif stále mluví o nějaké drobném sporu o půdě a pastvinách mezi dvěma rodinami. Ostatní stařešiné se dívají po vědmě, jako by od ní čekali nějaké vysvětlení. Všimne si, také že na doslech je Rangvald, který kráčel do medovinové síně. Zaváhal, když jí uviděl a pozastavil se s vyzývavým pohledem na ní. Krom nich si Hela všimne několika vesnických žen, jmenovitě Herleifovy dcery Kalstiny u domu Nory, které jsou očividně také v rozohněné debatě a nejspíš přišly ke staré švadleně na poradu. Hela by jim mohla by říct, aby jí neobtěžovali – ale možná, že je stará paní za společnost ráda. Slunce už na obloze hodně pokročilo – oba mladí lidé hoří nedočkavostí pro odpovědi, ale může je snadno poslat po své práci či za nějakým úkolem, který by jim dala… pokud by si nepřála na jejich otázky odpovídat. A mimo jiné je možné, že už se Sigvar vrátil z dalšího lovu… nejspíš by tedy byl v její chalupě, ač je poněkud brzo. Popovídání nad fjordem Letitia Poté, co ho Letitia osloví, se celestionský učenec obrátí, nejprve překvapeně, ale poté se vesele usměje. „Dobré i vám!“ Vzhledem ke svému zranění se nezvedne ale zůstane na místě, kousek od něj hůl a rozložené nejrůznější papíry, mapy, nákresy a zápisníky. Zdá se, že už zde chvíli sedí a pozoruje dění na břehu. Jak si Letitia uvědomí, odsud vidí i na krajní domy vesnice, která je jinak pohledem od pevnosti zcela zakrytá kopcem. Učenec si pak poposedne a zatváří se trochu bolestně, když zmíní jeho nohu. „No, tedy, nevím, jestli o moc lépe. Pořád nemůžu pořádně chodit – i když felčarka pana Norii řekla, že to není nic vážného. Ale nedokážu celý den jen tak vysedávat v kanceláři, z toho bych se zbláznil.“ Vzhledem k tomu, že má přes sebe přehozenou kožešinu a sedí na drsném kusu látky, je jasné, že už tu nějakou chvíli je A poté, přilákán hlasem svého pána, objeví se zpoza blízkého vršku pes, který k nim vesele přiběhne a začne Letitii očichávat. Brzy se svalí po boku svého pána – a ten mezitím pokračuje v hovoru s kaprálkou. Zdá se, že učenec nepotřebuje k mluvě žádného pobízení – teď jen jak ho dostat k tomu, aby mluvil o tom, co chce kaprálka slyšet. „Navíc, mám dojem, že jsem jeden z prvních, kdo se o místní kulturu zajímali na nějaké profesionální úrovni – nemůžu tedy svůj čas zde strávit churavěním v posteli. Moji mecenáši v Lize se mnou souhlasí, že je tohle skutečně výjimečná komunita. I když žijí v pravidelném kontaktu s moderní Nortimberskou společností, dokázali si udržet neuvěřitelnou míru vlastních, původních tradic.“ Pokračuje dál – a pokud se bude chtít Letitia dozvědět něco víc, než akademický rozbor místních barbarů, bude ho muset přerušit. „Byl jsem přesvědčen, že půjde v podstatě jen o ověření mých teorií, které mám ze studie tradic z druhé strany hor – ale čím víc se dozvídám, tím spíš mi přijde, že je to skutečně v mnohých ohledech zcela odlišná kultura. Ale zatím mohu spoléhat jen na druhořadé zdroje – v podstatě jen to, co jsem se mohl dozvědět od místní posádky a obyvatel pevnosti. Skutečně se nemůžu dočkat, až si budu moci s některými z místních promluvit…“ S trochou štěstí to dopadne lépe než posledně… Zjišťování Freya Mikha’il jednoduše přikyvuje, když Freya mluví – je jasné, že má hlavu plnou jiných starostí, ale nechce být vyloženěš neslušný. Teprve, když se ho přímo zeptá, na krátký okamžik zaváhá a poté odpoví: „Ale jistě – divila byste se. Jantar, například. Pak také překvapivě vzácné byliny a houby, po kterých je poptávka na jihu – ale to, v co Liga doufá nejvíce jsou samozřejmě těžební práva. Což se přirozeně místním nikterak nelíbí.“ To Freye nemusí vykládat – už těžba v horách na jižní straně se setkala s protesty… a to je tam jen pár horalů. Tady na severu je místních mnoho a rozhodně by si nenechali kopat do dědičné půdy. „Avšak, Liga by se s nimi ráda domluvila, pokud by to bylo jen možné. Mám nějaké zkušenosti s jednáním s… někdy ne právě přizpůsobivými obyvateli perspektivních oblastí – tak jsem tady. Ale tedy, musím říct, místní jsou docela jiný šálek kávy,“ dodává s úsměvem. Nemá ani tušení, že Freya odsud pochází. Pak se konečně začne rozpovídávat a na povrch vyplave ten učenec v něm – je jasné, že to je to, co ho doopravdy zajímá a rozhovor přestanou být společenské fráze o Lize a obchodu, které ani jednoho z nich do takové míry nezajímají. „Tedy, abych pravdu řekl, místní společnost a legendy jsou skutečně fascinující – a to kulturní dědictví, co se tady skrývá. Na Miriam dorazil jeden učenec z Celestionu, který se tomu pod záštitou Ligy věnuje. Já sám to vidím pouze jako koníček a takový vedlejší zájem – ale je to přeci jen něco tak cizího, až exotického…“ Na moment, jako by se zasnil, než pokračuje. Ale začne zas mluvit během chvilky… „Víte, myslím, že kdyby se dole na jihu lépe rozumělo místní kultuře a společnosti, všemu by to jen prospělo. Ta hloupá pověrčivost nikomu neprospívá – a přesto někteří na druhé straně hor dodnes věří, že tu lidi nabodávají za živa na kůly a pijí z lebek svých poražených nepřátel. Představte si, jak by to tomuhle regionu pomohlo, kdyby se mohl rozvíjet jako zbytek světa – moderní medicína a technologie, které by místním usnadnili život… bezpočet výhod.“ Freya si dokáže živě představit, jak by se na příval osadníků z jihu tvářili místní stařešinové. Ale má dobrou příležitost zkusit z něj vytáhnout něco víc… s tímhle jeho výzkumem místní kultury musí nějak souviset i to, proč má na druhé straně papíru symbol jejího amuletu… Teď jde jen o to, jak velkou míru otevřenosti s ním bude riskovat…

Hela - 01. září 2019 21:50

Světské spory Kráčím směrem k vesnici a, jako dva duchové, mě doprovázejí Halvar a Adelaide. Oni sami ticho nepřeruší a já je, prozatím, nechávám v nevědomosti. Musím si nejprve utřídit myšlenky v hlavě. V tichosti tak dorazíme zpátky do vesnice. Na návsi je překvapivě živo, a dokonce i u domu staré Nory se něco děje. Zastavím se a trochu zachmuřeně sleduji stařešiny. "Ví někdo z vás, o co tady jde?" Zeptám se svých společníků, aniž bych odtrhla zrak. V té chvíli mě navíc ještě upoutá Rangvald. Sice je stranou ostatních, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby v tom všem měl prsty. V tuhle chvíli ale nechci do sporu vstupovat. Zaslechla jsem něco o pozemcích, a to si musí stařešinové vyřešit mezi sebou. Určitě bych jim mohla poradit, ale pokud za mnou sami nepřijdou, nehodlám se vměšovat. I se svým doprovodem vyrazím zpátky ke své chalupě. Potřebuji si promluvit se Sigvarem a svěřit mu, co jsem objevila. Bude jednodušší, když jim to řeknu všem najednou. Vědma sice má mít své tajnosti, ale Halvarovi a Adelaide bych svěřila i vlastní život. Navíc jsou už oba dost namočení do mých "pletich".

Letitia - 03. září 2019 09:36

Učenec Nevěřícně zavrtím hlavou. On to opravdu chce zkoušet dál. Tvrdohlavější než já a bláznivější než kdokoli koho jsem viděla. Nestačilo mu jak to skončilo posledně stále hodlá pokoušet své štěstí. No, každý svého osudu strůjcem. "Pokud vám mohu doporučit, zkuste si nejdřív promluvit s těmi, kteří cizince tolerují a nechtějí je vidět s rozseknutou lebkou hned jak je spatří. Zkuste třeba Erlinga. Mladého vojáka v pevnosti. Pochází z Helskary a určitě bude otevřenější než mnozí jiní vesničané," poradím mu. "Jestli chcete domluvím vám schůzku. Vědu je třeba podporovat." Skloním se podrbu to roztomilé psisko na hlavě. Je příjemné vidět také něco jiného než tu obří bestii se kterou se tu prochází vědma. Škoda, že pro něj sebou nic nemám, ale mohla bych nabídnout jeho pánovi když už jsem tady. Vytáhnu láhev, napiji se a pak jí podám i učenci. "Mimochodem, jsem Letitia, ale to už asi stejně víte," představím se. Je to zbytečné, ale dobré způsoby jsou dobré způsoby. Před tím nebyl čas na formality vypadalo to, že už se nevrátí, tak si to vynahradíme teď. "Mohu?" ukáži na jeho nákresy. "Máte opravdu talent. Mimochodem nějaká teorie o tom proč je tahle vesnice tak zvláštní máte?"

Freya - 03. září 2019 18:40

Rozhovor Chlapík se konečně trochu rozpovídá. Jantar, těžební práva...dovedu si barvitě představit, jak jsou z tohohle místní nadšení...a že s nimi nebude vůbec jednoduché vyjednávat, pokud to vůbec bude možné, je mi víc než jasné... A když se rozpovídá o kulturním dědictví a legendách a očka mu začnou zářit, jen se letmo pousměju. Tak teď nebo nikdy...řekneš mi ještě něco kamaráde?....v zápalu nadšení pro věc bys ještě něco mohl utrousit... "Jo, lidé mají často zvláštní představy o tom, jak to chodí jinde ve světě." A někdy jsou to představy dosti romantické... vzpomenu na Riama a jeho snění o romatických dálkách a o světě na jihu, který však není romantický ani trochu. Jenže vysvětlete mu to někdo. Obvykle všichni otevřou oči, až ve chvíli, kdy jim ten vysněný svět tak trochu nafackuje. "A místní nejsou zrovna dvakrát přívětiví, co se cizinců týče, takže se zas tam není čemu divit." komentuji tiše jeho poznámky o pověrčivosti. "Představit si to dovedu, ale hádám, že místní si to moc představit nedovedou a nejsem si jistá, zda-li se nechají přesvědčit. Někteří mladí snad, však jsou někteří vidět i mezi muži z posádky, ale zbytek? Možná jsou ještě více pověrčiví, než cizinci, co si myslí, že je tu budou nabodávat na kůl. Stačí projít kolem vesnice a prohlídnout si jejich domy nebo hrobky, co jsou vidět z lodi. Samej symbol a klikyhák, co znamená čert ví co. Něco podobnýho, jako na tom vašem lejstru." kývnu hlavou směrem k papíru na stole. "Snad věří i v to, že když je bouřka, zlobí se na ně ti jejich bohové." pokračuji rychle dál. "Co vás zrovna na tomhle tak fascinuje?" ptám se nevinně a upiju medoviny doufaje v to, že jsem moc nepřestřelila.

Arun - 03. září 2019 21:03

Nic vážného… Hela Když prochází vesnicí a Hela osloví své dva druhy, Halvar jen sklopí oči a pokrčí rameny – je příliš mladý na to, aby mu stařešinové důvěřovali se svými záležitostmi… jeho místo je u řemesla, ne ve vesnické politice – ale Adelaide, když se na ní Hela podívá, uhne očima a nervózně přejede jednou rukou po druhé. „No…“ Váhá – a teprve potom, co jí Hela věnuje jeden z pohledů, kterým se naučila od své babičky, se děvče vzdá odporu. Vědma koneckonců ví všechno – kdyby k ní nyní nebyla upřímná, jediné, čeho by docílila, by bylo vyčítání od vědmy samotné… „Tedy, já o ničem nevím. Ale slyšela jsem mámu mluvit s paní Kalstinou – a ta prý slyšela, jak se paní Ylva baví se svým mužem – teda stařešinou Herleifem-“ Drby. Tak už to tady chodí – ale o to lépe, že Hela, které je tohle pole uzavřené, má k ruce Adelaide, která je v tom jako ryba ve vodě. „No, tedy, ono je to víc věcí – tak třeba ten šlechtic včera – to se stařešinovi Rangvaldovi nelíbilo, že s ním Herleif takhle důvěrně mluvil – no a dneska to pozdvižení u mohyl – a ještě celá ta věc s Erlingem a paní Alvidou – no abych tak řekla…“ Adelaide zaváhá a konečně z ní vypadne něco užitečného: „Víte, ono se totiž tu a tam říká, že se tedy vědma – tedy jako vy – moc zabýváte těmi, jakože věcmi stařešinů-“ mumlá co možná nejtišeji Adelaide rudá jako pivoňka. Tak to tedy není nic zas tak důležitého – Rangvald proti ní brojí už roky, že je příliš mladá a že nerozumí tomu, jak věci ve vesnici chodí – on se rád nechává slyšet. Ale snad mu nikdo nenaslouchá… vždyť na posledním sněmu ho na hlavu porazila… s trochou štěstí jsou to jen běžné vesnické drby a nic vážného. Zatímco se z Adelaide souká to, co porůznu zaslechla, dojde trojice k domu vědmy v lese. Na zápraží sedí se zamyšleným výrazem Sigvar – a vedle něj je čerstvá medvědí kožešina, kterou nejspíš dnes ulovil. Zvedne se, když uvidí přicházet Helu a pozdraví jí pokývnutím hlavy. Oba mladí zůstanou stát několik kroků za Helou – z úcty k nim oběma, ale dozajista i trochu ze strachu z medvědobijce s divokou pověstí. Sigvar stručně oznámí: „Medvědi se obracejí zpátky k horám.“ V jeho obličeji jsou starosti a mnohé přemítání. Ale ujišťující úsměv, který poté daruje Hele tak, aby ho ani Adelaide ani Halvar neviděli, jí říká, že ještě neplánuje odjet – a že jí chce pomoci tohle všechno dotáhnout do konce. Jeho slova to poté stvrdí: „Ale říkám si, že moje práce v Helskaře ještě neskončila.“ Ne, děkuji Letitia Učenec zaváhá, když zavrtí hlavou, ale úsměv mu to z tváře nesetře. Avšak když už mu o Erlingovi říká, přívětivě přikývne: „Rád si s ním samozřejmě promluvím – ale musím tedy říct, že bych naopak nejraději získal něco z úst místních stařešinů. Nebo promluvil s vesnickým skaldem, pokud tedy jednoho mají – víte, legendy a pověsti, zkrátka ústní tradice. To jsou nesmírně vzácná svědectví o kulturní historii tohoto národa… a nejsou nikde zaznamenané, což je činí ještě vzácnějšími.“ Už se opět rozpovídává o téhle vesnici. Letitia mezitím hladí jeho zvířecího druha, který začne vesele vrtět ocasem vrhajíce po ní spokojené pohledy. „Těší mě, slečno – jsem Christopher – a tenhle starý potížista je Albert.“ Pes na něj obrátí hlavu, když uslyší své jméno, ale jinak se dále nechává drbat. Christopher to přívětivě pozoruje… Když poté Letitia vytáhne láhev likéru ze svého pokoje a nabídne jí učenci, ten jen naznačí omluvné, avšak odmítavé gesto. „Příliš pití neholduji – učenec potřebuje mít vždy čistou hlavu,“ dodává se smíchem, očividně ve snaze jí naznačit, že se proti němu tou nabídkou žádného provinění nedopustila. Jedna věc je jasná, rozvázat jazyk takhle snadno nepůjde… ale třeba se k němu dostane nějak jinak. Jejímu komplimentu se jen zasměje. „Ach to nic není – jen z nutnosti, aby existoval nějaký záznam pro další generace. S tím, co se stalo v jiných historických regionech, mám skoro strach, zdali tenhle pohled ještě půjde vidět jinak než z mých náčrtků,“ druhou větu dodává o poznání méně vesele – téměř smutně a s určitou mírou antipatie, která je nejspíš tiše namířena vůči svým krajanům. A její další otázka ho přiměje zpozornět – je to jen drobná změna držení postavy, kterou Letitia pozná jen díky času, který spíš z donucení strávila na dvorských událostech. Kdyby byla dávála tehdy víc pozor, možná by dnes věděla, zdali zpozorněl, protože se jedná o pole mu blízké… nebo protože ho její otázka překvapila nebo přivedla na nějakou jinou, skrytou myšlenku. „Není zas tak zvláštní, alespoň myslím – tedy ještě jsem neviděl další severské vesnice, ale naopak bych považoval Helskaru za zářný příklad, nemyslíte? Ale vy jste tu strávila víc času než já, tak to můžete lépe posoudit.“ Na moment se zahledí zpět na druhý břeh a dodá: „Jejich národ je spíš zvláštní proti nám Celestioncům – žijí, řekl bych, stejně jako před nějakými tisíci lety… a v Celestionu se toho mezitím tolik změnilo… celá naše historie.“ Co skrýváš? Freya Její poznámky o místních bere obchodník Mikha’il vřele – jako něco s čím už je obeznám, ale co nevidí ani zdaleka tak černě jako jeho společnice. „I sem pokrok jednou dojde – jen bych raději, aby se tak stalo se souhlasem místních – spíš než jak to chce Společnost, které na místních nijak nesejde…“ A už je u politiky – však ještě aby si do svých rivalů také trochu nerýpl. Mezi Ligou a Společností je velmi otevřené nepřátelství a jen to, že válka škodí obchodům, je drží z krku těch druhých… Její další slova o pověrčivosti místních přijme stejně klidně – až do poslední věty. Očividně ho vyvedla z míry, neboť trochu zmateně pohlédne na papír – všimne si črtance na jeho boku a na moment se zarazí. Ale velice rychle se poskládá zas dohromady a léžerně jej opět položí zpět na stůl. Jeho tvář je nečitelná. „Ah, ano – to je takový starý místní znak. Je jich spoustu – a k tomu ještě místní runy… vážně, je zázrak že v tom mají pořádek bez pořádných psaných záznamů.“ Přechází to rychle a zběžně – ale buď opravdu o nic nejde, nebo jen není amatér, co se skrývání svých skutečných pocitů týče. Jisté ale je, že ho tím dokázala vyvést z míry. Snad ne dost na to, aby jí začal podezřívat z nějakého vyzvídání. Prozatím to vypadá, že jí věří to, že to jen přitáhlo její oči pro zvláštnost symbolu jako takového. Poté odpoví na její otázku vcelku nedbale: „No, místní folklór je neuvěřitelně složitá věc – a když si poslechnete něco, o čem mezi sebou mluví ti, co tu pracují z vesnice… no skoro byste jim věřila, že? A tohle,“ ukáže na text na papíru. „To jsou jen poznámky k práci – místní průzkum. Musel jsem si na kraj jen ten symbol načrtnout, když jsem si pročítal něco o kultuře.“ Ale že by si prohlížel jen „poznámky k práci“ s takovým zaujetím a zájmem?

Hela - 03. září 2019 21:11

Drby Trochu se zamračím, ale na Adelaidina slova nijak nereaguji. Vlastně se mi trochu ulevilo, protože jsem se na okamžik lekla, že mi něco uniklo. Její slova navíc vysvětlují pohled, který mi jen před pár okamžiky věnoval Rangvald. Stařešina dělá to samé, co dělá vždycky, poštvává proti mě lidi. Uznávám, že, alespoň, co se Elfstana týče, mohla jsem být trochu opatrnější. Alespoň varování pro příště. Svým kouskem u mohyl jsem ale nepochybně rozklepala kolena nejednomu ze stařešinů, nemělo by tedy být těžké, je, v případě potřeby, trochu srovnat. Možná, že když by to nebyla banda ubrečených bab, nemusela bych jim do jejich záležitostí mluvit. Nahlas to samozřejmě neřeknu a jen se shovívavě pousměju. "Někteří lidé nemají na práci nic jiného, než pomlouvat činy jiných. Takovým je lepší se vyhýbat, protože z jejich slov nikdy nic dobrého nevzejde." Dorazíme k mé chalupě, kde už na mě čeká Sigvar. Pohlédnu na medvědí kožešinu, a poté i na lovce. V jeho přítomnosti se ihned cítím o něco lépe. Hlavou mu pokynu na pozdrav a při jeho slovech se mi uleví. Mrzelo by mě, kdyby mě nyní opustil. "Pojďte." Pokynu medvědobijci, ale tentokrát zvu do chalupy i oba mladé. Máme toho hodně co probírat. Shodím z ramenou kabát, rozdmýchám oheň a dám vařit vodu na čaj. Mikael se uvelebí před krbem, podrbu ho za ušima a obrátím se ke svým společníkům. "Potřebovala bych na den...možná dva, opustit vesnici. Ale neudělám to, pokud si nejsi jistá, že bys mě zvládla zastoupit." Svůj pohled směřuji k Adelaide, na kterou tím padne největší tíha. Dost jsem o tom přemýšlela, tohle není nejlepší doba, kdy nechávat stařešiny bez dozoru. Dospěla jsem ale k závěru, že poslání, které jsem dostala od bohů převyšuje nás všechny, a já udělám vše proto, abych naplnila jejich očekávání.

Letitia - 04. září 2019 18:27

Učenec Christopher "Nejsem si jistá, že to já dokáži posoudit. Ve vesnici jsem nikdy nebyla. Jednou, dvakrát jsem prošla kolem, ale to je tak všechno. Držím se v zpovzdálí jak si velitel přeje. Už tak má práce až nad hlavu," srovnám nákresy, které jsme si vypůjčila a vrátím je na místo. Při tom se sama usadím vedle. Tohle možná bude rozhovor na dlouho tak proč si neudělat pohodlí. Pití zase schovám. Nejsem nijak pohoršena, že si nedal a místo toho se věnuji hlazení Alberta. "Máte pravdu. U nás se toho změnilo mnoho. To je pokrok. Žene se vpřed jako splašený kůň a musím se přiznat, že mi to vyhovuje. Mám ráda změnu a tohle místo mě uspává svým klidem, ale jak můžete vidět i věci se tady mění i když pomalu," mávnu rukou směrem k pevnosti a Albert se zavrtí aby se připomněl, že ho mám zase hladit což vzápětí napravím. "Dobrý zdroj by také pro vás mohl byt nortimberský šlechtic, který dnes dorazil. Elfstan Wylfyng. Není sice odsud, ale je tradicionalista, alespoň podle toho co jsem slyšela. Sama jsem s ním promluvila jenom několik málo vět než odešel do kanceláře. Třeba si pak na vás také udělá čas." Usměji se když mu přehodím další kořist, ale proč to neudělat. Třeba mi pak bude trochu vděčný což by se mi hodilo. "Mimochodem jak se má pan Edamitsu? Již nějakou dobu jsem ho neviděla. První večer po jeho příjezdu jsme spolu popíjeli kávu, ale od té doby nic. Snad snáší zdejší podnebí ve zdraví," snažím se zjistit něco nového o jeho zaměstnavateli.

Freya - 06. září 2019 19:29

Rozhovor Trochu se zarazil, když jsem zmínila znak. Takže po něčem jdeš, hochu...ale kdes k tomu přišel?...to není žádný obyčejný znak, který bys našel vytesán na průčelí domů, to víme oba... Z kamenné tváře se nedá nic moc vyčíst. Přesto jsem si jistá, že alespoň tuší, že ten náčrtek není jen tak obyčejný obrázek. Jenže vyptávat se na něj dál nebylo by příliš moudré. Nechci mu ukázat, jak moc mne ve skutečnosti zajímá. Aspoň vím, kterým směrem je třeba zaměřit svou pozornost a na koho je třeba si dávat trochu pozor. "Jo, runy umí číst málokdo, snad jen ty jejich vědmy." podotknu jen, znak už dále nezmiňuji. Na jeho další odpověď jen pokývám hlavou. Poznámky k práci, jasně... "Vsadim se, že i ten zvláštní úkaz tuhle na obloze byl podle nich znamením bohů, jak jinak. Legendy jsou hezká věc, ale nejsou to jen krásné pohádky pro malé děti?" ptám se jen tak mezi řečí, snad jen, aby nebylo ticho. I když si nejsem jistá, že už mne nepošle do háje s tím, že potřebuje pracovat. No, však uvidíme. Až bude mít Elko po službě, rozhodně si ho musím odchytit a ještě malinko mu poodhalit něco z toho, co jsem zjistila. Potřebuji se s někým poradit a jemu věřím, i když jeden musí být ve střehu vždycky. Konekonců, když jde o prachy, dokáže ti vrazit kudlu do zad vrazit i nejlepší přítel.

Arun - 06. září 2019 21:46

Porada Hela Oba mladí na její uzavření celé té záležitosti ve vesnici jen spokojeně přikvýnou a nyní daleko jistější Adelaide jí odpoví: „Samozřejmě! Tak jak říkáte, vědmo…“ A tím je to vyřešeno, alespoň co se těch dvou týče. Poté už dorazí k domku a Hela popožene Halvara i Adelaide dovnitř – u obou z nich to vyvolá velice nejistou reakci. Nemají sice problém v domku s Helou být… ale ještě v něm být s medvědobijcem Sigvarem? To už je přeci jen moc divočiny a tajemna na běžný den v Helskaře. Ale samozřejmě, ví lépe, než aby vědmě protestovali. Sigvar jim nevěnuje pozornost – na rozdíl od Elfstana jsou místní a on dobře ví, že vědmu na slovo poslechnou a nikdy by si nedovolili jí jakkoliv obelhat. Když poté vejdou, Adelaide a Halvar zůstanou trochu nervózně u dveří – zatímco Sigvar dojde k ohni a bezmyšlenkovitě podrbe Mikaela, který Helu jako stín celou tu dobu tiše následoval. A poté už se vědma obrátí ke svým společníkům… Její slova vyvolají nejsilnější reakci u Adelaide, která zvedne oči, zamrká a nejprve zčervená. „Já? Já bych vás měla zastoupit?“ ptá se užasle. A pak, když jí dojde důsledek toho, co Hela právě řekla, zbledne – podobně jako Halvar, který stojí vedle ní. „Ale – to já přeci nemůžu-“ začne zděšeně Adelaide. Halvar přikývne a opatrně dodá: „To přeci ani není možné...“ Sigvar je víc znalý záležitostí vidoucích a navíc chápe, o čem Hela mluví – ví, že nejspíš plánuje vyrazit ke Špičáku. Zhluboka si povzdechne – ale dodá to, co má on sám na srdci. Mluví rozvážně ale i tak jeho mohutný hlas rozeznívá celou místnost. „Hm, nebudu říkat, že mě to těší. Ale pokud myslíš, že je to třeba, pak je to třeba. Mám jít rovněž?“ Nevysvětluje to, co jí nabízí, protože vědma to sama ví: Pokud vyrazí s ní, může jí provést krajem, který dobře zná – cesta bude rychlejší a bezpečnější… navíc on lépe zná nebesa kolem Špičáku a pomocí té knihy bude schopný lépe určit, kde přesně to místo je. Což bude znamenat celkově méně času mimo Helskaru… Ale pokud by zde zůstal… jeho vliv je téměř srovnatelný s vlivem vědmy. Pod jeho stráží by si stařešinové nedovolili udělat nic, co by se vědmě nemuselo líbit… a navíc by tím neutrpěla její pověst, neboť on by zde byl jako podobně tajemný zástupce… to se s Adelaide samotnou nedá srovnávat. Alespoň, že se Hela nemusí rozhodovat ihned… teprve až bude chtít vyrazit… nyní jde hlavně o to přesvědčit Adelaide… Kam se stočí debata? Letitia Zdá se, že ponejprve Christopher tak docela nepochopil, proč za celou tu dobu ani nenavštívila vesnici – ale pak se zarazil, když dodala svou poznámku o veliteli. Sjel očima po její uniformě a pousmál se. „No přirozeně – velitel má také jistě své vlastní rozkazy. I když tedy nevypadáte, že byste si myslela, že je to škoda… na druhou stranu, nepředpokládám, že jste si vybrala být nasazená zrovna tady.“ Je otázka, zdali je to jen naivní poznámka, nebo zdali se z ní tiše snaží vytáhnout, jak se tu ocitla… Prozatím se rozhovor stočí jinam – a to k Celestionu. „Zvlášť v posledních letech se hodně mění. Nezapomínejte, že ještě za vlády děda našeho dobrého krále byl Celestion zemí rytířských klání a šlechtických plesů… a od té doby se toho událo tolik. Od objevu Nového světa až po dnešní moderní vynálezy – nevím, zdali jste někdy v poslední době byla v Celestionu… město je k nepoznání…“ Poté tedy váhavě uzná: „Máte pravdu, v porovnání s tím je tohle místo poněkud ospalé a klidné… ale to neznamená, že by nebylo důležité.“ Poslední větu řekl v zamyšlení… je to něco víc, nebo jen taková nevinná poznámka? Pokračují krátce o severském šlechtici. Informaci o něm ocení učenec zaujatým úsměvem. „Skutečně? Tak tedy, to bych se ho měl pokusit ještě zastihnout. Snad se zdrží trochu déle – s někým takovým by rozhodně stálo za to si promluvit… i když někdy mám pocit, že Nortimberští šlechtici dokážou být ještě nepřístupnější než takoví lidé jako ti, co žijí v Helskaře. Jistě, ti mají sice své svérázné zvyklosti, ale s trochou porozumění to jistě lze překonat… avšak takový šlechtic – ten někdy odmítne cokoliv říct, prostě jen aby věděl víc než vy.“ To zní skoro jako bodnutí antipatie… není to dost na to, aby se vybravil jako parlamentarista a odpůrce aristokracie, ale také to o něčem mluví. Celestion není a nikdy nebyl jednotný národ… Když obrátí na pana Edamitsu, Christopher zaváhá a rukou si přejede po šíji. Pak ještě podrbe Alberta, než odpoví: „Pan Edamitsu měl nějaké neočekávatelné potíže se svým doprovodem-“ ale víc neřekne, dokonce se zarazí a obrátí: „Ale myslím, že to není nic vážného… pan Edamitsu je především velice zatížen prací a nevím, zdali má na společenské povinnosti mnoho času…“ Není si tímhle tématem příliš jistý… ale rozhodně bude snazší z něj o Alindorcích něco vytáhnout než z Micha’ila. Vaše tvář… Freya Obchodník Mikha’il jí i nadále naslouchá a nyní si jí začal dokonce i více prohlížet – vypadá to, že ho něco na její tváři zaujalo. Ale Freya už svou stranu rozhovoru stáčí ke konci… reakcí Mikha’ila je pokrčení rameny a pousmání: „Nejen vědmy, to víte – runy jsou i na jihu hor, a i když jsou jiné, pro zdatného archeologa by nemělo být těžké rozklíčovat ty místní na základě znalosti tamních. Samozřejmě, místní by to tu nikdy nedovolili.“ Co se týče světa, ve kterém se hýbe Freya, slovo archeolog je jen výraz, který používají boháči, protože „vykradač hrobů“ na ně není dost nóbl. Navíc, i kdyby tenhle Ilmaid znal někoho, kdo umí tyhle runy luštit, ona si hlavně překreslila ten plánek – a ten by jí měl stačit i bez run a bez rizika, že by se o jejím dědictví dozvěděl někdo další. A pak jí s trochou štěstí čeká poklad ještě z dob legend… snad zlato nebo drahé kamení… ale určitě to bude vstupenka do nového života – takového jaký ona sama bude chtít. Už si s ním nemá mnoho co říct – ale na její poslední poznámku se překvapivě rozpovídá, jako by se opět zamyslel: „No, ne tak docela – na legendách kolikrát je něco málo pravdy, nějak vzniknout musely. A dokonce i odborníci se hádají o tom, co přesně Severní záři způsobuje – kdoví, jestli klíč k tomu nenajdeme někde tam, kam nás dovedou staré příběhy Helskarských…“ Freya už má ale v hlavě jiné plány, a navíc se nějak přestává cítit dobře pod tím jeho zkoumavým pohledem. V něčem podivném jí to připomíná to, jak na ní koukala stará vědma. Už se pomalu chce zvednout a zkusit najít Elka, když se cizinec nakloní blíž a poznemaná velice zaujatě: „Slečno… vy vypadá velice jako někteří místní…“ Gestem přejede po obličeji. „Vaše tetování – myslím, že taková si na severu lovci často dělají taková z pigmentů bylin…“ Freya je v polovině zvednutí, cizinec ji není sleduje se zájmem, který už ji snad není tak nepříjemný, neboť pochopila, co je jeho zdroj. Napadlo ho asi, že by mohla být například mezi některými z těch, kteří odešli z vesnice, aby pracovali v pevnosti… ale v takovém případě mu už nejspíš vrtá v hlavě to, jaktože tak dobře ovládá Celestionštinu…

Hela - 06. září 2019 22:08

Porada Na Sigvarovu otázku jen krátce přikývnu. Ani já však nerozebírám, proč ho chci mít po svém boku. On to ví a mladým by tato informace stejně nic neřekla. Svou pozornost směřuji na Adelaide. "Vím, že toho po tobě žádám hodně. Nechci, abys mě zastoupila, coby vědma, ale jako léčitelka a ochránce vesnice. Nejvyšší Otec mě zavolal ke Špičáku a já nemohu jeho volání neuposlechnout." Tohle je pravda sice jen napůl, ale je to něco, na co helskarští uslyší. Nikdo se nemůže vzpírat přání bohů, dokonce ani vědma ne. "Nedělala bych to, pokud bych si nemyslela, že jsi připravená." Usměju se na dívku. Připadám si nyní o mnoho starší, než ona, ale ve skutečnosti nás dělí jen pouhých pár let. "Za jiných okolností bych tu nechala Sigvara, ale on zná cesty lépe, než kdokoliv jiný. S jeho pomocí se do vesnice budu schopná vrátit mnohem dřív, než když bych cestovala sama." "Pomůžeš mi, Adelaide?" Hlas mám měkký a vemlouvavý.

Letitia - 07. září 2019 14:40

Rozhovory Zamračení se mi na okamžik objeví na tváři, když zmíní, že tu nejsem ze své vůle. Což je pravda a nijak se tím netajím, ale podrobnosti toho jak jsem se tu ocitla si nechávám pro sebe a příliš se mi nelíbí když se někdo o toto téma otře. Zvlášť když je to někdo z Celestionu. Mohlo by to mít vážné následky jak pro mě, tak i pro všechny ostatní. Naštěstí je poměrně snadné přesunout předmět hovoru do pro mě bezpečnějších vod. "Neočekávané potíže?" zopakuji a překvapeně na Christophera pohlédnu. "to myslíte tu šermířku? Vím, že zranila jedno může zdejší posádky a pak vyvolala trochu rozruchu dalším soubojem, ale nepřišlo mi, že by z toho bylo nějaké větší pozdvižení a od té doby jako by se po ní slehla zem, tak to vypadalo, že je již všechno v pořádku." Opravdu by mě zajímalo co tím myslel. to jí mají někde zavřenou v pokoji? Připoutanou řetězem jako prašivého psa, kterému nosí jídlo? Tomu se mi ani až nechce věřit, ale kdo ví jaké zvyky mají tam na východě. Slyšela jsem občas hodně zvláštní, až strašidelné, zkazky o tamních lidech. což mě oklikou dostává k další otázce na učence. "Smím vědět, jak jste se vy, celestionec, dostal do služby někomu jako je Noria Edamitsu? Řekl abych, že za tím bude také zajímavý příběh, nebo ne?" Třeba mu při tom uklouzne i něco zajímavého. Rozhodně rád povídá a to je dobře a zřejmě není tak opatrný jako Mikha‘il.

Freya - 09. září 2019 10:15

Rozhovor Obchodník si mne začíná nějak více prohlížet, nejvyšší čas pomalu zvednout kotvy. Hmm archeologové, jasně...zrovna ti mi moc nepomůžou, svěřovat se nikomu nehodlám a mám něco jiného, co mne snad dovede trochu dál... Jeho zájem o staré legendy a příběhy helskarských se mi moc nelíbí. Nijak nejsem nadšena z toho, že by kolem toho všeho měl čmuchat někdo jiný. Ale stopy v hrobce a tělo mého bratra svědčí o tom, že kolem už někdo čmuchal. Nějak nevěřím tomu, že to byla jen nešťastná náhoda. Otázkou je, jak daleko se ten někdo dostal. Musíš vymyslet, jak se odsud co nejdříve na pár dní zdejchnout...proč se kolem toho všeho najednou motá tolik lidí?... Všim sis brzo... Některé věci zykryju holt těžko, ať budu mluvit líp po celestiosku než svým rodným jazykem, něco mne vždycky prozradí. Jen se trochu usměju. "To je dlouhá historie." zvednu se od stolu, nechám tu hostinskému útratu. "Těšilo mě a doufám, že jsem vás příliš nezdržela od práce." s lehkým kývnutím se loučím a radši si jdu po svým. Chci si někde v klidu pořádně prohlédnout ten medailon a pak někde najít Elka, potřebuju si to všechno nějak srovnat a něco vymyslet.

Arun - 09. září 2019 21:14

Přesvědčování Hela Navzdory snaze vědmy, další její slova Adelaide příliš neuklidnila. I když ví, že je to jen na pár dní, děvče si v žádném případě není dost jisté samo sebou. Nejde ani tak o to, že by se nezvládla starat se o nemocné či zraněné... ale o to, že zde Hela nebude jako vědma a jediný, kdo jí bude zastupovat, bude děvče jako ona... to je pro ní i pro Halvara něco neslýchaného... a co na to teprve řeknou stařešinové... ,,Není to správné," začne nejistě Halvar, když vidí rozpaky Adelaide, snad ve snaze jí podpořit. Ta pomalu přikývne, ale dívá se přitom na Helu... ,,Co když se stane něco vážného? To by mi pak nikdy nikdo neodpustil..." poznamenává zasmušile Adelaide - a má pravdu. Nikdo by vědmu z ničeho nevinil... když tedy musí odejít, tak musí odejít... ale pokud se něco semele, vina nejspíš padne na hlavu nevinného děvčete. A i kdyby se Hela do něčeho podobného vložila, zastala se Adeliade a převzala veškerou zodpovědnost, místní budou vědět svoje... vědma se splést nemohla, takže to muselo být v Adelaide... Důvěra vesničanů je dvousečná zbraň. Po chvilce ticha promluví dunivý hlas Sigvarův: ,,Jestli se něco stane, bude to zkouška Helskary a tebe - vždyť každé dítě jednou musí vyrazit na první lov a nikdo ho nesmí držet za ruku." Halvar i Adelaide zvednou oči a překvapeně pohlédnou na Sigvara, který je jinak skoupý na slovo... a po chvilce oba odhodlaně přikývnou. Na lid Helskary prosby a laskavost příliš nefungují... ale na správnou výzvu nedokážou říct ne. ,,Dobrá," řekne konečně Adelaide s povzdechem. ,,Pokud je to třeba udělám, co budu moci." ,,Pomůžu ti," řekne okamžitě Halvar, teď už bez váhání. Sigvar je přejede svým přímým pohledem a krátce přikývne. ,,Tak to má být," řekne tiše a obrátí se opět očima do plamenů. Hela ví, že jakmile tohle oznámí stařešinům, nebude moci už odchod oddalovat. Nesmí jim dát čas příliš remcat... a nesmí se nikým nechat zviklat. Alespoň ví, že bude mít po boku Sigvara a Mikaela... a možná by s ní mohl vyrazit Elfstan... Rozhovor Letitia Christopher zaváhá, ale jen na chvíli... na rozdíl od ní i od Mikha'ila nemá nejspíš žádný skutečný výcvik a zkušenost s utajením. ,,Zmizela. Našli po ní jen prázdný pokoj - všechny její věci byly na místě, jen její zbraˇn se tratila s ní. Což, vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečnou válečnici je poněkud zneklidňující... ještě ve spojení s tím napětím se Společností... a k tomu ta choulostivá povaha diplomatické důležitosti pana Edamitsu..." Ale Christopher se zarazí a umlkne, možná si uvědomil, že se až moc rozpovídal... otázka je, jestli mu stihlo uniknout něco dostatečně důležitého pro Letitii... Raději přejde k jejímu dotazu: ,,Ani ne, slečno. Už dříve jsem vyrážel na expedice po kontinentu. Nortimber samotný už dobře znám... dokonce bych si dovolil říct, že nemám daleko k odborníkovi... a když chce někdo pokračovat v takovém výzkumu, nezbyde mu, než se podívat po dostatečně movitém mecenáši. Navíc jsem se v té době právě zdržoval v Atmorii, takže asi nebylo pro zaměstnance Ligy a pana Edamitsu těžké mě vyhledat." Christopher si poposedne a zahledí se k nebesům, zatímco začne přemítat: ,,Ale řekl bych, že máte pravdu... Noria Edamitsu rozhodně není můj běžný zaměstnavatel... předně je to aristokrat - o mou práci se častěji zajímají bohatí obchodníci, sběratelé či parlamentáři. Je málomluvný, ale zjistil jsem, že jeho rodina je jedna z nejstarších v Alindoru. Bohatí a vlivní, velice mocný klan - blízko k samotnému Císaři..." Na moment zaváhá... snad by čekala, že dodá obligátní ,nevím, co chce právě zde', ale Christopher jen tiše mlčí a dívá se k obloze v zamyšlení. Ten je tedy užitečnější, než Mikha'il, který se má vždycky na pozoru... ale také to není úplný hlupák. Asi je to jen jeden z těch vzácných brouků, kterým se říká pravdomluvní Celestionci... Velká neznámá Freya Snědý obchodník se při jejím odbytí usměje: ,,Někdy byste mi jí mohla povědět... a je tak vzácné najít někoho místního, který je ochotný mluvit s cizincem... vždyť také byste toho nemusela být škodná..." snaží se jí ještě zadržet. Ale to už se Freya zvedá a chystá se odejít - Mikha'il se zvedne rovněž a na moment to téměř vypadá, že vyrazí za ní a že se z ní pokusí vytáhnout víc. Ale nakonec pouze sám pro sebe zavrtí hlavou a odpoví: ,,Ne, vůbec jste mě nezdržela, právě naopak." Chvíli se za ní ještě dívá a ona cítí jeho zrak v zádech... ale on už nic neřekne. Snad nerozvířila žádného příliš velkého čmuchala. Prozatím se hlavně vydá najít svého komplice a lépe se podívá na to, co z té výpravy vlastně má. Chvíli se po Elkovi dívá po pevnosti, ale rychle jí dojde, že touhle dobou pořád ještě cvičí. Vyjde na cvičiště, a vidí, že to s tím tréninkem není tak horké. Mužstvo si tu a tam vystřelí, ale většinou jen postávají a kecají, zatímco Elko, opírajíce se unaveně o svou pušku jen sem tam zavolá nějaký ten rozkaz. Než k němu dojde a než si on jí všimne, má příležitost se pořádně podívat na svůj medailon. Prohlíží ho pečlivě, ale má pocit, jako by to byl celistvá věc... všimne si tedy sice dvou oček, na kterých jsou uvázané dva provázky, na kterých to ona a její bratr nosili... ale jinak neexistuje důvod, proč by si měl někdo nepoučený myslet, že to kdy byly dva kusy. Začne přejíždět po amuletu a prohlížet si ten znak - kruh ve středu a něco jako okvětní lístky neznámé květiny kolem. Když je teď celý, připadá jí skoro až cizokrajný... dokud byl rozdělený, jeho nepravidelný tvar připomínal nejrůznější vyřezávané přívěšky, které si seveřané dělají... ale nyní to vůbec jako něco takového nevypadá. Jenže na druhou stranu , nemůže tvrdit, že by jí ten symbol byl nepovědomý nebo neznámý. Možná je to jen nezvyk, vzhledem k tomu, že ho celý život znala jen půlku. Ještě po něm přejde prstem - je z chladného, zašlého a šedého kovu, asi to není běžné železo, ale je těžko soudit. Má matný dojem, že ho téměř nikdy necítila vyloženě teplý... jako by v něm vždycky byla ta trocha severského chladu. Víc z něj nedokáže zjistit... a obrátí se nyní k Elkovi, který si trochu probere, když k němu ona dojde. Pořád na ní ale ospale mžourá. ,,Čau... nemusíš mít starost, kaprálka vyrazila na nějakou procházku za pevnost... tak si všichni dáváme takovou menší pauzu - když se dělá, musí se i odpočívat," dodává s unaveným úšklebkem. ,,Něco zajímavýho za odpoledne?" zeptá se ještě. Freya může vyčkat na na vhodnější a soukromnější chvíli... však jednou s tím nekonečným cvičením musí skončit...

Hela - 09. září 2019 21:45

Slovo horala V duchu si povzdechnu, myslela jsem, že když vyložím na stůl karty, a sdělím jim své důvody, nebude mi děvče odporovat. Chápu její obavy, ale v tuhle chvíli nemám sílu, ani kapacitu, se s ní dohadovat, a přesvědčovat jí. Už nevím, jak lépe argumentovat, když se do věci vloží Sigvar. Jeho slovům se nedá odporovat. Má naprostou pravdu, ani já nebyla připravená, převzít babiččiny povinnosti, a musela jsem. A já navíc ani nic takového po Adelaide nežádám. Sice mě trochu mrzí, že jsem to nebyla já, kdo dokázal Adelaide přesvědčit, jsem ale ráda, že nakonec souhlasila. "Bohové budou střežit tvé kroky a jistě nedovolí, aby se v době mé nepřítomnosti stalo něco zlého." Vděčně se usměju na Halvara. Ani jsem nic jiného, než nabídku, že dívce pomůže, neočekávala. Propustím oba mladé a Sigvarovi nabídnu horký čaj. Sama se posadím před krb, vedle Mikaela a přitulím se k jeho teplé srsti. Nemám z toho dobrý pocit, ale cítím, že dokud nezískám odpovědi ohledně knihy a jejího obsahu, nebudu mít klid. "Vzpomínáš si na mladého Einara? Povídalo se, že skočil do vln..." Vzpomenu si, že bych měla medvědobijce informovat o novinkách z vesnice. "Dnes jsem našla jeho tělo. Celou tu dobu byl v rodinné hrobce. Jen nevím, jestli zemřel náhodou, nebo mu někdo pomohl přejít na druhou stranu. Zítra ho doprovodíme přes Planinu slz a poté budeme moci vyrazit."" Rozhodnu se svůj odchod neprotahovat.

Letitia - 10. září 2019 15:37

Užitečný zdroj informací To jsou skutečně překvapivé zprávy, ale teď dává smysl, že je takový klid. Nezavřeli jí do pokoje. Uprchla. Nebo je to jenom zastírací manévr? Nemůže mít nějaký tajný úkol a celé tohle je jenom šaráda? Nyní se tu potuluje po lesích a po něčem pátrá? Pro jistotu bych to měla nahlásit na patřičná místa. Pokud jde o Ligu a jejich mecenáše nelze si být jistý ničím. Své myšlenky si však nechávám pro sebe. Dál hladím Alberta, který tu spokojeně oddechuje a dělám jako kdyby to byl obyčejný rozhovor o malichernostech. "Víte, že jsem tohle o panu Edamitsu netušila? Je pravda, že jeho stráž dost napoví, ale stále jsme si myslela, že je spíše bohatý než mocný. Někdo zhýčkaný městským životem, kdo chce zažít trochu toho dobrodružství v cizích zemích a tak dále. Mít o čem vyprávět vnoučatům. Jak bojoval s medvědy v lesích a viděl pomalované divochy a tyhlecty historky. Však to jistě znáte," usměji se na něj, protože já na podobných řečech vyrostla. Nejenom od dědy, ale i od otce. Možná, že i jednou já budu dětem vyprávět o tom co jsem všechno zažila. Třeba právě o službě tady. Jenom jí budu muset trochu upravit a vynechat ty nudné části. to je však až daleká budoucnost. "Jak dlouho jste již v jeho službách a na cestách? Procestovali jste toho hodně? Tohle jistě není náhodná zastávka a předpokládám, že již máte vybrané další místo kam se budete chtít podívat, není-liž pravda?"

Freya - 12. září 2019 12:46

Elko Chlapík by si rád očividně povídal dál, ale já už ne. Rozumy jsem z tebe chtěla tahat já, příteli, opačně mi to moc nevyhovuje... "Třeba někdy příště." odpovím mu s úsměvem, i když ani kdyby nějaké příště bylo nehodlám mu o sobě nic vyprávět. Výcvik dnešního odpoledne vypadá vskutku zajímavě. Elko nemá daleko k tomu usnout ve stoje, za což tak trochu mohu já a ani mužstvo se moc nepředře. Holt je třeba využít každé příležitosti k lenošení, když velení není zrovna nablízku. Ovšem to, že se víceméně jen flákají mě nijak netrápí, daleko víc si lámu hlavu s medailonem. Na kouzla a čáry nevěřim, ale tohle je více než podivné. Jakoby ten kousek plíšku nebyl vůbec nikdy rozdělen. Přeci teď nezačneš věřit starým legendám a povídačkám...vše má nějaké rozumné vysvětlení... Jo, koukám, že se zrovna nepřetrhnete." ušklíbnu se jen na Elkovu poznámku. Kouknu kolem přemýšleje o tom, zda-li má spustit už teď nebo si pak promluvit někde stranou. Vojáci ale kecají o svém a očividně jsou rádi, že mají na chvíli pokoj, takže nakonec jen trochu ztlumím hlas a začnu. "No, vlastně docela jo. Chtělo by to co nejrychleji vmyslet, jak se odsud na pár dní legálně zdejchnout a jít se projít podle té mapy. Mám pocit, že kolem toho všeho krouží moc zvědavých očí a uší." na okamžik se odmlčím. "Ta cetka, co jsme včera našli, není jen tak obyčejná. Je to druhá polovina medailonu, který patřil mé rodině a měl by být klíčem k onomu dědictví." kouknu po Elkovi, jak se tváří a pak pokračuji dál. "A hádej co. Sed si proti mě chlápek z Ligy, nos ponořenej do nějakýho lejstra, co důležitě študoval a na kraji načrtnutej stejnej symbol jako je na amuletu. A nadšeně mluvil o místní kultuře a legendách. A to tělo v hrobce, nějak nevěřim tomu, že to by celý byla jen nehoda. Někdo může bejt o krk před námi a to se mi moc nezamlouvá." domluvím a zabodnu do něj svůj pohled, který varuje, že jestli si někde pustí pusu moc na špacír, nedopadne to dobře. Však mne zná už dost dlouho a já zas jeho, aspoň doufám. Ostatně je to tady jedinej člověk, kterýmu jsem ochotná důvěřovat, opatrnosti ovšem nikdy není nazbyt, takže jen doufám, že sem se v něm nespletla.

Arun - 13. září 2019 15:53

S Medvědobijcem Hela Halvar a Adelaide jsou rádi, že je propustila - Hele to opět připomíná že dokonce i pro ně je jedním velkým tajemstvím, které drží v nesmírné úctě... která někdy až hraničí se strachem. Co se týče Sigvara, je to tak určitě. Na obrovitého medvědobijce s divokým vousem a jasnýma, průbojnýma očima je vždy poněkud zneklidňující pohled - zvlášť když jeho tvář osvětluje jen živé světlo ohně. Není jediný muž v celé vesnici, který by dokázal v rovném souboji Bjornajegera porazit. A Hela má tichou víru, že i kdyby do vesnice vrazil celý oddíl celestionských pytláků, Sigvar by s nimi dokázal udělat krátký proces. Místní, včetně Halvara, si tohle dobře uvědomují... a on sám to ví také. Nikdy nebyl místní, i když některým připadal jako stejná stálice, kterou byla i vědma Aila. Snad je lépe, že tu nezůstane - její popularitě by to nijak nepomohlo... ale ona sama ještě neodchází, ještě musí provést obřad za Einara. Sigvar naslouchá jejímu objevu a vážně přikyvuje... ,,Nepamatuji se příliš dobře... mnoho jsem tu tehdy nebyl," odpoví krátce. Ale vidí v jeho tváři, že přemýšlí a že se upomíná. ,,Jeho otec, Holgen..." začne pomalu, jak se mu jednotlivé tváře vybavují. ,,A ta křehká žena, Kara..." váhá dál... a nakonec přidává, s podivným tónem hlasu: ,,A to malé děvče, Freya, které mělo na vše svůj názor... vzpomínám si na ní," promlouvá docela přemítavě a Hela má téměř dojem, jako by slyšela samotné bohy mu našeptávat. ,,V jejích očích bylo odhodlání - odhodlání se před ničím nezastavit..." Zarazí se, zamrká a ohlédne se po Hele. ,,Ani nevím, proč jsem si na to najednou tak živě vzpomněl." Po chvilce váhání pokračuje: ,,Nemluvila bys o Einarově osudu, pokud by v něm nebylo něco víc. Má to něco společného s tvojí cestou ke Špičáku." Jeho poslední věta je oznámení, ne otázka... ale je v ní skryta i pobídka, aby sama pokračovala. Jak se vytratit? Freya Elko se unaveně zašklebí při její poznámce - ale neprotestuje. Však by tím také popíral pozorovatelnou skutečnost Ale alespoň tím mají příležitost si promluvit o důležitějších věcech... a jakmile ona začne, desátník zpozorní a přeci se trochu probere. ,,Takže máme klíč k pokladu, po kterym pasou i jiný party? No, to nezní jako dobrá zpráva," odpoví a začne si pomalu balit cigaretu, protože už si je docela jistý, že se Letitia hned tak neobjeví. ,,Ale lepší než nemít ani ten tvůj medailonek." Elko je praktický člověk, který hlavně myslí na to, jak se k těm penězům dostat... možná ještě zvládne dobloudit ke snění o tom, co si všechno za ně koupí, až se mu dostanou do rukou... ale tím to asi tak končí. Na nějaký okult ho neužije. Ale právě kvůli tomu si taky nebude myslet, že příhoda Freyi s Mikha'ilem z Ligy je nějaká náhoda. Spíš naopak, stejně jako Freye mu to připadá pěkně podezřelé. ,,To se mi teda nelíbí. Nejdřív někdo odkrouhne toho v hrobce, co taky asi kdoví, kde čmuchal... a pak si všimneš někoho, kdo do toho taky strká nos... to není jen tak. Musíme si dávat ještě většího majzla." Nevypadá to, že by jí plánoval podrazit... Elko dobře ví, že jinou příležitost, jak by se vyvlékl z doživotní služby v armádě nemá. Celý život byl buď vojákem nebo psancem, někdy dokonce obojím najednou. A tady má možost konečně dostat nějaké pořádné peníze... A navíc, už si taky párkrát zachránili vzájemně krky a to lidi spojí. Snad proto začne pohotově vymýšlet, jak se k tomu pokladu co nejdřív dostat. ,,Musíme si pospíšit a bejt tam první. Ale víš sama, jak těžký je se zdechovat z armády legálně. Možná se zkusit dostat na nějakou patrolu po okolí? Nechce se mi do toho tahat někoho dalšího, budou chtít vlastní díl... navíc mě, Celestionce, nikam trajdat nepustěj." Na chvíli se zamyslí a dodá: ,,Ještě si to tady pamatuješ, když jseš místní, ne? Kdyby kvůli něčemu vyráželi, mohla bys jim dělat průvodce. A pak se někde jako ztratit. Třeba.... kdyby jeden přitroublý Celestionec zmizel v lesích," začne sice obětavě ale dost pochybovačně. Není to nejlepší plán... ale mnoho východisek se před ně nestaví. Otázky sem a tam Letitia Christopher se jejím slovům dále opatrně usmívá, možná mu začíná docházet, že by si měl dávat větší pozor na jazyk... ale nezdá se, že by ho to trápilo příliš. Prozatím se spíš usmívá jejím poznámkám a odpoví jako pravý odborník: ,,Samozřejmě, nedovedete si představit, jak těžkou práci takovéhle historky mohou dělat učencům, kteří chtějí oddělit výmysly od pravdy. Nezbude nám, než vyrazit na místo samotné, nedat na ničí povídačky a zaznamenat konečně věci přesně tak, jak se mají - a mluvit pouze s lidmi, kteří nemají mnoho důvodů si vymýšlet." Pokýve hlavou a naváže na její slova o Noriovi Edamitsu. ,,Ano, on vskutku není takový člověk - je velice praktický a všestranně vzdělaný. V Alindoru se to očekává od veškerých aristokratů. Umí mluvit plynule Celestionsky a rozumí i Nortimberštině - jsem si jist zná k tomu ještě všemožné Alindorské dialekty. V jeho domovině si znalostí a vědění nebývale cení - daleko víc než my. Myslím, že o tom je zčásti jeho výprava krom obchodu. Nechce, aby místní kultura byla ztracena." Pousměje se, pořádně se rozpovídal, ale pro Letitiu to příliš užitčné informace nejsou. ,,Víte, myslím, že v jeho očích jsme my téměř všichni barbaři, které jejich Nebeský císař jen milosrdně toleruje." Když se Letitia začne ptát dál, Christopher konečně zaváhá - možná, že už mu její vyptávání začíná být podezřelé. ,,Nějaký čas, ano. Mnohá města po pobřeží, přístavy v Nortimberu," odpoví vyhýbavě. ,,Pan Noria není z těch, kteří by se o svých plánech šířili. Očekává absolutní poslušnost... ale není to špatný zaměstnavatel..." A poté konečně převede řeč na ní - možná, jen aby se ho přestala vyptávat. ,,A když už mluvíme o zaměstnavatelích a pobytu zde na severu, jak jste se zde ocitla vy? Není mnoho celestionských důstojníků v divokých krajích Nortimberu... musíte mít také mnohý příběh za sebou."

Hela - 13. září 2019 17:00

Tajemství hrobky Sleduji výraz, na medvědobijcově tváří, mění se s tím, jak si muž na rodinu rozpomíná. Pro mě je to mnohem bližší, jelikož jsem znala Einara i Freyu, jako své vrstevníky. Krátkým pokývnutím potvrdím jeho slova. "Ano, pamatuješ si je dobře. Smutná rodina se smutným osudem." Naleju čaj a přesunu se ke stolu. "Ještě si nejsem jistá, jak do toho zapadá, ale nemyslím si, že je náhoda, že jsem ho objevila právě teď." Vážně se na muže podívám a poté mu vylíčím Halvarovu historku o stínu na pohřebišti. Všechno, co mě dovedlo až do nitra hrobky. "Musím rozluštit to písmo. Když pochopím, co je v té knize, rázem to všechno bude dávat smysl." Odhodlaně hledím na Sigvara, v očích se mi odráží plameny z krbu.

Letitia - 14. září 2019 11:54

Zpátky na procházku "Můj příběh o tom jak jsem skončila tady není příliš zajímavý. Však to znáte," neurčitě zamávám rukou tím, že myslím Celestion a situaci tam. "Nezapůsobila jsem na ty správné lidi, nenasypala zlato do těch správných kapes, nepochlebovala. Takže když se rozhodovalo koho kam pošlou tak jsem si prostě vytáhla krátkou slámku. Co taky s nízko postavenou šlechtičnou, která si hraje na důstojníka. Poté již nebylo jak rozhodnutí zvrátit a skončila jsem na tomhle kusu zmrzlého kamene abych cvičila lidi, kteří na střelbu nemají žádné vlohy a navíc to považuji za zbabělost. Nejraději by si tu hlavy ještě rozbíjeli sekerou a já u toho musím být," povzdechnu si nad nespravedlností života, ale jednou jsem se dala na vojnu tak musím poslouchat. "V jediné co mohu doufat je, že se brzy objeví nějaký ještě větší chudák než jsem já a vystřídá mě tu. No, ale přestanu vás obtěžovat. Máte ještě dost práce a já bych měla vyrazit," naposledy pohladím Alberta a vstanu. Mám takový pocit, že víc důvěrností z něj stejně nevytáhnu. Něco si nechám také na příště. "Ještě se uvidíme. Dejte na sebe pozor," rozloučím se a pokud již nic dalšího nemá vyrazím směrem kterým jsem šla původně než jsem narazila na Christophera.

Freya - 16. září 2019 10:47

Rozhovor Elko to vidí podobně, ani jemu se moc nezamlouvá, že kolem celé té záležitosti začíná být více živo než by bylo záhodno. Jen na jeho slova tiše přikyvuji. "Jo, taky bych docela nerada přišla s křížkem po funuse a je mi jasný, že zmizet si jen tak taky jaksi nemůžeme. Jenže mě zrovna nenapadá, jak to zaonačit." pokrčím trochu rameny. "A nikoho dalšího do toho rozhodně zasvětit nehodlám." odmítám rázně, Elko však naštěstí jeden nápad má, sice trochu krkolomný, ale nic jiného zatím nemáme. "Jo, pamatuju si to tu, už asi nepoznám každý kámen, ale troufnu si říct, že se tu asi úplně neztratím." odpovídám. "Hmm, průvodce bych asi zvládla a hledat jednoho nešiku taky. " ušklíbnu se. "Ovšem jaksi nám chybí ta patrola vyrážející na průzkum okolí. Čekat na vhodnou příležitost? Asi nám nic jinýho nezbyde, pokud se tedy nenamane něco jiného." Trochu se mračím, protože teď a tady asi nic jiného nevymyslím a ani to všechno neuspíším, což mne poněkud rozčiluje. V jistých ohledech je uniforma fajn, ovšem zrovna teď mi spíše překáží. No co, rozhodla ses sama, tak si sama budeš muset taky poradit...nic jinýho ti ani nezbyde... "No nic, já se půjdu asi ještě chvíli potloukat kolem, třeba mne ještě něco napadne a ty si užij zbytek služby."

Arun - 16. září 2019 20:17

Cosi čeká v horách… Hela Ještě než Hela začne se svým vyprávěním, Sigvar pokýve hlavou: „Není dobré brát náhodu na lehkou váhu. Nic se neděje bez příčiny – ani to, že se mi teď vybavuje tváře té rodiny, když jsi je zmínila, s takovým životem.“ Jeho řeč je přemítává a je jisté, že nad tím bude Sigvar později sám přemýšlet – dokáže si zapamatovat každou tvář a poznat každého člověka… neumí s nimi pracovat tak dobře jako Hela samotná… ale žádná lež nebo výmysl jeho zkušenostem neujde. Nyní už nechá Helu povědět celý její příběh, který se jí dnes dopoledne udál. Poslouchá jí pozorně a nepřerušuje jí – a ona mu vše říká upřímně a bez čehokoliv přidaného nebo odebraného, neboť dobře ví, že Sigvarovi může důvěřovat se vším, co sama viděla. Vidí ho váhat, než jí odpoví a mezi nimi se rozhostí ticho. Chvíli jen oba hledí do ohně… ale Hela cítí, že to není nepřátelské ticho… právě naopak. Má pocit, že s medvědobijcem sdílí něco mimořádného, téměř intimního, když s ním mluví o těchto podivných a důležitých věcech… a on sám váhá jen proto, aby řekl pouze pravdu nijak nepřikrášlenou o jeho vlastní domněnky. Po chvíli konečně odpoví. „Je třeba, abys tu knihu pochopila, i když si stále myslím, že to pro tebe bude břímě spíš než pomoc. Ale jestli to Helskara skutečně potřebuje – abys porozuměla, abys mohla Helskaru ochránit před cizáky bez toho, abys nevinným mezi nimi uškodila,“ začne pomalu. „Tak není žádná jiná cesta. Něco ti řeknu, ale není to žádná moudrost věštců… tradice to nezná a já sám si myslím, že jsou to jen přeludy…“ Pořád váhá, neboť Hela dobře ví, jak on sám nenávidí jakýkoliv náznak nepravdy. „Tam v horách… pod Špičákem… jsem potkal obrazy bohů. Nejen šepot či ozvěnu… ale zjevení bohů na téhle zemi – viděl jsem je sedět uprostřed lesů jako v palácích z jiného světa… a viděl jsem je rokovat.“ Volí rozvážně svá slova. Mluví pomalu a pokouší se být opatrný s tím, co Hele řekne, aby si to nevyložila jinak, než jak to je. „Nebyli to… celí bohové. Něco jako vzpomínky zmrzlé v čase… nikdy jsem jim nenaslouchal. Možná to byly přeludy… od velkého zrádce. A stále si nejsem jistý, zdali to tak skutečně není. Proto jsem tobě ani Aile nikdy nic neřekl… ale říkáš, že musíš tomu jazyku rozumět… no, pokud mu někdo rozumí, pak jsou to tihle duchové dob dávno minulých, obrazy našich bohů.“ Zaváhá po řeči po na něj dlouhé řeči. Zvedne oči – a podívá se na Helu s něhou, kterou u něj ona nikdy neviděla. „Ale žádám tě jako vnučku mé nejdražší přítelkyně – zvaž ještě jednou svoje přesvědčení. Nevím, co na tebe v horách čeká… ale něco mi říká, že to přinese jen neštěstí a zármutek.“ A medvědobijec vždy dá na svoje instinkty… Dál kolem fjordu Letitia Christopher zvedne obočí, když začne mluvit o tom, že nemá k tomuto umístění žádný zajímavý příběh. Není hlupák… a voják se přeci jen pozná… Letitia nevypadá jen jako hloupá šlechtična. „Slečno – možná, že budu znít jako nějaký radikál, ale věci se mění – už to není jen o tom, kdo se správně narodil – a naše osudy už nepředurčují naše kontakty. Podívejte se na mě – nikdy jsem na žádné mazání koleček nebyl a přeci dělám to, co já dělat chci. Nestala byste se vojákem, pokud byste nechtěla… a nebyla byste tu jen tak z nějakého špatného rozmaru lidí na vyšších místech.“ Během své řeči si však všimne, že ona nemá v plánu se dál šířit. Jako další pak ukáže gentlemanskou slušnost, která je všem špehům a zvědům cizí: Zdrží se dalších poznámek a vyzvídaní. „Nijak jste mě neobtěžovala, slečno – brzy zas na shledanou.“ S tím se rozloučí – Christopher už jen usměvavě přikývne jejímu doporučení, ale něco Letitii říká, že na její radu moc nedá a brzy ho bude muset zas někdo tahat z bryndy. Ale něco z něj přeci jen vytáhla… teď to jen správně použít. Prozatím pokračuje ve svém odpočinku a oddechu – prochází se dál po těžko znatelné pěšině po druhém ostrohu – jen málo lidí sem chodí… vlastně tu viděla jen tu a tam někoho z pevnosti nebo prospektory Společnosti. Ještě chvíli pokračuje v chůzi a po chvíli se ztratí z výhledu z pevnosti mezi malými vrchy. Na první pohled to z druhé strany vypadá jako prázdná pláň – ale ve skutečnosti se tady dá dobře schovat před pátravými zraky. To bude asi důvod, proč se sem Erling chodívá zašívat. Je tady spousta malých prohlubin a krytých plážích, kde se dá pohodlně posedět a strávit pár hodin o samotě. A to je přesně to, co musí dělat někdo jako on, kdo není tak úplně z pevnosti a kdo už možná ztratil přátelství svých sousedů. Brzy ho uvidí – jak tušila, překvapení v podobě volného odpoledne se rozhodl využít tady. Sedí nad malým srázem nad vodou s prutem v ruce. Nemá na sobě uniformu, ale místo ní je zabalený do svých vesnických šatů a několika kožešin. Vypadá to skoro, jako by vedle něj bylo vysezené druhé místo – ale s kým sem Erling chodí rybařit, to Letitia neví… až do teď si vlastně ani nikdy neověřila, že se Erling ztrácí právě sem. Místní průvodce? Freya Elko přemítavě poslouchá její zvažování jeho amatérského plánu. Zapálenou cigaretu převaluje v hubě a nakonec řekne zamyšleně: „Tohle je přesně ta chvíle, kdybych chtěl bejt v Celestionu a mít nějaký kontakty. Doma by se zmáčknul ten správnej úředník a někde namazaly kolečka – no a hned by se jelo. Ale tady? Tady by nám pomoh leda tak královskej dekret s pečetí velkou jako pěst – a ani pak bych si nebyl jistej, jestli nám ti místní medvědi nerozbijou hlavu jen tak pro zábavu.“ Freya ví o čem mluví – vždyť velkou část života strávila ve službách Celestionu. Právě teď ale ani nemají prostředky na to, aby se o nějaké úplatky mohli pokoušet. Budou muset vymyslet něco jiného. Elko pokračuje, vždycky měl přehled o tom, co se kde šustne. „Mam pocit, že Liga měla nějaký problémy… nějakej jejich vrchní papaláš se prej vyptával po někom, kdo by znal místní kraj… ale houby vo tom vím. No, to je něco, na co se můžeš podívat ty.“ A když mu popřeje hezký cvičení, Elko se kysele ušklíbne. „Jo, to ti pěkně děkuju.“ Pak si ještě odplivne, vezme pušku do ruky a vykřikne na mužstvo: „Tak jo, vy bando – začněte zase hezky střílet, protože desátnice Freya se vám vysmívá, že prej příště zas prohrajete. Tak do toho.“ Seveřané nemají nic raději než pořádnou výzvu, a tak překvapivě ochotně pozvednou pušky k další sérii cvičných výstřelů. Za dunění ran tak Freya zamíří skrz pevnost, jen tak, kam jí nohy nesou. Projde kolem několika stavících seveřanů. V několika mladících pozná pár kluků, které sama znala z vesnice. Zatímco v armádě ví vlastně jen o Erlingovi, tuší že pár chlapů z vesnice se nechalo najmout na nádenickou práci – v zimě neměli moc práce a možná se chtěli taky trhnout od rodiny… Nikdo z nich jí samotnou nepozná. Vždyť jí naposledy viděli jako dospívající holku. Ona sama Riama téměř nepoznala. Tím lépe, má teď důležitější věci na přemýšlení. Nenapadá jí moc nového – ale hlodá jí v hlavě ta poznámka Elka. Ten jižan, Mikha’il, se kterým mluvila, ten byl z Ligy. Že by tak zpozorněl, když poznal, že je odsud, protože se Liga vážně shání po průvodci? Možná by mohla přesvědčit Letitii nebo Torjaka, aby v rámci nějakého zlepšení vztahů jí třeba dovolili Lize pomoct… ale to je všechno dost divoká spekulace… Mohla by se jich alespoň zeptat, proč by vlastně někoho takového potřebovali – nebo dokonce zajít a poptat se u konkurence – Společnost by asi taky nějakým místním průvodcem nepohrdla. Jisté jen je, že se musí nějak vyvléknout – a to tak, aby odsud zase mohla klidně zmizet. Jaký je smysl získat pořádné bohatství, kdyby s ním zůstala zkyslá někde v Nortimberských horách?

Hela - 16. září 2019 23:16

Vzpomínky zamrzlé v čase Zarazím se a bez pohnutí poslouchám Sigvarova slova. Snad jsem i na chvíli zapomněla dýchat, jak mě představa oněch zjevení nadchne. Vím, že se mě medvědobijec snaží varovat. Cítím něhu v jeho hlase, a snad i strach o mě samotnou. Jsem mu za tu starost velmi vděčná, ale po tom, co mi řekl, už neexistuje nic, co by mě dokázalo od mé cesty odradit. Odložím hrnek a natáhnu se přes stůl, abych svojí drobnou dlaň položila na Sigvarovu medvědí tlapu. "Děkuju ti. Ale tohle je něco, co musím udělat, ať už mi to přinese jakékoliv trápení. Ta kniha je klíč ke všemu, a pokud by mi ta zjevení mohla pomoci ji pochopit...musím je vidět." Stále mám v živé paměti Sigvarova slova o zlověstném smíchu. Sama jsem ho ještě necítila, ale dobře vím, že zrádce nikdy není daleko, nikdy nespí a nikdy neodpočívá. Vždy je připraven škodit a štvát bratra, proti bratru. Je jen otázkou času, než se mě pokusí svést na zcestí. Pevně ale věřím, že dokážu rozpoznat jeho bludy a svody. "Zítra se rozloučíme s Einarem a hned poté vyrazíme na cestu." Nechci s odchodem otálet, a dávat tak stařešinům čas a příležitost. Raději jim ani nebudu říkat, že bych mohla být pryč trochu déle. Pokud si budou myslet, že bych se mohla každou chvíli vrátit, možná je ani nenapadne tropit nějaké hlouposti a osnovat vlastní plány.

Letitia - 17. září 2019 17:59

Erling Zahlédnu Erlinga a zastavím se. Našla jsem jeho oblíbené místo soudě podle toho prutu a vybavení které tu má. Nevadí mi, že tu je. Však má volno, ale takhle vím kde ho případně hledat kdybych potřebovala. Už jsem chtěla pokračovat dál, ale rozmyslím si to a zamířím přímo k němu. Je to možnost jak ho trochu víc poznat. Celou dobu ho vídám jenom v uniformě a kromě rozkazů jsem se s ním nijak nebavila. Možná ještě pár rad jak lépe střílet a to bude všechno. Nic víc o něm nevím, ani to, že rád rybaří i když to tady rozhodně nepřekvapí. "Seďte," uklidním ho když se přiblížím a vidím jak sebou cukne aby se postavil do pozoru. Postavím se vedle něho a zadívám se na vlny, které se tříští o skálu pod námi. "Už jste dnes něco chytil?" vyslovím tuto banální otázku, protože si nejsem jistá jistá jak s ním začít obyčejný rozhovor. Mám nutkání na něj vychrlit otázky a prostě na ně očekávat přímé odpovědi, ale takhle postupovat nechci.

Freya - 17. září 2019 18:37

Plány budoucí "Jo, tady to chodí poněkud jinak než v Celestionu." přikývnu jen a říkám si, že tam by to všechno asi bylo vážně daleko jednodušší. No, co se dá dělat, tady budeme muset hrát holt podle místních pravidel. Při zmínce o tom, že Liga hledala průvodce si vzpomenu na rozhovor v hostinci s tím chlapíkem. Možná, že cesta nakonec povede tudy... Jenže vracet se hned zpátky nehodlám. Budem doufat v náhodu, že jej zase brzy potkáme nebo té náhodě trochu pomůžem, ale ne hne teď. To by nevypadalo dobře. Ještě mrknu na Elka, který se tváří velmi kysele, když se vrací k tréninku s mužstvem a pak už se jen tak bezcílně potuluji kolem. Hlavou mi však víří spousta myšlenek. Bude to chtít asi vážně zjistit, proč sháněj průvodce...a jestli jej vážně potřebujou a povedlo by se ti s nima domluvit...pak by se třeba i trochu sami mohli přičinit o to, aby mne armáda na chvíli mohla postrádat, no ne?...nemaluj si to zas tak růžově, čert ví, co chtěj a pak zas budeš řešit, jak nepozorovaně pátrat před nimi...ale kdyby to znamenalo více volnosti, přeci jen by to snad stálo za to... V zamyšlení dojdu až za pevnost a když zase více pozornosti začnu věnovat svému okolí, zjistím, že nohy samy donesly na cestu k fjordu, kam chodívá vysedávat a rybařit Riam. Ohlédnu se k pevnosti a pak se zase zahledím k fjordu. Bude tam?...že bychom si jen tak poklábosili?...nebo bys mohla zjistit, jak je na tom náš dům...třeba by stálo za to podívat se i tam... Nakonec se rozejdu k našemu místu, i když tam nebude, aspoň si třeba na chvíli vyčistím hlavu na čerstvém vzduchu.

Arun - 18. září 2019 14:56

Plány a úděly Hela Medvědobijec si povzdechne a smutně se usměje, když mu to řekne – ještě nikdy ho neviděla tak ustaraného. Ale to odpovídá… však většinou jeho práce nemá s tou její nic společného. A ona dobře ví, že už kvůli její babičce se stará o její blaho. A vlastně asi i kvůli ní samotné. „Vím,“ odpoví prostě. Její slova chápe – a neplánuje se s ní hádat. On není žádný stařešina – nechá každého jít svou cestou, protože ví dobře, že je hloupost někoho na nějakou tlačit. To nadělá víc škody než užitku. „Jako vědma rozsoudíš, co je pravda a kde leží dobro a spravedlnost. Takový už je tvůj úděl.“ V jeho slovech to zní spíš jako ortel než jen povinnost… a ona dobře ví, že to tak trochu je. Vědma je soudce, ochránce a zákonodárce Helskary a okolního kraje. Až do teď to vypadalo, že to spočívá jen v usmiřování rozhádaných stařešinů a pozorného sledování činů krále a cizáků… ale vypadá to, že před ní stojí ještě větší výzvy. Sigvar se v sedě skloní, ruce opře o kolena a zahledí se opět do ohně. „Zítra tedy. Dobrá. Kdy to řekneš stařešinům? Půjde s námi ještě někdo? Musím zařídit zásoby. K horám to není žádná procházka.“ A v tom má pravdu – dokonce i s průvodcem jako je on budou procházet divokým krajem. „Po cestě znám pár pastevců a rodin, co žijí na samotách… ale nemůžeme po nich chtít žádnou službu, snad až na bezpečí před nocí… mají svůj vlastní, tvrdý život.“ Zdá se, že Sigvar je víc rozmluvený jejich předchozím rozhovorem a své úvahy, které si jinak nechává pro sebe, s ní sdílí. „Víš, co budeme hledat? Dokážu najít místa ve hvězdách, dokážu najít i ty mechem porostlé kameny, kde duchové posedávají, ale víc ti nepomohu. Nejsem žádný věštec…“ Jeho poslední slova zní téměř jako povzdech – Hele začíná docházet, že důvod, proč s ní nyní tak mluví, je ten, že by jí pouze rád pomohl. Jen nemá tušení jak. Je to lovec. I když mu vesničané přisuzují bohové ví jaké schopnosti a taje, je to ve skutečnosti jen mistr svého řemesla a moudrý horal. Vždyť ani ona sama by sobě v téhle situaci nedokázala poradit kudy kam... neví ani, jestli by jí něco dokázala říct její babička. Snad na ní ta alespoň laskavě shlíží z Planiny Slz… Nad rybami Letitia Erling skutečně téměř vyskočí, když jí uvidí – na první pohled je jasné, že je pro něj toto místo důležité a docela soukromé. Takže se určitě v první etapě lekl, že tu vidí svojí nadřízenou a v druhé se chtěl přerazit, aby jí pozdravil a nevysloužil si její vztek. Ale poté co vedle něj jen tiše postojí, uklidní se a pokračuje spokojeně s jistou mírou stoismu v rybaření. Letitii takový tichý přístup připadá správný, protože tohle vypadá jako místo, kde spolu lidé spíš mlčí než mluví. Rybaření s prutem vyžaduje trpělivost – a kolikrát je to jen výmluva proč někde v klidu a tichu posedět. To ticho má blahodárný účinek a když Letitia po krátkém momentu vysloví svou otázku, Erling se usměje a zavrtí hlavou: „Nesedím tu dlouho, madam. Ještě jsem si byl trochu zastřílet…“ Další krátký moment sledování vln, než Erling dodává: „Začínám mít starosti, jestli pach střelného prachu neodpuzuje ryby.“ Letitia si nyní, když od Erlinga slyší větší výklad, všímá, že Celestionská slova vyslovuje velice pečlivě – v jeho hlase je pořád slyšet hodně hutný přízvuk, takže je mu těžko rozumět. Obzvlášť ještě pro ni, když nerozumí Nortimbersky. Ale je jasné, že se snaží mluvit tak spisovně, jak jen dokáže. Chvíli je opět potichu, sleduje vlny, než promluví s určitou mírou obezřetné zvědavosti v hlase. „Madam, můžu se na něco zeptat?“ Pak znovu zaváhá a vypadá to, že přeci jen bude on tahat informace z ní a ne naopak – ale těžko by se mohl zeptat na něco důležitého… žije tady jako na ostrově. „Odkud pocházíte? Myslím, v Celestionu. Já slyšel hodně o Celestionu. Četl jsem dokonce i jednu knihu o Celestionu – taková útlá věcička, dřív jsem na ně vůbec nedal. Ale ta mě zaujala. O rytířích a turnajích a bálech – a všech možném jiném…“ Mluví o tom jako by to bylo něco tak zvláštního… jako by zem, kde Letitia vyrůstala bylo pro něj tak podivné a neuvěřitelně cizí místo… Jeho otázky jsou zvědavé, ale uvědomí si, že i velice opatrné. Je těžké číst tyhle bezvýrazné a vždycky zachmuřené severské tváře, ale má pocit, jako by si u ní chtěl ověřit něco, co mu kdoví kdo v pevnosti nakukal. U ní má zároveň alespoň šanci, že se o jeho nemístné zvědavosti nedoví další chlapy z čety nebo dokonce někdo z vesnice. Nalezené útočiště Freya Jak jí nohy nesou, tak Freya zamíří k pobřeží, kam chodí Riam lovit – a kde s ním viděla posedávat i Erlinga. Bývalo to sice hlavně jejich společné místo, ale od té doby si našel nového parťáka na rybaření. Pohlíží také směrem k vesnici – a trochu jí zamrazí, neboť při pohledu na protější ostroh spatří větší skupinu vesničanů kolem mohyl. A vidí i větší ruch mezi sruby u břehu fjordu. Něco se tam děje. A po chvíli pozorování začne být Freye jasné, že dění se soustřeďuje kolem hrobky, kterou ona v noci navštívila. Takže jí skutečně v noci někdo viděl – dost na to, aby dostali podezření. Otázka jen je, kolik toho zjistili. Asi už také objevili Einara… tak alespoň dostane pořádný pohřeb. Možná, že neměli nejlepší vztahy, ale byl to pořád její bratr. Freya není sentimentální člověk – a naučila se už dříve udržovat si chladnou hlavu. Pokračuje v chůzi dál, protože ať už se děje na druhém břehu cokoliv, ona to stejnak neovlivní. Ale pokud je tam takový ruch, není příliš pravděpodobné, že by si sem Riam zašel zarybařit. Nahlédne do jejich rybářského útočiště. A Riama tam tedy skutečně nevidí. Na jeho místě sedí Erling, kterého už od vidění zná z pevnosti a který sem chodil s Riamem. Asi tu tráví své volné odpoledne bohulibým rybařením. Ale to, co Freyu možná na místě zastaví, je kaprálka Letitia, která postává nedaleko od něj. Uslyší poslední dotaz Erlinga. Vyptává se poddůstojnice na Celestion. Slyší v jeho hlase podobnou dobrodružnou zvědavost, jakou slyšela od Riama. Pro ně je Celestion říše z povídaček – podivné, tajemné místo. Avšak na rozdíl od Riama slyší i odtažitou opatrnost – zní to spíš, jako by si chtěl potvrdit nebo vyvrátit domněnky, které mu do hlavy nasadil Riam. Je to zvláštní vidět jinak rozumné a na zemi pevně usazené seveřany takhle se vyptávat. Však v těch statečných severských srdcí většinou sídlí nějaká touha po dobrodružství – škoda jen, že dobrodružství nejsou ani zdaleka taková, jak si je neznalí často vysní. Otázka je, zdali se chce k nim přidat, či jen tiše naslouchat… nebo se raději otočit a zmizet. Mohla by dokonce zkusit i vyrazit k vesnici… ale to by mohlo být až příliš odvážné.

Letitia - 18. září 2019 20:16

Vyprávění o domově Slabě se usměji nad jeho zvědavým dotazem. Zdá se, že dnes chce každý vědět něco o mně. "Pocházím z jihu. Je to tak daleko, že si to ani nedovedete představit. Jsou tam bílé písečné pláže, průzračně modré moře, jabloňové sady. Často jsem se proháněla na koni na těch travnatých kopcích nebo se plavila na plachetnici podél pobřeží. Je to krásný a bohatý kraj. Zcela jiný než tady," pokusím se Erlingovi trochu popsat kde jsem kdysi žila i když mám pocit, že na to pouhá slova vůbec nestačí. Mám to před očima, ale vysvětlit to nedovedu. Možná kdybych uměla malovat jako Christopher, ale stejně na to nemám správné náčiní. "Zajímalo by mě jak se vám do ruky dostala taková kniha. Nečekala bych jí zrovna ve vaší vesnici. Tak vzdálené od všeho." Sehnu se, zvednu oblázek, potěžkám ho v dlaní a poté ho obloukem hodím do vody. "Bály tam máme stále. Turnaje již ne. To byla záležitost starých časů. Doba se změnila. Měl byste si o tom pohovořit s tím učencem, kterého jsem vás nechala první den hlídat. Ten, který šel tak bezmyšlenkovitě do Helskary. Zrovna před chvílí jsem ho potkala nedaleko odsud." Vezmu další kámen a začnu si s ním hrát v dlani. Oči stále upřené na obzor v dáli. "Kdo ví, třeba se tam jednou podíváte. I když nebudete první kdo se odsud vypravil do Celestionu."

Hela - 18. září 2019 20:27

Plány na cestu Dívám se na medvědobijce a najednou mi přijde velice unavený. Nějakou chvíli mi trvá, než mi dojde, co ho vlastně tíží. "Oznámím jim to hned ráno." Sama z toho mám trochu obavy. Nemyslím si, že bych si před nimi svou cestu nedokázala obhájit. Jsem služebníkem bohů a před těmi má každý seveřan úctu. Jen se obávám, co by se jim mohlo začít honit hlavami. Budu spoléhat na to, že muži jako Herleif dokážou ty horké hlavy udržet na uzdě. Dost možná je budu muset, ještě před svým odchodem, trochu vystrašit. "Se zásobami si nedělej starosti. Vesničané jsou ke mě velmi štědří, mám spoustu sušeného masa a uzených ryb a dnes večer napeču nějaké chlebové placky." Nechci, aby se Sigvar s naším odchodem příliš zatěžoval. Jsem vědma a dokážu se postarat. "Ještě nevím, co přesně hledám. Ale jsem si jistá, že bohové mě nenechají tápat. V pravou chvíli všemu porozumím. Ty mě jen doveď na to správné místo a o zbytek už se postarám." Jako vždy se odevzdávám do rukou bohů. Oni jsou mými rádci, učiteli a průvodci, oni mi ukážou cestu. Bezmezně tomu věřím.

Freya - 19. září 2019 19:31

Rybaření se nekoná Cestou si všimnu rozruchu u mohyl a v duchu zakleju. Takže to vypadá, že pověrčivý vesničan se se svým vidění duchů přeci jen někomu zmínil...hádám, že našli zával i to za ním...výborně, takže teď pospícháme ještě o něco víc, oni na rozdíl ode mne maj někoho, kdo těm runám rozumí... Teď by se mi hodil Riam ještě víc, vyzvědět od něj, co se to děje, co vše ví a co našli a hlavně, co si myslí. Na druhou stranu Riam ví, že jsem v hrobce byla, snad ho nenapadne noční návštěvníky spojovat se mnou a vůbec se o mě zmiňovat. Zrovna teď by se mi to tedy dvakrát nehodilo. V zátočině sedí Erling a místo Riama kaprálka. Zastavím se na místě a chvíli poslouchám. Že tu nebude nikdo nebo jen Erling se dalo očekávat, ale zrovna jí jsem tu tedy vážně nečekala. Co tu k čertu dělá?...takže ani tady si očividně nevyčistim hlavu, ach jo... Ještě chvíli poslouchám, ale pak radši zase pěkně v tichosti vycouvám. Nějak nestojím o tlachání, při kterém ze mě někdo bude tahat rozumy. Že by se dala jen tak do řeči s někým z vojáků se mi moc věřit nechce. Zastavím se až v bezpečné vzdálenosti. Tak a co teď?...no, aspoň máš příležitost dospat včerejší noční dobrodružství...přibližovat se k vesnici teď za světla je blbost a tak nějak neni do čeho píchnout, takže se dem flákat...to se taky zrovna dvakrát nepoštěstí, tak je toho třeba využít...

Arun - 20. září 2019 17:53

Nečekaná návštěva Hela Sigvar poslouchá její slova o přípravě – ale starosti mu to nesebere. Na druhou stranu Hela ví, že on si s nimi snadno poradí. Medvědobijci dobře ví, jak si vyčistit hlavu, protože při lovu je nesmí nic rozptylovat. Lov se pro ně může snadno změnit v boj o život. Sigvar má jizvy, které to dokazují. „Tak ať nás všechny bohové ochraňují,“ odpoví jenom, s krátkým povzdechem. Nemají příliš mnoho dalšího, co by bylo třeba probrat… a kolem domu je třeba také něco udělat, to je nekončící povinnost. Ale když Sigvar vidí, jak moc je Hela ustaraná a že se soutředí na jiné, důležitější věci, přiloží ruku k dílu. Bez tak už nemá své vlastní povinnosti, vzhledem k odchodu medvědů… Odpoledne rychle uběhne a přiblíží se večer. Dny už se pomalu začínají prodlužovat, aby se po rovnodennosti přetočili k druhému, letnímu extrému, ale stále ještě se stmívá brzo… Hela cítí vnitřní neklid a záhady, která začala odkrývat, jí zaměstnávají mysl. Brzy vyjde ven a zastaví se na zahradě, zamyšlená – tuší, že by mohla promluvit alespoň s Herleifem, který je ze stařešinů nejrozumější… ale stejně tak by mohla znovu klesnout nad šifrováním té knihy a pokusit se z ní vytáhnout něco víc – třeba něco spojeného s těmi runami, které nalezla v hrobce… Ale také cítí, zvlášť po své dnešní povinnosti kolem hrobek, že by možná bylo zahodno navštívit hrobku své vlastní rodiny… a uctít památku babičky. Ví dobře, že na ní shlíží – a i když její rady se jí nedostane, možná že by jí klid v podzemí prospěl… Než své úvahy dokončí, spatří po pěšině kráčet bělovlasou postavu – kdyby nevypadala tak vechce, téměř by se lekla, že si s ní jde promluvit Rangvald sám… ale brzy podle hole, kterou si pomáhá, pozná jinou vesnickou postavu, také stařešinu. A k němu ten titul skutečně sedí. Nestarší muž ve vesnici… stařešina Falhirm… už tráví dny jen u tepla ohně a do vesnické politiky se příliš neplete. Zdraví má sice dobré, zvlášť na svůj věk, ale jeho tělo už je přeci jen opotřebené… Proto je takové překvapení. Pro něj je to velká vycházka – až sem do lesa. Zastaví se na pěšině kousek od domku… určitě nezvažuje, že by se snad obrátil a odešel. Na to je tenhle starý pán příliš hrdý a tvrdohlavý. Možná, že se jen vydýchává, aby na něm nebylo vidět, jak ho taková chůze zmohla. Dojde až k vědmě, kterou pozdraví pokývnutím hlavy. „Dobrý večer, vědmo,“ řekne vážně – vždycky si potrpěl na slušnost. Nebyl nikdy tak svéhlavý a nepříjemný jako Rangvald, ale také to s ním někdy nebylo jednoduché… na druhou stranu, vždycky měl dobrý smysl pro spravedlnost a nikdy se nenechal nikým obalamutit. Měl příliš zkušeností než aby věřil něčemu jinému, než pravdě. „Doufám, že nevyrušuji. Přišel jsem k vám na poradu,“ dodává, rty přísně semknuté, se zájmem si vědmu prohlížeje. Asi chce vědět, jaké reakce se mu od Hely dostane… On, stařec, který za sebou téměř táhne bílý vous, přišel právě k ní na poradu. Vždyť pro něj musí být ona stěží starší než dítě. Ale i přesto přišel. Copak můžeš mít stařec na srdci? Ryby a kameny Letitia Erling naslouchá jejímu vyprávění – ale nezdá se, že by ho popis tamní přírody příliš uchvacoval. Spíš mu asi přijde podivný… jak by také mohl porozumět popisu něčeho, co si nedovede ani představit. Písešné pláže a témař tropické horko… Jen se ušklíbne a odpoví: „Tohle je také krásný kraj – ale asi snad jen ne pro váš národ.“ Někteří by byli radši, kdyby Celestionští všichni zůstali dole na jihu v tom svém teple… ale to seveřan nedodá, nechtěl by svou nadřízenou urazit. Začne odpovídat na její otázku trochu opatrně: „No to víte – věci se sem také dostanou, nejsme tu v úplné divočině…“ Víc o tom neříká, jen když jí vidí hodit kámen do vody nespokojeně mlaskne a docela zapomene na to, že je jeho nadřízená: „No tak – plaší to ryby. Takhle nic nechytím.“ Po chvilce ticha jejich rozhovor zas pokračuje, Letitia se rozpomíná na taneční zábavy, na zahradní slavnosti – na všechnu tu krásu… ale všimne si, že Erling nad tím spíš nechápavě vrtí hlavou. „Bály máte, ale turnaje ne? To teda nevím, kdo tohle vymyslel – přeci zápasení muže proti muži by mělo přežít všechen pokrok… a toho učence bych se vážně měl zeptat, jestli o tom něco ví. Nedává mi to teda vůbec smysl… ale jiný kraj, jiný mrav.“ Na moment se zastaví a pokrčí rameny. „Myslel jsem si, že je nějaký divný, když se takhle nestará o svoje vlastní zdraví… ale jestli teda říkáte…“ Když jí koutkem oka zahlédne se shýbat pro další kámen, obrátí se, aby jí něco řekl. Letitia má pocit, že se na moment zarazil, jako by něco za ní viděl – ale nic o tom neřekne. Jen se zamračí a nespokojeně začne znova. Pokud se Letitia ohlédne, už sama nic nespatří… „No tak, už mi tam nic neházejte – chtěl bych si ulovit nějakou pěknou k večeři a takhle se nikam nedostanu.“ V tomhle skutečně nedbá, že je jeho nadřízená… ale Letitia už si zvykla, že seveřané moc na autority nedají a mezi důstojníky a mužstvem vždycky panuje rovnostářská atmosféra. Její poznámka o Celestionu u Erlinga vyvolá spíš než nějaké nadšené snění jen váhavé přikývnutí. „Kdo ví…“ Ještě jednou zaváhá, než dodá: „Odsud moc lidí neodchází. Nikdy nebylo proč. Ale teď – když člověk vidí, co všechno by mohl dělat… že by se nemusel celej den dřít, aby měl skývu chleba… možná se věci začnou měnit. Však já už na to taky pomejšlím.“ Jeho další otázka je ostýchavá… ale přeci jí položí: „Myslíte, že bych měl v tom velkým světě šanci? Myslím, až si něco odsloužím tady u armády…“ Volný večer Freya Bývalá seržantka ví lépe, než se příliš bratříčkovat s nadřízenými… a navíc si chtěla pročistit hlavu, ne se tady trápit s kaprálkou a Erlingem… bůhví, kde je Riam, s tím, co se děje ve vesnici. Musí jen doufat, že ho nenapadne jí z něčeho podezřívat – jeho by to asi ani nenapadlo, ale kdyby se v dobré víře šel vyzpovídat k vědmě… mohla by se rychle dostat do problémů. Mezitím tedy nechá Letitii a Erlinga jejich vlastnímu rozhovoru a odkrade se pryč – měla pocit, že seveřan si jí mohl všimnout, když odcházela. Ale nic neřekl. Však na tom také příliš nezáleží. Vrací se pomalým krokem k pevnosti a uvědomí si, že už zas se jí klíží víčka a cítí se k smrti unavená. Dáva to smysl po té noci – a tak si to zamíří do svého kutlochu, aby nabrala trochu sil. Těch pár přikrývek jí už zas připadá neuvěřitelně lákavých a pohodlných… a o to víc to nepřeje Elkovi… ten bude dneska v noci spát jako dřevo. Nijak neotálí a hned se pustí do válení. Taková příležitost se nenaskytne často. Když se probere ze svého šlofíka, večer už se blíží a zveční je slyšet třeskot zbraní, jak si neunávní seveřané ukracují dlouhou chvíli po cvičení trochou boje. Freya samotná už se cítí daleko lépe a když vezme v potaz, že dneska by měla mít ničím nerušený celonoční spánek, je si už docela jistá, že bude zítra zas připravená postavit se světu. Což snad ale nebude třeba… Po chvilce protahování a líného válení vstane a projde se po nádvoří – může se připojit k soupeřícím seveřanům, kteří na ní nyní hledí téměř přívětivě a tu a tam jí pokývnutím hlavy zdraví. Tady nikoho na nějaké divoké salutování neužije. Rychlým zhodnocením situace dojde k názoru, že jakmile skončilo cvičení, Elko šel a někde padnul, aby spal až do rána. Toho by měla nechat si hezky odpočinout. Ale ona má dost síly na to, aby se bojem protáhla… pokud tedy chce. Všimla si také, že seveřany sleduje jeden z východňanů a několik nádeníků… po večerech tu není moc co na práci, zvlášť když se jim z nějakého důvodu nechce utrácet v putyce. Vidí si, že u budovy Společnosti postává nějaký mladší úředník a trochu nervózně pokuřuje. U nich asi Elko shání ten svůj příšerný tabák… mohla by se seznámit, poptat se. Po Lize není ani vidu ani slechu – krom toho jednoho cizáka… ale ten k nim asi oficiálně nepatří. Ale k seveřanům na cvičišti se právě připojuje pár profesionálů z patroly, která přišla včera. Co jiného tady taky dělat… Vypadá to jen jako další nudný a nezajímavý večer – i když Freya tuší, že tady v téhle pevnosti se pod povrchem hrají všelijaké hry.

Hela - 20. září 2019 19:52

Nečekaná návštěva Pustím se do práce, kterou mám kolem chalupy, ale nedokážu se na nic pořádně soustředit. Sigvar na mě můj neklid velmi brzy poznal a k mé úlevě mi vyrazil na pomoc. Musím uznat, že mít na pomoc mužskou sílu opravdu není na škodu. Opět mě to donutí zamyslet se sama nad sebou. Život na severu je drsný a ve dvou se to přeci jen lépe táhne. Myšlenky mi skáčou od mrtvého Einara, k nápisům na stěnách hrobky, od padlého ke knize, a babičce a zase zpět. Vyjdu na zahradu a už ani nevím, co jsem vlastně chtěla udělat. Jen tam stojím, ruce založené v bok, zírám před sebe v řídnoucím světle, a přemýšlím. Z úvah mě vyruší až Mikael. Neštěká, ale to, jak natočí hlavu, mě upozorní na příchod hosta. Jen na okamžik se na mé tváři objeví údiv. Falhirm, toho bych tu skutečně nečekala. Jen něco skutečně důležitého mohlo starce dohnat až na můj práh. Muži jako on mě obvykle nenavštěvovali, tím spíš, že by mě žádali o radu. Uctivě skloním hlavu, před jeho roky ošlehanou tváří. "Prosím. Odpočiň si v teple mého domova a pověz mi, co máš na srdci." Vyzvu muže a otevřu mu dveře do chalupy. Vědma si nemůže dovolit nejistotu, a přesto jí v tuto chvíli cítím víc, než cokoliv jiného.

Letitia - 21. září 2019 11:09

O Elfstanovi Pobaveně se ušklíbnu když mě okřikne. Stát se něco takového na cvičišti pořádně bych ho seřvala, ale tam také nechytal ryby. Tady je to jenom malá drobnost k zasmání. sevřu oblázek pevně mezi prsty a pokrčím rameny nad jeho otázka zda by s uplatnil i někde jinde než tady. "Tohle budete muset zjistit sám, ale věřím, že ten kdo má hlavu otevřenou a odvážné srdce si cestu vždy najde. Pro jeden příklad nemusíme chodit nikam daleko, že," poukáži na okolnost, že by rozhodně nebyl první. Freya rozhodně nevypadá jako spráskaný pes co se s ostudou vrací domů. "Sice ještě bude potřeba trochu zapracovat na přesnosti vaší střelby, ale jako důležitější vidím, že se nenecháváte tolik omezovat předsudky jako vaši sousedé. Dokonce i ten váš šlechtic Wylfyng umí střílet. tedy nepředpokládám, že má pušky pouze na okrasu. Tohle již přeci musí něco znamenat ne? Bylo mi řečeno, že je to velký ctitel tradic. Jeho rod je jeden ze základních kamenů této země a přesto se nebojí pokroku. Nebo se mu snad kluci z vesnice také pokusili zmalovat hřbet jako vám?"

Freya - 22. září 2019 18:50

Volný večer Soumrak už je pomalu na spadnutí, když rozlepím očí a po chvíli se přesvědčím, abych se přeci jen vyhrabala z teploučkých přikrývek a konečně vstala. Vyspaná do sytosti a s výhledem na to, že dnes v noci bude klidný, ničím nerušený spánek pokračovat, trochu se upravím, protáhnu a vyjdu ven. Sem tam pozdravím někoho opětováním pokývání hlavou. No vida...že by severské ledy pomalu roztávaly?... Řinčení zbraní mne přiláká blíže cvičnému bojišti. Založím si ruce na prsou a chvíli si jen prohlížím soupeřící muže. A pomalu mne začínají svrbět prsty. Přeci jen toho zahálení snad už bylo dost a trochu se protáhnout není nikdy na škodu. Možná chvíli váhám, zda-li ještě budu umět bojovat tak jako oni, tak čestně. Ve skutečném boji to tak pak moc nechodí, aspoň ne tam na jihu, ale to jim vykládat nebudu. Nakonec však popojdu ještě o pár kroků kupředu. "Můžu se připojit, pánové?" oslovím je nakonec a čekám, zda-li mne vezmou na milost a nechají mne trochu si zacvičit s nimi.

Arun - 22. září 2019 19:46

Spory a rozpory Hela Falhirm sleduje její tvář a jednoduše přikývne, než stroze odpoví: „Dobrá, děkuji.“ Ještě před tím než vejde, uvidí stařec Sigvara, který pracuje na nejrůznějších maličkostech, ke kterým se Hela nestihla dostat za poslední týden. Podívají se se stařešinou jeden druhému do očí, načež Falhirm pozdraví pokývnutím hlavy. To mu Sigvar s příslušnou uctivostí opětuje. Však Sigvar už také nějaký ten pátek na téhle zemi chodí… dávalo by smysl, kdyby Falhirma sám znal. Možná ale, že mu jen vzdává hold jako stařešinovi. Poté se už ale Falhirm obrátí zpátky k vědmě. Následuje jí dovnitř, kde se usadí, zatímco jí stále tiše pozoruje. Jako pokaždé, kdy musí jednat se stařešiny, se Hela cítí zkoušena a vážena… jenže ona má v záloze mnohou moudrost své babičky. Stařešina se dokáže podívat tak jedovatě, že by z něj mlíko zkyslo, dokáže láteřit a nadávat tak, že se hory začnou stydět a umí se hádat tak, že by hejno koček v pytli dřív došlo ke smíru… ale je to pořád člověk a kolikrát mívá jen velkou hubu – a vždycky, a to si pamatuj, vždycky bude mít z vědmy tak trochu strach. Nezáleží na tom, jak jedovatě se tváří, je to tak a to je tvoje síla. Falhirm mezitím poklepá svými hubenými prsty na stůl, jako by v úvaze… a poté, když mu Hela věnuje svou plnou pozornost, začne okruhem, jak už to mají stařešinové ve zvyku. „Vědmo, v naší vesnici máme hodně tradic – a hodně starých tradic. Týká se to rodin, lidí ale i věcí. Je to vskutku dobře, protože je řád, ve kterém mají věci být. Já ale nejsem žádný hlupák – já vím, že čas se točí dál a občas věci nejdou podle tradic – a pak je třeba moudré mysli, aby vymyslela, jak začít tradici novou. Například když je v tradicích něco nejasného – to může způsobit hodně problémů.“ Stařešinové, a Falhirm není žádná vyjímka, se bohužel skutečně rádi poslouchají. Když už vážil celou cestu k ní, tak si její čas také bude nárokovat v měřítku, které on jediný uzná za vhodné. „Zvlášť s těmi věcmi je to těžké. Jsme tu všichni bratři – a proto pokud by snad někdo, nedejte bohové, osiřel, najdeme mu dobrou duši, která se ho ujme. V téhle vesnici nikdo nehladoví – za celá ta dlouhá léta, co já už tady žiju, nikdo tady nestrádal, pokud si za to sám nemohl.“ To říká Falhirm velmi rozhodně, a i když jako stařešina na tom mohl mít zásluhu, Hela trochu tuší, že větší roli v relativním blahobytu hrála její babička… „No, jak říkám, když někdo osiří, hned se ho někdo ujme. Ale jak, to mi, vědmo, řekněte, je to s věcmi? Co když osiří třeba dům nebo nástroj? Však ten nemá rodiče a nemusí mít k ruce právoplatného majitele. A je to věc jenom světská? I není! Cožpak opuštěné dítě byste nechala nás stařešiny někomu podstrčit? Však já vím, že vědma by takovou věc nenechala jen tak stát,“ řekne s úsměvem, u kterého si Hela není jistá, zdali je dobrosrdečný nebo naopak úšklebný… „Ono různí lidé na to mají názory různé, ale já jsem k vám šel pro poradu – protože já dobře vím, že vy věci nenecháváte jen tak…“ Jí už začíná docházet, o co jde… když už se roznesly zprávy o nalezení Einara, leckdo se určitě zajímá, jak to asi dopadne s dědictvím… Falhirm je hlava početné rodiny a určitě má nějaký jeho syn či vnuk nějaký příbuzenský nárok… Vypadá to, že si hraje na nevinného, který ale chce svou věc vědmě předložit ještě dřív, než se k ní ona dostane formálně… a možná, že doufá, že když na mladší vědmu udělá správný dojem, mohla by mu být dobře nakloněná v budoucích jednáních. Půjde o sousedské spory, jen ve větším měřítku. Ve světle všech událostí, které musí zrovna teď vědma řešit, to může vypadat téměř… malicherné. Jako taková hloupá maličkost. Proč se hádat o prázdný domek, který nikdo doopravdy nepotřebuje? A kvůli tomu vážil tenhle stařík cestu až sem, tak důležité to pro něj je. Proti Dědictví Severu to je žabomyší válka, spory ve vesnici… ale být v tom všem vyjednavačem, to je její úděl. Rovný s rovným Freya Seveřanka chvíli sleduje souboje jednotlivých bojovníků – a přilákává tím určitou pozornost. Muži si jí všimli. Už dlouho neměli šanci si zabojovat s nějakým nadřízeným… vyzvat někoho z lidí samotného velitele se jim příliš nechtělo… a bojovat s tou Celestionkou, v tom nebylo mnoho cti. Ale s Freyou, seveřankou, by takový problém neměli. Na druhou stranu, rozhodně neplánovali udělat první krok. Pořád byli její podřízení – i když tu byla pár dní a jejich respekt si ještě nezískala. Tohle byla vynikající příležitost, jak to změnit. Nejbližší z nich – není si jistá, jak se jmenuje – se obrátí za její výzvou. Je jen asi o palec vyšší než ona a není o tolik větší… tak akorát, aby se to dalo považovat za férový souboj. Prohlédne si jí a nakonec přikývne. „Jo, proč ne?“ Nedodá, že už se všichni těší na to, až zjistí, co v té nové poddůstojnici je. O kolik jiné to je než v Celestionu, kde teprve v poslední době přestal o povýšení rozhodovat původ a konexe… Není divu, že mezi Nortimberci a Letitií je často tření. Muž k ní udělá několik kroků a zvedne své zbraně. Má jednoduchý severský kulatý štít a typickou sekeru – už skoro vypadá připravený, když se zarazí. Ušklíbne se a dodá: „Měli jsme tu jednu nepříjemnost s jednou cizačkou. Nerozuměla pravidlům. Jsou jednoduchý. Žádný špinavý triky. Ale vy vypadáte, že víte, jak se bojuje s trochou cti, co?“ To ona zhruba ví… žádné rány do břicha, žádný prach do očí a žádné skryté zbraně – jen to, co drží v rukou. Otázka je, jestli si ještě vzpomene, jak to dělat v praxi. Bojiště v západních provinciích Celestionu nejsou místo pro žádnou čest – těch pár naivců už někde kouká na květinky ze spoda. „Nebojujem na život a na smrt – to velitel nemá rád,“ dodá ještě a zachechtá se, k čemuž se přidá jeho parťák, který teď stojí opodál a sleduje je. Ostatní nepřestali soupeřit, sice mají zájem, ale neočekávají takovou podívanou. Freya přeci jen nepůsobí nijak exoticky a není to skutečný cizák, vždyť odsud pochází. „Zkrátka, jde o to ukázat, kdo to umí se sekerou líp. A nic jiného.“ A s tím se pořádně rozkročí a zvedne zbraně, sledujíce každý její krok. Než ale začnou, jeho druh ještě zavolá na Freyu ze strany: „Chcete půjčit štít?“ Tak to už je skoro galantní. Vypadá to, že jako vyzývatelka může převzít iniciativu. Otázka je, jestli si jí dokáže udržet. Tradice sem, tradice tam Letitia I když se kaprálka snaží ponouknout Erlinga k řeči, nezdá se, že by se do toho seveřanovi chtělo. Na její poznámku o Freye nejprve nereaguje a jen sevře rty. Po chvíli ticha, před tím než mu Letitia odpoví, jen zamumlá pro sebe: „Tak může být.“ Ale i jen z téhle poznámky a z výrazu vojáka pozná, že Freya nejspíš neodešla jen za poklidného přání šťastné cesty. A vysvětlovalo by to, proč se mladý Erling nijak nemá k Freye, která nemůže být o moc starší než on a která odsud rovněž pochází. Vlastně má pocit, že se k ní Erling chová, jako by byla jen další důstojník od krále. Je to zvláštní, vzhledem k tomu, že není nijak zatvrdllý do tradic, když už se tu rozhodl sloužit… možná, že jí jen tak dobře nikdy neznal. Možná mu jen do hlavy ti jejich starci něco vtloukli a on se toho hned tak nezbaví. Pak se přejde do bezpečnějších témat rozhovoru… k Celestionu a k cizímu šlechtici, který se tu objevil. „Možná máte pravdu… ale dokud se mi žije dobře tady, nebudu odcházet… i když-“ Ale víc neřekne. Zarazí se a zahledí se do vody. Snad přemýšlí, zdali se mu tady ještě dobře žije… zdali by nechtěl odejít do té tajemné jižní země. Ale raději naváže na šlechtice, o kterém kaprálka začala mluvit: „Snad… ale to víte, jak to tady na severu je. Možná, že ctí tradice a ví, co se sluší… ale pro mnohé ve vesnici je to pořád cizinec. A já ani sám nevím, jak moc je mu pokrok vlastní – však se i v tom oblíkání a ve vystupování k ničemu takovýmu nehlásí. A co jsem slyšel, mluví radši o příbězích a legendách než o všech těch divech v Celestionu…“ Erling si přeci jen dává pozor, aby příliš vysloveně neurážel tradice severu a ty, kdo na něj dají. Snad je to proto, že věří, že ta jejich vědma slyší až sem. Ale je jasné, že si myslí svoje o starých povídačkách. „Šlechtice by se nikdo neodvážil dotknout. To je v podstatě jako stařešina, víte? Vy jste s ním mluvila? Vypadá, že by na sebe nenechal sáhnout. Ale některý lidi ani to nepotřebujou – dostanou se vám do hlavy a vy se pak ani neodvážíte pohnout, protože víte, že by vám vším tím svým vlivem mohli zničit život. Jediný slovo by jim k tomu stačilo…“ V těchto větách na povrch vyplouvá frustrace mladého, který musí poslouchat staré… mohla by ho zkusit postrčit dál… třeba se dozvědět něco víc o dění ve vesnici… nebo ho naopak svést na jiné téma. Vypadá to, že se rozpovídal.

Hela - 22. září 2019 20:30

Falhrim Zavřu za stařešinou dveře, než mu však stihnu pokynout, aby se usadil, udělá to sám. Bělovlasý je starý muž a já se divím, že vážil celou cestu až sem za mnou. Mlčím, přemítám v duchu, co je tak důležité, že ho to vyhnalo až k prahu mého domu. Naliju muži vlažná bylinkový čaj a poté se usadím naproti němu. V hlavě mi zní babiččina slova a dávají mi sílu. I on je jen člověk. Složím ruce před sebou a trpělivě naslouchám mužovým slovům. Nepřerušuji ho, vím, jací stařešinové jsou a je mi jasné, že nepůjde hned k věci. Rádi mluví, ale neradi poslouchají druhé. Pomalu mi začíná docházet, kam jeho myšlenky směřují. Oba dva dobře víme, jak to zde chodí s pozůstalostmi. Dům, ve kterém žil Holgen s Karou a s dětmi, je už pěkně dlouho opuštěný. Nikdo nepočítá s tím, že by se otec rodu vrátil do vesnice. Přesto zde ale stále zůstává jeden člen rodiny, který by se o dědictví zajímat mohl, a měl by na to plné právo. Jsem trochu zklamaná. Doufala jsem, že mi Falhroma posílají bohové, jako nějaké znamení. Že by mi snad stařec mohl nějakým způsobem pomoci, ale on přináší jen problémy a po mě žádá náklonnost. Je mi jasné, že jeho rodina je početná a jistě by se našel někdo, kdo by měl o dům zájem. "Pokud si dobře vzpomínám, Einar měl ještě sestru. Je to ona, na koho nyní přechází majetek rodiny." Vím, že Freya neodešla v dobrém, ale její spory s rodinou by v tomhle ohledu neměly nic znamenat. "Nebylo by příliš bratrské, kdybychom zabrali její majetek, aniž bychom jí nejprve dali šanci si jej vzít zpátky." Nechci stařešinu rozzlobit, ale také mu chci dát jasně najevo, že by měl držet ruce pryč. Všichni by je měli držet pryč.

Letitia - 24. září 2019 14:34

Stíny na duši To, že je Erling nespokojený je poměrně zjevné. Kdyby nebyl nedal by se k armádě a sousedi by neměli důvod mu zvalchovat hřbet, ale nikdy jsem nezjistila důvod proč tomu tak je a co ho žene být tak jiný. Za celé ty týdny se tolik neotevřel jako dnes. Možná, že je toho na něj už prostě příliš a třeba se mi svěří. Třeba to, že jsme cizinka mu víc otevře pusu než kdybych byla někdo z místních. Občas je jednoduší vylít si srdce někomu neznámému než svým přátelům. "Nechcete si o tom pohovořit?" posadím se vedle Erlinga na bobek. " Zdá se, že vás něco trápí, tak mi to klidně můžete říci. Nebojte se, že bych s tím šla za velitelem nebo kýmkoli jiným. Pokud chcete bude tento rozhovor důvěrný, ale klidně můžete požádat o pomoc pokud to bude v mých silách." Krátce na něj pohlédnu abych viděla jak se tváří, ale brzy pohled opět stočím na moře abych mu dala prostor k tomu aby si sám zvolil. Nechci na něj tlačit, ale zeptat jsem se musela. Nejde tu ani tak o vyzvídání kolem vesnice jako o starost o vojáka pod svým velením. Byla bych hodně špatný velitel kdybych ho v tom nechala samotného a i když to tady nenávidím neznamená to, že se nebudu chovat správně a tohle je jedna z věcí, kterou prostě dělat musím.

Freya - 24. září 2019 19:02

Výzva Má výzva je přijata, tak teď si jen neudělat ostudu a trochu se předvést. Tak se koukej snažit... Se zájmem prohlížím si chlapíka, který se ozval a hodlá se mi postavy. To by snad mohlo jít...musí...žádnej extra obr...jen ho nepodceňuj...no při nejhorším si budou mít chlapi dlouho o čem povídat... Ráda bych se ovšem ukázala v dobrém světle a předvedla se, co umím. Úplná katastrofa by to snad být nemusela, alespoň v to tedy pevně doufám. Však ohánět se zbraní jsme snad ještě nezapomněla, i když od posledního opravdového boje to už nějaký ten pátek bude. "Žádná špinavá hra. Je mi to jasný." kývnu jen na srozuměnou a spolknu poznámku o to, že si snad ještě vzpomenu a nechám si zajít chuť vymýšlet nějaké levárny, které bych za jiných okolností zcela bez ostychu klidně použila. Boj na život a na smrt je přeci jen trochu něco jiného, tam jeden na nějakou čest moc nekouká, i když oni by to možná nepochopili ani v té krajní situaci. Jenže vysvětlovat jim něco a vyprávět o tom, jak to ve světě chodí ve skutečnosti by bylo asi zcela zbytečné. Kdo to nezažil a neprošel si tím, asi nepochopí. Ovšem nad tím teď nemá cenu nějak přemýšlet. Otočím se na chlapíka, který mne oslovil. Takovou nabídku jsem ani neočekávala. No jo, ta smysl pro čest a férový boj...už to začíná... "Jo, štít neomítnu, dík." kývnu na nabídku. Chopím se štítu i své zbraně a postavím se do střehu oči upírajíce do těch soupeřových. Úkrok stranou a výpad na levý bok a pak děj se vůle boží a doufej v trochu toho štěstí s snad i svého umu.

Arun - 24. září 2019 22:01

Otázka dědictví Hela Falhirm se jen nevinně pousměje a ukáže své stařecké zuby v překvapivě slušném stavu… a pokračuje jako by ho ani nenapadlo nárokovat si majetek Einarovy rodiny. „Přirozeně, přirozeně – však já neříkám, že to tak není. Nebo že by to snad bylo nějak jinak – a že by snad ten majetek jí právem nenáležel. Je tu spousta věcí, na které je třeba pamatovat a brát je v potaz, však sama víte. Ale právě v těch věcech může být tradice někdy těžká – leccos se zapomene a někdy zkrátka doby minulé nemluví tak jasně, jak by měly…“ Falhirm si zhluboka povzdechne. Snad hraje, jak ho neuvěřitelně trápí, že tradice je nejasná, když přitom ohýbání oslavovaných tradic není něco, co by se mezi stařešiny nedělo. Je to velice nečestná věc a nikdo by se k tomu vědomně nehlásil… ale lidská chamtivost je silný hnací pohon. „Však, je to jak s tím osiřením. Ono dítě nemusí osiřet, jen když mu rodiče umřou. Představte si, že by to děvče, ta Freya, odešla starší a nechala za sebou dítě. Nenajdete stařešinu tak bez srdce, aby to dítě nechal vyrůstat osamělé a divoké jako křoví v lese… a takový dům, to je vám těžká práce – a když se o něj nikdo nestará, když v něm nikdo nežije, to se hned začne ukazovat. Může se v něm klidně i něco usídlit…“ Seveřané mají přehršel domácích duchů a skřítků, zlých i dobrých, ale většina z nich patří jen k běžné pověrčivosti – není to tak fyzická přítomnost, jakou Hela cítí s bohy – ale vesničan má přeci jen v hlavě uložené nějaké představy. „No tedy, to je přirozeně jenom vaše partie – já neříkám nic jiného, než že nesmíme zapomínat na dobro vesnice…“ pronáší opatrně, protože přeci jen nechce vědmu urazit. Poté zaváhá, zamyslí se a zabloudí očima. A pak trochu pomaleji začne zase z jiné strany: „No a víte – ona je to stará rodina, ta rodina Holgenova. Moc stará rodina – je to veliká škoda. Co my víme, touhle dobou už to děvče Freya nejspíš dávno v té cizině umřelo,“ dodává a slovo cizina vysloví se stejným odporem, jako by to byla nadávka. „Taková škoda – a přitom to byla tak spořádaná rodina s tradicí daleko do minulosti…“ povzdychne si zas. „A řeknu vám na rovinu, co se říkalo ve vesnici – že z těch pradávných dob jim zbyl takový poklad, že vám to je neuvěřitelné- ale teda, já vás nebudu zdržovat žádnýma povídačkama,“ zas dodává s úsměvem, jako by jí nezdržoval dost povídáním. „Jen říkám, že musíme být opatrní, víte – to není jen tak o ničem, o takové věci se musí vyřídit zodpovědně, i kdyby to byly jen hloupé povídačky. Nechceme přece nějaké zbytečné spory...“ Nakonec dodá přemítavě: „Ale teda, když už jsme u těch pokladů, pohádkových nebo ne, zajímalo by mě, jak to dopadlo s tím amuletem, co nosil děd Einarův. Já ho pamatuju, víte? To vám byl počestný člověk – a můj dobrý přítel. A ten amulet, ten vám hlídal jako oko v hlavě – ale nevím, jestli přišel mladýmu Einarovi. Byla by to škoda, kdyby se taková stará věc navěky ztratila, ale takový už je život…“ dopovídává zklamaně, když začíná mít pocit, že vědmu na svou stranu nedostane. Hela tou dobou už myslí na slova Elfstanova… ten slyšel od stařešiny Herleifa příběh o klíči k dědictví Severu… o prastarém amuletu... Střepu ze srdce pradávného válečníka a služebníka bohů. To musí být jen náhoda. A navíc, u Einarova těla žádný amulet nebyl… nebo ano? Čestný souboj Freya Freya se připraví k boji – muž po jejím boku jí hodí svůj malý kulatý štít. Ona ho umě zachytí a nasadí si ho na předloktí. V druhé ruce drží meč – pro seveřany neobvyklá zbraň, ale neprotestují. Vidí, že je to kvalitní věc a v podstatě proti němu nic nemají… možná nad tím někteří jen pochybovačně kroutí hlavou. Většina z nich už ví, že Freya přijela na lodi z Celestionu, a tak si o tom prostě myslí své. Pokud s tím párátkem bude umět bojovat čestně, nikdo ani necekne. Má díky němu také trochu delší dosah, ale je jasné, že její protivník se sekerou jí nenechá tu výhodu příliš využívat. Bude to vést hezky v osobní vzdálenosti. Postaví se proti sobě a začnou lehkým oťukáváním, jak už to tak v cvičných bojích bývá. Oba soupeři jsou soustředění a mají jisté postavení… takže se nejprve pokouší dozvědět, zdali ten druhý nemá nějakou slabinu, které by mohli využít. Seveřan udělá několik širokých seků, které Freya odkloní štítem anebo před nimi uskočí. Ona pak přitom vyzkouší výpady do mezer v jeho obraně… ale všude, kam se dostane ostří jejího meče, tam narazí do dveřa štítu. Bude muset svůj meč znovu naostřit až tu skončí… ale na takové myšlenky teď není čas. Souboj začne nabírat na obrátkách. Oči bojujících jsou zaklesnuté do sebe, zatímco kolem sebe obcházejí, vždy tu a tam vyrazí k sobě a vymění si několik úderů. V jednom momentu se seveřan vrhne do úderů plnou silou a Freya se ocitne pod zesilující se smrští seků. Donucena ustoupit, udělá několik kroků za sebe. Protivník jí následuje. Nenechá jí vydechnout. Na to, jak je velký se na nohách pohybuje lehce, jako zkušený voják. To bude ta severní výchova… Po několika protiúderech se jí podaří ho zas odehnat, ale začíná chápat, že v tomhle souboji to na čas nevyhraje. Ten chlap se ještě ani nezadýchal – a další podobný vír útoků by jí mohl zaskočit nepřipravenou. Vždyť s nimi začal lehce, jako by to bylo jen další oťukávání… Mohla by využít toho útoku a zkusit ho donutit se odkrýt – to by šlo i bez nějakého „nečestného“ podrážení nohou a podobných hrátek. Může i zkusit využít jeho vlastní hybnost a pomoct mu k zemi, pokud tedy bude dost rychlá – je to otázka, jak moc jí to uznají… ale to není žádný skutečný špinavý trik. Na moment se zastaví a seveřan se opět očima střetne s Freyou – na obličeji se mu objeví divoký úšklebek. Vyzrazuje své úmysly? Pokud chce Freya převzít iniciativu, nyní má příležitost provést svou vlastní sérii útoků… nebo naopak počkat na to, až se on zas pustí do pořádného nátlaku… Něco pod slupkou seveřana? Letitia Erling poněkud zaváhá, když jí uslyší – možná je překvapen, možná neví, jak na to reagovat. Vypadá to, že ho svými slovy vyvedla z míry… Dost na to, aby se na moment zastavil a zamyslel. Hned nezačal mluvit. Povzdechl si a zůstal tiše sedět nad prutem. Sledoval mořskou hladinu jako ona – a nic neříkal. Po několika minutách toho mlčení už začínala mít téměř pocit, že jí neřekne ani slova, že bude předstírat že nic neslyšel. Mnoho místních vojáků k ní právě nevzhlíží… a možná, že je až příliš cizí na nějaké svěřování. Jeho váhavá odpověď jí to zčásti potvrdí: „Promiňte, madam, ale tomu byste neporozuměla. Víte, jak to myslím? Nejste odsud. Nikdy jste doopravdy nepotkala naší vědmu – a nikdy jste nemluvila se žádným stařešinou. Nikdy jste nežila v té vesnici na druhém břehu…“ Zní to téměř melancholicky – a o poznání formálněji. „Vyrostla jste v té vzdálené zemi bálů a turnajů, tam kde máte rytíře zakuté do oceli a kde máte šlechtice na každém rohu.“ Je na ní se rozhodnout, zdali už si takovými prohlášeními nedovoluje příliš… ale alespoň se rozmluvil. V jeho slovech je i nadále slyšet frustrace – a čím dál víc zapomíná, že mluví s tou svojí nadřízenou, která běžně štěká rozkazy na cvičišti a která není známá pro svou trpělivost či ležérnost co se přestupků týče. „Tohle je jiný svět. My tady nemáme žádné šlechtice – tady člověk vždycky stojí sám za sebe a jsme si všichni rovni. Dokonce i stařešinům se může odmlouvat – ale jen málokdo by něco takového zvládl. Ať už si já myslím, co chci, je to tak – tomu já věřím.“ A přitom, co se týče zkušeností Letitie, jsou místní daleko víc sevření svými vesnickými tradicemi, než ona kdy byla svými šlechtickými povinnostmi a původem. Tady ani nemají kam utéct před tím vesnickým životem, pokud se nechtějí stát osamělými poustevníky. „Ale občas… občas si říkám… že by mi bylo líp, kdybych si mohl žít po svém. Kdyby mi nikdo pořád nekoukal přes rameno a neposlouchal-“ Opět se zarazí. Byl už docela rozpálený a konečně se začínal svěřovat… ale nyní se poněkud nejistě rozhlédl, jako by se něčeho bál… „Tak by člověk ale neměl mluvit,“ zamumlá pro sebe tiše a sjede očima opět k moři. Má to taky těžké… na jednu stranu se vzpouzí, jak může – a na druhou stranu? Kdoví jakým děsivým povídačkám věří o té jejich vědmě…

Hela - 24. září 2019 22:23

O ztraceném pokladu Je pro mě těžké zachovat neutrální výraz. Už jsem pochopila, kam Falhrim směřuje, i přesto, že se mě všemožně snaží přesvědčit, že tomu tak není. A já se všemožně snažím tvářit, že jsem ho neprokoukla. Trpělivě na muže hledím a čekám, co z něj ještě vypadne. To, že na mě vyrukuje se skřítky a duchy jsem, pravda, neočekávala. Pokud je tohle ale jeho nejsilnější argument, dokážu si s ním poradit. "Nemyslím, že je třeba obávat se nepokojných duchů, nebo skřítků. Pokud by to ale uklidnilo vaši mysl, podívám se do toho domu." Tohle je jeden z důvodů, proč tak nerada jednám se stařešiny. Mluví se mnou, jako bych byla hloupá husa. Tedy ne, ne přímo, to by si nikdo z nich nedovolil. Ale neustále mě podceňují. Vést tenhle tichý boj stále dokola a dokola je nesmírně vyčerpávající. Když však stařešina začne mluvit o pokladu zpozorním. Einar u sebe skutečně něco měl. Podle rozložení kostí jsem odhadovala, že si to tisknul na prsa. Ale někdo ho okradl dřív, než jsem se k němu dostala. Onen stín, na který mě upozornil Halvar, a který mě k němu vlastně dovedl. Mohl to snad být onen amulet? Nevěřím na náhodu a tohle nese všechny prvky znamení bohů. Nemůžu to ignorovat. "Nevěřila bych, že zrovna vy budete věřit povídačkám o ztracených pokladech." Popíchnu starce žertem, ale moje oči se nesmějí. "I kdyby snad Freya byla mrtvá, dokud nám to někdo nepotvrdí, nemůžeme na její majetek sáhnout. To by bylo neuctivé vůči ní, jejímu bratrovi, i všem jejich předkům. Dohlédnu ale na to, aby v domě nic nestrašilo." Ubezpečím Falhrima a tvářím se, že tohle je přeci ten důvod, proč za mnou vážil cestu.

Letitia - 25. září 2019 10:40

Mezi mlýnskými kameny I když jsou naše světy rozdílné rozumím tomu co chce říci. Není mi to zase tak neznámé. Také jsem se bouřila a měla jsem neshody s otcem, matkou později i s nadřízenými, takže se dokáži vcítit do jeho kůže. Aspoň trochu. Tohle vypadá, že je stejné u všech mladých. Usmála bych se nad tím, ale mohla bych Erlinga urazit. Mohl by si myslet, že se mu vysmívám, což není pravda, ale vysvětlujte to divokému seveřanovi. Takže si jenom odkašlu abych to zakryla. "Vím, že jsem cizinka a s vaším vědmou jsem prohodila jenom několik málo slov, ale to neznamená, že nevím jak se cítíte," stále mluvím směrem k příboji. Přijde mi to lepší řešit takhle. "Je mi jasné, že z té ženy máte respekt, ale pořád je to jenom žena. Nedokáže nás slyšet. Racci jí to štěbetat nebudou, takže se jí nemusíte zase tak bát. Jediné na co si musíte dát pozor je, aby vám vina nebyla vidět na tváři. To vás prozradí mnohem spolehlivěji než jakékoli čáry kterými si myslíte že vládne. Umí to s lidmi to je celé." Pochybuji, že tohle je něco co chce Erling slyšet, ale stejně jsem to musela vyslovit Možná teď v hrůze uteče, když jsem začala pomlouvat jejich vědmu, ale možná v sobě najde ten kousek odvahy kdy se postaví za svůj sen, pokud nějaký má a já věřím, že má. "Pokud máte pochybnosti vyslovte je. Nemusíte mně, ale řekněte to někomu. Uleví se vám."

Freya - 26. září 2019 18:15

Souboj Hned po chvíli je mi jasné, že to vůbec nebudu mít jednoduché, chlapík to se sekerou umí víc než dobře a nedá mi příliš příležitostí si nějak extra vydechnout. On přitom vypadá, že se ještě ani nezahřál. No snad jsi nečekala, že výhra bude zadarmo... A jestli tu kolem sebe budem pobíhat ještě chvíli, budu to já, kdo bude mít za chvíli jazyk na vestě. Koukej to rychle otočit ve svůj prospěch...než si uřízneš ostudu... Sotva odrazím jeho poslední sérii útoků a musím uznat, že je vážně dobrý. Je na čase převzít otěže. K nějaké té fintě se přeci jen asi nakonec uchýlím, ale vše je to jen to, co je v rámci technického šermu a nikdo by tedy nemusel proti tomu protestovat. Naznačit ránu na bok, ale nakonec meč stáhnout ještě níž na úroveň stehna, to se blbě kreje, zvláště při jeho výšce. Dávám si ovšem pozor, abych nezasáhla naplno, pokud by to nestihl, o čemž tedy pochybuji, ale třeba jej tím donutím trochu se otevřít či se nechat vyprovokovat. Úkrok stranou a pak se záměrně trochu poodkryji já, abych jej donutila k ráně, kterou bych ráda využila ve svůj prospěch, zachytit jí štítem a mečem nasadit páku. A místo ústupu krok k němu a cuknout štítem. Pokud se mi to povede, měla bych jej odzbrojit a pokud ne, bude to patrně ještě docela zajímavé.

Arun - 26. září 2019 22:12

Pár triků… Freya Čerstvá desátnice rozhodně nebyla nová v poli boje. Vždyť si víc než užila rozbahněné bitevní pole na západě a i když si často odnesla jizvu, vždycky přežila… dokonce i když nebyla na vítězné straně. Neplánovala se nechat zmlátit tímhle hromotlukem. Viděla na něm, že není bojem zocelený – takoví mají zkrátka jiné oči. Rozhodla se pro pár triků, které by nikdo nemohl ani ve zlé vůli nazývat špinavými… byla to jen dlouhá praxe. Seveřan je chlap jako hora – a i když Freya není o moc menší, je daleko ohebnější a obratnější. Její čepel je také daleko mrštnější než jeho sekera. Ale zároveň už zjistila, že nemá sílu a výdrž na to, aby bojovala po jeho. Musela využít jeho slabiny a sama krýt ty svoje. Její trik vyšel tak, jak plánovala – seveřan nebyl připravený na tak nízko vedený úder. Na moment už to pro něj vypadá špatně, ale na poslední chvíli zasáhne sekerou její meč a dostane ho z cesty, než ho zasáhne. Ta rána proběhne celou paží Freyi a na moment jí vyvede z rovnováhy. Nenechá se tím vyvést zmíry. Jedná rychle a využije i toho zavrávorání ve svůj prospěch. Ten seveřan si toho všiml – a ona, přesně jak chtěla, ho díky tomu může nalákat k úderu. Ještě chvíli se tváří, jako by nebyla jistá na nohách… a už proti ní letí divoký vír úderů. Možná, že se umí ohánět sekerou, ale ještě mu chybí trocha bojového rozumu… V posledním momentu si Freya přešlápne, aby stála pevně na místě, zvedne štít a odkloní jeho první úder. Vidí tu chvilku překvapení v očích seveřana – ale už se nemůže zachránit. Krok kupředu a rána štítem – a k tomu obratný tah mečem- Sekera vypadne na zem a seveřan skoro spadne na zad. Trochu nejistě se podívá na svou prázdnou dlaň… a pak zvedne oči a uznale kývne své protivnici… Oba už jsou zadýchaní, avšak oba by ještě mohli bojovat pěkně dlouho. Má pocit, že i odzbrojený seveřan by mohl nadělat pěknou paseku – ale tohle není skutečný boj. Jen taková… hra. Seveřan se narovná, zatímco jeho kamarád se vydá pro svůj štít. Když přejdou k Freye, zadýchaný válečník napřáhne svou pravici k ní a nijak nedbá na rozdíl v jejich hodnosti. „Dobrý boj.“ Jeho druh přikývne – a její protivník ještě dodá: „Jo a ještě něco. Jsem Steinhalf – a tohle je Valdrad.“ Je na ní, zdali takovou familiárnost od vojáků přijme… ale něco jí říká, že pokud nejsou na cvičišti nebo ve válce… seveřané na hodnosti příliš nedbají, zvlášť na ty nižší. Trocha povídání Hela Nevypadá to, že by byl Falhirm příliš nadšený s výsledkem své návštěvy. Nikdy by to nahlas neřekl, ale očividně očekával něco jiného. Možná, že ho nenapadlo, jak dobře stará Aila vychovala svou vnučku. Ale tím lépe pro ni – Falhirm je starý stěžovač a když si bude se stařešiny nadávat na to, že se Hela nenechá opít rohlíkem, její pověsti to jen prospěje. Třeba jí jednou dokonce přestanou podvědomě podceňovat. Ale takový luxus asi přijde až s věkem. „Dobře, vědmo, za to vám děkuju. Člověk si nikdy nemůže být příliš opatrný,“ odpovídá co nejneutrálněji… ale Hela dobře ví, co se mu honí hlavou. A potom stařešina odpoví na její vtip. Moc ho tedy nerozesmál – však stařešina nikdy není pověrčivý… nebo se k tomu alespoň nikdy nepřizná. On konkrétně jen pokčí rameny na její poznámku a dodá: „To nejsou žádné povídačky, vědmo. Ten amulet jsem vídal dost často a vypadalo to jako umně udělaná věc – a to je poklad sám o sobě. Zvlášť dneska,“ dodá s nechutí. „Za mých mladých let se věci dělaly pořádně…“ Nakonec Hela zničí všechny jeho naděje svým neoblomným zamítnutím. To už se stařešina vyloženě zamračí. Ale neřekne nic – to by totiž znamenalo se přiznat. „Dobrá, vědmo – to vy říkáte, jak to je a jak to bude. Správně tak… vždyť proto jsem se přišel poradit,“ souhlasí a divže neskřípe zuby. Snad proto, aby jí to nijak neulehčil se nezvedne rovnou, ale ještě pěkných pár minut posedí. Na druhou stranu… vážil celou cestu až sem, nemůže ho jen tak odehnat. Ale už z něj nedostane nic víc, než běžné vesnické povídačky – avšak alespoň si mezitím uvědomí proč tohle všechno dělá. I když se totiž Falhirm rád poslouchá a dokáže být sobecký jako každý druhý… přeci jen toho spoustu ví a dokáže o tom mluvit s pravým nadšením, které roky ani o kousek neztupily. Je to těžká práce… avšak vidět ten život, tu víru ve svět dobrých Bohů… snad to za to stojí… Brzy vyprovází Falhirma ze dveří. Stařešina se zastaví na prahu a dodá, zahleděný do oblohy. „Zajímalo by mě, kde ten amulet skončil. Ani nevím, vědmo, proč mi tak leží na mysli – asi to bude jen tím, že se teď o tom chlapci Einarovi tak mluví… no tak tedy, na shledanou.“ Sigvar se také kývnutím rozloučí a pracuje dál, zatímco se stařešina pomalu vzdaluje. Když je z doslechu, což mu nějaký ten moment zabere, medvědobijec se obrátí k vědmě: „Starý Falhirm… co chtěl?“ Je tak stručný, až je to možná osvěžující… Starosti jednoho seveřana Letitia Zdá se, že Erlinga na moment zarazila svou snahou o pochopení – zaváhá a vypadá to, že si není jistý, zdali tahle Celestionka může vědět, co se mu honí v hlavě. Když poté Letitia začne o vědmě, Erling sebou trochu cukne. Výchovu ona nezmění… pokud ten seveřan něčemu věří, ona to nejspíš změnit nedokáže. Ale pokusí se… Jenže reakce Erlinga není to, co by očekávala – nějaké okřiknutí za to, že o ní takhle mluví, nebo dokonce jen ustrašené mlčení. Ne, Erling jí začne opatrně oponovat – tak, aby nerozhněval kohokoliv, kdo by mohl naslouchat. „Víte… to se vám tak může zdát. U vás na jihu se na všechny velké pravdy a stará umění dávno zapomnělo. Je to jako ten Nejvyšší – to co tady vyznávají ostatní chlapy. Ten velký všemocný někde na obláčku nad náma. Já nevím, jestli něco takového na světě je… ale tu sílu těch našich Bohů – tu můžete cítit, když kolem vědma projde.“ Když se na Erlinga ohlédne, všimne si, že na sucho polkl. Ten muž má skutečný strach… to je snad silnější než nějaká pověrčivost… „Vědma – vědma ví všechno, slečno. Všechno, co potřebuje vědět, ví. Nemám žádný strach ze stařešinů – mají sice mezi sebou celé roky zkušeností… ale to jsou, jak říkáte, jenom chlapi. Ale cožpak vy sama neznáte lidi… kteří jako by byli dotknutí vyšší silou? Možná, že vědma nebude vědět přesně co jsme si říkali – ale bude vědět všechno, co bude potřebovat vědět.“ Možná, že na kratičký moment svou vážností Letitii vyvede z míry. Hrdinové z ne zcela vzdálené historie, kteří zvrátili jistou prohru ve velkolepé vítězství. Charismatičtí lidé, kteří jako by drželi podivnou, téměř magickou moc nad těmi, kteří se rozhodli jim naslouchat. Vůdci, kteří dokázali rozdmýchat až nepříčetné nadšení ve svých následovnících… Ale třeba taky na nic takového nepomyslí. Je to koneckonců velmi prakticky zaměřená žena. To pro Erlinga nemá význam – on má svou starost a s tou těžko hnout. „Jsem si jistý, že vám, teda, že jste jako z Celestionu, to připadá jako hloupá pověrčivost. Ale ať už je to cokoliv… nedá se s tím nic dělat. Děkuju vám za tu snahu – ale nevím, jestli odsud někdy dokážu odejít. Vy byste to snad zvládla?“ Se vzdychnutím ještě zavrtí hlavou a zahledí se zpátky k vodě… je otázka, zdali se snažit ho přesvědčit víc. Mohla by v něm mít cenného spojence a snad i přítele – ale také by proti sobě nevyhnutelně mohla poštvat skoro celou vesnici.

Hela - 26. září 2019 22:36

Ztracený amulet Vidím, jak Falhrim bojuje sám se sebou. Musí se hodně přemáhat, aby se neprozradil, a o to vtipnější mi celá situace přijde. Na mé tváři se však nic z těchto myšlenek neobjeví. Naslouchám jeho slovům, protože přesně to je práce vědmy. Najednou si svým odchodem nejsem zdaleka tak jistá. Skutečně je můžu opustit? I když jen na pár dnů? Stařešinové jsou jako hádavé děti. Když nad nimi nedržím stráž, pustí se okamžitě do sebe. Opřu se o zárubeň dveří a hledím za odcházejícím mužem. Chvíli trvá, než odpovím Sigvarovi na jeho otázku. "Chtěl, abych mu pomohla získat majetek Holgenovy rodiny. Samozřejmě takhle to neřekl, ale dobře vím, kam směřoval." Na tváři mám zadumaný výraz. Starcova slova mi stále zní v hlavě. "Mluvil o nějakém pokladu, který ta rodina měla mít. A taky o amuletu. Nevzpomínáš si, že by Einarův děd měl nějaký zvláštní amulet?" Vím, že Sigvar není tak starý, ale podle stařešinových slov tohle bylo něco, co by si člověk zapamatoval. Podívám se na medvědobijce a uvědomím si, že zatím, co já jsem se vybavovala, on tady dělal moji práci. Zastydím se až mi na tvářích mi naskáčou rudé skvrny. "Už to nech být a pojď do tepla. připravím něco k jídlu." Vyzvu svého přítele. Cítím při tom takový zvláštní pocit v žaludku. Je příjemné mít ho nablízku, neusedat ke stolu samotná a moci se někomu svěřit...vlastně se vším.

Letitia - 27. září 2019 13:20

Starosti jednoho seveřana Pokrčím rameny. Letitý nános pověrčivosti a strachu jedním rozhovorem nesmetu. Navíc když se ani příliš nesnažím. To je jeho boj, jenom jsem chtěla aby věděl, že v tom nemusí být nutně sám. U mě má aspoň tu jistotu, že já hned nepoběžím a nevyzvoním to jejich vědmě ještě za tepla. Vždyť by mě tam ani nepustili. I když to nevypadá, že by se mu tím ulevilo. "Já jsem vstoupila do armády velmi brzy a od té doby se toulám po světě. Jen málokdy jsem zůstala delší dobu na jednom místě. Tohle tady je zatím má druhá nejdelší zastávka, pokud nepočítám těch několik let, kdy jsem byla malá a vyrůstala doma. Jsem tu sotva několik měsíc a už bych nejraději zmizela někam jinam. Jsem prostě duší tulák, takže ano. Já bych odejít dokázala, ale o mně tu nejde. Já nemám takové vazby na tenhle kraj, sousedy a rodinu. Nechápejte mě špatně. Svou rodinu miluji. Otce, sestru a všechny ostatní a velmi ráda je navštěvuji, ale vždy je to jenom návštěva. Dřív nebo později prostě odejdu zase někam jinam. Jednou nechám za zády i Ornbjarn a na to se opravdu těším. Mně přijde jako ta nejpřirozenější věc se zvednout zmizet. Jít někam dál a vidět něco nového, ale velmi dobře si uvědomuji, že ne všimni to mají stejně. Rozmyslete si to. Je to na vás, ale pokud budete skutečně chtít jít pryč, tak mi dejte vědět. Zatahám za pár provázku a zařídím vám nějaké slušné zařazení." Nu snad jsem mu dodala aspoň trochu kuráže. Je to schopný voják a byla by škoda aby ztvrdl na místě jako je tohle když by jinde na tom mohl být mnohem lépe. Ovšem zda to skutečně udělá to je něco jiného. Své jsem řekla zbytek je na něm.

Freya - 29. září 2019 11:16

Výhra Není to jednoduché, ale to jsem ani nečekala, ovšem nakonec to přeci jen vyjde a na tu malou fintu skočí. Dobojováno jest a já jsem spokojená, že jsem si neuřízla před chlapi ostudu. Aspoň jednou vidí, že se dá úspěšně bojovat i s něčím jiným než jen se sekerou. S díky vrátím štít a podám svému soupeři ruku. K čertu s nějakými hodnostmi. Hádám, že trochu víc si naklonit mužstvo je o něco víc, než nějaká hodnost, na kterou tu stejně očividně moc nehrají. "Jo, dobrý boj." kývnu ještě zadýchaně. "Zadarmo to nebylo." usměju se trochu. "Freya." představím se pak bez zbytečných okázalostí a povýšenosti, která by snad mohla plynout z mé hodnosti. Koneckonců udělat si pár přátel není nikdy na škodu. "Nechcete si sednout na pohár medoviny?" nabídnu nakonec. S Elkem už dnes nic nebude, ten už má určitě dávno půlnoc a co s načatým večerem. Na nějaké další kočkování stejně už za chvíli nebudou vidět, tak proč nevyužít příležitosti.

Arun - 29. září 2019 20:43

O amuletu Hela Když Sigvar uslyší, o co šlo, jen zavrtí hlavou – asi od stařešinů neočekával nic jiného. „Hrabivost, to je jed. Ale věř mi, že to není nic proti některým lidem, které potkávám v průsmycích…“ Až do stavby Ornbjarnu samotářský horal mluvil s cizinci skoro častěji, než kdokoliv s vesnice – do Helskary žádný cizák nezavítal za celý rok… ale skrz některé průsmyky tu a tam nějaký rádoby dobrodruh prošel. Hele něco říká, že pokud viděl Sigvara, ještě dlouho o tom v teple vykládal. Dokázal vypadat jako nějaký horský duch. Ona dobře věděla, že je to účelové… medvědobijec neměl velký zájem o to, aby ho lidé obtěžovali a zdržovali od práce. Vystačil si vždycky sám. Až na věci, na které potřeboval vědmu. Dědictví Severu. A s ním snad i ten amulet. Sigvar zaváhá, ale jen na krátký moment. „Hm. Skoro jsem na to zapomněl. Ale ano. Něco si vybavuju.“ Umlkne, nezačne mluvit hned a mezitím ho Hela pozve dovnitř. A na to jí daruje jeden ze svých vzácných úsměvů spolu s přikývnutím. „Dobrá, povím ti to vevnitř.“ Oba se skryjí do tepla, slunce už se sklání a od hor stále fouká vítr se vzpomínkami na horský sníh. Zatímco Hela pro ně začne připravovat jednoduchou, ale výživnou polévku podle babiččina receptu, Sigvar se usadí nedaleko od ni a ještě chvilku mlčí a uspořádává si myšlenky. Když už začne vědma dochucovat jídlo a přidávat trochu čerstvé ranné zeleniny a bylin, Sigvar se rozmluví o amuletu… tedy alespoň o tom, na co si vzpomíná. Mluví pomalu a často se v řeči zastavuje, mezi jednotlivými větami jsou často celé chvíle ticha – Sigvar není zvyklý dlouze vyprávět. „Poprví jsem ho viděl, když jsem byl v Helskaře prvně – to jsem toho ještě viděla ze Severu zatraceně málo. Pamatuju si to, protože ten amulet nevypadal jako nic, co jsem kdy před tím viděl – vypadal úplně cizokrajně. Ani běžný řezby a starý zděděný ozdoby nepřipomínal. Ale jak přesně vypadal… to už těžko říct. Byl do kruhu a byl docela jednoduchý…“ Trochu váhavě zavrtí hlavou, asi ho příliš mnoho nenapadá. Teprve po momentu se ještě na něco zamyšleně rozpomene: „Ale vidíš, jedna věc. Vím, že ho časem přestal nosit. Nikdy nikomu neřekl proč. Jen se tak mračil a říkal, že taková cenná věc se nemá jen tak někde vystavovat na obdiv. Nemyslím si, že to bylo všechno – skoro bych řekl, že ho ten talisman nějak trápil.“ Nechápavě se zarazí a poklepe prsty o stůl. „Podivná věc. Že by někoho mohl trápit starý amulet.“ Hela možná na moment znejistí… když poprvé promlouvala s bohy pod vedením své babičky… cítila mnohdy neurčité starosti – a brzy se naučila, že ty starosti byly od její necvičené mysli… protože v takové chvíli kolem procházeli bohové a chtěli promluvit k uším, které nenaslouchaly… Na druhou stranu – nezdá se jí příliš pravděpodobné, že by bohové promlouvali k někomu skrz ten amulet, když mohli kdykoliv oslovit vědmu a čímkoliv jí pověřit. Ale také věděla, že bohové nejsou jediné nadpozemské bytosti na světě… Medovina pro tři Freya Když se Freya představí, oba vojáci se zazubí a Steinhalf řekne: „My víme – díky tobě jsme dneska odpoledne měli volno.“ Není žádný lepší způsob, jak si naklonit vojáka, než mu dopřát trochu pohodlí navíc… i když, při vzpomínce na jejich „um“ si Freya stejně připadá, že to bylo stěží víc než náhoda. Steinhalf se ještě krátkou odpovědí vrátí k souboji: „Jo, docelas mi dala zabrat. To byl pěkně podlej útok – ale všechno bylo fér, nemůžu si na tebe stěžovat,“ dodá naoko otrávěně. V Nortimberu je tykání běžná věc… to v aristokratickém Celestionu si na takovou formální slušnost každý potrpí. Ale Letitii, jak si Freya všimla, vojáci vykají – asi nechtějí Celestionku provokovat. Z Freyi zatím žádný strach nemají a nejspíš to tak zůstane. Ona už se naučila, že správný seržant má blíž ke svojí partě než k lampasákům… i když je právě teď jen desátnice. Druhý muž, Valdrad, se mezitím zachechtá a odpoví Steinhalfovi: „Hele – asi ho nenapadlo, že i když někdo přijede od Celestionu, může se umět ohánět.“ To samozřejmě Steinhalf, který je přeci jen trochu namyšlenější a méně kamarádský, přejde bez poznámky a raději Freye odpoví na její pozvání: „Jasná věc – myslím, že pro dnešek mi to stačí.“ Pár přátelskými zvoláními se oba vojáci rozloučí se svými kamarády, kteří koukají za nimi, když společně s Freyou míří do putyky na trochu medoviny. Vojáci dokážou drbat jako nikdo jiný a posádka už se určitě těší, co ti dva z nové desátnice vytáhnou. Když vejdou dovnitř, v putyce už je docela živo. Několik Celestionců, pár nadeníků a samozřejmě personál pevnosti… ale nikdo příliš zajímavý… Teprve po chvilce si všimne jednoho důstojníka – vypadá jako ten muž, co vede alesglaskou patrolu. Brzy budou nejspíš odjíždět, ale prozatím je to tady asi příjemnější než v jejich tábořišti. Posedává trochu stranou, ale přeci jen s pár dalšími muži ze svého mužstva – do hovoru se jim příliš neplete. Zatímco si Freya ze zvyku prohlíží osazenstvo, oba muži najdou prázdný stůl, kde se následně trojice usadí a objedná si pohár medoviny. „Jo – něco dobrýho do žaludku, to teď potřebujem,“ začne očividně praktičtější a trochu přátelštější Valdrad. Ale Steinhalf jen rychle kývne hlavou a raději se obrátí k jejich nové poddůstojnici. „Freyo – pokud ti teda mimo službu taky nemusím říkat desátníku – to by mě teda zajímalo, kde ses tady vzala. Většina náhradní posádky přichází třeba takhle s patrolou z Alesglas-“ Ale Valdrad mu skočí do řeči: „Do háje, cožpak nemáš žádný manýry, že se takhle vyptáváš? Počkej s takovýma kecama – radši mi řekněte, jestli budete něco k jídlu – já mám teda pořádnej hlad.“ No a v tom už se oba vojáci shodnou, protože Steinhalf si hned řekne o pořádný kus zvěřiny. Asi se jim chce si na úkor žoldu dnešní večer užít – když už měli to volné odpoledne, tak to přeci nebudou teď kazit. Freya je mezi nimi a necítí se pod žádným velkým tlakem – nikdo jí tu nevyslýchá a vypadá to, že tihle dva budou příjemná společnost. A skrz ně by jí mohl přijít na chuť i zbytek posádky… ale i tak by měla dávat pozor na to pití… má hodně tajemství, které by mohla vykecat… Konec hovoru? Letitia Takový životní styl, o kterém kaprálka mluví, musí být pro Erlinga nepochopitelný. Celý život znal jen Felskarsk a to ještě jen v okolí vesnice samotné… a tady mu kaprálka říká, že nejdéle, kde kdy pobývala, je právě tady a to těch pár měsíců – a že už jí to je moc dlouhé. Trpělivě jí vyslechne, ale něco důstojnici říká, že doopravdy jí nerozumí. Udělala, co mohla. Kdoví, třeba si ho přeci jen na svou stranu naklonila. „Děkuju…“ odpoví váhavě, zahleděný do mořské hladiny. Ale pak ryba zabere a on má na mysli docela jiné starosti. Kaprálka ho sleduje vytáhnout ze stále téměř ledové vody velkou tresku, která se do fjordu zatoulala z moře. To Erlingovi zlepší náladu a je vidět, že se nemůže dočkat, jak si někde v závětří rozdělá táborák a na něm si jí opeče. „To je macek – tak a mám večeři vyřešenou – ale ještě bych měl chytit jednu pro Riama, kdoví, jestli dneska přijde lovit,“ říká si spíš pro sebe. Ještě se usměje na Letitii ale hned zas skloní hlavu zpátky ke svému úlovku. Jedním přesně mířeným zásahem sekery rybu bez bolesti zabije a položí jí vedle sebe do trávy. Jak ho Letitia sleduje, uvědomí si, že místní ani nejsou příliš vybavení na nějaké velké vnitřní rozpory. Pro něj je život… vlastně krásně jednoduchý. To, co je pro ni jednotvárná nuda, je pro něj řád světa. Nikdy nezažil adrenalin bitvy, rychlost trysku na plnokrevníkovi ani otevřené moře před sebou… Je to zkrátka jiný svět… ale může mít alespoň dobrý pocit, že mezi tím jeho a tím jejím začala stavět mosty. A mít za kamaráda seveřana se rozhodně může hodit. Ještě chvíli s ním stráví a občas ještě pár slov promluví, ale brzy začne být Letitii zima a cítí, že už si s ním nemá mnoho co říct… pomalu se s ním tedy začne loučit. Erling ještě zvedne hlavu a jednou rozhodně kývne jí vstříc. „Děkuju, madam. Budu o tom přemýšlet. Tom všem, co jste mi řekla. Možná, že tomu tak úplně nerozumím… ale něco na tom snad je.“ A s tím už se Letitia může pomalu vracet k pevnosti… měla by se vrátit ke svým povinnostem. Rozpustit cvičení – nebo třeba nachytat Elka, jak se v pozdním odpoledni fláká a poslechnout si jakou geniální výmluvu si vymyslí. Možná by mohla tak poloformálně zavítat do tábora Geirových mužů… Jen tak zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Zatímco kráčí zpět, všimne si do kožešin zachumlané postavy učence, který pokračuje ve svém bohulibém kreslení… Nevidí jí, je příliš zabraný do práce. Kolem něj se válí nejrůznější papíry s poznámkami a náčrty, které zatížil nejrůznějšími kameny. Její oči se stočí k pevnosti, od které právě zaslechne ozvěnu salvy… tak se třeba ten Elko tak úplně neválí… Je pozdní odpoledne a ona má volný večer před sebou. Ale když na to pomyslí, cítí jakousi podivnou úzkost… jako by se blížila bouře. A když očima sjede k horám na obzoru… opravdu si všimne temných mračen nad Varldbergen…

Hela - 29. září 2019 21:10

Večeře pro dva Ukryjeme se před chladem v bezpečí mé chalupy. Oheň tiše praská, Mikael se rozvaluje na kožešině před krbem a medvědobijec se usadí na staré dřevěné lavici. Já začnu chystat polévku, dávám mu čas, aby zalovil v myšlenkách a sám se rozmluvil. I jeho mlčení je příjemné, ve srovnání s tichem, které zde za jiných večerů panuje. Naslouchám Sigvarovým slovům, ale sama nejsem schopná si amulet vybavit, ani z jeho mlhavého popisu. Klidně je však možné, že jsem ho ani nikdy neviděla. Však medvědobijec říká, že ho Holgen nakonec přestal nosit. A malá holka by jistě nevěnovala mnoho pozornosti nějaké staré cetce. "Takže myslíš, že ten amulet skutečně mohl ukrývat nějaké...kouzlo?" To slovo mi nejde přes rty příliš dobře. Já, ze všech nejlépe vím, jak taková "magie" většinou funguje. V tomhle okamžiku mě ale lepší slovo nenapadá. Existuje možnost, že k Holgenovi skutečně, skrze amulet, promlouvali bohové. Netrénovaná mysl však něco takového jen těžko přijímá. Možná proto amulet nakonec odložil. Stejně tak k němu ale mohl promlouvat i nějaký skřítek, nebo nepokojný duch. Abych to zjistila, musel by se mi amulet dostat do rukou a takové štěstí asi mít nebudu. Znovu však musím myslet na to, jestli to mohl být právě amulet, co si Einar tak tisknul k hrudi. Dochutím polévku a naberu dvě plné misky. Ještě do ní natrhám kus chlebové placky a položím obě misky na stůl. Dobré jídlo a dobrá společnost. Co víc si přát.

Letitia - 30. září 2019 17:27

Večer Již se připozdívá a já začínám mít hlad a je mi zima. Je nejvyšší čas se vrátit zpátky. Nejsem si jistá zda mi procházka pomohla. Možná ano, možná ne. Necítím se nijak osvěžená, ale špatné to také nebylo. Rozhodně jsem potřebovala nějakou změnu. Zpátky to vezmu přes cvičiště, abych to ukončila a poslala vojáky ať si také odpočinou. Není potřeba na ten zbytek být tak tvrdý. Neprospěje to. Zítra to možná bude jinak, ale dnes mohu trochu povolit. Poté se vydám do jídelny. Počítám, že putyka bude narvaná k prasknutí, vzhledem k tomu, že polovina mých lidí měla čas, navíc se mi tam stejně nechce, takže mi to jídlo, které mohu dostat bohatě stačí. Vezmu si misku s vařeným masem, k tomu trochu zelenina a i se svým nákladem zamířím do svého pokoje, kde se v klidu sama najím. Při tom si poznamenám výsledky dnešních střeleb. Mám tu jmenný seznam s poznámkami a tím kdo si jak vede. První je samozřejmě Erling, ale to tady vůbec nic neznamená. Mně to ale pomáhá v tom abych věděla zda a jestli vůbec se zlepšují. Jakmile to mám hotové, řeknu si, že trucování bylo dost a vyrazím na svou tradiční návštěvu Ligy. Nejsem si jistá jak se ke mně bude Mikha‘il chovat, ale vysedáváním tady na židli to nezjistím. Takže vzhůru na nepřátelské území.

Freya - 30. září 2019 19:17

Nad sklenkou medoviny Na poznámku o podlém útoku se jen trochu zazubím a pokrčím rameny. "Jen pár osvědčených technik, ke kterým je třeba se občas uchýlit." dodám snad trochu omluvně. Za chvíli za sebou necháme cvičiště a všichni tři se přesuneme do výčepu. Jsem docela ráda, že se nechali vytáhnout. Třeba tu budu konečně moct prohodit pár slov i s někým jiným než jen s Elkem. A ten jeden zdá se docela výřečný, tak třeba se člověk dozví i nějaké ty drby. Zběžně prohlédnu výčep, na chvíli se pohledem zastavím u jednoho chlapíka a pak už se usadím k tě dvěma. "Ne, na oficiálním oslovení vážně netrvám." usměju se trochu a dřív, než otevřu pusu, abych mu odpověděla dál, vstoupí do hovoru Valdrad. "Jo, něco k snědku si taky dám." souhlasně kývnu a objednám kus pečeně a pohár medoviny a pak se otočím Steinhalfa, abych mu odpověděla na jeho zvědavou otázku. "Nejsem náhradní posádka, chvíli jsem byla mimo službu a tady se jen naskytla příležitost zas si trochu přivydělat, i když v trochu nižší hodnosti, než na jakou jsem byla zvyklá. Nějaká ta zlatka se vždycky hodí a já nic jinýho než bojovat neumim." pokrčim rameny a upiju trochu z poháru medoviny, která nám mezitím přistála na stole. "A co vy? Jakpak se slouží pod kaprálkou?" usměju se trochu.

Arun - 01. října 2019 21:46

Dva hlasy ticha Hela Sigvar při otázce Hely zaváhá. I on má svou vlastní představu, co se magie a kouzel týče. On sám ví, že svět není tak jednoduchý… a že není kouzlo jako kouzlo. Dlouho váhá než odpoví – a nakonec začne obezřetně: „Nevím – to je těžko říct. Před nějakým tím týdnem bych řekl, že určitě ne. Ale potom, cos vyhrabala tu starou knížku Aily a začala mluvit o všech těch podivnostech… už si nejsem tak jistý.“ Odmlčí se na moment a teprve po něm naváže: „Možná… ale spíš bych řekl, že to byla jen stará cetka a na Holgena dolehly problémy v životě. Však to neměl lehký.“ Zatímco jim Hela dává polévku k jídlu, Sigvar si zamyšleně vzpomene: „Víš, jednou jsem ho v horách potkal. Je z něj vousatý poustevník, skoupý na každé slůvko.“ Ten popis sedí i na Sigvara… Hela si sama dodá to, co se honí medvědobijcovou myslí: Pokud viděl Holgen polovinu z toho, co je v horách k vidění, je z něj teď docela nový člověk. Horalové mají svá tajemství, stejně jako věštci a vědmy. Ještě než se usadí k polévce, Hela jim oběma nalije trochu medoviny ze soudku, který dostala od Eindrida potom, co mu napravila koleno. Je to dost výjimečná příležitost, mít Sigvara na věčeři, aby se jí to vyplatilo. Když tak společně sedí, na moment má Hela pocit, že se svaly Sigvara konečně uvolnili a na tváři se mu objevila spokojenost, kterou nejspíš výdají jen tiché horskké výšiny a uhlíky v ohni. Je mezi nimi moment ticha, který Hele velice silně připomene její babičku… stará vědma Aila nebyla na povídání… ale nikdo neuměl mlčet tak jako ona. Nebylo krásnějšího ticha, než bylo ticho s babičkou Ailou. Možná, že se jí ostatní malé děti bály… ale ona vždycky věděla o jejím dobrém srdci a tichém opatrovnictví, se kterým dbala o vesnici. Tak trochu tuší, že se Sigvar upřímně snaží nahradit mezeru, kterou v sobě Hela nosí už od smrti svých rodičů… a která stále nebyla tak docela zahojená, když odešla stará Aila na Planinu slz. Po chvilce toho zvláštního ticha medvědobijec začne hlubokým hlasem pobrukovat: „Snil jsem včera temnej sen snil jsem, že lakota a strach vládne nám všem. Že už není dobro ve světě, v té naší zemi, že zrádce vyhrává a nepřijde už den, to zdálo se mi… Ale probudil mě ptáků zpěv, viděl jsem záři slunce, rána krásnej zjev, slyšel jsem dobrý srdce volat do světa, že nevyhraje nad Severem žádná temnota…“ Není to složitá báseň… ale je prastará… a Hela si vzpomíná, jak si jí babička mnohdy pobrukovala v dlouhých a temných zimních měsících, kdy starosti a nemoce stíhají dokonce i vidoucí… Snad mladé vědmě rovněž přinese trochu klidu… O věcech vojenských Freya Zatímco Valdrad vyřizuje svoji objednávku s hostinským, Steinhalf poslouchá Freyino krátké zdůvodnění. Párkrát uznale kývne hlavou a poznemaná: „Žoldnéřka, jo? Tak to leccos vysvětluje. Kdybych věděl, že za sebou máš vojenskou kariéru, dával bych si většího bacha. Takovejch profesionálních vojáků je tady daleko na severu málo – my jsme všichni v podstatě dobrovolníci. V Nortimberu je to čest sloužit koruně,“ říká prostě – a když to říká on, Freya tomu téměř věří. „Tady se každý umí ohánět sekerou – a je většinou dost příležitostí na to, aby se mohl naučit i to ostatní. Tady teda banditi nejsou a místní se starají o svoje – ale o to líp, alespoň je tu klid a člověk se může zlepšovat bez toho, aby riskoval krk.“ Pak vezme od Valdrada pohár medoviny a napije se, než dořekne s úšklebkem: „Kdybych teda věděl, že se tu budu učit střílet z těch zatracených vynálezů, tak bych se teda do služby nijak nehrnul.“ Freya začne se svou otázkou, zatímco čekají na jídlo. Steinhalf už se nadechuje, aby určitě řekl něco, čeho by později litoval, ale Valdrad začne rychleji, možná úmyslně. „No to víš – je to cizinka. A je asi zkrátka zvyklá na jinou armádu, než tady u nás. Ale jde to – žold je tu dobrej a příroda je tu hezká – lepší, než muset honit pašeráky někde na západě nebo se hadrkovat s farmářema dole na jihu.“ Steinhalf zamumlá něco nepřívětivého, ale to už se k nim blíží jídlo. Rozhovor je tím trochu přerušený, ale přitom se brzo Steinhalf přeci jen neudrží: „Je to teda pěknej pořádek, když nám velí Celestionec – ale dokud nahoře v kanceláři sedí starej dobrej Torjak, tak si stěžovat nebudu. Vždyť nechci skončit jako Kalrun,“ dodává a zmiňuje vojáka, který si po odmlouvání Letitii vysloužil službu v kuchyni a všeobecnou potupu. Pak se do toho vloží zas Valdrad. Freya už má pocit, že Steinhalf má typicky severskou nezávislou hlavu a potřebuje svého druha, aby ho trochu krotil. Na druhou stranu, z cvičení si pamatuje, že oba plní rozkazy rychle a bez problémů – to už je ta Nortimberská morálka. Mezitím tedy začne jeho kamarád s lehkým vyptáváním: „Tak teda – to jsem se chtěl zeptat, jestli jste viděla nějaký Celestionský armády, to by mě totiž zajímalo, jak to tam dole funguje. Podle kaprálky si ty jižní armády nějak nemůžu představit. Cožpak je to jen nějaká banda nějakejch rolníků?“ A Freya si vzpomene na třetí západní válku. V té době mnoho šlechticů ještě stále používalo jako jádro armády davy nevolníků a odvedenců… éra rytířů na koních sice skončila, ale pořád potřebovali někoho, kdo by chránil úhledné řady mušketýrů. Věci se na jihu pomalu měnili a někteří důstojníci měli svou pozici i když nebyli šlechtici… ale stejnak takové nikdo doopravdy nepříjmal… dokonce ani jejich mužstvo. Staletí aristokracie se jen tak lidem z hlavy nevytluče. Ale nejsilnější vzpomínka je to prosté plítvání lidským životem, kdy se střetnou dva davy ubožáků na obou stranách, které se nakonec stejnak rozutečou pod palbou profesionálů. V lepším případě se rozutečou Jsou to ošklivé války… ale otázka je, jak moc z toho říct těmhle dvěma, kteří jí tak pozorně poslouchají. Společenská návštvěva? Letitia Večeře byla sice sytá a teplá, ale žádná sláva to taky nebyla – vojenská porce. Ale se šlichtou, která se někdy podávala ve válce se to nedá srovnávat… samozřejmě v té době Letitia jedla s ostatními důstojníky… a ti měli vždycky jiné příděly. Tady na severu mají očividně o dost víc rovnostářský přístup. Po jednoduchém jídle tedy kaprálka dokončí své poslední povinnosti – poněkud depresivní záležitost, protože pokroky vojáků jsou mizivé. Ale udělat se to musí. Teprve potom má Letitia doopravdy volný večer. Vzhledem k tomu, že si jen těžko si vydobyje cestu zpátky do civilizace, pokud nehodí kost Společnosti, rozhodne se navštívit Ligu a třeba tak spojí dobré s užitečným… Není to vyloženě špionáž – spíš je to taková hra, kterou s Mikha’ilem hrají. Takové kdo s koho v informační podobě. Ilmaidé si s Celestionci v pletichaření nijak nezavdají. Letitia se tedy vydá ke kancelářím Ligy. Mine východního šermíře strážícího s kamennou tváří. Ten jí jen chladně sleduje, příjemné to právě není, ale alespoň jí nestojí v cestě. Možná, že tu mají horší náladu kvůli tomu zmizení té jejich holky – jak o tom mluvil učenec Christopher. Třeba má díky tomu mluvkovi před Mikha’ilem alespoň malou výhodu. Zaklepe a po chvilce jí otevře úředník Percivall s brýlemi na očích – zprvu nevypadá příliš spokojeně, snad ho vyrušila, ale rychle nasadí výraz profesionálně neutrální přívětivosti. „Slečno de Rautré, sáhib Mikha’il právě pije čaj s panem Edamitsu… řeknu mu, že jste tady.“ A s tím dveře zavře. Letitii nechá stát venku, pod bedlivým zrakem Alindorce u dveří. Ale není to na dlouho, protože se brzy objeví Mikha’il s mírným společenským úsměvem. Dveře tentokrát otevře dokořán. „Slečno Letitie, dobrý večer – připojíte se k nám? Právě jsme se s panem Edamitsu usadili, pojďte, musíte ochutnat Alindorský čcha – je s tím spojený celý rituál.“ Zdá se vcelku přívětivý – jako by se vůbec nic nestalo. Možná, že jí chce jenom rychle dostat z kanceláře a nechce jí přímo odehnat. Ale když se Letitia letmo po kanceláři porozhlédne, nic zajímavého neuvidí. „Měl jsem o vás téměř starost, když jste se neukázala,“ dodá se smíchem. „Pokud byste měla zájem, pan Edamitsu právě hovořil o jisté formě šachů, která se hraje na Císařském dvoře…“ Mohla by zdržovat… zkusit se porozhlédnout po kanceláři – nebo z nich něco víc tahat dřív, než se připojí k panu Edamitsu. Ale je otázka, zdali by tím nevyvolala v Mikha’ilovi podezření – zdá se, že jí stále důvěřuje. Alespoň do určité míry.

Hela - 01. října 2019 22:25

Slova, skoro zapomenutá Překvapeně nadzvednu obočí, když zjistím, že se s Holgenem setkal. Člověk asi nemůže chodit po horských stezkách, naslouchat hlasům bohů, které tam nahoře zní daleko hlasitěji, a zůstat stejný. Holgena ale začal, jako první, tvarovat osud jeho rodiny. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by se nerozhodl odejít z vesnice. Sním několik lžic polévky a snažím se přitom vybavit si mužovu tvář. Marně. Napiju se medoviny a potěší mě zjištění, že i medvědobijec vypadá, že si klid mého domu užívá. Vím, že se tady ve vesnici necítí tak dobře, jako vysoko v horách a vidět ho uvolněného je pro mě znamení, že je mu moje společnost stejně milá, jako mě ta jeho. Vzpomínám na tiché večery s mojí babičkou. Nemluvily jsme spolu, obě si hleděly své práce, nebo jen odpočívaly, ale přesto jsem tenhle společně strávený čas milovala. Chybí mi to. Nyní je také ticho, je slyšet jen praskání ohně a cinkání lžíce o misku. Pak ale Sigvar promluví. Jak mluví, v hlavě se mi ozve i hlas mojí babičky, jemný a měkký, doprovázející medvědobijcova slova. Oči se mi orosí slzami a já musím několikrát rychle zamrkat, abych se nerozplakala. Báseň ve mě sice vyvolala smutek, ale také mi přinesla do duše pokoj. Po noci vždy přijde den a po zimě následuje jaro. Je jedno, jak je noc hluboká a zima třeskutá, všechno to zlý nakonec přejde a zase bude líp. S touhle myšlenkou člověk ustojí skoro cokoliv.

Letitia - 02. října 2019 18:24

Večerní návštěva "Nová hra? To mě skutečně zajímá," pronesu naprosto vážně. šachy mám ráda a rozhodně nepohrdnu tím poznat i něco nového z dalekého Alindoru. Stejně jako jejich pití. Ochutnala jsem kávu a vyzkoušet něco dalšího se nebráním. Nechám se odvést do vedlejší místnosti. V kanceláři jsem se sice trochu rozhlédla, ale na to abych zjistila něco užitečného bych potřebovala mnohem víc času a také soukromí a ani jednoho se mi nedostává. Možná bych někdy mohla trochu víc zatlačit na Percivala, ale zatím se mi nepodařilo vymyslet vhodnou příležitost proč s ním mluvit. Navíc se zdá mnohem více nepřístupnější než Mikha’il a určitě by mu stejně všechno řekl. Tohle zatím pustím z hlavy. "Mimo pevnost jsem potkala Christophera. Toho vašeho učence. Stále ještě ho neopustila myšlenka navštívit vesnici. Pokusila jsme se ho varovat, ale pochybuji, že si má slova vzal k srdci. Zkuste mu domluvit vy. Vás třeba poslechne protože místní jsou v poslední době skutečně nabručení na cizince." Požádám o pomoc s tím bláznem a bedlivě pozoruji jak se Mikha’il tváří. Je možné, že je to jejich záměr? Vyslat toho chudáka do nebezpečí a vyvolat víc zmatku? Něco takového by mě rozhodně nepřekvapilo i když si zatím nedokáži představit k čemu by jim takový tah byl. Je však lepší být na to připravený. Nyní jsem však zvědavá na slíbené novinky.

Freya - 03. října 2019 17:11

Nad sklenkou medoviny Čest sloužit koruně...no jo, skoro jsem zapomněla, že to někdo může brát i takhle...v kolika bojích jsi byl, abys to stále považoval za čest?...kolik přátel ti zemřelo v náručí jen pro malicherné potyčky mocnýchh?... chvíli si jej prohlížím, když se mi hlavou honí tyhle myšlenky, ale nahlas nic neřeknu. Kdo si tím vším neprošel, nikdy nepochopí, nemá cenu o tom vyprávět. Když začne nadávat na pušky, trochu se ušklíbnu. "Však to zas není tak strašný čertovský vynález a dokáže být i vcelku užitečný." obhajuji umění střelby, i když je mi jasné, že asi zcela zbytečně. Vždycky v tom budou vidět nečestný boj. Kaprálka moc jejich sympatií nemá, což se dá vcelku pochopit. Berou ji jako cizinku, šlechtickou slečinku, co se dostala k velení ne díky zkušenostem a umu, ale díky postavení své rodiny. Tak to chodí vždycky. Chvíli mi trvá, než odpovím na poslední otázku, dost dobře nevím jak, kdo by tomu věřil? "No, i takové oddíly by tam člověk našel, válka je svině a páni se neptaj, jestli si někdy držel zraň místo cepu." na chvíli se odmlčím, potřebuju spláchnout tyhle obrazy, po kterých zůstane jen nepříjemná pachuť. "Nicméně neni to jediná složka armády, mušketýři, profíci, co se s puškama umí vskutku ohánět, s těmi byste asi své střelecké umění porovnávat nechtěli." usměju se nakonec trochu. Hádám, že by je dokázali porazit třeba i poslepu. Víc se mi nějak vyprávět nechce. "No, tahle služba je o dost klidnější." Hostinský naštěstí přinese jídlo, a tak se chvíli můžem věnovat něčemu jinému. Zvědavosti těch dvou snad bylo učiněno za dost. Teď jsem na řadě zase já. "Na tohle malé hnízdo je tu cizinců docela dost. Docela by mne zajímalo, co je sem všechny táhne, hádám, že jen místní kultura to asi nebude." prohodím pak mezi sousty a kouknu po těch dvou.

Arun - 03. října 2019 21:54

Myšlenky vojáků... Freya Oba muži uznávají její slova o puškách s mručením a nechávají si své názory pro sebe – hádat se s ní nemohou. Možná, že jen nedovedou polknout svoji hrdost a přiznat, že jsou na něco úplně leví… To rozhovor o armádách na jihu je zaujme víc – ale Freya zůstává stručná. Tihle dva stěží byli v něčem víc, než v nějaké potyčce s pár bandity… nedokážou pochopit, jaké vzpomínky v člověku zůstanou potom, co si projde skutečnou válkou. „Nedovedu si představit, že by Celestionci dokázali vystřelit najednou bez toho, aby se pohádali, kdo bude mít to priveligum střílet první,“ dodává se smíchem Steinhalf. Valdrad se rovněž usměje, ale pokrčí rameny. Ani jeden si ještě nevšiml, že se o tom desátnici nemluví právě nejsnáz. „No ale, hele, já viděl Güntera párkrát soutěžit s kaprálkou – a to je ti věc, ti by si sami poradili s celým regimentem, než by k nim doběhli.“ A dřív, než se může rozhovor dále rozvířit, skutečně dorazí jejich jídlo – syté a dělané s místními bylinami. Při večeři se toho mnoho nenamluví, protože všem jim po tom dni kručí v břiše. Freya toho využije a změní téma – a začne se vyptávat sama. Ale hned jak začne, oba muži trochu zaváhají. Valdrad jedním okem mrkne k Celestioncům v baru a ujistí se, že nikdo z nich třeba neposlouchá… Steinhalf mezitím kývne hlavou… „To mě taky,“ odpoví stručně s plnou pusou. Ale pak polkne a propláchne si hrdlo medovinou a nakloní se nad stůl. „Nevím proč sem táhnou. Ale vim, že Společnost si jen hraje na svatoušky… a Liga není o nic lepší.“ Druhý muž se rovniž skloní blíž, očima stále sledujíce cizáky v putyce: „Steinhalfe…“ osloví svého druha obezřetně. Ten se zas opře a pokrčí rameny. „Člověk by musel bejt hluchej a blbej, aby mu nedošlo, že tady něco smrdí. Jinak by tu jako duch neobcházel Köningsjeger…“ Valdrad se mezitím trochu zklidní a přikývne: „Jo – to taky nevěští nic dobrýho. Ale dokud tady je, jsem klidnej – Köningsjegere se o věci umí postarat. Jenže jestli někam zmizí – a Společnost tu furt bude… to začnu mít starosti.“ Oba muži umlknou a vypadá to, že neví, jak navázat – Valdrad se nakonec otočí a zavolá na hostinského: „Ještě jednou medovinu pro nás tři…“ Něco z nich vytáhla – zdá se, že Nortimberce věří… těžko mohou vědet, že většinu svého dospělého života strávila mimo domovinu… Cizí svět… Letitia Mikha’il se obrátí na Letitii a spokojeně přikývne, když mu řekne o svém zájmu o tuhle novou hru. „Ano – je to fascinující hra, jistě vás zaujme. Poněkud složitější než běžné šachy… ale snad o to zajímavější.“ A brzy poté už opouští pracovnu a míří do soukromého pokoje Mikha’ila a během toho spolu hovoří o Christopherovi. Na poznámky kaprálky reaguje Mikha’il se souhlasem – ví dobře, že obtěžování místních mu nic nepřinese. „Už jsem s ním mluvil – ale je to mladý člověk a sám se vidí jako dobrodruh… ale není hloupý. Myslím, že po své poslední zkušenosti si přeci jen bude dávat pozor. Nikdy by nepřijal žádný doprovod, který by dával pozor, aby se do něčeho nenamočil. Ač si někdy myslím, že by to pro jeho zdraví mohlo být lepší,“ dodává s úsměvem. „Ale také – nemáme lidí nazbyt. To víte – Společnost nám dělá tvrdou konkurenci.“ Poslední větu říká docela neutrálně, ale Letitia tuší, že Ligu zaměstnává jiná než běžná práce… důkaz proto ale nemá. Vstoupí do Mikha‘ilova pokoje vyzdobeného v jižním stylu – u nízkého stolku, kolem kterého na polštářích normálně sedí a hrají šachy, už je usazen Noria Edamitsu. Před ním je na stole vyřezávaná deska s malými figurami – nejspíš Alindorské šachy. Noria Edamitsu se zvedne, když je uslyší vstoupit a dle východního zvyku se Letitii ukloní. „Dobrý večer, slečno,“ pozdraví jí se svým jemně melodickým přízvukem. „Přicházíte ve velmi vhodný moment. Právě vysvětluji základy šiang-čchi…“ Brzy se usadí – a Letitia si všimne malých misek, ve kterých je od pohledu čaj z východu. Nikdy ho nepila… čaj zná jen jako tmavý nápoj, který podávají boháči, kteří si ho nechávají dovézt z Ilmaidských provincií na východě. Tenhle vypadá úplně jinak. Nazelenalý a světlý… Voní bylinami, které Letitia nikdy neochutnala a místy, které nikdy neviděla. Když pak její oči sjedou na zdobené koberce z učencovi domoviny, na cizokrajnou hru na stole… s vůněmi ve vzduchu a svými dvěma společníky by nebylo těžké propadnout pocitu, že se přenesla do nějakého Ilmaidského karavanseraje, kde se zastavují obchodníci z dálného východu… Noria jí svými přesnými a rozvážnými pohyby naleje misku plnou Alindorského čaje. Je podivný nejen barvou ale i chutí v níž je téměř trpký a přitom osvěžující. Očekává, že Noria začne s touto novou hrou… ale on se pouze usměje a mlčí. Teprve po chvíli vysvětlí: „Nechci vás ihned zahltit touto hrou – čaj má být vychutnáván jako součást meditace – měl by uklidnit mysl a uvolnit tělo.“ Na tváři Norii Edamitsu je klid a jeho rysy jsou poněkud volnější, než když s ním mluvila naposledy. Třeba s ním bude nyní lepší řeč… V nočním klidu Hela Ticho překryje vědmu a medvědobijce jako jemná pokrývka – přichází s ním klid a smír, který už oba dva dlouho nepoznali. Oheň tiše popraskává, je slyšet funění oddechujícího Mikaela, toho starého spáče. A teplý vzduch od ohniště opět rozhýbá vůně v pokoji. Sušené byliny a houby vytvářejí téměř omamnou atmosféru… však jsou to mnohé byliny, kterých je třeba na odvar vidoucích. Oba dva dojedí své jídlo… „Děkuji,“ řekne Sigvar tiše, ale jinak mezi nimi nepadne ani slovo. Není to třeba. Hela si ani není jistá, jak dlouho tam sedí, pohodlně obrácení k ohni a sledující živé plameny v něm. Mohou to být hodiny. Vědma nakonec v jednom momentu sjede očima na medvědobijce. Má pocit, že vidí, jak se mu klíží víčka. Dolehá na něj únava, pohodlí a teplo – jako každého jiného člověka. Oranžové světlo plamenů Hele dává nahlédnout na jeho tvář tak, jak už jí dlouho neviděla. A začne si všímat vrásek, zhojených jizev a únavy, která se na lících usadí po letech dlouhého a plného života. Jak je vlastně Sigvar starý? Co všechno už viděly ty jeho nebesky modré oči? Jako by se s uvolněním jeho těla uvolnila i ta vitální síla, v jejímž zákrytu nikdy nelze vidět, že čas se dotýká i jeho. Jeho tvář mu tiše klesne na hruď a víčka definitivně prohrají svou bitvu – jeho dech se zpomalí a medvědobijec usíná. Spí klidně – tak, jak ho Hela snad nikdy spát neviděla. Vždycky ho znala jako lovce, který je připravený přejít do naprosté bdělosti při sebemenším zvuku… Ta atmosféra dopadá i na ní – ten mír ve vzduchu vyzývá k bohulibému spánku… už i jí se začnou zavírat oči. Má pocit, že sní. Ve svých snech zas bloudí chalupou a cosi hledá. Převrací každý kout, aby to nalezla. Prosí nebesa i bohy o radu – a marně prohledává každý kout domu, který v bdělosti tak dobře zná. Nic nenachází. Cítí, že je v něm skryto něco cizího – a do hlavy se jí vloupává něco jako skřípění či vrzání, jako dělávají myši ve zdech… Ale pomalu si uvědomí, že to není sen. Spala vůbec? Nebo bděla a ztratila se ve svých představách? Pak prudce otevře oči. Tentokrát něco slyšela určitě. Spává v tomhle domě přes deset let. Za tu dobu se smysly naučí každému zvuku letité budovy, přivykne tlumenému šumění lesa a naučí se poznávat zvířata, která se tu a tam prokradou kolem okna, podle jejich dupotu. Slyšela něco cizího. Něco, co tady nemá, co dělat. Ale co to je? Není si jistá, odkud to slyšela. Ale je jisté, že to nebylo vevnitř – pohlédla totiž na klidně spícího Sigvara. Jeho šestý smysl by ho vytrhl i z nejhlubšího a nejzaslouženějšího spánku v takovém případě. Bylo to jen pomatení jejích smyslů? A byl to vůbec zvuk z tohoto světa? Sigvar slyšel ozvěny děsivého smíchu v horách… kdoví, co nyní obchází její domov…

Hela - 03. října 2019 22:19

Zvuky ze tmy V chalupě je příjemně a teplo. Nepotřebuji s medvědobijcem mluvit, abych si užívala jeho společnost. Klidně jen sedíme, mlčíme, popíjíme medovinu a pozorujeme plameny v krbu. V jednom okamžiku si všimnu, jak muži začíná padat hlava. Musím se nad tím pousmát. Většinu času se tváří jako nezdolný, jako by snad ani nebyl člověk, ale i na něj dopadá únava. A když si nyní prohlížím jeho tvář, tak vidím, že i roky těžkého života, se na něm podepsaly. Sigvar usnul. Chci se zvednout a přikrýt ho dekou, ale nějak na to nedojde. Snad mě samotnou zmohl spánek, snad to byla těká vůně bylin, která se vznáší ve vzduchu. Začala jsem snít. Hledám, jako šílená pátrám ve svém obydlí, i když vlastně netuším, po čem. Obracím každou věc, prošmejdím každý kout, ale nemohu to najít. A k tomu mě ještě provokují ty zvuky. Zvuky? Opět hledím do ohniště, i když nyní je v krbu už jen hromada žhavých uhlíků. Musela jsem usnout, to by nebylo tak zvláštní. Zajímavější je, že mě také něco muselo probudit. Bez pohnutí sedím a naslouchám tichu noci. Zdálo se mi to snad jen? Byl to snad zvuk z toho divného snu? Část mě o tom pochybuje. Ale pokud to bylo něco zvenčí, proč se Sigvar neprobudil? Podívám se ke dveřím a na dřevěnou petlici, kterou jsem večer zapomněla zasunout. Najednou z toho nemám dobrý pocit. Velmi tiše se zvednu a pomalu zamířím ke dveřím. Pozoruji při tom dveře, jako kdyby se snad každým okamžikem měly rozrazit a dovnitř měl vpadnout sám padlý. Je to hloupé, jako by mě snad petlice na dveřích měla ochránit před temnými silami. Přesto si nyní nic nepřeji víc, než jí dát na své místo.

Freya - 04. října 2019 17:29

Nad pohárem medoviny Další poznámky k celestionské armádě už nekomentuji. Nechávám je jejich představám a mohu jim jen přát, aby u nich zůstalo a nikdy nepoznali hořkou skutečnost. Člověk si sice zvykne na všechno, ale jejich romantické ideály se od skutečnosti dosti liší a asi by se nestačili divit. Poněkud změníme téma, ale chlapíkům se zrovna o tomhle očividně moc mluvit nechce, nakonec z nich však přeci jen něco málo vypadne. "Je mě jasný, že jim půjde o zcela něco jiného, než co oficiálně říkaj." promluvím stejně tiše jako oni, aby nás snad někdo neslyšel. "A co se povídá, oč jim skutečně jde? Nějak si nedovedu přestavit, co je sem tolik táhne." zakroutim nechápavě hlavou a zkouším se dozvědět ještě něco víc a udělat si o tom všem nějaký ucelený obrázek. "A ten Köningsjeger, proč myslíte, že tu je? kontrola z vyšších míst?" vyptávám se dál, naoko snad jen pro to, aby řeč nestála. Očividně jsem ale zabrousila do témat, která jsou poněkud ožehavá. Uvidíme, zda se pánové ještě trochu rozpovídají nebo spíš budou chtít měnit téma.

Letitia - 04. října 2019 19:16

Čaj Přijmu nabízený čaj nezvyklé chuti. Tušila jsem, že to bude něco zvláštního a nezklamala jsem se. Rozhodně to není nic tradičního na co jsme zvyklá. Zatím nedokáži rozhodnout zda je lepší tento nápoj nebo káva, kterou jsem měla dřív. Obojí má něco do sebe, ale stejně když mohu dávám raději přednost něčemu ostřejšímu. Nebo vínu, které na mě ještě čeká v pokoji. Odložím šálek stranou a zadívám se na šachovnici. Takhle od pohledu se to příliš neliší od toho co hraji běžně. Jenom figurky jsou jiné. Uvidíme jaká jsou pravidla a kolik taktických možností nám nabídnou. "Lahodný nápoj," pochválím čaj i když se v tom příliš nevyznám, ale malý kompliment nikdy neuškodí. "Co mi tedy můžete říci o té hře?" Dychtivě se nakloním kupředu a začnu si z větší blízkosti prohlížet vyřezávané figurky a čekám co mi Noria prozradí.

Arun - 05. října 2019 21:49

Chlad noci Hela Vědma se tiše zvedne a vykročí pomalu ke dveřím malého domku. Nikdo by se do něj neodvážil vstoupit nezvaný… nikdo z místních to jest. I přesto cítila neklid a našlapovala opatrně, když se blížila ke dveřím a k petlici, kterou si přála zajistit. Nyní už je docela bdělá a naslouchá každému sebemenšímu zvuku… brzy si uvědomí, že venku se zvedl vítr. Vzpomněla si na temná mračna, která zahlédla na jihu, nad horami. Mohla bouře tak rychle sejít až sem? Nebo to přichází něco nečekaného z moře? Od dveří trochu táhlo – cítila chladný, neuvěřitleně chladný vzduch… takový, jaký je v hlubokém podzemí, tam kde nemají lidé co dělat. Jako dech z pohřebiště Bohů… Byla téměř u dveří. Už znova neslyšela to, co jí vzbudilo, ale cítila úzkost… něco bylo špatně. Zbývalo jí jen pár kroků ke petlici. Uslyšela divoké zaskučení větru. Mráz přeběhl po celém jejím těle. Uslyšela skřípot dřeva a cítila, jak se do dveří opřel prudký poryv větru. Nebyly zajištěny. Rozrazily se dovnitř a spolu s nimi vnikl prudký vítr, který jí zamrazil až do nejniternějšího já. Sfoukl všechny svíčky a pokoj se ponořil do temnoty. Slyšela dupot, jak Mikael vyskočil – cítila ho přímo u svých nohou. Divoce se rozštěkal. Slyšela také, že Sigvar vykřikl, jak se prudce vzbudil, a vyskočil na nohy. Ona v temnotě něco viděla… dva světlé body v temnotě noci. Něco tam bylo. Dvě malá světýlka, jen odrazy světla měsíce. Oči. Oči člověka? Nebo něčeho jiného? Nevěděla… ale nedokázala se pohnout. Cítila se sevřená nějakou podivnou silou, ztuhlá a bezmocná. Měla pocit, že ty… oči… se přibližují. Štěkot Mikaela nabíral na síle… už jsou téměř vevnitř… Slyšela dupot vedle sebe a uviděla, jak Sigvar proběhl kolem ní a uchopil dveře, které pod vlivem větru divoce mlátily do stěny. Prudkou ranou je zavřel a zasunul petlici. „Zatracený počasí,“ slyšela ho nadávat. Obrátil se a stál proti ní – rozeznala ve tmě jeho tvář. „Jsi bledá jako smrt…“ slyšela ho. Nebezpečné drby Freya Když přijde na motivaci všech těch cizáků, oba muži si vymění pohled a poté pokrčí rameny. Valdrad mlčí, ale Steinhalf přeci jen něco řekne: „Tak co by tady tak mohli cizáci chtít? Někde jsou v tom prachy. Třeba surový zlato. Nebo tu máme někde pod nohama diamantovou žílu. Kdoví. Jantar a kožešiny to vážně nejsou.“ Valdrad přikývne, do řeči se nedá hned, ale nakonec se rozmluví: „Bude v tom ještě něco víc než těžení. Všichni ti cizáci dohromady něco vědí – něco, co nikdo jinej neví a táhnout za tím jako psi – ani se stranou nepodívaj. A ty věci, se kterejma tady blouděj „prospektoři“ Společnosti… já jsem už párkrát takovýhle hledače viděl – ale tihle maj jiný náčiní. Menší – a spoustu knížek a svitků a map… žádný bandy kopáčů a žádný průzkumný kopání… i když by jim to nikdo hned tak nedovolil…“ A to už opět zvedá emoce – Steinhalf se zamračí a rázně přidá: „To se nikdy nestane. Král to nedovolí… a pak jsme tu my. Armáda. Co nám může udělat pár zatracených kupčíků?“ Valdrad neodpoví… možná, že si vzpomíná na tu holku z východu… a ty válečníky, kteří „chrání“ jejího pána. A možná pžemýšlí nad tím, co zmůžou ti rváči, kteří hlídají skladiště Společnosti. Když už oba muži nic neříkají, Freya se začne vyptávat na Koningsjegera. To je oba hodně znejistí, dokonce i sebevědomého Steinhalfa. Vypadá to, že k němu mají respekt a i z něj mají strach… „Koningsjegere nikomu nepodléhají – jenom jeho Veličenstvu,“ zamumlá Vadrad. „Kdoví, co tu dělá. Můžem si bejt jistý, že je to pro dobro koruny a to mě teda stačí. Možná, že se o nich leccos povídá, ale o tom, na čí jsou straně se nedá pochybovat. Na tý naší - vždycky. Asi tu tenhle je ze stejnýho důvodu jako cizáci – jen se chce tak tiše postarat, aby se to náhodou nevymklo z rukou,“ odhaduje Steinhalf. Všichni tři ztichnou, protože jim hostinský přinese tři nové poháry medoviny. Chvíli jenom mlčí, než Valdrad opět otevře to ožehavé téma. „Víš co – on má neuvěřitelný pravomoci. Podle mě hledá špínu na toho Doresgrücka ze Společnosti a toho snědýho jižana co tu vede Ligu.“ To je něco, co se zalíbí i Steinhlafovi: „Jo – tak to bude. Ten přijde na to, v čem jedou. A v pravej čas to řekne Torjakovi a všechny ty cizáky naházíme do moře.“ Poslední větu řekne s úšklebkem, ale tiše… asi se nechce nějakou rvačkou dostat do problémů… Pozdravy z Alindoru Letitia Je těžké číst emoce muže jako je Noria Edamitsu… takže sama neví, jestli ho její prosté ohodnocení Alindorského čaje neurazilo… na druhou stranu, je přeci jen na západě – jistě neočekává, že by se tady všichni chovali jako v Alindoru. Jeho pozornost se obrátí ke hře a začne vysvětlovat její koncepty. „Černé a rudé figury představují dvojici armád vedených svými generály. Cílem je přirozeně zajmout protivníkova vojevůdce…“ začne Noria Edamitsu s výkladem hry. Figur a pravidel má tato hra víc než její Celestionský protějšek… na tomto dřevěném bojišti se s pěšáky utkávají jezdci, válečné vozi i sloni – exotická gigantická zvířata, o kterých Letitia jen slyšela. Generál má k ruce dva poradce či snad v západní interpretaci důstojníky… a na herním poli je dokonce věc, kterou by v tak staré hře nečekala: figury kanónů na střelný prach – o kterých Edamitsu mluví s nepopiratelnou hrdostí, neboť tím možná trochu připomíná, že jeho domovina byla už v dávné historii vyspělejší než Celestion. Jestli je to pravda i dnes… to se teprve ukáže. Ale Letitia brzy hru začíná chápat. Trochu zaváhá, neboť se nehraje na polích samotných nýbrž na čarách, které je rozdělují… ale jinak brzy pochopí, že i když má ta hra jiné figurky a jiná pravidla, v myšlení je stejná. Být o krok napřed před protivníkem, vlákat ho do pasti a v pravý čas udeřit – dřív, než si vůbec nebezpečí uvědomí. Zahrají si s Mikha’ilem cvičnou hru, zatímco je Noria sleduje a připomíná jim pravidla či mluví o nejrůznějších historických tazích a jakémsi „čestném“ způsobu hry – jako by některé tahy byly příliš nízké proto, aby byly zahrány. Není to překvapivé, že kultura jako ta jejich dokázala vymyslet způsob jak se navzájem urazit dokonce i v přátelské hře šachů. Možná by se tam někdy měla podívat – dovede si představit, jak v takových svazujících kodexech žijí šlechticové a boháči… ale chudáci? Když nejsou peníze, musí čest i hrdost stranou. Dokonce i tak bohatá říše jako Alindor musí mít své prosté nevolníky a rolníky. Brzy je jejich společenská rozehrávka u konce – zdá se, že to Noriu Edamitsu přeci jen uvolnilo – dost na to, aby se pustil do rozhovoru a trochu povolil tu svojí věčnou strojenost. „Slečno de Rautré – jste velice otevřená novým konceptům a kulturám. Vzácná vlastnost v dnešní době… neuvažovala jste někdy o tom, že byste se mohla věnovat národům a jejich zvykům nejen zde na západě? V mé domovině je vyžadováno, aby důstojník byl i mírotvůrcem a učencem, nejen válečníkem…“ Ovládá Celestionštinu velice dobře – ale jeho slova zavání tou povrchní šlechtickou filosofií těch dost bohatých na to, aby je netrápily… běžné problémy.

Hela - 05. října 2019 22:10

Oči v temnotě Už jen několik kroků, a budu u dveří. Ten podivný zvuk už jsem znovu nezaslechla, zato ale slyším skučení větru. Netušila jsem, že bouře je tak blízko. Jasně ale nyní cítím chlad, který proniká do chalupy. Tohle však není chlad jarní noci, je to něco daleko temnějšího. Skoro mám pocit, že cítím pach zatuchliny a rozkladu. Tohle není chlad z tohoto světa. Udělám další krok, ale v tu chvíli se prudký vítr opře do dveří a rozrazí je. Chlad mě zmrazí uprostřed pohybu. Zuby se mi rozklepou, ale není to jen zima, co mě ochromí. Vítr zhasí svíce, které do této chvíle osvětlovaly místnost, burácí místností, mlátí s dveřmi i okenicemi, ale já skoro nic z toho nevnímám. Hledím do tmy přede dveřmi, ze které na mě zírají dvě světlé oči. Slyším Mikaelův štěkot, slyším Sigvara za svými zády, ale nedokážu na ně reagovat. Jen stojím a zírám do těch očí, které jako by mě do sebe vtahovaly. Děsím se jich, ale nedokážu před nimi uhnout. Jsou stále blíž a blíž a já se děsím okamžiku, kdy bych mohla poznat, komu ty oči patří. K tomu ale naštěstí nedojde. Kolem mě se prožene Sigvar, zabouchne dveře a zajistí je petlicí. Chlad zmizí, a stejně tak pocit, že se nemohu pohnout. Stále ale před sebou vidím ty oči, v duchu, ve své hlavě...myslím, že toho se už nikdy nezbavím. Celá se rozklepu, když na mě medvědobijec promluví. Pomalu k němu zvednu pohled a on může vidět, že jsem nejenom bledá jako smrt, ale že mám skutečný strach. "Myslím, že jsem právě viděla padlého."

Letitia - 06. října 2019 14:45

Zkušební hra Jak jsem předpokládala. Je to velmi podobné tomu co již znám. Není tak těžké najít rozdíly a brzy si je zapamatuji. Pak nás čeká samotná hra ve které se ukáže, že zvláštní myšlení alindorců se projeví i v takové hříčce. Opravdu je u nich normální pohrdat někým jenom pro to, že se snaží využít příležitosti a táhnout figurami místo kvůli cti tak kvůli vítězství? Přijde mi to bláznivé a možná i trochu smutné. V Celestionu není vždy všechno krásné, ba naopak, ale pořád mi to přijde lepší a svobodnější než přísně sešněrovaná společnost východu. Jistě, kdybych se tam narodila a žila celý život nepřišlo by mi na tom nic divného. Naštěstí se mi nic takového nestalo. Provedu poslední tah a kývnutím poděkuji Mikha‘ilovi za hru. Natáhnu se po šálku s čajem a dopiji poslední kapky, které tam ještě zůstaly. Zatím se mi nezdá, že bych byla více uvolněná, ale možná jsem jenom prostě příliš cizí, nebo nevím jak se to dělá. "Popravdě neuvažovala. Nikdy mě to nenapadlo," přiznám se. "A rozhodně bych se neoznačila za učence. Je pravda, že mé vzdělání není čistě vojenské, ale převažuje. Stejně tak nemám zrovna vlohy na diplomacii pokud se nevede zrovna mečem," usměji se na Noriu aby věděl, že to nemyslím zase tak doslova a také abych skryla ostražitost, která se ihned probudila. Zdá se mi to, nebo je to úvodní pokus jak mě dostat na svou stranu? Uvidíme s čím přijde dál. "Ovšem je možné, že se jednoho dne podívám i do vaší země. Ať již věci tady dopadnou jak chtějí."

Freya - 06. října 2019 21:01

Nad pohárem medoviny Chlapíci se nakonec přeci jen rozpovídají, i když se jim zprvu moc nechtělo a drby jsou to více než zajímavé. Tak mapy a poznámky a svitky, hmm...přeci nemůžou hledat...ale co ten symbol na tom lejstru?...třeba to nic neznamená...tomu přeci sama nevěříš... A když se ptám dál, vypadá to, že jsem se dostala zas jen na horkou půdu. Ochránce severu...no ten tady ještě scházel... Prozatím spokojená s tím, co jsem se od těch dvou dozvěděla, se už dál nevyptávám. Nechci z nich dál tahat rozumy, aby jim nepřišlo divné, proč se tak vyptávám. Nakonec jen pozvednu pohár s medovinou. "Tak ať sever zůstane severu." pronesu ne příliš hlasitě a trochu se usměju. A ať si všichni jdou po svých a nestrkaj nos tam, kam nemaj... dodám si v duchu pro sebe. Moc lidí a příliš potencionálních zájemců o tajemství severu, nic, co by mne příliš nadchlo. Holt si budem muset máknout a rychle vymyslet, jak se na chvíli zdejchnout. Do háje... Ještě chvíli posedím, ale už se nevyptávám. Sem tam něco prohodím, ale jen tak, aby řeč nestála a pomalu upíjím z poháru medoviny. Pomalu bude taky čas se zvednout, večer už se nachýlil a bude čas zalízt. "Děkuji za příjemnou společnost, pánově, ale pro dnešek se budu loučit." s úsměvem se rozloučím, zaplatím hostinskému útratu a pomalu vyjdu ven a zamířím ke svému příbytku.

Arun - 08. října 2019 21:36

Co bylo v temnotě? Hela Pohled v očích Hely medvědobijcovi hned naruší klid. Jeho samotného nic z míry nevyvedlo. Možná, že byl jen rozespalý a nic neviděl… možná, že jen někdo jako vědma dokáže takové věci vidět. Ten strach ale na lehkou váhu brát nebude. Poslechne si její tiché vysvětlení a určitě by nebyl přesvědčen, kdyby neviděl hrůzu v jejích očích. I tak… Medvědobijci nedělají ukvapená rozhodnutí. „Kdoví, co jsi v té tmě viděla. Strávila jsi příliš času nad starými mýty a jsi unavená,“ řekne tak tiše a konejšivě, jak to může takový obr asi zvládnout. Jemně jí uchopí za rameno a odvede jí zpátky ke křeslu, do kterého jí usadí. Mikael jí následuje a tiše kňučí, zatímco si lehká tak blízko k ní, jak jen může. „A co je s tebou?“ osloví ho zamyšleně Sigvar. Ale nečeká, jestli mu pes náhodou neodpoví – nejprve dojde k ohništi, přiloží do něj dřevo a rozfouká uhlíky. Hned začne plápolat laskavý oheň a z něj se šíří tak žádoucí teplo. Poté Sigvar projde chalupou a rozžehne svíčky, které poryv větru zhasil. Brzy sedí Hela zpátky v křesle, obklopená teplem a světlem. Pořád je slyšet kňučení Mikaela. Psi, podobně jako kočky, mají víc smyslů než lidé a dokáží vidět i věci, které nám zůstanou skryté… Ale stejně snadno by reakce Mikaela mohla ukazovat na to, že to byla fyzická bytost… cožpak by Mikael mohl vnímat nezemská stvoření tak jako ona – vyučená vědma? Jenže kdo by měl co dělat v noci před chýší vědmy? A nejspíš ještě za blížící se bouře… To je podivné. Když se Hela zaposlouchá, má pocit, že vichřice venku se zklidnila. Sigvar si sedne proti ní a sleduje jí. Není to příliš něžná osoba – ale o Helu starost mít dokáže. „Jsi si jistá tím, co jsi viděla? Co jsi vlastně viděla?“ To by bylo velice, velice zlé znamení… a jediná Hela ze všech lidí zde dokáže rozsoudit, co to vlastně viděla. Jen dva odrazy na listech? Nebo nějaké podivné zvíře, které odněkud vyhnala bouře? Co vlastně viděla? Ani Sigvar jí nedokáže poradit… nevšiml si ničeho. Ve dvou Letitia Na její slova se jí příliš reakce od Norii nedostane, pouze jen pokračování jeho strojeně přívětivého výrazu. Je těžké číst, co se za tou tváří skrývá. „Nejspíš je to jen kulturní rozdíl mezi západem a východem,“ řekne prostě. „Je to podobné, jako existence těchto… jak říkáte, obchodních společností. V Alindoru naprostá většina obchodu prochází skrz císařovy úředníky. U vás, pokud tomu dobře rozumím, je dodnes nezvyklé, aby se například Celestionský či Nortimberský král zajímal o obchod – pouze o vymáhání cla, když už něčeho.“ Mikha’il, který si prohlíží vyřezávané symboly na figurách, se pousměje a vysloví svůj vlastní názor: „To je možná tím, že ještě před sto lety byla mnohdy hlava státu jenom taková hrací figurka. Ale peníze a obchod proudí vždycky – ať už na trůně sedí kdokoliv.“ Edamitsu se na něj ohlédne a na moment přemýšlivě mlčí, než dodá: „Může být…“ Že by Alindorci neměli na východě loutkové krále? Když mluví o tom svém Císaři jako o bohu, je jisté, že mezi ním a poddanými bylo hodně prostředníků… a kde je byrokracie, tam následuje korupce. I kdyby si to třeba Alindorci nepřipouštěli. Nezdá se, že by oba muži plánovali pokračovat v rozhovoru o rozdílech mezi oběma zeměmi. Ještě chvíli se všichni společně baví, ale Letitii se nepodaří vytáhnout z Norii nic převratného… a nezdá se, že by on z ní tahal informace z jiného důvodu než ze zdvořilé zvědavosti. Brzy se Noria Edamitsu zvedne a oběma se ukloní. „Již vás opustím – je již pozdě a měl bych se také věnovat očistě ducha, jak je to jen v těchto skromných podmínkách možné.“ Nejspíš nějaký náboženský rituál či modlitba. Odejde a zanechá je o samotě. Chvíli je mezi nimi ticho, než ho Mikha’il prolomí prostou a nezaujatou poznámkou: „Je to fascinující osoba… i když je poněkud obtížné ho poznat…“ Zdá se to jako jen taková poznámka… možná čeká, zdali Letitia rozehraje rozhovor víc – nebo zdali nějakým způsobem adresuje jejich poslední společný rozhovor… Den u konce? Freya Oba muži se přidají k jejímu přípitku a pozvednou také své poháry, aby zopakovali: „Sever severu,“ a pak se rozhovor stočí do bezpečnějších končin. Jejich hovor pokračuje dál v dobré náladě i bez vyzvídání – zdá se, že alespoň zčástí ukojila jejich zvědavost a prozatím jim to stačilo. Když se poté zvedá, nepřijde jim to nijak zvláštní a loučí se s ní vřele. Vypadá to, že si pomalu ale jistě nachází cestu k vojákům – a to je vždycky dobrá věc. I kdyby odsud měla pěkně brzo zmizet, vždycky se hodí být u vojáků dobře zapsaná. Pokud by se snad něco semlelo, mohlo by se jí to hodit. Prozatím jim dá své sbohem a vypraví se ke svému útočišti a lůžku. Vyjde do chladu a ticha pozdního večera, neboť zatímco jedla a povídala si s oběma vojáky, sešeřilo se a všem už skončila práce. Freya se loudá chladem. Elko už touhle dobou tvrdě dospává ten dlouhý den a jí nezbývá než vymyslet, jak se z vyvléknout a najít si cestu k pokladu. Zatímco kráčí ztemnělým nádvořím, všimne si nějakého pohybu ve stínech za skladištěm Společnosti. Zpozoruje postavu Celestionce, která jde po temnější straně budoucího nádvoří a míří očividně k místu, kudy se sami s Elkem předchozí noci vyplížili. Nejspíš nepředpokládá, že by to někdo považoval za podezřelé… nebo že by ho někdo sledoval. Navíc Freya samotná si ho všimla jen protože má zkušenosti s kdejakou levotou. Dokáže to poznat v postoji dokonce i u profesionála. Na nepravosti už má čuch. Ten muž si nese velký ruksak a letmo se rozhlíží – a Freya si všimne, že od rohu Společnosti ho nejspíš pozoruje nějaký kumpán. Taky postává ve stínu. Viděla ho vyhlédnout zpoza budovy, nejspíš mu kryje záda – pokud se Freya rychle nepohne, nejspíš tahle hlídka pojme podezření… Kdoví, co Společnost provádí… zdá se, že je dnes v noci méně obsazená než obvykle. Víc oken je ztemnělých a kolem nepostávají její běžní pacholci. Když se to vezme dohromady s tím, co slyšela od těch vojáků… jen to potvrzuje, že tu mají Celestionci nejrůznější skryté plány. Navíc Freye nyní dojde, že toho Koningsjegera vlastně celý den vůbec neviděla. Normálně si chodíval zabojovat s některým z místních důstojníků… mohlo by to s tím mít něco společného, mohla by to být náhoda. Postel je lákavá… Freya dobře ví, že strkat nos do cizích věcí nikdy není dobrý nápad – rozhodne se tedy téhle podivné příležitosti využít?

Hela - 08. října 2019 22:06

Ve tmě Víc, než kdy jindy, jsem nyní vděčná za Sigvarovu společnost. Být tady sama, tak vůbec nevím, co bych dělala. Kolem něj ale vyzařuje aura klidu a ten se přenáší i na mě. Nechám se usadit a sleduji, jak rozsvěcí svíce. Už jen jejich světlo mi přináší do duše klid a pocit bezpečí. Vždyť do světla by se žádný temný duch, ani padlý démon, neodvážil vstoupit. Teď by měla nastat chvíle, kdy bych začala zpochybňovat, co jsem tam v té tmě viděla. Já jsem ale stále skálopevně přesvědčena, že na mě hleděly oči, a že to zcela jistě nebyly lidské oči. Přitáhnu si na klín Mikaelovu hlavu a jemně ho začnu hladit. Možná je i on znepokojený tím, co obchází po okolních lesích. Možná jen cítí můj neklid a chce mě utěšit. Zvednu oči k medvědobijci a několik okamžiků váhám. "Nejdřív jsem cítila chlad, který profukoval pode dveřmi. Ale nebyl to chlad jarní noci, byl v tom závan prachu a rozkladu. Cítila jsem vítr, který nepocházel z tohoto světa." Zachvěju se už jen při pouhé vzpomínce na mráz, který mi prostoupil celým tělem. "A pak se rozrazily dveře a já náhle nebyla schopná pohybu. Hleděla jsem do tmy venku a z ní se na mě dívaly dvě zářící oči. A čím déle jsem do nich hleděla, tím blíž byly. Dívaly se mi až do duše." Ztichnu a zahledím se ke dveřím, jako bych snad očekávala, že se znovu rozrazí. Nyní mám pocit, že se vítr venku uklidnil. Však už ho také není třeba. Nevím, jestli to bylo varování, ale své mi už padlý sdělil, tak proč se zde dál zdržovat. "Asi bychom měli jít spát." Řeknu, ale okamžitě toho zalituji. Nechce se mi opouštět teplo světnice a lézt do chladných peřin své postele. A nechce se mi ani opouštět bezpečí, které mi jistojistě medvědobjec zajišťuje. Kdy se ze mě stalo takové ustrašené ptáče?

Freya - 09. října 2019 12:14

Stíny ve tmě Venku už se dávno setmělo a ochladilo se. Přitáhnu si kabát těsněji k tělu a pomalu se loudám ke svému úkrytu myslíce na teplo kamen. Ovšem koutkem oka zachytím nějaký pohyb, zastavím se a zahledím se do tmy. Trochu se ušklíbnu, když zpozoruji chlapíka plížícího se tmou a dalšího, který mu kryje záda. Tak copak to tu máme?... Rychlé obhlédnutí situace a pak se pomalu pohnu původním směrem, abych snad nevzbudila podezření, že jsem si jich všimla. I když teplo postele láká, zvědavost je silnější. A hlavně nikdy není na škodu vědět, co se děje kolem, informace jsou někdy k nezaplacení. Možná už jsem taky dlouho nebyla v žádném průšvihu nebo jsou to prostě jen staré instinkty, které velí všímat si všeho a mít oči neustále otevřené, čert ví, ale jedno je jasné. Prozatím se do pelechu nechystám. Chci vědět, co mají za lubem. Popojdu jen tak daleko, abych sama zůstala skryta ve stínu a neviděna, ale viděla, kam se to plíží a snad i copak pěkného si to odnesli. Počkám, až se pohne ten druhý a pomalu, obezřetně a v bezpečné vzdálenosti se vydám za nimi. Neměla by sis všímat jen svých vlastních věcí?...ale vždyť to právě dělám...mít oči a uši všude... Že se budu stejnou cestou jako včera plížit i dnes v noci mne tedy nenapadlo. Za to je mi jasné, jak velké štěstí jsem měli, že o nás se včera takhle nikdo nezajímal, tedy aspoň ne tady, když jsem takhle potichu mizeli.

Letitia - 09. října 2019 21:03

O návštěvách Naslouchám jejich hovoru a nemohu se ubránit dojmu, že nás Noria podceňuje. Jak jinak si vysvětlit, že mluví o našem králi jako o někom méněcenném. Tak trochu pochybuji, že u nich to je křišťálově jasné. Možná jsou tam jisté rozdíly, ale lidská chamtivost je stejná a představa jak se snad král sklání nad účetní knihou mě skoro rozesměje. Od čeho by pak měl úředníky. Nijak se jim do toho nevměšuji a raději si myslím své. Krátce se s Noriou rozloučím než nás zcela opustí a jakmile jsme sami, tak si naliji vína místo čaje. Pro můj jazyk je to mnohem lepší nápoj. "Máte pravdu. Je velmi uzavřený a je nesnadné k němu proniknout trochu blíž. Zda se, že tohle mají všichni společné. Když vidím ty stráže tak i kámen je v tu chvíli přívětivější," zasměji se tomu co řeknu a pozvednu číši v náznaku přípitku. "Když už je řeč o cizincích již jste se potkal s Elfstanem, tím šlechticem z Alesglas?" zeptám se a spokojeně mlasknu když ochutnám Mikha’ilovo víno. "Já jsem s ním prohodila jenom pár slov a je to také zajímavý chlapík. Prastarý rod, sůl země a tak dál, jak dokazuje ta jeho zvláštní značka na meči. Všiml jste si?"

Arun - 10. října 2019 21:06

Po noci přijde ráno Hela Medvědobijec jí naslouchá napjatě. Zpoza vousů jí sledují ty dvě zářivé oči – ale jejich pohled se nedá nijak přirovnat k tomu, co viděla tam venku. Sleduje i Mikaela, který přestává s kňučením jen když ona mluví… a neustále se na ní obrací oddanýma psíma očima. Tu a tam ho vidí i obrátit se ke dveřím… něco cítit musel. Teprve delší chvíli potom, co domluví, jí medvědobijec odpoví: „Bylo to zlé znamení. Zlé znamení,“ zopakuje. Nepochybuje a nijak se nehádá, avšak všech dalších soudů se zdržuje. „Nic jsem v té tmě neviděl a mám ještě dobré oči. Viděl jsem tě ztuhnout na místě, všechna barva se ti z tváří ztratila a vypadala jsi, jako by na tebe sáhla smrt… nebo spíš něco horšího než smrt.“ Opět zaváhá, než pokračuje: „Jsou temné a zlé věci na světě. V hlubinách hor. Na dně moří. Věci ještě horší než Padlý… ale já o nich nic nevím. Jen ozvěny tak šeptají v nejzazších krajích hor. Mám starost, že to souvisí s tou knihou – s tím svazkem, co jsi našla.“ Pak se narovná a projede si rukou vousy. „Já nejsem žádný vidoucí, žádný věštec, Helo. Tohle se mi nelíbí. Jenže leccos se zdá podivné za takovéhle noci. Zítra ráno-“ Na moment se zarazí a rozhlédne se po světnici, zvlášť po oknech. Ale ať už ho napadlo cokoliv, obrátí se zpátky k vědmě: „Zítra ráno nám Skauld ukáže cestu. A pokud pomůže on, pomůže nám Otec.“ I když to není žádné zaříkání… pokud to říká hluboký a zvučný hlas Sigvarům, zní to skoro jako výhrůžka a výzva všemu temnému, co by venku mohlo číhat. A s ujištěním jména Boha cest, obzvlášť té cesty největší, se uloží do lůžek, aby dospali zbytek té podivné a neklidné noci. Helina mysl je ve spánku překvapivě klidná. Když už má pocit, že jí noční můry pronásledují, vždy jí ve snech vytane vzpomínka, která je zažene. Ať už je to nějaká laskavá věta v hlase babiččině či závan vůně bylin nebo tvář Sigvarova… její svět nad ní drží ochranou ruku, tak jako ona drží tu svou nad ním. Jak se její snění blíží k závěru s prvními paprsky slunce, opět pocítí chlad – ale tentokrát je to svěží mráz vrcholků hor. Vzpomene si na hromový hlas, který tam zaslechla. Na ty slepé oči, které vidí dál než všechny smrtelné… Probouzí se s jistotou, že na světě není sama. Slyší ruch brzkého rána – a když vyjde do své světnice, aby si připravila snídani, téměř se lekne. U jejích dveří, proti všemu cizímu světu, jako by stála socha. Tak nehybně tam v sedě spí Sigvar, usazený na židli. Hlavu má na hrudi, na klíně mu leží obnažená sekera, po boku medvědobijecký oštěp. Když kolem ní projde, cukne sebou a probudí se – ale jakmile jí vidí a všimne si světla pronikajícího okenicemi, zavrtí hlavou a vzdychne si: „Dobří Bohové, snad jsem neusnul.“ Ráno je jen její. Povinnosti ve vesnici čekají… stejně jako přípravy na cestu. Noční dostaveníčko Freya I když už by si zasloužila padla, každá takováhle příležitost se musí pořádně využít… a Freya se rozhodne sledovat, co se bude dít dál… Sama se skryje tak, aby byla ve slepém úhlu té hlídky. Ví víc než dobře jak v tom chodit – párkrát, zvlášť když její batalion rozmetali v nějaké bitvě nebo jí jinak nepřálo štěstí, musela strávit nějaký ten pátek v zemích, kde se na Celestionskou uniformu nepohlíželo nijak příznivě… Brzy se první muž dostane až do stínu rozestavěných hradeb. Vidí ho mávnout na svého druha, a to zas on dělá hlídku jemu. A když si jich nikdo – tedy až na Freyu – nevšimne, ztratí se za hradby. Ona jako stín za nimi. Prohlédne si přitom toho druhého… ten jde na lehko… ale má sekeru. Asi aby se měl čím případně bránit – a aby přitom nebyl tak podezřelý jako s mečem. Meč, to je zbraň, ale v tomhle kraji berou sekeru spíš jako nástroj. Nad tím by se nikdo nepozastavil. Všimne si, že čepel je zabalená do látky, aby nevrhala zrádné odlesky. Tihle nechtějí být viděni – jako by snad Freya potřebovala další potvrzení. Sleduje je pořád dál… míří směrem od pevnosti a vybírají si cesty tak, aby je ideálně nikdo neviděl. Když se je snaží následovat, jde jí to ztuha. Nechce se sama prozradit. V jednom momentě má strach, že se jí ztratili… Ale pak se ukáže, že tihle dva už nejspíš takhle párkrát šli, protože si dovolili být méně opatrní v druhé části cesty. Zašli nakonec do lesů na jih od pevnosti – už na ně od ní není vidět… a tímhle směrem je také vzácné vidět místní. V lese je snazší je sledovat i pro Freyu. Podle výbavy nemůžou jít daleko, tak za nimi pokračuje. Určitě mají v plánu nějakou levotu – a dozvědět se něco takového, to by se Freye ještě mohlo hodit. A i kdyby jí viděli… dovedla by si poradit. Hezké by to nebylo, ale zvládla by to. Konečně se zastaví. Jsou na malé mýtince – jen nějaký starý strom tady spadl a strhl jeden nebo dva sebou, takže je tu kousek oblohy nad hlavou. Oba muži postávají tiše kolem hnijícího kmene… a zdá se, že na někoho čekají. Ten druhý, ten bez nálože, řekne tiše, ale dost dobře na to, aby ho Freya slyšela: „Přijdou?“ První pokrčí rameny. „Proč by nepřišli?“ „Někdo říkal, že ve vesnici bylo nějaký pozdvižení.“ „Vesnice si může dělat co chce. Proč myslíš, že se od ní držíme dál? Zvlášť vod toho Torjakova vyšetřování.“ To toho druhého umlčí. Chvíli postávají beze slova… pak ten první odloží ruksak na zem a rozhlédne se. „Vobhlídnu okolí. Čekej tady. Musíme si koneckonců dávat bacha.“ Freya musí jednat rychle… skrýt se lépe a riskovat, že něco propásne? Přepadnout toho, co se oddělil? Zůstat na místě? Vracet se snad teď nebude… O šlechticích Letitia Mikha’il zůstane u čaje, ač jí víno neodepře. Zamyšleně upije ze svého šálku, než okomentuje postřeh Letitie ohledně Norii… jako vždy tak učiní jako učenec, který má přehled o nejrůznějších zbytečnostech. „Musíte mu odpustit – nezapomínejte, z jaké země pochází. V Alindoru je přísný společenský řád to jediné, co drží tak obrovskou říši pohromadě. Četl jsem v jednom cestopise, že se nevolníci, mniši či podrobené národy často v malých číslech bouří … avšak vzhledem k tomu, že veškeré vzdělání a vojenská moc je koncentrovaná ve šlechtě, tato povstání jsou potlačována jedno za druhým. Jsou odsouzení k selhání. Mnozí už jsou prý prostě se svým údělem smíření – nic jiného neznají. Je to neuvěřitelná společnost s propastnými rozdíly. Považte, neurození lidé v Alindoru nesmí nosit zbraně, obzvlášť ne katany – meče, které jste viděla u všech strážců pana Norii. A z jejich hlediska jsou cizinci ještě níž než nevolníci. Hrdost a společenská hierarchie vládne Alindoru a na jejím vrcholu je Císař.“ Povzdechne si a dodá s trochou melancholie a cynismu: „Problém je, že to funguje. Totální kontrola, slečno, a říše, která vydržela tisíce let. Od Alindorců by se Celestion mohl učit… ale doufám, že to neudělá. Ale co se týče pana Norii, nemusíte mít starosti. Pokud vím, patří rodina Edamitsu k otevřenějším a přívětivějším… alespoň co se cizinců týče.“ Na moment utichne – možná si uvědomí, kolik toho napovídal… ale učenec se vždycky rád předvede. A když už jsou v tom pomlouvání šlechticů, řeč přejde na Elfstana aed Wylfynga… enigmatickou postavu, která dorazila z Alesglas. „Nikoliv, slečno. Něco málo jsem slyšel…“ To si Letitia dovede představit. Byl by hlupák, kdyby si nějakému tomu sluhovi či nosiči nedával tu a tam groš, aby držel oči a uši otevřené. „Pokud vím pochází z kraje, který není nepodobný téhle divočině. Jak říkáte, prastarý rod… ale víc o něm nevím. Jen jsem slyšel, že jeho rod nemá právě nejlepší pověst v Althingu… nepřekvapilo by mě to. Král Arvid je reformátor.“ Letitia zmíní symbol – Mikha’il na moment zaváhá, toho si Letitia všimne… možná neví, o co by mělo jít. Ale když se to zdálo Doresgrückovi tak důležité… že by byla Liga pozadu? „Zvláštní značka na meči, říkáte? No, to by mě jako takového amatérského znalce všemožné šlechty zajímalo…“ naznačí Mikha’il. Otázka je, zdali Letitia vyrovná hru… a pokud snad ano… co za to bude chtít?

Hela - 10. října 2019 21:28

Světlo dne Znepokojeně poslouchám Sigvarova slova. On nic neviděl, tohle znamení bylo určeno pouze pro mě. Ale před čím mě varuje? A šlo vůbec o varování, nebo mi tím temné síly říkají, že jsem vykročila na cestu, ze které už není návratu? Mám mnoho otázek, ale žádné odpovědi. Všimnu si pohledu, který medvědobijec vrhnul k temným oknům, ale nejsem schopná ho rozklíčovat. Dobře ale vím, že platí, ráno moudřejší večera. Dlouho tedy neváhám a odeberu se na lůžko. Mikael se položí na zem, vedle postele a já mu rukou zajedu do husté srsti. Možná za to může jeho blízkost, možná přítomnost Sigvara, nebo duch mojí babičky, který nade mnou bdí, velmi záhy však usnu klidným spánkem. Probouzí mě chlad a paprsky. Vyklouznu z lůžka, a oděná jen v noční košili, vstoupím do světnice. Na okamžik strnu úlekem. Naskytl se mi zvláštní pohled na spícího horala. Srdce vynechá dva údery a pak zrychlí, protože mi náhle dojde, že zatím, co já jsem spala, on hlídal. Ale před čím nás hlídal? Copak je možné postavit se temným silám se sekerou a kopím? Neptám se, a neptám se, ani když Sigvar procitne. Možná na to přijde čas později, ale nyní je spousta práce. Obléknu se a připravím skrovnou snídani. Poté se musím dát do balení. Nachystám věci na cestu a nějaké zásoby, zabalím teplou vlněnou deku a pro jistotu i nějaké bylinky a obvazy. Spolu s tím ale také musím nachystat věci na pohřeb. Nachystám snopky sušených bylin, které budou při rozloučení hořet a vonný olej, kterým očistím ostatky. "Jakmile bude po obřadu, vyrazíme. Půjdeš se také rozloučit, nebo na mě počkáš tady?" Ať už se Sigvar rozhodne jakkoliv, já vyrazím do vesnice. Přesto, že mám nyní hlavu plnou jiných věcí, stále ve mě zůstává onen pocit děsu, který jsem v noci pocítila. Jako chlad, zažraný hluboko v kostech.

Letitia - 11. října 2019 21:04

Symboly a jejich významy "Máte pravdu. Král je reformátor, však jsem toho také důkazem," rozpřáhnu ruce a ukloním se jako kdybych se předváděla na jevišti, "ale mnozí královy vize nesdílejí. Zkuste se zeptat třeba Helskarských. Ti vám jistě rádi řeknou co si o tom myslí a mezi takovými lidmi Elfstan právě dojde sluchu. Také se mi nezdálo, že by mu na své pověsti nějak příliš záleželo, ale mohu se plést, že." Zatm co mluvím o banalitách si promýšlím zda to mám Mikha’ilovi ukázat nebo ne. Potíž je v tom, že nevím jak přesně je ta informace cenná. Právě teď možná vím něco co on ne a to mi dává do rukou jistou páku. Když mu to prozradím možná se něco nového dozvím, ale možná to dám příliš levně. Jenže abych se pohnula dál budu muset riskovat. Možná se dozvím něco nového než mi řekl Doresgrück. Navíc by na to sáhib stejně dřív nebo později přišel a takhle z toho mohu něco mít já. "Ještě k té značce," pronesu jen jakoby mimochodem. "Také mě to zaujalo, protože s jejich rodový znak to není. Byla to zvláštní květina, stočená do kruhu. Když mi dáte psací potřeby, tak se vám to pokusím vyobrazit. Je to lepší než to popisovat slovy." Tak a část je venku. Stále ještě mohu mlžit a když na přijde tak nakreslit něco jiného, ale zřejmě to nebudu muset, nejdřív si však počkám jak na Mikha’il zareaguje.

Arun - 12. října 2019 20:46

Obřad Hela Každý ví něco jiného – Hela zná nejrůznější tajemství tohoto světa… ale ani kdyby jí stará Aila naučila všemu, co sama znala, medvědobijec by přeci jen v horách slyšel něco, co jí samotné nikdy nebylo odhaleno. Prozatím vědma jeho noční hlídání nijak nezmíní… kdoví, co v nočních oknech viděly ty jeho lovecké oči. Tak nebo tak je jisté, že Sigvar nedopustí, aby jí bylo ublíženo. Stojí proti věcem dost fyzickým na to, aby se jimi dal prohnat hrot kopí? To vše visí ve vzduchu mezi nimi, zatímco beze slova snídají a připravují se na cestu. Hela dobře ví, že musí odjet rychle a nedat stařešinům čas vymyslet si plány na ten čas, co bude pryč. I tak to nebude dobré… ale ona má poslání, které musí splnit. Co se týče obřadu, Sigvar pomalu přikývne hlavou: „Půjdu s tebou.“ Svoje důvody jí neobjasní. Snad chce jen uctít památku mladého člověka, jehož život byl sťat příliš brzy. Vyrazí tedy oba k vesnici, kde pro jednou denní činnost nezačala tak samozřejmě jako každé jiné ráno. Na návsi je shromážděna téměř celá Helskara. Nesejde na tom, jaký měli na Einara názor, nezáleží na tom, jaký k němu měli vztah… přišli se rozloučit, neboť odešel jeden z nich. Obřad bude jednoduchý, neboť není příbuzných a mrtvý už se na svou cestu vydal. I tak mu jeho bratři a sestry chtějí vzdát čest. Ostatky zůstaly na svém místě v hrobce… muži Helskary pod mohylou připravili štít, aby na něm mohlo být tělo symbolicky vyzvednuto z hrobek a opět uloženo s řádným obřadem. Tělo bude uloženo do jednoho z výklenků ve stěně a těžká kamenná deska ho poté skryje před vnějším světem, aby mohly kosti splynout se zemí, ze které pochází, a duše odejít na Planinu Slz. Běžně by zemřelý skonal ve vesnici, na pohřeb by tam bylo jeho tělo rovněž vědmou připraveno, a poté by bylo na štítu přeneseno jeho nejbližšími do kobky. Nosiči mohou být v této severské tradici i ženy a této role se obzvlášť sestry, manželky či dcery zhošťují s nebývalou hrdostí… Pro Einara to budou čtyři z jeho přátel, mladí muži jako on. Jedná o poněkud… netradiční pohřeb. Je jisté, že ještě rozvíří vlny, zvlášť na příštím stařešinském sněmu… ale do té doby ještě daleko. Vážné tváře vědmu vítají, neboť čekají právě na ní – to za ní se vypraví k mohylám. Může se alespoň cítit klidně, neboť neexistují žádné předepsané rituály nebo zvyklosti… jen je třeba prokázat mrtvým patřičnou úctu. Melancholickou atmosféru, kterou Hela pociťuje, naruší malé překvapení. Na kraji vesnice, v patřičné a uctivé vzdálenosti, spatří postavu šlechtice Elfstana. Zdá se, že opět strávil noc v příbytku Herleifa a že má koně ustájeného v medovinové síni. Je jasné, že se nechce připojit k tak pietní a soukromé záležitosti… ale je pravda, že tradice to povolují. Někteří stařešinové by sice mohli reptat… avšak cožpak by si Einar nezasloužil, aby mu vzdal hold někdo tak urozený? Všimne si, že Sigvar, postávající poněkud stranou od ostatních vesničanů, si šlechtice rovněž prohlíží. Ale tentokrát v jeho zraku nevidí takovou nedůvěru. Nezdá se jí pravděpodobné, že by už změnil názor… ale po předchozí noci se Hele zdá, že Sigvar je ustaranější… možná, že za té podmínky by mohl na Elfstana pohlížet přívětivěji. Stařešinové si mezi sebou povídají. Už si jí všimli, ale nijak se nevzrušují. Tohle je příležitost ještě jednou pořádně probrat rodinu, jejíchž poslední člen nyní odchází. Vyzvidhnout její historii a vzpomínky všech na její členy. Je možné, že obřad nezačne až do brzkého dopoledne, pokud je Hela nepopožene. Kdo ví víc? Letitia Mikha’il se jejímu předvádění zasměje a trocha ledů, které mezi nimi kvůli tomu předchozímu rozhovoru vyrostla, začne tát. Brzy se dají do hovoru a přijde i na popis té značky. Letitia pečlivě sleduje tvář sáhiba pro jakoukoliv reakci… Byl by dobrým hráčem pokeru… ale Letitia je ještě lepší. A když dokončí svůj popis, řekla by, že Mikha’il má sice profesionální karetní tvář ale právě skrz ní uviděl šanci na královskou postupku. Sáhib se nakloní jemně kupředu. Schová bradu do dlaně. Zorničky se mu malinko rozšíří. Na moment umlkne – očividně se snaží ujistit, že ona z něj nic nevyčte. Ale to by musel strávit tolik hodin naháněním partnerů po bálech jako Letitie, aby se jí ve hře tváří vyrovnal. „Skutečně?“ zeptá se. Těžko říct, co ta informace znamená, ale rozhodně je důležitá. Mikha’il opět chvilku mlčí, ani se nezačne rozhlížet po papíru a tužce… zdá se tím popisem docela zaražen. „To je… velmi zvláštní. Ehm – tedy chci jen říct, že mi to cosi připomíná. Možná už jsem měl někdy s takovým znakem tu čest.“ Kolik z něj zvládne vytáhnout? Jak moc s ním bude hrát tuhle hru na předstírání? Mikha’ila rozhodně zaujala, ale ještě není vyhráno. Teď je třeba postupovat opatrně… jistě by bylo ještě snadné ho přesvědčit o tom, že ve skutečnosti to je něco docela jiného a ona by byla vyzbrojená znalostí toho, že ten znak je v určitých kruzích velice důležitý. A jemu by nic určitého neprozradila. Navíc, co že to říkal Doresgrück? Znak spojovaný s Celestionskými potížisty… tady v Nortimberu. A Mikha’il ví, o co jde. To musí být skutečně něco zvláštního a podstatného. Něco utajovaného. Mohla by to s ním zkusit otevřeně… pokud je to tak důležitá informace, možná by se s její pomocí mohla dokonce i vyvléknout ze své potupné služby u Společnosti… Liga má jistě dost vlivu na to, aby jí rovněž pomohla… urovnat záležitosti. I třeba v Celestionu. Musí se rozhodnout, Mikha’il se vzpamatoval a rychle se natáhl pro list papíru a olůvko na psaní. „Tady, slečno, pokud mi to zvládnete nějak načrtnout, mohl bych vám třeba povědět víc.“ Snaží se to skrývat… ale má skutečně veliký zájem.

Hela - 13. října 2019 01:26

Poslední rozloučení Jsem ráda, že se Sigvar rozhodl pohřbu zúčastnit. Na mladého Einara si pamatovat nemusí, ale prokázat úctu mrtvým bychom měli my všichni. Když se tedy nachystám, vykročím, spolu s medvědobijcem, k vesnici. Mikael se táhne za námi, ocas stažený. Události předchozí noci ho silně zasáhly, a já jen doufám, že je můj věrný společník v pořádku. Myslela jsem, že mě do hor doprovodí, ale nyní si nejsem jistá, jestli ho raději nenechat ve vesnici. Na návsi už je shromážděna snad celá Helskara. Všichni, včetně stařešinů, přišli prokázat úctu mrtvému. Tohle je trochu netradiční pohřeb, jelikož nám chybí tělo. Za jiných okolností by se hodně pilo a mluvilo, vzpomínali bychom, ale Einar zde nemá žádnou rodinu a já...spěchám. Je mi jasné, že stařešinové by byli schopní žvanit další půl den, ale na to já nemám čas. Pohledem najdu Halvara a naznačím mu, aby zapálil hranici. To by mělo přitáhnout pozornost a umlčet žvanily. Jakmile se oheň rozhoří, přistoupím blíž a vhodím do plamenů první snopek bylin. K nebi vyšlehnou jiskry a plameny získají na okamžik nachovou barvu. "Dnes nás opouští jeden z nás. Syn severu a bratr každého z nás. Einar, syn Holgenův, jenž předčasně skonal. Vzpomeňme na něj a nesme si tu památku v srdci, aby jeho nebyl zapomenut." Na okamžik se odmlčím a zalovím v mysli pro nějakou hezkou dětskou vzpomínku. "Vzpomínám si na jedno léto, kdy jsme s Einarem v horách stopovali dvanácteráka. Nebyli jsme schopní to majestátní zvíře ulovit, ale alespoň jsme obdivovali jeho sílu a krásu. Přeji ti bratře, abys na Planině slz našel podobného jelena a užíval si jeho lov stejně, jako když jsme byli malé děti." Na okamžik skloním hlavu, než ustoupím od plamenů, abych mohla nechat promluvit někoho dalšího, kdo by chtěl na mladého muže vzpomenout.

Freya - 13. října 2019 20:58

Pod rouškou noci Skrytá ve stínech sleduji ty dva a plížím se za nimi, abych nebyla viděna, ale sama jsem viděla. Neměl je prozradit ani záblesk ostří jejich zbraně. Tak copak vzácného a kam to neseme, panstvo?... Držet se jim v patách není zrovna dvakrát jednoduché, ale nehodlám se jen tak vzdát a pustit se své kořisti. Dokonce mne tohle sledování a plížení snad i trochu baví. Zatavím se kus od mýtiny a vyhlížím, co se bude dít dál. Očividně na někoho čekají. Pozdvižení ve vesnici...hádám, že za to tak trochu můžem my...ale Torjakovo vyšetřování?...copak se vyšetřuje?... V duchu zakleju, když se jeden z nich rozhodne jít obhlédnout okolí. Až tak opatrný být nemusel. Odlepím se od stromu, za kterým stojím a opatrně našlapujíce stáhnu se trochu dál a očima bloudím po vhodném úkrytu, který by mi poskytl výhled na to, co se bude dít dál, ale také relativní bezpečí před odhalením. A jen doufám, že ten chlapík nebude příliš důkladný, vcelku nerada bych to řešila nějak příliš razantně. Úplně mi bude stačit zjistit, oč tady jde, na koho čekají a nejlépe i copak se to chystají předat.

Letitia - 14. října 2019 16:08

Kresba V duchu se usměji jak se mi ta malá lest podařila, ale navenek dávám najevo jenom mírný zájem. Převezmu si věci a začnu malovat. Vzhledem k tomu, že to dělám již podruhé si to vybavuji poměrně přesně, ale záměrně váhám a dopouštím se nepřesností jako bych si nemohla přesně vzpomenout jak ten znak vlastně vypadal. "Opravdu si nejsem jistá, zda to dokáži vystihnout," postěžuji si, když první pokus pokazím a raději začnu znovu. Při tom občas kouknu na Mikha’ila jako bych u něj hledala podporu. Před každým tahem zvednu oči zda to dělám správně a nakonec se mi jakž takž podaří kostrbatý náčrtek rytiny, kterou má Elfstan na hrušce meče. "Pomůže vám to?" předám kresbu. "Dělala jsem to po paměti a možná jsem to nevystihla zcela věrně. Vlastně skoro vůbec. Je to jenom chabý pokus, ale možná mi o tom dokážete říci něco víc pokud vám to něco připomene.?" Vyzvídám dál a sleduji sáhibův výraz zda na něm prokmitne poznání nebo jsem to celé dělala nadarmo, ale něco mi říká, že o tom jistě něco ví. Kolik takových symbolů se může v okolí vyskytovat? Pochybuji, že jich je více jak jeden.

Arun - 14. října 2019 20:33

Pohřeb Hela Vědma nevěnuje pohled Elfstanovi… má důležitější záležitosti, o které se musí postarat. Nesmí si dovolit otálet. Když dřevo napuštěné pryskyřicí vzplane, všichni umlknou a zahledí se do plamenů. Je to neobvyklá věc, mít pohřeb bez těla… a v podstatě bez příbuzných. Všichni tak nějak tušili, že na to dojde… ale děje se málokdy, aby někdo na severu jen tak zmizel. Za ty, jejichž těla zmizí ve vlnách či v hluboké divočině, se často pronáší modlitby nebo přání k bohům, ale nikdy nemají pohřby. To nosí smůlu a všichni to ví – ale dnes je pohřeb, neboť se tělo našlo. Spousta starých vzpomínek a povídaček, které vířily ve vesnici, když Einar zmizel, opět vyplavala na povrch. A teď se mají zas všechny uzavřít… tentokrát definitivně. Hela ustoupí od hranice a vesničané vytvoří kolem ohně široký kruh. Z davu vystupují Einarovi přátelé či známí jeho rodiny. Není jich mnoho… „Znal jsem Einara dobře… byl to můj dobrý přítel – v životě ho potkalo pěkných pár ran… ale nikdy se nenechal stáhnout k zemi. Byl to dobrý muž, dobrý lovec a jsem si jistý, že už na Planině rokuje s předky...“ „Byl jsem přítelem Holgena… mladého Einara jsem vídal často – byl to zdravý hoch, který měl dobré srdce. Jsem si jist, že jednoho dne by byl skutečně výjimečným mužem. Potkala ho tragédie, ale alespoň už nezažívá trápení pozemského světa.“ „Často jsem chodívala za Karou, když jí bylo nejhůře. Žila jen pro svého mladého Einara a on se k ní choval tak laskavě, že bychom ho mohli všichni dávat dětem za příklad. Stál vždycky nohama pevně na zemi… tak ať se mu v ní lehce leží.“ „S ním končí slavná a stará rodina – a nedovedu si představit lepšího muže, než byl on, aby byl posledním z takové rodiny. Jsem si jist, že v posledních momentech na něj byli předkové hrdí a že se k nim připojil s hlavou vztyčenou.“ Jen málo lidí má co říct o Einarovi… ale všichni sem přišli, aby uctili smrt jednoho z nich. Altharf, vesnický skald, dokonce na jeho počest přednesl krátký úryvek jednoho z eposů, který měl Einar rád. Na konec čtveřice jeho přátel pozvedne prázdný štít a vyrazí za vědmou k mohylám. Většina vesničanů, až na ty nejstarší a nejmladší, vyrazí za nimi. Brzy stanou před hrobkou. Hela nemá mnoho co s mrtvým udělat. Je to v podstatě jen kostra… zabalí jí tedy alespoň do plátna, na které posadí přilbici, kterou jí donesl jeden z jeho přátel, který se ve volném čase stará o to, aby se jejich dům nerozpadl. A k boku mu položí sekeru, kterou měl i ve svém posledním momentu… zasloužil by si i ten starý amulet… ale ten je pryč. Takto jednoduše upravené tělo položí s pomocí jeho zasmušilých přátel na štít, a ještě naposledy ho vynesou na světlo slunce… Hela odříká jednoduchou modlitbu, která ho bude provázet na cestě na Planinu… pokud už na ní nenašel cestu sám. Jeho duch nejspíš nikde dlouho nebloudil… Skauld se stará o své. Ale vždy je lepší vzdát mrtvým čest. A pak je tělo uloženo do kamenné hrobky a čtveřice mužů přiklopí ostatky těžkou kamennou deskou. Do boku hrobky je pak vytesáno jeho jméno… a pod něj Hela bez zaváhání vytesá několik prostých run, které je zvykem na hrob dát. Jen vědmy a stařešinové ví, co znamenají… Falhirm, který rozumí runám ze všech stařešinů nejlépe, bude muset jeho smrt a pohřeb zanést do runového kamene jeho rodiny… nejspíš tak učiní s některým z dalších stařešinů pro svůj pokročilý věk. Tím je oficiální část pohřbu skončena… vesničané se pomalu rozchází za svou prací. V jejich životě není nic jako týdenní den odpočinku, jako je ve zvyku v Celestionu, a pohřby a svatby tuto roli suplují. Muži i ženy nejspíš stráví ještě několik hodin soukromým přetřásáním drbů nejen o rodině Einara… Brzy se rytmus vesnice vrátí do svého běžného tempa. A Hela nesmí meškat ani minutu… Sigvara a Mikaela už má po boku… může se ještě rozhodnout, zdali svého věrného psího druha vezme s sebou. Vypadá sklesle, ale kdoví, jestli by byl vůbec ochotný jí opustit. Většinu svého života jí následoval jako stín… pár dní odpočinku v medovinové hale by mu sice prospělo… ale kdoví, zdali by ho víc netrápilo, že není s Helou. Co víc, měla by nějakým způsobem adresovat Elfstana, který pohřeb zpovzdálí sledoval. Všimla si, že za Einara pronesl krátkou modlitbu dle zvyku svého kraje. Nakonec je třeba to oznámit stařešinům. To bude asi nejobtížnější. O erbech a minulosti Letitia Zatímco Letitia kreslí, cítí na sobě upřený pohled Mikha’ila. Sleduje každý její tah, dokonce se zvedne tak, aby jí mohl hledět přes rameno. Ale všimne si, že se jí vůbec nepokusí napovědět… zůstává tichý, zatímco ona předstírá snahu o namalování symbolu. Nedává na sobě znát nic víc než jen zájem učence – že by už dostal své emoce pod kontrolu? Nebo mu náčrty nic nepřipomínají? Letitia je brzy hotova a předkládá mu svůj náčrt k posouzení. Teď je otázka, kolik jí toho Mikha’il řekne. Nejprve zaváhá a poté si ho začne prohlížet z různých úhlů, otáčeje papír dokola, jako by si nebyl tak úplně jistý. „Zajímavé, velice zajímavé,“ řekne neutrálně. Vypadá to, že z něj víc nedostane, neboť on papír odloží na stůl a posadí se zas proti ní. Ale když se přesouval Letitia si všimla, že se od ní úmyslně obrátil… možná, aby zakryl výraz tváře. Možná náhodou… Nyní je zas proti ní. Zdá se, že jí přeci jen řekne něco víc. „No, je to zvláštní, že by měl takový symbol Nortimberský šlechtic. Je to taková stará – no řekl bych něco jako runa či symbol. Občas jsem ho už viděl… kdo ví, jak se dostal na jeho meč? Možná nějaká relikvie ze starých časů… nebo to nějak prosáklo špatnou interpretací něčeho z historie…“ Mikha’il pokrčí rameny, jeho zájem učence se zdá být pořád velký, ale nejspíš tím naznačuje, že se nejedná o nic světoborného. „To víte, v erbech starých rodů se objevuje ledasco. A tohle je docela běžný symbol… myslím, že se jedná o dávno vyhynulou květinu, která rostla všude na Kontinentě. Je to taková kuriozita, řekl bych. Celestionští šlechtici také mají na svých erbech lvy, i když v Celestionu žádní lvi nežijí… nevím, jestli to má rod Wylfyngů i na erbu, ale zajímavé to je, o tom žádná.“ Víc neřekne a zůstane na Letitii aby rozhodla, zdali jen nic neví, nebo zdali nevědomost předstírá. S Mikha’ilem toho příliš zdarma nezíská… ale pak on přeci jen něco dodá... „Ale přiznám se, že je to pěkná náhoda – o tuhle květinu už se nějaký čas zajímám… tak pokud byste ještě na nějaké takové symboly narazila, rád se na to podívám… a rozhodne se najde něco, v čem bych vám já mohl pomoct na oplátku.“ Že by náznak další spolupráce, pokud by se rozhodla mu dát ruku vstříc? V téhle profesi musí být lidé velmi opatrní… Noční pletichy Freya Seveřanka se ztratí z nejbližšího okolí, aby se ujistila, že nebude odhalena… sleduje bedlivě toho zkušenějšího stopaře, který prohledává okolí. Ke svému zklamání se zdá být velice pečlivý…. A ona se musí stáhnout ještě dál, aby nemusela riskovat objevení. Dokonce jí málem najde podle stop, i když si dává pozor na to, aby po sobě nic očividného nechala. Tenhle ví, co dělá… Bohužel mezitím zároveň slyší, že na mýtinu už někdo dorazil. Má sakra smůlu, ale lepší než se nechat chytit. Sleduje toho muže, který se rovněž otočil a vyrazil zpět. Ona se pokusí dostat rychle, a přitom nenápadne zas do doslechové vzdálenosti, aby jí toho ušlo co nejmíň. Brzy má zas na mýtinu výhled… přišli tři noví – a tihle vypadají vybavení na delší cestu. Zásoby a zálesácké potřeby na zádech a o dost ostřílenější výrazy v tváři. Celestionské peníze zaplatí ty nejzkušenější mazáky. Vidí, že jeden z nich už převzal ruksak, a právě jsou v rozhovoru s tím, který čekal a který se nervózně ptá: „-a krom toho tedy všechno v pořádku?“ Jeden z nich, asi vůdce těch tří, přikývne: „Z Torjaka si nedělejte hlavu, v hlavním městě nám kryjou záda. Jarow už je vyřešenej a už nebude dělat další problémy.“ Ten, co se vrátil z obhlídky v tuhle chvíli, si přidá: „Jarow nedělá problémy, normálně sabotuje. Dejte na mě, toho budem muset hodin do moře – ještě se ukáže, že je to špeh z Ligy…“ Jeho tři kumpání se ušklíbnou: „To ani neříkej,“ začne jeden z nich, než si vůdce vezme slovo. „Jo – my to s ním budem muset vydržet… ale ať si zkusí něco podělat. Tam v horách si nikdo další mrtvoly ani nevšimne,“ dodá a udělá výmluvné gesto prstem přes hrdlo. „Mizíme, cesta je daleká,“ pokračuje dál. „Díky za ty věci. Snad nám pomůžou se dostat někam dál. Škoda, že jste se nedostali k tomu klíči. Ale nemůžem čekat. V nejhorším to zas vyřešíme soudkem prachu,“ dodá a zašklebí se, zatímco se ostatní dají do přátelského smíchu. „Posledně ti Doresgrück skoro ukous hlavu, tak dávej bacha,“ dodá v přátelské atmosféře ten zkušenější, co přišel z pevnosti. Ten druhý z pevnosti je o dost nejistější a sleduje odcházející dost nervózně… slabina, která by šla využít? Nebo ten Jarow? Ale noční rozhovor končí… muži se rozchází a Freya se musí rozhodnout, kam bude pokračovat dál. Ti tři se ztrácí na druhou stranu a očividně míří do divočiny, zatímco ti dva se s prázdnýma rukama vrací zpátky k pevnosti.

Hela - 14. října 2019 21:02

Poslední rozloučení Tiše stojím a naslouchám řeči Einarových přátel a známých. Není jich mnoho, ale jsem ráda, že se přeci jen někdo našel, kdo na něj bude vzpomínat. Pohřeb bez těla je už tak zvláštní záležitostí, a tím, že chybí i rodina, se vše jen prohlubuje. Jsem ráda, když se procesí, se štítem, vydá k mohylám. Následuji je, a teprve nyní mám možnost přemýšlet i o severském šlechtici, který se zde ukázal. Bylo hezké, že přišel, přesto, že mladého muže neznal. Mrtvým by se však vždy měla prokazovat úcta. Do hrobky vstupuji jako první. Zapálím druhý snopek bylin a nechám jejich vůní provonět celou hrobku. Upokojuje to duchy, kteří zde přebývají a odhání to ty zlé. Tělo je naposledy vystaveno paprskům slunce, než ho muži uloží do výklenku, která následně zakryjí kamenem. Přilbice, sekera, a nápis na náhrobním kameni, ty jediné věci zde budou mladého muže připomínat. Je mi z toho smutno. Vytesám do kamene několik run a poté hrobku opustím. Vím, že bych měla spěchat, ale nemohu odejít a nepromluvit si s Elfstanem. Když se tady dav začne rozcházet, zamířím, místo do vesnice, rovnou k němu. "Dnes je smutný den. Jsem ráda, že jsi přišel. Vesničané by měli vědět, že jsi na jejich straně." Pousměju se na muže a naznačím mu, že můžeme vykročit k vesnici. Promluvit si můžeme i po cestě a já alespoň nebudu ztrácet čas.

Letitia - 15. října 2019 14:02

O květinách v minulosti Nakreslila jsme co jsem mohla a předala svou čmáranici. Podle toho jak se chová je mi jasné, že ví víc než říká, ale vyptávat se ho příliš nemohu, protože bych tí sama odhalila, že i já mám jisté informace o tom symbolu a je pak velmi jednoduché si zbytek domyslet. Budu muset tedy hrát Mikha’ilovu hru. Nevadí mi to však. "Víte, mě právě zarazilo, že tu květinu v erbu nemají. Aspoň podle toho co si pamatuji. Nejsem sice nijak velmi obeznámena se zdejší šlechtou a jejich znaky, takže se mohu plést, ale nemyslím si to." Natáhnu se z karafy si doliji víno do sklenice. trochu mi při tom malování vyprahlo. "Pokud se mi na něj podaří ještě někde narazit dám vám vědět, ale nejspíš tohle byla jediná náhoda která mě potkala když říkáte, že ta květina již dlouho neroste. Máte vůbec tušení jak se jmenovala? Nebo kde jste na ten symbol narazil? Jsem trochu zvědavá a učenec jako vy si jistě zjistil i další podrobnosti. Mýlím se snad?" věnuji Mikha’ilovi jeden ze svých hezčích úsměvů. trocha pochlebování také není na škodu a třeba se ještě víc rozpovídá a něco mu vyklouzne i když bude hovořit o banalitách.

Freya - 16. října 2019 10:10

Na výzvědech Musím se snažit, abych nebyla objevena snad až příliš důkladným chlapíkem, který se rozhodl obhlédnout okolí. Mezitím už se ovšem něco začalo dít na mýtině, podle zvuků, které sem doléhají. V duchu nadávám téhle zbytečné pečlivosti, ale lepší, než být odhalena. Chlapík se brzy naštěstí vrací zpět, takže i já se mohu zas pomalu připlížit, abych něco slyšela. Se zájmem prohlížím si skupinku, která dorazila. Takže nitky vedou dál než jen do pevnosti...v Celestionu jim kryjou záda...v horách... Když zmíní klíč a soudek prachu, trochu zpozorním. To přeci...třeba je to jen náhoda...tomu sama nevěříš...budeš muset hejbnout zadkem a trochu se začít snažit... Škoda jen, že se neukázalo, co nesou v tom pytli, vcelku by mě to zajímalo. Za chvíli si každý jde po svém. Rychle zvažuji situaci, ale za těmi, co míří kamsi do hor nemá cenu se vydávat, leda bych chtěla, aby brzy někdo slídil i po mě. Rozhodnu se ještě chvíli držet se těch, co míří zpět do pevnosti. Třeba se ještě něco užitečného dozvím. Plížíce se za nimi, v hlavě si přemítám znovu celý rozhovor a hlavně některá jména. Snad alespoň jedno dalo by se nějak využít. Vypadá to, že čekat na náhodu, až se zas potkám s tím chlapíkem z krčmy moc nebudu, potřebuju se pohnout dál a jestli to znamená alespoň naoko spolupracovat s nimi, tak toho budu muset využít pro sebe. Nemůžu dál sedět na zadku a sledovat, jak jsou všichni ostatní pár kroků přede mnou. Holt budem hrát trochu divadlo...nakonec nic, co bychom už někdy nedělali...

Arun - 17. října 2019 21:06

Dva ve sváru Hela Jak pohřební obřad pomalu končí, vědma se rozhodne promluvit s Elfstanem. Medvědobijec stále ještě postává před hrobkou se zamyšleným výrazem – nevšiml si, že už tam je téměř jediný. Mikael naproti tomu neodejde od Hely ani na krok… zdá se, že jí neplánuje nechat samotnou. Když osloví Elfstana, on přikývne s vážným výrazem. „Ano, vskutku smutný den. Nevím, kdo přesně ten mrtvý byl, ale je třeba uctít každého skonalého syna severu.“ Společně s Helou pak vykročí směrem k vesnici. „Váš obřad je velice podobný těm v naší domovině. Dokonce i ti, kteří přijali jinou víru, stále udržují tyto staré tradice. Pro mnohé jsou Bohové něco vzdáleného… ale předkové, ty cítí každý. Většina v našich zemích stále důvěřuje cestě Nejvyššího Otce. Však nemohu říct, že by to naší rodině nikterak pomohlo na sněmu Althingu… ale kam bychom došli, kdybychom svět a víru začali posuzovat podle přízemních či prospěchářských měřítek. Pravda je jen jedna.“ Nadechuje se, aby pokračoval, když si Hela uvědomí, že po jejich boku nyní kráčí Sigvar. Mlčí. Elfstan na něj pohlédne. Jejich oči se setkají… Helu by nepřekvapilo, kdyby mezi nimi proběhl výboj sváru… ale poté promluví medvědobijec svým typickým nepřívětivým zamručením: „Umíš s tím mečem, co nosíš?“ Hela téměř zapomněla, jak mlčenlivý a málomluvný horal bývá s jinými lidmi, než je ona. Elfstan se zahledí na medvědobijce – Hela hned pozná, že by byl šlechtic raději, kdyby mu přeci jen prokazoval víc respektu. Odpoví podle pravdy: „Umím. Vlastní otec mi ho dal do ruky a naučil mě s ním-“ „Dobře,“ přeruší ho Sigvar a víc neřekne. V tom momentě stanou před medovinovou síní, ve které právě čile probíhá hostina na počest Einara a jistě tam je každý stařešina z celé vesnice. Dobrá příležitost oznámit svůj odchod… ale možná by se mohla po tom jejich úvodu pokusit nabídnout Elfstanovi, aby je doprovázel. Jeho znalosti starých legend by mohli být k užitku… Ale mohla by je prostě přizvat do medovinové síně a nechat Elfstana vyslechnout si její rozhodnutí. Pokud by jí nabídl pomoc, Sigvar by ho před celou medovinovou síní nejspíš neodmítl… Květinka Kontinentu Letitia Mikha’il zamyšleně naslouchá poznámkám Letitie a vcelku nevzrušeně jí odpoví: „To, že by to třeba v erbu neměli nemusí být zas až tak klíčové – erbovní záležitosti jsou složitá věc, je možné, že ten meč patřil nějakému menšímu rodu, ze kterého fyrstarův rod vzešel a který jej v erbu měl. Takové zmatky nejsou v heraldice nic ojedinělého.“ Letitie dobře ví, že v tom všem je něco víc… a všimla si, že Mikha’il už dopil čaj a rovněž si nalil víno. Dokonce povzedl číšku v náznaku přání zdraví k ní. Rozhodne se zkusit štěstí se svým šarmem… Možná, že strávila pěkných pár let jako voják, ale to neznamená, že by zapomněla na svůj um šlechtičny. A co víc, na Mikha’ila téměř vždycky platí zájem laika. Jako učenec se nikdy nemůže dočkat, aby se nezačal ohánět kolem sebe všemi těmi svými znalostmi. Dokáže být pěkně nudný – ale právě teď stojí za to toho využít. A Mikha’il nezklame. „Ta květina? No víte, to je vám zajímavá záhada. Vymřela skoro nárazově a dochovalo se o ní jen velmi málo – jistě si dovedete představit, že botanika jako věda ještě před sto lety v podstatě neexistovala, takže můžeme hledat informace tak maximálně v prastarých babských herbářích a podobných pochybných zdrojích… možná dokonce, že tato květina byla jednoduše vyšlechtěna do jiných odrůd, které nám už jsou dnes známé.“ Takové prázdné řeči jí toho moc nedají, alespoň se sáhib trochu rozpovídal. „Na jejím rozšíření je zajímavá právě ta univerzalita. Poznámky se dají najít po celém kontinentu. V kronikách prvního Sultanátu – dlouho před Ilmaidskou dynastií – se zmiňují o tom, že královský dvůr jí byl zdoben a nikdo krom sultána neměl povolení jí pěstovat. Nalezl jsem také nejrůznější zmínky ze starověké literatury v Celestionu, které jí popisují…“ Tématu názvu se zvláštně vyhýbá… „…No a nakonec bych ještě zmínil, že v některých denících obchodníků s Východem jsou o ní rovněž zmínky…“ Ale to všechno připadá jako Letitii jako takové obecné mlžení… jen takové útržky, které jí říká, aby ukojil její zvědavost bez toho, aby jí dal něco solidního… možná trochu zatlačit? Nebo naopak nechat ho, zdali se sám neprořekne? „Tedy – možná jsou to všechno jen náhody, to víte. Občas se najdou takové staré plíšky a někdo tvrdí, že i na těch je tahle květina…“ dodává, docela zaposlouchaný do svého hlasu. „Je toho opravdu hodně na historické poměry – proto mě to tak zaujalo,“ říká na vysvětlenou možná až moc spěšně. „Ale jak říkám, nejspíš je to jen nějaká špatná interpretace…“ pokouší se to všechno zahladit. Nové příležitosti Freya Poté co jejich večerní setkání skončí, Freya se vydá za dvojicí vracející se do pevnosti – nemá smysl sledovat zálesáky připravené na dlouho cestu… ale třeba by jí tyhle informace, co vyzvěděla, mohly pomoci dostat se z pevnosti do hor, jak potřebuje. Oficiální cestou by to určitě mohl někdo prošetřit… ale stejně snadno by mohla zkusit štěstí u Ligy… nebo dokonce oslovit toho tajemného královského hraničáře Thurssona. Ale prozatím zkusí odposlechnout něco víc mezi těma dvěma… jenže to vypadá, že ti mezi sebou nemají příliš dobrý vztah. Vypadá to, že jeden z nich je méně zkušený. Toho světaznalejšího spíš obtěžuje, že ho má na starost. Možná ale jen, že se nechtějí o ničem bavit a radši dávají pozor, aby se v pořádku vrátili do pevnosti. Podaří se jim to – nikdo si jich ani nevšimne. I Freya unikne odhalení. Oba muži se kus před pevností rozdělí: Ten schopnější se doplíží až do budovy Společnosti, ten druhý chvíli počká a až poté ho následuje. Freya ještě nejakou dobu sleduje, co se bude dít dál – už to vypadá, že tohle je závěr divadla, když vidí ze skladu Společnosti zas vycházet toho zelenáče… není ani o tolik mladší, jen zkrátka vypadá, že tuhle práci vzal jen protože potřeboval peníze – a nebyl si vlastně tak úplně jistý, co po něm budou chtít. Sleduje ho… putyka je ještě stále otevřená, i když už jí většina vojáků opustila a šla spát… a přesně tam ten chlapík zamíří. Zdá se, že se jde napít na kuráž – nebo zapít, že už to má za sebou. Z domluv, které Freya vyslechla to vypadalo, že se nepředpokládá další dostaveníčko v dohledné době. Muž zapadne dovnitř… Freya ho může následovat. Může se ale také obrátit na Ligu – ti nejspíš taky nechodí spát zbrzka. Otázka je, zdali jí uvěří… Okna skladu Společnosti jsou z větší části zhasnutá – a navíc měla pocit, že se část jejich běžného personálu vytratila – možná do hor. Ale pokoušet se tam dostat je riziko… velké riziko.

Hela - 17. října 2019 21:23

Šlechtic a horal Vykročíme k vesnici a já jedním uchem poslouchám Elfstanova slova a druhým uchem je pouštím ven. Pak se ale zarazím, dost možná to bylo něčím v šlechticově hlase, co mě přimělo zvednout oči. Připojil se k nám Sigvar. S otázkou v očích na něj pohlédnu, dobře si vzpomínám, jak Elfstana naposledy zapudil a pochybui o tom, že od té doby změnil svůj názor. Nyní si opět uvědomím, že mezi mnou a horalem je velmi silné pouto. Se mnou je schopen rozmlouvat a dokonce i trávit čas. Jakmile je však na blízku někdo další, medvědobijec se stáhne a vztyčím kolem sebe obrannou hradbu ticha. Pro mnoho lidí by to mohlo být odstrašující. Koutkem oka pohlédnu na Elfstana, zvědavá, jak zareaguje. Snažím se zjistit, zdali horal jen konverzuje, nebo se za jeho slovy skrývá ještě něco jiného. To už jsme však dorazili k medovinové síni a mě je jasné, že mi ubývá čas. Původně jsem chtěla svůj záměr sdělit někde v soukromí Falhrimovi, ale s událostmi kolem pohřbu, mi asi nezbude nic jiného, než promluvit ke stařešinům přímo v medovinové síni. Je možné, že by mi poté Elfstan nabídl svou pomoc, ale já nechci Sigvara vystavit něčemu, co by mu bylo nepříjemné. Vím, že už tím, že s ním budu cestovat já, mu dost komplikuji situaci. Dívám se na horala a pokouším se v jeho tváři číst, z jeho myšlenek ke mě ale nic nepronikne. Musím tedy šlápnout přímo do vosího hnízda a doufat, že muže nerozlítím. "Chystám se nyní, na několik dní, opustit Helskaru. Se Sigvarovou pomocí budu sledovat znamení bodů a třebas se konečně dočkám tolik žádaných odpovědí." Mluvím sice na Elfstana, ale pohledem provrtávám Sigvara. Čekám, zdali pochopí, kam mířím, a zastaví mě. "Pokud bys měl zájem, můžeš se k nám na naší cestě připojit." Dostanu se konečně k jádru věci a konečně se na šlechtice podívám.

Letitia - 18. října 2019 18:19

Na odchodu "Přesně jak jsem čekala. Máte o tom hodně informací. Na to, že je to vyhynulá květina," poděkuji mu za přednášku. Nevím zda mi něco z toho bude užitečné, ale pro jistotu si to zapamatuji. Třeba někdy později najdu využití pro tyto informace. Třeba to o těch těch kusech kovu se znakem. Nepřiznám, že jsem takové právě dnes viděla a vlastně mě příliš nepřekvapí, že se k těm mincím dostal Mikha’il. Co má Společnost má i Liga a naopak. Víno dopiji a prázdný pohár odložím stranou. Už je docela pozdě a měla bych se vypravit do postele. Zítra tolik příležitosti k lenošení jako dnes nebude. A kdo ví, třeba Mikha’il dostane takhle větší náladu se trochu víc rozpovídat. Vstanu z polštářů a lehce se prohnu v zádech až to hlasitě lupne. Omluvně se na sáhiba usměji. "Děkuji za pohostinnost, ale je čas abych vás dále nezdržovala. Vy máte své povinnosti a já své," rozloučím se zamířím ke dveřím abych se vyprovodila, ale s rukou na klice se ještě zarazím a otočím se zpátky na učence. "Vlastně jste mi ještě neřekl jak s ta květina jmenuje. Jistě v těch všech knihách byl její název. Nebo se pletu?"

Freya - 19. října 2019 18:56

Na výzvědech Z těch dvou už toho na zpáteční cestě moc nevypadne, přesněji řečeno vůbec nic. No holt jsem doufala zbytečně. Každý si jde nakonec po svých, takže to vypadá, že dnes už padla a budem muset nějak rozumně naložit s tím, co víme dosud. Nicméně pak se jedna příležitost ještě naskytne, to když jeden z těch dvou zamíří do putyky. Takco, risknem to?... Chvíli zvažuji,zda-li to nechám být a vystačím si s tím, co vím nebo budu zkoušet štěstí ještě dál. Ale kdo nic neriskuje, nic nezíská... Nakonec ještě chvíli počkám, pak vykročím ze stínu a pomalu zamířím do výčepu. Předpokládám, že už dávno bude poloprázdný, takže budem muset sehrát menší divadlo, aby chlapíkovi nepřišlo moc nápadné, že si chci k němu přisednout. Ve výčepu se rozhlédnu a zamířím rovnou ke stolu, kam se usadil, tváříce se velmi rozmrzele a kysele jako bych všechno chtěla spláchnout pálenkou. Pozdravím kývnutím hlavy. "Můžu? Nechci pít sama." prohodím k němu a aniž bych čekala na svolení už se usazuju a mávám na hostinského. "Hej, něco ostřejšího a rovnou dvakrát." pak se otočím na chlapíka u stolu. "Napiješ se se mnou, ne? Den na hovno je třeba řádně spláchnout,no ne?"

Arun - 19. října 2019 21:05

Poslední přípravy Hela Zatímco Hela mluví, hledí na Sigvara… ale dokonce i pro ní je tvář medvědobijce nečitelná. Jen vousem zakrytá tvář a upřený pohled, který by dokázal dělat díry do dřeva. Očekává, že poté co domluví bude chvíli ticho, ale šlechtic Elfstan věnuje jediný letmý pohled Sigvarovi, než rozhodně odpoví: „Je mou povinností vás doprovázet. I já následuji znamení Bohů – a ta mě dovedla do Helskary. Nebudu váhat, když mi Bohové ukazují cestu.“ Na moment umlkne a sjede očima z Hely na Sigvara. Ten ale i nadále mlčí… vypadá to, že se rozhodl nechat rozhodování na Hele… Elfstan dodá: „Když je to vůle vidoucí vědmy a pokud medvědobijec nebude protestovat, tedy…“ Opět ucítí Hela napětí a dočká se své nejisté chvíle ticha. Oči Sigvarovi neváhají, na jeho tváři není vidět ani náznak pochybností… on už se rozhodl. A řekne pouze to, co je třeba říct: „Vyrazíme ještě před polednem. Nepůjdeme po cestách pro koně.“ Víc nic. Elfstan vzhlédne k Hele a přikývne – zdá se jí to, nebo mu po tváří přeběhl letmý úsměv? „Dobrá. Těžce se mi tu bude Dáma nechávat, ale věřím, že v Helskaře bude v dobrých rukách. Děkuji za důvěru – nebudete zklamáni. Půjdu se připravit na cestu.“ Od Sigvara se ozve zamručení, které možná Elfstan ani neslyší: „Cesta to bude trnitá.“ Šlechtic je spěšně opustí, ještě jednou pohlédnuvše na medvědobijce, ale bez jediného slova. Zdá se, že si jde sbalit zásoby a vzít vybavení, které bude potřebovat, ze sedlových brašen své věrné klisny. Pro Herleifa jistě bude čest se o ní starat, zatímco budou pryč – za předpokladu, že nevyvstane žádný problém s jejím odchodem. Nebudou se jí stavět do cesty – ale to neznamená, že všechno půjde hladce. Rozhodne-li se Hela vkročit do medovinové síně, jejího příchodu si rozhodně všichni všimnout. Ozve se několik uctivých pozdravení od vesnických žen a společenských přikývnutí od mužů, kterým pomohla z těžkých zranění. A krom toho i několik pohledů od stařešinů. Jejich tu naprostá většina. Herleif rozmlouvá s Kolmakem, Rangvald baví starými příběhy několik mladíků… A navíc slyší právě Altharfa přednášet jeden z mnoha eposů o hrdinech severu, který ona dobře zná. Může počkat na lepší příležitost… nebo se pokusit vytratit tiše – je jen na ní, jak se zachová, ale nesmí zapomínat na své postavení vědmy. Dobrou noc Letitia Když se Letitia zvedne, udělá to samé i Mikha’il. „Samozřejmě – oba máme hodně práce, na kterou je třeba se dobře vyspat. Ale děkuji vám za hezký večer…“ řekne, zatímco za ní kráčí ke dveří. Letitia umí být velice šarmantní, pokud chce – a při svém obrácení se opět na Mikha’ila usmála, aby z něj zkusila vytáhnout víc. Udělal ještě krok k ní – zdálo se, že je zamyšlen a zaváhal, než odpověděl. „Říká se jí… Vigila – v jednom prastarém, dávno mrtvém jazyce to znamená stráž a bdělost… Strážná květina,“ dodává, zahleděný na Letitii. Vrátí jí úsměv a naznačí poklonu: „Dobrou noc, slečno Letitie. Doufám, že si zítra zas zahrajeme.“ Není jisté, proč by to jméno někdo skrýval… ale zdá se jí, že je na něm něco důležitého. Navíc je to podivné jméno, které nikdy předtím neslyšela. Má dojem, že někdy už slyšela o nějaké hlídací květině – nějaká bylina, kterou žvýkají vojáci, aby zůstali vzhůru na dlouhých hlídkách… ale to by mohla být jen záměna jmen. Vždyť Mikha’il tvrdí, že Vigila byla vyhubena a docela vymizela ze světa. Možná by se tahle informace mohla hodit Společnosti – ale možná, že si jí právě proto Letitia nechá pro sebe. Taky to může být jen další zbytečnost, kterou se od Mikha’ila dozvěděla. Jejich rozhovor končí… Letitia vyjde ven z pokoje Mikha’ila a projde kanceláří, ve které stále na něčem pracuje Percivall. I ten jí se vší úřednickou slušností popřeje dobrou noc a ona už stojí na chodbě. Tentokrát je v ní poněkud živo – mezi dveřmi postávají muži v těch dlouhých hávech, které Letitia zná jako domácí šat východňanů. Jen těžko dokáže říct, co jsou zač – ale podle povýšených pohledů vůči ní by řekla, že jsou to Noriovi samurajové… Nedostane se jí slušné poklony, kterou vždy obdržela od Norii – zdá se, že jeho doprovod nemá tak tolerantní názor na cizáky… Ale vzhledem k tomu, že se tihle mezi sebou baví v té jejich hatmatilce, jí nezbývá než mezi nimi projít ven a vytratit se pryč. Už schází zpět do své ložnice, když na schodišti narazí na Doresgrücka, který právě jistě právě kráčí do svého vlastního pokoje… „Dobrý večer, kaprálko,“ řekne, ale nic víc. Nijak se k ní nemá a to je jen dobře. Vypadal zamyšlený – Společnost sice vždycky něco podniká, ale tentokrát to vypadá, že má na svědomí něco většího. Všechny náznaky zmizí z tváře zkušeného obchodníka dříve, než je může analyzovat… Znova na skleničku Freya Poté co zahlédla toho zbabělejšího z těch dvou, Freya využila své příležitosti a vydala se za ním. Přisedla si k němu a nedala mu vůbec žádnou šanci protestovat. Možná se podivil, že se seveřanka jako ona dala do rozhovoru s Celestioncem… ale vzhledem k usedlému přízvuku Freyi, která strávila většinu života mimo Nortimber, mu třeba dojde, že není tak úplně místní. Navíc Freya dokáže být hodně bezprostřední a naváže rozhovor s každým, s kým si zamane… tenhle pobledlý chlapík proti ní nemá šanci. „Co?“ zeptá se nejprve překvapeně, ale pak roztržitě kývne. Když objedná pálenku pro oba, na tváři muže se objeví náznak protestu, ale nakonec pokrčí rameny: „Asi teda jo. Šiklo by to – stejně jsem si chtěl něco dát.“ Díky tomu, jak je putyka vyprázdněná se zároveň nemusí bát nějakého poslouchání – takhle večer už jsou na to buď patroni příliš opilí, nebo mají svých vlastních trápení dost a dost. Má čas si toho Celestionce trochu prohlédnout – na někoho z jihu je průměrné postavy, ale kvůli Nortimbercům, které tady člověk pořád vídá, se každý Celestionec zdá malý. Tenhle má krátké vlasy, které schovával pod čapkou, kterou má teď v ruce. Na sobě má stejné pracovní šaty, které měl v lese, ale není ozbrojený a nemá kápi, která mu jinak kryla tvář. Ve tváři se zdá být docela uštvaný… a snad i proto si sem jde na pálenku. A právě ta na jejich stůl zrovna dorazila. Je to silné pití, seveřané ho pálí z bobulí jalovců, kterým se daří dokonce i na dálném a zamrzlém severu. Je si jistá, že pokud tenhle chlap nemá z domova velký výcvik, po pár panácích bude povídat i to, co neví. Její společník zaváhá, když čiré pití vidí – a napije se teprve, když to udělá ona, spíš tak aby ho nezahanbila. „Teda – to je dost tvrdý,“ řekne trochu nejistě a chraplavě. „Ale svět nestojí za nic, tak se napijem,“ řekne nakonec a zkusí to znovu… Nevypadá to, že by se mu příliš chtělo do řeči – však Freyu vůbec nezná… ale to by mohla ještě trocha pálenky spravit. Teď ho jen donutit jí vypít.

Hela - 19. října 2019 22:02

Odchod Na odpověď nemusím dlouho čekat. Vlastně to skoro vypadá, jako by snad na něco takového byl šlechtic připravený. Uvnitř ucítím zachvění radosti, když se rozhodne k naší výpravě přidat. Jsem ráda, že ho Sigvar nezapudil úplně, jelikož je mi jeho společnost velmi příjemná. Trochu jiným způsobem, než společnost mlčenlivého mědvědobijce, ale přesto příjemná. Ucítím napětí, kdo všechno s námi půjde, by mělo být moje rozhodnutí, všichni tři ale víme, že tomu tak není. Je to Sigvar, kdo rozhodne a já jsem ráda, že Elfstana přijal. Na tváři se mi dokonce na okamžik objeví úsměv. Sleduji, jak šlechtic odchází, ještě několik okamžiků si tak užiju klidu, než vstoupím do medovinové síně. Pohřeb je smutnou záležitostí, ale nyní je třeba mrtvého řádně zapít. Život jde dál a my seveřané jsme nezlomní. Odpovím na pozdravy, ale sama se nedotknu jídla, ani pití. Hrdlo mám stažené. Mohla jsem se vytratit v tichosti, ale to by bylo pro vědmu nedůstojné. Svůj odchod oznámím před celou vesnicí. To ale neznamená, že z toho mám radost. Zamířím k Altharfovi, který má nyní nejvíce pozornosti. Jemně mu položím dlaň na paži a dám mu tak najevo, že bych sama chtěla promluvit. "Omlouvám se, že ruším zábavu. Mám jen pár slov a času ještě méně." Počkám několik okamžiků, než síň ztichne a já mám veškerou pozornost. "Chystám se na několik dní Helskaru opustit. Vím, že tohle není nejvhodnější chvíle a nečinila bych tak, pokud bych skutečně nemusela. Bohové ke mě však promlouvají a vedou mé kroky do hor. A kdo jsem já, abych neuposlechla Nejvyššího Otce." Na okamžik skloním hlavu, abych dala najevo úctu, kterou cítím. Vím, že bych Ho neměla jmenovat, ale také vím, že jeho jméno bude na vesničany působit jako mávnutí kouzelného proutku. "Bohové jistě budou, v době mé nepřítomnosti, nad Helskarou bdít. A pro všechny ostatní případy, je zde má drahá Adelaide, která zatím zastane práci léčitelky." "Vyvarujte se nečistých skutků, neboť to nebudu já, kdo vás za ně bude soudit. Budou to vaše děti a děti vašich dětí, kdo sklidí plody, které my nyní zasejem." Neodpustím si drobné varování svým nepřátelům. Jak domluvím, pokynu hlavou Herleifovi a s Mikaelem v zádech zamířím ze síně ven.

Letitia - 20. října 2019 19:27

Do postele Zvednu obočí když procházím kolem služebnictva pana Edamitsu. Vypadá to, že se něco děje něco důležitého. Možná to má něco společného s tou uprchlou ženskou? Tak ráda bych věděla co říkají, ale jejich jazyk neznám a tak si nedokáži nic odvodit ani z výrazu jejich obličejů. Možná se ke mně donese něco zajímavého jinými cestami. V chodbě ještě narazím na vůdce Společnosti. "Také přeji dobrou noc," kývnu mu na pozdrav a když se na schodech těsně míjíme zašeptám tak aby to slyšel jenom on: "Liga ví o květině." Předpokládám, že to nebude nic převratného, ale pro jistotu je na to upozorním. Co kdyby, že. Dál se nezdržuji a jdu k sobě aby to vypadalo jenom jako, že si dva známi prohodili pár komplimentů. Pokud snad bude chtít Doresgrück vědět víc a nebo se mě na něco zeptat ví jak mě kontaktovat. Já zatím nemám potřebu mi něco víc sdělovat a hodlám si vychutnat sladký spánek v posteli. Pokud nejde o život tak cokoli může počkat do zítra.

Freya - 21. října 2019 17:38

Ve výčepu Chlapík je očividně trochu zaskočen, ale prostor k nějakým protestům moc nedostane, takže si přisednu a objednám pití, které záhy přistane před námi na stole. Poočku chlapíka sleduji a pro sebe odhaduji. Trochu nesvůj a snad trochu vedle z toho, že jsem se k němu takhle pozvala. Ale mohlo by to jít. "Tak akorát na to, aby to spláchlo všechno, co potřebuju." podotknu jen na poznámku o tvrdosti alkoholu a pro sebe se v duchu trochu spokojeně usměju. Vsadim se, že moc nevydrží a toho chce využít...jen se neopij ty....pár panáků přeci ještě dám... "Jo, to je fakt a dnešní den už už vůbec nestojí za nic." pokračuji pak. "Člověk se celej dne honí jak blbec, nikdo to nevocení a ještě si nakonec vyslouží kázání, vo který nestojí. Kvůli takový kravině." kroutim hlavou a nadávám na celej svět, jakoby mne krom mých vlastních problémů nic nezajímalo a jen jsem si potřebovala někomu ulevit. "Dej nám sem ještě jednu." mávnu na hostinskýho, aby přinesl další rundu. Nechci na chlapíka nějak spěchat, takže zatím nadávám na blbej den jen já a nekladu žádné otázky. Uvidíme, jestli se nakonec po pár skleničkách rozpovídá sám nebo se pak začnu opatrně ptát.

Arun - 21. října 2019 20:48

Ranní návštěva Letitia V reakci na její slova, Doresgrück pouze vážně přikývne – rovněž chápe, že se nemohou tady vybavovat. Ale alespoň tím dokázala Společnosti svou cenu. I kdyby to s tou květinou už sami věděli, takhle jim ukázala, že přeci jen dokáže z Ligy něco vytáhnout. A být užitečná pro Společnost právě teď znamená být užitečná pro Celestion – a to je přesně to, co jí dostane zpátky domů. Ta nejjistější cesta. Prozatím jí však čeká jen a pouze postel – nic víc, nic míň. Do té nakonec šťastně dorazí, zbaví se svršků a konečně ulehne k osvěžujícímu spánku. Jenže ráno přijde příliš brzo. Alespoň se probouzí občerstvena a povzbuzena. Každá trocha energie se jí bude hodit. Když se zrovna ustrojuje a chce vyrazit za snídání a potom i za svými povinnostmi, ozve se zaklepání na dveře. Otevře a spatří v nich Gastona – úředníka Společnosti, se kterým už měla tu čest. Je pořád dost brzo ráno, takže je tu nejspíš v nějaké oficiální záležitosti. Seveřané bývají tvrdí spáči – a vojáci naštěstí sídlí o patro níž, takže Gastona jistě nikdo neviděl k ní přicházet. Vstoupí dovnitř, poté co mu to Letitia dovolí, a zavře za sebou dveře. Jde rovnou k věci: „Dobré ráno – mám pro vás vzkaz od pana Doresgrücka. Děkuje vám za informaci a chtěl vás upozornit na to, že včerejším dnem začala jedna naše menší obchodní operace v horách – všechny papíry jsou samozřejmě v pořádku, ale jako důstojnice Celestionu byste tam mohla být povolána… jako jednatel, abych tak řekl.“ Gaston Korrel nyní zaváhá a pokračuje trochu méně oficiálně: „A bylo mi rovněž řečeno, že pokud by to nastalo a vy jste to bez problémů ustála, můžete se těšit na – a teď to řeknu doslova: ,brzké vyřešení vašich záležitostí‘ – a prý, že budete vědět, o čem mluví.“ Úředník pokrčí rameny – její záležitosti či kontakty s Kanceláří nejsou veřejně známé… dokonce ani ve Společnosti. Má ještě chvilku času… může z něj zkusit tahat nějaké rozumy… stejně jako vyrazit za prací. Kdo vydrží víc? Freya Když do sebe Freya kopne první skleničku, on zaváhá, a nakonec jí do sebe taky obrátí. Přeci s ní bude držet krok… Ale nerozpovídá se hned – poslouchá jí si stěžovat a nadávat, sám se k tomu moc nemá. To ale Freya plánuje rychle napravit. Sama je větší než tenhle chlapík, měla pořádnou večeři a už má také nějakou tu vybudovanou toleranci… přepít ho by nemělo být nic těžkého. Když objednává druhou várku, účinky se ještě nedostavují. „Jasný – to chápu, to máme každej těžký,“ mumlá neutrálně. Nenechá se do žádného povídání zaplést. Možná si uvědomuje, co všechno by mohl vykecat. Ale Freya se nevzdává. Jako správný voják má vždycky něco na co si může stěžovat – a dokáže nadávat na poměry hůř než stoletý děda, zvlášť s podporou trochy pálenky. Však cítí také trochu, že se jí to začíná vkrádat do hlavy ještě s tou medovinou, co už stihla vypít k večeři… snad to neskončí tak, že ještě něco vyžblebtá ona jemu. Naštěstí, když dorazí druhá pálenka a je pomaleji vypita, chlapík se začne rozpovídávat. Stačí mu málo. Možná už začal dřív – nějaká ta kapka na kuráž. Ale ještě neříká nic zajímavého: „Je to fakt děsný – furt mě honěj, pořád mám někde nastavovat krk – ale odměna kulový, a ještě musim poslouchat blbý kecy – všude je to hrozný,“ dodává se zasmušilým přikývnutím na poslední Freyinu nadávku. A podpořena tímhle dobrým znamením, objednává Freya třetí jalovcovou… možná se jí tohle trochu prodraží, ale stejnak tady nemá za co tady utrácet žold. Má pro nejhorší situaci něco našetřeno… Ta třetí už tomuhle chlapovi rozvazuje jazyk: „Vážně – furt to samý: dones tohle, dojdi tam! Furt se musim s něčím tahat – když jsem se dal ke Společnosti, bylo to samý - ,poznáš exotickou cizinu!‘ a ,peníze a holky, co hrdlo ráčí!‘ – a teď mi mrzne zadnice tady, prachy jsou mizerný a mám furt pocit, že mě za tuhle práci ještě zabásnou,“ Celestionec si stěžuje tiše, téměř plačtivě. Už začíná být trochu přiopilý. Ještě trochu přitlačit, postrčit tím správným směrem… ale s alkoholem nepřehánět… nechce, aby jí tu tenhle chudák omdlel… nebo snad ano? Její slova Hela Když Hela předstoupí před téměř plnou medovinnovou síň, všichni přirozeně umlknou, aniž by musela cokoliv říkat – dokáže je zmrazit jediným pohledem… stařešinové jsou trochu problematičtější ale i ti se dají zkrotit, když se ví jak na to. Nikdo, dokonce ani Altharf, nedokáže vybudit tak pozorné publikum… A jak začne mluvit, v síni je hrobové ticho, které ruší jen praskání velkého ohně v srdci síně. Její slova zapůsobila – nikdo z nich si nedovede představit to, že by mohla být Helskara bez vědmy… i kdyby jen na pár dní. Úplně vidí, jak se vytratí krev z tváří několika mladších a jak se k sobě stařešinové v mezerách mezi její řečí začnou otáčet a šeptat si. Odchod vědmy na tak dlouho je něco téměř neslýchaného… ale odváží se někdo protestovat? Zprvu jen šokovaně mlčí… obzvlášť její poslední věty stařešinům připomenou, že to, že tu nebude neznamená, že si budou moci dělat, co budou chtít… Vědma ví všechno. Snad si vezmou její varování k srdci a k ničemu nedojde. A snad se ona v pořádku vrátí včas V reakci na její slova se nakonec zvednou především dva muži – jak jinak než Rangvald a Herleif. Oba tak učiní téměř najednou. Ale Rangvald je průbojnější a chopí se iniciativy první: „Je to skutečně nemilá situace, že nás vědma opouští a zanechává nás tu milosti Bohů – ale není-li jiné východisko a je-li taková vůle boží, pak si budeme muset poradit i bez její rady…“ Jak proti ní obrací její vlastní slova! Takhle to zní, jako by někam utíkala a oni se od teď museli bít sami za sebe. Už teď si Rangvald připravuje půdu, aby si, zatímco ona bude pryč, vydobyl zpět vliv, který kvůli ní ztratil. Herleif také promluví, jakmile mu dá příležitost krátké zaváhání ve slovech Rangvalda. „Pokud je to poslání Bohů, jděte s mým požehnáním, vědmo – budeme bdít nad nepravostí, dokud se nevrátíte. Vaše slova a varování budeme mít na paměti.“ Ani on neváhá využít situace ve svůj prospěch – šikovně se postaral o to, aby přímo proti Rangvaldovi neprotestoval a navenek tak neukázal jakoukoliv nejednotnost stařešinů… a přitom tím sám sebe ustanovil jako nevoleného mluvčího stařešinů. A „svým“ požehnáním ještě zdůraznil svůj vliv… Je to komplikovaná a pletichářská hra vlivu… ale právě ta by mohla zajistit, že až se vrátí, bude vše stále při starém. Ta věčná stařešinská hašteřivost vytváří až obdivuhodnou stabilitu – i když díky tomu samému trvá jakékoliv rozhodování celou věčnost. Právě od toho tu mají vědmu, aby vesničany mezi sebou vždy rychle a rozhodně rozsoudila. Sigvar sám mlčí – tohle je Helskarská situace. Cokoliv, co by řekl on, by vědmě jen oslabilo pozici – musí vypadat silná, samostatná a nepotřebující ničí podporu či povolení. Snad by bylo vhodné nyní odejít – může oběma stařešinům odpovědět, ale je jisté, že jakmile se za ní zavřou dveře, pletichy se stejně rozeběhnou, ať už by řekla cokoliv.

Hela - 21. října 2019 21:03

Odchod Čekala jsem, že to bude právě Rangvald, kdo bude chtít promluvit. A dle očekávání se také hned chopil příležitosti. Obvykle se stařešinové handrkují třebas celé týdny, než dospějí k nějakému rozhodnutí. Něco mi ale říká, že Rangvald bude v dalších dnech velice činný. Naštěstí je tu protiváha v podobě spolehlivého Herleifa. Musím věřit tomu, že dokáže Rangvalda, i ostatní, udržet na uzdě. Ráda bych se vrátila, a našla vesnici ve stejném stavu, v jakém jsem jí opustila, ale spoléhat na to nemohu. V síni už se dál nezdržuji. Pokynu Sigvarovi a společně vyrazíme k mému domovu, abychom pobalili poslední věci, a vyrazili. Velkou část cesty spočívám v zachmuřeném tichu. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky, ale všechny se týkají mé milované vesnice. "Nemám z toho dobrý pocit." Konečně sdělím medvědobijci, co mi leží na srdci. Není to něco, s čím by mi mohl pomoci. A vlastně bych ani nechtěla, aby mi dával falešná ujištění, že se, za dobu mé nepřítomnosti, noc nestane. Přesto mám potřebu se s ním o to podělit. Tou dobou už jsem ale naštěstí u mé chalupy a já se mohu zaměstnat dobalováním posledních věcí. Věci na nocování pod širým nebem, pánvičku a zásoby jídla, teplou vlněnou deku, a především babiččinu knihu. Za opasek zastrčím sekeru a chopím se dubové hole. Jsem připravená na cestu.

Letitia - 22. října 2019 09:39

Zprávy po ránu Návštěva mě vyruší zrovna ve chvíli kdy si čistím zbraně. Na stole mám své dvě pistole, kartáč na hlavně, kule i prach. Otevřu každou odměrku a zkontroluji zda střelný prach příliš nenavlhl a pokud ano celé to vyměním. Nehodlám případně vsázet svůj život na to, že zrovna chytí nebo ne. Tohle je navíc příliš důležité než abych to nechala dělat Erlinga. Znám důstojníky, kteří o své zbraně nechávají pečovat své sluhy, ale já jsem příliš pověrčivá než abych to svěřila komukoli jinému. Nechávám Gastona mluvit a dál se věnuji své práci. Když skončí natáhnu zámek a vyzkouším jak křeše. Teprve poté pistoli odložím a zadívám se na úředníka Společnosti. "Děkuji za varování a zprávu," řeknu a dojdu nalít jak sobě tak i Gastonovi abych mu tím řádně poděkovala a navodila trochu přátelštější atmosféru. Možná toho ví víc a ráda bych znala i nějaké podrobnosti. "Víte i nějaké další podrobnosti abych nešla do úplné tmy? Nechci znát vaší operaci, tu mi stejně říci nesmíte, ale jde mi o to kam přesně bych mohla být vyslána a co tam na mě může čekat. Zda jenom zima, vítr a medvědi nebo i rozzuření horalové a zvědové z druhého tábora." Klepnu svým pohárem o jeho a napiji se abych mu šla příkladem. Jedna sklenička mu jen tak jazyk nerozváže, ale navodí přátelského ducha a to se vždy hodí.

Freya - 22. října 2019 21:27

Krčma Chvíli to trvá, ale chlapík si nakonec přeci jen začne taky stěžovat a snad už si nedává tolik pozor na jazyk. I já už pomalu začínám cítit účinky alkoholu,tak co teprve on. Tak jen pomalu jo...sebe opít nemusíš a o ranní kocovinu taky zrovna nestojim... "Jo, přesně, to znám. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají a pak? Pak skutek utek a jeden skončí v týhle zapomenutý, zmrzlý díře a na sliby všichni zapomněli. Mluvíš mi z duše, příteli." souhlasím s ním a podporuji jej v jeho stížnostech. "Myslela jsem, že to stojí za nic jen v armádě, ale jak tak koukám, chodí to všude stejně, v armádě i v...pro koho vlastně děláš?" ptám se naoko nevinně, jako bych jen chtěla zjistit, komu se vyhnout, až jeden skončí v armádě. "Zabásnout jo? Tak horký to snad nebude, ne. I když člověk nikdy neví do jakýho průšvihu se dostane, to znám moc dobře." ušklíbnu se trochu a pohrávám si s prázdnou skleničkou zkoušeje z něj dostat něco konkrétnějšího. Další skleničku objednám, až když se mu moc mluvit chtít nebude, ale sama už jen usrkávat. Vcelku nerada bych nakonec já byla ten, kdo se rozpovídá o tom, co nemá nebo aby mi tu usnul na stole dřív, než stačí říct něco užitečnýho. no tak, kamaráde, každej se potřebuje občas vypovídat.... podporuji jej v duchu a pobízím, aby konečně začal mluvit trochu víc k věci.

Arun - 23. října 2019 20:51

Odchod Hela Dvojice opět vyjde z medovinové síně. Vědma už vše řekla – a za sebou nechává nesmírně rozvířenou náladu. Těsně za ní vybíhají za tou či onou záminkou lidé jen aby tyhle nejnovější drby mezi sebou rozšířili… a stařešinové už jsou v čilém hovoru, jak s tuhle novinu nejlépe využít. Lidé se za ní dívají, když vychází ven – cítí jejich pohledy. Ale neobrátí se a kráčí přímo vedle Sigvara až z dohledu… tam se teprve ohlédne na vesnici a svěří se mu se svými obavami. „Vím,“ odpoví jednoduše Sigvar. Je to prostá odpověď… ale přeci to jakýmsi podivným způsobem pomůže. Řekne jí to, že i on si uvědomuje rizika, která s touto cestou příchází – ale nesnaží se jí odradit ani nezrazuje její odhodlání. Je něco, co je třeba udělat… a všechno ostatní je vedlejší. Dorazí k chalupě, ve které i Sigvar dokončí své balení – on je téměř vždy připravený vyrazit na dlouhý lov. Pozvedne svůj oštěp a přehodí si přes sebe vak, ve kterém má on své zásoby. Na její domek dohlédne Adelaide… nejspíš jí to nebude úplně příjemné, ale přemůže se. Nevypadá to, že by tu Mikael plánoval zůstat, protože ať už by mu Hela poručila cokoliv, následoval by jí i do nejtemnějšího podsvětí. Je to její starý druh… I s ním ve trojici vyrazí směrem zpět k vesnici… na návsi čeká Elfstan s plnou výbavou, s mečem u pasu a jednou ze svých loveckých kulovnic má přes záda. Hela si při této příležitosti, když si Elfstanův meč poprvé pořádně prohlédne, překvapeně všimne symbolu na jeho záštitě – připomíná symbol na knize její babičky… jenže teď není čas o tom mluvit. Spolu se svou skuddnou vypadá téměř jako hrdina ze starých bájí… otázka jen, jestli se vyplní taková představa v realitě. Šlechtici mají často nemálo vad. Spolu s ním je očekává i menší skupina lidí. Zejména je to Herleif, který si právě potřásá rukou s Elfstanem a přislibujemu dobrou péči o Dámu… a pak ještě Halvar s Adelaide, kteří sledují Helu víc než nervózně. Krom nich vyšla ze svého domu i stará Nora, která vypadá o poznání zdravěji, ač se opírá o Adelaide. „Snad sis nemyslela, že nechám vnučku staré Aily odejít bez řádnýho požehnání,“ říká stará tkadlena s úšklebkem, který dokazuje, že její mysl nikdy nezestárla. Nedojde na žádné velké loučení… pouze pár přání šťastné cesty… a posledních pár instrukcí od Hely zejména pro Adelaide. Co se týče udržování klidné situace, Nora by mladému děvčeti mohla velice pomoci. Má vážnost skoro jako stařešina a její přátelská vazba k Aile se také často projeví… vědmu sice nenahradí, ale Hela může být alespoň o to klidnější. „Ať tě provází předkové, Helo, a dovedou tě k úspěchu,“ řekne jí ještě naposled Herleif, výjimečně k ní nemluvíce jako k vědmě ale přímo jako k mladé ženě, která by snadno mohla být jeho dcerou. Když vidí v čích rukou zanechává zodpovědnost, je téměř ochotná věřit, že bude Helskara v pořádku… Nebude to dlouhá cesta, ale ještě neví, co je čeká na jejím konci – a zdali vše dopadne tak, aby se mohli zas za několik dní v pořádku vrátit. Informační schůzka Letitia Gaston bez většího zájmu sleduje, jak kaprálka čistí svoje zbraně – zcela jasně to není žádný bojovník. Když Letitia nabídne víno, zpozorní a přijme ho. Je sice poněkud brzy, ale tady na severu je alkohol dobrý na prohřátí končetin a rozbušení srdce. Jistě mu tím nerozváře jazyk, ale neměl by být problém z něj něco vytáhnout. Zdá se jí pozitivně nakloněný. A navíc jsou v podstatě krajané. „Přirozeně, všechno podléhá obchodnímu tajemství a soukromým právům Společnosti. I kdybychom oba dva věděli, že by vám ty detaily mohly být užitečné, pokud bych vám něco prozradil bez povolení pana Doresgrücka, nejspíš bych přišel o místo.“ Řekne to tak vážně, že to zní téměř směšně. Jenže tady se mluví o Společnosti – a pokud Gaston Korrel zná vnitřní tajemství jejích stínových machinací, rozhodně by ho nenechali jen tak odejít. „Na druhou stranu, jak říkáte, není v ničím zájmu abyste byla překvapena a nepřipravena.“ Asi se do toho Gastonovi moc nechce, ale dobře si uvědomuje, jak užitečná by Letitie mohla být. Není také žádný hlupák a ví, jak to ve Společnosti chodí. Pravidla a zákony se tam berou jen jako taková velmi orientační doporučení. „Je to v horách. Asi dva, možná tři dny cesty odsud. Mimo běžné stezky. O všechno by se tam měli postarat naši. Kraj je to pustý… s místními by neměl být problém.“ Není si tak úplně jistá, jestli tím Společnost nemíní, že každého horala, který by se k nim připletl, jednoduše hodí do nějaké propasti. Snad by si něco takového nedovolili. „A Liga by neměla vědět nic – nebo alespoň nic, co by jim umožnilo se nám stavět do cesty. Ale i přesto by mohly být problémy. Na to byste byla vy… je možné, že i když jsme si zajistili všechny oficiální dokumenty… jsou elementy v Nortimberu, které by se mohli chopit poněkud více ortodoxních a méně legálních metod.“ Významně se odmlčí. Koningsjegere jsou například známí svými černými akcemi bez povolení krále. Před trestem v Nortimberu je chrání koruna… důstojník Celestionské armády by je měl donutit alespoň zaváhat. Kdyby někdo totiž napadl jí, je to v podstatě vyhlášení války. „Nemusím dodávat, že pokud by se někdo snížil k tak sprostým a podlým taktikám, zkušená důstojnice zvyklá na podobně… nestabilní situace by mohla být klíčová.“ Znovu se napije a dodá: „Snad vám to bude stačit. A nikde se o tom, co jsem vám řekl, nešiřte. Ani před Společností. Člověk nikdy nemůže být dost opatrný.“ Mít Společnost za zády vždycky znamená očekávat, kdy vám do nich vrazí dýku. Na druhou stranu… je jen málo profesí, kde se dá tak rychle a spolehlivě zbohatnout. Kamarád nad pitím Freya Není nic lepšího na bolavou duši, než spřízněný brach v hospodě. To alespoň diktuje utěšitel alkohol. Vzhledem k tomu, že Freya pořád platí, muž se přeci jen začne otevírat. „Pravda, pravda,“ odpovídá jí a smutně pokyvuje hlavou. Mluví téměř plačtivě, jak se k němu dostává tvrdá pálenka. „Je to zkrátka jedna velká nespravedlnost. Jó, armáda, tam jsi alespoň člověk, máš práva, ale za to ve Společnosti…“ začne chlapík konečně. Mluví tiše, skoro spiklenecky důvěrně k ženě, kterou potkal teprve před chvílí. „Co se týče Společnosti – tam je to jedna svině vedle druhý. Tam se plive a šikanuje snad ještě hůř než v armádě…“ Muž zaváhá, když to řekne… jako by mu něco v mozku nehrálo. „V armádě, v armádě…“ zopakuje si váhavě. Ale myšlenku nepolapí. Jejich rozhovor pokračuje dál – a účinky dobré jalovecké se projevují pořád více a více. „No, zabásnout, no – však víš, jak to je. Člověk slyší historky.“ Muž si významně poklepe ze strany na nos, jaký on na to má čuch. Už začíná přehánět svá gesta… ale na svůj vlastní obličej se rukou bez problémů trefí. To by ho musela napájet daleko víc – a to sama ani nechce. Pak už by jí povídal i to, co sám neví. „Ledacos se dá slyšet. Vo lidech, který jen tak jako mizej, protože neodvedli dobrou práci… nebo jen tý práce nechali a chtěli jít vo dům dál – a pak už je nikdo nikdy neviděl. Puf, a jsou pryč. Nevím jestli je zavřeli. Ale volný po světě nechoděj, alespoň to se říká. Dovedeš si představit, že když tohle slyší, každej začne bejt opatrnej ohledně keců o odchodu. A tak jenom zatne zuby – a vesele poslouchá a chodí, kam se mu řekne – a drží jazyk za ty zatnuý zuby, i kdyby měl krýt svatokrádež a vykrádače hrobů,“ rozpaluje se chlapík temně a pěkně dělá pauzy před každým svým slovem, aby vybudoval pořádné napětí. Freya ho pozorně poslouchá. Začíná to být zajímavé. Muž se odmlčí aby se napil – ale nějaká myšlenka si konečně probojuje cestu na jeho jazyk a do popředí mysli. „Tak to ani v armádě nechodí – v armádě, v armádě,“ zas zopakuje zamyšleně. Trochu zbledne. Zakoktá: „Já – já – já asi bych, měl jít – já se jako- já bych se teda neměl-“ pokračuje nejistě… a ohlíží se ze strany na stranu.

Hela - 23. října 2019 21:13

Rozloučení I cesta zpět do vesnice se nese ve znamení ticha. Sigvar je už z povahy málomluvný a já mám hlavu plnou vlastních myšlenek, a pochyb, kterými se musím zaobírat. Ani jsem se nepokusila Mikaela nechat doma, vidím mu na očích, že by mě nenechal jít a jsem za to, svému nejstaršímu společníovi, velmi vděčná. Brzy se ocitneme zpět na návsi v Helskaře. Kromě šlechtice, který tu na nás už čeká, je zde i několik dalších lidí, kteří se přišli rozloučit. Tohle gesto mě zahřeje u srdce, obzvlášť, když uvidím starou Noru. Radostně k ní dojdu a obejmu jí. "Díky. Pohlídej za mě Adelaide." Pošeptám ženě tiše do ucha. Jsem přesvědčená, že dívka svoje povinnosti zastane, ale budu klidnější, když budu vědět, že se má případně na koho obrátit. Adelaide ještě jednou ujistím, že bude vše v pořádku a že jí naprosto důvěřuji. Halvara obdaruji úsměvem. I on bude dívce pomáhat, jak jen bude moci, tím jsem si naprosto jistá. Poté se obrátím na Herleifa. "Přeju si, aby se v době mé nepřítomnosti neudálo nic špatného. Oba ale dobře víme, že jsou tu tací, kteří se pokusí zneužít situace, jakmile vytáhnu z vesnice paty. Buďte opatrní." Nemusím mu říkat, o kom mluvím. Všichni tady to ví. Když je ale tak vidím, mám naději, že to dobře dopadne. I bez mé přítomnosti je zde spousta lidí, kteří mají podobné smýšlení a Rangvald to bude mít těžké, pokud se přes ně pokusí projít. Pohlédnu na Elfstana a věnuji mu slabý úsměv. Poté pokynu Sigvarovi. Je čas vyrazit.

Letitia - 24. října 2019 15:53

Zpátky na cvičiště Věrnost Společnosti je chválihodná a velmi se cení. Rozumím jeho varování a já rozhodně nejsem z těch, které by jen tak vypouštěly informace z pusy, aby je mohly slyšet cizí uši. Navíc v tom nechci příliš vrtat. Občas je lepší vědět co nejméně. Tajemství dokáži zabíjet rychleji a spolehlivěji než kulka. "Cením si vaší spolupráce a nebojte se, vy jste mi nic neřekl," ubezpečím ho když ho vyprovázím z pokoje. Pokud bude potřeba podrobnosti se jistě dozvím časem, takhle se aspoň mohu trochu připravit na cestu do divočiny, kde je to ještě horší jak tady. Rozhodně to není nic po čem bych toužila, ale jsem příliš hrdá a vycvičená než abych si stěžovala. Jakmile jsem sama dodělám co mám rozpracováno. Složím zbraně, obléknu si kabátec, přehodím si přes ruku plášť a zamířím dolů na snídaní a vstříc do víru nového dne. Tohle zatím bylo neoficiální, takže hodlám dál pokračovat v denní rutině. Najíst se v jídelně, sehnat jednotku dohromady a dát jim pořádně do těla. Včera měli oddech, tak je potřeba jim dnes připomenout, že takhle to rozhodně nebude vždy a že také musí pořádně pracovat aby z nich byli vojáci jak se patří. Musím do nich vtlouci řád a disciplínu.

Freya - 24. října 2019 20:36

V krčmě Poslouchám chlapíka, kterému se konečně trochu začal rozvazovat jazyk, i když zatím nic moc zajímavého ani světoborného jsem se nedozvěděla. Jo, slyší historky...dovedu si představit,jak zmizej a vsadim se, že zabásnout je fakt nenechali...lesy jsou hluboké a temné a fjordy ještě hlubší a temnější... Zpozorním až když zmíní vykradače hrobů. Napadlo mne to už dřív, když se bavili o tom, že při nejhorším to zase vyhodí do povětří a tohle mne jen utvrzuje v domněnce, že to nějak souvisí se sesutou rodinnou hrobkou. No vidíš, že to jde...jen povídej dál... Pak začne být trochu nervózní a nejraději by se zdekoval. Tak to ne panáčku...teď mi neutečeš... "Co tě kouslo? Kam bys chodil? Přece mě tu nenecháš sedět samotnou. Mě je fuk, jestli vykrádáš hroby nebo děláš kapsáře, myslíš, že někdo tady je svatej, mě nevyjímaje?" ušklíbnu se a popostrčím mu podnos jeho nedopitou skleničku s pálenkou. Zkouším jej ještě nějak zdržet, uklidnit a přesvědčit, že mě se vskutku nemusí bát, že mě je úplně fuk, co dělá nebo kdo je, že chci prostě a jednoduše jen s někým posedět a popít. I když si nejsem jistá, jestli se mi to podaří, chlapík je nějak moc nervózní.

Arun - 25. října 2019 22:04

Napříč hvozdy a houštinami Hela Je na čase vyrazit na cestu. Vyjdou po hlavní cestě z Helskary a rychle vystoupají na vrch nad ní. Tam se Hela ještě ohlédne za vesnicí – je skrytá v malém údolí a působí neuvěřitelně klidně a domácky. Je to tím, že ona sem patří. Cítí to v sobě. Cítí to v každém kousku svého těla. Tady tohle je její zem. Něco jí říká, že jistotu, kterou jí tento pocit dává, bude v dnech příštích potřebovat. Její oči sjedou i k pevnosti, která je odsud také vidět. Kostka kamene proti nebi, kolem které rychle rostou hradby. Až bude Ornbjarn dostavěn, bude z něj nedobytná tvrz – a to pro Helskaru mnoho dobrého nevěští. Snad jarl dodrží své slovo a bude díky ní lépe sever chránit – a nezaprodá ho místo toho cizákům. Obrátí se a dá se do kroku doháněje Elfstana. Kráčí po jeho boku, zatímco medvědobijec jde před nimi. Než by se s ním ale mohla dát do řeči, Sigvar je zastaví. Hela zná tento úsek cesty – táhne se vzhůru a pomalu stoupá, jak se pahorkatina zvedá. Brzy dorazí na rozcestí, ze kterého vedou cesty podél pobřeží k několika dalším sousedním vesnicím. A samozřejmě, hlavní trasa se táhne do hor a do Alesglas. Ale Sigvar nepokračuje dál. Mlčky jim jen ukáže do křovin – téměř to vypadá, jako by prostě sešel z cesty, ale poté, co se protáhnou několika houštinami se před nimi objeví prostá pěšina. Vypadá jen jako od zvěře, ale Hela si rychle všimne, že je pečlivě značená kameny, takže i kdyby po ní nikdo nekráčel celé roky, pořád by byla k rozeznání. Čí ruce ty kameny pokládaly? Staré stezky starých národů.. Cesta pro koně, tu a tam i pro povozy, se vzhůru do kopců jen líně klikatí. Tahle pěšina vede obtížnější avšak přímější cestou. Možná, že dokonce vede blíž ke Špičáku. Cesta do Alesglas by je nejspíš zavedla příliš daleko na východ. Medvědobijec mlčky nasadí rychlé tempo, které musí oba dva udržovat, aby se jim horal mezi stromy neztratil. I tak mají dost dechu na rozhovor – život na severu udělal z Hely velice vytrvalou ženu a Elfstanův trénink ho připravuje i na daleko vražednější pochod. „Dovedu si představit, že po takovýchto stezkách se dá překonat mnoho mil daleko rychleji, než po klikatících se cestách,“ poznamená šlechtic. „Kam míříme? A za jakým cílem? Vím, že to má něco společného s knihou, o které jsi mluvila…“ Mluví spíš tiše – jako by nechtěl svou mluvou Sigvara zbytečně dráždit, možná aby nenarušil klid lesa. Hela cítí v jeho hlase velký zájem. Opět si vzpomene na znak na knize a na jeho meči. Elfstan má v tomhle všem svou roli. Vyšetřování pokračuje Letitia Když je vše ,neoficiální‘ odbyto, kaprálka vyrazí za svou rutinou. Jídlo nic moc, ale energie to je, a to je to hlavní – a pak už vyrazit zas na cvičiště. Je to skutečně úmorná existence – zvlášť v porovnání se všemi těmi vzrušujícími věcmi, které se tu teď dějí. A to jak v Lize, tak ve Společnosti. Jenže je jednou v armádě, tak povinosti nějak splnit musí. Ještě cestou na cvičiště jí potká na chodbě poručíka Harikssona, pravou ruku Torjaka – drží v ruce jakési listiny a mračí se. Pozdraví ji. Ponejprv to vypadá, že bude jen pokračovat dál, ale nakonec se zastaví. „Pohov, kaprálko.“ Jeho výraz se o nic nezlepší, když pokračuje: „Normálně bych vás s tím nezdržoval, ale vzhledem k tomu, že se jedná o vaše krajany, jsem vás jen chtěl upozornit, že ten přečin pana Orloszkije budou nejspíš ještě řešit v Alesglas. Všechna dokumentace, kterou nám Společnost ukázala se skutečně zdá být v pořádku – a to co chybí, je prý v Alesglas.“ Vypadá to, že Hariksson si je víc než jistý, že šlo o nějakou levotu. „Co se týče jeho vstupu na dědičnou zem Helskary, Společnost dostane náležitou pokutu a tím to nejspíš skončí. Ale nemyslete si, že se mi to líbí – zvlášť vzhledem k tomu, že ještě před koncem vyšetřování se po Orloszkijovi slehla zem.“ Poslední věta je docela jistě neoficiální poznámka. Ale není si jistá, proč jí to všechno říká… možná jí chce varovat před příliš velkou spoluprácí se Společností. A možná, že jen doufá, že se to přes ní dostane ke Společnosti a oni budou vědět, že si nové kamarády v Ornbjarnu tedy neudělali… Hariksson jí nedává žádný větší prostor k rozhovru – může mu říct, co si sama myslí, ale pokud ho vyloženě neurazí či jinak nezastaví, vykročí opět dál po schodech. Po svém setkání s poručíkem vyjde Letitia na cvičiště a plánuje se hned pustit do práce. Nechá si nastoupit svůj oddíl nemehel a zpozoruje, že jeden z nich chybí. Erling přichází pozdě a s vážnou tváři – postaví se před ní, a tak statečně, jak to jen dokáže, se pokusí omluvit: „Dnes ráno byl ve vesnici pohřební obřad, madam. Bylo třeba, abych se zůčastnil.“ Nic víc neřekne a stojí v pozoru, ani nedutaje. I zbytek vojáků jí dost pečlivě sleduje – obzvlášť potížista Kalrun. Krom něj už si Letitia zapamatovala i dva vcelku schopné seveřany, Steinhalfa a Valdrada, kteří stojí v řadě a sledují, jak zareaguje. Měla by rychle rozjet cvičení – nějak moc tihle chlapy začali přemýšlet a to znamená jen, že nedostávají dost do těla. A tři už jsou společnost Freya Nezdá se, že by Freya toho chlapa přesvědčila… na druhou stranu, pálenka mu voní, a to je jisté. Nejistě klesne zpátky na židli a napije se. „Nikdo mě nemůže vidět, jak mluvím s někým vod armády – dostal bych se do strašnýho průseru, ale fakt-“ začne vysvětlovat trochu nejistě. „Voni nemají armádu rádi – a obzvlášť ne tu Nortimberskou. Tam v horách – tam nechodí armáda, to dává smysl.“ Vypadá to, že jím cloumá, jak touha se podělit, tak strach a starost. A v neposlední řadě tvrdá seveřanská pálenka. „Tam se to teprve rozjíždí,“ dodá chlap temně a opět se pokusí se zvednout. „Tam pod tím jejich Špičákem…“ Freya v tom momentu uslyší, jak se otevřou dveře a podívá se po nově přichozím. Její parťák už na to začíná být příliš opilý. Ale seveřanka snad ztuhne napětí, ona se ohlédla – je to ten druhý, ten zálesák. A už od pohledu to není žádné jelito. Najde je očima hned a Freya je jen ráda, že není v uniformě… to by tohohle svého nového kamaráda nejspíš odsoudila k nepěknému konci v nějaké tmavé díře. A na sebe samotnou nejspíš přitáhla nevhodnou pozornost. Ale to už se nejspíš stejně stalo. Přijde k nim a bez zeptání se usadí. Obrátí do sebe panáka, který stále stojí před jeho druhem a přejede Freyu od hlavy až k patě. K té už se mezitím začíná dostávat pálenka a cítí se poněkud agresivnější a troufalejší než před tímto rozhovorem… ale dokáže se ovládat. Zálesák začne bez představení a úvodu: „Tak o čem se vede řeč? Starý dobrý nadávání? To já se klidně přidám – ty místní barbaři by měli bejt rádi za to, že tu jsme, jinak by se ještě dalších tisíc let mlátili po hlavě kyjema.“ Nejspíš jí chce urazit podle jejích tetování – ale těžko může vědět, že ona není právě místní. Jisté ale je, že k ní žádný respekt nemá… a že se mu nijak nelíbí, že tady pije s jeho druhem tvrdý alkohol. „A kdopak seš ty? My ve Společnosti si rádi děláme kamarády, viď?“ osloví Freyu a dloubne do svého druha, který sebou jen zakymácí. Potom přiopilý skloní zrak ke stolu a nezvedá ho – už radši nic říkat nechce.

Hela - 26. října 2019 08:56

Vstříc vrcholkům Ještě se naposledy obracím k vesnici, než zcela zmizí z dohledu. Cítím přitom hned několik rozporuplných pocitů. Radost, protože tohle je můj domov. Smutek, jelikož ho nyní opouštím. Strach, neboť nevím, jestli až se vrátím, bude vesnice stále stejná. A při pohledu na rostoucí pevnost, cítím také obavy ohledně budoucnosti. Raději se obrátím a pospíším si za svými druhy. Znám cestu do Alesglas, ale už jsem po ní dlouho nešla. Co zemřela babička, přestala jsem vesnici opouštět. Tohle je, od její smrti, poprvé, co jsem se vydala pryč. Dlouho se na ni však nezdržíme. Sigvar nám naznačí, abychom vstoupili do lesa a já jsem skutečně ráda, že nás vede právě on. Zná stezky, které znají jen horalové a dostane nás do míst, kam potřebujeme, daleko rychleji. "Míříme ke Špičáku, i když asi ne přímo. A máš pravdu, je to právě kvůli té knize. Sama bych si toho nevšimla, ale Sigvar zjistil, že v knize jsou hvězdné mapy, zobrazující oblohu právě nad Špičákem." Odpovím Elfstanovi, zatím co kráčíme po strmé stezce. "Netuším, co tam najdeme, ale vím, že se tam musím dostat. Viděla jsem Nejvyššího Otce a i on mě zavedl právě na Špičák. Nemusela bych být vědma, abych dokázala taková znamení pochopit." Náhle si vzpomenu na ještě jedno znamení, které jsem prozatím přehlížela. "Řekni mi, co znamená symbol na tvém meči?"

Letitia - 28. října 2019 12:03

Na cvičišti Harikssona čeká ještě spousta práce a času než ze společnosti vyrazí nějaké peníze. Typická zdržovací taktika. Naprosto normální v Celestionu, kde na tom stojí většina právnické práce. Je jistí, že je to levota, ale pochybuji, že se jim nějak rozumně podaří přijít na to kde přesně a hlavně co s tím udělat. Než se někdo vypraví do Alesglas, než tam ty dokumenty najde, než se vrátí zpátky... uteče hodně vody. Orloszkijovi bude už mezitím někde na druhé straně světa, nebo pod zemí. Záleží jakou má cenu. "Rozumím pane, jsem vám plně k dispozici," zavolám za ním i když je to jenom formalita. Pochybuji, že mě věří jenom o něco víc. Zamračeným pohledem přejedu jednotku. Nejsme si vědoma toho, že by se ve vesnici něco stalo došlo tam k úmrtí, ale takové zprávy ke mně příliš nechodí. Jak se zdá s námi to nemá nic co dělat, což je jedině dobře. "Erling, předstupte," vyvolám si mladého seveřana. "Ostatní nestát a nelelkovat. Rozcvičte se a tentokrát doufám, že nějaké terče zasáhnete. Nemyslete si, že na vás budu pořád tak laskavá jako včera. Ve skutečnosti to byl děs a hrůza. Takže do práce!" Chvíli sleduji jak se řadí do řady a nabíjejí muškety a teprve když se ozvou první výstřely otočím se k Erlingovi. "Někdo blízký? Potřebujete čas na truchlení?" zeptám se ho protože nevím jak přesně vesnické pohřební rituály probíhají a já rozhodně nejsem takový nelida za jakého mě tu možná mají. Pro tohle mám pochopení.

Freya - 29. října 2019 17:17

Nevítaný host Chlapík je nervózní a společnost někoho z armády se mu moc nezamlouvá, ale ještě chvíli a určitě vysype trochu víc. Pod Špičákem....hmm...a teprve se to rozjíždí, copak, pátrání?...to přece nemůže být všechno jen náhoda...ale jak to?.... Sotva si to v hlavě všechno urovnám a už jej ani nestihnu popíchnout k tomu, aby mluvil dál, když se otevřou dveře a objeví se jeho společník z lesa. Tvář je kamenná jakobych jej v životě neviděla a byl mi fuk, ale popravdě ve mě trochu hrkne. Tak o tuhle společnost jsem tedy vážně nestála...do háje... Je mi jasné, že v tuto chvíli už se mi víc zjistit nepodaří a budu ráda, když se z toho nějak šikovně vykroutím. Přejedu chlapíka pohledem stejně jako on mě a jen lehce pokývám na jeho uštěpačnou poznámku. Sice už cítím, jak mi alkohol stoup do hlavy, ale tolik moc, abych začala vyvádět nějaké nepřístojnosti jsem toho zas nevypila. Rozhodně bych ovšem měla trochu přibrzdit. Poznámka o místních barbarech mne nechává vcelku klidnou, však proč jsem odsud asi zmizela do světa, jenže to přítelíček neví. "Jo, třeba i sem jednou dorazí pokrok, který bude všeobecně přijímán, i když těžko říct." ušklíbnu se trochu a pak si zívnu jako bych už byla docela unavená a zmožená snad i pitím. A chlapíkovi podle přízvuku musí být jasné, že víc času jsem strávila pryč než tady s místními. "Přátele, hmm, mě stačí kamarád na pití na dnešní večer, kdo by chtěl pít sám. Taky si máš na co zanadávat?" opřu se loktem o stůl a podepřu i bradu, druhou rukou si pohrávám s poloprázdnou skleničkou pálenky a jeho otázku na to, kdo jsem tak trochu ignoruji. Tos uhod, že ti hned všechno vyslepičím, příteli...

Arun - 29. října 2019 19:36

Cesta s historií Hela Elfstan kráčí po starobylé stezce a s podivným zájmem si prohlíží kameny, které pěšinu vyznačují. Zdá se, že přemýšlí nad tím, jak stará by asi mohla cesta být. Když se mu dostane odpovědi, reaguje rychle: „Hvězdné mapy? Ano… to by skutečně dávalo smysl. Cesty a města historie polkne, hory čas ohlodá, ale hvězdy svítí na obloze na věčnost a bez ustání. Se správnou mapou a znalostí oblohy by mohl zkušený pozorovatel nalézt místo s nebývalou přesností.“ Zaváhá a pousměje se: „Já tedy přirozeně takové schopnosti nemám – nejsem velkým učencem, a ač mě legendy hluboce zajímají, v jiných ohledech mám co dohánět. Znám jiné… ale ti jsou na druhém konci země. Trochu příliš daleko na to, aby nám mohli poradit. Ale řekl bych, že pod vedením zkušeného horala se rovněž nemusíme bát…“ Když přijde řeč na to, co na tom místě najdou, Elfstan má opět co říct: „Nemohu to tvrdit s jistotou… ale znám legendy, které vyprávějí o dědictví bohů, jenž má náš národ chránit. A koho jiného by Nejvyšší povolal než vědmu…“ A nejen vědmu, jak Hele rychle dojde. Možná, že tato poznámka jí dá trochu naděje, že jejich kroky skutečně řídí bohové. Když se nad tím zamyslí, je téměř jisté, že za běžných okolností by spolu Elfstan a Sigvar měli velký problém spolupracovat. Takto ke Špičáku kráčí ona, s moudrostí své babičky a minulých generací ukrytých v té podivné knize… s vlivným a významným šlechticem a znalcem starých příběhů… a s horalem, který zná každý drn mechu na téhle straně hor a který by v boji dokázal přemoci deset jiných mužů. Na druhou stranu, cítí, jak jí na záda dýchají Celestionští cizáci a zrádci mezi jejími krajany. Stojí téměř samotní proti daleko mocnějším a početnějším skupinám… snad jim jsou bohové skutečně nakloněni. Aby zaplašila myšlenky, přivede řeč na symbol na meči Elfstanově. Poprvé vidí šlechtice skutečně zaváhat před tím, než promluví. Dlouho se rozhlíží po lesích v hluboké rozvaze, než dospěje k rozhodnutí a odpoví: „Jedná se o prastarý znak – o květinu. Dle starých bájí dřív symbolizovala jednotu všech národů ve službě Pravým bohům. Jsou to celá tisíciletí, ale kdysi dávno dokonce i Celestionci a Jižané věřili v bratry dobrých bohů nad námi. V té pradávné době byla jediná říše, která se starala o blahobyt lidstva a toto byl její znak – květina Strážců, zvaná Vachkt v naší řeči… Vigila v řeči našich předků.“ Elfstan zaváhá, když přechází k dalším větám. Ona ucítí, že v jeho řeči se objevuje nebývalá zlost a hněv, až podivuhodná, vzhledem k tomu že mluví o starých legendách: „Avšak jako v celém zbytku historie světa, našli se zrádci, kteří ráj na zemi zaprodali a zničili pro svou vlastní pokroucenou a zvrhlou zvrátilost.“ Povzdychne si a nabude trochu přívětivějšího a odhodlanějšího tónu. „Někteří lidé, znalí historie a věrní Pravým bohům, stále nosí tuto květinu… ač už dávno zmizela z povrchu země… a usilují o to, aby opět přišel jednotný zlatý věk pro lidstvo.“ Možná, že o tom také mluví ta kniha, kterou se pokoušela rozluštit… a kterou ještě ani s Elfstanem pořádně neprobrala. Nikdy předtím neslyšela nikoho – ani babičku – nemluvit o bozích jako o „pravých“. Snad je to jiný mrav na východě v Andalsnes, odkud Elfstan pochází. Možná se právě sama nadechuje, aby mu odpověděla, když ale uslyší ke svému překvapení, že promluví dřív Sigvar. Jako lovec má vytříbený sluch… mohl slyšet každé slovo. „Není všecko zlato…“ naznačí pořekadlo horal, skoupý na slovo. „Buďme rádi za to, co máme. Starou historii je lepší nechávat historií…“[/b] dodá temně, než opět přidá do kroku a vzdálí se od nich. Zdá se, že na navracení nějakého zlatého věku má svůj vlastní názor. Omluva a vysvětlení Letitia Muži, i když nepříliš spokojení, se vydají za cvičením – co jim také jiného zbývá. Erling vypadá trochu znejistěný tím, že ho k sobě zavolala – možná už čeká trest. Zaváhá možná úlevou, když se ho důstojnice zeptá… a odpoví teprve po momentu. „Ehm, tedy ne. Nebo… víte, našlo se tělo jednoho z nás.“ Vesničané mají velmi silný smysl pro komunitu, a dokonce ani Erling se něčeho takového tak docela nezbavil. „Už byl pohřešovaný několik měsíců – ale teprve teď ho našli. Zasypaný v kobce. Je to moc podivná záležitost, ale už jsme ho všichni dávno oplakali. Ale musel jsem tam být, když se ukládalo jeho tělo na správné místo – tak je to jedině správné. Neměl žádnou rodinu – tedy, ne tady v Helskaře… vlastně jako by ani žádnou nikdy neměl,“ dodá nakonec a opraví se. Že by nějací kostlivci v kolektivní Helskarské skříni? „Ve vesnici je z toho pozdvižení. Stařešinové se mezi sebou dohadují a kdoví, co z toho ještě bude…“ Na moment umlkne – asi si není jistý, jak moc může jen tak povídat, když je formálně ve službě a ona je jeho nadřízená. Nechce si vysloužit nějaké peskování, když mu možná právě těsně unikl. Nakonec v něm asi zvítězí touha se podělit, protože naváže: „Ono je to moc divné, madam, pokud teda o tom můžu mluvit ve službě.“ Zdá se, že se v něm pere disciplína s vesnickou povídavostí, ale povídavost u těhlech typů vždycky vítězí. „Mluví se o tom, že byl ten Einar zavražděný… a spousta dalších divokých věcí se povídá. Napadlo mě, že byste to možná chtěla vědět – ale asi byste o tom také neměla moc mluvit, pokud tedy mohu mluvit tak upřímně, madam.“ Proč tohle říká, seveřan nesdělí. Svou nejistotu a vágní vyjadřování vyřeší jednoduše: Postaví se do pozoru a nasadí docela bezmyšlenkovitý výraz, který každý voják rychle odkouká od zkušenějších. „Bude-li Helskara potřebovat pomoc s vyšetřováním jakéhokoliv problému, stařešinové nebo vědma se mohou obrátit na velitele Torjaka,“ řekne protokolově – to jest bez jakéhokoliv vlastního názoru. Konec vyzvídání Freya Nově příchozí si jí ještě jednou pořádně prohlédne… asi už mu začíná docházet podle přízvuku a smetení jeho poznámky, že ona odsud není. Není první, kdo se v ní spletl. Její vzezření divokého barbara jí často pomáhalo – žoldákům s takovým vzhledem mnozí jen od pohledu platí víc… a dost nepřátel pohled na ní také pěkně zneklidnil… To, že všichni podceňovali její civilizovanost a inteligenci – to byla taky někdy skoro výhoda. Nevypadá to ale, že by se tenhle plánoval moc rozkecávat. Asi všechno vytáhne ze svého přiopilého kamaráda někde v soukromí. Když ho Freya vybídne, aby řekl něco víc, zkroutí rty do úšklebku: „Jo, třeba na lidi, co se tvářej moc zvědavě. A na ty, co strkaj nos, do věcí, do kterých jim nic není.“ Strčí do svého druha a neomaleně se ho zeptá: „Tak cos vykecal?“ Ale ten sebou jen třese: „Nic – tuplem nic – jen jsem si tu dal panáka.“ Ten druhý se na něj podívá od oka. U něj je těžko říct, jestli si jen není jistý sám sebou, nebou jestli je to přiopilost. „Jo, jasně – jednoho panáka…“ řekne pochybovačně zálesák. Pak se zas obrátí k Freye. Nakloní se přes stůl a nepřátelsky se na ní zamračí: „Nevím, jestli jseš místní, jseš s Ligou nebo dokonce s armádou – a je mi to fuk, ale radši nech našince na pokoji, jasný? Mohlo by to pro tebe pěkně ošklivě skončit.“ Zvedne se – už k nim jde hostinský, aby se pokusil věci nějakým způsobem uklidnit, ale tenhle zálesák se na něj jen zašklebí a ukáže palcem na Freyu: „Ona zaplatí.“ Pak vytáhne svého druha téměř za límec ze židle. Ten se postaví na nohy a vyklopýtá za ním ven – ještě se za Freyou trochu nejistě ohlédne… ale těžko říct, jestli je to z alkoholu nebo z čeho. Pak ho jeho „kamarád“ ještě popožene a oba se jí ztratí. Jasné je, že si budou dávat pozor – nemá cenu je teď už dál sledovat nebo okounět kolem skladu Společnosti… teď už budou nejspíš příliš opatrní… Vypadá to, že se musí spokojit s tím co má. Ale i tak… alespoň ví, že se něco děje se Špičákem – tou bájnou horou, ke které se místní divže nebojí chodit… V hlavě jí vrtá vzpomínka na mapu v Torjakově kanceláři… tam si také Špičáku všimla… něco jí to připomíná, ale čert ví co. Pro dnešek to bude muset zabalit, jít spát a zítra se zas pustit do cvičení. Hezky tiše hrát svojí roli, nedělat žádné vlny… a co nejrychleji se zdekovat. Má neurčitý pocit, že se věci začínají hýbat… a ona by neměla zůstat stát opodál. //Můžeš popsat nejen večer ale i ráno a navázat na poslední dva příspěvky pro Letitii – v podstatě začátek cvičení a zpoždění Erlingovo

Hela - 29. října 2019 20:20

Staří a ještě starší V tichosti naslouchám Elfstanovým slovům, a snažím se si tyto nové informace nějak utřídit. Nic takového jsem nikdy dřív neslyšela, dokonce ani v náznacích. A to už je co říct. Vigila. Vzpomenu si na symbol v knize a na drobné, mincím podobné, plíšky, které nacházeli rybáři. Prohledám rychle kapsy a nakonec jeden skutečně najdu. Beze slova ho podám Elfstanovi. Symbol je sice částečně smazaný, ale stále je ještě dost patrný. Než stačím cokoliv říct, ozve se Sigvar. Medvědobijec je sice nemluvný muž, ale pokud má co říct, nezůstane zticha. I mě zní "jednotný zlatý věk" spíš jako pohádka. Něco úsměvného, co sice vypadá hezky, ale nemůže to fungovat. Možná, že kdysi nějaký pranárod skutečně existoval. Dnes ale nejsme schopni dojít smíru ani s nejbližšími sousedy, natož s nějakým jiným národem. Skloním hlavu a se zachmuřeným výrazem kráčím po stezce vzhůru. Mám hodně o čem přemýšlet. Především pak o těch pravých bozích. Ta myšlenka se mi příčí. Jistě, jsem si vědoma toho, že před námi zde mohli být i jiní. Měli své vlastní tradice a pravděpodobně i své vlastní bohy. Používat ovšem slovo pravý, mi přijde rouhačské. Trochu mě to u Elfstana překvapilo, ale pravdou je, že já toho o něm vlastně mnoho nevím.

Freya - 30. října 2019 21:08

Jde se na kutě Tak mám pocit, že jsem si právě zadělala na problémy a možná si i udělala pár nepřátel. Jo na průšvihy tys byla vždycky talent, že?... Když se pak ke mně nakloní se svým doporučením, jen ho stejně přátelsky probodávám pohledem a musím se hodně snažit, abych mu z fleku jednu nevrazila a nezadělala si tak na ještě větší problémy. Jen zatnu ruce v pěst. "Neboj, já se právě starám jen o své věci." zasyčím tiše v odpověď a dívám se za odcházející dvojicí. Pak do sebe kopnu zbytek pálenky a zaplatím hostinskému naši útratu a pomalu se vydám ven z lokálu. Chvíli se zastavím venku a zhluboka se nadýchnu čerstvého chladného vzduchu. Ten chalpík mi pěkně zvednul žluč. A jestli zjistím, že s tím vším, co bylo v hrobce máte něco společného právě vy dva, tak se ještě potkáme...ať jsme měli v rodině vztahy jakékoliv, přeci jen krev není voda a bratr si nezasloužil takhle končit, ať jsme mezi sebou měli vztahy jakékoliv.... Zamířím rovnou do svého kutlochu a s hlavou plnou myšlenek se zahrabu do dek. Jindy bych možná ještě dlouho koukala do stropu a přemýšlela o tom všem, co jsem se zatím dozvěděla, ale alkohol udělal své, takže za chvíli nevím o světě. Proberou mne až první sluneční paprsky. Trochu nespokojeně is přetáhnu přes hlavu přikrývku a nejraději bych spala dál, ale je mi jasné, že budu muset vylézt a zas začít něco dělat, i když se mi ani v nejmenším nechce. Navíc lehce cítím následky včerejšího popíjení a to mi na náladě moc nepřidá. Po chvíli přemlouvání konečně vylezu a ustrojím se do uniformy. Zajdu na rychlou snídani doufaje, že mne trochu srovná a probere a pak zamířím rovnou na cvičiště rozhlížeje se po Elkovi. "Mám dost novinek." prohodím k němu při pozdravu a pak už se stavím od pozoru spolu s ostatními před kaprálkou. Erling se zpozdí a vysvětluje proč. Pohřební rituál...proč mám pocit, že to souvisí s naší návštěvou hrobky?...budeš se muset vyptat, copak se tam dělo... Začnu se věnovat chlapíkům cvičícím střelbu, ale poočku koukám na Erlinga a kaprálku docela by mne zajímalo,co je předmětem hovoru. Jestli opravdu našli to v hrobce...a jestli jim došlo, kdo to je...a Erling ví, kdo jsem já...nestraš, třeba dopředu maluješ zbytečně čerta na zeď...nejdřív si zjisti, co se opravdu stalo a pak začni vyšilovat... Začínám mít pocit, že jsem krok pozadu za všemi ostatními a že všichni dohromady ví daleko víc, než já. K sakru s tím vším...

Letitia - 31. října 2019 18:48

Upřímnou soustrast "To je mi líto," promluvím k Erlingovi a myslím to upřímně. Sice jsem toho nešťastníka neznala, ani mi není nic do vesnického dění, ale vím jaké to je někoho ztratit. Prošla jsem několika bitvami a spoustou šarvátek abych to měla z první ruky. Ztracení, zmrzačení, mrtví. Někteří byli přátelé, jiní ne, ale i tak to vždy ve mně něco zanechalo. Nebo bych měla říci, že něco vzalo. Je jedno jak je život drsný a jak neteční se snažíte být k tomu co se kolem vás děje. Dřív nebo později vás to stejně dohoní. "Klidně můžete mluvit otevřeně," pobídnu ho ve chvíli kdy se uzavře a snaží se skrýt za vojenskou disciplínou. Což mu příliš nevěřím. Seveřané to dělají jenom když se jim to hodí. Většinou aby něco zakryli. Bez úcty a bez respektu k nadřízeným, ale poukazovat na to nebudu. Již jsem si na tento přístup zvykla. "Máte snad pocit, že jeho zmizení a následná smrt má něco společného s Ornbjarnem?" vyzvídám dál. Protože být zasypaný v hrobce není zrovna hezká smrt a také docela podezřelá. Nebo se mi to tak zdá, každopádně ať je pravda jakákoli někteří to mohou využít pro své plány a klidně celou posádku obvinit, že jsme za to zodpovědní. Poslední dobou se tu dějí samé podivné věci.

Arun - 31. října 2019 21:21

Nechme historii spát Hela Na slova Sigvara Elfstan skloní hlavu – zdá se, že neplánuje medvědobijce dráždit. „Jistě… obezřetnost je na místě, když se mluví o takových věcech – jsou to pouze domněnky a tradice, o které jsem se chtěl podělit.“ Ale medvědobijec mu nevěnuje příliš pozornosti a kráčí vpřed. Hela poté ukáže jeden z plíšků, který podá Elfstanovi. Zareaguje rychle a s úsměvem. „Ano – ty jsou časté. Nejspíš prastaré platidlo. Vidíte, dokonce i tady na severu je vidět návaznost na pradávnou historii. Bez našich předků, bez kořenů v tomto světě, čím vlastně jsme?“ položí řečnickou otázku. „Je dobré vědět, odkud člověk pochází a kam míří – to vždycky říkával můj otec. Je velký rozdíl mezi mužem, co stojí pevnýma nohama na zemi a tím, který není schopný najít pražádnou jistotu.“ Ve své povídavosti Elfstan pokračuje – ale všimne si toho, jak Hela umlkla: „Nevím, zdali jsem pomohl svými slovy. Ale vím, že pokud mám splnit svůj úděl a vyhovět vůli Nejvyššího Otce… nemohu s tebou držet žádná tajemství. Zeptala ses, co znamená ten znak – víc nevím.“ Zaváhá, než pokračuje: „Ale myslím, že na to, abychom přemýšleli a vykládali znamení, kterých se nám dostalo, bude dost času nad ohněm… a také větší klid.“ Cesta začala totiž nabírat na prudkosti – Sigvar nijak nezvolnil tempo, snad právě naopak. Proměnila se z pěšiny vyznačené kamennými značkami do velmi hrubých a netesaných schodů, naskládaných z kamenů. Zatímco hlavní cesta prudké stoupání vstříc horám překonává v širokých meandrech, tato stezka postupuje daleko přímo kupředu. O to rychleji budou na místě. V jednom momentě se dokonce tato prastará stezka kříží s hlavní cestou a Hela je překvapená, jak velkou vzdálenost už stihli ujít. Rozcestí už dávno minuli a nyní míří k horám. Skutečně, ač je to poněkud neuvěřitelné, mohli by ke Špičáku dorazit už následujícího dne. Když se cesta zvolní a chvíli vede po vrstevnici, Elfstan opět zapřede rozhovor, tentokrát trochu více přátelský a méně se zaobírající tím, co stojí před nimi. „Měl jsem čas prohodit pár slov s lidmi, kteří tě vyprovázeli – jsou to dobří lidé… nevím, zdali je zveš svými přáteli, ale je to něco, za co bych se já rozhodně nestyděl. Ti dva mladí obzvlášť vypadají jako dobrá ukázka příští generace. V našem kraji příliš mnoho mladých lidí odchází nebo opouští staré hodnoty soudržnosti a pravdy jen za stříbro a pohodlnost…“ dodá s trochou určitého smutku. Hela si všimne, že jeho slova odpovídají jejím dřívějším odhadům – šlechtic je ve středních letech, starší než ona, avšak nikoliv s velkým rozdílem. Dost však na to, aby mohl o Halvarovi a Adelaide mluvit jako o „mladých“. Činitelé v pohybu Freya, Letitia Zatímco kaprálka mluví, Freya s Elkem se dají do cvičení… zatím o ničem nemluví, aby se nevyzradili. Elko jen přikývnutím odpoví na její poznámku o novinkách. Jejich pozornost se obrátí ke kaprálce a k mladému vojákovi, se kterým právě mluví. Přes střelbu sice není nic slyšet – ale oba dva jsou staří mazáci, kteří se naučili slyšet ty zrádné tiché zvuky, zatímco kolem hřmí střelný prach. I když tedy stojí o něco dál, podaří se jim rozklíčovat, že kaprálka se baví s Erlingem o mrtvém… a o hrobce… vypadá to, že věci skutečně nevypadají úplně nejlépe. Letitia mezitím pokračuje v rozhovoru s Erlingem, který se viditelně uvolní a začne mluvit přeci jen otevřeněji než předtím. Nemluví koneckonců o ničem tajném – a co se týče Letitie, už překonal svou vrozenou nedůvěru k cizákům. „Tedy – já nic doopravdy nevím. Jen se objevila vědma řekla nám, že ho našla. Pár mužů to tam šlo vyhrabat… a všichni potom měli ne dvakrát veselé výrazy ve tvářích, pokud víte, co tím myslím, madam.“ Vesničané nemusí čekat na to, co je pravda – jim stačí jejich vlastní přesvědčení. „Nikdo vlastně neví, o co šlo. A slyšel jsem od jednoho děvčete, takový léčitelský učednice, že vědma plánuje odejít z vesnice – jen na pár dní… ale kdoví, co by se mezitím mohlo stát,“ říká Erling velmi nejistě. Dobře si uvědomuje, že pokud by se vesničané vydali na Ornbjarn, sám by se jim jen těžko obhajoval. Tomuto naslouchá i Freya s Elkem, který se tváří čím dál zachmuřeněji. V jeho očích se objevila jistá bojová sveřepost, kterou Freya na svém druhovi dobře zná – je to odhodlání vojáka nečekat, až ho důstojníci pošlou na smrt. Oba dva mají za sebou jeden nebo dva činy, které by jim vysloužili vojenský soud, kdyby vyšli na povrch… ale ve vřavě bitvy si nikdo nevšimne, když někdo nenastavuje krk, pokud to ten dotyčný umí. A proč umírat, když se každou minutu rodí naivní pitomec. „Musíme se dát do pohybu. Začínám mít pocit, že věci nabíraj nepříjemný otáčky.“ Neříká víc – nechce, aby přeslechnul někdo je. „Ten doktor místní – znám ho. A se seržantkou Solvějí se dá mluvit, i když na to nevypadá.“ Další tichá a nic neříkající poznámka – ale Freya ví, proč je dobré mít vroubek u felčarů a správců… to díky nim, by se po nějakém vojákovi nemusel nikdo pár dní shánět. Dost na to, aby dotyčný či dotyčná nabrali náskok. „Nemysli si, že blbě jančím,“ dodá koutkem úst. „Jenom zásadně nečekám, když slyším ptáčky zpívat o konopných provozech. Nebo o pochodních a vidlích.“ Vojáci jsou ti první, kdo to odnese, když dojde k nějaké vzpouře – buď musejí jít vraždit nevinné lidi… nebo skončí ušlapaní a zlynčovaní, pokud se v pravý čas nepřipojí na tu správnou stranu. A co víc, Elko je cizinec – s ním by místní seveřani udělali krátký proces bez jediné otázky. Možná, že myšlenky Letitie se ubírají po podobných cestách, když mluví s Erlingem – protože mladík pokračuje ještě jednou větou: „Ona ta vědma vždycky ráda chladila horký hlavy – i když měla svoje vlastní myšlenky o pevnosti, jasně…“ Ale že by odešla a nechala ty místní starochy, aby se rozhodli podle sebe? Nebo jí snad nějak zapudili nebo odklidili z cesty? Možná, že to jen mluví její Celestionská povaha. Jedno je jisté, protože oba desátníci nejsou jediní, kdo mají nějaký smysl a čuch na potíže. Letitia také z nových vývojů není právě nadšená. A vzpomene si, že dnes po obědě budou odcházet Geirovi vojáci… ten oddíl bude jako dloubnutí do vosího hnízda…

Hela - 31. října 2019 22:07

K vrcholkům Cesta začne být skutečně prudká a Sigvar nijak nezpomaluje. Soustředím tedy veškeré své síly na výstup a přeruším konverzaci. Raději se zaobírám vlastními myšlenkami a po očku kontroluji Mikaela. Nechtěl mě opustit a počkat ve vesnici, ale když vidím, jak náročný je pro něj výstup, lituji toho, že jsem se alespoň nepokusila. Během několika hodin ujdeme obrovský kus cesty. Jsem zvyklá pohybovat se po lesích a horách, ale tohle je zcela nový zážitek. Na něco takového prostě nejsem připravená, a tak, chtě nechtě, začínám trochu zaostávat. Dost se mi uleví, když se konečně terén trochu narovná a my nemusíme chvíli stoupat šikmo vzhůru. Srovná krok s Elfstanem a musím se nad jeho slovy pousmát. Nejsem si jistá, zdali mohu tvrdit, že jsou to moji přátelé. Oni ke mě vzhlíží, mají očekávaní a pokud je nenaplním, jsou zklamaní. Moje postavení mě vylučuje z běžné společnosti. Být privilegovaný může být někdy dost osamělé, ale předpokládám, že to on, jakožto šlechtic, dobře ví. "Adelaide a Halvar. Těm dvěma bych svěřila i vlastní život. Vím, že udělají vše, co bude v jejich silách, aby vesnice zůstala takovou, jaká je. A to samé platí i pro Herleifa. Mít kolem sebe takové lidi, na které se může člověk spolehnout, to je skutečný dar." Někdy jsem přemýšlela nad tím, jaký by byl můj život, kdybych nebyla vědma. Jaké by to bylo, žít například v Alesglas, nebo třeba i někde mnohem dál. Ale pak si uvědomím, že jsem přesně tam, kde mám být, a jsem díky tomu šťastná.

Letitia - 01. listopadu 2019 17:59

Zprávy pro velitele Freya Vědma odchází? Nepřijde mi na tom nic zvláštního. Nečekám, že by musela stále čekat ve své chalupě až jí bude potřeba, ale podle toho jak se Erling tváří to asi vypadá na něco velkého. Zajímalo by zda o tom velitel vůbec ví. Možná bych mu to měla říci i kdybych se jenom opakovala. Podle všeho to není něco nad čím by se dalo jen tak mávnout rukou. "Děkuji za objasnění. Nyní se zařaďte a cvičte s ostatními," přikáži mladému horalovi a vydám se za svými poddůstojníky. "Musím mluvit s velitelem. Nevím jak dlouho budu pryč, takže cvičení je na vás. nemám žádné speciální požadavky. Nechte je střílet do terčů. to potřebují nejvíce," předám instrukce Freye a Günterovi. Nehodlám jim sdělovat žádné podrobnosti, ale je mi jasné, že se je stejně brzy dozví. V takhle malé posádce se nic dlouho neutají, ale já nehodlám být jejich zdroj. Tady na cvičišti to je tedy všechno a já vyrazím rychlým krokem zpátky do pevnosti. Žádné zacházky ani okliky jdu rovnou za Torjakem do jeho kanceláře. Možná nebude mít hned čas, ale to nevadí klidně si počkám abych mu předala to co mi Erling prozradil.

Freya - 02. listopadu 2019 13:48

Začíná přituhovat Stejně jako Elkovi ani mě se vůbec nelíbí to, co se z útržků hovoru mezi kaprálkou a Erlingem doslechnu. "Jo, je mi jasný, že dál nemůžem sedět na zadku." zavrčím jen trochu nespokojeně Elkovi v odpověď. Jenže jak to mám k sakru udělat... Poznámku o felčarovi a seržantce přejdu jen tichým zamručením. Možná, že na to nakonec dojde, když to nepůjde jinak. Možná by taky nebylo od věci najít toho obchodníčka, co jsem potkala v výčepu a prohodit pár slov s ním a zjistit nač potřebují někoho znalého zdejších míst, třeba by taky dokázal zařídit to, aby se po nás chvíli nikdo nesháněl. Pohybuješ se na dost tenkém ledě, děvče...jo, jenže když budu dál sedět s rukama v klíně, ničeho nedosáhnem... "Neboj, já mám svou kůži taky docela ráda." odpovídám Elkovi a zvažuji přitom všechny možnosti, všechna pro a proti. Musíme si holt promluvit a už se konečně někam pohnout. Kaprálce pak jen přikývnu a procházeje mezi vojáky občas k někomu něco prohodím, upravím postoj, velení nechám na Elkovi. U Erlinga se pak zastavím chvíli dýl. "Co se stalo, že kaprálka odsud tak rychle vystřelila?" zeptám se nakonec a jsem zvědavá, zda-li mi něco prozradí. "Něco se stalo ve vesnici?" vyzvídám dál, doufaje v to, že z něj vytáhnu snad i to, jestli už někdo ví i o mé přítomnosti zde. Přeci jen z vesnice je to jen on a Riam, kdo ví o mé maličkosti.

Arun - 02. listopadu 2019 21:07

Zapředení v hovoru Hela Kráčí stále vpřed, jejich cesta o nic nezpomaluje a medvědobijec je vede stále dál bez jediného slova. Ale jak Hela shledá, Mikael je následuje vytrale a nedává na sobě znát žádnou únavu. Je to koneckonců horské plemeno, a když se prohání po kopcích nad Helskarou také nějakou výdrž získá… Navíc vzhledem k zvláštnímu a přeci úzkému vztahu, který má Sigvar ke zvířatům, si je Hela jistá, že by zastavil, pokud by dostal strach o Mikaela. Spíš má pocit, že se snaží uštvát Elfstana. Ten však pokračuje v chůzi bez zaváhání – a se stejnou chutí rozvíjí i přátelský rozhovor. „V to doufejme. Herleif mi přijde jako velmi rozumný muž… ač mám obavu, že si až příliš užívá svou roli ve vesnici – a to, že se může stavět na tvou stranu. Ač těžko, přetěžko mohu soudit, když jsem strávil v Helskaře v podstatě stěží víc než jediný den.“ Opět následuje chvíle zamyšleného ticha – když však Elfstan zahlédne mezi stromy další kopec, který jim stojí v cestě a kterému nejspíš Sigvar nebude plánovat uhnout, rozhodne se nepromarnit příležitost k hovoru. „Studiem jediného kraje, jediné vesnice, mohl by člověk strávit celý život – a bez tak mám starost, že by tak docela neporozuměl. Pochopit jediného člověka je sama o sobě těžká práce.“ Pousměje se. „Však to je úděl vědem a věštců… a kolikrát to dokáží lépe než stařešinové a šlechtici.“ Úsměv se mu z tváře vytratí a pohlédne na Helu – pokud se však jejich oči setkají, sjede zas na stezku, která se táhne před nimi hustými lesy. „Snad mají o to těžší řemeslo. Porozumění může být v jistém smyslu slova i břímě.“ Zaváhá, než pokračuje dále – ona všimne si jeho znovuobjevivšího se úsměvu. Elfstan se pokusí nasadit lehčí, přívětivější tón: „Avšak jistě mají poté celé plejády příběhů a nejrůznějších poznatků o lidském životě.“ Párkrát pro sebe přikývne: „Není nic tak dobrého do pochodu než příběh, aby mysl odvázal od únavy a dlouhé cesty před ním…“ Je to jemná pobídka – snad chce slyšet něco z jejího prostého života… nebo možná ho zajímá, zdali jsou vesnice zde podobné těm, které zná ze své domoviny… Nechce však působit vtíravě nebo vyzvídavě. Snad se jí chce jen dostat blíž. Plány při cvičení Freya Elko se netváří o nic nadšeněji než ona, ale pokračuje ve cvičení jako by nic. Jen jí ještě odpoví krátkou poznámkou: „Smůla se nám lepí na paty – fakt že jo. Možná, že brzo budem muset vsadit víc, než si můžem dovolit prohrát.“ Zní to docela temně… jenže rozhodně se nemohou vzdát teď. V duchu té myšlenky se Freya obrátí k Erlingovi, který mezitím vykročil, aby se přidal ke cvičení. Když ho osloví, hodně ho tím znejistí – přeci jen pořád se kolem ní určitě vznáší ovzduší cizosti… jenže pokud o tom mluvil s Letitií, nezdá se pravděpodobné, že by to neřekl jí. „Já – vlastně nevím. Nepřišlo mi to až tak důležité… i když možná, že jo.“ Chodí kolem horké kaše… ale konečně se k tomu dostane: „Víš… našli Einara. Už nebyl naživu.“ Erling si dovolí uctivé ticho. „Uvnitř vaší hrobky… zasypaný…“ Je dost nejistý – zvlášť vzhledem k tomu, že se najednou začíná stávat nechtěným středem pozornosti. Ale přeci jen ještě pokračuje. „Mám trochu starost o to, jak na to zareagují ostatní v Helskaře – však sama víš, jak to tady ve vesnici chodí. Doufám, že nikdo neudělá nic ukvapeného… Ještě s tím, že jsem slyšel, že vědma plánuje odejít někam do hor…“ Věci se skutečně dávají do pohybu. Erling počká, dokud ho nepropustí, ale nic dalšího nevyzradí. Není si jistá, zdali protože neví víc, nevo nechce víc říct. Když ještě jednou projde mezi vojáky, Elko jim zadá cvičení ve volné střelbě, aby si trochu odpočinuly jeho hlasivky… a aby si mohl trochu stranou promluvit s Freyou. „Tak co ses dozvěděla? Je zatracená smůla, že nejsme někde, kde bych znal víc lidí – tady na severu by nám dokonce ani pořádnej kapitál nepomohl. Chtělo by to pořádnej ruch, abychom odsud mohli zmizet… jenže takový věci moc často sami od sebe nezačnou.“ Vidí na malém ostrostřelci, že v hlavě prochází všechny možné způsoby jak se vytratit z vojenské služby – jenže něco takového je při kampani o dost jednodušší, než když jsou zavření v malé pevnosti uprostřed pustiny. Další ve frontě Letitia Letitia zanechá cvičiště na starosti oběma desátníkům a vyrazí do pevnosti. Je třeba si promluvit s Torjakem. Ona plní svoje povinnosti svědomitě – jen má pocit, že totéž se nedá tak úplně říct o dvou poddůstojnících… co s nimi nadělá, problémy snad nadělat nemohou. Dojde zpátky za rozestavěné hradby pevnosti. Uprostřed dne je překvapivě klidná. Pořád je tu ruch dělníků, i když ti se taky nikdy nepřetrhnou. Tu a tam se nějací lovci nebo trapeři vrací z krátkých lovů v té části divočiny, která nespadá pod práva Helskary. Povšimne si ale, že většina z nich je zaměstnaná Ligou… Společnost zdá se, změnila svoje loviště. Brzy se má rovněž znovu objevit Miriam se zásobami – ale v tak krátkém časovém úseku ona ještě nový dopis očekávat nemůže. I když… s těmi věcmi co se dějí? Kdo ví. Právě teď si to namíří přímo do kanceláře. Nevypadá to, že by jí někdo plánoval dělat potíže – teprve před jeho dveřmi, se zastaví. Ona sama si všimne obrovské hory svalů, která by s tím mohla mít něco společného – pan Polamek, osobní ochranka místního šéfa Společnosti. Vyměňuje si nepřívětivé pohledy s oběma vojáky v soutěži, kdo se zvládne tvářit víc přehlíživě a suverénně. Obě strany toho nechají, když vstoupí do chodby, načež se jejich pozornost obrátí na ní. Strážný jí zastaví. „Velitel právě hovoří s panem Doresgrückem…“ řekne seveřan a v jeho hlase je určitá míra odporu. Než stihne Letitia zareagovat, dveře se otevřou a ven vyjde Doresgrück sám. Nezaváhá ani na moment a nevěnuje jí jediný pohled – tady a teď je jen další voják v pevnosti. Připojí se ke své gorile a beze slova odejde – nezdá se právě spokojený. Jeden z mužů vstoupí dovnitř, aby oznámil příchod Letitie a ta je v momentu vpuštěna dovnitř. „Pohov, slečno,“ řekne Torjak stručně. Stojí za stolem a dívá se přímo proti ní. Nevypadá to, že by ho nalezla v dobrém rozmaru. „Děje se něco?“ ptá se nepřívětivým hlasem muže, který tak nějak tuší, že bude mít dneska víc práce než obvykle…

Hela - 03. listopadu 2019 10:35

Polozapomenuté příběhy Sigvar kráčí neúnavně dál, ale jsem si zcela jistá, že dobře vnímám, co se za jeho zády děje. Pokud by měl pocit, že já, nebo Mikael, potřebujeme odpočine, jistě by zpomalil. U Elfstana si tím však už tak jistá nejsem. Mezi muži panuje napětí, které je skoro hmatatelné. Medvědobijec šlechtici nedůvěřuje. Mohu buď nechápavě potřásat hlavou, nebo obdivovat jeho vytrvalost, a fakt, že se i přes toto vědomí rozhodl vydat s námi. Rozhodnu se pro to druhé. "Herleif se nijak neliší od ostatních stařešinů. Možná stojí na mé straně, ale jinak je stejně hádavý a domýšlivý. Oni se rádi poslouchají a pravdou je, že mají mnoho co vyprávět. Vzhlížíme k nim, protože moudrost let je někdy to jediné, co nám v temnotě ukazuje směr." Pohlédnu k vrcholku, který se před námi tyčí, a který bezesporu budeme muset překonat, a v duchu zasténám. Zamyšleně pohlédnu na Elfstana. Ten muž se skutečně snaží se mi přiblížit. Je to zvláštní a celkem lichotivé. Příjemná změna oproti tomu, že většina lidí se ke mě ani nepřiblíží, pokud nepotřebují radu, nebo pomoc. Elfstan a Sigvar, každý tak jiný, a přesto mi oba dávají něco, co ostatní nedokáží. Zamyslím se, když mě Elfstan požádá o příběh. Ale tak proč ne. "Vzpomínám si na příběh, který mi vyprávěla kdysi, když jsem byla ještě malé děvče, vyprávěla Nora." Pousměju se nad tou vzpomínkou a chvilku mlčím, než konečně začnu vyprávět. "Nořin otec byl obchodník, a cestoval po celém Nortimberu. Na jedné ze svých cest narazil na vesnici, ležící na úpatí strmé hory. Od místních lidí se dozvěděl, že na jejím vrcholku žije poustevník. "Slyšíme ho, jak rozmlouvá s bohy a jak se s nimi hádá," říkali. "Přimlouvá se za nás a díky jeho modlitbám máme tak bohatou úrodu a naše krávy dávají tak tučné mléko." Obchodník zatoužil tohoto neobyčejného poustevníka poznat a vydal se na vrchol hory. "Opravdu mluvíte s bohy a hádáte se s nimi?" ptal se poustevníka. "Když jsem sem přišel," odpověděl mu poustevník, "bál jsem se tu, hlavně v noci. A tak jsem začal křičet, abych si dodal odvahy." "A co bylo dál?" "Lidé můj křik uslyšeli a začali mi nosit jídlo. A od té doby křičím a lidi mi nosí vše potřebné. Vidíte, jak se o mě bohové starají!" Dovyprávím svůj příběh a sama se nad ním musím usmívat. Přináší mi hezké vzpomínky.

Letitia - 03. listopadu 2019 13:45

Zprávy veliteli Doresgrückovi jenom kývnu na pozdrav jak kolem mě projde. Zdá se, že mu zrovna nejdou věci podlé plánu. Může to mít něco společného s tím zasypaným horalem? Nejspíš ne, ale jsem zvykla vidět náznaky všude. Nyní mě však čeká trocha vysvětlování. "Pane," pozdravím velitele a uvolním se když zavelí pohov. "Mám zprávu o které jsem usoudila, že bude nejlepší pokud jí budete znát také. Jedná se o Helskaru." Na chvilku se odmlčím a pohlédnu na Torjaka, ale ten mlčí a nechává mě pokračovat. Pokud má nějaké otázky nechává si je na konec. "Bylo nalezeno tělo jednoho vesničana. Zasypané v jedné z těch mohyl. Prý se ztratil před nějakou dobou a nyní ho našli. Také jsem se doslechla, že zdejší vědma se vydává na delší cestu kamsi do divočiny." Snažila jsem se podat stručně a jasně. Věřím, že si velitel uvědomuje možná úskalí toho všeho a nemusím mu je vysvětlovat, ale jsme samozřejmě připravená dodat další podrobnosti pokud se bude ptát. Úplně se mi nechce mu předhodit Erlinga, ale možná nebudu mít jinou možnost. Ví o tom nejvíce, je však možné, že Torjak má své a lepší zdroje. Uvidíme co mi na to všechno řekne.

Freya - 04. listopadu 2019 11:21

Dochází nám čas Jo, začínáme tancovat po hodně tenkém ledě, ale nedá se svítit...věci se daly do pohybu a my musíme s nimi, jinak se budem jen dívat, jak se události dějí bez nás....a to tedy nehodlám... Mlčky přikývnu Elkovi, ale nahlas nic neříkám. Moc dobře to vím sama. "Einara, zasypaného v hrobce..." zopakuji tiše po Erlingovi a chvíli se dívám někam do dáli za něj, jakobych tuhle informaci teprve zpracovávala, ačkoliv pro mne není žádnou novinkou. "Neudělá nic ukvapeného?" vzhlédnu k němu. "Takže to nebyla žádná nehoda?" kouknu po Erlingovi, ale odpověď už nečekám. "Díky." nechám jej jít a za chvíli se přidám k Elkovi. "Ruch? To chceš jako vesničany ještě popíchnout či co? To se vodsud nedostanem tuplem." vrčím jen tiše a horečně přemýšlím, co s tím. A mám takový nemilý pocit, že se nám věci trochu vymykají z rukou. "Tak jo, včera jsem sledovala někoho ze Společnosti." začnu tiše vyprávět události včerejšího večera. "Něco táhli do lesa, kde se potkali s dalšíma, kterejm to předali. Nemám páru, co to bylo, ale zazněla jména jako Torjak a Jarow. Nitky nejspíš vedou až do Celestionu, kdosi jim má krejt záda, těžko říct, jestli o tom sám něco ví, nebo jen poslouchá rozkazy z venčí. Říká ti něco to druhé jméno? Má to být někdo, kdo dělá problémy." kouknu po Elkovi a pak pokračuju. "Trochu jsem pak ještě něco popila a vytáhla něco z jednoho z těch chlapíků. Zaznělo cosi o vykrádání hrobů a dění pod Špičákem. Do toho vesničani objevili to mrtvé tělo a vědma se vydala kamsi do hor..." na chvíli se odmlčím. "Jo, ještě jsem ti neřekla jednu věc, ten mrtvej byl můj bratříček. Takže buď do toho může zkusit zapojit kaprálku, zahrát trochu na city a zkusit ji přesvědčit, že sice tohle místo nikterak nemiluju, ale tohle se mne týká a navíc by stálo za to zjisti, co má ve skutečnosti Společnost za lubem, aby z toho všeho armáda nakonec vyšla jako ochránce místních a ne někdo, kdo dělá vesničanům jen problémy. Nebo jít za Ligou a zkusit využít jako spojence je. Sami odsud totiž bez povšimnutí a hlavně legálně zmizet asi nedokážem. Je na čase zapojit další hráče." kouknu po Elkovi a koukám, co on na to. Je mi jasné, že ani jedno řešení není zcela ideální, ale už nám dochází čas a jestli rychle něco neuděláme, budem se jen dívat, jak se věci dějí bez nás.

Arun - 04. listopadu 2019 20:50

Společnost se dává do pohybu Letitia Když Letitia domluví, Torjak si povzdechne a poznamená si pod vousy: „Ještě tohle k tomu…“ Ale brzy se obrátí zpátky k ní a přikývne. „Děkuji za zprávu, kaprálko. Měl jsem dojem, že se věci rozviřují ve vesnici a zprávy, které mi to potvrzovali. Předpokládám, že jste se to dozvěděla od toho horala, co slouží v naší pevnosti.“ Párkrát přikývne, jak nejspíš tuto novou informaci převrací v hlavě. „Ano – vím o tom horalovi. Když zmizel, věci vypadaly velice… nepřívětivě. To, že se to nyní znovu rozvíří, nic dobrého nepřinese. A nepřítomnost vědmy věci snad ještě zhorší, ať už bude pryč jakkoliv dlouho.“ Nakonec se odmlčí a opře se o svůj stůl, prohlížeje si dokumenty na něm. Letitia cítí, že se ticho mezi nimi prohlubuje a stává nepříjemným – ale dokud jí on sám nepropustí, musí zůstat na místě. Vypadá to, že s ní chce ještě o něčem mluvit. Zatímco čeká, až velitel začne, přejede očima po celé kanceláři, zdali se něco změnilo od její poslední návštěvy. Jedné věci si všimne – mapa Felskarsku stále visí pevně na zdi, ale druhá, menší mapa je položená na stole, blízko u Torjaka. Na té je téměř celé severní pobřeží v hrubých náčrtech… a na ní vidí vyznačené pozice, které rychle rozezná jako posádky či tvrze Nortimberské armády. Všimne si i několika jiných značek… ale u těch nedokáže tak rychle zjisitit o co se jedná. Vedle mapy vidí jakousi listinu, na které je pečeť jarla Norhelma, a která je nejspíš důvodem či referencí k té mapě. Než může vysledovat víc, velitel zvedne oči a podívá se přímo na ní. „Právě jsem obdržel oficiální žádost od- no, formálně od Celestionu, ale oba víme, že je od Společnosti, když jí předává její hlavní představitel. Jedná se o žádost o kotvení v tomhle fjordu – pro tři „obchodní“ lodě. V popisu trochu moc velký ponor a moc členů posádky, na můj vkus. Všechny papíry samozřejmě v pořádku – až moc v pořádku.“ V pohledu velitele je cosi nepříliš přátelského… ale možná, že jen pouští hrůzu. „Vy o tom předpokládám, nic nevíte. A nevíte také nic o tom, že se většina místních zaměstnanců Společnosti vytratila někam do divočiny. To vše za velice pohodlným a úplným papírovým krytem, který sestavila Celestionská byrokracie v Alesglas.“ Vypadá to, že tady na Severu být na straně Celestionu znamená být na straně Společnosti. Otázka je, jestli to ona sama také tak cíti. A pokud Společnost začne něco velkého… je jen těžko říct, kde to skončí. „Máte ještě něco, co byste mi ráda řekla?“ dodá s povzdechem, snad trochu smířlivěji. Jak se vytratit bez potíží? Freya Zdá se, že malé horala svým malým představením přesvědčila, neboť ten sklopí hlavu a odpoví: „Je mi to líto…“ Víc neříká a Freya ho bez tak posílá ke cvičení, zatímco se obrací k Elkovi. Její nevrlá poznámka u něj vyvolá jen pokrčení ramen. A odpoví jí teprve, když dojde na to jméno. „To si můžeš být jistá, že jim krejou záda v Celestionu – a nejen tam. Společnost je byznys pro Celestionskou aristokracii, který je smutno, že už v tom našem věčným městě nevládnou i Nortimberu. A co se týče toho Jarowa – jo, to jméno znám. Není to potížista… ale je trochu naivní. Párkrát jsem se s nim dal do řeči – to bylo dřív než si přijela. Možná spíš blbeček, co něco natropil z hlouposti – nebo ho dokonce někdo výš ve Společnosti použil jako obětního beránka. Myslím, že to byl nějakej znalec na zem a rudný ložiska… a že i rozuměl trochu historiii…“ Zastaví se, ohlédne se za zmizelou Letitií a rychle si ubalí a zapálí cigáro. Freya hádá, že asi vstával pozdě, dospával a nestihl si před cvičením ani trochu zakouřit. „No, jistý je, že už jsem ho tu dost dlouho neviděl – tak že ten je z cesty. Možná za ty ,potíže‘ se ho zbavili…“ Nerozvede, zdali myslí odklizení z cesty… nebo žrádlo pro vlky někde v divočině. „Špičák, Špičák – to je taky někde v horách, ne? A ty hroby – hele, to fakt zní, že nám chtěj vypálit rybník. No a ještě ta vědma k tomu míří taky do hor – ale to je možná jen nějakej rituál nebo něco podobnýho… kdoví, s čím to souvisí.“ Odpustí si poznámky na adresu místních, i když už je měl určitě na jazyku – i když Freya se k nim příliš nepočítá, asi to nechce riskovat… nebo cítí, že je situace moc vážná na nějaké vtipkování. „Tak teda upřímnou soustrast,“ řekne nakonec, když mu řekne, kdo byl ten mrtvý. „Zkusit hrát na city u kaprálky? No nevím, nevím… ale mohlo by to stát za pokus…“ Pak se Elko nakloní blíž k ní a začne tišeji: „Seš si jistá, že má smysl pořád to brát podle zákona? Hele – zaplatit někomu, aby tady vyvolal nějakej průser – ani to nemusí bejt s vesnicí, třeba jen podplatit někoho v Lize, aby se vrhli na Společnost… no a v tom ruchu se zdekovat.“ Zamyslí se a nakonec pokračuje: „Ale teda chápu, že jako běženec by se z Nortimberu dostávalo možná trochu blbě… taky mě bejt psanec nikdy nebavilo. No, tak to bych řekl, že tvoje nejlepší sázka je Liga. Jestli tam někam míří Společnost, Liga si to nebude chtít nechat ujít – tak jim můžeš nabídnout informace a chtít, aby tě vzali sebou – vobčas se to tak dělá, že si nějaká expedice někam do divočiny najme průvodce od armády – a ty zároveň tu expedici i trochu hlídaj, aby nelezli kam nemaj… ale v takovým případě by se dobrý slovo od kaprálky mohlo hodit – i když já taky zkusím zatahat za nitky u těch, co znám…“ Příběhy a příhody Hela Elfstan trpělivě naslouchá jejímu vyprávění a když ho uzavře, zasměje se a hned se vysvětlí: „Tedy, že slyším zrovna takovou příhodu od vědmy! Rád bych věděl, kdo z nich tomu rozuměl lépe – což bohové možná tomu poustevníkovi nahlédli do duše a viděli, že k nim skutečně alespoň tou duší promlouvá – možná ještě, že měli pravdu všichni.“ Párkrát si pro sebe přikývne, stále se usmívajíc. „V našem kraji se povídá podobná příhoda – o starci, který nepromluvil jediného slova a každý den chodíval na dlouhé procházky a snad i lovy do lesů. Nikdo ho neznal a nikdo ho nedokázal sledovat… lidé si zvykli, když ráno vyrážel, říkat mu svá trápení a přání – on jen vždycky mlčky kráčel dál. Ale lidem bylo líp – a dokonce se prý upřímně a dobře míněná přání plnila. To jeho sousedé hned začali věřit, že ten stařeček, jehož jméno si nikdo nepamatoval, byl němé zjevení bohů na této zemi – staroch nejspíš se svou putovnickou holí a dlouhým vousem připomínal samotného Skaulda… a tak mu lidé říkali svá přání pořád dál – a když jednou zmizel, snad ho potkal nešťastný osud, lidé na něj na věky věků pamatovali a do dneška říkají, že němý poutník na ně z lesů a hvozdů dává pozor a plní spravedlivá přání, která lidé řeknou při východu slunce do šumu lesů.“ Na tváři se Elfstanovi při vypravování usadil dobrosrdečný úsměv, který ani hnaní Sigvarovo nemůže smazat. „Však, co my víme – snad to skutečně byl mudrc či dokonce družiník Skauldův… svět je tajemné místo – ale snad o to je krásnějši.“ Elfstan si spokojeně vzdychne a chvilku vedle ní kráčí mlčky, než znovu rozvine rozhovor. „Musí to být těžké, vykládat lidem takhle vůli bohů, když prý vidoucí slyšívají jen o něco málo víc než ozvěny, pár slov či vět a vše často v náznacích…“ Jako vždy se rozpovídá: „Však mi těžké rozhodování s potížemi lidí není tak docela cizí – na naše panství často přichazejí lidé, aby se mezi sebou rozsoudili – ne ve věci duchovní, na to mají jiné rádce… ale co se týče toho, komu přísluší selata, když vepř patří jednomu a bachyně druhému – nebo kdo má orat kde, když na jednom poli oral celý život otec a zanechal ho svým dvěma synům. Těžko v takových případech říct, na čí straně je právo.“ Obrátí se nyní zpátky na svou společnici: „Někdy je těžké se s tím vyrovnat – určitě jako vědma nejsi ušetřena takových sporů… snad ve vaší vesnici, kde nemáte třeba peněz nejsou spory tak hašteřivé. Vždycky jsem shledával nejtěžší nalézt v sobě trpělivost a sílu snažit se dobrat pravdy – neboť jsem svému bratrovi, dnešnímu pánovi v Andalsnes, často se spory pomáhal – ač někdy bych se býval nejraději ztratil na cvičení v boji či k vyprávění nejrůznějších vypravěčů, než přemýšlel nad potížemi dvora. To byla mnohdy spíš bratrova parketa.“

Hela - 04. listopadu 2019 21:21

Potutelně se usmívám. Ano, slyšet takovýhle příběh právě ode mne může být trochu zvláštní, s o to větší chutím jsem ho však vyprávěla. Na oplátku mi Elfstan vypráví příběh, ne nepodobný tomu mému. Na jeho slova odpovím tichým přikývnutím. "Bohové se nám zjevují v nejrůznějších podobách, ale my je ne vždy dokážeme poznat. Stejně, jako si nejsme jistí, že to, co se stalo, skutečně byl božský zásah. Bylo by však hloupé přisuzovat jim veškeré dění kolem nás. I oni někdy jen mlčky přihlížejí. Některé věci si lidé musí vyřídit sami." Při jeho dalších slovech se mi vybaví lidové soudy, kterým jsem bývala přítomna. "Většinou tyhle věci nechávám v rukou stařešinů To oni rozhodují o chodu vesnice. Ale někdy není zbytí a musím zasáhnout. Často si pak připadám jao matka, která musí dohlížet na hašteřivé děti." Ohlédnu se, abych zkontrolovala Mikaela a poté pohlédnu vpřed, na našeho průvodce. "Někdy ani já nevím, jak některé spory rozsoudit. Pak je dobré, když kolem sebe mám spolehlivé lidi, kteří mi pomohou. Někdy to vypadá, že vědma dělá vše sama, ale to je pouhé zdání. Ani já nevím vše, a když bohové mlčí, vždy mohu čerpat ze světské moudrosti."

Letitia - 05. listopadu 2019 10:01

Plány na případnou krizi Po celou dobu rozhovoru udržuji na obličeji nehybnou masku jednání s nadřízeným. Za ta léta služby jsem to již vybrousila k dokonalosti. I z kamene by se toho dalo vyčíst více než z mojí tváře. Takže jakmile Tojrak spustí o společnosti nepohne se mi na tváři ani sval. Ani nemrknu když se zeptá zda o tom něco nevím. Což je ve skutečnosti pravda. Mé styky s nimi nejsou až tak důvěrné aby se mnou diskutovali další kroky, ale dozvěděla jsem se něco nového. Tři velké lodě. Vypadá to na pořádnou operaci. Budu si muset dát pozor abych zbytečně nevzbudila podezření. "Ne pane! To jsou všechny zprávy, které mám," konečně odpovím na přímou otázku. "Pouze se chci zeptat zda plánujete nějaká předběžná opatření." celá tahle situace znamená, že se pro teď nebudu moci toulat kolem. Nepřidalo by mi to na oblíbenosti kdyby mě vesničané viděli jak se tu procházím kolem jejich vesnice. Sice na to mám právo, ale ty horké hlavy to vidí jinak. Svým mužům také promluvím do duše aby si dávali větší pozor a raději se ve svém volnu drželi v pevnosti. Zatím nechci nakázat zákaz vycházení pokud to nebude opravdu nutné a budu doufat, že se to brzy přežene.

Freya - 06. listopadu 2019 17:23

Plány věcí příštích Poslouchám Elkovo vyprávění o Jarowovi a jen mlčky přikyvuji. Ale že by se vědma vydala do hor jen tak náhodou, na to bych moc nevsázela. "Jo, Špičák je kus odsud v horách. Ale nějak nevěřím tomu, že by vědma prováděla jen nějaký rituál. Jestli našli to tělo, byli tam kde já, viděli tu samou mapu a na rozdíl ode mne si vědma mohla přečíst, co je napsáno runami na stěnách. Začíná se do toho zamotávat víc lidí, než by mi bylo milé a vypadá to, že půjde o víc než jen o rodinné dědictví." mluvím k Elkovi a trochu nespokojeně se u toho mračím. To, co jsem vždycky měla jen za rodinné tajemství se najednou ukazuje v poněkud jiném světle, začínám mne opravdu čím dál tím víc zajímat, co čeká na konci, za čím se to vlastně všichni ženou. "Hmm, to nic, však víš, jak to mám s rodinou." odbudu jen jeho kondolenci. "Jo, je to asi zvláštní, ale nevim, jak daleko se dostanem, nevim, jestli se nebudem muset vrátit sem. Takže jo, zatim vše podle pravidel, s patrolou v zádech jako dezertér se mi zatim v okolí moc pohybovat nechce. I když hádám, že i na to časem dojde. Takže ještě chvíli hrajem podle pravidel, alespoň na oko." odpovídám stejně tiše. "Tak jo, zkusím to nějak vyjednat s Ligou, třeba si nechá říct ten chlapík, se kterým už jsem se potkala a kaprálku si necháme v záloze. O rodinné tragédii jí můžu povědět kdykoliv, když bude třeba." ušklíbnu se trochu. "Tak zpět do práce, ať to aspoň vypadá, že se neflákáme." usměju se ještě a už přemýšlím, že dnešní pauzu na oběd asi věnuji spíše hledání obchodníka a spřádáním nitek, které nám snad dovolí odsud na chvíli zmizet a dohnat náskok, který před námi mají ostatní. Na náhody totiž už moc nevěřím a vážně nehodlám stát stranou. A když to nepůjde jinak, třeba nakonec dojde i na Elkova slova a zas jednou budem na útěku.

Arun - 06. listopadu 2019 21:27

Opatření Torjakova Letitia Torjak si Letitii pořádně prohlédne. Její loajalita koneckonců patří Celestionu, nikoliv Nortimberu. Cítí na sobě ten zkoumavý a nepříjemný pohled zkušeného důstojníka… jenže na ní už poulili oči daleko větší machři než tenhle seveřan. A vypadá to, že z jejího formálně bezvýrazného obličeje nevytáhl ani náznak. Když se tedy účastně zeptá na plánovaná opatření, k jejímu překvapení se jinak vážný velitel ušklíbne. „S tím si nemusíte dělat starosti – oznámil jsem váženému panu Doresgrückovi, že žádost Celestionské koruny byla vzata do příslušného řízení a že jakmile bude v rozumné lhůtě schválená, dám mu vědět. Do té doby si můžou zkusit tady přistát.“ V jeho očích se blískne zadostiučinění. „Váš národ nemá výsadní právo na byrokracii, slečno, a Nortimber se učí rychleji, než si ve vaší domovině možná myslí.“ Když už to vypadá, že jí odešle zpátky na cvičení, dodá ještě: „A požádal jsem poručíka Geira, aby se vzhledem k této situaci zdržel a poslal běžce do Alesglas. O obojím jsem Společnost zpravil, buďte bez obav. Pokračujte nadále ve svých povinnostech jako doposud. Děkuji, kaprále, můžete odejít.“ Byla propuštěna a má hodně nad čím přemýšlet – oddíl profesionálních vojáků přidává pevnosti na obranyschopnosti… ale čím víc vojáků, tím větší šance, že někomu rupnou nervy a dojde na krev… Když vyjde ven, zamyslí se možná i nad Geirem – nezdálo se, že by jí po jejich společně strávené noci, příliš vyhledával… ale pokud zde vojáci budou déle, je velká šance, že se znovu střetnou. Nejspíš se jí doposud vyhýbal jen aby se nedostal do žádných řečí. Čin Torjaka je rozumný – k eskalaci došlo ze strany Společnosti a všechno co udělal on, jsou pouze preventivní opatření. Určitě tím Společnosti znepříjemní život, aniž by se postavil do rizika. To také vysvětluje, proč se Doresgrück tvářil tak kysele, když od něj odcházel. Uprostřed úvah dospěje zpátky na cvičiště, kde Freya a Günterovi pokračují v precizním trénování…. Letitia zachytí jemný závan tabákového kouře… ale těžko Günterovi něco dokáže. Vypadá to, že bude muset dovést cvičení do konce a pokud bude chtít na nových informacích začít jednat, bude tak muset udělat během oběda. Doplánováno… prozatím Freya Se shrnutím Freyi Elko nijak neprotestuje. Však ona o tom dědictví ví daleko víc než on. „To je jasný – ale pokud jsem ti správně rozumněl, máme přeci jen nějakou výhodu nad nima všema.“ Mluví o přívěšku, který Freya cítí na těle… jako vždy chladivý na dotek. Neznámý kov, podle všeho klíč k jejímu dědictví. „A jsme na rozdíl třeba od Společnosti, docela nenápadný…“ Potom přejde řeč na jejich další plány a na Ligu – to zas Elko přidá svůj vlastní názor, který získal, protože už tu měl čas na všechny si trochu posvítit. Chlap jako on nikdy nezaváhá, aby si neobhlídl situaci – je to zkrátka choroba z povolání. „Jo – a co jsem slyšel, u Ligy bys mohla hrát i na to, že seš furt dost místní. Oni si rádi hrajou na velký tolerantní ochránce… protože tak občas získaj spojence prostě kvůli tomu, že jsou nepřátelé Společnosti. A krom toho, přijde mi, že tahle pobočka Ligy nějak málo jede po penězích… což je pro nás dobrá zpráva, protože nemáme na úplatky – ale dávej si na ně bacha, nevím moc o Lize a o těch, co k ní tady patří, ale něco na nich smrdí. A není to jen tak východňanská výprava,“ dokončí s posměškem. Pouští se zas do práce. Elko típne cigaretu a ohlédne se k pevnosti. Vzduch je stále čistý. Vrátí se zpátky do cvičení. Elko zformuje mužstvo do řady – to alespoň Nortimbercům jde bez nejmenších problémů – a pustí se zas do nácviku palebné linie. Freya mezi mužstvem prochází a opět si připomíná, že liniovou pěchotou nejspíš Nortimberská armáda jen tak oplývat nebude. Ale vidí nějaké pokroky… Letitia se objeví teprve po momentu – působí možná zamyšleně. Ale Freya a Elko tvrdě pracují, a navíc mají svoje hlavy plné svých vlastních problémů. S největší pravděpodobností dokončí cvičení a půjdou na oběd – zdá se, že nejen Freya, ale i Letitia bude mít během oběda nějaké vyřizování. Freya si není tak úplně jistá, kde by mohla na toho obchodníka narazit – kancelář Ligy je určitě dobrá sázka, ač se tím vystavuje velké nápadnosti. Možná, že zas vyrazí na oběd do hostince u brány. Elko by taky něco dokázal pokrýt… ale prozatím jde o to dotrpět skrz tohle cvičení. Není jisté, kolik mají času. Jenže problémy s nadřízenými jim v tomhle momentě skutečně nepomohou. Setkání v lesích Hela Elfstan vážně přikyvuje jejím poznámkám o bozích, ale mlčí – vypadá to, že co se týče tohoto tématu, bere jí jako odborníka a právem. Je koneckonců vědma a její záležitostí je rozumět tajemným cestám Bohů. Teprve když dojde zas na světské záležitosti, rozpovídá se opět: „Ano – takové soudy stařešinů znám rovněž… ač v našem kraji, kde nežijí lidé tak daleko od sebe a kde jsme blíž vlivu koruny tato povinnost povětšinou připadá fyrstarovi. Zvlášť pokud se do sporu dostane vícero vesnic či se jedná o hádku mezi muži, kteří nespadají do běžné hierarchie. Ale občas právě tyto jsou ty nejzamlženější.“ Jejímu přirovnání matky nad hašteřivými dětmi se Elfstan upřímně zasměje. „Tedy – neodvážil bych se o tak ctěných mužích tak mluvit, ale musím říct, že jsou-li podobní hašteřivcům u nás, nijak se tvému přirovnání nedivím.“ Opět přikývne pro sebe: „Je to tady až překvapivě podobné – bál jsem se, že mířím do cizího kraje s cizími zvyky a připadám si, jako bych pouze zavítal do zemí sousedního fyrstara. I u nás je můj bratr suverénním pánem, kterému není na první pohled nikoho třeba – a ač to tak do velké míry je, bez komorníka, bez hradního správce, bez velitele stráží a bez vesnických stařešinů, dokázal by panovat? To je těžko říct, skutečně.“ Téměř vrazili do Sigvara, který se pojednou zastavil uprostřed stezky. Gestem jim naznačil, aby se zastavili a byli tiše. Když nahlédli zpoza jeho ramen, spatřili, že o kus dál napříč divočinou zdánlivě bez jakéhokoliv směru či cesty si divočinou dělala stezku skupina mužů. Od pohledu Celestionci – ale odění v kožešinách, s několika kožemi jako náklad vedle běžného vybavení. Lovci. Bylo jich asi půltuctu. Kráčeli mlčky, našlapovali zkušeně. Pro Helu to byl zvláštní pohled – vidět Celestionce, jak si počíná s téměř srovnatelným umem jako Nortimberec. Nezdají se nezvykle ozbrojení. Nedá se říct, kterým směrem míří. Tady už byli formálně v divočině, která patřila každému… ale to neznamenalo, že by je zde například Sigvar viděl rád. Všichni tři zůstali stát mlčky, bez pohybu, neboť to je to, co by na ně upozornilo. Lovci prošli, aniž by si jich všimli. Nemělo cenu se s nimi pouštět do křížku… bylo by to pro ně zbytečné riziko a nic by tím nezískali. Ale když minou, Elfstan vykročí vpřed a tázavě se podívá za Elfstanem. Promluví tiše: „Měli bychom prověřit, co tu chtějí – zvlášť, pokud jdou alespoň trochu naším směrem.“ Sigvar zavrtí hlavou: „Spěcháme. A bez znalosti cesty je každý jen žrádlo pro vlky a medvědy. Jsou to hlupáci.“ Elfstan pohlédne k Hele – i ona by měla vyslovit svůj názor. Nevypadá to však, že by chtěl Elfstan dál zhoršovat své vztahy se Sigvarem dalším odporováním…

Hela - 06. listopadu 2019 21:49

Setkání v divočině Cesta skutečně rychleji utíká, když se člověk zabere do hovoru. Že se Sigvar zastavil, si tak všimnu až v okamžiku, kdy do něj téměř vrazím. Okamžitě pevně sevřu rty a v hloubi duše se zastydím, že jsem se nechala tak rozptýlit. Zcela jsem přestala dávat pozor, co se kolem nás děje. Pravdou je, že jsem neočekávala, že bychom právě zde někoho mohli potkat. Opak je ale pravdou, cestu nám totiž zkřížila skupina celestionských lovců. Sleduji muže se stejně zachmuřeným výrazem, jako sám Sigvar. Jistě, tyhle lesy patří všem, ale vidět je zde mi jen připomíná, jak hluboko již Nortimber spadnul, pod celestionskou nadvládu. Spěcháme. Ano, spěcháme, ale tihle muži nám přes cestu nepřešli čirou náhodou. Jakožto vědma věřím,že vše, co se děje, má svůj účel. Bohové mi dávají znamení a je na mě, zdali je budu sledovat. Ačkoliv bych tedy, kdykoliv jindy, dala na Sigvarovu radu, nyní se proti němu musím postavit. "Nic se nestane, pokud se pár hodin zdržíme. Chci vědět, co v těhle končinách dělají." Rozhodnu aniž bych se na kteréhokoliv z mužů podívala. Můj zrak sleduje místa, kde nám skupina zmizela z dohledu. Vypadali, že velmi dobře ví, kam míří, a já to chci také vědět.

Letitia - 08. listopadu 2019 10:38

Přestávka na oběd Vyřídila jsem vše co jsem potřebovala a mířím zpátky. Po cestě přemýšlím o poručíkovi. Na jednu stranu jsem ráda, že tu zůstane déle a že bych ho tedy mohla navštívit, ale na druhou stranu si nejsem jistá jak dobrý nápad to je. Měli jsme jednu společnou noc a i když to nebylo špatné, tak nevím zda to chci opakovat. Nevím jak to má Geir, ale byla bych nerada kdyby z toho získal nějaké falešné náznaky. Muži občas dokáží být někdy hodně vlezlí a vidí v tom víc než je. Všechno tohle se mi z hlavy vykouří jakmile dojdu na cvičiště. Všichni tu pilně cvičí dokonce i Günter předstírá víc než obvykle a jeho drobné prohřešky mě již dávno netrápí. Pozoruji jednotku jak pochoduje a pak se staví do řady. Muškety zahřmí a v terči se objeví nové díry. Ne tolik kolik by mělo, ale přesto je tu vidět jistý pokrok od doby kdy jsem s nimi začala. Nechám je to všechno opakovat stále dokola. Nabít, vystřelit, znovu nabít, přeskupit se a tak pořád a pořád v řadě za sebou dokud není čas cvičení ukončit a dát jim zaslouženou přestávku. O tom co se stalo ve vesnici ještě nic neříkám. Na to je dost času až večer. Pro teď zavelím rozchod aby si mohli všichni nacpat břich. Já si jídlo také dám, ale až později. Nedá mi to abych znovu neprozkoumala okolí. Nevím zda něco uvidím. Ani nic konkrétního nehledám, ale mám prostě takový pocit. Takže můj plán je jasný. Vrátím se do pokoje, vezmu si dalekohled a vystoupám na vrchol pevnosti, kde se rozhlédnu do kraje. Možná uvidím něco z vesnice. Třeba vědmu a kam míří. Možná, že z toho nic nebude, ale to nepoznám dokud to neudělám.

Freya - 09. listopadu 2019 19:18

Kde hledat spojence "No, to doufám." přikývnu Elkovi, když zmiňuje výhodu a rukou bezděky sjedu k medailonu na krku. Snad je opravdu potřeba tenhle klíč a nedá se k tomu dostat jinak, i kdyby si nakrásně chtěli pomoc tak jako v hrobce...jestli ne, budem muset doufat... "Neboj, dám pozor, je mi jasné, že začínáme hrát docela vysokou hru. A nepřátele už jsem si asi stihla udělat. Kor až mě ti dva ze Společnosti uvidí v uniformě a navíc ve společnosti někoho z Ligy. No na průšvihy jsem měla vždycky talent." Koneckonců to nebude poprvé, kdy budem hrát tak trochu o všechno. Pak už se zase věnuji cvičení, ale duchem jsem tak trochu někde jinde a promýšlím další kroky. Cvičení se mi dnes neskutečně táhne, a když máme konečně padla, docela se mi uleví. Chvíli zvažuji, kde začít a kde bych mohla onoho chlapíka najít. Nakonec se rozhodnu pro rychlý oběd v hostinci a budou doufat, že na něj budu mít znovu štěstí, a když ne, holt se vydáme za Ligou rovnou. Ještě o svém záměru informuji Elka a pak už se odeberu do hostince, zkusit své štěstí najít toho, koho potřebuji.

Arun - 09. listopadu 2019 21:56

Lovit lovce Hela Po Helině odpovědi Elfstan rezolutně přikývne – i když vědma má dojem, že by spíš pomohl, kdyby ani souhlas nevyjadřoval. Medvědobijec zvedne oči a podívá se na Helu. Cítí na sobě jeho přímý pohled… je ve tváři tak neoblomný, že má téměř dojem, že jí odmítne. Na jeho nesmírných znalostech této krajiny celá jejich výprava stojí. Má pocit, že je to celá věčnost, i když to nemůže být víc jak pár vteřin. „Dobrá,“ řekne Sigvar a Hela slyší nevyřčené: Je to na tvou zodpovědnost, vědmo. „Držte se stranou. Zcela z dohledu jim – jinak nejméně dvacet kroků za mnou. Budu je sledovat, vy sledujte mě.“ A s tím se Sigvar obrátí, vykročí mezi stromy a vyrazí za Celestionci. Hela a Elfstan počkají, až se vzdálí a teprve potom následují Sigvara, který se plíží lesy jako stín za lovci. „Děkuji za podporu,“ řekne jen tiše Elfstan, než sejde ze stezky a tak, jak jen dokáže, následuje seveřana. Hela vykročí za nimi. Sledují lovce, aniž by je oni viděli – pouze následují Sigvara samotného. A i tak je to dost těžké. Vrchoviny se svažují vzhůru a dolů, stezky tu nejsou žádné a mnohé bystřiny stékající dolů k Helskaře a do moře jim stěžují chůzi. Sigvar překvapivě nijak nezpomaluje i navzdory všem překážkám – a to znamená, že lovci nejdou o moc pomaleji. Musí se v tom řemesle skutečně vyznat. Co víc, Hela i Elfstan mají smysl pro směr a brzy si uvědomují, že lovci často mění směr a pokračují zdánlivě náhodile skrz krajinu. Elfstan tiše prohodí poznámku právě k tomu: „Táhnout se sem a tam… ale tihle nevypadají jako ta sorta, co by se v lesích ztrácela. A co to znamená…?“ Na moment utichne, než dodá: „Snad tu něco hledají… ale podle jakých map nebo návodů?“ Než mu může odpovědět, objeví se Sigvar. V jeho obličeji nelze ani nyní cokoliv přečíst. Zpoza jeho vousů se jen vydere jednoduché prohlášení: „Zastavili se.“ A pak vykročí zpět do lesů. Tiše jim naznačuje, aby ho následovali. Nejdou dlouho, než si mezi houštinami začnou všímat lovců. Zastavili na jakési mýtině. Tiše se usadili a zdá se, že odpočívají. Dva z nich drží hlídku s nabitými loveckými samostříly v rukou, čtyři sedí a beze slova žvýkají cosi, co vypadá jako sušené maso… Sigvar je tiše pozoruje, bez jediného slova – a Elfstan se neodvažuje mluvit. Sigvar nakonec tiše začne: „Čert ví, kam jdou. Nelíbí se mi – ještě míň se mi líbí je stopovat.“ Elfstan se odváží poznámky, když už Sigvar prolomil ticho: „Věřím, že tu něco hledají. Nejsou tu jen tak na lovu. Pohleďte na ty samostříly – mají širokohroté, ocelové šipky… to je válečná výzbroj, ne lovecká.“ Sigvar tiše zamumlá: „Nemyslím si, že tu hledají…“ ale víc svůj dojem nevysvětluje – tak jak, to má ve zvyku, když si svými domněnkami není jistý. Medvědobijec nepronese žádnou otázku na Helu a zdá se, že je ochotný tyto muže sledovat tak dlouho, dokud se Hela nerozhodne přestat… Ač skutečně nevypadá přesvědčený – něco v jeho obličeji, něco čeho by si nevšiml nikdo, kdo by ho neznal jako Hela, jí říká, že má nějaké starosti. I ona samotná se necítí dobře… možná je to kvůli výhružným výrazům, které vidí na celestionských obličejích… možná je to nějaká intuice. Nic nového na obzoru Letitia Jakmile cvičení skončí, Letitia vykročí k pevnosti a zamíří ke schodům, aby udělala rychlou obhlídku dalekohledem. Její ničím nerušený vzestup je zakončen chladným vichrem, který jí udeří do tváře, když se vyšplhá až na samotný vrchol tvrze. Na ploché střeše, kde vlaje prapor jarla z Alesglas a Nortimberské barvy, stojí stráž dva z vojáků, kteří pod ní nespadají. Technicky vzato mají nižší hodnost než ona, a tedy jí zasalutují v pozdravu. Poté však pokračují ve strážní službě. Navzdory všem předsudkům tito vojáci vyměnili tradiční dlouhé severské luky za muškety – a tihle dokonce i vypadají, že je zvládnou používat. Letitia se postaví k okraji cimbuří a shlédne dolů, do té hloubky. Vlastníma očima stěží cokoliv rozezná, ale když přiloží k oku dalekohled, může si prohlížet okolí jako na dlani. Začne hledět směrem k vesnici – z vrcholu pevnosti samotné stále nevidí na srdce vesnice ukryté v údolí, ale vidí několik vzdálenějších chalup a vidí i na drobná políčka, kterými si místní vylepšují stravu. Je jen málo plodin, co se tady uchytí… a není to tu ani o moc lepší s ornou půdou. Ale Letitia se o vesnici jako takovou nezajímá – spíš přejíždí dalekohledem cestu, která se táhne vrchovinami vzhůru. Ale je zklamána. Ten směr je pustý, jako skoro každý jiný den… jenže také vidí jen malý kousek. Cesta se prodírá lesy a mezi kopci – byla by to skutečně nebývalá náhoda, kdyby vědmu zahlédla. Už se obrací k odchodu, když si všimne, že odsud je vidět téměř až k moři… je hezké počasí, takže se rozhodne i tam podívat – zatímco tedy krouží po krajině a dívá se po jakýchkoliv jiných lidech, které by odsud mohla spatřit. Všimne si v dálce několika plachet – víc z téhle dálky nevidí, neboť jí v cestě překáží svažující se ostrohy fjordu. Možná je to náhoda… možná ne… ale z téhle dálky bez tak nic nezjistí. Když je přesvědčena, že se dozvěděla všechno, co mohla, sejde dolů zpět na nádvoří, kde se i dělníci právě pouští do skromného jídla. Jí samotné už dost kručí v břiše… měla smůlu, že se nic nedozvěděla, ale za to by neměl její žaludek platit. Teď je jen otázka, zdali se vypravit do hostince nebo pro běžný vojenský příděl… V hostinci by mohla leccos zaslechnout… ale možná by stálo za to si poslechnout, co si povídá mužstvo… Právě když je v půlce rozhodování, všimne si, že branou prochází Geir s jedním svým desátníkem, zapředený v hovoru – on jí zpozoruje a kývnutím hlavy jí pozdraví, ale poté pokračuje dál. Možná, že právě diskutují o novém Torjakově rozkazu… mohla by se k nim připojit… Větší společnost Freya Cvičení je v plném proudu – a není to nic lehkého. Není příjemné čichat celé dopoledne kouř ze střelného prachu… ale nakonec se desátnice zdárně dožije oběda. Rychle se domluví s Elkem, který jí ještě poví, že sám se půjde najíst do pevnosti – aby ona měla klid, kdyby přeci jen toho jižana zastihla, a aby zkusil vyposlouchat něco mezi vojáky a mezi personálem… možná dokonce zvládne něco vytáhnout i z někoho z Ligy nebo Společnosti… on se dokáže vetřít skoro kdekoliv. Když mají rozdělené úkoly, Freya se vydá do hostince, ve kterém je touhle dobou docela rušno. Projede po stolech očima, ale jižana nikde nevidí… ale to neznamená, že se tu třeba později neukáže. Freya si najde volné místo a dá si trochu dušeného masa s chlebovou plackou a s bylinnou omáčkou, zatímco čeká na to, zdali se někdo zajímavý objeví. Může si mezitím leda tak prohlížet nejrůznější sortu, co sem přichází – lidé ze Společnosti, z Ligy, z armády… kdekdo si chce vylepšit dnem něčím pořádným do žaludku. Alespoň je uklidňující, že nikde nevidí ty dva z minulého večera – ti by jí mohli udělat pěknou čáru přes rozpočet… I když by jí to v pravý čas mohlo ještě získat nějaké body u Ligy – mít společného nepřítele se vždycky hodí při budování důvěry. Sleduje přicházející a odcházející – hostinec se začíná plnit i vojáky a všemi dalšími, kteří sem vyrazili na oběd. Ona je všechny pečlivě projíždí pohledem… ale bez úspěchu. Zůstává trpělivá – pokud by třeba Elko někde na toho chlapa narazil, nejspíš by jí dal vědet. Prozatím se alespoň v klidu dobře nají. Právě když si chce po obědě objednat ještě něco na spláchnutí žízně, objeví se ve dveřích hostince ten snědý muž, Mikha’il. Tentokrát s ním jde i nějaký jiný úředník a třetí muž, Celestionec, ten se který sem dorazil spolu s Východňany – vypadá to, že sem společně vyrazili na oběd. Je otázka, zdali je takto oslovit… Obchodník z Ligy si jí brzy všimne, neboť největší nápor hostů už pominul – pozdraví jí přikývnutím hlavy, avšak usadí se se svou dvojicí společníků o něco dále od ní…

Hela - 09. listopadu 2019 22:27

Lovec, nebo kořist? Na několik okamžiků jsem opravdu přesvědčená, že mě Sigvar odmítne. Ač se to zdá neuvěřitelné. Nakonec ale souhlasí, i když v jeho očích čtu, že se mu to nikterak nelíbí. Jen beze slova přikývnu a počkám, dokud medvědobijec nevyrazí, až chvíli poté ho následuji. Na Elfstanova slova nereaguji vůbec. Přemýšlím při tom, jestli by horal reagoval stejně, pokud bych to byla já, kdo by první navrhnul, že bychom měli muže sledovat. Brzy i mě začne docházet, že tohle nejsou jen tak nějací obyčejní lovci. Rozhodně se tak nechovají, spíš, jako kdyby něco hledali. Les znají očividně velmi dobře a sledovat je není nijak jednoduché. Sigvar nás ale spolehlivě dovede až k místu, kde se muži zastavili k odpočinku. Skrze listoví skupinku pozoruji, na tváři zachmuřený výraz. Sigvar vypadá, že má starosti, a rozhodně není jediný. Čím dál tím víc chci vědět, co zde tihle muži dělají. "Budeme je sledovat." Rozhodnu tiše, aniž bych se na některého ze svých společníků podívala. Vím, že bych měla sledovat stezku, kterou mi naznačili bohové. Ale nedokážu se slepě obrátit k takovému podezřelému chování. Už tak jsme ztratili drahocenný čas, tak ať se to alespoň počítá.

Freya - 11. listopadu 2019 18:50

Hostinec Usadím se v plném hostinci, ale po chlapíkovi, kterého hledám není nidke ani vidu ani slechu. NO co se dá dělat, holt si budu muset chvíli počkat a doufat, že dorazí. Aspoň si zatím můžu dát něco dobrého k jídlu. Stále se ovšem nikdo neobjevuje a já už si začínám říkat, že dnes asi budu mít smůlu a budu se po něm muset poohlédnout někde jinde, když se otevřou dveře a konečně se objeví. Bohužel dnes není sám a vypadá to, že zde má nějaké jednání. Kývnu mu hlavou na pozdrav, když si mne všimne, ale zůstávám sedět na svém místě. Moc se mi nechce jít za ním rovnou a otravovat. Daleko raději bych s ním jednala o samotě. Objednám si tedy ještě pohár medoviny a pomalu upíjím. Sem tam kouknu po oné trojici a doufám, že jednání ukončí brzy, já tolik času rozhodně nemám. Pokud by to vypadalo, že jejich jednání bude příliš dlouhé, přeci jen se nakonec zvednu a dojdu k jejich stolu. "Omlouvám se, že ruším, pánové." otočím se na obchodníka. "Možná bych ráda pokračovala v našem předchozím rozhovoru, něco pro vás snad mám, najdu vás někde, až mi skončí služba?" zaptám se a doufám, že nedostanu košem.

Letitia - 11. listopadu 2019 18:59

Hostinec je jasná volba Plachty na obzoru. Velmi zajímavé. Že by Společnost nečekala pustila se do podniku ještě před schválením? No bylo by jim to podobné. Jinak nevím čí lodě by to byly než naše. Napadla mě i Liga, ale přijde mi to z jejich strany ještě více riskantní než od Celestionu. Je to však příliš daleko než abych dokázala cokoli zjistit a i když jsem zvědavá tak s mou situaci to právě teď příliš nesouvisí. Musím se postarat o mnohem ožehavější záležitosti. Trochu mě mrzí, že jsem zjistila nic o vesničanech, ale byl to výstřel na hodně dlouhou vzdálenost. že bych zjistila směr, kterým se chtějí vydat, počet a výzbroj. I když u toho posledního to bude zřejmě jednoduché. Sekery, meče, štíty, kožešiny a nějaká ta přilba. Oštěpy a luky. Prostě to co se dá najít v každé chalupě tady v okolí. Bomby a sudy se střelným prachem jen těžko budou mít. Zatím co o tom všem přemítám scházím dolů. Rozhodla jsem se zajít tentokrát do hostince a dopřát si něco trochu chutnějšího než je běžná pevnostní strava. Nedostanu se k tomu však protože potkám poručíka. Myšlenka okamžitě následuje čin když na ně promluvím. "Pánové, snad vás nevyrušuji, ale chystám se jít na oběda ocenila bych společnost." Ano je to tak. Nechci sedět u jídla sama. Se společností je to vždy lepší. Hlavou mi samozřejmě prolétnou vzpomínky na naše společně strávené chvíle. Chvilku se jimi kochám, ale pak je zaplaším než na mě bude něco vidět a čekám zda na můj návrh dva vojáci přikývnou nebo ne.

Arun - 11. listopadu 2019 20:45

Stále sledovat? Hela Sigvar pomalu přikývne na její poznámku – ale všichni tři jsou soustředění na skupinu lovců… vypadá to, že se skutečně pouze zastavili, aby doplnili sílu před dalším pochodem. Po chvilce tichého sledování Elfstan prohodí tiše: „Měli bychom rovněž dočerpat sílu… zvlášť vzhledem k tomu, že je budeme sledovat.“ S tím se obrátí a odejde z dohledu, aby je neprozradil, zatímco se plánuje sám naobědvat. Sigvar se k němu ani neobrátí – i když sám musí dobře vědět, že se nedá pochodovat celý den bez jídla v břiše – to dokonce ani on nedokáže. Když ještě chvíli tiše sledují lovce, Sigvar nakonec promluví, ale není to o jídle – teď když jou sami, zdá se přeci jen o něco sdílnější. „Mám starosti, Helo…“ začne tiše, prohlížeje si lovce. „Ti Celesitonci by právě teď mohli plnit to, co tu chtějí… možná mají chodit v okolí cesty od pobřeží a hlídat, aby se nikdo odsud nepřibližoval k horám. Možná se to zdá nepravděpodobné… ale už nejsme tak daleko.“ Medvědobijec umlkne: „Je možné, že tu hledají právě lidi jako jsme my…“ Nic neříká dál a sleduje, jak si muži počínají – teprve po další chvíli adresuje odchod Elfstana: „Je to pravda, měla by ses taky najíst. Cesta bude dlouhá, pokud je budeme sledovat. Možná budeme muset pochodovat i za noci.“ Ta představa není příliš příjemná, ale mohlo by na to snadno dojít… zvlášť pokud by chtěli dodržet své předchozí plány. Sigvar jí ale nenechá vymluvit se z toho, aby se najedla – a tedy se i ona vzdálí, aby snědla trvanlivou stravu, které si Helskarští připravují na dlouhé cesty: sušené maso s tukem a lesními bobulemi – výživné, odolné a vcelku i chutné, na to že se jí studené. Měla štěstí, že měla od vesnických lovců zásobu, kterou mohla na tuto cestu využít. Lepší než žvýkat maso jako podrážka, které mají Celestionci. Předpokládá, že Sigvar na stráži také něco pojedl – brzy se trojice opět sešla nad skupinou Celestionců, která se právě zvedá k odchodu. Sledují je dál. Po chvilce chůze to dokonce vypadá, že kopírují svou trasu sem – je tedy skutečně možné, že pouze hlídají nějaký úsek lesa… ale to by muselo znamenat, že je tady něco, co se vyplatí hlídat… nebo že opravdu nechtějí aby kdokoliv došel až k horám. Zdá se, že Elfstan nic nepozoroval a stále je pevně přesvědčený, že zde skupina lovců cosi hledá – a to by se podle něj mělo prošetřit. Nad cizím obědem Freya Trojice se usadila a pustila se do živého hovoru, zatímco čeká na oběd – při svém pozorování Freya rychle zjistí, že jak úředník, tak Celestionský učenec vypadají poměrně spokojeně až téměř nadšeně či vzrušeně… zatímco Mikha’il jakékoliv své emoce krotí. Že by tu dokonce oslavovali? Soukromnější jednání by přeci mohli mít v kanceláři Ligy. Sleduje je hodnou chvíli, ale také nemá čas nazbyt. Ale přeci jen to čekání nebylo zbytečné, protože si mezitím všimla Letitie, která přišla s dvěma dalšími vojáky rovněž na oběd – vypadá to, že i kaprálka navazuje kontakty, protože oba dva muže Freya vůbec nepoznává. Neměla sice ještě čas získat si o personálu pevnosti dobrý přehled, ale i tak většinu mužů od pohledů zná. Zvlášť důstojníky – a jeden z nich je podle insignií poručík Nortimberské armády… asi někdo z patroly, která sem dorazila a která stále táboří pod hradem… Bylo by dobré kdyby ta už konečně zmizela. Věci to jenom komplikuje – zvlášť s tím, jak se zhoršují věci ve vesnici. S trochou štěstí ona bude pryč dřív, než se věci nějak nepříjemně semelou. Nakonec už je jasné, že se malá společnost Ligy neplánuje nijak brzy rozejít a Freya musí přistoupit k trochu veřejnějšímu přístupu… Přijde ke stolu a osloví trojici mužů. Úředník a učenec, jehož jméno, pokud si Freya dobře vybavuje, je Christopher, si vymění pohledy – ale Mikha’il se pousměje a odpoví: „Ano… to bych byl velmi rád.“ Ohlédne se na oba dva muže – zdá se, že by se rádi dozvěděli něco víc… učenec Christopher dokonce začne s otázkou: „Je to něco spojeného s vaším objevem?“ ale Mikha’il zvedne ruku, aby ho umlčel. Vypadá to, že ten má trochu prořízlou pusu. Mikha’il se místo odpovědi obrátí na Freyu a odpoví jí: „Můžeme si po vaší službě promluvit v naší kanceláři. I když nevím, zdali jste mě po našem posledním rozhovoru špatně nepochopila, nejedná se o nic vskutku tajného… sháníme pouze někoho, kdo by se vyznal v místním kraji…“ Úředník, který do tohoto momentu mlčel, prohlásí: „Máme své zeměměřiče, ale to nejsou žádní zálesáci…“ A Freye dává smysl, že Společnost všechny dobré průvodce a znalce metod přežití dávno přetáhla… takže jediní, kteří by byli ochotní Lize pomáhat musí být ti, kteří mají nějaký osobní problém s jejich konkurencí… Mohla by se s nimi zkusit ještě pustit do řeči, ale zdá se, že Mikha’il je připravený s ní vše probrat večer. Na ní čeká cvičení. A neví, kdo všechno by tady mohl naslouchat. Vojenské záležitosti Letitia Letitia vykročí k oběma hovořícím důstojníkům – Geir si jí všimne a věnuje jí rychlý úsměv. Snad si rovněž vybavuje chvíle, které spolu strávili… nebo si Letitia příliš fandí? Ale rozhodně se nezdálo, že by byl nespokojený… Zažene nakonec takové myšlenk a raději se jich zeptá na oběd. Muži si vymění pohled. „Ano – právě jsme přemýšleli, že si dáme něco horkého do žaludku. Mimochodem, desátníku, toto je kaprálka Letitia, která, jak jistě víte, zde pomáhá s výcvikem nových rekrutů v používání střelných zbraní jako součást smluv s Celestionem.“ Poté jí představí svého druha: „Desátník Josteinn, slečno – jeden z mých mužů. Právě jsme mluvili o žádosti velitele Torjaka…“ Zatímco mluví, všichni tři se obrátí k hostinci a pomalu k němu vykročí. Geir poté pokračuje. „Ano – ta změna situace. Slyšela jste o tom? Vypadá to, že z důvodu místní nestability tu ještě nějaký čas pobudeme. To samozřejmě bude znamenat spoustu proviantních problémů – ale jsem si jist, že Ornbjarn je dobře zásoben.“ Právě vchází do tepla hostince. Je sice jaro, ale ve vzduchu je stále ještě cítit zima a je dobré se schovat před vlezlým větrem. Letitia přejede hostinec ze zvyku očima – a její pohled se na moment střetne s Freyou… nejspíš sem i ona vyrazila na oběd. Ale než se nad tím stihne víc zamyslet, Geir a Josteinn se usadí u jednoho z volnějších stolů a pokračují v hovoru. „Ano, pane,“ řekne Josteinn navazujíce na jeho poslední poznámku. „Mluvil jsem o tom s místním proviantním seržantem – pevnost je pravidelně zásobávana jakýmsi Celestionským kapitánem, ale pevnost je víc než dobře vybavena na jakékoliv nečekané požadavky na zásoby. Počasí je nestále a dodávky se mohou opožďovat.“ V jeho vyjadřování je slyšet, že si o Celestioncích myslí své – ale je dost opatrný, aby úkosem na Letitiu ani nepohlédl… technicky vzato je jí zde do jisté míry podřízen. Ale to neznamená, že by mu to bylo dvakrát příjemné… i když to v Nortimberu není nic neobvyklého. Objednají si jídlo – než však dojí, Letitia si všimne, že do místnosti vstoupil Mikha’il v dobrovodu Percivalla a Christophera… rovněž se usadili k obědu. Ale co víc, po delší chvíli k nim přišla na kus řeči Freya… že by také sama navazovala kontakty?

Hela - 11. listopadu 2019 20:56

Strážci hor Elfstan se v tichosti vytratí a já zůstanu s horalem o samotě. Pozorujeme skupinku a já cítím narůstající neklid. Nyní, když šlechtic odešel, se však horal rozhodne podělit se se mnou o své myšlenky. Jeho slova mě znepokojí. Představa, že by Celestionští chtěli Nortimbercům bránit v cestě do hor, je mi velmi nepříjemná. Tím spíš ale musím zjistit, co je na tom pravdy. Vzdálím se, abych našla Elfstana a v tichosti s ním něco málo pojedla. Žaludek mám však stažený a brzy se tak vrátím za Sigvarem, lovci se akorát chystají vyrazit dál na cestu. Čím déle muže sledujeme, tím víc se přikláním k Sigvarově domněnce, že muži stráží tento úsek lesa, aby jím nikdo neprošel do hor. V jedné chvíli se tedy jemně dotknu medvědobijcova ramene a naznačím mu, že jsme se sledováním skončili. Bude lepší, když se odsud vytratíme a budeme pokračovat za svým cílem, Tím spíš, pokud nám v cestě vrcholkům chtěli muži zabránit. O tom, proč jsem se tak rozhodla, nemluvím. Sigvar ví a Elfstan si bude muset počkat, až se mi bude chtít mluvit. Teď se musím soustředit na svůj úkol. Jsem rozzlobená, sama na sebe, že jsem se nechala tak lehce svést z cesty. Muži mi ale nejdou z hlavy.

Letitia - 12. listopadu 2019 18:49

U oběda "Kapitán Helmholtc je spolehlivý námořník a jeho Miriam je skvělá loď. On se jen tak neopozdí. to se dřív vylije moře z břehů," vstoupím jim do diskuze když nám konečně donesou jídlo. Sice o něm neřekli nic špatného, ale jako by se stalo. dokáži si představit co se Josteinnovi honí hlavou. Nevadí mi, že jsme tu takhle ve třech. Jako voják jsme zvyklá na nedostatek soukromí. Někdy to prostě jinak nejde, ale nenechám pomlouvat někoho na kom mi záleží. V tom si všimnu Freyi jak se začíná bavit se zástupci Ligy. Překvapeně pozvednu obočí. Něco takového jsem skutečně nečekala. Nás nový poddůstojník nevypadal jako někdo kdy se chtěl míchat do věcí obchodníků. Zajímalo by zda to vyvolala ona nebo Mikha’il. rozhodně mi to nepřijde jako něco co bych mohla jen tak hodit za hlavu. Nenapadá mě však jak se k nim nenápadně připojit, takže dál sedím na místě a jenom se po nich čas od času nenápadně ohlédnu. "Vy jste vesnici projížděl," oslovím Geira. "Všiml jste si něčeho podezřelého? Něčeho čeho se musíme obávat?" Vím, že to bylo již před nějakou dobou a situace se v tomto kraji dokáže změnit velmi rychle stejně jako počasí, ale zkušené oko dokáže odhalit události před tím než se stanou když ví na co se dívat a poručík Geir vypadá, že svou důstojnickou uniformu nenosí jen tak na okrasu. I když mu rozhodně sluší tak jeho tělo vypadá, že toho má již dosti za sebou. Mohla jsme si ho prohlédnout pěkně zblízka. Není to nastrojený panák jako mnozí u nás, které jsem měla tu čest potkat a i když na bále mi to nijak nevadí na bojišti je jasné komu bych dala přednost.

Freya - 13. listopadu 2019 18:13

Hostinec Vypadá to, že se ti tři jen tak nerozloučí a já nemám čas sedět tady až do večera. Nakonec se tedy zvednu, a i když tím na sebe mohu přilákat víc pozornosti, než by mi bylo milé, chlapíka oslovím. Malinko zbystřím, když jeden z nich zmíní, zda-li to nějak souvisí s jejich objevem, ale navenek nic vědět nedám. To se vážně celý sever rozhod, že půjde pátrat po tom samém... "To je taky přesně to, co zvládnu." usměju se trochu na obchodníka. "Omlouvám se za vyrušení, uvidíme se později." loučím se s těmi třemi a vyjdu z hostince. Příliš nestojím o to, aby mne s nimi vidělo moc lidí nějak dlouho se vybavovat. Rozhodnu se poohlédnout se po Elkovi a zjistit, jak úspěšný byl on, jestli na něj tedy někde narazím a taky si musím promyslet, co všechno obchodníčkovi říci. Zda-li vystupovat jen jako někdo, kdo se vyzná v kraji a jen ho nebaví o rána do večera pokřikovat rozkazy na cvičišti, kde to vypadá víceméně stále stejně, nebo si mám dovolit říci něco z toho, co jsem se dozvěděla o činnosti Společnosti. Možná, že nabídnout se jako průvodce, který ještě ke všemu má zajímavé informace, bude nakonec to nejlepší...jen pak ještě zajistit to, aby mne na tuhle práci uvolnili, ale to už nějak musí jít...

Arun - 13. listopadu 2019 21:53

Drzý poddůstojník Letitia Josteinn zůstane moudře mlčet, co se týče dalších poznámek na charakter velitele Helmholtce a lodi Miriam – není sebevrah. Geir si ale všiml jeho poznámky a poté, co Letitia odpověděla smířlivě přikývl: „Musí být zkušený, vzhledem k tomu, že Ornbjarn je tak dobře zásoben. Ale moře jsou zrádná – a ne vždy příznivá. I nejzkušenější kapitán se musí mít v těchto vodách na pozoru.“ Téma zásob brzy opustí – nebo respektive, Josteinn a Geir ještě prohodí několik vět, zatímco Letitia tolik nevnímá a spíš pozoruje Freyu. Brzy se k nim však ona zas obrátí a opět se pustí do hovoru. Její otázka vyvolá u obou mužů kamenné výrazy a semknuté rty. Není to nesouhlas – ale vesnice je dozajista choulostivé místo. Nakonec se slova chopí Geir a odpoví jí: „Víte, jaký názor má Helskara na přítomnost Nortimberské armády v tomto kraji… vesničané nejsou spokojení.“ Josteinn, ač neskočí svému veliteli do řeči, si dovolí poznámku: „A mají plné právo mít starost o svou zem.“ Geir pohlédne na Josteinna úkosem. „Desátníku...“ Josteinn se zarazí a sklopí oči: „Omlouvám se, veliteli. Chtěl jsem pouze říct, že by měli více důvěřovat Koruně a vládě jarla Norhelma.“ „Sláva jemu a Jeho Veličenstvu,“ dodá Geir, zatímco desátníka stále sleduje. Pozvedne v náznaku číši a napije se. Pak se teprve obrátí zpět k Letitii. „Při průchodu vesnicí si dáváme velký pozor, abychom přesně dodržovali protokol a vesničany nikdy neurazili. Atmosféra je od postavení Ornbjarnu pořád napjatá – ale když už to zmiňujete, mám dojem, že jsme byli přijati poněkud chladněji-“ Ale zarazí se uprostřed věty. „I když – možná vlastně ani ne. Cestoval s námi Nortimberský fyrstar z rodu Wylfyngů… a zdá se, že tento s místními umí. Velmi znalý člověk – měl jsem čas s ním mluvit cestou z Alesglas.“ Vypadá to, že se Geir snaží převést rozhovor na neutrálnější témata. Není se čemu divit – mezi Letitii a Josteinnem stále panuje jisté napětí… Rozhovor v troše klidu Freya Mikha’il se usměje odpovědi Freyi – zdá se spokojený jen s tím, že sehnal nějakého průvodce. „Dobrá, slečno – domluvíme se na detailech, až vám skončí služba – na shledanou.“ Oba dva muži se kývnutím rovněž rozloučí a Freya se klidí ze scény dřív, než si jí všimne víc lidí. Není nikdy dobré na sebe přilákávat příliš pozornosti. Rychlým krokem vyrazí z hostince – ještě má čas, koneckonců odbyla oběd dost rychle. Tuší, že Elko bude nejspíš někde v pevnosti a tam se ho také vydá hledat. Cestou potká několik důstojníků a úředníků, kteří rovněž nejspíš míří na oběd či alespoň přestávku. Ornbjarn začíná být docela zalidněný… nebylo by překvapivé, kdyby kolem něj brzo vyrostla nějaká osada, jestli to takhle půjde dál. Nortimbercům koneckonců místní chlad často vůbec nevadí. A dokud neodejde Liga a Společnost, práce tu bude. Brzy narazí na Elka, který právě schází nejspíš z obhlídky druhého patra. Kývne jí na pozdrav a oba se obrátí a vydají se zpátky na čerstvý vzduch. Rychle také najdou klidný kout, kde si můžou nerušeně promluvit. „Teda, ti východňani jsou studený čumáci – dřív jsem klidně chodíval za ouředníkama do Ligy na kus řeči – ale teď tam stojí ten jejich obrněnej maník, co se furt tváří, jako by ho vytesali. Není s nima žádná řeč – radši jsem to ani nezkoušel. Nechci, aby mi nějakej pošuk z východu uříz nos mečem.“ Když skončí svoje stěžování, pokrčí rameny a dodá alespoň náznak něčeho trochu užitečnějšího: „Ale alespoň sem si poslechl něco, co se říká mezi mužstvem.“ Elkova vrozená poddůstojnickost a schopnost vetřít se s nabídkou cigára a ohně kamkoliv byla v armádě vždycky legendární. „Už si taky všimli, že se něco děje – všechno je tady nějaký nervózní. Mířej to teda spíš proti Společnosti – že prej dráždí místní. To bylo prej to, co udělal ten Jarow. Nějak se s místníma dostal do křížku. Torjak na to nasadil Harikssona – to je taková jeho pravá ruka – a ten se od tý doby hrabe v dokumentech Společnosti. Vypadá to, že Společnost se dala do kroku, protože nechtěli, aby jim to Torjak stihnul zatrhnout.“ A desátník si už zapaluje, zatímco dodává další větu. Chce se v téhle zimě alespoň trochu zahřát. „No a když si pospíší Společnost, to chce Liga vždycky taky přidat do kroku.“ Pochod po stezce Hela Když se Hela rozhodne přestat následovat tuto skupinu lovců, od Elfstana se jí dostane nejprve semknutých rtů a zaváhání – kývne až po chvíli… vysvětlení se nedožaduje, ale nezdá se spokojený. Sigvarova tvář zůstává jako vždy nehybná – jednoduše se obrátí podle svého smyslu pro orientaci a vykročí zpět – pryč od Celestionců. Teprve když jsou z doslechu, promluví. Zas neřekne mnoho. „Musíme být opatrní. Stezka by měla být bezpečná. Byla, když jsem šel do Helskary.“ Víc neřekne – ale je jasné, že pokud by takovou nebo nějakou podobnou skupinu Celestionců potkali bez varování, mohlo by to být nebezpečné. Není sice zatím jasné, zdali mají skutečně nepřátelské úmysly… avšak vždy je lepší být připraven na nejhorší. Elfstan tvrzení Sigvarovo nijak nekomentuje, pouze kráčí za Helou. Mikael, zvyklý na to, se chovat v lese tiše a překvapivě inteligentní na psa, je jako duch následuje a drží se neustále na krok daleko od Hely. Alespoň se může vědma uklidňovat, že pokud by se k nim přiblížili cizí lidé, on by je mohl varovat. Škoda, že zatím nehrál vítr v jejich prospěch. Brzy se vrátí zpět na stezku. Sigvar bez dalšího otálení vyrazí opět vpřed a ve snaze dohnat ztracený čas nasadí přímo vražedné tempo. Polykají míle pod nohama a táhnou se stále blíž k horám. Dnes ke Špičáku už nedojdou, ale Sigvar se snaží je alespoň na noc dostat co nejdále od místa, kde se střetli s těmi lovci. Elfstan ani ona nemají na mluvení sílu – a vydechnou si teprve, když se slunce začne povážlivě sklánět, Sigvar jim ukáže ze stezky a pronese tiše: „Nedaleko odsud je pramen… a dobré tábořiště.“ Ale i tak je to ještě slušný kus cesty. Medvědobijec si chce být jistý. Když se před nimi otevře suchá mýtina, ze které je slyšet nedaleko pramenící bystřina, Hela už je skutečně vyčerpaná a vypadá to že Mikael i Elfstan se cítí obdobně. „Obhlédnu okolí,“ zamručí medvědobijec a vydá se zas do lesa. Pochod ho nijak neunavil. Elfstan se posadí proti Hele a úlevně si oddechne. „Nevěděl jsem, že vyrážím na takový maraton,“ řekne s pousmáním, když se protahuje. Shodí svůj náklad do trávy a na moment se zastaví, sedíce na zemi. „Myslíš, že si budeme moci dovolit oheň?“ Vypadá to, že na důvod, proč přestali následovat Celestionce se nevyptává – nejspíš čeká, až Hela sama začne, ale zkrátka nemůže jen tak mlčky posedávat.

Hela - 13. listopadu 2019 22:07

Tábořiště Sigvar natáhne krok, a ve snaze dostat nás co nejdál od celestinců, nasadí vražedné temno. V některých etapách mám jazyk na vestě a pocit, že asi brzy vypustím duši. Ale ani slovem si nepostěžuji a zarputile pokračuji dál. Šla bych až do padnutí, protože naše zdržení považuji za svou chybu. Nejsem ale jediná, kdo cvičenému horalovi sotva stačí. Elfstan i Mikael mají také co dělat. Konečně se před námi vyloupne ona slibovaná mýtina na tábořiště. Ráda bych si došla k vodě, opláchla tvář a napila se, ale nemám na to sílu. Zhroutím se na nejbližší kámen a sklopím hlavu. Až teprve, když na mě šlechtic promluví, znovu jí zvednu. "Doufám, že budeme moci rozdělat oheň. Noci jsou ještě hodně chladné a to mluvím o údolí. Tady nahoře bude ještě mrznout." Představa chladné noci bez ohně mi není ani trochu příjemná. Zvlášť, když si vzpomenu na návštěvu z předešlé noci. "Nasbíráme dříví, ale počkáme s rozděláním ohně, dokud se Sigvar nevrátí." Rozhodnu a přinutím se vstát. Každý sval v mém těle protestuje, a to za sebou máme teprve první den. Odložím svůj vak, ale vezmu měch na vodu, poté se vydám najít horskou bystřinu. Hltavě se napiju a vlhkou dlaní otřu zpocené čelo. Doplním vodu do měchu a po cestě zpátky k tábořišti ještě nasbírám klestí na rozdělání ohně. Pochod byl vyčerpávající a já ani neměla kapacitu na nějaké hlubší myšlenky. Teď se mi však všechno vrací a já nemohu lovce dostat z hlavy. Mluvit o nich s Elfstanem se mi však stejně nechce. Raději připravím hraničku na oheň a vyčkám na návrat medvědobijce.

Letitia - 14. listopadu 2019 16:31

O fyrstarovi "Když už jste s tím začal," chopím se nového téma hovoru, "nevíte kde teď pan Wylfyng je? Když přijel tak jsem s ním prohodila pár slov. Doufala jsem, že ho ještě potkám až si vyřídí své záležitosti u velitele, ale nepoštěstilo se. Jako by se po něm zem slehla." Chtěla jsem zjistit něco o jeho meči a také se ještě podívat na Dámu, ale jak se zdá nebude mi přáno. Budu se muset spokojit s informacemi z druhé ruky, což není nejlepší, ale nic jiného momentálně nemám. Ještě se ohlédnu po svém novém desátníkovi jak opouští hospodu. Při tom se střetne můj pohled střetne s tím Mikha‘ilovým. Natáhnu se pro korbel a pozvednu ho v jeho směrem v tichém přípitku. Někdy neuškodí připomenout, že jsem tu také a že mám oči otevřené. A samozřejmě také to, že on není jediný mužský se kterým se tu mohu bavit. To mě na tom hřeje asi nejvíc. "Takže jak dlouho jste spolu putovali? Já mám pocit, že jsem ještě nepotkala někoho z tak významného rodu. Slyšela jsem dokonce nějaké zvěsti, že upadli v nemilost, ale všimla jsem si, že i když se snaží dodržovat staré tradice tak moderními zbraněmi rozhodně nepohrdne," poukáži na zjevný rozpor, kterého jsem si všimla jen co jsme ho uviděla. Správně by měl sebou vozit oštěp, luk a meč. Tak nějak to tu přeci ještě dělávají, ne?

Arun - 16. listopadu 2019 08:34

Jiskra v temnotě Hela „Také doufám,“ dostane se vzdychnuté odpovědi vědmě od Elfstana. Představa chladné noci bez trochy tepla a něčeho dobrého v žaludku rozhodně není příliš příjemná… prozatím však potřebuje Hela osvěžení a vydá se k zurčící vodě, která proskakuje mezi kameny a hledá si cestu dolů, do údolí… a možná, že i do Helskarského potoka… Chladivá voda jí zastudí na obličeji i na rukou – je to téměř šok, ale přesně ten, který Hela potřebovala. Trocha únavy jí spadne z ramen a, i když unavené svaly stále protestují, alespoň se zbavila otupělosti mysli, která se dostavuje při tak náročných pochodech. Doplní vodu a nasbírá dřevo – brzy si všimne, že Elfstan činí totéž a během chvíle mají připraveno dost na rozdělání ohně. Poté se oba usadí a nechají svaly odpočívat… alespoň dokud se Sigvar nevrátí. Oba dva jsou příliš vyčerpaní i na mluvení – a to je u Elfstana co říct. Na druhou stranu, všimne si, že se několikrát nadechuje, aby něco řekl… ale nikdy to nepromění ve skutek. Možná, že neví, jak začít – možná váhá, zdali jí má v tomto stavu obtěžovat. Ale jisté je, že do příchodu medvědobijce se už k ničemu neodhodlá. Sigvar se objeví po dlouhém průzkumu. Mlčky přehlédne tábořiště. Hela i Elfstan už vyndali pokrývky a kožešiny, které jim poslouží jako úkryt před nejhorší zimou. Naštěstí to vypadá, že nebude dnes v noci pršet. I to by dokázali přečkat… ale nijak příjemné by to nebylo. Teplo táboráku by jim hodně přidalo – a Sigvar to ví. „Trocha ohně nebude na škodu,“ zamumlá nakonec zamyšleně… Elfstan se jeho slov chopí jako tonoucí lana a pustí se do rozdělávání ohně. Na to, že se jedná o šlechtice zvyklého na různý luxus, si Elfstan přeci jen umí poradit. Během chvíle plápolá oheň, který pomocí křesadla rozdělal. Sigvar se u něj zamyšleně usadí, stejně jako oba mladší členové výpravy. Teplý žár ohně začne ulevovat jejich unaveným svalům. Mohou si dokonce připravit i trochu jídla, které nebude jen z trvanlivých, a tedy ne tak chutných zásob. Brzy tiše sedí kolem vesele plápolajícího ohně a jejich pochmurná nálada ze setkání s Celestionci, se konečně začíná zvedat. Sigvar, překvapivě, první prolomí ticho: „Okolí je klidné. Jsme daleko od cesty. Je zde několik vzdálených samot jejichž ohně skryjí ten náš. Mířil jsem k jedné z nich, původně. Cestování v noci je však příliš nebezpečné. Navíc budeme potřebovat sílu na zítřek.“ Je to překvapivé, takové rozhovoření. Elfstan to vezme jako snítku příměří mezi nimi – kterou nejspíš vůbec nečekal. Změnil Sigvar názor? Nebo jen ví, že pokud má mít jejich podnik úspěch, musí spolupracovat? „Ano… oheň a dobrý odpočinek udělá s duchem i tělem divy. Měl jsem starosti abychom nepřilákali nějakou nechtěnou pozornost – ač vlastně nevím, kdo by se nám směl či chtěl stavět do cesty… myslím, že jen ti Celestionci mě jen vyvedli z míry… Procházeli se v těch lesích, jako by si byli velmi jistí tím, kde jsou a co dělají… myslím, že i z toho důvodu by bylo dobré držet dnes v noci hlídky.“ Sigvar jen beze slova přikývne – zrakem přejede na Helu… nejspíš vzpomínaje na noční děs, který potkala v Helskaře... snad se rozhodl riskovat oheň i kvůli ní. Elfstan a Sigvar jsou schopní válečníci, kteří by dokázali kdejaké Celestionce nemile překvapit. A ona sama se také umí ohánět sekerou. Otázka jen je, zdali je nenásleduje něco, na co fyzické zbraně nestačí… nebo hůř, zdali to stále nečíhá v bezbranné Helskaře. Nad obědem Letitia Mikha’il jí vrátí pohled a pozvednutí číše bez toho, aby ho jeho tvář jakkoliv zradila. Nenechá se jen tak vyvést z míry… tihle jižané sice neumí držet kamenné tváře tak dobře jako seveřané, ale za to umějí o dost lépe lhát. Kaprálka obrátí svou pozornost zpátky na oba dva muže z Alesglas. Na otázku Letitie na fyrstara Geir odpoví vcelku pohotově, zatímco Josteinn se tiše věnuje jídlu a pití. Nejspíš nechce dále pokoušet osud. „Myslím, že tráví většinu času ve vesnici. Nemá příliš velký zájem o místní posádku a pokud vím, není zde v žádné oficiální záležitosti… mluvil jen o tom, že sem jde na radu jiných, kteří ho tímto směrem poslali na základě znamení… ale nemluvil o ničem konkrétním.“ Zamyšleně zaváhá, než pokračuje, jak asi uvažuje o tom, co by takové podivné tvrzení mohlo znamenat. „No – každopádně myslím, že tady s velitelem odbyl nejnutnější formality a už je zpátky ve vesnici. Moji muži ho viděli tam kráčet včera k večeru.“ Teprve nyní dojde na její otázku o délce jejich společného putování. Geir se rozhovoří trochu víc. „Celou cestu z Alesglas – tedy ty celé tři dny. To víte – vždycky se zastavujeme trochu dřív, aby nás v okolí Helskary nezastihla noc. Navíc se s muži staráme i o opravy cest, když to potřebují – ale to většinou zvládnou místní víc než dobře.“ Uvědomí si, že odbíhá a vrátí se zpět ke šlechticovi. „Je to dost starý rod, Wylfyngové – ale mají známosti po celém kontinentu. Neštítí se pokroku, ale dbají na kulturní a hlavně náboženské tradice jako lvi. To jim teď nedělá dobře – v Althingu mají reformisté stále většinu.“ Josteinn vzhlédne od jídla a pousměje se: „No, prozatím – politika v Althingu se rychle mění…“ Volnější mluva je v Nortimberu co se týká politiky běžná – takže poznámka desátníka nejspíš není nijak drzá či opovážlivá… Geir váhavě přikývne ale zas sjede pohledem na Letitii, aby se dověděl, co z jeho slov udělá. Pro Letitii je příjemné vidět, že mezi nimi nepanuje po společně strávené noci žádná nepříjemná atmosféra… I když si je jistá, že i jemu se k té noci zatoulali myšlenky. Oba dva si to víc než užili. A ta jemná skandálnost tomu možná ještě přidává…

Hela - 16. listopadu 2019 09:45

U ohně Sigvar naštěstí dovolil, abychom rozdělali oheň. Opravdu se mi v tom okamžiku uleví. Mám radost a nejen kvůli tomu, že díky ohni bude noc daleko snesitelnější. V tichosti sleduji, jak Elfstan chystá hranici a já sama se dám do přípravy jednoduché polévky. Musíme si užít teplé jídlo, pokud můžeme. Brzy tak tábor provoní vůně přichystané večeře. Myslím, že po dnešku si jí opravdu zasloužíme. V teple ohně, a po dobrém jídle, jsme všichni trochu pookřáli. Trochu překvapeně nadzvednu obočí, když se, jako první, slova chopí Sigvar. Zprávy jsou to dobré, ale nedokážu se zbavit pocitu, že v nich je osten výtky. Pokud bych se nerozhodla sledovat celestince, stihli bychom to k oné samotě a naše noc mohla být ještě o něco bezpečnější. Raději znovu pohlédnu do plamenů a nereaguji na to. "Vyvedli z míry nás všechny." Konečně odvětím na Elfstanova slova. "Kdo, a proč, by nám mohl chtít zabránit, v cestě do hor?" Nyní svůj zrak upřu na Sigvara. Je to ale spíš řečnická otázka, nečekám, že bude znát odpověď, ale trápí mě to celou cestu. Poté však, jako kdybych se probrala, rychle změním téma. "Hlídky určitě. Zvlášť, když víme, že v těchto lesích nejsme sami. A kdo ví, co všechno říhá v temnotě." S tím vytáhnu ze svého vaku drobný svazek bylin a hodím ho do ohně. V něm na okamžik probleskne šarlatová barva a poté dál klidně praská. Pasekou se však šíří jemná vůně bylinek. Ochrana před zlými duchy.

Letitia - 16. listopadu 2019 14:20

Konec pauzy Takže Wylfyng se ubytoval ve vesnici místo v pevnosti. Zajímavé. Zajímavější je ještě to, že sotva dorazil tak vědma náhle musela někam vyrazit. Tohle rozhodně nebude náhoda a rozhodně se nebudu divit když se ukáže, že i on odcestoval společně s tou vesničankou. Klidně bych si na to vsadila celý svůj půlroční žold, že už je dávno v prachu. Sice takhle se od něj nic víc nedozvím, ale i tohle se mi hodí. Zajímalo by mě zda o tom velitel něco věděl. Odhaduji, že ne, ale určitě mu také dojde jak se věci mají. Starý Torjak rozhodně není žádný hlupák. Možná se mi podaří něco vytáhnout z Erlinga i když od toho velký přínos neočekávám. Nedrží se zrovna ve středu dění abych tak řekla. Přesto je to ale můj jediný kontakt s vesnicí. Možná si něčeho všiml nebo zaslechl i když kvůli tomu pohřbu to asi bude složitější. Nevadí, každý střípek skládanky se mi hodí. Nic ze svých myšlenek nedávám najevo a věnuji se jídlu na talíři. Jako kdyby tohle všechno byl normální oběd v otcově sídle. Nic jiného. Úsměvy, přikyvování, nenucené poznámky. "nejenom v Althingu," dodám, "i v celestionu se kolikrát politici otáčejí rychleji než korouhvičky na střechách za bouře. Co platilo včera je najednou zastaralé a nežádoucí." Nijak mi nevadí Josteinnova otevřenost. Jsem voják, také zrovna politiky nemusím a to i když jsem k nim vždy měla poměrně blízko. Neznamená to však, že mi to je po chuti. "Vzhledem k tomu jak se situace vyvinula nechcete mi pánové dělat společnosti i při večeři?" zeptám se, protože pomalu mám již všechno v sobě a bude potřeba se vrátit zpátky na plac. Původně jsem myslela že s poručíkem toho víc nebude, ale když to dopadlo takto říkám si proč toho nevyužít. Pokud to ovšem vidí stejně.

Arun - 17. listopadu 2019 21:16

Pod noční oblohou Hela Seveřané vždycky pečlivě váží svá slova – obzvlášť lidé jako Sigvar nebo Hela, když dojde na tak vážné věci jako kdo by proti nim mohl stát – a kdo proti nim možná stojí v podobě těch Celestionců. Elfstan je možná povídavější, ale i on cítí vážnost, která se mezi nimi vznáší. Sigvar pro ní skutečně nemá odpověď. Hledí mlčenlivě do plamenů a nechá vědmina slova padnout do ticha. Elfstan se nadechuje, aby něco řekl. Ale opět neposbírá dost rozhodnosti na to, aby svoje myšlenky vtělil do slov. I on zůstane hledět do plamenů, dokud je všechny Hela nevrátí zpět do reality. Sigvar opět promluví na něj téměř překvapivě sdílně – skoro jako by si dva muži vyměnili role kvůli svým starostem… „Ano. V temnotě jsou i jiné věci než cizáci a divá zvěř,“ řekne tiše. V jeho hlase je jistota, že se dvěma jmenovanými činiteli by si dokázal poradit… ale cokoliv podivného, nezemského… Bylinky dopadnou do ohně a vznítí se – spolu s šarlatovým ohněm se vznese do vzduchu i mnoho jisker z vysušených větviček a jemná, uklidňující vůně. Ten svazek doma udělala podle pokynů od své babičky. Měl by ukládat ke klidu vybuzené duše, jakákoliv nepřirozená stvoření a dokonce i chránit proti běsům zla a temnoty. Alespoň Hela v to věří – někdy má pocit, že jí její babička nestihla zasvětit do skutečných tajů práce vidoucích. U recepisu stálo pouze: „Do ohně vhoditi, obchází-li kolem zlo a běsi strachu.“ U svazečků vzácných a podivných bylin by jí takové vlastnosti dávali smysl – ale kolikrát jsou to prachobyčejné rostlinky, co rostou uprostřed horských luk a kolem potočních lužin. Sigvar její čin schválí pokývnutím a tichým zamumláním jména Skaulda, patrona horalů a poutníků, který nad všemi daleko od domovských krbů drží ochranitelskou ruku. Elfstan barvu ohně sleduje téměř užasle – svěže červená barva se odrazila v jeho očích a vypadá to, že tím byl vskutku ohromen. Po chvíli promluví: „Pokud tady tedy obchází nějaké zlo, jsem rád, že jsem zde s vámi. A že jsme na cestě do hor, kde bychom měli nalézt odpovědi. Sám vím, že je mnohé, co by nás mohlo následovat nebo nám ukládat o nemilý osud – ale všechny mé obavy byli až doposud jednoduše zaměřené na muže svedené z cesty a pomílené ve víře.“ Usměje se a dodá sebevědomě: „Ale ať už v té nelaskavé noci číhá cokoliv, zemského či jiného, kdo jiný než medvědobijec, fyrstar a vidoucí by si s tím měli dokázat poradit? Nejvyšší otec nás na cestě chrání.“ Rukou ukáže k obloze, kde jasně září hvězdy a měsíc – doména Bohů nad osamělou trojicí. Sigvar přikývne – ale zdá se, že ho trápí nějaké chmury. Vloží je do tichého zamumlání: „Chrání… ale hlupáka ani bohové před neštěstím neuchrání.“ Hela neví, zda-li to Elfstan slyšel – koneckonců, bylo to jen zamručení pod vousy, jehož druhou větu ještě ke všemu medvědobijec téměř polkl… Má pocit, že to není namířené proti ní – spíš že stále pochybuje o Elfstanovi. Možná, že je to pouze skepse a realismus, který přichází se zkušenostmi a dlouhým životem. I tak, vypadá to, že oba její společníci jsou naplnění odvahou – Sigvar při ní bude skálopevně stát ať už přijde cokoliv a Elfstan má rovněž srdce na pravém místě… Uklidňující vůně bylin jí připomíná babičku. Není v téhle temnotě sama. Domluveni Letitia Josteinn na její poznámku reaguje přikývnutím a poznámkou překvapivě souhlasnou: „Jo, vypadá to, že to bude ta stejná banda… tedy-“ Obrátí se očima na Geira a dodá: „Ne, že bych měl něco proti Althingu, pane – ale víte, jak to je.“ Poručík vcelku smířlivě přikývne a mávne rukou, než se dále věnuje jídlu. Letitia si je jistá, že touhle dobou už by v Celestionu velící důstojník udílel svému drzému podřízenému přísný disciplinární trest. V Celestionu je stále vzácné vidět důstojníky nešlechtického původu a s tím přichází určité očekávání ohledně třídních pořádků… Dokonce i vojáci sami někdy protestují, když jim nevelí šlechtic. Přes noc se nedá svět obrátit na ruby. Tady na severu jsou poměry podstatně jiné. Geir a Josteinn si vymění pohledy, když jim Letitia navrhne večeři. Zdá se jí to, nebo by se s ní Geir raději smluvil sám? No, z jeho odpovědi to nepozná: „Myslím, že to zní výborně, slečno. Vypadá to, že zde ještě nějakou dobu zůstaneme a společnost je vždycky příjemná.“ Jostein se pro sebe ušklíbne. „Až na tu Severozemskou.“ A vzhledem k tomu, že na soukromý subjekt má každý právo si stěžovat, jak chce, Geir se zasměje. „No, jen se soudy neunáhlete, desátníku,“ dodává, zatímco se zvedá a pohledem zavadí o Letitii. Rozloučí se s Letitií – a ta zamíří na cvičiště, kde jí čeká odpolední práce. Mužstvo nastoupí a pustí se do cvičení. Zdá se jí, že Freya je poněkud duchem nepřítomná. Elko zatím vede cvičení stejně jako každý jiný den. Je možné, že se seveřanka o obědové pauze dozvěděla něco, co jí zaměstnává mysl? Něco od Mikha’ila? Nebo je v tom něco jiného? Možná to souvisí s pohřbem v Helskaře. Je jen těžko soudit a Letitita na tom koneckonců ani nemá zájem. Freya plní svou povinnost, a to je to důležité. Večer přijde překvapivě brzo – možná, že má jen Letitia plnou hlavu Geira, a tak jí v příjemných vzpomínkách snadněji ubíhá jinak úmorné cvičení. Brzo bude čas ho ukončit a rozhodnout se na večerní program. Konečně se v téhle zmrzlé díře začíná něco dít. Ale je to dobrá zpráva?

Hela - 17. listopadu 2019 21:33

Večer pod hvězdami Pohlédnu na Elfstana a dojde mi, že on netuší nic o stvoření, které mě předchozí noci navštívilo. Netuší, že jsem spatřila padlého a ještě nyní mi z toho setkání naskakuje husí kůže. Po krátkém zaváhání se rozhodnu zanechat ho jeho nevědomosti. Nemyslím, že bych ho dokázala vystrašit, ale klidný spánek bych mu tato informace jistě nepřinesla. A právě to nyní všichni potřebujeme, řádný odpočinek, jelikož zítřejší den bude jistě ještě náročnější, než byl ten dnešní. Krátce pohlédnu na horala a přemýšlím, co se za jeho poznámkou skrývalo. Už jsem začínala mít pocit, že Elfstana přijal, ale to by bylo naivní. trvá dlouho, než takový horal, jako Sigvar, začne někomu důvěřovat. A něco mi říká, že k tomu ani nikdy nemusí dojít. Stále si dobře pamatuji na slova, která Sigvar fyrstarovi adresovali při prvním setkání. Nevím, odkud se to vzalo, ale jsem si jistá, že on tomu skutečně věří. Měla bych být opatrná. Přitáhnu si huňatou kožešinu a vlněnou deku, do které se zabalím. Začíná na ěm padat únava z prožitého dne, a chladný horský vzduch jí jen umocňuje. Oheň tiše praská, les šumí a moje oči se začínají klížit. "Probuďte mě na mou hlídku." Požádám muže a uvelebím se ke spánku. Původně jsem si chtěla ještě číst v babiččině knize, ale nyní už na to nemám síly. Vyšlu krátkou modlitbu k bohům, aby nad námi drželi ochranou ruku, a poté se propadnu do snů.

Letitia - 17. listopadu 2019 23:41

Zpátky na cvičišti Rozloučila jsem se s důstojníky a jdu si po svém. Jistě, chtěla jsem pozvat hlavně poručíka, ale vypadalo by to podezřele kdybych oslovila jenom jeho. Třeba se z toho zvládne nějak vymluvit a přijít sám. Bylo by to milé. Je to taková zkouška tak uvidíme jak obstojí. Při výcviku pozoruji ostřížím zrakem nejenom své muže, ale také Freyu. Neujde mi jak je zamyšlená. Určitě jde o něco vážného a možná se mi podaří přijít na to co by to mohlo být. Počkám si na volnější chvíli, kdy muži uklízejí nepořádek po sobě, staví nové terče a starají se o zbraně. Tehdy je není potřeba tolik komandovat takže si zavolám elka k sobě a odvedu ho kousek stranou aby nás nikdo nevyrušoval a neslyšel o čem se bavíme. Chvíli přemýšlím jak začít rozhovor. Chci se právě ptát na Freyu a nechci ho zastrašit. Potřebuji ho na své straně i když mi je jasné, že jejich společnou historii jen tak nepřebiji. Je mi jasné komu patří jeho věrnost, ale třeba se mi podaří něco zjistit i z toho co neřekne. "Dobrá práce dnes," pochválím ho, "z toho včerejška si nic nedělejte. Příště třeba vyhraje vaše skupina." Úvod mám za sebou a teď přejdeme k hlavní části. "Jak se Freya drží? Všimla jsem si, že k sobě máte hodně blízko, ale kromě vás a zdejších vesničanů má také přátele v Lize. Věděl jste o tom?" zeptám se a bedlivě pozoruji jeho tvář i když u tohohle protřelého kumpána je mnohem složitější cokoli odhalit. Na co myslí, co cítí. "Snad nemusím připomínat komu sloužíme my dva a budu ráda pokud se vám podaří něco odhalit a dáte mi vědět. Rozhodně nepřijdete zkrátka," zahraji na jeho chamtivější notu. Na to by Günter mohl slyšet mnohem víc než na čest a oddanost.

Arun - 19. listopadu 2019 21:33

Čarodějné hodiny noci Hela S tím jak na ní padá spánek, Hela se odvrátí ke spánku. Ještě vidí Sigvara pokývat hlavou a říct: „Vezmu si první hlídku.“ Je tak vyčerpaná, že téměř hned jak zavře oči, upadne do tvrdého spánku… ale není jí dáno snít klidně a načerpat síly. Temnota a noční zvuky, které jí normálně uklidňují a ukolébávají, jí dnes prosakují do snů – a vnáší spolu obrazy číhajících tváří, které jen čekají, aby se vrhli na nic netušící trojici. Příroda jí neděsí – ale ve snech z každé houštiny hledí pitvorná tvář Celestionce vedle které se leskne dlouhý nůž potřísněný krví – vidí zamaskované tváře a zpod roušek se lesknou oči v měsíčním světle – ve stejném světle, v jakém se odráží hroty ocelových šipek a kovová ramena kuší. Starosti jí vytrhnou ze sna. Uvědomí si, že jí straší smrtelníci – a ona vidí, že v temnotě skutečně někdo je, stěží rozeznatelný ve stínech noci – a je to obrovitá postava Sigvara, který nad nimi drží bedlivou stráž. Vidí jeho mohutná záda a všimne si, jak se jeho ruka svírá na oštěpu, kterým dokáže zabít cokoliv, co číhá v jakýchkoliv hvozdech. Bdí – a ona může jít v klidu spát… Ale její sny jsou ještě divočejší, jak se noc natahuje – oči Celestionců ve stínech prchají před zrakem Sigvara, který se jí promítl i do snu, ale ona slyší podivný smích, ozvěny v lese. Cítí výsměch jejímu cíli a poslání, výsměch její víře… A když její snový zrak zabloudí k obloze, místo uklidňujících hvězd spatří dva světlé body, nelidské oči, které nehnutě hledí z temnoty – a pomalu se zvětšují… Chce se probudit – utéct, než jí ten zrak chytí – ale nemůže, je zas zmražená, ztuhlá na místě- Něco s ní zatřese a ona se probudí. Přízračný zrak v temnotě zastínili zářivé oči Sigvarovi a jeho sveřepá, avšak pro ni přívětivá tvář zakrytá vousy. Jemně jí probudil ze sna. Mluvila ze spaní? Byla na ní vidět noční můra, která jí stihla? Těžko říct, ale Sigvar rozhodně něco tuší, protože tiše zamumlá: „Tato podhůří jsou přívětivější než temné sny… měla bys raději bdít.“ Víc zatím neřekne. Je v tom samotném jistá míra ujištění. Hory, které jsou vidět za jasného dne i z Helskary, jsou nyní blízko a ona cítí blízkost Bohů, kteří dlí na jejich vrcholech… cožpak jí na samotném Špičáku Nejvyšší otec nepotkal? Vstane a posadí se na místo stranou od ohně, který Sigvar udržoval – ona o něj bude rovněž dbát, ale je zároveň třeba, aby se jím nenechala příliš oslnit a mohla rozeznat v temnotě jakoukoliv hrozbu. Všimne si, že Sigvar ještě neulehl. Stojí nedaleko od ní a rovněž hledí do temnoty. Mlčí a tiše sleduje klid noci. „Tohle jsou naše lesy a naše kopce,“ řekne ještě. Hela ví ihned, co myslí. Tady jsou doma, blízko kořenům samotného světa. Varldbergen. Proti té hrůze, která jí stiskla ve snu, se jí přímo před očima vybaví babička Aila, jako živá. Uslyší její jemný hlas, jak jí připomíná: „Neexistuje žádné zlo, které by mohlo vyzvat vědmu na její zemi a vyhrát.“ Ucítí těžkou ruku Sigvara, která jí jemně spočine na rameni v přátelském gestu. A pak už se medvědobijec sám obrací na lože – i on si musí odpočinout. Před Helou je jen temnota, ticho a noc. Správné mazání na kolečka? Letitia Zatímco vojáci uklízejí zbraně a už to vypadá, že bude brzo rozchod, Letitia si zavolá svého desátníka k sobě. Asi už přemýšlel nad nějakým nedokouřeným nedopalkem a těšil se na trochu večerního klidu. Ale nedovolí si se tvářit jinak než neutrálně, jak jen voják dokáže. Přes rameno má svojí vlastní pušku, která se s těmi erárními bouchačkami nedá srovnávat. Na její pochvalu jen pokrčí rameny – tenhle desátník na sladká slova moc nedá. Navíc ten jejich malý turnaj byl spíš o štěstí než o čemkoliv jiném. A co se týče ztraceného odpočinku… voják se naučí přijímat smůlu tak jak přijde, bez velkého vztekání – s těmi neštěstími většinou může jen málo udělat. Na poznámku o Freye začne obloukem, na Letitiinu otázku o Lize hned tak neodpoví: „Jó, to víte, madam, my už jsme si něčím prošli. Ani krev v žílách bratrů se nevyrovná krvi, co se míchá v bahně na bojišti,“ řekne vážně s pokývnutím. Teprve poté okrajem zmíní tu Ligu, na kterou se Letitia ptala spíš… „No, přátele v Lize – to zní jako by s něma měla kout nějaký pikle. Ne, madam, jen se říká, že se Liga poohlíží po nějakým místním průvodci – no a víte, jak to je, tyhle obchodní Společnosti si rádi s pevností domluví oficiální doprovod a průvodce v jednom. A každej zlaťák je k dobru. Já jí docela chápu.“ Günter má pravdu – Torjak nemá příliš rád, když se po kraji toulají cizinci bez dozoru. Samozřejmě, že Společnost má na všechno svoje páky, zvlášť tady… ale Liga musí být víc obezřetná, co se legality týče. I v takovém případě by s Freyou určitě odeslal nějakého svého muže, aby na jakoukoliv výpravu dohlížel – Freya tu koneckonců nebyla nijak dlouho. To vše za předpokladu, že Günter říká pravdu. O vojenské cti si Letitia může říkat, co chce, jenže tenhle malý ostrostřelec asi vždycky vždycky věřil víc kumpánům než nadřízeným. Její další poznámka opět není příliš plodná… desátník se usměje a těžko říct, jestli je to úsměv jen nevinný. „Sloužíme jeho Veličenstvu, králi Nikolaji, druhému svého jména, madam, ať je jeho vláda dlouhá,“ odpoví jí se zasalutováním bez většího váhání. „Pokud se cokoliv dozvím, můžete si být jistá, že to budu hlásit nejdřív vám.“ Chamtivost je velká hnací síla… otázka je, zdali u Elka bude stačit…

Hela - 19. listopadu 2019 21:58

Na hlídce Usnula jsem skoro okamžitě, ale klidného spánku se mi nedostalo. Pronásledují mě živé sny, kde vidím nebezpečí na každém kroku. Jsem si jistá, že jsme obklíčeni, že brzy sklapne past a my zde všichni zemřeme, ostřím proradných Celestionců. Několikrát ze sna procitnu a uklidním se, ale jen proto, abych se opět vzápětí propadla o nočních můr. Dokonce ani vědomí toho, že na hlídce je Sigvar, mi nedá spát. Ve snu se mi navíc opět zjeví padlý. Jeho oči mě propalují jako uhlíky a já vím, že jestli se ke mě dostane, tak mě pohltí. Chtěla bych utéct, bránit se, ale nemohu se pohnout. Mohu jen sledovat, jak je čím dál blíž a blíž...a pak se probudím. Sigvar mě probudil. Musel vycítit, že se něco děje a já jsem znovu neskutečně šťastná, že ho vidím. Už podruhé mě před ním zachránil. Instinktivně se napřímím a medvědobijce krátce obejmu kolem krku. Nyní už vím, že dokud je mi na blízku, tak mi od padlého nic nehrozí. Posadím se kus od ohně a vedle nohy si položím svou sekeru. Pohledem pročesávám okolní stromy, ale můj zrak se neustále vrací k Sigvarovi. "Naše... Zopakuji sotva slyšitelně po horalovi a v té chvíli se mi v hlavě ozve babiččin hlas. Na rtech se mi objeví úsměv. Aila vždycky věděla, co říct a i nyní, i když ke mě promlouvá z druhé strany, mě uklidní. Dávám si dobrý pozor, abych si neudělala příliš velké pohodlí. Chci si odpočinout, ale musím zůstat ve střehu. Mám před sebou několik hodin, než budu moci znovu ulehnout. Vyšlu k bohům tichou modlitbu, aby nám dopřáli klidnou noc a znovu se zahledím na nebe. Žádné oči, jen hvězdy.

Letitia - 20. listopadu 2019 09:24

Schůzka Mám co dělat abych se ušklíbla když začne mluvit o králi. Ten chlap slouží pouze jednomu muži a to je on sám. Já to vím a jsem si jistá, že ví, že i já to vím, tak si mohl tuhle šarádu odpustit. K dobru si mohu připočítat, že na to nijak nezareaguji a propustím ho. Co jsem potřebovala jsem mu řekla. Něco málo jsem se dozvěděla a to stačí. Vím čemu nyní věnovat pozornost, ale práve teď je čas se jít bavit. Ještě dohlédnu na to, aby byly všechny zbraně řádně uložené a jednotka zkontrolovaná. Poté je konečně propustím. Mám ještě čas, než se s poručíkem sejdu, takže zamířím k sobě se převléknout a trochu se upravit. S tím vybavením, které tu mám toho příliš nesvedu, ale Geir si minule nijak nestěžoval. Takže se aspoň učešu, vezmu si čistou košili a opráším uniformu. Z truhly ještě vylovím lahvičku se zbytky parfému. Cestoval se mnou dlouho a věrně a už to má chudák za sebou, ale dnes mi ještě naposledy poslouží. Je to jemná kombinace vůně fialek a růží. Nic těžkého a opojného jak mají rády jiné dámy. Zase nechci vypadat příliš dychtivě. Ještě poslední pohled do zrcadla a je čas vyrazit na domluvené místo schůzky.

Freya - 20. listopadu 2019 20:22

Rozhovor Když konečně najdu Elka, jen tiše kývnu a když jsme konečně trochu stranou, promluvím. "Mám schůzku až večer, tak uvidíme, co z toho nakonec bude." Než se dozvím něco užitečného, musím si vyslechnout jeho hořekování na cizince z východu, co se vůbec netvářej nějak přístupně. Zpozorním až když se konečně dostane k jádru věci. Takže nejsme sami, komu došlo, že se něco děje, že něco visí ve vzduchu... "Hmm zajímavý a podle toho, co sem slyšela od těch dvou v lese, i kdyby se jim něco podařilo na Společnost vyšťourat, maj někoho, kdo to všechno přikreje." na chvíli se odmlčím. "Tak uvidíme, co se mi podaří domluvit večer. Ten obchodník se tedy tváří tak, že chtějí jen průvodce, ale podle toho, co říkali jeho společníci se vsadím, že už na něco taky kápli." Pausa na oběd rychle uteče. Řekli jsme si vše, co jsme chtěli a tak je čas se zase vrátit na cvičiště a nějak překlepat zbytek cvičení. Obcházím mezi vojáky, ale myšlenkami jsem už někde trochu jinde. Dávám si v duchu do kupy, jak to všechno navlíct tak, aby to klaplo bez problémů a hlavně tak, abychom z toho něco měli. Konečně máme padla. Neujde mi, že kaprálka chce ještě cosi řešit s Elkem. Že by jen zhodnocení dnešní práce?...však uvidíme... Když nadřízená konečně zmizí a jde si po svých, přitočím se k Elkovi já. "Copak, pochvala nebo kárání za provedenou práci?" ušklíbnu se trochu. "Tak já jdu na to. Hádám, že mám zkusit domluvit i zkušeného vojáka, co může sloužit jako ochranka." pokračuji pak a trochu na něj mrknu, i když mi do smíchu zrovna dvakrát není, možná jsem i trochu nervózní z toho, aby to všechno vyšlo. Tak hurá do toho.

Arun - 21. listopadu 2019 21:54

V laskavém objetí hvězd Hela Vědma je uklidňována myšlenkou na svou babičku a na všechen um, kterému se za svůj poměrně krátký život stihla naučit. Možná, že jí padlý obtěžuje ve snech… ale pokud ho potká nyní a bdělá, už nezůstane bezmocně stát. V opaku proti snu, jí zvuky noci uklidňují. Rozeznává tichá zvířata, skřípění stromů ohýbajících se ve větru a tu a tam zahoukání sovy. Tohle jsou její lesy, i když už není tak docela doma. Nad ní svítí hvězdy tak, jak tam jsou od počátku věků – a zpoza nich cítí tvrdý a přísný a přeci laskavý a uklidňující zrak Aruna, Otce. I on bdí nad její hlídkou – není sama. Obcházi-li tábořiště něco zlého, nad bedlivou stráží vědmy se to neodváží vstoupit do kruhu světla. V tom měl snad Elfstan pravdu… pokud by nemohli Severem cestovat fyrstar, medvědobijec a vědma, kdo tedy? Hodiny odečítá podle pohybu měsíce po nebesích. Není v úplňku – dorůstá a jeho jemné světlo dopadá na klidné lesy. Brzy přijde čas, aby sama probudila Elfstana a předala mu hlídku… avšak ještě ne. Ještě je tu sama, ona s Osudem, Otcem a celou noční klenbou… A tu její klid naruší jakýsi šramot. Nepoleká se, neboť je vzhůru a je na vyrušení připravená. Pouze zpozorní. Uklidní se poté, co si všimne, že se hýbe plášť a kožešina, do které se na noc zabalil šlechtic. Po chvilce zpozoruje, že vstává a narovnává se. Jejich oči se střetnou… po chvilce se Elfstan zvedne a tiše přejde k ní. Už byl beztak brzy čas pro jeho hlídku… šlechtic si přisedá vedle ní a obrací oči k jasným hvězdám. „Svítí nám k dobru,“ říká tiše. Moment ticha. „Nespal jsem klidně. Cosi mě rušilo… měl jsem starost, zdali na nás v temnotě něco nečíhá – něco podivného. Ale nejsem těch tajemných věcí znalý – a nevím co by to tak mohlo být.“ Dokonce i v malých hodinách, jako jsou tyto, dovede být Elfstan povídavý. Ale zdá se i uctivý… pokud Hela mluvit nechce, nebude jí nutit – po takovém přirozeném probuzení ale zas alespoň neusne. Večeře Letitia Není mnoho, co by mohla Letitia udělat před touhle schůzkou – navíc bez tak jí nejspíš čeká večeře nejen s Geirem ale i s Josteinemm – takže nejspíš zas dojde na politiku. A na daleko méně zábavy než posledně… i když možná…? Udělá, co je v jejích silách, aby na severského důstojníka zapůsobila… Vzhledem k tomu, že už je večer, Letitia vyrazí ven, aby počkala muže, se kterými povečeří. Vypadá to, že Geirovým vojákům začal volný večer – i běžní muži nyní vchází do pevnosti. Většina z nich přichází určitě na jídlo ze zásob pevnosti, které jistě Geir domluvil s Torjakem během odpoledne. Kousek za nimi přichází právě Geir spolu s dvěma desátníky. Jeden je Josteinn, druhého nezná. Jsou v družném hovoru a cosi právě řeší. Josteinn zahlédne Letitii první a po krátkém zaváhání pro jistotu oba desátníci zasalutují. Druhý muž si Letitii prohlédne, ale poté srazí podpatky a obrátí se ke Geirovi: „Někdo by měl dohlédnout na mužstvo v pevnosti, pane. Nechcem přece udělat ostudu.“ Poručík mávne rukou a neznámého desátníka propustí. Ten se ztratí za mužstvem v pevnosti. Nejspíš má k mužstvu blíž než poručík, a tak se takto rozhodl. Navíc nebyl na tohle dostaveníčko pozvaný. Trojice se pak obrátí k hostinci a vejde dovnitř. Jak si Letitia všimne, je zde i několik vojáků z jejího vlastního oddílu – nejí, nejspíš se sem přišli napít po večeři v pevnosti. Běžný žold není žádná sláva. Krom nich je tu pár mužů z pevnosti, ale dnešního večera se jí zdá hostince prázdnější než jindy. Rychle si všimne, že tu není nikdo, koho by poznávala jako člena Společnosti nebo Ligy – a to nejspíš má na svědomí její dojem menšího ruchu. Geir to zaznamená s tichým podivem: „Zdá se, že běžní hosté mají na dnešní večer jinou zábavu…“ ale Josteinn jen pokrčí rameny a vykročí k jednomu ze stolů. „Alespoň máme stůl jen pro sebe.“ Každý si objedná něco k pití a večeři – tentokrát pstruzi, nejspíš napolo načerno naloveni za zády místních. Ale ti, co to tu jí, si stěžovat nebudou… a žádný důkaz bez tak není. Poručík to dokonce s úsměvem pochválí: „Nevaří tu špatně…“ Josteinn mu odpoví suše. „Možná, ale na cenách také nijak nešetří…“ „Nedivte se, desátníku, naprostá většina zásob tu pochází buď z lovu nebo z dovozu – a to jsou drahé záležitosti. Tady nemáte žádné zlaté lány obilí a stáda skotu jako za horami.“ Bylo by příjemné se desátníka zbavit… ale Letitii přijde, že je za jeho přítomnost Josteinn dokonce rád – pokud by tu seděli sami dva, nejspíš by to mohlo vést k řečem, které si on nemůže dovolit. Letitia vlastně netuší, jaké má postavení v rámci Alesglas… ale poručík, to už je v Celestionu hodnost, která vyžaduje při nejmenším šlechtický stav. „Je to zvláštní, říct za horami a myslet nížiny ne nehostinná skaliska severního pobřeží,“ pokračuje Geir. „Když jsem dorazil do Alesglas, myslel jsem si, že to je poslední výspa civilizace – a přece, tady stojí Ornbjarn.“ Tuto poznámku vezme Josteinn, který má své sympatie k místním, jen chladně. Ale Geir si ho nevšímá a obrátí se mezi sousty k Letitii: „Odkud vlastně pocházíte, slečno? Celestion je velká říše.“

Arun - 21. listopadu 2019 21:55

Pracovní nabídka Freya S domluvou skončenou brzy oba desátníci vyrazí cvičit mužstvo, neboť jejich čas na oběd se blíží ke konci. Cvičení přečkají s nejlepším předstíráním soustředění, které dokážou. Freya se v myšlenkách pořád vrací k Lize a k tomu, co asi mohli objevit… Ale nebude z toho moudrá, dokud s nimi nepromluví. Brzy se konečně dočká večera – a je jen na moment zastavena, když si Letitia zavolá desátníka k sobě. Vrátí se od ní docela bez výrazu a řekne polohlasem, tak aby to nikdo neslyšel: „Vyzvídala, co jinýho. Myslím, ale že můžem bejt v klidu. Nějak přišla na to, že se zajímáš o Ligu. Jen si dávej bacha, co se toho týče – víš sama dobře, co si Celestionská šlechta o Lize myslí. Ale neřekl bych, že ti musím něco o obezřetnosti vopakovat…“ Tím to uzavře, protože jí nechce zdržovat – a tak jí jenom odpoví: „Snad to vyjde. Vobávám se, že do ochranky bude kecat velitel – ale uvidíme. Jinak hodně štěstí.“ Rozejdou se každý po svém – Elko určitě bude i nadále držet ucho nízko při zemi, aby mu žádný šelest v pevnosti neunikl. A poté už Freya vystoupá do sídla Ligy, kde už bude touhle dobou nejspíš očekávána. Brzy stojí tváří tvář východnímu strážci s kamennou tváří. Vypadá jen jedinou urážku daleko od toho, aby jí na místě setnul hlavu… ale ona nehraje tuhle hru prvně. Každý strážný vrhá vražedné pohledy a pouští strach… dokonce i tihle Východňané nemohou být jiní. Ona samotná o Alindoru moc neví… jen podle toho, jak se zatím chovají, to vypadá, že tam moc smyslu pro humor nemají. Její příchod byl oznámen, takže válečník nijak nereaguje, když přistoupí blíž. Strnule hledí v před, nepohne se na jeho tváři ani sval. Obejde ho a chce se rozhlížet po dveřích, když uslyší hlas východňana – s těžkým přízvukem. Jediná rozeznatelná emoce je povýšenos – ale aby se dozvěděla to, nepotřebovala ho ani slyšet. „Do kanceláře sáhiba al Halila,“ řekne lakonicky a hlavou pokyne k jedněm dveřím. A pak se opět promění v nehybnou sochu. Freya zaklepe a otevře jí úředník, kterého poznává z hostince. „Ah, dobrý večer, desátnice. Pojďte dál.“ Vpustí jí dovnitř. Tam na ní už čekají. Je přítomný úředník Percivall, učenec Christopher a i východní šlechtic, který dorazil na Miriam spolu s ní – a samozřejmě za stolem sedí Mikha’il. Úředník se přesune ke stolu, kde mlčky zůstane. Na stole samotném je mapa Felskarsku. Jinak je většina místnosti prázdná, jako nedávno uklizená. Východní šlechtic stojí lhostejně u okna, které do místnosti vpouští bledé pohasínající světlo. Christopher prohlíží jakýsi dokument, ale zvedl oči, když vstoupila a kývnutím jí pozdravil. „Dobrý večer, slečno!“ pozdraví ji Mikha’il s úsměvem a rukou jí nabídne jednu z volných židlí před jeho stolem. „Jsem velice rád, že jste přišla… sháníme se po průvodci směrem do hor – a budeme platit zlatem. Vše bychom s velitelem vyjednali,“ začne bez otálení. Ostatní se neúčasní rozhovoru, ale dozajista očekávají její odpověď. Všichni jsou o poznání tišší a zdá se, že od oběda dospěla tato malá společnost k jakémusi rozhodnutí a do něj patří i větší krocení emocí. „A samozřejmě, místní jako vy by byl ideální průvodce,“ dodává přívětivě, ale jedna věc zůstává jasně ve vzduchu: s pořádným zlatým platem určitě přijde i požadavek na diskrétnost a spolehlivost. Mohla by si tímhle nadělat ještě víc problémů, než má teď.

Hela - 21. listopadu 2019 22:12

Střídání stráží Myslela jsem, že se mi bude klížit zrak, ale není tomu tak. Sigvar měl pravdu, když říkal, že někdy je lepší bdít. Naslouchám zvukům lesa a užívám si klid, který zde panuje. Mikael se přesunul, když jsem převzala hlídku, a nyní zaujal pozici, s hlavou položenou v mém klíně. Spokojeně odfukuje a slintá mi při tom na nohu. Jsem si však naprosto jistá, že pokud by se přiblížilo nějaké nebezpečí, byl by první, kdo by zpozorněl. Pomalu se blíží chvíle, kdy budu muset probudit Elfstana. Ještě než se tak stane mě však vyruší zvuky. Zpozorním, ale rychle se zase uklidním. Šlechtic se probudil sám od sebe a já mám tak o starost méně. Obdařím ho jemným úsměvem, ale neženu se zpátky do snů. Hledím do plamenů a po Elfstanových slovech ještě několik okamžiků mlčím. On to také cítil. "Obávám se, že tomu tak skutečně je. Vypadá to, že jsem k sobě přitáhla pozornost...padlého." Jak vyslovím to poslední slovo, zvednu oči k nebi, jako bych se snad obávala, že se na mě opět bude z oblohy šklebit jeho tvář. "Navštívil mě už předchozí noc a i dnes se mi vloudil do snů. Možná je to ale tak lepší. Budu raději, když bude pronásledovat mě, než aby se potuloval Helskarou." Klidu jsem Elfstanovi asi mnoho nepřidala, ale lepší, když ví, s čím máme tu čest. "Nám ale neublíží." Pokusím se muže povzbudit. Poté se však už zvednu, abych se znovu uložila ke spánku. Zachumlám se do deky a vyšlu tichou prosbu k bohům, aby mi nyní dopřáli klidné sny. Potřebuji nabrat síly, abych byla schopná pokračovat v cestě.

Letitia - 23. listopadu 2019 10:59

Trocha provokace Mají pravdu. Jídlo je tady dobré... na Nortimber. Dobrotám z domova se to nevyrovná, ale to sem teď nepatří. když je stejně nemohu mít. Nebo jenom velmi, velmi omezeně. Proto jsou tady také ceny takové jaké jsou když jediná konkurence je jídelna v pevnosti a na té se dá přežít, ale to je tak všechno. Typické vojenské jídlo a to hovoří za vše. Bylo by hezké být zase jednou pozvaná a nemuset si všechno propočítat abych vyšla, ale s tím příliš nepočítám. Pokud se tak stane bude to milé překvapení a pokud ne, tak se nic neděje. rozhodně si kvůli tomu nenechám kazit náladu. "Daleko odsud, tak daleko, že se to zdá jako sen," odpovím na otázku a nesměle se na poručíka usměji. "Jižní část Celestionu poblíž hranic se Satrapií. U pobřeží, jak jinak." Dodám trochu upřesňující informace o mém rodišti i když ne tak konkrétní aby se z nich dalo zjistit něco víc o mně. Možná je to přehnaná opatrnost, ale neodpustím si jí. Lepší si dát pozor teď než pak později litovat. "Tam jsem vyrostla a tam se také ráda vracím, ale vzhledem k životu jaký jsem si vybrala jsem viděla pořádnou část říše a i v mládí jsem hodně cestovala pokud to šlo." Teď je na čase donutiti Greira na něco jiného. Mám trochu rozpustilou náladu, takže pod stolem natáhnu nohy propletu je s jeho. Tvářím se stále stejně, lehce se usmívám, možná mi v očích trochu víc zajiskří, ale pohled nespouštím z poručíkovy tváře. Zajímá mě jak na to zareaguje. V duchu si tak přemýšlím kdo má víc co ztratit. Řekla bych, že on, ale ani pro mě to není bez rizika a to je na tom to krásné. Aspoň nějaké vzrušení.

Freya - 23. listopadu 2019 17:36

Liga Počkám na Elka a jen trochu udiveně kroutím hlavou při info, že kaprálka se nějak dostala k tomu, že jsem jednala s někým z Ligy a to jsme prohodili jen pár slov. No informace se očividně šíří dosti rychle...ale v hostinci nebyla, to bych si snad všimla... "Dík, dám si pozor." kývnu pak jen Elkovi. Že se chtěla něco dozvědět od něj mě nijak neznepokojuje. Jemu věřím a vím, že se na něj mohu spolehnout, však už jsme spolu něco zažili. A pak už vyrazím rovnou za Ligou. "Dobrý večer." odpovím na pozdrav a rozhlédnu se po přítomných. Sice jsem asi doufala, že se budu moci tak nějak domluvit jen s obchodníkem, ale co už. Nějak si poradíme. "Znám to tu, pocházím odsud, takže do hor by neměl být problém vás dostat." pokyvuji na jeho informaci, kam se chystají. "Upřímně řečeno, docela ráda bych odsud na chvíli vypadla, každodenní cvičení jedno jako druhé už mi docela leze krkem." usměju se trochu. "Nějaké přesnější místo, kam se chcete dostat?" zkouším se trochu ptát a uvidíme, zda-li z nich vypadne něco konkrétnějšího. Nicméně hádám, že jestli jdou po tom, co všichni ostatní, tak je cíl víceméně znám. "A kdybyste poptávali krom průvodce i žoldáka na ochranu, mohu doporučit někoho spolehlivého." zkouším to dál. Vážně bych Elka měla docela ráda s sebou, průšvihů už jsme zažili více než dost a pak bych ráda měla někoho, s kým si mohu promluvit na rovinu a s kým si můžeme krýt záda, když by šlo do tuhého. Je mi jasné, že se pouštím do vysoké hry a zamotávám se i do pletich, které mne příliš nezajímají, ale zas budu uprostřed dění a to taky není zrovna dvakrát od věci. A kdo nic neriskuje nic nezíská a nám jde o dost. Takže hurá do toho. Tohle je příležitost, kterou musím využít a pak se holt uvidí, jak dál.

Arun - 23. listopadu 2019 21:58

Po noci přijde vždy ráno Hela Elfstan na vědmu překvapeně pohlédne, když dá jeho starostem tvar a jméno. „Taj vedle taje,“ zamumlá si pro sebe Elfstan, než odpoví. „Podivné – tak tedy For-“ ale než může domluvit, Mikael se vytrhne ze sna a prudce z ničeho nic zavrčí… Elfstan vyskočí na nohy a rozhlédne se po okolí, kde by mohlo být to, co přilákalo pozornost starého horského plemene zvyklého na všechny běžné noční zvuky a pachy. Ale Hela tuší, že zvíře vychované v domáctnosti Aily ví lépe, než nechat nevědomce zamumlat jméno padlého, jak měl Elfstan jistě v úmyslu. Už tak mají dost smůly – a i když některé zázraky jsou jen triky, jména Bohů přeci jen nesou určitou moc, jak už se Hela mnohokrát přesvědčila. Elfstan se upokojí, ač se stále rozhlíží po temných stínech. V jeho zemi, která je daleko odsud, v krajích, které jsou bohům vzdálenější, nejspíš nemají jejich jména takový vliv. Je jisté, že zůstal zamyšlený: „Nejvyšší Otec nad námi drží ochrannou ruku – nám nic temného neublíží… ale přeci bych měl obejít okolí a ujistit se, že tvého Mikaela neprobudilo nic nebezpečného – Bohové hloupého neochrání…“ Neúmýslně nyní zopakoval poznámku Sigvara k vlastnímu Elfstanovu počínání… jen další důkaz toho, že oba dva možná mají podobnější myšlení, než si sami myslí. Šlechtic položí ruku na jílec meče a kývnutím se rozloučí s Helou: „Dobrou noc…“ a poté vykročí obejít tmu kolem jejich tábořiště. Hela se uloží k spánku… usne okamžitě a tentokrát je jí klidný spánek dopřán. Snad její vůle konečně zaplašila vliv Padlého nebo všech ostatních temných věcí, které se jí mohli vloudit do mysli. Zbytek její noci je klidný a posilující – a když se probouzí v brzkém ránu s východem slunce, cítí se odpočatá. Její tělo jí stále bolí a svaly má ztuhlé, ale ví dobře, že jakmile ty kosti rozhýbe, bude se cítit daleko lépe. Dneska zvládnou dojít až k samotným horám ještě před polednem… U dohořívajícího ohně sedí Elfstan, zatímco Sigvar skládá kožešiny, ve kterých sám spal. Když svou práci dokončí, trojice usedne v tichosti k malé snídani, než vyrazí – musí využít výhody ohně, dokud si ho mohou dovolit. Elfstan nakonec nevydrží ticho a zeptá se: „Jaký je na dnešek plán?“ „Dojít ke Špičáku,“ řekne Sigvar krátce a prostě. Snadno by to mohl Elfstan brát jako odrazení nebo dokonce přímo umlčení… ale Hela dobře ví, že něco takového šlechtice ani nenapadlo. Dovede být velkým optimistou. „Dobrý plán,“ odpoví. „A máme nějaké tušení, co tam nalezneme?“ Obrátí se nyní spíš k Hele… nejspíš tuší, že to ona spíš ví, jak budou dále postupovat… ale dovede mu to ona říct? Její plán až doposud spočíval jen v nalezení místa, které značí hvězdy v knize… Tu hru mohou hrát dva Letitia Na povrchu probíhá konverzace docela normálně, bez jakéhokoliv zastavení nebo přerušení… ale Letitia se mezitím rozhodla zariskovat si a začít si s Geirem hrát – ať už se mu to líbí nebo ne. Jenže podcenila severský charakter – tenhle muž dokáže udržet chladnou hlavu v krvavé vřavě… a vzhledem k tomu, jak snadno se s ní seznámil, v jednání se ženami není jasně o nic méně sebejistý. Má dojem, že jediná reakce, které se jí dostalo, bylo jemné naklonění hlavy a letmý úsměv. On moc dobře ví, co ona dělá… a zastavovat jí nebude. S ledovým klidem pokračuje v rozhovoru a dokonce přátelsky odpoví: „Jižní Celestion? Někde kolem hrabství Albrienne? Slunečné pláže, lány obilí, sady citrusů a takové věci, alespoň co jsem slýchal.“ Josteinn, který přirozeně nemá tušení o jemných hrách, které se rozehrávají pod stolem, si nad jídlem jen posměšně odfrkne a zavrtí hlavou. „Takový klima lidi změkčuje a plete jim hlavu – jen se podívejte ty Ilmaidy…“ Geir, stále udržujíce oční kontakt s Letitií, odpoví: „No, nevím, desátníku – možná byste byl překvapen. Slyšel jsem, že jižané mají nebývalou odvahu a nesmírný temperament.“ „Může být,“ řekne desátník a jen pokrčí rameny. Geir dojít svoje jídlo a nátáhne se vzad – tak že, strčí svoje vlastní nohy Letitii skoro až pod židli. A docela klidně naváže: „Já, slečno, pocházím z Polánska. To je na hranicích s Celestionem. Takže nejsem ten správný horal, jako tady Josteinn,“ a desátník, který to vezme s humorem, se ušklíbne a odpoví: „Tak jest,“ ve starém jazyce, aby jenom doložil to, co důstojník řekl. Poručík si stále tu a tam měří Letitii pohledem, ale obrátí se k desátníkovi, aby dodal: „U nás na jihu taky nejsme žádný jelimánci, nemyslete si, Josteinne. Jo, naše Polánsko je lehký podceňovat… zvlášť ve vaší domovině si tomu nějak navykli. Ale nevyplatí se to.“ Poslední poznámky věnuje zas Letitii a dovolí si úšklebek.

Hela - 23. listopadu 2019 22:19

Nový den Probudí mě první paprsky slunce, když mě pošimrají na tváři. Rozlepím oči a uvědomím si, že jsem opravdu dobře odpočatá. Zbytek noci jsem prospala v klidu aniž by se mi do snů vloudilo něco temného. Mikael leží vedle mě a já do něj musím žďuchnout, abych se dokázala zvednout. Oba moji společníci už jsou na nohou, takže se okamžitě trochu zastydím, že jen já jsem takový spáč. Dlouho mě to ale netrápí. Sbalím svou deku a kožešinu a usadím se k ohni. Nachystám trochu bylinkového čaje a každého podělím chlebovou plackou, kusem sýra a cibulí. Čeká nás další náročný výšlap, takže vydatná snídaně je nutnost. Dnes večer už ale budeme tábořit pod špičákem, už jen při té myšlence se mi srdce rychleji rozbuší. Elfstan už zase mluví a dokonce ani Sigvarův výraz ho nedokáže odradit. I já bych prozatím raději mlčela, možná i proto, že jasnou odpověď pro něj nemám. Polknu sousto a zhluboka se nadechnu. "Sama si nejsem jistá. Víme přibližně místo, kam se máme dostat, ale co tam bude, to nevím. Jsem si ale naprosto jistá tím, že až to najdeme, tak to poznám. Bohové by mě nenechali tápat." Dojím snídani a dobalím zbytek svých věcí. Jsem plná energie a už se těším, až opět vyrazíme na cestu.

Arun - 24. listopadu 2019 20:19

Známý cíl Freya Jednání pokračuje. I když to zatím vypadá, že jedná jen s Mikha’ilem – ostatní, ač dozajista zasvěcení do toho, oč běží, se zdržují mluvení. „Docela vám rozumím,“ řekne obchodník na poznámku o úmornosti cvičení a zaváhá než odpoví na její otázku. Freya si všimne, že Alindorský šlechtic se obrátil a změřil jsi jí odhadovačným pohledem – i když má jeho tvář pouze jemné rysy a vypadá spíš jako obličej umělce, než válečníka, shledá, že v jeho očích se skrývá stejně chladný mráz, jako viděla v očích toho strážného. Už podle toho pohledu soudí, že se nedoví víc o tom, kam přesně míří. A Mikha’il to rychle potvrdí: „Prozatím pouze k tomuto průsmyku – poté se rozhodne dále.“ Ukáže na mapu na stole – a jakmile se dotkne mapy, Freyou probleskne uvědomění, které v ní celou dobu dřímalo. Vzpomene si na tu načrtnutou mapku v hrobce… někdo to tam vyryl do stěny – několik málo bodů… a jí to bylo povědomé. Když teď vidí mapu okolí, spojí si body rychle – mapka v hrobce míří k jednomu pověstnému, skoro až bájemi opředenému místu… k hoře, které místní říkají Špičák. Skládačka se jí rychle poskládá dohromady. Společnost něco podniká pod Špičákem. Její mapa vede ke Špičáku. A teď jí Liga žádá, aby je zavedla k místům, od kterých je Špičák jen několik hodin daleko. Jistě jí nechtěli rovnou říct, že tam míří, pro případ, že by mluvila. Navíc tímhle průsmykem se dá dostat i do Alesglas a není to tak frekventovaná cesta jako hlavní proud vedoucí z hor… takže mají dokonce i krytí, kdyby si přeci jen Freya pustila hubu na špacír. Ale teď už je to jisté – ona se tam musí dostat co nejrychleji a co nejopatrněji, pokud chce mít nějakou šanci na tom, získat svoje dědictví. Alespoň co se jí týče, ona jediná na něj má alespoň vzdálené právo… zvlášť vzhledem k tomu, že její bratr je mrtev. Místní by to tak sice nemuseli vidět… a Společnost ani Liga na nějaké právo nehledí… ale třeba by se na ní taky jednou nějaký ten bůh na nebesích mohl usmát. Zatímco Freya je poněkud zaražena tím, co jí právě došlo, Mikha’il bez zaváhání pokračuje v odpovědi: „Nevím, zdali budeme žoldnéře potřebovat. Máme své vlastní muže… ale pokud by to byl někdo schopný v přežití v divočině…“

Letitia - 24. listopadu 2019 21:45

A hráli a hráli Tak Polansko to by ledasco vysvětlovalo. Sice jsem tam nikdy přímo nebyla, ale již jsem něco zaslechla. Třeba to, že je to tam mnohem civilizovanější než tady, ale je pravda, že víc života mám i na podrážkách svých bot než je tady v okolí, takže to není zas takový kompliment jak by se mohlo zdát. Pak dojde na vychloubání kdo je větší drsňák. Popravdě tohle mě trochu unavuje, ale jsou to muži a ti si musí stále něco dokazovat. Největší, nejsilnější, nejchytřejší a tak dále. Tahle písnička mi je důvěrně známá. Takhle u stolu to je ještě neškodné, ale ve chvíli kdy se do toho pustí generálové, tak už to stojí lidské životy. Budu se do toho muset trochu vložit. Sice nečekám, že se kvůli tomu poperou, ale v přítomnosti alkoholu se staly již podivnější věci. "A vy pocházíte odkud?" také otočím se na Josteinna chvilku po té co v duchu poskládám větu v tom jejich jazyce. To jenom aby si nemysleli, že si ze mě mohou utahovat i když tím trochu ukazuji co všechno vím a umím. Take se nevyplatí mě podceňovat, takže poručíkovi na oplátku za jeho popíchnutí víc přišlápnu nohu pod stolem. To, že jsme jednou skončili v jedné posteli a dnes se to bude opakovat ještě neznamená, že si bude dovolovat. Jestli se takhle chovám k holkám doma, tak tady s tím rozhodně nepochodí. "Já nikoho nepodceňuji. Znám moc dobře sílu a zbraně jaké mají muži z Polanska." Jak on mě tak já jemu. Kdyby jenom desátník tušil kolik dvojsmyslů se v těch slovech skrývá.

Freya - 25. listopadu 2019 16:16

Liga Že se nic moc nedozvím, je mi jasné po prvním pohledu, co i věnují. No jo, no jo...už se vyptávat nebudu... Letmo kouknu na mapu, kam ukazuje a jen souhlasně pokyvuji, jakoby tohle byla zcela dostačující informace a víc jsem vědět nepotřebuju. "Jo, to by neměl být problém." Ještě chvíli koukám do mapy, jakobych přemýšlela, kudy povede nejlepší cesta, ovšem ve skutečnosti si v duchu skládám všechny ty střípky, které jsme dosud zjistili. Všechno to do sebe zapadá. A všichni míří stejným směrem a nepochybuji, že za stejnou věcí. Sice mi stále nejde do hlavy, kde k tomu všichni tak najednou přišli, ale jedno vím určitě. Nemůžu si dovolit zůstat pozadu, nechci zůstat pozadu a mimo dění. Od mapy odtrhnu pohled, až když znovu promluví. "Ve schopnosti přežít vcelku vyniká." usměju se trochu a vzpomenu si na to, co všechno jsme už zažili a přežili. Sice to není žádný dobrodruh, ale mně by se vážně hodilo mít ho s sebou, takže s z něj klidně udělám experta na přežití v divočině. Však tak úplně daleko od pravdy taky nejsem, Elko je schopný přežít vážně všechno. "Takže? Dohodneme se? S velitelem to vyřídíte?" ptám se pak dál k věci, vyzvídat zatím nemá cenu a informace o Společnosti si prozatím také nechám pro sebe, však se ještě mohou hodit. Nicméně prozatím bude lepší dělat, že o téhle záležitosti nic moc nevím a tvářit se pouze a jen jako průvodce znalý místního terénu.

Arun - 25. listopadu 2019 21:11

Hory mají své strážce Hela Elfstan chápavě pokýve hlavou, když mu vědma odpoví. Asi i jemu došlo, že to není tak jednoduchá záležitost, aby mu mohla tady rovnou na místě říct, co tam najdou a co budou dělat dál… Teď hlavně aby tam sami byli v pravý čas… a aby mezitím v Helskaře k ničemu nedošlo. A vypadá to, že Elfstanovi konečně došlo, že právě teď není vhodné vyzvídat víc… i když je jisté, že se mu dostane odpovědi v pravý čas. Jejich snídaně je u konce a Sigvar se zvedá, aby už vyrazili na cesty. Sklidí tábořiště a zbaví se všech stop, kterých mohou. Dělají to spíš z opatrnosti než z čehokoliv jiného. Zdá se, že od setkání s Celestionci jsou všichni obezřetnější. Ještě si všichni naplní měchy čerstvou vodou z pramene a poté už se pod vedením medvědobijce vrací na prastarou horalskou stezku. Hela si také v šeru brzkého rána uvědomí, jak těžké by bylo následovat stezku ve tmě. Za bílého dne jsou sice značící kameny vidět… ale nijak lehké to není, následovat tu stezku. I když Hela ví, že i bez ní by se Sigvar neztratil. Cesta je úmorná a táhne se daleko… ale nyní už rozeznávají svůj cíl před sebou. Nejenže se před nimi začínají zvedat hory, ale i samotný Špičák je vidět – jeho holý, strmý a skalnatý vrchol schovaný ve sněhu je na první pohled rozeznatelný. Po chvíli stanou na vrcholu kopce, ze kterého se jim naskytne pohled na celé širé okolí – včetně nyní už rychle se zvedajícího se předhůří. Co víc, jak si Hela všimne, přímo pod kopcem a těsně vedle stezky stojí nízký kamenný dům se šindelovou střechou, z jehož komína se táhne úzký proužek kouře. Pase se kolem něj malé stádo horských koz – a jak Hela zpozoruje, na zápraží je lavice a na ní sedí neznámá postava… Tak sem Sigvar mířil na jejich útočiště pro minulou noc. I tajné stezky, jako je tato, musí mít své správce a udržovatele. A nejspíš právě míří na krátkou návštěvu k jednomu z nich. Sigvar udělá krok vpřed – osoba u domu si jich už také všimla. Sigvar zvedl paži a druhý horal mu pozdrav oplatil. „Nemáme mnoho času,“ řekne Sigvar. „Ale návštěva u Anghalma by nám udělala dobře.“ S tím kývne hlavou směrem k postavě pod kopcem. Elfstan mlčí… jeho setkání se Sigvarem neprobíhalo nejlépe a nejspíš se na dalšího zamlklého a nerudného horala nijak netěší… možná by si s ním měla trochu promluvit pokud půjdou horala navštívit… Hrátky sem, hrátky tam… Letitia Desátník se její lámané otázce smířlivě zasměje a zavrtí hlavou. „Ne, já jsem z podhůří na opačné straně – tady je to divočina dokonce i pro mě.“ A vypadá to, že Geir mezitím přijal její výzvu jako odpověď – asi má radši bojovnější charakter, tak jak je tomu zvykem mezi všemi Nortimberci… tady si nikdo na žádné jemné aristokraty nehraje. Však to jeho chování také potvrzuje. Ale když mu hezky z vysoka nohu přišlápne, zase si svoje hnáty uklidí pod stůl. A možná, že aby jí sklidnil, tak odejde od všech těch dvojmyslů a pokrčí rameny – možná mu přijde, že věci pod stolem se přeci jen trochu rozjely. „Myslím, že by se vámi každý hádal, slečno – my dobře víme, že máme za bratrance národy severního Celestionu a že se nám zbytek země rád posmívá – ale ve skutečnosti to jen znamená, že na rozdíl od těch horských hromotluků rozeznáme jeden konec pušky od druhého.“ Josteinn se zasměje a odpoví mu. „Nekřivděte nám a my nebudem křivdit vám!“ A Letitii to připadá, že to není takové toxické přebíjení a vychloubání, ale spíš žerty dvou vojáků, co spolu už nějakou dobu slouží – a i když mají nějaké rozpory, docela si i rozumí, včetně nějakého toho vtipu na původ toho druhého. Večeře je brzy u konce a, i když bylo laškování pod stolem zábava, čím dřív tahle večeře skončí, tím dřív se zbaví Josteinna. Zvednou se, zaplatí a poté vyjdou do chladu noci, která se rychle krade večerem. Zvlášť proti vydýchanému ovzduší hostince je tu vzduch ostrý a čerstvý. Trojice stane před branou a Geir se otočí za desátníkem: „Mám v pevnosti ještě nějaké zařizování – na shledanou, desátníku.“ Josteinn srazí paty a zasalutuje – ale Letitii přeci jen přijde, že na ní vrhne určitý pohled, který naznačuje, že možná není tak bez nápadu, jaké zařizování by to Geir mohl v pevnosti mít. Poručík, když se jeho podřízený vzdálí a když jsou oba dva na nádvoří téměř sami až na pár vzdálených stráží, se obrátí k Letitii a s úšklebkem se jí zeptá: „Nebo snad nemám?“ Opět se nabízí trocha riskování – někdo by je mohl přeslechnout, pokud spolu začnou příliš otevřeně… ale to to všechno dělá ještě sladší.

Arun - 25. listopadu 2019 21:11

Čas na otázky Freya Jednání se chýlí k závěru… ale Mikha’il se stále nezdá přesvědčen, že najdou užitek pro další cizí osobu ve svém podniku. „Uvidíme… co je to za člověka? Jistě sama chápete, že si nechceme způsobit žádnou škodu a musíme být obezřetní.“ To je jasné – je vidět, že do tohohle už šlo hodně plánování… a ten východní šlechtic v tom určitě hraje svou dost podstatnou roli. Když přijde na předmět řešení všeho s velitelem, Mikha’il přikývne, ale po chvilce ještě přidá: „Jsem si jist, že vás jako průvodce rád uvolní. A tu asistenci… nevím, jestli se mu bude něco takového líbit… dám vám vědět.“ Elko je formálně i tady pod velením primárně Celestionu, který tady představuje Letitia, takže je šance, že by se k tomu mohl dostat, pokud Letitia svolí. Problém je, že Liga asi nebude mít velký zájem, až se dozví, že je to Celestionec… vždyť vzhledem ke střetům, které mají se Společností je zázrak, že je mezi nimi Celestionec Christopher… a to je jen učenec. Ozbrojenec je docela jiná kapitola. „Dobrá, slečno – pokud vše půjde hladce s velitelem, domluvíme se s vámi na platu a na všem zbývajícím.“ Dokonce si i přivydělá… i když není jisté, jakou část dostane předem. Mikha’il se na ní přívětivě usměje a spokojeně pro sebe přikývne, než se k ní opět obrátí: „Máte ještě nějaké dotazy?“ Ale než se ona sama dostane ke slovu, východní šlechtic se k ní obrátí a zvědavě si jí prohlíží. Nakonec promluví – jeho slova, ač ve zcela srozumitelné Celestionštině, jsou podtržena melodickým a exotickým přízvukem. „Já bych měl dotaz na Freyu-san – jak úzce jste spjatá s místními?“ Na té otázce se otočí od dokumentu i Christopher a zvedne oči vůči Freye. „Ano, to by mě rovněž zajímalo, pokud jste ochotná odpovědět. Myslím, že jsme přijeli na stejné lodi, a tak by to asi bylo vhodné trochu povysvětlit, než se domluvíme.“ A Christopher rovněž i dovysvětluje pozadí za otázkou: „Snažíme se vždy jednat v nejlepší víře vůči místním… avšak nemůžeme si dovolit, aby nás nějaké… předsudky zpomalovaly. A i když je to jen vaše věc, třeba mě samotného by velice zajímalo o vás něco víc – ale neplánuji na vás nijak naléhat.“ Chtějí vědět, jak moc si kolem ní musí dávat pozor – i když sami ví, že když se nabídla do služby, bude si o místních myslet své. Proto se nejspíš sami zeptali. Ale všem jim musí vrtat v hlavě, jak se místní člověk dostal na loď mířící sem z druhého konce země…

Hela - 25. listopadu 2019 21:47

Horal Sbalíme tábor a vyrazíme po stezce dál. Mnoho toho nenamluvím, snažím se šetřit síly. Elfstanovi otázky mě navíc opět přivedly myšlenkami k tomu, co nás čeká na konci cesty. Nelhala jsem mu, nemám příliš jasnou představu. Začnu ale opět přemýšlet o všem, co jsem se dočetla v knize, snažím se najít nějaké nové spojitosti, nebo cokoliv, co si vybavím, co by mi pomohlo věci lépe pochopit. Cesta je náročná, ale po nějaké chvíli jsme odměněni úžasným výhledem do kraje. S nadšením v očích hledím ke Špičáku, ale poté mi pohled sklouzne níže. Možná to byl právě kouř, linoucí se z komína malého domku. Věděla jsem, že v horách žijí lidé, ale i tak mě překvapí, vidět takhle osamocené stavení. "Ráda se s tvým přítelem seznámím." Pousměju se na Sigvara, než se vydáme vstříc horalovi. Elfstan se sice netváří, že by mu takové setkání bylo příliš po chuti, ale já nejsem jeho matka, abych na takové věci brala zřetel. Nejlépe se člověk učí právě zkušenostmi. Se Sigvarem nevěděl, co ho čeká, třeba ale nyní bude moudřejší. Jak sestupujeme do údolíčka, přemýšlím, jestli by se mi takový život v horách líbil. Daleko od lidí, ale blízko bohům. Odkázaná jen sama na sebe. Bylo by příjemné řešit jen své vlastní problémy a nezabývat se pro jednou problémy celé vesnice. Myslím ale, že by mě to brzy omrzelo. Jsem vědma, a mám své poslání ráda.

Letitia - 26. listopadu 2019 10:55

Po druhé Nakonec z té večeře mám dobrý pocit. I Josteinn byl nakonec docela zábavný. Když dokázal držet své předsudky na uzdě, ale již začíná překážet. Geir to také cítí a tak se ho rychle zbaví. Popřeji desátníkovi dobrou noc, oplatím mu letmým zasalutováním a dělám, že jsem si jeho výrazu nevšimla. Jestli to jeho nechuť ke mně prohloubí tak je to jeho věc a mě se nijak netýká. Klidně si mě může i pomlouvat pokud mu to udělá dobře. Jak panička z Celestionu omámila chrabrého horala, nebo co si to vlastně vykládají. Za pár dní stejně odejdou a už se nikdy neuvidíme. Na poručíkovu otázka se jenom usměji a ukazováčkem mu naznačím aby mě následoval. Sama vyrazím před ním do pevnosti směrem ke svému pokoji. Jde to dobře. Příliš mnoho lidí tu není. V jednu chvíli sice potkáme procházející stráž u schodů. Já dělám, že nic. Jenom se s nimi pozdravím a nahoře pak počkám až se objeví poručík. Pak jenom chodba a jsme na místě. Tentokrát se nezdržuji nějakým sváděním nebo popíjením a klábosením. To jsme si odbyli v krčmě a je zbytečné ztrácet čas. Jakmile se za námi zavřou dveře obtočím své paže kolem Geirova krku. Musím si stoupnout na špičky, ale nijak mi to nevadí když přitisknu své rty na jeho abych ho mohla políbit.

Arun - 27. listopadu 2019 19:54

Horal Hela Trojice kráčí dolů z kopce směrem k jejich dočasnému hostiteli. Nejspíš pouze na oběd… ale i tak příjemnější než další den chůze. „Zdar tobě, Anghalme!“ zavolá medvědobijec, když se k domku přiblíží. Postava se zvedne z lavice a znovu zvedne ruku v pozdravení. „Zdar i vám!“ přijde odpověď. Sigvar si s Anghalmem takto vymění halasný pozdrav a poté už přijdou dost blízko na to, aby si Hela mohla tohoto muže pořádně prohlédnout. Vysoký téměř jako Sigvar, stejně obrovitý muž s širokými rameny, na kterém je hned tvrdý život avšak v dobrém prostředí. Jednoduše oblečený – kalhoty, prostá vlněná tunika a svrchní kožešinový plášť. Ale na rozdíl od Sigvara se na něm jeho stáří začíná zračit. Jeho vousy už jsou notně prokvetlé stařešinskou bílou, stejně jako hříva vlasů. Jeho tvář není zamračenější než Sigvarova – má snad jen víc brázd na tváři – ale jeho vrásky blednou proti několika dlouhým šrámům, které se mu táhnou přes tváře a nejspíš zračí nějaké velmi těsná setkání s medvědy. Nejspíš sám není medvědobijec… ale každý, kdo žije v téhle divočině hned pod horami, se musí mít před divokými medvědy na pozoru. Na jeho vousech jsou nejvýraznější dlouhé kníry, mezi kterými vykukuje dlouhá horská fajfka, kterou drží v levé ruce a ze které tu a tam zatáhne. Tohle je zcela jasně horal-stařešina. I takoví jsou, ač je jich málo. A jejich vážnost a moudrost bývá většinou stejně vzácná. Snad se zdá zvláštní, jak tento téměř domácky působící horal přežívá v této divočině… ale Hela i Elfstan dobře ví, že se nevyplatí lidi podceňovat podle prvního dojmu… Navíc je jisté, že v okolí nežije ve skutku sám. Je tu mnoho horalských rodin, které si vypomáhají a dohlíží na dobro svých bratří. Hory se možná takové zdají, ale opravdu pusté nejsou. Nehostinné a nelítostné, to ano. Anghelm, držíce dýmku v levé ruce, k nim vykročí a sevře Sigvarovu pravici. Beze slova si potřesou rukou a vymění si jediný přímý pohled. Pronesou tak tisíce vět bez jediného slova. Staří přátelé. A pak se Anghelm obrátí k oběma mladším členům výpravy. Nejprve k Elfstanovi, který stojí blíže. Přijde mlčky k němu a prohlédne si ho od hlavy až k patě a od paty zase k hlavě – stále poklidně pouštěje obláčky kouře. Elfstan tohle obhlížení nevydržel o moc déle něž pár vteřin. Vztáhl k němu pravici – po vzoru Sigvara. „Elfstan aed Wylfyng, fyrstar z Andalsnes,“ řekne. Anghalm se zastaví v kroku a chvilku hledí na jeho vztaženou ruku. Je to jen moment, ale je to dost na to, aby se Hele rozbušilo srdce. Nakonec se ale vousy a kníry pohnou v halasném smíchu a pravička letitého horala sevře ruku Elfstanovu. „Šlechtic s ohněm v duši,“ zvolá. Stále se vesele a překvapivě přátelsky směje. Elfstan se rovněž nejistě usmívá… ale to už se Anghelm obrací k Hele. U ní neváhá. Jeho ústa se promění v laskavý úsměv, který jí připomíná vzácné úsměvy Sigvarovy. „No, jestli tohle není děcko Ailiny krve-“ ale zarazí a opraví se. „Žádný děcko – tahle má vědmí voči.“ Spokojeně, téměř pochvalně přikývne. Ale i z jeho tváře, ač je trochu veselejší než Sigvarova, je těžké vyčíst jeho vnitřní pochody a myšlenky… a u něj nemá Hela výhodu svých dlouhých zkušeností. Svůj pozdrav následuje otázku na oba mladší. „Co vás sem zaválo?“ Nejspíš předpokládá, že se Sigvar pouze vrací z Helskary zpět do hor. Kdy je muž nejzranitelnější? Letitia Geir Letitii nenásleduje jako poslušný pejsek… vyrazí dokonce i před ní a když projdou pevností s úšklebkem na ní čeká u dveří její ložnice. Takový už je. Nenechá se od ní postrkovat… ale také má rád výzvu. A v tom mají snad stejný názor. Letitia otevře dveře – a brzy se za dvojicí zase zavřou. Na její polibek odpoví Geir vášnivě… nejspíš se rovněž nechce s ničím zdržovat. Zatímco jí líbá, začne jí zbavovat oblečení, které nechává ležet na zemi – a ona dělá totéž jemu. Během chvilky oba padnou na její postel a o pár momentů později kamenné stěny tlumí jejich slastné vzdechy. Není to o nic mírnější „utkání“ než to minulé… i když si přeci jen dávají pozor – je přeci trochu dřív než minulého dne a nikdo z nich nechce žádné velké řeči. Ty budou i tak… ale přeci jen se alespoň mohou vyhnout přímým důkazům. Když oba konečně znavení spadnou vedle sebe na postel, je ještě před půlnocí… Stáhli se z hostince brzy a tentokrát se skutečně s ničím nezdržovali. Ale i když už je hlavní chod za nimi, ještě se z postele nijak neženou, a ještě spolu chvíli stráví… ač nijak dlouhou. Geir se brzy zvedá – a Letitia si ho může ještě jednou pořádně prohlédnout. Už dřív si všimla, že si za svou vojenskou kariéru posbíral pěkných pár jizev přes celé tělo. Asi už byl v pěkném množstvích skutečných bojů. A i když je nyní očividně spíš posádkovým důstojníkem, podle svalů a postavy je jasné, že ve vojenské službě nijak nezahálí. Obrátí se k ní, zatímco se obléká: „Musím se vrátit do tábora – jinak z toho budou řeči,“ dodá na vysvětlenou. Pak se ušklíbne a pro sebe trochu cynicky zasměje: „Ještě větší řeči.“ Skutečně není mnoho času. Ne dost na další kolo… ale možná by z něj mohla zkusit něco vytáhnout… To je samozřejmě ta Celestionská aristokratka, která jí teď uvnitř hlavy mluví… ale je pravda, že s myšlenkami, které teď poručík má by se z něj dalo něco málo vytáhnout… během na to nebyla myšlenka natož čas, ale zatím ještě není pozdě…

Hela - 27. listopadu 2019 20:42

Anghalm Sleduji, jak si muži vymění pozdravy. Zkoumavým pohledem si prohlížím stárnoucího horala. Léta jsou na něm jasně patrná, ale také je vidět, že mu život v horách svědčí. Opět mě to přivádí na myšlenku, jaké to asi je. Třeba jednou, až Adelaide převezme moje místo, tak také ráda najdu takové místo, kde budu moci v klidu rozmlouvat s bohy. Trochu úzkostlivě pozoruji Elfstana. Anghalm se nakonec ale jeví o něco přátelštější, než Sigvar, dokonce přijme šlechticem nabízenou ruku. Teprve v tom okamžiku si uvědomím, že jsem nevědomky zadržovala dech. Uvolním se a usměju, když se horalovy oči obrátí mým směrem. Úsměv se ještě víc rozšíří, když zmíní moji babičku. Jsem na tohle zvyklá. Sama si sice babičku pamatuji už jako vrásčitou ženu, ale mnoho lidí mi říká, že jsem jí nesmírně podobná. A Ailu znal na téhle straně hor úplně každý. Přála bych si jednou mít, alespoň z poloviny takové, jméno, jako měla ona. "Ať bohové stráží stezky, po kterých chodíte, Anghalme." Usměju se na muže a i já mu podám ruku. Gesto, které si většinou mezi sebou vyměňují muži, avšak já se těším dostatečné úctě, abych si něco takového mohla dovolit. "Jsem Hela. Vědma z Helskary. Bohové mě pověřili úkolem a já pouze kráčím, tam, kam mě oni vedou." Vysvětlím trochu tajemně účel naší cesty. "Sledujeme mapy hvězdné oblohy, které nás vedou do míst někde pod Špičákem. Ale co zde najdeme, to je záhadou i pro mě samotnou." Skutečně. Co asi najdeme? Srdce mi nepokojně tepe a nohy by se nejraději rozeběhly, abych konečně poodhalila tajemství, která přede mnou kniha ukrývá.

Letitia - 28. listopadu 2019 18:42

Pod dekou Přidám se k jeho smíchu. Ano, řeči z toho budou tak jako tak. Tomu se nevyhneme a mně se zase tak moc pospíchat nechce. Přetočím se na bok a přitáhnu si přikrývku víc k tělu. Teď když tu není nikdo kdo by mě hřál, tak se do mě dala trochu zima a to jsou kamínka nacpaná k prasknutí a příjemné hučí. Stejně mi to, ale nestačí. Chtěla bych mít okna otevřená dokořán a nechat příjemný teplý vítr vanout do pokoje. Poslouchat zvukům cikád a jen si tak hovět. Jenže kdybych to udělala tady, tak mi zadek upadne mrazem. Napadne mě zda ještě z poručíka něco nevytáhnout, ale na to jsem příliš unavená. Velmi příjemně unavená a na nějaké vyzvídání nemám zrovna chuť. Ne takové u kterého se musí myslet. Nejsem z těch, které používají své tělo k takovým věcem. Já si chci prostě užít a to je všechno. "Těžké časy?" pronesu směrem k jeho jizvám a prsty přejedu po té na stehně chvilku před tím než jí skryjí kalhoty. Sama nejsem bez poskvrnky. Ani mně se čepele nebo kulky zázračně nevyhýbají a jizev nemám málo. Od těch drobných z běžného vojenského života až po dvě větší, kdy jsem skoro měla na male. Nejsem žádná palácová květinka jak si mě mnozí pletou. Stejně jako Greira i mě kolikrát podceňují. Většinou k jejich škodě.

Arun - 29. listopadu 2019 21:35

Podhorská pohostinnost Hela Anghelm přikývne, když se mu Hela představí. Vypadá s jejich výpravou prozatím spokojený – alespoň do té míry, do jaké může být samotář jako on s nějakou společností spokojený. Poté Hela popíše směr a cíl jejich cesty – řekla přitom jen velice málo a přeci odpověděla. Anghelm se chvilku mračí a pak ho slyší si pro sebe zamumlat: „Vědmy a jejich hádanky…“ Ale pak se obrátí k domu a volnou rukou jim pokyne. „Pojďte z chladu – promluvíme si vevnitř a uvidíme, jestli nemůžu hostům z Helskary nějak pomoci.“ Následují ho… první Sigvar, poté Hela a poslední poněkud váhavě kráčí Christopher. Snad sám neví, jak si seznámení s tímhle horalem vykládat. Vevnitř se Hela přesvědčí, že tento dům slouží jako útulna pro horaly, kteří se právě zdržují v okolí či cestují skrz hory a podhůří. Nyní je prázdná – většina mužů zde nejspíš přespává a nabírá zásoby. Jak Hela ví, je dobrou tradicí svůj pobyt splatit prací či něčím pro ty, kteří přijdou po vás. Proto je dům v dobrém stavu a krom toho je i vybaven trvanlivými zásobami poutníky v nouzi. Síry, uzeniny, svazky bylin, sušené ovoce… pokud by sem přišel hladovějící, našel by spásu. Anghelm se nejspíš o tento domek stará, neboť tak může dbát o vrtochy stáří a přitom stále potkávat své staré přátele a bratry v lovu, když náhodou zavítají do kraje. V rohu útulny, na jejíž podlaze jsou teplé rohože a několik rozložených kožešin na spaní, je velké ohniště, na němž voní čerstvá polévka. Není jí sice mnoho, ale Anghelm jí rozdělí mezi své hosty, mumlajíce: „Já si kdyžtak udělám ještě jednu.“ A když jejich končetiny pookřejí v přívětivém prostředí chalupy vyhřáté ohněm a jejich smysly občerství vůně bylin a místních zásob, přijde čas prohodit pár slov se starým horalem a vyzjistit, zdali jim nemůže nějak pomoci v jejich hledání. Anghelm sám začne. „Takže, zdá se mi, že v našich horách něco hledáte podle hvězd. No, je to možný, hory už celý dlouhý časy skrývají všemožný taje světa.“ Hele se připomene vyprávění Sigvara o přízracích, zjeveních bohů, která scházejí kamsi pod hory rokovat… ale o takových tajemstvích není záhodno mluvit s jinými – dokonce ani před důvěryhodnými muži jako je Anghalm nebo Elfstan. To je záležitost vidoucích. Mohla by mu zkusit ukázat knihu své babičky nebo se jej vyptat na taje, které v horách sám zná… je to koneckonců výjimečná příležitost, moci si promluvit se starým a zkušeným horalem, jako je on, který má v nohách celé tyhle hory. Jizvy Letitia Jejich krátká aféra byla jen to a nic víc – zábava pro ně pro oba. Ale to neznamená, že by jeden druhého alespoň trochu nechápali a neviděli alespoň z malého dílu jako sobě rovného. Když se dotkne jeho jizev, Geir vzhlédne a podívá se jí do očí – všimla si už dříve, že jsou ty jizvy citlivé místo. Alespoň tedy některé. Seveřan jen chvíli tiše hledí jakoby do dálky – kamsi jinam. Ale brzy se jakýchkoliv chmurných myšlenek, které ho snad překvapily, zbaví a pousměje se. „Ano… ale kdo si nějakými neprošel.“ Doobléká se a tiše přitom řekne. „Západní válka. To byly těžké časy. To bylo svinstvo.“ Povzdechne si a rukama sám přejede po svých jizvách, nyní pod oblečením. V poslední válce o západní země bylo mnoho stran… hlavními soupeři byli Celestionci a spojenci Atmorie. Byla to špinavá válka plná žoldáků, rabování – a krveprolití a hrůz, které zatím nikdo nepoznal. Vidět oddíl vojáků rozprášený zásahem z děla – vidět masy umírajících na zabahněných polích… I Nortimberci tam bojovali – na obou stranách dokonce. Formálně spojenci Celestionu… ale kdoví, kde a proti komu Geir utržil své jizvy. Nortimber neměl žádný zájem na vítězství Celestionu. Tam to bylo každý sám za sebe. Ona tehdy ještě byla poručík – a tomu nejhoršímu byla ušetřena. Ale i ona si odnáší pěkných pár jizev. V tomhle světě už nezáleželo na tom, kdo byl šlechtic a kdo prostý voják. Kulka nebo šrapnel nikoho neušetří. V myšlenkách si vzpomene na Güntera a Freyu – jaké to asi mohlo být v prvních liniích? Jakpak se s tím asi ti dva vyrovnali? A co ona sama, Letitia? Geir se jí připomene, když k ní vztáhne ruku a vytrhne jí tak z těch myšlenek. Políbí jí. „Voják musí sloužit – jdu, dřív než Josteinn rozjede ještě divočejší povídačky“ Zpátky v realitě. Jaká bude noc?

Hela - 29. listopadu 2019 22:15

Severská pohostinnost S radostí přijmu pozvání do tepla chalupy. Pochodem jsem se sice zahřála, ale jakmile se zastavíme, zima po mě znovu začne natahovat své ledové prsty. Tady v horách je daleko chladněji, než v údolí. Dokonce i vědmu mohou potkat takové obyčejné strasti lidského života, jako je nachlazení. Stáhnu si rukavice a natáhnu ruce nad ohniště, abych se zahřála. Pohledem putuju kolem sebe. Chalupa je prostá, ale útulná. Zřejmě zde přespává i více mužů, ale nyní jsme tu pouze s Anghelmem. S vděkem přijmu nabízenou polévku a usadím se. Mikael se natáhne u ohně a vyhřívá si kožich. "Opravdu jsou hory tak tajemné?" Zeptám se, i když o tom ani na okamžik nepochybuji. Znám desítky příběhů, od své babičky, a v mnoha z nich figurují právě vysoké štíty, tyčící se nad Helskarou. "Podařilo se vám, za ty dlouhé roky, nějaké taje poodhalit?" Zvědavost mi nedá. A i kdyby neobjevil žádné z dědictví našich předků, vždy si ráda poslechnu i dobrou historku. Horalové, jako Sigvar a Anghelm jsou možná málomluvní, ale když už se rozpovídají, vždy to stojí za to.

Letitia - 01. prosince 2019 11:18

Zasloužený spánek Netušila jsem, že i Greir tam byl. To toho máme víc společného než se vůbec stálo. Společného, ale ne zrovna šťastného. Oči mi trochu pohasnou když vzpomínky zaletí do té doby. Špína, bláto, krev a smrt kam se člověk podíval. Hlad a nemoci byly také na denním pořádku. Rozumím tomu proč o takových věcech nechce hovořit. Já jsme na tom stejně. Některé části historie by se měly nechat zapečetěné a již nikdy ty dveře neotvírat. Teprve jeho polib přetrhne nit myšlenek, které mi táhnou hlavou. Slabě se na něj usměji a přikývnu. "Ano, jdi." Naposledy ho pohladím po tváří a pohledem ho vyprovodím ke dveřím. Jakmile se za ním zavřou pohodlněji se uvelebím na posteli. Očima bloudím po stropních trámech a temnotě mezi nimi. Stále ho tu cítím. Jeho vůni a to jak jsme se milovali. Radost a uvolnění se však mísí s melancholii, která mě náhle přepadla. Nahlas si povzdychnu, zabalím se do přikrývky a vstanu. Naliji si ještě trochu vína před spaním a přejdu k oknu ze kterého vyhlédnu na nádvoří pod sebou. V hostinci se ještě svítí a tmavé postavy prochází dovnitř i ven. Dívám se na odlesky ohňů v koších, ale nevidím je. Vidím jiné ohně. Požáry z války. Ne každý měl to štěstí, že se dostal ven z hroutících se budov. Hukot plamenů a křik lidí ještě stále občas slyším ve snech. Ale co bylo to bylo. rázně dopiji poslední doušek vína a zakáži si přemýšlet nad minulostí. Ještě přihodím trochu dřeva do kamen aby nevychladly a jdu si konečně opravdu lehnout a spát.

Arun - 01. prosince 2019 21:46

Moudrosti a tajemství Hela Přijde čas promluvit si o tom, co by se mohlo ve Varldbergen skrývat… a koho se zeptat jiného, než starého horala, jako je Anghalm. Když ho Hela osloví, Anghalm mlčky přikývne – nezačne rovnou s vyprávění, neboť i když je přátelštější než Sigvar, i on dobře váží slova i činy. Mlčky sleduje oheň v krbu – možná na ty všechny taje hor vzpomíná… Teprve po druhé otázce Hely se dá do řeči: „V horách se skrývá ledasco – pod nimi, ale i na jejich vrcholcích. Ale přijít tomu všemu na kloub? To je stěží práce pro smrtelníky…“ Pokýve hlavou a už to vypadá, že o tom mluvit nehodlá, když ještě přidá: „Ale ano – potkal jsem všechno možné.“ Váhá, co všechno může odhalit a co by mělo zůstat skryto. Nebo možná jen přemýšlí, jak by svoje zkušenosti mohl vyložit co nejsrozumitelněji… „Hory bývaly ještě tajemnější, než jsou teď. Za mých mladých let nebylo vzácné vidět nejrůznější duchy a stvoření přírody… kameny, které se hýbaly samy od sebe, stromy, které tiše šeptali tajemství věků… postavy, které procházely skalou, jako by tam ani nebyla, a které nezastavil ani třeskutý mráz nebo nejhorší plískanice.“ Anghelm ulmkne a zdá se jaksi melancholický… brzy vysvětlí proč. „Ale to bylo dávno, předávno – a pro vás, mladá Helo, už jsou to snad jen povídačky starého horala. Dnes už jsou hory krotké. Nevím, co se stalo, ale jejich zázraky už se lidem nedávají na odiv. Teď poslední dobou mi to tak přijde ještě víc, než kdy dřív. Cesty k nejslovutnějším vrcholům a k nejkrásnějším výhledům se snad samy zavalily a místo nich jsou jen příkré skály.“ Povzdechne si a vážné chmury mu stahují čelo. „Jako by už hory neměly rády ty lidi, co do nich chodějí – čert ví, jestli je to vážně tak, ale takový byly moje pocity, když jsem jima naposledy šel. To bylo snad rok zpátky, když jsem skrz ně za tebou vyrážel?“ Obrátí se na Sigvara, který přikývne a přidá: „Ano, ale nevím sám víc než ty. Nic než domněnky,“ odpoví. I nyní zůstává málomluvný a opatrný se svými názory. „Ale je pravda, že jsem měl i já ten pocit. Však i jen to, že bergeni letos sešli shor a došli až do Helskary – je to podivné.“ Oba horalové se zamyslí – Anghalm se obrátí k Hele, zdali jí napadá odpověď. Elfstan tiše jí polévku a konverzace se zdržuje. Hele vyvstává na mysli Ornbjarn, děje ve vesnicích na severu a vůbec příchod Společnosti… to vše – ale i mnohem víc se událo před minulým jarem… ale mohlo by něco být s tím spojené? Nebo je to nějaké neuctivé jednání jarla z Alesglas? Či snad Helskarští sami nějak duchy hor rozhořčili? Zas další ráno Letitia Chlad a temné úvahy na moment sevřou Letitii – důstojník odejde a jí nezbyde nic než chmurné myšlenky. Ale když má číši vína a čerstvé vzpomínky na milování, není těžké je zas zaplašit. Měla už hodně večerů, kdy neměla ani jedno, a i ty přežila – tenhle si dokonce užije. Naštěstí je unavená a hodina je pokročila… takže není těžké usnout. A ráno zaplaší všechny ty chmury, které jí pronásledují. Bude se muset vrátit do reality – ale pro nyní: Jenom vyhřátá postel a vůně jejího milence… Spánek má skutečně klidný a probuzení je mírné… a skutečnost nového dne dokonce ani není ta chmurná, jako bývá jindy. Věci se rozhodně začaly hýbat… a začíná to tu být zajímavé. S blížící se flotilou Společnosti a s probíhajícím vyšetřováním se vztahy rozhodně vyostřují. Geirova jednotka je demonstrace síly spíš než cokoliv jiného. A do toho všeho nabídka Doresgrücka, aby dělala vyjednavačku nějaké skupině Společnosti v horách. Jde jen těžko říct, zdali Günter za slíbenou odměnu na Freyu něco práskne – ale hodilo by se vědět, co má s Ligou. V tom ohledu byl Mikha’il dost nepřístupný. Ví o jejích nově nabytých vazbách na Společnost? Přemýšlí o tom, zatímco se obléká do uniformy, která po minulé noci zůstala po částech ležet v ložnici. Když vyráží na snídani, naskytne se jí nebývalá příležitost zkusit alespoň ohledně té Ligy něco zjistit. Když prochází patrem, kde Liga sídlí a kde od příjezdu Východňanů vždy strojí stráž jeden z jejich stoických bojovníků, zpozoruje právě vycházejícího Christophera, který projde kolem strážného – kterého uctivě pozdraví – a kráčí směrem ke schodům. Brzy si jí všimne a s úsměvem jí pozdraví. Včera si spolu přeci pěkně pohovořili a učenec se zdá být v dobrém rozmaru. „Dobré ráno, slečno! Vyspala jste se dobře? Jak se dáří mužstvu?“ ptá se zvesela. Může se s ním pustit do větší řeči, ale možná, že když si pospíší, zastihne například velitelovy muže u snídaně v pevnosti nebo někoho ze Společnosti v hostinci…

Hela - 01. prosince 2019 22:12

Tajemství hor Chvíli to vypadá, že Anghalm zůstane stejně tajemným, jako Sigvar sám. Nakonec se ale rozmluví a já napjatě sleduji jeho vrásčitou tvář. Z jeho slov na mě jde smutek. Doufala jsem, že alespoň tady nahoře je svět stále ještě nedotčený. Myslela jsem, že takzvaným celestionským pokrokem, trpí jen lidé v údolí. Slyšet však, že i hory se před smrtelníky uzavírají, je pro mě nesmírně smutné. "Vzdalujeme se našim kořenům, tomu, kým skutečně jsme." V poslední době se změnila spousta věcí, a ani já sama si nejsem jistá tím, co tohle způsobilo. A vlastně ani netuším, zdali s tím můžeme něco dělat. Svět kolem nás se mění a my se buď přizpůsobíme, nebo zanikneme. Děsí mě představa, že za několik dalších generací už třeba nikdo nebude ani bohy, ani hory uctívat. Zapomene se na ně, stejně, jako se zapomnělo na ty, kdo zde byli před námi. Znovu si vzpomenu na Elfstanova slova o pravých bozích. Tyhle myšlenky se mi ani trochu nezamlouvají. Rozhodnu se odvést naše chmurné myšlenky jiným směrem. Vylovím ze svého vaku babiččinu knihu a opatrně jí podám starému horalovi. "Tahle kniha patřila mojí babičce. To právě v ní jsme našli hvězdné mapy a podle ní se necháváme vést. Mohl by ses na ní prosím podívat. Je tam spousta věcí, kterým nedokážu porozumět."

Letitia - 02. prosince 2019 13:40

Příjemné ráno Ráno mě zastihlo v dobré náladě. Odpočatá a klidná. V takových chvílích jako je tahle se i ta zima divočina zdá snesitelnější. Trochu. Dokonce si začnu i melodicky pobrukovat při oblékání. Žádná skutečná píseň, jenom útržky melodie, kterou jsem kdysi někde zaslechla. Ani nevím jak se jmenuje, neznám slova, ale právě teď se mi vybavila. Jakmile mám na sobě uniformu ještě to tu trochu poklidím. Nebo spíš zahladím stopy po noční návštěvě, kterou jsem tu měla. Není potřeba aby si toho někdo všiml už takhle se nedá utéci šeptandě tak není potřeba jí ještě víc přiživovat. Zavřu okno kterým jsem větrala a vyrazím na snídani a trénink. "I vám přeji dobré ráno," pozdravím Christophera a počkám na něj aby mě mohl dojít a vyrazíme tak bok po boku. "Spala jsem jako když mě do vody hodí, takže dobře. A co vy? Jak vidím tak jste se vrátil ze svého výletu v pořádku což je velmi dobře. Právě jdete na snídani nebo snad za nějakým úkolem?" zeptám se učence kam míří.

Arun - 04. prosince 2019 21:32

Taje v podhůří… Hela Není mnoho, o čem by Hela více mohla s Anghalmem mluvit ohledně smutných dějů v horách… tedy bez toho, aby je z toho zármutkem až rozbolelo u srdce. Svět se rychle mění a na ztráty se neohlíží… Ale to neznamená, že by ten starý a moudrý muž nemohl pomoci jinak. Hela vytáhne a nabídne knihu své babičky. Všimne si při tom poněkud nesouhlasného záblesku v očích Sigvara. Ale medvědobijec mlčí. Opět cítí, že jí nepovažuje za žádné dítě… ale za vědmu – a jako všichni ostatní, i on dá na soud vědmy. Ač je mladá. Anghalm vezme knihu zpočátku bez zájmu – horalové nemají pro knihy mnoho užitku. „Nevím, co bych mohl vyčíst z knížky, co by nezvládla sama vědma,“ promluví s jistými pochybami. Ale knihy se neštítí. Mnoho lidí zde na Severu číst neumí – nemají proč… a Hela sama neví, zdali to umění Anghalm ovládá. Ale číst obyčejné znaky by mu v této knize stejně nepomohlo. Otevře jí na náhodné stránce a zprvu do ní jen mlčky a nedůvěřivě hledí. Začne pomalu listovat sem a tam. Vědma sleduje, jak se mu vlní obočí a čelo v různých emocích – zmatení, podiv, překvapení, ale i stoický klid. „Nepřečtu jediné slovo,“ řekne nakonec rozhodně… avšak dodá: „Ale docela cizí mi to taky není. To je moc stará věc, tohleto. A to jsou moc stará písmena. Ale to vám asi říkat nemusím.“ Usměje se na vědmu, ale hned zas zvažní a pokýve pro sebe hlavou. „Znám ty znaky. A poznávám taky ty hvězdy. Hvězdy, to už sami víte, nad Špičákem – nad Špičákem za jasné noci. Ale ty znaky – ty znaky znám z různejch a podivnejch míst. Jsou tu třeba ty starý mohyly. Nepodobaj se ničemu v nížinách. V nejhlubších hvozdech, jako by je les samotnej chtěl skrejvat, a tam na těch kamenech jsou runy jako tyhle.“ Nejspíš jim velice důvěřuje, když s nimi takto otevřeně mluví… na druhou stranu, znal Ailu. Sigvar je mu dobrým přítelem – a pokud Hele a Elfstanovi důvěřuje medvědobijec, zdá se, že Anghalm se nebude držet zpátky. „Ale je to… uctivý místo. Když tam tak člověk stojí, necítí nic než bázeň – a Bohy blízko.“ Vážně kývne hlavou a umlkne… takové hrobky, to není nic pro prostého horala jako je on. Slova k snídani Letitia Kaprálka se dá do řeči s učencem a opět si všimne, že Christopher je vždycky velice ochotný se podělit a na slovech nešetří. Usměje se a přikyvuje jejím prohlášením a hned se pustí do vysvětlování… ba dokonce téměř do poučování. „Vrátil jsem se naprosto v pořádku a s velkým množstvím snad povedených črtů místního okolí – někdo musí dokumentovat toto místo, dokud je zachovalé a jeho život je docela a úplně nenarušený. Však musíme myslet na příští generace. A bez tak si myslím, že by mi ve vesnici nehrozilo nebezpečí, jak si snad myslíte. Místní nejsou tak agresivní, pouze se obávám, že mají špatné zkušenosti s cizáky – ale to není důvod, proč bychom nemohli obdivovat jejich bohatou a výjimečně zachovalou kulturu…“ Už se dá do kroku, aby jí nezdržoval, a přitom jí také odpoví: „Sám vyrážím na snídani – učenec nikdy doopravdy nemá úkol, nýbrž poslání,“ dodá a zasměje se. „Hádám, že vy jdete také – snad vám nebude vadit moje společnost…“ Už scházejí ze schodů a Christopher vesele povídá dál. „Jeho Excelence – tedy pan Edamitsu – mi nabízel snídani podávanou s jeho společníky… ale obávám se, že se přeci jen dostatečně nevyznám v Alindorské stolní etiketě, abych se něčeho takového odvážil. Nechtěl bych ho urazit!“ Ale pořád jsou to takové povídačky… chtělo by to postrčit ho správným směrem… nebo jen vyslechnout? Třeba se někam dostane i sám. „Míříte do hostince nebo jenom mezi vojáky pod schody? Myslím, že já vyrazím do hostince – obávám se, že brzy nebudu moci tak docela využívat ten luxus. To víte, člověk se toho moc v bezpečí těhlech kamenných zdí nedozví a občas je třeba provést trochu polního výzkumu.“ Pokyvuje hlavou s optimistickým úsměvem a vždycky má víc co říct. „To víte, v okolí je i víc míst než Helskara a jednoho ochotného vypravěče místních příběhů bych vyvážil zlatem! Kdybych ho tedy měl nazbyt,“ dodává se smíchem. S podporou Ligy si ve skutečnosti rozhodně nemůže stěžovat… ale i ta bývá běžně střídmá… tak proč se najednou zajímá o učence a výzkum? Už dříve si podobných zájmů všimla u Mikha’ila, ale u něj to může být prostě vlivem Ilmaidské kultury, která přikládá vědění velký význam… ale tohle je vážně něco velkého. A určitě není náhoda, že tady Společnost rovněž pracuje…

Hela - 04. prosince 2019 21:51

Mohyly v horách Z počátku to vypadá, že Anghalm ani nemá zájem do knihy nahlédnout. Ani já vlastně nevím, co si od toho slibuji. Sama jsem ale na začátku netušila, kam až mě studium téhle knihy zavede. Ani by mě nenapadlo, že se ocitnu takhle vysoko v horách, v doprovodu horala a šlechtice, a budu pátrat po hvězdách na obloze. Možné je tedy úplně cokoliv a za zkoušku nic nedám. I když Sigvar se při tom tváří trochu nesouhlasně. Mlčky přihlížím tomu, jak horal listuje stránkami. Srdce se mi rychleji rozbuší, když vidím, jak se na jeho tváři střídají výrazy. Tak přeci jen ho nakonec zaujala. Starým runám sice Anghalm nerozumí, ale to vlastně ani já ne. Tahle kniha má navíc zvláštní dar k člověku promlouvat i jinými způsoby. "Kde bychom ty mohyly našli?" Vím, že jsem řekla, že se do vesnice vrátím tak rychle, jak jen to bude možné. Nemohu ale najít stopu a nenásledovat ji. A i kdyby to snad nemělo s dědictvím nic společného, zní mi to jako místo, které by měla vědma navštívit. Vím, že ani několik životů by mi nestačilo k tomu, abych poznala všechny taje, které hory skrývají. Rozhodně jich ale chci poznat tolik, kolik jen bude možné.

Letitia - 05. prosince 2019 21:47

S Chritopherem Přemýšlivě pozvednu obočí když mě Christopher zahrne tou záplavou slov. až mi skoro dělá potíže držet s ním krok, ale to důležité jsem snad pochytila. "Ale jistě, jen se připojte. Také mám namířeno do hostince. Nejenom, že se tam člověk více dozví, ale také si i pochutná. Vojenská strava vás udrží na nohou, ale to je tak všechno co dokáže," také se zvonivě zasměji. Není nad to bodrostí rozpustit případné ledy, které by tu snad ještě mohly být a snad mi při tom svém řečnění prozradí něco důležitého. "Takže co jste myslel tím, že si brzy nebudete moci dopřát luxus?" začnu vyzvídat ještě cestou. Takhle mi to zní jako když se chystá někam cestovat a pochybuji že sám jako onehdá. Navíc takhle do sebe začínají věci zapadat. Společnost je na výpravě, Liga nesmí být pozadu a tak se připravuje také. Teď jenom nějak šikovně vyzvědět co nejvíc. "Narazil jste na něco k zaznamenání? Něco lepšího než je Helskara a její malebné okolí?" zkouším ho navést správným směrem. Možná by se mi ho mohlo podařit i trochu opít. Zamávám tedy na obsluhu ať nám přinese džbán toho jejich piva a trochu medoviny na zahřátí do nového dne.

Arun - 06. prosince 2019 21:26

Hledání zapomenutého… Hela Starý horal zaváhá, když se Hela zeptá na to, kde ty staré kameny jsou. Není jisté, jestli se podělí i o toto tajemství hor… jenže jméno Aily sahá daleko a přátelství Anghalma a Sigvara je hluboké. „Nejprve se najezte a odpočiňte si v teple – a pak vás tam zavedu. Není to tak daleko, ale nevedou tam žádné cesty. Pěšiny tam zarůstají a značkové kameny se sami kutálejí pryč.“ Ještě několik příjemných chvil zůstanou v pohodlí útulny. Mikael se spokojeně rozvalí před ohněm a odpočívá po dlouhém pochodu – ale její starý psí přítel není tak opotřebovaný, jak si možná sama Hela myslela. Anghalm většinu času tiše a brumlavě vzpomíná se Sigvarem, zatímco Elfstan je mlčky sleduje. Hela si už dříve všimla, že jinak sdílný šlechtic umlkl. Těžko říct, jestli se snaží být uctivý k jejich hostiteli nebo jestli má pocit, že si s těmito horaly nemá co sám říct. Ale zdá se, že zmínka o ruinách ho zaujala. „Myslím, že jsem viděl v naší domovině stará místa, která by s těmito mohylami mohly souviset… tušil jsem, že by se taková místa dala najít i v těchto končinách…“ Ale neřekne víc. Po chvíli už se oba horalové zvedají, aby vyrazili. Hela a Elfstan je následují ven, těsně v patách mají Mikaela. Opět jsou na pochodu a opět se ozývají bolavé končetiny, ale vidina nového objevu je silnější než únava. Chůze trvá něco přes půl druhé hodiny… alespoň je to převážně po vrstevnicích, neboť kráčí rovnoběžně s horami. Na druhou stranu, horal měl skutečně pravdu, k místu, které hledají, nevede žádná stezka. Mohou se jen divit orientačnímu smyslu Anghalma. Skutečně se před nimi totiž brzy otevře malá mýtina. Nebylo jediného náznaku, že se blížili. Les je tady hustý jako nikde jinde. „Tak, jsme tady,“ řekne starý horal. Prostranství je přibližně čtverhrané a nemá víc než dvacet kroků v průměru. V jeho středu se nachází zarostlá kamenná plocha s několika velkými kamennými bloky. Po bocích této mýtiny jsou čtyři obelisky, většina z nich však v kalamitním stavu. Vše působí nesmírně staře a zapomenutě. Kámen má podivný charakter. Lesklý a měňavkový, přeci přitom tmavý, protkaný tenkými zelenomodrými žilkami. Hela nikdy podobný materiál dříve neviděla. Vše na celé mýtině je z něj, včetně oněch několika pobořených kamenů uprostřed. Obelisky jsou skutečně popsané runami – ale tři z nich jsou v kusech na zemi. Mezi kamennými deskami na zemi si našly cestu trsy horské trávy, která tiše šumí ve slabém větru. Místo je nesmírně tiché… skoro jako by všechen zvuk tlumilo. Helou projede krátký moment třasu a má pocit, že zaslechla zvuky, které může zaslechnout jen ucho vědmy. Kroky bohů? Nebo něčeho jiného? Slovo sem, slovo tam… Letitia Kaprálka a učenec se dají do kroku k hostinci a už cestou se Letitia začne ptát Christophera na detaily ohledně plánovaných podniků. Christopher je možná idealista, ale není to hlupák. A i jemu je jasné, že se nemůže o plánech Ligy jen tak rozpovídat. Ale zároveň je příliš slušný na to, aby jí jen tak odbyl… zdá se, že se tedy rozhodl mlžit. „Ach to víte – jak říkám, výzkumná výprava. Tahle krajina má tolik neuvěřitelných historických tajů – a v žádném případě nechci narušovat právo Helskarských na jejich klid a tradice… ale po kraji mohou být lidé, kteří budou přívětivější hostům – zvlášť vzhledem k tomu, že znám jejich jazyk a zvyklosti, tedy bych alespoň neměl nikoho urazit.“ Už zase odbíhá, ale je přerušen jejich příchodem do hostince. Brzy po ránu bývá téměř prázdný – dobrou večeři a něco k pití si dovolí každý… ale rozmazlovat se drahou snídaní? To je přeci jen trochu příliš luxusní… Letitia už už objednává medovinu, když jí Christopher s úsměvem zastaví. „Ne – ne, to je v pořádku, víte já se kvašeným nápojům vyhýbám – není to dobré na mysl.“ Kaprálka sice něco tak podivného nejspíš v životě neslyšela… jenže hlavně to znamená, že jeden z velmi spolehlivých způsobů rozvazujících jazyk nebude moci nasadit. Ale on Christopher má víc než dost rozvázaný jazyk i bez pití… „Výzkum je vždy hledání, slečno – nemohu zůstat příliš dlouho na stejném místě a doufat přitom, že se toho mnoho dozvím. Navíc je skutečně pravda, že poslední dobou se vztahy s Helskarou zhoršují, a tedy bych řekl, že je i vhodný čas vyrazit do divočiny a zkusit posbírat vědění přímo v těch izolovaných a zapomenutých krajích, které jsou ještě dál civilizaci než Helskara.“ Snídaně, kterou si mohou dopřát, se skládá ze všech možných dobrot sladkých i slaných, vše z místní Nortimberské kuchyně. Jednoduchá a přitom sytá a chutná jídla… Zatímco jedí, Christopher pokračuje v poněkud jednostranném rozhovoru: „Mám štěstí, že Liga vidí důležitost hledání pravdy – a zaznamenávání všech těch tajů tohohle kraje. Tady máme jedinečnou příležitost studovat na živo pradávnou kulturu díky tomu, že se zvyky zde zachovaly už dlouhá století stejné a znalosti se tu předávají z generaci na generaci už z prehistorických dob…“

Hela - 06. prosince 2019 22:44

Zapomenuté mohyly Nebyla jsem si jistá, jestli mi horal toto tajemství hor odhalí. Srdce mi poskočí, když přislíbí, že nás k mohylám dovede. Dost možná je to slepá stopa, ale i kdybych se nic nového nenaučila, ta cesta mi za to stojí. S zdržení jistě nebude tak hrozné. Na Sigvara se raději vůbec nedívám. Už předchozího dne jsem se, právě kvůli mému rozmaru, zdrželi. A dnešek nebude jiný. Odpočineme si, zahřejeme ztuhlé končetiny, a nakrmíme hladové žaludky. Nyní je třeba vyrazit dál. Následuji oba horaly a ohlížím se za Elfstanem. Šlechtic je nezvykle tichý a já přemýšlím, co je za touto proměnou. Tázavě na něj pohlédnu, ale nahlas svou otázku nevyslovím. Cestu k mohylám bychom skutečně sami hledali jen těžko. Anghalm ale dobře ví, kudy jít, a tak se po necelých dvou hodinách ocitáme na zarostlé mýtině. Nechám svůj vak spadnout na zem a rychlým krokem se vydám prozkoumat kamenné kvádry. Na první pohled mě uchvátí, jelikož podobný kámen jsem ještě nikdy nespatřila. Místo samo o sobě mi trochu nahání husí kůži. Je zde klid, vše se zdá tlumené, jako kdyby se ani hmyz a zvířata neodvažovala rušit klid mrtvých. Opatrně odstraňuji z kamenů nánosy špíny, abych se dostala k runovým nápisům, ukrytým pod nimi. Jímá mě při tom bázeň. Na okraji vědomí navíc vnímám něco, co zcela jistě nepochází z tohoto světa. Jsem si zcela jistá tím, že nyní stojíme na posvátné půdě. Velmi, velmi staré půdě.

Letitia - 07. prosince 2019 16:43

Upovídaný učenec Již jsem se setkala s lidmi, kteří nepijí. Většinou nemocní, ale tahle výmluva je tedy něco. Zřejmě se bojí co všechno by mohl blábolit kdyby se mu trochu rozvázal jazyk, ale při tom jeho povídání o tom jak je jeho výzkum nekonečně hledání mě něco napadne. "Pokud jste správný učenec měl byste prozkoumat všechno co zdejší kultura nabízí a k tomu patří i jejich tradiční pití. Není tomu tak?" namítnu a po stole mu přišoupnu pohár medoviny, kterou před chvíli odložil stranou. "Je potřeba přestát veškerá trápení které před nás osud postaví." Vyzývavě se na Christophera zadívám. Jsem zvědavá jak si poradí s tímhle. Určitě najde nějakou kličku, však to také nemyslím nijak vážně. Jenom tak žertuji, ale neuškodí trochu ho vyvést z rovnováhy. "Takže čekáte, že někde v těch hlubokých lesích a horách narazíte na nějaké další vesnice nebo samoty? Nejsem si jistá, že tam budou lidé přívětivější. Většinou mají pro své odloučení důvod a pokud jim tam náhle zabušíte na dveře s celým procesím za zády moc nadšení z toho nebudou a spíš než, že by se s vámi podělili o své příběhy na vás vezmou vidle. Tedy v tomto případě spíš sekeru a poženou vás svinským krokem pryč." Ne že bych snad neobdivovala jeho nadšení, ale já prostě nevidím svět tak růžově jako on a raději se připravím na překážky, které se mohou po cestě vyskytnout. Ukrojím si kousek sýra a začnu ho žvýkat. Nechám Christopherovi zase prostor, který by mohl vyplnit slovy zatím co já budu jíst.

Arun - 08. prosince 2019 21:00

Z věku Písní Hela Vědma se okamžitě vrhne na studování divů, které objevila. Avšak i navzdory svému nadšení se chová uctivě a drží starodávné trosky v respektu. Jistě zde kdysi dávno kráčeli samotní bohové… a možná, že s jejím příchodem zde budou kráčet znovu. Všimla si, že Anghalm zůstal stát opodál a mlčky sleduje její počíná. Sigvar mezitím obezřetně obchází celou ,mohylu‘ - pokud jsou pohřební obřady skutečně původní účel těchto ruin. V Elfstanovi se s tímto objevem opět probudilo jeho nadšení – přikročí ke kamenům a rovněž je začne studovat. V jeho kraji, jak Hela už zjistila, nemají takovou bázeň k bohům… ale je si jistá, že vzhledem k tomu, že ho na cestu sem poslal sám Arun, jistě bohy sám nijak nehněvá. Ona se mezitím začne věnovat runám, které odkryla. Porovná je s knihou, kterou vytáhne z brašny – a i se svými poznámkami. Ráda by se ihned vrhla do luštění… Jenže tyhle znaky nejsou jejich pradávné runy. Tedy… připomínají je. Ale jsou do kamenů vytesány s neskutečnou přesností. Vypadá to skoro jako malba spíš než rytina… ale když po písmenech přejede rukou, skutečně jsou vrytá hluboko do kamene. Jinak by asi ta léta nevydržela. Písmo je plné ladných křivek… a teprve po chvilce Hele dojde podobnost s runami – jako by to bylo runové písmo zaoblené a jaksi zkomplikované nejrůznější interpunkcí. Luštění je nesmírně obtížné… ještě daleko těžší než kniha samotná. Tohle nejspíš psali první lidé v tomto kraji… a toto je možná původní písmo, které jim Bohové dali a kterému je naučili… Celá mýtina dýchá stářím světa… Zatímco se snaží s runami, slyší za sebou kroky Elfstana, který si rovněž prohlíží kameny, zatímco oba horalové se drží spíš zpátky. Nakonec se šlechtic zastaví za ní – promluví šeptem plným bázně. „Tohle je neuvěřitelné… tohle musí pocházet od Bohů samotných… tohle je stopa minulosti…“ Jeho sdílnost se vrácí a on jí tiše řekne: „Doma – v naší rodině tedy – se už od nepaměti dědí kámen, jediný malý úlomek, který jsem kdy viděl… a tady, celé obelisky- a popsané tím pradávným písmem… ach, kéž by to tak viděli-“ zarazí se váhávě… „Znám učence, který se celý život zajímal o historii lidstva a Bohů… kéž by tohle tak mohl vidět…“ Sklouzne očima k písmu, které Hela studuje. Oči mu září, avšak stále si uvědomuje, že se tu nemohou jen tak rozplývat. „Dokážeš to přečíst? Mám se zkusit podívat po mapách hvězd?“ Nad snídaní Letitia Christopher se zasměje jejímu protiargumentu. Samozřejmě co má na to říct – on vždycky. „Slečno, myslím, že si dovedu chuť medoviny představit – a co víc, nemyslím si, že je nějak klíčová pro místní kulturní znalost! Obávám se, že pod jejím vlivem bohužel příliš mnoho příběhů vzniká… řeknu vám, to ztěžuje učencům práci.“ A když pokračuje, opět se směje. „To máte možná pravdu, s tím trápením – a až do mě tedy někdo bude násilím medovinu rvát, tak to tedy hrdinně ustojím.“ Je to zkrátka slepá ulička… ale za pokus to stálo… pokud by ho přeci jen donutila si něco dát, měla by ho pěkně rychle v hrsti. Ten toho určitě moc nevydrží – navíc je pěkně pohublý… to budou ty hodiny nad knihami, to zdraví nesvědčí. Ale to už se oba pustí do řeči o zajímavějších věcech… Letitia mu začne hledat mezery v jeho povídání… třeba ten argument o tom, že by snad na těch opuštěných samotách byl někdo sdílnější než v relativně civilizovaném okolí Ornbjarnu. Jenže Christopher má odpověď i na to. „Nemyslete si, že plánuji vyrazit s nějakým velkým hurá a davem ochránců… i když myslím, že pan Edamitsu a sáhib Mikha’il plánují teď někdy navštívit Alesglas spolu s družinou z východu… já se pokusím vyrazit mezi tiché samoty vyzbrojený pouze snahou porozumět a naslouchat, nikoliv urážet nebo se vnucovat.“ Sám také vezme sousto do úst, ale hned se zas pustí do povídání. Letitia si všimne si, že je dost vhodně vychovaný na to, aby si dával ruku před pustu, pokud mluví s jídlem – ale ne sám dost slušný na to, aby s plnou pusou nemluvil. „Nezapomínejte, jak velkou roli hraje pohostinnost v kultuře horalů. Vždyť Skauld je znám ve svém zjevení jako poutník, který prochází kraji, a lidé, kteří se s ním odmítnou podělit o teplo krbu z prosté sobeckosti, stihne lecjaká kletba…“ Hned zas udělá akademický krok zpět: „Tedy – místní tomu věří. Možná, že budou váhat, než tu pohostinnost vztáhnou na Celestionce… ale rozhodně to stojí za pokus.“ Možná si konečně uvědomí, že už hodnou chvíli obstarává většinu rozhovoru a pokusí se to alespoň trochu napravit: „Jak jde vašim mužům výcvik, mimochodem? Vaše umístění zde je hezký příklad spolupráce Celestionu a Nortimberu… vzácný v téhlé době. To, že tu zůstává patrola z Alesglas ještě teď, také není nijak dobré znamení…“

Hela - 08. prosince 2019 21:18

Písmo bohů Odkryju runy a snažím se je porovnat se svými poznámkami. Některá slova, i celé pasáže z knihy, se mi skutečně podařilo přeložit a nyní hořím nedočkavostí zjistit, co je na zašlých kamenech za nápisy. Je to však ještě obtížnější, než jsem si myslela. Písmo je skutečně podobné, ale je daleko zdobnější, než cokoliv, co jsem do této doby viděla. Musí jít o něco skutečně prastarého, dost možná úplně původního. Runy v knize jsou už možná jakousi zjednodušenou verzí. Je tedy nesmírně obtížné se v textu zorientovat. Rychle mi dojde, že bych luštěním kamenů mohla strávit i celé měsíce, a nemusela bych se k ničemu dobrat. Skoro jsem ani nepostřehla, že se za mými zády objevil Elfstan. Podívám se na něj a dojde mi, že na něj tohle místo působí stejně, jako na mě. Oba nás obestírá bázeň a úcta. Pohledem zalétnu k Sigvarovi, který se naopak, spolu s Anghalmem, drží stranou. Chápu to, tohle místo patří bohům, cítím zde dokonce ještě větší úctu, než na posvátné úctě v Helskaře. Myšlenka, že tato slova skutečně do kamene vytesali sami bohové, mě nadchne. Tolik toužím po tom, abych porozuměla, aby mi poodhalili svá tajemství. Na šlechticovu otázku však musím jen smutně potřást hlavou. "Sem tam zachytím nějaký symbol, ale potřebovala bych mnohem víc času, abych něco dokázala přeložit. Po mapách se ale určitě podívej." Těžko říct, na jaká místa by nás mohly dovést, ale jsem si naprosto jistá tím, že bych je následovala. Stejně, jako jsem si jistá, že na tohle místo se budu chtít vrátit. Obrátím se zpátky ke kameni a přejedu po runách konečky prstů. Co to znamená? Prosím, odhalte mi význam...alespoň něco...cokoliv...

Letitia - 09. prosince 2019 20:44

U jednoho stolu Velmi dobře jsem viděla jak skončil učencův poslední pokus vyrazit někam jenom s chutí poslouchat. Může být rád, že se vůbec dostal domů. Zřejmě ho již noha přestala bolet a tak si znovu troufá. Porot se na něj trochu pochybovačně zahledím když o tom začne mluvit. Mohl by ho také klidně sežrat nějaký medvěd. Toho slovy neudolá. Nehodlám mu však kazit radost. Aspoň ne hned. "Výcvik jde pomalu," přiznám, "zdejší lidé se brání pokroku zuby nehty. Je až s podivem kolik toho zvládnou s lukem, ale s mušketou si jenom těžko poradí. Jedna z velkých záhad života zřejmě." Na chvíli se odmlčím jak přemýšlím o tom zda prozradit nějaké informace. Možná, že nakonec neuškodí do toho trochu kopnout jenom abych viděla co se stane. Může to vést k zajímavých výsledkům. "Ach ano, poručík Geir a jeho muži. To, že tu zůstávají má svůj dobrý důvod. Ve vesnici se totiž stala nehoda. Možná dokonce vražda. Včera byl pohřeb jednoho může, který se před nějakou dobou ztratil a teprve nyní ho našli. Nejsem si jistá zda je to přesně tento důvod proč helskarská vědma opustila vesnici. Možná, je za tím ještě něco jiného, ale důležité je hlavně to, že je pryč. No a vzhledem k náladám jaké tu panují vůči cizinců nechce velitel nic ponechávat náhodě." Zakroužím pivem v korbelu a sleduji řídkou pěnou jako se točí dokola. Mluvím nenuceně jako kdyby o nic nešlo a celé tohle byla jenom nedůležitá zmínka významem někde na úrovni toho kolik se prošoupalo bot. "Takže buďte opatrný než někam půjdete. Nemusel by si vás teď nikdo zastat."

Arun - 10. prosince 2019 21:41

Posvátné místo Hela Elfstan přikývne. „Podívám se, jestli něco nenajdu.“ A s tím se otočí a odejde, zatímco Hela zůstane nad podivnými ,runami‘, které vůbec jako runy nevypadají. Přejíždí po nich prsty a uvažuje, jak by jim tento podivný a nečitelný vzkaz mohl pomoci. Občas se jí podaří rozluštit například jedno písmeno či hlásku… ale číst to nedokáže. Uslyší zvolání šlechtice: „Tady – tohle vypadá povědomě…“ Zvedne a obrátí se k němu. Stojí na druhém konci prostaranství, přímo za středovým uskupením kamenů. Hela udělá několik rozhodných kroků k němu, když se zarazí. Jako by se nad mohylou… tetelil vzduch? Cítí nějakou… vůni? Podivný šimravý pocit v celém jejím těle- Zatmí se jí před očima, cítí, jak ztrácí půdu pod nohama. Ale pak se jí zrak vyjasní – jenže už nevidí skutečnost. Cítí a téměř vidí žár ohně. A pak uslyší ozvěny hlasů, které ví, že patří bohům. Ale nerozumí jim. Prastarý jazyk, prasté zaříkání. Opakování hlásek, kterým Hela nerozumí. Stále dokola, bezustání a s podivnou magií. Jazyk, který je původním vzorem jejího vlastního. Má vidinu Bohů. Kouzla tohoto místa jí přenesla do minulosti. Vidí Amjarnu v jejím zeleném šatu? Ano, to je ona! Stojí tam, mezi jinými muži a ženami božských rysů ale neznámých tváří. Jako předobrazy lidstva… o tolik krásnější, vznešenější… ale tolik utrpení v jejich tvářích! Jaká strašná katastrofa postihla božské plémě v pradávné historii? Obrazy bohů, na které hledí, počnou v její vidině řídnout. Jedna za druhou je pohlcena tím sálavým žárem a ztracena v nenávratnu. Nakonec vidí pouze bohyni Amjarnu. Stojí samotná a stále opakuje ta slova. Ale její jazyk se mění a stává se Hele bližší a bližší. Až konečně rozumí každému slovu, neboť jsou řečena v její rodné Nortimberštině: „…zapomenuto budiž toto místo – ztracena budiž historie – a ukryta před pátravým zrakem – chráněny budiž děti naše před zkázou…“ Žár, který Hela ve vidině cítila, pohasíná. Útrpné soustředění ve tváři Amjarny se mění v laskavou něhu. Její oči se stočí k Hele a vědma pojednou cítí, že zrak vidiny prochází vidinou, až k ní samotné. „Dcero moje… tvá cesta zde začíná… její konec měl být ztracen provždy… neb tam čeká lidstva zkáza… tam míří ti, co na nás zapomněli…“ Zdá se, že chce říct víc… nehmotný vítr však odvane její slova. Zůstane jen laskavý, mateřský úsměv… její vidina začne temnout. Zalapá po dechu. Elfstan jí drží v náručí. Nejspíš ji zachytil v pádu – už zpola leží. Oba horalové rovněž stojí nad ní. Sigvar a Elfstan mají oba v očích obavy… ale staré oči Anghalma jí sledují napnutě a jakmile otevře oči, starý muž okamžitě zvolá: „Vědmo! Co jsi spatřila?“ Elfstan se přidá poněkud ustaraněji: „Jsi v pořádku, Helo?“ Sigvar mlčí, ale i v jeho tváři se zračí otázky. Tahání informací Letitia Christopher sdílí zmatení Letitie nad vrozeným antitalentem Nortimberců v používání mušket a neváhá to vtělit do slov, když už na to přišla řeč. „Hm… pokud vím, i když jsou luky na severu oblíbené, jsou považovány často jen za nástroj spíš než za zbraň. Nortimberští vojevůdci v historii chápali roli lukostřelců – ale ve výsledku bylo centrem, pevným bodem, zkrátka hybnou silou jejich armády solidní a neporazitelná těžká infantérie.“ Ten, kdo se zabývá historií, se nutně bude na tomto kontinentu zabývat i historií války. A Christopher není žádná vyjímka. „Samozřejmě… střet s liniovou pěchotou Celestionského typu je nutí měnit strategii. Doufejme, že oba národy se na bojišti za našich životů nestřetnou… ale stálo by za to vidět, čí doktrína zvítězí…“ Nejspíš si uvědomí, že už se zas nespojitě rozpovídal a nedává jí prostor. Omluvně jí pokyne rukou, aby pokračovala ohledně poručíka Geira – sám mezitím sní několik soust, zatímco ona mluví. Brzo ho ale s novinkami přejde chuť a pozorně, téměř překvapeně, jí začne naslouchat. To, co ona tak nonšalantně a nenuceně řekla, rozhodně není běžná znalost. Ale zdá se jí podivné, že by si někdo, kdo se tak zajímá o místní dění, k takové informaci cestu nenašel. Že by se s Letitií snažil hrát nějakou hru? „Tak to jsou vskutku vážné zprávy… ale přeci nepoteče krev jen na základě pouhých podezření! Helskarští nepůsobí, že by patřili k ukvapeným a hněvivým…“ Liga musí vědět o trojici lodí Společnosti, která se blíží k Ornbjarnu. Řekl o tom Mikha’il Christopherovi? Ale učenec vypadá jako velmi upřímný člověk, který by moc lhát neuměl… „V tom případě je snad dobře, že pan Edamitsu plánuje na krátký čas Ornbjarn opustit. Byla by to katastrofa, kdyby se mu mělo něco stát. A bude se moci u jarla v Alesglas alespoň přimluvit za Helskarské. Tohle je koneckonců jejich zem… pan Edamitsu cháp úctu k předkům a k dědictví.“ Z Christophera by bylo lehké tahat informace… jenže totéž přeci musí vědět i Mikha’il. Těžko říct, jestli by mu nějaké velké tajemství svěřil. Avšak v hostinci spolu včera cosi zapíjeli společně. Takže něco musí Christopher vědět…

Hela - 10. prosince 2019 22:37

Vidina bohů Nechci si připustit, že by tohle byla ztráta času. Tohle místo mě fascinuje a já mu chci porozumět. Ale ať se sebevíc snažím, nejsem schopná přeložit třebas jen jediné slovo z kamenných kvádrů. Z myšlenek mě vyruší Elfstanovo zvolání. Zvednu se a už se chystám vykročit jeho směrem, když mojí pozornost přitáhne něco jiného. V prvním okamžiku je to jen pocit, poté si však všimnu tetelení vzduchu. Něco je jinak, udělám ještě jeden krok a poté svět kolem mě zčerná. Trvá to jen okamžik, než se svět opět projasní a já spatřím...nejsou to horalové, ani nadšený šlechtic. S úžasem hledím na procesí bohům v jejichž středu stojí Amjarna. Vypadá jinak, než jak ji znám já, ale poznala bych jí kdekoliv. Kromě ní však nikoho nepoznávám. Přesto si jsem jistá, že ti všichni jsou bohové. Slyším jejich hlasy, ale hovoří jazykem, kterému nerozumím. Brzy však pochytím, že opakují stále tatáž slova. Cítím, jak mě spaluje žár ohně. Nejsem to však já, koho oheň spálí. Postupně v něm, jeden po druhém, mizí všechny božské postavy. Až nakonec zbude jenom osamělá Amjarna. Teprve nyní porozumím jejím slovům. Konečně se zrak bohyně obrátí mým směrem. Jako by mě zalilo teplo jarního slunce, přesně tak se cítím, když se usměje. Zaváhala jsem, zdali jsem ve své nevědomosti nenarušila klid někoho, kdo neměl být rušen. Ale právě její úsměv mě ujišťuje, že se na mě nikterak nehněvá. Tohle je místo, kde mám být. Zoufale se snažím rozumět dalším slovům, ale jsem vytržena z vidiny a vržena zpět do reality. Zalapám po dechu a pohlédnu na ustarané tváře nad sebou. Elfstan vypadá, že mě zachytil v pádu a na jeho tváři se zračí skutečná obava o mé zdraví. Zahřeje mě to u srdce. "Viděla jsem bohy. Bylo jich tolik, ale potom...lidé je přestali uctívat a oni prostě zmizeli. Tohle místo mělo být zapomenuto." Posadím se a promnu si spánky. Hlava mi třeští. Bohyně mi dala, oč jsem jí žádala. Vidina však vyvolala ještě mnohem více otázek, než jsem doposud měla. A přinesla strach. Nevím, zdali mám pokračovat, když vím, co je v sázce. Nechci být tím, kdo přinese zkázu. Možná je skutečně někdy lepší bloudit v temnotách, než odhalit pravdu. Některá tajemství by měla zůstat zapomenuta. "Měli bychom jít." Řeknu krátce, a zvednu se.

Letitia - 11. prosince 2019 20:22

Snídaně ve dvou Polknu první poznámku, která se mi dere na jazyk. Jistě, že nepatří k těm, kteří by jednali v hněvu. Však přeci se mu nikdo nepokusil rozseknout hlavu jenom proto, že vstoupil na území vesnice. Takové věci se přeci v Christopherově světě nedějí. Místo toho abych mu to připomněla, tak si jenom povzdychnu. Stejně by to nepochopil a začal by mi vysvětlovat, že to tak vůbec nebylo. Že šlo o pouhé nedorozumění, které by se jistě bez potíží vysvětlilo. Nechám ho při tom a dojím snídani. Je pomalu čas abych šla cvičit. Pořád, ale ještě otálím v lokále. Možná se ještě něco zajímavého dozvím jako je návštěva Alesglas výpravou východňanů. Určitě se tam pokusí vyjednat lepší smlouvy pro sebe a vytlačit tak Společnost, ale to zrovna není to co by mě mělo trápit. Je to příliš daleko a úřad to tam má jistě dobře pokryté, takže bych jenom nosila dříví do lesa. "Takže když Noria Edamitsu odchází jak to bude s vámi? Nehodláte jít do té divočiny sám, že ne? Všimla jsme si, že tu vedli společnost se seržantem Freyou. Plánují snad aby vám doprovod dělala ona?" zeptám se na to co mě napadne když si dám dvě a dvě dohromady. Je místní a sloužila v armádě. Určitě se toho budou snažit využít, projde to však u velitele? Má Mikha‘il dostatečnou páku aby tohle dokázal zařídit? Možná i kvůli tomu je výprava do Alesglas? Tolik možností a tak málo vodítek.

Arun - 12. prosince 2019 21:15

Zpět na cestě Hela Všichni tři muži visí vědmě na rtech. Ale její slova jsou krátká a mnoho nevysvětlí. Vzhledem k mnoha záhadám, které je na této cestě potkávají, jsou možná zklamaní. Obzvlášť tvář starého horala stále plane až podivným zájmem, se kterým přikročí k Hele a znovu se ptá: „Ale co to znamená? Co nám Bohové říkají? Proč mělo být zapomenuto – a kam zmizeli dobří bohové?“ Sigvar konečně promluví, aby ukrotil svého staršího přítele. „Vidina Bohů náleží jen vědmě. Ona sama jediná posoudí, co nám Bohové vyjevili. V pravém čase řekne, co bude třeba říct. Pojďme – musíme si pospíšit, pokud chceme dorazit ještě dnes ke Špičáku.“ Anghalm semkne rty – zdá se, že se cítí okraden o vědění o této mohyle… snad sám doufal, že návštěva vědmy mu objasní jeden z tajů světa, který on nikdy sám neodhalí. Ale brzy se vrátí jeho přívětivá nálada: „Dobrá, je to tak. Doprovodím vás zpět k cestě a snad mi cestou zpět budete moci povědět víc.“ S tím se trojce obrací od prastaré mohyly. Heliny doměnky zde byly potvrzeny – a ona nyní ví, že osud jí očekává ve stínu Špičáku… Elfstan ještě na moment pohlédne ke kamenům a s neuvěřením pouze zavrtí hlavou… ale poté dožene ostatní. Brzy kráčí vedle Hely, zatímco oba horalové jdou trochu napřed. Navzdory svému věku je Anghalm stejně neunavitelný jako Sigvar. Avšak cesta lesem není rychlá, neboť Anghalm často dle větru a jiných skrytých známek ověřuje, že se neztratili. Díky tomu, mohou šlechtic a vědma v relativním soukromí prohodit pár slov. Elfstan jí sám vcelku tiše osloví: „Jsi v pořádku? Přiznám se, že mi srdce poskočilo, když jsem tě viděl zavrávorat. Už jsem měl starost, že jsme na sebe přivolali zlobu Bohů či snad pradávnou kletbu…“ Brzy naváže ještě druhou otázkou: „Míváš vidiny od Bohů často? Je to náročné? Zdá se mi to naprosto neuvěřitelné… a obdivuhodné.“ V jeho hlase zaznívá dokonce trocha bázně – ale spíše by v jeho případě bylo vhodné užít slova respekt. Nyní viděl, jak blízko má vědma k bohům… Další den, další povinnosti Letitia Už není mnoho času na řeči, avšak Letitia se stále snaží z upovídaného učence dostat něco užitečného. Christopher ale pokrčí rameny co se týče Freyi: „Ještě přirozeně záleží na veliteli, ale nevím, jakého jiného průvodce bychom si mohli přát. Je místní, zná tenhle kraj a co víc, nemá žádné předsudky.“ Freya – podobně jako Günter – mají jen jeden předsudek, a to proti lidem, kteří si nemohou dovolit její služby. A to v případě Ligy rozhodně není ten případ. Možná by mohla zkusit pomocí Společnosti přeplatit alespoň Güntera… ale tihle pokroucení žoldnéři až příliš často drží pevně při sobě. „Myslím, že vyrazím brzy. Zvlášť, pokud se šance, že bych zde něco mohl zjistit, začínají snižovat. A co se týče pana Edamitsu? Ti nebudou potřebovat průvodce, pokud vím, cesta do Alesglas je bezpečná. Jeho průvodu bude nejspíš stačit na ty dva dny chůze Percivall, který už do Alesglas několikrát cestoval. Možná, že jim velitel přidělí nějaké muže, pro jejich vlastní bezpečí…“ Letitia už ho příliš neposlouchá, protože už se musí zvedat, aby stihla výcvik a loučí se s učencem. „Brzy na viděnou, slečno!“ odpovídá jí. Vyrazí z hostince a v hlavě si přemítá všechno, co zjistila… něco v ní hlode, ale právě teď jí nenapadá, co to vlastně je. Přejde přes nádvoří a hledí na mužstvo, které se začíná na cvičišti shromažďovat. Vidí i Freyu a Güntera, kteří už se také připravují na další den. Dokráčí k vojákům, kteří se postaví do pozoru. Günter zasalutuje a zahlásí: „Mužstvo nastoupeno v plném počtu, madam!“ Její oči ale sami sjedou k cestě táhnoucí k Helskaře – dvoudenní cesta do Alesglas… ale to by museli všichni jet triskem na koních! Vždyť za dva dny se po cestě dostane člověk tak nejdál k horám – a pak teprve průsmyky do Alesglas samotného… Mužstvo čeká na její příkazy. Přeřekl se Christopher? Myslel něco jiného? Nebo to bylo podřeknutí? Či snaha jí zmást? Tolik otázek – ale ona se musí věnovat tomuhle cvičení…

Hela - 12. prosince 2019 21:48

Ke Špičáku Vím, že jsem mužům mnoho neprozradila. Vidiny je však vždy těžké popisovat. Nejsou to totiž jen slova, ale především vjemy a pocity, které často do slov ani vložit nelze. To ale starému horalovi jen těžko vysvětlím. Jasně čtu zklamání v jeho očích. "Tohle místo je nesmírně staré. Ty symboly na kamenech jsou prapůvodem našich run, sami bohové je vytvořili a vytesali do kamenů. I když kráčíme vpřed nikdy bychom nesměli zapomínat na to, co necháváme za sebou." Slova, která snad Anghalma alespoň trochu uspokojí. Kráčím, bok po boku, s Elfstanem, netrvá to dlouho a muž mě začne zasypávat otázkami. V duchu se nad tím pousměju, mám ráda zvídavé mysli. "Děkuji za tvou starost, ale nic mi není. Maximálně jsem trochu unavená a omámená, ale to brzy přejde." Tahle vize byla přeci jen trochu jiná, než mé obvyklé. Nutí mě to se nad tím zamyslet. "Často se k bohům obracím pro radu. Většinou tomu ale činím v bezpečí své chalupy a patřičně se na to připravím. Spálím byliny, nachystám oběť a vypiju odvar, který mi umožní slyšet běžně neslyšené." Dělala jsem ten rituál tolikrát, že bych ho snad dokázala nachystat i poslepu. "Bohové většinou na mé volní odpovídají a dají mi radu, nebo vyjeví svou vůli. I když jen zřídka nabídnou přímou odpověď. Hovoří v hádankách a náznacích. Ani tentokrát to nebylo jiné. Chtěla jsem pochopit a Amjarna mě vyslyšela." Chápu, jak to Elfstanovi musí znít. Tohle je důvod, proč se vědmy těší takové úctě. Jsem to ale především já, kdo cítí úctu. Právě to, že mohu hovořit s bohy je něco nepopsatelného. Co mě naplňuje bázní, vděkem i nadějí. "Tohle ale bylo jiné. Neprovedla jsem oběť, jen jsem požádala a odpověď přišla. Nevím, jestli je to tím, že jsme bohům blíže, nebo tím, že skutečně sledují mou cestu. To, čím nás nejvyšší pověřil je nesmírně důležité, a my nesmíme selhat!" Při posledních slovech upřu zrak přímo na fyrstara. V očích mám nezvyklou tvrdost.

Letitia - 13. prosince 2019 21:38

Cvičení Ještě posedím v hostinci a sledují prázdné místo na kterém ještě před chvilkou seděl Christopher. Jsou věci, které bude lepší trochu prošetřit než s nimi za někým vyrazím. Rozhodně budu muset přečíst mapu a možná se i zeptat Geira. Ten cestu z Alesglas nedávno absolvoval a okolí zná mnohem lépe než já. Všechno si to nejdříve srovnám v hlavě než vstanu od stolu a přejdu na cvičiště. Mužstvo je nastoupené, tak ho jenom rychle zhodnotím. Nedostatky jsou pořád, ale je jich méně. Což je jenom dobře. "Dnes strávíme převážnou část pochodem," oznámím jim tu sladkou skutečnost, že se příliš střílet nebude. "Utvoříte pochodovou formaci a na povel pak palebnou linii a takhle to budeme opakovat dokola a dokola dokud vám to nepřejde do krve." Tohle jsem trochu zanedbávala. soustředila jsem se hlavně na to aby něco pořádně trefili a je na čase to trochu napravit. Malé vybočení z rutiny jim také jenom prospěje. "Zbraň uchopit!" zavelím. "Pochodem vchod!" Vyrazíme na cestu kolem pevnosti. Freya před nimi, Günter vzadu a já na boku jak to má být. Nechám je chvíli dusat po okolí než zavelím ke změně útvaru. Řvu na ně tak dlouho dokud to není podle mých představ a pak se znovu dáme na pochod. Takhle to jde stále dokola. Jít, přeskupit se a znovu vyrazit. Kritizuji každou maličkost, která se mi nezdá. Nutím je k větší rychlosti. Záměrně měním dobu po kterou se jde aby si nemohli zvyknout. Nechávám je zaujmout místo na cestě i louce. Mezi kameny. V údolí i na vršku. Využívám kdejakou příležitost abych jim to ztížila a rozhodně nešetřím nadávkami.

Arun - 14. prosince 2019 21:50

Hovor za chůze Hela Elfstan zaujatě naslouchá vědmě. Ona, znalkyně lidských tváří i myslí, v něm vidí neutuchající zájem a fascinaci spojenou s respektem, kterého si všimla už dřív. „V našem kraji žije muž, který rovněž rozmlouvá s bohy. Mudrc Grimwald, kterého Bohové požehnali nesmírně vysokým věkem. I on vykládá sdělení od bohů – a i od něj jsem slýchal, že slova bohů je pro smrtelnické mysly těžké pochopit…“ Zaváhá a s laskavým úsměvem přejede na Helu. „Avšak s ním nemohu mnoho mluvit – je to velice vážený muž, který zná váhu ticha – ale občas zapomíná na hodnotu dobrých slov a porozumění. Tví bratři a sestry v Helskaře musí být vděční, za vědmu, která neváhá promluvit, když je třeba – a mlčet rovněž. A Bohové se musí radovat za tak schopnou vidoucí.“ Je výřečný a jistě jen tak někoho neurazí. Snad to má na svědomí postavení jeho rodiny. Vysokou politiku má v krvi. Vždyť jeho starší bratr je na úrovni severských jarlů a zasedá v Althingu – taková je role fyrstarů a na Elfstanovi je to vidět. Možná, že to bylo to, co se Sigvarovi nelíbilo. Nemá rád zbytečná slova – a je spíš poddaným horám, lesům a svým bohům než všem jarlům a králům. Po jejích posledních slovech se jí dostane rozhodného přikývnutí od šlechtice. „Po tvém zjevení je to jasné. Nesmíme váhat a musíme splnit úděl, který nám dali Bohové, ať už je jakýkoliv.“ Povzdechne si a zavrtí hlavou, když si vzpomene na to, co jim ještě možná bude stát v cestě a na Celestionce, na které narazili v podhůří. „Mám nepříjemný pocit, že závodíme s časem. Nejen co se týče Helskary bez tvého dozoru – ale vůbec s cizinci, na které na celém severu narážíme. Nemohou tomuhle posvátnému kraji přát nic dobrého.“ Zaváhá a umlkne na moment. Kráčí v tichu – lesy kolem nich šumí. V jejich klidu se jim možná jejich poslání zdá ještě důležitější. Elfstan teprve po nějaké době sám promluví – a učiní tak váhavě. „Uvažoval jsem o tom, že bych se od vás oddělil. Vyrazil do Alesglas či do ostatních severských vesnic a pokusil se získat podporu pro Helskaru. Je jasné, že Celestionci, které jsme potkali včera jsou součástí většího celku. A pokud k něčemu dojde, lid Severu musí být připraven… ale nevím, zdali nebudu prospěšnější zde, po tvém boku.“ Šlechtic a fyrstar jako on by měl vliv a charisma na to, aby pro ně získal podporu… avšak možná, že prozatím by bylo lepší, aby s nimi pokračoval dál… Navíc se jí zdá, že její společnost mu rozhodně není nepříjemná… Sem a tam na cvičišti Letitia Letitia rozjede tvrdý režim tréninku. Kompanie, batalion nebo i celý regiment nejsou k ničemu, když neumí pochodovat. Většina války je jen o pochodování – na samotné střílení kolikrát ani nedojde. Sem a tam – z jedné formace do druhé, z pochodového sloupce do palebné linie, z linie do čtverce a ze čtverce zpět do linie – a zas do pochodu… Avšak tohle je něco, v čem jsou Nortimberci excelentní. Pochodují neúnavně a jejich rozestupy by mohla měřit pravítkem. Je na ně až děsivý pohled. I tahhle zelená nemehla následují její rozkazy bez nejmenšího zaváhání a mění formace sem a tam jako by to byla jejich druhá přirozenost. Vzpomene si na některé divočejší útvary za války – to byli Celestionští žoldnéři a jejich řada byla asi tak rovná, jako byla břicha bankéřů, kteří si je zaplatili. Ale zas uměli střílet lépe než tihle ti. Pochodují dál. Nikdo si nestěžuje a může je tahat do kolečka třeba tisíckrát a neunaví je. Jestli se tahle nemehla jednou naučí pořádně střílet, Celestion by mohl být v pořádném problému… Nadávky jim tedy moc po chuti nejsou – zvlášť od Celestionky – ale jejich disciplína nakonec zvítězí. Cvičení se blíží ke konci a muži jsou unavení… ale možná dokonce spokojenější než po běžném dopoledni střelby. Günter s Freyou jsou poněkud zamlklejší – ale možná, že jsou rovněž jen unavení a těší se na oběd. Monotónost takových dní je ubíjející – alespoň že s zvýšenou aktivitou Společnosti se začíná objevovat šance, že by se odsud mohla dostat. Poté, co skončí a vrátí zbraně do skladu, mužstvo dostane rozchod na oběd. Erling se zdrží zpátky. Trochu nejistě zůstane stát před Letitií a zasalutuje. Zaváhá a poté se začne mluvit – už od prvního pohledu Letitii došlo, že jí chce sdělit něco, co se doslechl… podařilo se jí proměnit severského domorodce na vojenskou drbnu? Mohla by na sebe být hrdá. „Madam. Chtěl jsem vám říct, že jsem se něco doslechl. Nevím, jestli je to důležité, ale vždycky jste se ke mně chovala slušně a už dřív jste mi říkala, že mám dávat pozor na toho učence z Celestionu.“ Konečně z něj vypadne, o čem to je. „Přeslechl jsem sluhy z Atmorijské ligy, kteří mluvili o tom, že se ten učenec, východní šlechtic a ten snědý muž, co tady Ligu vede, budou účastnit nějaké hostiny – a že na ní pozvali i velitele Torjaka. Přišlo mi to zvláštní – a myslel jsem, že byste to mohla chtít vědět.“ Neuvěřitelné – ze severského berserka skoro na špeha – a to vše jen díky troše její přívětivosti a slušnému chování. Ona je na toho mladíka skutečně nesmírně špatný vliv.

Hela - 14. prosince 2019 22:36

Sjednotitel V tichosti naslouchám Elfstanovým slovům, musím se při tom usmívat. Lidé se mnou hovoří uctivě, ale tak, jako Elfstan, se mnou nehovoří nikdo. Možná je to tím, že lidé v Helskaře žijí prosté životy, není třeba květnatých slov. Za takovými slovy se totiž může skrývat i nekalý úmysl. Existuje mnoho příběhů o tom, jak mladé naivní dívky uvěřily hezkým slovům cizáka a žádný z těch příběhů nemá šťastný konec. Já naštěstí nejsem ani mladá ani naivní. Navíc jsem přesvědčena o tom, že fyrstar svá slova skutečně myslí vážně a jeho lichotky nemají žádné postranní úmysly. "Dělám jen to, co mě učila babička." Aila byla možná o něco říznější, než jsem já, nikdy však s lidmi nejednala povýšeně. Možná že i já k tomu, s věkem, dospěji. Jeho další slova jen prohloubí obavu, kterou sama cítím. Vím, že už nyní jsme se na cestě zdrželi, a to jsem ještě ani nenašli místo označené na mapě. Nepochybuji o tom, že jakmile jsem vytáhla paty z vesnice Rangvald začal konat. Mohu jen doufat, že Herleif dokáže stařešiny udržet na uzdě. Jsem v tomto ohledu trochu rozpolcená. Mé povinnosti k lidu Helskary jsou jiné, než jaké jsou mé povinnosti vůči bohům. Hlavou mi na okamžik probleskne ošklivá myšlenka, že bych si snad musela nakonec vybrat, zda se zhostím role ochránce vesnice, či vyslance bohů. Už nyní vím, kterou bych si vybrala a ani v nejmenším se mi to nelíbí. Raději ukončím podobné úvahy tím, že by po mě bohové nikdy nic takového nežádali. Čekala jsem mnohé, ale tohle určitě ne. Vypadá to, že Elfstan si skutečně uvědomuje, v jak špatné situaci se Helskarští nacházejí. Opět pocítím ke šlechtici vlnu náklonnosti. Nemuselo by mu na tom záležet. Je to cizinec a osud nějaké malé zapadlé vesnice by ho nemusel zajímat. A přesto se zde stojí a nabízí pomoc. Skutečný fyrstar. "Děkuji." Nestává se příliš často, že bych nevěděla, co říct. Nyní ale váhám. Elfstanova přítomnost je mi příjemná, ale to není něco, co by mě mělo zastavit. Vždy jsem dávala přednost blahu ostatních, před svým vlastním. A udělám to i nyní. "Spojenci by se helskarským skutečně hodili. Jakmile bude dostavěn Ornabjarn, ztratíme možnost jakkoliv s Celestionci vyjednávat. Jarl je daleko a beztak se o nás nezajímá. Budu ti nesmírně vděčná, pokud pro nás dokážeš získat nějakou podporu. Vyčkej však ještě, prosím, se svým odchodem. Možná, že mi tě bohové poslali na pomoc, abys sjednotil místní vesnice. Nyní tě ale potřebuji po svém boku. Nevím, co tam nahoře najdu a nechci tomu čelit sama." Vím dobře, že sama bych nebyla. Sigvar by mě nikdy neopustil, avšak on není vyslancem bohů, tak, jako my dva.

Letitia - 15. prosince 2019 15:17

Přestávka na oběd Erling se ukazuje jako čím dál lepší spojenec. Neměla jsem v úmyslu aby sledoval Christophera po celou dobu, ale jsem ráda, že jsme mu to nepřipomněla. O téhle události bych se nakonec dozvěděla, ale už by mohlo být pozdě. Takhle ještě možná stihnu něco zařídit. "Děkuji. Měl jste pravdu v tom, že bych to chtěla vědět," pochválím ho a přátelsky mladého horala poplácám po paži. "Pokud se vám snad podaří zjistit další podobné informace neváhejte s nimi za mnou přijít. Teď se jděte pořádně najíst brzy budeme pokračovat ve výcviku." Mít v pevnosti další pár očí a uší se vždycky hodí. Tohle je rozhodně zpráva se kterou je potřeba správně naložit. Jakmile se vojáci rozejdou za jídlem já vyrazím k sídlu Společnosti. Nebo se spíš tak trochu potloukám kolem zda tu někde náhodou nenarazím na Gastona. Nahlédnu i do jídelny a putyky kdyby byl náhodou tam. Možná spolu můžeme poobědvat a při tom probrat pár maličkostí. Jak nad tím tak uvažuji začíná se z toho stávat zvyk. Vždycky někoho vytáhnu na jídlo a při tom mám postranní úmysly. Večeře s poručíkem, snídaně s učencem a teď oběd s úředníkem. Pokud se mi ho podaří najít. Už si skoro nepamatuji kdy jsem se šla najíst jenom kvůli jídlu a ničemu dalšímu, ale nevadí. Hlavně když se to hýbe kupředu.

Arun - 17. prosince 2019 20:00

Rozloučení s horalem Hela Fyrstarova slova byla myšlena upřímně a jeho nabídka pomoci rozhodně nešla jen tak do větru… ale zdá se, že její návrh s nimi setrvat déle bere s větší radostí. Jistě se mu nechce nechávat Helu o samotě – a možná, že přeci jen tak úplně nevěří horalům jako je Sigvar… i když už touto dobou musí vědět, jak pevné přátelské pouto mezi sebou vědma a medvědobijec sdílí… Ale ten moment úsměvu, když se rozhodla jeho nabídky nevyužít, je rychle nahrazen starostí v obličeji – koneckonců, situace v Helskaře skutečně není příliš dobrá – a Elfstan rozhodně není z těch, kteří by zapomněli na osud běžných lidí tady na Severu. „Je třeba, aby obyvatelé Severu byli víc slyšet – pokusím se udělat co budu moci, abych přesvědčil místní, aby mi dovolili jednat v jejich jménu a podpořili Helskaru, bude-li třeba.“ Když to říká on, je skoro možné tomu uvěřit. Elfstan dozajista má určité osobní kouzlo. „Co víc, něco mi říká, že podpora vědmy z Helskary nenechá moje slova bez odezvy,“ dodá s pousmáním, které jí věnuje. V tomto případě možná ještě spíš, že je Hela vnučka Aily, která byla uznávána po celém Severu… Ale i navzdory jeho optimismu, Hela dobře ví, že hašteřiví stařešinové na dlouhém severním pobřeží se jen tak nespojí. To však bude problém, který bude muset řešit Elfstan, ne ona. „Ale jak říkáš – sám bych se necítil dobře, kdybych tě měl nyní opustit. Kdoví, co na nás bude pod Špičákem čekat. I když nepochybuji o neuvěřitelných schopnostech našeho průvodce, můj vliv a hodnost by také mohli přijít vhod.“ Ano, to promluvil muž, kterému politika sice příliš nevoní, ale který rozhodně chápe její účel. A pokud budou jejich oponenty Celestionci, přesně něco takového budou potřebovat. Jejich cestování s Anghalmem se mezitím přiblíží ke konci. Stanou pod kopcem, kde stojí horalova útulna a přijde čas se starým mužem rozloučit. Je však příjemné vědět, že jejich cesta zpět je hlídána mužem, jako je on. Možná, že vypadá, že už strávil na téhle zemi pěkných pár let více než běžný muž, ale Hela dobře ví, že není o nic méně houževnatý a schoopný než Sigvar či Elfstan. Starý horal se opře o svou sukovici a prohlédne se trojici. Párkrát spokojeně přikývne. „Doufám, že najdete, to, co hledát. Pro celej Sever. A že, až se budete vracet zpátky, mi všechno hezky povyprávíte,“ zabručí přátelsky. Poté sám neváhá a popořadě jim každému stiskne pravici. „V mým domě budete vždycky vítáni. A když budou lidi procházet vašim směrem, řeknu jim, že pokud by vás našli v nouzi, tak ať vám neváhaj pomoct. Jde to po cestě vytyčený Bohama, máte sebou vědmu, ale snad přijmete ještě požehnání starýho horala a přání dobrýho pořízení na konci tý cesty.“ Také dovede být výřečný svým vlastním způsobem… snad se stářím ta horalská mlčenlivost ustoupila. Sigvar mu pouze zpříma pohlédne do očí svému druhovi a jednoduše kývne hlavou. Víc nemusí říkat, oba muži si ihned rozumí. Elfstan vážně odpoví: „Děkujeme vám, Anghalme, za vaší pomoc a ochotu – dokonce i k cizinci, jako jsem já.“ Anghalm přikývne a odpoví prostě: „Pomůžu kdykoliv synům a dcerám Severu z každýho kouta, to je otázka horalský cti.“ Úřednické záležitosti Letitia Erling spokojeně přikývne a odkráčí – možná ho měla nějak odměnit… ale prostý seveřan by to mohl brát jako urážku… tady je koneckonců v jiném světě než dole v Celestionu. Po chvilce váhání se vypraví poohlédnout se po celestionském úředníkovi Gastonovi, který je užitečnou spojkou mezi ní a Doresgrückem – a dozajista by z něj bylo snazší tahat informace než ze šéfa Společnosti, a to i když jsou to formálně její spojenci. Hledání je dlouhou chvíli marné, ale nakonec na něj přeci jen narazí. Vypadá to, že nemá čas na oběd, protože právě vychází ze skladu Společnosti s jakýmsi mužem, který vypadá jako zálesák a něco s ním řeší. Zdá se, že je to nějaká otázka peněz či jiného materiálního zajištění – ale oba muži jsou příliš opatrní na to, aby to řešili takto otevřeně. Letitia už má čas jen na krátký oběd, žádné velké vybavování, ale možná by to stálo za pokus i tak. Gaston určitě ví, co se kde šustne… a to co zjistila Letitia by se mu taky mohlo líbit. Když se Gaston rozloučí s tím druhým mužem, zalesák vyrazí ke stájím. Zatímco Letitia jde k úředníkovi – a svému krajanovi – na kus řeči, všimne si koutkem oka, že muž osedlal koně a vyráží po cestě z pevnosti. Spěšný posel. Snad do Alesglas. Možná co se týče problémů, které začal dělat Torjak. Pokud bude chtít přežít první kilometr z pevnosti, Helskarou projede triskem. A ani pak to není jisté, vzhledem k situaci na severu. Přes záda má loveckou mušketu a u pasu těžký okovaný obušek, ale to by mu proti seveřanům nemuselo být k ničemu. Snad nenávist ještě nedošla tak daleko… ale kdoví, co se děje v divočině. Lidé Společnosti jsou ti poslední, kteří by šli stěžovat na lidi zmizelé v divočině. Pak by se jich někdo třeba mohl zeptat, co to vlastně v té divočině ti Celestionci dělali? Ale když úvahy dospějí až sem, už se úředník obrací na Letitii s unaveným, avšak přívětivým úsměvem. „Dobrý den, slečno. Věřím, že všechno je v pořádku?“ ptá se spíš konverzačně. Taková standardní společenská otázka. Úředník se na moment zamyslí trochu hloubeji a dodá trochu tišeji: „Co se týče práce – vyskytly se komplikace. Nevím, jak přesně jste domluvená s panem Doresgrückem, ale jsem si jist, že vám dá vědět, pokud dojde k něčemu, co byste potřebovala vědět.“ Ano – chtěli po ní, aby jim šla dělat vyjednavače kamsi do hor. Možná, že opatření velitele Torjaka jejich rozhodnutí změnily – koneckonců, pokud se vztahy mezi Společností a posádkou začnou zhoršovat, bude pro ně dobré mít uvnitř někoho alespoň z části sympatického jejich cílům. Na druhou stranu, to rozhodně není místo, kde by se Letitia chtěla ocitnout. Torjak vypadá jako tvrdý muž, se kterým se nevyplatí hrát žádné hry. Už to, že je ochotný se stavět Společnosti do cesty o jeho charakteru něco říká. Ti seveřané jsou někdy tak neúplatní, že jim je to až ke škodě…

Hela - 17. prosince 2019 20:46

Rozloučení Elfstan to se slovy skutečně umí. Díky němu mám pocit, že situace není zdaleka tak černá, jak se obávám. Že máme dokonce naději vydobít, co je právem naše. Sama sebe však v takovém nadšení raději krotím. Přílišný entuziasmus by mohl naší věcí spíš ublížit, než jí podpořit. Omezím se tedy jen na upřímný úsměv, kterým fElfstana obdaruji. "Fyrstar a vědma...kdo by se odvážil, stavět se nám do cesty." Před námi se vztyčí další kopec a na jeho úpatí se náš průvodce zastaví. Prohlédnu si chalupu, která se zde krčí a obrátím svůj zrak k Anghalmovi. Stisknu jeho mozolnatou dlaň a usměju se. "Děkuji, Anghalme. Za vaši společnost, ale hlavně za to, že jste mi pomohl poodhalit jedno z tajemství hor. Už teď se těším, až vám povyprávím, co jsem pod Špičákem našli." Podívám se na Sigvara. Nyní je to opět on, kdo povede naše kroky. Vím, že jsme se zdrželi, ale i tak doufám, že se ještě dnes dostaneme na místo. Zítra bych už chtěla začít pátrat. Stále ve mě hlodá nejistota, protože netuším, co hledat. Spoléhám jen na to, že mi bohové opět ukážou správnou cestu.

Letitia - 18. prosince 2019 20:57

Novinky pro Společnost Trvalo to déle než jsem předpokládala, ale nakonec bylo mé snažení korunováno úspěchem. Sice budu muset jíst hodně rychle a není čas na řečičky a chození okolo kaše. Jenom se rozhlédnu zda máme dostatek soukromí a vrhnu se do toho. "Rozumím. Až to bude tak to bude. Život vojáka je z většinu času čekání, takže jsem na tohle zvyklá, ale teď hlavně přináším zprávy já," na chvilku se odmlčím. Znovu ten opatrný pohled kolem sebe. Ne snad, že by to bylo nějaké velké tajemství, ale opatrnost ještě nikdy neuškodila. "doslechla jsem se, že se chystá večeře mezi hlavouny Ligy a velením pevnosti. Tojrak společně s Noriou a Mikha‘ilem. Prý tam bude také ten učenec Christopher. Věřím, že se dá snadno domyslet proč se tohle děje a co má být účelem. Pokud Doresgrück potřebuje se svými aktivitami pohnout měl by asi přidat. Možná je to jenom bouře ve sklenici vody, ale můžete se to vyvinout všelijak. I nepříznivě pro vás," upozorním Gastona. Samozřejmě nejde o bitvu. Nebude se střílet a nebudou mrtví, které již nikdo nevzkřísí. Pořád se s tím může Společnost nějak vypořádat, ale být varován znamená být ozbrojen a takhle aspoň nikdo nemůže říci, že neplním své povinnosti. "To je vše co jsem potřebovala," ukončím svou řeč a jsem hotová k dochodu, abych ještě stihla jídelnu před tím než se vydáme na druhou půlku pochodového cvičení, které bude trvat až do večera.

Arun - 19. prosince 2019 21:32

Pod Špičákem Hela Po jejich společném rozloučení se trojice opět vydala na cestu k horám… byly zdrženi, ale stále má Hela pocit, že získali každým zdržením alespoň něco. Jejich první zjištění o tom, že se zde pohybují Celestionci s pochybnými úmysly není nic až tak překvapivého… ale zjevení, kterého se jí dostalo při jejich druhé zacházce, rozhodně celou výpravu v jejich konání ujistilo… a ukazuje na to, že Bohové bedlivě sledují jejich postup. A ona dobře ví, že při ní stojí. Jakmile se rozloučili s Anghalmem, Sigvar opět nasadil tvrdé tempo. Fyrstar s vědmou měli stěží dost sil na to, aby mu stačili. Hela přitom překvapeně shledala, že Mikael zvládá cestu i nadále bez větších problémů. Nikdy netušila, kolik síly se v takovém psu může skrývat. Je to však staré a houževnaté horské plemeno… Jisté však bylo, že oba dva lidé neměli dost dechu na to, aby spolu dále hovořili – a raději se soutředili na to, aby se jim Sigvar neztratil mezi stromy. Pouze na moment si povolila skupina přestávku – aby se rychle najedli a dočerpali energii. Hela se v té chvíli mohla obdivovat nesmírným výškám hor, které už jim byly velice blízko. Bylo to poprvé, co se vrátila k horám od skonu její babičky. Nebyl na cestování čas. Příliš mnoho práce – příliš mnoho povinností. Cítila ve svých nohách, jak vysoko už vystoupali… hory se však táhly ještě výš – výš až do nebes. Sledovala linii divokých hvozdů, která rychle přecházela v horský podrost. Viděla strmé loučky a na bližších svazích rozeznávala pasoucí se kamzíky. Když její oči šplhaly dál, poslední trsy trávy a mechu nahradila holá skála na samém vrcholu pak překrytá bílým sněhem. Viděla potoky a vodopády z tajícícho sněhu, které se táhly z hor do usazených ples v dolinách a průrvách. Tu a tam u nižších jezer spatřovala osamělé domky či dokonce osady – neboť ani tento nejdivočejší kout Nortimberu nebyl tak docela pustý. Jak jejich výprava vystoupala na jeden z nižších pahorků, který jim doposud stínil výhled, dostalo se jí výhledu na samotný Špičák. Byl na dohled. Vždy dostával svému jménu: Ostrá skála se tyčila vzhůru a připomínala zlomenou holou kost titána zaraženou v zemi. Kámen této hory byl temný. Převyšoval své nejbližší sousedy o nejméně tisíc stop. Okolí toho obra mezi horami bylo opuštěnější než zbytek hor. Seveřané Špičák pokládali za tajemné a podivné místo, kterému je lepší se v bázni vyhýbat než v jeho stínu pokoušet dobrotu Bohů. Ale z lesů pod ním – už to nemohlo být víc než několik hodin cesty – se přesto táhla dlouhá niť kouře. Hela si nevzpomínala na žádnou chatu postavenou tak blízko hory. Elfstan stanul vedle ní a usmíval se, neboť stanuli téměř ve svém cíli. Za to Sigvar se divoče mračil. Jeho sveřepý výraz se setkal s Helou – v očích bouře, která se nesklidnila ani s pohledem na vnučku své staré přítelkyně. Přikročil k oběma mladším členům výpravy a vysvětlil příčinu těch mraků ve tváři. „Tam nemá, kdo co pohledávat. A už vůbec tam nemá co být žádný větší oheň.“ I táboření ve stínu Špičáku mohlo nosit smůlu. Jim – tedy přesněji vědmě a jejímu doprovodu – žádné takové nebezpečí rozhodně nehrozilo, avšak běžní muži Severu tuto tradici pečlivě dodržovali. Elfstan zvážněl a přidal: „Snad by bylo lépe najít nějaké bezpečné tábořiště – něco jako základní tábor. Mám z toho špatný pocit…“ Horal přikývl a výjimečně jednou se šlechticem souhlasil. „Já taky.“ Co s večerem? Letitia Gaston naslouchá slovům Letitie velmi pozorně a jeho tvář se stahuje do nepříjemného mraku. Neřekne to nahlas, ale Letitii rychle dojde, že Společnost o té chystané večeři neměla tušení… A pokud by Torjak začal nahrávat Lize… tím by se daly zadělat problémy dokonce i pro takový kolos jako byla Společnost. Jejich zdroje v této divočině jsou koneckonců omezené a nemohou si dovolit jimi plýtvat. Společnost má sice na vrch v Severním moři… ale celkově třímá Liga srovnatelné, ne-li větší bohatství. Pokud by získali opěrný bod na Severu, byly by to pro Společnost problémy. Gaston podle toho i odpovídá… „Dobrá – děkujeme vám za zprávu. Buďte si jistá, že za tohle vám pan Doresgrück poděkuje…“ A to znamená s trochou štěstí rychlejší cestu z téhle díry. I když je už skoro příjemnější pracovat přímo s Celestionskou rozvědkou než se Společností… některé jejich taktiky jsou nejen pochybné, ale někdy jí skutečně přijde, že zapomínají, kdo je jejich králem… Každopádně Gaston se zdá být víc než ve spěchu, aby to co nejdřív předal vyšším místům. Rychlým kývnutím se s ní loučí: „Nashledanou, slečno. Práce nekončí, budu muset jít. Věci se blíží do finále,“ dodá poněkud tajemně, ale pak už zmizí směrem k pevnosti. Letitia stihne sfouknout rychlý oběd, který do sebe nahází v jídelně pevnosti. Není to nic moc, ale energii zkrátka potřebuje. Pak už spěchá na cvičiště, a dokonce ještě všechno stihne bez nějakého trapného zdržení. Odpoledne je opět ve znamení pochodových cvičení. Ona samotná se cítí poněkud lépe než předchozí dny, protože na pochodující Nortimberce je radost pohledět. Rozhodně větší než na Nortimberce střílející do terčů… I tak je to dost nudné a nepříliš zajímavé cvičení, které v jejím povědomí plynule překlene do večera. Život vojáka, dokonce i důstojníka, je z větší části rutina… S tím už si ona umí poradit. Když cvičení uzavírá a mužstvo rozpouští, sama jde k pevnosti, aby se před večeří trochu občerstvila ve svém pokoji – alespoň si opláchla tvář v umyvadle, když nic jiného. Před schody do hlavní věže si všimne Percivalla, úředníka a prvního pobočníka Mikha’ila. Postává u dveří, rozhlíží se, a když jí uvidí, vykročí přímo k ní s mírným a na první pohled omluvným úsměvem. „Dobrý večer, slečno – mám pro vás vzkaz od sáhiba Mikha’ila – chce se vám omluvit, protože bude muset dnes večer zrušit vaše běžné setkání v jeho pokoji – máme v rámci Ligy důležité jednání – to víte, obchodní záležitosti…“ Slušný způsob, jak jí říct, že nedůvěryhodná Celestionka není vítána na večeři s Torjakem… pokud se tedy večeře skutečně pořádá už dnes večer. Mohla by to být rovněž ještě náhoda… koneckonců už se to několikrát stalo, že se Mikha’il z toho či onoho důvodu musel omlouvat z jejich tradičního setkání. Úředník se na ní slušně usmívá a čeká na její reakci. Má sám věci na práci nebo by ho mohla vytáhnout k jídlu? Mohla by z něj zkusit něco vytáhnout o Lize… ale tenhle úředník není příliš sdílný… Nebo snad bude odchytávat někoho jiného v hostinci či v pevnosti? Čas by se měl nějak využít…

Hela - 19. prosince 2019 23:00

Cesta vzhůru Opustili jsme Anghalma a Sigvar opět přidal do kroku. Chvílemi si nejsem jistá, zdali se snaží dohnat ztracený čas, nebo nás chce jednoduše uštvat. Na nějaké další hovory s Elfstanem můžu rovnou zapomenout, protože mi nezbývá dech. Jsem však překvapena, a potěšena, tím, jak dobře cestu zvládá Mikael. Pes se doma tváří, že už pomalu ani nevyjde ze dveří, ale tady, jako kdyby o několik let omládl. Severské plemeno, stejně nezdolné, jako lidé severu. Jak kráčíme naskýtají se nám nádherné pohledy do údolí, ale i k vrcholkům hor. Sem tam, na opačné stráni, zahlédnu nějaké stavení, i v těchto končinách žijí lidé. Zajímalo by mě, jaký je jejich život. Jejich starosti a a zdali se hodně liší od toho, co řeší lidé v Helskaře, nebo třeba v Alesglas. Zastavím se, když se nám naskytne pohled na Špičák. Už jsem ho viděla dřív, ale pokaždé mě, znovu a znovu, uchvátí. Jsem přesvědčena o tom, že tahle černá skála je dílem bohů. Že jí sem dali pro výstrahu, lidem tohoto kraje. Jako vztyčený prst čnící k nebesům. Lidé se většinou špičáku vyhýbali, proto ani v jeho blízkosti nestála žádná stavení. A přesto se někdo odvážil přiblížit a dokonce byl natolik drzý, aby rozdělal oheň. Zdroj Sigvarovy zloby je mi tak jasný ještě dřív, než horal vůbec otevře ústa. Mám nepříjemný pocit, že na konci toho kouře bychom opět našli celestionce. Kdo jiný by se mohl něčeho takového odvážit? Navíc by to potvrzovalo teorii, že nechtějí, aby se k hoře někdo přiblížil. "Měli bychom být opatrní. Dost možná bychom mohli narazit na nějakou další patrolu." Příčí se mi takhle uvažovat. Už jen z myšlenky na to, že by nám snad ti cizáci chtěli zabránit ve vstupu do našich lesů, se mi vaří krev. Jenže my jsme tu z jiných důvodů, než vyvolávat konflikty. "Určitě víš o nějakém vhodném místě. Nemám pravdu?" Oslovím horala, oči stále upřené na proužek kouře.

Letitia - 20. prosince 2019 11:50

Večer "Rozumím. Vyřiďte mu můj pozdrav na dobrou noc a třeba zítra nebude mít tolik povinností," odpovím na zprávu od Mikha’ila a dál pokračuji do svého pokoje. I když by byl Percival dobrým zdrojem informací jeho loajalita Lize je příliš velká. Navíc se mi zdá, že mě nemá příliš rád. Nevím zda má něco proti celestioncům obecně nebo jenom proti mně osobně, ale ať je to tak nebo tak není to pro mě žádná změna. Nic z něj nedostanu tak to nebudu ani zkoušet. V pokoji si na chvilku sednu a naliji si číši vína. Jen si tak hovím a dávám odpočinout unaveným nohám. Pomalu popíjím a dívám se z okna jak se šeří. Krajina se halí do tmy a já nechávám myšlenky volně plynout. Užívám si tuhle chvilku o samotě kdy jsem jenom sama se sebou a nic nemusím. Nikdo po mně nic nechce ani není potřeba něco vyřídit. Teprve až se mi připomene žaludek, že se o něj musím také postarat tak se vzdychnutím vstanu a zamířím dolů do jídelny. V hostinci jsem byla nějak moc a neuškodí ušetřit si trochu peněz. I když se mi nežije špatně není to tolik abych mohla bezmyšlenkovitě rozhazovat. Před odchodem jsem si ještě oprášila uniformu a zkontrolovala se v zrcadle a vyřešila největší nedostatky na kráse jako jsou rozcuchané vlasy a špína na tváři. Lepší už to stejně nebude. Zavřu dveře svého pokoje a vydám se dolů po schodech.

Arun - 24. prosince 2019 11:27

Malý vánoční dárek? Jarní Rovnodennost Vyšlo slunce. Začal nový den. Sluneční paprsky polaskaly útesy Severního pobřeží a začaly vysoušet kapky rosy na stéblech horské trávy za malou vesnicí v srdci největší divočiny. Ve vzduchu byla podivná svěžest, téměř jako po bouři. Ve větru z hor bylo stále cítit vzpomínky na zimu. Ta však byla dnešním dnem konečně uspána. Jaro se mohlo zplna hrdla nadechnout… Byl to den nových začátků a světlých nadějí v budoucnost. Byl to den, kdy se otevřelo jedno z úzkých oken pevnosti a dvojice milenců, Celestionka a Nortimberec, se zhluboka nadechli chladného jarního vzduchu Byl to den, kdy mladá vědma vystoupila ze svého domu, pomyslela na tváře svých přátel včetně rozbrázdněných lící jejího starého přítele z hor a odhodlaného pohledu fyrstara, který do jejího domova zavítal. Byl to den, kdy si jedna seveřanka přivstala, aby si jednoduše zarybařila se svým kamarádem z dětství, zavzpomínala a ztratila se myšlenkami v kraji, který jí dřív býval domovem. Všichni stáli jako osamělé sloupy vystavené vichřici osudu. Jejich cíle byly různé, mnohdy dokonce protichůdné… ale jejich vůle dokončit své dílo… a jejich zvláštní pocity osamění, jejich pochyby… byly docela stejné. Tři ženy stanuly na rozcestí osudu, jejich cesty nezvratně propleteny. Ve výjimečný den jarní rovnodennosti hleděli vstříc své vlastní budoucnosti, novým začátkům… a nevyhnutelným koncům. Avšak i přes úděly, které jim přichystali bohové tohoto světa, bylo na čase si odpočinout. Ani jedna z nich nemohla utáhnout na svých bedrech váhu nebeské klenby – mohly se však zhluboka nadechnout a radovat se z toho, že nebesa visí nahoře docela spokojeně i bez nich. Svět se točil dál. Ráno volného času, strávené v obětí milencově, v kruhu rodinném či mezi přáteli, nebo jen v pohodlí vlastní mysli… pro jedince nevyčíslitelné a pro Všehomíra stěží poznatelné. Tři ženy si oddechly, jejich srdce se na moment zpomalila, ramena se uvolnila, vrásky od starostí povolily. Ze tří hrdel vyšel klidný vzdech, neboť tři mysli políbily Můzy a daly jim vědět, že alespoň na těch pár momentů je všechno tak, jak má být. Byla to jistota, která jim dodala sílu. Uvolněná těla se napřímila. Nová síla se jako by odnikud vlila do žil. Jejich úděly nebyly lehké, avšak v tom momentu se cítily být vyvolenci osudu – těmi, kteří vytrvali a těmi, kteří vytrvají. Nevěděli, zdali se o nich někdy budou zpívat písně a psát báje – zdali budou jejich činy dost hrdinské na to, aby byly hodné zapsání. Ale byly hrdinkami běžného dne – hlavními postavami svých vlastních příběhů. Rozhodovali o osudech svých bližních, konaly malá zla a malá dobra, malé zázraky… malé a přeci hrdinské kousky. Uvědomění bylo… osvěžující. Na krátký moment jim byla sebrána veškerá pochybnost a byla nahrazena jistotou, odhodláním a silou. Snad se jim ten moment vepíše do vzpomínek… Vracely se pomalu zpět do svých každodenních životů. Brzy jejich krátké odpočinky a přestávky skončí. Ozvou se jejich nikdy nekončící povinnosti a nutnost se vrátit zpět k tomu, co bylo třeba udělat. Ale možná že se přeci jen něco toho zvláštního dne změnilo… možná, že trochu hrdinství na běžném člověku zůstalo… dost na to, aby mohl pokračovat ve svém díle a vést svůj život stále vpřed. Byly hrdinkami.

Arun - 27. prosince 2019 19:56

Úkryt v povzdálí Hela Sigvar zachmuřeně přikývne na otázku vědmy – jistě zná každý kout tohohle kraje. Nic víc neřekne, pouze sejde ze stezky a pokyne oběma svým druhům za sebou. Ale nyní už kráčí pomaleji – a opatrněji. Sigvar si jistě uvědomuje, že by zde v okolí mohli číhat cizáci či jiná nebezpečí … i když překvapit medvědobijce by se nepodařilo ani nejlepšímu Celestionskému zálesákovi. Avšak fakt, že musí postupovat tak opatrně v zemi jejich otců ho rozhořčil – Hela ho slyší tiše zamumlat: „Jak tohle našinci dovolili…“ A ona uslyší stejně neurčitě zamumlat Elfstana – snad v odpověď, avšak šlechtic se neodváží oponovat medvědobijci otevřeně. „Těžko něco zmůže horal proti ostrostřelci.“ Sigvar se na Elfstana ohlédne… sám však mlčí a nereaguje. Co by koneckonců místní pastýř zmohl proti nějakému žoldákovi s mušketou? Oba už nejspíš předpokládají, že jde skutečně o Celestionce. Nikdo jiný by si něco takového nedovolil. Místní jsou ještě méně zvyklí na změny než lidé v Helskaře… snad o to víc budou citliví na vpády cizáků… V okolí musí vřít hodně nenávisti, ať už jsou vetřelci kdokoliv. Brzy je Sigvar dovede do přívětivého úkrytu – malá zapadlá skrýš mezi křovinami v suchém závětří skály, kde je dokonce i ohniště a hrubý přístřešek z kulatiny. Zde složí trojice svá zavazadla. Sigvar poznamená: „Chtěl jsem tábořit blíž u hory. Nejdřív to tu musíme obhlédnout. Nechceme padnout do pasti.“ Elfstan souhlasně přikývne a dodá: „A bylo by vhodné se s vaším požehnáním zastavit u místních rodin – mohou vědět, co se děje, že se někdo odvážil rušit posvátný klid téhle hory, jak jsem pochopil.“ Sigvar opět poněkud váhavě souhlasí – možná, že konečně začíná uznávat, že Elfstan má tu a tam docela dobrý nápad… „Vyrazím na průzkum. Postavte tábor. Počkejte, dokud se nevrátím.“ Je otázka, zdali si mohou dovolit malý oheň… ale jsou stále poměrně dost daleko od Špičáku a Celestionci neví o tom, proč tu jsou… mohli by zde být jen jako další skupina cestujících horalů… Mezi mužstvem Letitia Její rozhodnutí bylo dozajista moudré… tihle Atmorijci nemají k Celestionu od poslední války dobrý vztah. Soupeření Ligy se Společností také mnoho nepomáhá. Ne všem se chce hrát ta opatrná hra dvou vyzvědačů, kterou spolu hrají Letitia a Mikha’il, a raději jdou otevřeně proti jiným… Kaprálka stráví chvíli ve svém pokoji odpočinkem a nabíráním sil. Život vojáka a důstojníka není jen samá akce a vzrušení. Poté, co se občerství, se vydá na jednoduchou večeři do společné jídelny. Tentokrát už jí nikdo nezastaví a dojde v klidu až mezi mužstvo. Všimla si živé řeči, která se však ztišila, jakmile vešla. Nebyli to její vlastní chlapi – kteří jí pozdravili prostým zasalutováním v sedě, které je v Nortimberu naprosto postačující…. na rozdíl od Celestionu… Ne, ti, kterým očividně zkazila náladu, byli jiní muži, kteří posedávali kolem jednoho ze stolů. Podle odlišných uniforem a i jiného vystupování jí bylo rychle jasné, že jsou to Geirovi vojáci. Nevrhali na ní sice žádné pohledy, ale dost rychle se utišili, když vešla… že by už se klepy začaly šířit? Usadila se v klidu ke stolu, kde mimo jiné seděl desátník Günter a i desátník Geirovi patroly – ten druhý, kterému ještě nebyla představena. Josteinna nikde nevidí. Oba poddůstojníci sedí v tichu, které má snad na svědomí jejich odlišná národnost – ale nezdá se, že by mezi nimi byl nějaký spor ve vzduchu. Pouze společenské ticho… Ale u mužů jako byl Günter měla někdy takový pocit, že byli přirozenými kamarády všeh kolegů poddůstojníků – dokázali totiž všemožnými způsoby vždycky všechno sehnat a vždycky jim někdo kryje záda… Možná, že její večer přeci jen nebude tak neplodný – dozvědět se, o čem si štěbetá mužstvo, to je vždycky dobrý nápad. „Madam,“ pozdraví Günter a jeho zasalutování bylo přeci jen trochu lepší – to je ten Celestionský dril. Druhý muž rovněž zasalutoval – uctivé pozdravy, kterých se jí dostávalo, byli spojené s její pozicí a povahou její práce spíš než s hodností pouhého kaprála, a proto tak učinil až potom, co si všiml, že Günter to udělal. „Dneska to chlapům docela šlo – pochodování je jejich silná stránka,“ prohodí klidně její desátník mezi sousty, jen tak, aby řeč nestála. I mužstvo bude poslouchat pokud nebudou mluvit nějak podezřele tiše. A navíc je tu ještě ten cizí desátník…

Hela - 27. prosince 2019 20:42

Úkryt Opustíme stezku a pomalejším tempem procházíme porostem. Sigvar je přesvědčený, že jde o celestionce, mě by ale nyní nepřekvapilo už vůbec nic. Hlavou mi probleskne myšlenka na Ilmaidy, které jsem spatřila v Ornabjarnu. Ani ti se zde neoctli omylem. Přemýšlím, jestli Sigvar o jejich přítomnosti vůbec tuší. Nejvyšší navíc nikdy nenaznačil, kdo usiluje o dědictví severu. Ona "hladová srdce" tak mohou patřit komukoliv. Dostaneme se do úkrytu, kde můžeme složit věci a odpočinout si. Místo je pěkně chráněné a dokonce je zde připravené ohniště. "Bez ohně se dnes raději obejdeme." Lepší být obezřetný. Jsme v závětří, takže bychom měli noc přečkat i bez teple plamenů. A jeden večer se sušeným jídlem ještě vydržíme. "Co ale potřebujeme, je voda. Je tu někde poblíž pramen, nebo horská bystřina?" Nechci jen sedět v táboře se založenýma rukama, a čekat na návrat horala. Vím, že neznám tento kraj, ale jsou věci, které můžu udělat. Dojít pro vodu snad ještě dokážu. Vezmu měch na vodu a sekyru a vyčkávavě pohlédnu na Sigvara.

Letitia - 29. prosince 2019 11:03

V jídelně Jednoduchým gestem rukou pozdravím vojáky a nechám je sedět. Není potřeba dělat nějaké rozbroje a dožadovat se přesných pozdravů podle protokolu. Za to mi to nestojí. Patroly, která dorazila pod velením Greira, si všimnu a je mi jasné o čem se tak mohou bavit. Nehodlám si jich však všímat. Drby jsou nedílnou součástí vojska a vznikly by i kdyby to nebyla pravda. Znovu letmo pozdravím svého desátníka a posadím se k němu. Jsem trochu překvapená, že ho tu vidím. Zvykla jsem si ho vídat hlavně s Freyou a tady nikde není, ale do toho co je mezi nimi mě nic není pokud to neovlivní jejích povinnosti. "To ano, ale kdyby také zvládli po tom co někam dojdou také něco trefit," neodpustím si poznámku na účet jejich střeleckého umění. "Ještě pár měsíců a budou z nich špatní střelci. Teď jsou jenom příšerní." Naberu si lžící polévku a zakousnu se do placky, kterou jsem dostala. Zatím co jím jen tak ze zvyku naslouchám tomu co se šušká u ostatních stolů.

Arun - 30. prosince 2019 12:19

Debaty v chladu Hela Před tím, než medvědobijec odejde, jednoduše mávne rukou k úzké pěšince táhnoucí se z jejich tbáořiště – víc nic, a vyrazí na průzkum kraje… Hela vyrazí pro vodu, zatímco Elfstan prohlíží útočiště. Mimo to také složí svoje zavazadla a poté dožene Helu se svým vlastním měchem. „Díky tomu přístřešku ani oheň nebude třeba. Skryjeme se před větrem… a před deštěm, pokud přijde…“ zhodnotí za chůze Elfstan jejich tábořiště. V těhlech horách by mohlo i začít sněžit… zvlášť ještě výše… tady jsou přeci jen stále spíš v podhůří. Ale počasí je ve Varldbergen je velmi vrtkavé a mezi těmi vysokými vrcholky téměř vždy otálí několik málo mraků či cárů mlhy. Úvahy o počasí přeruší další Elfstanova poznámka… „Chápu, že Sigvar tenhle kraj dobře zná, ale divím se, že tě nevezme na průzkum okolí sebou… dvě oči víc vidí a myslím že i ty musíš být dobrý lovec. Na schopnosti medvědobijce asi nemá nikdo… ale každému se tu a tam hodí pomocná ruka,“ začne právě když uslyší zurčení bystřiny. Rychle naberou vodu z ledového potůčku, který proskakuje mezi kameny směrem dolů do údolí. Je tak mrazivý, že po chvilce Hele téměř prokřehnou ruce – vždyť sem teče z tajících ledovců. Spěchají zpět k tábořišti, ale nemají se hned kde ohřát. Schovají do přístřešku z kulatiny – a hned si tam všimnou spokojeně se válejícího Mikaela. V tom je obrovský pes jako on skutečně nápomocný – jejich skromný úkryt jim pomůže zahřát. Jejich končetiny už se ozývají po dlouhém pochodu – a vzhledem k tomu, že se rozhodli proti ohni, není mnoho jiného na práci, než se posadit, rozložit kožešiny a vlněné přikrývky… a trochu si odpočinout… A jakmile klesnou na zem, jejich ruce a hlavně nohy se ozvou. „Ah,“ vzdychne Elfstan. „Nedovedu si představit nic krásnějšího, než kdybych se mohl teďka hezky posadit ke krbu a dát si nohy na stoličku…“ Rychle se z toho snění s otevřenýma očima probere. „Ale nejdřív musíme splnit to, co nám bylo uloženo. Doufám, že se Sigvar brzy vrátí s informacemi.“ A k tomu ještě dodá: „Mám z toho špatný pocit. Co když Sigvara někdo přepadne? Vím, že jeho schopnosti jsou obdivuhodné… ale je to jen jeden muž… a pořád nevíme, s kým tu máme tu čest…“ Semkne rty: „Co když jsme v podstatě v nepřátelském území? Ve válce platí jiná pravidla než v divočině… a štěstěna může být vrtkavá.“ Zamyšleně si k sobě přitáhne vlněnou pokrývku a zahledí se do země před sebou. Povídání v jídelně Letitia Na poznámku své nadřízené o schopnostech místních se Günter ušklíbne a Letitia si všimne, že i cizímu poddůstojníkovi zacukali koutky. „No co,“ řekne trochu tišeji desátník Günter, „je to pravda. Krutej svět, když máme za úkol cvičit takové talenty ve střelbě. A přitom jsem si jistej, že jsou Nortimberci, co by dokázali přestřílet nás všechny.“ To je možná malý výpad proti druhému poddůstojníkovi… ale ten se zdá být stoicky chladný vůči takovým snahám. Asi se do žádného bratříčkování nebo předhánění nechce pustit… ani za cenu ochrany cti jeho krajanů. Jejich řeč k ničemu moc není – a poslouchání u stolů také nepřinese žádné ovoce… vypadá to na neplodný večer přeci jen. Jsou to nezajímavé kecy. Slyší trojici vojáků rozebírat její pochodové cvičení – ale ne moc hlasitě a určitě si dávají pozor na jazyk, od chvíle kdy vešla. Nějací dva se trumfují v tom, na koho čeká doma hezčí děvče. Několik jich probírá dění v pevnosti. Nadávky na východňany i na obě cizácké organizace si nenechávají jen pro sebe. U těch bližších zaslechne dokonce i nějakou zmínku o tom jídle, o té večeři, kterou plánoval Mikha’il… ale nic co by už nevěděla. Jen že slyšeli většinou od někoho mezi nosiči či mezi skladníky něco o těch přípravách… Konečně po nějaké chvíli Geirův desátník dojí. Zasalutuje Letitii a v doprovodu vojáků, kteří už po většinou také pojedli, se vydá zpět do tábora. I když ten už zmizel, Günter s jídlem jaksi otálí – má něco na srdci? „Začíná se to tu nějak hýbat,“ zabručí nejdřív neutrálně do jídla. „Nás běžný vojáky do toho nikdo nemíchá… ale každý si všimne, že se něco děje. Freya si našla práci u Ligy… možná, že se podívá někam ven z kraje.“ Že by malý ostrostřelec nabízel mezi řádky nějakou menší výměnu informací? Nebo už je všemi těmi intrikami Letitia paranoidní? „A možná, když bude mít moje maličkost kliku, bych se někam mohl podívat i já. Tady s těmi vojáky je to stejnak marnost nad marnost…“ Pomalu chlebovou plackou stírá nevýraznou omáčku. Nedívá se na Letitii a mohl by dost dobře mluvit k té placce. „To víte, našinec musí vždycky vědět odkud vítr fouká… a dokonce i tady na severu pěkně z jihu táhne průvan…“ Günter, taky Elko, jak mu často říkají jeho kumpáni, ač jí nikdy neřekl proč. Cenný spojenec… ale také prospěchářský a oportunistický chlap, který si určitě nikdy neváhá zašpinit ruce. Podává jí teď pomocnou ruku a reaguje na její předchozí nabídku… nebo sleduje nějaké jiné, vlastní cíle?

Hela - 30. prosince 2019 12:34

Možnost nebezpečí Vyrazím po úzké pěšině, na kterou mě upozornil Sigvar. Ujdu však sotva několik desítek kroků, když mě dostihne Elfstan. Pousměju se na něj a jen krátce přikývnu. I já jsem přesvědčená o tom, že zvládneme noc překonat bez ohně. V nejhorším případě se k sobě vždy můžeme přitisknout a zahřát se navzájem. Taková zima ale snad nehrozí. "Se Sigvarem jsme si dost podobní. Některé věci si prostě rádi děláme po svém. Poku raději vyrazí na průzkum sám, nebudu se s ním dohadovat. On zase nemluví do mých věcí." Fakt, že mě medvědobijec nevzal s sebou na průzkum, mě nikterak nezaráží, ani neuráží. Fyrstar má sice pravdu, když říká, že víc oči víc vidí, ale dva lidé se v podrostu skryjí hůře, než jen jeden. Voda v bystřině je ledově chladná. Naplním vak, opláchnu si ruce a obličej a skoro necítím prsty. Příliš dlouho se nezdržíme a opět se vracíme do úkrytu. Mikael si mezitím udělal pohodlí. Vyndám z torny chlebovou placku, kterou rozdělím na dva díly, kus okoralého sýra a trochu uzeného masa. Podělím šlechtice a sama se posadím k jídlu. Zády se opřu o Mikaelův hřejivý bok a přes nohy si přehodím vlněnou deku. Oheň mi opravdu trochu chybí, ale takhle to taky půjde. Dám se do jídla. Elfstan, jindy tak optimistický, mi nyní dělá těžkou hlavu. Snažila jsem se nemyslet na to, že by snad Sigvarovi mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Ale po jeho slovech nejde uvažovat i o takových věcech. Koneckonců, i medvědobijec je jen člověk. "Počkáme ještě další hodinu, pokud se do té doby nevrátí, vydáme se ho hledat." Nemohu nechat medvědobijci příliš času, protože poté už začne padat večer a v noci bychom už vůbec neměli šanci ho najít.

Letitia - 31. prosince 2019 10:12

Povídání v jídelně Souhlasně pokývám hlavou na desátníkova slova. Má v tomhle pravdu a vůbec mě to u něj nepřekvapuje. Günter se vždycky vyznal v tlačenici. Víc by mě zaskočilo kdyby vůbec netušil co se kolem děje. "Je to tak. Bude potřeba mít oči otevřené ještě víc než jindy," ztiším hlas a důvěrněji se k vojákovi nakloním aby nás nikdo neslyšel. Nejsem tak hloupá abych ve veřejném prostoru probírala všechny tajné informace, ale i to málo je lepší držet hezky pod pokličkou. "Dějí se tu zvláštní věci. Vesnice je na nohou. Jak Liga tak i Společnost se dává do pohybu. Teď ještě ta večeře. Obávám se, že se tu brzy něco vážného semele. Nebo možná ne přímo tady v pevnosti. Všichni někam mířím. Někam do hor a vůbec bych se nedivila kdyby to všechny táhlo jenom na jedno místo. Mám takové podezření, že tu nejde jenom o těžební práva. O co konkrétně to však netuším. Zatím se mi to nepodařilo vypátrat, ale možná, že někdo jiný by mohl mít víc štěstí a pokladnice Společnosti nezeje prázdnotou." Znovu zkusím Güntera nalomit když už s tím sám přišel. Abych mu dala čas na rozmyšlenou dojím zbytek večeře.

Arun - 01. ledna 2020 22:01

Zatím tápou Hela Elfstan odmítne jídlo, které mu Hela nabídne, s úsměvem sahaje po svém vlastním zavazadle. „Netřeba, nejsem poprvé na cestách divokým krajem.“ Posadí se vedle vědmy a sám ze zavazadla vytáhne sušené maso a skývu černého chleba. Na moment se při jídle jeho trochu chmurná nálada zvedne a mezi jídlem se pousměje Helině gestu: „Vědma pečuje o své druhy, že? V Helskaře nikdo nehladoví…“ Ale jeho dobrá nálada mu dlouho nevydrží. Jeho oči sklouznou do kouta a zaseknou se tam. Tiše ho slyší zamumlat: „Na rozdíl od Celestionu a Hvězdny…“ Moment sedí v tichosti, což je opět pro něj další neobvyklost. Vědma mezitím skromně večeří, zatímco cítí teplo psího těla a jeho dech, jak se Mikael zajímá o to, co právě jí. Uběhne několik momentů, než si Elfstan uvědomí, že ona mluvila o vyčkávání do Sigvarova návratu. „Ano… to bude nejlepší.“ A poté ticho. Téměř celou hodinu jen v sedě čekají, beze slova sledujíce vstup do jejich útočiště. Když už se čas, na kterém se dohodli, pocitově chýlí ke konci, Elfstan si neklidně poposedne a zdá se, že o čemsi přemýšlí… nedokáže zůstat v klidu. Když zpozoruje, že si toho Hela všimla, skloní oči a konečně se dá do řeči. „Omlouvám se – honí se ve mně podivné pocity. Až dokud jsem sem přišel, byl jsem si jistý vším, co jsem dělal… ale teď mám starosti.“ Pousměje se smutným úsměvem. „Nejspíš to nic není. Ale sedí ve mně podivná obava, že ti lidé, co táboří pod Špičákem jsou víc než vetřelci. Modlím se, aby to oni nebyli – abych se pletl.“ Jeho pohled ztvrdne a jeho rysy se semknou. „Ti, kteří věří, že dokonce i boha lze zabít…“ Dřív, než může říct další slovo, venku uslyší těžké kroky. Hela si všimne, že Elfstan se narovnal a ve skrytu položil dlaň na jednu ze svých ručnic, kterou se rozhodl vzít s sebou, a kterou si drží blízko u sebe… Ale ona ty kroky velice dobře zná, neboť je slýchala už jako malá. Dovnitř vchází medvědobijec. Otevře jednoduché dveře ze stlučených prken a vejde do jejich příbytku – jednoduché čtvercové místnosti, která se opírá o skálu, bez vybavení a oken, s hrubě dělanou dřevěnou podlahou. Tvář Sigvara je zachmuřená – ale to ještě nemusí nutně zanamenat špatné zprávy. Navíc za tu hodinu mohl stihnout tak nanejvýš obejít okolí. „Bezpečno. Žádné stopy kolem. Ale i tak, lépe v noci držet hlídky.“ Elfstanovu napnutí není pomoženo. Nakloní se k Sigvarovi, podá mu měch s vodou a zeptá se: „Jak daleko k hoře?“ Medvědobijec se vděčně napije a opětuje: „Asi dvě hodiny. Jsme blízko… ale ne tak blízko. Ten jejich… tábor… podle kouře ještě o něco dál.“ Elfstan přikývne a váhavě se ohlédne po Hele… ale nezdá se, že by plánoval pokračovat v tom, o čem začal mluvit. „Pokud bude okolí bezpečné, utáboříme se pokud nutno blíže…“ Sigvar vytáhne své vlastní jídlo – horalský recept výživných placek ze sušeného ovoce, sušeného masa a koření. Začne tiše jíst, zatímco se venku smráká. Paktování Letitia Günter jejím slovům… rozhodně naslouchá. Dobře slyší obzvlášť slova jako „pokladnice“ a sám si určitě doplňuje k různým jejím větám malé zlaté otazníčky… tak už tahle sorta funguje. „Něco se tu semele určitě… už jsem byl na pár podobnejch místech,“ zamumlá si pro sebe Günter docela tiše – ona ho slyší, ale to co říká nijak dál nevysvětlí. Desátník si ještě chvíli vytírá omáčku, než odpoví na její náznak ohledně Společnosti: „No… koneckonců se řiká, že když už má bejt člověk v průseru tak je lepší se držet těch, který se v něm vyznaj.“ To by na Společnost skutečně sedělo… pokud dokonce sama nějaké potíže neinscenuje. „Všichni mířej do hor,“ přitaká konečně. „Asi i Liga a možná, že s ní i Freya. Všichni mizej z pevnosti do hor… takže tady zůstavaj jen blbci a ti, co musej.“ Zamyšleně rozžvýká kus placky, a ještě s plnou pusou dodává: „A oba víme, že blbci a ti co musej chodí v bitvě v první linii…“ Poddůstojník se zmůže dokonce i na metafory – protože v těhlech vrchovinách by se ani žádná bitva vést nedala. Konečně přestane chodit kolem horké kaše a promluví ke svému jídlu tiše ale rozhodně. Ale hlavně nenápadně. „Společnost mizí do hor – toho už jsem si všim. A jestli tam zmizí i Liga… chci jít taky. Jenže nejsem místní a nemám známosti na vyšších místech,“ dodá s malým náznakem mrknutí k ní. „Takže jediná cesta, protože Liga by starýho Celestionskýho vojáka jako jsem já nikdy nechtěla, je buď se Společností… nebo s puškou v žitě a smyčkou na počkání v Celestionu.“ I Günter se chce vytratit. Ale proč, to neříká. „Ten Doresgrück má dost vlivu na to, aby do těch hor dostal kohokoliv. A určitě by ho zajímaly plány Ligy… věci, o kterejch jsem třeba možná taky něco zaslech.“ Günter se zhluboka napije – bohužel jen vody, neboť alkohol se mužstvu běžně neservíruje. „A navíc… nebudu lhát, když řeknu, že je mi armáda a legitimní cesta z týhle díry příjemnější než Společnost nebo život psance… a divil bych se, kdybyste měla jinej názor, madam.“ Na desce stolu si začne malý ostrostřelec balit cigáro. „Kdyby se třeba náhodou někomu podařilo prokázat tady na severu pořádnou službu Jeho Veličenstvu, řek bych, že by to byla jistá cesta dolů, do tepla. A dva takovou husařinu vymyslej a provedou o dost spíš než každej sám.“ Zajistit si cestu zpátky domů… a s pomocí takového chlapa jako je Elko se dokonce i nereálné zdá možné… ač trochu ušmudlané. A když něco nevyjde, ona se vyvleče snadno – je z dobré rodiny… na rozdíl od Güntera.

Hela - 01. ledna 2020 22:38

Návrat Zarazím se a poté se pousměju. Síla zvyku, nečekala jsem, že by si Elfstan jídlo nevzal. Nenutím ho, raději nakrmím druhého ze svých společníků. Kus masa hodím Mikaelovi a poté se sama se pustím do jídla. Dokud jsem neucítila vůni sušeného masa, neuvědomila jsem si, jaký mám hlad. Po fyrstarových slovech zachovám ticho. Nevím, jaká situace je v Celestionu, nebo vlastně kdekoliv jinde v Nortimberu. Ne, že by mě to nezajímalo, ale dobře vím, že jsem jen člověk, nemohu se postarat o všechny. Mou starostí je Helskara a já udělám vše pro to, aby alespoň lidé v tomhle koutě světa, byli spokojení a netrpěli. Čas utíká a já cítím, jak ve mě roste nejistota a obava. Nikdy jsem o Sigvarovi nepochybovala. Ale Elfstanova slova mě k tomu nyní nutí. Mohu si tisíckrát opakovat, že medvědobijec se o sebe dokáže postarat, že ho nic nepřekvapí, ale v hloubi duše vím, že tomu tak nemusí být. Je čas. Doba, po kterou jsme řekli, že budeme čekat, uplynula, a horal se ještě nevrátil. S obavami poslouchám Elfstanova slova. Už se nadechuji, abych mu řekla, že je důležité poslouchat svůj šestý smysl, dát na pocity. Chci mu říct, že i já se obávám těch, kdo táboří pod špičákem, ale než k něčemu z toho dojde, ozvou se venku kroky. Napnu se, i přesto, že ani na chvíli nepochybuji o tom, kdo to je. Teprve ale v okamžiku, kdy se horal objeví v úkrytu, se uvolním. Je zachmuřený, ale nezraněný a dle jeho slov nám nic nehrozí. Na okamžik zavřu oči, opravdu se mi ulevilo. "Určitě bude lepší držet hlídky. Nemůžeme si teď dovolit, nechat se překvapit." Úkryt nám dává pocit bezpečí, ale nesmíme nic ponechat náhodě. Dojím jídlo a pečlivě se zachumlám do deky. Nechám muže, aby si určili pořadí, v jakém budeme držet hlídky, a sama se uložím ke spánku.

Letitia - 02. ledna 2020 20:54

U večeře s desátníkem "V tom máte pravdu," souhlasím. "Ti, kteří se osvědčí na tom rozhodně vydělají a budou nahrazení dalšími nešťastníky, kteří nemají tak vlivné zastánce. Jistě vás nepřekvapí,ž e jsem podnikla jisté kroky a pokud máte skutečně informace, které se mohou hodit zkrátka nepřijdete to vám mohu slíbit." Zatím hovořím jenom tak všeobecně. Rozhodně ho nehodlám zahrnout do všeho co jsem sama vypátrala. Rozhodně ne tady. Možná později a v soukromí. Nejdřív si ale o tom budu muset pohovořit s jinými. Není to jenom na mně. Obzvlášť když se chce Günter dostat do hor. V tomhle mám hodně svázané ruce. Mohu jedině dát nějaká doporučení, ale sama to rozhodnout nemohu. Ani já odsud nemohu jen tak odejít. Rozkazy musí přijít z vyšších míst než je to moje. Mohu však někde ztratit slovo a uvidíme co to udělá. "Domluvím vám schůzku s někým ze Společnosti. Možná přímo s Doresgrückem. Ten tady má hodně velkou váhu a uvidíme jak se to vyvine. Je to to nejlepší co mohu udělat," ubezpečím ho, že jeho rozhodnutí padlo na úrodnou půdu. Společnost je pro nás nejlepší možnost jak se někam pohnout. O tom, že by měl držet jazyk za zuby se nezmiňuji. ví moc dobře co je pro něj dobré a rozhodně se jen tak prořekne. Na to je zkušený víc než dost. "Souhlasíte s tím?" zvednu oči od jídla a zadívám se na desátníka.

Arun - 03. ledna 2020 21:16

Fyrstar a Medvědobijec Hela S obavami, které zachmuřili tvář dokonce i Elfstanovi, se tísnivé dojmy začaly dostávat už i k Hele samotné. Trojice neměla mnoho, co si říct až na plány na zítřek. Elfstan navrhl: „Měli bychom vstát před úsvitem, abychom hned s prvním světlem mohli vyrazit a zjistit víc o těchto cizincích… pokud je to tedy bezpečné…“ Sigvar se zamyslel: „Tohle místo je celkem bezpečné. Pod horou? Nevím. Půjdu sám. Vezmu si poslední hlídku. Vy naberte síly po cestě.“ Ale Elfstan zavrtěl hlavou: „Je zde poslání, které je třeba splnit. Alespoň Hela by měla jít s vámi. Ona jediná by mohla díky znamením od bohů zjistit, co zde cizáci chtějí…“ Opět v jeho hlase slyšela určité starosti – a nevěděla, kde bere přesvědčení, že právě ona by měla vědět co tu ti vetřelci chtějí. Sigvar nezaváhal: „Jsem rychlejší sám.“ „Vím. Avšak pokud zůstanou zavazadla zde, budete ještě rychlejší než s nimi. Nevadí mi zde zůstat. Nejsem dobrý na nějaké stopování a hledání v divokém kraji – tak tedy mohu prospět alespoň hlídáním tohoto útočiště. A není důvod, proč by zde měl zahálet další pár rukou zkušených v divočině.“ Hela ucítila napětí ve vzduchu. Elfstan neměl mluvit poté, co Sigvar domluvil. Mohutný medvědobijec se naklonil vpřed a probodl Elfstana pohledem. Měla pocit, že šlechtic poněkud pobledl pod tou osobnostní silou… ale v mizícím světle je těžko říct. Sigvarova další slova vyšla tiše a byla ozvěnou toho, co mu řekl poprvé, když se setkali: „Příliš mluvíš.“ Ticho dopadlo jako sekera mezi oběma muži. Ale horal byl přeci jen moudrý a nebyl to žádný hádavý stařešina, neboť se opět odtáhl, pokrčil rameny. „Helo, rozsuď nás.“ Zdálo se jí to, nebo jí daroval náznak úsměvu? Vědma, která soudí spory ostatních… takový už je její úděl, dokonce i když je tak daleko od domova. Elfstan se pousmál, led alespoň z části prolomen. „Ano… koneckonců, kdo jsem já, abych za ní dělal rozhodnutí, nechce-li jít. Já rád přijmu nabídku odpočinku – a to i když cítím nad sebou důležitost poslání před námi. Není dobré jít do nebezpečí unavený.“ Hela slyšela medvědobijce si zamumlat do vousů: „Alespoň nějaká pravda.“ Poznámka, kterou Elfstan ignoroval a zachumlal se raději do vlněné přikrývky a kožešin, které mu budou sloužit jako lůžko. Hela cítila za zády teplé tělo Mikaela… připomínalo jí to chvíle, kdy často dva či více mužů za ní přišlo do jejího domu v lesích, aby je rozsoudila… a to i když bylo jasné, že kdyby se přestali hádat a dali ty své tvrdohlavé makovice dohromady, udělali by desetkrát víc dobrého, než kolik přinese jakékoliv její rozhodnutí. Dokonce ani moudří lidé hor, jako byl medvědobijec Sigvar, nebo protřelí muži z hradů, jako byl fyrstar Elfstan, nejsou ideální a nevidí vždy rozum a správné rozhodnutí. To koneckonců ale ani vědmy… ale těm alespoň radí Bohové. Inktrikáni Letitia Desátník přikyvuje slovům Letitie – ale i on chápe, že na víc než obecné řeči tady nemůže dojít. Ale i tak jí přijde, že má trochu jiné představy než ona a vidí jejich situaci z trochu jiného světu. Její další slova totiž vyvolají něco jako potlačený úšklebek – rychle sní poslední sousto a jeho tvář je zas vážná. „Madam, já nejsem žádnej šlechtic jako vy, nejsem nic pro chlapy jako je Doresgrück – to vim moc dobře,“ v jeho hlase zazní trpkost. Že by už se dřív setkal s takovými obchodními představiteli? Nebo je to jen všeobecná poddůstojnická zahořklost? „Já vim moc dobře, jaká by byla moje role, kdyby už nějakym zázrakem na tom jednání Doresgrück souhlasil s tím, co chci. Byl bych při nejlepším tolerovanej a při nejhorším hozenej přes palubu. Ne, moje místo je mezi těma nízkejma úředníčkama, který už nějakej ten pátek ve Společnosti dělaj a nemají žádný iluze o svým postupu nahoru. Jen takový mě samotnýho nepotopěj rovnou dolů.“ Už dojedl, takže se nejspíš brzo bude zvedat. „Mě bude docela stačit, když o mě ztratíte u toho vašeho Doresgrücka nějaký slovo a nasměřujete mě radši k nějaký nižší šarži… tak jen dobře, madam. Já už si s nima nějak popovidám… ke správnejm ouškům se dostane to, co je potřeba i bez velkejch tajnejch schůzek…“ Desátník vypije vodu z kalíšku, ještě jednou se k ní nakloní a dodá: „Občas se hodí mít u sebe někoho, kdo není v paktu jen se Společností, ale nezapomíná na starou dobrou Korunu, madam, to je všechno, co jsem vám chtěl říct. Děkuju vám.“ Pak se zvedne, dvěma prsty u čela zasalutuje a vyrazí ven. Zanechal jí jejímu vlastnímu jídlu, které mohla v klidu a pokoji dojíst. Po jídle se šla ještě nadýchat čerstvého vzduchu před pevnost. Zatímco s Günterem hovořili, setmělo se. Dvůr byl tichý, avšak nebyl prázdný. Předně si všimla dalšího jezdce… tentokrát jasně přijel z Alesglas… a nejspíš mohl cestou potkat toho, kterého společnost vypravovala dnes v poledne. Ale tento byl v zaměstnání Nortimberské armády. Nebyl sice místní, ale rozhodně neměl takový strach z projíždění Helskarou po setmění. Právě hovořil s Harikssonem, prvním poručíkem Torjaka. Předával mu malou koženou tašku, nejspíš depeše z města. Krom nich si překvapeně všimla jednoho východňana, který v jejich rozevlátém šatu v zamyšlení procházel kolem jedné ze stěn pevnosti. Zima se zdálo mu nijak nevadila. A co je víc, všimla si velmi výrazně absence köningsjegere Thurssona. Míval ve zvyku večer často stát na hradbách pevnosti a přehlížet krajinu… ale jak si uvědomila, byl už několik dní pryč. Žádné obtěžování při cvičení, žádné čmuchání a zdánlivé zahálení. Ať už tu byl královský hraničář z jakéhokoliv důvodu, jeho cíle se od příjezdu východňanů a zvýšení aktivity Společnosti musely změnit… nebo přesunout za hranice pevnosti. Nebo… dokázal by někdo královského hraničáře… odklidit? Málo pravděpodobné… ale ne nemožné… ač nesmírně riskantní. Ona sama měla volný večer… mohla zkusit jednat se Společností, posadit se jen na něco k pití do hostince… zkusit zjistit víc o všech těch intrikách, které se v pevnosti začaly rozjíždět… nebo to vzít dnes zbrzka a jít se raději pořádně vyspat.

Hela - 03. ledna 2020 22:08

Na pokraji hádky Sigvarovo rozhodnutí, vyrazit následujícího dne sám, se mi ani trochu nezamlouvá. Než na to však stačím jakkoliv zareagovat, ozve se Elfstan. Nejsem si jistá, jestli to, co dělá, je odvážné, nebo hloupé. Možná trocha od každého. Tenhle spor není o mnoho jiný, než jakých jsem řešila už tisíce. Dva silní, sebevědomí muži, tvrdé hlavy, se do sebe pustí. Tentokrát se alespoň nebojím toho, že by někdo z nich sáhnul po zbrani. Nechám je tedy, až se sami uklidní. To, že se nakonec Sigvar obrátí na mě, abych rozhodla, je už jen potěšující drobností. Oplatím horalovi lehký úsměv. "Děkuji. A děkuji i tobě Elfstane, že ses mě tak horlivě zastával. Opravdu bych tě Sigvare ráda doprovodila. Právě proto tu přeci jsem. Vím, že se sám dokážeš pohybovat rychleji, ale já slibuji, že ti nebudu na obtíž a nebudu tě nikterak zpomalovat. Obzvlášť, pokud budeme cestovat nalehko." Můj další úsměv patří Elfstanovi, za jeho ochotu zůstat a ohlídat tábor. "Stejně jako ty, Sigvare, mám z těch, kdo táboří pod Špičákem špatný pocit. Zároveň mám ale i tušení, že zapadají do toho, co se zde děje. Nejvyšší mě varoval před hladovými srdci, a já musím zjistit, co jsou zač, a co zde pohledávají." Mluvím klidně a vyrovnaně. Ale v mých slovech není místo pro smlouvání. Pouze medvědobijci oznamuji, jak jsem se rozhodla.

Letitia - 04. ledna 2020 16:50

Po večeři na dvoře Noční vzduch je chladný. Otřepu se když se ho nadechnu po tom teple uvnitř a pevněji se zabalím do pláště. Pořádně si ho přitáhnu k tělu abych se víc zahřála. Stále mám pocit, že zima ještě neskončila a to tvrdí že již je jaro. Jestli to tak půjde dál, tak se vůbec netěším na léto. Zdá se, že i to bude hodně studené a jediné co mě zahřívá je vědomí, že tady možná již nebudu. Aspoň v to doufám. Jezdec, který dorazil takhle pozdě mě zaujme. Zřejmě si v Alesglas s těmi dokumenty pospíšili. Jsem skutečně zvědavá jak se jim to podařilo a zda se jim podařilo něco odhalit. Proto se vydám směrem k rozprávějící se dvojici. Možná něco málo zaslechnu když si dám pozor a pokud si mě náhodou všimnou tak se zase tak moc neděje. Jsem jenom důstojník na večerní procházce na tom není nic divného ani špatného. Také si chci lépe prohlédnout toho jezdce abych si ho mohla později případně najít. Pro teď se ale spokojím jenom s prostým špehováním z bezpečné vzdálenosti.

Arun - 04. ledna 2020 19:10

Všichni míří do hor Freya Freya seděla ve svém úkrytu ve skladišti na dřevěné bedně a pila medovinu, kterou si koupila v hostinci. Teď nechtěla sedět tam ve společnosti – potřebovala si trochu ujasnit, co se dělo poslední dva dny. Včerejší jednání s Ligou dopadlo… dobře. Ten Edamitsu a a učenec Christopher měli pár nepříjemných otázek – ale jí už vyslýchala nějaká esa a tihle obchodníčci neměli šanci. Podařilo se jí říct málo, a přitom upokojit jejich zvědavost. Nevyzradila, jak se to má s jejím vztahem k místním – jen, že už to dlouho nebyla… ale že má víc než dost zkušeností s přežitím v divočině jak ze svého mládí, tak ze svojí minulosti v cizineckých oddílech. Ukázalo se, že Liga si o tom promluví s velitelem na nějaké sešlosti, kterou mají naplánovanou na dnešek. Teď někdy, když ona popíjí, se rozhoduje o tom, jestli se do těch hor dostane… jestli jí k jejímu slibovanému dědictví předhoní nebo nepředhoní jiní. Bude to složitá věc, utéct s lupem a nenechat se zabít Ligou nebo Společností… ale bylo to možné – v divočině se dalo dobře ztratit. Musí jen doufat, že to dědictví jí umožní utéct někam daleko, kde si ho bude moci užít. Bez Elka to bude rozhodně těžší, než už to tak je. Liga se netvářila příliš nadšeně z toho, že by měli živit Celestionce jako je on. Je to koneckonců královský voják z povolání, na rozdíl od ní. Když mu to dnes ráno říkala, taky mu to pěkně zkazilo náladu. Celý den přemýšleli o tom, jak se do těch hor dostat pohromadě – ona samotná měla jen málo šancí to zvládnout. Mohla to vymyslet a hodně toho mohla i provést, ale potřebovala to logistické zázemí schopností Elka… když se po odpoledním cvičení rozcházeli, říkal, že zkusí ještě něco vymyslet… Posedávala v teple a v relativní pohodlí – kdoví z čeho bude živa, až vyrazí s tou Ligou na výpravu do hor… pokud vůbec z něčeho. Liga jí toho mnoho neřekla. Vlastně ani neví přesně s kým půjde. Zdálo se, že s učencem Christopherem… a že hlavní obchodní zástupce Mikha’il al Halil a ten východní šlechtic Edamitsu budou mířit do hor nějak jinak. Snad aby to bylo míň nápadné… Nejspíš jim je Společnost v patách – nebo je dokonce předhonila. Vždyť už vyslechla jejich intriky na tom tajném setkání, které měli pohůnci v lese, a ví o nějaké jejich činnosti v horách. Z přemýšlení jí vyrušil Elko, který vešel dovnitř a rychle za sebou dveře zas zavřel, aby ho nikdo neviděl vcházet. „Zkusil jsem to u Letitie – a měl jsem pravdu, bylo to hned jasný, že má vazby na Společnost. Možná, pokud budu mít kliku, bych se do hor mohl dostat s nima. O tobě ví, že jim do toho čmucháš – ale já bych měl mít čistej štít.“ Opřel se o protější bednu a začal kouřit cigáro. Modré obláčky kouře se vznášeli a usazovali u stropu vcelku vysokého skladiště. Snad jí to tady nepodpálí. „Možná to ještě bude hrát pro nás. Můžem se postarat, aby se k tomu pokladu nikdo nedostal dřív než my dva. Stačí jedno vadný kolečko na zrušení celý operace,“ řekne s úšklebkem. „Říkalas, že budete vyrážet brzo – už zítra třeba… No tak já ještě nevim, kdy se tam dostanu. Zkus než vyrazíte něco vytáhnout z tý Ligy – něco co by se dalo prodat Společnosti… a já zkusím to samý naopak. Budem to muset hrát na obě strany – ale jestli to vyjde, budem za vodou.“ Vyfoukne další obláček kouře a zeptá se: „Nechceš si dát ještě něco k pití v hostinci? Večeřel jsem v pevnosti, ale nějak mi potom kecání vyschlo v krku…“ Otázka je, jestli od teď nejsou formálně na opačných stranách barikády… Společnost a Liga… ale nebylo by podezřelé, aby se teď z ničeho nic jako neznali?

Freya - 05. ledna 2020 11:09

Hra začíná Pohovor s Ligou snad dopadl docela dobře, teď jen aby to nějak vyřídili s velitelem. Ovšem hádám, že s tím si zrovna oni dokáží nějak poradit. A kdyby se něco nezdálo, tak peníze dokáží divy, otvírají cesty a zavírají mnohá ústa. Jediné, co mi přidělává trochu vrásek na čele je to, že s Elkem patrně nemohu počítat. Nijak se netvářili na to, že by nás snad mohl doprovázet. I když je to vcelku pochopitelné, zkusit jsem to prostě musela. Holt si budeš muset poradit sama...nedá se svítit...můžeš se utěšovat tím, že jediný klíč k tomu všemu máš snad ty...jen jestli ho bude ještě jak použít... Zvednu oči, když vstoupí Elko a jen mu letmo kývnu. "Hmm, tak si hlavně nepouštěj hubu moc na špacír." upozorním jen parťáka, když se zmíní o kaprálce. "Jo kdyby se tohle povedlo, bylo by to fajn. Mít tě někde poblíž ž půjde opravdu do tuhýho. I když se tak možná netvářej všichni míří za tim samým." Chvíli jej sleduji jak labužnicky pokuřuje a spřádá další plány. "Jen si dávej bycha, ať to kolečko nepoláme někdo jinej. Sice by odpadla nutnost se s někym dělit, ale o tebe bych přišla nerada, starý brachu." ušklíbnu se trochu. "Zkusim, ale moc sdílní zrovna nebyli, dávají si docela pozor na to, co pustí ven. No nebude to poprvé, co si takhle zahrajem, jen se pouštíme do poněkud vysoké hry s tou nejvyšší sázkou." dodám ještě v zamyšlení. "Jo, proč ne. Pojďme to zapít." kývnu souhlasně. Sice jsme od teď asi každý na jiné straně, ale dosud jsme pekli spolu, takže nebudem dělat, že se neznáme. Však každej ví, že žoldák je věrnej tomu, kdo platí víc a umí držet jazyk za zuby, když je třeba. Tak proč nevyužít příležitosti a ještě trochu nepopít, čert ví, kdy k tomu bude zase příležitost. "A kdyby se náhodou něco semlelo jinak, než si malujem a my se nepotkali v cíli, bylo by fajn si říct, kde se potkáme pak." mrknu na něj ještě. Můžeme mít tisíc plánů a stejně to nakonec může dopadnout všechno úplně jinak, než si malujem.

Arun - 05. ledna 2020 21:48

Stejné jako dřív Freya Elko přikyvuje a souhlasí se slovy Freyi, je to jeho dlouholetý kumpán – až tak, že se ušklebuje, jak je mu to všechno jasné. „Dík, ale jen žádný strachy, však v tom nejedem prvně. Už jsme nějaký to rodeo zvládli – však to oba známe a vobčas šlo vo krk ještě víc.“ Někdy bývali i na té tenké hranici mezi popravou za dezerci a medailí za hrdinství… a vždycky si cestou něco vydělali. První voják za hradbami si nejvíc nakrade. Ale ten první na nich to zas nejspíš odnese… „Kdyby mě byla zubatá chtěla, už by si mě dávno vzala,“ odpoví jejímu úšklebku stejnou mincí. „Ale jenom blb na takové věci moc sází – takže dávej bacha i ty. Liga se sice tváří, že se tolik nešpiní – ale na ty slušňáčky si člověk musí dávat největší pozor, to jsou ti, co ani nemrknou, když ti bodaj kudlu do zad.“ Odlepí se od bedny, o kterou se opíral a vypadá náramně spokojený, že alespoň dostanou něco chutného do krku. „Tak před tou velkou sázkou si dáme jednu na kuráž – a vyřešíme ty detaily, jako co budem dělat, až ten poklad zkysne a budem mít za zadkem dva načepířený syndikáty.“ Když jdou do zimního chladu, Elko se pro sebe tiše chechtá: „Hehe, na vlas jako dřív. Tak teď aby nám ještě štěstíčko přálo.“ Přejdou dvůr rychle, jarní slunce nestíhá přes den prohřívat vzduch a vítr z hor dokáže ještě pořádně zaštípat, zvlášť takhle na večer. Není divu, že v tomhle kraji toho vypěstují tak málo – mají tu zimu skoro celý rok. Zapadnou do hostince, dají si medovinu na zahřátí a posadí se do kouta, aby je nikdo neotravoval a také, aby je skupinka několika dělníků trochu od vchodu zakryla. Jednak, aby na ně nebylo hned vidět, a druhak aby na ně tolik netáhlo. Elko rovnou začne potichu s domlouváním: „Musíme bejt připravený na to, aby se něco pokazilo. Kdybysme se jen rozdělili nebo zkrátka nevěděli, jak to dopadlo s tím druhým, mohlo by stačit se potkat tady. Starej Helmholtc sice dělá ksichty, ale krajanovi pomůže – a dostal by nás někam do klidu.“ A Freya dobře zná tenhle typ kapitánů – pokud získají poklad, Helmholtc by jim pomohl zmizet jedna dvě… za nějaké peníze, samozřejmě. „Druhá možnost by byla zkusit se dostat do Alesglas – to už je skoro civilizace… ale zas je to tam všude samá hora – a kdyby nás hledala třeba Nortimberská armáda, tak by to nebylo dvakrát příjemný, schovávat se jim pod nosem.“ Poklepe prsty o stůl, jak přemýšlí. „A jestli něco podělá víc… viděl bych to stejně jako dřív. Zdrhnout na západ. Ještě furt je pár svobodnejch hrabství, který nepatří ani Atmorijcům ani Celestionu a dalším velkejm rybám… tam se dá zašít jedna dvě, když má člověk nějakou tu minci.“

Arun - 05. ledna 2020 21:51

Noc v horách Hela Sigvar i Elfstan si vyslechnou její rozhodnutí, načež medvědobijec jedenkrát kývne a víc neřekne. Vědma rozhodla. Elfstan rovněž přikývne, ale přeci jen se neubrání poznámce: „Děkujeme tobě – za rozumný soud.“ Ale ani tím Sigvara nevyprovokoval k další hádce – na to je medvědobijec příliš zvyklý udržovat si nadhled a zachovávat chladnou hlavu. Horal nemůže jednat impulzivně. A vzhledem k tomu, že mlčí i nadále, Elfstan dodá: „Vezmu si první hlídku…“ Tím už se mu alespoň dostane od seveřana přikývnutí. Hela i Sigvar se uloží k spánku, zatímco Elfstan usedne vevnitř na lavici, či spíš kusu kmene stromu, který zbyl po dostavění tohoto příbytku. Sedí hned u dveří – nemělo by smysl, aby stál venku, tam by ho vetřelec mohl snadno přepadnout bez toho, aby vzbudil zbývající dva. A vzhledem k tomu, že nemají oheň ani jiné světlo, ho pobyt vevnitř nemůže zbavit zvyku očí na tmu. Hela, než usnula s Mikaelem těsně u sebe, ho viděla, jak bdí a sleduje dveře, jediný vstup do jejich příbytku, s dlaní na ručnici. Hela se probudila sama. Věděla, že je čas na její hlídku – Sigvar si nejspíš vezme poslední část noci, jak původně řekl. Bylo po půlnoci – tyhle hluboké a tiché hodiny temnoty jsou chvíle, kdy jsou nezemské síly, dobré i zlé, lidem nejblíže. Proto vědma sama od sebe mnohdy bdí. Dnes jí alespoň neobtěžovali žádné noční můry. Zdá se, že pobyt se starým horalem a úkryt před venkovní divočinou jí od těch temných vlivů alespoň zčásti pomohl… nebo to snad byla její nedávná vize? Už musí být čas, aby šla hlídat. Zvláštní bylo, že jí Elfstan neprobudil. Usnul? Otevřela oči a viděla ho sedět na lavici. Seděl stranou a přejížděl očima dveře, rukou pevně držíce svou zbraň. Neusnul. Začala se tiše zvedat a Elfstan si jejího pohybu všiml. Nelekl se – hlídal. To nejhorší, co může hlídka udělat, je leknout se když vidí nějaký neočekávaný pohyb. Když přišla k němu blíž, šeptem jí pozdravil. „Nechtěl jsem tě budit. Potřebuješ si na zítřek odpočinout. Jsem zvyklý v noci bdít a opakovat si staré příběhy.“ V jejích kožešinách bylo vcelku teplo, ale když se zvedla, znatelně pocítila chlad, který táhl od mezer ve dveřích. Této noci opět cítila příslib mrazu – v Helskaře by jí to podivilo… ale tady byla v horách. Elfstan zaváhal. Nezdálo se, že by se chtěl zvedat. Tiše promluvil: „Omlouvám se za tu hádku – dokonce ani teď na tu chvíli si neodpočineš od běžné práce vědmy.“ Zůstane tiše sedět na svém místě a dále hledí na temné dveře. Královi muži Letitia Letitia se nenápadně přesune blíž k Harikssonovi a ke spěšnému poslovi, tak aby mohla slyšet, o čem se baví. Není to příliš obtížné, stojí koneckonců v otevřeném, a přitom tmnou skrytém dvoře… ale oni sami si to taky uvědomují a jasně si dávají pozor na to, co říkají. „…jen do velitelových vlastních rukou…“ říká právě posel poručíkovi, který přikyvuje. „Něco nového o celé té věci?“ ptá se Hariksson – v jeho hlase slyší zájem, takže určitě nejde o žádnou běžnou rutinu. „Nemůžu o tom mluvit. Ale je to z vysoka. Předával mi to Köningsjegere…“ odpoví posel, zatímco sundavá sedlovou brašnu a háže si jí přes rameno. Hariksson mezitím tiše hvízdne. „Takhle z vysoka, jo? Tak to si radši budu dávat bacha. Ale jestli je to pro toho našeho – pro Steena Thurssona… tak ten už tu není-“ Posel ho přeruší poněkud nevrle: „Nevím, pro koho to je – a nikdo by mi to ani neřekl. Jen se to musí dostat do rukou velitele před dnešní půlnocí. Ubytuju se v hostinci – drží mi tam pokrývku v jedné komoře, když takhle přes noc přijedu.“ „Jen přes noc?“ Posel přikývne: „Jen přes noc – a podle toho, jak se ti naši v Alesglas tvářili, váš velitel bude nejspíš zítra posílat odpověď.“ Jejich domluva je přerušena – ztichnou, protože si něčeho všimli. Už to vypadá, že zpozorovali špehující Letitii, ale pak si kaprálka všimne dvojce, která přechází dvůr – Freya a Günter, nejspíš na cestě na něco k pití. Možná, že jí Günter právě říká o tom, o čem se domluvil s ní, Letitií. Ale tak nebo tak, přerušili tím debatu obou dvou mužů u koně. Chvíli stojí tiše, dokud se dvojice neztratí – a pak už jim podle všeho není do řeči. Posel stiskne poručíkovi pravici, Hariksson si vezme do ruky uzdu koně a řekne: „Postarám se vám o koně a hned to donesu nahoru – vy se pořádně vyspěte. V okolí je to poslední dobou všelijaké, tak buďte na tu zítřejší cestu svěží.“ „Budu, a děkuju. Dobrou noc.“ „I vám,“ odpoví Hariksson a dvojice se rozejde – Hariksson do stájí, v jedné ruce taška s dokumenty – a posel do hostince.

Hela - 05. ledna 2020 22:13

Temná noc Sigvar bez jediné připomínky akceptuje moje rozhodnutí. Ani jsem neočekávala, že by se snad se mnou chtěl přít. K dalším slovům ho nevyprovokuje ani Elfstanova poznámka. Jistě jí nemínil zle, ale někdo vznětlivější by si to mohl vzít osobně. Situace je uklidněna, hlídky jsou rozděleny a je na čase uložit se ke spánku. Přitulím se k Mikaelovi a věnuji poslední pohled fyrstarovi na hlídce. Poté zavřu oči a usnu. Vprostřed noci se probouzím sama od sebe. Okamžitě vím, že nastal čas mojí hlídky. Tentokrát mě nepronásledovaly ani noční můry, ani nejasná slova bohů. Jsem tedy, i po tom krátkém spánku, celkem odpočatá. Jen jsem trochu zmatená. Elfstan mě měl probudit, ale to se nestalo. Na okamžik jsem se lekla, že šlechtic usnul na stráži, ale když ho najdu pohledem, je přesně tam, kde by měl být. Zvednu se z kožešin a zamířím k němu. Okamžitě mě ovane chlad noci, pár hodin to ale bez problémů vydržím. "Jsem vděčná za tvou starost, ale potřebuješ odpočinek stejně, jako všichni ostatní." Řeknu tiše a usednu na lavici vedle něj. "Nemusíš se omlouvat. Hádka je jako déšť v parném letním dni...pročistí vzduch. A tohle bych navíc ani hádkou nenazývala. Oba jste rozumní muži a víte, kdy je lepší ustoupit." Přes kolena si položím svou sekyru a kývnu na Elfstana. "Běž si lehnout. Teď je řada na mě, abych si opakovala staré příběhy." Usměju se, i když těžko říct, zdali to fyrstar v temnotě postřehl.

Letitia - 06. ledna 2020 19:17

Loupežná výprava Velmi zajímavé. ty dokumenty musí obsahovat opravdu důležité informace. Rozhodně bych do nich ráda nakoukla a věděla čeho se to týká, ale jak to udělat? To je otázka. Zatím mi však štěstí přeje tak se toho rozhodnu využít. Počkám až se ti dva rozloučí a posel poodejde pak se opatrně vydám za poručíkem do stájí. Neplížím se, zase tak hloupá nejsem. Jenom předstírám, že jsem na procházce a mám náhodou stejný cíl kdyby mě někdo viděl. Sice ještě netuším co udělám dál, ale to se uvidí. Je možné, že se mi nic nepodaří, ale kdybych to nezkusila byla to vyloženě promarněná příležitost. Počkám až zajde dovnitř a pak nakouknu dveřmi. Pokud se skutečně chystá postarat o koně měl by na to potřebovat obě ruce a tedy by mohl dokumenty někde odložit a v nestřeženém okamžiku bych se jich mohla na chvilku zmocnit a nahlédnout do nich. Rozhodně je nechci vyloženě ukrást to by bylo příliš nápadne, ale zjistit co se tam píše bych ráda.

Arun - 07. ledna 2020 21:57

Šepot v temnotě Hela Elfstan se usměje ve tmě – ale spíš to vytuší z jeho tónu než, že by byla schopná něco vidět. „Mám víc než dost síly – a pevnou víru, která mě posílí, když budu potřebovat – když se mi víčka začnou klížit.“ Na její další slova reaguje tichým povzdechem – v temnotě nejčernější noci je vždy zvláštní vést rozhovor, neboť dokonce ani stíny nemohou nic prozrazovat. Jen šepot v temnotě. „Děkuji… moudrá jako vždy. Tvoje babička musela být nesmírně výjimečná žena, když dokázala vychovat tak dobrou vědmu.“ Ale Elfstan trochu zaváhá – a opět slyší pousmání: „I když, u nás se říká, že nikdo nemůže vychovat vidoucího – toho si zvolí bohové a vychová ho sám život.“ Zdá se, že i v nejhlubší noci je jeho mysl víc než čilá a připravená na povídání. Jenže i on má rozum. Když ho vyzve, aby šel spát, začne se zvedat. Nakonec tedy uzná, že má vědma opět pravdu. „Hádám, že bych měl jít do kožešin – obzvlášť když to říká vědma! Slýchám, že ty je radno poslouchat!“ Dokáže si živě představit téměř hravý úšklebek na šlechticově tváři, který skrývá rouška noci. Žertuje nevhodně? Mnoho už si ale nepovídají. „Dobrou noc, Helo – ať je klidná a laskavá.“ S tím se fyrstar přesune na druhý, vyhřátější konec přístřešku a tam se zabalí do vlny a kožešin. Brzy jistě usne. Hela přečká svou hlídku v klidu. Má pocit, že klid je spojený s vizemi, které spatřila na tom mýtickém místě – v mohyle z pradávných časů. Samy od sebe se jí přivolávají vzpomínky na to, co spatřila – živé a nezapomenutelné. Vidění sice bylo poněkud zneklidňující… ale nikdy předtím necítila tak blízkou přítomnost bohů. Je-li někde pod jejich ochranou, pak to dozajista musí být zde ve Varldbergen. A co teprve u Špičáku samotného, kde se jí zjevil samotný Nejvyšší Otec. Stále jí mrazí při vzpomínce na to, co spatřila v té temnotě… ty dva světlé body… ale to je vytlačeno vzpomínkou na žár z vidiny – a na vzpomínku mocného hlasu Armjarny, který jí svěřuje smrtelně vážný úkol. Cítí se tou vidinou nabyta podivnou silou – skutečnou přízní bohů. Když přijde čas na konec její hlídky, je klidná a vyrovnaná – noční tma jí už dlouho byla dobrou kamarádkou – a ani sám Zrádce něco takového nedokáže překonat. Všimne si ruchu od Sigvara – medvědobijec se umí probudit, kdykoliv potřebuje. Navíc jeho spánek je lehký, když je v divočině či na lovu. Než se Hela naděje, sedí vedle ní – navzdory své velikosti se umí hýbat jako kočka a ve tmě nevidí o nic hůř. „Klidná noc?“ zeptá se překvapivě svěže a na horala vcelku přívětivě. „Žádní duchové temných můr?“ dodá vážněji. Má o ní přeci jen starost… Loupež ve stájích Letitia Kaprálka se rozhodne vyrazit poručíkem – je to koneckonců vzácná příležitost získat něco, co by jí vážně mohlo pomoci s její situací… žádné domněnky a pověsti… ale dokumenty přímo od zdroje. Za něco takového by Liga i Společnost nejspíš neváhali zabíjet… Možná, že by jí za takové informace možná i posunuli o trochu blíž domovu a trochu dál téhle zamrzlé divočině. Posel naštěstí rychle zapadne do hostince, takže je klid. Čistý vzduch. Může se nenápadně vydat za Harikssonem. Naštěstí stáje sousedí se skladem zbraní, takže v nejhorším může tvrdit, že slyšela nějaké podezřelé zvuky a že se chtěla ujistit, že zbraně v její správě neplánuje někdo zneužít. I když jak zná místní vojáky, jejich každodenní používání by se dalo považovat za životu nebezpečné zneužívání… Ve stáji je jen několik stání a většina z nich je prázdná… pouze v jednom z nich je jeden ze spěšných koní pro nouzové situace. Místnost je dlouhá a podélná, jak už stáje bývají. Vstoupila dveřmi na pravém kraji budovy, zatímco poručík koně zhruba ve prostřed vede dovnitř vraty. Jak očekávala, koženou tašku s dokumenty odložil u vrat – pověsil jí za řemen na hák hned za vraty, aby se dokumenty nezašpinily. Poté odvedl koně na jeho místo a začal se o něj starat. Je to těsné, ale Letitia si je dost jistá, že zvládne tiše projít kolem, nahlédnout dovnitř, a pokračovat dál, aniž by si jí všiml. Může se vytratit dalšími krajními dveřmi, které spojují stáj se skladem zbraní a ke kterým má ona klíč. Kůň poručíka plně zaměstnává. Letitia tiše vykročí, a tak rychle a přitom nenápadně, jak může, nahlédne do tašky, snažíce se pročíst co může. Má jen pár momentů, aby něco vypozorovala- „Jen pro velitelovi oči, slečno Letitie, i když jsem si jistý, že pan Doresgrück by platil zlatem – tolik, kolik byste si řekla.“ Hariksson promluvil od koně. Ruka na sekeře. Malá. Ta, se kterou se seveřané učí házet už od dětství. Národ plný lovců a válečníků. A pořád špiclují uši. Je Hariksson městský typ nebo spíš horal? Tak nebo tak se svými názory na Společnost moc netají… měla by něco vymyslet. A to rychle. Je to koneckonců Torjakova pravá ruka.

Hela - 07. ledna 2020 22:17

Neviděné úsměvy Je zvláštní mluvit s někým, když v temnotě nevidím do jeho tváře. I tak si ale dokážu celkem dobře představit, jak se šlechtic tváří. Dokonce se od něj dočkám drobného pošťouchnutí, které mě samotné vykouzlí na tváři úsměv. Líbí se mi, že Elfstan dokáže být takhle uvolněný. Stejně tak se mi ale líbí jeho ochota pomoci i lidem, které nezná. Ten muž má mnoho tváří a všechny, které jsem zatím měla možnost poznat, se mi líbily. Popřeji šlechtici dobrou noc a uvelebím se u vchodu. Chlad pronikající zvenčí mi pomůže se probrat. Naslouchám nočnímu tichu a přemýšlím o tom, co pod Špičákem najdeme. I o těch mužích, kteří poblíž táboří. Opět si v hlavě přehrávám vizi, kterou mě obdarovala Amjarna. Ona, v obklopení dalších bohů. Tolik bych si přála vědět ví. Kdo byli? A kam se poděli? Myšlenky na lovkyni zapudí vše zlé, co by snad ve tmě mohlo číhat. Padlý by se jistě neodvážil vstoupit do tak posvátných míst, jako je okolí Varldbergenu. Pootočím hlavu, když zaslechnu, z hlubin přístřešku, šramot. Sigvar se probudil, střídání hlídek je o mnoho příjemnější, když nemusím svého společníka vytrhávat ze snů. Ramenem se opřu o Sigvarovo. Medvědobijec sálá teplem, a já se o něj ráda trochu zahřeju. Ještě víc mě však u srdce zahřeje jeho starost. "Klidná noc. Dnes se ani v temnotě nic neskrývá." Odvětím krátce. "Ani tebe ve snech nikdo nenavštívil?" Vím, že vize mívám obvykle jen já. Ale takhle blízko Špičáku je množné cokoliv. Sám Sigvar mi vyprávěl o hlasech, které zde slýchává.

Letitia - 08. ledna 2020 08:35

Přistižená Na okamžik ztuhnu s rukou na popruhu. Tohle se zrovna nepovedlo. Okamžitě mám chuť klít, ale raději jenom zatnu zuby a pověsím tašku zpátky kde byla. "Chm," zabručím, "tak byste to neměl nechávat jen tak povalovat." Věnuji poručíkovi ještě jeden poslední trochu naštvaný pohled a poté vyklidím stáje. Už tam nemám co dělat. Byla jsem přistižena a cokoli dalšího by bylo čiré bláznovství. Rozhodně teď mají pro svá podezření pádnější důkazy, ale s tím již nic nenadělám. Torjak si teď bude dávat ještě větší pozor než doposud a možná mi to předhodí aby mě zdrbnul, ale počítala jsem s tím. Tahle akce byla nejistá od začátku. "Zatracená práce," ulevím si když jsem dostatečně daleko. Dnes již bylo chybných kroků dost, takže se rozhodně nehodlám o nic dalšího pokoušet a zamířím dveřmi do pevnosti a po schodech do svého pokoje. Spláchnu tu pachuť, která se mi usadila v puse po neúspěšném pokusu trochou dobrého vína a zalezu si do peřin.

Freya - 08. ledna 2020 12:45

Krčma Poslouchám Elka jen tiše přikyvuji. Moc dobře vím, že s žádnými slušňáčky ven nevyrážím, ať už se tváří jakkoliv. "Já vim, když jim člověk přestane být užitečný...nebo na obtíž..." dodám pak tiše a nechám větu nedokončenou, oba moc dobře víme, že se momentálně pouštíme na hodně tenký led a každou chvíli se můžeme vykoupat. Jenže když budem sedět na zadku v teple a bezpečí, nikam se nedostanem, nic nezískáme a alespoň já se unudím k smrti. Holt asi k životu potřebuju trochu toho riskování. Vždyť bez toho by to nebylo tak zajímavé. "Jo, štěstí by se vážně hodilo, to by mohlo stát při nás, aspoň na chvíli. Jo a stim pokladem si to nemaluj zas tak jednoduše. Hádám, že se ještě zapotíme, než budeme prchat někam do bezpečí." Ve hře je až moc lidí, ale budem doufat, že to prostě zvládnem... Usadíme se u stolu a já poslouchám Elkovy návrhy. "nevím, jestli je dobré vracet se sem, jestli se něco vážně pokazí, mohla by být i tady docela horká půda pod nohama. Alesgas nezní úplně špatně, pod by po nás zrovna nešla i armáda a pokud po nás půjdou všichni, můžem prchat na západ. Tam beztak asi skončíme, i když dopadne vše dobře, tady to pro nás bude trošku malé." Pozvednu pohár, který mezitím přinesl hostinský a pak pokračuji dál. "Tak jo, pokud o sobě nebudem jen všdět a jinak vše půjde relativně dobře, můžem se potkat v Alesgas, případně si tam nechat jen nějakou zprávu a když nám bude hořet koudel u zadku, jdem na západ, jen by to chtělo nějaké přesnější místo." usměju se trochu. Přeci jen západ je poměrně široký pojem.

Arun - 09. ledna 2020 21:54

Před úsvitem Hela V temnotě noci se ukáže každá osobnost trochu jiná. Člověk se jinak chová, když mu není vidět do tváře – a to platí i pro tak upřímné a přímočaré povahy jako je ten Elfstan či Sigvar. Dokonce i málomluvný medvědobijec se pustí do řeči. Jeho chraplavý hlas připomíná v temnotě hučení vzdálených vodopádů a kamenité laviny řítící se z hor. Není nijak libozvučný… ale je v něm cosi příjemného – hlas z přírody a z hor. „Moje sny nebyly tak docela klidné,“ začne pomalu a rozvážně. „Nebývám tu tak často. Pod Špičákem. Jen málo lidí tudy prochází, a ještě míň jich tu v okolí žije. Ne každý dokáže bohům a předkům naslouchat. A pochopit, to, co se skrývá v jejich snech…“ Cítí medvědobijce pokrčit rameny. Ona ví, že taková nejistota Sigvarovi musí být velice proti srsti… nemá rád, když se setká s něčím s neznámým významem a smyslem… „Neslýchám je tak jasně jako dovedou vědmy. Často jsou to jen dojmy. Pocity. Někdy slova.“ Medvědobijec zamyšleně sedí vedle Hely a hledí do tmy. „Ve snech jsem cítil… starost. Snad dokonce strach. Ale také sílu. Víru. Bohové jsou blízko. Možná, že něco víc uslyšíme, až staneme pod horou.“ Mohutná medvědí tlapa Sigvarova padne v uklidňujícím gestu na rameno drobnější Hely. „Běž spát, vyrážíme před úsvitem. Do té doby těm snům přijdu na kloub.“ Není mnoho o čem mluvit v temnotě horské noci… Hela se vydá zpět ke svým kožešinám a téměř jakmile do nich dopadne, usne. Únava předchozích dnů se hlásí ke slovu. Možná, že proti nočním můrám pomáhá pořádné vyčerpání – unavený člověk už nemá ani na žádné vzruchy mysli energii. Jenže takový poklidný spánek také rychle uteče. Přijde jí to jako moment… že stěží zavřela oči- a cítí jemné zatřesení. Tak asi jemné, jak to jen mohutný seveřan zvládne. Když otevře oči, spatří šero a stíny, které značí blížící se úsvit. Tma už začala ustupovat. Pokoj je vyhřátý a poklidný – i když to na první pohled vypadalo, že dovnitř bude vát vítr, přístřešek stavěli horalové tak, aby jim poskytl úkryt před všemi živly a vydržel bez velké údržby. Mikael těsně u ní se ani neprobere – taky je ten starý brach po té cestě unavený. Nejspíš bude dnes dělat společnost Elfstanovi u jejich zavazadel. Zaslouží si trochu odpočinku. Sigvar už vychází ven a bere si to málo, co budou potřebovat na krátkou výpravu k hoře. Všimla si, že Elfstan už se také probouzí, takže ani jeho tu nikdo nepřekvapí. Taktický ústup Letitia Poručík se za Letitií obrátí, když odchází – nejspíš nečekal, že s takovou suverenitou vše zamluví. Ale tyhle muže nemá cenu přesvědčovat nebo dokonce uplácet. Na to jsou seveřané citliví. Kdyby byl chytřejší, počkal by s přerušením, až by v těch dokumentech měla nos a pak by jí dotáhl k veliteli za špionáš. Tak trocha štěstí v neštěstí. Slyší ho cosi zamručet, ale to už se vytrácí ven – a přes ztichlé prostranství a do pevnosti. Už beztak jí dozajista Torjak z nějaké koluze se Společností podezříval… snad ona zmizí do těch hor dřív, než se z toho něco vyklube. Vyjde rychle po schodech. Touhle dobou bývá větší klid – ale přeci si všimne ve druhém patře většího rozruchu. Tam stojí východňan u místností Ligy jako vždy… ale navíc vidí po chodbě chodit východňanské služebnictvo. A krom nich i další muže. Ty, které zaměstnává Liga. Slyší hlasy a dohadování z jídelny… asi ta večeře, o které slyšela. Všimla si, že ten východňan, kterého spatřila přemýšlet na nádvoří, už se vrátil mezi své a viděla ho zapadnout do jedněch dveří… Nemá čas ani chuť ještě něco riskovat. Navíc bez tak není zvána a ten východní válečník nevypadá příliš přívětivě. Její kroky jí zavedou do pokoje a k pohárku vína. Cítí se trochu lépe – vyvázla vlastně docela lehce. Vlastně jí ani nechytli. Nikdo jí nemůže vinit z velké špionáže, dělá to tu každý. A v nejhorším je to její slovo proti Harikssonovu. On také není dvakrát nestranný… Společnost by jí z jakýchkoliv problémů nejspíš vysekala. Nejspíš. Kdo neriskuje, ten nic nevyhraje. Svlékne se z uniformy a padne do postele. Další úmorný den… snad bude ten příští laskavější. Ví dobře, že přijde brzy – jen co zavře oči, bude tady. Rovnou může přemýšlet o tom, co plánuje příští ráno udělat. Zjistit, jak to dopadlo na té večeři Ligy? Nebo zkusit odchytit Elka a vytáhnout z něj něco dalšího? Či si o něm promluvit s Doresgrückem? Musí si tu běžnou obyčejnost rutiny nějak ozvláštnit. Možná už jí nebude mít dlouho. Má pocit, že i jí brzo odešlou do hor.

Hela - 09. ledna 2020 22:14

Před úsvitem V tichosti sedím a naslouchám Sigvarovým slovům. Medvědobijec je málomluvný člověk, a tak, když se konečně rozpovídá, nepřerušuji ho. Navíc z jeho slov cítím nejistotu. Chápu to, je sice zvyklý slýchat hlasy bohů, nebo jak říká, vnímat alespoň pocity, i tak je to ale pro něj matoucí. Se slovy to umím. Vědma musí vždy vědět, co má říct. Někdy je ale tou nejlepší odpovědí mlčení. Sigvar mě nežádá o radu, ani pomoc. Pouze se svěřil, ulevil svému srdci. Nemusím mu vidět do tváře, abych věděla, že je klidný. "Dobrou noc, Sigvare." Zašeptám do tmy a zamířím zpátky ke svým kožešinám. Mikael se zavrtí, když se k němu přitisknu, ale spíš dál. A i já se rychle znovu propadnu do snů. Medvědobijec mě probouzí před svíráním, přesně, jak slíbil. Venku je ještě šero, ale v přístřešku je už alespoň trochu vidět. Rychle se nachystám na cestu. Na pořádné jídlo není čas, ani pomyšlení, a tak jen rychle sním kousek sušeného masa. Zbytek nacpu do malé brašny, kterou si, i s vakem na vodu, hodím přes rameno. Za opasek zastrčím sekyru, do ruky vezmu luk, a jsem připravena vyrazit. Mikaela nechám spát a Elfstanovi jen kývnu na pozdrav, než vyklouznu ven, za Sigvarem. Ráno je chladné, však obloha je také jako vymetená. Vzhlédnu ke Špičáku a jeho majestátní kráse. Nedivím se, že bohové se stahují právě sem, nemohli si vybrat lépe. "Můžeme vyrazit."

Letitia - 10. ledna 2020 10:07

Nový den Další ráno je tady. Slabé sluneční paprsky mě polechtají na tváři a já otevřu jedno oko a zaposlouchám se. Nikdo mi na dveře nebuší, takže to s poručíkem dopadlo dobře, nebo možná Torjak nepovažuje za důležité se tím nějak víc zabývat. Tak nebo tak ještě mám čas, takže si chvilku pohovím v posteli. Znovu zavřu oči a utrhnu ještě něco málo spánku. Nakonec je ale již nejvyšší čas vstát upravit se a dojít si pro jídlo než bude potřeba vyrazit na cvičiště. Dnes je na čase porovnat výsledky střelby. Proto si sebou vezmu své poznámky, kde mám zapsaná jednotlivá jména rekrutů a to jak si v průběhu týdnů vedou. Je to bída s nouzí, co si budu nalhávat. Nečekám, že to dnes bude lepší a bude tam nějaký velký pokrok, ale udělat se to musí. Jisté zlepšování vidět je, alespoň u několika z nich takže to snad tak marné není. Cestou do jídelny ještě nakouknu do patra kde je ubytována delegace z východu. Včera vypadali, že mají hodně na spěch a spoustu příprav před sebou, tak chci vidět jak pokročili. Pokud pracovali celou noc je to skutečně na spadnutí. Dokonce by mohli již vyrážet. Kdo ví co bylo v těch dokumentech. Klidně se to mohlo týkat i jejich výpravy. No, ale to se již nedozvím. Teď jsou bezpečně uložené v kanceláři a mimo můj dosah. Zatracená smůla. O téhle zmařené šanci ani nehodlám Doresgrückovi říkat. Stejně nemám nic konkrétního. Jo, velitel dostal nějaké spěšné dokumenty. Ne, nevím co v nich bylo. Ostuda, kázání a tak dál. To si rozhodně odpustím. Tyhle neveselé myšlenky vyženu z hlavy a raději se začnu soustředit na úkoly, které mám na dnešek před sebou což je hlavně cvičení, ale nejdříve ta snídaně v jídelně. Již mám pořádný hlad.

Arun - 10. ledna 2020 20:25

Plánování nad pohárem Freya Elko přikyvuje a námitky nemá – ale je pravda, že trochu upřesnit by to chtělo. A to nejen útěk na západ, ale i sraz v Alesglas. „Tak v Alesglas to moc neznám – jenže když už bysme se mohli sejít tam, tak to nebude tak těžký se najít, protože nebudem v takovým průšvihu. I tam musí bejt jedna nebo dvě putyky, kde Celestionce jako jsem já nevěšej hned na rohu. Nějaký takový místo – určitě tam bude všelijaká cháska, ale o to snáz se tam půjde schovat. Možná dokonce i přeprodat něco – ať už najdem cokoliv.“ Pak se zamyslí – a určitě už mu v hlavě rotují kolečka, jak vzpomíná na svoje staré zašívárny na západě. „No a tam dole… voba to tam známe. S penězma se dá schovat kdekoliv. Ale chtělo by to někde směrem k jihu. Ne na pobřeží, tam je Liga… a ne moc blízko Celestionu nebo Nortimberu, pro případ že by se zas začalo někde něco mlít…“ Napije se a trochu nespokojeně si zamumlá: „Chtěl bych tu mít naše starý vojenský mapy. Štípneš jednu takovou a hned máš naplánovano… no, zpaměti mě taky něco napadne.“ Pak si luskne prsty. „Vzpomínáš na Almholt? Městečko na západě, vládnou tam nějaký di Almové, nějakej míšenej západní rod s Ilmaidama – taková šedá zóna na hranicích se satrapií. Zákony tam psávali podle nejvyšší nabídky a pašeráci si tam dávali srazy když se schovávali před Ligou.“ Ve snaze jí to připomenout ještě dodá něco málo, co tam prožili: „Jednou jsme to město měli dobít – bylo to tam, co celá rota dostala příšernou běhavku a žádnej útok nebyl – a pak uplatili našeho generála a měli jsme tam pár dní volna, než se na ten úplatek přišlo. Vždycky sem si říkal, že to je dobrá zašívárna. Však tam pár kluků taky zůstalo a hezky potichoučku v tom zmatku zběhli. No, nevím, jestli je někdy chytli. Byla tam taková putyka... hned za branou - ale bůhví jak se dneska jmenuje.“ Přeruší svoje vzpomínání a radši se vrátí k věci: „Tam by to šlo. Dostat se tam nebude moc lehký… ale jakmile tam budem, bude klid. A s těma všema pašerákama tam – to by se výdělek udělal snadno, ať už bysme měli cokoliv.“ Toho přinutí k zamyšlení – celou dobu se spolu baví tiše, tak aby je nikdo neslyšel – ale teď se Elko nakloní ještě blíž a ptá se polohlasně: „A mimochodem… tušíme už, co by to mohlo bejt? Rodinný šperky? Drahý kameny? Jantar? Nebo starý dobrý zlato?“ Je těžko na to odpovídat – její rodina nebyla nikdy příliš majetná. Tady na severu ani žádný pořádný majetek nikdy nebyl. Ale pocítí cosi podivného, jakési tažení amuletu na svém krku. Jako by ztěžkl při pomyšlení na to, co by mohli najít. Ten talisman je všeobecně moc divná věc. Slýchávala přiběhy o nejrůznějších artefaktech… legendy jich byly plné… ale dala by se taková věc vůbec prodat? Má něco takového nějakou cenu? Elko však nepředbíhá tak daleko – i když ho představa pokladu rozhodně vždycky na chvíli zastaví. „Samo sebou, nejtěžší bude se k tomu dostat a pak s tím pryč. Chtělo by to nějakou mulu nebo mezka – ale v nejhorším v tom ruchu štípnem nějakýho koně. Nepředpokládám, že jestli se k tomu dostanem, bude se ti chtít zůstávat v armádě,“ dodá s úšklebkem. Je jasné, že pokud by se Elko zajistil pořádným pokladem svému vojenskému životu by zamával velmi rychle…

Arun - 11. ledna 2020 21:54

Na horských úbočích Hela Dvojice vyráží od příbytku po úzkých pěšinách, které stěží vypadají jako víc než stezky zvěře. Pro Helu je obtížné udržet si větší zdání o směru – jen impozantní vrchol a temná skála Špičáku slouží jako nehnutelný orientační bod. Sigvar ale má hory v krvi a kráčí se stejnou jistotou, jako by zde byla dlážděná cesta i s ukazately. Nežene teď tolik, jako když mířili k horám. Dvojice totiž musí postupovat poměrně opatrně… koneckonců by zde mohli narazit na vetřelce. Nechtějí padnout do pasti. Navíc chůze je obtížnější, neboť už sem a tam přichází na skalistá pole kamenů ze sesuvů, která je třeba obcházet nebo opatrně zdolávat. Hory samotné je těžké zdolávat. Hela si alespoň mezi stromy všimne znovu se objevivšího sloupu kouře, který je na přítomnost lidí pod horou upozornil už včera. Nejspíš příprava snídaně v jejich táboře. Příliš opatrní tedy nejsou. Slunce už vyšlo a osvětluje svahy a vrcholky hor. V jasnějším světle se cesta stává snazší. Kouř je stále blíž. Nemohou být od svého cíle daleko. Hela si všimne, že zvěř, kterou tu a tam vídali, se tu zdá být daleko plašší. Oni dva se umí pohybovat tak, aby zvířata neplašili a dělají to téměř bez myšlenky… ale mezi lidmi, kteří nebyli vychováni jako lovci v místních lesích něco takového není samozřejmost. Sigvar pozvedl paži a zastavil se – když ho dohnala, medvědobijce mlčky ukázal k zemi. V blátě kolem malého potůčku je několik zřetelně znatelných stop. Skupina lovců. Místní tady neloví… jen další důkaz toho, že jsou tu vetřelci. „Nedaleko odsud je menší vrcholek. Říká se mu Babice. Pokud se utábořili v tomhle údolí, budou z něj vidět.“ Sigvar mluví tiše a pozoruje očima mezery mezi stromy. Pak jí pokyne vpřed. Následuje náročný výšlap vzhůru na Babici… ale ani nemusí dojít na samotný holý vršek… zastaví se na úbočí, v místě, kde vichřice polomila několik stromů. Hele se naskytne pohled na Špičák v celé jeho kráse a na malé údolí mezi ním a hřebenem, jehož součastí je i Babice. Spolu se Sigvarem zůstanou stát na rovném kusu skály. Pod nimi, mezi stromy pod Špičákem, spatří nejen kouř a záblesky dvou, tří ohňů… ale také béžové plátno stanů a tu a tam pohyb mezi stromy. Není jich málo… možná dva, tři tucty. Na tuto vzdálenost je těžké cokoliv odhadovat. „To vypadá skoro jako stany, co používají vojáci…“ řekne tiše Sigvar. „Ty stopy nevypadaly jako Nortimberské… a muži jarla ví lépe, než rušit klid Špičáku. Budeme muset sejít blíž…“ Hela v tom momentu pocítí nevolnost – téměř jako závrať – při pohledu na ty muže tábořící ve stínu posvátné hory. Je to silné – fyzické. Něco je špatně… velice špatně. Předtucha? Nebo se něco zlého právě nyní děje? Co to je? Ti muži tam dole? Elfstan? Helskara? Něco je špatně… Záležitosti v pohybu Letitia Kaprálka vstane a nechá svůj pokoj za sebou. V pevnosti je každodenní ranní ruch. Nepotká žádného z výše postavených důstojníků, tak stále neví, jak to s tím jejím přistižením dopadlo… ale pokud by to bylo vážné, už by si jí zavolali. Možná si chtějí ušetřit ten diplomatický incident. Prozatím bude pokračovat jakoby nic. Seběhne níž a nakoukne k Lize – a hned vidí, že se něco děje. Dolů na nádvoří míří sluhové se zavazadly. Spatří i úředníka Percivalla, který cosi s jedním z nich řeší. Všechno to také poněkud nespokojeně sleduje poručík Hariksson. Všimne si jí a vrhne na ní jeden nevrlý pohled – ale nic víc. Krom toho potká pár východních vojáků v plné zbroji, kteří tu skrumáž také pozorují. Vypadá to, že jedna nebo více částí výpravy Ligy začíná. A podle všeho do toho patří cesta pana Edamitsu do Alesglas v doprovodu mužů Ligy. Jedině to může vysvětlit ten ruch mezi východňany. Pro takové divoké dění se rozhodla ještě na chvíli snídani odložit a podívat se na dění venku. Ihned spatřila šlechtice Edamitsu, který mluví se svými muži. U nich bylo také několik málo zálesáků, o kterých věděla, že je z toho či onoho důvodu Společnost nezískala na svou stranu. Blízko šlechtice stál sluha a držel za uzdy dva koně, kteří dozajista patřili Lize – ale jak si Letitia uvědomila, neviděla je ve stáji… někdo na nich musel v noci někde být. A jak jí nyní dochází, to samé muselo platit pro toho jednoho nebo dva koně, kteří patří Společnosti. Ty už vlastně ve stájích neviděla nějakou dobu… Tak nebo tak to vypadá, že Edamitsu nebude muset celou cestu do Alesglas pochodovat pěšky. To samé se nedá říct o dalších sluzích s jeho zavazadly, kteří stojí rovněž blízko, spolu s jedním z jeho bojovníků. Kolem Letitie dveřmi projde Percivall – zarazí se a usměje se na ní: „Dobré ráno, slečno!“ Pak trochu zaváhá. Nejspíš neví moc co víc říct, neboť pokračuje ve svých krocích dále ke šlechticovi a jeho družině. „Pane Edamitsu – je vše připraveno? Čím dřív vyrazíme, tím lépe!“ Stejného názoru je podle všeho jak skupina zálesáků, tak i Torjakův důstojník – nejspíš někdo z jeho užšího kruhu, které tak dobře kaprálka nezná. Nejspíš doprovod, pro případ že by došlo k nějakým problémům. Normálně by nejspíš Torjak poslal i více mužů… ale se situací se Společností si asi chce vojáky podržet blízko u sebe.

Hela - 11. ledna 2020 22:19

Předtucha Obezřetně postupujeme vpřed. Už se nepohybujeme tak rychle, ale jsem daleko opatrnější. Pozorně se rozhlížím kolem sebe, vnímám každé mávnutí ptačích křídel, nebo šum ve větvích. Mezi stromy opět zahlédneme proužek dýmu, a mě opět popadne zlost. Ještě větší, když najdeme v okolí potůčku stopy lovců. Kdo se odvažuje lovit v těchto lesích?! V tichosti následuji Sigvara k vrcholku kopce nazývaného Babice. Nakonec ale nemusíme až úplně nahoru. Z úbočí se nám naskytne dobrý výhled na tábor vetřelců. Na okamžik zůstanu v šoku, když vidím, kolik mužů tam dole je. Vojáci! Co tady dělají? Co tady chtějí? V prvním okamžiku tak skoro nevnímám medvědobijcovat slova. Mým tělem totiž projede velmi nepříjemný pocit. Ruka mi vystřelí a já křečovitě chytím Sigvara za paži. "Nikam nepůjdeme!" Hlas se mi na okamžik zachvěje, než opět získá onu dobře známou pevnost. Podívám se horalovi do očí. Prostě vím, že když půjdeme tam dolů, stane se něco hodně špatného. "Tam dolů nemůžeme. Stejně jako ty, hořím zvědavostí, co jsou ti muži zač. Ale vím...cítím to, že pokud bychom tam šli, dopadlo by to špatně." Zhluboka se nadechnu. Uvolním stisk a pohled opět stočím k táboru. "Nejsme tu kvůli nim. Měli bychom najít místo, které hledáme a vrátit se do Helskary." Jak to vyslovím, uleví se mi. Takhle to má být, tak je to správně. Pokračuji už s daleko větším klidem a jistotou. "Tato místa náleží bohům. Jen oni mohou tyhle smělce potrestat za jejich drzost. A věřím tomu, že tak i učiní." Nikdy jsem nepochybovala o spravedlnosti bohů. Dříve či později budou vojáci, za svůj vpád, těžce platit.

Letitia - 13. ledna 2020 10:20

Rozloučení Jako pilné včeličky. Všichni tu pobíhají a připravují se na cestu. Postavím se stranou abych nepřekážela a sleduji jak připravují zavazadla. Neviděla jsem samozřejmě vše co si berou, ale už z objemů a některých věcí se dá usoudit jak daleko mají v plánu cestovat. Kolik času jim to zabere a zda mají nějaké speciální vybavení. Christopher mluvil tak zvláštně, že si nejsem jistá kam skutečně míří. Ne, že bych je mohla sledovat a opravdu to zjistit, ale takhle aspoň budu mít co napsat do hlášení a přidat několik svých odhadů. Nakonec je tu ale ještě jedna věc, kterou chci udělat. Odlepím se od zdi pevnosti o kterou jsem se opírala sledovala ten ruch. Přejdu ke skupince ve které je Percival a Noria. "Já to škoda, že již odjíždíte. Doufala jsem, že se trochu více poznáme, ale my jsme pouze postrkováni tužbami těch nahoře. Dovolte mi tedy se s vámi aspoň rozloučit. Odjíždět bez toho by bylo nezdvořilé." Když to říkám tak se usmívám a doufám, že pochopí, že to nemyslím nijak vážně a rozhodně ho nepovažuji za nezdvořáka. Následně se lehce ukloním jak jsem je to viděla dělat. Nevím zda to je správně, ale i snaha se počítá a kdo ví, třeba se někdy někde ještě potkáme, tak je lepší udržovat dobré vztahy.

Freya - 13. ledna 2020 11:39

Krčma Poslouchám Elka a přemýšlím stejně jako on, kde se přesně setkat. "Jo, taková putyka se najde v každym městě." přikyvuji souhlasně a vzpomínám na Celestion a katovskou vyhlášenou putyku, kde se slejzala největší cháska z celého města a vždycky se tam dalo dobře zašít i dost zjistit. Jen se ušklíbnu, když pak popisuje slavné dobývání na jihu. Jo, to si pamatuji docela dobře... "Je fuk, jak se jmenuje. Kdo si má pamatovat všechny, putyky, co sme kdy prolezli. Ale vim, co myslíš, to je dobrej nápad." Ve chvíli, kdy se ptá na obsah samotného dědictví, medailon jakoby ztěžknul. Vůbec je to divnej krám...sama netušim, co by to mohlo bejt, jinak než o dědictví se o tom u nás nikdy nemluvilo, tak jak to mám ksakru vědět... Chvíli trvá, než Elkovi odpovím. "Nemám ponětí, jen upřímně doufám, že to bude stát za to." promluvím nakonec snad trochu nejistě, protože vážně netušim, k jakému pokladu, po kterym jde momentálně snad půlka severu by mohla mít klíč zrovna naše rodina. Tímhle Elka ovšem nezatěžuji, ještě ho potřebuji a na něj funguje vidina zlata a drahých kamenů. "Ale když už po tom jdou všichni, tak to musí bejt něco velkýho." přesvědčuji jej a tím snad trochu i sebe. "Nepředbíhej." brzdím jej trochu v jeho plánech. "Jak to dostanem prč budem řešit, až se dozvíme, co to vlastně je. A v armádě vážně zůstat nehodlám, řekla bych, že už bych taky mohla mít nárok na zasloužený odpočinek. Aspoň do doby, co prachy vystačej." mrknu na něj. Však armád je na světě dost a žoldák se jen tak neztratí. "Tak domluveno, teď jen, aby to všechno vyšlo tak, jak si to malujem." dodám pak ještě. Ovšem doufám, že štěstí bude stát při nás. Je snad naplánováno a domluveno, takže ještě chvíli posedím a pak už nemám v plánu nic jiného než odebrat se na kutě.

Arun - 13. ledna 2020 15:17

Trocha informací Freya Elko už nemá moc co by dodal: „Je fakt, že když za tím táhnou všechny velký ryby tak to určitě bude stát za to. A určitě to nějak půjde střelit. Všechno se dá střelit, i kdybysme to měli prodat zas Lize nebo Společnosti,“ dodá s úšklebkem. „Samozřejmě s překupníkem, nejsem sebevrah,“ dodá po chvilce zamyšlení. Společnost notoricky nedodržuje na černém trhu žádná pravidla… Ale není tak lehké odradit starého desátníka, aby přestal snít o tom, co všechno bude, až budou peníze. A to i když už třeba tisíckrát dříve došly… „Jo… tam dole na jihu… válet se na sluníčku, popíjet a nic nedělat…“ Ale Freya dobře ví, že se zajíc nedá péct, dokud pobíhá po louce. Zklidní Elka, a ještě s ním chvilku posedává a popíjí, než se oba odeberou na kutě. Naštěstí je už docela klid a když se skrývá do svého kutlochu ve skladišti, nikdo už jí neotravuje. A místní medovina pomůže usnout – a to dokonce bez vidiny nějaké příšerné kocoviny, protože tolik toho zas nevypila. I tak přijde ráno až nepříjemně brzo. Protáhne se, hodí na sebe uniformu a vykoukne ven, do chladného ranního vzduchu. Hned si všimne ruchu na nádvoří. Zvlášť hodně východňanů chodí okolo. Toho jejich šlechtice nikde nevidí… ani vlastně nikoho z Ligy, koho zná. Asi ještě vyspávají. Je poměrně brzo. Tohle budou jen sloužící, co se připravují na cestu. Že by vyrážela až tak brzo? Ale po ní se nikdo neshání, takže v klidu vyrazí na snídani. Cestou tam téměř vrazí do úředníka Percivalla, který se na ní usměje: „Tady jste, slečno – chtěl jsem s vámi mluvit.“ Poodejdou trochu stranou a úředník rychle ale tiše vysvětluje: „Odjíždím s panem Edamitsu do Alesglas. Včera se nám podařilo vše vyjednat s velitelem Torjakem – tedy… co se týče pana… pana Güntera, obávám se, že můžeme pokoušet naše štěstí u velitele jen do určité míry. Už to, že dovolí vyrazit vám je dobrá zpráva. Vy tedy zatím s námi nevyrážíte – až zítra, s panem Christopherem a několika našimi dalšími muži. Všechno se dovíte. Taková menší výprava, ta vaše, ale do větší divočiny. Naše cesta do Alesglas je koneckonců dost jednoduchá.“ Jeho vysvětlení je docela zmatečné, ale ona v něm vidí nějaké informace a dokáže něco přečíst mezi řádky. Bylo by podezřelé, kdyby se celá Liga zvedla a zmizela za jediný den. „Buďte připravená jednat podle toho, co bude třeba… no a myslím, že nemusím říkat, že vás odměna nemine.“ Rychle a kradmě vytáhne váček, ve kterém to příjemně chrastí. „Vaše záloha – a na výdaje spojené s cestou. Zbytek dostanete, pokud vše dobře dopadne. Nějaké dotazy?“ Zdá se, že úředník je v jednom kole a tenhle odjezd na rychlo se mu moc nezamlouvá. Vypadá jako ten typ, který by dokonce i úplatky vedl v účetní knize pod kolonkou „Výdaje“… ale jinak působí relativně schopně…

Arun - 13. ledna 2020 15:19

Místa Bohů Hela Sigvar vzhlédne, když uslyší naléhavost v hlase Hely. Když poté stiskne jeho paži, nejprve na ní mlčky hledí. Vyslechne si její slova. Na Sigvarovi vždycky dokázala poznat, když se rozhoduje. Strne a obočí se mu svraští. Soustředění je z něj patrné – vždy nejprve přemýšlí a až poté mluví. Pouze na jihu by mohli lidé věřit, že jejich vůdcové a mudrcové jsou vševědoucí a bezchybní. Tady na severu neposlouchají muži rozkazy bezmyšlenkovitě – a o to jsou silnější. „Znamení od Bohů jsou někdy… složitá, pod touto horou. A silnější než kde jinde,“ poznamená opatrně medvědobijec. Neprotestuje, ani její city nezpochybňuje… ale ona tuší, jaké pro něj je, otočit se zády vetřelcům v jeho domovině. Helskaru sice navštěvuje rád, avšak jeho domov leží v těchto horách. Je jejich strážcem a sledovat vetřelce volně kráčet po posvátné půdě pro něj nemůže být lehké. Přikývne jejím slovům, ale v jeho obličeji vidí temné odhodlání, které se jí nelíbí. Ví, že její radu poslechne… ale i on má své povinnosti vůči této zemi. „Bohové konají svou vůli skrz lidi samotné – už od časů Písní – od časů hrdinů…“ dodá poté. „Osud a trest vetřelce stihne – i kdyby nad nimi měl držet ruku sám král…“ Tvrdá slova od horala. Je z nich cítit odhodlání. Prozatím se Sigvar mlčky obrátí a odpoví na to, co ona navrhla místo průzkumu tábora. „Bude těžké to místo nalézt bez hvězd. Zavedu nás raději na místo, které má pro bohy význam a o kterém vím. Tam, kde se jejich obrazy scházejí k rokování.“ Hele se vybaví jejich soukromí rozhovor – o záhadách rokujících zjevení, která znají tajemstvích starých věků. To byl Sigvarův opatrný příspěvek k luštění její knihy. Mohla by ta zjevení oněch obrazů souviset s vizí, které se jí dostalo na prastaré mohyle, kam je zavedl Anghalm? Nepříjemné pocity začínají ustupovat, jak vetřelci mizí za jejími zády. Ať už to špatné bylo cokoliv, nevrací se to. Pomalu dvojice obchází vrh Babice po vrstevnici, jak míří jinam – rovněž do stínu Špičáku… ale ne tam, kde se utábořili vetřelci. Ať už je těmi vetřelci kdokoliv. Slyší Sigvara zamumlat si pod vousy: „Dobří Bohové, držte nad námi ochranou ruku. Snad nás Zrádce sám nesvádí z cesty a neklade nám do srdcí pochyby.“ Je to jednoduchá severská modlitba, které si každý seveřan dle potřeby dělá sám. Takové modlitby jsou upřímné. Bohové jim naslouchají. Pokračují dále a brzy sestupují podél svahu do údolí pod Špičákem. Z tábora je brzy opět jen proužek kouře mezi stromy. I tady postupují opatrně a obezřetně. Sice se táboru nepřiblížili, ale jsou nyní na stejné rovině s ním a je tedy pravděpodobnější, že by mohli narazit na nějakého lovce či zvěda. Ale cosi Hele říká, že to přeci jen nebude armáda… zná velitele Torjaka a ten by před ní netajil, pokud by se jarl rozhodl posílat do hor vojáky. Torjak je čestný muž, ač někdy chybuje. Přiblíží se mezitím k mýtině. Příchod k ní jí připomíná, když doráželi s Anghalmem k mohyle. I zde jsou v podstatě v nezkrocené divočině… a i tady Hela očekává jakési odhalení či vodítko. Je však zklamána. Jedná se jen o pustou mýtinu. Jedinou zvláštností je, že zde nerostou stromy, i když jim zde nic nepřechází. Místo toho tu rostou trsy horské trávy… tiše se hýbou ve slabém vánku ze svahů. Připomínají mořské vlny… Středem mýtiny je kámen z temné horniny Špičáku. Je obrostlý mechem a na jeho vrcholku se uchytila malá borovice. Výhonky nového jehličí jsou až vesele zelené a působí velice příjemně, jako další zázrak přírody… ale nic tajemného tu k vidění není. Sigvar pokrčí rameny: „Tady je to místo. Avšak blíží se k polednímu… dříve než při soumraku jsem tu nikdy nic nepotkal…“ Je vůbec zázrak, že zrovna tuto prostou mýtinu dokázal ze všech desítek najít… je to vůbec ta správná? Výprava Letitia Letitia vykročí od stěny pevnosti a vydá se k výpravě. Když přijde před dvojici z Ligy a osloví šlechtice, dostane se jí zdvořilého – téměř shovívavého úsměvu. Ale jak si všimla, to je u tohoto muže dost standardní projev. „Ano, máte pravdu. Ač jsem si jist, že se budu touto cestou i vracet.“ Percivall rychle dodává: „Obchodní jednání nás vedou do Alesglas – za jarlem, to víte. A pan Edamitsu by ho mimo to velice rád poznal.“ „Tak jest,“ dodá šlechtic svým uhlazeným a zpěvavým přízvukem. Po pokloně, kterou jí Edamitsu vrátí stále se svým úsměvem a rozhodně sebejistěji než jak to provedla ona, je překvapena, neboť jí východní šlechtic podá ruku a zdvořile jí potřese po Celestionském způsobu. „Jsem si jist, že ještě budeme mít příležitost se poznat. I Celestion je mým neutuchajícím zájmem.“ Skutečně, na to, že je obklopen po zuby ozbrojenými vojáky, se většinu času vyjadřuje spíš jako učenec či umělec a poét. To důležitější však je, že jak přišla blíž, měla čas a prostor si opatrně, avšak velice podrobně prohlédnout jejich přípravu na cestu. Všimla si velkého množství zavazadel už dřív – zpočátku předpokládala, že se jedná o provize na cestu daleko delší než do Alesglas… ale nyní zaváhá. Všimne si, že v jednom z nich je vidět několik smotaných pláten na malbu, vidí štětce, vidí lahvičky s inkoustem – a krom toho si všimne i setu na Alindorské šachy a spousty dalších zbytečností… Šlechtic – cestující se všemi zavazadli a nestarající se o praktičnost… Jenže Letitia s takovými šlechtici strávila celé své mládí – a dobře zná jejich kličky. Stačí jen pár kroků kolem zavazadel, zatímco se vrací k pevnosti, pár nahlédnutí sem a tam… Nemůže to říct s úplnou jistotou, ale má dojem, že přeci jen pod těmi zbytečnostmi šlechtice Norii skrývají zásoby na víc času mimo civilizaci. Proti tomu vojenskému doprovodu se bohužel nedá mnoho říct – Noria je koneckonců šlechtic a tohle je divočina. V Celestionu by tolik vojáků bylo podezřelých… tady? Početný ozbrojený doprovod je adekvátní. Může ještě zkusit prohodit pár slov s odjíždějící výpravou… ale už jí začíná kručet v žaludku – a navíc čím dřív tohle dá do hlášení nebo předá Společnosti… tím lépe. Dřív než jim to vykuká někdo jiný.

Hela - 13. ledna 2020 19:27

Kde bohové kráčí po zemi Vidím, že Sigvar nad mými slovy přemýšlí. Chápu, že to pro něj není jednoduché. Chápu, že nechce muže jen tak nechat tábořit v těchto místech. On je ochráncem, on je horalem. Dost možná, když mu nyní bráním v tom, aby sestoupil k táboru, bráním také bohům, aby skrze Sigvara, potrestali ty troufalce. Nad touto myšlenkou se ale zarazím jen na okamžik. Ne! Vím, že by se stalo něco zlého, pokud by tam, některý z nás, šel. To by po nás bohové jistě nechtěli. Uleví se mi, když se horal tedy nakonec podvolí. Vidím na něm, že to nenechá jen tak být. Ale pro tuto chvíli se svého úmyslu vzdal. To mi naprosto stačí. Třeba později nám bude osud více nakloněn. Třeba máme skutečně nejprve vykonat něco jiného. Odvrátíme se od tábora a já se s radostí začnu plně soustředit na to, proč tu doopravdy jsme. Srdce se mi rozbuší při myšlence, že navštívím místa, kudy chodí sami bohové. Obejdeme vrch Babice a sejdeme do lesů pod ním. Stále se pohybujeme obezřetně, přeci jen se kolem můžou potulovat nějaké hlídky. Nakonec ale nikoho nepotkáme. Jsem trochu nervózní a velice natěšená. Místo, které mi ukázal Anghalm mě nadchnulo. Když tedy dorazíme na prostou mýtinu, s jediným, temně zbarveným kamenem, pocítím bodnutí zklamání. Rychle ho však zapudím. I obyčejné věci mohou být zcela neobyčejné, když se na ně díváš těma správnýma očima. Babiččin hlas mi zní v hlavě, když vykročím k mechem obrostlé skále. Pomalu kámen obejdu a poté na něj opatrně položím dlaň. "Vyčkáme zde do soumraku." Nemohu odsud odejít, i kdybych snad chtěla. Je mou povinností počkat. Na místě, kde je možné setkat se s bohy, by měla stanout každá vědma.

Letitia - 13. ledna 2020 21:21

Snídaně Noria překvapí když mi podá ruku. Čekala jsem, že se svých tradic bude držet zuby nehty, ale nakonec se přemohl a ukázal, že je to skutečně světoběžník. Možná ta skořápka východního šlechtice má i nějaké praskliny. Zjistila jsem co jsem mohla a dál bych tu jenom překážela. Vydám se tedy konečně do jídelny dát si snídani před dalším cvičením, které začne co nevidět. Včera měli chlapci trochu voraz od střílení, ale dnes se jim to všechno zase vrátí. Naberu si ovesné kaše a sednu si k volnému stolu. Rozhlédnu se kolem zda tu není poručík Geir. Včera jsme vyvolali trochu větší pozdvižení když nás spolu viděli, tak by mě zajímalo zda se k němu něco zajímavého doneslo. Jestli jsem já celestionská běhna, která ho očarovala nebo je on pořádný chlap, který večeří se šlechtičnou z východu. Opravdu bych ráda věděla, který ten názor převažuje. Ne, že by o k něčemu bylo, jsem prostě jenom zvědavá a ráda vím co se o mně kde šušká. Teď se však s vervou když už ne s chutí pustím do jídla abych mohla brzy prohnat své svěřence.

Freya - 15. ledna 2020 11:44

Přípravy na cestu Říkat Elkovi, že se nemá těšit na rozharováí svého podílu je asi zbytečné, už se vidí, jak si užívá zasloužené odměny, ačkoliv cesta k ní bude ještě daleká. Hádám, že i dnes v noci bude se ve snách povalovat při slakém nicnedělání a bude vymýšlet, jak nejlíp tu svou část rozházet. Velmi ráda bych se nechala unést podobnými představami, jen kdyby ta cesta k dědictví byla trochu jednodušší a nehnalo se za tím tolik lidí. Domluveno jest snad vše, takže po chvíli zmizim ve svém úkrytu a zahrabu se do přikrývek. Na rozdíl od Elka se mi honí hlavou něco jiného. Pořád mi nejde na mysl podivnost medailonu i to, jak se zrovna naše rodina mohla dostat k něčemu, co momentálně zajímá bezmála půlku severu. Dnešní sny jsou pak tak trochu zmatené, plné run a tajných znamení. Ráno se vyhrabu poměrně brzy, i když bych nejradši ještě vyspávala, docela ráda bych stihla snídani, než se budu pídit po tom, kdy a jak přesně vlastně vyrážíme. "Dobré ráno." kývnu na úředníka, se kterým jsme se takřka srazili. Jen tiše přikyvuji, když oznamuje výsledky svého jednání. To s Elkem se dalo čekat, však už jsme s tím i počítali a nějak se dle toho zařídili. Holt to nebude tak jednoduché, jak bychom chtěli... "Jistě, budu připravena." přikyvuji jen a pomalu si dávám dvě a dvě dohromady. Tak do Alesgas... Spokojeně se usměju a potěžkám si váček v ruce. "Jsem vám plně k službám. Vyrážíme zítra hned ráno? Mám se dojít ještě s někým na všem domluvit nebo si mne snad někdo najde?" dotazuji se pak ještě na pár praktických věcí ohledně zítřejšího odjezdu. Pro dnešek to pak ještě vypadá na snad poslední nudný den strávený na cvičišti.

Arun - 15. ledna 2020 21:26

Povinnost Hela Hela projde přes prostou mýtinu a kolem malé borovičky, která se uhnízdila na skále. Jemně se dotkne prastarého kamene. Vypadá, jako by ho sem vrhl nějaký rozzuřený obr v časech Písní, když šplhal na Špičák… pokud tu tehdy ta majestátní černá hora byla. Necítí žádné čarodějné taje při dotyku… ale i jejím očím a smyslům může být leccos skryto. Temný kámen je studený na dotek, i když už na něj celé dopoledne svítí slunce. Nevšimne si žádných rytin ani symbolů. Pokud by tu nestál tak zvláštně osamocený, vůbec by se jí na něm nezdálo nic podivného… Zatímco prohlížela mýtinu, Sigvar usedl na kámen na kraji mýtiny a její počínání sledoval. Tušila však dle jeho výrazu, že spíš než na její hledání, přemýšlí o něčem jiném. Teprve když promluvila a rozhodla se zde zůstat do soumraku, Sigvar promluvil. „Měl bych vyrazit. Prohlédnout si ty vetřelce.“ Zvedne se a zavrtí hlavou, jak očekává její protesty: „Já musím. Tebe snad bohové drží dál. Mě žádná zlá předtucha nestihla.“ Medvědobijec stojí na místě a hledí zpět k proužku kouře, který nechali za sebou. „Počkej tady. Nad tímhle místem drží ochrannou ruku nebývalé síly. Možná i větší než samotní Bohové. Les splete nohy všem zvědům.“ Zdá se neoblomný jako hory tyčící se nad nimi – a na jeho tváři je bouře větší, než jakou kdy viděla nad vrcholky. Na krátký moment je ticho. Normálně Sigvar svá rozhodnutí nikterak neospravedlňuje, ale když na ní pohlédne, dle tváře cítí, že nyní by si zasloužila víc. Jeho rysy poněkud změknou a udělá k ní krok blíž. „Tohle je můj kraj,“ řekne jednoduše. „Mám své povinnosti.“ Medvědobijec pohlédne k horám. Stojí tiše a neříká nic víc. Nechce odejít bez požehnání vědmy. Nechce kazit vztah, který mezi nimi za ta dlouhá léta vyrostl… a nechce na sebe takovým činem přivolat smůlu. Opět si mladá vědma uvědomuje vliv, který třímá nad lidem hor. A co víc, zodpovědnost s tím spojenou. A navíc cítí jak vzácné je přátelství, mezi ní a medvědobijcem, který by se jinak za námitkou nikoho neohlížel… Jenže nyní nadpřirozené pudy mlčí a s rozhodnutím nepomohou. Obecně má pocit, jako by tato mýtina na její cvičené smysly působila jaksi šalebně, omamně – je klidná, uklidňující… ale něco v ní není tak docela takové, jak se na první pohled zná… je to součást tajemství, které sem přišla odhalit? Jisté však je, že medvědobijec její pocity nepokoje a podivu nesdílí. Snad dá na její slova. Seveřanovi hrdost kolikrát zaslepí rozum… a potom je těžké přijmout i dobrou radu. Sigvar je koneckonců také jen člověk. Zpráva před snídaní Letitia Výprava se připravovala k odjezdu. Zatímco kaprálka zamířila zpět do pevnosti, skupina už se shromažďuje a sbírá svá zavazadla. Bylo by zajímavé vědět, co na to řeknou místní, až jim tohle procesí bude pochodovat vesnicí. A co teprve vědma… i když ta je teď také někde pryč. Dělá to vesnici zranitelnější nebo naopak ještě nebezpečnější? A kam vlastně zmizela? Prozatím jí Percivall mávnutím dá ještě jedno sbohem a ona zapadne do pevnosti na snídani. Jídelna už se plní, protože se Letitia přeci jen zdržela, a ještě si předtím trochu přispala… Vezme si jídlo, není to nic moc… ale od snídaně tady v horách se nedá mnoho očekávat. Všimla si Geira u stolu, kde běžně jedí důstojníci… sedí u něj i Josteinn a jeho druhý desátník. Letitia se rozhodne k nim posadit – koneckonců není tam poručík sám a co víc, povídačkám by nijak nepomohlo, kdyby najednou přestala jíst s ostatními důstojníky. Odloží jídlo, už si chce sednout, když jí osloví hlas za ní: „Madam.“ Obrátí se a spatří spěšného posla od velitele Torjaka. Vrazí jí do ruky rychle napsané psaní s pečetí velitele. „Zpráva pro vás.“ A hned se zas obrací a běží dál… v pevnosti se život nikdy nezastaví – a teď toho má jistě velitel dvakrát tolik na zařizování s tím děním okolo Společnosti a Ligy… Ať už se rozhodne přečíst si psaní pro sebe nebo se usadit k osatním poddůstojníkům, jistě nenechá spěšné psaní bez přečtení: Kaprálko Letitie, Vaše nová desátnice Freya z Helskary, spolu s jedním z mých mužů poslouží jako průvodci a ochránci královského práva pro připravovanou výpravu Atmorijské ligy. Desátnice dočasně odchází z vašeho velení platno od zítřejšího úsvitu do návratu zpět do pevnosti. Dotazy směřujte na mě nebo na poručíka Harikssona. Velitel Torjak Stručná, neformální a po právní stránce zcela nedostačující zpráva – to by veliteli v Celestionu neprošlo… jiný kraj, jiný mrav. Ale alespoň se potvrdilo to, co říkal Günter… nejspíš Liga zatahala za nitky, protože jinak by nedávalo smysl posílat čerstvou poddůstojnici Freyu… přece jí nemůže důvěřovat, že v tom není nějaká levárna. Zatímco nad tím Letitia uvažuje, Geir si všimnul posla a osloví jí se zájmem: „Nějaká vážná zpráva?“ Skoro slyší jak všichni kolem sedící vojáci našpiclují uši.

Hela - 15. ledna 2020 21:45

Čekání na bohy Ohlédnu se na Sigvara, který se usadil na okraji mýtiny. V jeho očích se zračí něco, co se mi ani trochu nelíbí. Stačí však, aby medvědobijec promluvil, a mě je jasné, k čemu se chystá. Pevně semknu rty v tenkou, nesouhlasnou čárku. Nechci, aby Sigvar chodil. Dobře vím, co jsem, tam nad táborem, cítila. Je možné, že se to týkalo jen mě. Je také možné, že se to týkalo něčeho zcela jiného. Ale já bych nerada riskovala a pokoušela osud. Dám si však s odpovědí na čas. Hledím na muže před sebou a vidím ztělesněné odhodlání. Chápu ho a nevyčítám mu, že se chce vrátit, že chce zjistit, kdo jsou muži, kteří narušují klid jeho hor. Doufám, že to není jen hrdost, co ho žene vpřed. Stejně jako já, i on má "rádce". Pokud cítí, že se musí vrátit, kdo jsem já, abych mu v tom bránila. Čekám, zdali se neozve nějaký další varovný signál, ale nic se neděje. Moje mysl je klidná a stejně tak i les, který nás obklopuje. Žádná zlá znamení, spíš naopak, vše je až příliš klidné. Zhluboka si povzdechnu a pomalu dojdu k Sigvarovi. "Rozumím tomu. Nechci ti bránit v tom, co považuješ za správné. Jen mám strach." Ta poslední slova jsou už spíš jen jako šepot. Vážně na medvědobijce pohlédnu a poté ho obejmu. Trvá to sotva pár okamžiků, než se opět odtáhnu. Tvář opět klidná a vyrovnaná. "Buď prosím opatrný a neriskuj. Bohové na tebe dohlédnou." Tady, pod Špičákem, by přeci bohové nedovolili, aby se horalovi něco stalo. Touto myšlenkou se uklidňuji, když sleduji, jak horal mizí v lese. Zůstanu na mýtině sama. Nechám, pro tuto chvíli, kámen na pokoji, a raději si na okraji paseky připravím tábořiště. Nasbírám dříví na oheň a pohodlně se usadím. Vylovím babiččinu knihu, kterou jsem neopomněla vzít a zaberu se do jejích stránek. Třeba ještě něco odhalím, než přijde soumrak.

Letitia - 16. ledna 2020 18:19

Dopis od velitele "Nijak zvlášť," zavrtím hlavou a posadím se ke stolu. "Nic co bych nečekala i když mě to trochu mrzí. Konečně to vypadalo, že mám slušného poddůstojníka místního původu, ale již tomu tak není. Lehce nabyl, lehce pozbyl," pokrčím nad celou situaci rameny a pustím se do jídla. S rozhodnutím velitele se dohadovat nemohu a na nějaké protesty mě stejně neužije. I kdybych si stěžovala, tak než by to oběhlo celé to kolečko přes úředníky tak bude znovu zima. Navíc bych s tím ničeho nezískala a jenom všechny ostatní popudila. Prostě se vrátíme k starému pořádku kdy jsem na to byla jenom já a Günter. "A o vy? Něco nového v okolí?" otočím se k poručíkovi. Třeba si všiml nějakých spěšných poslů nebo něčeho jiného zajímavého i když s tím tolik nepočítám. Spíš to beru jako lehkou konverzaci u snídaně. Dopis si ze zvyku schovám do záňadří i když v něm není nic závažného a dál se propracovávám jídlem.

Arun - 16. ledna 2020 21:04

Poslední ráno v pevnosti Freya Percivall se spokojeně usměje, když se ukáže, že ať už slouží komukoliv, uvnitř sebe má Freya ryzí srdce žoldáka. Ten, kdo platí, rozkazuje. A podle toho jí také Percivall předá další instrukce. „Zítra ráno už za úsvitu vyrážíte s panem Christopherem – a s několika dalšími muži. Budete poslouchat jeho – a postarejte se o jeho bezpečí. Pokud vše v pořádku dopadne, čeká na vás ještě daleko víc, než tahle záloha, jak jsme se domluvili… a k tomu příležitost pro práci v příznivějším klimatu – a s neméně tučným platem.“ Liga nedává prázdné sliby, jenže každý raději nasadí život jen jednou pro poklad třeba na celý život… než ho vynakládat každou chvíli za mizerný žold. Freya na sobě nenechá nic znát a Percivall pokračuje: „S velitelem bylo vše dohodnuto. Během dnešního rána by měla vaše kaprálka dostat zprávu uvolňující vás z vašich povinností. Vaší jedinou starostí od zítřejšího rána by mělo být bezpečí našich agentů a našich aktiv.“ Pro sebe se atmorijský úředník pousměje: „Je tu přirozeně věc formálního „udržování práva a pořádku ve jménu Nortimberské koruny“, ale ujišťuji vás, že Liga nemá v plánu nic nezákonného…“ A dostane ještě víc, když s tím na konci – navzdory čemukoliv, co zažije – bude souhlasit. Liga se také nebojí ušpinit si ruce… možná by to mohla použít proti nim… ale jedné žoldnéřky se Liga zbaví příliš snadno… Zatím však ještě neví, co bude třeba k získání jejího dědictví… Liga po něm nejspíš také pase… vždyť tak se dala do řeči s Mikha’ilem… ale to ještě neznamená, že to skončí odměnou na hlavu Freyi až dostane to, co ji bezpochyby náleží. Domluvila s Percivallem. Zdá se, že věci konečně začnou hýbat. Má svůj načrtek z hrobky, který jí směřuje ke Špičáku… a má svůj amulet, který by měl cestu k dědictví otevřít… a konečně má i způsob, jak se tam dostat bez toho, aby jí hned stíhali jako dezertéra. Elkův plán, jak kazit práci oběma syndikátům a mezi tím využívat jejich vlastních zdrojů proti nim, by ještě mohl přijít k užitku. Ale budou muset být opatrní. Při takové hře se často kráčí po ostří nože… Teď tam ještě dostat jeho, aby měla nějakého spojence. Sice čím méně spiklenců, tím větší podíl… ale i pro ně dva tohle bude výzva. Co teprve Freya samotná. Snad se mu podaří přes kaprálku dostat propustku skrz Společnost… Prozatím Freya míří na snídani k ostatním vojákům. Rozloučí se tedy s úředníkem a vydá se do jídelny, která je ještě poloprázdná. Vstala koneckonců poměrně brzo. Hned si ale všimne druhého ranního ptáčete – Elko nevrle polyká ovesnou kaši u jednoho ze stolů a snaží se očima zavraždit pruh slunce, kterým prosvítá z nějakého malého okénka a který hrozí, že brzy dopadne na jeho rozespalý obličej. Kývne jí na pozdrav a když se posadí, poddůstojník se zašklebí: „Tak další den na cvičišti – už vidíš, proč mě těší každá zajímavá věc, co se tady v okolí uděje? Tahle rutina člověku pěkně rychle vleze na mozek.“ Povzdechne si a dodá: „No, jenže vo tom je ta vojna. Myslim, že my dva jsme se toho načekali tak stokrát víc, než kolik jsme toho nabojovali. No a o pochodování ani nemluvě…“

Arun - 17. ledna 2020 20:58

Mýtina Hela Medvědobijec pohlíží na Helu, když k němu kráčí s obavami v očích. Stojí pevně. Připraven na protiargumenty. Když ho však ona obejme, Sigvara to viditelně překvapí – ale po chvilce váhání jí objetí vrátí. Když se od něj odtáhne, jeho tvář je vážná tak, jak jen horalova může být. Pomalu přikývne. Odpoví teprve po momentu ticha. „Děkuji. Budu opatrný. Ale tohle je moje zem. Znám svoje povinnosti,“ zopakuje. Pak pro sebe rázně přikývne: „Chodím po těhlech horách už pěkných pár zim. Postaral jsem se o nemálo lupičů a vetřelců. Bohové stojí při mně.“ A co víc… není cizáka, který by mohl překonat nebo odhalit zkušeného medvědobijce při tichém pohybu v horském lese. I tak… Hela má starosti, když se Sigvar obrací k odchodu. „Do večera jsem zpět. Vyčkej zde a vylož ta zjevení bohů, pokud přijdou.“ A s tím se ztrácí za krajem mýtiny. Pro vědmu nezbyde nic jiného než se zaměstnat činností – připraví tábořiště na večer. Ač si ještě není jistá, zdali bude riskovat oheň, připravit ho ničemu neuškodí. Slunční svit jí ohřívá, jak se dere mezi větvemi mezerami nad mýtinou. Příjemnější, než muset tábořit stinném lese, kde je chladný vítr z hor ještě citelnější. Otevře knihu a začne v ní hledat odpovědi na své otázky. Je to těžká práce, ale zdá se, že toto místo jí inspiruje, neboť se jí podaří rozluštit několik další, ač krátkých pasáží v textu. Je těžké to vůbec poskládat do souvislých vět… ale cítí z přeložených slov nejen varování… ale i určitou nápovědu a proroctví. …pravý čas… očekávání… epocha navrátivší se… moudrost bohů a moudrost lidí… splynutí v jedno s vlastní podstatou… jen lidé s duší dobrou nastolí nový Zlatý věk… člověk stane se bohem svým… Nese se to v podobné duchu i v dalších částech, které se jí podaří pochopit. Ale stále má určitý mlhavý pocit, že ta slova jsou vytržena z kontextu. Něco se jí na těch frázích nelíbí. Přijdou jí podivně mnohostranné a obojetné. Příliš… ohebné na to, aby to byla slova předků. Možná, že se ve svých překladech spletla. Vlastně cítí docela určitě, že to, co přeložila má jiný význam, než který tomu na poprvé přiřadila. Pozná to jako jeden ze svých nadpřirozených citů vědmy… jako by jí Armjarna, bohyně mnohokrát jí nejbližší, tiše varovala před špatným výkladem. Pocítí chlad. Slunce utíká s blížícím se soumrakem. Zde v horách přichází stín daleko rychleji než ve vysočinách kolem Helskary. Co udělá? Zavře knihu a připraví se na cokoliv, co by se mohlo stát? Nebo počká, zdali jí zjevení bohů nevdechnou tu správnou inspiraci? Výcvik vojáků Letitia Poručík Geir chápavě přikývne. V Alesglas musí být diktát z výšších míst ještě běžnější, a ještě otravnější záležitost. Tak to ve městech chodí… Ale její poznámka podle všeho Geirovi nějakým způsobem nasadila brouka do hlavy. Zamyslel se a když se zeptala na dění v kraji, jen tak mávl rukou: „Nic, co by stálo za řeč – jen na cestě do Alesglas je nějak rušno. Ale myslím, že si jen Liga se Společností jdou kvůli něčemu po krku – snad to nikdo neodnese. Zatím tu zůstanem a uvidíme, co z toho bude. Velitel Torjak nás koneckonců požádal, abychom tu zůstali.“ Druhý poddůstojník pokrčil rameny a poznamenal pro sebe: „Je rozhodně jistější mít za zádama pořádnou pevnost, než být někde v divočině…“ Na což Josteinn odpověděl pohrdlivým odfrknutím – on měl vždycky svůj vlastní názor. To důležitější však bylo, že Geir se vrátil k tomu, s čím ona sama začala – k té ztracené poddůstojnici. „Jestli se nepletu, tak práce vás a vašich poddůstojníků je vytrénovat místní posádku v celestionském způsobu boje, že jo?“ Geir se podíval na své dva vlastní desátníky a pokračoval: „Popravdě, nemáme tu moc co na práci. Naše mužstvo zahálí – a to nikdy není dobře. Moji muži umí střílet po vašem v linii a každý sám taky není špatný. Jasně, nemůžu nechat všechny vojáky mimo pohotovost – ale myslím, že já nebo některý z mých vojáků by určitě mohl přiložit ruku k dílu – když jste tak najednou přišla o poddůstojníka.“ Josteinn na to reagoval pokrčením rameny a úsměvem: „To je pravda, jsme Nortimberci, tak jim to třeba budem umět vtlouct do hlav.“ Ale určitě to nemyslel nijak útočně. Geir se obrátil na Letitii: „Můžu to zkusit vyjednat s velitelem Torjakem spolu s vámi – pokud vám to přijde jako dobrý nápad.“ Hraje si na profesionála… ale nechce třeba jen být trochu častěji s ní? Na druhou stranu, ona sama si dovede představit, jaká nuda a nepohodlí musí být v jejich táboře před pevností.

Hela - 17. ledna 2020 21:14

S příchodem noci Zaberu se do stránek knihy a den kolem mě pomalu plyne. Tohle místo mi sice nevnuklo žádnou vidinu, ale ani prozření, zato zde daleko lépe chápu slova, kterým jsem dosud nerozuměla. To, co se dočítám, zní jako jakési varování. Jsou to sice jen útržky, i tak se mi z nich ale okamžitě začne tvořit obraz. Nějakou chvíli se jím nechám unášet, než se zarazím. Cítím, že to není správné. Babička mě vždy učila, že bych si neměla dělat názor, dokud neznám, obě strany mince. Mám pocit, že této knihy se to týká dvojnásob. Dokonce mám tušení, že i když bych rozuměla každému jednotlivému slovu, celek by mě stále mohl svést na špatnou stopu. Musím být tedy nesmírně opatrná. Od knihy vzhlédnu až v okamžiku, kdy mě ovane chladný vzduch přicházejícího večera. Tady v horách nastupuje noc daleko rychleji, než dole v údolí. Rozhlédnu se, ale Sigvar se ještě pořád nevrátil. Než abych však myslela na nebezpečí, která by na něj mohla v horách čekat, rozhodnu se pokračovat ve studiu knihy. Zaměstnám svou mysl a dokud bude na stránky alespoň trochu vidět, rozhodnu se je studovat. Třeba mi bohové nakonec vnuknou nějakou vidinu, nebo alespoň poodhalí význam slov.

Letitia - 18. ledna 2020 10:54

Nabídka, která se neodmítá Přemýšlím o tom co mi Geir navrhl zatím co se vrtám lžící v kaši. Zvažuji to ze všech stran a ano, líbí se mi to. Tohle by mohlo pomoci i přesto tu jejich pověstnou tvrdohlavost. Ukázat jim rovnou celou vycvičenou jednotku. Nechat je promluvit si se svými, kteří již něco umí. Třeba jim to dokáží vysvětlit lépe a otevřít jim oči. Není nad příklady. "Ano, je to skvělý nápad," usměji se na poručíka. Rozhodně mi to zvedlo náladu. "Pro začátek můžeme předvést ukázku. Měla jsem tu jenom jednotlivce a i když to trochu pomáhá, tak to není takové jako když je to rovnou celá skupina. Ovšem musím vás varovat. Zdejší rekruti jsou bída s nouzí spářená a jsem ráda když trefí zeď za terčem." ano, možná přeháním, ale jenom maličko. Raději ať je připravený na nejhorší. Může pak být pouze mile překvapený. "Velitele tedy přenechám vám," vstanu od stolu. Misku s napůl dojedeným jídlem nechám na desce. I za tuhle nabídku jsem ráda. Nějakou dobu nechci zrovna chodit Tojrakovi na oči. Kdyby náhodou. Otočím se a zamířím na cvičiště, kde již na mě jistě čekají.

Freya - 18. ledna 2020 19:42

Snídaně Poslouchám úředníka a jen souhlasně přikyvuji. Takže ochranka toho učence...nemýlím-li se potkali jsme se už na lodi...tihle panáčci bývají pro praktický život zcela nepoužitelní...no uvidíme, jak na tom bude on...na druhou stranu by se z něj třeba dalo ještě něco užitečného vytáhnout... "Nebojte se, dám na něj pozor." usměju se trochu. Dělat chůvu jednomu vědátorovi, po ničem jiném netoužím... Myslím si své, ale nedávám na sobě nic znát. "Jistě, dodržování práva." pokývám hlavou na nadhodím si měšec v ruce s lehkým úsměvem. Myslím, že je mu jasné, že každá pravidla se dají porušovat a že ne vše člověk musí vidět, zvláště, když pravidla porušuje někdo, kdo platí. Nebylo by to poprvé, kdy bych se tvářila tak, že se vlastně nic nestalo. Rozloučím se s chlapíkem a celkem spokojeně zamířím na snídani. Konečně se snad dostanu trochu dál, takže mám ke spokojenosti důvod. Zato Elko, který už sedí v lokále se tváří dosti kysele. Očividně nemá moc náladu. "Jo a netvař se tak. Však se věci začínají pomalu hýbat a když to vyjde, tak se odsud snad taky brzy dostaneš a nudit se rozhodně nebudeš." mrknu na něj ve snaze trochu jej povzbudit, ačkoliv ani mne další den cvičišti příliš neláká, ale vidina zítřejší cesty vyhlídku na nudné cvičení dělá hned o něco snesitelnější. "Tak hurá do toho." pronesu pak, když se Elko dorýpá ve svém ranním přídělu a i já dosnídám. Je čas odbýt si další denní rutinu na cvičišti. Vlastně jsem docela zvědavá, jak se kaprálka bude tvářit na to, že jí tak brzy zase opustím, kor když má očividně vazby na konkurenční stranu.

Arun - 19. ledna 2020 21:30

Na cvičišti Freya, Letitia Nad snídaní v jídelně, Elko nesdílí nadšení Freyi s tím, jak se věci vyvíjejí. Ona už má cestu do hor jistou… on je vydaný na milost a nemilost Společnosti. Prospekt, který mu nejspíš není příliš milý. „Možná, že se věci začínají hýbat, ale mě čeká trénování až do skonání, jestli něco rychle nevymyslím,“ zabrumlá si pro sebe, ale víc už se sevou nevrlou náladou nešíří. Poté, co se desátník dorýpe ve svém jídle, se Freya zvedne a začne s novou vervou plnit svoje povinnosti. Když dobře ví, že brzo nechá tuhle nudnou rutinu za sebou, dělá se jí všechno daleko snáz. Dá dohromady mužstvo, které je snad dokonce i trochu překvapené, že věci začínají najednou přesně jak se má a s řádnou disciplínou. Ale že je to seveřanka jako oni, poslouchají jí na slovo. Vyzvednou si pod dozorem obou desátníků muškety, prach a kule na dnešní den a ochotně nastoupí do pozoru. Nedlouho poté dorazí na cvičiště Letitia. Její domluva s Geirem skončila dobře. Zdál se trochu překvapený, že nechce mluvit s velitelem, ale všechno uzavřel souhlasně: „Není nic lepšího než učení příkladem. Skočím to nahoru projednat s velitelem, a pak jim s trochou štěstí ukážem, jak střílí profesionálové.“ A pak skutečně odešel ještě, než Letitia dojedla. S oběma poddůstojníky mnoho řeči nebylo, ale ona stejně v podstatě hned vyrazila od napůl dojedené snídaně. Nyní tu stála před vojáky, kteří se zdáli v lepším rozpoložení než obvykle. Freya to rovněž cítila. Možná, to bylo spojené s včerejším pochodovým cvičením, které je určitě pro tyhle chlapy příjemnější a jednodušší než strefování se do terčů. Letitia si sotva stihne zkontrolovat, že je mužstvo nastoupené v plném počtu a že má každý svou přidělenou výbavu v adekvátním stavu, a už si všimne blížícího se poručíka Geira. Jednání s velitelem asi bylo rychlé. Pozdraví se s ní zasalutováním po Nortimberském zvyku a i bez povelu se celé mužstvo postaví do pozoru. Všichni už poručíka Geira alespoň od vidění znají. „Pohov,“ zavelí jim a obrátí se k Letitii. Freya stojí dost blízko na to, aby je slyšela… i když si naneštěstí o ničem zajímavém nepovídají. „Všechno domluvené – veliteli to také přijde jako dobrý nápad. Mí muži o tom ještě neví, ale na odpolední výcvik jich mohu pár přivést a uvidíme, co se bude dát dělat.“ Freya může hádat, o co jde… ale brzy se to sama dozví. Pak očima sjede k vojákům, než k ní dodá: „Tak tedy, cvičení je vaše, kaprálko. Nechtěl jsem vás vyrušovat.“ O dost slušnější a příjemnější interakce než například s poručíkem Harikssonem… nebo s hraničářem Steenem Thurssonem. Mýtina Hela Smráká se. Vědma sedící na kameni prohlíží knihu, dokud má alespoň nějaké světlo. Očekává vnuknutí, ale nic nepřichází… dlí síla tohoto místa v něčem jiném? Už téměř na runy nevidí. Bude muset s luštěním přestat… a proč se Sigvar ještě nevrátil? Ale cosi… cosi jí šálí oči. Má pocit, že na knihu vidí lépe. Měsíc nemohl ještě vyjít… tak kde se bere ten nepřirozený svit? Vzhlédne. Podivné nazelenalé světlo se vznáší kolem kamene. Rozlévá se mezi travou a dodává místu přízračný a nezemský vzhled. Něco se děje. Hela cítí, jak kolem obchází nějaká neznámá síla. Poznala by Dobré bohy – a toto nejsou oni… alespoň ne tak, jak je zná. Není to však věc zlá – jako Zrádce… jako ty dvě oči v temnotě, které jí pronásledovaly. Tohle je síla, která v sobě má trochu od všeho a přeci nic určitého… Její oči jí padnou zpět na slova knihy, která zůstala rozevřená v jejím klíně. Pod slabým zeleným zářením se jí runy proměňují před očima. Hýbou se a přetvařují. Zvedají se ze sešlého papíru a vznášejí před ní. A cosi… začne ta slova šeptat. Je to jako šum ve větvích, jako vítr hrající si s listím… Je to vznešený jazyk. Složitý, avšak krásný. Ladný, melodický… jako by každá věta byla báseň recitována s opravdovou vášní. Ten zvuk jí uspává… zelenkavé věty se jí motají kolem hlavy… oči se jí zavírají… Prudce se nadechne a otevře oči. Noc je pryč. Svět kolem ní má jinou barvu. Je pokrytý nepřirozeně zlatou září – Slunce plaje nebývalou silou. Hela se rozhlédne. Les kolem je pryč. Sedí na holém pahorku, ze kterého je vidět na míle daleko… až k moři… a na druhé straně – ne hory, ale obelisky z kamene, které se táhnou do nebeské výše. Tohle je jiný svět než ten, který znala. Tohle musí být vidina… ale vidina čeho? Neseděla už na kameni, nýbrž na čemsi, co připomínalo kamennou lavici… bylo jich tu mnoho v kruhu kolem. Místo neforemného černého kamene uprostřed viděla sloup pokrytý světly. Nebyl vyšší než pár metrů. Byl docela popsaný písmeny a větami – byly v oné staré řeči, které nerozuměla. Očima sjela zpět k rozlehlému okolí. Všude kolem se začali zjevovat postavy. Spěchali k místu, kde seděla, snad ze všech stran. Najednou se objevili. Bylo jich tolik. Davy. Utíkali… prchali. Ale nevidí žádné pronásledovatele. Cítí však rostoucí žár – před momentem příjemné slunce začíná pálit a dráždit její oči, kdykoliv vzhlédne. A nikde žádný stín. Slunce je nízko… obrovská ohnivá koule, která zakrývá polovinu obzoru. Něco bylo v nepořádku. Měla pocit, že tohle místo souvisí s tím, co viděla u mohyly… Ti spěchající lidé… mohli by to být bratři a sestry Bohů? Tato vidina byla jiná než všechny předchozí. Jako by tu skutečně stála – ne jen jako pozorovatel z vnějšku. Jako by se probudila z nesmírně živého snu… nebo do jednoho naopak vklouzla. Pohlédla ke svým dlaním – stále v rukou držela tu knihu- Ale počkat – tohle není ona. Je to podivná destička, která knihu pouze připomíná. A popsaná zelenkavými písmeny, které nedrží na stránce… Vznáší se ve vzduchu… plují sem a zas tam… Začala číst. Přišlo to docela přirozeně. Jako by těm podivným runám rozuměla od narození. Náš druh přežije. Naše víra, naše síla, naše moudrost… nikoliv. Rozum otupí věky. Naše děti na nás zapomenou… zapomenou na naše úspěchy… zapomenou na naše chyby… a budou nuceni je opakovat. Nesmí se tak stát. Svěřujeme moudrost této zemi, svěřujeme našim synům a našim dcerám Dědictví – budeme je navždy provázet- Bylo to vůbec to, co stálo v její vlastní knize? Či nějaký snový výtvor? Nic z toho co zatím přeložila nebylo psáno takovou formou... Chtěla číst dál. Jenže ti muži a ženy – v jejichž zděšených tvářích skutečně poznávala zkřivené rysy samotných bohů – doběhli až k tomuto místu s křikem a rykem. Zelené runy se rozlétaly na všechny strany – nemohla číst – nemohla číst, protože do ní neustále vráželi ty davy lidí- Procitla a zalapala po dechu. Seděla v temnotě, jen měsíc svítil z nebes. Proti ní vousatý obličej medvědobijce. Jeho tvář byla napnutá, strnulá – držel jí pevně za ruku. Byla horká – ne, to nedává smysl v téhle zimě… ne, to její vlastní ruka byla ledově chladná… „Helo?“ oslovil jí medvědobijec. Upíral na ní oči téměř prosebně. Byl bledý… jako by pohlédl do očí duchovi…

Hela - 19. ledna 2020 21:55

Večer Padá tma a já jsem s knihou nikam nepostoupila. Začínám být nervózní, nepřišlo žádné vnuknutí, ale co je horší, ani Sigvar se dosud neobjevil. Dokud vidím na runy v knize, nechci jí odkládat, chvíli mi tak trvá, než si uvědomím, že už to není světlo zapadajícího slunce, co osvětluje zašlé stránky. S úžasem vzhlédnu k zelenkavé záři, která vychází z kamene. Ruce s knihou klesnou do klína, nejsem schopna pohybu. Něco však stáhne můj zrak zpátky ke knize. Slova, kterým jsem doposud neporozuměla, přede mnou tančí, mění se a přetvářejí v něco nového. V hlavě slyším tichý hlas, který ke mě šeptá. Vychází odevšad a odnikud, obestírá mě...uspává. Hlava klesne na prsa a očima je nesmírně těžké udržet otevřené. Nakonec se tomu podvolím. S trhnutím se probudím, nespatřím však ani zelené světlo, ani les. Svět kolem mě září zlatavým svitem, les zmizel, a já ze svého místa vidím daleko do dálky, až k modravým vodám moře. Když otočím hlavu, nespatřím hory, ale obrovské obelisky. Tohle není skutečné, je to sen, nebo možná vidina. Jen sedím a sleduji dění kolem sebe. V jednom okamžiku se prostor kolem mě plní lidmi...nebo možná bohy. V tom dalším všichni prchají před spalujícím žárem slunce. A já stále sedím a v rukách držím svou knihu. Opět přitáhne můj zrak. jen abych zjistila, že už to není kniha, ale tabulka popsaná starým písmem. Jen nyní tomu písmu rozumím. Rozumím, ale nechápu. Je to skutečné, nebo je to snový výmysl? Zapadá to do toho, co jsem už zjistila ale vyvolává do více otázek, než odpovědí. Chtěla bych číst dál, dozvědět se víc. Ale neustále do mě někdo naráží. Všechen ten křik, nemohu se soustředit. Samotné se mi chce křičet frustrací. A pak se probudím. Široce rozevřenýma očima hledím na Sigvara před sebou. Kde se tu vzal? Spala jsem? Co se stalo? Mýtina je temná, nikde žádná zelenkavá záře, ani planoucí zlaté světlo. Ticho, klid a jeden vyplašený medvědobijec. Uvědomím si, že mě jeho ruka krásně hřeje. Spolu s tím si ale také uvědomím, že je mi příšerná zima. Ruce mám jako kusy ledu, div, že nedrkotám zuby. Musela jsem Sigvara vyděsit. "Odpusť. Nic mi není. Asi jsem usnula a měla jsem...vidinu." Zachvěju se chladem, Sigvarovu ruku však nepustím, protože se nechci vzdát jeho tepla. "Musíme najít dědictví. Musíme ho najít jako první, protože bez něj jen budeme opakovat chyby těch, co zde stáli před námi." Sama si těmi slovy nejsem jistá. Mate mě to, protože vše, co jsem se zatím dozvěděla poukazovalo na to, že bych měla Dědictví raději zničit. Tohle byla první vidina, pokud tomu tak skutečně je, kterou jsem chápala jiným způsobem. Cítím, jak mi do hlavy stoupá bolest. Začíná toho na mě být příliš.

Letitia - 20. ledna 2020 10:09

Ranní cvičení Freya Jsem ráda, že velitel souhlasil a možná to ve mně vykřesalo jiskřičku naděje. Malou, ale je tam. Počkám až poručík odejde a oznámím co mám pro dnešek v plánu. "Jednotko, pozor!" zavelím a přejedu je tvrdým pohledem. "Poručík Geir a jeho muži svolili, že se budou podílet na vašem výcviku. Z první ruky tak uvidíte jací jsou vycvičení mušketýři a doufám, že si z toho vezmete příklad. Chovejte se slušně a dejte si záležet. To však bude až odpoledne. Mezitím zjistíme jak jste se od posledně zlepšili. Takže popadněte zbraně, postavte se do řady a snažte se zasáhnout terč." Počkám až si každý dojde pro mušketu zaujme pozici a začne střílet. Chodím mezi nimi a pozorně je sleduji. Neopravuji je, nic neříkám. Nechám je dělat to nejlepší co umí a jenom pozoruji jak jim to jde. Nehodnotím jenom zásahy i když i ty jsou důležité, ale zajímá také rychlost a zručnost s jakou dokáží nabíjet. Na tom v boji také hodně záleží. Ke každému jménu které mám u sebe si napíši poznámku jak mu to šlo a výsledek střelby. Uvidíme jak se jim dnes bude dařit. Freyu a Güntera nechám aby jenom dohlíželi. Pro případ nějaké nehody, jinak ale nemají nic jiného na práci. Všechno je teď v rukou mých rekrutů.

Arun - 21. ledna 2020 21:01

Nástup noci Hela Poplach v očích i postoji medvědobijce trochu ustoupí, když vědma konečně promluví. Ale jeho neklid zůstává. Přejede ho očima… není zraněný. Alespoň, že tak. Když pevněji stiskne jeho ruku, Sigvar, který klečí naproti ní v trávě, se zvedne a pevně jí obejme. Hela není nijak malá, je koneckonců ze severského rodu… ale i ona se v tom obětí docela a naprosto ztratí. Medvědí kožich a vlněná tunika jsou sice pěkně prochladlé ze zimy večera… ale alespoň se na chvilku skryje před vlezlým větrem. Připadá si téměř jako malé dítě, co se schovává matce za sukně nebo běží o pomoc k otci. Ale jen na kratičký moment. Vidí, jak medvědobijec vzhlédne k obloze. Od moře přitáhly mraky a mlha, ale na déšť to nevypadá. „Myslím, že můžeme mít oheň. Všiml jsem, si že jsi připravila dřevo.“ Seveřan poodejde trochu do lesa, kde Hela všechno připravila. Mlha a husté stromy by měly malý oheň skrýt… Oba dva potřebují světlo v téhle temnotě… a teplo, aby rozehřály prokřehlé končetiny. Po chvilce práce s křesadlem už sedí vědma i medvědobijec u vesele plápolajícího ohníčku. Není to nic velkého… ale je to dost na to, aby se Hela mohla posadit zabalená do kožešin k ohni a pořádně se začít prohřívat. Co víc, když se vracel Sigvar zpět, v jednom z horských potoků Sigvar ulovil dva malé pstruhy, kteří zafungují jako vítané zpestření jejich jídelníčku. On se rovněž postaral o to, aby už byly připravení na zeleném proutku a teď příjemnou vůní – doplněnou o trochu lesních bylin, které zlepší každé jídlo – zaplňují jejich malé útočiště. Zůstává mezi nimi však ticho. Sigvar není z těch, kteří by vrhali na své přátele ustarané pohledy jen pro nějaké setkání s osudem… ale Hela cítí, že o ní má starost. Medvědobijec hledí zadumaně do malého ohně a tu a tam prohrábne uhlíky tak, aby se ryby rovnoměrněji pekly. Konečně vzhlédne a snad sezná, že se Hela prohřála dost na to, aby se jí mohl bez ostychu zeptat. „Mluvila jsi o vidině… co ti bylo zjeveno? Navštívili tě bohové?“ Všimne si její únavy a zaváhá – není to mnohdy, kdy může vidět Sigvara Bjornjaegera zaváhat – sjel očima k obloze. Noc nastoupila rychle. „Je pozdě… možná bysme měli zůstat tady a přenocovat – a vrátit se zpátky za fyrstarem až zítra ráno. Měla by sis před cestou odpočinout. Posílit se. Moje i tvoje noviny počkaj do zítřka…“ Hrdost Letitia, Freya Vojaci se postaví do vzorového pozoru a vyslechnou si novinky. Hned se mezi nimi zvedne vlna zájmu – ač jsou přiliš disciplinovaní na to, aby se pustili do hovoru, je vidět, že alespoň zpozorněli. Jistě už měli příležitost se s některými Geirovými muži seznámit… Určitě budou chtít ukázat se v co nejlepším světle… i když to by v jejich případě stejně pořád mohla být bída s nouzí… pořádná demonstrace od profesionálů jim neuškodí, i když asi poškodí jejich ega. Není to nutně špatná věc. Trochu by jim to mohlo načepýřit hrdost a vzbudit v nich trochu větší snahu a zájem o střelbu. Když se do toho s nimi Letitia pustí, hned je vidět, že je pořád ještě čeká dost práce. Trocha pomoci Freyi sice udělala divy… ale pořád se tak v půlce, či dvou třetinách případů nikam rozumně netrefí. Alespoň už to nelítá všude kolem terče ale většinou alespoň správným směrem. Je to znamení, že práce Geira by mohla skutečně pomoci. Freya seznává totéž. Má výrazně méně práce než normálně a vojáky může hodnotit jen zdálky, ale zas má úplnější obrázek. I ona však vidí, že za těch pár dní se tedy moc nezlepšili. Ano, tu a tam už něco do terče vletí… a někdy to vypadá i jako úmysl těhlech nováčků… jenže pořád to není dost. V bitvě si nemůže voják dovolit trefit se jen v polovině případů. Občas stačí, aby se netrefil jen v jednom z deseti a je odsouzený k smrti. I Elko si toho všiml: „Teda nevím, jesti bych si byl jistější s nima za zády nebo proti mně. Jo, i u nás byly takový regimenty – ty, který udělaly víc pro nepřítele než pro nás. Se zelenáči je to prostě špatný.“ Jak představení pokračuje, desátníkovi mele huba i dál – Letitia to tu a tam zaslechne, když prochází mezi mužstvem. „Jasně, dobrýho lukostřelce bys cvičila roky. S mušketou bude každej hotovej po pár měsících… koneckonců, netrénujem tu ostrostřelce nebo lehkou infantérii… nám jde hlavně o rychlost.“ Freya i Letitia si všimli, že to nejsou jen běžné povídačky, které z Güntera padají, když nemá v puse co kouřit… ale že tím vojáky trochu popostrkuje správným směrem. Jen aby se mu to popichování nevymstilo. Vojáci si ho všimli a rozhodně se začali víc snažit… Elko pokračuje. „Jó, to víte – jedna, dvě střely za minutu… to je moc hezký… jenže takovej profesionál – takovej celestionskej gardista, ten zvládne tři… někdy i čtyři rány za dobrýho počasí. A ten se trefí. Ó jé, ten se trefí.“ Vojáci se snaží ještě víc – rychlost jim jde, ty pohyby se naučili vcelku slušně, jak si Letitia spokojeně všimla. Ve svalech to je – teď jen trochu přesněji mířit… „Ve víru bitvy to zkrátka musí lítat – rána za ranou, a nikdo se nesmí opovážit bejt na vážkách nebo nedejbože zkoušet někam zdrhat…“ Hrát na hrdost seveřanů je vždycky jistota… brát na přetřes jejich odvahu… to už je spíš riziko na zdraví.

Hela - 21. ledna 2020 21:34

S příchodem noci Sigvara moje odpověď uklidnila, i když obavy se z jeho pohledu nevytratí. Ty se ale nevytratí nikdy. Obejme mě a já se v jeho náruči dočista ztratím. Zimomřivě se schoulím a čelem se opřu o jeho rameno. Úleva prostoupí celým mým tělem. Vrátil se a je v pořádku, na tom jediném nyní záleží. Bohužel ani toto objetí nemá dlouhé trvání. Medvědobijec se odtáhne a zamíří k okraji lesa. Já se, po krátkém zaváhání, zvednu, seberu knihu a zamířím za ním. Připadám si malátná,ale to může být tím, že jsem právě procitla, a stejně tak i tím, že jsem prokřehlá. Jsem ráda, když se Sigvar ujme rozdělávání ohně. Zadumaně hledím do praskajícího ohně. Ryby začínají krásně vonět, jsem v teple a mám zpátky svého přítele. Ani tak se ale necítím příliš dobře. Mrzí mě však, že se moje nálada přenáší i na Sigvara. nechci mu působit víc starostí, než už má. Nebo spíš, nechci být jednou z těch starostí. Konečně, k muži před sebou, vzhlédnu. Krátce přikývnu, než promluvím. Tak nějak jsem tím odsouhlasila úplně vše, co řekl. "Alespoň myslím, že to byla vidina. Navazovala na tu, první, kterou jsem spatřila u Anghalmových mohyl. Bohové, umírající v žáru...slunce. Ale bylo to jiné, všechno bylo tak živé, tak skutečné. Cítila jsem spalující žár, slyšela křik, vnímala masu lidí kolem sebe." Smutně potřesu hlavou, ať řeknu cokoliv, nedokážu Sigvarovi přiblížit to, co jsem sama cítila. "Skutečně bude lepší, když tu přenocujeme. Ráno moudřejší večera. Alespoň mi ale můžeš říct. jestli se ti podařilo něco zjistit." Necítím se na to, že bych dnes ještě měla někam chodit. Les je temný a po obloze se honí mraky. Moje tělo je slabé, ale někde hluboko v něm hoří plamínek naděje. Myšlenka na to, že bych třeba dnešní noci mohla spatřit ještě něco dalšího. Na tomto místě se zdá možným úplně vše.

Letitia - 22. ledna 2020 09:30

Rána sem, rána tam Překvapení se nekoná. Je vidět malé zlepení aspoň u některých hlavně Erlinga. To vidím již teď, ale ten zbytek... Na můj vkus jsou jejich pokroky prostě pomalé. Snad skutečně pomůže když se se přidají zkušení střelci a převedou že skutečně není čeho se bát a proč tyhle zbraně odmítat, protože tohle je podle mě hlavní kámen úrazu. Nepřijali je za své a podle toho to vypadá. Naštěstí teď na to nezáleží. Jde jenom o cvičení, ale trochu se obávám, že by mohli své schopnosti brzy potřebovat. Kdo ví co bude zítra. Situace se mění každým okamžikem stejně jako na bojišti a i když jsou to všechno pro mě cizinci byli mi svěřeni a jsem za ně odpovědná a většina velitelů není nadšená z toho když jim muži umírají. Ne všichni samozřejmě. Jsou i tací, který na muže pod sebou shlíží jako na dobytek. Také jsem se s tím setkala, ale já taková nejsem i když to tu z duše nenávidím. Günter to možná cítí stejně kvůli tomu co ho zaslechnu říkat. Nebo možná si chce jenom rýpnout do ostatních, u něj se to těžko pozná, ale nechám ho být a neokřiknu ho. třeba i tohle bude trochu ku prospěchu věci. S takovou čas poměrně rychle plyne a brzy bude poledne. Zkontroluji, že se vystřídali opravdu všichni a protože ještě máme chvilku nechám je pokračovat ve střelbě. Nic nového nemá smysl začínat to bychom nestihli a pár ran navíc jim rozhodně neuškodí. Já si zatím uschovám poznámky, které jsem si dnes pořídila a pak by již měl být čas k jídlu.

Freya - 22. ledna 2020 15:18

Nové posily Zvednout Elkovi náladu je dnes očividně nelehký úkol, ale s vidinou jen dalšího nudného cvičení den za dne, kdyby se mu nepodařilo se odsud vypařit se není ani čemu divit. Když se konečně dorýpe ve své snídani, vyrazíme na cvičiště. Zdá se, že dnes si pro nás kaprálka připravila nějakou novinku. Poslouchám její rozhodnutí a jen lehce pokyvuji hlavou. To není úplně špatný nápad a navíc to znamená méně práce pro nás, takže je to vlastně velmi dobrý nápad. A jak to tak vypadá nepředřem se ani dopoledne, když si kaprálka víceméně velí mužstvu sama. "Řekla bych, že zatim je pořád jistější stát před nima." ušklíbnu se trochu a utrousím tichou poznámku, tak aby mne slyšel jen Elko, který se je snaží svým způsobem trochu více popíchnout k lepšímu výkonu. Jen si nejsem zcela jistá, jestli už to trochu nepřehání. "Hele vsadim se, že kdyby se teď někdo z nich otočil, tak se trefí určitě, brzdi trochu." s úsměvem do něj šťouchnu loktem. Sleduji cvičení, ve kterm mne není víceméně příliš potřeba, takže mi myšlenky často utečou někam úplně jinam. Chvíli se bezděky pohrávám s medailonem na krku a v duchu už jsem někde daleko v horách. Přemítám k čemu ten klíč vlastně nakonec povede a které dveře nám otevře, k jakým pokladům je to asi cesta. Snad možná i díky mému snění uteče celé dopolední cvičení neobyčejně rychle.

Arun - 23. ledna 2020 19:06

Vetřelci Hela Je rozhodnuto. Hela a Sigvar stráví noc zde a zpět k útočišti vystoupají až zítra ráno. Elfstan jistě udrží chladnou hlavu a nezačne panikařit – ví dobře, že oba dva seveřané jsou schopnější než on v nenápadném pohybu v téhle krajině. Ale některé schopnosti Elfstana jsou zas docela cizí oběma přímočarým seveřanům… zejména jeho charisma spojené s vlivem a postavením… Je dobré mít šlechtice na své straně. Hela se však spíš zaobírá tím, co jí vyjevili bohové… když to poví Sigvarovi, medvědobijec jen zamyšleně pokýve hlavou a mlčí tak dlouho, kolik času potřebuje na zvážení toho, co mu řekla. „To jsou vidiny z dávných dob – dávnější, než časy Písní…“ začne nejprve. „Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Ani od Aily. Ani od starých poustevníků.“ Projede se rukou vous a pokračuje opatrně, jak má ve zvyku, když mluví o věcech, kterými si není jist. „Dobří Bohové mezi námi dřív kráčeli – ale nikdy jsem neslyšel o víc než čtyřech bozích každého období – a jeden náš otec.“ Ale to není tak docela pravda, jak si Hela uvědomí – ještě Zrádce. Ale snad lépe ho v téhle temnotě nepřivolávat. Kdoví, co sebou cizáci přitáhli. Sigvar rozhodně mávne rukou. „Nechme to. Ráno času dost. A tyhle věci by se ve tmě neměli řešit. Já viděl docela pozemský problémy, o kterých můžeme mluvit. Teď se najezme. Pak ti to povím.“ Mezi řečí se natáhne pro dvě opečené ryby, vytáhne je od plamenů a jednoho krásně vonícího pstruha podá Hele. On sám si ze zavazadla vytáhne jednu z chlebových placek. Jí v tichu – ale je to spokojené a přátelské ticho. Milá vzpomínka na nesčetné večery, které takhle strávil s ní nebo s její babičkou. Samotářský horal nepotřebuje žádné dlouhé vybavování. Stačí mu to, co je třeba říct. Snad proto si tak nepadl do oka s Elfstanem… Jídlo Helu prohřeje a dodá jí lepší náladu – ale Sigvarova tvář zůstává vážná. Nejspíš už přestal přemýšlet o její vidině a vrátil se k tomu, co viděl… a toho zcela jasně trápí. To se i potvrdí. Když oba dojí, Sigvar se zahledí do plamenů a začne o tom mluvit. „Došel jsem tam. Až k jejich táboru. Jejich hodně. Ani se nesnaží schovávat. Viděl jsem jich… asi dva tucty. Ale stanů pro víc.“ Prohrábne oheň – jiskry v očích se mísí s jiskrou spravedlivého hněvu. „Celestionci. Ale co je na tom nejhorší… nejen oni. I několik z našeho vlastního národa. Prokletí zrádci.“ Má Hela jen ten pocit, nebo okolní lesy při poslední slově skutečně zašuměly? „Snažil jsem se poslouchat. Ale já té jejich hatmatilce nerozumím. Viděli jsme je už cestou sem. Jsou to vetřelci… a je jich celá armáda. Nedivil bych se, kdyby se jich toulala po horách… možná stovka.“ Sto cizáků. To je víc, než kolik je mužů v Helskaře. Ale je to jen hrubý odhad. Možná, že Sigvar, který přeci jen častěji loví zvěř než lidi, má příliš černé předpoklady. „Nejsou to běžný lupiči. Tohle… tohle jsou svatokrádežníci.“ Poprvé ve svém životě vidí Hela na tváři Sigvara tak silnou emoci – je to sveřepé nepřátelství a nesmírné, severské odhodlání. Na první moment je jí jasné, že Sigvar neustane, dokud vetřelce nevyžene do posledního. Jediní, kdo by ho mohli od jeho úmyslů odradit, by byli samotní bohové, kteří ho hlídáním hor pověřili. Ač je to pochopitelné, na Sigvara je to téměř nezvyklé… Možná, že je to i zvláštností mýtiny. Zvláštním způsobem si hraje s lidskými emocemi. Na druhou stranu, Hela sama nejlépe ví, že ve studených srdcíh seveřanů dlí nebývalý, sveřepý temperament. Ukázka síly Letitia, Freya Elko se ušklíbne, když ho Freya napomene a skutečně zmlkne – protože to, čeho chtěl docílit, už se mu podařilo. „No – je pravda, že jim kuráž nechybí a uměj se do toho opřít, když se jim zachce“ zamumlá k Freye smířlivě. Nahlas nic neřekne, na vojáky člověk nesmí být příliš hodný… Trénink pokračuje ani jeden z poddůstojníků nemá mnoho co na práci. Avšak brzy má Letitia hotovo. Vojáci se ještě chvilku procvičují, než přijde čas na oběd. Výjimečně se všichni tři sejdou v jídelně – spolu s většinou mužstva, které si s chutí odpočine a spláchne pachuť střelného prachu, co se po dlouhé střelbě usazuje ve vzduchu. Letitia si pořád tak docela nezvykla na to, jak nízké jsou v Nortimberu hranice mezi důstojníky a běžným mužstvem. Freya a Elko tím tolik netrpí – celý svůj život strávili ve vřavě mezi muži – ale dobrému řadovému vojákovi ta autorita velícího důstojníka někdy skoro chybí. Jídlo je pro ně tedy spíš hlavně o tom, dostat do sebe živiny na zbytek dne – a méně o nějakém povídání nebo kamarádění se s muži. Brzy skončí a rozejdou se před začátkem odpoledního cvičení. Letitia se projde po pevnosti, vyhlíží směrem k vesnici a hledá, co se asi děje v okolí… ale nevidí nic než ticho. Ruch mezi muži Společnosti i Ligy ustal… vesnice je také klidná… dali si pro dnešek všechny podvratné živli dovolenou? Freya a Elko se porozhlédnou po příležitosti, jak dostat do hor i Elka… ale v tomhle všem klidu se jim žádná šance do cesty nepostaví. Desátníkovi to náladu nezlepší… ale snad si tam nahoru cestu najde… Oběd se přehoupne v odpoledne a mužstvo už stojí nastopeno na střelnici. Všichni už se dívají, kdy se objeví slibovaný Geirův oddíl. Mezi vojáky je cítit příjemné napětí, a dokonce i trocha zvědavosti. Tohle koneckonců nejsou žádní Celestionci, žoldáci nebo jiní… tohle jsou vojáci Nortimberu. Vojáci jako oni. A už je slyší. Geir se rozhodl pro působivou přehlídku. Deset mužů v dvojstupu s Geirem v čele vpochoduje na cvičiště s patřičnou formálností – a s mušketami na ramenou. Mužstvo je sleduje, když kolem nich prochází předpisovým pochodem, na který by byla každý generál hrdý. Zastaví se před terči po straně mužstva, které jejich počínaní zvědavě sleduje. V tom momentě zavelí Geir: „Do řady!“ Je to ten hluboký, silný zvuk, co se nese před bojiště, a který je vojákovo ucho cvičené slyšet i při sebehorším hřmění výstřelů. Freya pocítí to známé zašimrání – rozkaz jako z bojiště. Oddíl Geira mezitím zformoval dvě řady mužů. „K palbě připravit!“ zazní další rozkaz. První řada mužů poklekne, muži zvednou muškety. „Pal!“ Deset mušket zahřmí cvičištěm v jednotě – a muži mohou vidět, jak se kusy olova zaryjí do terčů. „Nabít!“ A celý kruh se ještě jednou opakuje – s rychlostí, o které se téhle bandě nováčků může jen zdát. Ještě jednou zahřmí deset výstřelů, než Geir pokývne svým mužů a spokojeně dodá: „Rozchod.“ K překvapení všech přítomných nováčků, tihle profesionální střelci se v momentu promění v jejich kamarády z putyky a vydají se bezstarostně zpět ke svému táboru. Zůstane pouze Geir spolu s dvěma dalšími, aby pomohli se zbytkem výcviku. Na mužích, zejména na Erlingovi, je vidět nová úcta – a dokonce i otrlejší vojáci, jako je Valdrad se Steinhalfem nad tím uznale pokyvují hlavou. Pro Freyu a Elka to nebylo až zas tak působivé – teprve když je to plná kumpanie, přes stovku vojáků… když to zahřmí nad bojištěm a zvedne se oblak kouře od výstřelů… to je ten moment, kdy se vojákovi rozbuší srdce. Ale byl to úspěch. Místní zelenáči se zdají být ohromení. Geir dojde ke kaprálce a k mužstvu, ke kterému se obrátí: „Takhle vypadá a takhle střílí vycvičený oddíl Nortimberských střelců – dobře si to zapamatujte!“ Pak se teprve otočí na Letitii a dodá: „Myslím, že demonstrace splnila svůj účel, kaprálko – mí muži a já vám budeme k dispozici na zbytek cvičení.“

Hela - 23. ledna 2020 19:41

Zrádci a vetřelci Přes plápolající oheň hledím do Sigvarovy tváře. Mlčím a čekám, až se sám rozmluví. "Ani já jsem nikdy o jiných bozích neslyšela. Tedy, slyšela, ale to nejsou naši bozi. Celestionci nebo Ilmaidé, ti všichni mají svou vlastní víru. Ale babičky nikdy o jiných nemluvila. Z toho, co jsem ale měla možnost vidět, však docházím k závěru, že jich bylo dřív mnohem více. Možná zemřeli, možná se na ně jen zapomnělo. Možná se jednou zapomene i na naše bohy, když nebudem mladé učit dostatečné úctě." Smutně sklopím pohled k ohništi. Medvědobijec má pravdu. Kdo ví, co by k nám takovéhle, a podobné myšlenky, mohly přivolat. V tichosti se pustíme do jídla. Čerstvá voňavá ryba je opravdu skvělá a já cítím, jak se mi žaludkem a posléze i celým tělem, rozlévá blaho. V tom okamžiku se všechny starosti vytratí. Až teprve, když hodím rybí kostřičku do ohně, obrátím svůj pohled zpátky k horalovi. Jeho tvář hyzdí starosti. Neptám se, protože vím, co ho trápí. Čekám, dokud sám nezačne mluvit. To, co mi Sigvar vylíčí, je daleko horší, než co jsem si vůbec představovala. Ovládnu se a na pohled zůstanu klidná, i když uvnitř cítím zlobu. I já bych se nejraději chopila sekery a šla je odsud vypráskat. "Takže je to pravda. Skutečně hledají naše poklady...pátrají po Dědictví." Celá se při tom rozechvěju. Náhle cítím strach a beznaděj. To, co Sigvar popisuje, je celá armáda. A já netuším, jak se jim máme postavit. Seveřané jsou silní a sveřepí, neskloní se jen tak před nikým a rozhodně ne před nějakým přivandrovalcem. Ale i my jsem jen lidé. Nechci, abychom zbytečně plýtvali silami na boj, který nemůžeme vyhrát. "Co budeme dělat?" Zašeptám tiše ale odpověď vlastně ani nečekám. Je to spíš jen nešťastné povzdechnutí. Dobře vím, že musím pokračovat po stezce, na kterou mě vyslali bohové. Musím věřit, že i když nyní tápám temnotou, jejich ruce mě povedou a nasměrují správným směrem. Nic jiného mi nezbývá.

Letitia - 25. ledna 2020 13:29

Po obědě Občerstvená po obědě se již nemohu dočkat až vypukne to předvádění. Jsem skutečně hrozně zvědavá zda to k něčemu bude a když uslyším dusot vojenských podrážek jenom se spokojeně pro sebe usměji a sleduji svou svěřenou jednotku jak bude reagovat. Geirovi vojáci předvedou to k čemu byli cvičeni. Není to žádný vrchol střeleckého umění. Na elitní celestionské pluky to nemá, ale k tomu spodku, který tu každý den zažívám to má zatraceně daleko. Nakonec je vidět, že to zapůsobilo. Což jsem moc ráda. Asi bych se cítila hloupě kdyby to nevyšlo. Sice bych neměla, protože tohle jen těžko ovlivním, ale pocitům se jenom těžko vyhýbá. Naštěstí se to nestalo a ukázka splnila svůj účel. "Děkuji, zdá se, že to k něčemu nakonec bude," věnuji poručíkovi uznalé kývnutí za ten nápad a provedení. Svoje chlapíky nechám v rukách zkušenějších vojáků a jenom se dívám jak jim to jde. "Máte ještě nějaká podobná překvapení v rukávu?" zeptám se a nenápadně Geira pozoruji.

Arun - 26. ledna 2020 21:12

Chvilka v temnotě Hela Sigvar sleduje její zoufání. Nejprve má pocit, že její pocity sdílí, ale poté rozhodně zavrtí hlavou a opět v jeho očích zažehne plamen spravedlivé zlosti. „Budeme bojovat. Tohle je náš kraj. Bohové jsou na naší straně.“ Pokračuje s novou rozhodností v hlase. „Leckdo se snažil, ale nikdo Sever nepokořil. Zem se proti nim obrátí.“ Jeho přesvědčení je silné. Sigvar měl vždy blíž k zemi a přírodě než k samotným bohům… ale věří v jejich sílu. Jenže Hela dobře ví, že bohové pomáhají tomu, kdo si pomůže sám. Sigvar pohlédne na měsíc. Zdá se, že po chvilce rozjímání je přeci jen klidnější. „Pro dnešek nechme vetřelce vetřelci. Nic nenajdou – tenhle kraj jsem prochodil tisicíkrát sem a zase tam. Vyženeme je. Ale nejdřív se vyspíme a vrátíme nahoru, za fyrstarem…“ Jeho oči se ještě jednou setkají s Helinýma. „Dědictví ochráníme – nebo zničíme, pokud bude třeba. Do špatných rukou nepřijde.“ A s tím už nezbývá, než jít spát… Sigvar se nabídne k první hlídce. Musí být ostražití, aby nebyli překvapeni… ať už vetřelci nebo čímkoliv jiným, co číhá v temnotách. Sny, které pronásledují Helu, nejsou klidné. Cítí se jako zaplavena nejrůznějšími vjemy a pocity. Tu a tam se vrací výjevy z jejích vidin… slyší hlasy mluvit v neznámé řeči… cítí žár nepřirozeně nízkého slunce… vidí monolyty z černého kamene tyčící se k nebesům… ale rozum v tom neshledává. Její smysly se nedokážou v té změti představ vyznat – tu jí polévá horko, tu se třese zimou, tu a tam má pocit, jako by padala z vysoké výšky a jindy, že jí naopak země polyká… Konečně nočními můrami prosvitne její dlouholetá výchova. Nějaké její vnitřní zábrany utnou všechny ty výmysly jejích méně přirozených smyslů a konečně se jí dostane klidu – jediné, co jí zůstane, je sen zasazený do jedné z jejích mnohých vzpomínek na babičku Ailu… V uších jí zazní slova: „Dej si pozor, děvče – není všechno zlato, co se třpytí. Tam venku je leccos nebezpečnýho… ale tady jseš vždycky bezpečí…“ a vzpomínka mladého děvčete Hely, které pozorně poslouchá… ale ještě tak docela nerozumí. Někdy má Hela pocit, že v takových chvílích její babička skutečně viděla, v jakých situacích se její vnučka ocitně – a promlouvá k ní skrz její nynější vzpomínky… V objetí uklidňujícího snu stráví ještě dost času na to, aby si odpočala… a teprve pak jí jemně probere ruka medvědobijce na rameni. Oheň stále hřeje, ale už neplápolá… tiše pohásíná. Okolní noc plní tiché zvuky přírody. Houkání sovy. Šustění malých nočních tvorů v křoví… Sigvar ještě moment sedí naproti Hele a rovněž tomu všemu naslouchá. Poté se zahledí do tváře vědmy a řekne vážně: „Něco tě trápí. Tohle místo ti nedělá dobře.“ Nebývalá starost a citlivost od medvědobijce… i na něj tohle místo zvláštně působí… a Hela začíná mít pocit, že to nejsou jen síly Dobrých bohů v práci… kdoví, co starého na tomhle místě mělo svá setkání… Odpolední trénink Letitia, Freya Zatímco se Geirovi vojáci spolu s oběma desátníky pustí do práce, Letitia se obrátí na poručíka s úsměvem. Ten jí pohled vrátí – a přidá přátelské mrknutí ke svojí odpovědi. „Úplně všechna – ale co se vašich mužů týče – chtěl jsem zapůsobit. Na muže nezvyklého na moderní šarvátky to vždycky udělá dojem.“ Pokýve hlavou a dodá: „Samozřejmě i to je ten důvod, proč se vy Celestionci tak vyžíváte v přehlídkách.“ To přeslechne i Freya – oba důstojníci se nebaví nijak tiše – a navíc přecházejí k mužstvu, aby také pomohli s tréninkem. Ona sama byla naštěstí všech přehlídek ušetřena – nikoho příliš nezajímají promenádující se žoldáci a cizinecké oddíly… Ale dovede si představit, jaké je to divadýlko. Skoro tak okázalé jako ty staré rytířské turnaje. Až na to, že tady trpí běžný voják. Mezitím Letitia a Geir dojdou k mužstvu a pustí se do koordinování tréninku. Poručík se podle všeho pro dnešek rozhodl odložit většinu svých běžných povinností proto, aby mohl něco udělat pro začátečníky Nortimberské armády… S takovou pozorností to rychle utíká a obě poddůstojnice začínají i po tak krátké době vidět alespoň nějaká zlepšení… když ne v technice, tak alespoň v přístupu. Vojáci se zdají být přeci jen trochu nakloněnější nekonečnému opakování pohybů a otevřenější radám důstojníků. Ten, kdo se nic naučit nechce, ten se zkrátka nic nenaučí… Obzvlášť mladý Erling se zdá být naprosto unešen ukázkou – vždyť pro něj to musí být jedna z prvních příležitostí vidět ukázku skutečně organizovaného oddílu… Trénink ubíhá rychle a brzy se blíží jeho závěr. A s ním se blíží večer. Poslední večer Freyi v pevnosti. Může zkusit vyzvědět něco víc – ať už přímo od Ligy nebo se poptat jiných… je jisté, že s nějakou tou iniciativou by se mohla leccos dozvědět… a to třeba i od Společnosti… navíc má svou počáteční provizi, kterou by na to mohla použít. Možná by ale bylo rozumější investovat něco do zásob… Letitii mezitím čeká jen další večer – možná, že ve společnosti Geira… ale do té doby je ještě hodně času. Navíc on bude muset vyrazit do svého tábora a postarat se o svoje vlastní každodenní záležitosti, které odložil, aby mohl pomoci s výcvikem. Možná, že do té doby by mohla stihnout pozeptat se na názor Společnosti na všechny ty nové okolnosti… ať už je to výprava, které se bude účastnit Freya nebo odchod pana Edamitsu.

Hela - 26. ledna 2020 21:27

Noční stráž Sigvarova rozhodnost je nakažlivá. Z jeho slov zní všechno tak jednoduše. "...dědictví ochráníme – nebo zničíme..." Možná jsem jediná, kdo v tom hledá složitosti. Možná, že nic jiného ani není. Pokud má mít někdo šanci dědictví najít, měli bychom to být přeci právě my dva. Horal, který zná každý strom a každý kámen v horách, a vědma, kterou vedou sami bohové. Pokud neuspějeme my dva, pak se k nám bohové zřejmě obrátili zády. Medvědobijec se rozhodne vzít si první hlídku, a já nikterak neprotestuji. Udělám si pohodlí poblíž ohně a velmi rychle se propadnu do snů. Ani ve snu se ale nedočkám klidu. Stále se mi vracejí motivy z mých vizí. Temný kámen, palčivý žár slunce a hlasy, kterým nerozumím. Chvěju se a převaluji. Tyhle živé sny mi víc sil berou, než mi jich přidávají. Už to vypadá, že se dnešní noci klidu nedočkám, když temnotou pronikne paprsek světlo. Babiččin hlas, který zažene všechny vize pryč. Odpočinku se mi nakonec dostane a když mě Sigvar probudí, bez problémů se posadím, připravená převzít hlídku. Medvědobijec se však neuloží ihned ke spánku. Po jeho otázce několik okamžiků mlčím, než si tiše povzdechnu. "Myslela jsem, že tady najdu prozření...odpovědi na své otázky. Ale to se nestalo. Cítím jen neklid. Moje vidiny jsou jindy jasné a srozumitelné. Ale tady? Nevím, co se mi zde bohové snaží sdělit." V hlase mi zaznívá frustrace. Ne vždy jsou sdělení bohů jasná, ale já měla mnoho let na to, abych se v nich dokázala naučit číst. Nyní si připadám jako na začátku. Bolí mě hlava a přitom jsem nezjistila vůbec nic. "Budu ráda, až odsud zítra ráno odejdeme." Tohle není místo, které jsem hledala. Alespoň doufám, že to není ono místo, ke kterému nás měla dovést hvězdná mapa. "Běž si lehnout." Kývnu na Sigvara a počkám, dokud neusne. Poté seberu knihu a přesunu se k ní do středu mýtiny, k velkému kameni. Listuji stránkami, dokud nenajdu onu mapu a s hlavou zakloněnou začnu zkoumat oblohu.

Letitia - 27. ledna 2020 15:27

Konec dnešního cvičení Jde to ráz na ráz. Takhle ve více lidech je to mnohem příjemnější než když jsem na to sama s Günterem. To pak není čas se každému pečlivě věnovat a vysvětlovat mu jak na to. Rozhodně by mi nevadilo mít k ruce další dva nebo tři instruktory, ale kde nic není ani smrt nebere. Blíží se večer a je na čase zavelet rozchod. Jenom doufám, že jim do zítra něco v těch jejich hlavách vydrží a nevylijí si to ven s tou jejích sladkou medovinou, která se stále napájí, ale to uvidíme až ráno. Teď mám nějaké další věci, které potřebuji zařídit. Jako třeba navštívit Společnost a říci jim o svém desátníkovi a co se dozvěděl. Poručík má také své úkoly, takže ho nehodlám zdržovat jenom se k němu přitočím když je na odchodu. "Mohu se znovu těšit vaší společností u večeře?" zeptám se Geira. Možná bych to mohla trochu ozvláštnit, ale musím vědět zda ho jenom povinnosti nezdrží celou noc.

Freya - 28. ledna 2020 15:32

Na cvičišti Odpoledne předvedou své střelecké umění ostatní, zdá se, že tahle přehlídka docela zapůsobila, i když zas tak velké divadlo to nebylo. Ovšem těmhle tady to úplně stačí. Alespoň někteří začínají se snažit a i to je vcelku úspěch. Koneckonců tady je třeba brát s povděkem každou změnu, která přijde. I když já se mohu radovat z toho, že dám téhle rutině pěkně sbohem. Celé cvičení ubíhá vcelku rychle, takže se dnes nestihnu ani nudit a den se pomalu přehoupne do podvečera. Ještě než zamířím na večeři, chci si zkontrolovat těch pár svých věcí, co budu potřebovat na cestu a snad i trochu zainvestovat do nějakých zásob. Přeci jen bude lepší spoléhat trochu víc na sebe. Jeden nikdy neví, kdy se bude muset rychle a v tichosti vytratit a pak se bude hodit být trochu nezávislý na svých společnících. Připravím si i své staré šaty. V uniformě se mi jít nechce ze spousty důvodů, ale vysvětlit to mohu snad tím, že kdybychom narazili na místní, uniforma na ně nepůsobí zrovna důvěryhodně, spíše naopak. A pak už zamířím na večeři, kde snad narazím i na Elka. Ještě se ujistit, že jsme na všem domluveni a snad mu i trochu zvednout náladu, pokud se mu od rána nezlepšila a pak jen zalézt do svého kutlochu. Dnes už nehodlám nic podnikat a nikde moc šmejdit. Karty jsou prozatím rozdány a mě se nechce riskovat nějaké případné zbytečné vysvětlování toho, proč strkám nos kam nemám, nebo snad mluvím s konkurencí.

Arun - 28. ledna 2020 21:05

Cesta zpět Hela Medvědobijec stále váhá se spánkem. Slovům vědmy přikývne. Moment ještě mlčí a hledí do uhlíků, než řekne: „Něco je špatně. Na tomhle místě. Dřív to tu bylo jiné… Jsem rád, že sem hvězdy nevedou. “ Svůj pocit dál nevysvětlí… ale Hele tím připomene, že je stále ještě naděje. To, že tohle místo má zvláštní význam, ještě neznamená, že je to jejich jediný a konečný cíl cesty – a že by tady někde mělo být dědictví skryto. Medvědobijec jí popřeje dobrou noc a ona se rozhodne při svitu měsíce a hvězd studovat noční oblohu – jak to beze sporu před ní učinil i Sigvar, když přemýšlel o tom, kde by mohlo to místo z mapy z hrobky být… Jakmile rozezná nákresy na hvězdné mapě, začne je porovnávat s oblohou nad sebou. Chvíli jí trvá, než se zorientuje podle některých větších hvězd. Není koneckonců zvyklá orientovat se a navigovat podle oblohy. V okolí Helskary zná vše, co potřebuje… a nikdy nic víc nepotřebovala. I tak je jí brzy jasné, že tato mýtina, kde podle vyprávění Sigvara zjevení bohů rokovala, není místem, které hledá. Hvězdy jsou na jiných místech a vidí je z jiných úhlů. Avšak ona zjevení se jí neukázala… a tajemství objasněna nebyla. Budou to muset zkusit příští noci znovu a jinde. Ale nad horami se začínají objevovat mraky… Hledat na slepo by bylo nemožné. Její hlídka uplyne v klidu – noc a příroda jsou jí stálými přítelkyněmi a ani sebehorší nadpřirozeno nemůže tak dlouhý vztah zvrátit. Ale pocit neklidu jí neopustí. Je to tak, jak řekl Sigvar… něco je zde špatně. Je ráda, když temnota noci ustoupí z cesty prvním paprskům slunce. Ze tmy jsou jen stíny a svět se zdá zase o něco víc normální, než jaký je v hluboké noci. Sigvar se brzy probudí – a než vyrazí, oba dva pečlivě zahladí stopy, že tu tábořili. Šance, že by do tohoto hlubokého lesa zabloudil nějaký vetřelec jsou sice nízké, ale lépe nic neriskovat. Po studené a zběžné snídani se obrátí zády k údolí a začnou stoupat vzhůru zpět nad údolí, kde je jejich trvalý tábor. Když se jim opět naskytne pohled na kouř stoupající mezi stromy a ohlédnou se k místům, kde je tábor vetřelců, Hela opět cítí úder úzkosti a neklidu. Její smysly jí varují… ale před čím? I Sigvar semkne rty. Po chvilce řekne: „Kdoví, jaká zlá věc sem ty cizáky navedla.“ Obrátí se k chůzi dál, ale Hela mu nemůže dát než za pravdu… na těch pocitech je zkrátka něco… zlého. „Připravíme se dnes na další výpravu,“ řekne přes rameno Sigvar. „V noci jsem studoval hvězdy.“ Víc nevysvětluje. Za Společností Letitia Poručík se po kaprálce ohlédne, usměje se a odpoví: „Budu rád – ale možná, že večeře bude spíš pozdní – čeká mě nějaké papírování.“ Přejde z vcelku úsměvu hezkého spíš do unaveného a protočí oči: „Jakmile se člověk někde zastaví, byrokraté ho doženou. Ale na večeři si čas nechám. Na shledanou!“ S tím se obrací od ní i od vojáků a vrací se svými muži zpět do svého tábora. Letitia doprovodí své vlastní muže ke skladu prachu a sama dohlédne na uložení výzbroje. Pak mužstvo rozpustí a ti se začnou trousit po svých běžných povinnostech, případně mířit na večeři. Letitia se mezitím obrátí k budově Společnosti, ke které právě vidí přicházet úředníka Gastona. Počká ještě chvilku, až se většina mužstva rozpustí a až nebude tak podezřelé, že se za ním vydá. Bez tak s nimi potřebuje mluvit a je příjemnější odchytit Gastona než Doresgrücka… a hodilo by se si promluvit o desátníkovi a všech nových okolnostech. Možná, že pro ní budou mít i oni nějaké další informace, které jí poposunou vpřed… Když ho osloví a pozdraví, obrátí se na ní úředník s těžce zaměstnaným úsměvem. „Dobrý večer, slečno – něco nového? I já pro vás něco mám…“ mrkne očima po otevřeném prostranství a ukáže ke dveřím. „Pojďme dovnitř.“ Projdou kolem jejich hromotluků do jedné z kanceláří, které z poloviny také slouží jako skladiště. Všimne si zejména kožešin, které jsou cennou komoditou… ale přijde jí, že sklad je prázdnějš, než by očekávala… Gaston se usadí na jednu ze stoliček před bednou, která slouží jako stolek s několika lejstry. Nabídne jí druhou stoličku, a zatímco prohlíží lejstra, začne hovořit: „Věci se dávají do pohybu, že? Nebojte, brzy pro vás budeme mít práci – tak jak jsme o tom hovořili… nahoře v horách… ale jsem si jistý, že jste o něčem chtěla mluvit…“

Hela - 28. ledna 2020 21:24

Návrat Noční obloha je jistě plná odpovědí, které já tak zoufale hledám. Dnešní noci mi však svá tajemství neodhalí. Jsem však ráda, že má hlídka uplyne v poklidu. Pocit neklidu se sice nevytratí, ale alespoň se nedočkám žádné nechtěné návštěvy. Žádné oči, které by na mě ze tmy zíraly. Možná, že tohle není správné místo, ale nemohu popřít, že něco nepřirozeného skutečně visí ve vzduchu. Možná, že právě to mě chrání před Padlým. Sigvar se probudí ještě před svítáním. V tichosti se společně nasnídáme a poté zahladíme naše stopy. Jsem ráda, když mýtinu necháme za sebou. Když se však mezi stromy opět objeví sloup kouře, zamrazí mě. Zase ten pocit nebezpečí. Nebezpečí, které je nějakým způsobem spjaté s těmi vetřelci. Už předchozího dne mě mé smysly varovaly a varují mě i dnes. Nepřibližuj se k tomu táboru. Alespoň to je první věc, která mě napadne. Avšak dobře vím, že toto varování lze interpretovat tisíci způsoby. Medvědobijec tentokrát nejeví zájem tábor obhlédnout a já si tak své obavy nechám pro sebe. Dost možná ale i on něco cítil, jelikož řekne nahlas přesně to, co já si myslím. Jen tiše přikývnu a po krátkém zaváhání ho následuji. Už se těším na Elfstana a Mikaela, doufám, že noc přečkali v pořádku. I když mě mrzí, že nemáme trochu lepší zprávy. Sigvarova slova mi však dávají naději. Zjistil snad polohu místa, vyznačeného v knize? Neptám se, ale doufám.

Letitia - 29. ledna 2020 19:05

Ve skladu společnosti "Ano, chtěla i když to není nic důležitého," přitakám když jsem uvnitř skladiště, kde by nás nikdo neměl slyšet. Když jsem sem šla byla jsme myšlenkami někde zcela jinde. Uvažovala jsem co všechno potřebuji zařídit na večeři. Možná jsem měla říci Erlingovi, ale nevadí. Nepředpokládám, že zdejší schůzka bude nějak dlouho, takže by měl být dostatek času. Nyní jsem však již zcela soustředěná na to co potřebuji vyřídit. "Jedná se o mého desátníka. Není to zrovna výkvět všech cností, ale vyzná se v tlačenici. Pokud potřebujete vědět co se kde šušká mezi vojáky on je ten dobrý zdroj. mimo jiné pokud budu poslána mimo pevnost tak ho chci mít sebou," předloží to co mám na srdci. "Máte něco vy pro mě?" sama si nesednu, místo toho projdu kousek opodál a začnu se probírat kožešinou, která tam leží. Liščí a příjemná na dotek. Mám ráda takové kousky. Jsou hebké a hřejivé a doma jsme jich nikdy neměli tolik. Rozhodně ne takhle exotických, takže když už jsem tady... taková příležitost prostě není každý den i když vím jak je to malicherné stejně s tím nepřestanu.

Arun - 30. ledna 2020 20:26

Návrat k fyrstarovi Hela Dvojice stoupá vzhůru k tábořišti, které je i tak poměrně daleko. Sigvar původně neplánoval tak dlouhou výpravu, ale jeho zkoumání tábora je včerejšího dne zdrželo a cesta k mýtině byla sama o sobě zacházka. Brzy dvojice narazí na horalskou stezku, kterou už Hela poznává – a poté kráčí skrz dopoledne. Slunce už vyšplhalo poměrně vysoko, ač je ještě před polednem, když zahlédnou mezi stromy příštřeší. Slyší rovněž hlasy – a to přinutí Sigvara přidat do kroku. Hela ho následuje a brzy dvojice stojí na prostranství před útulnou. Je tam Elfstan i Mikael… ale k překvapení Hely tam rovněž sedí dva vousatí a zarostlí horalové, kteří napjatě poslouchají slovům fyrstara. Mikael leží u nohou fyrstara a téměř to vypadá, jako by i on poslouchal. Sigvar s Helou se zastaví opodál, aby ho nevyrušili – a vědma rychle pozná, o čem mluví. Vypráví jednu z mnoha bájí Severu – dokonce jednu z nejslavnějších. Příběh o boji Bohů se Zrádcem – a jejich vítězství, ač za vysokou cenu a konci dob, kdy chodili mezi lidmi. Zrovna dopovídá poslední verše, když si všimne nově příchozí dvojice. Nijak na ně nereaguje, příběh dopoví a oba horalové pochvalně zamumlají – ale to už si sami všimli Hely a Sigvara. Medvědobijce pozdraví dotekem na vlněných čapkách a zamumlají pozdrav i Hele, než se obrátí a bez dalších slov se vypraví zpátky ke stezce. Elfstan se poté k nim obrátí se širokým úsměvem: „Dobrý kraj, dobří lidé.“ Medvědobijec jen cosi nesrozumitelného zabručí pod vousy – a pak se obrátí k Hele a dodá: „Pověz fyrstarovi o tom, co jsme se dozvěděli.“ Bez dalšího vysvětlování zajde pod střechu… nejspíš aby se začal připravovat na jejich druhou výpravu. Elfstan se za ním dívá s pozvednutým obočím – a pak se obrátí k Hele, aby vysvětlil své seveřanské hosty: „Nedošli jsme sem tak úplně nezpozorováni, místním nic neunikne… mysleli si, že jsem cizák z údolí… ale museli přeci vidět, že jsem seveřan. Zdáli se ale nedůvěřiví, a tak jsem jim chtěl dokázat, kdo jsem, tím, že jsem jim pověděl pár příběhů tak, jak by je znal jen muž ze severu. Trochu se to protáhlo do včerejší noci. Měl jsem večer trochu starost, když jste se neobjevovali – ale oni říkali, že jestli jsi se Sigvarem, kterého podle všeho dobře znají, tak ti nemůže v horách hrozit žádné nebezpečí. No a dnes ráno přišli zas, prý abych jim to dopověděl, že se blbě pracuje, když člověk myslí na nedokončený příběh.“ Zdá se, že setkání s místními mu zlepšilo náladu – chmury, které na něm viděla před dvěma dny jsou pryč. Zamyslí se. „Neznám ani jejich jména – mlčenliví a soukromí lidé, ti místní horalové. Ale srdce na pravém místě.“ Pak se ohlédne za dveřmi, do kterých zmizel Sigvar, a dodá: „Ale podle toho, jak se tváříš ty i Sigvar, nenesete dobré zprávy…“ Práce v horách Letitia Kaprálka informuje Gastona o tom, jak se věci mají s desátníkem. Úředník se zamyslí a odpoví jednoduše: „Ano, takoví lidé jsou vždycky užiteční… a co se týče opouštění pevnosti… možná to bude třeba dřív, než byste mysleli…“ Letitia se přesune k liščím kožešinám. Úředník jí sleduje s jistou nelibostí a odloží lejstro, které právě držel v ruce. Poznamená trochu kousavě: „Opatrně – to je zboží Společnosti.“ Pak se zamyslí a podívá se opět do papírů, než dodá: „Pokud byste si tedy nepřála dostat nějakou kožešinu na vyrovnání… nedivil bych se, kdybyste na to měla brzo právo.“ Než se může začít Letitia vyptávat, úředník sám začne vysvětlovat. „Budeme potřebovat vaši pomoc v horách. Naše operace… začíná narážet na jistý odpor u místních, podle tohohle. Nebudeme po vás chtít nic nezákonného, to se nebojte… ale z formálních důvodů samozřejmě potřebujeme na místě nějakou oficiální figuru.“ Jeho oficiální tón není moc příjemný. Jako by sám nevěřil tomu, co říká – když Letitia opatrně nahlédne stranou k papírům na stole, vypadá to, že většinu svých slov vyčítá z nějakého dokumentu, nejspíš od Doresgrücka. „Asi vám nemusím moc říkat, že mít na místě někoho z Nortimberské armády… by mohlo věcem spíš uškodit. A tak budeme potřebovat vás. Pokusíme se to zařídit s velitelem. Nejspíš zvládneme i něco pro vašeho desátníka. Potřebujete někoho loajálního na své straně-“ Ale pak úředník poněkud znechuceně odhodí papír na stůl a pokračuje o poznání méně oficiálním tónem. „Budu k vám upřímný, protože vím, že nejste přímo ze Společnosti a zasloužíte si vědět, do čeho jdete. Záležitosti zájmu Koruny tady na severu jsou skoro hotové. Potřebujeme vás tam nahoře, abyste udržela nějaké zdání klidu ještě chvíli – a upřímně, spíš klidnila celestionce než místní.“ Pokrčí rameny a dodá: „Nelíbí se mi to, ale taková je realita. Potřebujeme tu udržet nějaké zdání příměří ještě týden, možná dva… pak to tady možná celé chytne plamenem. Ale to už s trochou štěstí nebude trápit ani jednoho z nás.“ Prstem párkrát poklepe na jedno z lejster. „Tady je propustka pro vás. Stačí, aby jí pan Doresgrück podepsal – a na první lodi se můžete vrátit do Celestionu. Takže stačí, abyste pro nás udělala tuhle menší prácičku – o všem se dozvíte na místě – a pak jedete přímo zpátky do tepla. A já s trochou štěstí taky.“ Gaston si povzdechne – vypadá, že tohle chtěl mít z krku. Možná, že uvažuje o změně kariéry. Je jisté, že tady se Společnost zapletla do něčeho hodně závažného… ale on nemá její výhody. Je to prostý člověk. Kdyby jen začal mluvit o tom, že to položí, nejspíš by se ho Společnost rychle zbavila. Mohl by to být cenný spojenec… zvlášť jestli jeho víra ve Společnost není tak silná, jak se na první pohled mohlo zdát.

Hela - 30. ledna 2020 20:41

Návrat Už jsme blízko tábora, když zaslechneme hlasy. Hrkne ve mě a, aniž bychom si navzájem se Sigvarem cokoliv řekli, oba přidáme do kroku. Elfstan skutečně není u přístřešku sám, společnost mu, kromě Mikaela, dělají ještě další dva horalové. Všichni sedí a poslouchají fyrstara vyprávět jednu ze severských legend, snad nejznámější ze všech. Kývnu mužům na pozdrav a poté se usadím k Elfstanovi. Musím se usmívat, když poslouchám jeho vysvětlení přítomnosti horalů. Příliš ho neznám, ale tohle je něco, co mi k němu jednoduše sedí. Teď je bohužel na mě, abych vyprávěla, a do toho se mi příliš nechce. Sigvar mě v tom nechal samotnou, i když u mlčenlivého horala mě to až tak nepřekvapuje. "Zprávy opravdu nemáme moc dobré. Sigvarovi se podařilo dostat k táboru těch vetřelců, vypadá to, že se v těhle lesích pohybuje malá armáda. Jsou tam Celestionci, ale i seveřané...zrádci. Kdo ví, co zde chtějí. Už dvakrát jsem ale, při pohledu na onen tábor, cítila strach...varování před nějakou hrozbou." Napiju se trochu vody, než pokračuji. "Bohužel se mi ani nepodařilo zjistit nic nového. Místo označené na mapách jsme zatím nenašli, ale Sigvar mě vzal na mýtinu, kam chodí rokovat bohové. S tím místem nebylo něco v pořádku. Měla jsem vidinu, ale byla jiná, než všechny ostatní. Přinesla mi víc otázek, než odpovědí." Zhluboka si povzdechnu. "Dnes večer vyrazíme znovu. Snad budeme úspěšnější."

Letitia - 01. února 2020 11:24

Dobré vyhlídky Pobaví mě Gastonův výraz. Jak se strachuje, jako kdybych se snad chystala zboží znehodnotit a polít ho olejem a spálit. Přitom nedělám nic špatného. Není to o nic horší než to tady nechat ležet. Ovšem ve chvíli kdy se dostane k tomu, že bych se mohla během dvou týdnů dostat odsud pryč mě přinutí nechat všeho co dělám. To je rajská hudba pro mé uši. "Pokud chcete abych udržovala pořádek tak to udělám. Stačí jenom když zařídíte aby mě pustili z pevnosti. Vyřiďte to Doresgrückovi. Nevím zda čekal na můj souhlas, ale má ho. sloužím koruně a na tom se nic nemění," pronesu na oko ležérním tónem, ale uvnitř jsem celá napjatá. Jsem takhle blízko. Konečně vidím před sebou konec a to mě naplňuje radostí a odvahou. Sbohem pochmurná zmrzlá krajino. Přivítejte zpátky svou ztracenou dceru slunečné kopce Celestionu. Je mi jasné, že tak jednoduché to nebude. I kdyby to teď nevypadalo, že tam nějaké problémy jsou tak se jistě brzy nějaké vyskytnout. Tak to na světě chodí a v armádě obzvlášť. Pokud je možnost, že se něco pokazí tak se to prostě stane, ale to mi nevadí. Klidně někoho zastřelím jenom abych se o krok přiblížila k cestě domů. "Je to všechno, nebo pro mě máte ještě nějaké zprávy?"

Arun - 01. února 2020 20:56

Fyrstar na správném místě Hela Elfstan si vyslechne nové zprávy. Vážně pokyvuje hlavou, zatímco Hela mluví… projede si rukou skrz krátké vousy na tváři v zamyšlení. Jeho výraz jen souhlasí s tím, jak vážné jsou to novinky. „V tom případě jsem rád, že jsem narazil na místní… budeme potřebovat jejich pomoc. Dej mi tucet mužů, co se v tomhle kraji vyznají a naděláme jim z tábora kůlničku na dříví…“ zamumlá si pro sebe. To je další z mnoha tváří Elfstana, které Hela ještě neměla šanci spatřit. Navzdory své rovnostářské povaze je fyrstar stále šlechtic, který musí být připraven uposlechnout královo volání do války… musí být připraven rozkazovat… Ale dozajista nemůže mít potřebné zkušenosti… Elfstan sice nepůsobí jako ten typ, který by se chlubil prázdnými přísliby velkých činů… ale co by zmohlo tucet mužů proti nejméně dvojnásobné přesile? S neznámým množstvím cizáků v záloze? Elfstan o své poznámce dále nemluví. Ale ještě má co říct o tom, co se dozvěděl: „Nemůžeme uspět na každém kroku. A co se týče tvé zlé intuice a vidin… moc tomu nerozumím, je to jako něco z bájí a pověstí. Možná, že je to prorocké cítění… možná, že sebou cizáci přinesli něco zlého, před čím tě bohové varují.“ Povzdechne si, ale pak hlavu zvedne a usměje se na Helu. „Možná, že se nám staví překážky do cesty, ale musíme vytrvat. Tento úkol nám svěřili Bohové. Prozatím se pokus spolu se Sigvarem najít to místo z map… a já zkusím poznat lidi tohohle nespoutaného kraje… i kdyby něco temného stálo mezi námi a posláním od Bohů… s národem jako je tento vždycky budeme mít naději. My Nortimberci z hor máme v těle krev hrdinů.“ Když to říká Elfstan, dá se tomu uvěřit. Je to určité osobní kouzlo… Ale úvahy přeruší Mikael, který se zvedne během řeči a posadí se přímo proti Hele a jednou krátce a spokojeně štěkne, jako by jí zdravil. „Nepoznal jsem věrnějšího psa. A nehnul se ode mě na krok, skoro jako by na mě dával pozor,“ zasměje se Elfstan. Poté zvedne oči a přátelsky mrkne na Helu – vědma, která hovoří se zvířaty domáctnosti i lesa a ví díky nim o všem, co se šustne, je jedna z nejstarších pověr, co se Vidoucích týče… Náznaky a intriky Letitia Gaston přikývne, když Letitia odpoví. Zdá se, že tím splnil další položku na svém úřednickém seznamu… ještě vzhlédne a dodá: „Bude to těžké, ale se správnou iniciativou bychom měli být schopní vás i pana… pana Güntera dostat z pevnosti… do několika dnů. Buďte připravená vyrazit na rychlo.“ Letitia se obrací k odchodu, když na ní Gaston ještě zavolá: „Slečno!“ Když se obrátí, v úředníkově tváři je překvapivá míra lidskosti. Vlastně v něm vidí i jistou míru temperamentu a zvláštní, bojovné soudržnosti, kterou zná ze své domoviny. Gaston koneckonců rovněž pochází z jižních hrabství Celestionu a jistě mu tohle místo není o nic příjemnější než jí. Dívá se na ní s účastí a řekne: „Buďte připravená na všechno. Tam nahoře je to divočina bez pravidel. A to platí jak pro horaly, tak pro Nortimberce a Celestionce, které tam potkáte.“ Jeho další větu by od člena Společnosti nečekala: „Sloužíme nejprve Koruně, já i vy, tak poslouchejte, protože kdyby se Doresgrück dozvěděl, co vám říkám, stáhl by mě z kůže. Neznám detaily, ale tam nahoře je někde ukryté něco nesmírně cenné… a mocné. Pokud se to dostane do špatných rukou… může to pro nás všechny moc špatně skončit. Hodně štěstí.“ Záhadná slova… ale Gaston neříká víc, protože on i Letitia zaslechli zapraskání podlahy venku. Někdo by mohl naslouchat. S trochou štěstí jí řekne víc, než tam ona vyrazí. Vyjde ven – celou cestu ze skladu jí sledují ostražití hromotluci Společnosti. Nechtějí nic nechávat náhodě… a pokud někdo z nich slyšel, co jí Gaston řekl… Možná ještě budou problémy z toho, co se dozvěděla… Ve skutečnosti jí toho řekl nepříjemně málo, a ještě k tomu dost zamlženě – ale z jeho tónu měla pocit, že šlo o něco důležitého. O něco, co by do téhle zmrzlé pustiny přilákalo Atmorijskou Ligu, Společnost, Celestionskou rozvědku, Alindorského šlechtice, Nortimberského hraničáře, a ještě k tomu jednoho fyrstara... Kaprálka stojí na dvoře v pevnosti – zatímco přemýšlí, všimne si postavy desátníka, který v závětří kouří cigaretu… jejich oči se setkají a desátník pomalu kývne na pozdrav. Není to právě důstojnické, ale zdá se, že nechce příliš upoutávat pozornost. Co je zajímavější, z pevnosti právě vykráčí poručík Hariksson se dvěma muži – profesionály ze stráže Torjaka – kteří míří ke skladu Společnosti. Že by další kroky ve vyšetřování? Něco s těmi listinami, které měla šanci zahlédnout včerejšího večera?

Hela - 01. února 2020 21:19

Fyrstar Široce rozevřenýma očima hledím na Elfstana. Skoro se stydím přiznat, že takovéhle řešení mě vůbec nenapadlo. Má to ale své důvody. Zoufale se snažím v kraji udržet mír. Ale pokud ho nedodržují oni, proč bychom měli my? Copak by tohle nevyřešilo dobrou polovinu našich problémů? Prostě je odsud vypráskat? Nyní by se mi hodil hlas, který by mi řekl, že je to velice špatný nápad. Fyrstar skutečně umí člověka povzbudit na mysli. Stačí mi jeden takový rozhovor s Elfstanem a chmury se rychle rozplynou. Uvažuje jiným způsobem, než já a jsem velmi ráda, že mám někoho takového nablízku. Svou pozornost přesunu na Mikaela a pohladím ho po mohutné hlavě. "Nejvěrnější přítel." Souhlasně přikývnu a v duchu psovi poděkuji. "Pokud ti to nebude vadit, na chvíli si lehnu. Zřejmě nás čeká další náročná noc a já chci být připravená." Usměju se na Elfstana a zamířím do nitra úkrytu.Musím se soustředit na to, co můžu nyní ovlivnit. Najít místo označené v knize je pro mě čím dál důležitějším úkolem.

Letitia - 02. února 2020 15:05

Večeře ve dvou Pozoruji Harikssona na jeho spravedlivé výpravě za nápravou všech křivd. Moje starost to není. Nehodlám se do toho míchat. Už tak jsem včera způsobila pozdvižení víc než by mi bylo milo. Jediné co teď hodlám dělat je čekat dokud se nezařídí ten pochod na sever. Do té doby budu zabíjet čas což není pro mě nic neznámého. Mám v tom větší zkušenosti jak ve střelbě. Je tedy nejvyšší čas přikročit k plánům na dnešní večer. Snad mi Geir nedá košem vzhledem k tomu pozdvižení posledních dnů, ale zatím tomu nic nenaznačovalo. Zamířím tedy do hostince. Tentokrát, ale nehodlám čas trávit uvnitř jdu si tam jenom pro jídlo. Vyberu něco dobrého co právě vaří a domluvím se s obsluhou, že si to všechno sama odnesu k sobě do pokoje. Jestli mám brzy nechat vláčet svůj zadek někam do hlubokých lesů a mrazivých hor tak si ty poslední dny tady hodlám pořádně vychutnat. Proč se tedy mačkat v přeplněném sále když můžeme hezké soukromí v pevnosti. A zase o tolik víc to nestojí. Ne když to porovnám s tím kolik bych za podobnou akci zaplatila na jihu. Někde v koutku počkám dokud to nebudou mít nachystané a i s večeřím vykročím zpátky do pevnosti směrem ke svému pokoji kde to chci ještě trochu nachystat. Není to žádná velká hostina, ale tady příliš očekávat nemůžeme. Ještě položím na stůl víno a jdu si najít poručíka.

Arun - 03. února 2020 21:56

Kdo žije v horách? Hela Fyrstar přikývne a usměje se na vědmu, zatímco ta se jde prospat. Potřebuje nabrat síly na večerní výpravu zpět do údolí a na dlouho noc práce. Když odchází, všimne si, že Elfstan zamyšleně hledí k obloze – zdá se, že jeho nové informace rovněž nutí přemýšlet o tom, jak budou pokračovat… ale prozatím musí ona hlavně zajistit Dědictví. Skryje se před větrem pod přístřeší útulny, padne do kožešin a usne skoro hned. Ještě cítí, jak se k ní svalí Mikael, a pak už spí. Minulou noc toho mnoho nenaspala. Na rozdíl od mýtiny je toto místo klidné. Někdy během odpoledne jí probudí něco jako krátký rozhovor mezi Sigvarem a Elfstanem… ale brzy zas usne – nezdá se jí nic. Snad jí její předkové chrání před podivnem, aby nabrala síly na to, co je třeba udělat. Když se probudí, slunce už se sklání nad obzorem. Rozespalá připraví zásoby na další výpravu, a poté vystoupí ven, kde Elfstan klečí nad mapou nakreslenou v písku – nad ním nevrle, avšak přeci jen Sigvar. O čemsi spolu tiše mluví a když jí uvidí, otočí se. Sigvarova nevrlost alespoň z malé části opadne. „Budeme brzy vyrážet,“ řekne stručně, avšak přívětivě. Ona cítí, že medvědobijec rád, že se zdá být dobře vyspalá… s někým tak málomluvným je ale někdy těžké pořízení… Na druhou stranu, on i Elfstan dobře chápou vážnost jejich situace. Zdá se, že se rozhodli odložit osobní rozpory, aby mohli dát svoje síly dohromady a pomoci Severu. Elfstan ihned vrhne světlo na to, o čem mluvili: „Vaše výprava může trvat dlouho – a ač bych s vámi vyrazil velice rád, budete v nepřátelském teritoriu a já nejsem dělaný na tiché plížení lesem – zvládnu lovit, ale zdržoval bych vás. Navíc už tak mám strach, že máme málo času. Nechci tu jen tak sedět se založenýma rukama.“ I když jeho slova nezní nijak příjemně, jeho výraz je plný odhodlání. Má plán. Ukáže rukou k plánu v prachu a vysvětlí: „Požadal jsem Sigvara o to, aby mi stručně popsal okolí, včetně samot místních. Rád bych prošel tolik kraje, kolik budu moci a pokusil se mezi místními najít podporu. Jsem si jist, že dokážete s pomocí Boží nalézt a ochránit cokoliv, co se pod horami skrývá… ale dříve nebo později budeme muset cizáky přinutit odejít. Nechci, aby došlo na krev… ale pokud uvidí, že za námi stojí místní, spojení a připravení bránit svou zem… můžeme je odehnat. Znám jejich druh, podle toho, jak je Sigvar popisoval.“ Pak zvedne oči zpět k Hele a dodá: „Ale i přesto jsem cizincem v tomto kraji… je něco co bys mi mohla říct o místních? Vím, že to nejsou Helskarští… ale přesto ti musí být jejich zvyky známější než mě…“ Hela už nebyla v horách dlouho… ale s babičkou o horalech často mluvila a tu a tam někteří z nich scházeli z hor. Mladí, hledající zkušenost někdy i lásku v podhůří… nebo staří, které trápí kdysi tak vyhledávaná samota… a v neposlední řadě muži a ženy v nesnázích, kteří vyhledali nejbližší vědmu aby jim pomohla… Poručíkova starost Letitia Když Letitia vykročí do hostince, všimne si, že desátník Günter odkloní hlavu a tiše dál kouří. Možná očekával, že dostane nějaké noviny… ale ona nemá co mu říct. Jistě se vše v pravý čas dozví od Společnosti – ta má své prsty všude. Ona má na mysli jiné věci. Možná ne důležitější… ale rozhodně příjemnější. Musí užívat relativní pohodlí pevnosti, dokud může. Má našetřeno něco peněz z žoldu… a v horách nebude mnoho, za co utrácet, tak proč ne. Jídlo je brzy připraveno – jedna děvečka z hostince jí pomůže jídlo vynést nahoru. Sice se povídavý hostinský trochu diví, protože tohle je praxe spíš pro vysoké důstojníky zavalené prací. Ale vzhledem k pověsi Celestionců a Letitie samotné, zas tak moc se nevyptává. Na Letitii je koneckonců vidět, že je zvyklá dávat rozkazy a spíš než takovéhle požadavky k ní mnohým nesedí její nízká hodnost. Ale to se brzy spraví… jen co bude zpátky doma. Jídlo je doneseno a ona pošle děvče zpět dřív, než si může dát dvě a dvě dohromady. Nechce, aby se začaly o jejich malé večeři šířit drby po pevnosti. Poručík Geir přijde sám a téměř se s ním srazí na své vlastní chodbě. Dokud nejsou vevnitř, zachovává nějaké oficiální dekorum. Ale i tak se zdá být trochu odtažitější, než byl dnes odpoledne. „Slečno – můžeme si promluvit?“ Zajdou do pokoje, kde za sebou důstojník pevně zavře dveře. Obrátí se k ní a ona pozná, že má starosti. Poručík se zbaví formálností. Začne přímo: „Letitie – právě jsem dostal zprávu – není to ani rozkaz – ale zprávu, od velitele Torjaka, že budete v blízké době zbavena velení a výcvik se stane mojí povinností. Co se děje?“ Očima sjede k připravenému jídlu a jeho rysy poněkud změknou. „Nic zas tak vážného, pokud jste si dovolila zařídit večeři pro nás pro oba přímo sem.“ Ale jeho starosti ho ještě nenechají sklouznout do flirtování… „I tak by mě zajímalo, o co jde. Držíme tu pohotovost už nějakou dobu… a teď mám starost, jestli v tom sama nejste nějak – nevím, jestli je to to správné slovo a jestli se neurazíte – nějak zapletená…“ Pozná na něm, že jako mnozí severští důstojníci je to čestný člověk… ne tak naivní, jako místní vesničané… ale i tak docela prostý korupce, která je tak běžná v Celestionu… kdoví, co si o ní myslí, pokud věří běžným stereotypům…

Hela - 03. února 2020 22:18

Hledání hvězd V pohodlí kožešinového lůžka jsem prospala skoro celý den. Když vyhlédnu z útulny ven, vidím, že se slunce už pomalu kloní k obzoru. Zabalím si nějaké jídlo, chopím se sekery a vyjdu ven. Elfstan čmárá po zemi nějaké mapy a Sigvar tomu nerudně přihlíží. Pousměju se, když se na mě oba muži podívají. Jsem ráda, že i přes svou rozdílnost jsou oba muži schopní navzájem spolupracovat. Přijdu blíž a Elfstan se ihned pustí do vysvětlování. V tichosti si vyslechnu fyrstarův plán. Opět samu sebe musím pochválit za to, že jsem ho vzala s sebou. To, že zde bude sedět se založenýma rukama, je poslední věc, kterou bych od něj očekávala. Pousměju se. "Tohle je dobrý plán. Lidé žijící v horách k tobě možná budou nedůvěřiví. V tomto kraji jsi cizincem, ale zdaleka ne takovým, jako jsou celestionci. Věřím, že dokážeš najít ta správná slova, abys je přesvědčil. Všichni jsme seveřané, jistě ani jim se nelíbí přítomnost těchto mužů. V jednotě je síla, když se přidá jeden, přidají se všichni." Není mnoho, co bych mu mohla říct. Však o lidské nátuře sám ví mnohé. "Byla bych ráda, kdybys s sebou vzal Mikaela. Ochrání tě a já budu klidnější." V tom posledním mu nedávám příliš na výběr. Pes, jako kdyby věděl, že se o něm mluví, zvedne hlavu a zavrtí ocasem.

Letitia - 04. února 2020 09:59

Večer Poručík mě zaskočí a hlavně zprávou kterou přinese. Chtěla jsem zcela jiný začátek, ale člověk míní a osud mění. Naliji si číši vína a dopřeji si několik loků na povzbuzení. Netušila jsem že už je ruka v rukávě. Všechno to vypadalo, že se teprve vypukne a nyní tohle. Soukolí se dala již do pohybu. Doresgrück musí hodně pospíchat když takhle odkryl karty. No nevadí. Trochu toho táboření v lesích zvládnu a pak sbohem pustino. Dám jednu z číší i Geirovi. Počítám, že bude víno také potřebovat. "Budu k tobě upřímná," začnu a opřu se zády o stůl na kterém nám zatím chladne jídlo. "Jistě ti neušlo, co se tady kolem děje. Dorazil Eylfyng, Společnost i Liga se chovají jako kdyby jim někdo rozkopal mraveniště a ani mně se to nevyhlo. Podle všeho velmi brzy vyrazím někam do divočiny jako oficiální zástupce a tak dál. Ovšem je tu možnost, že se již nevrátím zpátky." Když vidím výraz v jeho očích dojde mi co jsem to vyslovila a rychle zavrtím hlavou. "Ne, takhle jsem to nemyslela. Jde o to, že bych se mohla zase vrátit zpátky do Celestionu. Aspoň v to doufám," zašeptám abych to nezakřikla. Raději se otočím k poručíkovi zády a prsty uloupnu kousek masa z pečeně a ochutnám.

Arun - 05. února 2020 19:50

Loučení Hela Elfstan spokojeně přikývne slovům vědmy. Ví, že její souzení charakteru místních je přesné. I oni jsou koneckonců její lid. „Děkuji. Pokusím se najít si k nim cestu.“ Když mu poté nabídne Mikaela za společníka, usměje se a přikývne. Mohutný horský pes nejenže zavrtí ocasem, ale vydá i spokojené štěknutí. Muž z jihu by řekl, že jen reaguje na své jméno… ale těžko by měl vysvětlení proto, že se Mikael poté zvedl a přešel k Elfstanovi. Skoro jako by rozuměl každému slovu. Elfstan ho podrbe za ušima. „Nemohl bych si přát věrnějšího a spolehlivějšího společníka. Ještě jednou máš moje díky.“ Mezitím se objeví Sigvar, který se během jejich rozhovoru vytratil, aby se sám připravil na cestu. „Vyražme,“ zavelí medvědobijec. Kývne s určitou dávkou získaného respektu na Elfstana a pak se obrací k cestě. Hela rychle posbírá to, co už měla připraveno. Když se obrací k odchodu, Elfstan jí ještě zarazí. Podívá se Hele zpříma do očí a přikývne. „Hodně štěstí. Buď na sebe opatrná.“ Poté, po momentu přemýšlení, jí rychle obejme. A když se od ní odtahuje, vtiskne jí letmý polibek. „Pro případ, že by jednoho z nás v horách potkalo neštěstí,“ dodá. V jeho činech nebylo ani jediné zaváhání. Koná zkrátka s jistotou a sebevědomím šlechtice. Muže, jehož předkové vládli Severu už v časech Písní. Není čas čekat a Hela musí vyrazit za Sigvarem dřív, než se jí mohutná postava ztratí mezi stromy. Pokud se ohlédne za Elfstanem, spatří ho stát uprostřed jejich tábořiště a sledovat jejich odchod. Jednu ruku má položenou na hřbetu mohutného psa po svém boku. Druhou paži poté pozvedne ve znamení pozdravu. Vědma spěchá za zády medvědobijce. A dožene ho až teprve, když dospějí na malou skalní mýtinu, ze které je vidět na údolí pod Špičákem… včetně úzkého proužku kouře cizáckého tábora. Sigvar se k ní otočí. Není si jistá, zdali věnoval jí nebo fyrstarovi pozornost, ale pokud ano, nedává to najevo. „Důvěřuju tomu, jak si pamatuju noční oblohu v horách. I tomu, jak znám tuhle krajinu… ale přesto by bylo lepší zde počkat, než hvězdy vyjdou. Tady mám výhled na celý údolí.“ Nemělo by to být dlouho. Už teď je šero a slunce už je za horami. Sigvar shodí své zásoby a udělá několik kroků stranou. Protáhne si ruce. Obrátí se k Hele a bez vyzvání dodá: „A důvěřuju tomu fyrstarovi, že jestli někdo dokáže místní hašteřivce poštvat na vetřelce pod Špičákem, bude to on.“ Ještě jeden večer… Letitia Poručík jí bedlivě sleduje, zatímco mluví. Není si jistá, co se to zračí v jeho tváři. Mezi nimi nikdy nebyla žádná skutečná romance – vždyť původně to vypadalo, že spolu stráví jen jedinou noc – ale i tak si užívali společnost toho druhého v téhle ledové pustině. Pouze když to vyzní tak, že by mohla v těchto chladných horách najít konec své cesty, poručík prudce zvedne hlavu. Koneckonců… podle toho, jak se tvářil Gaston by tam nahoře skutečně mohla přijít k úhoně… a rozhodně i místní voják, jako je Geir ví, jak mohou být hory nebezpečné. Když ho uklidní, párkrát pokýve hlavou. „Ano, chápu.“ Nemohlo to trvat věčně. Chvíle loučení musí přijít dřív nebo později. „Vím o tom… sám tu zůstávám kvůli Společnosti. Na pobřeží byly spatřeny jejich lodě – a velitel tu chce mít zálohu… brzo se něco semele. A bojím se, že nejen tady.“ Doresgrück se vážně dal do práce. Někdo mu šlape na paty… možná královští hraničáři… možná Liga… a místní vůdce společnosti chce, aby se věci daly do pohybu takovou měrou, že už o tom ví i běžní důstojníci jako je Geir. Letitia zná praktiky Společnosti. Když jim jde o hodně, sundávají se rukavičky. Brzo začnou házet přes palubu nepotřebné osoby… možná, že je dobře, že míří do hor. Možná se tím dostane jen do ještě horších problémů… ale snad alespoň zmizí od Doresgrücka. Když se Letitia obrátí od jídla zpět k Geirovi, uvidí, že poručík zvedl hlavu a že se na ní usmívá. Napije se pomalu vína. „No, pokud tohle má být naše poslední společná noc, měli bychom si to pořádně užít…“ Udělá krok blíž k ní a jednou rukou jí obejme. „Pokud se brzy vrátíš do své domoviny, tak bys snad měla odjíždět s nějakými hezkými vzpomínkami na náš kraj…“ Přitiskne jí blíž k sobě a, pokud mu to dovolí, políbí ji. Pak se odtáhne a vezme jednu ze židlí a posadí číši na stůl. „Pojďme se najíst – byla by škoda, kdyby nám to jídlo vystydlo,“ řekne spokojeně, jeho starosti pro dnešek rozptýleny. Naštěstí si k ní nevybudoval žádné těsné pouto, jak to vypadalo, když sem vpadl. Chápe, že je tady cizí a že beztak musí někdy odjet… a nevadí mu jen si užít ještě jeden večer… Ještě jednou zvedne číši a začne po seversku: „Na zdraví – na zdraví naše, slečno Letitie, a na slávu toho, kdo zůstane až se prach usadí.“ Není to přeci jen tak úplně prostý pěšák…

Hela - 05. února 2020 20:38

Rozloučení Usměju se, když vidím, že ani Mikael není proti. Vypadá to, že si Elfstana velmi oblíbil, a pes pozná charakter. Posbírám své věci a už se chystám k odchodu, když mě fyrstar zastaví. Obejmutí je příjemné a i já ho jemně sevřu v náručí. Když mi všakvtiskne na tvář polibek, zcela mě ochromí. Vědma dokáže poradit všem, nezřídka se takové rady týkají i milostných vztahů a lásky. Když však někdo odhalí své city ke mě, připadám si náhle zcela bezbranná. Ty tam jsou všechny roky, které mi dodávají na důstojnosti. Náhle je ze mě opět mladé naivní děvče. Rozpačitě se na Elfstana usměju, tváře mi přitom zrudnou studem. Trochu doufám, že si bude myslet, že je mi jen chladno. Na nic dalšího však raději nečekám a rychle se vydám za Sigvarem. Až teprve po několika krocích najdu slova. "To se jistě nestane. Sami bohové povedou tvé kroky." Zavolám a můj pohled se naposledy střetně s Elfstanovým, poté rychle zmizím na stezce. Spěchám za medvědobijcem a v hlavě mám chaos. To by nebylo nic neobvyklého, ale dnes to nejsou bohové, kdo mi plete hlavu. Ne, je to jen jeden velmi lidský muž. Všechny ty nejasné pocity, které jsem v jeho přítomnosti, při našich rozhovorech, ale i dlouho po nich, cítila, náhle získávají daleko jasnější podobu. Takovéhle myšlenky mě však odvádí od skutečného úkolu. To si uvědomím až v okamžiku, kdy málem vrazím o Sigvara, přehlédnuvší, že se zastavil. V duchu se profackuji a složím své věci na zem. "Dobře, vyčkáme tady." Já sama bych to místo nikdy nebyla schopná najít. Dnes však nechci nic riskovat a pokud Sigvar potřebuje tmu, aby místo našel, tak vyčkáme na tmu. "Elfstan má mrštný jazyk a charizma vůdce." Přisvědčím horalovým slovům. Jsem ráda, že se muži navzájem uznávají. Abychom porazili cizáky, musíme spolupracovat.

Letitia - 06. února 2020 19:04

Večeře v pokoji "Já bych řekla, že se již děje. Možná zatím pomalu, ale postupně se to zrychluje. Jako vůz řítící se z kopce," upozorním ho a posadím se naproti němu. Zvednu sklenku a připiji si s ním. "Možná ne všechno tady je tak studené," usměji se na poručíka a začnu jíst. "Doufám, že své může nechávám v dobrých rukou. Dejte pozor hlavně na Erlinga. Pochází ze zdejší vesnice a nemá to zrovna jednoduché. Je však zvídavý a rád se učí. Věřím, že by z něj mohl vyrůst dobrý poddůstojník při správném vedení." Rozpovídám se o zdejších rekrutech a o tom jací jsou. Dám pr rad do začátku. Je to lepší než na to postupně přicházet jako jsem to musela dělat já. Zkrátka jsou to takové řeči mezi dvěma důstojníky. Povídání o práci. Nechtěla jsme zrovna mluvit o tomhle. Doufala jsem... Vlastně ani nevím v co, ale rozhodnutí přišla tak náhle a všechno se to obrátilo vzhůru nohama. Nakonec mi nezbývá než to přijmout, tak jako vždy. Přizpůsobit se. Získat výhodu. Jít dál silnější. Přesně tak jak jsem se to učila. Sice tohle není boj, ale i tak se to dá použít. Pomalu dojídám. Odložím příbor na stranu a pohodlně se opřu na židli. "Snad nejsi příliš zklamaný. Asi to není takové jak jsi čekal." Ani sama nevím zda mluvím o dnešním večeru, situaci v pevnosti nebo Geirově přeřazení. Možná je v tom od každého trochu.

Arun - 07. února 2020 21:41

Na stopě Hela Sigvar uzná slova vědmy ohledně výřečnosti fyrstara. Ale zároveň si neodpustí poznámku: „Až moc. Někdy víc škody než užitku.“ Ale ač to neřekne nahlas, právě nyní by bez Elfstana neměli, jak dát horaly dohromady a zároveň hledat Dědictví. A to medvědobijec uznává. Nikomu jinému by to nešlo svěřit. Dokonce i Sigvar si uvědomuje, že není žádným vůdcem lidí… a i když by vědma byla rovněž schopná pohrávat si s osudy lidí, poněkud se jim tradičně příčí zasahovat příliš po světské stránce… to není jejich sféra… to je tak pro stařešiny. Prozatím se v tichosti usadí a sledují dění v údolí, zatímco se tma sbírá. Nakonec ještě Hela slyší Sigvara zamumlat si pro sebe: „Ohněm proti ohni…“ Občas zapomíná, jak samotářský medvědobijec je. Ona přeci jen přichází tu a tam do styku s cizáky – a to i s cizáky původem z Nortimberu – ale pro něj je cizí každý, kdo se v tomto kraji nenarodil… seveřan nebo kdokoliv jiný. Elfstan má jen štěstí, že nezanedbal studium starého jazyka – v nížinách už je sice pozapomenutý… ale zde by si v Celestionštině žádné přátele neudělal. Mezitím padla tma a vyšly hvězdy. Sigvar začne hledat jejich cíl. Po chvíli si vyžádá knihu od Hely. Nechá jí nalistovat jejich hvězdnou mapu, z nichž jedna, ta, kterou Hela dle překladu přiřadila obloze na jaře, jí skutečně připomíná to, co se jim rozkládá nad hlavou. Je to však příliš mnoho hvězd a s přiliš malými rozdíly na to, aby se podle toho dokázala sama řídit. Ale medvědobijec tiše sedí a obojí studuje… a po chvíli se skutečně zvedne a pouze rozhodně přikývne. Bez dalšího slova vyrazí po úzké zvířecí stezce mezi skalami, na kterých čekali, a zamíří dolů pod Špičák. Hela ho následuje. Brzy ho nalezne stát v pokleku nad neznámými stopami v zemi. Dokázal si jich všimnout i ve tmě. Jeho očím se jen tak něco neskryje. Snad cizáci… ale hned jak pohlédne Sigvarovi přes rameno, pochopí, že to je něco jiného. Síla přírody. A Sigvar její domněnku potvrdí. „Bergeni. Už se probíraj. Těch pár, co sešlo k Helskaře je nic, k tomu, co pod horama ještě dříme.“ Oba stojí nad nezaměnitelnými stopami obrovitých černých medvědů, kteří činí hory tak nebezpečnými pro nezkušené. Spolu se smečkami vlků a s dalšími šelmami. „Jestli tu Celestionci zůstanou ještě pár týdnů… zažijí pár nepěkných překvapení.“ Dospělý medvěd by dokázal rozprášit i celý oddíl běžných lovců. Dokonce i střelné zbraně mají potíže prodrat se kožichem a způsobit větší zranění. Jen zkušení medvědobijci je umí spolehlivě lovit, porážet a odhánět od lidských obydlí. „Možná, že se příroda probudí letos dřív… a vyžene cizáky sama…“ řekne medvědobijec zamyšleně, zatímco mezi prsty promílá hrudku hlíny. Vypadá to, jako by nad stopami váhal. Nepokračuje dál v chůzi. Jistě se mu příčí představa rušení klidu čehokoliv božského, co se skrývá pod horami a bylo by mu daleko víc po chuti, kdyby se vrátila rovnováha a příroda sama vyvrhla vetřelce… Pro dnešní noc… Letitia Dvojice nad jídlem mluví spíš o práci a o tom, co poručík potřebuje vědět o každodenním uspořádání práce v pevnosti. Letitia mu tím usnadní práci… a samotná se nebude cítit špatně, že zanechává mužstvo v cizích rukách. Nezáleží na tom, jaký má vztah k Nortimberu nebo k jejím obyvatelům… důstojník vždy zaváhá, když přichází o své mužstvo. Geir jí naslouchá a tu a tam přidá něco, co sám už ví, nebo dodá nějakou poznámku. Je to koneckonců zkušený voják. Ke konci se Letitia konečně obrací k něčemu osobnějšímu. Její poznámka vyvolá pousmání u Geira: „Nejsem zklamaný. Tohle všechno původně měla být jen další nudný pochod po vysočině. A co všechno z toho nakonec bylo.“ Mrkne po kaprálce a dodá: „I když samozřejmě… ještě není tak úplně konec. Ještě jsi neodjela.“ Natáhne se přes malý stolek a přejede jí rukou po tváři. Jeho úsměv není nikterak romantický nebo zesmutnělý… je opět vyzývavý a flirtující. Je to koneckonců také jen člověk. Možná, že mu brzo přibude problémů. Bude muset trénovat rekruty a řešit vyostřující se dění v pevnosti… ale nad tím vším teď nepřemýšlí. To jsou problémy zítřka… ne dnešní noci. Vezme Letitii za ruku a zvedne se – a jí rovněž pozvedne za ruku a přitáhne k sobě blíž. „Určitě máme ještě jeden večer… pak asi budeme mít každý svých problémů až až. Možná by bylo lepší se pak už nepotkávat… ještě by nás oba naši monarchové nakonec poslali na šibenici za velezradu,“ dodá trochu žertem… ale příliš nevtipkuje. Pokud by se něco semlelo… něco většího… všechny drby by mohly vyplavat na povrch. Udavačů je vždycky dost – v každé společnosti. A pak nezáleží na tom, kde je pravda. Rukou obejme Letitii. „Byla jsi něco neuvěřitelného… zaván čerstvého vzduchu.“ Neřekne, co tím myslí… jestli jí samotnou, nebo celou jejich aféru… „Nevím, k čemu dojde… ale pokud by ses ocitla v problémech bez spojenců nebo naděje na záchranu… ještě jednoho přítele v Nortimberu mít budeš.“

Arun - 07. února 2020 21:42

Přípravy a plánování Freya Když skončí výcvik, Freya učiní poslední přípravy na svou zítřejší cestu do hor. Je lepší být nezávislý. Nemá mnoho zásob a vybavení, a to je třeba napravit. Putykář vede za pultem malý obchod se vším možným pro ty, kdo vyráží do divočiny. A ona má díky štědrosti Ligy víc než dost prostředků na to, aby se připravila. Nemá smysl tahat se do hor s hromadou nevyužitého zlata… i když samozřejmě neutratí všechno. Potřebuje rezervu na horší časy. Zároveň se může v putyce, až vše obstará, ještě jednou poradit s Elkem pro případ, že by se už před jejím odjezdem neměli šanci sejít v soukromí. Zajde do hostince, kde pořádně nakoupí. Krom trvanlivého jídla – včetně sušeného masa, uzených ryb a sýra – si koupí i špetku soli a koření, které jí kolikrát zachránilo, když už musela na tažení pomalu vyvařovat kůži z bot. Lepší chutnat sůl než to, co dostává voják v přídělu. A v neposlední řadě si pořídí pár sáhů lana, poctivý ocelový nůž, křesadlo a troud. Protože takové věci se v divočině hodí vždycky a ona nechce spoléhat na ty údajné „zálesáky“ z Ligy. Kdoví, co za sortu to bude. Všechno domluví a zaplatí – není to ani tak drahé. Zdá se, že od té doby, co se Společnost vytratila do hor, nejdou kšefty tak dobře jako dřív. Nakonec se rozhodne počkat, až se objeví na večeři Elko – protože desátník se opět někam vytratil. Snad se snaží najít si nějakou cestu, jak být do hor rovněž propuštěn, aby mu neušel ten vysněný poklad. Objeví se teprve po notné chvíli, a i když se netváří dvakrát nadšeně, přeci jen to vypadá, že něco má. „Tak možná se někam nakonec taky dostanu,“ řekne. Není to moc veselé, ale alespoň je naděje. Objednají si večeři a něco k pití a potom se desátník pustí do vysvětlování: „Okukoval jsem Společnost. Letitia s nima určitě vedla nějaký jednání – ale nic jsem se nedozvěděl. Očividně měla jiný plány než mi něco povídat, a víš dobře, že nemám rád žebrání u nadřízenejch. Nakonec se ukázalo, že se za mě přeci jen přimluvila, protože mi jeden z těch jejich nádeníků nakonec přece jen dal takovej útržek papíru od toho jejich zastupujícího úředníka, nějakýho Gastona – že prý budu dělat Letitii doprovod na nějaký výpravě, kde budem zastupovat pořádek nebo něco podobnýho. Předpokládám, že v horách. Byla to jen taková škrábanice… ale lepší než nic.“ Pořádně se napije a pustí se hladově do jídla. Na to, že to není žádný obr, toho vždycky dokázal hodně sníst. Avšak veselý u toho není. „No – přece se mi to nelíbí. Viděl jsem, jak do skladu Společnosti narázoval jeden z místních poručíků – pravá ruka Torjaka. A vim, že už nějakou dobu proti Společnosti vedou vyšetřování. Nechci skončit v železech jako komplic.“ Zapije sousto a dodá: „No, v horách už si na mě nepřijdou… jen se od tamtaď nechci vracet do Celestionu jako hledanej dezertér. Nortimber si může pro mě za mě…“

Hela - 07. února 2020 21:53

Hvězdy Tma zahalí kraj a na nebi se začnou objevovat hvězdy. Nalistuji Sigvarovi v knize hvězdnou mapu a nahlížím mu přes rameno, zatím co zkoumá oblohu. Vidím jisté podobnosti, ale vyznat se v tom zcela nedokážu. Naštěstí horal se velmi rychle zorientuje a zavelí k odchodu. Daleko se však nedostaneme. Sigvar se s klání nad něčím na zemi a já dostanu strach, že i zde nalezl stopy cizinců. Dnešní noc chci mít klid, nechci žádná překvapení tohoto typu. Horal však nalezl něco zcela jiného. Sice nechápu, jak se mu to v noční tmě podařilo, ale našel stopy bergenů. Myšlenka na to, že by to mohli být právě medvědi, kdo cizáky vyžene, mi pozvedne náladu. Samozřejmě by to byli bergeni, které poslali bohové. Bylo by příliš okaté, kdyby bohové zasáhli nějak otevřeně, ale tohle...to je dost božské. "Musíme se před nimi mít na pozoru, nebo to jsou staré stopy?" Ani medvědí vyrušení by mi nebylo příjemné. Možná by mi však bylo milejší, než na posvátné půdě, uprostřed rozjímání. "Měli bychom jít." Vidím, že se Sigvarovi příliš nechce. Chápu to, ale jsem cítím, že jsem tak blízko, že už nechci dále otálet.

Letitia - 08. února 2020 10:42

Večeře pro dva "Snad to nebude nutné. Třeba to nakonec nebude tak horké," zašeptám a nechám se obejmout. Užívám si Geirovy blízkosti. Jeho tepla. Zavřu oči a položím hlavu na rameno. Taková krásná chvíle klidu. Možná poslední na dlouhou dobu, ale nad tím si zakáži přemýšlet. Teď je teď a ráno je až za dlouho. Nakonec ho políbím. Nechci aby mluvil dál. Rozhodně nechci slyšet nic o tom jak se znovu udivíme až tohle skončí. Nechci slyšet žádné falešné sliby a prchavá vyznání lásky. Nestojím o ně. Jsme příliš rozdílní. Dva cizinci každý z jednoho konce světa, kteří se náhodou potkali a chvíli měli stejnou cestu. Ta však skončila a je na čase se zase rozejít a pokračovat každý svým směrem jenom s prchavou vzpomínkou na společně strávené chvíle. Nic víc. Takhle k tomu přistupuji, ale to neznamená, že si to užiji o to méně. To tedy rozhodně ne. Ovinu paže poručíkovi pevně kolem krku. Přitisknu se k němu ještě pevněji a polibky se stanou vášnivější a naléhavější. Postel nás již čeká. Není třeba váhat.

Freya - 09. února 2020 16:15

Přípravy na cestu Dokoupit zásoby a sbalit si to nejnutnější na cestu, co by se mohlo hodit. Ještě jednou vše zkontrolovat. Přesvědčit se o tom, že mám stále u sebe i nákres mapy z hrobky i svůj medailon. Chvíli si sním pohrávám a v mysli mi vytane obraz mrtvého těla v hrobce. No snad se dostanu dál a neskončím podobně...zapletli jsme se do vysoké hry, kde v sázce je to nejcennější, jak už to tak bývá...ovšem couvnout nehodlám, teď už rozhodně ne...jdem dál, ať to stojí, co to stojí... Počkám si na svého parťáka a mezitím v myšlenkách probírám, co vše už víme. Když se konečně objeví tváří se sice o něco méně kysele než před tím, ale zprávy má poněkud povzbudivější. "No vida, však ono to nějak půjde." usměju se trochu. "Hlavně, že nebudeš sedět na zadku tady a vždycky si můžeš zahrát na skutečného ochránce práv a pořádku, kdyby šlo do tuhého." narážím na jeho poznámku o tom, že by ho snad někdo mohl považovat za komplice. "Koneckonců budeš u zdroje a tak koukej mít oči a uši otevřené, informace maj leckdy větší cenu než zlato. A krom toho nepochybuju o tom, že ty už si nějak poradíš." Vykecat se uměl vždycky ze všeho a hrát na tu správnou strunu, co je zrovna třeba taky, takže se o něj moc nebojím. "Tak doufám, že se brzy zase potkáme. Snad příště už budem pít na úspěch." usměju se. Nezbývá než doufat, že štěstí bude stát při nás. Vše je domluveno a připraveno. Jen nerada se s Elkem loučím, ale holt se teď budu muset chvíli spoléhat jen sama na sebe a doufat, že mám někoho spolehlivého na druhé straně barikády, kdyby se nakonec něco semlelo. "Tak na lepší zítřky." ušklíbnu se nakonec a pozvednu číši k přípitku. Hodlám dnes brzy zalézt, abych se před zítřejší cestou ještě dobře a v klidu vyspala.

Arun - 09. února 2020 21:42

Na úpatí Špičáku Hela Medvědobijec se konečně zvedne a opět napřímí. „Ano, jsou čerstvé. Ale můžeme být v klidu – mě jen tak Bergen nezaskočí…“ Vypadá to, že své pochyby překonal, ať už byly jakékoliv… Oba vykročili vpřed a postupují dále. Tu a tam Sigvar vzhlédne k obloze. Pro Helu už je taková tma, že cokoliv jiného než hvězdy, pomalu nedokáže rozeznat. Ale drží se blízko Sigvarovi, který naštěstí zpomalil. Jejich postup je i navzdory temnotě jistý a rychle překonají téměř celou šířku údolí a stanou u úpatí samotného Špičáku. Alespoň je noc kryje před pátravými zraky cizáků – a snižuje šanci, že by se s nimi mohli střetnout. Naštěstí je jejich cesta vedla po druhé straně údolí, než je tábor – Hela nepocítila žádné zlé předtuchy. Ale sama si pohledem na oblohu uvědomuje, že nyní přichází nejtěžší část jejich hledání – jsou už blízko… a výhled na oblohu jim zakrývá samotný Špičák. Mapa hvězd vrchol vůbec nebrala v potaz. Sigvar skutečně zpomalil a stále častěji pohlíží na oblohu. Už se nedívá do Ailiny knihy… nejspíš si dokázal obrazce zapamatovat. Postupují dále po vrstevnicích mohutné hory. Při svém přechodu vystoupali blízko k hranici lesa – ale drží se v jeho krytu, jednak protože je snazší procházet jím, než se pokoušet překonávat skalnatá pole a houštiny kleče… ale také protože je menší šance, že by je někdo mohl zpozorovat. V jeden moment, když se jim naskytne pohled na úbočí před nimi, má Hela pocit, že zahlédla mezi kameny podivný záblesk. Ponejprve nic neříká, ale když se zastaví i Sigvar a ona má po druhé pocit, že něco zahlédla, už je to jisté. Pokračují mlčky a i bez domluvy odkloní svůj původní směr tak, aby získali lepší výhled na skalistá pole, ve kterých měli pocit, že zahlédli to světlo. Hele přišlo nepřirozené… jako odlesk slunce – ale uprostřed nejčernější noci. Brzy jí Sigvar naznačí, že by bylo vhodné vystoupat výš, aby mohli zkusit z lepšího rozhledu vyhledat místo, kde spatřili ty podivné odrazy… pokud to skutečně byly odrazy a ne zjevení na tomto tajemném místě. Pustí se do náročného výstupu po svahu. Jako dva stíny obcházejí spadlé černé balvany a černý štěřk, který z hory odřel vítr, voda a sníh. Teprve když se jim do cesty postaví téměř rovná stěna tmavé skály, stočí se opět k pohledu na údolí a hledají očima, co to mohlo přitáhnout jejich pohled. Hela cítí podivné vzrušení… má dojem, že to co zahlédla, bylo znamení od Bohů… a tentokrát nikoliv zlé varování. „Támhle“zašeptá konečně Sigvar a naznačí rukou. V úpatí svahu je malé, nepřirozeně rovné prostranství. Není ničím zvláštní a běžnému oku by ušlo jako docela nezajímavé… ale v jeho středu je něco, co Hele připomíná odrazy světla, které spatřila ještě mezi stromy. To musí být ono. Místo, které hledali. Pak uslyší vedle sebe nespokojené syknutí od medvědobijce. Opět jí Sigvarovi zkušené oči předběhly a on jí naznačí na jiné místo na úbočí pod nimi. Cizáci. Malá skupina, nelze říct kolik. Jeden z nich nese zatemněnou lucernu. Jen tak je lze vůbec spozorvat. S nepříjemnou cílevědomostí postupují k místu, které Hela se Sigvarem právě nalezli. Jsou sice podstatně dál než oni… a nezdá se, že by si všimli odrazů světla… pokud je cizáci vůbec dokáží vidět. Ale i tak to vypadá jako až příliš přesně namířená výprava na to, aby to byla náhoda. Řídí se rovněž noční oblohou? „Bohové je proklejte…“ zamumlá Sigvar a podívá se k hoře, skoro jako by doufal, že troufalce zasype nějaký nečekaný sesuv. „Tohle není náhoda. Hvězdy jsou na správných místech. Mohli se nějak dostat k té mapě hvězd?“ Hele rychle probíhají myšlenky v hlavě. Mapa hvězd byla pouze v její knize… a na stěně rodinné hrobky, kde nalezla mrtvého Einara. Osamělé ráno Letitia Geir už déle neváhá. Po momentu už se oba dva navzájem zbavují oblečení. Už skončil čas slov. Teď už jsou to jen slastné vzdechy… Této noci se milují nejvášnivěji – oba cítí, že je to naposled. Tohle nebyla žádná věc na dlouhou dobu, ale to neznamená, že si svou malou aféru neužili… a že jim nezůstanou žádné drahé vzpomínky. Brzy oba usnou v objetí toho druhého… starosti zítřka tak daleko, jako úsvit… a jen teplo, dech, tep srdce toho druhého. Letitii pak neprobudí světlo slunce… probudí jí jemný dotek rtů a pohlazení paže mohutného seveřana… pootevře oči a spatří oblečeného poručíka. Ještě jednou ji políbí, než zašeptá: „Sbohem…“ Možná, že se ještě několik dní budou potkávat… ale spolu už nebudou. Věci se budou hýbat příliš rychle… bude příliš mnoho povinností… a brzy možná budou každý na opačné straně barikády. Tohle je poslední chvíle, kdy jsou doopravdy spolu a kdy se mohou rozloučit jako milenci. Když se Letitia probudí znovu, místnost už je prázdná a ona je samotná. Na opuštěné místnost je cosi nostalgického či vysloveně osamělého… jen její pohozené šatstvo, špinavé nádobí na stole, vyhořelá svíčka… ale ve vzduchu je stále cítí svého milence… byla to krátká aféra, ale stála za to. Pomalu se obleče a chystá se vypravit na snídani, když se ozve zaklepání… ale než stihne otevřít, škvírou pode dveřmi někdo vstrčí psaní. Když ho otevře, čte: Slečno Letitie, situace se nevyvíjí tak docela podle plánu. Nepřibližujte se v následujících dnech k lidem ze Společnosti. Je možné, že byste tím sebe i svůj podnik uvedla do rizika. Vyhýbejte se Doresgrückovi a nevěřte ničemu z toho, co říká! Do dvou dnů budete vyrážet. Pojedu rovněž. Vše vysvětlím. Psaní spalte. Gaston Korrel Noticka je naškrábaná na kus papíru a očividně dělaná ve spěchu. Není to dobrá zpráva… ale je možné, že je to také jen podvod. Společnost by nešla pod svou úroveň, kdyby předstírala krizi, tam, kde žádná není… avšak varování proti šéfovi Společnosti je rozhodně zvláštní… Dostal se Gaston sám do problémů a teď se jí snaží stáhnout sebou? Nebo se skutečně něco děje? Není tak úplně jasné, na čí straně Gaston je…

Arun - 09. února 2020 22:10

Před cestou Freya Desátník také pozvedne kalich spolu s Freyou a přikývne: „Na lepší zejtřky… a na to, aby v nich bylo co nejvíc zlata a co nejmíň práce.“ Ještě chvíli spolu mluví, vzpomínají na nejrůznější průšvihy a na stará tažení… ale Freya brzy zakončí jejich povídání a vydá se pořádně vyspat. Zítra se vyráží za úsvitu a nebylo by moc dobré přijít pozdě... ještě by mohli chtít, aby vrátila zálohu… Shodí ze sebe uniformu, kterou už snad nebude muset nějakou dobu navlékat… a ještě jednou zkontroluje, že má vše připravené. Christopher nevypadal jako příliš schopný, co se přežití týče… a na nějaké jejich zálesáky nemůže spoléhat. Možná by také bylo lepší se vyhnout vesnici. Ještě by jí někdo poznal… naštěstí si pamatuje, jak to tady vypadá – zvlášť zná místní vrchy a kudy mezi nimi tečou které potoky a kudy vede cesta… s tím už se zorientuje… S takovými myšlenkami také usne – a snad je to náhoda, ale celou noc se jí zdá o horách, i když je naposledy navštívila, když utíkala z Helskary… vidí jejich sněhem a ledem pokryté vrchloky… plesa v údolích… husté černé lesy… Probudí se sama – a ještě před úsvitem. Naučila se v armádě vstávat brzo. Cítí na sobě chlad amuletu, který jako by nikdy žádné teplo nepřijal. Připomíná jí na dotek chladivý sníh, co padá tady na severu ještě na jaře… a když se ho dotkne, opět jako by zahlédla ty divoké hory… něco jí tam táhne a ani sama neví co. Rozhodně to není jen touha po bohatství jejího dědictví… Je v tom něco nesmírně podivného… třeba jí ti učenci z Ligy pomůžou na to přijít… ale lepší by bylo zmizet, než vůbec na něco přijdou, a to i s pokladem… Oblékne se a vyrazí do chladného a šerého rána. Na malém prostranství už stojí Percivall, jeden muž a jedna žena – nejspíš ti slibovaní zálesáci, kteří balí zavazadla a zásoby. Podle rysů a vystupování by je tipovala na Atmorijce nebo jiné západní národy. Celestionci pro Ligu většinou nepracují… Christopher, který je v tomhle ohledu vyjímkou, se ještě neobjevil. Percivall, jakmile si jí všimne, k ní vykročí. „Dobré ráno. Brzy tu bude i pan Christopher. Doprovoďte ho k horám. Miřte přibližně k nim… k hoře jménem Špičák, konkrétně. Pokuste se vyhýbat běžným cestám a mějte se na pozoru. Společnost podle všeho něco v těch horách dělá, tak se do ničeho nezaplétejte. Pokuste se držet mimo potíže a dostat ho tam v jednom kuse. Co se týče jeho výzkumů, všechny požadavky a případné odchylky od cesty vám sdělí on sám, až to bude potřeba.“ Percivall se rozlhlédne po opuštěném nádvoří a dodá: „A myslím, že nemusím říkat, že by bylo lepší nijak místní – tedy váš národ – neobtěžovat, takže pana Christophera můžete trochu krotit, pokud to bude nutné. Snad to nebude třeba. Nejsme tu od toho, abysme dělali pozdvižení a platíme vás za to, abychom se takovým věcem mohli vyhnout.“ Pohoršeně se zamračí, když mu oči sklouznou k budově Společnosti. Freya si všimne, že za ní postává muž, který je zpoza rohu sleduje. Neodchází tak docela nezpozorování. Freye připadá, že je to ten, se kterým už jednou v hostinci přišla do střetu a kterého sledovala na nočním dostaveníčku Společnosti v lesích… Percivall dodá: „Na rozdíl od některých máme svou úroveň…“

Hela - 09. února 2020 22:16

Pod hvězdami Jsme blízko. Cítím to! Sigvar i já vzhlížíme k obloze. Já spíš ze zvyku, nedokázala bych se bez horalovy pomoci zorientovat. Pevně ale věřím tomu, že on to správné místo najde. Postupujeme po hranici lesa, když náhle mám pocit, že jsem zahlédla záblesk. Když se však pořádně podívám, nic nevidím. Zřejmě jsem však nebyla jediná, kdo si podivného svitu všiml, protože Sigvar změní směr naší cesty. Putuji zrakem po skalnaté planině a hledám zdroj onoho světla. Jsem si jistá, že to nebyl oheň, ale nedokážu říct, co jiného to v černočerné noci mohlo být. Začneme stoupat po svahu výš, štěrk mi ujíždí pod nohama ale odhodlaně pokračuji. Jsme tak blízko. Možná byl ten záblesk znamením bohů. Snaží se přitáhnout mojí pozornost. Támhle! Sleduji směr Sigvarovy ruky a pak to spatřím. Nevypadá to tak, jak jsem čekala. Kdyby se na tom místě neobjevily ony odlesky, ani bych mu nevěnovala druhý pohled. Maximálně působí v okolní krajině trochu nepřirozeně. Už se chystám vyrazit k místu, když mě Sigvar zastaví. Žaludek se mi zhoupne, když si všimnu skupinky cizáků. Postupují právě k místu, kam jsme se mi sami chtěli vydat. Jak? Jak je to možné? "Já nevím. Netuším, jak by to mohli zjistit. Ta kniha do ruky určitě nikomu nepadla, stejně tak pochybuji, že je jí víc kusů. Možná jí našli v té hrobce. Ale nedokážu si představit, jak by cizáci přišli na to, že ukazuje místo právě tady. Vždyť i my jsme měli problém to najít." Nemůžu jim dovolit se k místu dostat. Nemůžu riskovat, že nás předběhnou. Ne, když jsme tak blízko. "Musíme je zabít." Řeknu tiše, avšak o to odhodlaněji. Co jsi ochotná obětovat pro své poslání? Cokoliv...

Letitia - 10. února 2020 12:53

a zas ráno Byla to hezká noc, ale všechno jednou skončí stejně jako odešla noc, tak skončil i náš románek. Několik posledních pohlazení, letmých polibků a zastřených pohledů po ránu a je to pryč. Vyvanulo to jako sen. Bylo to krásné, ale krátké. Nebo to možná bylo krásné proto, že to bylo krátké? Kdo ví, ale měnit bych to nechtěla. Stále mám hlavu plnou vzpomínek na naše milovaní když se mi do ruky dostane to psaní. Nad tím co je tam napsané se musím jenom pousmát. Nikdy jsem nehodlala Doresgrückovi věřit a když už jsem u toho tak ani Gastonovi. Doresgrück udělá všechno aby si namastil kapsu a klidně k tomu může Gastona využívat. Dokonce i tak aby o tom ten chudák nevěděl. Proto se hodlám mít na pozoru přede všemi. Sice netuším co by měli z toho mě teď nějak podrážet, ale věřím, že by neváhali ani mrknutí oka aby mi vrazili kudlu do zad kdyby měli pocit, že to prospěje jejich plánům. Ovšem věřím, že i s něčím takových si dokáži poradit a zatím se budu chovat vzorně a poslušně. Papír hodím do kamen a počkám dokud z něj není popel. Vezmu si kabátec, opásám se mečem přes paži si přehodím plášť a zamířím jak na snídani tak i vstříc novinkám dnešního dne.

Freya - 11. února 2020 17:01

Do hor V noci provázejí mne sny o horách, do kterých máme namířeno. Jakoby mne snad samy volaly a lákaly. Může za to snad ten medailon z podivného kovu?...stále studený a nepoddajný jako kraj kolem...přeci ještě nezačneš věřit pohádkám...prostě se jen nemůžeš dočkat svého dědictví, to je celé... Přesvědčuji sama sebe o tom, že sny, chladivý dotek medailonu i podivné nutkání není vůbec, ale vůbec nic zvláštního a neobvyklého. Raději se rychle vyhrabu z přikrývek, ještě jednou překontroluji své věci a pak už vyrazím na místo setkání. Pohledem ještě přejedu místo, které mi na chvíli bylo útočištěm a domovem. Třeba už se sem nevrátím...kdo ví... "Dobré ráno." odpovím na pozdrav a se souhlasným přikyvováním poslouchám instrukce. Ke Špičáku, jistě...ten byl i na té mapě...všichni se ženou za jedním, ale proč a hlavně jak?...třeba se to konečně dozvíš... Poznámku o tom, že já jsem ten poslední, co by stál o problémy s místními raději v tichosti spolknu. Instrukce držet se stranou mi vlastně vcelku vyhovují. Aspoň si nemusím vymýšlet žádné výmluvy, proč se vesnici raději vyhnout obloukem. Sice je to už poměrně dlouho, co jsem se v tomhle kraji pohybovala, ale na druhou stranu jsem zde vyrůstala, tak by snad neměl být problém držet se mimo cesty a přitom jít tím správným směrem. Ještě než Christopher dorazí, zhodnotím kritickým pohledem naše další společníky. Vcelku nerada bych dělala chůvu ještě jim. Sice se tváří jako zálesáci, ale hádám, že tady by se ztratili za prvním stromem. "Nebojte, dohlédnu na něj." dodám pak, když skončí své instrukce. Pohledem se pak zastavím u budovy Společnosti stejně jako on. Že by problémy začínaly ještě dřív, než vůbec vyrazíme?...no o tohle se budou muset postarat sami...my se budem jen snažit o to, aby nás nikdo nesledoval... Vše bylo snad řečeno, tak nezbývá než počkat na Christophera. Snad mladý pán nezapomněl vstát...

Arun - 11. února 2020 21:32

Lov Hela Po slovech Hely Sigvar nezaváhá ani na moment a rovněž přikývne. „Ano.“ Propadli hrdlem, když se odvážili znesvětit klid bohů a hledat to, co jim není určeno… jsou stěží lepší než vykradači hrobů. Oba severští lovci vyrazí ke skupině cizáků. Drží se ve stínech. Cizáci neuvidí žádné siluety proti těmto černým skalám… sami Bohové zakrývají kroky Hely a Sigvara. Ale i tak se dvojice musí mít na pozoru. Jeden nevhodný krok a mohou být odhaleni – nebo hůř, ocitnout se v kamenné lavině, která slibuje smrt každému, kdo má tu smůlu v ní být. Lovit člověka je snazší, než lovit zvíře… člověk nevěří tak svým instiktům a nemá čich a sluch na nebezpečí… ale umí se zas o to lépe bránit. Je jisté, že cizáci mají přesilu… překvapení je hlavním spojencem obou lovců. Brzy se přiblíží dost na to, aby mohli rozeznat jednotlivé siluety proti světlu měsíce a hvězd. Pět mužů. Spatří odlesky oceli – jílce mečů, ale především hlavně mušket. Jeden z mužů nese lucernu. Další z nich se nezdá být ozbrojený. Neustále k sobě volá muže s lucernou a prohlíží jakési papíry. Často rovněž hledí k obloze. Sigvar zalehne v křoví a sleduje skupinku, která si pomalu ale jistě razí cestu mezi klečí. Nejsou v chůzi po horách tak schopní jako Hela – nebo dokonce Sigvar. Ale působí i tak nebezpečně. Kráčí sice nedaleko od sebe, ale nikoliv v uzavřené skupině. Mohlo by být obtížné je překvapit. Ticho mezi nimi přeruší Sigvarův chraplavý šepot. „Můžeme je obejít. Zbavit se těch tří s volnýma rukama. Pak dostat ty zbývající dva, než stihnout sáhnout po zbraních.“ Zamyslí se a přidá jedno riziko. „Jenže v horách se ozvěny nesou daleko. Mohly by natropit hluk. Ale pokud bychom je dostali, nikdo by je v horách už nikdy nenašel.“ Je tu víc než dost propastí, do kterých se jen tak nikdo nedostane a kde se o těla podělí divá zvěř. Sigvar se ohlédne zpět k hoře – ke svahu, který před momentem sešli. „Můžem se posunout zpátky a zkusit najít nějaký vhodný kámen… poslat na ně lavinu… a pak dorazit ty, co by přežili.“ Pak se jeho oči stočí k posvátnému místu. Nyní, když oba ví, kde je, jako by se k němu jejich oči sami přitáhly. „Nebo na ně připravit past. Ale jen nerad bych proléval krev – i třeba cizáckou – na posvátném místě.“ Ruch u snídaně Letitia Když kaprálka sejde dolů a zamíří na snídani, hned si všimne, že je v místnosti poměrně málo lidí. Jen nepříliš spokojený obličej desátníka Güntera dloubajícího se ve snídani… její vlastní mužstvo… ale žádní Geirovi muži nebo profesionální vojáci. Prochazejíce místností k místu, kde sedí Günter, slyší nejrůznější klepy. „…myslíš, že je konečně dostanou?“ „Ti už to maj spočítaný… tohle bude vyřešený rychle… Torjak je sám nahází do fjordu…“ „Jen neříkej, je to furt Společnost…“ „Je to pěknej bordel, a nakonec to my odneseme… kdyby se to radši nechalo na pokoji…“ „Hele – slyšeli jste to o poručíkovi Geirovi a naší kap-“ „Zavři zobák, pitomče. Navíc ty čachry kolem Společnosti jsou důležitější…“ Zdá se, že Hariksson udělal nějaké pokroky. Ale na ní nic nemají – to už by jí někam zavřeli. Vojáci se trochu ukázní, když jí vidí, a zdraví jí – laxně sice, ale co může očekávat od těhlech rovnostářských seveřanů. Je o dost těžší získávat klepy, když je cizinka a má důstojnickou pozici… i když ne hodnost. Posadí se proti Günterovi, který jí pozdraví kývnutím hlavy. „Dobrý ráno, madam. Freya už je pryč. Po pravdě bych se odsud taky rád dostal. Věci se tu nějak rozehřívají.“ Hlavou jemně naznačí k vojákům, kteří mezitím překormidlovali k bezpečnějším tématům na konverzaci. „Už se o tom povídá. Z Alesglas přišel nějaký důkaz nebo co – a Společnost je v maléru. Nebo alespoň někdo ze Společnosti. Nic moc se o tom neví...“ Sní pár soust a napije se. „Čistě neoficiálně mezi námi… je mi vlastně docela jedno, kdo se dostal do maléru… ale jestli někdo začne moc dupat Společnosti na špičky, mohli bychom to nakonec odnýst všichni.“ Pokračuje a dovysvětlí: „Zašel jsem si včera k moři – nebojte, z druhý strany, ne přes ty posvátný pole Helskarských. Podívat se na ty lodě co kotví před zálivem. Už jsem si říkal, že by se měl objevit Helmholtc. Ale jestli viděl tyhle lodě, asi se obrátil a táhnul zpátky. To jsou válečný lodě – ty sem nepřijely obchodovat. Sice neukazujou výzbroj… a vsadím krk, že mají papíry na obchodování, ne na boj… ale to nic neznamená…“

Arun - 11. února 2020 21:32

Konečně k horám Freya Percivall spokojeně přikývne Freyině odpovědi. Mezitím už se oba dva zálesáci přestali věnovat zavazadlům a obrátili se k ní. „Ach, ano – tohle budou vaši kolegové-“ „Arlo de Malhante,“ představí se muž se silným západním přízvukem. Přejede ho pohledem. Je shruba tak vysoký jako ona, s kroužkovou zbrojí s koženým kabátcem a kožešinami přes ramena. Všimla si krátké západní jezdecké pušky, šavle a pistole. Možná bývalý dragoun. Nejspíš má za sebou vojenskou minulost – ale tihle chlapy si většinou umí poradit skoro kdekoliv… jen je lepší je nepouštět z očí. Tenhle vypadá, že už si odvykl jízdě na koni a možná, že v divočině i k něčemu bude. Alespoň má pořádné boty a nezdá se, že by šel jen tak na procházku. Pak se k nim přidá i žena. Podá Freye ruku, i když se příliš přivětivě netváří. „Isa – od Isabelly,“ řekne stručně. Její přízvuk není tak patrný. Není to žádná panenka v šatičkách. Krátké vlasy, žádné ozdoby. Kabátec, plášť a kápě proti větru… a proti pátravým očím. Její pohled je dost tvrdý a podezřívavý. Nejspíš už se musela probít dost předsudky a dokázat svou cenu tolikrát, že si zvykla lidem nedůvěřovat. Má přes záda malý samostříl, za pasem lovecký nůž a těžký obušek. Tihle lidé jsou připravení na potíže. A je překvapivé, jaké odhodlání a bojovnost v nich vidí, na to, že to mají být pouze žoldáci. V nepohodě by se mohli mohli hodit. Z volby mužstva je vidět, že Liga očekává potíže. Na velké představování a vybavování není čas, protože už přichází poslední člen jejich výpravy – učenec Christopher. Z nich tří vypadá nejhůř stavěný na divočinu. Táhne sebou brašnu plnou listin a bůhví čeho dalšího… nechybí mu sice jeho krátký meč… ale všimla si, že sebou bere svého psa Alberta… z toho by mohlo být víc problémů, než čehokoliv jiného… Percivall jí ještě nabídne paži. „Buďte na pozoru.“ Pak už se úředník obratí k Christopherovi, se kterým si očividně mají ještě co říct jako přátelé. Mluví spolu tiše a poodešli pár kroků. S trochou štěstí se snaží do něj na poslední chvíli vemluvit trochu rozumu… ale učenec má pro jednou vážný výraz. Snad nebude dělat problémy. Oba muži si ještě vymění jedno srdečné potřesení pravicemi, než se celá skupina obrátí k bráně a s vycházejícím sluncem vyrazí k horám. Je na Freye jakou cestu zvolí a zdali nakonec nedá přednost jistotě hlavní cesty… či alespoň některých loveckých stezek, pokud ještě nějaké najde. Nebylo by příliš dobré, kdyby se jako místní průvodce ztratila v divočině.

Hela - 11. února 2020 22:09

Lov Sigvar souhlasí a osud mužů tak byl zpečetěn. Opatrně se přesunujeme, abychom se k nim dostali blíž. V ruce svírám svou sekyru. Pět mužů, jsou v přesile, i když jeden vypadá, že není ozbrojen, hrabe se v nějakých papírech. Umiňuji si, že se k těm dokumentům musím dostat. Původně jsem si myslela, že se na ně prostě vrhneme a necháme je okusit severskou zuřivost, ale nechci riskovat, že bychom se snad přecenili. Také mohou mít poblíž nějaké spojence, nebo by je snad dokonce moli slyšet až v jejich táboře. Musíme být obezřetní. "Zkusíme na ně svalit lavinu. Nejlepší bude, když to bude vypadat jako nehoda." Krev ve mě vře, ale musím se krotit. V horách se stávají mnohá neštěstí a pokud si nebudeme muset zašpinit ostří jejich krví, jsem pro. Nápad, že bychom na ně nachystali léčku, zavrhnu hned v počátku. Chci je zlikvidovat dřív, než na posvátnou půdu vůbec vkročí. Ani na okamžik nepochybuji o tom, že ono místo je posvátné. Kývnu na medvědobijce a začneme šplhat po svahu vzhůru. To není nijak jednoduché, pokud k sobě nechceme přitáhnout jejich pozornost. Úplně by stačilo, aby se uvolnil jeden jediný kámen a mohli bychom být prozrazeni, co hůř, sami bychom pod kamennou lavinou mohli skončit.

Letitia - 12. února 2020 09:10

Snídaně s desátníkem Řeči se vedou a voda teče. Šlechtičny na plese jsou také pořádné drbny, ale jak zjišťuji stále se nevyrovnají vojákům. Kdepak. Mezi nimi se pomluvy a řeči šíří rychlostí lesního požáru. Někdy to je k užitku, hlavně když potřebuji něco vědět, něco o čem se běžně nemluví a jindy ke vzteku. Dnes je to však spíš jenom zajímavé. "Všechno se již připravuje. Snad zítra nebo pozítří odsud zmizíme. Do té doby je lepší držet hlavu při zemi a zbytečně na sebe neupozorňovat. Prostě bude dál dělat to proč jsme tady a tím je cvičit zdejší posádku. Víc nás nezajímá alespoň na první pohled," poradím Günteroví i když mám pocit, že to nepotřebuje. Ten chlap je jako šváb. Dokáže vycítit nebezpečí a zalézt si někam do díry kde to přečká aby pak mohl znovu vítězoslavně vyjít na světlo Boží. "Takže až dojíte sežeňte muže a sejdeme se cvičišti. Nic se tím pro nás nemění dokud nedorazí přímé rozkazy. Bylo by hloupé zrovna teď šlápnou vedle, že?" s tím skloním hlavu ke svému talíři a začnu jíst. Sama se hodlám řídit tím co jsem teď řekla. Hezký vzorný vojáček, to jsem já. Nehodlám čeřit hladinu a dělat vlny. Ne teď když to vypadá, že mám vše na dosah ruky. Takže jakmile dojím zvednu a se zamířím na své obvyklé pracoviště ještě vtlouci trochu střeleckého umění do těch tvrdých hlav.

Freya - 13. února 2020 15:11

Vyrážíme "Freya." představím se krátce našemu doprovodu a pozdravím kývnutím hlavy. Alespoň tyhle dva snad nebudu muset vodit za ručičku...jen aby si pak za každou cenu nechtěli prosadit svou...nehodlám se s nikým dohadovat kvůli nesmyslům...no holt budem muset nějak vyjít... Tihle dva alespoň vypadají na to, že se chystají někam do divočiny, což se ovšem vůbec nedá říct o našem učenci. Protočím oči v sloup, když vidím, co všechno s sebou táhne. Samozřejmě nepochybuji o tom, že to jsem jen samé "důležité" a jistě i velmi "užitečné" věci. Do čeho ses to zase pustila...kdyby tohle nebyla jediná šance, jak se dostat do hor... Rychle raději nasadím přívětivou tvář. "Dobré ráno." pozdravím a v rychlosti se představím. "Freya, jméno mé, už jsme měli tu čest se setkat." vzpomenu na loď i ne příliš šťastný vstup do pevnosti. "Připraven? Můžeme vyrazit?" ptám se dál a už si pomalu promýšlím, kudy to nejlépe vzít, tak abychom se vyhnuli případným potížím jménem místní. Nakonec se rozhodnu držet se stranou hlavní cesty a vyrazit po stezkách a cestičkách, kudy jsme chodívali dříve spoléhaje na to, že lovecké stezky se příliš nezměnily. Zcela mimo cesty se mi prozatím jít nechce. Jen doufám, že vážně nikoho nepotkáme.

Arun - 13. února 2020 21:32

Hněv hor Hela Poté, co si Sigvar s Helou vymění krátké přikývnutí, začne dvojice šplhat vzhůru. Beze slov a pouze náznaky směřuje zkušený horal vědmu ke kamenům, které vypadají, že by mohly být povolené… Hela si také všimne, že Sigvar zvedne jako pírko jeden vyvrácený stromek a s její pomocí ho dostává vzhůru a vpřed, tak aby skupině trochu nadešli a mohli na ně svrhnout sesuv. Podle toho, s jakou samozřejmostí si Sigvar počíná Hele začne připadat, že už musel někdy dřív něco podobného dělat. O horách se povídá ledasco – o tom, že každého banditu, lupiče nebo zločince na útěku, který se tam zkusí schovat, potká strašlivý osud. Kolik z těch božích trestů vykonávají muži jako Sigvar? Stalo se někdy, že by zabil nevinného? Jak daleko jsou seveřané ochotní zajít, aby chránili svou domovinu? Hela zná svou odpověď a zná i odpověď Sigvara: Až na samý konec, pokud to bude nutné. Šplhají výš – v temnotě je těžké se vyznat. Pod sebou vidí mihotavý stín temné lucerny cizáků. Vztáhne ruku za dalším kamenem a vytáhne se ještě víc. Opře nohu o další- Uslyší zaskřípění. Machne rukou před sebe. Cítí, jak se štěrk pod kamenem, na kterém stojí, začal hýbat. Ztrácí půdu po nohama… Slyší skřípění kamenů, které uvolnila. Nesmí vykřiknout – nesmí volat o pomoc, protože pak by byla hned prozrazena. Vyhodí ruku před sebe – ale na plochém černém kameni před ní se není čeho chytit. Pokusí se najít něco, na co by mohla stoupnout- Šlápne do prázdne. Jednu nohu má ještě pevně. Jenže nemůže udržet rovnováhu. Cítí, jak jí ruka klouzá po kameni- a ucítí pevnou paži medvědobijce, která jí sevřela. Kameny pod ní se uvolnily a neškodně se začaly kutálet ze svahu. Sigvar jí vytáhne na skálu. Když se ohlédne, spatří, že skupinka se zastavila. Museli to slyšet. „Nemůžeme čekat. Tenhle balvan je volný dost.“ Sigvar sleze z kamene na pevnější skálu za ním – Hela ho následuje. Medvědobijec zvedne stromek, který přítáhli ze zdola. Vrazí kmínek mezi kámen – ten není tak velký na to, aby s ním dva s pákou nemohli pohnout… ale je dost velký na to, aby se věci daly do pohybu. Mihotavé stíny pod nimi pořád stojí. Oba seveřané zaberou plnou silou – dřevo zapraská, ale kámen se alespoň zakymácí. Zaberou ještě jednou – skřípění a kymácení – a to vše konečně přejde v pohyb. Hela padne na záda na bezpečí pevného kusu černé skály. Pohlédne pod sebe – kámen se dal do pohybu a nabírá na rychlosti. Vidí, jak strhává další menší… ale už i větší kameny. Lavina se dává do pohybu. Údolím se začíná nést hřmění. Striktní nezaplétání Letitia Kaprálka dokončí svou radu a Günter jenom přikývne a také se skloní k jídlu. „To mi nemusíte říkat dvakrát,“ zamumlá si pro sebe. Není hlupák… teď mají oba dva svojí šanci zmizet dřív, než se věci rozjedou… a ani jeden z nich si to neplánuje zkazit. Toho dne také Ornbjarn viděl snad nejvzorovější dva poddůstojníky za celou svou existenci. Mužstvo sekalo dobrotu taky tak – když je ve vzduchu cítit napětí, nikdo nechce vykročit z lajny a přivolat na sebe tu bouřku, co se všem motá nad hlavami. Letitia a Günter mají jen tu výhodu, že na rozdíl od vojáků alespoň tuší, odkud by to mohlo přijít. A taky se odsud s trochou štěstí dostanou daleko dřív než oni. Geir se ani neukáže – ale dva z jeho mužů se vojákům věnují a cvičení jde dobře od ruky. Od té doby, co se Letitii podařilo získat pomoc – ať už formou Freyi nebo nyní mužů Geira – je vidět pokrok. Muži střílí sebejistěji a věci se zlepšují. Mušketa není těžká zbraň na použití… proto je tak oblíbená… a místní vojáci konečně začínají taky uznávat, že trefit se s ní není žádná potupa. Především Erling se začal dost zlepšovat… brzo z něj bude alespoň průměrný střelec… Ti muži tyhle nově nabité schopnosti možná budou potřebovat dřív, než si myslí… Tak nebo tak, Letitia a Günter rychle odbydou oběd a raději se drží z cesty. Desátník se sice podle všeho pokusil něco vypátrat a viděla ho poflakovat se kolem skladu Společnosti… ale ve výsledku buď nic nezjistil nebo jí o tom nic neřekl. Odpoledne odbydou se stejnou opatrností jako dopoledne a než se Letitia naděje, už se zase blíží další večer. Tentokrát bude poněkud osamělý…. Ale s vidinou toho, že by se odsud mohla brzy dostat to není zas tak špatné… Po rychlé a nenápadné večeři v jídelně pevnosti se Letitia vydá do pokoje – neche vyhledávat žádné problémy a do ničeho se zaplétat. Bohužel pro ní, zapletená už je. A problémy si jí najdou samy. V patře, kde je její pokoj, čeká Polamek – hromotluk a rváč Společnosti. Výškou by si nezavdal s Nortimberci, jizvami už vůbec ne – a ve tváři má ten nepříjemný výraz mužů, kteří normálně postávají v postranních uličkách… Pokud Doresgrück je mozek Společnosti tady na severu, pak Polamek jsou její svaly. Změří si jí pohledem a stručně řekne: „Pan Doresgrück s váma potřebuje mluvit, kaprálko.“ Není tu mnoho místa k vyjednávání… ale ona je pořád důstojnice. Půjde s ním?

Arun - 13. února 2020 21:32

Cesta z pevnosti Freya Christopher se na Freyu přátelsky usměje a přikývne: „Ano, připraven – veďte, Freyo – vstříc divočině.“ Až tu divočinu pozná zblízka, možná ho to veselí přejde. Alespoň mohou vyrazit na cestu. Freya si vzpomene na jednu méně často používanou pěšinu, která vede lesy kolem vesnice – mohli by se tak vyhnout nepříjemným setkáním s Helskarskými. Vesnice se naštěstí zdá být klidná, podobně jako pevnost a celé okolí… ale Freya zná tenhle klid – je to ticho před bouří. Ten šalebný pocit míru před tím, než začne peklo na zemi… zažila to už tolikrát před bitvou. Ale tam alespoň jasně viděla své nepřátele. Naštěstí nechává všechno to v pevnosti – v horách se snad nějak probije. A zatím jde cesta dost hladce. Nejsou tu ještě ty pravé, nejdivočejší lesy, a tedy se může řídit i loveckými pěšinami případně si hledat cestu podle kopců a směru k horám, tak jak si ještě pamatuje. Tu a tam je překvapená, když jsou staré pěšiny zarostlé a nové vznikly od té doby, co tu nebyla… ale směr se jí daří držet. Oba žoldáci kráčí mlčky. Arlo jde blízko Christophera a dává pozor, aby se učenec někam nezaběhl. Isa kráčí kousek za nimi. Tu a tam se podezřívavě ohlédne. Muži Ligy nechtějí být sledováni.. Učenec zatím nemá žádné zvláštní požadavky. Den ubíhá a ukazuje se, že i když na to nevypadá, Christopher není tak úplně k ničemu. Dokáže udržet krok a nedělá problémy. Skupin drží jejich průvodkyně stranou od všech samot, tak jak si je Freya pamatuje. Nechce učence pokoušet k nějakým hloupostem. Den ubíhá rychle… ale hory jsou stále vzdálené. Když se dostanou dost daleko za Helskaru, Freya je vyvede na jeden z kopců, ze kterého je vidět na hlavní cestu. Ověří si tak, že stále drží správný směr… a krom toho je nedaleko potok, u kterého by se mohli utábořit na noc. Když pohlédne na cestu, všimne si na ní skupinky seveřanů – několik pastevců, kteří spolu o čemsi mluví, zatímco se jejich stáda pasou. Raději se skryjí opět do lesa tak, aby je pastevci nezahlédli. Ještě využijí pár hodin světla k tomu, aby překonali pár dalších mil, ale pak už musí zastavit a připravit se na noc. Christopher se spokojeně usadí a okamžitě vytáhne olůvko a papír a začne dělat poznámky. Přitom prohodí, jako by se vůbec nic nedělo, směrem k Freye: „Pokud vím, tak jste místní, že? Měl bych pro vás potom pár otázek pokud-“ Ale je přerušen jedním ze žoldáků – Arlo mu skočí do řeči s věcnou poznámkou: „Myslíte, že si můžeme dovolit oheň?“ Isa dodá: „Nemyslím si, že nás někdo sleduje nebo že jsme vzbudili velký povyk.“ Čím dál více jí dvojice připomíná některé charaktery, které poznala například v Celestionském Stínově… ale ty lepší, ty co se vyhrabali na vrchol. Profesionálové. Rozhodně to nejsou jen tak nějací zálesáci. Liga dozajista neváhala utrácet… a pokud nemohla mít počet, jako Společnost, snad se rozhodla pro kvalitu…

Hela - 13. února 2020 21:50

Lavina Stoupáme ale neustále se ohlížím a kontroluji skupinu cizáků. Jejich lucerna je sice zakrytá, ale i tak je díky ní snadné je najít. Až nyní mi dojde, že se dost možná snaží skrývat právě před lidmi, jako jsme my. Tentokrát ale mají smůlu. Nebudou to bohové, kdo je ztrestá za jejich opovážlivost, budeme to my, strážci hor...strážci severu. Pokusím se vytáhnout na jeden z větších kamenů, když náhle ucítím, že půda pode mnou není zdaleka tak pevná, jak jsem si myslela. Začnu klouzat, ztrácet rovnováhu. Už se pomalu vidím pohřbená pod kamennou lavinou, když ucítím mohutnou medvědobijcovu ruku. Zachránil mě před ošklivou smrtí, nebo minimálně velmi ošklivým pádem a následným prozrazením. Není však času nazbyt. Uvolněné kameny zalarmovaly skupinu pod námi, zastavili se. Společnými silami se zapřeme do kamene, pod kterým jsem sama málem skončila. Není až tak velký ale v prvním okamžiku mám pocit, že jím nepohneme. Až teprve na druhý pokus se kámen pohne kupředu. Padnu na záda a už jen slyším rostoucí hřmění laviny. Tohle bude slyšet po celém údolí a dost možná ještě dál. Rychle se vyškrábu na kolena a pohlédnu dolů. Chci to vidět. Chci mít jistotu, že nikdo z nich neuniknul.

Letitia - 14. února 2020 10:50

Obchodní večer Výcvik je v pravdě ukázkový. Nejenom mnou a desátníkem, ale hlavně rekruty. Snaží se a dávají do toho opravdu hodně. Několikrát jsem Erlinga pochválila protože si to také zaslouží a když už tu nebudu tak má aspoň na konci nějaké dobré vzpomínky. Ještě teď se mi čas od času vybaví jeho první střelecké pokusy. Spíš to vypadalo, že si tou mušketou ublíží než aby jí dokázal ovládnout. Jenže to bylo před několika měsíci a nyní se již může zařadit po bok i zkušenějším střelcům. Celý den rychle uteče. Trochu mě mrzí, že jsem nepotkala Geira, ale počítala jsem s tím tak nejsem nijak zklamaná. Jistě toho má sám dost na práci, chudák jeden. Mohu mu jenom v myšlenkách popřát ať se mu daří. Není to moc, ale víc dát nemohu. Večer se však objeví další zprávy. Zajímalo by mě co je tak důležitého, že to Doresgrück řeší takhle okatě a posílá ke mně svého vymahače. Znám takové typy. Většinou je baví ubližovat lidem a tak si vždycky najdou takovou práci kde to jde. Ve vojsku jsem jich poznala víc než dost a většinou je s nimi těžké pořízení. Chvílí zírám do té ošlehané tváře než pomalu kývnu. "Ale jistě, nesmíme nechat pana Doresgrücka čekat," souhlasím s návštěvou. Samotnou mě zajímá co mi vlastně chce. pokynu hrdlořezovi ať mě tedy vede a následuji ho dva kroky za ním.

Freya - 17. února 2020 17:17

Na cestě Konečně tedy vyrazíme. Konečně se snad alespoň trochu přiblížím svému cíli a konečně se snad věci začnou trochu hýbat. I když moc dobře vím, že cesta k vytouženému dědictví bude ještě dlouhá, už tenhle první krok mne těší a zároveň naplňuje jakýmsi napětím. Lesy kolem se trochu změnily od té doby, co jsem tu nebyla a staré cesty mnohdy nahradily nové, ale zatím furt vím, kde jsem a kudy pokračovat dál a doufám, že to tak i zůstane. Putujeme mlčky, každý si hledí svého a mne to vlastně vyhovuje více, než nějaké rádoby přátelské klábosení o ničem. Máme štěstí a krom několika pastevců, které zahlédneme z dálky, zdá se, že široko daleko není živáčka. Jsem vcelku příjemně překvapena i oním učencem, bála jsem se, že mu dělat doslova chůvu a krotit jeho bláznivé nápady a zatím vcelku drží krok. Dřív, než mu stihnu odpovědět na jeho otázku, vmísí se do toho se svou otázkou Arlo. "Souhlasím." přikyvuji jen, když mne předběhne s odpovědí Isa. "Nebála bych se toho. Pro jistotu se ještě porozhlédnu kolem, ale řekla bych, že si oheň dnes můžeme dopřát." Snad zatím není třeba až takové opatrnosti. Malý oheň uprostřed lesa nemůže být vidět daleko, nikdo si jej snad nevšimne. Od hor jsme zatím vzdáleni ještě daleko, takže na konkurenci bychom zde narazit ještě také neměli. Dřív, než se snad učenec začne vyptávat, zmizím, abych si ještě dřív než se zcela setmí prošla okolí našeho dnešního tábořiště. Vždycky je dobré vědět, co je kolem. Sice už se začíná pomalu hlásit žaludek o svůj příděl, ale do jídla se pustím, až se vrátím. Ti dva jsou snad zárukou toho, že se náš učenec mezitím nikam ani nepohne.

Arun - 17. února 2020 21:53

Krev na kamení Hela Vědma se rychle zvedne a pohlédne přes okraj skály. Hledí na spoušť, kterou rozpoutali. Malé kameny i černé balvany se řítí ze svahu, další a další se k nim přidávají… tohle zastaví až les… a i tomu to bude chvíli trvat. Sněhová lavina by byla ještě strašnější… ale tohle rozhodně splní svůj účel. Je to rozpoutaný živel – a Hele napovídá zvláštní pocit v srdci, že kamenům v jejich cestě někdo pomáhá a míří jejich neřízený pád… Bohové svým vyvoleným hrdinům rádi pomáhájí v jejich poslání. Hela pozoruje zastíněné světýlko lucerny – vidí, jak se roztančí, když vetřelci zpozorují lavinu. Vidí, jak lucerna spadne na zem. Olej se vznítí jasným světlem… cizák zahodil lucernu a prchá o svůj holý život. Hele se daří rozeznávat temné siluety prchající mezi stromy – chce se zvednout a vyrazit za nimi, protože se svah u nich už uklidňuje, ale Sigvar jí zarazí. „Půda se hnula. Bude chvíli trvat, než si sedne…“ Začnou spěchat dolů po straně, kde je bezpečno. Pro případ, že by se siluetám, které sledují, podařilo uniknout. V tom momentu má Hela výhodu. Je menší a obratnější – cesta dolů je pro ní rychlejší a bezpečnější. Tentokrát zůstane mohutný medvědobijec pozadu. Viděla, že kameny, štěrk a zemina už polkly tři z pěti mužů. Nedokázala rozeznat, zdali i toho s papíry… Shlédne na svah a vidí, že kameny se dořítili do lesů a jen zadunění tu a tam připomíná, jak se v lese některá skála usadila na místo, na kterém spočine další věk. Ale postavy ve stínech jsou pryč. Snad je to dostalo všechny. V zemitém hrobu jen těžko hledat… snad cáry oblečení nebo snad rozmlácené tělo… ale to by bylo těžké i ve dne. Ohlédne se zpět. Hela samotná zaváhá – na okraji vysokého svahu, tam, odkud přišla lavina, tyčící se děsivá postava. Učiněný obr, jehož oči září nebezkou modrou, jak se v nich odráží hvězdy a měsíc. Snad půl medvěd, podle hlavy, snad obr z dob dávno minulých, kterého vetřelci probudili. Pokud někdo z nich přežil, musí odcházet se strašlivým zjevem v hlavě. Takto, uvědomila si Hela, vznikají legendy plné strachu… ač za nimi stojí jen muži jako je Sigvar. Brzy sejde medvědobijec ze svahu a stín ho opět skryje. Jakmile dorazí k vědmě, promluví: „Sledoval jsem to zvrchu. Pokud někdo přežil, jen tak se sem nevrátí.“ I tak… možná by stálo za to, poohlédnout se po těch dokumentech… najít nějaké stopy… ale posvátné místo čeká. Snad by bylo lepší se pokusit o stopování ráno, za světla. Pak by ale bylo pozdě někoho honit. Velký šéf Letitia Polamek spokojeně přikývne. Nedá se tak úplně říct, co by udělali, kdyby odmítla… ale to není tak úplně smysl těhlech hrdlořezů, které mají ve Společnosti tak rádi. Příslib násilí kolikrát udělá víc, než násilí samo. Letitia vyrazí výš po schodišti i s hrdlořezem ke kanceláři Doresgrücka. Je alespoň natolik slušný, aby šel před ní, takže si nepřipadá jako vedená k popravě. Kanceláře místní posádky, které zde rovněž sídlí, mají mnoho co na práci, takže v chodbách je rušno… ale Polamkovi všichni ustupují z cesty – muži, jako je on, jsou špatné zprávy, které se šíří velmi rychle. Zaklepe místo ní na dveře a otevře je pro ní. Dovnitř ale nevstoupí. Alespoň to je dobré znamení. Trocha soukromí. Doresgrück možná přeci jen bude nabízet cukr, i když už ukázal bič. Když vejde, hned si všimne, že kancelář je luxusně zařízená. Na zemi za stolem velká kožešina, všude kolem všemožné doklady bohatství Společnosti – od drahého alkoholu přes lovecké muškety po jantarové ozdoby. Společnost umí svůj status dobře prodávat. Ale v místnosti samotné je jen málo věcí, které by jí mohli dát nějakou nápovědu. Stůl mezi ní a zadní stěnou je prázdný, s jen pár smotanými lejstry. Skříňky kolem jsou jistě pevně zamčené na klíč. Opatrnější než Liga… Doresgrück je právě u stolu – zvedl k ní oči a odvrátil se od malého spisku, který právě držel v ruce. Usmál se na ní vcelku přívětivě a pokynul jí ke křeslu. „Dobrý den, slečno – omlouvám se, že jsem vás vyrušil… plně si uvědomuji, že musíte mít s tím nepořádkem v pevnosti mnoho práce, jako zbytek posádky. Můžete si však být jistá, že pracuji na vyrovnání všech nesrovnalostí.“ Odloží spisek a ruce spojí před sebou na stole. „Věc se má tak. V rámci těch nesrovnalostí bude třeba jistá reorganizace. Vy přirozeně nejste naší zaměstnankyní – ale to neznamená, že se vás nebudou žádné změny týkat. Konkrétně, pokud vím, jste přijala nějaké informace a direktivy od pana Korrela.“ Povzdechne si a odvrátí se – jednou rukou zagestikuluje do vzduchu. „Jak možná už víte, pan Gaston Korrel se bohužel velmi ošklivě zapletl do vyšetřování pana poručíka Harikssona. Věřím, že bude jeho jméno brzo očištěno… ale i tak by bylo velmi nepříjemné, pokud by do svých machinací, které celý tento zmatek způsobily, zatáhl i jiné zainteresované osoby. Zvlášť z hlediska diplomacie. Vše by se nejspíš v rámci udržení vztahů mezi Celestionem a Nortimberem odehrávalo podle místních zákonů a v rámci místní justice. Dlouhý… proces, pokud tomu správně rozumím.“ Doresgrück se nyní obrátí zpět k Letitii a povzdechne si: „S tím já nemůžu samozřejmě nemůžu nic dělat. Já se samozřejmě ani neodvažuji naznačit, že byste s tím mohla mít cokoliv společného. Ale snad sama nyní vidíte, že je ve vašem nejupříjemnějším zájmu mi sdělit vše, co vám řekl pan Korrel… a ukončit jakoukoliv spolupráci s ním, dokud se vše nevyjasní. Buďte si jistá, že v takovém případě mohu vzít přinejhorším vinu na svou hlavu a zajistit vám jistototu, že váš odchod nebude s ničím pozdržen ani narušen… až dokončíte svou práci, samozřejmě.“ Mnoho slov… ale co se za nimi skrývá?

Arun - 17. února 2020 21:53

Lesy z minulosti Freya Oba zálesáci spokojeně kývnou, když dostanou potvrzení od Freyi a pustí se do rozdělávání ohně. Arlo vytáhne křesadlo a Isa se vypraví pro dřevo do lesa. A než se zklamaný učenec Christopher může dál vyptávat, ona vyrazí na rychlý průzkum okolí. Christopher se však nezdá tím být příliš zarmoucen na dlouhou dobu – brzy opět vytáhne jakýsi dokument a začne do něj co si črtat, tu a tam nahlížeje do jednoho dalšího listu, který si nese z pevnosti a nyní si ho zatížil kamenem před sebou. Oba dva žoldáci mu nevěnují mnoho pozornosti… nejspíš byly varování, aby mu do práce nestrkali nos… nebo si na takové zásady jednoduše zvykli. Tihle lidé jsou placení za to, že odvedou svou práci, ne za přílišnou zvědavost. Freya se mezitím projde po okolí a dívá se po známkách jak toho, že by je snad někdo z pevnosti sledoval, tak i dalších stop v lese. V téhle divočině by snad neměla narazit na víc než pár stop občasných lovců… ušli pořádný kus cesty. Při chůzi mezi stromy si vzpomene na mnoho věcí ze svého mládí – mnoho zkušeností přináší vůně jehličí a chladivý vánek z hor… šustění bot na lesním podkladu… netknutá příroda… A s nimi se objeví i vzpomínky na všechny boje, kterými prošla… města, která navštívila… Myšlenky dobré i zlé… podle toho, jak si sama vzpomíná. Dá se v tom všem snadno ztratit. Teprve, když si nevědomky uvědomí, že prohlíží velkou stopu větší skupiny lidí, která se ani nepokoušela po sobě něco zakrývat, vrátí se zpět do reality. Někdo tudy šel – někdo kdo se chtěl vyhnout pozornosti místních a nebál se cestovat divočinou, ale kdo měl příliš na spěch na nějaké skrývání stop. Lehký náklad… ale mnoho mužů. Stopa míří přímo k horám. Je těžké vyčíst něco víc… Pouze v jednom místě spatří, že skupina se kříží se starou horskou stezkou – poznala by ty putovnické kameny kdykoliv. V dětství se povídali příběhy o tom, že kameny, které tyhle prastaré cesty značí, jsou živé. Místní vedou tam kam potřebují rychleji než všechny cesty… a cizáky odvedou přímo k nepřekonatelným srázům, k prudkým vodopádům nebo dokonce k medvědím a vlčím doupatům. Daleko reálnější by byl fakt, že je udržují místní… a brání si své skryté pěšiny bez milosti. V lesích se jedno tělo snadno ztratí. Pokud se obrátí zpět k táboru, hned zdálky spatří veselé světlo malého ohýnku… a nejspíš nadějný a optimistický výraz Christophera… může ale i využít posledního zbytku světla k tomu, aby dále prozkoumala to, co nalezla…

Hela - 17. února 2020 22:09

Kamenný hrob Lavina se řítí po úbočí a smete všechno, co jí stojí v cestě. Chtěla bych se vydat dolů, ujistit se, že je dostala všechny, ale Sigvar mě včas zastaví. Země je nestálá a musíme si dát pozor, abychom nespustili další vlnu. Teď asi nemá cenu hledat mrtvé. Jsem si skoro jistá, že tři z nich to zavalilo. Další dva už jsem poté nespatřila. Pokud unikli, tak by nad nimi museli stát všichni jejich bohové. A tomu tady ne severu nevěřím. Dolů jsem se dostala rychleji, než Sigvar, když se však ohlédnu, na okamžik mi poskočí srdce. Medvědobijec vypadá opravdu děsivě. Pokud by ho snad cizinci zahlédli, budou si myslet, že to byl nějaký divoký horský duch, nebo snad sám nejvyšší Otec, kdo lavinu strhnul. Tak děsivě nyní horal vypadá. "Teď nemá cenu to tady prohledávat. Najdeme posvátné místo a zjistíme, co skrývá. Sem se vrátíme až za světla." Chci zjistit, jestli tu někde nenajdeme dokumenty, které jeden z mužů zkoumal. Musím zjistit, co je sem přivedlo. Nyní už jsem odhodlaná pobít je všechny. Až Elfstan sjednotí místní horaly, zničíme ten jejich tábor. Zadupeme je do země, na kterou nikdy neměli vkročit. Nyní mě ale čeká setkání s bohy.

Letitia - 18. února 2020 18:03

V sídle společnosti "Ach, opravu?" podivím se když mi zdělí novinky ohledně Gastona. "Popravdě jsem netušila jak velký je rozsah vyšetřování. To je skutečně škoda. Pan Korrel vypadal jako velmi schopný mladý muž." Vezmu nabízené místo a posadím se do křesla. Přehodím nohu přes nohu a se zájmem pozoruji Doresgrücka. Že by skutečně šlápl vedle a rozhodl se Nortimbercům předhodit Gastona? Nepřekvapilo by mě, ale čekala bych trochu chytřejší tah. Možná, že začíná být příliš samolibý a tak se dopouští chyb. To není dobré. Své myšlenky si však nechávám pro sebe. "Co vím, tak mi pan Korrel předával pouze vzkazy od vás. S tím, že by se mělo velmi brzy vyrazit do divočiny, de mám asistovat vaším lidem. To je to poslední co vím. Pak jsme se chvilku bavili o domově. Pochází ze stejného kraje jako já, takže jsme si zavzpomínali, ale to vás zřejmě nezajímá. Jinak nic dalšího jsme neprobírali a udržovali naše schůzky co nejkratší a nijak časté. Viděli jsme se snad třikrát? Aspoň myslím," poskytnu Doresgrückovi tu trochu informací. "Možná kdybyste mi řekl co vás zajímá konkrétně mohu vám pomoci více."

Freya - 19. února 2020 16:12

Stopy v lese Prozatím osvobozena od jakéhokoliv vyptávání, vydám se na průzkum. Nejsem sice žádný zkušený stopař, ale poznat, zda se v okolí někdo nepotloukal bych snad ještě měla, ačkoliv doufám, že vzduch je čistý. Spoléhat se na to ovšem nehodlám, raději se přesvědčím. Tu a tam rukou přejedu po lístcích nějakého keře nebo se dotknu kůry stromu. Je to už dlouho, co jsem tu byla naposledy. V mysli vytanou mi vzpomínky na to, jak jsme někde v lesích šli s bratrem po stopách jelena v bláhové naději, že jej ulovíme- To už je dávno a dávno už to není pravda... OD těch dob se změnilo mnohé, tenkrát jsme byli ještě děti. Raději nechám minulost minulostí a vrátím se do přítomnosti. Zdá se, že tudy přeci jen někdo před nedávnem prošel. Můžu jen hádat, že to byl někdo ze Společnosti. Kdo jiný by se taky plížil lesem stranou všech cest... Chvíli váhám, zda-li se vrátit a jen upozornit zbytek či se vydat po stopách kus dál. Nakonec zvítězí opatrnost a já vykročím po oněch stopách. Zbývá ještě chvíle, než se zešeří tak, že nic neuvidím. Nehodlám jít nějak příliš daleko, docela nerada bych se tu pak po setmění zatoulala až mi zmizí z dohledu světlo našeho ohně. Přeci jen nejsem žádný stopař a ztratit se hned první den by nebyl zrovna obrázek hodný průvodce znalého místních stezek.

Arun - 19. února 2020 21:30

Místo z hvězd Hela Medvědobijec s jejím rozhodnutím souhlasí. Tajemná moc posvátného místa je možná přístupná pouze za svitu hvězd, které je k němu dovedli. A díky lavině by je snad už nikdo neměl obtěžovat. Možná, že dokonce zavalili nějakou stezku cizáků a zpomalili jejich pokrok… Čeká je tuto noc důležitější práce. S cizáky pryč se mohou oba seveřané obrátit zpět k cíli své cesty. Chůze už je na té poslední etapě jejich cesty snadná – jsou blízko cíle, a to je žene vpřed. I tak však zůstávají pozorní a dbají o to, aby se neobjevilo nějaké další nepříjemné překvapení… Naštěstí se jim všechna další smůla vyhne. Hela překoná poslední černou skálu a stane na rovném hřebeni stoupajícího svahu. Mezi kameny tu roste krátká horská tráva, místo je zvláštně rovné… ale jinak docela obyčejné. Na okraji prostranství, kde se hora opět zvedá, je holá skála. Není tak příkrá, aby jí nešlo s opatrností zdolat a šplhat výš. Vědma přejde přes to, co považuje za posvátné místo. Ucítí silný poryv větru z druhé strany tohoto hřebenu, který jí zastudí na tváři. Spolu s ním uslyší… něco jako hučení. Nejednotvárné, tiché tóny. Jako obrovská píšťala skrytá někde v hoře. Nebo hluboké hlasy volající z nebes. Avšak její zostřené smysly jí nenapovídají přítomnost žádného nadpřirozeného vlivu. Je tu ticho a klid… v tom to připomíná podivnou mýtinu, u které strávili minulou noc. Není to příjemný pocit. Něco na tom tichu je špatného. Něco tu chybí. Vědma vzpomíná na němá ústa, která se hýbou, ale hlas z nich nevychází. Tady je navíc jenom tiché hučení. Jako z nesmírné dálky. Přejde do středu. Někde tady by měl být zdroj toho tajemného světla, které zahlédli cestou sem. Shýbne se. Mezi kameny jsou široké mezery. Nyní si všimne, že je tomu tak i na zbytku rovné plochy. Spousta mezer, které za ty věky vyplnila hlína a prach, na kterých se usadila tráva. Ale nejprve to musel někdo vytvořit. Kámen vedle kamene. Dívá se odkud mohly vycházet ty odlesky… v jedné ze škvír spatří něco lesklého. Malý kamýnek. Podobný obeliskům na prastarých mohylách, ke kterým je zavedl Anghalm. Měňavkový. Hustě, velice hustě protkaný modrozelenými žilkami. Jen těžko si lze představit, že by něco takového mohlo zazářit na moment jako odraz slunce samotného. Avšak sféra bohů a osudu je daleko za smrtelnou představivostí… Uslyší za sebou šustění a kroky. Medvědobijec shodil svá zavazadla i své bijecké kopí a pouze s rodovou sekerou vstoupil na posvátné místo. Jeho tvář je nečitelná. Loví očima ve hvězdách. Po momentu uslyší jeho šepot. „Tohle je to místo. Nad hlavou máme ty správné hvězdy. Nejvyšší otče, ukaž nám, co máme vidět.“ Ticho. Tu a tam podivný basový tón z hlouby hory. Jen to a poryvy větru horší než kdekoliv jinde. Kdo lže? Letitia Doresgrück se usměje a spokojeně přikyvuje, zatímco Letitia mluví. „Pokud je tomu skutečně tak, pak se nemáte v nejmenším čeho bát a není třeba, abychom to dále rozebírali. Pan Korrel bude jistě brzy očištěn a celá tato nepříjemná záležitost bude za námi.“ Poté se posadí zpět a dodá: „Samozřejmě, co se týče vaší cesty… nejsem si jist k jakým příkazům se to pan Korrel odkazoval, možná to tedy byla čistě jeho vlastní snaha zanést do věci ještě větší chaos. A v takovém případě by věci prozatím nejlépe prospělo, kdybyste neopouštěla pevnost a zůstala na svém postu. Věci se v horách vyvíjí v náš prospěch.“ Nakloní se ke spisku v jeho ruce a po obličeji mu blízkne úsměv, který není zrovna hezký... ale u tohohle slizkého chlapa je vždycky těžko říct. „Jsem si jist, že už se velice brzy vrátíte domů. Během několika málo dní, dokonce.“ Zvedne se a přejde kolem stolu. „Ohledně pana Korrela se nijak netrapte. Zdání může často klamat. Myslím, že nemusím připomínat, že by bylo velmi vhodné, abyste s ním dále nejednala a v případě jakýchkoliv problémů šla přímo za mnou. Je možné, že se na pana Korrela velitel Torjak dokonce rozhodne uvalit vyšetřovací vazbu.“ Poté si povzdechne a dodá: „Obraťme list. Je to smutná skutečnost, ale možná, že naše spolupráce brzy dojde ke konci, slečno. Je mi líto, že jsem s vámi nemohl spolupracovat více, ale vypadá to, že se nakonec obejdeme i bez vás. Až na tohle malé škobrtnutí se vše daří podle plánu…“ Doresgrück by měl mít vazby na Celestion. Ví moc dobře, proč tu Letitia doopravdy je… ale ona ještě nic pořádného neudělala a neprokázala svou hodnotu šedým eminencím zpátky doma. Nezdá se příliš uvěřitelné, že by jí jen tak poslali domů. Ale zde to je – Doresgrück s rukou napřeženou téměř jako k rozloučení. Měla už dříve dojem, že Gastonova loajalita leží na prvním místě Koruně a až poté Společnosti, jak by to mělo také být… cožpak by Celestionská Kancelář nechránila své? Ale kdo hraje s kým a kdo proti komu? Lepší se neukvapit… aby jí doma na triko nehodili ještě něco horšího… Nezdá se, že by jí Doresgrück plánoval poradit. Vlastně to vypadá, že jí chce co nejdřív poslat pryč – navzdory tomu, že jí právě dal docela protichůdné rozkazy k naléhavému psaní, které dostala od Korrela. Šéf Společnosti pouze stojí před ní, se svým obchodnickým úsměvem. „Budu se těšit na další spolupráci a omlouvám se, že jsem vás vyrušil a zdržoval…“

Arun - 19. února 2020 21:30

První večer v divočině Freya Nakonec se Freya vydá po vodítku, které nalezla. I když už se světlo vytrácí, svědomitě začne stopy po skupině sledovat. Nejprve to jde snadno – vypadá to, že byl nějaký důvod, proč šli tak bezohledně v tom místě… nebo tam možná je měkčí půda a stopy byly snáz k nalezení. Bohužel si při chůzi Freya rychle začne uvědomovat, že její stopařské schopnosti notně zarezly od doby, kdy je naposledy potřebovala. Nikdy nebyla vyzvědač nebo stopař… sice už tak tradičně byla v oddílech neuspořádané lehké pěchoty… ale tam vždycky byli nějací muži, kteří tomu rozuměli lépe než ona – a nechtěli, aby jim do toho ještě nějaká poddůstojnice kecala. Tu a tam sice své výchovy využila – k ulovení dobré večeře nebo k jinému přilepšení – ale bojem rozrytá zem je něco o dost jiného než nedotčená panenská příroda Severu. Po chvíli chůze nemůže než zklamaně uznat, že skupina mířila kamsi k horám a měla hodně naspěch. Lepší vyzvědač by snad zmohl víc… ale ona nemůže dělat zázraky. Možná, že Isa by tomu mohla rozumět lépe… pokud je to tedy vůbec tak důležité. Alespoň zjistila, že v téhle divočině nejsou tak docela sami… a snad se vyhnula příliš velkému vyptávání Christophera. Nezbývá jí, než se opět zorientovat a vrátit se k tábořišti, které opustila. Hned jak přijde, ucítí něco dobrého. Na vesele plápolajícím ohni vidí dva pstruhy – docela slušné macky… a na kamenech v uhlících vidí pár chlebových placek. Zdá se, že žoldáci se rozhodli postarat o večeři – navíc mají ještě stále možnosti si jí vychutnat teplou, což je luxus, který by jim na konci jejich cesty nemusel být dopřáván. Christopher trochu stranou hovoří s Arlem – pokud se tedy dlouhé a vleklé otázky a stručné, lakonické odpovědi dají považovat za rozhovor. Isa hlídá oheň a když uvidí Freyu, pozdraví jí kývnutím hlavy. Když se Freya dojde ohřát k ohni, žoldnéřka jí osloví: „Je vzduch čistý?“ Následuje další poznámkou: „Lépe držet hlídky. Nechtěla bych být v noci zamordovaná nějakým místním barbarem.“ Poněkud se zarazí, když si uvědomí, s kým mluví. „Bez urážky.“ Z druhé strany tábořiště je slyšet Arlovo posměšné odfrknutí nad neohrabaným vyjadřováním žoldnéřky. Není to o tolik jiné jako tábor čety někde na rekvírovací nebo loupežné výpravě. A stejně tam jako tady, záleží spíš na tom, jestli se na ty lidí dá spolehnout ve vřavě než na tom, co říkají… Bohužel, u žoldáků si člověk nikdy nemohl být jistý… a vždycky bylo lepší spát s cennostmi blízko u těla a s kudlou pod dekou.

Hela - 19. února 2020 21:39

Hvězdné souřadnice Konečně stanu na posvátném místě. Jsem si zcela jistá tím, že tady jsem správně, nepotřebuji k tomu ani medvědobijcovo ujištění. Prostě to cítím. Po tváři mě pohladí poryv větru, slyším vzdálené hučení, jako by z nitra samotné hory. Ale to je vše. Žádná božská síla, žádné zjevení. Jen hučení a ticho. Takové už jsem jednou zažila, na mýtině v lese. Tohle místo není zvláštní tím, že by se zde ozývaly hlasy bohů, naopak, silně pochybuji o tom, že na tomto místě bych kdy byla vůbec schopná bohy zaslechnout. Není to jejich přítomnost, ale jejich absence, co jej činí speciálním. Nerozumím tomu. Začnu se rozhlížet po zemi, někde tady musí být zdroj světla, který jsme zahlédli, onen záblesk. Po chvíli hledání ho skutečně najdu. Drobný kamínek, protkaný modravými žilkami. Tohle sem přitáhlo mojí pozornost? Schovám kamínek v dlani a obrátím se na Sigvara. "Vím, že je to nebezpečné, ale potřebuji oheň." Světlo by k nám snadno mohlo přitáhnout pozornost, ale já potřebuji vidět na zem. Jsou zde pukliny...ne, to není přesné..jsem si jistá, že je vytvořila lidská ruka. Ani jedinkrát mě nenapadlo pohlédnout na nebe. Až teprve, když se Sigvar obrací s radou k nejvyššímu otci, zvednu hlavu. Chvíli mi to trvá, ale pak náhle spatřím ony hvězdy, které jsou zaznamenané v knize. Viděla jsem tu mapu tolikrát, že je mám vtištěné do paměti. Ale mě nyní nezajímají hvězdy, ty nás sem pouze dovedly. To, co hledám musí být pod povrchem. Musí, protože jinak nevím, co zde děláme. "Ten oheň." Zopakuji.

Letitia - 20. února 2020 16:20

Konec rozhovoru "To jsem dobré zprávy. Tedy to, že nebudu muset nikam dál cestovat, ne že je pan Korrel v problémech. To je naopak smutné," slabě se usměji, ale žádná veselost v tom není. Ještě nedávno tvrdili, že mě tam kdesi v horách potřebuje a teď tohle. No nevadí mi to. Nepotřebuje si nikam trmácet. Je lepší mít nohy hezky v suchu a teple a čekat na loď, která mě dopraví zpátky na jih. "Ať se vám tedy dál daří," rozloučím se s Doresgrückem, vstanu z křesla a zamířím ven. Pro jistotu si naplánuji vlastní kroky k tomu zjistit co se kolem děje. Jen tak pro všechny případy. Nehodlám se do ničeho zbytečně nechat zaplést pokud nebudu muset. Již skoro cítím teplé slunce na své kůži. V tenhle čas je u nás opravdu krásně a i kdybych se nedostala přímo na naše panství pořád lepší být někde v Celestionu než v Nortimberu. Zpátky v pevnosti vyhledám vojáka, který má službu a nechám si zavolat Erlinga. Nechť okamžitě dorazí do mého pokoje, kde na něj také hodlám počkat.

Freya - 21. února 2020 14:11

U ohně Musím si přiznat, že jsem lepší šermíř než stopař. Ale aspoň víme, že okolí je čisté a že máme někoho před sebou. Někoho, kdo chce projít stejně nepozorován jako my a snad má i stejný cíl. Pomalu se vracím zpět, kde se už připravuje večeře. Jak je vidno, moji společníci nezaháleli a vcelku se vyznají. Jen spokojeně pro sebe pokývám hlavou. "Pěknej úlovek." prohodím jen uznale poukazujíc na ryby nad ohněm. "Jo, zdá se, že jo. Ale před nedávnem tudy někdo prošel a mířil stejným směrem jako my, k horám." stručně popíšu svůj objev Ise. Zůstanu sedět u ohně a hřeji si ruce nad plameny. Trochu se ušklíbnu, když začne mluvit o barbarech a pak jí dojde, že i já jsem prakticky jedna z nich. Jo už dlouho ne... "Jo, to je dobrej nápad, lepší být připraven na vše. Vezmu si první hlídku, koho z vás dvou mám pak vzbudit?" pohledem přejedu oba dva a čekám, jak se dohodnou. Chci si ještě vše trochu promyslet, takže ponocování u ohně mi jen přijde vhod. Taky jsem docela ráda, že učenec si prozatím pro své otázky našel jinou oběť, než mne. Na Arlovi je vidět, že se mu vyptávání taky zrovna příliš nezamlouvá, alespoň dle strohých odpovědí. Vlastně se mu vůbec nedivím. Pohledem zabrousím k chlupáči, který se spokojeně uvelebil vedle svého pána a s hlavou složenou na tlapách snad spí. Zajímalo by mne, jestli je to jen mazlíček nebo by bylo co k čemu a svého pána třeba varoval, kdyby se snad v okolí někdo potuloval. Pak by taková psí ušiska a čenich nebyla vůbec marná. Jen aby se zbůhdarma nepustil za první zvěří, co potkáme. Rozhodně nikde nehodlám hledat zatoulané psisko.

Arun - 21. února 2020 21:33

Taje hor Hela Sigvar pracuje tiše, ale efektivně. Nevyptává se, protože tohle není čas na dotazy. Tohle jsou záležitosti vědmy. Nic vážnějšího už není. Tak se to říká ve vesnici. Když věci dojdou tak daleko, lepší je se neptat, poslechnout všechno, co vědma řekne a doufat, že to dobře dopadne. Vědma mlčí, když stařešinové vznášejí rozsudky ve světských záležitostech. A když poté dojde na vynášení rozsudků a rozdávání úkolů ve věcech větší… nikdo si nedovolí odporovat. Dokonce ani Sigvar. Po chvilce uslyší praskání borového dřeva z nedaleké kleče a chvíli na to křesání křesadla. Cítí podivné vzrušení – neví, co uvidí, ale něco nalézt musí. Sem jí koneckonců dovedli znaky Bohů. Nyní však Bohové mlčí. Sešla z cesty? Ztratila s nimi společnou řeč? Nebo jim něco brání v tom, aby promluvili? Jsou nejrůznější síly na tomto světě… ne všechny dobré. Dokonce i Bohové mají své nepřátele. Konečně, uslyší za sebou prskání rozžehnuté pryskyřice a malých větviček. Na kraji posvátného místa plane oheň. Sigvar tříme v rukách několik delších větví z kleče, které rozštíp do vidlic, do kterých motá trávu a pryskyřici. Vytváří jednoduché pochodně, které vydrží na krátkou dobu jasně svítit. Udělal jich několik. Zaváhá, než je zapálí a obrátí se k ní: „Někdo nás určitě uvidí. Lavina probudila tábor. Líp víc světel – pak se budou cizáci bát. Jedno světlo… a mohli by hledat.“ Rozžehne první z nich a podá jí Hele – odkápává z ní vroucí pryskyřice, ale dává jasné žluté světlo. Sám Sigvar zvedne jednu z dalších pochodní a rozběhne se po svahu, aby jí zarazil mezi kameny a pomocí schovaných uhlíků v trávě rozžehnul. Začne to dělat i dál od místa – opět má Hela pocit, že je to pro něj přirozené a není to poprvé, co v horách budou tajemná světla mít smrtelného původce. Je jen otázka, jestli to bude působit dost nadpřirozeně na to, aby to cizáky odstrašilo… Jejich pozornost mají už díky lavině, která musela tábor probudit. Možná by mohla ohnit zkusit nějak pomoci… Nyní se ale otočí k tajům posvátného místa. Posvítí si na kameny a na celé posvátné místo ohněm. Cítí téměř bázeň. Mezery mezi kameny někde vypadají jako hluboké spáry, spíš než přirozeně rozdělené kusy balvanů. Skála za posvátným místem rovněž nepůsobí tak docela normálně… ale jen těžko může odsud rozeznat, co jí na ní tak upoutalo. A pak si všimne díky světlu, že hora samotná zde tvoří podivné útvary… tři černé skály v dálce několika desítek kroků od posvátného místa za prudkým, avšak nikoliv nepřekonatelným svahem. Jsou pravidelně rozmístěny, tak, že posvátné místo je ve středu mezi nimi. Tři skály a svažující se skalní stěna ve svahu tvoří přibližně pravidelný čtyřúhelník, v jehož středu je posvátné místo. To je zakryté stoletími hlíny, prachu a štěrku… Co na práci… Letitia Doresgrück spokojeně přikývne a rozloučí se s ní. Tím to pro ni s trochou štěstí všechno končí… může se vydat zpět do svého pokoje a ještě si dokonce i cestou sehnat Erlinga. Z toho mladíka se rychle stává poddůstojnický materiál. Dokonce si kaprálka všímá, že od svých „civilizovanějších“ bratrů ve zbrani přebírá i zvyk mít oči a uši otevřené a pusu zavřenou… nejspíš si s vojáky rozumí. Mnoho Nortimberských vojáků koneckonců pochází z vesnic, které nejsou větší než Helskara, a kteří si tu odpykávají svou službu koruně – Nortimber si na své téměř profesionální službě v armádě zakládá… bojechtivost a bojeschopnost koneckonců patří k jejich národní cti. Když schází ze schodů, proti ní jde Hariksson. V rukou svírá kožené desky s papíry – pozorná Letitia si všimla, že na neuspořádaných listech, které přečuhují zahlédla pečeť Společnosti. Možná, že muži v Ornbjarnu nejsou tak neschopní, jak by se zdálo… že by skutečně šlapali Doresgrückovi na paty? Poručík se s ní střetne očima. Pohled ledově chladný. Jeho výraz není ani zdaleka přátelský. Není jisté, zdali je to osobní nebo jen namířené proti její národnosti po jeho vyšetřování. Doposud žádné nepřátelství nad nedůvěřivost k cizincovi nepocítila. Možná, že je to tím, že jí přichytil, jak se mu snaží prohlížet dokumenty… Možná, že našel něco dokonce i na ní. Ale poručík pokračuje plynule v chůzi a ani se nezastaví – má asi dost jiných starostí. Možná, že jde zrovna za Doresgrückem. Ona rovněž pokračuje. Projde patrem, kde sídlí Liga – už si skoro zvykla na ruch, který tam panoval, když tam byla ubytovaná východní expedice… nyní je tam až podezřelý klid a ticho. Dnes ráno navíc odjela v tichosti Freya a Christopher. Percivall a východňané jsou na své cestě do Alesglas. Nejspíš tam zůstal jen Mikha’il aby se postaral o bezpečí jejich zázemí. Mohla by ho zas po čase navštívit… ničemu by tím neuškodila. I když jí Doresgrück slibuje, že se už brzo vrátí domů… možná by přeci jen nebylo od věci podívat se ke konkurenci… Prozatím však dojde do svého pokoje, kde má chvilku pro sebe, než jí vyruší zaklepání. Poté, co dovolí, dovnitř vstoupí Erling v uniformě – a s ukázkově nepřímým pohledem nižší šarže. Učí se skutečně rychle. „Dobrý večer, madam – potřebovala jste něco?“ zeptá se neutrálně… ale také s náznakem zvědavosti.

Arun - 21. února 2020 21:33

První hlídka Freya Arlo využije její poznámky o úlovku k tomu, aby se na chvíli vymanil z otázek. „Dejte si, je toho dost pro čtyři.“ Christopher je na moment odlákán vidinou dobrého jídla – a trojice strážců si může rozdělit hlídky. I když se zdá, že se Christopher chtěl rovněž nabídnout ke strážení, pohledy obou žoldáků mu stačily k tomu, aby zmlkl. Ani jeden z nich by nedokázal klidně spát, pokud by měli spoléhat na nezkušeného nevojáka. „Vzbuďte mě po nějakých třech hodinách,“ řekne Isa. Tím je vše brzy uzavřeno a všichni se rozhodnout jít brzy spát. Jednak je to, protože je zítra čeká dlouhý den chůze a na to je dobré se pořádně vyspat. Druhak je to, protože ani jeden z žoldnéřů se nechce nechat zachytit Christopher na další tahání rozumů… Freya zůstane vzhůru – čeká jí dlouhých pár hodin klidu. Čas na to, aby si vše promyslela. Noc je přívětivá a zdá se, že se nezměnila za ty dlouhé roky, co tu nebyla. Pořád stejná. Noci tady na severu jsou jiné, něž kdekoliv jinde. I kdyby jen protože jsou jiné hvězdy… Zrovna si začíná užívat tu samotu, když se jeden ze spáčů probudí – je to učenec Christopher – a namíří si to k ní. Brzy před ní stane. Tváří se trochu nejistě, ale nakonec začne: „Pokud vím, Percivall vám toho o cíli naší cesty mnoho neřekl, že?“ Zdá se, že se stal opět pánem svého hlasu, protože se po chvilce rozpaků rozpovídal. „Nemám rád hry na tajnosti a skrývání – i když je to někdy nutné. Obávám se, že vám nemohu říct přesně, kam míříme… ale můžete si být jistá, že neplánuji během cesty zdržovat. Návštěvy místních bohužel musí jít z cesty. Potřebujeme se dostat co nejrychleji k horám – a tam naše práce začne.“ Povzdechne si a dodá: „Liga mě pověřila zodpovědností v tom, abych vám nabídl, že nás můžete doprovázet nejen k horám, ale pak nám pomáhat i nadále. Byla byste vázána přísnou mlčenlivostí… podobně, jako naši dva druhové, kteří souhlasili se starat o mou bezpečnost. Oni už o tom ví – spolupracují s Ligou už déle.“ Nejspíš si uvědomí, že nepředkládá informace právě nejsrozumitelněji a zaváhá, než se znovu nadechne. „Liga by se vás za věrnou službu přirozeně odměnila. Nevím, proč jste se vy sama vrátila sem na sever. Doufal jsem tak nějak, že bych vám mohl nabídnout něco víc než peníze… ale možná, že dost peněz na pohodlný život až do smrti by vás přeci jen mohlo přesvědčit, když vám nemohu dát samotná fakta.“ Nyní se pohled učence poněkud zpevní a objeví se v něm nebývalé odhodlání. Nesedí k jeho obličeji ani postoji… ale je tam. „Naše práce je velmi důležitá, slečno.“

Hela - 21. února 2020 21:49

Posvátné místo Uslyším za sebou zvuk křesadla a po chvíli zaplane oheň. Sigvar je opět o dva kroky napřed. Skoro, jako kdyby tohle už někdy dělal. Nepochybně jsme k sobě přitáhli pozornost, nyní to musí působit, že je nás zde mnoho, aby se cizáci neodvážili na nás zaútočit. Tma je náš přítel, ale i nepřítel. Vezmu si jednu z pochodní a medvědobijce nechám, aby rozmístil ostatní. Já mám nyní zcela jinou práci, skloním hlavu a posvítím na zem pod nohama. V některých místech vypadají pukliny jako lidské dílo, někdy zasahují mnohem hlouběji a já mám náhle pochybnosti. Jsem však zmatená. Čekala jsem...znamení. Jenže tady nic necítím. Potřebovala bych tohle místo vidět za světla, potřebovala bych odstup. Nohou odkopávám drobnější kameny, sleduji jednotlivé rýhy, snažím se v nich najít nějaký skrytý význam...cokoliv. Vím, že nemám mnoho času. Pokud přijdou další cizáci, budeme odsud muset zmizet. To nebude těžké, ale já si sem přišla pro odpovědi a odmítám bez nich odejít. Napřímím se a rozhlédnu se kolem. Díky Sigvarovým pochodním jsem získala trochu přehled o terénu kolem. Uvědomím si, že tohle není jediné nepřirozené místo na svahu hory. Jsou zde ještě další tři taková místa, pravidelně rozmístěná. Co to znamená? Jednou rukou si promnu oči a poté rychle vyrazím k nejbližší skále. Tohle je nepochybně to místo. Ale já nevím, co zde mám hledat. Nejvyšší Otče, to ty jsi mě poslala na tuto cestu. Dej mi znamení, ukaž mi, co zůstává skryto mým očím. Za jiných okolností bych se neodvážila vyslat svá slova přímo k Nejvyššímu, protože on vždy poslouchá. Jenže nyní skutečně potřebuji pomoc.

Letitia - 22. února 2020 10:35

S Erlingem v pokoji Pozvednu obočí nad tou poznámkou. Samozřejmě, že něco potřebuji. Není tu jenom proto, že se mi stýskalo po jeho střeleckém umění a chci ho vidět. Ovšem tuhle jízlivou poznámku si nechám pro sebe a jenom ze zvyku mu pokynu ať se uvolní. Mezitím vstanu od stolu, otevřu dveře a prohlédnu si chodbu. Jen tak pro všechny případy. Poté pečlivě zavřu a opřu se o ně zády. "Takže potřebuji vědět co se mezi mužstvem vypráví o vyšetřování Společnosti. Cokoli by mohlo být důležité, tak nic nevynechejte. Zajímá mě hlavně všechno co se týká člena jménem Gaston Korrel. Prý je to jeho vina, ale osobně se mi nezdá. To je první věc," zvednu ukazováček abych na to dala důraz. "Druhá je velmi podobná. Poptejte se. Zjistěte co nejvíce a pak mi to povězte. Hlavně diskrétn... nenápadně. Zvládnete to?" podívám se Erlingovi do očí. Tohle je jeden z mála lidí zde, kterým mohu aspoň trochu důvěřovat, že hned nepoběží za Tojrakem. Doufám. "A poslední věc je snad doufám mnohem příjemnější. Jak víte brzy půjdu pryč, ať tak nebo tak, takže pro vás mám malý dárek. Svou mušketu. Je lepší než ty běžné co používáte. Kolečkový zámek místo doutnákového. Přesnější hlaveň a tak dále. Doufám, že se nemýlím a neuděláte jí ostudu. Berete?"

Freya - 22. února 2020 16:36

Pod hvězdnou oblohou K jídlu se nenechám dvakrát pobízet. Pstruzi vypadají opravdu lákavě a vlastními zásobami je záhodno šetřit. Čert ví, jak se to celé nakonec ještě dopadne. Hlídky jsou rozdány a po večeři se všichni brzy uloží ke spánku. Noc je tichá a klidná, rušena jen poklidným pravidelným oddechováním spáčů. Nad hlavou hvězdné nebe, pod sebou měkký mech hledím do plamenů ohně a na chvíli nechám se unést daleko do minulosti. Trochu sebou cuknu, když mne z mého toulání vytrhnou tiché kroky. Vida, že se jen vzbudil Christopher, protočím oči v sloup a čekám, copak asi tak bude chtít. Že by pohádku na dobrou noc?...to asi sotva a na nějaké jeho všetečné otázky mám tak akorát náladu... Když ovšem začne, vcelku mile mne překvapí. Žádné vyzvídání o mém původu či místních zvycích. "Ne, přesně ne. Vedu vás jen do hor, což je dosti nejasný cíl cesty." přitakám na jeho otázku a pokrčím trochu rameny jakoby mi to bylo vlastně zcela jedno. Opak je ovšem pravdou. "Něco víc než peníze?" zkoumavě se po něm podívám. Co víc než prachy mi asi chceš nabídnout?... "Důležitá práce, skvělý, ale asi nečekáte, že kývnu na něco o čem vlastně vůbec nic nevím, že ne. Než se k něčemu upíšu, fakt bych docela ráda věděla oč jde. A vim moc dobře, kdy se vyplatí držet hudu. Odměna zní sice lákavě, ale obvykle se moc nevyplatí kupovat zajíce v pytli, to jistě chápete." Možná je to trochu risk a drzost zároveň, ale zrovna s ním si takhle snad mluvit mohu dovolit. Když už přišel první on a nakousl to, tak třeba se nechá přesvědčit a poví ještě trochu víc. A když ne, zlákat vidinou slíbené odměny se naoko můžu nechat vždycky a spolupráci slíbit třeba časem. Jen si ho naklonit a mít v něm zastánce...to by se ještě mohlo časem hodit...

Arun - 23. února 2020 20:58

Hora Hela Vědma pospíchá k jedné ze skal, aby se pokusila nalézt něco, co by jí navedlo na správnou cestu. Potřebuje znamení – ukázat, kam zamířit… Zatím nemá nic. Může jen odhrnovat hlínu a prach ze skal a doufat, že něco nalezne. Všimne si alespoň, že ty černé skály nejsou tak obyčejné… jsou protkané nazelenalými žilkami, které se ve světle pochodně jemně lesknou. Tohle nejsou obyčejné kameny – a tohle není obyčejné místo. Ale na rozdíl od mohyl, které vypadaly stvořené lidskýma rukama… je těžko představitelné, že by někdo dokázal zasadit tyto skály do svahu a poté na ně cosi vyrýt. A skály přečkaly celé ty věky i navzdory působení živlů. Ohlédne se zpět k posvátnému místu. Její oči také sjedou na okolní svah. Sigvar se mezitím činí – nyní září osamělými, přízračnými světýlky mnoho míst mezi skalami. Ale to je jen odlákání cizáků… to je neposouvá ani o krok vpřed. V takovém momentu, kdy neví kam, se obrací k nejvyššímu, který vždy naslouchá. Je strážcem jejího lidu… pokud jí nepomůže Nejvyšší Otec – Arun – pak je vše ztraceno. Zvedne oči k nebesům. Mumlá stará slova. Prosby. Volání o pomoc. Rituály pro momenty, kdy ani vědma neví, kam dál. Pocítí něco podivného. Skála, na které má položenou ruku, jako by se začala třást. Jako by začala hřát. Vzduch kolem ní nabije se podivným napětím. Cítí nesmírnou nevolnost v břiše. Hluboké tóny, které doposud slyšela, nabývají na síle. V momentě největšího hluku – záblesk. Celý svět se naplní žárem a světlem. Ohlušující zahřmění se nese údolím. Svět se naplní bílým světlem. Hela nic nevidí – jen ucítí prudkou bolest ve své levé ruce, kterou do posledního momentu držela na skále. ,Vstup, dcero severu! Probouzí se spící hora!‘ zazní hřmotná odpověď uvnitř její hlavy. Zvedne se jí žaludek, zatmí se jí před očima a omdlí. Probere se k chladné vodě na tváři a k mrazivému pocitu na ruce. Sigvar se nad ní sklaní – její pravou ruku polévá vodou z měchu. Vidí na ní dlouhé jizvy… jako když do stromu uhodí blesk. Ale něco takového člověk nemůže přežít… „Helo,“ řekne medvědobijec potěšeně, když otevře oči. Ale poté zvážní. „Něco se stalo. Hora se otevřela. Ale nechodil bych moc blízko…“ Když se vědma narovná a pohlédne k posvátnému místu, vidí že svah před ním se otevřel a tam, kde bývala skalní stěna je úzká temná chodba mířící do podzemí. Kolem vchodu vidí přebíhat divoké jiskry a tiché, nezemské světlo. Tajemství a úkryt Dědictví jsou pryč… ale Arun probudil Špičák samotný, aby jí pomohl dědictví pomohl uchránit a ukázal jí cestu. Výzvědy Letitia Erling se nejistě postaví před kaprálku a vyslechne si, co jeho nadřízená potřebuje vědět. Když skončí, seveřan si trochu nejistě přejede přes šíji. S trochou štěstí všemu porozuměl – Celestionština je pro něj koneckonců druhý jazyk a ona má jiný přizvuk, než je zvyklý. Většinou také nemuseli řešit nic složitějšího, než běžné věci spojené s tréninkem a střelbou. Po chvíli přemýšlení se mladík konečně dá do řeči. „No… ono se toho povídá docela dost. I o Společnosti. A o všem možném.“ Možná, že když Letitia zmínila drby, Erling si vzpomněl na něco, co slyšel o své nadřízené a jistém důstojníkovi… Ale pro své vlastní bezpečí nic neřekne. Raději si zkusí vzpomenout na to, co ví o vyšetřování. „No… někdo říkal, že pan poručík to má na starost a že už to má Společnost spočítaný. Že to všechno stojí a padá na nějakých papírech z Alesglas. Ale nevím – o tom Gastonovi, jak říkáte, jsem nic neslyšel…“ Erling se trochu zklamaně podívá k zemi. „Zkusím zjistit něco víc-“ Ale pak zvedne oči a dodá: „To je nějaký úředník Společnosti, ten Gaston? Někdo slyšel od nějakého vojáka poručíka Geira – že nějaký úředník je v průšvihu. Prý ověřovali nějaké papíry v Alesglas, a přitom něco našli.“ Letitia si všimne, že Erling vše podává poněkud vlastními slovy – svět administrativy, korupce a zákonů pro něj musí být docela neznámý. Kdoví, co vše se ztratilo v překladu… „Nebo spíš – že se něco nenašlo. Nějaký důležitý dokument. A pak nějaká psaní – nebo něco – co mířilo do Celestionu. A ti vojáci z Alesglas říkali, že se tam už předtím, než odešli, říkalo, že Společnost tady je jen proto-“ Zaváhá a podívá se opatrně po Letitii. „No, proto aby tak jako zjišťovali věci pro vaše království – jako pro Celestion. Proti zákonům. Alespoň tak jsem to pochopil. A teď někdo říká, že nějaký úředník tady je v tom namočený až po uši a že to všechno spadne jako hromádka karet.“ Na posledním přirovnání si dá seveřan záležet, nejspíš se mu líbilo a chce ho předat co nejpřesněji. Zdá se, že je se sebou spokojený a zbavil se alespoň části svého zklamání. „Ještě se zkusím nějak nenápadně poptat.“ Jaké diskrétnosti asi bude schopný být tenhle dobromyslný seveřan? Ale když mu nabídne svou mušketu, oči se mu rozšíří a párkrát nevěřícně zamrká. „Vážně?- Teda, jo- teda chci říct ano, madam, beru, madam, děkuju, madam. Děkuju moc. Pokud jí teda nebudete potřebovat. Jen nevím, jestli z ní budu umět střílet… ale snad jsem to od vás alespoň trochu okoukal.“

Arun - 23. února 2020 20:58

Pohádky a povídačky Freya Christopher se zhluboka nadechne, když seveřanka zareaguje. Nevypadá to, že by se mu do toho mnoho chtělo. Váhá, neví odkud kam. „Víte, někteří lidé na tomto světě pracují i pro jiné věci, než pro peníze – a teď nemyslím moc nebo vliv… to je v podstatě to samé. Jistě, je třeba se uživit, a díky Lize – nebo lépe, díky lidem, kteří v Lize působí – byste nikdy neměla o práci nouzi. A co víc… mohla byste přispívat k něčemu většímu – lepšímu, než jsou hádky šlechticů a hadrkování obchodníků…“ Chodí kolem horké kaše – spousta hezkých slov, ale žádná fakta. „Toho se týká i tato cesta. Je malá šance, že z celé téhle operace získá Liga nějaký zisk – a činí i tak – protože nejde o peníze… ale o to, uchránit něco, co nepatří do nepovolaných rukou. Nejspíš do rukou Společnosti… ale mnohdy jsou věci daleko zašmodrchanější, než se na první pohled zdají…“ Pořád sem a tam – mluví snad z cesty ze spánku? Vypadne z něj někdy něco užitečného? Ale než může Freye dojít trpělivost, Christopher se zamyslí a začne z jiné strany. „V horách, pod horou, které říkáte Špičák, je podle našich výzkumů skryto něco velmi starého a velmi mocného… a tedy velmi nebezpečného. Mám své teorie o tom, co to je – ale jsou to jen domněnky. Jde o to, že je to něco, co by vůbec žádný člověk neměl dostat do rukou. A Společnost je blízko k tomu to nalézt – a pak začne válka… nebo možná ještě něco horšího. Pro všechny. Alespoň pokud můžeme soudit podle toho, co se dá zjistit z příběhů a prastarých bájí.“ Povzdechne si a zavrtí hlavou. „Musí vám to znít jako nějaké absurdní povídačky nebo honění za legendami… ale je to skutečné a nebezpečné. Sáhib Mikha’il a další učení muži – včetně rodiny pana Norii – usilují o to, aby to nikdy nepřišlo do mocichtivých rukou a místo toho to bylo uschováno… či dokonce zničeno. Domnívám se, že kolem té věci se točí mnoho – ne-li všechny – místní legendy. Je to něco z dávných dob. Dědictví, chcete-li, od národů, které zde žili před námi. Je to tedy věc vašeho lidu. A obávám se, že bez pomoci někoho z místních se k tomu nedostaneme před Společností. A ze všech lidí odsud vy jste nejspíš jediná, která by vůbec byla ochotná uvažovat o tom, že byste nám pomohla.“ Náhoda? Nebo skutečně bohové svádí osudy do jednoho místa tady na prochladlém severu…? „Asi si dovedete představit, co by nám Helskarští řekli, kdyby si naše slova vyložili tak, že chceme okrádat jejich předky nebo jejich bohy…“

Hela - 23. února 2020 21:25

Cesta bohů Volám o pomoc k Nejvyššímu a Nejvyšší mi odpoví. Skála pod mým dotykem se rozvibruje. Ve vzduchu je cítit sílící napětí. Těkám očima kolem sebe, vím, že nyní se něco stane. V dalším okamžiku uslyším božský hlas Otce, rozléhá se celým údolím, hřmí do dálky. Jako v odpověď sjede z nebe blesk a vše se rozzáří bílým světlem. Cítím bolest v konečcích prstů, ale nedokážu se odtrhnout. Poté svět pohltí temnota. Probouzí mě chlad a bolest. Zamrkám a nad sebou spatřím Sigvara. Když pohlédnu na svou ruku, zjišťuji, že je protkaná jizvami. Nejvyšší Otec mi na ruce zanechal znamení. Pocítím radost, neboť mi ty jizvy připomínají namodralé žilky na zvláštním kameni, který jsem našla. Dobře vím, že takovou ránu jsem neměla přežít. Stejně tak ale také vím, že by Otec nedovolil abych zemřela. Zvednu se a pohlédnu směrem, který mi ukazuje Sigvar. "Naopak, já tam jít musím. Arun mě vyzval k tomu, abych vstoupila dovnitř. To on pro mě horu otevřel." Chopím se jedné z pochodní a udělám několik kroků směrem k chodbě směřující do podzemí. Nyní nesmím otálet. Musím najít Dědictví, ale to dokážu pouze tehdy, když se k němu dostanu jako první. Srdce mi buší jako splašené, jsem tak blízko. Přinutím se však zastavit a pohlédnout na medvědobijce. "Tam dolů půjdu sama. Netuším, co mě tam čeká." Arun ke vstupu vyzval mě, předpokládám, že nezemské světlo a jiskry, které srší kolem vstupu, ho mají chránit před nezvanými. "Schovej se prosím a hlídej. Brzy se tu jistě objeví cizáci a pokusí se vstoupit dovnitř. Pevně však věřím, že jim v tom Arun zabrání." S těmi slovy jemně stisknu Sigvarovi ruku a poté vykročím ke vstupu. Mám pocit, že k tomuto okamžiku směřoval celý můj život. Cítím obrovskou bázeň, ale i pokoru a radost. Já, Hela z Helskary, smím vstoupit tam, kde doposud kráčeli jen bohové.

Letitia - 24. února 2020 10:27

Ve svém pokoji "Děkuji. Hlavně se sám do něčeho nenamočte, ale za každou zprávu vám budu vděčná. Jinak je to všechno. Jenom mi sem ještě pošlete desátníka Güntera, musím s ním probrat detaily našeho návratu. Nechť se dostaví neprodleně," s tím pošlu Erlinga ven ze dveří. desátník nebude asi nijak nadšený, že se do hor nedostaneme. Přišel mi v tom až příliš zainteresován. Že by se mu stýskalo pro té Freye? Kdo ví, ale bude se s tím muset smířit. Při čekání na Güntera si naliji trochu vína a dám se do čištění muškety. Když už jsem jí slíbila, tak jí nemohu dát v takovém stavu jakém je. Všechno zkontroluji. Křesací mechanismus, hlaveň, opřu pažbu od prachu, protože jsem jí již dlouho nepoužila. Nebyl příliš důvod, když už jsem střílela používala jsem stejnou jako mé mužstvo abych jim to ukázala. Nemělo cenu jim motat hlavu něčím jiným a na lov se také nijak často nedostanu. Proto mi tu zahálí v koutě. Erling toho příliš neprozradil. Samozřejmě, že Společnost špehuje. to je jasné každému, nebo by mělo být. Možná se mu ještě povede něco vyšťárat z pod kamene, ale zase tak moc na to nespoléhám. Günter je v tomhle zkušenější, ale zase je celestionec v cizí zemi. Ovšem na celé situaci mi zase až tak nezáleží. Pojedu domů a to je hlavní na čem mi záleží. Stačí vydržet již jenom pár dní a sbohem Orbjarne.

Freya - 25. února 2020 16:26

Legendy Je vidět, že učenci se moc mluvit nechce, ale nakonec se přeci jen rozpovídá. A kecá a kecá, ale nic určitého, nic důležitého. Jen opatrně našlapuje kolem, aby neprozradil víc než by musel. Že někteří nepracují jen pro peníze...jo tak tak blbá zrovna teda nejsem...ani sem takovýho blázna ještě neviděla... A když mluví stále dál, jen se zamračeně dívám do plamenů ohně, hlavně když zmíní dědictví. Mám tendenci sáhnout po medailonu, který jakoby najednou ztěžkl, ale nakonec si jen pohrávám s kusem klacíku, který nahmátnu vedle sebe. To přeci není možný...nemůžou se všichni hnát za tim, k čemu měla klíč naše rodina...nemůže to bej nic takovýho...jak bychom se k něčemu takovýmu dostali?...a takovýhle dědictví si teda nepředstavuju...fakt si nehodlám hrát na ochránce severu...no nějak zpěněžit to snad půjde, ať už je tam ukryto cokoliv... Chvíli mlčím, když Christopher domluví. "Jo, umim si dost dobře představit, jak by na to reagovali místní, kdyby se to dozvěděl někdo zdejší. " Zahodím klacek, se kterým jsem si pohrávala do ohně a podívám se na učence. "Asi nejsem z těch, co budou bránit zuby nehty místní legendy a budou pracovat jen pro vyšší dobro, ale pokud nabídnete dost, můžeme se domluvit." Ani před ním nehodlám si hrát na někoho, komu jde o vyšší dobro. To bych asi ani neuměla a moc by to nesedělo k někomu, kdo odsud vlastně utekl do světa. Ovšem pokud opravdu budou potřebovat pomoc někoho z místních, hádám, že nikoho jiného nenajdou a já bych z toho mohla alespoň ještě něco vytěžit, když už nic jiného. Jestli se chcete honit za místními legendami, prosím. V tom vám klidně mohu přislíbit pomoc, i když popravdě nevím, jak přesně si to tedy představujete." pokračuju pak a podívám se po něm trochu tázavě. Fakt nevim, jak si představuje, že jim zrovna já pomůžu.

Arun - 25. února 2020 21:16

Nitro hory Hela Sigvar pohlédne na Helu a krátce přikývne. Oba ví, co je třeba udělat – chvíle nalezení Dědictví se přiblížila… ale věci nebudou tak jednoduché, jak se zdají… kdoví, co vše se skrývá v hlubinách pod horou. „Budu na stráži, dokud z té hory nevyjdeš. Strach cizáky udrží zpátky jen nějakou dobu…“ Když mu vědma nabídne ruku, stiskne jí za zápěstí a pohlédne jí zpříma do očí – jeden bojovník do očí druhému… jen jejich bojiště je docela jiné. Hela poté popadne jednu z pochodní a přiblíží se ke vchodu. Cítí na sobě upřený pohled Sigvara. Jiskry se kolem ní roztančí, když vykročí k temné chodbě. Nyní si uvědomí, že uvnitř je vidět přízračný modrý jas. Obdélníkový vchod je poměrně malý – Hela má nad hlavou jen asi dva kroky místa a po každém boku další dva. Zevnitř vane mrazivý vítr a vzduch je velmi rozdílný tomu, co zná z hrobek a mohyl. Téměř čerstvý, nikoliv nehybný a zatuchlý. Udělá další krok. Šlehání jisker a jejich praskání nabírá na intenzitě. Opět slyší hluboké hučení z nitra hory. Ještě jeden krok. A pak – zhluboka se nadechne a se zavřenýma očima překročí práh. Nic. Bohové jí ochránili. Ucítila jen šimrání a opět ten nepříjemný pocit v podbřišku… ale nyní stojí uvnitř a hranice modrých jisker je za ní. Když se ohlédne, spatří osaměle stojící postavu horala, který jí sleduje, dokud se mu neztratí z očí. Chodba se svažuje a klikatí – brzy tak vědma ztratí vchod z dohledu. Stěny už po chvíli osvětluje jen záření modrých žilek, kterými se zdá být celá hora protkána. Brzy si začne Hela všímat, že stěny mají na sobě nejrůznější podivné výstupky, že tu a tam rozeznává nerozluštitelné runy, které zná už z mýtiny, kterou navštívili s Anghalmem. Občas má také dojem, že v chaosu žilek existuje řád – ale není schopná ho nalézt. Její chodba se brzy promění v širokou kruhovou místnost. Napříč má asi dvacet kroků a krom dveří, kterými přišla, do ní vedou další dvě po stranách. Stěna proti ní je zabrána vysokou bránou pokrytou neuvěřitelnými vyobrazeními. Rozeznává postavy, tvary a runové nápisy… ale trvalo by celé věky zjistit, na co to vlastně hledí. Přeplněný obraz plný tváří a slov. Ve středu místnosti je kruhové prostranství, které jí svou velikostí připomíná posvátné místo, které jí sem dovedlo. Když pohlédne ke stropu, uvědomí si, že nad sebou má kopuli, jejíchž výzdoba přesně kopíruje hvězdnou mapu v zimě, kterou už viděla. Předpověděli bohové, že sem dorazí právě v zimě? Nebo je to nějaká iluze spojená s ročními obdobími? Celé to přípomíná podivný, prastarý chrám. Na okraji kruhového prostranství jsou kamenné lavice, které září podivnými, přízračnými světly s nebývalou intenzitou. Všechny lavice jsou pokryté destičkami – připomínají jí destičku, ve kterou se proměnila její kniha ve vizi zpátky na mýtině. Místnost je vlastně přeplněná věcmi až na kruhové prostranství, které je volné. Krom destiček vidí na lavicích kusy látky, podivné krystalové koule a jiné zvláštní úkazy… Všude je ticho. Dokonce ani hluboké hučení zde už neslyší. Mrazivý vítr zdánlivě přichází od velké brány. Nervozita ve vzduchu Letitia Erling se loučí s díky a s nově nabitým respektem ke své nadřízené a slibuje, že desátníka sežene tak rychle jak bude moct. Letitia se pustí do čištění muškety, kterou se rozhodla předat svému nejspíš nejnadanějšímu žáku mezi těmihle nemehly. Je to skoro ironie, že je to místní chlapec. Má práce víc než dost, ale jak jí ubíhá, začne se divit, že se ještě neobjevil desátník. Brzo má kaprálka vše hotovo a Günter pořád nikde. Snad se nespakoval a nevyrazil sám do hor… Ale konečně uslyší zaklepání na dveře – nestihne skoro ani říct „dále“ a desátník už vlézá do dveří. Protáhne se dovnitř a pak je za sebou pečlivě zabouchne. Pak přiloží ucho na dřevo a chvíli tiše stojí naslouchá. Teprve po chvíli se obrátí k Letitii a přejde k ní. Mluví potichu, jako by čekal, že za těmi dveřmi někdo poslouchá. „Vomlouvám se, madam, ale mám starost, jestli nejsem v průseru, pokud mi odpustíte ten výraz.“ Opět se nejistě podívá po dveřích. Jeho řeč je neopatrná a neklidná – někdy jako by mluvil spíš pro sebe, než k ní. „Společnost se asi zbláznila. Myslel jsem, že jsou na naší straně, madam, jestli víte, co tím myslím, ale teď mi přijde, že nejsou na ničí straně. Jeden skrček mě pořád sleduje, kam se hnu. A přijde mi, že nějaký ucho poslali dokonce i za Erlingem. Málem mě trefil šlak, když si to za mnou ten horal napochodoval a div, že celýmu světu nevykřičel, že mě chcete vidět. Nechci dostat do problémů ještě vás…“ Günter vytáhne špinavý kapesník a otře si s ním čelo. Tohle je poprvé, kdy vidí jinak ležérního a klidného desátníka s takovými starostmi na triku. „Nevím, co to do nich u všech čertů vjelo! Nejsou tady náhodou od toho, aby špiclovali místní? Tak proč se lepí na paty mě a tomu chudákovi Erlingovi? Ten mladej brach je vážně nemohl naštvat vůbec ničím…“ Rozrušený desátník se k ní obrátí a uvědomí si, že takhle by se před svou nadřízenou neměl chovat. Zdá se vyplašený – ale přesto se snaží. Konečně si vzpomene, že by se měl postavit do pozoru a dát se trochu do kupy. Tohle by mohlo být koneckonců oficiální předvolání. „Vomlouvám se, madam, vodpusťte mi to představení. Co potřebujete, madam?“ pokusí se.

Arun - 25. února 2020 21:16

Noční domluvy Freya Nezdá se, že by byl Christopher překvapen, když mu Freya ukáže pragmatický přístup. Nejspíš očekával, že to bude pouze o penězích… ale i tak nejspíš naivního a idealistického učence zklamala. Svět asi není tak růžový, jak si myslel. Až i on potká ty ošklivé kousky, sám pochopí, na čem záleží. Prozatím pokýve hlavou a odpoví: „Nebojte, v tom případě nebudou peníze problém. Obával jsem se jen, že byste mohla mít nějaké osobní zábrany…“ Možná, že si myslel, že sdílí pověrčivost a staromilectví zbytku svého národa… Poté také dojde k tomu, co by vlastně měla dělat. „Bude toho víc než dost, obávám se. Nyní se musíme co nejrychleji dostat k hoře Špičák – a pak začne ta skutečná práce. Naši dva zálesáci se pokusí narušit práci Společnosti, která už tam dozajista rozbila tábor… a já bych se pokusil s vaší pomocí je předehnat a dostat se k tomu – nechci říct, že pokladu… k té věci – dřív než oni. A to by mohlo vyžadovat rozmlouvání s místními, od kterých Společnost dozajista nezískala vůbec nic...“ Zaváhá. Ale ona už stanovila, že její hlavní kritérium je plat. „V takovém případě bychom nejspíš potřebovali někoho, kdo by od nich mohl něco zjistit. Nedělám si iluze o tom, že během několika málo dní dokáži získat důvěru samotářských horálů… někdo jako vy by rozhodně měl lepší šanci. Původně jsme doufali, že budu mít víc času získat na naši stranu místní… ale právě čas hraje nejvíc proti nám.“ Povzdechne si a zakončí: „Možná už tak by mohlo být příliš pozdě. Ale to uvidíme, až tam budeme. Do té doby je marné plánovat. Můžete si ale být jistá, že pokud uspějeme, budete zajištěná na velmi, velmi dlouhou dobu.“ S tím už se obrací zpět ke spánku. „Právě teď nemůžete dělat nic víc než to, co byste dělala i kdybyste o tomhle nevěděla… ale měl jsem starosti, zdali bude další příležitost si v soukromí promluvit. Dobrou noc.“ Učenec se kvapem obrací a odchází – zdá se, že je rád, že má tenhle rozhovor za sebou. Nejspíš ho k tomu přesvědčil některý z výřečnějších členů Ligy… tohle nebyla moc velká ukázka přesvědčivého talentu… ale i větší hlupáci přesvědčili lidi, pokud měli zlato. A ten šlechtic Noria vypadal poměrně bohatý… pokud člověk přežije aristokrata jako zaměstnavatele, dostane od něj víc než od Koruny nebo od kohokoliv jiného… Ještě by mohla učence zastavit, pokud by s ním chtěla něco probírat… ale může se také plně věnovat klidu noci a počkat, až bude měsíc dost vysoko na to, aby mohla probudit Isu, která si vezme hlídku po ní. Špičák je ještě daleko. Ještě nedorazili ani do podhůří… ale k zítřejšímu večeru už by se mohli blížit. Snad do té doby nenarazí na žádné nevrlé místní… nebo ještě někoho horšího. Někdo také musel zanechat ty stopy, které objevila – neudělaly se samy…

Hela - 25. února 2020 21:47

Do nitra hory Ještě naposledy se na medvědobijce ohlédnu, než vkročím dovnitř. Jiskry tiše prskají a z nitra hory vadne chladný vítr. Dost možná bych pochodeň ani nepotřebovala, protože vidím namodralou záři, stejně si jí ale raději vezmu. Na krátký okamžik zadržím dech a překročím práh. Nepochybovala jsem, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že ve mě nebyla malá dušička. Ale nade mnou nyní drží ochranou ruku sám Nejvyšší Otec. Cesta do hory je pro mě otevřená. Pokračuji dál a brzy si uvědomím, že ono světlo pochází z modravých žilek, kterými je kámen protkaný. Také si všimnu různých symbolů, nebo run na stěnách,ale tentokrát se nezastavuji, abych je zkoumala. Spěchám, pohání mě zvědavost. Jsem tak blízko, ale v zádech mám vlky. Nemohu si dopřát luxus rozjímání nad tímto místem. Musím dál...musím najít Dědictví. Z chodby se dostanu do velké, kruhové místnosti, zdobené kupolí. Ústí sem další dvě chodby, ale mě na první pohled přitahuje obrovská, zdobená brána. Srdce se chvěje vzrušením, když k ní vykročím. Když však zvednu pohled ke stromu, spatřím nad sebou vyobrazení noční oblohy. Je to právě konstalace, která mě sem dovedla. Ani se nad tím příliš nepodivuji. Tomuhle místu vládnou bohové. V prvním okamžiku jsem byla až příliš zaujatá obrovskou bránou, a přehlédla jsem jiné detaily. Jako jsou lavice, přetékající předměty. Přistoupím k té, kterou mám nejblíž, a začnu věci zkoumat. Destičky, látky, věci, které ani nedokážu pojmenovat, střípky minulosti...leží zde všechno možné, ale já nechápu, kdo, a proč, to sem dal. Vezmu do ruky jednu z destiček a obracím jí v prstech. Když mě však ovane další závan chladného větru, vrátím jí na místo. Pomalu dojdu k bráně a položím na ní rozechvělou, zjizvenou ruku. Tu stejnou, kterou označil Arun svým bleskem. Sotva dokážu pohnout prsty, stále v nich tepe bolest. Vpusťte mě.

Letitia - 26. února 2020 10:44

Odplata "Vlastně jste mi to již řekl," odpovím po tom co přestane s tou triádou. Jenom to dokazuje co jsem si myslela. "Společnost s námi nepočítá a tak nijak nevyrážíme. Měli jsme dohlédnout na klid a mír kdesi v divočině, ale místo toho poplujeme nejbližší lodí domů. Vrásky mi to rozhodně nedělá, ráda tohle nechám za sebou, ale nelíbí se mi, že jednoho z mých podřízených sledují jako kdyby snad byl nějaký zločinec." Se sklenkou v ruce přejdu k oknu a zadívám se dolů na nádvoří, kde se ve světle ohňů potulují stěží rozeznatelné postavy. Kolik z nich není takových jak se na první pohled zdá? To by mě opravdu zajímalo. "Ten stín co vás sleduje. Ví o tom, že jste si ho všiml? Má nějaké podezření? Již mám dost toho jak s námi snaží manipulovat. Asi je na čase na poslat Doresgrückovi jasnou zprávu, že takhle to tedy nejde. Navrhuji odlákat ho na opuštěné místo a tam si ho trochu poddat. Co vy na to? Když se mu jeden z jeho mužů vrátí trochu pochroumaný tak svůj přístup možná přehodnotí. Co vy na to?" otočím se zpátky k desátníkovi. Asi je na čase přestat jednat v rukavičkách.

Freya - 26. února 2020 21:08

Pod hvězdnou oblohou "Nejsem zrovna dvakrát pověrčivá a pohádkám moc nevěřím." podotknu jen, když zmiňuje, že bych snad mohla mít nějaké zábrany, protože tu mám kořeny. Jenže legendy jsou legendy a tenhle kraj už dávno nepovažuju za domov. Kdybych k tomu neměla své důvody, nikdy bych se nevracela. Tak rozmlouvání s místními...no na to jsem já rozhodně ten pravý... Nahlas ovšem nic neříkám, nemusí vědět, že je možné, že budu na místní působit jako rozbuška. Hlavně ve chvíli, kdy mne někdo pozná. No to ovšem budem řešit, až to nastane...holt budem hrát při nehojhorším pěkné divadlo... "Můžete se mnou počítat. Dobrou noc." nechám učence odejít opět spát a nahmatám medailon na krku. Tak k čemupak ty seš vlastně klíč?... Je mi jasné, že s místními by se nedomluvil ani kdyby na to měl daleko více času. Co se týče legend, bohů a posvátného území budou neoblomní a nenechají si do toho kecat nikým cizím. A své si budou bránit zuby nehty a půjdou i přes mrtvoly. Tohle ovšem učenci vyprávět nehodlám. To jen mne už dávno přešel boj za dobro a vznešené ideály. Kdyby se brodil potoky krve a zavítal do těch méně honosných celestionských čtvrtí, možná by pochopil. Udržuji oheň, sem tam projdu se kolem a poslouchám zvuky spícího lesa. Když je čas, vzbudím Isu a sama se konečně zachumlám do přikrývky, zbraň ovšem na dosah ruky, jen pro každý případ.

Arun - 27. února 2020 21:38

Tajemství v podzemí Hela Vědma nechává taje této místnosti být – její starost a práce, kterou musí vykonat, je důležitější. I když chvíli v ruce obrací jednu z destiček, nedostane se jí létajících run jako v její vizi. Těžko říct, co je to všechno za věci – ale vypadá to spíš jako zapomenutý nepořádek než cokoliv odložené s řádem. Jako by tohle místo bylo naposledy navštíveno před dávnými věky… a pak opuštěno ve spěchu. Nejspíš, jak si Hela vzpomene na své znalosti legend, před bitvou Bohů s těmi, které svedl Zrádce na falešnou cestu. Ale když Bohové zvítěžili, jak Hela dobře ví, proč se nikdy nevrátili? Je tohle skutečně jejich útočištěm? Nebo naopak narazila na skrýš, kterou si připravil Zrádce a nikdy jí nevyužil? Dovedl jí sem Otec… ale význam tohoto místa jí nevysvětlil. Obrací se k bráně – vědma tu není od toho, aby řešila záhady mrtvých věků. Musí najít dědictví. Přejde prázdné prostranství – jen mimoděk si všimne obrazce na něm a malého otvoru v jeho středu. Portál samotný je neuvěřitelné dílo, dobrých deset sáhů (=metrů) vysoké a pět sáhů široké. Skutečný obr by mohl projít – i když by se nikdy nedostal dovnitř úzkými vchodovými chodbami. Zblízka si může prohlížet vyobrazení. Má dojem, že rozeznává nákresy některých prastarých legend – ale bez znalosti písma je nesmírně těžké cokoliv rozluštit. Pro otevření se obrátí k víře. Vykročí k bráně a zvedne k ní dlaň označenou Otcem. Bolest v ní pulsuje, ale vědma umí své tělo ovládat jako nikdo. Přitiskne jí na chladný kámen. Rukou jí projede nová rána bolesti – a ona se zapotácí vzad, jako odstrčena neznámou, avšak náhlou silou. Brána zůstává pevně zavřená. Kdyby nebylo rámu z neznámého kovu, mohla by to být celistvá zeď… Na moment stojí vědma před ní a čeká na znamení. To však nepřichází. Obrací se k Nejvyššímu otci, když v tom uslyší něco, jako skřípění kamene. Z jednolité vrstvy rytin a obrazců, jako by se některé kameny vysouvaly, jako by se celý povrch vlnil. Dveře se otevírají…? Ne – spíš z pevné stěny cosi vystupuje a zhomotňuje se to na druhé straně dveří. Stěna zůstává celistvá. Ale před vědmou stane vysoká postava. Stvoření jako z matného kamene – zaprášené a prastaré. Tři metry vysoká postava svalnatého válečníka, jenž v jedné ruce třímá sekeru, kterou by i Sigvar stěží dvěma uzvedl. Hlavu má bojovník skloněnou, ale kamenná tvář beztak nenese žádný výraz… nebo obličej. Jen obrysy nosu a míst pro oči. Nehýbe se, stojí jako socha. Sekera zapřená proti podlaze. Bojovník opřen o ní. Póza Hele připomíná postoj Otce, když se jí zjevil na vrcholku hory. Ale toto není zjevení bohů – poznala by kteréhokoliv z nich. Toto je někdo jiný. Neznámý strážce. Ozve se zaskřípění. Teprve po momentu, si Hela uvědomí, že je to hlas v prastaré řeči. Jen díky svým vizím porozumí alespoň jednomu slovu: „Dědic…“ Jak na Společnost? Letitia Günter se kupodivu poněkud uklidní, když Letitia obrátí zpátky k problému, se kterým původně přišel. Asi je rád, že mu ke starostí nepřibývá ještě něco dalšího… a možná doufá, že mu tohle Letitia pomůže vyřešit. Když ale zmíní, že se nakonec nikam nejede, všimne si, že se starosti do tváře poddůstojníka vratí. „Jedem zpátky?“ zeptá se a téměř to zní zklamaně. Skousne si ret – ale pak přes to přejde bez další poznámky. Most, který plánuje překročit, až k němu dojde. Teď jsou tu vážnější věci na práci. Zejména Společnost. Poslechne si návrh své nadřízené, ale zamračí se. „Ten skrček ví kulový, dávám si pozor. Ale – no… jak bych to řek. Vobávám se, že z toho budou ještě větší problémy.“ Nespokojeně semkne rty a poškrabe se na hlavě, jak přemýšlí. „Miriam už má zpoždění. Mám strach, jestli je neodstrašily ty lodě Společnosti. A v takovým případě, jestli se odsud chcete dostat, radši bych Společnost moc neštval. Ten jejich šéf se nezdá být dvakrát v klidu… kdoví, jak by si něco takovýho mohl vyložit.“ Na to, jak suvérénně vždycky působí, teď je nějaký ostýchavý a zdrženlivý… „Ale něco by se hodilo vyzjistit. Pořádně někoho zmáčknout a něco z něj vytáhnout…“ Pořád to vypadá, že se mu to moc nelíbí. Tu a tam si přešlápne a poklepává prstem na kapsu s cigáry a tabákem, jak má chuť si na uklidnění zapálit. V přítomnosti důstojníka se pořád zdržuje. „Navíc, vzhledem k tomu, že na mě Torjakovi chlapi koukaj jak na černou ovci, by se nám Společnost ještě mohla hodit, pokud se odsud chceme dostat legálně a se zdravou kůží.“ Teď už poddůstojník přechází do dost familiárního tónu. Jde o hodně a teď jsou tu spíš jako dva krajani v nesnázích než jako nadřízená a podřízený. „Moc se v tom nevyznám, ale něco mi říká, že pokud by si u nás někdo udělal černou tečku, ještě by se to mohlo vrátit a kousnout nás to zezadu. Ale asi nám nic jinýho nezbyde. Třeba se od toho zatracenýho skrčka dozvíme, co se to sakra v pevnosti děje. Ale radši to odbýt co nejdřív. Třeba hned. Jenže sám do toho nejdu, madam, jestli víte, co tím myslím. Jedem v tom přece oba.“ Zní to trochu vemlouvavě, ale on vypadá jako že si prošel více než slušným počtem zrad z řad velících důstojníků na to, aby byl opatrný. Nechce zůstat v kaši sám. Letitia má přeci víc vlivu než on. A vzhledem ke své situaci mu asi přijde, že si takové vyjednávání může dovolit. Zákruty na cestě Freya Příštího dne Freya vstane a protáhne se. Vzduch je chladný – ještě chladnější než kolem Helskary. Jsou přeci jen o něco výš… Pozdraví pokývnutím Arla, který bděl poslední část noci. Žoldák ze západu se nezdá být nijak romrzelý a pouze přiloží na oheň, aby se probouzející mohli ohřát. Rychle a tiše vyřeší snídani – není mnoho o čem mluvit a všichni už chtějí být raději na cestě… Dokonce i Christopher je zamlklý a nijak se nevrací k tématu, o kterém se seveřankou mluvil v noci. Jejich skromný tábor je rychle sbalen, ohniště je zaházeno hlínou a všechny významnější stopy jsou zakryty. Čtveřice vyrazí opět na cestu pod vedením Freyi. Zpočátku ubíhá chůze rychle a plynule – stále jsou stezky tam, kde by je Freya očekávala a stále míří zhruba k horám. Ale lesy rychle divočí. Čím dále jsou, tím méně stezek a pěšin je k nalezení. A co víc, podrost houstne a orientace se stává čím dál těžší. Freya nakonec zamíří k holým výšinám, aby našla hory a zkontrolovala kolik toho už urazili. Bohužel pro ni, u paty holin, které si vyhlídla, je několik salaší a pastvci zde pasou svá houževnatá stáda. Vzhledem k tomu, že pozorují volně se pasoucí horské ovce, velmi rychle by zpozorovali skupinku cizáků a jediné, co by z toho bylo, by byly problémy. Nejsou na cestě a místní by měli k tulákům dozajista otázky. „Mohli bychom je zkusit pozdravit-“ začne Christopher, ale zaryté ticho dvou žoldáků ho přesvědčí, že to asi není tak dobrý nápad. Snad i jemu samotnému dojde, že pokud tak spěchají, lépe se s nikým nezaplétat. Freya se pokusí opět najít stopy skupiny, která rovněž mířila k horám… nebo alespoň najít jednu z těch pověstných horalských stezek… ale tentokrát má smůlu. Nic nenajde. A pokud budou pokračovat jako doposud, brzy by se museli prodírat hvozdy v podstatě napříč – a to by je stálo jen zbytečně mnoho času. Chtě nechtě, musí se Freya obrátit k hlavní cestě do Alesglas. Tak daleko od Helskary už by je nikdo neměl obtěžovat… a na zoorientování to bude nutné. Najít jí není tak obtížné. Táhne se nejjednodušší a také nejméně přímou cestou k horách – je poměrně dalece odkloněná od cíle jejich cesty, ale je to pevný orientační bod. Míří do Alesglas, které je od Špičáku příliš daleko na východ… Brzy stane i s oběma žoldnéři na malém pahorku nad cestou. Dále pod kopcem po ní směrem do Alesglas právě kráčí několik lidí. Na tu vzdálenost je těžké poznat, co jsou zač. Na nedalekém kopci pase svá stáda další z horalů. Není mnoho obživy tady v podhůří až na lov a pastevectví. Freya pohlédne k horám a potěší jí, že nechodili v kruhu, ale podařilo se jim přiblížit si k cíli. Vršky už nejsou v modravé dáli, ale jejich výška se naopak stává velmi reálným prvkem obzoru. Isa si mezitím prohlíží cestu. „Je bezpečná?“ ptá se. Arlo stojí vedle ní – Christopher se za nimi zastavil, zadýchaný. Zdá se, že je to přeci jen na nevytrénovaného učence trochu moc. Ale nestěžuje si. Sice už sípe, a jakmile se zastavili, klesl na kámen, aby si odpočinul… avšak zdá se odhodlaný kráčet až do padnutí. „Hory už jsou blízko,“ poznamená Arlo. „A my jsme daleko od Ornbjarnu. Nemůže být na škodu dojít k nim po cestě.“ Isa se netváří příliš souhlasně: „Kdoví, koho bychom mohli potkat na cestě – otázka jen je, jestli se v divočině neztratíme. Nechci skončit nějakému medvědovi k snědku.“ Zpoza nich se ozve unavený hlas Christophera: „Něco k snědku? Je konečně čas na oběd?“ Žoldáci ho ignorují a oba se spíš věnují přemýšlení nad cestou – a obrací se k Freye, která zná místní terén. Tahle oblast už je pro ni přeci jen o dost vzdálenější… a i když by černou horu Špičák poznala, dostat se k ní by mohl být oříšek. Nicméně její zkušenosti nejen z mládí ale i z tažení jí říkají, že nejpozději do zítřejšího večera by měli být ve svém cíli i kdyby zvolili nejpohodlnější chůzi po cestě… pokud vše půjde hladce.

Hela - 27. února 2020 21:59

Strážce brány Vzhlédnu k bráně, sleduji linie, které jsou do ní vytesané, obrazce, nad kterými bych mohla sedět celé měsíce, a stejně bych jim neporozuměla. Jen v tomhle jediném kusu železa jsou staletí moudrosti. Ale já se jí nesnažím porozumět. Dnes mám jiný úkol. Jen stále nevím, jaký. Položím ruku na chladný kov a projede mnou další vlna bolesti. Tentokrát se neobjeví žádný záblesk, ale neznámá síla do mě narazí, až se zapotácím několik kroků vzad. Brána však zůstává zavřená. Než začnu uvažovat nad tím, co jsem asi udělala špatně, ozve se skřípění kamene. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se děje. Brána mě dovnitř nevpustila, ale něco vychází z ní...nebo spíš skrze ní. Z monolitu vystupuje obrovská postava třímající sekyru. Ani na okamžik nepochybuji o tom, že přede mnou nyní stojí strážce Dědictví. Měla jsem očekávat, že proniknout do hory nebyl konec, ale spíš začátek mojí cesty. S úctou hledím na kamenného válečníka. Čeká mě zkouška? Bude chtít, abych se prokázala? Jistě mě nevpustí dál, pokud mě neshledá hodnou. Až po několika okamžicích mi dojde, že ono skřípění, jsou ve skutečnosti slova. A já rozumím jednomu jedinému z nich. Jak mám projít dál, když nevím, co po mě Strážce žádá? Na chvíli nejsem daleko od toho, abych začala panikařit. Ušla jsem dlouhou cestu, a zanechala svou milovanou vesnici v rukách uhádaných stařešinů, riskovala jsem hodně, abych se sem dostala. A nyní neprojdu dál, protože nerozumím instrukcím? To se nestane! Ve svém životě, kdykoliv jsem se dostala do úzkých, kdykoliv jsem ztratila cestu, nebo potřebovala radu, vždy jsem udělala jediné. Sklonila hlavu a pomodlila se.A přesně to udělám i nyní. Ochránce. Skaulde! Stojím před Tvým strážcem a klaním se. Osviť pro mě cestu, po které se mám vydat. Vyjev mi, kudy dál.

Letitia - 28. února 2020 13:24

Plán přepadu "Potopení celestionské obchodní lodi by si vyžádalo víc otázek než na kolik by mohl odpovědět a přitáhlo by to pozornost o kterou, jak věřím, příliš nestojí. Proto nás také chce pryč. Navíc kapitán Helmholtc je zkušený a s něčím takovým si jistě dokáže poradit. Zpoždění může být způsobeno i něčím jiným. Zatím mi to nepřijde jako důvod k panice," namítnu. Rozhodně věřím v Miriam a její posádku. To spíš by jí mohla dělat problémy byrokracie. ta je kolikrát mnohem horší než uragán. Nyní však k ožehavějším záležitostem. "Kdepak, můj plán je zhruba takový. Nenápadně se vytratím a někde si na něj počíhám. Staveniště je v noci opuštěné, nebo to můžeme provést mimo pevnost, třeba v lese nebo na útesech kam nikdo moc nechodí. Zkrátka si domluvíme místo a vy se tam vydáte a necháte se sledovat. Pokud se mi ho povede překvapit bude to ráz na ráz a pak si s ním pohovoříme," šeptem předestřu svůj plán. Je prostý, ale ono není potřeba vymýšlet něco komplikovaného na vyřízení jednoho slídila a věřím, že máme velkou šanci na úspěch a i kdyby ne, tak nijak netratíme a to je na tom to nejlepší. "Samozřejmě mám v plánu to udělat ihned. Vůbec se mi nelíbí představa, že nám někdo dýchá na záda."

Arun - 01. března 2020 09:49

Úkoly a zjevy Hela Tváří v tvář kamennému válečníkovi, Hela se obrátí k bohům pro odpověď. Ponejprve neslyší nic – jen prapodivné zvuky hory, na které si už zvykla. Po chvíli jí vyruší skřípění strážce – nejspíš opakuje to, co už jí jednou řekl. Pak znovu ticho. Ticho a samota hluboko pod skalami. Její víra je nezlomná. Vůle jí nedochází. Dcera severu volá své patrony. A teprve po strašlivé době mlčení, po strašlivém zkoušení jejího přesvědčení, ucítí chladný dotyk na tváři a mlhu zastírající jí mysl. Je těžké oslovit bohy bez pomoci bylin… ale toto místo, podobně jako prastará mohyla, nese zvláštní sílu. Konečně uslyší Hela kroky, které se přibližují z velké dálky. Jako by z nitra hory – ale Hela dobře ví, že hmota a zem pro Bohy neznamenají ani zdaleka tolik, jako pro ni. Otevře oči. Před ní stojí slepý muž, jehož dlouhý vous je pokrytý jinovatkou a který i přes to na sobě nemá nic než nejprostší sukno a žebrácký plášť. Ale není to běžné zjevení, kterého se jí dostává za dlouhých zimních večerů. Postava není zřetelná, jakoby zakrytá mlhou a nejistými stíny. Cosi stojí mezi Helou a světem Bohů. Ale i přesto zjevení přichází. Dobrá práce, dcero… uslyší ujišťující a uklidňující hlas slepého poutníka. Strážce dlouho spal – tak dlouho, že zaspal by svou vlastní stráž. To on hlídá Dědictví. Bdí a čeká na pravého dědice, který nikdy nepřijde. Ztracená je linka, až na poslední, pokroucený vlas. Démoni mohli by probít se do nitra hory, ale kolem Strážce snadno neprojdou. Svou myslí jsi ho probudila – skrz tebe k němu mohli jsme promluvit a zavolat ho ke stráži. Ale tu stařec zakašle nehezkým, nemocným kašlem a poklesne v kolenou. Musí se zapřít o svou hůl – ještě nikdy neviděla žádného z bohů tak slabého. Nesmrtelní, staří jako hory samotné… co by je mohlo zasáhnout a postihnout? Ztratily se naše děti, zabloudily – a když se vrátily, místo lásky jed v srdci přinesly. Teď Strážce musí bdít proti těm, které měl chránit… to Zrádce doufá v odplatu a plíží se stíny v údolí… On žene zkázu sem a ruší náš pokoj. Dobrá síla dávnověká zeslábla… nekonečné stává se konečným… Ale Zrádce – živen nenávistí a hněvem, nedojde pokoje. Střez se jeho jedu a dej rozum zbloudilým. Hlas boha se vytrácí… starý poutník se obrací a kráčí zpět vzhůru… k vrcholkům hor a k nebesům… mlha ho zahaluje. Nastražíme past… Letitia Poddůstojník pokrčí rameny proti její logice. „Loď se dá zdržet i bez potápění. Když má člověk peníze a nemá strach nebo skurpule. Já vim, že Helmholtc je slušnej chlap… ale ani von by si nechtěl se Společností nic začínat. A kdyby mu šoupli nějaký zlato za to, že se zpozdí, dokud to všechno Společnost nevyřeší ke svojí spokojenosti… nepřekvapilo by mě to, to je všechno, co řikám.“ Pak ještě zavrtí hlavou a dodá: „A tou jejich vopatrností si taky nejsem moc jistej. Jestli už na ně vážně někdo něco našel, navopak by se přetrhli, aby všecko vyřídili dřív, než jim to někdo zatrhne – ať už je to všecko cokoliv.“ Ale tím už jeho stěžování skončí a oba Celestionci můžou přejít k plánování jejich malé večerní akce. Günter si vyslechne její plán. Nakonec kývne. „To by mohlo jít. Vyrazím za pevnost – tam to musíte znát – taková ta dolina, co je hned na kraji lesa. Tam není vidět – a je to perfektní místo, kde by si amatér udělal nějaký tajný dostaveníčko. Tam za mnou půjde ten skrček na jistotu.“ Letitia dobře ví, co je to za místo. Párkrát si to tady v okolí i prošla, když se obzvlášť nudila a měla dlouhý večer, kdy se nic zajímavého nedělo. V létě bylo světlo dlouho do večera. Desátník pokračuje: „Jo, pustíme se do toho radši hned. Nejni žádnej důvod čekat – a já už taky chci nějaký odpovědi. Jen to nesmíme přehnat. Mrtvolu na krku mít nechci… i když v týhle divočině by se dalo schovat všechno. A Společnost si nepůjde k Torjakovi stěžovat.“ Když získali plán, desátníkovi se vrátilo sebevědomí. Kaprálka dobře ví, že se umí ohánět… ale asi se mu nelíbilo, že nemohl nic dělat. Sám by toho, co ho sledoval, těžko přepadl, zvlášť když by měl ještě strach, že když půjde proti Společnosti poštve tím proti sobě i Letitii. „Jen doufám, že ještě nikdo nezačal sledovat vás,“ poznamená ještě, ale už se zvedá ke dveřím. „Nejdřív si skočím na pivo do putyky, aby to vypadalo přirozeně, a tak za hodinku vyrazím. Ten chlap je malej, má takový špinavý vousy a hnědý vlasy a furt u sebe nosí kudlu, tak bacha. A nebuďte na něj nijak laskavá, nemám rád šmíráky…“ Vzhledem k tomu, že jsou domluvení, desátník vyrazí ven a past se může připravit. Letitia ho sleduje z okna – není moc široké, takže nemá moc dobrý výhled, ale skutečně si všimne, že nedlouho potom, co prošel po nádvoří, se od jedné ze stěn odlepila dost podezřele působící postava. Bude muset postupovat opatrně – k lesnímu dolíku, na kterém se domluvili, se dá přiblížit od pevnosti i od lesa. Může sledovat přímo toho chlapa nebo raději počkat až na místě… rozhodnout se co si na něj vezme a jak to celé provedou… Alespoň že se snad něco dozví o machinacích Společnosti…

Hela - 01. března 2020 10:29

Slepý poutník Čekám, naslouchám, ale kromě skřípění, slov Strážce, je klid. Náhle však zaslechnu přibližující se kroky. otevřu oči a s úžasem pohlédnu na strace před sebou. Celý život rozmlouvám s bohy, nebo spíš, naslouchám jejich slovům. Nikdy jsem jich ale nespatřila tolik, jako v posledních dnech. V úctě před ním padnu na kolena. Děsí mě, jak nemocně Poutník působí. Takhle přece bohové vypadat nemají. Bohové jsou ztělesněním síly a moci, nezlomní a neporazitelní. Kde vzal Zrádce tolik síly, aby jej dokázal tak oslabit? Spíš než radost z toho, že jsem se se Skaludem setkala, nyní cítím smutek. Ani jeho slova nejsou příliš povzbudivá. Probudila jsem strážce, ale Skauld neřekl, že on zajistí, že se k Dědictví cizinci, démoni, nedostanou. Řekl jen, že kolem něj snadno neprojdou. Muž už se obrací k odchodu, ale já si náhle připadám ztracena. Bylo ode mne domýšlivé, myslet si, že budu moci spatřit Dědictví. Nejsem Dědicem, ale jsem jeho Ochráncem. Počkej! Co mám teď dělat. Jak zabráním Zrádci, aby uspěl? Jak mohu Dědictví ochránit? Doteď jste mě vedli, nenechávej mě nyní na temné cestě samotnou. Nedokážu se smířit s myšlenkou, že bych se po tomhle všem vrátila jen tak do vesnice, a žila si dál svůj starý život. Nebo skutečně bylo mým jediným účelem probuzení Strážce? Mám to nyní nechat na někom jiném?Tohle není to, co jsem očekávala.

Letitia - 01. března 2020 21:23

Přepadení ve tmě "Znám to místo. Budu tam čekat," potvrdím Günterův výběr místa. Takhle to bude lepší než zkoušet stopovat stopaře. Nechám tedy desátníkovi dostatek času a mezitím se připravím. Meč mám u sebe, stejně tak dýku. Doplním to ještě druhou pistolí. Schovaná pod pláštěm a ve tmě nebude nijak vidět. Škoda, že tu teď není Geir posloužil by mi jako dobré krytí, ale i tak by nemělo být nic tak divného pokud si vyrazím na večerní procházku. Nebude to poprvé. Klobouk nechám tady, místo toho si zabalím vlasy do kápě aby nebyly tak nápadné, i když hlavní přípravu k přepadu udělám až na místě a v dostatečném odstupu před stanoveným časem tam vyrazím. Projdu branou a hned za ní zamířím doprava podél zdi. Ujdu několik rychlých kroků a schovám se ve stínu a sleduji zda i za mnou někdo nejde. Teprve když mám jistotu, že tomu tak není menší oklikou zamířím k prohlubni, kterou jsme si určili pro náš přepad. Tam se schovám ve tmě, kápi staženou hluboko do obličeje a ruku připravenou na jílci meče abych ho mohla okamžitě vytasit jakmile se naše kořist dostane na dosah.

Freya - 02. března 2020 16:26

Znovu na cestě Probouzíme se do chladného rána. Rychle něco posnídat a co nejdříve se zase vydat dále. Vcelku oceňuji to, že nikdo zbytečně neřeční a snad i náš učenec pochopil, že nikoho z nás na nějaké dlouhé rozhovory či tahání rozumů neužije. Jen tiše zakleju, když se nám do cesty připletou pastevci na Chrostophera, který navrhuje přátelské pokecání jen zavrčím: "Nemohli." Naštěstí nic nenamítá, takže v klidu a nepozorováni můžeme pokračovat dál. Když staneme nad cestou, přemýšlím co dál. Na cestě bychom snad žádnou pozornost budit nemuseli. Prostě jen pár lidí co míří do Alesgas. Nechce se mi prodírat se hlubokými hvozdy. Sice jsem zde vyrůstala, ale až k horám se člověk zatoulal málokdy. Vcelku nerada bych se tu někde zatoulala. Pohled na unaveného učence mne pak jen utvrdí ve správnost mého rozhodnutí. Prodírat se s ním dál lesem, tak ho za chvíli neseme na zádech... "Pokrčovala bych dál po cestě, alespoň kus. V tuto chvíli to bude nejrychlejší." odpovím nakonec po zvážení všech pro a proti a jen doufám, že se v tom nemýlím. Hádám, že i kdybychom někoho potkali ani Christopher není tak hloupý, aby někomu vykládal skutečný cíl naší cesty. "Na oběd je ještě času dost. Jdeme." obrátím se pak na jistě zklamaného učence. Ještě chvíli to holt musí vydržet. Pomalu se rozejdu dolů k cestě a přemítám, jakpak se asi daří Elkovi a zda-li už také vyrazil.

Arun - 02. března 2020 21:51

Nový úkol Hela Na moment už to vypadá, že Hela bude zanechána sama sobě – opuštěna i svými bohy… ale její patroni vidí její věrnost a neopustí jí ve vysoké nouzi. Tam odtud, kde zmizel slepý poutník, uslyší ozvěnu hlasu – nedokáže říct, který z bohů mluví či snad nemluví-li všichni… ale je to jejich hlas. Neměj strachu o Strážce. Není zemských sil, které by přemohli probuzeného hrdinu z nejstarší Války… Jen Zrádce sám, který usadil se v srdcích malověrných a ztracených… V jejich srdcích nese se jed, který posedl kraj – náš kraj, kraj našich dětí, kraj minulého i budoucího… Zbav zem nemoci v srdcích lidí, vyrvi s kořeny svody Zrádcovy... ochraň Dědictví, by jedu podehlo… Hlasy se vytratí. Do očí Hely se na moment snese mlha a zakymácí se, jak se zjev vytrácí. Avšak po nadzemské přítomnosti zůstává pocit síly a obnoveného přesvědčení. Má nový úkol. Není o mnoho jasnější, avšak může být alespoň ráda, že první část svého povolání splnila. Podařilo se jí prozatím Dědictví uchránit… ale hrozba ještě není zažehnána. Cosi temného obchází horu – snad to přišlo s cizáky, snad jí to pronásleduje z Helskary… ale je to něco, co využívá lidi, aby to oslabilo moc Bohů. A pokud zeslábnou síly Bohů, Dědictví bude opět v nebezpečí. Avšak Bohové by nikdy nezasáhli do myslí svých dětí jinak než upřímným zjevením pro mysl otevřenou – i když by ti lidé dávno ztratili svou cestu. Vzít lidem jejich svobodu… Takového nízkého a podlého jednání, vkrádání se do mysli, pokoušení a kažení lidské duše… toho by se neštítil jen Zrádce. Bude to muset být ona a její druhové – přivedení znaky Bohů – kteří najdou cestu, jak dostat temné síly z hor a jak ochránit Dědictví navždy. Je to velký úkol. Ale když Hela stojí v kruhové místnosti podzemního chránu a hledí na zázračného bojovníka z dávných časů… může alespoň být klidná, že Dědictví bude před smrtelníky ochráněno. Vysoký válečník ji sleduje nevidoucíma očima, opíraje se o svou sekeru. Nemá ústa, ale opět Hela slyší vrzavou řeč, která jí oslovuje. Dokonce ani střelné zbraně cizáků by nedokázali prorazit jeho kamennou kůži. V místnosti, ve které se nachází by mohla nalézt mezi všemi těmi věcmi něco, co by jí pomohlo v boji nebo by jí lépe řeklo, proti čemu vlastně stojí. Bohové jí už tak vyjevili nesmírné množství vědění – a zdá se, že je pro ně obtížné k ní hovořit. A dokonce i zde se zdá, že je zjevení vyčerpává. Musí to být temné síly Zrádce… Něco jí říká, že jakmile horu opustí, opět se za ní uzavře. I když jí samotný Arun dovolil vstoupit, snad by bylo lepší, aby byl vchod opět zapečetěn. S dlouhými sáhy skály a bojovníkem z časů Písní jako ochranou by mělo být Dědictví v bezpečí… dokonce ani ona samotná by nemusela být vpuštěna, pokud Bohové soustředí svou sílu na boj s ,jedem‘, o kterém mluvili… Dokonce i v časech písní by Bohové nezvítězili, nebylo-li by smrtelných hrdinů. Při měsíčku Letitia Letitia se přesvědčí, že jí nikdo nesleduje a vypraví se připravit past… bude to dost jednoduché – jen se to musí provést opatrně. V nočním klidu kolem ní se motají stíny, jak vítr hýbe stromy a travou v měsíčním světle. Kraj je nyní snad ještě pustější než ve dne. Šumění moře také není dvakrát uklidňující, protože to si začnou smysly hrát nejrůznější triky na mysl a vkládat do šumu hlasy a slova... Kaprálka není pověrčivá a má chladnou hlavu – čeká na svém místě s výhledem směrem k pevnosti, i když ta je zakrytá řídkým začátkem lesa. Prohlubeň samotná je kryté místo jen několik kroků mezi stromy. Dno je vlhké a při deštích nebo při velkých táních se často změní v bažinu, která pomalu svádí vodu do nedalekého fjordu. Nyní je tu naštěstí vcelku sucho – a nízké svahy kryjí před nějakými pátravými pohledy od pevnosti… jsou dost daleko na to, aby mohli být v klidu. Sleduje pevnost – proti pochodním tu a tam zahlédne přejít mezi staveništěm strážného, ale jinak je těžké něco rozeznat. Pak spatří malý oranžový záblesk zápalky proti temné stěně jedné z dokončených hradeb pevnosti. To si nejspíš desátník zapálil cigáro – a ona má znamení, že by se měla připravit a odkud plánuje její komplic přijít. Desátník nechce dělat to tomu špehovi až moc lehké a po chvíli to típne. Teprve potom se k ní vypraví. Už ho rozezná. Nevidí nikoho za ním. Nejspíš si špeh dává pozor, aby si ho nikdo nevšiml. Ale jakmile zajde návnada do lesa- Zahlédla ho. Zvedl se. Odhodlal se vyrazit za desátníkem. Nechce, aby se mu v lese ztratil. A jakmile se mezi stromy schová on, Letitia už je na něm pověšená. Günter mezitím došel až do doliny, kde postává a tváří se netrpělivě. Špeh stane za jedním ze stromů a sleduje ho. Letitia se k němu blíží zezadu. V ruce drží dýku. Plánuje dát jen jednu tupým koncem. Ne do omráčení… ale aby se necukal. Zvedne se vítr. Její plášť zašustí ve vzduchu – už je jen krok od toho špeha. Ale on jí musel slyšet! Obrátí se proti ní – křikne, sáhne k opasku- a dostane první ránu do pravé ruky. Jenže chlap od Společnosti nemá nikdy jen jednu zbraň. Jeho levička vyletí proti ní a zasáhne jí do paže. Bolest jí vystřelí až do ramene. Záblesk mosazi přes klouby – zbraň hned při ruce. Letitia na něj padne a přitlačí ho s dýkou proti stromu. Bojuje – ale to už Letitia slyší spěšné kroky poddůstojníka, který chytne překvapeného špeha zezadu a strčí mu pod krk svůj vlastní nůž. To už chlap povolí a přestane se snažit. „Tak koukej zpívat, ptáčku,“ zavrčí mu do ucha výhružně desátník. Ale špeh jen semkne rty a podívá se zpříma na Letitii. Teprve, když Elko přitlačí, otevře tlamu, aby nádával. A pokusil se vyškubnout. Ale desátník drží pevně. „Tohle ste si posrali! Pusťte mě! Tohle vám spočítaj-“ a svoje slova doplní dobře mířeným plivancem k Letitii.

Arun - 02. března 2020 21:51

Cesta do hor Freya Čtveřice sejde z kopců a co možná nejnenápadněji se vrátí na cestu, po které se vydá. Christopher se nezdá příliš nadšený z promarněné příležitosti na časný oběd, ale chůze po normální cestě mu zlepší náladu dost na to, aby si udržoval svůj nebezpečný optimismus. Tu a tam potkají několik pastevců, kteří je podezřívavě sledují z dálky – a ona už si zvyká, že po prvních pár pokusech jí přesvědčit k přestávce, aby si s nimi mohl zkusit promluvit, slýchá posmutnělý a hluboký povzdech učence. Promarněná příležitost k získávání znalostí, říká tím. Chůze po cestě je podstatně rychlejší a příjemnější – jenže stezka se také daleko víc klikatí a ve výsledku je určitě delší… Na druhou stranu, je jisté, že vede bezpečně k horám. Podél horských svahů už vedou jen vzácnější stezky… ale hory nejsou pusté a do většiny průsmyků vedou cesty, které není těžké nalézt. Horalové se sice nedívají příliš laskavě na ty, kteří je používají bez jejich svolení, ale Freya si mlhavě vzpomíná na něco o ,horalské pohostilosti‘ kterou jim ukládá jejich víra. Pokud ona ví, v praxi to alespoň znamená, že pokud nebudou strkat nos do cizích chalup a zůstanou na stezkách, nehodí jim žádný z nich na hlavu balvan. Ale ještě u hor nejsou, i když už se přiblížili na tolik, že se mohou na moment zastavit, a zatímco učenec sbírá dech, obdivovat se těm velikánům. Tak vysoké hory už dlouho neviděla. I na jihu jsou hory – ale Varldbergen se nic nevyrovná. Sněhem pokryté štíty, příkré svahy, vodopády potoků z tajícího ledu… je to krásný kraj. Ale divoký a nebezpečný a oni tu nejsou od toho, aby se kochali. Freya se brzy začne divit, že cesta je v podstatě pustá. Ne, že by byla příliš frekventovaná dřív, ale za celý den cesty nepotkali ani živáčka. Dokonce ani místní – jen zdálky tu a tam nějaký pastýř. Co víc, někdo si dal tu práci, že na křižovatkách zničil a znehodnotil ukazatele. Sice je stále dost jednoduché poznat, kam vede hlavní cesta… ale není to dobré znamení. A jak se odpoledne protahuje, Freya začíná mít nepřijemný pocit v zátylku. Její dlouhé roky instinktů jí něco říkají a před něčím varují. Když se prudce obrátí, les se zdá příliš tichý, příliš nehybný. Možná, už začíná být paranoidní, ale u obou žoldáků si také všimne neklidu. Konečně se Isa na moment zastaví u jedné z odboček z hlavní cesty a obrátí se k Freye. „Další křižovatka – kolik těch samot tu je?“ a při té příležitosti jí pokyne, aby přišla blíž. Když je dost blízko a pokyne Ise na hlavní cestu, vykročí se stopařkou po boku. Neotáčí se k sobě, ale mluví. I ona už byla párkrát sledována a ví, jak si dávat pozor. „Někdo jde za námi,“ zamumlá. „Neviděla jsem ho… ale nejsme sami. Místní? Můžou po nás jít?“ Všimne si – spíš po sluchu než jakkoliv jinak, že Arlo se nenápadně přiblížil k Christopherovi a kráčí blíž u něj. Ti dva skutečně očekávají problémy. A jsou připravení se bránit bez milosti. „Musíme je setřást. Nebo ještě líp, přijít na to, kdo to je a zatrhnout jim to. Můžem jim dát příležitost udělat chybu… nebo na ně připravit léčku… nápady?“ Tady nejsou lesy tak husté a někdo by je jimi mohl snadno sledovat. Ale zároveň by to byla i příležitost, jak by se Freya mohla oddělit a zkusit něco vypátrat. Stejně tak by mohla vyčkat až do večerního táboření. Do té doby je pronásledovatelé buď nechají na pokoji nebo se odhodlají k činu. Tohle je přesně ta chvíle, kdyby se jí Elko hodil… ale snad na ty dva bude taky spolehnutí.

Hela - 02. března 2020 22:06

Nové poslání Bohové mě nikdy nezklamali. Jejich slova mě provázejí celým životem a i nyní mi dají nový úkol. Zrádce obchází krajem. Už jsem se s ním setkala a měla možnost zakusit jeho jed na vlastní kůži. Pocítím bodnutí úlevy, tohle jsou jasná slova a já mám opět cíl. Nyní jsem ještě radši, že se Elfstan vypravil na svou výpravu za sjednocením horalů. Budeme potřebovat každou schopnou ruku, ale dokud nad námi bdí bohové, nemůžeme prohrát. Naposledy pohlédnu na Strážce a popřeji mu hodně štěstí. Už se chystám místnost opustit, když si uvědomím, že podruhé už se sem dost možná nedostanu. Po krátkém zaváhání tedy seberu dvě kamenné tabulky. Bohové mi prozradili mnohé, ale den, kdy přestanu prahnout po vědění, bude dnem, kdy zemřu. Z hory odcházím, s hlavou skloněnou, zatíženou mnohými myšlenkami. Na okraji chodby se zastavím a obezřetně se rozhlédnu. Mám pocit, že jsem uvnitř byla sotva několik desítek minut, ale kdo ví, kolik času ve skutečnosti uteklo. Dost možná se sem mezitím stáhli nepřátelé, kterým jsem právě nakráčela přímo do náruče.

Letitia - 03. března 2020 09:44

Výslech Slina dopadne. Já se rozmáchnu a hřbetem ruky ho udeřím přes ústa. "Ne, posrals to ty," odseknu, "právě teď máš na výběr ze dvou možností. Ta první je okamžitě nám vyklopit proč sleduješ desátníka a cokoli dalšího co by se mi mohlo líbit. pokud ty informace budou stát za to nechám tě jít a nikdo se o tom jak jsi se hloupě nechal chytit nemusí dozvědět. Druhá možnost je hrát si na hrdinu a mlčet. Pak nechám tady Güntera aby tě přivázal ke stromu a ještě za teplo půjdu všechno vyklopit Doresgrückovi. Pochybuji, že tě odmění za tvou statečnost a to i kdybys nakrásně nic neřekl a zklamat někoho jako je on... No to by pro tebe mělo hodně špatné následky." Dám mu chvíli na rozmyšlenou aby si to mohl srovnat v té své palici. Rozhodně, ale nehodlám čekat celou noc a pokud bude potřeba tak mu v rozhodování trochu pomohu. Ta ruka mě pořádně bolí a když cítím bolest tak mám chuť se o ní rozdělit. Ráno tam bezpochyby budu mít pořádnou podlitinu a budu jí muset trochu šetřit, ale kost je v pořádku. Rozhodně jsem zažila i horší zranění než je tohle. "Takže jak to bude?"

Freya - 04. března 2020 15:02

Slídil Na Christopherovy otázky, týkající se zastávky u pastevců už ani neodpovídám a zdá se, že to učenec pochopil.Zprvu cesta probíhá hladce a bez problémů, všude je klid. Že možná až moc velký klid, dojde mi za nedlouho. Zničené ukazatele a pustá krajina. Klid před bouří? Možní... Navíc se mi někde za krkem usadil nepříjemný pocit, že nás sledují čísi oči a je mi jasné, že to nebude jen pocit. Jak dlouho už ho máme za sebou?... Chvíli zvažuji, zda byl opravdu dobrý nápad jít po cestě. Ale někde při prodírání se lesem bychom si případného pronásledovatele taky nemuseli všimnout vůbec. Každopádně je třeba zjistit, co je ten ptáček zač. "Já vím." odpovím jen zamračeně Ise, která mne jen utvrdí v tom, že to není jen můj pocit. "Nemyslím si, že to jsou místní. Pastevcům se možná nelíbíme, ale nedali jsme jim snad žádný důvod k tomu, aby se za námi táhli." pokračuji dál. "Na cestě je těžko setřesem a vydat se přímo k horám se mi nechce. A pak, chci vědět, kdo to je a proč se nám pověsil na paty." na chvíli se odmlčím zvažujíce všechny možnosti. "Jdem dál jakobychom si ničeho nevšimli, počkáme až do chvíle, kdy si najdem místo na nocování. Za šera se mi snad podaří v lese zmizet a dostat se k tomu slídilovi a podívat se mu na zoubek." předestřu Ise svůj nápad, snad nebude proti. Předpokládám, že když už se nám někdo pověsil na paty, jen tak se nás nepustí a já snad budu mít večer příležitost pod nějakou záminkou se nevinně vytratit a dostat se našemu pronásledovateli do zad. A pevně doufám v to, že kdyby se mělo něco semlít, tak se na ty dva dá snad spolehnout. "Christopherovi nic neříkejte." dodám pak ještě. Snad nemusím vysvětlovat, že učenec by mohl prozradit to, že už jaksi víme. Nepochybuju o tom, že sám si ničeho nevšimne.

Arun - 04. března 2020 21:02

Zpět na povrch Hela Vědma ještě jednou pohlédne na síň, do které jí byl umožněn vstup, a na strážce, kterého probudila a vyvolala ze skály. Zdá se to neuvěřitelné. Už dřív samozřejmě věděla o síle Bohů… ale tohle bylo poprvé, kdy jí pocítila v tak nesmírně fyzické podobě. Bohové jí vyjevili nesmírné věci, které by jen tak někomu neukázali. Ještě vezme do rukou dvě z podivných destiček pro případ, že by se sem znovu nedostala… a pak se obrátí zpět k východu. Naposledy uslyší skřípavá slova v jazyce, který je nesmírně cizí a zároveň nesmírně povědomý… a pak už prochází horou zpět k záři měsíce… Jak prochází chodbami, opět si všimne zesilujícího hučení uvnitř hory… projde několika zákruty a skrz poslední, než uvidí tmavý obdélník východu. Tolik času nemohlo uběhnout, neboť venku je stále noc… ač má pocit, že se do temnoty vkrádá ranní šero. Byli na pochodu celou noc. Únava se na ní začíná projevovat. Ale musí vytrvat. Vyklopýtá skrz východ – hučení jí naplní hlavu, když prochází skalním vchodem… ale jiskry opět zmizí, když prochází mezi kameny. Stále je v bezpečí od strážících pečetí. Když vychází ven, spatří postavu medvědobijce hrdě stojícího uprostřed posvátného místa. Ale po cizácích ani stopa. Shlédne směrem k jejich táboru. Když přicházeli, nebylo ho ve tmě mnoho rozeznat. Nyní plane pochodněmi, a i z téhle dálky to vypadá, že se v něm něco začalo dít. Sem ještě nikdo z nich nedošel. Je to koneckonců docela nějaký kus cesty. Udělá ještě pár kroků k medvědobijci, ale celou její rukou projede strašlivá bolest. Zapotácí se v momentu slabosti – a v tu chvíli její zrak zaslepí záplava bílého světla. Uslyší strašlivý třesk a spolu s ním hrom. Svět se pomalu vrací do normálu. Ohlédne se. Nevidí nic než jednotlitou skalní stěnu. Nic než černý kámen. Jak se skála otevřela, tak se zase zavřela… Sigvar se k ní obrátil, jakmile vystoupila ven. Při záblesku si zakryl oči rukou a nyní k ní přispěchal několika rychlými kroky a podepřel jí. „Helo!“ zvolá nejprve – v jeho hlase nebývalá starost… ale když vidí, že je v pořádku, jeho prostá věcnost se vrátí: „Přáli nám Bohové? Co jsi potkala v hoře?“ Mávne rukou ke světlům v údolí. Většina pochodní, které roznesl Sigvar, již uhasla. „Jako rozzuřené vosí hnízdo. Ještě sem nedorazili… ale jen ať přidjou,“ dodá temně, zatímco se opět obrácí k Hele, aby se dozvěděl o tom, co nalezla v hoře. Ptáček zazpívá? Nezazpívá? Letitia Muž se nezdá být přesvědčen výřečností Letitie… už proto že se na ní jen zašklebí a odpoví jí nadávkou „Nesnaž se bejt chytrá, krávo. Vy dva jste mrtvoly, jenom to ještě nevíte-“ Desátníkovi se tohle chování přestává líbit, a tak mu trochu stiskne krk čepelí, než mu zavrčí do ucha další hrozbu: „Mrtvoly, jo? Tak to už nám moc nesejde na tom, jestli tě podříznem jako podsvinče, ne?“ Špeh trochu pobledne, ale pořád má v sobě trochu bojovného ducha. „Můžeš to zkusit a nejenže zhebneš, udělaj ti to ještě dvakrát tak horší-“ odsekne. „Tak, to byla špatná odpověď, chlapečku,“ tentokrát se zašklebí desátník. Je jasné, že si nebojí ušpinit ruce a teď mu jde o víc než o nějakou hru na spořádané vojáčky. Čepel se začne tisknout na kůži jejich zajatce a ten, když ucítí bolest – a když vyraší první zatím malé krůpěje krve, zbledne a změní písničku. „Hele – počkat-“ zakvičí, jak se snaží odtáhnout krk od čepele, ale Elko drží pevně. Desátník začíná ztrácet trpělivost. Nebo to možná jen vážně dobře hraje… na to ten chlap nejspíš nezačne sázet. Další nepříjemné zavrčení od Elka. „Nikomu na tobě nezáleží, ty grázle, takže jestli si chceš zachránit kůži, vyklop, co víš.“ Konečně se dostanou někam dál, protože muže začne opouštět odvaha a konečně se pustí do odpovídání: „Já nic nevim – nic nevim! Dostal jsem jen za úkol se vám pověsit na paty – a prej se držet dál vod vás,“ pokusí se naznačit k Letitii, i když mu to Günterův stisk neumožní moc. Jeho tón se taky pěkně změnil. Ale jeho slova by dávala smysl. Doresgrück má Güntera nejspíš za průměrného poddůstojníka… zatímco ví, že Letitia se v rozvědce trochu vyzná… a že by rychle přišla na to, že se jí někdo pověsil na paty. Ten chlap ještě ani nepotvrdil, že ho poslal šéf Společnosti. I když taky proti tomu nic nenamítl. A rozhodně odpovídá, jako by to tak bylo. „Nic nevim – ale zahráváte si se špatnejma lidma! Dou po vás – nechte mě bejt a radši sami berte nohy na ramena!“ kvičí dál jejich zajatec…

Arun - 04. března 2020 21:02

Kdo se plíží lesem? Freya Po rychlé domluvě Isa pouze přikývne – čím méně slov, tím lépe… a oba dva ví, že je důležité jejich pronásledovatele nevyplašit a pokusit se spíš zjistit, kdo se jim to lepí na paty… Freya a Isa pokračují v rovnoměrné chůzi jakoby nic. Mezitím si seveřanka všimne, že Arlo a Isa si vyměnili rychlé přikývnutí – to jim nejspíš na dohodu stačí. Ti dva spolu už pracovali dřív… a vzhledem k tomu, že každá operace potřebuje sílu a někoho, kdo ví kam s ní nejlépe zaútočit, takováhle dvojice mohla mít mezi žoldáky úspěch. A nejen mezi nimi. Podle slov Christophera je však v téhle práci žene něco víc než žoldnéřský kontrakt. Hlavně že odvádí svou práci. Arlo kryje Christophera a je jisté, že by ho dokázal ubránit, i kdyby došlo na nože… I tak není to příjemný pocit – jako mít v četě nějaké ucho jen kvůli rozkazům zvysoka. Ideálně ještě k tomu šlechtického synka… Alespoň, že cesta rychle utíká a hory se přibližují. Neodbočují a stále pokračují po cestě, která by je v pořádku dovedla do Alesglas. Nic podezřelého… Když už se začne slunce sklánět k obzoru, Freya se začne ohlížet po nějakém vhodném místě k táboření. Bylo by vhodné sejít trochu z cesty – a snažit se být alespoň trochu nenápadný. Oba žoldáci dělají totéž. Právě když přechází přes jednoduchou lávku přes jeden z prudkých horských potoků, Arlo ukáže nahoru proti proudu. „Podél toho potoka by to mělo jít. Budem mít čerstvou vodu a jistotu, že v té džungli neztratíme cestu. A nebudem přímo na cestě.“ Isa přikývne a brzy začnou prozkoumávat prospekty tábořiště. Podaří se jim najít malé sušší místo výš proti proudu, z cesty. Co víc, je to mýtinka, která je z jedné strany krytá potokem, odkud by se k nim plížilo jen ztěžka. Sice to poněkud omezuje možnosti na útěk… ale pokud by je někdo přepadl, nebylo by dobré se rozprchnout všemi směry. Když Freya naslouchá večernímu vytí vlků, něco jí říká, že to by neskončilo dobře. Tady to už jsou divoké a husté lesy – dokonce i v porovnání s divočinou kolem Helskary. Momentu příprav na táboření a vybírání místa využije trojice k rychlé poradě, zatímco Christopher znaveně skuhrá nedaleko. „Někdo nás sleduje,“ potvrdí ještě Arlo. „Je mi jasný, že s tím chcete něco dělat.“ Isa přikývne: „Podíváme se tomu na zoubek. Ale opatrně. A někdo musí hlídat našeho učence. Pokud se mu něco stane, celá tahle cesta bude k ničemu.“ „Tohle místo by mohlo být dobré, jsme tu z jedné strany krytí… ale můžem zkusit najít ještě něco otevřenějšího…“ Rozhlédne se po okolí a pak se vrátí k otázce pronásledovatelů: „Nějaký plán?“ Oba žoldáci se podvědomě obrací k Freye – má v sobě něco nepopiratelně seržantského…

Hela - 04. března 2020 21:13

Světla v temnotě Udělám několik kroků a v tom okamžiku mě opět zasáhne bolest v ruce. V tom samém okamžiku také ozáří oblohu blesk a ozve se hromobití. Nohy se mi podlomí a já se zhroutím na kolena, v jizvách mi tepe. Nevadí mi to. Ani se nemusím ohlížet a vím, že Arun horu opět zapečetil. Po vstupu už není ani vidu "Díky Sigvare. Nic mi není." S mužovou pomocí se vysoukám na nohy a pohlédnu do údolí. Rojení světel mě znepokojuje. "Spatřila jsem bohy, ale co je nejdůležitější, probudila jsem ze spánku Strážce. Nyní bdí uvnitř hory, aby chránil Dědictví. Stále ale ještě nemáme vyhráno." Rychle ze sebe chrlím slova, jako kdyby na tom závisel můj život. "Zrádce obchází krajem. To on zasel do srdcí našich nepřátel jed. Jeho přítomnost oslabuje bohy. Musíme vyhnat cizince pryč, než bude příliš pozdě. Zrádce nesmí uspět a Dědictví nesmí být nalezeno." Napřímím se. Jsem vyčerpaná, ale odhodlaná. "Neměli bychom tu zůstávat. Oni se do nitra hory nedostanou...zatím ne. Ale musíme shromáždit horaly a udeřit, tvrdě a nemilosrdně. Tenhle kraj je náš a my si ho také vezmeme zpátky!" Pevně stisknu Sigvarovi paži. "Musíme najít Elfstana."

Letitia - 05. března 2020 16:25

Výslech Nenechám se vyprovokovat. Když to chce tím bolestivějším způsobem tak ho nechám. Mně vyhovuje obojí a z jeho výhrůžek si nic nedělám. Zažila jsme horší věci než je jeden otrapa s nožem. Když kolem vás létají dělové koule, zem vybuchuje a všude křičí ranění tak již vás jen tak něco nerozhodí. Stejně tak nejsme ani žádná měkota. Nijak nezakročím, když desátník začne víc používat svůj nůž. Ani bych nemrkla i kdyby ho podřízl jako jehně. Pohledu na krev se opravdu neštítím a sama jsem pěknou řádku mrtvol také vytvořila. Ovšem nakonec to vypadá, že tak drastické kroky nebudeme muset udělat. Možná. "Být tebou tak začnu hodně rychle vzpomínat na to co všechno nám můžeš prozradit. Tady desátník se již nemůže počkat aby ti pustil žilou nebo zlomil prst a já ho jenom těžko dokáži zastavit pokud se do toho dá. Nebo snad chceš aby ti jako první uřízl ptáka?" přisadím si svou výhrůžku, kterou myslím zcela vážně. Možná to i vycítí. "Tak začni. Kdo a proč ti nařídil abys špehoval? A proč ne mě?" založím si ruce v bok a poslouchám co z něj vypadne. Své domněnky nijak nenaznačuji, ale je možné, že to má něco do činění s tím jak často byl vidět s Feyou. Ale klidně to může být i něco zcela jiného.

Freya - 05. března 2020 17:29

Plány Pokračujeme dál i s oním čmuchálkem v patách. Není to příjemný pocit cítit něčí oči neustále v zádech, ale nechci toho ptáčka vyplašit. Krotím nutkání ohlédnout se a snad alespoň v záhybu cesty spatřit toho, kdo se na nás pověsil. Však dočkej času...ještě budeš mít příležitost si s ním pohovořit... Nic nenamítám tomu, když Arlo zamíří dál do lesa podle potoka a i místo na táboření, které vybral zdá se být docela dobré. Potok z jedné strany bude snad výhodou pro nás. Očima ještě jednou přejedu celé tábořiště a jen pro sebe si kývnu, že tohle by šlo. "Jo, drží se nás už docela dlouho." přitakám tiše. "Zkusím využít šera a v tichosti se odsud vytratit a dostat se našemu milému příteli do zad. Vy dva zůstaňte s Christopherem. Hodilo by se, kdybyste pak ztropili něco, co by mohlo upoutat pozornost našeho pronásledovatele, abych mohla zmizet." předestřu svůj plán těm dvěma a uvidíme, jak se na to budou tvářit. Pevně taky doufám v to, že se nám na paty pověsil jen jeden člověk a má za úkol nás jen sledovat a ne se nás v tichosti zbavit, protože tady bychom mu dali docela dobrou příležitost. No, nemaluj hned čerta na zeď.... Znovu si vzpomenu na Elka, který by se mi teď vážně hodil. Známe se, víme jak přemýšlí druhý. No nic budeš si holt muset poradit sama... Pokud ti dva nic nenamítají nebo nemají lepší nápad, jak se s tím slídilem vypořádat, začnu se věnovat přípravě tábořiště jakoby se nechumelilo. Nanosit nějaké to dřevo na oheň. Přichystat si něco k večeři a tvářit se tak bezstarostně, jak jen to jde. Přitom mít oči a uši ovšem neustále ne stopkách.

Arun - 06. března 2020 21:49

Cesta zpět Hela Sigvar si pozorně vyslechne každé její slovo a očima sleduje hemžící se cizáky. Poté sklouzne očima k zapečetěné hoře. Mračí se. „Snad jsme cizáky odradili. Teď je musíme vyhnat – zvlášť, když se spolčili se zlem…“ Jako vždy, mluví stručně a prostě. Není to muž žádných velkých slov. „Dobře, že Dědictví zůstalo skryto v hoře. Zbytek už zvládnem.“ Vzpomněla si na Sigvarovu podezřívavost vůči dědictví i Elfstanovi… nejspíš je jeho srdce klidnější, když se doslechl, že dědictví je skryto v hloubi hory a hlídáno pradávným strážcem. Nyní musí zem osvobodit od jedu, který Zrádce rozesel… „Můžem jít. Tohle místo patří bohům. A my máme od nich jiný úkol. Pryč s těmi proklatými cizáky…“ A s tím se dvojice vydá na opatrný sestup z hory. Nechávají za sebou posvátné místo i tajemství hory stále skryté, tam kde má být. Během chůze a jak opouští údolí Sigvar poznamená k vědmě: „Sjednocení horalů může být těžší záležitost, než si myslíš. Jsme samotářský národ.“ A každý tu má svou svobodu, které si cení nade vše. Není tu mnoho stařešinů a horalé zde žijí v podstatě skutečně jen po rodinách. Víc jak několik chalup tu u sebe není. Co víc, proti horalům jsou i Helskarští nadšení reformátoři tradic… Problém je, že nikdy se ničím podobným nemuseli utkat. Nemají strach – jen neznají a nechápou svého nepřítele… pokud by se je někdo pokusil dobýt či vyhnat, věci by byly nejspíš dokonce jednodušší. Snad jimi pohne fakt, že cizáci šlapou po posvátné půdě… Mohlo by to zabrat hodně času. Ale musí to dokázat… je to povolání od bohů. Jen je otázka, zdali to všechno skončí dobře… pokud by došlo na krev, mohlo by z toho být ještě hodně problémů… Když stanou se Sigvarem na protějším svahu, musejí se zastavit. Byli na pochodu celou noc a síly se začínají vytrácet. Nebylo dobré se nyní zcela vyčerpat – a dvojice počítala s další nocí na výpravě. Jejich útočiště je stále poměrně daleko. Zatímco hledají dobré místo k táboření, Hela ještě jednou zabloudí pohledem k táboru a k hoře. Opět cítí nepříjemný neklid. Něco je a zůstává špatně. Dokonce i s pomocí bohů… je to snad vliv Zrádce, to co cítí? Nebo zlá předtucha? Či snad něco úplně jiného? Nelze říct s určitostí. Jisté jen je, že jí to spánek nijak neusnadní. Kdo podráží koho? Letitia Zdá se, že výhružky pomalu začínají zabírat – zvlášť když se k nim ještě přidá pár dost nevybíravých úděrů desátníka… tenhle špeh je možná otrlý chlap, ale vlastní krk se blbě váží zlatem – i když ho má Společnost sebevíc. „Hej – hej – já – vážně nic nevím-“ začne koktat. Ale stupňující se výhrůžky Letitie z něj konečně něco vytáhnou. „Říkal, že vy byste si toho všimla – že by to byl průser-“ začne z něj padat nesouvisle. Neleze to z něj nejlépe. Desátník ho podpoří trochou násilí. Pustí mu krk, podkopne mu ze zadu nohy a když špeh nevyhnutelně padne k zemi, dostane pořádný kopanec do žeber. Desátník ho zase zvedne a přimáčkne ke stromu s dýkou znovu pod krkem. „Jestli tvoje další slova nebudou, kdo ti řekl, že se mi máš lepit na paty a pročs to měl dělat, vyřežu ti místo nádobíčka novou díru-“ Ten chlap už toho má dost. Pokusí se odtáhnout stranou a zvolá: „Doresgrück, byl to Doresgrück!“ Desátník trochu povolí, ale ne příliš… a chlap se otočí k Letitii a konečně začne zpívat. „Někdo v Alesglas nás podrazil! A Doresgrück se vás chce zbavit!“ Konečně něco zajímavějšího… ale co to znamená. „No jen pokračuj, tak se mi to líbí,“ řekne desátník. „Něco se posralo – nevím co, ale on si od teď dělá věci jinak – a nikdo se nestará vo to, co si myslí Koruna zpátky doma. Na vás dva je to narafičený – máte bejt zatčený za špionáž, voba dva. Víc nevím. Vy dva a ještě Korrel.“ A to by byl rozsudek smrti. Seveřané by je sice nepopravili… ale pro Celesitonskou kancelář by bylo daleko jednodušší postarat se, aby jim někdo otrávil jídlo, než se je z toho snažit vysekat. Možná i Společnost samotná by se o ně postarala, jakmile by k tomu byla příležitost… Například na lodi pryč nebo cestou do Alesglas. „Víc fakt nevím,“ zaskuhrá chlap, očividně docela zničený. „Potřeboval na někoho svýst pozornost, aby Nortimberci nechali Společnost ještě chvíli na pokoji… měl sem dávat pozor, abyste neutekli z pevnosti…“ Není toho moc – a není jisté, jestli si jejich špeh nevymýšlí, aby si zachránil krk nebo hodil pod kola Doresgrücka… ale je to začátek.

Arun - 06. března 2020 21:49

Plížení mlázím Freya Čtveřice začne připravovat tábořiště. I tentokrát začne mít Freya brzy pocit, že je někdo stále pozoruje. Tu a tam má dokonce pocit, že někoho zahlédla… ale jistá si být nemůže. Brzy je vše připraveno na jejich přenocování – avšak během toho se Isa a Arlo pokusí vytvořit pro ní příležitost k odchodu. Rozeběhnou mezi sebou prudkou hádku o zásoby. Arlo obviní Isu, že mu vybrala jeho ruksak a prošla mu věci – Isa mu uraženě odsekne – a jak se jejich dohadování rozjížídí, brzy to přejde ve vyložené urážky a pře. Christopher se je snaží uklidňovat v dobré víře – vypadá dost zmatený… je to docela nevinná duše. Nedochází mu, že je to manévr odlákající pozornost. Freya mezitím sedí v podstatě na hlídce o kousek stranou a není pro ni problém se v momentu nejrozpálenější rozepře vytratit do šera. Oba žoldácí věrohodně pokračují v dohadování. Freya je brzy z doslechu a začne velkým obloukem obcházet tábořiště a hledat stopy po pronásledovatelích. Stopovat večer je těžké, ale brzy se jí podaří najít něco, co působí jako stopy, které je následovali k jejich tábořišti. Vedou k jednomu z hustších mlází, ve kterých se někdo snadno mohl skrýt… ale kterých je tak četno, že by je všechny nemohla prohledávat. Už když odcházela, bylo jasné, že v některých z nich by mohla nějaké špehy najít… Nakonec se ještě pochválí za to, že jen tak slepě nebloudila lesem a vydala se raději za hledáním stop. Najde totiž jejich pronásledovatele. Je to těsné, že zároveň s tím nenajdou i oni jí. Za mlázím, mimo přímý dohled z tábořiště ale s výborným výhledem a v doslechu spatří dva muže na mokré zemi. Jeden z nich pozoruje tábořiště, druhý leží obrácen opačně a kryje svému druhovi záda. Oba jsou oblečení v zelenohnědých a špinavých šatech, které je činí téměř nezpozorovatelnými. Ona si jich všimla, jen protože zahlédla odlesk muškety, která leží vedle muže na hlídce. Pozorovatel je jistě také ozbrojen. Podle muškety a podle vcelku menších postav dojde k poněkud nečekanému závěru, že jsou to nejspíš Celestionci… ještě by to mohli být členové Nortimberské armády… ale mohutní místní to nejsou určitě. Jsou dva, tedy nad nimi mají s žoldáky přesilu. Ale není jisté, zdali jich tu není v okolí víc. A podle jejich vzhledu a opatrnosti se zdá, že ví, co dělají. Připlížit se k nim blíž by bylo náročné – ale s vhodným rozptýlením by se jí to mohlo podařit. Jenže to by vyžadovalo vrátit se do tábora a domluvit se s Isou a Arlem… Do té doby se mohou přesunout nebo zpozorovat, že je Freya pryč…

Hela - 06. března 2020 23:27

Nelehký úkol Posvátné místo necháváme za sebou, vzdalujeme se a já uvažuji nad tím, jestli ta tajemná místa ještě někdy spatřím. Už vím, že není na mě, abych odhalila Dědictví. Je mi však smutno při představě, že by snad mohlo být jednoho dne skutečně zapomenuto. Pokud však linie dědiců vymizela, možná je to tak lepší. Už od počátku toho všeho mi bohové šeptali, že Dědictví není určeno lidem. Že je na něj lidstvo příliš mladé a nepřipravené. Věřím v sílu vědomostí, a dobře vím, že některé věci by lidem měly zůstat skryty. "Bohové by nás na tuto cestu neposlali, pokud by měla být snadná." Odvětím s klidem Sigvarovi. Jako vždy, když jsem na pochybách, nebo mě tíží obavy, nacházím uklidnění ve slovech bohů. Povedou nás a v pravý okamžik ukážou správnou cestu. Věřím, že každý horal ochotně vezme do ruky zbraň a půjde bránit to, co je nám svaté. Stačí jen nalézt ta správná slova, která pohnou lidským srdcem. Ohlédnu se směrem k táboru cizáků. Cítím při tom, jak mnou projelo mrazení. Jistě dílo zrádcovo. Musíme shromáždit síly a postavit se mu, vyhnat ho odsud a ukázat mu, že skuteční seveřané z něj nemají strach. Že jeho pletichy nás nezmatou, Že jsme pevní ve své víře. To vše však bude muset počkat na ráno. Cítím, jak mě zmáhá únava. Přes den jsem sice odpočívala, ale většinu noci jsem na nohách a najít zde klidné místo k odpočinku, nebude jednoduché. Raději se tedy odvrátím od tábora a soustředím se na cestu.

Letitia - 07. března 2020 18:01

Výslech Začínám být skutečně dopálená. Ani ne tak proto, že se mě snaží podrazit, ale že mi ani nenabídl abych mu s tím pomohla. Přitom stačilo tak málo. Copak jsem se mu nesnažila pomáhat? Ale co už. Chtěl to takhle tak to má mít. "Kde je Korrel? Kde je Orloszkij? Jaké důkazy chtějí proti nám použít? Mluv rychle protože mi již dochází trpělivost. Budeš potřebovat mnohem víc než je tvoje špinavé slovo aby sis zachránil krk. Potřebuji něco co budu moci proti nim použít a pokud mi nic takového nedáš. No to by se ti špatně vedlo. Protože jsem teď dostala zajímavější nápad. Helskarští jsou dost nabroušení a volají po něčí krvi. Co kdybych jim předhodila tebe? Stačí tak málo a budou si myslet, že jsi jim znesvětil mohyly nebo se snažil něco ukrást z vesnice. Dokážeš si představit jak se tihle barbaři zachovají? Něco mi říká, že na rychlou popravu můžeš honem rychle zapomenout." Pokud toho chlapa dostatečně vystraším ještě by mi mohl být užitečný. Určitě toho ví ještě víc. Je to sice bídák najatý na špinavou práci, ale když se potlouká kolem mohl něco zahlédnout nebo vyslechnout. Teď to z něj jenom dostat.

Freya - 07. března 2020 21:32

Špehové Isa i Arlo se zhostí své role výtečně. Jen chudák Christopher nic nechápe, ale to je možná dobře, aspoň si nebude dlěat zbytečné starosti nebo panikařit. Na nic už nečekám a rychle mizím mezi stromy doufaje v to, že náš trik vyjde. Nakonec mám docela štěstí. Dva chlapíci se utábořili jen kousek od nás, tak aby dobře viděli a slyšeli, co všechno se děje. Ti dva rozhodně ví, co dělají. Tak co s vámi přátelé?... Že jsou dva mi trochu udělalo čáru přes rozpočet. Tak trochu jsem doufala, že to půjde vyřídit rychle. No a co teď... Zvažuji, co dál. Vracet se a podnikat trestnou výpravu je nesmysl. Za chvíli jim dojde, že je něco špatně a hledat potmě v těchhle lesích je hloupost a čekat na místě odkud se připlíží se mi už nechce ani přinejmenším. Mušketa jim snad sice dává výhodu, ale je tma a když vystřelí jednou, nebudou mít čas znovu nabít. A nakolik moc chceš riskovat, že se přeci jen trefí?...a stát tady věčně bys třeba nechtěla?... Nakonec se rozhodnu, udělat něco hned. Doufám v to, že Isa nebo Arlo nebudou příliš váhat a přispěchají na pomoc. Vážně chceš riskovat?...lepší než čekat na kulku do zad... Opatrně se sehnu k zemi a nahmátnu nějaký kámen. Zkusím použít starý osvědčený trik odlákat pozornost jiným směrem než stojím já. Šramot někde za nimi by mi snad mohl dát příležitost k tomu dostat se blíž a využít moment překvapení. Živej mi bude stačit jen jeden. Hlavně se snaž, ať naživu zůstaneš ty sama... Hluboký nádech, meč do ruky, hodit kámen někam za ně a doufat, že to zabere a že štěstí zas bude jednou stát na mé straně. Bláznovský kousek, tak doufej, že vyjde.

Arun - 08. března 2020 21:25

Za lidem hor Hela Po krátkém spánku, kdy si Hela se Sigvarem odpočinou v bezpečném místě schovaném za skalou, konečně oba dva vyráží směrem k jejich útočišti. Do oběda by tam měli být… Helina noc byla překvapivě klidná – a to i navzdory přetrvávající bolesti z rány na ruce. Sice to není nic příjemného, ale není to tak strašné, aby nemohla pokračovat. Možná, že nějakou dobu se jí bude s levičkou hůř pracovat… ale s trochou štěstí bude spíš potřebovat svou mysl a srdce, než hrubou sílu paží. Zatím při chůzi je zranění snesitelné – ač nepohrdne žádnou příležitostí, kdy si ruku schladit v horské bytřině. Jejich tempo není tak vysoké, jako když šli k hoře. Ač jsou stále hnáni naléhavostí, nejhorší nebezpečí vůči Dědictví je snad zažehnáno. Čeká je mnoho pochodů, jestli chtějí najít mezi horaly dost spojenců. Možná, že je návštěva vědmy, fyrstara a medvědobijce přesvědčí… ale to k nim nejdřív ta návštěva musí dojít. V těchto divokých krajích cestují novinky pomalu… možná, že některé vzdálenější rodiny ani o přítomnosti cizáků neví. Alespoň že zatím cizáci nepáchali na místních žádné násilí… i když Hela dobře ví, že tvrdý lid hor by si nic takového nenechal líbit. Brzy stanou na jejich opuštěném tábořišti. Jak očekávali, Elfstan je stále na cestě v horách – jistě navštěvuje samoty, o kterých mu Sigvar řekl… Medvědobijec na moment složí zavazadla a obrátí se k vědmě. „Je několik míst, ke kterým mohl vyrazit. Znám cestu k nim všem.“ Jenže je těžké říct, které z nich by mohlo být to pravé. Možná by mohli nechat fyrstara jeho vlastní práci… nejspíš bez tak navštíví někoho, u koho fyrstar už byl a u koho jim mohl nechat zprávu. Je téměř jisté, že ho přijali, i když je v tomto kraji rovněž cizincem. Je charismatický a chápe, kde leží srdce seveřanů – vždyť ho sám v hrudi má. Možná, že mu nebudou důvěřovat a že si jejich přízeň hned nezíská, ale odmítnut nebude. „Tuším i odkud přišli horalé - ti co ho tu našli. Sám je neznám. Možná, že to zkusil nejprve u nich. Pokud ho chceš honit. Vím taky o několika chalupách pohromadě. Jsou trochu dál. Bydlí tam jedna stará žena – léčitelka – a několik dalších.“ Nejspíš to nejbližší vědmě a stařešinům, které by tady mohla najít. Sigvar se tiše usadí před vyhaslé ohniště a pojí něco malého k obědu, zatímco čeká, jak se Hela rozhodne. I ona má čas doplnit sílu, pokud má pocit, že to potřebuje. To, že už nebudou v okolí cizáků, neznamená, že bude pochod najednou o něco lehčí. S trochou štěstí by se jim alespoň mohlo dostat večeře z pohostinství horských rodin… oplátkou například za léčitelský um Hely či její znalosti a schopnosti vědmy… ale třeba i jen z prosté laskavosti místních k poutníkům jejich víry. Samotářský neznamená nevlídný. Spolupráce Letitia Tomu chlapovi se nijak zvlášť nelíbí představa, že by ho nechali napospas krvěžíznívým seveřanům. Tedy on je tak alespoň vidí. Zdá se, že je hlavně rád, že se desátník trochu zklidnil… Prozatím mluví a snaží se odpovídat: „No… Korrel se asi schovává někde v pevnosti. Nebo v divočině... možná. Orlozskije poslali do Alesglas… nevim, estli v tom taky lítá…“ Zdá se, že se mu dál mluvit nechce, ale Günter zase trochu přitlačí. „Hej – Hej-!“ ale plané volání na desátníka neplatí, a tak se radši pustí zas do řeči. „Nějaký – nějaký dopisy. Nevim, jestli pravý. Něco mezi nějakejma špehama v Alesglas – vo vás…“ Desátník ho přitiskne a zasyčí: „A to si myslíš že nám stačí? To by nepřesvědčilo ani takovýho kreténa jako seš ty!“ Muž začne horečnatě přemýšlet – těká očima z jednoho na druhého, zatímco desátník zvyšuje tlak. Vidí, jak se v něm závity začínají otáčet – ale jsou to zarezlé a ne moc ostré závity. Tyhle chlapy většinou Společnost nenajímá pro jejich pověstnou bystrost… Konečně z něj něco vypadne: „Korrel – Korrel na něco přišel – proto to Doresgrück celý rozjel. Něco našel – a přišel na to, že je to Doresgrück, kdo se chce trhnout a všem podrazit nohy. Šéf vyplácel dvojnásob, aby všichni drželi jazyk za zubama a táhli s ním. Korrel měl smůlu.“ Desátník mu trochu uvolní hrdlo a tím je muž podpořen k tomu, aby mluvil dál. „Von – šéf – von mluvil vo tom, že se něco musí dodělat. A že pak na ničem vůbec nebude záležet. Že mu do toho jen nikdo nesmí kecat. Nevim co. Korrel musel něco najít. Nebo něco zjistit. Nebo Orlozskij. Jeden z nich. Jinak by se jich šéf nesnažil zbavit. To bude vono – nevim vo co de – ale to je to, co chcete. Je to nějakej důkaz.“ Pomalu polkne a dívá se z jednoho na druhého, jestli jim to teda stačí. „Možný, že má něco Liga – ti hodně uměj čmuchat – ale kdyby se to k nim dostalo, už by to použili…“ zamumlá ještě ve snaze být užitečný. Už přestal tolik panikařit, ale ještě se mu odvaha nevrátila a spolupracuje.

Arun - 08. března 2020 21:25

Kdo honí koho? Freya Seveřanka vezme kámen pevně do ruky a mrští ho do vzdáleného křoví – už ve chvíli, kdy začne šramotit, se na sebe oba muži ohlédnout. Dokonce i uslyší, jak jednomu z nich ujelo pod dechem: „Ta čtvrtá?“ Ten, který do teď hleděl jejím směrem se obrátil na krátký moment za svým druhem. A to byl moment, který využila Freya. Vymrštila se vpřed s čepelí před sebou. Mířili na přímo na toho bližšího – přišpendlit ho k zemi a pokusit se zneškodnit toho druhého. Čepel vyrazila – a muž vykřikl. Ale slyšel jí, než bodla a dal se do pohybu. Rána mu pouze probodla rameno. Freya se pokusila druhého kopnout, aby se nezvedl. Chytil jí za nohu – a ona zahlédla, jak se v jeho ruce zaleskl nůž. Naštěstí měla ruce volné – vytrhla meč z prvního a pokusila se strefit druhého. Pustil jí. Ale to už se první zvedal a jeho vlastní dýka šla proti ní. Její moment překvapení se rychle vytrácel. Jeden z nich byl alespoň zraněný. Jenže ten druhý se jí odkulil z cesty a začal prchat směrem k cestě. Neměla čas se s ním starat – ten první by jí ubodal, kdyby ho nechala. Avšak měl jen dýku a byl raněný. Musí ho vyřídit rychle. Ten ryk musel upozornit Isu a Arla – snad dostanou toho druhého. Muž proti ní se na ní pokusil zaútočit, ale ona ho odstrčila a navázala výpadem. Její noha zakopla o něco těžkého na zemi – ta zpropadená mušketa. A jak už tyhle staré krámy dělají, když se jim zachce, mušketa hned spustila. Rána zahřměla nocí. Ale kulka jen zmizela v křoví. Teď už musí být Arlo a Isa na nohou. Zasypala svého protivníka sérií zuřivých úderů. Kdyby ten první nezačal prchat, byla by v těžkém průšvihu… ale takhle mohla alespoň tohle zneškodnit. Vyrazila mu dalším výpadem dýku z ruky. Podkopla mu nohy a padla na něj. Nad ním už stál Arlo s nabitou karabinou. Isa vedle s pistolí v ruce. Už nebyl smysl se snažit zůstat potichu. Jenže ten druhý chlap už byl jen míhající tečka mezi stromy. Dva výstřely. Na zem spadly leda tak dvě ustřelené větve. Ten chlap už byl dávno v tahu. „K sakru,“ zaklel Arlo. „Ale alespoň jednoho máme živého.“ Freya obrátila svého zajatce, který se stále vpouzel. Teprve blízkost chladné oceli v okolí hrdla ho zklidnila. Byl to celestionec – ale ve tváři špinavý a zjevu dost zdivočelého. Kdoví, kde a kdo vyhrabal tohohle chlapa. Ve svém díle se vyznal jen co je pravda. Teď jen mlčel a vzdorovitě se díval vstříc Freye.

Hela - 08. března 2020 22:52

Cesta do hor Noc strávíme v poklidu. Jsem vyčerpaná, ale i tak mě sebemenší hluk probudí. Nic nás ale nevyruší a my tak máme čas si odpočinout. Poté pokračujeme dál, k úkrytu. Po cestě se musím několikrát zastavit a zchladit zjizvenou ruku. Nehněvám se kvůli tomu. Tyhle jizvy budu nosit s hrdostí, neboť se mé ruky dotknul sám Nejvyšší Otec. I tak ale rány bolí. Úkryt najdeme stejně klidný, jako jsme ho opouštěli. Ani jsem neočekávala, že bychom zde našli Elfstana. Pojíme trochu jídla a já mám čas se při tom zamyslet, co podnikneme dál. "Asi nemá cenu plýtvat silami, a pokoušet se fyrstara hledat." Řeknu poté, co dojím, a znovu zchladím ruku v blízké bystřině. "Měli bychom zamířit do vzdálenějších samot, kam on nepůjde. Budeme tak schopní roznést zprávu mezi více lidí." Nemám vůbec představu, jaké "vojsko" by se nám mohlo podařit shromáždit. Zdali je vůbec možné, sjednotit horaly, kteří milují samotu hor a kteří většinou nepromluví celé týdny. Pevně však věřím, že i tito lidé vyslyší volání svých bohů a zvednou zbraně k obraně hor, které tolik milují. Musím tomu věřit, jelikož bez nich jsme ztraceni. "Vydáme se za tou léčitelkou. Pokud je jako já, bude to právě ona, kdo bude mít na zdejší lidi vliv. Mohla by nám pomoci." Rozhodnu se a vstanu. Sotva jsme dorazili a já stále pociťuji únavu z předchozí noci. Nemá však cenu sedět tady a hloubat.

Freya - 09. března 2020 20:57

Špehové Ne zcela nakonec vyjde vše, jak bych si bývala představovala, ale to už tak obvykle bývá, že člověk plánuje a nakonec je vše jinak. Drtím mezi zuby tiché nadávky. Ani v nejmenším se mi nelíbí, že jednomu se podařilo utéct a ani to, že se to nakonec neobešlo bez výstřelů, které musely být slyšet na hony daleko. Honit v nočním lese toho uprchlíka nemá cenu, akorát bychom se ztratili a skončili čert ví kde. Sice mne to vůbec netěší, ale momentálně s tim asi nic nevyvedem, což mi na náladě moc nepřidá. "Vraťte se někdo ke Christopherovi, ať nevyvede nějakou hloupost a zůstaňte tam s ním." otočím se ke svým dvěma společníkům. Snad bude třeba trochu uklidnit, že se vlastně nic neděje a že to vystoupení mezi žoldáky byla jen cílená hra. Navíc si nejsem jistá, zda by se mu líbili případné metody výslechu. Pak už se věnuji chlapíkovi na zemi. "Tak příteli, spusť a hezky rychle, nemám náladu na nějaké dlouhé přemlouvání." zavrčím na něj a aby bylo jasno, že si skutečně nebudu brát žádné servítky trochu zatlačím na ránu v rameni. Než začne zpívat, ještě jej prošacuji, zda-li u sebe nemá něco, co by nám mohlo napovědět, co je zač a proč se na nás pověsil.

Letitia - 09. března 2020 21:23

Uplácení Konečně nějaké hodnotné informace. Přála bych si jich mnohem víc, ale stejně tak bych mohla chtít aby zítra nevyšlo Slunce. Vyšlo by to nastejno. Nyní jenom jak s nimi nejlépe naložit. Rozhodně musím začít jednat hned. Doresgrück rozhodně nebude váhat zúročit všechno to co si mezitím nastřádal. Má nespornou výhodu, ale prozatím neví, že já vím a s tím se dá již pracovat. "Doufám, že je to skutečně všechno, protože jestli mi něco zatajuješ tak ti to spočítám hezky i s úroky," varuji tu špínu aby se měl přede mnou na pozoru. "Ale jak jsem slíbila. Nechám si tohle naše malé dostaveníčko pro sebe, dokonce z toho můžeš mít mnohem víc pokud víš co je pro tebe dobré." Zalovím pod pláštěm a vyndám váček s penězi. Vysypu do dlaně několik lesklých mincí a podržím je tak aby se v nich odrazilo světlo Měsíce a hvězd. "Můžeš totiž pracovat pro mě a Doresgrück se nemusí nic dozvědět. Dál budeš dělat to co máš a předávat mu zprávy a být za to placen, ale navíc dostaneš i platbu ode mě za to, že mu budeš říkat co já ti přikáži. Být tebou tak neváhám, ale třeba máš v sobě nějakou čest a zrada je ti cizí. to samozřejmě dokáži ocenit a jistě se o tom zmíním až tě budou pohřbívat do země. Věrný až do konce. Hezky epitaf, nemyslíš?" Pozorně chlapíka sleduji a při tom jen tak bezděky zacinkám mincemi v ruce. trochu povodit společnost za nos by se mi líbilo, ale nedělám si příliš velké naděje, že to vyjde. Přesto by mi to mohlo pomoci trochu vyrovnat síly. Ať tak, nebo tak. Nyní jenom počkám jak se chlap rozhodne.

Arun - 10. března 2020 21:11

Vysoko v horách Hela Medvědobijec naslouchá jejímu přemítání a přikyvuje. Když vědma dojde rozhodnutí, Sigvar přikývne, dokouše sousto a přidá: „Dobrá volba. Je to moudrá ženská. Rád ji zas uvidím.“ Taková žena by mohla mít nemalý vliv… ale možná, že bude ještě tužší než ostatní horalové. Jenže žádné severní srdce nemůže zůstat klidné, když cizáci pochodují po posvátné půdě. Téměř hned se dvojice zas zvedá. Nemá cenu ztrácet čas – trochu spánku vyzískali v noci a nyní je jejich cesta vede dál. Mají před sebou mnoho nelehké práce. Sigvar vede vpředu. Nyní nechávají impozantní Špičák za sebou a míří do jiného údolí podél potoka, u kterého stojí jejich útočiště. Když se kolem nich údolí s hodinami chůze počne otvírat, Hela je téměř zaražena krásou místní krajiny. Už příliš dlouho hory nenavštívila. Štíty, jejich špičky se skrývají ve sněhu a proti nim údolí věčně zelených stromů… Sleduje obrovitý vodopád vody z tajících sněhů, který si razí cestu po úbočí a mění se v chladnou vodu, ve které si ulevuje zranění. Tu a tam se zdálky potkají s horskými kozami. Ty jim problémy nedělají, ale příroda přeci jen v horách vládne. Sigvar několikrát změní cestu, protože podle znamení v zemi na stromech pozná, že zabloudili do teritoria horského lva či že se přiblížili k doupěti probouzejících se Bergenů. Špičák je možná symbolem hor, ale nyní se Hela konečně může zas jednou podívat na to, jak vypadají hluboká a nezkrocená údolí. Brzy se jim otevře pohled do posledního zákrutu – a přímo před nimi, několik proužků kouře mezi stromy. Údolí samotné se táhne výš – Hela má dojem že i vidí úzkou čáru stezky mířící do nějakého vzdáleného průsmyku. Tyto chalupy však stojí už zde. Stále ještě dost nízko na to, aby byly dosažitelné z podhůří, avšak dost skryté na to, aby je nikdo neobtěžoval. Chalupy se tisknou k malému plesu, které ještě nezahlédla – ale podle Sigvarových slov je hlavním zdrojem obživy místních, spolu s lovem a malými políčky bylin – ač v horské půdě nevyroste mnoho obživy. Netrvá to dlouho a stanou blízko první chalupy. Slunce se však už začíná sklánět – stále ještě mají čas, avšak cesta sem byla poměrně dlouhá. „Některý samoty jsou ještě dál,“ poznamená medvědobijec, když pohlédne ke slunci a shledá, o kolik již sestoupilo. Hela se obrátí k několika domům a jejich okolí. Nyní si může prohlédnout modravé pleso v celé jeho kráse. Jeho klidná, průzračná hladina vypadá jako drahokam zasazený do země hor. To, co navštívili ale není ani vesnice, stěží víska. Jen tři, čtyři sruby z kulatiny, jeden zamyšlený rybář na břehu a toť vše. Ale všimne si za jedním domem několika včelích úlů… možná, že si tu dělají i medovinu… a dál podél plesa je pár dalších proužků kouře… lidé tu žijí osaměle a daleko od sebe. „Ta léčitelka bydlí ještě kousek dál.“ Dům s úly by mohl patři stařešinovi… či by v něm mohlo být víc mužů, ke kterým by mohla promluvit najednou. Avšak s místní bylinkářkou by mohla být lepší domluva. Proti Společnosti Letitia I když to zní na papíru dobře, nabídnout někomu, kdo už je k smrti vyděšený, práci nemusí být vždycky dobrý nápad… Tihle chlapy sice nemají žádnou čest a věrnost… ale mají pokroucenou hrdost. Oni tu jeho vyváleli v prachu… Dá přednost lakotě nebo pýše? „Drž hubu, já chci vodsud vypadnout dřív, než se to ještě víc podělá-“ a v tom momentě dostane pořádnou ránu do břicha od Elka. „Takhle se s důstojníkem nemluví,“ zavrčí. Chlap se trochu ukázní a zvedne oči: „Klidně beru – Doresgrück je mi ukradenej. Hlavně chci zmizet.“ Taková jsou jeho slova, ale ještě před momentem se za jeho tajemství dost stavěl… v tak pokrouceném světě něčí slovo nic neznamená. Snad jejich výhrůžky padly na úrodnou půdu. Pustí ho – ale ještě před tím se ho Elko zeptá: „Co seš zač?“ „Polinc, mi říkaj,“ odpoví. A s tím už ho desátník pustí: „Vítej u novýho zaměstnavatele, Polinci. Doufej, že s tebou budem spokojený – protože jinak skončí tvoje lebka na seveřanskym kůlu.“ Špeh Polinc kývne a uhne očima. Cukne sebou, když se desátník napřáhne, ale ten se mu jen vysměje. Jejich nový komplic si nedovolí ani uražený pohled vůči ozbrojenému desátníkovi a raději se podívá na Letitii a zlatky v její ruce. „Co mu mam říct? Šéfovi, myslim. Vám už sem řek všechno,“ začne hladově. „Nic víc už nevim. A šéf si dává bacha – z něj se nic nedá dostat. Ale řeknu mu, co chcete.“ Vážně je to s některými muži jednoduché, jde jim jen o cenu – a šance, že by Letitii a Elka podrazil, je alespoň prozatím malá. Ví dobře, že by ho Doresgrück rovnou zabil, kdyby přišel na to, že všechno vyzradil… Desátník se na špeha zašklebí. „Pro začátek to, že jsme voba byli s Letitií celej den v pevnosti. A že jsme nejmíň tak blbý jako ty, takže může bejt v klidu.“ Ale Polinc se dívá po Letitii – ta drží mince. Tady nejde o žádnou ochotu pomoci nebo spolupracovat. Rozkazuje ten, kdo platí. Nemluva Freya Chlap se vzpírá a teprve přímá hrozba násilí ho uklidní. Když mu zatlačí na ránu, ani necekne. Tenhle něco vydrží. Freya ho chce šacovat, ale vzhledem k jeho neupravenému, navrstvenému a starému oblečení je to docela těžké. Podaří se jí alespoň zabavit mu všechny zbraně – dva lovecké nože, pistoli, a ještě pracovní sekeru. Snaží se z něj něco vytáhnout – ale chlap mlčí a jen jí probodává pohledem. Zatímco se Freya činí, Arlo se obrátí a vyrazí zpět k tábořišti, aby uklidnil jejich panikařícího učence a vysvětlil mu situaci. Isa zůstane s Freyou a prohlíží si jejich uloveného ptáčka. „S tím nepochodíš,“ konstatuje nakonec žoldnéřka. „Tihle hajzlové mají tvrdý kořínek. Bejt tebou, tak ho kopu mezi nohy tak dlouho, dokud si tu tvrdohlavost nerozmyslí.“ Chlap ale pořád mlčí… Pokusí se plivnout Freye do obličeje. Ta to odmění pořádnou ranou do jeho zraněné ruky. To už v něm nějaké to cuknutí přeci jen vyvolá. Byl by ochotný zemřít pro svůj úkol tady? Zatím se zdá pěkně málomluvný. Ale jak Freya slyšela, mluvit umí. Teď ho jen donutit. Podaří se jí najít alespoň něco, když mu znova prohrabává špinavé kapsy. Složený kus umaštěného papíru. Když ho vytáhne, muž sebou začne prudce škubat. Freya ho musí zase pořádně sklidnit – a papír mezitím hodí Ise k prostudování. „To je nějaká mapka,“ zadumaně přemítá Isa. „Důležitá, co?“ řekne a taky si do jejich zajatce jednou kopne. „Kamaráde, měl bys vykecat, co víš, protože jestli nebudeš užitečnej, pověstíme tě na nejbližší strom, aby si tě vlci a medvědi rozebrali.“ Zdá se, že pro Isu je takový výslech nesmírná zábava. Jejich zajatec na výhrůžky stále nedává a zarytě mlčí. Isa ho znehybní místo Freyi, aby se ta mohla podívat na papír, který mu sebrali. Je to nahrubo nakreslená mapka s několika vyznačenými X. V jedné z čas pozná nahrubo nakreslenou cestu do Alesglas, po které šli, a v obrázcích na kraji pozná hory. I v těch je vyznačeno jedno X. Je to hrubý nákres, ale zcela jasně nese nějakou informaci. Většina značek je v lesích kolem cesty na různých místech – a také kolem té značky na kraji hor jich pár je. To už musí být skutečná divočina. Pokud si to Freya správně pamatuje, tam někde leží i Špičák… Co tam co chtějí nějací Celestionci?

Hela - 10. března 2020 21:25

Krásy hor Stoupáme, podle horské bystřiny a údolí se před námi začíná otvírat. Hory jsou kruté a nic člověku nedají zadarmo, jejich kráse se však nic nevyrovná. Skoro nábožně se rozhlížím zdejší krajinou. Až příliš mnoho času jsem strávila ve vesnici. Tam je sice moje místo, ale na to, jaké pohledy nabízejí hory, bych neměla zapomínat. Pod vysokými štíty se i mé problémy zdají nicotné. Chápu, proč sem někteří lidé utíkají před životem ve vesnici. Čas zde plyne jinak. Trvá to několik hodin, než před sebou spatříme kouř, vinoucí se k obloze, a o nějaký čas později i chalupy samotné. Sigvar mi po cestě vysvětlil, jak se zde tito lidé živí a já se nemohu dočkat, až je poznám. Každý, kdo se rozhodne splynout se zdejší krajinou, si zaslouží můj obdiv. Mám však na paměti, že musím být opatrná. Místní nežijí takhle osaměle pro nic za nic. Budou nedůvěřiví vůči cizinci, jako jsem já. Moje moc vědmy je zde dost omezená. Spíš dají lidé na Sigvara, kterého nepochybně znají. Pleso je opravdu překrásné. Modravá voda, ve které se zrcadlí vrcholky hor. Jsem okouzlena. Rychle se ale vrátím k tomu, proč tu skutečně jsme. Všimla jsem si domu, který by snad mohl patřit nějakému stařešinovi. Nejsem si však jistá, že je dobrý nápad jít rovnou za ním. Vím, jak tyhle věci chodí, i v Helskaře lidé často raději zamíří se svými problémy za léčitelkou, spíše než za stařešiny. I já se tedy nejprve rozhodnu navštívit ji. Sigvar jí zná a, coby žena se ženou, se snad dokážeme spíše domluvit. "Budeme pokračovat za tvou známou." Kývnu na Sigvara, že můžeme pokračovat. Nejprve se ale chci zastavit na okraji plesa a trochu zchladit jizvy na ruce. Navíc to bude příležitost pozdravit se s rybářem a dát trochu vědět o naší přítomnosti zde.

Letitia - 11. března 2020 14:57

Lži a úskoky "Neboj se, pokud uděláš všechno co ti řeknu rozhodně na tebe nezapomenu a pokud budu v pozici ti nějak pomoci udělám," ještě ho trochu šoupnu požadovaným směrem. "Ovšem stačí abych měla jenom stín pochybností a skončíš na hranici. Dělej co máš a dostaneš se odsud se zdravou kůži." S tím mu hodím těch několik mincí aby věděl, že nemluvím do větru. Nešetřila jsem, ale mrtvému k ničemu již nejsou a pokud mi to pomůže se odsud dostat nehodlám toho litovat. "A tvůj první úkol je následující," zvednu prst aby dával opravdu pozor i když Elkův nůž tu samou službu udělá také a ještě lépe. "Řekneš Doresgrückovi, že se ti podařilo vyslechnout rozhovor mě a tady desátníka. Jedná se o dokumenty, které jsem nashromáždila po čas svého pobytu zde a ukryla jsem je v bezpečí u jedné mohyl tady těch vesničanů. Desátník se má pro ně zítra v noci vypravit. Víc podrobností nemáš, protože jsme pak odešli. Netušíš, který z těch hrobů to je, ani co stojí v těch papírech. Jenom, že si je hodlám vzít sebou zpátky do Celestionu. Rozumíš tomu?" Počkám až přikývne a ještě ho nechám zopakovat instrukce, abych věděla zda to nějak nepoplete. Teprve pak ho nechám jít a bude na čase vrátit se zpátky do pevnosti. Nejlépe každý sám a tak nenápadně jak to jenom půjde. Pokud ovšem Günter nemá ještě na srdci co by mi chtěl povědět.

Freya - 11. března 2020 17:12

Špeh Chlapík drží jazyk za zuby a tváří se tak, že nám nic neřekne. No však uvidíme, příteli... "Všichni nakonec promluví." ušklíbnu se na poznámku Isy a věnuji se obsahu jeho kapes. Vyzbrojený je tedy slušně, jen co je pravda. Nějakou reakci nakonec vyvolá jen objev jakési mapy. Sice mi zatím není zcela jasné, proč by měla být tak důležitá a co na ní je vyznačeno, ale křížky jsou i v horách kam má poslední dobou namířeno snad každý. Potřebujem se dozvědět víc. Sice mne to netěší tak, jako Isu, ale musíme toho chlapíka nějak rozmluvit a jestli to bude příjemné nebo ne záleží jen a pouze na něm. "Tak příteli, dobře si rozmysli, jestli i dál chceš držet jazyk za zuby." Seberu jeden z jeho loveckých nožů a chvíli si s ním pohrávám. "Všude kolem je dost hladové zvěře, můžeme tě jí předhodit po kouskách." Přiložím nůž k jeho ráně a trochu se v ní pošťourám. "Tak kdopak vás poslal?" Pokud ani teď nehodlá začít zpívat, zabodnu mu jeho vlastní nůž do stehna. Hlavou mi proběhnou vzpomínky na výslechy vojenských zajatců. Nikdy jsem se v tom nevyžívala a popravdě jsem se toho raději ani neúčastnila, ale když není zbytí. Všichni nakonec promluvili, je jen otázkou času za jak dlouho... "Můžeš si tohle všechno ušetřit, nebo budeš tak čestnej a oddanej, že rád dáš v sázku svůj krk? Věř mi, že nám to dělat problém nebude." popíchnu jej pak ještě trochu ve snaze alespoň trochu jej rozmluvit.

Arun - 12. března 2020 21:12

Horská víska Hela Sigvar pouze mlčky přikývne, když se Hela rozhodne. Dvojice vykročí k břehu ledovcového jezera. A brzy je rybář sedící na jeho kraji zaslechne přicházet. Koneckonců se nesnažili k němu nějak připlížit. Obrátí se a kývnutím pozdraví Sigvara: „Medvědobijče,“ řekne pouze. Sigvar mu pokývnutí oplatí. Rybář se nevyptává, nic neříká, obrátí se zpět k jezeru a sedí stejně jako doposud. Existenci Hely stěží vzal na vědomí. Pokud by byla bývala nepřišla se Sigvarem, přivítaní by mohlo být o poznání jiné. Je to jiné než v Helskaře. Tam by se všichni zajímali o to, kdo je nový poutník – místním stačí vědět, že není hrozba. Muž sleduje jen klidnou hladinu jezera. Když se Hela sklání k jezeru, má čas si ho prohlédnout. Je to starší muž – vlasy má prokvetlé bílou, tvář mu zakrývá vous. V jeho očích není ani zdaleka taková pronikavost, jako v pohledu Sigvara, ale nezdolností by si ty dva páry očí nezavdaly. Tohoto muže také nepotkalo tolik bojů jako Sigvara a nemá tedy na tváři žádné větší jizvy. Ale každý seveřan, který žije v horách, pár jizev utrží. Sedí na kameni nad vodou, přes ramena ma přehozenou ovčí kožešinu a jinak sedí jen v plátěném šatu, jako by ho chlad horského vzduchu nijak netrápil. V jiných místech břeh pozovlna schází do vody, ale zde nad skalou je dost velká hloubka na to, aby mohl dokonce i něco chytit. Nezdá se přitom, že by ho rybaření příliš zaměstnávalo. Zdá se spíš zahleděný do modravé hladiny a do obrazu hor. Hela se skloní na břehu nedaleko od něj a nahne se do vody. Ponoří celou ruku do ledové vody. Zpočátku je to šok, ale poté blažený pocit. Většina bystřin není tak hluboká a zároveň klidná na to, aby v nich mohla tak pohodlně ponořit celou zraněnou paži. Navíc jí něco říká, že ledová voda z tajícího horského sněhu jejímu zranění jen prospěje. Rybář jí při jejím konání pozoruje, ale neřekne ani slovo. Alespoň, že má jistotu, že pokud by porušovala nějaký místní zvyk, Sigvar by jí v pravý čas zastavil. Rybýř si mezitím musel všimnout jejího zranění. Medvědobijec stojí kousek za ní. Nakonec se rozhodne oslovit rybáře. „Přišli jsme navštívit starou Bjelanu.“ Muž pokýve hlavou. „Bydlí, tam kde bydlela vždycky,“ řekne. „Pořád dál, podél břehu.“ A nic víc. Ticho hor a šumění vzdálených vodopádů. Sigvar a Hela se obrací směrem k pěšině. S trochou štěstí bude léčitelka sdílnější- Avšak muž přeci jen něco dodává. Obrátil se a věnoval krátký pohled Hele a pomalé pokývnutí hlavy: „Za návštěvu bude ráda.“ To zní téměř jako pozvánka k dalšímu rozhovoru. Hela si všimla, že muž má docela jiný přízvuk. Trochu se podobá Sigvarovu – to je řeč hor. Ale vědma nemá problém mu rozumět. Vyslechnuto a nařízeno Letitia Špeh Polinc horlivě přikývne – a to především protože už dostal zaplaceno. Svědomitě všechno zopakuje. Letitia si ale všimne, že v nestřežených momentech tu a tam proti Elkovi nevrhne právě hezký pohled. Lakota přeci jen dožene lidi daleko a dává jim zapomenout. A když ho konečně propustí i s jeho příkazy, pomalu se vypraví k pevnosti, zatímco si tře krk, na kterém má pár malých, avšak dobře zapamatovatelných jizviček. Zatímco dvojice čeká, dokud se nevytratí, Elko poznamená: „Nevím, jestli to nejni příliš málo příliš pozdě. Víte, co myslim. Ten chlap mluvil, jako bysme to už měli spočítaný. Radši budu připravenej. Něco mi ale řiká, že se v klidu domů nedostanem.“ Co víc, slyší si ho zamumlat pod vousy: „Měl sem zdrhnout s Freyou…“ ale nahlas nic neřekne, a pokud by ho ohledně té poznámky vyslýchala, bude zapírat. Pak už se dvojice obrací k pevnosti. Rozdělí se a každý dorazí zvlášť a s patřičným časovým rozdílem. Když se loučí, desátník jí stiskne ruku: „Dávejte si bacha. Tohle se mi vůbec nelíbí.“ Tím je to alespoň hotovo a Letitia si je daleko jistější v tom, co se děje. Pořád neví, proč by to Doresgrück dělal, ale důvody proto musí mít pádné. Pokud vážně začal jednat proti jí, znamená to, že Společnost – nebo alespoň Doresgrück – podrazil Celestionskou rozvědku. To je zatraceně nebezpečná hra. Ale pro ni by to mohlo ještě fungovat dobře… pokud by se jí podařilo ho například dostat a doručit do rukou Celestionské Kanceláře… všechny minulé hříchy by jí mohli odpustit. Kancelářníci neberou zradu na lehkou váhu. A věrnost mají rádi. Mezitím, co Letitia přemítá, uběhlo dost času na to, aby se mohla nenápadně vrátit do pevnosti. Celá ta akce jim nějaký čas zabrala a večer se už začíná přelévat spíš do noci. Chlad už začíná být vlezlý a Letitia je ráda, když se vrátí do relativního tepla pevnosti. I tak, den ještě tak docela neskončil – může se trochu sklidnit a vše si promyslet ve svém pokoji, nebo může na svých nově získaných informacích začít jednat. Liga by moha být cenným spojencem… zatímco z Torjaka i Společnosti se možná stává riziko. Stejně tak by mohla držet jen sama se sebou – menší šance na podraz. Věci mezi nebem a zemí Freya Když seveřanka přistoupí k drsnějším metodám, muž se už se svíjí – zvlášť když se mu šťourá v ráně a když mu zarazí nůž do stehna. Ještě ho však nezlomila. Pořád vypadá dost odhodlaně. Obrátí se k Freye a vycení na ní zažloutlé a prožrané zuby. „Jen do toho – už sem stejnak mrtvej.“ Zatímco mu nůž vězí v ráně, Isa mu dupne na ruku, na místo odkud krvácí. „Možná ne, když budeš spolupracovat. Ale klidně nespolupracuj, alespoň si to budu moct užít.“ Chlap si jen odplivne Freye do tváře. „Vodserte, dokud můžete. Dostanou vás. A nejni to jen Společnost. Nemáte tucha, jakýho ďábla tam v horách vyvolali.“ Ale než mu může jeho drzosti a pomatené bláboly oplatit, Freyiny vytříbené smysly jí na něco upozornění. Slyšela zašustění – něco v křoví? Ten chlap se musel vrátit pro svého druha, napadne hned Freyu. Hledá očima v temnotě- Z křoví jí pohled vrací dva světlé body. Hypnotizující bílé tečky. Neskutečné. To se jí přeci musí zdát… je to nějaká šelma? Nebo trik večerního světla? Skoro jako oči. Dva světlé body v křoví – takové nepřirozené dvě světlušky. Isa vedle ní si ničeho nevšimla. Začala se nohou vrtat v ráně toho chlapa. Ale Freya cítí nepříjemné mražení. Její rodinný přívěšek jako ztěžkl a začal chladit jako kus ledu. A všechny poplašné majáčky v její hlavě začaly bušit najednou. Roky zkušeností z bojišť, schopnost poznat, kdy na vás letí smrtící dělová koule, kdy se za vámi zjevil nepřítel s nasazeným bajonetem – voják se naučí přežít pomocí svých instiktů. Ty všechny insktikty jí právě velí, aby utekla tak rychle jak by dokázala. A pak – zazáří světlo jako když uhodí blesk a hrom hned poté. Ani si nevšimla, že bylo zataženo, ale už pocítila první velkou kapku, která na ní spadla. Když se bílé světlo vytratilo, ty dvě světýlka v křoví byly pryč. Možná, že tam ani nikdy nebyly – možná, že je to únava. Nebo že se hlásí noční můry ze vzpomínek ze všech těch krvavých bitev, které prožila. Pohledy mrtvých mužů… Obrátí se k jejich zajatci, ale oči, které se na ní dívají, jsou skelné a nehybné. Byl hrom výstřel pistole? Ale odkud se pak vzal ten záblesk? Isa nespokojeně kopne do nehybného těla. „Hm? Co se stalo?“ Ničeho si nevšimla.

Hela - 12. března 2020 21:54

Modrá hladina Rybář brzy zaslechne naše kroky a obrátí se k medvědobijci s pozdravem. Já se spokojím jen s pokývnutím hlavy. Muž si nechce povídat a ani mě v tomto okamžiku není do řeči. Najdu si místo, kde není břeh tak vysoký a sejdu k vodě. Je průzračně čistá a sem tam pod hladinou spatřím záblesk rybích šupin. Voda sama je ledově chladná. V prvním okamžiku se zachvěju, ale na mou poraněnou ruku to působí blahodárně. Ponechám dlaň ve vodě, dokud chlad neprostoupí až do kostí a nezačne štípat. Teprve potom ruku vytáhnu. Mezitím jsem měla dost času si po očku prohlédnout rybáře. Být to v Helskaře, už by se vyptával, ale zde jsou lidé jiní. Žijí v horách právě proto, že mají rádi klid. V mnoha ohledech to musí být osvobozující. Nemusí je zajímat svět mimo hory. Neděsí se pokroku. Ne, že by sem nepřišel, jen to bude trvat mnohem déle. Vše je zde pozvolnější. Ani moc jarla zde příliš neznamená. Všimnu si zvědavého pohledu rybáře. Je to ale Sigvar, kdo promluví jako první. Takže Bjelana. Konečně znám i jméno léčitelky. Jsem na setkání s ní zvědavá. O kolik je jiná léčitelka z hor, než léčitelka z údolí? Už se chystáme vykročit, když rybář přidá něco, co by se snad dalo považovat za pozvání k řeči. To jsem nečekala. "Má Bjelana nějaké problémy? Nebo někdo z místních?" Zeptám se a snažím se tak zjistit, zdali vůbec vědí o cizácích, kteří znesvěcují posvátnou zemi.

Letitia - 13. března 2020 13:52

Zpátky v pevnosti V klidu to nebude, ale možná to zvládneme bez většího rizika," odpovím Elkovi. "Zkuste, zda se vám nepovede někde tajně ukrýt zásoby. Možná je budeme potřebovat až se narychlo vydáme do Alesglas. Ještě využiji Erlinga, zda se by nám nedokázal sehnat něco z vesnice a třeba i průvodce. Vlastně ještě jedna věc. Tuším, že Korrel v tomhle sehraje klíčovou úlohu. Pokud se vám podaří o něcm něco zjistit nebo ho snad najít snažte se mi dát zprávu, ano?" To by pro teď mělo být všechno. Nyní je na čase rozjet zbytek plánu. Bude to obtížné a pořádně na rychlo, ale nedá se nic dělat. Cestou uvažuji za jít jako první za Erlingem nebo Mikha‘ilem. Od obou něco potřebuji, ale nakonec usoudím, že mladý seveřan je v této věci kritičtější. Zastavím se ještě pro svou mušketu, kterou mu chci dát. Předám mu jí rovnou již bych také nemusela mít příležitost. Přidám k tomu i brašnu na kule a prachovnici. S tím se ho vydám hledat. Zkusím ubikace, je již dost možné, že spí, což je ovšem jenom malá překážka, ale kdyby něco tak se vymluvím, že mu nesu dar. S tím ho pak odvedu stranou abych mu ukázala jak se zbraní zacházet a přitom ho nenápadně poprosím o několik věcí. Je jich trochu víc a některé ne zrovna jednoduché, ale nedá se nic dělat. Zkusit to musím. Nyní jenom Erlinga najít.

Freya - 13. března 2020 15:52

Špeh Nezdá se, že by ptáček chtěl začít zpívat. I když něco málo z něj přeci jen vypadne. Že po nás nejde jen Společnost a cosi o něčem, co vyvolali v horách. To první se dalo předpokládat a to, co vyvolali v horách může bejt tak akorát hněv místních, co jsou naštvaný, že jim někdo leze na posvátnou půdu. Než ovšem stačím chlapíka upozornit na to, že mi neřekl nic moc nového, stane se cosi s čím jsme jaksi nepočítali. Chvíli mi trvá, než pak Ise odpovím. Nějak se mi to vše nedaří zpracovat. Odmítám věřit na nějaké nadpřirozené úkazy a zásahy bohů či vyšší moci, na to už jsem toho ve světě viděla příliš, ale tohle nějak neumím logicky vysvětlit a navíc Isa vypadá tak, jakoby nic nezpozorovala. Možná by sis měla dát na chvíli pauzu...začínáš z toho blbnout... Podivný chlad a tíha toho zatraceného medailonu ovšem říkají, že se mi to všechno jen nezdá. Ačkoliv bych to asi nikdy nepřiznala nahlas, někde v koutku se ve mě usadil stín pochybnosti o tom, za čím to vlastně jdeme a s čím budeme mít tu čest. "Očividně to zabalil." vypravím ze sebe pak. "Měli bychom zmizet, nechce se mi riskovat, že se ten druhý vrátí ještě s někým dalším." otočím se na Isu. Seberu pak chlapíkovy zbraně, které by ještě mohly přijít k užitku a nečekaje na odpověď, vydám se pomalu k našemu tábořišti o vše zpravit zbytek naší výpravy.

Arun - 14. března 2020 21:40

Léčitelka Hela Rybář si jí prohlíží poté, co se zeptala. Neurazila ho a on se nesnaží urazit jí, pouze váží svá slova. Skutečně, věci tady nahoře jsou jiné… pozvolnější než v podhůří. Život tu plyne jiným tempem. Konečně horal pomalu přikývne. „Jo,“ odpoví jí, ale neřekne, na kterou otázku. „Ona vám to všecko poví.“ A tím, jak se zdá, je rozhovor u konce. Rybář se obrací zpět k modravé hladině. I tak má Hela dojem, že to byla vcelku přívětivá výměna na místní poměry. Sigvar jemně pokyne Hele a vyrazí po úzké pěšině do mírného kopce k další chalupě. Sigvar zamumlá: „Tady v horách máme rádi svůj řád a klid. Dokonce i katatrofy jsou tu součástí našeho běžného života.“ Laviny, sesuvy půdy, zranění, nemoce… s tím vším místní museli žít celá staletí. Pár jedinců se sekerami a nezlomnými srdci proti nejdivočejší přírodě na kontinetu. Nikdy se nevzdají – hory už se stali jejich součástí, se všemi jejich strastmi. Ale ta nezdolnost přichází s cenou. Projdou kolem ještě dvou srubů. Před nimi je trochu rušněji. Všimnou si lovce, který zpracovává svůj úlovek, postarší ženy, která se sekerou v ruce cosi na domě opravuje, mladíka, který seká dřevo… Vždy je něco, co je potřeba udělat. Nikdo je neosloví nebo se jim nepostaví do cesty. Neprochází však nepovšimnuti. Zraky všech nejprve spočinou na medvědobijci – a ve chvíli, kdy ho poznají, vrací se zpět ke své práci. Hele nevěnují pražádnou pozornost. Snad jen mladík, jehož rysy jsou jí povědomé, jí věnuje pokývnutí hlavy. Možná, že ho před dlouhými lety potkala – ale kdoví, co v té dávné minulosti bylo. Po chvíli chůze lesem nechají tyto sruby slušný kus cesty za sebou. Brzy stanou před domkem, který vypadá starší než většina ostatních domů. Zatímco mnohé z domů, které viděli, byly sruby, tento má stěny z kamene. Je nižší, a i když dobře udržovaný, je jasné, že má za sebou nemalé množství oprav. Domek obklopuje zahrada. Hela pozná mnoho z bylin v ní – ač ty méně známé, které jsou vlastní řemeslu vědmy tu pochopitelně nevidí. Zahrádka je obklopena jednoduchým plotem z kůlů propletených ohebnými větvemi keřů. Důvodem pro to oplocení je nejspíš několik koz, které se pasou uvázány stranou od chalupy. Sigvar vykročí první, Hela ho následuje. Stane před dveřmi – nedrží pevně v rámu a zespoda jsou vyloženy rohoží, aby jimi neprofukovalo tolik. Medvědobijec zaklepe na dveře. Netrvá to téměř ani vteřinu, když se proti nim dveře prudce otevřou. Stojí v nich vzpřímená, hubená žena. Vlasy má bílé, tvář semknutou a přísnou. Kolem očí má vrásky – ale spíš od starostí než od smíchu. Oděná je ve starých, obnošených pracovních šatech, vlasy má svázané do širokého a krátkého copu, ve kterém se skví jediná ozdoba na celém jejím těle – prostá železná spona. Její výraz je jako vyřezaný z kamene, a dokonce i Hela na moment zaváhá, když jí tato dáma rychle probodne pohledem. Poté však přejede očima na Sigvara. Její rysy se uvolní a na tváři se jí objeví mírný úsměv, ve kterém chybí tu a tam některý zub, avšak ve své podstatě je dobromyslný. „Velkej Skaulde, kohos mi to zaved na práh – drahej Sigvare – pojď dál – a devěnka může taky.“ Hela je stěží děvenka… ale vůči této staré léčitelce je dítě nejspíš každý, včetně všech stařešinů i medvědobijců. Bjelana jim pokyne dovnitř a dveře za nimi zavře. Poté, co překročí práh, si na kratičký moment Hela připadá jako by byla zpátky ve svém domově. Do nosu jí uhodí vůně známých bylin. Všude kolem jsou rozvěšené sušící se svazečky nebo pláty s houbami či sušící se ovoce. V domku je teplo a příšeří. Vypadá to, že má jednu velkou světnici v přízemí a v podkroví místo na spaní. V zadní stěně světnice je velký krb, na kterém je několik hrnců a kotlíků ve kterých vře voda či nějaké odvary. Hela si všimne, že nedaleko od ohně je lůžko, které je obsazeno. Někdo v něm leží. I odsud Hela vidí, že se třese zimnicí. Ale víc vidět není. Místnost je přeplněná vším možným, ale ve všem je tak přísný pořádek, že Hela skoro až žasne. Má dojem, že by jí stačilo, aby jí tu zkušená léčitelka za pět minut ukázala kde co všechno je, a ona sama by se mohla pustit do práce, i když tu nikdy předtím nebyla. „Posaďte se,“ řekne stručně a tiše. Ukáže k malému stolku, kolem kterého jsou čtyři židle. Léčitelka samotná se pustí do práce na jednom z pracovních pultíků v místnosti. Stojí kousek od svých hostů. Začne drtit v moždíři jakési bylinky. Mlčí – snad čeká, že hosté sami spustí… Přípravy Letitia Elko ještě rychle přikývne a vše je domluveno – a jestli někdo dokáže shromáždit zásoby narychlo, když už nic není, jsou to chlapy jako on. Zná tenhle typ poddůstojníků – pro svoji četu dokázali udělat horkou večeři včetně porce masa, i když v okolí deseti mil nebylo nic než bláto, mouchy a komáři. Naštěstí nic takového snad nehrozí a desátník pro ni bude mít připravené zásoby pro případ, že by museli opustit pevnost na rychlo. Kaprálka se poté vydá do pevnosti – neztrácí čas při cestě do pokoje a jakmile si vezme mušketu, rovnou si to namíří tam, kde by mohla najít Erligna. Mladý seveřan většinou netráví mnoho času v místní putyce – svou mzdu většinou utrácí u proviantního důstojníka nákupem zboží, které je považované za luxus tady v pustině severu, kterým poté ulehčuje život své rodině ve vesnici… pokud to, co přinese přijmou. Sázka na kasárny se jí vyplatí, protože tam skutečně najde Erlinga sedícího spolu s několika dalšími seveřany – včetně jednoho nebo dvou z vesnice, kteří pracují na stavbě, protože přes zimu a časně zjara není mnoho co napráci pro mladíky z některých rodin. Erling se zdá překvapen, že ji vidí mimo službu, podobně jako ostatní vojáci. Všichni se preventivně postaví do pozoru pro případ, že by byli v průšvihu a mohli si to laxností ještě zhoršit. Mladík z vesnice spatří zbraň, kterou mu přislíbila a hned se trochu pousměje. Letitia mezitím dá ostatní pohov a všichni pokračují dál – jen Erlinga si vezme stranou a vyjde s ním na chodbu. Tady je vcelku klid, protože většina vojáků už je někde v teple usazená. Skoro pro všechny už dneska práce skončila. Erling si zvědavě prohlíží zbraň. Včas toho ale nechá a podívá se na kaprálku. „Děje se něco, madam? Vypadáte, že potřebujete něco zařídit…“ Možná, že přeci jen není takové společenské poleno, když to dokáže poznat. Ale půjde hlavně o to, zdali to, co Letitia potřebuje, zařídit zvládne… vlastně jestli hlavně pochopí to, co po něm chce a správně tomu porozumí. Snad se o svých kumpánů v četě stihnul naučit rychlému myšlení, pochopení a schopnosti poslouchat rozkazy správně a přesně. Zas na pochod? Freya S mrtvolou už se toho mnoho dělat nedá. Ještě ho jednou rychle prohledají a najdou alespoň pár zašitých mincí, když nic užitečného. Pak ho tu musí nechat chladnout. Isa a Freya se obrátí zpět k tábořišti. Je to lesem vlastně jen pár kroků. Když k němu dojdou, Arlo se právě snaží uklidnit Christophera. Nejdřív má Freya dojem, že ho pronásledovatelé vystrašili, ale ukazuje se, že je problém v něčem jiném. „Nemůžete jen tak na potkání střílet po lidech!“ zvolává právě. Žoldnéř je nepohnutý. „Lepší vystřelit první. Kdo střílí druhý, dost často se k tomu ani nedostane. Navíc zdrhal, takže naprosto jasně neměl čistý svědomí.“ „Do zad ještě ke všemu, utíkajícímu! Jsou určité zákony a pravidla, která je třeba dodržovat-“ Když dvojice vejde na tábořiště, Isa hádku rychle přeruší: „Zpakujte si věci, musíme zmizet.“ To je přirozeně pro Christophera docela šok. Má za sebou celý den chůze, a i když si stěžoval na metody žoldáků, vidina dalšího pochodu ho zastaví daleko spolehlivěji než jakýkoliv argument. „Cože?“ zeptá se jen poněkud hloupě. Isa zopakuje a rozvede: „Musíme zmizet. Jeden z těch chlapů utekl, brzo se může vrátit – a dokonce sebou přivýst kamarády. Když dost rychle vyrazíme po cestě, můžeme je ještě setřást. Vyspíme se zítra.“ Christopher se ublíženě podívá po Freye: „Je to opravdu nutné? Vždyť jsme se sotva zastavili.“ Poté se navíc učenec podívá po noci kolem a dodá: „Navíc si nejsem jist, zdali je dobrý nápad cestovat po tmě. Mám z dnešní noci nepříjemný pocit…“ Ten náznak Freye připomene to, co zahlédla. I když není nijak pověrčivá, možná, že učenec Christopher by mohl vědět o co jde. „Pokud vím a moje studie to potvzují, existují důvody, proč se mezi seveřany říká, že cestovat v temnotě bez světla nosí smůlu – a že to přísluší jen nejvyšší nouzi s požehnáním místních bohů.“ Arlo si opovržlivě odfrkne: „Hloupá barbarská pověrčivost. Já říkám, vůbec se nevracet na cestu a jednoduše vyrazit rovnoběžně lesem s ní. Podle hvězd můžeme držet směr i tady. A až ujdeme dost dlouhou vzdálenost, můžeme se utábořit. Ale bez ohně – a tenhle bych nechal hořet, ať to naše pronásledovatele alespoň trochu zmate.“ Christopher zavrtí hlavou. „Víte dobře, že místní povídačky jsou víc než jen pověrčivost – já vím, že si myslíte, že se mi jen nechce pochodovat, ale opravdu mi nepřipadá jako dobrý nápad teď někam vyrážet divočinou. Pokud je to nutné, vraťme se alespoň na cestu.“ Isa se zdá být téhož názoru, avšak nic dalšího neříká. Svůj postoj dává jasně najevo tím, že začne skládat své věci – poté co oba s Arlem přebijí svě zbraně. Neplánují vyrazit do tmy neozbrojení. Christopher se otočí k Freye, zatímco jí sleduje: „Co si myslíte vy? Jak vážná je situace? Jako místní a zkušený voják k tomu musíte mít ohledně těchlech věcí nějaké instikty…“

Hela - 14. března 2020 21:58

Léčitelka Rybář nám mnoho neprozradil, ale i tak nepovažuji tenhle rozhovor za zcela zbytečný. Nemám zdejším lidem za zlé jejich odtažitost. Vždyť i já sama žiji v ústraní vlastní vesnice. Pro to, že někdo touží po klidu a tichu, mám pochopení. Jeho slova mi však leží v hlavě. Jsem zvědavá, jestli cizáci místním lidem dělají problémy. Těžko si jich mohli nevšimnout, nejsou zrovna nenápadní. O to zvědavější jsem nyní na setkání s léčitelkou. Opustíme vísku a pokračujeme po cestě dál. Po několika minutách se dostaneme ke kamennému domu. Když se rozhlédnu, vidím kolem zahradu, dost podobnou té mojí. Léčitelka musí mít své přísady po ruce. Nechám Sigvara, aby zaklepal na dveře. Stojím kousek za ním, ale rozhodně se neschovávám. I přesto mě překvapí, že jako první pohlédne právě na mě. Její pohled rozhodně nepůsobí přátelsky. I tak jí ale pokývu na pozdrav. Když se však podívá na Sigvara, její přístup se změní. Uleví se mi. Jak vkročíme do světnice, objeví se mi na tváři úsměv. Připadám si skoro jako doma, vůně bylin mě vždy dokáže uklidnit. Uvnitř je teplo a útulno, Bjelana má ve věcech očividně pořádek, a dokonce zde má i pacienta. Následuji Sigvara a usadím se u malého stolku. Chtěla jsem nechat mluvení na Sigvarovi, jelikož tohle je jeho známá, ale trochu jsem zapomněla, že Sigvar na mluvení není. "Děkujeme, že jsi nás přijala. Nezdržíme tě dlouho." Něco v téhle ženě mě nutí připadat si jako malé dítě. Nedospělá, nezkušená a možná i hloupá. Není jako babička Ayla, ale už nyní má můj respekt. "Mé jméno je Hela, jsem vědma z Helskary. Jsem tu, protože následuji cestu, kterou mi vytyčili bohové. Doufali jsme, že by jsi nám mohla pomoci."

Freya - 15. března 2020 14:53

Noční putování Když se vracíme na tábořiště, útlocitný učenec se právě dohaduje s Arlem o nesmyslech. To snad neni pravda... Radši spolknu to, co mám na jazyku a dám se do balení svých věcí, vše potřebné už řekla Isa. Ovšem, když se pak otočí přímo ke mě, už se jaksi neudržím. "Ne, vůbec to neni nutný. Můžem tu o ohně vesele sedět dál a možná si i zazpívat ne, abysme o sobě dali vědět ještě víc a snadnějc nás našli. On ten co utek by se jistě přišel jen omluvit za to, že nás vyrušil u večeře. On by jistě byl tak čestný a přišel nás vyzvat na souboj, místo toho, aby střelil někoho z nás do zad. To špehové totiž obvykle dělaj. Litujo jen toho, že ho Arlo nedostat." Jen se trochu nadechnu a pokračuji dál. "Jo z dnešní noci mám taky nepříjemný pocit, ale jen z toho, že tu zůstanem sedět na prdeli. Takže si sbalte svoje věci a vyrážíme. Na strašidla začnu věřit, až nějaký uvidim a s požehnáním bohů já sotva budu někam cestovat." Možná jsem se na učence utrhla až příliš, ale tak nějak mi přišel do rány a tímhle jsme vcelku úspěšně upustila trochu páry. A navíc jsem placená za to, abych na něj dávala pozor ne za to, abych hýřila úsměvy a poklonkami. Dál už si učence nevšímám a otočím se raději k žoldákům, se kterými snad bude rozumnější domluva. "Vyrazila bych dál spíš po cestě, aspoň teď v noci. Lesy sou tu docela zrádný. Utábořila bych se po nějaké době pak v lese a lesem i pokračovala dál, ale za světla." Ne že bych se bála pohádek jako učenec, ale spíš toho, že snadno ztratíme směr a budeme v noci bloudit a zbytečně tím ztratíme čas.

Letitia - 15. března 2020 15:36

V soukromí s Erlingem Nejdříve mladému vojákovi ukáži jak se s mušketou zachází. Jak se natahuje zámek, jak správně odměřit množství prachu a tak dál. Většinu z toho již zná, ale opakování je matka moudrosti a v drobných detailech se tato zbraň od těch, které používal normálně liší. Když se zeptá zda něco nepotřebuji přikývnu a rozhlédnu se zda máme dostatek prostoru k soukromému rozhovoru. Teprve když je to bezpečné pokračuji. "Ano, dvě možná tři věci." Odmlčím se a bedlivě sleduji jeho oči. "V první řadě, toto není rozkaz vašeho důstojníka, pouze žádost o pomoc, kterou můžete kdykoli odmítnout a nijak za to nebudete postihován. Také vás musím upozornit, že to co zde řeknu je velmi důvěrné a nebezpečné. Rozhodně vám nebudu mít za zlé pokud se vám to nebude líbit a půjdete za velitelem Torjakem mě nahlásit. V současné situaci jste však momentálně jediný kdo to může provést a na něhož se mohou s důvěrou obrátit." Znovu pauza aby si to mohl promyslet. Správně by se měl teď otočit a odejít aby se nedostal do potíží, ale něco mi říká, že to neudělá, takže pokračuji. "Takže první úkol. Je možné, že Společnost se vydá zítra nebo v noci k vašim mohylám. Možná to tam vaší soukmenovci hlídají, ale možná také ne, tak bych byla ráda pokud jim nějak nenápadně dáte zprávu, že by toto mohlo nastat. Druhý úkol je již náročnější. Možná budu muset velmi rychle odcestovat a tím nemyslím, že se nalodím na Miriam, spíše naopak. Te se možná budu muset vyhnout a vytratit se potají. Proto bych byla ráda pokud snad můžete z Helskary sehnat zásoby na cestu do Alesglas případně i průvodce. Všechno samozřejmě zaplatím. Hovořit o tom můžete i s desátníkem Günterem." Tohle všechno není nic proti té poslední žádosti. Pochybuji, že někdy něco podobného musel řešit. Sice nepovažuji horaly za neviňátka, ale takovéto úskoky jsou jim přeci jenom vzdálenější než nám. Přesto to musím zkusit a zeptat se ho. "Poslední úkol je, že potřebuji něco zdejšího. Něco cennějšího. Z hrobů, z vesnice, to je mi jedno. Musí to být, ale něco o co by Společnost stála. Potřebuji k ní přitáhnout více pozornosti než je jí věnováno a když si budou vaši občané stěžovat a najde se to u nich ve skladu, tak jenom dobře. aspoň nebudou mít tolik času honit mě." To je všechno a je mi jasné, že to není zrovna málo, ale mohlo by se to povést. Sice nerada využívám někoho jako je Erling, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. "Znovu se vás táži zda to zvládnete. Něco z toho. Nemusím snad upozorňovat, že cokoli z toho je potřeba udělat tak nenápadně jak to jenom jde a také rychle. čas je luxus, který momentálně nemám," natáhnu se položím mu ruku na rameno v důvěrném gestu, "jakmile kývnete tak vězte, že strkáte hlavu do oprátky. Nejmoudřejší by pro vás bylo nic nedělat a nechat tak pouze můj krk v té stahující se smyčce, ale obracím se na vás ve stavu nejvyšší nouze a žádávám vás jako přítele o pomoc." Všechno bylo vysloveno a nyní je na něm jak se zachová. Možná jsem se právě sama udala, ale zkrátka mi nezbývá nic jiného než takto riskovat.

Arun - 16. března 2020 21:25

Um a taj Hela Léčitelka si vyslechne Helino představení a přikývne. „Říkala jsem si. Hned jak sem vás dva viděla. Máš něco vědmího v sobě, děvče.“ Poté zase jen pilné tření tlouku proti hmoždíři. Práce nečeká. Léčitelka se hýbe sem a tam po chýši a Hela jí slyší tu a tam si něco zamumlat. Zachytí útržky receptů, různé počítání a odpočítávání, podobně jako tu a tam nějakou poznámku jen tak pro sebe. Stará léčitelka si zvykla na to, že má světnici sama pro sebe. Možná, že už se chce vědma ozvat – ale než tak udělá, všimne si jemného gesta Sigvara. Je to jednoznačné, léčitelka potřebuje svůj čas. Snad je vědma sama od sebe trpělivá… nejspíš už měla čas vytvořit si alespoň první dojem. Konečně Bjelana znovu promluví. „Znala jsem v Helskaře jednu vědmu. Je to dost dávno. Na tom nesejde.“ Tyto první věty řekla pološeptem spíš pro sebe. Pokračovala o něco hlasitěji: „Cesto od Bohů… to je vážná věc, děvenko. No, jestli chceš mluvit s Bohama, jseš na tom spravnym místě. Ale to vědmě nemusim říkat.“ Z lůžka se ozve zasténání – je to ženský hlas. Bjelana umlkne a okamžitě je u lůžka. Hela zaslechne konejšivá slova. Poté Bjelana podá nemocné misku, do které smíchala to, co předtím připravovala. Mezitím si Hela všimla silné vůně, která se rozprostřela světnicí. Zná tu bylinu – sráží horečky a pomáhá tam, kde už mnohdy nic jiného nepomůže… ale není pro tělo dobrá. Léčitelé se k ní většinou obracejí jen, když už nic jiného nezabírá. Bjelana přiloží misku k ústům nemocné, které léčitelka pomohla vzpřímit se. Žena je stále v příšeří, takže jí Hela nevidí do tváře. Ale uslyší, že Bjelana při podávání léku tiše cosi zpívá. Jakýsi smutný, vážný nápěv. Hela ho nikdy předtím neslyšela. Ale co víc, dialekt, kterým zpívá je o mnoho jiný než její řeč. Díky svým nedávno naditým zkušenostem s řečí bohů by se Hela odvážila říct, že starší… ne tak prastarý, avšak dost na to, aby rozuměla jen každému druhému slovu. Léčitelka skončí. Žena se zklidní a ulehne zpět na lůžko. Tohle vypadalo spíš jako práce vědmy než bylin… ale kdoví? Každé řemeslo má svá tajemství. Bjelana se k nim konečně obrátí a zastaví se nad dvojicí usazenou u stolu. „Pomoci, říkáte? No, nemůžu vodmítnout holku, která přijde s požehnánim Sigvara. Povídej, děvče, co byste potřebovali?“ Slyší Bjelanu si ještě povzdychnout, ač nic určitého léčitelka nedodá. Snad je ve vesnici už tak dost problémů. Možná, že dokonce i s cizáky samotnými. Noční pochod Freya Když se seveřanka ohradí proti jeho názorům, Christopher na moment trochu polekaně mlčí a stojí jako opařený. Ale nevzteká se. Nakonec trochu nejistě přikývne a zmlkne. Nejspíš mu došlo, že jde o docela dost – a že by měl dát na radu zkušenějších v těchto věcech. Osvěžující… normálně, když důstojník zkusí vtlouct trochu rozumu do nějaké vzácné osoby, kterou musí četa trpět při cestě, dopadne to jen tak, že dotyčný se urazí a schválně si udělá to, co se zachce jemu… Alespoň že ten mozek v hlavě Christopherovi je i k něčemu jinému než k učení samých hloupostí… Mezitím žoldáci spěšně složili tábor – a obrátili se k cestě. Arlo přikývl: „Dobrá, je pravda, že ztratit se by bylo v týhle chvíli dost nepříjemný. Tak sebou pohnem, než nás někdo chytí.“ Čtveřice vyrazí – ale postupují o poznání pomaleji, protože už po první hodině chůze Christopher značně zpomalí. Učenec na takové pochody není stavěný. I když jde pomalu, alespoň si nestěžuje a je jasné, že dělá, co může. Tentokrát s ním drží krok Isa a dává přitom pozor, aby je nikdo nesledoval. Arlo kráčí vedle Freyi a poznamená: „I tak myslím, že je setřesem. I když je to zatracená smůla, že jsem ho nedostal. Jestli ho uvidím zas, tak se trefím.“ Poté mrkne za sebe – ale pořád ještě se za nimi nikdo netáhne. Pak se obrátí zpátky k Freye. Mají dost dechu na povídání, nejdou ani zdaleka tak rychle, jak by tři žoldnéři zvládli na nuceném pochodu. „Dík za to, žes ho zvládla,“ řekne na adresu Christophera. „Už mi taky docházely nervy. Tohle nejni žádná hra.“ Když už je měsíc vysoko na nebi a Freya má pocit, že ušli dost velký kus na to, aby jejich pronásledovatelé nemohli vědět, kde mohli sejít, začnou se poohlížet po novém tábořišti. Jak očekávala, žádný tajemný duch se jim do cesty nepostavil. Sice se necítí právě nejlépe a pořád má trochu mražení v zátylku, rozhodně to není nic, co by jí zastavilo. Nakonec zahnou z cesty v místech, kde je řidší podrost a tvrdší půda, takže nezanechají tolik stop. Dávají si na to pozor – hlídá je Freya s Isou, které jsou v tomto ohledu zkušenější. Brzy jsou dost daleko od cesty na to, aby se mohli opět utábořit. Christopher konečně něco řekne, ač většinu cesty stěží popadal dech. „Hádám… hádám, že tohle je konec táboření s ohněm, co? Alespoň, že už jsme blízko hor…“ Je zázrak, že Christopher ještě stojí na nohou. Možná by bylo vhodné mu vemluvit do hlavy ještě trochu rozumu… ale ona i oba žoldáci už se začínají cítit docela unaveně. I když by dokázali určitě pochodovat ještě déle, příjemné by to nebylo, a na nějaké dohady tedy Isa a Arlo chuť nemají, to je nabíledni. Komplic Letitia Mladý voják Letitii pozorně naslouchá, zatímco mu ta opakuje zásady používání daleko modernější zbraně, než je zvyklý a připomíná základní informace k její údržbě. I když Erling poslouchá i toto, na první pohled je jasné, že ví, že jde o něco daleko důležitějšího. Když si jsou jistí, že mohou mluvit soukromě, Letitia začne s tím, co doopravdy potřebuje. Erling jí pozorně a pečlivě naslouchá. Párkrát zvedne oči proti ní, párkrát kaprálka vidí na tváři překvapení nebo podivení. Nikdy však Letitii nepřeruší. Poté co domluví, Erling značnou chvíli mlčí – přemýšlí o tom, co mu řekla. Seveřané rádi slova váží. Zároveň má také dojem, že se snaží svou odpověď formulovat do celestionské řeči, která mu není mateřštinou. Když začne mluvit, jeho tón je docela jiný – i přístup k ní. Už s ní nejedná jako se svou důstojnící – vzal si k srdci slova, která mu řekla. „Řeknu ve vesnici, že si mají dávat ještě větší pozor u mohyl, a nejen dneska v noci. To si pište,“ dodá rozhodně. Možná přemýšlí, že by se tak mohl v očích svých druhů trochu očistit. „Nevím, jestli zvládnu sehnat zásoby. Ve vesnici je toho málo, co by potřebovali odsud z pevnosti. Pokud nemám nikam vyrážet já sám, těžko dostanu jídlo do zásoby.“ A pak se trochu smutně pousměje a dodá: „Vaše peníze jsou ve vesnici k ničemu, promiňte, že to tak řikam. Nás nikoho moc zlato nebo stříbro nezajímá.“ Co se týče průvodce, na moment se odmlčí. Začne s první nabídkou, ale tvář má zachmuřenou. „Já bych s váma moh vyrazit… ale jinak asi nikdo. Nikdo by vám nevěřil. Jenže – když to říkáte tak, jak to říkáte, to vás velitel teda asi nepouští. Proti němu já jít nemůžu. To by bylo jako jít proti stařešinovi.“ I kdyby mohl nebo chtěl jít, není to dobré řešení – Erling je mladý, a ještě není příliš zkušený… ač na rozdíl od většiny lidí ve vesnici rozumí Celestionštině, nemohla by to po něm chtít… Pokud by utekl s Letitií a Elkem, neměl by se kam vrátit. Vesnice by ho nepřijala a pro armádu by byl psancem. Naštěstí se tvář Erlinga rozjasní a dodá druhou možnost: „No ale... No, napadá mě někdo, kdo by s váma možná chtěl vyrazit. Je to – teda bejval to kamarád Freyi z dětství. Riam se jmenuje. Kovář. Snad by šel – Freya odešla na rychlo a, i když to na sobě nedává znát, má o ní starost. A do hor šla i vědma. Proč by tam nemohl jít kovář? Jen nevím, čim byste ho mohla odměnit nebo přesvědčit. Zkusim se ho zeptat – ten se mnou ještě mluví. Nikdo jinej ve vesnici už by na mě moc nedal…“ Všimla si, že když ho požádala o pomoc, tak nijak nedbal jejího varování a ani na moment nezaváhal. Pomoci jí bylo pro něj samozřejmé a okamžité rozhodnutí… a nezdá se, že by počítal s odměnou za to, co pro ni ochotně udělá. O kolik jiné než tolik lidí, se kterými Letitia většinu svého života strávila. Tak bezelstní a ochotní jsou snad jen žebraví mniši a potulní kněží… Avšak co se týče poslední žádosti, po zralé úvaze Erling pomalu zavrtí hlavou. „Ale to poslední – to s tou věcí z vesnice… to pro vás nemůžu udělat. Jedině stařešina nebo vědma by se mohli něčeho takovýho odvážit. To bych na sebe zatraceně rozlobil bohy, kdybych kradl od svých vlastních. To je moc špatná věc… Pomoct vám proti tý Společnosti – to můžu. Ale podvádět svoje vlastní? I kdyby pro sebelepší důvod, to by nešlo. Ne bez svolení.“ Žádala po něm přeci jen o trochu příliš víc, než kolik mohl slíbit…

Hela - 16. března 2020 21:51

Léčitelka Tiše sedím a trpělivě pozoruji Bjelanu při práci. Nehodlám jí rušit, když má pacienta, ani já bych něco takového nestrpěla. Když mi tedy Sigvar naznačí, abych čekala, jen se na něj lehce usměju. Já dokážu čekat. Trochu víc zpozorním, při slovech léčitelky o tom, že znala vědmu v Helskaře. Srdce se mi při tom lehce zachvěje. I tentokrát však zůstanu potichu. Ač bych ráda takový rozhovor, teď na něj není místo, ani čas. Sleduji postupy staré léčitelky, třeba se od ní něčemu přiučím. Když však začne tiše prozpěvovat nemocné ženě, zarazím se. Tenhle dialekt nepoznávám. Poté mi však dojde, že to dost možná ani není dialekt, že je to něco mnohem, mnohem staršího. Ta myšlenka je nesmírně vzrušující. Vyšlu tichou modlitbu k vrcholkům hor. Vím, že to mi jen bohové sesílají další znamení. Konečně mám pro sebe plnou pozornost Bjelany. Původně jsem chtěla ihned začít mluvit o cizácích v horách, ale nyní to vezmu z jiného konce. Vytáhnu z vaku jak starou babiččinu knihu, tak i tabulky, které jsem našla uvnitř hory. Posunu je po stole k léčitelce. "Bohové mě pověřily velkým úkolem. Jsem Hela z Helskary, ochránce Dědictví severu, dědictví Bohů, dědictví, pro které je lidstvo příliš mladé." Zopakuji slova, která mi zdělil Nejvyšší Otec. "Pod Varldbergenem jsem probudila Strážce Dědictví, ale tím má cesta nekončí. Bohové mě pověřili novým úkolem. Tento kraj obchází Zrádce, zasévá do srdcí lidí jed, štve bratra proti bratru, oslabuje bohy a pokud nezakročíme, tak vyhraje. Je třeba sjednotit nejednotné a vyhnat cizince, kteří znesvěcují naši posvátnou půdu. Doufala jsem, že bys nám s tím mohla pomoci."

Freya - 17. března 2020 14:52

Znovu na cestě Asi má štěstí, že je Christopher jen obyčejný učenec, naivní a se svým ideálním viděním světa, ale vzato kolem a kolem obyčejný člověk jako my. Dovolit si to k někomu výše postavenému by asi bylo o průšvih nebo o hubu, ale i tak bych si to asi neodpustila. Sem docela ráda, že už se nechce dohadovat a snad bude chvíli držet hubu a krok. "Jo, škoda to je, čert ví komu půjde podat hlášení." odvětím na Arlovu poznámku. "Jen doufám, že žádné příště už nebude." "No, možná jsem to trochu přehnala, ale aspoň je na chvíli zticha a došlo mu, že skutečnej svět nehraje podle rytířských pravidel, i když mu to asi na moc dlouho nevydrží, hádám." Sem tam kouknu po učenci za sebe, jak na tom je. Mohli bychom jít sice rychleji, ale vcelku nerada bych jej nesla na zádech, takže nezbývá, než se přizpůsobit jeho pomalejšímu tempu. Aspoň se snaží, což se zase musí uznat. A když konečně zastavíme, je na něm vidět skutečná úleva. "Přesně tak, oheň už si nemůžeme dovolit. Zkuste si co nejvíc odpočinout, brzy ráno budeme zase na nohou." odpovídám tentokrát už trochu smířlivějším tónem. "Hlídky jako včera?" otočím se pak na své dav společníky a spíš než otázka je to jen konstatování. Snad jen kdyby chtěli změnit pořadí, můžeme se domluvit. "Ráno už bych se na cestu nevracela. Sice to asi nebude úplně nejrychlejší a nejpříjemnější cesta, ale budeme zase stranou všech podezřívavých očí, alespoň doufám." pokračuji pak a koukám po těch dvou, co oni na to.

Letitia - 17. března 2020 15:46

Vzhůru za Ligou "To je zcela v pořádku. Ocením cokoli co zvládnete udělat. Promluvte si s tím Riamem a dejte mi pak vědět jak se rozhodl a já se podle toho zařídím," poděkuji mu za ochotu, kterou projevil. "Hlavně si dávejte pozor na lidi ze Společnosti. JE možné, že se na vás zaměří a mohli by vás dokonce sledovat. Jediná výjimka je Gaston Korrel. Pokud ho snad potkáte naznačte mu, že s ním potřebuji mluvit. Případně pokud se k vám donesou zprávy o tom kde je a co děláte, tak si je také ráda vyslechnu. To je všechno a ještě jednou díky." Zbraň nyní nechám v jeho péči. Možná to nejsou nejlepší ruce k jakým se mohla dostat, ale Erling si jí prostě zaslouží. Nyní je na čase pohnout s dalšími částmi mého plánu k tomu však potřebuji Mikha‘ila. Ten v úskocích a podrazech jistě nebude tak vybíraví jako tihle seveřané, ale možná mě to bude víc stát. Nu uvidíme. Opustím Erlinga a zamířím do patra, kde sídlí Liga. Stále si dávám pozor zda mě nevidí příliš očí. Všem se nevyhnu, ale aspoň těm ze Společnosti bych to mohla ztížit. Zaklepu na dveře a čekám zda mě Atmorije pustí dál.

Arun - 18. března 2020 20:43

Přesvědčování Hela Bjelana poslouchá slova vědmy z Helskary. Mnoho na ně neřekne. Hela si ani nemůže být jistá, že plně předala význam svých slov. Když poté mladší žena položí na stůl svá vodítka od bohů, stará léčitelka na ně pohlédne zběžně. Rukou přejede po kamenné destičce i po knize. Sigvar si rovněž prohlíží destičky. Ještě neměla příležitost mu je ukázat. Příliš spěchali. Nebyl čas ani pomyšlení. Ale teď se nic uspěchat nesmí. Přízeň této léčitelky by jim mohla v mnohém pomoci. Destičky jsou nesmírně rovné a lesklé… tak umě vypracované, že by to ani nejlepší z Nortimberských kameníků nezvládl. Tak dokonale, že je v nich vidět odraz poskakujícího plamene svíčky. A přitom se zdají být ze stejně prostého černého kamene, jako celý Špičák. „Sjednotit, hm?“ zamumlá si léčitelka a na tváři jí na moment zahraje úsměv… i když možná, že je to spíš úšklebek. Horalé nejsou příliš na vzletná slova. „Nevím, jestli ti můžu pomoct, děvenko. Já vědma nejsem. Moje práce je po boku Skaulda… ne v nějaký síni se stařešinama.“ Pootevře knihu a zahledí se na jednu ze stran. Ale je tichá a neříká, zdali rozumí prastarým runám nebo ne. Ještě chvilku obrátí několik stránek a poté knihu zaklapne. Zvedne oči k Hele a promluví – pomalu a s rozmyslem, nikoliv však váhavě. „Je vážný to, co říkáš. Vo cizácích my víme. A to, že je v kraji něco špatnýho, to vim taky. Nevím jen, co jsi to mohla pod horama nalézt, ale co se mě týče, věci pod horama je lepší nechat ležet. To jsou starý záležitosti, do kterejch lidem nic není. Děvenko, já se neplánuju někomu vzdávat nebo nechávat někoho vyhrát, ale mám svojí práce víc než dost. Zima byla tuhá. Jídla je málo. Ještě ta mizerná věc s Olsonem a jeho rodinou…“ Léčitelka si povzdechne. „Ráda bych ti pomohla. Kdybys přiběhla s tváři rozpáranou, hned bych ti jí zašila. Tady Sigvara už jsem taky párkrát spravovala… ale těžko ti můžu pomoct s nějakejma tajema a posláníma vod bohů.“ Na vrásčité tváři se objeví malý úsměv, který jí dodává překvapivé mladosti. Slova jsou však méně příjemná: „A lítat po horách a rušit chlapy vod práce, k tomu ti stará ženská jako já těžko k čemu bude.“ Má na věci svůj vlatní názor… pro horala, který vydobývá živobytí, jak může, nezbývá mnoho času na přemýšlení o věcech větších, než je on… než je přežítí další zimy… Možná by mohla ulehčit jejímu trápení… či jí naopak ukázat, jak je věc vážná a popsat situaci v údolí… Nejde o to, že by jí stará léčitelka nevěřila nebo pochybovala o zlých úmyslech cizáků… spíš to zní tak, že léčitelka sama nemá představu, co by mohla vědma potřebovat. Další den na cestě Freya S žoldáky se Freya dohodne snadno… a Christopher jen zasténá, když uslyší, že to zítra bude zase znovu a tentokrát ještě ke všemu obtížným terénem, ale nijak neprotestuje. Snad ho alespoň ujišťuje vědomí, že hory už jsou blízko stejně jako cíl jejich cesty… Mezitím jí Arlo i Isa odkývou stejné hlídky jako včera i pokračování lesy zítra ráno. Netrvá to dlouho a všechno je rozhodnuto. Christopher padne do svých přikrývek a nejspíš uhne ještě dřív, než dopadne. Snaží se, ale přeci jen není stavěný na takové pochody, to vidí Freya na první pohled. Alespoň že se zbavila toho nepříjemného pocitu očí v zádech. Zpříjemní jí to její hlídku... i když ostražitá musí být právě kvůli tomu o to víc. Jako minulou noc má na starost několik prvních hodin. Mají čas jen do úsvitu a už nějakou část noci prošli, takže spánku bude méně, ale daleko lepší než nic. Nucený pochod na tažení mnohdy znamenal i chůzi jen s čtyřmi nebo pěti hodinami spánku… a to bylo o dost vražednější tempo a v plné výzbroji. Její společníci rychle usnou a ona zůstane v temnotě sedět sama. Jako mnohdy si uvědomí, že ten, kdo bdí nad spícími, se mnohdy cítí více zranitelný než ten, který sedí sám a hlídá jen sám sebe. Navíc i když Christopher napovídal spoustu hloupostí, v něčem měl pravdu. V noci je dnes něco nepříjemného. Možná, že se v ní jen usadil ten pocit kvůli pronásledovatelům, kteří jsou jim jistě v patách. Normálně bývá temnota kamarádkou každé lehké brigády, ke kterým ona většinou patřila… ale dneska je v ní nějaká zrada. Freya si připadá tak nějak zranitelná… a není to jen tím, že se musí starat o Christophera. Občas má pocit, že se v koutku jejích očí něco pohnulo – a tu a tam jí nějaký odlesk měsíce nepřirozeně vyruší z klidu… snad nezačíná jančit. Naštěstí tvrdý a chladný vojenský rozum všechny podobné hlouposti překoná. Viděla o dost strašnější věci, než nějaké lesklé oči – přece se po tom všem nezačne bát tmy. Její hlídka brzy skončí a nic na ní z té tmy nevyskočilo… dojde probudit Isu a poté už se sama může zachumlat do teplých přikrývek. Příštího rána se probouzí za úsvitu a začne chvatně balit, stejně jako ostatní. Jen Christopher se motá z kožešin pomalu… zdá se, že i navzdory podivným předtuchám přečkali všichni noc ve zdraví. „Jak daleko jsou hory?“ zeptá se učenec ospale a nepříliš nadšeně. Freya se podívá k obzoru – vidí obrys hor už dost jasně nedaleko před sebou. V noci ušli další kus cesty, takže i mezi stromy už je vidět na vrcholky. Všimne si, že víc stranou od cesty jí jeden z nich připomíná Špičák… ale jistá si být nemůže. A v lesích je snadné se ztratit. Můžou si však dovolit pokračovat ve směru, kde na ně možná budou číhat pronásledovatelé? Arlo a Isa už stojí připraveni, dokonce i Christopher se zvedá. A je pořád brzké ráno, tak přeci mají šanci proklouznout. Žoldáci se podívají po Freye, aby vyrazila první a ukázala jim cestu. Opět u Ligy Letitia „Provedu,“ usměje se mladý seveřan, i když to říká o dost přívětivěji, než kdyby odpovídal na rozkaz. „Však přece nejsou Celestionci tak špatní,“ dodá trochu nesouvisle a spíš sám pro sebe. Možná, že proto Letitii pomáhá… aby svým druhům z vesnice ukázal, že jižané místní nechtějí jen zneužívat a že pomoci jednomu z nich není hloupost… Kaprálka se s ním rozloučí – může jen doufat, že vše provede tak, jak mu uložila. Poté sama vyspěchá do patra – pevnost už je poloprázdná… nevyhne se sice všem, ale přeci jen se jí alespoň podaří se vyhnout všem ze Společnosti. Brzy stojí před dveřmi Ligy. Její prostory se jí nyní zdají až nepříjemně prázdné. V patře je ticho a pusto. Východňané jsou pryč. Dokonce i Percivall odjel, uvědomí si Letitia, když jí otevře jeden ze sloužících Ligy. Ten muž se rychle vzdálí – a to už se k návštěvnici obrací usměvavý Mikha’il. Zdá se poněkud unavenější a před sebou má mnohá pracovní lejstra, ale vypadá přívětivě… Jenže u obchodníka z Atmorijské ligy si člověk nikdy nemůže být jistý. Jsou jen o chlup lepší než Společnost. Všimne si, že dokumenty, které má na stole, jsou běžná práce, kterou u něj vídala až krom nedávných týdnů vždycky. Zdá se, že ať už měl na starosti cokoliv, svou mimořádnou práci dokončil… Nyní však má důležitější věci na přemýšlení a řešení než okukování práce Ligy. Mikha’il se za stolem zvedne a rukou jí přívětivě pokyne k místu před stolem. „Dobrý večer, slečno Letitie! Děkuji za návštěvu, ne že by mi ruch a starosti chyběli, ale pevnost je poněkud tichá, když je tu o tolik lidí méně, nemyslíte?“ Zmizel i učenec Christopher… alespoň, že Mikha’il zůstal. Nejspíš musí zastávat svou práci jako představitel Ligy… ať už jsou skutečné zájmy těch západních obchodníků jakékoliv. „Přišla jste na společenskou návštěvu?“ Všimne si výrazu v její tváři, který je poněkud vážnější než obvykle. „Nebo byste se mnou něco potřebovala projednat?“ Je třeba postupovat opatrně… možná, že se tváří mile, ale neváhal by jí využít pro své vlastní účely… tady to není jako jednání s přímočarým a čestným Erlingem… Ale možná, že právě to je ten důvod, proč za Mikha’ilem Letitia přišla.

Hela - 18. března 2020 21:19

Léčitelka Sedím a v tichosti vyčkávám. V prvním okamžiku mám skoro pocit, že se mi Bjelena právě vysmála. Rychle mě to ale přejde. Čím déle léčitelku poslouchám, tím víc mi dochází, že ona zde nemá stejný vliv, jako já dole v údolí. Šla jsem s ní a myslela si, že stačí jedno její slovo a každý muž v horách pozvedne zbraň, aby s námi bojoval proti cizincům. Takhle by to možná fungovalo v Helskaře, ale tady to tak jednoduché není. A nejde jen o to, že zde lidé žijí osamoceně. "Doufala jsem, že nám alespoň poradíte, na koho bychom se měli obrátit, pokud bychom sháněli bojovníky." Tohle neznělo moc dobře. Musím se snažit víc, abych léčitelce ukázala důležitost téhle záležitosti. Trochu jsem doufala, že jí třeba slova o Zrádci ukážou, jak vážná je situace. "Možná bychom si mohli pomoci navzájem." Napadne mě. Lidé zde možná znají Sigvara, ale na mě se stěží podívají. Nebudou mě následovat, pokud si nebudou myslet, že mi mohou věřit. "Mluvila jste o tom, že se něco stalo Olsonově rodině? Třeba bych mohla přiložit ruku k dílu. O co jde?" Nejsem si jistá, že tohle je správné rozhodnutí. Ale vzhledem k tomu, že se nyní potácím v temnotě, tak je to stejně dobré rozhodnutí jako kterékoliv jiné.

Letitia - 19. března 2020 16:43

V pokojích Ligy Kývnutím pozdravím když vstoupím do pokojů. Zcela ze zvyku přejedu pohledem místnost, ale ani příliš nezkoumám co tu kde má Mikha‘il za papíry. Cestou jsem přemýšlela jak to udělat. Na ty naše tanečky, které jsme tu předváděly nemám ani čas ani chuť, ale jít na to rovnou... Tím se hodně odhalím, ale zřejmě je to jediná možnost. Žádná jiná mě nenapadá. "Máte pravdu, že potřebuji něco projednat, možná vás i požádat o pomoc," přiznám se bez okolků. "Potřebuji trochu podusit Společnost a speciálně Doresgrücka." Nejspíš nemusím vysvětlovat proč a že to, že jsme krajané mezi námi nic neznamená. Mikha‘il si tyto informace dokáže snadno odvodit na rozdíl od Erlinga. "Věřím, že vy jste tady k tomu ta nejpovolanější osoba. Protože pokud mi s tím nedokážete pomoci vy, tak již nikdo," mírně se na muže usměji, ale není to zrovna veselý úsměv. "Mohu vám za to nabídnout nějaké informace, případně nějakou službičku, pokud budete o ní stát, ale jistě se vám bude hodit i to, když bude Společnost pár dní trochu mimo. Takže teď je otázka zda máte zájem."

Freya - 19. března 2020 16:49

K horám Brzy většina oddechuje spánkem spravedlivých a já hledíce do noční tmy mohu přemýšlet o tom, čeho jsem to vlastně byla svědkem a co se stalo, ale žádné rozumné vysvětlení mne zatím nenapadá. Podivné pocity mohu snad svést na jakési instinkty, ale jinak? Přeci nezačneš teď věřit pohádkám...tady se legendami vysvětluje všechno, ale ve skutečnosti to bývá jinak...přílišná představivost... Zbytek noci už proběhne v klidu. Vstáváme brzy ráno a i když by nejeden z nás spal rád ještě dál, musíme vyrazit a není nač čekat. Ráno vypadá les o něco přívětivější než v hluboké noci. Mohu jen doufat, že se mi podaří udržet správný směr k horám, nikde se nezatouláme a nic už nás nepřekvapí. Po rychlé snídani je čas vyrazit dál. "Když budeme mít štěstí, tak bychom večer mohli být u nich." odhaduji zhruba, jak daleko to ještě může být. O tom, že záleží na mnoha okolnostech a že terén nebude zrovna nejlehčí nic neříkám. Aspoň má vidinu toho, že to už dohlédne na konec tohoto putování. Snad v odhadu nejsem zas až tak daleko od pravdy. Budu holt doufat, že už nás nezdrží další problémy. "Můžem vyrazit?" kouknu na učence, zda je připraven a sama pak vyrazím vzhůru k horám. Jen udržet správný směr a nikde se nezatoulat. Sem tam mám tendenci se ohlédnout a pohledem propátrat les za námi, zda-li se nám někdo zase nepověsil na paty. Asi jen starý zvyk nebo prostě jen opatrnost.

Arun - 20. března 2020 21:37

Vědma a léčitelka Hela Léčitelka se usměje – a v jejím úsměvu je téměř hrdost. Na slova vědmy reaguje tichým prohlášením, které zní téměř jako odcitované z něčeho, co možná Bjelana četla či vyslechla. „Není muž v těchto horách, který by nebyl bojovníkem.“ Její tón se v těch slovech změnil. Její pohled minul Helu a zdálo se, že si na cosi vzpomněla… ale nic víc neřekla. Brzy se její oči opět střetly s očima mladší vědmy. Byl v nich osten přístnosti a příkrosti. Tvrdost charakteru, kterou dobře zná i od Sigvara. I on není příliš populární pro svou nepodajnost a hrdost a to zejména mezi stařešiny… Avšak slova Bjelany i navzdory přístnosti značí naději – zvlášť oproti dosavadnímu rozhovoru. „Když bude třeba a jestli Zrádce vobchází tyhle kraje, každej, kdo zbraň unese, se mu postaví.“ Pak se ale ten osten tvrdosti zratí a léčitelka se zdá být opět spíš ustaraná. „Jenže děti musej jíst a někdo se musí starat vo hospodářství. Nežádala bys toho málo.“ Sigvar doposud mlčel, ale nyní promluvil – a jeho hlas zaduněl chalupou, i když se snažil mluvit tiše. „Do hor přišel Padlý.“ Víc nic nerozvede. I tak, Bjelana mu porozuměla. Vzdychne si. Obrátí se k Hele a pokyne jí. „Dobře. Nevim, co bych teda mohla udělat, ale máme tu práci pro vědmu – a když se ukáže, že je to maj na svědomí temný síly… no, pak bude mít smysl, aby se horalové dali dohromady. A bude o pár rukou navíc. Nebo alespoň o starost míň.“ Poodejde k ohništi a umlkne. Nejspíš rozmýšlí to, co Hele sdělí. Vezme přitom do ruky dva prosté dřevěné pohárky. Sehne se k jednomu z kotlíků a do obou pohárku naleje. Když se vrací, Hela cítí uklidňující a posilující vůni bylinného čaje. Bjelana postaví kalíšky před svoje dva hosty a zamumlá si: „Úplně jsem zapomněla na dobrý manýry…“ Teprve nyní začne o tom problému. „Olson… Olsonovu rodinu popadlo neštěstí. Hnusná věc sedla Olsonovi na mysl – a ještě horečka sedla na jeho dceru, Markynu,“ pokyne rukou k lůžku. Poté ztiší hlas. „Jsou choroby těla a jsou choroby duše. Olsonova duše onemocněla a tam potom léčitelka jako já nezmůže zdaleka tolik, kolik by chtěla. Šílenství a poblouznění nejni lehký vyléčit. Ale vědmy znaj všemožný věci… cítíla by ses na to děvenko?“ Výzva… či snad zkouška… Liga a Společnost Letitia Mikha’il pozvedne obočí nad přímostí, se kterou Letitia přichází. Možná z toho sáhib pochopí, že není času nazbyt. Při její první větě zpozorní, při druhé se usměje. Přejede si rukou po tváři a pokývne hlavou. „Myslím, že v tom případě jste přišla na to správné místo zcela určitě. Sice bych to neřekl tak přímo jako vy… ale mám v stavění překážek naší největší konkurenci bohaté zkušenosti.“ Jeho úsměv se zdá být i vědoucí – má nějaké povědomí o situaci, ve které se Letitia nalézá. Možná neví přesně, jak vážné to je… v tom případě by jí nejspíš sám nabídl pomocnou ruku proti Společnosti… ale něco tuší. „Buďte si jistá, že Liga by vaší spolupráci rozhodně ocenila… takže co se týče našeho zájmu…“ Odkašle si – nezní tak slizce jako Doresgrück, ale také je znát, že už se mu v hlavě otáčí kolečka, jak by mohl co nejlépe využít nabídky Letitie: „Rozhodně bychom ho měli.“ Poté pohlédne na lejstra před sebou, složí je, srovná a tím uvolní stůl. Následně se o něj opře a podívá se na Letitii zpříma. „Avšak nezapomínejte, že Společnost je dokonce i nyní v silné pozici, jak nejspíš sama víte. Samozřejmě neříkám, že jí nemůžeme způsobit jisté škody… nebo zpomalení… právě naopak. Vám samozřejmě můžeme pomoci – a rychle, pokud bude třeba…“ A teď přijde to staré slavné ale. „Ale otázka zní, co nám nabídnete? Co nám můžete říct? A jakou máme záruku, že jste sama nepřišla vyzvídat?“ Pak se usměje pro sebe: „Jistě, pro Doresgrücka byste asi nevyzvídala… ale jsou i jiní, kteří by měli zájem šťourat se v záležitostech Ligy – jak určitě sama víte.“ Teď už se ani on nesnaží skrývat, že ví o jejích kontaktech v Celestionu… ale ty by bylo lepší z celé té věci vynechat. Ti by koneckonců na rozdíl od Doresgrücka pořád mohli být na její straně. Je to složitá a spletitá hra. Sáhib stojí za stolem a bedlivě jí pozoruje… očekává její reakci. Dlouhý pochod Freya Celá skupina souhlasí, a tedy může Freya vyrazit do lesů, obratně hledajíce cestu podrostem… Jde to ztuha. Lesy jsou husté a svahy už se zvedají, jak se přiblížili k horám. Musejí šplhat divočinou, jak mohou. Co víc, únava Christophera nebyla nocí nejspíš nijak odlehčena, protože už po nějaké hodině začíná ztěžka oddechovat a sotva šlape vzhůru do kopců. Alespoň jedna věc je ujišťující – touto divočinou by je stěží zvládl někdo sledovat… snad krom nějakého místní lovce nebo horala… ale ti nemají důvod, aby chodili těmito lesy… mají své vlastní stezky. Hory je snadné sledovat a udržovat směr k nim – ale ke které z hor mířit? Myslí si, že rozeznává průsmyk do Alesglas, který je pozvolnější a širší než ostatní… ale jistá si být nemůže. Navíc nechtějí dojít až k němu. Kolem dvou hodin po poledni se seveřanka musí slitovat nad učencem – už se stěží plouží a hrozí, že by si z nepozornosti mohl ublížit. Vzhledem k tomu, že jsou v nejhlubší divočině, nemusí se snad bát na moment se zastavit u jedné z bystřin, doplnit měchy s vodou a nechat Christophera trochu nabrat dech. Ale zdá se, že i když je dost zničený, pořád ještě přemýšlí, protože z něj vypadne unavené: „Měli bychom – měli bychom se někde setkat s Percivallem…“ Oba žoldáci pohlédnou na Freyu, ale znavený Christopher jen mávne rukou. Isa přidá: „Ano, čekala bych, že touto dobou se budou i jejich tempem blížit k horám.“ „Proč já hlupák nešel s nimi,“ zaskuhrá učenec. Arlo jeho poznámku neposlouchá a zavrtí hlavou: „Na cestě je pro nás nebezpečno. To víme ze včerejška. Držel bych se v divočině.“ Obrátí se k Freye. „Očekáváme problémy – pan Percivall a pan Noria jsou naše záloha. Mají zásoby a muže, které bychom mohli potřebovat… ale bylo by daleko lepší, kdyby se nám to celé podařilo i bez nich. Alespoň v první části.“ Zdá se, že oba žoldáci jsou se situací obeznámeni víc, než dřív přiznali… mohla by chtít, aby jí bylo řečeno víc – Christopher už jí naznačil, že jde o nějaké honění za povídačkami tady v horách… Je otázka, co to může být, pokud tomu věří Isa a Arlo… vypadají jako lidé, kteří by se za hloupostmi nehonili… ale možná, že jejich motivací je jen příslib bohatství… ten dokáže hodně.

Hela - 20. března 2020 21:53

Nemoc duše Z počátku to vypadá, že by mi sice léčitelka chtěla pomoci, ale neudělá to. Jistě, chápu, že je třeba obstarat pole, podojit kozy a takové věci, jenže tady jde o mnohem víc. Jsem trochu nešťastná z toho, že nedokážu Bjelaně ukázat, jak moc důležitý tenhle úkol je. Co vše na našich činech nyní závisí. Že nejde jen o nás, tady nahoře, nebo lidi v údolí. Že jde o celý Sever, celý Nortimber. Stačí však jedna věta, vyslovená hřmotným Sigvarovým hlasem, a léčitelka pochopí. Ještě se mám hodně co učit. Věnuji medvědobijci lehký úsměv, než znovu obrátím pohled k Bjelaně. Vdechnu jemnou vůni čaje a vděčně se napiju. Když zavřu oči, skoro jako kdybych byla ve své vlastní chalupě, u svého vlastního stolu. Už chybí jen Mikael, který by mi slintal na koleno. Otevřu oči a opět jsem vysoko v horách. V tichosti si vyslechnu o neštěstí Olsonovy rodiny. Nemocná mysl je často horší, než nemocné tělo. V tichosti se zvednu a přejdu k nemocné dívce. Cloumá s ní horečka, je však mladá a silná. Bohové, ochraňujte jí. Na okamžik se skloním a nechám svou dlaň spočinout na jejím žhnoucím čele. Zasloužila by si klidný,hluboký spánek, takový který zažene bolest a který léčí. "Kde najdu Olsona?" Zeptám se, když se vzdálím od nemocné. Už si ani nesedám ke stolu. Mám práci a hodlám se do ní vrhnout po hlavě.

Letitia - 21. března 2020 15:27

Jednání s Ligou Pokrčím rameny. "Záruku vám dát nemohu. Nic než kromě svého slova nemám a tomu věřit můžete a nemusíte, ale pochybuji, že zrovna vy byste prozradil něco důležitého. Takový hlupák nejste a moc dobře víte, že to vím. Stejně tak i já nehodlám prozrazovat vojenská tajemství nebo cokoli co nesouvisí přímo se Společností tady v tomto kraji. Chci aby i vám tohle bylo jasné." Svou zemi zrazovat rozhodně nehodlám, ale Doresgrück? Ten ať klidně hoří u kůlu když nemá ani tolik slušnosti aby se snažil dohodnout. Rozhlédnu se kolem a přitáhnu si jednu z volných židlí. Den byl dlouhý a únava se začíná ozývat a tenhle rozhovor může být ještě na dlouho. Nebo také ne, ale i tak raději svým nohám trochu ulevím. "Doresgrück, zatím nemá tušení co provádím. Aspoň myslím. Prý něco objevili v horách, ale to jistě není nic co sám nevíte. Důležité je, že to vypadá, že hraje sám na sebe a snažím se s z cesty odklidit veškeré hrozby ať již ty skutečné nebo domnělé. Zřejmě mi ještě trochu důvěřuje. Nebo spíše nečeká, že bych se mu pokoušela házet klacky pod nohy, což je naše výhoda a dá se toho využít. Jak... No mám nějaké nápady, ale možná i vám přišlo na mysl něco konkrétního. Jsem ochotná mu do kanceláře nastražit dokumenty, které ho usvědčují z krádeže a korupce. Pak již stačí aby se to dozvěděl velitel a hned má jiné potíže k řešení. samozřejmě pokud vy víte o něčem ještě lepším tak sem s tím. Mylné informace, které ho zavedou někam jinam? Proč ne, ale potřebuji aby to bylo něco co ho donutí jednat takřka okamžitě. Nemám času nazbyt." Vyložím Mikha’ilovi svůj plán. Jak sám vidí ve skutečnosti nemusí sám o sobě nic pouštět. Klidně to všechno mohou být lži a pomluvy. Hlavně pokud to zabere.

Freya - 21. března 2020 17:11

K horám Snad jsme se všech slídilů zbavili. Šplháme do kopců a prodíráme se křovím. Po očku sleduji Christophera, je vidět, že má vcelku dost, ale neremcá a snaží se držet krok, který je kvůli němu třeba značně zvolnit. Hory se pomalu přibližují a já zvažuji, kam přesně se vydat, kam zamířit. Ke Špičáku, o který všem bezesporu jde?...a poznám jej vůbec?...nejspíš přímo k němu, pokud to půjde... Když se Christopher vytasí s tím, že bychom se někde měli setkat s dalšími lidmi a oba žoldáci jej doplňují, jen si založím ruce na prsou a poslouchám. Tady ví úplně každej daleko víc než já...tak to ne, přátelé...asi si budeme muset trochu popovídat... "Problémy, záloha, zvládnout sami." pokyvuju hlavou a pomalu žačínám koketovat s myšlenkou, jestli by nebylo zajímavější se jim v tichosti zdejchnout a pokračovat opravdu sama. "Ne, že by mi do toho asi něco bylo, ale docela by mne zajímalo, jaký problémy čekáme a co bychom měli zvládnout sami. Tak kdo po nás jde, s kým máme tu čest a s kým ještě problémy budou a proč? Když už mám za vás nasazovat krk, tak ať taky vím proč bych měla." přejíždím pohledem z jednoho na druhého a skončím u Christophera. Ty jeho povídačky o legendárním Dědictví bude muset asi trochu doplnit. Jestli je skutečně přesvědčen o tom, že k tomu, za čím se honí, budou potřebovat pomoc někoho z místních, vsadím boty, že nikoho jiného než mne nenajdou, takže by mě pěkně spustit. "Máme-li se rozhodnout, kam přesně zamířit, chtělo by to vědět trochu víc." dodám pak ještě ve snaze jej trochu popíchnout. Proč tolik tajností?...snad už mu muselo dojít, že já na nějaké legendy moc nedám a práva severu chránit nehodlám, to bych tu s nimi ani nebyla...a tady už neni ani nikdo, komu bych mohla snad i omylem něco z toho jejich poslání vyžvanit, tak by mohl konečně kápnout pravdu...a když moc sdílný nebude, vždycky se mohu zařídit dle svého...na druhou stranu pod svícnem bývá největší tma...no uvidíme...

Arun - 22. března 2020 21:10

Úkol Hela Když Hela přistoupí k děvčeti ležícímu v koutu a dotkne se její žhnoucí kůže, pomyslí na bohy – málokdy jí propůjčují tajemné síly jako své požehnání… běžně si musí vystačit sama se svou vynálezavostí a jejich radou. Dnes však rozhodně není běžný den… Možná, že si to Hela jen představuje… ale má dojem, že když od mladé ženy odstoupila, ta začala dýchat klidněji a její tělo stažené bolestí že se uvolnilo. Obrátí se k Bjelaně a zeptá se přímo a bez okolků. Na tváři staré léčitelky se objeví úsměv. Oči jsou stále přísné… ale přeci jen jí potěšila. „Vyjdi ven po pěšině a při první příležitosti zahni doprava… a pak běž kolem jezera tak dlouho, dokud tam nedojdeš.“ Hela se obrátí ke dveřím. Medvědobijec ještě zaváhá. Hela uslyší starou léčitelku říct důrazně: „Sigvare...“ Když se ohlédne, medvědobijec právě jedinkrát přikývl, poté co si dvojice vyměnila pohled – teprve poté se zvedl. Tak krátký rozhovor, stěží pár slov… a přeci si oba dle všeho dokonale rozuměli. Hela vyjde z domu a projde bylinnou zahrádkou. Sigvar jí následuje. Chvilku kráčí mlčky, než dojdou k rozcestí pěšin. Vědma chce vykročit za jejich úkolem, ale medvědobijec za ní nejde. Když se k němu obrátí, medvědobijcova tvář je nečitelná jako kámen. „Tohle budeš muset zvládnout sama, Helo,“řekne vážně. „Vím, o co jde, když se řikají takový věci. To není žádný místo pro medvědobijce.“ Na chvíli to vypadá, že pouze vykročí po cestě dál bez jediného dalšího slova. Pak však zvedne své pronikavé, nebesky modré oči a podívá se přímo na ní. „Helskaře se to už dlouho nestalo… možná někdy za časů tvojí babičky. Vobčas může člověk dělat strašný věci. Zrádce ponoukne, ale koná člověk.“ Udělá krok k Hele a neohrabaně avšak s velkým citem jí položí ruce na ramena. „Měj k Olsonovi pochopení… ať už udělal cokoliv.“ Váhá – a Hela vidí, jak obtížné je pro něj hledat ta správná slova. Vypadá to, že je nenajde, neboť pouze mlčí, dokud Hela sama nevyrazí… Spiknutí Letitia Mikha’il se pousměje při jejích slovech. „Dobrá, slečno Letitie, vypadá to, že máme dohodu… naše cíle jsou koneckonců obdobné.“ A poté už mohou přejít k tomu, jak budou postupovat a jak docílí toho, aby Společnost měla na pár dní co dělat. „Máte pravdu, že většina pozornosti Společnosti se obrátila k horám – a z dobrých důvodů. Jenže bohužel, Doresgrück se nalézá ve zvláštní situaci. Odvedl veškerou práci, kterou mohl z Ornbjarnu udělat… alespoň dle mých informací… a nyní zde zůstává pouze protože je vázán k tomuto místu jako trvalý zástupce své Společnosti. A Torjak si dá pozor, aby mu nikam neutekl.“ A jak Letitii rychle dojde, i když to sáhib neřekne, on sám není v jiné situaci. I jeho téměř celý personál odjel do hor… podobně jako většina mužů Společnosti. Obě skupiny už se daly do pohybu. „Pro nás to je samozřejmě problematické, protože na jakýkoliv problém tady v Ornbjarnu se může plně soustředit… ale i s tím se dá něco dělat… zvlášť vzhledem k tomu, že Doresgrück se jednou či dvakrát zachoval pošetile vůči veliteli Torjakovi… nemá k Nortimbercům pražádný respekt.“ Avšak Mikha’il má své pochybnosti ohledně toho, jak toho využít. Několikrát poklepe na stůl. „Můžeme ho svézt z cesty… nebo mu znepříjemnit život s pomocí pana velitele… ale obávám se, že to by se provádělo jen velmi těžko a stěží by ho to mohlo zpomalit.“ Povzdechne si. „Víte, Doresgrücka stále kryjí mocní přátelé Společnosti… zejména vaše ctěná Koruna. V Alesglas jim ještě nedošlo, že začal pracovat na svou vlastní kapsu… a celestionská Koruna je mocná… dokonce i tady.“ Rukou zagestikuluje do vzduchu. „Předpokládám, že Doresgrück má v plánu získat to, co v horách hledá, a než se v Alesglas kdokoliv cokoliv dozví, zmizí s pomocí těch lodí, co čekají před ústím fjordu.“ Pokrčí rameny: „A vzhledem k tomu, jakou bude mít převahu – považte, lodě Společnosti nejsou jen obchodní – nejspíš vyprovokuje místní, aby v chaosu mohl zamést stopy po svých prohřešcích a prchnout s tím, co tam nahoře hledají jeho muži.“ Smutně pokýve hlavou. „Nebude váhat obětovat životy Nortimberských vojáků nebo Helskarských vesničanů.“ Pak Mikha’il zvedne prst vzhůru: „Ale to vše vysí a padá na tom, že mu v Alesglas budou i nadále důvěřovat, a to až do chvíle, než bude mít to, co chce. To je koneckonců důvod, proč jeho noshledi začali přepadat naše i jiné posly směrem sem a odsud. I on hraje o čas. A to je také důvod, proč byste se i vy mohla ocitnout – a nejspíš už jste se i ocitla – v jeho hledáčku. Jste hrozba, protože jste loajální své zemi, nikoliv penězům nebo jemu samotnému. Brzo byste odhalila jeho nečistou hru. Nejspíš ve chvíli, kdyby už neměl žádný způsob jak se vás zbavit.“ Nakloní se přes stůl. „Pokud by ho z čehokoliv v Alesglas obvinil například muž z Ligy… dovedete si představit, jak vážně by ho vaši přátelé z Celestionu brali. Podobně by tomu bylo i s obviněním ze strany Nortimberců – ti by se navíc obávali zhoršení vztahů… Nortimber si nemůže dovolit embargo.“ „Už asi víte, kam mířím…“ dodá s úsměvem. „Vy jste na té správné straně barikády. Vaše slova by mohla mít – alespoň pokud se mé zdroje nemýlí – přiměřenou váhu. A já je budu moci podpořit důkazy… bez toho, aby se příliš rozebíralo, kde jste je získala. Zvládnu zdržet Doresgrücka a získat pro váš čas a prostředky, abyste mohla zmizet… a v horách se sejdete s mými agenty. Pak už stačí zamířit do Alesglas… promluvit s těmi správnými lidmi… a vás pošlou domů s odměnou za zásluhy, my se zbavíme konkurence, místní budou mít pokoj a všichni budou spokojení. V rámci možností.“ I když to zní hezky, něco se jí na úsměvu toho jižana nelíbí – Letitia má dobře vyvinutý smysl pro čtení tváří… a Mikha’il neříká celou pravdu. Otázka je, jestli jí vůbec Letitia chce znát… jejich cíle jsou koneckonců nyní na stejné cestě… a ona mu také neplánuje vše říct. Pravda nebo povídačky? Freya Christopher se podívá po Freye a přikývne s maximální rozhodností, jaká mu při vší té únavě zbývá. „Rozhodně – rozhodně máte právo vědět, o co se jedná.“ Zhluboka se nadechne, jak stále popadá dech: „Tedy, všechno to staví na příběhu, který se mi podařilo dohledat v archivech ve Hvězdně, a který potvrzují nálezy z celého světa, který – který, tedy ukazuje na to, že s tím správným klíčem by bylo možné získat dejme tomu síly božského charakteru…“ Freya vidí, jak oba žoldnéři téměř najednou protočí oči. Když se Christopher opět nadechuje, Arlo mu skočí do řeči. „To není důležité. Zas v tom hledáte věci, které to jen dělají zbytečně složité.“ Isa přikývuje a pobídne ho – a když to vidí Christopher, jen skloní hlavu a mávne rukou. Raději se soustředí na sbírání dechu. „K věci, hledáme prostě výhodu pro toho, kdo se k ní dostane první,“ začne Arlo stručně. I fakt, že Celestionština je jeho druhý jazyk po dialektu ze západu, pomáhá jeho jednoduchému vysvětlení. „Celestion to chce, Nortimber to chce a chce to snad úplně každej. To jsou ty problémy, který očekáváme. Nejspíš se potkáme se Společností – vlastně jsme se s nima asi už potkali. Podle toho, co mi řekl sáhib Mikha’il se chovaj v horách jako banditi. Nejspíš čekaj podél cesty.“ Isa přidá: „A důvod, proč se za tím všichni ženou a proč my nasazujeme krk, je ten, že už se našli podobný věci – jedna prej pod samotnym Celestionem a jedna někde dole na jihu. No a tam se našlo všechno možný… mapy oceánskejch proudů, díky kterejm začal Celestion objevovat celej svět, různý vynálezy třeba na kočáry bez koní a zbraně co – no, v té době si mysleli, že kouzelný hůlky na zabíjení lidí. Dneska už víme, co to je.“ Arlo poklepe na svojí pušku a ušklíbne se.: „Ještě za času našich dědů se lidi mlátili po hlavách klackama…“ Isa pokračuje dál: „Lidi jako je tady Christopher si myslí, že je to nějaký poselství vod bohů… ale na tom nesejde. Nikdo neví, co přesně by to mohlo bejt, ale rozhodně to bude něco. Půlka vynálezů, co vyšla z Celestionu je postavená na těch věcech, co někdy před padesáti lety nebo kdy našli. Někde by mohlo bejt schovaný zlato, jinde knížky, jinde kdoví co ještě. Možná nějaká umělá armáda, co jen čeká na povel.“ Isa si povzdechne a na chvíli vypadá překvapivě unaveně. „Asi vás napadá, k čemu by něco takovýho chtěl Celestion. Nevím, jak vy, ale já si najdu dobrou práci i bez další války.“ Druhý žoldák pokýve hlavou. „A když si Celestionská koruna zakládá obchodní společnost a utrácí absurdní množství zlata jen kvůli pustýmu pobřeží na severu… no pak myslím, že je dost jednoduchý chtít jim to překazit,“ ukáže zuby v nepěkném úsměvu. „I když to někdy znamená honit se za povídačkama…“ pokrčí rameny Isa a hlavou naznačí k Christopherovi, který si to nevšimne, zatímco sbírá síly.

Hela - 22. března 2020 21:31

Nemocná mysl Opustím léčitelčinu chalupu a vyrazím směrem, kterým mi řekla. Sigvar mě v tichosti následuje. Ani jeden z nás po cestě nemluví, oba jsme zabraní do vlastních myšlenek. Vypadá to, že takhle půjdeme až k Olsonovu domu, ale když dorazíme na rozcestí, medvědobijec se zastaví. Obrátím se k hřmotnému muži, trochu jsem čekala, že mě nedoprovodí. I tak se ve mě ale najednou objeví stín pochyb. Od chvíle, co jsme vyrazili z Helskary, jsem měla Sigvara neustále po svém boku. Když se tedy nyní máme rozdělit, cítím nejistotu. Dobře ale chápu, proč se mnou nemůže jít. Tohle je něco, co musím udělat sama. Za tímto konkrétním úkolem mě budou doprovázet pouze bohové. "V pořádku. Setkáme se, až se s Olsonem rozloučím." Sigvar má pravdu. V Helskaře jsem běžně ošetřovala zraněné, nebo nemocné, ale nemoc mysli se vesnici už dlouhé roky vyhýbala. Nepřekvapuje mě však, že se nyní objevila zde v horách. Zrádce má mnoho podob a tohle může být jedna z nich. Způsob, jakým dává znát svou přítomnost. Pokývnutím hlavy se s medvědobijcem rozloučím a zamířím po cestě dál, kolem jezera. Nejistota v mém srdci sílí, ale já jí, pro dobro všech, musím potlačit. Mám práci a vše ostatní jde nyní stranou.

Freya - 23. března 2020 14:36

Jeden cíl Se založenýma rukama poslouchám učence, který ke všemu přistupuje ze svého vědeckého hlediska, ačkoliv nevím, zda-li víra v legendy se dá považovat za vědecký přístup. Zato Arlo k tomu přistupuje po svém a jeho vysvětlení už dává poněkud větší smysl než oživlé legendy. Každý si v tom očividně najde to své... Jen jsem si tedy nepředstavovala, že když si půjdu vyzvednout rodinné dědictví, budu se muset tahat s půlkou světa. Už nepochybuji o to, že všichni máme stejný cíl jen poněkud rozdílné názory a pořád si tedy tak nějak neumím představit, jak se zrovna má rodina mohla dostat ke klíči od něčeho takového. Je ovšem fakt, že kdybych šla po rodokmenu, dostanu se hodně daleko do minulosti a lidé tady byli vždycky pověrčiví. Takže si dovedu představit, že v jejich očích si z generace na generaci předávali klíč od legendami opředeného dědictví od bohů. Po chvíli přemýšlení konečně promluvím. "No, to z vás nemohlo vypadnout hned? Když se za tím ženou všichni a čekáme problémy, byla bych pro pokračovat dál spíše osamoceně. Menší skupina budí méně pozornosti a může lépe proklouznout, když na to přijde. Takže můžem pokračovat sami a se zbytkem se setkat, až později, pokud jejich přítomnost není vyloženě nutná." přesvědčuji své společníky, čímž sleduji i své záměry. Čím méně lidi bude ve finále překážet, tím lépe. "Takže předpokládám, že míříme přímo ke Špičáku. Moc dlouho bychom tu sedět neměli, budeme mít co dělat." Stočím pohled k horám. Jestli tam vážně míří všichni a producírujou se krajem, místní si toho museli už dávno všimnout, že je tu nějaký podezřelý ruch....a jestli se do toho nakonec přidaj i oni...no pak to teprve bude veselý...cizinci v jejich posvátnejch horách, co chtěj jejich legendami opředené dědictví...něco mi říká, že tohle bude ještě docela zajímavý.... "Můžem dál?" otočím se pak na své dva společníky, i když ta otázka je spíše mířená na Christophera.

Letitia - 23. března 2020 15:48

Jednání s Ligou Zni to tak jednoduše, ale je mi jasné, že je tam příliš mnoho zatáček a překážek na cestě. Nejraději bych se na Mikha’ila vůbec nespoléhala, ale momentálně je zřejmě jediný kdo to zvládne. Rozhodně to neznamená, že mu nějak věřím. Být na Doresgrückově místě tak by možná jednal stejně. Rozhodně se hodlám mít na pozoru jak před jedním tak i před druhým. "Ráda bych ty důkazy sama viděla," požádám. Klidně by to také mohlo dopadnout tak, že bych i já mohla skončit s hlavou na špalku a to rozhodně nechci. Také budu mnohem lépe vědět jak formulovat obvinění, protože to je často polovinou úspěchu. Druhá je vědět s kým jednat a která kolečka je potřeba promazat. Což bude horší, ale ne nemožné. "Také bych byla ráda kdyby se s tím mohlo začít co nejdříve. Nejsem si jistá kdy se Doresgrück pokusí udeřit a pak bych již vůbec nemusela mít příležitost se odsud dostat."

Arun - 24. března 2020 21:46

Na prahu nemoci Hela Vědma nenechá pochybnosti, aby jí stravovali anebo dokonce zpomalily. Kráčí odhodlaně po stezce nad jezerním břehem a vzpomíná na všechno, co si pamatuje od své babičky ohledně nejrůznějších nemocí ducha. Ví o menších věcech… o mužích, kteří v návalu vzteku, smutku či bolesti byli schopní ublížit nebo i zabít… Či o lidech, kteří mohli ohrozit sami sebe – ale i o těch, kteří mohli kvůli nějakému neštěstí ztratit svou cestu a navždy být vězněm své vlastní mysli… Ale to byly spíš mlhavé vzpomínky na to, co jí říkala babička. Snad její zásluhou byla Helskara většinou ve velkém bezpečí od těchto zlých vlivů. Zrádce… ale i jiné zlé síly… v těchto nemocích ducha hráli často důležitou roli… a vědma jako Aila byla výjimečně dobrá v jejich odhánění. To, na co si vzpomíná, však nepůsobí ani zdaleka tak vážně, jako to, co léčitelka naznačovala. Její babička párkrát zmínila, že zlé síly mohou otrávit mysl tak zrádně, že se na první pohled zdá zdravá… a teprve v momentu katastrofy se ukáže, co se v ní doopravdy skrývá… či, že může být oslabená mysl stažena k temným činům, ze kterých pro duši není cesty zpět. Jediný způsob, o kterém pokud Hela ví její babička mluvila jako o léčbě, byla snaha o pochopení… a poskytnutí rozřešení pro ztrápenou mysl. Nebylo nikdy místo na násilí. Někdy tělo samotné už nebylo v moci mysli… ale stále ještě mohla zachránit alespoň ducha před tím, aby nedošel klidu. Byl-li však takovou myslí zlý čin spáchán vědomě, musel dojít spravedlivému potrestání… Brzy se zamyšlené vědmě otevřel pohled k chalupě na malé mýtině… dům prostý a ničím nezajímavý, s malou zahrádou a chlévem… i když většina obživy nejspíš přicházela z lovu… půda tady v horách byla ještě chudší než dole v Helskaře… stěží zde mohla vyrašit zelenina… Její myšlenky se od běžných starostí a poznatků přesunuli zpět k tomu, co bylo důležité. V tom domě někdo trpí… a možná, že jeho bolest a utrpení se snáší i na další. Když spatřila tři horaly v hovoru před domem, pocítila, že možná přišla v chvíli nejvyšší. Neznalí lidé mohli v takových případech napáchat velkých škod… a dokonce někdy celý problém léčby mnohonásobně ztížit. To koneckonců platilo i pro nemoci a neduhy těla… jenže ty bývaly o poznání patrnější. Horalé okamžitě utichli, když se objevila. Nyní nekráčela po boku se Sigvarem, jehož tvář znají, a okamžitě pocítila chlad, uzavřenost a nedůvěru v tvářích těch mužů. Když se však přiblížila blíž, jeden z nich cosi řekl ostatním dvěma… byl to jen dojem, nebo zaslechla jméno své babičky…? Hory mají dlouhou paměť. Muži zřejmě došli k jakési shodě a po krátkém přikývnutí se rozešli. Dva pomalu kráčeli po pěšině kolem domu… jeden, ten, který promluvil poslední, zde zůstal. Nezdál se vyloženě nepřátelský. Seveřané si sice mnoho nepotrpěli na ozdoby, ale každý kraj míval něco, podle čeho se místní snadno poznávali, bylo to vlastní místní samotářské kultuře. Je možné, že poznali, že pochazí z některé z vesnic na pobřeží. „Buďte zdráva,“ promluvil horal. Podíval se na ní příkře. Hela si všimla, že muži ve skutečnosti neodešli, ale stále se zdržovali na dohled a na doslech. „Nejste zdejší…“ odtušil. Nevypadalo, že toho mnoho namluví. I tak, nechoval se vůči ní zcela odmítavě. Když očima sjela zpět k domu, měla pocit, že zahlédla v jednom z oken pár očí… než opět v mžiku zmizely. Pár vyděšených očí… nebo pár záblesků skrývajících se v temnotě? Ale její smysly jí nevarovali před přímou přítomností zla. Před čím jí však varovali zkušenosti vědmy byla jak přehnaná liknavost, tak nerozumná ukvapenost… a to jak ohledně místních mužů, tak ohledně samotného Olsona. Horské štíty Freya Na její poznámku Arlo jen pokrčil rameny: „Mysleli jsme si, že jste seznámená se vším, s čím vás Mikha’il považoval za potřebný seznámit… to víte, nejsou to věci, o kterých se běžně ví.“ Poté se začal zvedat, což od Christophera vyvovalo procítěné zasténání, i když jinak si mnoho nezoufá. „Můžeme dál. Zatím vyrazíme ke Špičáku. Percivalla a muže z východu můžeme skutečně hledat až je budeme potřebovat… a až budeme mít víc mil v nohách a budeme vědět, jaký jsou před náma problémy.“ Isa se rovněž začne zvedat a přitom přidá za sebe: „Souhlas… i když něco mi říká, že se nám ještě budou hodit. Zvlášť co se zásob týče.“ Dokonce i Christopher už se zvedá a staví se hrdinně dalšímu pochodu. S Freyou v čele vyrazí skupina zpět do divočiny… I nadále je nepřátelská a nespoutaná… tu a tam narazí na nějakou zvířecí pěšinu nebo dokonce i něco, co vypadá jako lidské stopy… příliš dlouho takové stezky nenásledují… Freya je nyní vede ještě opatrněji, a navíc se snaží držet přímý směr k místům, kde si myslí, že je Špičák. Jako takový by měl být snadno k nalezení – jeho černý kámen způsobuje, že mezi ostatními horami poměrně dost vyvstává… ale to budou moci zjistit teprve až se přiblíží. Co víc, její opatrnosti přispívá i to, že ví, že zvířata v okolí hor dovedou být ještě nebezpečnější než dole kolem Helskary… zuřivost místních černých medvědů Bergenů je pověstná… Chůze skupiny už se po nějakou dobu jen zpomaluje… ale už jsou tak blízko horám, že dokonce i tímto tempem budou už dnes spát v jejich stínu. Brzy skutečně vystoupí na menší kopec nad stromy… a otevře se jim pohled na velkolepé Varldbergen v celé jejich kráse… Obři mezi horami, jejich vršky pokryté sněhovými špičkami, mezi nimi příkrá údolí, kterými si razí cestu k moři mnohé bystřiny. Příroda v její nejdivočejší kráse. Dále na východ je vidět průsmyk, který Freya bezpečně pozná… to je cesta do Alesglas. Je pozvolnější než jiné a je kolem něj tu a tam vidět proužek kouře… Jsou mu příliš blízko. Nejspíš je to tím, že teprve dnes se začali stáčet opačným směrem. V noci bylo těžké kráčet jinak než v jednom přímém směru, a i to byl úspěch. Zašli vcelku daleko na východ… ale to by nemělo vadit. Zdá se totiž, že i tak dorazili k cíli. Jen možná z trochu jiného úhlu, než čekala. Nedaleko od nich, po jejich pravici a tedy ve směru na západ, hora Špičák. Černý klenot uprostřed hor… impozantní titán, který se tyčí jako zub či snad černá kost z podloží Země. Holá skála, která je ještě příkřejší než její sousední vršky. Stojí sama, ostatní hřebeny spadávají do údolí kolem ní – a snad o to vypadá ještě vyšší. „To je ono?“ vydechne překvapeně Arlo. „To není dvakrát nenápadné.“ Isa suše poznamená: „Hory většinou nebývají nenápadné.“ Christopher, vydýchávaje se, dodává rovněž: „A posvátná – posvátná místa taky ne.“ Avšak tady na té divočině, která tu horu obklopuje, je něco špatně. Hned u Špičáku je vidět proužky dýmu… ale pokud si Freya pamatuje, většina z místních k té hoře mnoho nechodila, natož aby tu žila. Vždycky držela zvláštní místo v pověstech místních… ale byl to ten typ zvláštnosti, od které se bohabojní raději drží dál. V okolí hory je všeobecně nějak podezřelé množství aktivity… jistě, žijí tu i místní… ale tolik? „Možná by bylo lepší vyrazit ne přímo k hoře… a rozbít trvalejší tábor dokud je světlo… pak můžeme vyrazit na průzkum,“ řekne Arlo a jemně naznačí Freye k Christopherovi, který se stěží drží na nohou. Spojenectví? Letitia Mikha’il zklamaně zavrtí hlavou na požadavek Letitie. „Společnost je příliš opatrná. Mám zde své… doklady jejich akcí… ale ty by před žádným úředníkem neobstály. Ale vím, že v horách probíhají jejich operace… a že tam s trochou štěstí moji agenti získají důkazy, se kterými bychom mohli Doresgrücka usvědčit z porušování platných dohod… a znalému tím i dokázat, co má v plánu – a že to není v zájmu Celestionu.“ Poté ale pokrčí rameny a dodá: „Navíc, pokud by se nám podařilo překazit mu plány v dostatečném měřítku… možná, že by jeho vlastní šéfové rozhodli, že už nestojí za to ho krýt. Nezapomínejme, že Společnost podporují v Celestionu velmi mocní lidé… a ti nemají rádi nejistoty a neúspěchy.“ Mikha’il ukaže na papíry před sebou: „Proto také pokračuji v práci, ač jsou mé zájmy jinde. Odstranění konkurence je sice příjemné… ale pokud člověk sám neumí vydělávat, tolik toho tím nezmůže.“ Pak se ale vrátí zpátky k problému, co stojí před nimi. „Samozřejmě, musíme jednat rychle. Vím, že i kolem mě se stahují smyčky… ač si troufám říct, že pomaleji než kolem vás.“ Dokonce je tak taktní, že to prohlášení ani nedoprovodí úšklebkem. „Naštěstí velitel Torjak se nám nebude snažit dělat problémy… alespoň so to troufám tvrdit. Pokud vím, Doresgrück bez tak vyjednal vaše propuštění ze současné služby a změnu umístění… nemělo by být těžké poněkud… zamlžit úřední proces kolem toho všeho. Tady na severu není mnoho vládních úředníků, kteří by šli po detailech,“ dodá s pousmáním. „A co se týče Doresgrücka… mám své muže a způsoby. Divila byste se, jak tucet drobností může zadřít někoho tak efektivního v byrokratických kličkách, jako je Doresgrück. A co víc… mám stále několik mužů, na které se mohu spolehnout, aby vám tak říkajíc kryli záda… a něco mi říká, že pan Korrel by také ještě mohl vnést do věcí jistou míru zmatku…“ Usadí se zpátky ve svém křesle a opře se. „Tak co, slečno? Jsme domluveni? Pokud ano, doporučil bych vám vyrážet brzy… klidně už během zítřka. Měl bych být všechno schopný zařídit dokonce i do té doby… ale nemohu zaručit, že to bude zcela bez komplikací.“

Hela - 24. března 2020 22:08

Olson Jak kráčím nad modravými vodami jezera, přemýšlím o všem, co o nemocích duše vím. Babička o nich někdy hovořila, ale já sama se setkala jen s jedním jediným pomateným poutníkem. Byl neškodný a stejně rychle, jako se objevil, tak také odešel. I za jeho neduhem jsem však viděla bolest, zračila se mu v očích. Nikdy jsem nezjistila, co se mu stalo. Když však odcházel, jako kdyby se nadzvedla opona. Možná, že právě cesta byla jeho lékem. Možná mu činilo dobře, že bolest, nebo alespoň její příčinu, nechával daleko za sebou. Brzy se přede mnou objeví dům, nepochybuji o tom, že tohle je právě místo, kam mířím. Chalupa není nikterak zajímá a spíš než ona sama, přitáhne mou pozornost trojice mužů. Dost možná přicházím právě včas. Lidé mají tendence věci zjednodušovat, a pokud se jejich soused začne chovat divně, svalí vinu na posednutí, nebo čáry a souseda raději umlátí dřív,než on umlátí je. Někdy skutečně není pomoci, ale i na nemoci ducha existuje lék, i když vyléčit něco takového je daleko náročnější, než jen sešít ránu, nebo napravit zlomenou kost. Muži působí nedůvěřivě, a těžko je vinit. Jsem zde cizincem a když nemám po svém boku Sigvara, tak je jasné, že ke mě budou nedůvěřiví. Mám ale dojem, že jsem zaslechla jméno své babičky. Jistá podobnost by tu možná byla, ale i tak mě to překvapí. Muži se vzdálí, ale neodejdou a já tak nakonec čelím jen jednomu z nich. Lehce mu pokynu hlavou na pozdrav a pousměju se. "Zdravím. Jsem Hela, vědma z Helskary. Přišla jsem navštívit Olsona, Bjelana mě sem poslala." Představím se a očima zalétnu k domu. Na okamžik jsem někoho zahlédla v okně, ale rychle zmizel. Když tady tak nyní stojím, opět se ke mě vrátí obavy. Léčitelka mě nikterak nepřipravila na to, co zde najdu. Netuším, čeho se Olson dopustil, jaký vlastně je, nebo byl, předtím. Kdyby to byl někdo, koho znám, dokázala bych si snáze poradit. Takhle jsem ale byla hozena do vody a přinucena se sama naučit plavat. "Smím ho vidět?"

Letitia - 25. března 2020 13:17

Jednání s Ligou Při zmínce o Korrelovi se na sshiba zadívám Nechtěla jsem o tom sama začít, ale když to nakousl sám... Zdá se, že je to konečně někdo kdo o něm něco ví. Nebo se tak aspoň tváří. "S panem Korrelem bych také moc ráda hovořila, ale zatím se mi nedaří se s ním nenápadně spojit. Byl to on kdo mě před Doresgrückem varoval a sám se za to dostal do problémů. Pokud bych mu mohla pomoci abych se mu odvděčila bylo bylo by to skvělé," vysvětlí co mě vede k tomu najít toho muže. Třeba to nakonec Mikha’il dokáže zařídit. Prsty má docela dlouhé na to v jakém postavení se nachází. "A ano, jsme domluvení. Dejte mi vědět až budete připravený. Sama jsem provedla jistá opatření a pokud by to z vaší strany z jakéhokoli důvodu neklaplo tak se snad nic tak hrozného neděje. Ještě něco?" Řekla bych, že z této návštěvy jsem získala maximum, ale možná, že Mikha’il má ještě něco na srdci. Nějakou další nabídku, návrh, možnost. Je možné, že tohle je naše poslední rozmluva mezi čtyřma očima, tak vyčkávám s čím ještě přijde.

Freya - 26. března 2020 14:18

Horám na dosah Ne, to vskutku nejsou...a na to, že by to mělo být odvěkým tajemstvím, to ví lidí až moc...beztak by mne zajímalo, jak se k tomu všichni tak najednou dostali... Mlčky jen pokyvuji hlavou a jsem docela ráda, že prozatím souhlasili s tím, že si vystačíme sami. Prozatím mi to tak vyhovuje a uvidí se, jestli se někdo další bude skutečně hodit. Na kopci, kde se nám otevře pohled na horské velikány na okamžik zalapám po dechu. Zapomněla jsem, jak je tenhle kraj krásný. Tichý a nedotčený, alespoň tedy takový býval. Budeš se obdivovat přírodě?...seš tu pro něco jinýho a pokud vim, zrovna ta tichá a nudná příroda ti nikdy moc nechyběla... napomínám v duchu sama sebe. Nelze si záhy nevšimnout, že kraj kolem Špičáku už tak nedotčený není. Nepochybuji o tom, že tohle nejsou místní, kdo cosi kuje na úpatí hory, tohle žádní pastevci nebudou. Arlovu poznámku o nenápadnosti přejdu bez připomínek. Vlastně nevím, co čekal. Hora je hora a těžko bude nenápadná. Více pozornosti mu věnuji až tehdy, když poukáže na unaveného učence. Je fakt, že s ním na nějaký nenápadný průzkum můžeme zapomenout a někdo jej musí hlídat. "Jo to by asi chtělo, zůstat někde stranou a zjistit, jak se věci mají," souhlasně kývám a pohledem přejíždím kraj pod námi typujíce si směr, kterým se vydáme dál. Vzpomenu si i na nakreslenou mapku, kterou jsme získali od špeha a vytáhnu ji z kapsy. Co znamenají značky na mapě?...místa zvědů?...předsunutých hlídek?...skrytá tábořiště?...kdo ví...každopádně bude lepší se těm místům momentálně vyhnout a zjistit to až při případném průzkumu... Papír putuje zpět do kapsy a očima už hledám nejschůdnější cestu. "Mimochodem, až dorazíme k hoře, co pak? Máte představu, jak pokračovat dál?" otočím se na učence ještě než vyrazíme znovu na cestu. Řekla bych, že alespoň nějakou představu mít musí. Otázkou ovšem je, jestli se mu o ni bude chtítí mluvit.

Arun - 26. března 2020 21:18

Před dveřmi Hela Horal vědmu přejede jedním posuzujícím pohledem. „Vědma z Helskary, hm?“ poznamená spíš pro sebe. Víc nic neřekne… těžko hádat, jestli jí uvěřil nebo ne, protože jí pořád bedlivě sleduje… stejně jako jí sledují jeho dva druhové. „Dávejte si pozor. Má zlý věci v očích,“ poznamená na adresu Olsona. Stále jí nedůvěřuje, avšak jméno Bjelany zapůsobilo. Všimla si ale také, že jeden z mužů chvíli poté vyrazil po pěšince, po které ona přišla… že by šel obtěžovat léčitelku, aby potvrdil Helina slova? Muž před Helou nakonec pokrčí rameny a řekne: „Běžte, jestli chcete.“ Buď si myslí, že se o sebe dokáže postarat sama… nebo mu na jejím osudu nezáleží. První možnost je však pravděpodobnější… seveřané mají dobrý odhad a většinou neradi nečinností přispějí k nějakému neštěstí. Vykročí k domu, ale zarazí se, když za sebou uslyší ještě jednu větu od horala. „Je tam i jeho žena.“ Možná, že proto tu byla ta trojice… Vědma vykročí směrem k domu, nikým nezadržována. Téměř se začíná podivovat chladnosti místních, když si všimne, že po chvíli váhání jí horal dohnal a stanul po jejím boku. Všimla si, že se mu do hlasu přeci jen zjevilo trochu respektu… a zdá se, že jí zastavil těsně předtím, než zaklepala. „Měla byste bejt opatrná. Olson – teda – on nemyslí, tak jak by seveřan měl myslet,“ začne váhavě, jako by se snažil vysvětlit a omluvit chování svého souseda. Co víc, možná, že se snaží Helu i varovat. „Některý věci, který jsme ho slyšeli říkat, nebo i křičet… by mohly vědmu urazit. Mohl by bejt nebezpečnej.“ Proti statnému horalovi je přeci jen vědma drobná… a neznalý by jí snadno mohl podceňovat. Jeho výraz ztvrdne a zamračí se. „A jestli ublížil Keilmě…“ začne temně a nedomluví. Horalé nejsou zvyklí na mnohé povídání… ale zdá se, že situace tady je tak vážná, že rozpovídala dokonce i jednoho z nich rozpovídala. Hela dobře zná krutost vesničanů, když začne hrát drsná muzika… když mužům dojde trpělivost s konáním jednoho z jejich řad… a chtějí brát věci do svých rukou. Je to přesně ta chvíle, kdy musí zasáhnout vědma nebo stařešina. Poslední domluvy Letitia Mikha’il se mírně pousmál, když Letitia zmínila úředníka Gastona. Pokýval hlavou, nejprve jen mlčky přemítaje, a nakonec se dostal i ke slovům: „Pan Korrel je, abych tak řekl, trochu enigma…“ Poté, když viděl, že Letitia má o toho muže zájem, přidal: „Je velmi těžké o něm zjistit cokoliv nad rámec toho, že pracuje pro Společnost a pochází z jihu Celestionu, z okolí Albrienne. Vaše domovina, pokud vím, jak jste párkrát zmiňovala.“ Povzdechne si, jako by nerad přiznával své selhání. „Nějakou dobu jsem si myslel, že je to někdo od- tedy od Celestionu, jestli víte co myslím. Ale nejsem si tak docela jist. Ví překvapivě mnoho – v některých ohledech mám dojem, že víc než sám Doresgrück. Bohužel pro mě je nesmírně dobrý v roli nezajímavého zaměstnance Společnosti… tedy byl, až donedávna. A když se věci začaly rozjíždět, podařilo se mu v rámci pevnosti docela zmizet, aniž by ho někdo viděl odcházet. Mám svá podezření o tom, co je zač. Ale jen podezření.“ Tvář sáhiba zvážní: „Doufám, že je v pořádku. Někdy bych si s ním velice rád pohovořil. Pokud se s ním setkáte, vyřiďte mu mé pozdravy…“ Měla původně vyrážet s ním… možná, že se mu podařilo proklouznout mimo pevnost… možná, že ne. Je mezi nimi ještě chvíli ticho, než se vrátí k finálním domluvám… po dohodnutí detailů se zdá, že je mezi nimi vše smluveno. „Pokusím se vás zpravit s největší možnou rychlostí… a vy na sebe dávejte pozor. Byl bych nerad, kdyby naše čerstvá spolupráce měla předčasně skončit. Věřte mi, že bych také rád viděl Doresgrücka na jiném konci světa než tady. Co víc, pokusím se vám z našich zásob obstarat i nějaké zásoby… a doporučil bych vám, pokud jste tak už neučinila, abyste se domluvila s desátníkem Günterem. Užitečný chlapík… a i on by se mohl ocitnout na seznamu nežádoucích pro Společnost.“ Když domluví a je tím vše uzavřeno, ještě se na ní přívětivě usměje: „Podobá se to trochu šachu, nemyslíte? Jen hraje o něco víc hráčů… a vidíme vlastně jen své vlastní figury… a někdy ani ty ne.“ Povzbudivě na ní přikývne: „Oponentovi možná zůstává víc figur… ale my jsme v daleko lepší pozici. A on si příliš rychle dělá nové protivníky.“ Vstane a přejde kolem stolu, aby jí nabídl ruku: „Myslím, že to bude všechno, slečno. Jsem si jist, že se s vámi budu moci ještě rozloučit, než odjedete. Ale i tak hodně štěstí.“ Minulost a budoucnost Freya Další cíl skupinky je dán a oni mohou vyrazit… avšak ještě, než vyrazí vstříc těm nedobytným svahům, pokusí se zjistit něco víc od Christophera… nějaký plán učenec přeci mít musí. Mluvit se s ním dá bohužel pouze pokud jdou oba velmi pomalým tempem, jinak se nemůže popadat dechu… ale vzhledem k blízkosti hor si to mohou dovolit… je malá šance, že by mohli ztratit čas na tomhle posledním úseku… zvlášť pokud se podle mapky budou držet stranou všech podezřelých křížků. Christopher sebere trochu dechu k mluvení a začne: „Tedy, podle předchozích případů víme, že je to někde podzemí. Nejspíš skryté za dost… robustní ochranou. Nejspíš existují v okolí hory nějaké – nějaké návody nebo direkce… a většinou býval i klíč. Avšak ještě nikdy jsem o žádném nalezeném klíči neslyšel. Většinou se dovnitř dostává… hrubší cestou.“ Zase trochu nabírá dech a Arlo, který jim naslouchá, dodá pobaveně: „Hádám, že ta cesta smrdí střelným prachem.“ Zdá se, že to Christophera poněkud urazilo, protože zavrtěl hlavou. „Jsou i jiné způsoby… ale na tom nesejde, dokud nezjistíme, kde by to tak mohlo být.“ Pokyne směrem k ní: „Ty, dejme tomu, pokladnice, které nalezeny byly, se většinou vztahovaly k nějakému významnému místu a vchod byl nějak označen… a doufal jsem, že by se mi s pomocí někoho místního podařilo zjistit něco o existenci nějakých ruin nebo něčeho podobného, co by indikovalo vstup do podzemí.“ To by byla docela slabá stopa, jak Freya ví… v těchto krajích je to jedna mohyla vedle druhé… a lidé tady žijí už od bájných věků. A ne vždycky to byly jen rodiny sveřepých seveřanů alespoň pokud se dá věřit legendám. Christopher párkrát pokýve hlavou, zdá se příliš unavený na to, aby něco říkal a raději pokračuje ve šlapání. Mezitím se opět ozve Arlo, který se zdá být s těmito záležitostmi také překvapivě dobře obeznámen. „Pokud nebudeme vědět kudy kam – nebo pokud se náhodou nebude někomu chtít sedět na bobku uprostřed starých kamenů, stálo by za to zkusit zjistit kde jsou tady agenti Společnosti… nebo dokonce i Nortimberský armády, pokud tady je… a zkusit vypátrat co ví oni. S tím, co máme my, bysme to tak akorát mohli najít.“ Pak pokračuje s úšklebkem: „Nebo, a to je ještě lepší, nechat všechny ty ostatní, aby to našli za nás a aby se na tom pořádně spálili a my pak napochodujem přes všechny ty spuštěný pasti a poražený obranný vynálezy a seberem to, co tam dole leží.“ Stěží si lze představit, že něco, co už bůhví kolik stovek let leží v podzemí, by ještě mohl někdo chránit… a tak dlouho to tam leží, pokud Freya může věřit povídačkám, které se předávali v její rodině. Když si vzpomene, ví vlastně, že těch povídaček bylo vždycky hodně. A její rodina měla vždycky nějakou míru vážnosti… ale to měla skoro každá, ve které se tu a tam vyskytnul nějaký adept na stařešinu… a to její rodina rozhodně bývala. Ale na druhou stranu, hluboké kořeny tady měl skoro každý a rodinné stromy se často proplétaly… kdoví, jak se její rodina dostala k tomu dědictví, ke kterému snad míří… možná, že to získali jen na základě nějaké pochybné hádky, protože to náleželo nějaké sestřenici z bůhvíkolikátého kolene. Navíc byla vždycky zrazována, aby to šla nějak hledat. Christopher se zase dopracoval ke kousku dechu a když zrovna Freya přemýšlí o své rodině, učenec se zeptá: „Vy sama o tomhle něco nevíte? Přijde mi, že je to v místním folklóru docela důležité… vím, že nejste na žádné hloupé povídačky, ale i v tom bývá střípek pravdy, který by nám mohl pomoci.“ A ona si samozřejmě vzpomíná na příběhy o hrdinech z dávných věků… třeba tu o nějakém jejím bůhvíkolikátém pradědovi, který prý prokázal bohům velikou službu a prý za to měl být jeho rod odměněn… nebo tu o naopak hříšném prastrýci, který měl být naopak proklet za svou bezbožnost… nebo tu o hašteřivých dědicích, jejichž otec sám ten talisman, který dostala, rozpůlil, protože se bál, že by dědictví jeden z nich chtěl jít navztek druhému hledat… Otázka jen je, kolik z těch příběhů chce předat Christopherovi a ostatním… pokud vůbec nějaké.

Hela - 26. března 2020 21:51

Olson Pokud jsem doufala v nějaké informace, tak mám smůlu. Lidé tady jsou skutečně málomluvní a informace by z nich jeden musel páčit pomalu násilím. Zasteskne se mi po mé drahé Adelaide, která poví i to, co neví. Jiný kraj, jiný mrav. Krátkým kývnutím muži poděkuji a vykročím k domu. V tom ale za mými zády zazní ještě slova o Olsonově ženě. Z toho mě trochu zamrazí. Dává mi to ale také naději. Ať už Olson udělal cokoliv, ona při něm zůstala. Už zvedám ruku, abych zabušila na dveře, když se po mém boku objeví onen horal. Zaváhám a tázavě na něj pohlédnu. Jeho slova mě však zase o naději rychle připraví. Je tedy možné, že Olsonova žena, Keilma, jen nestihla utéct. Představa, že uvnitř domu najdu třeba její mrtvé tělo, v tratolišti krve, mi není ani trochu příjemná. "Děkuji. Takováhle nemocná mysli může být velmi zrádná. Zavrtá se do duše a z přátel udělá cizince. Možná budu potřebovat pomoci." Řeknu a kývnutím hlavy naznačím, aby šel muž se mnou. Už však nečekám, jestli souhlasí a zabuším na dveře. Pokud by se rozhodl odejít, nebudu mu to mít za zlé. Vím, že se zde s těmi dalšími sešli, protože mají strach. V tuhle chvíli se už ale bojí víc Olsona, než aby se báli o něj. Takový strach, to je mocná zbraň. Po zaklepání počkám několik okamžiků, ale poté vezmu za kliku, a vstoupím dovnitř.

Letitia - 27. března 2020 15:07

Jednání je u konce Jenom se usměji když mu odpovím. "Máte pravdu, je to jako šachy, jenom je mnohem snadnější shodit hrací desku na zem a rozšlapat figurky." S tím se zvednu, protože víc toho na srdci již nemám. Dohodli jsme se, nějak. Dozvěděla jsem se něco málo a teď je jenom potřeba to dát do pohybu a přečkat bouři, která se možná přižene. "Dobrou noc," rozloučím se ještě ve dveřích a zamířím zpátky do svého pokoje. Nepospíchám, dávám si pozor na temné výklenky. Možná je to jenom má představivost, ale raději být trochu za blázna než pak chladnoucí mrtvolou. Ještě vydržet přes noc. Uvažuji zda vůbec jít spát. Nakonec převáží opatrnost a rozhodnu se, že ne. Prostě se budu chovat jako na nepřátelském území. Nebude to první takto probděná noc. Zalezu si do pokoje, zamknu, zhasnu a narafičím to tak, aby to vypadalo, že spím. Při tom se posadím do rohu do stínu s nabitou pistolí kdyby se snad někdo chtěl o něco pokoušet. Odpočívat budu, ale stejně tak budu i ve střehu. Ano, to je dobrý plán.

Freya - 28. března 2020 15:56

Legendy Klíč...zajímalo by mne, jestli to, co mám na krku je skutečně klíč od toho, po čem všichni tolik touží... "Hrubší cestou..." zabručím tiše pro sebe a vzpomenu si na stopy střelného prachu, který byl v rodinné hrobce. I tam se někdo podíval hrubší cestou. Když učenec pokračuje, jen přemýšlím, zda-li jsem někdy slyšela o něčem, co by snad mohlo napovídat o vstupu do podzemí, ale nic mne nenapadá. Tahle hora je opředena legendami a všichni se jí raději s bohabojnou bázní vyhýbají. A i kdyby tu nakrásně přeci jen něco takového bylo, místní by byli ti poslední, kdo by o tom vyprávěli nějakému cizákovi. Vysvětlovat ale tohle učenci asi nemá moc význam. Když se pak ozve Arlo, pomalu mi dochází, že žoldáci o tom všem ví až nějak příliš mnoho a místo placené ochranky, která udělá, co se jí řekne, by se mohli státi dost nepříjemnou konkurencí, která jen využívá situace a jde si za svým. Copak ti tohle připomíná?... Christopherova otázka mne pak trochu zaskočí, i když se asi dala čekat. "O pokladu ukrytém pod horou? Ne, Špičák je opředen mnoha legendami, ve kterých vysrtupují hlavně bohové, ale o pokladu pod ním slyším prvně." Vymýšlím si s kamennou tváří a snad některou z legend dám i k dobru, ale nic, co by s tím vším spojovalo mne a mou rodinu a nic o dědictví. O tohle se zrovna s nimi vážně dělit nehodlám. Pomalu už pak taky pokukuji po místě, kde by se dalo utábořit. "Porozhlédnout se po okolí a zjistit, kdo se tu všude pohybuje bude chtít zjistit tak jako tak." otočím se pak na Arla. "Třeba budeme mít při průzkumu štěstí a i se něco málo dozvíme, co by nám mohlo pomoci."

Arun - 28. března 2020 21:50

Divý pohled Hela Muž za Helou dál jen mlčky stojí, zatímco ta se obrátí ke dveřím před sebou. Rány na dveře zazní do ticha… a bez odpovědi. Může jen doufat, že uvnitř čekají jen dvě ztracené duše… a ne vykonané neštěstí. Nezáváhá a otevře dveře. Stojí v malé světničce, snad spíš předsíni. Zde nevidí nic v nepořádku – jen tu a tam poházené věci, které seveřané běžně nechávají za dveřmi. Lovecký luk. Sukovitá hůl. Těžký kožich… nic neobvyklého. Možná, že ta normálnost to činí ještě horší. Kdyby nalezla celý dům převrácený vzhůru nohama a kdyby přišla před katastrofu přímo před sebou, nejspíš by bylo snadné se rozhodnout, co činit dál. Ale co dělat, pokud se hluboká nemoc skrývá za maskou normálna? Jak dlouho už ohlodávala mysli této domáctnosti? „Tudy,“ řekne horal, který kráčí s ní a otevře jí dveře do další, větší světnice. I ta je prázdná – očividně místo, kde většinu času žili. Místo je neuklizené… zbytky starého jídla leží na stole, na zemi jsou skvrny od bláta, ohniště je vyhaslé. Nikdo už delší dobu o světnici nepečuje. Hela si uvědomí… že slyší vzlykot. Tlumený, tichý… Nejspíš vychází z jediné další místnosti vyjma podkroví… Dojde ke dveřím, které ložnici oddělují od zbytku domu. Bere za kliku. V pravý čas jí horal stáhne zpět. Dveře se rozletí – stojí v nich postava. Hela jen na moment zahlédne v druhé místnosti ženu, která sedí na zemi a pláče… zdá se zraněná, avšak živá. Její pohled zakryje mohutný horal před ní. Olson. Seveřan ve středních letech – nic zajímavého by na něm nepozorovala, snad jen špína v jeho tváři a na oblečení. Jediné, co děsí, jsou ty oči zírající z tváře rámované neudržovaným vousem. V těch očích je pronikavost. Jiná všask než ta v lidech silné vůle. Olsonův pohled je divý, roztěkaný a nejistý. Vládnou v něm věci, které jiní drží pevně pod zámkem. „Vypadněte z mého domu,“ zasyčí vztekle. „Lháři! Zrádci! K čertu s vámi všemi, nemůžete mi dát pokoj?“ Uvidí záblesk oceli. Muž v ruce svírá sekeru. Jeho prsty se tisknou a rozevírají, jak přejíždí pohledem přes Helu i svého souseda. „Olsone…“ začne horal tiše, téměř výhružně. Také nejspíš viděl a slyšel plačící ženu. Hela vidí, že muže tím leda tak provokuje. Olson se obrátí na svého souseda a vztekle zavrčí. Vidí, jak se jeho tělo napíná a jak se jeho oči zuužují. Mluví sice souvisle… zdá se, že jeho mysl je v pořádku a pouze jím cloumají emoce… ale Hela cítí cosi hlubšího. Víc, než jen křivda nebo vztek dlí na té mysli… Jenže jak takovému muži pomoci? Noc a ráno Letitia Kaprálka se rozloučí s Mikha’ilem a vypraví se do relativního bezpečí svého pokoje. Nyní však jde, jako by se nacházela na nepřátelském území… a to znamená hlídat si rohy a čekat za každým výklenkem nepřítele… Nemůže si být jistá, že ten špicl, Polinc, dodržel to, co mu řekla… a i kdyby nic nevyžvanil, je možné, že se Společnost rozhodne k nějakému činu. S trochou štěstí nebudou tak hloupí, aby se pokoušeli zaútočit… Prozatím je vše v pořádku. V bezpečí se dostane až do svého pokoje, kde se usadí do rohu s nabitou pistolí a očima na dveřích. Bude to dlouhá noc. Ale lepší nudit se než se znovu neprobudit. Sedět, zívat… ale žít. A to je to, co Letitia také celou dlouhou noc dělá… tiše sleduje těžké dveře s prstem na spoušti. Je zvyklá z armády držet stráž… ale většinou se alespoň může těšit na střídání. Günter nejspíš dneska taky oka nezamhouřil… ale ten má vyhodu, že má místo u mužstva a nikdo ze seveřanů se nezdá jako nájemný vrah Společnosti… Minuta za minoutou, hodina za hodinou, Letitia bdí. Jednou má dojem, že zaslechla kroky na chodbě… jednou by přísahala, že někdo vzal za kliku – ale možná, že už si s ní jen hrály hodiny čekání. Jisté je, že se rána dožila. Unavená sice, ale dožila. Zvedne se a protáhne. Trochu energie také nabrala a měla čas si vše pořádně promyslet… Může být kolem sedmi hodin ráno, alespoň podle blížícího se východu slunce. A v té chvíli téměř nadskočí, protože uslyší prudké zabušení na dveře. Zabušení se opakuje vzápětí poté. Dokonce ani Erling nemůže být tak málo nenápadný… A není to on. Uslyší přikrý a nepřátelský hlas poručíka Harikssona: „Kaprálko, ustrojte se, velitel s vámi chce mluvit. Zbraně nebudete potřebovat.“ Alespoň měl dost slušnosti na to, aby nerozrazil dveře. Letitia si vzpomene na informace, které vypáčili z Polince – o tom, že Společnost chtěla na Letitii a Elka narafičit zatčení… Je možné, že už se plán dal do pohybu. Na druhou stranu… pokud jí chtěli zatknout, mohli k tomu mít daleko lepší příležitost, když by se vypravila například pro snídani… a víc svědků k tomu. Navíc by jí to asi nejspíš rovnou řekli… Nortimberci už jsou tak pocitví. Otázka také je, jestli si budou chtít promluvit i s Günterem a Korrelem – to by nevěštilo nic dobrého. Společnost jde právě proti nim. Pokud je to ona sama, má lepší šance… tedy za předpokladu, že se rozhodne Harikssonovi vůbec otevřít. Skok z okna je sice dost špatný nápad, ale jako dobrý voják u sebe vždy má pár sáhů lana… není tady vězněna… Tábořiště pod horami Freya Seveřanka se jednoduchou odpovědí zbaví všech dotazů a dalšího debatování na téma pokladu. Přesune raději pozornost všech k hledání vhodného tábořiště. Kraj pod horami je sice divoký, avšak není tak těžké v něm přežít, když člověk ví jak na to. Je zde mnoho bystřin pro vodu a lesy jsou plné zvěře… ale i šelem. V noci budou muset být opatrní nejen kvůli těm, kteří přišli před nimi. Pokud budou lovit, budou si muset dávat pozor, aby vůní masa nepřilákali divokou zvěř. Ale to budou muset řešit až tábořiště naleznou. Po další chvíli chůze se začne terén zvedat ještě prudčeji než doposud. Na hory už se začíná čtveřice dívat se zakloněnou hlavou… ale ještě nejsou tak blízko, aby museli mít starosti o místní… a ani se tak nepřiblížili k hoře samotné. Na úpatí zvedajícího se pohoří se jim podařilo najít příjemné místo k táboření… Špičák je na dohled, stačí pouze obejít ostroh hřebene, pod kterým nyní jsou a měli by tam být… ne víc než půl dne pochodu… možná i jen několik málo hodin. Mohou se přesunout ještě blíž, bude-li třeba. Místo je zakryté mezi skalami, které by jim měli pomoci skrýt oheň a zároveň je to pořád dost nízko na to, aby byli pod hranicí lesa, který poskytuje výbornou skrýš před pátravými zraky. Dobré místo i na trvalejší tábořiště. Jakmile na něj dospějí, Christopher padne k zemi a jenom vděčně oddechuje. Poté, co se na něj oba žoldáci chvíli dívají, nakonec se slitují a nechají ho ležet. Arlo začne skládat svůj náklad potravin a potřeb k táboření a kývne oběma ženám. „Postárám se o tábor.“ Hlavou kývne k učenci. „A o jeho bezpečí. Myslím, že bude potřebovat chvíli sbírat síly,“ dodá polohlasem, i když se nedá říct, že by to nebylo na první pohled každému jasné. „Vy prozkoumejte trochu okolí…“ Isa přikývne: „Nejprve bychom se měli ujistit, že tady okolo není nikdo, kdo by tohle tábořiště mohl ohrozit…“ Arlo přikývne, avšak dodá: „Možná, že se také porozhlédněte po tom, jak daleko jsme doopravdy od cesty do Alesglas…“ Pohlédne po Freye: „Místních je tu asi málo, že? Vypadá to jako nehostinný kraj… snad je nebudeme muset příliš řešit víc než bude nutné.“ Možná, že by se Arlo divili… seveřané si dokonce i v takhle nehostinném kraji najdou živobytí. Freya se může rozhodnout vydat kterýmkoliv směrem… k hoře Špičák, nebo naopak k cestě do Alesglas. Může vyrazit spolu s Isou nebo se naopak rozdělit… Má vcelku volnost. Zdá se, že si získala určitou důvěru obou žoldnéřů. Jak málo udělá pár dní na společné cestě… a jedno prožité ohrožení života a zdraví.

Hela - 28. března 2020 22:04

Jako divé zvíře Vstoupím do domu, následovaná horalem. Podle toho, co jsem viděla, se k tomu stejně chystal. Nyní můžeme jeden druhému pomoci. Oba chceme vědět, jak hluboce byla zasažena Olsonova mysl. I když v tuto chvíli mi větší starosti dělá zdraví jeho ženy. V domě je ticho, alespoň tak se to na první pohled jeví. V předsíni není nic zajímavého, a hlavní síň domu také není ničím zvláštní. Pouze je neuklizená a chladná, už delší dobu se tu zřejmě netopilo. Na stole jsou oschlé zbytky jídla a na zemi špína. Nyní zaslechnu tiché vzlyky. Už se chystám vstoupit do poslední místnosti, do ložnice, když mě můj společník zastaví. Jen tak tak. Udělám krok vzad a v tom samém okamžiku se rozrazí dveře. Olson je chlap jako hora, správný seveřan. Jenže žádný seveřan nemá v očích takovou divokost, jako on. Je jako divé zvíře, lapené do pasti. A každý dobrý lovec ví, že takové zvíře je nejnebezpečnější. Už nemá co ztratit, bojuje o holý život a bude se bít, dokud bude mít sil. Přesně tenhle pohled vidím v Olsonových očích. Za jeho zády zahlédnu plačící ženu. Spadne mi kámen ze srdce, možná, že je zraněná, ale alespoň je stále ještě naživu. "Olsone!" Vykřiknu, když muž obrátí svůj divoký pohled proti svému bratru. Netuším, jak tuhle horu šílenství zastavit. Ale pokud něco rychle neudělám, jeden z těch mužů brzy zemře. "Olsone, podívej se na mě. Kdo tě zradil?! Kdo ti lhal?!" Chytím se toho jediného vodítka, které mám. Jeho mysl je možná šílená, ale i tohle šílenství může mít kořeny v něčem reálném.

Letitia - 28. března 2020 22:07

Výslech? Ráno je tady. Hladová, unavená, ale stále na nohou. Aspoň jsem v suchu a teple. Dnes je ten den kdy se rozhodne. Cítím to. Když se za dveřmi ozve Harikssonův hlas jenom mi zacukají koutky úst. Nechat si to na ráno? To nevědí, že je mnohem lepší k někomu vpadnout uprostřed noci a nedat mu čas přemýšlet? Tak jsem je čekala a ne tohle zdvořilé požádání. Ale jiný kraj, jiný mrav. Možná mě dokonce nejdřív vyslechnou. "Rozumím. Dejte mi chvíli a budu připravená," zalžu, protože jsem zcela oblečená, ale to nemusí vědět. Na zmínkou o tom, že zbraně nebudou potřeba se jenom ušklíbnu. Také doufám, že potřeba nebudou, ale nejsem padlá na hlavu abych bez nich vycházela. Aspoň tedy bez těch skrytých. Proto si do vysoké boty strčím dýku a vyhrnu si je až ke kolenům. U mě nic divného protože to tak nosím často kvůli té zpropadení zimě. Bandalír s kordem si samozřejmě vezmu také. Jsem přeci důstojník, ale hlavně když po mně budou zbraň chtít tak jim jí dám a zmenším tak podezření, že mám ještě nějakou. Pak ještě plášť. Ten si na sebe naopak nevezmu, jenom ho pečlivě na několikrát složím a schovám do těžké nařasené látky pistoli a přehodím si ho přes ruku. Jenom si tak nesu vybavení, kdybych musela jít ven. Pokud mi opravdu chtějí dělat potíže, tak se jen tak vzdát nehodlám, ale stále doufám, že se z toho dokáži vymluvit. Takto připravená si stoupnu ke dveřím a křiknu: "Už jdu." Odemknu, otevřu, ale nevykročím do chodby. Jenom se podívám kdo a kolik jich tam stojí. Kdyby se snad na mě chtěli vrhnout, tak do dveří se vejde jenom jeden a to je pro mě výhoda. Pokud je tu však poručík sám tak ho bez řečí doprovodím k veliteli.

Freya - 30. března 2020 14:43

Tábořiště Konečně najdeme nějaké vhodné místo, kde snad budeme moci chvíli zůstat. Největší radost z toho očividně má Christopher. Rozhodně vypadá na to, že momentálně už nehodlá udělat ani jeden krok navíc. "S ohněm raději opatrně." upozorním jen Arla, když se nabídne, že zůstane a postará se o tábořiště i o učence, i když je tohle místo vcelku skryté, opatrnosti není nikdy nazbyt. "Na to bych zcela nespoléhala." odpovídám Arlovi na jeho otázku. Ovšem i já bych se vcelku nerada dostala do křížku s místními. Spoléhat se na to, že se zrovna v tomhle odlehlém koutě nenachází ani jeden, raději nebudu. "Tak jo, každá jiným směrem, ať projdem větší kus? A sejdem se pak zase až tady." navrhuji Ise a naznačím přitom směr ke Špičáku kudy bych se ráda vydala já, předpokládám, že snad nebude mít nic proti. Pokud už nikdo nic nenamítá a nemá nic na srdci, vyrazím. Učenec je v bezpečí a Isa se o sebe jistě postará sama. Nejprve obejít v širokém oblouku kus tábořiště, abychom měli jistotu, že tu jsme opravdu sami a až pak zamířím k samotné hoře. Sem tam kouknu do mapy, kterou jsme získali a pokusím se přiblížit alespoň k jednomu naznačenému místu zde. Docela by mne zajímalo, co nebo koho zde najdu.

Arun - 30. března 2020 21:32

Divoké zvíře Hela Seveřan se ohlédne po Hele – sama se téměř lekne, že se raději vrhne na ní, než na druhého muže. Vidí, jak napjatě dýchá, jeho tělo se vzdouvá všemi těmi emocemi… jeho mysl se snaží zaostřit na to, co vlastně říká ta žena před ním. Ale nakonec zas převládnou jen emoce. „Vy všichni, vy všichni!“ zavrčí. „Lži, lži, lži! Pletení hlav! Ale já vím, co chcete… já už všechno vidím jasně!“ Vidí, jak se jeho tělo napíná. Jeho oči se fixují – na ní. Ona samotná se nemůže než napnout v očekávání útoku… ale v posledním momentu v něm něco zaváhá. Jeho zrak se stočí, seveřan se pohne s prudkostí a zuřivostí divokého, vzteklého zvířete. Vrazí do druhého seveřana plnou silou a srazí ho k zemi. Je to nerovný boj… Olsonovi pulsuje v žilách síla jeho šílenství. Ale druhý muž pevně svírá jeho paži se sekerou a tak se jejich rvačka mění v zápas síly spíš než v boj se zbraněmi. Slyší Olsona mručet pro sebe, zatímco zápolí s druhým mužem: „Pijavice… vlezou ti do hlavy… vlezou ti do hlavy a nenechají tě spát…“ To už pozná jako bující šílenství… divoké představy v jeho hlavě… ale kde je získal? A jak mu od nich pomoci? Souboj obou mužů pokračuje – a konečně se druhý seveřan vymaní ze sevření Olsona, odstrčí ho od sebe a vyskočí na nohy. V jeho ruce se rovněž mihne sekera. Trojice nyní stojí v trojúhelníku. Seveřan u dveří ze světnice, Hela několik kroků od dveří do ložnice a Olson napůli cesty mezi nimi, s Helou po své pravici a svým sousedem po své levici. Oba dva muži zaváhají. Olsonovi oči jsou zaměřené na druhého horala, jeho prsty se na sekeře svírají a povolují. Stojí v mírném předklonu, jako šelma připravená znovu zaútočit. Druhý muž si není tak jistý, zrakem míhá po Olsonovi, po jeho sekeře a poté vzhlíží na Helu, jako by od ní očekával radu či povel. Sám také stojí připravený – nyní už ho Olson nepřekvapí. Hela stále slyší vzlykat ženu… ale nebezpečí je přímo tady před Helou. Nyní Olson už nic neříká, pouze se jeho vztekem posedlá mysl pokouší překonat poslední zábrany ctnostného muže… V první útoku vyrazil pouze se zuřivostí bez úmyslu… avšak zaútočit s cílem zabít… to je krok ještě dál. Otázka je, kolik zuřivosti se v Olsonovi musí nashromáždit, aby to poslední dobré v sobě překonal… Alespoň tím Hela získává čas k tomu, aby jednala… a rozhodla se, zdali má pro druhého seveřana nějakou nápovědu. Doprovod Letitia Když Letitia otevře, nikdo se na ní nevrhne. To je luxus, kterému by se jí v Celesitonu nejspíš nedostalo… tam by na ní přišli v noci v černých hávech a rozhodně by se neobtěžovali zaklepat. Na chodbě stojí sám poručík Hariksson s chladným, nesmířlivým výrazem konajícího důstojníka. Samozřejmě v plné uniformě. Krom něj jí přišli doprovodit také dva další vojáci – elita z osobní stráže Torjaka – to nejsou žádní místní jelimánci. Ti se ale netváří tak nepřátelsky jako Hariksson. Není to přímo omluvný pohled, spíš neutrální pohled s trochou sympatií. Takové to strážnické: Tak už tě teda vedem… ale přímo nás to netěší. Letitia se většinou k místní chovala docela slušně… krom některých mužů s předsudky se nedá říct, že by si tu nadělala nepřátele… tedy, mimo svých krajanů. A jednoho nebo dvou líných nováčků. Místní vojáci nemají důvod jí nenávidět. Avšak poručík si nejspíš během svého vyšetřování Společnosti zkazil chuť na všechny muže a ženy pochazíjící na jih od hranic Nortimberu… Se pozvednutým obočím pohlédne poručík k jejímu kordu a plášti, který má přes ruce. „Slečno…“ řekne s povzdechem. „Pokud věci nebudete komplikovat, bude to pro vás rozhodně lepší, než když nám budete stavět překážky do cesty.“ Pokyne jí rukou, aby odložila jak plášť, tak pásek s kordem. „Pokud byste byla seveřanka, měla byste samozřejmě právo na svou sekeru,“ dodá suše… možná dokonce s trochou sarkasmu. „Avšak, nejste seveřanka. A nemáte sekeru.“ Není to přímo dobrý smysl pro humor… ale co se dá čekat od národa jako je ten Nortimberský. „Nemějte obavy. Pokud budete spolupracovat, jsem si jistý, že velitel bude smířlivý.“ Je snadné číst mu ve tváři: Smířlivější, než bych byl já a než si myslím, že je zahodno, říká ten výraz. „Zatím nejste zatčena. Jdete s námi jen ze své dobré vůle. To se všechno může samozřejmě změnit.“ Jenže to není tak docela pravda. Je stále poddanou Celestionské koruny, a nikoliv Nortimberského krále a jeho Althingu… zodpovídá se pouze Torjakovi… a i to ne tak úplně. Má práva, která nejsou o mnoho cizí právům diplomatů. Jen je otázka, jak moc s nimi chce mávat… Průzkum terénu Freya Isa i Arlo přikývnou, zdá se, že v tomhle ohledu své průvodkyni důvěřují. Koneckonců, kdo by mohl tušit, že by měla nějaké vazby na kraj, který už jí na první pohled není vlastní. Vždyť dokonce i mateřská řeč pro ni nemá žádný šarm. Ta dlouhá léta v na jihu jí zbavila přízvuku a ztupila chuť nebo potřebu ho používat. Poté co obě ženy obhlédnou okolí tábořiště a ujistí se, že v blízkosti není nic nebezpečného, rozejdou se každá opačným směrem. Isa vyrazí směrem k cestě a k průsmyku do Alesglas, aby ohlédla situaci tam, zatímco Freya vyrazí na obhlídku ke Špičáku. Kráčí rychle, a dokonce si to i začíná užívat. Pochod byl velice únavný, ale nyní naprostou většinu nákladu, včetně větších zásob a těžšího vybavení nechala za sebou. Sama si vzala jen jídlo a vodu, pro případ, že by někde uvázla na delší dobu, a pár sáhů provazu a nějaké základní nástroje, protože místní terén dovede být pěkně zrádný… pokud by se dostala do nějakého nebezpečí, mohlo by se jí to hodit. Přirozeně se však všem na první pohled riskantnějším místům chce vyhýbat… tohle je pustá divočina, a pokud by jí například úraz či nehoda znehybnil… neměla by šanci na záchranu. Je to však příjemná změna, kráčet zase svým tempem a bez zátěže. Ale neobdivuje se jen krásám přírody. Díky času, který strávila mezi lehkou pěchotou a horskými myslivci, naučila se orientovat i s tak prachbídnou mapkou, jako je tahle. Všimla si, že jeden velký křížek je v podstatě přímo pod Špičákem… a zdá se, že je to ten, ke kterému si zajde ze všech nejméně, pokud míří k hoře… ač je jich víc než dost. Brzy obejde hřeben tyčící se mezi jejich tábořištěm a Špičákem a konečně stane před horou samotnou. Dokonce i mezi velikány Varldbergen je nesmírně ohromná a unikátní. Obzvlášť z takové blízkosti. Černý kámen, příkré stěny, nepřístupné svahy… nejvyšší místa se ztrácejí v mracích, ale tu a tam se Freye dostane pohledu na věčně zasněžené vrcholky… Její osamělost mezi ostatními horami jí činí ještě působivější. Když se dost pokochá výhledem, obrátí se k tomu, proč sem přišla. Vyškrábe se výš po jednom z hřebenů, které tvoří druhou stranu údolí kolem Špičáku, aby měla lepší rozhled. Není těžké na první pohled poznat, co se skrývá za tím křížkem. Je to tábořiště. I odsud by něco takového poznala – nejlepším ukazatelem je stoupající kouř z ohňů na přípravu večeře. Ale mezi stromy dokonce zvládne spatřit i tu a tam záblésk šedého plátna stanů. Tohle je větší operace, než se na první pohled zdálo. Oči jí opět sjedou k nižším zarostlým svahům hory… Možná, že se zvedl vítr či něco podobného… ale pojednou jí nesmírně zamrazilo. Chtě nechtě se otřásla. Slunce se sklání… možná, že to jen zavál chlad z rostoucích stínů. Má ještě trochu času i když se den krátí, a to počítá i s cestou nazpět.

Hela - 30. března 2020 21:45

Divoké zvíře Už jsem si myslela, že se snad Olson uklidnil, ale šílenství je silnější. Znovu se vrhne na druhého seveřana a srazí ho k zemi. Je to nerovný boj, ale seveřan naštěstí zablokuje Olsonovu sekyru, takže to není boj o život. Pokud by se to k tomu však naklonilo,musela bych zasáhnout. Takhle jen napjatě přihlížím. Muži se od sebe vzdálí, ale souboj rozhodně ještě není u konce. Možná ale Olson ještě nepropadnul šílenství natolik, aby zabil bratra. Jenže jak ho mám uklidnit? Pohledem zalétnu ke dveřím do vedlejší místnosti. Stále odtamtud slyším tiché vzlyky. Hlavou mi probleskne myšlenka. "Olsone, tvoje dcera...už je na tom lépe." Jeho žena ho možná zklidnit nedokáže, ale myšlenka na to, že jeho dítě, jeho krev, bude v pořádku, by snad mohla. Snažím se v hlavě zachytit ten okamžik, kdy děvče začalo klidně oddechovat. Díky tomu nemám až tak špatný pocit, že lžu. "Bjelana je dobrá léčitelka. Možná že i tvoje žena by mohla potřebovat její pomoc. Dovolíš mi se na ní podívat?" Mohla bych do pokoje vejít sama, ale obávám se, že tím bych jen podnítila Olsonovu zuřivost. Stále se snažím zachovat klidný, vyrovnaný tón. Pokud nebude mít pocit, že ho ohrožuji, třeba skloní zbraň. Posunkem ruky naznačím druhému seveřanovi, aby trochu ustoupil.

Letitia - 31. března 2020 10:46

Za velitelem "Zatčená? Sekera?!" podivím se. "O ničem takovém jste nehovořil a já si nejsme vědoma toho, že bych provedla nějaký přestupek." Založím si ruku v bok a bojovně vystrčím bradu. Také se pak na ty vysoké seveřany lépe kouká. I tohle je taková hra. Přijde mi, že kdybych sklopila uši a jenom mlčky šla, tak bych se rovnou přiznala. Takhle mám nějaká svá práva kterých se mohu dovolávat a také uvidíme jak daleko budou ochotni zajít. "Pokud nejsem zatčená mohu si jít jak se mi zlíbí. Nemyslete si, že mě jen tak zastrašíte tím, že se tady budete mračit. Takže mě buď oficiálně obviňte a zatkněte a nebo uhněte stranou ať se k veliteli dostaneme dřív než tu zapustím kořeny." Ten vztek, ani nemusí předstírat. Opravdu jsem vytočená. To co se ve mě hromadilo několik dní teď vybublalo na povrch. Plášť odložím za sebe na stůl a když se otočím zpátky strčím Harikssonovi pod ten jeho nos vztyčený prst. "Já jsem také důstojník a občan cizí země. Znám svá práva. Jdu za velitelem Torjakem jako jeden důstojník za druhým. Celá tahle šaškárna je naprosto zbytečná. Pokud bude potřeba tak svůj kord odezvdám veliteli,a le nikomu jinému. Rozumíte?" Naposledy sjedu poručíka vzteklým pohledem a pak vyrazím z pokoje jako běsnící furie abych to již měla za sebou.

Freya - 31. března 2020 21:25

Když legendy ožívají Konečně chvíli sama. Jsem ráda, že se nemusím neustále ohlížet na učence a mohu chvíli hlídat jen sama sebe. Když se na chvíli zastavím, neubráním se tomu, abych nahmatala na krku medailon a chvíli si jej dokonce prohlížela. Sice se pořád bráním uvěřit tomu, že by mohlo na tom všem být něco víc, že by učenec mohl mít i trochu pravdu, že by snad staré legendy mohly ožít a být něčím víc, než jen dobrým vyprávěním pro dlouhé noci u táborových ohňů, ale rozumné vysvětlení toho všeho taky nemám. Medailon, který byl ještě nedávno na dva kusy a na kterém by to teď nikdo nepoznal, událost se špehem. Ale no tak, to najednou začneš být ještě pověrčivá?...možná jsem jen čekala, že to bude jednodušší a touhle dobou už budu dávno někde daleko a za vodou... Raději schovám medailon a pokračuji zase dále, abych nemyslela na hlouposti. Však kde byly legendy a bohové, když jsme se brodili po kolena v krvi... To, co pak uvidím mezi stromy je trochu překvapující. Tohle tábořiště vypadá jako trvalejší základna. Co tu u všech čertů...a jakto, že si jich ještě nikdo nevšim?...zas tak liduprázdnej kraj tohle vážně neni...a kdyby se někdo dozvěděl, že nějací cizáci kutěj něco blízko Špičáku, to by teprve začalo tóčo... Prohlížím si tábořiště před sebou, počítám stany. Zkouším odhadnout, kolik tu může být lidí. Když už se chystám, že se zkusím podívat trochu blíž, přeběhne mi po zádech mráz. Já snad vážně začnu věřit na všechny ty povídačky...přestaň jančit...něco se ti zdálo... Sama sebe přesvědčuji, že se nic neděje, ale někde vzadu za krkem se mi usadil zvláštní pocit, který se jen velmi těžko popisuje. Tak tady přestaň blbnout a něco dělej... Když se rozhlédnu kolem a přesvědčím se, že jsem zde sama a snad si jen něco namlouvám, rozhodnu se využít ještě chvíle času a opatrně se přiblížit blíže k táboru. Postupuji tiše a pomalu, vcelku nerada bych se potkala s nějakou hlídkou. I když tuším, s kým máme tu čest, docela ráda bych se o tom přesvědčila a snad si i něco vyslechla, bude-li k tomu vhodná příležitost.

Arun - 01. dubna 2020 22:01

Slova šílenství Hela Hela promluví na poblouzněného seveřana… Olson zaváhá při jejích slovech… avšak jen na okamžik. Jeho výraz se neuklidní, jeho sekera nepoklesne. Druhý seveřan mezitím opatrně udělá několik kroků zpět, nespouštěje z Olsona pohled. Zdá se vděčný za radu od vědmy – jak rychle jí začal důvěřovat, když mu ukázala, že ví alespoň trochu jak postupovat… narozdíl od něj. Je na něm vidět, že i když přišel s jakýmkoliv úmyslem, nechce mít na rukou krev svého bratra. U Olsona to není tak jisté. Když se druhý seveřan pohne, prudce za ním trhne hlavou, jako by už očekával útok. Když vidí, že druhý muž ho neohrožuje, obrátí se k Hele. Zúží se mu oči. „Proč bych vám měl věřit?“ zavrčí. Udělá krok proti ní, se zbraní v ruce, pořád však váhá. „Jste s nimi spřáhnutá..." Možná, že zmínka o dceři i o ženě přeci jen pronikla šílenstvím, protože ho trochu zklidnila. Jeho postoj se poněkud uvolnil. „Jste slepá – slepá,“ zamumlá si pro sebe. „Není už pro ně pomoci…“ Jeho slova přešla z zuřivého řevu spíš v horečnatý šepot. Mumlání, podobné tomu, jako když zápasil s druhým mužemm. „Není… nikdo nepomůže. Bohové nás zatratili – zradili. Žádní bohové, žádní bohové to ve skutečnosti nejsou…“ Obrátí se k vědmě, v jeho očích opět zableskne divoká zuřivost. Udělá vůči ní další krok, jako by se k něčemu odhodlával. „Slepá! Sloužíte – jim sloužíte! Já to vidím – já to vidím na první pohled!“ Těká po ní očima, jako by očekával nějaký úskok z její strany. Veškerá jeho pozornost se obrátila na ní – do té míry, že druhý muž mohl udělat krok stranou, aniž by si toho Olson všiml. Přechází pomalu za něj, ač zatím nic nekoná… nejspíš se připravuje na Olsona vrhnout, pokud by zaútočil na Helu. Napadnout hosta, jako je ona, by bylo pro místní horaly snad téměř strašnější vzít život jednomu z jejich řad. Olson mezitím sleduje Helu a mluví přitom dál pro sebe. „Vysvobodit – to je jediná možnost – svoboda – osvobodit se, osvobodit každého… ale já nemám dost síly, nemám dost síly… slabost, jako zpřelámané kosti v těle…“ Zuřivost prozatím otupěla. Není však těžké uhodnout, že stačí jediné špatné slovo nebo čin, a vrátí se zpět v plné síle… Urážky a předsudky Letitia Poručíkův pohled ztvrdne při jejích slovech. Zastoupí jí cestu. Založí si ruce na hrudi a zpříma jí oplácí její bojovný pohled. Letitia ví, že jí nemůže zatknout… to by byl diplomatický incident nebývalého rozměru. Ví to jistě… tedy… téměř jistě. Seveřanova tvář je jako vytesaná z kamene, když prostě konstatuje: „Nejste důstojník. Jste poddůstojník – a cizák k tomu. To je to, co jste. A neměla byste to zapomínat. Tady nikoho nezajímá čí zadnici kdo v Celestionu líbá.“ Urážka. Ne přímá, ale dost jasná. Stojí před sebou… uběhne chvilka mrazivého ticha. Avšak Hariksson konečně ustoupí z cesty. Ona může projít kolem něj s mírou aristokratického rozhořčení, za který by se nestyděla ani Albriennská vévodkyně. „Běžte. Jsme hned za vámi,“ slyší za sebou nepřívětivé ujištění. Opravdu, jí trojice následuje. Hariksson poté dodá kysele: „Pouze vás jako kolegové doprovázíme, protože na naše stanoviště máme čirou náhodou společnou cestu.“ Ale udělal ústupek… sice jí při tom urazil dost na to, aby mohla požadovat oficiální omluvu… ale to bude lepší řešit s Torjakem. Dostála svých práv… a nesklonila hlavu jako děcko chycené, když dělá něco špatného. To je možná ještě důležitější než nějaké vyplivané urážky malého Nortimberského důstojníčka. Vyšla do schodů a cestou neztratila ani špetku svého rozhořčení, už protože za sebou celou dobu slyšela dupání tří Nortimberských vojáků. Když přišla před dveře Torjaka, stojí před nimi pouze jediný voják. Na nic nečeká a ihned jí otevře. Dva muži, kteří doprovázeli Harikssona, zůstanou venku. Poručík sám však vchází za ní. Zavře dveře a zůstává u nich stát – poté co zasalutováním pozdravil Torjaka. Velitel sám sedí za stolem, před sebou má rozložené jakési listiny a poklepává prsty na stůl. Nepůsobí ani zdaleka tak nepřátelsky jako Hariksson… vypadá spíš zamyšlený než rozhořčený nebo rozčílený. „Posaďte se, slečno,“ řekne vcelku uvolněně a ukáže k jedné z jednoduchých židlí, které mají normálně své místo u stěny. Nyní byly dvě z nich připraveny před stůl. Torjak znovu zvedne hlavu a mávne na Harikssona. „Děkuji, poručíku, vraťte se ke svým povinnostem.“ Hariksson rozkaz uposlechne. Nezdá se, že by ho to dvakrát těšilo. „Dle rozkazu, pane,“ řekne tiše, spíš pro sebe. Skoro lítostivě. Když za ním dveře zaklapnou, Torjak si povzdechne. „Omlouvám se, slečno, pokud vám poručík dělal problémy. Věřte, že jeho podezřívavost má své důvody… buďte však ujištěna, že jeho… důvody nesdílím.“ Čeká, jaká bude její reakce. Nejspíš nechce začít rovnou na špatnou notu. Na to už je ale možná moc pozdě… Muži pod horou Freya Nejlepší způsob, jak zahnat chmury a podivné pocity, je se do něčeho pustit. Tím se také Freya řídí a rozhodne se využít svého zbývajícího času na pečlivější obhlídku tábora. Nemá čas na velké plížení a zkoumání… ale na dohled by se snad měla zvládnout dostat. Přidá do kroku – trocha zátěže jí pomůže zapomenout na ty podezřelé pocity. Postupuje rychle a obezřetně a není divu, že si vzpomene na mnohou svou výpravu se zvědy v armádě… Ve válce vyhrávají informace. A dalo by se říct, že nejen tam. Při svém sestupu narazí na stopy – zcela jasně lovci. Dokonce i najde zaschlou krev a místo, kam nejspíš zahrabali vnitřnosti, poté co úlovek vyvrhli. Zdá se, že si dávají pozor, a i když o nich jistě ví všichni místní, na divoká zvířata si dávají pozor. Po rychlém sestupu postoupí kousek po úbočí, hledaje vhodné místo, odkud by mohla pozorovat to tábořiště s co nejlepším výhledem bez toho, aby byla příliš nápadná. Podaří se jí nakonec najít místo, ve kterém jí stromy nezakrývají tak moc pohled. Je stále dost daleko, asi půl míle – ale může se pořádně podívat, co se to tam vlastně děje. Tábořiště je vystavěné uprostřed mýtiny, která nejspíš vznikla při nějaké větší vichřici. Vidí několik stanů a nejméně dva velké ohně pro přípravu jídla. Kolem nich se přirozeně míhají lidé. Má dobrý odhad pro počty podle tábořišť. Vidět je jich kolem… možná dvou tuctů, ale podle velikosti tábořiště je tu určitě dost místa pro čtyřicet lidí. To je velká operace – a dobře zorganizovaná. Vidí muže, kteří spořádaně plní svoje úkoly a plní své povinnost… vidí lovce a další, kteří se starají o přípravu jídla… vidí jiné se sekerami, kteří se starají o ohně… a dokáže snadno odhadnout, kde se skrývají skryté hlídky. Co jí příliš nepřekvapí, je fakt, že jsou to Celestionci. Ne však všichni. Všimla si několika Nortimberců – nelze sice soudit jen podle velikosti, ale dle oděvu by to mohla hádat. Ne místní… a ne armáda… ale Nortimberci. Je příliš daleko na to, aby mohla poslouchat a blíže by mohla riskovat odhalení hlídkami… riziko si nyní nemůže dovolit. Možná však má teorii, proč se místní ještě nechopili zbraní a nevyhnali je. Tu a tam zahlédne záblesk hlavní skrytých zbraní, připravených k použití. A není těžké hádat co je ve všech těch sudech, pečlivě zakrytých a chráněných proti vlhku. Co by zmohl trochu schopný velitel se čtyřicítkou mužů… ještě kdyby jich měl třeba i víc po horách… Když si vzpomene na osamělé samoty a vzdálené kouty kraje, kde noviny cestují šnečí rychlostí… jak těžké by bylo udržovat místní zpátky pomocí strachu? Nešlo by to věčně… ale rozhodně by to šlo docela dlouho. Zvlášť pokud těmhle nevadí tu a tam si zašpinit ruce a ukázat jim, co se stane, když nebudou poslouchat. Slunce už se sklání a hlubší místa údolí už se ztrácí ve stínu…

Hela - 01. dubna 2020 22:21

Slova šílenství Druhý seveřan ustoupí, vypadá to, že mi důvěřuje. Možná si dokonce myslí, že vím, co dělám. Kéž by tomu tak bylo. Jenže já s takovou nemocí nemám žádné zkušenosti. Jediné, čím se mohu řídit, je můj vlastní instinkt. Mohu se jen modlit k bohům, aby mi to na Olsona stačilo. Zatím ale nevypadá, že bych ho přesvědčila. Sekeru má stále pevně sevřenou v ruce, připravený vystartovat jako vzteklý pes. Nevěří mi, což je pochopitelné. Já ale netuším, jak ho přesvědčit. Kdybych alespoň tušila, o čem mluví. Ani jeho další slova mi na klidu příliš nepřidají. Hněvá se na bohy? Překvapeně vytřeštím oči. Musel už skutečně propadnout šílenství, pokud smýšlí takovýmto způsobem. Jinak si jeho slova nedokážu vysvětlit. Někdo, kdo něco takového řekne musí být buď nesmírně odvážný...nebo šílený. Olson ke mě udělá další krok a já musím vynaložit veškerou svou vůli k tomu, abych zůstala stát. Druhý seveřan se mezitím začal pomalu posunovat, Olsonovi za záda. To mě, alespoň trochu, uklidní. Veškerá šílencova pozornost je nyní obrácená ke mě, druhého muže jako by zcela přestal vnímat. Zhluboka se nadechnu. Olson je nyní v poklidu. Vím, že to nevydrží věčně, musím našlapovat nesmírně opatrně, abych tohoto vzteklého psa znovu nepopudila. "Co ti bohové udělali? Čím se provinili?" Běhá mi mráz po zádech. Jak může Olson vědět, kdo jsem? Je zrádcova moc skutečně tak veliká? Je tohle snad další zkouška mé víry? Pokud ano, já se zviklat nenechám.

Letitia - 02. dubna 2020 13:14

Na koberečku Harikssonovy urážky se ode mě odráží jak kulky od pancíře. Jsem sice naštvaná, ale ne hloupá abych se nechala tak snadno vyprovokovat. Nejsem jako tihle seveřené, které při sebemenším křivém slovu se hned ohání sekerou. U velitele v kanceláři zasalutuji, počkám až za poručíkem zaklapnou dveře a pak teprve se usadím na židli. Zatím to na výslech je značně civilizované. Což se sice může každou chvíli změnit, ale takhle mám aspoň naději, že to nebude tak horké jak jsem si představovala. "V pořádku pane. Poručík jenom dělá svou povinnost," pronesu naprosto neutrálním tónem. Na Harikssona si možná hubu otevřu, ale to neznamená, že tak budu jednat i s Torjakem. "S mým vědět kvůli čemu jsem byla předvolána? Podle toho jak se poručík tváří to vypadá na něco vážného, ale já si nevzpomínám na žádný prohřešek, kterého bych se v poslední době dopustila," začnu se zahájením.

Freya - 03. dubna 2020 14:11

Na výzvědech Z bezpečné vzdálenosti pozoruji čilý ruch tábořiště. Dobře ukryté, dobře organizované, dobře zabezpečené a hlídané. Tady se někdo opravdu snaží, aby vše šlo, jak má. Škoda, že se momentálně nemohu dostat blíže, abych si i něco poslechla, ale třeba k tomu bude ještě příležitost později. Zatím mi musí stačit to, co vím a snad i to, co znamenal křížek na mapě. Dá se tak předpokládat, co budou asi znamenat ty značky menší. Prostě lepší se těm místům prozatím zdaleka vyhnout. Prozatím spokojená se svým zjištěním, začnu se pomalu vracet, abych byla zpět dřív, než padne úplná tma. Jsem také docela zvědavá, s jakým zjištěním přijde Isa. Zda-li zjistila, jak daleko jsme od cesty a jestli také náhodou na někoho nenarazila. Pokud mají takhle zajištěn svůj tábor, jistě si budou dávat dobrý pozor i na okolí. Cestou zpět už se také začíná hlásit o své slovo žaludek. Procházka o samotě byla docela příjemná, ale už se docela teším, až si také na chvíli v klidu sednu a dám si něco k večeři. Však uvidíme, jak si s tím Arlo poradil, přinejhorším budu muset sáhnout do svých zásob. Cestou také přemýšlím, jak dál. Podle toho, co říkal učenec moc přesnou představu o tom, jak pokračovat dál nemá a očividně se budeme muset dostat blíže k hoře, což může být trochu problém s tou společností, která se zde pohybuje. Bezcílně bloudit krajem a spoléhat na to, že náhodou na něco narazíme asi není úplně nejlepší. Třeba by se ovšem dalo využít vědomostí těch, co zde už nějakou dobu jsou...možná by nebylo od věci trochu více se na ně zaměřit a zjistit, jak se věci mají... Přemýšleje nad tím, jak se věci mají a co nejlépe podniknout dál, vracím se k našemu tábořišti.

Arun - 03. dubna 2020 21:52

Cizí slova Hela Olson sleduje Helmu upřeně avšak se vztekem se v jeho tváři mísí něco jiného... V jeho strnulých rysech, za kterými se skrývá zamlžená mysl, je divokost… vztek, odpor… ale také podivná lítost. Není divu, že ho zmatek vede k pomatení… „Nejsou to žádní bohové… jsme jejich otroci…“ řekne tiše. Pomalu se zakymácí na místě a jeho postoj se uvolní. S tím se rozvněž uvolní jeho ruka se sekerou a svěsí se podél těla. Jeho oči zabloudí po podlaze a po místnosti. „Žádní bohové, žádní bohové…“ opakuje tiše pro sebe. „Zrádci… nedá se – nedá se jim věřit… není nic… není nic než ticho…“ mumlá si dál. Hela si všimne druhého muže, který se mezitím dostal až za Olsona… jenže ten nejspíš zaslechl nějaké zaskřípění, protože prudce zvedl oči. Ale nepodíval se za sebe na druhého muže. Podíval se zpříma na Helu. Ucítila podivný chlad, jako by si chladný vítr našel nějakou cestu, jak prostoupit těžkými dveřmi a okenicemi. Zamrazilo jí až do morku kostí. A k tomu z ničeho nic přímý, ničím nezazstřený pohled… žádná mlha v očích Olsona, žádné tiky… jen podivné přesvědčení a odhodlání. „Není pro co žít… není žádný průvodce mrtvých a není nikdo kdo nás vítá na tenhle svět, ženská…“ řekne a nyní snad poprvé se zdá, že promluvil přímo k Hele. Jako by chladný vítr odvál horečku z jeho mysli. „Jsou jen otrokáři a otroci… ale já chci svobodu. Nechci být jako vy všichni… moje vlastní krev mě zradila… moje vlastní krev… otrokáři… a otroci… dostanou se nám do hlavy… dostanou se ti do hlavy…“ Jak pomalu mizí pocit chladu, jako by i rozum opět odcházel z očí Olsona. „Není důvod žít… hrají si s námi… a když nás nepotřebují, tak nás nechají nicotě… lžou nám… celá století nám lžou…“ Na jeho tváři se objeví nepřirozený úšklebek, který se zjeví z jeho vousu. Hela vidí, jak pomalu zvedá sekeru a vyzývavě s ní zamíří na Helu. „Není nic po smrti… není pro co umřít… ale já se nebojím nicoty… bojíš se ty?“ A v očích Olsona vědma spatří odlesk jiných očí… jen dvou malých světlých bodů ve hnědých panenkách seveřana… jen dva malé, světlé body hledící z temnoty. Má pocit, jako by se ledová ruka natahovala, aby sevřela její srdce. Velitel Letitia Torjak pokýve hlavou po odpovědi Letitie. Je rád, že její přivedení nemusí dál řešit. S dalším tématem však váhá – Letitia už ví, že seveřané berou slova vážně a nerozhazují je jen tak pro nic za nic – i když se tu a tam najdou výjimky. Tak snad z něj něco vypadne. Konečně alespoň odpoví na její otázku. „Smíte, samozřejmě, že smíte.“ Do ruky poté uchopí jeden z listů před sebou, jako by si ho znovu pročítal. Přitom přejde k věci. „Je to vážná věc. Byli mi předloženy dokumenty a korespondence, zadržená ve Skarjarnu, podle čehož lze usoudit, že už od počátku svého umístění sbíráte a zasíláte vojenské informace do Celestionu.“ Povzdechne si. „Špionáž není něco, co by se dalo jen tak odmávat. Kdybych chtěl, nejspíš bych na tom mohl postavit obvinění, na jehož konci byste vy skončila vyhoštěná nebo uvězněná.“ Podívá se na ní a trochu se navzdory vážnosti situace pousměje: „Je to všechno velmi hezky podložené. Skoro přímo dokonale připravené. Jen vás zabalit do řetězů a poslat do Alesglas za jarlem.“ Pak ale nechá papír spadnout před sebe. Rukou poodrhne několik dalších papírů… Letitia si všimne, že na nejméně jednom z nich je skutečně její písmo. Někdo jí podrazil… mohl to být dokonce i Helmholtc… se Společností spolupracoval už dlouho… ale nikdy se proti ní nezdál zaujatý a nikdy se netvářil příliš nadšeně ze zakázek pro Společnost. Torjak mezitím zavrtí hlavou. „Já vím, že voják, který je někde s úkolem, má oči otevřené. A vím, že vy jste voják Celestionský, nikoliv Nortimberský. Voják musí být loajální svému veliteli. Myslím, na to je třeba vzít zřetel.“ Velitel pak rukou pokyne směrem k ní. „Jak vidíte, nesedíte tady v řetězech před nějakým trestním tribunálem. Takže mi můžete povědět, co tomu říkáte. Nejste tady na výslechu a neplánuju vám vyhrožovat vězněním, abych z vás něco vytáhl.“ Pak se opře dozadu a poklepe na stůl na ta psaní. „Tak, povídejte, jestli máte něco na srdci.“ Hodný strážný a zlý strážný? Nebo jí upřímně neukládá o trest? Podle jeho tónu i výrazu to vypadá, že ho trápí věci, které mu přijdou důležitější než tohle obvinění vůči ní. Zpátky u ohně Freya Freya se obrátí pryč od tábořiště a tiše se vrací zpět. Nemá už co by tu vypozorovala a bylo by lepší nenechat se zastihnout nocí v divočině. Na cestu zpátky zvolí pozvolnější chůzi po vrstevnici. Nemá smysl škrabat se nahoru. Už viděla, co potřebovala a už se i jí nohy přeci jen trochu ozývají. Žaludek se hlásí o slovo o poznání hlasitěji. Když konečně doráží, potěší jí tedy, že blízko jejich vlastního tábořiště cítí vůni pečeného masa. Přichází sice v hustém šeru, ale musí Arlovi uznat, že tábořiště není skryté špatně. Kouře si nevšimla a světlo se skrývá mezi skalami. Jistě, pokud by někdo prošel blízko, našel by je… ale musí doufat, že ani cizinci ani místní jen tak nazdařbůh divočinou nechodí. Když přijde k tábořišti, najde malý ohýnek schovaný mezi kamením, u kterého už čeká trojice jejích druhů. Christopher sedí zabalen do kožešiny a vděčně se usmívá na plápolající oheň. Nejspíš mu těch pár hodin odpočinku prospívá, i když je to jen sezení na kameni. Arlo má u sebe rozložené své zbraně, jejichž údržbě se nejspíš věnoval. Nyní ale drží v ruce kuse zvěřiny, na kterém pracuje. Menší porci má i Christopher, a právě jí na ohni opéká. Arlo rozděluje maso, který nejspíš ulovil on nebo Isa. Pečlivě zrovna jednu porci nabodává na zelený klacík. Freya se rozhlédne a spatří rovněž přicházet Isu – ale ta se nevrací ze své výpravy. Držela dozajista hlídku a viděla Freyu přicházet. Nejspíš o jejím příchodu upozornila Arla a nyní sama přišla na poradu. Žoldák rychle doporcuje maso, pozdraví pokývnutím Freyu a podá jí porci večeře, která chlebové placky vylepší o dost víc, než jen sušené maso nebo ovoce. „Čekáme, kdy se objevíš. Isa ještě nic neříkala, aby to nemusela opakovat.“ Druhá žoldnéřka přikývne a usadí se k ohni. Zatímco si opéká maso, začne vykládat, co se dozvěděla. „Cesta je necelé tři hodiny cesty daleko – teda, tímhle terénem. Ale na tý rozhodně není bezpečno. Všimla jsem si několika různejch hlídek – podobný těm, co na nás bafli. Jednou jsem našla dokonce i něco jako malej dočasnej tábor takový hlídky. Tu cestu má někdo fakt pokrytou.“ Arlo pokrčí rameny: „Nás tu nikdo ještě neobtěžoval.“ Isa zvedne oči a podívá se na něj, když odpovídá: „Sice jsou v docela bezpečné vzdálenosti, ale rozhodně bychom si měli dávat pozor. Zajímalo by mě, jestli vážně táhnou taky k hoře. To nejsou žádný běžní banditi… navíc nevím, koho by tu lupiči chtěli okrádat. Přijde mi, že jsou organizovaní. Ale těžko jsem mohla něco zjistit, i kdybych riskovala se k nim plížit, takový hlídky jsou dost málomluvný.“ Arlo přikývne a dodá: „Doufám, že Percivall dorazil s východňany v bezpečí do průsmyku. Budou tam čekat, dokud od nás nedostanou další zprávu,“ dodá s vysvětlením k Freye a rovnou se zeptá i jí: „Něco zajímavého na úpatí tý slavný hory?“

Hela - 03. dubna 2020 22:08

Zrádce Sekera konečně klesne k zemi. Z Olsonových slov na mě jde hrůza. Představa, že bych neslyšela hlasy bohů, že by mě od nich někdo odtrhnul, od jejich moudrosti a rad...vůbec nevím, jestli bych to zvládla. Udělám jeden váhavý krok směrem k muži. Možná mám teď šanci mu promluvit do duše. Najít pravdu v těch zmatených slovech, ukázat mu, že stále existuje světlo, které nás vede tmou. Že na nás bohové nezanevřeli. Pak se ale jeho výraz opět změní. Pocítím závan ledového vzduchu a v Olsonových očích se zračí něco temného. Dobře vím, co to je. Opět ke mě natáhne ruku se sekyrou, ale tentokrát už se ho nezaleknu. "Zrádce." Řeknu tiše. Mohlo by se zdát, že jen opakuji Olsonova slova, ale já tím vítám toho, kdo je zodpovědný za seveřanovu chorou mysl. Myslela jsem si, že se spokojil s tím, že sem přitáhl cizince a štve nás proti sobě. Tohle je zcela nový druh odpornosti. "Nech Olsona jít. Co tím vůbec sleduješ? Myslíš, si, že dokážeš nahlodat srdce místních lidí? Myslíš si, že je dokážeš obrátit proti bohům? Nikdy neuspěješ!" Cítím štítivou nenávist už jen při pohledu do těch chladných očí. Všechny smysly mi radí, že bych měla prchnout, ale to já neudělám. Tehdy v noci jsem z něj měla hrůzu. Teď už se ho ale nebojím. "Já jsem hlasem bohů a ty budeš zničen. Nejsi zde vítán, odejdi dřív, než se na tebe snese jejich hněv!" Teď už nevnímám Olsena. Ani druhého seveřana, mluvím jen a pouze k té bytosti, která nyní tahá za nitky. Padnu na kolena a skloním hlavu. Moje rty se bezhlasně pohybují, jak odříkávám modlitbu ke Skauldovi a žádám ho, aby ochránil tento dům a vyhnal odsud vše zlé.

Letitia - 04. dubna 2020 11:23

U velitele "Že byste mě možná měl poslat do Alesglas," promluvím. "Ovšem já nejsem váš hlavní problém, že." Dovolím si trochu polevit ve formálnosti. Tradiční přístup je je mlčet a odpovídat pouze na přímé otázky ano, pane a ne, pane. Jenže to by mi nic nepřineslo a tuhle příležitost mohu zkusit využít. "Já například nemám nic společného s těmi loďmi které se tu náhle objevily. Stejně tak nestojím za náhlým odsunem lidí a materiálu někam do hor. Jsem jenom malé kolečko v hodinách. Postradatelné kolečko abych byla přesnější. Kolečko, které se hodinář rozhodl odstranit aby se jeho dokonalý výtvor nezasekl," použiji příměr. Vím, že je Torjak nortimeberec, ale také je na jejich poměry schopnější myšlení za roh, proto by to mohlo dopadnout na úrodnou půdu. Pokud tu vůbec znají mechanické hodiny. Snad ano. "Má služba zde končí. Mám odcestovat zpátky domu a tohle celou věc komplikuje. Hlavní otázka je, kdo bude mít největší prospěch z toho když se můj odjezd odloží nebo dokonce zruší? Když bych skončila v jarlově vězení a nedostala se zpátky do Celestionu tak kdo na tom může nejvíc získat? Vy? Vaše šlechta v Alesglas? Váš král? Mě osobně to moc nesedí. Jistě, chytit špiona by vám jistě zajistilo trochu pozornosti, ale sám dobře víte, že tady není nic důležitého co bych mohla prozradit. Že je většina rekrutů neschopná spíš si ustřelí hlavu než aby něco zasáhli? To není novinka. Rozestavěná pevnost a jedna zapadlá vesnice? Rozhodně místo nebývalého strategického významu. "Opravdu velká tajemství, která je potřeba strážit," pobaveně si odfrknu, "ale víte co vám řeknu? Nejste jediný na koho jsem byla upozorněna. Jsou tu momentálně čtyři strany, vlastně spíše pět. Vy a Nortimber, Já a Celestionská koruna, Liga, Společnost a vesnice," pomalu vypočítávám na prstech a sama se divím jak hezky to vyšlo. "Takže ano, možná jsem se někde o pár věcech týkajících se vás někde zmínila, ale to je pouhá čtvrtina všech informací a někteří lidé by mohli ztratit mnohem víc kdybych někde promluvila." Velitel rozhodně není hloupý a jsem si jistá, že mu to dojde, ale jak s tím naloží a co to bude znamenat pro mě, to je jiná otázka.

Freya - 05. dubna 2020 17:28

U táborového ohně Na tábořišti mne přivítá vůně večeře. Arlo očividně nezahálel. Jen jej spokojeně pozdravím kývnutím hlavy a s díky přijmu svou porci večeře. Vypadá to vážně lákavě. A dokonce i Christopher už vypadá trochu odpočatě. Poslouchám, co Isa zjistila a hledím do plamenů ohně, který příjemně hřeje. "Rozhodně to nebudou žádní banditi. Vsadim se, že maj jen dávat dobrej pozor, kdo se tu pohybuje. Hlídat, aby nikdo moc nestrkal nos do věcí, do kterejch mu nic není a každej podezřelej pohyb hlásit," podotknu jen na zjištění Isy. "No vlastně docela jo. Narazila jsem na vcelku velkej tábor, tak čtyřicet lidí odhadem. Řekla bych, že i ti kolem cesty patřej k nim. Někdo se hodně snaží, aby jim vše vyšlo, aniž by je někdo rušil. Očividně to maj docela docela dobře vymyšlený. Ta mapa, co sme našli u toho chlapíka ukazuje polohu toho tábora a snad i ostatních hlídek či tábořišt podle cesty a kolem. Můžeme se jim tak vyhnout v bezpečné vzdálenosti, ale i tak asi nebude zcela jednoduché proklouznout k hoře, kor když vlastně nevíme, co tak úplně hledáme." S posledními slovy se otočím na učence. "Takže, jak budem pokračovat dál? Zkusíme se dostat blíž ke Špičáku a budeme doufat, že budeme mít štěstí? Případně nejdřív můžeme zkusit vyzvědět něco v tom táboře. I když hlídanej je docela dobře. Ale snad by se šlo dostat blíž. Nějaký jiný návrh?" kouknu po ostatních. Je třeba vymyslet, co dál.

Arun - 05. dubna 2020 21:37

Dílo vědmy Hela Vědma se obrátí k něčemu jinému – ke zdroji té nemoci, k temnému duchu, který obchází v horách. Ale mluvil to skutečně on? Nebo to bylo jen šílenství, které nanesl do hlavy poctivého muže? Vědma padne na kolena a volá Bohy o pomoc… Slyší, jak z Olsonových úst vyjdou další slova: „Nemá cenu prosit. Nikdo tě neslyší. Nikdo tě neuslyší.“ Hela nevnímá, to, co se děje v místnosti – obrací svou mysl k bohům. Avšak pojednou je její soustředění narušeno chladem… který jako by nyní zarazil osten přímo do jejího srdce. Zima a třas jí projede zevnitř. Uslyší hlas… ale neví, zdali jsou to Olsonovy rty, které se hýbou. Mám ho nechat jít? Prosím, jak si přeješ, holčičko! Pojednou má pocit, jako by se světnice zahalila do temnoty. Slyší skutečně podivné, plíživé kroky a tichý smích? Otevírám lidem oči… neukazuji nic než pravdu… sama brzy uvidíš… tví bohové tě neochraní… A poté, jako by se dotkla její tváře ledově studená ruka. Hela se prudkým cuknutím probere – nespadla do bezvědomí, ale to, co viděla byla bez pochyby vize… jen nikoliv od jejích Bohů… Hledí do očí Olsona, který stojí nad ní. Už v nich není šílenství… ale o to více je v nich bolesti a strachu. Vidí v nich strašlivou hrůzu a paniku… z jakého snu se seveřan právě probral? Vidí, jak se zakymácí, jak se chytí nejprve za hlavu a poté za hruď, než se celý zhroutí k zemi s mohutnou ranou. Druhý seveřan zděšeně odskočí a očima těká z Olsona a zpátky na ní. V tom momentě však Hela uslyší výkřik – zděšené vyjeknutí ženy. Dveře do ložnice se otevřou a dovnitř vběhne žena ve středních letech – nejspíš Keilma. Padne na zem u Olsona. Hela jí slyší cosi šeptat s nesmírnou láskou, se slzami v očích… skoro jako by zapomněla na mnohé modřiny a podlitiny na své tváři a na jednu ruku, kterou nehýbe, protože je nejspíš zlomená. Horal ještě chvíli šokovaně hledí na Olsona a poté očima sjede k Hele. I žena se odvrátí od svého muže rychle na vědmu pohlédne. Rychle jejímu pohledu uhnout. Oba dva – ale ne dřív, než si všimne, co se v těch pohledech zračí. Hela zná tu emoci až příliš dobře, neboť jí vídá často dokonce i v očích Helskarských. Je to strach. Strach z neznáma… strach z vědmy. Přátelé a nepřátelé Letitia Torjak si poslechne slova Letitie. Nezdá se, že by byl uražen jejím méně formálním postupem – a skutečně si poslechne to, co má na srdci. A pokud může něco usuzovat z rychlého úšklebku, který mu přejel na tváři při její metafoře, tak jí víc než dobře rozumí. Poté, co domluví, velitel naznačí rukou k ní a přidá k jejím slovům: „A přesně proto tady sedíte jako svobodná žena a nejste zatčená… navzdory názoru některých dalších mužů pod mým velením.“ A není těžké si domyslet kterých. „Četl jsem to. Vaše zájmy tady vážně nebyly zaměřené na pevnost a na armádu. Nevím, na co jste tu měla dávat pozor, ale rozhodně nebudu dělat své zemi nesmírnou službu, když vás nechám zavřít pod zámek, zatímco se dějí o dost větší věci.“ Velitel si povzdechne, než pokračuje dál. Urovná zpět papíry, které roztáhl a pokračuje: „Samozřejmě, pokud vás nechám jen tak odjet zpět do Celestionu… pokud se tam teda vůbec v současné situaci dostanete… dá se říct, že by si to někdo mohl špatně vyložit. Mí muži jsou sice loajální, ale i mezi seveřany jsou udavači a prospěcháři. V Nortimberu jsou muži, kteří v náš národ rádi vrážejí klíny.“ Mávne rukou, jako by jí nechtěl sám prozradit příliš. „Ale na tom nesejde. Máme v pevnosti problémy, které jsou tím horší, čím víc se řeší. Včetně vás. Důvod, proč jsem vás dal vzbudit takhle ráno a proč jsem s tím důvěřoval jen svým vlastním mužům je dost jednoduchý: Chci abyste byla s východem slunce z pevnosti. Zmizte, jak chcete. O papíry se nebojte…“ Nyní se velitel pousměje. „Získala jste na svou stranu lidi s dobrými argumenty, slečno. Chtěl jsem si jen poslechnout, co k tomu máte co říct vy. Neříkám, že se mi to líbí… ale pokud zvládnete dost rychle zmizet, nikdo by o vás neměl vědět. Jistí lidé budou přesvědčení o tom, že hnijete od dnešní noci v pevnostním žaláři. Oficiálně jste zde stále umístěna – až do momentu, kdy budou do Celestionu v pravý čas, dejme tomu během několika týdnů, doručeny vaše propouštěcí papíry z dočasné služby na výpomoci Nortimberu podepsané jarlem.“ Zdá se, že i Torjak si uvědomuje vážnost situace, když přistoupil jako pořádkumilovný seveřan a důstojník k takovému řešení. Na druhou stranu... Společnost už dříve tady na severu ukázala, že neplánuje jednat v rukavičkách. Jenže velitel ještě neskončil. Jeho tvář zvážní a zpřísní během jediné pomlky. Nyní přišlo ono příslovečné ale. „Za předpokladu, že bude možné dojít v bezpečí do Alesglas a zpět – a že se někdo zbaví všech těch s prominutím zatracených Celestionců, kteří se v horách usadili.“ Opět se pousměje a dodá: „To je taková menší protislužba, na které jsme se s vašimi přáteli domluvili. Vy pomůžete mě uklidnit tuhle situaci… a já pomůžu vám vyřídit v horách to, co potřebujete.“ Ano… ale jen dokud se to oběma stranám bude hodit. Dokonce i v Nortimberu neznamená čestné slovo zas tak moc. Plánování Freya Oba žoldáci přikývnou na nové informace i závěry Freyi. Není těžké si dát dvě a dvě dohromady. „Tak odtud asi vyrážej, z tohohle tábora…“ přemýšlí Arlo. „Pokud jdou za tím, co my, dávalo by smysl, aby se usadili hned pod horou. Ale nám to věci spíš komplikuje.“ Christopher, který už se zotavil z nejhorší únavy, razantně přikývne a se souhlasem přidá i svůj vlastní názor. „To rozhodně… původně jsem doufal, že budu moct nerušeně prozkoumat okolí hory – maximálně, že bude třeba uklidnit nějaké místní… nečekal jsem, že nás někdo předhoní.“ Arlo se nezdá moc spokojený s tou odpovědí: „To je sice krásný, ale co teď? Freya má pravdu, nemůžeme jen tak bloudit kolem hory a doufat, že budem mít štěstí…“ Christopher si odkašle… a nadechne se. Freya i oba žoldáci se vnitřně obrní proti záplavě slov, která nejspíš bude následovat. „Nejsme tak docela ztracení, přátelé, protože ač jsem neměl ani zdaleka tolik času kolik bych chtěl, abych se mohl věnovat těmto pozůstalým pokladnicím, zjistil jsem mnoho od sáhiba Mikha’ila a jsem si jistý, že se mi podaří určit pozici našeho hledaného cíle s dostatečným studiem dokumentů, které sebou vezu a pozemního průzkumu. Pokud se mi podaří prozkoumat některé starší ruiny, které by nemělo být tak těžké v údolí nalézt, na základě trigonometrie a astronomie lze ze starých spisů vysoudit i to, co se na první pohled nezdá očividné. Je velký rozdíl mezi studiem map či dokumentů a možností provádět úkony přímo na místě a ověřit se teorie v praxi. A to je dle mého stále možné v okolí Špičáku, byť s přidanou opatrností.“ Arlo si rukou přejede přes oči a trochu zklamaně odpoví: „Takže budeme bloudit kolem hory a doufat, že budeme mít štěstí. Doufal jsem v něco trochu vznosnějšího než hádání a pobíhání bez mapy.“ Christopher se zdá být nedůvěřivostí žoldáka trochu uražen a tedy protestuje: „Hledáme místo, kam lidská noha nevkročila po stovky, ne-li tisíce let! Nemůžeme očekávat, že bude snadné je nalézt. Pokud jsem správně porozuměl těm spisům, které jsem měl možnost studovat, umístění těchto vzácných skrýší by mělo být možné nalézt v hvězdné obloze…“ Žoldáci už nejspíš Christophera tak pozorně neposlouchají, protože Isa jemně změní téma rozhovoru. „Takže zatímco se bude pan Christopher pokoušet nalézt to místo, my bychom se mohli zkusit dozvědět něco o těch mužích, co se tu utábořili… a třeba jim trochu ztížit živobytí. Třeba bysme dokonce i mohli na takové potíže získat i nějaké místní.“ S nevyřčenou otázkou mrkne po Freye, avšak plynule pokračuje. „I pár lidí může napáchat slušné škody, když se ví jak na to. Ti muži odněkud musí brát vodu a někam musí vyrážet pro jídlo… vlastně se spíš divím, že už je odsud místní nevyštípali.“ Freya ví, jak to chodí na jihu – a že západní národy, jako jsou mateřské země Isy i Arla, jsou na tohle specialisté. Tažení tam dole na jihu byla téměř nesnesitelná kvůli otráveným zásobám, spáleným polím a zbořeným mostům. Bylo dost těžké dostat někoho do přímého boje – i když Celestion míval v takovém případě desetinásobnou převahu, nakonec stejnak musel sedět před hradbami nějaké pevnosti a nechat se týrat místními lupiči organizovanými agenty Atmorijců… Ale seveřané… a obzvlášť horalé tady v téhle pustině… nic takového doopravdy nemohou znát. Mají nafouklé smysly pro čest – kdoví, jestli by byli ochotní dělat něco jiného než jen vyzvat Celestionce na souboj muže proti muži. Na druhou stranu… táboří přímo pod Špičákem… to musí pocity hodně rozvířit dokonce i mezi stoickými horaly…

Hela - 05. dubna 2020 21:55

Dotyk Zrádce Neposlouchám ho. On mi nemůže ublížit. Ne, když nade mnou drží ochranou ruku sám Arun. Moje víra je pevná a neochvějná, vím, že bohové by mě nikdy neopustili. Neopustili by žádného seveřana. To jen Zrádce se mě snaží svést na zcestí. Olsona možná dostal, možná to ani nebylo těžké. Něco mi říká, že ta bolest, kterou jsem v jeho očích viděla, byla skutečná. Nebyla to žádná ilzue. U mě ale neuspěje. Náhle ale uslyším hlas, který nedokážu vytěsnit. Ovane mě chlad, jaký jsem necítila ani v té nejhorší zimě. Vlastně ne, už jsem ho cítila. Tehdy večer, v mé chalupě. Pusť ho! Lžeš, jen lžeš! Nic jiného ani Zrádce neumí. Oči nechávám stále pevně zavřené. Když však na tváři ucítím chladný dotyk, nemám daleko k tomu, abych omdlela. Když se mě dotknul Arun, zanechal mi na ruce hluboké popáleniny. Nyní zase cítím, jak se mi na tváři tvoří omrzliny. Jsem si skoro jistá, že kdybych se nyní podívala do zrcadla, našla bych na kůži zřetelné stopy prstů. Prudce oči otevřu, stále je přede mnou Olson. Jeho oči jsou doširoka rozevřené. Jakou noční můrou ho Zrádce vlekl? Nebo ho donutil sledovat, jak ubližuje své ženě a dceři? Je mi zle od žaludku a připadám si nesmírně slabá. Olson se zhroutí k zemi ale mě k činnosti probere až ženský výkřik. Keilma se vrhne ke svému muži a já jsem ráda, že nad ním, i přesto všechno, nezlomila hůl. Zkontroluji, že Olson žije, a poté se konečně zvednu. Ve tvářích muže i ženy se zračí strach. Tenhle pohled znám, je skoro stejně chladný, jako dotek Zrádce. Ale na takový jsem zvyklá. "Padlý je pryč. Opustil tvého muže, ale nebude daleko." Nyní obrátím svůj pohled od ženy k seveřanovi. "Dokud budou v tomto kraji cizáci, bude Zrádce sílit. Sežeň všechny bojeschopné muže. Naši bohové nás nyní potřebují." S tím se obrátím na patě a rychlým krokem vyjdu z domu. Kolem jezera zamířím zpátky za léčitelkou. Srdce mi stále divoce buší. Čekala jsem mnohé, ale na tohle by mě nedokázal připravit nikdo.

Letitia - 06. dubna 2020 19:43

Konec rozhovoru "Rozkaz, veliteli," odpovím trochu v žertu, ale jenom opravdu trochu. Jsem ráda, že je Torjak rozumný. Mohl mi to hodně znepříjemnit, ale dobře si spočítal, že by ho to stálo víc než by pak získal. takhle to bude pro všechny lepší s výjimkou Společnosti a to je to co všichni chceme. Doresgrück to strategicky vůbec nezvládl a poštval proti sobě úplně všichni a ti se pak logicky spojí aby ho dostali. Takhle se války vyhrávají opravdu těžko. "Ještě jedna otázky. Předpokládám, že se to týká i mého desátníka. Nechci ho tu nechávat napospas lvům, jestli mi rozumíte," zeptám se, protože by mohl mít velitel trochu jiné plány, ale nepředpokládám to. Nejspíš bude rád, když se zbaví dalších dvou celestionců tady. Jinak jsem tedy připravená odejít. Vezmu si pár svých nejcennějších věcí, které tu mám a potřebuji si promluvit s Erlingem zda se mu povedly úkoly, které jsem mu zadala a pak sbohem Ornbjarne. Nech si své studené zdi pro někoho jiného. Na Gastona se nakonec nezeptám. Udělal jsem v tomto případě co jsem mohla a pokud se s ním mám setkat, tak je to na Nejvyšším. Já teď mám trochu jiné starosti.

Freya - 07. dubna 2020 17:23

Podle hvězd S odpovědí CHristophera není moc spokojen Arlo ani já. Podle toho, s čím už jsme měli tu čest a co jsme viděli si ten, kdo tu operuje dává setsakramentský pozor na to, aby jeho činnost zůstala neobjevena a my si tu bloumat kolem hory a hledat cosi. Prozkoumání ruin v údolí a spoléhání na studium jakýchsi materiálů nedává o moc větší šanci, že rychle a bez povšimnutí něco najdem. Když pak zmíní hvězdy, vzpomenu si na vyobrazení v hrobce a na překreslenou mapku, kterou mám stále ještě u sebe. Hvězdná obloha...mapa hvězd...někdo už ji studoval před námi... Z úvah mne vytrhne až Arlo, který navrhuje, že Christopher si může zkoumat a my zjistit něco o těch, co se zde usadili a případně i využili místní. "Nejsem si jista tím, zda je dobrý nápad tahat do toho místní. Těžko nám budou věřit, že nám jde o jejich posvátná místa." podotknu jen. Ačkoliv tady už jsme dosti daleko od Helskary na to, aby mne tu někdo znal, ale jakmile otevřu pusu.... "Zatím bych se soustředila na ten tábor, třeba se něco kloudného dozvíme tam. Ovšem Christopher nemůže chodit po lese sám. Zůstanu s ním, třeba mu pomohu najít něco v těch ruinách, o kterých mluvil a vy byste se mohli podívat na ten tábor," navrhuji žoldákům. Pro sebe už si nechávám to, že se zkusím v noci podívat ještě do té mapy, kterou jsem si překreslila v kobce, a která by nás snad mohla posunout o něco dál. Ovšem musí to vypadat tak, že jsme vše našli jen jaksi náhodou nebo díky učencovým poznatkům. Doufám jen, že ti dva nebudou mít nic proti. Učence ovšem vskutku nemůžeme nechat samotného, to musí uznat. "Když bychom nijak neuspěli, můžeme zkusit další plán, a to znepříjemňovat jim život, třeba nakonec i s pomocí místních," pokračuji, i když si vážně nejsem jistá tím, jestli bychom někoho získali jen pro nějaké záškodnictví, aniž bychom my sami přišli v podezření. No, ale to budeme řešit, až na to přijde a třeba k tomu nebude muset nakonec vůbec dojít....což by bylo i lepší... Pohledem přejedu po všech přítomných a čekám, zda-li k tomu ještě někdo bude chtít něco dodat a zda-li se mnou budou souhlasit.

Arun - 07. dubna 2020 21:48

Obchází Zrádce… Hela Vědma vstane a přejde k seveřanovi. Poté se zvedá od něho, obrací se k oběma horalům, kteří ji stále trochu šokovaně sledují. Ale vědmy jsou tu od toho, aby věděli co dělat i ve chvílích, kdy nikdo neví. A právě teď Hela potřebuje místní na svou stranu. Zdá se, že zmínka o padlém Zrádci oba horaly otřásla na tolik, že se ani nepodivují rozkazu vědmy. Horal ihned přikývne na její požadavek. „To udělám, dobří Bohové,“ vydechne… ale ihned nevyrazí. Sklouzne očima k Olsonovi – u něj stále sedí Keilma a nevšímá si světa kolem sebe. Hela vykročí směrem ke dveřím. Cítí spěch, se kterým by měla vyrazit za Bjelanou… ale i tak na prahu zaváhá. Má pocit, že slyší ozvěny posměšného smíchu… Konečně vykročí do chladného vzduchu zpět po pěšině. Všimne si, že dvojice horalů, kteří sem původně přišli se svým druhem, se vrátili a rokují spolu na tom samém místě jako když přicházela… Než k nim však vědma stačí dojít, uslyší za sebou zavrzání dveří a hlas druhého seveřana. „Olson… on – on je mrtvý.“ Cítila skutečně jeho dech? Jeho tlukot srdce, když ho kontrolovala? Skutečně byl naživu, když od něj odcházela? Pochybnosti zaplaví hlavu vědmy ať už chce nebo ne… ale zachová si kolem sebe dojem rozhodnosti a přesvědčené vůle, který jí dodává její skálopevná víra. „Ani jsem se ho nedotkl,“ dodá na ujištěnou horal a pohlédne na druhé dva muže, kteří poté sjedou očima na Helu. Hela uslyší, jak za ní z domu vychází i Keilma. A když promluví žena, v jejím hlase je slyšet zlá nenávist. „To ona ho zabila! Ještě před chvilkou byl v pořádku,“ dodává v slzách. Všichni tři muži zpozorní a Hela pocítí jejich zraky na sobě. Avšak nejsou nepřátelští… obzvlášť z horala za jejími zády necítí nic než téměř posvátný strach. Ale tohle je špatně, cítí vědma… mohlo to být příliš na Olsonovu duši, ty hrůzi, kterými si prošel… mohl nechat smrtelný život za sebou… avšak i pokud po jejím odchodu zemřel… odcházel by se Skauldem, nikoliv se Zrádcem. A Keilma by to dokázala přijmout bez vzteku či nenávisti. Zrádce ještě neodešel… už tu není cítit jeho přítomnost, ale stále obchází tyto hory a hledá v lidech slabiny, které by mohl využít. Uhlíky šílenství, vzteku a nenávisti, které by mohl rozdmýchat. A svou silou oslabuje přítomnost Bohů, kteří by jinak každého seveřana před tím pokušením ochránili. Za úsvitu… Letitia Odpověď kaprálky podle všeho Torjakovi vyhovuje – spokojeně přikývne a už to považuje za vyřešení, když se Letitia ještě ozve s otázkou ohledně desátníka. Torjak se pousměje a přikývne. Mávne při tom rukou a dodá: „Jistě, jistě. Doufám, že vám bude nápomocný. Poručík Geir se mezitím bude věnovat vašim rekrutům.“ Nedodá to, co si dozajista myslí – tedy to, že čím méně Celestionců v pevnosti, tím lépe, co se jeho týče. Když se Letitia zvedá, Torjak se zvedne rovněž a věnuje jí jedno zasalutování po celestionsku. „Jako jeden voják druhému, slečno, hodně štěstí.“ A tím je to uzavřeno. Letitia odejde – ještě mine Harikssona, který jí věnuje jeden opovržlivý pohled – a už se může věnovat svému odjezdu. Nejprve probudí Güntera – jen mu řekne, že se odjíždí na rychlo a desátník už se vrhne do příprav. Zatím ho nechá být a sama se vydá podívat po Erlingovi. Poslední dobou spával Erling v pevnosti a už ani na noc se do vesnice nevracel… je tomu tak od té doby, kdy mu uštědřili jeho bratři v Helskaře několik nehezkých ran. Ač si udržel svou, dozajista mu tím jeho domov trochu znechutili. Avšak když se potichu dostala k místu, kde by měl spát, našla prázdný kavalec. Neví, kde je a nemá mnoho času ho hledat. Prozatím to tedy nechala být, posbírala si vše potřebné… vlastně spíš všechno co bylo její. Není jisté, kdy a jestli se sem bude vracet. Vydala se ven, na nádvoří, kde našla rozespalého Mikha’ila a Güntera postávat v rohu a tiše se o čemsi dohadovat. V šedé ranní mlze, která přichází od fjordu, by si jich nikdo neměl všimnout. Letitia spokojeně zaznamená, že Elko má sbalený ruksak plný věcí pro přežití, a ještě je opásán buď koupenými, zpytlačenými nebo ukradenými kožešinami, které rozhodně v horách přijdou vhod. Ve svém nastrojení vypadá spíš jako jeden ze stopařů a lovců kožešin Společnosti. Ale je rozhodně připraven na divočinu… V rukou drží váček s pěnezi a pokouší se rozespalého jižanského obchodníka o čemsi přesvědčit. To není všechno – kaprálka si také všimne mohutné postavy, která přichází od vesnice po cestě… to se snad Erling vrací včas, aby se stihl převléct do uniformy a najíst se před nástupem. Při své cestě do vesnice si pochopitelně nevzal pušku, kterou od ní dostal, ani uniformu, která by mu velkou službu nedělala. Ve svém seveřanském oblečení je pro ni téměř k nepoznání… s uniformou je to jen další voják, ale tady na první pohled vidí jeho místní kořeny. Slunce se pomalu začíná zvedat a času ubývá – čím dřív odsud zmizí, tím lépe. Ornbjarn už pro ni nic nedrží. U táborového ohně Freya Seveřanka se dá do porady s žoldnéři – ti jsou nejdřív poněkud překvapení, že se Freya dobrovolně nabízí jako chůva pro zpola pomateného učence, ale rozhodně se nepouští do protestů. „Ano?“ začne Isa tak trochu překvapene, ale poté rychle dodá: „Ano, samozřejmě. Nemůžeme si dovolit, aby se vám něco stalo, pane Christophere. Freya se vyzná v pohybu v divočině, to už ukázala, bude pro vás nejlepší průvodce.“ Učenec sám přikyvuje. „Ano… ano, to je dobrý nápad. Sice si nedělám iluze o tom, že byste měla nějaké hlubší znalosti o tajích těchto hor, avšak vaše znalosti o místním folklóru by mohli přijít velmi vhod co se hledání lokace naší pokladnice týče… a vaše expertýza v pohybu v horském terénu bude bez pochyby rovněž vhodně využita…“ Žoldákům se tohle uspořádání také zdá nejsmysluplnější. Arlo se ušklíbne. „A my mezitím zkusíme zjistit něco od našich kamárádů v údolí… a třeba jim i trochu udělat zle. Ale opatrně, samozřejmě, nechceme se prozradit. Překvapení a utajení je našimi nejsilnějšími zbraněmi.“ „Je jen škoda, že místní jsou tak podezřívaví,“ povzdechne si Isa. „S takovými deseti chlapy – seveřany, by se daly dělat zázraky.“ Zdá se, že Liga věděla, co dělá, když obstarávala tyhle dva… nejspíš Atmorijci tušili, že nebudou mít početní převahu… a Arlo a Isa vypadají jako pravá noční můra pro jakoukoliv armádu, která se vyskytuje v okolí a není spřízněná jejich cílům. Nemají morální zábrany a nebojí se žít podle pravidla ,Účel světí prostředky‘. Jen si musí dávat pozor, aby na sebe neupozornili… pohyb v údolí by to pro Freyu a Christophera učinilo daleko těžší. Avšak vzhledem k tomu, jak divoké údolí kolem Špičáku je, nemělo by těžké udržet se mim dohled… „Dnes v noci budeme společně držet hlídky a poté se můžeme rozejít,“ navrhne Arlo. „Já a Isa budeme tady udržovat základní tábor a pokusíme se z něj prozkoumat tábořiště těch v údolí, popřípadě zkusit i zjistit něco o těch ostatních místech na té mapce, kterou jste našla, Freyo. Možná by bylo lepší, nám jí dala. Pokusíme se zjistit co nejvíc. Pokud by se ukázalo, že některé z těch křížků značí třeba skrýše zásob, mohlo by to pro nás být velmi užitečné.“ Isa poté přidá: „A pokud to stihneme až k průsmyku, mohli bychom zkontaktovat pana Percivala a pana Edamitsu a informovat je o tom, co jsme zjistili.“ Arlo přikývne a skončí: „A vy mezitím můžete zkusit najít to, co hledáme. Snad to nebude tak obtížné.“ To je ukázka trochy západního optimismu… Žoldáci se začínají věnovat zas své večeři a teplu ohně, ale Freya má ještě šanci zkusit jejich úmysly ovlivnit… anebo zavézt nenucenou konverzaci a zkusit o nich zjistit něco víc… Pořád neví, jaký přesně je jejich vztah k Lize… a odkud se vlastně vzali. Něco podobného by mohla zkusit vytáhnout i z Christophera, který v teple ohně spokojeně pospává. Něco jí však říká, že učencově povídavosti si bude moci užít dost a dost v následujících dnech…

Hela - 07. dubna 2020 22:20

Bratr proti bratru Vyjdu z domu, ale ujdu sotva několik kroků, když za sebou zaslechnu hlas. Mrtvý? Byla jsem si naprosto jistá tím, že jsem cítila tep, když jsem odcházela. Mohla jsem se zmýlit? Jako kdybych ve větru zaslechla tichý, zlovolný smích. Zrádce! Zastavím se a krátce pohlédnu na oba seveřany, kteří čekali venku. Keilma mě právě nyní obvinila z vraždy, ale ani jeden z nich se nepohne, dokonce ani v jejich očích nevidím nenávist. Velmi pomalu se otočím a pohlédnu na ženu. Snažím se číst v její tváři. Mohl snad nyní Zrádce posednout ji? Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby udělal všechno pro to, aby se ode mne seveřané odvrátili. Stejně tak ale z ženy může nyní hovořit smutek. Ztratila manžela, avšak její slova o tom, že Olson byl ještě před chvílí v pořádku, jí usvědčují. "Tvůj muž nebyl v pořádku už celé dny. Dost možná byl mrtvý dávno před tím, než já jsem do hor vůbec vkročila. To jen zvůle Zrádce ho udržovala při životě. Jeho nenávist a vztek na vše živé a dýchající." S každým slovem se pomalu, krok za krokem, vracím k chalupě. Pohled zabodnutý do Keilminých očí. Oči jsou okna do duše, prozradí na člověka i to, co by nechtěl. Mě by ale nyní, k mé domněnce, stačil jen záblesk chladu. Ale co když mám pravdu? Jak můžu já, pouhá vědma, bojovat s bohem? Vlastně ani netuším, jak to, že na můj příkaz opustil Olsonovo tělo. Byla tohle celé snad léčka, do které jsem se chytila? Srdce mi divoce buší, ale na mé tváři se neobjeví ani stín nejistoty. Vědma musí za všech okolností vědět, co dělá. "Zrádce si vybírá ty, kteří se ocitnou na scestí. Bohové chrání své věrné. Pouze ti, kteří ztratí víru se ocitnou v nebezpečí jeho vlivu. Tak, jako tvůj muž...tak, jako ty." Jsem si jistá tím, že ne všechno, co Olson říkal, byla slova Zrádce. Právě jeho pochybnosti ho vehnaly do spárů Padlého boha. Věrných, jako jsem já, nebo Sigvar, by se ten zkažený tvor nikdy nedokázal zmocnit. "Je mi líto tvé ztráty, ale nemohla jsem nic dělat. Pochovej muže a postarej se o dceru. Potřebuje tě." Opět se otáčím k odchodu. Jednou rukou musím pevně sevřít hlavici své sekery, abych potlačila třas.

Letitia - 08. dubna 2020 16:09

Čas vyrazit Já mám na sobě svou zimní uniformu, plášť a samozřejmě zbraně, včetně erární muškety. Není tak dobrá jako ta co jsem měla, ale bohatě mi postačí. Důležitá je hlavně zásoba prachu a kulí. Zbytek těch osobních věcí a vína mám ve vaku. Chtělo by to koně, ale s tím kam míříme by možná byl na obtíž. Také bude jednodušší takhle zakrývat stopy. Je čas zmizet stejně jako se pomalu začíná rozpouštět mlha. Nechám desátníka s atmorijcem jejich dohadování a vyrazím za Erlingem. S tím si potřebuji promluvit hned. Chci vědět jak uspěl. Pořád ještě můžeme něco vzít odsud když na to přijde. Mapu mám a cestu zhruba znám tak by to nemuselo být tak špatné, ale stejně bych raději toho průvodce. Cítila bych se jistější. Zastavím se před mladým seveřanem. Nic neřeknu, jenom se na něj zadívám s otázkou v očích. Všechno podstatné jsem již pověděla teď mě zajímá výsledek a kam mám jít.

Freya - 08. dubna 2020 21:17

U táborového ohně Aby ses ještě nedivil, příteli... O Christopherově poznámce o znalosti tajů hor si myslím své, ale nahlas nic neřeknu a jen se věnuji své večeři. Jsem vcelku ráda, že prozatím neprotestuje ani on ani ti dva, i když jsem je snad trochu zaskočila. "Hlavně si dejte bacha a moc to nepřehánějte, nepotřebujeme, aby začali čmuchat moc kolem," upozorňuji jen ty dva, protože to poslední, co bychom potřebovali je, aby nás tu někdo našel. Na poznámku Isy jen pokrčím rameny. "I kdybychom někoho přesvědčili o našich dobrých úmyslech. Na nějaké velké záškodnictví je neužije." Sáhnu pro mapu, kterou jsem ukořistila a okamžik si ji prohlížím. Je fakt, že jim bude asi momentálně užitečnější a třeba se díky ní ještě něco zajímavého dozví. Snad se jim dá důvěřovat, alespoň prozatím, i když zde snad sledují i své zájmy. "Tady, asi se vám bude vskutku hodit víc." Podám mapu nakonec Arlovi. Návrh Isy už mne pak potěší o něco méně. Zatím mi vcelku vyhovují tyhle počty a o další společnost nějak moc nestojím. "Nejdřív bych zjistila, co se dá a až pak se soustředila na podávání informací dál." podotknu jen, ale dál ji nepřesvědčuji. Vcelku bych nerada, aby jim to přišlo nějak divné. Buď mi dá za pravdu nebo se pak budu muset zařídit holt dle potřeby. Dál už se věnuji jen své večeři. Hledím do ohně a přemýšlím. Nějak se mi momentálně nechce začínat další rozhovor. Vše potřebné už bylo řečeno a na klábosení bude ještě času dost. Užívám si chvíle klidu a hřeji si ruce nad plameny ohně. "Hlídky jako dosud?" zeptám se pak jen těch dvou. Doufám, že nebudou proti. Docela ráda bych se podívala ještě na tu mapu z kobky.

Arun - 09. dubna 2020 20:39

Keilma a muži z hor Hela S každým krokem vědmy, jako by se žena snažila vypadat menší a menší. Jestli se Hela něco naučila od své babičky, tak to byl pohled tak ostrý, že by se jím dala řezat horská žula. Ale nejde jen o to úkazat Keilmě, s kým si tu zahrává… Hela se pokouší proniknout do jejích očí a najít známku přítomnosti Zrádce… Jenže něco takového je nesmírně obtížné… zvlášť vzhledem k tomu, jak málo času měla na to, aby vůbec začala rozumět věcem, které se kolem ní nyní dějí. V životě se s Padlým nesetkala… a nyní proti němu má bojovat. Navíc… doposud měla vždycky spíš než cokoliv jiného pocit, že to sám Zrádce se jí ukázal… nikoliv že ho ona odhalila. Vždy si vybral šanci, kdy mohla být zranitelná, aby se pokusil nahlodat její víru v sebe a v Bohy… poškodit její odhodlání… nebo jí dokonce samotnou ohrozit na životě. Keilma se stáhne – dokonce udělá krok zpět, když Hela mluví. Několikrát nejistě pohlédne za sebe, oheň jako by se z ní pod pohledem vědmy docela vytratil. Zbývající tři horalé Helu pozorně naslouchají… každé její slovo váží a přebírají v hlavě. Když se konečně zdá, že na ně zapůsobila, opět se obrací k odchodu. Ale Keilma, ať už podnícena žalem, vztekem nebo Zrádcem samotným, nedohrála svou roli. Hela jí slyší vykřiknout, téměř zavřískat: „Čarodějnice! Je to Bohy zatracená čarodějnice!“ To slovo… skutečně není z hlavy horalky… to je něco, co by říkali cizáci a ti, kteří nerozumí místním tradicím. Možná, že se jí nedokázal ještě dostat do hlavy… ale snaží se, vkládá jí svá slova do úst a podněcuje v ní mrzké pocity. Nejspíš trpí… je zranitelná. Než se však může Hela otočit a odpovědět, promluví seveřan vedle Keilmy. Ten, který byl svědkem šílenství Olsonova. „Ne – ne… žádná čarodějnice. Je to vědma.“ Jednou rukou tiší Keilmu, která se nyní pustí do pláče. Avšak tváří se obrátí ke svým druhům. „A má pravdu. V horách vobchází něco temnýho. A to znamená, že nás Bohové potřebujou. Máme starý přísahy našich předků, který je třeba plnit,“ dodá vážně. Oba seveřané pouze rozhodně přikývnou a pak už neváhají ani na vteřinu. Obratí ke svým domovům a spěchají předat zprávu dál. Horal mezitím pohlédne na Helu. Pustí Keilmu a vykročí k ní, nabízející jí pravici. „Jsem Halstein, syn Maljána. Vědmo, viděl jsem přes čtyřicet horskejch zim, ale nikdy jsem neviděl to, co dneska. Ale nás nikdo nezlomí – ani kdyby to fakt měl bejt samotnej Zrádce.“ Nezachránila Olsona… ale přesvědčila první muže z hor, aby se přidali na její stranu. Bude však potřeba víc na to, aby cizáky vyhnali… Poslední přípravy Letitia Erling dokráčí až ke kaprálce, než jí řekne, zda se dílo podařilo. „Nakonec mi uvěřili – Helskara se bude mít na pozoru. Dnes v noci byl klid.“ Společnost čeká na vhodnou příležitost… jsou přesvědčení, že než slunce vystoupí na oblohu, Letitia i Günter budou bezpečně pod zámkem. Ale pokud se o něco pokusí, alespoň si tím ještě víc zavaří. Vesnice je bude čekat. A co se týče jeho druhého úkolu… „Podařilo se mi Riama přesvědčit. Ale vyráží tam ne kvůli vám… myslím, že spíš kvůli Freye. Dostane vás do hor, jenže je z vesnice jako já. Víte sama, že my nedůvěřujeme lidem z jihu, dokud si je sami neprověříme… peníze ho budou pramálo zajímat… vlastně ani neřekl, co za to bude chtít.“ Služby, za které se nestanoví cena, bývají velmi drahé… „Ale v horách se vyzná a i po cestě tam. Je tu jen jedna obtíž,“ pokračuje Erling. „Neumí celestionsky víc než pár slov… a neočekávejte, že se bude chtít naučit další.“ Než mu odpoví, objeví se Günter a pokývnutím hlavy pozdraví Erlinga – a tázavě se mrkne po Letitii, co od mladíka ještě potřebuje. Když se podívá za něj, uvidí Mikha’ila, který se vrací zpět do pevnosti. Než zajde dovnitř, ohlédne se. Jakmile si všimne pohledu Letitie, jednou přikývne a zvedna paži na pozdrav. To je nejspíš jediné loučení, kterého se jí od Ornbjarnu dostane. Günter je také bohatší o několik menších pytlíků, které si spokojeně uvazuje k opasku. Zatímco tak činí, obrací se k Letitii. „To nám nějak nabralo na obrátkách, co? A co ty, mladej Erlingu? Všechno dobrý?“ Seveřan vážně přikývne – zdá se, že krásy společenského povídání jsou mu stále cizí, zvlášť v tomto jazyce. Ne že by na nějaké kecání byl čas. „Tak hurá do hor, ne?“ začne překvapivě spokojeně desátník. Další ráno Freya Žoldáci se zdají být z větší části spokojeni s pár výzvědnými výpravami, než se začnou pouštět do nějakého záškodničení, tak snad nebudou dělat přílišné vlny… Co se týče informování zbytku Ligy, Freya nepochodí. Isa pokrčí rameny a odpoví: „Říct, jim, že jsme v pořádku dorazili a že pracujeme na tom, abychom to objevili, ničemu neuškodí.“ S trochou štěstí bude vše hotovo dřív, než by se sem ti další lidé dostali. Už tak je tu víc než dost problémů – s těmi cizinci pod horou… Takhle si to sice nepředstavovala… ale mohla by z toho něco vytěžit. Zdá se, že Liga má alespoň základní představu o tom, co hledá… A pokud se sem v pravý čas zvládne dostat Elko, mohla by to všechno obrátit na svou stranu. Nikdo by se například nedozvěděl, kdyby se učencovi v horách stala… nehoda. Nebylo by to poprvé, co si s desátníkem zašpinili ruce pro to, aby se vyškrábnuli trochu výš. Mezitím se Isa s Arlem pustí do přátelského hovoru nad jídlem. Tu a tam se přidá i Christopher, ale ona sama se nepřipojí. Brzy jsou rozděleny hlídky a jde se spát. Oheň stále hřeje a chrání před nejhorším chladem, který v horách nikdy není daleko… kožešina je příjemná a unavené tělo touží po odpočinku. Avšak i nyní si Freya bere první hlídku, takže jí ještě odpočinek nečeká. Avšak ač unavená, necítí se ospalá. Zůstane sedět pod hvězdami, které jsou zde jasnější, než kdekoliv jinde na kontinentě… a tiše sleduje křoviny a podrost kolem sebe… protože nikdy není jisté, kdy se objeví nějaký špeh nebo divoké zvíře a bude třeba vzbudit ostatní. Její hlídka je klidná – brzy probudí Isu a konečně si může sama lehnout. Usne tvrdým spánkem unavených a probudí jí až vlezlý chlad rána. Tentokrát se vzbudila jako jedna z první a může sledovat, jak se zbytek hrabe z kožešin a přikrývek – a ustrojuje se na den před nimi. Zaznamená, že jak očekávala, oba žoldáci spí s nožem blízko u ruky. Čeho si však dříve nevšimla, je fakt, že dokonce i Christopher dbá na to, aby měl blízko u sebe krátkou dýku, kterou si obstaral v Ornbjarnu. Možná není tak pošetilý, jak se zdá. Arlo, který držel poslední hlídku, jí pozdraví a pokývnutím hlavy popřeje dobré ráno. Poté se projde po tábořišti a začne sbírat své věci. Přitom k ní začne hovořit. „Něco sníme a pak vyrazíme. Stopy po táboření zamaskujem a pak se tu zas sejdeme. Kolik myslíte, že budete potřebovat času?“ Pokud pohlédne na Christophera, dostane se jí jen nic neříkajícího pokrčení rameny. Otázka však je, zdali by v divočině důvěřovala učenci s hlídkou, zatímco by ona spala…

Hela - 09. dubna 2020 21:01

První vlaštovky Cítím zlobu a zášť, ve slovech Keilmy. Když mi hledí do očí, nemá odvahu se mi postavit, ale jakmile se k ní obrátím zády, opět zaútočí. Zrádná...jako sám Padlý. Vím, že tohle je jeho dílo. Možná jí ještě zcela neovládnul, ale to, co vychází z jejích úst jsou jeho slova. Cizáci se jím možná nechali splést, ale chtělo by to mnohem víc, aby dokázal zviklat seveřana. Přijmu Halsteinovu ruku a pevně jí stisknu. "Vyženeme odsud cizince i Zrádce. Ukážeme bohům, že naše víra je pevná." Sleduji, jak se druzí dva seveřané vydali ke svým rodinám. Tohle je jen malé vítězství, ale i taková se počítají. "Rozešli zprávu a shromáždi muže. Setkáme se o novoluní, na severním úpatí Varldbergenu." Do novoluní zbývá ještě několik dní, do té doby musím shromáždit tolik bojovníků, kolik jen dokážu. Krátce pohlédnu na Keilmu, slova ale pronesu k Halsteinovi. "Bylo by dobré, kdyby se na ní podívala Bjelena. Až se uklidní. Tu ruku bude určitě potřebovat ošetřit." Lehkým pokývnutím hlavy se s mohutným seveřanem rozloučím, a kolem jezera se vydám zpátky za léčitelkou. Hlavou mi víří množství rozporuplných myšlenek. Neustále si před očima přehrávám, co se stalo. Snažím se přijít na to, zdali jsem situaci mohla zvládnout lépe. Byla nějaká možnost, jak vyhnat Zrádce a udržet Olsona na živu? Jednala jsem správně?Byl Olson skutečně ztracený, jak jsem jeho ženě řekla? Potřebovala bych ujištění, ale zároveň se bojím odpovědi.

Letitia - 10. dubna 2020 17:43

Do hor "Nějak se domluvíme," ubezpečím Erlinga, že nejsem zcela ztracená. Za tu dobu, kterou tady sloužím jsem něco z místního jazyka pochytila. Na nějakou dvorní konverzaci to není, ale taková běžná domluva by neměla být těžká. A je to všechno. Naposledy se rozhlédnu po mase pevnosti a vyrazíme společně s Günterem pryč. Raději to vezmeme přes rozestavěnou část, kde teď nebude tolik lidí než přes nádvoří a branou, kde by nás kdokoli mohl vidět. Lehká mlha nás stále kryje a až se dostaneme do lesa budeme bezpečně z dohledu. Pak to obejdeme až na místo setkání s Erlingovým soukmenovcem. "Nakonec to nedopadlo tak špatně," odpovím desátníkovi. "Měla jsem zajímavý rozhovor s Torjakem. Můžeme svobodně odejít. Sice byl dala přednost kajutě na Miriam, ale voják musí přijít osud tak jak je. U váš všechno dobré? V noci se nic nedělo? Žádní špehové a tak?"

Freya - 10. dubna 2020 21:08

Na průzkum Dnešní noc proběhla v klidu a probouzíme se do chladného rána. Trochu se protáhnu a už se pomalu škrábu na nohy. Však dnes před sebou máme dost práce a nejspíš dlouhý den. Vida, že i Christopher ctí zásady přežití, jen se trochu usměju. Otázkou je, zda-li by tu dýku uměl také řádně použít, aniž by přitom byl více nebezpečný sobě než okolí. "No, pokusíme se si pospíšit a být na noc zase zde." odpovím Arlovi. Přeci jen je bezpečnější trávit noc v relativním bezpečí našeho tábořiště, kdy se člověk alespoň může spolehnout na druhé. Pokud se nesemele nic nepředvídaného, jen nerada bych trávila noc jen s ním někde mimo. "Pokud to ovšem nepůjde, nejpozději se zde sejdeme za dva dny, kdyby ne, máme nejspíš problémy." Ačkoliv doufám, že se všem problémům vyhneme, spoléhat se na to nedá, takže lepší počítat se vším. Beztak to obvykle dopadá tak, že všechny plány selžou a vše dopadne jinak, než jak si to člověk pečlivě naplánoval. Po rychlé snídani se obrátím na učence. "Tak můžem? Míříme tedy do údolí pod horou?" ujišťuji se ješte, kam se chce dostat. Vzpomínám přitom na mapu, kterou jsem odevzdala Arlovi, kterým místům se máme raději vyhnout a v mysli přehrávám si i mapu druhou, tu, kterou jsem si překreslila z hrobky, třeba nám nakonec pomůže právě ona. Pokud už nemá nikdo nic na srdci, vyrazíme trochu svižnějším tempem, využívaje toho, že alespoň zprvu bude Christopher snad dostatečně odpočatý. Nechci jej ovšem nijak ztrhat, ale času nazbyt nemáme. Sem tam se ohlédnu, zda-li stíhá a není třeba trochu zvolnit tempo. "Kde jste vlastně vyštrachali ty dva? Zdá se, že na cizince z jihu mají docela dost povědomí o pokladech a legendách severu," promluvím po nějaké době cesty, snad ze zvědavosti, snad jen proto, aby řeč příliš nestála.

Arun - 11. dubna 2020 21:20

Zpátky u léčitelky Hela Seveřan se podívá vědmě přímo do očí, než přikývne a odpoví: „Budeme tam. Tohle jsou naše hory.“ A když se poté obrací k odchodu, a ještě přidává své doporučení, horal pouze přikývne. Stejně jako bude třeba se vhodně rozloučit s Olsonem a zařídit vše v tomto ohledu. V Helskaře by práce pro Helu teprve začínala… ale tady to není její kraj – není třeba a ani není vhodné, aby se bez jejich žádosti o pomoc mísila do jejich rituálů. Každý kraj má své zvyklosti… Ví však, že její slova nebudou brána na lehkou váhu. Prozatím tedy odchází zpátky k domu Bjelany – avšak po cestě jí trápí pochybnosti. Nenechá je vyplout na povrch, ač je cítí. Pohlédne k nebesům – nad horami se začínají hromadit mraky. Možná přijde bouře… nebo dokonce se ještě jednou vrátí sníh – tady v horách by to nebylo nic neobvyklého. Tam někde dlí Bohové a hledí na ní. Avšak mlčí… snad Zrádce se staví jejich slovům do cesty – k vědmě nedoplyne jediná hláska. Zastaví se alespoň na břehu jezera, aby se moment obdivovala jeho krásou a divokým šarmem nezdolných svahů nad ním… Není to tak dobré jako rada od bohů, ale pohled na její domovinu, na tvrdý kámen, na kterém žijí místní lidé… to je svým vlastním způsobem ujišťující. Pokračuje dál po pěšině a vrací se zpět k domu Bjelany. Nepotká nikde ani Sigvara ani další seveřany – jen sama doběhne k domku. Tentokrát je to ona, kdo klepe na dveře… stará léčitelka jí nechá ještě chvíli stát na chladu, než dveře otevře. „Hm,“ je jediný pozdrav, kterého se jí dostane. „Posaď se,“ řekne jí léčitelka a rukou pokyne opět k židlím, kde seděla, když tu byla dříve. „Olsonově dceři – Mölhaně – je trochu lépe,“ poznamená. Než se Hela může oddat naději, léčitelka dodá: „Může to být jen zdánlivé zlepšení.“ Zrádný moment naděje, než se nemoc znovu chytí své oběti… Léčitelka se zdá být vždy zaměstnaná a vždy pracující – i nyní, zatímco Hela sedí, přechází Bjelana po světnici a neustále se věnuje tomu či onomu úkolu. Po další chvilce ticha vědmu konečně vyzve: „Jak jsi pochodila?“ Průvodce Letitia Kaprálka se nakonec dohodne s Erlingem, že on půjde napřed a řekne Riamovi o tom, že budou vyrážet dříve, než možná čekal… a mezitím ona a desátník vyrazí z pevnosti a kolem vesnice. Budou se držet v bezpečné vzdálenosti a počkají, až se dva seveřané objeví. Než tam dojdou Elko odpoví Letitii na její dotazy – zdá se, že navzdory brzké hodině a dlouhé cestě před sebou má vcelku dobrou náladu. „Jo, velitel Torjak mi vždycky připadal jako vcelku rozumnej chlap… na seveřana teda,“ dodá s malým úšklebkem. Mezi oběma národy budou vždy existovat předsudky… „U nás klid a pohoda – dával jsem si v noci pozor, ale některý z těch chlapů, zvlášť z větší divočiny, maj lehký spaní – nikdo by se jen tak nepřiplížil. Skoro se divím, že Společnost se nesnažila víc… asi jsme jim fakt vyklouzli.“ Jeho hluboké vydechnutí a svižná chůze působí téměř potěšeně. „Je příjemný bejt zas na pochodu. Zase jednou se věci dějou…“ Brzy lesem opatrně obejdou vesnici, ve kterém je nyní brzo ráno nemalý ruch. Rybáři a lovci zrovna vyráží na své celodenní výpravy – ve vesnici je tolik činnosti jako v pevnosti v poledne. Už nyní vidí Letitia malé lodě, které už jsou na konci fjordu, neboť nejspíš míří na otevřené moře na větší lov… možná, že až uvidí lodě Společnosti, vrátí se. Ve fjordu je ryb dost, ač musí být úlovky menší. V pořádku se dostanou až za vesnici, kde jsou lesy klidnější. Dorazili na malý vršek, přes který vede cesta do Alesglas, kde se mají sejít s Erlingem a Riamem. Ještě jednou mohou pohlédnout na celé údolí včetně vesnice i pevnosti… Vojáci si nikdy na žádné místo mnoho nezvyknou… s trochou štěstí už tenhle studený kraj světa neuvidí znovu. Ale jejich cesta nebude dvakrát jednoduchá. Mikha’il zmínil desátníkovi, že muže Ligy naleznou buď v prvním průsmyku na cestě do Alesglas nebo pod horou, které místní říkají Špičák. Tam tedy musí zamířit. Brzy uvidí Erlinga a Riama – Riam je statný seveřan, ještě mohutnější než jiní, neboť to po něm vyžaduje náročné kovářské řemeslo. Přichází oblečen do kožešin, s jednoduchými kalhoty a těžkým vlněným kabátcem. Všimla si, že si nese své vlastní zásoby – a své vlastní zbraně. Krom tradiční seveřanské jednoruční sekerky si nese i malé kladivo, nejspíš odznak jeho řemesla… lovecký luk a velkou dřevorubeckou sekeru přes záda. Pro někoho neškodný nástroj… ale Letitia dobře ví, že i v nezkušených rukách je to zatraceně nepříjemná zbraň – zvlášť když se do ní někdo dokáže opřít. A Riam vypadá, že ten náklad bez problémů zvládne… Seveřané se před nimi zastaví. Riam si mlčky prohlédne oba celestionce a kývnutím je pozdraví. Nic víc neřekne. Erling na něj pohlédne. „Díky…“ řekne nakonec trochu nejistě – na což mu Riam odpoví rovněž jejich jazykem: „V pořádku… stejně jsem tam chtěl vyrazit.“ Pak se Erling obrátí k oběma celestioncům a poněkud nejistě jim nabídne pravici. Pohlédne na Letitii a když jí tiskne ruku, řekne: „Hodně štěstí… a děkuju, madam. Za všechno.“ Povídavý učenec Freya Když Freya odpoví, Arlo pouze přikývne v souhlasu. Jistě mu na mysli proběhlo totéž co jí. Na její další poznámku už ale odpoví: „Dobrá… pro nás platí totéž… ač se budeme snažit všem potížím vyhnout… alespoň prozatím…“ Poslední slova dodává s malým úšklebkem. Na velké povídání ale není čas – čím dřív vyrazí, tím víc denního světla budou mít na práci. Christopher už se také zvedá a tváří se připravený k odchodu. „Ano, pod horu – až to údolí sám uvidím, rozhodnu se, kam dále.“ Naštěstí pro plánování Freyi, většina z křížků, které viděla, byly mimo samotné údolí. Posbírají všechno své z tábořiště a plánují vyrazit. Vzhledem k tomu, že jsou v nepřátelském území, nemohou si dovolit zde nic nechat. Náklad nebude příjemný – obzvlášť pro Christophera – ale je to daleko lepší než přijít o své zásoby jídla. Ještě se rozloučí s žoldáky a už vyrážejí zhruba stejnou cestou, kterou včera vyrazila Freya na svou průzkumnou výpravu. Zdá se, že včerejší odpočinek a spánek u ohně Christopherovi doplnil síly. Hora je dost blízko na to, aby si mohli dovolit volnější tempo, a přitom neztratit mnoho času. Potřebuje mít Christophera v dobré formě A díky tomu má učenec dost sil na to, aby se mohl pustit do hovoru s Freyou – a jako vždy má rozhodně co říct. „Arla a Isabellu, myslíte? Popravdě řečeno sám mnoho nevím,“ dodá zamyšleně jako by ho ta stejná otázka samotného nenapadla. „S Ligou spolupracuji velmi krátkou dobu – Pan Edamitsu mě najal při své cestě na sever a dokud jsem sem nepřijel, vlastně jsem nevěděl o co se jedná. Naštěstí je to dost blízko tomu, co jsem sám zkoumal, na to, abych nezačínal od nuly.“ Ale nerozpovídá se nevhodným směrem o něčem esoterickém, obrátí k tomu, na co se ptala. „Máte pravdu, že to nejsou typičtí žoldáci či kondotiéři. Vím o nich pouze, že pracují pro Mikha’ila a Ligu – a že pro ně pracují už velmi dlouho. Podle toho, co jsem vyrozuměl sami už byli na výpravách podobných této, avšak nikdy do divočiny jako je tady ta. Ale mají zkušenosti i s hodně nehostinnými kraji. Také vím, že jejich závazek vůči Lize není jen o penězích… podle všeho jsou o smyslu naší práce tady skutečně přesvědčení a o všem jsou dobře obeznámení.“ Pokrčí rameny. „Pokud tomu správně rozumím, někteří lidé mají kontakty po celém světě… a spřízněné cíle. To je ten důvod, proč zde je pan Edamitsu. Hledáme koneckonců nesmírně cenného, co nesmí padnout do nesprávných rukou… pan Edamitsu může využít svého diplomatického statutu a moci Alindoru za sebou k tomu, aby cokoliv najdeme dostal do bezpečné vzdálenosti od mužů jako jsou ti, co se utábořili pod Špičákem…“ Tak vida, že se rozpovídal… možná, že z něj vytáhne ještě víc. Skutečně jí začíná důvěřovat – je jisté, že Arlo a Isa by tak otevřeně o svých zaměstnavatelích nemluvili… ti v tom umí chodit.

Hela - 11. dubna 2020 21:48

Vědma a léčitelka Cesta zpátky uplyne v poklidu, ale myšlenky mě tíží a nedovolí mi si užít krásu, která mě obklopuje. Cesta i tak uplyne poměrně rychle a přede mnou se objeví domek léčitelky. Chvíli vyčkám, než mi žena otevře a vpustí mě dovnitř. Krátce pohlédnu na spící dívku a posadím se ke stolu. Radost z jejího zlepšení se rychle vytratí. Dobře vím, jak zrádné mohou nemoci být. V jedné chvíli se člověk raduje, že má nejhorší za sebou, a v další může klidně prosit bohy o odpuštění. Mlčím a čekám, dokud mě léčitelka sama nevyzve, abych mluvila. Vlastně se mi do řeči ani příliš nechce, nenesu dobré zprávy. Doufám, že dívka skutečně spí, kdyby slyšela o smrti svého otce, mohlo by jí to dost přitížit. "Olsonovi jsem už nedokázala pomoci." Řeknu tichým hlasem, hledím přitom do plamenů. "Ani nevím, zda se dá mluvit o nemoci mysli. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Jeho tělo posednul Zrádce. Olson se musel dostat na zcestí a Padlý si k němu našel cestu, ovládnul ho, ublížil své ženě a tohle je jistě také jeho dílo." Kývnu hlavou k nemocné dívce. "Vyhnala jsem ho, i když spíš myslím, že šel sám. Myslím, že mě zkoušel." Ani trochu se mi tahle myšlenka nelíbí. Nechci být tak domýšlivá a předpokládat, že Zrádce ublížil Olsonově rodině, kvůli mně. Ale tohle nebylo mé první setkání s ním. On ví, že proti němu zbrojím, ví, že ho dokážu ohrozit. Krouží kolem, oťukává a pokouší mě.

Letitia - 12. dubna 2020 12:22

Začátek cesty Stisknu Erlingovi ruku a pak mu ještě zasalutuji. Toho mladíka asi již nikdy neuvidím, ale rozhodně na něj nezapomenu a ani na roli jako v tom všem měl. snad se budu mít dobře a někam to dotáhne. Já již nad ním ochranou ruku držet nemohu. "Buďte pozdraven," zaměřím se nyní na kováře z vesnice. Nejsem si jistá co přesně myslel tím, že také chtěl někam zamířit, ale dobře pro nás. Aspoň bylo přemlouvání jednoduší. "Vyrazíme?" navrhnu, protože i když již nejsem v pevnosti stále jsme docela blízko a sem tam nějaké to zvědavé oko by se mohlo objevit i tady. Navíc bych ráda urazila co největší vzdálenost dokud to jde. Každá míle mezi mnou a tímhle místem se zkrátka počítá. Samozřejmě je možné, že nějací Doresgrückovi muži jsou před námi, ale s tím se vypořádám až to nastane. Zasílání zpráv v tomhle kraji není tak časté a bezpečné, takže by o mně nemuseli nic vědět, což neplatí o těch, které se za námi možná vypraví. I když ani to nemusí nastat, ale dokud nebudu mít jistotu tak se budu raději chovat jako, že mě pronásledují. Proto mám tak naspěch.

Freya - 13. dubna 2020 09:21

Do údolí Učenec moc přesný cíl cesty zatím nemá, holt se budeme muset spokojit s tím, co je a doufat, že budeme mít štěstí. Cestou se něco málo dozvím i o zbytku naší společnosti, i když to není nic zcela určitého, snad je to víc, než bych se dozvěděla od těch dvou. Jo, že to nesmí padnout do nesprávných rukou, to je tedy fakt...o to se postarám velmi ráda... "Jen mi vrtá hlavou, jak se někdo tak zdaleka dozví o legendách a tajemstvích severu. Pokud vím, místní nejsou příliš upovídaní a nevykládají cizincům na potkání své legendy a báje," zkouším z Christophera vytáhnout ještě něco, když už se trochu rozpovídal. I během hovoru snažím se dávat pozor na cestu a udržovat tempo tak, abychom se do údolí dostali do možná nejdříve a hlavně bezpečně. Kdyby se něco zvrtlo, hádám, že on mi moc nepomůže, i když je vyzbrojen tou svou dýkou. "CO vlastně víte o těch ruinách, které mají být v údolí?" ptám se dál. Třeba se mi podaří složit si nakonec všechny střípky dohromady a posunout se někam dál. Jen abychom nepřišli podzě...do hrobky už se dostal taky někdo před námi...

Arun - 13. dubna 2020 21:22

Slova dlouhého života Hela Léčitelka pokračuje v práci, když Hela mluví. Dokonce ani při jejím nejpodivnějším odhalení – to, co si Hela vykládá jako posednutí Olsona zrádcem – léčitelka nezaváhá nebo neustane v činnosti. Zdá se, že má dobrý sluch, protože i když přímo u tiše mluvící vědmy nestojí, vypadá to, že slyšela každé její slovo… a že je bere vážně. Nezdá se však tak zneklidněná jako Hela „Možná… možná…“ řekne si tiše pro sebe. „Já nejsem vědma. Nevím, co Bohové dovedou a co ne – ale tohle je svět smrtelníků.“ Pro další slova sama ztiší hlas. Je to z jiného důvodu než starosti o dobro děvčete. Upřela oči do dálky jako by vzpomínala. Teprve poté promluvila: „Nepodceňuj zkaženost běžného člověka, děvče.“ Tiše pokračuje v práci, jako by to tím končilo. Teprve po chvíli se léčitelka rozhodne opět vzít přítomnost vědmy na vědomí. Léčitelka tu doby využila. Přemýšlela o tom, co Hele nyní řekne. Konečně odloží svou práci a posadí se naproti ni. „Tohle je náš svět – alespoň tomu jsem já vždycky věřila. Bohové nám nevládnou – jsou to naši průvodci, co se o tenhle svět staraj… ale je to svět pro nás, smrtelníky. Nevím, proč by měl bejt i padlej bůh nějak jinej. I von je z tohohle světa – a i on se musí řídit pravidlama. Ne třeba těma od bohů… ale jsou pravidla který platí pro všechny. Tohle je svět smrtelníků.“ Ještě jednou to rozhodně zopakovala... avšak poté si povzdechne. Pro Helu není těžké pochopit, že léčitelka už se na takovéhle problémy dozajista cítí příliš stará. „Jenže něco zlýho tady je. Nebudu tvrdit, že vím odkud to přišlo nebo že souhlasím s tím, co si myslíš ty sama… ale nemůžu předstírat, že se nic neděje. To, co říkáš o Olsonovi to jen povrzuje.“ Poslední věty pak dodává téměř jako by právě jaksi prohrála. „Máš moje požehnání, jestli tě vážně zkouší Zrádce – a čiň, jak umíš, abys ho z našich hor dostala.“ Poté se stará žena začne s viditelnou námahou zvedat. Když opět stojí nad Helou dodá: „Můžu se podívat na to, jak je na tom Keilma… ale to je asi tak všechno.“ Léčitelka se opět obrací ke své práci s bylinami a zády k Hele, skoro jako by jí slova vyčerpala a nyní si chtěla odpočinout něčím známým a blízkým svému srdci. Hela umí dobře číst lidské charaktery. To je práce vědmy. Možná, že ani léčitelka samotná si neuvědomuje, kolik toho předává svým pohybem a tóny svých slov. Mlčenlivý společník Letitia I když Letitia snadno porozumí slovům seveřana, neboť si s Erlingem nepředávájí žádné složité domluvy, je poněkud zaskočena, když si znovu poslechne místní přízvuk… opravdu o dost jiné, než Nortimberština dole na jihu… a jak oni teprve budou asi rozumět jejímu přízvuku. Ona se koneckonců mohla učit především od Nortimberců v pevnosti… a i ti mnoho své řeči nevyužívají. Navíc se většinou jedná o muže z druhé strany hor… Prozatím si se svou slovní zásobou bude muset vystačit. Stačí koneckonců jednoduché pokyny. Seveřan na její pozdrav odpoví přikývnutím. Když se poté Letitia rozloučí s Erlingem, trojice může konečně vyrazit směrem k horám. I nadále je Riam skoupý na slovo – většinu času buď hledí do přírody nebo se ohlíží, zdali ho dva celestionci stále následují. Prozatím se drží cesty, která nevede nejpříměji. Jen tu a tam jim průvodce trasu poněkud zkrátí, ale nikdy se nejedná o dlouhé zkratky. Většinou Letitia sama tuší, kudy vede cesta. Ví, kterou její pozvolnou zatáčku právě sesekávají, aby ušetřili trochu času. Avšak vzhledem k tomu, co říkal Torjak a co se i sama dozvěděla, cesty by nemusely být bezpečné. Zhruba kolem doby oběda dorazili na rozcestí. Zde směrem do Alesglas připojuje cesta táhnoucí se po pobřeží, ze které se rozbíhají další stezky do jednotlivých menších vesnic. Ty jsou roztroušeny po celém pobřeží a jejich obyvatelé tvoří místní sveřepý národ. Rychle si všimne, že na rozcestí něco chybí. Někdo povalil jednoduchý ukazatel a odstranil ho z cesty. Zde se Riam zastavil a beze slova zmizel v lese. Vrátil se teprve po chvíli s dřevěným sloupkem a uraženými popisy cest. Nezdržoval se jeho opravou, pouze jej položil na jeho původní místo a složil k němu dřevěné tabulky se jmény vesnic tak, aby i na zemi ukazovali správný směr. Zatímco tak činil, nejméně jednou vrhl něpekný pohled na Letitii a Elka… avšak nic sám neřekl. Možná, že cestovat s takovým průvodcem nebude nic lehkého. Výzkum učencův Freya Při chůzi se při další otázce Freyi Christopher opět trochu rozpovídá. „No, víte – ono to není tak těžké, vědět něco o místních bájích a legendách. Svět je sice velký, ale jsou tu určité… jak to říct… podobnosti. Skoro všude. Nikdy jste se nepodivovala nad tím, jak velké množství náboženství je si navzájem podobné? Ono je pravda, že je to vše skryté za vrstvami církevních organizací, ale Celestionci uctívají Nejvyššího… a hlavou panteonu seveřanů je postava, jejíž titul lze nejlépe přeložit slovem „Nejvyšší Otec“ – a oba dva bohové jsou mimo jiné velmi citliví na braní svého jména nadarmo. A podobnosti se táhnou dál.“ Konečně se s pokrčením ramen řekne, jak to souvisí s oběma žoldáky. „A podobně je to i s těmito skrýšemi. Tohle není první pokladnice, kterou lidé nalezli… a pokud správně rozumím, Isabella i Arlo už navštívili i jiné. Sám jsem byl jednou v ruinách zničené pokladnice v Ilmaidu – ta byla vyloupena velmi dávno a myslím, že to mělo za důsledek to, že až do nedávné historie Ilmaid v mnohém, co se znalostí týče, Celestion předčil. To vše lze říct i o Alindoru.“ Jeho povídání o různých domněnkách je téměř nekonečné. „Je to vše součástí mé teorie – o jediném pronárodu, jehož jsme všichni potomci. Ale tedy – omlouvám se, na to jste se vůbec neptala.“ Nejspíš si kompenzuje to, že posledních pár dní neměl na povídání žádnou sílu. „Přirozeně to, co bych měl říct, je fakt, že Isa a Arlo jsou zkušení lovci artefaktů, kteří spíš sami nabídli své služby sáhibovi Mikha’ilovi nebo mu byli doporučeni lidmi znalými těchto věcí.“ Jeho slova jsou přerušena. Svah začal prudce stoupat. Začali poslední výšlap před tím, než budou moci zas sestoupit do údolí. Freya ho vede na jeden podvrchol hřebene odkud je dobrý rozhled na celé údolí, podobně jako se chtěla rozhlédnout včera. To ale znamená, že učenec musí zabrat. Když konečně stanou mezi roztroušenými kameny a křovisky kleče na malém rovném prostranství, mají před sebou Špičák v celé své kráse. Dříve jeho vrchol pouze vyhlížel zpoza skal. Teď se Christopher může pokochat. Podle jeho zalapání po dechu, když zvednul oči, rozhodně ohromen je. „Tedy, to je skutečně něco.“ Ale nekochá se příliš dlouho – raději se začne přehrabovat ve svém zavazadle a vytahovat nejrůznější dokumenty pokryté křivolakými čarami a podivnými malůvkami. Trochu překvapeně si Freya všimne, že některé z nich jsou jí povědomé… možná je viděla v hrobce… nebo je zahlédla přes rameno Mikha’ila, když spolu párkrát mluvili… Má nyní čas položit svou druhou otázku a dostane odpověď: „Vím jistě, že jsou v podzemí. A že jsou nejspíš skryté s pomocí velmi složitého a prastarého mechanismu. Nevěřím na mystiku – totiž, podle bájí by měl být vstup zapečetěn pro každého krom vyvolených Bohů a pro všechny ostatní je neviditelný. Ti vyvolení mají být nějací dědici prastarých hrdinů a tak podobně – naprosté hlouposti, pokud chcete znát můj názor,“ říká a zamává nad tím vším rukou. „Také vím, že by se mělo jednat o středobod místního uctívání. A že vchod může být nejen skryt ale i chráněn. Alespoň všechny ostatní pokladnice byly. Většinou je však tato ochrana časem ohlodaná do takové míry, že je neefektivní nebo doslova nefunkční.“ Freya, zatímco Christopher mluví, pozoruje protější svahy a tábořiště v údolí. Poněkud neočekávaně zaznamená několik skupin lidí přímo na svahu Špičáku. Shlukují se kolem místa, které vypadá, že bylo nedávno zasypáno skalní lavinou. A v údolí je podle všeho také docela rušno. Tam však výhled zakrývá les.

Hela - 13. dubna 2020 21:43

O bozích a lidech Nepodceňuji, opravdu nepodceňuji zkaženost lidí. Ale dobře vím, co jsem viděla, a cítila. Léčitelka nezpochybňuje má slova, ale já to i tak vnímám. Má mnohem více zkušeností, než já, ale ani to mě nepřiměje k pochybám. Už to vypadalo, že Bjelena skončila, nakonec se ke mě však léčitelka znovu obrátí. Nad jejími slovy se musím dost zamyslet. Asi to chápu. Pro ní není jednoduché si připustit, že by tím zlem, které zde obcházím, mohl skutečně být Padlý bůh. Je pro ní daleko jednodušší myslet si, že lidé jsou prostě zlí a zkažení. Dost možná, nebýt vědma, vnímala bych to stejně. Nebo je žena prostě už jen příliš stará na to, aby se takovýmihle věcmi zabývala. Alespoň takový mám nyní pocit, když jí pozoruji. Jako kdyby jí na ramenou seděla obrovská tíha únavy, která jí stahuje dolů. Nemohu jí to mít za zlé. "Nemusíš dělat vůbec nic. Budu ráda, když pomůžeš Keilmě, víc bych ani nežádala. Ale potřebuji dát směr. Ty znáš místní lidi. Víš, kdo má vliv, na čí slovo dají. Já jsem zde v horách cizinec. Pokud se mám Zrádci postavit, potřebuji schopné muže, kteří mi pomohou vyhnat cizáky. K tomu je ale nejprve potřebuji přesvědčit, že je to skutečně třeba." Pochybuji, že ti tři horalové budou stačit. I kdyby přivedli celé rodiny, stále nás bude málo. A já nechci spoléhat na Elfstana.

Freya - 14. dubna 2020 14:51

Záplava slov Učenec se rozpovídá, ale trochu více než by mi bylo milé.Vzal to až příliš zeširoka a já pomalu začínám litovat, že jsem se vůbec ptala. Něco málo z toho ovšem člověk vyvodí a zbytek pustí rychle druhým uchem ven. Když začneme stoupat do kopce, naštěstí mu na chvíli dojde dech na další výklad. I já pak nahoře na chvíli stanu v němém úžasu před pohledem, který se nám otevřel. Svou pozornost pak zaměřím na papíry, které Christopher vytáhl a začal studovat. Ne zcela neznámé. Ačkoliv by mi to mohlo být jedno, představa, že tyhle poznámky třeba někdo získal z rodinné hrobky, se mi příliš nezamlouvá. Chtě nechtě si musím přiznat, že ať už jsme měli vztahy jakékoliv, takový osud jaky tam potkal bratra, jsem mu opravdu nepřála. Ale copak to...že by svědomí?... Proud myšlenek přeruší až Christopher a tentokrát jsem jeho proslovu i docela ráda. Dědici a vyvolení bohů...no to by tedy sedělo... trochu se ušklíbnu, ale nahlas nic neřeknu. "Středobod uctívání je samotná hora." odpovím mezitím co zkoumám pohledem okolí a to, co je vidět se mi příliš nezamlouvá. "Asi to nebude jen taková procházka jakou jsme si představovali. Rozhodně tu nebudem zcela sami." V tichosti zakleju a přemýšlím, jak dál. Nejraději bych se nejdříve po okolí porozhlédla sama, ale nechat ho tu samotného nepřipadá v úvahu, akorát by tak něco vyvedl. "Tak jo, máte představu kam dál?" promluvím na učence prohrabávajícího se svými papíry a poznámkami. "Vyčet jste z toho něco?"

Letitia - 14. dubna 2020 16:03

Na rozcestí Necháváme se s Elkem vést. Nestěžuji si. Nanamítám, prostě jdu. Nemá smysl si najímat průvodce, když ho pak omezujete. Občas jenom překontroluji naší pozici s mapou, ale to je hlavně pro mě abych tušila kde tak zhruba jsme. To kdyby náhodou přišly nějaké nenadálé okolnosti a my se třeba museli rozdělit. S Günterem prohodím také jenom pár vět. Hlavně o tom svých plánech v Alesglas. Na co si dát pozor a zda je lepší se vyhnout místním úřadům nebo naopak ne, ale je to jenom také snění protože důležité bude co zjistíme. Teprve až sama posoudím závažnost těch informací se mohu rozhodnout jak s nimi naložit. Kromě toho pozdravu když jsme se setkali jsem na Riama nepromluvila. On nehovoří se mnou já nemusím hovořit s ním. Tedy chvíli jsem uvažovala, že bych zkusila si trochu prohloubit znalost nortimberštiny, ale upustila jsme od toho. Tenhle chlapík nevypadá, že by mu to bylo příjemné a já raději šetřím dechem na pochod. Trochu jsem si odvykla na cestování, ale velmi rychle se do toho zase dostanu. Jsem voják a pochod je prostě nejčastější pohyb, který děláme. U sraženého ukazatele na rozcestí se zarazím. Tohle možná bude lepší prozkoumat trochu víc. Skloním se na ním a začnu si prohlížet ulámané směrovky i ten sloupek. Je na tom podpis lidské ruky? Je to snad podetnuté, či vytržené ze země? Nebo to vypadá, jako když to zlomil vítr? I když pokud si dobře pamatuji tak v poslední době žádná velká bouře nebyla. Jak dlouho tak ten ukazatel může ležet zničený? Gier nic nenaznačoval a čekala bych, že on si toho všimne, takže se to stalo po tom co tudy prošel a nebo nepovažoval za nutné ho opravovat? To se mi moc nezdá. Já bych třeba jako důstojník nechala své mužstvo na tom pracovat a přijde mi, že poručík by nebyl jiný. Rozhodně záhada.

Arun - 15. dubna 2020 21:32

Váha jejich slov Hela Léčitelka se na moment zastaví při slovech vědmy. Zdá se, že přemýšlí. Teprve po chvíli začne pomalu: „Nejsme jako vy, dole v nížinách. My nemáme stařešiny a vědmy, aby nám říkali, co máme a nemáme dělat. Jestli potřebuješ schopný muže a bohové stojí při tobě… pak schopný muži přijdou.“ Po svých slovech přejde s jakýmsi odvarem k děvčeti v rohu. Zvedne mu hlavu, aby mohlo léčivo vypít. Léčitelka tak činí téměř s mateřskou něhou – ale proti tomu Hela vidí její přísný obličej, který ani na moment nepovolí. Obrátí se zpět k vědmě a přejde po domku. Zdá se, že se jí lépe přemýšlí, když chodí – a to i když ve skutečnosti už chodí pomalu. „Nemáme stařešiny ani vědmy… ale vobčas je potřebujem, jak ses sama přesvědčila. Sama jsi přišla s mužem, na kterýho by leckterý chlap z hor dal. Ale máme tu… pár lidí, kteří mají to, čemu vy tam dole říkáte vliv.“ Pokýve hlavou: „Po horách jsou lidi roztroušený – jen pár se jich vyzná všude a jejich jméno někomu něco řekne i v těch nejzazších dolinách. Pokud by se takoví shodli a domluvili… no, skoro bych řekla, že budeš mít hory na svý straně.“ Neřekla však stále žádná jména. Ale udělala další šálek čaje – tentokrát pro vědmu i pro sebe. Zdá se, že odbyla svůj díl práce a nyní, když se posadila, má v úmyslu chvíli si odpočinout. Vroucí nápoj před sebou, zamyšleně si vědmu prohlíží. „Neočekávej to, co máte u vás. Žádní stařešinové. Jsou to muži jako všichni ostatní, ale něčím dokázali, že se jejich rozhodnutí dá důvěřovat. Nikomu nerozkazujou a nevedou žádný soudy… ale jaks sama řekla, jejich slovo má váhu.“ Pak se pousměje. „Jednoho už máš na svý straně. Sigvarovo jméno si nese tu svojí váhu po celým Felskarsku, nejen u vás a u nás. A někoho jsi musela potkat u domu Keilmy – je to totiž jeho sestřenka a měl vo ní právem strach. Halstein, někdo mu říká Örnsyn.“ Orlozraký… „Těch mužů je víc. Ale nejsou to stařešinové… sama jsi viděla, že Sigvar nesvolával žadný sněm. Tak to tady v horách nechodí. Vzal tě sem – zná Halsteina…“ Léčitelka na moment umlkne, jako by jí samotnou zarazilo, jak moc se rozpovídala. „V údolí na druhé straně hřebene zimovávala Malvíra… je to vědma, jako ty. A když dojdeš až do Felskarského průsmyku, toho, co vede do Alesglas… možná se tam zkus poptat po Armjornovi, kterému jsme vždycky říkávali Nordavind…“ Severák… „U těch zkus začít. Neslibuju ti, že tě vyslechnou. Ale rozumí horám jako nikdo… třeba ti daj za pravdu. Sigvara jsi přesvědčila.“ Léčitelka se zamyšleně napije ze svého poháru s horkým bylinným čajem a tiše mlčí – nečeká na odpověď vědmy. Její staré, unavené oči spočinuli na koutu světnice a zůstali tam, zatímco Bjelanina mysl kráčí po jiných stezkách... Zkouška z navigace Freya Slova Freyi o významu Špičáku nejspíš učence příliš nenadchla, protože trochu semknul rty a odpověděl nespokojeně: „Ano, toho jsem se obával… hádám, že chtít nějaký opuštěný chrám by bylo příliš.“ Při poznámce o společnosti na protějším svahu, jako by si Christopher teprve nyní všiml toho, jak moc je v jinak opuštěném údolí rušno. Zvedne hlavu a přikývne. „Hm… máte pravdu, vypadá to tak.“ Je tím vcelku nevzrušen. Vlastně se okamžitě vrací ke svým nákresům a mapám. „Většina z tohohle pochází z nejrůznějších knihoven po celém kontinentu. Doufám, že se mi z toho podaří nalézt nějaký klíč, který bych mohl vztáhnout k dokumentům, které jsem dostal od Mikha’ila a jeho surveyorů ve Felskarsku,“ vysvětluje svoje konání. „Čistě teoreticky by to mělo být možné… minulé pokladnice sice byly objeveny v podstatě náhodou, ale jsem přesvědčen, že jejich polohy jsou vzájemně provázány s touto a že všechny sdílí určité specifické vlastnosti. Mělo by být možné je určit s překvapivě velkou přesností…“ Poté si povzdechne. „Bohužel, k něčemu takovému bych nejspíš potřeboval hvězdnou oblohu. Téměř všichni klasici používali k orientaci právě jí – o kompasu či sextantu neměli ponětí. Sám je také, jak vidíte, nevyužívám – obávám se, že v horách, jako jsou tyto, by mi k ničemu nebyly. Navíc jsem při svém odjezdu nepředpokládal, že budu podobné přístroje potřebovat.“ Když dokončí svůj monolog o čtení místní krajiny, přejde konečně k nějakému směrování: „Ale dobře jsem si prohlédl údolí… bohužel, ti muži se podle všeho utábořili na místě, které je z hlediska geometrie hory velmi významné. Nejspíš mezi sebou mají někoho, kdo těm věcem rozumí…“ Poté se však ušklíbne. „Ne tak dobře jako já. Pro svůj referenční bod nejspíš zvolil vrchol hory, ale bylo by absurdní předpokládat, že to je místo, kde se pokladnice nachází. Můj střídmější odhad počítá s první třetinou svahu hory. Na základě toho bych řekl, že přínosné by bylo, pokud byste mi mohla pomoci nalézt cestu směrem kolem východního svahu, tedy napravo od tábora a v podstatě vpřed stejným směrem. Předpokládám, že tam někde najdu místo vhodné pozice… avšak doufám, že tuto teorii mi potvrdí nějaký vhodně umístěný znak, například ruiny nebo runový kámen.“ Ohlédne se na Freyu a poté na protější svah. „Myslíte, že budou skutečně dělat takové problémy? Není jich přeci tak mnoho… a navíc, byl bych překvapen, kdyby byli víc než stěží organizovaní vykradači hrobek podporovaní Společností…“ Ukazatel Letitia Skupina se zastaví u poraženého ukazatele. Zatímco jejich průvodce, Riam, alespoň zčásti napravuje škody, Letitia a Günter se zastaví opodál. „Zvláštní,“ poznamená pro sebe desátník. „Ne, že by tady bylo tolik cest…“ Kaprálka se skloní za seveřanem a dívá se na to, co popřípadě kdo a jak se ukazatele zbavil. Je to ale jasné poměrně rychle – podle zářezů ho někdo musel jednoduše porazit sekerou. To nebyla žádná vichřice – někdo úmyslně srazil tenhle ukazatel a chtěl se ho zbavit. „Jediný, kdo po těhlech cestách choděj, jsou místní a Nortimberská armáda. Teda až do poslední doby…“ Porážet ukazatele je běžná praxe v okupovaných územích nebo pokud se blíží nepřátelské vojsko… nepřítel často nezná místní topografii… ale tady to nedává mnoho smyslu. Koho by kdo chtěl mást? A dřevo je čerstve podťaté – neleží to tu dlouho, ne víc než pár dní. Když tudy Geir procházel se svou pravidelnou patrolou, mohlo to být ještě v pořádku. Každý, kdo by věděl o tom, jak tady na severu figuruje armáda, by si počkal až patrola projde… nejdřív by ale přitom musel vědět, že stejnou cestou nebude za pár dní pokračovat… „Že by místní…?“ zamumlá si pro sebe Günter. Riam se na něj otočí. „Nás z toho vynechte.“ Promluví poprvé a v jeho tónu není sice otevřené nepřátelství, avšak rozhodně nemluví dvakrát přívětivě. To je dost jednoduchá zpráva na to, aby jí porozuměla jak Letitia, tak desátník, který umí ještě méně než jeho nadřízená. „Spíš vaše práce,“ dodá a bez vysvětlení se obrací zpátky k cestě. Letitia si však ještě rozcestí prohlíží. Seveřan na ní nečeká. Vyrazí vcelku pomalým krokem kupředu. Günter zůstane stát mezi nimi a sleduje vcelku lhostejně seveřana odcházet. Teprve po chvíli se obrátí k Letitii: „Co říkal? Něco o práci?" Kaprálka si mezitím však rychle prohlíží stopy – alespoň ty, které dokáže rozeznat na prašné půdě. Poslední dobou bylo až nezvykle dobré počasí, a i když se na obzoru od hor začínají hromadit mraky, právě teď nemá mnoho, podle čeho by šlo stopovat. Ale tohle není nějaké hledání v lesích – na to by jí mnoho neužili – avšak poznat stopy vojáků nebo lupičů… to zvládne. Všimne si na několika stop od podkov. Kůň ve cvalu. Nejspíš některý z poslů, kteří tudy projíždějí z Alesglas. Jsou to staré stopy – poslední posel přijel před pár dny a dovezl zprávu, na kterou se pokoušela nahlédnout. Krom toho si všimne i stop, které nejspíš zanechalo procesí pana Edamitsu. Krom toho to vypadá, že rozcestí rozdupalo víc lidí – ale museli přijít z lesa… nebo se zde sejít tak, že by jejich stopy nebyly na ostatních cestách vidět. Po menších skupinkách. Riam pokračuje dál, ale viditelně zpomalil a tu a tam se na ně ohlédne. Přeci jen je nenechává tak docela jejich vlastnímu osudu.

Hela - 15. dubna 2020 22:01

Hory na své straně Práce vědmy mě naučila trpělivosti. I když mi tedy nyní čas není nakloněn, nijak na léčitelku nespěchám. Pozoruji jí při práci, připomíná mi to, když jsem takhle, jako malá holka, sledovala svojí babičku. I v horách jsou podle všeho lidé, kteří by mohli ostatní přimět k činu. Jen se mi zatím nedostalo žádného jména. Avšak všeho do času. Vezmu si od Bjelany šálek čaje a nadechnu se hutné vůně bylin. Ano, na Sigvarovu pomoc jsem spoléhala. Nepřekvapuje mě, že jeho slovo má váhu tady, stejně, jako ve vesnici. Vždyť i stařešinové v Helskaře ztichnou, když on začne mluvit. A Halsteina už jsem také potkala. Říká se, že jeden seveřan vydá za tři nortimberce, a horalové minimálně za čtyři. Přesto by se hodila ještě další pomoc. "Malvíra a Armjorn." Zopakuji ta jména tiše. "Děkuji, tvou pomoc ti nezapomenu." Místnost se ponoří do ticha. Upíjím svůj čaj a přemýšlím o tom, po jaké cestě jsem se to vydala. Když jsem opouštěla Helskaru, myslela jsem si, že nebudu pryč víc, jak několik nocí. Mám trochu obavy, zdali stařešinové už nerozpoutali válku, a o svou nebohou Adelaide, jejíž útlá ramena jsem zatížila velkou zodpovědností. Ráda bych se vrátila, ale zatím to není možné. Ne, dokud nesplním poslání, které mám tady v horách. S léčitelkou se rozloučím a vyrazím hledat Sigvara. Máme před sebou ještě spoustu práce.

Letitia - 16. dubna 2020 14:47

Na cestě "Spíš něco v tom smyslu, že za to mohou naši krajané, což je něco co rozhodně nedokáži vyloučit a vlastně bych mu v tomhle spíš dala za pravdu," odpovím desátníkovi. "Jenom mi není jasné, proč to udělali. Chtěli zmást výpravu z Ligy? Nebo to mohla udělal ona aby trochu ztížila pátrání? Příliš mnoho otázek a žádná odpověď," pokrčím rameny, narovnám se zamířím za naším průvodcem. Při tom jak jdu raději překontroluji svou mušketu a znovu se přesvědčím, že je připravená k okamžitému použití. Představa, že se tu pohybuje někdo kdo jenom tak láme ukazatele se mi nelíbí. Kdo ví co všechno ho může napadnout. "Je tu jiná cesta? Ne hlavní?" zeptám se nakonec Riama. Raději bych nebyla tak na ráně, ale nejsem si jistá jak dobře zdejší kraj zná. Zatím se tváří, že ví kam jde, ale nemusí vědět o každé srnkami vyšlapané pěšině. Přesto bych teď za jednu takovou byla docela ráda.

Freya - 16. dubna 2020 21:09

Upovídaný učenec Když Christopher opět spustí svůj příval slov a vlastně jej vůbec nezajímá, že to celé nemusí být vůbec tak jednoduché, jak si představuje, jen protočím oči v sloup a začínám si říkat, že už se nebudu na nic ptát. Zkouším alespoň nahlédnout mu přes rameno do papírů, kterými se probírá. Když mluví o tom, že by potřeboval noční oblohu, jen kroutím hlavou při představě, že bych s ním měla trávit noc někde tady. "Kolem tábořiště, no když je obejdeme v dostatečné vzdálenosti, snad by to mohlo jít," vzpomínám na dobře skryté hlídky, kterých jsem si všimla a je mi jasné, že s neohrabaným učencem je budeme muset obejít hodně velkým obloukem. Při jeho dalších slovech na něj jen nevěřícně chvíli koukám. S odpovědí si dám trochu na čas, protože se mi dere na jazyk cosi nevybíravého. Jak může být někdo tak naivní?...jen klid... "No, ty které jsme už potkali moc nevypadali na neorganizované vykradače hrobů a ten dobře hlídaný a organizovaný tábor taky ne," vysvětluji nakonec trpělivě a připadám si, jako kdybych mluvila s malým dítětem, kterému se snažím dokázat, že sahat na rozpálená kamna není nejmoudřejší nápad, protože pálí. "Každopádně se budeme držet stranou, půjdeme potichu a nebudeme se nikomu zbytečně plést do cesty. Ti tam si rozhodně nebudou brát servítky vyřídit vše hodně rychle, kor když by se dozvěděli, že jdeme po tom samém, co oni a s těmi vašimi papíry by to nebylo tak těžké uhodnout. O problémy a zdržení hádám nestojíme a sama proti všem těm moc šancí taky nemám." Celou dobu se snažím mluvit klidně, ale také dost důrazně na to, aby ho ani nenapadlo nějak protestovat či vymýšlet další hlouposti. "Tak můžem?" kouknu po něm, jestli potřebuje ještě čas na studování těch svých lejster nebo můžeme vyrazit dál.

Arun - 17. dubna 2020 17:13

Srnčí pěšiny Letitia Desátník pozvedne obočí, když mu Letitia osvětlí, o čem nejspíš jejich průvodce mluví. „Hm… tak to se asi taky nebudu hádat. Kdo jinej by to dělal než třeba Společnost… ale proč, to nevim. Dole na jihu bych řekl, že se snažej někoho zmást… ale tady stejnak skoro nikdo nechodí – možná, že si jen neuvědomujou, jak pustej tenhle kraj je.“ Pak už se obrací k chůzi dál – rychle dostihnou Riama a Letitia ho osloví. Seveřan na moment zaváhá. Vzhlédne k obloze a podívá se, jak vysoko už je slunce. Zamyšleně pohlédne směrem k jihu, k horám, a nakonec váhavě přikývne. „Jsou jiný cesty, těžší… někdy rychlejší.“ Zdá se, že nečeká na další její pokyn, protože při první příležitosti sejde z hlavní cesty. Desátník to komentuje vřele: „Už bylo na čase – z toho otevřenýho prostoru mi začínalo bejt nějak ouzko. Na takový cestě je lepší pochodovat se špalírem vojáků, pokud už člověk musí… mám dojem, že na nás někde někdo číhá a to je pak těžkej pochod.“ Avšak cesta, která je před nimi, není o nic lehčí. Ukazuje se totiž, že Riam spoléhá skutečně spíš na srnčí stezky – Letitia si tu a tam ověří, že drží směr, a pořád míří k horám… možná jen trochu příměji. Nemá dojem, že by to bylo o tolik rychlejší, ale alespoň se dostali z otevřeného prostrantství do úkrytu lesa. Jenže hvozdy tady na severu jsou o poznání divočejší než mírné lesíky mezi Celestionskými polnostmi. Úzké stezky jsou stěží vidět mezi mlázím či křovisky. Tam, kde je méně podrostu, zase snadné chůzi brání skály a prastaré hromady kamenů, které sem donesly ustupující ledovce. Konečně se dostanou k malé bystřině, u které se Riam zastaví a dá oběma Celestioncům čas, aby ho dohnali a popadli trochu dech. Letitia začíná mít pocit, že v pevnosti přeci jen svoje vlastní cvičení poněkud zanedbala, protože jí rozhodně pochod těžkým terénem připadá náročnější, než býval dříve… Seveřan pohlédne na proudící vodu v potoku, u kterého zůstal stát, a poznamená k ostatním. „Tahle sem běží z hor – to je vaše jiná cesta. Měla by týct přímějc než cesta. Ale kůň by si kolem potoka zlámal nohy.“ Pak zaváhá. „Bývaly i další cesty. Ale ty neznám.“ Nezná… nebo nechce prozradit. Letitia mu nerozumí tak docela přesně… ale myšlenku snad pochopila správně… Kolem Špičáku a zpátky Freya Tón Freyi splní svůj účel a umlčí učence. Zdá se, že mu došlo, že rozhodování o riziku jejich dalšího pokroku by měl nechat na ní. „Dobrá, dobrá, už mlčím,“ hájí se. Určitě si všiml, že se k němu žoldáci chovají s určitou přehlíživostí… a nejspíš mu to nevyhovuje. Dokud se ale nebude schopný v téhle divočině umět postarat o sebe, nemůže jim nic říct – a je jen starostí, kterou oni musí opečovávat. Samozřejmě, pokud se mu podaří pokladnici najít, možná ukáže svou cenu. Sám si to uvědomuje. A soustřeďuje se na to studiem svých dokumentů. Ještě než shrne lejstra shrnout a vyrazit, Freya mu přes rameno nahlédne do práce. Všimne si zejména detailní a dozajista poměrně nové mapy Felskarsku – popsána je Celestionským jazykem, ale nejspíš byla vytvořena Atmorijskou ligou. I když mají Atmorijci vlastní jazyk, celestionština se stala užívaným jazykem obchodníků i diplomatů po celém kontinentu… Vůči té porovnává Christopher několik papírů s čarami a klikyháky – a nejrůznějším způsobem pospojovanými body. Na kraji těchto spisů často spatřuje nejrůznější výpočty, kterým ale ani zbla nerozumí. Dále jí zaujme útlý svitek hustě popsaný klikyháky používanými v Ilmaidu a další podobný, který je však v písmu docela pro ní neznámém – hádá, že je to snad nějaká východní řeč, možná Alindorská či jiná. Spatří i několik dokumentů s Nortimberskou řečí – ale kupodivu se zdá, že ty jsou v menšině. Všimne si na jednom z nich několik vyobrazení runových nápisů, ale toť vše. Nespatří nic, co by jí připomínalo nástěnné runy, které našla v rodinné hrobce… avšak to ještě nic neznamená. Možná, že takové věci úmyslně skrývá, protože by jim mohla porozumět… i když se nezdá, je to koneckonců Celestionec. Christopher přeruší její zkoumání. Skládá všechny listiny a rezolutně přikyvuje. „Ano, pojďme. Veďte, slečno Freyo, kolem hory – rád bych viděl její druhou stranu.“ S tím už seveřanka vyrazí vpřed. Navzdory přání učence ho však vede velmi širokým obloukem a drží se daleko od tábořiště – pokud by k něčemu došlo, bylo by to snad ještě horší, než kdyby byla sama. Sama by mohla snadno zmizet – a i kdyby byla zajata, měla by šanci. Ne tak s Christopherem za sebou. Dvojice prochází dál kolem hory. Tentokrát už učence Freya nešetří… jsou v nebezpečném území a není čas zahálet. Vyšplhají trochu výše, poté co se Christopher dožaduje lepšího rozhledu na údolí. I tak se stále drží bezpečně pod hranicí lesa. Dokonce i odsud Freya vidí skupiny mužů z údolí… ač tábor samotný se jim po povelech učence ztratil z očí. Obcházejí horu po vnější straně, stále mají výhled směrem k pahorkatinám v podhůří, i když tady už jsou v horách samotných. Pojednou se učenec zastaví a zvolá: „Támhle – támhle dole v údolí – vidíte tu mýtinu? Skoro to odsud není vidět, ale tam přesně musí něco být. Jsem si tím jistý! Nějaká značka… něco, co upřesní naší polohu…“ Směr, kterým ukazuje, je zpět do míst, kde bylo víc skupin jejich rivalských hledačů. Už to skoro vypadalo, že učenec dostal rozum a bude se jim vyhýbat. Teď jim chce kráčet do náručí. Je to alespoň pořád docela daleko od tábora. Freya si není tak úplně jistá, jestli je to skutečně mýtina. Možná jen pár popadaných stromů po nějaké vichřici… rozhodně žádný důkaz o tom, že by tam něco mělo být. Na druhou stranu… Christopher je jediný, kdo má nějakou šanci jí dovést k pokladu… třeba v té jeho pomatené hlavě něco užitečného vězí…

Letitia - 18. dubna 2020 17:00

Cesta lesem Kývnutím dám najevo souhlas. Také jsem mnohem raději když nás překryjí koruny stromů. Sice se musíme prodírat podrostem a necháváme tak za sebou jasnou stopu, ale riziko toho, že si na nás někdo počíhá je mnohem menší a o to mi jde. Kdo ví kolik hrdlořezů Společnosti se tu kolem potuluje. Pot ze mě leje a mušketa je teď mnohem těžší než byla na začátku, ale neztěžuji si, nehledám úlevy. Nesu svůj díl stejně jako všichni ostatní. Šetřím dechem a šlapu do kopce a přes kameny a kořeny. Nicméně za přestávku u bystřiny jsem ráda. Dám si chvilku na oddechnutí, pak se skloním k potoku a naberu plnou dlaň chladivé vody. Chrstnu si jí do obličeje, což je skvělý pocit. Udělám to ještě několikrát, ale zase tak moc se tu zdržovat nehodlám. Ještě je před námi kus cesty. Co ale udělám je, že si doplním zásoby vody. Sice tady není o různé takovéhle potůčky nouze, ale je lepší to udělat hned když se může než se pak spoléhat na něco co nemusí přijít. "Nejsme koně," ušklíbnu se nad tou poznámkou. "Hlavně když nás dovede do cíle." Mávnu na desátníka a znovu se vydáme na cestu.

Freya - 19. dubna 2020 17:47

V divočině Učenec konečně na chvíli zmlkne a můžeme tak vyrazit snad v bezpečné vzdálenosti od všech problémů. Pevně doufám v to, že opravdu něco najde a že se vyhneme všem, které bychom zde mohli potkat. "Říkala jsem potichu!" kroutím Christopherovo nadšení z toho, že snad něco objevil. Napínám zrak, kterým ukazuje, ale zas takové terno mi to nepřipadá. Vlastně vůbec nevím, proč by zrovna tady mělo být a navíc je to v místech, která už nejsou zas tak liduprázdná, jak by mi vyhovovalo. "Jste si jistý, že tam něco je? Moc se mi to nezdá," obracím se trochu pochybovačně na učence po krátké chvíli zkoumání. Něco mi ovšem říká, že se nenechá jen tak odradit. Moc se mi nechce, ale nakonec přikývnu. Koneckonců nikdo neříkal, že to bude jednoduché. Jenže kdyby šlo do tuhého on s tím svým perořízkem bude k ničemu... "Tak jo. Podíváme se tam, ale žádný hulákání a žádný zbrklosti. Vcelku nerada bych se s někým potkala." Vyrazím nakonec směrem, který ukazoval učenec a pevně doufám, že má pravdu a něco tam skutečně najdeme. Postupuji o poznání pomaleji něž dosud a bedlivě prohlížím okolí. A jestli budou problémy?...nesejčkuj, nebudou....

Arun - 19. dubna 2020 21:44

Setkání Hela S léčitelkou se vědma loučí v dobrém. Žena už mnoho neřekne – zdá se, že slova nejsou její živel – ale Hela cítí, že jí přeje zdar a že v lečitelce našla alespoň zčásti spojence… a každý v horách, který odpoví volání Bohů, je posilou proti pokušitelskému hlasu Zrádce. Navíc je čeká mnoho riskantních chvil a nebezpečných činů… je dobré vědět, kde bydlí léčitelka, která dovede vzkřísit k životu k polomrtvého. Brzy stojí vědma opět na pěšině mířící zpět k druhému břehu jezera, odkud se Sigvarem přišli. Vrací se po ní zpátky. Cestou cítí, že se na ní pohledy upínají poněkud víc, než když přicházela. I to může být jen dojem. Něco jí říká, že medvědobijce nalezne mezi těmi několika chalupami, které tvoří středobod roztroušené vísky. Rovněž by možná stálo za úvah,u zdali zde v relativním přátelství místních mužů nestrávit noc… slunce už se sklání k západu a lepší je noční divočinu nepokoušet. Když se blíží, zpozoruje pojednou, že od domů se začíná zvedat vysoký sloup kouře. Pokračuje v chůzi dál dokud nevidí na chalupy u cesty. Na volném prostranství, kousek za místem, kde potkala starého rybáře, několik mužů rozežhnulo veliký oheň. U něj stojí i několik žen. Dokonce i pár dětí – tvrdá mládež odrostlá mezi tvrdými horami. Je to velké setkání. Už odsud spatří mohutnou postavu Sigvara. Odhaduje, že zbývající lidé jsou oni tři horalové a jejich rodiny. Další jsou nejspíš obyvatelé bližších chalup, kteří je viděli oheň připravovat. Po různých pěšinách a stezkách spěchají k velkému ohni mnozí. Z některých chalup jen jeden mladík, z jiných se belhá stařec i se svými dětmi a vnoučaty… zdá se, že z každé někdo přichází. U ohně právě nyní jsou tři, čtyři rodiny. K němu míří další lidé z pěti či šesti rodin, které v tomto údolí pobývají. Přesvědčí-li je všechny, mohla by na svou stranu získat přes tucet bojeschopných seveřanů nejméně… a to je dobrý začátek. Lidé tady v horách jsou roztroušení… ale dle odhadu Sigvara nemůže být cizáků pod Špičákem víc než čtyři desítky… pokud bude Elfstan i ona úspěšní… Její myšlenky předbíhají. Zatím získala tři muže. U ohňů na ní čekají. Není to sněm, na které by byla zvyklá… ale i zde plane oheň, a i zde budou místní popíjet medovinu… nejspíš na zdraví padlého Olsona. Od ní budou očekávat vysvětlení… a možná, že v rámci něj si vyslechnou i špatné zprávy, které přináší z nížin. Celodenní pochod Letitia Jejich severský průvodce nijak nereaguje. Jednoduše se pustí dál. Vypadá to, že se zatím ani nezadýchal. Cestuje o dost více na lehko… snad spoléhá na pohostinost horalů. Luxus, který se Celestioncům rozhodně nedostane... Pokračují dál podél potoka, většinou kráčí po vrstevnici kopce nad ním. Tu a tam naleznou známky toho, že zde dřív vedla budovanější stezka. Možná původní cesta do hor před tím než Nortimberská koruna zbudovala na severu hor cesty jako gesto dobré vůle vůči seveřanům. Hlídky vojáků z druhé strany hor, které po těch cestách přišli, už rozhodně žádnou dobrou vůli nevysloužily. Přítomnost prastaré stezky chůzi příliš neulehčuje, ale alespoň mají dojem, že drží nějaký konkrétní směr. I po celodenním pochodu se hory na obzoru nezdají větší… dokonce i s místním průvodcem budou muset pochodovat dva, možná i tři dny. Slýchala mezi mužstvem povídačky o tom, že seveřan znalý všech tajů lesa a v dobré kondici dokáže do hor dojít v jediném pochodu. Letitia viděla mapy Felskarsku ale nyní se jí to zdá ještě nepředstavitelnější… Když už se slunce začne sklánět k západu, Letitia se začne poohlížet po útočišti na táboření, ale seveřan je táhne nemilosrdně kupředu… Dokonce ještě vyšplhají na jeden z vrchů, jak obcházejí klikatící se údolí, kterým se žene bystřina. Vrch je holý a Letitii se dostane pohledu do širé dálky. Stále si však dává pozor, aby nebyla pozorována, zatímco se sama dívá. Ornbjarn už nechali za sebou… navíc pevnost je poměrně malá oproti vlnícím se vrchům. Cestu Letitia může očima sledovat, táhne se jako stěží poznatelná linka nezkrocenou divočinou. Tu a tam Letitia zahlédne stoupající sloupek kouře, který zvěstí, že dokonce i tenhle kraj není tak docela opuštěný… ale víc jí zaujme jejich původní trasa po cestě, ke které se v tomto místě přiblížili. Táhne se na druhé straně vrchu u potoka… možná i proto je Riam vzal tudy, raději než aby bystřinu věrně následoval, ač by to možná bylo snazší. I když je Letitia unavená, všimne si, že u potoka odpočívá poutník. Jsou dost blízko na to, aby poznala, že to není seveřan… ale těžko říct, kdo to je. „Hm… vidíš ho? Myslíš, že by to mohl být zvěd Společnosti?“ zeptá se desátník, který se překvapivě dobře drží navzdory těžkému pochodu. Stanul vedle ní a zakrývá si oči proti zapadajícímu slunci, zatímco se dívá na postavu u potoka. Riam se ohlédne, proč se dva Celestionci opozdili. Zastaví se, ale žádné poznámky nemá. Stopa Freya Christopher se nedá přesvědčit… vyraží k místům, na které ukázal, jakmile Freya naznačí souhlas. A ještě ho musí seveřanka krotit, aby nešel vpřed příliš bezohledně. Stačí však jen pár káravých poznámek od Freyi a učenec si začne dávat pozor. A ona se mezitím obezřetně ohlíží, jestli se jim na paty někdo nepověsil a jestli se jim někdo nepřiplete do cesty. Přítomnost mužů z tábora je tu rychle patrná… už tím, že Freya jednou uvidí zlomený šíp z kuše a tu a tam projdou kolem pošlapané trávy nebo polámaných větví, které poukazují na to, že tu rozhodně nejsou sami. Alespoň si nikdo nevšimne těch mamutích stop, které zůstávají za Christopherem, který se divže nežene k místům, o jejichž významu je tak přesvědčený… Konečně jim světlo mezi stromy prozradí, že se blíží k mýtině. Je to malé místo. Zázrak, že si ho Christopher z dálky vůbec všiml. Freya to tu nejprve pořádně obhlídne a nechá Christophera držet se zpátky… I třeba protože možná vážně na té mýtině je nějaké vodítko, které by mohlo napovědět kam dál... a pak by se k tomu neměl nikdo dostat dřív než ona. Malý palouk je přibližně kruhový a podivný v tom, že ho nevytvořil žádný padlý strom ani nic podobného… tráva tu zdánlivě sama od sebe roste v hustých vlnících se trsech a to i když by tu správně měli rašit vzhůru stromy z okolních sosen. Možná je tu něco v půdě… Uprostřed mýtiny je vidět jenom jeden vysoký kámen, který se tyčí vzhůru. Nepravidelný. Obrovitý. Je z černého kamene Špičák, na jeho vrcholu se uchytil malý stromek. Navzdory všemu roste téměř jako ze žuly samotné. Nezdá se, že by tu byl někdo jiný krom nich. Když Freya věnuje svojí pozornost stopám, zpozoruje, že jsou dost čerstvé… a že před tím tu nejspíš nikdo pěknou dobu nebyl… A zvláštní věc, které si všimne, je fakt, že jeden pár stop jako by mířil pouze do mýtiny a nikoliv z ní. Chce je následovat, ale tu jí zarazí hlas Christophera. „Počkejte! Nechoďte tam…“ A když se na učence ohlédne, ten má překvapivě vážný výraz. „Mohlo by to být nebezpečné – něco se mi na tomhle místu nelíbí. Je to dozajista to, co jsem hledal… jen se mi na tom něco zkrátka nezdá…“ říká, zatímco něco hledá mezi svými dokumenty.

Hela - 19. dubna 2020 22:19

Setkání Opustím léčitelku a vydám se zpátky k vesnici. Slunce se pomalu kloní k západu a na údolí začíná padat stín. Okamžitě cítím, jak teplota klesá. Ráda bych pokračovala dál, ale možná bude lepší se na chvíli zastavit a přenocovat tady, v bezpečí vesnice. Sigvar jistě zná někoho, kdo by nám mohl nabídnout přístřeší a představa noci, strávené pod střechou, je nyní velmi lákavá. Jak se blížím, všimnu si sloupce kouře, většího, než jako z běžného ohniště. Až teprve, když se dostanu blíž, všimnu si velkého ohně a shromáždění kolem něj. Mezi lidmi také ihned postřehnu postavu Sigvara. A nyní i vidím přicházet řadu dalších. Srdce mi poskočí a já přidám do kroku, abych se sama mohla ke shromáždění připojit. Nyní si totiž všímám i Halsteina a ostatních dvou horalů, se kterými jsem se dnes už setkala. Nyní mám možnost naklonit si další horaly. Pravděpodobně dnes večer přišli kvůli Olsonovi, ale pro mě je to příležitost, oslovit tyhle lidi. Říct jim, jaké nebezpečí jim hrozí a co je třeba udělat. Je otázkou, zdali mě budou poslouchat. I když se Sigvarem a Halsteinem za zády, a bohy nad hlavou, se cítím skoro neporazitelnou. "Sigvare." Oslovím tiše muže, a jemně se dotknu jeho paže. Spíš jen, abych o sobě dala vědět. Nepochybuji o tom, že o mém snažení s Olsonem už ví vše. Zprávy se tu šíří rychle.

Letitia - 20. dubna 2020 17:33

Někdo u potoka Zajímalo by mě kam vlastně Riam míří. Je jisté, že má nějaký plán, když stále jdeme kupředu. Možná je tu někde nějaké obydlí ke kterému směřuje? Doufám, protože představa, že jdu po tmě neznámým lesem v horách se mi vůbec nelíbí. Trochu mě to nutí uvažovat zda jsou horalovy úmysly čisté. Klidně by nás mohl zavést někam ke srázu a tam nás opustit nebo přichystat nějakou podobnou past, ale Erling ho vybral tak snad... Podobné neveselé myšlenky se mi honí hlavou když se znovu zastavíme. Přidřepnu abych nebyla tolik vidět proti obloze a pozoruji cestovatele. "Nejsem si jistá zda to takhle poznáme, ale možná ano," odpovím desátníkovi a vyndám si dalekohled abych si postavu pořádně prohlédla. Nepředpokládám, že je to někdo z pevnosti, ale třeba bude štěstí stát při nás a poznáme ho. Jakmile se dostatečně vynadívám předám dalekohled Günterovi, aby se také podíval. Tak nejlépe zhodnotíme zda se mu vyhnout nebo naopak se s ním pokusit setkat. Možná by z něj šlo i něco vytáhnout kdyby se to dobře zahrálo, ale je potřeba zvážit zda rizika za to stojí. Zatím tu o mně nikdo neví možná by bylo lepší to nechat tak, ale uvidíme. Na rozhodnutí je ještě trocha času.

Freya - 20. dubna 2020 20:46

Že by?... Christopher je jak utrženej ze řetězu. Mezi zuby drtím při jeho krocení pár tichých nadávek. Kdyby z toho nekoukalo něco užitečnýho, tak se k jeho doprovodu nikdy dobrovolně nepřihlásim. Dělat chůvu nafintěnejm šlechtickejm panákům bylo jednodušší... Alespoň se zdá, že jsme nešli nazdařbůh a něco tu opravdu je. Nakonec musím jen uznale kývnout hlavou, že si tohohle učenec všimnul. Je ovšem fakt, že já koukám po něčem trochu jiném, čehož by si zase asi nevšiml on. Zastavíme se na okraji té mýtinky, se zájmem si prohlížím zvláštní kámen, který se tyčí před námi. Když se chci podívat blíž, Christopher mne zarazí. Trochu překvapeně se něj ohlédnu. Dosud jsem to byla já, která upozorňovala na možná nebezpečí. Je fakt, že tohle místo je opravdu zvláštní, ale co by zde mělo být nebezpečného? Jen zde může někdo číhat. Nicméně poslechnu a zastavím se. "Jste si jist, že tohle je to místo, co hledáme? A proč by to zde mělo být nebezpečné?" vyzvídám a už zase se mu snažím nahlédnout přes rameno. "Neměli bysme se tu zdržovat moc dlouho, to taky neni zrovna dvakrát bezpečný," upozorňuji jej pak ve snaze trochu jej popohnat a rozhlížím se kolem. Vcelku nerada bych, aby nás zde někdo překvapil.

Arun - 21. dubna 2020 21:24

Dobrota v očích Hela Lidé mlčí, zatímco Hela a další přichází. Nepovídá se, jako je zvykem dole v Helskaře. Muži si nezpívají ani nevyprávějí. Možná, že je to smutkem, který drží… možná místní více oceňují ticho než hluk. Hela vkročí mezi horaly – Halstein i další si jí všimnou. Nic neřeknou. Alespoň není odháněna. Když osloví medvědobijce, ten na ní pohlédne a přikývne. „Slyšel jsem.“ Nic víc – nic víc ani není třeba. Ona udělala vše, co bylo v jejích silách. Ještě chvíli je ticho, zatímco přichází další. Když už jsou zde shromážděni podle všeho horalové z každé rodiny z tohoto údolí, Halstein vstoupí do kruhu světla. Nyní věnuje muži, kterému říkají Örnsyn, větší pozornost. Je-li skutečně mužem, který má mezi místními vliv podobně jako Sigvar, není to na první pohled ani zdaleka tak patrné. V Sigvarovi je cosi osudového a nezávislého – jeho oči a tvář jsou nezapomenutelné a celá jeho podstata v sobě nese jeho předchozí skutky. Halstein Örnsyn, Orlozraký, je běžným horalem – i on má tvrdou tvář a tvrdý pohled, i jeho obličej je ošlehaný větrem a jeho bedra jsou skrytá za kožešinovým pláštěm. Krátký, světle hnědý vous mu kryje ústa, v očích vidí dobrotu ale také spravedlnost – kdyby byl z Helskary, nejspíš by mohl být dobrým stařešinou… ale tady v horách je jistě třeba ještě víc na to, aby se člověk prokázal. Avšak oproti chvíli, kdy se s mužem potkala, má nyní vědma něco jiného, podle čeho se rozhodovat… Pohledy jeho druhů. A v těch nalézá něco, co snad ani sama z Helskary nezná. Muži k němu vzhlíží a pohlížejí na něj laskavě, ženy se na něj dobromyslně úsmívají a děti se s ním vesele zdraví a to i navzdory vážnosti toho, co se děje. Bez vyjímky k němu hledí téměř jako k otci. Neví, jak získal své přízvisko… snad je dobrý lovcem či lukostřelcem… přijde jí hlavně, že skutek, kterým si přezdívku vysloužil, v sobě měl něco velmi dobrého. Hela umí dobře číst v lidech – a nyní už se nediví, že Halstein nezaútočil na Olsona ani potom, co viděl, co se stalo Keilmě. Vědma cítí, že se před ní dokonce snad stydí za to, jak útočně proti němu stál. Z toho muže je znát něco laskavého, smírčího… ten by skutečně nebyl špatným stařešinou. A když promluví, všichni naslouchají – snad ještě pozorněji než když mluví vědma. „Potkalo nás neštěstí. Dnes zemřel Olson, syn Jalensona. Mnozí už jste slyšeli.“ Prostá, téměř neohrabaná slova. Avšak pronesená upřímně. Pokračuje moment ticha za zemřelého. „Kéž ho Skauld provází na jeho poslední cestě – ať kráčí s Bohy,“ zazní z Halsteinových úst spolu s podobnými prohlášeními z úst všech přítomných. Každý seveřan má své vlastní modtliby. Halstein pokračuje: „Jeho dobrý srdce dlouho skrejval mrak. Teprve moc vědmy mrak zahnala a Olson mohl odejít v míru.“ Nyní se zahledí směrem k ní… ač mnozí se ještě nejistě rozhlížejí, jako by čekali, odkud ta nejmenovaná vědma přijde. Sigvar mlčí… zdá se, že přenechává slova jí, pokud chce sama promluvit. Pocestný Letitia Kaprálka si na neznámého posvítí pomocí teleskopu – dobrý nápad, který však Riam sleduje s krajním podezřením. Desátník mezitím nedočkavě čeká na to, co spatří. Když si skrz čočky Letitia osobu prohlíží, chvilku váhá, ale nakonec ho skutečně pozná. Mlčky předá dalekohled Günterovi, který si ho vezme, přiloží ho k oku a po chvilce pozorování tiše a překvapeně hvízdne. „Tak teda nakonec vyklouznul. Myslel jsem, že ho dostali Doresgrückovi hrdlořezové. Gaston Korrel! Kdo by to byl řekl?“ Je to pravda… muž z jihu je téměř k nepoznání – sedí u pěšiny v kožešině, oblečený jako nějaký zálesák, přes záda má samostříl. Doplňuje vaky s vodou a zdá se, že má rovněž namířeno k horám… nejspíš také do Alesglas. Samozřejmě, mohli by se plést, ale muž se zahleděl ke kopci a nastavil tvář přímo do dalekohledu… možná, že je dokonce sám zpozoroval a považuje je za Společnost, která je mu v patách. Günter si tiše sykne pro sebe: „Ale ta cesta nemusí bejt bezpečná – zvlášť pro někoho jako je Gaston Korrel… mohli by mu jít po krku.“ To jen za předpokladu, že k mužům, které Doresgrück poslal do hor, dospěla zpráva o rozsudku nad ním a nad Letitií… a to nutně nemusí tak být. Jejich problémy začaly poměrně nedávno. Kdoví, jakou komunikaci místní šéf udržuje. Pokud by byl Korrel ochotný riskovat, mohl by zkusit využít svůj dřívější vliv na to, aby Doresgrückovu operace zevnitř rozvrátil. Možná že s tím cílem míří do hor. Ale možná také, že má spojence v Alesglas, které plánuje vyhledat. „Půjdeme ho pozdravit?“ ptá se desátník. „Pokud je to vážně von, mohl by bejt ještě užitečnej. Doresgrück po něm jde stejně jako po nás. Třeba ví, vo co vlastně jde. Ten sáhib byl zatraceně skoupej na slovo.“ Seveřam za nimi začíná být netrpělivý. „Co se děje?“ ptá se nakonec. I když je vesničan táhne až do soumraku, rád by už někde touhle dobou rozbíjel tábor… Místo pod horou Freya Christopher před dotazem Freyi zaváhá. Trochu nejistě se rozhlédne kolem – už to skoro vypadá, že začne mluvit o nějakých šestých smyslech a podobných nesmyslech, ale nakonec zavrtí hlavou. „Je velmi těžké to vtělit do slov bez toho, aby to znělo naprosto absurdně.“ Povzdechne si a začne hledat ve svých listinách, čemuž Freya přihlíží. V nějakém dokumentu hustě popsaném Ilmaidskými klikyháky spatří Freya nákres podivného monolitu zabarveného černou barvou se zelenomodrými žilkami. Pohlédne ke kameni uprostřed mýtiny, ale neshledává v něm pražádnou podobnost – sice jsou to oba kameny tyčící se vzhůru, ale tento pochází z černého kamene špičáku, má nepravidelný tvar a čistou barvu bez žádných podivných žilek. „Toto místo může být jakousi ochranou… je velmi těžké to popsat v Celestionštině. Tyto pokladnice jsou velmi dobře skryty a byly velmi důležité pro ty, co přišli před námi – a tedy je možné, že k jejich ukrytí je použita technologie tak pokročilá, že se může zdát jako čáry či kouzla… nechci riskovat, že spustíme nějaký takový ochranný mechanismus. V obydlenějším kraji by to nebyl problém, ale tady? Bůhví, zdali u tohoto kamene vůbec nějaký smrtelník stál před námi.“ Pomalu se zvedne a přikročí k mýtině. Na její poznámku o nebezpečí reaguje opožděně. „To je sice možné, ale tohle je nesmírně důležitý objev – možná naše vodítko k nalezení pokladnice. Možná jediné vodítko… bude třeba to studovat. Jen lituji, že není noc – některé věci by mohly být za denního světla nepozorovatelné.“ Vkročí do mýtiny. Kruh palouku je docela pravidelný. Když překročí čáru… nestane se nic. Jen stromek rostoucí na kameni zahýbe se ve větru. Je slyšet šelest křídel vzlétnuvší sojky a nic víc. Freya udělá krok za ním, ale ucítí jakýsi nepokoj. Má pocit, že slyší praskání – jako když se přejede rukou po kožichu proti srsti… nebo jako jiskry ohně. Nepříjemný pocit v jejím nitru se zesiluje. Cítí se skoro špatně, jako by jí bylo nevolno – ale nedokáže říct z čeho. Christopher si dle všeho ničeho nevšiml, protože jednoduše kráčí vpřed ke kameni. „Pojďte, zdá se, že je to bezpečné. Mám navíc určité znalosti, které by nám měli pomoci, pokud se začne něco dít… alespoň pokud je tento svitek pravdomluvný.“ Ani se za ní neobrátil… ale ona sama se necítí příliš jistá v kolenou.

Hela - 21. dubna 2020 22:13

Orlozraký Co mě překvapí je ticho. Byla jsem svědkem mnoha takových shromáždění a i když byla třebas smuteční, vždy na nich panovala dobrá nálada a lidé se veselili. Možná je to ale jen zvykem helskarských, loučit se s mrtvými, nikoliv ve smutku, ale v radosti. Vzpomenout na to dobré a zasmát se společným vzpomínkám.Pohřeb je oslavou života. I přesto, že ten život už skončil. Sleduji Halsteina a teprve nyní mi dochází, že jsem měla štěstí, když jsem se před Olsonovým domem setkala právě s mužem, ke kterému místní vzhlížejí. A nebo to naopak není žádné překvapení. Kdo jiný, než on, by se měl pokoušet pomoci. Bylo mi souzeno se s ním setkat a získat ho na svou stranu. To, jak k němu místní vzhlížejí, mě jen utvrzuje v mém přesvědčení. Tohle je jeden z těch mužů, nad kterými bohové bdí. Takových lidí není mnoho, o to vzácnější jsou. Horalové si na velké proslovy skutečně nepotrpí. O to upřímnější ale jejich slova jsou. Pár vět Halsteinovi stačilo k tomu, aby se rozloučil se zemřelým. Vidím, jak lidé v úctě sklánějí hlavy, skoro slyším ony nevyřčené modlitby, které nyní Olsona vyprovázejí pryč. Pohledy se nyní stáčejí ke mě. Tohle není chvíle, kdy bych chtěla k místním promlouvat. Jsem zde cizincem, tohle je shromáždění na počest jejich mrtvého bratra. Neměla bych do něj vstupovat. Avšak situace je vážná a já nemám na výběr. "Je mi líto vaší ztráty. Budu prosit bohy, aby Olsona bezpečně převedli přes Planinu slz a dopřáli mu pokoj. Stejně jako se budu modlit za bezpečí jeho rodiny." Pohledem kloužu kolem, dívám se, zdali je zde Keilma, i když by mě její přítomnost překvapila. "Halstein má pravdu, Olsonovu mysl skutečně halil temný mrak. Všichni to cítíme, zlo, které se plíží kolem, ukrývá se ve stínech. Zatím není dost silné, aby udeřilo, ale je zde a čeká na svou příležitost. To se Zrádce pokouší zasít do našich srdcí strach a pochyby." Na okamžik jako kdybych opět jasně cítila chlad, který mě přepadne při každém mém setkání s Padlým bohem. Po zádech mi přeběhne mráz i jen z představy těch ledově studených očí. "Naším krajem se potulují cizáci. To právě jejich přítomnost oslabuje bohy a posiluje Zrádce. Musíme je odsud vyhnat a ukázat Padlému, že naše víra je silná a neochvějná. Až teprve poté budeme opět schopní naleznout mír."

Letitia - 22. dubna 2020 16:15

Další na útěku "Mě to popravdě zase tak moc nepřekvapuje. Mám pocit, že je v něm mnohem víc než nám ukazuje," prozradím desátníkovi. Jistě si již domyslí na co bych mohla narážet. Důkazy žádné samozřejmě nemám, ale nepřijde mi, že bych se pletla. "Ano, ráda bych si s ním pohovořila. Ve dvou toho možná dokážeme víc než každý sám." Tím je rozhodnuto. Vyrazíme za ním a snad se nám ho podaří dostihnout a přesvědčit, že jsme na stejné straně. Nebo aspoň, že nejsme nepřátelé a bylo by výhodné spolupracovat. Když se ozve Riam otočím pohled k němu. "Muž," ukáži na Gastona v dálce. "Potřebuji se s ním sejít. Teď." Pokouším se to trochu vysvětlit. "Můžeme ho dohnat?" Doufám, že to půjde. Přemýšlím zda mu nedat nějak znamení, ale kromě křiku, že mě nic moc nenapadá a ten rozhodně tady provozovat nechci. Nemusel by být jediný kdo ho uslyší. I když něco zkusit mohu. Dřív než si to mohu řádně promyslet, tak se postavím a shrnu si plášť tak aby mi vlasy zavlály ve větru. Na chvíli. Mohlo by mu to naznačit kdo to zrovna na tom kopci stojí a pak by to bylo jednoduší, aspoň doufám.

Freya - 23. dubna 2020 20:58

Mýtina poslouchám učence, který se snaží nějak vysvětlit funkci tohoto místa. Sám vlastně pořádně taky nic neví, všechno jsou to jen domněnky a dohady. Něco z toho ovšem může být pravda. Nepochybuji o tom, že tohle místo bude nějakým způsobem chráněno, i když bych předpokládala, že to budou nějaké důmyslné pasti než kouzla a čáry. "No, někdo tu před námi určitě byl. Tak opatrně." poukážu na stopy, které vedou na mýtinu, ale nikoliv z ní, což je poněkud zvláštní. Buď se ten někdo vypařil nebo by musel být skryt snad přímo za kamenem. "Není čas to nějak dlouze studovat, jestli nás tu někdo najde, je po studiích. Nemůžeme se zde zdržet dlouho!" upozorňuji znovu důrazně Christophera, kterému snad pořád nedochází, že ti, co se zde kolem pohybují si rozhodně s nějakými vetřelci, co jim fušují do řemesla, nebudou rozhodně brát žádné servítky. To je jak mluvit do dubu... Vyrazím za učencem, ale vzápětí se zastavím. Něco je špatně. Tak jako učenec před chvílí nedokázal vysvětlit, jak přesně by toto místo mohlo být chráněno, tak já teď nedokážu vysvětlit, co se děje a ten zvláštní pocit. Okamžik nerozhodně stojím na místě. Jedna má část chtěla by to vše ignorovat a jít dál, vždyť se přeci nic neděje, druhá ovšem říká, že na pocity je někdy dobré vsadit. Však nejednou už se to osvědčilo, i když ne zrovna v takovéto situaci. Na učence tohle místo, ale očividně nijak nepůsobí, alespoň se nezdá, že by si něčeho zvláštního měl všimnout. "Počkejte," zastavím jej. "Co přesně by se mělo dle těch vašich svitků začít dít?" ptám se a prozatím se pokouším nedat na sobě nic moc znát. Zrovna před nim sice jako blázen vypadat nebudu, ale dosud jsem se ke všem těm jeho teoriím stavěla trochu pochybovačně. Udělám krok zpět mimo mýtinu, zda-li se něco změní a prozatím si své pocity nechávám pro sebe.

Arun - 23. dubna 2020 21:46

Uctění památky Hela Horalové si trpělivě vyslechnout Helina slova. Je překvapená, jak tiše sedí, a že ani když zmíní zrádce, tak se mnoho nepohnou. Nejvíce vidí některé rozhodně přikývnout či naopak překvapeně vzhlédnout. Poté, co vědma domluví, Halstein přikývne. „Za dobré osudy a štěstí, které nám Bohové dali, a za věčný život na Planině Slz, slíbili naši předkové stát znovu po boku Bohů, pokud by se Zrádce vrátil. Vědma sem přišla, aby nám řekla o přísahách, kterých je třeba dostát.“ Nyní je rezolutních přikývnutí daleko víc – a to i když Halstein nikomu nerozkáže ani slovo. Vlastně už toho mnoho na srdci nemá. „V temné hodině je to muž – seveřan – který zapálí oheň. I kdyby při něm nestál nikdo než jen bohové.“ Dojde k hromadě dřeva stranou od ohniště, kterou místní připravili, a zvedne z ní uschlé větve s jehličím – plné pryskyřice. Vrátí se k ohništi a vhodí je do plamenů. Oheň zuřivě vzplane s jiskřením. Od dětí se ozvou vzrušené výkřiky a lidé se počnou usmívat. Jako by rázem byl všechen smutek a truchlení odbyto. A s tím jako by zmizela i chvilka vážných slov. Muži se přecházejí a povídají si – rodiny se spolu baví, jeden starší horal zvedne soudek s medovinou a začne nalévat do kališků těm, kdo je nastaví. Je to nesmírná proměna. Něco však Hele říká, že její slova a slova Halsteinova si budou pamatovat daleko lépe, než kdyby se celé dlouhé hodiny rokovalo. Stvrzena plamenem. Každý kraj má jiné rituály – ale všechny národy si připijí na památku těm, kteří odešli. I nyní cítí Hela smutečního ducha mezi lidmi… jen polevilo ticho. Zaslechne nejbližšího stařečka začít vyprávět několika dětem cosi z raného Olsonova života… Halstein pohlédne na Helu a jediným přikývnutím uzná pravdu v jejích slovech. Nedostalo se jí mnohé odpovědi. Stále sama neví, kdo se k ní přidá. Avšak promluvila slova od Bohů. Nyní je to horalech. Ti, co dostojí starým přísahám, se s ní na novoluní pod vedením Halsteina sejdou. Sigvar tiše sedí stranou od ostatních a mlčky pozoruje hvězdy nad hlavou v zamyšlení. Než k němu může Hela přikročit, všimne si dvojice přicházející od domova léčitelky. Pozná Bjelanu – a pozná Keilmu, která kráčí s ní. Opírá se o starší ženu. Ruku má ošetřenou a nese mnohé obklady na svých zraněních. Kupodivu se Olsonova žena usmívá. Je to jen mírný a smutný úsměv, není v něm však ani stopy po Zrádci… Její oči jsou její vlastní. Brzy je Keilma v laskavé péči ostatních horalů. Bjelana se obrací zpátky, téměř beze slova k ostatním. Tiše kráčí zpátky ke svému domovu… snad pečovat o mrtvého, který by neměl být přes noc sám… Přes vodu a kameny Letitia Günter souhlasí. S přikývnutím odpoví Letitii: „Jo – dobrej nápad. Jestli se umí schovávat Společnosti pod nosem a zároveň někde splašit věci na cestu do hor, rozhodně je to chlap do nepohody.“ Když se kaprálka se svým požadavkem obrátí na Riama, není už tolik úspěšná. Seveřan jí zprvu nerozumí a poté se zdá velice odmítavý. „Máme jít k horám – nechci žádný problémy.“ Není moc jasné, jak si slova Letitie vyložil. Možná si myslí, že chtějí pocestného přepadnout. Znovu mu ukáže na muže u řeky a snaží se mu vysvětlit, že s ním potřebují mluvit. Seveřan se jen mračí. Stáhnuté obočí jí toho moc nepoví. A co víc, zdá se, že Riamovi došla trpělivost. Obrátí se a vyrazí z kopce – po svahu za nimi, tedy přímo na druhou stranu od cesty a od pocestného. Už to vypadá docela beznadějně, ale Riam se obrátí a z jeho dalších slov vyjde Letitii: „Tady je voda moc prudká – nebezpečná – dál proti proudu.“ Tak snad přeci pochopil, oč jde a chce je převést na druhou stranu. Pokud má pravdu a překonat divokou bystřinu u cesty nelze, nemohou ho než následovat. Postava u řeky také vyrazila a skryla se mezi stromy… „Doufám, že se k němu nedostanou nějaký hajzlové ze Společnosti před náma,“ zamumlá si pro sebe Günter. Dříve měl ke Společnosti dost neutrální vztah… ale to se podle všeho dost změnilo po posledních odhaleních. Není divu. „A doufám, že ten vesnickej hromotluk ví, kam jdem – už začíná padat noc.“ Šero je čím dál hustší a chůzi brzy nedostatek světla zpomalí. Ale Riam kračí pořád kupředu. Tu a tam se ohlédne a pokyne jim, aby přidali do kroku. Po celodenním pochodu jsou kosti unavené… ale voják má vždycky ještě čím zabrat, když musí. Oba Celestionci jsou uklidněni, až teprve když znovu vidí bystřinu. Sešli z kopce a došli k pomalejšímu toku, kde se dá voda přejít po několika kamenech. Není nic příjemného po nich lézt. Günter obzvlášť vypadá poněkud skepticky a radši zkouší vodu. Rukou ucukne hned zas zpátky. „Ledová,“ zamumlá si pro sebe… a smíří se se šplháním po kamenech. Konečně překonají bystřinu a zastaví se na její druhé straně. Riam na moment zaváhá. „Hlupák by trávil noc na cestě,“ porozumí mu částečně Letitia. Poté Riam vyrazí opět vpřed. Seveřan stále neví, proč za mužem míří, a tedy se nyní téměř tiše plíží. Konečně Letitii pokyne ke křoví. Dožene ho a uvědomí si, že je Riam nevedl k cestě, ale k místu, které musí být nedaleko od cesty a pro průměrně zdatného cestovatele snadno nalezitelné tábořiště. Musel ho vidět z kopce a odhadnout, že tam muž z cesty také zamíří. Na palouku není ani světýlko, ale Letitia vidí pohyb. Než sithne něco říct, Riam vedle ní sejme ze zad luk a do ruky uchopí jednoduchý lovecký šíp. Letitia prohlédne křovím a spatří shrbenou postavu nad zavazadly. Postava v rukou svírá samostříl. Pomalu si prohlíží okolí. Něco slyšel. Mohl by zareagovat… prudce. A to za předpokladu, že nejsou jediní, kdo ho sledují. Správné, špatné Freya Učenec skutečně pramálo dbá na varovná slova zkušenější seveřanky. Slyší ho jen si pro sebe zamumlat: „Jinou příležitost možná mít nebudeme…“ A žene se ke kameni. Když však slyší její zvolání a otázku, ohlédne se. Zmateně se na ní podívá a pak zaváhá. „No, ty ochranu mohou být různé… legendy vypráví o tom, že každého, kdo vstoupí na posvátnou půdu srazí blesk nebo že nepovolaným upadnou ruce a tak podobně… osobně bych spíš očekával nějaký systém, který bude schopný odrazovat, a přitom na sebe neupozorňovat… ale jak by to mohlo vypadat? To si nedovedu představit.“ Poté vykročí ke kameni. Zdá se, že nějaký znak absence skrytého nebezpečí ho přesvědčil jít blíž. Zatímco si ho zblízka prohlíží, mluví dál. Freya spíš věnuje pozornost tomu, zdali se za kamenem skutečně nikdo neskrývá… ale palouk je pustý. A nyní, když se dívá zpět k místům, která prohledala, má pocit, jako by tam žádné stopy nebyly. Christopher pokračuje ničím nepohnut. „Napadají mě optické iluze – pomocí zrcadel a vhodných ohybů světla se dá vytvořit všemožný klam. A s pradávnou technologií by se jistě daly svést nejrůznější kousky. V trochu důvěryhodnějších zdrojích, než jsou legendy, se mluví o opatření, která odradí místní obyvatelstvo – něco, co by si nevzdělanci mohli vysvětlovat jako prokletí. Vlastně nevím, proč jsem tak jančil, mělo by to být docela bezpečné. Nebylo v zájmu těch, kdo to postavil, lidi zabíjet nebo mrzačit. Spíš naopak. Přesvědčit je, aby se jen vrátili do svého domovu a odradili ostatní.“ Freya mezitím stojí mimo kruh palouku. Nepříjemný pocit se vytratil, ale nyní začalo jí prudce bít srdce. Má pocit, jako by se zadýchala. Co víc… dřív až nepřirozeně chladný amulet jako by začínal hřát. Tu a tam má dokonce pocit, že z něj cítí… pohyb? „Přirozeně, nejlepší ochranou je šalba a klam. Nikdy se nenechat objevit,“ pokračuje nerušeně učenec, který odkrývá vrstvy prastarého mechu. „Nějakým způsobem promluvit k těm správným a odradit ty nesprávné. Neptejte se mě, jak by to mohlo být zařízeno, ale zmiňuje se o podobných věcech mnoho svitků.“ Pokračuje svůj průzkum. Cosi nalezl a horlivě čmárá na nějaký kus papíru pomocí olůvka. A k Freye se opět vrací pocit, že tohle všechno je špatný nápad. Není jisté, zdali je to jejími instinkty… nebo zdali to pochází z méně přirozeného zdroje. Tak jako její nevolnost. „Existují hypotézy, že vhodným éterickým působením lze ovlivňovat mysl a téměř do ní vkládat myšlenky. Nic z toho není dokázáno, ale podle učenných textů to je to, co by bylo k úkrytu nejspíš využito. Ale jak by se to mohlo projevovat? Netuším…“ Freyu zasvrbí ruce. Cítí neklid. Amulet na jejím krku zdá se těžký… a to, co dělá Christopher zdá se nesmírně nesprávné.

Hela - 23. dubna 2020 22:01

Večer mezi horaly Lidé jsou v horách skutečně trochu jiní. Nevidím šok, ani zděšení, v jejich tvářích, když mluvím o Zrádci. Přijali má slova a stejně tak přijeli i ta Halsteinova. Nikdo nahlas neřekne, že přidá ruku k dílu, ale vím, že přijdou. Tihle lidé skutečně dostojí starám závazkům. To je důvod, proč sever tolik miluji. Pokud seveřan dá někomu své slovo, dodrží ho. Cizákovi jeden nemůže věřit ani nos mezi očima. Hodina smutnu pominula a lidé se začínají bavit. Medovina teče proudem, lidé se smějí, vyprávějí si příběhy, nebo vzpomínají na Halsteina. Takhle má vypadat rozloučení s mrtvým. Dokonce zahlédnu Bjelanu a Keilmu. Hledám v její tváři známky Zrádcovy přítomnosti, ale nic nenacházím. Dokonce si všimnu slabého úsměvu. Můžu jen doufat, že když se mu nepodařilo mě očernit, ani zviklat, zanechal svých snah a nechal ženu být. Posadím se vedle Sigvara a na okamžik spočineme vedle sebe v tichu. Nakonec jsem to já, kdo ho prolomí jako první. "Bjelana mi říkala, že za hřebenem žije jakási vědma, Malvíra, která by nám snad mohla pomoci. Myslím, že bychom tedy měli začít právě u ní." Je to však i zvědavost, co mě žene právě za touhle ženou. Kromě babičky jsem nikdy žádnou vědmu nepoznala. "A potom ještě mluvila o Armjornovi, říká ti to něco?"

Freya - 24. dubna 2020 21:29

Zvláštní místo Učenec si vážně ničeho nevšiml, na něj tohle místo nijak nepůsobí a já začínám mít pocit, že mi přeskočilo. A kde jsou ty stopy?...všechno má nějaké vysvětlení...na žádné čáry nezačnu věřit ani teď...iluze, jo to už není tak bláznivě... Učence začnu poslouchat až po nějaké chvíli, kdy se sama sobě snažím vysvětlit vše to neobvyklé, co se ve mně odehrává. Krok zpět a vše se alespoň zdánlivě na chvíli vrací do normálu, ovšem jen na okamžik. A tohle je zase co?.... Sáhnu rukou po medailonu, abych se i hmatem přesvědčila, jestli je to jen další zdání nebo je to skutečnost. Promluvit ke správným a odradit nesprávné...to sou zase kecy... Sevřu medailon pevně v ruce. Budeš tu takhle stát do soudného dne?...s takovou toho moc neobjevíš... Přesvědčujíc sama sebe, že se nic neděje, že netřeba jen stát na místě a nečinně přihlížet, s hlubokým nádechem vykročím za učencem, který zdá se být čímsi zaujat. Doufám, že aspoň něco našel... "Něco zajímavého?" promluvím na něj a snažím se nemyslet na všechny ty podivné pocity spojené s tímto místem a spíše se soustředit na okolí. Přeci jen by bylo nemilé, kdyby nás zde někdo překvapil a pak mne zajímá, čeho si všiml učenec a copak si to čmárá do svých poznámek. Ještě že tu teď neni Elko, měl by z tebe tak akorát dobrej den...vkrást se do rodinný hrobky se obešlo bez zaváhání a teď se budu snad obávat vkročit na obyčejnou mýtinu s kusem kamene...

Letitia - 25. dubna 2020 11:25

Na pasece v lese I když má Riam své mouchy, tak jako průvodce je zdatný. Zná to tu a ví kam jít, já bych se již dávno ztratila, hlavně teď když je už takové šero. Na druhou stranu bych ale v neznámém terénu tohle nezkoušela. Pravděpodobně. Naštěstí tohoto dilema jsem ušetřena. Stačí mi následovat rozložitého horala a dávat pozor na to kam šlapu. I přes ten potok se dostaneme jenom s trochu namočenýma botami a věřím, že tohle nemám dodá přesně tu výhodu, kterou potřebujeme, což se projeví vzápětí když konečně narazíme na ukryté tábořiště. Krčíme se za keřem a snažíme se nebýt vůbec vidět. Rozhodně se nechci nechat zasáhnout střelou z kuše. S Gastonem si to vyřídím sama, ale Günterovi posunky naznačím ať mýtinu obejde a podívá se zda tu kromě nás nečíhá ještě někdo. Nestojím o žádná další překvapení. Počkám až je desátník dostatečně vzdálený a pomalu se přesunu abych byla krytá stromem. trefit něco šípem v noci a v lese je obtížné, ale nešťastné náhody se stávají a je lepší jim předejít. Proto také sama držím v ruce nabitou pistoli. To pro všechny případy. "Nestřílej. Přítel," vyhrknu rychle a normálním hlasem, který kolikrát bývá tišší než když se snažíte šeptat. "Letitia," dodám ještě kdyby mě snad po hlase nepoznal a čekám jak zareaguje. třeba se mnou nebudu chtít vůbec mluvit, ale doufám v to, že nebude chtít zbytečně někam utíkat.

Arun - 25. dubna 2020 21:26

Malvíra a Armjorn Hela Sigvar tiše sdílí společnost Hely a stále hledí ke hvězdám. I když se nad vrcholky začínají objevovat mraky, stále ještě jsou nebesa jasná. Není to však teplá noc, protože v horách zima nikdy na dlouho neodchází a zvlášť v noci se její ledový dech nechává znát. Hela promluví. Sigvar vážně přikývne, a ještě moment mlčí, zatímco přemýšlí nad odpovědí. „Znám je oba,“ začne pomalu. Konečně shlédne z oblohy a promluví k vědmě. „Chtěl jsem jít nejprve sem. Halstein a muži z tohohle údolí jsou přívětivější než někteří jiní mojí krajani. Sám odsud pocházím.“ To je pro Helu novinka. Nikdy se Sigvarem nemluvila o tom, kde se narodil a kde vyrůstal. Lidem z Helskary zdálo by se neuvěřitelné, že muž jako on – ve tváři zdá se tak věčný a tajemný jako hory samé – byl také kdysi chlapcem a dospívajícím mladým horalem. Jsou tomu už dávné věky, ale jak Hela ví, dokonce i nejnevrlejší stařešina býval hochem. Sigvar však víc o sobě neřekne. Raději promluví o jménech, které Hela zmínila. „Malvíra je… svérázná žena. Velká vědma. Znávala tvojí babičku. Tu a tam se nepohodli. Ale uznávali se. Malvíra rozuměla nejrůznějším tajům… ale nerada se s nimi šířila nebo je užívala, když nemusela. Tvoje babička byla jiná. Říkávala, že vědění, které zahálí a nepomáhá lidem, jako by nebylo.“ Sigvar to ani nemusí opakovat. Než sám dopoví, v Helině mysli za něj slova dokončí hlas, který jí dodává tolik klidu v divokých časech, které hory zažívají. „Ale není nelaskavá. Jen je tvrdá, jako tenhle kraj. Už dlouho jsem se s ní nepotkal. Cestuje po horách a dělá co musí.“ Obrátí oči proti Hele – jeho pohled je stále zamyšlený. Snad přemýšlí, zdali Malvíru vůbec naleznou… a pokud ano, jak takové setkání mezi dvěma vědmami dopadne. Aila Hele mnoho o jiných vědmách a vidoucích neřekla. Ví samozřejmě o jejich poslání a o tom, že každý kraj je má… ale Hela je stěží mohla poznat. Většina vesnic vystačila s léčitelem či bylinkářkou… za vědmou spěchali lidé, teprve když už si nevěděli rady… nebo potřebovali rozsoudit. Aila se párkrát zmínila o té či oné ženě z toho či onoho kraje… ale sama mnoho necestovala. Vědma má vždycky co na práci – a málokdy tedy může mluvit s jinými ze svého řemesla. Tu a tam se potkávají, hlavně aby se staré znalosti neztrácely… ale to musí být klidný čas – a těch bylo poslední dobou málo. „Znám i Armjorna, ač ne tak dobře… žije dál, za průsmykem do Alesglas… uvidíme, zdali budeme mít čas tam jít.“ Neřekne o něm víc, ale Hela cítí, že by se ho na něj mohla snadno vyptávat… pokud nechce hovořit o něčem jiném. Z palouku zas pryč Freya Christopher pokračuje v průzkumu kamene uprostřed palouku, zatímco Freya se zdržela mimo něj. Seveřanka nakonec překoná podivnosti, které se jí chytli, a vkročí opět na mýtinu. Několik kroků je ještě nejistá, avšak nepříjemné pocity vymizí a jistota se jí opět vrací. Z medailonu je opět kus chladivého kovu, země je zas pevná a její kolena drží stejně jistě jako uprostřed kterékoliv bitvy nebo pochodu. Ať už to bylo cokoliv, zbavila se toho. Není jisté, jestli vlastním přičiněním nebo z jiného důvodu… Christopher dočmárá poslední čáru a přikyvuje. „Je to stopa. Jak jsem doufal. Zapadá to do mých výpočtů. Není to přímé potvrzení mé hypotézy, ale umožní mi to pokračovat v hledání.“ Když mu nahlédne přes rameno, spatří řadu čísel, znaky a hrubou mapku okolí hory s několika body a přímkami. „Dnes večer se tomu budu věnovat a snad z toho něco zjistím pro další pochod. Alespoň vím, že jsme správně.“ Freya se podívá na místo, ze kterého odhrnul mech – spatří několik prastarých run, které Christopher dozajista nemůže znát… a znak květiny… Květina, která jí nápadně připomíná její vlastní talisman. Vlastně by se dalo říct, že jsou docela stejné… Je to znak, který viděla čmárat Mikha’ila na papír bez myšlenek… a podle všeho je to znak, který Christopher hledal. Nyní se však učinec rychle balí a pokyne jí rukou. „Měla jste pravdu, nechal jsem se unést. Ale máme to, proč jsme přišli.“ Obrátí se ke kameni a přehodí prastarý mech zpět přes kámen. „A pokud ještě někde jinde náhodou nepřežívá ústní tradice či jiný záznam, je možné, že jsme v pátrání předhonili Společnost za jediný den. Je to banda amatérů, co se výzkumu týče,“ dodává samolibě… ale tentokrát si i on uvědomuje, že není čas na povídání. Spěšně skládá všechny věci, které si roztahal a dává přitom příležitost Freye, aby přemýšlela nad jeho poznámkou. Mohl by takovým záznamem, podle kterého by se dalo vyšetřovat, například nákres v její hrobce? Očišťuje to Ligu od vloupání a smrti jejího bratra, když o ní neví? Nebo není kresba, kterou viděla, tak důležitá, jak si původně myslela? „Pojďme zpět. Dokud nebudu moci v klidu zpracovat informace, co jsem získal, nebudu mít mnoho šancí rozhodnout o dalším cíli…“ Pozvdychne si: „Kéž bych tu tak mohl být za noci.“ Seveřance to připomene nákresy, kterých si v rodinné hrobce všimla… byly to dozajista kresby konstelací hvězd. Učenec se po složení všech svých věcí poprvé pořádně zahledí na Freyu. Poněkud překvapeně přidává: „Vypadáte poněkud bledá. Je všechno v pořádku?“ Gaston Korrel Letitia Když Letitia promluví uslyší prudké nadechnutí – a do stromu před ní se zaryje šipka ze samostřílu. Zaskřípění dřeva upuštěného na zem. Vzápětí slyší zašustění čepele tažené z pochvy. Teprve když hlasitěji pronese své jméno, zaslechne oddechnutí. „Dobrý bože, myslel jsem, že to mám spočtený,“ zaslechne povědomý hlas s jižanským přízvukem mluvit k sobě. Zdá se, že jí ihned důveřuje – nejspíš vážně věděl, že po ní jde Doresgrück rovněž. Nyní už se Letitia nebojí vkročit na mýtinu, když byla jediná střela vystřelena. Gaston Korrel, neboť je to skutečně on, je stěží k poznání. Sice ho neviděla jen několik dní, ale za tu dobu mu narostlo strniště a objevily se mu hluboké kruhy pod očima. Co víc, je oděný do kožešin, ozbrojený a očividně si do téhle chvíle nebyl jistý ničím. Podívá se na Letitii a pozdraví jí přikývnutím. Od své první poznámky se trochu poskládal a v tváři má už místo poplachu i trochu té bývalé profesionality. Přejede ho očima a zdá se jí, že muž je spíš odhodlaný než vystrašený. A ostražitý – velmi ostražitý. I nyní sleduje křoviny kolem nich. Málem se vrhne na Güntera, který se vynoří proti nim z houštiny – ale když pozná nízkého desátníka zarazí se a pozdraví ho přikývnutím. Günter mu to oplatí a zahlásí: „Vzduch je čistý.“ A on by okolí neprolezl jen tak zhruba. Riam, jak si Letitia všimla, se drží zpátky. Nevkročil na paseku a sleduje raději dění ze stínu lesa. Korrel se obrátí k Letitii a napřáhne paži vpřed. „Bál jsem se, že vás Doresgrück dostal. Nepodařilo se mi vás zkontaktovat. Doufal jsem, že také uprchnete z pevnosti – a to co nejdříve. Co všechno víte? Jdou po vás?“ Jde rovnou k věci. Teď není čas na žádné kličky. Jistě neměl na výběr a musel jít po hlavní cestě. A podle ukazatele, který potkaly, na tu cestu rozhodně hledí někdo s nepřátelskými úmysly… a dle Riama to místní nejsou. Kolik mužů může Společnost v celém Felskarsku mít? Její zaměstnanci proudili pevností a nešlo na ně nikdy doopravdy dávat pozor, ač o to velitel usiloval. Mezi všemi těmi pytláky, trapery a prospektory se mohlo do kopců vytratit pěkných pár lidí. A na tak pustou cestu jako je tato, není třeba mnoho lidí, aby byla pod dohledem. Günter si mezitím prohlíží úředníka od hlavy až k patě, a zatímco tak činí, řekne s úšklebkem: „Pěknej mundúr.“ Gaston mu oplatí pohled chladně. „Rozhodně méně nápadné než vojenská uniforma. A navíc, není čas na vtipy. Kdoví, kdo se na mě na cestě pověsil – chtěl jsem si na ně tady počíhat.“ Obrátí se zpátky ke kaprálce – s tou si má víc co říct.

Hela - 25. dubna 2020 21:55

Malvíra a Armjorn Překvapí mě, když mi Sigvar řekne, že pochází právě odsud. Netuším, proč mě to překvapuje, každý odněkud pocházíme. Trochu se nyní stydím, že jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, odkud je právě on. Horal hledí ke hvězdám a já si, v záři ohně, prohlížím jeho tvář. Snažím se představit si jej jako chlapce, nebo mladého muže, ale nějak mi to nejde. Ani netuším, kolik zim už zažil, přijde mi věčný...jako hory samotné. Musím se nad tím pousmát. Ani bych nebyla šokovaná, pokud by Sigvar byl nějakým bohem, v přestrojení se pohybujícím mezi lidmi. Možná by mě to dokonce překvapilo méně, než fakt, že pochází z tohoto údolí. Musím se pousmát, když mi v hlavě zazní hlas mé babičky. Nikdy jsem jí neslyšela o Malvíře mluvit, ale je logické, že se ty dvě znaly. Po svém setkání s Bělanou mám navíc daleko lepší představu o lidech žijících v horách. Mají tvrdou skořápku, ale v jádru jsou dobří, jedině takoví totiž v horách přežijí. "Navštívíme tedy Malvíru. Ale musíme spěchat, do novoluní nezbývá mnoho času a až ten den nastane, musíme být připravení." Hned ráno budeme muset vyrazit na cestu. Na okamžik uvažuji nad tím, jestli bych přeci jen neměla ještě zvážit možnosti a nenavštívit, přeci jen, jako prvního Armjorna. Mám pocit, že muž, jako on, by nám mohl v boji přeci jen pomoci trochu víc. Ovšem moje smysly říkají něco jiného. Obzvláště ten šestý mě jasně vede za Malvírou. To rozhodlo. "Nikdy jsi mi nevyprávěl o svém dětství a o životě v horách." Nadhodím tiše a vrátím se tím k původní myšlence. Je mi líto, že toho o Sigvarovi nevím trochu víc. On o mě ví skoro všechno a čím více času spolu trávíme, tím blíže mému srdci horal je. Ráda bych ho poznala ještě víc.

Letitia - 26. dubna 2020 13:07

Na pasece v lese Vystrašený chlap se samostřílem. Jak jsem čekala mohlo to dopadnout hodně špatně, ale štěstí stojí při nás a zdá se,ž e pořád ještě máme nějaký náskok. "Velitel je naštěstí rozumný chlap a neskočil na ty laciné triky o mém nařčení. Navíc byl i trochu na mé straně a pomohl mi můj odchod trochu zamaskovat. Pravděpodobně se asi již provalilo, že nejsem ve vězení, tedy je lepší to takhle brát, ale i tak mi to poskytlo cenou chvíli a teď jsem na cestě do hor, kde hledáme nějaké agenty z Ligy, kteří by nám snad mohli pomoci. Doufám, že se k nám připojíte. Chodit tu takhle s sám s odměnou vypsanou na svou hlavu by nemuselo být zdravý prospěšné," krátce shrnu co se událo od doby co jsme se viděli naposledy a pak se otočím k našemu průvodci. "Riame děkuji," opravdu si cením toho co udělal. Takhle se mi hned volněji dýchá. "Můžeme zůstat tady? Je tu bezpečno?" ještě se ho vyptám zda by podle jeho názoru nemělo být lepší se přesunout. Sice tu nikdo není, ale to neznamená, že nedorazí a najít lepší úkryt by mi nebylo proti srsti. "To je Riam z Helskary. Najali jsme si ho jako průvodce po zdejším kraji," vysvětlím ještě Gastonovi.

Freya - 26. dubna 2020 21:10

Podivný kámen No vida, zvláštní pocity zmizely stejně rychle jako se před tím objevily. Jen trochu zatřepu hlavou jakobych tak chtěla vše to podivné ze sebe setřást. Raději než sobě se pak věnuji učenci a jeho objevu. Na černém kameni zahlédnu stejný znak jako je na mém medailonu. Takže jsme zde správně... Na rozdíl od učence si nejsem tak jistá tím, že jsme předhonili Společnost v pátrání. Ještě stále je tu záznam v hrobce. Neviděl jej?...nejspíš ne...možná tomu chci jen věřit...ale podle toho co říká... Jeho nadšení ovšem nekrotím. Třeba nás to skutečně posune dále a budeme mít nějakou výhodu. "Co?...Jo, nic se neděje." Ze zamyšlení mne probere až Christopherova otázka. Trochu se zakoktám, ale hned zase nacházím ztracený klid a suverénnost vystupování. "Jo, nemůžeme tady vážně čekat do noci. Kdyby to později bylo nezbytně nutné, snad by se sem po setmění dalo vrátit, ale pohybovat se tudy v noci..." reaguji na jeho postesknutí a už se pomalu obracím k odchodu. "Hádám, že staré runy číst neumíte, ale co ten symbol? Má podle vás nějaký význam?" odvádím dál pozornost od sebe a zkouším zjistit, co vše ví a ještě z něj něco užitečného vytáhnout. Přitom spěchám z tohoto místa do bezpečnějších vod. Nakonec jsem docela ráda, že zatím byl Christopher docela rozumný a nechtěl zde trávit celou věčnost. I tak jsme zde byli až dost dlouho.

Arun - 27. dubna 2020 21:41

Medvědobijcovi hvězdy Hela Horal tiše sedí na horské trávě. Opět sklouzne pohledem k obloze. Hvězdy tu nejsou o mnoho jiné než v Helskaře… ale je jich vidět víc… a zdají se jasnější. Snad je to tím, že jsou nyní blíže nebesům a sférám bohů… „Ano, nikdy,“ odpoví Sigvar stroze. „Jsem medvědobijec. My nemáme zapotřebí vzpomínat a žít v minulosti. Sloužíme horám a ty jsou náš domov. Nic víc není pro nás třeba. Mám to tak rád.“ Zatímco první věty jsou plné pouze odhodlání, v poslední větě zaslechne cosi jiného… snad stesk… možná spíš jakýsi šťastný nebo alespoň spokojený smutek. Je to osamělý život… ale někteří mnoho na lidi stejnak nedají. „Přede mnou je kořist, kterou stopuji. Za mnou to, co už jsem zvládl ulovit. A jizvy, které mám, abych to dokázal.“ Cítí z medvědobijce chlad, který pocítí každý, když na něj Bjornjaeger promluví či jen pohlédne. Je to něco, co každý včetně stařešinů musí uznat. Ztělesnění souboje s přírodou – ve kterém se však oba protivníci uznávají. Jenže teď Sigvar nemluví jen tak s někým. Mluví s Helou, vnučkou Aily. Proto sklouzne očima na její tvář a přeci se v něm zjeví trocha laskavého tepla. „Nejsem mnoho na vypravování. Ale zvládnu ti povědět, že to byl tehdá jiný čas.“ Povzdechne si. „Jednodušší. Menší svět. Jižané byly na jihu a seveřané na severu. Tak to bylo. Hory byly pusté… pusté a krásné. Nevěřila bys, jak jiný svět může být po padesáti dlouhých zimách. Ty starší už si ani nepamatuju. A proto není mnoho o čem povídat.“ Pokýve hlavou. Hela vycítí cosi jako zasmušilost… jenže číst Sigvarovi emoce je těžké a složité. „Vím, že život v horách byl vždycky tvrdý. Pro některé víc než pro jiné. Ale říká se, že tvrdý život dělá silné muže… a mnohdy i dobré muže. Nevím.“ Poprvé za celou dobu, kdy statného seveřana znala, ho slyší na cokoliv vzpomínat. Vlastně se o něm za posledních několik týdnů dozvěděla víc než za celý svůj předchozí život… a nejspíš s ním také strávila daleko nejvíc času. Kdoví, co za osud zavane člověka do takového smýšlení, ve kterém je mu samota lesů bližší než přátelství všech lidí a kdy je mu souboj s medvědy a vlky milejší než láska a vřelost domácího krbu. Představování Letitia Skupina dále hovoří na mýtině. Gaston se ušklíbne při slovech Letitie o veliteli Torjakovi. „Je rozumný – ale jen co se týče vojáků pod jeho velením, byť i nepřímým. Však také vás by si nedovolili jen tak v noci odstranit, z něčeho takového je těžké se dostat, dokonce i pro Společnost… na druhou stranu jeden nevýznamný úředník Společnosti nikomu, a zvlášť Torjakovi, chybět nebude. Možná, že v Celestionu by se našel někdo, kdo by za můj krk položil Doresgrückovi nůž pod hrdlo… ale jisté to také není. Patří to k riziku povolání.“ Povolání úředníka Společnosti nebo nějakého jiného? Gaston Korrel však pokračuje dál a zdá se přeci jen slovy Letitie poněkud uklidněn. „Ale alespoň to znamená, že vás snad nikdo nesledoval, pokud jste vyklouzla bez toho, abyste zburcovala Společnost. Mě se to tak snadno nepodařilo… ale také jsem vyvázl.“ Ohledně jejího komentáře s vypsanou odměnou se jí dostane pouze smutného úsměvu. „Velice dobře si to uvědomuji, to mi věřte… ale tedy, že by se mi chtělo táhnout s agenty Ligy… vím, že je situace špatná, ale oni nejsou o nic méně zrádní než Doresgrück, jen mají ti západňané v krvi umění to maskovat líp než kdo jiný.“ Nyní se do věci vloží Günter s poznámkou: „To je sice možné, ale jestli chceme Doresgrücka dostat a překazit mu jeho plány, sami to nezvládnem. Do Celestionu je to daleko a na Nortimberce se nemůžeme jako cizinci moc spolehnout.“ Gaston váhavě přikývne. „Ano, možná máte pravdu, není mnoho na výběr.“ Riam mezitím po vyzvání Letitie vstoupí k nim na mýtinu a měří si pohledem Gastona. Na otázku Letitie odpoví stručně: „Ne. Příliš blízko cesty. A on,“ ukáže na Gastona, „taky určitě přitáhl pozornost.“ Ještě připojil pár dalších slov mezi těmito větami, ale těm Letitia neporozuměla. Když Riama poté představí Gastonovi, ten uznale přikývne: „Dobrý nápad, takový průvodce je k nezaplacení… ale jak se vám podařilo dostat nějakého místního na svou stranu, to netuším.“ Pak se obrátí k seveřanovi: „Těší mě, Gaston Korrel,“ řekne lámanou Nortimberštinou. Není tak špatná… ale o moc lépe než Letitie na tom nebude. Ten starý severský jazyk kolikrát ani Nortimberci samotní nepoužívají. Vesničan z Helskary v odpověď pouze chladně přikývne a odpoví: „Riam.“ Obrátí se zas k Letitii, kterou stále považuje za vedoucí skupiny. „Musíme zpátky přes řeku.“ Pryč odsud Freya Slova Freyi podle všeho zaplašila pozornost učencovu a převedla jí na záležitosti dalšího hledání. Ohledně setrvání na mýtině, výjimečně Christopher neprotestuje a jednoduše přikývne. Vážně se při tom mračí. „Ano, máte pravdu. To není možné. Bylo by to příliš riskantní. Budu muset postupovat s tím co mám. Tak tedy pojďme.“ S tím už se konečně z nebezpečně otevřeného prostoru obrací zpátky do úkrytu lesa a mohou se začít vracet. Zdá se, že muži z tábora mají příliš mnoho starostí jinde… ale to rozhodně není jistota, na kterou by Freya mohla spoléhat. Zatímco odchází, opět od sebe odvrátí pozornost další poznámkou o Christopherově studování kamene. A učenec jí rád informace poskytne. „Ano, bohužel znám pouze runy z druhé strany hor, ale ty jsou dalece jiné. Vždyť po dlouho dobu historie to byly téměř dva rozdílné národy. Je zázrak, že si vůbec zachovaly nějakou jazykovou podobnost…“ Pak se konečně obrátí k symbolu samotnému: „Ten symbol květiny je klíčový. Velmi významný – ale všeobecně se o jeho důležitosti neví – jedná se o-“ Záváhá… a naváže jakoby nic. „O jistý starodávný symbol, který by nás měl dovést k tomu co chceme. Očekával jsem, že ho zde naleznu – jen jsem nevěděl v jaké formě. Je to tak říkajíc podpis, či značka pro znalé. Značka napříč tisíciletími.“ Ale učenec pomalu umlká a víc nerozvádí – navzdory svému běžnému zvyku. Že by sdílnost došla? Nemají na vybavování mnoho prostoru. Freya raději dává pozor, aby nevešli do pasti nebo aby se na ně někdo nepověsil. Vzhledem k tomu, že mají čas a Christopher souhlasí, nevrací se stejnou cestou, při které by se opět nebezpečně přiblížili k táboru jejich soků. Raději přejdou na vzdálenější stranu údolí. Před tím, než začnou šplhat na hřeben, aby vyšli ze stínu Špičáku a došli k jejich vlastímu tábořišti po úpatí hor, oba dva si všimnou, že slunce už je za polednem a že jim oběma dost začíná kručet v břiše. Jsou už v bezpečné vzdálenosti od mužů dole v údolí… a mohou usednout k obědu. Když stanou mezi několika skalami s výhledem na Špičák, která jim mohou krýt záda, Christopher to také navhrne: „Nesníme něco? Dokud mám výhled na Špičák, můžu začít část výpočtů provádět už zde a pomáhat si lokací – a možná to provést ještě lépe, než až budu zpátky na tábořišti… zastávka by nám mohla čas dokonce ušetřit…“ Možná, že trochu zrozuměl – nebo mu to jasněji myslí, když už má první dílek skládačky…

Hela - 27. dubna 2020 22:05

Život medvědobijce V tichosti naslouchám Sigvarovým slovům. Chlad v jeho slovech mě překvapí. Asi bych neměla podceňovat to, jak moc má rád svou samotu. I pro mě je příjemné se na pár hodin, či dní, vydat do lesů, ale poté se vždy ráda vrátím mezi lidi. I přesto, že většinou stojím na okraji společnosti. Doufala jsem, že třeba najdu odpověď na to, proč si zvolil zrovna takový život, jaký žije. I tady v horách mohou žít lidé pohromadě, tato vesnice je toho jasným důkazem. On si ale zvolil život absolutní samoty. Při pohledu do Sigvarových očích přeci jen najdu trochu tepla. Jsem ráda i za to málo, co mi řekne. Vždy jsem k medvědobijci vzhlížela, a to, že se mi nyní otevřel znamená, že i jemu je se mnou dobře. Ta důvěra mě zahřeje u srdce. Nyní však chápu, proč je Sigvar smutný. I já pociťuji smutek, když vidím, jak se svět kolem nás mění, pro něj, který zažil tyhle staré dobré časy, to musí být ještě mnohem těžší. "Ty jsi dobrý muž, Sigvare. Jeden z nejlepších, jako znám." Usměju se na medvědobijce. "Jsem ráda, že tě mám po svém boku. I navzdory tomu, že nás svedla takto nepříjemná situace." V tuhle chvíli bych nikde nebyla raději, než teď a tady. "Děkuji, že sis zvolil tuhle cestu, protože ta tě zavedla za mnou."

Letitia - 28. dubna 2020 15:08

Další pochod Představa, že jdeme zase zpátky a přes říčku se mi vůbec nelíbí. Nejraději bych zůstala na místě a odpočinula si, ale bezpečnost má přednost, takže pokývám na souhlas, pomohu Gastonovi zabalit si jeho věci a můžeme vyrazit. Ještě se zastavím u stromu ve kterém je zarytá šipka a po troše cloumání jí vytrhnu ven a vezmu jí také. Nač jí tu zbytečně nechávat aby přitahovala pozornost. Díra v kmeni je sice také výmluvná, ale ne tak na očích. Nějakou dobu pokračuje v tichosti. Naslouchám zvukům nočního lesa. Nejsou mi zase tak cizí jak by se mohlo zdát. Nejsem sice ani horal, ani zálesák, ale když na to přijde tak se o sebe umím postarat. Lovím a vím na co si dát pozor a co je zbytečný poplach. Nakonec to, ale nevydržím a musím se Gastona zeptat na to co mě nejvíce zajímá. "Takže proč se vám Doresgrück snaží hodit přes palubu? Na něco jste přišel, nebo jste prostě jenom snadný obětní beránek?" Skutečně doufám, že má něco schovaného v rukávu. Chtěla bych se tomu všivákovi trochu pomstít, za to, že vyhnal až takhle daleko. Místo abych právě spala v pohodlné kajutě na Miriam tak se tu trmácím trním. Za to by se měl smažit.

Freya - 28. dubna 2020 21:42

Cesta zpět Poslouchám učencův výklad a při tom přemýšlím, kde všude a u koho už jsem tenhle symbol viděla krom mého medailonu. Jen doufám, že se mu vážně podaří na něco přijít a něco z těch svých poznámek vyčíst. Musím si přiznat, že to, že mu zde dělám průvodce je nakonec snad výhodou. Sama bych zde asi těžko bloudila krajem a hledala ani pořádně nevím co a mezi těmi všemi, co se zde pohybují by to nebylo ani trochu jednoduché. Sice učenec taky pořádně neví, co zcela přesně hledá, ale na druhou stranu má spoustu znalostí, což se momentálně docela hodí. Dál nevyzvídám. Nechci v něm vzbudit svým přílišným zájmem nějaké podezření. Nerada bych, aby pojal podezření, že v mých otázkách je více než jen pouhá zvědavost. "Hmm. Asi můžeme," souhlasně kývnu, když projeví přání na chvíli se zastavit. Snad si chvíli odpočinku můžeme dovolit. Žaludek se hlásí o slovo, takže nijak neprotestuji. Taky docela ráda něco zakousnu. Vytáhnu něco ze svých zásob a nechám učence v klidu pracovat. Jen občas nakouknu mu přes rameno a zkontroluji okolí. Hlídám i čas. Vážně nerada bych se s ním vracela až za tmy nebo tu snad někde byla nucena přenocovat. I když jej nechci příliš rušit a v mysli si dávám dohromady, co vše vím sama, nakonec to nevydržím a zeptám se. "Něco zajímavého? A kolik času ještě budete potřebovat? Měli bychom se zase pohnout."

Arun - 29. dubna 2020 17:54

Cesty Bohů Hela Sigvar se na Helu tiše, ale laskavě usměje. Mlčí. Ona dobře ví, že slova nejsou jeho nástrojem. Možná, že chlad, který z něj lidé tak často cítí, pramení spíš z toho, že slovům nedůvěřuje… že si své myšlenky nechává pro sebe. Ten, kdo si nechce či nemůže říct o to, co mu náleží… musí skutkem ukázat, že mu to patří… I seveřané mají své hbité jazyky – stařešinové jsou toho dokladem. Pro Sigvara jsou však činy daleko důležitější. Vždycky budou. Zvlášť pokud sám nevládne slovy tak dobře jako sekerou či oštěpem… Nic neodpoví, jen se opět zahledí ke hvězdám. Je těžké tušit, co se honí v jeho hlavě. Vědma cítí, že její vděčný za její slova, ač to sám neřekne. Zdá se být víc v klidu než kdykoliv jindy, navzdory tomu všemu, co se kolem nich děje. Jedno je jisté… nepochybuje o ničem z toho co udělal… I tak jsou slova vědmy laskavá. Teprve po chvíli promluví znovu. „Každý volí svou vlastní cestu. Bohové nám cesty ukazují. Zrádce nás z jejich cest svádí, ať už ty cesty samotný vedou kamkoliv.“ Nezačíná o úkolu, který před nimi je. To není to, na co právě myslí. „Viděl jsem stovky, ne-li tisíce cest. Sám jsem kolikrát zvolil tu špatnou. A poté jsem za to zaplatil. Chtě nechtě se poučil.“ Umlkne. Zasmušilost se vytratí teprve když pohlédne na Helu, která sedí vedle něj. „Vím jedno. Ty volíš ty správné. Aila by na tebe byla hrdá… ať už tohle dopadne jakkoliv... rád kráčím po stejné cestě jako ty.“ Jeho pohled je laskavý – a to je u medvědobijce vždy velká vzácnost. I navzdory tomu, pocítí z něj bodnutí smutku… či snad lépe, veliké únavy. Jako by ty dlouhé roky, které nikdy v jeho tváři neviděla, dosedly na jeho ramena – nikým, až na vědmu, neviděny. „Jsem starý, Helo – nevím, kolik cest mě ještě čeká. Cítím bolest tam, kde mě nezasáhnul žádný protivník, ale jen čas a osud sám.“ Pomalu pokýve hlavou. „Kdoví, kde na konci téhle cesty spočinem. Zatím musíme jít dál. Bohové nás potřebují. Alespoň můžeme kráčet společně.“ Kdo ví na koho co? Letitia Zdá se, že Riam je spokojený, že i navzdory padající večerní temnotě Letitia svolila k tomu, aby opět vyrazili a dostali se od cesty. Elko a Gaston už tak nadšení nejsou. Když jim ale vysvětlí, jak se věci mají, nakonec neprotestují. Gaston posbírá to málo, co odložil, a vytratí se zpět do lesa. Pokud může Letitia soudit, vrací se stejnou cestou zpět – nejspíš jejich průvodci jde jen o to, aby překročili řeku a tím dostali mezi sebe a cestu alespoň jednu přirozenou překážku. Když se vzdálí od mýtiny, pustí se nakonec kaprálka do tichého rozhovoru s Gastonem. „Na něco jsem přišel,“ řekne nejprve stručně… pak mu asi dojde, že nemá cenu něco schovávat, protože potřebuje spolupracovat. V téhle situaci nemá osamělý vlk moc šancí. „Podařilo se mi zjistit, že existují důkazy o tom, že Doresgrück hodil přes palubu celou Společnost.“ Günter sice jen tiše a nespokojeně postupuje vpřed, ale teď také zpozorněl. Gaston Korrel začne objasňovat to, co ví. „Nevím, kdo mu zaplatil… nebo jestli to vyšlo z jeho vlastní hlavy… ale rozhodnul se začít jednat na vlastní pěst – proti přání vedení Společnosti. Alespoň pokud já vím. Podařilo se mi zjistit něco z jeho plánů… a zjistil jsem, že v táboře v horách jsou dokumenty, které jeho zradu usvědčují. A že jsou tam lidé, kteří by se dali velmi snadno přesvědčit, aby Doresgrücka zradili.“ Pokýve hlavou. „Udělal jsem chybu. Sám jsem zůstal v pevnosti a do hor poslal svého vlastního muže, místo toho abych sám vyrazil. Pokusil jsem se Doresgrücka zmáčknout – ale on mi tvrdě oplatil. A pustil se do své vlastní práce ještě rychleji. Chtěl odklidit z cesty i vás – prostě protože věděl, že raději než za Ligou bych šel za vámi. Hrál o čas… chtěl si vyčistit pole a myslel si, že se vám zbaví jedna dvě díky Torjakovi. Hodně riskuje. Myslím, že ho někdo musí krýt. Nedovedu si představit, že by se odvážil hrát takhle vysokou hru na tak malá čísla jen tak. Musí mít něco skryté v rukávu.“ Na moment musí přestat hovořit, protože právě ztěžka překonávají říčku. Za ní však jejich tichý rozhovor pokračuje. Riam ho toleruje, ale není z toho, že se nejde úplně potichu, moc nadšený. Jenže tohle jsou důležité věci. „Nedovedu si představit, kdo by ještě mohl zůstávat na jeho straně – Společnost, Liga, Nortimber i Celestion – nikdo nemá důvod krýt mu záda. Možná, že už je prostě tak hluboko, že ví, že jediná cesta je pořád dál a doufat, že se gambit vydaří.“ Ale Doresgrück není hlupák… nehrál by tak zoufalou hru… alespoň tak tedy vždy vypadal. Možná, že je v tom víc. Gaston Korrel nešpehoval svého šéfa náhodou. Dá se mu vůbec věřit? Učenec při práci Freya Když dvojice usedne k troše jídla, Christopher se okamžitě pustí do práce. Jí jen spoře – zdá se, že hlavní důvod, proč se chtěl zastavit, bylo spíš, aby mohl provádět své podivné kalkulace. Freya mezitím ujídá skromný studený oběd a pozoruje ho. Po chvilce si učenec našel plochý kámen, na který položil svůj náčrtek údolí a s pomocí rovného kousku dřeva s nahodilými značkami s podivným značením začal dělat dlouhé rovné čáry a trojúhelníky. Tu a tam ho slyší si pro sebe mumlat slova a útržky slov, které jí nedávají žádný smysl. Ani si není jistá, zdali jsou v obecné Celestionštině. Když dojí a přejde k němu, aby se podívala na to, co dělá, spatří chaos čar, ve kterém nevidí vůbec žádné zdání řádu nebo pořádku. Ke všemu jsou tyto čáry ještě přepsané nejrůznějšími poznámkami. Každou chvíli pohlíží učenec k hoře – a s pomocí palce a pohledu k obzoru odhaduje nejrůznější vzdálenosti a úhly. Mezitím se Freya raději vydá na rychlou obhlídku okolí, jen zdali se na někdo nepověsil. Když se vrací uklidněna klidem, zdá se, že učenec s dílem pokročil. Když mu pohlédne přes rameno, má dojem, že nejrůznější čáry začaly na náčrtku údolí vynášet cosi, co připomíná ten znak, který začíná vyskakovat všude jako houby po dešti. „Už to bude, už to bude…“ mumlá si pro sebe učenec. Jenže s jeho prací pokročil i čas a Freya ho musí začít popohánět. Christopher jí odpoví: „Tedy – mám pouze pracovní teorii. Ale je dobrá. Teoreticky je možné, aby celé tohle údolí fungovalo jako jakási navigace… nebo tedy, hřebeny se mohou za dlouhá staletí měnit jak vítr a voda konají svou práci. Něco tu ale zůstává. Navzdory všem věkům a dlouhým rokům lidských pokolení.“ Zdá se, že učenec je velice zaujatý – v jeho očích vidí nadšené světlo, které je téměř znepokojivé. Génius při práci nebo neškodný šílenec? „Pokud se splní moje předpoklady, trosky minulé civilizace by měly být nehnuté, nehnutelné… místa, jako to, které jsme dnes navštívili. Střed, který podle mého hledáme, je jimi určen. Pokladnice je umístěna ve středu několika kružnic – či spíše těch znaků, na které jste se ptala – největší kružnice zahruje i Helskaru a další místa… ta je velmi hrubá. To, co jsme viděli nyní je značka jedné z užších kružnic… a ještě by měly existovat další ukazatele… A podobné značky by teoreticky mělo být možné najít i ve hvězdách.“ Párkrát pro sebe přikyvuje, jak rozvíjí své myšlenky. Mnoho na Freyu nedbá… zdá se, že by si mohl vesele mluvit sám pro sebe. „Ale noční výprava nepřichází v úvahu. Možná je to dobře. Sice to bude trvat déle, ale půjdeme za větší jistotou. A můžeme nalézt i další vodítka a – a-“ zarazí se a pohlédne Freyu. „Promiňte. Je to nesmírný objev. Říkala jste, že bychom se měli dát do pohybu?“

Hela - 29. dubna 2020 18:36

Pod hvězdami Sigvar znovu pohlédne ke hvězdám, ale já oči z jeho tváře nespustím. Nemusí říkat nic, a já mu stejně budu rozumět. Slova možná nejsou jeho silnou stránkou, ale horal má jiné přednosti a já bych neměnila. Naopak, je příjemné být s někým, kdo umí mlčet. Dole v údolí se nikdy nezastavím, stále musím něco řešit, urovnávat spory, pečovat. Ani tady v horách jsem neměla odpočinku, ale zato jsem měla mnoho krásných chvil, kdy jsem se mohl, i třebas jen na okamžik, zastavit, přemýšlet, a užít si ticho. I navzdory tomu, že jen kousek od nás panuje hlučné veselí. Z počátku mám za to, že medvědobijec hovoří o tom, proč jsme nyní v horách, o poslání, za kterým nás vyslali bohové. Jenže jeho myšlenka je mnohem hlubší. V tichosti sedím a naslouchám, a když domluví, položím svou drobnou ruku, na jeho mohutnou paži. "Ráda bych s tebou došla až na konec cesty." Řeknu tiše. Mám nutkání odvrátit pohled, ale odolám mu. Hledím do Sigvarových hlubokých očí a vím, že moje místo je právě po jeho boku. Existuje síla, která překoná i věštby bohů. Jen netuším, jestli je určena i pro vědmy a medvědobijce. Ještě několik okamžiků hledím na Sigvara, když však odolám všem nutkáním, zvednu se. "Měli bychom nabrat síly ať můžeme brzy ráno vyrazit na cestu. Nechá nás u sebe někdo z tvých známých přenocovat?" Ano, soustředit se na podružné problémy běžného života, jako kde složíme hlavu, to mi nyní pomůže.

Letitia - 29. dubna 2020 19:48

Zajímavé drby Pečlivě naslouchám tomu co Gaston vypráví. Skoro se divím, že Günter obdivně nepískl když se provalilo co tu Doresgrück dělá. A pokud je tomu tak, a nemám důvod tomu nevěřit, tak nám to dává skvělé možnosti. Poštvat si proti sobě kde koho je opravdu recept na prohru. Je otázka zda je tak sám sebou jistý nebo zoufalý. Byla bych raději kdyby to byl ten první případ, protože zoufalí lidé dělají často ze zoufalství skutky, kterých by se nikdy nedopustili a ty mohou kolikrát velmi nemile překvapit, ale uvidíme. Skutečnost, že existují jisté dokumenty mi vlije novou naději do žil. Teď je jenom potřeba se k nim dostat. "Dobře tedy a váš plán byl takový, se vypravit do tábora a ty dokumenty získat?" zeptám se. Není to špatný plán, jenom je otázka nakolik ho osamocený muž dokáže provést. "Jestli takový plán nemáte, tak ho právě teď ustanovuji. Uvidíme co nám řeknou lidé z Ligy, ale tohle by měl být náš hlavní cíl. Tím mu můžeme podtrhnout stoličku pod nohama on už se oběsí sám," pronesu poněkud pomstychtivě. Kdo s čím zachází s tím také schází. Podrazit mě je jedna věc, ale snažit se tohle dělat na korunu je ještě horší. Zrádci nic jiného než ten nejtvrdší trest si prostě nezaslouží. Jinak také doufám, že se již brzy dostaneme někam kde si budeme moci odpočinout. Den byl dlouhý a včera jsem nespala a únava je čím dál tím větší. Již několikrát jsem zakopla a jenom díky štěstí jsem nespadla.

Arun - 01. května 2020 21:00

Útočiště Hela Sigvar tiše sedí vedle vědmy – nic neříká, pouze s ní sdílí tu chvilku ticha, kterou jim svět dopřál. Je těžké být blízký osamělému vlku jakými se medvědobijci většinou stávají… ale Hele se to podařilo. Vlastně sama nikdy nepoznala ani svého děda, ani svého otce. Vždy jí vychovávala babička Aila… Kdoví, zdali Sigvar ještě má nějakou rodinu – nebo jestli by se k nim vůbec měl, pokud by se s nimi znovu potkal. Jeho samota je dobrovolně zvolená. Chvilka soukromého ticha skončí, když se Hela vrátí k tomu, co je třeba – potřebují spánek, čeká je hodně práce. Sigvar její slova stvrdí přikývnutím a odpoví: „Ano. Halstein se sám nabídl. Říkal, že je pocta nabídnout svou střechu vědmě.“ Jeho rodina možná nebude tak nadšená… lidé se vědmy až příliš často bojí. Ale alespoň si pro dnešek budou moci odpočinout v pohodlí a teple. Sigvar se zvedne a obrátí se k noční temnotě. „Ještě potřebuju něco zařídit. Někoho potkat,“ dodá. Zdá se, že po dlouhém přemýšlení došel k rozhodnutí. Vykročí k pěšinám táhnoucím se do údolí… ale ještě zaváhá a obrátí se k Hele. Ona ucítí jeho pronikavé oči, ale pro jednou to není pohled zkoumavý a přísný, ale pohled vděčný… a téměř šťastný. „Děkuji,“ zazní tichá slova. Stěží slyšitelná proti hluku zábavy. A pak je medvědobijec pryč, jako by ho noc spolkla. Hela zůstane na svém místě. Jako vědma a cizinec k tomu zůstává mimo bavící se horaly. Má hodně o čem přemýšlet. Nakonec jí přeci jen nenechají napospas jejím vlastním myšlenkám. Ocitne se před ní Halstein a pozdraví jí pokývnutím. „Mluvila jsi dobře, vědmo. Sigvar mi řekl, že ti říkají Hela. A že jsi vnučka Aily, o které jsme i tady slyšeli. Neměl jsem čas s tebou mnoho hovořit.“ Rozhlédne se, jako by hledal Sigvara. Vědma dobře ví, že medvědobijce v noci nikdo neuvidí, pokud si to on sám nepřeje. „Už jsem o tom mluvil se Sigvarem, ale zeptám se i vás. Pokud vás dva nenutí povinnosti vyrážet ještě dneska, rád bych nabídl svojí střechu jako útočiště. A rád bych slyšel něco víc o tom, co se děje… co se stalo Olsonovi. Bylo to něco zlého.“ Nespatří v něm zaváhání, dokonce ani když mluví o mrtvém druhu. Spíš odhodlání oplatit utrpení Olsonovo tomu, kdo ho způsobil… pokud je něco takového možné. Spání pod hvězdami Letitia Gaston unaveně přikývne, když odpovídá na plán Letitie. „Ano, to mám přesně v plánu. Tam nahoře by stále mohlo být pár lidí, kteří o tom neví a kteří by mohli být na naší straně… snad by mělo být možné ty dokumenty získat.“ Günter k tomu zezadu dodá: „Liga má nejspíš podobný plán, pokud ví o těch dokumentech.“ Bývalý úředník se zamračí, což je slyšet v jeho tónu hlasu. „Příliš se mi nelíbí vidina, že bychom do toho tahali Ligu… “ Poté domluví, protože už se zdá dost zničený přetaženým pochodem. „Kam nás ten váš seveřan vede?“ Téměř v tom okamžiku skoro vrazí do Riama, který se zastavil na krytém palouku. Je pod kopci, takže do něj nefouká tolik chladného větru… a neušli takovou cestu od řeky. „Tady můžeme zůstat,“ sdělí jim Riam. „Na oheň jsme pořád moc blízko cesty.“ „Nevím, co říká, ale nejdu už dál ani krok,“ zasténá Günter, shodí svoje zavazadla a jen horko těžko začne vybalovat pokrývky na spaní. Není ale vše ještě vyřešeno… Riam sleduje nespokojeně desátníka i bývalého úředníka, kteří už téměř padají vyčerpáním. On na rozdíl od nich nemusel poslední noc bdít ze strachu o svůj život. „Někdo by měl držet stráž,“ řekne chladně. Desátník se v klidu uvelebí: „Co říká? Stráž, stráž, to jsem rozuměl – jo, to jsi hodný, Riame, že si vezmeš první hlídku,“ dodá a zívne. „Vzbuď mě kolem půlnoci.“ Gaston se zdá trochu nepokojný a sleduje Riama, protože mu na rozdíl od Güntera rozumí. I on vypadá dost znavený cestou, ale není to tak moc, jako probdělá noc. Nevypadá tedy tak nevyspalý. Pohlédne na Letitii a řekne: „Běžte spát. Vy s desátníkem nevypadáte moc dobře. Pokud bude Riam trvat na tom, že vás budeme na hlídku budit, můžete hlídat až ráno.“ Ukazuje se, že Gaston není jen úředníček, když tak jako vojáci dobře ví, jak je noční hlídka důležitá. Seveřan sleduje nepřátelsky všechny celestionce, po kterých přejíždí pohledem sem a tam, a čeká co se od nich dozví.

Hela - 02. května 2020 10:18

Útočiště V tichosti se dívám za odcházejícím horalem. Neptám se ho, kam jde, pokud by chtěl, abych to věděla, sám by mi to řekl. Sleduji ho až do okamžiku, kdy ho pohltí tma, poté svůj zrak opět stočím k ohni. Zůstanu sama sedět v trávě, jen se svými myšlenkami. Dlouho mi to však nevydrží a mé ticho naruší Halsteinův příchod. "Děkuji. Myslím však, že bych mohla mluvit sebelépe, ale bez tvého slova bych stejně zdejší lidi nikdy k činům nepřesvědčila." Usměju se, sleduji horalův pohled do temnoty. Sigvar dnes nechce být spatřen. Nepřekvapilo by mě, kdyby se i bohům dokázal v takových chvílích ztratit. "Rádi využijeme tvého pohostinství. Nocovali jsme v divočině už mnoho nocí, ráda tedy, pro jednou, složím hlavu pod tvou střechou. Hned ráno ale budeme muset vyrazit. Chci navštívit vaši vědmu, Malvíru." Vstanu z trávy a seberu svůj vak. Kývnu Halsteinovi, že můžeme jít. Je mi jasné, že chce hovořit o tom, co se stalo. I já sama si ráda promluvím o Olsenovi, ten muž mi stále leží v hlavě. Ráda bych se dobrala důvodu, proč si Zrádce zvolil zrovna jej. Něco muselo nahlodávat jeho mysl dávno předtím, než Padlý vůbec vkročil do této vesnice.

Letitia - 02. května 2020 13:49

Zasloužený spánek Bude to studená noc, ale s tím jsem počítala. Naštěstí místo je dobré a nefouká a pršet by snad také nemělo. Není to nic příjemného, ale právě teď jsem ráda i za tvrdou zem, hlavně když si budu moci odpočinout. Ještě nejsem zcela vyčerpaná, stále jsem zažila horší zážitky, ale nemám k tomu daleko. "Ano. Měl, ale nemůžeme," ukáži na sebe desátníka. Já jakmile si sednu tak prostě usnu a to by nikomu neprospělo a jestli si Riam myslí jak měkcí jižani jsou tak ať. Nehodlám se s ním dohadovat nebo ho o čemkoli přesvědčovat. Jediné na co teď dokáži myslet je jak se natáhnu a zavřu oči. Ani hlad není jak jsem vyčerpaná. Najdu si nějaké vhodné místo kam se složit, vytáhnu jenom to nejnutnější, zabalím se do pláště, přikrývek a lehnu si. "Děkuji," zamumlám ještě směrem ke Gastonovi, ale již skoro spím, tak si netuším zda mi bylo rozumět. Je to od něj šlechetné, že se nabídl. Hodný chlapec... a pak se již moje myšlenky rozprchnou jako hejno vrabců a já nevím o ničem.

Arun - 03. května 2020 21:22

Mezi čtyřma očima Hela Halstein váhavě pokýve hlavou, když Hela promluví o povaze místních. „Jo, našinci na slova moc nedají. Ale to nejde o mě – to se pletete – jde o to, co jste tady v údolí udělala – to je důležitější.“ Když Hela vstane a poděkuje, horal přátelsky přikývne a ukáže jí k jedné z mnoha pěšin mířích kolem jezera. Sám se poté rozloučí s ostatními horaly – a to je proces dlouhý, který mimo jiného zahrnuje nešťastné naříkání některých dětí ale také hodně úsměvů a přání dobré noci. Hela mezitím pomalu kráčí pryč. I jí se dostalo se několika vážných pokývnutí na rozloučenou. Dokonce i od lidí, které jisto jistě nepotkala. Všimla si starého rybáře, kterého potkali při svém příjezdu. Věnoval jí jeden krátký a vážný pohled. Sám zůstává s několika staršími poněkud stranou a tu a tam spolu jen prohodí nějaké to slůvko. Vědma rozhodně zanechala na místních impresi. Zatímco vědma odchází, Halstein dokončí své loučení s přáteli a brzy jí dožene. Když popojdou po pěšině, naváže na její slova. Mají trochu větší soukromí, takže i on může mluvit otevřeně. Nejprve začne o Malvíře. „Tedy – chcete vyrazit k Malvíře. Musím ale říct, že to není naše vědma. Možná, že spíš je to vědma hor, ale i to je těžko říct. V poslední době jsme od ní mnoho neslyšeli. Snad má sama hodně práce s těmi špatnými zprávami, které přinášíte.“ Pokýve hlavou, zatímco kráčí po pěšince. Světla a hluk už nechali za sebou. „Je to velmi silná žena. Litoval bych každého člověka, který by se jí dostal do cesty. Sám se divím, jaktože se věci tak zhoršili, jak říkáte, pokud ona stále bdí nad těmito údolími. Možná, že je dobře pokud jí vyhledáte.“ Nevysloví to, co si možná myslí – že totiž dokonce i vědmu může potkat neštěstí. Pokud však Malvíra znala babičku Ailu, musí to být už také stará a zkušená vědma… a ještě ke všemu znalá tajů, které jsou jiným vidoucím zapovězené. Žije koneckonců pod horami, jejichž vrcholy sahají do domény samotných bohů. Taková žena si musí umět poradit. Po několika dalších krocích už jsou Halstein a Hela dost o samotě na to, aby ona mohla volně mluvit o Olsonovi i o věcech, které ví – pokud tedy chce svá tajemství sdílet. První ráno na cestě Letitia Přijde chladné a bledé ráno. Nevrlý Günter probouzí Letitii tak šetrně, jak asi starý desátník zvládne. Ona samotná vstává rozlámaná, unavená a zčásti prochladlá. To sedalo očekávat při spaní na tvrdé zemi uprostřed divočiny… Na druhou stranu, probudila se živá a nikým v noci nevyrušená. A spánek rozhodně potřebovala. Zvlášť pokud má jejich cesta k horám pokračovat alespoň trochu slušným tempem. Desátník beze slova ulehne zpátky na tvrdou zem do svých pokrývek – alespoň že bděl na chladu, jak je to správné a nenechal se zvyklat k tomu, aby se zabalil na stráž do přikrývek, což mezi pověrčivými vojáky vždycky nosí smůlu a znamená, že hlídač dozajista usne. Její vlastní oblečení není nijak špatné – je to zimní uniforma, kterou si dovezla z Celestionu. Je dělaná pro vojáky, kteří musí přečkat i chlad Nortimberu… a ona jako šlechtična samozřejmě nemá tak docela erární výstroj. Jenže chlad hor je vlezlý a pronikne i sebekvalitnější kožešinou, když se mu dá dost času. Naštěstí už brzy začne vycházet slunce – a to hřeje dokonce i na severu. Schová se tedy pouze do pláště a posledních pár hodin bledého rána je jí jediným společníkem. Její stráž je klidná a podle slunce hádá, že jí a Güntera nechali Gaston s Riamem spát déle, než kolik se sami vyspí. A ona to potřebovala. Už se z toho začíná dostávat… a když se trochu doprobere, cítí se téměř odpočatá. Brzy se probudí Riam – vyskočí z přikrývek, jako by ho tvrdé podmínky ani na moment netrápily. Kývnutím jí pozdraví. Zdá se v dobré náladě. „Můžeme malý oheň,“ porozumí mu a seveřan se činně pustí do práce, zatímco se pomalu se svítáním budí i ostatní členové jejich výpravy. Nejdéle se z pokrývek hrabe Günter a není se co divit. I když se včera tvářil, že jeho minulá noc nic extra vzrušujícího nebyla, není tak hloupý, aby si v klidu spal, když mu jde Společnost po krku. Riam rychle a téměř z ničeho vykouzlí malý ohníček, jehož veselé plápolání a hřejivé pohodlí rozhodně projasní ráno. Dokonce i snídaně je trochu příjemnější, když se dá chlebová placka ohřát nad ohněm. Gaston se pustí do hovoru, když usoudí, že se oba Celestionci dost probrali. „Jaký je váš plán? Večer už jsem toho také moc nepobral, vím, že jsme se pouze shodli na tom, že půjde do hor hledat důkazy proti Doresgrückovi. Jak jste domluvení s vašimi kamarádíčky z Ligy?“

Hela - 03. května 2020 21:39

Mezi čtyřma očima Obrátím se k cestičce, vedoucí podle jezera, do tmy. Halstein se za mými zády loučí s ostatními horaly a já se pomalu vzdaluji od světla ohně, a zvuků hlasů. Na odchodu mě doprovodí několik dlouhých pohledů. Některé tváře si vybavuji, jiné nikoliv. Nikdo se netváří nepřátelsky, ovšem nedostane se mi ani úsměvu. Lidé jsou vážní a i když nyní cítím uznání, musela bych zde strávit mnohem více času, aby se mi dostali o důvěry. Halstein mě brzy dostihne, a srovná se mnou krok. Bok po boku tak kráčíme noční tmou. Jeho slova mě donutí k zamyšlení. Věci tady fungují jinak. Čemu však nerozumím...proč se bohové neobrátili na pomoc k Malvíře? Jako vědma hor je jim mnohem blíž. Žije v tomto kraji a nepochybně si musela všimnout, že se něco děje. Proč tedy nic neudělala? Jak to, že se horalové cizákům už dávno nepostavili, a nevypráskali je? Nemám z toho dobrý pocit. Náhle se trochu bojím toho, v jakém stavu Malvíru nalezneme. Starosti s vědmou však nyní raději odložím na později. Vím, o čem chce Halstein mluvit a i mě by tenhle rozhovor mohl pomoci. "Ty jsi znal Olsona, řekni mi, co se mu stalo? Zrádce by ho nikdy nedokázal ovládnout, pokud by nejprve sám nesešel z cesty. V jeho životě se muselo stát něco hrozného, co ho donutilo pochybovat, a tehdy se stal kořistí Padlého boha." Viděla jsem to na vlastní oči, přímo před sebou. Když Olson zemřel, Zrádce se okamžitě pokusil poštvat proti mě jeho ženu. Její muž právě odešel, prošla si peklem, byla zraněná...v tom okamžiku byla ideální obětí. Něco se však stalo, a ona mu nakonec odolala.

Letitia - 03. května 2020 22:52

Ráno Sotva zavřu oči tak už mě budí, aspoň takový mám pocit a není to příjemné, ale donutila jsem se vstát a probrat. Musela jsem. Povinnost a tak dál. I když to nemám ráda, tak chladný vzduch mě drží vzhůru. Stejně tak hlad, který se nakonec přihlásí o slovo, ale nejím. Pouze piji, protože najíst se a zabalit se do tepla je jasný recept na to znovu usnout. I tak jsem, ale trochu odpočívala. Ono ve tmě se člověk stejně musí spolehnout na uši a v lese se těžko bezhlučně někam připlížíte. Což dokáže zvědavá srnka, která se na nás přijde podívat. Chvilku chodí dokola, ale pak se jí to omrzí a odejde. Nakonec se dočkám i svítání. stále se necítím plně při síle, ale rozhodně je to lepší než včera v noci a jsem připravená na další pochod. Když Riam rozdělá oheň pro jistotu zkontroluji aby příliš nečadil. Kouř dokáže být vidět a cítit i docela zdaleka. Teplem však rozhodně nepohrdnu a konečně se i najím. "Nijak moc," přiznám Gastonovi. "Odcházeli jsme pořádně narychlo, takže nebyl čas věci pořádně projednat, ale doufám že tam najdeme nějaké zázemí ať nemusíme pořád nocovat na kamenech. Rozhodně se s nimi, ale nehodlám nějak bratříčkovat a prozrazovat jim víc než musím. Jinak jsem o tom přemýšlela a pokud zatím neví o tom, že nejsme s Doresgrück na jedné lodi, tak toho můžeme využít a tvrdit, že jsme tu z jeho pověření. Možná máte u sebe něco co by tuto historku podpořilo? Nějaký dokument?" s Nadějí se zadívám na Korrela. Šlo by to i bez toho, ale každý kousek, kterým štěstí převážíme na naší stranu se hodí.

Freya - 04. května 2020 13:09

Zastávka na oběd Učenec zabral se do své práce a zdá se, že zcela přestal vnímat své okolí. Tomu co provádí příliš nerozumím, jen doufám, že to k něčemu bude a na něco skutečně přijde. I když už tu na můj vkus sedíme docela dlouho, zdá se, že Christopher by tu dokázal takhle sedět až do večera. Z jeho náčrtků také začíná vylézat známý symbol a i jeho teorie o údolí je vcelku zajímavá. Ať tak či tak, je ale načase vyrazit dál. O tomhle si můžeme pohovořit později a na tábořišti bude mít zajisté dosti času ve svých výpočtech a náčrtcích pokračovat v klidu a relativním bezpečí. "Jo, přesně. Už tu sedíme docela dlouho," přikývnu souhlasně, když mne učenec začne zase konečně vnímat. "Je fajn, že jste ve svých výpočtech pokročil, ale opravdu musíme jít. Není bezpečné zůstávat zde moc dlouho a pak bylo by fajn, dostat se na tábořiště ještě před setměním," pokračuji pak mezitím, co si balím své věci. "Můžeme?" ptám se a už jen čekám, až budeme zase moci pokračovat dál. Ve chvíli, kdy je učenec připraven, vyrazíme. Tentokrát se na nic nevyptávám, soustředím se na cestu a snažím se vyhnout místům, která na ukořistěné mapě byla označena křížky. Jen doufám, že si všechny snad dobře pamatuji. Přidala jsem trochu do kroku, abychom se rychle dostali dál do relativního bezpečí. Spoléhám na to, že bude Christopher trochu odpočinutý a rychlejší tempo alespoň na chvíli zvládne. Až když se dostaneme dále, znovu na něj promluvím. "Pomůže nám nějak ten váš objev s tím, kde a jak pokračovat v pátrání? Máte už nějakou představu, kam dál?"

Arun - 05. května 2020 14:43

Olson Hela Halstein kráčí vedle vědmy, zatímco kolem nich ubíhá temný les. Lidé tu žijí daleko od sebe – a na holých svazích nad nimi pasou své horské ovce nebo loví v těchto lesích svou obživu. Pěšina je úzká, ale dobře udržovaná. Někdo jí vyložil kameny, aby se neproměnila v bláto, když tají velké sněhy. Stoupají trochu výše nad jezero a Hela tu vidí vyskládané schody z kamenů. Není to tak docela divočina. Horalové jsou precizní národ. Zdá se neuvěřitelné, že by Zrádce mohl někoho z nich stáhnout z cesty. Když dojde na mluvení, Halstein poněkud překvapeně pohlédne na Helu. „Sám jsem doufal, že se od vás dozvím víc. Znal jsem Olsona dobře – hlavně kvůli Keilmě. Narodila se sestře matky…“ Povzdechne si. „Někdy to s ním neměla lehké – ale byl to správný chlap. Přiložil vždycky ruku k dílu a kde se přidal, tam se hned dařilo líp. Jen se neuměl ovládnout a někdy jím cloumal pořádný vztek.“ Pokýve hlavou: „Někteří lidé holt na tohle trpí – to se děje i mezi námi. Nenarodil se v horách… někde dole… ale přišel sem.“ Halstein se při mluvě dívá před sebe a bloudí očima po štítech hor. Trochu zpomalí, aby mohl s Helou mluvit o samotě trochu déle. „Když se rozčílil, odcházel nahoru – výš než kdo jiný. Nevím, kam chodil. Možná, že až docela nahoru, k ledovcům.“ Rukou pokyne k neskutečně vysokým zasněženým vrcholkům velehor. „Tam vane vítr tak chladný, že je dokáže zchladit i nejžhavější hlavu. Od té doby, co onemocněla Mölhana, tam trávil hodně času.“ Umlkne. Na horala je hovorný… nejspíš to patří k jeho charakteru. Není každý horal nemluva a není každý seveřan chladná skála. „Co ho to posedlo, vědmo? Neporozuměl jsem tomu, co jste mu říkala – co on říkal vám. Vím, že to bylo něco zlého.“ Zastaví se a obrátí se k ní. Jeho pohled je přímý, avšak nikoliv útočný, podobně jako jeho postoj. Přešel k přímé otázce, která ho nejspíš trápila: „Sama jste to řekla… Co se mu stalo, vědmo?“ Liga a Společnost Letitia Ještě chvíli sedí nad malým a neškodným ohníčkem. Je to opravdu jen pár hořících větví, ale rozhodně to zvedá ducha. Riam sedí tiše a Günter naslouchá rozhovoru o jejich dalším plánu. Bývalý úředník přikývne na slova o zběžném odchodu. Nejspíš také mizel dost na rychlo. Jenže to snižuje šance na to, aby byl připravený na akci, kterou musí provést. „Možná, že budeme mít nějakou šanci, pokud s nimi pracovat opatrně. Tam k horám přeci vyrážela ta skupina východňanů… a myslím, že tam nakonec vyrazil i ten jejich učenec s nějakým žoldnéřským doprovodem. Liga tam s trochou štěstí bude mít nějaké zázemí… pokud se nedostali do problémů se Společností.“ Zamračí se a přidá: „To ale neznamená, že by se mi ho chtělo příliš využít. Pochybuji, že stihli vyslat před vámi nějakého posla, který by o vaší cestě do hor informoval… Liga už má tak málo lidí. Kdoví, jestli by nám vůbec pomohli.“ Když přijde na listiny nebo jinou výhodu, Gaston se zasměje: „Dostali jste vy snad nějaký dopis, který byste předali té Lize? Tohle je, jak byste řekli vy v armádě, neoficiální operace – stejně u nich, stejně u nás. Čím méně dokumentů a podpisů, tím líp. Proto jsou ty psaní tam nahoře takové unikáty – jsou to v podstatě jen nějaká povolení a interní zprávy, pokud vím, ale i ty by mohli v těch správných rukách napáchat pořádnou škodu…“ Nyní se ale do věci vloží Günter. „Tak počkat, já od Mikha’ila na poslední chvíli něco dostal. Nedával sem moc pozor – taková…“ Začne se poplácávat po kapsách a konečně z jedné z nich vítězoslavně vytáhne kus papíru: „Taková obálka – tohle je ono. I s pečetí Ligy. Možná, že je to maskovaný jako nějaká oficiální depeše. Vím, že mi jí dal – prej, abysme nemohli vycouvat ani my ani voni. Je buď pro nějakého západňana Arla nebo toho úředníka Percivalla.“ Gaston se ušklíbne: „Pokud jste uzavřeli psanou smlouvu s Ligou, pak je váš osud zpečetěn, přátelé. Celestion nemá rád lidi, kteří oficiálně podporují naše západní rivaly.“ Ještě se obrátí ke kaprálce. „O důvod víc tenhle bůhvíjaký dopis zkrátka spálit a vyrazit za Společností Někteří tam nahoře mě znají – pokud se s nimi budu moct domluvit, můžu zjistit, jak se věci mají. Žádné dokumenty nemám… ale sám nejsem taky úplně bezmocný.“ Desátník se ale mračí: „No počkat… Společnost se nás už jednou pokusila dostat. Liga ještě ne.“ Zpátky u tábořiště Freya Christopher nechá povídání, vše poskládá a vyrazí hned za Freyou. Teď mu to pochoduje docela jinak. „Cítím se jako znovuzrozený,“ řekne tiše, než doopravdy vykročí na cestu. Ať už je to odpočinek nebo objev, Freya se nemusí bát trochu přidat… i když vytrvalostní zásoby učence jsou pořád docela malé. I díky tomu může Freya opatrně volit cestu ne nutně nejsnazší – ale především nejbezpečnější. Jednou z dálky zpozorují dvojici lovců. Na moment strnou a zůstanou skrytí lesem. Muži si jich nevšimli – ale podle Freyi by lovecká výprava z jednoho z křížků, na které si vzpomněla, snadno dovedla muže sem. Opravdu to musí být nějaké dočasné tábory. Nebo hlídková stanoviště. V další cestě je dvakrát tak opatrná, dokud bezpečně nenechají údolí i jeho rizika za sebou a nedospějí po úpatí hor k místu, které zvolili s žoldnéři z Ligy za jejich tábořiště. Ještě promluví s Christopherem pár slov. Je plně zabrán do nějakých svých mentálních výpočtů, a tedy v prvním okamžiku nereaguje. „Cože? Aha, ano. Ano, mám představu, Začínám i tušit, kde by se mohla ta pokladnice skrývat. Ale odhalit jí, i když člověk zná lokaci, může být obtížné. Proto si chci být jistý. Ještě jedna takhle úspěšná výprava by mi měla stačit k tomu, abych mohl to místo najít s dostatečnou přesností.“ Trochu se pousměje a pokračuje opatrně: „Uvědomuji si, že si nemůžeme dovolit bloudit kolem hory tak dlouho, nebojte. Ale raději, než abychom horlivě hledali na místě, kde nic není.“ Mezitím jim cesta ubíhá – i když už se na Christopherovi zas projevuje únava, jsou blízko od skal. Freya nejprve zkontroluje, že nebyli odhaleni – někdo mohl Arla nebo Isu chytit a nějak z nich dostat místo srazu. Nebo je jeden ze žoldáků mohl zkrátka porazit – v tomhle světě je lepší se spoléhat na nikoho, tedy krom svých kamarádů ve zbrani. Když se ukáže, že vzduch je čistý a na místě jejich tábořiště čeká pouze Arlo. Po Ise není ani stopy, ač většina jejich zavazadel v tábořišti čeká, takže se sem dozajista alespoň jednou s Arlem vrátila. Dojdou na místo tábořiště, kde se Christopher sválí, aby si odpočinul. Arlo je oba pozdraví. „Tak jste zpátky. Jak jste pochodili?“ Christopher na něj příliš nebere zřetel, protože ani únava mu nezabrání v tom, aby se začal přehrabovat ve svých mapách zápiscích začal je zas studovat. „Zdá se, že ne tak špatně,“ zamumlá si žoldák pro sebe. Jistě by Freya mohla s ním vyrazit pro vodu nebo pro dřevo a promluvit si tak s žoldákem mezi čtyřma očima… Znamenalo by to ale nechat Christophera bez dozoru, byť jen na chvíli.

Hela - 05. května 2020 19:22

Olson Cesta pomalu stoupá, ale jde se po ní dobře. Někdo si dal práci a vyložil jí kameny. Lidé zde sice žijí dál od sebe, ale o cesty, které je spojují, se starají. Jen málokdo přežije skutečně sám a sousedé, ač vzdálení, si musejí pomáhat. Cesta se stáčí a pod námi se znovu objeví jezero. Dokonce zahlédnu i planoucí oheň, kolem kterého matně rozeznávám postavy. Zábava ještě zdaleka neskončila. Halstein mi neříká nic, co bych už nevěděla, že je Keilma jeho sestřenice, to už mi sdělil Sigvar. Ovšem překvapí mě sdělení, že se v horách nenarodil. Přišel sem, usadil se zde, založil rodinu...a nyní je mrtvý. Přemýšlím, jestli tohle je proměnná, která ho mohla předurčit, coby Zrádcovu oběť. Nechci však dělat ukvapené závěry. Stále je spousta toho, co ještě nevím. "To už nebyl Olson, kdo se mnou rozmlouval. Zrádce ví, že proti němu sbírám síly, a snaží se mě zastavit. Poštvat proti mě místní by se mu nyní nesmírně hodilo. Však se o to také pokusil. Potom, co Olson zemřel, zkusil ovládnout i Keilmu. Jsem ráda, že mu byla schopná odolat. Myslím, že se o svou sestřenici nemusíš obávat, je to silná žena."

Letitia - 05. května 2020 20:08

Dopis Nedostatek spánku si vybírá svou daň. V duchu si vrátím zpátky a zjistím, že jsem to neřekla úplně jasně a tak došlo ke zmatení. "Ne, myslela jsem společnost. Taková neplánovaná inspekce," zavrtím hlavou nad chybou jakou jsem udělala. Musím se dát dohromady. Snad dnešní pochod nebude tak náročný. Minimálně snad někoho dalšího nebudeme muset v noci nahánět jako se tomu stalo včera. Poté se natáhnu pro dopis, který má u sebe desátník. As je mi jasné, proč ho dostal on a ne já. Nejspíš bych s tím vůbec nesouhlasila. Jenom netuším proč o tom hovoří až teď. Měl mi to říci rovnou, ale pořád lepší teď se to dozvědět až by bylo zcela pozdě a nemohla jsem s tím nic dělat. "Navrhuji si ten dopis nejdříve přečíst. Spálit se dá vždy. Možná se dozvím co si o mně Liga myslí a to by také nebylo k zahození." Navíc jsem zvědava co přesně je myšleno tím, že nemůžeme vycouvat. Nevybavuji si, že bych Mikha‘ilovi cokoli podepisovala. rozhodně nehodlám na nic čekat a jakmile se mi psaní dostane do ruky opatrně rozlomím pečeť abych se dostala k obsahu uvnitř.

Freya - 06. května 2020 21:10

Zpět na tábořišti Zpráva, že by nás mohla čekat jen jedna další výprava do okolí hory a mohli bychom být zase o notný kus dál, jen aby to byla pravda a vše šlo tak, jak má. Zatím to ovšem všechno běží jako po drátku. Dokonce ani učenec není tak marnej, žádné šílené rozmary, žádné dupání nožkou, že bude po jeho a ne jinak. Mohlo to být daleko horší. "Jo jedna další výprava sem by neměla být problém. Hlavně když tu nebudem bezcílně bloumat příliš dlouho. S těmi chlapíky tady bychom se moc nedomluvili a čert ví, jak daleko jsou s pátráním oni," poznamenám jen na jeho oznámení a vcelku spokojeně pokyvuji hlavou. Musím přiznat, že zatím to jde snad lépe, než jsem čekala. Jen doufám, že učenec má pravdu a jeho znalosti nás skutečně posunou dále. Když dojedeme na tábořiště, vypadá to, že oba žoldáci zde už nějakou dobu jsou, i když Isa není momentálně nikde vidět. Pozdravím Arla kývnutím hlavy a stručně odpovím za učence, který už je myšlenkami dávno někde jinde a očividně se nehodlá nechat ničím a nikým zdržovat od svých studií a výpočtů. "Potřebuje čas na nějaký výpočty, ale prej jsme na dobrý cestě. Našel nějakej významnej tábor či co." pokrčím trochu rameny. "Rozhodně je kolem hory docela živo." dodám pak ještě. "A kde je vlastně Isa?" rozhlédnu se kolem. "Jak jste byli úspěšní vy?" Shodím své věci a trochu se protáhnu. Čekám, co Arlo odpoví. Pak to bude chtít nějaké dřevo na oheň, pokud se máme trochu ohřát. Rozhodně se ovšem nechci vzdalovat příliš daleko. Sic zde možná jsme v relativním bezpečí, ale nechci nechávat učence samotného ani tady ne. Hádám, že když si budeme povídal s Arlem zde, nijak jej rušit nebudeme, je tak zabrán do své věci, že skoro nevnímá okolí.

Arun - 07. května 2020 19:10

První z řady Hela Dvojice pokračuje v rozhovoru za chůze. Halstein věnuje Hele laskavý úsměv, když zmíní sílu vůle Keilmy. Ale ten pohled brzy ztemní. „Bojím se, že ten, kdo s chudákem Olsonem chtěl vyjít, takovou vůli potřebuje. Ale dřív to nebylo tak špatný…“ Zavrtí hlavou a po chvilce rozvažování se odváží začít mluvit o vážnějších slovech vědmy. „Nedovedu si něco takovýho představit… to jsme ztratili přízeň Bohů, že Zrádce zalézá lidem za oči – že se bratři obracejí proti sobě tak jako v legendách o konci Času písní? Podle pověstí to byla temná doba války...“ Nevěřícně pokýve hlavou. Pak se mu ale ve tváři objeví téměř úleva. „Alespoň, že to znamená, že ty věci nebyly tak úplně z jeho hlavy.“ Hela však ví, že to není tak úplně pravda… dokonce ani Zrádce nemůže vkládat do hlav cizí myšlenky… ta zloba, ta nevíra v Bohy, a to temné násilí… někde to v Olsonovi dřímalo a Zrádce to jen vytáhl na povrch. Je tím nejhorším, co v lidech přebývá… „Snad Olsona selhala vůle… toho asi Zrádce využil. Kdoví jak dlouho mu ukládal o rozum…“ Halstein chápe rychle… ale není ještě jisté, zdali chápe správně. Mezitím se přiblíží k jednoduchému domku s malou zahradou s tou trochou zeleniny a bylin, které v téhle vyšce vydrží. Domek samotný je starý, z kamenů a se šindelovou střechou, ze které se tyčí komín. Stoupá z něj proužek kouře a v domě je světlo – někdo zůstal v Halsteinově domě, aby opečovával teplo krbu. Seveřan se zastaví na kraji světla. Dál nejde. Pohlédne na Helu a zarazí jí. „Ještě bych rád chvíli mluvil… ale pak by bylo lepší nechat tyhle temný záležitosti za prahem. Něco mi říká, že budete ještě muset s podobnýma temnýma věcma strávit až moc času… tak byste mohla alespoň pro tenhle večer mít trochu klid.“ I vědmy musí odpočívat. Halstein zaváhá – rukou si přejede po šíji a jeho oči sjedou opět k ledovým vrcholkům. Pak v jeho slovech najednou pocítí nesmírné přesvědčení – něco ne tak úplně běžného… „Něco mi říká, že ty Olsonovy procházky do hor měli se Zrádcem něco společného.“ Trochu zpevní postoj a napřímí se: „A to i když tam nahoře nemůže bejt nic než samotný Bohové. Není čas, abyste se tam šplhala a něco zkoumala, to chápu… ale komu jinému, než vědmě bych něco takového mohl říct.“ Stočí pohled a podívá se na ní: „Mělaste pravdu, vědmo. Něco zlýho obchází hory Bohů. Ale ještě jsme tu my, jejich lid. A pokud to je v lidskejch silách, tak s vašim požehnáním nedovolíme, aby to někoho postihlo jako Olsona.“ Dopis Letitia Rozhovor trojice nad ohněm pokračuje. Günter předá obálku bez jakékoliv stížnosti – nezdá se mu očividně ani zdaleka tak důležitá jako Gastonovi nebo Letitii. Gaston mezitím pokračuje ohledně Letitiina nápadu s překvapivou inspekcí: „To by mohlo fungovat – pokud bude nějaký problém, rozhodně to nebude tak, že by po nás někdo šel… nanejvýš nebudou chtít dělat to, co bych jim řekl, ale když zahrajem karty opatrně, vpustí nás do tábora a můžem získat ty papíry a zmizet dřív, než komukoliv cokoliv dojde…“ Zatímco si Letitia prohlíží psaní, ještě dodává: „I když samozřejmě za standardní procedury bych necestoval sám… a někdo by vás nebo desátníka mohl poznat… o uniformách ani nemluvě… i když i to by se třeba dalo využít. Ale teď povězte, co je v tom dopise.“ Letitia si všimne, že pečeť náleží Lize – a že jí nebude tak úplně lehké opravit, pokud bude třeba. Něco jí však říká, že v nejhorším by se mohly ukázat nějaké méně běžné schopnosti úředníka jako je Gaston. Dokonce i v těchto mizerných podmínkách. Pečeť je však rozlomena a Letitia si může psaní přečíst. Je to velmi prostá depeše. Bez žádného adresáta nebo nějaké bližší specifikace. Očividně psáno narychlo. Ale ona Mikha’ilův rukopis poznává… Držitelé tohoto dopisu s námi spolupracují na omezení činností naší konkurence v současném místě Vašich operací. Nejsou plně seznámeni s celý rozsahem naší věci – byly jim sděleny nutné a postačující informace. V ohledech omezení činnosti našich oponentů s nimi můžete jednat s naprostou důvěrou a využít jejich vlastní iniciativy. V rozsahu detailnějšího charakteru naší věci zachovávejte naprostou mlčenlivost. Poskytněte jim relevatní dokumenty určené k diskreditaci konkurence, pokud už přešly ve Vaše vlastnictví. Pokud ne, využijte jejich schopností pro jejich získání. Držitelům musí být po dokončení spolupráce umožněn volný průchod k A. a poskytnuta ochrana do přiměřené míry pro zajištění jejich bezpečné cesty a následného odjezdu. Příslušné detaily budou doručeny důvěrně při nejbližší možné příležitosti. A nic víc. Vágní, nekonkrétní a všeobecně velmi málo prozrazující. Bez podpisu – jejího nebo Mikha’ilova. Gaston jí čte přes rameno, podobně jako Günter. Úředník se zasměje: „Tak to můžete být klidná… tohle je z legálního hlediska naprosto o ničem. Za tohle by se nikdo nedal dát pověsit… ale něco to možná přeci jen napovídá…“ Natáhne se po papíru: „Můžu se podívat? Třeba tam je nějaká nápověda… vy tušíte o čem to mluví když mluví o ,naší věci‘?“ Günter po Gastonovi podezřívavě mrkne, zatímco ten se dívá na dopis. Navíc se mu asi moc nelíbí, že by měl dopis přijít Letitii z ruky, ale nic neříká. I teď poslušně drží vojenskou hierarchii. Riam jejich dohadování sleduje naprosto bez zájmu. Spíš sleduje, jak pomalu přibývá světla a nejspíš přemýšlí, kdy bude moct ty líné Celestionce vyhnat znovu na cestu. Někdy se daří, někdy ne Freya Žoldák spokojeně přikývne, když slyší, že věci postupují dál dobře – ba dokonce podle očekávání, což je vždycky vzácné. „To rád slyším… my jsme tak dobře nepochodili. Ale není to tak hrozný. Žádná katastrofa.“ Pokrčí rameny a rozvede svou odpověď: „Chtěli jsme se podívat na ten jejich tábor a třeba i něco zjistit, jenže jak řikáš – kolem hory je živo. I přes den je to místo dobře hlídaný. Je to ale trvalý stanoviště, to je jistý. Maj zásoby, stany a všechno.“ Zamračí se. „A zbraně. Dost zbraní. Očekávaj potíže – nejspíš od místních. Pokud je to fakt těch tak třicet, čtyřicet lidí… a každý by měl k ruce mušketu… je to už síla, kterou je třeba brát v potaz. Taková, která by mohla dělat vážný potíže.“ Poté máchne rukou směrem k opuštěným věcem Isy. „Moc se nám nevedlo a nechtěli jsme zbytečně riskovat. Kvůli tomu jsme se vrátili dost brzo. Isa vyrazila na lehko směrem k cestě a k průsmyku – kvůli všem těm chlapům pod horou jsme chtěli získat nějaký informace o našich vlastních posilách. Jenže ta cesta může být dlouhá – a není jistý, jestli se Isa stihne vrátit nebo jestli tam stráví noc. Zůstal jsem tady, abych vám předal zprávu. Má sebou tu mapku – mělo by jí to pomoct se vyhnout průšvihům.“ Christopher mezitím horlivě pokračuje ve výpočtech a opět je obklopen papíry a svitky, které jsou proti větru zatíženy kameny. Zapadá slunce, zvedá se vítr a chlad se začíná vtírat pod oblečení. Arlo se začne zvedat a v nejbližším okolí tábořiště sbírat dřevo na oheň. Přitom pokračuje v rozhovoru s Freyou a jednou také osloví Christophera. „Jak to jde, mistře Christophere?“ Učenec neodpoví – maximálně nějaké tiché zamumlání pro sebe a další počítání. Arlo pokrčí rameny a pokračuje ve sbírání. Během chvíle mají rozdělaný malý oheň. Neměl by přitahovat příliš mnoho pozornosti – ale rozhodně zvedá náladu. Je velký rozdíl mezi tábořením se studenou večeří oproti troše ohně, který zahřeje prokřehlé prsty a rozveselí skleslou mysl. Arlo k němu usedá – dnes nestihli lovit, takže nejspíš bude večeře z vlastních zásob. Pokračuje v hovoru: „Pokud se Isa během zítřka nevrátí, stálo by za to vydat se tam sami. Pokud bychom neměli zajištěnou únikovou cestu do Alesglas nebo alespoň k moři, celý tenhle podnik ztrácí smysl…“ Poté však rychle dodává: „I když si myslím, že se Isa dokáže o sebe postarat, to nejde. Ale pokud něco najdeme, musíme mít nějaký způsob, jak to odsud bezpečně dostat.“

Hela - 07. května 2020 20:51

První z řady Nevyvracím Halsteienovy jeho myšlenky. Olsona znal mnoho let a já mu nechci brát představu, že i přesto, jak skončil, to byl vlastně dobrý člověk. Nevíra v bohy sama o sobě neudělá z někoho špatného člověka. Ale ten kdo věří, má život jednoduší, protože bohové ho na jeho cestě vedou a radí mu. Já nikdy nepochybovala, ostatně, dnes a denně slýchám jejich hlasy. Možná i proto kráčím životem tak lehce. Není překážky, kterou bych nedokázala překonat, když mám za sebou ty nejmocnější z rádců. Chápu ale, že někdo, kdo hlasy neslyší, může někdy zapochybovat. A Halstein má pravdu, Zrádce mohl Olsona nahlodávat už mnoho let. Bylo by naivní myslet si, že ho posedl jen kvůli mě. Hledá lidské slabiny, kudy chodí. Nevěřím však, že se mu, pouhou náhodou, podařilo uspět právě v této době. Cesta uteče a před námi se ze tmy vyloupne Halsteinův dům. Musí zde stát už mnoho generací, odolává nepřízni počasí, chrání ty, kdo zde zatápí v krbu. Zářící okna působí uprostřed tmy vřelým dojmem. Zastavím se a znovu pohlédnu na horala. Vypadá to, že Halstein chce hovořit ještě o něčem, a pravděpodobně chce, aby to zůstalo jen mezi námi. Horalova slova mě znepokojí, a uklidní zároveň. Dokud budou žít lidé, jako je Halstein a Sigvar, nemáme se čeho bát. Odpovím smutným pokývnutím hlavou. "Kdo ví, co tam nahoře dělával. Kdyby nás tolik netlačil čas, snad bych se to i vydala vypátrat, takhle nám ale zůstanou jen domněnky." Promnu si spánky, cítím, jak na mě dopadá únava. Po každém střetu se Zrádcem si připadám nesmírně vyčerpaná. "Nedovolíme Zrádci, aby zvítězil. Brzy pozná, že víra zdejších lidí je nezlomná, stejně jako jejich sekery. Vyženeme toho červa, Bohové získají zpět svou sílu a hory se budou moci uzdravit."

Letitia - 07. května 2020 23:44

Dopis "Hmm," zamručím když dočtu dopis. Pak si ho přečtu ještě jednou. Pro jistotu zda mi někde něco neuniklo. "Máte pravdu není tam nic nezávadného, pokud tam ovšem není skrytá šifra. Pak by to mohlo být daleko nebezpečnější, ale nic tam nevidím," půjčím dopis Gastonovi. Třeba se jemu povede lépe? Nejspíš ne, ale již se stali i větší náhody. Mezitím začnu balit nás skromný majetek ať můžeme znovu vyrazit. Den již mladší nebude a čeká nás toho ještě hodně. "A ta jejich věc. Nu, nejsem si příliš jistá. Něco hledají to je jisté, ale co přesně by to mělo být netuším. Možná to má souvislost s pradávným symbolem. Květinou, ale možná že je to celé jinak. Něco mi však říká, že to bude to samé po čem pase Společnost. Je možné, že čekají až to Společnost najde a pak se jim to pokusí vyfouknout? Ať už to je zlato nebo nějaké jiné tajemství zdejších hor. Vy máte tušení proč sem Doresgrück poslal tolik lidí?" Utáhnu poslední tkanici na svém zavazadle a jsem připravená znovu vyrazit na pochod. Ne, že by se mi chtělo, ale musím. Ohlédnu se po Riamovi a gestem mu naznačím, že je čas znovu vyrazit.

Arun - 09. května 2020 20:16

Světlo a tma Hela Halstein udělá krok k vědmě, překvapivá starost v jeho očích, když si všimne její únavy a vyčerpání. „Omlouvám se – musela jste mít dlouhý den, vědmo. Nechtěl jsem vás zdržovat od spravedlivého spánku.“ Ale i tak zaváhá, a ještě k domku nevykročí. „Vaše návštěva leccos vysvětluje. Sám jsem měl strach, že už necítím v horách Bohy tak jako dřív… snad to se mě snažil ovládnout Zrádce…“ Nebývá běžné mezi lidmi bez znalosti vědmí nauky, aby dokázali cítit přítomnost bohů… či jejich nepřítomnost nebo zeslábnutí… možná, že Halstein patří k citlivějším lidem, možná, že je to zvláštností tohoto kraje. Každý má k Bohům nějakou vazbu… nejednají pouze skrz vědmy a vidoucí. „Pokud říkáte, že takový pocit může pocházet z boje, který Bohové svádí se Zrádcem, pak udělám, co bude v mejch silách, abych jim pomohl vyhrát. Jak říkáme, nikdy nenecháme Zrádce zvítězit.“ Pak ale mávne rukou a pokyne Hele do kruhu světla z oken domku. „Ale nechme těch temných věcí. Uklidnila jste mě a to stačí. Každý někdy potřebuje vědmu. A teď pojďte dovnitř a odpočiňte si.“ Halstein dojde k domku a otevře dveře. Do zahrady se vyleje teplé světlo svíček a krbového ohně – a s ním se line příjemná vůně pečeně a polévky. S tím zazní i několik laskavých hlasů a vyjeknutí dětí, které ucítili průvan. Hela ihned spatří dvě zvědavé tváře, které nejprve vyrazí k Halsteinovi, ale vzápětí překvapeně a fascinovaně hledí na ní – neznámou ženu pronikavých očí a tajemného vzezření ve tváři. Možná, že právě pro ty užaslé pohledy se cítí podivně odtržena. Jako by to před ní nebylo skutečně… jako by realita byla temnota a chlad, které stojí za jejími zády. Světlé body v temnotě… a stíny všude kolem. Slova, která pronesl Olson v zajetí Zrádce, se nyní vrátí, aniž ona sama ví odkud. Věříš svým Bohům? Bojíš se nicoty? Chlad jí sáhne na srdce a vítr od vrcholků se zvedne. Hvězdy na obloze zakrývají těžknoucí mraky… Podezřívavost a tajnůstkařství Letitia Rozhovor Celestionců je přerušen, protože je třeba se začít zvedat a mířit dál – musí dospět do hor. Snad bude tentokrát pochod přívětivější. Ještě před tím si však Gaston pečlivě prohlédne dopis, zatímco ho Elko sleduje. „Ne, nezdá se mi, že by tam bylo něco víc. Nejspíš spoléhají na to, že budou schopní brzo vyslat dalšího posla, který ponese důvěrnější informace. Počítali s tím, že byste mohli být zvědaví. Co se týče té ,věci‘… mám své domněnky, zvlášť o té květině, která má nějaký, neznámý význam. Společnost je tu ze stejného důvodu. Jsou tu kvůli něčemu důležitému… a cennému, jak říkáte. Ale všechny svoje domněnky můžu stavět jen na málu… sám také tápu.“ Desátník ho pobídne: „No tak. Bylste Doresgrückova pravá ruka. Musíte něco vědět.“ Bývalý úředník na něj vrhne chladný pohled a vrátí dopis Letitii. „Rozuměl jsem logistice celé té operace a její organizaci, ale ve Společnosti se nevyplácí být příliš zvědavý.“ Oba muži začnou také zvedat svá zavazadla a připravovat se k odchodu. Riam je před nimi, připravený vyrážet – nese si toho také o poznání méně. Ještě, než vykročí, desátník se zastaví a změří si Gastona. „Neříkejte mi, že si na vás Doresgrück zasedl jen tak z plezíru. Musel jste na něco kápnout – tak se podělte, jedem v tom všichni stejně. A komu to uškodí? Maximálně tak jemu.“ Gaston zavrtí hlavou. „Už jsem řekl, že jsem se staral jen o organizaci. Na detaily jeho zrady – na to, že nejedná podle přání našich nadřízených v Celestionu – jsem narazil náhodou při takovém soukromém auditu.“ Podezřívavému vojákovi to ale pořád nestačí a šťourá dál. „A jaké jsou ty detaily? Potřebujeme vědět co nejvíc.“ Dostane se mu dalšího nepřívětivého pohledu. Gaston si hodí přes ramena ruksak a vykročí za Riamem. „Detaily jsou takové, že tam nahoře něco hledají – a že to chce Doresgrück pro sebe, místo toho, aby postupoval podle rozkazů z Celestionu.“ Už přes rameno dodává úsečně: „Stačí?“ Desátník jen něco zamručí, sám si vše sbalí a rovněž vyrazí. Čeká je dlouhá cesta, hory jsou pořád daleko.

Hela - 09. května 2020 20:28

Světlo a tma Jen s lehkým úsměvem potřesu hlavou. Halstein mi žádnou omluvu nedluží. Jsem vědma a léčitelka, jsem zvyklá bdít, když ostatní spí. Dokud mě budou lidé potřebovat, tak nespočinu. Překvapí mě, že horal vnímá, že všechno v horách není v pořádku. Že to vycítím já, je pochopitelné. Vím, že někteří lidé jsou k přítomnosti bohů citlivější, tohle však není první člověk, který mi říká, že si všiml změny. Věci musí být už hodně špatné, když i obyčejní lidé začnou vnímat takovéhle věci. Halstein otevře dveře a mě ovane teplo a vůně jeho domova. Otevřenými dveřmi vidím domácí idylu, dvě zvědavé děti, hořící oheň a svíce. Na okamžik mám pocit, že to ani nemůže být skutečné. Jedinou skutečnou věcí je temnota a zima, která mě nyní obklopuje. V tom okamžiku také ucítím ledové prsty, které sevřou mé srdce. Po zádech mi přeběhne mráz a i když je to jen krátká chvíle, silně mě to zasáhne. Zrádce mi, víc než kdy jindy, dává o sobě vědět. Je blízko, krouží kolem mě, jako dravec. Jistě nebude trvat dlouho, a znovu udeří. Ale ne dnes večer. Dnes jsem před ním chráněna. Usměju se a vstoupím do tepla chalupy. Skoro cítím, jak neochotně mě stíny pouštějí ze své náruče. Chlad se stáhne a na tvář mi opět dýchne bezpečí domova. "Dobrý večer." Pozdravím tiše, a zvědavé děti obdaruji laskavým úsměvem.

Letitia - 09. května 2020 21:39

Do hor Jsem ráda za Günterův přímý přístup. Já bych takhle netlačila a líbí se mi, že on takové zábrany nemá a vyzvídá a vyzvídá. Samozřejmě je pozorně poslouchám i když na první pohled to tak vypadat nemusí. Stále si hledím svého a uklízím věci, které jsem mezitím vyndala ať můžeme znovu vyrazit a hned jak vyrazíme a srovnáme se za Riamem přitáhnu desátníkův pohled a lehce kývnu hlavou na znamení, že souhlasím s jeho postupem. Třeba pak později bude Gaston o to více otevřený ke mně. Mám totiž jisté pochybnosti o tom jeho náhodném auditu. Podle mě nijak náhodný nebyl. To, že možná nepřišel na to co Doresgrück hledá, to je jiná. To skutečně může být velké tajemství, které se nemusí objevit nikde v účetních knihách a výpisech. Hodilo by se to k jeho opatrnosti. Nicméně šlapeme dál. "Povězte mi," zavolám na Gastona před sebou po té co máme kus cesty za sebou, "jak jste se vlastně dostal k práci ve Společnosti a k Doresgrückovi?" Myslím, že pro teď je zbytečné spřádat plány jak se vloudit do tábora. Uvidíme až tam budeme. Důkladný průzkum je základem úspěchu a pokud nevíme jak to tam vypadá tak stejně nic kloudného nevymyslíme. Základní návrh máme a to stačí. Raději ten čas využiji abych se dozvěděla něco o našem společníkovi.

Freya - 11. května 2020 14:35

U táborového ohně Poslouchám Arla a jak to tak vypadá, byly jsme ve své misi úspěšnější. Jsem ráda, že zbytečně neriskovali a neupozornili na nás. Jen ještě, aby i Isa vše zvládla bez problémů. Můžem jen doufat, že se jí podaří vyhnout všem a v tichosti proklouznout. "No, tak uvidíme s čím se Isa vrátí," pronesu jen. Příliš nadšená z toho, že se snaží spojit s posilami nejsem. Prozatím mi vyhovuje to, jak to je. Ovšem je fakt, že kdyby k něčemu došlo na druhou stranu by se zas někdo hodil. No, nějak bylo, nějak bude...holt se budem muset popasovat s tím, co přijde... Přidám se ke shánění dřeva a za chvíli už si hřeji ruce nad malým ohně, sedmiplamínkem. Snad si jej ještě dnes můžeme dovolit. Přemýšlím přitom o zprávách o táboru, které zjistil Arlo. Jestli jsou vážně tak dobře připraveni a organizování a čekají problémy...co by se stalo, kdyby se střetli s místními?...těm snad hraje ve prospěch znalost terénu, ale neznají způsob boje, kterého by se tito neštítili...a co je ti po tom?...získat, co ti patří, potichu proklouznout a zmizet někde hodně daleko odsud... Ačkoliv se přesvědčuji o tom, že tohle není moje věc a vlastně se mne to vůbec netýká, představa toho, že naivní, důvěřiví a hlavně čestní horalové stojí proti tady těm s mušketami se příliš nezamlouvá. Že by krev přeci jen nebyla voda?... Raději se pak soustředím na učence a čekám, jestli z něj Arlo něco vytáhne, i když jak vidím jeho zapálení, pochybuji, že jeho otázku vůbec slyšel. A taky že jo. "Hmm." zabručím pak v odpověď žoldákovi. Únikovou cestu bych si měla promyslet hlavně já. Do kdy bude výhodou se jich držet?... "Uvidíme zítra, rozhodla bych se dle situace. Nevím taky, jestli on nebude chtít hned pokračovat ve svých výzkumech v okolí hory co nejdříve. Samotného ho zde nechat nemůžem a tahat se s ním sem a tam..." nechám větu nedokončenou, ale myslím, že Arlovi je jasné, že by nás jen zdržoval. "Ale nějaký plán ústupu mít musíme, o tom žádná." dodám ještě, aby si nemyslel, že snad chci vyhnout další společnosti a moc mne nezajímá, jak se odsud dostanou oni. Ještě chvíli je třeba vydržet hrát tuhle hru. "Uvidíme, jak Christopher pokročí se svými výpočty a zda se Isa vrátí. Ráno moudřejší večera," pokračuji pak. Uvidíme, jak to vše bude vypadat zítra. "Jak hlídky?" ptám se pak. Je jasné, že učence je třeba vynechat a budeme se muset podělit jen my dva.

Arun - 11. května 2020 21:47

Večer klidu a míru Hela Světlo a teplo obklopí vědmu a vdýchne jí nový život. Laskavý oheň plápolá, jídlo voní a lidé se smějí. Halsteinova rodina sice také zažila své těžké časy, tak jako každý tady na severu, ale to neznamená, že zapomněli, jak se smát. Dokonce i se zvláštním hostem jako je vědma od pobřeží zůstávají pohostinní tak, jak jim horské zákony kážou a jak jim velí i jejich vlastní srdce. Hela samotná nikdy nevyrůstala v domáctnosti, kde by bylo tak živo a dole v Helskaře málokdy byla zvána do domů jiných, pokud nebylo potřeba jejího umu. Nikdy nebyla osamělá – Bohové vždy kráčeli s ní… a navíc tu byl i Mikael, Adelaide či další, kteří se jí nijak nebáli… Je i tak příjemné jednou sedět u večeře s laskavými lidmi, jako je Halsteinova rodina, a vědět, že zde není jen kvůli neštěstí, které je postihlo. Cítí se dokonce vítána. Děti jí nakonec donutí vyprávět několik starých příběhů, které si pamatuje a které jí říkávala její babička. Zdá se, že jejich mladé mysli tak tajemná a podivná postava jako vědma nesmírně uchvátila. Večer však příliš dlouho neprotahují. Hela bude muset zítra ráno vyrážet brzo. Domek je malý – ale to neznamená, že by cenný host měl strádat. Dostane kožešiny a pokrývky a může si ustlat na široké lavici, která je blízko krbu ve světnici. Druhé místo je připraveno i pro Sigvara, ale ten stále nepřichází. Zprvu je Hela neklidná, ale poté, těsně před tím, než sama usne, uslyší tiché zaklepání na dveře – a kroky Halsteina, který bděl u ohně a na Sigvara trpělivě čekal. Medvědobijec se navzdory své rozložité postavě pohybuje docela tiše a téměř jí nevyruší z polospánku, do kterého sama kvůli únavě upadla. Poté už slyší jen pána domu, jak zavírá dveře na závoru. Ví dobře že už dříve zavřel pevné okenice z borového dřeva, které drží temnotu a chlad venku. Poslouchá tiché praskání dohořívajícího ohně a pomalu je ukolébána do klidného spánku. Ve svých snech prochází vrchy, na kterých vyrůstala a cítí severské slunce, jak jí hřeje na tváři. Ocitla se v domě dobrých lidí, kterým Bohové žehnají… a ať už jí pronásleduje cokoliv, pro tuto noc to zůstává pevně venku. Snad jen tu a tam zaslechne, jak prudký vítr zalomcuje okenicemi… ale ani to jí nedokáže zneklidnit. Poprvé od doby, kdy opustila Helskaru, se cítí doopravdy bezpečí. Nový den se pomalu blíží… Sigvar nejspíš vstane dřív než ona… bude s ním muset znovu vyrazit a domluvit se na další cestě… Jisté však je, že do dalšího dne své poutě vykročí občerstvena a posílena jako už dlouho ne. Jeden další z tisíce Letitia Malá skupina vykročí na dlouhý pochod směrem k horám. Chůze je jednotvárná – není to dost tvrdé, aby to bylo nesnesitelné, ale zas to není tak lehké, aby to byla jen prostá procházka. Riam volí pěšiny podle směru – zdá se, že tady už to přeci jen tak dobře nezná… jsou koneckonců už poměrně daleko od vesnice. I tak se hodí mít sebou někoho, kdo zná místní poměry. Ví jen jedním rychlým pohledem, kde je zrádný terén a kudy to naopak může být snazší. Ale i navzdory dlouhému pochodu se hory mnoho nepřibližují. Cesta lesem nejspíš není rychlejší než po cestě… je však rozhodně bezpečnější. Riam kráčí vpředu – daleko od ostatních. Gaston následuje jeho kroky, za sebou má Letitii a poslední jde Günter, kterého ani sebenudnější pochod podle všeho nijak netrápí. Aby si nudnou chůzi kaprálka trochu zkrátila, pustí se do hovoru. Zároveň je to příležitost se dozvědět něco, co by se mohlo hodit. Gaston odpoví za chůze – nemají tak vražedné tempo, aby nešlo mluvit. „Pocházím z jihu – od Albrienne. Liga tam poslala ke dnu hodně obchodníků, když podsekli tržní cenu obilí a zaplavili trh levnými látkami z Ilmaidu. Byl jsem tehdá úředník, který přišel o práci.“ Pokrčí rameny: „Práce nebyla, ale potřeboval jsem jíst, tak jsem se vydal do Celestionu.“ Jako tolik jiných, hledal štěstí v hlavním městě. „V té době se Společnost teprve rozjížděla – však asi sama víte, že jí založili, aby někdo konkuroval Lize. Ti Atmorijci si diktovali ceny, jak chtěli. Měl jsem ty správné zkušenosti a ty správné schopnosti, takže mě vzali hned. Pracoval jsem chvíli na obchodních postech na hranici na souši – a když se rozšířilo působení Společnosti na moře a rozjelo se velrybářství a dalekoseverský lov, přesunuli mě sem.“ Povídá vcelku nezávazně a dost prostě – nevykládá koneckonců žádné tajnosti. Günter ho zaslechne a opět si tak trochu přidá. Prostí vojáci mívají trochu jinak rostlou hubu. Letitia je koneckonců šlechtična a Gaston nejspíš měšťan… to je jiná společenská třída. „Co já vim, ,ty spravný schopnosti‘ u Společnosti znamenaj dost širokej záběr. Člověk se nesmí bát umazat si ruce.“ Gaston pokrčí rameny – gesto je vidět i zezadu. „Co vám mám říct. Je to tak – ale buďme upřímní, je málo lidí, co by měli ručičky úplně čisté.“ Raději osloví zas Letitii: „Co vy? Nevypadáte jako běžný důstojník Celestionu – rozhodně ne ten typ, co se posílá do zamrzlé divočiny,“ dodá s úšklebkem. Noc Freya Žoldák na slova Freyi přikývne, než sám naváže. „Taky pravda – nemá cenu plánovat, dokud nevíme něco víc.“ Než Freya domluví o starostech s učencem, Arlo jí gestem ruky sám zpomalí a chápavě pokýve hlavou. Trochu se ušklíbne. Oba nejspíš měli dost práce s ochranou hloupých a neopatrných princátek nebo naivních tlustých obchodníků… „Doufal jsem původně, že se Isa stihne vrátit – ale vypadá to, že máme smůlu. Vezmu si první hlídku.“ Tím je to domluveno a Freya se může vyspat. Sice to dnes nebylo tak náročné, ale to neznamená, že by měla spánek podcenit. Zvlášť když dnes bude mít skoro dvojitou hlídku. Než sama jde spát, všimne si, že Christopher se k lůžku nijak nechystá – pořád sedí na svém místě a pokračuje ve svých zběsilých výpočtech, tu a tam si pro sebe mumlaje. Alespoň, že jí kryje záda někdo trochu zkušenější… Když jí někdo v noci tiše zacloumá, myslí si, že přišel čas na její hlídku. Ale ucítí ruku na ústech – téměř se lekne, že je někdo přepadl, ale je to jen Arlo, který se chce ujistit, že nezačne hlasitě mluvit. Freya se probudí a Arlo jí naznačí rukou, aby zůstávala potichu. „Budu tě budit jako na střídání hlídek,“ zašeptá konečně, „ale někdo nás sleduje. Viděl jsem je v křoví. Zvedni se – upotáš jeho pozornost. Já se vyplížím kolem a dostanu ho.“ Potom, jako by nic jiného neřekl, s ní zacloumá a trochu hlasitěji řekne: „Vstávej, je tvoje šichta.“ Poté zívne a protáhne se. Přitom jí nenápadně ukáže, odkud si myslí, že přichází vetřelci. Freya se stihne rychle a nenápadne rozhlédnout, zatímco se sama zvedá. Ve směru, který nazačil Arlo, si všimne, že se cosi zalesklo. Odlesk obnažené čepele… nebo šípu připraveného k výstřelu. Tam tím směrem jsou skaliska a řídká křoví… není to nejlepší skrýš. Všimne si, že Christopher zůstal sklopený u ohně a podřimuje v sedě, papíry zatížené kolem něj kameny. Na druhé straně ohně jsou přikrývky Freyi a o trochu dál Arlovi. Světlo dohasínajících uhlíků osvětluje nyní jen Christophera, a i toho dost málo. Měsíc svítí jen málo, po obloze pluje hodně mraků. Sama má k dispozici svůj meč, který je nedaleko jejích přikrývek, a lovecký nůž či jinou malou zbraň, kterou sama nedává z ruky. Arlo tiše kráčí ke svým vlastním pokrývkám. Zatím se tváří jakoby nic. Brzo se i jí ztratí ve tmě. Znovu se rozhlédne po okolí tábořiště – nenápadně. Může být chvíli po půlnoci. Má dojem, že zahlédla malý pohyb i na druhé straně tábořiště. Mohou to být jen stíny. Ví, že Arlo má u svých věcí pušku a pistoli… ale i pokud jsou nabité, výstřel by vzburcoval celé široké okolí. Bez jistoty, že by trefil. Isa měla samostříl, ale ten nejspíš vzala sebou. Jsou sice kryti z jedné strany skálou, ale někdo je dozajista sleduje. Jeden člověk je určitě mezi kameny, za Christopherem a po Freyině pravici. Za ní, kde je jen skála a úzký průchod do křoví, je lůžko Arla. Po její levici je druhé podezření na pohyb mezi hustšími křovisky za koncem skály v jejich zádech – to ale nemá Arlem potvrzené.

Hela - 11. května 2020 22:10

Večer klidu a míru Je příjemné se pro jeden večer ocitnout v milé společnosti, u rodinného krbu. Dlouho jsem se nikde necítila být tak vítaná, jako právě zde. Halsteinova žena mě pohostí prostým, ale o to lepším jídlem, a já se odměním několika starými příběhy, které mi vyprávěla ještě moje babička. I tihle lidé si zřejmě zažili těžké časy, ale jejich duch je silný a nezlomený. Nestává se často, že bych mohla takhle nahlédnout do života obyčejných lidí. Většinou mě volají jen tehdy, když je třeba, a jakmile ten čas odezní, opět jsou rádi, když odejdu. Vědma je vážená, ale trávit čas v její společnosti, chce jen málokdo. Ulehnu na lavici, na kožešině poblíž krbu. Ve světnici je teplo, i když oheň už trochu pohasnul. Když pootočím hlavu, vidím Halsteina, který u něj sedí. Čeká na Sigvara. Trochu popustím uzdu svým fantaziím, přemýšlím, kam asi medvědobijec šel, co bylo tak důležité, ale nakonec to nechám být. Pokud bude chtít, sám mi to zítra sdělí. Už se skoro propadám do spánku, když zaslechnu tiché zaklepání, a Sigvar vkročí do světnice. Pocit bezpečí a vřelosti, mě ukolébá k příjemnému spánku. Po mnoha dnech si dopřeju hluboký spánek, který jsem tolik potřebovala. Možná, že mám v patách Zrádce, ale dnes jsem před ním v bezpečí. Dnes mi neublíží a jediné co může, je lomcovat okny a vít na měsíc. Probouzím se a zjišťuji, že Sigvar už je vzhůru. Musí být poměrně brzy, ale já jsem dobře odpočinutá, stačí chvilka a jsem připravená na další cestu. Své věci balím v tichosti. Neptám se Sigvara, kde předchozí noci byl, i když zvědavost ve mě hlodá. I já mám ale svá tajemství a tak bych měla nějaká dopřát i svému starému příteli.

Letitia - 12. května 2020 13:22

Povídání při chůzi Ano, na tohle se i trochu pamatuji. Dělalo to všem dost těžkou hlavu naší rodině nevyjímaje a to v tom obchodu jsme neměli žádný velký podíl, ale podrobnosti mi tenkrát unikali. Měla jsem poněkud jiné zájmy a později jsem to již nezkoumala jak se všechno, dá se říci, uklidnilo. A ano, vím jak Společnost dokáže pracovat. Obchodní válka není o nic méně zuřivější než ta obyčejná. V obou se bojuje penězi a jsou po ní mrtví. Jenom v té kupecké se většinou nikdo nechlubí počtem padlých. "To máte pravdu," odpovím na jeho otázku a usměji se. Zajímalo by zda něco ví a teď jenom čeká kolik toho na sebe prozradím nebo skutečně tápe v temnotě a nic neví? Nedokáži to poznat. "Jsem tady protože jsem měla smůlu," pokračuji. "Povedlo se mi dostat se do velmi nepříjemné situace a tak jsem skončila tady. Není to tak, že bych o to stála, jenom bylo potřeba mě uklidit na co nejodlehlejší místo. Ornbjarn je pro to jako stvořený a skoro lituji nějaké dalšího chudáka, který sem možná zamíří. I když zatím to vypadá, že tohle místo možná nabude mnohem větší důležitosti než jí doposud náleželo a všechny oči se otočím tímto směrem." A já osobně doufám, že budu již na míle daleko. Možná, že skončím v další podobné díře, ale s tím jsem již smířená. Tyhle myšlenky si však nechávám pro sebe. "Ale klidně se přiznám, že budu ráda až tohle všechno bude za mnou," povzdychnu si a myslím tím jak tenhle pochod, tak získání dokumentů a stejně tak i ten čas zabitý tady.

Freya - 12. května 2020 20:59

Noční návštěvníci Nic nenamítám, když se Arlo ujme první hlídky a brzy zalezu. Bdění si dnes ještě užiju. Zachumlám se do přikrývek a za chvíli spokojeně usnu. Trochu se bou cuknu a už už sahám po zbrani, než si uvědomím, že ten, kdo mne budí je Arlo. Ani nedutám a poslouchám jeho tiché sdělení. Do háje, že by si nás někdo všimnul?...nebo se něco nepovedlo Ise?... Ať tak či tak, musíme se s tím nějak popasovat. Jen tiše přikývnu, že rozumím. Pomalu a zdánlivě rozespale se hrabu na nohy, přičemž se rozhlížím kolem. Ještě se protáhnu jakoby nic a ještě zabručím směrem k Arlovi. "Dobrou noc." Arlovo se zřejmě vypravil za tím jedním, ovšem zdá se, že je zde ještě někdo. Dost možná se mi to jen zdálo, ale na pocity je někdy lépe dát. V duchu kleju a přemítám, co s tím. Nechat jen tak to nemůžu. Sehnu se pro svůj meč. Chvíli se jen prohlížím ostří a pak cvičně několikrát máchnu do vzduchu jako bych si jen chtěla v chladné noci trochu rozproudit krev v žilách a pořádně se probrat. Seberu ze země nějaké dřevo a přihodím jej na dohasínající uhlíky. "Chtělo by to nějaký dřevo." zabručím do nočního ticha a pak se zdánlivě vydám pro dřevo směrem, kterým tuším další problémy. Oči upřené do tmy znovu se snažím zahlédnout pohyb, stín a zdánlivě bezstarostně se přiblížit k vetřelci. Holt to musím risknout. Budu doufat v moment překvapení a to, že jich tu někde není ještě víc. Musíme něco udělat dříve, než se k činu odhodlají oni. Uděřit naslepo je sice trochu risk, ale čekat kudlu do zad nehodlám.

Arun - 13. května 2020 21:49

Rozloučení Hela Vědma se brouzí. Cítí se občerstvená a připravená na další část své poutě. Sigvar už rovněž vstal – pomalu se připravuje na cestu. „Dobré ráno,“ zamumlá Sigvar. Do těch slov jako by schovával i omluvu za svou nepřítomnost. Na moment má pocit, že v jeho tónu je něco jiného. Když však ze své ložnice přijde Halstein, je to opět ten starý známý medvědobijec, vážný a skoupý na slovo. Halstein je oba pozdraví. „Tak tedy znovu přes hory,“ pokračuje. „Přeju vám oběma hodně štěstí. Půjdu ještě s vámi zpět do dolů. Budete mít nejsnazší se vrátit tam – je tam stezka, co vede k průsmyku, co vás dovede na druhou stranu hřebene.“ Pak se obrátí a za ní se objeví jeho žena Markyana. „Připravili jsme vám něco k jídlu. Budete potřebovat zásoby. Průsmyky dovedou být kruté.“ Oba dva poutníci dostanou krom jiného malé balíčky trvanlivé směsi z masa, tuku, sušených lesních plodů a horských bylin. Lze z nich vyvařit chutnou a výživnou polévku… nebo ho v nouzi žvýkat jako sušené maso. V chladu hor vydrží i celou zimu. Hela recept zná, ale nepředpokládala, že bude muset v horách trávit víc jak pár dní a její zásoby tomu zčásti odpovídaly. Vědma se rozloučí s dětmi, které nyní v úžasu a obdivu hledí na obrovitého medvědobijce. Poté, co dají Halsteinově rodině sbohem, vydají se zpět k jezeru. Ráno je svěží. Bledé slunce na východě se odráží v kapkách rosy a horský vítr dělá vlnky na hladině plesa. Vane silněji než včera a je v něm cítit mráz z hor. Co víc, nad vrcholky se míhají mraky, které začínají houstnout. Je možné, že se do hor blíží bouře, ale dokonce ani místní nedokážou předvídat nevyzpytatelné horské počasí. Po chvilce chůze stanou na prostranství, kde minulé noci hořel oheň. Pár mužů zde uklízí popel a ohořelé dřevo. Všichni věnují vědmě a medvědobijci vážný pohled a poté úsměv či pozdrav Halsteinovi. Stanou spolu s horalem na rozcestí, které je zavede vzhůru k průsmyku. Halstein je oba osloví s upřímným a odhodlaným pohledem. „Šťastnou cestu. Dají-li Bohové, uvidíme se na novoluní… přijdeme tak, jak jsme slíbili,“ řekne a napřáhne ruku k potřesení nejprve Sigvarovi, který jí bez zaváhání stiskne, ač nepromluví, a poté Hele. „Jsem rád, že jste sem přišli a pomohli. A donesli zprávy, i když nejsou moc dobrý. V mým domě budete mít oba vždycky dveře otevřený.“ Něco Hele říká, že za ten velmi krátký čas získala cenného přítele. Sever za trest Letitia Gaston se zasměje při slovech Letitie. „Co jiného než smůla by sem běžného vojáka přivedlo. Ale ať už tohle dopadne jakkoliv, poměry se začnou měnit. Dokonce i tady. Velrybí tuk a nerostné bohatství dokonce i z téhle díry jednou možná udělá něco důležitého.“ Muž s obchodnickým srdcem vždycky vidí jak i z holého, zmrzlého kamene vymáčknout trochu zlata. „Ale vždycky budou další díry, kam lidi odklidit,“ povzdechne si, jako by se to týkalo i jeho. Na vysvětlenou pokračuje: „No, dřív mi to tu tak nevadilo – ale teď už bych to taky chtěl mít z krku. Překazit plány Doresgrückovi a vrátit se domů.“ Pochodují dál. Po chvíli se Gaston zeptá Güntera, který mlčky dupe za nimi. „Co vy, desátníku? Co sem přivedlo váš?“ Letitia si uvědomí, že i když má s Elkem poměrně dobrý vztah a ví i něco málo o jeho vlastní historii, nikdy se jí nesvěřil s tím, co ho sem dostalo. Nejspíš se jeho osud nebude mnoho lišit od jejího – má dokonce dojem, že tu informaci i sama dostala, když jí sem poslali. Sem se za odměnu neposílá. Günter chvilku mlčí a potom zamumlá: „Sám ste to řek. Smůla.“ Pokrčí rameny a dodá pár dalších slov: „Každej v životě někdy udělal něco, co nebylo tak úplně echt podle pravidel. No a když máte smůlu, tak se zrovna na vás přijde. Pak je z toho průser a člověk se sám chce někam klidit.“ Už se trochu rozpovídá a přidá k tomu: „Ale já jsem voják. Když už musim někde trčet, byl bych rád, kdyby to alespoň bylo ve městě, kde si člověk může k žoldu něco přivydělat – kde se taky dá to zlato hezky utrácet, kde je víno, holky, kde se zkrátka něco děje.“ Uslyší ho se pro sebe zachechtat. „Takže já tuhle tu akcičku vítám. Alespoň se konečně něco děje…“ Gaston jeho nadšení nesdílí. Bývalý úředník chmurně přikývne. „Jen aby to také nějak skončilo.“ Günter si odplivne do křoví za chůze a opět se pro sebe zasměje. „To se nebojte, pane Gastone, věci vždycky končej. Konec, to je jedna z mála jistot v životě.“ Chvíli je ticho a všichni kráčí mlčky dál. Pak ale kupodivu Günter přeruší ticho – jeho hlas je nezvykle vážný. Osloví Gastona. „Bylste ve válce, pane Gastone?“ Úředník se zastaví a ohlédne se. Ta otázka ho zarazila trochu víc, než by Letitia čekala. Pak se ale obrátí a kráčí dál. „Nebyl,“ odpoví za chůze. Desátník pokýve hlavou. Nic dalšího neříká. Překvapení Freya Freya se zdánlivě bez podezření obrací ke křoviskám, která už jí dříve zaujala. Arlo se ve tmě už úplně ztratil… ale on si musí dávat pozor, v tomhle tichu je slyšet každé zašustění. I proto kráčí Freya bezstarostně a přitahuje na sebe pozornost. Vidí před sebou jen temné křoví – nikde ani záblesk, ani pohyb. I to je dobré znamení, protože obnažené a připravené ostří by se snadno zalesklo a vetřelce odhalilo… ale možná, že jen není takový amatér. Ona sama pokračuje opatrně vpřed a tu a tam se zastaví pro suchý klacek – jednak aby nevzbudila podezření, ale také aby si mohli její oči pořádně přivyknout téhle tmě a třeba něco v těch houštinách spatřit. Zaslechne za sebou rachot – šustění, kroky – Arlo se dal do pohybu. Pokud bude opatrný- Cvak! S rachotem spustí spoušť útočníkovy kuše. Do země nedaleko Freyi se zaboří šipka. Christopher za ní sebou prudce trhne: „Co se děje?“ Ale ona má jen moment – nenechala se rozptýlit. Něco před ní se pohnulo – a nyní se to řítí přímo na ní! „SKAULD!“ zazní válečný výkřik a vrazí do ní hora svalů – byla připravená, ale ne na tohle. Je to horal, který bojuje s šílenou zuřivostí. Meč je brzy k ničemu. Začíná boj o život. Svaly seveřana se snaží sevřít na jejím hrdle a znehybnit jí. Jenže ona zná špinavé triky každého boje. Stará dobrá rána do rozkroku sice není moc praktická, když se takhle válí, ale prsty do očí a jiné nečestnosti nejsou ze hry, pokud půjde do tuhého. „Vzdejte se!“ zazní divoký povel v Nortimberštině. A jedná se o povel v hlase Christophera. Seveřan na moment zaváhá – a to je dost proto aby ho Freya odstrčila. Vyskočí na nohy a poprvé má šanci se zorientovat. Za ní, Arlo, který leží na neznámém vetřelci. Nedaleko od něj druhé mrtvé tělo. Ale to nejsou seveřané – ti jsou od pohledu z Celestionu. To vysvětluje kuši. Těsně za Freyou stojí Christopher. V ruce drží pistoli, bůhví, kde ji získal, a míří s ní na seveřana. V druhé pak drží svou dýka. V obličeji má zuřivý výraz civilisty se zbraní – to jsou ti, kteří vždycky dělají zbrklosti v nesprávnou dobu. Seveřan přejíždí zmateně očima po Christopherovi a Freye. Zazní výhružné cvaknutí natahovaného kohoutku. Seveřan váhavě a nespokojeně zvedá ruce před sebe. Celestionci už je naučili, jak pistole fungují… Za sebou slyší Freya úlevný smích Arla, který právě svázal Celestionce, kterého chytil živého. „Tedy, tři návštěvníci za jednu noc, tomu říkám náhoda. Seveřan je musel sledovat až k nám.“ Pak se zadívá na druhou stranu – a zjistí, že ten, kdo drží v ruce pistoli není Freya, jak ho nejspíš napadlo, když jí neviděl, protože se válela v prachu. Na moment mu dojde řeč.

Hela - 13. května 2020 22:08

Rozloučení Skoro mám pocit, že by mi chtěl Sigvar něco říct, když se však objeví Halstein, medvědobijec se opět uzavře. Nenaléhám na něj, naše společná cesta ještě zdaleka nekončí a času si promluvit bude víc než dost. Vděčně se usměju na Markyanu a vezmu si od ní balíček jídla. "Mnohokrát Vám děkujeme. Za nocleh, jídlo, i milé přijetí. Bohové ať ochraňují tento dům." Poté se ještě rozloučím s dětmi a vyrazíme. Už nyní mi chybí. Dorazíme k rozcestí, kde je třeba se s Halsteinem rozloučit. Stisknu jeho mozolnatou ruku a věnuji mu úsměv. "Brzy se znovu setkáme." Rozloučím se s horalem jednoduchými slovy. Do novoluní zbývá několik dní, do té doby musí být všichni přichystaní. Nepochybuji o tom, že se naše cesty znovu setkají. Obrátím se čelem ke stezce a krátce pohlédnu na svého společníka. I jemu nyní věnuji úsměv. Znovu společně na cestě. Nečekala jsem, že v horách strávím tolik času. A i přesto, že můj úkol zde je nelehký, část mě si to zde užívá. Je příjemné na okamžik odhodit každodenní starosti a zabývat se něčím, co mě...co nás všechny, dalece převyšuje. "Tak vzhůru na cestu."

Letitia - 14. května 2020 13:38

Jdeme a jdeme Musím se usmívat nad jejich rozpravou a nijak se do ní nevměšuji. Ano, všechno jednou skončí a my se musíme jenom snažit být v té hromadě na vrcholu. Což se nám snad podaří. Nejdřív se tam, ale musíme dostat, takže poctivě šlapu, překračuji spadané větve, následuji našeho průvodce a čas od času se napiji z láhve. Jak daleko ještě?" zeptám se Riama zase po nějaké době. Ne, že bych si stěžovala, jenom mě zajímá jak dlouhou cestu mám před sebou ať si můžeme rozvrhnout síly a případně se včas připravit. Má představa o tomhle kraji je hodně povrchní což mi tak docela nevyhovuje. Již dávno jsme mimo území, které jsem měla aspoň trochu zmapované. Pro mě jsme teď kdesi v zelené záplavě, která byla vidět z věže pevnosti. K horám se přibližujeme, ale to je tak jediné co poznám a mapa také příliš nepomáhá. Sice sleduji a zaznamenávám náš postup, jenže chybí veškeré podrobnosti, ale určitě se to bude hodit až půjdeme zpátky.

Freya - 14. května 2020 21:13

Noční návštěvníci To bylo o fous... napadne mne, když kolem prosviští šipka. Na odpověď CHristopherovi už ovšem nemám čas. Chvilka zaváhání a nestačím se divit. Čekala jsem špicly ze Společnosti a místo toho se na mne sesypal nějaký horal. A nutno říci, že nebýt pohotového Christophera, měla bych si hodně co dělat, abych z tohohle vyšla se zdravou kůží. Ve vteřině, kterou získám učencovým zásahem koukám, že Arlo si dokázal dobře poradit i sám. Při pohledu na odhodlaného Christophera jen zakroutím hlavou. Tohle bych do něj tedy neřekla... Vypadá to, že se naše role na chvíli vyměnily. Místo abych chránila já jeho, on nejspíše zachránil krk mně. Možná jsme ho trochu podcenili... "Dobrá práce, díky." vypravím pak ze sebe směrem k učenci. Arlo zdá se učencovou reakcí stejně překvapen jako já. "Dovolíte, postarám se o něj." natáhnu ruku po pistoli, kterou na něj míří a nespouštím oči z našeho hosta. I když učenec zasáhl včas, vcelku nerada bych, aby nakonec zavadil o spoušť dřív, než se nám podaří něco zjistit. "Posbírejte si své papíry, ať nepřijdou k úhoně," dodám pak ještě. "Všechno v pořádku?" houknu ještě po Arlovi, abych jej trochu probrala z překvapení. "Máš ještě kus provazu, abychom si poradili i s tímhle?" ptám se dál stále bedlivě sledujíc seveřana před sebou. "Co seš zač?" promluvím konečně i na něj, i když tuším, že si asi moc nepopovídáme.

Arun - 15. května 2020 14:47

Nebeská výše Hela Dvojice opět vyráží na cestu. Jsou při svém odchodu sledování místními, mezi kterými zanechali své poselství od Bohů. Hela už znovu nezahlédla ani Keilmu ani Bjelanu. Sever není místo pro sentimentální loučení. Každý má vždycky hodně co na práci. Jen Halstein je sleduje, jak se pomalu ztrácí na stezce vedoucí do hor. Po chvíli se ale i on otočí, aby přiložil ruku k dílu. Cesta, po které mezitím pokračuje Hela se Sigvarem, příkře stoupá do hor. Kameny tvoří vysoké schody, které se zdají být nekonečné. Tu a tam potkají osamělého horala, který opravuje stezku poničenou sněhy poslední zimy. Nejspíš tak činí při lovu. Většinou ustanou v práci a sledují je procházet kolem. Někdy kývnutím pozdraví Sigvara, avšak nepromluví. Dokonce i Hela si zde připadá jako cizinec. Ale necítí se nevítána. Pouze přišla do míst, kde je jen málo hostů na už tak málo místních. Stoupání pokračuje Hranici lesa nechali daleko za sebou. Hela začne cítit chlad, jak lezou výš a výš. I když dole v údolí už je jaro v plném proudu, zde ve stinných prohlubních stále dřímají závěje sněhu. A výš, jak Hela vidí, leží věčný ledovec. Zima hory nikdy doopravdy neopouští. Nyní, když jí stromy nebrání v pohledu výš, vidí úzkou stezku, která se táhne k vysokému průsmyku mezi skalami. Je to průrva mezi hřebeny, jako rozražená ranou nějakého nebeského kladiva. Kolem šplhají skály prudce vzhůru jako neprostupná zeď. Zde už nepotkávají místní horaly a stezka je o poznání opuštěnější a prostší. Sníh kolem nich je čím dál častější. Vrcholky jsou stále tak vysoko, že Hela nemá pocit, že se k nim vůbec přiblížila. Průsmyk, ke kterému míří je ve skutečnosti poměrně nízko ve srovnání s hřebeny hor kolem nich. Sigvar zničeho nic zastaví a pohlédne k průsmyku. Mávne rukou k úzké cestě mezi skalami. „Cesta vypadá volná. Touhle dobou už bývá, pokud není zima obzvlášť krutá.“ Ukáže na několik plochých kamenů. „Měli bychom se posadit a nabrat síly. Stezka je pro unavenou nohu nebezpečná.“ Když se Hela ohlédne zpět, téměř se jí zamotá hlava. Modré pleso hluboko pod nimi je jako vzdálená louže. Horalové tam dole nejsou ke spatření. Cesta, po které přišli do vísky horalů se zdá nesmírně vzdálená – podobně jako tento svah se zdál nedosažitelný, když na něj poprvé pohlédla. Sigvar hledí do údolí. Doplňuje síly z jejich nových čerstvých zásob. „Hory dovedou být zrádné. Ale pokud půjdeš jistě a necháš za sebou zbrklost a neuvážlivost, nechají tě projít.“ Pokýve hlavou: „Tohle je jeden z bezpečnější přechodů. Zpátky ale půjdeme druhou stranou po úpatí hor. Tam někde bysme taky měli najít toho fyrstara.“ Tohle je tedy jedna z mála vzácných příležitostí, kdy se Hela může pokochat divokou krásou hor z téhle výšky. Odsud vidí dokonce i zasněžený černý vrchol Špičáku, který se tyčí i nad ostatními velikány. Pochod k horám Letitia Čtveřice pokračuje v chůzi. Pěšiny vedoucí skrz husté lesy se zdají být nekonečné. Odpověď na dotaz Letitii přijde nevrle avšak poměrně rychle. „Dva dny pochodu.“ S jedním dnem za nimi to dělá tři dny cesty. Na koni se dá za dva dny dojet až do Alesglas… ale také by o nich věděli všichni, kdo cestu sledují. Nemluvě o tom, že v pevnosti není dost koní a že by je jim rozhodně nikdo nezapůjčil. Nezbývá než šlapat dál a krátit si čas mluvením. Nakonec se Günter i Gaston rozpovídají. Drží si vůči sobě stále odstup, ale jsou některá města, která navštívil desátník jako žoldák, navštívil Gaston jako obchodník a na které mohou vzpomínat. I Letitia často ví o čem mluví, protože se jako důstojnice také něco nacestovala po Celestionu. Navzdory tomu, že Gaston je prostý obchodník, zdá se, že překvapivě dobře rozumí problémům vojáků a vyzná se i ve věcech, které by počestnému člověku neměli přijít na mysl. Sice to skrývá, ale pro Letitii není těžké to poznat. Takový už je charakter zaměstnanců Společnosti. Nedá se říct, že by dlouhá cesta odsýpala přímo v družné atmosféře, ale je rozhodně příjemnější než běžný vojenský pochod. Tu a tam narazí na stopy, které patří buď místním nebo dle předpokladů mužům Společnosit, kteří pozorují cestu. Pěšiny, kterými je vede Riam jsou ale nenápadné, a tak se všem střetům zdárně vyhnou. Jejich průvodce se však nezdá o nic sdílnější nebo přívětivější. Stráví v divočině další noc. I ta je klidná, až na vytí vlků a pochmurné seveřanovi poznámky o horských medvědech. Dalšího rána, když vyrazí a vyjdou na blízký kopec, konečně mají svůj cíl před sebou. Lesy se zvedají v předhůří a kopce pomalu přechází v úpatí horských velikánů. Günter se na moment zarazí, když se vyškrabou na kopec a obdivně hvízdne. Skály vyrůstají vstříc nebesům jako nedosažitelní obři, jejichž zasněžené vrcholky se ztrácejí v mracích. Obloha nad nimi tmavne s blížící se bouří. Skální hradba vypadá naprosto nepřekonatelná, zvlášť ve špatném počasí. Každý si proti ní připadá maličký. „Tak jsme tady, a to je náš cíl,“ řekne Gaston a ukáže k jedné z hor. I mezi Varldbergen je Špičák, pod kterým Společnost dle Gastona táboří, obrem. Navíc ho tvoří černé skály, které trčí vzhůru jako zlomená kost dávno zapomenutého titána. Dokonce i Letitií projede podivné mražení, když se na ní podívá. V té hoře je něco velkolepého – a znepokojujícího. Seveřan Freya Arlo zajistil Celestionce a Christopher předal poněkud nejistě pistoli do rukou Freyi – šok se mu vytrácí z očí a ona vidí, jak se mu při pohledu na seveřana rodí v hlavě nějaké nápady. Mezitím se Arlo zvedne a odpoví Freye: „Jasný. Ale možná bychom ho měli-“ Zarazí se a podívá se po Christopherovi. Dokončí opatrněji: „Hlídat dva muže bude otrava – ale nechci, aby se o nás někdo dozvěděl. Obzvlášť ne Celestionci.“ Jde s provazem k seveřanovi, který si ho hrdě změří pohledem – a nehledě na pistoli změní postoj, jako by se na něj chtěl vrhnout, pokud udělá další krok. „Hou, pomalu, kamaráde,“ řekne žoldák. Když se Freya zeptá, dle očekávání se jí nedostane pražádné kloudné odpovědi. Seveřan vycení zuby v odporu a pak plivne k jejím nohám: „Rozhodně nejsem zrádce, na rozdíl od tebe.“ Nemůže jí znát… ale musel poznat podle tetování, ač ne podle přízvuku, že odsud původně pochází. A když jí viděl tábořit mezi cizáky, jistě došel ke svým vlastním závěrům. Jenže Christopher má své nápady a mávne rukou na Arla. „Počkejte. Počkejte – tohle není dobrý nápad, měli bychom se snažit místním pomoci. Mohli by to být cenní spojenci.“ Arlo zavrtí hlavou: „Zaútočil na nás.“ Ale učenec trvá na svém. „Bylo to nedorozumění.“ Stane opět vedle Freyi a rukou na ní naléhá, aby zklonila zbraň. Seveřan je všechny nedůvěřivě pozoruje. Christopher se na něj pokusí povzbudivě usmát. „Dobrý večer. Došlo k nedorozumění,“ řekne svou vypiplanou celestionskou Nortimberštinou – nemá cenu, aby předstíral, že je odsud, i kdyby znal místní přízvuk. „Nejsme vaši nepřátelé – tito muži, jak vidíte, i nám ukládají o život,“ řekne a mávne rukou k tělu a k zajatci. Ten sebou kroutí a snaží se dostat ze svých pout. Arlo, který se nejspíš vzdá naděje seveřana v klidu svázat, přejde tábořiště. Pořádnou ranou okovanou špičkou boty zajatce uklidní. Ten zasténá do hadru, kterým mu Arlo dříve zacpal ústa, a přestane sebou cukat. Seveřan mezitím rozmýšlí svou odpověď a přejíždí očima postupně z Christophera na Freyu a zpět. „Nemáte tady co dělat,“ zavrčí nakonec seveřan. „Cizák jako cizák.“ Do toho zahrne nepřátelským pohledem i Freyu. Arlo protočí oči. Nejspíš mu dochází trpělivost. „Prostě mu dejte jednu zezadu a pak se rozhodnem co s ním. Nebo ještě líp, zastřelte ho. Nemá co nám říct, a ještě z něj budou problémy. Co se místních týče, dostali ho Celestionci a my ho tak jen našli.“ Christopher se zhrozeně obrátí na Arla. „To snad nemyslíte vážně!“ Ale žoldák jen pokrčí rameny, bez většího zájmu. Učenec se obrací na Freyu: „Prosím vás, přece nebudeme poutat nebo vraždit nevinného člověka!“ Už tak jím asi trochu zamával mrtvý Celestionec, kterého má za sebou v křoví.

Hela - 15. května 2020 20:39

Nebeská výše Mám pocit, že nás tyhle kamenné schody dovedou až na práh samotných bohů. Stoupání se zdá být nekonečné a i když jsem si v noci dobře odpočinula, rychle mě opět začne zmáhat únava. Sem tam na své cestě někoho potkáme. Sigvar se s místními zdraví, já odpovídám jen pokývnutím hlavy. Jsem Na slova mi schází dech, a lidem, které míjíme, stejně není do řeči. Horalové jsou málomluvní, tím spíš, když mají něco na práci. I přes to, že moje tělo je splavené potem, s dalším stoupáním začnu pociťovat chlad. Tady nahoře je zima po celý rok a pokud půjdeme ještě výš, narazíme i na věčně zasněžené pláně. I příroda je zde jiná. Místo vysokých stromů už zde roste jen kleč a traviny. Mám pocit, jako kdybych vkročila do zcela jiného světa. Před námi vidím klikatící se cestu, která mizí mezi vysokými skalami. I sněhu notně přibývá. Zalovím ve vaku a obléknu rukavice, abych neztrácela teplo. Sice se zahřeju pochodem, ale každý horal ví, jak zrádné je podchlazení. Sigvar zavelí k odpočinku a já se velmi ráda složím na nejbližší kámen. Takhle náročné stoupání jsem zatím nezažila. Svaly na nohách mě pálí a já žíznivě hltám vodu. Skoro smutně nyní myslím na kraj okolo Helskary, kdy nejstrmější kopcem je cesta vedoucí nahoru na útesy. V horách by nemohl žít každý. Po celou dobu cesty jsem měla pocit, že se snad ani nepohybujeme. Vrcholky hor byly neustále stále stejně vzdálené a průsmyk mi přišel nedosažitelný. Když se však nyní ohlédnu, udiveně zalapám po dechu. Pleso je z téhle výšky velké jako nějaká louže. Jen stěží rozeznávám stavení, lidi na tuto dálku není možné rozeznat vůbec. Fascinovaně hledím tam dolů, vědouc, že na tento pohled nikdy nezapomenu. Sním trochu sušeného masa, a dopřeju si i několik soust chlebové placky. Už je tvrdá a okoralá, ale když jí trochu namočím vodou, dá se pozřít. "Kolik času nám zabere cesta k domu Malvíry?" Zadumaně hledím na černý vrchol Špičáku. Čas mi protéká mezi prsty a já si vůbec nejsem jistá, že dokážu uspět.

Freya - 15. května 2020 21:27

Noční návštěvníci Hrdý seveřan...nic lepšího nás fakt nemohlo potkat... Arlo ani nemusí svou poznámku dokončit, je mi jasné, co jej napadlo. Čím méně lidí o nás ví, tím lépe. A jak se zdá s tímhle nebude moc lehké pořízení a co mne děsí ještě více je pohled na učence, který s ním má očividně své plány. No, jak tohle dopadne?... Po jeho odpovědi se jen ušklíbnu. Však jsem něco podobného čekala. Když promluví učenec, mám pocit, že ho někdo musel vzít něčím po hlavě. To snad nemyslí vážně... Jen kroutím hlavou a sleduji, jak se jej pokouší o čemsi přesvědčit. Tohle ale k ničemu nevede a Arlovi to došlo už dávno. A má vlastně v něčem pravdu. Ale copak jsem vrah? Zabít člověka v bitvě nebo v obraně je přeci jen něco jiného. Ale, že jej nemůžeme nechat jen tak jít a že jej nikdy nepřesvědčíme k nějaké spolupráci je mi na rozdíl od Christophera více než jasné. Sice se zachoval vcelku duchapřítomně a hodlal se bránit se zbraní v ruce a dost možná mu vděčím za to, že mám zdravou kůži, ale teď se projevuje jako blázen. "Ne, jasně že nebudem. Omluvíme se, že jsme vstoupili na posvátnou půdu, sbalíme si svoje fidlátka a vypadnem a nejlíp hned. Jste blázen, jestli si myslíte, že jej někdy přesvědčíte ke spolupráci. Jo a nezapomeňte mu povykládat o tom, co tu vlastně děláme, jistě k tomu bude mít pochopení," zavrčím na učence, kterému vážně nedochází, že takhle to tady nefunguje a pro všechny místní budeme vždycky jen vetřelci. Vetřelci, kteří sem nepatří a znesvěcují jejich půdu. A kdyby se ještě dozvěděl po čem tady pátráme, vůbec by se nerozpakoval se nás zbavit. Raději promluvím na žoldáka. S útlocitným učencem tohle nemá cenu řešit. "Nemůžem jej nechat jen tak jít, jenže když budu střílet, bude o nás vědět široké okolí a o to zrovna nestojíme." Trochu mám pocit, že jsme v patové situaci. Seveřan se jen tak nevzdá a bude se klidně rvát do posledního dechu zatímco učenec jej bude horlivě bránit. Mě se střílet nechce, ale když nebude zbytí....Jdeš si za svým, on na nás zaútočil první a neboj se, že by se nerozpakoval se nás zbavit ve jménu svých bohů, kdyby se dozvěděl, na čem zde pracujeme.... V duchu si tak nějak ospravedlňuji, co je třeba udělat. Možná se trochu ozvalo svědomí a taky v něm trochu vidím Riama a svého bratra. Že by krev přeci jen nebyla voda?... "Takže co s ním?" dožaduji se nějakého řešení u žoldáka ignorujíce orodujícího učence přičemž nespouštím z horala oči.

Letitia - 16. května 2020 15:53

Na dohled Špičáku Jak se blížíme k horám tak se i ochlazuje. Aspoň já to cítím. Když se čas od času podívám na oblohu, tak mě padající sníh vůbec nepřekvapil, ale štěstí nám přeje a počasí se chová moudře. Žádné plýskanice, déšť ani nic podobného. A s dostatkem oblečení se ten chladný vzduch a studený vítr zvládnout dá. Po čas cesty Gaston něco málo utrousí a tak se o něm dozvídám víc a víc ovšem Riam, ten je stejně neznámý jako na začátku. Ne, že bych čekala, hned nějaké bratříčkování, ale doufala, jsem, že se nakonec trochu otevře, ovšem nestalo se tak. Musí nás opravdu nesnášet, až se skoro divím, že se vůbec nechal přemluvit aby nás doprovázel, ale třeba nakonec roztaje jako ten sníh v létě. "Hmm," zmohu se jenom na podmračené zamručení. Vůbec nejsem nadšené z toho kam až musíme jít. Nemám hory příliš ráda. Leda jsou hodně daleko. Já jsem dítě planin a moře. Teplého moře a tohle mě trochu děsí. Musím to však překousnout. Mám před sebou úkol a ten hodlám splnit. Neopodstatněné pocity a obavy musí jít stranou. "Má někdo tušení je tábor Ligy a kde Společnosti? Nerada bych skončila v jednom při hledání druhého," zeptám se a podobnou otázku zopakuji i v nortimberštině. Riam tu sice nebyl, ale dokáže se orientovat nejlépe z nás. Mezitím si zacloním rukou oči a pohlížím do dálky zda někde nezhlédnu známky lidské přítomnosti.

Arun - 17. května 2020 21:10

Pod průsmykem Hela Dvojice seveřanů odpočívá na kamenech uprostřed svahu. Na Sigvarovi není únava příliš znát. Není divu, že ho žádný pochod v nížině neunaví, pokud vyrůstal v těchto horách. I on se však kochá pohledem dolů ale i výhledem vstříc nezdolným skalám, které jsou nyní už skoro ve stejné výšce, jako oni. Po chvilce zamyšlení odpoví Hele: „Ještě dneska bysme tam měli být.“ Sní další sousto a pohlédne k průsmyku. „Není dobrý zůstávat v horách bez přístřeší.“ Není jisté, zdali myslí nepřátelské počasí, nebezpečný terén, divou zvěř… nebo ještě něco jiného. Ač je tohle doména Bohů, neznamená to, že by v této podivné době nemohli narazit na něco zlého, co se skrývá v horách či pod nimi. I Hela jako dítě slýchávala v medovinové síni povídačky o nestvůrách, skřetech a dracích, kteří se schovávají pod horami. Ale její babička to nerada slyšela. Nikdy sice nepopřela, že by taková stvoření existovala, ale Hela nikdy o ničem podobném nečeta ani v jejích moudrých knihách. Nejspíš jsou to jen výmysly na strašení malých dětí. Nespočinuté duše zemřelých horalů a bloudící předkové… to je něco jiného… Ale s tím by neměli mít potíže, neboť by to mělo být starostí místní vědmy. Sigvar sám jí zmíní. „Malvíra žije nedaleko průsmyku. Poměrně vysoko.“ Sama a daleko od lidí, tak jak je pro vědmu běžné. A nejen kvůli respektu hraničícímu se strachem ostatních… vědmy mají rády své soukromí. „Teda… žila. Dlouho sem jí neviděl.“ Sigvar zaváhá. Ukáže k průsmyku a přidá: „Proto je tahle cesta dobrá.“ Musí se škrábat nahoru jen jednou a ušetří jim to návrat do údolí a obcházení hor podél jejich úpatí. Ale to nebylo to, nad čím se Sigvar zamyslel. Zvedne oči k Hele. „Pokud Malvíru najdeme… buď opatrná. Bývala moc moudrá. Ale občas myslela víc na um vědmího řemesla než na to, jak ho použít pro dobro lidí.“ Snad proto s ní Helina babička mnoho nemluvila a nenavštěvovala jí. Hela vlastně stěží znala další skutečnou vědmu. Znala nejrůznější léčitelky a moudré ženy jiných vesnic… ale žádná se nevyrovnala vědění její babičky. Možná, že se s Malvírou neshodla, a proto jí nenavštěvovala… Sigvar nevypadá, že prozradí víc, pokud se Hela sama nezeptá. Už se začíná zvedat: „Pojď, pokud můžeš. Cesta je ještě dlouhá.“ Je třeba říct, že se v Sigvarovi zjevuje víc laskavosti, pokud to tak lze říct. Je tomu tak obzvlášť po návštěvě Halsteinovy vísky v horách. Možná, že jen roste pouto mezi nimi. Seveřan Freya Christopher sleduje Freyu překvapivě pevnýma očima, a to i když seveřanka nasadí ostrý sarkasmus. Učenec se narovná. Jejího tónu se nezalekl… možná, že právě naopak. „Pokud tohoto muže zabijete, pokud začneme spoléhat na špinavé triky raději než na vědění a čest, nebudeme o nic lepší než Společnost! U všeho, co je vám svaté, Freyo, cožpak necítíte nic k utrpení svých krajanů?“ Freya vidí, jak Arlo protočil oči a ztratil se jí ze zorného pole. Ona musí nechávat svůj pohled na seveřanovi, pro případ že by se o něco pokusil. Slyší za sebou žoldáka mluvit. Christophera nejprve ignoruje a navazuje na její slova. „Máte pravdu, výstřel by přilákal nežádoucí pozornost. Dejte mi chvilku, držte ho v šachu… a vy se uklidněte, pane Christophere. Naše práce je důležitější než starosti s pár mizernými vesnicemi uprostřed ničeho.“ Christopher nyní už také vztekle odsekne: „Tohle nebylo to, proč jsem souhlasil s vámi spolupracovat! Kdyby vás slyšel lord Edamitsu, na místě by vás srazil! Ani sáhib Mikha’il by nesouhlasil s útočením na nevinné.“ Slyší, jak se Arlo vzdaluje a přitom se pro sebe směje nad tou hloupostí: „Ti oba ví, že když se kácí les, lítaj třísky. Navíc, ten váš seveřan je ten, kdo nás sledoval.“ Seveřan tohle všechno sleduje zmateně a přejíždí očima z jednoho na druhého. Ale Freya zná ten pohled – i když jim nerozumí, snaží se poznat dobrou příležitost… k boji nebo naopak k útěku. A co se místních seveřanů týče, zdrhat asi nebude. Jenže pak Christopher provede další hloupost. Postaví se přímo mezi ní a seveřana, přímo do rány. „Pokusme se s tím mužem domluvit! Nemůžeme vyhrožovat každému, koho potkáme! Ne všichni jsou naši nepřátelé. Co si myslíte vy? Jak dlouho budete předstírat, že se vás nic z tohohle netýká a že vám jde jen o odměnu? Pohled na váš hořící domov bude dost? Protože to je to, co čeká Helskaru a vaše krajany, pokud Společnost nebo muži jako tenhle Arlo de Alhante budou mít rozhodující slovo!“ Vidí, že horal se chystá vzít svou šanci… a nejspíš zardousit Christophera. Christopher mluví a seveřan podle všeho zaváhá. Sleduje počínání učence poněkud nechápavě a zatím neútočí. A Freya si mezitím všimne, jak se za seveřanem zvedá stín. Tupá rána. Seveřan se zakymácí a pokusí se otočit. Za ním stojí Arlo s puškou v ruce. Seveřan nechápavě zamrká – a pak mu dá Arlo pažbou pro jistotu ještě jednu. Konečně se seveřan zkácí k zemi v bezvědomí. Arlo přejede očima přes Christophera a podívá se na Freyu: „Tak, to by bylo.“ Kam dál? Letitia Skupina se na moment zastavila na temeni kopce a hleděla vstříc horám, které se tyčili před nimi. Letitia si rychle všimla, že napříč krajinou se tu a tam zvedá proužek kouře. Tato zem nebyla tak docela opuštěná, i když se tak mohla zdát. Seveřané tu žili už dlouho… A navíc je tu někde Liga a Společnost. Günter začal první odpovídat: „Řek bych, že Liga musí mít nějaký lidi v průsmyku do Alesglas. Tam nás přece posílal Mikha’il. Tam by bylo dobrý začít.“ Avšak Gaston se zamračil a zavrtěl hlavou: „Myslel jsem, že jsme se rozhodli do toho Ligu netahat. Společnost má blízko úpatí hor několik málo táborů… ale pokud vím, Doresgrückovi muži rozjeli i další akce, které nejsou zdokumentované a na které rozhodně nemají povolení. Proto vím, že z takových stanovišť nejspíš sledují celou cestu až do Alesglas a rozhodují, kdo do a z Alesglas projde a kdo ne.“ Pokrčí rameny a dodá: „Není mnoho úředníků krále, kteří by byli příliš odhodlaní se v tom vrtat. A na ty, kteří by se do toho chtěli pustit, jsou taky páky.“ Vrátí se zpět k táboru, který hledají: „Vím, že pod tou horou – pod Špičákem – by měl být jeden větší tábor.“ Günter se zamračí a dodá: „Tak to hlavně neříkej našemu kamarádovi tady. Co sem slyšel od mladýho Erlinga, ta hora je prej posvátná.“ Gaston je pokrčí rameny. Riam, který jim nerozumí ani slovo, se pouze dívá ke Špičáku. Promluví, ale Letitia mu tak docela nerozumí. Podaří se jí pochopit: „Každý seveřan měl by tu horu jednou spatřit.“ Dívá se k ní tiše a upřeně, jako by se modlil. Teprve po chvíli se obrátí k dotazu Letitie. „Nevim, kde jsou cizáci. Pod horami, asi, a kolem cesty.“ Na tu se mezitím Günter dívá. Táhne se směrem k horám a klikatí se cestou vzhůru. Mizí v jednom z údolí dál od Špičáku. „Průsmyk vypadá dost daleko na východ. Teď by bylo dobrý si zvolit, kam jít dál.“ To stvrdí souhlasem i úředník Gaston: „Ano – pochod bude těžký tak jako tak, zpátky na hlavní cestu se nemůžeme vrátit. A měnit směr později by znamenalo, že si zbytečně moc zajdeme.“ Obrátí se k Letitii: „Co myslíte vy? Nemyslím, že by bylo dobré, abychom se dělili. Máme společného nepřítele a spolu proti němu zmůžeme daleko víc.“

Hela - 17. května 2020 21:43

Pod průsmykem Spokojeně přikývnu, na slova jsem příliš unavená. Jsem však ráda, že se možná, ještě dnes, setkáme s Malvírou. Takhle vysoko v horách by bylo skutečně nebezpečné nocovat. Před některým nebezpečím nás ani bohové nejsou schopní ochránit. Nevěřím sice povídačkám o skřetech a dracích. I bez nich skýtají hory mnohá nebezpečí. Takhle vysoko by úplně postačila hustá mlha, a člověk, kráčeje po špatné stezce, snadno spadne ze srázu. Určitě bude lepší, když na noc budeme opět někde v nížině. Konečně mi začíná docházet, proč je stezka tak dobře udržovaná. I když jsou vědmy obávané, místní k nim chovají úctu a tak pečují o cestu, po které musí kráčet, aby jí směli navštívit. Malvíra však žije, i na vědmu, hodně odloučená od společnosti. Další Sigvarova slova mi však osvětlí i tuto záhadu. Trochu se zamračím, ale nechci dělat ukvapené závěry. Díky své babičce mám možná o vědmách zkreslenou představu. Aila mě vždy vedla k tomu, že vědma má především pomáhat lidem. I já jsem však nyní odložila blaho svých lidí stranou, a vydala se za voláním bohů. Krátce přikývnu a znovu se postavím na nohy. Všechny svaly v těle protestují, ale sedět zde ještě déle, už bych se možná nezvedla vůbec. Máme před sebou ještě kus cesty a i když na mě Sigvar bere ohledy, nechci ho příliš zdržovat. Možná, že je to hrdost, kterou si nepřiznávám, ale nechci před mědvědobijcem vypadat slabá. Chci mu být rovným společníkem. "Mluvila někdy Aila o Malvíře? Tys je znal obě, byly si blízké?" Nikdy jsem babičku o jiné vědmě mluvit neslyšela. Jsem proto trochu obezřetná ohledně toho, jak mě Malvíra přijme.

Letitia - 18. května 2020 16:24

Co dál "Ano, zatím do toho Ligu tahat nebudeme. Možná později," dám za pravdu Gastonovi. Možná kdybych ho nepotkala, tak bych rozhodla jinak, ale situace je nyní taková jaká je. "Navrhuji proto se utábořit někde ve skrytu a nejdříve zjistit kde kdo je a jak to u nich vypadá než někam půjdeme. Nemůžeme si dovolit žádné přešlapy a proto je obezřetnost na místě. Dokud o nás nikdo neví je výhoda na naší straně a ráda bych aby tomu tak zůstalo co nejdéle." Zadívám se jak na Gastona tak i desátníka a doufá, že ani jeden z nich nevyvede nějakou hloupost, ale určitě oba dva vědí co se stane když se prozradíme. "Musíme se utábořit aby o nás nikdo nevěděl," přetlumočím Riamovi to o čem se bavíme. "Pak prozkoumáme kde jsou cizáci. Souhlasíš?" Stále nevím proč šel až sem a jaké jsou jeho pohnutky v této záležitosti. Určitě tu má něco v plánu, ale pochybuji, že nám to jen tak prozradí, ale pokud nám nebude hatit naší snahu tak je mi jedno kam půjde a co bude dělat.

Freya - 18. května 2020 21:37

Poblázněný učenec Protočím oči v sloup, když pokračuje. A já si pochvalovala, jak je rozumnej...a že jsme ho podcenili...očividně to byl jen záchvat chvilkové normálnosti a pudu sebezáchovy, který zas rychle ustoupil do pozadí...vědění, čest a sláva...bla, bla bla...takhle to ve skutečném světě nechodí... Je stejnej jako všechna ta namyšlená princátka, co o skutečným životě neví nic. Nikdy neměl bídu, nikdy nemusel bojovat o život, nikdy nehleděl na smrt svých kamarádů. Žije ve své bublině, v příbězích o slavných hrdinech, neohroženě bojujících za dobro utiskovaných. Dobré mínění o mém svěřenci se rychle vytrácí. Aspoň, že Arlo je normální. Tiše zakleju, když se pak Christopher postaví mezi mne a seveřana. Větší blbost už vážně udělat nemohl. A pokoušet se hrát na mé city je jen další blbost. Trochu mám chuť nechat ho zakusit, jak se asi s horalem bude domlouvat pěkně ručně a stručně. Naštěstí jej svým jednáním trochu zaskočil, takže Arlo získal čas pro svou akci a tohle divadlo alespoň pro tuto chvíli ukončí. "Svaž ho." prohodím jen k Arlovi a pak se otočím na učence, musíme si něco vyjasnit. "Tak aby bylo jano, jsme placena za vaši ochranu a to se také snažím dělat. Pokud jste si nevšiml, tak on byl první, kdo zaútočil a kdyby Arlo teď nezasáhl, předvedl by vám, jaký je to přítel. Nedomluvíte se s nimi, jen to, že jsme vstoupili na posvátnou půdu je pro ně zločin, za který se platí krví. Jsme pro ně jen cizáci, kteří zde nemají co dělat, ať už jsou naše úmysly jakkoliv bohulibé. Tohle je jejich země, jejich kraj a jejich pravidla hry, která říkají, že všichni cizinci jsou nevítanými vetřelci. A mimochodem, Helskara není můj domov." trochu naštvaně ukončím svůj proslov a dál si jej nevšímám. Nejradši bych ho trochu profackovala, aby se mu trochu rozsvítilo a vzpamatoval se. Ještě chvíli to s ním budu muset chvíli vydržet, ještě chvíli budeme hrát tuhle hru a pak ať si vyjednává s místními, jak chce. Já snad už pak budu někde daleko za horami. "Popovídáme si s tím druhým?" otočím se na Arla. "Zajímalo by mne, jestli na nás narazili jen náhodou, někde si nás všimli nebo se Isa dostala do průšvihu." Přejdu pak k našemu zajatci. Nemám náladu a docela ráda upustím trochu páry, pokud mi k tomu zavdá nejmenší důvod. Útlocitný učenec má zkrátka smůlu. Potřebujeme se dozvědět, jak na nás kápli. Zajímalo by mne, jestli mu dojde, že ani jednoho nemůžeme nechat jen tak jít...jemu tohle nikdy nedojde... "Tak příteli, budeš zpívat nebo ti budem muset trochu pomoct?" skloním se k zajatci a prošacuji je, zda-li u sebe nemá něco zajímavého co by nám třeba trochu napovědělo.

Arun - 19. května 2020 18:41

Přes hory Hela Sigvar a Hela opět vykročí na stezku. Chvíli nekráčí dotak prudkého kopce, neboť obchází ostroh jedné ze skal. Při té příležitosti se Hela optá Sigvara na Malvíru a její vztah k Aile. Medvědobijec se zamračí. „Blízký bych zrovna neřek. Uznávaly se. Ale ne, nemyslim, že by Aila moc mluvila o Malvíře. Nevídal sem ani jednu často. Obě znaly hodně věcí. A tajů. Každá jiné. Obě byly dobré. Aila měla blíž k lidem. Malvíra blíž k řemeslu.“ Chvíli kráčí mlčky, než dodá: „Mohla by nám ukázat cestu dál. Pokud bude chtít.“ Poté už však jejich rozhovor zakončí první velké stoupání. Šplhají se po vysokých schodech vzhůru, průsmyk už vidí před sebou, ač je pořád daleko. Ledový vítr se jim snaží dost skrz šaty až na kůži. Jen tvrdá chůze udržuje krev v proudu. I když má být tato cesta oproti jiným bezpečná, rozhodně není snadná. Prudké stoupání je vede k průsmyku, který Hela nyní poprvé spatří. Je to jako rozeklaná průrva mezi skalami. Nejdřív se zdá neuvěřitelné, jak jsou skály rozseknuté. Skoro jako by tu cestu prorážela lidská ruka nikoliv síly přírody. Teprve když se přiblíží, Hela si uvědomí, že jen rozměry průsmyku vytváří zdání ostrých hran – ve skutečnosti zub času ohlodal skály a průsmyk je plný štěrku a kamení, které vítr a voda omleli ze skal. Nyní už nejsou daleko od věčného sněhu – jenže vědma nemá sílu se kohat třpytem bělostné pokrývky vrcholků. Chlad ledovců však cítí víc než jasně. Poslední část přechodu průsmykem je nejtěžší – i když se seveřané snažili, jen těžko mohli mezi balvany udělat jakoukoliv cestu. Tu a tam se snažili vysekat alespoň značky, kde je chůze bezpečná… ale i tak je to šplhání po volných kamenech. Jeden špatný krok by mohl znamenat zkázu. Sigvar kráčí jen pár kroků před ní. Opatrně volí cestu a ona ho následuje přesně krok za krokem. Jednou se minula nohou a uvolněný kámen sklouzl stranou. Na moment cítila pod sebou nicotu skalního srázu. Nic než prázdnota a její vlastní tíha. Poté naštěstí našla rovnováhu a vkročila zpět na pevnou půdu. Konečně překročili nejvyšší bod. Vyšplhali na poslední skálu v průsmyku a průrva se začala otevírat do nového údolí. Opět to Hele vzalo dech – a to i navzdory únavě. Tímto údolím se drala dravá bystřina – a na protějších skalách tvořila neuvěřitelně vysoké vodopády. Spatřila několik domků, ne o mnoho méně než mezi lidmi Halsteinovými. Choulili se kolem proudící vody. Protější vrcholky byly zahaleny v mracíh, které, jak si Hela trochu šokovaně uvědomila, byly téměř ve stejné výšce jako ona. To vše na ní dělalo neskutečný dojem. Tím pohledem se kochala celou cestu dolů, která se postupně stávala bezpečnější a snazší, jak sestupovali do údolí. Konečně se přiblížili hranici lesa. A tam, s výhledem na průsmyk a na vrcholky hor, spatřila malý kamenný domek. Krčil se ve stínu stromů, jeho okna byla tmavá a z komína nestoupal žádný kouř. „Malvíra není doma,“ poznamenal Sigvar. Zastavil se a vydechl. Dokonce i pro něj to nebyl lehký přechod. Průvodce Letitia Gaston se po návrhu Letitie zahledí k horám. „Jsou ještě pořádně daleko. Pokud budeme chtít něco vyzvědět, musíme přijít blíž.“ Zamyslí se, přikývne a dodá: „I když souhlasím, bylo by dobré ještě kousek dojít a pak se na nějakém vhodném místě utábořit.“ Poté už se Letitia obrací k jejich průvodci. Riam stále stojí na svém místě a hledí k horám. Obrátí se k ní a na její dotaz pokrčí rameny. „Slíbil jsem Erlingovi, že vás dovedu k horám,“ porozumí mu. „Než bych dál pomáhal, musel bych vědět co tu chcete.“ Říká i další věci, ale těm ona neporozumí. Není to nic urážlivého – a zaslechne Erlingovo jméno… avšak věty jsou řečeny příliš rychle a spíš pro sebe, takže nic nepochytí. Gaston rovněž něčemu porozuměl, i když o mnoho více než ona toho nebude. Zatvaří se poněkud ustaraně. Günter si toho všimne. „Co říká? Stalo se něco?“ Gaston se zamračí a odpoví mu: „Vypadá to, že jsme přišli o našeho průvodce, pokud ho nějak nepřesvědčíme. To se mi nelíbí.“ Desátník na to přikývne a podívá se do divočiny. Sám má na to taky názor: „Tenhle kraj musí bejt plnej Společnosti a krvežíznivejch místních… radši bych měl na svý straně někoho, kdo ví kudy kam. Já nejsem žádnej lovec, na to byla vždycky lepší Freya.“ Gaston se obrátí na seveřana a odkašle si. Pokusí se zformulovat svá slova do Nortimberštiny: „Jste dobrý průvodce. Pokud byste s námi zůstal, dobře vám zaplatíme.“ Jenže tady je v jiném kraji. Seveřan se ušklíbne. „Já přežiju bez vašich peněz. Jsem odsud – místní by mi pomohli, kdyby byla nouze. Zkuste sami, k čemu vám bude zlato tady platné.“ Obrátí se zpátky k Letitii a k desátníkovi. Osloví jí s pokynutím hlavou. „Vám věří Erling. Proč tu jste?“ Letitii se daří rozumět rychleji než Gastonovi, který si skládá slovíčko ke slovíčku. Riam také nyní pečlivě volí co nejjednoduší formulace, aby mu rozuměli. Podle všeho se tentokrát snaží domluvit. Možná, že přeci jen není proti nim tak zaujatý. Ale ještě ho nepřesvědčila. Zajatec Freya Nezdá se, že Christophera přesvědčila. Pohlíží na ní vzdorovitě, avšak neříká nic víc. Arlo mezitím přikývne a vytáhne kus provazu. „Už se na tom pracuje.“ Učenec mezitím sleduje oba dva. Vidí, jak si počínají a zuřivě se dívá nejprve na ně, pak na seveřana a pak na své poznámky. Jenže Freya mu jasně ukázala, že u ní s žádnými řečičkami nepochodí. Po chvíli si sbalí své poznámky a odejde ke svým přikrývkám. Po momentu je opět slyšet, jak si pro sebe mumlá. Než se Freya vydá za zajatcem, Arlo jí dožene a tiše jí řekne: „Vím, že ho máte plný zuby, ale musíme to s ním vydržet. Je to naše jediná šance, jak najít tu pokladnici před Společností. A Mikha’il nás sedře z kůže, jestli se mu něco stane.“ Pak ale pomalu vydechne a dodá nepřátelsky: „Ale vážně by mi nevadilo, kdyby si ho nějaký celestionec vzal do parády a ukázal mu jak to ve skutečném světě chodí. Až přestane být užitečný, samozřejmě.“ Pak už se oba žoldáci vydají k zajatému muži. Je svázán pevně a zatím má v ústech roubík. Freya mu projde kapsy, zatímco Arlo učiní to samé s mrtvým. „Budeme to tělo muset dostat pryč,“ poznamená při tom. „Medvědi a vlci by se za ním mohli táhnout.“ Oba jejich průzkumy vyjdou s prázdnou. Najdou zbraně – dýky a sekery, a k tomu jeden samostříl, který není v tak špatném stavu spolu s malým toulcem šipek. Podle šatu a výrazu ve tváři jsou tihle z podobného těsta jako ti, kteří už je jednou vyrušili. Ale nezdá se pravděpodobné, že by je ten, co utekl, sledoval až sem a podal o tom zprávu Společnosti. Najdou pár zapadlých mincí, špinavý kapesník, křesadlo… běžné věci. Ale žádná nápověda, bohužel. Arlo je trochu úspěšnější, protože vítězoslavně vytáhne od mrtvého podobnou mapku, jako je ta, kterou Freya našla už dříve a kterou dostala Isa na svou cestu. Pak se seveřanka může obrátit na jejich zajatce. Když ho zvednou, vidí, že je slyšel mluvit – a že si uvědomuje, že tohle pro něj dobře skončit nemůže. Na otázku Freyi pomalu, avšak nakonec přeci jen kývne. Sleduje je vypočítavými, prohnanýma očima. Je skoro stejná šance, že se je bude snažit zmást jako že prodá svoje kamarády. Naznačí spoutanýma rukama k roubíku. Arlo mu ho nakonec váhavě sundá. Objeví se dvě řady žlutých, špinavých zubů v nehezkém úsklebku. „Já vim, co hledáte – a myslim, že vim, kde to můžete najít,“ začne pohotově. Tenhle ví, o co jde. Pokud nebude užitečný, podříznou mu hrdlo. Je to očividně zálesák ze severní hranice Celestionu – podle přízvuku. Nedůvěryhodný charakter a rozhodně je podrazí, jakmile k tomu dostane příležitost. Ale to neznamená, že by jim něco nemohl prozradit. Freya zaslechne za sebou Christophera: „Doufám, že si uvědomujete, slečno Freyo, že vyslýchaná oběť po mučení řekne v podstatě cokoliv, pravdivé nebo nikoliv, pro to, aby si zachránila svůj krk.“ Slyší ho pro sebe si posměšně odfrknout. „Možná si o mě myslíte, že jsem k ničemu, ale rozumím světu lépe, než si možná myslíte. A jsem vaše jediná šance to místo najít – tenhle had vás zavede leda tak do pasti. Vy byste udělal něco jiného, kdybyste byl na jeho místě, pane de Malhante?“ Arlo frustrovaně semkne rty, ale ani se neotočí. Christopher vstal a stojí za nimi. Mezitím se jejich zajatec přirozeně tváří jako nejnevinnější zálesák na celém světě, který se rozhodně udělá maximálně užitečným.

Hela - 19. května 2020 20:19

Přes hory V tichosti si vyslechnu Sigvarova slova. Opět nás však čeká prudké stoupání a tak nemám kdy se zeptat, jak svoje slova myslel. "Mohla by nám ukázat cestu dál." Něco mi říká, že nemluvil a vyšlapané horské stezce. Měl snad na mysli duchovní cestu? Slyší víc, než slyším já? Bylo by to logické, je bohům daleko blíž. Jsem navíc stejnou vědmou, jako moje babička. I já mám blízko k lidem. Je tedy dost dobře možné, že slyším jen zlomek toho, co někdo jiný. Konečně se dostaneme k průsmyku. V prvním okamžiku mám pocit, že sem Arun zaseknul sekeru, ale až teprve, když vkročíme mezi skály, dojde mi, že tohle vymlela příroda. Nepřízeň počasí ohladila některé kameny dohladka. Místy jistě dopomohla lidská ruka, ale jinak je to celé dílo přírody. Cesta není ani trochu jednoduchá. Místy musíme překonávat veliké balvany. Chvílemi dokonce cítím, jak se pode mnou některé hýbou. Sleduji Sigvara a šlapu na ta samá místa, kam on. Věřím jeho zkušenostem. Konečně se dostaneme do nejvyššího bodu průsmyku. Naskytne se nám neuvěřitelný pohled. Za hřebenem je údolí, kterým se dravě žene horská bystřina. Vrcholky hor na protější straně zdobí mraky. Stačilo by, aby trochu zafoukal vítr, a i vrcholky, ve kterých se nyní nacházíme, by mohly utonout v mlze. Raději se vydáme po stezce dolů. Čím níže sestoupíme, tím je cesta snazší a bezpečnější. Až teprve na hranici lesa Sigvar zastaví k odpočinku. Zhroutím se na kamenitou zem a mám pocit, že už nikdy nevstanu. Na okamžik si připadám zdrcena myšlenkou, že jsme tuhle cestu podnikli pro nic. Malvíra není doma. Já si ale neúspěch nepřipouštím. "Podíváme se k jejímu domu, snad si jenom odskočila." Rozhodnu a po nějaké chvíle se mi i podaří dostat se zpátky na nohy. To bohové mě sem dovedli. Sledují mé kroky a pokud je Malvíra poslouchá, jistě už nyní ví o našem příchodu. S touto myšlenkou vykročím k jejímu pustě vyhlížejícímu domku.

Letitia - 19. května 2020 22:01

Horal Já jsem byla poučena, že s penězi tady nepochodím, ale Gaston tohle asi zatím neví a tak dopadne neslavně. No já tuhle chybu neudělám abych mu nabízela peníze. Možná tak ještě vybavení, ale ani to není to první co bych zkusila. "Jsme tu protože chceme zastavit vůdce družiny, která zde cosi provádí," přiznám to na rovinu, protože je mi jasné, že lež by jen tak neprošla. "Nevíme ještě přesně o co tomu muži jde, ale podle toho co jsme zjistili tak je to špatné." Má slova se dají naštěstí vyložit více způsoby a to co je špatné pro mě nemusí tak docela souhlasit s tím, co je špatné pro seveřany, ale to si nechám pro sebe a raději dál hledám vhodná slova v tom jejich těžkopádném jazyce. "Riame, již jsi vykonal dost a jsme ti vděční za to co jsi pro nás udělal. Nebudeme tě tu držet pokud nechceš, ale možná je tu něco co pro tebe můžeme na oplátku udělat my? Zatím jsi si svůj důvod proč jsi šel až sem nechal pro sebe a na to máš samozřejmě právo, ale tuším, že je v tom něco víc, než že tě Erling požádal nás doprovodit. Možná, že když nám naznačíš proč jsi šel až sem, tak najdeme něco čím zase pomůžeme tobě." Skončím se svým malým proslovem a čekám co on na to. Pochybuji, že celou tuhle cestu šel jenom pro to aby se podíval na horu. Určitě je v tom něco víc. Mám tušení, že se kvůli něčemu trápí a jak znám muže, tak by to mohlo být hlavně kvůli ženě, ale nechám ho aby si sám zvolil zda nám něco prozradí nebo ne.

Freya - 20. května 2020 21:16

Zajatec Možná jsem teď v očích učence hodně klesla, ale já nechráním jen jeho, ale i sebe. Pakliže se máme někam dostat, nebylo by dobré nechat se dostat ze zálohy ať už od Společnosti nebo od místních. Je to jen poblázněný učenec. Můžu jen doufat, že dál nebude dělat nějaké naschvály, i když to by snad nebylo ani v jeho zájmu. Ovšem u něj už jeden neví. "Jo, ten jeho naivní boj za čest a slávu už mi začíná lízt krkem." zavrčím tiše v odpověď. Při jeho další poznámce se jen ušklíbnu. Jo, to by potřeboval...pořádnou facku od života... Náš zajatec u sebe nic moc zajímavého nemá. Zaujal mne jen samostříl, který by se snad ještě mohl hodit. Očividně však moc dobře ví, jak by měl zpívat, aby to pro něj bylo dobré. Probodávám jej zkoumavým pohledem a odhaduji, jak moc se mu dá věřit. Samozřejmě je mi jasné, že si bude chtít za každou cenu zachránit krk, alespoň se tak zatím tváří a nebude si hrát na nemluvného hrdinu. No třeba se z něj nakonec přeci jen něco užitečného podaří vytáhnout... Když se za mými zády opět ozve Christopher se svou úžasnou poznámkou a oslovením, které mi už vcelku leze krkem, musím se hodně držet, abych nebouchla. Jak chceš, příteli... "Vlastně máte pravdu, nemůžeme mu věřit a čekat, že bude mluvit pravdu. Je nám k ničemu, takže se jej můžeme zbavit hned bez nějakého zdlouhavého mučení." pokrčím rameny, popadnu svůj tesák , čapnu chlapíka za vlasy a přiložím mu zbraň pod krk, jako bych se jej vážně chtěla zbavit teď hned na místě a neztrácet s ním čas. Přitlačím trochu na ostří, aby se objevila kapička krve. Ovšem tak rychle to ve skutečnosti skončit nechci. Jen využít Christopherovo popichování a dokázat chlapíkovi, že když nebude hodně užitečný, váhat moc nebudu. Učence možná rozohním ještě víc, ale Arlo to snad pochopí a nebude zasahovat. "Nebo máte snad lepší nápad co s ním?" zabodnu pohled do učence. Musím se kousat do jazyka, abych už jej neposlala do háje, ale je mi jasné, že jej ještě chvíli budu potřebovat, takže jej ještě chvíli budu muset nějak přetrpět.

Arun - 21. května 2020 19:09

Před chýší Hela Dvojice pomalu klopýtá k domku. Dokonce i Sigvar se zdá unavený po tak dlouhé cestě – a pro Helu to byl nejspíš nejtěžší pochod jejího života. Je škoda, že je vítá jen vychladlý domek s tmavými okny, který se zdá spíš opuštěný než jen na moment prázdný. To, co by spíš nyní potřebovali, je pohostinnost horalů, kteří by jim alespoň nabídli teplé místo u ohně… Místo toho vidí zarostlou zahradu, o kterou už delší dobu nikdo nepečuje. Střechu, která už příliš dlouho bez údržby odolává počasí. A zapomenuté včelí úly, tiše hučící po přezimování. Přichází stále blíže po malé kamenné cestičce. Před zahradou, která je oplocená jednoduchými proutky, je malá kamenná mohyla. Není to však hrob – jen několik kamenů s vysekanými runami, u kterých je položeno několik málo předmětů. Vypadá to jako malá svatyně předkům, které si staví seveřané, kteří nemohou navštívit mohyly svého rodu a vzdát hold mrtvým. Některým slouží i jako místo, kde vznášet své prosté modlitby k dobrým Bohům. Tak je to mu možná i v tomto případě… u kamenů leží několik svázaných sněženek, které děvčata často dávají při modlitbě k Veraně. Vedle je odložena malá miska medu, ze která přilákala několik včel. Nejspíš drobná oběť pro Bolafa. Je zde i několik dalších menších artefaktů – vzácné kameny z potoků, kousky jantaru i jiné. Nic z toho zde neleží dlouho. Avšak domek nikdo toto jaro neobýval. Není jisté, zdali v něm Malvíra zimovala, ale pokud zde po zimě byla, rozhodně se o domek nestarala. Sigvar a Hela usednou před mohylou z kamenů. Sigvar zamyšleně hledí na obětiny. „Už jsem tu dlouho nebyl…“ dodá. „Možná až moc dlouho.“ Zvedne z prachu malý oblázek, který sem museli donést tající sněhy, políbí ho skrz vousy a položí ho ke kamenům. Hela se otřese. Kolem nich se začala sbírat mlha. Vítr se obrátil a skutečně k nim studeně vane od hor. Ví dobře, že žádný prostý seveřan by se nikdy neodvážil vstoupit do chýše vědmy nepozván nebo dokonce, když vědma není doma. Ona je však také vědma – a taje řemesla pro ní, nejsou zdaleka tak tajemné. Den už se začíná krátit a tohle je nejbližší útočiště, které mají. Mlha začíná houstnout. I Sigvar si jí nyní všiml. Pomalu se obrátí a prohlédne si mlžné cáry, které se válí mezi stromy. Cestu, po kterém sem přišli, spolu s průsmykem zahalil mrak. Počasí se v horách mění velmi rychle. „Na tomhle je něco podivnýho,“ zamručí medvědobijec. I Hela to cítí, ale zatím je to příliš jemné na to, aby dokázala něco zjistit s určitostí. Její um jí však stačí na to, aby na rozdíl od Sigvara poznala, že se nejedná o Zrádcovy triky. Ale on není jediné tajemné zlo, které na světě přebývá… Hněv bohů Letitia Seveřan chvíli mlčí a prohlíží si trojici, se kterou doposud cestoval. Její ospravedlnění ho nechalo chladným: „Jste pořád cizáci. Snad jedni lepší. Ale pořád cizáci. Možná, že máte nějaké roztržky s jinými cizáky. Pořád tu jste, protože něco chcete. Nenecháváte naší domovinu na pokoji.“ Tomu bylo snadno rozumět, protože slova jako cizáci a tomu podobná není tak vzácné slýchat s hanlivým podtónem i jinde, než zde na severu. A slovo pro domovinu taky není tak těžké znát, vzhledem k úzkému vztahu, který ke své otčině mají seveřané. Riam však dodá ještě pár slov, kterým Letitie nerozumí – pochytí cosi o nebezpečí a bozích, ale jinak jsou to slova neznámá. Gaston mlčí a raději nic neříká, protože nepřátelská slova se rozhodně vztahují na Společnost. „Co říká?“ ptá se tiše desátník a Gaston se mu rychle snaží překládat co zvládá. Mezitím pokračuje rozhovor Letitie s Riamem, který nakonec opět začne pomalu a srozumitelně. Musí vědět, že mu mnoho nerozumí, ale neví přesně co. „Do hor vyrazila Freya. Myslím si, že je v nebezpečí. Znával jsem jí – a nebyl bych rád, kdyby přišla ke zranění.“ I když v tom skutečně tedy žena je, není to tak jednoduché. Riam nevypadá jako nějaký zamilovaný floutek – a Freya rozhodně vždycky působila, že se o sebe umí postarat sama. Je koneckonců zkušenou žoldnéřkou, která prošla mnohými válkami. Riam přidává: „Pokud nebude opatrná, mohla by na sebe přivolat hněv bohů. Neměla se sem vracet. Chci jí přesvědčit, aby zas šla dál a nechala tuhle zemi být. Už to není její domovina.“ Zatímco mluví, Gaston se snaží překládat desátníkovi, což Riam toleruje nepříliš přívětivě. A desátník, když slyší o Freye, zpozorní a zamračí se. „Serža nemá žádnej strach z bohů ani podobnejch věcí – a podle mě dobře sama ví, kde má co dělat a kde ne. Kdoví, proč za ní tenhle chlap vyrazil. Freya se nikdy netvářila, že by odsud šla s velkou radostí – tak nevim, proč by jí chtěl kdokoliv z Helskary pomáhat.“ Riam na něj nebere zřetel, hlavně protože mu vůbec nerozumí. „Pokud mi ji pomůžete najít a snad i přesvědčit, půjdu s vámi i dál.“ Účel a prostředky Freya Když se Freya rozhodne demonstrovat Christopherovi kousek reálného světa na úkor zajatého celestionce, ten se rychle začne pokoušet uniknout. Jenže žoldnéřka ho drží pevně… a i pokud by vyklouzl, hned nad ním stojí i Arlo, který by ho snadno zastavil. Jakmile se objeví dýka a přistane na jeho hrdlu, zálesák se až zázračně uklidní a opatrně polkne. Když vyraší první kapka krve, semkne rty a nejspíš se rozhodne, udělat se opravdu velmi, velmi užitečným. Bohužel, spor není s ním, ale o něm – a mezi žoldákem a učencem. Mezi Christopherem a Freyou se srazí dva upřené pohledy. Na moment je ticho. Přeruší ho sám zajatec. „Hele… není – není nutný se unáhlovat. Já můžu bejt děsně užitečnej, že tady páni ani vůbec nevěděj. Byla by děsná škoda takovou příležitost jen tak poslat do pekla.“ Trochu se ušklíbne – dokonce ani v téhle situaci se nezdá doopravdy vystrašený. Ale o svůj život se snaží. Reakce Christophera je chladná. „Jste zločinec a měl byste být po právu popraven. Za rozbřesku ostřím sekery, jak se to dělává v Celestionu,“ dodá. Pak pohlédne na Freyu a dodá, probodávaje jí pohledem: „A vy byste měla být souzena za neméně zločinů, protože se zdá, že také nejste nic než sprostý vrah. Jedna věc je zabít v sebeobraně. Věc jiná, podříznout zajatce se svázanýma rukama.“ Arlo se ušklíbne: „Jasný, takže já příště budu radši rovnou podřezávat a nebrat zajatce, abychom se takovýmhle pitomostem vyhnuli.“ Je však jasné, že to myslí spíš v žertu a že pochopil, že Freya tady uděluje Christopherovi lekci. Zajatec se opět pokusí: „No tak, pánové – a- a dámo – já dovedu bejt dost nápomocnej a nechci za to nic, vždyť, kdo drží kudlu pod krkem, vždycky nabízí nejvíc,“ dodá a zakření se, jako by takové vyjednávání pro něj nebylo první. „Můžu bejt zatraceně užitečnej – vím-“ Arlo protočí oči: „Drž zobák. Nepotřebujem tvoje kličky.“ Pak se ale se skrývanou zvědavostí obrací na Christophera, aby viděl, co on na to. Učenec se zamračí a dodá: „Ten muž si zaslouží soud a měl by být předán autoritám. Nemůžu vám ale zabránit, protože nejsem sebevrah. Jediný, komu se tedy budete zodpovídat, jste vy samotní. Kolik mužů, už jste podřízli jen protože se vám zrovna nehodili do krámu? Kolik krve máte na svých dlaních? Nevěděl jsem, že jsem se spolčil s vrahy.“ S tím se obrátí a odchází zpět ke svým výpočtům. Neviděla mu do tváře, ale je pravda, že po její ukázce trochu pobledl… možná, že i znejistěl. Arlo zhluboka vydechne. „Ten chlapec má talent na průsery. Ale nemyslim, že to pochopil.“

Hela - 21. května 2020 20:49

Před chýší Jak se blížíme k domu, je mi jasné, že tady už delší dobu nikdo nebyl. Naděje na to, že se Malvíra každou chvíli vynoří mezi stromy, se výrazně zmenšila. Jsem ale příliš vyčerpaná, než abych si s tím nyní dělala těžkou hlavu. Bylo by příjemné, kdyby nás vítalo teplo krbu a horká polévka. V tuhle chvíli ale budu vděčná i jen za to, že se budu moci někde posadit. Před domem mě zaujme mohyla navršená z kamenů. Alespoň zde jsou vidět známky toho, že sem někdo, čas od času, zavítá. Lidé se sem zřejmě chodí modlit a nechávají zde drobné obětiny. Posadím se na zem a sleduji, jak i Sigvar přidá drobný oblázek na oltář bohů. Já vyšlu jen krátkou děkovnou modlitbu, že nám umožnili bezpečně projít průsmykem. Budeme se muset obejít bez pomoci Malvíry. Nejsem zklamaná. Beru věci tak, jak jsou. Tahle cesta jistě nebyla zbytečná. Na mé kroky dohlížejí sami bohové. Možná teď ještě nevidím význam toho všeho, ale nepochybně nějaký je. Větší starosti, než nepřítomnost vědmy, my dělá zvedající se mlha. Odpoledne se nachýlilo k večeru a nebe potemnělo. Stejně tak potemněla i stezka, po které jsme přišli. S přicházejícím špatným počasím to však nemá mnoho společného. Něco je ve vzduchu. Možná, že to není Zrádce, ale cítím, jak po nás temné síly natahují své spáry. V tom okamžiku se rozhodnu. Zvednu se a svůj zrak otočím k opuštěné chalupě. "Dnes přenocujeme zde." Rozhodnu a nadhodím si vak na rameni. Nečekám na Sigvarův souhlas. Noc bude zlá a seveřan by seveřanovi nikdy neodepřel pomoc. Malvíra, ať už je jakákoliv, by nás jistě nevyhnala do bouře. Hlavně ale nechci být venku, až kolem padne noc. Temné síly se západem slunce sílí a já nechci zjišťovat, co dalšího v temnotě číhá. Domek vědmy nás před vším zlým ochrání. I přesto trochu zaváhám, když beru za kliku.

Freya - 21. května 2020 21:26

Zajatec Jak se zdá, chlapík snad pochopil, že se bude muset hodně snažit, aby tu s námi ještě nějakou dobu byl, leč učenec nepochopil nic. Cos taky čekala?.... Když promluví, jen protočím oči v sloup. Jo, takže je správné poslat jej na věčnost, ale ne tady a teď až po pěkném představení nejlépe na zaplněném náměstí jako kratochvíle přihlížejícím... Nějak nepobírám, jaký je v tom rozdíl kdo a kdy jej nakonec sprovodí ze světa. Holt žijeme každý v tom svém světě a ty se nějak nepotkávají. Chabé pokusy našeho zajatce zapůsobit, rázně ukončí Arlo. Když pak učenec pokračuje a ukončí svůj proslov s tím, že jsme jen vrazi, začínám vidět rudě. No tak, jen klid...však jej ještě budeš potřebovat...pak ať si žvaní, co chce...jen počkej, kamaráde, ty se ještě budeš divit s kým ses to spolčil... Snad bych měla mlčet a dál si jej nevšímat, ale nějak si nemůžu pomoct. "Až budete stát v první linii a kolem vás budou umírat lidé, které jste znal, až se budete dívat smrti do tváře, až budete držet v náručí přítele, slibovat, že to bude dobré a vědět, že umírá, pak teprve máte právo vyčítat mi nějakou krev na mých rukách. Která je tam i proto, aby takoví jako vy si nemuseli svoje ručičky umazat a mohli sedět někde daleko v bezpečí," domluvím a dál už si jej nevšímám. Je mi jasné, že tenhle náš střet to všechno jen zkomplikuje, ale prostě to nešlo jinak. "Tak spusť!" věnuji se pak raději našemu zajatci. Pustím jej, abych se mu mohla dívat do tváře a odhadovat, co myslí vážně a čím nás jen bude tahat za nos. V rukou si pohrávám se svou dýkou. "Začni tím, odkud jste a jak jste na nás přišli a pak můžeš pokračovat tím, co všechno zajímavého víš. A zkus být přesvědčivý, protože mi pomalu dochází trpělivost."

Letitia - 21. května 2020 22:38

Riam Takže Freya. Pohled mi na chvilku sklouzne na Güntera. Nejsem si tak docela jistá jak to mezi nimi je. Mají spolu něco? Nebo s Riamem? Nerada bych aby tu náhodou jeden začal žárlit na druhého. To nikdy nedělá dobrotu. Jeden jí nejspíš zná od mládí, ale ten druhý s ní prošel bojem a to také něco znamená. Kdybych si měla vsadit vůbec bych netušila na koho. "Platí tedy. Vím s kým Freya a odešla a kde asi bude," kývnu na Riamovu podmínku. Jak to vypadá tak se návštěvě ležení Ligy nevyhneme, ale to budu řešit až to nastane. Nejdřív je vůbec musíme najít. "Pokud je to všechno můžeme jít dál?" možná má ještě nějakou výhradu? Tedy kromě toho aby se otevřela země a všechny nás pohltila. Nebo nás jeden z jejich bohů spálil bleskem nebo jak to vlastně dělají. To by se mu určitě líbilo, ale něco takového mu slíbit tedy opravdu nedokáži. Ještě než k tomu dojde musím troch vyzpovídat desátníka abych aspoň tušila co mohu čekat, ale pro teď bych se ráda znovu pohnula dokud je ještě světlo.

Arun - 23. května 2020 21:08

Chýše Malvíry Hela Jak mlha kolem medvědobijce a vědmy houstne, je rychle rozhodnuto. Využijí domek Malvíry jako své útočiště. Hela kráčí první a Sigvar jí následuje. Není vidět, že by váhal, avšak přeci jen by byl radši, kdyby první krok do domku učinila vědma Hela. Možná, že je tomu tak jen pro jeho vlastní klid – jisté však je, že by Helu vědomě neposílal do žádného nebezpečí, které by nedokázala zvládnout. Ona tedy vezme za kliku a otevře dveře – táhle zavrzání a skřípot se rozlehnou po mýtině. Skrz mlhu se nesou daleko, dál, než se zdá přirozené. Z vnitřku domku zavane studený vzduch, po kterém se Hela otřese. Nezaváhá však a vstoupí. Sigvar jí následuje. Hela ještě jednou vyhlédne za ním. Stezka, po které přišli, je zcela skrytá v mraku. Mlha už zhoustla natolik, že stěží vidí mohylku u plotu zapomenuté zahrady. Něco upoutá její pozornost. Pohyb. Obrys v mlze. Na krátký dojem má pocit, že zahlédla mezi kameny na svahu postavu. Nezřetelnou a zcela skrytou ve stínu a mlze. Mráz jí přejede po zádech. Obrátí se dovnitř. Domek je malý, ale přeplněný věcmi. Tak jak tomu u příbytků vidoucích bývá. Avšak zde Hela nenalezne žádné byliny a staré herbáře… nepřivítají příjemná vůně, která by jí vrátila zpět domů. Vzduch má kovovou chuť a věci rozložené po všech stolcích a poličkách se zdají cizí a podivné. Vidí kousky kamenů, které jsou protkané zelenomodrými žilkami, vidí podivné talismany z kovu, který jí připomene destičky, které nalezla pod Špičákem, a u toho všeho leží mnoho nástrojů, jejichž význam jí uniká. Kout světnice, který je vyhrazen krbu, však skýtá jen kožešinu a staré křesadlo. Vedle něj stojí zapomenutý kotlík, ve kterém si šťastný pavouček udělal prostorný domov. Sigvar nic neřekne o tom, co je rozloženo kolem nich. Horalové myslí prakticky. „Ve dřevníku bylo trochu dřeva. Dojdu pro něj,“ obrací se ke dveřím. Mezitím Hela prochází kolem předmětů, které vidí kolem sebe, a necítí se příliš dobře. Nedokáže nic z toho rozeznat s určitostí, ale z neznámého důvodu má pocit svatokrádeže… není si jistá, zdali se tak cítí, protože vstoupila na tohle podivné místo, nebo takový zavrženíhodný akt její vědmí smysly přisuzují majitelce těchto předmětů. Medvědobijec se ještě jednou rozhlédne kolem sebe. „Malvíra vždycky chtěla přijít na taje, který se smrtelníkama neměli, co dělat.“ Mezi věcmi upoutá Helinu pozornost destička, která je stejná jako ta, kterou nalezla pod horou, poté podivně světélkující zelenomodrý drahokam, a lesklá koule z černého kovu, které brání ve skutálení na zem jen kus staré látky. Sigvar se zamračí a opět se zastaví, tentokrát mezi dveřmi. „Něco se mi nelíbí. Mám pocit, jako by nás někdo sledoval.“ Takové instinkty se dají lovci věřit… Zpovídání Freya Rozhovor mezi učencem a Freyou skončil. Na její poslední slova už učenec neodpověděl. Ponořil se zpět do svých výpočtů. Arlo svůj názor vyjádří odplivnutím k zemi… dá si ale pozor, aby ho nesměřoval přímo k učenci. Nechce věci ještě zhoršit. Pak se však Freya i on obrací k jejich zajatci, který se po malé demonstraci síly zdá víc než ochotný spolupracovat. Problém jen je, že je to zrádný zálesák, u kterého i Společnost samotná riskuje, když ho zaměstnává. Muž nejprve polkne a poté spustí: „Tak, sme tady vod tábora v údolí. Nemohli ste ho minout. Dostali sme o vás zprávu – a pak vás viděli mířit do hor,“ zašklebí se a dodá: „Víme o vás.“ V jeho hlase je cosi nepříjemného a téměř výhrůžného. Arlo ho kopne a muž se ukázní. „Já – já teda nic nevím, jen že sme vás měli jít sledovat a v pravej moment vodkrouhnout. Nic vosobního, madam,“ dodá rychle a úslužně. „Jen práce, nic vosobního.“ Ale leze to z něj pomalu a Arla už také přestalo bavit nějaké hadrkování. „Tak začni sypat co víš zajímavého,“ přeruší ho. „A neboj se, však my si tě ještě vyzpovídáme.“ I tak jejich zajatec neztrácí vůli… tváří se, že by mu nic na světě nemohlo ublížit… ale vypadá, že už vstříc smrtce stál – a nebylo to jen když mu Freya přiložila nůž pod krk. „Já můžu jen říct, že já vim, kde by mělo bejt to místo, který určitě taky hledáte. My tam ztratili naší hlídku – nějaká zatracená čarodějnice na nás přivolala kletbu – jako by se vodnikud zjevovaly bludičky-“ Arlo opět muže netrpělivě přeruší: „Nezajímají nás pověrčivé kecy!“ Muž chvatně přikývne a zahledí se na Freyu. „Já… vás tam můžu dovýst. Ono se to těžko popisuje, v tomhle terénu. Pak už je to jen kousek. Stačí dojít zbytek a budete na místě. Naši tam nejdou jen protože sou podělaný strachem. A ten náš taky neví, co s tím, zvlášť když už takovou dobu nebyly žádný rozkazy. Cesty tam nevedou, ale vy si určitě poradíte.“ Jeho úsměv není příliš příjemný, ale Freya dobře ví, proč kličkuje. Ve chvíli, kdy prozradí to místo – ten důvod, proč ho vůbec nechali naživu – už pro ně nebude mít žádný užitek. „Můžete se na mě spolehnout,“ dodá a ukáže zažloutlé a zkažené zuby. Tihle muži obrátí kabát rychle s tou správnou motivací… alespoň někteří. Ten poslední, kterého zajali, byl jako posedlý bůhví čím. Ke konci už mluvil nesmysly. Tenhle se zdá rozumnější… Ale po chvíli se Freye taky nezdá, že v jeho očích vidí právě rozum… a dobrou vůli už vůbec ne. Arlo se na ní podívá a sjede pohledem k učenci. Mohli by poodejít a dohodnout se v soukromí, ale zdá se, že ať už se rozhodne jakkoliv, západňan nebude protestovat. Předhůří Letitia Riam vážně přikývne na nabídku Letitie. Křehkou shodu, kterou spolu získali, bere velice vážně. „Dobrá. Dohodnuto.“ V jeho slovech je něco osudového – někteří seveřané dovedou mluvit tónem, který jako by připomínal popravčí sekery… Ten moment však rychle přejde. Riam vykročí vpřed. „Nemá smyslu tu dál stát. “ Desátník si pro sebe vzdychne, když mu dojde, že se budou zas zvedat. Den je ještě mladý a cesta před nimi je pořád daleká. Ale dnes večer už budou tábořit na dosah svému cíli. Seveřan nasadí své tempo a tři celestionci vyrazí za ním v průvodu. Gaston si opět pospíší a následuje bedlivě jejich průvodce. Letitia má skoro pocit, že tak jako Riam nevěří těm, kteří by úplatky nabízeli, Gaston nevěří těm, kteří se dělají neúplatní. Zatím se však zdá, že mezi oběma muži žádný větší konflikt nenastane. Už protože Riam s celestionci neplánuje mnoho mluvit. Chůze už není tak těžká a nevede přímo k horám, neboť Riam dle instrukce Letitie zároveň s cestou hledá i tábořiště. Díky tomu je občas zanechává čekat na rozcestí té či onaké pěšiny a sám vychází na kopce nebo vršky, aby se rozhlédl. To jim poskytuje dobrou příležitost k odpočinku. Gaston cestu dobře snáší, podobně jako desátník. U zkušeného vojáka to není tak podivné, avšak u obchodníka Společnosti je to trochu nezvyklé. Nejspíš to patří k těm ne tak zcela běžným talentům, které potřeboval pro svojí kariéru. Letitia samotná se cítí poměrně unavená – většinu delších cest za svou kariéru absolvovala na koni, a i když si tu a tam nějaký ten pochod taky neodpustila, přeci jen možná v pevnosti trochu příliš zahálela. I tak jí ještě zbývají rezervy a není ani zdaleka na pokraji svých sil. Jejich další zastávka se odehraje zhruba v půlce odpoledne. Hory už jsou na dosah – a je nejvyšší čas rozhodnout se, kam zamířit. Riam vyrazil hledat tábořiště a zanechal Celestionce na mýtině u potoka pro případ, že by lepší místo nenašel. Günter si čistí a brousí meč a Gaston si oplachuje ruce a tvář v chladivé vodě z hor. Desátník se zahlédí do lesů a prohodí: „Nevěřím mu. Je to seveřan. Proč by nás nezavedl do pasti nebo neprodal svým kamarádíčkům?“ Gaston se pousměje a přikývne: „Je pro mě stejně nerozluštitelnou hádankou jako pro vás.“ Desátník přejede očima k Letitii, jako by přemítal, jestli i ona má co k tomu říct – a zdali bude chtít hovořit o tom, jestli jim spolupráce s Riamem změní plány. Mají času dost, než se Riam vrátí.

Letitia - 23. května 2020 22:31

Přestávka Jsem ráda, že sedím. Pohodlně se opřu o kámen a natáhnu nohy. Boty si nesundavám pro případ, že budeme muset znovu vyrazit. Bylo by pak obtížné je znovu dostat na nohy. Mezitím sním trochu sušeného masa, které tu mám a zapiji to dostatek vody když jsem u potoka, tak si zásoby znovu doplníme. "Desátníku, vím čím jste si prošel, ale ne každý má hned nekalé úmysly. V první řadě nás vůbec nemusel nikam vést. Mohl nám podříznout krk hned první noc a kdo by nás našel? Nikdo," rozporuji Günterovi myšlenky. Je mi jasné, že on nevěří nikomu cizímu a jen těžko se to překonává, ale skutečně občas existují i čestní lidé. Dokonce i v celestionucož je až k nevíře. "Musíte si uvědomit, že jeho pohnutky jsou jiné než ty naše. Nezajímá ho zlato, je mu tady k ničemu. Zlatou sekerou strom nepodetnete. Lidé tu prostě žijí jinak než jsme zvyklí," snažím se vysvětlit jak to zatím vidím já co jsem vypozorovala. U desátníka to chápu, ale čekala bych, že Gaston bude trochu chytřejší v tomhle, ale nevadí. "Ještě jedna věc, desátníku. Jaký je váš vztah s Freyou? Jste milenci?" zeptám se ho na rovinu.

Hela - 23. května 2020 22:55

Chýše Malvíry Vstoupím do domu a ovane mě chlad. Na okamžik zaváhám. Když se však ohlédnu, po zádech mi přeběhne mráz. Jsem si skoro jistá tím, že jsem v ml ze kohosi zahlédla. Nehodlám však zjišťovat, co za temná stvoření bloudí po svazích hor. Nahlas neřeknu nic, nechci Sigvara znepokojovat. Jak se rozhlížím kolem sebe, dochází mi, že tento dům je opuštěný už delší dobu. Kdo ví, kam Malvíra odešla. Nezdá se však, že by se sem hodlala vrátit. Nemám z tohoto místa dobrý pocit. Předměty kolem sebe nepoznávám. Tenhle dům se nikterak nepodobá mému vlastnímu, nebo domu Bjelany. Ať už se Malvíra věnovala čemukoliv, já s tím nechci mít nic společného. Ohlédnu se na medvědobijce a přikývnu. "Také to tak cítím. Ale nemáme na výběr." Odložím svůj vak a vymetu ohniště, aby se dalo použít. Mou pozornost přitáhne pár věcí, které mi jsou lehce povědomé. Nejvíc pozornosti vzbudí podivná koule. Už se na ní chystám sáhnout, ale v posledním okamžiku si to rozmyslím. Místo toho opatrně vezmu látku, která jí drží na místě, a zvednu ji v ní. Dávám si pozor, abych kovu nedotkla holou rukou. Kam ses poděla, Malvíro?

Freya - 24. května 2020 20:40

Co dál Chlapík začne pomalu zpívat. Přemýšlím, jak se o nás dozvěděli a jak dlouho o nás ví. Byla chyba, že jsem se kus vydali po cestě?...možná ano....prvně to zkusili kus od cesty a jeden pláchnul...možná jsme se měli držet víc stranou...no, jo teď už s tím nic nenaděláme... "Jo, nikdy v tom neni nic osobního." zavrčím tiše spíše jen tak pro sebe. Trochu zpozorním, když zmíní, že na ně poslala kletbu nějaké čarodějnice. Snad nějaká vědma?...to by ale znamenalo, že o nich už místní musí dávno vědět...dost možná to vysvětluje i přítomnost seveřana zde...takže se dají čekat ještě další problémy... Že se na něj můžem spolehnout, je to poslední, na co bych si vsadila. Kývnu na Arla a poodejdem kousek stranou tak, abychom si mohli nerušeně promluvit, ale také abychom měli tábor, učence i naše hosty neustále na očích. "Tak, co s nimi? Je mi jasné, že jemu věřit moc nemůže, při první příležitosti se nás pokusí podrazit, ale hodit by se nám možná ještě mohl. Ale na druhou stranu, tahat se s ním a dávat na něj pozor." na chvíli se odmlčím a kouknu na Arla. "A co se seveřanem? S tím už se nedomluvíme vůbec, ať si Christopher říká, co chce. S tím nebude rozumná řeč vůbec a raději zemře, než by nám něco řekl nebo s námi snad alespoň trochu spolupracoval." Zbavit se slídila by mi nedělalo moc velký problém, ale u seveřana bych si trochu váhala. Tohle ovšem Arlovi neříkám. Uvidíme s čím přijde on.

Arun - 25. května 2020 21:31

Život vojáka Letitia Oba muži pokrčí rameny, co se týče poznámek Letitie o cti místních. Dokonce i Gaston se zdá lhostejný. Desátník pokýve hlavu. „Jo. Možná máte recht. Ale stejnak mu nevěřim. Tyhle seveřani maj všichni v hlavě děsnou mlhu, skrz kterou já teda nevidím.“ Nejspíš je to čest, protože o té by muž jako je Günter neměl nejmenší tušení. Na druhou stranu, on pro ní bez tak žádný užitek nemá. Zatímco přemýšlí, začne si balit cigáro. Do teď se držel zpátky a nejspíš ho to stálo hodně vůle. Nejspíš na nějakou disciplínu v přítomnosti důstojníka docela zapomněl – a možná, že prostě tohle bere jako mimo službu, což by mu u pohodlnějšího důstojníka mohlo projít. Zrovna si zapálí a chce si poprvé zatáhnout, když na něj Letitia přijde se svou otázkou. Zakucká se, zakašle a poté se téměř udusí smíchy. Utíraje si slzy ze smíchu i z kašle, vypadne z něj. „Ne, ne, fakt ne. Ještě se nenarodil chlap, kterej by seržu dokázal utahat,“ dodá, a ještě jednou se zachechtá. Není to však příliš veselý smích. Vlastně se Letitii zdá téměř nucený – jeho oči se nesmějí vůbec. Zvedne kouření, které mu vypadlo z ruky a konečně si dopřeje pořádný zátah kouře, který poté vydechne zamyšleně před sebe. Veselost mu dlouho nevydržela. Gaston přeruší nastálé ticho a dodá na adresu Letitie: „Kam se poděla slavná celestionská diskrétnost? Ale musíte uznat, desátníku, že to byla dobrá otázka. Strávili jste spolu hodně času, pokud správně rozumím, a prožili ještě víc – dávalo by to smysl a není to nic zač se stydět, ač to byla vaše nadřízená.“ Nyní už se desátník neusmívá vůbec. Naopak mračí se. Ale ne ani na jednoho z nich. Hledí prázdně před sebe. „Ne – ne. Jsou věci, který když člověk vidí, tak už mu žádný objetí není dost teplý. A žádnej bordel už ho neláká.“ Gaston se zamračí. Ale desátník jen zavrtí hlavou. „Vyste nebyli ve válce. Ne v tý vopravdový, s prominutím, madam. Při útoku je sakra velkej rozdíl, jestli sedíte vzadu na koni jako důstojník, nebo jestli jdete v první řadě jako žoldák. Byli sme ještě níž než řadovej voják. Lidem jako sme my potom taky jde vo jiný věci, jak těm seveřanům.“ Zavrtí hlavou. „Potom všem už vám sou i holky ukradený. Chcete jen dost zlata, abyste do smrti nemuseli bejt střízlivý.“ Znovu zatáhne. Ale ještě jednou zakroutí hlavou, jako by z ní chtěl něco vytřepat. Vzápětí se zvedne. „Kde je ten zatracenej seveřan? Měli bychom se dát do pochodu.“ Zadupe na nohou, jako by se snažil se zahřát. „Nebo postavit tábor… nebo tak něco…“ Samota a chlad Hela Vědma pomalu uchopí leštěnou kovou kouli. V jejím odlesku a nesmírné pravidelnosti je něco podivného, co jí téměř hypnotizuje. „Ne, nemáme,“ slyší souhlas Sigvara a zavrzání dveří, když vyjde ven. Ještě moment stojí vědma na místě a prohlíží si předmět, který upoutal její pozornost. Na moment zaváhá a zamrká. Teprve nyní si uvědomila, že v kouli vidí odraz své tváře – tak jasně, jako v klidné hladině jezera. Pomalu a téměř přemáhajíce své vlastní ruce kouli položí zpět na její místo. Nezdá se jí správné, se do ní dívat déle. Má pocit, jako by do té tmavé tůně zakované do černého kovu hleděla nesmírně dlouho příliš dlouho. Rozhlédne se. Všude je ticho. V chýši je sama. Očima přejede k oknům. Venku se smráká. Dorazili sem skutečně tak pozdě? Ucítí, jak v ní začíná rychleji pumpovat srdce. Sigvar je pořád venku. Zatím se nevrátil. A zvenčí není nic slyšet- Do teď tedy nebylo. Slyší skřípot… jako by někdo přecházel po štěrku kolem domku. Pomalu obchází kolem stěn – tak tichý zvuk by neměl proniknout přes těžká okna srubu, avšak ona je slyší tak jasně, jako by stála s uchem na skle. Chlad je nesnesitelný, kousavý. Od dveří, které zůstaly pootevřené, se táhne studený horský vzduch. Zahlédla kolem jednoho z oken někoho projít nebo už jí šálí smysly chladem? Stín v mlze… Mráz se začne dotýkat jejího samotného srdce, avšak jiná její část se tím probere ze spánku. Ne, nespala… je to něco, co jí nikdy neopouští. Hlas, který se jí vybaví, je známý a plný tepla domácích krbů a přízně dobrého osudu. „Pamatuj si, děvenko, že nejni místo na týhle straně hor, kde by se měla vědma čeho bát. Jen nesmíš zapomenout, že ta vědma seš – že nosíš tuhle zem v kostech,“ uslyší hlas své babičky Aily. Chlad kolem ní je stále tak nesmírný… jako by se každou vzpomínku a každou myšlenku na teplo snažil udusit… Co s nimi? Freya Arlo spolu s Freyou poodejdou kousek stranou. Jejich zajatec na ně jen cení zuby v napodobenině nápomocného úsměvu, zatímco Christopher si jich ostentativně nevšímá. Seveřan se ještě neprobral, ale jakmile se probere, budou s ním velké problémy. Místní nebývají dost rozumní na to, aby drželi chladnou hlavu, pokud jim nejde přímo o život – a to by mu museli držet pod nosem nabitou pistoli pořád. Freya mluví s Arlem dost tiše na to, aby je nikdo nemohl poslouchat. Žoldák si vyslechne její shrnutí nepříjemné situace a pokýve hlavou. „U nás doma,“ začne a následuje dlouhé jméno v západním jazyce, které se ani nesnažila postřehnout, „bysme je prostě oba zastřelili a nechali vlkům.“ Pak si ale povzdychne. „Jenže tady to není tak jednoduchý. Celestionce bych klidně vodpravil, jenže by se nám mohl hodit… zvlášť jestli naše vlastní stopa vlivem neochoty pana Christophera vychladne,“ dodá s nepřívětivým pohledem učencovým směrem. I nyní si však dává pozor, aby ho Christopher neviděl. „A seveřan… u toho je to riziko. Nevim, jestli už se Společnost vodvážila zabít někoho místního. Tenhle chlap tu byl na výzvědách, takže někdo ví, že sem vyrazil. A to znamená, že by někdo hledal v těhlech místech… a pokud tenhle kraj znaj, najdou ho. I kdyby jen protože budou sledovat, kam se stahujou mrchožrouti.“ Nespokojeně si přejede rukou po tváři a zamračí se, zatímco přemýšlí. „Jestli jsou místní něco jako u nás doma… no, však víte, jak to vypadalo, když na nás Celestion vytáhnul. A tihle, kdyby se naštvali, protože někdo jednoho z nich vodkrouhnul, by se taky mohli pěkně rozohnit. Nehledě na to – a když to řikám, vím, že budu znít jako kdybych podporoval toho,“ polkne co si myslí o Christopherovi a raději dokončí: „– Mikha’il nám fakt výslovně uložil místní moc neprovokovat.“ Podívá se na horu svalů, kterou skolil teprve druhý zásah do hlavy plnou silou statného muže jako je on a zamračí se. „Až se probere, budem s ním mít ještě těžší pořízení. Navíc sme tu jen dva. A máme dva zajatce a učence na hlídaní k tomu.“ Zamyslí se a zamračí: „Já bych ho pustil. Jen co se vrátí Isa. Vím, že to zní jako blbej nápad, ale můžem najít nový útočiště. Místní o nás stejnak ví – a divil bych se, kdyby mezi náma udělali nějakej rozdíl se Společností. Když odsud rychle zmizíme, mohlo by to vyjít, a nakonec bysme na sebe neupozornili. Nikdo by po nás nešel víc než po každý jiný skupině cizáků. Po tý ráně si ten chlap stejnak nebude pamatovat moc.“ Povzdechne si a pokrčí rameny: „Je to riziko, já vim. Ale nemůžeme ho hlídat dlouho, ne pokud chceme pokračovat v hledání. Je to pustit nebo zabít. A jestli ho zabijem, krom všeho ostatního, bude s učencem k nevydržení.“ Ohlédne se k vyhaslému ohništi a dodá: „Měli bysme na našeho chytráka dávat pozor. Vypadá, že každou chvíli udělá nějakou další hloupost. Je škoda, že je to takovej naivka. Moh bejt užitečnej. Ani sem si nevšim, že mi vzal pistoli, když sem toho chlapa vázal dohromady,“ dodá skoro obdivně.

Hela - 25. května 2020 22:00

Samota a chlad Překvapeně pohlédnu na svůj odraz a poté, velmi pomalu, vrátím kouli tam, odkud jsem jí vzala. Děsí mě, jak moc se přitom musím přemáhat. Nyní jsem si jistá tím, že byl dobrý nápad, nedotknout se kovu holou rukou. Zajímalo by mě, co je to za předmět, ale podle toho, co jsem zatím o Malvíře slyšela, tak možná lepší nevědět. Náhle si nejsem jistá, jak dlouho jsem s koulí v ruce stála. Mohly to být jen okamžiky, co Sigvar odešel ven, ale klidně jsem tak mohla stát celé hodiny. Slyším jen ticho. Sigvar šel pro dříví, jistě bych měla něco slyšet. Když už ne zvuk sekyry, tak alespoň to, jak dřevo táhne dovnitř. Znovu se do mě zakousne chlad. Na horách bývá zima, ale tenhle chlad míří přímo k srdci, jako by se mě snažil ochromit. Konečně něco zaslechnu, ale ten zvuk mi na jistotě nepřidá. Někdo obchází kolem domku. Dokonce mám pocit, že jsem za jedním ze zaprášených oken zahlédla stín. Je to Sigvar? Je to ten stín, který jsem zahlédla v mlze? V hlavě mi zazní slova mé babičky, ale dokonce ani ta mě nedokážou rozehřát. Má však pravdu. Jsem vědma. Bohové nade mnou bdí, není nic, žádní duchové, stíny, skřítkové, ani víly, mě nemohou zastrašit. Já kráčím po temných stezkách a každého, koho na nich potkám, uctivě pozdravím. Rozhodně vykročím ke dveřím. I přesto, že tomu všemu věřím, však neodolám a po cestě vezmu svou sekeru. Ať je tam venku cokoliv, nebudu se před tím skrývat jako vystrašená malá holka.

Letitia - 26. května 2020 10:07

Desátník "Moje diskrétnost zůstala v Ornbjarnu," zamumlám. Jsem tu tři, čtyři když počítám horala a to není žádní jednotka. Jenom já a Günter jsem vojáci, zbytek civilové, takže není potřeba si na nic hrát tady uprostřed divočiny. "Klid, Elko. Nikdo vás neodsuzuje. Jen mě zajímalo jak to mezi vámi je abych věděla co mohu čekat. Vy si možná na Freyu nemyslíte, ale Riam by mohl a nerada bych stále mezi dvě žárlivými kohouty." Uzavřu to. Pokud spolu mají jenom nějaké kšeftíky a snaží se narabovat si trochu bokem je asi ten lepší případ než kdyby mezi nimi byly nějaké city. V myšlenkách se vrátím zpátky a začnu přemítat o tom jak se desátník změnil když Freya připlula. Najednou mi některé věci v novém světle jsou více jasnější. Narážky, postranní pohledy, únava po noci. Náhle to do sebe zapadá zcela jinak a výsledek mě trochu vyděsí. Seveřanka to tu zná. Možná jí Günter přemluvil k něčemu nekalému. Možná ona jeho, možná na to přišli oba. Jenom marně přemýšlím co tak cenného by tu mohli získat. Ve vesnici toho moc není a že by se je snažili napálit mi příliš nesedí. To spíš by dostali ránu sekerou než aby s nimi obchodovali, takže jediné co zbývá je vylupovaní hrobů. Trochu mě to zaráží, ale cestování a válka dokáží jednoho hodně změnit a Freya zřejmě již nemá tu úctu k předkům a mrtvým a jako kdysi. Jediné v co doufám je, že na to nikdo nepřijde. Stále sedím a šetřím síly ale oči z desátníka nespouštím. Neptám se ho, protože je mi jasné, že by mi stejně neodpověděl, ale to nevadí. Teď již vím o co mu jde a co ho kromě strachu o svůj život žene dál a po čem touží. No, jestli to dobře skončí tak mu navrhnu nějakou odměnu. Možná by šla i i nějaké menší doživotní renta, ale tohle je tak vzdálené, jako teplo a pohodlí a čisté šaty.

Freya - 26. května 2020 21:31

Noční porada První nastíněné řešení je sice krásně jednoduché, leč jak sám Arlo vzápětí uzná, také vcelku neproveditelné. Až mne trochu začíná děsit, jak je se vším rychle hotov a jde si za svým. Jak se zdá klidně i bez učence. Holt si taky jen sleduje své cíle, tak jen obezřetně... "Ani já po problémech s místními nijak netoužím, něco mi ovšem říká, že se jim beztak nevyhneme," přikyvuji žoldákovi. Musim říct, že se mi vcelku uleví, když Arlo nakonec pronese svůj návrh. Já sama bych se to asi navrhnout neodvážila. Jsem vlastně vcelku ráda, že se ho nechce jen tak zbavit. Třeba to nakonec vezme v potaz i učenec, i když zatím to vypadá, že zůstane uražen do konce světa. "Na to, že si nebude nic pamatovat bych si tedy moc nevsázela, ale jinak je to asi vcelku rozumný. Budem jen doufat, že nebude dělat problémy a nepověsí se nám pak na paty. Dva vážně hlídat nemůžem," souhlasím. "Jo, na chvíli jsem doufala, že konečně něco pochopil a bude normální, bohužel, nejspíš to byl jen šok," komentuji snad trochu zklamaně učencovo chování. "Tak snad se Isa bzry vrátí, další problémy už bych nerada. Jestli chcete, běžte si odpočinout. Já už dnes stejně neusnu a beztak by na mne byla řada. Kdyby se seveřan probral dřív, můžu vás vzbudit. S tímhle snad problémy nebudou a s učencem si poradím. Ztratil by se za prvním stromem," dodám ještě nakonec spíš už jen pro sebe, i když tak jistá si tím nejsem. Vypadá sice jako ňouma, ale jak už nám předvedl není radno jej zcela podceňovat. "Až se objeví Isa, měli bychom pak zmizet co nejdřív. I tyhle dva bude někdo postrádat, pokud nás měli za úkol odstranit a nebudou se déle hlásit," kývnu ještě hlavou k našemu zajatci a jeho mrtvému kolegovi. Začíná se nám to všechno trochu komplikovat...

Arun - 27. května 2020 21:25

Stín v mlze Hela Po chvíli váhání Hela vvykročí ke dveřím se sekerou v ruce. Otevře je – opět uslyší zaskřípání zarezlých pantů, které mrazí na duši. Ale tentokrát je vyzbrojena hřejivým hlasem Aily ve svém srdci, a udatností, kterou jí dali samotní bohové. Překročí práh a stane uprostřed mlhy. Svět se zdá nepřirozeně tichý. Vidí jen pár stop kolem sebe. Hustá mlha se převaluje kolem ní a působí nadpřirozeným, téměř živým dojmem. Vědma nezaváhá a vykročí vpřed. Není nic v těchto horách, čemu by se nemohla postavit. Kráčí kolem domku k místům, kde viděla dřevník, když přicházeli. Mlha se kolem ní vlní a vzdouvá jako bílý kouř. Cítí v něm mráz a chlad, vůni a chuť sněhu. Stane na malé loučce za chýší, za kterou stoupá svah k průsmyku a kde už nerostou stromy. Po Sigvarovi není ani stopy. Proti ní se v bílé tmě rýsuje tmavý stín. Šedá postava, kterou viděla už dříve. Nyní už to není klam, je to postava zahalená do dlouhého a prastarého pláště. Shrbená a pomalu se k ní blížící. Hela necítí ani zlou moc Padlého, ani neklidného předka či jinou kletbu, se kterou by si uměla poradit. Ví jen, že ta postava není tak docela z tohoto světa… jednou nohou stojí na druhé straně. Vědma stojí nehybně se sekerou v ruce, zatímco se stín z mlhy zvětšuje a nabírá na obrysech. Plášť je pokrytý krystalky ledu, jeho látka je vybledlá a vypadá tak křehce, že je div, že drží pohromadě. Hluboká kápě skrývá tvář… je vidět pouze nesmírně vrásčitou a bledou kůži, stěží jsou k rozeznání úzké rty. Teprve nyní si Hela uvědomí, že se postava opírá o sukovitou hůl – měla pocit, že se sukovice zjevila odnikud na rozkaz postavy, když se přiblížila a když jí Hela rozeznala. Ruka, která dřevo svírá, je vyzáblá a vyschlá, avšak pevně semknutá s nevídanou silou. Rty se pohnou, hlas je mrazivý a nedělá ani náznak páry, jak by každý běžný dech v této zimě měl. „Vítej, učednice Ailina, v mých horách.“ I navzdory vetchému vzezření je hlas silný a zcela jasně ženský. „Je tomu dlouho, co ke mně zavítala učednice starého řemesla. Temné jsou časy. Temné je dílo.“ Umlkne. Ticho se plíží kolem spolu s mlhou… spadá na Helu, aby odpověděla. Trochu ohně Letitia Když se desátníka snaží Letitia upokojit, ten jen nepřívětivě mrkne po Gastonovi. Nezdá se, že by ona byla ten problém. Avšak žádné rozepře nedělá a na její poznámku se jen zašklebí a přikývne. „Jo, to je asi dobrej nápad. To by moh bejval bejt pěknej průser. Já teda nevim, jaký vztahy má Freya k němu. Co já vim, tak se jí po tomhle kraji zas tak moc nestýskalo. Ale možná, že jí nakonec přeci jen začal chybět ten mrazivej vzduch,“ dodá s úšklebkem. Promne si ruce, a ještě chvilku kouří, zatímco čekají. „Ona má svoje vlastní důvody,“ přidá nakonec s pokrčením ramen. Jejich přestávka ještě chvíli trvá. Tu a tam o něčem mluví, ale většinou se jedná spíš o menší poznámky než o něco důležitějšího. Konečně se opět objeví Riam. Den mezitím už pokročil. On se rozhlédne kolem potoka a párkrát spíš pro sebe pokýve hlavou. „Nic lepšího sem nenašel.“ S tím složí svoje věci na zem a spolu s tím i trochu suchého dřeva, které nasbíral. „Můžem si dovolit malý oheň.“ Gaston přikývne a přidá: „Je tu poměrně dost místních – takže se to zamaskuje.“ Seveřan mu nerozumí, ale ani se neptá na to, co řekl. Prostě se pustí do rozdělávání malého ohníčku. Když se Letitia rozhlédne po okolí, skutečně vidí několik proužků kouře. Místní nejspíš vaří večeři. Oni mají jen studené zásoby… a potok je moc malý na to, aby v něm mohli chytit nějakou pořádnější rybu. Ještě se tak úplně nesetmělo, ale nikdo z nich se netváří na loveckou výpravu. Posadí se k ohni a zahřejí si prokřehlé a unavené končetiny. Nálada se tím podstatně vylepší. „To se hned sedí líp, když je oheň,“ poznamená Günter. Seveřan na to zvedne hlavu, ale Günter se jen zašklebí a pokusí se: „Oheň. Dobrý.“ Na což zareaguje seveřan jen mlčenlivým přikývnutím. Gaston se vrátí k praktičtějším věcem. „I dneska budem muset hlídat. Už jsme blízko hor a tady bude hodně lidí, kterým se chceme vyhnout. Seveřani i Společnost… a zítra, předpokládám, vyrazíme k Lize a podíváme se po té Freye.“ Nezní příliš nadšeně. Günter přidá: „Ta hora, kde ty Celestionci maj bejt, už je vodsuď na dohled. Když už mám cíl před sebou, hned se cejtím líp. Škoda, že to tu líp neznáme. Mohli bychom se rozdělit a pokrýt víc půdy. Takhle asi nezbejvá než prostě vyrazit s Riamem v čele.“ Seveřan zpozorní, tentokrát kvůli svému jménu. Günter se na něj pokusí povzbudivě usmát – a to i navzdory své předchozí nedůvěře. Pochopitelně to u Riama vyvolá jen jakési vycenění zubů spíš než úsměv… Günter se tady přetvařuje, ale snad mu jde jen o to, aby ho Riam někde nenechal hnít v divočině. Nebo možná, že si přeci jen něco odnesl ze slov Letitie o smýšlení místních. Nepředvídatelné okolnosti Freya Arlo jen tiše souhlasí s Freyou – vše už bylo řečeno, a pustit seveřana je jediná možnost, jak se vyhnout ještě větším potížím. „Dneska to tu ještě přečkáme a pak se přesunem, ať už se Isa vrátí nebo ne. Stejnak je lepší nezůstávat moc dlouho na stejným místě – přesně z těhlech důvodů…“ odpoví žoldák a kopne do mrtvého těla. „Museli nás vystopovat, i když byla tohle dobrá skrýš.“ Na její nabídku ke stráži se usměje: „Jo, ale nejdřív se chci zbavit toho mrtvýho a pořádně svázat našeho kamaráda. Chci se ujistit, že už se dneska nic nepříjemnýho nestane.“ S tím se obrátí k zajatci, který nadějně vzhlédne. „Ještě se moc neraduj kamaráde, ještě ti furt můžeme přidělat pár jizev. A radši se moc necukej, nebo si tu naší pohostinnost ještě rozmyslim.“ Opět mu zaváže ústa, aby náhodou nedal někomu nějaké znamení a obrátí se k mrtvému. „Zároveň si to tady ještě projdu, abych se ujistil, že už tu nikdo jinej nejni. Vy dávejte pozor na Christophera a na zajatce.“ Freya stále má Arlovu pistoli, na kterou on teď také upozorní. „Tu si nechte – sice je výstřel slyšet na sto honů, ale kdyby se něco dělo, třeba ten seveřan nebo něco podobnýho, ještě by se to mohlo hodit. Ráno si jí vezmu zpátky.“ A s tím mizí do tmy i s mrtvolou, pod kterou se docela hrbí. Ale je jasné, že takovéhle věci nedělá prvně. Když se vrátí, moc už toho nenamluví, pouze Freyu pozdraví a řekne jí, že je všude klid. Poté přijme její nabídku, aby ona hlídla a jde ještě využít těch pár posledních hodin noci na to, aby si odpočinul. Byl vzhůru skoro celou noc. Učenec se zdá pořád čilý, i když se na Freyu ani nepodívá. Jednou se zvedne, prohodí cosi o volání přírody, a odkráčí stranou. I tak ho Freya bedlivě pozoruje, pro případ, že by chtěl něco zkusit. Mezitím se probere seveřan – a začne sebou hodně házet. I on dostal hadr do pusy, aby neřval. Rozhodně se mu to ale nelíbí. Cuká sebou a mele sebou, snaží se roztrhat pouta, ale provazy drží pevně. Dokonce ani vzrostlý seveřan je nemůže jen tak přetrhat. Freya vstane, aby se ujistila, že se nestane nic nepředvídatelného… V té chvíli za sebou uslyší spěšné kroky. Otáčí se, zaslechne však jen: „Promiňte,“ pronesené učencovým hlasem a pak se potká s jílcem dýky, který jí míří na hlavu. Pokusí se skrčit, ale učenec je až překvapivě rychlý. První ránu dostane do čelisti a zapotácí se. Druhá rána, než se vzpamatuje, jí pošle rovnou do bezvědomí. Svět jí zčerná před očima. Probudí jí sprcha studené vody. Slunce je vysoko na obloze a nad ní stojí Arlo a Isa. Arlo zuří – ale ne na ní. „Ten zatracený šílenec,“ zasyčí Arlo. Pomůže jí na nohy. Učenec, jeho výpisky i jeho zavazdlo jsou pryč. Co víc, je pryč i seveřan. Na místě, kde ležel je jen několik přeřezaných provazů. Isa je zpátky a rovněž se mračí: „Rušná noc. Zdržela mě Společnost, nestihla jsem se vrátit a musela jsem přenocovat v divočině. Ale vy jste měli podle všeho návštěvníky…“ Arlo místo odpovědi jen vztekle nakopne kámen vedle sebe. „K čertu s tím pitomcem! Teď budem muset za ním.“ Isa se zmateně zahledí na Freyu, jako by ta snad mohla přijít s nějakým vysvětlením…

Hela - 27. května 2020 21:35

Stín v mlze Vstoupím do mlhy. Svět je tichý, šedý a chladný. Voní zimou a sněhem. Po Sigvarovi není nikde ani vidu, ani slechu. Mlha vše zkresluje. Mohl by stát jen pár kroků ode mne a já bych ho neviděla. Vykročím kolem domku. Krok mám pevný, ale našlapuji opatrně. Když dorazím do míst, kde jsem stín zahlédla naposledy, zastavím se. Dech se mi zatají, když stín opět spatřím. Nyní už si jsem naprosto jistá, že tohle není Sigvar. Vlastně pochybuji, že je vůbec živý. To se mi potvrdí, když dojde blíž a otevře ústa. Nevidím srážející se dech. Tohle není tvor z tohoto světa. Svraštím čelo, jak se snažím přijít na to, co mám vlastně před sebou. Tohle rozhodně není Padlý, stejně tak si ale nemyslím, že by to byl některý z bohů. Možná...ale ne. To je...nemyslitelné. Mohl by to být některý ze zapomenutých. "Zdravím tě a omlouvám se, že jsem narušila tvůj klid. Jak pravíš, časy jsou zlé a já doufala, že zde naleznu vědmu jménem Malvíra." Vysvětlím svou přítomnost zde, i když je pravděpodobné, že stvoření o mých úmyslech ví. Neptám se, co je zač, jelikož je to nezdvořilé a pokud bude chtít, sama se mi odhalí. Babička vždy říkala, že člověk by zde mohl prožít několik životů a nespatřil by ani zlomek tajů, které hory ukrývají. Já si jsem nyní jistá, že tohle je jeden z nich.

Letitia - 28. května 2020 19:47

Táboření Když je nakonec rozhodnuto, že zůstaneme tady, tak jsem si stáhla boty a nechala chodidla nějakou dobu omývat studenou vodou z potoka. Je to slast, takhle po celodenním pochodu si trochu dopřát. Nakonec si boty ani neberu a sedím u ohně bosky. Však se ještě našlapu dost a dost. "Uvažovala jsem o tom," začnu. "Také jsem pro to ať se rozdělíme. Alespoň částečně. Do tábora Ligy nemusíme chodit všichni. Naprosto postačí když tam půjdu já a Riam. Čím méně o nás budou vědět tím lépe," předestřu svůj nápad. Minimálně Gaston by se měl držet vzadu. Je to cenný zdroj o kterém nemusí nikdo tušit, že je zde než bude jisté jak toho nejlépe využit. "Každopádně zítřek navrhuji strávit průzkumem ať se trochu seznámíme s okolím. Neuškodí vědět kde co je a připravit si ústupovou cestu kdyby se to náhodou hodně zvrtlo. Prozatím budou dvojice já a Riam a Korrel s Günterem. Vaší prací desátníku je hlavně dávat pozor ať se našemu hostu nic nepřihodí." Vím, že se o sebe Gaston zvládne postarat sám, ale dva páry očí jsou lepší než jeden. Jakmile se čas nachýlí připravím si místo na spaní, ale beru si hlídku jako první. Je na mě dnes řada. Nelíbí se mi to, ale nedá se nic jiného dělat. Musím přiložit svou ruku k dílu stejně jako všichni ostatní.

Freya - 28. května 2020 22:01

Nepříjemné překvapení Nechám Arla, aby se postaral o mrtvolu a prošel okolí. Taky už dnes nestojím o žádné nepříjemné překvapení, pro dnešek toho už snad bylo dost. Nechám si pistoli a schovám ji za opasek. Jen doufám, že ji nebudu muset použít a bude vážně klid. Kdybych věděla, k čemu se učenec chystá a že jej skutečně nebylo radno podceňovat, nejspíš bych svázala taky, aby nevyváděl žádné blbosti. Ačkoliv jsem věděla, že zas nebude tak neškodný a nešikovný, jak se na první pohled možná zdá, nikdy by mne nenapadlo, k čemu se nakonec uchýlí. Že mě dostane nakonec právě on a k tomu tak hloupě, na to bych si vážně nevsadila. Zatřepu trochu hlavou, když mne probere sprška studené vody a vzápětí toho lituji, protože se v hlavě rozbuší tisíce kovadlinek. Chvilinku mi trvá, než mi dojde, co se vlastně stalo. A vzápětí utrousím pár velmi nevybíravých výrazů na adresu učence. "To se mi snad jenom zdá,"  drtím vztakle mezi zubama a dlaní si třu místo, kam jsem schytala ránu. "Vůbec jsem netušila,  že bude schopen něčeho takovýho. Co si k sakru myslí?" nechápavě kroutím hlavou a mám chuť do něčeho praštit. "Moc bych se nedivila, kdybychom kus dál našli jeho tělo. Nechápu, co čeká, že se stane. Místní ke spolupráci nikdy nepřesvědčí, ve chvíli, kdy vyjde najevo, co hledá, bude vymalováno," přemýšlím nahlas a až tázavý výraz Isy mi připomene, že moc netuší, co se tu událo. Stručně jí tedy vypovím, co se odehrálo a naši menší výměnu názorů, která vyústila až v tenhle bláznivý čin. "Maj pár hodin náskok. Netuším, kam mohli vyrazit, ale snad neměli tolik času nějak dokonale po sobě zahladit stopy. Poberem věci a zkusíme se po nich poohlídnout.  Otázkou je, jestli se budeme zdržovat s nim," kývnu hlavou směrem k našemu zajatci.  Ovšem pokud se nám nepodaří dostat se na jejich stopu, mohl by nám bejt užitečnej a zavést nás na to místo, o kterým mluvil."  Při posledních slovech už sbírám své věci. Není nač tu čekat. Mezi zuby drtím tiché nadávky a slibuji učenci, že jestli ho najdeme živého, zabiju ho sama. Tázavě pak kouknu po obou žoldácích, zda se mnou souhlasí nebo mají ještě jiný návrh.

Arun - 29. května 2020 21:53

Zjevení Hela Jak Hela mluví, cítí, jak nabývá na sebevědomí. Dokud jedná s respektem, nemá se čeho bát. Však cokoliv, co v horách žije, pozná, že mluví s vědmou a neublíží jí. Snad z obav, snad z úcty. Dokonce i lidé velmi rychle pochopili, že je vědmou… Je to něco v očích, jak vždycky říkávala Aila. Stínová postava se pro sebe zasměje, když si vyslechne její slova. „Pak spočiň, Ailino učednice, neboť jsi Malvíru nalezla.“ Avšak nedovolí Hele, aby jí pohlédla do tváře. Její oči jsou stále skryté kápí. Mlha kolem ní proudí jako voda v divokých peřejích. Přízrak, či snad skutečně zjevení prastaré vědmy, pokračuje. „Neděs se mého vzhledu. Sloužím dál, neb jsem neskončila svou službu Bohům. Léta má už nikdo nepočítá.“ Po chvilce zaváhání – a čehosi, co připomíná ledový nádech, který mlhu opět rozvíří – prastará vědma promluví opět. „Přijdou-li horalé pro radu, jinou mě vídají.“ Pak se pro sebe zasměje. Není to hezký smích… ale není také přímo zlý. Je podivný, dál-li se vůbec nějak popsat. „Ale neošálí nikdo oči vědminy, obzvlášť ne oči Ailina rodu.“ Mohla vědma Malvíra skutečně být tak stará, jak se zdálo toto vrásčité stvoření? Helina babička se dožila požehnaného věku… a to bylo už také pěkných pár let zpátky. Pokud toto tedy skutečně byla vědma Malvíra. Možná proto váhali Sigvar, Halstein i Bjelana, když jí posílali za Malvírou. Snad i oni cítili, že je s vědmou cosi v nepořádku. Heliny smysly jí napovídají, že neříká celou pravdu. Nikdo neujde Osudu, nikdo se nevyhne chůzi po boku Skauldově. Ví, že Bohové mohou povolat duše z Planiny slz, je-li jich třeba. Mohou i darovat hrdinům dlouhý život a mír v srdci. Něco jí však napovídá, že podivné instrumenty v chýši mají s takovým zjevením co do činění a že existují i jiné… způsoby, jak dosáhnout vysokého věku. Jsou tací, kteří by něco takového zvali svatokrádeží či dokonce aktem proti Bohům samotným a jejich řádu světa. Ale zdá se, že Malvíra stále slouží místním dle přání bohů… i když jen prostřednictvím vířící mlhy… snad naslouchá jejich prosbám a pomáhá jim. Nyní by mohla pomoci i Hele, pokud by její pomoc přijala. „Pro radu jsi přišla, pro radu k Malvíře. Tedy spusť, odpovím, jak budu moci,“ promluví zas skřípavý hlas, znějící čím dál unaveněji. Neoplývá silou a mocí, kterou by tak stará vědma měla třímat. Snad proto nemohla zasáhnout proti svatokrádeži cizinců a vést horaly v ochraně jejich země… Oslabil-li Padlý samotné Bohy, určitě zvládl oslabit i všechno jiné, co nepochází ze smrtelnického světa… Noc před horami Letitia Gaston viditelně zpozorní, když se Letitia zmíní o plánu, který by nezahrnoval jeho příchod do tábora Ligy. „To souhlasím, to nezní příliš špatně. Byl jsem sice proti dělení, ale pokud si předtím obhlídneme terén a budeme opatrní, mohlo by to jít.“ Desátník zato, ten se mračí a nijak se mu to nelíbí. „No jo. Jenže já nejsem zálesák. Já sem voják. Vyznám se trochu a poradím si, ale moc se mi to nelíbí.“ Poznámka o zodpovědnosti za Gastona mu taky určitě radost neudělala, i když na hlas k tomu žádnou poznámku nemá. Gaston se na to vše dívá trochu jinak a stojí za Letitií. „Nezapomínejte, že by mohlo být značně… problematické, kdybych se ukázal u personálu Ligy.“ Letitia viděla Percivalla odcházet i se šlechticem z východu a ti bez pochyby mířili za stejnými agenty, za kterými míří ona. Atmorijský úředník by svého protějška ze Společnosti snadno poznal… a okamžitě by ztratil jakoukouliv důvěru k Letitii, nehledě na její argumenty. Desátník si povzdychne a pokrčí rameny. „No, hádat se nebudu. Ale nevzejde z toho nic dobrýho…“ Gaston se obrátí na Riama a s pomocí svého omezeného slovníku mu přetlumočí na čem se dohodli. Riam se zpříma podívá na Letitii. Sklouzne na chvíli očima po Gastonovi a po Elkovi, nakonec však stejně hledí kaprálce přímo do očí. Kývne. „Souhlasím.“ A tím je to ujednané. Rozdělí se a pokusí se využít svých čísel k tomu, aby pokryli víc země a dosáhli svých cílů rychleji. Poté, co si všechno obhlédnou a ujistí se, že je v okolí nečeká nějaké nepříjemné překvapení. Nedlouho po domluvě se začnou ukládat k spánku, protože zatímco večeřeli a mluvili, setmělo se. Není už mnoho o čem se dál rozhodovat. Za tmy nemohou plánovat své trasy a nezbývá než si rozdělit hlídky. Pro Letitii uběhne její část stráže bez náznaku potíží… i ona se pak v klidu vyspí a brzy jí probudí první ranní paprsky. Riam vstal přede všemi a hledí mlčenlivě na východ slunce – Elko měl poslední hlídku a prochází se kolem tábora a zkoumavě hledí směrem k hoře Špičáku. Podívá se po Letitii, a když vidí, že už se probudila, pozdraví jí: „Brýtro. Hádám, že ste si to dělení nerozmyslela, co?“ přidá nepříliš nadějně. Za stopou Freya Oba žoldáci si začnou okamžitě balit věci. I Isa se dost mračí, když jí Freya osvětlila všechny novinky. „Musíme ho chytit. Nemohl se dostat daleko – budem ho stopovat,“ přidá a je tedy rychle rozhodnuto. „Prokletý hlupák.“ Nikdo ani nezaváhá a začnou vše skládat. Pořád je tu ale otázka zajatce. Arlo si prohlédne tábořiště a místo, kde byly věci Christophera. Krom toho sjede očima po Celestionci. Pak se obrátí rozhodně k Ise a Freye. „Nechte ty věci ležet. Nesmíme mu dát další náskok. Vemte si jen jídlo, zbraně a to nejnutnější. Jestli se nám ztratí, už ho nenajdem. Horalové ho stáhnou zaživa, jestli jim vykecá, po čem jdem – a já se k němu chci dostat první-“ Isa ale vrtí hlavou: „Potřebujeme ty věci, jestli máme být k něčemu potom co se vrátíme-“ Arlo jí přeruší. „Christopher vyrazil s plným nákladem všech svých zbytečností. I kdyby ho seveřan hnal se sekerou, nedojde daleko. Neujde nám, pokud ho neztratíme. Vy dvě umíte jít rychle a stopovat. Vyražte za ním, na lehko. Já se postarám o zbytek a pohlídám zajatce. Musíme ho mít záložní plán, pokud Christophera vůbec nenajdete. Nebo ho nenajdete živého.“ Mluví vážně, nyní už klidněji. Nemohou se hnát jen tak napříč lesy bez plánu. Isa zaváhá a poté souhlasně přikývne. Freya už sama o sobě neměla mnoho zavazadel, takže nemusí nic moc předávat Arlovi. Vše je připraveno ke spěšnému odchodu. Arlo rychle balí zbývající věci, které nechali obě ženy ležet, protože nejsou potřeba – nástroje pro případné kopání, záložní střelný prach, kule a šipky do samostřílu a jiné. Přitom dodává: „Sejdem se pod tím druhým vyrškem zprava, když se jde ke Špičáku odsud. Když sme šli prozkoumat tábor pod horou, tak si tam Isa všimla jedný skrýše. Ona ví, kde to je.“ Jmenovaná přikývne. „Pokud se nevrátíte do dvou dní, vrátím se do průsmyku-“ zaváhá, ale Isa přikývne a odpoví na nevyřčenou otázku. „Pan Edamitsu a Percivall dorazili a postavili tábor. Museli se skrýt. Společnost v podstatě drží průsmyk. Ale jsou tam.“ Arlo přikývne. „Dobrá, půjdu tam, když se neobjevíte po druhé noci. Čert, aby toho pitomce spral.“ Neotálejí už ani vteřinu. Freya rychle mrkne po stopách. Pak se podívá k obloze – stopovat pár prchajících zajatců nebo běženců ona umí. Mají ale jen jeden pár stop – buď jdou společně, nebo se jeden z nich dokázal ztratit v podrostu. Zohýbané větve a pošlapaná tráva – ten, kdo odcházel, po sobě rozhodně nic nezametal. Zdá se jí, že míří směrem k jednom z proužků kouře, které stoupají směrem podél hor… možná, že seveřan zamířil domů, možná, že Christopher vyrazil ke svým vysněným horalům, pokud to v noci bylo vidět. Možná by mohla zkrátit cestu a vyrazit příměji, pokud se odváží zariskovat, aby srovnala náskok. Isa mlčí, je ale fixovaná jen na stopu a jinam se nekouká. „Máte všechno?“ zeptá se ještě naposledy Arlo a přihodí Ise ještě jeden zapomenutý balíček se zásobami. Freya má stále jeho pistoli. Není jisté, zdali na ní tentokrát zapomněl, ale nic dalšího o ní neřekl.

Hela - 29. května 2020 22:15

Zjevení "Je mi ctí se s tebou setkat." Měla jsem tušení a přízrak mi jej nyní jen potvrdil. Našla jsem Malvíru. Ostatně, já přeci vyslala svá slova bohům a oni je tlumočili vědmě. Požádala jsem jí, aby přišla a ona je skutečně tu. Na jazyku se mi hromadí množství otázek, ale nevyřknu z nich žádnou. Možná později. Možná nikdy. Malvíra nepřišla kvůli mé zvídavé mysli. Nyní už začínám rozumět. Myslela jsem si, že dům je opuštěný pouhých několik měsíců. Sigvar přeci Malvíru navštěvoval. Avšak to, co on viděl, mohl být jen klam. To, co vědma chtěla, aby viděl. Přede mnou však svou tvář skrýt nedokázala. Možná proto o ní babičky nikdy nehovořila. Stále mám však pocit, že mi přízrak něco tají. Nerozumím tomu, proč by někdo setrvával, po svém skonu, na tomto světě. Každý se chce dostat přes Planinu slz. Tam nás přeci zvou sami bohové. Duše, které zůstanou na tomto světě jsou pokřivené, nikdy nenaleznou pokoj a zasloužený klid. To, co vidím před sebou, by mohl být trest. Jen si nedokážu představit, co by člověk musel udělat, aby si takovouto formu žití zasloužil. Ještě pravděpodobnější ale je, že si to vědma způsobila sama. Všechny ty prapodivné předměty v její chýši. Lepší nevědět, k čemu slouží. Já ale nepřišla hodnotit Malvířina rozhodnutí. Přišla jsem pro radu a tu mi ona sama nyní nabízí. Uctivě se pokloním. "Děkuji ti. Ty jistě víš, co se v horách, i pod nimi děje. Mě bohové vyslali, abych ochránila největší poklad...Dědictví Severu. Abych to však dokázala, musím nejprve oslabit moc Padlého a vyhnat cizáky z těchto hor. Naše počty však nejsou vysoké a obávám se, že máme málo sil. Doufala jsem, že bys mi mohla pomoci...poradit." Ztichnu, vlastně ani nevím, co jsem od Malvíry očekávala. Natož, co by mi mohl poradit její duch.

Letitia - 30. května 2020 11:59

Po ránu Ráno nadejde na můj vkus dříve než bych chtěla. Klidně bych ještě nějakou dobu jenom tak ležela, jenže to nejde. Potřebujeme se pohnout a zjistit co se dá. Čím dříve to uděláme tím lepe pro nás. Na otálení tu není prostor a proto i na Günterovu otázku zavrtím hlavou. "Kdepak desátníku," pak ztiším hlas, ať nejsme tolik slyšet. "Potřebuji toho chlapa pohlídat. Nemohu tu nechat jen tak volně se procházet. Nejenom pro to, aby ho někdo nenašel, ale také aby on něco nevyvedl. Chyby si nemůžeme dovolit, navíc potřebujeme toho odhalit co nejvíc v co nejkratším čase. O co tu jde. Co hledají a co s tím můžeme udělat. Vy s Riamem jít nemůžete. Nedomluvíte se a nechat ty dva u sebe se mi také nechce. Zase tak moc jim nevěřím a potřebuji mít u nich někoho spolehlivého." Vstanu a chlácholivě mu položím ruku na rameno. "Jak jsem slíbila. Udělám co budu moci abych nás odsud dostala se zdravou kůží a možná i nějaké to zlato z toho kápne." Věřím tomu, že informace, které tady můžeme získat mají velkou cenu pro ty správné lidi. Jenom je potřeba se k nim dostat, ale riziko je úměrné zisku, navíc se stejně potřebujeme očistit. Já tedy určitě. Nechci strávit spoustu dní neustálý vysvětlováním toho, že jsem nic neudělala. "Navrhuji po snídani hned vyrazit," oznámím všem členům a přeložím to i pro Riama. "V poledne se tu pak sejdeme a povíme si co jsme zatím našli. Souhlasíte?" Mezitím co tohle říkám si chystám trochu toho jídla.

Freya - 30. května 2020 21:09

Hon Trochu zaváhám, když Arlo navrhuje, že se postará o zajatce a my ať vyrazíme za uprchlíky. Nicméně musím uznat, že má pravdu. Učenec s plnou polní nebude moc rychlý a on by nás vážně jen zpomaloval. Přesto se snažím pobrat co nejvíc svých věcí, kdyby se náhodou situace vyvinula poněkud jinak, než je očekáváno. Vcelku nerada bych, aby mi chybělo něco, co bych mohla později ještě potřebovat. "Dobrá," přikývnu jen, když Arlo vysvětluje, kde bychom se měli později sejít. "Snad jo," odpovídám ještě na dotaz, zda máme vše. "Jo, málem bych zapomněla," sáhnu po pistoli, kterou mi zapůjčil a podávám mu ji zpět. Pak už se věnuji stopám. Trochu mne zarazí, že je vidět jen jeden pár stop. Vysvětlení je spousta, ale nějak bezděky se mi vybaví seveřan nesoucí učence přes rameno jako pytel pšenice. Než smyšleným představám se ale raději věnuji zase stopám. Pokouším se odhadnout, komu z nich by ty stopy mohly patřit, či se třeba jen pokoušeli jít přesně ve stopách toho druhého. Pochybuji o tom, že učenec přesvědčil seveřana k nějaké spolupráci. Daleko spíš z něj bude chtít seveřan vytáhnout, co tu skutečně děláme a oč nám jde. A hádám, že on zamířil ke svým. Což by pro nás znamenalo jen další problémy. Pospícháme, ale přesto se snažím postupovat pokud možno obezřetně. Vcelku nerada bych řešila ještě nějaký další průšvih nebo vběhla do náručí někomu ze Společnosti. Stále také přemítám, co učence přimělo k tomuto jednání. Je mi jasné, že na tom mám jistě také svůj podíl. Jenže kdo moh sakra tušit, že provede takovouhle pitomost?...jestli ho najdem živého, vážně ho zabiju sama....co u všech čertů čeká, že se stane?...dfakt by potřeboval lekci od skutečného života, aby přestal dělat blbosti...a to jsem si ho pochvalovala, že je vcelku rozumnej...

Arun - 31. května 2020 21:52

Rada vědmy Hela Prastará vědma stojí uprostřed vířící mlhy a nechává Helu mluvit. Jako socha tyčí se uprostřed kamení. Mlčí i poté, co Hela dokončí svou otázku. Hela pouze naslouchá hučení větru a vzdálenému burácení vodopádů… opět má pocit, že čas nyní není tak docela takový, jaký by měl být. Ale věčné čekání je u konce, když se chladný hlas znovu ozve. „Pomoci nemohu, neb nemám jak. Síla má nesahá sem a jen Bohové tu nekonečnou propast dokážou překonat. Má rada však, ta ať je tvá.“ Postava zakašle… chrapot připomene Hele postavu zesláblého poutníka, skrz kterého se Skauld zjevil… „Po čem pátráš, to vím, neb Padlý bůh volá k tomu všechny ty, které pokoušet chce, a bohové svolávají své síly pro boj…“ Prochladlá ústa se zkřiví v úsměvu. „Avšak s každým dnem jsme dále od Času písní… svět patří čím dál více smrtelným a čím dál méně nesmrtelným. Dědictví… dědictví našeho pokolení… největší poklad…“ Zdá se na moment ztracená ve svých myšlenkách. Když opět promluví, jako by se vracela z velké dálky. „Přicházíš pro radu – avšak dostaneš dvě. Dvě rady, které snad ti pomohou přínést horám mír… za to vděčná bych ti byla já,“ promluví zjevení s nesmírnou únavou. V jeho hlase je zároveň slyšet tužba. Touha po klidu. „Má rada první, kterou mi napovídají Bohové samí, zní takto: Vědmou jsi a jsi pojítkem časů minulých, časů nynějších a časů budoucích. Tak k tobě budou horalé pohlížet, a tak je přesvědčíš. Nevěř tajemnu, neb tajemno je zrádné a doba jeho už skončila. Tam v tajemnu se skrývá Zrádce… tam se skrývá Zrádce,“ zazní její slova nyní až bolestně. Ale i to zvláštní utrpení pomine a postava se narovná. Její první rada pokračuje. „Je čas silných paží a dobrých srdcí mužů a žen… pravého pokolení nejen severu… Dědictví je zodpovědností mnoha, a tak slyš mou druhou radu a tu přijmi, jak se sama rozhodneš, neb tu dostaneš nádavkem.“ Hlas je téměř jako šepot: „I zrada je v srdcích těch, kteří se rodili pod horami, ale zas i dobro je v srdcích těch, kteří z nich nepochází. Ukaž jim, těm vyvoleným, znak Bohů, znak dávno zapomenutý. Najdeš přátele tam, kde jsi žádné neměla, žádné neočekávala… odvážíš-li se tedy na sebe takové břímě vzít a vzdát se toho, co je ti nejdražší… pro mír našeho národa.“ Vrásčitá postava pohlédne stranou, ke špičkám hor. „Nežádám tě, bys tu druhou radu mou přijala, neb nepřichází od Bohů. Vyžaduje velikou oběť, tak velikou, že ani Bohové by jí nežádali. Však odvážíš-li se dát i to, co nevíš, že máš, pak přineseš Severu mír a klid… mír a klid…“ Nelze říct, zdali to přízrak zopakoval svá slova nebo jestli se ozvěna odrazila od svahů. „Najdeš prastarý ten znak na mém lůžku v místě, kde leželo by mé srdce…“ dokončí svou druhou radu zjevení. Obhlídka situace Letitia Desátník nejdřív svěsí ramena, když Letitia začne, ale rychle se zas zpozorní, když promluví o podezřeních vůči Gastonovi. „Viďte? Ten chlap dělal pro Společnost… takový není radný podceňovat. Navíc si stejnak nemyslim, že by Riam s nim někam chtěl. Vám alespoň trochu věří, kvůli Erlingovi.“ Její poslední slova o odměně a cestě zpátky domů ho přeci jen trochu uklidní. Přikývne a pousměje se. „Tak dobře. Dám si bacha a budu mít oči votevřený. Hlavně po tom zlatě. Nebo po něčem, co by se na něj dalo přeměnit,“ dodá a mrkne na ní, přeci jen trochu veselejší, když přišla řeč na peníze. Brzy je celá skupina na nohou a snídá. Nikdo proti návrhu Letitie neprotestuje. Riam jediný řekne: „Je to pořád daleko… pokud budou potíže, mohlo by to trvat déle.“ Ale s tím se počítá – a Gaston ho uklidní: „Sejdeme se zde, jakmile to nejdřív bude možné. A všichni se pokusíme vyhnout potížím,“ dodá pro desátníka, který jen protočí oči. Jako by on potřeboval nějaké upozornění. Rozdělí se a Letitia vyrazí s Riamem směrem od cesty, kterou v podstatě následovali až sem. Elko s Gastonem zamíří naopak podél ní, kde je sice terén lehčí, ale je také větší riziko narazit na problémy – s těmi by si ale mazaný muž Společnosti a ostřílený desátník měli umět poradit. Cesta pro seveřana a Letitii je těžší, ale slibuje odhalit více. Nestihnou dojít až k horám a prozkoumat celou oblast tam – to by bylo zbytečné. Ale zde se mohou poohlédnout po rozsahu přítomnosti Společnosti, posoudit náladu místních a zkusit si všimnout zaznamenat nějaké další aktivity, ať už Ligy nebo jiných. Po delší chvíli chůze lesem se Letitia a Riam přiblíží z dálky k několika domkům, které tvoří rozprostřenou vísku s pastvinami kolem. Porozují jí z dálky z krytu rozsáhlého lesa. Několik seveřanů na druhé straně pastviny kácí stromy, stáda ovcí se pomalu potulují po podhorské vrchovině. Hory už jsou velmi blízko – mohli by si to k nim zkusit namířit a posoudit situaci tam. Riam se však zastaví a hledí na své krajany. Poté nakonec řekne, proč se tu zastavil: „Místní něco chystají… divim se, že už něco nepodnikli.“ V jeho hlase je cítit vztek – ale také podivný podtón, který Letitia pro své nedostatečné jazykové znalosti nedokáže tak úplně rozklíčovat. „Něco se stane,“ dodá temně – téměř výhružně, a to i když mluví pouze s Letitií. Pronásledování Freya Arlo přijme pistoli s díky a poté už je dále nezdržuje. Freya i navzdory jeho slovům pobere téměř vše, co jí náleží. Naštěstí už z pevnosti vyrážela bez zbytečností a nikdy nebyla tak připravená na nějaké těžké vykopávky jako oba žoldáci. Ani jeden z nich si nevšimne, že by si brala víc věcí. Jsou příliš zaměstnaní jejich problémem s uprchlým učencem. Isa a Freya poté vyrazí a rychle postupují jako dva ohaři za stopami, které nalezli. Stopy jsou hluboké – a nejdou tak docela rovně. Isa za chůze prohodí: „Seveřan dostal pořádnou ránu. Možná, že se z toho ještě vzpamatovával. Proto taky ty chaotické stopy. Po učenci nevidím nic. Ale je to tyčka, proti stopám seveřana je těžko hledat.“ Pokračují spěšně dál. Drží se stopy a překonávají vzdálenost rychle. Pár hodin náskoku Christopherovi nepomůže, protože obě ženy překonávají míli za mílí bez zpomalení či zaváhání. Obě mají na rozdíl od učence vynikající fyzičku a jsou zvyklé na velmi těžký pochod. Stopy se zdají Freye čím dál čerstvější. Je sotva po poledni, kdy má pocit, že horská tráva je pošlapaná a zohýbaná, jako by tudy prošli jen před chvílí. Novější stopy také ukážou, že jsou to dva muži, kteří kráčí za sebou. Alespoň nyní to tak je určitě, ač je možné, že seveřan nějakou dobu učence prostě nesl – proč by to dělal není jasné, pokud ho tedy nenesl jako trofej svým druhům a Christopher se z toho nedokázal nějak vymluvit. Jejich poklus je po chvíli vyvede z lesa na rozsáhlou horskou pastvinu. Dle sloupků kouře na jejím druhém konci nejspíš stojí buď salaš nebo dokonce i nějaká útulna či chalupa místních. Není jisté, zdali si toho všimla Isa. Soustřeďuje se na něco jiného. „Támhle! Rychle!“ Do kopce, za kterým nejspíš budou vidět z druhé strany pastviny, rychle stoupají dvě postavičky. Mohutný seveřan jde vpředu – za ním se pomalu plahočí plně naložená silueta učence. Jsou na dosah. Isa strhne ze zad samostříl a vyrazí vpřed. Pokud ho ale použije, jejich problémy by se ještě mohli zhoršit. Navíc není jisté, kdy se objeví nějací místní… tady jsou v otevřené krajině. Možná by mohlo být lepší nechat učence jít – ale to by Freya musela Isu zastavit.

Hela - 31. května 2020 22:12

Rada vědmy Napjatě hledím na Malvíru, kolem nás víří mlha a čas jako kdyby v tom okamžiku neexistoval. Přijde mi to jako celé věky, než vědma konečně odpoví. Avšak její slova nejsou tím, v co jsem doufala. Když ke mě promlouvají bohové, nemluví jasně, ale jsem schopná jejich slovům, a hlavně významu, porozumět. Zde se však ztrácím ve tmě a poslepu tápu. Co se mi vlastně Malvíra snaží říci? Vždy jsem si myslela, že jsem ochotná udělat pro svůj lid cokoliv. Pokud je zde možnost, zaručit seveřanům mír, pak ráda přinesu jakoukoliv oběť. Nyní si však nejsem jistá, čeho bych se vlastně měla vzdát, když to po mě ani bohové nechtějí žádat. Až teprve poslední slova mi opět dávají smysl. Jsou jasná a zřetelná a já vím, kde hledat, i když si nejsem jistá, k čemu mi bude to, co objevím. Stojím v mlze a rozjímám nad tím, co jsem se dozvěděla. Opět si vzpomenu na slova o hadu, který se skrývá pod mýma nohama. Je to jen jinak formulované varování. Že bych však mezi cizáky mohla najít přátele, to se mi zdá nepravděpodobné. Na mysl mi stále přichází ta největší možná oběť, kterou bych mohla učinit. Nechce se mi však věřit, že má smrt by mohla zajistit severu mír. Navíc mi do toho nezapadají slova o tom, že mohu dát něco, o čem nevím, že to mám. Cítím, jak mě z toho začíná bolet hlava. Potřesu jí, jako kdybych doufala, že tím slova získají nějaký řád a nabudou jasného obrazu. "Děkuji ti." Vydechnu, špatně skrývaje rozčarování. Tohle není rada, v jakou jsem doufala.

Letitia - 31. května 2020 22:46

Vesnice Doufám, že ti dva na sebe dají pozor a nebudou zbytečně riskovat. elko pravděpodobně bude ten rozumnější a do ničeho se jen tak nepožene, ale Gaston je nezodpovězená otázka. Když se rozloučíme tak špicuji uši zda náhodou nezaslechnu výstřel. Nemohu si pomoci, ale očekávám, že to tak možná skončí i když bych byla raději kdyby ne, ale jak se vzdalujeme dál a dál a je stále klid tak ze mě nervozita postupně opadne. Dávám pozor na okolí a snažím se zapamatovat kudy jdeme. Vkládám si do paměti vrcholky hor a postavení Slunce. Odhaduji jak daleko jsme tak došli i když v lesním terénu to není tak lehké tak přibližnou představu mám. Později toho pak využiji. Zvuky a pachy nám dají o vesnici vědět o něco dřív než jí vůbec uvidíme. Zajímalo by mě jak Riam přišel na to co se chystá. Jak se dívám na pracující a stádo a domky tak si nejsem tak docela jistá jak přesně k tomu dospěl. Tak trochu pochybuji, že ty stromy kácí aby postavili nějaký obléhací stroj. Možná je budou chtít na někoho házet? Nevím. "Chcete s nimi mluvit?" zeptám se horala. "Sám. Zůstanu tady," dodám ještě. Pochybuji, že by se jim líbilo kdyby jim na náves přišel jeden celestionec, ale Riam by mohl něco vyzvědět. Zda by mi pak něco řekl to je jiná otázka, ale i tak bych třeba mohla sama něco málo vypozorovat. Pokud nebude chtít můžeme je obejít a pokračovat dál v cestě.

Freya - 01. června 2020 21:50

Kořist na obzoru V odpověď Ise jen něco tiše zabručím a pokračuji dál ve sledování stop. Spěcháme ve snaze co nejrychleji snížit jejich náskok. Pořád nějak nechápu čeho chtěl učenec tímhle dosáhnout. Co čekal, že se stane?...že jej seveřan zavede na jejich posvátná místa a bude jen přihlížet tomu, jak cizinec hledá jejich největší tajemství... Vypadá to, že snad náskok skutečně snižujeme, alespoň podle stop. A pak si jich Isa všimne. Rychle přehlédnu krajinu před námi. Kouř na druhém konci značí jedině obtíže. "Počkejte!" snažím se zastavit Isu, která to očividně chce řešit rychle. Jenže to už pak s učencem nebude vůbec řeč a navíc si nás může všimnout někdo z místních, což bude znamenat jen další zbytečné problémy. "Problémům s místními se máme vyhýbat, pokud vím," ukážu rukou na kouř značící nějaké obydlí. "Pokud by došlo k nějaké potyčce, je vám jasné, komu přispěchají na pomoc a že si budou dávat pak pozor na to, co se děje kolem. O nějakou velkou pozornost moc nestojíme. Co to zkusit obejít lesem a pak se jim znovu pověsit na paty? Prostě se mi nechce riskovat zbytečný střet. "Třeba by se dalo zjistit, oč učenci jde a ještě něco zjistit, pokud by pak s námi Christopher nechtěl už jaksi mluvit." Nevím, jestli se Isa nechá přesvědčit, nevím, jestli je to dobrý nápad, ale chci to zkusit. Myslela jsem si, že je mi sever dávno ukradený, ale přeci jen asi ne tak docela. Když ovšem nebude zbytí...už jsem daleko, takže přeci necouvnu těsně před cílem...

Arun - 05. června 2020 21:54

Poslední slova Hela Rada tohoto zjevení Hele mnoho nedala… její mysl se snad prochází po jiných krajích a už zapomněla, jak mluvit jinak než v hádankách. Avšak i tak jsou ta slova dozajista řečena s velkým významem a dle toho se také Hela zachová. Prastará vědma jí sleduje. Pohlíží na ní přemýšlivě a upřeně. Hela dobře cítí ty pronikavé oči, ač je nemůže vidět. Naposledy takový pohled cítila, když byla Aila ještě na živu… ale v jejím pohledu nebylo ani zdaleka tolik… nebezpečí. Pokud se to tak dá říct… Kdoví, co se honí v hlavě přízraku. „S radami mými čiň, jak uznáš za vhodné. Brát zpět si je nebudu. Pokud se ti nelíbí, nech je na prahu mých dveřích.“ S tím jako by se postava počala vzdalovat… ale neotočí se. Pouze jí mlha víc a víc halí a její silueta se zdá čím dál méně jasná. Hlas z dálky promluví. Objevuje se v něm nový, chladný zájem. „Co horám přineseš? Válku nebo mír? Cítím na tobě dotek bohů… dotek osudu…“ Hela ucítí teplý vítr v zádech. Vane z údolí a pomalu rozfoukává mlhu. Ale i navzdory tomu stále stará žena zůstává zahalená v mlze. Zatím však nezmizela. Skrz mraky se prodralo pár posledních paprsků slunce – a to i když podle šera to do této chvíle vypadalo, že už zapadlo… Ale ani nově přichozí světlo, které září od západu, přízrak nerozfouká. Stane se jen víc nereálný. Jako jen další stín v mlze. Hela stále rozezná vrásčitá ústa, která nedýchají běžný dech… Hlas nyní jen s obtížemi rozezná v ozvěnách. Zní spíš jako skučení větru a meluzíny. Přesto se zdá laskavější, než jak mluvila doposud. „Měj tu mou moc, kterou přijmeš, kterou mohu dát… mou pomoc…“ Poslední cáry mlhy mizejí a vědma pojednou zvedne tvář. Obličej bledý, namodralý a vyzáblý jako by pod ní už nebylo nic než kost. Pohled do mrazivých modrých očí, nehybných a chladných jako srdce zimy. Helu přiková na místě. Září jako chladné hvězdy. Není v nich nic než modrá – jako slepecké oči. Oči, které viděli příliš mnoho. Hlas, který pokračuje se zdá lidštější. Téměř lítostivý… jako řečený na smrtelném loži s lítostí. Člověk, který chtěl ještě mnoho vykonat, avšak ví, že už není v jeho silách to dokázat. „Nezopakuj moje chyby, mladá vědmo. Věř v lidi… věř v lidské pokolení… v každé dobré bijící srdce… seveřanovo či cizákovo…“ Místní pohostinnost Letitia Riam při slovech Letitie zaváhá. Pohlédne na ní a pak na slunce. Nejspíš odhaduje čas. Stočí se očima zpět k vísce. Nakonec přikývne. „Dobrá… dobrá.“ A pak bez další domluvy odejde. Letitia klidně čeká na svém místě. Pozoruje vesnici z dálky a sleduje, jak k ní Riam kráčí. Možná, že budou podezřívaví vůči osamělému poutníkovi, možná ne. Ona nemá žádný způsob, jak vědět, co jim vlastně řekne. Instikt jí však napovídá, že Riam jí nezradí. Možná, že jí nemá příliš v lásce, ale na té seveřanské cti něco je. Kdyby patřila ke Společnosti, nejspíš by neváhal se proti ní obrátit, ale takto ho jeho vlastní zábrany zastaví. Pokud však něco řekne ve své nevinnosti, mohl by se dostat do problémů. Zatímco Riam přichází k domkům, Letitia se věnuje dalšímu pozorování… a stále pečlivějšímu. Zdá se, že ve vesnici se přeci jen děje něco víc. Nečekala by, že budou například někteří seveřané sedět u sebe před jedním z domů, cosi dělat a o čemsi mluvit – na tu dálku se nedá rozeznat o co jde. Může jen spekulovat. Je to podobný problém jako v každém nepokojném divokém kraji. Je těžko říct, zdali jsou lidé semknutí k sobě, nosí zbraně a starají se o to, aby každý nějakou měl, kvůli nebezpečí jejich kraje nebo kvůli nějakému povstání. Sama nemá z Ornbjarnu žádné informace o nějakém povstání nebo úmyslu ho vytvořit… snad až na šlechtice Elfstana Wylfynga, před kterým byla varována. Riam došel k místním, chvíli s nimi rozmlouval a poté s některými z nich odešel do jedné z chalup. Vrací se až nyní, po značné chvíli čekání. Přichází oklikou skrz les… nejspíš se nechtěl vracet stejnou cestou. Pozdraví Letitii a posadí se mlčky do trávy, dívaje se z krytu stromů zpět na vísku. Je bohatší o malý vak, který položí na zem. „Nějaké čerstvé zásoby. Nechtěl jsem je. Ale trvali na tom.“ Nejspíš je odmítal jen protože věděl, že mu čest velí se s cizáky podělit. Letitia si všimne obsahu jen letmo. Uvnitř spatří zabalený ovčí sýr, několik čerstvých chlebových placek a malý váček, nejspíš se solí. Riam pořád tiše sedí na místě a zamyšleně se dívá ke svým krajanům. „Možná byla chyba sem vyrazit,“ řekne nakonec… ale bez pobízení to dál nerozvádí. Pokyne jen k vaku a řekne: „Vemte si. Jestli chcete.“ Útočiště uprchlíků Freya Isa běží vpřed, aby se dostala na dostřel samostřílu a Freya vyrazí za ní – když začne mluvit, žoldnéřka zaváhá jen na moment. „Jestli tam dojdou, kdoví, jestli Christophera ještě někdy uvidíme-“ Už se napřahuje k výstřelu, ale postavičky jsou stále daleko. Západňanka se o to přeci jen chce pokusit… jenže v té chvíli se zpoza kopce vynoří další postava. Je to muž na koni. To je vzácný pohled v tomto kraji. Zvíře patří k houževnatému a podsaditému horskému plemenu, které seveřané používají jako soumara a při kácení stromů. Ale jezdec na něm sedí daleko vzpřímeněji a jistěji než jakýkoliv seveřan, kteří pro jízdu na koni v tomto terénu nemají mnoho užitku, a tedy nemívají ani mnoho cviku. Postava samotná je zakrytá v těžkém plášti, připravená na místní chladné počasí. Sleduje blížící se postavy. Letitia spatří, jak se Christopher zastavil a unaveně padl na kolena. Seveřan spěchá dál. Ale Isa není hlupák, na rozdíl od Christophera. Už když se objevil první náznak jezdce, padla do vysoké trávy a začala se vracet k Freye a do úkrytu lesa. Její samostříl zůstal nespuštěný. Seveřan brzy přeběhl hřeben kopce. Muž na koni dojel pomalu k Christopherovi. Letitia viděla, jak seskočil a pomohl učenci ze země. Poté i oni zmizeli přes hřeben. Isa to rovněž nespokojeně sledovala. „Teď už není na výběr. Musíme to zkusit lesem. Nemůžem v tom toho zatraceného pitomce nechat. Kdyby ho zabili, Percivall nám přerazí hřbety,“ sykne naštvaně. Dvojice neváhá a rychle obchází pastviny lesem. Není to lehké a jde to o poznání pomaleji, než cesta přímo přes trávu… ale je to bezpečnější. Konečně se dostanou na druhou stranu – mají výhled na malý sroubený domek pod kopcem, kolem kterého se táhne úzká pěšina. Z něho stoupá proužek kouře a pase se u něj několik horských ovcí. Je slyšet potok, který nejspíš teče v lese za chalupou. Na zápraží sotva zahlédnou oba dva uprchlé muže, neznámého jezdce a dalšího seveřana, kteří právě vchází do domku. Nezdá se, že by Christopherovi ukládali o život… zatím. Isa je nespokojeně sleduje. „Co teď?“ Freya se dívá dál – protože si všimla, že na zápraží je rovněž velký pes… Statné horské plemeno. Vypadá spíš jako vlk. A ona ho zná. Musela by se hodně mýlit… ale to je pes nynější Helskarské vědmy Hely… Když žila ve vesnici byl daleko menší, ale to neznamená, že ho nepozná a že si ho nevšimla, když byla v pevnosti… kde je tenhle čokl, tam vědma není daleko. Jezdec vchází do domku poslední – podrží dveře otevřené a pes vběhne za ním.

Hela - 05. června 2020 22:09

Poslední slova Možná, že s časem nebudou slova vědmy více smyslu. V tomto okamžiku je to však jen hádanka, která je, stejně jako vědma sama, zahalená mlhou. Sleduji vzdalující se přízrak. Mlha kolem Malvíry houstne a kolem mě se trhá. V zádech ucítím závan tepla, vítr, který sem zalétl z údolí. Snad i zatoulaný sluneční paprsek proniknul mlžnou clonou. Já však stále hledím na vzdalující se přízrak. Dychtivě naslouchám každému jejímu slovu. V naději, že mě něco z její moudrosti spasí. Ustrnu, když přízrak zvedne hlavu a já konečně spatřím bledou tvář a ty mrazivě chladné oči. Tohle není osud, který bych si chtěla vyvolit. Já ale nejsem jako Malvíra. Stejně jako moje babička, i já mám blízko k lidem. Zajímají mě jejich všední starosti a i když nyní následuji cestu bohů, ráda se k lidem opět vrátím. Smutná slova mi znějí v uších, když se vracím zpátky do chalupy. Stále nevím, kde je Sigvar, ale nyní už se nebojím, že by mu zde něco hrozilo. Jistě se brzy objeví. Vstoupím do domu a bez meškání zamířím k lůžku staré vědmy. „Najdeš prastarý ten znak na mém lůžku v místě, kde leželo by mé srdce…“

Freya - 06. června 2020 21:47

Bouře na obzoru Tiše nadávám, když se Isa pustí dál nedbaje mých návrhů a chce to přeci jen vyřešit po svém. Toho seveřana nám byl čert dlužnej...bez toho by to všechno bylo daleko jednodušší... Než však Isa stačí něco podniknout, věci naberou jiný spád. Sleduji další postavu, která se objeví a Isu, která se záhy skryje. Na její poznámku nic neříkám, jen se mlčky vydám na cestu. S tichým skřípáním zubů pak sleduji jak všichni tři vstupují do domku. Možná jsme se ho přeci jen měli v tichosti zbavit...učenec by byl sice chvíli naštvanej a uraženej, ale nemuseli jsme řešit problémy s místními... Ise chvíli neodpovídám. Něco u chalupy mne zaujalo. Strašně ráda bych se mýlila, ale je mi víc než jasné, že se nepletu. A znamená to pro nás jen další problémy. Pokud se vědma z Helskary vydala až sem, pak už se věci jistě daly do pohybu... Mám nepříjemný pocit, že se pomalu schyluje k bouři. Jestli se Christopher jen slovíčkem zmíní, horalové budou svou posvátnou půdu bránit klidně do posledního dechu. Na mysli mi vytanou bedny s prachem, co jsme viděli v táboře Společnosti. Tohle neskončí dobře...hlavně se koukej zdejchnout dřív, než ta bouře propukne v celé síle... Rychle přehlédnu okolí srubu a zvažuji možnosti. Musíme zjistit víc. Musíme zjistit, oč se ten blázen pokouší a jestli jim něco prozradil. Je to risk, ale nakonec se rozhodnu, pokusit se dostat blíž. "Zůstaňte zde. Zkusím se dostat blíž a něco vyzvědět. Kdyby se něco zvrtlo, nezasahujete, ne hned." Nečekám na povolení a vydám se ke stavení dávaje si pozor na to, aby mne snad někdo nezahlédl oknem. Chci se dostat až k domku a něco vyslechnout. Budu doufat, že mě to psisko nezvětří a že kdyby se něco nepovedlo, bude Isa mou pozdější záchranou. I když si nejsem zcela jistá, jestli by nějaké později pro mne ještě bylo. Sedět na zadku se založenýma rukama ovšem nehodlám. Potřebujem prostě zjistit, co se chystá a učenec je navíc naší jedinou zaručenou cestou k dědictví. Hledat na vlastní pěst bez jeho poznámek a znalostí by nám trvalo mnohem déle. Te´d jen míst trochu štěstí...

Letitia - 07. června 2020 11:30

Vesnice Trpělivě jsem čekala než se Riam vypovídá. Nijak jsem se o něj nebála. Je sám mezi svými a pochybuji, že by byli natolik podezřívaví a nepřátelští aby mu něco udělali. Přesto jsem raději zbystřila když zašel do domu zbraně po ruce. to pro všechny případy i když žádný plán jak ho dostat do bezpečí nemám. snad jenom vyvolat dostatek rozruchu aby mohl prchnout. Nic z toho naštěstí není potřeba a on zase vyjde. Slovutná severská pohostinnost. Podívám se na jídlo a zavrtím hlavou. Teď zrovna nemám na nic z toho chuť možná později v táboře. Vak zase zavřu a přidám ho k naším zavazadlům. Rozhodně ho tu nenechám. Bylo by to zbytečné plýtvání a také zanechávání zbytečných stop navíc. "Proč chyba?" zeptám se horala. Že by si to náhle rozmyslel? Copak mu tam asi řekli. "Neřekli kde jsou třeba tábory cizáků?" vyzvídám dál. Tohle by nám ušetřilo hodně času vědět kterým směrem se vydat. Mohu jenom doufat, že ho napadlo aby se na to vesničanů zeptal. Možná jsem mu měla dát přesnější instrukce, ale co už. On není voják. Co bych teď dala za Erlinga. S tím by bylo všechno mnohem jednodušší. Připravím se k dalšímu přesunu. den již mladší nebude a máme toho před sebou ještě hodně.

Arun - 07. června 2020 21:40

Svět a skutečnost Hela Přízrak se rozplyne i s mlhou… brzy je okolí domku opět prázdné a Hele zůstává jen podivná vzpomínka… a slova prastaré vědmy, ať už je jejich význam jakýkoliv. Vrací se do domku. Je stále stejně opuštěný a cizí jako když do něj vstoupila prvně, Ihned kráčí oveřit si slova vědmy. Lůžko ve světnici nenajde. Zbývá jen podkroví. Všimla si úzkých schůdků a průlezu v rohu… není neobvyklé, aby se v tak malém stavení spalo nahoře, zvlášť v letních měsících. Když tam vstoupí, zavrávorá. Pod střechou je těžký a nehybný vzduch – je v něm závan nepřirozeného zápachu. Nedokáže poznat co je zač… Chce přikročit k lůžku, aby ho prohledala. Zápach se jí zdá stále silnější. Před sebou vidí neustlané lůžko, na slamníku je podivná hromádka přikrývek… Pocítí, jak se k ní znovu přikrádá pocit hrůzy – opět má dojem, jako by se blížila k něčemu, co není z tohoto světa. A zápach je pořád silnější. Začíná jí zas zamotávat hlavu. Párkrát zamrká… malátnost nezmizí. Když udělá další krok, má pocit, že veškerý dobrý vzduch je pryč. Nedýchatelné. Pocítí, jak se jí svírá hrdlo- jak lapá po vzduchu, ale v zatuchlém podkroví je jen dusivý zápach! Tma se vkrádá před oči… zpátky k žebříku… země se pod ní motá. Nedokáže tam dojít. Tma všude kolem ní – tma… Probudí jí dotek chladné vlhké látky na čele a tvářích. Zamrká. Leží před krbem v domku Malvíry. Sklání se nad ní Sigvar. V ruce drží vlhký šátek, kterým jí rosí čelo. „Helo?“ zeptá se, když uvidí, že otevřela oči. Podivný zápach je pryč. Vlastně všechny dojmy nadpřirozena se ztratily. Zvenčí do domku dopadá světlo zapadajícího slunce… zdá se jí ho víc, než když hovořila se zjevením… Pokud se rozhlédne, domek se jí zdá daleko méně děsivý. Věci na stolcích se zdají jen jako staré a neurčité haraburdí. V krbu před ní vesele plápolá oheň a u něj je nasekané dřevo. „Když sem se vrátil, našel sem tě ležet na zemi – bylas bledá… bledá jako bez ducha,“ řekne Sigvar. Tvář medvědobijce mnohé emoce nezrazuje, ale jeho oči se na ní upírají s velkou starostlivostí. „Řekl sem si, že oheň možná pomůže – a obklad taky.“ Čerstvá vůně ohně z borového dřeva skutečně pomáhá zahnat vzpomínku na ten zápach… Sigvar jí pomůže vstát. Cítí se unavená. V hlavě má horkost a v konečcích prstů naopak smrtelný chlad. Bolest hlavy jí ještě neopustila… podobný pocit jako po rozmluvě s Bohy… nebo po vidině od nich… avšak takový stav vyžaduje nesmírnou sílu pro navození buď v podobě bylin nebo v posvátném významu místa, jak v posledních týdnech poznala. Tento pocit je ale silnější… a víc připomíná nemoc než vypětí po rituálu. Možná, že to vše byla jen iluze… nebo nějaký trik… ale také to mohla být ukázka skutečné a podivné moci, kterou prastará vědma třímala. Snad nějaká ochrana nebo důsledek jejího zjevení… Těsně před tím, než omdlela, kráčela právě k lůžku staré vědmy, kde měla cosi nalézt… a na lůžku, v přikrývkách něco skutečně leželo. Ale jen při vzpomínce na ten nepřirozený, nelidský a podivně umělý zápach se jí dělalo opět zle. „Co se stalo?“ promluví Sigvar. Cizí rozhovory… Freya Isa nejprve chce protestovat k plánu Freyi, ale po jednom pohledu jen mlčky kývne a počká na místě. Samostříl nepustí z ruky a zůstane na místě s výhledem… to je alespoň uklidňující. Žoldnéřka vypadá, že umí mířit, a to by se mohlo hodit, pokud se věci zvrtnou… Seveřanka samotná se poté plíží směrem k domku tak obratně, jak to jen dokáže. Je zvyklá na různé riskantní průzkumné mise, a tedy si může věřit, že se dokáže dostat na doslech až k domku. Prozkoumá pod vhodným úhlem první okno… ale je pevně zavřené, aby drželo chladný vzduch venku. Skrz tohle toho mnoho neuslyší… přejde proto ke dveřím – tam by mohla poslouchat, ale je dost na ráně, kdokoliv, kdo by přicházel k domku, by jí hned viděl. A neviděla by dost dobře dovnitř… Když se přiblíží k oknu na druhé straně, konečně má alespoň trochu štěstí. Okno nedrží tak úplně správně, skrz něj zaslechne, o čem se uvnitř mluví. A když si opatrně vytipuje moment, může i nahlédnout dovnitř skrz sklo. Christopher byl dle všeho usazen ke stolu a pustil se do rozmluvy se zbývajícími seveřany. Krom jezdce, Christophera a jejich bývalého vězně je s nimi ještě další seveřan, nejspíš hostitel. Freya nemá moc čas si je prohlížet, když nechce být chycena, ale může alespoň naslouchat. „-náš hostitel,“ zrovna skončil představování neznámý jezdec. Bohužel neslyšela jeho jméno, ani jména obou seveřanů. Ale něco přeci jen může vyslechnout, protože jezdec pokračuje: „A vy jste?“ Christopher hrdě zvedne hlavu: „Christopher, učenec z jihu, přišel jsem studovat místní kraj.“ Jezdec mluví dál. Je Freye povědomý… má ostře řezané rysy a mluví s nadřazeností aristokrata. Neví však o mnoha šlechticích na sever od hor… „Dobrá… co tu pohledáváte? Hádám, že nemá smysl se ptát. Jen svědectví našince mohu důvěřovat.“ Kývne na uprchlého zajatce, který se zachmuřeně podívá na Christophera. „Zajali mě – podlym trikem – ale kdyby nebylo tady toho floutka, asi by mě ti rabiáti zabili. Nevim, co tu chtěj, ale nebude to nic dobrýho.“ Christopher se omluvně obrátí na jezdce, ve tvářit prosba. „Prosím, neukvapujte se! Mí kolegové jsou přespříliš opatrní a nedůvěřiví, ale naše úmysly jsou dobré-“ Jezdec ho zastaví: „Vím, že tu nejste se Společností, ale to neznamená, že bych vám plánoval důvěřovat. Půjdete s námi – a pak se ukáže. Přišel jste k nám z vlastní vůle, a tedy s vámi budeme zacházet jako se svobodným mužem. Prozatím.“ V hlase je jasná výhrůžka, že pokud by se rozhodl začít konat proti zájmům tohoto muže, věci se rychle obrátí. Podle výrazu by oba dva místní seveřani nezaváhali a vyhnali by Christophera zpět do divočiny. Jediný s určitým podezřívavým zájmem v učenci je jezdec. Nedává to však příliš najevo. „Pojďte. Musím vyrážet. Půjdete se mnou – a cestou mi povíte, co v těchto horách pohledáváte. Podle toho se rozhodnu co s vámi.“ Zdá se, že nebudou dlouho rokovat. Jezdec je překvapivě do jisté míry smířlivý vůči Celestionci a zdá se, že má nad seveřany velký vliv. A Christopher vypadá víc než připravený spolupracovat… Vše se odehrává ve velkém spěchu – vypadá to, že seveřani mají jiné starosti, než řešit pomstu… a pokud si cizáka jezdec odvede, alespoň budou mít o problém méně… Další výzvědy Letitia Riam přemýšlivě sedí v trávě a nevědomky škube nahodile utržené stéblo na kusy. Když se ho Letitia zeptá, zamračí se ještě víc. „Něco se tu stane. Brzo. Špatný věci. Tady, všude, ve Felskarsku. Nelíbí se mi to.“ Opět zaváhá. „Přijde to i do Helskary. A vědma je pryč.“ Povzdychne si, ale víc to nerozvádí a raději odpoví na její otázku – používá jednoduchý jazyk, aby se pokud možno domluvil. „Vim něco málo. Cizáci se utábořili přímo pod horou. Přinesli zbraně. Vyhrožujou každýmu, kdo se je pokusí zastavit.“ Dalo by se očekávat, že v takovém případě severský lid se odplatí silou… jenže tomu tak není, alespoň prozatím. Riam dodá: „Jsou tady všude kolem. Mají hlídky a šmejdí po lesích. Pár seveřanů… už zmizelo. Nejsou žádný důkazy. Cizáci si dávají pozor, aby nebyly důkazy. Aby to museli bejt seveřani, kdo zasáhnou první. Prej maj dovolení tu bejt.“ Rozpovídal se. Párkrát musel svá slova opakovat, aby mu Letitia rozuměla, ale nakonec se domluvili. Je to těžké, ale Nortimberština je naštěstí bližší Celestionskému jazyku víc než například jazyk jižanů z Ilmaidu. Víc ale Riam neprozradí a radší se začne spolu s Letitií zvedat. Musí ještě stihnout obhlédnout okolí a zjistit co se dá před opětovným srazem s Elkem a Gastonem. Mohou spolu ještě hovořit za chůze, ale Riam není ve sdílné náladě. Sice byl mlčenlivý už cestou sem, ale teď má Letitia pocit, že to není jen nevraživostí k cizákům. Rozhodně jí neříká všechno… Tihle seveřané raději mlčí, než aby lhali. Dvojice obchází vísku a prochází lesem dál. Riam se ozve, když dojdou k jedné z mnohých skal. „Tady opatrně. Prý tu někde táboří.“ Jistě myslí cizáky. Když se zastaví a rozhlédnou se, spatří Letitia po chvíli stěží patrný proužek kouře nedaleko. Nejspíš tábořiště… Po další chvíli opatrnější chůze spatří mezi stromy malý tábor. Vlastně jen malý oheň, pár věcí a u toho dvě hlídky. Nejspíš hlídají vesnici – další muž je dle všeho na výzvědách, protože si Letitia všimne třetí hromady pokrývek. Trochu překvapivě ale shledá, že jeden z mužů u ohně je seveřan. Druhý je celestionec. Seveřan ale rozhodně není horal. Vypadá jako Nortimberec z druhé strany hor, podle oblečení i vystupování. Riam je sleduje mlčky. Nezdá se překvapený. Ohlédne se na Letitii a čeká na to, jak se ona rozhodne, že s nimi naloží. Vypadá překvapivě lhostejný.

Hela - 07. června 2020 23:10

Svět a skutečnost Nevzpomínám si, že bych ve světnici viděla lůžko. Stačí však trochu se porozhlédnout a najdu výlez do podkroví. I můj domek má takové podkroví, ale já ho používám spíš jen jako skladiště, pro všechno modré. Vystoupám vzhůru a nakrčím nos. Vzduch je zde těžký a je cítit jakýsi zápach. Lůžko tu však je. Stačí však několik kroků a zápach se začíná stávat nesnesitelným. Už nyní trnu hrůzou, co pod hromadou pokrývek najdu. Před tímhle mě přízrak nevaroval. Udělám další krok a rukávem si musím zakrýt ústa a nos. Nic však nepomáhá. Mám pocit, že nemůžu dýchat. Otočím se ale zatmí se mi před očima. Musím pryč! Pryč...pryč... Procitnu a okamžitě zalapám po dechu. K mé obrovské úlevě je zápach pryč. Jen nade mnou se sklání Sigvarova ustaraná tvář. Srdce mi stále divoce buší. S medvědobijcovou pomocí se posadím, ale mlčím. Snažím se sama si věci v hlavě porovnat. Mluvila jsem s vědmou a potom...něco jsem hledala v jejím lůžku. Opět mě zalije ledový pot, když si vzpomenu na to schoulené cosi, mezi kožešinami. I když nyní, při světle ohně, vypadá místnost daleko přívětivěji, necítím se zde dobře. "Děkuji Sigvare. Jsem v pořádku. Alespoň myslím...hovořila jsem s Malvírou." Promnu si spánky. Očima zalétnu k výstupu do podkroví. Dobře vím, že se tam budu muset vydat. Musím najít ten znak, o kterém vědma hovořila. Už jen z představy, že bych tam měla vstoupit, je mi nevolno. Zhluboka nasaju vzduch, ale nic necítím. "Malvíra bloudí mezi světem mrtvých a živých. Poradila mi...tedy...spíš mi to zní jako hádanka." Povzdechnu si. Ne, tato cesta určitě nebyla zbytečná. Jen bych byla velmi vděčná za přímá slova a jasnou radu. I když si nejsem jistá, zdali mě nohy unesou, zvednu se. "Musím se podívat do podkroví." Nevysvětluji své pohnutky. Sigvar zná vědmy, a ví, že jejich mysl často bloudí v dalekých končinách. Vím, že bych měla prohledání podkroví nechat na ráno. Ale já bych nezamhouřila oka, pokud bych si nebyla jistá, zdali v podkroví skutečně není...ta věc. Využiji tedy posledních paprsků slunce a pomalu začnu stoupat do podkroví.

Letitia - 08. června 2020 16:26

Hlídka Zprávy, které Riam přináší vůbec nejsou povzbudivé a i když jsem něco takového čekala trochu mi zatrne. Vůbec se mi nelíbí jak tu s místními nakládají. Příliš brutální. Uzavřený obvod, kde zlikvidují každého narušitele nikdy nevěstí nic dobrého. A kdo ví jak brzy místním dojde trpělivost. Mohlo by to být velmi ošklivé. Víc na Riama netlačím. Doufám, že když mu dát prostor a ukáži mu, že mu důvěřuji tak se sám rozhovoří a podělí se o své starosti a myšlenky. Proto pokračujeme v tichosti, ostražití a připravení na všechno. Narazíme na hlídku a když si všimnu, že jeden z nich chybí, stáhnu se trochu hlouběji mezi stromy a ohlédnu se i za sebe. Byla bych nerad kdyby nám někdo vpadl do zad. Celestionec dává tušit, že to bude někdo ze Společnosti. Chvilku je sleduji, ale pak se rozhodnu, že je potřeba pokračovat dál. Tohle jsou jenom malé ryby. Nemá smysl pokoušet štěstí a zkoušet z nich něco dostat ať již silou nebo úskokem. Na to zatím nejsem připravení. Jenom si uložím do paměti v jaké vzdálenosti a kterým směrem od vesnice tohle tábořiště leží. Poté pokynu Riamovi, že pokračujeme dál. V dostatečně širokém oblouku je obejdeme ať můžeme pokračovat dál v cestě se zvýšenou opatrností když teď necháváme někoho za sebou. Počítám s tím, že na pár takových ještě narazíme.

Freya - 08. června 2020 20:00

Na výzvědech Nakonec se mi podaří dostat se tak blízko, jak to jen jde a i něco vyslechnout. Dobrá zpráva je, že Christopherovi nikdo neusiluje o život, alespoň prozatím a dokonce s ním jednají jako s hostem. No můžeme si být v tuto chvíli jistí, že nejde tak zcela o vteřiny a je snad v jakémsi relativním bezpečí. Dokonce má učenec i tolik rozumu, aby hned nevyžvanil oč mu jde a snad vlastně ani tak moc nelže a dokonce nás i brání. Ten chlapík se vážně zdá... Chlapík na koni očividně někam spěchá. Pokud půjdou jen oni dva...dalo by se toho snad využít...jen jej nesmí vzít do sedla, za koněm poběžíme těžko... Myslím, že jsem slyšela dost. Rychle se zase klidím zpět k Ise, nerada bych, aby začala něco podnikat na vlastní pěst a nějak se snad ukvapovala. Učence potřebujeme, ale také bych docela ráda věděla, co všechno ví místní a co se chystá. Překvapení mám nerada a informace mívají cenu zlata. "Christophera si chce odvést ten jezdec. Nezdá se, že by mu někdo ukládal o život. Možná by nebylo od věci zjistit, co je zač a co vše ví o dění kolem hory. Na cestě by mohla být také lepší příležitost dostat učence zpět. Jen ho nesmí vzít do sedla," spravuji Isu rychle a stručně s tím, co jsem se dozvěděla a navrhuji náš další postup. Ještě chvíli se držet zpět, než něco začneme podnikat. I když si nejsem tak zcela jistá, zda mne netrpělivá Isa poslechne. V jejich prospěch hraje ovšem nyní početní převaha a pokud bychom někoho z nich zabili před jeho očima, museli bychom ho zpět nejspíš dotáhnout v provazech, aby nevyváděl další hlouposti. To snad musí být jasné i jí.

Arun - 09. června 2020 21:06

Dar z minulosti Hela Medvědobijec pečlivě naslouchal slovům Hely… není přímo překvapený jejími slovy o Malvíře. „Vždycky se zdála věčná. Nikdy sem nechápal, jak mohla tak dlouho žít… “ Vážně pokýve hlavou. „Zvlášť naposled, když jsem tu byl, to už sou dvě zimy… to se mi zdála jiná. Jako bych byl v domku sám.“ Zavrtí hlavou. „To jsou věci pro vás vědmy. Jsem rád, že jsme sem došli. Třeba jí budeš moct dopřát klid. Snad alespoň její rada pomůže.“ Pak ale přijde na řadu to důležité… prozkoumat půdu za večerního světla… a dozvědět se, co to leželo pod těmi přikrývkami… Sigvar si všimne vážnosti v její tváři. Vstane a pomůže jí svou medvědí pravicí také nahoru. Do podkroví vyrazí hned za ní. Staré dřevěné schůdky pod jeho vahou zasténají, ale vydrží. Hned první dojem je lepší. Žádný dusivý zápach… jen suchý vzduch podkroví, takový, jaký má být. Hela pohlédne ke slamníku. I nyní tam vidí hromádku pokrývek. Zdá se menší. Méně… nepřirozená. Udělá pár kroků k ní. Další mdloby nepřijdou. Překoná vzdálenost, kde jí posledně opustilo vědomí. Stojí nad pokrývkami. Nezbývá než to udělat. Prudce strhne pokrývky stranou. Postel je prázdná. Ve starém slamníku je něco jako otisk… někoho kdo zde kdysi spával. Kdo zde spával velice dlouho. A na místě srdce… Natáhne ruku – cítí podivné mražení, jako by prostor nebyl tak prázdný, jak se jejím očím zdá. Malvíra jí řekla, ať nedbá na podivné, jen na to co je skutečné… doba podivna už se chýlí ke konci. Její prsty se sevřou. Amulet. Pozvedne ho a nemůže než užasnout nad jeho krásou a jednoduchostí. Jedná se o malý kruhový přívěšek na řetízku z lehkého, jasného kovu. Vypadá stříbrný, ale žádné černání ho nezachvátilo. Je nesmírně lehounký. Hela má pocit, že v rukou drží stěží víc než suchý list. A na zavěšeném kruhovém plíšku je vyryt překrásný květ. Okvětní lístky se rozpínájí do kruhu s jemným rámem okolo, který květinu ohraničuje. Zná to – je to znamení, které tu a tam najde někdo v žaludku podivné ryby na prastaré minci… je to znak z dob dávno minulých. Znak, který spatřila na podlaze pod Špičákem. Znak, který viděla na Elfstanově meči. Znak Bohů. Spojení s minulostí – ale tohle není odřená mince, špinavý kámen ani staletí užívaný meč… Přívěšek jako by ve tmě jemně světélkoval jako malý paprsek horského slunce zakutý do kovu. Chladí na dotek jako sníh… Drží v rukou přímé, živoucí spojení k Časům Písní... téměř, jako by v rukou svírala kousek Dědictví samého. Závěr průzkumu Letitia Riam a Letitia pokračují dál v průzkumu kraje. Nalezlé tábořiště nechají na pokoji a kráčí ještě opatrněji. Zdá se, že se Riam přeci jen od místních něco málo dozvěděl, protože často Letitii varuje, pokud se přiblíží k pastvině či k vyvýšenině, o které ví, že jí sledují muži Společnosti. Bohužel se ale víc nerozpovídá a jenom jí mlčky provádí po okolí hor. Když se začnou stáčet zpět k tábořišti, Letitia napočítala možná do deseti mužů, kteří hlídají všechny důlěžitější místa v okolí… ať už se jedná o drobné či větší osady nebo brody, někdo má tuhle oblast docela slušně pokrytou. Samozřejmě, jak dokazuje ona i místní, s takovou hrstkou se pořád nedá celé místo držet pod dohledem, jak by asi Společnost chtěla… ale rozhodně ví o lecsčem co se ve Felskarsku šustne. Zdá se, že jedná spíš o pozorovatele než o nějakou sílu, která by kraj měla ovládat. Většina z nich vypadá připravená v momentu vyrazit… nejspíš aby varovali své druhy v hlavním táboře… Krom toho našla Letitie s pomocí Riama dokonce i jedno místo, které vypadá jako nouzová skrýš. Zásoby, oblečení i zbraně – připravené, pokud by tudy cestoval někdo nedostatečně připravený… nebo někdo, kdo musel vyrážet na rychlo a nemohl si toho moc vzít, protože by to bylo nepraktické či nápadné. Je to velká a dobře organizovaná operace. Odhaduje ze svých vojenských zkušeností, že ve Felskarsku musí působit tak stovka lidí, aby takovéhle věci měli smysl. Možná i víc – a kdoví, kolik dalších jich pracuje se základnou v Ornbjarnu. A určitě nemají jen jeden hlavní tábor. Se sluncem vysoko nad hlavou se s Riamem vrací zpět na místo srazu, kde už čeká Gaston a Elko. Oba se mračí – ale Gaston o něco méně. Bývalý úředník pozdraví Letitii a hned začne: „Nevypadá to příliš dobře. Sledují cestu a docela pozorně. Myslím, že tak osm, deset zálesáků. V horách budou další…“ Povzdychne si. „Věděl jsem, že je to velká operace – ale nikdy jsem netušil, že je až tak velká.“ Elko se mračí, ale neříká nic. Mrkne po Letitii a v jeho pohledu je názor – názor, který ale nechce říkat nahlas. Jen něco zamručí: „Jo, je jich jak much. Malá armáda.“ Vzhledem k tomu, že Ornbjarn má i s posilou poručíka Geira asi pětatřicet vojáků, z nichž tucet jsou čerství rekruti, které ona trénovala… dává smysl, že se Elko mračí. A dává smysl, že měl velitel Torjak takové obavy, pokud věděl i jen málo o místních operacích Společnosti. „Jak sem tolik lidí propašovali?“ ptá se Elko řečnicky. Gaston odpovídá se smutným úsměvem: „Divil byste se, jak jsme v takových věcech dobří.“ Podívá se zpět na Letitii: „Co máte v plánu teď? Já bych pokračoval tak, jak jsme se domluvili… jen o dost opatrněji než doposud.“ Sledování a pronásledování Freya Isa je sice netrpělivá ale není zbrklá nebo hloupá, naštěstí. Vyčkala na místě, kde jí Freya opustila, a poté si vyslechla její novinky. „Dobrá… budeme muset za nimi. A doufat, že se k němu dostaneme. Jednoho muže přemůžeme snadno, pokud bude třeba.“ Obejdou útulnu, do které dospěl seveřan i učenec, a vyčkávají dalších událostí. V domě dle všeho ještě došlo k nějakým domluvám, protože chvíli trvá, než se jejich cíl opět objeví. Z domku vychází nejprve jezdec, poté Christopher a nakonec seveřan, který s Christopherem uprchl. Loučí se s hostitelem, který dle všeho o útulnu pečuje, a vyráží po pěšině zpět směrem k horám. Isa nespokojeně sykne. „Tak, a mají zas převahu. Pojďme, třeba budeme mít nějakou příležitost…“ Dobrá zpráva alespoň je, že i když jezdec opět nasedl na koně, vede ho krokem, takže je pro obě ženy reálné je následovat. Freya si také všimla, že jezdec měl v útulně zbraně, které si nyní vzal. Krom meče, který už je sám pro seveřana neobvyklý, třímá ještě jiný div – zdobenou loveckou ručnici, útlou a umě vytvořenou, ve které Freya pozná krátkou pušku z jihu – zcela určitě Celestionské výroby. Připomíná dragounskou karabinu, kterou nosí Arlo. Je však mohutnější a dělaná dle všeho pro statnější lidi, než jsou běžní mušketýři z Celestionu. Sledovaná trojice kráčí po pěšině k neznámému cíli – a Christopher spolu s jezdcem jsou brzy v tichém, avšak velmi zaujatém hovoru. Většinou mluví Nortimbersky – ale jezdec dle všeho umí i Celestionsky, čehož Christopher někdy využívá. Freya se pokusí několikrát přiblížit dost na to, aby mohla slyšet, o čem mluví… ale bez úspěchu. Všimla si, že seveřan i jezdec pečlivě sledují své okolí. To je riziko. Zvlášť jezdec vypadá, že má nějaký vojenský výcvik. Mohl by snadno poznat, že je sledován. Poměrně brzo se zastaví – doplňují vodu u potoka. Nejspíš ale chtějí brzo pokračovat dál a dospět někam, kde plánují strávit noc. Den už významně pokročil. Obě ženy využijí příležitosti k rychlému posilnění. Naštěstí vlivem Christopherovi bídné kondice postupuje trojice relativně pomalu a pronásledování tedy není těžké. Mají zároveň příležitost se poradit. „Ty bude těžký přepadnout,“ říká šeptem Isa, zatímco žvýká sušené maso. „Sice bysme je dokázaly vyřídit jedna dvě, mám samostříl – jeden by byl mrtvý hned a druhého bychom dostali dřív, než by se rozkoukal. Jenže mám podivnej dojem, že zabít je by nám vůbec, ale vůbec nepomohlo. A unést Christophera by jinak mohlo bejt těžký… prozatím asi budem muset za nima. V noci by to šlo, pokud budou tábořit pod hvězdama. Kdyby se rozdělili, tak by to taky šlo… záleží jen na tom, jak moc chcem riskovat. Měli bysme si ale pospíšit.“ Pak dodá zamyšleně. „Ten jezdec je ostražitý. A je mi povědomý. Už jsem ho musela někdy vidět.“

Hela - 09. června 2020 21:29

Dar z minulosti Smutně pokývu hlavou. Ten pocit, který měl Sigvar, naprosto chápu. Vždyť on tu byl sám. Jak dlouho už je Malvíra pryč? klidně to mohly být celá desetiletí. Věděla o tom moje babička? Proto se nevídaly? Mám spoustu otázek, ale nějak pochybuji, že na ně kdy získám odpovědi. Nyní mám ale, přímo před sebou, jednu otázku, a odpověď na ní mě čeká v podkroví. Kdyby mě Sigvar nepodepřel, pravděpodobně bych po schodech ani nevystoupala. Něco v mé tváři mu muselo napovědět, že tohle pro mě není příjemné. Následuje mě, a já jsem mu vděčná. S obavami vystoupám vzhůru, ale uklidním se, když mě do nosu neudeří žádný odporný pach. Hromádka hadrů však leží přesně tam, kde jsem jí viděla i ve svém...snu vizi? Jen nyní na mě nepůsobí tak děsivě. I přesto ale chvíli váhám, než přistoupím blíž. Přistoupím blíž a prudkým pohybem strhnu pokrývku. K mému překvapení...a nesmírné úlevě...se pod ní však nic nekrčí. Jen v matraci je důlek. Někdo zde dlouhé roky lehával. Stále ve stejné poloze, na jednom a tom samém místě. V prvním okamžiku mám pocit, že zde nic není. Když ale natáhnu ruku do míst, kde by spící Malvíra měla srdce, ucítím podivné zamrazení. Moje prsty se sevřou a já náhle v ruce svírám nádherný amulet. Ještě nikdy dřív jsem nic tak krásného neviděla. Avšak symbol poznávám okamžitě. Ani nejsem překvapení. Znak Bohů. Znamení z Časů písní a dávných legend. Spojující minulost s přítomností a přítomnost s budoucností. Sevřu amulet v dlani a cítím, jak mě lehce mrazí do prstů. Pokynu Sigvarovi a v tichosti opustím podkroví. Už zde není nic, co by mě mohlo zajímat. Nepromluvím ani poté, co usednu k ohni. Obracím amulet v prstech a přemýšlím nad Malvířinými slovy. "Malvíra mi poradila, abych nevěřila tajemnu. Také mi řekla, že můžu učinit oběť, která Severu zajistí mír. Už mi ale neřekla, co bych měla obětovat, ani jak to souvisí s tímhle amuletem." Zvednu oči k Sigvarovi, snad v naději, že alespoň on bude mít nějaké odpovědi.

Letitia - 10. června 2020 18:21

Zpátky v táboře "Dospěla jsem ke stejnému názoru," řeknu když si vyslechnu jejich hlášení. Je to skutečně velká záležitost. Je skoro až zázrak, že se o tom ještě neví. Doresgrück to musí mít skvěle zařízené. "Zatím budeme pokračovat tak jak jsme se dohodli. Asi nejlepší bude zkusit najít tábor Ligy. Ti rozhodně nebudou mít tolik lidí k dispozici. Zajímalo by mě zda jsou hlídaní a vědí o tom, ale to se nejspíš velmi brzy dozvíme. Pro nás je nejdůležitější opatrnost čím později nás odhalí tím lépe. Dál budeme držet hlídky a možná by bylo vhodné se přesunout. Zítra se podíváme po dalším vhodném tábořišti. Nechci zbytečně zůstávat příliš dlouho na jednom místě," načrtnu po chvíli přemýšlení naše další kroky. S Riamem to pak proberu samostatně, teď se ještě otočím na Gastona. "Máte představu jak je to se zásobováním? Je jich hodně a nepřijde mi, že by se mohli živit pouze lovem. Někudy k nim musí proudit proviant. Myslíte, že s Alesglas? Nebo bude lepší po moři? Mohla by tu být někde příhodná zátoka a zbytek pak odnést pomocí nosičů. Nenarazil jste při svém pátrání na něco co by nám mohlo pomoci?"

Freya - 10. června 2020 20:54

Sledování To, že nakonec vyrazí na další cestu ve třech je trochu čára přes rozpočet. Na poznámku Isy jen tiše něco zavrčím. Holt prostě nic nemůže vyjít tak, jak bychom si to malovali. Alespoň maj jen jednoho koně a nemůžou nám nijak rychle zmizet z dohledu. Prohlížím si chlapíka s koněm. Tak nějak se vymyká tomu, klasickému obrázku seveřana. I když to já koneckonců taky. A čím víc je sleduji, tím víc je mi jasné, že dostat zpět učence nebude vůbec jednoduché, zvláště tehdy, pokud to budeme chtít řešit nějak nenásilně a bez boje. Něco mi říká, že zrovna tohohle chlapíka by někdo docela dost postrádal. "Pokud to jen trochu půjde, bude lepší dostat Christophera zpět bez boje. I tak s ním nebude jednoduché pořízení a kdybychom někoho zabili, nebude se s námi bavit už vůbec. Snad se v noci naskytne nějaká příležitost. Do cíle, ať už je to kdekoliv je dojít nechat nesmíme," povídám Ise a tak trochu přemýšlím nahlas. "Jo, vsadim se, že má nebo měl něco společnýho s armádou. Nebude jednoduchý se k němu dostat. Ale budem si muset nějak poradit i s ním," dodám pak ještě v zamyšlení. Nezbyde nám nic jiného, než se jich držet a doufat, že v noci budeme mít tu správnou příležitost něco podniknout. Nějak se budeme muset zařídit dřív, než se přidají k někomu dalšímu a ještě více se nám to zkomplikuje.

Arun - 11. června 2020 21:41

Před praskajícím krbem Hela Dvojice pomalu sejde z podkroví zpět do světnice. Sigvar zamyšleně hledí na amulet v rukou Hely. Ani jeden z nich si není jistý, zdali se opravdu objevil Hele v ruce nebo zdali prostě ležel na slamníku celá ta dlouhá léta… Smysly může leccos ošálit. Sigvar na něj pohlíží možná i zčásti nedůvěřivě, avšak jeho podivná krása pronikne dokonce i skrz jeho lovecký pragmatismus. „To jsou mi nějaké čáry,“ zamumlá si pro sebe, když vidí, jak amulet slabě světélkuje. Usednou před krb – domek se nyní zdá daleko přívětivější. Už na něm neleží nic dusivého… už na ně v něm nic nečeká. Stal se nyní především útočištěm před nevlídnou nocí. Konečně snad přestali být vetřelci a stali se hosty. Na podlaze před krbem je rohož, na které si oba rozloží své přikrývky. Ani jeden z nich nemá chuť více zasahovat do vybavení domku… a spát na tom kdoví jak dlouho zapomenutém slamníku v podkroví by zkrátka nebylo správné. Hela s amuletem v rukou sedí před krbem a sleduje, jak se na jeho leském povrchu odrážejí plameny. Dlouhou chvíli spolu s medvědobijcem mlčí a jen si prohlíží krásu toho divu, který jim osud dal do rukou. Když Hela konečně přeruší ticho, Sigvar vážně pokýve hlavou. „Tvoje babička mi někdy řikala něco podobnýho. Důvěřovala bylinám, protože prej jejich síla pochází z přírody samotný. Ta se nikdy ze světa nevytratí.“ Medvědobijec zaváhá – pro Sigvara je to velmi neobvyklé, ale když mluví o záležitostech vidoucích, často není na zrovna pevné půdě. „Třeba se dozvíme, co tim myslela.“ Mezi vousy se mu objeví mírný úsměv, zatímco pohlíží na přívěšek. [b]„Kdo by to byl řekl, že po všech těch letech je v horách ještě tolik tajemství.“[/b] Zvážní ale, když dojde na její slova o oběti. Nejprve se zahledí do ohně. Zamyšleně zvedne malou ruční sekerku a přeštípne několik větších polínek, aby je mohl přiložit a vidět oheň opět vzplanout jasným plamenem. „Je hodně, co může člověk vobětovat. A pro mír. To je jako by měla bejt válka.“ Když si ale vzpomenou na velký tábor pod Špičákem, na vojáky v Ornbjarnu, na nenávistné řeči Rangvalda… dokonce i Sigvar na chvilku ztichne, než pokračuje. „Jsou dokonce i cennější voběti než život sám.“ Pokýve hlavou a vztáhne mozolnaté ruce k ohni. Zatímco si je hřeje, pomalu rozevírá a svírá prsty, prohlížeje si mnohé jizvy na nich. „Svoboda. Čest.“ Pomalu pokýve hlavou. „Rodina. Víra a důvěra… to, pro co by jeden hned ten život položil.“ Sigvar uměl vždycky pohlédnout lidem až do srdce… snad dokázal vyčíst z Hely i to, co jí Malvíra řekla. Ukáže prstem na amulet. „To je toho symbol. Toho všeho velikýho, pro co by člověk život položil. I víc než ten život.“ Je to znak, se kterým přišel i Elfstan – a znak, který viděla i v Ailině knize. Závěr debaty Letitia Rozmluva ohledně operací Společnosti pokračuje. Poté, co se Letitia začne vyptávat na detaily procesů Společnosti, Gaston zaváhá a zamyslí se. Zatímco je ticho, Letitia přeloží něco málo z jejich debaty Riamovi – tentokrát to Seveřan ocení náznakem úsměvu a přikývnutím, což je rozhodně dobré znamení. Pak už se vrací k problémům, před kterými stojí. „Liga určitě nemá tolik lidí jako Společnost, to je jisté,“ začne Gaston, zatímco si rozmýšlí svoji odpověď ohledně zásobování. „Ale s kvalitou by to mohlo být o dost jiné. Naši jsou placený žoldáci, a to člověka sice dostane daleko, ale ani zdaleka tak daleko jako odpor k Celestionu, který pojí tolik zaměstnanců Ligy. Měl jsem také dojem, že na morálku mají z neznámého důvodu větší štěstí.“ Na to se mu dostane posměšného úšklbeku od Elka. Ale ten je dost chytrý na to, aby nezačínal hádky a Gaston to s tím stejným úmyslem ignoruje. „Pokud vím, tak skrz Ornbjarn proudili hlavně lidé. Je tam méně očí a bývali tam méně ostražité stráže. Ale zas je tam méně prostoru a Miriam uveze jen tolik zásob, takže většinu proviantu nejspíš dostávají z Alesglas. Tam se dá dostat dál s úplatky… No a na pobřeží je jen málo dobrých kotvišť, proto jsou Helskara a Ornbjarn tak důležité. Nevěděl jsem o téhle akci, protože jsem byl přesvědčen, že naši lidé míří buď touto cestou do Alesglas nebo do jiných částí severního pobřeží.“ Poslední větu dodá při letmém pohledu na Elka, který už se nadechuje k dotazu. Starý voják dovede být pěkně podezřívavý. Skoro až že to dělá problémy. „Cesta skrz Nortimber pěšmo by byla nápadnější… námořní cesty kontrolujeme daleko lépe a je tam všeobecně méně přespříliš horlivých Nortimberských úředníků, kteří by mohli dělat problémy.“ Dozvěděli se od úředníka alespoň něco, ale jejich plán zůstává stejný. Možná by šlo odříznout Společnost od zásob obsazením průsmyku, ale ten je jistě dobře hlídaný… a navíc je jistě zčásti hlídán Nortimberci z Alesglas, kteří by mohli být podplacení, ač neví nic o skutečném díle Společnosti ve Felskarsku. Elko po chvilce přemýšlení přidává: „Je jich fakt dost. Liga je zvyklá bejt v menšině, co se zdrojů týče, a přece se jim Celestion nikdy nedostal na kobylku. Společnost se o to snaží, ale taky se jim to ještě tak úplně nepovedlo. Sem si jistej, že bysme je mohli využít – a oni by nám na voplátku mohli pomoct dostat se do Alesglas.“ Kývne směrem ke Gastonovi: „Podle toho, co říkáte by pro nás mohlo bejt dost těžký projít skrz průsmyk do Alesglas… takže by bylo lepší se ujistit, že máme nějakou zálohu.“ Pak ale pokrčí rameny. „Jistý je, že dneska už bych žádnou velkou akci nerozjížděl. Našel bych nějaký krytý místo, kde si nás nikdo nevšimne – do večera ještě máme dost času – a pak bych v klidu přečkal noc. Zejtra uvidíme.“ Na to se mu dostane přikývnutí i od Gastona. Štěstí v neštěstí Freya Skupina se brzy zvedá a vyráží. Freya a Isa učiní totéž a sledují trojici dál. Ale Christopher toho za posledních pár dní napochodoval nejspíš víc než kdykoliv v celém svém životě – a je vidět, že už toho má taky dost. Už to začíná vypadat, že mu jezdec půjčí svého koně, ale Christopher se ani na to netváří nijak nadšeně. Kdoví, jak je na tom s jízdou na koni. Postupují šnečím tempem – a když se začne slunce sklánět k západu, začíná jim být podle všeho jasné, že nestihnou dorazit tam, kam míří. Tentokrát jejich domluva probíhá dost hlasitě na to, aby je Freya mohla vyslechnout. „Myslíte, že to stihneme do setmění?“ zeptá se jezdec. Jeho debata s Christopherem už skončila na základě učencovy únavy. Seveřan v odpověď zavrtí hlavou. „Obávám se, že ne, fyrstare.“ Jezdec je tedy fyrstar – titul starší, než jarlové i králové. Vážení… a často velmi tradicionalističtí šlechtici. Většina z nich má však državy na druhém konci Nortimberu. Severní pobřeží se většinu svého času spravovalo samo. Vláda stařešinů, tak jako v Helskaře. Však tu dlouho nebylo nic, co by kdokoliv chtěl. Místní seveřan pokračuje se svojí odpovědí: „Můžu vyrazit napřed. Pak nám můžou přijít naproti – já bych to asi ještě stihl. Alespoň by věděli, že jsme v pořádku.“ Fyrstar po chvilce zaváhání přikývne a souhlasí. „Běžte a vemte si koně. Pospěšte si. A vraťte se s dalšími muži. Instikty mě zrazují od váhání a raději bych už byl v pořádku zpátky.“ S tím se učenec vděčně zastaví a klesne unavený na zem. Seveřan popadne koně, kterého má fyrstar nejspíš vypůjčeného a poněkud neohrabaně na něj vyskočí. Za chvíli už mizí po pěšině. Zastavit ho pěšmo nebude možné. Fyrstar vezme do ruky svou pušku a začne jí pomalu čistit – a po chvíli jí také nabije. Zůstali stát na malém prostranství, které způsobil spadlý strom. Oba muži se usadili zády k vyvráceným kořenům a mohutnému kmeni. Vzhledem k hustému podrostu se Freya i Isa mohou přiblížit poměrně blízko. Christopher nabere dost síly na to, aby se zeptal: „Kam vlastně míříme?“ Šlechtic se zamračí. „Za přáteli. Stihl jsem si jich v horách udělat docela dost. A Společnost spíš naopak. A vaše Liga rovněž dělá určitý dojem.“ Učenec překvapeně zvedne hlavu. „Vy víte, že jsem tu s Ligou?“ Druhý muž mlčky přikývne. Christopher upadne do jisté letargie a svalí se nazad, ztěžka oddechujíce. Isa se tiše připlíží k Freye a zašeptá: „Moc jsem jim nerozuměla, ale tohle vypadá jako naše šance. Já vezmu po hlavě toho šlechtice a ty popadni Christophera. Pro jistotu bych ho mu taky jednu dala – ať nedělá problémy- no a taky za ty, který už nadělal. Nepoteče žádná krev a zejtra můžeme bejt zpátky s Arlem.“ Freya si všimla, jak pozorně zvedl šlechtic oči. Možná, že něco zaslechl… ale rozhodně nevypadá jako ten typ, ke kterému se dá lehce připlížit. Na druhou stranu, pokud se seveřan vrátí, jejich šance bude pryč na dobro.

Hela - 11. června 2020 22:09

Před praskajícím krbem Sedím před krbem a převracím amulet v rukách. Stále jsem se nezbavila dojmu, že lehce světélkuje. Hlavu zvednu, až když Sigvar začne mluvit. Jeho slova mi ale mnoho klidu nepřinesou. Bylo hloupé uvažovat o životě, jako té jediné možné oběti. Sigvar má pravdu, je daleko víc věcí, o které bych nechtěla přijít. Raději neuvažovat nad tím, jakou oběť měla Malvíra na mysli. Až nadejde čas, sama to poznám. Schovám amulet do kapsy, a rozhodnu se, pro dnešní den, se těchto myšlenek vyvarovat. "Možná, že už ve válce jsme. Jenom jsme si to neuvědomovali." Řeknu temně. Sama nevím, kde se tyhle neveselé myšlenky berou. Ornabjarn je už téměř hotový. Stačí velice málo a celestionci si budou moci dělat, co se jim zlíbí. A cizáci pod Špičákem? Je jich tolik, že by se už za malé vojsko mohli považovat. A co děláme my? Také verbujeme. Nic jiného to není. Sbíráme síly, abychom se s nimi mohli střetnout. My už ve válce dávno jsme. "Měli bychom si odpočinout a hned zítra, brzy ráno, vyrazíme za tím horalem." Už nechci žádné hádanky. Co však Malvíra řekla jasně, že nyní je čas odvážných mužů a dobrých srdcí. A přesně to já nyní potřebuji. Položím se na rohož a v tichosti hledím do plamenů. Chybí mi Mikael. Potřebovala bych nyní teplo jeho kožichu a hustou srst, ve které bych se mohla ztratit.

Letitia - 12. června 2020 10:28

V tábořišti Vyslechnu si Gastonovy myšlenky a přikyvuji na souhlas. Přijde mi takhle asi nejbezpečnější. Sice zdejší pobřeží neznám dopodrobna, ale vozit zásoby z Alesglas bych asi také udělala. Společnost má spoustu zdrojů, které zde může využít. Úplatky, vydírání a tak dále. Pokud se někdo náhodou zeptá jsou to zásoby určené pro pevnost, ale nikdy nedorazí a než se začnou kontrolovat papíry už bude dávno po všem. Moc dobře vím jak tohle chodí a jak velký nepořádek v zásobování dokáže vzniknout. to si takhle zažádáte o kule a prach a místo toho vám dorazí boty. Zda tuhle vědomost budu moci nějak využít ještě nevím. Tohle není válka abych mohla jen tak obsadit cestu a zabavit všechno co se po ní prožene. Nemám na to ani lidi ani pravomoc, ale pořád je lepší o tom vědět a kdo ví, možná mě i něco napadne. "Přesně tak," přitakám Elkovi, "další průzkum si necháme na zítra. Dnes jsme toho zvládli dost a zatím nás netlačí čas tolik abychom museli zbytečně chvátat. Přesuneme se a pak bude odpočinek." Stále ještě nevím zda Ligu přímo kontaktovat, ale možná bych mohla využít Riama jako posla. Mohl by nenápadně doporučit zprávu třeba tomu učenci. Také tu nepochybně někde je a třeba s ním bude lepší domluva. tohle uvažování si však také nechám až na zítra. Nemá cenu přemýšlet příliš daleko když se může každou chvíli změnit situace. "Můžeme se ještě bezpečně přiblížit k hoře?" zeptám se horala na jeho názor. Ráda bych měla ještě trochu výhodnější pozici, ale nevím jak to zdejší lidé mají se svými zvyky. Možná, je zakázané tam chodit nebo něco takového.

Freya - 15. června 2020 10:25

Příležitost? Tak aspoň něco z nich nakonec vypadlo. Frystar...tady si dal dostaveníčko snad úplně každej... přemýšlím, jakým způsobem je do toho celého zapleten zase on, očividně je i docela informovanej. Začínám mít pomalu neodbytný pocit, že sedíme na soudku s prachem, který se chystá za chvíli vybuchnout. Tak jen zmizet dřív, než to tu celé vážně bouchne a něco se semele...na můj vkus je tu až příliš živo... Když se připlíží Isa, až teď mi dojde, že jim nemusela tak zcela rozumět. "Jel pro svoje lidi, do setmění by se všichni vrátit nestihli," velmi stručně a tiše informuji Isu, ostatní teď není důležité. Chvilinku váhám, ale je fakt, že lepší příležitost už asi nebude. I když by tedy vážně nebylo od věci zjistit ještě víc. Jenže to bychom tu naši příležitost mohly taky propásnout. Nakonec jen kývnu. "Jo, ale opatrně, tak jednoduchý to možná nebude." Je mi jasné, že se k nim musíme dostat potichu, nesmí nám pod nohama křupnout ani větvička. Velmi ráda bych to vyřešila rychle. S ním bych se do křížku moc dostat nechtěla a na Christophera moc člověk sázet nemůže, čert ví, čeho by byl ještě ve své zaslepenosti schopen. Do ruky si připravím dýku, kývnu na Isu a vyrazíme.

Arun - 15. června 2020 22:27

Ve stínu hor Letitia Rychle je rozhodnuto, že pro dnešek s průzkumem čtveřice skončila. Poté se ještě Letitia obrací na Riama s otázkou ohledně hory. Seveřan odpoví po zaváhání: „Ne… nejspíš ne, někdo by nás zastavil. Buď by vám nedovolili tam dojít naši nebo cizáci. Kdoví. Rozhodně ne, pokud se tam tedy neplánujete přikrádat jako zloději.“ Poslední věta jasně říká, že něčeho takového by se on neúčastnil. Na druhou stranu to také znamená, že Riam možná zamítá i možnosti, které by mohlo být vhodné vzít v potaz. Není celý svět tak jednoduchý, jak si seveřané někdy myslí… Tak nebo tak tím debata končí a oni se opět vydávají směrem k horám. Teď už ale nejdou přímou cestou – Riam se vyhýbá místům, kde očekává, že jsou cizáci, nebo kde to přímo ví od Gastona a Elka. A zároveň přitom také hledá dobré místo k tábořišti. Co se týče místních, je stále zamlklý, ale Letitia ho slyšela prohodit něco jako „před místními se nemá cenu skrývat,“ ale moc dobře mu nerozuměla a s tou jazykovou bariérou to nikdy není jisté… Podaří se jim najít relativně kryté místo u malé tůně. Cestu už nechali daleko za sebou a hory se zas o kousek přiblížily. Jejich nezměrná velikost je teď ještě patrnější. Zapadající slunce ještě vybarvilo svahy a sněhové vrcholy do všemožných odstínů zlata a pak se definitivně ponořilo za obzor. Po krátké domluvě i s Riamem je rozhodnuto neriskovat oheň. Společnost má příliš dobrý přehled o situaci na to, aby se odvážili – zvlášť když by kouř kryly jen koruny stromů. Znamená to ale, že sedí s horší náladou v houstnoucí tmě a pojídají studené zásoby. Alespoň že pochod nebyl těžký, a tak nejsou tak unavení. Letitii se také už konečně podařilo zčásti dohnat její nedostatek spánku – hlídání by nemuselo být tak náročné. Když už se rozcházejí k spánku a rozdělují si hlídky, Elko si najde příležitost, aby si s Letitií promluvil v trochu větším soukromí. „Ten Gaston se mi nějak nelíbí. Vždycky ví buď málo nebo moc… myslim, že si na něco hraje,“ sděluje šeptem tak rychle a nenápadně, jak to jen zvládne. Bohužel pro něj může být Gaston velmi důležtý… zejména pokud chtějí proniknout do řad Společnosti. Nelze se Gastonovi divit. Téměř každý vyšší zaměstnanec Společnosti má nějaká ošklivá tajemství… Elko se doposud nezdál příliš objektivní, co se jeho týče, ale jeho instinkty by i tak mohli ještě přijít vhod. Přepadení Freya Freya a Isa se shodnou – je třeba konat. Situace žádá akci, budou se muset rozdělit. Obě ženy rozejdou – musí sice svůj útok koordinovat, ale zároveň je třeba využít co nejlépe moment překvapení. Dohodnou se pár náznaky během momentu, že první bude konat Isa a zneškodní šlechtice – a poté jí Freya buď pomůže nebo zastaví Christophera před útěkem. Christopher a seveřan sedí zády k padlému stromu. Učenec poněkud dál od šlechtice, takže se k nim ženy blíží každá z jiné strany. Fyrstar drží v ruce svou pušku a sleduje křoviska před sebou. Seveřanka se plíží k Christopherovi – učenec si ničeho nevšiml, ale fyrstar se podezřívavě rozhlíží. Otázka je, jak moc dobrá je Isa… Brzy se dostane na své místo. Jedním skokem z křoví může být u Christophera – anebo dvěma u fyrstara. Má sice jen dýku, ale snad na krev nedojde. Ohlédne se po šlechtici a zkamení. Muž se dívá přímo na ní. Puška před sebou. Planoucí oči jí probodávají. „Ven z toho křoví!“ zvolá a poté zopakuje: „Vyjděte ven, ať vás můžu vidět – ale ručnice se trefí i naslepo!“ Freya zaváhá jen na moment, než se objeví Isa. Vyletí z křoví s obuškem v ruce. V poslední momentu se sice fyrstar obrací, ale to už je za ním žoldnéřka. První rána okovaným dřevem šlechticem otřásla, ale jeho hlavu minula. Druhý zásah už našel cíl. Šlechtic se zakymácel – a pak už na něj skočila Isa a chytila ho kolem krku, pro případ, že by se vzpouzel. Pak už byl v její moci a brzo v bezvědomí na zemi. Už moment předtím Freya vyskočila po zmateném Christopherovi. Ten ale stihl pochopit, kdo je přepadl a co se děje. Hlasitě vykřikl. „Ne! NE! Vy tomu nerozumíte! Pusťte ho! Pusťte mě!“ Freya ho drží sice laskavěji než kdyby bojovala o život… ale i tak nekompromisně. Nadělal už dost problémů. Teď žádné pitomosti nebo hraní na hrdiny. U muže jako je on by to mohlo být nebezpečné… a mohlo by to někoho stát život, čemuž je většinou lepší se vyhnout. I když by to třeba dalo oběma ženám příležitost pomstit se mu za problémy, které nadělal. „Prosím! Pusťte mě! Ten muž rozumí věcem, o kterých se vám ani nesnilo!“ Divoce sebou cloumá. Isa se podívá na fyrstara. Dokonce i sebelepší bojovník může být vydán jiným na milost a nemilost, když je překvapen a přečíslen. Freya i Isa mají samy takové zkušenosti… Žoldnéřka při tom pohledu poněkud zaváhá. „Mohli bysme ho vzít taky, pokud je tak cennej-“ ale pak vrtí hlavou. „Moc velký riziko a moc práce. Ti jejich kamarádi se můžou vrátit dost rychle. Musíme vypadnout a dostat mezi nás a ně co nejvíc země.“ Christopher si znovu uvolní ústa a vykřikne: „Hlupáci! Ignoranti! Barbaři! Ten muž je učenec! Zkřivte mu na hlavě jediný vlas-!“ Tak učený člověk a přeci nechává víc mluvit svoje emoce než svůj rozum. Bohužel ale jeho ochota spolupracovat už není ani zdaleka tak jistá, jako doposud. Jsou však i jiné způsoby jak lidi přesvědčovat…

Letitia - 16. června 2020 21:48

Další noc v horách Máme nový tábor i když pohodlí příliš neposkytuje jsem spokojená. Musíme to prostě vydržet tak jak to je teď. Možná později se nám dostane lepšího přivítání nebo si budeme moci dovolit se tolik neskrývat, ale dnes to musí být takhle. Zásoby od vesničanů přijdou k chuti. Podělím se o ně s ostatními. Není to žádná hostina, ale důležité je nasytit se a mít síly na zítřek a to naše jídlo splňuje. Já jsem jedla i horší a Elko jistě také. U Gastona a Riama nevím i když ten druhý jmenovaný by si raději ukousl jazyk než aby si stěžoval a dal tak najevo slabost. Po jídle si mě desátník odvede stranou a na jeho slova jenom souhlasně kývnu. "Je to tak. mám podezření, že vůbec není tím malým úředníčkem za kterého se vydává. Možná vůbec není žádný úředník. Jsem dokonce ochotná jít tak daleko, že by to mohl být někdo z kanceláře bezpečnosti. Nasazený speciálně na Doresgrücka aby odhalil co provádí," svěřím se mu se svými domněnkami. "Netvrdím, že to tak je. Nemám na to důkazy, ale nepřekvapilo by mě to. Zatím si to necháme pro sebe a budeme hrát jeho hru. Dokud je na naší straně tak dobré. a zatím to vypadá, že potřebuje nás stejně jako mi jeho. Tak se toho držme," poplácám desátníka po rameni. Nic víc stejně nemůžeme dělat. Aspoň prozatím. Musíme mít oči otevřené a rychle myslet. Pak neprohrajeme a tohle Günter splňuje.

Freya - 17. června 2020 21:26

Překvapení Plížím se jak nejlépe umím a přece, zdá se, to jaksi nestačí. Na okamžik přestanu dýchat, když zazní jeho hlas, cítím na sobě jeho pohled a v duchu začnu tiše nadávat. Všiml si náš už dřív nebo sem tak neschopná?... Naštěstí včas zareaguje Isa a celou situaci zachrání. Vlastně zachrání mě. Pak už není na váhání čas, je tady ještě Christopher, který by mohl začít dělat hlouposti a o to opravdu nikdo nestojí. "Tak já ti řeknu o čem se mi nesnilo," zesílím trochu stisk, protože mne to celé už vážně přestává bavit. "Nesnilo se mi o tom, že mě někdo, za jehož ochranu mi platí vezme po hlavě a pak jej budeme nahánět někde po všech čertech." Upřímně řečeno bych nejraději vzala po hlavě i Christophera snad jen proto, abych jej nemusela poslouchat a možná i proto, abych mu oplatila stejnou mincí, ale kdo by se s ním pak tahal. Kouknu po seveřanovi na zemi a pak po Ise. "S sebou jej brát nebudeme, nikdy by s námi nespolupracoval a znamenalo by to zbytečné zdržení," kroutím hlavou. "Nikdo mu nechce ublížit," syknu pak učenci přímo do ucha. "Je mi jedno kdo to je a co ví, já sem placená za to, abyste byl celej a v pořádku. Takže teď jdeme. Místním přímo do rány můžete vlízt až ve chvíli, kdy já za to nebudu muset na kobereček a nést odpovědnost za to, že se vám něco stalo." trochu jej pošťouchnu, aby sebou pohnul. Vážně tady nesmíme zůstat moc dlouho. Je třeba rychle zmizet. Pokud se bude dál vzpouzet a dělat problémy, jsem připravená jej na chvíli poslat do říše snů a třeba si jej přehodit přes rameno. Na jednání v rukavičkách už vážně nemám. "Zvládnete za námi trochu zametat stopy?" otočím se pak na Isu. Sice nám snad hraje do karet brzký soumrak, ale nerada bych měla někoho brzy za zadkem. Co s učencem dál je otázka. Celé se to tak nějak zkomplikovalo. Jestli nebude chtít dál spolupracovat je k ničemu...snad by pak bylo lepší se na celou tuhle společnost vykašlat a jit dál na vlastní pěst...třeba by se pak daly aspoň využít nějak jeho poznámky...nebo ještě můžem zkusit využít toho chlapíka, co jej drží Arlo... Přemýšlím, jak dál. Kdyby to nebyl takovej outlocitnej pitomec, bylo by to všechno daleko jednodušší...

Arun - 18. června 2020 20:20

Rozdělení Letitia Když Letitia sama sdělí něco ze svých domněnek, Günterovi oči se rozšíří ve špetce údivu. Za nimi už se dozajista rozjíždí jeho vlastní nápady. Naznačí úžas a pokýve hlavou. „Jde to až tak vysoko, jo? Kancelářníci v Ornbjarnu, no kdo by to byl řekl.“ Ještě má moment na to, aby se ušklíbl a pokračoval: „Celestion má fakt dlouhý prsty – jasně, jen domněnky,“ dodá, když Letitia mluví o tom, že nemá důkazy, a poté si výmluvně poklepe ze strany na nos. „To známe. Takže s nim bude hrát jeho šarádu. Fajn, třeba se nám to ještě vrátí.“ Tam, kde chodí Celestionská kancelář, tam tečou i Celestionské peníze. Mít je na své straně se rozhodně hodí… ale mít u nich vroubek by mohlo věci naopak dost komplikovat. Letitia to vše koneckonců ví až příliš dobře… „Dobrou noc,“ dodá ještě poddůstojník zamyšleně a jde si za svým. Noc je naštěstí klidná. Buď si jich všechny skupiny v oblasti ještě nevšimly, nebo jim za nějakou pozornost zatím nestojí. Když se ráno hrabají z pokrývek do chladného horského vzduchu, není to s náladou o moc lepší, ale Letitia i Elko jsou zvyklí na nepohodu. Gaston podle všeho také něco vydrží a Riam se zdá místním klimatem docela nepohnutý… jaké by to asi bylo, kdyby tenhle chlap musel snášet někdy dost ostré slunce na jihu, které Letitia dobře zná… Brzy se skupina začne zvedat. Riam se rozhlédne směrem k horám. „Musíme se rozhodnout teď. Pokračujem dál, nebo se dělíme?“ Hory už jsou blízko. Kdyby šli dál víceméně rovnou k horám, zašli by si, ať už by nakonec mířili k průsmyku nebo ke Špičáku. Gaston rychle pochopí, o čem seveřan mluví, pomalu se podívá po jejich malé skupince a pak se obrátí k Letitii. „Já a desátník bysme mohli vyrazit na západ k hoře. Myslím, že si poradíme, když půjdeme opatrně. Vy můžete na východ k průsmyku. Můžu desátníka snadno vydávat za svůj doprovod a za nového zaměstnance Společnosti.“ Voják ostražitě zvedne oči – Letitia vidí, že se bude mít na pozoru, a že si na něj jen tak nepřijdou. Na druhou stranu, k ní je také vázán jen poměrně slabou oddaností… Elko by i jí mohl snadno prodat, kdyby někdo nabídl dost. Je taky možné, že má podobný cíl jako Riam – nalezení Freyi. Pokud ale ano, nic o tom neřekl. Možná, že v celém tom chaosu jen čeká na svou příležitost. Učencovo stěžování Freya Učenec se vzpouzí stisku Freyi, ale po chvilce mu dojde, že nemá cenu se vzpírat. Ale rozhodně se neuklidní. „V rukou šlechtice jsem v daleko větším bezpečí než ve vašich spárech,“ procedí mezi zuby teatrálně. Isa protočí oči. Ale Christopher toho má víc: „Kdyby Mikha’il poznal tohoto muže, uznal by, že mám pravdu! Ostatně, pusťte mě – chci s ním mluvit – nemám nejmenší zájem s spolupracovat s lidmi jako jste vy!“ Isa, která překročila šlechtice v mdlobách, se na něj obrátila: „Jak je ctěná libost, jestli chcete seřvat od Mikha’ila, není nic snazšího.“ Takový příslib alespoň trochu učence uklidnil. Má očividně ještě nějaký další hloupý nápad, ale ten utne Freya nekompromisním výrazem a popožene ho před sebou, aby se dali do pochodu. Musí si pospíšit. Isa se ohlédne na pěšinu a kývne na ní: „Půjdu za vámi a budu vás krýt zezadu, zbavím se stop a kdyžtak někoho zpomalím. Rychle zpátky k Arlovi.“ S takovou domluvou vyráží co nejsvižnějším tempem zpět. Učence ženou nemilosrdně a spíš než o přesné držení směru jim jde o co nejhladší útěk. Když padne šero a jsou už dostatečně daleko, Isa je dožene – ona a Freya mají dost zkušeností na to, aby i v temnotě dokázali postupovat relativně rychle, zvlášť když ignorují stížnosti učence. Ani jedna z nich na něj neplánuje brát ohledy. Jednou mají dojem, že zaslechnou pronásledovatele a párkrát se pro jistotu úkrývají pod vyvrácenými stromy či mezi skalami a hlídají, zdali je někdo nestopuje. Nikoho ale ani takto opatrně nespatří. Zdá se, že prozatím mají cestu čistou. Isa už kompletně ignoruje stěžování či názory učence a nakloní se k Freye ve snaze domlouvit se tak, aby jim do toho učenec nemohl vstoupit, ale aby ho přitom také nepustili z očí. Naštěstí ho pochodováním tak vyčerpali, že na útěk nemá žádnou sílu. „Měli bychom to k Arlovi stihnout do rána, plným pochodem. Můžem se taky zkusit obrátit k průsmyku a zbavit se tohohle budižkničemu, když nechce spolupracovat – ať si to s ním vyříká Mikha’il, my svojí práci vodvedli.“ Pokrčí rameny: „Podle toho, co jste mi řekli s Arlem, s ním není rozumná řeč. Zbytečný riziko. Ale možná by bylo lepší ujistit se, že Arlo ví, že jsme ho dopadli, aby nevyvolal zbytečně poplach. Mě je to vlastně jedno, kam půjdeme – ale zůstala bych pohromadě… nechceme, aby se učenec zas něco zkoušel…“ Podívá se na něj úkosem, čehož si on ani nevšimne.

Letitia - 19. června 2020 12:52

Další pátrání "Rozdělíme se," odpovím Riamovi. "Stejně jako včera." Pak naváží zase ve své mateřštině abych dodala trochu podrobností těm dvěma. Aby i Günter rozuměl. "Stejně jako předchozí den. Pořád potřebujeme prozkoumat hodně míst a tohle je nejrychlejší způsob. MY s Riamem se pokusíme najít tábor Ligy. Vy se podívejte po Společnosti, ale pokud to půjde vyhněte se jakémukoli kontaktu," doporučím jim a dívám se při tom hlavně na desátníka. Snad pochopí, že se nemá zbytečně do něčeho namočit a pokud by mu začalo téct do bot, tak má zdrhnout. Není potřeba aby riskoval. Nerada bych o něj přišla. "Chtěla bych se tu pak v poledne sejít a promluvit si pak o dalším postupu. Tak to mějte na paměti," určím ještě čas, kdy se mají vrátit. Ráda bych totiž do večera ještě pár věcí stihla. Vstanu a začnu se chystat. Což mi nedá velkou práci. Jsem připravená vyrazit takřka okamžitě. Jenom zkontroluji pistole. Naberu čerstvou vodu a můžeme jít.

Freya - 19. června 2020 21:01

Cesta zpět "Tak až ho Mikha´il pozná, dělejte si, co chcete, do tý doby za vás máme zodpovědnost my," zavrčím jen tiše a dál strkám učence před sebou a dál si jeho plkání nevšímám. ¨Nebýt toho zatracenýho seveřana nic z tohohle se nemuselo stát...jak málo někdy stačí k tomu, aby se vše zbortilo jako domeček z karet a to už to vypadalo tak nadějně...tenhle mamlas už se ke spolupráci jen tak přesvědčit nenechá...ale ti dva vypadaj, že je to všechno zajímá víc, než jen z pracovního hlediska...kdybych tady aspoň měla Elka... cestou přemýšlím, jak mohlo být vše jinak, což už ale teď nijak nezvrátím. Snad jsem mohla leccos udělat jinak i já, jenže copak šlo souhlasit se šílenostmi tohohle floutka? Nešlo. "Nejdřív k Arlovi, měl by vědět, že se nám jej podařilo dostat zpět," odpovídám Ise stejně tiše. "Pak se můžem rozhodnout, co s ním, když bude dál trucovat," kývnu hlavou směrem k učenci. "Možná by bylo vážně lepší, aby si jej srovnal někdo jiný. My ještě pak mezitím můžeme zkusit využít toho chlapíka, co sme chytli." Pokud si bude dál hrát na ochránce všech a nebude chtít pokračovat s námi, je k ničemu se s ním dál tahat, dávat na něj pozor, aby neprovedl nějakou hloupost nebo zas k někomu nezdrhnul. Bylo by s ním pak jen víc problémů než užitku a o to vážně nestojím. Dál ženeme Christophera nekompromisně před sebou, abychom byli co možná nejdále od případných pronásledovatelů a co možná nejdříve u Arla.

Arun - 19. června 2020 21:59

Cesta k průsmyku Letitia Riam na slova Letitie pokrčí rameny. Je vcelku nezaujatý a část napětí, která se v něm objevila po včerejším průzkumu se zas ztratila po nočním spánku. Desátník také žádný problém nemá. Jen Gaston se zamračí: „Myslím, že bychom si měli nechat víc času. Za jeden den se dá zjistit jen málo, zvlášť když musíme počítat s cestou zpět… ke Špičáku jsou to pořád víc jak dobré dvě hodiny chůze, tipl bych si, a to hádám jen podle vzdálenosti, a ne podle terénu. Abych něco dokázal vyzvědět, potřeboval bych víc času-“ Elko zavrtí hlavou: „Nebudem nic vyzvídat, jen se mrknem, jestli tu Společnost i Liga fakt sou a jaký maj počty. Nemá cenu dělat velký průzkumný akce, kdyby tu ani nebyli. Co my víme, třeba Společnost stihla Ligu vyhnat… nebo tak něco. Ne že bych si to teda přál.“ Gaston pokrčí rameny a nestojí si za svou poznámkou. „Jak myslíte. Byl to jen můj názor.“ Oba muži se stále respektují, ale jeden hlídá druhého. A oba dovedou být podle všeho velmi ostražití. Když je tedy spor vyřešen, Letitia a Riam vyrazí směrem k Alesglaskému průsmyku, zatímco desátník a Gaston se obracejí k hoře. Podobně jako si ona zkontrolovala své pistole a shledala je v pořádku, všimla si, že Günter provedl rychlou revizi své pušky, která by přestřílela každou běžně vydávanou mušketu. Na druhou stranu, Společnost si rozhodně může dovolit dražší výzbroj než běžnou… s trochou štěstí na boj nedojde. Ale i tak nechává Elko výzbroj při ruce pohotově. Celé ráno je skutečně stráveno pochodem, a to i když vstali se svítáním. I když kráčí s Riamem plným tempem a nijak se nešetří, musí se vyhýbat hlavní cestě a postupovat s vědomím, že tu kdekoliv mohou narazit na hlídku Společnosti nebo místní lovce. Také už jsou pod horami a terén je cokoliv jen ne přívětivý. Alespoň už mají před očima svůj cíl – průsmyk, na jehož vzdáleném konci spatřují malou hlásku. První známka skutečné civilizace od doby, kdy opustili Ornbjarn. Tam v té hlásce sedí několik podobně znuděných vojáků jako v pevnosti u Helskary a hlídá malou pevnost, která stráží jeden z mála průsmyků v celých horách, kterým se dá projít dokonce i v zimě, pokud není zima příliš krutá. A Společnosti jim nejspíš ještě platí za to, aby nehlídali moc pozorně. V údolí si všimnou jednoho proužku kouře, který naznačuje větší tábořiště. Je překvapivě blízko u cesty a rozhodně se nesnaží skrývat… Riam to chvíli sleduje a poté se k ní obrátí zpříma: „Vaši přátelé? Není to past?“ Očividně se mu příliš nechce do údolí, kde čekají neznámí cizinci. Zpátky k práci Freya Isa a Freya pokračují tvrdým tempem k horám. Brzy unaví Christophera dost na to, aby se přestal pokoušet nebo si stěžovat, a tak mají na cestu alespoň trochu klidu. I když jim učenec udělal čáru přes rozpočet, alespoň se jim ho podařilo opět získat, a i když nebude spolupracovat, stále mají vodítka, za kterými mohou jít. A jistotu, že si Mikha’ila za ztrátu učence neznepřátelí. Chůze je náročná. Brzy se šero změní v noc, ale oni se zatím neodváží zastavit. Nemohou nic riskovat – a prozatím mají dost síly. Obě ženy by přežily i o dost drsnější pochody. Jejich tvrdé tempo a zoostřená opatrnost jim umožní rychle a bezpečně dosáhnout místa, odkud Christopher se seveřanem uprchli a kde měli své bývalé tábořiště. Arlo pečlivě zamaskoval své stopy. Isa vše přehlédne a tiše poznamená: „Příště asi budem muset zůstávat víc v pohybu. Štve mě, že mi to tak trvalo se sem vrátit. Ale alespoň máme jistotu, že pokud se věci hodně pokazí, Mikha’il a jeho východní kamarádi nám můžou krýt záda.“ Nezdržují se nijak dlouho. Už svítá a oni chtějí co nejdříve nalézt Arla. Naštěstí jde tentokrát všechno podle plánu. Arlo pro ně našel dobrý nový úkryt. Všimnou si ho pouze díky tomu, že je Arlo uvidí první, vyjde z křovin a zamává na ně. Jedná se o nízký převis, kde mají záda krytá skálou. Jsou poměrně vysoko, ale stále mezi stromy. Je tu dokonce i výhled na Špičák a na část údolí pod ním. Trochu riskantnější poloha než jejich přechozí úkryt, ale zas dává přehled. Jak si Freya všimne, pod převisem je i důkladně spoutaný Celestionec, který se netváří právě přívětivě, ale vzhledem k jeho situaci se nelze divit. Alespoň, že ten neuprchl. Arlo se spokojeně usměje, když uvidí, že se vrátili i s učencem, obě a nezraněné. Přivítá je pokývnutím hlavy a pozdravem. „Výborně. Začínal jsem mít obavy.“ Na učence se jen zamračí a neřekne mu ani slovo. Přejde k němu a prohlédne si ho od hlavy až k patě. Isa se ozve: „Učenci už se nechce spolupracovat. Našel si nové kamarády. Mezi místními.“ Arlo se ušklíbne. „No, nutit ho nebudeme. Ale musí pochopit, že od teď musíme dbát na bezpečnost víc než dřív. Na naší i na tu jeho.“ Christopher je příliš unavený, aby se bránil nebo protestoval. Arlo vytáhne kus provazu, kterým mu spoutá nohy i ruce. „Je to pro vaše vlastní bezpečí,“ dodává ještě s úšklebkem, ale ten rychle zmrzne a další slova jsou ledově chladná: „Protože za sebe nemůžu ručit, jestli podobnou volovinu zkusíte znova. A protože Mikha’ilovi na vás záleží, bude lepší vám podobný průsery co nejvíc ztížit.“ V učenci je ještě dost síly na to, aby mu oplatil bojovným pohledem, ale nic neřekne. Žoldák ho usadí ke skále tak, aby na něj bylo vidět a obrátí se k oběma ženám. „Nějaké noviny? Nebo budem muset využít našeho Celestionského kamaráda?“ Mluví dost tiše na to, aby je Christopher ani zajatec nemohli slyšet.

Letitia - 21. června 2020 13:27

Poblíž průsmyku Konečně jsem u průsmyku a mohu si ho prohlédnout na vlastní oči. Nikdy jsem tu předtím nebyla tak jsem netušila co přesně čekat. Ani jsem se o něj nezajímala, protože jsem netušila, že se v okolí vůbec kdy vyskytnu, ale to nevadí. Vždy je lepší se podívat sám než poslouchat zprávy z druhé ruky. Podle toho co se mi ukázalo by neměl být příliš velký problém tudy proklouznout. Kontroly nebudou nijak pečlivé a na něco se dá vždycky vymluvit. To větší starosti mi dělají hlídky, které by se mohly potkat až dál. U nich by lest zabrat nemusela, ale s tím se vypořádám až to nastane. Důležité je vědět, že první překážka není tak složitá. "Já tu přátele nemám," zavrtím hlavou. Také sleduji kouř z ohně a přemýšlím co to může znamenat. Mnoho mě však nenapadá. Hlídka by nejspíš dávala pozor aby nebyla tak nápadná. Pokrčím rameny. Nemá smysl tu stát a hádat. "Půjdeme se na ně podívat," rozhodnu a opatrně vykročím dál lesem a odhaduji odkud bych měla nejlepší výhled na tábořiště a sama byla skrytá. Nejlépe nějaké vyvýšené místo odkud bych je měla jako na dlaní a nepřekáželo tolik stromů. Ale zase se nechci kvůli tomu zbytečně vzdalovat, takže vezmu za vděk i jiným pozorovacím místem. Má ostražitost, která je již tak dost velká se ještě zvýší. Často se zastavuji a naslouchám, zde se někde neozvou hlasy nebo další zvuky oznamující přítomnost lidí poblíž. Nerada bych narazila na nějaké zatoulané dělníky nebo stráže. Jsem zvědavá kdo to tady táboří. Spolčenost? Liga? Nortimberci? Všechno je možné.

Freya - 21. června 2020 21:12

Nový den Je s podivem, že učenec naše vražedné tempo vydržel. Sice moc na vybranou neměl, ale taky mohl dělat větší problémy. Pomalu se rodí nový den, když dorazíme zpět k Arlovi. Trochu se mi ulevilo, že jsme to zvládli tak rychle a bez nějakých problémů. "Bylo to docela o fous," odpovím Arlovi a docela ráda si na chvíli sednu, starost o učence prozatím ponechám Arlovi a vylovím něco ze zásob, abych upokojila hladový žaludek a přemýšlím přitom, jak dál sledujíce vzdorovitě se tvářícího učence. Má cenu se s ním ještě o něco pokoušet?...akorát tak na truc provede nějakou další pitomost a čert ví, kam by nás ještě zaved, jen aby nemusel spolupracovat... "Možná, že místní o tomhle celém podniku ví víc, než tušíme," odpovídám Arlovi a nějak ve stručnosti mu vypovím, kde a jak jsme učence vlastně dostali zpět. "Hádám, že na něj už moc spolehnutí nebude. Nejradši bych ho nechala, ať si to s ním vyřídí jiní, vetší spoleh teď asi bude na našeho druhého přítele," kývnu směrem k druhému chlapíkovi. "Někdo se s ním může vrátit a my pak můžem zkusit využít jeho znalosti, i když úplně veřit se mu taky asi dát nebude. Aspoň bychom mohli zjistit, co se dá a neztrácet tak zbytečně čas," navrhnu a kouknu po obou, co oni na to. Tahat se s oběma a oba je hlídat nemá cenu. Byly by to jen zbytečné problémy navíc. Uvidíme, zda-li se nechají přesvědčit nebo přijdou s nějakým vlastním návrhem.

Arun - 21. června 2020 21:49

Údolí Mlžného potoka Hela Spánek v domku staré vědmy je klidný a ničím nerušený… dle všeho dokonce i nezemské entity ví, kdy mladá vědma potřebuje trochu zdravého a posilujícího spánku. I když se starostmi usínala a poté se s nimi i probouzela, alespoň v noci měla klid. Ale i navzdory vcelku klidné noci se ani jeden z nich v domku nijak nechce zdržovat. Sice v něm není nic vyloženě nepřátelského, ale ani jeden z nich se nechce zbytečně zdržovat v takovém tajemném a nepřirozeném prostředí. Co víc, mají na spěch. Měsíc už couvá a brzy přijde novoluní… Stanou tedy na jediné pěšince, která od domku vede. Snídali rychle a vstávali za svítání, takže mají celý den před sebou. Otevírá se jim pohled do údolí Mlžného potoka, kde burácí vodopády a kde vidí několik málo domků místních… méně než u Iskalského plesa, kde potkali Halsteina, ale ani tady nejsou ve skutečné pustině. Potok zajišťuje obživu podobně jako ledovcové jezero. Ale svahy jsou tu prudčí a to snad lidi odehnalo do přívětivějšího údolí na druhé straně hřebenu. Sigvar zamyšleně prohodí: „Mlžný potok běží do podhůří a sbírá bystřiny i říčky, až nakonec dojde až do Helskary.“ Dokonce i tady jsou ve spojení s Helskarou – tohle všechno je jeden kraj, jejich kraj. Medvědobijec Hele pokyne a vyrazí pomalu dolů po strmých stezkách do údolí. Cesta je příjemná a tak mají dost sil na domluvu. Sigvar začne sám. „Už nezbývá mnoho času. Armjorn žije daleko. Až za Alesglaským průsmykem. Dřív se rád nechal slyšet. Uměl dobře lovit a dobře bojovat. Ale to už je taky pár let. Dneska jen pase stádo ovcí a nechává starosti jiným…“ Neřekne vyloženě, že zahořkl, ale z jeho slov je to znát. „Hodně lidí mu naslouchalo. Dovedl do slov dát hodně ohně. Jako ten tvůj fyrstar… ale taky tak jako stařešina Rangvald,“ poznamená a zmíní nenávistného řemeslníka z Helskary. I ten dovede pohnout lidskými srdci, jenže většinou tím špatným směrem. „Za průsmykem bysme mohli bejt ještě dneska odpoledne. Ale najít Armjorna… to by mohl být oříšek.“ Zastaví se a podívá se na Helu. „Fyrstar Elfstan touhle dobou už musel projít kraj pod Špičákem. Rozhodnutí je tvoje. Teď musíme stejnak sejít do údolí.“ I když Sigvar rád poradí, není jeho údělem mít zodpovědnost za takové rozhodování. Je medvědobijec, nikoliv vidoucí nebo stařešina… nepříslušelo by mu to – a to z respektu, který k Hele očividně má. Tábor v průsmyku Letitia S radou Riama se Letitii brzy podaří najít si dobrou vyhlídku. Při tom má také šanci se podívat na průsmyk samotný. Na rozdíl od všech jiných údolí, které viděla z dálky, tento průsmyk stoupá vcelku pozvolně vzhůru, což umožňuje, aby se jeho středem klikatila vzhůru cesta vhodná dokonce i pro jezdce na koni či snad i povoz. Cesta je tu široká a dobře udržovaná, tu a tam na ní zahlédne hlídku několika Nortimberských vojáků. Vypadají spíš jako na procházce než na nějaké skutečné stráži, takže si hlídkováním po údolí nejspíš jen zpestřují nudnou službu. Navzdory tomu to nejsou žádní nováčci jako v Ornbjarnu. Tohle jsou profesionálové – a vyzbrojení mušketami, se kterými umí zacházet. Alesglaský průsmyk je významný symbol moci a vlivu Nortimberského krále. To on vládne této zemi, i když o tom někdy musí místní i cizáky přesvědčovat ukázkou moci. Hláska samotná je o dost menší než Ornbjarn. Jen osamocená věž ve svahu. Na cestě dozajista stojí hlídka, ale žádné další skutečné další opevnění není nikde vidět. Po chvilce stoupání se dvojici podaří najít si cestu až na vyhlídku, odkud si mohou prohlédnout zdroj toho kouře. Rozhodně to není tak úplně běžné tábořiště. Je v záhybu cesty, na malé mýtině, kde steká po skále voda z tajícího sněhu. Hned pozná, že jsou to východňané, které viděla v pevnosti a které vedl šlechtic Edamitsu. Ani se nesnaží skrývat. Skoro jako by se snažili být co nejvíc pozorovatelní. Ve středu je postaven velký stan a nedaleko od něj je druhý, menší. Mezi stany hoří oheň, který vypadá velmi trvale. Látka stanů nese velký znak, který Letitia zná a který hraje roli erbu šlechtické rodiny toho východního aristokrata. „Další cizáci,“ slyší zamumlat Riama nespokojeně a tím to pro něj dle všeho končí. Letitia vytáhne svůj dalekohled, aby se na tábořiště mohla podívat do detailů. Hned prvním pohledem vidí, že si východní šlechtic počíná jako na výletě – vidí, jak sedí na malé rohoži před zurčícím potokem a cosi maluje na plátno před sebou. Vedle něj stojí sluha jako socha v uctivém předklonu. Nedaleko vidí postávat Percivalla, kterého pozná podle oblečení, ve kterém odjížděl z pevnosti. Podle zbroje pak pozná část válečníků z východu, kteří hlídají celé tábořiště v širokém kruhu. Druhá část nejspíš drží obdobnou stráž v noci. Dozajista tedy našla Ligu. I tak to ale nevypadá jako agenti, o kterých mluvil Mikha’il… Podle všeho se tedy Edamitsu do Alesglas nevydal… a zůstal přímo tady, všem na očích a před nikým se neskrývaje. Vlastně dokonce tak, aby každý, kdo po téhle cestě jde nebo kdo průsmyk sleduje, dost rychle a bez problémů poznal, o koho jde. Zdali to dělají z rozmaru nebo s nějakým úmyslem, to zjistí jen pokud se jich vyptá. Už chce dalekohled schovat, když si všimne, že nedaleko tábora posedává také několik Nortimberských vojáků… možná, že mají s Ligou nějakou domluvu… nebo jen hlídají podezřelé cestovatele. Čáry přes rozpočet Freya Oba žoldáci se usadí k Freye, aby se domluvili, jak dál postupovat. Arlo si vyslechne, jak celé nahánění učence probíhalo. Nevypadá příliš spokojený s tím, jak se situace vyvíjí. I Isa slyší leccos nového, protože při pronásledování nebyl čas, aby Freya překládala to, co slyšela nebo popisovala, co se dozvěděla. „Tak nebo tak, další komplikace,“ shrne nakonec Arlo. Podívá se po obou zajatcích. Žoldáci se posadí blíž, aby mohli mluvit tak, aby je oba muži neslyšeli. „Co se týče Christophera, teď už ho nikdo krom Mikha’ila nepřesvědčí ke spolupráci,“ zamračí se Isa. „Vzteká se a trucuje. Kdyby nedělal pitomosti, už jsme to místo mohli najít. Takhle bude muset spoléhat na nějakého bůhvíjakého zálesáka.“ Pak se Isa přidá k nápadu Freyi: „Proto asi nemá cenu se s ním o něco pokoušet. Někdo z nás ho bude muset zavést zpátky do průsmyku. Já už cestu znám a klidně půjdu. Vy byste si mezitím mohli zkusit poradit s tím druhým.“ Arlo také souhlasí, ale přidá ještě navíc pár slov: „Nakonec se toho chlapa taky budem muset zbavit. Nebudu vám lhát, ohledně jeho života teda žádný skurpule mít nebudu. Zkusme z něj vymáčknout co nejvíc, aby nám ty starosti alespoň k něčemu byly.“ Isa přikývne. „Z těch učencových klikyháků zas nikdo nedá nic dohromady krom něj – a možná Mikha’ila. Takže víme, že jsme na správném místě, a to je asi tak všechno.“ Druhý žoldák se zamyšleně zahledí přes rameno na zálesáka a pak se zas nakloní k nim. „Měli bysme si dát bacha, aby si myslel, že jdem po něčem jiným než po čem jdem dopravdy. Třeba ho zkusit využít, abysme se dostali do toho Celestionskýho tábora a tam se něco dozvěděli… pomůže nám, jen když ho trikem přesvědčíme, aby si myslel, že nás vede po falešné stopě.“ Je to hodně nápadů, ale tak nebo tak je Christopherova naivita stála hodně času. Do průsmyku bude učencovým tempem trvat cesta tam i zpátky celý den… a teprve pak by snad mohli navázat, pokud by byl učenec ochotný… Prozatím ale debatu začne uzavírat zívající Isa. „Pro teď to ale budu muset asi zabalit… sice bych ho tam mohla vodvíst, ale pak bych padla. Záleží na tom, jak se cítí Freya a jak dlouho myslíte, že bude trvat, než z toho zálesáka něco vytáhnem… ale teď než něco začnem zas podnikat, bych se chtěla alespoň na pár hodin vyspat, když nic jiného.“ Otázka jen je, zdali si takový luxus mohou dovolit.

Hela - 21. června 2020 22:29

Údolí Mlžného potoka Noc byla klidná. Bohové, nebo možná, dnešní noci, spíše Malvíra, nám zajistili nerušený spánek. Avšak zdržovat se tu nechci ani já, ani Sigvar. Domek na mě stále působí podivným dojmem, a i když nyní už jsem jeho tajemnem prohlédla, necítím se zde nejlépe. Po rychlé snídani se tedy opět vydáváme na cestu. Čas nám protéká mezi prsty a my musíme spěchat. Scházíme, podle potoka, dolů do údolí. Je mi příjemná myšlenka, že voda, která nyní zurčí v korytu, doteče až dolů do Helskary. Ihned si připadám blíže domovu. V tichosti si vyslechnu, jak Sigvar hovoří o Armjornovi. Na okamžik mě přepadnou pochybnosti, zdali nám setkání s horalem bude co k čemu. Ze Sigvarových slov jasně cítím, že muž už není tím, kým býval. Zastavím se, stejně, jako medvědobijec a zamyšleně vzhlédnu k nebi. Měla bych pokračovat, nebo bych se raději měla vrátit a vyhledat Elfstana? Jako vždy, když se ocitnu na scestí, svěřím se do rukou bohů. To oni vedou mé kroky a provází mě životem. Zavřu oči a zaposlouchám se do zurčení vody, křiku ptáků, šumění větru ve větvích. Nezaslechnu hlas, ani vzdálený šepot, avšak pocit, že bych měla vyhledat Armjarna, ve mě zesílí. To mi, jako odpověď, stačí. "Najdeme horala. Možná, že už není tím, kým býval, i přesto jsem si ale jistá tím, že nám může pomoci." Obrátím se se svým konečným rozhodnutím na Sigvara. V mých slovech není ani stín pochybnosti. Ještě krátce kývnu, abych svým slovům dodala na rozhodnosti, a poté opět vykročím po stezce vpřed. Máme před sebou dlouhou cestu, a nesmíme otálet.

Letitia - 22. června 2020 16:41

Na číhané "Hmm," zabručím a přemýšlím o tom co to vlastně vidím. To, že Edamitsu říkal, že jde do Alesglas byla jenom zástěrka to je mi jasné a jeho cíl leží tady někde v okolí, ale že je takhle všem na očích... Zajímalo by mě co vlastně skrývá. Koho se snaží ošálit? Na koho mává aby se na něj přišel podívat a nevěnoval pozornost něčemu jinému. Od čeho se to snaží odvést pozornost? "To jsou ti lidé, se kterými odešla Freya," upozorním Riama, "ale nikde jí tam nevidím. Je možné, že se rozdělili?" Ta otázka je spíš řečnická. Může jenom být schovaná někde ve stanu i když tu postávám jíž nějakou dobu. Nebo být někde v lese na průzkumu, lovu nebo prostě jenom procházce. Nebo něco vyřizovat v pevnůstce. Možností je hodně, ale spíš bych si tipla, že někde provádí něco co nemá být vidět. Stejně tak tu není ten učenec. Možná jsou někde spolu? Je to pravděpodobné. Edamitsu tady možná jenom čeká až mu přinesou zprávy, nebo poklad nebo kdo ví co. "Stopy. Je možné najít stopy kam Freya šla?" otočím se k horalovi. Já to rozhodně nedokáži, ale o zdejších lidech se hovoří, že dokáži najít i prd ve větru. Ne, že bych tomu věřila, ale rozhodně je Riamovo stopařské umění větší než moje a pokud má někdo šanci něco objevit je to on.

Freya - 22. června 2020 21:24

Jak dál Jsem vcelku spokojená, že Isa se nabídla sama k tomu, že doprovodí učence zpět. Momentálně by to byla jen přítěž a zdržení. A průzkum s Arlem dává naději, že na něco narazíme a že si s jedním člověkem snad nějak případně i poradím, když na to dojde. Jen souhlasně kývnu. "Já tak outlocitná rozhodně nejsem," dodám jen na Arlovu poznámku. Je mi více než jasné, že až se dozvíme, co budem chtít, nebude už pro nás mít cenu a naopak to bude jen nepříjemný a nebezpečný svědek. Jenže jemu to dozajista bude jasné taky, takže si budeme muset hodně dávat pozor. "Hmm," kývnu v zamyšlení Arlovi. "Budem muset tedy něco vymyslet, jen mě zatím nenapadá co. Ale to, že se nás bude nějak snažit vodit za nos, aby z toho nakonec vyváz se zdravou kůží je jasný." "Hodinu, dvě potřebuju," přiznávám, že i já bych ocenila chvilku spánku. "Víc si asi dovolit nemůžem, času už jsme ztratili dost a zůstávat dlouho na jednom místě bychom taky neměli. Vzbudíte mne pak?" tázavě se zadívám na Arla. Sice bych nejraději vyrazila hned, ale čert ví, co se ještě může stát a když budu mlít z posledního nebude to k ničemu. Pokud už nikdo nic nemá, na chvíli se uložím ke krátkému spánku. Zbraně po ruce a dýku pod hlavou pod stočeným pláštěm, protože jeden nikdy neví.

Arun - 23. června 2020 20:47

Alesglaský průsmyk Hela Vědma i medvědobijec se v krátkosti domluví. Sigvar ani jediným slovem nezpochybní Helino rozhodnutí. Jakmile byl směr dán, teprve nové okolnosti ho mohou opět změnit a donutit je změnit své úmysly. Seveřani nejsou známí pro liknavost. Je to také důvod proč přidat do kroku. Cesta je čím dál lepší. Rychle scházejí údolím po udržovaných schodech z horského kamení. Potkají i několik místních. Sigvar některé pokývnutím hlavy zdraví a oni mu pozdrav uctivě oplácejí. Když jdou dále, prohodí medvědobijec k Hele: „S těmi snad promluví Halstein.“ Jejich cíl je vzdálenější. Sestoupí z vysokého průsmyku, který je teď vzdálený, a i nyní se zdá zčásti skrytý mezi cáry nepřirozené mlhy. I když jsou pořád vysoko, vrcholky hor už jsou opět vzdálené a majestátní ve své nedosažitelnosti. Dál zůstávají v této výšce, aby zbytečně neztratili to, co získali přechodem hřebenu. Po pochodu celým dopolednem se stanou na ostrohu hor, hledíce zpět k vrchovinám, kterými prošli cestou z Helskary. Na moment zůstanou stát. Hory mají za sebou, před nimi se táhnou dlouhé a nespoutané lesy… a tam někde, kdesi daleko, je moře a u něj Helskara. Sigvar dovolí Hele chvilku ticha a spočinutí s výhledem do rozsáhlé planiny. Netrvá to dlouho. Vstávají a vyrážejí. Ještě mají hodně času do západu slunce a je třeba ho použít. I zde je cesta dobrá, chvilku po poledni stanou na kraji Alesglaského průsmyku. Většina údolí je pod nimi, zachovali si výšku a díky tomu si ulehčili zbytečné šplhání dolů a opět vzhůru. Toto je jeden z mírnějších krajů hor. Dříve zde žilo mnoho seveřanů, ale cesta do Alesglas a malá pevnost postavená králem je mnohé odlákala do jiných končin… místní mají rádi svůj klid a divočina jim nevadí. Přítomnost králových vojáků někdy ano. Cesta pro jezdce a povozy pomalu stoupá v zákrutech až k nejvyššímu bodu průsmyku, kde stojí malá, vysoká hláska – jen prostá věž – nad kterou vlaje prapor Nortimberské koruny. Tohle byl nejzazší bod moci krále až do stavby několika pevností na pobřeží. Ale časy se mění a v údolí je i teď rušno. Krom vojáků a několika málo poutníků si všimnou sloupku kouře, který stoupá z jedné větší mýtiny. Na ní táboří muži pod cizokrajnými stany s neznámým a podivně exotickým symbolem na bílém plátně. Symbol se zdá Hele podobný znakům, které vídala a které zná jako znamení Bohů… ale tohle je tak složité a prapodivné vyobrazení, že je to nejspíš jen náhoda a trik, který na ní hrají její oči. Nedá se zjistit víc, než že jsou to další cizáci v jejich kraji. „Podivný,“ zamumlá Sigvar. „Žádný podobný symboly sem v horách jakživ neviděl…“ Zběžný průzkum Letitia Riam bez zájmu sleduje cizáky až do momentu, kdy Letitia zmíní Freyu. Tu hned mladý seveřan zpozorní a zvedne oči. Když se ho následně zeptá na stopování, hned přikývne. „Pokud tu jsou nějaké stopy po Freye, najdu je.“ Ale je to kovář, ne lovec. Jen těžko se dá čekat, že se vyrovná skutečnému stopaři. Zvlášť někomu s vojenským nebo jiným profesionálním výcvikem. Krev a výchova udělá hodně, ale rozhodně ne všechno. Navíc pokud nemá Freya tak úplně čisté úmysly, rozhodně po sobě bude svoje stopy skrývat. I když jsou jejich šance tedy bídné, sejdou do údolí, aby se pokusili něco zjistit přímo na místě. Vyhýbají se z většiny cestě, aby je někdo nepoznal nebo neobtěžoval. Na frekventované silnici by beztak žádné použitelné stopy nebyly. Téměř všechen čas, který jim na průzkum zbývá, stráví hledáním stop po Freye. Riam je skutečně odhodlaný, ale ani on nedokáže dělat zázraky. Jednou naleznou stopy, které ale přisoudí spíš Celestionským zálesákům, kteří tohle údolí určitě také pozorují. Pak si všimnou menších stop, které se táhnou zpět ke Špičáku, ale ty jsou na Freyu příliš malé… a navíc jsou tak neznatelné a staré, že už beztak k ničemu nejsou a je těžko možné z nich něco vyčíst. Riam vypadá velmi rozhodnutý už se nikam zpátky nevracet a nechat Letitii i její cizácké kamarády jejich vlastním problémům – teď už má ověřeno, že tu někde Freya je a chce hledat jí. „Měli bychom hledat dál,“ řekne nakonec. O svých úmyslech nic neříká, ale jasné to je na první pohled. Zdá se ale, že přeci jen s Letitií drží alespoň ústní dohodu, kterou neplánuje porušit pro svou čest… Času je málo a jestli se chtějí vrátit alespoň v rámci nějakého trochu slušného domluveného času, budou muset brzy vyrazit. Mohli by se ještě podívat k táboru Ligy – Mikha’il jí řekl, že má Ligu kontaktovat ohledně důkazů proti Doresgrückovi, ale nikdy nemluvil o těchto východních mužích. Günter měl dopis pro žoldáky ze západu, zcela jasně atmorijce, které sem dovezla Liga. Tu a tam Letitia přehlédne kraj dalekohledem. Všimla si nějaké neopatrné skupinky celestionců, která údolí pozoruje… a znovu seznala, že tady je skutečně rušněji, než ve zbytku Felskarsku. Na cestě jsou muži, tu a tam vidí nějakého posla sedícího u cesty… možná, že muž z Ornbjarnu, kterého zastavili podplacení strážní v hlásce… Na druhé straně průsmyku si všimla prázdných míst, které by mohly být pěšinou. Nejspíš toto údolí propojuje s dalšími. Cesta jen pro místní horaly. Riam je netrpělivý. Jednou jí při jejím prohlížení terénu vyruší: „Jste si jistá, že tu byla?“ Po krátkém odpočinku… Freya Arlo, který se dnes v noci nejspíš alespoň trochu prospal, slíbí, že Freyu a Isu vzbudí před polednem. Obě ženy se tak na chvíli natáhnou, aby si odpočinuly. Zaslouží si to, poté co téměř čtyřiadvacet hodin v kuse pochodovaly. Kdyby nebyly tak zvyklé na tvrdý život, nejspíš by už měly problémy – ale takhle se jen vzbudí k obědu sice unavené a nepříliš spokojené, ale rozhodně schopné pracovat dál. S Christopherem je to o poznání horší. Jeho tvrdý spánek vypadá bližší mdlobám než běžnému odpočinku. Pro učence to musela být tvrdé… „Budem s ním muset počkat,“ povzdechne si Arlo, když ho vidí. Isa přikývne, i když ani jí se to nijak nelíbí. „Cesta k průsmyku je dobře hlídaná. Budem muset jít rychle. Takhle by nás dostali.“ Žoldnéřka pak dostane nápad: „No a proč vlastně nevyrážet až na večer? Počkám s tímhle nepodarkem do setmění a vyrazíme k Percivallovi v noci. Spíš si nás nikdo nevšimne a mohli bysme proklouznout i když půjdeme pomaleji. Nechci na něj dělat žádný ohledy, ale musíme ho tam nějak dostat a nosit ho nebudu.“ Arlo se na ní podívá úkosem. „A než vyrazíte, ty si tu budeš vyspávat až do večera?“ Na to odpoví Isa jen úšklebkem a poznámkou: „Někdo musí hlídat učence, zatímco vy dva budete zjišťovat, co ví náš kamarád a jak toho využít.“ Nakonec Arlo pokrčí rameny. Christopher není v žádném stavu někam cestovat, tolik je pravda… Raději se obrátí k Freye a začne se chystat na cestu. „Nemůžeme tomu chlapovi věřit nic, ani slovo. I kdybysme mu usekávaly prst po prstu, pravdu by nikdy neřek. Jen by si vymýšlel, aby nás uspokojil a pak by čekal na příležitost zdrhnout. Cožpak bys ty nebo já udělala něco jinýho?“ Povzdechne si a rozhrabe botou prach před sebou v zamyšlení. „Mohli bychom ho zkusit dotáhnout na druhou stranu hory – tam kde coural Christopher – a pak ho nechat ,utéct‘. Snad zamíří k jejich nejbližšímu tábořišti, kde by mohla být nějaká nápověda a míň hlídání než v jejich hlavním táboře. Ta naše mapka totiž není dost velká na to, aby takový detaily ukázala,“ vzpomene na kus látky, kde jsou nakreslená stanoviště Společnosti ve Felskarsku. „Nebo to prostě můžem risknout. Říct mu – udělej se užitečným, máš čas do večera, abys nám ukázal něco zajímavýho. Podříznout ho můžem kdykoliv. A bylo by dobrý ho přesvědčit, že když si nepospíší, poradíme si i bez něj – i když to tak možná brzo nebude.“ Arlo se pak zadívá na slunce: „Budem muset vyrážet, ať už se s Isou dohodnem jakkoliv. Co ty na to?“

Hela - 23. června 2020 21:11

Alesglaský průsmyk Čím níže sestoupíme, tím je cesta lepší. Dokonce potkáme několik místních, které Sigvar pozdraví. Nezdržujeme se tím, že bychom s nimi mluvili o tom, k čemu se schyluje pod Špičákem. Medvědobijec správně poznamená, že toho se snad ujme Halstein. Ostatně doufám, že by se mu mohlo podařit shromáždit pěkné procesí bojechtivých seveřanů. Kolem poledního se nám otevře pohled na hluboké lesy, které se, kdesi v dáli, svažují až k moři. Tam někde leží Helskara, můj domov. Na chvíli spočinu na vyhřátém kameni, hledím do krajiny před sebou, přemýšlím. Opouštěla jsem vesnici s myšlenkou, že se během několika dní vrátím. V horách jsem se však zdržela mnohem déle a moje práce zde ještě zdaleka nekončí. Vyšlu k bohům krátkou modlitbu, a prosbu, aby chránili Helskaru, když já nyní nemohu. Pokračujeme v cestě, až nakonec staneme poblíž Alesglaského průsmyku. Brána do Alesglas. Párkrát v životě jsem tam byla, ale nikdy jsem se necítila příliš dobře. Tohle je půda, kde jsem doma. Jsem s touto krajinou srostlá, zde jsem se narodila, a zde chci také zemřít. Než však mohu dál uvažovat nad tím, jak nerada kraj Helskary opouštím, povšimnu si cizokrajně vyhlížejících vojáků. Můj zrak okamžitě potemní. Život už mě naučil být podezřívavá, když spatřím v těchto končinách cizince. Tím spíš, že nyní mě před nimi varovali sami bohové. Hladová srdce a zraky se stáčejí k severnímu kraji. Ta slova mi rezonují v hlavě, jako kdyby je Nejvyšší Otec právě vyřknul. Nepoznávám sice znak, který muže zdobí, ale budu dvojnásob opatrná. "Měli bychom si pospíšit. Dochází nám čas." Pocítím záchvěv obav. Situace je možná ještě horší, než jsem si myslela. Pochybuji, že tohle jsou přátelé, o kterých hovořila Malvíra.

Letitia - 24. června 2020 14:41

Riam Stopy po Freye žádné, ale ta šance byla opravdu malá. Výstřel na hodně dlouhou vzdálenost a tak mě nepřekvapilo, že minul. Přesto to nepovažuji za úplnou ztrátu času. Jak se dalo čekat, jsou hlidáni a takhle jsme si to ověřili. Riam začíná být neklidný. Vím proč jsem přišel a co chce, ale to neznamená, že to hned dostane. Možná, ale nebude problém tohle nějak využít. Na jeho otázku zavrtím hlavou. "Neřekla jsem, že tu byla. Jenom, že s nimi odešla z pevnosti. Až sem nemusela vůbec dojít," pokusím se horalovi nějak vysvětlit. "Může být v jiném táboře. Tohle nebude jediný, který tu mají. Můžeme udělat dvě věci. Vrátit se a zjistit, zda naši druhové neměli víc štěstí. Nebo se můžete sám vypravit k těm lidem a na Freyu se zeptat," dám mu návrh. "Má to však podmínku, že o mně a ostatních nepadne ani slovo. Jste tu sám a hledáte přítelkyni. Neděláte žádného průvodce, rozumíte? Také není jisté zda vám něco poví. Klidně mohou říci, že žádnou Freyu neznají. Leda byste jim řekl, že jste jí viděl jak s vámi odcházela od Ornbjarnu. I tak vám mohou lhát. Myslíte, že to je něco co zvládnete?" Zadívám se zkoumavě na Riama. Třeba mu dojde, že nejlepší šanci jak desátníka najít je když zůstane se mnou, ale možná je natolik zoufalý, že to zkusí. Teď jenom zda si uvědomuje jak snadno ho mohou obalamutit.

Freya - 24. června 2020 21:15

Znovu na cestu Po krátkém odpočinku, je na čase zase začít fungovat dál, i když bych si dala říci a ještě nějaký čas vyspávala dál. Trochu se protáhnu, abych rozproudila krev a zcela se probudila. Jen s nelibostí přejedu pohledem zničeného učence a musím dát za pravdu obě žoldákům, že on v tuto chvíli není schopen dalšího pochodu, rozhodně ne po svých. No co se dá dělat. "Hmm, asi to bude nejlepší," souhlasím s Isou. Arlo začne přemýšlet nahlas a přejde k poněkud familiernějšímu tónu, ale upřímně řečeno mi to zrovna dvakrát nevadí. Nějaké zdvořilůstky si můžem nechat od cesty. "Já vim," podotknu jen tiše v odpověď. Moc dobře vím, že udělá cokoliv, aby si zachránil krk a nás dostal. "Nechat jej utéct? Není to moc velký risk?" trochu pochybuji o Arlovu návrhu. Nejsem si jistá, jestli by nezamířil přímo do hlavního tábora informovat o tom, co se stalo, kde se pohybujeme a oč nám jde. Pak si dávat dvojnásob pozor, protože nepochybuji, že by upozornili všechny v okolí nač si dávat pozor, i když o nás tak nějak už očividně ví, je otázkou kolik. "Spíš bych z něj zkusila něco vytáhnout a doufat, že se dozvíme aspoň něco užitečnýho. Zbavit se ho můžem kdykoliv, když bude dělat problémy," přikláním se spíše k druhé variantě. "Včera mluvil o nějakým místě, kam se bojej chodit či co. Hádám, že my pověrčivý moc nebudem," pokrčím trochu rameny. Poberu svoje poslední věci a vykročím směrem k zajatci. "Jo, měli bychom vypadnout, Isa ať vyrazí, až se učenec zmátoří." "Tak, příteli, dokaž, že umíš bejt užitečnej a že stojí za to nezbavit se tě teď hned na místě," promluvím k našemu zajatci. Nejsem úplně v tom nejlepším rozpoležení a nijak to neskrývám, takže mu musí být jasné, že nijak nežertuji a když nemá ochránce v podobě bláznivého učence, nebudu příliš váhat s tím, zbavit se případných problémů, které by mohl představovat právě on.

Arun - 25. června 2020 21:13

Skrz údolí Hela Už chce Hela vykročit dále, když tu pojednou k ní přiskočí Sigvar a stáhne jí k zemi za jedno z křovisek. Nic nevysvětlí, pouze se tiše krčí za nízkým křovím, které je kryje na jinak otevřené vyhlídce. Pokyne Hele a společně se v úkrytu křoví doplíží zpět pod koruny stromů. Teprve tam se mohou zvednout. Sigvar se mračí a hned se vysvětluje: „Někdo tuhle cestu pozoroval. Muži z jihu na to mají nástroje. Soustavy skel, díky kterým mohou vidět celé míle daleko.“ Hela je díky pevnosti obeznámená s konceptem dalekohledu… pro Sigvara to jistě musí být prapodivný vynález. „Viděl jsem záblesk, jak se odrazilo slunce od někoho, kdo nás pozoroval. V tomhle údolí se to hemží cizáky. Lepší pokračovat nepozorovaně. Dokud můžem.“ S tím se zas zvedá a přidává do kroku ještě víc. Když přecházejí údolí, nijak se nezdržují, ale i tak zvládne Sigvar něco vyzjistit. Mimo jiné si prohlednou z dálky tábor cizáků – drží se bezpečně mimo dohled, ale i tak využijí příležitosti prohlédnout si jejich počínání. Příliš je to nezpomalí. Jsou to muži v oblečení, které je cizokrajné dokonce i na jižany. Jejich zbroj je složená z podivných destiček a muži nosí na hlavách helmice tvarované do široka, které vpředu kryje maska, které se velmi liší od úzkých ocelových přilbic z Celestionu. Nejpodivnější je počínání muže, který má kolem sebe auru vůdcovství. Spolu s mužem, kterého Hela pozná jako jednoho z obchodníků z Ornbjarnu, sedí na malé rohoži a maluje na plátno celé údolí, které vidí před sebou. I když je vidět jen zdálky, obraz vyvedený v cizáckém stylu se zdá velmi půvabný. To ale nijak nesnižuje jeho zvláštnost takového úkonu. Nezdržují se dlouho nad těmito neznámými cizáky, ale pouze poznamenají, že si počínají pošetile a neopatrně na sebe přitahují pozornost a poté pokračuje dvojice dál. Ještě než údolí opustí, Sigvar Helu zastaví. „Všiml jsem si stop – někdo tohle údolí dost pečlivě prohledává. Je tu hodně stop, ale jedny potkávám křížem krážem jak tu jdem.“ Je jisté, že by s tím Helu běžně neobtěžoval… ale nyní se zdá zamyšlený. „Mám dojem, že jsou to stopy někoho z Helskary. Nosíte jiné boty, než my horalové i celestionci…“ Než vyráží dál, Sigvar ještě dodá: „Napadlo mě, že bys to mohla chtít vědět. Nevím, co to znamená,“ přiznává medvědobijec. Severská hrdost Letitia Riam zpočátku naslouchá Letitii vcelku pozorně. Při dalších větách se ale na jeho tváři objeví nelibost. Zamračí se. Není jisté, čemu všemu z jejích slov rozuměl, ale nezdá se, že by s ní souhlasil. „Ostatním si rozkazujte, ale mě rozkazovat nebudete,“ řekne tvrdě. „Nejsem Erling a nejsem ani žádný jiný váš vojáček. Neberu od vás příkazy – a půjdu tam, kde mě váže povinnost k Bohům a vůči mojí cti.“ Seveřané a jejich hrdost a pobožnost – někdy jsou si navzájem až příliš podobní. „Neplánuju se jít vyptávat cizáků. Nemám to zapotřebí.“ Udělá krok proti ní, s prstem před sebou a s rukou na opasku. Ještě nikoliv na sekeře, ale rozhodně blízko. „Nenechám se využívat.“ A následuje několik dalších slov, kterým Letitia nerozumí, protože jsou řečeny rychle a vztekle. Možná, že je lépe, že jim nerozumí. Seveřan pak brzy pokračuje pomaleji: „Do teď mě k vám váže čest – a přátelství k Erlingovi. Ne nutnost. Nezapomínejte na to, cizačko,“ to je slovo, které Letitia velmi dobře zná… a v horalské Nortimberštině nemá daleko k úrážce. „Nemám zapotřebí vašich rad,“ dodá nespokojeně a nevrle. S tím se ale alespoň obrací zpátky k místu, kde se mají setkat s Elkem a Gastonem. „Půjdu s váma zpátky, protože by to byl hřích nechat člověka v nepřátelský divočině. Pak se uvidí.“ S tím dupe vpřed mezi skalami bez dalšího dohadování. Dokonce nechá Letitii i poslední slovo, pokud ho bude chtít. Tímto způsobem se tedy mladý seveřan rozpovídal. Opět se ukázala hrdost místních. Nevypadá to, že by tím jejich vztah tolik utrpěl, ale rozhodně se dotkla citlivého místa. Seveřan není naivní, i když je čestný a hrdý. Nyní pokračuje s nimi dál – cesta divočinou o samotě je vždycky nebezpečnější než ve skupině. Navíc se potřebují navzájem. Riam nemá informace, oni nemají průvodce. Jen je otázka, zdali je Riam brzy neopustí, pokud si bude myslet, že si poradí i bez nich jen s pomocí místních. I navzdory svým slovům na Letitii seveřan po pár krocích mlčky počká. Jeho výraz je tvrdý, ale skutečně není nepřátelský. „Pospěšme si,“ řekne prostě a neutrálně, když k němu Letitia dojde. Kdo má jakou cenu? Freya Žoldáci se s Freyou rychle dohodnou. Isa se spokojeně usadí, a i když nebude spát na stráži, rozhodně nevypadá vyloženě nešťastná, že si může ještě chvilku odpočinout. Co se Christophera týče, zdá se překvapivě smířený se svým osudem. Nejspíš sází na to, že se ho Liga, tedy Mikha’il prostřednictvím Percivalla v průsmyku, zastane. Percivall je navíc jeho starý přítel, a tedy má velkou šanci, že by mu mohl dát za pravdu. Jenže Freya ví dobře, že v byznysu je kamarádství až na druhém místě. Ona a Arlo mají jiný problém – a to, jak naložit se zajatcem. Arlo přikývne k jejímu jednoduchému plánu: „Dobře, vyrazíme a budem si dávat pozor, aby nás nezavedl do pasti.“ S tím svého zajatce zvedají a vydávají se opět do divočiny. Isa jim ještě popřeje hodně štěstí a pak už jsou opět na pochodu. Zajatec se hned snaží být užitečný. Arlo mu nechal zavázaná ústa, aby nemohl v údolí někoho varovat výkřikem. Rozváže mu je, pouze pokud s mužem budou potřebovat mluvit. Co víc, nechal mu svázané ruce a nohy mu spoutal provazem na krátko, aby mohl chodit, ale rozhodně ne běhat. Při pohledu na oba žoldáky a při jejich počínání mu musí být jasné, že se s ním nebudou zdržovat, pokud se neudělá zatraceně hodně užitečným, a to dost rychle. Nespokojený Arlo ho postrčí před sebe a muž vyrazí do divočiny. Tu a tam se podívá po slunci. Kráčí s takovým spěchem, jaký mu pouta dovolí. Tu a tam těká očima po okolí. Arlo to pozoruje a nakloní se k Freye. „Už plánuje zradu. Snaží se najít místa, kde jsou lovecký party Celestionců.“ Freya, která se vyzná ve stopařství víc, si není tak úplně jistá. Po chvíli scházení do údolí směrem, který je nepříjemně blízko k táboru, oba žoldáci muži připomenou, co má dělat. Arlo muže, u kterého se drží, pevně stiskne a beze slova vytáhne krátkou kudlu. Jemně s ní zagestikuluje k táboru a zavrtí hlavou. Víc není potřeba. Po chvilce váhání Celestionec pomalu kývne a změní směr – tentokrát míří přímo k hoře. Tam, kde byla Freya s Christopherem. Nakonec se jim začne zdát, že muž trochu bloudí. Dostali se z dosahu většiny běžných hlídek Celestionců. Mají výhled na tyčící se černé skály. „Pospěš si kamaráde, dochází ti čas,“ řekne Arlo nevrle a ukáže ke klesajícímu odpolednímu slunci. Freya si mezitím ale všimne několika věcí… zejména má dojem, že kameny na svahu hory jsou uvolněné. Jako by tu jen nedávno došlo k dost velkému sesuvu, který běžně v horách nezačíná sám od sebe. Taky si všimne, že ve svahu Špičáku je malý menší podvrchol a na něm volné prostranství, odkud by mohl být dobrý výhled na celé údolí… Všimne si také něčeho, co vypadá jako prastaré ale přeci jen opracované kameny v zemi. Jako stará cesta. Takových kamenů je tu hodně. Arlovi dochází trpělivost a mužík zatím svoji cenu nedokázal. Zatím bloudí dál.

Hela - 25. června 2020 21:34

Skrz údolí Chystám se vykročit dál, když mě Sigvar náhle strhne k zemi. Ani nehlesnu, na nic se neptám a pouze následuji zkušeného horala do skrytu stromů. Mračím se čím dál víc, když mi dochází, co se děje. Nejvyšší Otec ať je všechny rozdrtí! Srdce mi divoce bije na poplach, a ještě hodnou chvíli trvá, než dokážu rozumně uvažovat. Nelíbí se mi, že se v našich horách musíme pohybovat tak, aby nás cizáci neviděli. Jen silou vůle se donutím myslet na to, že tomu snad brzy učiníme přítrž. Vyženeme je odsud, tohle budou znovu naše hory a naše lesy. Projdeme údolím, doufám, že nezpozorováni. Dokonce se nám naskytne příležitost, trochu si tyhle cizáky prohlédnout. Nepoznávám je, nedokážu ani odhadnout, odkud by mohli pocházet, nebo co zde vůbec pohledávají. Počínají si však velmi lehkovážně. Buď nevím, jak se v horách pohybovat, nebo je jim jedno, že o jejich přítomnosti víme. "Někdo z Helskary podle tebe prohledává toto údolí?" Slyšela jsem dobře, co Sigvar říká, ale i tak se raději ujistím, že chápu správně. Ani toto počínání mi nedává příliš smysl. Pokud by se takhle někdo pohyboval kolem Špičáku, dokázala bych to ještě pochopit. Co ale může právě toto údolí ukrývat? "Je v tomto údolí nějaké posvátné místo? Slyšel jsi zde někdy hlasy bohů?"

Freya - 26. června 2020 09:50

Ke Špičáku Vyrazíme nechávaje zde Isu ať si s učencem nějak poradí. Mohu jen doufat, že stopy zametala dobře, takže nám nešel nikdo po stopě a nemusí se snad obávat nečekané návštěvy. Ještě toho trochu by scházelo... Následuji našeho zajatce a pozorně sleduji okolí. Vcelku nerada bych se nechala zavést do míst, kde bychom měli více společnosti než by nám bylo milé. O tom, že se pokusí zdrhnout nebo nějak na nás upozornit při první příležitosti nijak nepochybuji, do hlavy mu nikdo nevidí. Arlovu poznámku nechám bez povšimnutí a raději se věnuji cestě, po které nás vede. S postupujícím čase začínám nabývat neblahého dojmu, že chlapík buď jej dělal, že něco ví nebo je to takové budižkničemu, které se dokáže ztratit za prvním stromem. Možná od všeho trochu. "Stát!" zavelím nakonec, protože tohle bezcílné bloudění už mne přestává bavit a všimla jsem si věcí, které by nám mohly být užitečnější než tenhle floutek. Kývnu na Arla, aby poodešel pár kroků stranou nespouštěje přitom oči z našeho přítele, ale nechci aby nás slyšel o čem budeme mluvit. Pro jistotu vezmu do ruky dýku a kývnu na našeho přítele: "Ani na to nemysli, trefit se umim dobře." S tímto varováním a pohledem upřeným na zajatce spustím k Arlovi. "Motáme se tu kolem dokola, je k ničemu. Ale támhle se někdo vrtal. Tohel nespadne samo od sebe," poukážu k místu, které mne zaujalo. Docela bych se tam podívala a nevím, jestli má cenu tahat ho dál s sebou," zakončím své tiché sdělení a čekám, co na to můj společník.

Letitia - 26. června 2020 12:48

Návrat do tábora Jenom unaveně zavrtím hlavou. Tohle žádné rozkazy nebyly. To by to vypadalo jinak. Jenom jsem se snažila ochránit jak sebe tak i jeho. Možná by si sám dal pozor, ale copak já vím? U těhlech vždy čestných lidí si jeden nedokáže být ničím jistý. Se ho přímo zeptají a on jim odpoví. Pak řekne, že je tu s někým z Celestionu a než odezní ozvěna jeho hlasu tak ho zastřeli. Nebo zavřou do vězení. Vyrazíme zpátky do tábora a já přemýšlím zda to Riamovi zkusit nějak vysvětlit nebo ne. Něco mi, ale říká, že bych jenom zbytečně plýtvala dechem. Je rozrušený a neposlouchal by žádné rozumné argumenty, které bych přednesla a i kdyby jim nakonec dopřál sluchu, tak kdo ví zda by jim vůbec rozuměl. Možná by to vzal zase jenom jako útok na svou hrdost a čest. Tohle už zkrátka není ten kraj na který byl zvyklý, jenom mu to ještě nedošlo. Nechám to tedy být a přidám do kroku. Zdrželi jsme se a teď je potřeba to dohnat. Snad i ostatní budou v pořádku. To, že se vracíme neznamená, že polevuji v ostražitosti. I když jste od krok od opevnění pořád na vás někdo může vyskočit. Dostalo se mi několika cenných lekci na tohle téma. Na nepřátelském území nelze být bezstarostný a přesně v takové pozici nyní jsme.

Arun - 27. června 2020 19:54

Hledání pastýře Hela Sigvar pomalu přikývne na dotaz Hely ohledně stop. Je vidět, že si není zcela jistý a že by své podezření vůbec nevyslovil, pokud by mu nebylo tak podivné. „Těžký soudit, nemůžu to říct jistě. Ale jo. Myslím si to.“ Poté na dotaz o posvátných místech zavrtí hlavou. Tvář pod vousem se zamračí. „Ne. V tomhle údolí už ani bohové neprochází. Cizáci – ale i Nortimberci – je vyhnali svýma modlama.“ Hela si všimla, že u pevnosti v průsmyku stojí malá kaplička jižanské víry, která pronikla až do Nortimberu… Ale i když jsou stopy, které našli, velmi podivné, prozatím musí nějaké vyšetřování odložit a nechat průsmyk za sebou. I Sigvar to tak cítí. „Pospěšme si. Napadá mě pár míst, kde bysme mohli najít Armjorna.“ S tím opouští toto údolí, které Hele nepřipadá tak docela ve Felskarsku. Vždycky zde měli muži z druhé strany hor příliš velký vliv na to, aby se tu pravý seveřan mohl cítit dobře. Jejich chůze je poté zavede dolů, do podhůří a vrchovin, kde se na rozsáhlých pastvinách popásají ovce a kde velmi často zahlédnou obydlenou salaš nebo útulnu. Zde, v blízkosti cesty a mnoha potoků, se horalům daří. Ale je to jiný rod než Sigvarům a pro Helu jsou to opět mlčenliví a nepřívětiví horalové. Většinou je vidí jen z dálky, a i když tu a tam nějaký seveřan vstane, aby si je prohlédl, nikdo už Sigvara nezdraví víc než pokývnutím hlavy. Brzy však i tyto pastviny minou a dostanou se do opuštěnějších krajů ještě dál na východ. Zde jsou skalní svahy příkré a hory nehostinné. Kraj ještě divočejší než v okolí Špičáku. Místo jako stvořené pro muže, který chce nechat vše za sebou, včetně vlastního rodu… Zatímco prochází mezi prastarými kamennými zídkami, které rozdělují dávno zapomenuté pastviny, Sigvar pomalu promluví: „Už jsem ho dlouho neviděl. Jestli ho najdeme, buď opatrná, co řekneš. Míval v sobě hodně ohně. Ale zažil si zradu. A od té doby to s ním šlo špatně…“ Pokýve hlavou. „Nedělej si velké naděje. Sever už není, co býval. I kdybysme ho našli, nebude vyhráno.“ Zrovna v tom momentu zahlédnout kousek dál osamělou postavu sedící na kameni… kolem se pase několik dobře živených ovcí. Muž je zahalen do mnohokrát záplatovaného pláště, má tmavý vous, který má v sobě šeď jen tu a tam, ale hlavu má skloněnou a skrytou před větrem pod kápí. Snad spí. U nohou má sukovitou hůl a po jeho boku spí pes. Stejně mohutný jako Mikael… stejné horské plemeno. Mohl by to být Armjorn? Hela cosi cítí, podivné napětí… snad jí bohové napovídají, že je to opravdu on. Ztráta času Freya Trojice se zastaví. Celestionec se s obavami rozhlédne za Arlem a Freyou – nemůže promluvit, ale ve tváři má výraz horečnatého soustředění. Arlo a Freya se mezitím dají do řeči. Po chvilce přemýšlení žoldák přikývne. „Nemá to cenu. Ten chlap je nepoužitelnej. Ale třeba nás zavedl chtě nechtě do správnejch míst. Protože máš s těma kamenama asi pravdu, i když se v tom nevyznám. Stojí to za trochu průzkumu…“ Pak se obrátí pohledem k Celestionci. „A co se týče toho idiota, už ho mám plné zuby. Pořád se ošívá a nevypadá, že to má v hlavě v pořádku. Nechci od toho špinavce ještě chytit blechy nebo něco horšího. Nemám tuhle sortu rád.“ Není úplně jisté, zdali si něčeho všiml, ale v jeho očích se objevil strach. Freya uviděla, jak se nadechl, jak nakročil a udělal první krok- a to Arlovi stačilo. Celestionec mu jen dal záminku. „Stát!“ zavolal, ale na nic nečekal. Vytrhl od pasu dýku a hodil jí po zálesákovi, který ani nestihl vykročit. Tentokrát žoldák neminul. Vržená čepel se zaryla hluboko do masa. Se zavytím, které zcela utlumil roubík, se zálesák svalil k zemi. Rána je hluboká. Po chvilce se muž přestane škubat. Ztratí dost krve na to, aby omdlel. „Budem ho zahrabávat?“ řekne žoldák ledabyle. „Myslím, že se o něj vlci postarají. Vezmu si nůž a hodím ho támhle mezi ty kameny. Tam ho hned tak někdo nenajde a když jo, tak to třeba bude vypadat, že spadl ze skály nad nimi.“ Většina pádů ale nekončí hlubokou bodnou ranou v zádech. Jenže kdo by v této pustině co vyšetřoval. „Měli bysme si pospíšit a neztrácet zbytečně čas. Ten blbec nás ho stál už tak dost. Christopher i tenhle rádoby zálesák.“ Muž to měl spočítané už ve chvíli, kdy ho Arlo chytil. I kdyby jim pomohl sebevíc, nemohli nic riskovat. Takový už je byznys. Freya si mezitím mohla pečlivěji prohlédnout skalní stěnu. Sledovala očima pravděpodobnou cestu kamenů až k místu, kde musel sesuv skončit. Nahoře musel být někdo, kdo jí spustil. Možná, že to udělal náloží střelného prachu… to by pak šlo snadno odhalit. Jenže kameny se dají rozhýbat i bez střelného prachu a to by pak neměli žádnou stopu. Pokud někdo spouštěl lavinu, pak jí spouštěl na něco… a to by mohlo taky stát za průzkum. Černé skály vypadají i nyní poměrně nestabilně a výstup nahoru by nemusel být bezpečný. Zvlášť pokud tu nedávno došlo k sesuvu. Naproti tomu, místo, kde kamení skončilo, je zhruba ve stejné výšce, jako jsou právě nyní oni. Zpět na poradu Letitia Po cestě zpátky se zdá, že Riam přeci jen trochu vychladne. Mlčení Letitie respektuje a zachmuřený výraz nespokojenosti se začne z jeho tváře pomalu vytrácet. Uražená hrdost se dostává do pozadí a ke slovu se snad znovu bude hlásit rozum. Oba dva zůstávají obezřetní před Společností, která má své agenty po celém kraji. Skutečně jednou nebo dvakrát musí kvůli podezření a opatrnosti změnit směr a trochu si zajít. Ale za to se jim dostane nerušené cesty až zpět na místo srazu. Letitia si však uvědomí, že kvůli místnímu terénu trochu podcenili vzdálenosti a že měl Gaston možná pravdu. Jejich průzkum byl velice zverubný a i tak se nezdá vůbec možné, že by byli zpět, než přijde poledne. Skutečně dorazí na místo svého nočního tábořiště až pěkných pár hodin po poledni. I tak jsou zde první. Než mohou začít mít obavy o druhou dvojici, vrátí se i oni. Desátník se chmuří, Gaston také nevypadá příliš spokojený, i když ne tak výrazně jako Elko. Pomalu si posedají kolem míst, kde spali. Než začnou o tom, co našli, Gaston se rozhlédne a podívá se po jejich skupině. „Snad bychom si mohli dovolit malý oheň, pro jídlo, nemyslíte? Ve dne není troška kouře vidět…“ Desátník pokrčí rameny, a když dotaz přeloží do Nortimberštiny, i Riam také dá najevo jen neurčité lhostejné gesto. Ať už se rozhodnou jakkoliv, přijde nakonec čas na to, aby si sdělili, co se dozvěděli. Začne Elko. „No, tak jsme je našli. Vážně jich je docela dost. Pod horou je celý ležení. Ale v těch horách se mi to ani trochu nelíbí. Vůbec se mi to tam nelíbí.“ Gaston se pokusí lehce zasmát. Určitě už spolu podobný rozhovor vedli nejméně jednou. „No tak, desátníku, snad nejste pověrčivý jako místní.“ Odpověď je jen nevrlý pohled. Teprve po chvíli dodá desátník na vysvětlenou: „Spousta vyhlídek, spousta skrýší. Spousta místních a spousta Společnosti. To je katastrofa, která na někoho jen čeká. A já ten někdo bejt nechci.“ Bývalý úředník nechá Elka jeho trudomyslnosti a obrátí se k Letitii. „Dozvěděli jsme se něco málo. Ale stihli jsme se podívat jen zevrubně a i tak jsme tu pozdě. Jak se dařilo vám? Našli jste agenty Ligy?“ I dál zůstává Elko mlčenlivý a zachmuřený. Snad nezvažuje, že by vzal do zaječích kvůli něčemu tak neurčitému, jako je nějaký špatný pocit… u mužů, jako je on, si nemůže být Letitia nikdy ničím jistá. Ani zkušení desátníci a seržanti nemají morálku skutečných důstojníků se šlechtickým původem. To si zažila mnohokrát v bitevní vřavě… nakonec jim jde stejně jen o svůj krk a další žold. Ve schopnostech se jim ale nikdo nevyrovná.

Hela - 27. června 2020 20:44

Hledání pastýře Ze Sigvarových slov je mi smutno. Na Severu by nemělo být místo, kde by bohové nebyli. Všude kam kráčím, kráčí oni se mnou. Myšlenka na to, že právě toto údolí opustili, mi drásá srdce. Se smutkem a zlobou se vydávám dál. Tolik úsilí jsem vynaložila na to, abych v Helskaře udržela křehký mír. Avšak tady v horách nevidím jiné východisko, než bojovat. Bojovat o to, co je naše a vyhnat ty, kdo nás o to chtějí připravit. Hory, a lesy, necháme za sebou. Nyní procházím po rozlehlých travnatých pláních. Vidím salaše i stáda pasoucích se ovcích. Tohle je jiný kraj a žijí zde také jiní lidé. Mlčenliví horalové, kteří mají rádi svůj klid a samotu. Zde se nám jiného pozdravu, než pokývnutí hlavy, nedostane. Možná, že Sigvar některé ty muže zná jménem, avšak odstup neporuší nikdo. I plání ale zůstanou za námi, terén je opět kamenitý a země drsná a nehostinná. Snažím se představit si, co se muselo stát, aby se zde Armjorn rozhodl usadit. Jaká zrada ho potkala, že nechal vše za sebou? Neptám se. Sigvar měl obavy, zdali horala vůbec najdeme. Avšak bohové nás zavedli přímo k němu. Když spatřím muže, odpočívajícího mezi svými ovcemi, ihned cítím, že je to on. Krátce pohlédnu na Sigvara, a poté k muži vykročím. V hlavě mám stále jeho varování. "Zdravím, Armjorne." Zastavím se v uctivé vzdálenosti a pozdravím.

Letitia - 28. června 2020 13:42

Zpátky v táboře Oheň by se mi také líbil. Je pravda, že slabý kouř by teď nebyl nápadný, ale nejde jenom o něj. Ohniště dokáže občas být i pěkně daleko cítit, ale zase by to pomohlo na morálku. Ta se také nesmí zanedbávat a v boji, nebo při podobných operacích, bývá často nejdůležitější, takže si oheň uděláme a něco malého si ohřejeme. "Narazili jsme na tábor Norii Edamitsu," oznámím výsledky našeho pátrání a kde se ten tábor nachází. "Potíž je v tom, že to nejsou všichni jeho lidé. Nejspíš mají někde další tábor, který se snaží schovat. Ještě se mohou jejich lidé potulovat po okolí a špehovat Společnost stejně tak jako to dělá ona. Ani Freyu se nám zatím objevit nepodařilo." Po očku sleduji Riama. I když nám tak úplně nerozumí jistě vytuší o čem se bavíme. Rychle, ale přejdu k dalším plánům. "Možná je na čase na Společnost trochu zatlačit. Najít jednu menší skupinku a vyslechnout je. Sice tím prozradíme, že se tu pohybujeme, ale v současné chvíli by to neměl být problém. Nebo již chcete uskutečnit náš plán a vstoupit přímo do jejich ležení a pokusit se získat dokumenty?" zeptám se Gastona. Je to nebezpečné, ale dřív nebo později to stejně budeme muset udělat. Možná, že čas nastal právě teď, když jsme je našli.

Freya - 28. června 2020 20:20

K hoře S chlapíkem to Arlo vyřídil poměrně rychle, svým pokusem ještě se snad nějak zachránit, mu jen zavdal příčinu k jednání. Nechám Arla, aby se postaral o tělo, jen mu souhlasně kývnu, když jej chce nechat jen mezi kameny. Není čas se tady pachtit s nějakým hrobem a jemu už je to teď stejně jedno. Takový holt už je život. "Nemáme čas, druhá možnost bude rychlejší," pronesu nakonec a pak už se sama raději věnuji tomu, čeho jsem si všimla a zvažuji, co bude nejlepší. I když by možná bylo zajímavé zjistit, jak lavinu kamení spustili, šplhat nahoru po nejistém terénu se mi moc nechce. Moudřejší bude zkusit zjistit, nač se někdo tak snažil, aby spustil lavinu právě zde. Když je Arlo hotov, seznámím jej se svým záměrem. "Poohlídla bych se po tom místě, kam dopadlo kamení. Někdo se snažil a musel k tomu tedy mít dobrý důvod. Měli bychom si ale dávat pozor, aby nás tu někdo nezahlíd. Přeci jen je to otevřený prostor." S tím se pomalu vydám do míst, která vypadají trochu slibně pro naše další pátrání a doufám, že zde najdeme alepoň nějaké další vodítko jak dál.

Arun - 29. června 2020 17:54

Kdysi dávno hrdinou… Hela Poté co Hela promluví, muž sebou cukne, jako by se probíral ze spánku. Pomalu zvedne hlavu. Tvář má zarostlou a neupravenou. Oči má unavené a ospalé. Pes se při hlasu Hely zvedne a postaví se mezi neznámou dvojici a svého pána. Ovce se bez zájmu pasou dál. Muž ihned neodpoví, nejprve přejede očima přes dvojici – nejprve po Hele a poté po Sigvarovi. Když si prohlíží medvědobijce, tvář se mu zachmuří. Vrátí se k Hele pohledem a semkne rty. „Bohové s tebou, vědmo.“ Neprotestuje, je to Armjorn. Avšak dále mlčí. Zůstane sedět na kameni a dívá se po ovcích. Mezi kameny vane chladný vítr blížícího se večera a ticho přeruší jen tu a tam zabečení ovce. Už má Hela pocit, že nic víc bývalý válečník neřekne, ale pak se pomalu zvedne. Musí se opřít o svou hůl – Hela si všimne, že kulhá na jednu nohu. Když stane před vědmou, uvědomí si, že je to učiněný obr. Není nižší než Sigvar a má stejně rozložité tělo vybičované dlouhými roky tvrdého života. Od pohledu je ale mladší než Sigvar. Nemá tak zjizvenou tvář ani vlasy prokvetlé stříbrem. Vlastně nemůže být o mnoho starší než Elfstan či Halstein, teprve ve středním věku. I tak starší a zkušenější než ona… ale ne o tolik, jak to nejprve podle vyprávění vypadalo. Na věku mu zdánlivě přidávají shrbená záda a zranění, kvůli kterému nemůže stát rovně. Dokonce, i když pouze v klidu stojí, zahlédne v jeho tváři bolest. Dobře jí skrývá, ale něco takového se před zkušenou léčitelkou nedá úplně schovat. Pomalu si povzdechne a sjede očima na Sigvara. „Bjornjaegere,“ osloví ho a Sigvar přikývne, než odpoví: „Nordavinde.“ Ústa bývalého válečníka se zkřiví do nehezkého úšklebku. Je v něm i náznak smutku. Odkloní hlavu, udělá krok zpět a posadí se opět na kámen. Další slova jsou spíš zamumláním: „Už ne. Už jen pastýř Armjorn.“ Jeho oči, které se na moment zdály soustředěné, se ztratí v dálavách krajiny. Jeho tvář se od nich odvrátí zpět k ovcím. Zůstane tiše zahleděný a víc nic neříká. Akce nebo opatrnost? Letitia Představa malého ohně všem zvedne náladu a během chvíle ho má desátník rozdělaný. Mohou tak plánovat alespoň nad teplým a o poznání chutnějším jídlem, což zejména Elkovi morálku výrazně zvedlo. Bez žrádla žádný voják nebojuje. Rychle se vzájemně seznámí s tím, co obě skupiny zjistili. Riam je příliš neposlouchá – stále není tak docela s nimi na jedné lodi a proto o jejich pletichy ani nemá velký zájem. Jména Freyi si však všimne. Debata se ale rychle stočí jiným směrem. Jejich další plány jsou daleko důležitější. Gaston má svůj názor hned po ruce. „Vyrazil bych rovnou k táboru Společnosti. Pokusím se tam dostat – každou chvíli tam může přijít zpráva od Doresgrücka a celý náš plán bude v koncích. Teď mám ještě šanci použít svůj vliv, abych případnou zprávu od svého bývalého šéfa neutralizoval.“ I tentokrát mu v tom Elko hledá díry. „To je sice pravda,“ začne, zatímco ještě žvýká, „ale pokud už se tam něco z pevnosti dostalo, tak budete vy a jakejkoliv zpropadenej chudák, co přijde s váma, dávat krk přímo do oprátky. Já bych si to nejdřív hezky prohlídnul-“ Obchodník vrtí hlavou. „Nemáme luxus dostatku času. A navíc, pokud by mě kdokoliv při jakýchkoliv výzvědách poznal, celý náš plán by byl k ničemu. Musíme tam přímo nakráčet. Když mi někdo bude krýt záda, mělo by to jít.“ Elko pokrčí rameny. „Mě je to jedno, dokud to nejsem já, kdo s váma bude ten krk strkat na popravčí špalek.“ Po této chvilce domlouvání projeví i Riam zájem. Asi se mu něco rozleželo v hlavě. „Co se děje? Plánujete vyrazit ke Špičáku?“ ptá se s určitou starostí. Neví ještě o tom, že se přímo pod jeho posvátnou horou utábořilo pěkných pár žoldáků Společnosti ani o tom, že se do tohoto tábora plánují vplížit. Gaston se poněkud nejistě podívá po Letitii, Elko spokojeně žvýká dál a větě Nortimberce, které nerozuměl, velkou pozornost nevěnuje. „Copak? Náš velkej kamarád se hlásí jako dobrovolník? Nevim, jestli pro něj budou mít ve Společnosti dostatečně velkou otrávenou kudlu do zad.“ Pohled, který na něj Gaston vrhne, není příliš přátelský. Prozatím se obchodník obrátí na Riama s jednoduchým vysvětlením: „Pouze plánujeme další kroky-“ a zbytek by raději nechal na Letitii, aby doplnila.

Arun - 29. června 2020 17:54

Stopy a vodítka Freya Tělo je rychle odstraněno. S trochou štěstí se o něj postará divá zvěř. Arlo a Freya obracejí pozornost k svahu, kde došlo k sesuvu. Arlo přikývne na její návrh prohledat místo, kde kameny skončily, a sám přidá: „Do toho svahu bych se škrábal jen nerad jen tak pro nic za nic. Navíc tam nahoře musí bejt člověk vidět na míle daleko.“ Dají se do pochodu za o poznání skutečnějším cílem. Netrvá to dlouho a dojdou mezi první kameny. Lavina vzala sebou i stromy a vytvořila na svahu dlouhý pás pohnuté a rozryté země. „Jakmile se něco takovýho dá do pohybu, pak už to nikdo nezastaví, co?“ poznamená Arlo, když se dívá na tu spoušť. „Pojďme to zkusit prohledat. Něco tady bejt muselo. Třeba najdem nějaký vodítko…“ A s tím se pustí dvojice do zběžného prohledávání celého kamenitého pole. Je to náročná a zdlouhavá práce, ale za nějakou stopu by to určitě stálo. První něco objeví Arlo. „Tady!“ zvolá a ukáže na místo. Mezi kamením je vidět černý spálený kruh a některé kameny jsou očouzené. Žoldák si sáhne na saze a zamaže si od nich prsty. Přičichne k nim a zašklebí se. „Petrolej. Ne střelný prach.“ Nejspíš lucerna na olej – něco, co místní rozhodně neznají – ale stěží zdroj sesuvu. Možná však jeho cíl. Na základě této nápovědy začnou hledat dál. Další objev se podaří Freye – pod jedním z kamenů si všimne zaschlé krve a vyčuhující zpřelámané končetiny. Najít to tělo jen tak by nebylo lehké, ale už tu nějakou dobu leží. Zápach mrtvolu prozradil. Je rozdrcená mezi kamením a dostávat jí ven by bylo v podstatě nemožné. Musela to být ale ošklivá smrt, protože se zdá, že muž se dlouho snažil dostat ven, než ho zranění dorazila. Ještě je k poznání, i když to není pěkný pohled… Určitě je to Celestionec. „Něco tu hledali v noci,“ poznamená Arlo. „A někdo jim v tom chtěl zabránit.“ Z kameného pole dozajista povedou stopy – i když staré. Ty by mohlo být možné sledovat. Stejně tak ale mohou hledat dál nebo se dívat po příčině sesuvu. Nebo hledat cíl tohohle chudáka, kterého tu sesuv zastihl.

Hela - 29. června 2020 20:36

Kdysi dávno hrdinou… Skutečně přede mnou stojí Armjorn. V prvních chvílích jsem zmatená. Jen těžko se mi odhaduje mužův věk. To, jak se pohybuje, jeho jizvy a zranění, z něho dělají někoho mnohem staršího. On však nemůže být o mnoho starší, než Elfstan. Opět mi tak na mysl přichází, jak asi k těmto zraněním přišel? Jak se z hrdého a váženého seveřana stal tento zlomený pastýř. Když stane proti mě, vidím v jeho očích bolest. Jen na moment mě napadne, že tato cesta byla zbytečná. Muž, který zde stojí, jen těžko pozvedne zbraň, aby bránil sever. Těžko říct, zdali mu na tom, co se děje kolem Špičáku, alespoň trochu záleží. Ovšem život mě naučil, že nemohu dát na první pohled. I ten nejslabší z nás může být schopen velkých činů. Třeba se mi od Armjorna dostane alespoň dobré rady, ta, jako od Malvíry. Po celou dobu mlčím. Až teprve ve chvíli, kdy se Armjorn znovu usadí na kameni, promluvím. "Horám nezáleží na tom, jak si muži, kteří po nich kráčí, říkají. Nordavind, nebo Armjorn, oba jistě přispěchají na pomoc, když je bohové povolají do zbraně." Krátce střelím pohledem po Sigvarovi. Varoval mě, abych vážila slova, a já dělám, co je v mých silách. "Po naší posvátné půdě kráčejí cizinci. Chtějí nám sebrat to, co je právem každého seveřana. Už jen jejich samotná přítomnost oslabuje naše bohy a posiluje zrádce. Tomu však bude brzy konec. Mé jméno je Hela z Helskary. Přišla jsem za tebou, protože znáš hory, a také lid, který v nich žije. Doufala jsem, že i ty bys nám mohl pomoci."

Letitia - 30. června 2020 17:37

V táboře "A ano, budeme muset jít ke Špičáku," prozradím na čem jsme se více méně dohodli. "Musíme tam kde jsou naši nepřátelé a ti se skrývají přímo tam." Nemá smysl Riamovi lhát nebo na něj něco zkoušet. Stejně by velmi rychle odhalil kam míříme a jenom by se ještě více rozčílil. Lepší si to odbýt teď než pak později někde kde se to zrovna nebude hodit. "Potřebujeme proniknout do jejich tábora a zjistit co se tam děje. Zatím nevíme nic důležitého, ale vzhledem k tomu, že jsme Freyu nenašli tam kde jsem předpokládala, že by mohla být je velmi pravděpodobné, že nějaké stopy po ní nalezneme tam kam máme v plánu jít." Možná, že tohle je náš poslední rozhovor pokud převládne jeho pověrčivost a spravedlivý hněv, že noha cizáka vstoupí na posvátnou půdu, ale s tím se nedá nic dělat. Já tam musím. Proto se tedy otočím na desátníka. "Do tábora půjdu s panem Korrelem já," ubezpečím ho. "Čas se krátí a potřebujeme to udělat co nejrychleji. Zda již byli zpraveni nebo ne zjistíme teprve až se tam dostaneme. Nejspíš naše podobizny s odměnou na stromy věšet nebudou, takže to musíme riskovat. A uděláme to pro jistotu hned. Dorazit tam později odpoledne nebo večer nám může pomoci. Větší únava, menší ostražitost." Snad se Elko trochu uklidní když nebude strkat ruku lvovi do tlamy. Bude muset ale zůstat v lese, ale předpokládám, že pro takového protřelého harcovníka jako je on to nebude velká obtíž a pokud se to povede tak se mu to bohatě vynahradí.

Arun - 01. července 2020 20:02

Národ a víra Hela Bývalý válečník se na vědmu nedívá, i když to vypadá, že jí poslouchá. Její slova jsou uctivá a přesvědčivá… ale to, že je muž slyší, neznamená, že skutečně naslouchá. Sigvar nechává Helu mluvit. Tak jako s Halsteinem či Malvírou, není jeho údělem přesvědčovat lid hor a být jim vůdcem či soudcem. Ani by nic takového sám nechtěl. Jeho přímost a dlouhé roky samoty by mohly být na škodu. Armjorn tiše hledí do kopců a na tváři se opět objeví nepříjemný úšklebek. „Ano, znám náš lid.“ Obrátí se na kameni tak, aby se mohl dívat na Helu. Pes u něj sedí a stále nespouští z cizí dvojice oči. Zdá se přinejmenším tak chytrý jako Mikael… „Dost na to, abych věděl, že jediný, o co jsme lepší než cizáci, jsou naši praví bohové, vědmo Helo z Helskary.“ Cítí z muže hněv – ale je to zahořklý a vychladlý vztek, spíš než bojovná vášeň. Nakloní se vpřed a opře se přitom o svou hůl. Ukáže se jeho zaprášené a opotřebené oblečení pod pláštěm. Hela si přitom všimne, že navzdory své válečnické minulosti u sebe má jen sekeru, kterou seveřané bez tak považují v prvním místě za nástroj. „Cizáci se procházejí po posvátných místech už desítky let. Na druhý straně hor se mezi rozpadlejma svatyněma našich bohů procházej seveřani, co zapověděli pravý bohy a přijali radši novýho a s nimi tam chodí i jižani.“ Na jeho tváři je vidět spíš posměch než spravedlivý hněv. „Dřív býval náš celý sever, všechny hvozdy na obou stranách hor. Ale pak na druhé straně hor zapomněli, co je pravda, takže jsme zbyly jen my na tomhle pobřeží. A teď už není naše ani to. Já o tom vim.“ Pokýve hlavou. „Snažil jsem se konat, však ano. Ale stařešinové, i vaši stařešinové, vědmo z Helskary, mě odehnali jako válečného štváče, jako ukvapeného floutka. Zkuste vytáhnout s tímhle národem do války, třeba sebespravedlivější, a přece si vylámete zuby.“ Opře se vzad a podívá se zpříma na Helu. „Já už nemám národ, Helo z Helskary, a pokud jo, tak s ním nic nechci mít. Podívej se do těhlech kopců – tady jsou bohové šťastnější než na nějakým posvátným místě. Tady maj klid – a já ho tu mám taky spolu s mírem, tak mě tomu nech. Ovce a psi, to jsou lepší společníci. Dej na má slova, než se to budeš muset naučit tvrdou cestou.“ Dohadování a domlouvání Letitia Riam se při slovech Letitie hluboce zamyslí. Není dvakrát spokojený, jeho obočí se srazí dohromady v chmurách. Slyší ho zamumlat si pro sebe: „To by se vědmě nelíbilo… to vůbec není dobré, to vůbec není dobré…“ Pak se podívá na Letitii zpříma. „Plánujete je vyhnat? A pak sami odejdete? Nebo máte jiný, vlastní cíl?“ Jen čestný horal by očekával, že přímý pohled a čisté srdce jsou dost na to, aby odhalil každou lež. Takové otázky by každému Celestionci připadaly při nejlepším absurdní – zvlášť položeny tak konfrontačně. I nevinný člověk by tady pro jistotu zalhal. Ať už přijde odpověď jakákoliv, možná, že jí seveřan ani tak nebude věřit. Gaston si odkašle a přidá svůj vlastní názor: „Chceme překazit jejich činnost, ano. Nevím, jestli je úplně v našich silách je vyhnat, ale možná bychom je mohli donutit k odchodu.“ Bývalý úředník Společnosti musí tušit proč tu vlastně Společnost je… a že to je něco dost důležitého, z čeho by sám mohl mít užitek… ale možná, že už mu jde hlavě o to, se odsud dostat co nejrychleji někam, kde mu po krku nikdo nepůjde, podobně jako Letitii. Mezitím pokračuje i domluva v Celestionské jazyce. Elko se okamžitě spokojeně zašklebí, když se dozví, že nemusí strkat nos do případné pasti. Ale pak zaváhá a zamračí se. „Počkat, to znamená, že si budu muset poradit se seveřanem? Neumím tou jejich hatmatilkou ani slovo.“ Jeho poznámky ignoruje Korrel, který spokojeným přikývnutím schválí plán Letitie. „Dobrý nápad. Sice budou nejspíš pozorní pořád, ale večer máme lepší šanci. Jak říkáte, i když by někdo mohl znát naše jména, od pohledu mohou znát tak maximálně mě. A koneckonců toho chceme i využít. Můžu vás jednoduše představit jako spolupracující kontakt – máme své lidi i v armádě Jeho Veličenstva.“ Desátník, když vidí, že jim to nejspíš nerozmluví, pokrčí rameny a přidá: „Nevím, jak to plánujete vyřešit se seveřanem, ale já bych se klidně mohl držet dál. Sice nezmůžu moc, ale kdyby se chystala nějaká zrada, můžu dávat bacha a kdyžtak vás z toho zkusit vysekat.“ Korrel se pousměje a přidá upřímně: „Nebudu lhát, že budu klidnější, když budu mít alespoň nějakou pojistku…“ Dobře mířený výstřel nebo včasné varování může zachránit krk z nejhoršího. Ještě však vše musí domluvit s Riamem, který je i nyní na vážkách ohledně dalšího pokračování s jejich skupinou. Na druhou stranu, vztek už z něj vyprchal a není tak úplně proti nim…

Hela - 01. července 2020 20:39

Národ a víra Z Armjorna cítí zlobu a hořkost. Zprvu jsem si myslela, že to snad byli bohové, kdo ho zradil. Nebyl by první, od koho bych taková slova slyšela. Vzpomínka na Olsona je stále ještě příliš čerstvá. A slova, která vyřkl, mi stále rezonují v uších. Avšak tady jde o něco jiného. "...odehnali mě jako válečného štváče..." Nebyli to bohové, ale lidé, kdo Armjorna zapudil do těchto míst. Mlčím, po celou dobu, co muž hovoří. Krátce jen pohlédnu na Sigvara, ale neočekávám, že by mi přispěchal na pomoc. Tohle je můj boj. To já se rozhodla požádat Armjorna o pomoc a jsem to jen a pouze já, kdo ho může přesvědčit k činům. Pokud se mi to nepodaří, celá tato dlouhá a náročná cesta byla zbytečná. "Zbytek severu už možná zapomněl, ale tohle je náš kraj a pokud můžeme něco změnit, měli bychom to udělat. Možná, že bohové jsou v těchto kopcích spokojení, možná se jen smířili. Pravdou ale je, že když nekráčejí po posvátné půdě, jejich vliv slábne. Nempůžeme nyní složit zbraně, protože tím bychom dovolili cizákům, aby si vzali tento kraj, a Zrádce by zvítězil." Stále mluvím klidně a uctivě, i když plamen v mém srdci burácí a spaluje. "Půjdou tou trnitou cestou, i kdybych jí snad měla kráčet sama. Pokud bych jen mlčky přihlížela, bylo by to, jako bych sama svrhla prastaré obelisky a pošlapala posvátnou půdu. " Kývnutím hlavy naznačím Sigvarovi, že odcházíme. "Nebudu tě přesvědčovat, abys pozvedl zbraň k boji, ale jsem si jistá, že když to neuděláš, tak zde svůj klid budeš hledat marně." S tím lehce pokynu hlavou, a obrátím se k odchodu.

Letitia - 02. července 2020 17:25

Do jámy lvové "Však vy si desátníku nějak poradíte. Věřím, že to není první člověk se kterým se domluvíte aniž byste znal jeho jazyk. Možná se nám, nebo aspoň jednomu podaří vyklouznout a předat vám novinky a dohodnout se co dál, ale zatím nechci předbíhat." Skutečně věřím v jeho schopnosti a jeho vychytralost. Tím je tedy hotovo. Plán je načrtnutý a nyní je potřeba ho jenom vykonat. Začínám trochu cítit nervozitu. Může se pokazit tolik věcí. Nedávám to však na sobě znát. Je to stejné jako před bojem. Ty minuty před střetem jsou nejhorší, jakmile na to dojde člověk již nemá příliš šanci myslet a snaží se jenom přežít a splnit rozkazy. Tohle bude podobné. "Ještě chvilku si odpočineme a pak vyrazíme," rozhodnu, že jim dopřeji ještě chvilku oddechu. Kdo ví kdy se znovu dostaneme k tomu abychom mohli jen tak bezstarostně sedět kolem ohně. Pak mě ještě něco napadne. "Güntere vy si najdete nějaké hezké místo odkud uvidíte do tábora. Věřím, že to pro vás nebude problém. Už jste tam byl. Kdyby se něco dělo začnete střílet ať můžeme uprchnout. Pokud to půjde dobře dám vám znamení, že se můžete stáhnout," dám desátníkovi další instrukce. Jistě ho napadlo to samé co mě. Nejraději bych i nějak zapojila Riama, ale netuším jakým způsobem. Střílet neumí a vzít ho sebou není dobrý nápad. Prostě bude dávat pozor na Elka a snad to vyjde. "Ještě mě tak napadá... nebral jste sebou výbušniny?" otočím se na poddůstojníka. Něco takového se vždycky hodí mít na své straně. Nakonec zkontroluji čas a sama pro sebe přikývnu. Jde se do akce. Všechno zabalit, zahladit stopy a můžeme jít.

Arun - 03. července 2020 20:07

Starý ovčín Hela Bývalý válečník jí naslouchá… naslouchá jí pečlivě. Ale ještě nic neříká. Když se však Hela a Sigvar obrátí k odchodu, zvedne oči. „Počkej! Slunce se sklání. Není radno cestovat v horách v noci, dokonce ani pro vědmu a medvědobijce.“ S námahou vstane a opře se o hůl. „Možná se stane, že tvá trnitá cesta bude ta stejná, jako byla ta moje – stejně pošetilá,“ dodá na moment hořce, ale rychle pokračuje: „Ale v takovém případě by byl hřích odehnat tě s holí.“ Sigvar na muže zpříma pohlédne. Jako mnozí, dokonce i Armjorn před tím pohledem uhne očima. „Ještě jsem neřekl ano. Ale útulna, kde přespávám, není daleko a je ve stejným směru jako vaše cesta zpět.“ Nakonec tím chladným a zahořklým srdcem přeci jen pohnula. Nedá se říct s jistotou, čím konkrétně na něj zapůsobila, ale nejspíš to nebyla slova – spíš něco v jejích gestech, něco co v ní musel spíše vidět, než že by mu to sama pověděla. Není žádná škoda jít spolu s ním. Po dlouhém pochodu už jsou oba velmi unavení a vyspat se mimo živly v teple nezní vůbec nepříjemně. Muž nyní stojí opřen o starou hůl. Hvízdnutím dá povel svému psu, který hned shromáždí ovce. Bez dalšího slova vyrazí směrem, který naznačil. Nechodí tak pomalu, jak by se dalo od mrzáka očekávat. Netrvá to dlouho a stanou před malým a starým stavením, u kterého je i ovčín. Seveřan zažene své stádo a pobídne dvojici dovnitř. Není nijak přívětivý. Ale neodehnal je. Útulna je cítit ovcemi, nevydělanou kůží a surovou vlnou. Hela si všimne rozdělaného kabátce z vlny a několika dalších věcí, kterými se nejspíš po dlouhých večerech starý válečník zabavuje. Všimne si také, že na jedné stěně je cosi pověšeného, zakrytého ovčími kožešinami. Zatímco Armjorn mlčky rozdělává oheň a dělá skromnou večeři z jehněčího, přistoupí ke kožešinám a podívá se pod ně. Na stěně je pověšená dvouruční válečná sekera. To je zbraň, se kterou v časech Písní táhli seveřané do boje… „Posaďte se a najezte se,“ zamumlá Armjorn a spěšně shrne vše rozdělané ze stolu a přistaví k němu pro ně stoličky. Dělá to ztuha a stále se opírá o hůl, ale ani na moment by si nenechal pomoci. Venku se mezitím skutečně setmělo. Jejich cesta byla dlouhá a jak Sigvar předpokládal, trvala celý den. Na druhou stranu už stihli najít Armjorna… a ještě je tak docela neodmítl. Podá jim jídlo v miskách a posadí se proti nim. Sám nejí. Poklepává prsty na stůl, střídavě hledí do ohně a na Helu. Není mu mnoho do řeči. Kam se seveřanem? Letitia Desátník se nezdá být její důvěrou příliš polichocený, ale snáší to mlčky. Jen tu a tam pokukuje po Riamovi, jako by si ho odhadoval. „Jasný. Možná, že budu i trochu klidnej, když mi bude takovej obr hlídat záda. Pokud mě teda samou radostí nezardousí,“ nakonec zhodnotí pochybovačně. Když se ho poté Letitia zeptá na výbušniny, jen se zamračí. „Jen prach, nic víc. Armáda nemá ráda, když si v tomhle moc povyskakujem – granáty patří do rukou jen granátníkům. Nejni dobrý pro morálku, když vám desátník před očima vybuchne na tisíc kousků.“ Hrubé kovové granáty se střelným prachem byly skoro tak nebezpečné pro svého nositele jako pro nepřítele. „Ale všim sem si, že v tom táboře je docela dost soudků – a obsah sem si domyslel. Prach a kule pro regiment. Kdyžtak můžem zkusit něco vymyslet a něco vyhodit do povětří, kdyby se věci pokazily.“ Poté si všichni jdou ještě odpočinout a teprve pak se začnou připravovat na odchod. Při té příležitosti se ještě ozve zamyšlený Riam. Po odpovědi Gastona zmlkl a až nyní se ozval. „Měl bych o těch cizácích říct lidem… slyšel sem, že už se to řeší,“ řekne váhavě. Naznačuje na svůj průzkum ve vesnici. Možná, že už se nějaká trestná výprava i chystá. A pokud na to dojde, jakékoliv dokumenty, které by mohli použít proti Doresgrückovi by seveřané rozhodně neuchovávali… „Nebylo by asi správný – teda, nemyslim, že by bylo dobrý, aby kdyby se něco semlelo, ste to odnesli jako ostatní.“ Gaston překvapeně vzhlédne na tu ukázku nebývalé přívětivosti od divokého seveřana. Nic ale bývalý obchodník neřekne, Riam mluví s Letitií, ne s ním. „Můžu vám zkusit pomoct. Jestli chcete vyhnat cizáky, byl bych to ochotnej zkusit.“ Poté, co toto dořeší s Riamem, nezbyde už skutečně nic než vyrazit. I tato debata se odehrává, když už mají všechno sbaleno a pomalu se zvedají. Pozoruje je i Elko, který si mezitím vyčistil svou starou pušku. Nyní se ještě zastavili a vyslechli si, co má Riam na duši. Ten ale teď skončil a hledí na Letitii, jaký bude její rozhodnutí a zdali ho pošle za místními nebo pro něj najde místo v jejich plánu…

Hela - 03. července 2020 22:07

Starý ovčín Srdce mi poskočí v naději, avšak vyhráno ještě nemám. Těžko říct, co na pastevce zapůsobilo. Možná si dělám jen marné naděje a bylo to severská pohostinnosti, co muži zabránilo, nechat nás odejít do noci. Možná se v něm přeci jen něco pohnulo. Naděje umírá poslední. "Děkujeme." Vděčně pokývu hlavou a následuji muže, a jeho psa. Armjorn žije opravdu skromně. Jeho příbytek je cítit ovcemi. Vše hovoří o tom, že zde skutečně přebývá ovčák, nikoliv válečník. Avšak mé bystré oči rychle najdou to, co sem zdánlivě nepatří. Zatím co náš hostitel chystá večeři, já odložím kožešiny a odhalím, co se pod nimi skrývalo. Můj zrak padne na obouruční sekyru, tohle není žádný nástroj na štípání dříví, ani kácení stromů, tohle je skutečná zbraň. Takovou vládnou jen opravdoví válečníci. Konečky prstů přejedu po dřevěném toporu, a pocítím přitom bázeň. Jaké silné ruce touhle zbraní vládly. Já sama bych měla problém zbraň i jenom uzvednout. Věděla jsem, že Armjorn není jen tak ledajaký horal, náhle na něj ale hledím zcela jinýma očima. Nechám sekyru odkrytou a usadím se ke stolu. Jídlo je prosté, ale po celodenním pochodu jsem vyhládlá a tak se do něj nadšeně pustím. "Co přiměje muže, aby pověsil svou sekeru na hřebík?" Ta otázka vyklouzne z mých rtů dřív, než se stihnu zarazit.

Letitia - 04. července 2020 18:55

Na cestě do ležení Společnosti Přemýšlím nad Riamovým návrhem. Má něco do sebe. To rozhodně. Využít místní horaly na odvedení pozornosti by nám s Gastonem velmi pomohlo. Jenom se bojím aby se to velmi rychle nevymklo z rukou. Přesně jak říká, nerada bych aby se mi nějaký zdejší kolohnát pokusil rozseknout hlavu sekerou. Proto si dávám s odpovědí na čas a zvažuji to ze všech stran. Jsem již na cestě když konečně promluvím. "Za zeptání se nic nedá," tak napůl souhlasím. "Nejdříve to obhlédneme a pak můžete zkusit promluvit s několika zdejšími lidmi. Nejdříve zjistit jaké panuje nálada, jestli mi rozumíte. Bezhlavým útokem toho příliš nedokážete. Jak jsme viděli, vesničany hlídají a pokus se začnou shromažďovat tak se nachystají a mohlo by to pro vás dopadnout hodně špatně." Pohlédnu na Riama zda mi rozumí. Mohl by to být pro ně pořádný masakr. Společnost jistě bude mít opevněné pozice a běžet přímo proti mušketám by si vyžádalo mnoho zbytečných životů. Proto zkusím ještě jeden návrh. "Pokud chcete aby to mělo co největší dopad, tak vám s tím pomohu a poskytnu vám výhodu v útoku, ale ráda bych kdyby jste s tím počkali až vám dám znamení. Šlo by to?" Taková podpora zevnitř je vždy velmi výhodná. Tak říkajíc jim otevřít brány by celý útok velmi ulehčilo, ale je otázka zda budou chtít se mnou spolupracovat. Vím co se říká o darovaném koni, ale tihle lidé to často vidí jinak. Nechám mu čas na rozmyšlenou a pokračuji vpřed.

Arun - 05. července 2020 20:09

Časy se mění… Hela Poté co vědma odkryje zbraň a usadí se k jídlu, jí ještě chvíli se Sigvarem v klidu. Poté ale Hela vzhlédne a spatří Armjorna strnule sedět na lavici proti nim a pozorovat starou zbraň. Skoro jako by jí viděl prvně – nebo jako by byla zakrytá už dlouhé roky. Otázka Hely zazní do ticha. Sigvar také přestane jíst a zahledí se na stěnu. Armjorn neodpovídá. Dům tiše vrzá, z dálky je slyšet bečení ovcí, jinak nic. Kolem sedících pomalu projde pes, který se svalí před ohněm a položí svou mohutnou hlavu na přední tlapy. Armjorn sebou trhne, probudil se ze zamyšlení. Možná, že i ze vzpomínek… „K čemu jinému je zbraň, kterou ten, komu patří, ani neuzvedne,“ řekne s povzdechem, obrátí se zpět k ohni a nabere si jídla i do své misky. Pomalu začne jíst. Oči má zabodnuté do jídla a uhýbá pohledem před Helou. Sigvar se pomalu zvedne. Hela teprve teď pozná, že na medvědobijce udělala sekera téměř stejný dojem jako na Armjorna. Oči na ní má upřené, jeho tvář je nečitelná jako vždy. Dojde až ke zbrani a přejede po dřevu rukou. Je od pohledu vyhlazené dlouhým užíváním a ztmavlé potem. Sigvar se obrátí k břitu, po kterém přejede prstem. „Ostrá. Stejně jako před lety.“ Armjorn se zamračí, ale neodpoví Sigvarovi nic. Stále tiše hledí do misky. „Kolik je to roků?“ zamumlá medvědobijec. „Pět? Deset?“ Ale starý válečník jen neochotně zavrtí hlavou a zvedne tvář od jídla. „Je to zapomenutá věc. Věci se mění. Prsty, které se pevně svíraly, můžou se jednou jenom třást. Muž, který stál rovně, může jenom kulhat až do své smrti.“ Znechuceně odstrčí misku a obrátí se k ohni. „Národ, který stál hrdě, může být navždy poražen. Poražen bez bitvy. Prohra začíná v hlavě, začíná v srdci. Je pozdě vést válku. Sever už prohrál a my na tom nic nezměníme.“ Medvědobijec nic neříká. Armjorn se pojednou rozhodně zvedne a dokulhá až k němu. Začne opět věšet kožešiny na jejich původní místo a přehazovat je přes starou zbraň. Hela na sobě ucítí pohled Sigvara. Teď je čas konat – další příležitost nepřijde. Pod Špičákem Letitia Nakonec domluva dopadne dobře. Riam pomalu přikývne na návrh Letitie. „Vyrazím raději za místními. Nemám zájem dívat se, jak jižani pošlapávájí naše posvátná místa,“ řekne rozhodně. „Zkusím zjistit, jestli tudy neprošla Freya. Promluvím si s lidmi trochu víc… třeba se něco dozvím. Pak vás najdu pod Špičákem. I kdyby jen abych vám řekl, že můj národ si poradí i bez vás – nebo snad s nabídkou pomoci, pokud budou obě strany co k čemu,“ řekne nakonec hrdě a bojovně. Tím je konečně problém vyřešen, dokonce i záležitost seveřanů. Mohou konečně vyrazit na cestu a kráčet k horám nerušeně. Riam se brzy oddělí, aby se vyptal na místní. Ještě váhavě přislíbí, že se pokusí zařídit, aby místní nezaútočili příliš brzo… nebo aby alespoň věděli o Letitii a nesnažili se jí zabít, pokud by došlo na boj. Nakonec se však rozloučí a vidí ho zmizet v křovích směrem k nejbližšímu proužku kouře. Jejich cíl už je přímo před nimi, průvodce není třeba. Brzy se tak zbývající trojice dostává do stínu hor. Letitia vidí poprvé Špičák zblízka. Jeho kámen je docela jiný než okolní hřebeny – černá skála, která působí zlověstně… trčí vzhůru, jako obnažená kost nějakého padlého titána. Špičák je jedna z nejvyšších hor na téhle straně Varldbergen. Stojí osamocená uprostřed vlastního údolí, což dojem nezměrné velikosti ještě posiluje. Stojí nyní v ústí onoho údolí. Už zdálky Letitia vidí sloup kouře z kuchyňských ohňů. Společnost připravuje večeři. Brzy už i vidí bílou látku stanů tábora, kvůli kterému sem přišli. Není nijak malý. Potvrdí se dřívější odhady – je tu několik tuctů mužů nejméně. Není tam moc jasně vidět a nemůže tedy udělat žádný přesnější odhad. Brzy se vše dozví zblízka. Než tam ale vyrazí, Elko je zastaví a ukáže paží k jednomu ze svahů. Spatří tam jakousi postavu. O kus dál si všimnou další. Brzy se opět ztratí, dřív než Letitia stihne vytáhnout dalekohled. „Horalové. Neskrejvaj se. Vůbec – skoro chtěj, aby je někdo viděl. Sakra, tohle se mi nelíbí.“ V ruce drží desátník připravenou pušku. Pochoduje s ní – a od toho Letitia snadno pozná, že mu jeho vojenské instinkty napovídají nebezpečí. Větší než doposud. „Můžu se zkusit schovat blízko, ale to by mě zas mohli chytit. Mohl bych to zkusit z větší dálky, ale pak co bych zmohl…“ uvažuje na hlas desátník a vybírá si vhodnou pozici. Gaston ho neposlouchá a zbavuje se svých svršků, které ho činili alespoň trochu nenápadným v divočině. Shodí zejména plášť z kožešin a těžký ruksak se zásobami. „Musím vypadat nenápadně. Jako že jsem teprve druhý den na cestě a že mířím přímo sem,“ poznamená. „Nevím, jestli se můžete udělat méně oficiální, pokud to jde, slečno. Možná na sebe můžete naopak ty kožešiny vzít,“ poznamená s pousmáním. „Přemýšlím jestli by bylo lepší vás představit přímo jako důstojníka armády, nebo radši neplašit a jen vás odmávat a nechat si je myslet, že jste jen další zálesák.“ Poslední přípravy… brzy bude rozhodnuto. Ještě se s oběma muži může rychle domluvit nebo případně poupravit svou strategii či provést rychlý průzkum, ač už je tlačí čas a vytrácející se světlo.

Hela - 05. července 2020 20:30

Časy se mění… Ani jsem nečekala, že můj čin bude mít takové následky. V tichosti se věnuji jídlu, ale když vzhlédnu, spatřím Armjorna, jak strnule hledí na zbraň na zdi. Na okamžik se zarazím. Možná jsem zašla příliš daleko. Dloubat do bolavých ran starého medvěda také není dobré. Avšak Armjorn mi odpoví s klidem v hlase, bolest však zakrýt nedokáže. Sleduji Sigvara, který vypadá, že je zbraní očarován úplně stejně, jako ovčák sám. Mlčím, nevměšuji se do jejich rozhovoru. Ale zamračím se, když opět slyším Armjorna mluvit o tom, že bitva je již prohraná. Když muž začne kožešiny věšet zpátky na zeď, odložím misku, a vstanu. Ani nepotřebuji Sigvarovo tiché pobídnutí. Dobře vím, že v toulci mi zbývá jeden jediný šíp, pokud se netrefím, další možnost už nedostanu. "Prohrál jsi jen tehdy, pokud tomu věříš. Ten, kdo se vzdá bez boje, má jen jedno jediné jméno." Na okamžik se odmlčím, nemusím ho vyslovovat nahlas, oba muži dobře ví. A já zase vím, že nyní jsem zašla už příliš daleko na to, abych se mohla vrátit. Armjorn mě buď vyslechne, nebo vyžene. Jiná možnost není. "Možná už neuzvedneš svou sekeru, ale to ještě neznamená, že tě srazili na kolena. Dokud máš sílu vstát, a bojovat, tak neprohraješ nikdy. Ty nemáš právo nazývat se seveřanem, když nám radíš, abychom složili zbraně!" Na konci už se v mém, jindy klidném hlase, ozývá hněv. Už nehledím na rady, které jsem dostala od Sigvara. Řeknu Armjornovi přesně to, co si myslím.

Letitia - 05. července 2020 20:57

Pod Špičákem Riam nás opustí a já v duchu vyšlu modlitbu k nebesům aby to s ním vyšlo. Snad skutečně vezme rozum do hrsti a pokusí se mi trochu vyjít vstříc. I tak to nebude mít snadné přemluvit ostatní. Když vidím, jak se tu hlídají navzájem, Společnost horaly a horalové Společnost, hned je cítit větší napětí ve vzduchu. Schyluje se pořádné bouři. "Zbytečně neriskujte," požádám Güntera. "Snažte se zůstat skrytý co to jenom jde a pokusím se s vámi spojit tak rychle jak to jenom půjde. Pokud narazíte na místní zkuste jim říci: Jsem přítel," poradím ho a nechám ho několikrát ta slova zopakovat. Možná to nepomůže, ale lepší než se vůbec nepokusit. Gaston se mezitím upraví tak aby vypadal přesně jako člen Společnosti. Dívám se na tu změť kožešin a nakonec přikývnu. "Dobrý nápad," přitakám a odstraním všechny součásti výstroje, které by mohly prozrazovat kdo jsem. Přehodím přes sebe plášť a nasadím neproniknutelný výraz. "Lepší bude o mně nic neříkat a jenom mě uvést jako doprovod. Ať jsou v nejistotě kdo jsem. Bude to hrát pro nás když si nebudou jistí zda jsem jenom obyčejná ženská z pevnosti nebo třeba tajný agent koruny. Narážka tady, náznak tam a budou mít zamotanou hlavu jedna dvě," rozvedu jeho nápad. To by mohlo některé dveře snadněji otevřít a mé vyptávání nebude vypadat tak nepatřičně. Jakmile je divadlo nachystáno a desátník si vybere své hnízdo zamíříme do tábora. Kápi si přetáhnu přes hlavu aby mé světlé vlasy nebyly tak na očích. Pušku držím v rukou. Je nabitá a připravená ke střelbě. S každým krokem blíž stanům jí svírám pevněji a pevněji a očima těkám sem a tam abych snad odhalila hrozící léčku pokud se již o nás ví.

Arun - 07. července 2020 20:34

Hněv války Hela Zatímco Hela mluví, Armjorn přestane pomalu věšet kožešiny. Zahledí se na zem. Váhá? Přemýšlí? Slova vědmy pokračují – a při poslední větě vidí, jak se v ovčákovi něco pohne. Pohne se proti ní. S děsivou rychlostí, obzvlášť na mrzáka. Pažemi jí chytí za límec kabátce pod krkem. Nemůže se ubránit síle, která se v bývalém válečníkovy vzedmula. Smýkne s ní na druhou stranu a poté jí zvedne jako pírko. Přimáčkne jí ke zdi, stále jí držíce nad zemí. Hela ucítí, jak se jí do zad zaryje topůrko staré zbraně. Vidí v jeho tváři planoucí vztek… a také nesmírnou bolest, kterou jen do ruda rožhavená emoce mohla překonat. „Nevíš nic o bojích, které jsem vybojoval!“ zavrčí vztekle. „Nezvi mě Zrádcem a netahej mi ho pod střechu!“ Vidí, jak se na jeho čelu objeví kapičky potu. Stále jí drží ve vzduchu – ale bolest pomalu překonává vztek. Neublíží jí, tím si je jistá. Poznala to hned – i protože se Sigvar ani nepohnul… tohle nebyla hloupá, nesmyslná zuřivost… dokonce ani v největším bojovném zápalu neztrácí skutečný válečník rozum. To nebylo posednutí Zrádcem. Jen spravedlivá vášeň severského srdce. Medvědobijcova dlaň pomalu dopadne na rameno bývalého válečníka. Ten párkrát zamrká. Hela ucítí, jak se stisk povoluje a jak její nohy pomalu dosedají na zem. Uslyší hlas Sigvara: „Zrádce přichází nehledě na nás. Nesmí zvítězit.“ Armjorn pomalu odstoupí od Hely – dívá se na ní docela cizíma očima. Jako by jí vůbec neviděl. Mlčí. Pomalu jí odstrčí stranou. Jeho výpad shodil kožešiny a čepel sekery se opět leskne ve světle plamenů. Uchopí mohutnou zbraň do ruky a s heknutím jí sundá ze zdi. V tom momentu na ní padne a opře se o ní jako o hůl, čepelí vzhůru. Sekeru drží hned pod ostřím a napadá na ní plnou vahou. Jeho útok nejspíš rozvířil starou bolest. Takto dokráčí Armjorn zpět k lavici před ohněm. Usadí se zády k nim a sekeru si posadí proti sobě. Pes po jeho boku se prudce zvedl, když došlo na akci, ale nyní opět usedl ke svému pánovi. Sigvar se podívá na Helu a přikývne. Schvaluje to, co udělala. Obrátí se a usedne zpět k večeři, kterou začne dojídat. Co mohlo být řečeno, řečeno bylo. Armjorn se bude muset rozhodnout. Stále ještě neřekl své ano. Má čas do zítřka. Opřel sekeru mezi koleny a z kapsy vytahuje malý brousek. Místností se brzy rozlehne skřípaní, jak kámen přejíždí po oceli… Přetvářka Letitia Vše je dohodnuto. Podle rady Letitie se desátník drží zpátky a neplánuje se příliš ukazovat – a zvolí si také pozici trochu dál, aby nevhodným prozrazením vše nepokazil. Ohledně její rychlé jazykové lekce se starý desátník tváří dost skepticky, ale poslušně slova zopakuje. Není to žádná sláva. S trochou štěstí to nebude muset využít… Poté už jsou připravení vyrazit do tábora. Brzy se rozdělí a dál pokračuje jen Gaston následován Letitií. Prostranství, kde je tábor, je poměrně otevřené. Stromy jsou vykácené a použité na stavbu trvalejšího tábora. Rozhodně to není jen pár stanů na několik nocí. Tábor si mohou v klidu prohlížet, zatímco k němu kráčí. Nevadí jim, že si jich někdo všimne. To vlastně i chtějí. Jedná se o uskupení několika velkých stanů, jeden je nejspíš pro čtyři muže. Takových je asi půltuctu. Pak je tu i větší počet menších stanů, a to vše je v přibližném kruhu, v jehož středu je i kuchyně pod otevřeným nebem. Tam je hlavní oheň a tam jsou soustředění muži na večeři. Je tam nejspíš i ten, kdo tomuhle všemu šéfuje. Stany i oblečení jsou dost různorodé – není to koneckonců armáda. Co se týče obrany, mnoho toho tábor na první pohled nemá, ale všimla si rozmístěných hlídek a určitě jsou tu i nějaké skryté pasti. Gaston se k ní nakloní a zašeptá: „Cítíte to? Ten pocit, když na vás míří lidi, které nevidíte…“ Hlídky už je museli zpozorovat. A brzy se objevil zamračený zálesák s puškou v ruce. Zastavil je asi padesát kroků od tábora. Jako by se zjevil z křovisek. „Stát!“ zavolá. V ruce drží pušku. „Co tu chcete?“ Na nějaký protokol se tu kašle… a pokud se tomuhle chlapovi odpověď nebude líbit, rovnou je s kamarády odstřelí. Jejich příchod už vzbudil nějakou pozornost. U nejbližšího stanu se shromáždilo několik mužů s puškami a pozorují je. Letitia si všimla, že se také objevil nějaký povědomý mužík s vousem a brýlemi. Krom něj zahlédla také někoho, kdo tak trochu připomíná Gastona… s trochu inteligentnějším pohledem, nejspíš úředník. Gaston se chopí slova. „Jděte mi z cesty. Jsem Gaston Korrel a jdu z Ornbjarnu. Posílá mě Doresgrück.“ Mluví dost hlasitě, aby ho slyšela i shromážděná skupina. Zalesák se zamračí. „Hm. Vo ničem takovym nevim. A co ta ženská?“ naznačí k Letitii. Gaston nezaváhá ani na moment. „Do toho vám nic není, jen doprovod“ řekne odměřeně. Muž se ale nezdá příliš přívětivý a zavrčí na Letitii: „No, co seš zač? Vyřízli ti jazyk?“ Nezdá se, že by Gastonovo jméno vzbudilo moc respektu… ale dozajista za ní bude mluvit i dál, pokud jí nechá…

Hela - 07. července 2020 21:20

Hněv války Armjorn se pohne. Mnohem rychleji, než jak bych od mrzáka očekávala. Nebráním se mu, nevzdoruji. Nechám ho, aby mnou smýknul a přitisknul mě ke stěně. Hledím na něj stále stejně klidnýma očima. Vím, že ten vztek, který v něm nyní plane, nepatří mě. Já jsem jen dloubla do bolavého místa a dovolila minulosti, aby se připomněla. Sigvar se ani nehnul, až nyní položí válečníkovi ruku na rameno a jeho stisk povolí. Znovu ucítím pod nohama pevnou půdu. Bitva bila dobojována, avšak na její výsledek si budeme muset počkat. Sleduji, jak se Armjorn, i se svou zbraní, vzdaluje. Usedne zády k nám a po chvíli se místností začne rozléhat zvuk broušení ostří. Znovu se připojím k Sigvarovi u stolu. Teprve nyní ucítím v rukou třas. Rychle ho však zapudím. Medvědobijec schvaluje, co jsem udělala a co jsem řekla, na tom jediném záleží. Nyní je třeba vyčkat a doufat. Stále si nejsem jistá tím, že chci, aby se k nám Armjorn připojil k boji. Viděla jsem bolest, v jeho očích. Vím, že roky, kdy mával svou sekerou, jako by nic nevážila, jsou ty tam. Avšak válečník nám může posloužit i svou moudrostí. Něco mi říká, že pokud se k nám připojí on, pak duch severu opět povstane. Dojím svou večeři a poté se uvelebím ke spánku. V tomto domě jsme v bezpečí.

Letitia - 08. července 2020 15:31

Před branou Jsem v pokušení na toho hulváta jazyk vypláznout aby si ho mohl dostatečně prohlédnout a poznat tak, že ho stále ještě mám. Bojím se však, že by to nedokázal ocenit. Místo toho si tedy jenom odplivnu směrem k jeho nohám jak jsem to viděla dělat vojáky. "Jsi nejenom blbej, ale i hluchej? Snad jsi slyšel, že doprovod, ne?"" zavrčím na něj a vyzývavě se mu zadívám do očí. Když už předstírat tak pořádně. Ruku sevřu na pažbě pistole hezky tomu chlapovi na očích. Jen ať ví, že nejsem bezbranná. "Teď, jestli nechceš odtáhnout s více dírama než ses narodil, uhni stranou. Mám za sebou dlouho cestu a mizernou náladu. Pan Korrel má důležitý úkol tak ho přestaň zdržovat." Snažím se působit co nejpřesvědčivěji jako obyčejný kmán. Stejná jako oni. Trochu drzá, trochu neotesaná a jako když vím víc než říkám. Což to poslední je vlastně pravda, tak alespoň to mi půjde dobře. Každopádně doufám, že Gaston pochopí narážku a vloží se do toho aby situaci trochu zmírnil a byl za toho hodnějšího a moudřejšího. Mohl by si tak v očích ostatních trochu polepšit než ta divoká ženská po jeho boku.

Arun - 09. července 2020 20:30

Ovčín za zády Hela Po střetnutí Hely a Armjorna už se mnoho nemluví. Není o čem. Brzy oba hosté dojí a poté se uvelebí mezi kožešinami. Ty jim dal beze slova ovčák sám. I když s broušením přestal, když oba dva ulehli, Hela dlouho viděla, jak sedí před ohněm, bez myšlenkově drbe svého psa a hledí do plamenů. Skoro jako by hlídal krb před vyhasnutím… Hela ho však dlouho nepozoruje. Rychle usne. Klid a nejrůznější pachy ovčína se jí prolnou i do snů, ve kterých prochází po svých domovských kopcích za bečení ovcí a pozdravů lidí, které dobře zná… Je to uklidňující sen, který jí dodá sílu. V tomto domku není nic nadpřirozeného a nic takového se ani do něj neodváží vstoupit. Ne když pod střechou spí taková společnost. Proto se probouzí osvěžena a plná sil na pochod zpět. Novoluní už je za rohem… snad byl Elfstan úspěšný. Bývalého válečníka spatří, jak stále sedí před ohněm. Brada mu klesla na hruď a svalil se na lavici vedle sebe, jak v zamyšlení usnul. Než však sama vstane, probudí se a mechanicky rozfouká uhlíky, které celou noc střežil. Ani nyní ráno Armjorn mnoho nemluví. Opět jim nabídne jídlo, avšak nikoliv odpověď. Brzy se v tichosti posbírají a začnou se připravovat k odchodu. Když už stojí na prahu a dívají se do unavených očí poměrně mladého muže, kterého jeho zranění proměnilo téměř ve starce, není mnoho co říct. Sigvar však i přesto promluví. „To, čemu v horách zbyla čest a síla, se sejde na novoluní na prvním pahorku předhůří. Výzvu bohů, kterou přinesla vědma Hela, jsem přijal já i Örnsyn. A mnoho dalších.“ Nic víc neřekne. Ale po chvíli zaváhání před sebe natáhne paži. „Příteli,“ řekne jen. Ovčák zaváhá, ale poté ruku stiskne. Po vzoru medvědobijce zopakuje: „Příteli.“ Po opoznání delším zaváhání nabídne pravici Hele, než zajde s posledním rozloučením zpět do ovčína. Sigvar poté pohlédne na Helu a přikývne: „Dobře jsi to udělala, děvče. Všechno, co šlo.“ Zní téměř unaveně. Možná, že na něj tato návštěva zapůsobila víc a hůře, než se na první pohled zdálo. Tábořiště Společnosti Letitia Není úředník Společnosti, který by neuměl bruslit přesně v takových situacích. To oni dodávají někdy dost neurvalým zaměstnancům alespoň nějaké zdání disciplíny. Když se tedy začne ve vzduchu objevovat napětí a muž už si připravuje svou vzteklou odpověď, Gaston se do věci razantně vloží. „Myslím, že to by stačilo. Neplánuji tady dál plýtvat časem.“ S tím udělá nonšalantně a bez nejmenší starosti krok kolem muže a vydá se dál. Po chvíli se zastaví a hlasitě osloví shromážděné muže. „Kdo tuhle sebranku vede? Kde je Tirno?“ Letitia si všimne, jak sebou na druhé straně úředník a brýlatý prospektor cuknou. Úředník, kterého si všimla už dříve, vykročí vpřed ale rozhodně nijak nadšeně. Gaston všechny vyvedl z míry. „Ehm – já – jak říkáte, Markus Tirno – ale my opravdu nevíme o žádné-“ Gaston pokyne Letitii a bez zájmu o sebranku banditů kolem nich dojde až k úředníkovi. „Výborně. Okamžitě od vás chci podrobnou zprávu o činnosti. Přestali jsme dostávat informace. Předpokládám, že poslové z Ornbjarnu sem taky nedošli. Takové výsledky se mi ani trochu nelíbí, pane Tirno.“ A s tím zmatený úředník raději jen bázlivě přikyvuje a vede je přímo do středu tábora. Za nimi poklusává vousatý Orlozskij, jehož jméno si Letitie vybaví a spojí s tváří – je to ten muž, který nedávno dělal problémy v pevnosti s místními a který způsobil celé vyšetřování, které situaci tak vyhrotilo… Je zvláštní, že skončil tady. Očekávala by, že bude polykat vodu na dně fjordu. Gaston ohledně toho neřekl ani jediné slovo. Alespoň se dostali přes první kruh hlídek a do tábora. Teď jsou přímo v hadím hnízdě – a pokud se něco pokazí, můžou spoléhat jen na desátníka, aby je z toho nějakým způsobem vytáhl… Má čas si prohlédnout tábor. Není v něm taková atmosféra, jakou by očekávala. Sice je dle očekávání plný zálesáků, kteří nemají daleko k banditům a hrdlořezům, ale všichni jsou podivně nečinní. Většina vypadá, jako by nic nedělala jen tak na truc, ne z rozkazu. Co víc, má pocit, že někteří z nich mají strach, i když se nedá říct z čeho. Ve všech ohledech je nálada v táboře velice napnutá. Od pohledu je jasné, že Tirno má jen nominální vedení… mezi těmihle rabiáty je určitě jeden horší než ostatní, kterého poslouchají. Otázka jen je, co má v úmyslu on a co všechno ví… Zatímco jdou do středu tábora, Gaston se k ní nakloní a prohodí polohlasem: „Takhle by to tu vypadat nemělo. Měly by hledat. I teď. Ne jen tak posedávat kolem. Tohle se mi nelíbí.“ I když jsou nově příchozí, překvapivě jim muži věnují jen málo pozornosti, a tak si mohl šeptanou poznámku dovolit…

Hela - 09. července 2020 20:57

Ovčín za zády Pod Armjornovou střechou se mi dostane klidného spánku. Mé sny se obvykle hemží množstvím znamení, jsou vyčerpávající a jejich rozklíčování je neméně složité. Dnes jsem se však jen proháněla po zelených plání, za doprovodu bečení ovcí, a veselých úsměvů známých i neznámých lidí. Takový spánek je skutečně osvěžující a já se probouzím opět plna sil. Když zvednu hlavu, vidím Armjorna na tomtéž místě, kde seděl, než jsem usnula. Jen se sesunul na lavici, když ho únava zmohla. Velmi rychle se ale probouzí a znovu rozfouká oheň. Se Sigvarem krátce posnídáme, sbalíme své věci, a brzy se ocitneme na prahu domu. Odpovědi jsem se nedočkala, ale ani jí od pastevce nevyžaduji. Sigvar mu však sdělí, kde nás najde, pokud by se přeci jen rozhodl znovu pozvednout zbraň. Stisknu Armjornovi ruku, nahlas už však nic neřeknu. Vše, co mohlo být, bylo řečeno. Jen bohové nyní vědí, co bude dál. Obrátíme se a vykročíme po cestě zpět. Máme před sebou dlouhou cestu, a času není mnoho. Po tváři mi přelétne úsměv, když mě Sigvar pochválí. Zní unaveně, ale tomu se nemohu divit. Znal Armjorna předtím, než zahořknul a stáhnul se do ústraní. Jistě pro něj není jednoduché, vidět nyní, toho kdysi silného muže, takhle zlomeného. "Myslíš, že je naděje?" Snad ani nechci znát odpověď, zeptat jsem se však musela.

Freya - 09. července 2020 21:48

Stopy v kamení "No, jen tak se to nezastaví a stát v cestě bys tomu nechtěl." zabručím jen tichou odpověď na Arlovu poznámku a raději se věnuji hledaní sebemenší stopy, která by mohla napovědět, co se tady stalo. Výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Brzy najdeme pod kamením tělo nešťastníka, který se stal cílem laviny kamení. Ale proč? Všiml si jich snad někdo z místních a rozhodl se aspoň s některými se rozhodl zatočit? Čert ví....na náhody rozhodně moc nevěřím a tohle jistě žádná náhoda nebyla...tím jsem si jistá.... Když Arlo zmíní, že tu něco hledali v noci, vzpomenu na mapu hvězdné oblohy v hrobce a učencovo přání projít se tu i v noci. "Možná by stálo za to, porozhlédnout se tu pod noční oblohou," poznamenám tiše spíš jen tak pro sebe, vlastně tak trochu přemýšlím nahlas. "Zkusíme zjistit, co tu mohli hledat? Trochu se ještě porozhlédnout, třeba se i podívat kolem," otočím se pak na žoldáka už s jasným dotazem. "Tam nahoru bych ale nešplhala, ať už to způsobil kdokoli, nechtěl, aby se někdo pohyboval právě tady. Zbývá zjistit proč," pokračuji pak.

Letitia - 10. července 2020 15:28

Orlozskij Cestu máme volnou a když procházím kolem strážce stále na něj zírám. Jakmile ho minu otočím se k němu znovu čelem a několik kroků udělám pozpátku. To jenom aby věděl, že si na něj dávám pozor. Pak již následuji Gastona a rozhlížím se po táboře. Všechno vojenské se ve mě okamžitě začne bouřit. Taková nedbalost. Vím, že to nejsou vojáci, ale i tak mě to zasáhne. Nedbalý zjev. Špína, odpadky, neupravené ležení. Jako velitel bych se za něco takového studem propadla rovnou do země. Jenže tady jsou zjevně zcela jiné pořádky. Připomínají spíš bandu lapků a nejspíš jí vlastně i jsou. Na Gastonovu šeptanou poznámku jenom krátce souhlasně kývnu. Sice nevím jak přesně by to tu mělo vypadat, ale také se mi to nelíbí. Snad se nám rychle podaří získat co potřebujeme a vypadnout než se něco semele. Zatím nám štěstí přeje. Neví o nás jinak teď měli nejlepší příležitost se na nás vrhnout. Já se zatím zaměřím na mužíka s brýlemi. S ním bych si také velmi ráda pohovořila, ale nejlépe v soukromí. "Já si vezmu Orlozskij, vy Tirna," zašeptám nazpátek krátkou zprávu a ihned prospektorovi vlezu přímo do cesty. "Vy," křiknu na něj, "potřebujeme se ubytovat. Ukažte mi kam si můžeme zalézt," přikáži a dál mu blokuji cestu. Předpokládám, že pokud bude sám mohl by se rozhovořit víc. Jenom ho potřebuji dostat někam z doslechu.

Arun - 11. července 2020 21:45

Zpět ke Špičáku Hela Vědma a medvědobijec pomalu kráčí zpět podél hor. Cesta je oproti horským přechodům jednoduchá a vzhledem k jejich loveckým zkušenostem nemají žádný problém se vyhýbat odhalení cizáky, kteří se potulují po kraji, a to i bez většího zpomalení. Na dotaz Hely neodpověděl Sigvar okamžitě. Vlastně to téměř vypadalo, že její otázku neslyšel nebo že odpověděl pouze mlčením. Ale poté zdánlivě do ticha Sigvar přeci jen vydal to, co si myslel… „Naděje… naděje vždycky, dokud na téhle straně hor tepe alespoň jedno čestný srdce. Ještě pořád nejsme u konce.“ Zamyšleně pokýve hlavou. Je jasné, co tím naznačuje. Smysl i cíl jejich cesty se velmi změnil od doby co vyšli z Helskary… už jsou pryč mnoho dní – daleko déle, než Hela předpokládala. A ještě není hotovo. Ani Sigvara to netěší. Jenže tady je poslání Bohů. Ať už se v Helskaře či v Sigvarově revíru stane cokoliv, nebude to tak důležité jako Dědictví a jeho ochrana. Navíc, pokud selžou, budou mít nejspíš jiné starosti a budou žít v jiném světě… pokud budou ještě naživu. Jejich myšlenky jsou neveselé, ale pochod pokračuje dál. Kráčí celý den a během odpoledne už dohlédnou ke Špičáku. Vidí i pahorek, na kterém se shromáždí ti, kteří přijmou jejich volání, až přijde čas. Toho už je málo… novoluní přijde den po zítřku. Mohou jen najít Elfstana doufat. V tom ohledu se ozve Sigvar bez vyzvání. „Hledat fyrstara v lesích – to bysme rovnou mohli hledat slzu v moři. Nedaleko odsud je pár domků. Tam snad byl a možná, že nám u někoho nechal vzkaz.“ Dojdou na pastviny a do lesů, které tuto místní skupinu horalů živí. Brzy stojí na kraji lesa a shlížejí k několika domkům zapadlým v travnatém údolí. Na nedalekém kopci spatří stádo ovcí a od lesa uvidí přicházet několik úspěšných lovců. Slunce je ještě poměrně vysoko. Vyrazili brzo a šli rychle. Ještě dnes něco málo ze své práce stihnou. Když přijdou blíže k domkům, Hela si všimne, že většina místních posedává ve vesnici a nevěnuje se běžným pracím kolem stavení a hospodářství. Někteří dělají šípy, jiní ostří staré sekery a další stloukají štíty… každý přikládá ruku k dílu, včetně žen a dětí. Zde dozajista prošel Elfstan… Mezi šakaly Letitia Gaston si s Letitií rychle rozdělí cíle a oba dva se pustí do práce. Bývalý obchodník zmizí ve stanu ve středu tábora a už teď je slyšet jak se vžívá do role nakvašeného nadřízeného. Alespoň si může vybít trochu frustrace a jeho předstírání to jen vylepší. Letitia mezitím zastaví brýlatého prospektora. Ten se jen nepřívětivě zamračí a místo toho, aby vyrazil, jak mu rozkázala, jen zavrtí hlavou. „To není moje zodpovědnost a já poslouchá rozkazy jen od Tirna nebo vyšších, třeba i od toho vašeho Gastona.“ Tohle skutečně není armáda… žádný řetěz hodností, žadná organizace… tohle je jen povýšená banda lapků. Se všemi výhodami i nevýhodami. Tihle se alespoň třeba nechají uplatit. Orlozskij si sundá brejličky, dýchne na sklo a přetře je špinavým kapesníkem, čímž je ještě víc umastí. Přitom chce navázat: „No, to víte-“ Ale je přerušen. Na rameno mu dopadne mamutí tlapa a pomalu ho odsune stranou. Stojí za ním muž, který je oblečený stejně jako ostatní zálesáci, ale hlavní rozdíl je v národnosti. Je to Nortimberec. Je to jasné podle postavy i vzezření. Očividně z druhé strany hor, nejen podle výzbroje, ale i podle toho, že nemá přízvuk. „To je dobrý, Jarowe, já se o to postarám.“ Mužíka to nijak neuklidní. Skoro naopak, dost výrazně znejistí a ohlédne se po seveřanovi. „Jo? Ale přece- teda jasně, promiň-“ Seveřan ho ledabyle odstrčí a projde kolem něj k Letitii. Změří si jí od hlavy až k patě a pak jí pokyne. Ukáže k jednomu z nedalekých stanů, který se zdá být méně obydlený. „Máme tu volnej stan. Bejvalý majitelé se nebudou zlobit.“ I když to co říká, je neškodné, je z něj cítit sebevědomí a ta silná vůle skutečných hrdlořezů… těch, kteří neváhají brát životy a dělají to klidně i pro zábavu. Letitia se s nimi setkala víc než často a nejen v armádě. Takoví lidé mohou být skutečně nebezpeční. Když se však rozhlédne po zjizvených a nepřátelských tvářích kolem sebe, ani jednu z nich by slušný člověk nechtěl vidět koukat z postranní uličky. Tady se nikdo nebojí si zašpinit ruce… a koneckonců, ona dobře ví, jak cenný může být dobrý zabiják. Zvlášť pro organizaci jako je Společnost.

Arun - 11. července 2020 21:46

Pečlivý průzkum Freya Arlo souhlasí s Freyou, co se týče dalšího průzkumu. „Pojďme se podívat okolo, taky by se tam nahoru neškrabal. Nemám z tý hory moc dobrej pocit. I kdyby jen protože jen co člověk nechá stromy za sebou, je pěkně na ráně.“ S tím je rozhodnuto a oba dva se začnou věnovat dalšímu hledání. Pečlivý průzkum v hasnoucím světle nebyl jednoduchý, ale přeci jen ukázal své plody. Podařilo se jim najít muže, který byl sesuvem nejspíš pouze zraněn a zůstal ztracený v lese. U jeho těla objevili několik papírů. Neúplná část něčeho většího, sama o sobě v podstatě nepochopitelná – je tam ale poměrně slušná mapa okolí Špičáku. S její pomocí se brzy oba žoldáci zoorientují. Projdou i celé zbývající okolí a najdou několik stop. Zejména objeví směr odkud ti dva a nejspíš i další přišli. Objevili i několik stop, které zanechali muži, kteří lavinu přežili a vraceli se zpátky. Než musí vyrazit zpět, zastaví se Arlo a Freya u jednoho z kamenů a pomocí mapy dají dohromady co oba zjistili. Arlo začne malovat do prachu. „Takže, podle toho co říkáš, jich přišlo asi půltuctu směrem od jejich velkýho tábora. Šli zhruba jedním směrem, i když dělali různý zákruty. Jako by něco hledali.“ Nakreslí jejich přibližnou cestu tak, jak jí určila Freya podle stop. „Tady na ně spadla lavina. Rozprášila je do všech stran. Pár jich dostali a zbytek zahnali. Menší skupina, říkalas tak dva, tři, se vrátila zpátky do tábora. Tentokrát bez zahýbání – přímo, jako podle kompasu.“ Oba sedí nad plánkem v prachu. Arlo začne bezmyšlenkovitě kreslit pár vrstevnic. Přemýšlí o tom jako voják a nedává mu to smysl. Skupina nevybírala nejlehčí ani nejnenápadnější cestu. Jejich cesta nemá žádný rozumný směr ani cíl, alespoň na první pohled… Když se Freya zahledí vzhůru k hoře, uvědomí si, že tady musela být i před tím sesuvem dost příkrá skalní stěna. A v téhle části už šla ta skupina skoro rovně. To větší bloudění bylo spíš dřív. Její oči sjedou na kraj hory, který si už jednou prohlížela. Tam je jedno z mála míst, kde se dá trochu rozumně vyškrábat nahoru. Je tam menší podvrchol, kterého si všimla už dřív. Z těch míst se asi dá dojít i na skály nad nimi a odkud někdo spustil sesuv. Pochod Celestionců byl někdy chaotický a podivný. Trochu Freye připomíná způsob, jakým procházel hory Christopher… on tvrdil, že to vede k výsledku, ale žádný skutečný důkaz nepodal. „Jseš z toho moudrá?“ zamračí se Arlo. „Budem to muset brzo zabalit… pokud teda nebudem tábořit tady v údolí. To by taky šlo, koneckonců, pokud by to teda k něčemu bylo…“

Hela - 11. července 2020 22:02

Zpět ke Špičáku Pokračujeme v cestě a já mlčím, svou otázku jsem položila, ale odpovědi jsem se nedočkala. Už to vypadá, že Sigvar bude mlčet navěky, když konečně promluví. Ano, stále máme naději. I v té nejtemnější chvíli zbývá člověku naděje. Nás však temnota ještě zcela nezahalila. Na své straně máme bohy a srdnatý lid hor. Trpět bude ten, kdo se nám postaví do cesty. Cesta zpět ke Špičáku nám zabere skoro celý den. Konečně však máme před sebou jak horu, tak i pahorek, kde se zanedlouho shromáždí naše malá armáda. Ani mě se nechce nahánět fyrstara někde po lesích. Na Sigvarův nápad tedy ochotně přikývnu, a nechám se vést k oněm domům. Brzy před sebou spatříme několik domků, kdyby mi Sigvar neřekl, že zde jsou, pravděpodobně bych tento obydlený kout zcela přehlédla. Když přijdeme blíže, zjišťuji, že zde jsou již přípravy v plném proudu. Dmu se pýchou, když vidím muže, ženy...dokonce i děti, připravovat šípy a ostřit zbraně. "Elfstan odvedl dobrou práci." Prohodím tiše a rozhlížím se, na koho bychom se zde mohli obrátit.

Letitia - 12. července 2020 13:11

Mezi šakaly Tohle tak docela nevyšlo, ale nevadí. Příležitost ještě bude. Změřím si toho nortimberce, který se tady přede mnou ukázal stejně jako on mě. Krátce pohlédnu k opuštěnému stanu. "Co se jim stalo?" zeptám se. Ti okterých mluvil se již nejspíš nevrátí. Jenom by mě zajímalo zda za to může on nebo Liga nebo nějaká nehoda při práci. Případně ještě vesničané, ale ty nepovažuji za příliš pravděpodobné aspoň prozatím. "Všimla jsem si jak tu po vás místní pokukují. Mají tu kolem dost lidí a zdá se mi, že něco plánují. To oni?" snažím se s ním zapříst rozhovor a nepůsobit hned tak nepřátelsky. Třeba se tak dozvím jaké mají obavy. Jestli je trápí to, že se kolem nich stahuje smyčka nebo jde zcela o něco jiného. Gaston možná získá oficiální verzi, já bych mohla mít tu co se šeptá od ucha k ucha a která bývá kolikrát o dost přesnější. Orlozskij se toho chlapa jasně bojí. Zajímalo by mě proč. Zmocnil se tady snad té bandy hrdlořezů a poslouchají teď jeho místo hlavního vedení? Nepřekvapilo by mě, že se tu všechno takhle pokazilo. Jeho strachu půjde určitě využít a možná ho pak i přetáhnu na naší stranu, ale budu na to muset opatrně. Pro teď se spokojím s tím hulvátem a tím co mi odpoví.

Freya - 12. července 2020 22:31

Čáry v prachu Sleduji, jak Arlov kreslí svou jednoduchou mapu do prachu, sleduji jednotlivé tahy a přemýšlím. Sem tam sjedu pohledem na horu a pak zase zpět na naši jednoduchou mapu. Něco tady hledali a někomu se to nelíbilo, proč by si jinak dávali takovou práci s tím, aby je odradili od dalšího pátrání zde?...museli být blízko...nebo si to jen měli myslet?...něco mi říká, že jsme snad na správné stopě... Když se Arlo zeptá, zda-li jsem z toho moudrá, chvíli nic neříkám a hledím jen na horu, na místo, které přitáhlo můj zrak již dříve a teď jej přitahuje znovu. Něco mne láká se tam podívat. "Možná," odpovím tiše a konečně sklouznu pohledem na Arla. "Tam nahoře, vidíš to místo?" poukážu směrem, kterým jsem hleděla před chvílí. "Ráda bych se podívala ještě tam. To bychom snad mohli ještě stihnout a když ne, zůstanem na noc tady v údolí. Nakonec i Christopher projevil přání prohlídnout si to tu v noci, tak třeba by to k něčemu bejt mohlo." Smáznu rukou čáry v prachu, aby tu po nás zbytečně nezůstalo moc stop a kouknu na Arla, co on na to. Zda-li se mu bude chtít šplhat se ještě někam nahoru a třeba riskovat to, že noc strávíme někde tady poblíž.

Arun - 13. července 2020 21:26

Hrdá srdce Hela Sigvar pomalu přikývne v odpověď na poznámku Hely. Nezdá se ani zdaleka tak potěšený jako ona. „Ano… možná až moc dobrou…“ Ale poté už dojdou mezi domy. Místní si jich rychle všimnou a nenechají je jen tak být. Možná, že jsou také seveřané, ale to neznamená, že by nebyli cizí. Jeden z mužů se zvedne od práce a postaví se před ně, aby je pozdravil ale také zastavil. Nejprve osloví Sigvara. V tomto kraji ho mnoho lidí zná alespoň od pohledu. Prochází krajem často a někoho jako je on je těžké minout. „Pozdravení, medvědobijče. Dle slov fyrstara cestuješ spolu s vědmou, o které jsme slyšeli.“ Teprve nyní se obrátí k Hele. Uznale pokývne hlavou v pozdravu vůči ní. Muž nejspíš uhodl, že oni jsou ti, o kterých jim fyrstar řekl. Není mnoho jiných, se kterými by si Helu mohl splést… „Slyšeli jsme poselství bohů, vědmo Helo.“ Pokyne jim k jednomu z domu, zatímco si jeho oslovení všimli i další. Dívají se nyní na dvojici s docela jiným zájmem. Obzvlášť děti hledí na obrovitého medvědobijce i vědmu s ocelovým pohledem velice udiveně. „Pojďte dovnitř a přijměte naše pohostinství.“ Nyní už by bylo neslušné nevejít dovnitř alespoň na chvilku, pokud je čas příliš netlačí. „Fyrstar tady už byl – projel tudy a v patách se mu nese válka,“ dodá trochu s povzdechem seveřan. „Ale musí to být – cizáci zašli moc daleko. Pošlápávat svatou půdu!“ To promluví spravedlivé rozhořčení, kterému se nikdo místní nemůže ubránit při té zprávě. Většina místních nejspíš netušila, že cizáci táboří přímo pod Špičákem… nebo to možná ani nechtěli vědět. „Spěcháte k hoře? Dejte našim čas, zdržte se do zítřka, a vyrazíme s váma,“ dodá bojovně. „Šest mužů a pět žen – rodiny se o sebe postaraj, na těch pár dní, zvlášť když Bohové sami volaj do boje.“ V seveřanské kultuře mají štítonošky své právoplatné místo v každé mýtické bitvě. Nikdo by neměl podceňovat odvahu a zuřivost Nortimberských žen ve válečné vřavě… Muž už je zve dovnitř, dozajista nabídne medovinu a teplou večeři, pokud si tedy Hela a Sigvar mohou dovolit zdržení. Vše stojí a padá na tom, kde je teď Elfstan. Přátelské uvítání Letitia Nortimberec se nezdá příliš sdílný. Když se ho Letitia zeptá, co se stalo minulým obyvatelům stanu, pokrčí rameny bez zájmu. „Sesuv. To se v horách stává.“ Zatím je nemluvný. Sleduje Letitii podezřívavě – jako cizáka ve svém táboře. Všichni jsou tu velmi obezřetní. Tenhle Nortimberec ještě víc než většina. Po její další poznámce pohlédne směrem k horám a pak pokrčí rameny. Odhadem po ní mrkne. „Co je vám po tom? Vy ste jen doprovod toho úředníka.“ Skoupý na slovo. Ale ne hloupý a rozhodně ne nepřátelský pro nic za nic. Letitia si všimla, že je následovalo několik hrdlořezů a pohlíží na ní zpoza jeho zad. Když si jich všimne on, obrátí se a máchne netrpělivě rukou: „Co tu vokouníte? Nemáte nic na práci? Zmizte!“ Všichni ho poslechnou, i když pár z nich nespokojeně mumlá. Potom už má Letitia s Nortimbercem soukromí. Ten zvedne plátno vstupu do stanu a prohlédne si vnitřek. Mezitím pokračuje v hovoru: „Budete ho hlídat ve dne v noci, co? Tenhle stan je dost velkej pro dva.“ Možná, že se tím i trochu posmívá nebo něco naznačuje. Dává si při tom pozor, pro případ, že by skutečně přišli od Doresgrücka. Vážně je ale nebere a pokračuje s podobným tónem: „Jo. Někdo si myslí, že protože se ti zbabělý parchanti před tím sesuvem podělali strachem, tak tu straší. Proto je to volný.“ Podívá se po ní a ušklíbne se: „Pověrčivý pitomci. A já si myslel, že vy tam dole na jihu takový kretény nemáte. Posílá se sem samá špína, co?“ Prázdné kecy, žádné odpovědi na její otázky – jenom zastírané urážky, nevraživost a pár náznaků. Mohla by mu zkusit něco nabídnout sama, informace nebo zlato, ale jeho důvěru zatím rozhodně nemá. „Užijte si pobyt,“ dodá trochu posměšně a obrací se k odchodu. „A kamarádská rada, lepší je si hledět svýho.“ Seveřan si dává skutečně velký pozor, aby ji otevřeně nevyhrožoval nebo neurážel… nemá k tomu daleko. Štěrk a kamení Freya Arlo na návrh Freyi lhostejně pokrčí rameny a začne se zvedat, aby skutečně začali šplhat. Ještě k tomu prohodí pár slov: „Zpátky v táboře nás nic nečeká, Isa vede Christophera zpátky a jinak žádnou stopu nemáme. Nemůžem nic ztratit, když si dáme pozor, abysme se při výstupu nezabili.“ Žoldák to sice říká s úšklebkem, ale jakmile v hasnoucím slunci vyrazí na výšlap, začne to být čím dál méně vtip a čím dál více nebezpečná realita. Dokud jsou mezi stromy, dá se pokračovat vcelku slušně a i rychle, protože mezi kořeny je pevná zem a po té se dá skoro vždycky vyšplhat. Vždycky mohou sledovat zvířecí pěšiny. Jakmile ale stromy vymizí, můžou si tak akorát vybrat, jestli se budou prodírat hustou klečí nebo šplhat z kamene na kámen a riskovat s každým krokem vyhozený kotník nebo zlomeninu… v lepším případě. I tak, když se podívají stranou a vidí téměř rovnou temnou skalní stěnu, je to rozhodně to snazší místo pro výstup. Freya nikdy v žádných vysokohorských oddílech nesloužila, nebylo to potřeba. Většina Celestionských bitev se odehrává na hezky rovných pláních nebo jen tu a tam na nějaké vrchovině. Naštěstí tady nepotřebují žádné skutečné horolezectví. Cesta je sice obtížná ale rozhodně není nemožná. Konečně jen s pár škrábanci padnou do trávy na malém sedlu mezi menším vrcholkem a dál rostoucí horou. Oba se dost zadýchali – a když se podívají zpátky, hned vidí proč. Vyšplhali hodně vysoko a údolí mají jako na dlani. Až sem vidí plameny z tábora Společnosti… Většina údolí je ve stínu za horami, ale tady je ještě posledních pár paprsků slunce. „Zpátky na druhou stranu už to asi nestihnem,“ poznamená Arlo. „Ale to nevadí. Jsme tu docela hezky krytý. Sice si nemůžem dovolit oheň, ale alespoň uvidíme každýho, kdo by se k nám pokoušel dostat.“ Když si vzpomene na to, jak jim nohy ujížděli pod štěrkem a volným kamením, dodá s unaveným úsměvem: „A taky uslyšíme.“ S tím se začne dívat po místě, na které se vyškrabali. „Chceš se tu porozhlídnout, nebo to necháme až na ráno? Teď je pěkně mizerný světlo. Nechodil bych už někam daleko. Tady jednou blbě dupnu a skončím jak ten ubožák pod kamenem.“ Rovina v sedle má přibližně tvar oválu. Za nimi trčí skála menšího podvrcholku, proti ní se táhne horská stěna plná prasklin, vedle které se jako zuby tyčí další dvě skály stranou. Sedlo je tak víceméně kryté ze všech čtyř stran. Zem pod nimi je tvrdá a nepřívětivá, pohodlné ležení to nebude…

Hela - 13. července 2020 21:38

Hrdá srdce Dlouho jsme pozornosti neušli. Do cesty nám vstoupí jeden z místních mužů. Nezní však nepřátelsky a zřejmě dobře ví, kdo jsme. Pozdravím ho pokývnutím hlavu. "Zdravím. Jsem Hela, vědma z Helskary. Ráda vidím, že jste se rozhodli k nám připojit, a očistit tento kraj od všeho zlého." Elfstan odvedl skutečně dobrou práci. Doufám, že se mu i jinde dařilo tak dobře. I když bych nyní pozvání ráda přijala, nemohu. Ač nezdvořilé se to může zdát. Následuji muže, ale zůstanu stát před vchodem do jeho obydlí. "Právě fyrstara nyní hledáme. Rádi bychom zde zůstali, a pomohli vám s přípravami, ale musíme se s ním setkat a připravit plán." Snad až nyní mi začíná docházet, že skutečně jdeme do bitvy. Jsme uprostřed války, o které jsme ani netušili, že zuří, a nyní je třeba pozvednout zbraně a štíty a bránit to, co je právem naše. "Nevíte, kde bychom mohli Elfstana najít?" Stále doufám, že nám zde třeba nechal vzkaz, nebo alespoň vodítko.

Letitia - 14. července 2020 19:55

Nortimberec Nahlédnu do stanu a nejsem překvapená. Nečekala jsem žádný luxus a také ho nedostanu. Stejně se nehodláme dlouho zdržet takže mi to může být jedno. Na ten sesuv se budu muset zeptat pak Gastona. Jestli to kvůli tomu stojí práce nebo jde ještě o něco jiného. Jinak na chlapíkovi urážky ani dvojsmysly nijak nereaguji. Jestli mě chce vyprovokovat tak takhle nepochodí. Možná, je na čase mu sebrat trochu vítr z plachet. "Sem Delia," představím se a použiji při tom jméno své sestry. Mé vlastní by mohlo rozeznít zvonky někde, kde by se to zrovna nehodilo. "To víte, dostane to co si zaplatíte. Těm co drží měšec se nechce zbytečně platit cokoli navíc takže to dopadá takhle," souhlasím s tím, že tahle banda je hrozná. "Škrtí kde mohou a každou minci v ruce třikrát převrátí než se jí vzdají. Vy to tady máte na krku tuhlectu sebranku?" zeptám se přímo. "Ať vím z akým jít když budu něco potřebovat."

Freya - 14. července 2020 20:13

Do výšin Škrábeme se stále výš, při pohledu dolů mi sem tam zatrne při představě, že by stačilo jen poměrně málo, špatný krok, a rozlámeme se na ostrých kamenech pod námi. Na cestu dolů zatím raději nemyslím, moc dobře vím, že bývá vždycky obtížnější. "V noci by se sem šplhal jen blázen," podotknu jen na Arlovu poznámku, že případného návštěvníka bychom snad včas viděli a ještě dříve slyšeli. I když někdo se o to nejspíš pokoušel, alespoň o tom svědčí lucerna, kterou jsme našli dole. "Jen se tu zběžně porozhlídnu, nikam daleko se nevydám. Podrobnější průzkum si necháme až na ráno," rozhoduji potom o dalším postupu. Brzy bude tma, ale chci využít alespoň posledních slunečních paprsků k rychlému průzkumu. Upřímně řečeno jsem potom i zvědavá na noc zde. Pominu-li to, že to nebude zrovna nejpohodlnější spaní, zajímá mne, jestli měl učenec pravdu a něco zajímavého se dá objevit či zjistit i pod noční oblohou. Rukou na chvíli sjedu k medailonu na krku. Taky bys nás mohl trochu navést... Možná už jsem se vážně zbláznila, když v duchu promluvám ke kusu plíšku.

Arun - 15. července 2020 21:39

Za fyrstarem Hela Při slovech Hely je pohostinný seveřan zklamaný, ale chápavě odpoví: „Každý dělá, co musí. Na pohoštění bude dost času, až to bude za námi.“ Seveřané si rádi po každém vítězné bitvě dopřejí pořádnou hostinu, pokud si jí mohou dovolit… To však předpokládá, že uspějí. A že místo oslav nebude třeba pořádat pohřby. Teď mají práci a není čas na to myslet. Místní muž chápe její starosti a naštěstí má i vodítko, kterým by jim mohl ukázat cestu za Elfstanem. „Musíte dohnat fyrstara, chápu. Řekl nám o starém menhiru, u kterého se sejdou ti, kteří jsou ještě věrní Bohům. Tam ho najdete určitě, ale do té doby mluvil o tom, že pojede dál. Tam, co bydlí Elfrikovci, myslím.“ Vísky v horách bývaly příliš malé na to, aby se jim dostalo jmen, a tak místo názvů sloužila jména významných rodin. „Vím, kde to je,“ přikývne s díky Sigvar. „Vyrazíme hned.“ S tím se seveřan usměje. „Možná ho ještě zastihnete. Přeju vám teda alespoň šťastnou cestu a dobrý pořízení. Uvidíme se v čas bitvy,“ dodá rozhodně. Poté už se vzdálí zpět k práci a dvojice může pokračovat dál. Po chvíli chůze se dostanou z doslechu vesnice. Sigvar zrychlí chůzi a promluví: „Není to daleko. Stihneme tam dojít ještě dnes, když přidáme do kroku.“ Mohli by ho tam dohnat, pokud tam Elfstan plánuje nocovat, čemuž by se Hela nedivila. U večeře a medoviny je vždy přesvědčování seveřanů snazší, než když je někdo vyruší od práce během dne. Tím však Sigvar neskončil, protože po chvilce dodá zachmuřených pár slov. „Měl by radši nechat menhiry na pokoji.“ Mluví o prastarých stojících kamenech, které jsou opracované lidskýma rukama, ale které se zdají starší než jazyk, vzpomínky i mýty. Je jich mnoho po celém severu. Helina babička Aila věřila, že jsou dokonce starší než víra v Bohy, a že je lidé tvořili před tím, než své Bohy poznali a dozvěděli se o svém největším otci, Arunovi… Stavěli je jako prosby těch, kteří jsou ztracení v nicotě bez vedení, ke komukoliv, kdo by naslouchal. Dobrý nebo zlý. I Aila si myslela, že tyto kameny je lepší nechat na pokoji – i kdyby jen protože se tím ničemu neuškodí. „Je zbrklý. Příliš věří velkým slovům,“ poznamená Sigvar na adresu Elfstana. I když oba muži dokázali překonat svou vzájemnou řevnivost pro splnění svého poslání, pořád mezi nimi zůstává nevraživost. „Někdy zapomíná na slova malá. Kdoví, co by u stojících kamenů mohlo naslouchat…“ První dojmy Letitia Muž se ušklíbne při poznámce Letitie o Společnosti. „Bacha, Delio, tady každej poslouchá – byla byste už v pěkným maléru, kdybyste neměla recht a kdyby to každej nevěděl.“ S tím se muž zasměje a obrátí se k odchodu. Ještě jí slyší ho oslovit s otázkou, a tak se zastaví. „Jo, držím je za otěže já. Ten Tirno a Jarow sice rozkazujou, ale tahle banda by se dávno rozpadla, kdyby to bylo na nich. Nemaj žádnou páteř, u vás na jihu pořádnýho chlapa nevychováte.“ Když se poté obrací, přes rameno dodá: „Já sem Kelheim, a radši si dávejte bacha a nic nezkoušejte. Nemyslete si, že něco změníte. Věci už sou v pohybu.“ Na jeho posledních slovech bylo něco zlověstného. Letitia si také uvědomila, co se mu na něm do téhle doby nezdálo. I když vypadá na první pohled jako hrdlořez, měl v sobě cosi vojenského… je to spíš dojem než něco, co vypozorovala. Ale když už nějakou dobu pracujete pro rozvědku, naučíte se takové věci vnímat. Prozatím se tu může usadit a čekat na Gastona. Bylo by nápadné, kdyby se příliš procházela po táboře, zvlášť když je tu cizí a mohla by vzbudit podezření. Jenže stejně tak by mohla tvrdit, že se chce podívat, jak tenhle holubník vlastně šlape. A malý průzkum by jí nemusel uškodit. Všimne si několika dalších seveřanů, kteří prochází kolem a vrhnou na ní pár nevraživých pohledů. Je jich tu překvapivě mnoho. Všichni z druhé strany hor – možná, že kdyby ten tábor byl jen plný cizáků, místní už by je vyhnali. I Nortimber však má své lapky a zabijáky, kteří se rádi nechají zaměstnat. Společnost i navzdory tomu, co Letitia řekla, neplatí tak špatně. A je to jistější než čekat, kdy vás chytí patrola a nasadí vám oprátku. Jeden z těch seveřanů se jí zdál nějak povědomý… možná, že ho zahlédla v pevnosti. Když právě přemýšlí o tom, kde ho asi mohla potkat a co bude sama dělat dál, všimne si, že Gaston právě vyšel ze stanu Tirna a rozhlédl se kolem. Našel jí očima a zaváhal. Je otázka, zdali budou pokračovat dál v práci odděleně, nebo jestli se zas spojí, aby tábor prohlédli společně. Kdoví, jestli je stan dostatečně soukromý na nějakou poradu… Holá skála Freya Arlo příliš zájmu ohledně jejich tábořiště neukáže, a tak nechá Freyu, aby podnikla prvotní průzkum sama. Žoldák samotný začne rozbíjet tábor. Vše, co na to potřebují, naštěstí mají sebou. Bez tak chtěli být víc v pohybu, aby se neopakovaly problémy s cizími pozorovateli. Freya si v zapadajícím slunci prohlíží malé přibližně kruhové prostranství. Když si stoupne přibližně do středu, přímo za zády má malý podvrchol, který stoupá za nimi. Před ní je rovná černá stěna – hladká a příkrá. Po každé ruce má jeden ostroh hory, které vyrůstají vzhůru jako zčernalé zuby. Nyní si uvědomí, že uspořádání těchto skal je vcelku podivný útvar. Podobné nejspíš nikdy neviděla. Příroda umí nejrůznější triky a dá se jen těžko hádat, jak odolný je tenhle neznámý černý kámen proti dešti a větru hor, možné je vše. Arlo se k ní obrátí od tábořiště a zavolá: „Večeře bude studená a držel bych hlídky. To, že se sem jen tak někdo nedostane neznamená, že bysme se měli chovat jak na procházce.“ Protáhne se a dodá: „A pokud mi nic nepotřebuješ, zkusim se rovnou trochu prospat než budem muset hlídat. Každá chvíle odpočinku dobrá.“ Tak se pozná zkušený voják… ví, kdy odpočívat. Ona samotná, ať už se s Arlem dohodne jakkoliv, pokračuje v průzkumu horského sedla. Všimla si několika skutečností, které upoutali její pozornost. Předně se jí zdá, že vidí nějakou pohnutou zem směrem ke skalní stěně, odkud spadl sesuv – může to být od někoho, kdo se tu pohyboval ve spěchu. To je po její levici, když pohlíží směrem k hoře. Po pravici je sráz a travnatější svah, po kterém by možná mohlo jít sejít lépe než po straně, po které se škrábali nahoru. To by také mohlo stát za menší průzkum. Na jednom místě nedaleko skalní stěny našla černá místa… jakoby vypálená, tráva sežehnutá. Ale při doteku a začichání necítí ani petrolej ani střelný prach. Je tu však silný vítr, který takové zápachy mohl rozfoukat… V neposlední řadě si všimla, že sedlo je spíš skalnatá plošina pokrytá hlínou a plná puklin. Bylo by dobré dávat pozor, kam šlape. Pokud by jí něco drobného upadlo na špatné místo, možná, že už by to nikdy nenašla. Její amulet je překvapivě mlčenlivý, tak jako byl posledních několik dní… nyní však, když se na něj soustředila, cítí, jako by nabral na váze. To je sice nemožné, ale něco takového se smyslům a pocitům těžko vysvětluje. Sama má dojem, že jí něco táhne ke stěně hory. Má podivný pocit, jako by na něco čekala… jako by se něco mělo stát… nepokoj očekávání…

Hela - 15. července 2020 21:52

Za fyrstarem Seveřan chápe, že nyní není čas na pohostinnost, ani rozjímání u krbu. Až bude tohle všechno za námi, nastane čas oslav, potom poteče medovina proudem a všichni budou slavit...Až to bude za námi. Jsem ráda, že se rozhodnutí, kam vyrazit, chopí Sigvar. Pokud si myslí, že bychom mohli fyrstara dostihnout, pak mu budu věřit. "Děkujeme za vše. Společně pozvedneme zbraně." S tím se rozloučíme a vyrazíme dál. Zrychlíme krok a já se upnu na myšlenku, že bychom mohli ještě dnes Elfstana dostihnout. Když však medvědobijec znovu zmíní menhiry, zarazím se. Už jsem v horách navštívila mnohá posvátná místa a tahle poznámka mě tudíž zaskočí. Když se nad tím ale zamyslím víc, ani moje babička si nemyslela, že je dobré potloukat se kolem stojících kamenů. Zachmuřeně tedy na jeho slova přikývnu. Náhle se však z toho, dostihnout Elfstana, stává nutnost. Ani já sama nemám představu, co všechno by mohlo naslouchat. Bytosti, starší, než sami bohové. Hory skrývají mnohá tajemství a ve tmě vždycky něco číhá. Nechci, abychom na sebe přivolali zkázu, když sami budeme potřebovat veškerou pomoc bohů. "Doufejme, že ho dostihneme včas."

Letitia - 16. července 2020 15:50

V táboře Společnosti Věci jsou v pohybu, zopakuji si sama pro sebe v duchu. To tedy rozhodně jsou a na více frontách než vůbec tuší. Pozoruji Kelheima jak odchází. tohle z něj skvělý cíl. Pokud by se mu něco stalo mohl by tu zavládnout pořádně velký rozruch. To by pro nás nemuselo být špatné. Tahle sebranka nemá žádnou loajalitu nebo čest Prostě by se snažili urvat co nejvíc a zmizet s tím za horami. Zatím to sice neplánuji, ale uložím si to jako možnost. Postávám u stanu a rozhlížím se okolo. Sleduji tváře, hlavně jestli mi někdo nevěnuje víc pozornosti než je běžné a při tom přemýšlím kam jít. Nikdo nemůže nic říci pokud se vydám pro jídlo nebo na malou obhlídku tábora abych věděla kam si odskočit a podobně. Než se k tomu však dostanu, všimnu si Gastona. Já na rozdíl od něj nezaváhám a okamžitě k němu vykročím. "Pane, našla jsem nám ubytování," oznámím normálním hlasem. Žádný spiklenecký šepot, řeknu to zcela normálně tak jak by se slušelo. Pak se otočím a ukáži na přidělený stan. "Chcete se nejdříve ubytovat nebo raději navečeřet?" ještě se ho zeptám abychom působili přirozeně.

Freya - 19. července 2020 16:19

Chladný kámen "Jo, jen jdi. Ještě se tu trochu porozhlédnu," zavrčím tichou odpověď a nechám Arla, aby si šel odpočinout. Beztak bych asi hned tak neusnula. Prohlížím prostranství před sebou i kolem a snažím se dávat pozor na to, kam šlapu. Vcelku nerada bych někam špatně šlápla. Ještě toho trochu by scházelo. Medailon, zdá se ztěžkl. Sice vím, že prakticky je to blbost, ale pár divných věcí už jsem tu zažila a dost možná je jen zvláštní pocit z tohohle místa a ze všeho kolem. A ke všemu jakoby něco viselo ve vzduchu. Trochu zakroutím hlavou jakobych tak snad mohla zahnat pryč podivné pocity i myšlenky, které se mi vkrádají do hlavy. Ovšem nijak to nepomáhá. Nakonec překonána zvláštním pocitem, vydám se pomalu ke stěně skály. Nevím proč, nic tam přeci nemůže být a přeci mne sem něco táhne. Opatrně našlapuji a krůček po krůčku postupuji vpřed.

Arun - 19. července 2020 21:43

Strážní oheň Hela Dvojice kráčí svižně, zatímco severní slunce zapadá. Dny už nejsou tak krátné, jak bývaly. Rovnodennost přišla a odešla… a s ní přišlo léto. Lovci loví opatrně, aby zachovali mladou a zdravou zvěř pro zbytek roku. Mnozí z nich se raději chopí pluhu a obdělají to málo severní půdy, která dává úrodu. Hela by touto dobou rozmlouvala s Bolafem a Veranou, aby jí poradil, co by bylo vhodné zasít a jaký bude rok… Jenže místo toho bude muset vytáhnout se Skauldem do zbraně, lovit s Amjarnou cizáky… Vědminy povinnosti jsou někdy větší než jen kraj kolem Helskary. Alespoň pocítí na chvíli přítomnost bohů, kteří jí dávají vědět, že jsou jí i v této těžké době na blízku. Nikdy by svůj lid neopustili. A tak pokračuje dvojice dál až do tmy pod bedlivým vedením Sigvara. Když přichází k chalupám, které jsou jejich cílem, už padla noc a oni tak místo vísky spatří jen zlatavá světýlka v oknech. Ale ani tady nejsou věci tak, jak byli dřív. Uprostřed vísky hoří strážní oheň a je vidět, jak kolem něj tu a tam prochází muž. Tradice, kterou zná sever jen z časů pradávných válek. I zde byl Elfstan. „Snad tu ještě je,“ zamumlá Sigvar, protože jejich myšlenky se ubírají obdobným směrem. „Pojďme,“ dodá lakonicky a vykročí k domům. Brzy stojí mezi domy – přichází neskryti a zavolají pozdrav k hlídajícímu muži, aby si je nespletl s nepřáteli. „Stát,“ odpoví rázně. Stojí ve tmě a nemá u sebe žádnou pochodeň. „Vstupte do světla ohně, ať vás mohu vidět! Kdo jste a proč procházíte naším krajem?“ Když stanou tam, kde vrhají plameny světlo, zaslechnou z druhé strany vísky zavolat hlas. „Schovej své zbraně, Orvyku, a vzdej úctu vědmě a medvědobijci!“ Je to on. Hela ihned pozná Elfstana, který přichází po jedné z pěšin. Je oděn do svého kožešinového pláště, meč i ručnici má při sobě. Je živý, avšak nesetkal se jen s úspěchy. Má kolem hlavy obvaz a zdá se velmi unavený. I tak se na oba nově příchozí usmívá. V jeho tváři je skutečná úleva, že se znovu shledali. „Šťastné setkání,“ zvolá a přikročí k nim, aby jim mohl potřást rukou a přivítat je. „Rád vás oba vidím v pořádku.“ Pořádek a nepořádek Letitia Gaston naštěstí není neschopný, co se přetvářky týče. To je vcelku příjemná změna oproti surovým seveřanům a zeleným nováčkům… Přikývne a odpoví Letitii jednoduše. „Výborně. Ubytuji se ihned. A vy se běžte podívat, jak to tady vypadá s jídlem.“ Pak se ohlédne po okolních okounějících hrdlořezech. „Sežeňte mi čerstvou vodu – vy, pusťte se do toho,“ zvolá a bez okolků ukáže na jednoho méně výrazného muže. „No tak, nečumte tak!“ Muž se trochu ošije. „Žold nepřišel už skoro měsíc-“ Načež Gaston přikývne: „Ano, protože jen naprostý kretén jako vy, by vozil po znepřáteleném severu náklad zlata. Článek, na základě kterého jednáme, byl ve smlouvě. A teď pokud nechcete, aby si vás šéf vyškrtnul, hejbněte kostrou!“ Gaston je zvyklý jednat s touhle sebrankou. Každý den to v Ornbjarnu dělal. Ti muži to rychle poznají a dají se do pohybu. Brzy se to všechno rozptýlí a začnou se věnovat svým táborovým povinnostem. Jsou překvapivě dobře organizovaní, jak si Letitia všimne, když prochází směrem ke kuchyňským ohňům. Tábor je sice zaneřáděný, ale to flákání, které viděla, po příjezdu Gastona zmizelo. Společnost není neschopná. Jinak by moc dlouho nevydržela. Letitia si rychle všimne, že muži jsou rozdělení do skupin. Co víc, teprve nyní si uvědomí, že nosí nenápadné modré šátky na pažích, které nejsou příliš nápadné v horách… a rozhodně je činí méně napadnými než standardizovaná uniforma. Nikdy dřív si toho nevšimla – teprve teď, když vidí pohromadě tolik zaměstnanců Společnosti. Je si jistá, že takovéhle věci mění podle toho, kde právě jsou a jaká je jejich role. U běžných úředníků a těch, kteří zůstávají déle v pevnosti, například, to nikdy neviděla. Po chvíli najde muže, který je podle zástěry dozajista kuchař. Co víc, má k ruce dalšího – jeho zástěra je pokrytá krví, a právě porcuje nalovenou zvěřinu. Společnost si zaplatila profesionální personál. Tahle banda ví, co dělá… ale dělají to, jen když mají tu správnou motivaci. Současné vedení na to nestačilo. Teď si budou oťukávat to nové a do té doby budou sekat latinu. Situace v táboře je složitější, než se na první pohled zdá. Kuchař se na ní nevrle podívá. Přeruší její úvahy zabručením: „Co tu vokouníš? Žrádlo bude do hodiny. Mazej vodsud, jestli chceš porci.“ Nepoznal nově příchozího… Pro kuchaře jsou to všechno jen hladové krky. Stíny a světla Freya Zatímco se vítr zvedá a temná mračna se ženou po obloze, Freya pomalu přechází sedlo směrem ke skále. Cítí, jak se do ní vichr opře. Počasí se začíná zhoršovat. Ale zatím ještě krupobití a blesky nepřišly. Pomalu dojde až ke skále, kterou osahá rukou. Zdá se jí na dotek teplá – rozehřátá od slunce. I tak je to zvláštní na dotek, vzhledem k chladu, který přináší noc a vítr. K uším se jí donese vzdálené hučení… možná vichřice v údolí. Jinak nemá nic, čeho by se mohla chytit. To, co má před sebou, je jednolitá stěna, kterou by neprošla, ať už by jí k tomu amulet táhl sebevíc. Ten zůstává chladný a těžký. Nyní už citelně. Tkanice, na kterém je, se jí začíná zadírat do kůže. To už není jen dojem. Někdo… nebo spíš něco… s ní hraje nepěkné hry. A cítí se pozorována. Není tu tak sama, jak si myslela. Není to nikdo nový, toho by slyšela přicházet. Někdo tu na ně musel čekat. Opatrně se rozhlédne po celém okolí. Jak už se přesvědčila dříve, není tu mnoho skrýší. Vše je jako na dlani. Mezi kameny, po kterých přišli, nikdo být nemůže a má dobrý výhled na levou stranu skalní stěny, kde je pole balvanů, na kterých by byl kdokoliv vidět. Světlo měsíce je sice zrádné, s těmi všemi mraky, ale i tak by jí tam nic neušlo. Všechny ty černé kameny a vlnící se tráva spolu s běhajícími stíny vytváří dojem pohybu v každém rohu. Avšak zkušený voják se neleká hry světel a umí pozorovat i v takových podmínkách. A brzy jí její dlouhé zkušenosti napoví. Nad travnatým svahem po pravé straně sedla je jedna nebo dvě skalní římsy, pod kterými je hustý stín. To je jediné místo, kde by se kdokoliv mohl ukrývat. Má dojem, že tam něco zahlédne – snad odlesk očí. Vrátí se jí vzpomínky na vše podivné, co v tomto kraji už zažila. Už dříve měla dojem, že jí cosi sledovalo. Dvě světýlka spíš než oči a pocit, že by měla prchat. Že tu nemá co pohledávat… Teď nic takového nepocítila, nebo rozhodně nikoliv tak silně. Koneckonců, co na světě dokáže odolat dobře naostřené čepeli ocelového meče? Na druhou stranu, kdo říká, že to, co jí sleduje, je z tohoto světa… I tak má dojem, že vidí spíš shrbený stín pod římsou než nějakou zlou neurčitou entitu. A pokud je to smrtelník, může si s ním poradit. Arlo ještě nespí – dva na jednoho, to je jistota. Může to také zkusit vyřídit sama a získat nad svými kamarády z Ligy trochu náskok... pokud to zvládne bez pomoci. Mohlo by to být důležité. Mohlo by to být vodítko.

Hela - 19. července 2020 22:05

Strážní oheň Přes den už začíná být příjemné teplo. Tedy teplo na severské poměry. Dny jsou delší, slunce zářivější a vítr hladí po tvářích. Po cestě přemítám nad tím, co se asi děje v Helskaře. Zdali si Adelaide bez mé přítomnosti dokázala poradit. Zdali už dostavěli Ornabjarn. Zdali se stařešinové ještě navzájem nepozabíjeli. Jak se má stařičká Nora. A co maličká Maia? Mnoho otázek a žádné odpovědi. Do vesnice dorazíme až po západu slunce. Zdraví nás tak jen světla v oknech. Když však přijdeme blíž, spatřím uprostřed vesnice planout plameny. Strážní oheň. Srdce se mi rychleji rozbuší. Jen další důkaz toho, že jsme ve válce. Pokračujeme mezi domy, nesnažíme se skrývat a Sigvar dokonce zavolá na pozdrav. Elfstan zde byl a zdejší lidé možná očekávají útok. Nechceme, aby si nás spletli s nepřítelem. Na zavolání vstoupím do světla ohně. Už se chystám představit sebe, i Sigvara, když se ozve známý hlas. Zvednu hlavu, a spatřím přicházejícího Elfstana. Dřív než on ke mě však dorazí nadšený Mikael. Starý pes se většinou sotva vleče ale nyní kolem mě radostně poskakuje a vítá mě. "Velmi ráda tě opět vidím, Elfstane." Usměju se a pevně stisknu nabízenou paži. "Jsem ráda, že jsi živý. I když vidím, že ne všude tě přijali s otevřenou náručí. Ráda bych si poslechla, jak se ti zadařilo." Jsem ráda, že jsme opět všichni pohromadě. Dostihli jsme fyrstara dřív, než stihl zamířit k menhirům a máme čas na to, abychom vymysleli plán. Bohové skutečně stojí na naší straně.

Letitia - 20. července 2020 18:16

Procházka po táboře Když vidím jak je Gaston usměrní sama pro sebe se usměji. Byl by z něj skvělý důstojnický materiál kdyby se jeho život vydal trochu jiným směrem. Možná by mohl uvažovat o armádě až to tady skončí. V bitvě by mu nejspíš hrozilo menší nebezpečí než teď tady. Přikývnu a vydám se do kuchyně a jídelny. Dá mi to příležitost se tu trochu porozhlédnout. Pořádně si prohlédnout osazenstvo tohohle tábora. Ty modré šátky mě zarazí a přemýšlím kde všude jsem je viděla. Měli je stráže v lese? Nejsem si jistá, na tohle jsem se opravdu nesoustředila. Možná nebude od věci si také jeden pořídit, ale zatím to není potřeba když to máme pro teď pevně v rukou. Jak jdu zvednu pohled za hradby ležení. Zhruba směrem kde by mohl být desátník. Samozřejmě ho nevidím, je schovány, ale on by mě vidět mohl. Nebo spíše měl. Zvednu jednu ruku do výšky jako kdybych se protahovala po dlouhé cestě, otevřu dlaň směrem ven a pak ruku nechám zase klesnout. Znamení, že je zatím vše v pořádku. Kuchyni přelétnu zhnuseným pohledem. Je stejná jako všechno ostatní, ale jíst se musí. Na zprávu, že máme počkat ještě hodinu jenom kývnu hlavou. Nehodlám dělat zbytečné rozbroje kvůli něčemu takovému, ale jednu otázku mám. "Co pití? Kde se tu dá něco dostat? A rozhodně nemluvím o vodě to dá rozum," zeptám se.

Freya - 21. července 2020 17:54

Stíny v temnotě Podívám se k obloze, po které se ženou těžká mračna slibující déšť. Zvedá se vítr. Možná, že nocování tady nebyl nakonec ten nejlepší nápad. Zažít bouři tady nahoře, kde se není jak skrýt před nepřízní počasí by nebylo zrovna dvakrát nejpříjemnější. Ale počasí tady v horách se mění rychle a čert ví, jestli nakonec něco přijde. Amulet ztěžkl. Skoro mám pocit jakoby za něj někdo táhl. Stále se všem těm zvláštním pocitům snažím bránit a nevěřit všem těm povídačkám pověrčivých horalů, ale tohle prostě vysvětlit neumím a vím, že se mi to nezdá. Snažím se medailon tak nějak ignorovat a raději se soustředit na své okolí. Protože někde za krkem usadil se další nepříjemný pocit, doslova na sobě cítím něčí pohled. Kdo by ale co pohledával tady nahoře?...a jestli tu někdo je, musel tu být už před námi, ale proč?...a proč tu jste vy?... Pohled sjíždí po kamnech a stínech mezi nimi. V každém lze při troše fantazie spatřit shrbenou postavu číhající v záloze a pohyb neviditelného pronásledovatele. Nejisté pocity zhmotní se v celkem jistou postavu. Chvíli zvažuji, co dále a jestli se mám pouštět do něčeho sama, ale nakonec se rozhodnu, že bude jistější poradit si s ním, ať už je to kdokoliv s pomocí Arla. Přeci jen to bude jednodušší a snad i bezpečnější. Vrátím se tedy jakoby nic ke svému odpočívajícímu společníkovi a přisednu si blíže. "Máme společnost," pronesu tiše a trochu do něj šťouchnu, abych si získala jeho pozornost. Věřím, že je dosti duchapřítomný na to, aby hned nevyskočil a nezačal jančit.¨ "Tam vzadu, trochu výš," poukážu hlavou směrem odkud jsem přišla. "Zkusíme si počkat, až se bude chtít dostat blíž?" ptám se pak. Nechat jej ukolébat pocitem, že o něm nevím a dát mu příležitost dostat se blíže a mít pak moment překvapení na svém místě, třeba by to mohlo vyjít.

Arun - 21. července 2020 20:52

Fyrstarovo dílo Hela Nikdo v celé společnosti není shledáním tak nadšený jako starý Mikael, který okamžitě přiběhne se štěkáním k Hele a začne na ní vyskakovat a motat se kolem ní jako štěně. Vykonal, co mu uložila, ale i kdyby se Elfstan snažil sebevíc, nebude s ním Mikael ani zdaleka tak rád, jako když může dohlížet na svou paní. Sigvar i Elfstan věnují oběma chvilku, aby se přivítali, a dokonce i na tváři horalského samotáře se objeví náznak laskavého úsměvu při pohledu na pouto, které pes sdílí s člověkem… Brzy se ale Hela obrátí na Elfstana a konečně spolu mohou promluvit o tom všem, co se událo od doby, kdy se trojice rozešla. Fyrstar pozvedne obočí a usměje se, když zmíní jeho zranění. „Tohle?“ zeptá se a ukáže na obvaz. „To mi neudělal žádný seveřan. To mi udělalo pár zmatených žoldáků z Ligy. Ne třeba se bát, sice mě to nijak nepotěšilo, ale byl jsem hlupák, že jsem neposlouchal varování Mikaela,“ dodá s úsměvem. Pak se rozhlédne a kývnutím propustí čekajícího strážného Orvyka. Ten odejde dál hlídat kraj vísky, aby mohl dle nutnosti zburcovat vzburcovat poplach. Obráti se zpět k Hele a k medvědobijci. „Rád bych si s vámi promluvil a všechno vám řekl. Pokud možno v soukromí. Odešel jsem z večeře svého hostitele, starého Elfrika, zatímco jednal s rodinou, kdo se ke mně přidá a kdo ne. Pojďte, můžeme se posadit ke strážnímu ohni a promluvit bez toho, abychom museli stát přímo na chladu. Nikdo mě chvíli postrádat nebude.“ S tím poodejde k ohni a ohřeje si od něj dlaně. „Jsem rád, že už tu jste. Doufám, že jste měli takový úspěch jako já. Jediné, co brání místním, aby vyhnali cizáky, jsou místní rozepře. Upřímně si myslím, že půlku těch nesvárů mají na svědomí cizáci skrz nejrůznější krádeže a jiné zločiny, ze kterých se místní navzájem obviňují. Podařilo se mi hodně z nich urovnat a přesvědčit hodně rodin, aby nám pomohli. Není to tu o moc jiné než u nás doma, tak jsem věděl odkud na to. Lidé jsou tu ještě přímější a myslím, že trochu rozumější, a tak jsem se povětšinou domluvil,“ dodá s úsměvem. Po tolika dních v horách mezi mlčenlivým a někdy nepřívětivým rodem hor je snad Elfstanova povídavost a výřečnost příjemnou změnou… rozhodně je to pořád ten stejný povídavý šlechtic. „No, jediná další zvláštní věc byl fakt, že jsem zjistil, že i mezi cizáky jsou rozepře. Jsou zde dvě hlavní frakce. Severozemská společnost z Celestionu a Atmorijská liga od západního moře.“ Hela o tom všem má nějaké povědomí, ale pro Sigvara to musí být novinky. „Myslím, že cíle té takzvané Ligy jsou spojené s našimi. Jejich hlavním cílem se zdá být pouhé neškodné shromážďování vědění… a vyhnání Celestionců ze Severu. Setkal jsem se s jedním z nich. Nakonec to nedopadlo tak dobře, jak jsem doufal, ale i tak by to mohl být dobrý začátek.“ Všimne si nesouhlasného a velmi nepřívětivého pohledu na tváři Sigvara rychle dodá, než může medvědobijec cokoliv říct: „Vím, vím, i to jsou cizáci, na které je lepší nespoléhat. Ale potřebujeme spojence. Všechny spojence, které můžeme získat.“ Očima hledá u Hely podporu, ač ještě nezná její názor… Tábor jako každý jiný Letitia Zatímco si prohlíží tábor, dá se Letitia do řeči s kuchařem. Ten na moment nechá míchání husté polévky, která bude nejspíš hlavním chodem, a podívá se na ní, jako by sem spadla z měsíce. „Ty seš tu nová, nebo co? Každej má na den příděl rumu, fasuje se před vobědem, ke každýmu jídlu víno – a to je všecko. Nechcem, abyste se tu schlastali jak prasata. A teď vodpal, jestli nechceš mít průser.“ Jeho výraz dává vědět, že z něj už Letitia moc nevytáhne. V armádě musí být kuchaři tvrdí, protože by to nebyl voják, kdyby nechtěl větší porce a pořád s tím neotravoval… v tomhle volném uspořádání to nemůže být lepší. Ale i v tomhle táboře musí být cesty, jak se dostat k věcem i jinak než podle rozkazů. To je jisté, protože jestli to jde v armádě, tak to tady musí jít nejméně dvakrát snáz. A v armádě se vždycky dá něco ušmelinařit. Projde si pod tou záminkou i zbytek tábora. Všimne si, že tady má každý své zbraně nedaleko. Téměř všichni jsou vyzbrojení mušketou – často dost moderní kousky z Celestionu – a k tomu výběr pistolí a chladných zbraní. Viděla především okované obušky, sekery a palcáty, ale i pár mečů a bezpočet kudel. Styl těchto mužů jí připomíná desátníka Güntera, který s trochou štěstí dostal její malou zprávu. I on je nepořádný, rád se fláká a když se musí pracovat, začne sebou škubat… ale to co má, vždycky nakonec udělá. Překvapivě je docela spolehlivý. A střílí jako ďábel. Viděla ho ustřelit hrdlo láhve na tři sta metrů ve třech pokusech ze tří. A lidské srdce je o poznání větší, než nějaká vypitá pálenka… S vědomím, že i jeho malá očka jsou jako ostříží a že umí i pěkně rychle nabíjet, se hned v tomhle táboře mohla cítit klidněji. Na druhou stranu, podobně na tom mohou být i tihle. Těchlech je nejméně čtyřicet – a to jsou jen ti, kteří jsou teď v táboře. Většina z nich je nejspíš většinou někde mimo tábor a hlídá situaci, ale zdá se, že se poslední dobou začali stahovat zpět sem a shromažďují se. Asi jim neušlo napětí mezi místními. Všichni ti střelci musí mít čím střílet… brzy najde nemalé množství sudů, které zmínil Elko po svém zběžném průzkumu. Je tu dost prachu na odstřelení celé hory… a kulí pro celý regiment. Tihle čekají potíže. Neplánují odsud odejít jen tak v klídku – tihle budou kopat, křičet a střílet. Nakonec se jí podařilo najít pár mužů, za kterými by si mohla zajít, nejen pro alkohol ale pro celkové povědomí o dění v táboře. Všimla si jednoho nevybíravého charakteru, který se poflakuje kolem zásob, ale rozhodně nevypadá jako ostatní znudění hlídači. Pak si našla Kelheimův stan, který by se jí také mohl hodit. Všimla si zásobováka, který právě cosi psal do nějaké tlusté knihy ve svém vlastním stanu. Ten nebude tak otevřený nějakému nákupu načerno, ale vypadá víc jako úřednická sorta, která by se dala zmáčknout… a mohl by tu být nespokojený, takže by třeba něco vyklopil. A nakonec si všimla skupinky běžných mužů, kteří se nejspíš stahovali do jednoho ze stanů pro trochu zakázaného hazardu a dozajista i popíjení mimopřídělového alkoholu… není lepší způsob, jak si udělat kamarády, než v jejich prospěch prohrát hodně peněz… Pozorovatel Freya Když se Freya vrátí k Arlovi, ten se jen zavrtí – ale ve skutečnosti, jak si rychle žoldnéřka všimne, se otočil tak, aby měl na místo výhled. „Hm. Asi máš recht,“ zamumlá. Pak ještě chvíli počká, než dodá: „Já si nemyslim, že se pohne blíž. Ale můžem to zkusit.“ Nakonec se ukáže, že má žoldák pravdu. Chvíli tiše sedí a očekávají, že se pozorovatel dá do pohybu, ten ale zůstane přesně tam, kde ho Freya prvně viděla. Ozve se opět Arlo: „Tak to zkusíme takhle. Ty to vobejdi vokruhem, ze shora, a já vstanu a upoutám jeho pozornost. Pak ho můžem zkusit překvapit.“ Vzhledem k tomu, že terén na druhé straně sedla je trochu shůdnější, by to mohlo vyjít. A nemohou tím nic moc ztratit. Pořád jsou tu dva na jednoho – přesila udělá hodně. Když se dá do pohybu Freya, cítí, jak jí oči sledují celou dobu, dokud se jim neztratí ze zorného úhlu. Potom začne šplhat nad římsu, aby mohla neznámého pozorovatele překvapit, pokud by vyrazil k Arlovi. Ten hraje dobře roli nevrlého spáče, kterého zvedlo volání přírody. Pomalu se vyhrabe z přikrývek, zívne si a pak se kolébavou chůzí vydá ke kraji sedla, jen jakoby náhodou směrem k tomu stinnému výklenku. Nikdo zpod římsy nevyjde a nepřiblíží se k Arlovi. Pozorovatel je spokojený na své místě. Když je Freya přesvědčená, že všechnu pozornost upoutává žoldák, přejde ještě dál a sešplhá kousek níž, aby měla s trochou štěstí výhled do tmy pod římsou z jiné strany. Díky opatrnému našlapování a pomalému postupu se jí dostane trochu lepšího úhlu pohledu… Je to skutečně člověk. Lidská postava – schoulená v těžkém záplatovaném plášti. Tvář i celé tělo je obrácené na druhou stranu směrem k horskému sedlu, takže si toho člověka Freya moc prohlédnout nemůže… ale podle postavy to bude spíš Nortimberec… nebo hodně statný Celestionec. Plášť jí toho moc nepoví, ale alespoň je jasné, že není těžce ozbrojen. Nemá luk, samostříl, ani pušku – to by bylo vidět hned. Možná, že schovává nůž, meč nebo sekeru, tak dobře na něj zas nevidí… a zatím se neznámý nehýbe. Snad se časem, pokusí odkrást se pryč. Stejně tak ale může Freya zakročit a využít faktu, že se muži dostala do zad… nebo dát symbol Arlovi, který zatím hraje svou roli vábničky dobře…

Hela - 21. července 2020 21:29

Fyrstarovo dílo Mikael je naším setkáním skutečně nadšený. Celý ožije a náhle vypadá jako hravé štěně. Přivítám se s ním, ale i když se snažím nyní vnímat Elfstana, stále cítím, jak se mi o ruku otírá jeho vlhký čumák a radostně mě olizuje. Říká se, že pes je jediný, kdo svého pána miluje víc, než sám sebe. Nejvěrnější společník. Trochu se zamračím, když fyrstar začne mluvit o svém zranění. Tak Liga. To je skutečně veselé. Chtěla bych se vyptávat, ale jsou důležitější věci, které musíme probrat. Pokud to muž nepovažuje za důležité, nebudu se ho na to vyptávat. "Ano, pojďme ke strážnímu ohni." Souhlasně přikývnu a následuji muže ke zdroji tepla. Dny jsou sice už nyní teplejší, ale když slunce zapadne, teplota rychle klesá. Usadím se kus od ohně, a nechám teplo plamenů, aby prohřálo unavené tělo. To, co od Elfstana slyším, pro mě není velkým překvapením. Jaké jiné zbraně by měl Zrádce využívat, než nesváry a lži. Jsem ráda, že Elfstan udělal, co bylo v jeho silách, aby některé spory urovnal. Jakmile zmizí cizáci, bude se zde opět lépe dýchat. Když však Elfstan vyrukuje s tím, že bychom snad mezi cizáky mohly najít spojence, zarazím se. V prvním okamžiku chci tento nápad okamžitě zavrhnout, pak se mi ale vybaví slova Malvíry. „I zrada je v srdcích těch, kteří se rodili pod horami, ale zas i dobro je v srdcích těch, kteří z nich nepochází." Zamračeně hledím do plamenů. Myslela tím vědma právě tohle? Mám přijmout menší zlo, abych zahnala to větší? Nejsem si vůbec jistá, že seveřané budou ochotni na něco takového přistoupit. Pro ně je to prašť, jako uhoď a těžko jim to mohu mít za zlé. Zhluboka si povzdechnu. "Je možné se s někým z nich setkat?"

Letitia - 22. července 2020 16:48

Zpátky za Korrelem Malá procházka přinesla své ovoce. Zjistila jsem co se dalo. Objevila jsem kde je střelný prach kdyby snad bylo potřeba s ním nějak naložit. Stejně jako nespokojence a lidi co se neštítí si bokem něco malá přivydělat rozprodáváním zásob, které jim nepatří. Ani jedno z toho zatím využít nechci. Možná ani nebudu muset, ale mít v případě nouze zadní vrátka se vždy vyplatí. Pro teď ani nehodlám zapadnout do hazardu, proto stan minu a obloukem se vracím zpátky ke Gastonovi. Nejdříve chci slyšet zprávy od něj než budu někde něco vyzvídat sama. Mé vyptávání pak bude cílenější a nebudu muset tolik tápat okolo. Doufám. U námi přiděleného stanu se zastavím a pečlivě se rozhlédnu okolo. Nestojím o nějaká překvapení a hlavně cizí uši v okolí. Proto zůstanu stát venku a pouze se nakloním ke vchodu. "Jídlo bude do hodiny," ohlásím se a pak šeptem dodám: "Přišel jste na něco?" S tou otázkou se zase narovnám a postavím se jako kdybych byla na stráži. Gaston může klidně mluvit a nikdo na něj neuvidí a já mám přehled o tom co se kolem děje.

Freya - 23. července 2020 09:40

Noční návštěvník Arlo měl pravdu a náš milý host se jen tak z místa asi nepohne. Snad chce jen získat informace a vědět, co tu děláme a pak zmizet stejně tiše, jako se objevil. No nic, tak musí nastoupit Arlův plán B. Na jeho návrh jen kývnu a dám se do práce. Sice mne moc netěší plížení v noci v tomhle terénu, kde jsem každý krok vážila i za světla, ale nic jiného nám jaksi nezbývá. Holt budu muset být dvakrát opatrná. Za chvíli už si prohlížím muže, ale takhle těžko říci, co je zač. Rozhodně ale někdo, kdo může dělat problémy ať už je to kdokoliv a s kým si bude třeba nějak poradit a zjistit, co je zač. Chlapík pozoruje Arla a já mám tedy příležitost něco podniknout. Čekat dál nemám nač a teď je jedinečná příležitost jej překvapit. Arlo je na blízku, kdyby se něco zvrtlo, takže hurá do toho. Rozhodnu se jednat hned. Do ruky si připravím dýku. Budu radši, když se mi jej podaří omráčit, ale jeden nikdy neví, co se může stát, takže je třeba být připraven na vše. Potichu se snažím přikrást ještě blíž, očima zkoumám terén před sebou. Nerada bych na poslední chvíli špatně šlápla. Pak vyrazím. Záměr je vzít chlapíka po hlavě a vyřídit to rychle a tiše.

Arun - 23. července 2020 20:54

Honba za věděním Hela Elfstan zaváhá, než odpoví na dotaz Hely. Ona i Sigvar si jeho nejistoty povšimnou, nelze říct, jestli se pouze rozmýšlí, nebo je-li zatím něco jiného. Elfstan si povzdechne: „Bohužel ne. Byl tu jeden, který by byl rozhovoru otevřený, jistý učenec jménem Christopher. Dobrovolně se stal mým zajatcem, pokud se to tak dá říct. Nazval bych ho spíš hostem. Nedlouho předtím osvobodil jednoho lovce, který se snažil zjistit, co tu dělal on a jeho doprovod. Utekl spolu s ním a pokoušel se s místními mluvit.“ Hela si vzpomene na učence, který navštívil Helskaru a který kvůli své nešikovnosti strávil noc v její péči… touhle dobou už se mu noha musela dobře zahojit. Elfstan neví, že ho již potkala, a proto pokračuje. „Christopher je dobrý muž. Dlouho jsem s ním mluvil, jenže nás přepadl jeho bývalý doprovod a odvedli si ho. Nevím, co se s ním stalo, ani zdali šel dobrovolně…“ Opět zaváhání. Tentokrát zavrtí hlavou a své myšlenky jim sdělí. „Těsně před tím, než mě někdo z nich omráčil, spatřil jsem v houštinách ženu – seveřanku. Na tváři… na tváři měla tetování. Barvy a znaky, které nosí Helskarští…“ Jedná se o tradici, kterou už však nyní mnoho seveřanů nedrželo… i tak v ní stále některé klany a rodiny pokračovali. „Ten učenec se zmínil… zmínil, že mají místního průvodce. Mohl jsem se ale splést.“ Nyní fyrstara přeruší Sigvar. Mračí se, jeho tvář je jako bouře… „Proti našemu národu brojí Zrádce. Něco takovýho se mohlo stát. O důvod víc, proč se před nima mít na pozoru. S průvodcem… mohli by být nebezpeční.“ Místo snad i očekávaného protestu fyrstar pomalu přikývne. Opět je na něm vidět, že to, co prožil nahlodalo jeho sebejistotu. Ztiší hlas, než pokračuje: „Ano. Ale z jiných důvodů, než si myslíte, mistře Sigvare.“ Otočí se zpátky na Helu a začne naléhavě: „Ten učenec… ten Christopher… dle mého ví o Dědictví. Ví, jak ho najít. Rozumí mapě hvězd, ač jí nikdy neviděl. Netuší, co je to, co hledá. Pátrá jen po vědění, následuje stopy až k pravdě – nechce škodit, pouze porozumět. Mluvil jsem v Ornbjarnu s muži, pod jejichž záštitou sem dorazil. Nevěřím, že chtějí Dědictví uloupit a zneužít. Ctí naše tradice. Ale jsou bez vedení, ztracení poutníci na cestě osudu, kteří by mohli přivést zkázu sobě i jiným.“ Nyní se rozhodně zahledí před sebe do plamenů: „Chybí jim vedení, které by jim ti správní průvodci mohli dát.“ Sigvar se vyjádří nespokojený zavrtěním hlavou. „To není úděl žádnýho smrtelníka. Jenom Bohové můžou na tý cestě lidi provázet.“ Táborové potíže Letitia Po hlášení Letitie odpoví Gaston hlasitě: „Dobrá, děkuji,“ a na její otázku pouze tiše kývne. Když se potom Letitia postaví k vstupu do stanu jako stráž, slyší ho, jak si stoupá k plátnu. Už určitě něco podobného dřív dělal. Není se čemu divit, vzhledem k jeho popisu práce a i dosavadnímu chování. „Není to moc dobré. Tirno nemá žádnou páteř. Byl to jen zástupce Doresgrücka, není dost dobrý na to, aby tuhle sebranku řídil. Byl tu jiný chlap – ale ten umřel. Už byli na stopě – kousek od toho, co hledají. Ale pak se něco stalo.“ Zaváhá. A nejprve zamumlá: „A teď se mi nesmějte, říkám to tak, jak jsem se to dozvěděl já.“ Tiše si odkašle a dostane se k jádru věci: „Podle všeho si muži myslí, že je tahle akce prokletá. Prý viděli nějakého horského ducha či démona nebo tak něco a ten na ně seslal sesuv. Zabil toho chlapa, pár dalších a skoro dostal toho Jarowa, co se v těchlech podivnostech vyzná. Od tý doby práce stojí. Muži odmítají vyrazit. Chtějí od Tirna dovolení, aby se mohli vrátit do Ornbjarnu. To by samozřejmě pro nikoho neskončilo dobře. Tirno není hlupák, ví, co se děje. Tady ho brzo odkrouhne jeho vlastní banda, v pevnosti Doresgrück.“ Letitia skoro slyší, jak Gaston nespokojeně poklepává nohou. „Víte, jak dovedou být zálesáci a žoldáci pověrčiví. Potřebovali jsme zkrátka muže, co se vyznají v cizí divočině – to tihle zvládnou jedna dvě, ale bohužel to má nějaké následky na jejich schopnosti v jiných oblastech. Mentálního charakteru zejména.“ Povzdechne si: „Kdyby to byli vojáci, sice by nebyli tak pověrčiví a líp by poslouchali rozkazy, ale zas by byli v těhlech hvozdech k ničemu.“ Chvíli mlčí a přemýšlí – pak začne z jiné strany, jako by sám sobě připomínal, o co jim jde ve skutečnosti. „Tedy, samozřejmě, my tu nejsme kvůli obnovení provozu. Ale musíme hrát svojí roli dobře. Ten incident s tím sesuvem byl jen záminka k tomu, aby přestali poslouchat. Možná, že je Liga podplatila. Pokud to tak je, nemělo by být těžké najít někoho, kdo by nám prodal špínu na Doresgrücka. Ty rozkazy, psané jeho vlastní rukou, tu někde musí být.“ Mezitím se objeví muž s vědrem čerstvé vody a naplněným měchem, což obojí váhavě předá Letitii. Když je to vyřízeno, nečeká na vděk a zmizí. Gaston umlkne a počká, až to Letitia donese dovnitř. Je ve stanu, dokončí: „Tirno ví, že Doresgrück je jeho poslední šance. Ten nám nepomůže. Nikdy mi nedá nic, co by na něj sám mohl použít jako páku. Zjistila jste něco vy?“ Pozorovatel ve stínech Freya Zatímco Arlo odpoutává pozorovatelovu pozornost, Freya se k němu začne plížit z druhé strany, aby ho překvapila. Při chůzi si dává velký pozor. Neudělala žádný zvuk. Možná to tedy byla náhoda, že se muž otočil a stanul jí tváří v tvář. Nezareagoval jako někdo, kdo má s tímhle zkušenosti. Zmrznul na místě, na tváři překvapení nebo dokonce spíš šok. Freya si ho dlouho neprohlížela. Dvěma skoky byla u něj a pořádnou ranou jílcem dýky ho poslala spát. Ale je třeba říct, že podle výrazu jeho tváře mohl stejně snadno omdlít překvapením nebo strachem. Rána mu ale rozhodně pomohla ke spánku. Je to pořádný kus chlapa a Freyu téměř zavalí, jak se sveze dopředu na ní. Nechce ho nechat spadnout ze skály, stěží ho zachytí. Brzy cítí, jak se váha odlehčuje a zpoza muže uvidí Arla, který jí přispěchal na pomoc. Zatímco ho táhnou do relativního bezpečí sedla, Arlo si pro sebe zanadává: „Co to s lidma je, že nás furt choděj špehovat? Tohle musí bejt nejmíň potřetí, kdy se nám něco takovýho stalo, k čertu. Máme zpropadenou smůlu.“ Brzy mají muže v pořádku na kamenech a mohou si ho prohlédnout ve světle měsíce – když se tedy měsíc neskrývá za mraky. Je to na první pohled místní seveřan. To je vidět podle jeho oblečení, které se skládá předně z kožešin, vlny a hrubé látky. Co se týče zbraní, najdou u něj jen sekeru, nic víc. Po kapsách má všechno možné – od nejrůznějších zvláštně zbarvených oblázků a křemenů až po kousky provazů a několik podivných kovových plíšků. Žádné listiny, ani nic podobného. Vlastně téměř nic užitečného. Plášť, do kterého je zahalen, je velmi starý a obnošený. Vypadá, že mnohokrát sloužil jako přikrývka a že tento muž v něm trávil noci venku poměrně často. Celý jeho vzhled působí zanedbaností tuláka. Jeho oblečení je pročichlé lesem a pryskyřicí. Tvář je špinavá a zarostlá ještě víc, než je u seveřanů běžné. Je vyzáblý, ale i navzdory tomu je jasné, že dříve býval mohutný. Z tváře Freya po chvíli rozklíčuje, že podobně jako ona má tetování, které je pro některé severní rodiny typické. „Tak co s ním uděláme?“ zeptá se nakonec Arlo. „Třeba něco ví. Ale tenhle teda nevypadá, že umí slovo Celestionsky. Jak tvrdě si ho vzala? Jen abych věděl, kdy se zas probudí. Do pár minut by se mohl zvedat, ne?“ Čím déle si Freya prohlíží tu tvář, tím víc se jí zdá povědomá.

Hela - 23. července 2020 21:25

Honba za věděním Elfstan na okamžik zaváhá, těžko říct, jak si toto váhání vyložit. Když ale zmíní jméno Christopher, ihned se mi vybaví nešikovný učenec. Sigvar ho do mého domu přinesl polomrtvého. Kdo by na něj mohl zapomenout? Celé se mi to nějak nelíbí. Proč by ho unášeli? A jakou roli v tom hrají místní? Kdo z helskarských by se uvolil a dělal cizákům průvodce? Nedává mi to smysl. Jistě, jsou zde mladí, kteří se dali do služeb celestionců. Jenže Elfstan mluví o potetované ženě. Takový popis mi na nikoho z místních nesedí. Stále váhám. Vše ve mě křičí, abych se do podobných spojenectví nepouštěla. Ale co když budu litovat? Není snad tohle ta oběť, kterou bych měla učinit. Spojit se s cizinci, abych zachránila to, co je naše? Tolik bych si přála, aby proroctví, která jsem vyslechla, mluvila jasněji. "Spatřila jsem prastarého strážce Dědictví. "Není zemských sil, které by přemohli probuzeného hrdinu z nejstarší Války..." Zopakuji slova, která mi byla řečena, a kterých se držím, jako tonoucí stébla. Branou, kterou střeží strážce jen tak někdo neprojde. I dostat se k němu je pro většinu lidí nemožné. I kdyby snad objevili vstup do jeskyní, dál neprojdou. Tím se uklidňuji. "Vypudíme z tohoto kraje Zrádcův jed a uděláme to sami. Seveřané jsou hrdí a silní lidé. Nepotřebujeme pomoc cizáků, abychom si vzali zpět, co je naše." Rozhodnu se. I kdyby snad nepřišli tihle cizinci se špatnými úmysly, nemají právo Dědictví spatřit. "Neváhej a konej, Helskarská vědmo,..." To Arun sám mě pověřil úkolem, vyslal mě na tuto cestu a chrání mé kroky. Pokud by si přál, abych hledala pomoc někde jinde, než mezi seveřany, jistě by mi dal znamení.

Letitia - 24. července 2020 19:55

Rozmluva Chlap, který přinesl vodu mě přinutil zpozornět. Ostražitě jsme ho pozorovala, ale nevypadalo to, že má něco v úmyslu, jenom to předal a to bylo vše. Zatím to tedy vychází. Zprávy nejsou tak dobré jak by mohly být, ale také jsme tady hodinu a nelze čekat zázraky. Nikdo tu nevztyčil ukazatele: tajné dokumenty tímto směrem. Bude to chtít ještě hodně kopání než se k nim dostaneme. "Moc toho nemám zatím jsem se setkala jenom s chlapem, který to tu tak trochu vede a snaží se aby se to tu celé nerozpadlo. Trochu zvláštní, že je nortimberec, ale svět je plný záhad," pokrčím rameny. "Jmenuje Kelheim, možná neuškodí když s ním pár slov prohodíte." Předpokládám, že jako oficiálnímu zástupci Společnosti jak se Gaston prezentuje by mohl být otevřenější. "Co Orloszkij? Má cenu ho zkusit nějak zmáčknout? Snažit se ho přetáhnout na naší stranu?" zeptám se úředníka na jeho názor. Podle mě vědomosti mám, ale nejsem si jistá jak moc hluboké a zda by nebyl naopak přítěží pro nás. "Za chvilku bude večeře, nejspíš se tam všichni sejdou a možná něco dalšího zjistíme." Uzavřu to. To, že se práce zastavily mně vlastně vůbec nevadí. Je mi jedno co se tu děje, Já jsem tu hlavně proto abych pověsila Doresgrücka. "Vlastně ještě jedna věc. Ty modré pásky. Co znamenají?"

Freya - 24. července 2020 20:50

Slídil Šlo to kupodivu docela hladce, i když pokud by byl duchapřítomnější a ne tak vykulený, když mne uviděl, mohlo to být celé ještě jinak. "Jo, holt máme štěstí, všechny strašně zajímáme," zabručím Arlovi odpověď. Ani mne nijak netěší, že máme furt někoho za zadkem. A tohle budou taky jen další zbytečný problémy...zas budem řešit, co s ním...se snad všichni v okolí rozhodli, že se přilepěj na paty jen nám...začíná se z toho stávat vcelku nepříjemný zvyk... "Jo, zas tak moc jsem ho nepraštila," odpovídám Arlovi v zamyšlení a zkoumám přitom horalovu tvář, která zdá se mi nějak povědomá. Jenže těžko říci, zda-li je jen někomu podobný nebo je možné, že jsem jej znávala. Byla by to docela velká náhoda, kdybych tady tak daleko od Helskary narazila na někoho, koho jsem znala. Trochu zavrtím hlavou jakobych sama sebe chtěla přesvědčit, že to není možné. Přesto mi to ale nedá a pátrám v jeho tváři dál. Prohlížím si znovu tetování a rysy jeho tváře. Co dělá právě tady?...že by místní tohle místo hlídali a něco chystali?...a pokud byl zrovna tady nejsme už opravdu blízko tomu, co hledáme?... Chvíli trvá, než Arlovi odpovím na jeho otázky. "Hmm. S řečí si poradím, ale beztak hádám, že se toho moc nedozvíme." Je mi jasné, že se s námi chtít bavit moc nebude maximálně schytáme pár nadávek, urážek a výhružek stran jejich posvátných míst a bohů. "Zatim ho svaž a pak se uvidí." Na chvíli se zadívám na nebe, zda-li vítr nakonec něco přižene nebo budeme mít tentokrát štěstí. Beztak mám ale pocit, že se k bouři pomalu schyluje. Moc lidí se stejným zájmem na jednom místě. Seveřané budou svá posvátná místa bránit třeba do posledního muže, když na to přijde...chtělo by to pohnout a zmizet dřív, než se opravdu něco semele...kdepak je teď asi Elko...

Arun - 27. července 2020 21:38

Báje a pověsti Hela Když se Hela rozhodne, Sigvar souhlasně přikývne. I Elfstan nakonec stvrdí její slova pokývnutím hlavy. Je rozhodnuto, že si vystačí i bez cizáků. „Ano. Doufejme, že to bude stačit,“ odpoví poněkud váhavě fyrstar. Možná, že je i trochu zklamaný. Avšak respektuje její rozhodnutí. Po této dohodě se jeho tvář opět rozjasní zájmem, protože se vrací k jejím slovům, kterým své zdůvodnění uvedla. „Co jsi to řekla? Strážce Dědictví? O tom jsem pouze slyšel… Jen tajemné legendy a nic víc. Pokud se legendy probouzí, aby se přidaly na naší stranu, pak vskutku nebudeme potřebovat zemských spojenců!“ Nadšení v hlase fyrstara je patrné na první pohled. Brzy začne sdílet to, co sám slyšel v povídání – ve svém nadšení ani nečeká na odpověď Hely. „Takže jste byli úspěšní? Díky dobrým bohům, že vás vedli! Slyšel jsem příběhy o tom, že v dávných dobách stál při našich předcích pradávný bojovník, kterého se nedotkl ani čas ani zemská ocel. Jen jed na čepeli samotného Zrádce ho mohl skonat. Nikdy se však díky hrdinným předkům našeho národa nedostalo to prokleté ostří k jeho hrdlu. Legendy mluví o tom, že ten bojovník po vítězství bohů odešel do neznámých a dalekých krajů, ze kterých pocházel. Nikdo nevyprávěl o tom, že by snad někdo takový zůstal zde, ať už on sám nebo někdo z jeho podivné družiny.“ Hela zná všechny ty příběhy od srdce, jenže opět Elfstan říká jinou verzi než jsou ty, které slýchala sama… příběhy se zmiňují o všemožných hrdinech starých časů, ale žádný nemluví o nesmrtelném spojenci bohů. Jenže jak jinak si lze vysvětlit živoucího služebníka, kterého spatřila uvnitř hory? Elfstan se pousměje a dodává: „Přirozeně, pokud by byl vyslán, aby hlídal něco takového, jako by mohlo být Dědictví, dozajista by to bylo i před vypravěči a skaldy utajeno.“ Zatímco mluví o bájích, Sigvar hledí do ohně a mlčí. Teprve nyní prohodí: „Příběhy budou vždycky příběhy. Tohle je boj smrtelníků.“ Těm slovům Elfstan nemůže rozumět v plném rozsahu jako vědma, která pocítila slabost bohů, kterou způsobil jed Zrádcův… i tak pokorně sklopí hlavu a přikývne. „O to spíš bych rád slyšel o všem, co vás potkalo… zdá se, že toho nebylo málo. Rád bych věděl, co nás čeká a jak to pod horou vypadá.“ Táborové osobnosti Letitia Rozmluva, která znovu začne ve stanu, probíhá rychleji než předtím, aby žádný pozorovatel nenabyl podezření. I tak se Letitia a Gaston domluví bez toho, aby se zdrželi uvnitř příliš dlouho nebo hovořili příliš hlasitě. „Kelheim? Ten? Jo, o tom něco vím. A nedivte se těm Nortimbercům. Sice jsme na ně nespoléhali moc rádi, ale Nortimber má víc než dost nevybíravých mužů, kteří jsou ochotní za Celestionské zlato brojit proti vlastním. Navíc nezapomínejte, že reformistům naslouchá i král Arvid. A reformovat znamená vyjít vstříc Celestionu.“ Zavrtí hlavou: „Ne, ten Kelheim nebude potížista, ne větší, než by byl kdokoliv jiný v téhle pozici. Tihle muži nemají žádnou vazbu na místní. Jen bych si dával pozor, jestli mezi nimi nebudou nějací královští agenti nebo muži loajální tradicionalistickým rodům. Ti by nás mohli brát všechny na stejno a pak by nám mohli dělat problémy, až odsud zmizíme.“ Svůj rozhovor na moment přeruší. Letitia má dojem, že jim někdo náslouchá a tedy provede krátkou patrolu kolem stanu. Nikoho nenajde – a pokud někdo naslouchal, teď ho vyplašila. Moc toho slyšet nemohl. Mluví šeptem. Když se Letitia vrátí, aby si mohli promluvit o Orlozskijovi, vypadá Gaston zamyšleně. „Ten je divoká karta. Viděla jste, jaký průšvih způsobil v pevnosti. Do teď si nejsem jistý, jestli mu to sám Doresgrück nenařídil, aby zvýšil napětí mezi pevností a místními.“ Mávne rukou, protože na tom nyní nezáleží. Raději přejde k tomu, co je zač. „Je to…no, ne přímo učenec, spíš lovec pokladů. Rozumí všemu možnému, včetně geometrie a zeměměřičství. Tenhle chlap je ten, který by Společnost měl dovést tam, kam se potřebuje dostat. Dobře ví, že je pro Společnost cenný a někdy to i použije, aby se dostal z průšvihu. Ale není dost odvážnej na to, aby to dělal často nebo s tím moc mával. Dokáže se ze všeho vykecat. Neumí to se zbraněmi, ale ani to nepotřebuje. Radši bych se mu vyhnul, pokud to bude možné. Nebo bych mu alespoň neprozrazoval nic důležitého. Ale mohl by se hodit, to máte pravdu. I když je to divnej brouk.“ Když poté zmíní modré pásky, Gaston se usměje a rychle vysvětlí: „Je to jen na to, aby se v týhle divočině rychle naši poznali. Modrá je v Nortimberu levná – dělá se z jedný kytky, co na druhý straně hor roste. Sehnat modrý hadry není nic těžkého.“ Pomalu se začne zvedat. „Zkusím si ještě trochu projít tábor a něco zjistit – pokud vás tedy ještě něco nenapadá nebo nemáte lepší plán. Jinak se pak uvidíme na večeři. Třeba se tam k někomu dostaneme.“ Horský poustevník Freya Oba žoldáci se rozhodnout prozatím spánek odložit ve prospěch výslechu. Freya skutečně muže příliš silně nepraštila a už když ho poutají, zdá se opět trochu při smyslech. Na rozdíl od všech jejich dosavadních zajatců, tenhle chlap zůstane tiše sedět na místě. Jeho pohled i výraz je velmi podivný. Nezaostřené oči pomalu přejíždí po okolí, jako by ho viděl prvně. Ústa má pootevřená a na obličeji se mísí překvapení a jakési vytržení. Zprvu se jen zmateně rozhlíží – pak nakonec zakotví očima na těch, kteří ho zajali. Arla si stěží všime. Freya ucítí, jak jeho oči přeletí i přes ní stejně letmo, jenže poté se vrátí. Pojednou se mu panenky rozšíří a muž vykřikne. Než se k němu stihne Arlo vrhnout, aby mu zacpal ústa, je jeho křik slyšet v ozvěnách přes okolní skály… Arlo muže s použitím trochy násilí a hrozby daleko horších věcí trochu uklidní. Ale tenhle vypadá, že už ho stejně zajímají docela jiné věci. Bolesti se brání spíš instinktivně. Jeho pohled se upírá jen a jen na Freyu. „Já tě teď pustím, ale jestli zas zařveš, skončíš-“ ale pak se zarazí a povzdychne si. Muž mu nevěnuje pozornost a nejspíš mu nerozumí jediné slovo. Nakonec ho žoldák pustí, aby se od něj alespoň pokusili něco zjistit. Horal chvíli jen zírá a pak si začne přerušovaně mumlat pro sebe, zatímco očima těká ze strany na stranu. „Kdo to je? Volají nás… volají nás – vyvolení osudu… z hory… z hory… medvěd a slunce… ale bez nás nemohou – je třeba krev, krev…“ Zní to nesouvisle, ale pak najednou přejde do slov vůči Freye samotné. Opět se na ní upře očima. „Ty! Ty…! Já – já znám – ne – tvoje oči – roky, celé roky – jsi to ty- co tu- ne, nejsi tu – nech mě být – nech mě tichu- jen přelud – ne-“ V jeho slovech je směsice strachu a hněvu. Pokusí se zvednout, ale Arlo ho tvrdě posadí. „Co to blábolí?“ řekne, zatímco se mumlání promění v šepot. „Nevypadá moc užitečně… řek bych, že i na severu musí mít svoje pomatence.“

Hela - 27. července 2020 22:05

Báje a pověsti Když vidím nadšení v Elfstanových očích, nemohu se sama ubránit úsměvu. Dokonce to zažene mou nejistotu, zdali jsem se rozhodla správně. Ukážu jizvy, které mi zůstaly na ruce poté, co pro mě Arun otevřel průchod. I o tom, jak jsem ze spánku probudila Strážce. I o velké bráně, kterou tento Strážce střeží. Naslouchám Elfstanovu vyprávění a dochází mi, že pro jednou byla proroctví opravdu doslovná. Pouze Zrádce a jeho jed, dokáží Strážce porazit. I tak mě znepokojuje, že existuje způsob, jak ho odstranit. Znám mnoho příběhů, ale žádný nemluví o tom, co je Zrádcova čepel, nebo jeho jed zač. Vždy jsem to vzala jako vyjádření toho, jak Padlý bůh manipuluje s lidmi a zasévá do jejich srdcí nenávist. Nyní si však nejsem jistá, zdali nejde ještě o něco jiného. "Podařilo se nám přesvědčit k boji lid, žijící kolem Iskalského plesa. Jsou to odhodlaní horalé, kteří se s námi setkají o novoluní. U Iskalského plesa jsem také znovu poměřila síly se Zrádcem. Mám obavu, že pokaždé, když se setkáme, je silnější a silnější. Podařilo se mi ho zapudit, ale vyhasl kvůli tomu jeden lidský život." Je vidět, že mě trápí, že se mi nepodařilo muže vytrhnout ze Zrádcových spárů. "Setkala jsem se také s vědmou Malvírou, i když nebyla zdaleka tím, za co jsem jí považovala. Přála bych její duši pokoj, avšak ona si raději vybrala strávit zbytek věčnosti v těchto horách. I tak mi ale předala hned dvě rady. Také jsme vyhledali Sigvarova přítele, horala a válečníka. Je z něj však zlomený muž, kdo ví, zdali naše slova vůbec dolehla k jeho uším."

Letitia - 28. července 2020 19:37

V centru dění Zajímavé, takže Orlozskij bude spíše problém než pomoc. tak napůl jsem to čekala. samozřejmě okolnosti se mohou zvrtnout všelijakým směrem a spojence pak najde na zcela nečekaných místech, ale zatím ho budu brát jako součást Společnosti a tedy si na něj dávat větší pozor. Nic víc co bych Gastonovi řekla, nebo se ho zeptala nemám, takže se znovu rozejdeme. On jde na jednu stranu a já na druhou. tentokrát si to vyměníme. Místo abych se také potloukala po táboře jako před chvíli, tak se jdu podívat k hlavnímu stanu od kterého jsem byla předtím odvedena. Vzhledem k tomu, že na stanové plátno se špatně klepe, tak si jenom hlasitěji odkašlu. Nečekám však na vyzvání, prostě odhrnu chlopeň látky a drze nakouknu dovnitř jako kdyby mi to tam patřilo. Jsem Korrellův doprovod a jako takový se také hodlám chovat. Pro něj nejsou žádné dveře zavřené a pro mě tedy také ne. Zajímá mě kdo je uvnitř a jak to tu vypadá.

Freya - 28. července 2020 21:09

Kdo jsi? Tiše zakleju, když muž vykřikne. Ten zvuk mi zde přijde velmi nepatřičný a jakoby jej hory v ozvěně snad tisíckrát vracely. Mám pocit, že teď o nás musí vědět snad úplně všichni v okolí. Můžeme jen doufat, že v hukotu větru ten výkřik zanikl anebo jej budou přisuzovat duchům hory. Podle chlapíka, na kterého jsme narazili dříve jsou na to pověrčivý dost. Nic kloudného z něj zatím nevypadlo, jen při jeho zvláštním pohledu mne trochu zamrazí. Mám pocit, že bych jej měla znát. Marně ale bloudím v paměti. Přeci jen je to dlouho, co jsem byla pryč a lidé se mění. Napadne mne sice jedna šílenost, když si vzpomenu na to, co říkal o mé rodině Říkám, hned to zase ale zavrhnu. To přeci nemůže být pravda... Hledím do jeho očí, které snad na chvíli vrátily se z velkých dálek. Chvíli mi trvá, než Arlovu odpovím, snaže se číst v těch očích něco víc. "Nic užitečného z něj asi nedostaneme, je tak trochu mimo. Nebude nebezpecnej." Pak se obrátím na muže před sebou. "Podívej se na mě. Kdo jsi, jak se jmenuješ? Cos tu dělal?" zkouším z něj přeci jen něco málo dostat. I když na jednu stranu nevím, jestli to vlastně vůbec vědět chci. Zkusit to ale musím. A pak ještě nějak přesvědčit Arla, že bychom jej měli nechat jít.

Arun - 29. července 2020 21:06

Spojenci a plány Hela Mýtus a skutečnost mnohdy splývají do jednoho… Hela samotná toho byla mnohokrát svědkem. Jed, který před tisíci let zkrápěl čepel toho, který zradil své bratry bohy, může snadno dnes pronikat do srdcí těch, kteří nemají dost pevnou víru. Koneckonců, dokonce i Zrádce býval dřív bohem… jeho síly jsou nesmírné. A možná, že se jen na východním konci Varldbergen brali některé pověsti trochu doslovněji než tady… Elfstan s úžasem prohlíží pavoučinu zarudlých jizev, která bude navždy na ruce Hely. „Neuvěřitelné… to je neuvěřitelné…“ zamumlá jen, zatímco poslouchá její vyprávění. „Ach, kéž bych tam mohl být já – kéž by se mi dostalo té cti!“ posteskne si. Prozatím ale musí odložit to, co se zdá neskutečné, a věnovat se realitě spojenců, které se jim podařilo získat. „Nejsou to všechno jen dobré zprávy,“ poznamená nakonec fyrstar. „Obzvlášť toho válečníka je mi líto. Místní jsou sice tvrdý lid, ale jít jen se silou a odhodláním se proti zkušenému bojovníkovi nezaručí vítězství. Na to je třeba um a i štěstí…“ Pozvdechne si a přikývne. „Ale vše stojí na přesvědčení. Selhání či porážka může zlomit i největšího generála. Kdoví, co toho muže v minulosti potkalo... Snad nám pomůže rada vědmy Malvíry – a rozhodně nám budou k ruce statní lidé od Iskalu.“ Když se poté dozví od Hely o kopci, na kterém se s nimi mají sejít, přikývne. „Jeden z místních mi doporučil menhir ke shromáždění armády, stojící kámen, které máme i u nás. Prý, že to tam každý zná. Ale ten vršek na novoluní zní lépe. Tam nám dozajista bohové dají své požehnání před bitvou…“ Pokýve hlavou a dodá: „Měl bych se domluvit s nějakými mladíky, aby vyrazili spěšně do míst, kde jsem i já byl, a řekli všem, kam vyrazit a kde se setkat před bojem.“ Za to se mu dostane od Sigvara spokojeného pokývnutí hlavou, ale víc o významu těch stojících kamenů neříká. Po chvíli si pro sebe medvědobijec zamumlá: „Bohové s námi.“ Elfstan přikývne a povzdychne si. Nakonec však zas zvedne svou tvář s úsměvem a zahledí se na Helu. „Už vím, co je třeba udělat, a že se vám podařilo najít alespoň nějaké spojence… a především, že jste probudili toho bájného strážce. To by mělo stačit. Noc už padla a vy máte za sebou dlouhou cestu přes celý kraj. Jsem si jist, že pro vědmu a medvědobijce se najde místo u ohně – pojďme se schovat před večerním chladem do dobré společnosti.“ Bývalý hlavoun Letitia Gaston a Letitia se spěšně rozloučí a oba dva se vydají na další výzvědy. Zatímco bývalý úředník vyrazí na inspekci tábora, ona se raději obrátí k hlavnímu stanu. V táboře už se začínají lidé shromažďovat k večeři. Vypadá to, že teď když se objevil nový zástupce hlavního šéfa, začali se zas trochu snažit. Drby se v takovém táboře musí šířit dost rychle. Všichni se tváří trochu zaměstnanějí, než když přijeli. Vidí vyrazit několik večerních hlídek a muži po obvodu tábora také vypadají o něco pozornější. To ale může být jen důsledek rostoucího napětí vzhledem k místním… odsud nejsou tak snadno vidět. Ale jsou tam. To je jisté. A s trochou štěstí tam někde je také Elko a sleduje pečlivě, co se v táboře děje. U hlavního stanu je Letitia hned. Bez rozpaků vejde dovnitř – jako by jí to tady patřilo. Stan je čtvercový, velkým stolem uprostřed s mapou a menším stolkem v rohu, na kterém je písařské náčiní. Všimne si také několik skříněk a jedné větší truhlice s kováním. Část stanu je oddělena pro lůžko a jiné věci osobní potřeby. Uvnitř stanu je několik hrubých stoliček. Na jedné z nich sedí zachmuřený Tirno a dívá se směrem k mapě. U písařského stolu sedí Orlozskij a cosi zapisuje do lejstra. Jakmile vejde, Tirno na ní vrhne nevrlý pohled. „Co chcete? Váš šéf tu už byl.“ Od stolku Orlozskij skoro zatrylkuje: „Bacha, Markusi, tohle není jen tak nějaký pohůnek.“ Obrátí se a mrkne po Letitii. „Nebo nemám pravdu, slečno?“ Tirno má očividně o dost horší náladu než podivně veselý prospektor a proto neodpoví, ani nezmění svůj přístup. „Tak povídejte. Řek bych, že jste se přišla vyptávat, co? Váš šéf už se vyptával, to se nebojte. Všechno podle protokolu a smlouvy,“ dodá s povzdechem poraženého muže. Tohle je o dost jiné než armáda. Žádné salutování, jen miminum respektu… v tomhle světě věcmi hýbou peníze a kam se na ně hrabe nějaká disciplína. Na druhou stranu, pokud někdo zvládne řešit problémy operativně a bez větších skurpulí nebo ohledů na pravidla, je to Společnost… Příčetnost a šílenství Freya Arlo si vyslechne vysvětlení Freyi ohledně muže a pouze přikývne. Posadí se trpělivě stranou od muže – nespouští z něj oči, ale rozhodl se, že nechá Freyu v klidu vyslýchat. Bez tak jí moc nepomůže, není znalý jazyků. Když poté Freya osloví muže, ten sebou cukne a upře na ní takový pohled, že se i ostřílená žoldnéřka otřese. Nezemský, ztracený pohled – ale přitom tak plný šílené rozhodnosti. Jenže emoce se ve tváři tohoto poustevníka mění tak rychle, že je těžké jim přikládat nějaký význam. „Jmé- jméno? Co jsou to jména? Nejsou, nejsou – neznamenají – jen duše – krev – krev!“ Opět zatěká očima kolem. „Nemám – nemám – měl jsem – nemám…“ Mluví překotně a zajíkavě, slova ze sebe vyráží jako by spolu neměla žádnou spojitost. Hlas mu přeskakuje a je těžké mu mezi mumláním porozumět. Arlo ho sleduje s nevelkou nadějí. Freya vidí, jak se v nemilosrdném žoldákovi rodí myšlenka muže jednoduše zbavit utrpení. Oba dva viděli už dost vojáků, jejichž mysl utrpěla na bojišti takovou měrou, že už se nemohou vrátit… Ale tenhle se nezdá ještě tak docela ztracený. Pojednou se tiky vytratí a na chvíli se muž podle všeho uklidní, zdánlivě bez příčiny. Dívá se znovu na Freyu a prohlíží si jí tak pozorně, až je to nepříjemné. „Já… já…“ začne novým, klidnějším hlasem. „Jsem – patřím horám… horám a bohům… osudu… osudové proroctví… slunce a medvěd…“ Poslední slova říká, jako by recitoval rým z básně. Zní téměř naučeně. „Někdy je slyším. Vidím – vidím tvou tvář. Tvoje tvář, ztracená, ztracená v nicotě… ale osud – osudu se nedá uniknout.“ Oči muže se rozšíří. „Osud je v krvi. Ve vnitřnostech – krev je život… ani staletí nezmění krev… krev, z otce na syna, z matky na dceru…“ Tiky se na moment vrátí, když se muž rozesměje. „Dědictví! Je to dědictví!“ Zvolání jsou poměrně tichá, ale téměř o to intenzivnější. Není jisté, jestli nevykřikl nahlas kvůli hrozbě násilí od Arla, nebo zdali už je za takovými starostmi. Mluví dál, tu a tam zvýší hlas, jako by se snažil překřičet hlasy, které nikdo jiný neslyší. „Je to tvůj osud. Tady je osud. Musíš… musíš to najít…“ dodává a zahledí se k zemi…

Hela - 29. července 2020 22:17

Spojenci a plány Naslouchám Elfstanovi, a spokojeně pokyvuji. Když však znovu zmíní menhir, trochu se zarazím. "Kdo ti to místo poradil? od některých míst je lepší, držet se dál." Možná začínám být paranoidní, na druhou stranu na tom, že nechci takovou věc ponechat náhodě, není nic špatného. Možná, že o nic nejde. Možná jsem ale našla hada, který se skrývá přímo pod mýma nohama. "Ano, pojďme. Ráda poznám některé z místních lidí. A bude příjemné ulehnu v teple." Za posledních několik dní v horách jsem nachodila mnoho a mnoho mil. Moje tělo proti tomu začíná protestovat. Zdolávat mírné kopečky, nebo zalesněná území, kolem Helskary, se proti tomu náhle zdá jen jako odpolední vycházka. Poplácám Mikaela po boku a poté ho musím silou odstrčit, abych mohla vůbec vstát. Psovi chlad nikterak nevadí a klidně by tu, s hlavou položenou na mé noze, spal až do rána.

Letitia - 30. července 2020 10:25

Uvnitř stanu Loupnu okem po prospektorovi za tu jeho poznámku. Poznal mě? Je to pravděpodobné. Rozhodně bude lepší přistupovat k tomu tak, že ví kdo jsem ať předejdu nepříjemným překvapením. "Protokoly a smlouvy mě nezajímají. Jsem tu abych obhlédla zabezpečení," vysvětlím co tu pohledávám. "Podle zvědů se zdejší vesničané k něčemu chystají. Možná se ještě nerozhoupali, ale nebude to dlouho trvat a podle toho co jsem doposud viděla tak vaši lidi nevypadají zrovna připraveni, ale ti ať klidně zdechnou. Důležitější je aby nepřátelům nepadlo do rukou to co nemá. Přesně všechny ty smlouvy a protokoly, kterými se tak oháníte. Kdo ví co by se s nimi mohlo stát. Liga je blízko a rozhodně by nebylo vhodné aby se k něčemu takovému dostali. Proto jsem tady. Nejenom kvůli tomu abych hlídala Korrelův zadek. Jasné?" Nerozpakuji se trochu zvýšit hlas. Není to přímo řvaní povelů jako v armádě, ale rozhodně jim dám najevo, že se mnou nejsou žádné žerty. "Máte ústupovou cestu? Připravené zásoby? Úkryt? Doprovod?" zavalím Tirna otázkami, ale nedám mu šanci na ně odpovědět. Hned se otočím k Orlozskijmu. "S vámi také potřebuji mluvit. O něco později."

Freya - 31. července 2020 20:24

Za závojem stínů Muž mluví podivnosti zdánlivě bez souvislostí. Jeho pohled je zvláštní. Chvíli jakoby byl někde daleko v krajinách za závojem stínů. Na chvíli se pak zas jeho pohled projasní. Tak nějak nevím, co si o tom všem mám myslet. Je to blázen a podivín nebo v jeho slovech hledat něco víc? Těžko říct. Trochu zpozorním, když začne mluvit o proroctví, o dědictví o osudu... Můj osud? ...copak ty víš o mém osudu...najít to musím, to je fakt, ale to, co s tím chci udělat by se ti nelíbilo...a řekla bych, že já jsem ta poslední, co by byla vyvolená to najít... Kouknu letmo na Arla. Je mi jasné, že nebude rozumět ani zbla, o čem se bavíme a že mu tenhle pomatenec bude připadat velmi neužitečně. Zatím jsme se taky nic moc nedozvěděli, ale mám pocit, že by se nic nestalo kdybychom jej nechali prostě jít. "Co víš o dědictví? Proč bych to měla najít zrovna já?" zkouším z něj dostat něco víc, i když moc nedoufám v to, že se od něj něco kloudného dozvím. Čert ví, co je zač a co všechno ví. Všechno se mu to v hlavě už může plést.

Arun - 31. července 2020 21:41

Oheň Elfrikovců Hela Při Helině otázce na toho, kdo se ho snažil dostat k menhirům, se Elfstanovo čelo zamračí zamyšlením. „Přiznám se… že si nejsem jistý. Potkal jsem za těch pár dní tolik lidí, že mi někteří splývají… snad Fridren nebo Galhem…“ ale nezní příliš sebejistě. Zavrtí hlavou. „To je podivné, normálně mám vynikající paměť na tváře a jména…“ Pokrčí rameny a pokyne směrem k domu. „Snad to není tak důležité. Možná, že mi jen v hlavě utkvěla rada či poznámka nějakého stařešiny, se kterým jsem mluvil. Zkusím si vzpomenout, pokud bys to ráda věděla. Nevím, co je na tom důležitého, jsou to jen staré kameny. Ale teď už pojďme dovnitř.“ Když se nakonec i Mikael zvedne, všichni vyrazí zpět k domu. Když už od něj stojí jen několik kroků daleko, otevřou se dveře, do tmy se vylije světlo a v něm stojí mladík. Usměje se na šlechtice: „Fyrstare, otec s váma právě chtěl mluvit.“ A pak zvědavě pohlédne na oba dva nově příchozí – zvědavě, ale s patřičným respektem. Elfstan se usměje a odpoví: „Děkuji – a vyřiď u vaší tabule, že bude třeba místo pro další dva vzácné hosty.“ Víc je zatím nepředstavuje a vstoupí do tepla chalupy. Je to velký dům místního stařešiny, který často slouží místo medovinové síně v menších vískách. I zde hoří v krbu velký oheň a je zde dlouhý stůl, u kterého sedí všichni důležití mužové z okolí – zejména z rodu Elfrikovců, kteří tu už dlouho hospodaří. Je to dobré jméno a pár z jejich synů a dcer se usadilo i v okolí Helskary. Sedí zde asi půltuctu mužů a žen ve středním věku, kteří hodují a rokují, zatímco mladší je obsluhují a tu a tam se vkládají do konverzace. Starý Elfrik, hlava rodiny, sedí v čele – už má zbělalé vlasy a vrásky na tváři, ale stále je v něm vidět hodně života. Když vejde Elfstan dovnitř, povstane a vztyčí před sebe vzácný a zdobený roh plný medoviny. „Fyrstare! Zvážili jsme tvojí nabídku a potom, co jsi udělal pro mladou Eilin, nemůžem tě poslat pryč s prázdnou! A naši mladí už se jen třesou, až ty cizáky vyženou,“ dodal se smíchem. Potom se zahledí na Helu a na Sigvara a pokračuje: „Ale kdo další to vchází do našeho domu?“ Elfstan se usměje a představí je. „Vědma Hela z Helskary a medvědobijec Sigvar, kterého snad už znáš.“ Starý Elfrik pokýve hlavou a ukáže ke stolu, kde jim rychle dělají volné místo. „Přítel Elfstanův je i přítel můj – posaďte se, ctěná vědmo, už jsme o vás mnoho slyšeli – a vy také, dobrý medvědobijče, vítejte zpátky v našem kraji.“ Ohledně obou je uctivý, avšak také obezřetný… tohle je divoký kraj a navíc, medvědobijci a vědmy se většinou objevují jen když se objevují potíže… „Jezte a pijte, co hrdlo ráčí a povězte mi, co že jste se tak najednou objevili u mých dveří? Přicházíte jen se stejnými smutnými zprávami jako tady fyrstar nebo se v okolí děje ještě něco jiného nekalého?“ Zabezpečení tábora Letitia Prospektor oplatí pohled Letitii a počká až se k němu dostane po dotazech na Tirna. Usměje se pro sebe a pokrčí rameny. „Jak je ctěná libost, já se nikam nechystám… alespoň pro teď,“ dodá a obrátí se zpět k lejstru, na které začne cosi psát. A ona se pak může obrátit na Tirna, zatímco ten měl příležitost se pod jejími požadavky trochu podusit. Ten se k ní obrátí a začne postupně adresovat to, co měla na srdci. „O místních víme. Poslední pokyny shora zněly tak, že máme stáhnout pozorovatele z Felskarsku a shromáždit to všechno tady. Tím vylákáme místní do potyčky. Oni zaútočí na nás – a my se budem jen bránit. Seveřani dostanou na budku, my budeme v klidu, protože jsme žádný dohody neporušily a bude nás to stát jen pár mrtvejch zálesáků. Už by to mělo bejt brzo vyřešený.“ Ušklíbne se jejímu požadavku na dokumenty a zavrtí hlavou: „Žádnej strach, všechny důležitý listiny jsou hezky v bezpečí a tam taky zůstanou. Ale děkuju vám za zájem, daří se jim moc dobře. Liga na ně pracky nedostane.“ Jeho pohled je přitom trochu příliš přímý a podezřívavý… ale Celestionci pořád očekávají zradu na každém rohu. „Navíc bych to stejnak nemoh vydat jinak, než proti podpisu – třeba pana Gastona. A i pak bych k tomu potřeboval dobrej důvod…“ Když se začne mluvit o únikové cestě a o zabezpečení jejich pozice, zvedne se a pomalu přejde k mapě. Přejede prstem po linii hor a chvíli si jí celou prohlíží, než se zas otočí k Letiti, aby dodal pár slov: „Všechno je pod kontrolou. Nemusíte panikařit. Máme pár hlídek, který nám hlídaj cestu zpátky do průsmyku a Nortimberské stráže v něm ví, odkud vítr fouká. Tam teda zrovna nějaká Liga táboří, ale ty si na nás nepřijdou. Tam to držej Nortimberci a ti ví, co je pro ně dobré.“ Zachechtá se a přidá: „Máme tu celou kumpanii chlapů, kteří už byly v horší polízanici než je potyčka s partou drvoštěpů a lovců. Máme prach a kule na to, abysme z nich mohli nadělat řešeto. A máme… zajištěný cesty na to, abychom zmizeli dřív, než se kvůli tomu strhne nějaká politická mela.“ Obrátí se k ní a očekává, že tím vše adresoval. Není s ní nijak spokojený a nejspíš jí pohrdá jako se všemi žoldáky, ale i navzdory tomu jí poslouchá. Gaston mu musel říct něco, co ho přinutilo skákat přesně tak, jak on bude pískat. Ani není potřeba na něj zvyšovat hlas – tenhle bude spolupracovat, i když se mu to nelíbí, a i když už určitě čeká, kdy bude moct vzít roha se svým podílem… „Tak co? Jste spokojená?“ Podivný stařec Freya Když Freya opět promluví, muž jako by zpozorněl. Vyslechne si její otázky a pak zaváhá. Zůstane sedět na místě a pomalu zvedne hlavu ke hvězdám. Zamyšleně se na ně dívá. Je tichý. Jeho dech, který byl s hlasem dost nepravidelný, se zklidní a celý jeho postoj se uvolní. Arlo netrpělivě sleduje, jak poustevník mlčí. Obrátí se k Freye a otáže se otrávěně: „Nespolupracuje? Jeho smůla…“ Než může cokoliv udělat, muž se prudce ohlédne na Freyu. V očích se mu objeví jasnost, která v nich doposud nebyla. Jeho slova jsou nyní jistá, jako by něco v tom co řekla vrátilo jeho mysl do bodu rovnováhy… snad ne ještě do normálu, ale alespoň pryč z nervózní schizofrenie. Muž promluví, probodávaje stále seveřanku. „Je to tvůj osud… máš to v krvi.“ Hlas je docela jiný. Silnější. Sebevědomý a plný jistoty – vůbec nesedí k jeho zevnějšku a ani k jeho výrazu. Skoro jako by jím promlouvalo něco docela jiného, snad jiná osobnost, která se mu usídlila v hlavě. „Je to malé a přeci velké. Není to vlastně nic. Jen památka na ztracené věky. Připomínka toho, kdo jsi – kdo jste. Kdo jsme. Není to nic, co by potěšilo srdce nebo mysl. Je to jen myšlenka, a přeci je v ní nesmírná síla.“ Pokýve hlavou – a poté jí zatřepe, jako by se z ní něco snažil dostat. Zvýší hlas, jak překřikuje hlasy, které nikdo neslyší. „Je to úděl! Je to cíl! Poslední výspa bohů! Dědictví! Dědictví předků!“ Arlo se prudce vztyčí a chce muže utišit, ale ten ho překvapivě přikazovačným gestem zarazí. Žoldák ke svému vlastnímu překvapení ztuhne na místě a zamrká, jako by sám docela nevěděl, co se to stalo. Muž promluví tišeji. „Nic nevidím… jen mlha – mlha a nicota – nemám vzpomínek, znám jen údělu. Je to krutá hra osudu, že klíč k tomu všemu přišel tobě – vykradačka hrobů, znesvětitelka tradic, ztracený sirotek…“ Urážky? Výsměch? Nebo důkaz toho, že v mužově mysli dlí víc pravdy, než se zdá? „Ale táhlo tě to sem. Nemůžeš tomu utéct. Tvůj osud,“ praví rozhodně, „je zpečetěn s dědictvím!“ Arlo se konečně vzpamatuje a chytí muže pod krkem. Zvedne ho a výhružně s ním zatřese. „Co jsi to udělal dědku? A přestaň tak řvát!“ Do teď měla dojem, že rozhovor probíhal vcelku klidně a tiše… není jisté, co západního žoldáka tak vyprovokovalo.

Hela - 31. července 2020 22:01

Oheň Elfrikovců Náhle mi celá ta věc přijde daleko důležitější, než jak se jevila na začátku. Kdo přišel s nápadem setkat se právě u menhiru? Jak příhodné, že si na to Elfstan náhle nemůže vzpomenout. Ani na okamžik mě však nenapadlo, že by to byla jeho vlastní zlovůle. Vím, že některé síly mohou člověku zcela poplést hlavu. Zrádce je nebezpečný nepřítel. "Budu ráda, pokud by sis vzpomněl." Vstoupíme do domu, kde je teplo a hlučno. V domě stařešiny je mnoho lidí, kteří rokují kolem dlouhého stolu. Hlavou lehce pokynu starému muži na pozdrav a usednu na volné místo. "Děkujeme za pohoštění, máme za sebou dlouhou cestu a ještě ani zdaleka nejsme u cíle. S Elfstanem máme stejný cíl. Shromažďujeme síly, abychom vyhnali zlo, které se usídlilo pod Špičákem a oslabuje naše bohy." Předpokládám, že Elfstan jim již sdělil vše potřebné. A vypadá to, že se mu podařilo místní přesvědčit, alespoň to usuzuji ze stařešinových slov. Jsem ráda, že pro jednou to nemusím být já, kdo vynakládá síly a obhajuje naše konání.

Freya - 01. srpna 2020 09:17

Podivná proroctví "Ne, počkej...jen je to na dýl," odpovídám zamyšleně Arlovu aniž bych se na něj přitom podívala. Svou pozornost celé věnuji starci před sebou. Vypadá jako blázen a pomatenec a přeci ví věci, které by neměl vědět, jak? Hlavou se mi honí spousta myšlenek a ačkoliv jsem tu už pár podivností zažila, stále se zdráhám uvěřit tomu, že by snad přeci jen mohlo být něco mezi nebem a zemí. Vykradačka hrobů... ztracený sirotek... zní mi v uších jeho slova. Trochu zakroutim hlavou. To přeci nemůže vědět...jak k sakru?... teď jen doufej, že Arlo vážně nic nerozumí, tohle by se vysvětlovalo dost blbě... "Můj osud? Jak to může být můj osud, když..." přemýšlím tak trochu nahlas, ale včas se zarazíme. Nerozumím už vůbec ničemu. Je to celé zvláštní. Nějak nevím, co s tím vším. Nějaká proroctví a osud jsou mi ukradený. Můj osud je odsud navždy vypadnout. Než nějak rozumně stihnu zareagovat, zvedne se Arlo a chytí muže pod krkem. "Počkej, co udělal? Vždyť je to jen pomatený stařík, co pořádně neví, co mluví. Plete pátý přes devátý. Mele cosi o nějakém proroctví, ale nemá to ani hlavu ani patu," položím ruku na rameno žoldáka a snažím se trochu mírnit jeho emoce. Čert ví, co jej tak naštvalo, jestli to, že nic nerozumí nebo to na jeho vkus trvá až příliš dlouho.

Letitia - 01. srpna 2020 20:44

Nepřátelé na obzoru Vyslechnu si co povídá a všechno si to uložím do paměti. Tohle mi vlastně stačí, ale otočit se hned odejít by mohlo být podezřelé. Proto ještě otálím ve stanu a vnesu nějaké námitky. Podle mého i užitečné. Nezapřu ty roky tažení, kterých jsem se účastnila a ty bolestivě vydobyté zkušenosti. "Není to špatné, ale plány fungují jenom do první rány. Pak je často všechno jinak," ušklíbnu se. "Liga táboří v průsmyku a věřím, že dělají co mohou aby se změnil směr zlata a víte co se stane pak. Můžeme být chyceni mezi kladivo a kovadlinu. Na jedné straně pevnůstka a Liga a na druhé rozčílení vesničané. To by rozhodně nedopadlo dobře a co vím, tak ti východní vojáci rozhodně nejsou jenom na parádu. Vsadila bych se, že jsou aspoň dvakrát tak lepší než zdejší výkvět a to není všechno." Opřu se o stůl a zadívám se Tirnovi do očí. "Liga operuje i mimo hlavní tábor. Vím, že u sebe mají jako průvodce zdejšího člověka. Což znamená jenom jedno," udělám pauzu na zdůraznění následujících slov, "potíže. Nepodceňujte svého soupeře Tirno. Doplatili na to i mnohem lepší a zkušenější," varuji ho. "Ale uvidíme co se dá dělat. Minimálně by mělo jít ještě lépe zabezpečit tábor," narovnám se a souhlasně kývnu. "To je zatím všechno." S tím jsem tady hotová a připravená odejít a pomalu se vypravit na tu slavnou večeři.

Arun - 02. srpna 2020 21:28

Pohostinství v podhůří Hela Stařešina pochvalně pokýve hlavou, když mu Hela sdělí, proč tu jsou. Nejspíš už se obával, že oba ctění ale podivní hosté přináší nějaké další, nové problémy. To není jako fyrstar, mezi které patří jen staré a uznalé rody a jehož titul vzbuzuje jen respekt a úctu. Na moment starý Elfrik připomene Hele politiku v Helskaře – vědmy či medvědobijce se nakonec každý spíš bojí, protože jim nevidí do hlavy… ale fyrstar, to je vlastně jen další stupeň žebříčku nad stařešinou… „Dobrá, mí synové budou rádi, že budou mít takové vůdce. Posaďte se tedy a hodujte, dle chuti – a doufám, že využijete přes noc mé pohostinství.“ Místa jsou uvolněná, na stole leží nové porce pečeně a do pohárků už se vlévá medovina. Elfstan usedá po boku hostitele, a ještě s ním dál hovoří – nejspíš domlouvá běžce, kteří dají vědět lidem, že se místo setkání mění a čas upřesňuje. Oba dva zbývající hosté však pociťují únavu dlouhých dní. Během minulých pochodů překonaly těžké horské úseky a ušli mnoho mil. Naštěstí se ukazuje pravdou to, co Hela znala už ze svého mládí a v co i v této pohnuté době doufala: Lid hor je stále pohostinný a ač jsou méně přátelští než dříve, dobrý člověk z jejich národa se nemusí v horách bát nouze. Večer není tak příjemný jako v chalupě Halsteina – je tu větší sešlost a tito lidé také mají blíž k předsudkům těch, kteří vědmy potřebují jen v nouzi. Zatímco Elfstan dále a dlouze hovoří s členy Elfrikova rodu, Sigvar a Hela zůstanou na svém čestném místě pozapomenuti – pouze tu a tam se nějaký mladší člen rodu pokusí zapříst konverzaci. Hela se cítí méně opuštěná, než se zdá být medvědobije. Možná, že je to i tím, že je pohlednou ženou, kterou by každý v tomto domě mohl považovat za dobrou partii, ale také je to tím, že především menší děti nemají naučenou podezřívavost svých rodičů. Tíhnou k ní a s rozšířenýma očima se jí bázlivě ptají, zdali je opravdu vědma a co to vlastně znamená. Na první pohled děsivý mohutný obr Sigvar zůstane o samotě u krbového ohně, do kterého tiše pohlíží, tak jak to má rád ve zvyku. Jen Mikael se rozhodne mu dělat společnost a po chvíli se mu svalí u nohou. Hřeje se od plamenů a medvědobijec ho bez myšlenkovitě začne drbat mezi ušima. Rozjímání přeruší starý Elfrik, který se zvedne od stolu a zvolá: „Přátelé, pojďte, hodina pokročila – ukáži vám, kde můžete složit hlavy.“ Jak brzy vidí, čeká je příjemná noc v teple na slamníku v podkroví – v pohodlí, o kterém se jim ani nesnilo. Osudový klíč Freya Arlo se poněkud zklidní, když ho Freya vezme za rameno. Pustí starce pomalu – spíš ho nechá vypadnout ze svých rukou. Pomalu zavrtí hlavou. „Promiň – nevim, nevim, co to do mě vjelo.“ Zdá se dostzmatený a nepokojný. Podívá se po starci. „Ale tenhle chlap se mi nelíbí. Něco v něm není v pořádku – ten jeho pohled – ten by dohnal člověka k šílenství.“ Freya má pocit, že se žoldák otřásl, ale dobře to maskuje. Dokonce i na něj tenhle kraj nějak působí, ale ani on neplánuje začít věřit na hlouposti. Obrátí se a poodejde. „Nechám to radši na tobě. Jsem si jistej, že si s ním kdyžtak poradíš.“ Usadí se stranou na kameni a začne váhávě čistit zbraně, které má po boku. Jak už si všimla dřív, je to pro něj způsob a rituál jak se uklidnit. Je na tom koneckonců něco ujišťujícího, protože jeho pravidelnost v čištění zbraní znamená, že se na ně potom opravdu může spolehnout. A že mu hlavně nevybuchnou do obličeje. Ona se obrátí zpět ke starci, který pozoruje Arlova záda. Jeho pohled se stočí zpět na ní. Objeví se na něm zaváhání. Dalšimi slovy ujišťuje spíš sebe než jí. „Vím, co chceš. Vím, proč jsi tady. Musí to tak být. Je to tvůj osud.“ Už znovu začíná o osudu… ale tentokrát to vypadá trochu nadějněji. „Vím, kde to je. Ale nedostaneš se dovnitř. Máš klíč, ale nevíš, kde jsou dveře, není to tak? Cožpak nemáš klíč, který nelze zničit? Děděný klíč, který se může dostat do nepravých rukou jedině tak zločinem!“ Poslední slova zní téměř jako obvinění. Muž se zahledí k obloze. „Hvězdy mi ukázaly cestu. Ve hvězdách je pravda – jen ti, kteří znají hory a znají mapu hvězd mohou najít vchod… ale ani pak nemusí být otevřen. Jen bohové mohou otevřít skálu… ani klíč to nezvládne…“ Mumlá si pro sebe, ale zdá se, že jak rozhovor pokračuje, jeho mysl se projasňuje. Není jisté, zdali se v tomto příčetnějším smýšlení udrží dlouho… nebo jestli ho nějaké nevhodné slovo či akce neuvrhne zpět do nervózního šílenství. Arlovo zatřesení s ním nijak nepohnulo… ani sval se v té chvíli nepohnul na jeho tváři. I nyní zůstává překvapivě klidný, když znovu nabyl jistoty po svém krátkém zaváhání. Čas na večeři Letitia Tirno je v prvním momentu téměř zaražen slovy Letitie. Zdá se, že doopravdy neočekával, že by mu byla Letitia schopná a ochotná udělit nějaké rozumné a věcné rady. „Dobrá, podívám se na to,“ zkonstatuje. Realita je ale nejspíš taková, že Kelheim je ten, kdo bude dělat v táboře skutečná rozhodnutí ohledně zabezpečení. „Ale ohledně Ligy se pletete. Nemají dost lidí na pokrytí celého kraje. Mají jen pár agentů, se kterými jsme se párkrát střetli. Nedá se to srovnávat se zdroji, které máme k dispozici my. A navíc jsou na místní prostředí všeobecně hůře vybavení. Kdo se nechal, toho jsme od nich už dávno koupili.“ Taková věrnost má své meze, jak Letitia dobře ví. Ale zdá se alespoň, že jí v těchto věcech Tirno důvěřuje. Nejspíš od ní očekává jen míru podrazáctví běžnou ve Společnosti. To alespoň potvrzuje Gastonovu naději, že zprávy o něm sem ještě nedošly. Po svých poznámkách se obrací k odchodu. Uslyší ještě nevinný hlas prospektora. „A mě zpovídat nebudete? No, já nic neskrývám.“ Nyní má Letitia na práci důležitější věci a to, co chtěla, se dozvěděla. Je na ní, zdali a jak muži odpoví. Tak nebo tak jí nikdo nebude bránit v odchodu směrem k ohňům na večeři. Většina večeře se odbívá na čerstvém vzduchu, přímo u kuchařů – je zde několik hrubých stlučených lavic, ale to je vše. Nikdo tu neočekává pohodlí nebo luxus a nikdo ho také nedostane. Brzy si všimne Gastona, který právě cosi vysvětluje kuchaři, který jídlo rozdává. Ten se tváří velmi odmítavě a střeží o dost vábnější porci, kterou chtěl nejspíš donést do stanu pro Tirna. Po chvíli se s ním konečně dodohaduje a zřejmě skutečně vyfasuje něco o trochu lepšího, protože jídlo dostane z menšího kotlíku, ve kterém možná plave i nějaké skutečné maso, které navíc nebylo nasolené už od podzimu. Vidí také větší kotel, ze kterého dostávají jídlo běžní zálesáci. Nikdo jí nevěnuje příliš velkou pozornost. Všimne si Kelheima, který v klidu večeří se skupinou svých největších surovců. Zatímco se rozmýšlí, kde bude fasovat jídlo, všimne si, že Nortimberci a Celestionci se tu míchají zcela nezávisle a i když tu určitě existují nějaké spory zdá se, že všichni jsou tu nejprve žoldáci a až poté příslušné národnosti.

Hela - 02. srpna 2020 21:49

Pohostinství v podhůří Ctěná, leč obávaná, potřebná, leč odstrkovaná. Přesně tak si připadám v Helskaře, a stejný pocit mi na mysl přijde i nyní. Přijmou nás, pohostí, ale budou rádi, když opět odejdeme. Napiju se medoviny a po očku pozoruji Elfstana. On nemá problém zapadnout kamkoliv, má šarm a dokáže si lidi získat svou upovídaností a otevřeností. Jsem ráda, že jsme ho vzala s sebou, je to dobrý, a důležitý spojenec. Cítím, jak na mě po jídle dopadá únava. Avšak odejít od hostitelova stolu by nyní byli nezdvořilé. Zůstanu tedy sedět a co chvíli zapředu s někým hovor. Za jiných okolností bych se připojila k Sigvarovi, jelikož jeho společnost je mi vždy nejmilejší, dne se ale věnuji místním. Nestává se mi příliš často, že by mě muži brali více jako ženu, a méně jako vědmu. Je to příjemné a osvobozující. Nejzvědavější jsou ale tradičně děti. Odpovím na mnohou hloupých, a ještě hloupějších otázek. Ale na všechny odpovídám klidně, a trpělivě. Uleví se mi však, když hostitel řekne, že nám ukáže, kde můžeme složit hlavu. Následujeme ho do podkroví, kde můžeme, v klidu a pohodlí, strávit noc. Ustelu si na kožešině a přehodím přes sebe deku. Přilehne ke mě Mikael, který je celý nadšený, že opět může strávit noc po mém boku. "Dobrou noc, Sigvare. Musíme nabrat síly, kdo ví, co si pro nás bohové do příštích dnů připravili." Popřeji medvědobijci přátelsky a ulehnu. Trvá to jen několik okamžiků, než se mě zmocní spánek.

Freya - 03. srpna 2020 15:51

Rozhovor Jsem ráda, že se Arlo uklidnil a nechal mne, ať s mužem jednám dál. "Je to jen starý blázen, co se má za ochranitele tohohle kraje, nic víc," dodám jen na poznámku, že se mu tenhle chlapík moc nezamlouvá. Vlastně se tím tak trochu snažím přesvědčit i sama sebe. Vůbec si totiž nejsem jistá, jestli to je opravdu jen blázen a tak neškodný, jak se zprvu zdál. Ráda bych tomu ovšem věřila. Jen trochu kroutím hlavou, když stařec opět spustí. "Jak můžeš vědět, kdo jsem? Na čele to napsaný nemám," zavrčím tichou otázku. Trochu mne začínají unavovat neustále skloňovaná soukolí osudu. Raději pak spolknu poznámku o tom, že jestli tu někde jsou ti jejich bohové, asi by to zařídili jinak, než aby to všechno nalezl zrovna někdo jako já. Když zmíní klíč, trochu se ošiju. Mám nutkání sáhnou si na krk a nahmatat medailon, ale neudělám to. Trochu mne rozčiluje, že mluví o věcech, o kterých vím jen já nebo bych měla vědět jen já a trochu snad Elko. Copak je tohle nějakej vševěd?... A pak zase mapa hvězd. Takže Christopher měl nakonec pravdu... hvězdy ukáží cestu...jestli se tedy dá aspoň trochu věřit tomu, co říká.... Chvíli mlčím zkoumavě se dívaje na starce před sebou. Ať se snažím sebevíc, těžko odhadnout, co je zač a kde se tu vůbec vzal. Popravdě ani nevím, co mu na jeho slova mám říct. Možná je to jen blázen, ale přiznávat se, že klíč je snad skutečně v mých rukou se mi moc nechce. Jen bohové otevřou cestu... rezonují mi v hlavě jeho slova. Jo, asi stejně tak jako ji někomu otevřeli do rodinné hrobky... A co když se pleteš? Jsem jen žoldák, co dělá svou práci, nic víc, nic míň. A všechny dveře lze nakonec nějak otevřít." promluvíme nakonec a zkusím se tvářit tak trochu nezúčastněně. Ale jestli vážně potřebujeme někoho, kdo rozumí mapě hvězd, pak nám ten zatracenej učenec bude chybět.... Dívám se na muže před sebou a přemýšlím, co s ním, pokud z něj už nic kloudného nevypadne. Nejjednodušší řešení by tu bylo, ale do toho se mi nějak nechce, i když nepochybuji, že Arlo by s tím takový problém neměl. Bezděky se na žoldáka podívám. Že by přeci jen krev nebyla voda?...snad pohlídat si jej, dokud se zde budeme pohybovat a pak jej nechat chvíli v limbu a mezitím zmizet...však ještě uvidíme, jak se věci vyvrbí...

Letitia - 03. srpna 2020 18:21

Večeře Prospektor se ozve a já se na okamžik zastavím ve vchodu s rukou na plachtovině. Pak jenom zavrtím hlavou a vyjdu ven. Jeho si nechávám na jindy a do soukromí. To co mu chci říci a na co se ho zeptat bych ráda uchovala jenom mezi námi dvěma. Což se možná nemusí povést, ale nehodlám to nikomu zbytečně usnadňovat. Bez meškání dojdu až ke kuchyni a postavím se vedle Gastona. Nachystám si misku a čekám až mi tam něco nandají. Nehodlám kvůli tomu dělat nějaké pozdvižení. Jsem teď také jenom obyčejný žoldák a tak se spokojím i s tou šlichtou. Sice se mi do hlavy vloudí vzpomínka na společné večeře s poručíkem, ale hned je raději zaženu zpátky. Zbytečně by mě rozrušovaly. Se svojí porcí v dlaních se zadívám na úředníka. Nevím zda si chce raději sednout někam do ústraní kde můžeme něco ještě probrat nebo se bude chtít raději přimíchat mezi prostý lid. Mně osobně je to jedno. Stále je tu mnoho věcí, které je potřeba odkrýt. Jde mi hlavně o něj.

Arun - 04. srpna 2020 20:23

Den před novoluním Hela Další den je u konce. I Sigvar popřeje Hele dobrou noc a poté už oba dva dostanou zasloužený odpočinek. Musí nabrat síly a mají na to jen jediný den. Naštěstí oba dva mají velkou výdrž a ještě nejsou ani zdaleka na hranici svých sil. To ale neznamená, že neznají význam dobrého odpočinku. Noc je klidná, ale Hela nemá tak pokojný spánek, jak by si dozajista přála. Nenavštíví jí nic nepřirozeného, snad se jedná jen o vědomí, že už brzy dojde k bitvě. Nikdy před tím nic takového nezažila… dokonce i vědma může někdy přijít o svůj neochvějný pocit jistoty. Naštěstí jí však její zkušenosti umožňují zachovávat chladnou hlavu a pomocí meditace se jí podaří usnout a odpočinout si. Vědma neléčí jen neduhy těla, ale i duše, a to u jiných ale i u sebe. To byla jedna z první věcí, kterou jí babička naučila. Brzy vyjde slunce a přijde nový den. Hele nezbývá než se probudit a vyrazit vstříc dalším povinnostem. Lidé se budou shromažďovat. Je třeba se postarat, aby nedošlo k žádným střetům a ujistit se, že jsou místní připravení a ví, co je čeká. Alespoň do té míry, do jaké to jde. Trojice se s patřičnými náležitostmi rozloučí s Elfrikem i s jeho rodinou a sousedy a jsou opět na cestě. Tentokrát už sami míří k vršku, který stanovili jako místo setkání. Nov přijde už zítra večer, tedy místní mají poslední den na to, aby vyrazili. Už dnes budou dorážet první muži a ženy, kteří přislíbili jim pomoci. Jdou pod vedením Sigvara, ale ten vršek není těžké najít. Je to předstupeň hor, který lze snadno odlišit z ostatní vrchoviny a přes který přešli, i když poprvé mířili do hor. Holé místo s výhledem na špičák, které se tyčí nad stromy v blízkém okolí. Zatímco kráčí, Elfstan prohodí: „Elfrikovi vnuci vyrazili za lidmi se zprávou kde a kdy se sejdeme – podle toho, co jste řekli. Zpráva se rozšíří, není o tom pochyb. Místní opět drží při sobě.“ Zamyslí se a poté dodá: „Myslím, že na mou výzvu odpoví s jistotou tak pět desítek mužů a žen. Všichni schopní a silní. A další byli na vážkách.“ S dalším tuctem horalů mají malou přesilu nad cizáky. Možná, že jich přijde ještě víc, pokud Halstein správně uplatní svůj vliv a bude jim všem přát štěstěna. V táboře odhadl Sigvar přibližně čtyřicet mužů… jenže všichni jsou ozbrojení s jižanskými střelnými zbraněmi. A dle všeho jsou to všichni muži znalí války a nečestní do morku kostí. Z řad místních má zkušenost se skutečným bojem snad jen Elfstan… ač se zkušenostmi horalských lovců jako je Sigvar je třeba také počítat. Zdá se, že podobné myšlenky jako jsou tyto, se honí i v hlavě Sigvara, protože ten zamručí: „Nemá cenu počítat, dokud je nemáme před sebou.“ Závěr výslechu Freya Muž se zasměje při otázce Freyi na to, jak to všechno ví. „Bohové mi to prozradili! Jediný pohled to tvých očí mi řekl všechno! Já vím! Jsi to ty! Tvá tvář je plná jizev, ale nemůžeš zapřít, odkud pocházíš!“ Jeho smích začíná být nepříjemný a rozhodně nepatří zcela zdravé mysli. Jenže to už Freya dávno ví… „Každý, kdo se zprotiví vůli bohů, kdo by se odvážil znesvětit jejich poslání, bude stižen strašlivou kletbou,“ zašumí úpěnlivě, jako by se toho sám obával. „Avšak i tebe přivedlo volání! Volání do srdcí ztracených – ztracení dědicové, kteří přichází, ať už mají či nemají právo na to, co je volá! Ale jen ti, co věří, zvítězí!“ Padne před sebe na kolena a pokusí se vztyčit svázané ruce k nebesům. „To bohové řídí naše osudy! Jejich nekonečná moudrost a síla nás dovede k našemu údělu! Nelze se tomu bránit.“ Zdá se, že narazila na hranice toho, co z něj nyní zvládne vytáhnout. Nejspíš už bude jen dál opakovat další povídání o osudu a bozích. Zatímco si pomatený seveřan žvatlá jakousi modlitbu, Freya se obrátí k Arlovi. Mezi čištěním zbraní prohodí po chvíli svůj vlastní názor, když delší dobu neslyší rozhovor v Nortimberštině. „Pomatenec. Ale místní. Ví něco? Pořád musíme někde najít nějakou náhradu za toho zpropadenýho učence.“ Poté pomalu zívne. „Tak, pojďme to nějak uzavřít. S tímhle chlapem budem muset hlídkovat najisto, pokud ho necháme naživu. V takovym případě bysme toho moc nenaspali, na to musíme brát ohled a nějak se rozhodnout. Tak co, zbavíme se ho nebo něco ví?“ V Arlově světě mají zajatci jen tyto dvě budoucnosti – a aby alespoň jedna z těch možností vědla ke svobodě, musí mít Arlo obzvlášť milosrdný den. Před nimi klečí muž, který v prachu pronáší své pomatené modlitby. Ať už ho do hor vyhnalo cokoliv, jistě to zanechalo hluboké jizvy na duši – mrzák vším jen ne tělem. Možná, že pochází z Helskary a nějak jí poznal. Freya má koneckonců svá tetování, podle kterých by jí mohl někdo, kdo jí pamatuje, poznat. Ale ani to nevysvětluje další věci, které ten chlap ví. Arlo nechá zbraně zbraněmi, pomalu se zvedne a položí ruku na hlavici svého úzkého západního meče. Nezdá se příliš žhavý do zabíjení, ale udělá to, co je třeba bez zaváhání. Intriky nad jídlem Letitia Po krátké chvilce rozhodování dojde Letitia a Gaston k mlčenlivé dohodě, že rozdělit se nyní by mohlo působit podezřele. Koneckonců, tohle je tábor Společnosti, žádní svatouškové. Dávalo by smysl, aby si úředník z druhé strany kraje držel svou stráž blíž u těla. Díky tomu mimo jiné Letitia po jednom přímém pohledu od Gastona dostane od váhajícího kuchaře trochu lepší porci, než je běžné. Ve Společnosti je zneužívání moci běžné a očekávané, vzhledem k tomu, že celá instituce je financována celestionskou aristokracií, pro kterou je nepotismus národní sport. Společně se usadí na jednu z lavic a mluví spolu vcelku tiše mezi sousty. Vypadá to z dálky, že spolu vedou jen společenskou konverzaci. „Vzala sis Tirna na přetřes?“ poznamená s otazníkem, ale zná odpověď. Pokýve po svém dotazu hlavou a sní další sousto. „Já si prošel tábor. Všimla sis podobných věcí jak já. Je to bordel. Ale funguje. Kupodivu“ Zamyslí se a pokýve hlavou. „Hraju si s myšlenkou zkusit prostě Tirnovi nařídit, aby mi to všecko vydal a bylo by hotovo.“ Mluví vcelku nevinně, takže kdyby je někdo přeslechl, nic vážného by se nestalo. To další, s čím Gaston začne, už takové zcela není. Proto také šlehne kolem očima, jestli je někdo neposlouchá příliš pozorně. „Jenže jestli ho vyplašíme, postaví se na zadní a bude se prát. A já chci bejt pryč dřív, než se to tu strhne. Poteče krev a já bych v téhle zmzrlé díře nerad natáhnul bačkory.“ Zagestikuluje lžící jako by něco pouze vysvětloval – a to vlastně také dělá. „Takže mu musíme vytrhnout koberec zpod nohou. Já si to tu ještě trochu prolezu a pak se budu věnovat svejm povinnostem.“ Zcela jistě jen na oko, ale to pro jistotu úředník nedodá. „Vy zkuste získat páku. Něco, co ho znejistí. Kelheim je dobrá sázka. Orlozskij taky. Ale nerozehrávejte nic velkýho. Nemáme čas. Odhaduju, že máme možná jen jeden, dva dny.“ Pokýve hlavou. Mluví o věcech, které pro něj nejspíš byly denním chlebem. „Máte volnou ruku – zkuste někomu udělat službičku. Klidně použijte mý jméno a vliv. To by mohlo zabrat. Možná líp, než kdybych to zkoušel já. Postarám se o krytí a únikovou cestu, jo?“ Poslední otázku dodá šeptem, těsně před tím, než sní další sousto. To by bylo velmi inkrinující, kdyby to někdo přeslechl. „V nejhorším zkusíme využít zmatku, až se strhne mela.“

Hela - 04. srpna 2020 21:07

Den před novoluním Noc nebyla zdaleka tak klidná, jak bych si přála. Když tak ležím, a dívám se na trámy nad sebou, dojde mi, že jsem nervózní. Většinou přesně vím, co je třeba udělat. Nyní jsem ale nejistá. Všechny mé kroky směřovaly k bitvě. Ale udělala jsem je správně? Nepřehlédla jsem něco? Nevydala jsem se špatnou cestou? Nebo si nevyložila nějaké znamení špatně? I mé vlastní instinkty mě mohly zmást. Tohle není zcela neznámý pocit, ale i tak je pro mě těžké se s tím vyrovnat. Usnu tedy mnohem později, než jsem zamýšlela, a ani sny nejsou příliš klidné. Přesto se probouzím odpočatá a připravená na cestu. Rozloučíme se s Elfrikovci, a vyrazím ne místo, které jsem určila k setkání. Brzy se začnou shromažďovat válečníci z hor a my na ně musíme být připravení. Už brzy to skončí. Elfstan se dá do počítání mužl, kteří by nám mohli přijít na pomoc. Jeho počty přijmu jen pokývnutím hlavy, "Nemohli bychom získat nějakou výhodu nad nimi? Jako když jsme strhli lavinu?" Obrátím se k Sigvarovi. Horal zná hory ze všech nejlépe. Možná by se nám mohlo podařit cizince nalákat do pasti. Ráda bych se vyhnula přímému střetu, mám obavu z jejich střelných zbraní.

Letitia - 05. srpna 2020 16:49

U večeře Kývnutím poděkuji kuchaři za jídlo. S někým kdo ho vydává je vždycky být lepší zadobře. Budete tam mít méně plivanců. Pomalu se pustím do jídla je přesně takové jak jsem čekala. Tuhé, šlachovité maso, hodně soli a zelenina, která by patřila spíše prasatům než lidem. Přinutím se však jíst. Pořád lepší než hladovět. Tím jsem si také jednou prošla a není potřeba to opakovat. Gaston mluví a já souhlasně přikyvuji jako správná podřízená. Jeho nápady jsou dobré a souhlasí s těmi mými. "Tirna jsem trochu naťukla. Nejspíš se bojí o svou pozici, ale nemyslím, že by s ním byl takový problém. Prý je potřeba podpis a když budete trvat na jejich zkontrolování..." nechám slova vyznít do ztracena. Jistě si domyslí co tím naznačuji. "Orlozskij vypadá na tvrdší oříšek a s ním budu ještě jednat. Uvidíme jak to dopadne. A jinak mela by mohla přijit dřív než by mohli čekat." Nerozvádím podrobnosti. Nejsem tak hloupá abych o nich mluvila, ale předpokládám, že Korrel alespoň tuší co tím naznačuji. Vyvolat zmatek by nemělo být těžké. Předstírat, že horalé útočí, donutit Tirna jednat a pak se do toho ve vhodné příležitosti vložit. Ten plán je proveditelný. "Mimochodem, jsem Delia," ještě mu zašeptám aby mu náhodou nevyklouzlo moje skutečné jméno. Věřím, že je natolik opatrný aby ho nepoužíval, ale jistota je jistota. V tu dobu mám talíř již prázdný. Trochu se bojím, že mě to bude v noci tlačit v žaludku, ale s tím se nedá nic dělat.

Freya - 05. srpna 2020 21:29

Co dál Jo, odkud jsem bohužel zapřít nemůžu, je to jaksi vidět na první pohled....a při prvním mém slovu je zas slyšet, jak moc času tu trávím... Zas už mluví o bozích a o osudu. Celé tohle je nesmysl. Otázkou jen zůstává, jak k těm informacím přišel. O dědictví něco vědět může, ale zrovna o mé osobě?...těžko zrovna tohle bude jen odhadovat... Celé mi to všechno pořád vrtá hlavou a ať se na to dívám jakkoliv, příliš smyslu mi to nedává a nejsem z toho nijak moudrá. Ztracení dědicové... protočím oči v sloup. Nic nového nebo užitečného z něj už nevypadne. Znovu se podívám na bláznivého starce a chvíli přemýšlím, než Arlovi konečně odpovím. Kohokoliv ze Společnosti či Ligy asi bych se příliš nerozpakovala zbavit, když by na to přišlo, ale tady prostě nějak nemůžu. "Blázen to je, ale něco ví. Mluvil o hvězdné mapě stejně jako Christopher a když tu není on, je tenhle jediným vodítkem, kterého se zatím můžeme chytit. Zbavit se jej můžeme vždycky, když nebude užitečný." Zrovna Arlo nemusí znát mou slabinu pro místní obyvatelstvo. Když bych se měla bránit, bylo by to něco jiného. Ale přeci nejsem jen obyčejný vrah. Tak hluboko jsem snad ještě neklesla. Kruci...neměl ten stařík nakonec v něčem pravdu?...ne, jen by se snad nějak jeho vědomosti daly ještě využít. "Hlídkovat bysme museli tak jako tak. Je tu příliš živo a holt se budem muset smířit s tim, že tady i stromy maj uši," klidním poněkud Arlovu horlivost vše rychle vyřešit. "Běž se trochu prospat. Vezmu si hlídku první. Teď už snad bude klid," vybídnu nakonec žoldáka a beru to celé za uzavřenou věc. Stařec prostě bude muset být užitečný. Je doufám, že žoldák už nebude nic namítat. Docela ráda zůstanu vzhůru první. Beztak bych hned neusnula a pak třeba ještě bude příležitost promluvit si s ním pod hvězdnou oblohou, o které všichni tak básní. Pokud se tedy počasí trochu umoudří a vítr rozfouká mraky.

Arun - 06. srpna 2020 20:19

Výhody a nevýhody Hela Zatímco Hela, Elfstan a Sigvar provázeni Mikaelem kráčí k vrchu, začnou hovořit o taktice a plánech, na nadcházející střet. Po otázce Hely medvědobijec na moment zaváhá. Zamyslí se a přejede si rukou ve vousech, zatímco čeká, až ho oba dva mladší seveřané doženou. „Těžko říct. Jejich tábor je na dobrém místě. Kácejí stromy. Volné, rovné prostranství. Není jak je překvapit.“ Pokýve hlavou a vykročí – když dělá první kroky, ohlédne se a dodá: „Nejlépe vylákat je ven. Na naše vlastní pole.“ Do lesů a do hor, kde se místní vyznají a kde nejsou střelné zbraně mnoho platné. K plánování se přidá i Elfstan, který přichází se svými zkušenostmi ve vojevůdcovství, které jako šlechtic má. Není ale jisté, kolik z těch zkušeností pochází z knih a příběhu a kolik ze skutečných bitev. „Máme hodně mužů. My sami zvládli dost – a pokud budeme mít k ruce půl sta seveřanů, můžeme udělat místním ze života naprosté peklo. Můžeme se vyhnout bitvě – dejte mi měsíc a cizáci nás budou prosit, abychom je nechali z toho jejich tábora odejít. Divil bych se, kdyby měli velké zásoby a kdyby mezi nimi už nyní nevládla všelijaká nálada po vašem představení.“ Připomene lavinu, o které mu Hela řekla a která odehnala průzkumnou skupinu od posvátných míst. Jenže na jeho slova se dostane rozhodného zavrtění hlavou od Sigvara. „Ušetři dvacet životů měsícem času – a v zimě nebude dost jídla pro dvacet rodin. Je jaro. Období sázení, spravování a příprav. Hory jsou tvrdý kraj, který by měsíc zahálky nenechal bez trestu..“ Elfstan pokrčí rameny. „Dobrá, tedy. Musí-li krev téct, ať teče. Máme odhodlané muže a Bohy na své straně.“ Od Sigvara zazní pochybovačné odfrknutí. „Odhodlaní bez rozmyslu sedává hnedka vedle hlouposti.“ Elfstan nic neodpoví – ale k Hele, která jde blízko u něj, tiše prohodí: „Malověrnost je to jediné, co by nás mohlo stát vítězství.“ Hela ví dobře, že i navzdory svému věku má Sigvar výjimečně dobré všechny smysly. Ale pokud Elfstana slyšel, neřekne k jeho poznámce jediné slovo. Raději vrátí rozhovor zpět na jeho koleje: „Hela má pravdu. Nakonec budeme potřebovat nějakou lest. Ať je to čestné nebo ne. I lovci líčí pasti.“ Večer v táboře Letitia Když Letitia tiše hovoří o Tirnovi, Gaston váhavě zavrtí hlavou. Zdá se, že nesdílí její názor na to, že by listiny vydal. „Ne… nemyslím si, že by to udělal. Našel by si nějakou formalitu. Nějakou kličku. Jako úhoř. A chtěl by to použít proti mně. Snažil by se získat inkriminující listiny i na mou hlavu.“ Vážně vzhlédne a podívá se na Letitii: „A když jsem se Společností skončil, jen přibylo nepřátel, kteří mi ukládají o krk. Udeřím na něj jednou a silně, aby se rovnou složil. Ale na to potřebujem nějakou páku. Tak uvidíme. Pokud nám dojde čas, můžu to zkusit stejně.“ Poté pokýve hlavou, jak schvaluje její pozorování. „Orlozskij je nezávislý a umí dobře hrát hlupáka. A někdy fakt hlupák je.“ Pokrčí rameny a vše zakončí: „Zkrátka musíme hrát s kartama, který jsme dostali. Pokud se naskytne příležitost, buďte připravená jí využít.“ Poté se pousměje, přikývne a dodá: „Pokračujte, Delio.“ A s tím je domluveno. Gaston se musí zvednout a vyrazí směrem k místům, kde si už dříve Letitia všimla účetního a hospodáře tábora, za kterými jako vyšší úředník Gaston musí zamířit kvůli kontrole, aby zachoval jejich krytí. Ona samotná má volné pole působnosti po zbytek večera. Každá chvilka dobrá. Někde venku mimo tábor čeká Elko, kterého by mohla informovat, pokud jí to stojí za to riziko, ale s trochou štěstí vše sleduje alespoň přibližně z dálky. Vzhledem k tomu, že se setmělo, šance na pomoc od něj se snížila, protože tou černočernou nocí ani bystrozraký desátník neprohlédne. Mají tedy trochu méně krytí. Na druhou stranu už se dostali do tábora, tak je snad největší nebezpečí zažehnáno. Všimne si, že s padající nocí se začne několik Kelheimových mužů shromažďovat. Někteří mají přes záda uvázaná zavazadla, jako by mířili alespoň na nějakou dobu mimo tábor. Krom toho zpozorovala muže, kteří se s podobnými zavazadly vrací směrem od předhůří. Ta větší skupina však vypadá, že zamíří spíš do hor – a Kelheim sám to podle všeho organizuje. Není jisté, zdali mají všichni muži stejný účel či úkol. Mimo to si také všimne Orlozskije, který už je po večeři a zamíří poněkud pokradmu ke kraji tábora. Mohla by se mu podívat na zoubek nebo si ho v soukromí odchytit… ale aby ještě neztropil scénu. Výkřik v temnotě Freya Arlo, který k ní právě kráčel, jen lhostejně pokrčí rameny, co se neznámého pomatence týče. „Jak myslíš. Ale jestli to zas bude nějakej utíkavej, kterýho budem muset honit po všech čertech, tak si mě nepřej.“ Pak se obrátí k pokrývkám a pokýve. „Dobře. Tak já jdu spát a ty na sebe dávej bacha. Vzbuďme tak za čtyři, pět hodin a vystřídáme se.“ Zatímco žoldák jde nachytat trochu spánku, Freya zůstane na volném prostranství a poslouchá většinou nesrozumitelné mumlání pomatence. Tu a tam se objeví nějaká smysluplnější věta, ale je to pořád to samé dokola – Bohové, osud a tak podobně. Sleduje očima oblohu, která je zakrytá rychle ubíhajícími mraky. Cítí ve vzduchu blížící se bouři. Do několika dní by se mohla přihnat od moře hotová spoušť. Ale ani lijavec není v horách nikdy daleko, zvlášť s tím vichrem, který se jí vkrádá pod oděv. Na své hlídce dojde samozřejmě i k okraji sedla, aby se ujistila, že se v temnotě nikdo nešplhá vzhůru. Vidí odsud i vcelku vzdálenou načervenalou záři od ohňů celestionského tábora. Je něco málo po půlnoci a Arlo už nějakou tu hodinku spí. Tu a tam má dojem, že zahlédne proti obloze malý proužek kouře z okolních hor – nejspíš místní, kteří údolí a horu sledují… Zaujme jí jiný menší záblesk. Vidí nějaká světla, která se míhají blíž. Nejsou to mihotavé louče, ale snad nažloutlá světla luceren. Jsou pořád velmi daleko a nedá se říct, kam přesně míří. Je možné, že se blíží k místům, kde našli ty zavalené muže. Ale víc se říct nedá. Ve chvíli kdy je zahleděná do údolí, uslyší výkřik – zvolání. „Dobří Bohové!“ Prudce se obrátí, připravená zaútočit – ale je to jen pomatený prorok, který padl na kolena uprostřed kruhu, ruce vzepnuté vzhůru navzdory tomu, že byly ještě při výslechu pevně spoutané. „Ukázali mi cestu! Já nejsem hoden! Dobří Bohové!“ Jeho oči jsou fixované na oblohu – ruce vztyčené vzhůru k místům, kde byly před momentem potrhané mraky a kde bylo vidět na hvězdnou oblohu. Muž hledí na hvězdy jako ve vytržení. Poté padá k zemi a vypadá to, jako by se pokoušel hrabat do pevné skály. „Oheň,“ zavolá, „Kéž bych měl oheň!“ Jeho volání je téměř hysterické - a dost hlasité. Probudí Arla, který vyskočí na nohy a v jedné ruce drží pistoli, v druhé dýku. Neurčitě mžourá kolem sebe, protože očekával nepřítele, kterého by mohl provrtat kulí.

Hela - 06. srpna 2020 20:40

Výhody a nevýhody Vylákat je ven... Ano, to by se mi líbilo. Donutit je opustit bezpečí tábora, rozdělit je a potom zničit. Ale jak? Nikdy jsem žádné lidi do boje nevedla. Nikdy jsem se ani žádného boje neúčastnila. Vím, jak lidi motivovat, ale taktika, nebo strategie, to mi mnoho neříkají. V tomhle ohledu se zcela spoléhám na Elfstana, který má dozajista více zkušeností. O to víc mě překvapí, když fyrstar začne mluvit o zcela jiném způsobu, jak cizáky vypudit, než jsem si představovala. Na okamžik se mi i myšlenka, že bychom je nemuseli zabít, že by nakonec ještě rádi odešli sami, zalíbí. Avšak Sigvar rázně vyjádří svůj nesouhlas a já se přikloním na jeho stranu. Nemohu všechny ty lidi na takovou dobu vytrhnout z jejich životů. Jsou zde pole, která je třeba obdělávat, dobytek, který vyžaduje péči a rodiny, které potřebují otce. Opět se tedy vrátím k myšlence lsti. Nechci se s nimi střetnout v rovném boji. Z jejich zbraní mám obavu, čím méně našich vlastních lidí zemře, tím lépe. Nejlépe, aby nezemřel nikdo, ale nemohu si dovolit být naivní. "Co by je mohlo přimět opustit tábor? Za čím by se bezhlavě vrhli do neznáma? Možná je nemusíme ven vylákat všechny, i třebas jen část by stačila, se zbytkem bychom si už v táboře snad poradili. Budeme muset rozdělit své síly a zaútočit na několika frontách." Stále doufám, že když máme bohy na své straně, tak mi třeba dají znamení, nebo radu. Tenhle boj přeci bojujeme pro ně.

Letitia - 07. srpna 2020 18:40

Orlozskij Hrát s kartami co máme budeme, to se nemění, ale neznamená to, že nemůžeme čas od času švindlovat. J8 zůstávám na místě. Opřená o lokty sleduji dění v táboře. Za desátníkem se chci také zastavit, ale až někdy později. Možná až bude většina spát, tak by se mi mohlo lépe vyplížit ven. Mezitím vykonám ještě něco málo tady. Kam mají namířeno ti od Kelheima by mě zajímalo, ale bylo by asi podezřelé jen tak k nim přijít a vyptávat se. Možná se mi něco podaří vytáhnout jen tak mezi řečí s ostatními když zkusím zajít na skleničku a partičku karet, ale jakmile si všimnu prospektora vytuším svou příležitost. Pomalu se zvednu od stolu jako kdybych měla celý čas světa. Protáhnu se a vyrazím stejným směrem jako obrýlený mužík. V klidu, palce zastrčené za opaskem vykračuji za ním. Pokud si mě nevšimne bude to dobré. Pokud, ale ano, nevadí mi to. Stejně s ním chci mluvit, ale jestli zjistím co má v plánu neuškodilo by to. Jenom se tu nehodlám plížit to by vyvolalo mnohem větší rozruch než takhle.

Freya - 07. srpna 2020 21:15

Výkřik v temnotě "Neměj strach," ujišťuji žoldáka a sama jen mohu doufat, že náš milý "host" nebude dělat žádné problémy. Arlo očividně není příliš nadšen tímto řešením a raději by to vyřešil rychle a po svém. Je to jen bláznivý stařec...nic víc...všechno už se mu v hlavě plete...a kdyby přeci jen něco, neměl by s ním snad být velký problém... Nechám Arla v klidu spát, přitáhnu si plášť těsněji k tělu a snažím se dát si nějak dohromady všechna vodítka, která máme, a že jich zas tak moc není. Sem tam kouknu na našeho zajatce, sem tam se projdu kolem. Na chvíli se zastavím, když zahlédnu světla luceren. Že by snad přestali být ve Společnosti pověrčiví a někdo se sem vydal?...zrovna teď by se nám to tedy příliš nehodilo... S tichou nadávkou se rychle otočím, když uslyším výkřik starce. Trochu naštvaně, trochu nevěřícně koukám na to, co to vyvádí a jsem si naprosto jista, že ještě před chvílí byl na rozdíl od teď spoután. Jak se mu to sakra povedlo?... Výkřik probudil i Arla. Rychle se vrhnu ke starci, aby snad ani jednoho nenapadla nějaká hloupost. "Tiše! Jakou cestu? Nač oheň?" snažím se jej přesvědčit, aby byl potichu a zároveň vyzjistit, co jej tak rozrušilo. Trochu mu stisknu paži, aby mne vnímal. Těžko říct, jestli si na něco právě vzpomněl nebo je to jen jakýsi záchvat šílenství. "To nic, nic se neděje," obracím se vzápětí k žoldákovi. "Tvrdí, že našel cestu a chce oheň,"/b] snažím se rychle Arlovi vysvětlit, co se děje. Nápad s ohněˇm se mi ovšem ani trochu nezamlouvá. Jsme tu dost vysoko a zapálit oheň je jako ukazatel. který řekne, tady jsme a něco tu kutíme. O pozornost okolí vskutku nestojím a hádám, že žoldák bude podobného názoru jako já. Pak svou pozornost obracím zase hned ke starci. Docela by mne zajímalo, jak se dokázal dostat z pout. Jsem si jistá, že Arlo nic neodflákl. Možná bys jej neměla tak podceňovat...učenec nakonec taky docela nemile překvapil...

Arun - 08. srpna 2020 18:13

Past na cizáka Hela Poté co Hela opět podpoří nutnost využít léčky a vznese otázky, které je třeba zodpovědět, oba muži se zamyslí. Elfstan nepřemýšlí dlouho. Na moment se zastaví, nadechne se a řekne jediné slovo. „Dědictví.“ To slovo mezi ně padne jako sekera a zanechá za sebou rozvířené vlny ticha. Jen ten nápad samotný… využít něco tak nesmírného a tak nebezpečného jako je Dědictví… jako návnadu pro cizáky… Ale je jisté, že tu jsou právě pro to. Viděli skupinku cizáků, která mířila k místu, kde se hora otevírá, naprosto nevyhnutelně vedení hvězdami. Je možné, že to oni vyrušili spící předky v Helskaře a nějak se dostali k mapě hvězd… Jestli je něco, co je může vylákat z bezpečí tábora, je to jejich kořist a cíl – Dědictví samotné. Delší ticho mezi nimi setrvá. Až Sigvar promluví první. Zamručí nesouhlasně: „To je rouhačský nápad.“ Fyrstar ale rovnou vrtí hlavou. Jeho nápady jsou často poněkud neortodoxní – ale vždy si za nimi stojí s pádnými důvody a nenechá si je vzít. „Počkejte, já nechci rušit klid Dědictví, ale sami jste řekli, že jste probudili strážce, který ho před nimi zvládne uhlídat, kdyby došlo na nejhorší. To oni neví. Kdybychom je nějak… navedli k tomu, aby vyrazili na Špičák hledat Dědictví… například povídačkami o zlatém pokladu nebo něčem, co cizáci chtějí, mohli bychom je rozptýlit a pobít jednoho po druhém.“ Statný medvědobijec opět vrtí hlavou. „Je to zlý nápad, který pokouší osud. Jsou i jiné legendy v horách. Můžeme je využít. Takové, které by je mohly donutit jednat zbrkle. Posílit ducha našich a oslabit jejich.“ Hela sama zná několik takových legend… vždyť jen k vědmám a medvědobijcům se jich váže spousta. Od čarodějnic, které pojídají děti výměnou za hříšné štěstí v životě, až po půlobry kožoměnce, kteří se v noci mění z lovců ve zvířata, na která sami líčili pasti. Nikdy by Hela nedokázala říct, zdali její babička někdy skutečně čarovala, ale podobné klamy jí nikdy nebyly cizí. A jen málokdy neuspěly. Záleží, jak pověrčiví jsou cizáci... a co se dá udělat v tom krátkém čase, který mají. Vzhledem k tomu, by se mohla nevýhoda proměnit ve výhodu a trojice by mohla využít cizáckých znalostí o dědictví... ale riziko, že se ten nápad nějakým způsobem zvrhne, je veliké. Kradmo nekradmo Letitia Za odcházejícím Orlozskijem se Letitia vydá volným krokem. Brýlatý prospektor si nepočíná vyloženě podezřele, ale u lidí, jako je on, bývá velmi lehké vyčíst nějaké tajné úmysly. Letitia je i do jisté míry zvyklá na sledování takových charakterů… a jejich případné zmáčknutí, pokud je to potřeba. Ne, že by si tak často špinila ruce, ale ví, co je třeba čas od času udělat. Mužík si to namíří ke kraji tábora. Zastaví se v jednom ze stanů, kde zastaví líně vyhlížejícího vojáka a tiše mu cosi rozkáže. Voják pomalu a otráveně přikývne a se stejnou nijakoi energií se zvedne a zajde dovnitř. Brzy se vrátí s brašnou a lucernou, které měl podle všeho Orlozskij u něj v úschově. Pokračuje dál, pozdraví jednoho ze strážných, kteří hlídkují na kraji tábora, a od jedné z hraničních luceren si zapálí svou vlastní. Letitia není schopná s jistotou opustit tábor bez toho, aby si jí strážný nevšiml a nevyptával se. Není jisté, zdali by jí dělal problémy, ale musela by se rozhodně začít víc snažit, než jen tak projít kolem jako mohla doposud. Na druhou stranu Orlozskij se nijak neskrývá. Kráčí do tmy s lucernou v ruce – avšak ještě na dohled od tábora se zastaví a dle všeho dojde do svého cíle. Je vidět dozajista i od hlídek a tu a tam ho Letitia slyší pozdrav kolemjdoucího zálesáka, který střeží bezpečí jejich tábořiště. Celkově je jeho chování překvapivě otevřené navzdory jeho počáteční kradmosti. Není jisté, proč odešel z tábora. Počíná si s překvapivou jistotou. Najde si velký plochý kámen, který sem někdy v minulosti dotáhl ledovec, a položí na něj lucernu. Vedle ní začne z brašny vyndávat nejrůznější náčiní, papíry a lejstra. Většina z toho jsou nejspíš zeměměřičské pomůcky, ale Letitia si jistá být nemůže… takové disciplíny nejsou součástí výuky mladé šlechtičny dokonce i když se sama připravuje na vojenskou kariéru – to se člověk naučí leda na nějaké univerzitě. Poté se zazírá na oblohu a začne cosi psát. Často cosi rýsuje, aniž by shlédl dolů. Jeho počínání tak otevřené, že by jí nejspíš nemohl bránit, pokud by se jednoduše přišla vyptávat, o co mu jde a co dělá. A je to vynikající příležitost jak si s ním promluvit v soukromí. Prozatím si jí nevšiml a dozajista by ho mohla překvapit, pokud by to za nějakým účelem potřebovala, protože je plně zabrán do své práce. Ale kdokoliv od tábora by velmi rychle mohl zpozorovat jakoukoliv nekalost, zvlášť pokud by byla lucerna převržena nebo jinak zhasnuta. Pokud by s tím někdo něco dělal, to je druhá otázka. Šílenství či směr? Freya Stařec se proti Freye obrátí, ale jako by jí neviděl. Jeho ústa se otevírají a zavírají – roztřesené ruce před sebou. Arlo to sleduje velmi nevěřícně a odloží zbraně teprve poté, co ho Freya uklidní. Zdá se, že to nepovažuje za problém nebo cokoliv důležitého – nejspíš jako důsledek mnohých předchozích výlevů a jeho vlastní předchozí podrážděnosti. Protočí oči a zabručí: „K čertu s tím zatraceným pomatencem…“ a pak dá zbraně zpět na jejich místo blízko jeho pokrývek a obrátí se ještě jednou k Freye. „Žádnej pitomej oheň – jestli mě probudí znova nebo si něco takovýho zkusí během mojí hlídky, přísahám, že mu k spánku dopomůžu po našem.“ S tím sebou praští zpátky do pokrývek. Zdá se, že už mu vážně dochází trpělivost. Freya se mezitím věnuje starci. Vytržení z něj na moment opadlo, ale zdá se jako v transu či v šoku. Jeho paže je natažená před něj – napůl jako by ukazovala a zároveň jako by kynula. Není jisté, zdali míří ke středu sedla, ke stěně hory nebo k jejímu vrcholu, ale snaží se cosi naznačit. „Ukázali cestu… ukázali cestu…“ zamumlá v odpověď. „Je to tady – je to tady…“ zamumlá horečnatě. Ale nic moc jiného neřekne. Zdá se, že je to na něj nakonec příliš mnoho. Zakymácí se a s dalším, tišším výkřikem přepadne nazad. Když k němu dojde Freya, nezdá se, že by ho srazil blesk boží, ale že na něj všechno to vzrušení bylo moc – upadl do bezvědomí. Ale je naživu a nezraněn. Ať už to bylo cokoliv, co se snažil předat, bylo to pro něj dozajista dost důležité. Otázka jen je, jestli si na to ještě ráno vzpomene anebo jestli bude zas jen něco pomateně mumlat. Není jisté, zdali s ním doopravdy neztrácí čas. Když stařec utichne, rozlehne se na sedlu podivné, přízračné ticho. Svět se zas uklidní a zdánlivě beze změny splyne s dalšími minutami noci. Nebylo by těžké ho zas probudit – trocha vody z měchu a zatřást nebo propleskat. Otázka jen je, zdali si neužít klid, dokud ten klid je… kdoví, jestli zas nebude křičet, až se znovu probudí.

Hela - 08. srpna 2020 18:42

Past na cizáka Elfstan nepotřebuje přemýšlet dlouho. Stačí mu jediné slovo, které rozvíří vody mých myšlenek. Dědictví. Ač se mi myšlenka, využít jako vějičku právě tohle, dává to smysl. Právě Dědictví je sem přivedlo. O nic jiného tu nejde. Pokud by si mysleli, že mají na dosah to, kvůli čemu sem přišli, jistě by ztratili ostražitost. Dám si na čas a řádně nad touto možností uvažuji. Až teprve Sigvar přeruší ticho. Nápad se mu ani trochu nelíbí, a já mu naprosto rozumím. "Pokud bohové sami nebudou chtít, nikdo se do komnaty ke strážci nedostane. To Nejvyšší otec mi umožnil vstoupit. Jinak budou muset horu, kámen po kameni, rozebrat. I kdyby stáli přímo před vstupem, dovnitř se nedostanou." Když to říkám, jizvy na ruce mě začnou pobolívat "Možná by za mnou šli, pokud by si mysleli, že je k Dědictví dokážu dovést. Tam na svahu by pak nebylo těžké strnout další lavinu." Nápad se mi vylíhnul v hlavě, ale je neumělý a nehotový. Potřebuje obrousit hrany a trochu nazdobit. Navíc bych nejprve cizáky musela přesvědčit o tom, že já jediná dokážu cestu k Dědictví otevřít. Těžce si povzdechnu. Znám spoustu legend a pohádek, které zahrnují všechna možná, přátelská, i nepřátelská stvoření, která žijí v horách. Vůbec ale nevím, jak jich využít.

Freya - 09. srpna 2020 20:58

Nevrlý žoldák Arlo se nechal uklidnit, i když už začíná býti dosti nevrlý a nabroušený. Tak trochu jej i chápu, chce se vyspat. Unavený jsme hádám oba. A tohohle chlapíka považuje jen za bláznivého starce. Dost možná má i pravdu. Jenže co kdyby...kdyby měl jen trochu pravdu a na tom, co říká něco bylo... "Jen nezapomeň na to, že to je teď možná naše nejlepší vodítko. Bez CHristophera se jen tak na slepo těžko někam posunem," upozorňuji jen rozmrzelého spáče a doufám, že neudělá během své hlídky nějakou nepředloženost. Vysvětlovat starci, že má být zticha očividně moc nepomůže. "Je to tady, ale do háje, co je tady a kde to tady je." Tiše se vztekám při tom jeho nesmyslném blábolení. Když sebou pak plácne na zem, jen si povzdychnu. Proč jsem si jen ymslela, že to bude jednodušší a touhle dobou už budu dávno někde daleko za kopečkama užívat si zaslouženého klidu?...místo toho tady poslouchám žvásty o osudu a bozích... Zběžně prohlédnu starce. Znovu budit se mi jej nechce. Třeba bude aspoň chvíli klid a beztak se toho odd něj člověk moc kloudného nedozví. Znovu si jej alespoň pojistím spoutáním rukou. Ať pak Arlo nemá žádnou záminku k rozčilování se. Docela by mne ovšem zajímalo, jak se mu z těch provazů podařilo dostat. Kouknu na nebe nad sebou a pak se zahledím směrem, kterým snad ukazoval. Mohl vážně něco vidět nebo se mu to jen zdálo?... Popadnu nejbližsí kámen a vztekle jím mrštím někam do tmy před sebou. Tohle je k ničemu...všechno je to k ničemu... Nevím, jestli jsem se měla vracet a pachtit se za něčím, co možná ani reálně neexistuje. Jenže kdo moh tušit, že se to všechno takhle zkomplikuje?...že dědictví, které mělo patřit našemu rodu není tak docela obyčejným dědictvím... Nakonec se usadím na zem a pokud možno pohodlně se opřu zádama o kámen a pokusím se alespoň trochu si odpočinout. Sem tam pohledem sjedu k našemu hostu, jen abych se ujistila, že je vše v pořádku.

Letitia - 09. srpna 2020 21:21

Na procházce Celou dobu, co prospektora sleduji přemýšlím co plánuje a musím přiznat, že žádný nápad nemám. Ani to nejmenší tušení. Snad nějaký vlastní výzkum? Ovšem čeho by se mohl týkat vůbec nevím. Nebo je to nějaká jeho podivnůstka kdy si jde srovnat dokumenty, nákresy a výpočty na čerstvý vzduch? Skutečně zvláštní, ale hodí se mi to o tom žádná. "Jdu za Orlozskijem," oznámím stráži u vchodu. Když se on neskrývá nemusím ani já. Sice bych mohla proklouznout někde kolem stráže, ale kdyby to nevyšlo vypadalo by to příliš divně. Však si také s ním chci jenom promluvit. Neplánuji ho unést nebo tak něco. Navíc mám skvělou příležitost jak se dostat ven a kdybych se tam chvíli sama zdržela tak to nikomu nepřijde podezřelé a to se mi hodí. "Pracujete?" zavolám na prospektora když přijdu blíž a světlo z lucerny mě osvětlí. "Nebojíte se, že by se vám mohlo něco stát? Kolem je dost lidí, kteří vás tu nemají rádi," mávnu rukou v gestu zahrnujícím půl lesa na zdůraznění mých slov. Sice nejsme nijak daleko, ale i tak by to někomu šikovnému s lukem mohlo stačit a než by dorazila pomoc mohlo by být pozdě.

Arun - 10. srpna 2020 20:59

Návnada a past Hela Při slovech Hely šlechtic souhlasně přikyvuje. Ani jeden z mužů nenamítá nic proti účasti samotné Hely v celém plánu. Na severu stojí ženy bok po boku s muži, v dobách míru i války. A co se týče využití Dědictví v jejich plánu, debata pokračuje. „Ano, ano, to jsem si myslel i já,“ poznamená Elfstan. „Dědictví je docela v bezpečí, to co musíme udělat my, je vyhnat cizáky. A jak lépe, než je nalákat na iluzi jejich cíle.“ Elfstan pokračuje v rozpracování jejího nápadu. „Už nějakou dobu jsou mnohé sváry mezi místními. Třeba by cizáci uvěřili, že bys jim pomohla, pokud by ti oni pomohli proti nějaké vymyšlené třetí straně, se kterou bys měla spor do krve. Mohla bys dokonce tvrdit, že muži, kteří se shromažďují pod horami, a kterých si cizáci museli všimnout, jsou z klanu, který je i tvým nepřítelem.“ Rozmýšlí nápad dál a dál, zatímco kráčejí – očividně to pro něj není nijak neobvyklé. „Takové věci jsou v Celestionu běžné.“ Ale Sigvar zůstává skeptický. „Je to dost ošemetná lest. Může skončit katastrofou. A cizáci nejsou hloupí. Ví, že my držíme při sobě. Nejsme jako oni.“ Tentokrát však kromě hledání chyb v nápadu fyrstara sám přispěje s novou myšlenkou. „Nejednejme zbrkle. Musíme si prohlédnout svou kořist, než se jí pokusíme ulovit.“ Cítí z horala, jak jeho myšlenky jedou po známých kolejích – lov medvědů je nebezpečné a náročné řemeslo, jen skutečně vynálezaví a schopní lovci něco takového zvládnou sami tak jako Sigvar. Proto i podobným způsobem přistupuje Sigvar k jejich problému. „Máme několik dní, než muži začnou chybět ve svých domovech. Projdeme údolí. Najdeme slabiny. Zjistíme příležitosti a prozkoumáme prostředí. Mrtvý lovec je ten, který loví nepřipravený.“ Elfstan nakonec neprotestuje – pokrčí rameny a kývne hlavou. „To souhlasím. Špatný vojevůdce, který bojuje, aniž by znal svého nepřítele.“ Poté se však obrátí k Hele: „Ve všech případech tě však budeme potřebovat, Helo – vím, že jsi se chtěla do Helskary vrátit už před několika dny… ale tvoje autorita vědmy a boží přízeň, které se ti dostalo, by mohly být nakonec rozhodující. Nehledě na tvé vlastní schopnosti pro… přesvědčování lidí.“ Nyní souhlasí zas Sigvar, který mlčky přikývne. Podívá se přitom na Helu očima téměř smutnýma. Jako by litoval, že musí procházet těmito zkouškami. Není to pohled, který by u něj někdy předtím viděla. Neřekne ale ani slovo… Horský chlad Freya Podivín zůstane v klidu, i když ho Freya poutá. A zatímco to dělá, slyší ozvěny padajícího kamene, který shodila ze skály. Sice brzy utichnou, ale na tomhle místě je cosi osudového… kdyby se tady spustila lavina, kdoví, kde by skončila. Kamenná spoušť, skrz kterou dnes procházeli pod horou, dosvědčuje, že s těmihle věcmi si je lepší nezahrávat. Není jisté, jestli stařec usnul nebo jen zůstal po tichu, hlavně je naživu a přestal alespoň prozatím dělat problémy. To znamená pro Freyu klidnou hlídku a poté co hlídku předá, klidný spánek po zbytek noci. Arlo si starce měří podezřívavě, avšak rozumí tomu, že ho nemůže jen tak shodit ze srázu. Je to jejich jediné praktické vodítko. Když se Freya schovává do pokrývek, opět se vyjasní kousek oblohy. Když jí tak pozoruje, uvědomí si, že hvězdy připomínají podivnou mapu, kterou spatřila v jejich rodinné hrobce. Nepamatuje si dost na to, aby z toho mohla určit, kde je její cíl… ale je to potvrzení, ač nepříjemné, že ona, Liga i Společnost skutečně kráčí za tím samým cílem… a že je daleko důležitější, než se mohlo zdát. Přívěšek, který cítí na kůži, je teplý. Neměl by být… nikdy před tím na její tělesnou teplotu nereagoval a až nepříjemně studil. Teď spíš hřeje. Ale než se nad tím může víc zamyslet, únava jí přemůže a ona usne spánkem unaveného vojáka. Ráno jí probudí palčivý chlad a nepříjemný vítr. Sedlo je ve světle horského rána docela jiné. A o nic příjemnější. Otevřené všem elementům a bez jakéhokoliv pořádného úkrytu. Všimne si Arla, který v ruce drží svou krátkou pušku a zamyšleně hledí ze skal dolů. Nedaleko od něj leží spoutaný pomatený seveřan. Tu a tam sebou škubne a je se svou situací dost nespokojený. Jak si Freya všimla, za svou hlídku mu nespokojený západňan přidal pouta na nohy a roubík, takže stařec vedle něj je docela bezmocný a nemůže nic dělat. Arlo si jeho nespokojenosti nijak nevšímá a dle všeho si v tichosti užíval v posledních hodinách krásný výhled na horský východ slunce. „Brýtro,“ řekne nedbale Freye a zvedne se. Začne se protahovat a dodává: „Choval se docela slušně. Ale nechtěl jsem nic riskovat.“ Freya se zvedá a rozhlédne po kruhovém prostranství, na kterém spali. Mnoho jim toho temnota skryla. To, co považovala za víceméně pevnou skálu pod nohama, je ve skutečnosti provrtáno otvory a škvírami, které se zdají bezedné a ze kterých je cítit teplý vzduch. Dále si všimla na krají sedla u skalní stěny zčernalé trávy. Jakoby opálené… a v podstatě to stejné vidí v malém kruhu uprostřed volného prostranství, kde právě stojí. Arlo tomu takovou pozornost nevěnuje. Ohlédne se směrem k údolí pod nimi a stále obrácený tím směrem se zeptá: „Tak co? Máme plán? Nebo budem chodit jako slepci pro změnu za tímhle pomatencem?“ Vypadá to, že i Arlo už začíná mít téhle práce docela dost. Avšak je tomu tak teprve po noční epizodě, která s ním dle všeho nějakým způsobem zamávala. Práce prospektora Letitia Přesně tak jak Letitia očekávala, muž, který hlídal okraje tábora, spíš myslel na vnější než na vnitřní hrozby. Nejspíš jí poznal od pohledu, protože se díval, kdyžpřicházela s Gastonem, takže jen pokrčí rameny a ustoupí z cesty. Poslední úsek cesty překoná Letitia rychle skrz vlhkou a nepošlapanou trávu. Tu a tam si všimne pařezu, jak Společnost zvětšovala svou prvotní mýtinu, aby vytvořili bránitelnou pozici. Orlozskij si jí všimne rychle. Ona se nesnaží nijak skrývat. Brzy stojí u něj a mohou se pustit do toho dlouho očekávaného rozhovoru. Když je uvnitř kruhu světla lucerny, na prospektorově tváři se objeví překvapivě otevřený a spolupracující zdvořilý úsměv – není to sice úplně nejlepší, ale s ohledem na to, že ještě před večeří si vůči ní hodně dovoloval, je to zlepšení. Zvedne se od svých instrumentů a papírů. Nijak je nezakrývá, ale jediný rychlý pohled Letitii prozradí, že nemá nejmenší tušení o co se jedná a nebude schopná z toho cokoliv vykoukat. Malý mužík se stále usmívá, když se na ní obrací. „Dobrý večer, přišla jste si mě proklepnout? Jsem vám k dispozici.“ Obrátí se k papírům, které zarovná a lépe uchytí kamenem, aby mu neodlétly. Nad horami už se nějakou dobu kupí mraky a brzy nejspíš přijde bouře… to věští i sílící vítr. „Ano, pracuji. A ne, nemám starosti o místní. Drží se zpátky. Tedy prozatím. Jsem přeci jen na dohled stráží.“ Vypadá to na první pohled, že mluví o mužích, kteří hlídají tábor samotný. Nemusí to tak tak být. Letitia si vzpomene na průzkum Gastona a Elka… je jisté, že v temnotě jsou i nyní skrytí hlídači… I když je Společnost neprofesionální, nejsou to žádní mamlasové. „Je něco konkrétního, co potřebujete?“ optá se trochu netrpělivě prospektor. „Moje práce je dost důležitá, jak vám pan Gaston a pan Doresgrück dozajista řekli. Potřebuji na ní tmu.“ Zahledí se k obloze. Jeho zrak rychle spadne zpět. „Tmu a klid.“

Hela - 10. srpna 2020 21:30

Návnada a past Nad Elfstanovými slovy se musím hluboce zamyslet. Hlodá ve mě totiž nepříjemná myšlenka. Co když tím, že použiji lest, posílím Zrádce? To on se přiživuje na lži a klamech. Jenže pokud bych se rozhodla pro čestný boj, ohrozím tím daleko více lidí. Pokud bych byla přesvědčivá, dokázala cizáky nalákat do pasti, jediný život, který ohrozím, bude ten můj. A tahle myšlenka se mi zamlouvá. To já je všechny povolala do zbraně, měla bych tedy také být tím, kdo bude nejvíce riskovat. Na severu stojí ženy bok po boku s muži, v dobách míru i války. Nenechám nikoho, aby za mne bojoval moje bitvy. Sigvar se opět ukáže jako zkušený lovec. Jeho slovům nelze nic vytknout a ani Elfstan není proti. Nemá cenu dělat ukvapené plány. Máme čas a možnost poznat nepřítele, měli bychom toho využít. Nepřipravený lovec je mrtvý lovec. Já zdaleka nemám tolik zkušeností, jako Sigvar, ale i tak vím, že při lovu se nesmí spěchat. "Věřím, že Helskara je v dobrých rukou mé učednice, a bohů, kteří na ni dohlížejí." Elfstan dobře shrnul mé obavy, ale snad nic na světě by mě nyní nepřimělo, opustit své "vojsko". Zůstanu zde, protože sem mě bohové povolali. Zde je mé místo a zde také vytrvám, až do konce. Koutkem oka zachytím pohled, který mi věnoval Sigvar. Pokusím se ho uklidnit nepříliš povedeným úsměvem. Svou ruku přitom na několik okamžiků položím na jeho paži. Jako bych mu říkala, že si o mne nemusí dělat obavy.

Letitia - 11. srpna 2020 19:16

Dostaveníčko s prospektorem "Tmu?" podivím se. Zajímavé, snaží se něco spočítat z hvězd? Nebo dráhy Měsíce? To je první věc která mě napadla a také jediná. Možná hledá přesné místo a takhle se k němu snaží dostat. Jinak si nevybavuji k čemu by mu tma byla dobrá. Navíc to by mohl zvládnout i ve stavu. Stačí ho pořádně zatemnit a hned může mít klid na práci. Své nápady však odložím stranou. "Popravdě mě trochu překvapuje, že vás vidím živého a zdravého. Čekala jsem že touhle dobou budete plavat obličejem dolů v zálivu. Nebo že vaší mršinu budou ohlodávat medvědi a lišky," řeknu na rovinu jak jsem si to představovala. "Po tom poprasku v Ornbjarnu a vašem zmizení kolovaly všelijaké fámy a Doresgrück nevypadá, že by toleroval sebemenší přešlapy. Docela by mě zajímalo jak se vám podařilo z toho vyvléknout." Opřu se bokem o kámen a zadívám se do noci před sebou. Les je temný a je slyšet pouze vrzání stromů a větví ve větru, který tu vane, přesto se snažím napínat uši před možnou hrozbou zatím co čekám zda se mi prospektor svěří.

Freya - 11. srpna 2020 21:10

Ráno na hoře Hlavou se mi ještě chvíli honí všelijaké myšlenky, ale dříve, než nějakou stihnu pořádně uchopit, usnu. Byl to náročný den a před tím i noc a unavené tělo si žádá odpočinku. Zbytek noci už proběhne v klidu, takže se docela vyspím. Ráno je studené. Nechce se mi vylézat z pokrývek, které skýtají alespoň trochu ochranu před lezavým chladem. Obhlédnu naše provizorní tábořiště a odpovím Arlovi na pozdrav. Teprve pak se přinutím vylézt a začít se hýbat. Trochu se protáhnu a provedu pár rychlých cviků ve snaze rozproudit trochu krev v žilách. Jak je vidět Arlo nehodlal nechat nic náhodě a našeho hosta si řádně pojistil. Vlastně se mu ani nedivím. Prostě chlěl mít klid. Na jeho poznámku jen souhlasně kývnu. Prohlížím si místo, na kterém jsme spali a pro sebe si kroutím hlavou. Kleknu na zem, abych si lépe prohlédla místo, které se zdá opálené a vzpomenu si na mužovo přání mít oheň. Chvíli se soustředím i na svůj medailon, večer se mi zdálo, že začal hřát, ale třeba to bylo jen zdání. "Hmm," vzhlédnu, když Arlo promluví a vytrhne mne z mých myšlenek. "Jsme na správným místě, dej mi ještě chvíli." Přesunu se ke starci a vyndám mu roubík z úst. Rozhodla jsem se zkusit si s ním ještě promluvit. "Včera jsi tvrdil, že to musím najít, že je to můj osud. Tak mi pomoz. Cos to viděl včera v noci? Říkals, že je to někde tady." Možná chabý pokus z něj ještě něco dostat a snad se aspoň o fous posunout dál. Když se mi to nepodaří, nejsem si jistá, zda-li přesvědčím Arla o tom, že by mohl být skutečně užitečný.

Arun - 12. srpna 2020 16:59

Planoucí hranice Hela Po slovech Hely přijde ticho, protože trojice ví, že nyní nelze plánováním dosáhnout ničeho dalšího. Nemá smysl se hádat a dohadovat o věcech, o kterých zatím neví ani zdaleka dost. Vždyť si ještě ani nejsou jistí kolik mužů a žen při nich doopravdy bude stát. Kráčí zhruba do doby oběda, když se přiblíží k patě kopce. V té chvíli si uvědomí, že z vrcholku kopce začal stoupat sloup kouře. Když se pustí do výšlapu, potkají dvojici muže a ženy z hor, kteří jsou Hele povědomí. Horalové je pozdraví jpokývnutím hlavy a dál se věnují ostření svých seker a výrobě šípů. První válečníci dorazili. Vyjdou až na vrchol, kde spatří hořet mohutnou hranici. U ní Hela ihned pozná postavu horala Halsteina, který právě seká na kusy menší stromek, aby měl co přikládat. Několik dalších seveřanů – asi půl tuctu mužů a žen – sedí kolem ohně a věnuje se podobným přípravám jako dvojice pod kopcem. Počítají s tím, že zde budou jeden či dva dny tábořit a chtějí čas využít. Halstein se zvedne, aby se pozdravil s Helou a Sigvarem a představil se Elfstanovi. „Zdravím vás, přátelé. Vyrazil jsem dřív, abych mým i dalším ukázal, kde se setkat a aby je někdo přivítal, pokud by vás něco zdrželo.“ Poté se otočí na Elfstana a usměje se. „Předpokládám, že mám tu čest poznat fyrstara z východního cípu hor.“ „Tak jest,“ odpoví Elfstan. Oba muži se seznámí s přívětivostí a vzájemným respektem. Poté se horal obrátí k planoucí hranici. Zdá se na ní téměř hrdý. Pokýve hlavou a odpoví na nevyřčené pochyby, které by snad někdo mohl mít. „Tohle je náš kraj. Nemusíme se tu schovávat. Ať si nás někdo zkusí vyhnat. Držíme při sobě a držet při sobě budeme.“ Hela si všimne, že na rozdíl od Elfstana a Sigvara v jeho slovech není opravdová nenávist k cizákům, spíš láska k jeho vlastnímu národu. Tento jemný rozdíl vycítí i muži kolem ohně, kteří se při jeho slovech usmějí. Kolem ohně zazní souhlasné zamručení. Seveřané nejsou v srdci zlostný a nenávistný rod. Mnozí se zvědavě dívají po Hele a po Elfstanovi, kteří jsou hned po Halsteinovi očividné vůdčí osobnosti. Je otázkou, zdali se té role nyní Hela chopí, nebo zdali zůstane na pozici vědmy, která má stát stranou od světských záležitostí… Je jisté, že Elfstan má vždy inspirativní řeč na jazyku a nebude váhat zastat vůdcovskou práci. Je koneckonců šlechticem… avšak šlechticem v cizím kraji… není jisté, zdali k němu přilnou tolik jako k jejich místní a vlastní vědmě. Život na splátky Letitia Při otázce Letitie na tmu zvedne prospektor prst a ukáže k obloze. „Hvězdy. Dokonce i teď mi tábor osvícením zastiňuje některé z hvězd… ale dál už z bezpečnostních důvodů jít nemohu.“ Její další slova způsobí, že se Orlozskij obrátí a defenitivně zanechá práce – nyní věnuje plnou pozornost Letitii. „Aha. Bude to tenhle typ rozhovoru,“ zamručí. Poté však pokrčí rameny. „Doresgrück vám o tom všechno musel říct. Gaston to ví dozajista taky. A pokud vám o tom neřekli, pak nemám důvod, abych to dělal já.“ Ušklíbne se a dodá přeci jen útržek informací: „Samozřejmě, co se Torjaka týče, vaše předpověď se naplnila. Cožpak nevidíte, jak hniju v divočině za pevností? Co se jeho týče, všechno je vyřešeno.“ Opět se odvrátí opět ke svým instrumentům. Nechce to dál rozebírat. Jak si Letitia povšimne, to, co má na stole před sebou, jsou dost složité kousky, které tu a tam vídala v rukou dvorních přírodovědců a astronomů – drahé věcičky, ke kterým by chlap jako Orlozskij nikdy neměl přístup na základě vlastních příjmů. „A pokud tuhle práci nedokončím dobře, ještě snadno můžu skončit tak, jak říkáte,“ dodá s povzdechem. „Dalo by se říct, že žiju na výpůjčený čas a doufám, že sextant a kompas budou stačit na to, abych stíhal splátky.“ Trochu se pousměje. „Ale už jsem blízko. Naštěstí se nám podařilo obstarat ta správná vodítka. Dnes už měření v podstatě jen ověřuji. Práce mohou začít, jakmile se vyřeší ty problémy s místními. Vlastně i dřív.“ Následuje překvapivý povzdech a soucitný tón, s jakým se o seveřanech prospektor vyjádří. „Je mi jich někdy líto. Jsou to vážně fascinující lidi. Jenže stojí v cestě pokroku. Ale co, oni si nějak poradí. Vždycky bude v horách dost… méně zajímavé země na to, aby mohli v tom svém primitivním a přeci krásném způsobu života pokračovat.“ Zavrtí hlavou, jak se těch myšlenek zbavuje, a ještě jednou se otočí k Letitii. „Jak vidíte, je v zájmu Společnosti a tedy v zájmu vašem i mém abych nerušeně mohl pokračovat. Dokud jsem užitečný, ani vy mi nemůžete ublížit – i když bych něco takového nechtěl pokoušet a proto se ptám, mohu pokračovat v práci?“ Nepřirozené napětí Freya Když Freya odpoví žoldákovi, dá na ní a nechá oba seveřany být. Pokrčí rameny a vrátí se k hlídkování a pozorování údolí pod nimi. „Nech si tolik času, kolik potřebuješ. Žádný lepší vodítka nemáme,“ dodá ještě. Alespoň může být v klidu, že zatímco bude studovat tohle místo, nevyruší jí žádní nezvaní hosté. Když je to s Arlem domluveno, pustí se do prohlížení opálených míst a není z toho příliš moudrá. Nenajde ani stopu po žádné zápalné látce jako je střelný prach, petrolej nebo dokonce pryskyřice. Ale není tam ani moc popele nebo uhlíky… jen sežehnutá tráva a zčernalý kámen. Do jisté míry to Freye připomíná místa, která zasáhne blesk… ale to je snad ještě podivnější, protože ještě nikdy neviděla blesk, který by udeřil do sedla raději než do nějaké nedaleké skály či vrcholku. Když se přiblíží ke skalní stěně, znatelně pocítí, jak jí talisman začne hřát – a když opět odstoupí, teplo z něj pohasne. Skutečně se nechová jako žádný obyčejný kov. Opálená místa u skalní stěny jí neprozradí nic než to samé, co už zjistila ve středu sedla. Pro další vodítko vykročí k jejich pomatenému hostovi. Sundá mu roubík. Muž sebou cukne. Rozhlédne se, spatří Freyu. Cukne sebou. Ale pak se usměje – což je poněkud neočekávané. „Ah, tak to nebyl jen sen či horečka! Pochváleni budiž bohové, osud se naplní!“ zamumlá, než Freya cokoliv řekne. Zdá se trochu víc při smyslech, než když ho našli. Třeba s ním bude rozumná řeč. Jeho další reakce už není tak přínosná. Škubne sebou a zavrčí na pouta. „U všech předků, pusťte mě vy prokletí démoni! Já ještě nejsem zralý na rozervání v nicotě!“ Neuvědomí si, že je jednoduše spoután provazy a škube sebou dál, jako by byl zvyklý bojovat proti svým vlastním končetinám. Zničehonic se uklidní a probodne Freyu intenzivním pohledem. „Máš to?“ zeptá se. „Je to tady, ano, ano, je to tady… ale musíš to mít – to mít – jinak nemáš šanci… jinak to není osud… a pak je všechno ztracené…“ Freya nepříjemně pocítí váhu amuletu. Arlo o něm nemá ani tušení. Co se jeho týče, má na tomhle všem stejný zájem jako on. Dostat peníze a vypadnout. „Všechno v pořádku?“ zeptá se zrovna v té chvíli. V rukou drží pušku, ale jen protože hlídá, nikoliv proti starci. Ten si ho také všimne a zamumlá s rozšířenýma očima: „Kdo je to? Není potřeba – pokud to máš, já ti ukážu cestu – ukážu ti cestu – jen musíš věřit bohům – není ho potřeba – jeho srdce ovládli – Zrádce, zrádce v srdcích cizáků.“ Jeho hlas se vytratí do nesrozumitelného mumlání, avšak stále pokukuje po Arlovi s nenávistí v očích. Zdá se, že ti dva se chtějí zabít navzájem… a není v tom jen špatný první dojem, který na sebe oba udělali. Mají vůči sobě nějaký nepřirozený odpor... ale alespoň to vypadá, že seveřan by mohl být ochotný spolupracovat. A že vůbec má něco, co by jim mohlo pomoci.

Hela - 12. srpna 2020 17:57

Planoucí hranice Po většinu cestu už pokračujeme v tichosti, každý zabraný do vlastních myšlenek. Terén zde není tak náročný a cesta tedy není tak vyčerpávající. Ujdeme poměrně velký kus a kolem poledne se ocitneme na úpatí kopce, který jsme zvolili jako místo setkání. Na okamžik se zarazím, když spatřím sloup kouře, avšak obavy mě rychle přejdou. Nejsou to cizáci, ale horalové. Naše armáda se pomalu začíná formovat. Když vystoupáme na vrchol, okamžitě si všimnu ohně a Halsteina. Kouř z takové hranice bude vidět na celé míle daleko. Ukáže našim lidem, kam mají jít, ale také cizákům, kde se nacházíme. Naše aktivity jim ale stejně neuniknou a tak nemá cenu se zbytečně skrývat. Přátelským úsměvem se pozdravím s Halsteinem, a stisknu mu ruku. "Ráda vidím, že jste v pořádku dorazili. Nenarazili jste na žádné nepříjemnosti?" I když už jsem několik dní Zrádce nespatřila, vím, že je stále někde poblíž. Nepřekvapilo by mě, kdyby se pokusil naše plány zhatit a začal nám házet klacky pod nohy. Všichni pohlédneme k planoucí hranici, víc než teplo plamenů mě však zahřejí Halsteinova slova. On je tím, co dělá sever tak dobrým místem. Cizáci nás možná mají za nenávistné a zlostné lidi, ale to by nemohlo být dále od pravdy. "Děkuji vám všem, že jste přišli. Děkuji, že seveřané stále drží pospolu. Dokud tomu tak bude, není na světě síla, která by nás dokázala porazit." Zvýším hlas. Vím, že vědma mí být jen hlasem rozumu, promlouvajícím ze stínů. Ale časy se mění a byla jsem to já, kdo sem ty lidi přivedl. "Cizáci už brzy poznají ostří našich sekyr, a hroty našich šípů jim ukážou, kterým směrem mají prchat. Vezmeme si zpátky, co je naše. Porazíme Zrádce a vrátíme bohům sílu, která jim byla odejmuta!"

Letitia - 12. srpna 2020 19:34

O hvězdách a užitečnosti Má za to, že pracuji se Společností, což je na jednu stranu dobře. Naše krytí funguje, ale z druhé strany bude trochu těžší přesvědčování. Klidně by si mohl myslet, že jsem tu pro to abych testovala jeho loajalitu a hlídala ho. Říci mu to na rovinu nemohu, to by mi neuvěřil a bral by to jako lest. Budu na to muset jít jinak. "Já tu nejsem kvůli tomu abych vám ublížila. Právě naopak. Však víte jak to chodí. Lidé, kteří přestanou být užiteční občas zmizí. Jsou i horší díry kde se dá hnít," upozorním ho. Ne, že bych se ho snažila vystrašit. Počítám, že tohle ho již také napadlo. "Ale občas jsou tu lidé kteří tomu mohou zabránit. Pokud snad o to stojíte. Promyslete to." Třeba mu to dojde, třeba mě odmítne. To již musím nechat na něm. Raději změním téma na něco zajímavějšího. "Nechcete mi trochu přiblížit ten váš výzkum? Něco málo o hvězdách vím. Nejsem sice astronom, ale na moři se bez takových znalostí neobejdete. Nečekám, že bych vám mohla být nějak nápomocná, ale jsem jenom zvědavá." Zvednu hlavu a zadívám se na blikající ostrůvky světla v té rozlehlé černotě.

Freya - 13. srpna 2020 20:05

Ráno moudřejší večera? Když znovu uslyším slova o osudu a jeho naplnění jen protočím oči v sloup. Bude to opakovat ještě párkrát a zabiju ho sama... Říká se ráno moudřejší večera, ale já zatím o moc moudřejší tedy nejsem. Tohle místo je prazvláštní, ale krom zvláštního chování medailonu a pomateného starce nejsme o moc dál. Kdyby ten zatracenej učenec nebyl takovej outlocitnej ňouma, mohli sme bejt třeba už dál... Poslouchám slova starce a je mi více než jasné nač naráží. Chvíli váhám, jak mu mám odpovědět, když nás přeruší Arlo. "Jo, jen obvyklá snůška pomatených slov, ale třeba se blýská na lepší časy," odpovím mu a pak už se zase věnuji starci. "Mám to," odpovím nakonec, ale nijak blíže to nespecifikuji, jsem si jistá, že oba víme o čem je řeč. Medailon ovšem stále zůstává na svém místě. Nechce se mi ještě před Arlem odkrýt karty. "Jeho si nevšímej. Jen doprovod," poukážu na Arla. Prozatím nehodlám pokračovat bez něj, přeci jen by se ještě mohl hodit. Pořád nejsme u cíle. Sice zcela nemůžu věřit ani jemu, ale ještě chvíli si dopřeji ten luxus, že je někdo, kdo mi kreje záda. Takže já ho ještě chvíli potřebuju. "Nech nás ještě chvíli," mávnu na Arla, když vidím, jaké ti dva na sebe házejí pohledy. Dost dobře nechápu, co to mezi nimi jiskří a proč taková nenávist. Že by jen pro to, že jej stařec považuje za cizince, který zde nemá co pohledávat?...nejsem už dávno o nic víc místní než on.... "Tak povídej. Jak to mám použít?" věnuji pozornost už zase starci a doufám, že se dozvím už konečně něco vím, než jen, že je to osud a vůle bohů a já nevím, co ještě za další nesmysly.

Arun - 15. srpna 2020 21:11

S vědmou v čele Hela Slova vědmy zazní zvučně kolem ohně. Vznesou se do nebes a zavíří spolu se severákem, který vane od moře. Při jejích slovech se seveřané napřímí a zpozorní. Očekávali, že začne mluvit Elfstan nebo Halstein… snad i oni věřili, že místo vědmy není v popředí boje. Časy se mění. Ví, že ona má poslání od Bohů. A ona umí zapůsobit na lidská srdce. Seveřané pozvednou tváře, poslední náznaky nejistoty z nich zmizí. Do obličejů vstoupí hrdost a naděje. Druhá část její promluvy vyvolá souhlasné zamručení a když skončí, hlasy seveřanů zaduní silou: „Pro Sever!“ „Bohové budou svědkové našich činů! „Ve jménu Felskarsku!“ Svou vlastní slávu by si Hela musela teprve vybojovat, ale hrdá severská srdce rozvířit dokázala. Zazní ještě několik provolání slávy jednotlivým bohům a poté se seveřané upokojí. S novou rozhodností pokračují v přípravách a s bojovnými pohledy se obracejí k horám. Elfstan povzbudivě kývne na Helu. „Dobře řečeno.“ Halstein na ní hledí s novou úctou a souhlas vidí i v očích Sigvara. Ten však jako vždy zůstane stát mlčky stranou. Čtveřice se obrátí k sobě, aby spolu mohli dále mluvit ohledně situace, ve které se nacházejí. První promluví Halstein, který naváže na dotaz Hely: „Tedy, nepotkali jsme žádné nepříjemnosti… avšak zprávy máme, to ano. Cizáci odcházejí… nebo se přesouvají. Lovci dříve naráželi na malé skupiny – dvojice, trojice. Ti teď zmizeli. Někam odešli.“ Sigvarův hlas zazní téměř zlověstně: „Do hor.“ Elfstan přikývne. „Shromažďují se. To říkali i lidé, kterým jsem řekl, aby je sledovali. Jen slepý by neviděl, co se děje. Beztak bychom to neskryli. A potřebujeme se s nimi střetnout – jen tak je vyženeme. Musíme je zlomit. Když uvidí sílu, která se vzedmula, zasáhne je to víc než sebevětší snaha o tajnosti.“ Na to si horalský vůdce povzdychne: „Taková je naděje, fyrstare, doufejme, že jejich srdce jsou tak slabá, jak věříš.“ Hela z něj pocítí bodnutí pochyb, avšak naváže docela jinak, asi pod vlivem jejích slov. „Avšak Bohové jsou na naší straně a my se cizákům nevzdáme. Naše srdce budou vždy silnější. Máme požehnání vědmy.“ Váha zodpovědnosti opět padá na ramena Hely, avšak vědma je zvyklá jí nést. Navigace dle hvězd Letitia Na první pohled pozná Letitie, že její slova vzbudili u prospektora Orlozskije zájem. Dokonce i nejnaivnější prosťáček by se musel učit rychle, pokud by chtěl přežít v zaměstnání Společnosti. A Orlozskij až zas tak hloupý není. Význam jejích slov příliš nekomentuje, ale alespoň se opět zvedne od práce. „Tak? No to máte dozajista pravdu. Lidé, kteří přestanou být užiteční, občas zmizí. Ale ne vždycky do prohnilých děr… pokud tedy znají zas jiné správné lidi. Nebo pokud se zas užiteční udělají, že?“ Je to malý náznak – trochu se snad snaží chytat významů, které si vyčetl z jejích slov. Zatím jí dozajista stále vidí jako člena Společnosti. Snad tedy doufá, že Letitia má víc vlivu a že by mu z téhle situace mohla pomoci. Nic konkrétního neřekne. Prozatím tohle konverzační pole náznaků nechají ležet a Letitia se zeptá prospektora na jeho práci. Ten na moment zaváhá. „No, ale to vám určitě musel říct-“ začne, ale opět se zarazí. Nejspíš přehodnotil svůj přístup k Letitii a k jejím dotazům. Vysvětlovat tedy začne, i když zdráhavě a velmi opatrně. „Tedy. Jak říkáte – hvězdy jsou nesmírně užitečné pro orientaci. S pomocí sextantu, kompasu, znalosti oblohy a několika dalších instrumentů lze na základě několika výpočtů určit pozici s přesností na jednotky mil, je-li k dispozici alespoň základní znalost topografie našeho kontinentu.“ Další slova vychází nesmírně obezřetně a spíš jako takový náznak, přičemž očekává, jaká bude reakce Letitie. „A pokud by například byla určitá pozice zaznamenána na základě hvězd spolu s několika dalšími údaji, mohl by dostatečně schopný pozorovatel nalézt takovou pozici s přesností na desítky stop. Takovýto hypotetický záznam pozice by mohl být trvalejší než jakékoliv mapy a správně zakonzervován by mohl přežít celá tisíciletí…“ Neřekne, proč by se o něco takového měla Společnost zajímat, ale očividně je to velmi důležité. Dodá k tomu i pár slov, které to napoví: „To by bylo lepší než mapa s velkým červeným křížkem.“ Orlozskij je otevřenější, ale zároveň si nyní dává pozor a bude stačit málo podezření, aby se vrátil zpět do defenzivy. Vodítka Freya Když Freya prohlasí jednoduchou větičku, kterou potvrdí, že má amulet, pomatený stařec zpozorní a upřeně si Freyu prohlédne s nebývalou příčetností. Dokonce v jeho očích zahlédne osten podezření. Muž to nijak nevysvětlí a po krátkém momentu je to zas pryč. Přeruší je Arlo. Rychle se spokojí se slovy Freyi a vydá se raději na krátkou obhlídku okolí. Stařec ho sleduje nesmírně nepřátelsky. Když je trochu dál, seveřan se pokusí přiblížit k Freye a promluví chraplavým šepotem. „Nemůžeš mu věřit. Nemůžeš věřit nikomu. Nevěř jim – věř jen Bohům – všichni tě zradí – není to jejich vina – to Zrádce! Och, bohové, Zrádce!“ V jeho očích se objeví strach a poplašeně se rozhlédne kolem sebe. Freya si pamatuje povídačky o Fordarovi Zrádci, který byl hlavním padouchem všech pohádek, které jí kdy kdo vyprávěl. Nebyl to sice strašák na děti, na toho místní brali moc vážně, ale ona z něj vždycky měla takový pocit. Tenhle muž je z něj velmi skutečně vyděšený. Nakonec se rychle zvládne poskládat dohromady, alespoň tak moc, jak to jde u pomatence, jako je on. „Dobře – dobře, že to máš. Musíš najít cestu dovnitř. Jen Bohové ti mohou otevřít cestu – jen přízeň bohů… viděl jsem – Ano, ó ano, viděl jsem! Viděl jsem horu, jak se otevírá – otevřela se před ženou s rudými vlasy, která poroučela bohům!“ Na moment zesílil hlas, když to zvolal, a pak zas přešel do chraplavého šepotu. „Máš klíč, ale dveře jsou skryty – skryty hluboko pod horou – nemůže vstoupit ten, kdo není hoden! A projít dál, dál k dědictví! To může jen klíčník – krev důvěrníka, krev spojence Bohů!“ Zběsile přejede očima po horském sedle a konečně se zastaví na skalní stěně nedaleko od nich. Je rovná, vysoká a černá. Přesně pod ní je opálená tráva. „Tam. Tam to je.“ Jeho oči se zafixují na skalní stěnu. „Tam. Ale jen bohové mohou otevřít skály a srazí bleskem každého, kdo se odváží je neuposlechnout!“ Jeho slova se opět vytrácí do divokého šepotu: „Ó ano, viděl jsem! Viděl jsem! Jen bohové, jen bohové…“

Hela - 15. srpna 2020 21:33

S vědmou v čele S lehkým úsměvem na rtech sleduji, co má slova se seveřany udělala. Nejsem vůdce, nejsem ani bojovník, ale nyní se jimi budu muset stát. Nebudu stát, a z povzdálí sledovat, jak jiní bojují mé bitvy. Pokud nevymyslíme nějakou chytrou lest, kterou bychom nepřátele ošálili, budu první, kdo se vrhne do bitvy. I v očích mých druhů vidím souhlas. Dokázala bych žít s tím, že se mnou lidé nesouhlasí, pokud bych si byla i přesto jistá tím, že dělám správnou věc. To, že mé kroky schvalují, mě však hřeje u srdce. Radost mi však dlouho nevydrží. Se zachmuřenou tváří poslouchám zvěsti o tom, že se cizáci přesouvají. Dalo se to čekat, vědí o nás a tak se i oni šikují k boji. "Uvidíme, s jakými zprávami se vrátí zvědové." Řeknu neurčitě, avšak klidně. V srdci však pociťuji neklid. Stále je čas ale já bych raději začala vymýšlet strategii. Nyní se bojím, že by nás snad mohli předběhnout. Pokud by udeřili dřív, než my, mohlo by to pro nás mít katastrofální následky.

Letitia - 16. srpna 2020 14:22

Hvězdy "To je vskutku zajímavé," zamyšleně si promnu bradu a zadívám se zpátky na prospektora. "Jste si ale skutečně jistý tím, že tohle může přežít celá tisíciletí. Slyšela jsem některé učence vyslovit tezi, že hvězdy se na svých drahách pohybují a pak století pak může být na zcela jiném místě než jak to bylo uchováno. samozřejmě ani mapy nejsou spásné. Krajina se mění. Tuhle spadne útes do moře, vybouchne sopka a všechno zahalí prachem a popelem, z korálu se stane nový ostrov, řeka změní svůj tok a tak dále. Popravdě mi to nepřijde o tolik spolehlivější, ale já nejsem ani kartograf, ani hvězdář nebo něco podobného," usměji se pokrčím rameny. "Ale navigovat umím, pokud chcete trochu pomoci mohu své skromné znalosti použít." Jsem ráda, že jsem se zase kousek dozvěděla a když s budu s Orlozskijem trochu pracovat jistě to neuškodí. Možná mi pak začne i více důvěřovat, navíc se tak ke mně znovu dostane více střípků, ze kterých si budu moci složit celkový obraz a to také není na škodu.

Freya - 16. srpna 2020 21:44

Cíli na dosah? V jednu chvíli mi z pohledu starce přijde, že snad ani pomatený není. Mohl by to ale hrát?...dokázal by něco takového vůbec hrát a proč by to dělal?...místní obvykle moc klamat neumí... Nevěřit nikomu je taky dobré upozornění. Zatím ovšem Arlovi ještě tak nějak důvěřuji více, než tomuhle. Přeci jen je na něm něco zvláštního, něco poněkud znepokojivého. A pak je to tu zas. Bohové a jejich přízeň. Nesmysly...musí to fungovat jinak... Rozhlédnu se kolem, když mluví o tom, že dveře už se otevřely a on to viděl. Kdo už tam mohl vstoupit?...mohl už nás někdo předběhnout?...a co znamená, že poroučela bohům?... Nemůžu říct, že bych z toho všeho byla nějak příliš moudrá. Pokud se mu dá skutečně věřit, pak jsme na správném místě. Ta spálená místa, která jsem viděla by snad mohla být opravdu od blesku, pokud bych ovšem byla ochotná připustit, že tu byl někdo bohy sražen bleskem. A to stále ještě nejsem. Nechám muže jeho bludům a přesunu se ke stěně, na kterou stařec poukazoval. Jestli je to opravdu tady a má tu být poučit klíč, musí se přeci nějak ukázat jak... Soustředím se na medailon a na chvíli jej sevřu v ruce. Pak je na okamžik vytáhnu zpoza kazajky, abych se na něj mohla podívat připravena jej ovšem zase rychle skrýt, kdyby se snad přiblížil Arlo. Přemýšlím přitom taky, co pak říct žoldákovi, protože něco mu říci bude muset. Pomalu už ztrácí trpělivost hlavně s naším přítelem.

Arun - 17. srpna 2020 17:50

Válečnické umění Hela Prozatím musí skupina očekávat příchod dalších krajanů připravených k boji. Není jisté, kolik jich přijde a tomu budou muset uzpůsobit své plány a svou taktiku. Halstein a další seveřané pokračují v práci – je třeba udělat mnoho šípů, stlouct štíty a naostřit staré znovu vytažené zbraně. Sigvar zamumlá cosi o průzkumu a poté se vytratí do divočiny. Není z těch, kteří by seděli u ohně a vyprávěli příběhy. Raději je sám v divočině a každá záminka je mu dobrá proto, aby mohl být jen se svými myšlenkami. Kdoví, třeba ho napadne nějaká lest, kterou budou moci použít proti cizákům. Ostatní si všimnou toho, že odešel, ale nikdo o tom mnoho neřekne. Jen Halstein má dle všeho o Sigvara trochu starost – všichni ostatní v něm vidí medvědobijce, který se o sebe dokáže postarat. Snad jen on a Hela ho znají dost dlouho na to, aby ho viděli i jako běžného smrtelníka. Tak se stane, že Hela zůstane sedět před ohněm trochu stranou od ostatních – jediný, kdo jí dělá společnost je Elfstan. Sedí nedaleko od ní a pomalu brousí svůj dlouhý meč, rodinné dědictví, v jehož jílci je znak Bohů, který nyní Hela již dobře zná. Zatímco fyrstar pracuje, začne hovořit zamyšleně spíš pro sebe. „Pamatuji si, jak jsem vyháněl lapky z jedné staré tvrze na hranicích našeho kraje. Měl jsem k ruce ještě méně mužů, ale nebyli o nic slabší, co se udatných srdcí týče. Můj bratr vládl a stěží mohl nahánět po lesích lupiče. Nikdy mi ta práce nevadila a už jsem přežil mnoho podobných šarvátek. Odvážný muž si tak může udělat dobré jméno – nespoléhat jen na prestiž, kterou vydobili jeho předkové.“ Další slova jsou spíš zamyšlená. „Nebylo mnoho válek, ve kterých by si našinec mohl dělat jméno. Bojovat po boku utlačovaných už se dle všeho mezi vyšší šlechtou nenosí.“ Ohlédne se po Hele. Zamyslí se opět a odloží brousek. „Máš zbraň, kterou budeš třímat v boji, dojde-li na to?“ Krátká sekera poslouží každému seveřanovi, o tom se nikdo nemůž hádat. Avšak v porovnání s dlouhým mečem fyrstara, masivním kopím medvědobijce nebo válečnou sekerou, kterou viděla v domě Armjorna, běžné zbraně blednou a vypadají jako pouhé pracovní nástroje. Pozorování hvězd Letitia Prospektor na slova Letitie reaguje přikyvováním, avšak má svůj vlastní protiargument. „Ano, jistě – hvězdy se mohou drobně měnit, avšak nemálo jich jsou spolehlivé stálice – místní jim přisuzují jakési náboženské významy a používají je pro orientaci už dlouhá staletí-“ V tom okamžiku se zarazí, jako by sám původně neplánoval přejít od čistě teoretických domluv k místním poměrům. Sklouzne k Letitii s krátkým tázavým pohledem, ale poté raději rovnou naváže, aby jeho zaváhání nebylo ještě podezřelejší. „Tedy, podle těchto stálic a znalosti pohybů dalších těles na nebeské klenbě se dá i nyní určovat poloha bez ztráty na přesnosti. Jistě, není to tak dokonalé, jak by to mohlo být, ale stále se dá určit to správné místo, pokud člověk ví jak na to.“ I když je to poněkud neohrabané vysvětlení, je jasné, že má mnohé praktické zkušenosti a ví, o čem mluví. Teoretickými znalostmi to nejspíš nedoloží, ale to neznamená, že to nemůže fungovat. Když se Letitia nabídne s pomocí, Orlozskij nejprve váhá, ale poté přikývne. Letitia pro něj udělá několik málo pozorování hvězdné oblohy, která se zde zdá daleko bohatší než například v Celestionu. On si k nim zapíše své prapodivné výpočetní poznámky a spokojeně přikyvuje. „Nemusíte mít strach, jak říkám, dnes už pouze ověřuji. Brzy by mělo být hotovo… pak už jen stačí najít to správné místo…“ Tajemně se usměje a párkrát si pro sebe přikývne. Ale vzápětí se ohlédne zpět na Letitii a na moment je poněkud poplašený. Nejspíš se snaží si vzpomenout, zdali neprozradil nic klíčového. Zamrká po ní očima: „Nemyslel bych si, že sem přijdete a budete chtít pomoci s touhle prací…“ Oči se trochu zůží a opět nasadí obezřetný tón: „Proč – o co vám tedy, abych to tak řekl, o co vám jde?“ Z toho co vypozorovala se Letitii nepodařilo mnoho pochopit. Ptal se pouze na polohy a úhly mezi tělesy na nebeské klenbě, které samy bez nápovědy mnoho nevypoví. Kdoví, jestli ho nemůže zmáčknout nebo získat na svou stranu… ale stále to může být riskantní, i když jí snad důvěřuje o něco víc. Pevné jako skála Freya Stařec si na moment přestane Freyi všímat. Mumlá si pro sebe, zatímco ona vykročí studovat skalní stěnu. Přikročí k ní, dokonce i vyndá svůj amulet, avšak nic se neděje. Pomatený muž za ní sleduje její počínání – upoutalo ho. Avšak radu jí nedá. Nakonec dokonce uslyší pochichtávání. „Nevěří! Nevěří, ale snaží se! Ó bohové, cožpak jí neshledáte hodnou své pozornosti?“ V některých kulturách by z něj mohl být dobrý věštec, ale co se příčetných a nepověrčivých lidí týče, jsou to prázdné a napůl posměšné žvásty. Tón jeho prohlášení přiláká pozornost Arla, který se obrátí k němu a nepřívětivě ho pozoruje. Pozornost Freye žoldák nepřikládá. Pomatenec si ho pro jednou nevšímá. „Jen Bohové otevřou skálu! Jen v rukách Bohů nalezeneš svůj osud! Je to tady, ale tvůj čas ještě nenadešel! Děs a běs na nás, ty ztracená poutnice, nepřijde-li tvůj čas dříve než zkáza nás všech!“ Nyní už je ten tón dost nepřátelský na to, aby Arlo zpozorněl a přidal svůj vlastní názor. „To zní nějak vyhroceně. Vytáhla si z něj něco, co nechtěl?“ zavolá na Freyu a volným krokem se vydá zpět ke středu sedla. I on se dívá na skálu. „Na té stěně je něco divnýho. Myslíš, že by to mohlo být vodítko? V noci jsem viděl nějaký chlapy dole v údolí, jak semka mířili. To by s tim taky mohlo souviset. I když teda teď ve dne po nich není ani stopy.“ Nespokojeně mlaskne a podívá se po seveřanovi. „Můžem ho vzít sebou a pak se sem vrátit – jen bych byl nerad, kdyby nás tu někdo překvapil nebo obklíčil. Sice tady nahoře jsme v klidu, ale nepozorovaně se odtud taky nedá slízt. Nevím, jestli je tohle spíš útočiště nebo past.“ Freya mezitím stále stojí u skály, která se zdá jednolitá a neprůchodná – tak jak by skalní stěna vypadat měla. Amulet sice ona má, ale očividně to nestačí. A z páčení informací z toho muže jí možná brzy začne bolet hlava. Kdoví, jestli se nehoní jen za výmysly starého blázna.

Letitia - 17. srpna 2020 18:57

Pozorování hvězd Je to již nějaká doba, kdy jsem podobné přístroje používala naposled a tak si musím trochu zvykat, ale velmi rychle do toho opět proniknu a začneme s měřením. Musím se přiznat, že je to docela zábava. Je to zase něco jiného co mohu dělat a soustředit se na ta blikající světélka nad sebou mi dělá dobře. Nevadí mi ani chladný vzduch, ani ta divočina okolo. Tedy až do doby než se začne vyptávat. Složím měřící přístroje zpátky do pouzdra aby se nepoškodily. Sehnat tady za ně náhradu by mohlo být obtížné a otočím se na prospektora. "O přežití, pane Orlozskij. O přežití," řeknu zcela vážně. "Doresgrück rozehrál pěkně špinavou hru a nebezpečnou. Hrozí, že to pohltí nás všechny a to nechci dopustit. Věřím, že mi rozumíte. Proto jsem ostatně tady. V Ornbjarn začala být příliš horká půda a chci osobně dohlédnout na to, že se odsud dostanu se zdravou kůží a svobodná. Doresgrückovi se nedá věřit. Klidně nás všechny hodí přes palubu jenom aby získal to co chce. Dokonce i v Celestionu si již toho začínají všímat a nelibí se jim to. Klidně si o tom pohovořte s Korrelem. Řekne vám to samé co já. Je pomalu čas vědět kam se postavit, kterou stranu si zvolit." Nevím zda jsem mu takhle přesně odpověděla na to co se ptal, ale věřím, že tahle slova nepůjdou jedním uchem tam a druhým ven, ale že zůstanou uvnitř a zasadí semínko, ze kterého vyklíčí něco co budeme moci použít.

Hela - 17. srpna 2020 19:08

Válečnické umění Lidé se vrátí ke své práci a Sigvar krátce na to opustí tábor. Čekala jsem, že se tak stane, zatím nás tu není mnoho, ale i tak je to více, než co je medvědobijci příjemné. Usadím se kousek stranou, protože já bych třeba ráda byla ve společnosti, ale vím, že lidé o ti zpravidla příliš nestojí. Jedině Elfstan se mnou zůstává, dá se do broušení svého meče. Já zůstanu sedět a mlčky sleduji Špičák. Pohled od hory odtrhnu až v okamžiku, kdy začne Elfstan mluvit. Spustím ruku a lehce poklepu na svůj lovecký luk. "Sekerou se oháním, jako každý druhý, ale střelec jsem opravdu dobrý." Každý seveřan je v srdci bojovník. Já jsem lapky odnikud vyhánět nemusela, ale v lese se pohybuji neslyšně, a moje kořist mi jen málokdy unikne. "A jak to s těmi lapky dopadlo?" Zeptám se, jelikož Elfstan nijak nenaznačil, zdali si skutečně tímto činem vydobyl respekt.

Freya - 18. srpna 2020 20:08

Slepá cesta Skála přede mnou se na první pohled nezdá, že by skrývala nějaký tajný vchod a přece stařec tvrdí, že je to zde. Jeho poznámky mne už ale začínají štvát. Jestli otevření záleží na to, jestli budu zrovna já věřit nebo ne, pak se tu můžu na patě rovnou otočit a vypadnout... Schovám amulet a trochu naštvaně se otočím zpět. "Nejspíš jsme na dobré cestě, ale podle něj nejsme hodni vstoupit, nejsme vyvolení a bla bla bla spousta keců, který sou k ničemu. Takhle se dál nedostanem." Chvíli mlčky hledím na muže před sebou. Upřímně se mi s ním nechce tahat. Pochybuju o to, že by mohl být ještě nějak užitečný. V hlavě to má všechno pomotaný a snad ani neví víc než my, i když to tvrdí. Jenže když tohle řeknu Arlovi zbaví se ho hned a bez váhání. "Jo, měli bysme se hnout. Zatim ho vemem s sebou a uvidíme. Jestli se tu někdo potlouká v noci, možná by bylo zajímavý se sem vrátit a podívat se, co tu kutěj," promluvím nakonec. "Vypadnem dřív, než si nás někdo všimne," s tím poberu své věci, vrátím chlapíkovi roubík a uvolním mu nohy. Je mi jasné, že cesta s ním dolů nebude moc snadná, ale mohli bychom využít té strany hory, která vypadala poněkud schůdněji. Jen začínám být poněkud bezradná. Mám pocit, že jsme skončili na mrtvém bodě a jen v duchu nadávám na Christophera, se kterým to všechno mohlo bejt daleko jednodušší. Asi nezbývá než zkusit zjistit, co všechno ví ti, co se tu potloukaj kolem a jestli neví něco, co by nás mohlo posunout dál, což sdělím i žoldákovi. Musím se přiznat, že mně už napadlo zkusit prodat ten krám, co mám na krku. Třeba by za něj někdo byl ochoten docela dobře zaplatit a já bych z tohohle zpropadenýho kraje mohla konečně nadobro vypadnout...

Arun - 19. srpna 2020 17:25

Volba stran Letitia Když Letitia začne o skutečném důvodu jejich rozhovoru, Orlozskij prudce zvedne hlavu – na moment bloudí očima po tváři Letitie a vyhrkne: „Myslel jsem-“ ale hned se zarazí. Pak delší chvíli mlčí. Bezmyšlenkovitě přejíždí rukama po papírech, které má před sebou. Ve tváři je zamyšlený a zpytující, avšak jen málo čitelný. Začne mechanicky sklízet nástroje, které sám používal. Když si vše dostatečně rozmyslí, pomalu kývne hlavou. „Rozumím. Doresgrück. Ano.“ Letitia ho vidí téměř nervózně polknout a sjet očima opět do tmy. Nyní se pohledu Letitie vyhýbá, skoro jako by měl strach z ní nebo z toho, o čem mluví. Měl by proč. Špatná volba strany může skončit dost ošklivě… Nakonec opět pokýve hlavou, jak informace zpracovává. „Ano… na kterou stranu se postavit… jaké spojence zvolit. Některé strany jich nyní mají málo, ale mohli by jich mít mnoho… zatímco jiné, nyní v pohodlném bezpečí, by se mohli brzy ocitnout v krizi a zcela o samotě.“ Jeho hlas je poněkud chraplavý a zdá se trochu víc překvapený, než by se dalo čekat. Další slova jsou trochu krákoravá, jak mluví přiškrceným hlasem. „Předpokládám – ehm – předpokládám, že nemáte- nemáte o tom zprávy z Celestionu…?“ Poslední depeše, které se Letitie dostalo od kancelářníků v Celestionu, přijela na palubě Miriam a od té doby se nejspíš kapitán Helmholtc nemohl přiblížit k fjordu kvůli lodím Společnosti… snad je má na své straně rovněž Doresgrück. Poslové už delší dobu neprocházejí ani skrz průsmyky. Jen jeden se dostal skrz hory k veliteli Torjakovi, ale to byl Nortimberec. „Bylo by – bylo by dobré si být jistý, než člověk udělá nějaké ukvapené rozhodnutí,“ zadrmolí nejistě a stočí se očima opět pryč. Zdá se, že se mu jeho pozice líbí ještě méně než Letitii. Muž, kterému někdo sebral koberec zpod nohou… a už zpočátku to byl pěkně nejistý koberec. Povídání mezi bojovníky Hela Když Hela odpoví Elfstanovi na jeho otázku ohledně volby zbraně, šlechtic přikývne s respektem. „Nezáleží na tom, jakou zbraň třímáš, dokud víš jak jí použít. I sebelepší meč v rukou neznalého je jen těžký kus oceli. A zkušený válečník je nebezpečný, i když by měl v rukou jen suchý klacek.“ Už zvedá brousek, aby pokračoval v práci, když mu Hela připomene, že nedokončil své vypravování. Pousměje se, přikývne a zamyslí se. „Jak to s nimi dopadlo? Vyhnali jsme je. Bojoval jsem s jejich velitelem sám a sám jsem ho také zabil. Poté už jeho bandu nic nedrželo od útěku. Ale překvapil mě. Věděl, co dělá a věděl, že bojuje o život.“ Dotkne se letmo ramene. „Kdyby mířil o pět palců stranou, už tu asi nesedím. Není nic nebezpečnějšího než krysa zahnaná do kouta. Dokáže bojovat lítěji než lev.“ Povzdychne si, avšak poté se usměje: „Ale věděl jsem, že pokud zabiji já jeho, lapkové se rozprchnou navždy. Zatímco pokud by on skolil mě, moji lidé by bojovali divočeji než kdy předtím.“ Jeho vyprávění přilákalo pozornost několika dalších seveřanů, kteří pozvedli hlavy a zaposlouchali se do jeho slov. I tak ale sedí Elfstan a Hela dost blízko u sebe a stranou ostatních na to, aby to byl jen jejich vlastní rozhovor. Fyrstar se pousměje a pozvedne opět brousek. Jemně s ním zagestikuluje do vzduchu kolem nich. „Zemřít ve jménu bohů je dobrá smrt. Ale lepší je v jejich jménu žít.“ Brousek se vrátí k čepeli a skřípavě přejede po oceli. Fyrstar pohlédne na Helu. „Jste tu všichni mírumilovní lidé – je mi líto, že nepokoje přitáhly až sem. Tenhle kraj musel být bohům libý a o to lépe, že se zde cizákům postavíme a nedovolíme jim páchat zde zlo.“ Když si oba vzpomenou na klid v Helskaře, skutečně to tak může vypadat, ale Hela dobře ví, že i tento kraj byl plný svárů a půtek. Snad jen měli místní dost cti na to, aby proti sobě nikdy nepozvedli zbraně. Je však jisté, že pokud by mohli, cizáci by mezi ně chtěli vrážet klín za klínem. „Byl jsem několikrát v Celestionu,“ poznamená Elfstan. „To byla vždy válkou zmítaná zem. I když jí často vládl jediný muž, právo a spravedlnost tam snad nevládnou podnes. Je to zvláštní kraj… o tolik jiný, než naše hory. A dál, na jih za ním a na východ a na západ – tam jsou kraje ještě podivnější.“ Několik mladších seveřanů se zájmem pozvedne oči, ale většina fyrstara neposlouchá. Mají dost svých starostí se svým krajem na to, aby mysleli na cizí. Lovec na číhané Freya Arlo si poslechne to, na co Freya nakonec přišla a přikývne. „Není to nic moc, ale alespoň máme nějaký vodítko. Žádný strach, na něco přijdem. Kdoví, třeba můžeme tohohle staříka představit Christopherovi a ten z něj něco vytáhne.“ Když se poté začne Freya chystat k odchodu, žoldák je více spokojený a hned připravený. „Super, mizíme. Nebudu lhát, z tohohle místa mi běhá mráz po zádech. Možná je to tou vejškou.“ A s tím poberou starce i své náčiní na táboření a zahájí únavný sestup směrem do údolí. Naštěstí je druhá strana hory o poznání shůdnější a mohou postupovat daleko rychleji, než původně očekávali. Při vzestupu to vypadalo pěkně mizerně a z druhé strany by to bylo skutečné peklo. Tady ale najdou dokonce něco, co připomíná pěšinu – možná vyšlapanou právě tím starcem. Tak nebo tak se dostanou z hory bez zranění i se seveřanem. Vykročí směrem k místům, kde bylo jejich předchozí tábořiště. „Touhle dobou už se Isa určitě vrátila a dozvěděla se něco nového od Percivalla a třeba vemluvili trochu rozumu do Christophera. Dojdem zpátky a uvidíme.“ Stařec je následuje tiše, jen tu a tam cosi pro sebe mumlá. Trochu protestuje, když se začnou vzdalovat od Špičáku, ale zdá se, že dokud je v přítomnosti Freyi a dál od Arla, nemá problém s nimi jít. Poté, co zaznamenali menší množství stop loveckých výprav z tábora v údolí, se rozhodli si cestu trochu zkrátit tím, že se přiblíží k táboru. Mohou se alespoň z dálky podívat a třeba získat nějakou další stopu. Vystoupávají opět do svahů na druhé straně údolí a zastaví se, aby se podívali na tábor, na který odsud mají docela dobrý výhled. Je v něm rušno – víc než obvykle. Chvíli jej pozorují, avšak v jednom okamžiku Freyu stáhne k zemi Arlo a zasyčí: „Střelec! Zahlédl jsem ho nad táborem – snad si nás nevšimnul.“ Když opatrně vyhlédnou zpoza křovin, uvidí, že nejsou jediní, kteří si vybrali tenhle svah pro pozorování tábora. Asi sto sáhů (=metrů) od nich, tedy rozhodně na dostřel pro ostrostřelce, spatří postavu ležící v křoví. Od tábora musí být docela skrytý a dle všeho nečekal, že se na něj bude dívat někdo jiný a už vůbec z tohohle úhlu. „Nekouká na nás. To by mě zajímalo, co má za lubem,“ zašumí Arlo. „Půjdeme se ho zeptat?“ Freya na něj má poměrně dobrý výhled. A má proti Arlovi výhodu. Takovouhle krčící postavičku v ošumtěné královské uniformě, která v ruce třímá stokrát upravovanou a vymazlenou pušku, zná velmi dobře a tohle není poprvé, kdy se jí takovýhle pohled naskýtá. Může se plést, ale třeba se štěstí konečně začíná obracet. To, co vidí, je téměř jistě desátník Günter na číhané.

Hela - 19. srpna 2020 19:06

Povídání mezi bojovníky V tichosti naslouchám Elfstanovu vyprávění. Sice jsem předpokládala, že ze střetu vyšel jako vítěz, ale i tak jsem byla zvědavá, jak to s lapky dopadlo. "Krysa zahnaná do kouta." Zopakuji tiše. Fyrstar má pravdu, protivník, který bojuje o holý život, je tím nejnebezpečnějším. V takových chvílích najde i sílu, kterou netušil, že má. "Nikdy tady nebyl úplný klid. Vždy se najdou nějaké znesvářené rody, obchodníci se pohádají, nebo si dva bratři vjedou do vlasů. Ale nikdy to nebylo takové. To až teprve, když začali budovat Ornabjarn, začalo přituhovat." Vzpomenu si, jak těžké tehdy bylo, udržet stařešiny na uzdě. Na okamžik mě napadne, že jsem je možná tehdy měla nechat, aby celestionce vypráskali. Rychle ale následuje myšlenka, že to by situaci pouze zhoršilo. "Povídej mi o těch podivných krajích." Požádám tiše Elfstana. Stále se snažím pochopit, co lidi pudí, jít přes půlku známého světa, jen aby hledali poklad, který jim není určený. Možná, že jsem vědma, za kterou lidí chodí pro rady, a očekávají, že ví a zná vše. Ale ani já nejsem vševidoucí, znám jen tento kraj. Co se skrývá za hranicemi mého světa, o tom nevím nic. Možná by mi však Elfstan mohl pomoci to pochopit.

Letitia - 20. srpna 2020 17:22

Pod hvězdami "Zprávy z domova? Nějaké mám," přiznám, že se mi něco málo doneslo, "a řeknu to asi takhle. Představte si, že sedíte na rozvrzané židli těsně u propasti a ještě se houpete. V takovéhle situaci se zde někteří ocitli." Významně se ohlédnu směrem, kterým leží pevnost. Ne že by byla vidět, to ani vzdáleně, ale to gesto je dostatečně výmluvné pro toho kdo ví o čem se tu bavíme. "Loajalita je cenná vlastnost, ovšem ne všichni si jí zaslouží," dodám ještě. Poté se posadím na kámen, kde byly ještě před chvilkou rozložené měřící přístroje. Hodlám tu ještě chvilku zůstat a kochat se noční oblohou a temnými mraky, které se po ní ženou. Nehodlám Orlozskije doprovázet zpátky do tábora. "Popřemýšlejte o tom. Však se říká, že ráno je moudřejší večera a až se rozhodnete jistě budete vědět co dělat," obdaruji ho jedním ze svých vzácných úsměvů. Jinak tu hodlám počkat dokud neodejde a ještě o chvilku déle a pak se se zřejmě vydám najít desátníka pokud mě mezitím něco nevyruší, nebo budu mít pocit, že jsem snad sledována.

Freya - 20. srpna 2020 21:17

Starý známý Arlo je očividně rád, že se odsud pohnem. Tohle místo se mu očividně nelíbí. A to jsem si myslela, že zrovna jeho jen tak něco nerozhází. Cesta dolů naštěstí proběhne bez jakýchkoliv nehod. Ještě, že to tu bylo schůdnější. Čert ví, jak bysme se se zajatcem drápali dolů tou druhou cestou. "Jo, uvidíme. Docela by mě zajímalo, jestli někdo učence dokázal přivést k rozumu nebo stále ještě trucuje a hraje si na uraženého," poznamenám jen na Arlovu poznámku. "Seznamovat zrovna tyhle dva. Víš jak by to dopadlo, kdyby se Christopher dozvěděl, že jsem vzali dalšího zajatce?" prohodím ještě s úšklebkem při představě, jak zas vyskakuje. Rozhlížím se, když Arlo upozorní na střelce nad táborem. Vzápětí mám chuť si hlasitě výsknout. Že by se věci konečně začaly hýbat tím správným směrem?... "Jo, ale tohle zvládnu sama, zůstaň tady s naším hostem a dávej na něj pozor. Za chvíli jsem zpět." S tím pomalu mizím, aby nestlihl něco namítat. Ovšem předpokládám, že plížit se k někomu se zajatcem je vcelku nesmysl, což musí uznat. Zatím jsem nepřiznala, že číhajícího ostrostřelce znám. Chci zjistit, jak na tom Elko je. Jak se mu sem podařilo dostat a co má v plánu, abychom se mohli nějak sladit. Tvrdit, že jsem jej na dálku nepoznala mohu koneckonců vždycky. Pomalu se plížím k Elkovi. Nemůžu tam nakráčet jen tak, ještě by si mne někdo všiml, ale taky bych docela nerada jednu koupila, kdyby se vylekal. Když se dostanu dostatečně blízko, aby slyšel můj tichý hlas, promluvím a použiji naše staré heslo, které jsme používali kdysi na hlídkách. Jen doufám, že si to ještě pamatuje a nebude vyvádět hlouposti. Potřebuji ho dostat z Arlova dohledu tak, abychom si mohli v rychlosti promluvit.

Arun - 21. srpna 2020 19:47

Cizí a vzdálené… Hela Když Hela promluví o Ornbjarnu, fyrstar vážně pokýve hlavou, zatímco brousí svůj meč. Na moment je ticho, když oba uvažují o tom všem, co mohlo být a co už se stalo… a o nepokoji, který sem cizáci přinesli. Těžko říct, zdali by přišli ať už by byl Ornbjarn postaven nebo ne. Kdoví, jestli Ornbjarn pomohl nebo uškodil – jarl Felskarsku ho nestavěl s úmyslem škodit místním, právě naopak. Avšak ani Elfstan, který se vyzná v politice Nortimberu, nedokáže s jistotou říct, co vše se odehrávalo v pozadí a za jakým cílem byl Ornbjarn stavěn. I s touto myšlenkou fyrstar opět promluví: „Tak nebo tak, brzy ukážeme cizákům, že tento kraj patří nám a nemohou si v něm dělat, co se jim líbí.“ Tomu se dostane několik spokojených zamručení od ostatních seveřanů. Když se Hela tiše zeptá na vzdálené kraje, o kterých dokonce i Elfstan jen slyšel, šlechtic odloží brousek a dá stranou i meč. A jako by s ním odkládal své válečnické umění a svůj hněv na cizáky, promluví smířlivě. „Rád ti o nich povím to málo, co vím…“ Zahledí se do ohně a začne mluvit tichým, zasněným hlasem, jako by v hlavě četl knihu nebo se snažil popsat obraz. „Lodě, které připlouvají k Ornbjarnu, vyráží z jiného moře. Je to moře teplejší a klidnější. U jeho břehů jsou mokřady, ve kterých se rodí nejlepší mořeplavci světa. Tam jsou města, která nejsou postavena na zemi, ale stojí na kůlech uprostřed zátok. Místo ulic tam mají říčky, po kterých se lidé plaví a přepravují náklad. Duší toho kraje je obchod a každý tam má srdce dobrodruha.“ Brzy jeho popis klouže dál… podél cizích břehů až do moří, kde je voda teplá jako polévka, kde písčitá pláž nikdy nekončí a přechází v obrovité pouště. „Zem, kterou léto nikdy neopouští. Neznají tam nic než spalující žár, věčné slunce a suchý vítr. A přeci, u řek a pramenů sladké vody uprostřed pouště, je to kraj zelený s úrodou bohatší než kdekoliv v Celestionu. Tam staví svá města Ilmaidští a tam vládne vědění a vliv víc než rodokmen či zlato.“ A přes pouště a stepi pokračuje vypravování do teplých hor, skrz které prochází karavany naložené exotickým kořením vůní, které Hela nikdy necítila, a barevnými látkami odstínů, které Hela nikdy neviděla. „Přichází z Alindoru, říše tak veliké, že i Celestion a Nortimber dohromady jsou proti nim jen malé nárůdky. Mluví se tam tisícem řečí, zná se tam tisíc umění a vládnou tam tisícem řemesel. A tomu všemu vládne jediný člověk, v jehož žilách prý koluje krev bohů. A skutečně, není žádného smrtelníka, který by třímal víc moci než císař na Nebeském trůně.“ Elfstan se pousměje a zakončí své vyprávění: „Navštívil jsem mnoho krajů, ale i tak téměř vše, co jsem vám mohl říct znám jen z vyprávění, knih a map…“ Temnota okolo tábora Letitia Orlozskij váhavě přikývne, když mu Letitia opět jemně naznačí, o co se jedná a jak se věci mají. „Ano, rozumím…“ Když promluví Letitia o loajalitě, prudce zvedne hlavu a zdá se nejistý sám sebou. Začne pomalu balit své věci. Opatrně ukládá křehké nástroje do jejich kožených pouzder a balí mezi ně měkkou vlnu, kterou je při cestě chránil. „Jistě. Budu o tom přemýšlet,“ dodá a rychle douklidí své listiny a poslední zbytky toho, co potřebuje. „Děkuji za upozornění,“ zamumlá. Ještě jednou vrhne nejistý pohled na Letitii, která tiše čeká na kameni a kochá se noční oblohou, a pak se prudce otočí a rychlým krokem se vrací do tábora. Rozhodně mu ten jeho věčný úsměv smetla z tváře a jeho nebývalé sebevědomí také dostalo pořádnou ránu. Nedlouho poté se Letitia odhodlá pokusit se proklouznout mezi hlídkami kolem tábora. Pro ní hraje tma a zrádný terén, navíc se mezi horami ženou mraky, které zastiňují měsíc a dělají proměnlivé světlo. Jenže tihle chlapy nejsou neschopní a vyznají se v tomhle terénu. Vždycky může zkusit mávat okolo konexemi u Gastona. Bohužel tohle není armáda, kde by mohla zkusit použít hodnost. Když je stráž v příhodné vzdálenosti od tábora a kolem Letitie je největší tma, rozhodne se využít příležitosti a vydat se za desátníkem. Vybírá si horší terén, žádné očividné cesty. Taky není amatér. Prohází právě po kraji hustého mlází, když se odnikud ozve výkřik: „Stát! Kam jdete?“ Někdy ani profík nemá štěstí. Navíc tichý pohyb přírodou není něco, co by důstojník vždycky potřeboval… Analyzuje svojí situaci. Hlas zazněl zpoza ní. Ten někdo jí nejspíš sledoval, zatímco procházela kolem. Měl víc než dost času, aby na ní namířil mušketu a připravil se k výstřelu. Kdyby jí nepoznal a pokud by přicházela z druhého směru, snad by se neptal a rovnou střílel. Kdoví, mohla by být například špeh od Ligy… Tyhle chlapy není radno podceňovat. Možná, že nemají disciplínu, ale přežít umí. U Společnosti nemehla moc dlouho nevydrží. Šéfové rádi za své peníze vidí výsledky. „Ruce nahoru a žádný rychlý pohyby!“ A není jisté, jestli je jediný, kdo jí viděl. Měla smůlu. Otázka jen je, jak velkou. Válečná porada Freya Plížit se kamkoliv se zajatým mumlajícím seveřanem je dostatečně zcestná myšlenka na to, aby Arlo nijak neváhal a jednoduše na její návrh kývl. A co se týče seznamování obou mužů, raději jen diplomaticky mlčí a dál ten nápad nerozvádí. Freya se může vypravit za Elkem, který je zatím nezpozoroval. Přiblíží se k němu ze strany, tak aby ho nepřekvapila, ale aby mu také nelezla přímo do rány. Když ho osloví, cukne sebou jen trochu: „Do háje, no jasně – ten jeden člověk v tomhle kraji, kterej se ke mně zvládne připlížit, kdo by to byl jinej,“ zakleje poté, co jí odpoví na jejich smluvený signál. Naznačí mu, jak se situace má a že by se měl zkusit zvednout nějak nenápadně. Vcelku přirozeně se tedy začne přesouvat do křoví, jako by ho byla odlákala nějakým vrženým kamením či něčím podobným. Brzy se tak stane, že se spolu sejdou za křoviskem pod svahem, dost daleko od čekajícího Arla na to, aby mohli mluvit otevřeně. A žoldák nejspíš bude trpělivě čekat a hlídat zajatce, pokud se tedy nezačne domívat, že se něco pokazilo a že je třeba vzít nohy na ramena. Elko v ruce drží pušku a šklebí se na Freyu téměř spokojeně. Jediné, co mu chybí, je cigáro, které si kvůli bezpečnosti a utajení nemůže zapálit. „Do háje, seržo, vy ste požehnání pro moje voči. Chodim jak pejsek za tou kaprálkou, se kterou sem se sem dostal a furt vo vás nemám žádnou zprávu.“ Pokýve hlavou a naznačí rukou k táboru Společnosti, zatímco pokračuje. „Už sem se bál, že vás někdo vod nich dostal. Kaprálka a jeden úředníček z Ornbjarnu se dostali do tábora a snažej se tam něco vyřešit. Řek sem si, že vo vás třeba taky něco zjistěj. No v pevnosti se věci pěkně pokazily, a pokud to půjde, rád bych si našel nějakou cestu vodsáď jinudyma než kudy sme přijeli. Společnost na mě má kvůli Letitii spadeno.“ Podívá se zvědavě po své bývalé důstojníci a sám se začne vyptávat: „Tak co, jak to vypadá? Můžem se někam dostat? Musíme dát dohromady nějakej plán, protože tady se hraje nějaká pěkně nepříjemně vysoká hra – a já vodsaď sice chci vodejít živej a zdravej stejně jako kaprálka, ale taky bych si sebou něco rád vodnesl, jestli víte, co myslím.“

Letitia - 21. srpna 2020 20:37

Strážný Spolknu kletby, které se mi derou na jazyk, pořád, ale mohu děkovat štěstí, že se to stalo tak brzy, dřív než jsem se setkala s Günterem. To by se mi vysvětlovalo o dost hůř než tohle. Ruce odtáhnu od těla a chvilku tak zůstanu aby mohl vidět, že v nich nic nemám. "Teď se pomalu otočím, tak klid," upozorním ho aby se mu náhodou nesplašila ruka. Takových nehod jsem viděla víc než by mi bylo milé. Pak se skutečně otočím tak abych ke strážnému stála čelem a ruce stále roztažené aby si nemyslel, že na něj hodlám zaútočit. Ne, že by mu to zabránilo mě zastřelit kdyby chtěl, ale pořád předpokládám, že si myslí, že jsme na jedné straně. "Jsem doprovod Gastona Korella," začnu tím, že se představím. "Dorazili jsme dnes a já jsem na průzkumu o který mě požádal." Zkusím podat věrohodné vysvětlení. "Ne, že bych si myslela, že to k něčemu bude, ale znáte tyhlecty úředníky. Když si něco usmyslí tak prostě musí být po jejich, jinak vás zkrátí na výplatě. Doufala jsem, že bych se možná na chvilku někam zašila a pak se vrátila s tím, že mám hotovo. No zdá se, že to asi nevyjde," slova doplním poněkud provinilým úsměvem i když si nejsem jistá zda to v té tmě uvidí. Uvidíme jak to zabere.

Hela - 21. srpna 2020 23:11

Cizí a vzdálené… Dívám se na Elfstana a přemýšlím, zdali jsem udělala dobře, že jsem samu sebe postavila do čela tohoto boje. Když se na něj dívám, vidím jasného vůdce. On nezvažuje každý krok tak složitě, jako já. On prostě jedná a lidé za ním jdou. Je to pro něj stejně samozřejmé, jako dýchání. I nyní se mi to potvrdí. Ačkoliv sedíme kousek dál, odloučeni od ostatních, i tak všichni naslouchají jeho slovům. Možná jsem ho měla nechat jednat a dělat to, co jde vědmám nejlépe. Fascinovaně poslouchám Elfstanovo vyprávění. Samozřejmě jsem už sama mnoho zvěstí slyšela, ale fyrstar má dar vypravěčského umu a z jeho úst znějí slova velmi líbivě. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že bych tento kraj opustila. Od vědmy se to ani neočekává. Nyní mě však, na kratičký okamžik, přepadne touha ta místa spatřit. Smočit se v tom teplém moři, ucítit písek na bosých nohou, naslouchat oněm neznámým jazykům, nebo spatřit nebeský trůn. Ten sen se rozplyne stejně rychle, jako ke mě přišel. Jsem seveřanka, mé místo je tady, mezi mými lidmi, na úpatí hor tak krásných, že by vedle nich vyblednul jakýkoliv nebeský trůn. "Děkuji ti. Mám hodně o čem přemýšlet." Prohodím směrem k Elfstanovi, a přesunu svou pozornost od luku, k sekyře. Je krásné, vznášet se s hlavou v oblacích. Nakonec se ale stejně musím vrátit sem a k boji, který máme před sebou.

Freya - 22. srpna 2020 20:17

Elko Elko si naštěstí pamatuje a nedělá hlouposti. "Nápodobně, taky sem docela ráda, že zas vidim spřízněnou tvář, před kterou si nemusim krejt záda," usměju se, protože jsem vážně ráda, že ho vidím. Poslouchám, jak se sem dostal, i jak se věci mají a sem tam se ohlédnu směrem, kterým jsem přišla. "No jen jsme se toulali sem a tam s jedním učencem, ale trochu se to zkompikovalo. Je to ale na dlouhé vyprávění. Nemám moc času, za chvíli se budu muset vrátit a něco si vymyslet, nejsem tu sama." Rychle a stručně pak objasním kdo a kde na mne čeká. "Nějaký stopy máme, snad i víme, kde je vchod, ale nějak se nemůžem dostat dál, podle jednoho chlapíka vchod otevřou jen bohové," trochu se ušklíbnu a pokrčím rameny. "Plán dát dohromady musíme, ale teď na to neni čas. Nevím, jestli je nejlepší nápad, tě přivést k mým společníkům, hádám, že by nebyli příliš nadšení ani chápaví a mohli by mít podezření. Jak si na tom s časem? Kde máš kaprálku? Dokázal by ses nás držet, abychom se mohli v noci potkat a domluvit se lépě?" vyptávám se a navrhuji další postup, protože tady opravdu není vhodné místo ani čas na nějaké pykle a plány příští. Arlo by mne za chvíli mohl postrádat a kdyby nás zde našel v družném hovoru, nebylo by to zrovna dobré. Kouknu na Elka, co on na to. Nepochybuji o tom, že on by se nás držet dokázal, pokud se nemusí rychle někam vracet. Arlo je sice dosti všímavý, ale když bych jej řádně zaměstnala, nemusel by na nic přijít. Ráda bych Elka vyzpovídala více, ale na to tady teď opravdu není čas.

Arun - 23. srpna 2020 18:14

Chudý zálesák Letitia Po výzce se Letitia pomalu a obezřetně otočí s rukama jasně viditelnýma. Muškety nejsou vždycky spolehlivé a to, že muž nestiskne spoušť, ještě neznamená, že se jí nic nemůže stát. Naštěstí navzdory jejich ostatním táborovým návykům, vypadá to, že místní zálesáci udržují zbraně v pořádku. Když se obrátí, jediné, co zahlédne, je pár očí v křovisku a lesknoucí se ocelová hlaveň pušky připravené k výstřelu. Vzhledem k tomu, jak skryté je to místo, ze kterého na ní míří, vypadá to jako trochu zvláštní volba pro hlídku… možná, že si jí všiml už dříve a sledoval jí až sem. Pokud jí chtěl dostat, rozhodně by jí nedal takovéhle varování. Hlaveň se lehce pohne směrem k táboru, jak muž pokyne zbraní k cestě zpátky. „To je možný, to je možný,“ ozve se nevrlý hlas z křovisek, „ale měla byste v tom případě nechat divočinu na profesionálech. V těhlech lesích se může stát spousta ošklivejch věcí. Nezáleží na tom, co si pan Korrel myslí, že by se mělo dělat, tak to zkrátka je.“ Je to tak trochu zakrytá výhrůžka, ale to je mezi takovými bandami zažitá praxe. Kdyby jí chtěl zabít, už by to dávno udělal – jenže taková myšlenka může být sebepravdivější a stejně bledne v porovnání s odleskem nabité hlavně. „Do tábora a ani z něj nesmí nikdo – ne bez přímýho dovolení ze shora, vo kterym by nám někdo musel říct. Nechcem tu žádný špehy nebo chytráky, co chtěj zkusit štěstí na vlastní pěst. A mě vo vašem výletu nikdo nic neřek.“ Její pozice ani jméno Gastona Korrela neudělalo patřičný dojem, avšak alespoň jí nezastřelil. „Takže já hvízdnu na zálohu a pak si to hezky namíříte zpátky do tábora, a tam se pana Korrela můžem zeptat, co si vo tomhle vašem malym výletu myslí von.“ Sice to není nejlepší, ale konečně se skloní hlaveň pušky. Muž však otálí se signalizací pro dalšího. „To víte, za hlášení podezřelýho chování bejvá odměna a to si prostej, chudej člověk jako já nemůže nechat ujít.“ Zatím je to jen mezi nimi a zálesák v křoví to nechce měnit. Může jí sice takhle zkoušet, ale v Celestionu jsou úplatky docela běžná věc… a ona svůj žold v pevnosti rozhodně nenechala. Gaston v táboře jí dozajista bude krýt, pokud na to dojde, ale svou roli přísného inspektora z Ornbjarnu bude muset hrát věrně. Spojenci na severu Hela Tak jako se vědma vrátí ze snových výšin, tak se do reality probere i Elfstan a těch pár mužů, kteří naslouchali. Elfstan přikývne a uchopí meč, který zvedne proti světlu a rukou ho přejede, aby se ujistil o jeho ostrosti. Přitom také promluví – stále zní smířlivě: „Své nepřátele musí člověk znát stejně dobře jako své spojence.“ Povzdychne si a pokýve hlavou. „Nemusí to totiž být vždy nepřátelé. Nejsme jediný národ, kterému bohové propůjčili moudrost a dar Vidění a Vědění. Nejsme bez spojenců, Helo.“ Brousek bojovně přejede po opomenuté straně čepele. Další slova pronese fyrstar tiše, tak aby je slyšela pouze Hela a nikdo jiný. „Přísahám, že u Nebeského trůnu stojí lidé, kteří věří stejně jako my, ač používají jiná slova a jména. Sám znám snědé muže z jihu, kteří nenávidí znesvětitele této hory tak, jako já nebo ty.“ Hlavou naznačí směrem ke Špičáku. „A dokonce i v nejčernějším srdci Celestionu jsou lidé, kteří nezapomněli, kdo nás všechny stvořil a kdo je naším věčným otcem.“ Ve tváři Elfstana je rozhodnost a nesmírná vůle – ale to samé sebevědomí, které dělá velké vůdce, může je i zaslepit. Zatímco brousek skřípe po oceli, mezi skřípotem zazní hlasitěji zamyšlená slova fyrstarova: „Nejsme bez spojenců.“ Umlkne a věnuje se svým vlastním přípravám. Ale jeho slova vyvolala v Hele chtě nechtě vzpomínky na cizáky, které zahlédla v Ornbjarnu i v Helskaře. Ztracený učenec z Celestionu. Snědý obchodník z jihu delší dobu tam přebývající. Neznámí válečníci v exotické zbroji, kteří procházeli směrem k Alesglas. Tichý seveřan z řad těch, kteří se zodpovídají jen králi… snad to jsou ti lidé, o kterých Elfstan mluví. Svět se dívá na sever – cítí volání, které Helu provází celou dobu od chvíle, kdy se jí zjevil sám Arun a uložil jí její úkol. Na moment se jí zazdá, že cosi zaslechla. Hlas. Jako šepot, který unáší vítr směrem od hory. Chladný dech, který sem vane od věčných ledovců… Svět je na vážkách, svět se dívá. Ale ty, má vědmo, kráčíš jistě a s mým požehnáním. Rychlá porada Freya Elko trpělivě a pečlivě naslouchá Freye – ví, že je stěží čas na to, aby mu opakovala něco, co by přeslechl. Při jejích slovech o vchodu se na jeho tváři rozlije vychytralý úšklebek: „Hlavně, že víme kde to je. Co neotevřou bohové, otevře třeba střelnej prach. Nějak se dovnitř dostanem, to se neboj.“ Prozatím nechá přemýšlení o jejich lupu a soustředí se spíš na to, jak se spolu udrží v kontaktu. „Já mam času dost. Kaprálka špehuje v táboře Společnosti – dělám zálohu, pro případ, že by se něco pokazilo. A zatím to jde všecko dobře. Ale asi mě tu bude shánět a tak si chci dát bacha.“ Zamyslí se: „Já bych se vás moh držet, jak bych chtěl, jenže musim zůstat tady… Moje šéfka se chce motat v tom táboře nějakou dobu. Chce dostat nějaký papíry, aby mohla podrazit Společnost. Domluvila si to s Ligou – nejseš tu náhodou s nima?“ V tom momentě se začne popleskávat po šatech, jako by něco hledal. Ale pak zakleje: „Měl jsem pro ně, jako pro Ligu, nějakej dopis. Pro toho úředníka Percivalla, nebo pro nějakýho žoldáka – nějak Arloun nebo Arlov nebo něco takovýho. Západňan. Kaprálka je tady z pověření Ligy, ale vydává se za Společnost. Myslim, že nakonec to psaní skončilo u ní. Měl to bejt takovej úřední papír, aby nějaký místní agenti věděli, na čí sme straně. Doresgrück totiž Letitii podrazil a já se do toho zamotal, protože jsme voba Celestionci.“ Nespokojeně semkne rty a dodá: „Hele, já bych se zkusil s váma znova nějak spojit – řekni mi zhruba, kde budete. Zkusim přesvědčit Letitii, aby se za váma vydala. Nechci jí tu taky nechávat jen tak bez podpory, vona to nejni špatná ženská. Pomáhá nám bývalej úředník Společnosti, Gaston Korrel, ale mě je zatraceně podezřelej.“ Mávne rukou, změní téma a ohlédne se směrem, odkud Freya přišla: „Hele, jestli můžu, řeknu vo vás Letitii a zkusime se nějak spojit. Pošleme jí do Alesglas, aby mě a sebe zbavila těch hrdlořezů ze Společnosti a mezitím se my dva můžem nějak vytratit a dostat se k pokladu.“ I když Günter není žádný zálesák, pokud by zhruba věděl, kudy běžně chodí Liga a kam nakonec zamíří, nejspíš by se s Freyou znovu dokázal spojit, pokud by měl příležitost. Je to asi ta nejlepší možnost, kterou mají – Freya přibližně ví, jakým směrem se nyní budou vracet, kde leží tábor Ligy a jak budou pokračovat – ví totiž i o místně, kde by měl poklad být a kam Liga dozajista znovu zamíří. A pokud by hledala desátníka, je téměř jisté, že několik dalších dní bude tady v okolí.

Letitia - 23. srpna 2020 19:33

Úplatky "Rozumím, rozumím. Nařízení se musí plnit," konečně mohu spustit ruce k tělu a trochu se uvolnit když na mě již ničím nemíří. "Ale víte jak to chodí. Potáhneme se celou cestu zpátky, Korrel vynadá mně, pak vám a pak se zase budeme trmácet znovu na místo," rezignovaně pokrčím rameny. Je mi jasné, že tohle žádná velká hrozba není. Gaston mě podpoří v tom co dělá a neprozradí. sám by si pak uřízl pod sebou větev, ale se říká: chytrému napověz, hloupého trkni. Je mi jasné o co tady jde. "Nebo si můžeme všechny tyhle opletačky nechat ujít a vyřešit to tady na místě. Žádné klopýtání přes kořeny a prodírání se mlázím. Co myslíte?" sáhnu pod plášť odkud vylovím váček a vyklopím na dlaň několik mincí. Lákavě s nimi zacinkám. "Bude to jenom mezi námi, protože jsem příliš unavená chodit neustále tam a zpět, ano? Vy si to necháte pro sebe a i já nikomu nic neřeknu. Platí?" dám mu nabídku na kterou by mohl kývnout. Trocha těch peněz mi rozhodně není líto.

Hela - 23. srpna 2020 20:41

Spojenci na severu Nestává se často, že by mě něco šokovalo. Když však Elfstan ztiší hlas do šepotu, naslouchám mu, s ústy pomalu dokořán. Tomu, co říká, se mi ani nechce věřit. Myšlenka, že v tomhle nejsme sami, že možná máme spojence, o kterých ani nevím, je nesmírně uklidňující. Avšak stále si nejsem zcela jistá, zda tomu mám věřit. Stále sedíme s fyrstarem blízko u sebe, nyní však mezi nás padne zamyšlené ticho. Oba se ponoříme do vlastních úvah. Jeho slova mi dala mnohé, o čem mohu přemýšlet. Ticho, jen na okamžik, přehluší, skoro neslyšné, ševelení větru. Jakoby ke mně přinášelo tichá slova. Ujištění, že jsem na správné cestě. Elfstan mě už podruhé nutí zamýšlet se nad našimi spojenci. Napoprvé jsem tu myšlenku zavrhla. Chtěla bych se spolehnout jen na své severské bratry a jejich sílu a odhodlání. Když se však rozhlédnu kolem sebe, ona jistota mi schází. Co když tohle nestačí? Co když je vedu do boje, který nemůžeme vyhrát? Na mých bedrech leží nesmírná tíha rozhodnutí. "Myslíš, že je ještě čas? Dokázali bychom některé z těch lidí přesvědčit, aby bojovali na naší straně?" I já mluvím velmi tiše. Vím, že našim bratrům se tato myšlenka nebude zamlouvat. Však již Sigvar dal jasně najevo, co si o tom myslí.

Freya - 24. srpna 2020 20:14

Zas každý po svém Poslouchám Elka a nejsem vůbec nadšená z toho, že se zase tak brzy po shledání rozloučíme. Přeci jen v něm mám někoho, s kým mohu vše probrat a víc hlav víc ví. No, holt to budem muset ještě chvíli táhnout sami... "Jo, s Ligou tu sem," kývám souhlasně. "Pro Arla?" pozvednu trochu obočí v překvapeném výrazu. "Ten na mne čeká kousek odsud. Ten papír by ušetřil spoustu vysvětlování. No, jinak to zatím asi nepůjde. Tak poslouchej." V rychlosti pak popíšu, kde jsme se zdržovali naposled, kde je asi tábor Ligy a kde by se snad měl nacházet vchod do hory. "Na jednom místě se ale moc dlouho zdržovat nebudem, nějak příliš moc nezvaných návštěv, dodám pak ještě. "Jo, řekni. Pokud opravdu máte nějaký pověřovací dopis, neměl by to být problém a já to nějak zkusím zaonačit Arlovi. Jen si nepouštěj moc pusu na špacír," mrknu ještě na něj. "Jo, velmi ráda bych se zbavila všech, jen co budem vědět dost, abychom se dostali dál." Tak jo, musím jít. Doufám, že se zas brzy setkáme," kývnu na něj ještě a pak už se zas vracím zpět, aby Arlo nečekal příliš dlouho. Jsem vážně ráda, že jsem na Elka konečně narazila. Jakoby mi zase svitla jiskřička naděje, že se našeho cíle snad jednou dobereme. Když se vrátím k Arlovi hlásím planý poplach. Nebudu mu samozřejmě říkat vše, ale pokud se s Elkem a kaprálkou setkáme později, beztak by se dozvěděl, že ty informace měl Elko ode mne a že se známe, takže moc vymýšlet si nemůžu. "Tohle výjimečně nebyl nepřítel. Tohohle chlapíka znám z pevnosti. Prej pracuje s kaprálkou pro Ligu a ta má nějaký lejstro, který to dokazuje. Maj tam ale ještě nějakou práci. Třeba se s nimi ještě setkáme později. Jdeme?" kouknu po něm, jestli můžem pokračovat.

Arun - 25. srpna 2020 20:08

Za desátníkem Letitia Zálesák hned zbystří, jakmile se objeví váček na peníze. To přiláká pozornost jedna dvě. Když poté Letitii odpovídá, převaluje slova líně v hubě a očima hypnotizuje zlaté mince. „Tak samozřejmě, vona je to docela štreka, v tomhle terénu. Hrozná únava jen proto, aby si člověk nechal vyplatit pár mizernejch zlaťáků.“ Netrvá to dlouho a zálesák, který jí držel v šachu, se vynoří z lesa. Vypadá skoro jako divoké zvíře, které vyhnala z pelechu vůně nedaleké pečínky. Udělá krok k Letitii, rychlým a obratným pohybem shrábne mince a obrátí se zpět do křoví. Tiše si je přepočítává a pak přes rameno houkne: „A vy jste kdo? V tomhle lese sem přece živou duši neviděl celou noc.“ A s tím už se spokojeně schovává zpět mezi mlází a vytrácí se směrem ke svému stanovišti. V jednání s bezcharakterními lakomci je něco překrásného. Možná, že mu dokonce dala dost na to, aby tudy mohla proklouznout i cestou zpátky… ale je otázka, zdali se nebudou měnit stráže a jestli tohle místo najde. Ona žádný zálesák není. Každopádně se konečně může vydat hledat desátníka. To se bohužel snaději řekne, než udělá. Svahy kolem jsou nepřehledné a desátník se rozhodně nesnaží být viděn. Letitia není žádná stopařka – ví něco málo o jeho pozici z rychlé porady, kterou spolu stihli, než se rozdělili, ale i tak jsou to prachbídné instrukce jak někoho najít. Dobrou hodinku klopýtá po svahu, kde očekávala, že se skryl a pořád to vypadá mizerně. A věci se jen zlepšují, když zakopne o kořen a sletí do jednoho z křovisek a musí strávit další cenné minuty prodíráním mlázím. Alespoň se při pádu nezranila – až na pár odřenin a modřin. Když jí pak zničehonic padne ruka na rameno, už si opravdu myslí, že jí dneska potkává jen nejčernější smůla. „Klídek, to sem já,“ ozve se naštěstí jen hlas desátníka. „Když se nic nedělo, chtěl sem si dát šlofíka, abych moh hlídat přes noc – no a nějakej slon mi propochodoval kousek vod hlavy – tak sem se šel podívat, co dělá tolik hluku na nejzašitějším koutu, kterej sem dokázal najít.“ Vzbuzený desátník, který kvůli hlídání už asi docela dlouho neměl cigáro, je daleko méně formální a daleko škodolibější. Ale nic dalšího proti Letitii neřekne a radši se objeví před ní s otázkou: „Tak co, jak to vypadá? Nový rozkazy? Já mám taky zajímavý věci, který budete chtít slyšet.“ Vědma a Fyrstar Hela Fyrstar tiše přemýšlí nad dotazem vědmy. Odloží přitom svůj meč a začne čistit své lovecké kulovnice. Sice to jsou zbraně, na které jejich severští bratři a sestry pohlíží nedůvěřivě, ale nemohou říct nic proti jejich kráse a umu, se kterým byly na první pohled vytvořeny. Navíc je jasné, že s nimi fyrstar umí zacházet – a jeho vysoká pozice spolu s jeho přátelským, přímým a čestným charakterem způsobí, že proti jejich použití nikdo nezaprotestuje. Pro Helu je proces čištění a i používání těchto zbraní velkou neznámou. Dokonce i když podobné zbraně používají muži v pevnosti, ona nikdy neměla příliš důvod jim věnovat pozornost. Zatímco čistí hlaveň a odměřuje váčky s prachem pro jednotlivé střely, začne jí konečně tiše odpovídat. „Mnozí jsou příliš daleko. Ti, kteří nejsou, už pro náš účel pracují. Škodí cizákům a jejich vlivu. Zajišťují, že král zůstane na naší straně, i pokud se něco semele. Tentokrát budou věci jiné.“ Pozvedne pušku a pohlédne skrz mířidla, aby se ujistil, že se mu při cestování nepoškodily. Přitom pokračuje v tichém hovoru. „Naši… spojenci nejsou z těch, kteří by měli armády a oddíly vojáků. Hýbeme se ve stínech, abychom chránili světlo – jasnou budoucnost. Někteří, jako já, bojují v bitvách, je-li třeba. Jiní argumentují na královských dvorech, další studují prastaré svazky, to vše pro dobro našeho pokolení. Pro ochranu pravých bohů a jejich dědictví.“ Položí pušku na zem a dodá: „Pokud by zde byl kdokoliv, koho bych mohl povolat, už bych to byl udělal. Jenže tohle je váš boj. Musí být. Pokud by se zde objevil kdokoliv jiný, naši nepřátelé by toho využili proti nám. Dokonce i moje vlastní přítomnost jim nejspíš zavdá k tomu, aby brojili proti mé rodině v Althingu. Ale je nutné, aby tu někdo byl.“ Podívá se zpříma na Helu: „Někdo jako já. Někdo jako ty. Lidé, kteří zajistí, že tentokrát nebudou nepotrestány činy těch, kteří brojí proti Bohům a proti všem dobrým lidem. Lidé, kteří dodají vůli a naději tam, kde se usadil Zrádcův jed.“ Pokýve hlavou a trochu si povzdechne. „Nemohu přivést žádné další zbraně a muže, na to už jsou věci příliš daleko. Snažím se jen dodat síly tobě, na které leží tolik zraků tvých bratrů a sester. Bez tebe by nic z tohohle nebylo možné.“ Znovu pohromadě Freya Zatímco Freya mluví, desátník přikyvuje a ukládá si všechny ty informace do paměti. Dá se na něj spolehnout – už víckrát museli pracovat zvlášť a vždycky si nakonec ty krky zachránili. „Dobře, nějak to kaprálce vysvětlim a snad jí k něčemu přesvědčim. Nevim, kdy se s ní zas potkam, ale třeba se nějak dostane ven z tábora bez podezření. Jakmile budu moct, zkusim vás znova najít.“ Nakonec se ušklíbne a spokojeně přikývne: „Tak jo, však my ještě přijdem na nějakej způsob, jak je tady všecky voškubat. Teď hejbnem kostrou a dáme se do práce.“ Odmávne Freye pozdrav na rozloučenou a ještě za ní zavolá: „Tak dílu zdar!“ A s tím se sám vytratí mezi křovím na svoje pozorovací stanoviště. Alespoň, že měli příležitost se sejít. Freya se vrací kvapem k Arlovi, který trpělivě čeká u seveřana. „Dala sis na čas. Už jsem se bál, že budu muset vyrazit na záchranu a tohohle tady někde pověsit na strom, aby neutekl.“ Vyslechne si všechno, co mu Freya o Elkovi řekne. Žoldák se usměje a přikývne: „Dobře, zrovna teďka se nám hodí každej spojenec. To se asi Mikha’il činí v pevnosti – ten dokáže zrekrutovat každýho. Tak dobře, dáme se do pohybu a až se tudyma budem vracet, zkusíme je zas najít.“ Tím je vše vyřešeno bez nějakého většího podezření nebo vyptávání. Spolu se zajatcem pokračují na místo srazu. Brzy ho objeví – a zjistí, že se Isa vrátila i s Christopherem. Jsou na malé mýtině a učenec stále provádí své bůhvíjaké výpočty. „Tak se přeci jen umoudřil,“ zamumlá Arlo, když si jich všimnou. Isa vypadá poněkud nespokojeně a to u Arla vyprovokuje další poznámku: „A nebo se, nedej Nejvyšší, Percivall postavil na jeho stranu. Doufám, že je jen prostě nakvašená, že s tím naivkou musela strávit tolik času.“ Ohlédne se na jejich seveřana. „Hele, já bych před nim radši fakt toho zajatce neukazoval. To, cos říkala, je pravda. Myslíš, že by zdrhnul, kdybysme ho rozvázali? Třeba bude spolupracovat a ještě tím dostanem učence na svojí stranu… protože jinak jeden musí zůstat tady a hlídat ho – no a druhej zkusí vyzvědět, jak to teda s naší prací vlastně vypadá.“ Seveřan sedí poměrně klidně a doposud bez stěžování poslouchal všechny příkazy, kterému Freya dala – zdá se, že je u vytržení z toho, že jí může sledovat. Snad očekává, že se konečně vyplní ten osud, o kterém pořád básní. „To už tu ale bude mít dva divoký elementy, učence a tohohle. Můžu si tam skočit promluvit s Isou a pak si s ní můžete vzít toho seveřana na starost – no a já bych mohl vzít nahoru, k tomu vchodu, našeho učence. Teda, ten pitomec to těma svejma ideálama tak strašně zamotal,“ zanadává nakonec Arlo. „Kéž bysme k ruce měli ještě někoho…“ Freya si na rozdíl od Arla všimla, že jsou u tábořiště ještě další zavazadla. Možná, že jim Percivall vyhověl a že třeba dostanou dalšího žoldáka na posilu… i když jejich problém s učencem a zajatcem neřeší.

Hela - 25. srpna 2020 20:34

Vědma a Fyrstar se zájmem sleduji fyrstarovo počínání. To, s jakou láskou a něhou o své zbraně pečuje, značí, že pro něj znamenají mnohé. Jsou to také překrásné zbraně. Být to za jiných okolností, a na jiném místě, možná bych se zeptala, jak k nim přišel. Nyní je však nutné zabývat se jinými věcmi. V prvních okamžicích je pro mě těžké pochopit, co mi to Elfstan vlastně říká. Spojenci u královského dvora? O čem to mluví? Já ale potřebuji válečníky tady a teď. Muže, kteří se chopí zbraní a pomohou nám odsud cizáky vypráskat. To, co mi zde popisuje Elfstan, se však jeví jako něco daleko většího, než je náš boj proti Zrádci. Mlčím ještě hodnou chvíli potom, co Elfstan domluví. Převaluji jeho slova v hlavě. Vážím je a snažím se zpracovat informace, které jsem právě dostala. Konečně však na fyrstara vážně pohlédnu. "Co jsi zač, Elfstane Aed Wylfyngu? A proč nám pomáháš?" Jestli jsem si kdy myslela, že sem Elfstana přivedla jen pouhá náhoda, tak to už je pryč. Jeho slova mi otvírají oči a zároveň s tím mě muž přede mnou začíná děsit. Čeho všeho je schopen? Co já o něm vůbec vím? A kdo jsou ti lidé, o kterých mluví? Na jazyk se mi hrne tisíc a jedna otázka, avšak ta nejpalčivější už byla vyřčena.

Letitia - 25. srpna 2020 21:11

Desátník Kdyby všechno šlo tak hladce jako uplácení těhlech pobudů. Třeba cesta nočním lesem. Světla je ještě méně než obvykle a to, že jsme se nemohli domluvit kdy a kde se sejdeme celou věc ještě ztěžuje. Nezbývá mi než se motat po okolí jako zbloudilá ovce a doufat, že si mě desátník všimne a nezastřelí. Věřím však v jeho schopnosti a ta víra se mi vyplatí, když se s ním konečně setkám. "Jsem ráda, že jste v pořádku. Dobrá práce," pochválím ho za odvedený výkon. "Zatím to jde dobře. Zprávy ještě z pevnosti nedorazily. V táboře nám tak nic vážného nehrozí. Proto bude možná lepší když budete hlídat cestu do něj a kdyby ste viděl posla tak zakročit. Jaký způsob bude nejvhodnější to nechám na vás. Buď nás varujte nebo to udělejte tak jako by se vůbec nenarodil." tohle je skoro jako válka a jestli si Společnost myslí, že takovéhle věci nezvládnu, tak se šeredně plete. "A teď si poslechnu vás. Čeho jste si všiml?" pobídnu ho aby začal s hlášením. Jak ho znám tak jistě bude stát za to.

Freya - 26. srpna 2020 22:30

Cesta zpět Arlo je vcelku srozuměn s tím, jak se věci mají a nijak víc se nešťourá v tom s kým proč a jak jsem se setkala, což je vcelku fajn. Nemusím nic moc vysvětlovat ani si vymýšlet. "Jo, nejspíš," kývnu jen na Arlovu poznámku. Když uvidím, že je Isa zpět i s učencem, jen se kysele zašklebím. Doufala jsem, že ho ještě nějakou chvíli neuvidím. Moc nevěřím tomu, že by taky tak najednou dostal rozum a Isa se netváří nijak nadšeně, což lze vysvětlit i tím, že na něj stále musí dávat pozor. "Zrovna dvakrát bych na to nevsázela," zabručím tiše v odpověď. Chvíli trvá, než pak Arlovi odpovím, co s naším zajatcem. Zvažuji všechna pro a proti. Takhle s ním přijít nemůžeme, pokud by nakrásně Christopher přišel k rozumu, tak tímhle jej tak akorát znovu popudíme. Jenže učenec je taky jedinej, kdo tomuhle chlapíkovi bude rozumět...a kdyby před ním řekl něco o mě, bude to všechno v háji...jenže držet je věčně od sebe asi taky nepůjde, rozhodně bych to asi moc nevysvětlila...no nakonec je to taky jen pomatený stařík ne...do háje, proč se to musí zkomplikovat zrovna když už to vypadalo lépe... "No, asi to risknem. Stejně bychom je nakonec od sebe asi navěky neudrželi, pokud bychom se tedy jednoho z nich nadobro neudrželi. Akorát další komplikace navíc." Utrousím tichou nadávku a pak se otočím k našemu zajatci a rozvážu mu pouta. "Zkus se mě držet a nedělat hlouposti. Vzpomínáš, co jsi mi říkal? Nikomu nevěř," promluvím k muži hledíc mu přitom do očí, abych si byla jistá, že mne vnímá. Netuším jak tohle dopadne, ale prostě to risknu. "Možná, že tě někdo vyslyšel," kývnu na Arla a ukážu směrem k táboru, kde leží více zvazadel než je tu momentálně lidí. "Tak jdem," zavelím nakonec a pevně doufám v to, že nebude stařec nic vyvádět a potkáme se v klidu.

Arun - 27. srpna 2020 19:06

Volání bohů Hela Fyrstar na moment mlčí. Snad ho zaskočila chladnost dotazu Hely. Tiše hledí na své zbraně a poté opět vezme do ruky meč. Pohlédne přes jeho ostří do ohně a konečně odpoví: „Jsem fyrstar. Šlechtic – muž, který chrání slabší před silnějšími. Alespoň tak by to mělo být. Můj rod je starý, Helo z Helskary, možná tak starý jako vaše vlastní rodiny. Jeho sláva je možná zašlá a náš vliv už opadl, ale naše tradice a čest nikdy neodešly. Tento meč prý dali mým předkům bohové za jejich služby v časech písní – tak o něm alespoň mluví legendy a tak je to zaznamenáno na gobelínech v našem sídle na východě hor.“ Odmlčí se, jak si prohlíží svou dlouhou zbraň. „Proč vám pomáhám? Protože mi Bohové řekli, abych to učinil. Plním svou povinnost. Tak jako vy plníte ty své. Muži moudřejší než jsem já, mi řekli, abych toto volání následoval. To volání mě dovedlo k tobě, Helo.“ Jeho gesto a rozhodná řeč přitáhly pozornost ostatních seveřanů. I kdyř se fyrstar nesnaží k nim promlouvat, má jejich pozornost. V jeho postoji, tváři a hlasu se skrývá mnoho osobního kouzla. Ale to není vše, co se skrývá ve fyrstarovi. Opět ztiší hlas a pohlédne na Helu. „Nejsem váš nepřítel, Helo, to už víš. Mí spojenci jsou i vaši spojenci. Jen mi pověz, jak to dopadlo, když lidé na tomto pobřeží pozvedli zbraně proti cizákům?“ Téměř vždy to skončilo útěkem… někdy masakrem. Některá ta jména stále zní s určitou zlověstností… vesnice Oskovo a Skjalnsk a osada Maryirsk v horách… místní pozvedli zbraně, a nikdo jim na pomoc nepřišel. Dokonce ani jarl se nezmohl na víc než na protesty a stížnosti na adresu cizáků. „Tentokrát to bude jiné. Tentokrát jsme tady my dva. Vědma a fyrstar.“ Pohlédne Hele zpříma do očí. „Tihle lidé nás potřebují. Dokud jsem nevyslovil tvé jméno a jméno medvědobijce Sigvara, nechtěli mě ani vpustit do svých chalup. Nejsem z tohoto kraje. Ale při všech bozích, přísahám, že za něj budu bojovat jako by byl můj vlastní – po tvém boku.“ Rozhodně kývne hlavou s nebývalým ohněm v očích. „Věci se změní, Helo. Už nás nikdo nebude vyhánět z naší vlastní domoviny.“ Nový spojenec? Letitia Desátník spokojeně přikyvuje, když se od Letitie dozvídá o situaci v táboře. Souhlasí, že se jim zatím daří. „Tak to nezní tak špatně,“ poznamená nakonec a co se týče případných poslů, na jeho tváři se objeví nepěkný úšklebek. „Jasná věc, to se mi hodí.“ Pokud na někoho narazí a zbaví se jich, bude mít příležitost jim ještě projít kapsy. Nebude se ostýchat to využít. U kalibru jako je Elko by se nešlo divit, kdyby se přitom i podíval po zlatých plombách a možná i porovnal velikost bot. Tohle skutečně začíná vypadat jako válka… už chybí jen pořádná krvavá bitva… Když dostane desátník zprávy o situaci v táboře, začne se svými vlastními novinkami. Začne s docela sebevědomým spokojením: „Našel jsem pro nás spojence. Víte, jak sem dostal vod Ligy v pevnosti ten papír? Teda, vyste ho dostala po mě. Tak ten byl adresovanej nějakýmu Arlovi, že jo? No, představte si, kdopak se s Ligou a s tímhle Arlem taky spřáhnul?“ Desátník si dovolí menší pauzu a spokojeně dokončí: „Moje bejvalá seržantka, desátnice Freya. Všimla si mě, když sem vás hlídal – sou tady a maj tu svůj vlastní podnik, a jak víme, Společnost jim rozhodně nevoní. Já věděl, že Liga je dobrá sázka – pokud je u nich Freya, máme rozhodně větší šance na jejich straně než proti nim,“ dodá s úsměvem. Navíc zůstane nevyřčeno, že Elko a Freya budou držet pohromadě, i kdyby stáli každý na opačné straně bojiště. „No a díky tomu je taky vo dost nižší šance, že nás Liga podrazí – kdyby Freya ucítila něco shnilýho, nenechala by si to pro sebe. Jsou teďkom právě v okolí – je možný, že tohle skončí divoce, tak se hodí vědět kdo je nepřítel a kdo spojenec. A kde sou.“ Pokrčí rameny. „Možná to nejni tak světoborný, ale mě to docela uklidnilo, a rozhodně si myslim, že by se nám to mohlo hodit. Ne, že bych teda Gastonovi nevěřil, ale svojí starý seržantce přeci jen věřim vo chlup víc.“ Ještě než skončí s hlášení, vzpomene si na jeden detail: „Jo a všim sem si, že je tu nějak míň místních. Nevim, kam zmizeli, ale nějak se to tu uklidnilo. Nevim, jestli je to zrovna dobrá nebo zlá zpráva, ale zmínit sem to chtěl.“ A s tím už se kouká po kaprálce, co ona na to – sice desátník nestojí přímo v pozoru při hlášení, ale to se v téhle situaci ani očekávat nedá. Má to blíž k válečné poradě. Volnější ruce Freya Zatímco Freya rozvazuje ruce seveřanovi, ten jí sleduje s nebývalou intenzitou. Když na něj mluví, poslouchá jí pozorně a jako odpověď jen jedinkrát přikývne. Není si jistá, co se honí v jeho pomatené hlavě, ale blázen dokáže najít významy dokonce i tam, kde žádné významy nejsou. Alespoň, že to vypadá, že nebude dělat problémy. Když je takto vše zařízeno, trojice vyrazí z křovisek do tábora. Isa si jich všimne rychle, ale také je identifikuje jako spojence a k žádnému poplachu nedojde. Jednoduše se k nim otočí a přivítá je pokývnutím hlavy. „Zdravím. Tak jste to všechno přežili – a dokonce jste si i udělali kamaráda,“ pozdraví je poněkud nenaloženě a ironicky. Christopher se stěží otočí a slyší ho pouze zamumlat: „Další zajatec?“ Isa protočí oči a jeho poznámku nechá bez komentáře. Arlo ale má svou námitku: „Ne, je to seveřan – pomatený. Šel s námi. Třeba něco ví. Freya už ho vyzpovídala a je možné, že jsme našli to, co hledáme.“ Učenec stěží zareaguje, pouze pokrčí rameny a pokračuje ve výpočtech. Nebere jejich objev vážně. Seveřan rovněž mlčí a prohlíží si tváře cizáků. Vrhá kolem sebe paranoidní a nepřátelské pohledy. Jinak alespoň nedělá žádné problémy. Dvojice žoldáků spolu s Freyou se stáhne k sobě a vypoví si navzájem něco málo z toho, co se jim událo. Ise se podařilo vyhnout se všem hlídkám Společnosti. Dorazila k Lize a Percivall vemluvil nějaký rozum do Christophera – ale učenec je pořád nenaložený a je lepší ho nedráždit. „Už by s ním ale neměly být problémy,“ dodá tlumeně Isa a pak kývne směrem k opuštěným zavazadlům. „A dostali jsme posilu. Východňan. Moc toho nenamluví a na plížení ho neužije… ale dokázal by uhlídat hrst zrní v kurníku. A taky je tady protože ten šlechtic z východu, jeho pán Edamitsu, by tu rád měl svého vlastního muže. Zatím byl úplně v pohodě, ale uvidíme.“ Isa se zdá téměř ráda, že se opět shledala s lidmi, kteří ví, jak to v jejím řemesle chodí a těší se na nějakou rozumnou poradu. A dívá se po očku i po jejich novém „spojenci“. „Tak co? Říkali jste, že jste něco našli.“ Mezi sebou už si řekli některé důležité body toho, co se dozvěděli. „Ten východňan může bejt s Christopherem, zatímco si on bude počítat, ale pokud jste už něco našli, možná to nebude třeba. Percivall chtěl, abysme měli volnější ruce a mohli se dát do větší práce. Ten chlap z východu si právě obchází okolí, aby viděl, jak to tady vypadá a věděl, kde co je a tak podobně.“ Východní válečník se dozajista bude tvářit, že je lepší než všichni ostatní, ale nejspíš se bude držet sám sebe a nebude jim mluvit do práce – a uhlídá nejspíš i Christophera. Díky tomu se Freya, Arlo a Isa mohou soustředit na to, aby mohli zasáhnout proti Společnosti, znovu najít Elka nebo podniknout druhou výpravu k místům, kde očekávají poklad.

Hela - 27. srpna 2020 20:31

Volání bohů Naslouchám Elfstanovým slovům. Část toho, mi už vyprávěl, a není to, tak docela, odpověď na mou otázku. Ani tak ale fyrstara nepřeruším a vyslechnu si jeho odpověď, doufaje, že jsem se ho nějak nedotkla. Čím déle však Elfstan mluvím, tím méně mi na odpovědi, na mou původní otázku, záleží.Možná, že máme spojence, kteří šeptají do ucha králi, ale na těch nyní nezáleží. Jsem tu já, je tu Sigvar, a je tu on...Elfstan. Bez nich dvou bych se nikdy takhle daleko nedostala. Byla to Sigvarova moudrost a fyrstarův šarm a výřečnost, co mi dopomohlo získat na svou stranu lid hor. "Nikdy jsem, ani stínem mysli, o tobě neuvažovala jako o nepříteli." Na tváři se mi objeví lehký úsměv a moje ruka na okamžik spočine na té Elfstanově. Té, která svírá meč. "Žádnému cizákovi nedovolíme, aby vztáhnul ruku na to, co je právem naše. Tohle je naše země, a my se o ní budeme rvát, jako divocí vlci." Vím dobře, že kráčíme po tenké hranici. Všechna jména těch vesnic, které už nyní neexistují, mám vrytá do paměti. Elfstan mě může ujišťovat sebevíc, že nám tohle nehrozí, ale já si tím, zcela jistá, nebudu nikdy.

Letitia - 28. srpna 2020 10:42

Zprávy z divočiny "Rozumím," podotknu a přemýšlím, jak moc to mění naše plány. To, že o nás náhle Liga ví může být nebezpečné. Příliš velkou radost z toho nemám, ale co nadělám. Stalo se a byla jsem připravená, že se něco takového může přihodit. Teď jenom jak toho využít. "Dozvěděl jste se něco o tom jejich podniku?" začnu se vyptávat na podrobnosti. "Nebo aspoň proč se toulají kolem a nebyli v táboře? Ach, ano. Řekl jste jí, že je tu ten horal Riam a hledá ji? Byl s ní i ten celestioncký učenec?" Tolik otázek a to bych jich mohla položit ještě víc, ale nemám příliš času na povídání. Ještě mě čeká cesta zpátky do tábora a budu muset brzy vyrazit, ale před tím, je ještě potřeba něco málo vyřešit. "A možná to hlavní. Dají se nějak kontaktovat? Raději bych jenom Freyu nebo Christophera. Možná by se s nim dal udělat jaký obchod."

Freya - 28. srpna 2020 21:04

Zpět v táboře Zdá se, že náš starý přítel se bude chovat slušně, alespoň tedy prozatím. Ise kývnu na pozdrav a učence jen ignorují, protože jinak bychom se patrně zase chytli a o to opravdu nestojím. "Jo, možná. Podle tohohle je vchod někde nahoře, ale otevře se jen vůli bohů jen tomu, kdo je hoden. Nic moc moudrýho, krom nějakej h řečech o proroctví a tak dále, z něj nevypadlo." Z dalšího člověka moc radost nemám, ale na druhou stranu je fakt, že aspoň nebudem moc muset hlídat učence, což je fajn. Protože možná chvíli nebude po nocích utíkat, ale kloudná řeč s ním asi taky zrovna nebude. "No, možná bychom mohli zjistit, co všechno taky ví Společnost a jak jsou daleko. Snad by nás to taky posunulo dál." Ještě Osud seznámím s tím, že jsme potkali někoho z pevnosti, kdo z pověření Ligy čmuchá v táboře Společnosti. "Mužem se tam zkusit znovu vypravit a dát se dohromady. Případně se pak zkusit vrátit nahoru, ale to bychom potřebovali nějaká další vodítka. Co vlastně Christopher, někdo mu promluvil do duše? Sdělí nám vůbec milostivě na co přišel, pokud by na něco přišel? ptám se pak ještě Ísy.

Arun - 29. srpna 2020 20:54

Vědma v horách a podhůří Hela Zatímco před dvojicí hoří hranice, zatímco se stahují lidé z hor i z vysočiny, aby bojovali o to, co jim náleží… mezi vědmou a fyrstarem dojde ke shodě. Snad má šlechtic svá tajemství, ale jeho srdce je upřímné a jeho čest neposkvrněná. Elfstan položí svou druhou ruku na Helinu a pohlédne jí zpříma do očí. Pomalu přikývne v souhlasu. „Ano. Budeme se bít – za stará práva a za naše předky.“ Elfstan zaváhá, zatímco jí hledí do očí. Hela umí číst lidi. Odehrává se v něm jakýsi konflikt. Není jisté, co se mu honí v hlavě, ale v tom momentu, když oplácel Hele pohled, v čemsi uvnitř zaváhal. Nakonec jeho oči sjely k zemi a téměř omluvně, pokorně dodal: „Slibuji, že ti jednoho dne, až tohle bude za námi, o všem povím, o všem co se děje kolem nás a čeho jsme součástí. Pak mě můžeš soudit jako vědma i jako žena.“ Jakoby zahanben, Elfstan se zvedne, vrátí meč do pochvy a obrátí se kolem. U paty kopce se shromáždilo několik dalších seveřanů, kteří přišli. Fyrstar zamumlá cosi o tom, že by je měl přivítat. Odběhne bez dalších slov. Zbytek jeho výzbroje i zavazadla zůstanou na místě – nikam utéct neplánuje. Den pokračuje a jisté věci se v něm začnou opakovat. Elfstan a Halstein obchází muže – fyrstar umí rozvířit srdce, horal povzbudit bratrství. Tu a tam Hela zahlédne Sigvara, když se mihne na okraji rostoucí skupiny seveřanů – většinou pouze aby něco snědl nebo prohodil pár slov s Halsteinem. Jak hodiny postupují, přichází další a další lidé. Někteří z nich se zdraví s Elfstanem, jiní s Halsteinem, ale všichni v úctě pohlédnou na Helu. Nemusí se představovat. V některých je vidět pochybnosti kvůli jejímu mládí – očekávali přísnou, bělovlasou stařenu. Jiní na ní hledí jen s bohabojností… ale všichni uznávají její autoritu. Rychle si všimne, že její role není jen o tom, že tu bude a bude všemu takříkajíc dodávat to správné požehnání… Pod kopcem se strhla hádka mezi dvěma mohutnými lovci o tom, kdo se víc zasloužil o jejich společný úlovek – zdali ten, jehož šíp mu proklál srdce nebo ten, který ho zchromil svou první ranou a dal druhému příležitost. Nedaleko od Hely se horalka a její muž strachují o to, zdali skutečně měli nechat své děti v péči svého nejstaršího syna, který zažil zatím jen devatenáct zim, ale zároveň se ujišťují, že by toho druhého nikdy nenechali odejít samotného. A nemálo mužů z hor posmívá se jiným z podhůří pro jejich zimomřivost, zatímco ti vysmívají se jejich prostým kožešinovým oděvům a bezvýrazným chlebovým plackám, zatímco jí jídlo, které urodila bohatší půda pod horami. Práce vědmy nikdy nekončí. Dohody a nedohody Letitia Desátník si všimne, že Letitia není ani zdaleka tak spokojená s jeho novým kontaktem, jak nejspíš očekával. Nic k tomu neřekne. Nejspíš ví, že je lepší držet jazyk za zuby a být rád, že mu za to ještě nevynadala. Skoro jako v armádě. „Klid, nemluvili jsme vo ničem konkrétním. Nestih sem říct ani slovo vo Riamovi a jen sem zmínil, že se vám podařilo dostat do tábora. Voni tady něco hledaj – řek bych, že to samý, co Společnost. Ale neměli jsme čas se moc bavit.“ Není jisté, jestli jí Elko říká vše, ale rozhodně nemá mnoho důvodů lhát. „Co se týče toho učence, nic nevim. Zmínila jen Ligu a toho Arla – myslim ale, že s nim vodcházela, takže by moh bejt v okolí.“ Když poté dojde na to, co by s tímhle desátník dovedl udělat, ten jen přesvědčeně přikývne. „Vim vod ní, kde zhruba budou. Můžu se k ní dostat se zprávou dost rychle, ale nemůžu dělat to a zároveň hlídat cestu. Podle všeho operujou tady v okolí. Podobně jako Společnost, jen si dávají pozor, aby je nebylo tak vidět.“ Pokrčí rameny a dodá: „Myslim, že s Freyou se domluvíme jedna dvě – jen teda, s prominutim, ale co byste jí vlastně chtěla nabídnout? Pokud vim, tak původní plán zněl dostat tady nějaký dokumenty proti Doresgrückovi, a pak použít Ligu, aby se mu za nás pěkně pomstila a nás v bezpečí propašovala do Alesglas a z něj zpátky domů…“ Naráží na původní dohodu s Mikha’ilem, ve které měli spolupracovat s Ligou tady v horách – ale ten plán nepočítal s tím, že narazí na Gastona a budou ho moct využít k tomu, aby se třeba dostali k nějakým citlivým informacím i bez vedomí Ligy. Desátník však dle všeho stále spíš myslí na původní dohodu. „Vomlouvám se madam, ale jestli my nedodržíme svojí stranu a nakonec se na ně vykašlem, mohlo by se nám taky stát, že nás Liga vočerní jako dezertéry. To ten váš Mikha’il nám zajistil volnej odchod u Torjaka…“ Rozhlédne se, koukne na měsíc a vzpomene na čas. Sykne: „Sakra, vy byste asi už měla jít, co? Tak mi jen řekněte, co mám dělat a pak to nějak dořešíme. Mosty se přecházej, až když u nich člověk stojí, co?“ Porada žoldáků Freya Isa si vyslechne to, co se Freya a Arlo dozvěděli u Špičáku. Pokrčí rameny a co se týče jejich dalších plánů, nijak neprotestuje. „To není špatný nápad, to s tou Společností. Vo dalších lidech v horách, který by k nám patřili, nic moc nevím, ale je to možný. Nejsme přímo v kontaktu s Mikha’ilem. Mrknem na to a uvidíme. Třeba při tom přijdem na to, jak otevřít ten váš vchod. Já teda na žádné místní bohy neplánuju začít věřit. Dokonce i naši vlastní kněží by mě nenazývali právě hodnou ovečkou,“ dodá se smíchem. „No co, nějaká cestička se najde. Je to stejnak jen místní pověrčivost. Co já vím, tak ta další místa nepotřebovala svěcenou vodu na otevření. Někdy se to zmáklo s krumpáčem, někdy to vyřešil sud nebo dva střelného prachu. I když jsem u toho sama nikdy nebyla.“ Arlo váhá, co se těchto nápadů týče. „Nejdřív bych zkusil zjistit, co ví Společnost – von ten svah není moc stabilní. Výbuch by to tam mohl taky všecko pohřbít.“ Isu to příliš netrápí, takže jednoduše kývne. Jejich dalším cílem tedy bude nejspíš tábor Společnosti. Když dojde řeč na Christophera, Isa protočí očí v sloup a do jejího hlasu vstoupí frustrace z těch několika dní, které s ním strávila. „No. Není to o moc lepší. Percivall s ním mluvil. A snažil se dokonce mě nějak přesvědčovat, abysme byli opatrnější… na to jsem mu řekla, že když jde o krk nebo o něco ještě důležitější, na nějakou mírnost kašleme. Neplánuju v tomhle kraji natáhnout bačkory.“ Poté se ohlédne na učence a řekne něco málo o jeho výpočtech. „Ale Percivall s ním taky dost mluvil o těch jeho výzkumech. No a dokonce se přidal i ten Edamitsu. To je podezřele chytrej chlap, hlavně na aristokrata. Na něco přišli. Prej už si to teď jen ověřuje a kontroluje, ale něco našel. Místo… a dostal nějakej prapodivnej svitek od toho Edamitsa. To by mohla bejt cesta dovnitř… ale nenechá nikoho, aby na to sáhnul. Pořád je dost naštvanej, tak bych ho nedráždila. Vypadá to, že bude sekat dobrotu. Kdoví, třeba bude i užitečnej.“ Arlo přikývne a koukne na slunce. Je zhruba polovina odpoledne. I když vyrazili od hory zbrzku za úsvitu, cesta sem jim trvala větší část celého dne. „Máme ještě trochu času. Nemusíme nikam vyrážet, ale ta možnost tu je. Jestli bude ten východňan hlídat tak se třeba dneska v noci i nějak pořádně vyspíme, pokud se vrátíme včas. A to i když budem muset hlídat našeho seveřana.“ Podívá se po jmenovaném pomatenci. Ten drží v ruce jakýsi kámen a upřeně si ho prohlíží. Jednou za čas na něj poklepe rukou. Zdá se plně a naprosto zaměstnán. „Možná že by nám prospěla menší akcička bez žádnýho vocásku. Obhlídnout situaci a tak podobně, když máme trochu volnější ruce.“ Isa pokrčí rameny a koukne po Freye. „Nejsem proti. Ale pokud půjdeme všichni tři, musíme počkat na toho východňana. Dayu, tak si říká. Umí Celestionsky, ale vždycky když musí po našem, tváří se jako by kousal šťovík. I tak, vypadá docela rozumně, tak se můžeme domluvit i s ním.“

Hela - 29. srpna 2020 22:30

Vědma v horách a podhůří Naše pohledy se střetnou, je to však fyrstar, kdo uhne jako první. Stejně jako je tím prvním, kdo se odtáhne. Jako by se náhle za něco styděl. Sleduji ho, jak se spěšně vzdaluje, v očích otázku. Elfstan přede mnou něco skrývá. V situaci, v jaké se nacházíme, by mi to mělo přidělávat starosti, tak to ale není. Věřím, že by naši věc nikdy úmyslně neohrozil. Ať už tedy jeho srdce tíží cokoliv, našeho poslání zde se to nijak netýká. Přicházejí stále další a další lidé a já rychle zjišťuji, že toto se nikterak neliší od mého běžného dne ve vsi. I přesto, jaký úkol máme před sebou, se zde lidé hádají o běžných věcech, a já tak mám práce nad hlavu. Uklidním svár dvou lovců, když jim pogratuluji k jejich úlovku, a poté pronesu krátkou modlitbu k Amjarně, ve které jí poděkuji za pevnou ruku a dobré oko obou lovců. Není důležité, kdo přispěl větším dílem, důležité je, že jejich úlovek dnes večer nasytí mnoho hladových krků. Rodiče, jež se strachují o své děti, je jen těžké uklidnit. Avšak jejich syn je už dospělý muž, přesto, že velice mladý. Pomůže až, když slíbím, že požádám bohy, aby nad jejich rodinou drželi ochranou ruku. Většinu času ale jen chodím kolem našeho improvizovaného tábora, a připomínám všem, proč jsme skutečně tady. Všichni jsme synové, a dcery, severu. Bojujeme za stejnou věc, za stejné bohy, a za stejnou zem. Všechny ostatní rozdíly musí nyní stranou, protože jedině tak budeme skutečně jednotní, a budeme mít, proti společnému nepříteli, šanci. Jak den postupuje, začnu se připravovat na večer. Potřebuji se spojit s bohy. Nikoliv však slyšet jen pouhý stín jejich hlasů. Hodlám se jim dnes skutečně přiblížit, vypít jeden ze svých odvarů a ujistit se, že cesta, po které kráčím, je ta správná. Snad poté najdu klid, který tolik postrádám.

Letitia - 30. srpna 2020 18:04

Návrat do tábora "Zběh, nebo špion. Oprátce to je jedno," dám desátníkovi pochmurnou odpověď. Když nás budou chtít zlikvidovat tak si vždycky něco najdou, ale zatím se toho příliš nebojím. Pokud se nám to povede může se nám dostat ochrany. Proto to koneckonců dělám. "Pro teď se soustřeďte na cestu. Freyu vyřídíme případně později. V táboře jsou již docela blízko tomu najít tu věc, ložisko nebo co vlastně. Podařilo se mi nahlédnout do plánů a je dost dobře možné, že bych tuhle informaci mohla vyměnit za pomoc. Zítra kolem poledne bych se zde s vámi ráda opět setkala. tak s tím počítejte." Domluvím si ještě schůzku ať se zbytečně nehoníme. Poté se již vydám zpátky do tábora. tentokrát je to o něco rychlejší, protože ten se nikam nepohnul a vím kde leží, ale je potřeba se vyhnout hlídkám. Aspoň těm, které jsou v lese. V bráně se již vymluvím když na to přijde.

Freya - 30. srpna 2020 20:17

Válečná porada Souhlasím s Arlem, že střelný prach nebude to nejlepší řešení pro naši věc. "Krom toho, že to může všechno pohřbít bychom o sobě také dali vědět širokému okolí, což si myslím, že moc nechceme," připojím svou poznámku. Poslouchám Isu, jak se to vlastně teď má s učencem a jsem docela ráda, že nadřízeným vysvětlila, že více opatrnější už být nemůžeme. Nakonec bychom s ním taky mohli jednat v rukavičkách, chodit kolem něj po špičkách a všem, co potkáme radši všechno vyklopit na potkání, abychom se třeba někoho nedotkli ne?... "A bude taky sdílnej až na něco opravdu přijde? Nebo se tu za nim zas budem někde honit, až se rozhodne jít si to ověřit sám?" ušklíbnu se trochu. Upřímně řečeno si dost docela dobře s Christopherem moc další spolupráci představit nedokážu, pokud se na nás bude tvářit furt takhle kysele. Přemýšlím, co dál. Jen tak sedět se mi nechce. Nejraději bych se vypravila hned za Elkem, ale se společností těch dvou to není zrovna ideální. On u sebe to lejstro nemá a s nimi za zadkem si jen těžko v klidu promluvíme. I když třeba by se to dalo nějak zaonačit... "No, pokud bychom se nemuseli furt na někoho ohlížet, mohli bychom se kolem ještě porozhlédnout. Budem rychlejší. Možná bych to zkusila, třeba budeme mít štěstí," přemýšlím tak trochu nahlas a kouknu po těch dvou. "Můžeme ale toho Dayu nechat tady s těma dvěma samotného?" kývnu k té prapodivné dvojici. Učenec možná bude sekat dobrotu, ale jak se bude chovat stařec si po pravdě nejsem vůbec jistá.

Arun - 31. srpna 2020 20:47

Příprava rituálu Hela Pro vědmu je vždycky práce dost, a to i když není doma. Nezahálí. Její autoritě naslouchají všichni, avšak její jistota, znalost lidské nátury a schopnost činit rozhodnutí a rozsuzovat hádky jsou to, čím si skutečně získává respekt. A jak vždy říkávala její babička, není žádná hádka příliš malá na to, aby do ní vědma nestrkala nos. Ale vždycky se u toho usmívala. Zatímco přemýšlí o tom, co je všechny čeká, pomáhá shromažďujícím bojovníkům vyjít se sebou navzájem. Většinou se nejedná o žádné velké hádky a když donutí muže a ženy na chvíli používat mozky a rozumy, které jim osud nadělil, většinou sami vidí řešení. Jak se den přelévá v noc, Hela se rozhodne obrátit se k další ze svých povinností vědmy. Promlouvání s Bohy. Kdy jindy se zeptat na radu bohů než v této vyhraněné chvíli, kdy stojí její bratři a sestry tak blízko před bojem. Má u sebe jen skromné zásoby, to však není pro vynalézavou bylinkářku žádný problém. To, co je potřeba pro rituál, ví podle srdce docela přesně. Vzácnější byliny má u sebe sušené, některé další natrhá čerstvé. Když vyřeší většinu vážnějších sporů, může se vzdálit od ohně. Právě se u něj shromáždilo mnoho mužů a žen, aby si vyslechli jedno z mnoha vypravování fyrstara, které dokáže vtáhnout posluchače svou neuvěřitelnou magií a krásou. Pokud by se nenarodil šlechticem, jistě by se stal skaldem – severským básníkem. Hela odkráčí do temnoucích lesů. I v hasnoucím světle zapadajícího slunce dokáže sbírat bylinky jako za nejasnějšího dne. Nejspíš by to zvládla i potmě jen po hmatu, ač to není potřeba. Někteří lidé tvrdí, že byliny jsou silnější, pokud jsou sbírané za soumraku… dle učení babičky Aily pochazí síla zevnitř a nemá s časem nic společného… ale také vždycky říkala, že sbírat se zapadajícím sluncem ničemu neuškodí a večerní procházka pomáhá zdravě spát. Jakmile postoupí dál do lesa, uvědomí si přítomnost někoho dalšího. Na moment je důvod cítit obavy… a pak jí dojde, že hledí přímo do tváře Sigvara. Medvědobijec jako by se zjevil z listů a jehličí. „Helo,“ pozdraví jí a zachmuřená tvář mu pomalu roztaje do malého úsměvu, který se schovává ve vousech. „Sbíráš byliny pro rituál…“ poznamená spíš jako pozorování než otázku. Většina lidí má jen velice mlhavé tušení o tom, jak vědmy komunikují s Bohy. Je to tak dobře, pro necvičeného člověka to může být nebezpečné. Avšak Sigvar je sám dost tajemný na to, aby nebylo překvapením, že o tom něco ví. „Lesy jsou bezpečné,“ dodá. „Očekával jsem, že tu budou cizáci. Nejsou. Utekli do svého tábora.“ Sigvar tiše stojí mezi stromy. Zdá se, že nemá, co dalšího říct, ale neodchází. Kdoví, co se mu honí hlavou. Jeho přímý pohled sklouzne zamyšleně k obloze. Pozoruje západ slunce. Zpět do tábora Letitia Brzy je Letitia domluvená s desátníkem i co se týče dalšího setkání. Ohledně její poznámky o dezertérech a špehování se jí dostane hlavně smutného úšklebku a přikývnutí. „Jo. Tak bych je radši neštval, víte co? Tady nahoře nikdo není za vzornou službu, jestli to teda tak můžu říct. Nechci, aby mě někdo na doporučení Ligy posílal na ještě horší místa. Nebo rovnou na šibenici.“ Tou poznámkou je to uzavřené, protože se kaprálka musí vracet zpátky do tábora. Elko ještě jednou přikývne a odpoví: „Rozkaz. Dám bacha. Když něco uvidím, kdyžtak to zatrhnu a zejtra vám to zahlásím. Zlomte vaz.“ A s tím se desátník vytratí zpět do křoví, zatímco Letitia se zorientuje podle hvězd a reliéfu hor, aby se ujistila, že zamíří k táboru co nejpřímější cestou. I to zahrnuje dlouhé a vleklé klopýtání skrz neprostupné lesy, které se nijak nepodobají krotkým hájkům v Celestionu. Dokonce i lesy kolem Helskary nebyly tak divoké a zarostlé. Naštěstí odsud Společnost vyhnala většinu nebezpečnějších zvířat, takže jí alespoň nemusí strašit žádné blízké vytí vlků. Projde až do blízkosti tábora – po chvíli hledání se jí podaří najít místo, kudy nejspíš procházela i cestou ven. Nebyla pryč tak dlouho na to, aby nutně vyměnili stráže, takže to stojí za pokus. Postupuje opatrně a je připravená rychle naznačit, že není nepřítel… cestou dovnitř by mohli být zálesáci méně shovívaví… Nakonec neví, zdali měla štěstí nebo jestli jí znovu viděl jen podplacený zálesák a nikdo jiný, ale nikdo už jí nezastaví. Dospěje na dohled od tábora. Je o poznání klidnější, než když ho opouštěla. Noc pokročila. Stráže stále stojí na jeho hranicích, ale jak už ví, ti nejsou hlavní obranou – spíš hlídají dezertéry a zaměstnávají neposlušné. Nyní už se nemá cenu příliš skrývat, protože je na dohled i od dalších stráží uvnitř lesa, o kterých netuší, a podezřelé chování by jí jenom očerňovalo. Proto vykročí směrem k táboru směle – a brzo je zastavena mužem s lucernou v ruce a pistolí. „Stát! Počkat, to ste vy!“ zvolá muž poněkud překvapeně. „Co ste chtěla mimo tábor? Máte to povolený?“ Ani tohoto muže její pozice jako ochránce Korrela neohromila, ale alespoň jí poznal. Muž z východu Freya Při poznámce Freyi o sdílnosti učence, Isa jen mrkne po Christopherovi a protočí oči. „Kdoví. Ale je v jeho zájmu, aby nám něco řekl. Percivall nebyl právě spokojený, když jsem mu hlásila, jak se choval. Tak uvidíme.“ Poté už začne trojice plánovat program na zbytek dne – průzkum nikdy neuškodí a Společnost rozhodně ví něco, co by se jim mohlo hodit. Arlo i Isa souhlasí s faktem, že bez ocásků jako jsou zajatci a učenec, budou daleko rychlejší. Co se týče východňana Dayua, Isa pokrčí rameny. „Je spolehlivý a dost schopný. Co sem slyšela od toho východního šlechtice, tak tam maj prej skoro takový vrahy jako v Celestionu, takže tihle osobní strážci musí bejt pozorný a umět něco uhlídat. Na druhou stranu, je to taky něco jako šlechtic. Je v jeho víře, že je pod jeho úroveň, aby se s náma normálně bavil nebo něco podobnýho. Takže neočekávejte velkej pokec. Ale umí poslouchat rozkazy, když se mu teda řeknou s nějakym tím prosím pro šlechtice. No a chápe, že tady se vyznáme my vo trochu víc než on.“ Když už Isa domlouvá, Arlo na ní mávne – Freya si rovněž všimla, že se východňan přiblížil. Nebylo by dobré, aby si hned myslel, že ho pomlouvají. Freya má čas si ho prohlédnout, ač ho nejspíš už někdy v pevnosti zahlédla. Je to vysoký muž se znaky na první pohled rozeznatelnými a typickými pro muže z Alindoru. Není oblečený v těžké destičkové zbroji, kterou viděla na některých východních válečnících v pevnosti. Místo toho má jednodušší a praktičtější volný oděv, který připomíná vlněné roucho, ač je stažený v pase a nepřekáží při chůzi. Po boku má dlouhý, lehce prohnutý východní meč, se kterým už se také v pevnosti seznámila. Krom toho si všimne krátké, umělecky zdobené pušky, kterou nese přes záda. Žádnou další výzbroj nevidí. Ve tváři je nečitelný, nepřátelský a nesmírně ostražitý, dokonce i zde v táboře. Vypadá to, že ví, co dělá. Zastaví se, když je dostatečně blízko na rozumnou konverzaci. Sleduje je zpříma a nejspíš čeká, až bude představen. Když se tak nestane, pomalu a neochotně s východním přízvukem pronese: „Oraniso Dayu, samuraj ve službách klanu Edamitsu. Vy budete předpokládám cizinci Freya a Arlo.“ Slovo ,cizinci‘ pronese jako by to bylo povolání či společenská pozice – a říká to i navzdory tomu, že on je tím cizincem na této straně kontinentu. Isa se jen obrátí tváří k žoldákům a zamumlá: „Co sem říkala.“ Arlo pro jistotu rychle promluví, pro případ, že by jí muž rozuměl a urazil se. „Těší mě, Arlo de Malhante. Myslíte, že zvládnete uhlídat i tohohle seveřana? Je trochu pomatenej, ale měl by bejt neškodnej.“ Dayu neodpoví. Pouze si změří seveřana, zamyslí se a poté krátce přikývne. Isa, opět otočená zády k východňanovi, pozvedne obočí nad jeho chováním. Nijak zvlášť to ale nekomentuje: „No, tak to by bylo. Vyrazíme?“

Hela - 31. srpna 2020 21:05

Příprava rituálu Den se přehoupne k večeru, a já opustím tábořiště, abych promluvila s někým jiným, než rozhádanými horaly. Vydám se stranou od lidí, neboť potřebuji klid a soustředění, kterého by se mi zde nedostalo. Vědmy nemají rády přílišnou pozornost, když se oddávají svému tajemnému umění. Rozhovory s bohy mi vždy přišly jako nesmírně intimní a niterná záležitost. Odhaluji celou svou duši, když se obracím k bohům pro radu. V potemnělém lese sbírám poslední bylinky, když náhle ucítím přítomnost někoho dalšího. Několik okamžiků jsem znepokojena, ale rychle si uvědomím, že je to Sigvar. Medvědobijec se vrátil a velmi dobře tuší, na co se chystám. Jeho zpráva mi přinese do duše klid. Bude lepší, pokud se nebudeme muset obávat nočního přepadení, i tak ale jistě budou tábor po celou noc hlídat hlídky. "Jsem ráda, že jsi zpátky." Usměju se na Sigvara, a pokynu mu, aby mě následoval. Po celodenním shonu v táboře je pro mě společnost mlčenlivého horala nesmírně příjemná. "Ano, chystám se promlouvat k bohům. Snad se mi od nich dostane rady, nebo alespoň ujištění." Dojdu na malý remízek a rozhlédnu se kolem. Místo, stejně dobré, jako kterékoliv jiné. "Buď tak hodný, a rozdělej oheň." Poprosím medvědobijce, zatím co začnu připravovat, v malé hliněné misce, odvar. "Budu ráda, když se mnou zůstaneš." Pronesu tiše. Z počátku jsem si nebyla jistá tím, co mě, v táboře, tak zneklidňuje. Teď už však odpověď znám. Strávila jsem teď s medvědobijcem spoustu času. Jen my dva. A dnes jsem jeho tichou společnost velice postrádala. Až teprve nyní, když si mě sám našel, mi došlo, co je zdrojem mého neklidu.

Letitia - 01. září 2020 16:15

Na bráně Když vidím, že mě stráž pozná uvolním se. Navíc takhle blízko by musel hodně vysvětlovat kdyby se najednou začalo střílet. Takže si dám ruce v bok a zpříma se mu podívám do očí jako kdyby to byl ten nejprostší vojín. "Byla jsem něco probrat s panem Orloszkij a teď se vracím zpátky. Přijdu vám snad jako někdo kdo by dělal něco co nemá povolené?" obořím se na něj. Vůbec si nedělám starosti s tím zda nás někdo slyší nebo ne. "A teď uhněte. Mám za sebou náročný den a potřebuji si odpočinout." Udělám krok směrem k němu jako kdyby tam nebyl a cesta byla volná. I kdyby tahle zastrašovací taktika nezabrala nedělám si těžkou hlavu z toho, že bych tu musela počkat než přikluše někdo s rozhodovacím právem. Těch úředníčků se nebojím a ten hromotluk, který má na starosti tu bandu do toho snad nevidí.

Freya - 01. září 2020 21:18

Plány Když Isa popisuje naší posilu, jen protočím oči v sloup. Krom móresů učence se k tomu ještě přidají móresy šlechtice s nosánkem nahoru...nejsem si úplně jistá, jestli tohle je zrovna ta pravá pomoc, kterou potřebujem... Myslím si své, ale nahlas zatím nic neříkám. Pozoruji chlapíka, který se k nám blíží. Jeho označení cizinci mne trochu pobavilo, i když svým způsobem má vlastně pravdu. Už dlouho tu nejsem doma a hádám, že spousta místních by sním souhlasila. "Freya, těší mne," představím se stručně a lehce kývnu hlavou. Panáček s nosánkem pěkně nahoru, jen co je pravda...ale vypadá, že ví, co dělá... Věřím tomu, že si poradí i se starcem, přesto k němu ještě dojdu. "Počkej tu s nimi, za chvíli se vrátím," ujistím starce a doufám, že se vše obejde v klidu a bez komplikací. Pak už se vracím ke svým dvěma společníkům. "Můžem, ať jsme brzy zase zpět," kývnu na Isu. Připravena vyrazit zpět směrem k táboru Společnosti.

Arun - 02. září 2020 19:39

Práce vědmy Hela Sigvar toho mnoho nenamluví. Když mu Hela pokyne a promluví o rituálu, jednoduše pokýve hlavou. Ruce má založeny na prsou a stojí pevně, pohroužený do myšlenek – teprve, když vědma vykročí, udělá totéž a následuje jí než najdou to správné místo. Zatímco tam jdou, Sigvar se zahledí k horám na obzoru. „Jsou s námi.“ Víc o Bozích říkat nemusí a dle všeho ani nechce. Když ho vyzve, aby rozdělal oheň, jednodšue se pustí do práce. S jeho umem je to otázka pár okamžiků, než se v suchém jehličí objeví první plamínek a od něj rychle vzplanou tenčí větvičky. Než by Hela samotná vůbec nasbírala dříví, má zkušený horal oheň rozdělaný. Navíc je jisté, že by to zvládl podobně i při nejhorší horské bouři nebo oslepující vánici. Na chvilku to vypadá, že chce Helu nechat na rituál o samotě. Teprve, když ho přímo vyzve, aby zůstal, zastaví se. Zůstane v dobré vzdálenosti od Hely, zatímco ta připravuje ty správné bylinky. Nedá se říct, zdali je to, protože je v něm také bohabojnost, nebo zdali jednoduše nechce překážet u tak jemné práce. Zatímco vědma pracuje, medvědobijec jí sleduje. Po chvíli sejme ze zad svůj dlouhý lovecký oštěp a opře ho o nedaleký strom. Poté odloží i další menší zavazadla, aby se mu lépe sedělo. Zprvu je tichý, ale poté pronese pár zamyšlených slov: „Viděl jsem jednou tvou babičku při tom. Když připravovala rituál. Usmívala se u toho. Jako by si šla posedět se starými přáteli.“ Ta myšlenka podle všeho medvědobijce chvíli zaměstnává, protože opět umlkne. Dál pozoruje počínání vědmy. „Tvoje maminka by byla dobrá vědma. Ty jsi také. Máte to v krvi.“ Opět ztichne – už teď toho napovídal víc o jeho vztahu k Helině matce a babičce než za posledních deset let. Za posledních několik týdnů s medvědobijcem promluvila víc slov než za poslední rok předtím dohromady. Rituál už je téměř připravený… Hela cítí cosi zvláštního ve vzduchu. Množství bylin, které bude vhazovat do ohně, záleží na tom, jak hluboko do vidiny a do rituálu se chce ponořit. Poté co se rozhodne, bude zbývat jen vhodit svazeček do ohně a zhluboka se nadechnout. Sigvar by měl být dost daleko na to, aby ho to neovlivnilo. Ale je vnímavý. Nedivila by se, kdyby sám cosi poznal… nebo dokonce uslyšel. Zpět mezi stany Letitia Zálesák, který Letitii zastavil, nemá takovou kuráž jako jiní. Nejspíš dostal strážnou službu spíš za trest. Když se Letitia vztyčí se vší svou důstojnickou a šlechtickou hrdostí, chlap splaskne jako prasknutý balón a uskočí z cesty. „Vomlouvám se, madam! Můžete vstoupit!“ Dělat problémy mu nestojí za to, co by ona mohla udělat jemu. Kdyby nevěděl, že by to mohla mít dobré u Gastona, určitě by nebyl tak pohotový. Tak už to na světě chodí. Takto se Letitii podaří dostat se do tábora – sice se nevrátila úplně nepozorována, ale i tak má reálnou šanci na to, že než by jí někdo začal z něčeho podezírat, dávno budou mít to, pro co přišli a budou se moct vytratit pryč. Tábor už je tišší a klidný. Většina mužů spí. Mezi stany se tu a tam prochází stráž. Ve štábním stanu uprostřed stále ještě hoří světlo. Kuchyňské ohně také ještě hoří a kuchaři ještě domývají své kotle od posledních zbytků. U ohňů otálí pár mužů, kteří trpí nespavostí nebo kteří se snaží z kuchařů právě ty vymývané zbytky vyloudit. Všimne si, že nehoří žádné světlo ve stanu, kde je ubytovaný Korrel a ona. Když přijde blíž a prověří situaci, zjistí, že Korrel musí být ve štábním stanu nebo mimo tábor. Když se poté přiblíží k velkému stanu, uslyší zevnitř hlasy. Na chvilku se zastaví, aby naslouchala. „Jste si jistý, prospektore?“ říká právě Gaston velmi úředním hlasem. „Úplně jistý, pane Korrele. Dnes jsem svoje měření dokončil,“ zazní odpověď. Další promluví Tirno. „Já jsem věděl, že ta lavina byl trik místních. Musí vědět, co hledáme.“ Poté uslyší Gastona pokračovat ve své roli úředníka z Ornbjarnu. „Dobrá. Zrychlete práci – chci to mít v bezpečí v Ornbjarnu dřív, než se na nás snesou ti barbaři, je to jasné? Neohlížejte se na stížnosti nebo ztráty. A teď, pane Tirno, rád bych s vámi projednal záležitost určitých listin, jak jsme spolu už mluvili…“ Může je vyrušit nebo si hledět svého. Pokud by chtěla poslouchat dál, bude se muset přesunout k druhé straně stanu. Zdá se, že Gaston má zatím situaci pod kontrolou. Dle všeho je dobře informovaný. Tirno i Orlozskij s ním jednají s řádným respektem – a možná, že se mu podaří získat ty listiny i bez většího nátlaku… ale kdoví, jestli se Tirno nakonec zlomí. Na průzkumu Freya Když se Freya a Arlo seznámí s mužem, který s trochou štěstí alespoň dohlédne na Christophera, můžou se žoldáci vydat na průzkum tábora. Je tu ale jeden problém – pomatený stařec, který dle všeho nechce opustit Freyu, pro případ, že by mu ušlo nějaké znamení od bohů. Freya se pokusí mu nařídit, aby zde zůstal. Zazírá na ní a vykřikne: „Ne! Ne – to je snaha zrádce – chce tě odehnat od tvého osudu!“ Slovo ,ne‘ se už dle všeho dokonce i Arlo naučil, protože jen protočí oči. Isa tiše zamumlá: „Učenec se nedívá.“ Arlo přikývne a, aniž by se Freyi na něco ptal, přiblíží se zezadu ke starci a dobře mířenou ranou pažby ho pošle do mdlob. Stařec stěží vzdychne, sveze se k zemi a už mlčí. Východňan pozvedne obočí, ale neřekne ani slovo. Arlo se obrátí k odchodu a když se jeho pohled setká s pohledem Freyi, pokrčí rameny. „Třeba mu to spraví rozum. Já se tady neplánuju, už dál zdržovat s nějakým pitomým dědkem.“ Východňan poklekne u starce a prohlíží si ho, ale nijak to vše nekomentuje. Vypadá překvapivě nenásilnicky… nejspíš není seveřan v tak špatných rukou. Možná v lepších, než jsou ty Arlovy. Je tu samozřejmě riziko, že až se stařec probere, něco vyklopí Christopherovi, který Nortimbersky umí… Kdoví, jestli z něj ale vypadne srozumitelná věta. Nakonec se žoldáci rozhodnou odejít a nechat vše na starost východňanovi. Co se stalo, stalo se. Cesta k tábořišti je alespoň svižná a bezproblémová. Bez žádných potížistů a zajatců, kteří by zdržovali, se jim jde dobře a rychle. Navíc už se začínají orientovat v terénu, protože už tu pár dní strávili. Brzy stojí na svahu u tábora – není to tak daleko od míst, kde se potkala Freya s Elkem. Odtud mají docela pěkný výhled na celé tábořiště. I proto tu jistě desátník hlídal. „Tak, jak na to půjdeme?“ zeptá se nakonec Arlo, když mají chvíli na to, aby si vše prohlédli. Tábor má přibližně kruhový půdorys a nemá žádnou skutečnou obranu – jen malý příkop a nízký val, přes který se dá střílet, ale který jasně odděluje tábor od zbytku divočiny. Stany nejsou příliš uspořádané, jen shluk v jehož středu jsou kuchyňské ohně, ale od tábořiště k lesu je poměrně velké volné prostranství, které se za tu dobu, co tu jsou, jen zvětšilo. Isa zareaguje zamyšleně: „V lese kolem jsou určitě hlídky. No a pak ta rovinka kolem, jak vykáceli stromy. Přiblížit se nebude nic jednoduchého. A tihle budou nejdřív střílet a potom klást otázky… pokud náhodou někoho dostanou živého.“ Arlo kývne. „Vypadá to tak. Můžem se zkusit vydat tam, co jsem dneska v noci viděl nějaký dění z hory, nemuselo by to tam bejt tak hlídaný. Je to na druhý straně údolí.“ Druhá žoldnéřka oponuje: „Nemáme tolik času. Zkusila bych to nějak omrknout, a přitom si vzájemně budeme krýt záda. Mám samostříl, tím můžu stráž odpravit i bez zbytečnýho hluku. Ale z lesa nemůžem.“ Arlo pokrčí rameny: „Nevím, jestli to pak má vůbec smysl. To už by bylo snazší si chytit nějakou loveckou partičku a vymáčknout něco z nich, buď zlatem nebo násilím.“ Oba dva se podívají na Freyu v očekávání, jaký je její názor na situaci.

Hela - 02. září 2020 20:44

Práce vědmy ♫♪♫♪ Medvědobijcova společnost mě uklidňuje. Sice mě ujistil, že je v okolních lesích bezpečno, i tak se ale, v jeho přítomnosti, cítím lépe. Být s ním, i když třebas jen společně mlčíme, mě velice těší. Pečlivě vybírám byliny, které k sobě svazuji suchou travou, a tichounce si u toho pobrukuji. Když palouček ozáří světlo ohně, věnuji Sigvarovi vděčný úsměv. I vzpomínka na babičku mi na rtech vykouzlí úsměv. Velmi dobře si jí dokážu představit. Ayla byla nesmírně silná, ale také tvrdohlavá, žena. Nepřekvapuje mě, že s bohy jednala jako se starými známými přáteli. Na její úctě k nim to však, zcela jistě, nic neměnilo. Sigvar se uvelebí nedaleko ohně a já jsem připravená začít. Usadím se po směru větru, zkřížím nohy a ruce se svazkem bylin zvednu nad hlavu. Okamžik tak setrvám, než bylinky vhodím do ohně a pustím se do zpěvu. Slova prastaré písně se nesou k setmělému nebi, a já zhluboka vdechuji vonný kouř, stoupající z ohně.

Letitia - 03. září 2020 18:45

Za stanem Je hezké konečně vidět také nějakou úctu a respekt. Přesně jak se sluší. Možná tu někteří mají ještě naději být slušnými občany. Stejně tak jsem ráda, že ani Gaston nezahálí a snaží se to vyřešit co nejrychleji to jde. Ono je dobré na ně tlačit co to dá a nedat jim šanci aby se nadechli a začali koukat okolo a dávat si věci dohromady. Přemýšlím zda si jít odpočinout, ale nakonec zůstanu u stanu a rozhodnu se dál poslouchat. Mohu se takhle tvářit, že čekám na Korrela a dělám mu stráž zatím co on dělá úředničinu. Ať je to věrohodné. Případně mu přijít na pomoc kdyby bylo potřeba. Ukázat se tam ve vhodnou chvíli by mu mohlo pomoci ve vyjednávání a zvednout nátlak na ty dva, ale pro teď to vypadá, že má všechno pevně v rukou tak zatím zůstanu stranou. Obejdu tedy stan, postavím se tam do něčeho co by mohlo připomínat pohov abych si udělala aspoň trochu pohodlí. Těsněji se zabalím do pláště a vyhledám stín. Uši mám našpicované abych slyšela o čem si povídají a očima prozkoumávám temnotu kolem sebe kdyby se tu třeba někdo plížil a šmejdil okolo. Třeba je tu i nějaký špeh z Ligy? Nebylo by na škodu ho odhalit, i když si zatím nejsem jistá co bych s ním udělala. Zda mu prozradit, že jsme vlastně na stejné straně nebo ho čapnout za límec a zlepšit si tak postavení zde. Jenže spíše se nic takového nestane a nijak by mi nevadilo kdyby to proběhlo v klidu.

Freya - 03. září 2020 21:07

Na průzkumu Že já čekala, že to bude jednoduché. Stařec se začíná trochu ošívat a Arlo to vyřeší po svém. Jen po něm blýsknu trochu nespokojeným pohledem. "Poradila bych si s ním," zavrčím tiše, ale dál to nekomentuji, je mi jasné, že by to bylo k ničemu a nechci se rozhádat ještě s těmihle dvěma. Věnuji starci ještě jeden pohled, ale vypadá to, že tady snad bude v dobrých rukou. Nezbývá, než to risknout a doufat, že nebude nic vyvádět ani si nepustí pusu na špacír. Je to možná blázen, ale Christopher je snad ještě větší, takže ten by mu jistě uvěřil každičké slovo a to úplně zrovna nepotřebuju. Když se ti dva pak u tábora obrátí na mne, jen zamítavě kroutím hlavou. "Žádný samostříl, žádný chytání partiček. Za prvá na sebe nechceme nijak upozornit a zmizelá stráž není zrovna málo nápadná. Nechceme, aby věděli, že kolem čmucháme. Za druhý, nezapomínejte, že tu v okolí sou taky lidi, co dělaj pro LIgu stejně jako my. Asi by se špatně vysvětlovalo, že jsem jaksi omylem iniciativně odstranili někoho, kdo zde měl své úkoly. Chci se jen porozhlédnout kolem. Třeba narazíme na někoho, kdo se bude vracet a bude o něčem mluvit, třeba o něčem budou hovořil hlídky nebo lovci v okolí. Žádný ukvapený akce, problémy teď nepotřebujem, v táboře jich na nás čeká docela dost. Rozdělila bych se a za pár hodin bychom se setkali zase tady. Třeba někdo z nás bude mít štěstí." Spíš než návrh to asi vypadá, že spíše udílím rozkazy, ale vážně teď není vhodná doba na sebe příliš upozorňovat a pak bych byla velice ráda, kdyby se mi podařilo najít Elka a měli bychom konečně pořádně čas se na něčem kloudném domluvit.

Arun - 04. září 2020 20:53

Sudba Hela Na mýtině je ticho, zatímco vědma Hela připravuje poslední části rituálu. Dovede-li být někdo skutečně tichým pozorovatelem, je to Sigvar. Nepadne už mezi nimi ani slovo. Jediný zvuk, který naplní lesy, je prastará píseň vědmy. Její prapodivné melodické zákruty a neobyčejný výběr polozapomenutých výrazů nebylo lehké se naučit, ale nic nedokáže mysl tak dobře otevřít přítomnosti bohů… A pokud jsou skutečně zesláblí lstí Zrádce, potřebuje slyšet cokoliv a vše, co se slyšet dá. Plameny se vzedmou. Vůně hořících bylin zaplní vzduch. V pozadí své meditující mysli Hela shledá, že si medvědobijec začal tiše pobrukovat spolu s její písní. Na krátký moment má dojem, že nevidí vůbec nic – že padl soumrak a všude je neproniknutelná tma. Poté spatří světlo. Lehké, nazelenalé a stěží patrné. Neslyší kroky, tak jak by si přála. Nezjeví se jí tvář, tak jak je tomu běžné. Avšak postupně na sebe světlo začne brát tvar. Čtyři téměř lidské postavy zahalené do mlhy a kouře stojí před ní. Ponejprve je nepoznává. Teprve po chvíli spatří tváře Bohů, tak jak je zná – avšak nyní spí nepřirozeným, mrtvolným spánkem. Jejich tváře jsou průzračné a vzdálené, zatímco když je vídala dříve, byly silné a zdravé, stejné jako tváře jejích soukmenovců. Nedostane se jí od nich jediného slova. A cítí, jak se z temnoty kolem krade beznaděj a panika. Tam, ve stínech a v nicotě, dlí Padlý a čeká na svou příležitost. Pomalu ukusuje ze životní síly svých bývalých bratří a sester, sám poháněn nesmírnou silou, pro kterou prodal sebe sama a to dobré, co v něm kdysi bylo. Avšak vědma nepropadne černým myšlenkám. Není to jen kvůli její vlastní síle, ale protože nad čtveřicí spících bohů se rozzáří páté světlo, jasnější než všechny ostatní. Zářící hvězda, která zaplní temnotu modrým světlem. Mýtina nabere své staré obrysy a zůstává pouze zjevení bohů spících ve stoje. Světlo nad nimi rovněž nabere podoby. Z temnoty se vynoří Otec sedící na zmrzlém trůně – zachmuřená tvář stejně živá jako vždy. Skrz ní je cítit neporazitelná síla Nejvyššího otce lidí. Snad se alespoň jeho Zrádcův jed ani netknul. Tvář divoká, přešlá mrazem, vous zaježený a prokvetlý ledovými vločkami. Oči jako dva nebozezy se silou věčně planoucích sluncí. Na hlavě mohutná přiblice, v ruce obrovitá sekera, o kterou se bůh opírá. Druhá ruka spočívá na opěradle trůnu, který splývá s horou, na které přebývá. Celou její existenci zaplní mocný hlas. Helo, dcero má, neděs se mých spících bratří! Neb moudrost má a moc v tvém srdci dlí, sílu třímáš, opět vzbudit je. Tak zní sudba tvá. Bůh se předkloní a oči projedou skrz na skrz Helou, jak se na ní Nejvyšší otec dívá. Já, Arun, nikdy nespím a Padlý dotknout se mě nedokáže, dokud žije jeden smrtelník, který nezapoměl. Volala jsi, a já odpověděl, jediný bdící, tedy tázej se! Podezřívavost Letitia Zatímco jednání v hlavním stanu pokračuje, Letitia se začne přesouvat po jeho obvodu, aby mohla v případě nutnosti zasáhnout… a aby si třeba také poslechla ještě něco zajímavého. Ještě chvíli naslouchá, ale Gaston a Tirno se ponořili do byrokracie, které se Letitia vždy spíš vyhýbala – a jako šlechtična jí to také v pořádku procházelo. Zdá se jí, že Tirno protestuje proti vydání jakýchkoliv listin a Gaston se ho pokouší přesvědčit, ale mohli by také mluvit o účtování nákladů za zelnou polévku za poslední fiskální čtvrtletí. Orlozskij je dle všeho z této debaty vyjmut, protože už ho neslyší se do ní jakkoliv vkládat. Už pomalu přestává vnímat, když rozhovor nabere konkrétnější obrátky. „Dovolte mi, zeptat se přímo, pane Korrele,“ slyší Tirna. „Vy potřebujete ty listiny pro svůj osobní účel, že? Nejedná se o žádné účtování ani nic podobného – nic z toho nebylo za posledních pár měsíců práce potřeba…“ Následuje dlouhá pomlka. „Myslel jsem, že už jsme o tomto mluvili, pane Tirno. Autoritu tu třímám já – já rozhoduji o tom, jaké dokumenty mi vydáte a jaké ne, vy můžete pouze doporučit postup na základě vlastních informací.“ Na toto zatlačení reaguje Tirno pohotově. „Za předpokladu, že skutečně máte autoritu, pane Korrele. Pořád nemám žádnou průvodní zprávu podepsanou někým, komu mohu důvěřovat…“ Poté uslyší Gastona zasyčet: „Mě můžete důvěřovat! Měli jsme dohodu, Markusi…“ V tom okamžiku si uvědomí, že jí někdo pozoruje. Za zády se jí ozve drsný, chraplavý hlas Kelheima. Šeptá, takže je nejspíš uvnitř stanu neuslyší… Na seveřana se umí pohybovat zatraceně tiše. A podle všeho už chvíli poslouchá. „Hm? A co to bylo za dohodu, slečno Delio, co? Copak víte o tomhle podniku? Nechtěl byste se podělit?“ Zdá se, že napětí v táboře je poněkud vyšší, než očekávala… není jediná, kdo špehuje na Tirna a Gastona... „Mě se tohle ani trochu nelíbí – vy a ten váš Gaston vypadáte, že chcete shrábnout výhru a zmizet, dřív než začne hrát drsná severská muzika… nikdo nemá rád krysy, obzvlášť ne ve Společnosti.“ Hledí na ní otevřeně nepřátelsky a velmi podezíravě, ale čistě formálně jí ještě nijak nenapadl a ani jí nezačal vyhrožovat. A ona rovněž nedělá nic zakázaného… avšak nedá se říct, že by na zjevení mohutného severského žoldáka nebylo nic výhružného. Navíc lidé už se dostali do mnohem horších problémů kvůli mnohem drobnějším podezřením… Dlouhé hledání Freya Oba dva žoldáci vypadají při rázném doporučení Freyi velmi rozčarovaně a zklamaně. Obzvlášť Arlo si povzdechne před vidinou dalšího klopýtání napříč lesy. Avšak nakonec Isa pokrčí rameny a podívá se na slunce: „No jo no, na zábavu už je pozdě. Jak myslíš, Freyo, já bych tak mírná nebyla, ale je pravda, že jestli se tu budem muset proplétat zas s tím učencem nebo tím vaším kouzelným dědulou, chtělo by to, aby nebyla Společnost jak roj rozzuřených vos.“ Arlo nic neřekne, ale protiargument nepodá. Mlčky mu nezbývá než souhlasit. Rozhodnou se žádnou větší akci nerozjíždět a Isa to uzavře pár slovy: „Dobře. Sejdeme se zas tady, pod tímhle dubem s výhledem na tábor, tak hodinu před setměním a uvidíme, na co přijdeme.“ Naštěstí jsou žoldáci rozumní a mohla se s nimi domluvit. Teď má volnou ruku, protože trojice se rozejde, každý trochu jiným směrem, aby pořádně prohledali okolí tábora. Freya samotná si přirozeně nenápadně vybere oblast, kde posledně našla Elka. Je ale možné, že poté, co ho tak snadno objevila, změnil desátník pozici, aby si mohl být jistější. Kdoví, jestli ho také nějaká jiná práce nebo nějaká hlídka nedonutila přesunout se docela jinam. Nezbývá než hledat jehlu v kupce sena. Naštěstí se s Elkem dobře znají a stihli se alespoň trochu domluvit, takže Freya nejde úplně naslepo. To si alespoň říká celou dobu, co desátníka hledá. Nejprve si prohlédla svah z větší dálky, aby mohla zkusit uhodnout, kde by se ostrostřelec mohl šikovně ukrýt. Poté si všechna místa, která jí napadla, pozorně prošla. Jenže není jisté, zdali jí desátník očekává tak brzo. Je možné, že se rozhodl se na chvíli prospat, zvlášť pokud má hlídat i přes noc, a v tom případě se určitě zašil do křovisek tak dokonale, že ho bude velmi těžké najít. Po přibližně hodině marného hledání a zhodnocení situace není vůbec jisté, zdali desátníka vůbec najde. Zatímco zamyšleně klečí u několika starých stop, překvapeně si uvědomí, že to, co pokládala za hromádku trusu nějakého zvířete, je ve skutečnosti vyplivnutá trocha žvýkacího tabáku… což je přesně ten odporný návyk, ke kterému se Elko obrací ve chvíli, kdy mu hlídka delší dobu nedovolí alespoň na chvíli si zapálit. Netrvá to dlouho a díky této stopě se na ní štěstěna usměje a podaří se jí s desátníkem shledat. Jak tušila, skryl se proto, aby se na chvíli vyspal a zrovna mířil opět na další strážní pozici, když ho našla. Když se opatrně pozdraví tak, aby jeden druhého nezabili, vyvalí na ní desátník oči: „Co ty tady? Já myslel, že mizíš na druhou stranu údolí?“ Mají trochu času na to, si pořádně promluvit – a to by konečně mohlo přihrát jejich podniku nějaký pokrok.

Hela - 04. září 2020 21:51

Sudba Můj hlas se postupně vytrácí do tichého pobrukování, které souzní spolu se Sigvarovým hlasem. Svět zahalí tma a já se propadnu do ticha. Z počátku nevidím vůbec nic. Až teprve po chvíli se přede mnou objeví nazelenalé světlo, které pomalu sílí. Postupně se ze světla vyloupnou čtyři postavy. Poznávám je, ale jejich podoba mě vyděsí. Bohové, jak jsem je ve svých vizích vídala já, byli silní a nezlomní. Tihle nejsou mrtví, ale života v nich mnoho nezbylo. Neměla jsem tušení, že Zrádce už tolik zesílil. Nezbývá nám mnoho času. Pocítím bodnutí chladu. Zrádce se ode mne tentokrát drží dál, ale vím, že tam je. Každou uplynulou hodinou je silnější a silnější.Nechci si ani představovat, co by následovalo, pokud by skutečně vyhrál. I v té největší temnotě však může zahořet plamen naděje. Ten, který se rozzáří nyní, je mnohem mocnější než Padlý. Páté světlo vrátí světu barvy a já se opět ocitnu na klidné lesní mýtině. Spící bohové nezmizeli, nad nimi však nyní spatřím Nejvyššího Otce. Srdce mi poskočí radostí. Alespoň on je stále neporažen. Arunův hlas mě celou rozechvěje, avšak do mého srdce navrátí radost. Arun stále věří, že jsem schopna Zrádce porazit, a já udělám vše, co je v mých silách, aby se tak stalo. Uctivě sklopím hlavu, než opět zvednu zrak k ledovému trůnu. Nejvyšší Otče, skláním se před tebou, a žádám radu. Má cesta se blíží svému konci, shromáždila jsem věrné bojovníky, kteří vyženou cizáky z končin, které náleží pouze bohům. Avšak jsem na vážkách. Bojím se, že nemáme dost sil, bojím se, že jsem odmítla pomoc někoho, kdo, sic není zdejší, přišel do těchto krajů s dobrými úmysly. Ukaž mi cestu. Řekni mi, jak probudit bohy z jejich spánku.

Letitia - 05. září 2020 13:12

Další na výzvědách Tirno odolává jak se na úředníka sluší. Nevěřím ale, že mu to vydrží dlouho. Korrel je také schopný a ví že nemáme času nazbyt. Možná to nebude dnes, ale jistě se dostaneme k tomu co potřebujeme. Samotnou by mě zajímalo co je to za dohodu. CO mu slíbil a jak to hodlá dodržet, ale k tomu se již díky vyrušení nedostanu. Ruka se mi pohne směrem k bandalíru s pistolí, ale nakonec jí nechám položenou jenom na opasku poblíž a ostražitě si nortimberce měřím očima. Podezřívavý je tedy pořádně. "Nebo se vám snažíme zachránit vaše zadky," odpovím mu stejně tiše. "Zdá se, že jsme dorazili právě na poslední chvíli. Prospektor má již všechno co potřebuje a brzy začne ohňostroj a kdo ví co se pak přihodí. Tirnovi ani Doresgrückovi se nedá příliš věřit. Vy to víte, já to vím a to z nás dělá, když už ne spojence tak alespoň někoho se společnými zájmy, ne?" Ano je totiž Společnost a Společnost." Naznačím mu, že ne vždy je všechno tak jak by se mohlo zdát. "Já toho příliš prozradit nesmím a stejně nevím všechno, ale třeba spolu můžeme nějaké informace vyměnit? Jenom čistě mezi námi?" nabídnu mu malý obchod.

Freya - 05. září 2020 21:14

Znovu u Elka Jsem ráda, že se mi oba žoldáky nakonec podaří poněkud zkrotit, i když je vidět, že by rádi nějakou akci a jen opatrné výzvědy jim nejsou moc po chuti. Rozejdeme se a já mám konečně čas najít Elka. Jen doufám, že ti dva vážně nebudou nic vyvádět. Další problémy jsou to poslední, co teď potřebujeme. Když už si myslím, že návrat byl zbytečný a já Elka nejspíš nenajdu, blýskne se na lepší časy. "No sláva," oddechnu si nahlas, když ho konečně najdu. "Jo, povedlo se mi to zaonačit tak, že sme se zase na chvíli vrátili. Mám tu s sebou ještě dva žoldáky, jen doufám, že nevyvedou žádnou pitomost a my máme konečně chvíli čas si snad nerušeně popovídat. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu mám konečně nějakou spřízněnou duši." V rychlosti pak Elkovi vypovím, co všechno se událo od doby, kdy jsme se neviděli. "No, takže v táboře na nás čeká stařec, co mi tvrdí, že sme prakticky stáli před dveřma, že je mým osudem to najít, ale dveře otevřou jen bohové. A pak ne méně poblázněnej učenec, co furt něco počítá, ale odmítá se s námi víceméně bavit, protože nejsme se všemi kamarádi a bráníme sebe i jeho," na chvíli se odmlčím. "Upřímně řečeno nevím moc, jak dál. Rozhodně nehodlám ani teď začít věřit na nějaké nesmysly. Ač je ten stařík prazvláštní a ví věci, které by vědět snad ani neměl. Učenec je asi na správně cestě, ale těžko říci, zda z něj něco kloudného vypadne, konečně domluvím a kouknu na Elka, co mi k tomu všemu poví on. Jak se jim vůbec podařilo sem dostat a zda-li se jim povedlo dostat k něčemu, co by nám mohlo pomoci dostat se dál.

Arun - 06. září 2020 21:38

Věštba Nejvyššího otce Hela Nejvyšší otec naslouchá slovům vědmy, která ho zavolala. Opře se vzad, když Hela domluví. Zdá se rozvažující. Jeho zjevení je čím dál jasnější – nyní už Hela téměř vidí zasněžený vrcholek, na kterém vševidoucí slepec přebývá. Podle chladu, který pocítila, by i řekla, že se najednou ocitla na špičce jedné z nejvyšší hor Varldbergen. Opět zazní hromový hlas, zatímco pod zjevenou skálou se hromadí bouřkové mraky Viděl jsem! Dobře činila ses, vědmo Helo, neobávej se neočekávaného, neb vše prozradí se tvým očím v ten pravý čas. Tato slova v sobě nesou tu stejnou hádanku, kterou často Hela pocítila, když musela hovořit s Bohy. S Arunem samotným mnohokrát nehovořila, protože vševidoucí Otec ví o všech jejích starostech a výzvách, kterým čelí. Sám mnoho z nich před ní dal. Pokud by dle jeho vůle potřebovala radu, dal by tu radu on sám bez zavolání. Toto je však stěží běžná každodenní sitauce. Většinou, alespoň z jejích předchozích zkušeností a ze slov její babičky, bývá srozumitelnější, než jeho bratři. Má možnost to posoudit v jeho dalších slovech, která brzy opět zahřmí napříč skutečností. K bdělosti Bohů, jen moc, kterou smrtelníkům uložili jsme, pod kámen, do skály a za strážce ukryli, ta část otrávena jest, ta část vyléčena musí být, sama sebou a dobrou vůlí! Už druhého proroctví se Hele dostalo a tato slovo se zdají být trochu srozumitelnější, než například hádanky Malvíry. I tak nemluví božstvo zcela jasně a bude to její zkouškou, zdali odpovědi na své otázky rozklíčuje. Nejvyšší Otec však zdaleka ještě nedomluvil. Opět zahřmí hlas nad horou: A k smrtelným svým, poslyš radu mou! Varuj se zbrklosti té, jenž odešla a vrátila se zas! Důvěřuj beránkovi v kůži dračí, přichází-li s květinou rodu mého! Neb nejsou tito jediní mí bratři, kteří ještě vládnou mezi smrtelnými. Neopomeň sudbu svou, která k Dědictví se váže, nezaslep se světským sporem pod horou, když pod vrcholem zazáří blesk a hrom! Domluví. Mohutná postava zamrzlého obra ustrne. Jeho tvář je jako soha a přeci je v ní nebývalý život a síla. Hela má stále čas Boha se tázat na objasnění, ale Arun většinou promluví jen to, co považuje za vhodné. Mluvit a poslouchat Letitia Když Letitia domluví, Kelheim se netváří o nic více přesvědčený. Ba dokonce vypadá ještě podezřívavější. Seveřan si všiml, že se natáhla po zbrani, ale to jí dozajista nemá za zlé, zvlášť když ruku spustila – v téhle době a na tomhle místě… Promluví i tak poměrně nepřátelsky: „To je přesně to, co by podrazák chtěl říct. Mě je úplně jedno, co chce Doresgrück nebo Tirno – a tenhle ohňostroj rozjedem, to si pište, ale vy a ten vás pitomej úředníček z toho nebudete mít ani penci.“ Teď už přešel k otevřeným urážkám. Rozhodně to nevypadá, že by se k ní plánoval přidávat. „V týhle divočině už je to dávno každej sám za sebe. Doresgrück to ví – a pokud to neví ten váš Korrel, tak byste vy měla zachraňovat zadek sama sobě.“ Zatímco on šeptá, Letitia z části stále poslouchá dění ve stanu – když už našla něco zajímavého, mohla by zkusit vyslechnout něco víc. Tam se rozhovor posunul zas dál. „…nebude k ničemu,“ říká zrovna Tirno. Proti tomu uslyší hlasitěji zvolat Gastona. „Samozřejmě, že bude! Jen se nebojte! Ti panáci z Ligy by tu nečmuchali jen tak, kdyby to k ničemu nebylo.“ „A víte vy, k čemu to je?“ „Samozřejmě!“ zazní vcelku přesvědčivá odpověď, ale Gaston jako úředník Společnosti dozajista umí poměrně dobře hrát i se špatnými kartami. Kelheim mezitím udělá výhružný krok vpřed. Stále nemá ruce na zbraních, ale rozhodně nevypadá přátelsky: „A vy? Víte, vo co tady jde? Já vim, kde to je a jak to dostat – a vy vypadáte, že víte, vodkud vítr fouká. Bejt váma, vysypu všechno a doufám, že vám někdo ten zadek zachrání, než bude moc pozdě. Dokud se daj věci vyřešit po dobrym… my se toho všeho nakonec taky domáknem.“ Zdá se, že špatnou ruku rozdali nejen Gastonovi, ale i jí – a otázka teď zní, kdo bude blufovat a kdo položí… Víc hlav víc ví Freya Oba staří přátelé se usadí v krytu menšího mlází a šeptem se pustí do hovoru. Desátník si všechno, s čím Freya přišla, pečlivě a trpělivě vyslechne. Nakonec pokýve hlavou. „No, je to zapeklitej voříšek, jen co je pravda. Společnost určitě hledá to samý, co Liga a my. Všecko to smrdí nějakym okultismem. Vykrást Celestiosnkou banku by bylo jednodušší,“ prohodí pobaveně. Pak se ale pořádně zamyslí, a zatímco si rozmýšlí nějakou radu, pustí hubu na volnoběh o tom, jak se sem dostal. „No, my sme dohodnutý s Mikha’ilem, že pokud Letitia pomůže Lize, pomůže von nám vodsud zmizet. Což o to, plán je to dobrej. Ale zmizet s prázdnou se mi nijak zvlášť nechce. Letitii stačí se dostat zpátky a bude za vodou – ale já budu zase tam, kde sem začal… jenom chudej voják bez práce.“ Moc jí toho nepověděl, ale z desátníka je někdy těžké dostat souvislé vyprávění, když zrovna nejde o vojenskou zprávu – má tendeci se zapovídat. Možná, že je to i podvědomý obranný reflex. Většinou je lepší o sobě moc neprozradit, ať už se člověk baví s kýmkoliv. Projede si rukou několikadenní strniště a zamyšleně zamručí. „No, zkrátka, jestli už víš, kde to je, tak se dovnitř nějak musí dostat. Teďkom jde jen vo to, tam bejt první, nebo mít plán, až to někdo votevře před náma. Jako, jestli je to jen nějaká skála, tak toho s krumpáčem moc nezmůžem.“ Pak se projeví jeho vojenský mozek, protože si začne dávat dohromady jeden kousek k druhému. „Hele, v tom táboře Společnosti bylo fakt dost střelnýho prachu – jakože dost na to, aby ten jejich regiment moh střílet celej měsíc. Já bych řek, že voni to fakt plánujou vyhodit do povětří. A naproti tomu Liga nic takovýho nemá – ale ve znalostech určitě nebudou vo moc pozadu. Takže Liga musí vědět, jak se dostat dovnitř a Společnost ne.“ Nemá žádné důkazy a jenom si tak víceméně vymýšlí… ale zase právě teď je s informacemi od Freyi docela dobře informovaný. I tak se to zdá celé přitažené za vlasy a to desátník ještě ani neskončil: „A třeba chtěj vyprovokovat místní k útoku, aby si je hezky zpacifikovali, než to zkusej vodpálit. Ale je to teda pěkně divokej plán. Já vim, že je to asi blbost, ale jen tak mě to napadlo. Ideálně by to chtělo zjistit, co chce ten váš učenec a co chce ta Společnost a pak se do těch plánů my dva vrazíme jak páčidlo.“ Nakonec zavrtí hlavou, semkne rty a vomluvně si povzdychne: „Já vim, že sem asi moc nepřispěl, ale je to tvrdej oříšek, tahle situace. Můžem se maximálně dohodnout, že jestli cokoliv vypukne, tak se tam někde nahoře, kde ste to našli, sejdem – protože jestli se tady strhne boj, něco mi říká, že to bude každej sám za sebe tak jako tak.“

Hela - 06. září 2020 22:01

Věštba Nejvyššího otce Cítím, jak mi na pažích naskočila husí kůže. Stejně jako minule, i nyní jasně cítím sněhové vločky, dopadající na mou tvář. Vidina Otce je navíc čím dál jasnější. Jen mě to utvrzuje v tom, že jeho síly se nijak nezmenšily. Naděje mě opět pozvedne na mysli. Pokud mé kroky stráží sám nejvyšší z bohů, nemohu prohrát. I v Otcových slovech najdu tolik hledané ujištění, přesto, že jsou stále dost nejasná. Zahřmí další slova a já si pomalu tvořím obrázek. Avšak nejsem si jistá, zdali jsem schopna toho, o čem otec hovoří. Se Strážcem jsem se už setkala, ale za bránu, kterou střeží, se já nedostanu. Ani si nemyslím, že bych tam kdy měla vstoupit. To není místo určené smrtelníkům. Snad mi jeho další slova trochu pomohou prohlédnout mlhou proroctví. Nebyli by to bohové, kdyby hovořili jasně. "... jenž odešla a vrátila se zas," Co to znamená? Beránek však musí být Elfstan, alespoň v tom naleznu útěchu. O dalších slovech budu muset hloubat. Možná, že Sigvar něco zaslechl, možná, že mu některá slova budou jasnější, než mě. Vidina nekončí, avšak Nejvyšší Otec se, na svém trůnu, zahalí do mlčení. Možná by mi ještě odpověděl, pokud bych se otázala. Okamžik váhám, ale nakonec se rozhodnu využít příležitost. Ničím horším, než mlčením, mě snad bůh, za mou drzost nepočastuje. Děkuji za Tvá slova, Nejvyšší Otče. Poraď mi prosím, jak obelstít nepřítele. Nechci zbytečně ohrozit životy svých bratrů a sester. Nechci zkropit posvátnou půdu krví těch, kteří tě milují.

Freya - 07. září 2020 21:38

Porada "Všichni, co sou tady určitě hledaj to samý a všichni se moc snaží, aby to našli první," podotknu jen tiše a poslouchám Elka dál. "No, tak se budem snažit, abychom odsud s holým zadkem neodešli, já se tedy rozhodně jen tak nenechám." "Ne, na hrubou sílu bych vůbec moc nesázela," vrtím hlavou, když zmíní krumpáč. "Tak jednoduchý to nebude." "Pokud to někdo bude chtít vyhodit do povětří, tak to taky může být konečná. Tam, kde sme dneska stáli to zrovna dvakrát stabilní nebylo. Čert ví na co ten střelnej prach taky maj. A pokud by Liga skutečně věděla, jak se dostat dovnitř, pak sme na správný straně. Mohli bychom zkusit vzít ke vchodu Christophera, třeba by si nějak poradil. Ale pokud by oni věděli, jak se dostat dovnitř, pak by klíčů muselo být víc nebo by tohle muselo být něco jiného," přemýšlím nahlas a poukážu na svůj medailon. "To už je trochu moc komplikovaný, ne?" vrtím hlavou nad Elkovými dedukcemi. "Ale zjistit, nač se chystá Společnost a co ví učenec by vskutku nebylo od věci. Se Společností by nám ale snad trochu mohla pomoct ta tvoje kaprálka, ne? A Christopher, to bude ještě kapitola sama o sobě, ale snad bude aspoň trochu spolupracovat." "No, vzhledem k tomu, že jdou všichni po jednom se klidně asi něco semlít může, ale tou dobou, bych už ráda byla někde za kopečkama, ale to jen jen zbožné přání, trochu si povzdechnu. "No, chtělo by to každopádně něco vytáhnout z kaprálky. To bude nejspíš na tobě. Bylo by fajn, kdyby se ti to podařilo ještě dřív, než se případně potká se zbytkem mých spolenčíků. Já se pokusím pohnout s učencem a uvidíme, jestli nám to dá něco dohromady. Nic lepšího mne teď nenapadá." Kouknu po něm a čekám, jestli jej ještě něco napadne.

Letitia - 08. září 2020 08:48

V rozepři se seveřanem "Hmm," zabručím, "tak se mi zdá jako kdybyste snad chtěl říct, že hodláte podrazit Společnost a Doresgrücka. To mi nepřijde zrovna moudré. Ten chlap rozhodně neodpouští a dokáže mít trpělivost pavouka a ten jeho hrdlořez Polamek udělá všechno co mu řekne. Ale možná to jenom špatně chápu. Vy Nortimberci, jste přeci čestní a loajální. Tak mi to bylo vždy řečeno." Dovolím si malý úsměv když tohle říkám. Je mi jasné, že on patří do zcela jiné sorty lidí, ale třeba ho to trochu popíchne. "Já to nechám být, ale možná by bylo lepší takhle nehovořit. Ostatní by nemuseli mít takové pochopení, jestli víte jak to myslím," a tohle je zase výhrůžka z mé strany. Jestli se Doresgrücka nebojí, budiž, ale zkusila jsem to. Stačí když mi jenom na chvíli půjde z cesty. Nemám v plánu jim brát ten jejich poklad po kterém všichni touží i když to oni neví, ale říci jim to nemohu, protože by to mohlo vypadat divně. "Pokud je to všechno co jste chtěl, tak dobrou noc," rozloučím se s ním a dál stojím na místě u stanu a čekám na Gastona.

Arun - 08. září 2020 21:30

Vidina vědmy Hela Když vznese vědma Hela svůj dotaz k zamrzlému stolci na vrcholu hory, ve vichřici se rozhostí až strašlivé ticho. Veliký bůh se předpokloní. Opře se o svou sekeru a přísně se zahledí do její tváře. Hela, vychovávaná tak, jak byla, a vědoma si zkoušky, před kterou stojí, neuhne ani na moment. Poté se stane něco, co snad Hela neslyšela v žádné báji či písni. Slepý vševidoucí, Otec Severu, nejvyšší z Bohů, se na ní, pouhou a neslavnou smrtelnici, potěšeně usměje. Jsi smělá, vědmo Helo, tak jak má vědma být! Je to jen krátký moment. Úsměv se opět ztratí, Bůh se zvrátí zpět. Kolem jeho nohou zapraští tisíciletý led, ale brzy se vše zas ustálí a uklidní. Nakonec se Hele skutečně dostane odpovědi, poté, co jí božstvo dlouho a pečlivě váží. Ještě jednou zahřmí nejmohutnější hlas, který kdy nad horami zněl: Lest, trik a klam, to zrada je, tam stěží vidět je víc než stín. Však dopadne-li hněv synů a dcer, když obrátí na sebe se ztracenci a zrádci, skrz oheň jejich, a touhu rouhačskou, pak zemře jen ten, kdo hrdinsky padnout má, pro věčný svůj klid na veliké Planině. Na moment je ticho. Obočí Aruna se zamračí, než začne hromobytí na novo, silnější než kdy dřív: Nebudeš čekat dlouho, než padnou nože do zad, neb Zrádce svým jen zradu daruje! V posledních slovech zazní skutečný božský hněv. Projede celou duší vědmy a zamrazí jí až do morku kostí. Snad pokud by se proti ní všechno zlo spiklo a zmařilo by její dílo, povstal by Arun ze zamrzlého stolce a rozpoutal by bouři tak strašlivou, že by svět neznal nic než sníh až do dalšího věku jiných lidí. Cítí, že síla bylin slábne a vidina se vytrácí. Ozvěny hlasu Aruna jí stále zní v uších… začíná mít však pocit, že pomalu přechází v pobrukování medvědobijce, uklidňující a hluboké. Nápady desátníka Freya Desátník poslouchá a přikyvuje, zatímco Freya mluví. Když mu trochu přizemní nápady, na které svou bůhvíjakou dedukcí přišel, jen pokrčí rameny. „No co, no, kdoví, jak to vlastně je. Jen mě to tak napadlo.“ Ale jeho podivná poddůstojnická mysl ještě tak docela hotová s nápady není. Přijde i s odpovědí na to, jak by Liga mohla najít k pokladu cestu: „Víš, jak to je se zámkama. To, že je jedinej klíč, neznamená, že se do pokladny nedostaneš s paklíčem nebo s páčidlem nebo s tak něčím. No a jasně, v tomhle přirovnání se to hodí i k tomu střelnýmu prachu, protože když by někdo tu pokladničku vyhodil do povětří, moc by si ty prachy neužil.“ Potom si povzdechne a přejede si rukou po šíji, zatímco se kouká k zamračené a tmavnoucí oboze. „Já mám stejnak pocit, že to nakonec bouchne. Teda, nemyslim ten prach… myslim celou tuhle aféru. Už je tu moc lidí. Moc věcí se tu děje. Dej na mě, nakonec dojde na krev.“ Ale nebyl by to desátník, kdyby z těch starostí nepřešel rovnou do úšklebku. „Ale tam, kde se bojuje, se většinou pokladny moc nehlídaj. No a kdo říká, že musíme vodejít s pokladem zpod hory? Z něčeho Společnost musí bejt placená a i menší truhla zlata člověka dostane daleko.“ Nakonec už dojde i přímo na to, co můžou udělat právě teď. Není toho ani zdaleka tolik, kolik by si jeden mohl přát, ale je to pořád lepší, než sedět se založenýma rukama a sledovat poklad odcházet opačným směrem. „Zkusím z kaprálky něco vytáhnout. Myslím, že to půjde. Vona je docela rozumná a dá se s ní mluvit. Možná bysme jí mohli i vzít do party na rovinu, ale kdoví, nejni jako my. Jen mě tak napadlo, že mám dojem, že jí taky jde jen vo to se odsud dostat a možná si při tom přivydělat.“ To téma uzavře mávnutím ruky, ale ještě není u konce s informacemi. „Ještě sem chtěl dodat, že už ten tábor Společnosti pozoruju nějakou dobu. Nějaký lidi furt choděj k hoře – je jich docela dost. Nevim kam mířej. Možná, že stavěj nějakej základní tábor, aby se mohli zkusit vyšplhat vejš. Kdoví. No a kolem tábora je dost hustá síť dost nebezpečnejch hlídek. Zálesáci, co se naučili střílet pytlačením zvěřiny… a odstřelováním myslivců. Maj vostrý voči a uměj se dobře schovat. Tak si dávej bacha.“ Není to moc, ale je dobré, že si spolu mohli promluvit. Už se probíjí divočinou dost dlouho jen s lidmi, kterým přeci jen nemůže tak docela důvěřovat… Hrozby a starosti Letitia Kelheima si svými slovy Letitia rozhodně nezískala. Naopak, jeho pohled se zúžil a on jen pomalu zavrtěl hlavou, ruce založené na prsou. „Nemáte nejmenší páru, o co tady jde. Vaše smůla, ale dřív nebo pozdějc vám to dojde.“ Po jejích poznámkách v něm jeho krev přeci jen vzkypí. Udělá krok dopředu a ukáže na ní prstem. „Však uvidíme, kdo budou vítězové a kdo poražený. A pak si vás za ty vaše zatracený kecy najdu – a uvidíme, že vy všichni Celestionci nakonec škemráte úplně stejně.“ Obrátí se a bez pozdravu nebo dalšího slova se ztratí do tmy tábora. Když se Letitia obrátí ke stanu, zjistí, že tou dobou už úředníci domluvili. Uviděla Gastona, který vyšel do tmy a snad ještě spatřil mizející záda mohutného seveřana. Mrkl při tom na Letitii a tiše se zeptal: „Potíže? Měl jsem dojem, že jsem venku něco slyšel.“ Pokrčí rameny a obrátí se k jejich stanu. „No, nemusí to bejt nutně na škodu. Čím víc chaosu, tím víc tlaku na Tirna. Je to tvrdohlavý mezek. Divím se, že mu Kelheim ještě nezakroutil krkem. Za to Orlozskij se zdá trochu méně sebevědomý. Hádám, že to je vaše dílo.“ Dojdou až k místu, kde je ticho a kde mohou mluvit zcela bez obalu. Je noc a okolní stany jsou temné. I tak si ale dávají pozor. „Nějaké další novinky? Podařilo se mi zjistit, že se tady věci pohybují docela rychlým tempem. Nemáme moc času na to, to uzavřít a zmizet. Navíc mám nepříjemný pocit, že Tirno ví něco, co by vědět neměl.“ Rozhlédne se po temném táboře. Na moment se zdá bývalý úředník zasněný a promluví trochu zastřeně, jako by se jeho mysl toulala někde jinde. „Už to brzo bude, ať už je to cokoliv. Tady už držej moc jiný síly. Tenhle projekt teď jede svou vlastní setrvačností a jen ďábel sám ví, kde se ta setrvačnost bere.“ Ohlédne se na kaprálku. „Necítíte to taky?“

Hela - 08. září 2020 22:21

Vidina vědmy Ticho, které po mém dotazu nastane, je snad mrazivější, než nejledovější vichr z hor. Strnule sleduji, jak se Otec na svém trůně pohnul, jak se klání ke mně. Na tváři se mi nepohne jediný sval. Vím, že jsem troufalá, doprošovat se rad nesmrtelného. Úsměv na Arunově tváři mě však zcela odzbrojí. Ayla nevychovala žádného zbabělce. Nocí znovu zazní Arunův hlas a já pocítím stud nad tím, že jsem kdy vůbec pomýšlela na to, vyzrát na cizáky lstí. Lest a klam, toť zbraně Zrádcovy. Slovy Nejvyššího Otce mi dodávají naději, do unavených končetin vlévají sílu a do srdce radost. Stačí jen vyčkat na správný okamžik a poté se s našimi nepřáteli střetneme tváří v tvář. Vidina se vytrácí a Arunův hlas, v mých uších, nahrazuje něco jiného. Sigvarovo tiché pobrukování. Otevřu oči, i když teprve nyní mi dochází, že jsem je měla po celou dobu zavřené. Paloukem stále voní bylinky, ale jejich magická síla již odezněla. Zhluboka se nadechnu a přes skomírající plameny pohlédnu na medvědobijce. "Viděl jsi ho také? Viděl jsi Otce?" Hlas mám ochraptělý vzrušením.

Freya - 09. září 2020 21:07

Porada "No, to je taky pravda," přikyvuji v zamšlení Elkovi. "Tak jen musíme doufat, že ten klíč stihneme použít dřív, než nám někdo odpálí dveře, který otvírá." "Jestli se tu nakonec vážně něco semele a připletou se k tomu ještě místní, nebude to pěkný. Když půjde vo krk bude asi lepší něco než nic, ale přeci jen bych ráda nakonec odešla s tím, pro co jsme sem původně přišli." Když zmíní, že bychom do party mohli přibrat i kaprálku kouknu na něj s trochu povytaženým obočím a přemýšlím, jestli tuhle pitomost myslí vážně nebo si ze mě prostě jen střílí. "Nikoho dalšího se mi do toh celého zasvěcovat nehce. Čert ví jaký vlastní cíle tu ona sleduje a pak nevypadá na to, že by byla zrovan dvakrát nějak nezaopatřená. Tobě věřim. Nechci se bát, že mi rádoby parťák vrazí kudlu do zad, až to budu nejmíň čekat." Tím beru tento nápad za uzavřený. "No, budem si muset dávat pěkně bacha, začíná tu být docela horká půda pod nohama. Dám si pozor, dík. Doufám, že se zas brzy uvidíme a budeme o něco moudřejší. Kdyby vážně nakonec šlo do tuhýho, potkáme se nahoře nebo někde poblíž toho domnělého vchodu. Tak hodně štěstí," loučím se pomalu se svým parťákem a pomalu se chytám na odchod. Chvíli snad mám ještě na to, abych se mohla porozhlédnout kolem, než se budu muset vrátit za těma dvěma.

Letitia - 10. září 2020 09:02

S Gastonem v tichém koutku Na otázku zda mám něco společného s Orlozskijem přikývnu. Snad to k něčemu bude. Nyní jenom vymyslet co dál. Vylíhl se mi jeden nebo dva nápady a popravdě nejsou zrovna hodné šlechtičny a důstojníka, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Nakloním se k němu možná o něco více důvěrněji než by bylo vhodné, ale pokud by nás někdo viděl mohl by si myslet, že si jenom užíváme. Stejně si to polovina tábora už myslí. Navíc nás takhle nikdo neslyší když budeme mluvit potichu. "Kelheim je docela nepříjemný. Všechny nás podezřívá a bojí, že přijde o kořist. Skoro otevřeně vyhrožuje. Ví to vůbec Tirno? Jestli se ho bojí tak to můžeme navléknout tak, že mu bude usilovat o život a že ho dostaneme do bezpeční. Mám pocit, že ani nebudeme příliš daleko od pravdy. Vezmeme jeho, prospektora a všechno co potřebujeme a vytratíme se jak smrad," předestřu Gastonovi svůj plán. "Jenom nevím zda je vystrašený natolik aby se rozhodl opustit svou pozici. Jak na vás působil? ale možná když mu tam nad ránem vtrhneme a trochu vyděsíme mohl by to jít správným směrem. Jakmile ho jednou budeme mít v rukách tak se již nějak zařídíme." O tom co tu kutaj moc nevím a vlastně mě to ani moc nezajímá. Jediné co potřebuji je usvědčit Doresgrücka. Pokud si to vezmou tady ti žoldnéři nebo zdejší vesničané, nebo Liga je mi asi jedno. Jenom nevím jak to mají ostatní. Všichni dělají jako kdyby ta hora byla plná zlata. Nejvíc bych se nasmála kdyby se všichni honili jenom za přeludem a nic vzácného tu nebylo. No, ale zpátky k naší situaci. "Kdyby se Tirno odstranil pomohlo by nám to? Dokázal by ste popadnout co potřebujete a zmizet?" dám ještě jeden poněkud přímočařejší návrh. Nejsem na něj zrovna hrdá, ale příliš prostředků nemáme.

Arun - 10. září 2020 21:37

Ozvěny z hor Hela Vidina zmizí, Hela opět místo chladu špiček hor pocítí teplo dohořívajcího ohně. Když se vrátí i v myšlenkách, otevře oči a zeptá se Sigvara na to, co pocítil on. Medvědobijec pomalu zvedne hlavu. Ve tváři se mu zračí zamyšlení. Zavrtí hlavou. „Ne… nevím, co jsem viděl.“ Zaváhá jen na chvilku, ale poté naváže. „Viděl jsem… zlo. Něco temného, obcházelo mýtinu. Kvůli tobě.“ Teprve nyní si Hela uvědomí, že medvědobijec sedí rovně a hned u ruky má svůj lovecký oštěp. „Pak se zablesklo – od hor. Temnota zmizela. A já jsem slyšel hlas. Snad to byl Otec. Nevím, kdo jiný by dokázal mluvit tak jasně tam, kde slyšívám jen šepot. Ano, něco jsem slyšel.“ Dokonce i medvědobijec se zdá být tím zjevením ohromen. Sám chraplavě šeptá, když předkládá věty, které slyšel… a jak si Hela brzy uvědomí, může ho doplňovat. Neslyšel doslova to, co bylo řečeno jí. Ozvěny však donesly dost na to, aby mnohé vytušil. Netrvá to dlouho a vzájemným doplňováním mu Hela předá věštbu, kterou má ještě v tak čerstvé paměti. Sigvar sám pokyvuje hlavou při jejích slovech, jak si doplňuje ozvěny, které sám zaslechl. Když skončí, rozhostí se opět na mýtině těžké a složité ticho. „Já nejsem vidoucí, nevidím do těhlech věcí,“ zamumlá medvědobijec po chvíli. V pár větách jí vylíčí, co sám cítil a jak si to on vyložil: „V horách je něco zlýho. Cizáci musej pryč. Pak se uvidí. Třeba to odejde s nima.“ Povzdechne si. Uvolnil se, nyní když se Hela vědomím vrátila. Spokojený se však nezdá. Vlastně spíš naopak v něm vědma vidí zachmuřenost, kterou už dlouho nepocítila. „Bude bitva. Mám strach, že tvoje dílo bude nakonec jiný. Tvoje sudba. Osud tě očekává pod horou, ne na bojišti.“ Jeho tvář se zvedne a zahledí se zpříma do temnoty lesů. Opět v něm vidí rozhodnost a vůli, nyní však spojenou s jistým přesvědčením, které si nedovede vysvětlit. Snad se jemu vyjevilo něco, co ona neviděla. „Na mě už osud taky čeká. Stanou se velký věci.“ Společný podnik Freya Desátník při argumentech Freyi rychle ustoupí a hned je nápad s dalším důvěrníkem zamítnut. Elko nemůže mít vždycky dobré nápady a občas ho napadají hlouposti, i když mu to jindy pěkně pálí. „Jasný. Máš recht, jako vždycky. Ještě by z toho byly problémy. Kdoví, co je vlastně zač. Člověk vyjde líp, když věří radši jen svejm.“ Přitom si dovolí na svou bývalou seržantku vřele mrknout. Je to pravda – prošli spolu jednou dost ošklivou válkou a bezpočtem menších střetů. Viděli spolu umírat spoustu dobrých lidí kvůli hloupým rozhodnutím neschopných důstojníků… a naučili se tou tvrdou cestou, na koho se dá a nedá spolehnout. Je mezi nimi daleko tužší pouto, než jen společný podnik. Kdyby to osud nechtěl jinak, nejspíš by spolu táhli i dál a nebýt několika nešťastných náhod, nejspíš by se nerozdělili před těmi lety, kdy je příležitost a nutnost zavála každého jinam. „Budem muset počkat na příležitost. A ve správnej čas použít naše eso v rukávu – ten tvůj klíč,“ uzavře to Elko. „Už jsme na to byli hůř pro míň,“ dodá s úšklebkem. Oba se začnou zvedat, protože nemají celý den. Ale ještě si stisknou ruce a popřejí si navzájem štěstí, protože v téhle práci se snadno může stát, že už se dva nepotkají. Oba dva to dobře ví. Zažili si víc než dost na to, aby je tu a tam po nocích pronásledovali démoni bitev minulých. Vydají se opačný směrem. Desátník jde do kopce, aby si našel nějaké dobré pozorovací stanoviště, zatímco ona se obrátí k táboru, aby si prohlédla jeho okolí. Není ani potřeba mnoho průzkumu, aby se potvrdilo něco z toho, co už tušila. Tábor je dobře hlídaný a ti, kdo v něm šéfují, ví dobře, co jim v tomhle kraji hrozí. K táboru by se žádný místní nepozorovaně nedostal. Krom jednoduchého valu s kůly, který slouží spíš jako psychologická zábrana, si všimne hlavně hlídek po celém jeho okraji. V táboře je poměrně rušno, vrátila se do něj naprostá většina hlídek a výprav z okolí a z podhůří… Má možnost přiblížit se blíž a pokusit se zjistit něco o těch hlídkách v lese, před kterými jí varoval Elko. Všimla si několika skrytých míst, které by mohla zkusit obejít ze slepých stran – například mlází či křoviska a prohlubně… ale žádnou hlídku přímo nevidí. Ještě má trochu času, než jí budou očekávat Isa a Arlo, záleží na tom, jak moc se rozhodne riskovat a na co se pokusí zaměřit při pozorování tábora… Sundaváme rukavičky? Letitia Gaston poslouchá Letitii a přikyvuje. Když slyší o tom, jak se choval Kelheim, zamračí se. Povzdychne si a pokýve hlavou. „Možná, že jsem podcenil, jak je ten seveřan nebezpečný. Zajímalo by mě, co se děje v Celestionu… nedovedu si představit, že by Společnost tohle všechno dopustila. Možná, že je to jen vliv Doresgrücka, který ztrácí kontrolu.“ Co se týče jejího nápadu s útěkem spolu s dokumenty, prospektorem i Tirnem, Korrel zavrtí hlavou. „Začínám mít dojem, že v tom jede spolu s Doresgrückem. Že ho dokonce kryje. Neměl jsem o tom tušení. Nelíbí se mi to. Navíc se obávám s ohledem na to, co jste mi řekla o Kelheimovi, že pokud by zkusil utéct, s námi nebo bez nás, mohl by po něm Kelheim a jeho muži jít. Kdo se odsud dostane s těmi dokumenty a přežije až pod ochranu někoho, kdo ví, jak je použít, bude mít vystaráno… a podtrhne tu pomyslnou židli pod těmi, co se v tom všem vezou. Dokonce ani já bych nebyl úplně v bezpečí, i když jsem byl jen úředník. Proto chci dostat ty papíry jen já a já sám – s vaší pomocí, samozřejmě, ale vy jste přeci jen externí prvek, na vás tam žádná špína není, takže vás nikdo nemusí brát v potaz.“ Poslední větu dodává téměř mimochodem, pro uklidnění… a to i navzdory tomu, že na Letitii špína existuje a určití lidé na ní mají své páky… Potom přijde Letitia s plánem, který je smělejší. Odpovídá praktikám Společnosti. Když už nemůžete všechno udělat tiše a v rukavičkách, podpalte celý přístav, odpravte pár pohlávárů a zmizte dřív, než vás někdo chytí. Gaston pozvedne obočí, ale návrh ihned nezamítne. „Vlastně… vlastně to není tak špatný nápad. Jenže je to nebezpečný. Tenhle tábor, to je sud s prachem. Je tu spousta lidí, co začnou jednat, když si budou myslet, že jim někdo jde po krku nebo že jim chce někdo ukrást lup. Alespoň takový mám zatím dojem.“ Nespokojeně sykne, protože se mu koncept jednoduché vraždy podle všeho zalíbil. „Ale bylo by to jednoduché. I dostat se ven z tábora by mělo jít… jenže pokud by na to nakonec někdo přišel, ještě by po nás samotných někdo mohl jít. Jak říkám. Doresgrück musí mít nějakou jistotu, nějaké přátele… jinak by ten svůj podnik nerozjížděl. A není těžké dostat někoho na šibenici, když má na krku vraždu. Ale jako záložní plán je to dobré. Kdyby se věci začaly zhoršovat, zbavíme se ho, sebereme ty papíry, a zmizíme. A budem doufat, že na to nikdo nepřijde a že se těmi dokumenty kdyžtak očistíme.“ Pozvdechne si a zahledí se k temné linii stromů. „Jen doufám, že máme ještě čas. Dávejte pozor i na okolí, ano? Nechci, abych vyběhl z tábora jen proto, abych doběhl do náruče krvežíznivých barbarů.“

Hela - 10. září 2020 21:57

Ozvěny z hor Myslela jsem, že medbědobijec mohl spatřit alespoň stín té krásy, kterou jsem viděla já. Vždyť Arunova vidina byla tak jasná, měla jsem pocit, že kdybych natáhla ruku, mohla bych se ho dotknout. Když však zmíní zlo, zvážním. Mělo mě napadnout, že Arun nebude jediný, kdo uslyší mé volání. Zrádce je mi stále nablízku, k ohni se nepřiblížil, ale slídil kolem. Nejvyššího Otec ho však zapudil. I to mě utvrzuje v přesvědčení, že boj ještě neskončil, a stále je naděje. Medvědobijec neslyšel vše, ale slyšel mnoho. Sice nám to chvíli zabere, ale nakonec poskládáme, slovo po slově, věštbu, kterou vyřkl Arun. Jsem ráda, že pro jednou mohu s někým probrat. Obvykle jsem na nejasná slova bohů úplně sama. Nechám Sigvara chvíli v tichosti přemýšlet. Když však konečně promluví, necítím se o mnoho lépe. Jistě, upnula jsem se k tomu nejjednoduššímu, co se naskytlo. Když vyženeme cizáky, zlo se vytratí. Ale co když to tak nefunguje? Může tu být, kromě Zrádce, ještě něco jiného? Otřesu se, snad chladem, snad strachem. Jako kdyby mi náhle něco fouklo za krk. "Jak to myslíš? Proč bych neměla být na bojišti? A jaká je tvá role?" Chladný osten strachu pronikne až do mého srdce. Samozřejmě jsem od začátku počítala s tím, že tato cesta bude nebezpečná. Vím také, že někteří z těch horalů, kteří se nyní připravují v našem improvizovaném táboře, brzy zemřou. Teď mě však zachvátí obava právě o medvědobijce. Viděl snad něco, co jsem já nespatřila?

Letitia - 10. září 2020 22:41

Na hrubý pytel hrubá záplata "Rozumím, rozumím," přitakám. "Nejlepší by bylo kdyby ho odpravil rovnou Kelheim nebo někdo podobný. Nebo to ještě navlíknout tak, že by to udělali horalé, ale to ho musíme dostat ven a bez ochrany což asi jen tak nepůjde," přemýšlím jak by to šlo co nejlépe udělat. Mít ho v lese desátník by se o něj snadno postaral. Nebo ho zkusit zastřelit z dálky a rovnou v táboře? Také jedna z možností. Prozatím to nechám být a třeba mě ještě něco napadne. Teď ještě Gastonovi prozradím novinky, které jsem se od desátníka dozvěděla. "Byla jsem venku a vypadá to, že je tu klid. Zřejmě se nikomu nechce udělat ten první krok. Jinak se v okolí pohybuje Liga. Hodně blízko. Až tak, že došlo ke kontaktu a to přímo s Freyou, kterou si najali jako průvodce," vylíčím zhruba co mi bylo řečeno. "Nemá náhodou Tirno problém ještě s někým dalším než s Kelheimem? Neprozradil něco? Já zatím neměla moc čas mluvit s lidmi s tábora, tak nevím. Ale pokud by to byl někdo komu můžeme říci pár lží o tom jak se ho snaží Tirno napálit a poslat ho na něj, tak by to pomohlo," vrátím se ještě k tomu jak zdejšího úředníka dostat od válu. Trocha kořalky a správných slov a najednou má jeden nůž mezi žebry ani neví jak.

Freya - 11. září 2020 20:44

Znovu na výzvědech Rozloučíme se s Elkem, doufám jen, že to nebude na moc dlouho. Alespoň mám lepší pocit, že už na to nejsem sama a že mám někoho, s kým mohu vše probrat a že mám někoho, na koho se dá spolehnout. Uvidíme, jak moc nakonec bude kaprálka sdílná. Přibírat ovšem vážně nikoho nechci. Pomalu se vydám na obhlídku tábora Společnosti. Je fakt, že se tady zabydleli docela dobře, jen co je pravda. Jakoby se vážně chystali na to, že se tu nakonec něco semele. Že by ale chtěli záměrně vyvolat konflikt, to mi přijde vážně přitažené za vlasy. Prohlížím si okolí a dávám si pozor, abych se někomu náhodou nepřipletla do cesty. Oklikou se vracím k místu, kde se máme setkat s oběma žoldáky a pokukuji po místech, kde by mohla být nějaká skrytá hlídka, ke které bych se mohla zkusit trochu víc přiblížit. Moc riskovat se mi ale nechce. Svého hlavního cíle, setkat se s Elkem jsem už dosáhla a jsem spokojená. Uvidíme, s čím přijdou ti dva a třeba se mi ještě poštěstí na něco náhodou narazit.

Arun - 12. září 2020 21:11

Porada o potížistech Letitia Gaston vážně přikyvuje někdy dost drastickým návrhům Letitie. V Celestionu není nijak neobvyklé poštvat proti sobě různé konkurenty. Loupež a vražda je tam běžná obchodní praktika. Sever není o nic menší a o nic větší divočina… jen jiný druh. „Není to špatný nápad. Ale Kelheim bude o dost tvrdší oříšek. Je pozorný, zkušený a nebezpečný. Tirno se stěží umí bránit, tenhle seveřan je zkušený žoldák. Zajímalo by mě, na čí straně Kelheim vlastně stojí.“ Když mu řekne, že už průzkum provedla, vděčně pokýve hlavou a usměje se. Odpoví a stále mluví velmi tlumeně. Díky tomu si mohou dovolit hovořit otevřeněji. „To je dobrá zpráva. Mohli by se hodit. Prozatím uvidíme – jak říkám, raději bych se dostal až do Alesglas a tam uplatnil to, co získáme, pro co největší efekt…“ Pokyne jí do stanu – sice v něm nebudou moct mluvit s přímým přehledem na celé své okolí, avšak jejich postávání by mohlo přilákat nežadoucí pozornost. Na její otázky odpoví až vevnitř. Ani uvnitř stanu nezvyšuje hlas a mluví jen šeptem, aby je nebylo zvenčí slyšet… a pokud by někdo něco zaslechl… mohl by si to snad vyložit i jinak a dát jim pokoj. „Vytáhl jsem z něj ještě jednoho potížistu. Ptal jsem se na problémové členy v táboře. Předstírá, že Kelheim je pod kontrolou… ale zmínil jiného seveřana. Hedwin si říká, a Tirno ho podezírá, že buď špehuje nebo rozvrací práci. Od té doby co se objevil – bylo to s posledním příchodem nových lidí – se práce zpomalily a efektivita zhoršila.“ Pokrčí rameny. „Kdoví co je zač ten. Ale třeba je to nějaký konkurent Kelheima… nebo alespoň neutrální činitel. Pokud bychom mohli tyhle najaté hrdlořezy poštvat proti sobě, mohli bychom vytvořit ten správný chaos pro to, abychom mohli zmizet s tím, co potřebujeme.“ Pokýve zamyšleně hlavou, jak plán pomalu ale jistě rozvíjí. „A pokud tohle místo sledují i seveřané, mohli by nedlouho poté – a přitom až potom co my zmizíme – zaútočit. Srovnat to tady se zemí. Pokud nikdo nepřežije… nikdo po nás nebude moct jít. Zahlazení stop s využitím místních zdrojů.“ Ušklíbne se a s určitým vtipem dodá: „Mohl bych se jim za to odvděčit a zkusit ten jejich nevyhnutelný útok obhájit u autorit, aby potížisty nikdo nerozhnal. Trocha nestability v regionu se hodí vždycky.“ Už míří trochu dál, ale nevypadá, že by měl ve zvyku péct zvěřinu, co běhají po lese… snad spíš jen tak vtipkuje. Jeden tábor ze tří směrů Freya Po krátké obhlídce okolí tábora nakonec Freya chtě nechtě musí zámířit zpět. Všimla si několika míst, kde by mohla být ukrytá nějaká hlídka. Všechny z nich byly na přiblížení příliš riskantní, zvlášť ve spěchu. Vzhledem k tomu, že už nemá moc smysl pokoušet se rozjíždět nějakou opatrnější průzkumnou akci, pouze si prohlédne okolí. Seznámí se s ním, tak jak stihne. Schopnost zorientovat se kolem tábora se jí může hodit. Vyhlédne si i několik míst, která jsou obzvlášť zrádná nebo zapamatováníhodná. Takové detaily přijdou v užitku, například pokud by se ztratila v noci nebo byla pronásledována. Brzy poté dorazí na místo srazu s oběma žoldáky. Přišla první. Může využít chvíle na to, aby si trochu odpočinula a urovnala si v hlavě vše, co se dozvěděla. Netrvá to dlouho a objeví se Isa. Kývne jí na pozdrav a rozhlédne se po druhém žoldákovi. Když ho neuvidí, pokrčí rameny. „Počkáme, až se objeví, ať to nemusíme říkat dvakrát.“ Naštěstí se Arlo příliš nezdrží a brzy se i on ukáže. Zdá se, že si oba vzali radu Freyi k srdci a zbytečně neriskovali. „Tak co, máme něco?“ začne Isa. Odpovědí Arla je neurčité pokrčení rameny. „Byla to jen taková zběžná procházka. Není to špatně hlídané. Je jich tam hodně a ví, co dělají. Ale morálka nestojí za nic. Já nejsem žádnej zálesák, abych si všímal nějakejch detailů v lese, ale poznám podle tábořiště, jak si věci stojí. A tady mi přijde, že je to dost rozvolněný. Disciplínu nebo spíš bojeschopnost tam pořád někdo drží, ale zároveň si ti chlapy trochu dělaj, co se jim zachce.“ Isa pozvedne obočí: „Víc, než je u Společnosti běžný?“ Arlo pokýve hlavou ale víc to nekomentuje. Isa naváže s úsměvem: „To maj z toho, že najímaj samý hrdlořezy.“ A hned přidá to, něco z toho, co se dozvěděla. „Prohlédla jsem si okolí tábora. Pár mužů má jiný, menší tábor pod horou. Řekla bych, že tak jak jste to popisovali, tak zhruba tam pod tím svahem. Ale dávají si pozor, aby na ně nemohla spadnout žádná lavina – něco takového, jako to, o čem jste mluvili. Všeobecně z tohohle tábora výrážej tak maximálně lovit a nebo do toho druhýho místa. Dřív se víc potloukali po údolí… teď si dávají větší pozor.“ Počkají, co jim k tomu přidá Freya, i když dělala průzkum ještě zběžnější, ač to oba žoldáci netuší.

Letitia - 13. září 2020 16:47

Ve stanu Ležím na posteli s hlavou natočenou směre ke Gastonovi. Ve tmě sotva rozeznávám jeho obrys a orientuji se jenom podle bledé skvrny jeho obličeje. "Škoda, že jsme přišli o Riama," povzdechnu si. "Mohli jsme ho zkusit přemluvit aby zorganizoval nějaký přepad, ale co se dá dělat udělá to nějak jinak." Možná, že na něj někde narazíme. Nebo můžeme použít Freyu pokud se mi s ní podaří mluvit. Menší odvedení pozornosti by nebylo na škodu, ale zvládnu ho udělat i sama pokud na to přijde. Důležité je se v tom nastalém zmatku dostat k tomu co potřebujeme. "Víte kde to má? Jak se k tomu dostat? Možná budeme mít čas jenom popadnout to nejnutnější," zeptám se ještě úředníka. Hledat pak truhlu nebo pouzdro by nás mohlo hodně zdržet. "Zbytek ale asi necháme na zítra a odpočineme si. Naťuknu toho Hedwina a uvidíme co zmůže. Já budu ještě chvilku hlídat tak můžete spát pokud nic nemáte," navrhnu. V tomhle prostředí bych stejně moc nespala. Jsem příliš nervozní. Možná kdyby tu byl Elko, ale takhle. Ne že bych Gastonovi nevěřila, ale mohl by třeba zazmatkovat a to by mohl být problém. Proto také ležím oblečená se zbraněmi hned po ruce.

Freya - 13. září 2020 21:04

Znovu společně Jsem docela ráda, že oba žoldáci se zdrželi jakýchkoliv zbrklých akcí a povyražení. Trochu jsem se obávala, že se neudrží, ale snad jsou taky soudní a ví, že se zde budeme ještě nějakou chvíli pohybovat, takže je lepší příliš nešťouchat do vosího hnízda. Poslouchám všechno, co mi oba povídají a pak přidám svou trošku do mlýna, spíš čerpám z informací od Elka než ze svého vlastního pozorování. "No, hlídané je to vážně víc než dobře. Kolem jsem si všimla několika rozestavěných hlídek, tak aby se tam bez jejich vědomí nedostala snad ani myš. Na bezpečnosti si dali opravdu záležet." "Tady už nic nevykoumáme, měli bychom se raději vrátit, aby tam s těma dvěma blázny nebyl moc dlouho sám," dodám pak ještě, protože tady už vážně asi nic nevymyslíme a do ničeho dalšího se nemá cenu pouštět. "Baví se Christopher aspoň s vámi?" otočím se na Isu. "Chtělo by to zjistit, jak je s těmi svými výpočty daleko a kdy se bude chtít někam hnout," podotknu ještě ve chvíli, kdy už se pomalu obracím k odchodu. Z učence by bylo třeba něco vytáhnout, ale nejsem si úplně jistá, že zrovna já jsem ten člověk, se kterým si bude chtít povídat. Jenže nějak se k jeho informacím dostat musím...a co na to jít přes toho starce?...ten zas tak bude akorát vyvádět, že nemám nikomu věřit...

Arun - 14. září 2020 21:30

Myšlenky medvědobijce Hela Mědvědobijec si všimne obav, které se začnou zračit ve tváři mladší vědmy. Nenechá jí propadnout černým myšlenkám. Mezi vousy se objeví smířlivý a laskavý úsměv. „Není každý osud smrt,“ poznamená. „Setkání s osudem člověka nemusí stát život. Ale nechá to svojí stopu.“ Pokýve hlavou a opět uplyne chvilka ticha. Rozhovor se Sigvarem je vždy rozvážný a pomalý, neboť medvědobijec nikdy se slovy nespěchá. „Už jsem se stanul osudu tváří v tvář. Mnohokrát. V očích bergenů. Ve tváři lupiče. V hřmotu kamení. V záblesku z nebes.“ A jak už nedodá, i navzdory tomu tu pořád je. Když už prožil tolik momentů, kdy byl jeho život na vahách… možná, že dokáže cítit, když se blíží další moment pravdy. Každopádne na Helu se stále usmívá. Uběhne další moment, kdy ani jeden z nich nic neříká. V tichu nelazne brzy Sigvar znovu svou jistotu. Klid starého a zkušeného lovce je nakažlivý. I tak, význam jeho předchozích slov zůstal vědmě na mysli. Sigvar to ví a nyní je vysvětlí. „Nerozumím tomu úplně. Snad to byl jen dojem.“ Zamyslí se a zavzpomíná, než dá dohromady kus věštby: „ ,Neopomeň sudbu svou… nezaslep se světským sporem pod horou‘. Pod horou v údolí bude bitva. Proti tomu, pod vrcholem se skrývá dědictví. Tam je osud, sudba.“ Avšak nakonec zavrtí hlavou. Odklízí oštěp a přitom dodává: „Ale i tak bojuj. Bojuj po našem boku. Jen očekávej ,blesk a hrom‘ pod vrcholem…“ Už jednou Helu uznali Bohové hodnou toho, aby vstoupila do síní, kde je ukryto Dědictví. Možná, že tam pro ní mají uchystaný další úkol… snad nějak spojený s bojem, který je očekává. To alespoň naznačuje Sigvar. Poté, co opře svůj oštěp o strom, zvedne se a přiloží jednu z připravených větví na oheň. Plameny ožijí novou silou. Ještě je mnoho, o čem mluvit a zde je soukromí, ticho a podivná atmosféra. Byliny jsou stále cítit ve vzduchu. „Kdoví, jaký trik si schovává Zrádce pro naši bitvu. Otec stojí při nás. Musíme být bdělí, tak jak řekl. Neoslepnout kvůli proudící krvi v boji.“ Hela samotná nikdy ve skutečném boji nebyla… avšak slyšela víc než několik příběhů… lidé v boji často ztrácí rozum a soudnost. I před tím mohl Arun varovat. Nový den v táboře Letitia Rozhovor Letitie a Gastona pokračuje v temnotě dál do noci. Po jejím návrhu na přepad zoorganizovaný Riamem úředník Gaston váhavě zavrtí hlavou. I to Letitia v temnotě vidí. „Nejsem si jistý, jestli by to dobře dopadlo. Pokud to dobře chápu, místní nejsou tak jednodušší, jak si někteří Celestionci myslí… ale možná máte pravdu, možná by byl Riam ochotný něco udělat…“ Avšak fakta nezáleží na tom, co by mohlo být nebo co by kdo byl ochotný udělat. Důležité je to, že potřebují listiny, o kterých by snad měl Gaston vědět. Naštěstí to on potvrdí. „Nevím přesně, které to jsou… právě proto jsem to nemohl v nepozorovaném momentu popadnout. Je to totiž spíš soubor dopisů a rozkazů. Obávám se, že jen úplný soubor originálů by měl dostatečnou důkazní sílu. I proto se s tím náš přítel nechce loučit. Ale vím přesně, kde jsou uchovány, neboť mi některé z nich ukazoval. Takže ano, můžu je popadnout i dost narychlo.“ To je alespoň ujišťující a díky tomu mohou alespoň počítat s nouzovým plánem. Když jsou tedy s Gastonem alespoň z části domluveni, mohou si pro dnešek odpočinout. Letitia část noci hlídá a i když část rovněž prospí, její bdělost a pozornost jí mnoho odpočinku nedopřeje. Je koneckonců v nepřátelském prostředí. Nikdy si nemůže být jistá, jestli se je někdo nepokusí podříznout… ať už kvůli podezření nebo kvůli snaze o loupež... avšak tak hluboko snad ani Společnost neklesla. Naštěstí je noc klidná. Alespoň se tedy kaprálka ujistila, že se do stanu nedostal nikdo cizí a nepokusil se jim například prohlížet jejich náležitosti. Probudila se po pečlivém hlídání s vycházejícím sluncem. Jedno oko měla po celou noc tak trochu otevřené. Je sice unavená, ale živá, a to je to, co se počítá. Gaston se prospal podle všeho vcelku dobře a klidně. Buď jí důvěřuje, nebo dnes v noci žádné nebezpečí skutečně neočekával. „Dobré ráno,“ pozdraví jí. „No, tak tedy znovu do práce.“ Zvedne se, vezme na sebe své svršky. Ani on není tak docela neopatrný a zbraně si nechal blízko u lůžka… „Zkusím zapůsobit na toho Kelheima, když je to takový potížista. Budu si na něj muset dávat pozor, ale je to třeba… nechci, aby nám šel po krku. Vezmete si do parády toho Hedwina? Mohl by být trochu problém ho najít, zvlášť když ho budete hledat vy, a to i když je to seveřan. Není to žádný šéf a od běžného chlapa ho nepoznáte. Možná ho budou krýt… vypadá to, že ho mají místní žoldáci rádi…“ Pak si trochu zívne a zamyšleně dodá: „A pak je tu ten základní tábor pod horou. Tam by taky stálo za to se podívat, ale nevím, jak to stihnu. Můžeme se potkat na obědě a poradit se, podle situace…“ Takový plán na další den navrhne Gaston a tázavě se zahledí na Letiti, připravený vyrazit. Kolik bláznů se vejde do jednoho tábora…? Freya Oba žoldáci pokývou hlavou nad zjištěním Freyi, shoduje se s tím, na co přišli oni. Návrat je prozatím ten jediný možný další postup… avšak informace jsou půl vítězství a žádný čas strávený průzkumem není tak docela ztracený. Její poznámka o bláznech vyvolá u Isy hořký smích. Ona jediná měla čas na to, aby se seznámila s východňanem. Další komentář není příliš přívětivý: „Někdo by spíš řekl, že jsme tam ty tři magory neměli nechávat o samotě a bez dozoru… ale ano, jeden z nich má alespoň talent na to, nenechat se zabít. A zabít kohokoliv, kdo by se o to pokusil. Takže jsem klidná.“ Během cesty zpět k táboru Freya pokračuje v řeči s Isou a vyptává se na přístup Christophera. Odpověď žoldnéřky je váhavá. „Je to složitý… obávám se, že mě a Arla má jen za nějaké hrdlořezy.“ Zpoza nich se ozve poněkud nakvašený hlas druhého žoldáka: „Což je pro poctivého hledače pokladů téměř urážka.“ Isa se nenechá vyvést z míry a pokračuje. „Můžete to s ním zkusit vy. Možná, že budete mít větší štěstí. Škoda jen, že o těch jeho hloupostech nevím něco víc – von by se asi rozpovídal, kdyby ho někdo poslouchal a dokázal ho přitom sledovat. Rád se podělí, když ho to chytne, ale jen čert by tomu rozuměl. Ale pokud na něco přijde, tak se o tom s námi bude muset nakonec podělit…“ Tím to pro žoldnéřku končí. Jejich chůze je mezitím dovedla až k okraji tábořiště. Dobrá zpráva je, že je tam klid. Špatná zpráva je, že Freya slyší hlasy v Nortimberštině. Brzy už vidí i na tábořiště. Nejprve se však hlasitě oznámí hlídajícímu východňanovi. Jak si totiž všimnou, když se přiblíží, i z té dálky je zaslechl a stál v pozoru s puškou namířenou jejich směrem. Na hlídání je doopravdy dobrý. Christopher zpozorněl, když viděl, jak se Dayu zvedl. Do té chvíle učenec seděl a dle všeho se pokoušel hovořit s bezejmenným seveřanem. „Všechno v pořádku,“ zamumlá východňan a odloží zbraň, když je pozná. Oba žoldáci se beze slova pustí do přípravy tábora na večer… nikdo krom Freyi není až tak zvědavý na postup učence… ale oni také neví to, co ona. Když je přítomná Freya, Christopher se zvedne od seveřana a začne místo toho sklízet své náčiní. Zdá se, že pro dnešek dopočítal. Arlo a Isa mezitím zařídí jídlo – není to nic těžkého, protože získali nový, čerstvý proviant od jejich základního tábora v Alesglaském průsmyku. Východňan Dayu má své vlastní jídlo, které pojídá stranou od ostatních. Christopher přijme jídlo od Arla s díky a zdá se, že nemá tak docela špatnou náladu. Podivný seveřan naproti tomu přijme misku s masem a chlebovou placku teprve poté, co se podívá po Freye – když v té chvíli vidí, že i ona jí společné jídlo a on sám měl jasný výhled na nandavání. Je to pěkně paranoidní podivín.

Hela - 14. září 2020 22:43

Myšlenky medvědobijce Sigvar ví, co se mi honí hlavou. Sigvar to ví vždycky. Jeho slova mě částečně uklidní. Však já přeci vím, že tohle nemusí nutně znamenat smrt. Už jen fakt, že jsem hned pomyslela na to nejhorší, ale hovoří o tom, jak moc mi na medvědobijci záleží. Poslední, co bych nyní měla, je podceňovat starého horala. Viděl, a přežil mnohé. Tohle je jen další zkouška na jeho křivolaké cestě. Sigvar mi pomalu vyloží, jak on rozuměl slovům Nejvyššího Otce. Ani jsem jinou možnost, než že bych stanula po boku svých bratrů a sester, ani nezvažovala. Nyní se však přeci jen zamyslím nad tím, zdali bych se neměla vydat k vrcholku. Nakonec ale tuto možnost zavrhnu. Pokud mě tam Arun bude chtít mít, dá mi, v pravý čas, znamení. Není mnoho těch, kterým by bohové poodhalili tajemství, která hora skrývá. I nyní se na ně spolehnu. Nikdo nepovolaný dovnitř nevstoupí. A Strážce jistě není jediným, kdo hlídá Dědictví. "Přála bych si, aby jednou bohové mluvili jasně...a nikoliv v hádankách. Napadá tě, kdo by mohla být ta, jež odešla, a vrátila se zas?" A%t dumám sebevíc, nejsem si vědoma toho, že bych v poslední době potkala někoho, kdo odsud kdysi odešel. Opět se za tím ale může skrývat hádanka, které nerozumím.

Letitia - 15. září 2020 17:26

Další den Ráno je zde a my jsme stále naživu, to je úspěch. Z postele se zvedám trochu těžce, ale zažila jsem i těžší rána. Tady jsem ležela v posteli a na chvilku i oči zavřela. Nicméně nás čeká další den plný napětí. "Dobrej," oplatím Gastonovi pozdrav. Nesvlékala jsem se, takže si jenom připnu opasek a jsem připravená vyrazit ze stanu. "Podívám se po něm a uvidím co se mi z podaří zjistit," přitakám, že se zaměřím na Hedwina. "S tím táborem také nevím. Má smysl tam chodit? Možná tam zkusit udělat rozruch? Zatím bych to asi nechala otevřené," pokrčím rameny, protože opravdu nevím k čemu by nám to zatím bylo, ale to neznamená, že se nějaká příležitost nemůže vyskytnout. Zatím ale toho máme dost na práci tady. Vyrazíme tedy ven. Nejdřív na snídani. Tam se třeba něco dozvíme. Vyrazím před Korellem směrem k jídelně. Po cestě ještě zastavím jednoho z chlapů abych se ho vyptala. "Hej, jak to tu probíhá? Jsou na dnešní den nějaké úkoly?" snažím se zjistit jaká je vlastně rutina. Večer kdy jsme přišli už bylo všechno hotové a možná z něj něco zajímavého vypadne.

Freya - 15. září 2020 20:47

Zpět v táboře "Hmm, nejsem si tím zcela jistá," utrousím tiše, když si Isa myslí, že bych zrovna já mohla být s učencem o něco úspěšnější. Náš nový společník je vskutku velmi pozorný, což je docela dobře. A tábor taky vypadá klidný, jen ti dva v družném hovoru se mi moc nezamlouvají, tím spíš, když Christopher veškerou svou práci sklízí sotva se přiblížíme. Tvářím se jakoby nic, ale vážně by mě zajímalo, o čem ti dva mluvili a jaktože vůbec, když stařec vypadal tak, že s nikým jiným než se mnou snad ani mluvit nebude. Sem tam pokukuji po seveřanovi i učenci mezitím, co jím svou večeři. No, nějak to musíme rozseknout, tak hurá do toho... Pomalu se zvednu a zamířím k učenci. "Už víte, jak budeme pokračovat dál? Měli bychom vědět, nač se připravit. A on? Pomohl vám nějak?" ptám se co možná nejpřívětivějším tónem, kterého jsem vůči němu schopna. "Možná, že jsme s Arlem taky narazili na jedno zajímavé místo," pokračuji pak ve snaze trochu jej rozpovídat, ale vůbec si nejsem jistá, jestli se mi to podaří. V jednom ovšem měla Isa pravdu, stejně nám bude muset říct, kam se chce vrtnout dál, pokud se tu tedy zas nechce toulat sám a vyvádět nesmysly na vlastní pěst. Což u něj člověk nikdy neví.

Arun - 16. září 2020 21:19

Významy věštby Hela Vědma a medvědobijec i nadále pokračují v hovoru o věštbě, které byli svědkem. Sigvar udržuje oheň, zatímco se vytrácí poslední zbytky večerního slunce. Mýtina během vidiny zešedla a ztmavla. Nyní už se blíží nevyhnutelná noc. Sigvar zamyšlně poslouchá každé slovo Hely, i když toho ona sama tentokrát moc neřekne. „Není to úmysl. Nejsou to hádanky. Oni ví vše. Nedovedu si ani představit, co vše je v jejich moudrosti.“ Podívá se na Helu laskavě a s pochopením. „Však, pro mě je taky těžký mluvit s dítětem. Nevěděl bych co říct, kdyby se mě ptalo pro radu. Co teprve Bůh a smrtelník.“ Pokýve hlavou zatímco na Helu stále hledí: „To je práce pro vědmy.“ Pravdou zůstává, že ona není tak zkušená, jako byla její babička, a i když jí Aila naučila mnohé, na takovéhle věci jí nemohla připravit. Kdoví, jestli by ona samotná něco takového zvládla rozřešit. Vždyť Hela samotná rozmlouvala s Bohy donedávna jen zřídka a jen pokud si sama nevěděla rady – a to se díky jejímu dobrému výcviku v řemesle nestávalo tak často. A na to, aby potřebovala rozmlouvat se samotným Arunem, docházelo ještě vzácněji, pokud vůbec… Většinu z toho si Sigvar dobře uvědomuje a snaží se jí pomoci všemi svými silami. „Nevím. Někdo, kdo odešel z vesnice ve zlém? Někdo, kdo se střetl se stařešiny? Musí to být žena? Nemohli bohové myslet duši člověka?“ Byli takoví, kteří měli střety ve vesnici. Nejčerstvějším problémem je stále Erling a někteří další mladí, kteří pracují v pevnosti. Pokud však ona ví, ti zůstali v Helskaře a nemají důvod vyrážet sem. Jsou i starší věci. Vždy se najde nějaký mladý člověk, který se nepohodne se svou rodinou a vyrazí do světa. Nejtvrdší byla ta záležitost s rodinou Kary a Holgena… jejich dcera odešla a jejich syn se ztratil před několika měsíci. Zmizení jejího syna, kterého Hela teprve nedávno nalezla v narušené hrobce, zlomilo Kaře srdce a stálo jí život. Holgen zmizel do hor a nikdo o něm víckrát neslyšel. V té době byla ještě Hela mladá učednice. Byla to však stará rodina s nesmírně dlouhou tradicí… to by mohlo mít význam. I Erlingovo chování vyvolalo mnoho vln ve vesnici… a poslední dobou něco trápilo i kovářského učně Riama. Sigvar zamyšleně přidává další ideu: „Neznám Helskaru tak dobře, jako ty. Nevím, jestli Bohové mluvili o Helskaře. V horách byli tací, kteří odešli. Za štěstí do Alesglas… Je jich málo a ani ty já neznám. Snad by víc mohl tušit Halstein.“ Ale to, že odešli, ještě neznamená, že se vrátili. Snídaně mezi Společností Letitia Gaston zaváhá jen na moment, poté co se Letitia zeptá na druhý tábor. Nakonec pokrčí rameny a nechá věci na ní: „Uvidíte, jestli dostanete příležitost. Neměli bychom potřebovat tam chodit.“ Ještě jednou se protáhne, přikývne a obrátí se k východu ze stanu. „Hodně štěstí,“ prohodí přes rameno, ale ještě na moment zaváhá. Ona ho předejde a vyjde ven, směrem k jídelně. Nechá Gastona za sebou, i když vyrazí brzy po ní. Letitia se pokusí vyptat na denní úkoly jednoho z mužů, kteří kráčí nedaleko od ní. Už vidí na jeho tváři úšklebek a nějakou moc chytrou odpověď, když ho jeden z jeho kumpánů šťouchne do boku a nenápadně ukáže na Gastona, který kráčí nedaleko za Letitií. To způsobí, že se jí dostane o poznání uctivější odpovědi, než by se dalo očekávat: „Snídaně, přenos věcí pod horu, hlídání, lov, oběd ze zásob, dokončování příprav podle předáků, večeře a to je všecko, madam,“ zahlasí chlap hrubý přehled toho, co se bude dít. Ale přeci jen vidí, že jí nebere tak docela vážně. Div že s posměchem nesalutuje. Ale opět to ukazuje, že tihle muži ví, jak se chovat… jenom to nedělají. Muž přidá do kroku a zmizí dřív, než by se ho mohla vyptávat dál. Dojdou na snídani, kde to nejprve vypadá, že Letitia dostane průměrnou šlichtu. Kuchaři už zdálky poznají Gastona a raději mu naservírují něco trochu lepšího… a trochu se otře i na Letitii, která dostane něco navíc ze zásob do té jinak dost podprůměrné kaše bez chuti. Díky tomu se jí dostane do žaludku nejen něco teplého a hutného, ale dokonce i něco, co nechutná tak špatně. Je jisté, že ostatní lidé si také přilepšují tím, co seženou, jenže kdokoliv zvenčí se musí spokojit s tím, co dostane. Zatímco snídá, pozoruje chování určitých zájmových jedinců… Kelheima pozná na první pohled. Seveřan na ní vrhne jeden nevraživý pohled a tím to tak končí. Ale i něco tak malého stačí jeho lidem. Záleží, jak moc horliví budou. Možná, že z ní brzy bude persona non grata, jak se říká mezi diplomaty… Nežadoucí osoba. Nikde nezpozoruje nikoho, kdo by mohl být Hedwin. Podle slov Gastona ale ten muž nemusí ničím vynikat… Prospektora jen zahlédne. Nese jídlo do štábního stanu, do kterého se za ním brzy odebre i Gaston, ač jistě po snídani odchytí Kelheima. Po Tirnovi ani stopy… nejspíš se venku zas tak moc neukazuje. Pak už má Letitia volné pole působnosti. Nyní, díky lovcům a hlídkám by také nemuselo být tak těžké zmizet z tábora… pokud by si to přála. Všimla si, že různé skupiny mužů odešli za různými povinnostmi, ale mnozí zůstali v táboře a jejich úkolem je podle všeho se jen tak poflakovat okolo. Rozhovor s učencem Freya Po večeři se Freya pokusí dát do hovoru s Christopherem. Ponejprve se učenec tváří chladně, ale nakonec jeho povídavost zvítězí. Je to sdílný člověk. Navíc mu musí být jasné, že tuhle práci sám nedotáhne do konce. „Hm? Ano… ano, mám určitou představu.“ Pořád není přímo rozumný a určitě si o ní myslí své, ale alespoň jí něco řekne. „Ten seveřan? Pokoušel jsem se s ním mluvit. Je skoupý na slovo. Nevím, proč jste ho sem přivedli. Připadá mi tak trochu jako blázen… i když některé věci, které jsem ho slyšel pro sebe si mumlat… vzbudili mou pozornost.“ Pousměje se a pokýve hlavou: „Byl překvapený, když si uvědomil, že znám jeho řeč… ale ani tak toho moc neřekl. Je to vskutku zvláštní jedinec…“ Vypadá to, že paranoia u starce zvítězila a nic na Freyu nevyzradil. Christopher samotný však o pomateného muže neztratil zájem. Rozhodně tak Freya ještě není ze všeho venku. I kdyby však ten muž byl ochotný mluvit, není vůbec jisté, jestli by učenec zvládl z jeho slov poskládat něco smysluplného. Poté se Christopher vrátí k tématu svých výpočtů a dalších plánů. Připomene mu to její poznámka o místě, které našla s Arlem. „Ano… pod horou, že? Ve svahu, dozajista. Tak by to odpovídalo… to by odpovídalo,“ zamumlá si pro sebe. „Mám plán, samozřejmě. Bude obtížné vstoupit dovnitř, ale měly by existovat ty správné způsoby… daleko nebezpečnější může být to, co najdeme uvnitř. Byl jsem informován o způsobech nenásilného otevření pokladnice, kterou hledáme… nejsem si jistý, zdali budou fungovat, ale nějakou reakci bychom mohli dostat.“ Pohlédne na ní a v jeho tváři se objeví čistě neosobní a kalkulativní výraz. S podobným tónem také popisuje to, co očekává, že je může potkat. „Takže bude třeba se přemístit na to místo – pro začátek bude dobré prohlédnout si to, co už jste našli. Pokud to není vhodné místo, najdu skutečný cíl dle svých kalkulací. Je možné, že jste se spletli. U laiků bez řádného náčiní a metody by to bylo víc než pravděpodobné,“ konstatuje. Snad ani není jeho úmyslem nějak urazit. Pokračuje dál bez zaváhání. „Poté, co lokalizujeme pokladnici, budeme jí muset otevřít. To bude má práce. A pak budeme muset společně prozkoumat to, co nalezneme… a opatrně hledět na jakékoliv pasti či ochranné mechanismy. S trochou štěstí najdeme to, co hledáme, a budeme to moci brzy předat pro další zkoumání a zabezpečení před Společností do rukou našich spojenců.“ Pohlédne na ní úkosem: „Tak to stačí vám i vašim žoldnéřským kamarádům?“ Vše ještě není vyžehlené, ale rozhodně jí alespoň něco řekl. Není jisté, jestli to má co společného s ní, nebo jestli prostě pochopil, že dřív nebo později bude muset o jejich dalším pokroku promluvit…

Hela - 16. září 2020 22:01

Významy věštby Slabě se pousměju. Pro bohy skutečně jsme jako malé děti. Voláme je, když potřebujeme pomoci, když si nevíme rady. Tak jako se děti obrací na své rodiče. Spoléháme na jejich pomoc, protože oni vždy znají správnou cestu. A stejně jako malý dětem, i nám nejsou, slova těch nahoře, vždy zcela jasná. Jak by si s tímhle asi poradila babička? Zamyslím se nad Sigvarovým nápadem, ohledně lidské duše. Poté ale zavrtím hlavou. "Tohle je poprvé, kdy jsme ve vidině jasně slyšela ženský rod. Jsem si naprosto jistá tím, že Arun tedy skutečně myslel ženu. Ale já si nevzpomínám na žádného navrátilce." Hlavou mi probleskne vzpomínka na mrtvého, zaživa pohřbeného v hrobce. Ten se ale nevrátil. Spolu s medvědobijcem ještě chvíli hloubáme, ale nakonec toho nechám. Jsem si jistá tím, že pokud se naše cesty střetnou, budu ihned vědět, o kom Arun hovořil. "Přenocujeme zde, nebo se vrátíme do tábora?" Vím, že se Sigvar v táboře necítí příliš dobře. Raději bych byla s ním, než mezi seveřany, kteří se mě stejně straní. Rozhodnutí ale nechám na něm.

Letitia - 17. září 2020 18:50

Snídaně Na snídani jsem nečekala žádné hody a také se nekonají. Podle všeho jsem dostala něco lepšího než ostatní, ale začínám pomalu s láskou vzpomínat na jídlo z pevnosti a to také nebylo nic úžasného, ale pořád lepší než tohle. I přes to ale sním. Jez kdy můžeš nikdy nevíš kdy se k jídlu zase dostaneš. Podle toho se raději řídím. I s prázdnou miskou před sebou ale stále sedím u stolu a sleduji dění v táboře. Gaston odešel za svým. Tirno se neukázal což mě moc nepřekvapuje. Možná by skutečně bylo nejlepší ho nějak odstranit vzít co máme a zmizet. Takové a ještě temnější myšlenky se mi honí hlavou. Povzdechnu si a raději vstanu z lavice. Ještě je toho potřeba hodně vykonat než o bude za námi. Začnu se pomalu procházet po táboře. Jen tak loudavě jako bych nic neměla na práci. Zvědavě nakukuji do všech koutů a hledám nějakou bandu, která zabíjí čas. Kartami, alkoholem, šťouráním se v nose. Hodlám se k nim připojit a snad trochu prolomit ledy a možná i narazit na Hedwina když budu mít štěstí.

Freya - 17. září 2020 20:53

Rozhovor "Jo, jo zvláštní to on je," kývám na poznámky učence. "Ale je místní a v okolí se nejspíš docela vyzná," dodám pak ještě a více nerozebírám ani nevysvětluji, beztak by ty pravé důvody nepochopil a jen bychom se zase pohádali a to teď vážně nepotřebujem. "Nenásilné otevření?" povytáhnu trochu obočí. "Fajn, takže tam nebudem jen tak stát před holou skálou a čekat na zázrak. To místo není moc bezpečné, v okolí začíná být docela rušno," podotknu ještě a trochu doufám, že by k tomu nenásilnému otevření mohl ještě něco dodat. "Jo, asi jo. Takže máme počítat s tím, že brzy zase vyrážíme zpět k hoře? Nebo potřebujete ještě nějaký čas na ty vaše výpočty?" ptám se dál nedbaje na to, jak se na mne kouká. Ještě chvíli holt jeho společnost budu muset nějak přetrpět. Když se s učencem nějak domluvíme, přesunu se k žoldákům a informuji je o tom, co jsem z učence dostala o dalším postupu. Sem tam pokukuji i po starci. Co s ním dál?...pokud se budeme vracet zpět k hoře a on se bude vracet s námi, Christopher by mohl slyšet něco, co by neměl...a kdyby v noci prostě zmizel?...pochybuji, že by se nechal přesvědčit, aby šel a čert ví, jestli by dokázal zmizet tiše a nepozorovaně...no, to bude ještě zajímavý... Mám v plánu si s ním ještě promluvit, ale nejlépe až bude učenec spát, protože nepotřebuji, aby nám někdo rozuměl. Zatím si užívám chvíle klidu a přemýšlím, jak to všechno navlíknout, aby to vyšlo tak, jak potřebuju.

Arun - 18. září 2020 21:51

Noc nového měsíce Hela Pro tuto chvíli nechává Hela a Sigvar věštbu být. Možná, že dobrý noční spánek jim přinese nějaké nové nápady ohledně jejího významu. Když se pak ona optá medvědobijce na to, kde budou trávit noc, on pouze semkne rty a zahledí se do temnoty. „Divočina je mi blízká. Jenže v lese dlí něco zlého. Raději bychom se měli držet pohromadě.“ Pak se s pousmáním ohlédne na Helu. „Navíc, stáří spánku nepřeje. Snad, aby měl stařec dny delší.“ Nikdy na to nepřicházela řeč, ale Hela snad jako jediná skutečně chápe, že nikdo, ani statný a tajemný medvědobijec, neujde toku času. „Tak můžu hlídat klidný spánek jiných.“ S tím už je rozhodnuto. Sbalí to, co si přinesli, zakryjí stopy svého táboření, a obrátí se zpět k táboru na nedalekém kopci. Během jejich návratu do tábora slunce už definitivně zapadlo. Světlo už se vytratilo. Temnota je tak hustá, jak jen při novu může být. Nikde není ani živáčka, ani světýlka… jen na nebi září hvězdy, jasnější než kdy dřív. Dokonce i v této temnotě se zkušený lovec zvládne orientovat. Brzy to však není nutné. Jako maják proti temnotě spatří zářící vatru, jejíž plameny šplhají k nebesům. Jakmile vyšli z údolí, objevilo se světlo, jako by se snažilo vzít místo, které každou jinou noc náleží měsíci. Kolem kopce hoří další ohně… lidé přicházeli celý den a ještě zítra budou. Už nyní jich tu mohou být tak tři desítky. V temnotě stojí hlídky, které stráží hranice kopce před nežádoucími hosty. Nikdo z nich se neobává noci kolem – a když zpozorují Sigvara a Helu, kteří se nijak neskrývají, bodře je zdraví. Sigvar už ověřil, že v okolí není nic, před čím by měli hlídat, ale i tak budou hlídky bdít. I kdyby strážili jen oheň před tím, aby ho zdusila tma. Prochazí mezi mnohými seveřany cestou k velkému ohni. Oni je zdraví, navzdory tomu, že mnoho z nich Hela ani Sigvar v životě neviděli. Ve středu všeho dění spatří Elfstana a Halsteina, kteří se dle všeho střídají ve vyprávění bájí, což náruživě poslouchá mnoho mužů a žen. Právě promlouvá Halstein. Elfstan je tedy může pozdravit – i když to činí tiše, aby vyprávění nerušil. „Dobrý večer vám oběma. Máte nějaké zprávy? Všiml jsem si, že jste oba zmizeli, ale byl jsem si jistý, že je to záležitost, ve kterém nemám co dělat,“ přidává s pochopením. Do věcí vědmy je někdy lepší se nemíchat. Ďáblovy obrázky a ohnivá voda Letitia Není to pro Letitii nic těžkého, najít skupinu mužů, která si před jedním stanem spokojeně hraje karty. Je jich tu víc než dost. Nikoho, jako je Hedwin, nikde nezpozoruje. Ale potřebuje se nějak dostat mezi mužstvo… a není lepší způsob, jak si dělat kamarády v těchto poměrech než s pomocí alkoholu a hazardu. „Chcete do hry?“ zamručí jeden z nich, když si jí všimne. A jakmile se přidá, už si jedou tu starou fintu, kterou zkouší sehrání hráči na všechny nováčky. Letitia jí sama zná díky tomu, že netrávila svůj čas jen mezi šlechtici. Nováček se nechá pár kol vyhrávat, dostane se k němu nějaká malá částka a pak se navrhne zvýšení sázek. Nováček hraje dál, plný sebevědomí… a jeho noví kamarádi ho oškubou i o kalhoty. Tihle jsou přeci jen trochu opatrnější… ví, že Letitia má blízko ke Gastonovi. Nechtějí si dělat nepřátele. Ale i tak sama cítí, že na ní zkouší nejrůznější triky. Hra je to jednoduchá, jen staré dobré lízání do jednadvaceti, ale i při tom se dá překrásně švindlovat. Neočekávala čistou hru a není tu proto, aby něco vyhrála, ale aby z té bandy něco vytáhla. A proto se věnuje v první řadě rozhovoru… má ještě dost peněz na to, aby si mohla dovolit tu a tam něco prohrát. Muži jsou celkem tři, přičemž další dva okouní z větší vzdálenosti. Nejspíš nějaká pracovní skupina, která má prozatím volno. Kolovala mezi nimi láhev pálenky, ale tu schovali, když se Letita přiblížila. Jeden, s rezavými vousy a kudlou u pasu, drží bank a rozdává. Letitia přijme do hry proti dalšímu vousáči s kloboukem a jednomu mladšímu v dlouhém kabátci. Když už hra chvíli jde, rezáč, který jí k nim pozval, na ní mrkne a zamumlá: „Tak co, vám teda trocha karet nevadí, jo?“ Mladší zálesák se zachechtá: „Tirno to nemá rád. Ale Tirno ví, že je to lepší, než kdybysme neměli co na práci.“ Kloboukář si jí odhadovačně prohlíží a zamručí si svůj komentář, jako by se k němu tak docela nehlásil: „Gaston po tom asi tak nejde. Důležitější věci na starost, co?“ Oťukávájí si jí. Nejsou to žádní kamarádi. Chtějí z ní něco vytáhnout… a proto jí nabízí drby z tábora… a čekají, jak moc se chytí. Z těchlech chlapů by toho mohla vytáhnout daleko víc než z ostražitého Kelheima nebo Orlozskije. Tihle neví, o co jde, ale mají rádi drby… a mohli by něco vědět. Určitě musí tušit, co je zač ten Hedwin… „Gaston je asi trochu jiná sorta…“ zamumlá si pro sebe rezáč, zatímco vykládá další kolo. Konec počítání Freya Christopher dále nerýpe do důvodů, proč Freya přivedla starce do tábora. Zvlášť protože rozhovor přejde k tématu otevírání případného vstupu, který učence zajímá daleko víc. „Ano, nenásilné otevření. Většina předchozích pokladnic tohoto druhu byla vyloupena násilně. To může zapříčinit poškození pokladů, které se skrývají uvnitř… a to nikdo nechce. Jedná se o záležitosti… křehké podstaty. Podle toho, co jsem se dozvěděl od sáhiba Mikha’ila a pana Edamitsu by se zde však mohlo jednat o dočista jiný nález…“ Než se může víc rozpovídat, Freya přejde k praktičtějším záležitostem. Jejich odchod je dle všeho už blízko… věci by se tedy konečně mohly dát do pohybu. „Neplánuji už provádět další výpočty. Raději bych prozkoumal pozici, kterou jste nalezli. Tato místa mají jistý… nepřirozený magnetismus, který k tomu může snadno dovést i neznalého. Rád bych viděl tuto teorii ověřenou, avšak proto budu potřebovat noční oblohu na tom místě… přesné určení místa vchodu za denního světla je téměř nemožné. Měli bychom tam vyrazit brzy, vlastně co nejdříve.“ ,Brzy‘ nejspíš znamená zítra další pochod k hoře. Nemuselo by to být tak špatné… mohla by získat tu správnou příležitost… důležité jen, aby byl Elko na blízku a mohl zasáhnout. Věci se však mohou velice rychle a neplánovaně měnit. Prozatím s učencem z větší části dohovořila, ač se ho ještě může vyptávat na cokoliv, co jí napadne. Blíží se však večer a se západem slunce to vypadá, že půjdou nabrat trochu zdravého spánku. S východňanem Dayuem už jsou tu čtyři schopní hlídky – vzhledem k tomu, že je jejich tábor poměrně malý a že se jedná o vesměs zkušené hlídače, rozhodnout se hlídat jednotlivě, nikoliv po dvou. Všichni si díky tomu snad trochu odpočinou a budou o to lépe připravení na další dny. První hlídku si bere východňan. Svou vlastní si může Freya vybrat. Arlo i Isa jsou poměrně lhostejní. Christopher se hlídání z pochopitelných důvodů neúčastní, ale nezdá se, že by mu to příliš vadilo. Seveřan jejich domluvu a organizaci sleduje nanejvýš podezřívavě. Kdoví, kolik toho naspí ten. Něco v jeho pohledu napovídá, že by zvládl celou noc bdít a sledovat hvězdy. O to lépe, pokud se s ním Freya bude chtít domlouvat. Ukládají se k spánku kolem dohořívajícího ohně. Hlídač vždy stojí mimo světlo ohně, aby nebyl oslněn. Musí mít nerušený dohled na celé okolí… nejsou rozhodně v přátelském území. Je na Freye, zdali se rozhodne ještě někoho z jejich výpravy odchytit k rozhovoru. A to včetně toho, kdyby se chtěla pokusit si promluvit se seveřanem. Alespoň, že Christopher většinou usíná rychle a spí tvrdě…

Hela - 18. září 2020 22:13

Noc nového měsíce Chce se mi poznamenat, že nic nemůže být tak temné, aby se to odvážila obtěžovat vědmu a medvědobijce, při jejich nočním odpočinku. Avšak má předchozí setkání se Zrádcem už mě poučila. Pokud by nás pouhá blízkost, našich bratrů a sester, mohla v noci udržet v bezpečí, nemá cenu riskovat. Zahladíme za sebou stopy, posbíráme věci, a vyrazíme směrem k táboru. Brzy se nám naskytne pohled na horský tábor. Opouštěli jsme jej poměrně časně a zdá se, že mnoho dalších lidí ještě stihlo přijít. Spatřím několik ohňů, kolem kterých posedávají, či postávají, seveřané. Při tom pohledu se ve mě cosi zachvěje...snad pýchou. Mineme hlídku, kterou pozdravím lehkým pokývnutím hlavy. Je dobře, že jsou lidé ostražití. Nemůžeme si dovolit chybovat. Dojdeme až k velkému ohni, kde právě Halstein baví své publikum. Usadím se vedle Elfstana a pohladím Mikhaila po hlavě. Tak jsem si zvykla, že mi v posledních dnech není po boku, že mi ani nebylo divné, když se mnou nešel do lesa. "Situace je horší, než jsme si mysleli. Zrádci už se podařilo ochromit většinu bohů. Musíme jednat rychle, než najde způsob, jak oslabit i Nejvyššího Otce." Podělím se s ním o chmurnou část své vidiny. "Alespoň, že tady to vypadá dobře. Cizáci by se nás měli právem bát." S lehkým úsměvem se rozhlédnu kolem. Poté ztiším hlas a, trochu kostrbatě, věštbu Elfstanovu převyprávím. Víc hlav víc ví. Nejvíce musím dumat o části o moci, ukryté za kamenem ve skále. Zní to velmi návodně, ale já vůbec netuším, kde hledat. Skutečně se budu muset spolehnout na to, že mi vše bude v pravý čas vyjeveno.

Letitia - 19. září 2020 13:45

Tlachání nad kartami Nejsou jediní kdo tu zkouší nějaké triky. To já dělám také, ale z trochu jiné oblasti. Důležité je hlavně nějak rozehnat podezření, které ke mně mají. Že nejsem tady proto abych jim zabavila alkohol nebo je dostala do nějakého podobného maléru. "Tirno je... pitomec." Už jsem málem chtěla říci nekompetentní, ale naštěstí se včas zarazila. "Jeho nadřízení s ním nejsou moc spokojení, proto sem taky vláčela svůj zadek celou cestu až sem." Vezmu si karty, které jsem dostala, prohlédnu si je a pak přihodím minci a hromádku před námi. To co mám na ruce je k ničemu, ale nejde mi to o to abych brala bank. Jen ať si myslí, že mě mohou snadno oškubat a trochu to prolomí ledy. "Korell ho má srovnat, ale znáte tyhle úředníky. Spousta keců a žádná práce. Možná, že ho ale nakonec přesvědčí, že pro správnou morálku je lepší trochu víc povolit než utáhnout," ušklíbnu se a složím a karty. "Hej, snídaně byla hnusná nemáte tu někde něco lepšího?" náhle změním předmět hovoru. "A netvrďte, že nemáte, protože jsem vás jak viděla tak je mi jasné, že se vždycky najde cesta jak si přilepšit. Něco co Tirno neuvidí. I když je pravda, že ten mě tolik netrápí. To spíš Kelheim. Ten se k tomu staví jak? Jemu nevadí, že tu jen tak zabíjíme čas a mastíme karty?"

Freya - 19. září 2020 20:41

Noc Učenec se na chvíli rozpovídá, ale nic konkrétního z něj nakonec stejně nevypadne, takže o nic moc moudřejší nejsem. Záležitosti křehké podstaty...no však uvidíme s čím přijde a jestli bude úspěšný...jen toho všeho pak správně využít... "Dobrá, takž se zítra vracíme k hoře." kývnu jen a nechám učence samotného. Dál zatím nevyzvídám, nechci zbytečně tlačit na pilu. Jsem nakonec ráda, že se mnou aspoň mluvil. Vezmu si druhou hlídku a brzy pak zalezu, abych se trochu prospala, než bude řada na mne. Když to pak půjde, ráda bych si pohovořila s naším severským hostem. Sice si nejsme zcela jistá, zda se mi podaří přesvědčit je, aby mluvil tiše, ale snad nakonec ano. Kdyby něco a někoho jsme přeci jen vzbudili, vše se dá nakonec svést na jeho pomatení, takže by snad nikdo neměl mít žádné podezření, že kujeme nějaké pikle. Ve chvíli, kdy jsem si na své hlídce jistá, že všichni spí, oslovím seveřana a doufám, že bude vnímat. "Zítra se budeme vracet k hoře, pokud máš pravdu oni dovnitř nevstoupí, protože nejsou hodni. Zasáhnem, až přijde čas, aby se tam nedostal nikdo z cizinců." Zkouším jej připravit na to, co bude zítra, nechci, aby jančil a žačal povídat. Možná bych jej taky mohla nechat jít, ale nejsem si jistá, zda by vůbec šel. Nevím, jestli to bude fungovat, hrát si najednou na ochránce severu, ale alespoň něco zkusit musím.

Arun - 20. září 2020 20:23

Fyrstarův výklad Hela Elfstan napjatě vyslechne nové zprávy. Než však přejdou k věštbě, Hela zhodnotí nově příchozí a dobrou náladu v táboře. Šlechtic přikývne s pousmáním: „Ano, vypadá to dobře. Morálka je vysoká a lidé jsou smělí. Je radost vidět jejich odvahu. Není tu snad jediného válečníka z povolání, ale dřevorubec či lovec rozumí svým nástrojům lépe než mnohý průměrný žoldák. Pokud se nám podaří je překvapit a přinést boj až k nim, nemají cizáci šanci zvítězit.“ Raději však nemluví o tom, co nastane, pokud by se to nepodařilo. Na delší vzdálenost mají cizáci převahu střelných zbraní, která by mohla mít katastrofické důsledky… To vše je však starostí spíš pro Elfstana, který se ve vedení mužů do bitvy očividně vyzná. Heliny povinnosti jsou jiné. Právě nyní je to především výklad osudové věštby, které se jí dostalo. Převypráví jí fyrstarovi téměř celou. Pamatuje si jí dobře. Její slova se jí vryla nezapomenutelně do mysli. Elfstan vyjádří svůj nepokoj, jakmile slyší o spánku bohů… teprve, když mu Hela řekne, že moc Nejvyššího otce o nic nezeslábla, opět nabere jistoty. I tak je v jeho hlase naléhavost. „Musíme jednat rychle. Nedostatek času je čím dál patrnější… avšak Zrádce ještě nevyhrál. Naše síla tkví v našich srdcích a ta jsou nezdolná.“ Oba dva hovoří tiše, neboť jsou to záležitosti, které nejsou dělané pro uši neznalých. Elfstan jí naslouchá velmi pečlivě a poté přidá svou trošku do mlýna. „,Pod kámen, do skály a za strážce‘… to musí být Dědictví… to je moc Bohů, svěřená do rukou smrtelníků…“ odpoví téměř okamžitě. Než však pokračuje, zvedne se a pokyne Hele, aby ho následovala. Oba poodejdou dál od ohně, aby spolu mohli mluvit co nejvolněji a nebyli náhodou přeslechnuti. Jejich počínání nevzbudí žádnou nevlídnou pozornost, neboť přesně takovéhle tajuplné chování seveřané očekávají od vědmy. „Zní to… zní to jako by Dědictví bylo zároveň tím, co je před Zrádcem třeba chránit, ale i klíčem k tomu, abychom napravili škody, které napáchal…“ Pokýve hlavou a rozvádí svou myšlenku dál. „Možná, že situace je dost vážná na to, aby nás Nejvyšší Otec vybízel k tomu, abychom v nouzi nejpovážlivější sami Dědictví vyhledali… nejen chránili. Znám pouze zkazky o moci, kterou nám zde Bohové zanechali… je to tak nepředstavitelné…“ Hela vyluštila z tajemné knihy své babičky něco málo o těch silách. Moc léčit všechny neduhy, křísit mrtvé, působit na mysli lidí pouhou myšlenkou... Avšak dle knihy je Dědictví zakázáno pro smrtelníky až do doby, kdy na něj budou připraveni. Každý si rád zanadává Letitia Poflakovači hrají s Letitií podle všeho rádi. Zvlášť dokud sází na mizernou ruku. A aby jí neodradili, nechají jí schválně vyhrát. Sebrala pár mizerných šestáků a pustila se do dalšího kola. A zatímco se hraje, kecá se a povídá… a šíří se drby na šéfy. „Jó, to ví každej, jakej je Tirno,“ odpoví se sebejistým úšklebkem rozdávající rezavec. „Trik nejni v tom bejt chytrej, ale umět líbat ty správný zadky.“ A i když by si dozajista všichni rádi na Tirna zanadávali, Letitia by ráda slyšela něco jiného. Naštěstí tihle si před ní ještě v tomhle ohledu nechtějí pouštět huby na špacír. Díky tomu se nerozpovídají. Daleko víc je zajímá Korrel. Toho neznají. Chlap s širákem přihodí menší sázku a začne se sám vyptávat tak, že naváže na to, co Letitia řekla. „Takže další úředník, ten Gaston, jo? No, to je to vedení. Vodkaď von je? Poslali ho z Celestionu?“ Mladší na druhé straně bedny, na které hrají poznamená: „Slyšel sem, že dělal pod Doresgrückem…“ Cokoliv, co jim Letitia řekne, tahle banda dozajista ocení. Co se týče nějakého přilepšení… to je dle všeho záležitost dvou čumilů stranou. Při její poznámce se skupina zachechtá, nejvíc ti dva. „Možná máme, možná ne,“ řekne jeden z nich. „Kdo říká, že ve skleněný lahvy nemůže bejt voda,“ dodá s úšklebkem, a to i když je pálenka cítit až k Letitii. Její poznámky o postoji vedení vyvolají dalších pár úšklebků. Nálada není přímo volná, ale přeci jen se k nim pomalu ale jistě Letitie dostává. Ryšavý vousáč, který tu má dle všeho největší respekt, pokýve hlavou a vědoucně poznamená místo odpovědi: „Jo, Kelheim je ten, na kterýho si musíte dávat bacha. Ale my to u něj máme v cajku, to se nebojte.“ A blahosklonně pokyne oběma mužům u stanu. Během mžiku už je na bedně láhev pálenky. Je jisté, že se jí banda pokusí opít… při pohledu na ní si určitě myslí, že to nebude nic těžkého. Už podle vůně je to nějaký silný vypalovák. Co se týče jídla, nikdo nic neřekne. „My to máme v cajku a úplně pořešený,“ opakuje rezáč, zatímco rozdává další kolo. „Tak co, zvedáme sázky?“ optá se. Oba další hráči přirozeně souhlasí… Něco by z nich mohlo vypadnout, ale pořád jí příliš nedůvěřují. Na druhou stranu, nechce jejich důvěru. Chce jen to, co ví. Půlnoční povídání Freya S Christopherem vše Freya rychle dořeší a dál ho nechá být. Podle jeho vcelku schvalujícího výrazu na jeho tváři to vypadá, že to byl dobrý tah. Třeba bude zítra sdílnější. Teď je ještě trochu podezřívavý. Ale to se změní. Je to koneckonců nezkušený naivka. Poté, co jí mlčenlivý východňan Dayu předá hlídku, ona samotná počká, až bude předchozí hlídač spát a pak se chce zaměřit na seveřana. Je to trochu riskantní, místo hlídky řešit další plány… ale Freya je zkušená. Dává si pozor. Navíc zatím se zdá, že se na ně nikdo nepověsil. Seveřan sedí dál od ohně, na kraji tábořiště. Dívá se střídavě na hvězdy a střídavě na horu v temnotě. Když jí slyší přicházet, a ještě před tím, než promluví, slyší ho zamumlat si pro sebe několik srozumitelných vět: „Vždycky to byl osud. Osudové dítě. Tolik zla a smutku. A přeci… a přeci… taková je vůle bohů. Poslední, poslední z tohoto starého rodu… A Srdce Válečníka promluví… Dědictví bude nabyto, tak jak mělo být…“ Je to dost nesrozumitelné a nepochopitelné. A přitom to zní překvapivě souvisle. Zvlášť a poměry jeho mumlání. Prozatím nechá jeho polopříčetné povídání jemu a sama ho osloví ohledně zítřka. Seveřan sebou cukne. Obrátí na ní tvář, která je smrtelně vážná a pobledlá. „Ano!“ zvolá hlasitě tak moc, až se Freya lekne, jestli se někdo neprobudil. Naštěstí se zdá, že je pořád klid. „Ano, je to past. Třeba ještě najdeš ztracenou cestu. Cestu k Dědictví. Jinak jen útrapy a zrady… nic víc… to tě čeká, děvče bláznivé… ale ty najdeš cestu. Já věřím.“ Trochu se zklidní a pokýve pro sebe hlavou. „Najdeš cestu. Vyženeš je. Vyženeš cizáky. Vyženeš je pryč… Bohové je srazí k zemi… blesk zabije toho, kdo se odváží… jen Bohů Vyvolený přežije…“ Není jisté, jestli se tak dá to, co jeho mysl posedlo, popsat, ale vypadá to, že má nějaký další poblouzněný záchvat. Ale i tak jí podle všeho porozuměl. Alespoň zčásti. Vypadá to, že mu její slova udělala velkou radost. Malá léčka a hra na zachránce severu je hotová, alespoň v jeho očích. Podaří se jí ho trochu zklidnit, když tu jí muž prudce sevře za ruku a podívá se jí přímo do očí. Jeho stisk je až bolestivý. Z jeho hrdla vyjde chraplavý šepot. „Až budeš uvnitř, neváhej. Válečník je tvým přítelem. Naši předkové, naši předkové – bojovali po jeho boku. Máš jeho srdce. Srdce Válečníka. To je klíč k Dědictví. Každý jiný bude rozemlet na prach… neváhej a vezmi si to, co nám právem náleží… můžou dokázat vstoupit pod horu, ale jen ty projdeš kolem Válečníka…“ Jasnost jeho očí a jistota jeho mluvy je děsivá. Význam však není příliš pochopitelný. Snad je to ta zdánlivá příčetnost, ke které dojdou lidé skrz trnitou cestu naprostého šílenství. Celý tento podnik je čiré bláznovství. Vše, od východňanů přes Ilmaidského sáhiba až po zájem Celestionské koruny, je šílené. Jenže i nyní cítí, jak jí talisman na jejím krku táhne k hoře. Něco tam je. A byl by v tom čert, kdyby se to nedalo prodat nejvyšší nabídce.

Hela - 20. září 2020 21:26

Fyrstarův výklad S úsměvem pokyvuji hlavou, a naslouchám Elfstanovi. Když však začne hovořit o tom, že by bylo dobré cizáky překvapit, potřesu hlavou. Oni už nepochybně vědí, že se zde shromažďujeme. Právě proto je v okolních lesích klid, stáhli se do bezpečí svého tábora. "Nebudeme se uchylovat k žádné lsti, neb to je zbraň Zrádcova. Padlý není ke svým příznivcům tak loajální a cizáci se brzy ocitnou s nožem v zádech. To bude okamžik, kdy zaútočíme...pak zemře jen ten, kdo hrdinsky padnout má." tato slova mi dodávají naději na vítězství. Spolu s Elfstanem se vzdálíme od ohně. Ovšem jeho výkladu se mi nechce věřit. Jsem ochotna přijmout myšlenku, že Dědictví je klíčem k navrácení sil bohům. Ale nesouhlasím s tím, že bychom ho měli využít. "Lidské pokolení je příliš mladí, než aby dokázalo unést to, co Dědictví představuje. Taková byla slova Arunova." Rychle kroutím hlavou. "Ne, nebudu se snažit získat Dědictví, pokud mi Arun sám neřekne, že to musím udělat." Už na začátku své cesty jsem přísahala, že Dědictví raději zničím, než abych jej nechala padnout do špatných rukou. "...zhouba, zkáza a nemoc přijde na lidské pokolení, hrůza, kterou Matka Země nespatřila po tisíce let." Tak zněla slova a odraz jejich hrůzy si stále nesu v srdci. Dědictví patří lidem, ale není na nás, abychom jeho tajemství využili. Čas ještě nenazrál, a my se musíme spokojit s rolí strážců a ochránců, abychom Dědictví ochránili pro budoucí pokolení.

Letitia - 21. září 2020 18:30

Povídání u karet "Jo voda, ale leda tak ohnivá," zachechtám se tomu vtipu a natáhnu se po ní abych okoštovala. Jen co si dám lok, tak se rozkašlu. Ne nijak moc, ale dost na to aby to vyvolalo veselí. Jenom ať se pobaví na můj účet. Na zvýšení sázek přikývnu a geste je pobídnu ať rozdávají. Jako správný voják, který zabíjí čas a stejně tak je tradiční i nadávání na velení. "Jo, Gaston Korell přijel s Doresgrückem a pracují spolu. Má k němu zatraceně blízko," potvdím nějaké ty drby. "Na to, ž eje úředník je docela správný chlap. Rozhodně má víc pochopení pro malé prohřešky. Samozřejmě až po té co se odvede potřebná práce. Když děláte co máte tak se s ním vychází dobře, ale přeložte mu stéblo přes cestu když nemá svůj den a uvidíte jak se dokáže rozohnit," znovu se pobaveně zasměji. "Také se nebojí víc riskovat svůj krk mi přijde, že Tirno je dost velký zbabělec, který se raději krčí za stolem. Na to, že má kolem sebe takovou pořádnou bandu chlapů by mohl být trochu smělejší. Nebo se snad bojí, že se sem proplíží nějaký horal a ukousne mu hlavu? Nebo snad má prdel staženou kvůli Kelheimovi?" nenápadně vyzvídám dál a prohlížím si svou ruku, která je o něco lepší než minule, ale i tak žádná sláva. Přesto o trochu zvednu sázku a přihodím pár drobásků.

Freya - 21. září 2020 20:31

Ztracen v temnotách Chvíli jen koukám na starce, jeho mysl zas bloudí někde daleko odsud, ztracena v temnotách, ve svém vlastním světě. Jeho slova mne ale trochu děsí. Tisíckrát si mohu říkat, že to jsou jen plané žvásty jednoho starého blázna. Ač si to nechci připustit, v tom jeho blábolení je něco víc. Jakmile vykřikne, hned se jej snažím tišit a na chvíli lituji, že jsem oslovila, ale zdá se, že jsme snad nikoho neprobudili. Jasně, vyženu cizáky...pro nic jiného tu nejsem... Nechám jej věřit čemu chce, vlastně mi to docela nahrává. S někým kdo by byl zcela při smyslech bych se asi takhle jednoduše nedohodla. Strážce?...srdce Válečníka?... Nějk moc nerozumím, co tím chce říci a zda tomu vůbec přikládat nějakou váhu nebo to jsou zase jen nějaké bláznivé záblesky čehosi. Těžko říct. Ten jeho pohled mi ale není příjemný a uhnu očima. "Jo, jo nebudu váhat, vysoukám pak ze sebe. "Měl byste si taky odpočinout," dodám pak ještě a nechám už seveřana být. Raději se zase věnuji své hlídce. Snad nebude nic vyvádět a proběhne to vše v klidu. Ještě tak mít nablízku Elka a snad se to všechno přeci jen nakonec povede...

Arun - 22. září 2020 21:24

Fyrstarův rozum a nerozum Hela Elfstan naslouchá Hele váhavě, avšak pozorně. Zdá se, že on se nebojí uchopit Dědictví, bude-li to třeba. Snad je to pokušení, které se může objevit i v sebečistším srdci… Šlechtic se nezdá jejími argumenty odrazen, ač uznává jejich pravdu: „Samozřejmě. Je to jen to nejkrajnější řešení. Uznej, lépe v rukách našich než v rukách služebníků Zrádce. A pokud nebudeme moci probudit Bohy, neměli bychom se uzavírat před možnostmi, ke kterým nás navádí oni samotní.“ Když však Hela i nadále skálopevně drží své přesvědčení, fyrstar s povzdechem přikývne. „Samozřejmě, máš pravdu. Není naše, abychom ho používali.“ Vzdychne a ohlédne se do temnoty okolní divočiny. „Ale při tom pomyšlení… i pokud zvítězíme, co budeme dělat, pokud Bohy neprobudíme? Budeme slepí bez rádců…“ Mávne rukou a usměje se na Helu: „To je to, čemu vy vidoucí říkáte pokušení, že? No, byl bych hloupý, kdybych nedal na tvou radu.“ S tím nechá být téma Dědictví a jeho užití a obrátí se k věcem, kterou jsou pro něj bližší. A to konkrétně porážka cizáků. „To vše bude mít význam, až pokud se nám podaří vyhnat cizáky. Pak uvidíme, co bude třeba udělat – a až pak bude mít smysl o něčem mluvit. Teď se musíme soustředit na ně a na naše muže.“ Přidá i něco k taktice boje podle rady, kterou Hela dostala: „Dobrá tedy, pokud lest nebude nutná, rád se jí vyhnu. Avšak není žádná hanba být chytřejší a znalejší, než pyšný a bezohledný protivník.“ Usměje se na Helu: „Snad to můžeme dokázat, jak říkáš, bez zbraní Zrádcových. Není však každá lež prokletá a mnohá slouží pravdě, i když se to může zdát podivné. Říkáš, že cizáci se proti sobě obrátí? To by pro nás pravé požehnání. Můžeme využít zmatku a chaosu, který sami sobě způsobí, a rozprášit je.“ Pokýve hlavou, zatímco se mu v hlavě vytvářejí nové bojové plány. „Zdá se, že ti Bohové dobře poradili.“ Karty a jazyky Letitia Letitia pobaví stůl pár vtipy a předvede i vcelku slušného svátečního pijáka, ale tihle chlapy nejsou hloupí a i když trochu rozvolnila náladu, rozhodně je nepřesvědčila o tom, že je docela neškodná. Nadávání a drbání šéfů je další návnada, na kterou by mohla něco vytáhnout. Nedají sice nic najevo a na oko se věnují hře, ale dozajista poslouchají o Gastonovi každé slovo. „To zní jako jeden z Doresgrückovejch vostrejch hochů,“ zamumlá zálesák se širákem. „Ale tváří se jako úředníček, tak to snad nebude tak horký,“ dodá vzápětí. Dostane se mu několika dalších přikývnutí a druhý, nejmladší zálesák pokýve hlavou a přidá si ještě svou trošku: „V týhle lajně to nikdo tupej daleko nedosáhne,“ a zasměje se trochu tomu, jak navázal na ,vostré hochy‘. Jejich rozhovor přiláká i zbývající dva, kteří se naoko kochají hrou, ale teď si taky přisadí. Zaujalo je spíš její shrnutí Tirna. „Von se taky tak ouplně nezdá. Jasně… není to žádnej pořádnej chlap… ale ví, co dělá. Alespoň do nedávna to měl všecko srovnaný. Teď v tom nějak lítá. I tak dokáže bejt… nebezpečnej.“ Na její vysvětlení se jí dostane především zarytého ticha a to zvlášť od rozdávajícího rezatého vousu. Ostatní, jako by tak napůl čekali, co on na její otázky řekne. Když mlčí a ticho začíná být nepříjemné, muž se širákem pokrčí rameny. „Já bych řek, že prostě chytil vítr. To se stává při týhle práci i zkušenějším. Navíc, teďkonc už toho moc napáchat nemůže.“ Zdá se, že v tomhle se vrtat příliš nechtějí. Očividně se jim o Kelheimovi nechce mluvit. A dle všeho ani oni neberou seveřany jako skutečnou hrozbu. Aby se přerušila napnutější chvilka, rezáč na Letitii koukne, zvedne láhev a nabídne jí: „Jen si dejte, jste tu přece náš host – a pořádně tu hru rozjedem, ne?“ Opět se z ní spíš snaží tahat peníze. Už jí přestali nechat vyhrávat a nejspíš si na ní chtějí smlsnout, jen co si ověří, jak moc na ně dává pozor. Otázka je, jak moc si všimli jejího vyzvídání… Máme společnost Freya Stařec se vrátí ke svému blouznění. Kdoví jaké divoké bdělé sny se mu honí v hlavě. Na další slova Freyi už nijak nereaguje. Párkrát si pro sebe pokýve hlavou a dál hledí do hvězd. Jeho mumlání pokračuje do noci. Freya se raději obrátí ke své hlídce. Třeba toho muže časem skolí vyčerpání a on padne do neškodného spánku. Jinak má ona štěstí – během jejího bdění se nikdo neobjeví. Je klidná, ač studená noc… a když probudí Isu na její hlídku, vše nasvědčuje tomu, že přijde sice sychravé ale mírumilovné ráno. Spánek jí občerství podobně jako ostatní. Naspala toho nejspíš nejvíc za poslední týden nebo dva, neboť tentokrát musela hlídat jen nějaké slabé dvě hodinky noci. Ráno je čeká jen zběžná snídaně. Poté si učenec poskládá své nádobíčko, výpočty a papíry, a mohou vyrazit. Je to slušný průvod. První jde Arlo, za ním Isa. Pak kráčí seveřan, kterého za jeho zády hlídá Freya… a dál Christopher, jehož záda zas hlídá východňan. Po cestě se musí několikrát vyhnout lovecké výpravě Společnosti… ti naštěstí nejsou příliš opatrní. Zpozorují včas. Učenec ani seveřan jejich skupinu neprozradí. I nadále jsou opatrní a raději nechávají lovce v klidu procházet kolem, než aby na sebe zbytečně upozorňovali útokem. Tímto opatrným způsobem dospějí až pod horu, do míst, která prozkoumávali s Arlem. Jsou na dohled od míst zpustošených lavinou. Oba žoldáci popošli vpřed, aby prozkoumali terén. Isa se vrátí vzápětí. Kývne na Freyu. Netváří se nijak vesele. „Problémy. Pojď.“ Ještě mrkne na Dayua a dodá: „Dejte pozor na Christophera a toho seveřana.“ Ten ale pozvedne obočí a nadechuje se, aby cosi odpověděl, když Isa protočí oči a dodá: „Prosím.“ Na tváři jinak chladného samuraje se objeví pobavený úsměv a poté jednoduše přikývne. On koneckonců není zvěd… není jeho práce, aby se někam plížil. Freya následuje Isu a brzy vidí to, co je zastavilo. Společnost si rozbila tábor hned pod místem, které ona našla s Arlem. A hezky pod převisem, aby je zas nezavalila nějaká lavina. Vidí malou skupinu, která šplhá vzhůru k místům, které s Arlem navštívili, a další, která už si chystá oběd pod horou. Arlo na to mlčky kouká. Když zaslechne Freyu, otočí se a kývne jí na pozdrav. Jeho výraz je pochmurný. „Jsme tu pozdě. Předběhli nás. Já věděl, že se tady v tom údolí něco včera dělo.“

Hela - 22. září 2020 21:55

Fyrstarův rozum a nerozum Moc se mi nelíbí, co fyrstar naznačuje. Dokonce ani jeho slova o tom, že Dědictví bude lépe v našich rukách, než v rukách zrádců, mě nepřesvědčí. Samozřejmě má pravdu. Ale i sebelepší úmysl může způsobit obrovský chaos. Budu raději, pokud k této volbě vůbec nedojde. "Najdeme způsob, jak bohy probudit. Arun nám ukáže cestu." Uklidním Elfstana, a tak trochu i sebe. Ano, Nejvyšší otec mě dovedl až sem. Jistě mi ukáže, kudy se vydat dál. Tak, jako Elfstan musí důvěřovat mě, co se bohů týče, já mu budu muset důvěřovat, ohledně taktiky boje. Jsem ráda, že už mě nepřesvědčuje, abychom se uchýlili ke lsti. Ani já sama netuším, co přesně znamenají slova o tom, že se cizáci obrátí sami proti sobě...avšak plně jim důvěřuji. Elfstanovi tedy nezbývá, než se řídit mým příkladem. "Dnes si odpočineme, a zítra svoláme poradu. Halstein i Sigvar by měli vědět, k čemu jsme dospěli. Vyšleme zvědy do kraje, zjistíme jaká je situace, a podle toho se zařídíme." Cítím, jak na mě při těch slovech padá únava. Den byl dlouhý a moje věštecké vize mě vždy unaví. Být tak blízko bohům je úžasné, ale nesmírně vyčerpávající. "Půjdu si lehnout, a ty také dlouho neponocuj." Usměju se na Elfstana a vstanu. Spolu s Mikaelem si najdeme klidné místo, kde se uvelebíme ke spánku.

Letitia - 23. září 2020 09:56

Další runda Přikyvuji hlavou a sem tam si dopřeji trochu z láhve. Ne moc, nechci se opít, takže vždycky jenom jeden lok a na oko se víc věnuji hře aby to vypadalo, že se soustředím na karty. "Tak všichni, kteří se ve společnosti dostanou takhle vysoko jsou nebezpeční, ale někteří jsou nebezpečnější víc než jiní. Víte jak to myslím, ne?" navážu tam kde skončili, ale dál to nijak nerozvádím a nechám je vyhrát dvě další hry i když tu jednu bych možná otočila, ale raději složím ať mají pocit, že jsou na koni. Láhev vždycky pak podám dál ať si také přihnou a trochu víc jim to rozváže jazyky. "Kdybych sama potřebovala tak kde se to dá sehnat?" významně potřesu flaškou při jednom dalším kole. "Nebo i nějaké jiné potěšení. Kuchař? Ten mi přišel, že si rád přilepší." Namátkou vyberu jednoho z možných kandidátů na šmelení. Někdo kdo se stará o potraviny k tomu mívá hodně blízko, ale není jediný.

Freya - 23. září 2020 20:53

Čára přes rozpočet Zbytek noci proběhne v klidu, takže se zas jednou i docela prospím. A ráno můžeme rovnou vyrážet k hoře. Ovšem vypadá to, že klid skončil, alespoň dle Isy a vzápětí to vidím sama. Nezbyde než procedit skrz zuby pár tichých nadávek, alespoň si trochu ulevím. "Tohle je to poslední, co jsme potřebovali." Prohlížím si místo, kde si rozložili tábor i lidičky, co se šplhají výše. "Myslíš, že je šance, že bychom se tam mohli dostat druhou stranou? Třeba bychom mohli mít štěstí a v noci tam nebudou, učenec tam stejně chtěl být pod noční oblohou," otočím se na Arla s otázkou, která je spíš zbožným přáním. Sedět ale na zadku se založenýma rukama a smířit se stím, že jsme tu pozdě rozhodně nehodlám. Nějak to jít prostě musí. "To, že sou tady navíc potvrzuje, že jsme nejspíš vážně na správným místě. Musíme se tam nějak dostat." Kouknu po těch dvou, jestli je nenapadlo ještě něco dalšího. Zajímalo by mne, jak moc jsou se svým pátráním daleko, když už se přemístili až sem. Přeci nás nemůžou předběhnout na poslední chvíli...

Arun - 24. září 2020 20:52

Myšlenky na domov Hela Důvěra Hely inspiruje i Elfstana. Už se nenechává zlákat pokušeními a dá na její radu. Dokud ona důvěřuje Bohům, on nezaváhá, aby jejich vůli vykonal. Popřeje Hele dobrou noc, i když není tak úplně jisté, zdali si sám vezme její radu k srdci. Zdá se příliš rozrušený věštbou a plánovaním na to, aby ulehl… Hela je však vyčerpaná. Najde pohodlné místo nedaleko ohně, kde se zabalí do svých přikrývek. Po obloze se honí mraky. Chladnoucí vzduch věští sychravé ráno… ale u ohně je teplo, a navíc se k ní zas jednou může spokojeně stočit Mikael, který poslouží jako slušné vyhřívaní. A noc je klidná, neboť tolik hrdých seveřanů se ve své domovině nemá čeho bát. Hela samotná ve svých snech navštíví Helskaru, snad protože se už i její vlastní mysl diví, co dělá tak daleko od míst, kam patří. Poslání bohů je však důležitější. Sen může spíš uklidnit, ač to není vidina. Probudí se časně, tak jak má ve zvyku. Seveřané rovněž vstávají a připravují se na poslední den tohoto táboření. Dnes mají poslední šanci přijít ti, kteří váhali. Pak vyrazí do hor… ke Špičáku. Muži odchází na lov pro zásoby na další pochod. Jiní ještě snídají a další přináší dřevo na další ohně. Den je totiž vskutku sychravý. I když by touto dobou už měl přicházet vrchol jara, v horách dlí zima celý rok. Vítr sem tu zimu přínáší. Očima najde ty, které v táboře zná. Elfstan je na nohou a učí několik mužů, jak si poradit v boji muže proti muže. Nejspíš i mluví o tricích, se kterými se mohou potkat u Celestionců. Spatří Sigvara a Halsteina, kteří stojí na vrcholu kopce a o čemsi tiše hovoří. Halstein je jediný další člověk krom Hely, kterého by Sigvar nejspíš zval přítelem… Kdoví, o čem mluví, zatímco vyhlíží směrem k východu. Všimne si také některých seveřanů, které potkala už dříve. Vidí horaly od Iskalského plesa, všimne si početných synů a synovců starého Elfrika z vrchovin a zahlédne mnoho dalších povědomých tváří. Jedna tvář jí zaujme. Ponejprve sama neví proč. Mladý seveřan, který uhne tváří stranou, jakmile mu Hela pohledí do tváře. Statný a podle mohutných paží a malého kladiva u pasu jako odznaku i nástroje by ho hned tipovala na kováře- V tom momentu jí dojde, o koho se jedná. Je to mladý Riam z Helskary. Dříve kovářský učeň, který se vždy přátelil s Erlingem, navzdory všem potížím, do kterých se kvůli tomu dostal. Byl vždycky trochu horká hlava a usedlý život ho nikdy nelákal, ač nebyl tak průbojný jako Erling. Nic z toho nevysvětluje, co dělá tady na druhé straně Felskarsku a proč před Helou skrývá svou tvář a snaží se ztratit mezi ostatními muži… Cena za přilepšení Letitia Muži kolem bedny s kartami přikyvují na poznámku, kterou Letitia udělala. Nijak se však nehrnou do dalšího pomlouvání. Možná, že Tirno není taková padavka, jak se zdá… „No, jasně,“ začne zeširoka mladší zálesák. „Každej ve Společnosti musí vědět co a jak. Taky by sem toho Tirna jen tak neposlali. Já nevim. Vod nedávna – nějakej rozkaz nebo tak – se na to nějak vykašlal – teď se jede podle Kelheima… ale taky tak úplně, no, já-“ Ale rozdávač s rezavým vousem si odplivne a přeruší ho. „Radši drž hubu a hraj, takový plkání nikdo nechce poslouchat.“ Okřiknutý zmlkne a nahradí ho v kecání druhý protihráč, ten se širákem. „Prostě dobře, že Kelheim ví, co dělá. Už abysme ale byly zpátky v Celestionu, tohle je divnej podnik.“ S tím se nakonec nehádá nikdo, dokonce ani rezáč nebo chlapi s proviantem. Zásoby a přilepšení jsou to další, na co se stočí hovor po chvíli hry. Letitia vesele připíjí, tedy alespoň na oko, a podobně to dělají i ostatní. Ani oni se nenechávají moc opít, ale nakonec se to musí projevit. Rozhodně to není příliš příjemná zkušenost, hned po snídani… pokud by to omylem přehnala, den by jí to nezlepšilo. Co se týče šmelinaření, muži váhají. Jeden z čumilů, kteří koukají do karet, pokrčí rameny a přikývne. „No, jo no, ale kuchaře musíte znát – ti držej při sobě a my sme pro ně jen hladový krky. Jo, to musíte znát ty správný lidi. Navíc, každej si musí krejt svoje záda…“ Tu se na tváři zrzavého vousáče objeví úlisný úsměv. „Ale co, už jste tady pár pěťáků nechala, když ještě něco přihodíte, klidně vám lahvinku přihodíme – stačí říct. To tak jako ze sportu…“ Té nápovědy se chytí zálesák v širáku. „No jo, nebo ještě líp, může si o ní zahrát další kolo, co vy na to?“ Nejspíš jí ještě nevěří dost na to, aby jí řekli, kde to sebrali. Možná, že očekávají, že je napráská tak jako tak, ale nechtějí se dostat do problémů s tím, kdo to tady distribuje. To by se taky možná museli brzy smířit s přídělovými porcemi a do toho se nejspíš nikomu z nich nechce. Moc informací nepouští, ale přeci jen to vypadá, že se jim ty jazyky trochu rozvazují. Možná, že kdyby je teď postrčila správným směrem, konečně by z nich vypadlo něco kloudného. Plán B Freya Žoldáci se spolu s Freyou skryjí do křoviska a, zatímco sledují počínání Společnosti, zahájí malou poradu. I oni vypadají pěkně rozčarovaní a v téhle situaci je to naprosto na místě. Po nadávkách, které vyjdou z Freyi, si Isa jen povzdechne a přikývne: „Jo, líp bych to neřekla.“ A pak dojde na měnění plánů. I nyní promluví Isa, která je trochu zdatnější, co se nenápadného pohybu týče. Odpoví na otázku Freyi: „No, my bysme to zvládli. Bez problémů bysme se možná dostali až nahoru. Ale nevím, jak to vypadá tam a nevím, jestli by to šlo s Christopherem, samurajem a tím seveřanem.“ Arlo zachmuřeně dodá: „A nahoře není nic, co by jen připomínalo úkryt. Pár skal pod tím sedlem, ale ten kruh samotnej je rovinka bez křovíčka. Určitě tam budou hlídat, zvlášť jestli ví, že jsou tak blízko. No, alespoň víme, že jsme na správné stopě.“ Další chvíli zachmuřeně přemítají, co se situací. Netrvá to dlouho a Arlo se obrátí na obě ženy a tváří se překvapeně uvolněně. Téměř spokojeně „Možná, že je čas na plán B, co, Iso? Říkal ti Mikah’il o plánu B, Freyo?“ zeptá se s pobaveným úsměvem. „Není to právě dobré pro reputaci Ligy… ale máme plán B.“ Na tváři Isy se objeví zlomyslný úsměv. „Je to jednoduchý plán a dá se aplikovat na mnoho situací: ,Udělejte jim ze života peklo.‘ Pokud bysme to místo nenašli nebo se dostali před nějaký neřešitelný problém, máme se postarat, že se Společnost nehne ani o krok vpřed. A můžeme toho udělat hodně. Svrhnout na ně lavinu. Postřílet jim všechny lovce. Poštvat na ně místní. Otrávit jim jídlo a vodu. Podpálit stany. Cokoliv proto, aby museli strčit ocasy mezi nohy a zmizet.“ Arlo zvědavě kouká po Freye. Dodá další větičku, která je většinou u žoldáků vítaná: „A můžeme z toho i leccos mít. Všechno, co jim seberem, je naše. Někde tu musí mít žold. Pálenku. Nebo zkrátka něco, co se dá ukrást a prodat v Alesglas. Nebo v Ornbjarnu.“ Tohle jsou koneckonců žoldáci. Možná, že mají trochu lepší morální kompas než průměrný hrdlořez a nejsou motivováni jen penězmi… ale rozhodně něco takového neopomenou. „Můžeme je poštvat proti sobě. Neví, že jsme tady. Třeba si budou myslet, že je to nějaká kletba nebo tak něco. Ten tvůj pomatenec by na ně klidně mohl křičet nějaký věštby z vrcholku hory, když ho tam dostanem,“ začne Arlo spřádat plány. Jenže něco takového by rozhodně přilákalo hodně pozornosti a mohlo by se to dostat do cesty vlastního plánu Freyi. Na druhou stranu, s táborem přímo pod nosem není tak úplně jisté, jestli se dá dělat něco jiného. Oba žoldáci se navíc nezdají příliš motivovaní hledat jiné řešení. Trocha chaosu je docela láká. Na riziko jsou zvyklí. Otázka je, jestli poté bude nějaká cesta zpátky…

Hela - 24. září 2020 21:12

Myšlenky na domov Noc je klidná, ale jinou jsem ani neočekávala. Naše ohně hoří jasně a srdce ještě jasněji. Nikdo se neodváží rušit náš klid. S tváří zabořenou do Mikaelovy teplé srsti, se opět ocitám v Helskaře. Procházím známými stezkami, vídám usmívající se tváře svých bratrů a sester. Dokonce na okamžik spatřím i Rangvalda, dnes mi však ani on nedokáže zkazit náladu. Sen mě odnese do míst, která tak dobře znám. Není to vidina, tím jsem si jistá, i tak ale v něm najdu ujištění, že je vše tak, jak má být. Probouzím se brzy, a rozhodně nejsem jediná. Na nohách je už většina seveřanů. Dělají poslední přípravy, snídají, nebo si povídají. Elfstan i Sigvar jsou zaměstnaní, a já uvažuji o tom, že si uvařím trochu horkého čaje ke snídani, když zahlédnu povědomou tvář. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kdo to je. Riam. Kdybych na něj narazila v Helskaře, tak ani nezaváhám. Avšak tady jsem ho nečekala. Zpozorním. Nejen proto, že jeho přítomnost zde je zarážející. Především ale kvůli jeho chování. Jako kdyby nechtěl, abych si ho všimla. Všechny zvony v mé hlavě se okamžitě rozezní na poplach. Před vědmou nikdo své tajemství dlouho neutají. Tiše mlasknu jazykem a Mikael okamžitě zpozorní. Jindy se plouží, zdržuje a chytá lelky. Když však nyní, rázným krokem, vyrazím přímo ke kováři, následuje mě. Našlapuje lehce, hlavu mírně skloněnou, oči, stejně jako ty moje, zabodává do toho podezřele se tvářícího mladíka. "Riame. Tebe bych tu nečekala. Co děláš tak daleko v horách?" Oslovím ho, dost hlasitě, když se k němu přiblížím. Nehodlám ho nechat zmizet. Naopak, záměrně k nám přitahuji pozornost. Chci vidět, jak zareaguje.

Letitia - 25. září 2020 14:08

Zvyšujeme sázky "Tak to beru," ušklíbnu se a zamíchám karty. Je mi jasné, že hned tak to nepůjde. Kdybych měla čas tak tolik nepospíchám, ale nemám ho. Potřebuji co nejdříve zmizet. "Už se to nese," sklapnu balíček a začnu z něj rozdávat karty. Nejsem sice zrovna karbaník, ale jistou praxi jsem získala. Ono také co mezi důstojníky po večeru dělat, že. Tohle není jenom zábava prostých vojínů. Občas se hrálo i o dost větší částky než je tohle. Vezmu si svůj příděl zadívám se na něj a pak po očku zkontroluji ostatní jak se tváří. Já zachovávám klidnou tvář. Ani nadšení, ani rozmrzelost. Nechci jim to zbytečně zlehčovat. Dám povinnou část peněz do banku a pak přihodím trochu navíc abych zvedla sázky a čekám kdo odpoví. "Jo, prý to tady snad brzy skončí. Orloszkij už má většinu výpočtů hotovou a brzy by se mělo objevit přesné místo kde to je schované. Už se taky těším, až tohle nechám daleko za zády," spokojeně pokývám hlavou jako kdyby to všechno bylo jenom otázka několika chvil a pak se dál soustředím na hru.

Freya - 25. září 2020 21:05

Plány Ač nechtěně, musím uznat, že Isa má pravdu. My bychom se tam nejspíš dostali, ale s naším doprovodem to půjde jen těžko nepozorovaně a na víc to nejspíš opravdu bude dobře hlídané i tam. Když Arlo zmíní plán B, jen trochu pozvednu po obočí a kouknu po Ise, jestli ta ví, o čem se mluví, protože mě nikdo nic neříkal. Arlo vypadá konečně ve svém živlu, když básní o tom, co všechno bychom jim mohli provést. Že bych sdílela jeho nadšení se ovšem říci nedá. Příliš netoužím po pozornosti a tyhle akce pozornost rozhodně přitáhnou. "Hmm, plán B slyším poprvé," zamručím nakonec. "A co uděláme s učencem? Hádám, že plán B nebude příliš schvalovat a bude se dožadovat nějakého čestného řešení a pokračování ve svém bádání," pokračuji pak dál. Je mi jasné, že něco ale udělat musíme. Nemůžu být asi zcela proti, aby jim to nepřipadalo divné, budeme muset najít nějaký přijatelný kompromis. "No, znepříjemnit jim život asi trochu můžeme a hlavně je tím nějak odlákat od hory, alespoň po tu dobu, co se tam budem pohybovat. Rozdělila bych se. Pokud se vám podaří něco vyvést a odlákat tak tak jejich pozornost, dostanu učence nahoru. O toho starce bych se nebála, možná je pomatený, ale pohybovat se tu určitě umí, ostatně je tu doma. Tím jižanem už si tak jistá nejsem, ale třeba by se dal na záškodnickou činnost s vámi," navrhuji pak. Nechce se mi vzdávat teď, když už jsme prakticky kousek před cílem. Kouknu po těch dvou, co oni na to. "Nejen, že se Společnost nemusí hnout, ale mohli bychom z toho zkusit vytřískat, co se dá a navíc budete mít volné pole působnosti, když do toho nebude kecat nikdo spravedlivý," dodám pak ještě a čekám, jak se k tomu postaví ti dva.

Arun - 26. září 2020 21:46

Helskarská moc Hela Když vědma vykročí, následována věrným Mikaelem, ihned na sebe určitým způsobem připoutá pozornost. Je to trik, který se naučila od své babičky – a mimo jiné znamená, že jí všichni kvapně mizí z cesty. Není to žádný výhrůžný pochod ani ukázka síly… jen určitý způsob pohledu, držení těla a typu chůze. Dělá pravé zázraky. Neznalý by to pokládal za kouzla. Lidé neustupují vyloženě ze strachu. Je to spíš určitý… příslib. Zatím se bát nemusí… avšak pokud vědmu rozhněvají, důvod jim ke strachu dá. Když pak stojí před Riamem, mladý kovář už je docela v její moci. Cizí seveřané snad dokážou odolovát vlivu vědmy, která není místní. Alespoň chvíli. Nezná koneckonců jejich tajemství. Ale u Riama může použít všechno, co ví z vesnických klepů a vlastního pozorování. Osloví ho a udělá to důrazně, i když ne přímo výhružně. Riam stojí jako opařený. Neví, zdali dojde horšího osudu, pokud oči sklopí nebo pokud se odváží srazit s pověstným pohledem vědmy. Nakonec se rozhodne pro jistější zbodnutí očí do země. Jeho první odpověď je koktavá. Nedokázal by jí lhát ani kdyby chtěl… i to je součástí ,kouzla‘ vědmy. Pro vesničany to skutečně jsou nebývalé čáry. „Já- já- táhlo mě sem – volání – já jsem chtěl-“ Ostatní seveřané si všimnou, že se něco odehrává. Jenže ví, že tohle není souboj, kolem kterého by bylo radno okounět. Neutečou do stran, ale ani nezírají. Najednou je vědma a Riam nesmírně o samotě… navzdory tomu, že stojí uprostřed zástupu seveřanů. Riam váhavě pokračuje. Už asi přijal svůj osud. „Přišel jsem do hor… hledám – hledám Freyu. Doslechl jsem se o tom, co se děje. Měl jsem strach, že pokud jí najdete, zemře…“ Žádný člověk z Helskary nedokáže tajit nic před vědmou. Ne dlouho. A vědma si rychle doplní všechno ostatní, co potřebuje. Freya bylo děvče z rodiny Holgenovy. Uprchla z domu. Byla to těžká rána, která stála její starou rodinu mnoho vážnosti. Od té doby byla pro všechny jako mrtvá, neboť odešla po hádce s vědmou Ailou. To je jako odejít s prokletím nad hlavou. A dle všeho se vrátila zpátky sem. Snad se mladému Riamovi kdysi dávno líbila a nějaký cit v něm dodnes zůstal, když kvůli ní přešel skoro celý Felskarsk až k horám. Pokud se Freya vrátila, rozhodně nehledala útočiště v Helskaře. Nebyla by tam vítána. Možná, že se zapletla s cizáky… těžko říct, pro co si přišla. Špičák začal přilákávat mnoho lidí… kdoví, zdali je to dílem Zrádce, Bohů nebo osudu nad nimi všemi… Výhry a prohry Letitia Muži zpozorní, když se Letitia pustí do práce a začne rozdávat karty. Možná, že jim dojde, že nenarazili na takového jelimánka, jak si mysleli. Mnoho převratných informací z nich ještě nevytáhla, ale zas by nebylo dobré vzbuzovat podezření přílišným vyptáváním. Rozdá a začne s nimi karbaničit, tentokrát už naostro. Navíc musí využít toho, že nedávají tak úplně pozor. Ještě se i trochu povídá, a to zvlášť vzhledem k její poslední poznámce, která vyvolala několik přikývnutí. „Jo. Už to brzo bude za náma, dostaneme peníze a můžem se vrátit do nějakýho civilizovanýho kraje,“ poznamená zálesák v širáku, ač sám nevypadá nijak civilizovaně. Mladší zálesák se rozhlédne po kraji a pokrčí rameny. „Možná mi to tady bude chybět… hezkej kraj – a domorodci nikdy neslyšeli o střelnym prachu. Pro obratnýho člověka zlatej důl...“ Zrzavý fousáč, který se zas soustřeďuje na hru, jen odsekne: „Co ty vo tom víš, takový plky. V Říši jsou daleko lepší zlatý doly než tahle díra.“ Pak se na hru zaměří všichni, protože jen žasnou nad kartami, které mají v rukách – respektive nad tím, jak jsou mizerné. Letitia ví, jak na to, aby to další kolo vyhrála i spolu s pálenkou. Je nutno dodat, že jí také přeje štěstí, a že se spíš pokouší hru rychle ukončit, než jim moc ukázat. Má to i tak patřičný efekt. Nakonec jde celá sázka k ní. Sice toho díky své počáteční svolnosti vydělala asi tolik, co prohrála… ale získala navrch láhev pálenky. „K čertu,“ zahudruje nevrle a překvapeně zrzavý vousáč. Oba dva další se netváří o moc přívětivěji a možná, že je tedy čas se zvedat. Pálenku ale vydají bez protestů. Vyhrála jí koneckonců právem. A pokud by jí obvinili z podvodu, ona by mohla udělat též… a šéfové by dali spíš na ní. Alkohol by se mohl hodit. Jednak jako přilepšení, druhak na rozvazování jazyků. Otázka je, zdali chce Letitia dál zoušet štěstí s touto bandou, nebo se vydat jinam… Může je zkusit zmáčknout kvůli Hedwinovi, ale ještě by ho mohla vyplašit, pokud se o tom doví. Už nyní něco získala a tak to snad nebyla ztráta času. Dělba povinností Freya Arlo pokrčí rameny, ohledně poznámek Freyi o Christopherovi. Nezdá se tím být příliš znepokojen. Ohlédne se směrem k mužům, kteří kus před nimi staví svůj tábor. „Tohle jsou zločinci i podle měřítek pana Christophera. Pokud jich odsud pár neodejde, nikdo je nebude oplakávat. Nepůjde o žádné místní seveřany… podle mě spíš opačně. Tihle muži určitě porušují nějaká bůhvíjaká pravidla místních – takže jim vlastně budem dělat službu.“ Tím je to pro něj uzavřeno. I Isa je vcelku spokojená s novým plánem. „Navíc to nemusíme rozjíždět moc. Jen jim zabránit v tom, aby se moc šplhali nahoru. Jsem si jistá, že tu zvládnu najít nějaké tak akorát jedovaté houby na to, aby to zaručilo celému táboru běhavku…“ Než mohou začít rozvíjet další plány na škození Společnosti, Freya je zastaví s vlastním návrhem, jak si rozdělit práci. Oba žoldáci si jí vyslechnou, i když hledí někdy trochu překvapeně. Nečekali, že by si nechala ujít příležitost něco málo si naloupit… a raději dělala chůvu naivnímu učenci. Nakonec však oba pokrčí rameny. Isa pokýve hlavou a přidá pár poznámek: „To je plán dobrý jako každý jiný. Navíc je pravda, že nadobro je odsud vyhnat by nemuselo být jednoduché… zvlášť když už jsou tak blízko a nejspíš to sami ví nebo alespoň tuší. Můžeme je zdržet, možná i na chvíli odehnat od hory… a vy tam můžete zkusit vklouznout i s učencem. Bude to tak rychlejší.“ Arlo rovněž neprotestuje, pouze dodá pár slov ohledně práce pro samuraje: „No, nemyslím, že toho východňana budete potřebovat tam nahoře… pokud vám vyklidíme cestu, neměli byste narazit na žádná překvapení…“ Isa přikývne a rozvíjí dál ten nápad: „Může nám krýt záda. Postarat se o to, že nikdo zase nenajde naše tábořiště. Bylo by fajn mít zas jednou trochu jistější flek.“ Vypadá to, že jsou téměř dohodnutí. Oba žoldáci se zdají být spokojení s novým úkolem. I když tak docela neví, proč by se Freya takhle obětovávala, nedělají si s tím velké starosti. Faktem ale zůstává, že i když budou dělat Arlo a Isa velký chaos, dnes se nahoru s Christopherem nedostane nikdo. Kdoví, jak dlouho bude trvat, než se situace dost vyostří na to, aby Společnost byla dostatečně zaměstnaná. Arlo však zamyšleně poznamená ještě jeden fakt: „Ale neříkala jsi něco o dalších lidech, co tu dělaj pro nás? Tvoji známí z pevnosti, kteří vyrazili, až když už jsme byli pryč. Nemám v plánu škodit někomu, kdo je vlastně na naší straně.“ Mohla by zkusit znovu najít Elka, aby si o tom promluvili, ač to bude muset sama navrhnout. Dokonce by se s ním i mohla pustit do nějaké společné akce. Koneckonců Isa i Arlo budou mít svou vlastní práci, takže jí nebudou dýchat za krk. Teď jde jen o to, zaonačit to před žoldáky a před Christopherem, který na ně čeká v houštinách za nimi. Toho by také bylo vhodné zpravit o všech těch nových okolnostech…

Hela - 26. září 2020 22:04

Helskarská moc Lidé mi ustupují z cesty, Riam neměl šanci. Ve vzduchu však zatím necítím strach, pouze zájem. Jsem ráda, že některé mé triky fungují i zde v horách. Ukaž prstem, kam se mají dívat. Tentokrát však nehodlám za zády dělat kouzla. K mladému kováři přistupuji se zcela neutrálním výrazem, avšak až děsivým zaujetím. Stojíme uprostřed seveřanského tábora a přesto jako kdybychom byli na pustí planině. Žádné oči se nyní neotočí naším směrem, i když jsme si jistá, že všechny uši napjatě poslouchají. Překonám touhu netrpělivě mlasknout, když to z Riama leze jak z chlupaté deky. On ze mě rozhodně strach má, a dokud se neobjasní, co tu dělá, já mu ho brát nebudu. Není mnoho věcí, které by vědmu dokázaly překvapit. Avšak Freya... Dobře si na ní vzpomínám. Neviděla jsem jí ve vesnici a vlastně si ani nemyslím, že by se tam ukázala. Nebo to bylo až po mém odchodu? "Obával ses zbytečně. Ode mne Freye žádné nebezpečí nehrozí. Vlastně pochybuji, že bys tu našel třebas jen jediného člověka, který by jí chtěl ublížit." Na okamžik spustím kováře z očí a rozhlédnu se, zda navážu oční kontakt s Elfstanem, nebo Sigvarem. Ráda bych je u tohoto rozhovoru také měla. "Pokud si ale myslíš, že by mohla být v nebezpečí. Ráda bych si o tom víc poslechla. Pojď prosím se mnou." Požádám Riama a naznačím mu, aby mne následoval o kus dál, k ohni. "Kdy jsi Freyu viděl naposledy, a o čem jste mluvili? Proč by se vůbec vydávala do hor?"

Letitia - 27. září 2020 11:18

Po hře "Bylo mi potěšením chlapci," obdařím je spokojeným úsměvem abych je trochu popíchla. Jen ať si nemyslí, že z toho vyváznou tak lehce. Zkusili to. Nevyšlo jim to. Tyhle fígle se dají dělat na obě strany. Také mohli tušit, že někdo koho pošlou sem bude mít víc zkušeností a nebude taková kavka. "Doufám, že si spolu ještě někdy zahrajeme," bratrsky poplácám vousáče po rameni, který se právě tváří jako kdyby žvýkal kameny. Penízky si schovám do měšce a pálenku ještě nechám venku. "Aby ta prohra nebyla tak kyselá," vytrhnu špunt z hrdla a dám jí kolovat. "Žádná zášť, ne?" Zatím co čekám až se mi nově nabytá kořist vrátí zpátky do ruky zaměřím se na mladíka, který vypadá nejhovornější. "s těmi místními bych byla opatrnější. Dost jich střílet umí. Dokonce jsem zahlédla i nějakého šlechtice přímo z Alesglas a ten vypadal, že by vás všechny se zacházením s mušketou strčil do kapsy. Nepodceňuj je, takovéhle myšlenky se už nejednomu nevyplatily," dám mu malou radu do života.

Freya - 27. září 2020 20:53

Plány Jsem vcelku ráda, že se oba žoldáci nijak neprotestují ani se nediví tomu, proč si nejdu trochu zašpásovat se Společností s nimi. Když si dají záležet, snad by se nám opravdu mohlo podařit dostat se bez povšimnutí nahoru i s učencem a alespoň chvíli tam nerušeně setrvat. Je to příležitost a té musím rozhodně využít. Co se týče východňana jen kývu hlavou. V tom má Isa pravdu, mít hlídaný tábor a krytá záda vskutku nebude vůbec k zahození. I když po pravdě řečeno, úplně nejradši bych už se do tábora vůbec nevracela, ale čert ví, jak se nám s Christopherem povede a jestli se s ním vůbec někam dostanu. "Neboj, o to se postarám, otočím se na Arla, když naráží na Elka. "Najdu je ještě dřív, než se do něčeho pustíte, budou vědět co se chystá a že si maj dávat pozor a třeba už budou se svou prací uvnitř tábora taky brzy hotoví a připojí se k nám," pokrčím trochu rameny. "No, ale teď bychom se odsud asi měli pohnout. Najít si klidné místo na táboření, vysvětlit vše učenci a třeba i naplánovat první záškodnickou akci. A já bych pak mohla využít času a zkusila bych informovat naše spojence," pokračuji pak a pomalu se otáčím, abychom se vrátili ke zbytku naší výpravy, pro kterou nemáme zrovna ty nejlepší zprávy. Snad nebudou mít ti dva nic proti. Začínám mít pocit, že tancuji po pěkně tenkém ledě. Lítání sem a tam a hledání Elka už mě pomalu přestává bavit, ale tentokrát to snad bude naposledy. Teď by byla jedinečná příležitost, aby šel se mnou. Blíž cíli už bychom třeba taky nemuseli být, pokud se to vše povede, tak jak má.

Arun - 28. září 2020 21:03

Riamova zpověď Hela Riam nechává své oči zabodnuté do země, jako kajícný hříšník. Hela ho má docela ve své moci. Není divu, že se o vědmách říká, že dokážou člověka uhranout pohledem nebo mu číst myšlenky… není na to ani potřeba žádné čáry. Možná, že před chvíli ještě váhal a doufal, že se vyvlékne, ale Helskarští ví, že to nejhloupější, co by mohli udělat, je pokoušet se obelhat vědmu. Její ujištění ho příliš neuklidní, ale následuje jí poslušně a odevzdaně. Ostatní seveřané na něj hledí téměř s lítostí. Jen málokdo se rád dostane do hledáčku vědmy. Je důvod, proč se od nich lidé raději drží dál, i když jsou tak potřebné, schopné a užitečné. „Ano, vědmo,“ špitne pouze na její žádost a už oba stojí u ohně, kde je méně zvědavých uší. Bohužel pro Helu si však dění Sigvar ani Elfstan nevšimne. Sigvar sice stojí opodál, ale zdá se plně zaměstnám rozhovorem s Halsteinem. K ohni právě stojí zády. Riam se neodváží na vědmu ani podívat. Je to zvláštní. Obzvlášť když si Hela uvědomí, že je Riam dokonce ještě o něco starší než ona. Tentokrát, když už se smířil se svým osudem, z něj jdou odpovědi pohotověji. Také asi začal doufat, že když vše vědmě prozradí, třeba ho nepromění v ropuchu nebo na něj nesešle žádnou kletbu. „Freya byla v pevnosti. Mluvila se mnou a s Erlingem. Byli jsme si spolu zarybařit. Tam, co jsme vždycky chodívali.“ Freya a Riam bývali jako děti nerozlušní přátelé, kteří se spolu dostali do mnohých potíží. Rádi se vytráceli na druhou stranu fjordu na rybaření už tehdy. Riam pokračuje „Vím jen, že odešla do hor. Předtím byla nějaký čas v pevnosti. Do vesnice nešla. Ale zašla vzdát čest u hrobu svých předků,“ dodá, snad ve snaze, aby na Freyu vědma shlížela mírumilovněji. Koneckonců, Freya na svém odchodu rozhněvala své rodiče i vědmu a porušila všechny zvyklosti a tradice – už to stačilo na to, aby se stala vyhnankyní. V jejím případě to byla spíš odměna. Je možné, že při svém návratu našla svého mrtvého bratra… snad ví o jeho osudu víc. Navíc je zde pořád nevysvětlitelný fakt hvězdné mapy, která byla v hrobce rovněž skryta. Riam dodá nejistě pár dalších slov: „Vím, že je ve služby té… Ligy. Jsou to cizáci. Ale nejsou všichni špatní. Erling jim trochu věří. Když jsem tady v podhůří slyšel, že se budou cizáci vyhánět přes čepel seker, lekl jsem se, že s nimi budou hnát i jí... nebo někoho jiného nevinného…“ Je jasné, že jí zatím neřekl všechno. Otázka jen je, jak moc bude Hela tlačit a v jakém směru. V tomhle stavu nezvládne nic zatajit nebo zalhat. Snad jen sám neví, co je a není důležité. Čas k obědu Letitia Muži na Letitii pohlíží přinejmenším kysele. Být přechytračen nikdy není moc příjemné… a i když Letitia zkusí věci napravit kolování pálenky, pořád na ní hledí trochu úkosem. Nedá se říct, že by byli tak žoviální a přátelští, jako z počátku, než se dozvěděli, s kým mají tu čest. Ale připijou si s ní i tak. Mladý žoldák její varování nebere příliš vážně a jen s úšklebkem mávne rukou. „Pokud si z Alesglas nepřivedli jarla a padesát mušketýrů, myslím, že můžeme být v klidu.“ Zrzavý fousáč už hledí, aby poslal Letitii ke všem čertům, odkud dle něj nejspíš také vylezla. Proto ho přeruší a odmává jí. „Jo jo, díky za radu a hodně štěstí, takovýhle kecy budou spíš zajímat ty vaše úředníky, tak si s nimi ten chlast můžete jít užít… my tady víme, co děláme, to se nebojte, a nepotřebujem žádný holky vod moře, aby nám říkali, co máme dělat.“ Nejspíš si všiml jejího jemného přízvuku. Tihle většinou pochází z divočejších severních a východních pohraničí Celestionu. Jižní regiony jsou bohatší a mírumilovnější… alespoň většinou. Už toho s nimi mnoho nedomluví. Navíc bude brzy čas si najít něco k obědu. Všimla si taky koutkem oka, že nedaleko produpal Kelheim a netvářil se příliš spokojeně. Asi už s ním Gaston domluvil. Krom toho vidí v táboře trochu větší klid. Oběd není společné jídlo, očekává se, že si ho každý udělá z toho, co si sežene. Pro menší tábory také nebývá běžná společná kuchyně a jen se rozdávají příděly jídla. Možná, že tihle si zasloužili tu extra péči. Většina z nich už si začíná připravovat něco k obědu. Asi se očekává, že budou z větší části vykonávat přes den své povinnosti a nají se dle možnosti… Poflakování po táboře se od nich dozajista nečekalo. Ta banda, se kterou hrála, určitě ví, kde sehnat něco dobrého k snědku, ale pokud jim pálenku nevrátí, nic moc z nich nevytáhne. Když se rozhlížela, všimla si že směrem ke Špičáku je vidět kouř – nejspíš ten jejich druhý tábor. S trochou štěstí, se tam nebude muset táhnout, ale podle směru, kterým Kelheim vyrážel, on mířil právě tam.. Rychlá změna plánů Freya Ani jeden ze žoldáků příliš neprotestuje návrhu Freyi. Ještě jednou se podívají na tábor Společnosti a poté společně vykročí zpátky k Christopherovi a k ostatní, které nechali čekat v lese. Přesvědčování Christophera jde až překvapivě lehce. Vyslechne si vše od seveřanky i obou ostatních žoldáků. Sám je překvapen rychlostí Společnosti. Mnohokrát pokyvuje hlavou, hodně si popřemýšlí a párkrát podezřívavě loupne očima po všech třech žoldácích, ale když mu nakonec sami ukážou tábor Společnosti, vše shrne několika slovy. „Dobrá. Nijak se mi to nelíbí, ale souhlasím s vámi. Situace si žádá razantní řešení. Navíc, tito muži jsou zločinci, to už vím z toho, co jsem se sám dozvěděl… nemohu tvrdit, že mi bude příliš líto, když jim znepříjemníte život, ale pokuste se nenapachávat žádné škody místním. Ti si žádné násilí nezaslouží.“ Samozřejmě, že se to bez moralizování a malé snahy o poučování nemohlo obejít… Nakonec alespoň souhlasil. To je to důležité. Nemůže tvrdit, že to dělají proti jeho vůli. Přístup východňana je podobný: „Mým úkolem je chránit učence, dle příkazů Edamitsu-sama. Vaše vlastní plány a operace nejsou mou záležitostí. Nechávám je tedy na vašem úsudku a na vašich rozkazech.“ Až posměšně zdvořilý a rozhodně namyšlený, ale spolupracující a vcelku rozumný. Na cizince to není špatné. Rozhodně mohl dělat větší problémy. Tím je nejhorší dohadování vyřešeno. Freya se ocitá s volným polem působnosti. Překvapeně si všimla, že se seveřan zvládl vytratit jako duch k táboru a zpět. Sám se dozvěděl o situaci své, i bez toho, aby mu řekla jediné slovo. Dayu by ho nejspíš dokázal zastavit, pokud by to měl přikázáno, avšak ani on ani učenec, seveřana nepokládali za zajatce. Na druhou stranu se vrátil na své místo a jediná jeho reakce byl o poznání zachmuřenější obličej než dřív. „Postupují, blíží se to – blíží se…“ slyšela ho zamumlat, ale jinak nic. Je na ní, zdali se s ním bude chtít dohodnout. Učenec je dle všeho přesvědčen, že by se jim mohl na vrcholku hory hodit. A s tichým pohybem v horách nemá problém, jak už ukázal. Mezitím si Freya vyslechne i plány obou žoldáků. Strávili hodně času velmi pečlivým plánováním – nejsou tak nezodpovědní a zbrklí, jak se podle jejich prvotních záškodnických výrazů dalo soudit. Dle všeho se chystají ponejprve pomocí několika mršin nalákat divokou zvěř do nejkratšího spojení mezi Špičákem a hlavním táborem Společnosti, aby narušili zásobování. Mají další plány, včetně snahy proniknout do menšího tábora a znehodnotit zásoby prachu nebo nechat zmizet nějaký proviant. Plánují také vytvořit pár sporů uvnitř Společnosti pomocí otráveného jídla nebo omračování stráží a jejich zlévání nějakým ukořistěným alkoholem. Vypadá to, že mají celou situaci pod kontrolou a s trochou štěstí by mohli operace Společnosti do dne nebo do dvou docela rozvrátit. Když se s ní ještě domlouvají a připravují se k odchodu, Isa jí řekne jen pár vět: „Vy se soustřeďte na naše spojence v hlavním táboře. Pokud byste mohla obstarat nějakou pálenku nebo nějaký z těch špinavých modrých šátků, podle kterých se ta banda poznává, mohlo by se to hodit. Jinak vám asi popřejem hodně štěstí, a kdybyste se dostala do nějakých potíží, zkuste se vrátit sem. Dayu vypadá, že si se zajištěním okolí poradí. Spolu s Christopherem rozbijí tábor nedaleko od toho pramenu, který jsme minuli cestou.“ Díky tomu už je většina podrobností vyřešena. Freya ví, o kterém se mluví prameni a jak ho najít. Má alespoň nějakou základnu, která by snad mohla být bezpečná. Isa a Arlo zůstanou nedaleko a pokud by je potřebovala, jistě budou pro jakoukoliv špatnost. Zbývá se však domluvit se seveřanem a případně i s ostatními, pokud by Freya měla k jejich plánům připomínky.

Hela - 28. září 2020 21:30

Riamova zpověď Ani jeden z mých společníků se k nám bohužel nepřipojí. Je to škoda, protože bych se, obzvláště Sigvarovi, ráda pochlubila. Už vím, kdo je ta žena, která odešla a vrátila se. Teď to pomalu začíná dávat smysl. Temný stín, který byl spatřen na pohřebišti. Narušená hrobka, díky které se nám podařilo objevit Holgenova syna. Byla tam Freya přede mnou? Něco z jeho těla zmizelo a je možné, že to má právě jeho sestra. Ale co? Dostalo se mi odpovědí na některé otázky, ale bohužel mnoho dalších jich vyvstalo. O aktivitách Ligy něco málo vím. Nevadí mi zde tolik, jako celestionci, ale byla bych raději, kdyby tu nebyl nikdo z nich. Přemýšlím nad tím, co mi Riam prozradil, ale ještě víc o tom, co mi zamlčel. Ani na okamžik nevěřím, že mi prozradil celou pravdu. S Freyou byli nejlepší přátelé, je logické, že se jí nyní bude pokoušet chránit. Je však otázkou, jestli já jsem pro Freyu nebezpečím. Vzpomínám si na rozruch, který její odchod způsobil. Babička to nesla velmi těžce...*ale já nejsem moje babička.* Prach už dávno usednul na osud rozvrácené rodiny. Minulost se nedá změnit. Nemám pochyby ohledně toho, co Liga dělá v horách. Jsou tu kvůli Dědictví, ostatně jako všichni ostatní. Co z toho však má Freya, to netuším. "Cizáci zamořili tento kraj. Bohové upadli do spánku, a pokud neočistíme kraj od vlivu cizáku, a nezapudíme Zrádce, možná se už nikdy neprobudí. Všichni pasou jen po tom jednom. Hledají Dědictví Severu, jenže to nepatří do rukou lidí. Hrozné věci se stanou, pokud padne do nesprávných rukou." Poslední slova pronesu už jen tichým šepotem, spíš jen sama pro sebe. "Co se mě týče, Freya je stále dcerou Helskary. Nebudu proti ní nikoho štvát. Pokud by ale stanula na straně těch, kdo chtějí Dědictví kvůli zisku, bude mít co dělat přímo se mnou." Poslední slova skutečně znějí výhrůžně, avšak nepatří pouze té, která se vrátila, a před kterou mě Nejvyšší Otec varoval. Postavím se klidně i samotnému Zrádci, pokud to bude třeba.

Letitia - 29. září 2020 18:05

Skoro poledne Ješitní chlapi co nezvládají prohru. Místo aby se z toho snažili něco získat tak... Ale, co já bych si stěžovala. Jejich věc, když nechtějí tak nechtějí. Rozhlédnu se po táboře. Gaston je kdo ví kde, ale s ním teď mluvit nepotřebuji. Blíží se doba oběda a tím také má schůzka s desátníkem. Nejdřív, ale zkusím naťuknout prospektora. Měl dost času na to aby si to nechal projít hlavou a pokud se ještě nepřiklonil na jednu stranu tak je na čase ho zase trochu popostrčit. Láhev si schovám pod plášť abych zbytečně nevyvolávala vášně. Zcela stačí ti nad kterými jsem jí vyhrála. Vyrazím k hlavnímu stanu kde by mohl být se svými nákresy a když ne, tak se případně doptám, ale nejdřív to zkusím tam. "Orloszkij, jste tu?" zavolám a když odhrnuji plachtu abych se podívala kdo je uvnitř.

Freya - 29. září 2020 20:55

Znovu za Elkem Kupodivu i učenec je na chvíli zase rozumným, což je div. Rozhodně se toho musí ale využít. Je skoro svátek, když nebude brblat a bude dělat, co se mu řekne. Spokojeně si pro sebe kývnu. Jediné, co mi momentálně dělá seveřan. Jak se tak v tichosti vypařil a zase se objevil. Bleskne mi hlavou, zda je opravdu tak mimo, jak na první pohled vypadá. Jím se ale teď zabývat nechci. Odkývám plány obou žoldáků a pomalu už se připravuju na cestu. "Zkusim, co se dá," odpovídám Ise. "Doufám, že vše půjde bez problémů a budu zas brzy zpátky," s tím se pomalu vypařím. Seveřana nechám svému světu, kdyby bylo třeba, tak mu snad něco vysvětlí Christopher a při troše štěstí nebudu pryč snad zas moc dlouho. Však oni si s ním nějak poradí, když na to přijde. Doufám, že Elka najdu i na potřetí. Už mě to běhání sem a tam pomalu přestává bavit, ale nedá se nic jiného dělat. Musí vědět, co se chystá. Jen si dovedu představit, jak se Elko bude šklebit, že tu pobíhám sem a tam jak nějakej poslíček. Pospíchám, ale snažím se dávat si pozor, vcelku nerada bych někomu vběhla do náruče. Vyhývám se místům, o kterých vím, že by zde měli být lovci Společnosti a doufám, že se Elko bude pohybovat stále ve stejných místech nebo aspoň někde poblíž.

Arun - 30. září 2020 21:18

City v srdci Hela Riam poslouchá vědmu kajícně a bázlivě. Její slova poslouchá, ale nerozumí jim. Nikdy neslyšel žádné z legend, která dlí v srdci každé vědmy. Nemá v hlavě proroctví, která Hele zní každým dnem v hlavě tak, jak jí je sdělili bohové. Její slova na něm zanechají svou odezvu… Pocítí jejich důležitost, byť mu může unikat samotný význam. Otřese to jím. Obzvlášť téměř polozakrytá hrozba, co se může stát. Je vědma – žena, jejíž slovo je právo. Nejprve to vypadá, že se jí dostane místo odpovědi jen mlčení. Riam pojednou prudce zvedne hlavu. Po neoholené a sveřepé tváři tečou velké slzy a jeho tělo se třese emocemi. Dotkla se citlivého místa. „Ne – ne,“ zamumlá. Hlas má nejistý, kolísavý. „Tak to není. Je to tak jak věřím já. Já – já věřím, že je Freya dobrý člověk, i když jste jí vy všichni vyhnali. Žádné strany mě nezajímají. Věci vědmy nejsou moje věc…“ Zaváhá. Překonává cosi v sobě. Nakonec se narovná a v očích má city, nad kterými dokonce ani vědmy netřímají moc. Není to šílenství, není to nemoc ducha. Je to odvaha a odhodlání. Vůle bojovat pro to, v co člověk věří. Jeho hlas rovněž sklouzne do šepotu. To neubere významu jeho slovům. „Je mi jedno, na čí straně, kdo stojí. Ale ať už dojde na cokoliv, Freye neublížíte. To byste nejdřív musela mít na rukou mojí krev.“ Nesmírná smělost, vzepřít se slovům vědmy. Ani tak se neodvážil jí pohrozit. Spíš se postavit na místo Freyi. A to i když je to žena, kterou pořádně neviděl od dob, kdy byl stěží víc než kluk. Se svými posledními slovy Riam otře slzy a jde je přelít potem. Nečeká, co Hela odpoví, nemusel by to unést… ač to dozajista uslyší, pokud se Hela rozhodne promluvit. Ona zůstane o samotě jen krátký moment. Brzy se objeví Elfstan. Musel si něčeho všimnout a zanechat svého trénování. Hledí za odcházejícím Riamem. „Ten mladík má v sobě hodně ohně. O čem jsi s ním mluvila?“ Hele se teprve nyní vybavují určité vjemy. Například Riamovy oči, v nichž cosi spatřila. Nebyl to Zrádce – to by poznala. Bylo to něco jiného. Ani vražda, ani zločin. Snad síla a rozhodnost – ctnosti podnícené vášní. Je možné, že si Elfstan všiml něčeho podobného, protože ho slyší zamumlat: „Kdyby takhle pláli všichni seveřané, nikdo by se neodvážil do téhle země vkročit se zlým úmyslem.“ Elfstanova tvář bývá často plná přesvědčení, které z něj někdy zazáří, ale někteří lidé zvládnout zaplát takovými emocemi, až je to děsivé. „Už staří mudrcové se však hněvu a vášní báli,“ dodává šlechtic. „Dodají hodně síly, ale síla bez rozumu, ta může nadělat strašlivé škody.“ Shánení prospektora Letitia Procházka táborem zpátky k hlavnímu stanu je klidná. Letitii pořád nikdo moc nezná a nevěnují jí příliš pozornosti. Její uniforma stále zvedá trochu pozdvižení, ale i na to si už většinou zvykli. Není nezvyklé, aby Společnost spolupracovala s armádou. Všimne si, že tábor je trochu pustší a někteří poflakovači někam během dopoledne přeci zmizeli. Vysvětlení proto nenajde, ale alespoň je v táboře větší klid. Hned je u stanu, ke kterému měla zamířeno. Teď je kolem něj dost prázdno, a tak by bylo i soukromí na případné hovory. Když nahlédne dovnitř, spatří jen dost nasupeného Tirna, který jí nespokojeně pozoruje. „Vyprošuju si, abyste sem lezla, jako by to byla nějaká putyka s lítacími dveřmi,“ rozzlobí se. „I když si to možná myslíte, vy moje nadřízená nejste!“ dodá nakvašeně. Věc se však má tak, že i když jeho přímá nadřízená není, neměl by se s ní moc hádat. Přeci jen si radši unaveně protře oči a povzdychne si. „Pan Orlozskij obědvá. Většinou bývá na okraji tábora. A teď mě prosím nerušte.“ Je zvláštní, že muž takové důležitosti nemá žádnou ochranku. Možná jim na to dost nevěří. Ale zdálo se, že ho nepřekvapila. Ne, dokonce by řekla, že si uvědomil, že je blízko ještě před tím, než odhrnula plachtu. Když se ohlédne přes tábor směrem k jeho okraji, brzo si všimne jedné postavičky, která sedí dál od ostatních na nízkém valu, který tvoří hlavní rozdělovací linii mezi táborem a zbytkem divočiny. Val je vysoký jen po pás a příkop za ním taky tak. Není to žádná velká obrana, ale proti divé zvěři pomáhá… Společnost však podle všeho hlavně věří svým hlídkám a svým střelcům, co se vážnějších hrozeb týče. Může ještě mluvit s Tirnem nebo dojít za Orlozskijem a s ním se rovnou pustit do hovoru. Odsud to vypadá, že nemá na práci nic důležitého a jen si tak tiše přemýšlí, zatímco jí. Zpátky pohromadě Freya Všechny úkoly jsou rozdány a mezi členy výpravy Ligy bylo rozhodnuto, kdo se bude čemu věnovat. Díky tomu se může Freya vydat na cestu za desátníkem. Hledá ho v podobných místech jako posledně. Naštěstí se v takových věcech vyzná a to jí znovu pomůže. Co víc, tentokrát se podle všeho desátník zas tak moc neskrývá. Vlastně ho najde na poměrně otevřeném místě ve zdravé vzdálenosti od tábora Společnosti. Není tak opatrný jako vždy, asi si okolí už trochu prošel a není tu na číhané. Sedí na kameni pod rozložitým dubem, v ruce má nabitou pušku a tiše si pokuřuje cigáro. I tak je ale pozorný – jen není na hlídce, spíš jako by tu na něco čekal. Pozdraví ho domluveným způsobem, on odpoví tak, jak čeká. Díky tomu si můžou být jistí, že nedojde k nějakému nedorozumění. Když pak desátník Freyu skutečně uvidí, mávne na ní kamarádsky a spokojeně se na ní zašklebí. „Čauves, teda, ty se nezastavíš. Ani sem nečekal, že tě tak rychle zase uvidim. Máš kliku, nemám co na práci.“ Mávne kolem sebe a dodá na vysvětlenou: „Mám se tady sejít s Letitií. Dostala se dneska v noci z tábora, ale moc jsme se nedomluvili, tak asi chce přijít a rozdávat rozkazy.“ Jeho úsměv trochu zkysne. „Nebyla nadšená z toho, že sme se potkali. To se mi teda moc nelíbilo. Uvidíme, co z toho vyleze. Má přijít kolem poledne.“ To je ještě nějaký ten čas, který mohou využít na rozhovor – a v pravý čas se může s Letitií buď potkat, nebo se radši schovat stranou. Podle slov Elka není kaprálka ani zdaleka tak ochotná spolupracovat jako on. Možná, že změnila stranu… ale jisté to není. Kdoví, na čí straně Letitia je… a na čí straně vlastně je Freya. „No, je to jen taková náhoda. Ale alespoň si mě nemusela nikde nahánět. Řek bych, že se něco podělalo, jinak by ses sem nehnala, co?“ Ušklíbne se a ohlédne se k hoře. „Jako by to nebylo už tak zamotaný.“ Popotáhne z cigára a vyfoukne obláček kouře. Je poměrně dost bezstarostný, ale pokud díky Letitii tuší, kde se pohybuje Společnost, možná na to má právo. Možná, že už mu jen kouření chybělo. Vypadá, že si to užívá, a to i když se mračí a očekává, jaké zprávy sem Freyu dohnaly.

Hela - 30. září 2020 21:58

City v srdci S klidnou, bezvýraznou tváří, sleduji Riamův výstup. Trochu se mě dotkne, když řekne, že jsme Freyu vyhnali, protože s touhle záležitostí já nemám nic společného. Slova mu však nijak nevyvracím, a ani se ho nepokusím zastavit. Oheň v jeho srdci hoří příliš velkým plamenem. Má o Freyu obavy, bojím se však, aby kvůli tomu neudělal nějakou hloupost. Po mém boku se objeví Elfstan. Škoda, že nepřišel dřív, i když chápu, že nechtěl zasahovat do našeho rozhovoru. "Už vím, o kom nejvyšší Otec hovořil, když mě varoval před zbrklostí té, která odešla a vrátila se zpět." Řeknu klidně, ale dál to nijak nevysvětluji. Elfstan není místní a jméno Freya by mu nic neřeklo. "Buď tak hodný a najdi někoho, kdo na něj, nenápadně, dohlédne. Nechci, aby udělal nějakou hloupost. Mohl by ohrozit nejen sebe, ale i naši věc." Ne, Riam nám nebude škodit, pokud nebude mít pocit, že ohrožujeme Freyu. Ani to nemám v úmyslu, ale dokud přesně nevím, na čí straně stojí, nemohu nic zaručit. Usadím se u ohně a v hlavě si promítám, co mi Riam všechno prozradil. Zdali nenajdu nějaké další vodítko.

Freya - 01. října 2020 21:01

Elko Elka najdu kupodivu vcelku snadno. Dokonce to vypadá, že si labužnicky užívá chvíle klidu. Na chvíli mu možná závidím tu bezstarostnost. "Jo, už sem toho tady naběhala víc než dost. Tak doufám, že to nakonec bude k něčemu," pozdravím jej kývnutím a na chvíli si dovolím usadit se pohodlně v trávě. "Nebyla nadšená, hmm to se nám moc nehodí," zabručím jen. "No, trošku. Společnost se usídlila přesně pod místem, kde by měl být údajný vchod," stručně vysvětlím Elkovi, co se všechno stalo a nač se chystáme. "No, takže jestli se těm dvěma podaří něco spískat a mě se podaří s učencem dostat se nahoru a on skutečně ví, jak se dostat dál, je to jedinečná příležitost. Co ta tvoje kaprálka, co má v plánu? Proč se jí nelíbilo, že sme se potkali? Upřímně řečeno, byly bych radši kdybys kryl záda mě. Nebylo by na čase se rozloučit?" kouknu po něm. Vím, že říkal, to neni tak špatná ženská, ale čert ví, co ona tu nakonec sleduje a jestli budeme mít někdy lepší příležitost dostat se blíž. "Každopádně jí asi můžeš varovat před tím, co se chystá a uvidíme, jak se bude tvářit. A možná by bylo lepší, kdybych počkala někde stranou? Nevim, jestli se s ní chci přímo setkat," přemýšlím tak trochu nahlas, jestli by nebylo lepší se ještě na chvíli zdejchnout a domluvit se s Elkem definitivně až po té, co vypadne z kaprálky. Jen doufám, že mu nakonec budu milejší než ona a budu se na něj moci spolehnout.

Letitia - 02. října 2020 16:00

Mužík Ještě než se obrátím k odchodu, tak věnuji Tirnovi ten nejvíc okouzlující úsměv jakého jsme schopna. Trochu tak připomínám kočku, která vám právě zbaštila ten nejlepší flák masa na který jste se těšili. Spokojená s vědomím, že vy s tím nic nemůžete udělat. Víc ho ale neprovokuji a vyrazím za prospektorem na kraji tábora. Sednu si vedle něj a chvilku jenom tak sedím a mlčím. "Dobrou chuť," popřeji mu. "Dospěl jste k rozhodnutí ohledně naší včerejší rozmluvy?" zeptám se ho rovnou zrak upřený do lesa před námi. Připomíná mi to večer, ale za dne se zdá všechno jasnější a méně hrozivé než v noci. Nepřekvapilo by mě kdyby se najednou začal cukat, ale zatím to vypadá, že Tirnovi nic neřekl takže je tu pořád naděje.

Arun - 02. října 2020 21:24

Klid uprostřed bouře Hela Elfstan přikývne na slova Hely o dohledu nad Riamem. Jeho tvář je vážná, ale nemá mnoho co k tomu říct. Jde o interpretaci věštby a ač má rozsáhlé znalosti, jen těžko to může posoudit. Je to záležitost pro vědmy. „Je tu pár pozorných mužů, kteří na něj mohou dohlédnout. Ale nebuď na něj příliš tvrdá. Je to jen mladík, který má v hlavě vášně,“ dodá smířlivě. Když je to vyřešeno, vědma má příležitost se zamyslet nad významem proroctví s ohledem na vodítko, kterého se jí dostalo. Vzpomene si, že jí Arun nevaroval před tou ženou přímo, nýbrž před její zbrklostí. Největší katastrofy mnohdy vznikají ze zbrklosti, a nikoliv ze zlého úmyslu… Jeho slova byla složitá a není jisté, které části je třeba přikládat důraz. I tak je obezřetnost na místě. „Soustředil bych se na cizáky. Budem si dávat pozor na dění u hory a na tuhle ženu, kterou jsi našla, ale pokud vyženeme Společnost, naše šance se zlepší tak jako tak,“ uzavře věcně Elfstan a obrátí se zpět ke svému cvičení. Neodejde však, protože se uprostřed kroku zarazí. Ohlédne se na Helu a zaváhá. Usměje se na ní. „Jsi velmi silná žena, Helo,“ řekne najednou. „Možná, že sám někdy padám pod to kouzlo. Nebál bych se říct, že někdy mluvíš s autoritou celých století.“ Elfstan nikdy neváhá se svými slovy, se kterými je tak zručný jako s mečem. Nyní na ní pohlédne s jistou laskavou starostí: „Nenech se příliš pohltit svou povinností a řemeslem vědmy. Nejvyšší otec by před tebe nedal výzvu, kterou bys nebyla schopná zvládnout.“ Usmívá se. Povzbudivě na ní kývne hlavou: „Vím, že je situace vážná, ale dovol si moment odpočinku – nejen pro tělo, ale i pro mysl. Mám dojem, že nemáš v hlavě nic, než proroctví a jeho významy, bitvu a strasti před námi. Jsi přeci také člověk, nejen vědma – nadechni se zhluboka toho krásného čerstvého vzduchu a oceň jitro, které nám dopřála laskavá Verana stojící v rozpuku jara.“ I když je bitva na spadnutí a jeho samotného čeká tažení na tábor, i Elfstan se zhluboka nadechne a zavře oči. Ve vzduchu je cítit chlad noci, ale slunce už začíná hřát. Svěžest a síla počínajícího koloběhu ročních období. Hela si povšimne tichého zpěvu ptáků, jemného větru, který hýbe orosenou trávou a mraků, kteří uhání po obloze. „Nikdy není svět v tak velkém nebezpečí, aby si unavený poutník nemohl dovolit se zhluboka nadechnout,“ dodá usmívající se šlechtic. Není jisté, co ho ponouklo k takovým slovům. Možná vážný výraz Hely. Možná si všiml v její tváři něčeho, co ona sama nevidí. Ale teď tu je a klidně se na ní usmívá. Ticho před bouří Freya Elko spokojeně pokuřuje, zatímco mluví s Freyou. Spokojenost novinky trochu rozhoupou. Vyslechne si je ale pečlivě. Brzy ví o všem, co se událo pod horou, a odplivne si do trávy. „Sakra práce. To je jak naschvál. Měl bych říct něco kaprálce vo těch věcech, co plánuje Liga přichystat na tábor. Nechci, aby to schytala vod vlastních. Zas takovej podraz by si nezasloužila.“ Když už tak dojdou k tématu kaprálky, desátník rovnou naváže tím, co si myslí, že se honí v hlavě jeho nadřízené. „No, já ti nevím, co má v plánu. Řek bych, že se nechce zaplíst s Ligou. Mě teda přijde Liga vo poznání lepší než Společnost. I třeba někdo, kdo vod tý Společnosti zběhnul. Přijde mi, že jí jde jen vo to, aby se vodsud co nejdřív zdechovala… což se jí jako nedivim. Ale mě to nestačí.“ Nespokojeně si sykne a vytáhne cigáro z huby, aby mohl mluvit pořádně. „Hele, máš recht. K čemu mi bude kšeft u armády, když z toho vykřešu tak maximálně loď do Celestionu? Tam bych byl zas jen prašivej desátník.“ Mrkne po Freye a usměje se. „A navíc si piš, že ti budu krýt záda. Nenechám tě ve štychu.“ Čas schůzky s kaprálkou se ještě nepřiblížil, ale je vhodné se domluvit, jak se tedy ohledně jejich bývalé nadřízené zařídí. „Zkusim jí varovat. Třeba si dá říct. Sou vítězové a sou poražený. A ty, co stojí sami, brzo někdo smete. Ty nevyhrávaj nikdy.“ To je překavapivě filosofická myšlenka na starého desátníka. Sice žádné vzdělání nemá, ale přeci jen v hlavě rozum má. Jinak by nepřežil až do teď. „Možná by ses mohla schovat opodál. Poslechnout si, vo co půjde. Budu tě kdyžtak krýt. Zkusim si s ní promluvit. No, ale když nepozná, vodkaď vítr fouká, budu jí muset nechat s Gastonem. Snad mi dá ten doporučující papír pro Ligu, aby ze mě nebyl dezertér. Vona je krytá, ale ze mě by byl hnedka psanec. Musí pochopit, že tenhle podnik se Společností nikam nevede.“ Kývne přátelsky na Freyu a znova si zatáhne z cigára. „Hele, ještě to ale bude nějakej čas, než sem přijde, řek bych. A ty vypadáš, že by sis měla dát trochu pauzu. Jasně, nemáme tu žádný pivko, ale je tu docela hezky, co řikáš? Vobčas se vyplatí se jen tak vopřít a dát si pauzu, aby se z toho člověk nezbláznil,“ dodá s vracející se spokojeností a protáhne se na kameni. Pak se ale trochu ustaraně obrátí zpátky na svou bývalou seržantku. „Neříkám, že se chci flákat – nebo tak něco. Já vim, že je tahle situace pěkně divoká. Ale možná, že bude brzo ještě divočejší, jestli máš recht a jsme fakt tak blízko. Vyplatilo by se užít každou chvilku klidu, kterou ještě máme.“ Vyhýbavé pohledy Letitia Kaprálka nechá úředníka jeho vztekání a obrátí se ke kraji tábora. Tam Letitia najde sedícího a obědvajícího prospektora. Všimne si jí rychle. Nespouští z ní oči. Pozorně jí sleduje, jak se vedle něj posadí. Jídlo kvůli tomu však nepřeruší. Pokukuje po ní a sám rozhovor nezačne. Teprve když ona promluví, trochu sebou cukne a ohlédne se na ní. Nejprve v reakci nic neřekne a sjede očima zpět do misky. Chvilku se v ní hrabe dřevěnou lžicí a přemýšlí. Po momentu misku odloží a zahledí se prázdně před sebe. „Je to příliš málo času,“ začne váhavě. Nevypadá příliš rozhodnutý, ale jeho přesvědčení dle všeho nakousla. „Nemůžu vám dát jasnou odpověď, když mám tak málo informací,“ vykrucuje se. Oba sedí na valu a hledí směrem do tábora. Nikde blízko žádní poslouchající sice nejsou, ale za to jsou všem na očích. Z dálky to snad vypadá jen jako společenský pokec u oběda. Musí si dávat spíš pozor na to, aby podezřele nevypadali, než na to, aby je někdo nepřeslechl. Orlozskij se na ní pokoutku ohlédne. „A… kdybych souhlasil s vaším… návrhem, jaké by z toho pro mě plynuly důsledky?“ Nejistě se zavrtí a rozhlédne se: „Vím… že je třeba určité diskrétnosti. Ale nemohu dělat rozhodnutí jen na základě náznaků…“ Nechce se mu do toho, ale zvažuje to. „Jaké by byly… moje povinnosti, které by plynuly ze… spolupráce? Pokud správně rozumím, pak současný stav by mě mohl dovést do velmi nejisté situace. To je něco, co by – co by se mohlo změnit pokud bych své úsilí namířil správným směrem. Očekávám, že výměnou za určité změny budou určité pokyny.“ Chodí kolem toho jako kolem horké kaše, ale dává smysl, že je nesmírně opatrný. Neví vůbec nic. Nechce se inkriminovat do něčeho, co by nemohl zapírat, pokud by se karta znovu obrátila. Na druhou stranu to není příliš zručný vyjednávač. Podle jména nejspíš pochází z některé pohraniční oblasti a není to rodilý Celestionec… jeho talenty dlí jinde než ve vyjednávání. Kdoví, jestli je tohle říšský jazyk jeho jazyk mateřský. Rozhodně ale není hloupý a nevyplatí se ho podceňovat.

Hela - 02. října 2020 21:48

Klid uprostřed bouře V tichosti přejdu Elfstanova slova o tom, že nemám být na Riama příliš tvrdá. Ani jsem to neměla v plánu. Ale právě ta mladíkova vášeň mi dělá starosti. Mohla by ho dostat do problémů, nebo ho dokonce ohrozit. V tichosti dumám nad slovy Aruna. Vlastně mě ani na okamžik nenapadlo, že by snad Freya mohla být nebezpečná pro naší věc. Ano, je divoká, ale zlá rozhodně není. Na svůj úsudek se ale nyní spoléhat nehodlám. Je to spousta let, co jsem ji viděla naposledy a čas dokáže s lidmi udělat mnohé. Už opět klesám pod hladinu myšlenek, když mě vytrhne Elfstanův hlas. Trochu udiveně k němu vzhlédnu. Jeho slova mě zahřejí na duši, i když v prvním okamžiku mám pocit, že bych měla protestovat. Vědma spočine až v okamžiku, kdy už není žádná práce, kterou by bylo třeba vykonat. Když však poslechnu jeho rady, a zhluboka se nadechnu. V nose mě zaštípe chladný vzduch, a já si náhle připadám o trochu lehčí. Tíha starostí, které si nesu na hřbetě, se nijak nezmenšila. Avšak fyrstar má pravdu. Neměla bych se trápit věcmi, které teprve přijdou, nebo které vím, že nedokážu ovlivnit. Nejvyšší Otec mi vše, v pravý čas, vyjeví. Do té doby bych se měla pokusit nabrat síly. Vyčerpaná bych stejně nebyla k užitku. "Děkuji, Elfstane." Řeknu tiše a obdaruji muži úsměvem. Možná to vypadá, že jsem silná, a nic mne nezdolá. Ale nikdy bych se nedostala tak daleko, nebýt lidí, kteří stojí za mnou, a podpírají mne, když to vypadá, že spadnu.

Letitia - 03. října 2020 13:54

Dohody Kdyby nebylo tak chladno určitě by se potil. Je pořádně nervozní pro což mám pochopení, ale nehodlám ho nechat vyklouznout. Utrhnu stéblo trávy, které tu raší a začnu si s ním hrát v prstech. "Doresgrück rozehrál pěkně nečistou hru. Právě teď dělá všechno proto aby to shrnul do své kapsy. Nehodlá přechytračit jenom Ligu, ale všechny ostatní. Nortimber, korunu zejména. Nedá se však říci, že by jeho konání uniklo pozornosti a nad jeho hlavou se stahují pořádná bouřková mračna. Nějakou chvilku to potrvá, ale dřív nebo později bouře udeří a zasáhne všechny, kteří budou poblíž. Všechny, kteří mu pomáhali," ještě ho trochu postraším. "Věci se dá samozřejmě napomoci a trochu jí uspíšit. Pomozte mi a rozhodně nepřijdete zkrátka. Kancelář má velmi dobrou paměť a dlouhé prsty. Dokáže život jak ulehčit tak i velmi ztížit, ale abych s vámi mluvila na rovinu. Nechci od vás nic těžkého, ne v této fázi. Jediné co je teď potřeba je odstranit nenápadně Tirna. Potřebujeme se dostat k dokumentům na kterých sedí. To je celé. Proto potřebuji vědět zda jste ochotný do toho jít," rozcupovaný kousek listu sfouknu z dlaně a sleduji jak pomalu padá k zemi. "Potřebuji vědět informace o tom druhém táboře a vy je určitě máte. Stejně tak bych ráda věděla kdo je Hedwin o zbytek se již postarám. Ještě mě tak napadá. Chodí Tirno na nějaké inspekce nebo to nechává všechno na vás?"

Freya - 03. října 2020 21:48

Chvíle klidu "Řekni jí, co uznáš za vhodný, proto tu taky sem, abychom nebojovali proti vlastním," poznamenám jen. Poslouchám Elka dál a jen sem tak něco tiše zabručím. Nechce se zaplíst s Ligou a chce se odsud jen dostat...kdo ví... Aspoň jsem ráda, že s ním mohu dále počítat a budu jej mít nablízku. Mohlo by se to ještě docela hodit a konečně taky před někym mohu mluvit, aniž bych si musela dávat pozor. "Hele řekni jí, co se chystá, zkus jí přesvědčit, ať ti dá ten papír a ať se třeba na celou Společnost už vykašle, protože to tu za chvíli začne bejt asi docela zajímavý. Když tu zůstane nelze zajistit, že se nestane obětí nějaké akce našich, těžko na ni budou brát ohledy. Jo, zůstanu tu, nikam se už plahočit nehodlám, naběhala jsem tady toho docela dost, takže si tu na výsledek vašeho jednání vcelku ráda počkám. Momentálně není zas až tak kam chvátat. Tak tuhle nabídku nelze odmítnout," zašklebím se pak. "Něco dobrýho by sice bodlo, ale chvíle klidu je taky fajn, hlavně když nemusím zas někam letět." Pohodlněji se usadím v trávě, v rukách si pohrávám s nějakou větévkou a přemýšlím, co bude dál a jestli se nám to skutečně podaří a budeme si takhle spokojeně a nerušeně sedět někde daleko odsud a užívat si zaslouženého klidu a nic nedělání, ale to je zatím ještě daleko. "Kdybych náhodou usnula, hlídáš," mrknu na Elka. Vím, že v jeho přítomnosti si mohu dovolit na chvíli nebýt tak ostražitá. Má pravdu, chvíle klidu se opravdu musí náležitě využít.

Arun - 04. října 2020 21:00

Pomalu ale jistě Letitia Prospektor se obezřetně rozhlédne, když se Letitia pustí do poměrně dost otevřeného rozhovoru. „Tiše! Co kdyby vás někdo slyšel?“ zasyčí nejprve, ale pak se trochu poskládá dohromady. Koneckonců, nikdo kolem nich není a není příliš vysoká šance, že by na ně někdo špehoval. Odkašle si a začne posuzovat to, co mu vlastně řekla. Je to hodně informací, které musí vstřebat. „Vážně je to tak?“ začne nejprve obezřetně. Nejspíš neví, odkud to uchopit a kritiku šéfa místní Společnosti nechá raději stranou. Raději se zaměří na své potenciální nové spojence. „Netušil jsem – netušil jsem, že Kancelář je až tady. Dává to smysl… ano, dává to smysl,“ zamumlá si pro sebe a olízne si rty. Pokyvuje hlavou a zamýšlí se nad tím, jak by mohl pomoci, aby také v téhle situaci ukázal svou hodnotu. Pořád je trochu zdrženlivý. „To chápu… a navíc… většina z těch informací by přeci takovým lidem, jako jste vy, byla tak jako tak právoplatně k dispozici, že jo? Tedy, kdyby se pracovalo podle protokolu…“ Už se začíná ospravedlňovat. To je dobrý začátek. Třeba z něj i něco vypadne. Všechno vážnější v jejích slovech sice přechází, ale snad si pořád není jistý, nakolik chce do tohoto malého spiknutí sám sebe zainvestovat. „Ehm. Vím o tom – já vím o většině z toho, o čem jste mluvila. Základní tábor pod horou znám dost dobře. Rozhodoval jsem o jeho pozici. Pan Tirno provádí svoje vlastní inspekce, tam i jinde… nejsem toho součástí. Mám svoje vlastní… nezávislý povinnosti.“ Možná už se předem zbavuje asociace se svým bývalým nadřízeným… i když to zatím vypadá, že si nechává dvířka otevřená, aby se nakonec mohl hlásit k vítězům, ať už to bude kdokoliv. „Jméno Hedwin znám jen z doslechu. Ptal jsem se na něj hospodáře, ale podle všeho nikdo takový v táboře není… jenže muži o něm mluví. Nevím, kdo to je…“ Posezení ve stínu Freya Desátník si vyslechne doporučení Freyi a nakonec pokrčí rameny. „No, řeknu jí vo tom všem, a pak to bude na ní. Celou tu věc kvůli ní nebude nikdo rušit – zní to, že má Liga políčeno na větší ryby, než je nějakej Doresgrück v pevnosti. Řeknu jí vo případnym riziku, a když nebude poslouchat, je to její věc.“ Povzdechne si a zahledí se k hoře: „Doufám, že na nás nějakej poklad zbyde. S tím, kolik je tu lidí, by se na ten poklad brzo mohla stát fronta. Ale třeba Liga nejde po prachách, těch maj dost, a nám by na spokojený vyžití stačila-“ Na první pohled je vidět, jak se desátník v momentu zasnil. „Třeba truhla zlata. Jen malá – truhlička vlastně. Ale ne, zlato je těžký, to by se blbě tahalo. Drahý kameny! Představ si to, truhla plná diamantů a smaragdů a všeho ostatního blískavýho… s takovou náloží by člověk nemusel bejt do smrti střízlivej.“ Povzdechne si toužebně a dodá: „A žádnej lacinej chlast – jen prvotřídní a nejjemneší likéry. Takový ty nóbl věci, do kterejch se dávaj dokonce i paraplíčka.“ Freya ho poznámkou o hlídání vrátí zpátky do reality. Desátník se usměje a přikyvuje. „Jasnačka, žádnej strach. Kryjem si záda navzájem, jako dycky,“ dodá. Spokojeně pokýve hlavou, protože tak by věci měli být. Ve své druhy ve zbrani má každý voják rád důvěru. Potom přeci jen trochu zvážní. Pušku vezme do ruky pořádně, a i když pořád pokuřuje, dává si přitom větší pozor. Určitě mu došlo, že ten jeho vysněný korbel s paraplíčkem bude vyžadovat ještě hodně práce. Musí poklad najít, získat a dostat někam, kde si ho můžou užít. „Dám ti vědět, kdyby se už blížila. Ale ještě je čas. A co sem slyšel, tak tady je klid. Společnost sem moc nechodí, už sem si to tady vobhlídnul. Maj to z ruky kvůli jednomu potoku. Hrozný lenoši.“ Poslední větu dodá i navzdory tomu, že byl sám vždycky za největšího ulejváka a nikdy nehnul ani prstem, pokud nemusel. Tak ho tedy alespoň viděli jeho důstojníci. Na jejich rozkazy vždycky hleděl trochu s odstupem. Byla to koneckonců šlechta. Za to když mu velela Freya a byla to nějaká rozumná akce… nebyl nikdo ostražitější a lepší do nepohody. „Sakra, je fajn bejt zas pohromadě. Konečně se na chvilku nemusim vohlížet přes rameno,“ dodá spokojeně. Myšlenkami se podle všeho vrátí zpátky k vysněnému pokladu a hned z něj vypadne jedna otázka. „Hele, já vim, že nemá cenu píct zajíce, dokud běhá po lese, ale kdybys měla – já nevim, třeba bednu diamantů, co by sis pořídila prvního?“

Letitia - 05. října 2020 18:40

Další dostaveníčko "To je vskutku zvláštní," řeknu zamyšleně a zvednu oči k obloze a bledému Slunci skrytému za mraky. Takže Hedwin je někdo ve stínech? No, pro teď to nechám být zase tak moc potřeba není, jenom by se vyplatilo vědět kdo to je. "Musím teď odejít. Kdyby se vás někdo ptal, tak jste mě spolu s Gastonem pověřil úkolem mimo tábor. Právě teď," oznámím mu. "Já tohle každopádně tvrdit budu. Vy zatím zkuste s Gastonem přijít na to jak dostat dokumenty. Začněte si třeba vymýšlet nějakou historku o tom, že je Tirnova přítomnost někde jinde. V dalším táboře, nebo tak. Prostě dostat ho odsud a´t máme volné ruce. O zbytek se postarám." Na to vstanu, trochu se opráším a pustím se ze svahu dolů. Neptala jsem ho na názor, prostě jsem to přikázala jako kdyby to byl jenom další voják pod mým velením. Prospektor je příliš měkký než aby se sám do něčeho pustil a je potřeba na něj dohlédnout a postrčit ho správným směrem. Snad skutečně udělá co má, já mířím zase na svou domluvenou schůzku s desátníkem. Nejdříve vyrazím opatrně přímo rovně a teprve až se dostanu z dohledu tábora a mimo hlavní okruh hlídek začnu se stáčet směrem kde je Günter skrytý. Opatrně, často se zastavuji, poslouchám a pozoruji abych se vyhnula případným překvapením.

Freya - 05. října 2020 20:19

Snít s otevřenýma očima Musím se trochu usmát, když Elko začne snít s otevřenýma očima a představuje si, co jen by stačilo ke spokojenému životu a co by si za získaný lup mohl v klidu užívat. Utrhnu stéblo trávy, převaluju jej mezi zuby a přemítám, co by tak asi mohlo dědictvím být. Učenec pod ním vidí jistě něco jiného než truhlu plnou zlata a drahých kamení. No, já jen doufám, že to bude něco, co nakonec půjde aspoň zpeněžit... "Neboj, když by to nevyšlo, někde se zahojíme," ujišťuji parťáka. Však všechno tohle bláznovství kolem musí někdo platit.. Z přemýšlení mne vytrhne až Elkova otázka. Po pravdě řečeno mne tak trochu zaskočí, nějak příliš detailně jsem o tom ještě nepřemýšlela, ještě je k němu docela daleko. "No, v prvé řadě bych zmizela někam daleko odsud, někam, kde je tepleji a pak já nevim, možná nějaký klidný bydlení, žádnej vojenskej stan, zmrzlá zem a kousavá deka. Žádný lítání po bitevním poli, žádný rozkazy," i já se na chvíli zasním, i když těžko říci, jak dlouho by mi tak pohodlný život stačil. Nakonec pokrčím trochu rameny. Možná je trochu zvláštní, že jsem od poklidného života tady utekla a nakonec po něm toužím. Jenže tady bych nikdy nebyla svým vlastním pánem...

Arun - 06. října 2020 20:45

Nadechnout se… Hela Moment klidu osvěží Helu ve všech směrech. Paprsky světla, zpěv ptáků, čerstvý ranní vzduch… ve světě je krása, dokud existují taková rána. Snad už Verana nebdí, ale její dílo neusnulo s ní. Elfstan se na Helu přívětivě usmívá a přikývne na její díky: „Vždyť to je samozřejmost. Někdo by ti měl tu a tam připomenout, že jsi také člověk.“ Pak se zasměje a porozhlédne se po seveřanech v táboře. „A měl bych to asi být já, protože nevím, jestli by se toho tady někdo další odvážil.“ Je to krásný moment – chvíle družnosti, výhled na hory, slunce nízko nad obzorem, vše se leskne rosou a do toho dobrosrdečný fystarův smích. Hned se nerozejdou a ještě moment si ho vychutnají. Pomalu se fyrstar rozhovoří. Nemluví tentokrát o úkolech, které před nimi jsou, nýbrž o krásách hor a celého Felskarsku. O překrásných úsvitech a západech slunce. O lesích a lukách. O zvířatech a bylinách. Byl to vlastně jen krátký hovor... na moment se však při něm zastavil čas. Bitva a strasti, které byly před nimi, na moment zmizely. Na chvíli to byli jen oni dva a všechny krásy přírody, na které si oba dokázali vzpomenout. Snad bylo dokonce i rozhořčení, které plynulo ze setkání s Riamem zmírněno. I tak krásné momenty končí, ale neodchází zapomenuty. Mnohdy dodají sílu a přesvědčení… posílí pouto dvou lidí či sblíží duše. Záleží na tom, co si z nich kdo odnese. Elfstan se ohlédne směrem k trénujícím seveřanům: „Měl bych se k nim nejspíš vrátit.“ Povzdechne si, ale ještě se obrátí k Hele, aby dodal pár slov. „Pokud vše oba ve zdraví přežijeme… moc rád bych znovu navštívil Helskaru a strávil s tebou trochu času, Helo. Na světě nechodí mnoho žen – ne – mnoho lidí, jako jsi ty.“ Zůstane ještě moment stát na místě. Dívá se na ni zpříma a v očích nemá nic upřímný obdiv k mladé vědmě, kterou v tomto podivném koutě světa potkal. Znovu na schůzku Letitia Prospektor pokyvuje hlavou, zatímco poslouchá její rozkazy – ale není si jistá, jestli jí věnuje takovou pozornost, jakou by měl. Nebere jí dost vážně – uvědomuje si nebezpečí, do kterého by se mohl dostat, pokud bude dělat problémy… ale pořád zůstává svým vlastním pánem. „Dobrá… uvidím, co se bude dát dělat…“ začne otevřeně a nezávazně. „Ale… moje povinnosti jsou už tak velice důležité… to jistě chápe i vaše… vedení,“ dodá trochu odmítavě. Pak ale přeci jen zkusí znít nápomocně: „Samozřejmě se pokusím udělat co bude v mých silách…“ Zanechá trochu znervózněného prospektora jeho obědu a začne se zvedat. Alespoň z něj vymáčkla částečný souhlas… Ještě za ní pohlédne, jak se zvedá a dodá: „Vaše záležitosti jsou jen vaše – nikdo nemá co se na ně ptá. Kdyžtak je vše tak, jak říkáte.“ Zdá se zamyšlený. Alespoň, že nebude dělat problémy. Poté už se kaprálka zvedne a zmizí z tábora. Během odchodu jí žádná hlídka nezastaví. Sice si jí určitě všimli, ale podobně jako prospektor jí nejspíš nebudou chtít dělat problémy. Díky jejich jistější pozici v táboře je také nižší šance, že by odchod někdo považoval za podezřelý. Dohodli se s desátníkem na poměrně otevřeném místě, kde ho nebude muset hledat, ale které je mimo směry běžných výprav Společnosti. Znamená to, že musí na vhodném místě Letitia překonat menší potok, ale naštěstí to není problém a o to bezpečnější bude jejich setkání. Díky tomu ho brzo najde, jak sedí na kameni, v rukou puška a v puse cigáro. Všimne si jí už zdálky a kývne jí na pozdrav. „Zdravím, madam,“ pořád drží dekorum. „Mám pro vás nějaký nový zprávy.“ Převalí cigáro z jednoho koutku huby na druhý – ale pak si uvědomí, že je pořád jeho nadřízená a alespoň na mluvení ho z té pusy vyndá. Zvedne se a stoupne si před ní téměř do pozoru. Pak začne s menším hlášením. „Liga se dala do pohybu. Mají v plánu začít dělat záškodnický akce. Možná byste se i vy mohla dostat do problémů – dali vědět, abyste prej z tábora zmizeli. Možná, že budou otravovat jídlo, sabotovat vybavení a tak podobně. Nemuselo by tam bejt bezpečně.“ Desátník má podle všeho ještě něco na srdci. Nejdřív však koukne na Letitii, co ona na nový vývoj a jaké nese sama zprávy. I snění musí skončit Freya Desátník poslouchá Freyu, která přijde s velmi rozumným plánem, co dělat s případným bohatstvím. Pokyvuje hlavou a pozvdechne si. „Jo… to by asi bylo nejrozumější… víš, kdybychom toho sehnali dost – jako vážně pořádnou výplatu… třeba by si člověk moh pořídit vlastní hrad. Nikdo by na tebe nemohl – sakra, na západě se prodávaj celý panství za hubičku,“ dodá s úsměvem. „Jen si to představ, baron Fridrich Günter- ne, baron Fridrich von Günter,“ říká, zatímco se šklebí od ucha k uchu. Nejspíš to dává smysl, když mu celý život rozkazovali šlechticové, kteří si důstojnický post koupili podobně jako si on chce koupit titul aristokrata. ,,Ale jen aby s tím zámkem nakonec nebylo víc starostí než pohodlí..." dodá trochu rozuměji. Ještě notnou chvilku spolu sedí a podobně žertují a vtipkují na téma bohatství a nejrůznějších snů, které by si mohli splnit. Pak ale desátník koukne na slunce, vzdychne a zvedne se. „No, tak zpátky do skutečnýho světa. Radši by ses měla ztratit. Už tu každou chvilku bude kaprálka. Ale dokud v tomhle jedem spolu, nějak to dopadne. Nějaký místo na zašití se najde v nejhorším vždycky.“ Mávne směrem k nedalekému mlází, odkud by mohla mít dobrý výhled, slyšet o čem se bude mluvit a nebýt ke spatření. „Schovej se třeba tam – a já to nějak vyřídim.“ Když se ona patřičně skryje, hned vidí, že to udělala v pravý čas. Nemusí čekat ani deset minut a už se objeví Letitia. Přichází směrem od tábora a desátník, stále s cigárem v puse, už jí zdálky zdraví. Vypadá, že je sebevědomý. Začne otevřeně – prostě řekne věci tak, jak jsou. Nic víc než vojenské hlášení. Všimne si, že to před kaprálku staví jako hotovou věc. Nevypadá to, že by váhal, na kterou stranu se připojí. Ve světě plném zrad, křivd a podrazů – tam, kde jen velké ryby žerou ty malé – se alespoň Freya může na starého desátníka spolehnout. Možná, že by mu se šestákem v hospodě věřit neměla, v divočině mu ale může bez starosti svěřit vlastní život. Je to zvláštní brouk… ale má to správně srovnané a bude jí krýt záda, ať už Letitia řekne cokoliv.

Hela - 06. října 2020 21:11

Nadechnout se… Je příjemné mít po svém boku někoho, jako je Sigvar, nebo Elfstan. Lidé se mě většinou straní, tihle dva se mnou ale jednají, jako se skutečným člověkem. Jako s člověkem, kterého může přepadnout slabost, který může sejít z cesty, nebo udělat chybu. I vědmy chybují, jen naše chyby jsou jiného rázu a mají větší dosah. O to fatálnější jsou. V tenhle okamžik však vidím jen krajinou, kterou miluji. Rozkvétající ráno, plné příslibu lepších zítřků. V takovýto den je snadné věřit v naději. Za tohle stojí za to bojovat. Krátce přikývnu, když Elfstan řekne, že by se měl vrátit k mužům. Ač bych si ráda jeho společnost ještě chvíli užívala, souhlasím. Když se však na mě podívá, tím pohledem, mám náhle pocit, že nemůžu dýchat. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Jsem zvyklá na strach i na úctu, ale tohle je něco jiného. Je to daleko vřelejší, než co znám. Na rtech mi vykvete úsměv. Upřímný a vřelý, teplý jako vlahé jarní slunce. "Byla bych nesmírně ráda, pokud by ses rozhodl zde, se mnou, alespoň nějaký čas, setrvat." Něco uvnitř mě se při těch slovech rozechvěje. Skoro bolestivě si přeji, aby se tohle přání stalo skutečností.

Letitia - 07. října 2020 10:09

Desátník "Něco na zahřátí," podám mu láhev s kořalkou. Věřím, že to dokáže ocenit a to, že se mnou mluví jako rovný s rovným přejdu. Nemá smysl tady a v této situaci lpět na pravidlech. Jenom by ho to zbytečně odvádělo od toho co má dělat. Novinka o tom, že Liga začne něco zkoušet mě vlastně docela potěší. Rozhodně je to něco co dokážeme využít náš prospěch. Ať se postavíme na kteroukoli stranu. "V problémech už jsme," znechuceně si odfrknu. "Zatím ještě nemáme to pro co jsme přišli a to co nám zajistí svobodu. Bez toho odejít nemůžeme, ale když se Liga dá do pohybu tak tím lépe pro nás. Víte něco dalšího? Nějaké podrobnosti?" začnu desátníka zpovídat. "V táboře jsem narazila na jedno jméno. Hedwin. Prý je to snad agent Ligy má to on za úkol? Možná bych se s ním mohla zkontaktovat a něco vymyslet společně. Bylo by to výhodné pro obě strany," přemýšlím nahlas a čekám zda k tomu něco dalšího nedodá.

Arun - 08. října 2020 20:38

Myšlenky na bouři Hela Elfstan se mile usměje, když mu Hela odpoví. Snad si všimne v jeho zraku trochu uvolnění – vědma umí lidi číst velmi dobře, ale právě nyní má možná hlavu plnou jiných myšlenek. Brzy dostane fyrstarovu odpověď: „Dobrá. Budu na to myslet, až potáhneme do bitvy. Ať nás bohové ochraňují až do dob míru.“ Pak už se otočí, jeho těžký plášť za ním zavlaje. Fyrstar odkráčí směrem k mužům. Ruku drží na svém meči. Hlavu má vztyčenou. Na vrcholu kopce je klid. Hela má chvíli pro sebe. Nikdo jí neobtěžuje a může si dovolit na moment se netrápit se starostmi zbytku tábora. Teprve když se slunce zvedne téměř až k poledni, objeví se u ní Sigvar. Zdá se, že skončil svůj dlouhý hovor s Halsteinem. „Nepřijde,“ řekne bez vysvětlení. Teprve po chvilce dodá vysvětlení dvěma slovy: „Armjorn. Nordavind.“ Opět se na chvíli odmlčí a pohlédne směrem k podhůří. „Anghalm rovněž ne. Jestli chtěli a mohli, už by tu byli.“ Sigvar vždy šetří slovy, snad protože ví, jakou mohou mít moc. Hele se vybaví zpomínka na zlomeného, ač poměrně mladého válečníka… a na hrdého, ale velice starého horala, který je hostil na jejich cestě do hor. „Nemůžeme mít vždy štěstí. Musíme poučit ty, co přišli. Boj proti cizákovi není jako boj proti vlkovi.“ V jeho slovech je však patrné, že on má k vlkům daleko větší respekt než ke všem cizákům. Hela si i navzdory mrzutosti medvědobijce všimne, že se muži shromažďují. Během dopoledne jich přišlo mnoho. Vrch už je obklopený menšími ohni a skupinkami seveřanů. Už to není jen hrdá hrstka vyvolených… Je to armáda. Malá sice, ale plná statečných, silných seveřanů, kteří věří jejich věci. Ví, proč tu jsou. Přišli sami. Pro vědmu je ale málo práce, když se blíží válka. Čestný cíl spojuje muže i ženy. Zapomínají na spory se svými bratry a sestrami ve zbrani. Většina seveřanů má plné ruce trénování. Jen málokdo z nich potřebuje připomínat, jak se používá sekera či lovecký luk, ale není těch, kteří by měli zkušenosti s bojem proti jiným lidem. Zvířata v horách jsou nebezpečná, lidé ani zdaleka tolik. Až do nedávna nebyl s žádnými lupiči problém. Věci se ale změnili a bude potřeba bojovat. Nezvyklé hlášení Letitia Pálenkou si Letitia desátníka rychle získá, rozhodně alespoň podle jeho širokého úsměvu. Všimne si, že si ale jen lokl, žádné velké pití. Není tak nezodpovědný – pořád jsou v nepřátelské území a není dobrý nápad se právě teď opíjet… Vcelku vážně přikývne na její otázky a vrátí jí láhev. „Ano, madam, mám další podrobnosti. Situace začíná bejt dost vážná. Společnost je blízko tomu, pro co přišli zas voni. Liga má starosti a dala se do pohybu dost svižně. Plánují velké akce – záškodničení na rozsahu, kde nejni na ,přítel nebo nepřítel' čas. Vážně by bylo lepší zmizet z tábora.“ Pokýve hlavou: „Rozumím, madam, nemůžem vodejít bez toho, pro co tu sme. Jenže, abych tak řek, Liga nám to může dát vo dost snáz. Pamatujete na ten váš dopis, co Gaston chtěl, abyste ho rovnou spálila? Když to dáme místním agentům Ligy, budem mít spojence a, abych tak řek, jistotu. Zajistí, že nikdy nebudem dezertéři a pokud pro ně uděláme poctivou práci, pomůžou nám pomstít se těm lidem, co po nás v pevnosti šli. Liga svoje slovo drží, alespoň co sem já slyšel.“ Mluví vážně. Moc nehledí na to, že je její podřízený. Možná se jen snaží předat informace co nejúplnější. Co se týče otázky na neznámého Hedwina, zavrtí hlavou. „O ničem takovym nevím. Jste jedinej spojenec Ligy uvnitř tábora. A Lize by se hodila naše pomoc jinde.“ Odmlčí se a zaváhá, než mluví dál. „Kdoví, komu slouží tenhle Hedwin. Třeba je to nějakej vlastní element nebo je z Nortimberu. Ale jediný spojenci, na který se v těhlech horách můžem spolehnout, sou Liga, madam.“ Vidí ho zaváhat. Jeho pohled je sice pevný – sice se jí nedívá do očí, ale hledí před sebe a nezdá se nijak rozhozený. Je si jistý, tím, co chce říct, ale neví, jak to bude přijato. „Madam, pokud máme dodržet tu dohodu co máme s Ligou a s Mikha‘ilem – tu, co nám zajistí, že z nás nebudou dezertéři a psanci v Celestionu i jinde – musíme pro Ligu něco udělat, respektive pro její agenty tady, podle toho, co zrovna potřebujou. To sou taky nebezpečný lidi, Liga, ale dá se na ně spolehnout. Lepší než nějaká Společnost, dokonce i když vod ní pan Korrel přeběhnul. Kdoví, kam míří von, pokud vomluvíte tu přímost. Radši bych se spolehnul na něco, u čeho vim, kam to míří.“ Pro sebe jednou kývne a zůstane stát více méně v pozoru.

Hela - 08. října 2020 22:24

Myšlenky na bouři Sleduji odcházejícího fyrstara, a sama pro sebe se usmívám. Pokusím se vrátit ten okamžik, kdy všechno bylo tak, jak má být...klidné, a vyrovnané. Nyní už mi to však nejde. Ráno je stejně krásné, jako před okamžikem, ale na mě se opět valí tíha toho všeho. Jako kdyby s Elfstanem odešel i všechen pokoj. Nakonec jen potřesu hlavou, a zvednu se. Je třeba dát se do práce. Většinu dopoledne strávím řešením drobných problémů, které se v táboře vyskytnou. Ošetřím nějaké drobné ranky, rozdám rady, povzbudivé úsměvy, i sliby, že předám vzkazy bohům. Nechám si pro sebe, že bohové teď neslyší nic, a nikoho. Možná by to lidem pomohlo, a s o to větší chutí by bojovali. Možná by je to však zasáhlo natolik, že by se boje začali obávat. Nemám v úmyslu nikomu lhát, pouze si některé věci nechám pro sebe. Dívám se do plamenů, když se ke mě Sigvar připojí. Na jeho slova odpovím jen přikývnutím hlavy. Budeme se muset obejít bez pomoci těchto dvou válečníků. Naliju do kalíšku trochu bylinkového čaje, který se hřeje nad plameny, a nabídnu ho Sigvarovi. "Elfstan se postará o to, aby naši bratři, a sestry, věděli, do čeho jdou. Ví, jaký nepřítel proti nám stojí, a připraví je na to." Ubezpečím horala tiše. Sama si nyní nejsem jistá, svým místem. Vím, že jsem to byla já, kdo tuto malou armádu svolal. I přesto mě ale napadá, zdali bych se neměla vydat k vrcholku Špičáku. Můj zrak se tím směrem neustále stáčí a tělo, ani duše, nemá klid.

Letitia - 09. října 2020 19:19

Desátník Podezřívavě si Güntera měřím. skoro se mi nechce věřit tomu co slyším. Skoro jako kdyby to byl někdo jiný, ale to není možné. On, který všude vidí nějaké úskoky najednou bezvýhradně věří Lize? Opravdu šokující. "Vážně bych chtěla mít vaše přesvědčení," pobaveně si povzdychnu. "Nejsme si zcela jistá co vás k tomu vede, ale vážně jim věříte? Liga je stejná jako Společnost. To, že jsme jim nyní užiteční ještě neznamená, že se nás nezbaví jakmile budou moci. Mně, vás, Korrela i Freyi. Pořád to jsou Atmorijci a my jsme Celestionci. Nemyslím, že by se zrovna tohle Kanceláři líbilo, že s nimi tak moc spolupracujeme. Vy možná se můžete sebrat a zmizet za hranicemi, ale já ne. Mám rodinu a nehodlám jí zbytečně ohrožovat. Už tak stačí ta patálie do které jsem se dostala a kvůli které jsem skončila tady. Ligu zatím vidím jako jistou možnost, kterou bude vhodné využít až to bude hodně špatné. Zatím se nám docela daří. Vaše varování však neberu na lehkou váhu a pokusím se pracovat tak rychle jak to jenom půjde. Možná nakonec skončíme pod ochranou Ligy a jejich lidí, ale nechci předbíhat událostem," vysvětlím mu jak to vidím já. Nenechám se ukolébat pocitem, že je všechno v pořádku jenom kvůli tomu, že se Mikha‘il choval slušně. Je to liška podšitá. "Pokud něco potřebují nechť mě kontaktují přímo a třeba něco vymyslíme. Jinak rozkazy pro vás jsou stále stejné. Dávejte pozor. Snad se nám to do večera podaří nějak vyřešit," s tím jsem připravená vyrazit zpátky do tábora pokud desátník nic dalšího na srdci nemá.

Arun - 11. října 2020 08:56

Přátelé po boku Hela Medvědobijec přijme kalíšek čaje od Hely. Pochvalně přikývne a přičichne si k uklidňující vůni bylin. Po chvilce přemýšlení se usadí vedle vědmy a rovněž začne hledět do plamenů. Chvíli je ticho. Poté Sigvar poznamená očividnou pravdu: „Jsi neklidná.“ Dál hledí do ohně. Kolem prochází seveřané – někteří tu a tam od vědmy něco potřebují, ale ruší jí jen pokud si opravdu neví rady. Ona pozná ve tváři člověka, že potřebuje pomoc… a že se neodváží si o ní říct. Někdy ale i ona musí měřit hodnotu svého času a práce. Mnozí jsou nejistí a hledají u ní radu. Kdo jiný by jim měl dodat jistoty pro nadcházející boj než vědma, která rozmlouvá s bohy? Dokonce i na Elfstanovi je znát vzrušení z blížící se bitvy, ač to zvládá téměř nejlépe ze všech. Na Sigvarovi není znát ani náznak čehokoliv neobvyklého. Jeho zachmuřený výraz je docela stejný, jako každý jiný den. Starostmi se nechá trápit ne víc než kdykoliv jindy. Jeho jistota je stále stejně neochvějná. „To je přirozené. Velký věci se blíží.“ Vidí, jak Halstein odchází ze svého místa na druhé straně ohně. Jde pomoci Elfstanovi. Fyrstar je pořád cizinec, ač srdcem pravý seveřan. Někteří horalové mu příliš nedůvěřují. Všechny takové problémy ale s přítomností Halsteina mizí. To vše se děje nezávisle na vědmě. Vidoucí nebývají ti, kteří se ženou v čele… spíš ti, kteří se postarají, že nikdo se neopozdí a nikdo při běhu nespadne a není zapomenut. Sigvar tomu dle všeho rozumí, neboť dodá: „Věř svýmu srdci. Cožpak ti to Nejvyšší otec sám neřek? Když si tě poprví povolal. Věř svýmu srdci.“ Pokýve hlavou. Když i nadále pozoruje neklid a nepokoj Hely, dodá: „Neboj se, že by ti něco důležitýho ušlo. Důležitý věci si člověka najdou. A pak až přijdou – pak nezaváhej ani na moment. Tim se řídím já, když chodim z jednoho konce hor na druhej.“ Zde v táboře je Sigvar ještě málomluvnější, než jindy – rozhodně víc, než když jsou spolu s Helou sami. I tak se ale pokouší jí poradit. Je jen otázka, jestli jeho rada padne na úrodnou půdu a jestli pomůže. Nikdo další krom fyrstara a Sigvara si jejího neklidu nevšiml. Ale oni dva se jí pokusili pomoci. Je to dobré znamení toho, že při ní budou stát, ať už přijde cokoliv. Liga a Společnost Letitia Desátník je zachmuřený a trochu zaražený odpovědí Letitie. Odpoví s obavami a přeci jen trochu pokorněji. „Netušil jsem, že ste v tom až tak hluboko…“ Kancelář není běžná znalost – ale desátník leccos ví, koneckonců, poslali je sem společně. I tak je trochu zaražený. Váhávě pokračuje: „Už teď je to hodně špatný… nechci se nechat zabít, ne v těhlech horách a ne lidma, který by mohli bejt mý spojenci.“ Pak si ale povzdychne a dokončí: „Navíc je u nich Freya. Věřte mi, ta má na průsery čuch. Daleko radši půjdu hlavou do katastrofy, když budu mít jistotu, že mě někdo kreje záda.“ Když Letitia řekne, že už jsou blízko a že se to do večera pokusí vyřešit, desátník pomalu přikývne. „Jo… tak hodně štěstí. Vomlouvám se, za tu upřímnost, ale myslim, že si jí zasloužíte, madam. Nebyla ste zas tak špatnej šéf…“ Minulý čas… skoro, jako už by jí měl za mrtvou. Kývne hlavou. „Pokud vim, tak ještě je trochu času. Dám bacha… však mě jde taky vo krk, madam.“ S tím se nezbývá než rozloučit. Desátník s ní souhlasil a nevypadá jako žádný podrazák, zvlášť když v tomhle „úkolu“ jede s ní. Na druhou stranu, situace je tu tak divoká, že vůbec není jisté, která cesta je nejbezpečnější a pro co se kdo nakonec rozhodne. Může zkusit ještě desátníkovi oponovat nebo ho trochu disciplinovat za jeho chování, ale pokud tak neučiní a vyrazí směrem do tábora, najde ho v podobném stavu, jako ho opouštěla. Důležití hráči, jako je Kelheim a Gaston, jsou pryč, nejspíš v druhém táboře. Prospektor dokončil svůj oběd a ztratil se. Tirno snad ještě dřepí ve stanu. Muži se i nadále poflakují okolo, těch pár, co má nějaké úkoly, si jde po své práci. Je to zdánlivě klidné, ale blíží se bouře… a nejen ta, která přijde z mraků, které se hromadí nad horami.

Hela - 11. října 2020 09:59

Přátelé po boku Tiše sedím vedle medvědobijce, a hledím do plamenů. Má pravdu, jsem neklidná. I když většina lidí by to na mě nepoznala. Jen někdo, jako Sigvar, někdo, kdo mě zná velice dobře, to dokáže rozpoznat. Já se až tolik od jiných lidí neliším. I já mívám strach, cítím obavy, zlost, radost a smutek. Jen s těmi emocemi pracuji trochu jinak. Využiji je ve svůj prospěch, díky nim jsem silnější. V takového situaci by snad nikdo nedokázal zůstat klidný, a netečný. To by neuměla ani moje babička. Důležité však je, nedat na sobě své pocity znát. Lidé se na mě obrací a hledají u mě uklidnění. Nepomohlo by jim, kdyby mě viděli nejistou. Já musím být ten, kdo jim řekne, že všechno dobře dopadne. Ne proto, že to řekli bohové, ale proto, že tomu skutečně věřím. Přesto, že mlčím, jsem za Sigvarova konejšivá slova vděčná. Skutečně v nich najdu útěchu. Až bude třeba začít jednat, Nejvyšší Otec mi dá znamení. V tuhle chvíli jsem přesně tam, kde bych měla být. "Děkuji, Sigvare. Vím, že to tak má být. Tohle čekání je však únavnější, než jsem si myslela." Pohledem přelétnu tábor. Všimnu si Halsteina s Elfstanem. Jsem ráda, že tu oba dva jsou. Mám kolem sebe skvělé lidi, na které se mohu spolehnout. Jsme připravení a odhodlaní. Nemohli bychom na tom být lépe. "Byla bych prostě jen ráda, kdyby to už celé začalo."

Letitia - 11. října 2020 15:23

U Tirna Chápu desátníkovy obavy. Sama je mám také. Freya mu sice na jednu stranu může dokázat pomoci, ale i ona může skončit na špatné straně pušky. klidně i jí může Liga najednou opustit. Nějak to ale dopadne. Rozhodně se nevzdám bez boje ať již budu muset stát proti komukoli. Zpátky v táboře okamžitě zamířím do hlavního stanu k Tirnovi. Je škoda, že tu není Gaston abych s ním mohla probrat následující kroky, ale čas nás tlačí. Doufám, že on je v pořádku. Každopádně převedl, že se o sebe postarat dokáže, takže o něj až takový strach nemám. Nyní je čas pohnout s tím tady. "Tirno!" houknu na úředníka jakmile vstoupím do stanu. Neptala jsem se na povolení a prostě k němu znovu vtrhla. "Jsme až po krk ve sračkách. Nevím jak to tu vedete, ale Liga se právě chystá udeřit. Zrovna teď co spolu mluvíme rozbíhá své plány a velmi je spustí. Takže zvedněte svůj líný zadek a začněte konat." Snažím se ho trochu motivovat. "Víte aspoň kdo by mohl být jejich zvěd? Je tu nějaký špeh, kterého bude potřeba odhalit pokud to chceme přečkat."

Freya - 12. října 2020 20:50

Kaprálka Celou dobu poslouchám rozhovor Elka a kaprálky připravená ve vhodnou dobu se ukázat, ale nakonec počkám, než kaprálka zmizí. Nijak mne nepotěšila její reakce, holt si sleduje vlastní cíle. "No, tak to úplně nevyšlo," zabručím, když konečně vylezu ze svého úkrytu. "Papír nikde, což nám trochu asi komplikuje situaci, ale nějak bychom si s tím taky poradili. Co teď? Vážně tu chceš na ni čekat a plnit dál rozkazy?" kouknu po něm, jak to vidí dál. "Je fakt, že ještě nějaký čas, než to všechno začne je, ale nemám pocit, že by kaprálka nějak spěchala k Lize, až dosáhne toho, co chce," poznamenám pak ještě. "Já ti každopádně už moc dlouho zůstat nemůžu. Měla bych být zase uprostřed dění. Nevím, jestli je úplně nejlepší nechávat tam moc dlouho učence s tím starcem, mohlo by mu uklouznout něco, co by se dost špatně vysvětlovalo." Teď už je to na Elkovi. Velmi ráda bych jej měla, co nejdříve u sebe. Přeci jenom, pocit, že se člověk furt nemusí ohlížet přes rameno a má krytá záda je k nezaplacení, ale pokud tu bude chtít ještě nějakou dobu zůstat, těžko s tím něco udělám. Převracím mezi zuby stéblo trávy a čekám, jak se k tomu nakonec postaví.

Arun - 12. října 2020 21:38

Bohové volají a lidé přicházejí Hela Hela se Sigvarem domluví. Medvědobijec toho moc nenamluví, ale podpořil jí rád. Nemá moc, co by jí poradil, neboť každý válečník ví, že na bitvě bývá často nejstrašnější to čekání. Po vcelku dlouhé chvíli se objeví jakýsi lovec, který děkuje Hele za dobrou radu, kterou mu dala, a se ctí se s ní chce rozdělit o svůj úlovek. Vědmy nehladoví… nikdy nechtějí za svou práci odměnu… ale nikdo je nenechá strádat. Nají se. Pokračují ve svých povinnostech. Sledují přicházející lidi… Sigvar se drží stranou. Elfstan jako vojevůdce prochází mezi rostoucím počtem mužů. Halstein je spíš jako přítel pro všechny, druh ve zbrani, jeden z nich. I když by se jim hodila expertýza a všeobecný respekt, který měl Armjorn, dovedou si poradit i bez něj. Pro vědmu je to velmi dlouhý den. Nemá mnoho náročných povinností – nemusí za bouře a krupobytí zachraňovat životy, tak jako musela ve vesnici často. Jenže její mysli se nedostane odpočinku. Boj se blíží a ona musí uklidnit všechny ty lidi kolem. A to i když sama cítí rostoucí neklid ve své nitru. I navzdory tomu si vědma vždycky dokáže poradit. Na konci dne tak nikdo nemůže říci, že by odvedla špatnou práci. Večer se přijde… a s ním se začíná blížit jejich odchod. Kdo mohl přijít, už přišel. Noc je i tentokrát klidná. Nyní jí straví Hela i všichni z jejích přátel celou v táboře. Nebylo by dobré, aby se příliš rozdělovali – a od spících bohů se toho Hela mnoho dozvědět nemůže. Celý kopec září táborovými ohni. Velká hranice už dohořívá. Tuto noc ještě bude signalizovat sraz těm, kteří se opozdili, ale déle čekat nemohou. Začalo by si to vybírat přílišnou daň na morálce. Přichází ráno. Elfstan přehlíží jejich malou armádu, která se začíná připravovat k pochodu. „Sto mužů, odhadem. Přišli všichni, a ještě mnozí další. Takovou moc má slovo vědmy. Máme asi dvacet mladíků, kteří by měli zůstat dál od boje – ale každý mladý muž v horách umí dle všeho zabít šípem na sto sáhů. Další dva tucty luky také mají, ale jsou zkušenější a v boji na ně bude spolehnutí. Téměř každý z našich třímá sekeru. To je naše zbraň volby.“ Po tomto zhodnocení v ranním světle pro sebe šlechtic párkrát pokýve hlavou. „Podle toho, co víme o cizácích, bude jich kolem šedesáti. Máme přesilu. Bohužel, oni mají střelný prach. Doufejme tedy, že nás Bohové neopustí.“ Co se skrývá v úředníkovi? Letitia Kaprálka zamíří napříč táborem přímo za šéfem Tirnem. Pár poučenějších jí raději jde z cesty, ale většině nedojde, že se něco stalo. Letitia je opatrná. Do stanu však vrazí zcela bez zaváhání. Tirno sedí u bedny, která mu slouží za stůl, a cosi zapisuje. Když vejde, slyší ho hlasitě si povzdechnout. Nenechá ho, aby něco řekl nebo namítal, a rovnou na něj vysolí to, co mu chtěla říct. Úředník téměř nezareaguje. Pouze opatrně dopíše větu a odloží psací potřeby tak, aby dokument nepoškodil. I nadále na něj však hledí a bez většího zájmu odpoví: „Ano, a co dalšího je nového? Liga nám jde po krku pořád. Nemají dost zdrojů na to, aby mohli napáchat nenapravitelné škody. Navíc jsme téměř u cíle. I pan Korrel, váš nadřízený, říkal, že musíme pokračovat dál, nehledě na komplikace. Nezapomínejte také na pana Kelheima. Tento tábor je docela v bezpečí, tak jako celá naše věc.“ Vypadá překvapivě klidný. Obrátí se a vstane. Není to moc vysoký muž – chodí oblečený v lepším, než je pro místní zaměstnance běžné, a je na něm vidět celestionská móda. Je hubený a má znuděný a přitom tak trochu zbabělý výraz. Jako by utíkal celý svůj život – utíkal tak dlouho, až se dostal na dobrou a sebevědomou pozici z opačné strany. Není to dvakrát impozantní osoba. Ale něco v něm přeci jen je. Rozhodně musí být nějaký důvod, proč ho sem Společnost poslala, když je pro ně tahle operace tak důležitá. Nyní na ní hledí podezřívav a ne právě nejpřívětivěji. „Ano, v táboře je nějaký špeh. Liga sleduje naše kroky příliš přesně. Někdo musí dávat informace ven. Mám svá podezření, tak jako pan Korrel.“ Podívá se na důstojnici zpříma: „Mohla byste mi říct, odkud víte o akcích Ligy? Vaše chování by bylo v jiných odnožích Společnosti zcela nepřijatelné. Spoleháte poměrně hodně na ochranu pana Korrela – navzdory tomu, že jste mi stále ani jeden neukázali žádné prováděcí listiny nebo dopisy od vedení Společnosti.“ Možná, že tomuhle úředníčkovi narostla páteř… ale zdá se, že za posledních pár dní mu stouplo sebevědomí, což je opak toho, co ona a Gaston chtěli… Věrnost Freya Desátník zůstane na místě, zatímco kaprálka odchází. Když je v bezpečné vzdálenosti, Freya se zvedne a dojde k Elkovi. „No, slyšelas to,“ řekne pochmurně. Dál však mlčí. Vytáhne zpoza ucha nedokouřené cigáro, pak několik voskovaných zápalek. Nejprve si zakouří, zatímco postává na místě a hledí směrem, kterým zmizela kaprálka. Po chvilce sjede očima k Freye, vyndá kouření z pusy a nespokojeně si odplivne. Freya má víc než dost času na to, aby si prohlížela jeho neoholenou tvář, semknuté rty a nakrabatělé čelo. A pak se na tváři objeví nespokojený úšklebek. „K čertu s rozkazama. Nebude to poprvý. To víme voba. Vona ví, že je to riskantní tam zůstat. Jen možná neví, jaký všechna rizika to zahrnuje.“ Jeho výraz není vůbec hezký. „Jestli se potáhnu dál s ní, nedivil bych se, kdyby mě to nakonec stálo krk a místo určitě. Letitia má recht. Ten bordel, kterej už tu máme, se tak jako tak nebude líbit šéfům v Celestionu. Takže pokud musim bejt psanec, tak bych dost rád byl alespoň bohatej psanec.“ Jeho výraz se postupně změní do téměř spokojeného a pobaveného. „Už skoro dva roky poslouchám poslušně rozkazy – šáhni mi na čelo, jestli nejsem churavej.“ Mrkne z jednoho konce obzoru na druhý a mávne rukou. V druhé drží pušku, kterou má opřenou o zem. „Mrkej na ty hory – myslíš, že by nám někdo moh něco dokázat v týhle divočině? A i kdyby, teď máme alespoň šanci, že si uděláme nějaký kamarády v Lize, který by nás z toho nakonec vysekali.“ Zvedne pušku a přehodí si jí přes rameno a pak dojde k Freye. „Jdem k Lize. Já do těhlech pitomejch hor nemířil, abych zachraňoval zadek nějaký paničce, která si žehlí průser z nějakýho bálu, nebo proč tu ta Letitia vlastně je.“ Pro sebe se zachechtá: „Ještě abych tě nechal si myslet, že bych tě v tom nechal lítat samotnou, seržo… No, tak jdem, čeká nás zase menší prácička.“ Freya by si nemohla přát spolehlivějšího druha ve zbrani.

Hela - 12. října 2020 22:01

Bohové volají a lidé přicházejí Potěšeně přijmu lovcův úlovek. Jsem ráda, že i tady vědí, jak za mé rady poděkovat. Takovýto dar se neodmítá, protože bych tím lovce urazila. Nikdy si o platbu neřeknu, ale vždy jsem odměněna. Často však, i kdybych odměněna nebyla, nevadilo by mi to. To, že jsem někomu dokázala usnadnit život, je pro mě často dostatečným oceněním. Den je náročný. Jak se tábor zaplňuje, a každý něco potřebuje, nemám chvíli klidu. Často mám pocit, že ona fyzická únava, kterou jsem cítila při cestování se Sigvarem po horách, je mi milejší, než toto. Alespoň jsem si ale ukrátila čekání. Když večer opět usedám k ohni, vím, že jsem za sebou nechala kus práce. Noc je klidná, a k mé velké úlevě, bezesná. Probouzím se sice velmi brzy, avšak odpočatá a plná odhodlání. V tichosti si vyslechnu Elfstanovo zhodnocení, a spokojeně kývnu. "To je mnohem lepší, než v co jsme se kdy odvážili doufat. Ráda vidím, že i když jsme často na nože, v důležitých věcech se dokážeme spojit. Cizáci nebudou mít šanci." Stejně jako Elfstan, i já přehlížím naši armádu. "Vydáme se na cestu, ale nebudeme jednat unáhleně. Nejvyšší Otec nám, v pravý čas, vyjeví, co máme udělat. Věřím, že splní, co předpověděl a ti co sejí svár, jím budou brzy sami zasaženi."

Letitia - 13. října 2020 19:00

U Tirna "Myslíte si snad, že tu jenom sedím na prdeli a nic nedělám? Jak já, tak i Korrel máme své zdroje a ty nám tvrdí něco zcela jiného. Liga ví, že jsme blízko a právě proto hodlá něco podniknout. Nevzdá se bez boje. Nebo si snad myslíte, že ano?" opřu se dlaněmi o bednu a zpříma se mu zadívám do očí. "Bohužel nevím jakou přesnou formu to bude mít, ale doufám, že si dáváte pozor na to co jíte. Možná byste měl začít zaměstnávat ochutnavače," nevesele se ušklíbnu. "Takže teď konečně něco udělejte a přestaňte se tady schovávat jako krysa v díře. Nařiďte prohlídku tábora. Osobních věcí. Pokud tu někdo je, tak ho možná vyplašíme a snáz se tak odhalí. Nebo vás mám popadnout za krk a prostě vytáhnout ven? To chcete?" pouštím hromy a blesky. Jeho se tedy rozhodně nezaleknu. "Kelheim si tu dělá co chce. Jestli si myslíte, že vás ochrání tak jste na omylu. Stačilo málo a včera večer vás sem přišel nakopat do zadku. Poslouchal vás, pane Tirno. Ví o všem co tu řeknete a rozhodně se netvářil, že se mu to líbí. I on si brousí zuby na to co tu je a chce to získat pro sebe. Za chvilku budete mít nepřátel víc než je tady těch zatracených stromů. Opravdu máte na to dělat si nějaké další? Až vyjdu z tohohle stanu tak váš život nebude mít ani cenu ani mých ošoupaných bot." Přestanu abych se nadechla. Chci říci ještě něco, ale pak si to rozmyslím a zavrtím hlavou. Pak pokračuji o poznání mírněji. "Z Orbjanu odešla poměrně velká síla. Noria Edamitsu a jeho vojáci a to není všechno. Najali si místní, kteří se tu vyznají. Také se tu kolem pohybuje nortimberský šlechtic, který byl možná vyhnán od krále, ale o to víc zdejší naslouchají. Stačí jenom malá jiskra a ten sud prachu na kterém sedíme vybuchne. Pokud vám to nedochází prosím. Váš život, klidně si ho zahoďte, ale ostatní do toho netahejte."

Freya - 13. října 2020 21:08

Zase spolu Jen se nakonec ušklíbnu, když Elko pošle rozkazy k šípku. "Jako za starejch dobrejch časů," usměju se pak a spokojeně si kývnu. Docela se mi ulevilo, že jej budu zase mít u sebe. "Tak jdem. S tím papírem by to bylo sice asi jednodušší, ale nějak to zaonačíme a kaprálka si holt bude muset poradit sama. Jen o tom jejím postoji k Lize moc nevyprávěj, prostě má ještě nějakou důležitou práci a připojí se, až to půjde," mrknu na něj, i když je mi jasné, že zrovna tohle nikomu na potkání asi vyprávět nebude. Pomalu vyrazíme zpět. "Jo, známe se z pevnosti o naší společné minulosti bych raději také pomlčela, nemusí vědět, že se známe tak dlouho," spřádám dál plány na to, co předložíme ostatním jako fakta, nechci zbytečně vzbudit jejich podezření. "Jo a učenec je dost divnej patron, naivní a poslední spravedlivej, chce to hodně trpělivosti a zacházení v rukavičkách a nepodceňovat, už jednou dokázal, že se to nevyplácí," vykládám o Christopherovi, aby byl trochu připraven, co jej čeká. "A ten pomatenej stařec, moc nevím, co si o něm mám myslet. Zdá se jen jako neškodný blázen, ale ví věci, které by vědět neměl a dokázal zmizet a zase se vrátit, aniž bychom si toho všimli. No, však uvidíš sám. Každopádně jsem ráda, že na ty dva cvoky nebudu sama." Pak už se raději soustředím na cestu, abychom nevběhli někomu do cesty. Jsem vcelku spokojená, vypadá to, že se věci začaly hýbat správným směrem a snad budeme mít i trochu toho štěstí.

Arun - 14. října 2020 21:21

Pochod spravedlivých Hela Šlechtic pohlédne na Helu, která stojí po jeho boku. Na moment zaváhá. Pak se obrátí se zpět k formujícímu se zástupu vojáků. „Ano. Vyrážíme. Teď jsme síla, se kterou musí všichni v horách počítat. Povedou nás slova Otce – a naše vítězství ukáže světu, že budeme svůj mír bránit.“ Rozhodně kývne a vzhlédne směrem k hoře. „Osud na nás čeká. Zas jednou stojí věrní hrdinové pod horami, aby svedli bitvu se Zrádcem. A i tentokrát se má síla vetřelců obrátit proti nim, zatímco věrnost severských má přežít i nejtěžší zkoušku. Tedy, pojďme. Nemůžeme nechat bohy čekat.“ S tím popadne svůj ruksak s vlastními zavazadly a pokrývkami, přehodí si ho přes rameno a pokyne Hele. Společně vyrazí do čela seveřanů. Brzy celý zástup vyráží. Jejich týl hlídá Sigvar a Halstein, Elfstan a Hela kráčí vpředu. Jdou po hlavní silnici, dokud vede vhodným směrem. Kráčí krajem, který patří jen jim. Není proč se skrývat. Cizáci ví, co se blíží… a navíc, sto mužů a žen na pochodu se ani ve Felskarském podhůří neschová. Cesta netrvá dlouho – ne pro vytrvalé a odhodlané seveřany. Setkávali se na dohled od hor. Ještě téhož večera stanou u ústí údolí pod Špičákem. Spatří i kouř ohně z nedalekého tábora cizáků… Nad tím vším se tyčí Špičák – černá a výhrůžná památka na bitvu, která se zde odehrála v Časech Písní. Hela si všimla, že někteří lidé si spolu začali bohabojně povídat. Brzy budou v krajích, které jsou tradičně zapovězeny. Nikdy dříve nebylo dobré klid Bohů zde rušit. Fyrstar si toho také všimne. Zastaví se a jediným skokem se objeví na kameni u cesty, ze kterého může přehlédnout celý jejich oddíl hrdých seveřanů. Jeho hlas je silný a rozléhá se přes celý zástup. „Neváhejte, přátelé – pod záštitou vědmy přicházíme na pomoc Bohům! Tam, kde je vidět kouř, tam dlí znesvětitelé! A až nám dá Nejvyšší Otec znamení, sneseme se na ně se silou Otcova blesku!“ Odpovědí na jeho zvolání je množství hrdých výkříků, zabušení do štítů a dalších zvolání. Hela cítí, jak je její zrak tažen směrem k hoře samotné – k místům, která navštívila a kde byla označena za posla Bohů. Elfstan se mezitím vrátí k ní. „Měli bychom najít tábořiště. Nesmíme se dlouho zdržovat, ale měli bychom si prohlédnout terén. A pak počkat na správnou chvíli. Jak moc máme být odvážní?“ zeptá, tázaje se Hely. „Pokud se utáboříme pod hřebnem s výhledem na Špičák a na tábor, nebude už žádného skrývání. Ale nedovedu si představit nic, co by mohlo vyvolat ty spory, o kterých byla slova věštbě, krom našeho zjevení na jejich obzoru.“ Do západu slunce je ještě nějaký čas – mohou se domluvit, a dokonce i podniknout menší průzkum. Bystré oči Hely si rovněž mezitím na svahu Špičáku všimly pohybu… možná, že už cizáci dorazili k zapečetěným dveřím do nitra hory. Držte si klobouky, jedeme z kopce Letitia Tirno je na moment zaskočen, tím, jak prudce na něj Letitia vyjede. Zrudne, zůží oči a měří si jí ještě nepřátelštěji. „To je přesně to, co chcete, že? Zbytečná opatření, vyvolání zmatku… poštvat proti mně celý tábor ještě hůř – jako by už tady nebylo dost starostí. Vy chcete chaos – chcete dát páku všem těm, o kterých říkáte, že už jsou v pohybu.“ Nechá jí domluvit a potom vztekle zavrčí: „Však uvidíme-“ Vidí jen mihnutí, jak se jeho ruka pohne – a najednou hledí přímo do hlavně malé křesadlové pistole s úzkou hlavní. Malá ráže, dá se schovat do šatů, zbraň dobrodružných šlechtičen. A právě teď jistá smrt, na tuhle vzdálenost. „Náno jedna pitomá,“ zavrčí. „Kelheim je na mojí straně, pracuje pro mě – říkal jsem Gastonovi, že si na vás má dávat pozor – na armádu není spolehnutí… vojáci maj místo mozků rozinky.“ Nevypadá ani trochu nervozní. Pistoli drží pevně a jistě. Očima pozoruje každý její pohyb. „Nehýbejte se! Ruce před sebe, ať na ně vidím. Jestli se mě někdo snaží odrovnat, jste to vy. Nemyslete si, že jsem si nevšiml, že se proti mně snažíte obrátit i chudáka Jarowa. Vím dobře, po čem jdete – jste jen další pitomec, co si myslí, že spasí svět.“ I když drží zbraň dobře, je jasné, že se v něm frustrace a vztek už nějakou dobu buduje. „Vůbec ničemu nerozumíte! Nezáleží na tom, kolik to bude stát mrtvých, nezáleží na tom, jestli se sem Liga dostane s celou armádou, když přijde moc pozdě – nemáte vůbec tušení, o co se tady hraje! Co chcete? Zmizte mi z cesty, zmizte z tábora, nebo vás Kelheim nakrmí vlkům.“ Kývne si pro sebe vztekle hlavou. „My tam budem první a na ničem jiném nezáleží – a pak dojde i na vás!“ Možná, že mu po všem tom vytížení nakonec přeskočilo. Na druhou stranu, je jen málo nebezpečnějších věcí než šílenec s nabitou zbraní. Zpátky, tentokrát ve dvou Freya Desátník pokýve hlavou v souhlasu a společně s Freyou vykročí směrem ke Špičáku. „Ále co, nějak si poradíme. Kdyži si budem krýt záda, bude to v klidu.“ Pak mrkne po Freye, když se ona zmíní, o čem všem by se raději nemělo mluvit: „Jasná věc. Já si umím dávat bacha na jazyk.“ Když potom dojde na popisování charakterů, se kterými si budou muset poradit, desátník se zašklebí. „A jéje, svatouček, ty jsou nejhorší. Takže před ním si hrajem na hodný vojáčky, co? No, když si dáme bacha, mělo by to jít. A co se týče toho starouše… no, už začínám bejt zvědavej, co je zač. Zní, že by to moh bejt pěkně divnej brouk… radši si na něj budu dávat bacha. Nechcem žádný ošklivý překvapení.“ Pak už je čeká jen cesta pod nohama a úkol před nimi. Kráčí údolím, i když se drží trochu stranou od nejsnazších cest. Vyhýbají se také místům, kde by mohli potkat skupiny lovců Společnosti. Naštěstí to není tak těžké – ale Elka to přivede k zamyšlení. „To by mě zajmalo, jak to maj se zásobováním. Cesta sem nevede. Do tohohle údolí by se kůň nebo vůz jen těžko dostával. Nikde sem si žádnejch nosičů nevšimnul… i když je možný, že sem je minul. Možná, že se zásobujou z pevnosti v průsmyku, maso maj koneckonců místní… protože já sledoval hlavně směr zpátky k Ornbjarnu.“ Nad tou myšlenkou se pozastaví a dodá: „Nikdo po ní už dost dlouho nejel. Ale bylo tam pár lidí… seveřani, jako by mířili někam z hor… no, kdo ví.“ Zahledí se na nedaleký svah Špičáku. „Ta cesta je vodsuď pěkně daleko, do údolí vede z ní pár menších pěšin. Přes hory se jinak asi dostává dost těžko... No ale z týhle hory je podle mě vidět i ta cesta samotná. Přijde mi, že se tu nedá normálně cestovat, ale kdo se vyzná, ten se vyzná,“ dodá a kývne na Freyu. „Nevim, jestli to na mě působí víc jako past nebo zatraceně dobře bránitelný místo. Všecky ty hory kolem.... Možná, že nebyli tak pitomý, když se utábořili hned pod horou…“ Pokrčí rameny. „No, to já jen tak, aby řeč nestála.“ Soustředí se na cestu a přestane mlít hubou. Brzo jsou na dohled od tábora. Christopher studuje jakýsi prastaře vyhlížející svitek. Stařec sedí naproti němu a hledí na svitek rovněž se zájmem, a to i navzdory tomu, že nevypadá, jako že umí vůbec číst… Tábor je pod bedlivým dohledem východňana, který dělá pravidelné ochůzky v jeho blízkém okolí a jakmile se přiblíží, dozajista si jich všimne.

Hela - 14. října 2020 21:43

Pochod spravedlivých Je na čase vydat se na pochod. Posbírám své věci, a naslouchám přitom Elfstanovým slovům. Cítím spoustu protichůdných pocitů. Jsem ráda, že čekání je u konci. Nyní nastal čas činů. Pevně věřím v naše vítězství. Vždyť naše věc je ušlechtilá. Jsem v právu, nebojujeme za zisk, nebo pro slávu. Bojujeme za to, co považujeme správné, za náš domov, naše hodnoty a naše bohy. I tak ale cítím obavy. Tisíce drobných hlasů v mé hlavě šeptají, že jsem třeba udělala chybu. Možná jsem si slova bohů špatně vyložila. Možná vedu tyhle lidi do záhuby. Ty hlasy jsou tiché, sotva šepot, avšak ignorovat je nedokážu. I tak ale, s hlavou vztyčenou, vyrazím vpřed. Putujeme skoro celý den, a k večeru se tak ocitáme na okraji údolí. Špičák se nad námi tyčí, a vzbuzuje ještě více úcty, než kdykoliv jindy. Tahle půda není určená lidem. Po těchto stezkách by měli kráčet jen bohové. Cítím, jak mezi seveřany narůstá nervozita a vycítí to i Elfstan. Jsem ráda, že je to on, kdo se rozhodl naše bratry uklidnit svými slovy. Naslouchám hlasům seveřanů, jak málo stačí, aby se morálka opět zvedla. Nedívám se ale ani na Elfstana, ani na naši armádu. Pohledem přelétnu proužek dýmu, který stoupá z tábora cizáků, a poté stočím zrak k hoře samotné. Alespoň částečně se mi podaří najít ztracenou jistotu. Mám pocit, že jsem zahlédla na svahu Špičáku pohyb. Musím hodně přemáhat touhu, rozeběhnout se tím směrem. Ani nevím, co bych chtěla dělat, krom toho, že jsem Dědictví ochotná bránit vlastním tělem. "Utáboříme se pod hřebenem. Cizáci už o nás jistě vědí." Skrývat se skutečně nemá smysl. Ani já nemám zdání, co by mělo cizáky rozeštvat, v tomto okamžiku mi vak nezbývá nic jiného, než skálopevně věřit tomu, že se tak skutečně stane. "Vyčkáme zde, a až nám dá, Nejvyšší Otec, znamení, pocítí cizáci konečně ostří našich sekyr a hněv našich srdcí.""

Letitia - 15. října 2020 18:59

Tváří v tvář ústí Nepohnu se když na mě Tirno vytáhne pistoli. Zůstanu klidná i když se mé tělo vzpírá a já musím překonávat touhu uhnout před hlavní. Místo toho mám ruce dál položení na desce a zírám na prst, který se dotýká spouště. Kdybych viděla jak se napíná zkusím se vrhnout na zem, ale nejdřív mu to zkusím rozmluvit. "Mýlí te se. Nebude žádní pozdě, protože se to právě děje. To, že to nevidíte neznamená, že to není. Možná se cítíte bezpečně tady zavřený v tomhle stanu, ale tak to není. Na druhou stranu jsem ráda, že jste se konečně ukázal a přiznal jak moc se mýlíte. Má přítomnost tady nemá spasit žádný svět. O to tu vůbec nejde." Zhluboka si povzdychnu jako kdyby mě zklamalo co si on o mně myslí. "Mohu se pohnout, nebo mě hodláte zastřelit rovnou tady?" zeptám se.

Freya - 15. října 2020 20:57

Zpět v táboře "Jo, tak nějak, hodný a slušný vojáčci," přitakám Elkovi. Na jeho úvahy o zásobování Společnosti jen pokrčím rameny. Tohle mne momentálně příliš nezajímá. "Spíš místo, kde se dá docela dobře bránit, řekla bych." Když na chvíli zavře pusu, nový hovor nezačínám. Je fajn, že jej mám zase u sebe, ale když budeme chvíli cestovat bez mluvení. "Tak jdem na to," kývnu na Elka, když jsme na dohled od tábora. Vykročíme vpřed nijak se neskrývaje, aby nás Daiu viděl co nejdříve a nedělal žádné nepředloženosti. Přehlédnu celý tábor, dva místní blázni v zaujetí nad jakýmsi pergamenem a žodláci nikde, takže možná na průzkumu okolí. Kývnu na východňana na pozdrav, když jsme dostatečně blízko. "Vedu posilu, kde máme zbytek? Nějaké novinky? Jo, tohle je Elko," kývnu hlavou směrem k parťákovi, aby bylo představování učiněno za dost, i když určitě nebylo dle jeho představ. Abych ale hrála divadlo ještě s ním, tak na to už vážně nemám. Pak přesunu pozornost k těm dvěma. "Nějaký posun, pánové?" oslovím oba, i když vím, že seveřan mi nerozumí, ale když bych začla po jeho, mohl by se rozpovídat víc, než by mi bylo milé a Christopher rozumí.

Arun - 16. října 2020 19:50

Zpátky ve stínu Špičáku Hela Elfstan rozhodně přikývne, když mu Hela odpoví tak, jak očekával. Bitva už se blíží. Šlechtic se tím nenechá zaskočit. Povzbudivě se na ní usměje. „Tak to bude. Naše práce posledních týdnů konečně přinese své plody.“ Obrátí se k armádě a mávne na všechny. „Bratři a sestry, vpřed, tuto noc spíme ve stínu Špičáku s požehnáním Bohů! Rozbijeme tábor pod hřebenem.“ Opět spokojená zvolání. Všichni hned vykročí – nebojí se ani na moment, dokud má jejich vůdce požehnání vědmy. Údolí je divoké a nezkrocené. Ani horalové sem nechodí – jen tu a tam, aby dbali o stezky a o některé runové kameny. Jejich zástup opustil cestu už dávno. Nyní kráčí v několika proudech po pěšinách skrz lesy. Sigvar a Halstein přejdou do čela skupiny. Je potřeba jejich zkušeného vedení. Nikdo krom nich se tu nevyzná. I když tu Hela byla dřív, i ona by se tu mohla ztratit. Naproti tomu Sigvar a Halstein v tomto kraji vyrůstali. A Sigvar se nikdy nebál naslouchat Bohů dokonce i pod Špičákem, nevkročil by sice do stínu hory zbůhdarma, ale pokud zde cítil svou povinnost, nic ho nemohlo zastavit. Víra v Bohy mu dávala sílu, tak jako mnohým dalším. Přítomnost horalů, nejen Sigvara a Halsteina, nyní stáhne celou skupinu dohromady. Muži se k nim obracejí a vidí jejich respekt k tomuto místu, spojený s jistotou a znalostí místního terénu. Pod jejich vedením se celý oddíl seveřanů hýbe svižně napříč lesem. Brzy najdou horskou louku, která jim poslouží jako nocleh. Všichni začnou rozbíjet na večer tábor. Hela má příležitost si opět prohlédnout toto osudové údolí. Po jejím boku se objeví Sigvar. Do teď měl svou práci, ale nyní podle všeho už není jeho znalostí potřeba. Vyhledal proto její společnost. Ukáže směrem k táboru. „Rozšířil se. Dovolují si.“ Tábor je větší. Už není skrytý mezi stromy. Cizáci vykáceli část lesa a podstatně tak rozšířili louku, na které předtím tábořili. K tábořišti se nyní nedá dostat v krytu lesa. Co víc, kolem tábora je nízký val a mělký příkop. V jeho středu hoří kuchyňské ohně a po okrajích je vidět strážní pochodně. Hela si všimne několika mužů, kteří utíkají k tábořišti. V táboře je rušno. Nejspíš už je zpozorovali. Když prší, tak leje Letitia Tirno hledí na Letitii přinejlepším nepřátelsky a dozajista neposlouchá nic z toho, co říká. Ale její tón je dostatečně nekonflitktní na to, aby jí nechtěl na místě odstřelit. Navíc skuteční zabijáci nikdy neváhají před výstřelem. Je si jistá, že by Tirno zvládl bodnout někoho do zad nebo někomu otrávit jídlo, podobně jako hodně členů Společnosti, Ligy nebo kteréhokoliv jiného syndikátu… Jenže prostřelit něčí srdce, zatímco hledíte dotyčnému do očí… to není práce pro úředníka. To je práce pro vojáka – a zkušeného k tomu. I proto si může dovolit být poměrně klidná. „Ruce nechte na bedně – a nehýbejte se,“ zopakuje místo odpovědi netrpělivě. Nejspíš přemýšlí, co s ní. Ozve se zdvořilé zaklepání na dřevěnou tyč stanu. „Šéfe?“ zeptá se kdosi s Nortimberským přízvukem. „Ano? Pojďte dovnitř – mám pro vás práci. Dobré načasování.“ Letitia stojí částečně bokem ke vstupu, takže v periferním vidění muže vidí, i když se zatím příliš nehýbe. Pozná, že je to seveřan, oblečený ve zbroji a s přilbicí na hlavě. „Slyšel sem křik-“ Tirno přikývne a mávne rukou, ve které drží křesadlovou pistoli. „Ano. Madam Letitia se už zdržela v našem táboře příliš dlouho. Spoutejte jí a odveďte jí do jejího stanu – a tam jí hlídejte. Při první příhodné příležitosti jí pošlete do… do… do Alesglas.“ Seveřan pomalu polkne a přikývne. Letitia si ho nemůže pořádně prohlédnout bez toho, aby se významněji pohnula, což se Tirnovi nijak líbit nebude. „Ano, šéfe. Ale teda- ono to možná bude trochu těžký. Možná máme trochu problém…“ Tirno na něj pohlédne. Asi je přeci jen trochu zvyklý, že mu odmlouvají, protože místo napomenutí jen zvedne obočí. „Co tím myslíte?“ Nortimberec pokrčí rameny. „Hlídky tvrděj, že místní se usadili u cesty do podhůří. Prej jich nejni málo a vůbec se neschovávaj.“ Tirno mrkne po Letitii, tiše zasyčí a zamumlá: „K čertu! K čertu! Jeden další den – to by stačilo – jeden zatracenej den…“ Cukne hlavou za kaprálkou a zeptá se: „Tohle je ta vaše Liga? Nebo vám to ušlo, když ste tak chytrá? Jdou nám po krku úplně všichni – teď je jedno, kdo je nebo nejni v táboře – musíme k hoře.“ Pistoli stále drží, ale už nemíří na Letitii. Obrátí se k truhle v rohu stanu, kterou otevře a začne se v ní přehrabovat. Seveřan je stále v místnosti. Napůl hledí ven, napůl po Tirnovi, očekávaje rozkazy. „Kelheim a pan Korrel se brzo vrátej, pane…“ zamumlá nejistě. Tirno nic neodpoví. Zpět u Ligy Freya Elko je sice starý mluvka, ale také ví, že je někdy lepší mít hubu zavřenou. Freya je dovede až k tábořišti, kde se ukážou východňanovi. Jejich přítomnost okomentuje prostým pokývnutím hlavy a pak pokračuje v hlídkování. Je to vlastně docela nenáročný člen výpravy… nijak se nesnaží bratříčkovat a nikomu nehází nic pod nohy. Podle všeho uznává i to, že přivedla Elka, protože ho nijak nekomentuje. Nebo je možná desátník pod jeho úroveň. Rozhodně ho pozoruje obezřetně. Desátník se mezitím snaží působit zároveň co nejvíc neškodně a nápomocně – zkrátka, jako správný svatouškovský vojáček. Samozřejmě to nepřehání a důstojníka by tím převezl, ale Freya ho na to zná příliš dobře. Christopher zvedne hlavu, když je uslyší. Zdá se nesmírně zamyšlený. Elka si téměř ani nevšimne, věnuje mu jeden odhadovačný pohled: „Doufám, že nebudete dělat problémy.“ Naváže něčím, co je pro něj důležitější. „Možná se někam dostávám.“ Sklání se nad svitkem a stařec činí totéž. Tu a tam cosi seveřan zamumlá, ale Freye se to nezdá srozumitelné. Elko to bere jako uznání jeho existence v táboře bez větších problémů, a proto se jen tiše usadí a nechá Freyu, aby obstarala mluvení a zařizování. Zatímco je učenec zabraný do práce, poznamená nepřítomně: „Isa a Arlo se ještě nevrátili. Ale zatím jsem neslyšel žádnou střelbu a výstřely z mušket se většinou docela nesou, takže bych řekl, že to probíhá zatím dobře.“ Pak se do jeho hlasu promítne víc nadšení. „Co je daleko důležitější, je fakt, že tento stařec dle všeho rozumí jistému dialektu, který by mohl být nutný pro správné vyslovení jisté inkantace… to byla část, kterou jsem si při svém přípravné výzkumu v Ornbjarnu byl nejvíc nejistý. A dle všeho jsem získal jeho spolupráci…“ Stařec netuší, o čem mluví, ale pohlédne na Freyu téměř s podivem, jemně ukazujíce na Christophera, jako by ho ten nemohl slyšet: „To vidoucí, ten, ten ví, věci, které jen Bohové mohli vyjevit – stále nad tebou bdí – nad námi všemi…“ Christopher se trochu nejistě pousměje a přikývne, ale vysvětlení dodá raději v Celestionštině: „Podle všeho zaměnil můj dlouholetý výzkum a informace, které jsem získal od pánů Mikha’ila a Edamitsu, za jakési nábožné osvícení. Ale radši bych mu to nevyvracel, že? Zdá se, že ho to uklidnilo… Mimochodem, velice by mě zajímalo, kdo to je, a kde jste ho našla.“ Dívá se na ní trochu otevřeněji než před jejím odchodem. Jenže u Christophera jeden nikdy neví. Poklepe mezitím na svitek a dodá, aby vše shrnul: „Ve zkratce, začínám získávat přesvědčení, že bych měl být schopen otevřít cestu k tomu, co hledáme. Ovšem můžeme nalézt i další překážky. Poté se nám bude hodit každý střep místního vědění. Měli bychom tohoto muže vzít sebou, pokud to půjde.“ Vypadá to, že se napětí trochu uvolnilo a že i navzdory nevítaným akcím Společnosti dělají pokrok.

Hela - 16. října 2020 20:24

Zpátky ve stínu Špičáku Cesta k hřebeni je náročná, ale nejdu jí poprvé. Opustím své místo vpředu skupiny, nikoliv však Elfstanovu stranu. Společně stoupáme lesem, vedeni zkušenými horaly, dokud nenajdeme místo, vhodné k utáboření. Louka, ze které je pěkný rozhled do celého údolí. Tábor cizáků máme jako na dlani. Sleduji je, když se ke mě připojí Sigvar. "Jsou na nás připraveni." Řeknu tiše, zatím co obhlížím, jak se tábor rozrostl, a jak se v něm muži opevnili. V žaludku mi, jako těžký kámen, sedí pocit obavy. Co když se pletu? Cizáci vykáceli část lesa, a postarali se o to, že se k jejich táboru nikdo nepozorovaně nepřiblíží. Vědí o nás. Což o to, ani jsme se nesnažili skrývat. Kvůli mě, a tomu, že jsem veškerou svou důvěru vložila do slov Arunových. "Myslím, že se na nás v noci neodváží, ale stejně bychom měli rozmístit hlídky." Nepochybuji o tom, že Elfstan dospěl ke stejnému rozhodnutí. "Slyšíš něco? Cítíš něco?" Obrátím svůj pohled k Sigvarovi. Jsem sice tak blízko bohům, ale připadám si náhle slepá a hluchá. Náhle zpochybňuji každý svůj krok a rozhodnutí.

Letitia - 17. října 2020 17:41

V pohybu Na jednu stranu jsem ráda, že se to začíná bortit, na druhou nám to může všechno zkomplikovat a nejsem si jistá, která část zrovna převažuje. Ovšem ještě předtím je tu jedna záležitost, která je potřeba vyřídit. Otočím se na chlapa, který přinesl zprávu. "Jen tak tu nestůjte a běžte všem říci, že je pohotovost. Ať se všichni připraví, vystřízliví a připraví si zbraně. Tohle bude ošklivé," pošlu ho ven s nějakými rozkazy, protože Tirno se k ničemu nemá. Ovšem s ním jsem teprve začala. Obejdu bednu abych se dostala blíž k úředníkovi. Sbalím ruku v pěst, druhou ho chytnu za rameno, otočím ho k sobě a pak mu jednu vrazím přímo do čelisti. "Ještě jednou na mě vytáhneš zbraň tak tě donutím tě jí sežrat, rozumíš ty pitomče?" zasyčím mu do tváře. "A tohle je přesně to před čím jsem tě varovala. Když jsem říkala, že není žádný čas tak prostě není a tady to máš. Liga má větší spojení s místními než tušíš i když nejspíš moc nepotřebovali aby se shromáždili. Vřelo to tu pořádně dlouho a teď to konečně vykypělo. Tak si pohni." Odstoupím od něj, ale dál ho sleduji. Ruku mám položenou na pažbě pistole, kdyby se snad chtěl mstít za tu ránu nebo měl nějaký podobný hloupý nápad. Dívám se co si bere, kam to dává a co tu nechává a čekám až bude hotový.

Freya - 17. října 2020 21:10

Tábor Když se učenec zmíní o tom, co stařec zná, jen na něj trochu zkoumavě pohlédnu. Co všechno ještě víš?... Zdá se, že ti dva si nakonec docela sedli a ačkoliv je Christopher také v seveřanových očích jen cizinec, nějak se mu povedlo to, že mu snad věří. Trochu pro sebe zakroutím hlavou. Znovu mne přesvědčil, že podceňovat jej, by se nemuselo příliš vyplatit. "Jistě, ví mnohé," přitakám jen s lehkým úsměvem seveřanovi. Jestli si myslí, že za to mohou bohové, já mu to vyvracet nebudu, zrovna teď se to docela hodí. Jediné, čeho se obávám je to, aby neřekl něco víc, než by mi bylo milé. "To jsme dva. Nic moc kloudného nám o sobě neřekl a našli jsme ho přímo na hoře," odpovídám učenci. "No, pokud se žoldákům bude dařit dobře odvádět pozornost, snad ho tam dostaneme taky. Jen by bylo fajn, kdybychom veděli trochu víc s čím máme pak počítat. Nač jste tedy přišel a cože by to měl vyslovit?" snažím se z učence dostat něco víc. Přeci jen by bylo dobré, abychom věděli, co tam hodlají vyvádět. Čert ví, kolik tam nahoře budeme mít času a koho za zády.

Arun - 18. října 2020 21:10

Osudové ticho Hela Hela a Sigvar stojí na kraji vznikajícího tábora a sledují údolí pod nimi. Ještě je dost světla na to, aby viděli vše do detailů. Vidí dokonce i skupinky mužů, kteří se trousí zpět do tábora odkudsi z lesů u Špičáku. Ale vidí, že několik jich naopak utíká druhým směrem. Žádná velká panika či boje v jejich řadách se nekonají. Zatím se neděje nic. Myslenka Hely o hlídkách už bere svou podobu, protože hlídání právě rozděluje Elfstan mezi jednotlivé seveřany, zatímco posílá zkušené horaly na průzkum a k cestám z údolí, aby nemohli cizáci povolat posily. Jejich síly při tom nijak neštěpí a navíc se zde všichni zítra ráno opět sejdou. Sigvar je zachmuřený jako vždy. Odpoví na slova Hely: „Neodváží se. Ale když budem otálet, mohli by. Nesmí nás překvapit.“ Výhoda cizáků je na dlouhé vzdálenosti… Seveřanéi musí být schopní zaútočit rychle a s překvapením, aby nedali Společnosti čas dát dohromady střelce. Další chvíli je mezi medvědobijcem a vědmou ticho, zatímco narůstá ruch tábora za nimi. Po jejím dotazu je ticho ještě delší a hluší. Sigvar nakonec pomalu zavrtí hlavou. „Je tu příliš mnoho… lidí. Já slyším jen ozvěny. Tady je hluk.“ Není jisté, do jaké míry to myslí jako metaforu pro své vnímaní a jak moc je to doslova o sluchu… ale nejspíš na tom vůbec nezáleží. Možná tu ani není nic k vnímání, když bohové spí… Alespoň že Arun stále stojí při nich. „Kdoví, co by nám chtěl Zrádce našeptávat,“ dodá vážně. „Lepší teď už neposlouchat. Rozhodnutí už jsou udělaný.“ Pokýve hlavou. Ať už byla jejich rozhodnutí dobrá nebo špatná, musí je následovat až do konce. Musí se pokusit a věřit. Bohové v ně vložili důvěru, zatímco sami zápolí s vlivem Zrádce. Nakonec se medvědobijec s heknutím posadí na trávu a zvedne hlavu. Tiše hledí na slunce, které zapadá za krajem hor. V medvědobijci není vidět ani stín pochyb nebo váhání… ale něco takového by medvědobijec bez tak tak dobře skryl, že by to ani ona nezahlédla. Rána sem, rána tam Letitia Letitia získá čas na to, aby mohla Tirnovi udělit menší lekci. Dá mu pořádnou ránu a vytmaví mu jeho hlouposti hned potom, co věří, že seveřan odešel. Když se Tirno narovná, je rudý a dívá se na ní s takovou nenávistí, že Letitia okamžitě pozná, že využije první příležitosti, aby jí tu ránu oplatil. Neposlouchá ani slovo z toho, co říká. Zatímco na něj hledí, Tirnova tvář se pomalu promění do velmi nehezkého úšklebku. „Vy fakt netušíte, jak to chodí ve Společnosti. Pitomá nána, co si hraje na vojáčka…“ Než může Letitia zareagovat, ucítí palčivou bolest v zátylku. Zná ten pocit, protože už párkrát pažbou pušky přes hlavu dostala. A díky své odolnosti taky hned neomdlí, i když se jí zatmí před očima. Uslyší za sebou hlas seveřana, který nejspíš stěží vyšel ven ze stanu a hned se zas vrátil: „Já věděl, že nemá cenu někam lízt bez pušky. My sme tady furt v pohotovosti,“ dodá lhostejně k Letitii. „Nemáme rádi, když nějaký prašivý vojenský psi bijou do našich vlastních.“ „Výborná práce, člověče,“ dodá Tirno a kývne na muže, který dupne Letiti na ruku a pořádně jí přimáčkne k zemi, aby se nemohla o nic pokoušet. Tirno vykročí směrem k Letitii a napřahuje se k pořádnému kopanci do břicha. Než to udělá, zarazí se a obrátí se na seveřana: „Jak se vlastně jmenujete? Vy jste jeden z Kelheimových mužů?“ Ale seveřan nestihne odpovědět a Tirno si také nekopne, protože do stanu vrazí Korrel. „Co se tady u všech čertů děje? Zburcovali mě a zavolali z druhé strany údolí a než se sem stihnu dostat, najdu svojí ochranku na zemi a seveřany v našem týlu.“ Tirno nasadí zcela prázdný výraz a pokrčí rameny. „Madam Letitia uklouzla. Jsem si jistý, že se poučila o nerovnosti terénu a chápe, jak se věci mají.“ Tedy tak, že jí každý v tomhle táboře okamžitě podrazí, jen aby se dostal o kousek výš. „Situace se seveřany se vyřeší, jakmile budou vykopávky hotové. Jakýkoliv útok odrazíme.“ Korrel pokrčí rameny, ohledně Letitie. Dodá autoritativně: „Tak se zvedejte a dejte se do pohybu – všichni. Máme práci a málo času. Musíme nechat většinu tady v táboře a sami vyrazit k hoře, abychom všechny dali do pohybu, dřív než bude pozdě.“ Tirno nabídne s úšklebkem Letitii ruku, aby jí pomohl ze země. Dokonce i když se kolem nich stahují smyčky, neodpustí si, aby jí ukázal, že on má pořád v tomhle táboře autoritu. Může se snažit rozkazovat, ale dokonce i on má víc důvěry mužů, než ona. Ona není Gaston Korrel a tady její důstojnická minulost nic neznamená. Tohle nejsou vojáci. Tihle chlapy neposlouchají rozkazy pohotově a už vůbec ne ochotně. Nezáleží na tom, jak moc na ně někdo zařve. Poklady pod horou Freya Christopher se podiví, když se dozví, že Freya o starci nic dalšího neví. „Skutečně? Až tam nahoře? Možná je to nějaký poustevník… třeba se to k němu dostalo nějakou ústní tradicí.“ Pokud je ale mistní horal, nedávalo by smysl, proč se Freye někdy zdá povědomý… Každopádně jeho identita není tak důležitá – dokud na něj budou dávat pozor, aby jim nemohl kazit plány. I Christopher je toho názoru a rychle přejdou k důležitějším rozmluvám. „Ano, rozumím, asi by stálo za to vás s tím seznámit. Vemte však v potaz, že mohu vycházet téměř pouze z mytologie a z nedokonalých překladů z Alindorštiny. Tedy, zde je popsán způsob jak, otevřít „pokladnici“, jejímž obsahem by měl být prastarý artefakt nedozírného významu-“ zarazí se a vzhlédne k Elkovi a k ní. „Zkrátka se jedná o věc sice v běžných rukách bezcennou, ale nesmírně důležitou v těch správných rukách. Krom toho je šance že tam budou i nějaké… běžnější artefakty, takže uvidíme.“ Vše shrnul nejspíš o dost rychleji, než mělo být to, co z něj málem všechno vypadlo. Raději to ale zamluví popisem otevírání: „Vchod samotný je skrytý a jsem přesvědčen, že se jedná o chodbu do nitra hory. Správná inkantace a správná aplikace ohně by měla vstup odkrýt a snad zabezpečit vstup do pokladnice.“ Zahledí se do svitku. „Jedná se o dost složitý proces, který musí být proveden správným způsobem. Právě se ho snažím naučit zpaměti, protože se obávám, že nebude čas na žádné čtení, pokud se tam vůbec dostaneme.“ Co se týče jejího dotazu na to, co je čeká, Christopher se zamračí. „Staré svitky mluví o „strážci“ a „správcích“. Mohli by to být jisté… mechanismy, založené na pákových a kladkových systémech, alespoň taková je má teorie. Mohli by být schopné zdánlivě samočinného pohybu. Ale s trochou štěstí nebudou funkční. Existují formule, které by proti nim měli být účinné, ale řekl bych že rána zblízka z muškety by také měla něco takového vyřadit z provozu, pak samozřejmě nejrůznější běžnější pasti…“ Chce pokračovat dál, ale Elko se pomalu zvedne a zahledí se k jednomu z hřebenů. „Já se vomlouvám, že vás ruším…“ začne. Jeho výraz je dostatečně vážný na to, aby to u každého, kdo ho alespoň trochu zná, vyvolalo zájem. Ukáže rukou k jedné louce. „Hele, zdá se mi to, nebo se tam hemží nějak moc lidí…?“ Horská louka na druhé straně údolí, na kterou ukazuje, ožívá pohybem. I odsud je vidět několik ohňů. „To se mi nelíbí,“ dodá opatrně, ale neodvažuje se do věci dál vstupovat, pro případ, že by Freya raději dál zpovídala Christophera, který desátníkovi stěží věnuje pozornost.

Hela - 18. října 2020 21:34

Osudové ticho Sleduji cizáky, a přemýšlím, kam se asi vydávají ti, co opouští tábor. Asi by se to dalo zjistit, ale já nechci plýtvat silami našich válečníků. Sigvar má pravdu, rozhodnutí už padla a nemá cenu nad nimi dále hloubat. Ať už byla dobrá, či špatná, nyní nám nezbývá nic jiného, než se jich držet. Slepá výra je dvousečný meč a já doufám, že jsem se právě neřízla. Při zmínce o Zrádci se zachvěju. Možná je skutečně dobře. že nic neslyšíme. Nechci se s Padlým bohem znovu setkat. Hledět do jeho rozšklebené tváře mě skutečně vyděsilo. A od našeho posledního setkání jistě ještě zesílil. Kdo ví, zda bych mu nyní byla schopná vzdorovat. I tak ale tuším, že se naše cesty znovu střetnou. Posadím se vedle Sigvara, a pokouším se načerpat něco z jeho klidu. Vím, že to může být jen iluze. Dost možná i medvědobijce trápí pochyby. V tomhle okamžiku jsem však vděčná za přítomnost nějaké klidné duše. Tiše sedím, vedle svého nejstaršího přítele, a hledím na cizácký tábor. Představuji si, jak stany hoří jasným plamenem, a muži zmateně pobíhají sem a tam. Snad byla má rozhodnutí správná.

Freya - 19. října 2020 21:07

Bouře na obzoru Správná aplikace ohně, jakési zaříkávání...ale nic o nějakém klíči...k čemu by pak byl?...no snad už se to bryz dozvíš, začíná to vypadat vcelku slibně... Učenec se snaží, ale zdá se, že si stále dává pozor na to, aby neřekl úplně vše, co ví. Holt asi má také nějaké své tajemství nebo nám prostě a jednoduše moc nevěří. O strážci už jsem slyšela...jen stařec o něm má poněkud jiné mínění... Poslouchám dál a představuji si, na co všechno bychom tam asi tak mohli narazit a kdo nebo co bude nakonec ten strážce. Když nás přeruší Elko, nejdříve jej chci jen odbýt, ale letmý pohled směrem, kterým ukazuje mne donutí zaměřit pozornost tam. Z úst mi vyklouzne dosti nevybíravá nadávka. "Vzdálené hřmění a za chvíli tu máme bouři," pronesu zamračeně. "Zatraceně, jo je tam až příliš živo a nebudu asi daleko od pravdy, když budu hádat, že Společnost s tímhle nic společného nemá. Jak to tak vypadá, tak nám dochází čas. Zdá se, že se něco chystá. Nejsem si jistá, že Isa a Arlem budou mít čas Společnost nějak potrápit, nejspíš totiž bude mít docela jiné starosti. Buď je to ještě popožene nebo na nějakou dobu zaměstná. Budem doufat, že se nám v tom všem zmatku třeba podaří proklouznout?" přemýšlím nahlas a koukám na Elka, co on na to.

Letitia - 20. října 2020 19:01

Na kolenou Hlava se mi točí a z toho co se tu probírá slyším sotva polovinu, ale Tirno tohle všechno dělá jednodušší a jednodušší. Pokud jsem snad měla sympatie k jeho osobě, tak ty jsou nenávratně pryč. Jediné co ještě potřebuji rozhodnout je jak moc mu to dám sežrat. Varovala jsem ho, neposlechl. Jistě. oni nikdy neposlouchají, proč by také měli, že. Jsem na všech čtyřech, otočím hlavu abych se podívala na Gastona. Věnuji mu jeden prázdný pohled, Pak pohlédnu na Tirnovu ruku. Zvednu svojí, chytím ho za zápěstí aby mi mohl pomoci na nohy. Nepospíchám, využívám svou váhu k tomu abych ho víc naklonila. Ovšem místo toho abych se nechala vytáhnout zatáhnu ještě víc, druhou rukou mu popadnu kotník, trhnu a vyvedu z rovnováhy. Ještě víc mu zvednu nohu a nechám ho spadnout. Měl pravdu, terén tu je opravdu nerovný. Jakmile je na zemi, tak se na něj vrhnu a zalehnu ho. Přitom již vytahuji pistoli, kterou mu okamžitě přiložím na záda. "Věci se mají takhle parchante," zasyčím mu do ucha a koutkem oka sleduji Korrela i seveřana. "Právě teď jsem ve velkém pokušení to zmáčknout a prohnat ti kuli tělem. Je nějaký důvod proč bych to neměla udělat? A to, že jsem obklopena tvými lidmi si velmi dobře uvědomuji a je mi to jedno. I když mě nakonec zastřelí tak ty se ke Stvořiteli dostaneš přede mnou. Takže začni hodně rychle vymýšlet jakou, že máš to vlastně cenu." Stačí jediný pohyb od kohokoli tady, který by se mi nelíbil a střelím ho.

Arun - 20. října 2020 20:57

Válečný tábor Hela Hela a Sigvar sedí tiše na kraji tábora a sledují zapadající slunce. Ruch v táboře hluboko pod nimi nijak neutichá. Čas pomalu běží a pozdní odpoledne přechází na večer. Už vedle sebe beze slova sedí mnoho minut – nebylo však třeba promluvit. Sigvar pomalu vstane. „Projdu se k cizákům. Chci vědět, co dělaj. Soumrak dělá dobrý stíny,“ poznamená k šalebnému světlu, které vzniká ve večerním šeru v lesích. Zaváhá nad Helou a pouze jedenkrát kývne. Možná pro sebe, možná pro ní. Dodá ještě: „Na noc se vrátím. Řeknu vám, co jsem viděl.“ Nezastaví-li ho Hela, zmizí jako další stín v lese… nikdo by ho mezi kapradinami, křovím a mlázím nedokázal najít. Ten večer už není mnoho, co může Hela udělat. Většina práce leží na Elfstanovi a Halsteinovi. To oni organizují a udržují jejich malou armádu. Vždy je nějaká práce, dokonce i mezi vcelku sehranou skupinou. Hela může snad tu a tam vypomoci s řešením nějakého sporu, ale většinu času může zůstat stranou se svými vlastními myšlenkami. Všimla si, že se Sigvar později večer objevil po boku Elfstana a tiše s ním o čemsi hovořil. Poté se na Elfstanův příkaz oddělilo několik mladých a hbitých mužů a žen z jejich armády a přidali se k Elfstanovi a pod jeho vedením se vydali na další průzkum. Vědmě nic jen tak neunikne. Halsteina o tom také zpravili a ten si brzy na kraji tábora našel Helu. „Elfstan a Sigvar vyrazili na menší průzkum. Fyrstar by se rád podíval na budoucí bojiště a seznámil se s terénem. Skoro jako by už něco takového dělal,“ řekne s úsměvem dobrosrdečný horal. Hledala-li Hela skutečně klidnou duši v tomto táboře, právě jí pohlédla do tváře. I navzdory vší nejistotě a důležitosti jejich úkolů, Halsteinovi nic nesebere jeho mírný úsměv a klidný hlas. I zde, ve válečném táboře, je v něm cosi laskavě sousedského. Viděla ho, jak chodil mezi seveřany, představoval se, vyprávěl, nebo jen tak vtipkoval a poznával jménem všechny, které mohl. „Asi by stálo za to, aby nás bylo vidět, zatímco se chystá večeře, když je Elfstan pryč. Špatná nálada je jed do každýho srdce,“ dodává, avšak s úsměvem. „Já vím, že vědmy nejsou na žertování, ale jsem si jistej, že vám už taky vyhládlo.“ Možná, že jde také o to, aby jí válečníci znali… pro případ, že by se Elfstanovi nebo jemu něco stalo. Ale nic takového Halstein neřekne. Sedí-li Hela, nabízí jí pravici, aby jí pomohl vzhůru. A nesedí-li, rukou jí pokyne směrem k jednomu z větších ohňů, kde už se dělá večeře. Noví hráči pod horou Freya Nový tábor pod hřebenem rychle přiláká pozornost všech – zvlášť stařec se na něj upřeně zahledí, když ho uvidí. Freya a Elko také hledí na to, co se děje a desátník hned reaguje na to, co Freya řekla. „Jo, to máš recht – pokud ste plánovali, že zaměstnáte Společnost a proklouznete nahoru, no nedovedu si představit lepší vodpoutání pozornosti. Sakra, nevim, kdo to je, ale je jich dost – no řek bych, že tolik co Společnosti. Doufám, že to nejni nějaká posila, ale nevim, kde by jí Společnost vyčarovala.“ Christopher se také zamyšleně zvedne a přikývne. „To nejspíš ne. Není šance, že by to byli královi muži? Nortimber dozajista nemůže být spokojený s tím, co se tady děje.“ Ale Elko nad takovou představou jen mávne rukou, i když se pro jistotu neodváží takový nápad zesměšnit. Nechce kazit vztahy. Král už dlouho toleruje Společnost i Ligu tady na severu… pozoruje je, ale rozhodně ne s dost velkým zájmem. Navíc kdoví, co by Celestion udělal, kdyby se Nortimberská koruna pokoušela odpovědět silou. Stařec hledí k hřebenu s vytržením. Pozvedne paže a zvolá hlasitě: „Přichází! Ona přichází! A přivedla se sebou víru! Bohové, smilujte se nad vámi, kteří jste sešli z cesty!“ Všichni se po něm překvapeně ohlédnou. Jediný, kdo je celou situací nepohnutý je východňan, který stoicky pokračuje ve svém hlídkování. Christopher se mezitím vrhne k muži a zavalí ho otázkami: „Kdo je ona? Koho přivedla?“ Ale stařec padne na kolena a tiše si pro sebe cosi mumlá. Christopher zavrtí hlavou. Střelí očima po Freye a po Elkovi, a poté dodá: „Nejspíš to budou místní. Potkal jsem se s nimi – a mohl jsem se s nimi domluvit na spolupráci, kdybyste se do toho po hlavě nevložili násilím,“ řekne trochu vyčítavě na adresu Freyi. „Ta „ona“ by mohla být jedna vlivná vědma, o které jsem slyšel, když jsem s nimi trávil tu trochu času. Jen nevím, jak to může vědět tenhle stařec.“ Nic z toho příliš Elka nezaujme, protože se radši podívá po hoře. „To je jedno. Určitě se brzo budou mlátit se Společností po hlavě – a v tom momentě bude naše příležitost.“ Přímý pohled, který věnuje Freye, stačí i beze slov. V té chvíli bude i jejich příležitost. „Sem tu teda chvilku, ale navrhuju sbalit tábor a přilblížit se k hoře, nebo alespoň vyrazit na malej průzkum. Ti další – ten Arlo a Isa – nás určitě kdyžtak najdou.“ Věci nabírají spád rychleji, než se čekalo… ale mohli by být v horší situaci. A Freya má alespoň jistotu, že ať už přijde cokoliv, někdo jí bude krýt záda. Strach Letitia Kaprálka má nějaké zkušenosti. Rozhodně jich nemá tolik, jako prvotřídní rváči, ale co nemá v technice, to dohání smělostí. Je jisté, že ani jediný člověk v tom stanu neočekával takovou reakci. Podle toho, že i Gaston trochu pobledl, je jasné, že si tedy takhle situaci rozhodně nepředstavoval. A přeci tu tak jsou. Letitia leží na Tirnovi a tlačí hlaveň nabité pistole mezi lopatky úředníka. Vidí mu do očí, protože mu hlavu přimáčkla stranou. Nemělo by smysl mu vyhrožovat, kdyby ho nemohla poslouchat, jak prosí o život. Vidí mu to v očích. Vidí, že už se chystá vybalit úplně každé tajemství, které má, jen aby si zachránil tu svojí lacinou kůži. Tak je to s všemi krysami tohohle druhu. Když jsou nahoře, dovolují si… ale stačí je jen stáhnou k zemi a zase jsou z nich jen podělané krysy. „Počkejte – poslyšte-“ zalapá po dechu. „Poslouchejte, můžu vám říct něco, co si budete chtít poslechnout, ale-“ V jeho očích se zjeví cosi strašlivého – něco horšího než strach o život. Strach o nesmrtelnou duši, pokud na to Tirno věří… bytostný děs. Něco, co je zašité velice, velice hluboko v mozku. A i ona něco ucítí – chlad, naježení vlasů v zátylku. Něco je špatně, něco není tak, jak to má být- Stanem zazní výstřel. Kaprálka prudce vzhlédne k oběma mužů – ale ani Gaston, ani seveřan, se nepohnuli. Pouze na ní poněkud poplašeně hledí. Pod ní leží mrtvola s dírou v zádech. Z očí plných děsu se rychle vytrácí život. „Spustila sama,“ zamumlá Gaston. Vydechne. Zdá se jí to, nebo se mu zadrhl hlas? „Nekvalitní- nekvalitní zbraň. Nebo prach. To se stává.“ Trhne sebou a otočí se na seveřana. „Vy jste to viděl, že? Madam Letitie nestiskla spoušť.“ Seveřan pomalu a dost nejistě přikývne. Stěží jí mohl vidět na prsty… ale neodporuje. Gaston si oddechne. „Nešťastná náhoda. To se stává. Když se dělají neopatrné věci se zbraněmi. Je to vždycky riziko.“ Párkrát si pro sebe přikývne. „Vy,“ osloví seveřana. „Nechte ztlouct nějakou rakev, pokud budem moci, vrátíme ho do Celestionu,“ zadrmolí, aby se muže zbavil. „A dejte vědět, že došlo k nehodě. Nemáme čas teď řešit kdo na koho co vytáhl. Musíme se věnovat těm seveřanům.“ Podívá se na Letitii a ona vidí v jeho očích záblesk nejistoty. Něco ho znepokojilo. Jedno je ale jisté – brzo odklidí jediného svědka a pak to tu můžou pořádně prohrabat. Ve vzduchu zůstává pach střelného prachu a spoustu nezodpovězených otázek. Letitia si je jistá, že své zbraně měla vždycky v prvotřídním stavu. Vyčištěné, seřízené. Tohle se profesionálnímu vojákovi nemůže stát… „Ko-konání osudu,“ vypadne po chvilce mlčení z Gastona, který se pomalu dává dohromady. „Tak běžte, člověče.“

Hela - 20. října 2020 21:29

Válečný tábor Jen tak sedím, vedle Sigvara, sleduji tábor, a užívám si chvíle klidu. Kdo ví, zdali nejsou poslední. "Buď opatrný." Řeknu ještě, než medvědobijec zmizí v mlází. Vím, že bude. I tak mu to ale musím připomenout. Obava na okamžik sevře mé srdce. Až tohle začne, potřebuji mít Sigvara po svém boku. Většinu večera se držím stranou, sleduji dění v táboře, a vyčkávám Sigvarova návratu. Proto si také hned všimnu, když se opět objeví. Sleduji vše, co následuji, i rychlý odchod malého oddílu. Za mnou nepřijde ani jeden z mých společníků, to mě však nijak neznepokojuje. Jsou chvíle, kdy musí i vědma ustoupit do pozadí. Velmi zády se však po mém boku objeví Halstein. V tichosti vyslechnu jeho slova, a krátce přikývnu. Nejsem si však jistá, že tato akce Elfstanovi k něčemu bude. Je možné, že boj nebude zdaleka takový, jak si ho představujeme. Kdo ví, možná si bojiště nakonec vybere nás. "Asi máš pravdu." Chytím se nabízené ruky, a vstanu. Měla bych být v táboře vidět. A měla bych poznat ty, které sem, moje vášeň, přivedla. A v neposlední řadě, měla bych něco sníst. Usměju se, a v doprovodu horala zamířím do srdce tábora.

Letitia - 21. října 2020 19:04

Náhlá smrt Vytřeštěně sleduji krev valící se z rány. Toho křiváka mi líto není, ale něco jiného je když ho zabiji vědomě, ale takhle najednou, neplánovaně, to je zcela jiná situace. Vstanu, a udělám krok dozadu abych se vyhnula rozlévající se louži. Otočím se na Gastona. Vůbec netuším co mám říci. V hlavě mám zcela prázdno a jazyk zdřevěnělý. Rozhodně bych ho nejdříve vyslechla než bych něco podnikla. Tohle nedává vůbec smysl. A ten jeho strach. To určitě bylo něco víc než jenom strach ze mě a smrti. Teprve váha zbraně v mé ruce mě přiměje na ní pohlédnout. Zvednu jí a začnu prohlížet. Co se kde mohlo pokazit? Možná, že čas strávený na cestách s ní něco udělal? Ale prohlížela jsem jí a ničeho si předtím nevšimla. "Takhle jsem to tak docela nechtěla," promluvím když stráž odejde ze stanu. Mluvím potichu, slabě. Něco mě tíží, ale nevím co. Na jednu stranu je dobře, že je pryč, ale ten způsob jakým se to stalo mi nahání husí kůži. Nicméně nyní je to na Gastonovi. On ví co má hledat, já se raději věnuji zbrani a hlídání.

Freya - 21. října 2020 21:00

Na průzkum Tak nějak jsem tušila s kým máme tu čest ještě dříve, než to vyslovil stařec. Už už se nadechuji, že Christopherovi něco odpovím na jeho poznámku, ale včas to zase spolknu a jsem radši zticha. Jemu nemá cenu nic vysvětlovat a akorát bychom se tak zbytečně zase chytli a to teď vážně nepotřebuju. "Jo, určitě to budou místní a jak to ví on se neptejte," promluvím nakonec s pohledem stále upřeným na ohně na obzoru, přemýšleje o tom, do jaké míry to bude výhoda a do jaké spíš komplikace. "Vědma, jen to ne," uklouzne mi pak tichá poznámka. Vědma znamená akorát problémy...budem doufat, že nebudou... "No, tábor bych zatím nestěhovala. Isa s Arlem by nás asi vcelku snadno sice našli, ale...bude lepší, když se nejprve porozhlédneme sami," chtěla jsem dodat, že tahat se s těma dvěma nemá cenu, ale to Elkovi vysvětlím raději až budeme sami. Ještě bych se mohla někoho dotknout. "Zkusíme se trochu porozhlédnout, abychom věděli na čem jsme. Isa s Arlem se snad brzy objeví a my se pokusíme taky nebýt pryč moc dlouho," s poslední větou se obrátím na Dayu, nepochybuji o tom, že on se o ty dva postará a dá na ně pozor. "Jdeme," kývnu na Elka. Posbírám pár svých věcí, moc nečekám, co na to ostatní a vyrazíme. "Ty dva by nás akorát zdržovali a navíc si nejsem jistá, jak se teď bude ochotný spolupracovat ten stařec, i když si myslí, cosi o vyvolených a osudu, moc blízko ke svým by se asi dostat radši neměl," vysvětluji Elkovi, ve chvíli, kdy se dostaneme dostatečně daleko od tábora. "Nevím, jak blízko se dostanem. Nechce se mi ale zbytečně riskovat, místní krajinu kolem jistě znaj a budou dávat pozor."

Arun - 22. října 2020 20:46

Šepot a hřmění Hela Halstein je rád, že vědma jeho pozvání neodmítla. Brzy spolu dojdou k jednomu z ohňů, kde vědmu téměř okamžitě hostí hrdý lovec, který je zodpovědný za dnešní večeři. Někdo vědmě podává chléb z podhůří, zatímco jiní by byli radši, kdyby si dala chudší, ale čerstvou chlebovou placku, kterou jí nabízí. Všimne si velkých rozdílů proti Helskaře. Tihle muži nemají ani zdaleka tolik zkušeností s vědmami jako lidé v Helskaře a v jiných, větších vesnicích na pobřeží. Součástí toho je i fakt, že mají menší strach. Ano, mají víc než zdravý respekt k vědmě. Ale neví, jakou opravdovou moc nad lidmi třímá. „Nejni na vědmu nějaká mladá?“ slyší díky svému ostrému sluchu. Bylo to jen zamumlání a znalejší kamarád druhého pěkně rychle přerušil. Nebojí se jí… měli by? V Helskaře jsou stařešinové, kteří si dobře pamatují nemilosrdnou lítost hněvu Aily, ač to byla vzácná záležitost. A většina lidí z Helskary a okolí ví, že její vnučka není o nic smířlivější, když přijde na jasné rozsudky. Ale mnoho ze seveřanů kolem ohně je vzrušených myšlenkou na boj. Myslí na slávu, na přízeň Bohů. Ti, kteří strach měli, jsou uvolněnější… i proto, že se tu a tam objevují měchy s horskou medovinou. Není jich mnoho, to by Elfstan nedovolil. Je to spíš lok na kuráž, ale i ten se projeví. Má díky tomu příležitost si vyslechnout hovory, které se k ní běžně dostávají jen z úst mladé Adelaide, nebo se kterými by se svěřila stará Nora, či jiní. „Měli bychom zůstat bdělí – co když přijde znamení v noci?“ „Ne – ne, do války musí jít hrdina odpočatý, to je v každé báji.“ „Ale v báji o hrdinovi Eldridovi ho právě ve spánku přepadli-“ „My budem mít hlídky. To bude v pohodě – hele, nevíte někdo, jak se jmenuje ta plavovlasá štítonoška…?“ „Pracky pryč vod mojí sestry!“ Morálka je vysoká, muži vtipkují, povídají si a Halstein je toho všeho součástí. Pojednou Hela pohlédne ke Špičáku, čímsi popohnána – zahledí se k vrcholu hory. Slunce stále ještě nezapadlo. Dny už jsou dlouhé a západy slunce nejsou tak krátké, jak bývaly. A ona má pocit, že něco slyší. Něco jako zahřmění… a skoro, jako by to znělo z tábora v údolí. Halstein si všimne, že už dlouho nepromluvila a osloví jí – část hovoru tím utichne, aby Hela mohla mluvit. „Vědmo Helo, myslíte, že může přijít znamení od Bohů dokonce i dnes v noci?“ Všichni se napjatě zahledí na Helu. V očích dychtivost a zájem – nejspíš očekávají proroctví. Hela v sobě cosi cítí. Možná, že se jí to zdá, ale přeci má dojem, že slyší šepot. Dcero… krev bude prolita… než vyjde nový měsíc… budiž ochráněna… Krev a chlad Letitia Zdá se, že všichni ve stanu jsou tím, co se stalo, otřesení. Seveřan se konečně pohne a zmizí ven – a pěkně rychle. Gaston polkne, párkrát přikývne, a začne se dávat dohromady. „To nikdo. Ach, dobrý bože… ale není čas se zaklínat. Pomozte mi s tou truhlou-“ Snad se chce zaměstnat… snad chce odpoutat pozornost od mrtvého. Krev se vsakuje do špinavé rohože na zemi. Dokonce i teď je jeho výraz přízračný… skoro jako by ho dřív zabil strach než rána z pistole. Gaston překročí mrtvolu – ale zarazí se. Se sebezapřením se skloní. Projde mrtvému uředníkovi kapsy. Rychle mu něco v rukách zacinká, našel klíč. Téměř od mrtvého uteče k truhlici v rohu stanu. Slyší ho, jak si hraje se zámkem. „Hlídejte – teď nás nikdo nesmí vyrušit.“ Zatímco pracuje, Letitia obrací v ruce pistoli. Něco je na ní špatně – a teď si to uvědomí. Křesadlo spadlo na ocílku. To nebylo samovznícení prachu. Ten kohoutek, který tak dobře opečovává, dopadl na pánvičku a vznítil prach. Pak už měla kule jasnou dráhu. Něco takového se nemohlo stát, pokud nestiskla spoušť. Spoušť se musela pohnout… ale celou dobu na ní byl jen její prst… „Něco je špatně – do háje, mám pocit, jako by nás někdo sledoval,“ mumlá Gaston. „Co se to sakra děje?“ Jeho hlas je pěkně nejistý, ale přeci rozhodný: „Berem papíry a mizíme. Ještě to půjde. A dva proklouznou, ať už se stane cokoliv. Jen mi důvěřujte – nesmíme ztrácet hlavu.“ Kdyby to byla připravená a plánovaná vražda, byl by klidnější. Tohle jím otřáslo. Ještě chvíli ho slyší, jak se přehrabuje. Musela se vrátit do tábora později, než si myslela, protože světlo je venku rudooranžové. Musí už zapadat slunce. Ale touhle dobou roku bude západ slunce dlouhý a slunce se bude dlouho plazit po obzoru, než pod něj spadne. Jaro už se blíží ke konci. Rovnodennost je dávno za nimi. Alespoň uvidí na cestu. Uslyší oddechnutí za sebou. „Mám to. Je to tady. Tam kde to mělo být – tenhle balíček. To je ono, A je to tu všechno. Tirno je dobrý administrátor-“ zalkne se a víc neřekne. Má dojem, že ho slyší polknout. „Pojďme-“ Je přerušen. Zvenku zazní výstřel. A oba dva uslyší zvučný hlas seveřana, kterého před několika minutami odeslali pryč. „Vyjděte ven s rukama nad hlavou! Máme vás voba vobklíčený!“ Alespoň, že to není Kelheim… I tak Gaston zkamení a vrhne po Letitii jediný, prázdný pohled. Je to jasné, viděla to už mnohokrát v očích statečnějších mužů: Co budeme dělat? Čas a příležitost Freya Desátník se rychle chytí náznaků od Freyi a nijak na stěhování tábora netrvá. Dokáže rychle pochopit situaci, zvlášť když ho Freya trochu trkne. Východňan neprotestuje, ale nijak nadšený není. Jenže u něj je o nějakých emocích těžko mluvit. Christopher pokrčí rameny a povzdychne si: „Dobrá, pusťte se do toho. Pokusím se ještě věnovat tomu, co se nám podařilo zjistit… vypadá to, že to budu muset aplikovat dřív, než jsem čekal.“ A s tím už se Elko a Freya mohou vzdálit od tábora. Když se mohou pustit do soukromé domluvy, Elko jen přikyvuje: „Jo, máš recht, mě to nedošlo. Tak jdem – dokud se něco nedozvíme, těžko můžem soudit.“ Přidají do kroku a razí si cestu divočinou přes údolí. Tábor Společnosti je v jejich cestě. Tlačí je čas, na velké obcházení to není. Dávají si pozor, oči otevřené… koneckonců když už tu jsou, ničemu neuškodí, když se zároveň i podívají, jaká je reakce Společnosti. Hned oba vidí, že to v táboře vře – lidé pobíhají okolo a kde kdo už je připravený na problémy se zbraní v ruce. Ale hlídky jsou stále v pozoru. Nikdo nepanikaří. Jsou v pohotovosti. Ta tam je lenost a poflakování. Dvojice v lese má dojem, že tábor sleduje ještě někdo… ale nikoho nepotkají. Jen mají tu a tam dojem, že zahlédnou někoho mezi stromy. Místní seveřané, s největší pravděpodobností. A pak- „Sakra, slyšelas to?“ zasyčí Elko. Výstřel. Vyšel z tábora. Možná, že jen nějaká zbraň spustila, když s ní máchal nějaký hromotluk. Pokračují dál – ale o chvíli později zazní druhý výstřel. A Společnost se houfuje ve středu tábora. Něco se tam děje. „Hej, počkej, Freyo,“ zamumlá desátník. „Vidíš je? Jako nabroušený vosy. Bůhví, co se to tam děje. Ti teď horu hlídat nebudou – mohla by to bejt příležitost. Jestli se začnou mydlit se seveřenama, lepší šanci nedostanem. Zvlášť kdyby se do toho pustili i ti dva od vás.“ V jeho hlavě už se rýsuje nějaký plán – přemluvit učence, aby jim otevřel horu, pak se ho nějakým méně či více šetrným způsobem zbavit… a vyrazit za pokladem. Samozřejmě, je na Freye, jaké díry mu v tom plánu najde. „K čemu nám bude potloukat se tam nahoře u seveřanů? Je jich hafo a uměj dávat zpropadenej pozor, jestli sou podobný těm v Helskaře… tam dole sou pěkně vostrozraký, zvlášť ta jejich vědma.“ Zaváhá a mrkne Freye. Dá na její názor.

Hela - 22. října 2020 21:19

Šepot a hřmění S úsměvem přijímám nabízené pohoštění. Mám pocit, že mě zdejší lidé přijímají mnohem lépe, než lidé v Helskaře. Je to pro mě zároveň příjemné a matoucí. Cítím se více jako jedna z nich, ale mám pocit, že mi to trochu ubírá na mé moci. Trochu to dokazuje i poznámka, kterou jedním uchem zachytím. Nereaguji na ní, vlastně se tvářím, že jsem jí vůbec nezaslechla. Chápu, že pro ně je vědma někdo, koho spatří párkrát za život, v nouzi nejvyšší. Není tak divu, že si jí většina z nich představuje jako stařenu. Napiju se horské medoviny, naslouchám hovorům kolem sebe, a cítím se dobře. Stále si uvědomuji, co nás čeká, stále v sobě mám své obavy, ale na okamžik se mi podařilo se uvolnit. Směju se, bavím se, jsem jednou z nich. A přesto nejsem. Cítím, jak mě nějaká síla přitahuje ke Špičáku. Ne, že bych tomu vzdorovala. Obrátím svůj zrak k vrcholku hory, nyní ověnčenému posledními paprsky zapadajícího slunce. Cítím chvění, jako vzdálené hřmění, nejsem si však zcela jistá tím, že tohle je jen v mé hlavě. Slyším Halsteinovu otázku a vnímám, že se lidé kolem ohně utišili, aby si vyslechli má slova. A v tom okamžiku, snad právě díky tichu, které nastalo, zaslechnu tichý šepot. Zorničky se mi široce rozšíří a já se prudce zvednu. Napínám sluch, zdali nezaslechnu ještě něco dalšího. "Krev bude prolita dřív, než vyjde nový měsíc." Zopakuji slova, která se ke mě donesla. Bez dalšího meškání, aniž bych se na kohokoliv podívala, vykročím k okraji tábora. Chci vidět tábor cizáků. Obava o mé přátele je náhle větší, než kdy dřív.

Freya - 23. října 2020 20:50

Příležitost Zastavíme se u tábora Společnosti, něco se tam děje a Elko má nejspíš pravdu. Sice by bylo asi fajn vědět, na čem jsme stran místních, ale na druhou stranu, lepší příležitost už opravdu být nemusí a toho se musí využít. Teď nebo nikdy. "Hmm, máš pravdu, zkusíme se do toho pustit hned. Snad budeme mít štěstí a nikdo ze Společnosti teď horu hlídat nebude, doufejme. Taky by je to mohlo popohnat k horlivější činnosti, ale třeba taky ne," dodám ještě malou obavu. Nicméně my asi vážně nemáme nač čekat. "Tak jo, obracíme, holt se asi dneska trochu projdeme. Jen se připrav na to, že s těma dvěma nebudeme tak rychlý. Seveřan se tu sice pohybovat umí, Christopher taky chvíli vydrží, ale moc na něj nesázej." S tím se otočím a zamířím zase zpět. Poslední dobou nedělám nic jinýho, než že tu pobíhám sem a tam, tak doufám, že to konečně ponese své ovoce. "Nedokážu úplně odhadnout, jak se bude ten stařec chovat. Zatím mě má za jakousi vyvolenou a Christophera za vidoucího či co to kecal, ale čert ví, co se mu honí hlavou. Kdyby se něco zvrtlo a bylo jej třeba trochu usměrnit, tak bacha, Christopher je na tohle velmi citlivý a moh by začít jančit," neodpustím si ještě upozornit Elka. Když se vrátíme zpět, v rychlosti vysvětlím učenci, že bude nejlepší vyrazit teď, dokud panuje u společnosti dostatečný zmatek. Pokud by tu Isa s Arlem ještě stále nebyly, poučím Dayu, že vyrážíme a aby je o tom spravil, až se vrátí.

Letitia - 23. října 2020 21:28

Ve stanu Nedá mi to. Několikrát natáhnu zámek a zkusmo zmáčknu spoušť. Funguje to tak jak má. Tak co se mohlo přihodit. Nevědomky jsem to zmáčkla? Na to si, ale dávám pozor. Přesto si nejsem jistá zda to tak skutečně nebylo. Mé vzpomínky mě mohou šálit, ale nyní čas na to je zkoumat. Je potřeba jednat. Když se ozve hlas, že jsme obklíčení jenom pokrčím rameny. Když už jsme skočili do vody tak musíme plavat. Jinak se utopíme. "Doufám, že máte skutečně všechno, teď se zatím schovejte za bednu. Zkusíme se vylhat ven." Počkám až se Gaston přikrčí aby neposkytoval tak velký cíl před případným výstřelem. Pak přejdu k východu ke stanu a škvírou vykouknu ven abych si udělala aspoň trochu obrázek o tom jak to tam vypadá, aniž bych se plachty dotkla a dala tak vědět, kde přesně stojím. Pak zakřičím odpověď. "To možná máte, ale víte vůbec co děláte a s kým to vůbec mluvíte? Nejste tu od toho abyste vůbec něco požadovali. Váš úkol je poslouchat vedení Společnosti a proti tomu se právě stavíte. Tak to nedělejte horší než to ještě máte nebo vás to semele." Čekám s čím přijdou teď a sama pokleknu kdyby snad někdo byl příliš horlivý a chtěl rovnou pálit.

Arun - 24. října 2020 17:18

Před východem měsíce… Hela Slova Hely zazní jako úder zvonu do ticha, jako zahřmění hromu za jasné oblohy. A když se poté prudce vztyčila, všichni zpozorněli a zvážněli. A nejen to. Tohle nejsou žádní tuláci z Celestionu. Seveřané ví, jaký je jejich úkol v těchto horách. Když se Hela zvedne a odejde, Halstein udělá to totéž. Z ničeho nic se v jeho ruce objeví sekera a zvučným hlasem zvolá: „Stůjte pohotově! Věštba vědmy říká, že první krev poteče ještě před východem měsíce! Bohové promluvili!“ Není jisté, zdali to bylo to znamení, o kterém Hela prvně mluvila, ale jisté je, že ho seveřané nebudou brát na lehkou váhu. Spěšně se zvedají od ohňů a připravují se na cokoliv, co by mohlo přijít. Hela mezitím stojí na kraji tábora. Slunce stále ještě nezmizelo, ale v horách už je stín. Pod Špičákem se schová celé údolí. Navíc na obloze se hromadí těžká, tmavošedá mračna. Pořád ještě si skrz ně světlo proráží cestu. Vědma se dívá do údolí a hledá jakýkoliv náznak… nějaké znamení. A v tom momentu – v té chvíli – spatří v táboře záblesk a uslyší vzdálenou ozvěnu hromu… nebo snad výstřelu? I odsud vidí, že cizáci jsou srocení uprostřed tábora. Nedá se říct, co se přesně děje… ale něco se děje určitě. A jakmile se Hela obrátí, aby s jakoukoliv zprávou odcházela zpět k ohňům, zjistí, že hledí tváří v tvář po zuby ozbrojeným mužům a ženám. Nahá ocel čepelí leskne se ve večerním světle. Dlouhé luky v rukou, štíty nasazené na předloktí, poděděné přilbice kryjí tváře hrdých válečníků. Dokonce i horách je pořád ještě pár kusů zbroje… a různé způsoby ochrany si mnozí i improvizovali. Nyní je vidět celé jejich dílo. Snad poprvé od chvíle, kdy je spatřila, je skutečně vidět jejich válečný potenciál. Halstein stojí v čele. I on je ozbrojený a připravený. Hlavu mu kryje stará přilbice, na které Hela spatří květinu, kterou tak dobře zná jako zapomenutý znak Bohů. „Helo. Máme vyrazit do údolí? Je tohle to znamení, které přináší Nejvyšší otec?“ Nedodá věc, která se snad i jemu vkradla do myšlenek… totiž to, že by i toto mohly být šalebné lži a intriky Zrádce… Hela se nemá s kým poradit. Sigvar i Elfstan jsou pryč – tam někde pod nimi. Jen pár vět od Bohů na radu… a vědomí, že její smysly trénovala Aila a Zrádce je jen tak neobelhá. Sem a tam Freya Elko se zdá být spokojený, že přijala jeho návrh. Musí využít příležitosti, dokud mohou. Mezitím ale ostražitě sledují tábor, kde se určitě něco děje. Desátník odpoví: „Lepší, že jsme se došli – teď vidíme, že se věci rozjížděj. Tady bude brzo pěkně horko, a to pak bude lepší bejt pěkně daleko.“ Ohledně poznámky o procházení se pořád dokola, Elko se ušklíbne a pokrčí rameny. „Lepší pochodovat, než se nehejbat – voják, co se nehejbe, to je až moc často mrtvej voják.“ S tím je rozhodnuto a oni se opět vrací zpět, kudy přiliš – ale přitom se ještě ohlédnou směrem k druhé straně tábora. V obou z nich trochu zatrne. Místy, kam právě mířili, se plíží skupina seveřanů. Dávají si pozor. aby nebyli vidět od tábora a určitě odstranili hlídky, ale není o tom pochybu… buď se chystají k útoku nebo k dost agresivnímu průzkumu. A ví, co dělají. I kdyby někdo v pozici Freyi chtěl zburcovat poplach, nestihl by to před akcí seveřanů. Freya zahlédne mrtvolu jedné hlídky schovanou v křoví… „To bylo o chlup,“ zamumlá Elko a rychle se schová za křoviska. Raději přidají do kroku a nechají chaos v údolí Společnosti a horalům. Zpátky spěchají. Naštěstí jsou oba na trochu zátěže zvyklí. Během chůze ještě Freya rychle přidává pár informací o tom, jak si počínat kolem Christophera a kolem toho starce. „Jasný. Před tím učencem se vyhnu násilí… ale budu toho starce hlídat, aby nám neděl potíže. Dík, myslim, že bych ho jinak dost podcenil… teďko mi přijde, že by mohl věcma zamíchat… k dobrýmu nebo ke zlýmu.“ Rychle dorazí do tábora, kde překvapí Christophera, který právě skládá spěšně své věci. Stařec je pryč. Dayu je zachmuřenější než kdy dřív. Učenec si vyslechne Freyu, ale nezastaví se v práci. „To je vážné,“ začne. „Ten stařec beze slova vyrazil směrem k hoře. Nevím, co má v úmyslu, ale chci jít za ním. Zdálo se, že na nás možná někde bude čekat... pokud si pospíšíme.“ Východňan mezitím hledí směrem, kterým nejspíš seveřan utekl. Pohlédne na Freyu a pokrčí rameny. „Nechtěl jsem ho zastavit násilím.“ Hlavou jemně kývne směrem k učenci, a víc věci nevysvětluje. Christopher mezitím sbalil vše, co mohl. Východňan souhlasí, že počká na místě, pro případ, že by se Isa a Arlo vrátili. V menším počtu spíše proklouznou. Christopher se zarazí. Pohlédne na Freyu, a ještě dodá, zatímco už vyráží: „Chtěl jsem dodat ještě jednu věc. To, co hledáme je nesmírně důležité. Důležité na úrovni osudů říší a celých národů, i když vám to možná nepřijde. Takže vám to řeknu takhle.“ Nadechne se. „Je mi jedno, co uděláte lidem Společnosti. Místní, pokud možno nechte na pokoji. A je mi jedno, co si vy žoldáci a Liga necháte z té pokladnice, až jí otevřem. Ale ten artefakt – ten artefakt musíte předat mě nebo Mikha’ilovi. Je to životně důležité pro dobro všech lidí. Můžeme se tak dohodnout?“ Pohlédne na Freyu a na Elka, co oni na to. Elko střelí okem po Freye – vidí na něm, že taková dohoda je s ním naprosto v pořádku… dokud v pokladnici bude něco dalšího, co se dá zpeženit. Pokud ne… Je možné, že se věci zkomplikují. Jeden horší jak druhý Letitia Gaston přikývne a trochu se sebere, když se Letitia chopí iniciativy. Zachovají chladnou hlavu. Úředník se skryje, zatímco Letitia se jde pokusit porozhlédnout, jaká je venku situace. Nevypadá to moc dobře. Venku je srocená možná polovina mužů z tábora, asi dva tucty. Velká většina z toho jsou seveřané – žoldáci z Nortimberu. Ti musí být téměř všichni. Je s nimi ale i několik Celestionců. Všichni jsou ozbrojení, většina z nich má muškety a každý má meč, obušek nebo sekeru jako chladnou zbraň. Její výzva vyvolá pouze posměch a vzteklá zvolání. Hlas seveřana se vrátí s odpovědí: „Na to vám pečem, nebudem tu čekat, až nás taky budete chtít vodrovnat. Kde je Doresgrúck, kde jsou šéfové? Na ty se dalo spolehnout!“ Gaston mu odpoví hlasitě a zcela jistě – to tam je váhání, které ho svíralo ještě před momentem. „Já jsem šéf! Jsem zástupce vedení Společnosti! Nezapomínejte, na své smlouvy – porušte dohody a neuvidíte ani minci! Nechte té revolty a vraťme se k práci – v Celestionu na vás i potomhle všem stále čeká vaše slíbené zlato!“ Je to dobrá snaha, ale seveřan odpovídá i tak bez zájmu: „Podrazákům, který střílej svoje spojence do zad, nikdo nebude věřit ani slovo!“ V té chvílli se ozve další hlas, který věcmi zamíchá… Je to opět naštvaný seveřan, ale tentokrát trochu jiný naštvaý seveřan. „Hedwine, vím, že seš to ty, ty zatracenej zkur-“ nevybíravé výrazy se derou z úst Kelheima a nesou se přes tábor. Podle zvuků a výhledu, který Letitia má, soudí, že se Kelheim vrací se svými muži směrem od Špičáku. „Co se to tady u všech čertů děje?“ Nálada venku se vyostřuje. Oba dva seveřané jsou potížisté… otázka jen je, který z nich je právě teď Gastonovi a Letitii víc nakloněný. Pokud je ten seveřan před stanem skutečně Hedwin, jeho motivace jsou enigma. Ale Kelheimovi by mohlo jít o peníze… peníze, které jsou slíbeny za dobře odvedenou práci a čekají v Celestionu. „Zmizte mi z cesty,“ slyší ho zařvat, ale mnoha mužům se podle všeho nechce. Je slyšet, že venku začíná rvačka. Letitia stále vidí, že většina pozornosti se soutřeďuje na stan a pořád na něj míří i muži s mušketami… ale v zadní části davu se začíná rozpoutávat chaos.

Hela - 24. října 2020 18:15

Před východem měsíce… V táboře cizáků se skutečně něco děje. Vím, že musím být opatrná. Zrádce je blízko a nyní je čas, kdy by se mě mohl pokusit ošálit, a vlákat nás do pasti. Na okamžik cítím nejistotu. Není zde ani jeden z mých druhů, aby mi poradil. Jsem tu jen já a několik vět, které mohou patřit Nejvyššímu Otci...ale také nemusejí. Obrátím se k táboru, abych se poradila alespoň s Halsteinem. Avšak nečekala jsem, že spatřím armádu, připravenou k boji. Má slova musela mít větší dopad, než bych kdy čekala. Každý v táboře už je na nohou a v rukou třímá zbraň. V očích jim vidím odhodlání. Půjdou za mnou, ať už půjdu kamkoliv. Protože bojujeme za naši zemi a naše bohy. Snad bych ještě váhala, kdybych si nevšimla květiny, která zdobí Halsteinovu přilbu. Někdy jsou znamení od bohů hromy a blesky. Někdy je to jen záblesk v temnotě. Jako třeba nyní. Ten symbol mi řekne víc, než co by dokázalo tisíc slov. Je čas! Tohle je ta chvíle, kdy zdrtíme své nepřátele. "Znamení přišlo. Je na čase vyrazit do boje." Řeknu klidně. Natáhnu se, a prsty přejedu po rytině květu. "Naši nepřátelé nebudou mít šanci. Bohové na nás spoléhají." Nyní už sama sevřu v ruce svůj luk. Nikdy jsem nebojovala. Ne takhle, ne ve skutečné bitvě. Měla bych být nervózní, ale nejsem. Cítím takový klid, jako už dlouho ne. Obrátím se směrem k táboru cizáků, a jako první vyrazím do údolí.

Letitia - 25. října 2020 09:03

V obklíčení Takže tohle je Hedwin. Konečně vylezl ze stínů a rozhodl se udělat další krok. S tím se již dá pracovat. Využiji toho, že se teď dohadují mezi sebou a vrátím se zpátky ke Gastonovi. "Můžeme to hrát na to, že byl Tirno zrádce? Že jsme sem dorazili abychom tohle prošetřili. Dá se to proto najít nějaký důkaz?" pošeptám mu, aby nás nebylo slyšet ven, i když vzhledem k tomu co tam momentálně panuje by nás nejspíš stejně nevnímali, ale pro jistotu. "Je úplně jedno zda to bude pravda nebo ne, důležité je zasadit pochybnosti a získat tak prostor pro manévrování. Tak myslete a zkuste s něčím přijít." Když ho o tohle požádám přesunu se do zadní části stanu. Vyhnu se Tirnově tělu i krvi a lehnu si na zem. Vezmu do ruky nůž a začnu opatrně nadzvedávat spodní konec plachty stanu abych udělal škvíru, kterou budu moci vykouknout ven a porovnat kolik je tady zhruba hlídačů. Pak nechám látku zase pomalu klesnout a začnu se přehrabovat v bednách ve stanu abych viděla co tu všechno je. Možná se odsud budeme muset probít silou protože slova stačit nemusí tak se chci podívat co by nám v tom případně mohlo pomoci.

Freya - 25. října 2020 20:47

K hoře Elko měl pravdu, mizíme z horké půdy, kterou máme pod nohama na snad prozatím poněkud bezpečnější místo vskutku na poslední chvíli. Teď jsem vážně ráda, že jej tu mám a nejsem v tom sama. Už hřmí docela blízko a bouře brzy udeří plnou silou. Tou dobou snad už budeme někde nahoře. Můžeme jen doufat v to, že všichni budou mít jiné starosti než se pak zajímat o dění na hoře. "Nepodceňovala bych ani jednoho, koneckonců učenec už mi jednou vcelku názorně ukázal, že se to nevyplácí," poznamenám jen. Když se vrátíme do tábora a najdeme tam jen učence, nijak nadšená z toho nejsem. Vlastně jsem docela naštvaná, že jsem Elka neposlechla rovnou a nevyrazili jsme s nimi hned. V duchu zuřím a nadávám, čert vím, co ho napadne a co má za lubem. Mohl by to všechno ještě nepěkně zamotat. "Možná bude čekat...fajn," zasyčím jen tiše a sleduji, jak se učenec balí, aspoň že se nenechá dvakrát pobízet. A že si pospíšíme si může být jistý, rozhodně jej nehodlám nijak šetřit, bude muset něco vydržet. Poznámku Dayu raději nekomentuji, kdyby chtěl, nějak by si určitě poradil. "To zní jako dobrá dohoda," kývnu naoko celkem spokojeně učenci a hádám, že ani Elko nebude mít nic proti této dohodě. "Pojďte už, měli bychom sebou hejbnout," pobídnu jej pak. Však se ještě uvidí, co tam najdem, jestli se tam vůbec dostaneme a jak se zařídíme pak se teprve uvidí. Pokud tam bude něco, co půjde jednoduše zpeněžit, bude mi nějaký jeho artefakt ukradený a hádám, že Elkovi rovněž. Prostě jednoduše získat prachy a prásknout do bot.

Arun - 26. října 2020 21:03

Hněv a spěch Hela Povel Hely nevyvolá žádná provolání slávy ani lehkovážné hrozby nepřátelům. Všichni nyní ví, že boj je blíž, než čekali. Mají za sebou celý den pochodu, ale na jediné tváři není ani náznak únavy. A když vědma dá své požehnání bitvě, muži do ní neodcházejí se zbrklým nadšením. Provází je povinnost bohů a spravedlivá rozhodnost. V tom duchu se nese i pochod do údolí. Není to zběsilý úprk, ale tichý, neúprosný a sebejistý postup vpřed. V táboře zůstalo jen pár lidí, kteří doprovázeli bojovníky – několik příliš mladých na boj nebo takových, kteří se do vřavy nehodí. Vzdálenost do údolí překonají rychle. Spěchají i kvůli svým druhům, kteří vyrazili na průzkum. Tábor sám je ve velkém pozdvižení, ale stále se nedá říct, co se děje. Nenajdou žádné hlídky. Ale najdou několik mrtvých cizáků, kteří tábor hlídali. Dílo Sigvara a Elfstana, kteří jistě také viděli, co se děje, a neváhali, aby připravili půdu pro útok. Najdou jednoho jejich vlastního zvěda. Čeká ve stínu na kraji lesa. Nejprve zahlédne jen vědmu. „Vědmo! Vědmo!“ zvolá a doběhne až k Hele. „Fyrstar a medvědobijec vyrazili do tábora. Věřili, že viděli znak bohů – musíte jim pomoct-“ Zarazí se, protože uvidí, jak se z lesů za vědmou vynořuje celá armáda. „Mí dobrotiví bohové, tedy znamení přišlo…“ zamumlá. Hned se vzpamatuje: „Musíte jim pomoci! Přemohli hlídky – chtějí zaútočit sami proti padesáti cizákům – je jich jen hrstka – věří v pomoc Bohů…“ Pomoc by přišla pozdě, kdyby se Hela rozhodla jinak. Halstein zaváhá jen na moment a rychle se obrátí na vědmu: „Máme šanci je překvapit. Můžeme se dostat až do tábora – a pobít je, když nás nejméně čekají. Ale někteří by raději zaútočili se jmény bohů na rtech, ztečí, tak jako to dělali naši předkové. Jako blesk a hrom.“ Ztratili by překvapení… ale tábor je tak blízko a cizáci se zdají být víc než dost sami zaměstnaní. „Poruč vědmo, a my zaútočíme s rykem a povykem hněvu Bohů,“ ozve se jeden ze seveřanů za ním rozhodně. „Zprovodíme je ze světa – nikdo neodejde živý.“ Hela cítí, že je na okraji srázu… jediný krok – jediné slovo – a už nebude návratu. Pak se bitva bude odvíjet svým vlastním směrem… může se pokusit seveřany zklidnit nebo jejich vášně rozdmýchat. Musí se ale rozhodovat rychle… každým momentem se nebezpečí, ve kterém Elfstan a Sigvar mohou být, stává horším. Sevřeni v obležení Letitia Letitia se stáhne zpět do stanu a do dění venku nijak nezasahuje. Jasné hlasy už není slyšet, protože se přívrženci Hedwina a Kelheima pustili do otevřené rvačky. Osloví raději Gastona. Ten rychle začne přemýšlet. „Možná. Mám důkazy proti Doresgrückovi. Nevím, jak moc jsou tihle na stejné straně jako on. Vedení Společnosti možná už dávno prodali pro jakýkoliv slib, který jim Tirno a Doresgrück dali… ale mohl bych se pokusit. Třeba nic neví. Tihle neužije na čtení a mohlo by nám to koupit trochu času. Důležité listiny si nechám u sebe.“ Mezitím se Letitia přesune na druhou stranu stanu, aby zjistila, jaká je situace tam. Vyhlédne zpod lemu stanu… neuvidí žádné stráže. Žádné bdělé a živé stráže, to jest. Vidí několik těl – a mezi nimi, přímo skrz nehlídaný týl tábora, se plíží půl tuctu seveřanů. Místní. Právě se tiše zbavují dalšího strážného, tak, aby si toho nikdo nevšiml. Zahlédne prvního z nich. Hned ho pozná. I kdyby nebylo jeho zdobeného šatu a šlechtického meče, nebylo by pochybu. Elfstan aed Wylfyng, fyrstar z Andalsnes. A stojí v čele seveřanského výpadu, který právě překonal vzdálenost mezi lesem a táborem, která byla největší výhodou Společnosti… Pokusí se rychle zhodnotit situaci ve stanu. Našla dvě zašité pistole a soudek střelného prachu spolu s nějakými kulemi. Krom toho obrovské množství listin a papírů. Malou tobolku plnou stříbra. Mapu údolí. Dvě lahve silné a kvalitní brandy. Nějaké náhodné věci – nože, kusy provazů, oblečení… Nic převratného. Žádný tajný tunel ven z obležení. Gaston mezitím následoval jejího příkladu a opatrně si obhlédl situaci. Když viděl, co se děje za stanem, zvedl se bledý. „Dobří bohové, jak se jim to povedlo?“ Dá se rychle dohromady. „Každou chvíli v tom případě zaútočí. Během boje zmizíme. Využijeme zmatku – teď už se z ničeho nevylžeme. Ne, když dorazili seveřané.“ Ale zatím jich viděla jen půltucet. Před stanem je možná čtyřicet střelců Společnosti. Možná, že to ani není hlavní voj místních. Tak jako tak jsou Letitia a Gaston sevřeni mezi nimi a rvoucími se členy Společnosti. Stoupání Freya Vše je dohodnuto a Freya poručí do pohybu. Tentokrát to Christopher poslechne bez problémů, a vzhledem k tomu, že to není tak hrozný pochod a už dlouho jen tak sedí na zadku a počítá, mohl by to pro jednou vydržet. Dayu zůstane dle domluvy na místě tábořiště, aby předal zprávu Ise a Arlovi, pokud by se vrátili. Navíc hlídá některá větší zavazadla a zásoby, která si sebou neberou. Musí jít na lehko a rychle. Freya vyrazí v čele, za ní učenec a týl jim kryje desátník. Brzo v této sestavě obchází menší tábořiště Společnosti pod horou. „Měli jsme pravdu,“ zamumlá Elko za chůze. „Jsou fuč.“ Není to zcela tak, nechali za sebou pár hlídačů, ale těm není nijak těžké se vyhnout. A pak už můžou začít stoupat. Elko si všiml několika chlapů i směrem nahoru – ale ani zdaleka takový provoz, jako když tu viděli Společnost prvně. Není divu. Všichni jsou tam dole a touhle dobou už si nejspíš navzájem se seveřany podřezávají krky. „Hej, to je von!“ zvolá tiše Elko a ukáže k malému stínu u skal. Freya to na tu dálku nerozezná, ale podle všeho tím myslí seveřana. Potom mrkne rychle na Christophera a na Freyu. „Doženu ho. Dám na něj bacha, nepřipadal mi, že to má v hlavě moc v pořádku.“ A pro Freyu malé, nepatrné kývnutí – desátník si se seveřanem poradí… s trochou štěstí ho co nejméně násilnou formou někde uklidí, aby jim nedělal starosti. Ale Christopher ho zastaví. „Počkejte!“ zvolá zadýchaně. „Měli bysme ho nechat běžet – já – pročítal jsem znovu texty – mám dojem, že by mohl mít klíč k tomu, co hledáme – je tam jen jedna, znepokojivá zmínka o tom, že jen nějaký dědic a klíč mohou vstoupit! Ale nepochopil jsem žádné detaily…“ Desátník vrhne jediný pohled na Freyu. Nic neřekne. Tváří se, že jsou mu slova učence ukradená, chce je předehnat, zatímco stoupají nahoru. Ale určitě bude chtít vědět, co si o tom myslí Freya. Při té chvilce zaváhání se ohlédnou zpátky do údolí. Vidí ruch a chaos v táboře až odsud. Převržené lucerny a pochodně už zapálily jeden nebo dva stany… Nedokážou ale na tuhle vzdálenost poznat, jestli se Společnost bije sama se sebou, nebo jestli už zaútočili seveřané. Po Ise a Arlovi není ani památky. Cestou se jim postavili do cesty jen nějací druhořadí zálesáci a ty nebylo těžké zneškodnit nebo se jim vyhnout. Zatím mají štěstí… „Tak co? Mám za ním?“ zeptá se zpříma Elko, který se mezitím vyškrabal kolem učence k Freye.

Hela - 26. října 2020 21:21

Hněv a spěch Velmi rychle se ocitneme v blízkosti tábora. Nikdo nás nezastaví, na žádnou hlídku nenarazíme. Po cestě najdeme jen několik mrtvých cizáků. Své druhy ale nikde nevidím. Až do setkání se zvědem tak doufám, že do tábora nevyrazili sami. Blázni! Co je to napadlo?! V duchu zasténám a doufám, že muži měli pro své rozhodnutí dobrý důvod. Ani jeden z nich není zbrklým mladíkem. Nedává mi to proto mnoho smyslu. Jsem ráda, že jsme vyrazili do boje. Sigvar s Elfstanem jistě potřebují pomoc. V hlavě si promítám slova, které mi sdělil Arun. "Lest, trik a klam, to zrada je, tam stěží vidět je víc než stín." Zopakuji, a zhluboka se nadechnu. "Nebudeme se skrývat. Zaútočíme s rykem a povykem hněvu Bohů." Srdce mi bije jako na poplach. Slova mi nyní jasně znějí v uších. Neopomeň sudbu svou, která k Dědictví se váže, nezaslep se světským sporem pod horou, když pod vrcholem zazáří blesk a hrom! Obrátím se k vrcholku hory, hledám znamení. Hledám blesk a hrom, který mi má ukázat pravý čas. Avšak znamená nepřichází a času není nazbyt. ...pak zemře jen ten, kdo hrdinsky padnout má, "Do útoku!" Vykřiknu hlasitě, snad abych zapudila strach o své přátele, a zvednu sekeru do vzduchu.

Freya - 27. října 2020 21:11

K hoře Elko má tedy čuch, protože já si ničeho nejdřív nevšimla. Je mi jasné, oč se pokusí a jen mu letmo kývnu, že souhlasím. Jenže do toho zas vstoupí učenec. Trochu protočím oči čekaje nějaké kázání, když z něj pomalu lezou další informace. No vida...copak sis ještě nechal pro sebe?... Jen lehce vrtím hlavou. "Pochybuji, že on byl nějakým dědicem nebo měl nějaký klíč či co. Podle toho, co říkal, zná a opakuje jen nějaké staré legendy. Nemá to v hlavě úplně srovnaný. Neříkal jste, že se zvládnete dovnitř dostat s těmi svými poznatky? Raději bych vsadila na ně, než na něj a pak nelze zcela odhadnout, jak se zachová. Přeci jen v jeho pohledu jste cizinec, i když možná v jeho řeči jste zasvěcený bohy či co. Myslíte, že by nakonec dovolil, abyste si odnesl artefakt, který náleží severu a kvůli kterému místní hodlají položit třeba život?" kouknu na něj a trochu pokrčím rameny. Mluvím klidně a snažím se být přesvědčivá, protože čím méně nás tam bude, tím nakonec lépe. Pokud si ovšem bude trvat na svém, hádat se s ním nehodlám. Jednak by se zas mohl zbytečně šprajcnout a jednak na to teď nemáme moc čas. Kývnu na Elka, ať pokračuje. Jsem připravená jej zastavit, kdyby učenec začal vyšilovat, ale doufám, že se tak alespoň tentokrát nestane. "Tak jdeme? Měli bychom sebou hnout," snažím se ho trochu popohnat.

Letitia - 28. října 2020 10:02

V obležení Mapu berou sebou, stejně jako tu trochu stříbra a i další pistole se hodí. Jednu hned dám Gastonovi. S tím jak to vypadá budou potřeba. Ovšem nejvíc radosti mi udělá soudek prachu. Ten rozhodně využiji. "Znají to tu a kdo ví jak tihle tady vůbec hlídají," kývnu hlavou směrem ke vchodu do stanu, kde je hlavní část lidí ze Společnosti. "Popravdě možná se seveřany bude lepší domluva, než tady s těmi, ale teď když dychtí po krvi bych to raději nezkoušela." Zatím co mluvím pracuji. Uříznu krátký kousek doutnáku, nožem trochu rozšířím otvor ve víku soudku a připravím tak nálož. Pořádně to upěchuji. Když mám hotovo podívám se na Gastona. "Je na čase udělat trochu víc zmatku. Dávejte pozor co se venku děje," oznámím počkám až zaujme pozici u vchodu odkud uvidí na ten mumraj kolem. Pak zvednu pistoli, namířím jí do vzduchu a vystřelím. Kule protrhne plachtu a odletí někam pryč. Já si kleknu a začnu znovu nabíjet. Jestli je tohle neprobere, tak přitvrdím. Proto ostatně mám u sebe plný sud prachu, ale ten si zatím schovávám až bude nejhůř.

Arun - 28. října 2020 21:40

Ocel a krev Hela „Do útoku!“ zvolá Halstein hned po vědmě. A hned se k němu připojí výkřiky. Zvolání se šíří celým oddílem. S děsivým rykem vrhá se celá armáda seveřanů k táboru. Řev ustává, teprve když doráží mezi stany a přeskakují nízký val. Střetávají se s prvními cizáky. Smetou je. Překvapení dalo seveřanům potřebnou výhodu. Voj horalů se rozptýlí do celé své šířky a probíhá táborem jako přírodní pohroma. Nyní už není jak to řídit – není se jak vyznat. Ať už se Hela drží stranou hlavního boje s lukem v ruce nebo se žene středem vřavy, cítí ten chaos. Nemají slitování. Nikdo neváhá. A zatím za to ani nikdo nezaplatil, ač už bylo několik seveřanů zraněno… někdy i omylem jejich vlastních druhů. Nijak to ale nezpomalí sílu a hnev v jejich zteči. Nezdržují se zatím ničením tábora – ale i tak, shazují stany v cestě a převrhávají pochodně – někteří je s úmyslem berou do rukou a podpalují za běhu stany nebo zásoby… není jisté, zdali je to dobrý nápad… kdoví, co tu cizáci schovávají. Brzy už jsou ve středu tábora. Tam spatří masu mužů. Tady jsou cizáci, které hledali – a právě se rvou mezi sebou. Přesně dle věštby. Ale než se na ně stihnou vrhnout, zazní výstřel – není jisté, odkud přišel, ale většinu Společnosti zarazil. Jeden z nich, vysoký seveřan – nejspíš žoldák – je začal dávat dohromady a spořádávat do něčeho, co musí být palebnou linií… Hela téměř slyší hrom výstřelu- Ale místo toho přijde výkřik – a dva z těch hlasů pozná. Z druhé strany tábora, zpoza největšího hlavního stanu, se vynoří půltuctu horalů, v jejichž čele se Elfstan a Sigvar řítí do bitvy. Museli být schovaní v táboře. Čekali na příležitost. Vrazí do formujícího se oddíllu cizáků. Získají čas pro hlavní armádu – a horalové překonávají vzdálenost, která jim chybí. Plnou silou zasáhne výpad řady cizáků. Jen ta síla nárazu jich několik shodí na zem. Hela vidí Sigvara na druhé straně cizáků. V boji zní a vypadá jako rozzuřený medvěd. Ohání se oštěpem v jedné ruce a sekerou v druhé, nehledě na zranění. Pod jeho nohama už leží několik mrtvých cizáků, kteří doplatili na to, že se přiblížili. Elfstan je naproti tomu jako tanečník, který je vždy tam, kde se mohutný severský obr neopatrně odkryje. Ale není povoláním vědmy sledovat krvavou bitvu – všímá si detailů. Například toho, že v hlavním stanu Společnosti někdo je. Někdo vyhlíží opatrně ven. Vidí celestionce, který nevypadá jako válečník, spíš úředník. Ukazuje někomu ve stanu směrem k volné cestě z tábora za zády seveřanů. Hela by jim stihla zastoupit ten směr, pokud by chtěla. Zatím se účastnila boje. Zasáhla několik cizáků, kteří útočili na odkryté seveřany. Horalové při sobě drží. Zatímco cizáci padají k zemi těžce zranění či mrtví a jejich druhové si jich nevšímají, seveřané své vlastní přátele kryjí a dávají jim šanci dostat se do zadních řad, pokud byli zasaženi. Téměř u cíle… Freya Desátník vyrazí na povel Freyi za seveřanem. Učenec ho nechá odejít a nijak mu neodpoví. Teprve Freye dá zapravdu poté, co chvíli sám přemýšlí. „Ano. Asi máte pravdu. Je to škoda. Ale naše práce je příliš důležitá, nemůžeme riskovat.“ Pak se na chvíli odmlčí a oni vykročí. „Přál bych si mít vaší jistotu o roli toho starce, ať už je to kdokoliv,“ dodává nakonec s povzdechem. To už je znovu za pochodu. „Nezapomínejte, že stavím jen teoriích – ale jsem si jistý, že se dokážu otevřít vstup. Dostanu nás dovnitř… ale dál mohou být další překážky. Další zavřené cesty.“ Nyní už je zas zadýchaný – výšlap na vrchol hory je pro něj dost náročný. „Je – těžké – říct, co nás – tam bude čekat.“ Nakonec se dokonce i s učencem vyšplhají až pod sedlo, které je jejich cílem. Freya obhlédne situaci a spatří dva osamělé hlídače. Celý kruh popraskaných kamenů, kterého si všimla dřív, je z větší části odkrytý – někdo z něj odstranil hlínu a vystavil slunci podivně pravidelný povrch skály. Nedaleko sedla je několik pytlů se zásobami a menší stan. Všimne si i několika sudů se střelným prachem… ale není to dost na žádné odstřelování skal. Jeden muž stojí na okraji sedla a pozoruje dění v táboře. Druhý bez zájmu lopotí na čištěním skalní stěny na straně sedla u hory. Zrovna ve chvíli, kdy se Freya rozhlíží, údolím zazní ozvěny strašlivého ryku a hluku. Muž, který do té doby v klidu pracoval, sebou cukne a narovná se. V údolí se rozpoutalo něco velkého. Oba dva se sejdou na kraji plošiny a sledují dění v údolí. Vypadají dost nejistě. Jeden drží v ruce mušketu, druhý má obušek a pistoli za opaskem. Vypadá to, že neví, co mají dělat. Bohužel nemá Freya žádnou stopu po Elkovi – snad někde nehoní toho starce… alespoň, že ho Freya varovala. On ví, že horala nesmí podcenit. Funící Christopher dožene Freyu. I když vypadá, že s dalším krokem padne, řekne naléhavě: „Musíme – Musíme si pospíšit. Lepší šanci nedostaneme…“ V oku bouře Letitia Letitia si připraví malou nálož v podobě soudku se střelným prachem a pokusí si vzbudit pozornost výstřelem z pistole. Na moment to rvačku venku zastaví – někteří se rozhlížejí, co se děje. Kelheimovi se podaří začít dělat pořádek – ale Hedwina nikde není vidět. „Zabralo to – máte jejich pozornost-“ začne Gaston. Přerušího ho řev a ryk, při kterém chladne krev v žilách. Je to zvolání mnoha hrdel v drsném severském jazyce, které se odráží od horských svahů. Letitii na moment vrátí zpět… do chvíle, kdy stanula jako jediná důstojnice na odkrytém křídle – ten moment, kdy se žoldáci z Nortimberu rozhodli pro svou zteč… A je tomu tak i zde. Křik a hluk neustává – a s ním přichází smrt. „Horalové – jsou tady!“ zakřičí z plna hrdla Gaston – varuje tím i muže venku. Letitia vidí, že se zálesáci zarazí a Kelheim je nadávkami a vlastním řevem konečně uspořádává do jednotného útvaru. Ale když si zálesáci rychle uvědomí, že jim jde o život, druhá sérié řevů přijde z druhé strany stanu – tam, kde předpokládali, že nikdo není. Sice jsou výkřiky slabší, ale je to dost na znovuvytvoření chaosu – alespoň na moment. „Musíme zmizet,“ zavolá na ní Gaston. Venku je slyšet dupot nohou a neustávající výkřiky. Uslyší také hučení ohně. Možná, že seveřané zapalují stany… což by vzhledem k velkému množství prachu v táboře nemuselo skončit právě nejlépe… Někdo zavadí o stanovní tyč a celý stan se zakymácí. Gaston už nečeká, odrhne látku a vyhlédne ven. Tam právě začíná ošklivý boj. Letitia dobře ví, že ve vřavě už žádný řád není. Seveřané narazili plnou silou do oddílu Společnosti a nedali jí příležitost vypálit ani jedinou salvu. Na zemi už leží několik mrtvých zálesáků, ale ztráty jsou i na straně seveřanů – většinou jsou však horalové pohotoví v obraně svých přátel a proto mají málo mrtvých. Znamená to ale, že se klesá zuřivost jejich útoku… Letitia vidí, že Elfstan a jeho menší skupina se připojili do boje ze strany a sevřeli Společnost do kleští. Někteří ze Společnosti už váhají a pomýšlejí na útěk. Většině je ale jasné, že sami a v divočině by neměli šanci. Semknou se úžeji. Budou se bít do posledního muže. „Pojďme!“ volá Gaston a ukazuje za řady seveřanů. Ukazuje malou mezeru za seveřany, kudy by se mohli vytratit z tábora. Letitia ale vidí i další… všimla si vědmy s lukem v zadní části oddílu – ta jediná by je mohla uchránit od zuřivých válečníků… pokud by chtěla.

Hela - 28. října 2020 22:14

Ocel a krev Letitia Útok započal, nyní už není cesty zpět. Se zuřivostí, která nám koluje v krvi, se armáda horalů vrhne vpřed. S pokřikem, z kterého nepřátelům tuhne krev v žilách, vrazíme do tábora cizáků. Běda tomu, kdo se nám postaví do cesty. Ačkoliv jsem první zavelela k útoku, nyní ustoupím na okraj vřavy. I přesto, že tohle jsou nenávidění nepřátelé, stále jsem vědmou. Mým úkolem není rány působit, ale napravovat je. Luk si hodím na záda a v ruce pevně sevřu sekyru, tu však mám spíš pro případ, že by se mě někdo pokusil napadnout. Sama neútočím, ale pokud by proti mě některý z cizáků pozvedl zbraň, budu se bránit jako rozzuřená medvědice. Když je řeč o medvědech... V prvním okamžiku mám skutečně strach. Nikde nevidím naše bratry. Až teprve když zazní výstřel, objeví se na scéně. V ten pravý čas. Bála jsem se celestionských střelných zbraní. Ale síla, se kterou jsme udeřili, byla příliš ničivá, a náš příchod příliš náhlý, než aby se nepřítel dokázal připravit. Pohledem přelétnu bitevní pole. Několik seveřanů padlo a i když jsem věděla, že budeme mít ztráty, i tak je mi z toho úzko u srdce. Mou pozornost však náhle přitáhne něco jiného. Pohyb v hlavním stanu. Zbystřím, pevně sevřu sekyru, a vykročím tím směrem. Seveřané nyní vidí rudě, já si však nemyslím, že každá v tomto táboře musí zemřít. Obezřetně se přibližuji ke stanu.

Letitia - 29. října 2020 20:48

Ve víru boje Hela Jdeme, je nejvyšší čas zmizet. Napadne mě zda ve stanu nenechat ten zapálený soudek s prachem, ale nakonec se rozhodnu to neudělat a vezmu ho sebou. Mohlo by to být příliš mnoho zmatků a kdo ví, možná se mi bude hodit cestou. Takže ho nesu v podpaží, v druhé ruce svírám pistoli připravená střelit kohokoli kdo by měl nepřátelské úmysly proti mě nebo Gastonovi. Je jedno zda to bude horal nebo někdo ze Společnosti. Pro nás tu jsou nepřátelé všichni. Co bych teď tady dala za Elka. Bylo by skvělé, kdybych mohla počítat s tím, že nás kryje, ale nejspíš už se začal stahovat když vidí co se tu děje. Je mazaný jako liška, takže má větší šnaci dostat se pryč než já. Ještě se kolem rozhlédnu zda někde nezahlédnu prospektora. Vzala bych ho sebou, ale hledat ho v té vřavě nebudu, nejsem pitomá. První úkol je dostat se pryč. Zamíříme dál od největší masy bojujících. Někam stranou, kde to vypadá klidněji. To, že zahlédnu vědmu z Helskary mě nijak nepřekvapí. Dalo se tušit, že nebude nikde daleko. Ona v ruce drží sekeru a já pistoli. "Nestojíme o potíže," pronesu po jejím a dívám se jí do očí. "Chceme se jenom dostat pryč s těmi co tu jsou nemáme nic společného." Snad uvěří, že vůči ní nemám nepřátelské úmysly.

Freya - 29. října 2020 21:00

Pod horou Je fakt, že v případě starce si nejsem moc jistá ničím, ale to si raději nechám pro sebe. "Spoléhám na vás," kývnu jen na učence a pokračujem dál. Však Elko si už nějak poradí... Nahoře je vidět, že se někdo o něco velmi snažil a odkryl něco, co tu na první pohled nebylo vůbec vidět. Moc mne nepotěší, že nás tu přeci jen někdo čeká. Trochu jsem asi doufala, že všichni budou zaměstnaní tím dění dole, ale očividně to chtěli mít pojištěné kdyby něco. A dole v údolí se právě rozpoutala bouře. "Já vím," odpovím tiše Christipherovi. Já to vím až moc dobře, ale kde je zatraceně Elko?... ohlédnu se za sebe. Nejradši bych byla, aby se vyloupl někde za námi, ale zatím po něm není ani vidu ani slechu. Zrovna tohle jsem nechtěla, abych se v rozhodujících chvílích musela spoléhat sama na sebe a snad trochu na učence. Kde ses mi zatoulal?...přeci si zvládne poradit s jedním starcem, ať už je to kdokoliv.... Připravím si do ruky meč a ještě se otočím na učence. "Kdyby se něco nepovedlo, zkuste je třeba aspoň na chvíli rozptýlit," s tím už vyrazím tiše ale rychle kupředu. Ráda bych pomohla dolů ze srázu tomu s mušketou a pak se soustředit na toho druhého, nedat mu příliš šanci k nějaké akci a rovnou zaútočit. Spoléhám na moment překvapení a doufám, že mě Christopher pochopil a kdyby se něco zvrtlo, snad je nějak rozptýlí a dá mi tak šanci jednat.

Hela - 29. října 2020 21:17

Ocel a krev Letitia Zastavím se v dostatečné vzdálenosti od té prchající skupinky. Ruku se sekerou mám volně svěšenou podel boku. V tuhle chvíli nepředstavuji žádné nebezpečí. Avšak stojím tak, aby při cestě z tábora museli projít přímo přeze mne. Nyní už poznávám ženu, kterou jsem před nějakou dobou, zdá se to jako celá věčnost, potkala v Ornabjarnu. Její přítomnost mě znepokojí. S posádkou pevnosti jsme měli problémy, ale nemyslela jsem si, že by to byli právě oni, kdo se sápe po Dědictví. "Je mi líto, ale tábor teď nikdo neopustí. Dostaneš šanci, prokázat svou nevinu. Nejprve mi ale zodpovíš pár otázek." Nemohu riskovat, že by nám někdo nyní unikl. Ne, když jsme tak blízko. Další příležitost jen těžko dostaneme. A já nechci zaměstnávat lovce tím, že budou po horách nahánět nějakého celestionce. "Když však nyní složíte zbraně, postarám se, aby vám nikdo neublížil." Varovně zvednu ruku, když si všimnu několika seveřanů, kteří se na ně už už chtěli vrhnout.

Arun - 30. října 2020 15:58

Na dosah ruky… Freya Po krátkém momentu na zhodnocení situace využije Freya zmatení obou hlídačů, aby je přepadla. Oba mají příliš starostí s tím, co se děje v údolí, než aby si jí všimli. Připlíží se k nim zezadu. Přes odkrytý kruh, na kterém je cosi nesmírně znejišťujícího. Ale ona má na mysli důležitější věci. Teď nebo nikdy. Pořádnou ranou pošle prvního i s mušketou ze svahu. Stihne vykřiknout, ale zachytit se už ne. Brzo jeho křik utne ostrá skála v cestě. Jenže druhý je rychlejší, než Freya čekala. Jeho ruka hned letí k pistoli za pasem. Už jí zvedá proti ní. Vše jako by se zpomalilo. Teď se rozhoduje. A žoldnéřka zas jednou ucítí smrt na jazyku. Ozve se výstřel. A žádná bolest. Muž se hloupě zadívá na pistoli – pokusí se s ní zamířit na Freyu, ale nepodaří se mu to. Ruka mu spadne stranou. Druhý výstřel a kule neškodně proletí daleko stranou od Freyi, která mezitím stihla dávno uskočit. Zálesák se pomalu převrátí dopředu a padne na zem. Už se nepohne. Šaty mu začne máčet vlastní krev. Na moment si Freya možná skutečně připadá jako nějaká vyvolená bohů. Pak se ale ohlédne – na druhé straně sedla, ještě dost daleko, právě Elko sklání mušketu. Není klidný. Mává na ní – uslyší křik: „Dolů! K zemi“ A při takovém výkřiku Freya neváhá. To už patří k instiktům – hned se válí po zemi. Uslyší hlasitou ránu a vyšlehnutí plamenů. Nic jí ale nezasáhne. Zbloudilá kule musela zapálit prach nebo převrhnout nějakou lampu u stanu zálesáků, která potom zapálila sud s prachem. Naštěstí se zdá, že to všichni přežili. Tedy, kromě zálesáků Společnosti, i když to byl účel. Celé sedlo je pokryté zbytky hořícího dřeva ze sudu s prachem a kusů rozmetaného stanu. Bylo štěstí, že se učenec schovával za kamenem, i on je v pořádku. Na scéně už se objevuje přibíhající Elko. „Sákra, vomlouvám se, po tom starcovi jako by se slehla zem – viděl jsem co se děje, ale už sem to se nestihnul,“ omlouvá se za zdržení. Učenec si jich nijak nevšímá, protože okamžitě běží ke skalní stěně a ke kamennému kruhu uprostřed sedla. Pro sebe si cosi mumlá a s pomocí provázku si něco proměřuje. „Prach-“ slyší ho. „Prach, potřebuji střelný prach,“ zvolá a ukazuje si do průrev v kamenech. „Nebo oheň – nějaký oheň…“ Elko si ho moc nevšímá. Zaujala ho podívaná v údolí. Tábor Společnosti je v plamenech. I z dálky je slyšet hluk a třeskot boje. Tam jsou krvavá jatka. Zdá se tím pohledem skoro fascinovaný – slyší, jak si pro sebe zamumlá: „Tak sme tomu tentokrát ušli… kdypak nás ta zubatá dožene?“ Kouř, blesk a hrom Hela, Letitia Na moment stojí trojice v klidu. Ve chvíli, kdy Letitia a Gaston opustili stan, všimlo si jich krom vědmy i několik lehce zraněných seveřanů, kteří se právě stáhli do zadních řad. Hned se obrátí, aby se cizákům postavili. Zbraně v rukou, krvežíznivost v očích- Ale jediné gesto vědmy Hely je zastavilo. Pohlédli na ní, možná trochu překvapeně, sklopili zbraně, a většina z nich se vrátila zpět do boje, aby pomohli svým druhům. Jeden nebo dva stále hledí na cizáckou dvojici a na vědmu… možná, že je nemají povoleno zabít, ale rozhodně jim nedůvěřují. Ale v rozhodnutí vědmy víru mají. Mezi Helou a dvojicí z pevnosti je napětí. Hela samotná nepoznává úředníka Gastona jako víc než mlhavou tvář, kterou zahlédla v pevnosti. Ale Letitii zná… už kvůli napětí mezi Helskarou a Ornbjarnem ohledně místních rekrutů… Krvavá bitva kolem zuří dál. Je slyšet třeskot zbraní, hučení hořících stanů a rány pistolí. Vzduch je plný zápachu krve a štiplavého kouře. Večerní slunce zmizelo… mraky pokrývají těžká šedočerná mračna. Nad údolím se zlověstně tyčí černá skála… Hela a Letitia spolu začnou obezřetný rozhovor. Gaston se drží trochu dál za Letitií, ale vše pozorně poslouchá. Než může kaprálka odpovědět na výzvu Hely, něco odvede jejich pozornost. V hluku bitvy nebylo nic slyšet… ale na jednom místě pod horou je náhle vidět záblesk. Zvedne se tam oblak černého kouře… Letitia pozná i na dálku menší výbuch střelného prachu. Nic zas tak významného – nejspíš neopatrnost nebo nějaká potyčka mezi zálesáky, kteří jsou ještě na svahu hory. Hela to snad tak dobře nepozná, ale okamžitě ví, co je to za místo, odkud vyšel záblesk. Ať už to bylo cokoliv, stalo se to na sedlu, které skrývá vchod do nitra Špičáku. Letitia za sebou uslyší zamumlání úředníka. „Dobří bohové, už to začalo. Nemůžeme se vzdát… ne, je to příliš důležité. Není čas… není čas.“ Pak úředník zmlkne. Zaváhá jen na okamžik. Kaprálka uslyší jen dvě krátká, smutná slova. „Omlouvám se.“ Úředník jí prudce strčí před sebe. Zároveň jí jednou rukou z opasku vytrhne pistoli, kterou nabila ve stanu. Přitom jí nastaví nohy, aby sletěla do prachu. Nohou jí ten prach ještě pošle do očí. Zvedne pistoli a namíří s ní na Helu. Hela hledí do hlavně jen na kratičký moment. Pak blesk- a hrom. Její rukou, ve které svírá sekeru, projede palčivá a ostrá bolest. Cítí, jak se žhavá kule zaryla hluboko do masa v její paži. Na moment je jako omráčená. Celé volné prostranství zachvátí oblak kouře. Úředník využije chaosu. Proběhne kolem Letitie i vědmy, kterou rovněž pošle k zemi nevybíravou ranou pěsti. Je jako posedlý a zjevuje se v něm nebývalá síla i schopnosti špinavého rváče. Letitia vždycky věděla, že je v něm víc, než co dává znát… Než se obě ženy vzpamatují, ztratí se mezi stany. Seveřané jsou příliš zaměstnaní bitvou na to, aby si ho všimli – a ti, kteří vše sledovali, běží zmateně na pomoc vědmě. Úředník běží směrem k hoře… i s papíry, které pro Letitii znamenají svobodu.

Letitia - 30. října 2020 18:16

Zrazená "Co to?" vyheknu když mě zase někdo zezadu praští. To už je dnes podruhé a začínám toho mít tak akorát dost. Zajímalo by mě co to do Gastona vůbec vjelo. Je mi jasné, že mi neřekl všechno, ale měla jsem za to, že stále táhneme za jeden provaz. Každopádně mu tohle vůbec nedaruji. Pokud to ovšem přežiji. Jestli se na mě teď kvůli němu vrhnou, že zastřelil vědmu tak přísahám, že ho budu chodit v noci strašit. "Jsem domluvená s Riamem!" vykřiknu když se hrabu na nohy a doufám, že tohle mi trochu pomůže. Volnou rukou si zatím vytírám písek z očí a tu s pistolí mám připravenou kdyby nebylo zbytí. "S tímhle nemám nic společného," dodám ještě. Opravdu jsem v tom nevinně, ale pochybuji, že mi to někdo uvěří. Rozhodně je potřeba se pustit do pronásledování toho blázna. Nemohu ho nechat utéci s tím co potřebuji pro sebe.

Hela - 30. října 2020 18:29

Kouř, blesk a hrom Letitia ...nezaslep se světským sporem pod horou, když pod vrcholem zazáří blesk a hrom! Znamení od bohů! Stejně jasné, jako květina na Halsteinově helmici. Srdce mi bije na poplach. Je na čase, abych vyrazila. Neváhej a konej, Helskarská vědmo, a ukaž, že lidstvo nezasloužilo zlého konce, který si samo chystá! Jsem příliš rozčarovaná, příliš roztěkaná. Na chvíli ztratím koncentraci. Přestanu vnímat muže, i ženu před sebou. Náhle pro mě přestali být důležití, neboť pro mě nyní existuje jen jeden jediný úkol. Nestihnu zareagovat, když se úředník vrhne vpřed, a poté už vnímám jen bolest, tepající v paži. Padnu na zem, do prachu. V uších mi stále zní výstřel a jen matně vnímám, jak se ke mě sbíhají seveřané. "Sigvar...a Elfstan. Potřebuji Sigvara a Elfstana." Slova jsou na začátku roztřesená. I přes bolest však rychle nacházím ztracenou půdu pod nohama. "Musíme k vrcholu, neboť tam se stahují naši nepřátelé. Tam proběhne poslední boj." Kdo však reaguje okamžitě, je Mikael. Doteď se mi, obrovský pes, plížil v nohách jako stín. Staré zvíře už nemá mnoho chutě do boje, ale když se muž rozeběhne pryč, vyrazí za ním. Neštěká, nevrčí, všechnu svou energii vloží do toho, aby muže dostihl, a srazil k zemi.

Freya - 30. října 2020 22:20

Záchrana v pravý čas Ten druhý byl duchapřítomnější než jsem čekala. Pomalu si říkám, že tichá nadávka, která mi splynula ze rtů bude mou poslední, když se ozve výstřel a padne k zemi ten chlapík místo mne. Tak to bylo o fous... Moc neváhám, když na mne křikne a za chvíli se válím na zemi. "To je dobrý, přišel celkem včas, díky," sbírám se pomalu ze země a vděčně se na Elka usměju. Docela se mi ulevilo, že je v pořádku a mám jej zase u sebe. Vím, že se mám na koho spolehnout. Trochu se oklepu a dívám se na tu spoušť a pak se zahledím dolů do údolí, kde zuří boj. "Hele nesejčkuj a pohni, ať sme od tohohle brzy pryč," šťouchnu do něj loktem, abych jej odtrhla od té podívané dole v údolí a vrátila jej do reality zas sem nahoru. Pak už věnuji pozornost učenci, který se dal nerušeně do práce a cosi tam kutí. Sehnat učenci oheň nebude asi tak velký problém, hořících kusů od sudu s prachem se tu nedaleko povaluje dost. "Nebude stačit tohle?" přistrčím k němu kus hořícího dřeva. "Co chcete dělat?" ptám se a sleduji učencovo počínání. Sem tam se ohlédnu kolem. Ten ohňostroj muselo být vidět i dole, můžeme jen doufat, že jsou všichni dost zaneprázdněni na to, aby se starali o to, co se děje tady. Zmocňuje se mne jakési vzrušení a netrpělivost. Už abychom odsud byli pryč... Přeci jen mi to nakonec nedá a otočím se ještě na Elka. "Hele, hlídej nám záda, nerada bych nějaké překvapení." Pak už se zase věnuji počínání učence. Jestli měl pravdu, pak snad brzy budu moci použít svůj medailon.

Letitia - 31. října 2020 14:31

Za Gastonem Zaslechnu jméno, které znám. Elfstan. To je pro mě velká neznámá. Nevím o co jde jemu a zda by se postavil spíš na mou stranu nebo proti mě. Opravdu to nedokáži odhadnout, proto bude lepší se mu vyhnout. Pokud to ovšem půjde. Nejdůležitější pro mě je dohonit Gastona a vytlouci z něj co tohle mělo znamenat. Proto bez zaváhání vyrazím za ním. Ve stopách toho obrovského psiska, které se vždycky motalo kolem pevnosti. Doufám, že ho mezitím nesežere, ale trochu oslintat by ho mohl, třeba pak dostane víc rozumu aby nedělal takové blázniviny jako právě teď. Jednu výhodu to, ale má. Zdá se, že má osoba teď nikoho nezajímá, což mi vyhovuje a doufám, že to ještě nějakou dobu vydrží.

Arun - 01. listopadu 2020 21:31

Sezame, otevři se Freya Šťouchnutí od Freyi desátníka probere a on se jen ušklíbne. „Jo jo, vždyť už běžim.“ A s tím se obrátí k učenci, který právě nevypadá o moc příčetnější než stařec, který se jim před chvílí ztratil. Sedí uprostřed kusů hořícího tábořiště a dožaduje se ohně… Nu, Freya a Elko mu dají dost kusů hořící látky a dřeva na to, aby mohl být spokojený. „Ano- otevřu- pokusím se otevřít dveře. Buďte připravená na cokoliv.“ Začne strkat kusy hořící látky do puklin. Nehledí přitom na své vlastné prsty ani na nic jiného. A nedlouho poté si začne pro sebe odříkávat jakýsi melodický nápěv. Pozná, že je to Nortimberština, ale podivný, hrdelní dialekt, ve kterém nedokáže rozeznat ani slovo. Možná, že pravému místnímu by něco říkal, ale Freya je ráda, že rozumí horské Nortimberštině, natož pak téhle divné řeči. Elko to sleduje snad ještě s větším podivem. Nevěřícně a pochybovačně hledí hlavou. Když ho Freya osloví, přikývne a odpoví: „Jo, to si piš, že budu, tohle jsou pěkně divný věci.“ Nakonec, když učenec chvíli poskakuje s kusy hořící látky po sedlu, obrátí se ke skalní stěně a zvolá tak hlasitě, jak jen dokáže: „Tvůj služebník prosí a žádá vstup, Ó Arune!“ To je rozhodně slovo, které má svůj význam… pověrčiví vesničané jméno nejvyššího boha nikdy jen tak neprovolávali. Jenže přijde odpověď. Freya pocítí podivné dunění a vibrace ze země, na které stojí. Zároveň s tím si okamžitě všimne, že amulet na jejím krku začal citelně hřát – tak, jako nikdy doposud. Pak v jediném okamžiku zaplní celé sedlo bílá záře. Oslnivý blesk… a strašlivý hrom. Freye se vrátí oslněný zrak až po chvíli. Vidí učence na zemi. Elko vedle ní kleje jako námořník. „Co to sakra-, do pr-“ A tam, kde byla rovná zeď, zeje ústí černé chodba. Kolem vchodu praskají jiskry. Než se Freya stihne vzpamatovat, zpoza nedalekého kamene, zdánlivě odnikud, vyskočí starý poustevník. Chce zmizet dovnitř, ale zaváhá před jiskřícím vchodem. Stojí tam a hledí do temnoty. Christopher stále leží nehybně na zemi. Pokud ho Freya půjde zkontrolovat, zjistí, že má jednu ruku strašlivě zjizvenou… jako by ho na místě srazil blesk. Ale je živý… jen ho to na chvíli omráčilo. Trochu se probírá a pokouší se zvednout. Chce rovněž vyrazit dovnitř, i když se nezvládne ani sám zvednout. Desátník už se taky hrne dovnitř, ale ohlédne se na zpátky na učence i na Freyu. Promluví naléhavě: „Pojď, von si poradí nebo nás dožene... teď je naše šance, ať už se to stalo cokoliv,“ řekne jí tiše. „A než se učenec vzpamatuje, nemám dát jednu tomu starcovi na dobrou noc, aby nedělal potíže?“ Vypadalo to, jako úder blesku, ale ten by nikdo z nich nepřežil. I tak, zdá se, že to přineslo bouři. Z černých mračen, která zakryla slunce, začne padat neúprosný a těžký déšť. Bouře nad hlavou Hela, Letitia Úředník mizí v chaosu. Věrný stopař, pes Mikael vyráží hned za ním, aby ho chytil… nebo alespoň neztratil jeho stopu. Letitia, hned poté, co se vzpamatuje, chce vyrazit rovněž. Kolem vědmy a kaprálky se shromáždí malá skupina seveřanů. Právě teď víc překáží než cokoliv jiného. A zatím sice na Letitii ještě zbraně netahají, ale rozhodně ji neplánují nechat jen tak zmizet. Tohle jsou prostí horalové, kteří na nějaké vyjímky nemají sami pomyšlení. Co se jich týče, cizák jako cizák. Postaví se jí do cesty, ale povel vědmy je opět zmate a dá jí příležitost, aby vyrazila za Korrelem. Snaží se dostat skrz tábořiště, kde se mezi stany bijí osamělí seveřané a několik zálesáků, kteří se pokoušeli vzít nohy na ramena. Zahlédne, jak úředník mizí v lese, pes těsně za ním. Nemíří ven z údolí… běží směrem k hoře. U Hely se mezitím objeví jen Halstein… všiml si chaosu v zadních řadách a přispěchal na pomoc. A slyšel jí také volat Elfstana a Sigvara, ale ti jsou na druhé straně bojiště – i když se k nim už jejich druhové probojovali, pořád jsou zaměstnaní v největší vřavě. „Helo,“ zvolá horal. „Jsi zraněná-“ ale vzápětí jí vidí se vztyčit a volat k pochodu na vrchol. Neodváží se jí odporovat. Jedna ze štínošek se Hele pokouší právě ošetřit ruku, nejspíš je to učednice nějaké bylinkářky. Je otázka, zdali jí Hela dovolí, aby jí zdržovala. Halstein bere situaci vážně: „Běž, pokud můžeš – jakmile se dostanu k Elfstanovi a Sigvarovi, řeknu jim, kam jsi odešla.“ Několik lehce zraněných seveřanů se k Hele přidá, aby jí doprovodili. Hela samotná má sice jednu ruku raněnou a potřebuje ránu ovázat, pokud nechce vykrvácet, ale její síla vůle i odolnost veškerou bolest překonávají. V tom momentu přijde další podivný úkaz. Teď už je nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný. Pro Letitii je to už také daleko hůře vysvětlitelné. Pro všechny seveřany je to naprosto jisté znamení od Bohů. Sedlo ve svahu hory, tam, kde začínají skály, se rozzáří a temnou oblohou se rozprostře strašlivé světlo blesku. Zadunění hromu zazní celým údolím. Okamžitě vzápětí na to se na celé bojiště začnou snášet těžké kapky nenadále horské bouře. Naprostá většina bojujících strne a zaváhá. Na krátký moment zní jen dunění ozvěn hromu. Ale krátký moment smíru netrvá ani okamžik. Seveřané znovu začnou boj s novou, ještě děsivější vervou, ale do zálesáků se zas vlije smrtelný strach, který dává i zbabělcům sebevražednou odvahu. Bitva se rozhoří znovu a v ještě zuřivější podobě.

Hela - 01. listopadu 2020 22:04

Bouře nad hlavou Bolest nyní přestanu zcela vnímat, i tak ale dovolím nějaké ženě, aby mi ruku rychle ovázala. Mám svůj úkol a nemohu si dovolit vykrvácet dřív, než ho dokončím. Na Halsteinova slova jen roztržitě přikývnu. Ano, musím k hoře, oni mě dostihnou. Šla bych, i kdybych musela jít zcela sama. Šla bych, i kdybych se musela plazit. Není síla, která by mě nyní dokázala zastavit. Náhle však přijde něco, co jsem nečekala. Další záblesk a světlo, které září jasně, jako slunce o polednách. Pocítím bodnutí nejistoty. Přesně vím, co se stalo, země se právě otevřela. Přesně tak, jako když jsem poprvé nalezla vstup do hory. Ale proč? Nerozumím tomu, proč by Arun někomu dovolil vstoupit. O to nutkavější je nyní moje potřeba vyrazit do sedla. Sekyru schovám za opasek, boj v táboře už pro mně zcela pozbyl významu. Rychlým krokem, spíš poklusem, vyrazím vzhůru, tam, odkud tak jasně září světlo. Hladová srdce a zraky se stáčejí k severnímu kraji. Jejich nenasytná lakota se sápe po dědictví severu, dědictví Bohů, dědictví, pro které je lidstvo příliš mladé. Jsi jeho ochráncem, Helo z Helskary, jako každý z tvé krve. Braň jej, neboť pokud se ho dotknout nečisté srdce, zhouba, zkáza a nemoc přijde na lidské pokolení, hrůza, kterou Matka Země nespatřila po tisíce let. Nemohu selhat. Nemohu dopustit, aby Dědictví padlo do špatných rukou.

Freya - 02. listopadu 2020 20:21

Před vchodem Trochu nevěřícně hledím na učencovo počínání, je jako v transu nebo už mu z toho všeho možná taky přeskočilo. Nicméně jej nechám a nijak nezasahuji, teď se musí ukázat on. A pak už se nestačím divit a jen tiše přihlížím. "Nemám nejmenší tušení," vypravím ze sebe po chvíli, kdy se konečně vzpamatuju a vidím něco víc, než jen jasné světlo. "Kde ten se tu vzal?" dívám se na starce a jeho přítomnost se mi vůbec nelíbí. Celé mi to nějak nesedí. Proč by chtěl vstoupit zrovna on dovnitř?...neměl by se náhodou bát bohů či tak něco?... "Počkej, zastavím Elka," když se skláním nad učencem a zjišťuji, jak je na to tom. Vypadá to, jakoby jej snad zasáhl blesk, ale to je přeci blbost ne? Chytnu učence pod rameny a pomáhám mu na nohy. "Ne tak hrr, nevíme, co vše tam na nás může čekat a možná jej ještě budem potřebovat a na něj pozor, klidně ho do říše snů pošli," krotím trošku jeho nadšení. Vždyť sám učenec říkal, že vstoupit může jen dědic a nějakou roli by v tom měl hrát ještě medailon, který už se zase citelně hlásí o slovo. Zvednu se a i s otřeseným učencem pomalu vyrazím ke vchodu. "Radši se drž za námi," otočím se ještě na Elka a pak už promluvím na učence, který už je snad dostatečně při sobě. "Co přesně tam bylo o tom dědici a klíči?" zkusím se ptát, jestli z něj vyleze ještě něco, když ne, asi to prostě risknu, stáhnu medailon z krku a zkusím vstoupit. O starce se snad postará Elko, jen doufám, že Christopher je natolik zaujat vstupem do hory, že kvůli němu nebude nějak vyvádět.

Letitia - 03. listopadu 2020 16:33

Pronásledování Mezi zuby drtím urážky na Gastonovu adresu a pak i na déšť, který na jednu stranu ztěžuje pronásledování protože přes velké kapky je hůř vidět. Na tu druhou, ale m to dává možnost sama nebýt tolik vidět. Ještě schovám prach aby mi nenavlhl a dál běžím v Korrelových stopách. Vzhledem k tomu blesku nebo co to bylo mi přijde jako můra přitahována světlem. Nejhorší je, že většinou taková můra špatně skončí. "Stůj!" křiknu za ním v marné snaze ho zastavit. Určitě neposlechne, takže mi stejně nezůstane než máchat rukama a snažit se neuklouznout na mokré zemi. Bitva, která vedle zuří mě vůbec nezajímá. Je mi jedno kdo vyhraje nebo ne. Můj cíl je přede mnou.

Arun - 03. listopadu 2020 21:27

Na lovu s osudem v patách… Hela Vědma je poháněna nesmírným odhodláním dědictví uchránit. Jakmile je alespoň v nejmenším základu ošetřena, okamžitě se zvedá, aby vyrazila vstříc hoře Boj zuří dál… s Helou vyrazí jen několik seveřanů, kteří nejsou příliš zranění, ale nebude je nikdo v boji postrádat. Následují směr, kterým viděli prchat neznámého celestionce, avšak důležitější je pro ně dorazit k hoře. Všichni cítí, že se něco děje. Brzy nechají ruch a hluk boje za sebou. Voda jim smáčí oblečení. Sice se brzy skryjí mezi stromy, ale i tak není tohle počasí nic příjemného. Naštěstí jsou seveřané na nepohodu zvyklí. A v Hele plane takovým oheň, že si snad ani nevšimne nepřízně počasí. Nezastavují se. Brzy míjí, kterou Hela se Sigvarem rozpoutali. Celý svah teď bude ještě nebezpečnější. Už teď je vidět ze skal padat vodopády stékající vody. Zahlédnout třetí menší záblesk od hory. Těžko říct, co se tam nahoře děje. Ale má to něco společného s cizáky v údolí… a možná, že ten muž, za kterým vyrazil Mikael a Letitia, také ještě bude hrát svou roli. Nevypadal, že prchá jen o život. „Běžel tudy i pes, ta žena a ten cizák,“ poznamená jeden z lovců, kteří šli s ní. Vypadá to, že všichni míří na jedno místo. Na schůzku s osudem. Brzy lesy řídnou a skupina se opět ocitne na dešti. Sice se poněkud zdrželi, ale dorazili poměrně brzy po Letitii na svah hory. Vysoko nad nimi se tyčí Špičák a sedlo. Kameny jsou mokré a zrádné… výstup vzhůru bude nebezpečný. Ale než se mohou pustit vzhůru, zaslechnou výstřel. Stojí hluboko pod skalami – když vyhlédnou vzhůru, spatří Letitii za jedním z kamenů. Výš je pak vidět několik skal. Zpoza nich se poté pomalu vynoří cosi šedorudého… Je slyšet křičící hlasy, ale na tu vzdálenost není nic slyšet. Je vůbec těžké poznat, co se tam děje. „Vědmo,“ uslyší horala vedle sebe. Místní, dozajista. „Z téhle strany nemáme šanci – ne v tomhle počasí. Oběhněme to z druhé strany, je to jen kousek cesty. Tady se to brzo sesune – a pohřbí to cizáky zaživa, klidně i s náma.“ Druhý se přidá: „Můžeme jim nadběhnout – a někdo může hlídat tady. Ale škrábat se tudy nahoru – to je sebevražda. Navíc to cizáci bez tak nestihnout tudy dřív než my okolo. Pokud se vůbec někam dostanou.“ Jako už mnohokrát předtím, opět je rozhodnutí na Hele… takový je úděl vědem. Vstup a klíč Freya Na sedle se pomalu dávají všichni dohromady a vzpamatovávají se ze šoku. Freya krotí Elka, který ale za svým nadšením možná skrývá trochu nervozity. Na druhou stranu je to zkušený voják, který už si něco prožil a jen tak s ním něco nezamává. I tak… nedá si říct, co to vlastně právě zažili. Rozhodně to bylo něco neobvyklého. Freya zvedne Christophera. Téměř nedokáže stát. Je velmi otřesený a nezdá se příliš připravený chodit sám, ale je při vědomí a vnímá. Stařec stále stojí před vchodem. Fascinovaně hledí do temnoty, ale nevypadá, že by plánoval vběhnout dovnitř. Freya pomalu kráčí ke vchodu, zatímco vytahuje medailon. Nyní vyloženě hřeje a je z něj cítit vibrace. Elko jí obejde. Chce se zezadu přiblížit ke starcovi a trochu ho zkrotit. Možná, že ho stařec slyšel. Prudce se otočí. Vykřikne: „Ne! Bezvěrče! Jen dědic či vyvolený smí vstoupit!“ Ale desátník se nějakého stařečka nezalekne. „Kamaráde, je na čase, aby sis trochu odpočinul,“ řekne zdánlivě smířlivě, ale v rukou stále drží mušketu, se kterou se začíná napřahovat. Stařec udělá vyděšený krok vzad. Je slyšet zajiskření a další, menší záblesk světla. Neznámá síla odhodí starce stranou. Dopadne tvrdě. Na zemi leží nehybně. Elko ho běží prověřit. Učenec to všechno nesleduje právě spokojeně, ale na protestování je příliš vyčerpaný. Desátník zahlásí: „Bude žít… ale teda, nevím, jestli chci po tomhle dovnitř.“ Učenec omámeně hledí na vchod a příliš si desátníka dál nevšímá. Vzhledem k tomu, že ho Freya podpírá, si všiml amuletu v její ruce. „To je on-“ zamumlá a zaostří na amulet. „V tom svitku – byl tam nakreslený… to je klíč.“ Když Freya přichází blíž, jiskry kolem vchodu zeslábnou… skoro jako pozvání, aby vstoupila. Desátník pořád váhá. „Vopatrně, seržo. Tohle je pěkně divoká šlamastyka. Nevim, co tenhle stařec tady venku sám nadělá… ale sem hned za tebou. Do týhle jámy pekelný sama nejdeš.“ To by dřív začalo v pekle sněžit, než aby se jí Elko nepostavil po boku. Christopher znovu zamumlá, tentokrát v odpověď na slova desátníka: „Můžeme jít dovnitř… ten amulet – by nás měl ochránit…“ Pořád je dost otřesený, ale žije a zdá se, že bude ještě užitečný. A v té temnotě tam dole ho nejspíš budou potřebovat. Mezi skálou a deštěm Letitia Kaprálka běží dál skrz les – Gaston se jí ještě neztratil, ale buď jí neslyšel, nebo jí neodpovídá. Vždy tu a tam zahlédne jeho záda – a jako stín za ním se žene pes vědmy. Brzy začnou lesy řídnout. Místo nich se objevují mokré tmavé skály… svahy se začínají zvedat kolem ní. Svah před ní je zrádný a mokrý – ze skal pomalu začínají téct malé vodopády vody. Začne se škrábat vzhůru, protože to dle všeho udělal i Gaston. Po chvíli nad sebou uslyší výkřik. „Zmiz, zatracený psisko-“ A pak je slyšet výstřel – a zakňučení. Vzhledem k tomu, že Gaston běžel celou cestu z tábora a neviděla ho se příliš zastavovat, znamená to, že má dvě zbraně. Neslyší ho ale dál utíkat. Je kdesi nad ní, možná dvacet metrů nejvíc. Musel se schovat mezi kameny. Slyší další kňučení a vrčení. Je slyšet zvuky zápasu a klení úředníka – ale nakonec vidí, jak se zpoza jednoho kamene vykulhá poražený pes, který se skryje před deštěm. Je zakrvácený… není jistý, čí krví… ale takové obrovské vlčí psisko určitě zanechalo svou známku. Gaston dostává šanci nabíjet… pokud tedy našel suché místo na to, aby se o to mohl pokusit… a pokud v tomhle zpropadeném počasí vůbec nějaká zbraň má šanci vystřelit. Další věc je stále živý a nebezpečný pes mezi ní a Gastonem. „Zmizte – zmizte, dokud můžete!“ uslyší zvolání. Zní téměř vyděšeně, ale také smrtelně vážně. „Varuji vás, ani o krok dál, pokud chcete žít! Omlouvám se, ale jinak to nejde!“ V tlukotu kapek není slyšet nic víc… Brzy se ozve výkřik znovu: „Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo… ale nemůžu se vzdát toho, co je v téhle hoře! Nedovedete si ani představit, co jsme našli!“ Další slova zní spíš jako prosba než jako výhrůžka: „Prosím, zmizte odsud, dokud můžete! Nemůžu vám říct víc!“ Možná, že zapomíná na fakt, že u sebe má papíry, které bude Letitia potřebovat, pokud bude mít šanci. Když se pak Letitia ohlédne, spatří v lesích dole, jak se objevuje několik seveřanů. Nejspíš je následují spolu s vědmou… ale zatím má ještě čas… navíc svah pod ní začíná být tak rozmočený, že brzo bude šplhání pro seveřany obtížné, ne-li nemožné.

Hela - 03. listopadu 2020 21:47

Na lovu s osudem v patách… Až teprve, když si musím vytřít vodu z očí, uvědomím si, že prší. Stále jsem, v jakémsi transu. Nevnímám bolest, únavu, ani nepřízeň počasí. Mám jen cíl a na ničem jiném nezáleží. I svůj doprovod vnímám jen okrajově. Kolem mě jsou lidé, víc nevím. "Hora se otevřela, a nenasytní se sápou po pokladech, ukrývá. netuší, že Dědictví nepatří do rukou lidí...zatím..." Odpovím lovci. Jsem ráda, že nejsem sama. I tak ale vím, že tomu, co se pod vrcholkem stane, se budu muset postavit sama. Oni jsou pouze průvodci, kteří mě dovedou k vrcholu. Zaslechnu další výstřel. Zarazím se a chvíli naslouchám. Stejně tak ale naslouchám i radám místních. "Veďte mě. Obejdeme to z druhé strany." Nechci riskovat životy těchto lidí. Zvlášť, když většina z nich je už nyní zraněná. Raději půjdu delší, ale jistější cestou. Neslyším volání Arunovo, ještě tedy není konec. Vím, že i když by se do hory dostali, stále se budou muset postavit strážci, a toho jen tak někdo neobejde. Stále ještě mám čas. Kráčím po stezce, kterou mi vyznačili bohové. Došla jsem až sem a půjdu jí až do konce...ať už mě tam čeká cokoliv. Udělám vše pro to, abych ochránila Dědictví...přesně tak, jak jsem slíbila.

Freya - 04. listopadu 2020 20:50

Do hory Stařec se nakonec vyřeší tak trochu sám, což je vlastně dobře. Učenec momentálně může tak akorát kroutit nespokojeně očima, což mi také vyhovuje a pak snad bude zaměstnán něčím jiným, než aby nám vyčítal jednoho trochu uzemněného blázna. Jsem taky ráda, že se dovnitř první nepokusil bezhlavě vrhnout Elko, vcelku nerada bych teď tady křísila jeho. Je na čase vyzkoušet medailon. Nijak nekomentuji to, že si všiml amuletu. Může být rád, že se díky němu dostane dovnitř. "Vypadá to, že to půjde," řeknu pak spíše pro sebe vida, jak se jiskření u vchodu změní. Na Elka se vděčně usměju po jeho ujištění, že mě tam samotnou nepustí. "Dík. Drž se hned u nás, nemám ponětí, jak tohle funguje," poznamenám pak ještě. Zhluboka se nadechnu jakobych se měla někam potápět. Zmocnilo se mne jakési podivné vzrušení. Vůbec nevím, co mám nebo mohu čekat. "Možná by se nám mohlo hodit nějaké světlo," poznamenám směrem k Elkovi. HOřících kusů je všude kolem ještě dost, tak by to snad neměl být problém. "Tak jdem na to," rozhodně vykročím dál spoléhaje na to, že učenec má pravdu a medailon bude fungovat.

Letitia - 05. listopadu 2020 08:40

Gaston "Přestaňte bláznit," křiknu zpátky a pomalu jdu směrem k němu. Oči mám upřené na to psisko a obloukem se mu vyhnu. Kdo ví co to zraněné zvíře může udělat. "Jsme v tom společně. Právě teď jsou všude kolem nepřátelé. Horalé, Liga, Společnost, i to tenhle zatracený kraj je proti. Sám proti nim nemáte ani tu nejmenší šanci. Nebo jste opravdu tak hloupý? Doufám, že ne, mám o vás mnohem lepší mínění než je tohle." Zastavím se ohlédnu se krátce za sebe. Jsou tam pronásledovatelé? Máme ještě čas? Byla bych nerada aby mi někdo vpadl do zad. Stejnou pozornost, ale věnuji i psovi a jsem připravená také střílet kdyby se snad začal chovat nepřátelsky. "Já nestojím o nějaké poklady v hoře, ty si klidně nechte nebo ať je pohltí moře když na to přijde. Jediné o co chci je získat důkazy proti Doresgrückovi. Jestli chcete skutečně zahodit život, tak prosím. V tom vám bránit nebudu, ale nejdřív mi dejte lejstra a pak si dělejte co chcete pokud ve mě máte tak málo důvěry."

Arun - 05. listopadu 2020 20:21

Bez ochrany bohů… Hela Nyní vědma Hela následuje pouze úkol, který jí předestřeli bohové… ale není zaslepená a dbá o bezpečí těch, kteří kráčí za ní. Proto dá na radu místních lovců a rozhodne se obejít ostroh hory, aby naběhli cizákům z druhé strany. Mají šanci se nakonec dostat nahoru bezpečněji a rychleji. Místo pokračování do svahu za cizáky vykročí po obvodu hory. Stále stoupají, i když stranou. Běží tak rychle jak dokážou. Brzy je půda pod nohama pevnější a kameny lépe usazené. Z druhé strany je skutečně svah daleko shůdnější – za chvíli jsou v polovině cesty k sedlu. Vidí, že cizáci se také hýbají vzhůru, ale trvá jim to déle. Výhoda znalostí místní horalů se opět projevila. Než se Hela samotná naděje, vyškrábe se s horaly po boku až na sedlo. Cizáci tu dělali svou práci. Celé místo je plné kouře a dohořívajícího ohně. Skála pod nohami je obnažená a začernalá od sazí. Vchod do hory zeje otevřený. Jiskry, které značili jeho nebeskou ochranu, jsou pryč. Není jisté jak, ale někdo se dostal dovnitř – s povolením Aruna nebo bez něj. Cizák stojí proti nim. Je to úředník z tábora. Stojí před vchodem do podzemí. Jeho oblečení je potrhané. On sám je zakrvácený, ale žije a stále stojí na vlastních nohou. V ruce stále drží pistoli. Vrhne jeden pohled na seveřany a vpadne dovnitř. Žádná nadzemská síla mu v tom nezabrání. Něco je velmi špatně a Hela to dobře cítí. Nikdo by neměl být vpuštěn do hory bez svolení bohů… a přeci se cizák ztratí v klikatém vchodu dřív, než ho seveřané stihnou zastavit. Horalové však hned běží ke vchodu. Dál ale nejdou. Neodváží se ale muže pronásledovat. Jeden z nich raději doběhne k druhé straně sedla. „Tudy se škrábe ta druhá – ta druhá cizačka,“ volá a ukazuje na druhou stranu hory. „A… pes…“ dodá váhavě, shlížeje ze svahu. Další seveřan se sklání u něčeho na skále, čeho si vědma zprvu nevšimla. Na zemi leží další seveřan. Je to vetchý stařec, který stěží sýpe. Choulí se u vchodu a mumlá si pro sebe. Tu a tam poblouzněně vykřikne. „Vyvolená, ach, vyvolená! Proč? Proč? Tohle není tvoje dědictví… Freyo… Freyo…“ Seveřané se zmateně rozhlížejí, neví, kam dál – nejsou si jistí, zdali mohou vstoupit a co dělat s cizáckou ženou a pomateným seveřanem. Pod horou Freya Trojice zůstane stát před vchodem. Freya drží amulet v rukou, učenec na něj nevěřícně zírá – i když možná jen tak kroutí očima z bolesti… Elko hned dá ruku k dílu, jakmile dostane od Freyi povel. V jedné z menších zásob, které unikly výbuchu ukryté v suchém výklenku u sedla, si dokonce všiml několika připravených loučí. Společnost věděla, že tady tudy půjdou pod zem… byli krůček od toho, aby se dostali dovnitř. Ale teď je definitivně předhonili. Freya se zhluboka nadechne a projde pod temnou kamennou klenbu. Učenec měl pravdu – amulet je ochránil. Prošli dovnitř a jiskry za nimi pohasly. Elko ještě rychle zapaluje louči. Nese jí sám – pušku si hodil přes záda a obezřetně vytáhl svou věrnou poddůstojnickou šavli. Sice je to spíš střelec, ale to neznamená, že se ve skrumáži neumí ohánět. Pomalu vejdou do stínu temnoty. Chodba se klikatí. Stěny jsou hrbolaté, protkané modrozelenými žilkami, které ve tmě slabě světélkují. Ze skály pod nimi je slyšet temné dunění… u povrchu bylo velice hlasité… ale jak kráčí hlouběji, je čím dál slabší. Brzy mají pocit, že nechali povrch daleko za sebou – neviděli žádné odbočky, takže nezbývá než jít prostě vpřed. Chodba se nesvažuje, ale vzhledem k tomu, že míří do hory, musí teď být pod všemi těmi obrovitými skálami... Všude kolem je prach, ale není vidět žádné poškození stěn. Muselo to tady takhle vydržet celé věky. Brzy dorazí do dlouhé rovné chodby, která je zakončením počáteční klikatice. Na jejím konci je vidět slabé světlo… Učenec se zastaví – už se udrží na nohou sám, i když se potřebuje zachytit stěny. „To je neuvěřitelné – ty runy – na stěnách všude kolem nás jsou runy… musí to být nějaká prastará kronika… nebo zpráva… nikdy jsem neviděl nic podobně zachovalého…“ Rukou přejede po hrbolcích, které po bližším zkoumání na světle skutečně vypadají jako runy, ale Freya nikdy žádné podobné neviděla. „Celé věky to tu muselo být netknuté…“ dodává, ale Elko oponuje. „Celý věky ne.“ Ukáže do prachu. Ve světle louče je jasně vidět stopu v nehybném prachu. Jeden pár stop tam a druhý zpátky. „Někdo tu byl před náma.“ Zaslechnou zvuk… něco od vchodu. Ale ozvěny a klikatících se chodeb způsobili, že se nedá poznat co to bylo. Elko se ohlédne zpátky. „Tohle se mi nelíbí… pojďme rychle dál.“ Ale učenec se zarazil u stěny a hledí na ní jako v tranzu. Desátník prohodí k Freye další poznámku: „Budu koukat dozadu… a budu hlásit poplach. Jestli se vobjeví světlo… nebo nějakej pohyb… radši tu pochodeň zahoď a zadupej. V týhle rovný chodbě jsme moc snadnej cíl…“ Zrada a opuštění Letitia Brzy je slyšet, jak se Gaston pronikavě zasměje. Možná, že ztrácí krev a je v deliriu… nebo už mu vážně přeskočilo. Tak jako všem v tomhle příšerném údolí. Než odpoví, Letitia si zhodnotí situaci pod sebou. Spatří seveřany, kteří se shlukují pod ní nad hranicí lesa. Sledují svah, který se pomalu začíná sesouvat, jak po něm tečou proudy vody z bouře. Chvíli se spolu dohadují. Letitia si všimne i postřelené vědmy. Zdá se v pořádku. Nakonec se seveřané dohodnout a zmizí kolem druhé strany hory. Možná ví o nějaké jiné cestě nahoru. Očima kontroluje psa, kterého obchází. Zatím si jen tiše líže rány. Nevypadá moc dobře… ale je velký jako medvěd, toho jen tak něco neodrovná. Zatím jí nechává jít. A pak přijde odpověď Gastona: „Vy to pořád ještě nechápete? Neexistují žádná lejstra! Potřeboval jsem zaříkání k otevření cesty do podzemí – ale někdo mě předběhl. Ještě ale není pozdě… Doresgrück a Tirno jsou pitomci… odevzdat takovou moc Koruně… když je na dosah ruky síla, která dokáže měnit svět! Dovedete si to představit? Poslední artefakty posunuly Celestion o tisíc let vpřed! Ale tentokrát je to zbraň! V té hoře se skrývá zbraň a ten kdo jí třímá má moc nad myšlením lidí! Stačí mi vzít ten artefakt a všichni seveřané si sami podříznou krky, když jim to poručím!“ Další smích. „Chcete důkaz? Prosím, už to nepotřebuju. Cesta je volná!“ Uslyší třepotání papírů a zeshora se do bahna a deště začne snášet rozházený balíček lejster, které Gaston třímal celou cestu sem. Pak už je slyšet jen spěšné kroky – úředník se zvedl a prchá nahoru. A když se Letitia podívá stranou, spatří, že seveřané už jsou výš než ona a stoupají po druhé straně svahu, kudy neteče ani zdaleka tolik vody. Musí tam být pevnější půda… Všude kolem ní je bláto a posouvající se kameny… nebude to dlouho trvat a celý tenhle svah pojede dolů. Naštěstí je už téměř nahoře a kousek nad sebou spatří Gastona vyšplhat na něco, co je snad trochu rovnější. Brzy po něm se ale tam nahoře objeví i hlava neznámého seveřana. To už je Letitia téměř nahoře. Zbývají jen pár kroků, které může hravě přeběhnout… a skončit v rukou seveřanů.. Papíry, které měli být její propustkou zpátky do civilizace, jsou popsané bláboly o prapodivných artefaktech a válí se kolem ní v bahně. Možná, že by bylo lepší se vzdát a vrátit se do tábora… pořád je tu Liga… a kdoví, třeba by se z toho dokázala ještě nějak vylízat. Ze smrti zasypáním, zastřelením nebo něčím horším se člověk jen tak nevykecá.

Hela - 05. listopadu 2020 20:50

Bez ochrany bohů… Hora je otevřená. Bohové! Nevěřím tomu, že Arun skálu otevřel dobrovolně. Vím, že v cestě cizákům stále stojí Strážce. Uklidní mě znovu až slova Nejvyššího Otec: Není zemských sil, které by přemohli probuzeného hrdinu z nejstarší Války… Musím tomu věřit, protože víra je to jediné, co mi zbývá. Přicházíme akorát v okamžiku, kdy nějaký muž vbíhá do průchodu ve skále. Vypadá to však, že pokud chci jít dovnitř, budu muset pokračovat sama. Seveřané se příliš obávají hněvu bohů. Tolik bych potřebovala, aby se mnou byli Sigvar a Elfstan. Udělám několik kroků ke vchodu, a všimnu si starce, ležícího na zemi. I přesto, že spěchám, přikleknu k němu, abych se ujistila, že není vážně zraněný. Srdce se mi zachvěje, když uslyším jeho slova. Freya. To ona otevřela horu? To se skutečně rozhodla zradit vše, co jí s námi spojuje? Co z ní dělá seveřanku? Palčivá zloba mi na okamžik zatemní mysl...ale zmizí stejně rychle, jako se objevila. Ne, vědma musí být hlasem rozumu...nikoliv zloby a pomsty. Možná však nebudu schopná splnit slib, který jsem dala Riamovi. "Potřebuji oheň. A také sem přiveďte tu ženu, a mého psa." Rozdám úkoly. Sama pomohu starci se posadit. Dlaň mu položím na čelo, a vyšlu krátkou modlitbu, ke Skauldovi. Vím, že bůh spí, a těžko mě nyní uslyší, ale zvyk je železná košile. "Odpočiň si." Zvednu se a rozhlédnu se, zdali mi někdo nachystal pochodeň. Je na čase, abych vstoupila do hory, a pokusila se zabránit nejhoršímu.

Freya - 06. listopadu 2020 20:52

Pod horou Postupujeme opatrně dál někam do nitra hory. Nemám nejmenší ponětí, kam tohle vede a jak dlouho tu nikdo nebyl. Při představě těch hor, té masy kamene, která je nad námi je mi trochu úzko, raději na to nemyslet. V mihotavém světle louče se snažím dávat pozor na to, kam šlapu. Čert ví, na co všechno tady můžeme narazit a vcelku nerada bych někam zahučela. Ještě než se stihnu podivit nad tím, co tady dole vydává světlo, které je vidět v dálce před námi, učenec se zarazí. Víc než runy na stěnách mne ovšem zaujme stopa na zemi v prachu, na kterou poukazuje Elko. "Hmm, vypadá to tak. Snad nejdeme pozdě, ale to by se sem snad nesnažili pořád všichni najednou dostat," dívám se na stopu v prachu a přemýšlím tak trochu nahlas. "Elko má pravdu, měli bychom se pohnout, otevřeli jsme vchod a může za námi kdokoliv," pobídnu učence. "Jdeme, tohle si prohlédnete pak, pokud na to bude čas," opět popadnu Christophera, abych mu pomohla jít dál a přiměla jej konečně se odtrhnout od těch symbolů na stěně. "Jasně," kývnu pak Elkovi a vydám se zase pomalu vpřed. V duchu si procházím to, co říkal ten stařec o jakémsi strážci či co a přemýšlím, co by to tak mohlo být. Čert ví.

Letitia - 07. listopadu 2020 11:30

Vzhůru dolů Zírám na poletující listy papírů. Jeden se mi podaří chytit ještě v letu. Je nasáklý vodou, ale číst se z něj dá. Ne, že bych to přečíst dokázala rozuměla tomu. Namátkou vezmu ještě jeden a pak další. Tohle rozhodně není to co bych chtěla a potřebovala. Povzdechnu si, lejstra v ruce zmuchlám a zahodím. Chudák Gaston, takhle hloupě se zachovat, ale vlastně to zapadá do celkového obrazu. Všem to tady nesvědčí. Kolem se plíží šílenství. Jak jeden tak druhý se chovají jako blázni. Dobře jim tak, ať se navzájem třeba požerou. Tohle pro mě není. Jediné co mě opravdu trápí je, jak se mohu Günterovi podívat do očí. Slíbila jsem mu něco o čem nevím zda se mi podaří splnit. Táhla jsem ho celou cestu až sem ve falešné víře, že něco dokážeme a teď tohle. Snad je alespoň ještě někde naživu. Naposledy se podívám vzhůru k hoře kam všichni směřují. Pak se k ní otočím zády a začnu sestupovat zpátky k táboru. Opatrně a ne přímo abych nenarazila na nějaké další horlivce směřující tam někam kam je to všechny táhne. Já se jdu podívat jak to vypadá dole. Zda někdo přežil nebo je tam všechno v troskách. Držím se mezi stromy abych byla co nejméně na očích. Pomalu se přibližuji, přikrčená v křoví, nejdřív všechno pečlivě obhlédnu a podívám se kolik lidí tam je ještě na nohou a ke komu patří.

Arun - 07. listopadu 2020 20:34

Cizáci, klíče a strážcové Hela Seveřané uposlechnou všechny Heliny rozkazy. Ona mezitím dá alespoň malé rozhřešení tomu starci. Když mu pohlédne do tváře, na moment zaváhá. Připomíná jí Holgena, Freyina otce, který po smrti svého syna odešel do hor, napůl šílený zoufalstvím… Vědma má dobrou paměť na tváře. Ale nyní je tu důležitější práce. Dílo vědmy… rozhodně nebude jednoduché. Jeden ze seveřanů jí podá louči, kterou zapálil z dohořívajících menších ohňů po sedle. Rozdělat oheň v téhle bouři by bylo velmi obtížné. Ještě než vstoupí do podzemí, spatří seveřana, který nese Mikaela pod skalní výklenek, kde není déšť tak nemilosrdný. Celá jeho srst je zbarvená krví… ale nezdá se, že by to byla jen jeho vlastní krev. A zatím žije. Pohlédne na ní, téměř unaveně, a zavrtí pomalu ocasem. Z mohutného psa vyjde jedno hluboké štěknutí. Pozdrav? Nebo rozloučení…? Seveřané se ho pokusí ošetřit, zatímco bude v podzemí, a vzhledem k tomu, že je to pes vědmy udělají, co budou moci. „Ta žena prchá,“ zvolá ještě jeden seveřan – a jiní už běží ze svahu, aby jí dohnali. Hela se mezitím obrátí zpět ke vchodu do hory. Opět vstoupí do hluboké podzemní temnoty. Vše je takové, jak si to vybavuje… jen v prachu jsou stopy jiné, než její. A tu a tam je vidět krev od zraněného muže, který tu před chvíli proběhl. Zdá se, že ho Mikael nenechal odejít bez újmy. Vědma pokračuje dál – projde klikatým vstupem, ve kterém je stále slyšet hučení z podzemí. A pak už stane v dlouhé rovné chodbě, na jejímž konci vidí světlo. Je v ní hrobové ticho. Jediné, co slyší, jsou tlumené ozvěny kroků a zastřených hlasů. Proti světlu vidí prchající postavu. Kroky zní napříč chodbou. Pokud tiše dojde až ke kraji chodby, uvidí, že muž vpadl do kruhového prostranství, které už jednou viděla a mluví s těmi, kdo už jsou uvnitř. Pozná je… hned pozná Freyu, která nese pohodeň. Na krku se jí houpe talisman se znakem Bohů… kdoví, jak k němu přišla, ale určitě má velký význam. Jen tak někdo by se do podzemí nedostal. Po jejím boku je desátník z pevnosti Ornbjarn, muž jménem Günter, který má v ruce mušketu a míří na toho, který je sem pronásledoval. A poslední je učenec Christopher, kterého zná. Freya ho podpírá… a jeho ruka je zjizvená bleskem, tak jako ta její. Snad to byl on, kdo nějakým způsobem otevřel vchod.. U velké brány na druhé straně místnosti klečí nehybný Strážce… nezdá se zraněn nebo poražen. Možná, že dorazila včas… Poslední překážky? Freya Oba žoldáci popoženou učence, protože u vchodu se rozhodně něco začíná dít. Dokonce ani Christopher to nemůže zapírat. „Dobrá – pojďme.“ Na to, aby šel dostatečně rychle, musí ho Freya opět podepřít. Elko je kryje zezadu a ohlíží se zpět do chodby, odkud očekává nepříjemná překvapení. Brzy dojdou do prostranství se slabou září, které viděli už z dálky. Vstoupí do přibližně kruhové místnosti. Má vysoký strop v podobě kopule, která nesmírně přesně kopíruje noční oblohu v údolí na jaře, tak jako jí viděli sami venku v noci. Místnost je kruhového půdorysu. Připomíná chrám. Ve středu je prostorné kruhové prostranství. Na zemi je symbol kruhové květiny, který odpovídá symbolu na amuletu. Kolem místnosti jsou lavice, které jsou pokryté destičkami z neznámého materiálu. Na všem leží husté povrhy prachu, ale skrz celou místnost se křižují stopy a tu a tam jsou destičky přesunuté a prach setřený. To ale není to, na co skupina myslí. Přímo proti nim totiž zeje obrovská brána a před ní stojí kamenný válečník. Brána je pokrytá runami a vyobrazeními bohů a válečníků. Freya pozná některé z mýtů, které jsou tam vyobrazeny. Jsou to ty nejstarší, které se kdy povídaly. To, co stojí před ní, musí být ten bájný strážce… Obr vysoký přes deset metrů, oděný jako hrdina z bájí a s mečem před sebou. Klečí před branou… možná, že je to jen socha. Ale Freya by přísahala, že se pohnul, když se nikdo z nich nedíval. Než mohou začít jednat, je pojednou slyšet dupot běhu za nimi. Elko okamžitě přiloží pušku k líci a namíří na vchod. Skrz něj ale proběhne jen zakrvácený celestionec, který se divoce rozhlíží. Na moment všichni strnou – Elko s výstřelem zaváhá a mrkne očima na Freyu. Občas je lepší brát živé vězně… a tenhle musí něco vědět, když sem takhle vtrhnul. „Kde to je? Kdo jste? Kdo vás poslal?“ dožaduje se odpovědi Celestionec. V jeho ruce se objeví pistole, které si zprvu nevšimli. Elko vykřikne: „Zahoď tu křesadlovku! A ruce nahoru!“ Ale muž nevypadá, že má dost rozumu na to, aby to udělal. Zatím s pistolí na nikoho nemíří… To se rychle může změnit Rozhodnutí zdravého rozumu Letitia Někteří se jako blázni honí za poklady, někteří se mstí za sebemenší podraz a někteří zahazují své životy jen tak pro nic za nic. Letitia k takovým lidem nepatří. Její šance na získání listin, které potřebovala, se rozplynuly. Možná, že ty papíry nikdy ani neexistovaly. Nezbývá, než se stáhnout a pokusit se zjistit, jak se z téhle šlamastyky dostat. Pomalu a opatrně sejde ze svahu – cítí v zádech pohledy seveřanů, které nechává za sebou na sedle ve svahu hory. Naštěstí už jí nestojí v cestě a ona se v pořádku a nezraněná dostane zpět na pevnou půdu. Když šplhala dolů, zaslechla rozkaz vědmy, který zněl, že ji měli dopadnout… seběhla ze svahu včas a s trochou štěstí se pronásledovatelům ztratí v lesích. Dál je to opatrná cesta zpět do tábora. Stále si dává pozor na případné zbloudilce. A navíc je možné, že za ní táhnou seveřané od hory. S trochou štěstí nedojde na další boj. Brzy stojí na dohled od kraje lesa. Už vidí do tábora. Kdyby tolik nepršelo, zuřil by v něm požár. I v tomhle počasí některé stany pořád ještě hoří. Na první pohled je jasné, že Společnost prohrála. Kdyby se nespustila bouře, možná, že by jim střelné zbraně daly výhodu… ale takhle prach navlhl a v boji chladných zbraní vyhráli seveřané. I tak se ještě v některých částech tábora bojuje. Zálesáci jsou jako posedlí – možná, že ví, že bojují o život. Všimne si několika spoutaných mužů – seveřané přeci jen berou zajatce. Část z útočníků se rozptýlila po údolí a honí uprchlé celestionce. Zkušenosti s místními Letitii říkají, že těch mnoho neuniklo a ti, co unikli, se budou jen těžko vracet do civilizace, pokud se jim to vůbec podaří. Takový by mohl být i její osud. To si uvědomí obzvlášť, když se přímo před ní zjeví severský obr. Jako by vyrostl ze tmy – je přes dva metry vysoký, na sobě má medvědí kůži a jeho oči provrtají Letitii skrz na skrz. „Počkej, Sigvare,“ uslyší zpoza něj. „Tu ženu znám-“ Zpoza obrovského horala vykročí šlechtic Elfstan. Podívá se na Letitii trochu překvapeně. „Zdravím vás, kaprálko... potkali jsme se v Ornbjarnu, pokud vím. Obávám se, že právě máme poněkud naspěch-“ Nechali by jí jen tak být, ale je to příležitost pro ni, jak se dostat na vítěznou stranu… a to by mohl být rozdíl mezi životem a smrtí v divočině. Otázka je, jestli jí bude chtít využít a jestli to dokáže.

Hela - 07. listopadu 2020 21:04

Cizáci, klíče a strážcové Freya Hledím do starcovy tváře, a přemýšlím, zdali by to skutečně mohl být Holgen. Mám dobrou paměť na tváře, a navíc...nevěřím na náhody. Už dávno mi došlo, že Dědictví je nějak spojené s Holgenovou krví. Tohle je jen další důkaz toho, že se zde sbíhají všechny stezky. Ať už se stane cokoliv, stane se to právě dnes. Zvednu se a pohlédnu na zraněného Mikaela. Při tom pohledu mě bodne u srdce. Můj nejvěrnější společník, srst má smáčenou krví, sotva dokáže zavrtět ocasem, ale v jeho očích stále vidím to radostné štěně...nejlepšího přítele. Vím, že bych měla spěchat, ale i přesto se ještě zdržím, a jemně psa pohladím po mohutné hlavě. "Děkuju ti." Zašeptám tiše. "Nechte jí běžet." Zavolám za těmi, kteří začali pronásledovat prchající ženu. Možná, že by mi dokázala pár věcí objasnit, ale v tomhle okamžiku mám důležitější věci na práci. Poprvé, když jsem tudy šla, obdivovala jsem runy zdobící stěny. Nyní však nemám čas, spěchám...spěchám za světlem, které vidím před sebou. Srdce mi divoce buší. Zaslechnu hlasy, ale slova nerozeznávám, co však rozpoznám, jsou tváře. Christopher? O něm jsem měla dobré mínění. Nechce se mi věřit tomu, že zrovna on by se chtěl podílet na svatokrádeži. Zvolním krok a vyjdu z nitra chodby. Krátce pohlédnu na nehybného Strážce a poté přesunu svou pozornost k Freye, která tady tomu zřejmě velí. Moje sekyra mi volně visí u pasu a v rice třímám pouze pochodeň. Luk jsem nechala venku, tady by mi byl k ničemu. Rozhodně tedy nepůsobím jako hrozba. "Tohle nejsou místa, určená smrtelníkům. To hrabivost lidí skutečně nezná mezí? Myslíte, že zde naleznete poklady? Zlaté poháry a číše. Avšak už jen svou pouhou přítomností ohrožujete to, co bylo skryto po staletí. Dědictví, pro které je lidstvo příliš mladé. Zhouba, zkáza a nemoc přijde na lidské pokolení, hrůza, kterou Matka Země nespatřila po tisíce let, dotknout li ses jej nečisté srdce. Pohlédněte do svých srdcí a odpovězte. Skutečně chcete pokračovat v cestě, kterou jste započali?"

Freya - 07. listopadu 2020 21:50

Samá překvapení Hela S úžasem si prohlížím místo, na které jsme se dostali. Tady se najednou nezdá, že jsme čert ví jak hluboko pod horou. Očima přejíždím po kamenném strážci před bránou. Tohle je ten strážce?...Válečník je tvým přítelem, neváhej... zní mi v hlavě slova toho starého blázna, který mne měl kdo ví za koho. Velmi bych ráda, aby to byla pouhá socha a nic z těch různých povídaček nebyla pravda. Něco mi ovšem říká, že tak jednoduché to asi nebude. I když se mi nechce uvěřit, že by se tenhle kolos mohl začít nějak hýbat, musím uznat, že už jsme tu zažili docela dost podivného a pak mám pocit, že se pohnul. To už ti nejspíš taky přeskočilo ne?... "Tak..." dřív, než se stačím zeptat učence, má-li ponětí, co dál a zda-li bylo něco přesnějšího o tomhle v těch jeho lejstrech, někdo nás vyruší. Že by další cvok na scéně?...někdo ze Společnosti?... Při Elkově pohledu jen lehce kývnu, nevím, nač čeká. Zrovna teď vážně není čas vést s někým rozhovory o tom proč, co a jak. Učenec nám stačí, přeci se nebudeme tahat s někým dalším, na ví, když se začne ohánět pistolí. "Zbav se ho." syknu na Elka, kdyby to náhodou hned nepochopil. Co je zas tohle?... protočím oči v sloup, když z chodby vyjde další člověk. No to snad ne... U pevnosti jsem ji tenkrát zahlédla sice jen krátce, přesto je mi jasné, koho mám před sebou. Ta nám tady ještě chyběla... Kohokoliv ze Společnosti bychom se mohli zbavit, aniž bychom učence nějak popudili, s ní ale přijdou tak akorát problémy. "Tak prosím, můžete začít vysvětlovat,"/b] šťouchnu do učence. Pořád se chtěl domlouvat s místníma, tak teď má příležitost. Jsem na něj docela zvědavá. Sama zatím nic neříkám, asi by se docela divila, kdybych měla po pravdě odpovědět. Ještě dám signál Elkovi, aby zatím nic nepodnikal. Uvidíme, jak se z toho učenec dokáže či nedokáže vykecat a zařídíme se dle toho až pak.

Letitia - 08. listopadu 2020 13:09

Seveřané Elfstan tady? No, asi jsem mohla dopadnout hůř, tenhle chlap bude nejdřív mluvit než se ohánět sekerou což mi vyhovuje. Stále si ho podezíravě měřím, stejně tak i toho hromotluka za ním, ale nechovám se vyloženě nepřátelský. Dávám si pozor abych nedělala žádné pohyby, které by snad mohly vypadat jako, že je chci napadnout. "Prosím," pokynu mu hlavou, že může klidně pokračovat dál, "já vás zdržovat nehodlám. Co se tu děje se mě dotýká vlastně docela málo a jsem tu jenom omylem a vlastně jsem, jednoduše řečeno, na cestě do pryč. Jen jsem doufala, že bych si tu mohla vzít nějaké zásoby." Na chvilku jsem v pokušení jim říci, že jejich vědma je už jinde, ale neudělám to. Jednak o tom nejspíš vědí a za druhé čím méně to vypadá že vím já, tím lépe pro mě. Navíc tohle není všechno co tu chci. Možná by se mi podařilo najít i prospektora, pokud někde neleží v louži s rozbitou lebkou. Před tím jsem ho neviděla, tak se možná někam schoval, ale proč tak proč to nezkusit. Když už jsem tady tak se mohu poohlédnout i po něm. Nicméně čekám jak se rozhodne Elfstan. Jestli tedy budou pokračovat v tom kam mají namířeno nebo se bude chtít ještě na něco ptát, nebo... Proto mám také ruce poblíž zbraní, ale zatím na ně nesahám.

Arun - 09. listopadu 2020 21:20

Prosba Hela, Freya Když Hela vchází do místnosti, desátník Günter právě dostane svůj rozkaz. Neznámý cizák je ozbrojený a nebezpečný. Desátník je voják, co dostal rozkaz. Vojáci nemají s rozkazy sebemenší problém. Pohne se jako blesk a bez zaváhání. Místností zazní výstřel. Celestionec padne k zemi. Možná, že ho desátník jen postřelil, ale jisté, je, že leží na zemi v kaluži krve a nehýbe se. Pak jako správný voják začne znovu nabíjet a rozhodování kolem ho příliš nezajímá. Navíc většině z něj nerozumí ani slovo, neboť pořád nezvládá víc než základy Nortimberštiny. Vědma dojde do středu místnosti a dá skupině svou výzvu. Freya mrkne na učence, který rovnou udělá krok vpřed, i když v tom mu Freya jemně pomůže. Christopher se zhluboka nadechne a promluví. Hele se dívá přímo do očí. „Není to hrabivost, ctěná vědmo, která sem zavedla mě a mé spolupracovníky. Moje srdce i svědomí je čisté. Chceme chránit to, co váš národ nazývá Dědictvím. Nejde nám o žádné poklady, o žádnou moc. Neměl bych o tom mluvit a jsem vázán mlčenlivostí...“ Pohlédne na Freyu a pousměje se: „Ale třeba pokud teď promluvím, z toho vy alespoň dostanete tučnější výplatu, aby nic nevzešlo na povrch. A mohlo by to zabránit velké katastrofě.“ Nadechne se, obrátí se k Hele a naváže: „Nejste na světě sama, vědmo. Po celém kontinetu jsou moudří, kteří si předávají to, co vy sama znáte. Nebyl bych schopen vstoupit do této kobky bez jejich vědění, které mi zapůjčili. A jsme tu z jejich pověření, abychom Dědictví zachránili. Už tu není v bezpečí – Společnost ho málem získala. Ale my ho nechceme využít – prosím, vyslechněte mě tedy.“ Zamyslí se, snaží se dát vědmě odpověď. „Vím, že my nemáte, proč mi věřit, že je náš úmysl čistý. Avšak pokud nevěříte mě, snad uvěříte jednomu z našich řad, který sdílí vaši krev. Šlechtic Elfstan je jedním z nás. Ví o našem plánu. Nesouhlasil s ním zcela – a bylo mu umožněno, aby se pokusil Dědictví zachránit silou místního lidu – je však vázán přísahou mlčenlivosti. Stihl jsem s ním jednou krátce mluvit a pochopil jsem, že je mužem, o kterém mi řekli mí spojenci v Ornbjarnu.“ Ohlédne se na Freyu. „Popravdě nevím, jakou roli v tom hrajete vy, madam. Měl jsem za to, že jste pouhý žoldák. To očividně není pravda. Rád bych věděl, jak jste přišla k tomu klíči…“ Raději se opět vrátí k Hele. Pohlíží na ní prosebně. „Uznejte, že ono Dědictví není v bezpečí. O artefaktu se ví v Celestionu, na říšském dvoře… a tam jsou ti, kterých se obáváte. Kontinentem kolují zkazky o jeho děsivé moci. Pokud na tom budete trvat, odejdu – ale Dědictví svého lidu tím nezachráníte.“ Ohlédne se na Freyu a na desátníka. Voják už má znovu nabito – a v Christopherově pohledu je jasné přesvědčení, že právě nyní by Hela možná Dědictví neuchránila ani před Freyou, pokud by ho Freya skutečně chtěla získat. „Právě naopak. Prosím – pomozte nám ho zachránit. Jsou ještě místa na světě, která jsou v bezpečích – kde může být uchováno, kde může být zapomenuto.“ Kudy ven? Letitia Fyrstar pohlédne na Letitii pobaveně. „Ano. Nic jste neviděla a o ničem nevíte, přirozeně. Ale já s vaší Korunou nechci mít žádné potíže. Pokud přijdete do tábora bez zbraní a budete žádat u muže jménem Halstein spravedlnost a právo, dostane se vám ho. Halstein není běžný horal, tak, jak je znáte. Až se vrátím, zastanu se vás a odejdete z údolí bez újmy.“ Zatímco kolem ní oba seveřané prochazí, Elfstan dokončí: „Pokud tak neučiníte…živá z tohoto údolí neodejdete. A to by pro nás mohlo věci jen zkomplikovat.“ Pak zmizí oba seveřané směrem k hoře a zanechají Letitii u tábora pro její vlastní rozhodování. Naštěstí na něj má ještě čas… a zdá se, že možnost vzdát se bez boje tu ještě chvíli bude. Možná, že bude riskovat, když vyrazí dál, ale dokud se nepřiblíží ke stezkám z údolí, jen těžko jí v divočině někdo najde. Horalové mají moc práce s honěním zálesáků Společnosti. Má příležitost se podívat po prospektorovi. Obhlédne svou situaci. Všimla si, že cestou zpátky byl ten druhý tábor Společnosti. Je možné, že se prospektor skryl tam. Nevypadá právě jako zálesák, takže by ho nejspíš brzy chytli, pokud by se pokusil zmizet sám. Možná se snaží najít také cestu do té hory jako všichni ostatní v tomhle poblouzněném údolí. O Günterovi nemá nejmenší tušení – s trochou štěstí se mu podařilo přežít a někde se schoval. Když si více prohlíží tábor, spatří, že je tam krom seveřanů a zajatců i pár podivných postav. Zejména si všimne, že seveřan Hedwin spoutaný není, ač je zraněný. Právě hovoří s velitelsky působícím horalem. Ruce má volné, i když nemá žádnou zbraň, a rána, kterou utržil, je ošetřená. Uvidí při tom prohlížení mrtvolu Kelheima… není jisté, kdy to seveřanský žoldák dostal, ale už to má rozhodně za sebou. Nejspíš se bil jako tur a odmítnul se vzdát. A nakonec si všimne, že mezi neozbrojenými ale nespoutanými jsou také muž a žena, kteří rozhodně nejsou Nortimberci. Jsou oblečení podle Atmorijského stylu a je možné, že spolupracují s Ligou. Jsou hlídaní, ale nejsou spoutaní. Má dojem, že je před několika měsíci zahlédla v Ornbjarnu. Nezdrželi se tam dlouho. Teď jsou tady a jsou v rukách místních.

Hela - 09. listopadu 2020 21:58

Ve jménu bohů Freya Ani se nezachvěju, když zazní výstřel. Vlastně se na muže vůbec nepodívám. Není pro mě důležitý, a podle všeho, není důležitý ani pro ně. S vážnou tváří poslouchám učencova slova, ale je jasné, že mě nepřesvědčil. Ne zcela. "Oháníte se slovy moudrých, ale to, co vím já, pochází od bohů. Na tuto cestu mě poslal Nejvyšší Otec a pouze on může zvrátit mé přesvědčení." Můj hlas je klidný a vyrovnaný, i přesto, že je mi jasné, že jediný výstřel by mohl snadno zhatit veškeré mé snažení. Stále však doufám, že dokážeme najít smír. "Mluvíte o záchraně Dědictví, ale položil byste, za přesvědčení těch, co stojí za vámi, svůj život? Had se skrývá v lese za vesnicí stejně rád jako pod tvýma nohama. Jsem si vědoma toho, že Dědictví zde již není v bezpečí...stejně, jako jsem si vědoma, že bylo pošpiněno jedem Zrádce, a musí být uzdraveno. Tato hora je však stále tím nejlepší útočištěm, neboť není zemských sil, které by přemohly probuzeného hrdinu z nejstarší Války. S každým dnem jsme dále od Času písní…svět patří čím dál více smrtelným a čím dál méně nesmrtelným. Avšak ti, kdo zapomenou na minulost, ztratí svou budoucnost. Bohové usnuli, ale nezemřeli. Nemohu vám dovolit Dědictví odnést, bez něj je nedokážu probudit." Stojím před nimi, jako hrdý vyslanec bohů. Tak, jako kamenný Strážce, ani já neopustím své místo. Něco se však v mém postoji náhle změní a já obrátím svůj pohled na Freyu. "Pamatuji si, proč jsi tento kraj opustila. Pamatuji si, co tě k tomu dohnalo. Přesto si však myslím, že by se ti po světě kráčelo lehčeji, pokud bys odpustila těm, kdo ti tolik ublížili. Tam venku umírá tvůj otec, možná by si zasloužil tvé rozhřešení."

Freya - 10. listopadu 2020 20:53

Mnoho slov Hela Nechám vysvětlování na Christopherovi a nijak se do toho prozatím nezapojuji. Udělám krůček blíž k Elkovi a tiše prohodím, aby byl v obraze. "Místní vědma, budou problémy." Pak se jen se trochu usměju, když se učenec otočí na mne. Jednak oslovení madam, které jsem od něj nečekala a pak jeho překvapení, že asi nebudu jen tak obyčejný žoldák. Nicméně zatím to nechám bez komentáře, nechce se mi vysvětlovat. Když promluví vědma, ohání se bohy a svým posláním, přesně jak se dalo čekat. Fakt jsem zvědavá, jestli se mu podaří ji nějak ukecat...ona se furt bude ohánět vyšším dobrem...nemám vědmy ráda...a navíc dobře tuší, že nám o žádnou záchranu Dědictví nejde...holt asi každý není tak naivní jako tady učenec, škoda... A spousta slov o ničem. To nám to štěstí nemohlo přát ještě chvíli?...copak neměla dost starostí tam dole se Společností?... Když se pak vědma obrátí přímo na mne, chce se mi začít smát. Takže si mě pamatuješ...já tebe sice jako vědmu ne....to ovšem nemění nic na mém názoru na tobě podobné... "Já nemám co komu odpouštět, vybrala jsem si svou cestu a neměnila bych ani kdybych si měla volit znovu. Můj otec, jasně. Pro svou rodinu jsem přestala existovat ve chvíli, kdy jsem odešla, otec je čert ví kde a kdo ví, jestli už není dávno po smrti. A i kdyby, tak já jsem ta poslední, kterou by chtěl vidět. Ale neboj, moc dlouho tu strašit nebudu, dostanu svou výplatu a půjdu si zas po svým. A veř mi, že mě je upřímně jedno, co uděláte s tím svým Dědictvím, když dostanu zaplaceno a zatím mne platí za ochranu tady Christophera." Se založenýma rukama pozoruji vědmu. Jestli čekala, že něčeho dosáhne, když bude zkoušet hrát na city, tak se pěkně spletla. Nedošla jsem tak daleko jen proto, abych pár kroků do cíle poslušně srazila paty a zmizela.

Letitia - 12. listopadu 2020 08:59

Druhý tábor Odevzdat zbraně. Ano jistě, přesně k tomu se chystám protože jsem úplný šílenec. Stejně tak se celá třesu na to spravedlnost a právo, které mi tu chtějí udělit. Jako kdybych nečekala na nic jiného. Počkám až ti dva odejdou a dám se znovu do pátrání. Když uvidím Hedwina volně stát nepřekvapí mě to. Jenom to dokazuje, že je v tom i Liga a nebo, že to on hraje na dvě strany. Kdo ví co tím přesně sleduje, tohle zjišťovat nehodlám jenom si to uložím do paměti a pokračuji dál. To víc mě zajímají ti dva cizinci. Ráda bych věděla o koho se jedná, ale nejspíš se to nikdy nedozvím. Rozhodně se nezvládnu jen tak dostat ke svým věcem ve stanu pokud tma ještě jsou. Nejspíš už padli stejně za kořist horalům. Nakonec tedy zkusím zamířit k druhému táboru, tam by to mohlo být lepší. Je možné, že se mu hlavní boj vyhnul. Stále se pohybuji ostražitě. Déšť skryje případné zvuky které vyrobím když jdu a i šero mi nahrává k tomu abych nebyla tolik vidět. V druhém táboře jsem nebyla, takže netuším jaké má rozložení, ale nejspíš nebude moc rozdílný od toho ze kterého odcházím. Znovu ho nejdřív zpovzdálí zkontroluji abych viděla jak to tam vypadá a kolik tam pro mě může být nepřátel.

Arun - 12. listopadu 2020 21:06

Celestion a Nortimber Hela, Freya Poté, co Freya odpoví vědmě, udělá Christopher krok vpřed a postaví se mezi ně. „Vědmo, Freyu z toho vynechte. Jak slyšíte, jejím zájmem je dostat peníze, které jsou jí přislíbeny. Nevím, jakou v tomhle všem hraje roli, ale nemyslím si, že s ní si musíte dělat starosti.“ Ať už k tomu Freya bude nebo nebude mít svůj komentář, dohadování ani zdaleka neskončilo. Všimne si, že i když Elko stále stojí připraven s puškou, i on protočí oči nad tím dlouhým hovorem. Ale rozhodně nepolevuje v ostražitosti. Christopher mezitím zvedne zjizvenou ruku ke své tváři a ukáže jí Hele. Rukáv se ohrne a ukáže rozeklané rudé popáleniny. „Takhle si mě rituál otevření této hory označkoval – myslíte si, že by mě vaši Bohové nechali žít, kdybych se o to pokusil a nebyl hoden alespoň nějaké důvěry? Znám mnoho vašich mýtů… zdaleka ne tak dobře jako vy, ale mám představu o vašich Bozích. Mluvil jsem s každým klanem na druhé straně hor a studoval i vědění, které bylo v této zemi dávno ztraceno. Vaši bohové uznávají dílo před tituly a jmény, pokud vím – a cožpak není označení Celestionec nebo Nortimberec jen titul? Cožpak jsme skutečně tak jiní? Položil bych svůj život za ten váš – a za váš národ, včetně Dědictví, protože v něj věřím víc než v ten svůj. Freya vám potvrdí, že už jsem jednou vsadil svůj život na dobrodinní jednoho z vašich řad – tak, jako vám to potvrdí Elfstan a nejméně jedna rodina z podhůří.“ Připomene tak epizodu, ve které uprchl od svých vlastních strážců a krátký čas strávil mezi místními, dříve, než ho Freya spolu s Ligou nekompromisně navrátili do funkce, kterou mu vytyčili. I Hela si vzpomene, že fyrstar zmínil setkání s jistým cizincem, který nebyl jako jiní… jen neměl čas a možnosti jí o tom říct víc. Učenec udělá krok zpátky a sklopí hlavu. „Nechci vám hrozit nebo mávat kolem prázdnými slovy. Klidně odejdu. A přesvědčím i Ligu, že nemá smysl pokračovat. Ale zvažte to, vědmo, prosím vás.“ Při své zmínce toho, že by se Dědictví na místě vzdal, se obrátí opět na Freyu a na desátníka. „Nemusíte mít strach. Své peníze dostanete. Udělali jste nám dobrou službu – popravdě lepší, než jsem čekal.“ Ale vrátí svou pozornost k vědmě a k pokladu, který se skrývá kamennými dveřmi, které jsou za nimi. „Mám starost o váš lid, vědmo. Je tak málo národů, které si stále váží lidských ctností více než majetku. Prosím, to, co řeknu, neberte jako hrozbu… ale obávám se, že pokud odsud Dědictví neodejde… přijdou další lidé a ještě horší. Bude jich víc a budou lépe připraveni…“ Vzdychne a opět hledí na oba vojáky: „Vy snad dobře znáte sílu děl a mušket armády – kdyby přišla Celestionská armáda, mohli by celý Špičák i se všemi jeho obranami rozstřílet na prach a neohlíželi by se na ztráty. Vlastní, nebo cizí. Tak jako už dřív ve válce srovnali se zemí celá města i s hradbami z rozkazu generálů. Nebo se snad pletu?“ Nečeká na odpověď. Vzhlédne a pohlédne zpříma na Helu: „Říkáte, že je třeba artefaktu k tomu, abyste probudila a zachránila své Bohy, aby bylo Dědictví uzdraveno. Tedy vstupte – a proveďte co je třeba. Nemohu vám bránit. A pokud vás Bohové shledají hodnou… možná, že by vám dovolili, abyste Dědictví ukryla jinde. Ani staří hrdinové nebyli v bájích neporazitelní. A síly, které se probouzí ve střelném prachu a v parním stroji, nepochází jen z těch zemských. Nebyl to člověk, kdo uložil sílu do ledku a síry. Ani do uhlí a páry.“ Neotočí se. Pouze dodá k Freye: „Dokázala byste propašovat nějaké cizince a malý, avšak cenný náklad na hranice Alindoru, madam? S pomocí vlivného šlechtice, který by od vás odmával všechny úředníky? Už vím, že vaše schopnosti a to, co víte a co vás motivuje, neodpovídá tak úplně tomu, co dáváte znát. To samé platí pro vašeho desátníka. Nevím, jestli byste stáli o menší dovolenou… ale vrátili byste se z ní tak pohádkově bohatí, jak to dokáže zařídit jen hedvábí a nefrity z východu. A s vlivnými přáteli k tomu…“ Roztřeseně vztáhne zjizvenou, zkrvavenou paži před sebe, pohlížeje na vědmu. Nabízí jí k potřesení. „Dědictví nikdy – ani na jediný okamžik – neopustí vaše držení, pokud budete souhlasit a vezmete to břímě na svá bedra. Nemusíte se rozhodnout hned – můžete počkat na svědectví fyrstara Elfstana, který potvrdí má slova.“ Polkne, pomalu kývne a dodá: „Co jste ochotná obětovat vy, vědmo, pro bezpečí Dědictví a svého lidu?“ Lovci cizáků Letitia Když si Letitia prohlédne situaci v hlavním táboře, vydá se prozkoumat další opěrný bod Společnosti, který v údolí byl. Všimla si, že, jak bitva utichá, seveřané se rozptylují. Bohužel to nevypadá, že by vyráželi zpět do svých domovů po vyhrané bitvě. Jsou v malých skupinkách a zbraně mají pohotově. Tohle jsou muži na lovu. Slyšela, že pro ně tohle místo má náboženský význam. Nejspíš odsud neodejdou, dokud si nebudou opravdu hodně jistí, že jsou všichni cizáci mrtví nebo zajatí. Prozatím si Letitia pospíší k druhému táboru, než jí nějací hromotluci odříznou cestu. V lese se začínají tu a tam objevovat potůčky, jak voda stéká po skalách a kameních. Déšť a bouře nijak neustává. Slunce už zapadlo a pod zataženou oblohou v lese je černočerná tma. Jednou zakopne o mrtvé tělo zálesáka, který leží tváří v bahně. Párkrát málem vejde do cesty lovící skupině seveřanů. Tu a tam je údolím slyšet výkřik nebo dokonce i výstřel. Někteří zkušení zálesáci umí střílet i v tomhle počasí. Letitia se zatím dostává dál nepolapena. Ruch v údolí se utišuje. Jediné, co zůstává, je tížívé ticho nepřátelského území. Brzy najde tábor podle světla – hoří v něm několik pochodní. Je to daleko menší tábor. Jen půl tuctu stanů v hrubém kruhu spolu s několika pochodněmi a ohništěm na menší mýtině. Horalové už jsou i tady. Právě jich několik obklíčilo malou skupinu zálesáků na vzdálenější straně mýtiny. Zálesáci mají naložené ruksaky a vypadá to, že měli v plánu zmizet, když je tu horalové zastihli. Místní mají přesilu. Vypadá to na další nehezký a nerovný boj. Seveřané se drží zpátky a nevyužívají své síly naplno. Nejspíš je v tom něco z té jejich naivní víry v čest. Všimne si, že se na straně tábora krčící postava ve stínu. Jeden nebo dva seveřané právě obcházejí muže Společnosti, aby jim odřízli únik a brzy si tak téhle postavy všimnou. Podle toho, že je to docela malá osoba a nevypadá hotová do boje, by to mohl být prospektor. Jisté to ale není. Bližší část tábora je méně hlídaná. Bouře zhasila některé louče, takže jsou stany ve tmě. Dalo by se tam vloudit a zkusit získat nějaké zásoby. Od hory směrem k táboru míří několik horalů – nejspíš posily. Času je málo a seveřanů je hodně. Podle odhadu Letitie je jich v celém údolí nejméně stovka. Teď jich tu bojuje půltuctu a jednou tolik jich schází z hory. Většina z nich se tady očividně vyzná a je zvyklá v těchto lesech lovit pro obživu. Výhody na straně Společnosti – ale i Letitie – se pomalu vytrácí.

Hela - 12. listopadu 2020 21:43

Učenec Freya Bez mrknutí oka sleduji Freyu. Tolik zloby, a tolik pohrdání. Nerozumím tomu, její přítomnost, na tomto posvátném místě, se mi příčí...a přece...zdobí ji symbol bohů. Nechtěla bych kráčet světem s břemenem křivdy, kterou si nese ona. Svým způsobem je mi jí líto. Avšak nepřišla jsem proto, abych bojovala cizí bitvy, když tu stále mám tu svou. Ani tak si ale tichý povzdech nedokážu odpustit. "A přesto volal tvé jméno." Nehodlám ji přesvědčovat. Má své důvody, a já je respektuji. Můj pohled putuje od jednoho ke druhému. Přemýšlím, zdali...ne,...kdo z nich, v sobě nese Zrádce. Tohle je to místo, kde by měl být. Tady a teď, když je Dědictví na dosah, je na dosah i jeho vítězství. Na tento boj jsem se připravovala a jsem odhodlaná se mu postavit. Jeho chladu se nezaleknu a, s pomocí Aruna, jej porazím. Svou pozornost přesunu zpátky k učenci. Když mi ukáže jizvy, které zdobí jeho ruku, mé vlastní mě začnou bolet. Ať se mi to líbí, či nikoliv, horu před ním otevřel Nejvyšší Otec. Nesuď svět podle stran, které má. Nesuď tak jeho lid. Pohlédni jim do srdce a pečlivě si važ jejich slov, víc než jejich jazyka a barvy. Připomenu si slova Nejvyššího Otce, a ihned cítím větší pokoru. Stále muži nedůvěřuji, ale jsem ochotná věřit tomu, že v tom, co říká, je i zrnko pravdy. Jeho slova na mě skutečně zapůsobila. Nechci na svůj lid přivést pohromu, další boj, další smrt, další neštěstí. Pokud tomu mohu zabránit tím, že odsud Dědictví zmizí, měla bych jednat. "Zradila bych sebe, své přesvědčení, ale především svůj lid. Všechny ty, kdo se postavili cizákům a rozhodli se je vyhnat z těchto hor, kdybych svěřila Dědictví Severu, do rukou cizince. Avšak uznávám, že je třeba zajistit, aby nepadlo do špatných rukou. Pokud nás Strážce uzná hodnými, vstoupit, pak můžeme pokračovat společně. Vaše ruce se však Dědictví nikdy nedotknou! A pokud ucítím, třebas jen náznak zrady, jestli pojmu podezření, že chcete Dědictví získat pro sebe, budete hořce litovat." Nechtěla jsem vynášet hrozby, ale i jemu musí být jasné, že pokud by se mi cokoliv stalo, nikdo z nich horu živý neopustí. Seveřané by je odejít nenechali...pokud by měli tolik štěstí, že by se dostali ven, z těchto chodeb. Sundám si rukavici a přijmu nabízenou ruku. Odhalím tak, že i mě zdobí stejné, i když nyní už trochu vybledlé, jizvy. Snad nebudu litovat toho, že jsem učenci poskytla přístřeší, a ošetřila ho. Zdá se mi to, jako celá věčnost.

Freya - 12. listopadu 2020 22:30

Ukecaný učenec Trochu nevěřícně kouknu na učence a povytáhnu obočí. Vážně se mě právě zastal?...jestli on se při tom pádu nepraštil trochu do hlavy... Jakou roli v tom hraju já mu ovšem stále říkat nehodlám. Na Elkův snad trouchu zoufalý výraz jen pokrčím rameny, holt to ještě chvíli budem muset vydržet. Nechám jej mluvit, i když i na mne je ten monolog za chvíli už docela dost dlouhý, jestli se mu ale tak podaří vědmu ukecat, tak klobouk dolů. Na připomínku jeho slavného útěku je pokývám souhlasně hlavou. Beztak by mne nic říct nenechal a pak já si to zrovna moc připomínat nemusím. Stále mne trochu štve, že jsem se nechala tak blbě nachytat zrovna takovýmhle floutkem. Trochu tázavě na něj pak pohlédnu, když pronese, že on odsud klidně odejde s prázdnou. Naštěstí pochopil, oč tu kráčí a ujistí nás, že s prázdnou neodejdem. Jen tu poznámku o tom, že jsme udělali lepší službu, než čekal, si mohl nechat. "Chytrej," ušklíbnu se trochu, když učenec nabízí odměnu vskutku královskou, ovšem spojenou s další prací. "Jo, asi dokázala. Nevěděla jsem, že jste tak bohatý. Jménem koho teď mluvíte?Ale pokud bude dobře zaplaceno, můžete se nás spolehnout," ujistím jej pak. Nemá cenu zastírat, že nám jde jen o prachy. Nějaký Dědictví mi může bejt vcelku ukradený, když dostanem zaplaceno jinak a hádám, že ani Elko nebude moc protestovat. Poznámky vědmy si nevšímám. Ať si říká co chce. Ve skutečnosti mne vůbec nezná a můžu jí bejt ukradená. Tohle už dávno není můj domov, rodinu jsem ztratila dávno a nehodlám se tady nad tím teď dojímat. Beztak mne nikdy nepochopí. "Tak jo, tak jste si to vyřikali a můžem se pohnout, ne?" snad trochu netrpělivě jim vstoupím do toho jejich bratříčkování. Nakecali toho už dost a s takovouhle tady za chvíli vystojíme důlek. "Vypadá to, že se dohodli, takže asi budem pokračovat společně. Učenec ale slibuje odměnu vskutku královskou," mrknu pak ještě na Elka, abych mu velmi stručně shrnula těch mnoho slov, co tu bylo proneseno.

Letitia - 14. listopadu 2020 15:27

Druhý tábor Horalové jsou i zde, což mi situaci komplikuje, ale na to jsem připravená. Tušila jsem, že se něco takového může stát. Tohle je útok na všech frontách. Promyšlený, pečlivě připravený a zorganizovaný. Bude těžké s tím sama něco udělat, ale nahrává mi bouře a temnota. V takovém počasí se hodně špatně někdo hledá. Doslova o něj musíte zakopnout jako se to stalo před chvilkou mně. Mám riskovat a pokusit se tam nepozorovaně připlížit a něco vzít? Jenže to se mi pak nepodaří zachránit Orloszkijho. Což bych velmi ráda. Nakonec se rozhodnu, že on mi za to stojí trochu víc. Přesunu se na vzdálenější část, pozvednu pistoli a vystřelím do hloučku seveřanů. Z té tmy a dálky nečekám, že bych někoho zasáhla, chci jenom způsobit rozruch a představu, že se možná blíží posily zezadu. Hlavně aby ti dva změnili směr od prospektora. Ještě než dozní ozvěna já se pohybuji stranou a směrem k malé postavě, která je snad ta správná. První chvíli rychle abych mezí místem a současnou polohou položila co největší vzdálenost, ale pak zase zvolním. Na nějakou dobu se dokonce zastavím za stromem, uši a oči nastražené. V ruce dýku a sleduji co se bude dít. Pokud se pustí do boje a prospektor bude nehlídaný vydám se opatrně k němu.

Arun - 14. listopadu 2020 21:08

Křehký smír před branou Freya, Hela Po dlouhém a složitém rozhovoru si učenec z jihu a vědma ze severu stisknou ruce. Jejich rozdíly ani zdaleka nejsou překonány a Hela má plné právo jim nedůvěřovat, tak jako Freya pochybuje, že by Christopher mohl splnit všechno, co nasliboval. Učenec sám si ale úlevně oddechne. Ruku stiskne srdečně i navzdory bolesti, kterou mu to musí působit. „Dobrá… dobrá – nebudu- nebudeme vám stát v cestě. Získejte artefakt, pokud je to možné, a zbytek s Ligou a dalšími vyřeším sám.“ Poté je třeba se zahledět vstříc skutečné překážce… kamenný obr klečící před kamennou branou a brána samotná. Nezdá se to ve smrtelnických silách něčím takovým hnout. Když je domluveno, obrátí se učenec k Freye a k Elkovi, aby něco málo dovysvětlil a odpověděl na dotazy žoldnéřky. „Rád bych vše upřesnil – jsem si jist, že vaše služby budou užitečné pro Ligu i nadále… Práce, která čeká vás a nejspíš i vaše kolegy – Isabellu a Arla – bude doprovod šlechtice Edamitsu, který by měl zajistit uchování artefaktu, který snad získáme. Budete nejspíš mířit směrem k horám v srdci Alindorské říše. To on je ten, jehož jménem nabízím odměnu.“ Pohlédne na desátníka a přidá další detail: „Pro vaši představu, dohodli jsme se s vědmou, že by nás, pokud by to bylo možné, provázela do Alindoru. Mířit tam byl původní plán. Jsem si jistý, že pan Edamitsu bude potřebovat všechny schopné a znalé lidi, které se mu podaří získat. Jeho rod má blízko k císařskému stolci. Jedná se o jednu z nejbohatších rodin v Alindoru… můžete si být jistí, že by vás neminula skutečně královská odměna, přesně tak jak říká Freya. Nebudete pracovat pro Ligu samotnou… politiku Celestionu a celého kontinentu necháme za sebou.“ Na tváří Elka se pomalu rozleje výmluvný a velice vřelý úsměv. „Královské výkupné ve zlatě a dovolená v teplejších krajích? A stará seržantka mi bude krýt záda? Teda, už mi nabídli vo dost horší věci a já příjmal bez váhání.“ Když se ale Christopher otočí ke kamenné bráně, Elko rychle mrkne na Freyu. Jeho výraz není ani zdaleka tak souhlasný jako před Christopherem. Pomalu a zamyšleně skloní pušku. I dál jí drží v rukou, prsty pořád na zámku. „Zlatka v kapse lepší než zlatka ve vzduchu. Uvidíme, kam to povede,“ dodá opatrně šeptem k Freye. Christopher, a nejspíš i Hela, věnují pozornost kamenným vratům. Po chvilce, kdy se neděje vůbec nic, učenec začne opatrně: „Vím o jistých metodách, jak by se mi mohlo podařit… vaše bohy přesvědčit, že můžeme- můžete vstoupit. Rád bych vás doprovázel, z čistě vědeckého zájmu, ale vím, že to asi není možné. Nechci nic provádět bez vašeho svolení-“ Než může větu dokončit, celá hora se otřese. Cosi si všimlo, že učenec přistoupil k bráně. Ze stropu začne padat prach a plnit vzduch. Je slyšet skřípot a hluboké dunění. Nedá se říct, odkud přichází. Pomalu se otevřou ústa toho, co cizáci zpočátku považovali pouze za kamennou sochu. Nehybné rty formují větu. Uslyší praskavý a stěží srozumitelný hlas: „Jen Dědic otevře Bránu.“ Učenec rychle odstoupí. A poté okamžitě pohlédne na Freyu. Pomalu doznívají všechny hluky a hřmění. Ticho se vrátí. Pomalu, bezhlučně, dá se socha do pohybu. Kolos se zvedne do stoje. V ruce stále svírá meč z temně černého kamene. Její zjev je výhružný, mocný a děsivý. Christopher ztratí slova. Elko drží pušku připravenou před sebou. Začne pomalu couvat směrem k východu, i když dokud tu je Freya, nikam prchat nebude. „Jen Dědic otevře Bránu,“ zahřmí znovu socha. Bahno a kapradí Letitia Alespoň něco Letitii tento den vyjde. Sice nevidí, že by její výstřel někoho zasáhl, ale přinutil seveřany zaváhat. Stany, které byly nehlídané, nyní běží prohledat. Na druhou stranu se Letitia musí dát do pohybu poměrně ryche – mimo jiné i proto, že mezi posilami seveřanů, které se blíží ze svahu, je několik nebezpečně vyhlížejících lukostřelců. Lovci jako oni by i v téhle temnotě mohli být schopní zasáhnout cíl. Ale výstřel pro Letitii také znamená, že dokud nenajde nějaké alespoň trochu suché místo, bude se jí jen těžko bez pomoci přebíjet. Na výstřel jí naštěstí prach nezvlhl. Všechno to na pozadí své mysli, Letitia se proplíží směrem k druhé straně tábora. Zálesáci a seveřané se začínají poprvé střetávat. Začne studovat postavu u stromu. Má trochu víc času, protože seveřané to s cizáky neskoncovávají ani zdaleka tak rychle, jak by mohli. Není to tak, že by si s nimi hráli. Spíš skoro jako by se jim snažili dát férovou šanci. Ne, že by si toho zálesáci všimli. Postava pod stromem je dle všeho skutečně prospektor. V rameni má zabořený šíp a těžce oddechuje. Sleduje boj a snaží se být co nejmenší. Není jisté, zdali čeká z nějaké solidárnosti k zálesákům, nebo prostě neví, co by měl dělat. Letitia k němu přijde dost blízko na to, aby s ním mohla mluvit. Než stihne něco říct, prospektor si jí všimne. „Vy?“ vyrazí překvapeně. Pak poděšeně vykřikne a začne se plazit do temnoty. Jeho neúmyslný výkřik přilákal pozornost seveřanů, kteří mezitím pokryli svůj týl. Nově přicházející posily z hory také nic nezjednodušují. Prospektora málem proklaje další šíp, než se ztratí ve tmě. Letitia běží za ním do temnoty. Druhý tábor i zálesáci v něm jsou nejspíš stejně ztraceni. Les je tady snad ještě bahnitější. Je pod svahem, kde nejspíš došlo k tomu sesuvu, o kterém slyšela. Hnulo se tu s půdou a to je perfektní místo pro spoustu zrádných děr a mezer, ve kterých se může hromadit voda. Hlína rozrytá kameny z laviny, které dospěly až sem, se mění v mokřad. V jedné z děr spatří prospektora, jak se krčí nad potůčkem vody. Pokouší se omývat si ránu – ale je to těžký zásah, a pokud mu to někdo neošetří, dlouho nevydrží. Zatím si Letitie podruhé nevšiml. A i kdyby, nevypadá, že by byl schopný dál utíkat. Vypadá jako štvané zvíře. Jeho brejličky jsou napůl rozbité, ale i tak se jich drží. Nevypadá to, že by si plánoval šíp z rány vytahovat. Mohlo by to nadělat jen víc škody než užitku. Vidí ho zlomit dřík, aby mu nepřekážel... pak se na moment usadí do hlíny. Sedí, oddechuje a hledí na oblohu.

Hela - 14. listopadu 2020 22:03

Křehký smír před branou Freya Obočí mi lehce vylétne vzhůru. Moje celestionština není příliš dobrá, ale rozumím dost a vůbec si nejsem vědoma toho, že bych souhlasila se vším, o čem učenec hovoří. Pro tuto chvíli ho ale nechci opravovat. Dosáhli jsme velmi křehkého příměří a prozatím je nutné, abychom pokračovali společně. Je mi jasné, že nemám mnoho možností a na mysl mi opět přijdou slova Malvíry. ... odvážíš-li se tedy na sebe takové břímě vzít a vzdát se toho, co je ti nejdražší… pro mír našeho národa... Ano, pro mír pod horami jsem ochotná obětovat mnohé. Postoupím vpřed, ale netvářím se, že bych měla v úmyslu mu jakkoliv pomáhat, dostat se hlouběji do hory. Strážce mi již sdělil, co mohl. Navíc mám v sobě stále jiskřičku naděje. Někde hluboko v srdci vím, že bychom dovnitř vstupovat ani neměli. Lidské ruce by se dědictví dotknout neměly. Dokonce ani ty mé, bohy požehnané. Když se Strážce pohne, zůstanu stát, zcela klidná. Vím, že od něj mi nebezpečí nehrozí. Nejvyšší Otče, ukaž mi, že stále kráčím po tvé stezce.

Letitia - 15. listopadu 2020 10:30

Prospektor Zavolat se na něj neodvážím. Jenom by to mohlo přilákat nechtěnou pozornost, takže ho ve tmě sleduji jak se jenom dá a zbytek tábora nechávám za sebou. Kloužu v bahně, klopýtám, ale stále postupuji vpřed. Není čas se zastavovat. Musím vypadat hrozně. Zmáčená, od bahna a listí. Jediné štěstí je, že na sebe nevidím, ale pořád to není to nejhorší co jsem zažila, ale nemá to k tomu daleko. Když ho konečně dostihnu chvilku ho pozoruji v jeho snažení. Pak k němu sklouznu dolů a zastíním mu tak výhled, který měl. S jeho zraněním se momentálně nic udělat nedá. Potřebujeme světlo, oheň a sucho, ale toho se jen tak nedočkáme. Ten hrot je potřeba dostat pryč, ale ani to nezaručí že se rána nezanítí. Tohle je hodně špatné, něco malého však udělat mohu. "Pomohu vám," šeptnu. "Musíme, ale okamžitě vyrazit. Tady jsem příliš blízko. Mohou na nás narazit a vy potřebujete co nejrychleji ošetřit," jak mluvím podám mu trochu kořalky, aby se napil a zahřál. Mezitím dýkou naříznu kus pláště a vyrobím provizorní závěs do kterého si bude moci dát ruku aby jí měl co nejvíce v klidu. A ránu aspoň trochu ovázat. "Vím, že to bolí a je to těžké, ale když zůstanete tady tak umřete," snažím se ho nějak dostat na nohy. Chytnu ho za zdravou ruku a pomáhám mu vstát.

Freya - 15. listopadu 2020 21:12

Strážce Hela Nechám učence, aby vše Elkovi podrobněji vysvětlil a nijak nezasahuji, promluvím, až ve chvíli, kdy se na mne otočí Elko sám. "Neboj, já zas nejsem tak naivní," mrknu na Elka. "Hádat se tu s nim ale nebudu. Však se zařídíme dle toho, co bude výhodnější," pokračuji tiše. Pak už se otočím zpět k těm dvěma, co se dívají na bránu před námi a kamenného strážce. Trochu sebou cuknu, když se hora začne otřásat. Tak se mi to přeci jen nezdálo....nebo sem se zbláznila... projede mi hlavou, když se kamenný kolos před námi dá do pohybu. Přejíždím celou sochu pohledem a jestli něco vím jistě, tak to, že tohle se porazit nedá. O to by se pokoušel jedině sebevrah. Neváhej... vzpomenu na starcova slova. Ať už to byl kdokoliv, z nějakého důvodu si myslel, že kolem něj dokážu projít. Já už si tím tedy tak jistá rozhodně nejsem. Na druhou stranu, medailon fungoval a pustil nás sem. Když na mne pak učenec spočine svým pohledem, jen trochu pokrčím rameny. "Neříkal jste, že víte, jak dál?" Možná by mohl zkusit ukecat i tuhle sochu, když už se mu to nějak podařilo s vědmou... napadne mne ještě. "Jen dědic otevře bránu." zašeptám si tiše pro sebe, jakoby se snad chtěla ujistit, že stařec měl skutečně pravdu. Znovu se nadechnu jako před vstupem do hory, sevřu v ruce medailon jakobych snad potřebovala alespoň nějakou jistotu. Vůbec nevím, co bych měla teď dělat a tak prostě jen pokročím vpřed. Jestli měl stařec pravdu se nejspíš dozvím hned vzápětí.

Arun - 17. listopadu 2020 21:18

Poslední dva Letitia Prospektor je příliš unavený na to, aby prchal dál. Možná, že už čekal, že přišel jeho konec. Když Letitia promluvila a nabídla mu svou pomoc, jen tupě zakýval hlavou, jako by jí stěží slyšel. Snad neztratil příliš mnoho krve. Lok kořalky ho trochu postaví na nohy a probere. Pořád je to špatné. Vypadá hrozně a ona na tom nemůže být o moc lépe. Ale alespoň se mu z obličeje vytratil prázdný pohled odsouzence a vrátilo se trochu barvy. „Ano – ano – máte pravdu. Myslel jsem, že mě jdete zabít…“ zamumlá, zatímco mu Letitia pomáhá s ranou. Než ránu po šípu ováže, vezme jí prospektor z ruky kořalku. „Je to zatracená škoda, ale je to potřeba,“ a naleje na ránu trochu silné pálenky. Zatne ruce bolestí, ale je jisté, že alkohol ráně pomůže. Snad se nezanítí. Ale hrot bude muset jít ven. Dřív nebo později. Letitia mu pomůže ruku zavázat. Takto povzbuzený a ošetřený se zvládne prospektor zvednout, zvlášť s její pomocí. Když mu pomůže zpět na pevnou zem, vypadá to, že zvládne jít sám. Nohy má ještě zdravé, ač unavené. Ale strach dává křídla. A tenhle muž se bojí o svůj život. Vyrazí hned – zatím není důležité kam, musí se dostat pryč od obou táborů a od hledajících seveřanů. Bouře nebude trvat věčně. Pojednou se prospektor ozve: „Jdeme příliš na východ. Musíme se stočit k severozápadu. Horalové zuří jak vosy. Zabijí nás, než se dostanem do civilizace, když nebudeme opatrní.“ Jeho hlas je stěží zřetelný, ale je v něm nějaká příčetnost. „Liga s nimi musela být smluvená. Nebo někdo takový. Někdo nás podrazil. Myslel jsem že vy. Na tom nesejde.“ Ztěžka znovu vzhlédne ke hvězdám. „Možná, že se dostaneme z údolí. Pak by to snad šlo. Nevím, na čí jste straně. Ale všichni ostatní jsou mrtví, nebo zajatí. Nemám moc možností, a vy jste mi právě asi zachránila život.“ Přidá do kroku – pořád se kymácí, jako by byl v posledním tažení a někdy je jeho řeč trochu nejasná, ale ještě to není jeho konec. „Máte plán? Horalové budou hlídat cestu do Alesglas. Musíme se dostat k Ornbjarnu. Vyznám se tady. I v podhůří. Skryjeme se tam v kopcích. Tam si nás nikdo nespojí s tím, co se stalo tady. A v pravý čas vklouzneme na Helmholtcovu Miriam… mám ještě nějaké zlato…“ Čeká je náročný a dlouhý pochod skrz nepřátelské území. A není vůbec jisté, zdali na jeho konci najdou spojence… ať už zvolí jakoukoliv cestu. Rozhodnutí, kam vyrazí, bude spíš v režii Letitie. Prospektor nevypadá příliš schopný protestovat. Brána do temnoty Hela, Freya Socha se stále tyčí nad skupinou. Když učenec odstoupí, nezareaguje, ale ani nezaútočí. Vědma nečinně přihlíží – a učenec se ohlíží na Freyu. Ta mu dá svůj vlastní dotaz. Christopher však jen poněkud nejistě pokrčí rameny. „Proč se snažit zámek vypáčit, když bychom sebou mohli mít klíč? Zkusme naše možnosti, například ten váš čarovný talisman. Pak se mohu snažit já, když to nezafunguje. Nemyslím si, že vám hrozí nebezpečí, dokud se příliš nepřiblížíte k té bráně moc blízko.“ A s tím jí učenec uhne z cesty. Freya projde kolem vědmy a dojde až k obrovité soše. Tentokrát kamenný kolos nereaguje. Po chvíli ticha se opět překvapivě tiše začne socha sklánět do pokleku. Za moment už němá, bezvýrazná, kamenná tvář hledí Freye do očí. Nepromluví. Ústa jsou jen temná díra. Oči jsou slepé. Obrovský kamenný prst se dotkne ruky Freyi, ve které ona drží medailon. Jen kus chladného kamene. Obr by jí dokázal rozmačkat v dlani, kdyby chtěl. „Jen Dědic otevře Bránu…“ zašumí hlas ze sochy. „Jen Dědic…“ zopakuje pomalu. Ale hlas obra se vytrácí. Zůstane v kleku a nehýbe se. Od brány se ozve zaskřípění… ale zatím se neotevírá. Strážce vypadá spíš zamyšlený, než že by ho nějakým způsobem přesvědčila či porazila. Od učence se ozve nejisté odkašlání. „Myslím, že můžeme vstoupit… pokud nám to vědma dovolí a pokud tu bránu dokážeme otevřít-“ Jenže pohnout s kusem skály není v jejich silách. Teprve když se ozve další zaskřípění, objeví se naděje. Mohutné dveře z černého kamene se otevřou stěží na tloušťku, aby se jimi protáhl jeden štíhlý člověk. Do temnoty za nimi není nijak vidět. Z temné škvíry se ozve slabý hlas. Je stěží slyšet. Jazyk je nortimberský, ale je obtížné mu porozumět. Podobně jako u hlasu sochy. Mluví tiše. I tak je v něm překvapivá síla. Rozléhá se celou halou, ve které stojí oni. Zdá se napůl veršovaný. „Starý strážce neví si rady. Mladá vědma…a ztracená dcera. Ale dcera se nechce vracet… a v srdci vědmy je zmatek.“ Hlas pokračuje. Mají dojem, že ho znají… a přeci ví jistě, že nic takového nikdy nikdo z nich neslyšel. „A mudrc, nemoudrý. Ten, který rozumí, aniž by porozuměl. To jsou k nám hosti.“ Zní až domácky… a přitom cize a vzdáleně. Jeho vyjadřování je neohrabané. Nejasné. Jeho slova téměř posměch, téměř kárání… nic věrohodného a přeci, jako by neříkal nic než pravdu, ač mlhavou. Na moment se rozhostí nepříjemné ticho. Učenec chce vykročit k bráně, možná že i Hela či Freya chtějí udělat totéž a projít pod klečícím kamenným hrdinou. „Stůjte!“ zazní povel. Přišel jako rozkaz z temné škvíry. A nelze neuposlechnout. Christopher vykřikne a klopýtne, jako by ztratil sílu pohnout vlastníma nohama. Elko zmateně zamrká, trochu podiveně se podívá na vlastní nohy. Freya, která má silnou vůli a dobrou kontrolu nad svým tělem, zůstane stát pevně. Ale jen při myšlence na to, že by měla udělat krok dál, se jí začne dělat špatně na zvracení. I vědma pocítí slabost a odpor k tomu, aby učinila jediný krok dál. Jako by se jí do mozku… vkrádalo něco cizího… jen její dlouhý výcvik vědmy by jí umožnil, aby i navzdory tomu udělala krok vpřed, pokud by si to přála. „Kdo má nárok na Dědictví? Ti, kdo mu porozumí? Ti, čí krvi náleží? Ti, kteří mu slouží?“ ptá se hlas přísně a drsně. „Vaše duše jsou nečisté! Vstupte, a postavte se osudu – postavte se smrti, pokud se odvážíte! Pokud tu máte svůj úděl! Jinak mi zmizte z očí!“ Freye nenapovídají žádné instinkty nic, krom touhy padnout na zem a zachránit si krk, která nejspíš následuje i Elka. Ten se začíná ošívat vyloženě bez ustání. „Tady je něco moc špatně,“ je slyšet desátníka zamumlat. K Hele nepromluví žádní Bohové, aby jí poradili. Když hlas domluví, zní jen ticho. Snad je to nějaký další strážce… možná, že je to někdo, kdo se je snaží hrozbou odradit od pokračování… možná, že je to jejich nepřítel… Ale kdo, nebo co… by se mohlo skrývat za bránou, která byla už po tisíce let zavřená?

Hela - 17. listopadu 2020 21:34

Brána do temnoty Freya Věci konečně, alespoň trochu, začnou dávat smysl. Nic se neděje bez příčiny a vše má svůj důvod. Nyní je mi objasněna i přítomnost Freyi, na tomto místě. Jen Dědic otevře Bránu. Amulet v jejích rukou je symbolem dědice. Něco mi však říká, že právě tento amulet mohl v rukou třímat její mrtvý bratr, v zasypané hrobce. Krev není voda. Brána se pootevře, ale já zůstanu napjatě stát na místě. Ve vzduchu je cítit napětí a mě je jasné, že se velmi brzy něco stane. Strážce se nehýbe, bohové mlčí, ale z temnoty se ozve jiný hlas. Tak cizí a přitom tak známý. Nevěřím ničemu, z toho co říká, a přesto mám pocit, že mluví čistou pravdu. Možná jsem už tolik pokřivená tím, že slyším, a vidím věci, které jiní nevnímají. Mám však tendenci, vidět Zrádce za každým kamenem. Však kdo jiný by se nás nyní pokoušel zviklat. "Čiň s mým požehnáním, čiň dle svého srdce, které jsem zvážil a shledal čistým jako vodu z horské bystřiny." Na mysl mi vytanou slova, ve kterých najdu ujištění. "Tak ke mě pravil Nejvyšší Otec." I přes odpor, který cítím, udělám několik kroků směrem k bráně. "Nebojím se vstoupit, neboť mé úmysly jsou ryzí. Netoužím po slávě, moci, ani bohatství. Mým jediným přáním je ochránit Dědictví před těmi, kteří by jej chtěli zneužít."

Freya - 18. listopadu 2020 20:51

Kamenný strážce Hela Najednou jsem učenci dobrá. Raději nic neříkám a snad s trochou nervozity přistoupím blíže. Srdce se mi rozbuší o něco rychleji, když se ke mne obr skloní a dotkne se mé ruky. Kdyby chtěl, asi by to se mnou skončil docela rychle. Tak nezbývá než doufat, že ten bláznivý stařec měl pravdu a třeba zas zabere i medailon. To šlo nějak moc hladce... napadne mne, když se od brány ozve skřípot. Že by snad znamení, že je otevřena?... Konečně se odvážím pohnout, když ozve učenec. Ohlédnu se po vědmě, jestli nemá nějakých námitek, když se ozve znovu skřípot a pak čísi hlas. A tohle je zas co?...o tomhle se nikdo nezmiňoval... A pak se zase začne dít něco, co se dá jen těžko vysvětlit. Jakoby mě něco přikovalo na místě a nutilo zmizet. Stojí tohle všechno vůbec za to?...nebylo by lepší třeba jen vybrat tábor Společnosti a tichosti odsud někam zmizet, někam, kde je svět ještě normální bez těchhle podivností... "Jo, mě se to taky moc nelíbí," zabručím jen tiše Elkovi v odpověď. Stojím bez hnutí dál na místě. Vlastně nevím, jestli chci pokoušet nějaký osud. Došla jsi až sem a teď máš pochybnosti?...možná jen zbytečně nechci riskovat svůj krk... Když se pak iniciativy ujme vědma, nechám to na ní. Prostě si počkám, co se bude dít dál a nějak se dle toho zařídím pak.

Letitia - 18. listopadu 2020 21:02

Na útěku Jsem ráda, že prospektor začal zase jasně myslet a vrátila se mu příčetnost. Na tuhle poraženeckou náladu nemám žaludek. Dokud dýcháme můžeme se snažit zachránit. "Viděla jsem jak to dopadlo v hlavním táboře. Bylo to hodně špatné. Hedwin z toho, ale vyvázl a dokonce ho ani nespoutali, pak jsem tam také viděla několik cizinců, ale na to nyní nesejde. Musíme se hýbat," řeknu mu polohlasem co jsem zatím zpozorovala. "Zkusíme to na konec údolí. Pokud narazíme na tábor Ligy tak to nebude tak špatné. Dostane se vám tam ošetření a nějak to s nimi uhrajeme. Toho se příliš nebojím," navrhnu, protože skrývat se někde v divočině v jeho stavu by byla sebevražda. Dřív nebo později jeho tělo zachvátí horečka a pak to bude opravdu špatné. Raději budu trochu riskovat abych mu pomohla. Na nějaké dlouhé potulování po okolí nejsme vybaveni. Otřu si čelo od vody, ale moc to nepomůže. Vidím stejně bídně jako před tím, ale když nevidíme my je, nevidí ani oni nás. Cestou se snažím mužíkovi pomáhat jak to jenom jde. Podpírám ho. táhnu, povzbuzuji. Když odpočíváme tak jenom ve stoje. Nenechám ho usednout, protože pak již nemusel vstát. Je jednodušší být stále na nohou. "Jeden krok za druhým. Nejdřív se dostaneme z obklíčení a pak budeme vymýšlet co dál." Snažím se co nejlépe v téhle divočině držet směr a ještě dávat pozor na případné pronásledovatele. Vůbec to není jednoduché. Neochvějně však pokračuji kupředu.

Arun - 19. listopadu 2020 21:28

Setkání v temnotě Hela Nakonec promluví vědma a vykročí směrem k bráně. Zpoza kamene se ozve vzdalující se hlas: „Čiň tedy, a neváhej.“ Kamenná křídla se dále nepohnou, ale hlas umlkne. Je to výzva pro Helu, aby vstoupila, a ona to také udělá. Musí i nadále soupeřit téměř každým krokem, dokud nedosáhne brány. Teprve tam pocítí jakési uvolnění. Projde skrz úzkou mezeru do chladné temnoty. To, co vnímala jen jako chladný závan venku, jí nyní udeří plnou silou, až se otřese. Vzduch je tady mrazivý a chladný… skoro tak chladný, jako na vrcholu hory, kde se jí zjevil Nejvyšší Otec. Nenajde žádnou slovutnou síň, ani umně zdobený sarkofág. Chodba je temná a černá, stěny jsou hladké a lesklé. Její kroky zní dutě a šíří se přes celou chodbu jako rána po kovu zvonu. Jediné světlo, které tu je, přichází skrz úzkou škvíru v bráně za ní. Nevidí žádné znaky či symboly na stěnách. Vše je prázdné a čisté… není tu ani prach, který ležel v hustých vrstvách ve vstupním sálu. Chodba se pomalu zužuje od rozměru mohutné brány k malému průchodu do krátké chodby. Jak pokračuje, ve úzkém pruhu světla zvenčí spatří piedestal, vysoký asi do jejího pasu. Je v malé kruhové místnosti, ze které není žádný východ a do které ústí krátká úvodní chodba s průchodem k bráně. Nikde skutečně není žádné zlato ani jiné bohatství. Nevidí ani původce rozkazu. Piedestal vypadá jako ukutý z oceli, ale kov je to černý a splývá s podlahou. Je hranatý, avšak nepravidelný. Připomíná tvar vrcholu Špičáku… Tu a tam je v něm vidět modrozelená žilka. Když vstoupí do místnosti, najednou zaplane ze stropu nad piedestalem jasné, bílé světlo. V něm spatří cosi nad podstavcem, který do teď mohla obdivovat. Je to něco malého. Vešlo by se to do otevřené dlaně. Velké jako jablko. Má to tvar pravidelného, hladkého čtyřstěnu. Jakási síla to drží ve volném vzduchu, kde se to pomalu otáčí. Její oči jsou k tomu nekonečně přitahovány… její mysl stěží dokáže myslet na něco jiného. „Cožpak myslíš, mladá vědmo, že to je? Jen do toho… nekousne tě to. Měla jsi odvahu a sílu vstoupit, navzdory mé hrozbě a rozkazu. Tak tedy. Zde jsi. Vychutnej ten moment a čiň dle svého srdce.“ Teprve nyní si uvědomila, že ve stěnách místnosti jsou jakási malá okénka, rovnoměrně kolem stěn… Je jich pět. Za nimi jen tma. Stěží je lze rozeznat proti černým stěnám. Hlas se zdá, že vyšel z toho, které je přímo naproti vstupní chodbě. Slyší povzdechnutí. Opět ze stejného úzkého průhledu. „Čtyři tisíce, šest set šedesát sedm let a dva dny k tomu jsem nepromluvil vlastními ústy. Omluv mě, vědmo a pravnučko, pokud je mi můj hlas cizí.“ Dál jen ticho. Čekání na prahu Freya Nakonec promluví vědma a vykročí směrem k bráně. Zpoza kamene se ozve vzdalující se hlas: „Čiň tedy, a neváhej.“ Kamenná křídla se dále nepohnou, ale hlas umlkne. Je to výzva pro Helu, aby vstoupila, a ona to také udělá. Je vidět, že pro ni kroky vpřed nejsou jednoduché. Nechá za sebou Freyu, Elka a Christophera, který zaváhá, ale nenajde sílu vědmu následovat hlouběji do podzemí. „Asi mi to není souzeno,“ dodá zklamaně. Jakmile vědma zmizela ve tmě, podivné nucení zmizelo. Učenec ale nevypadá, že by přeci jen chtěl zkoušet vstoupit. Elko doklopýtá k Freye. Nejistě si protahuje nohy a zamumlá: „Dobře, žes tam nešla. Kdoví, co to tam vlastně číhalo… fakt nevím, co se to stalo, ale je mi z toho blbě.“ S tím se obrátí na učence. „Ještě nějaký nápady? Nebo snad víte, vo, co tady vlastně jde?“ Učenec nakonec jen pokrčí rameny a rozhlédne se po síni. „Nezbývá nám než čekat, až se vědma vrátí – mám pár teorií, které bych si rád ověřil a rád bych se podíval, co v tomto chrámu je a jestli zde není něco, co není na první pohled patrné.“ Desátník pokrčí rameny a začne se procházet po síni. Zdá se, že se cítí daleko líp. „A co ty, seržo? Nevim, jestli mě tam dovnitř nohy ponesou, ale pokusim se, když nebude zbytí.“ Mezitím se začne sklánět k nejrůznějším věcem, které leží na kraji kruhové síně. Odkopne několik kamenných destiček. Zvedne malý plíšek ze země a začne si s ním pohazovat. Tu a tam se ve vzduchu zableskne, ale toho si desátník v zamyšlení ani nevšimne. Učenec mezitím začne krokovat vzdálenosti po síni. Asi mu nevadí tu jen tak čekat. Najednou je všechen spěch a naléhavost pryč, snad i protože se domluvili s vědmou. Šeptem pro sebe cosi počítá a tu a tam zopakuje něco, co zní trochu jako verš v neznámém jazyce. Socha stále nehybně klečí před branou a nezdá se o nic živější než kámen pod jejich nohama. Temnota za branou je tichá a táhne se z ní nesmírný chlad – je to jako objetí zapomenuté zimy. Je v ní určitě nějaké tajemství, něco podivného… ale není vůbec jisté, jestli to stojí za to riziko. Šermíř uprostřed bouře Letitia Prospektor nejistě následuje Letitii, která zamíří k místům, kde tuší cestu z údolí a nejspíš i tábořiště Ligy. I když je Orlozskij raněný, ještě se většinou drží na nohou. „K Lize…? Liga nás zabije…“ zamumlá, ale nehádá se. Jít kamkoliv v téhle bouři je obtížné. Na okolních svazích už se tvoří malé vodopády a tam, kde byla ještě včera pevná zem, jsou potoky tekoucí směrem z údolí. Jednou je oba Letitia jen těsně zachrání před dvojící hlídajících seveřanů. Procházeli skrz les římo proti nim. Hlídkují s odstupem. Stráží místa, kudy nejspíš očekávají, že se budou chtít cizáci vytratit. Nehledají Letitii ani prospektora konkrétně… Naštěstí je kaprálka včas zpozorovala a vyhnuli se jim. Hluk jejich chůze skrývá prudký déšť. Jednou mezi stromy zahlédla jednu nebo dvě postavy s luky na menším holém pahorku. I ti určitě stráží nejsnazší cesty z údolí. S prospektorem v tomto stavu se nemohou šplhat žádnými horskými průsmyky. Pokračují dál a pokouší se najít nějakou cestu ven z obklíčení. A pak, ve světle blesku, zahlédne jinou postavu. Mezi kapradinami se zaleskne plát zbroje. Horalové nenosí žádnou tak těžkou výzbroj. Když se Letitia přiblíží, spatří podivnou postavu, která se sem nijak nehodí. Vysoký šermíř v destičkové zbroji s prohnutým mečem. Východňan. Je promoklý až do morku kostí, ale kráčí klidně po malé zvířecí stezce. Meč má v ruce, tasený. Na zádech má zdobenou ručnici. Obezřetně se rozhlíží. Každou chvíli si jich musí všimnout. Je to ale cizák… což je lepší, než krvežíznivý horal. Jen není jisté, jak se dostal sem… Musí však být původně z družiny toho šlechtice – pana Edamitsu. Ten spolupracoval s Ligou. A pak pojednou se muž zastaví. Hledí téměř přímo na ně. Orlozskij je schovaný – ale možná měl šanci si všimnout Letitie. Pomalu zvedne jednu ruku k ústům. Lesem zazní tiché zahvízdání, téměř jako hlas nějakého ptáka. Téměř ihned se z křoví za ním vynoří seveřan s kápí přes hlavu proti dešti a s lukem v rukou. Východňan začne postupovat směrem k nim a nebude to trvat dlouho, než je objeví.

Hela - 19. listopadu 2020 22:21

Setkání v temnotě Těch několik málo kroků, které mě dělí od brány, je nesmírně vyčerpávajících. Jako kdybych kráčela hlubokým sněhem a na každé noze měla, ještě ke všemu, železnou kouli. Jakmile však projdu branou, opět mohu kráčet normálně. Chodba se zužuje, překvapí mě, jak hladké jsou její stěny. Přejedu po kameni rukou a ucuknu, když zjistím, jak je chladný. Chlad je vlastně všudypřítomný. Zakusuje se mi do kůže, zalézá za nehty, rozechvívá mě. I přesto však pokračuji dál, dokud se přede mnou neobjeví piedestal. Netuším, kdo tohle všechno vytvořil, ale nemohly to být lidské ruce. Ani ten nejzdatnější kameník, ani nejšikovnější kovář, by něco takového nedokázal. Místností zaplane světlo, a já musím přimhouřit oči, neboť jím jsem náhle oslněna. Moje oči jsou, skoro hypnoticky, přitahovány k předmětu, volně se vznášejícímu v prostoru. Neunikne mi však ani to, že z místnosti vede několik temných "oken". Hlas, který mě zde vítá, vychází z jednoho z nich. "Kdo jsi?" Zeptám se, a udělám několik kroků směrem k piedestalu. Už už se chystám natáhnout k předmětu ruku, ale nakonec se zarazím. "Myslím, že tohle je zkouška. Nevím, co to je, ale určitě to není Dědictví." Pronesu, možná lehce váhavě. Přeci jen, předmět k sobě stahuje mou pozornost, jako magnet. Já mám však na mysli slova Arunova. "K bdělosti Bohů, jen moc, kterou smrtelníkům uložili jsme, pod kámen, do skály a za strážce ukryli, ta část otrávena jest, ta část vyléčena musí být, sama sebou a dobrou vůlí!" S tím se vydám k otvoru, ze kterého jsem slyšela vycházet hlas. Váhám jen okamžik, po zádech mi přitom přeběhne mráz, když strčím svou ruku do temnoty.

Freya - 20. listopadu 2020 21:26

Před branou Vědma zmizí v temnotě a s ní zmizí i všechny ty podivné pocity. Zase jsem svým pánem. "Hmm, nevím, je to zvláštní," zabručím jen tichou odpověď a sleduji bránu před sebou, ale je tam jen ticho a tma. Nic, co by nám dalo vědět, co se tam děje, s kým nebo s čím má vědma tu čest. Na jednu stranu se mi nechce pro nic za nic riskovat krk, na stranu druhou bych docela ráda věděla, co tam je. Teď, když je nutkání zmizet pryč a žádný podivný hlas se neozývá, zase pomalu vítězí zvědavost. Vážně jsi došla až tak daleko jen proto, abys teď zůstala stát venku?...a kdo ve skutečnosti tu bránu otevřel?...ale jestli tam skutečně je jen jakýsi artefakt a nic víc, není lepší počkat zde?... hlavou se mi honí spousta myšlenek a zvažuji všechna pro a proti. "Co to máš?" ptám se, když svou pozornost obrátím na Elka, který si pohazuje s nějakým lesklým plíškem a asi mu vůbec nevadí, že čekáme zde.Učence si nějak nevšímám, zas je zabrán do svého světa. "No, možná by nebylo od věci nakouknout, co tam opravdu je," pokračuji pak a kývnu směrem k bráně, která mne svým způsobem láká i odrazuje zároveň. "Neláká tě to vědět?" Popojdu blíže ke kamenné bráně, odkud vychází jen nepříjemný chlad a napíním uši, zda-li nezaslechnu nějaký zvuk, ale temnota za ní skrytá mlčí. "Snad to nebude to nejhorší místo, kam nás nohy ponesou," pronesu nakonec a kývnu na Elka. Zvědavost zvítězila. Chci alespoň nakouknout a doufám, že toho nebudu nakonec litovat.

Letitia - 21. listopadu 2020 12:59

Hlídka Zatracená práce. takže tu hlídají společně? to je hodně vážná věc. No, kdyby byl sám, tak bych to možná zkusila, ale takhle s nrotimbercem za zadkem se s nimi dohadovat nechci. Raději bych někoho více nakloněného mé osobě. Christophera, Freyu nebo někoho podobného. Nedá se nic dělat, budeme muset pokračovat dál tak jako doposud. Hodně pomalu, začnu couvat. Přivřu oči aby se tolik neleskly, sklopím víc hlavu. Horní polovinu těla držím nehybně a jenom kousek po kousku dělám malé půlkroky dozadu. Nic rychlého, protože rychlý pohyb přitáhne pozornost daleko více než tohle pomalé sunutí. Ani se neohlédnu jak je na tom Orzlozskij. Jakékoli zbytečné gesto je v téhle situaci nebezpečné. Bude se muset postarat sám o sebe. Ustupuji ze stezky za strom. Nedívám se přímo na dvojici. Pohled mám upřený víc do země a jenom koutkem oka se je snažím sledovat. Snad nás minou bez povšimnutí.

Arun - 21. listopadu 2020 21:39

Poslední síň Hela Když Hela přistoupí k temnému průhledu, nepodaří se jí do něj vztáhnout ruku. Otvor je zakryt neznámým průhledným materiálem, který je dokonalejší a čistší, než všechno sklo, které kdy viděla. „Očekáváš překvapení. Očekáváš zradu. Je to tak správné, potom, čím sis prošla.“ I nyní, když je blízko průhledu, zní hlas dutě a vzdáleně. I tak ho ale jasně slyší. „Kdo jsem? Jsem tvůrce… a součást Dědictví“ Jako by teprve nyní prostoupilo světlo skrz temný průhled. Z temnoty se vynoří tvář. Neobvyklá, a přeci povědomá. Podlouhlá, s krásnými, ostrými rysy. Zcela holá, bez vousů a bez vlasů, ale velice vrásčitá. Je na ní mírný, posmutnělý úsměv. Snad jí viděla v nějaké vidině. Jinak se nedá ta povědomost vysvětlit. Zarazí jí oči. Jsou slepé. A přeci se lesknou uprostřed temnoty. Když se hlas opět ozve, ukáže se, že mluví skutečně ta tvář za temným průhledem. Tělo se ztrácí v temnotě… ale spatří kolem něj několik podivných předmětů, které nedokáže popsat jinak než jako obrovské množství trubiček a nejrůznějších jiných kulatých a hranatých plošek, které mizí podél těla zakrývají ho. „Zdá se to maličké, že? Ale má to strašlivou sílu,“ promluví podivný zjev zpoza průhledu o čtyřstěnu, který se vznáší uprostřed místnosti. „Obávám se, že u svých Bohů odpověď nenajdeš. Tato síň je jich zcela prostá… neboť v ní do jisté míry dlí. Dlíme, měl bych říct, ale nevím, zdali se mohu do jejich počtu počítat.“ Tvář se usměje a zdá se, že muž spokojeně vzdychl. „Je tak krásné, opět mluvit se živým člověkem. Nejsem jako tví bohové a nedokážu k tobě skrz Dědictví promlouvat.“ Vypadá to, že si skutečně užívá ten rozhovor… jako dítě, které po dlouhé, předlouhé zimě, konečně opět prožívá léto. Radost netrvá dlouho. Na moment jako by toho člověka zachmuřila její opatrnost. „Snad mi nevěříš… nejsem tak mocný, jako ten, či to, co nazýváš Arunem či Fordarem, ale i já mám moc.“ Obě dvě jména ve vědomí Hely zašumí… ale tentokrát nepocítí ani zdaleka tak silný dozvuk, jako kdykoliv jindy, když je slyšela. Ztratila svou sílu. Dokonce i strašlivé jméno Zrádce. I jméno Nejvyššího Otce. „Cožpak jsi mou moc u brány nepocítila? Zůstaň stát!“ zvolá pojednou tvář. Na čtyřstěnu se objeví několik malých světel – a v tom samém okamžiku pocítí Hela ten strašlivý pocit ztuhlosti a neschopnosti pohybu. Jen s vypětím vší vůle dokáže udělat sebemenší pohyb. „Snad jsem tě přesvědčil, nyní zas konej dle své vůle,“ dodá hlas. Pocit se vytratí. „Nedělám to rád. Lituji toho, že jsem tu prokletou věc kdy stvořil,“ dodá stesklivě. „Ale bylo to potřeba. Pochybuji však, že jsi přišla poslouchat stesky chybujícího starce. Jsi tu pro Dědictví. Řekli mi, že dříve nebo později někdo přijde.“ Hlavou pomalu pokyne k ostatním průhledům. Víc však nepromluví. Ledový chlad Freya Nakonec začíná pomalu ale jistě vítězit zvědavost. Mezitím Elko zamyšleně chytí plíšek, se kterým si pohazoval a začne si ho prohlížet. Po chvíli ho začne leštit rukávem. „No to sem blázen… vypadá to jako nějaká mince… s kytkou…“ poznamená. Kousne do ní, ale zamračí se. „Není to zlato. Ale čert ví, co to je. Třeba to nějakou cenu mít bude…“ Když však zjistil, že to není poklad, věc pro něj skončila. I tak ale plíšek schoval do kapsy. Učenec mezitím vytáhl několik papírů, které bůhví jak přežily bouři a chaos venku, a usadil se k jedné z lavic na kraji místnosti. Zuřivě cosi píše a tu a tam kreslí. Tak, jako Freya nevěnuje pozornost jemu, ani on si obou žoldáků nevšímá. Freya se pak obrátí ke kamenné bráně, ke které pomalu přijde. Elko se za ní přiloudá. Pochybovačně kouká do tmy a poznamená: „No, voják zvědavej bejvá voják mrtvej…“ Po chvilce ale nespokojeně přešlápne. „Ale máš recht. Chtěl bych vědět, vo co tady vlastně de. To víš, z takovýho vědění taky může leccos kápnout… no a co si budem, dokonce i já sem jednou za čas prostě zvědavej.“ Povzdychne si. „Jenže se mi tam teda fakt moc nechce. Tebou to moc necuklo, ale mě to skoro posadilo na zadek, ať už to bylo cokoliv.“ Pozvedne však pušku a postaví se za Freyu. „Ale ‘estli jdeš ty, jdu i já.“ Oba pomalu náhlednou do temnoty. Chvilku to trvá, než si jejich oči začnou zvykat. Obrovitá brána ústí do široké chodby, která se velmi rychle a prudce zuužuje k malému průchodu. Je to skoro zklamání. Žádná velkolepá síň. I tak je to ale podivné. Z celé té místnosti vane chlad, který mrazí až do morku kostí. Zem je hladká a duní jako ocel. Je čistá, lesklá. Po prachu není ani stopy. Ve vzduchu je podivný, nijaký pach. Z průchodu se šíří silné světlo. Jasné, bílé… zcela jiné, než světlo jakéhokoliv ohně nebo lampy. Je slyšet hlasy… není jim rozumět, ale jeden z nich náleží vědmě. Mluví nortimbersky. „Sákra,“ zamumlá Elko, když ho chladný vzduch zasáhne. „Sem to jen já, nebo na tebe taky šahá smrtka, se vším tím ledem?“ dodá a otřese se. „Tak jo, už je to lepší,“ dodá po chvilce… ale prvnímu se mu dovnitř moc nechce. Přátelé či nepřátelé? Letitia Tak opatrně jak to jen Letitia dokáže, se začne stahovat zpět. Od východňana, který k ní opatrně míří. Prospektor jí následuje – je skrčený a nevypadá moc dobře, ale právě teď není čas jeho stav řešit. Musí si poradit, jak může. Pomalu se oba dostanou ze zorného pole obou pátrajících mužů. Zhruba ve chvíli, kdy dojdou na místo, kde ještě před okamžikem byla ona, se dvojice zastaví. „Co se stalo?“ zaslechne povědomý hlas. To seveřan se skrytou tváří oslovil východňana. „Někdo tu byl,“ odpovídá východňan stručně. „Já si nikoho nevšiml. Pojďme se vrátit a hlídat, tak jak nám řekli.“ odpoví seveřan. Letitia má příležitost si vzpomenout, ke komu ten hlas patří. Je to Riam. Tichý rozhovor pokračuje. Východňan z toho nevypadá příliš nadšený. Nevypadá jako příliš hovorný typ. To ale nebýval ani Riam, zvlášť co se cizáků týče. „Nechápu, proč mi fyrstar nedovolil vyrazit k hoře,“ dodá Riam zachmuřeně. Je jasné, že není z práce s dalším cizákem příliš nadšený. „Muži z Ligy jsou na cestě,“ odpoví neutrálně východňan. „Hora je záležitostí jiných. Náš úděl je tady. Pokud by se objevil Edamitsu-sama nebo jiní, nechceme, aby utrpěli újmu. Fyrstar a zástupci Ligy vám to vysvětlovali,“ dodává nespokojeně. Zdá se, že už to opakoval několikrát. Riam si povzdechne a obrací se po stezce. I východňan se obrátí a kráčí zpátky. „Dobrá, vždyť rozumím. Dejte mi znamení, pokud bude třeba.“ S tím se Riam opět vytrácí do křovin a ztrácí se tam. Je pravda, že je to nejspíš jeden z mála seveřanů v okolí, kteří ovládají Celestionštinu… pokud by bylo potřeba vyjednavače, mohl by mít šanci. Riam opustil Letitii a ostatní a ztratil se ve snaze odvrátit nebo alespoň zmírnit útok seveřanů. To se mu dle všeho nijak nepovedlo. Už o něm Letitia dlouho neslyšela. Nějak se sem taky musel dostat… Otázka je, zdali mu Letitia věří dost na to, aby vystoupila z křovisek. Prospektor vedle ní jen ztěžka oddechuje a tu a tam se otřese chladem a studenou vodou, která stále padá ze stromů. Brzy projde dvojce znovu kolem Letitie a prospektora, ale ti jsou tentokrát lépe skrytí.

Hela - 21. listopadu 2020 21:55

Poslední síň Zírám na tvář, která se přede mnou objevila. Známá a neznámá zároveň. Slepec, který není slepý. Vidím, jak se jeho oči lesknou a nepochybuji, že i on vidí mě. Jeho vysvětlení však mnohé neobjasní. Chybí mi informace. Vím tak málo o těch, kteří zde byli před námi. Čtyři tisíce, šest set šedesát sedm let. To je opravdu hodně dlouhá doba. Jako by, na tomto místě, jména bohů ztratila svou moc. A přesto mám pocit, že jim jsem blíže, než kdy předtím. "Jsi jedním z těch, jejichž jména byla zapomenuta?" Zeptám se, jelikož si jiné vysvětlení jinak představit nedokážu. Stejně tak si nedokážu vysvětlit onu podivnou soustavu, jež muže obklopuje a zakrývá. "Prozradíš mi své jméno?" Zatím, co se ptám, projdu kolem řady temných oken. Snažím se nahlédnout dovnitř, zdali něcouvnitř nespatřím. Poté se však vrátím zpátky k piedestalu. Nějak nemohu uvěřit, že tohle, co mám před sebou, je skutečně ono slovutné Dědictví. Co to vlastně je? Co si s ním mám počít? "Mohu...mohu se ho dotknout?" Asi mi nic jiného nezbývá, pokud ho odsud chci odnést. Stále mám však na paměti Arunova slova, že Dědictví nepatří do rukou lidí. V tomto případě to beru dost doslovně.

Letitia - 22. listopadu 2020 15:08

Riam Skoro mám chuť si oddechnout. Riam. Nakonec se zdá, že štěstí je na mé straně. Prospektor mele z posledního a pokud se rychle nedostane do tepla a neošetří ho, tak nepřežije. A s tímhle horalem mám, nechci říci dobré, ale neutrální vztah ano. Tedy pokud se něco zásadně nezměnilo, ale snad ne. "Riame,"" zavolám na něj hlasem slyšitelným. "Riame, přítel," zkusím to znovu trochu víc hlasitěji a doufám, že mě zaslechne aniž bych zburcovala polovinu lesa a také, že se zachová rozumně a nebude hned útočit. Můj hlas by snad, ale poznat mohl. Pro jistotu se ale stále držím ve stínu v úkrytu stromů, které mě trochu chrání. V hlavně si již připravuji co mu řeknu pokud se mě rozhodne vyslechnout.

Freya - 22. listopadu 2020 20:18

Tma a chlad "Hele, nesejčkuj. Taky se řiká, že kdo nic neriskuje, nic nezíská," usadim trochu Elka, který by nejraději počkal tady, ale mně to prostě nějak nedá. Ten klíč se u nás předával očividně po celé generace, plížili jsme se k tomu tajně do hrobky, nechala jsem se dobrovolně naverbovat znovu do armády, hráli jsme před všemi tak dlouho divadýlko. Prostě asi chci vědět, kvůli čemu jsme tohle všechno vlastně dělali. Za čím se to všichni tak bezhlavě hnali. A asi holt neumím čekat, než mi to někdo naservíruje pod nos. A pak, co kdyby tam bylo krom toho artefaktu něco zajímavého pro nás, co nemá takovou cenu pro vědmu? I když pochybuji, že by nás nechala na něco tady sáhnout. "Jdu, asi to potřebuju vědět z první ruky," kývnu nakonec na Elka. Za branou zatím číhá jen tma a chlad. "No, budem doufat, že tam číhá něco přívětivějšího," podotknu jen a pomalu vykročím dál. Vědma si tam s někým či něčím očividně povídá, ale těžko říct, co tam může jeden čekat. Popravdě jsem docela ráda, že mám Elka za zády, sice nejsem žádný strašpytel, ale nic dvakrát příjemného to taky není. Ten chlad působí až nepřirozeně a podivných věcí, které se jen těžko vysvětlují jsme zde zažili až až.

Arun - 23. listopadu 2020 21:27

Rádce Hela Muž v temnotě odpoví Hele pomalu a váhavě. „Nemohu prozradit mnoho. Není to dovoleno… jsem pouze rádce. Mám odradit ty, kteří by napáchali tolik škody, jako já. A podpořit ty, kteří by mohli napravit zlo, které je v nás všech.“ Pomalu na ní vzhlédne a když jí projede jeho pohled skrz na skrz, téměř se vědma otřese. „Byl jsem zapomenut. Ale ne zcela. Vezmi to nejlepší ze mě… a budu Arunem.“ Pak ale tvář potemní a zbydou z ní jen dva lesklé body uprostřed temného průhledu. „Vezmi ze mě jen to nejhorší… a budu Fordarem.“ Tvář se opět zvedne a je to zas obličej, který by mohl příslušet jakémukoliv smrtelníkovi. „Žádný člověk nedokáže být celým bohem…“ Když Hela prochází kolem dalších oken, uvědomí si, že v temnotě začne spatřovat vzdálené, spící tváře. Všechny jsou holé, podobné tomu, který jí přivítal. Rádci. Rozezná dvě ženské a dvě mužské tváře. Rysy jsou neznatelné… a přeci nejsou cizí. Kdyby na nich byly vlasy, kdyby byly živé a procházely by se po krajině… kdyby je potkala… poznala by je? Seveřané vždy uctívali své předky… a své Bohy. Jediná bdící postava opět naváže. Odpovídá z části na její otázku ohledně dědictví. „Čiň, pokud je to v tvé moci. Dědictví náleží lidem. Bylo stvořeno lidmi. Pokud ho zvládneš nést, je tvé. Pokud ne… stane se tvou zkázou a zkázou všech a všeho, co je ti blízké. To slyš z mého vlastního osudu, neboť to je důvod, proč mě stihl tento trest věčného života. Čtyři další pak, jako mí rádci… a strážci.“ Když Hela zůstane stát u Dědictví, zaslechne hlasy z chodby za branou. Někdo – některý z trojice, kterou tam nechala – nejspíš prochází branou. „Nemohu s tebou dlouho mluvit. Není to dovoleno. Jen protože tě Arun shledal hodnou, směl jsem promluvit… jiní jsou tvou zodpovědností.“ Poté však ucítí, jak hlas neznámého rádce nabere na vážnosti. Pojednou v něm pocítí záblesk majestátu bohů… ale i strašlivosti Zrádce. „Věz však, že Dědictví je to, co spojuje tvůj národ s Bohy… s námi. S nimi. Nevím, zdali znovu uslyšíš jejich hlas, pokud si Dědictví odneseš. Jen Arun bude bdít věčně, tak jako nedojde Fordar odpočinku… tak jako tu budu já. Do skonání Osudu.“ Jeho hlas utichá, jak se hlasy od brány blíží. „Je v něm… síla Bohů. Jejich vlastní život a síla… Je to nemoc… a lék.“ Rádce utichá. V jeho slovech byla lítost. Pro některé je i smrt vysvobozením. Přítel a nepřítel Letitia Když pozná jednoho z mála seveřanů na téhle straně hor, kteří by jí mohli pomoci, Letitia neváhá a osloví ho. Zůstává raději v bezpečí hustého podrostu. Je to dobré rozhodnutí. V momentu, kdy zavolá na Riama, se východňan prudce otočí. Pohne se vpřed. V ruce tasený meč, téměř tak rychlý, že by mohl uskočit vypálené střele. Letitia se stěží stihne nadechnout – a těsně před její tváří je chladná ocel jeho meče. Už v půlce pohybu samuraje je slyšet zvolání Riama: „Přítel!“ Východňan nemůže znát jediné slovo nortimbersky… Zvolání Riama je možná zachránilo v poslední chvíli. Východňan na ní hledí pochybovačně. „Přítel?“ zeptá se a ani se neohlédne na Riama. Ten ho dostihne a donutí ho sklonit meč. „Vlastně nevím. Ale ne Společnost.“ To dle všeho stačí k tomu, aby mu samuraj dovolil, aby mu sklonil paži se zbraní. Riam pak pohlédne na Letitii v celé její současné kráse. Dívá se dost vyjeveně. A trochu podezřívavě. „Myslel jsem, že už jste po smrti…“ V tom prohlášení je i menší náznak toho, že to bral jako fakt života… Vždyť se koneckonců znali sotva pár dní. Když jí ale vidí zablácenou a promoklou – a vedle ní spatří zkrvaveného prospektora, zavrtí hlavou. „To je jedno. Slyšel jsem, že jste nebyli mezi mrtvími. Doufal jsem, že jste třeba našla Freyu. Ale teď pojďte – ten muž potřebuje ošetřit.“ I když si Riam v posledních dnech dozajista trénoval Celestionštinu, raději se pořád vrací ke svému mateřskému jazyku. Ještě se obrátí k východňanovi: „To jsou přátelé. Spolupracují s Ligou. Byli tu tajně. Musíme jim pomoci do tábora.“ Neznámý válečník nevypadá příliš důvěřivě. Ale nakonec pokrčí rameny a kývne. Někdo tak rychlý, kdo to umí s mečem tak dobře, si může dovolit jednou riskovat. „Může chodit?“ zeptá se Riam Letitie na adresu prospektora. „Kdo to vůbec je?“ dodává, když mu pomáhá na nohy. „Je mi povědomý… nepotloukal se náhodou někde kolem Helskary?“ dodává dále a jeho hlas začíná znít poměrně nepřívětivě. Pokušení Freya Poté, co Freya trochu usadí Elka, starý desátník si vzdychne a nakonec kývne. „Máš recht. Tak jdem dovnitř, ať to máme za sebou.“ A s tím už oba dva vcházejí do mrazivé tmy za branou. Jak si jejich oči zvykají na temnotu, z desátníka vyjde zklamaný povzdech. „To je všecko?“ Podivný prostor končí jednoduchým vchodem, za kterým je vidět vědmu. Vypadá to, že chodba končí malou kulatou místností, ve které je ona. Nikde není ani stopy po žádném pokladu. Vypadá to všechno jako kovový sarkofág. Ještě nikdy neviděla Freya takovou tmu. A takový chlad. Všude kolem je jen hladký, černý kov – ale co nebo kdo ho dokázal takhle opracovat, to je záhada. Elko jí kryje zezadu. Pomalu přichází až k menší chodbě a místnosti, ve kterém dle všeho mluví Hela s původcem hlasu, který slyšeli dřív. Z místnosti se valí jasné, nepřirozeně modrobílé světlo. Tu a tam ho postava vědmy zastíní. Zaslechnou jen konec konverzace. „…síla Bohů… život a síla… nemoc a lék…“ Nerozumí příliš neznámému hlasu, protože mluví potichu, a ještě ke všemu tím podivným, těžko srozumitelným dialektem. Freya pohlédne do světla, a i když je na moment oslněna, spatří nízký ocelový piedestal, nad kterým se vznáší malý čtyřstěn, asi o velikosti jablka. Slabě zelenomodře světélkuje a pomalu se ve vzduchu otáčí. Vědma k němu právě vztahuje ruce. Freya za sebou uslyší desátníka zamumlat: „Tohle je nějaký divný… tohle se mi vůbec nelíbí… slyšelas něco z toho?“ Nervózně v ruce přehodí pušku a hledí na vědmu. Zašeptá: „To je vono? Vypadá to jako nějaká cetka… ale proč to lítá ve vzduchu?“ Předmět přitahuje pozornost. Je těžké od něj odpoutat oči. Nějaký instikt jí říká, že je to nesmírně důležité… a že to patří jí. Jen jí a právem jí. Slabé hlásky jí říkají, že by to nebylo poprvé, co si vzala, co jí náleželo, s trochou síly… to šeptá něco vzadu v hlavě… Na druhou stranu proti tomu instiktu promlouvá její rozum, který je vycvičený dlouhými roky v armádě i jinde. Není to ze zlata. Je to zatraceně horké zboží, kterého se nezbaví. A určitě to souvisí se vším tím místním okultismem, kvůli kterému tohle místo opouštěla. Nyní je váha amuletu v její ruce či na krku uklidňující. Jako by všechny ty myšlenky zaháněl… a to i když je součástí všeho toho podivna. „Cítíš to taky?“ zamumlá pojednou Elko. „Takový… jako… pokušení…“ poznamená. Nervózně stiskne pušku. „Dál-dál už nechoďme, Freyo,“ vyhrkne najednou. Chybí mu klid. Není to běžné, že by on ztrácel hlavu. „Ještě jeden krok a naše duše patřej ďáblu,“ dodá a nervózně si olízne rty. „A to sem na něj eště před vteřinkou nevěřil.“ Něco je tu špatně… ale jí samotné se to dle všeho zatím vyhýbá…

Hela - 23. listopadu 2020 22:07

Rádce Bohové, nebo lidé? Už jen to, že většina z nich spí, je dost jasným vodítkem. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, zdali je možné, že Arun a Fordar, jsou dvě strany jedné mince. Avšak nyní mám pocit, že už je možné úplně všechno. Jsem ochotná věřit, že tohle jsou moji bohové. Nebo možná jen jejich smrtelné schránky...i když smrtelné je, v tomhle ohledu, dost nadnesené...spíš lidské schránky. Slyším, že se někdo blíží. Neotáčím se však, abych zjistila, kdo našel odvahu. Vnímám, že slova Rádce nebyla na naléhavosti. Jako kdyby se náš společný čas krátil. Jenže já mám ještě spoustu otázek. "Počkej! nejvyšší Otec řekl, že musím Dědictví vyléčit, abych dokázala probudit bohy." Pomalu začínám tušit, co Malvíra myslela tím, že možná budu muset obětovat to, co je mi nejdražší. Představa, že bych už nikdy nemusela slyšet hlasy bohů...že bych byla ponechána jen svým vlastním rozhodnutím...musela životem kráčet bez toho, aby mi někdo ukazoval správnou cestu...je děsivá. Miluji bohy, celý svůj život jim sloužím. Přesto vím, že musím konat. Natáhnu roztřesené ruce a opatrně v nich sevřu Dědictví. Jemně, jako kdybych lapila motýla, kterému nechci ublížit. Pomalu si přitáhnu ruce k hrudi a zavřu oči. Jsem vědma...jsem léčitelka...ale jak mám vyléčit něco, o čem ani nevím, co to je? ...ta část otrávena jest, ta část vyléčena musí být, sama sebou a dobrou vůlí! Já mám dobrou vůli.

Freya - 24. listopadu 2020 20:29

Pokušení "Hmm, taky jsem si to představovala jinak," zabručím tiše Elkovi v odpověď. Žádné velkolepé síně, žádně zlaté poklady, jen cosi malého, co se vznáší ve vzduchu a na první pohled by člověk neřek, že je to nějak cenné. A přeci, někde vzadu v hlavě se usídlil hlásek, který nabádá a šeptá, láká a slibuje, pokouší. Chvíli mi trvá, než od předmětu odtrhnu oči. Trochu zatřepu hlavou, jako bych chtěla zapudit ten hlas někde tam uvnitř. Taky vím, že pro mě tohle ve skutečnosti žádnou cenu nemá. Rozhodně ne takovou, abych kvůli tomu udělala nějakou blbost. Tohle má cenu pro vědmu, pro střeleného učence a pověrčivé místní, pro ty, co se honí za jakýmsi věděním. Nikdo jiný by mi za to nedal ani zlámanou grešli. "Jo, je tu něco zvláštního," přitakám Elkovi. "Ale klid, s tímhle se vypořádá vědma sama, tohle bysme jen těžko někde střelili, radši si počkáme na tu slíbenou odměnu a neboj, stojim na místě. Počkáme si, co to udělá. Jen nepanikař, tohle nebude rozhodně potřeba," kývnu na pušku, které se tak křečovitě drží. Vcelku nerada bych, aby se nějak unáhlil. Takhle nervózního jsem ho dlouho neviděla. "Podívej se na mě," snažím se jeho pozornost odvést na sebe. Možná byla blbost, že jsme sem šli, možná jsem ho sem neměla tahat a jít jen sama, možná jsme venku měli počkat oba, ale to už je teď jedno. "Za chvíli jsme odsud venku jo? Počkáme na vědmu a doprovodíme ji. Za chvíli budem zas na čerstvým vzduchu."

Letitia - 24. listopadu 2020 20:57

Směrem k Lize Nakonec to tedy vyšlo a Riam stojí při mně. Rozhodně jsem nebyla tak klidná jak jsem předstírala. Byla tu nemalá šance, že už se mnou nebude nic mít chtít, ale naštěstí se to nevyplnilo. Pomohu prospektorovi na nohy a nyní když máme doprovod tak ho podepřu aby jsme ho do toho tábora vůbec dostali. Takhle zblízka vypadá ještě hůř. Možná, že nakonec to nezvládne ani tak, ovšem nenechám ho tu na pospas živlům a udělám pro něj tolik kolik jenom mohu. "Je to někdo koho bych velmi ráda udržela na živu. Jeden z důvodů proč jsem se sem vydala," nedodám už tu druhou část, že je již jediný. Všechno ostatní se ocitlo v troskách. "S Freyou jsem se osobně nepotkala, ale myslela jsem, že jste na sebe narazili. Vím, že pracuje s Ligou a nějakou dobu se motala kolem tábora Společnosti, ale neměla jsem příležitost jí cokoli vyřídit." Povím Riamovi co se stalo. "Co se stalo po útoku vůbec netuším. Měla jsem dost práce s tím nenechat se chytit a zůstat naživu," ušklíbnu se. Čekala jsem, že to bude těžké, ale i tak jsem si to představovala docela jinak, ale tak už to na bojišti chodí. Každý plán se zhroutí s prvním výstřelem. Teď je pro mě nejdůležitější dostat do bezpečí Jarowa.

Arun - 25. listopadu 2020 21:38

Vertran Hela Když se Hela ještě obrací k rádci, téměř už ho nevidí. Ztrácí se v temnotě. I modrobílé světlo, které září na artefakt, pomalu slábne. Jejich společný čas došel ke konci. Ještě ale uslyší ten hlas… téměř šepot. „Budeš třímat Vertran… budeš třímat víru a naději… rána do živého je rychlá… léčba dlouhá…“ Vertran. To je jméno – Hela má dojem, že k artefaktu patří. Kdoví, zdali však to jméno někdo slyšel za několik posledních tisíc let. Nevzpomíná si, že by ho četla v knize, kterou přechovávala její babička. Další radu už od rádce nedostane. Je toho málo – stěží víc než střípky. Nezbývá, než natáhnout ruku k Dědictví… k Vertranu. Jakmile se její prsty dotknout chladného kovu, vjemy zaplaví její mysl. Myšlenky. Obrazy. Slova. City. Celý svět najednou začne křičet. Vnímá tisíce myslí krom té své vlastní. Vnímá hned lásku, hned hněv, hned smutek, hned radost. Zahlédne Helskaru, na jejíž návsi jsou srocení lidé. Uvidí stovkou očí jejich armádu, která se utábořila pod Špičákem. Spatří osamělá luka, prázdné doliny, i pasoucí se stáda. Tucet vesnic a sto samot. Slyší muže volat o pomoc, z jeho ruky se řine krev. Slyší ženu sténat, zmítá se v bolestech početí. Slyší dítě vzlykat, samo čelí divokému zvířeti. Vjemy jsou nesmírně silné. Má dojem, že cítí… že vidí každý hlas, každé srdce, každou duši na téhle straně hor. Slábne v kolenou – motá se jí hlava. Ztrácí rovnováhu. Skrz závoj cizích myšlenek a tváří spatří dva vyjevené obličeje. Jeden náleží celestionskému desátníkovi z pevnosti, druhý Freye, která nakonec neodolala volání své krve. Stojí v průchodu do místnosti a hledí na ní. Vyžaduje to veškou její vůli, aby je vůbec viděla – aby místo toho nevnímala útočícího vlka, uhýbající laň, štěkajícího psa… Pomalu v těch myšlenkách ztrácí sama sebe. Pokud rychle neodhodí Vertran… nebo nenajde v tom chaosu sama sebe, vědmu Helu… ztratí se v tom víru navěky. Nepřítel uvnitř Freya Freya se pokusí odtrhnout pozornost svého věrného parťáka od té podivné věci, která se pro něj zdá tak neodolatelná. Teprve když mu důrazně řekne, aby se podíval na ní a myslel na to, že už to mají skoro za sebou, podaří se mu trochu uklidnit. Zhluboka se nadechne. Jeho ruce se uvolní. Pušku doteď svíral křečovitě. Obě paže svěsí a postaví se do pozoru. Srazí paty, oddechne si a kývne. „Rozkaz, seržo. Už je to lepší.“ Ale znovu se do toho průchodu neodváží podívat. Je bledý jako smrt. Pomalu přehodí pušku přes rameno. Prázdně se zahledí na protější stěnu a pomalu, hluboce dýchá – ale neustoupí ani o krok. Možná, že je je křivý jako vývrtka, ale je pár věcí, které pro něj smysl mají. Freyu rozhodně v průšvihu nenechá. Zvlášť ne, když sám vidí, že je tady něco, co motá lidem hlavy moc ošklivým způsobem. Freya není ani zdaleka tak silně ovlivněna. Ví přitom, že desátník si zvládl spokojeně kouřit cigáro, zatímco kolem dopadaly dělové koule a nad nimi svištěly kulky. Když na to dojde, není klidnějšího a skálopevnějšího vojáka. Tady ale čelí něčemu daleko méně jasnému, než je nepřítel na druhé straně bojiště. Nechá ho. Obrátí se zpět k malé místnosti, ve které je vědma. Ať už tam mluvili o čemkoliv, rozhovor je u konce. Je slyšet jen nezřetelný šepot a pak nic. Hela pomalu a opatrně uchopila malý čtyřstěn. V tom okamžiku ztuhla. Celé její tělo se napnulo. Její tvář pobledne, její oči jsou nehybné. Rysy ztuhlé až nepřirozeně… Pojednou jí vidí zabloudit očima po místnosti. V tom pohledu byla nejistota… možná nouze. Jejich pohledy se však zatím nestřetly. Vypadá skoro jako desátník ještě před chvilkou… jen je na tom hůř. Ale kdoví, co se děje jí. Desátník, který nic z toho nesleduje, si zamumlá: „Nikdy bych nevěřil, že na těch zatracenejch povídačkách může bejt nějaká pravda…“ Nervózníma rukama si balí cigáro. Ten už je za vodou. Alespoň dokud tu věc neuvidí znova. Vědma naproti tomu stojí jako socha tam, kde ten čtyřstěn uchopila. Seveřané a Liga Letitia Riam nakonec neprotestuje proti záchraně prospektora. Jen pomalu kývne na Letitii. „Dobrá. Tak pojďme do tábora.“ A zatímco jdou, Riam se jí pokouší pomoci. Řekla, že po útoku všechno byl jen jeden velký chaos, tak se snaží něco vysvětlit. Mimo jiné i to, co jí nyní dochází. Totiž že táborem, do kterého míří, myslí bývalý tábor Společnosti, nikoliv jiný, skrytý tábor Ligy. „Byl to chaos, to máte pravdu. Dorazil jsem se seveřany. Po útoku se objevilo několik cizáků… a dle všeho znali fyrstara Elfstana – a on znal je. Teprve, když jsem slyšel, že mluví o té vaší Lize, ozval jsem se. Poslali mě sem s tímhle cizincem, protože umím trochu celestionsky, ale jsem místní. Mám za úkol, aby přátelé Ligy nedošli nedorozuměním ke zranění… nebo k něčemu horšímu.“ Je to trochu jednoduché, prosté vysvětlení. Riam není nijak výmluvný člověk, i když se trochu rozpovídal. „Každý cizák v tomhle údolí má svůj osud zpečetěn,“ dodá temně. „Ale fyrstar poručil, že ti, co se vzdají, mají být ušetřeni. Stanou před soudem, za svoje zločiny. A poté řekl, že Liga nemíní našemu kraji zlo… a že pobít její muže by bylo vraždou na nevinných.“ Je jasné, že s jeho slovy možná tak docela nesouhlasí, ale jestli se Letitia něco stihla naučit za tu dobu, co tu je, tak to, že seveřané jsou dobří v poslouchání rozkazů. A kdo by se vzepřel fyrstarovi, který má dle všeho požehnání místní vědmy a další místní honorace? Už se blíží směrem k táboru, od které prchala za Tirnem. Riam to dle všeho bere jako samozřejmost. Dokonce ani mlčenlivý východňan neprotestuje proti tomu, aby šli mezi ten dav krvežíznivých horalů. Není těžké si vzpomenout na spoutané zálesáky Společnosti… Kdoví, jaký jí čeká osud, ale přichází s Riamem… a zatím to vypadá, že jí mladý kovář alespoň zčásti věří. Nebo že jí alespoň nenechá v úzkých. „Pojďme. Postarají se tam o jeho zranění. A vy si můžete promluvit s lidmi Ligy. Nevím, co fyrstar zamýšlí. Odešel. Nechal tu jen Halsteina.“ Zahledí se temně směrem k táboru, který je z jejich místa vidět. Na chvíli zaváhá. „Nelíbí se mi to. Cizáci by měli zmizet – a měli by být poražení. Neměli by se tu jen tak volně procházet…“ Pak ale cukne hlavou směrem k ní. Zaváhá. „No… možná že jeden nebo dva uctiví cizáci, kteří si hledí svého, bohy zas tak neurazí. Vědma koneckonců dala fyrstarovi své požehnání a ten je toleruje.“

Hela - 25. listopadu 2020 22:05

Vertran Freya Moje prsty se semknou kolem chladného kovu...v tom okamžiku svět vybuchne. Vidím všechno a všechny. V jednom okamžiku přehlížím hluboké rokliny, a v dalším sleduji kapku rosy, která pomalu klouže po listu na zem. Slyším, jak kapka sklouzla, jak se roztříštila o zem a vsakuje se do půdy. Ale tento vjem už přebíjí jiný, pláč právě narozeného dítěte, poslední slova umírajícího starce, pláč z radosti, křik z lítosti. Svět se se mnou točí. To vše se děje v jednom jediném okamžiku, najednou. Sesunu se do kleku, na chladnou zem, neboť nohy mě již neudrží. Vidím, jak na mě ze tmy hledí dva páry oči. Vidím je, i přesto, že vím, že jsou za mými zády. Hlava se mi z toho točí, těch vjemů je příliš mnoho. Nejsou to jen dvoje oči. Za nimi se objevují další a další a k nim se připojují ústa. Všechna mluví, nejprve tiše, jen vzdálený šepot, ten se však postupně stává hlasitějším a hlasitějším, až mi v hlavě nezní nic jiného, než křik tisíců. Po tvářích se mi řinou slzy zoufalství. Tolik jsem chtěla pomoci, ale nyní nevím, co si počít. I přesto, že jsem dorazila k cíli své cesty, připadám si bezradná. Ti, které jsem nazývala bohy, možná bohy vůbec nejsou. Teď, když bych, ze všeho nejvíce, potřebovala radu, žádné se mi nedostává. Ten, kdo by měl nyní promluvit, náhle mlčí. Stéblo příčetnosti se začíná trhat a já vím, že mi nezbývá mnoho času. V tom okamžiku se však ze tmy vynoří známá tvář. Babička. Vidím, že se jí hýbou rty, ale zatím co ostatní křičí, její hlas neslyším. Soustředím, se, našpicuji uši...a čím víc se snažím, tím tišší jsou hlasy ostatních a tím silnější je hlas Ayly. Zpívá...písničku, kterou mi zpívala, když jsem byla malé děvčátko a měla jsem v noci zlý sen. Spolu s tím hlasem cítím, jak se mi do srdce vlévá klid. Život tam venku jde dál, zaniká a vzniká nový a já vím, že kdybych chtěla, mohla bych to vidět. Pro tuto chvíli ale nemusím. Jsem zpátky v jeskyni, na chladné podlaze a s Vertranem v dlaních.

Freya - 26. listopadu 2020 20:59

Vědma Hela Jsem ráda, že se mi povedlo Elka tak nějak uklidnit a srovnat. Takhle jsem ho snad ještě neviděla. Když jsem si jistá, že už neudělá žádnou blbost, obrátím raději pozornost na konání věmdy. Tak trochu jsem doufala, že všechny podivnosti snad budou za námi, ale jak se zdá, tak to všechno ještě nekončí. Vědmu sice neznám, ale i v jejím chování je najednou něco nepřirozeného, když uchopí tu vznášející se věc. Na Elkovu poznámku nijak nereaguji, raději koukám, co je s vědmou. Chvíli si říkám, jestli to není schválně, jestli to třeba není nějaké její vidění, či jak se to říká. Když ale vidím, že se sesunula na zem a po tvářích se jí koulí slzy, dojdu k přesvědčení, že takhle to být nemá. K čertu s tím...ještě tady nakonec budu zachraňovat vědmu, ne... s tichými nadávkami se k ní skloním. Přeci jen je součástí naší dohody, na jejímž konci má být naše odměna, takže se ještě chvíli budu muset snažit. "V pořádku? Můžu nějak pomoct?" promluvím na ni, i když si nejsem jistá, zda mne vnímá a jestli by si ode mne vůbec pomoct nechala, nikdo jiný krom Elka tu ale není, takže na druhou stranu by jí asi nic jiného nezbylo. "Můžeš vstát?" pokračuji a pokusím se jí pomoci zpět na nohy. "Měli bychom odsud vypadnout."

Hela - 26. listopadu 2020 21:54

Vertran Freya Je to, jako kdybych, uprostřed rozbouřené řeky, našla klidnou zátočinu. Vím, že nebezpečí je stále nesmírně blízko, že mě kdykoliv může strhnout proud. Ale pro tuto chvíli...tento okamžik, jsem v bezpečí. Úlevou vydechnu, cítím přitom, jak na mě padá vyčerpání. Zavřu oči, abych si, alespoň trochu, odpočinula. Tohle ještě zdaleka není konec. Freya! Nezapomněla jsem, že je tu se mnou. Nečekala jsem však, že najde dost odvahy, aby se přiblížila. "Nic...mi není. Jsem jen...jsem...vyčerpaná." Je těžké dát dohromady slova, neboť jakmile se na ně začnu soustředit, hlasy opět zesílí. Pokud chci Vertran udržet pod kontrolou, musím mu věnovat veškerou svou pozornost. Pokusím se vstát, ale bez pomoci druhé ženy bych to nedokázala. S důvěrou se o Freyu opřu...s důvěrou, neboť nic jiného mi nyní nezbývá. "Pojďmě pryč. Tady už...nic nezbývá." Hlas mám slabý, a roztřesený. Věnuji poslední pohled oknu, kde jsem viděla rádce. Nyní je temné a nic nenapovídá tomu, že by se v té temnotě měl někdo ukrývat. Cítím se divně. Snad jsem skutečně věřila, že dokážu bohy probudit...jen tak...lusknutím prstů. Avšak tato, nyní už prázdná místnost, hovoří o něčem jiném. "...vzdát se toho, co je ti nejdražší…" Smutek zahalí mou tvář, a já se, s pomocí žoldačky, vydám k východu. Moje cesta ještě zdaleka nekončí. Vím, co je třeba udělat. "Musím se dostat na posvátnou půdu mého lidu. K mohylám...nad útesy." Vypravím ze sebe, když společně projdeme velkou branou, do vstupní síně.

Letitia - 26. listopadu 2020 22:59

Na druhou stranu Na chvíli zaváhám když zjistím, že se vracíme do tábora Společnosti a ne Ligy. Nakonec to však hodím za hlavu. Právě teď je moje pozice jiná. Nekráčím sem jako zajatec, ale svobodný občan. Riam je po mém boku, takže to snad nějak uhraji kdyby na to přišlo a těch několik přeživších, kteří nás mohou vidět mě zase tak moc netrápí. Ať si myslí co chtějí. Donášet teď stejně nemají kam. "Věř mi, že já bych odsud nejraději zmizela tak rychle až by se mi za patami prášilo," odfrknu si. ""Nebo teď zrovna cákalo, ale zatím se tu jenom motám v kruhu." Prospektor se docela pronese. Možná je malý, ale zase tak moc neváží a jeho kroky jsou čím dál tím těžší. Snad tam již brzy budeme. Pokud si budu moci promluvit s úředníky Ligy tak je to také dobré. "Elfstana jsem tuším zahlédla jak směřuje k hoře," dodám ještě. "Mám pocit, že tam mají namířeno všichni kdo tu něco znamenají," neodpustím si poznámku a čekám co na to horal. Ani by mě nepřekvapilo pokud by tam šla i Freya. Mám pocit, že v celém širém okolí jsem já jediná, která tam namířeno nemá. Nejraději bych to všechno konečně nechala za zády, ale zřejmě se mi to jen tak nepodaří.

Arun - 27. listopadu 2020 21:38

Vliv Dědictví Hela, Freya Vědma se už neudrží na nohou. To, co získala, působí na lidi prapodivným způsobem. Freya jediná mu zatím dokáže bez větších problémů odolávat. Amulet na krku Freyi je stále těžký a slabě hřeje… možná, že je to jen blízkostí k té věci, kterou Hela drží v rukou. Hela vyzve Freyu k odchodu. V její hlase je síla a autorita, tak jako tomu u vědmy bývá. Efekt je trochu jiný, než čekala. Například desátník, který hlídá u vchodu do místnosti sebou cukne a vykročí směrem k bráně, jako by dostal rozkaz. I když neumí Nortimbersky. Teprve v půlce druhého kroku se zarazí a zahledí se trochu zmateně zpět. Teprve po tom momentu se k nim přidá a kráčí dál trochu přirozeněji. Nápadně ale hledí upřeně před sebe. Na Helu se nepodívá. Tomu, co nese, se vyhýbá pohledem zcela. Opustí temnou síň pod Špičákem. Nic už v ní na ně nečeká. Je to jen černá propast v hlubinách hory. Jakmile se Hela ocitne v poněkud světlejším vstupním sálu, Christopher vzhlédne hlavu. „Slyšel jsem prapodivné zvuky, ale nechtěl jsem- a radši jse využil čas… tohle je skutečně nebývalé místo-“ Hlas vědmy ho přeruší. Na nohy ho však zvedne to, co ona drží. Své listiny a papíry odhodí bez zájmu na zem – a téměř okamžitě stojí u nich. Pro Helu je od pohledu velice těžké tu věc nést, a tak jí jen stěží může skrývat. Freye nepříjemně připomíná jeho upřený pohled stav, do kterého se dostal Elko… ale u učence nikdy není jisté co se mu honí v hlavě. Nespouští z předmětu oči. „To- to je ono?“ zamumlá. „Do poslední chvíle jsem nevěřil-“ Pomalu začne vztahovat ruku k artefaktu. Obě ženy v něm vidí proměnu. Ani jedné se nelíbí. Hela cítí tu sílu ve svých rukách. Pokud by rokázala… kdo všechno by jí nyní poslouchal? Naproti tomu pro Freyu je hned jasné, že s touhle věcí ještě budou problémy. A právě teď by učenec potřeboval pořádnou facku, aby se vzpamatoval. Křehké příměří s vědmou je to jediné, co je chrání před hněvem místních… Zpátky v táboře Letitia Prohlášení Letitie o tom, kam viděla Elfstana odcházet, Riama spíš uklidní než cokoliv jiného. „Výborně, takže nejspíš za vědmou. Jsem si jistý, že to vyřeší a pak se tohle všechno vyjasní. A s trochou štěstí se mezitím najde i Freya… nikdo jí v táboře neviděl, takže se do ničeho alespoň nenamočila…“ V jeho slovech je laskavá starost, která jasně ukazuje na to, co je jeho důvodem pro tuto cestu. Mezitím se naštěstí už doplahočí až k táboru. Díky dešti nelehl popelem… ale pořád je v podstatě zničený. Některé stany shořely, jiné jsou pobourané či roztrhané. Ve středu tábora, tam, kde byly kuchyňské ohně, jsou zajatci. Je jich málo. Většina cizáků leží nehybně v bahně. Jsou odnášeni na kraj tábora, kde několik zajatců kope mělké hroby. Je vidět i několik seveřanů, kteří odnášejí své padlé k jejich poslednímu odpočinku. Několik seveřanů pomáhá s pohřbíváním mrtvých i u cizáků. Těla tu nikdo neolupuje ani nenechává na pospas živlů, zvěři a mrchožroutům. Několik seveřanů jim zastoupí cestu, když už jsou u tábora. „Jsem Riam z Helskary, vracím se z hlídky,“ představí se seveřanům Riam a dodá: „Máme tu raněného a jednu ženu od Ligy. Podle rozkazů fyrstara, zde jsou. Rád bych mluvil s Halsteinem.“ Skupina seveřanů tohle vysvětlení považuje za dostačující a nechá je projít do tábora, kde naleznou horalského vůdce. Má laskavou tvář. Jinak ale působí přísně a zaměstnaně. Dohlížel na hlídky, které stále vyráží po celém údolí. „Riame,“ osloví ho. Východňana nebere příliš na vědomí a ten dělá totéž. Na oba další cizáky hledí podezřívavě. „Kdo to je?“ Riam je představí. „Letitia. Kaprálka z pevnosti Ornbjarn, u Helskary. Spolupracuje s Ligou. To můžu sám dosvědčit. Dle rozkazů fyrstara jsem je přivedl. Ten muž je Celestionec. Potřebuje pomoci… Víc nevím.“ Halstein pohlédne na Letitii. Poté kývne hlavou. Stále nemluví přímo k ní. „Postarají se o něj u ohně. Vypadá, že patří ke Společnosti. Ale i nepřítel je člověk.“ Ukáže k velkému ohni, u kterého je mnoho raněných, jak seveřanů, tak i několik Celestionců, kteří jsou ošetřováni. Nedaleko od toho ohně si Letitia všimne dvou cizáků, které viděla dříve, když si tábor prohlížela. Nyní, když je vidí zblízka, je jasné, že jsou to žoldáci… a nejspíš žoldáci ze západu. To by odpovídalo zaměstnancům Ligy. Žena v kápi a muž skrytý pod pláštěm. Moc se toho o nich nedá říct. Vypadají schopně… a nebezpečně. Žádní úředníci. Nedaleko od nich stojí i Hedwin, který má stále přilbici. Jednu ruku má v závěsu, ale jinak je v pořádku. Nikdo z nich není spoutaný ani nijak omezený. Většina z nich jen mlčí. Sledují dění kolem. Halstein osloví Letitii. „Umíte Nortimbersky? Nemám váš jazyk rád. Budu vás muset požádat o vaše zbraně. Žádný cizák nebude třímat zbraně pod Špičákem tuto noc.“ Snad je to jen proto, aby je nemuseli všechny pobít pro splnění nějakého polopříčetného proroctví. Ale je snadné se zbraní vzdát a daleko těžší je dostat zpátky…

Hela - 27. listopadu 2020 21:57

Vliv Dědictví Freya Postřehnu, jak prkenně se muž, který doprovází Freyu, pohne. Na okamžik mě napadne, zdali to snad nemá něco společného s mým rozhodnutím. Možná jsem nyní spatřila střípek toho, jak mocnou zbraní by se Dědictví, ve špatných rukou, mohlo stát. Ten okamžik nepozornosti mě však stojí příliš mnoho sil. Hlasy opět získají na síle a svět se roztočí. Kdyby mě Freya nepodpírala, pravděpodobně bych se opět ocitla na zemi. Temná místnost zůstane za námi. Ráda bych si myslela, že jí zanechávám prázdnou, ale na mysl se mi dere jedno slovo. Hrobka. Hrobka severských bohů a hrobka mé naděje. Dříve, než by se mi líbilo, ocitám se tváří v tvář učenci. Vidím v jeho očích touhu po vědění, a také...i když možná je to jen má vlastní představa...chtíč. Vidím, že je, stejně jako prve já, hypnotizovaný drobným kovovým předmětem. Chtěl by ho...touží se ho dotknout. "Ne!" Vykřiknu! Možná hlasitěji a rázněji, než jsem původně měla v úmyslu. Prudce sebou cuknu a dlaně si přitisknu k hrudi. "Máme dohodu." Připomenu, nyní už trochu smírněji, avšak s o to větším vypětím sil. "Odcházíme, vracíme...vracíme se do Helskary." Nelíbí se mi, jak se nyní učenec tváří. Je v tom něco skoro zlověstného. Něco, co mě nutí spěchat.

Letitia - 28. listopadu 2020 13:10

Zase zpátky Pohledem přejíždím po lidech tady okolo. takhle zblízka mám trochu lepší obrázek o tom kdo je kdo než když jsem je pozorovala z křoví jako zvíře. Prospektora předám do péče ostatním snad mu dokáží pomoci až to tady vyřídím tak ho půjdu zkontrolovat. Jestli do té doby nezemře, což by se mohlo velmi snadno stát, ale jeho osud není v mých rukách. Před zdejším velitelem zaváhám. Dávám si s odpovědí trochu na čas jak přemýšlím. Na jednu stranu zapřít, že nortimebersky umím by mi mohlo poskytnout malou výhodu. Lidé si méně dávají pozor na jazyk když si myslí, že nevíte o čem se baví, jenže Riam velmi dobří ví, že umím po jejich. Takže tahle malá lest by mi asi nevyšla. Proto přikývnu. "Umím." Co se týká zbraní to je zcela jiná věc. Položím dlaň na jílec kordu a oplatím Halsteinovi pohled. "V tom případě nejste v dodržování tohoto zákona příliš důslední. Co jsem si všimla, tak někteří cizáci zbraně mají," a placem druhé ruky ukáži na toho východňana, který sem dorazil s námi. "Nebo jste ho snad přijali za svého?"

Freya - 28. listopadu 2020 21:04

Pokušení Vědma si nakonec nechá pomoci a tak společně odcházíme. Tohle místo opustím docela ráda. Trochu mne zarazí, když vědma chce k mohylám na pobřeží. Tam bych se tedy vracela docela nerada. Je to příliš blízko pevnosti a od té bych byla docela ráda co nejdál. "Proč k mohylám? Nechtěli jste tohle dostat co nejdál odsud? Nevím, jestli je dobrý nápad, vracet se zrovna k pevnosti," poznamenám, protože tenhle nápad mi opravdu nepřijde moudrý. Možná bláhově jsem si myslela, že když vylezeme z té studené kobky, bude to lepší. Ta věc v rukou vědmy ovšem očividně působí na každého, kdo ji vidí jako magnet a i jindy vcelku rozumný učenec se zdá tou věcí neodolatelně přitahován a zdá se, že teď to není jen pouhý vědecký zájem. "Elko, drž ho od nás dál nebo přijde k úhoně." "Hele, nešlo by to nýst nějak, aby to hned nebylo všem na vočích? Zdá se, že to na všechny v okolí působí až neodolatelně. Slíbili jsme, že vás odsud nepozorovaně dostatnem i s timhle, ale jestli po to všichni pudou, jak slepice po flusu, tak to bude docela fuška," obrátim se pak na vědmu. Vím, že s ní asi nemluvím tak uctivě nač je zvyklá, ale měnit na tom nic nehodlám. Bude si muset zvyknout. Na tom, že nemám vědmy ráda se zatím nic nezměnilo a náš vztah je čistě obchodní. Dokud to bude výhodné, budu chránit třeba i ji.

Hela - 28. listopadu 2020 21:19

Vliv Dědictví Freya Zaskřípu zuby. Jsem zoufalá z toho, jak slabá si připadám. Nyní jsem zcela odkázána na pomoc těch, kterým tak zcela nedůvěřuji. Kdyby tu byl Sigvar. Nebojím se toho, že by mi Vertran někdo sebral. Většina lidí by zešílela, jakmile by se ho dotkla. Takový osud bych nikomu nepřála. Díky tomu však není zcela možné, Dědictví prostě sebrat a utéct s ním. Ani já toho nejsem schopná. Trochu nepřítomný pohled zaostřím na Freyu. Opět mi chvíli trvá, než odpovím. "Potřebuji útesy...vidět...moře." Nejsem schopná dát dohromady rozumnou větu. Natož jí vysvětlit, proč je, právě tohle, nyní tak důležité. Už se nadechuji, abych jí řekla, že moji lidé nás pomohou. Že se jich nemusí obávat, že se za ní zaručím. Pak mi ale dojde, že to možná není dobrý nápad. I když se mi to nelíbí, čím méně lidí Dědictví uvidí, tím menší je šance, že někdo jeho vlivu podlehne. Horalové jsou dobří lidé, a věřím jim víc, než učenci a Freye dohromady...ale jsou to jen lidé. Nemá cenu je zbytečně pokoušet. Jen netuším, jak se odsud chtějí nenápadně vytratit, když před vstupem do hory číhá skupina naštvaných horalů.

Arun - 29. listopadu 2020 19:43

Se zbraněmi nebo bez Letitia Když nakonec kaprálka dozná znalost Nortimberštiny, Halstein se pouze usměje a pokračuje v rozhovoru ve svém rodném jazyce. Její další slova už úsměv nevyvolají. A její poznámka o přijetí východňana za vlastního také věcem mnoho nepomohla. Jakmile položila ruku na jílec meče, seveřané kolem ní … a to včetně Riama… položili své paže na topůrka seker. Jediný Halstein se ani nepohnul. Snad jen pozvedl obočí. „Hledáte v tomto kraji smrt, madam?“ zeptá se horal vážně. „Kdyby nebylo přímluvy fyrstara, nejspíš byste jí už našla. Jen nerad vidím, když je smířlivost a spravedlnost oplácena zpupností či svárností,“ říká téměř smutně. „Máte však pravdu. Žádný cizák nemůže být ozbrojen, alespoň dokud je zde v táboře.“ Obrátí se k východňanovi a kývne na něj. „Pane Dayu, pokud vím, došlo mezi vámi a fyrstarem k dohodě.“ Východňan dle všeho dobře rozumí tomu, co se tu odehrává, i když se mluví Nortimbersky. Navíc poslední věta je jasný náznak. Muž představený jako Dayu poté pohlédne na Letitii. Chvíli si jí měří. Pak velice pomalu odepne a předá svůj meč v pochvě Halsteinovi. Se stejnou, důraznou opatrností předá i ručnici. Jeho tvář je kamenná. Hlas ledový. „Opatruj je, horale. Mají větší cenu, než celý tvůj kraj.“ Riam se zamračí. Ostatní seveřané slovům nerozumí. Halsteinův výraz zůstává neutrální a klidný. „Budu.“ Zbraně předá seveřanovi, který stojí nedaleko a ten je uloží na lavici z několika beden, nad kterou je proti dešti vztyčená plachta. Když se Halstein obrátí, promluví na Letitii. „Obávám se, že pokud mi své zbraně odmítnete dát, budeme vás muset spoutat. Nejsem si jistý, zdali patříte k těm ostatním zločincům… Riam na vás dal své slovo. Nebudu vám ale bránit, můžete se přidat ke svým krajanům.“ Vědění z východu Freya, Hela Když Hela vykřikne, učenec sebou prudce cukne. Totéž udělá nevědomky desátník. Ruka učence se přimkne k jeho tělu jako rozkazem – a on se v té chvíli zadívá na Helu překvapeně. Pak se jeho oči pomalu rozšíří s uvědoměním. Pořád je ale upírá na artefakt. Freya osloví Elka. Ten udělá krok vpřed. „Už se na tom pracuje.“ Popadne Christophera, pořádně s ním zatřese a odtáhne ho stranou. Už po pár krocích volá učenec. „Au – nechte mě – jsem v pořádku.“ Desátník ho pořád pevně drží. „Pusťte – mám něco, co by nám pomohlo.“ Pomalu a očividně s použitím nemalé dávky vůle odkráčí směrem od Hely a od artefaktu ke svým věcem. Zatímco se přehrabuje ve své přeplněné brašně, promluví k vědmě. „Četl jsem o tom vlivu – o té síle – v jedné historické Vaháražské báji – Vaháražové byli národ, který měl velice blízko ve svých rituálech k vám, až na to, že žili na druhé straně světa- ale to je jedno.“ Pomalu vyndá cosi, co vypadá jako kus černého plátna. „Tohle bylo přiloženo ke svitkům – dostal jsem to od našeho velmi mocného přítele z východu… myslím, že i on tušil něco o tom vlivu. Nedostal jsem ale žádné vysvětlení.“ Zdá se, že prázdné tlachání mu pomáhá odpoutat se od vlivu, který mu pořád působí na mozek. Hela ho stěží zvládne vnímat. Vidí ho, jak k ní přichází i s plátnem rychlými kroky. Oči má pevně zavřené. Teprve, když je od nich na pár kroků daleko, otevře je, a přehodí prudce přes artefakt černou, jemnou látku. Okamžitě je vidět, jak se on i desátník uvolní. Látka, kterou nyní cítí na dotek i Hela, je nesmírně lehká a jemná. Jako pohlazení… dokonce i jen její dotek uklidňuje. „Nevím, zdali vám to pomůže, vědmo Helo, ale mohlo by nám to usnadnit cestu- počkat, kam?“ zaváhá, když zmíní moře. „No… cesta přes moře by mohla být rychlá, měl jsem to zčásti v plánu, ale nevím, zdali je zátočina u pevnosti nyní právě bezpečná…“ Než myšlenku dokončí, zarazí se a pohlédne na Freyu. „Počkat… na vás ta věc nepůsobila? Vypadáte, jako by to pro vás byla jen nějaká cetka…“

Hela - 29. listopadu 2020 19:56

Vědění z východu Freya Jen matně vnímám, co učenec říká, natož, co dělá. Až teprve, když přes mé ruce přehodí jakousi podivuhodně lehkou látku, pocítím drobnou úlevu. Minimálně jsem konečně schopná se soustředit. I když mojí pozornost stále něco odvádí pryč. Opatrně Vertran zabalím do látky a schovám ho ve vnitřní kapse svého kabátu. Až na drobnou vybouleninu není nic vidět. Jak moc se tím zmírnil jeho vliv, to můžu jen odhadovat. Na mě působí stále, i když, v o něco menším měřítku. "Neopustím své lidi. Mám tu své povinnosti. Sigvara...nemůžu jen tak odejít...musím si nejprve zařídit pár věcí. Netrvám na tom, že musíme vstoupit do Helskary, ale posvátnou půdu navštívit musím!" Nenechám se od svého úmyslu odvrátit. Aniž bych čekala na ostatní, vykročím chodbou zpět na povrch. Stále jsem lehce otřesená, stále nejsem zcela rozhodnutá. Déle už na tomto místě ale setrvávat nechci.

Letitia - 30. listopadu 2020 21:05

Odzbrojená "Che," uchechtnu se nad touhle malou scénkou. Že to tedy je ale řádná komedie, to se musí nechat. Nehodlám je ovšem dál pokoušet. Jejich trpělivost není velká a o bití nestojím a to i když bych rozdala pěkných par ran. Rozepnu si bandalír a kord i s pistolemi odhodím na bednu. Doufám, že jsou spokojení. Kromě prachovnice a malého nože v brašně mi nic jiného nezůstalo. "Jestli je to všechno tak bych se ráda zašla podívat na zraněného který tu byl se mnou," navrhnu. Nemám co dalšího bych tady Halsteinovi řekla. Jediné co tu pro mě má ještě nějakou cenu je Orloszkijho život. Proto na něj chci dohlédnout. Ty jejich šarvátky a bohy ať si tu řeší mezi sebou jak je jim libo.

Freya - 30. listopadu 2020 21:12

Podivný artefakt "No, řekla bych, že vidět moře se dá i jinde, než u Helskary." prohodím ještě. Zdá se, že učenec se už jaksi srovnal a dokonce se vytasil s něčím, co by snad mohlo nějak pomoci. Trochu nevěřícně koukám na ten kousek hadříku, který by nás měl spasit. Ale jak se zdá, nějak to zapůsobilo, alespoň na ty dva. Asi se přestanu divit veškerým podivnostem. Kupodivu učenec souhlasí i tím, že nápad vracet se k pevnosti není zrovna z těch nejmoudřejších, což už je na pováženou, protože my dva se zrovna často neshodnem. "Ne, alespoň ne tak jako na vás, z nějakého důvodu mne to vynechalo," pokrčím pak trochu rameny, když se podivuje nad tím, že mámivá síla Dědictví mne příliš nepřitahuje na rozdíl od ostatních. "No skvělý, chce se vracet k mohylám u pevnosti," sdělím Elkovi, aby byl trochu v obraze, oč se tu jedná. Přidám pak do kroku, abych dohonila vědmu, která vykročila k východu. S touhle tvrdohlavou ženskou budou jen problémy... "Počkat, neměli bychom se nějak domluvit, jak dál? Že vyběhnem ven je hezký, ale jak se na nás budou tvářit tvoji lidi? Hádám, že mne mnozí neuvidí zrovna dvakrát rádi. A pak tahle věc z nějakého důvodu působí na všechny kolem dost prazvláštně. Čím míň lidí bude kolem, tím líp," snažím se s vědmou dobrat nějaké kloudné dohody a plánu věcí příštích. Vracet se k pevnosti je fakt to poslední po čem toužím.

Hela - 30. listopadu 2020 21:25

Poslání Freya Jako kdyby nestačilo, že mě vysiluje Dědictví, ještě se musím pokoušet vysvětlit své pohnutky. Na to nejsem zvyklá. Obvykle, když řeknu, že je něco třeba, tak se nikdo na nic neptá a nikdo neodporuje. Moje slovo seveřanům stačí...ale Freya není jako ostatní...nikdy nebyla. Nenechám se jí zastavit, a pokračuji dál. "Netrvám na tom, že se mnou musíte jít. Tohle je moje práce. Vlastně by to tak bylo nejlepší." Co se seveřany, to ještě nevím. Co však vím, že odsud jen tak neodejdou. Ne, dokud jim já neřeknu, že by měli. "Dědictví je pro ně posvátné. Jsou tady, protože jsou poslušní bohů. Neodváží se postavit jejich vůli. Poslechnou mě." Tím posledním si nejsem tak zcela jistá, ale i tak se snažím znít sebevědomě. Stále očekávám zradu. Nechce se mi věřit, že bych se zde nestřetla se Zrádcem. Tohle ještě zdaleka neskončilo.

Freya - 01. prosince 2020 17:51

Vědma "To je jak mluvit do dubu," utrousim tichou poznámku směrem k Elkovi a kroutim hlavou. Nejradši bych si pěkně od plic zanadávala. MOžná by potřebovala některé věci vysvětlit po lopatě tak jako Christopher, ale hádám, že pak už bychom se nedostali vůbec nikam. "Já to asi vzdávám, vypadá to, že na ničem kloudném se asi nedohodnem, můžete to zkusit vy," otočím se pak na učence. "Upřímně nemám ponětí, co se stane až vylezem ven, vědma rozhodně poběží ke svým lidem a asi není síly, která by jí v tom zabránila," pokrčím trochu rameny. "Nemám ponětí, jak se dostanem k Lize nebo k nim aspoň dostanem zprávu, že jsme uspěli. Přes rozohněné seveřany to bude docela dost zajímavé, nemluvě o tom, že mě jistě někteří uvidí velmi rádi," pokračuji pak. Holt to asi nechám na učenci, zatím se z toho vykecal vždycky, třeba bude mít úspěch i teď. Zbytek se holt bude řešit, až nastane. Nějak bylo, nějak bude....

Arun - 02. prosince 2020 21:14

V péči horalů Letitia Nálada mezi Letitií a seveřany je pořád napnutá… když však odloží své zbraně, horal Halstein se na ní přívětivě usměje. Dojde k menšímu uvolnění. „Věděl jsem, že nakonec zvítězí rozum.“ Když poté Letitia oznámí svůj úmysl promluvit si s Orlozskijem, Halstein kývne hlavou. „Nebudu vám bránit. Máte volné ruce, dokud nebudete prokazovat tomuto místu nebo našemu lidu neúctu.“ S tím jí skutečně nechá jejímu osudu. Východňan prohodí několik slov s Halsteinem a Riamem, které neslyší. Zaznamená jen cosi o odchodu a o Lize. Brzy poté si od horala svůj meč opět s jistou ceremonií vezme a provázen stráží několika seveřanů vyrazí směrem k ústí z údolí, kde jeho a Riama Letitia potkala. Riam však tentokrát zůstává v táboře. Mezitím stane Letitia u ohně, kde jsou někteří ranění ošetřováni. Je mezi nimi i prospektor, kterému právě mladý seveřan tahá hrot z rány. Nedali mu ani chvilku na odpočinek. Ale je to třeba. Čím déle je hrot v ráně, tím to pro něj bude horší. Kolem je dost krve. Orlozskij se drží překvapivě dobře. A pořád ještě žije. Po chvíli snažení je hrot šípu konečně venku a seveřan se pomalu začne věnovat zašívání rány a léčení pomocí bylin. Je útlejší než většina horalů, které potkala, ale zdá se poměrně zručný co se léčení ran týče. V horách se určitě stává hodně ošklivých nehod a neštěstí, na kterých se můžou mladí mastičkáři a bylinkáři procvičit. Zatímco to Letitia sleduje, uslyší za sebou tichý ženský hlas. „Ten chlapík se nezdá. Myslela jsem, že je to jen nějaký vyučený šváb, kterého Společnost někde sebrala. Jeho šéfa jste náhodou neviděla?“ Když se otočí, hledí do tváří cizinky oděné jako by byla lupič – v kápi a tmavém, kůží vyztuženém oblečení. Ani ona nemá zbraně, ale vypadá poměrně klidná. Kousek za ní je vidět druhého cizince. Tihle dva se drží blízko… a jeden neustále kryje záda tomu druhému. Žádné velké představování. Možná, že jen tahá informace. Možná, že chce navázat kontakt. I když tato černovlasá žena vypadá poměrně divoce a nejspíš má nespoutaný západní temperament, rozhodně vypadá méně nepřátelská než všichni ti seveřané okolo. Živý, mrtvý Hela, Freya Po výměně názorů Hela kráčí chodbou směrem k východu. Elko protočí oči a kývne na slova Freyi. „To nám ta spolupráce pěkně začíná…“ Učenec se však nevzdává. Kývne na Freyu. „Chápu. Uvidím, co zvládnu. Jsem alespoň rád, že jste jí hned neznepřátelili, ale mějte vůči ní strpení – ta věc, kterou drží, podle všeho svému nositeli může dost zamávat s přemýšlením… jsem jen rád, že se z toho ještě nezbláznila.“ S tím dožene několika kroky Helu, aby na ní promluvil. „Vědmo – ještě bych rád řekl-“ Je však přerušen. Vykřikem. Vědma kráčí k východu. Projde kolem mrtvého cizáka. Najednou pocítí, jak něco stisklo její kotník – ocelový, bolestivý stisk. Výkřik. Vzteklé, neartikulované zvolání plné bolesti. Vyšel z úst toho muže. Nyní upírá oči, světlé oči, přímo na vědmu. Jsou plné nenávisti. Tvář je bledá. Pod ním je stále kaluž čerstvé krve. Má smrt na jazyku. Ale jeho stisk je ocelový. Elko začne strhávat pušku z ramene. Není však připravený a pořád je rozhozený ze setkání s Dědictvím. Je slyšet ho mlumlat. „Co to má sakra bejt- kule mu šla srdcem-“ Christopher výkřik následuje svým vlastním. „Proboha!“ Ale pak se vzpamatuje. „Vždyť je v posledním tažení-“ Vědma vidí jen dvě oči, dva světlé body plné nenávisti. Cítí, jak se jí druhá ruka chytne. Muž se pokouší se zvednout, vyšplhat se po ní… Jeho ruce se sápají po ní. Jeho tvář popelavá. Prázdná… ale přeci živá. Plná chtivosti, plná touhy. Pokouší se dosáhnout na Dědictví… i když je skryté pod jejím šatem. „Je to mé! Dejte mi to – vy zatracení – slabí-“ Freya vidí, že ten muž je hnán šílenstvím blížící se smrti. Viděla to na bojišti. Nadlidská síla se vzedmula v tom, kdo věděl, že další už přijde jen smrt. Ale nemá střelné zbraně a vědma stihla dojít poměrně daleko… Hela samotná je oslabená… Dědictví si bere většinu její síly vůle a zaměstnává plně její myšlenky. Každou chvíli ho však umírající cizák chytí… //Hoďte si každá procentkou, pokud hodíte alespoň 70, uspějete v tom, co máte v úmyslu (nejspíš zastavení tohoto muže). Pokud mezi a 70 a 30, vzdálenost (v případě Freyi) nebo nedostatek vůle (v případě Hely) vám nedovolí zareagovat a situace zůstane v patu. Pokud pod 30… selžete a je na vás, jak se vaše selhání projeví.

Hela - 02. prosince 2020 21:33

Živý, mrtvý Freya Nevím, zda je to tím, že mě rozptyluje blízkost Vertranu, nebo tím, že už chci být z tohohle zatraceného místa pryč. Blížící se hrozby jsem si však nevšimla, dokud se mi kolem kotníku neobtočila čísi ruka. Mylně jsem muže považovala za mrtvého. Stačí mi jediný pohled do jeho očí, abych našla toho, kdo mi zde, po celou dobu, chyběl. Zrádce...Padlý...Fordar... Ať už byl tento muž kdokoliv, nyní už je pryč. Zbylo však to, co ho hnalo vpřed. Cítím tu ledovou nenávist. Sápe se po mě, a já vím, že udělá vše proto, aby získal Dědictví. S hrůzou si uvědomím, že nejsem připravená s ním bojovat. Moje vůle, ale i tělo, jsou oslabené. Vždy jsem se mu dokázala postavit, se vztyčenou hlavou, vždy jsem mu odolala a dokázala ho zapudit. Nyní se však sotva udržím na nohou. Nejsem schopná ani sáhnout po zbrani, kterou mám u pasu. (13%)

Letitia - 03. prosince 2020 19:40

Mezi horaly Nejsem si jistá co myslel tím prokazovat neúctu. Prostě se jim budu vyhýbat jak to jenom půjde. Teď když vidím, že je o prospektora postaráno tak si trochu vydechnu. Chvilku jsem myslela, že mu raději místo pomoci podříznou krk, ale tohle mezi těmihle na dalekém sovu prostě není. Ctí zákony pohostinnosti a tak dále. Sice z toho pořád není venku, ale je tu mnohem větší naděje, že přežije než před chvílí kdy jsme se brodili bahnem. Najdu si nějaký suchý koutek, kde na mě konečně neprší a trochu se zahřejí. Už aby to přestalo a já se mohla co nejrychleji vydat na cestu. Nakonec mě v mém rozjímání vyruší návštěva. Na její otázku jenom pokrčím rameny. "Naposledy před několika dny v Ornbjarnu." Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi to skoro jako věčnost kdy jsem s Doresgrückem mluvila. Myšlenky mi na chvilku zalétnou i desátníkovi. Snad se mu vede lépe než mně, ale pak se zase soustředím na postavu před sebou. "Slušností je se prvně představit když po někom něco chcete."

Freya - 03. prosince 2020 20:48

Nepříjemné překvapení Hela "Snažim se," zašklebim se trochu na učence. To, že se musim hodně přemáhat už mu ovšem nesděluji. Zatím máme nějakou dohodu a dokud budu na jejím konci vidět slušnou odměnu, budu hrát hodnou a poslušnou. Dál už to nechám na něm. V řečnění je vcelku nepřekonatelný, tak třeba bude mít větší úspěch. Já asi holt nejsem ten správný diplomat. "K čertu, to přeci...!" ujede mi tiché nevěřícné poznámka a okamžik mi trvá, než se vzpamatuju. Pomalu začínám věřit tomu, že tahle hora je spíš prokletá než posvátná. To přeci neni možný, že by zrovna Elko střílel tak blbě?...to je přeci blbost... Na nějaké dlouhé úvahy ovšem není čas, musíme něco udělat. Nevím, jestli Elko bude mít nějakou vhodnou příležitost střílet, aniž by přitom ohrozil vědmu a navíc se zdá stejně zaskočen jako my všichni. Popadnu svůj meč a rozběhnu se. Vědma nevypadá, že by byla schopná něco s ním udělat. A i když je snad v posledním tažení, vypadá to, že i se smrtí na jazyku se nehodlá jen tak vzdát. Mohu jen spoléhat na to, že je zcela přitahován Dědictvím a nebude věnovat pozornost okolí a taky v to, že doběhnu včas a konečně jej pošlu do věčných lovišť. 69 to už by stálo za přimhouření oka no ne? ;)

Arun - 04. prosince 2020 21:09

Slušnost Letitia Když Letitia vyzve neznámou ženu k představení, dostane se jí pobaveného úšklebku, ale poté přikývnutí. „Isabella,“ řekne pouze. Ať už měla na jazyku cokoliv, polkla to. „Naštěstí víme něco málo o místních… a o muži, který je vede. Jinak by to mohlo být pro vás – i pro vašeho přítele támhle u ohně – pěkně ošklivé.“ Muž za ní dál mlčí. I když k ní očividně patří, stojí k oběma mluvícím ženám bokem a ostražitě pozoruje dění v táboře. Přitom zamyšleně překusuje stéblo trávy. Nijak se nepředstavil. Žena, která se představila jako Isabella, naváže. „To míníte Doresgrücka. Ten nás nezajímá. Ale to nevadí.“ Usměje se. „Společnost si tu uřízla pěknou ostudu.“ Seveřanský mastičkář už dokončuje svojí práci na prospektorovi, který teď sedí před ohněm a příliš se nehýbá. Ztěžka oddechuje. Nemohlo to být nic příjemného. Ale žije. Alespoň prozatím. Žena sleduje toho muže zamyšleně. „Řekla bych, že právě teď budou nějakou dobu v Celestionu méně populární, než byli do teď.“ Pak se obrátí na Letitii a usměje se. „Tak já jsem svou slušnou, společenskou povinnost splnila. Oplatíte mi laskavost?“ Když s ní nyní mluví Letitia déle, poznává u ženy západní přízvuk. Nejspíš je z některého obchodního města pod palcem Ligy či z nějaké tamní republiky nebo nezávislého vévodství. Druhý muž naproti tomu podle držení těla i výrazu vypadá jako voják… možná žoldák, který má zkušenosti z poslední války na západním poloostrově. Má vysoké jezdecké boty a vypadá zvyklý na sedlo… po koni však není ani stopy. Tady v horách by si asi jen zlámal nohy. Pokud se Letitia ohlédne k dění mezi seveřany, mnoho se toho nedoví. Horal Halstein stále organizuje své hledače. Dokonce ani v noci neustávají. Někteří sice jdou spát, ale jiní je střídají. Budou pročesávat údolí celou noc a nejspíš celý následující den… Spatří také muže, kterého zná jako Hedwina. Je poměrně klidný a posedává nedaleko. Nevěnuje jí téměř žádnou pozornost – schovává se před deštěm u jednoho polorozpadlého stanu. Vypadá to, že si plánuje zapálit dýmku. Rozhodující okamžik Hela, Freya Vědmu Helu výpad umírajícího cizáka zcela ochromí. Nemůže dělat nic, než sledovat, jak se na ní sápe – jak se sápe po Dědictví. Desátník mezitím už sundal pušku a chce střílet. Mezi ním a mužem je však Christopher, Hela a nyní i Freya, která se vrhla vpřed. Zaváhá. Hela cítí, jak se ruce toho muže sevřou na Vertranu – na Dědictví. S šíleným úsměvem se obrátí na Freyu, která už je téměř u něj, i na ostatní. „A teď poroučím, stůjte!“ Je to zcela jiné, než když rozkazoval hlas z temnoty za branou. Je to nepříjemný výpad na svobodnou vůli, kterého si hned všichni všimnou. Vědma je příliš slabá, než aby odolala Vertranu. Učenec ztuhne. Zůstane stát jako svíčka. Desátník nestihne ani vykřiknout – ze ztuhlých prstů mu vypadne puška, praští o zem a sama spustí. Kule strefí strop, pak se s třesknutím odrazí… nikoho však nezasáhne. I Freya ucítí ztuhlost. Její svaly jsou však pořád pod její kontrolou. Dokončí svůj výpad a zaboří meč hluboko do těla cizáka. Ten vykřikne. V očích překvapení… pak strach… a pak nic. Pomalu pustí Vertran, který vytahoval zpod šatu vědmy. Artefakt zůstane zabalený v černé látce. Měkce dopadne na kamenou zem. Myšlenky vědmy, desátníka, učence a i Freyi, se pročistí. V síni je najednou opět velmi ticho. Tělo se pomalu sveze k zemi. Desátník neváhá. Rychlým krokem dožene Freyu. Spolu s ní nebo sám cizáka u nohou Hely obrátí. Tentokrát se ujistí, že je muž skutečně mrtev. Prohlíží si přitom mlčky díru po kulce v šatu na jeho hrudi. Krve je kolem ní víc než dost. Neřekne ani slovo. První promluví Christopher. Jeho hlas je trochu ochraptělý. Ani se raději nepodívá směrem, kde leží artefakt v černé látce. „Pojďme odsud pryč. Co budeme dělat dál, to můžeme domluvit cestou z hory. Nechci už tady v téhle hoře najít žádná další překvapení.“ Vzhledem ke svému vytížení mluví ve svém mateřském jazyce. Desátník mu tedy rozumí a pomalu kýve hlavou. Zvedá se a oprašuje si kolena. „Amen, zmizme vodsuď.“

Hela - 04. prosince 2020 22:48

Rozhodující okamžik Freya Čím víc se po mě muž sápe, tím víc mě pohlcuje panika, a tím hlasitější jsou hlasy, které na mě z temnoty křičí. Nejsem schopná ničeho. Jen hledím do těch chtivých očí a cítím absolutní beznaděj. Nejsem ani schopná otočit hlavu, abych pohlédla na ostatní. Až teprve v okamžiku, kdy mužovy oči ztratí svůj lesk, naleznu opět vládu nad svým tělem. Skoro šokovaně pohlédnu na Freyu. Jedna moje část ví, že nyní má za úkol mě chránit. Ta druhá mi ale našeptává, že klidně mohla nechat Zrádce, aby se mnou srovnal účty. Jejich práci by to rozhodně zjednodušilo. O to těžší nyní budou má rozhodnutí. Na mrtvé tělo už ani nepohlédnu. Ten, kdo jej ovládal, je pryč, a nic zajímavého na něm tudíž k vidění ani není. To však neznamená, že by byl Padlý poražen. Pouze si nyní bude muset najít novou oběť. Roztřeseně se skloním, a zvednu Vertran ze země. Cítím, že se mi do toho nechce. Když mi drobný balíček vypadnul z rukou, hlasy se rázem vytratili. Stále vnímám jeho sílu, ale už na mě nemá takovou moc. I přes odpor, který cítím, Dědictví opět seberu. Můj úkol ještě není hotov, a do té doby musím, drobný předmět, udržet v bezpečí u sebe. Krátce se ohlédnu na své společníky, a když vidím, že i oni jsou připraveni, vykročím chodbou ven. Každý krok mě stojí mnoho sil, ale odhodlání jsem neztratila.

Freya - 05. prosince 2020 21:12

Rozhodující okamžik Hela Na chvíli mi trochu zatrne, když se muži podaří dostat do rukou Dědictví, ale naštěstí se mu nepodaří mě zastavit a brzy jej pošlu tam, kam patří. Ten pohled vědmy asi dost dobře nechápu, ale možná bych se neměla divit, asi se ode mne očekává něco trochu jiného. Přehlédnu ostatní, zda jsou v pořádku, zběžně prohlédnu mrtvolu na zemi. "Já věděla, že bys neminul," zabručím tiše při pohledu na ránu po kuli. Ještě se porozhlédnu po té pistoli, kterou na nás mířil, protože moci zasáhnout na dálku by se ještě mohlo hodit a pak už se vydám za vědmou, která zase spěchá, aniž by na nás čekala. Ani mě ovšem nemusí nikdo dvakrát pobízet, abych tady odsud vypadla. Ještě mne však vrtá hlavou jedna věc a tak se přidám do kroku, abych dohnala učence. "Nějaké vysvětlení toho, proč na mě ta věc, nepůsobí stejně jako na ostatní? Ne že bych si tedy stěžovala," vyptávám se a doufám, že mě bude vnímat, vypadal dosti otřeseně tím, co se stalo. Domluvit se s vědmou se už nepokouším, nějak to holt dopadne. Třeba s ní bude lepší řeč, až z tohohle prokletého místa vypadnem.

Letitia - 06. prosince 2020 11:03

V táboře O tom jejím vychloubání si myslím své. Já bych si poradila i tak, tohle bylo jenom trochu jednodušší. Rozhodně jí nepřisuzuji zásluhy za naší záchranu jak by se ráda viděla. Mám své dohody s místními do kterých jí vůbec nic není. Nechám si to, ale pro sebe. "Letitia," odpovím na její otázku. "Bývalý velitel výcviku v Ornbjarnu," doplním ještě pro úplnost. Nejspíš o není nutné, ale když už jsem v tom. "Co se týká Společnosti je to jejich věc. Se mnou nemá vůbec co dělat. Nejsem jejich zaměstnanec. Vyslána jsem byla Korunou a připletla jsem se tu jenom do cesty," odbudu její řeči o Společnosti. Můj cíl se stále nezměnil. Chci se odsud dostat tak rychle jak to jenom půjde. Jestli chce vyzvídat tak já jí nemám co říci a rozplétat zdejší vztahy na to také nemám sílu. Hodlám tu počkat v suchu a teple dokud Orloszkijmu nebude lépe aby zvládl další cestu.

Arun - 07. prosince 2020 21:22

Prospektor na nohou Letitia Z řeči Letitie je rychle jasné, že se do ničeho nechce zaplétat. I žena, která se představila jako Isa, si toho všimne. „Oddaná služebnice Koruny, jo?“ Pokrčí rameny. „No, je to vaše volba. Já jen, že jsem nepotkala mnoho celestionských důstojníků, kteří by odmítli příležitost, když se jim objeví pod rukama.“ Obrací se směrem od ní. „Je to na vás, kdybyste náhodou byla ve sdílnější náladě. Nikdo neříká, že se ze smolné situace nedá vymlátit trochu štěstí. Ještě si tu nejspíš všichni chvilku pobudeme.“ S tím se ona i muž vzdálí, pokud je tedy Letitia nezastaví. Zatímco se bavili, zdá se, že se stav prospektora trochu ustálil. Pořád je očividně k smrti vyčerpaný, ale i navzdory tomu se zvedne a poodejde od ostatních raněných směrem k Letitii. Když je od ní na doslech, zamumlá: „Divím se, že mě rovnou nespoutali. Nevím, jak jste to zařídila.“ Rozhodně z jeho úhlu pohledu není žádný důvod, proč by on neměl být zajat a odveden k ostatním. Zatím se to však nestalo. „Nejradši bych někam padnul a spal asi tak týden.“ Trochu se zakymácí, ale udrží se na nohách. „Ale nejdřív bych chtěl vědět, proč? Vím, že jste pro mě měla nějakou nabídku… pokud budu na té správné straně.“ Zavrtí hlavou. „Ale to mi nepřijde moc jako důvod, proč mi zachránit krk. Vím, že nejste obyčejný žoldák nebo zálesák. Jste z pevnosti a jste důstojnice. Ale ani tak to nechápu.“ Na to, jak je unavený, je mu docela do řeči. Neměla s ním moc šancí mluvit jinak, než při snaze získat páky na Tirna. To byla dost jiná situace. Stačilo pár hodin a všechno je jinak. Ale tak to bývá. Bitva je rychlá a krvavá… krátké vyvrcholení dlouhého napětí. Dnešní večer a noc kartami poměrně hodně zamíchaly. Z podzemí do noci Freya, Hela Hela zvedne malý artefakt a vykročí k východu z podzemní pokladnice. Učenec, Freya i Elko jí následují. Jen Christopher se ohlédne a povzdechne si, že musí toto místo opouštět. Strach se z něj zas vytratil. Ale nezdržuje. Ostatní jsou rádi, že jdou pryč. Kráčí kousek za Helou. Christopher hovoří s Freyou. Hela slyší jejich rozhovor, ale není jisté, jak moc se na něj dokáže soustředit. Je však vidět, že čím déle artefakt nese, tím lépe to působení zvládá. Učenec odpoví s pokrčením ramen na otázku odolnosti Freyi proti působení Dědictví. „Ten amulet, řekl bych. Chrání vás – má nějakou moc. I toho strážce zastavil. Kdoví, co je to doopravdy zač. Rozhodně to není žádná cetka.“ Brzy kráčí skrz temnotu protkanou modrozelenými žilkami… chodba je dlouhá a spletitá. Učenec zaváhá, zdali neoslovit Helu cestou k povrchu, ale nakonec to neučiní. „Obávám se, že by nám stejně v tomto stavu nemohla naslouchat, i kdyby chtěla,“ zamumlá stranou k Freye. Vědma samotná kráčí dál. I když už je před ní východ ven, neblíží se žádné světlo. Venku je černočerná tma. Noc už dávno přišla a den je v nedohlednu. Už je slyšet déšť a hromobití bouře. Nebesa zuří… Pojednou je v ústí vidět oranžové světlo syčících pochodní, které někdo zapálil pod krytem skalní stěny. Nikdo však do chodby nevstoupil. Neodváží se. Je vidět několik stínů mohutných postav, které čekají u východu z podzemí. Zejména vyvstane obrovitý obrys, který až děsivě připomíná divokého horského medvěda… Vedle něj spatří další postavu, kterou Hela poznává. Skrz chodby zazní ozvěny zvolání. „Helo? Jsi v pořádku?“ je slyšet hlas fyrstara, který i Freya pozná, protože ho slyšela, když za ním uprchl Christopher. Vědma nalezla své spojence. Je jen otázka, co se stane s Freyou a oběma cizáky, potom co vyjdou z podzemí… pokud fyrstar nepotvrdí učencova slova, mohlo by to pro ně být z bláta do louže.

Hela - 07. prosince 2020 21:37

Z podzemí do noci Freya Vnímám rozhovor, který se odehrává za mými zády, ale nevěnuji mu mnoho pozornosti. Možná, že kdyby Freya s učencem mluvila nortimbersky, dokázala bych z něj pochytit víc. Když se však mám soustředit na jazyk, který sice znám, ale je mi cizí, je to složité. Moje myšlenky se začnou rozbíhat a hlasy v mé hlavě zesílí. Raději se u to nepokouším. Až teprve v okamžiku, kdy zahlédnu oranžové světlo, dojde mi, že už jsme skoro venku. Čekala jsem světlo, ale nyní už je černočerná noc. Vystoupím z chodby, a vážně se rozhlédnu kolem sebe. Na fyrstarova slova nijak nereaguji, a i nyní po něm jen sklouznu pohledem. Nedá se říct, že by mi lhal, i tak se ale nedokážu zbavit pocitu zrady. Neřekl mi celou pravdu. Kdo ví, co všechno přede mnou ještě zatajil. Počkám, dokud z chodby nevyjdou i všichni ostatní. Poté se obrátím k Freye. "Děkuji ti za záchranu." Řeknu to dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni seveřané. Nechci, aby někdo udělal něco neuváženého. Pohled od ní ale opět rychle odtrhnu, mluvím ke svým lidem, ale dívám se přitom na Sigvara, jako kdybych právě u něj hledala oporu. "Tito lidé nejsou naši nepřátelé." I těch několik málo slov mě velice vyčerpalo. Trochu zavrávorám a poté vykročím k Sigvarovi. "Musím odsud pryč. Potřebuji se dostat na pobřeží." Tato slova už pronesu tiše a slyší je jen těch pár lidí, kteří mě obklopují.

Freya - 08. prosince 2020 21:07

Pryč z podzemí Hela Takže za to všechno může tenhle malý plíšek?...hmm... sevřu medailon v ruce. No tak budem doufat, že svou ochrannou moc bude mít i dál... Světlo pochodní u vchodu do podzemí hatí trochu mé naděje, že třeba seveřané budou čekat někde opodál. No, tohle bude ještě zajímavý...takhle jsem si to tedy úplně nepředstavovala... "Chvíli to vypadalo celkem slibně, co?" obrátím se nakonec s tichou poznámkou na Elka. "Nemám moc ponětí, co bude dál, ale třeba ji učenec nakonec ještě vážně nějak překecá," pokrčím snad trochu omluvně rameny. Na slova díků od vědmy jen pokývám hlavou. Je mi jasné, co tím sleduje. Aspoň, že tak... Přejedu muže kolem pohledem. Vědma si nás dál nevšímá. Nevím, co čeká, že se stane. Že se otočíme na patě a vypadnem? Má odměna závisí na to, co má v rukou a jen tak se toho vzdát nehodlám. Takže se mě jen tak nezbaví. Prozatím se spokojím s tím, že se jí pokusím držet za patama a hádám, že nebudu sama. Christopher si jistě Dědictví také nenechá nikam zmizet. Ostatních kolem si nijak nevšímám, doufám, že nebudou problémy.

Letitia - 09. prosince 2020 08:47

Prospektor Jsem ráda, že je prospektor zpátky při smyslech. Stále nemá ještě vyhráno, ale rozhodně vypadá mnohem lépe než před chvílí. Bylo skutečně štěstí, že jsme narazili na Riama. |Když si představím, že bych právě v tuhle chvílí táhla tmavým lesem tak... Lepší neuvažovat. Dopadlo to jak to dopadlo. "Dějí se tu divné věci, doufala jsem, že mi někdo jako vy pomůže je vysvětlit," řeknu a vzpomenu si na ten nečekaný výstřel, který se stal. Sice to bylo pak překryto další spoustou událostí, ale to neznamená, že jsem to vypustila z mysli. "Také se snažím zachránit každého kdo za to aspoň trochu stojí, když už mám tu možnost. Gaston si vybral svou cestu s tím již nic neudělám, ale nevidím důvod proč vás nechávat v rukou těch barbarů nebo hůře, Ligy," kývnu hlavou k dvojici, se kterou jsem tu před okamžikem ještě byla. "Teď se ale snažte co nejvíce odpočinout si. Noc ještě neskončila a něco mi říká, že se ještě něco semele a pokud ne, tak nás stejně čeká náročná cesta než se dostaneme někam kde si budeme moci skutečně vydechnout," poradím mu a nabídnu mu ještě trochu té pálenky, která zbyla.

Arun - 09. prosince 2020 21:03

Čerstvý, noční vzduch… Hela, Freya Mohutný seveřan Sigvar zachytí vrávorající vědmu a podepře jí. On i mnozí další pohlédnou na Christophera a oba vojáky podezřívavě. V té chvíli k nim vykročí fyrstar. „Vědma promluvila,“ řekne tak, aby si náhodou někdo nemyslel, že jí přeslechl. Pohlédne na Christophera a usměje se. „Zdravím vás, pane Christophere, rád vás vidím živého a zdravého.“ A poté se obrací k Freye a desátníkovi. „Nemyslím si však, že znám vaše jména…“ Na moment zaváhá. Byla tu ta chvíle, kdy ho Freya a Isa přepadly, aby Christophera získaly zpátky… Neřekne nic, ať už Freyu mohl nebo nemohl poznat. „Jsem fyrstar Elfstan aed Wylfyng a jste pod naší ochranou.“ Brzy se však ohlíží po vědmě. Je to pohled plný starostí. Zahledí se k nebesům a dodá: „Nyní se vracíme do tábora. Nebesa se zlobí, ale msta za znesvěcení těchto míst je už téměř napravena. Pojďme, po bitvě si zasloužíme odpočinek,“ doříká k seveřanům, kteří stojí kolem. Nekomentuje slova vědmy o moři. Horal Sigvar jí však dozajista slyšel, a i nyní jí podpírá. Neřekne k tomu ale ani slovo. Christopher toho mnoho nenamluví. Poděkuje fyrstarovi za jeho vlídná slova a za jeho ochranu. Seveřané, včetně Elfstana, Sigvara a i vědmy, se drží opodál. Nikdo už nemá chuť se bít nebo hádat. Je hluboká noc, po dlouhém pochodu a těžké bitvě. V údolí je vidět přívětivá světla ohňů tábora. Každý, kdo se z malého prostranství nad horou dívá, že je tábor zničen a obsazen. Seveřané zvítězili. I tak je světlo v temnotě uklidňující. Zatímco se připravují k odchodu, prohodí Elko poznámku k Freye: „To je teda pěkná polízanice. Ale to, cos řekla tam vevnitř, má smysl. Budem se držet toho učence. Slíbil koneckonců odměnu.“ Tím to pro něj končí. Christopher to zpola přeslechne. Obrátil se od fyrstara, který přechází k vědmě a poznamenal: „Vidíte? Fyrstar mě zná. A zná i muže z Ligy. Dejte mi čas a dostanete své slíbené zlato.“ Sigvar mezitím podpírá Helu – na nic se jí neptá. Vědma necítí, že by na lidi v jejím okolí Dědictví přehnaně působilo… tak snad ta prapodivná látka od Christophera pomáhá. Fyrstar stane u ní. Zeptá se starostí. „Můžeš stát? Nevypadáš ve stavu na dlouhý pochod. Mluvila jsi o pobřeží. Našla jsi… to?“ Neobvyklá laskavost Letitia Prospektor Letitii pečlivě poslouchá, ač mu únava a bolest nejspíš trochu zastírají smysly. Její slova o podivnu u něj vyvolají pousmání. „Máte pravdu. V té hoře je něco velice mocného… já přesně nevím, co to je. Ale mám jistotu, že Tirno i Gaston to věděli. Mám jen domněnky. Je to něco… co ohýbá myšlení. A vůli. Je to podivné, máte pravdu… až se budu cítit lépe, řeknu vám, co vím.“ Když pak Letitia promluví o záchraně, v jeho tváři se zračí vděčnost. „Není to běžný, Letitia něco takového. Většina těch hrdlořezů by mě tu nechala shnít.“ Vzhledem k jeho předchozímu vystupování je pravda, že si asi moc kamarádů nestihl udělat. A i on hledí podezřívavě na dvojici, která nepochybně patří k Lize. Nic k nim ale neřekne. Slova o odpočinku uzná vážně. Cesta je čeká určitě. Jsou pořád velice, velice daleko od domova. „Máte pravdu. Moje šance na přežití se ale notně zvedly. Celý ten úprk lesem vidím jako v mlze… mám pocit, že jí mám před očima i teď…“ Trochu zavrávorá, ale udrží se na nohou. Vděčně přijme hlt pálenky. Už to vypadá, že se chystá odejít a někde se svalit a spát, než se na ní obrátí. „Děkuju. Zachránila jste mi život. Společnost už mě jednou málem předhodila místním. Nečekal jsem, že tohle přežiju. Nadělal jsem si nepřátele v Celestionu… řek bych, že mě tu chtěli nechat umřít.“ Ještě se zarazí a proklepe si kapsy. Většina jeho zavazadel vzala za své. „Měl jsem nějaké papíry… něco, co se mi podařilo vyhrabat ve stanu Tirna. Ale asi jsem to ztratil… kdoví, kde to teď je. Nevím ani, jestli jsem to tu nenechal…“ Poslední slova jsou velice nepřítomná. Nakonec v půlce prohledávání kapes pomalu klesne do sedu a zůstane zírat do ohně. Vypadá, že už každým momentem odpadne do spánku. Pokud se Letitia rozhlíží, situace v táboře se příliš nezměnila… ale ve svahu Špičáku si všimne světla… zhruba tam, kde se jí ztratil Korrel. Tam je středobod toho tajemna… kdoví, jak tam Korrel pochodil. A jak tam pochodila vědma a všichni ostatní, kteří tam dosměřovali. Jedno je jisté… žádná loď mířící domů se pod těmi skálami neschovává.

Hela - 09. prosince 2020 21:19

Čerstvý, noční vzduch… Freya Pevně se držím Sigvarovy paže, a mlčím. Když Elfstan mluví, snažím se ho příliš nevnímat, a nerozptylovat se. I tak ale pochopím, že nemá v úmyslu se, ještě dnes v noci, vydat na cestu. Část mě tomu rozumí, on necítí to, co cítím já. Dobrou zprávou ale je, že dobrá srdce seveřanů je zřejmě chrání před touhou zmocnit se Dědictví, a využít jeho moc ve vlastní prospěch. Nikdo v mém okolí se na mě nedívá tak, jako ten mrtvý uvnitř hory. To mě trochu uklidní. "Christopher ti jistě velice rád odpoví na všechny tvé otázky. Vy dva máte nepochybně mnoho společného." Odpovím Elfstanovi, tentokrát se i donutím se na něj podívat. Snažím se samu přesvědčit, že to nejsou jen slova zhrzené ženy, ale i můj pragmatický přístup k celé věci. Nejsem schopná hlubšího uvažování a tak bude lepší, když mu věc vysvětlí někdo, jemuž neustále nehrozí, že omdlí z přílišného množství vjemů. Část mě ale ví, že s ním jednoduše nechci mluvit. Možná, že později přijde čas, kdy si sedneme, a já budu chtít znát odpovědi. Teď to ale není. "Dostaň mě k útesům nad Helskarou. Tam, kde je posvátná půda posetá hroby našich předků. Prosím." Zopakuji Sigvarovi svou prosbu. Nyní o něco naléhavěji. Nemám ani v nejmenším v úmyslu vrátit se do tábora. Buď mi pomohou, nebo ne. Jsme odhodlaná se nocí klidně potácet sama, pokud nebudu mít jinou možnost.

Letitia - 10. prosince 2020 16:29

Únava Nějakou dobu jsem ještě na pozoru, ale sama jsem toho dnes zažila víc než dost. Všechno to vypětí se na mě začíná podepisovat a únava se mi zakusuje do těla. Složím se vedle prospektora. Ten za chvilku začne pravidelně oddechovat. J8 k tomu nemám nijak daleko, ale stále jsem opatrná a pokouším se držet stráž. Tedy trochu. U sebe stejně nemám nic co by stálo za ukradení a kdyby mě chtěli podříznout tak to mohou udělat rovnou a nečekat až usnu. Ovšem jedna myšlenka není tak špatná. Sama prohledám Orloszkijmu kapsy co v nich vlastně má. Třeba tam bude něco užitečného. Nebo možná kompromitujícího co by nás mohlo dostat do potíží, takže bych to pro jistotu rovnou spálila. Nestojím o žádná taková překvapení. Poté již nic než odpočinek není potřeba. Klímám u ohně. Probouzím se a zase zavírám oči. Snažím se sama zařídit podle své rady a odpočinout si jak to jenom jde, ale stále se pokouším dávat pozor na své okolí. Co kdyby náhodou.

Freya - 10. prosince 2020 21:04

Čerstvý noční vzduch... Hela Když se na nás frystar podívá tak nějak prazvláštně, nehnu ani brvou. Nemám ponětí, jestli mu mohlo dojít, kdo ho tenkrát vzal po hlavě, ale doufám, že ne. "Freya a tohle je Elko, toho času doprovod pana Christophera," představím nás oba. Jsme pod jejjich ochranou, bezva...teď ještě, co tím kdo zrovna myslí... Dál nic neříkám. CHvílí klidu vskutku nepohrdnu a pak se říká ráno moudřejší večera, tak třeba i s vědmou bude do rána rozumnější řeč, až pobere trochu sil. "No, nic jinýho nám asi nezbývá," prohodím k Elkovi a doufám, že nezačíná litovat toho, že se se mnou táhnul až sem.Doku je ale ve hře nějaká odměna, proklínat mne snad nebude. "Pokud to tak skutečně bude, máte v nás tu nejspolehlivější ochranku, jakou jste si jen mohl přát," s úsměvem komentuji jeho poznámku. Poočku ovšem stále sleduji vědmu. Ráda bych ji měla na očích, přeci jen má v rukou něco, co je klíčem k naší odměně.

Arun - 11. prosince 2020 18:15

Hluboká noc Hela, Freya Sigvar i Elfstan jsou zaražení malátností vědmy. Elfstan pomalu kráčí zpět k Christopherovi a Freye, jejíž totožnost přijal bez dalšího vyptávání. Christopher zrovna vyslechl odpověď Freyi, když k němu šlechtic přistupuje. Fyrstar je osloví. „Co se stalo v té hoře? Hela je jako vyměněná – a očividně dost unavená.“ Christopher se rozhlédne, ale věci vysvětlí jednoduše. Hela je na doslech, pokud by chtěla protestovat. „Něco našla. To, že to nese, je velice náročné. A nemyslím si, že se bude o své břímě dělit. Buďte opatrný… nemusí uvažovat právě rozumně.“ Tvář horala Sigvara, ke kterému mnozí okolní seveřané vzhlížejí, aby pochopili něco z toho, co se tu teď odehrává, je zaplněná chmurami a zamyšlením. Vědmu pouze chlácholivě a poněkud nejistě poplácá volnou paží po zádech ve snaze jí uklidnit. Elfstan se obrátí a pokyne. „Pojďte, musíme se vrátit. I ty, Helo. Vypadáš na smrt unavená. Neprokážeš bohům žádnou službu, když padneš vyčerpáním.“ Poslední slova dodává trochu tišeji Pak vykročí směrem k shůdnějšímu svahu, který je zavede zpět z malého sedla a do tábora. Seveřané ho pomalu následují. Sigvar zaváhá na místě. Pohlédne na vědmu. „Má pravdu. Spánek dodává sílu…“ I vědma cítí únavu, která se na ní dere ze všech stran. Dříve nebo později bude muset spát… a kdoví, co se pak stane s Dědictvím. Mělo by však také dodávat sílu… je velice mocné, v rukou toho, kdo ho dokáže ovládat. Christopher rovněž vykročí za fyrstaem, ale ještě předtím osloví celestionsky a ne úplně nahlas Freyu a Elka. Nesnaží se tvářit nijak tajnůstkářsky, to by bylo seveřanům podezřelé. Nechce zbytečně vytvářet spory. „Nevím moc, co se bude dít. Ale bylo by dobré, kdybyste na vědmu trochu… dávali pozor. Zvlášť vy, Freyo. Na vás ta věc očividně nepůsobí.“ Trochu si vzdychne. „A ano, předpokládám a beru na vědomí, že za to budete chtít příplatek. Ale teď už opravdu pojďme, začínám usínat i za chůze.“ Zprávy z pevnosti Letitia Kaprálka ani příliš nezaváhá, a jakmile prospektor tvrdě spí, podívá se mu do kapes. Nikdo kolem jí nevěnuje ani zdaleka dost pozornosti na to, aby to vzbudilo podezření. Nenajde toho mnoho. Krom náhodné sbírky věcí, které se tak v kapsách mohou objevit, ale najde i několik útlých svazků papíru v koženém pouzdře. Všimla si také, že má u sebe prospektor několik cenně vyhlížejících instrumentů, také zabalených v kůži. Proč by se s nimi tahal na úprku od seveřanů, není jasné. Většinu svých dalších zavazadel nechal u druhého tábora, kde se s Letitií potkal. Když prvně začal utíkat, o žadné věci se nestaral. Po rychlém přehlédnutí listin není jisté, zdali budou nebo nebudou užitečné. Některé jsou rozmočené a nečitelné. Jiné ušly zkáze díky koženému pouzdru, ve kterém byly uloženy. Letitia je skryje před deštěm, případně se skryje i sama, aby si je mohla v klidu přečíst. Jeden z dopisů má pečeť a je adresován Doresgrückovi. Další listiny pečetě nemají a tak si je může zběžně prohlédnout, než usne. Nenajde nic přímo inkriminujícího… ale je to zajímavé počtení. Informace jsou neúplné a žádné hotové závěry se z nich dělat nedají. Mohly by se však hodit. Jsou to z větší části příkazy od Tirna nebo povely pro nějaké menší skupiny zálesáků. Podle nich Letitia vyvodí, že se měli držet dál i od Ornbjarnu… mezi skupinou Společnosti v táboře a v horách panovala určitá řevnivost či dokonce nepřátelství… Vypadá to, že Nortimberští žoldáci, kteří byli v táboře, nebyli najatí přímo Společností, ač to bylo za její peníze. Nenajde nic o tom, zdali to zoosnoval Doresgrück nebo někdo jiný – Korrel nebo Tirno… Najde také krátkou zprávu, která podle iniciálů a tónu přišla Tirnovi z pevnosti od Korrela. M. T. Vše v pořádku. Budete zajištěn obvyklým způsobem. Nehleďte na dluhy. Pracujte rychle. Další zprávy dostanete po důvěrném poslovi. Pokusím se co nejdříve dorazit sám. Pokud by poslové nedorazili, dorazí tato zpráva – Nepodnikejte nic sám! G. K. Opět nic, na čem by se dalo přímo stavět… ale je vidět, že Korrel měl skutečně své vlastní plány. Kdoví, do jaké podivné sítě vnitřních zrad ve Společnosti byl zapletený. Nejspíš Letitii plánoval využít už od začátku. Kdo vlastně v pevnosti tahal za které nitky…? Zaslechne také za sebou nějaký menší shon – spatří mladého seveřana, nejspíš hlídače, který mluví s Halsteinem. Zaslechne pár slov. „Vědma a fyrstar se vracejí!“ zvolal, jakmile byl na doslech. Dál mluví seveřané mezi sebou tišeji. Letitia může zkoumat listiny dál, nebo si dopřát svůj zasloužený odpočinek… ale pro mnohé ještě noc zdaleka nekončí.

Hela - 11. prosince 2020 19:43

Hluboká noc Freya Slyším, co říká Christopher Elfstanovi, a nijak proti tomu neprotestuji. Už několikrát jsem málem sklouzla, a zcela se ztratila v šumu, který na mě ze všech stran doléhá. Moje mysl není jen moje a já nejsem schopná uvažovat tak, jako za normálních okolností. Proti tomu není třeba se bouřit, nebo protestovat. Rozlítí mě však fyrstarova snaha mě zmanipulovat k návratu do tábora. Je mi jasné, že nerozumí tomu, s čím se potýkám. Cítím nesmírnou únavu, ale je to jiná únava, než po celodenní chůzi, nebo namáhavém lovu. Mé tělo je stále silné, avšak mysl je unavená. "Nemohu ztrácet čas spánkem. Čím déle To budu mít u sebe, tím náročnější pro mě bude to nést. Musím tuhle záležitost vyřídit, dokud jsem ještě příčetná." V hlavě mi začne hlodat nepříjemná myšlenka. Coby vědmě mi paranoia nikdy nebyla cizí. Vždy je někdo, kdo mě sleduje. Teď ale začíná nabývat zcela jasných tvarů. Elfstan chce Dědictví pro sebe. Čím déle ho budu mít u sebe, tím jednodušší pro něj bude mi ho sebrat. Samozřejmě bych se mohla pokusit jeho moc ovládnout, načerpat z něj sílu, ale to já neudělám. Jsem pouhý ochránce, není mi souzeno Vertran použít. "Elfstan Aed Wylfyng k nám nebyl zcela upřímný. Jeho úmysly nejsou tak čisté a nezištné, jak se rád tváří." Moje slova jsou chladná, jako vítr v té nejkrutější zimě. Choulím se k Sigvarovi. On je mou skálou a tím jediným, komu nyní důvěřuji.

Freya - 11. prosince 2020 21:42

Hluboká noc "Jo, pokusím se, jen jestli mne nechá, ona i její přátelé," kývnu na učencovu poznámku a jen se usměji, když dodává cosi o příplatku. Zdá se, že jsme konečně nalezli společnou řeč. Jen se trochu obávám toho, jak na ochranku v mé osobě bude nahlížet sama vědma. Musím souhlasit i s tím, že odpočinek by nám dnes po tom všem opravdu jedině prospěl, jen vědma si to očividně nemyslí. Jestli takhle bude pokračovat dál, za chvíli padne únavou...ale očividně ji o tom nikdo nepřesvědčí... Jen pro sebe kroutím hlavou, když vidím, jak tvrdošíjně si stojí za svým. Netuším ovšem, jak si představuje, že se v tomhle stavu dostane na pobřeží. Což je podle mne taky dost velká blbost a risk, ale vymlouvat jí to asi nemá cenu. Trochu povytáhnu obočí, když se ozve proti frystarovi. Ale, ale...že by i vždy spravedliví seveřané nebyli vždy tak bez poskvrny?...vypadá to, že to bude zajímavější, než jsem si myslela... Držím se poblíž a zatím jen vyčkávám, co se z tohohle vyklube. Elkovi v rychlosti jen tiše naznačím, co se děje, aby byl v obraze. Ráda bych ještě s vědmou prohodila pár slov, i když asi nebude nadšená, ale asi budu stejně tvrdohlavá jako ona a jen tak se nenechám odbýt, jen si to nejdřív musí asi vyříkat tihle dva. Hádám, že lézt mezi ně teď by nebylo zrovna dvakrát moudré.

Letitia - 12. prosince 2020 18:47

Návrat vědmy Dopisy a další dokumenty vrátím zpátky tam kde jsem je vzala. Není v nich nic co bych nutně musela mít u sebe. Možná se na ně prospektora později zeptám. Nyní ho nechám spát. Hodně to potřebuje. Já také klímám když se ozve to zavolání. trhnu sebou jak mě probere a zamrkám směrem odkud přišlo. Že by už bylo všechno hotové když se vracejí? Nebo naopak jdou pro posily? Trochu napjatě čekám čekám co se bude dít dál. Zůstávám na místě, oči přivřené, ale tentokrát bdělá. Nehodlám se do ničeho míchat pokud se to nebude týkat mě. Jenom jsem zvědavá co se odehraje dál.

Arun - 13. prosince 2020 20:37

Bouře pod Špičákem Hela, Freya Slova vědmy padnou jako hrom do bušení deště. Změna nálady je okamžitá. K hoře je následovali především místní… horalové, kteří moc nedají na cizího fyrstara. Naproti tomu, slovo vědmy… Slovo vědmy je zákon. Horalové do jednoho strnou a okamžitě se otočí proti fyrstarovi, který už vykročil k táboru. Stane se tak, že on a pár seveřanů z podhůří zůstanou stát proti přesile horalů. Ve středu horalů stojí vědma a Sigvar. Freya, Elko a Christopher stojí trochu opodál. Nejsou přímo mezi fyrstarem a muži z hor… ale pokud k něčemu dojde, pár metrů jim k dobru nijak nepomůže. „Tak je to,“ je slyšet uvážlivé, hluboké prohlášení Sigvara. Hela, která se k obrovi tiskne, ucítí, jak se jeho tělo napne. Medvědobijec má svůj oštěp vždy připraven. Jen čtveřice, která byla pod horou, může tušit, že slova vědmy mohou mít násobně větší význam a sílu. Vědma samotná pocítí prapodivnou úlevu… jako by na moment hlasy utichly a ona se mohla soustředit. Brzy poté, co domluví, se začnou vjemy vracet. To krátké prohlášení buď Vertran umlčelo nebo využilo jeho sílu… Elfstan najednou stojí téměř sám, jen s hrstkou nejistých seveřanů. Učenec Christopher sleduje střídavě obě skupiny s rostoucí úzkostí. „To je zlé, to je zlé…“ je ho slyšet zamumlat. „Co máš na obranu, fyrstare?“ promluví Sigvar. Na cizáky nebere zřetel. „Z Helskary vím, že něco skrýváš.“ Fyrstar se pomalu nadechne a vydechne. Jeho pohyby jsou klidné a uvážlivé. Ruce dá trochu před sebe, ale stále podél těla. Hledí na horaly. Konečně promluví. „Jediným mým úmyslem, jediným cílem a smyslem mě i mého rodu, je mír a spravedlnost pro náš národ. Úcta pro naše bohy. Dobro pro lidské pokolení.“ Pojednou udělá rozhodný krok vpřed, proti horalům. Ti se podvědomě setnou ještě víc… někteří začnou sahat po zbraních. „Nebudu se ohánět tituly, ani slovy. Nebudu však souzen nikým, krom vidoucího či krále. Pokud je mezi vámi někdo, kdo by vztáhl zbraň proti vlastní krvi, proti muži, který bojoval po vašem boku, učiňte tak. Protože pokud vás vaše vůle vede tím směrem, pak Zrádce zastřel vaši mysl. A já nebudu cítit ani záblesk slitování proti těm, kteří by v náš národ vnášeli klíny!“ Jeho hlas je silný, dost silný na to, aby překřičel bouři. Freya zná ten tón – to je velitel, zvyklý překřičet hřmění děl a třeskot mušket. Nyní však promluví klidněji, smířlivěji. „Sever obchází válka, přátelé. Náš národ není početný… a nemá sílu dávných časů. Nemusíme však stát sami a bídně zhynout. Nejsme jediní, kteří bojují proti Zrádci. To on v nás vnáší pochyby, to on do našeho národa zasadil nenávist ke všemu cizímu, bez ohledu na to, zdali je to moudré.“ Nyní se podívá zpříma na vědmu. „Helo. Věříš opravdu, že bych mohl zamýšlet cokoliv zlého či nečestného? Nebudu ti bránit, aby ses potácela vstříc válce a smrti… vstříc porážce. Budu za náš národ bojovat, i pokud mě odeženete či sami odejdete.“ Hela pocítí, že dokonce i Sigvar zaváhal. Zatím však nepromluvil. Všichni čekají, co řekne vědma. Únava zastiňuje rozum… vzrušení z boje podněcuje emoce… a Dědictví dmýchá jako měch do plamenů.

Hela - 13. prosince 2020 21:01

Bouře pod Špičákem Freya Na okamžik se zachvěji. Nejsem si jistá, zdali jsem, neúmyslně, nepoužila sílu Vertranu. Rychle ale najdu ztracenou rovnováhu. Reakce horalů je přesně taková, jaká by měla být. Fyrstar je pro ně cizinec a cizincům se, v těchto krajích, nedůvěřuje. Já jsem možná vědma z podhůří, ale vědmám se naslouchá. Vědmám našeptávají bohové a ty zase našeptávají stařešinům. Já ale nechci, aby mé obvinění mělo za následek krveprolití. Vlastně ani nevím, z čeho přesně Elfstana obviňuji. Jeho hlas je stejně klidný a přesvědčivý, jako kdykoliv jindy. Ale tentokrát jsem na pozoru a nenechám se uchlácholit jeho šarmem. Se slovy to umím zrovna tak dobře, jako on. "Nikdo nepozvedne zbraň, dokud zde nedomluvíme." Na okamžik chci postoupit vpřed, blíž k fyrstarovi, ale nevěřím svému tělu a raději zůstanu v bezpečí Sigvarovi náruče. "Tady nejde o Zrádce, ani o válku. Jak řekl Sigvar, máš tajemství, něco skrýváš. Měla jsem za to, že tě sem poslali bohové, ale zřejmě jsem špatně četla znamení. Neboť ty následuješ rozkazů někoho jiného...ty moudré." To poslední slovo řeknu, skoro s opovržením. Christopher mě svým proslovem v hoře skutečně nepřesvědčil. Ve chvíli když řekl, že chce Vertran propašovat z Nortimberu jsem věděla, že něco takového nemohu nikdy dopustit. Cítím, jak mi pod kůží vře zloba, tvář mám ale stále stejně nehybnou. Nechat za sebe rozhodovat své emoce, to je první krok ke zkáze. Moje mysl je ale náhle jasnější a tělo silnější. Pustím se Sigvarovy paže, a popojdu vpřed. Skoro mám pocit, že se Vertran utišil, neboť mi chce naslouchat. "Věřila jsem ti. Sdělila jsem ti každé slovo, které mi bohové pošeptali, následovala jsem tvých rad. Pohlédni mi do očí, a řekni, že přede mnou nic neskrýváš!" Ten tiše pronesený rozkaz zní spíš jako prosba. Přála bych si, abych mu mohla dál bezmezně věřit. Jenže to nejde.

Arun - 14. prosince 2020 20:50

Přísaha mlčenlivosti Hela, Freya Povel vědmy nepozvednout zbraně přijmou horalové rychle… Dokonce se na tvářích některých zračí úleva. Fyrstar měl pravdu… nezdálo by se jim správné pozvednout zbraň proti druhovi. Jediný Sigvar se nezdá nijak uklidněn jejím příkazem Elfstan a ostatní nechají vědmu promluvit – její slova mají váhu. A čím víc emocí v nich je, tím víc je cítit vliv Dědictví. Dokonce i na tváři Elfstana se objeví zaváhání. I navzdory tomu, že se Hela artefakt nijak příliš nepokouší využívat. Je to nesmírně mocná zbraň. Elfstan promluví po krátkém rozmyšlení. „Jediný, jehož příkazům naslouchám, jsou Bohové, kteří promlouvají k vědmám a vidoucím, a kteří požehnali i vládu krále Arvida druhého. Nikde jinde má věrnost neleží.“ Pohlédne stále příkře na všechny muže a promluví hlasitěji. „Pokud si to tedy jako vědma žádáš, Helo z Helskary, prozradím celou pravdu, tak jak byla prozrazena mě. Nikdo jiný však tu pravdu neuslyší – ani Sigvar, ani žádný jiný horal, ani Christopher, ani žádný jiný cizák. Jsem zavázán přísahou mlčenlivosti samotnému Otci, a od té mě může osvobodit pouze vidoucí.“ Horalové ten nepřímý rozkaz přijmou spokojeně. Uvolní se a vyrazí bez pokynutí opět k táboru, všechny rozepře zapomenuty. Teď už je to záležitost vědmy. Jen někteří se ohlédnou za Sigvarem a vědmou. Sigvar sám si Elfstana zkoumavě prohlédne. Pomalu kývne hlavou. S krátkým zaváháním podá Hele svůj oštěp. „Najdi oporu v mé zbrani. Nebudu daleko. Nikdo naslouchat nebude.“ Freya Christopher vykročí směrem k táboru a pokyne Freye. „Pojďme. Elfstan to řekl jasně.“ Když jsou však v dostatečné vzdálenosti, kývne na Freyu. „Pokud vás ještě drží nohy… dávejte pozor… a vyhněte se tomu Sigvarovi. Mohu zajistit víc než tučnou odměnu… ale možná sami chápete, že se mi bude vyjednávat daleko lépe, pokud budu mít na své straně vědmu a Dědictví… Samozřejmě, pokud nechcete riskovat, nic vám příkazem nedávám…“ Neřekne jim, aby zůstali a vše sledovali, nebo se dokonce pokusili naslouchat… a možná je to i proto, aby se trochu kryl. Elko se podívá na Freyu, sám zatím neodpoví. Vypadá poměrně čilý. Dokázal by pochodovat bez zastávky ještě celý den a noc… voják musí něco vydržet, jestli chce přežít. Ale také má raději jasně formulované rozkazy Hela Elfstan mezi tím přikročí k Hele. Dívá se na ní laskavě. Ale pak sklopí oči. „Omlouvám se. Říkáš pravdu a měl jsem ti hned vše říct… ale přísaha daná na jméno Otce nemůže být brána na lehkou váhu…“ Čeká, než se všichni dostanou z doslechu, než bude pokračovat. Hela je ještě může zavolat zpátky, pokud by se tak rozhodla. Sigvar dozajista pomůže, jakkoliv bude moct, pokud ho požádá. Na druhou stranu, Elfstan jasně řekl, že nikomu krom Hely své tajemství neprozradí. Nyní se jeho zjev proměnil. Ten tam je vojevůdce, stojí tu kající se hříšník.

Hela - 14. prosince 2020 21:11

Přísaha mlčenlivosti Freya Nelíbí se mi Elfstanova podmínka. Nelíbí se mi představa, že, takto oslabená, zůstanu s mužem, jemuž nedůvěřuji. Rozhodně ne v okamžiku, kdy se obávám, aby se mi nepokusil Vertran sebrat. Viděla jsem však v jeho očích, že i na něj má Dědictví vliv. Již chápu, že to jsou právě emoce, jež tímto artefaktem manipulují. Nechci ho využít, ale pokud by to bylo nezbytné, pro jeho ochranu, udělám to. Přijmu od Sigvara jeho kopí a krátce přikývnu na znamení, že budu v pořádku. Vím, že nebude daleko, ale i tak se cítím nejistá, když ho vidím odcházet. Seveřané, moji spojenci, ti, jež by zvedli zbraně na mou obranu, a na obranu toho, co nesu, mě jeden po druhém opouštějí, a vzdalují se. Trpělivě čekám. Když se ke mě ale Elfstan pokusí přiblížit, zvednu kopí, a naznačím mu, aby zůstal, kde je. "Mluv!"

Freya - 15. prosince 2020 21:22

Přísaha mlčenlivosti Hela Trochu pokrčím rameny, když nás Christopher vybídne k odchodu, aby ti dva měli klid na svůj rozhovor. Sice se mi moc nechce, ale nic jiného nám si nezbyde. No, snad se nic nestane. Zastavím se, když učenec znovu promluví a trochu nevěřícně na něj koukám. Skoro se mi chce zeptat, jestli jsem se náhodou nepřeslechla. Do nedávna bychom byli ti nejhorší na světě, kdybychom toho jeho přítelíčka z něčeho podezřívali nebo mu nevěřili a teď nás sám nabádá k tomu je šmírovat? Vážně nevěřím vlastním uším. Že by konečně přišel k rozumu?... "O nás nemějte strach, něco vydržíme. Jen doufám, že víte, co slibujete," trochu na něj mrknu. Já se o své totiž hodlám přihlásit. "Dáme si pozor a kdyby se po nás náhodou někdo sháněl, budete si muset něco vymyslet." Kývnu pak na Elka. "Měli bychom si naši odměnu pohlídat, moc blízko bych nelezla, slyšet je nepotřebujem, jen musíme být dost blízko na to, abychom stačili zasáhnout, kdyby se něco pokazilo a na toho Sigvara bychom tedy rozhodně narazit neměli, dost těžko bychom mu vysvětlovali, co tam děláme." Pomalu se vracíme zpět. Dosti opatrně a obezřetně, nesmí si nás všimnout nikdo z těch spiklenců. Chci být jen na dohled , nechci riskovat, že by si nás mohl všimnout třeba sám frystar.

Arun - 16. prosince 2020 21:39

Obnažená tajemství Hela Elfstan zaváhal, když proti němu Hela pozvedla kopí. Nejspíš se podobně jako Sigvar domíval, že ho použije pouze pro to, aby se podepřela. Její příkrost ho také zaskočila. Nijak to však nekomentuje a raději se pustí do vysvětlování. „Řeknu ti vše. Není to nic strašlivého… jsou to však tajemství skrývaná téměř tak dlouho, jako samotné Dědictví.“ Nadechne se. Moment se odhodlává a poté promluví. „Já a má rodina patříme ke starobylému řádu, kterému byl dán úkol, aby chránil tajemství, která nám zanechali bohové. Nebudu tě zatěžovat dlouhou historií, která je zaznamenána na gobelínech a v kronikách na našem panství. Jsme Strážci a naším symbolem je květina, kterou nosili na svých erbech Bohové v době, kdy vládli smrtelnému světu.“ Opět zaváhá, ale nezastaví se a mluví dál. Nezdá se nijak ovlivnění Děidctvím ani nevypadá, že po něm touží. „Ta květina zmizela z povrchu země v době, kdy zanikla vláda bohů, kvůli zradě ve vlastních řadách tak, jak praví báje. Jejich vědění bylo roztříštěno a téměř ztraceno. Jen hrstka z nich unikla a pomohla ustanovit základy řádu Strážců. Poté, s pomocí svých nesmírných znalostí, získali věčný život a ulehli ke spánku, který jim ho umožňuje. Ve svých snech vstupují do našich vědomí, aby nás vedli.“ Odmlčí se. Pohlédne k vrcholu Špičáku. „Náš řád s věky slábl. Nyní je stínem své bývalé moci. Ale moudrost mu ještě zbyla. Možná se však náš čas vrací. Potkal jsem na pobřeží, v Ornbjarnu, muže z odnoží řádu, které měl můj otec i děd za zničené. Sám jsem však netušil, že je zde naleznu. Vyrazil jsem sem na základě rady vidoucího – poustevníka, který žije v lesích u našeho panství. Nepřicházím z ničího příkazu.“ Povzdechne si. Stojí před Helou. Ona za ním spatří v uctivé vzdálenosti mezi skalami temnou postavu Sigvara… a pokud ho vidí, tak je to proto, že se nechává vidět. Elfstan o jeho přítomnosti nemůže tušit. Hela cítí chladný vzduch, který vane z nitra hory za ní. „Snad je to kvůli nim – těm cizákům – kvůli kterým mi nevěříš. Jsem vůči nim také skeptický. Ale prokázali mi v mnohém svou moudrost. Nejsou mezi stoupenci Zrádce, kteří usilují o zničení našeho řádu… a zničení Dědictví… nebo hůře, jeho využití pro dobytí světa a podrobení všech národů pod svou vládu.“ Pousměje se a pokýve hlavou. „Je to i vidět v tom, jak bojují proti Společnosti a Celestionu. Mluvil jsem s některými z nich v táboře. Jsou zde v horách… zařídili do jisté míry chaos, který nám umožnil zvítězit. Samozřejmě s pomocí bohů.“ Mávne rukou. Nepovažuje to za důležité. Dodá poslední věty na svou obhajobu. „To však není tak podstatné. Cítím, že jsi Dědictví objevila… či snad získala. Nemám představu o jeho podobě, jen o jeho síle. Máš na něj plné právo. Patří našemu národu… tedy, patří všem lidem. Chtěl jsem ho původně ochránit zde, v horách. Ale obávám se, že pokud je pravda to, co jsem se dozvěděl o úmyslech Celestionu… možná to nepůjde. Nevím, co dál. Moc Celestionské armády nemáme šanci odrazit… ani s pomocí krále Arvida, i kdyby nám byl nakloněn. Napadlo mě pokusit se nějakým způsobem ochránit Dědictví s pomocí svého vlivu… nebo vlivu Alindorského císaře, který je dle všeho přítelem mého řádu. Nelíbí se mi to. Neznám však odpověď. Chtěl jsem nad ní dnes v noci přemítat. I proto jsem doufal, že svolíš k odpočinku. Armáda je unavená a potřebuje oslavit své vítězství. A já potřebuji přemýšlet.“ Rozpřáhne ruce do stran. „Tak. Mohl bych říct ještě mnoho, ale nechci tě unavovat historií a příběhy, ač se jich k našemu tajnému řádu vážou desítky, ne-li víc. Řekl jsem ti vše. Nyní suď, vědmo. Jsi vidoucí. Podvolím se tvému příkazu.“ Menší výlet Freya Christopher si všimne výrazu Freyi, která žasne nad jeho proměnou. Povzdechne si a protočí oči. „Jde tu o hodně, madam. Mluvil jsem s Percivallem. Někdy je třeba přinášet oběti. Nesouhlasím s vašimi metodami… ani s metodami Ligy. Ale pokud dostane vaše sorta zlato, většinou přináší výsledky.“ S tím se obrací. Vypadá poněkud útrpně, že tak zrazuje své principy… ale není úplně hloupý. Možná, že se tady v horách taky něco přiučil. Brzy je pryč. „Já nejsem žádná „vaše sorta“, do háje,“ zamumlá nevrle Elko, ale jinak to nechá být. Pak se pomalu začnou obracet k sedlu pod vrcholem, které nedávno opustili. Elko si povzdechne nad dalším výšlapem, ale pak se pochlapí. „Vzal bych to ze strany. Je tam jeden menší vršek, vodkud je výhled na to sedlo. Schováme se mezi skálama… a kdyžtak řeknem, že sme na výletě.“ Je to plán dobrý jako každý jiný a je to pěkně daleko od Hely a Elfstana. Dost na to, aby je nikdo z ničeho nepodezíral. Pořád dost blízko na dostřel desátníkovy muškety, jak si Freya snadno všimla. Desátník to však nekomentuje. Možná, že je to spíš tím, že on umí střílet i na dost neobvyklé vzdálenosti, než nějakým úmyslem. Brzo zaujmou svou pozici. Vidí z ní na šlechtice, který stojí před Helou. Nemohou nic slyšet, a tak je jen pozorují. Na sedle je mají jako na dlani. Po chvíli mlčení Elko pomalu prohodí. „Událo se toho docela dost, co? Zatim sme živý a zdravý. Co si vo tom myslíš? Já vim, já vim, nekecat, pracovat… ale pořád sme ještě neviděli ani penci z toho slibovanýho zlata. Navíc…“ Desátník zaváhá, pak si jen popolehne a odhodí za sebe malý kamínek, na který si očividně lehl. „No. Sakra, asi mi to jen všecko přijde nějaký divný. Věděl sem, že jedem v něčem velkym, ale nečekal sem zrovna čáry a kouzla, tak se chci ujistit, že furt jedem na jedný vlně.“ Návrat? Letitia Když je slyšet novinky, Letitia zpozorní. Možná, že se konečně dozví, co se stalo pod vrcholem hory. A jak dopadl Korrel. Je však brzy zklamaná. To, co měl být průvod provázející vědmu, je pouze skupina seveřanů, která se od hory vrací. V některých z nich pozná muže, kteří doprovázeli vědmu večer při pronásledování Korrela. Vypadají unavení. Většinou jen prohodí pár slov s Halsteinem a poté zamíří k hornímu táboru, který seveřané rozbili při svém příchodu a kde mají své pokrývky a jiná zavazadla. Někteří zůstanou zde, aby hlídali nebo zkrátka strávili čas ve středu dění. Několik z mužů přineslo z horního tábora několik soudků medoviny a jídlo. Začali si dělat pozdní večeři a skromně oslavovat vítězství… nebo připíjet na zdraví padlým. Tu a tam je zaslechne i zmínit neobvyklé hrdinství nějakého cizáka, který se v boji zachoval čestně. Vzhledem k charakteru zálesáků to časté není. Ale občas se to objeví. Ale jedna zajímavější osoba přeci jen dorazila. Kousek za seveřany se z temnoty vynoří učenec Christopher, kterého naposledy viděla v pevnosti. Vypadá velice unavený. Pozdraví pokývnutím hlavy Isu a jejího společníka z Ligy – nijak zvlášť se k nim ale nemá. Ba dokonce se od nich drží spíš dál. Všimne si však jí. Trochu se podiví. Pomalu k ní vyrazí. „Dobrý večer,“ poznamená. Na moment to vypadá, že neví, co říct. „Je to docela zvláštní večer,“ řekne opět nejistě. „Myslel jsem, že jste zůstala v pevnosti. Jste tu… oficiálně?“ Letitia je pořád důstojník Celesitonské armády. Pro učence musí být dost podivné jí tu vidět. „Omlouvám se, asi jste také unavená. Jen mě překonala zvědavost.“ Zamžourá do ohně a zůstane nad ním stát a hřát si nad jeho okrajem ruce. Déšt se pomalu utišuje, ale pořád není příliš příjemný. Mokro je všude. U ohně je alespoň trocha tepla.

Hela - 16. prosince 2020 22:16

Obnažená tajemství Nechám Elfstana mluvit. V mé tváři se nepohne jediný sval. Soustředím se, ale hlasy jsou nyní tiché, jen šeptají, a já se tak mohu ponořit do jeho vyprávění. Zachvěju se, snad nočním chladem, ale spíše pochopením. Už se nadechuji, abych fyrstarovi řekla, že jsem se s jedním z "bohů" setkala. Že jsem s ním hovořila, a vím, kde dlí. Jako by v odpověď na mé myšlenky, mě ovane chlad, vystupující z hory. Stále tam jsou, odpočívají, spí...a nebo jsou mrtví. Nikdo je neprobudí...zvlášť, pokud odsud odnesu Vertran. Cítím se rozpolcená. Navzdory své skepsi, o Elfstanových slovech nepochybuji. Část z toho jsou příběhy, které jsem už sama někdy zaslechla. Jen postavené do jiného světla, pospojované dohromady tak, aby dávaly smysl. Když domluví, ještě chvíli mlčím. Přemýšlím nad tím, co se chystám udělat. Kdybych nezjistila o jeho tajnůstkaření, pravděpodobně bych mu řekla o svých plánech...stejně, jako Sigvarovi. Nyní si ale netroufám hádat, jak by reagoval. To, co zde mám, je příliš důležité, než abych udělala takovou chybu, že o svých plánech řeknu nesprávnému člověku. "Věřím ti." Řeknu nakonec, uvážlivě. "Christopher si myslí, že mu dovolím, aby Dědictví propašoval ze země. Možná nemá zlé úmysly, ale já to nehodlám zjišťovat. Samu sebe bych musela považovat za zrádce, kdybych něco takového dopustila." Na okamžik obrátím svůj pohled k hvězdné obloze nad hlavou. Tolik bych si přála slyšet hlas Arunův. Chtěla bych vědět, že schvaluje to, co se chystám udělat. "Již jsem se rozhodla. Ty možná potřebuješ přemítat, ale já nikoliv. Takže tě prosím, abys ustoupil, a nechal mě konat. Tohle...břímě...mě nesmírně vyčerpává."

Freya - 17. prosince 2020 20:54

Na číhané "Naše sorta, hmm," zabručím tiše s úsměvem. Sice se mi tohle zaškatulkování moc nelíbí, ale učenec aspoň pochopil, která bije a na co slyšíme. Jen doufám, že ty jeho velkolepé sliby taky hodlá dodržet. Ani Elkovi se příliš nezamlouvá, jak nás nazval. "Jen klid, jeho sorta lidí zas o skutečným životě neví vůbec nic. Tak jdeme." Když se usadíme na příhodném místě, ze kterého je dobře vidět na ty dva, pokud možno pohodlně se usadím a sleduji je i okolí. Čert ví, jak dlouho tam ti dva budou rokovat. Když Elko promluví, chvíli mlčím. Moc dobře vím, co chce říct. Když jsem přijížděla, ani já jsem nečekala do čeho všeho se namočíme. Asi vcelku naivně jsem si myslela, že touhle dobou budu už někde daleko odsud v klidu si užívat zaslouženého dědictví. A to samé jsem slibovala i jemu. Zatím se tu honíme pomalu po horoucích peklech a neviděli jsme ještě ani zlámanou grešli. "Já vím, tohle jsem úplně neplánovala," podívám se na něj pohrávaje si v ruce se stéblem trávy. "Taky jsem si představovala, že Dědictví bude něco jiného a celé tohle tady," mávnu rukou kolem. "Ale tak snad Liga dostojí svým závazkům a Christopher moc nekecal. Jen nám nesmí zmizet tohle," ukážu na vědmu. "Začínáš litovat toho, žes do toho se mnou šel? Pravidelný žold by byl jistější, co," trochu nevesele se na něj usměju. Moc dobře vím, že bez něj bych se takhle daleko jen těžko dostala. Mít někoho, komu člověk může věřit a být si jistý, že mu kryje záda je k nezaplacení.

Letitia - 18. prosince 2020 19:11

Učenec Zvednu hlavu když ke mně Christopher přistoupí. Probuzená a ostražitá. "Moje služba v Ornbjarnu skončila a jsem na cestě zpátky na jih. Jenom se trochu zkomplikovalo," obdařím ho křivým úsměvem když si uvědomím, že jsem právě teď mohla být v teple v kajutě Miriam. Nebo na palubě, která se houpe na vlnách a hledět vstříc obzoru, místo abych mrzla tady a čekala až si to tu barbaři vyřídí a konečně se uráčí odtáhnout zpátky do svých chalup. "Doufám, že aspoň vám se daří ve vašem výzkumu," nadhodím a při tom se víc zachumlám do pláště, ze kterého stále ještě stoupá pára jak je nacucaný vodou. Pořád je to, ale lepší než bez něj.

Arun - 18. prosince 2020 19:51

Cesta dál Hela Po první větě Hely se hned zvedne alespoň část starostí z tváře Elfstana… do posledního okamžiku nevěděl, co řekne. „Děkuji.“ Ohledně plánu, který předložil Christopher Hele, fyrstar zaváhá a neodpoví nijak závazně. „Chtěl jsem jej přenést na naše panství, pokud by nebyla jiná možnost. Ale vím o tom, že členové našeho řádu v Ornbjarnu by raději viděli Dědictví v bezpečí v Alindoru, který je dle všeho velmi nakloněn staré víře, ač v trochu jiné podobě. Tento jejich plán mě… nechával velice nejistým. I proto jsem raději chtěl přesvědčit tebe a místní lid, abyste mi Dědictví pomohli chránit.“ Elfstan souhlasně přikývne, když Hela zamítne možnost, že by Dědictví mělo být odneseno za hranice. „Kdyžtak s Christopherem a s muži řádu promluvím. Nejsou hloupí a poznají rozum, když ho slyší. A Christopher… není přímo součást našeho řádu. Nebo do něj spadá asi jako novic. Je to nadšený mladý muž, který chce měnit svět.“ Její poslední slova přijme klidně. „Dobrá. Vidím, že ty už jsi nad tím přemýšlela. Nebudu – a ani nesmím ti bránit. Prosím tě však, abys sebou vzala Sigvara… můžeš vyrazit okamžitě, ale v závěsu za vámi vyrazí muži z podhůří, kteří se budou vracet domů… a předpokládám, že ten mladík z Helskary, Riam, který si sem našel cestu, se vydá domů též. Pokud se něco stane, chtěl bych, aby byl někdo, kdo ti přijde na pomoc.“ Ohlédne se k táboru. „Naše armáda se opět rozpustí. Jsou stáda, která je třeba pást a krajina, o kterou je třeba pečovat. Ale já musím dokonat naše dílo. Nejsem řezník. Předám zajaté muže Společnosti jarlovi, aby byli souzeni podle zákonů této země a nikdo nemohl žádný trest napadnout… už jsem za jarlem vyslal posla, jednoho z horalů, který chodívá k Alesglas.“ Odváží se přistoupit k Hele a nejistě dá před sebe paže v přátelském gestu… snad i k objetí, podle toho, zdali a jak moc obnovil víru Hely v jeho upřímnost. „Jakmile budu moct, vyrazím do Helskary. Nevím, co máš v plánu. Ale věřím tvému úsudku. Tvé kroky vedou bohové. Pokusím se za tebou dorazit co nejdřív.“ Na moment jeho tvář ztvrdne a ztratí výraz. „Neměl bych však jít s tebou, pokud jsi Dědictví skutečně nalezla. Je nesmírně významné, nesmírně mocné… ale mám sám strach, aby mě nějakým podivným pokušením nesvedlo na zcestí.“ Odkloní na moment hlavu, ale pak na vědmu znovu pohlédne. Pokusí se o smířlivý úsměv. „Ať tě provází štěstěna a bohové s ní.“ Minulost a budoucnost Freya Rozhovor na sedle pod Freyou a desátníkem pokračuje. Freya si jednou všimne mezi skalami na druhé straně horala Sigvara… ale je až děsivé, jak dobře se umí skrývat, na to že je to skutečný obr. Znovu ho nezahlédla. Mezitím, co dál hlídají, pokračuje rozhovor mezi ní a Elkem. Její poslední slova ho přinutí se zašklebit. Vzdychne a zavrtí hlavou. „Pravidelnej žold z vojáka boháče neudělá.“ Ale tím nekončí, protože hned dodává: „A navíc, cožpak bych mohl nechat bejvalou seržantku, aby šla skákat jak šílená po horách bez dozoru?“ Zachechtá se a zahledí se zpátky k horskému sedlu. „Však já bych do toho nešel, kdyby za mnou přišla nějaká Liga a slibovala mi hory zlata. Ty máš na věci čuch a můžu ti věřit. Já tě ve štychu nenechám. Navíc máme lepší šanci spolu – je to stejný, jako na tom všivym bojišti…“ To ale Elkův hlas trochu zchřadne a jeho oči naberou ten trochu prázdný výraz, který běžně zapíjí pálenkou. Víc toho neřekne. Už je to pěkných pár let, co na nějakém skutečném bojišti byli. Ale některé vzpomínky nikdy nevyblednou. Po chvilce hledění do temnoty si Elko znovu přesedne. „Ach jo, tenhle zatracenej déšť… no ne, že by si snad člověk na číhaný moh dát cigáro, stejně,“ pokusí se zažertovat, ale spíš to vypadá, že si odvádí svoje myšlenky. „Vo čem tam furt tak dlouho rokujou?“ Zadívá se na obě temné postavy. „Myslíš, že ho nakonec propíchne? Musíme si dávat bacha, aby nám ho nepropíchla, pokud ten učenec staví celou naší odměnu na něm. To je ten šlechtic, vo kterým mluvil – nebo něco takovýho, že jo?“ Trochu se otřese a zklepe ze sebe trochu vody. Nejhorší déšť už opadává. Pořád je to nepříjemná sprška, ale alespoň už do všeho nebuší horská bouře. Naštěstí mají oba dobré oblečení, takže nejsou promoklí na kůži. Nic příjemného to ale není. „Musíme jí sledovat, kdyby nakonec fakt chtěla někam zmizet. V týhle nepohodě by se nám mohla ztratit jedna dvě.“ Rozhovor u ohně Letitia Po chvilce přemítání se Christopher usadí vedle Letitie. Po jejích slovech o návratu zpět na jih a konci služby se učenec nejistě pousměje. „To věřím. Nějakým způsobem jste se ocitla uprostřed nepřátelského kraje, v samém srdci divokých hor, v táboře postaveném proti všem smlouvám a po bitvě, která nejspíš způsobí nesmírné politické vlny po celém kontinentu, a říkáte jen, že se věci trochu zkomplikovaly? Bohové, mám strach, jak by to vypadalo, kdyby se zkomplikovaly hodně, ale nemohu vám upírat chladnou rozvahu.“ Jako vždy je učenec upovídaný a strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Ale zdá se, že ho čas strávený v horách možná něčemu trochu naučil. Rozhodně se nezdá být tak klidný a sebejistý. A možná, že je trochu méně naivní. Z toho se lidé většinou vyléčí rychle, zvlášť když jim začne jít o krk. A Christopher vypadá, že si toho také zažil docela dost. „S trochou štěstí také mířím z této země za další prací,“ dodá neohrabaně. „Kdoví, kam vlastně půjdu. Všechno záleží na rozhodnutí fyrstara Elfstana…“ Poznámka o výzkumu vyvolá smutný úsměv. „Ne, popravdě vůbec. Nebo spíš… možná až moc dobře. Je to doopravdy neuvěřitelný kraj… ale možná, že až se jednoho dne vrátím zpět k nějakému domovskému krbu, pokud ještě někde na světě nějaký mám, tak si ho budu víc vážit.“ Těsněji k sobě přitáhne zimní plášť, který jediný ho kryje před deštěm. Otřese se. Rozhodně nikdy nevypadal jako zálesák do nepohody… ale do tohohle prostředí se hodí ještě méně, než když si to rázoval do Helskary bez rozmyslu nebo ochrany. „No. Brzo se asi někam vydáme. Očekával bych, že fyrstar bude chtít předat celestionské zálesáky spravedlnosti… ale kam vyrazí Liga, to nevím. Hádám, že vás fyrstar nechá vrátit se zpět do Ornbjarnu – nemá asi žádné právo vás tu držet, pokud v tom nejste namočená.“ Jenže při pohledu na všechny tyhle lidi… na prospektora, na pokojně kouřícího Hedwina, na intrikující zástupce Ligy… jak se dá vůbec soudit, kdo do toho namočený je a není? Nakonec stejně nejspíš dojde na šlechtickou spravedlnost… i když korupce a protekcionářství nejsou v Nortimberu ani zdaleka tak rozšířené jako v Celestionu.

Hela - 18. prosince 2020 20:33

Cesta dál Na chvíli zaváhám. Mohla bych nechat Elfstana, aby odnesl Dědictví na své panství? Tu myšlenku však velmi rychle zavrhnu. Již jsem se rozhodla. Sice fyrstarovi jeho slova věřím, ale stále ve mě zůstává jakýsi pocit křivdy. Ne, nehodlám Dědictví svěřit do jiných rukou, než těch svých. Tak rozhodli bohové, a podle toho budu činit. "Sigvar se mnou půjde. A zřejmě mi bude společnost dělat i Freya a ten...ten druhý." Nemám zdání, jak se druhý žoldák jmenuje. Dali však jasně najevo, že mě nehodlají spustit z očí. Nemám z toho dobrý pocit, ale utíkat před nimi nechci. Pokud by se nakonec rozhodli proti mě postavit, budu doufat, že po mém boku stane Sigvar. "Vyrazím hned. Ráda bych poděkovala horalům za to, že pozvedli zbraně, když to bylo třeba. Ale můj úkol ještě neskončil a každý další okamžik, kdy otálím, mě vysiluje. Poděkuj za mě Halsteinovi, i všem ostatním." Nepohnu se vpřed, abych fyrstara obejmula, i když bych ráda. Ani se ho ale nepokusím od sebe odehnat. "Až se vrátíš do Helskary...víš, kde mě najdeš." Řeknu ještě tiše, než se od něj odvrátím. Udělám několik kroků, když mi náhle něco dojde. Zarazím se a ještě jednou se na Elfstana podívám. "Postarej se prosím o Mikaela." Bodne mě přitom u srdce. Vím, že můj nejvěrnější přítel byl raněný. Ale nevím, kde nyní je, nebo zdali ještě vůbec dýchá. Připadám si jako zrádce, když odcházím, aniž bych to zjistila...ale můj čas se krátí. "Sigvare." Zvýším lehce hlas. Nepochybuji o tom, že horal již ví, že se chystám odejít.

Letitia - 19. prosince 2020 13:17

V táboře "Mám pocit, že trochu přeháníte. Jistě, budou z toho nějaké tahanice, ale pochybuji že něco víc než že se upraví jisté smlouvy a značná část peněz změní majitele. Někdo na někom získá kompenzace, ale pak se o zase usadí aby mohla přijít další podobná událost," mávnu nad tím rukou. Tahle potyčka nebyla nic velkého. Možná na zdejší poměry ano, ale já zažila mnohem větší šarvátky o kterých se ani pomalu neví, že proběhly. Několik mrtvých otrapů z celestionu a seveřanů se situací tady těžko zahýbá. Na druhé straně hor po tom nikdo ani nevzdechne. "Ale třeba až o tom napíšete nějaké pojednání tak si ho i přečtu. Člověk to hned vidí jinak když v tom kraji byl a viděl ho na vlastní oči. DO té doby vám přeji hodně zdaru," rozloučím se s učencem a vrátím se ke svému čekání a zabíjení času.

Freya - 19. prosince 2020 21:07

Na číhané Jsem ráda, že to Elko bere takhle, vlastně jako takové dobrodružství a možnost ztratit se z nekonečné nudy všedních cvičení. "Víš, že sem vážně ráda, že tě sebou mám?" mrknu na něj. "Čert ví, co řeší. Zvlášť, pokud ji chce o něčem přesvědčit, nebude to mít jednoduchý. Je umanutá a tvrdohlavá a má svou pravdu," ušklíbnu se trochu na Elkovu poznámku. Déšť nijak nekomentuji. Nic příjemného to sice není, ale taky mohlo být hůř a snad brzy přestane. A navíc v šustění deště mohou zaniknout tiché kroky, pokud bychom měli někoho sledovat, mohlo by se to hodit. "Nepropíchne, neboj. Jo, něco na ten způsob, dá-li se to tak říct. Vůbec bych se nedivila, kdyby chtěla zmizet teď hned. Tam v hoře s ní moc rozumná řeč nebyla. Něco si umanula a těžko říct, jestli by jí to někdo dokázal rozmluvit. Jen to všechno zbytečně komplikuje," povzdychnu si pak trochu. "I když bych ráda doufala, že dostane rozum a aspoň na chvíli si odpočine, já bych tedy nepohrdla," dodám pak ještě a trochu se ošiju, to když mi nějaká zbloudilá kapka zastudí nepříjemně za krkem. Pokud se vědma pohne, budeme jí v patách.

Arun - 20. prosince 2020 21:43

Odchod Hela Elfstan pomalu kývne, když Hela promluví o Sigvarovi, ale zarazí se, když zmíní oba vojáky z Celestionu. Nepřítomně dodá: „Desátník Günter, mám dobrou paměť na jména…“ Ale pak pokýve hlavou. „Jsem si jistý, že pokud by ti kdokoliv ukládal o zdraví, musel by projít přes Sigvara a to mi dává klid… myslím, že ti nemusím říkat, že bys i tak měla dávat pozor.“ Stejně klidně přijme i poznámku o okamžitém odchodu a nechá jí odkráčet, zatímco mluví. „Vysvětlím jim, že máš úkol daný od Bohů. Pochopí to. Myslím, že nikdo se neodvažuje odhadovat myšlenky vidoucí. Ti lidé ti věří – šli sem kvůli tobě, ne kvůli mně.“ Její poznámka o věrném Mikaelovi nezůstane bez odpovědi. Elfstan kývne a ujistí jí: „Mikael je v táboře. Postaráme se o něj. Vím, že to je tvůj věrný druh.“ Alespoň, že je naživu. Takové houževnaté plemeno jen tak něco neporazí. Elfstan jí sám raději neobejme, pouze vzdychne, a ještě jednou na ní povzbudivě pohlédne. „Šťastnou cestu.“ A s tím už se otáčí a míří od ní směrem k táboru. Hela téměř vzápětí zavolá Sigvara. Horal se objeví mezi skalami. Jeho tvář je stejně nečitelná, jako kdykoliv jindy. Brzy stojí u ní. Není třeba mu říkat, že budou ihned vyrážet. Elfstan schází ze sedla opatrně k táboru cizáků, který seveřané dobyli. Cesta Hely povede příměji, k ústí údolí. Fyrstar se ještě na moment zastaví. Ohlédne se zpět a vzhůru. Zavolá: „Šťastnou cestu i vám, Sigvare. Ať vás oba provází bohové.“ Pak se skryje pod svůj plášť a brzy se ztratí mezi skalami. Sigvar za ním pohlíží sice chladně, avšak s respektem. Nijak se k němu nevyjádří. Místo toho zamumlá přes vousy: „Sledovali vás ti dva z pevnosti, Nortimberka a malý Celestionec. Jsou na tom vršku támhle. Drželi se daleko. Nic jsem s nimi nedělal.“ Freya a Günter. Dává to smysl… očividně mají velký zájem na tom, aby dostali zaplaceno, a právě nyní proto poslouchají příkazy Christophera. Vítězství horalů Letitia Christopher vrhne na Letitii smutný pohled. Zavrtí hlavou a vzdychne. „Budu doufat, že máte pravdu.“ Při jejich dalších slovech se nevesele pousměje a kývne, než dodá: „Pokud někdy budu moci něco napsat a dát ke čtení běžným lidem, určitě vám dám vědět. Kdoví, jaký tohle všechno bude mít konec.“ S tím se učenec pomalu zvedne. Rozloučí se s Letitií a pomalu odkráčí. Prohodí ještě několik slov s žoldáky Ligy a poté to vypadá, že hledá nějaké suché místo, kde by mohl složit hlavu. Letitia má také šanci začínat znovu upadat do polospánku. Znovu je však vyrušena. V táboře se objeví šlechtic Elfstan. Přichází z hory sám a tvář má jako bouři. Rychle a tiše promluví s Halsteinem. Nerokuje s ním dlouho. Obrátí se k seveřanům, kteří se kolem dvojice začali rychle houfovat, když si všimli fyrstarova příchodu. „Oslavujte s radostí, spěte dobře. Vědma vám děkuje – musela pokračovat na své pouti udané bohy. Dnes jsme zvítězili.“ I když jeho prohlášení je spíš unavené než povzbudivé, je následované halasným rykem od jásajících seveřanů. Rychle se však utiší a Elfstan pokračuje dál. „Cizáky jsme rozehnali a vaše služba kraji a Bohům je u konce – zítra, až dopadneme poslední cizáky, se můžete vrátit do svých domovů. Ty z vás, kteří chtějí vidět zajatce spravedlivě souzené, vyzývám, aby mě a Halsteina doprovázeli do Alesglas, kde stanou před jarlovým soudem. Každá paže bude dobrá v jejich hlídání.“ Několik mužů ihned vyslovuje svůj souhlas a podporu pro Elfstana. Ten je upokojí pozvednutou paží a úsměvem. „Nyní běžte a odpočívejte. Byl to dlouhý den a všichni si zasloužíme dobrý spánek.“ Neřekne ani slovo k cizákům v táboře, ani zdali budou souzeni, ani zdali budou puštěni za svým vlastním cílem. Seveřané se začnou spokojeně rozcházet a teprve po tomto prohlášení začnou oslavovat. Christopher se pokusí s Elfstanem promluvit, ale šlechtic ho pouze odbyde mávnutím ruky. Podobně se zachová i ohledně obou žoldáků z Ligy. Letitia zaslechne pár slov: „…zítra ráno odejděte… ne… s těmi budu mluvit zítra, v průsmyku… vše je vyřešeno... ručím vám za to…“ a velmi rychle jednání s Ligou utne. Když ho však osloví seveřan Hedwin, začne s ním krátce avšak důvěrně mluvit. Letitii žádnou pozornost nevěnuje. Možná, že tedy konečně bude mít příležitost se trochu vyspat. S parťákem na cestu Freya Nakonec se i desátník po poznámce Freyi usměje. Zahledí se na ní vesele a pak kývne. „Jo, je to jak za starejch časů.“ Drobné pousmání na jeho vousatém obličeji ještě chvilku zůstane. Vypadá to, že i navzdory nepohodě a smůle, se nijak nezlobí, že tu je. Ještě chvilku poté sledují dvojici na sedle pod nimi. Mluví spolu i o tom, co se může dál stát a Freya ještě trochu popíše něco, co pochytila z chování vědmy uvnitř hory, co desátníkovi mohlo ujít, protože neumí Nortimbersky. Pak se fyrstar Elfstan dle všeho loučí s Helou a vyrazí směrem k táboru. Vědma vykročí ke skalám a brzy se u ní jako stín z temnoty zjeví mohutný horal Sigvar. Nemluví spolu dlouho a dle všeho se jen připravují k odchodu. Elko se obrátí k druhé straně kopce, kudy přišli. Ohlédne se na Freyu. „Jdem. Estli je to tak, jak řikaš, tak pokud jde ten šlechtic samotnej, tak to bude ta vědma vyrážet pěkně rychle. Jinak by se vraceli do tábora společně – šlechtic nevypadal, že by nechával svoje mužstvo ve štychu.“ Pomalu se odplíží zpět a zvedne se teprve až když ho nebude ze sedla vidět. Mluví dál, zatímco ze sebe sundavá nejhorší špínu a bláto. Je to marný boj a on ho vzdá ještě zatímco mluví. „Můžem využít čas a dostat se blíž. Budem udržovat zdravej odstup, to jo, tak jaks říkala ty i ten učenec. Ale máme na ní dávat pozor, tak na ní budem dávat pozor.“ Desátník se obrací k zvířecí pěšině, po které sem vyběhli mezi skalami, která je sice zabahněná, ale ještě ne tak, aby nebyla schůdná. Pak se na okamžik zastaví a začne se přehrabovat v oblečení. Konečně se mu podaří vytáhnout malou placatici. „Schovával sem to pro případy nouze. Ale jestli máme rajzovat dál přes noc, tak to budem potřebovat.“ Přihne si z lahve, která je sladce cítit rumem z východních hranic Celestionu. Pití vojáků, kteří si za války zvykli na příděly. Nabídne jí Freye. „Žádnej odpočinek pro zatracence, co? Ale máš recht, radši tady s tebou, než v nějaký díře a bez parťáka. Tak veď, ty se tu vyznáš líp.“ Hela bude podle všeho skutečně ihned vyrážet a je na Freye, jak moc se k ní bude přibližovat, nebo zdali si dovolí zacházku do tábora, aby o vývoji zpravila Christophera… Z údolí směrem k Helskaře, což je směr, který Hela už dřív oznámila, vede jen jediná cesta, i když je to spíš pěšina, a zbytek je divočina. Tam tudy bude muset Hela dřív nebo později projít… pokud horal nebo ona neznají nějakou jinou cestu.

Hela - 20. prosince 2020 22:08

Odchod Sigvar se vynoří ze tmy, neslyšně, jako duch. Věděla jsem, že je blízko a že přijde, jakmile ho zavolám. I tak mě ale jeho schopnosti neustále udivují. Pravdou ale je, že pokud chce člověk přežít v horách, musí se tohle naučit. Jinak by došel brzkého konce. Když Sigvar zmíní Freyu a desátníka, objeví se mi na rtech lehce pokřivený úsměv. "Já vím. Ten učenec, Christopher, chce po nich, aby mě chránili. Nebo spíš, aby chránili Dědictví. Pravděpodobně nás budou sledovat." Je mi jasné, že Sigvar z toho nebude nadšený, ale nic s tím nenadělám. A kdo ví, třeba budu nakonec ráda, že tady tyhle ochránce mám. Žádné velké problémy po cestě však nepředpokládám. Cizácký tábor je zničený, pokud někdo přežil a unikl, pravděpodobně nebude riskovat tím, že by napadnul místní. "Sigvare, děkuji ti." Přistoupím k horalovi blíž a chytím jeho ruku. "Od začátku mi stojíš po boku, podpíráš mě, když už nemůžu. Bojoval jsi jako horský lev...jako medvěd. Když začal ten útok...opravdu jsem se na okamžik bála, že jsem tě ztratila. Bez tebe bych to nezvládla. Jen díky tobě mám šanci tohle ukončit." Slabě se usměju. "Tím spíš je teď pro mě těžké, odepřít ti odpočinek a trvat na tom, že musíme pokračovat k pobřeží. Cizáky jsme sice porazili, ale ještě pořád není konec." Hlavou pokynu směrem do údolí. "Půjdeme tou nejkratší cestou."

Letitia - 27. prosince 2020 11:47

Odpočinek Aha, takže Vědma se nevrací a místo toho to tady bude mít na povel Elfstan. Což je možná lepší pro mě. S tou helskarskou ženštinou jsem se setkala jenom dvakrát a to ještě na okamžik. Navíc by mě mohla spojovat s tím, že byla postřelena, což je něco čemu se raději vyhnu. Ne, že bych to měla na svědomí já, ale je pro ně jeden cizinec jako druhý. Ale vyhnula jsem se tomu takže nemusím nad tím přemýšlet. Vyslechnu si šlechticovu řeč, která je stejná jako všechny. Takových jsem již slyšela a sem tam i sama pronesla. Nic nového. Trocha povzbuzení, trocha pochválení, trocha pomsty. Je to něco co se nikdy neomrzí. Trochu se tomu usměji i když to není určeno mně, ale tu část o odpočinku si vezmu za svou. Ještě trochu natáhnu uši když ho spatřím promlouvat s lidmi z Ligy. Nic zajímavého se nedozvím, ale to jsem ani nečekala. Proto je čas znovu zavřít oči a nabrat co nejvíce sil. Vezmu poleno a hodím ho do ohně. Trochu to zasyčí, ale plameny začnou dřevo brzy stravovat. Natáhnu co nejblíž nohy aby se ohřály a ještě víc se zachumlám do pláště. Takhle hodlám přečkat noc.

Arun - 02. ledna 2021 20:33

Rozloučení se Špičákem Hela Sigvar bez vzrušení přijme to, co Hela ví o obou žoldácích, kteří je sledují. Pokýve hlavou a pokrčí rameny. „Dokud se nám nepletou do cesty…“ Tím je pro něj celá ta věc vyřešená. Už se připravuje k odchodu, když ho Hela osloví a chytí za ruku. Hned vidí, že svým upřímným prohlášením uvedla samotářského horala do rozpaků. Samozřejmě to nedá znát. Navíc to trvá jen krátký moment. Muži jako Sigvar se nenechají jen tak vyvést z míry. „Byl sem tu pro tvojí babičku, byl bych tu bejval i pro tvojí mámu a budu tu i pro tebe.“ Jeho tvář je stále stejně nečitelná. „Je to dlouhá pouť, na kterou ses vydala.“ Opět si pro sebe kývne hlavou. Oči má upřené do temnoty. „Budu s tebou až do konce.“ Ještě před několika lety byl pouze tajemnou postavou, která se zjevovala u dveří, aby prohodila pár slov s vědmou Ailou… k mladé Hele ale býval vždycky Sigvar slušný svým neohrabaným způsobem. To se naučila Hela znát jako jedno z mála znamení, že starému medvědobijci na ní opravdu záleží. Takových lidí není mnoho. Její poslední slova přijme Sigvar a vykročí rozhodně vstříc pěšině vedoucí ze sedla. Než však udělá další krok, zastaví se. Pomalu se ohlédne ke skalní stěně. Cesta pod zem zůstala otevřená. Kdoví, jakým způsobem se cizáci dostali dovnitř a jak překonali obrany, které bohové vytvořili. Kdoví, zdali jí bude možné znovu zavřít. Váhají před temným vstupem. Moment je ticho. Pak se zem otřese. Z hlubin přijde hluboký zvuk. Klapnutí. Kámen dosedl na kámen… Hora nespí… a není tak docela prázdná. „Špičák snad už bude mít pokoj,“ zamumlá si Sigvar do vousů. „Pojďme. Cesta je dlouhá.“ Obrací se směrem k promoklému, bahnitému svahu. Pod ním je vidět promoklé lesy, které je budou provázet celou dnešní noc. I s vedením Sigvara nemá šanci dospět k moři za jedinou noc a jediný den. Pokud by však kráčela až do přespříštího úsvitu… Nejspíš by padla vyčerpáním. Bolí jí pravá paže, prostřelná cizákem, její svaly se už nyní třesou slabostí a nevyspalost překonává jen díky svému nesmírnému přesvědčen.. Na druhou stranu třímá Vertran… pokud dokáže poručit jiným, možná by zvládl dodat rozhodnost a sílu i jí. Není to nástroj zla, ne ze své podstaty, naopak. Je to výtvor Bohů. Ráno po bitvě Letitia Noc v táboře patří k těm horším, které Letitia zažila. Mokro a slabý déšť se táhnou téměř až do rána. Tábor je rušný a slavící seveřané mnoho klidu Letitii nedodají. Je zima a není právě v přátelském prostředí… Na druhou stranu nemusí čekat možného vraha za dveřmi. I protože tu nikde žádné dveře nejsou. Má oheň, který pomáhá před nejhorším, a nakonec se nad ní seveřané slitovali a dostala i vcelku dobrou polévku k pozdní večeři. Hlavně však při spánku nabere sílu a občerství mysl. Když jí probudí vycházející slunce, cítí se o poznání lépe. Nejrůznější menší zranění se sice trochu ozvala, tak jako svaly, které stihly přes noc zatuhnout, ale mohlo by být hůř. Bouře přešla, a i když jsou na obloze stále mraky, svit jarního slunce začíná vzduch kolem prohřívat. To je velmi potřeba, protože přes noc spadla teplota téměř k mrazu. Hory byly přes noc nemilosrdné. Kolem je rušno. Tábor je pomalu ale jistě ničen. Seveřané berou to, co by mohlo být k užitku, a zbytek pálí. Ohniště pak zasypávají hlínou. Udělali by to samé i s bohatou cizáckou výzbrojí, s puškami a střelným prachem, kdyby jim v tom Elfstan nezabránil. Vypadá to skoro jako rituál, ve kterém se snaží smazat všechny stopy po tom, že tu kdy cizáci byli. Není to však docela pravda. Ve středu tábora vyrostla kamenná mohyla. I místní měli ztráty. A navíc nejspíš nechtějí, aby tohle místo bylo tak docela zapomenuto. Bylo to konekonců jejich hrdinné vítězství. Několik skupin stále honí cizáky po údolí. Elfstan už je vzhůru a celý ten chaos organizuje. Po žoldácích Ligy není ani stopy. Spatří poloospalého Christophera, který se drží blízko Elfstana, i když mu šlechtic nevěnuje pozornost. Mluví s Hedwinem a Halsteinem, tu a tam také s různými seveřany, kteří se mu chodí hlásit. Vypadá to, že mají práce až nad hlavu. Není jisté, zdali už dneska budou vyrážet, tak jak Elfstan sliboval. Nedaleko od Letitie se probere prospektor. Vypadá příšerně. Je bledý, špinavý a podle všeho kvůli bolesti nechce riskovat žádné prudké pohyby. Naštěstí to všechno byly poměrně lehké rány. Síla se mu však rozhodně ještě nevrátila. Zamžourá po Letitii. Chvilku mu trvá, než si ujasní, kde je, co se děje a co se stalo. „Co teď?“ zamumlá směrem k ní. Je to dobrá otázka.

Hela - 02. ledna 2021 20:47

Rozloučení se Špičákem Odolám touze, medvědobijce obejmout. Už prve jsem na něm viděla rozpaky, a nechci, aby se kvůli mně cítil nepohodlně. Stejně jako on se však obrátím ke vstupu do hory. Hora skutečně nespí. Ba naopak, jako kdyby nám naslouchala. Sleduji, jak se vstup uzavřel a pocítím bodnutí u srdce. Je to obava. Vím dobře, kdo je tam uvnitř, skrytý v temnotě, spící. Mám strach, že už své bohy nikdy nespatřím. Své rozhodnutí jsem však už učinila a nyní mi nezbývá, než mu zůstat věrná. Jako kdyby v odpověď, mám pocit, že mě Vertran na hrudi hřeje. Je to obrovské břímě, ale také důvod, proč musím jít dál. I přesto, že jsem vyčerpaná únavou, vykročím za Sigvarem. Snažím se nemyslet na to, kolik mil máme před sebou, jak daleká je cesta, a co mě čeká na jejím konci. Pokládám jednu nohu před druhou, ale nesoustředím se na chůzi. Hlasy v mé hlavě opět zesílily. Dožadují se pozornosti a nedovolí mi, abych je ignorovala. A nejhlasitější je samozřejmě ten, který mi radí, abych Dědictví využila. Tomu já ale...zatím...naslouchat nehodlám.

Letitia - 03. ledna 2021 10:17

Ráno Konečně noc končí a přichází nový den. Bouře skončila a snad s ní odešla i většina zloby. Ať se tuhle noc stalo co se stalo není to má věc. Můj cíl se nezměnil. "Teď se pokusíme dostat pryč. Nejdřív se ale pokusím vyžebrat nějaké zásoby," odpovím na prospektorovu otázku a mohutně u toho zívnu. Trhaný spánek mi nenavrátil tolik sil kolik bych si přála. Nejraději bych si ještě někam zalezla a spala dál, ale nejde to. Možná až tohle skončí tak prospím několik dní v kuse. Vstanu a s křupáním kloubů se protáhnu. Vůbec se netěším na další pochod touhle studenou krajinou, ale nezbývá mi nic jiného. Rozhlédnu se abych našla toho kdo se stará o zbraně a zamířím k němu. "Noc je pryč tak jsem tu pro své zbraně," požádám o návrat svého majetku.

Arun - 04. ledna 2021 18:38

První kroky Hela Dvojice vykročí do temnoty a začne sestupovat ze Špičáku. Chůze po tmě, v blátě a s pokračujícím deštěm není nic snadného. Dokonce i Sigvar musí vést opatrně a obezřetně volit cestu. Kráčí společně celou noc. Když vstoupili do hory, bylo už po západu slunce. Vynořili se, když už byl měsíc vysoko na obloze. Několik zbývajících hodin noci jim tedy stačí jen na překonání údolí. Dospějí až k pěšině na hřebenu, ze které je vidět cesta z Alesglas, která se táhne až do Helskary. Ještě mají čas… ale už nyní začíná obzor blednout. Chůze je pro Helu stále náročnější. Cítí ve svalech třas a z únavy je jí horko, i když celou noc padal slabý déšť. I její horský šat už začal provlhávat a chladnout. Střídající se pocity horkosti a zimy připomínají Hele nemoci, které sama musela léčit u lidí z vesnice. Nebývá to dobré znamení. Únava z její mysli vytlačí dokonce i neustálé myšlenky, které proudí z Vertranu. Na jejich místo se postaví přesvědčení udělat dělat stále další kroky. Jedna, druhá, jedna, druhá… Sigvar se pokouší volit cestu co nejšetrněji. Několikrát v jeho pohledu vidí starost… a když to z něj dokáže vyčíst, musí to být na popředí jeho mysli a velmi silné. Nic neřekne. Narazí při chůzi na skupinu horalů, kteří pronásledují cizáky po údolí a nejspíš hlídají cestu z něj. Zůstanou stát. Sigvar je osloví. „Horalové, prokážete službu vědmě?“ Skupina se zarazí. Ohlédnou se do temnoty. Na chvíli to vypadá, že je nevidí. Pak překvapeně hledí na vyčerpanou dvojici, která se vynořila z lesa. Vzpamatují se rychle, zvlášť když uvidí bledou vědmu. „Uděláme, cokoliv budeme moct,“ odpoví hned jeden z nich. Sigvar na to jen kývne. „Potřebujeme zásoby. Jídlo a vodu. Medovinu, pokud máte. Vědma má další službu, která jí nedopřeje odpočinku. Museli jsme vyrazit bez zásob.“ Na Sigvara poměrně dlouhé sdělení značí, že i on považuje situaci za velice vážnou. Muži váhavě pokývou hlavou, jak přemýšlí. „Nemáme toho mnoho. Naše zásoby jsou v táboře. Ale co máme, o to se podělíme.“ Získají tak vak s čistou vodou, sušené maso a trochu dalšího jídla. Muži se rychle obrátí a vrací se nejspíš bez zásob zpět do tábora. Sigvar dojde k Hele. Všechny zásoby, které získaly, nechá na svých bedrech, ale nabídne Hele trochu jídla. Déšť už téměř přestal. Únava vyvolává v jejím žaludku křeč. Jediný signál, který jí dává její tělo, je touha padnout k zemi. A to jsou stále ještě na dohled od Špičáku, ač už vidí i do vrchovin pod horami. Zranění, dlouhý pochod a břemeno Vertranu si vyžádalo svou daň. Už je na nohou a na pochodu celý den a celou noc. „Jez, Helo. Potřebuješ sílu,“ řekne Sigvar. Nerozmlouvá jí její přesvědčení, ale je jasné, že ho trápí její stav. Fyrstarovo rozhodnutí Letitia Prospektor na odpověď Letitie přikývne. „Dobrý. To zní jako plán.“ Nevypadá pořád moc silně, je pobledlý a vypadá k smrti vyčerpaný. Spánek mu dle všeho moc nepomohl. Ale bude si muset poradit. Letitia má v úmyslu vyrazit brzy. Osloví jednoho ze seveřanů, kteří hlídají její zbraně, ale ten jí zastaví pozdviženou rukou. „O tom si promluvte s fyrstarem.“ Zdá se naštěstí, že si šlechtic všiml, že se probudila, a přišel za ní. Muž proto ukáže k němu. Šlechtic na něj kývne a mávnutím ruky ho pošle stranou. Chce s ní mluvit mezi čtyřma očima, pokud to v táboře vůbec jde. „Dobré ráno, kaprálko. Předpokládám, že chcete vyrážet. Nemám s vámi žádný spor. Neplánuji vás obviňovat, vzhledem k vaší pozici by to nebylo k ničemu. Samozřejmě, svědectví důstojníka Celestionské armády o právoplatnosti našeho boje by bylo užitečné… ale nepředpokládám, že vy máte zájem se do něčeho zaplétat.“ Ukáže směrem k jejím zbraním. „Nemám důvod vám bránit v odchodu. Nevím, jak si vyřešíte své náležitosti se svou službou zde… a popravdě nemyslím, že byste beztak stála o mou radu. Tedy si můžete vzít, co je vaše. Od několika mužů mezi Celestionci jsem slyšel, že jste tu byla před útokem. Můžete si vzít své věci i z tábora, pokud budete chtít. Pošlu s vámi někoho, aby vám nikdo nedělal problémy.“ Upovídaný, a to i navzdory únavě. Zdá se, že také trochu rezignoval na část svého spravedlivého boje. Neplánuje jí vést před jarla k soudu, ani jinak dál zdržovat. „Pak, pokud neplánujete jít s námi do Alesglas, můžete zmizet z údolí a jít si po svém, kam budete chtít. Toho muže… toho prospektora… tím si ještě nejsem tak docela jist. Většina z těch mužů je tu protiprávně. On nebude vyjímkou.“ Zvedne oči a zadívá se na ní. „Na druhou stranu nejsem hlupák. Pokud vy nebudete dělat problémy mě… nevidím důvod, proč bych já měl dělat problémy vám. Pošlu s vámi někoho k okraji údolí… nejspíš mladého Riama. Beztak bude brzy vyrážet do Helskary. To, co tu hledal, nenašel. A pak můžete zmizet, kam chcete…“ Jak už naznačil, byl by otevřený jednání a možná, že velice rychle bude mít v tomhle kraji velký vliv. Na druhou stranu, kapitán Helmholtc lodi Miriam jí vždycky zvládne propašovat zpátky domů… cesta do Alesglas je poměrně nejistá. A znamená nejspíš další jednání s Ligou. Fyrstar Elfstan jí neplánuje stát v cestě. Nevypadá to však, že se u něj setká s větší pomocí.

Hela - 04. ledna 2021 19:04

První kroky Už když jsme vyrazili na cestu, věděla jsem, že pravděpodobně nedokážeme dojít až do Helskary, bez odpočinku. Nyní začíná obzor blednout přicházejícím ránem, a my jsme stále na nohou. Překonala jsem své vlastní očekávání. Na začátku jsem myslela, že padnu po několika desítkách kroků. Ne, že by to znamenalo, že se cítím lépe. Zimu střídá horkost a já sotva pletu nohama. Čím dál víc na mě dopadá vědomí, že budeme muset zastavit, a prospat se. Když ne kvůli mě, tak kvůli Sigvarovi. Horal na sobě sice nedává nic znát, ale i on musí být vyčerpaný, i on potřebuje odpočinek. Díky horalům jsme alespoň získali nějaké zásoby. Vůbec mě nenapadlo, že jsme se vydali na cestu bez nich. "Děkuji, za vaši pomoc. Postarám se, aby se bohové dozvěděli o dobru, které nesete v srdci." I mluvení je pro mě nesmírně vyčerpávající. Vezmu si kousek masa, který mi Sigvar podal, ale žaludek mám tak stažený, že ani nevím, jestli dokážu jídlo pozřít. S největším sebezapřením si pak ale, přeci jen, kousek ukousnu. "Budeme se muset na pár hodin zastavit." Vypadne ze mě, konečně, rezignovaně. I přesto, že spěchám, je pro mě odpočinek tou přijatelnější variantou. Tou druhou, je využít sílu Vertranu. Tuším, že s jeho pomocí, bych mohla přimět nejen Sigvara, ale i sebe, zbytek cesty do Helskary běžet. Jenže to je proti přírodě...je to nepřirozené. Pokud to jen trochu půjde, chci se vyhnout použití Dědictví. Dědictví, které není určeno lidem. Ta slova mám stále jasně na paměti.

Letitia - 05. ledna 2021 21:28

Na cestu "Děkuji," povím a myslím to upřímně. Mohl mě vyhnat klidně jenom tak, to že si budu moci vzít i něco na cestu je příjemné. Hned se cítím o něco jistější. "Ráda bych vyrazila směrem k pobřeží pokud to půjde. Když ne, tak nezbývá nic jiného než Alesglas," pokrčím rameny. Nemá cenu nic skrývat. Stejně by mě našli pokud by chtěli. Oni tenhle kraj znají já ne. Jediné co mě trápí je, že nevím kde je desátník, ale na to se ptát nehodlám. Pokud ho nenašli tak bych ho zbytečně prozradila. Pokud ano, tak se z toho snad nějak dostane sám a dá mi případně vědět. Možná bych se pak později mohla zeptat Riama, ten by to snad nevyzradil, ale zatím si to nechám pro sebe. Pro teď vezmu za vděk doprovodem, který mi nabídli abych si vzala jak své zbraně tak i nějaké zásoby. Tornu a do ní naskládám hlavně jídlo a vodu. Trochu se zkusím projít po táboře a zjistit zda tu třeba seveřané nezapomněli něco důležitého z mého pohledu. Jako třeba smlouvy a další dokumenty, ale pochybuji, že by byli tak neopatrní. Buď si je vzal Elfstan, který jim rozumí a nebo je spálili. Já jsem tedy tak nějak připravená, ale nevím jak moc dobře na tom je prospektor. Pro něj to bude hodně náročné. "Zvládnete další pochod?" zeptám se Orloszkijho když se u něj zastavím. Jemu nic nedám, všechno to ponesu sama. On bude mít dost práce sám se sebou. Každopádně bych ráda co nejrychleji odešla. Ať již s ním nebo bez něj.

Arun - 06. ledna 2021 21:42

Načerpání sil Hela Seveřané odcházejí. Vděčnost vědmy je něco, o čem si dozajista budou vyprávět v táboře a na co budou náležitě hrdí. S bohy upadlými do možná věčného spánku není jisté, zdali bude moci Vědma svůj příslib splnit… to oni však netuší. Nakonec Hela musí uznat, že nemůže pokračovat, ne ihned. Sigvar jen přikývne. „Dobře.“ Rozhlédne se po okolí. „Můžeme zůstat zde.“ Není nikdo, kdo by se jim mohl postavit do cesty… a navíc údolí pod Špičákem je i se seveřany v něm poměrně opuštěné. I tak… Vertran přitahuje pozornost. I těch, kteří o něm neví. „Potřebujeme oheň. Pozvedá duši. Odpočiň si. Budu hlídat.“ Víc toho neřekne a pustí se do práce. Nenechá si nic vymluvit… i kdyby na to Hela měla sílu. I v horším počasí, a i s horší výbavou by dokázal horal rozdělat oheň. Sigvar navíc není jen tak nějaký horal, a proto je před Helou brzy malý ohýnek. Není to nic velkého. Nic, co by přilákalo pozornost. Nechtějí vystavovat Vertran nebezpečí odhalení. Ale živě poskakující plameny, které laskavě prohřívají zkřehlé končetiny, dodají hodně síly. Sigvar na ní nemluví. Nechce jí dál vyčerpávat. I on si musel všimnout tvrdého boje, který Hela svádí s pomocí své vůle. Ani nyní, když je dál od všech lidí, není Vertran o nic klidnější. Pořád z něj cítí a slyší myšlenky a pocity snad každého na celém severním pobřeží. Každého, který věří. Každá modlitba. A žádná nedojde sluchu. Má dojem, že v té spleti vjemů existuje jistý řád… kdyby měla dost času, snad by dokázala porozumět. Dost času by ale mohlo být sto nebo tisíc let. Nebo čtyři tisíce. Pod bedlivým zrakem nejstaršího strážce – Nejvyššího otce, který nikdy neusíná. Hela cítí nesmírnou sílu ve svých rukou. Tak jako každý mocný nástroj, pokud je použit nesprávně, může páchat strašlivé zlo… ale pokud je použit správně, může konat veliké dobro. Z myšlenek o Vertranu jí vytrhne Sigvar. „Jez. Spi, pokud můžeš. Potřebuješ sílu.“ Podává jí teplou chlebovou placku, kterou nad malým ohýnkem ohřál. Jeho výraz je pořád stejně kamenný a nečitelný. Možná, že ještě víc, vzhledem k vážnosti situace. V jeho činnech je však starost a něha. Odchod Letitia Elfstan přijme díky Letitie pokývnutím hlavy. Poněkud odměřeně poté dodá: „Nemusíte děkovat. Jste pořád voják Celestionu. Nemám v plánu začít válku.“ Pak se však pousměje a k jejímu plánu jen dodá prostých pár slov. „Šťastnou cestu. Pozdravujte velitele Torjaka, pokud se s ním setkáte.“ Poté má Letitia příležitost se projít po táboře a pokusit se něco málo získat. Podaří se jí najít stan, ve kterém přebývala, a i když je pobořený, většina jejích věcí ušla zkáze. Mnoho si toho však při svém úprku z pevnosti nebrala. Od chvíle, kdy je ozbrojená, si všimne, že z ní seveřané nespouštějí oči. Zatím se jí však nikdo do cesty nestaví. Zůstane stát nad Orlozskijem, který se mezitím zvládl zvednout. Většina z jeho vlastních věcí je poztrácená po celém údolí… ale něco si pořád nechal u sebe, což si ověřila, když mu večer procházela kapsy. Mezitím se nehnul z místa. „Myslím, že ano. Čím dřív budu pryč, tím budu klidnější.“ Podívá se na ní, která v torně táhne zásoby pro ně pro oba. „Děkuji. Bez vás bych byl už dávno mrtev. A rozhodně bych neměl šanci odsud takhle odcházet.“ Poté už mohou vyrážet. Nikdo se je nesnaží zdržovat. Připojí se k nim zachmuřený Riam. Když však uvidí Letitii, pousměje se. Nijak to nekomentuje, ale je to alespoň náznak vlídnosti. „Slyšel jsem od fyrstara, že míříte k pobřeží. V tom případě máme společnou cestu… a možná by bylo dobré, aby s vámi šel někdo místní. Fyrstar si to přeje.“ I navzdory tomu, že podle všeho selhal v tom, kvůli čemu sem do hor sám přišel, zůstává v dobré náladě. Orlozskije nijak nekomentuje. Všichni ho dle všeho berou jako pod ochranou Letitie. Možná, že i to, že nijak vzhledem nepřipomíná průměrného hrdlořeza Společnosti, věcem pomáhá. „Kde je váš desátník?“ zeptá se ještě Riam. Udělal to sice běžným hlasem, ale poblíž právě není nikdo, kdo by jim věnoval zvýšenou pozornost, takže se to ještě určitě dá zamluvit.

Hela - 06. ledna 2021 21:53

Načerpání sil Ani mě nenapadne se hádat. Když Sigvar řekne, že se můžeme utábořit tam, kde stojíme, jen se sesunu na zem, a zády se opřu o nejbližší strom. Stejně mám pocit, že už bych dál neudělala ani krok. Zavřu oči a jen naslouchám tomu, jak se Sigvar pohybuje kolem, a připravuje oheň. Až teprve měkké světlo, za zavřenými víčky, mě přiměje oči znovu otevřít. Po celou dobu slyším šeptání Vertranu. Někdy tišší, jindy hlasitější. Nelze to nevnímat a já si nedokážu představit, že bych dokázala usnout, když mě obklopují ty hlasy. Logickým krokem by bylo Vertran odložit, ale to já nemůžu. Teď jsme sice sami, ale já jsem stále obezřetná. Nehodlám tu věc pustit z rukou, přesně, jak jsem slíbila. Zakousnu se do teplé placky a mám pocit, že jsem nikdy nic lepšího nejedla. Na rtech se mi objeví slabý úsměv. "To ty by ses měl vyspat." V Sigvarově tváři je těžké číst, ale vím, že i on je unavený. Jeho něha, vůči mě, mi skoro vhání slzy do očí. Nechci...nemůžu mu dovolit, aby padnul vysílením, kvůli mě. *Možná jsme měli zůstat v táboře, a vyrazit až k ránu.* Ale já jim nevěřím. Nevěřím Christopherovi, nevěřím Elfstanovi...je lepší, když si je teď budu držet od těla. Ruka s plackou mi klesne a oči se klíží. Hlasy stále mluví, nedají mi odpočinku, ale tělo je příliš vysílené, než aby mohlo fungovat dál. Propadnu se do divokých snů, plných křiku, kleteb a proseb.

Letitia - 08. ledna 2021 16:22

Na cestu Kradmo se rozhlédnu kolem zda nás někdo neposlouchá a když si přesvědčím, že ne, tak jenom bezradně rozhodím ruce. Samotnou by mě zajímalo jak se mu vede. Nezaslechla jsem v táboře nic co by ukazovalo na o, že chytili nějakého celestionského vojáka, tak možná se mu daří unika pozornosti. Pokud ho ovšem nedostalo počasí nebo medvědi a vlci. Tohle dokáže být daleko nebezpečnější než lidé. Někdy. Možná, že na něj někde po cestě narazíme. Chtěla bych se po něm porozhlédnout víc, ale to nepůjde. Ne s tím jak to tady vypadá. Seveřané by se mohli dovtípit, že tu po někom pátrám a tak na něj zbytečně upozornit. Budu prostě věřit ve vůli vševědoucího a snad se někdy shledáme. "Jak dlouho půjdeme?" zeptám se Riama jako zkušeného průvodce s ohledem na to, že máme zraněného a jaké patálie nás mohou po cestě potkat. Nejsem si totiž jistá jak hluboko ve vnitrozemí jsme a i kdyby, tak čas se může hodně různit. Stačí jedna další bouře a hned se to může protáhnout o jeden dva dny. Ještě než vyrazíme udělám jednu další věc. Vyhlédnu si vhodný klacek, nebo větev a upravím jí aby se dala lépe držet a dám jí prospektorovi. S holí se mu snad půjde lépe. Poté již následuji vedení,kterého se Riam ujal na cestě k domovu. Nebo aspoň k moři.

Freya - 08. ledna 2021 20:37

Znovu na cestě Když Elko zavelí k odchodu, jen pokývám hlavou a pomalu se zvednu. A to jsem doufala v rozumnost vědmy a alespoň chvíli odpočinu. No co se dá dělat, holt to budem muset ještě chvíli vydržet na pochodu... "Moc blízko ale jít nesmíme. I když nevím, jak dlouho se nám povede držet se za nimi aniž by si nás přitom všimli, hned to být nemusí," podotknu jen. Po pravdě řečeno tohle sledování mne nijak netěší a nejradši bych se k nim přidala, ale dohadovat se s paličatou vědmou a ještě s nějakým jejím ochráncem je fakt to poslední, co teď potřebujeme. Beztak by o naši společnost hádám moc nestáli. "Jo, to se bude hodit, dík," usměju se trochu a přihnu si z lahve. Musím říct, že to docela bodne, alespoň na chvíli to zahřeje. "Tak jdem," kývnu jen a pomalu vyrazím ve stopách těch dvou. Snažím se držet jen tak daleko, aby se nám neztratili z očí a hned si nás nevšimli. Čert ví, kudy půjdou a v téhle slotě a tomto terénu bych je ztratila vážně nerada. Vsázím na to, že Christopherovi dojde, že když se nevrátila vědma, jsme jí neustále v patách a netřeba mu tedy něco vysvětlovat. Však my se o svou odměnu nezapomeneme přihlásit.

Arun - 10. ledna 2021 20:48

Krátký odpočinek Hela Poznámka Hely vyvolá u Sigvara krátké pousmání. Zavrtí hlavou, i když Hela už je téměř příliš unavená na to, aby ho vnímala. „Stárnu, Helo, a stáří moc nespí – snad, aby si člověk těch svých dnů víc užil.“ Nezdá se, že by neříkal pravdu. Ani po pochodu, boji a novému odchodu, nevypadá nijak stižený únavou. V Helskaře jsou tací, kteří věří, že Sigvar dokáže stopovat medvěda tři dny a tři noci bez zamhouření oka… a že není živý muž, který by ho mohl při spánku přistihnout. Ale přeci jen to je člověk a musí mít nějaké hranice. Vzpomínky na Helskaru Helu na moment uklidní… Je to dost na to, aby se jí podařilo usnout. Nesmírná únava ze spánku udělá spíše mdloby. Její tělo odpočiněk potřebuje. Rozhodně v tom však nepomáhají nekonečné prosby a výkřiky, které se linou z Vertranu. Splynou do jejích snů… v nich je vědmou, která se vznáší nad krajem… ale ani s rychlostí jestřába a silou medvěda nezvládá odpovědět každé z nich… celý spánek je protkán momenty, kdy přichází příliš pozdě… její dílo neúspěšné nebo ani nezapočaté. Je to zneklidňující. Probere se jen několik krátkých hodin poté, co usnula. Necítí mnoho změn. Pořád samá bolest a vyčerpání, ale musí věřit, že si tělo alespoň trochu odpočalo. Sigvar sedí proti ní. Pozoruje malý oheň. Střídavě hledí k obzoru, kde už začal úsvit a střídavě na okolí, které sleduje. „Ti dva jsou nám pořád v patách. Mají výdrž,“ poznamená do vousů. Na moment si Hela myslí, že promluvil sám k sobě, ne k ní. Možná to tak opravdu je. Ona sama je ztuhlá. Uvědomila si, že ve spánku křečovitě svírala Vertran. Dlaň je kvůli tomu bolavá, stejně jako svaly po celém jejím těle, které stihly ztuhnout za těch několik málo hodin. Ale není to tak strašné… je z houževnatého rodu drsného lidu a, i když je těžce zkoušená, ještě její síla není u konce. Odpočinek pomohl. Sigvar promluví trochu hlasitěji. Možná, že až teď si všiml, že se probudila. „Vychází slunce. Ve světle bude cesta snazší.“ Zvedne se s heknutím, ale hned k ní přikročí. Nabídne jí ruku, aby jí pomohl z chladné země. Odchod z tábora Letitia Riam dál nevyzvídá. Byla to nejspíš jen zvědavost, která ho vedla k tomu, aby se Letitie zeptal na zmizelého desátníka. Ona může jen doufat, že našel z tohohle údolí nějakou cestu. Muži jako on si většinou poradí a postarají se, aby nikdy nebyli na prohrávající straně jakékoliv bitvy. Brzy si všimne, že mezi cizinci a Ligou se nikde neobjevila ani Freya. Možná, že na sebe někde při té bitvě narazili a teď se radši drží zpátky a kryjí si záda. Pokud mají přehled o tom, co se děje, musí vidět, že ona není v žádném okamžitém nebezpečí. Není tak docela jisté, že by jí přišli na pomoc, kdyby to bylo jinak… ale Elko nikdy nevypadal až tak úskočně. Líný, možná, ale ne nespolehlivý. Po její otázce na délku cesty se Riam zadívá na obzor a na zraněného prospektora s odhadem v očích. „To záleží, jak rychle půjdeme. Samotný bych tam byl za úsvitu třetího dne. Se zraněným bych odhadoval spíš čtyři celé dny… budeme se muset drzet snazšího terénu. Záleží i na počasí, a to je v téhle době nevyzpytatelné.“ Schválí přikývnutím i hůl, kterou prospektor přijme s díky. S ní může Orlozskij stát, a i bez větších problémů jít. Jak dlouho to vydrží, to je věc jiná. Kráčí ke kraji tábora. Letitia si všimne, že ve stínu stromů, na okraji lesa, postává figura, kterou je těžko rozeznat… vypadá jen jako další seveřan… Letitia ze svých let u dvora na nejrůznějších maškarních plesech pozná lidi i jen podle držení těla… musela by se velmi plést, ale zdá se jí, že ze stínu vše pozoruje královský hraničář Thursson. Naposledy ho viděl v pevnosti, kde sám bez vysvětlení zmizel. V tomhle údolí jsou snad skutečně všichni. Někteří jsou vidět… jiní ne. Ale oči Nortimberského krále možná nejsou tak líné, jak se zdá… Z myšlenek jí vyruší zvolání za nimi. „Počkejte! Míříte do Helskary? Půjdu s vámi!“ Když se ohlédne, spatří učence Christophera, který se je snaží dohnat. „Dobrý den, kaprálko, slyšel jsem od lorda Elfstana, že vyrážíte k moři. Původně jsem si nemyslel, že tam také zamířím, ale právě teď to tak vypadá… mohl bych se k vám přidat? Máte průvodce…“ Riam pokrčí rameny a pohlédne na Letitii. Vrací se nejspíš tak trochu ke své nemluvnosti. Není se čemu divit, když to vypadá, že bude mít na krku tři cizáky, z nichž věří jen Letitii a to ještě jen málo. Přestávka na svačinu Freya Pro dvojici vojáků nezbývá než vyrazit za vědmou a jejím horalským průvodcem. Elko i Freya mají zkušenosti se sledováním. Freya samotná umí i poměrně dobře stopovat, zatímco desátník má dobré oči a dokáže si lecčehos všimnout, i když není přímo zálesák. Sledovat horalského obra a vědmu není ani tak nic lehkého. Je vidět, že horal volí cestu nejrychlejší a přitom nejsnazší. To znamená, že všechny horší cesty zbývají na ně, pokud je nechtějí ztratit a ani se jim ukázat. Naštěstí zatím je jasné, že jednoduše míří z údolí, takže stačí držet se za nimi. Jen si dávají pozor, aby je oni nezpozorovali. Pochodují celou noc, což Elko nevrle komentuje. „Sakra, ty snad táhne vpřed samotnej ďábel. Kdoví, jaký čáry si sebou z tý hory nesou.“ Brzy se ale ukáže, že jsou oba seveřané přeci jen lidé. Po setkání s jinou skupinkou seveřanů, od které získají zásoby, se dle všeho rozhodnou ke krátkému odpočinku. Utábořili se s výhledem na východ slunce, na kraji nízkého hřebene, který přehrazuje údolí kolem Špičáků. Je to spíš několik kopců a tvoří jedinou rozumnou cestu do údolí… všude jinde jsou ostré skalnaté štíty. Freya a Elko našli skryté místo mezi křovisky trochu výš, takže na ně mají výhled. „Konečně,“ vzdychne desátník. „Asi brzo zas vyražej, ale alespoň máme šanci něco sníst a vodpočinout si. Jen je musíme sledovat.“ Oni naštěstí nejsou tak docela bez zásob. Freya sice nechala vše, krom nejnutnějšího, v táboře Ligy, ale i ona má malou železnou zásobu. Desátník je proti tomu docela dobře vybaven, a kromě kořalky, o kterou už se podělil, se vytasí i s chlebem, trochou uzeného masa a sýra. S úsměvem podá Freye to něco málo k jídlu a zašklebí se: „Proviant je základ. Ale taky toho nemám moc, jenže kdoví, kdy zas budem mít šanci něco sníst. Je lepší žrádlo nýst v žáludku než na zádech.“ Na odpočinek mají podle všeho skutečně jen pár hodin. Obloha na obzoru už šedne. Brzo bude svítat. Celou noc byli na nohou, a to se pomalu začíná projevovat. Sil mají ještě dost, ale dokonce i hrbolatá zem pokrytá jehličím začíná vypadat lákavě. I Elko přemýšlí, jak moc odpočinku si mohou dovolit. „Kdoví, kdy zas vyrazej. Ta vědma vypadá, že je na spadnutí. Ale nebudu jí podceňovat.“ Ze svého úkrytu v křoviskách vidí na dvojici, která si rozdělala malý oheň. Oni by je vidět neměli… i když u vědmy není nic tak docela jisté. Zvlášť po všech těch podivnostech v hoře. Desátník je sleduje a prohodí: „Tak co? Kdo slízne smetanu a půjde spát, zatímco ten druhej bude hlídat? Hodíme si mincí? Nebo bude radši oba solidárně trpět?“ Pokud se budou vzájemně po zhruba hodinách budit, mají šanci se vyspat oba… ale kdoví, na jak dlouho se dvojice zastavila. Vědma padla na zem a zatím to vypadá, že večeří, zatímco horal hlídá. Víc se toho zjistit nedá.

Hela - 10. ledna 2021 21:12

Krátký odpočinek Lehký spánek mám protkaný znepokojujícími sny. Přeskakuji od jedné vize ke druhé, ale žádný z úkolů se mi nedaří splnit. Ať se snažím sebevíc, nedokážu vyslyšet všechny modlitby a vždy přicházím pozdě. Možná, že nyní chápu, proč bohové modlitby tak často ignorují. Ani s veškerými božskými silami nemají šanci vyslyšet všechny. A nebo je tu druhá varianta, která mě nepřestává trápit. ...že to vlastně žádní bohové nejsou. Jsem vědma. a i když jsem viděla muže uvězněného uvnitř hory, stále jsem ho nespojila s mužem, kterého znám z vrcholku hory. Prostě nemůžu. Probudím se v té samé pozici, v jaké jsem usnula. Svaly jsou ztuhlé. V jedné ruce stále svírám Vertran. Musela jsem ho držet dost křečovitě, protože mám prsty celé otlačené. V té druhé držím sousto, které jsem nedojedla. Usnula jsem dřív, než jsem ho donesla ke rtům. Pohnu se až v okamžiku, kdy Sigvar promluví. I když vlastně nevím, jestli mluvil na mě. Nepřekvapuje mě však, že máme žoldáky v patách. Je to přeci jejich práce. Spolknu kousek jídla a poté se chytím nabízené ruky, a vstanu. Ocitnu se tak velmi blízko horala, a můžu si ho pořádně prohlédnout. I když světla zatím mnoho není. Znám všechny ty historky, které se o Sigvarovi ve vesnici vypráví. Příliš jim nevěřím, ale když se na něj nyní dívám, nevidím žádné známky únavy. Že by na tom přeci jen bylo něco pravdy? Vím, že horal je jako hory, po kterých kráčí...nezdolný. Nikdy by mě ale nenapadlo, že až takhle. "Ano, za světla to bude lepší." Zopakuji a snažím se zjistit, jestli jsem připravená. Nepřipadám si odpočatá, ale spala jsem, a tak musím být. Myšlenka na to, že každým krokem jsme blíže našemu cíli, mě uklidňuje.

Freya - 11. ledna 2021 20:27

Noční pochod Docela mne udivuje, kde bere vědma sílu k takovémuhle nočnímu pochodu a jak se zdá, nejsem sama. "Hmm, maj pěkně na spěch a to vědma v hoře vypadala, že sotva stojí na nohou," komentuji jen s kroucením hlavy Elkovu poznámku. Sama už toho začínám mít taky docela dost. Vcelku se mi uleví, když alespoň na chvíli zastaví. Jen si na chvíli sednout, opřít se o strom a nikam se nehnat. Ještě tak pár hodin spánku a budu tím nejspokojenějším člověkem pod sluncem, ale nejsem si jistá, jestli nám bude dopřáno až takového luxusu. "Teda ty si žiješ," usměju se a s díky přijmu nabízené jídlo. Budeme si muset holt vystačit s tím, co máme s sebou. My si holt těžko někoho zastavíme a požádáme jej o zásoby tak jako vědma. "Oba vzhůru nebudem, potřebujem trochu voraz. Asi to risknem a budem doufat, že se stačíme prospat aspoň chvíli prospat. Zůstanu vzhůru první, běž si lehnout," kývnu na Elka a vážně doufám, že stihnu taky aspoň na chvíli zavřít oko. Přeci i ti dva tam dole snad potřebují taky chvilku odpočinku.

Letitia - 12. ledna 2021 16:11

Cesta zpět Trochu podezřívavě si Christophera přeměřím pohledem, ale nakonec jenom pokrčím rameny stejně jako Riam Klidně ať jde s námi. Jeden člověk navíc není přítěž. "Nejsem proti tomu," povím horalovi aby tedy počítal, že nás bude víc než to původně vypadalo. Možná, že to tak bude i lepší. Pomůže mi s prospektorem pokud se něco přihodí. "Co že nejdete s vašimi přáteli z Ligy?" zeptám se zvědavě již celestionštiou. Ne, že bych snad měla před Riamem nějaké tajnosti, ale lépe se mi tak hovoří. Může to mít několik možných důvodů. Některé jsou pravděpodobnější než jiné. Třeba, že na mě chce dohlédnout, místo aby se s nimi rozhádal. Ne že bych čekala, že mi řekne pravdu, ale už způsob odpovědi může něco napovědět. A aspoň cesta třeba rychleji uběhne když si budu mít s kým povídat. Riam je tichý společník a Orloszkij potřebuje šetřit dechem. Toho posledně zmíněného také kontroluji a při těch těžkých úsecích na cestě mu pomáhám.

Arun - 14. ledna 2021 21:45

Úsvit v podhůří Hela Sigvar jí pomůže na nohy. Hela na moment zaváhá, ale nohy jí udrží. Zdá se, že spánek skutečně pomohl. A když stojí u Sigvara a pohlíží mu do očí, zachmuřená tvář plná vousů pojednou roztaje. Je to jako když zničehonic projde slunce průsmykem a vyšlehne dlouhý paprsek slunce do jinak stinného údolí… je to okamžik skutečně tak krátký, jako je mžik oka. Ve tváři horala na chvíli spatří… hrdost, soucit a něhu, která se skrývá za tvrdou, kamennou slupkou. A už je to zas pryč. Sigvar neřekne ani slovo. Věnuje Hele ještě jeden ze svých úsměvů, a pak pozvedne vak se zásobami a své vlastní věci. Slyší ho zamumlat něco pod vousy: „Tvoje máma by na tebe byla hrdá. A stará Aila taky. Kráčíš po správný cestě. Na to není potřeba žádnýho nebeskýho rádce.“ Sigvar vždycky dal nejvíc na předky, i když Bohy řádně ctil. Víc neřekne. Na slova starý horal moc není. Raději vyrazí po pěšině pod nimi. Překonali nízký hřeben několika kopců, které oddělují údolí Špičáku od plání pod horami. Volně přecházejí do vrchovin, které se svažují až k moři. Jediná rozumná cesta z údolí… od teď snad půjdou jen z kopce. Tohle je mírnější kraj. Hvozdy pod horami samotnými jsou ještě poměrně opuštěné, ale za nimi už je vidět pastviny… v úsvitu je vidět několik sloupků kouře, které se ztrácejí ve větru z chalup v údolích a dolinách. I Sigvar se na moment zastaví. U něj však jde spíš o přemýšlení nad cestou, než že by obdivoval krásu Felskarského kraje. Po chvilce rozjímání promluví na Helu. „Půjdeme po staré stezce. Je to nejjistější cesta.“ Nevysvětluje proč. Snad ani nemusí. Skrytá pěšina značená kameny, která je sem dovedla. Je mimo zraky všech pátrajících a vede přímo k pobřeží. „Zavede nás k Aghalmově útulně. Kolem poledne. Teplé jídlo a domovský krb, alespoň na krátkou chvíli. Pokud to dovolíš.“ Pohlédne k ní. Jeho oči hledí přímo na ní, k Vertranu ani nesklouzne. Však ani o něm samotném přímo neví. Vliv Vertranu ho nezasáhl. Pokušení po cestě Freya Oba vojáci mají čas se v klidu najíst. Když se rozhodnou o hlídkách, Elko se na Freyu jen vděčně usměje. „Dík. Neboj, ta vědma se pár hodin určitě nezvedne…“ Za chvíli už se zahrabe do svého vojenského kabátu, přikryje se pokrývkou a spokojeně chrápe během chvilky. Není to určitě žádný tvrdý spánek, ale zkušený voják se naučí odpočinout si kdykoliv může. Na Freye zůstává nepříjemná povinnost sledování odpočívající seveřanské dvojice v narůstajícím světle blížícího se úsvitu. Alespoň se nemusí nikam hnát a může si odpočinout. Naštěstí se odhad desátníka úkazal jako správný. Vědma spí… i když vypadá spíš jako v mdlobách. V ruce svírá to, co odnesla z hory… dědictví. I odsud je to vidět, i když je to pořád zakryté tou látkou, kterou poskytl učenec. Oba seveřané se nepohnou nejméně tu zhruba hodinu, která zahrnuje hlídku Freyi. Probudí desátníka. Ten na ní mrkne jedním okem a povzdechne si. „Už je na mě řada, jo? No tak dobře.“ A tak to jde dokola. Oba s desátníkem naspí nějaké tři hodiny… není to nic moc. Ale je to lepší než nic. I trocha odpočinku může udělat hodně. Pak už to ale vypadá, že se bude odcházet. Vědma vstala a bez váhání vyráží. Desátník si jen pro sebe zabručí, když ho ona budí a když se dozví tu novinku. „Tak jdem,“ zamumlá jen, a hned se zvedá. Následují dvojici jako stín. Oba si dávají pozor, aby nebyli vidět, a také se raději nepřibližují víc, než by bylo zdrávo. Zde v podhůří se dá podle směru jejich cesty soudit, že vědma míří zpět do Helskary a k moři. Zatímo nad obzorem vychází slabé slunce severu, statný horal se zastaví na jednom z kopců a očividně vybírá cestu, kterou se budou ubírat. I Freya a Elko se tedy zastaví a sledují je z křovisek pod kopcem. Desátník také přemítá nad cestou, ale k žádným příjemným závěrům nedojde. „Musíme za nima, i když mě pořádná a rovná cesta dole u potoka láká. Jenže kdoví, jestli někam nezahnou nebo nezměněj názor,“ zamumlá. Pak zaváhá a dodá: „Cítíš to taky? Nebo jsem to jen já? Ta zatracená věc mi nejde z hlavy. Jen když se ukáže kousek tý látky, hned se ta moje hlava rozeběhne. Sakra práce, tohle jsou divný čáry… navíc z toho všeho nemám dobrej pocit.“ Podívá se po Freye. „Hele… zkusil bych z toho podniku vytřískat co nejvíc peněz, ale pak bych rád zmizel na Miriam, jakmile k tomu bude šance… možná i dřív. Jenže kdoví kdy se vobjeví Liga? Myslim u pevnosti. Do hor se mi zpátky nechce… kdoví jak to tady všude bude vypadat…“ Trochu zaváhá, v očích záblesk chtivosti, a dodá: „Jen tak mě totiž napadlo… no… hele, nejsme žádný slečinky a už sme si párkrát ruce zašpinili i hůř. Tam, kde nabízí prachy Liga, nabízela by je i Společnost… nebo třeba i Nortimberci nebo kdokoliv jinej. Mohlo by to bejt… vyřešený.“ Je jen náznak… ale přeci jen, náznak vraždy a loupeže. To k Elkovi nepatří, to není jeho styl… a za očima desátníkovi vždycky něco vrtá, kdykoliv se podívá na vědmu. Navíc to přeci nemůže být tak dobrý nápad, jak se na první pohled zdá… nebo ano? Rozhovor po cestě Letitia Vzhledem k tomu, že nikdo dost neprotestuje, vezme to učenec jako povolení k tomu, aby se k Riamovi, Letitii a Orlozskijovi na cestu přidal. Brzy tak zmizí z tábora celá jejich skupina. Prospektor dělá, co může. Na to, že včera neměl daleko k vykrvácení, se drží dost dobře. Sice je tu terén dost náročný, takže momentů, kdy mu musí s Christopherem pomoci, není tak úplně málo, ale mohlo by to být horší. Drží se na vlastních nohách. Riam je předhoní a rozmýšlí si cestu, protože dokud nedojdou k cestě vedoucí z Alesglas, budou se muset vždycky držet pěšin a volit mezi špatnou a ještě horší cestou. Ale i díky tomu mohou s Christopherem mluvit svou rodnou řečí bez toho, aby to vypadalo příliš tajnůstkářsky. Christopher ani Orlozskij sice nemají podle všeho s Nortimberštinou mnoho problémů, ale i tak je snazší se domluvit Celestionsky. Na její otázku Christopher odpoví rychle. „Jsou to spíš jen dočasní spolupracovníci – a ano, zamýšlel jsem původně, že zamířím do Alesglas, ale tam nebudu mít moc příležitostí k uplatnění svých znalostí a rozšíření materiálu pro můj malý spis, který k celé této cestě připravuji. Většina mé práce je z hlediska Ligy hotova. Samozřejmě, celá práce hotova není, ale z větší části už je to teď starost jiných. Rád bych si také promluvil s panem Mikha’ilem, než odsud odjedu. Je žádoucí, aby ho někdo zpravil o dění zde… i když jsem si jistý, že Liga má své vlastní komunikační kanály.“ Jeho odpověď je nevinná. Christopher nevypadá jako moc dobrý lhář… na druhou stranu, také nic příliš závazného neřekl a třeba z něj ještě něco vypadne. Když však zmínil „svou práci“, vrhne na něj Orlozskij jeden krátký, zamyšlený pohled mezi těžkopádnými kroky. Nijak ho nekomentuje. Christopher naváže svou vlastní otázkou. „Vy se, předpokládám, vracíte do pevnosti… zpátky do běžné služby po tomhle menším dobrodružství?“ dodá lehkovážně a vcelku vesele.

Hela - 14. ledna 2021 22:12

Úsvit v podhůří Ten úsměv. Ten kratičký, sotva postřehnutelný úsměv. Jako kdyby dokázal víc, než spánek i jídlo dohromady. Dodá mi naději, pocit bezpečí i jistotu, kterou tolik postrádám. Nemusel by ani nic říkat a jen ten úsměv by zapříčinil, že se cítím lépe. Vím, že dělám správnou věc a jsem ráda, že přitom mám Sigvara na své straně. Možná, že muž uvnitř hory věděl, co chci udělat. Možná, že i kdyby to věděl, nedokázal by mi v tom zabránit. Když hledím do horalových očí, myslím, že on to ví. Možná na to ještě nemyslí, ale někde v hloubi duše asi tuší, co chci udělat. Kraj se před námi otvírá a já pocítím radost, když opět spatřím, někde tam v dáli, pastviny. Vracím se domů. Uplynulo mnoho dní, od toho, co jsem Helskaru opustila. Všechnu svou práci jsem vložila na bedra Adelaide. Věřila jsem, že to děvče dokáže. Ale za svou cestu jsem na ní jedinkrát nepomyslela. Měla jsem "lepší" věci na práci. Nyní se, sama nad sebou, zastydím. Doufám, že je v pořádku. "Čím méně očí nás uvidím, tím lépe." Neovládnu se, a střelím pohledem zpátky za sebe. Už dlouho jsem naše strážce a pronásledovatele nespatřila. Ale vím, že tam někde jsou. Mohla bych je přimět se ukázat. Ta myšlenka není tak docela moje. Poznám to, protože se moje prsty těsněji sevřou kolem Vertranu. Šepot na okamžik zesílí, než se opět ztiší. Dědictví mě pokouší a jeho naléhání mi přijde stále silnější a hlasitější. Jsem ráda, že ho nemusím nést na holé kůži, ale i tak je pro mě obtížné odolávat. Potřesu hlavou, jako kdybych snad doufala, že mi to pomůže jí pročistit. "Pojďme. Chci být u Aghalma co nejdříve." Vykročím na stezku, ale je vidět, že mi něco vrtá v hlavě. "Myslíš, že je to dobrý nápad? Nechci ho zbytečně vystavovat pokušení." Nechci naznačovat, že se starému horalovi nedá věřit. Ale existují důvody, proč nám nepřišel na pomoc. A já nechci nic ponechat náhodě.

Letitia - 15. ledna 2021 18:39

Na cestě "Kdepak," zavrtím hlavou, " jsem na cestě domů. Přímo do Celestionu," přiznám se. "Můj čas v této zemi vypršel a služba skončila. Byla jsem odvolána a konečně to mohu nechat za zády. Nesnáším zimu." Dám takhle průchod mírnému znechucení. Christopher to asi neocení. Však je tu jenom několik dní, to já již mám odkrouceno několik týdnů a to se na člověku podepíše. Teď jenom musím věřit tomu, že to k pobřeží zvládneme co nejdříve a podaří se mi nalodit. Pak si konečně budu moci oddechnout a těšit se na mnohem teplejší podnebí. "Takže až do Ornbjarnu nemířím. Chci se někde spojit s Miriam a dostat se na palubu. Vím, že kapitán Helmholtc měl nějaké potíže, ale snad je již vyřešil. Jinak bych musela do Alesglas což se mi popravdě příliš nechce. Čím dříve dám sbohem tomuhle místu tím lépe pro mě."

Freya - 18. ledna 2021 20:39

Pokušení po cestě Přerušovaný odpočinek není nic moc a když musíme znovu vyrazit na cestu, po pravdě se mi moc nechce a nejraději bych spala dál, ale nedá se nic dělat. Na druhou stranu jsme taky mohly bejt vzhůru celou noc, takže můžu bejt vlastně ráda. "Žádný rovný cesty," zavrtím jen hlavou, "jdeme za nima, nehodlám je tu pak někde nahánět a nikdy nevíš, co se může semlít." Pak jen trochu pozvednu obočí a zkoumavě se na Elka zadívám, když pokračuje. Zdá se, že ta věc na něj nějak stále působí i takhle na dálku. Zatracená práce...potřebuju se na něj plně spolehnout a ne krotit jeho bláznivé nápady... Spustím na něj možná trochu zvostra, ale potřebuji ho vrátit nohama pevně na zem. "Tak hele, máme nějakej plán a budem se ho držet. Nezbavim se jen tak pro nic za nic vědmy, šel by tu pak po nás snad i každej strom a pak, ruce už jsme si možná ušpinili víckrát, ale to z nás pořád ještě nedělá obyčejné vrahy. Však ona Liga určitě nezůstane sedět na místě v horách, neboj se." "A teď se radši soustřeď na cestu a ne na ten zatracenej krám, co nese vědma," dodám pak ještě.

Arun - 18. ledna 2021 21:40

Za Anghalmem Hela Sigvar přikývne na poznámku Hely a vykročí na jednu z pěšin, která se jistě brzy vlije do staré horalské stezky. Hela ho následuje, ale po krátké chvíli přeruší ticho svou otázkou. Medvědobijce přinutí na chvíli zastavit. Pak ale rozhodně zavrtí hlavou a opět vykročí. Za chůze odpoví. „Anghalm má možná už slabý tělo, ale srdce a hlavu má dobrou.“ Chvíli jde beze slova, než dodá pomalu: „A chtěl bych ho vidět.“ Nevysvětlí to. Něco jiného, než věk muselo Anghalmovi zabránit, aby vyrazil za Sigvarem a za Helou. Jinak by jim pomohl v boji alespoň radou, když ne silou paže. Není to však jisté. I když při jejich poslední návštěvě nepůsobil jako žádný vetchý stařík, kdoví, jak se skutečně cítí. Sigvar možná má o starého muže starost. Cesta se loudá dál. Pro Helu je alespoň trochu snazší. Na obloze jsou ještě mraky, které sem doběhly z horské bouře, ale mezi nimi probleskuje slunce, které dodává sílu. Brzy najdou mezi lesy stezku, značenou kameny. Lesy jsou tu o poznání méně divoké. Už to nejsou neprostupné houštiny a divoké hvozdy pod horami. Tohle jsou lesy, které připomínají ty, které rostou kolem Helskary. Chůze je dlouhá a náročná, i když je terén příznivější. Odpočinek však pomohl a Hela zvládne následovat Sigvara krok za krokem. V jejích vzpomínkách se noční pochod od hory proměnil do rozmazaných obrazů. Vzájemně prolínají a žádný není příliš jasný. Teď už jsou ale obzory jasnější. Mezi stromy je vidět kouř. Blíží se k chalupě starého Anghalma, která je na úpatí holého kopce, kolem kterého se stezka táhne. Přichází zespodu. Tentokrát vidí lavici před domkem prázdnou. Z komínu ale stoupá kouř, takže chalupa opuštěná není. Sigvar se zastaví a ohlédne na Helu. „Můžu za ním zajít sám,“ nabídne. Nemusela by se k domku přiblížit… a nejspíš by dostali i tak oběd od starého horala, který by se jistě neptal po důvodech vědmy, která následuje poslání Bohů. Je to rozhodnutí pro ni. Je však pravda, že nyní potřebuje i sílu mysli. Klid domácího ohně a posezení nad bylinným čajem či teplou polévkou by udělalo pravé divy. Hovor s Christopherem Letitia Učenec jen pokrčí rameny nad znechucením Letitie. „Tak tedy zpět do staré vlasti. No, nemůžu říct, že vám závidím. Ale určitě máte své důvody a ty nebudu zpochybňovat.“ Kráčí společně dál. Její plán příliš nekomentuje, ale něco málo k tomu přeci má: „Kapitán Helmholtc vypadal jako člověk, který zvládne za tu správnou cenu zařídit cokoliv, co je potřeba. Podobně je to vlastně přeci i s těmi dodávkami do Ornbjarnu. Plavit se sem není nic lehkého.“ Po chvilce přemýšlení dodá: „Studoval jsem na palubě mapy pobřeží. Obávám se, že loď jako Miriam najde bezpečné kotviště jedině u Ornbjarnu nebo u Helskary… a myslím, že nebudete pokoušet pohostinnost místních, o kterých jsem se také něco málo dozvěděl. Nejbližší další přístaviště je myslím nějakých dvacet mil na západ.“ Nakonec to však nechá být a opět pokrčí rameny. „Jsem si jist, že si cestu domů najdete. Vždyť koneckonců nejste žádný zločinec, a tak nebude problém kolem pevnosti projít až k lodi. Touhle dobou by tam mohla kotvit, pokud si správně pamatuji něco z rozvrhu pana kapitána.“ Christopher má ještě něco na srdci. Po chvilce váhání se začne přehrabovat v kapsách a ve své brašně. Vytáhne lehce pomačkané psaní, zapečetěné voskem. Za chůze obrací papír v ruce. „Říkala jste, že míříte zpět do Celestionu. Kapitán Helmholtc se vrací jen do Hvězdny. Myslíte, že byste mohla tohle dostat do říše? Je to pro mou sestru. V Albriennském hrabství, dole na jihu. Provdala se tam... Nevím, kdy by mě tam cesta zavedla. A nemyslím si, že tady najdu mnoho poslů nebo obchodníků, kteří by tam míříli a kterým bych to mohl svěřit. Není to nic tajného, jen bych byl rád, kdyby jí to skutečně došlo.“ Převrátí zapečetěné psaní, tak aby bylo vidět jméno. Lady Olivia de Lesignan. „Můžu vám dát nějaké peníze, samozřejmě – abyste to mohla dát do rukou někomu alespoň trochu důvěryhodnému, který by tím směrem mířil, a také za váš čas,“ řekne nejistě. V Říši by mohl využít poslů nebo vlastních přátel… ale odsud mnoho lidí neodchází, a ještě méně jich míří do Celestionu. „A má sestra by samozřejmě také nebyla nevděčná,“ dodá, ještě nejistější. Ať už se tady v horách stalo cokoliv… svět se točí dál. Jakoby nic. Zatím to vypadá, že se téměř nic nezměnilo. Cesta pod nohama Freya Elko schytá od Freyi napomenutí. Zabere to. Trochu na něj přitlačit a připomenout mu, kde jsou jaké čáry v písku, to ho vrátilo do reality. Kývne a odpoví hned: „Rozkaz. Nevím, co to blábolím.“ Pak radši skloní hlavu a věnuje se pořádnému šlapání, než aby něco vymýšlel. Ono ho to přejde, to je vidět. Možná, že v něm jen něco zůstalo z té podivné epizody v hoře. Každopádně Hela a její severský společník pokračují dál, a to samé čeká dvojici bývalých vojáků. Plahočí se za nimi skrz skrz lesy a houštiny, vypadá to skoro, jako by horal vybíral cestu nazdařbůh… Rychle se ukáže, že jí nevybírá jen tak. V houštinách narazí na pěšinu. Po stranách má kameny obrostlé mechem. Je rovná, ušlapaná a někdo se o ní stará. Stromy jsou z ní odtažené nebo přesekané, pokud na ní spadnou. Tam, kde stoupá nebo klesá v prudším svahu, bývá vyskládané kamenné schodiště. Tohle musí být nějaká místní, horalská stezka. Kdoví, podle čeho ji dokázal horal najít, ale tady je a je jasné, že po ní plánují oba seveřané jít. Chůze po ní je daleko příjemnější než zvířecí stezky, které je vedly předtím. Někdy jí sice musí opustit, aby se vyhnuli odhalení, nebo aby neztratili stopu seveřanů, ale i tak jim pomůže. Fakt je také ten, že lesy jsou tady daleko mírnější. Už to nejsou ty staré, divoké hvozdy, které jsou pod horami. Tady je chůze snazší. Freya tu také lépe dokáže číst terén. Je bližší krajině kolem Helskary a jiným, běžnějším vrchovinám, na kterých už se něco nachodila. Nedlouho potom, co narazí na stezku, objeví se před nimi holý kopec. Pěšina se kolem něj táhne. U paty kopce je malá kamenná chalupa, která působí dost staře. Z komínu ale stoupá kouř. Oba seveřané se zastavili pod kopcem. Nejspíš se rozmýšlí, zdali se v ní zastaví. Elko se mezitím pořádným pochodem dal trochu dohromady. Přijde s návrhem. „Když to vobejdem skrz les, mohli bysme mít dobrej výhled na stezku i na tu chajdu. Támhle – tam je na druhý straně vidět takový mlází a houštiny, hned na kraji lesa. Tam bysme se mohli zašit a neztratit je z vočí. Po tý holý trávě jít nemůžem, z tý chajdy je dobrej rozhled.“ Pak se ještě ohlédne na Freyu a dodá. „Nevim, co to přese mě zase přeskočilo, ale už je to v cajku. Dík.“ Víc k tomu neřekne, ale v očích je to zas ten starý a spolehlivý destáník.

Hela - 18. ledna 2021 21:57

Za Anghalmem Není mi souzeno zpochybňovat Sigvarův úsudek. I kdybych to navíc chtěla udělat, jeho dovětek mě zastaví. Muž vypadá stále stejně klidně, ale za těmi slovy se skrývá něco víc. Možná obava...starost o starého přítele. Odpovím mu tedy jen pokývnutím hlavy, a vykročím na stezku. Po cestě toho mnoho nenamluvím. Šetřím síly a každý krok, který udělám, dělám s nesmírnou rozvahou. Terén sice už není tak svažitý, ale cesta je, i přesto, dost náročná. A nebo mi to tak možná jen připadá. Když jsem do hor vyrazila, byla jsem plná energie a odhodlání. Nyní sotva vleču nohy. I když noční odpočinek jistě udělal své. Zastavíme se kus od chalupy. Proužek kuře, který stoupá z komína, láká ke krbu a ohni. Nemusím uvažovat moc dlouho. "Půjdu s tebou. Ráda se na chvíli trochu zahřeju." Možná za mě rozhodla i zvědavost. Chci vědět, co starci zabránilo nám vyrazit na pomoc. Byla jsem překvapená, že nedorazil, neboť na mě, při naší první návštěvě, působil dost odhodlaně.

Letitia - 19. ledna 2021 16:14

Rozhovor cestou Překvapeně zvednu obočí když z něj vypadne taková žádost, ale chvilku na to se usměji a přikývnu. "Ale to víte že to pro vás udělám. Peníze nejsou potřeba. Pokud půjde všechno dobře tak se za několik týdnu mohu dostat do Celestionu a pak by o již mělo jít rychle." Natáhnu ruku a převezmu dopis, který pak uschovám v kabele, kterou mám u sebe a ve které mám i já své důležité věci. "Sama mám sourozence tak vím jak to je," pokračuji v podobném duchu. "Zprávy od těch, které jsou nám vzdálení a které máme rádi vždy rozzáří den. Věřím, že na to psaní již netrpělivě čeká," pokývám hlavou a v duchu zaletí do své domoviny. Tak moc se těším až všechny zase uvidím a pozdravím se s nimi. U srdce mě trochu bodne z toho odloučení, ale jsem voják a něco takového mě nemůže rozháze, ale vždy se ráda vracím na známá místa z dětství to nepopírám.

Freya - 20. ledna 2021 20:19

Cesta Jsem docela ráda, že se Elko vrátil zase nohama pevně na zem a nevymýšlí nějaké nesmysly. Kdybych ho tak dlouho neznala a nevěděla, že se na něj mohu ve všem spolehnout, možná bych teď s těmi jeho nápady trochu zbystřila. Jen doufám, že ho víc takových věcí napadat nebude. Jak to vypadá, takž už z toho vystřízlivěl, alespoň podle toho návrhu, se kterým přijde pak. Ten je na rozdíl od toho předchozího docela rozumný. "Jo, vylízt na volný prostranství nemůžem, to je fakt. Každej by si nás na hony všim a tohle zní docela dobře. Tak dem, třeba se na chvíli zastaví a my budem mít taky šanci něco sníst a na chvíli si sednout," zavelím pak k odchodu a pomalu vyrazím. Toužebně si přeji, aby se vážně na chvíli zastavili. Menší odpočinek by nám totiž jedině prospěl. "Nedivila bych se, kdyby za to mohla ta věc, kterou vědma nese s sebou. Nejjistější mi vážně přijde držet se původního plánu a ne najednou měnit strany. Víš, že jindy by mi to možná až tak žíly netrhalo, ale teď to podle mne není zrovna dvakrát chytrý nápad," poznamenám pak ještě, když se Elko vrací k jeho předchozímu nápadu.

Arun - 20. ledna 2021 21:36

Povinnost a poslání Hela Sigvar přikývne, když mu Hela odpoví. Společně vykročí k chalupě na úpatí kopce. Domek je stejný, jako když tu byli naposledy. Nic se tu nezměnilo… snad jen zásoba dřeva trochu ubyla. Medvědobijec jde první. Nejprve zaklepe. Neozve se žádná odpověď. Sigvar moment počká, poté vstoupí. V chalupě je horko. Ve vzduchu jsou cítit byliny. Je to silná vůně, která uklidňuje. Hela pozná vůni mateřídoušky a máty, které jsou obě dobré proti nemocem, kašli a horečkám… ale je toho mnoho. Krom kotlíku na ohni, ve kterém se vaří odvar, si Hela také všimne malé misky, kde očividně byly byliny také páleny. U ohně sedí schoulená postava. Tu a tam se od ní ozve nehezké zakašlání. „Anghalme?“ promluví Sigvar. Postava se pomalu otočí. Starý muž je ve tváři bledý. Únava mu sedí za očima. „Sigvare,“ vzdychne. Bolest v jeho tváři se na moment uvolní. „Sigvare. Přivedl jsi pomoc, jak jsem tě prosil? Věděl jsem, že přijdeš…“ Hela pozná ten tón hlasu. Horečky sevřely mysl a přesvědčili jí o svých vlastních bludech. Starým mužem cloumá nemoc. I sebemocnějšího horala může porazit. Sigvar hned vykročí k muži. „Příteli. Jak dlouho už tě to svírá?“ Oči starého muže se trochu projasní, ale ne příliš. „Začalo to… před několika dny… Chtěl jsem vyrazit za vámi…“ Jeho hlas se vytratí do ticha. Pokusí se zvednout. Znovu zakašle. Jeho další slova jsou dutá a nepřítomná. „Jste hosté – hosté – posaďte se… poslužte si – dejte si co hrdlo ráčí…“ Sigvar pohlédne na Anghalma. Jediným gestem ruky ho zastaví. Starý muž padne zpět na lavici před ohněm. V Sigvarově tváři se nehýbe ani sval. Otáčí se na Helu. Nevidí v jeho očích prosbu, kterou vědma tak často vídá, když dorazí do domu, ve kterém je nemoc. Nevidí v nich ani beznaděj. Odhodlání, to je to jediné, co v těch pronikavých očích je. „Hodinu chůze odsud je dům Halfuna. Jeho žena je laskavá. Není to žádná vědma, nemusí být. Kdokoliv teď pomůže. Nemocný muž nemůže být sám. “ Rozhodně se obrátí ke dveřím, neptaje se Hely na svolení. Jeho oči pak ale sklouznou k artefaktu, skrytému podivnou látkou. Vzhlédne. Oči projdou Helou skrz na skrz a medvědobijec dodá: „Je to zdržení na několik hodin. Nemůžeme ho opustit.“ Pochod pokračuje Letitia Christopher oplatí Letitii úsměv a dopis jí předá. „Děkuji.“ I když vždycky vypadal spíš na mluvku, teď nemá co říct. Usměje se znovu a pokýve hlavou. Udělá několik gest ve vzduchu, za chůze, jako by se snažil vyjádřit nějakou myšlenku, ale nakonec to vzdá. Teprve po chvilce dodá: „Jsme koneckonců všichni lidé, všichni máme rodiny.“ Jeho tvář trochu potemní, protože vzápětí dodá: „Je hodně lidí, kteří po včerejšku žádné dopisy nedostanou. Neříkám, že to byli nějací svatoušci… ale i největší bídák je člověk. To jednoho vystřízliví.“ Zavrtí hlavou a pokusí se rozptýlit své vlastní chmury nuceným smíchem. „To je ale pro vás asi denní chleba, že, pro vojáka?“ Odkašle si a umlkne. Ještě za mluvy vystoupali do menšího svahu, do kterého tu a tam pomohli prospektorovi. Z něj je rozhled do podhůří. Moře odsud vidět není, ale vrchoviny před nimi vypadají o poznání příjemněji než divočina za nimi. Na vrcholu tohoto kopce se Riam zastavil, ať už rozhovor Letitie a Christophera pokračuje nebo ne. Ohlédl se na Letitii a hlavou naznačil k Orlozskijovi, který ztěžka oddechuje. „Měli bychom si dát přestávku.“ Prospektor se jen unaveně svalí na zem. Kývne a vyrazí ze sebe stěží vzdechnutí: „Děkuji.“ Riam vytáhne měch vody a napije se, hledíce k obzoru. Cesta to bude dlouhá, tímhle tempem. Dostali od Elfstana nějaké zásoby… nic moc úžasného, nejspíš jen jídlo, které sebrali ze zásob Společnosti… ale alespoň tu nejsou o hladu. Odsud je vidět i cesta, která míří směrem k Alesglas. Kolem ní jsou pastviny, kde je tu a tam vidět nějaký domek místních. Ti nejspíš nebudou příliš přátelští… snad jen pokud by Riam přicházel sám. A to ještě není jisté, že celá cesta bude bez problémů… Oběd v houští Freya Dvojice vojáků se vypraví podél kopce, ve skrytu lesa. Mezitím Hela a její druh Sigvar kráčí k domku samotnému. Brzy se ztratí za jeho dveřmi. V té době už Freya a Elko dorazí do houštin. Jsou poměrně husté, ale podaří se jim najít suché místo pod větvemi, odkud je poměrně dobrý výhled na pěšinu a na domek. Není to nic pohodlného, voják se musí spokojit s tím, co dostane. Posadí se. Zatímco čekají, jak to bude vypadat s odchodem seveřanů, promluví si o tom, co potrefilo desátníka cestou sem. Desátník rovnou přikývne na námitky Freyi: „Já to chápu. Nejni to dobrej nápad, ve hře je moc věcí. Teď se musí vsadit na jistotu, aby se z toho nakonec vůbec něco vytřepalo. V tom údolí to bylo móc na těsno, takže jasně, že nebudem štěstí pokoušet. Vždyť nic jinýho rozumnýho se nedá dělat.“ Nespokojeně si odplivne do křoví a zahledí se k domku. „Je to sviňská věc, ta krabička, kterou ta vědma našla. Člověk aby furt hlídal svoje vlastní myšlenky. Ale neboj, budu si dávat bacha. Musíme zůstat nohama na zemi. Riziko sice nosí vodměny, ale taky sráží hlavy.“ Další moment sledují domek. Je ticho a klid. Zatím se nic neděje. „Zajímalo by mě, jak dlouho tam budou. Nemyslim, že bude čas na spánek, ale mohli bysme stihnout něco sníst.“ Vybalí něco málo ze svých zásob a jen si zalamentuje. „Co já bych dal za klidný, suchý místečko, kde bych si moh zapálit. Jenže teďka to nejde, já vim. No jo, zlenivěl sem v Ornbjarnu,“ řekne s úšklebkem. Pak se ale radši pustí do jídla, aby využil čas, a Freye samozřejmě opět nabídne něco málo, co si ulil na zvládnutí dnešního pochodu. „Tam sem si moh kouřit skoro kdykoliv, dokud sem měl co a nebyla zrovna služba,“ pokračuje. Pokračuje v pozorování a ještě dodá s úsměvem: „Ale co, zatím nejsem chudší ani vo měďák a hezky sem si zaběhal po horách, dokonce si i zastřílel – a nakonec z toho určitě něco vymáčknem. Když ne na důchod, tak alespoň na pořádný prázdniny. Lepší než žold. Ten učenec jen musí dodržet svoje slovo…“ Pokýve hlavou. „Ale znám alespoň toho sáhiba Mikha’ila v pevnosti. Ten nás nepodrazí a něco málo by nám dal, za tu naší službu nevděčnou, i kdyby to dopadlo jakkoliv. Von to není podrazák. Moc se k Lize a Společnosti a těm jejich pletichám nehodí – a třeba právě proto bych mu věřil.“ Jako vždycky, když není zrovna nebezpečí na blízku, nechává Elko jet hubu na volnoběh. Mezitím oba pozorují domek a odpočívají. Zatím uběhla jen chvilka a ven nikdo nevyšel. Pokud se zastavili jen na oběd nebo něco podobného, měli by brzo zas vyrážet. I krátký oddech ale pomůže, zvlášť pokud budou muset brzy zas vyrážet stejným tempem jako dopoledne.

Hela - 20. ledna 2021 21:55

Povinnost a poslání Na zaklepání nepřichází žádná odezva, i když v domě se, nade vší pochybnosti, topí. Sigvar vstoupí a já ho následuji. Ve většině domovů krb nikdy nevyhasne. Zimy jsou kruté a pokud by plameny zhlasly, mohlo by to často znamenat i smrt. To však není nic, v porovnání s tím, jaké horko je v Anghalmově chalupě. Dýchat je obtížné a po zádech mi okamžitě začnou klouzat kapky potu. Nemoc vycítím ještě dřív, než se k nám starý horal vůbec otočí. V jeho očích náhle vidím vše. Horečka, zimnice, snad bludy. Nemoc dokáže skolit i toho nejsilnějšího muže, natož starce. "Nemůžeme ho opustit." Zopakuji Sigvarovat slova, zcela samozřejmě. Vím, že mě tlačí čas, ale jsem, v prvé řadě, léčitelka, a nemocnému bych pomoc nikdy neodmítla. "Přiveď Halfunovu ženu. Počkám tady a postarám se o něj." Shodím z ramenou svůj plášť, a odložím ho. Vertran si schovám do záňadří. Když se Dědictví ocitne ještě blíže mojí kůži, na okamžik hlasy zesílí. Vlastní vůlí je však dokážu potlačit. Mám zde nemocného a, v tomto okamžiku, není nic důležitějšího. Sigvar ještě ani nevyrazil na cestu, a já už stavím nad oheň konvici s vodou, a přikládám další polena. "Připravím ti obklad na hruď, Anghalme, ale měl by ses především vyspat." Prohledávám světnici a sháním bylinky, na odvar pro sražení horečky.

Letitia - 21. ledna 2021 16:16

Krátká přestávka Věřím, že nejenom prospektorovi přijde přestávka vhod. Já jí také ocením a nejspíš nebudu sama. Pojíme z našich skromných zásob. Pomalu žvýkám tu trochu sušeného masa, kterou jsem si vzala zapíjím to dlouhými doušky vody. Žádná delikatesa, ale trochu to zasytí. Bude lepší šetřit se zásobami, ale věřím, že to nějak zvládneme. Když bude nejhůř tak by mohl Riam zkusit někde něco vyžebrat. Není to tak, že by tenhle kraj byl liduprázdný, ale i to snad nebude potřeba pokud se něco zlého nepřihodí. Jakmile si trochu odpočinu znovu se postavím na nohy a vytáhnu z brašny dalekohled abych se porozhlédla po okolí. Tohle je docela dobré místo a tak je toho třeba využít. Chci vědět jak terén před námi vypadá a na co se připravit. Vedení má samozřejmě náš severský průvodce, ale i tak chci vědět co nás čeká. Jakmile jsou všichni po jídle a trochu osvěžení tak můžeme pokračovat. Ráda bych za dnešek urazila co největší vzdálenost to půjde.

Freya - 21. ledna 2021 20:35

Chvíle odpočinku Za nedlouho už jsme zašití v nedalekém křoví s dobrým výhledem. Chvíli odpočinku a čas na jídlo si tedy dokážu představit i na lepším místě, na druhou stranu, mohlo by být i hůř, takže si radši nestěžovat. S díky přijmu Elkův nabízený proviant a bez pobízení se pustím do jídla. "Nějak moc jsi zpohodlněl, ne?" usměju se trochu, když Elko hudruje, že si nemůže zapálit. Taky by nedělal nic jinýho. "Budem se snažit z toho nakonec vytřískat, co to pude, neboj a učenec dodrží, co slíbil, jinak mu to ještě připomenu. No, však uvidíme," shrnu ještě nakonec jeho poznámku o sáhibovi. O tomto já nemohu nic soudit. Dojím a pokud možno pohodlněji se usadím a sleduji domek, ve kterém zmizeli ti dva. "V tomhle maj výhodu, nemusí se starat o zásoby, mohou si zaklepat na jakýkoliv dveře a všude je přivítaj s otevřenou náručí," poznamenám tiše. "Ani by mi nevadilo, kdyby se trochu zdrželi," trochu zívnu. Nějaká ta hodinka spánku by byla jedině dobrá, ale v to asi moc doufat nemůžem. "Taky by mě zajímalo, co ta vědma s tím chce na pobřeží vlastně dělat," přemýšlím tak trochu nahlas.

Arun - 22. ledna 2021 21:48

Práce léčitelky Hela Sigvar přikývne, jakmile mu Hela odpoví. Neváhá už ani na okamžik a vyrazí z chalupy. Je jisté, že se vrátí, jakmile bude moct, s někým, kdo by se o nemocného starého muže postaral. Do té doby musí Hela udělat, co může. Nejprve schová Vertran… na dotek je chladný, ale není to nic tak nepříjemného, a navíc je stále zabalený v látce. „Nemůžu spát…“ zamumlá Anghalm dutě, zatímco se Hela porozhlíží po chalupě. Není špatně vybavená. A Vertran nečiní ani zdaleka tolik potíží, kolik si myslela. Naopak… má pocit, že hlasy v její hlavě na moment utichly. Její vlastní smysly se projasnily a znalosti, se vydraly na povrch. Určitě s tím má co dočinění hlavně její dlouholetá praxe... ale Vertran nebyl vytvořen pro páchání zla. Jeho síla se o Helu otře, ať už chce nebo ne. Její myšlenky jsou s ním provázány, dokud ho nese. V chalupě najde všechno, co potřebuje. Buď je Anghalm znalejší bylin, než vypadá, nebo v okolí bydlí někdo zkušený, kdo útulnu používá na sušení. Práce jí jde dobře od ruky… a Anghalm nijak neodmlouvá a nebrání se její péči. Během chvíle ho má uloženého v posteli a ošetřeného tak dobře, jak jen zvládne. Všimla si však něčeho, když přikládala obklad. Jen při jejím doteku, jako by se tvář starého muže uvolnila a bolest z ní na moment odešla. Když své ruce vzdálí, opět se tvář stáhne a zamračí. Je to podivné a Hela jen vzácně zažila cokoliv jen podobného. Jako když se plačícího dítěte dotkne milující rodič… „Bohové ať se ti odvděčí, děvče,“ zamumlá starý muž, zatímco o něj pečuje. Není jisté, jak moc ho nemoc vyčerpala. Když ho viděla posledně, vypadal v plné síle, tak by snad mohl přežít. Zatímco ona plnila své poslání v horách, svět šel dál… radost, smutek, zdraví, nemoc… věci se nezmění jen tak… pokud se vůbec někdy změní. Je to koloběh života a smrti. Kůň na cestě Letitia Přestávka je osvěžující a na doplnění sil je rozhodně vynikající. Krásný výhled na hory za nimi a na planiny před nimi je také něco hodné zapamatování. Navíc včerejší bouře způsobila, že se mnohé potoky rozeběhly a tam, kde byly jen holé skalní stěny je tu a tam vidět i vodopád. Potok, který teče k Helskaře, je vidět i odsud. Táhne se podél něj i cesta, ke které míří. Dlouho neotálejí a jakmile je prospektor alespoň trochu odpočatý, zvednou se a vyrazí směrem k ní. Chůze z vrchů k cestě je ještě docela zdlouhavá, ale jakmile se dostanou na ní, jejich tempo se rozhodně zvýší. Je přeci jen rovná a, i když nejde právě přímo, může po ní i zraněný Orlozskij kráčet poměrně slušnou rychlostí. Podaří se jim ujít poměrně velkou vzdálenost, než uslyší bušení kopyt koně. To je v těchto krajích dost neobvyklý úkaz. Riam ihned zpozorní a ohlédne se na Letitii, ale pak pokrčí rameny a pokračuje v chůzi dál. Většinu cizáků z kraje vyhnali, takže se dle něj není čeho bát. Navíc, pokud by nastal problém, je tu on a Letitia, kteří oba dokážou používat zbraně, které nosí. Dle poslechu je to jen jeden jezdec. Brzy ho uvidí. I na dálku poznají uniformu Nortimberské armády. Jezdec má v plánu nejspíš jen tryskem projet kolem nich. Když se přibliží, podle všeho si všimne Letitie, která sice nedávala svou příslušnost k armádě nijak najevo… ale jak se ukazuje, jezdec je důstojník z Ornbjarnu. Musel jí poznat. Respektive, je to poručík Hariksson, se kterým se Letitia už setkala a párkrát dostala do střetu… například když se pokoušela ve stájích zjistit, co donesl poslední spěšný posel. Už je to docela doba, co byla v Ornbjarnu. Poručík je pozoruje podezřívavě. Zpomalí koně do kroku a projíždí kolem nich. Nakonec je pozdraví, ač to očividně neměl v úmyslu. „Dobrý den, kaprálko. Mám naspěch, ale rád bych věděl, kam míříte a odkud jdete.“ Jeho tón je oficiální a nevybíravý. Ve tváři je zachmuřený. Pokud on jede jako osamělý posel do Alesglas, znamená to, že je potřeba předat nějakou velice urgentní a důvěrnou zprávu, kterou by nemohl Torjak svěřit běžnému vojákovi. Nejspíš míři přímo za jarlem. A pokud vyrazil sám, musí to také znamenat, že Torjak potřebuje každého muže, kterého má. Šance na odpočinek Freya Oba vojáci sedí v houštinách a sledují domek. Elko poslouchá Freyu a tu a tam přikývne. „No jo… však oba víme, že armáda, která ma místní na svojí straně, má daleko lepší šance. Škoda, že se nám něco takovýho moc často nepoštěstilo.“ Většinou sloužili v žoldnéřských oddílech, které nebyly nijak populární a často v oblastech, kde měli místní plné zuby všeho válčení. Občas nebyl příliš velký rozdíl mezi žoldáky a bandou lupičů. „Jo, taky bych si chtěl ještě trochu vodpočinout. Nemůžou poskakovat sem a tam vod rána do večera. Ale taky by mě zajímalo, co maj za lubem. Jenže vždyť já ani nevim, co to je, tak těžko říct, k čemu to chtěj používat. Třeba to jen nesou zase někam zakopat...“ Sledují společně domek ještě chvilku, než se něco začne dít. Netrvalo to dlouho a z chalupy vyrazí horalský obr Sigvar. Dle všeho se ani neohřál a už rozhodně vyráží směrem od domku. Desátník sebou cukne a už vypadá, že vyskočí a vyrazí za ním, ale pak se zamyslí. Vědma z chalupy nevyšla. „Ta vědma to nedá z ruky, co? Mám jít za nim? Řek bych, že nám stačí hlídat vědmu. Nejde nám vo to vědět všecko, co dělaj. Nejsme na výzvědách.“ Pomalu si začne sedat. „Jak sme je sledovali, tak bych řek, že vědma samotná vyrážet nikam nebude.“ Sigvar se mezitím ztrácí na menší pěšině, která mizí jiným směrem. Přibližně k pastvinám kolem hlavní cesty a k potoku. Jestli ho nechtějí ztratit, museli by vyrazit hned. Elko ale nevypadá příliš pohotově. „Když tu zůstanem a ten horal si odejde na hodinku, na dvě na houby nebo tak někam, můžem se trochu prospat. Dokud jsme dva, jeden může vždycky hlídat.“ Také zívne, a ještě s otevřenou pusou dodává: „Jó, já bych hlídal vědmu a nedělil se.“

Hela - 22. ledna 2021 22:50

Práce léčitelky Chladivý obklad na čelo, psí sádlo s medem na hruď. Bylinkový čaj na ohni už bublá, a brzy bude hotový. V chalupě se mi skutečně podařilo najít vše, co jsem potřebovala. Všimla jsem si, že když se soustředím na práci, hlasy jako kdyby zcela utichly. Něco víc, skoro mám pocit, že naslouchají a sledují mě. I když to může být jen zdání. Celý svět je však náhle podivně ztichlý. Jen si nejsem jistá, jestli tomu tak bylo vždy, nebo je to něco nového. Samozřejmě jsem si všimla, jak na starého horala působí můj dotyk. Vidím, jak se pod mýma rukama uvolnil, jak je klidný...skoro spokojený. Logickým krokem by tedy bylo mu můj dotek dopřát, umožnit mu klidný spánek. Avšak moje vrozená nedůvěra mi to nedovoluje. Vše podivné nyní přisuzuji Vertranu. Nechci, aby se Anghalm ocitl pod jeho kouzlem. Po malých douškách dám horalovi vypít čaj, a poté ho nechám odpočívat. Abych se zaměstnala, začnu uklízet v jeho chalupě. Vyhlédnu z okna pokaždé, když kolem něj procházím. Dívám se, jestli se už nevrací Sigvar.

Letitia - 23. ledna 2021 11:12

Setkání na cestě Nejsem si jistá zda zjevení Harikssona je potíž nebo ne. Spíš asi ne. Jak sám řekl pospíchá a určitě se nepotřebuje do něčeho zaplést. Může o nás sice někde podat hlášení, ale k čemu by to bylo to taky nevím. Proto mám chuť jenom ukázat palcem za rameno a říci mu, že jdeme odtamtud a pokračujeme tam. Jenže asi není nutné být hned tak protivná, takže jenom rozhodím ruce a odpovím: "Míříme k pobřeží, chtěla jsem si ještě naposledy vychutnat krásy zdejšího kraje než to tu navždy opustím. Pozdravujte velitele Torjaka až ho uvidíte." S tím ustoupím stranou aby mohl v klidu projet a pokračovat v cestě dál se svým posláním ať je jaké chce. My také musíme pokračovat dál. Den již mladší nebude a pořád je před námi pořádná porce pochodu. Takže jakmile zmizí můžeme vyrazit dál.

Freya - 24. ledna 2021 20:30

Chvíle odpočinku "Neřekla bych, že to chce zakopat," poznamenám a přemýšlím dál na hlas. "Povídala cosi o posvátné půdě, což měla být i ta hora, kde sme to našli. Čert ví, ale řekla bych, že jí jde snad o nějaký rituál," trochu pokrčím rameny. Trochu zpozorním, když z chalupy někdo vyjde a už už chci nadávat, že to vzali nějak hopem, ale vyjde jen ten chlapík sám. "Ne, z ruky to vážně nedá. Nikam nehoď, hlídáme vědmu a máš pravdu, bez něj určitě nikam nepůjde." souhlasím s Elkem a ještě chvíli se dívám za odcházejícím mužem. Nevím, co se by se muselo stát, abych se za ním plahočila někam dál. "Jo, jeden může vždycky hlídat a druhý spát. A mimochodem, teď jsi na řadě ty," mrknu na něj a pomalu se uložím, abych si alespoň na chvíli zdřímla.

Arun - 24. ledna 2021 21:52

Péče o Anghalma Hela Nedůvěřivá vědma se spolehne na metody, které sloužili dobře jejím předkům celé generace. Nezahrává si se silami, které vynesla na světlo po tisíciletém zapomění. Nikdo ale nemůže říct, že by Hela nebyla schopná léčitelka, protože starému Anghalmovi rozhodně pomohla. Ubránila se i tomu, co pokládá za pokušení Vertranu. Je to pro ni stále náročné, ale nyní, když měla čas si srovnat myšlenky v té troše ticha, které jí bylo dopřáno, cítí se stále na správné cestě. Anghalm nakonec přeci jen usne. Brzy slyší jeho neklidné oddechování na lůžku v rohu světnice. Hela má čas na to, aby v útulně dokonce i uklidila. Domek má jen jedinou místnost a proto to není nic zas tak těžkého. Dopřeje si i něco malého k jídlu, zatímco čeká. Když skončila se svou prací léčitelky, začala pomalu opět slyšet modlitby pocházející z Vertranu. Někdy má dojem, že mezi těmi hlasy zaslechne některý, který zná… není to jen němé našeptávání. Pokud by se soustředila, nejspíš by tomu dokázala naslouchat a porozumět. Nevěnuje se Vertranu však příliš, vzhledem ke svému poslání a přesvědčení. Vyhlíží Sigvara… a konečně, po necelých dvou hodinách, se objeví mohutná postava na pěšince. Kousek za ním kráčí statná žena, která už má sice střední věk skoro za sebou, ale rozhodně se to nepodepsalo na její vůli. Takové ženy zná Hela i z Helskary… někdy zvládnou mít větší vliv, než půlka rozhádaných stařešinů dohromady. Ve tváři je právě teď ale ustaraná. Spěchá, nese sebou brašnu, kterou pevně svírá – nejspíš masti a léčivé byliny, které popadla ze svého domova. Brzy stojí ve dveřích. Halfunova žena přehlédne situaci jedinkrát, ale zkušeně. Uznale přikývne. „Dobrá práce, vědmo. Jsem Olena, žena Halfunova. Normálně za Anghalmem chodívá můj muž skoro den co den, ale vyrazil do hor – a já měla na starost hospodářství. Nebudu se vymlouvat, ale nebojte, napravím to.“ Dojde k muži. Soucitně na něj hledí a pak si povzdychne. „Temný časy. Běžte, vědmo, vím, že máte dost práce od Bohů. Ať vás provázej předkové. Já se o Anghalma postarám.“ Vypadá to, že zdržení nebude tak neúnosné. Olena jednala pohotově a už je tu. Sigvar nevypadá, že by se bál nechat starého muže v její péči. Tu a tam ho ale Hela přistihne, jak pohlédne k lůžku. Nedává to najevo, ale má starosti. Hela si však všimne, že ho nyní tíží i něco dalšího… něco, o čem zatím nepromluvil. Náznaky z Ornbjarnu Letitia Hariksson hledí na Letitii podezřívavě. Pozvedne obočí a pobídne koně, ale ještě neodjede. Nechá koně dokráčet dost daleko na to, aby se mohl podívat na Christophera a na Orlozskije. Pak se otočí zpět na Letitii. „Měla byste být opatrná. Možná, že se brzy dozvíte, že pomáháte zločincům. Až budete u Helskary, sama uvidíte. Nemám čas se s vámi vybavovat… ale dávejte si pozor. Brzo vás všechny zatracené Celestionce vykážeme… tentokrát jste zašli moc daleko.“ Nic nevysvětlí, pobídne koně a zmizí po cestě dál. I kdyby se zdržel, jen těžko by ho přesvědčili, aby něco prozdradil, pokud nechce. Christopher za ním hledí. Vypadá nesvůj z tónu, kterým promluvil poručík. Ohlédne se na Letitii a zeptá se: „Vy víte, o čem to bylo?“ Orlozskij nervózně přešlápne z nohy na nohu. Podívá se po Riamovi, který se dívá za důstojníkem zamyšleně a dle všeho jim nevěnuje moc pozornost. Pomalu promluví, hledíce k Letitii. „Mě něco napadá, ale o ničem nevím… jen, že šéf – teda, Doresgrück – měl nějaký záložní plán… věděl, že proti němu Korrel něco šije… ale nevím, nic konkrétního.“ Christopher se podívá na Orlozskije trochu nervózně. „Doufám, že to nebude nic… nebezpečného.“ Orlozskij pokrčí rameny a podívá se k obzoru. „Dokud tam nedojdeme, nic se nedozvíme,“ povzdechne si unaveně. Cesta je před nimi… Orlozskij přeci jen nevypadá tak docela sdílný, jak by nejspíš měl být. Není pochyby, že by Letitii byl ochotný říct všechno, co ví. Zachránila mu koneckonců život. Nevypadá to, že by to chtěl ale sdílet i s Christopherem, kterého v podstatě nezná. A navíc je tu pořád Riam, který se na oba Celestionce dívá s obnovenou podezřívavostí. Letitii zatím žádným takovým pohledem neprobodává. Hlídání chalupy Freya Elko přikývne na odpočinek. Sám nejspíš ohledně artefaktu nemá další nápady, ale je rád, že dostanou šanci se prospat. Když Freya poznamená, kdo je teď na řadě s hlídáním, jen se usměje a mávne rukou. „Jo, vždyť já vim. Dobrý spaní,“ dodá s úšklebkem, ale dobromyslným. Freya se může natáhnout a v klidu si poležet. Usne hned, jak se uvelebí. Není to sice žádné pohodlné spaní, ale je to rozhodně lepší, než probdít další hlídku. Když jí Elko probere, slunce se trochu pohnulo – dost na to, aby desátník uhodl, že už to byla víceméně hodina a že je se spánkem na řadě on. Vypadá docela nedočkavě. „Nic se neděje. Vědma je pořád vevnitř. Užij si to, já jdu chrnět." Nemá smysl domlouvat se na kratší intervaly než je ta hodina, to by se pak nevyspal ani jeden, a ten čas by se těžko hádal. Musí doufat, že se stihnou vyspat oba, tedy že Hela a Sigvar ještě chvilku nikam vyrážet nebudou. Hlídka Freyi je stejně nudná jako jakákoliv jiná strážní povinnost. Ať už sem přišla Hela a horal za jakýmkoliv účelem, rozhodli se tu i zdržet. Poledne mine a pomalu ubíhá jejich druhá hodina odpočinku. Už se pomalu chce zvedat, aby vzbudila desátníka, když se horal opět objeví. Nepřichází sám. Za ním kráčí statná žena, která už je ve středních letech, ba spíš starší. Nevypadá ale nijak ochablá – naopak, rázuje za horalem s odhodlaným výrazem. Nese sebou brašnu, kterou pevně svírá. Mají naspěch. Přejdou holou trávu k domku a zmizí uvnitř. A pak už je jen ticho a klid. Nezbývá, než vzbudit desátníka a říct mu, že se něco přeci jen stalo, i když to tedy není nic moc. Desátník se probere nevrlý a jen pokyvuje hlavou. „No jo. Uvidíme, jestli třeba nebudou chtít zas vyrážet.“ Zívne a vzdychne. Pak se otočí na Freyu: „Hlídka je nuda, co můžu říct víc. Ale co, bylo to tak vždycky, a řek bych, že už sem si za ty roky zvyknul. Aspoň nemusíme nikam rázovat.“

Hela - 24. ledna 2021 22:32

Péče o Anghalma Poklidím v domě i něco malého pojím. Snažím se zaměstnávat svou mysl, protože potom na mě hlasy Vertranu tolik nekřičí. Nesnažím se jim naslouchat. Tohle nejsou modlitby, které by patřily mým uším. Je mi však smutno, že žádný z těch lidí nebude vyslyšen. Bohové spí a s tím, že jsem Vertran odnesla...kdo ví, zda se ještě někdy probudí. Avšak na nářky je pozdě. Rozhodnutí padlo a já bych na něm stejně nic neměnila. I přesto, že mě myšlenky tíží. Pocítím úlevu, když se do chalupy vrátí Sigvar a s ním i statná horalka. Přivítám Olenu jemným pokývnutím hlavy, a vřelým, leč unaveným, úsměvem. "Udělala jsem, co šlo. Zbytek budete muset zvládnout sami." Vstanu, a chystám se posbírat své věci. Pak si ale všimnu Sigvarova pohledu. Vidím starost, ale také něco jiného. Něco, co se snaží skrýt. "Možná by sis měl také chvíli odpočinout." Promluvím na svého společníka. "Je tady, ještě teplá, kaše. A bylinkový čaj." Pobídnu ho, aby se trochu zahřál, a posilnil. Doufám, že se mi třeba bude sám chtít svěřit.

Letitia - 25. ledna 2021 18:11

Náznaky z Ornbjarnu Nad položenou otázkou jenom zavrtím hlavou. "Také netuším na co naráží, ale on byl Hariksson vždycky až příliš horlivý v tom nás cizince odsoudit jako to největší zlo a špínu. Zatím bych si s tím hlavu nijak nelámala" uzavřu to a pokračujeme dál po cestě. Konečně se cítím trochu zpátky v civilizaci. Sice to není taková silnice jako na jihu, ale pořád je na ní vidět, že tu chodí nějací lidé a používají ji. Jinak jsme stále obklopeni hustými lesy, ale tady tady to ani jinak nejde. "Riame," otočím se na horala, "už jenom pár dní a brzy se nás zbavíš a nikdy nás neuvidíš. Nemusíš se tolik mračit." Pokusím se mu trochu zvednout náladu. Jak může vidět nic nikde nekrademe. Máme sotva na to abychom přežili. Rozhodně nepleníme tenhle kraj tak může být v klidu. Prostě pokračujeme dál ať to máme rychle za sebou.

Freya - 25. ledna 2021 21:00

Hlídání chalupy Ta chvíle spánku mi přišla vskutku vhod. Sice se mi tedy ani v nejmenším nechce vstávat a spala bych klidně dál, ale nakonec se přeci jen donutím otevřít oči a jen cosi neurčitého zabručet. Mám pocit, že Elko usne ve chvíli, kdy si je jist, že mne vzbudil. Není se čemu divit, poslední dny byly docela náročné. Trochu se protáhnu a protřu si oči, abych se trochu probrala. Opravdu se nic neděje a já se musim občas trochu protáhnout, abych znovu neusnula. Když se začne něco dít, pomalu probudím Elka, který je zrivna tak nadšený z přerušeného spánku jako já prve. "No to teda je, měla jsem co dělat, abych znovu neusnula. Víš co udělám, až tohle bude za námi? Ze všeho nejdřív se pořádně vyspim, v měkký a teplý posteli a celou noc," na chvíli se zálibně zasnim. Cokoliv ale bude lepší než studená a mokrá zem. "Hmm, řekla bych ale, že vědma bude pospíchat co tu pude, takže moc dlouho mít pohodu asi nebudem, i když nebyla proti."

Arun - 26. ledna 2021 21:48

Jiné příběhy Hela Olena na slova Hely přikývne odhodlaně. „Žádný strach vědmo. Postarám se o něj.“ S tím už se hospodyně pustí do práce. Má svoje zkušenosti. Z lůžka však zazní ještě slabé slovo, protože se mezitím Anghalm probudil z neklidného spánku. „Děkuji, vědmo…“ zazní poděkování. Je v něm cítit vděčnost… Hela má pocit, jako by jí ta slova nabila novou silou – alespoň na moment. Sigvar prohlíží světnici. Jeho výraz je těžko čitelný, ale nakonec skončí na Hele, která mu právě nabízí trochu odpočinku. Mohutný horal jen zavrtí hlavou. „Není třeba. Ušel bych ještě sto mil – a Helskara je blíž než to. Pojďme.“ S tím už horal mizí ze dveří. Stěží odpoví na rozloučení a přání dobré cesty od Oleny. Hospodyně se pak rozloučí i s Helou, která tak nebo tak musí za Sigvarem – s jídlem, nebo bez něj. Před domkem spatří Sigvara, který váhá za prahem na pěšině. Pohlíží k cestě a ke krajům za ní. Zamyšleně hledí k obzoru a čeká, až se k němu Hela připojí. Pronese vážně: „Amrjorn zemřel.“ Mladý mrzák, dříve bojovník a vůdce Nordavind, je po smrti. Sigvar se to musel dozvědět od Oleny nebo od někoho, kdo žije blíž u cesty, kde se novinky spíš šíří. „Anghalm by to neměl vědět. Také ho znal. Olena mu to řekne v pravý čas.“ Tvář Sigvara je stejně bezvýrazná jako kdykoliv. Už toho mnoho neřekne. Jen jedinou větu. „Zemřel cestou ke Špičáku.“ Nijak víc to nevysvětluje. Možná, že ho zradilo staré zranění… možná, že ho napadl jiný neduh. Možná, že sám Sigvar neví, co se vlastně událo. Notnou chvíli zůstane na svém místě, zahleděný k horám. Možná poslouchá, jaké ozvěny smrt válečníka vyvolala. Pak pomalu zavrtí hlavou. „Pojďme. Čas se krátí. Snad bohům něco nezastřelo zrak a povedou nás dál.“ Široká cesta Letitia Diskuze o slovech poručíka se nijak zvlášť nerozproudí. Letitia, Orlozskij a Christopher zůstanou u svých teorií a nakonec se řídí radou kaprálky, tedy nelámat si s tím prozatím hlavu. Pak osloví Letitia Riama, který se nad její poznámku zašklebí. „Pravda. Jen se mi nelíbil výraz toho vojáka – a pohledy, které vrhal na vás. Nebyly příliš lichotivé. Někdo, koho znáte?“ Christopher pomalu vykročí, pomáhaje Orlozkijovi. Přitom odpoví. „Nikoliv, alespoň co se mě týče. Viděl jsem ho v pevnosti, nic víc.“ Orlozskij strategicky mlčí. Hariksson vyšetřoval jeho akce, ač se přímo nepotkali. Riam pokrčí rameny a zamyšleně za jezdcem hledí. „Snad se v Helskaře něco nestalo.“ Už se mnoho nezdržují a raději opět vykročí. Chůze po cestě je daleko příjemnější. Do té míry, že Orlozskij dokonce najde dech na to, aby se pustil s Christopherem do řeči. Brzy je poznat, že oba dva jsou vzdělaní muži. Prospektor očividně spíš v zeměměřičství a podobných vědách, ale i tak si má s Christopherem o čem povídat. Brzy jsou v rozpálené diskuzi o jakémsi teorému, se kterým jsou oba důvěrně obeznámeni. „…Opravdu si myslím, že se Neumann mýlí – podle Leinitze je definice daleko jasnější a lépe pochopitelná…“ „…nemáte pravdu, pane Christophere, zvlášť při praktickém provedení je Neumannova interpretace daleko užitečnější…“ Riam poslouchá šumění v Celestionštině s podivem a po chvíli se neudrží a zeptá se Letitie. „O čem si to tak dlouze povídají? Nestačím jim. Moc vaší řeči nerozumím. Jen těch pár slov, které jsem pochytil za cestu – nebo od Erlinga.“ Nyní kráčí Letitie a Riam vpředu vedle sebe, takže mohou hovořit. A vypadá to, že nyní, když našli cestu, to nebude zas tak hrozný pochod. Mají čas a už mezi nimi není tolik konfliktů jako při cestě sem. Riam se zdá daleko otevřenější a oba celestionci si podle všeho také přišli na chuť. Už před sebou nemají mnoho nejistého. Vyvázli z bitvy s vlastními životy. Letitia má mnoho zajímavých informací, které může zkusit udat v Celestionu. Není to tak dobré, jak by to mohlo být… ale na chvíli si mohou užít vcelku slušné jarní počasí a jen cestu před sebou, od které snad nemusí očekávat žádné zrady nebo překvapení. Konec odpočinku Freya Oba vojáci ještě chvíli sledují domek, do kterého zmizel Sigvar. Elko přikývne s úsměvem, když začne Freya básnit o postelích. „Jo… a pořádný jídlo. S vopravdickou vomáčkou. A s čerstvým masem. Nebo ještě líp, s pěkně rozleželým hovězím. A pak se vykoupat v horký vodě, jako se to dělá v těch nóbl hospodách na jihu. A nakonec měkkoučká postýlka, s vopravdickou peřinou z vopravdovýho peří a polštář taky takovej…“ Desátník spokojeně vzdychne jen nad tou představou. U domku se zatím nic neděje, ale očekávají, že se něco stane. „Dal bych tomu ještě pár minut a pak si kdyžtak běž lehnout,“ zamumlá desátník. „Možná, že tam o něčem rokujou. Asi je něco zdrželo.“ Uběhne jen pár minut a přeci jen se něco začne dít. Z domku opět vyjde Sigvar. Desátník ho sleduje podezřívavě, protože to možná značí konec odpočinku. Sigvar moment stojí na rovince před domkem. Hledí k obzoru. I na tuhle vzdálenost je vidět, že o něčem přemýšlí. Když se pak objeví i vědma, Elko už se začne pro jistotu zvedat. „A jéje,“ zamumlá, když to pozoruje. Oba dva seveřané spolu chvilku mluví. Zatím ještě dvojice nevyráží, ale desátník už popohání. „Jdem, voni už se taky zvedaj. A my je musíme vobejít po vobvodu toho kopce.“ Posbírá své věci a ještě se zadívá na dvojici hovořící před domkem. Vypadá to, že mluví vážně. „Ten horal teďka vypadá úplně jak náš starej kapitán, když nám šel říct, že je seržant O’Kell mrtvej,“ zamumlá zamyšleně. Jméno druhého seržanta jejich oddílu a dlouhověkého veterána je jim oběma důvěrně známé, tak jako jeho nositel. „Je to něco v postoji, jak ten seveřan stojí. Nevidim mu do vobličeje… ale někdo natáh bačkory.“ Povzdychne si a pokrčí rameny. „No jo, zubatá nás jednou dostane všecky.“

Hela - 26. ledna 2021 22:00

Jiné příběhy Vážně jsem doufala, že se Sigvar, alespoň na chvíli, zastaví. Možná, že si myslí, že by ušel ještě sto mil. Možná, že tomu tak i skutečně je. Ale já bych to po něm nechtěla. Na srdci mám jeho zdraví a bezpečí. Moje poslání je možná důležité, ale nevím, zdali by, na misce vah, převážilo život jednoho z mých nejdražších. Ať tak či tak, toto rozhodnutí stejně není na mě. Sigvar odchází a já ho následuji. Krátce se rozloučím s Olenou a Anghalmovým směrem vyšlu přání brzkého uzdravení. Potom už spěchám za odcházejícím horalem. Chystám se znovu položit svou otázku, zdali je vše v pořádku, ale odpovědi se mi dostane dřív, než vůbec otevřu ústa. Zachvěju se, když Sigvar promluví. Nevím, zdali mě, ze smrti přítele, viní, ale já si ji rozhodně budu vyčítat. Bylo to přeci mé rozhodnutí, požádat Amrjorn o pomoc. To kvůli mě se vydal na cestu, na kterého potkala smrt. "Je mi to velice líto. Promluvím k bohům, a požádám je, aby jej bezpečně doprovodili přes krajinu slz." Není mnoho, co bych mohla říct. Tohle je drsný kraj a smrt je součástí našich životů. To však neznamená, že bychom k ní byli otupělí. Teď ale není čas smutnit. Sigvar má pravdu, musíme pokračovat k pobřeží. Později nastane doba, kdy uctíme mrtvé. Nyní je ale čas, znovu vyrazit na stezku.

Letitia - 27. ledna 2021 18:26

Brebentění Nějakou dobu se snažím poslouchat a udržet si přehled v tom o čem si povídají, ale nevydržím to dlouho a brzy se v tom ztratím. Tohle je pro mě něco opravdu neznámého a z mého úhlu pohledu vlastně i zbytečného. Netýká se to vojska, taktiky, zásobování a takových věcí na kterých záleží mně, takže to nechám proudit jedním uchem dovnitř a druhým ven. "Já tomu také nerozumím," odpovím popravdě a zasměji se. V tomhle případě jsme na tom s Riamem stejně. I když hovoří mou rodnou řečí tak vůbec nechápu o čem to je. "Vedou řeči, které s námi nemají pranic společného. Jsou to... něco jako vědma," pokusím se to vysvětlit i když jenom hodně těžko hledám slova, "a tak hovoří o věcech, které jsou mimo chápání obyčejných lidí jako jsem já nebo ty." Uzavřu to, zavrtím hlavou a pak se ohlédnu dozadu kde ti dva jsou. Ještě by ve svém vědeckém zápalu mohli někde zabloudit nebo tak něco.

Freya - 27. ledna 2021 20:55

Znovu na cestu Když začne Elko mluvit o jídle a dalších požitcích jen se trochu usměju, stačí zavřít trochu oči a všechno to vidím v jasných barvách, skoro cítím vůni čerstvě dopečeného masa. Nakonec jen naprázdno polknu a raději oči zase otevřu. Teď není čas snít. Sice neochotně, ale nakonec se přeci jen taky zvednu. "No, jo, vždyť už jdu. "Hmm, možná máš pravdu," zabručím jen a letmo se zadívám na horala. Kdo ví, co se tam stalo, ale naše starost to momentálně jaksi není, takže tomu jaksi nepřikládám moc pozornosti. "Tak jdem," pomalu vyrazíme, abychom včas stihli obejít kopec a měli je brzy zase bezpečně v dohledu. Kdyby vědma nebyla tak tvrdohlavá a svérázná, nemuseli jsme se za nima plížit a trčet tady v křoví. "Jen doufám, že se na pobřeží nezdrží moc dlouho a nevzbudí příliš pozornosti, přeci jen se Společností by ještě mohly být problémy," přemýšlím po cestě tak trochu nahlas.

Arun - 28. ledna 2021 20:31

Dlouhý pochod Hela Sigvar pokýve hlavou nad lítostí Hely. Opět se ohlédne směrem ke krajům, kde Armjorn žil, a pomalu dodá: „Nemusí být. Díky tobě možná zemřel se zbraní v ruce… nebo alespoň při sobě. Ne s prachem na sekeře.“ Dál o tom nemluví. Dlouhá cesta je před nimi. Sigvar jí nejspíš plánuje ujít s tak malým množstvím přestávek, jak jen bude možné. I tak je jisté, že mu na mysli noviny dnešního dne budou ležet. Koloběh života a smrti jde dál. Kdoví, co se vědma dozví, až se vrátí do Helskary. Byla pryč mnohem déle, než čekala. Ze tří, čtyř dnů, se staly téměř dva týdny. To je dlouhá doba. Hodně věcí se může stát za dva týdny života. Další cesta se nese v tichu. Vede je horalská pěšina značená kameny. Nemají mnoho o čem hovořit a skrz jejich mysli se nesou těžké myšlenky. Hele se podařilo trochu přivyknout modlitbám z Vertranu… ale stále jí velice ztěžují soustředění. Je ráda, že jí stačí následovat Sigvara bez přemýšlení. Nyní se teprve ukazuje jeho i její nesmírná odolnost a vytrvalost. Vyjma odpočinku u Anghalma kolem poledne kráčí bez ustání celý den. Na Sigvarovi nevidí ani náznak únavy. Možná snad, že je jeho tvář zatvrzelejší a nepřístupnější… ale jeho divoký, vousatý zjev nikdy nepůsobil příliš laskavě. Světlo začíná oranžovět, jak se blíží večer. Hela začíná poznávat lesy kolem sebe… nebo by je poznávala, kdyby nepadala vyčerpáním. Nohy téměř necítí. Tu a tam má dojem, že za chůze usne… celé úseky cesty jako by jí vytmavly z paměti. Tu a tam si všimne, že se na ní Sigvar ohlédne se starostí v očích. Nenutí jí odpočinek, dokud ho sama nenabídne. Večer je dohání, ač pomalu. Dny jsou delší, než když vyrážela. Pořád jsou však od Helskary daleko… jistě je čeká nejméně ještě jedna noc pochodu, pokud to zvládnou. Určitě alespoň část zítřka, pokud si dovolí spánek na pár hodin. Je však pravda, že jedna myšlenka dodává sílu. Blíží se ke své rodné zemi. K vrchům, pod kterými odpočívají její předkové, k domům, ve kterých se rodili její praotci a ve kterých se budou rodit její pravnuci. K Helskaře. Vědmy z Celestionu Letitia Šumění o podivných, abstraktních konceptech pokračuje za Letitiou a Riamem, kteří nad tím mohou jen nechápavě kroutit hlavou. Zdá se, že se ale jedná o poměrně choulostivý problém, protože za chvíli se oba učení muži překřikují a máchají ve vzduchu rukama – tedy, především Christopher… prospektor nemá síly nazbyt. Riam si vyslechne vysvětlení Letitie překvapeně a s podivem odpoví: „O ničem takovém jsem jakživ neslyšel. Vy Celestionci jste skutečně velmi podivní lidé. Ale každý národ potřebuje své vědmy…“ Když se však ohlédne na oba muže, kteří jsou zarostlí několika denním strništěm a oba nesou známky opotřebení způsobené bouří a jinou nepohodou, kterou prošli, jen nechápavě zavrtí hlavou. „Takové vědmy tedy má Celestion. Ať vám tedy vaše víra slouží.“ Nezdá se, že tak docela pochopil přirovnání Letitie… ale hledí na oba muže s náznakem respektu, a to je příjemná změna. Je cítit, že od bitvy se nálada uvolnila. Podezřívavost se vytrácí dokonce i z Riama, který nyní nechává prostor své přirozené zvědavosti. Všichni míří domů, což náladu vždycky zlepšuje. Jediná vyjímka je Christopher, který má ale vždycky důvěru a optimismus na rozdávání. Domov Letitie je sice dál, než Riamův, ale i tak je to uklidňující myšlenka. Snad se mezitím všechno v Celestionu nějak srovnalo. Nedostala z domoviny žádnou zprávu už dost dlouho… je to přes týden, co pevnost opustila. Riam přitáhne pozornost na její domovinu dalším dotazem: „A je mnoho takových vědmovitých, jako jsou tihle dva, v krajích, ze kterých pocházíte? Helskara a zem na míle daleko má jen jedinou vědmu. Slyšel jsem vlastně jen o jedné další, která žije v horách.“ Snaha porozumět tam určitě je, a navíc mají dlouhou cestu před sebou, a trocha povídání za chůze nemusí být tak špatné. Je to příjemná změna proti situaci před bitvou, kdy se všichni museli neustále ohlížet přes rameno. I k jejich cestě něco Riam poznamená, zatímco se zahledí k obzoru. „Mimochodem, postupujeme docela slušně. Možná, že v Helskaře budeme už pozítří ráno…“ Vražedné tempo Freya Oba vojáci musí nechat snění a vrátit se ke své práci. Prochází promoklými houštinami a kradou se lesem za dvojicí, která skutečně po krátkém hovoru vyrazila opět po stezce. Desátník při chůzi odpoví na zamyšlení Freyi kývnutím, které ale stěží viděla. Také při tom dodá: „Snad ne… taky mi to dělá starosti. Společnosti jde vočividně fakt dost vo tu její věcičku. Jinak by sem neposlali celej regiment zálesáků. A měl sem dojem, že už taky nebyly moc daleko vod cíle. Doufám, že nás u Helskary nebude čekat nějaký vošklivý překvapení.“ Obejít rychle kopec naštěstí není pro Freyu a Elka nic zas tak náročného. Není to žádný velký vrch a alespoň si ušetří cestu do kopce a z kopce. Brzy už se pověsí za dvojici seveřanů, která sleduje stezku, která míří příměji, než královská cesta z Alesglas. Seveřané nasadili dost prudké tempo. Opět se nezbývá než divit, kde bere obzvlášť Hela dost sil na takový pochod. Freya a Elko naštěstí nabrali sílu při krátkém odpočinku. Možná, že ona udělala totéž. Desátník je sleduje s podivem a jednou při chůzi zamumlá: „Sákra, tímhle tempem budem zejtra v Helskaře.“ Přejít celý pás vrchovin mezi horami za dvě noci a jeden den, se zdá nemožné. Freya, když mířila do hor s žoldáky a s Christopherem, potřebovala dvě noci na spánek a téměř tři plné dny na chůzi… i když je pravda, že je zdržoval nepříliš zdatný učenec. Pochod pokračuje. Lesy jsou čím dál jasnější a čím dál otevřenější. Už se blíží do míst, které Freya sama zná z mládí ze svých nejdelších toulek. Vybírá si to sice svou daň na ní i na desátníkovi, ale ještě mají dost sil. Jen musí doufat, že je na konci bude čekat opravdový odpočinek… jinak by jim síly mohli začít docházet.

Hela - 28. ledna 2021 20:47

Dlouhý pochod Není mnoho, o čem bychom mohli hovořit. Kráčíme proto, většinu dne, bez jediného slova. Sigvar odpočinek nenabízí, a já se po něm neptám. Vytrvale kráčím vpřed, i když chvílemi mám pocit, že už další krok snad ani neudělám. Tělo mám otupělé, že ani bolest už necítím. Pouze příšerné vyčerpání. A Vertran tomu všemu rozhodně nepomáhá. Po celou cestu mu tiše šeptá do ucha. Výkřiky střídají tiché modlitby...jako kdybych naslouchala mumlání nějakého blázna. Je to vysilující, a hlava se mi málem rozskočí. Nijak nepomáhá, když vím, jaký kus cesty máme ještě před sebou. Lesy kolem se už podobají lesům, kolem Helskary. Cítím i změnu ve vzduchu. Vracím se do kraje, který tak dobře znám, a který miluji. Už jsem skoro doma. Cítím volání země a moře, a probouzí to ve mně nutkání se rozeběhnout. "Půjdeme, dokud bude alespoň trochu vidět." Po celodenním mlčení konečně prolomím ticho. Hlas mám trochu ochraptělý. Vím, že Sigvar by dokázal kráčet i po tmě, aniž by ztratil směr, nebo stezku. Ale také vím, že to já budu potřebovat odpočinek. Myšlenky mi opět zalétnou k Vertranu, a jeho tajemné síle. Tichý hlas mi radí, abych tu sílu využila. To do mých rukou přeci Bohové Dědictví svěřili. Důvěřují mi. Ale já, zřejmě, ještě nejsem tak zoufalá. Dopřeju si pár soust chlebové placky a několik loků vody, než opět vyrazím dál. Budeme kráčet, dokud i poslední světlo dne zcela nezmizí.

Letitia - 29. ledna 2021 19:29

S Riamem "U nás na jihu je to trochu jiné. Je tam mnohem víc lidí," začnu vysvětlovat. "Nu a když je víc lidí je i víc takových mužů a žen," ukáži palcem dozadu na ty dva, kteří se stále ještě přou. Je to vlastně docela roztomilé jak zapálení dokáží být. Opravdoví učenci. "Asi se to těžko vysvětluje někomu kdo to neviděl, ale máme tam města, do kterých by se vešlo klidně i sto takových vesnic jako je Helskara. Jsou celé čtvrti plné jenom vědem a říká se jim univerzity. "Nejsem si jistá jak lépe to vysvětlit. Je to zkrátka úplně jiný kraj," usměji se jak vzpomínám na své mládí a školy, kterými jsem prošla. Vůbec si nejsem jistá zda Riam něco z mého povídání pochopí, ale tak zkusila jsem to. Freya by to nejspíš dokázala podat lépe, ale ta tady není a raději jí nebudu ani zmiňovat. Vím, že jí hledal a nenašel a zbytečně by to jitřilo rozedranou ránu. "To, že jdeme rychle je velmi dobrá zpráva. Snad to tak i vydrží," znovu se ohlédnu abych zkontrolovala prospektora, ale zdá se, že mu momentálně nic nechybí.

Freya - 29. ledna 2021 20:56

Vražedné tempo "Doufám, překvapení já nerada," zabručím jen. O nějaké překvapení teď vážně nestojím, řekla bych, že jich už bylo docela dost. Tempo nasadili vskutku vražedné, už toho začínám mít docela dost a Elko nejspíš taky. Jen tak se ale nedáme, holt budeme muset ještě chvíli zatnout zuby. Všask ona vědma snad musí taky někdy chvíli odpočívat. Krajina kolem se pomalu mění a najednou jsou mi místa povědomá. Sem tam se vynoří nějaká dávná vzpomínka na časy dávno minulé. Vždycky jí zaplaším a donutím se zas sledovat cestu a ty dva před námi. Taky doufám, že se vyhneme Helskaře, do vesnice za ní nemůžeme a i v jejím okolí bychom mohli na někoho narazit, oč tedy vůbec nestojím. Na druhou stanu by se tam mohla třeba na chvíli zastavit a odpočinout si, což by se velmi hodilo i nám.

Arun - 30. ledna 2021 21:24

Padla noc Hela Pochod je nekonečný. Oba seveřané jsou nemilordní vůči sobě i vůči mílím, které je dělí od Helskary. Hela se tlačí na samé hranice svých sil… ale nikoliv za ně. Když Sigvar slyší její tichou, chraplavou poznámku, pouze přikývne. Není třeba o čemkoliv mluvit. Pro medvědobijce je to nejspíš běžně, nepromluvit celý den, či třeba celý týden… kdoví, jak často se Sigvar objevoval do téhle doby u lidí, kteří by ho pohostili. Svou pověst však má a nyní jí dostává. Volí cestu stále po hlavní pěšině a jen tu a tam využije nějakou menší, zvířecí stezku. Nedělá to však často a vždy se drží Hely, aby se ve svém poněkud dezorientovaném stavu neztratila. Vertran a únava by jí mohli snadno svést z cesty. Většinou kráčí po hlavní stezce z toho důvodu, že už nejspíš oba nemají mnoho sil se rozhodovat kam šlápnout. Spánek jim začíná chybět. Poprvé si Hela začne všímat, že i Sigvar začíná působit unaveněji… i když zatím to pozná jen z trochu svěšených ramen a pomalejšího tempa… což není příliš směrodatné. Ať už spěchají sebevíc, brzy je dostihne noc. Stíny se prodlužují. Slunce mizí za obzorem… a sbírá se šero. Mezi stromy se tu a tam krade mlha. Chůze je náročná a Hela cítí, že přichází moment pro odpočinek. Nohy už jí nenesou. I Sigvar si toho všiml. Beze slova odbočí ze stezky, ale dá si pozor, aby ho Hela následovala. Chvíli kráčí a pak se před nimi z lesů vynoří malý palouk. Na jeho straně stoupá menší vrch a mezi kameny tam pramení malý potůček. Sice to vypadalo, že Sigvar sešel na zdařbůh, ale ve skutečnosti věděl přesně, kam jde. Na trávě u vody se Sigvar zastaví a obrátí na Helu. „Musíme si odpočinout. Tady by nás nikdo neměl rušit.“ Ještě se však neusadí, ale najde trochu dřeva na menší oheň. Než ho zapálí, ohlédne se na unavenou Helu. „Možná, že jsme se ztratili těm cizákům. Nevím. Nesledoval jsem je. Oheň bychom měli mít tak nebo tak. Nemáme se čeho bát. Bohové stojí při nás.“ Pomalu se pustí do rozdělávání ohně. Překonali za jediný den nesmírný lán země. Pokud vše půjde dobře, budou už zítra u Helskary. Ale pak už jim nejspíš síla dojde. První den cesty u konce Letitia Riam poslouchá Letitii pozorně a pečlivě… ale mnoho porozumění si z jejích slov neodnese. „Tak obrovská města! Kde se bere všechno jídlo? Bohové, ve vašich mořích už nemůže být jediná ryba!“ Tím spíš připomene úrodná pole Celestionu, plná černé země a zlatých klasů. A celé karavany obchodníků, celé průvody vorů a lodí, které živí říšská města. Něco takového Riam nemůže znát ani pochopit. Jak něco takového vysvětlit muži, který téměř nezná koně a většina jeho obživy je malé políčko, lov a rybaření… Ale rozhodně ho zaujala. „Děkuji, neměl jsem nejmenší tušení, že tak vypadají Celestionské země… musí to být velice složité, tam žít. Tolik lidí! Kdo mezi nimi urovná všechny spory?“ Rozhovor nijak brzo nemusí skončit, protože téměř není nic z běžného celestionského života, co by pro Riama nebylo důvodem k podivení. Jejich rozhovor je ztížen jazykovou bariérou, ale i tak se jim podaří se alespoň trochu domluvit a pobavit. Jejich chůze pokračuje dál a je vcelku klidná. Rovná cesta svědčí prospektorovi, počasí je dobré, a spor obou učenců zůstal jen v akademické rovině. Tu a musí zpomalit, když se cesta zvedne do kopce, aby prospektorovi pomohli, ale jinak jim ubíhá chůze rychle a téměř příjemně. Není to tak rychlé, jako když mířili do hor… ale zas je to rychlejší a klidnější o to, že se nemusí ohlížet na Celestionské zálesáky ani jiné nepříjemnosti. Tu a tam vidí z dálky pastevce či několik menších chalup. Místní tu drží při sobě. Ale většinou pocestné jen sledují a hlídají, že skutečně zůstávájí na cestě. Riam už se začne rozhlížet po nějakém vhodném tábořišti na večer. „Asi není třeba odcházet daleko z cesty, co myslíte? Nemusíme se snad před nikým schovávat.“ Slunce ještě svítí, ale večer už se blíží. Budou muset ještě rozdělat oheň a sníst něco k večeři, tak je dobré se po něčem dívat ještě dřív, než padne tma. Světlo už začíná oranžovět… Na druhou stranu, prospektor si ještě na únavu nestěžuje, a každý krok je přivede blíž k cíli. Dva ohaři Freya Oba seveřané nejspíš o žádném odpočinku nikdy neslyšeli, protože táhnou pořád dál a ani se netváří, že by se plánovali zastavit na noc. Oba vojáci jdou za nimi odhodlaně a bez ustání, ale už začínájí pociťovat vyčerpání. Konečně se začne pozdávat, že alespoň snížili tempo. Elko to komentuje jen pár slovy: „Vypadá to, že už jim docházej síly. Ta vědma sotva plete nohama. Tak je nesmíme ztratit teďka.“ Drží se jim z cesty, ale vždycky je na chvíli zahlédnou. Kdyby je nemuseli pronásledovat, měli by to alespoň o to snazší. Bohužel vědma by si stěží nechala říct. Už teď mohou být rádi, že se s dvojicí nedostali do konfliktu. Těžko uvěřit, že by si jich za celou tu dobu vůbec nevšimli… i když by to samozřejmě pro oba vojáky bylo lepší a pořád se snaží nebýt odhaleni. Kráčí za seveřany jako dva neúnavní ohaři na stopě. Už padá šero a slunce mizí za obzorem. Mezi stromy se povalují cáry mlhy… a chlad začíná vlézat pod oblečení spolu s větrem. Pak přijde nemilá zpráva. „Sakra, zakřikl jsem to,“ vzdychne Elko. Obešli zrovna spěšně záhyb pěšiny skrz les, ve snaze nespustit z dvojice seveřanů oči za zatáčkou, a zjistili, že celý úsek rovné stezky je prázdný. Buď se oba dva najednou dali do poklusu a celý záhyb i rovinku proběhli… a nebo sešli ze stezky. „Tak to je výborný,“ zamumlá si desátník. Už je taky pěkně nevrlý, ale kdo by nebyl. Obrátí se zpět k pěšině. „Pojďme zpátky. Přes cestu tam vedl potůček. Možná, že se ti dva vydali hledat nějaký místo k táboření. Už by na to byl nejvyšší čas.“¨ Tma už skoro padla… jakýkoliv tábor bude složité dát dohromady jen při světle dorůstajícího měsíce a hvězd pro seveřany ale i pro Freyu a Elka. Alespoň, že je země docela mokrá a stopy by snad měly být k nalezení, pokud to bude potřeba. Freya si po chvilce chůze všimne proti hvězdám malého prouzku kouře. Není to moc jasná stopa, ale je možné, že to je tábořiště dvojice seveřanů, které sledují. Navíc by to opovídalo směru chůze proti toku bystřiny, kterou zmínil Elko. Dvojice se nejspíš vrátí na pěšinu ráno… Freya a Elko se budou muset rozhodnout, jak moc budou v temnotě hledat vědmu a jejího společníka… a pokud je najdou, jak blízko nich se utáboří..

Hela - 30. ledna 2021 21:43

Padla noc Tma překryje kraj, a my jsme stále ještě na nohou. Nedlouho nato však Sigvar odbočí ze stezky a odvede mě na klidnou mýtinu. Tohle místo přímo zve k odpočinku. Odložím svůj batoh a kleknu si k malému pramenu, abych se osvěžila chladnou vodou. Všimla jsem si, že i na Sigvarovi se už začíná projevovat únava. Sama jsem sice vyčerpaná, ale nedovolím, aby další noc strávil beze spánku. Myšlenky mi zalétnou k Mikaelovi. Tíží mě špatné svědomí. Vím, že jsem neměla svého nejvěrnějšího přítele opouštět. Nevím, co se s ním stalo. Elfstan mi sice slíbil, že se o něj postará, ale to může znamenat i něco jiného, než co bych si přála. Kdyby tu Mikael byl, nebála bych se usnout. Jeho bystrý sluch a ostré smysly by nás v noci ochránili. Takhle nám nezbývá nic jiného, než držet hlídky. Než Sigvar zapálí oheň, já nachystám skromné jídlo. V duchu už plánuji, čím nás odměním, až tohle všechno skončí. Jehněčí pečení, nebo uzeným pstruhem...horkou medovinou, čerstvým chlebem...hutnou zeleninovou polévkou... Skoro cítím chuť všech těch úžasných pokrmů na jazyku. Ale ještě si musím počkat. "Měl by ses vyspat. Budu držet první hlídku." Rozhodnu, když se oba posadíme k jídlu. Hlas mám unavený, leč rozhodný. Nedávám horalovi možnost debatovat o tom. Oheň tiše praská a já mám pocit, že od pasu dolů nic necítím.

Letitia - 31. ledna 2021 11:36

Blíží se noc Dál se snažím Riamovi trochu přiblížit jak to u nás vypadá. Není to nic snadného. Jak mu mám vysvětlit význam soudů když pro to ani nemám vhodná slova? je to skutečná výzva a i když to zkouším jak nejlépe umím tak výsledek je stále žalostný. Možná, že Christopher by to zvládl lépe, ale ten se baví jinde a tak ho tím nechci obtěžovat. Navíc tak přijdu na jiné myšlenky a cesta rychleji ubíhá a než se nadějeme tak se Slunce začne pomalu schovávat za obzor. "Ano, najdeme něco poblíž, ať se zítra nezdržujeme cestou zpátky na silnici," souhlasím s Riamem. Sice by se dala ještě nějaká ta míle ujít,a le bude lepší když si prospektor pořádně odpočine. Neslyšela jsem ho ani jednou si stěžovat ale je mi jasné, že se určitě necítí nejlépe a spánek potřebuje z nás všech nejvíc. Začneme tedy hledat vhodné místo poblíž cesty. Nanosím trochu dřeva na oheň ať se ohřejeme a něco málo uvaříme. Ráda si dám teplou večeři. Nic honosného nás nečeká, ale aspoň to zahřeje. "I když to vypadá, že to nejhorší je za námi, pořád bude lepší hlídat. To si vezmu na starost já a Riam," rozhodnu takhle protože Orloszkij je zraněný a Christopher... No stále mu tak docela nedůvěřuji na to abych ho nechal nás hlídat ve spánku. Není zrovna voják ani zálesák. Takže to bude takhle a já si beru první hlídání.

Freya - 31. ledna 2021 21:04

Vražedné tempo A stále dál s očima na stopkách v patách těm dvěma. "Není jediná, kdo toho začíná mít dost," pronesu jen, když Elko poznamená, že vědma už ztrácí sil. Mě to tak zatím tedy nepřijde. Ženou se dál jako by jim za patami hořelo. "Do háje," ulevím si, když to vypadá, že jsme je ztratili a přidám ještě pár jadrných nadávek. Elko to snad vážně přivolal. Za chvíli bude tma, kde je tady u všech čertů budem nahánět?[...znaj tu spoustu stezek a jestli půjdou i v noci, klidně se nám můžou ztratit nadobro.../i] Dám na Elka a vracíme se kus zpět. Radši nic nekomentuji a jdu mlčky soustředíce se na to, zda-li je přeci jen nakonec někde nezahlédnu nebo alespoň nějakou stopu po nich. Začínám toho všeho mít opravdu dost. "Dívej, jdeme. Jestli to nebudou oni, asi už nemá cenu je tu někde po nocích nahánět a jestli jo, třeba si konečně chvíli odpočinem," poukážu na slabý proužek kouře a rouvnou vyrazím tím směrem, doufaje, že to ti dva vážně budou. Jeslti ano, zůstanem někde na dohled, ale na rozdíl od nich bez ohně.

Arun - 01. února 2021 21:32

Noc v lesích Hela Táboření obou seveřanů je skromné a tiché. Nemají o čem mluvit a oba jsou velice unavení. Když se Hela nazdory svému vyčerpání snaží pomoci s přípravou jednoduché večeře, Sigvar se nebrání. Pokud věří, že na to má sílu, nebude jí stát v cestě. Podobně je to i s hlídkami. Pohlédne na Helu vážně a zamyšleně si jí prohlédne. Potom přikývne. „Dobrá.“ Nic dalšího k tomu nedodá. Sigvar o ní nijak nepochybuje… nepotřebuje víc, než její slovo. Je to nesmírná důvěra, ale on také staví na své schopnosti odhadovat lidi… a tedy na vysokém mínění, které o ní musí mít. Hela usedne u ohně a poté, co oba povečeří, už to vypadá, že půjdou spát a hlídat, když na ní ještě Sigvar jednou pohlédne. Promluví: „Máš v plánu zastavit se v Helskaře? Nebo ve svém domku?“ Není jisté, co je u vesnice očekává… za ty dny se toho muselo hodně odehrát. Hodně práce pro vědmu. Na druhou stranu, skalisté fjordy jsou často poměrně neshůdné a kolem Helskary vede jedna z nejjistějších a nejvíc udržovaných cest k širému moři. Kolem mohyl a hrobek předků… Mnoho dalšího Sigvar neřekne… ať už se dozví cokoliv, přijme to. Nejen protože je Hela vědma, ale protože bude věřit jejímu úsudku… pokud ho svou odpovědí hodně nevyvede z míry. I to je možné. Temná noc už čeká… oba seveřané jsou unavení. Ještě než jde Sigvar spát, řekne jednu zamyšlenou větu: „Nech oheň plát.“ Na chvíli zaváhá a poté dodá na vysvětlenou: „Posiluje duši. Zahání zlo.“ Pak už není nic… jen pravidelné oddechování spícího medvědobijce, který usne, jakmile ulehne, a nekonečná tma lesa. Těch pár hvězd na nebi je stěží společnost. Říká se, že člověk je nejvíce sám, střeží-li spánek někoho jiného. Táboření u cesty Letitia Organizaci táboření si vzala na starost Letitia. Ostatní nijak neprotestují a rychle společně rozbijí tábor. Není to nic těžkého, protože stejně nemají skoro žádné vybavení. Není těžké najít příhodné místo nedaleko od cesty, už nejsou v takové divočině. Brzy mají rozdělaný příjemný oheň a pouští se do večeře ze zásob, které získali v dobytém táboře. Je to příjemná změna… jídlo je to vcelku dobré, když se správně uvaří. Vcelku překvapivě se Riam ujme iniciativy a podaří se mu udělat něco přeci jen lepšího, než běžné příděly Společnosti. On sám má své vlastní zásoby, ale vypadá, že se rád podělí a rád si dá něco teplého s nimi. Dobré jídlo a oheň bez toho, aby se museli ohlížet přes rameno, všem zvednou náladu. Tu a tam si dokonce i příjemně popovídaí. S Riamem o Celestionu nebo i o jiných zajímavostech, na které přijde řeč. Tentokrát se přidá i Christopher… ale prospektor už vypadá unaveně. Brzy se oddělí a usadí se u ohně. Není jisté, zdali ho zranění pořád trápí, nestěžuje si. Vypadá to, že se spánkem nebude mít problém. Nebylo to těžké zranění… ale byl ve špatném stavu a toho ohrozilo. Ošetřený a s časem na odpočinek by měl být v pořádku. S Riamem se poté dohodnout na dvou hlídkách, každý po čtyřech hodinách. Normálně by nejspíš tak dlouho nespali, ale prospektor potřebuje odpočinek. Christopher taky není žádný silák a určitě je i potom lehkém pochodu unavený. Naproti tomu Riam i ona mají dost síly na to, aby zbytek cesty s kratším spánkem ušli. „Dobrou noc,“ popřeje nakonec Riam přátelsky Letitii. Ještě než odejde, dodá opatrně: „Buďte ve střehu… pořád je to dost divoký kraj. Slyšel jsem, že se v podhůří potulují medvědi z hor. Kdybyste slyšela něco podezřelého, vzbuďte mě co nejdřív… a nedělejte moc prudké pohyby.“ Podívá se do tmy a dodá: „Takový horský bergen má kůži jako z oceli. Nevím skoro nic o vašich zbraních… ale ani ty by na takovou bestii nemusely stačit. Dva proti němu pak mají daleko větší šanci než jeden.“ S tímto upřímným ale ne příliš povzbudivým varováním se Riam odebírá k spánku. Brzy už tu bude jen Letitie a tichá noc. Tu a tam je slyšet vytí vlků… přidává se ke všem ostatním zvukům noci, jako je houkání sov a dupání ježků… ale zní o dost výhružněji. Tohle je pořád divoký kraj. Noční hlídání Freya Vracet se zpět s vidinou stopování a hledání v noci není příliš příjemné. Oba vojáky skutečně zachrání náznak kouře, který najdou. Po chvíli sledování malé bystřiny uvidí mezi stromy i komíhavé světlo. Několik dalších kroků odhalí, o koho se jedná. „Uf, sou to voni,“ zašeptá desátník. „Tak se šli jen utábořit. Díky bohu. A dokonce i držej hlídky.“ Moc už se nepřibližují, ale přijdou dost blízko na to, aby poznali, že vědma sedí a hlídá, zatímco mohutný horal se připravuje k spánku. Dokonce i obr jako on musí spát… podle všeho už nezamhouřil oka přes dva dny, a to začne mít důsledky na každého. Vědma sedí sama u malého ohně. Dvojice vojáků se ztratí zpět v temnotě. Oni si oheň dovolit nemůžou. Usadí se dost daleko na to, aby nebyli vidět… ale dost blízko na to, aby viděli světlo ohně a měli šanci zareagovat, pokud by se v noci něco dělo. Christopher jim koneckonců řekl, že mají dávat pozor. Zdá se také, že desátník už je v pořádku a nepřijde s žádnými nebezpečnými nápady, i když si o to současná situace přímo říká. Jen při rozbíjení tábora si vzdychne: „Teda, za tohle budu chtít pěknej přídavek.“ Shodí tornu na zem a dodá: „Ale je fakt, že u armády chtěli někdy víc… a žold bejval vždycky stejnej. Ať už člověk dřel nebo se flákal. Pokud mu to prošlo.“ Ne že by pro ně býval žold základ příjmů. Rozumný voják si vždycky na něco přijde… ať už stranou, nebo přímo z kapsy zdroje. „Řek bych, že můžem spát po dvou hodinách,“ zamumlá desátník nakonec. „Víc bych neriskoval, nevíme, kdy vyrazej… ale potřebujem se taky trochu vyspat. Asi jsem na řadě s první hlídkou, co?“ Noc to bude dlouhá… alespoň neprší. Už zažili horší… i když světýlko ohně, na který se můžou jen koukat ze zimy, vyloženě pokouší a provokuje.

Hela - 01. února 2021 22:08

Noc v lesích Jsem ráda, že se mnou Sigvar nediskutuje. Věří mi, a to je pro mne tou největší odměnou. Navíc by na hádky, ani jeden z nás, neměl nyní sílu. V tichosti se najíme a já dám vařit slabý čaj. Bylin mi už mnoho nezbylo, ale ještě mám nějaké sušené listy maliníku. Už jen jeho vůně mi přináší do duše klid. Ticho prolomí až horal, a já se nad jeho otázkou musím zamyslet. "Jsme unavení a nemá cestu si zbytečně stěžovat. Půjdeme přes Helskaru, ale projdeme jí rychle, a bez zastavení." Vytáhnu, z hlubin svého kabátu, do látky zabalený Vertran. Otáčím ho v prstech a nechávám k sobě proniknout jeho hlasy. "Nejsem schopná tomu odolávat příliš dlouho. A rozhodně bych nebyla schopná řešit problémy místních. Nejprve vyřeším záležitosti bohů, a až teprve potom se konečně vrátím domů." Myšlenka na můj dům mě zahřeje u srdce. Jen se bojím, že bez Mikaela mi tam bude samotné velice smutno. Horal ulehne ke spánku, a já zůstanu jen s ozvěnou jeho slov. Zamyšleně se šťourám klacíkem v ohništi, a sleduji jiskry, které vylétají k temnému nebi. Až do této chvíle jsem na něj nepomyslela. Nebyl čas, byla jsem příliš vyčerpaná, příliš zaměstnaná něčím jiným. Avšak nyní, když jsem "sama", obklopená temnotou, musím myslet na Zrádce. Zeslábl, když jsme rozprášili cizáky? Zmizel nadobro? Nebo jen číhá ve stínech, a čeká na okažmik, kdy udeří? Potřesu hlavou, jako kdybych z ní tyto myšlenky chtěla vypudit. Na Padlého boha je lepší nemyslet. Dovolím Vertranu, aby naplnil mou mysl modlitbami. Naslouchám výkřikům a noc pomalu plyne.

Freya - 02. února 2021 20:53

Noční směna Naštěstí ty dva zas brzy najdeme, docela si oddechnu. Představa, že je tu naháníme kdoví jak dlouho ve tmě se mi ani trochu nelíbila. Najdeme si v hodné místo na táboření nebo v našem případě spíše jakýsi bivak. Světlo a hlavně teplo ohně by přišlo za studené noci docela vhod, ale takový komfort si nemůžeme dovolit. Zbývá jim jen tiše závidět. "Doufám, že to nakonec opravdu bude stát za to," poznamenám jen tiše, když se Elko zmiňuje o příplatku. "Jo, uprostřed noci snad nikam chvátat nebudou, tak si snad tenhle komfort můžeme dovolit. A máš pravdu, že hlídáš první. Tak klidnou hlídku." Na ničem dalším není třeba se domlouvat, snad bude klidná noc a alespoň trochu se prospíme. Zachumlám se do deky a mám pocit, že usnu ještě dřív, než se stačím pořádně uložit.

Letitia - 03. února 2021 12:20

Táboření Když jsme po jídle a všichni se uloží ke spánku, tak to ještě jednou v šeru zkontroluji a projdu se v okolí tábora. Nestojím o nějaké překvapení jako jsou medvědi nebo jezevci. Všechno jídlo pečlivě zabalím, aby jeho pach moc nelákal, přinesu ještě trochu dříví a pak si sednu k ohni který stále udržuji. Ne moc velký, ale dost na o, aby to mohlo zaplašit případné dravce, nebo abych na něj mohla rychle přiložit a udělat ho větší. Při tom poslouchám nočním zvukům. Ne, že bych jim rozuměla jako Riam, ale něco málo jsem se tady již naučila. Takže rozeznám co by mohlo být nebezpečné vrčení šelmy a co je jenom šramocení zvědavého jelena. Jinak na práci mám jediné a to nepodlehnout spánku. Proto vždy čas od času vstanu a trochu se protáhnu abych zahnala plížící se únavu a pokud mě nic nevyruší tak po smluvené době vzbudím Riama a sama se půjdu vyspat.

Arun - 04. února 2021 21:22

Druhá noc Hela Sigvar tiše přijme její rozhodnutí. Je na ní, jak se co udělá, a on nemá radu, kterou by jí dal. Čím dál jsou od hor, tím spíše je její moudrost cennější než jeho. Sigvar zná divočinu a přírodu. Snad ještě tvrdé horaly. Ale lidé Helskary… o těch toho zas tolik neví. Hela má dost autority na to, aby mohla projít vesnicí bez toho, aby jí kdokoliv obtěžoval. Budou si o tom povídat. Stařešinové budou časem požadovat vysvětlení. Sice jim není nijak podřízená, ale brzy se vrátí do spletité sítě vlivu a přetahování, kterým jsou vesnické sněmy. A pak bude třeba vysvětlovat, tam povolit, tady utáhnout… cukr a bič… To všechno počká. Nyní drží v rukou záležitost bohů. Doslova. V temnotě přemýšlí, zatímco začíná její hlídka. Heliny myšlenky se stočí k Padlému… ale brzy se zas odvrátí. Nyní je lepší na takové věci nemyslet. Kdoví, jak se ta zlovolná síla opět projeví. Je-li někdo nevyzpytatelný, je to právě Zrádce. Když se její myšlenky opět obrací modlitbami, které zní z Vertranu, něčeho si všimne. Artefakt je nyní o poznání tišší. Je už hluboká noc. Jen tu a tam zaslechne modlitbu usínajícího… nebo volání o pomoc v noci ztraceného. Je to jiné, než minulou noc. Snad každý spořádaný člověk usíná. Je to však příjemná změna. Nejsou to jen prázdné, křičící hlasy. Jsou za nimi lidé. Tu a tam mezi těmi hlasy Hela rozezná i upřímný vděk. Neposlouchá nejspíš ani ty díky… nejsou určeny jí. Ale nemůže je zcela vytěsnit. Těch hlasů je vlastně docela málo… kolik opravdu věřících Bohům ještě zbylo? V těchto a v jiných myšlenkách tráví Hela noc. Tu a tam zaslechne vytí vlků, houkání sov a jiné noční zvuky, které dobře zná. Nikde nevidí nic nepřirozeného. Les je klidný. Žádné nehezké překvapení je snad nečeká. Nikde žádné zlo, o kterém mluvil Sigvar. Brzy přijde čas, aby probudila Sigvara. Medvědobijec se pomalu zvedne ze svých pokrývek právě ve chvíli, kdy ho chtěla jít probudit. „V pořádku. Jsem vzhůru,“ zamumlá. A pak už Helu nečeká nic než její pokrývka a teplo ohně až do rána… A modlitby nemocných a trápených, kterým nebylo v noci dopřáno odpočinku ani úlevy, a tak se dovolávají pomoci z nebes. Pro bohy není odpočinku. Neklidná noc, neklidné ráno Freya Freya usne rychle a nenechá se rušit zvuky lesa. Ještě vidí siluetu desátníka s puškou při ruce, který jako stín hledí do noci. Spánek má Freya překvapivě klidný… nejspíš je to vyčerpáním. I z toho důvodu není moc příjemné, když jí desátník přijde probudit a trochu s ní zatřese. Má pocit, že sotva zamhouřila oči, ale podle Měsíce musela skutečně uběhnout doba jedné hlídky. Po probuzení je spíš zatuhlá a rozlámaná, než odpočatá, ale přeci jen to pomáhá. A kratší hlídky sice znamenají, že se celkově vyspí hůř, ale zas tolik nezatuhne. Na hlídce se může alespoň projít a protáhnout. Nevypadá to, že se za celou tu dobu něco událo a desátník jí také nic neřekne, jen mávne rukou a jde se sám schovat do pokrývek. Noc pokračuje pořád stejně. Tu a tam je něco slyšet. Podezřelé zvuky… Je lepší dávat pozor. Tady v podhůří jsou také medvědi a vlci, ale méně nebezpeční než v horách. Vzhledem k tomu, že seveřané vyhnali cizáky, je to právě teď největší hrozba… Nakonec z toho nic není. Obzor začne pomalu šedivět. Když budí desátníka na poslední hlídku, už je téměř šero. Dvojice seveřanů nejspíš vyrazí ještě před úsvitem… Elko možná ještě stihne pár minut spánku, než to nastane. „Už je vidět – dokonce i je,“ zamumlá při výměně hlídek a ukáže k seveřanům. „Víš co se ale říká… jestli vidíme my je, voni můžou vidět nás. Maj se na pozoru. Oheň drželi furt. Tak uvidíme. Jdu se ještě natáhnout…“ Nezbývá než sledovat vstávající dvojici. Zatím je vzhůru jen horal, který po vědmě převzal hlídku. Vydržel sedět bez pohnutí skoro celou noc. Kdoví, jestli na hlídce neusnul… ale nevypadá jako ten typ. Spíš vypadá jako na číhané… Možná, že o obou vojácích ví… zatím proti nim nic nepodniká. Pokud by došlo na střet, bylo by na ní, zdali se bránit, nebo jen vzít nohy na ramena. Desátník si vždycky raději drží svou vzdálenost. Na vzdálenost jednoho metru je puška jen těžký kus oceli a dřeva. Nad snídaní Letitia Hlídka je klidná a spánek povzbudivý. Vzhledem ke stavu prospektora nakonec vstávají až po úsvitu a nepříliš rychle. Díky tomu má kaprálka čas na to, aby si pořádne odpočinula. Noční hlídka sice nebyla moc příjemná, ale v porovnání s tím, co musí běžně snášet, je to nesrovnatelně lepší. Brzy už je slunce nad obzorem a i oba jejich civilisté vstávají. Dají si skromnou snídani u ohně, u které Christopher zkouší zavést rozhovor: „Jsou to skutečně klidné a tiché noci, tady v těchto krajích. A neuvěřitelná hvězdná uskupení na obloze… skutečně, neměl jsem doteď mnoho příležitostí se tím kochat… je to škoda.“ Riam ho sleduje s podivem. Nakonec odpoví: „Tiché možná, dle vašich pomerů, ale klidné moc ne. Byl jsem jen rád, že se nám zatím divoká zvěř vyhýbá. Je nás naštěstí poměrně dost a nemáme tu žádné čerstvé maso.“ Je jisté, že za jiných okolností by stěží promluvil, ale promluva s kaprálkou mu trochu zvýšila mínění o cizákovi, kterého měl před sebou. Christophera ta poznámka trochu vyvede z jeho pohodlného klidu. „Divoká zvěr? Jsou tu s ní velké problémy?“ Nyní se přidá i prospektor, který poznamená: „Samozřejmě, tohle není žádná krotká polnost doma na jihu. Problémy i pro poměrně velké množství dobře vybavených lidí…“ dodá, ale příliš raději nerozvádí, jak úzce je s cizáky spjatý a co přesně tím myslí. Neví, co všechno oba dva muži ví. Letitia se samozřejmě může do hovoru přidat, i když to pomalu začíná být jako na nějakém výletě. Možná by měli vyrážet a nebrat to tak zlehka, a i prospektor to zmíní. „Neměli bychom se zvedat? Nechci příliš zdržovat…“ Riam pokrčí rameny. „Je to na vás. Já budu tím radši, čím dřív budu doma.“ Učenec se ale zhluboka nadechne a opře vzad, dívaje se na koruny stromů. „Nač ten spěch? Jsem si jistý, že jakmile budeme u moře, začnou nás honit nejrůnější potíže. Od vás mě to překvapuje, pane Orlozskiji. Máte šanci se zotavit a nabrat síly, pokud nebudeme přehnaně spěchat. Být na vašem místě, obával bych se, že ty síly budu potřebovat.“ Prospektor pozvedne obočí a pohlédne na Letitii i na Christophera, než dodá: „Myslíte? No, to je možné… ale nevím, jak dlouho vydrží přívětivost místních… nerad bych se tu zdržoval víc než je nutné.“ Už jednou těsně unikl z jejich pasti… nerad bych se ocitl ve stejné situaci znovu. Vzhledem k tomu, že vedou rozhovor v Nortimberštině, zdá se, že i oni mají k Riamovi nějakou míru respektu a neobávají se před ním mluvit. Seveřan sám k tomu však žádnou vlastní poznámku nemá. Nezdá se, že by ho hovor zas tak zaujal.

Hela - 04. února 2021 21:45

Druhá noc Jak noc postupuje, hlasy pomalu utichají. Sem tam ještě zaslechnu nějakou šeptem pronášenou modlitbu, ale lidé se ukládají ke spánku, a spolu s nimi i jejich přání a tužby. Pocítím úlevu. Bála jsem se, že budu bojovat s ospalostí, ale jak hlasy utichají, má mysl se projasňuje, a s tím mizí i část únavy. V tichosti sedím, a naslouchám zvukům lesa, které jsem přes modlitby doteď nedokázala pořádně rozpoznat. Nevím, jak to medvědobijec dělá. Skoro to vypadá, že má tak lehké spaní, že ho probudí i má myšlenka, směřovaná jeho směrem. "Všude je klid." Zamumlám jen tiše, než se zabalím do své deky. Odvrátím se od ohně, aby mi hřál záda, ale přitom mě nerušil jeho jas. Ještě hodnou chvíli mi ale trvá, než se ponořím do neklidných snů. I do nich totiž doléhají nevyslyšené modlitby.

Letitia - 05. února 2021 15:12

Další ráno v divočině Naštěstí noc byla klidná a já se mohla pořádně vyspat. Sice bych nejraději ještě zavřela oči a z dalšího pochodu také nejsem nadšená, ale přinutím se vstát. Však naděje na to, že to brzy skončí a já se dosytosti vyspím v pořádné posteli je dostatečně velká motivace se pohnout dál. Při snídani dám za pravdu Riamovi. Tenhle kraj rozhodně je divoký a samotný cestovatel by měl velmi velké problémy. Stačí jediná chybka a už by se nemusel dočkat dalšího východu slunce. Mám pocit že Christopher si tento kraj příliš idealizuje. Asi má v hlavě obrázek drsné, ale spravedlivé přírody. No tak takhle to tu opravdu nevypadá. Nemá však cenu se mu to snažit rozmluvit na to si musí přijít sám. Stejně by neuvěřil. "Ne, vyrazíme," rozhodnu když učenec začne zdržovat. "Já raději budu čelit problémům dříve než později. Zdržováním ničeho nedocílíme, právě naopak." Ještě bych mohla přidat stesk po domově, ale to si nechám pro sebe. Nechci vypadat zase tak moc změkčile. Navíc kdo ví co se u ještě přihodí. Tam u hory se stalo kdo ví co a prý to pořádně rozvíří vody všude na světě a já těm vlnám budu raději čelit doma než tady. Vstanu a začnu uklízet tábor abych tím i ostatní pobídla k činnosti a mohli se tak co nejdříve vypravit dál.

Freya - 05. února 2021 21:08

Další noc a další ráno Něco málo jsme naspali, ale moc vyspalá a odpočinutá si tedy nepřipadám. Ale můžem být rádi aspoň za něco. Naštěstí je klid a nic se neděje, očividně se rozhodli odpočinout si celou noc a nikam se ve tmě honit nehodlají, za což můžeme být docela rádi. "Neboj, dám pozor. Možná, že o nás už beztak dávno ví." I když, kdo ví. Nechám Elka, aby se ještě natáhnul a odpočinul si, co to půjde. Pozoruji horala a přemýšlím, jestli je možné, aby si nás opravdu zatím nevšimli, jestli jsme jen trpěni nebo prostě máme sakra štěstí a vážně je sledujeme neviděni. Dokud se nezačnou sbírat k odchodu nechám Elka spát. Vím, že na nohou bude rychle a každá minuta spánku dobrá. Vážně se těším, až tohle všechno skončí, až tomuhle kraji dám nadobro sbohem a chvíli snad nebudu muset dělat vůbec nic, jen v klidu někde v teple lenošit. Přitáhnu si přikrývku těsněji k tělu a trochu zívnu. Nejraději bych se trochu rozpohybovala, abych se zahřála, ale to by si nás pak všiml určitě. Nějak už jsem si odvykla na tohle studené klima a zimu co zalézá až do morku kostí.

Arun - 06. února 2021 20:50

Začátek konce Hela Přichází ráno. Noc byla neklidná a dlouhá… ale lepší, než ta předchozí. Hela nespí dlouho… jakmile se začnou objevovat první paprsky úsvitu, tiché ranní modlitby jí začnou probouzet ze spaní. Hlasy z Vertranu již jí tolik neobléhají… ale stále na ní velice působí. Když se zvedá, spatří Sigvara na stejném místě, jako když usínala… jako by srostl se zemí před ohněm a stal se na krátký moment pahorkem uprostřed lesa. Na chvilku má skoro pocit, že je na tábořišti sama… Tedy než se rozhlédne a spatří ostražité oči, které hlídají celý les kolem nich. Sigvar nespal ani na moment… a kdokoliv, kdy by si myslel opak a chtěl toho využít by se setkal s velmi nepěkným koncem. S medvědobijcem si není radno hrát. Když Sigvar zpozoruje, že se Hela zvedá, přivítá jí pokývnutím hlavy do nového dne. Je ještě šero. Tak jako ona, i Sigvar udržoval oheň přes noc, a tak si mohou dopřát alespoň teplou vodu, do které mohou přidat poslední zbytky Heliných bylin. Její zásoby jsou u konce… Nemohla počítat s tím, že by strávila v horách tak dlouhý čas. Nebo že by se toho tolik událo. Naštěstí je na cestě zpátky. To potvrdí i Sigvar. „Pokud udržíme včerejší tempo… budeme po poledni v Helskaře. To je dobrý čas.“ Nepředstavitelný spíš. Ale jak se zdá, s dostatkem víry je téměř vše možné. Teď jen, aby náklonnost osudu a štěstěny vydržely… jsou v poslední etapě své cesty. Sigvar se začne zvedat. Vypadá poměrně odpočatý. „Poslední část cesty nás zavede na Alesglaskou silnici. Potom přímo do Helskary. Chůze skrz les by nám nic nepřidala… pokud si to nepřeješ.“ Sigvar by dokázal proklouznout nepovšimnut kdekoliv, navzory své mohutnosti. Už spolu však mluvili o tom, že půjdou nejkratší cestou… přímo přes Helskaru. „Nelíbí se mi to. Už od toho večera před bojem čekám něco zlého,“ zamumlá Sigvar. Nijak to nevysvětluje. Připomene tím jen svá slova o setkání s osudem, které očekával pod horou. Pokud však o takovém svém pocitu promluvil, musí to pro něj mít velký význam. Počasí na výlet? Letitia Zdržování učence utne Letitia rozhodným prohlášením, proti kterému nikdo neoponuje. Riam i Orlozskij vypadají, že sami raději spíš přidají do kroku… pokud to půjde. Christopher jen pokrčí rameny a nepře se. „Dobrá, vaše škoda. Je to opravdu krásný kraj.“ Nezdržují se o moc déle nějakým dohadováním a sbalí co nejdříve skromný tábor, aby se mohli vrátit na cestu. Naštěstí má prospektor obě nohy zdravé, a když nyní dlouhým nočním spánkem nabral síly, je schopný pochodovat poměrně rychle… i když mají stále před sebou větší část cesty. „Můžeme být rádi, že to dostal jen do ruky. Jinak jsme ještě v horách,“ poznamená zamyšleně Riam k Letitii, zatímco sleduje, jak se oba jejich civilisté zvedají. Nezdá se, že by mu na životě prospektora tolik záleželo… ale není vysloveně krutý. Rozhodně ho nijak nepopohání. Brzy kráčí zpět k cestě. Mají dlouhý pochod před sebou. A počasí se opět zhoršuje. Skutečně, i když nad horami je obloha modrá, od moře jdou nepěkná mračna. Nejsou to vyložené bouře, ale i Riam při pohledu na ně pokyvuje hlavou. „Z toho budě pekná sprška. Ale vaší cestu po moři by to nemělo ohrozit.“ To je důvod k zamyšlení pro všechny Celestionce. Kdyby přišla divoká bouře, mohla by pozdržet odjezd lodi… pokud je loď samotná vůbec v přístavu u pevnosti a nebude potřeba na ní čekat. Prospektor se na moment zastaví, aby si oddechl, a při tom se také podívá na mraky. „Ano. Nevypadá to na bouři. Jen doufám, že u moře to není horší.“ Riam pokýve hlavou. „Proudy ve fjordu jsou zrádné. I trochu horší počasí může být velice nebezpečné… a čím větší loď, tím horší.“ Christopher se pokusí trochu odlehčit atmosféru poznámkou: „Cože, to už došlo na debaty o počasí? Tak vážné to s nudou snad není!“ Riam poznámku nepochopí. Orlozskij pohlédne na svého kolegu a povzdechne si. „To počasí by být dost důležité…“ Učencovi tou odpovědí náladu nezkazí. Opět na pochod Freya Slunce ještě pořád nevyšlo, a seveřané už se zvedají. Ještě je šero, ale Freye nezbývá než probudit Elka a připravit se na cestu. Desátník vyskočí poměrně čiperně, rozhlíží se kolem a pomrkávaje oči se probouzí. Podrbe se na neoholené bradě a povzdychne si. „Tak se mi to jen zdálo, to je škoda,“ zamumlá. Asi podobně jako Freya přemýšlel o nějakém příjemném teplém koutku, kde si ve spánku lenošil. Pomalu se protáhne a podívá se k seveřanům, kteří se sbírají. „No jo, tak půjdem. Dík, ještě jsem tu hodinku potřeboval. Ale bylo mi jasný, že budou brzo vodcházet.“ Sesbírají si své věci a jsou připravení na odchod. Oba seveřané ještě mluví spolu a nejspíš se rozhodují o cestě. Desátník využije příležitosti, aby se zamyslel nad jejich strategií. „Musíme si dávat bacha. Nevim jak ty, ale už začinam bejt pěkně nepozornej, a nelíbí se mi to. Nechci, aby se nám zas ztratili, jako včera večer. Furt nevim, jestli si nás ještě nevšimli… ale nepřijde mi to moc pravděpodobný.“ Zadumaně hledí na oba seveřany a dokončí svojí myšlenku: „Mohli bysme se jich držet dneska trochu blíž… já vim, nechci je provokovat, jen by bylo fakt blbý je teďka potom všem ztratit. Ne že bych si chtěl nějak zlehčit práci… jen myslim, že kdyby se proti nám chtěli postavit, už to dávno udělaj.“ Dvojice se poté nejspíš vzápětí vydá na cestu, takže ať už se rozhodnou jakkoliv, mohou to rovnou uvést do praxe.

Hela - 06. února 2021 21:56

Začátek konce Probouzím se a spolu se mnou i všechna bolest, kterou jsem za poslední týdny nasbírala. Potřebuji pořádný odpočinek. Celou noc, strávenou na svém lůžku, ve sví vyhřáté chalupě. Potřebuji pořádný čaj, ne tuhle ohřátou, lehce zabarvenou vodu. Usrkávám tento "čaj" a myslím na všechno to dobré, co mě doma čeká. Snažím se tak potlačit nepříjemný pocit, který mi už delší dobu sedí za krkem. "Čím dříve, tím lépe." Možná, že na posvátnou půdu dorazíme zcela vysílení, ale já hodlám tohle vražedné tempo dodržet. Sigvarova slova mi jen potvrdí to, co si myslím i já. "Divím se, že jsme se bez problémů dokázali dostat takhle blízko. Něco je ve vzduchu." Nechci čekat, až si nás to něco najde. Chvíli ještě zvažuji možnost, Helskaře se vyhnout, ale nemyslím si, že to by bylo řešením. Pokud kolem nás obchází zlo, najde si nás tak, jako tak. Proto zvolíme tu nejkratší a nejsnazší cestu. Postavím se tomu čelem, a, dají-li bohové...zvítězím. Podělíme se o poslední zbytky zásob. Z chleba je místy potřeba oškrábat plíseň a špeku má každý už jen malý kousek. Žaludek to spíš jen podráždí, než uspokojí, ale víc prostě nemáme. "Dnes večer usedneme u mého krbu, a dopřejeme si pořádné jídlo." Slíbím nahlas, sobě, i Sigvarovi. S těmito povzbudivými slovy se můžeme vydat na cestu.

Letitia - 07. února 2021 12:20

Povídání o počasí Těší mě, že se Orloszkij drží. Určitě to není snadné, ale dělá co může. Rozhodně díky tomu v mých očích stoupl. Ano, mohl to být horší zranění. Mohl také již umřít, ale tahle kdyby nejsou podstatná. Šlape s námi a to je jediné na čem záleží. Také s obavou sleduji mraky na obloze. Kdyby přišla další bouře jako předešlý den, tak by to bylo hodně špatné. Riam je však zatím docela klidný a já věřím jeho schopnostem. Narodil se v těchto horách a tak jistě dokáže poznat jaké počasí nás čeká a zda to bude tak moc špatné nebo ne. Zatím tedy není nutné hledat úkryt a můžeme pokračovat. Jít se dá i v dešti i když to není nic příjemného, ale pokud by se začaly lámat stromy to je již jiná. Proto nijak neoceňuji Christopherovu snahu situaci zlehčit. Počasí dokáže člověka snadno zabít a proto se vyplatí mu věnovat pozornost. Nic mu na o však neřeknu. Zase není potřeba ho kárat. Nic dobrého by to nepřineslo. "Uděláme co se dá. Zatím jsem sále ještě daleko a vůbec nevíme jaká je situace před námi. Až dorazíme k pobřeží, budeme řešit jak se dostat na loď. Nyní je potřeba se soustředit na kladení jedné nohy před druhou," pobídnu je k dalšímu pochodu.

Freya - 07. února 2021 20:42

Opět na pochodu Je na čase zase pomalu vyrazit. Oba už toho máme vcelku plný zuby a Elko řekne nahlas první to, co oba už víme dlouho. Únava si začíná vybírat svou daň. "Jo, ztratit už je taky nechci. jestli si nás všimli? Já nevim." pokrčím trochu rameny. Můžem doufat, že ne, nicméně zcela jistá si tím nejsem. "Jo, zkusit to asi můžem. Třeba budeme mít štěstí a nevšimnou si nás, no a když jo, třeba vědmě nakonec dojde, že se jich vážně jen tak nepustíme," kývnu na Elkův návrh držet se trochu blíž. Vyhlídka na to, že bychom je ztratili chvíli před tím, než dorazí na pobřeží se mi tedy ani trochu nelíbí. Něco mi říká, že nás ještě čekají problémy, i když bych se velice ráda mýlila. "Tak jdem," pobídnu pak Elka a pomalu se zvedám, když vyráží i ti dva. Holt se jich dnes budem držet blíž, snad si nás nevšimnou anebo se nám zas neztratěj, i když to už by se snad opakovat nemělo. "I když to říkám nerada, tak ještě čekám problémy, takže třeba nakonec bude jen dobře, že jim držíme blíž za patama, aspoň řádně dostojíme tomu, co po nás chtěl učenec," pronesu pak ještě.

Arun - 08. února 2021 21:45

Kroky k Helskaře Hela Povzbudivá slova Hely přijme Sigvar s pousmáním. Pokýve hlavou a více o tom nemluví. Snídaně sice byla chudá, ale myšlenky na to, jak blízko jsou Helskaře, jim dodávají sílu A sílu potřebují. Vzápětí totiž opět vyráží na cestu. Během chvíle jsou na pěšině a pak je to zas jen dlouhý pochod. Hela zapadne do monotónního šlapání. Noha následuje nohu, krok za krokem. Už ani hlasy z Vertranu nevnímá… jen pravou vpřed, levou za ní a tak pořád dál. Z toho jí vytrhne až moment, kdy se za Sigvarem prodere hustými křovisky… a zničehonic se ocitne na široké, rovné cestě. Možná, že je na moment překvapená, ale jakmile pohlédne na oblohu, vše se vysvětlí. Je poledne. Dorazili na cestu u Helskary. Jsou v místech, která Hela samotná vídala na lovech. Helskara je za kopcem. Jsou doma. Nová síla se jim vžene do žil, když se vypraví po cestě ke kopci, za kterým brzy spatří Helskaru. Nemusí mnoho stoupat… Helskara je v údolí u potoka. Nyní jsou ve vrchovinách nad ní. Věnuje ještě jeden pohled na oblohu. Slunce totiž právě překryl mrak. Není to nic nepřirozeného… od moře jednoduše přichází šedá mračna… nejspíš bude pršet. Není třeba na to myslet. Dokonce i Sigvar vypadá osvěženě. Brzy budou u konce své strastiplné cesty z hor. Překonají krátkou vzdálenost. Sigvar se zastaví na vrcholu posledního kopce. Stojí nehybně. Hela přichází k němu a stane po jeho boku. „Hm. To se mi nelíbí,“ zamumlá Sigvar. Hela vidí to, o čem mluví. Ve fjordu kotví tři velké lodě. Větší, než Miriam, která se krčí v přístavu u pevnosti. Jsou plné mužů. Nemají žádnou standartu nebo vlajku, kterou by Hela rozeznávala. Domky v malém Helskarském přístavišti, odkud vyráželi rybáři, vypadají napůl opuštěně. Nedaleko nich je vidět tábor. Podle veslic na břehu jsou to nejspíš muži z lodí. Všimne si několika mužů, kteří se pohybují i kolem pevnosti… a dokonce i kolem jejich posvátných vrchů. Ale nedokáže rozeznat, jestli jsou to cizáci, místní nebo lidé z pevnosti. Mezi Helskarou a táborem cizáků z lodí spatří Hela malé ležení, které nese vlajku Nortimberského království. Helskara je plná lidí, kteří prochází mezi domky a dohadují se. Na návsi před medovinnovou síní je větší dav, kde určitě probíhá divoká hádka. Sigvar pohlédne na Helu. Očekává, co řekne a udělá. Myšlenky na jídlo Letitia Pobídnutí Letitie padne na úrodnou půdu a za chvíli už všichni víc hledí pod nohy a méně na mraky. Pochod je pomalejší, než by bylo Letitii příjemné. Nejde jen o rychlost, ale někdy může být svižná chůze snazší než pomalé loudání. Riam vypadá, že by mu také byly příjemnější trochu delší kroky. Nijak to však nezmíní. Když začně slunce šplhat po obloze, začnou pomýšlet na malou zastávku na oběd. „Nedaleko odsud se skloní cesta k potoku, můžeme si tam nabrat vodu a odpočinout si,“ poznamená Riam, který se tu skutečně vyzná. Čím blíž jsou Helskaře, tím zná krajinu lépe a je to vidět. Ona a Riam by nejspíš mohli pochodovat skoro celý den, jen s malými zastávkami, ale prospektor přeci jen bude potřebovat něco k jídlu. Christopher také vypadá, že ocení přestávku. Riam zamyšleně hledí na cestu před nimi a poznamená: „Zatímco se zastavíte, mohl bych zkusit něco ulovit.“ Mávne rukou na cestu. „Je rovná. Měli byste k potoku dojít i beze mě bez problémů. Mohlo by být příjemné, dát si dnes večer nějaké pečené maso.“ Odváže to, co zprvu vypadalo jen jako opasek z kůže, a v rukou drží jednoduchý prak. Lovecká zbraň chudáka, která je skladnější než luk, a v Celestionu už je skoro zapomenutá. Orlozskij vypadá příliš unavený na to, aby měl nějaký názor. Christopher na Riama pohlédne překvapeně. „To by od vás bylo velmi laskavé. Sám bych vám maso zaplatil, pokud máte pro zlato užitek. Už mám cestovního jídla plné zuby.“ Riama dle všeho ani nenapadlo, že by mu za to někdo chtěl platit, ale to neřekne. Jen pokrčí rameny a obrátí se zpět na Letitii. „Neměly by tu být problémy, ale musela byste pak dávat pozor vy. Řekl bych, že tu je klid… a navíc, budu pryč jen chvíli. V těhlech lesích je vždycky něco na lovení nedaleko. Jste pro?“ Není důvod, proč by si večer nemohli dovolit oheň, tak jako dnes. Zvlášť pokud se počasí zhorší. Zpátky u Helskary Freya Oba vojáci jsou ve shodě. Jsou příliš unavení na složité stopování. Nezbývá, než se seveřanů držet tak těsně, jak to jen půjde se zachováním nějakého zdání nenápadnosti. A doufat. Freya i Elko už jsou poměrně dost unavení. Musí spoléhat na to, že to platí i pro Helu a Sigvara. Elko ještě odpoví na slova Freyi o potížích, i když jen pokyvuje hlavou. „Jo. Taky čekám, že se to podělá. Tak uvidíme jestli, a jak moc.“ A s tím vyrazí. Kráčí oběma horalům v patách. Hned od začátku je to snazší. Mohou častěji kráčet na stezce spolu s nimi a nemusí trávit ani zdaleka tolik času křižováním lesa a hledáním dost nejistých zkratek. Oběma jim to pomůže a oba si díky tomu ušetří trochu sil. Ty se budou hodit. Pro případ potíží… které dozajista nejsou daleko. Kráčí celé dopoledne. Kolem poledne se obloha začne povážlivě zatahovat mračny od moře… a oni dorazí na královskou cestu z Alesglas. Po té lesní stezce jim to připadá jako úplná transnortimberská magistrála. Znamená to, že už jsou jen kousek od Helskary. Za necelý den a půl překonali vskutku neuvěřitelnou vzdálenost. Oba seveřané si jich teď už musí všimnout, protože jsou přímo za nimi na hlavní cestě. Ale nevypadá to, že by se jim příliš věnovali. Desátník na ně hledí a zamumlá. „Přeci jen bych to vobešel kolem nich. Vypadá to, že se zastavili na tom kopci, co je nad Helskarským údolím. Tady v těch lesích už je docela klidno a budem mít hnedka rozhled, kam ti dva zamířej, jakmile vyrazej. Jestli půjdou do vesnice, budem mít náskok a budem jí moct kdyžtak vobejít.“ Zahledí se na dvojici. „Něco tam viděj. Něco se tam děje.“ Pokyne Freye vpřed. „Pojď, chci se taky podívat.“ Netrvá to dlouho a sami stojí na svahu kopce s rozhledem na Helskaru. Jsou trochu stranou od obou seveřanů, ale mají rozhled na celou cestu a vesnici. Vidí i pevnost. A také fjord a celé údolí. To nejdůležitější je upoutá hned. Uprostřed fjordu kotví tři brigy s nízkým ponorem a plnou výzbrojí. Devět děl na každé straně a ani se je nesnaží schovávat. Plná posádka, od pohledu. A několik veslic na břehu u fjordu, kde je zároveň několik stanů, nedaleko rybářských domků Helskary. Ty se zdají opuštěné. Lodě samotné nenesou na první pohled žádné vlajky… Mezi Helskarou a tábořištěm posádky z lodí je malé ležení. Vojáci z pevnosti. Mají vztyčené vlajky Nortimberu. Po celém údolí jsou vidět lidé… nedá se na první pohled určit, kdo patří ke komu. V Helskaře je také velmi rušno. U Ornbjarnu je vidět Miriam. Proti útlým válečným lodím, rozhodně upraveným pro operace ve fjordech a kolem nebezpečných útesů, vypadá pomale, nicotně a uboze.

Hela - 08. února 2021 21:59

Kroky k Helskaře Je to trochu šok. V jednu chvíli kráčíme po sotva znatelné lesní pěšině, a v další stojím na široké cestě. Jsme už tak blízko. Cítím, že se mi srdce rychleji rozbušilo. Netušila jsem, že mi domov tolik chybí. Chybí mi práce vědmy, ale ještě víc práce léčitelky. Po celou dobu, co jsme byli pryč, jsem měla obavy, zda jsem na Adelaidina ramena nevložila příliš velkou tíhu. Brzy se konečně dozvím, jak si vedla. Vystoupáme na poslední pahorek, a před námi se otevře pohled na Helskaru. Oblohu, v tom okamžiku překryje mrak. A stejně tak překryje i mou mysl. Ano, tohle se mi také nelíbí. Vesnice vypadá poloprázdná, v přístavu kotví cizí lodě a z kopce vidím i jakési ležení. Ruce se mi sevře kolem topora sekery. Myslela jsem, že dokážu ignorovat, co se ve vesnici děje. Ale v mých představách to zahrnovalo hašteřivé stařešiny. Situace je však, jak se zdá, daleko vážnější. Na okamžik ruku položím na Vertran, který mám ukrytá na hrudi. Myslela jsem, že ho dokážu uchránit. Že to dokážu vyřešit. Teď se však obávám, zda ho nebudu muset využít. "Jdeme zjistit, co se děje." Rozhodnu se, skoro okamžitě. Kývnu na Sigvara a společně vykročíme k davu před medovinovou síní.

Freya - 09. února 2021 21:00

Mraky na obzoru Držíme se za vědmou a jejím doprovodem, na cestě už se zdá, že je nemožné, aby o nás nevěděli. Zdá se, že jsme holt tak nějak trpěni. "Jo, jo máš pravdu," souhlasím s Elkem, když navrhuje trochu je obejít, abychom měli přehled, kam se vydaj dál. Když se dostaneme na kopec, jen si tiše hvízdnu. Čekala jsem, že to nebude jen tak, ale takovéhle manévry tedy ne. "No, to vypadá tedy parádně. Je tu víc živo, než jsem čekala. Kdo myslíš, že to je?" přehlížím celou situaci před námi. "Může se semlít ještě něco tady? Měla jsem za to, že horší než pod horou to už být nemůže. To se vážně všichni dohodli, že se poženou sem?" přemýšlím nahlas. "Počkáme si, co ti dva udělají a až se vydají mimo vesnici, možná by bylo na čase si zase trochu promluvit, beztak už o nás musí vědět," pokračuji pak. Ráda bych věděla, co má v úmyslu. Hádám, že se bude chtít dostat nejspíš k mohylám, když mluvila o posvátné půdě, ale netuším, co tam chce vyvádět a jestli se tam za této situace dokáže dostat vcelku nepozorovaně. Do vesnice se mi jít nechce, to by bylo jen přilévání oleje do ohně. Tady je jen jeden člověk, kterému bych nevadila. Hledím na vědmu, co bude dělat dál a pohled mi sem tam sjede na lodě a nedaleký tábor. A to jsem si myslela, že už to máme víceméně za sebou...

Letitia - 09. února 2021 21:44

Lov "Velmi dobrý nápad," souhlasím s Riamovou nabídkou. Dát si čerstvou zvěřinu, i když jenom prostě opečenou nad ohněm, mě velmi láká. Bude to příjemné zpestření naší už tak chudé stravy. A zdržení by nemělo být velké. Záleží jak se Riamovi bude dařit, ale vypadá na zkušeného lovce, tak věřím, že bude mít úspěch. Na cestě nehrozí, že se ztratíme. Pokud tedy nebude náhle končit, ale to nepředpokládám. Takže jakmile se horal od nás odpojí aby mohl vyzkoušet své lovecké štěstí my zbylí tři vykročíme dál. Možná trochu více zbystřím a více se rozhlížím okolo, ale zase tak moc to nepřeháním. Je světlo a ano, sice u sebe nemáme zrovna nikoho místního, ale neděláme nic podezřelého, pouze jdeme po silnici, takže co by se mohlo stát? Až narazíme na smluvené místo u potoka, tak tam rozděláme tábor. Nanosíme dřevo na ohniště a připravíme to na zastávku s pečínkou.

Arun - 10. února 2021 21:27

Chaos v Helskaře Hela Sigvar přikývne, když Hela rozhodne. Společně vykročí přímo k vesnici. Netrvá to dlouho a místní si Hely všimnou. Už z dálky zaslechne jednoho mladíka, který si jí všiml a nyní běží k návsi. Je slyšet jeho volání: „Vědma! Vědma se vrací! Vědma se vrátila!“ Téměř jako by to bylo svolání. Všichni ve vesnici a v jejím okolí spěchají před medovinovou síň, jakmile to uslyší. Nikdo se ani na moment neodváží přiblížit k vědmě a s něčím osobním jí obtěžovat. Právě teď mají všichni jiné problémy na mysli. Vědma k těm problémům právě kráčí. Už zdálky vidí, že se něco děje. Herleif a Rangvald stojí přímo proti sobě. I na tuhle dálku oba stařešiny hned pozná. Nyní prochází Hela mezi domky a vidí detaily. Každý má za sebou skupinu podporovatelů. Oba muži mají přímo za zády stařešiny, kteří stojí při nich. Zdá se, že v tomto ohledu je podpora rozdělená půl na půl. Co se týče ostatních, věc se má poněkud jinak. Za Rangvaldem stojí větší dav běžných vesničanů. Někteří třímají v rukou obnažené sekery nebo luky. Za jejich zády jsou dveře medovinové síně. Za Herleifem je krom stařešinů jen pár mužů a žen, hlavně jeho rodina a příbuzní. Krom nich si Hela všimne i staré Nory, která už vypadá daleko lépe. Alespoň to je dobrá zpráva. Trochu stranou a napůli cesty mezi stařešiny stojí Adelaide. Nyní už je Hela dost blízko na to, aby viděla, že děvče má slzy na krajíčku. Hned za ní stojí Erling. Je v uniformě Nortimberské armády. Je neobvyklé, aby v ní byl, když je ve vesnici. Nevypadá, že by se v ní cítil právě dobře. Když Adelaide zpozoruje Helu, zoufalství se přemění v úlevu takovou míru, že je to až děsivé. Hned se k ní rozeběhne. Oba stařešinové umlknou a hledí na přicházející vědmu. Za Adelaide pomalu a nejistě vykročí Erling, ale děvče doběhne k Hele první. Je ještě dost daleko od stařešinů na to aby stihla říct několik překotných slov. „Vědmo! Díky Bohům! Jste tady – musíte pomoci – stařešina Rangvald chce vytáhnout na cizáky – ale velitel pevnosti říkal, že nemůže nic dělat – a oni si tam jen tak chodí, jako by jim to tu patřilo – ale jejich strašně moc-“ povídá páté přes deváté. Vzhledem k únavě Hely to nemůže dávat příliš velký smysl. Rozhodně to nejsou dobré zprávy. Všichni ostatní s respektem hledí na dvojici, která přichází. Medvědobijec vyvolává ticho. I ti, kteří by pokřikovali a hádali se, v jeho přítomnosti raději mlčí. Vědma budí úctu. Medvědobijec spíš obavy. Nyní za vědmou dojde i Erling. Má ve tváři velké starosti… skoro jako každý jiný v celé vesnici. „Vědmo... velitel Torjak mi řekl, abych vám vyřídil, jakmile se objevíte, že s vámi musí jednat… je v tom táboře u cesty…“ Všichni, jak se zdá, chtějí s vědmou mluvit. Zhodnocení situace Freya Elko se zahledí směrem k lodím, které spatřili ve fjordu a odpoví na otázku Freyi, o koho by tak mohlo jít. „Výsostná a královská Severozemská společnost, bych řek. Vidělas, kolik už do toho vrazili. Riskujou hodně… A víš jak to je… když prohraješ kalhoty, můžeš rovnou vsadit i košili a doufat, že se štěstí vobrátí. Navíc sem slyšel, že nějaký lodě číhaly na moři už když sme vodcházeli.“ Poté společně sledují, co se děje dál. Hela a horal Sigvar vyrazí přímo k vesnici. Okamžitě je jasné, že půjdou mluvit ke všem těm lidem, kteří se tam shromáždili na návsi. „No jo. Tam nemůžem. Ale něco se tam bude řešit…“ Podívá se po zátoce, ale nakonec se neubrání zívnutí. „Můžem zkusit prolízt vokolí… a něco vyzvědět. Ale já sem fakt mrtvej, to ti nebudu lhát. Co třeba rychle doběhnout do pevnosti a zkusit někde ztopit nějaký skutečný jídlo a přitom se poptat, co se vlastně sakra děje? Miriam je v přístavišti, kapitán Helmholtc vždycky něco ví. A pak je tu ten starej putykář, u brány.“ Pokrčí rameny. Nevnucuje tu myšlenku, ale nechce propástnout šanci k odpočinku. Ještě chvíli se s Freyou dívá na to, co se děje. Postupně zmíní několik věcí, kterých si všiml. „Hele, koukej k tomu ležení. Tam jsou Nortimberci. Určitě sou tam i ty lidi vod poručíka Geira, ty co přišli z Alesglas. Snažej se udržet pořádek… aby se místní nevrhli na ty lidi z lodí, co musej bejt v tom druhym táboře. Teda, aby se do sebe spíš nepustili navzájem. To je jasný.“ Napadnout královskou armádu není jen tak. To by byla válka jistá. Desátník přidá ještě několik slov. „Jenže vidíš? Těch může bejt… já nevim, dva tucty. Dva tucty profesionálních vojáků, nejvejš. A možná tucet naprostejch zelenáčů, který sice uměj mlátět sekerou, ale s mušketou jsou marný.“ Pak se vobrátí k lodím a odhadem začne: „Pokud maj plnou posádku, a podle toho hemžení bych soudil, že je to možný, tak každá mohla přivýst kolem sedmdesáti mužů. Klidně to můžou bejt najatý piráti, co my víme. A ty lodě maj plnou výzbroj. Z Helskary by nadělaly spáleniště během chvilky. To by ani nebyl boj, to by byl masakr.“ Povzdychne si a zavrtí hlavou. „Tohle je průser. To je to, co to je. Já bych byl móc vopatrnej, kam polezem. Jak už sem říkal, je tu ta pevnost, jinak bych se radši držel krajem. Můžem sledovat tu vědmu… ale radši bych v tom případě vobešel Helskaru z druhý strany než kolem vody.“ Lepší nenechat se chytit v křížové palbě. Kdyby se něco semlelo… Zastávka u peřejí Letitia Když je vše mezi Letitií a ostatními dohodnuto, Riam se zmizí v lese. Letitie vykročí vpřed v čele, zatímco kousek za ní kráčí Christopher a Orlozskij, kteří mezi sebou tu a tam prohodí pár vět. Cesta je skutečně rovná, bez odboček nebo rozcestí. Jen tu a tam se nějaká pěšina odkloní od hlavní cesty a zmizí mezi křovisky. Ale to pocestné nemusí trápit. Jsou to jen pastavecké pěšiny nebo stezky k usedlostem. Brzy uslyší hučení potoka, který se prohání peřejemi mezi kameny. Záhyb cesty následuje říčku, která se divoce valí mezi balvany. Vzduch je tu svěží. U potoku je malý travnatý plácek bez stromů nebo dřeva, vypadá skoro uklizeně. Nejsou první cestovatelé, co se tu zastavili. Dojdou až k němu a doplní svoje zásoby vody. Se svým vakem potřebuje prospektor pomoci, má jen jednu funkční ruku… a i když vypadá říčka nevinně, spadnout do ní by nebylo nic příjemné. „To je krása,“ dovolí si Christopher blaženě povzdechnout, při pohledu na zpěněnou řeku. Stráví chvíli u potoka. Orlozskij si odpočine a zas vypadá trochu lépe. Christopher mu nabídne převázat ránu a omýt jí čistou říční vodou, což prospektor přijme. Zranění se zatím hojí dobře a není zanícené. Pokud bude mít štěstí, zbyde mu jen ošklivá jizva. „Předpokládám, že můžeme vyrazit,“ poznamená Christopher, a poté se rozhlédne. „Jen nevím, kde je náš průvodce.“ Orlozskij se také rozhlédne. „Jak dlouho je pryč? Možná hodinu?“ Učenec na to přikývne. „Taky bych řekl. Popravdě ale nevím, jestli je to dost času na to něco ulovit s prakem.“ Prospektor se podívá na cestu. „Raději bych vyrazil. Cesta je přímo před námi a nyní, když už jsme na ní, víme, že nás dovede až k moři. Ne, že bych si služeb pana Riama nevážil. Ale asi ho jen něco zdrželo. Nemá cenu kvůli tomu ztrácet čas, který bychom mohli strávit chůzí. Alespoň dokud mám síly.“ Christopher povážlivě pokrčí rameny. „Nemyslím si, že jsou tohle tak divoké lesy na to, abychom museli mít starosti. Kdyby zmizel v horách, váhal bych… ale tady? Ano, je tu divá zvěř, ale Riam je místní. Možná bych ještě chvíli počkal… ale starosti nemám. Klidně můžeme vyrazit.“ Oba muži nebudou mít problém s pokračováním dál, dokud je Riam nedožene. Kvůli prospektorovi jdou daleko pomaleji, než jak rychle zvládne jít Riam. Ještě ale čekají na to, co si o tom myslí Letitia.

Hela - 10. února 2021 21:43

Chaos v Helskaře Už na dálku cítím problémy. Vidím rozdělený dav a nijak mě nepřekvapí, že spatřím Rangvalda. To by bylo, aby ten starý kozel nevyvolával problémy. Nelíbí se mi, že někteří lidé drží v rukou zbraně. Skoro jako kdyby se chystali do boje. Jen na to pomyslím, rozbolí mě každý sval v těle. Jsem vyčerpaná a na ramenou nesu strašlivé břímě. Toužím jen po tom, abych si mohla lehnout a spát. Ale odpočinku se mi jen tak nedostane. Něžně pohladím Adelaide po tváři. Chtěla bych jí říct, jak mě mrzí, že se ocitla uprostřed toho všeho, ale musím se příliš soustředit na její slova. Mnoho smyslu mi nedávají a to, co pochopím, se mi ani za mák nelíbí. "To bude dobré." Brouknu jen tiše, a obrátím svou pozornost k Erlingovi. Jeho slova přijmu jen rychlým přikývnutím. To už jsem se ale dostala přímo před medovinovou síň a vklínila se mezi rozhádané sousedy. Jsem ráda, že mám po svém boku Sigvara. Když je tu on, je menší pravděpodobnost, že mi někdo bude odporovat. Zastavím se, a zhluboka se nadechnu. Zahnat únavu a vypudit z hlavy hlasy, je čím dál složitější. "Jen hlupák táhne do boje, který nemůže vyhrát." Svůj pohled stočím k Rangvaldovi. "Seveřan má zemřít se zbraní v ruce, ale pro většinu z vás ten den ještě nenastal. Skloňte své zbraně a vraťte se do svých domovů." V posledních slovech jasně cítím, jak rezonuje hlas Vertranu. Jsem příliš unavená, než abych ho dokázala zkrotit. Tahle živá síla chce být využitá. A pokud s její pomocí dokážu zkrotit Rangvalda a tenhle rozvášněný dav sebevrahů, pak budiž. Nyní se obrátím k Herleifovi. "Promluvím s velitelem Torjakem, až se vrátím, chci shromáždit stařešiny v medovinové síni." S tím kývnu na Sigvara a gestem ruky naznačím Erlingovi, aby mě následoval. "Vezmi mě za velitelem. A po cestě mi můžeš říct, co se tu, u všech bohů, děje."

Letitia - 11. února 2021 18:27

U potoka Přestávka je dobá věc i když mě to spíše nutí ke spěchu, ale vzhledem ke zraněnému, kterého máme mezi sebou to stejně nejde tak rychle jak bych si přála. Takže na tom tolik nezáleží. Nikdo nás nehoní. Až tam dojdeme tak tam dojdeme. "Ráda bych na Riama ještě počkala," ozvu se svým návrhem. "Nechce se mi zbytečně se rozdělovat, i když to vypadá, že nic nehrozí. Pořád jsme v divočině a je potřeba být opatrný. Lov chvíli trvá, takže co si udělat trošku pohodlí?" Tohle místo je lepší než mnoho jiných, tak bych toho ráda využila. Počasí se zatím nezhoršuje. Skrývat se také nemusíme a pokud by se snad Riamovi něco stalo tak nejsme zase tak daleko než kdybychom již vyrazili na cestu.

Freya - 11. února 2021 20:17

Nad Helskarou Sleduji dění před námi a jen tiše kývám na Elkovu domněnku. "Hmm, Společnost, kdo taky jiný, že. Vlastně se to asi dalo čekat," pronesu pak tak trochu pro sebe. "Nikde se mi lízt nechce, že to není dobrý vidíme i odsud," zabručím nesouhlasně na nápad, který vlastně hned zavrhl i Elko. Mám toho také dost. A příliš se mi nezamlouvá ani nápad objevit se v pevnosti. "Nechce se mi vědmu spouště z očí. Přeci jen, to co má u sebe je zárukou naší výplaty a fakt nedokážu odhadnout, co přesně má v plánu a kam povedou její kroky, i když tušit mohu. Čert ví, co jí zase přelítne přes nos a když odsud zmizí, od místních budem těžko vyzvídat, kam se asi vydala." Pohled pak stočím do míst, kam ukazuje Elko a hodnotím situaci, kterou popisuje. Má pravdu, kdyby tady k něčemu došlo, dopadne to přesně opačně než pod horou. Tady by místní neměli moc šanci a z Helskary by toho asi moc nezbylo. "Zůstanem u vědmy a budem si dávat bacha neboj, taky se mám docela dost ráda a nehodlám riskovat víc, než to bude nezbytně nutné. Zůstanem prozatím nadohled a uvidíme, kam se vědma vrtne dál a co se tu bude dít. Když bude třeba, obejdeme to pěkně kolem daleko od vody," kývnu pak na jeho další návrh.

Arun - 12. února 2021 20:46

Erlingovo hlášení Hela Adelaide se utiší už při prvních slovech Hely. Nejspíš očekávala napomenutí nebo dokonce pokárání za to, jak vypadá situace ve vesnici. Nyní se na Helu dívá plná vděčnosti a úlevy. Je to koneckonců jen vesnické děvče… dozajista jako léčitelka dělala co mohla. Nyní jsou tu důležitější věci na práci. Je třeba zchladit hlavy vesničanů. Hela nečeká na argumenty obou stařešinů, ani na to, až se hádka rozjede na novo. Její slova jsou zvučná a důrazná. Všichni je slyší. Nedokáže určit, kolik z jejich reakce je její vlastní vliv a kolik je vliv Vertranu… ale všichni se nejistě podívají na zbraně ve svých rukou. Pohledy sjedou k zemi. Jediný Rangvald téměř nezaváhá. Má pevnou vůli a nemá z vědmy strach. Nakonec neprotestuje. Jen se jeho oči zúží. Oba stařešinové, téměř jako jeden, odpoví: „Jak si přejete, vědmo.“ Rangvald na moment zaváhá, ale toho využije Herleif a zvolá: „Vědma promluvila! Bohové jsou na naší straně, tedy odložme zbraně a nedovlme hněvu, aby vedl naše paže, když je lepší rozvaha!“ To už jsou záležitosti pro stařešiny. Někteří lidé pořád mezi sebou reptají… ale nikdo se neodváží protestovat nebo odporovat. Stařešinové se dál moc nehádají. Většinou se snaží vypadat před ostatními vesničany alespoň trochu jednotně… Možná, že je to také vliv Vertranu. Možná, že ti muži jen ví, že pokud je vědma svolává do síně, budou mít na své hádky víc než dost času. Erling poté úlevně přikývne, když se vědma rozhodne neprodleně vyrazit za velitelem místní posádky. I když by ji k němu měl formálně vzít on, je to vědma, která vyrazí vpřed směrem k ležení pod vesnicí. Mezitím začne Erling vykládat, co se událo. „Včera se zničehonic objevili ve fjordu. Pokud vím, tak je to ta… Společnost z pevnosti. Znáte je. Ale je jich hrozně moc. Nějaký jejich šéf mluvil s Torjakem, který chtěl vysvětlení. Nevím, co z toho vzešlo, ale chtěli si to nakráčet přímo do Helskary, aniž by se na něco neptali. Málem došlo na sekery.“ Erling mluví velice vážně. Na rozdíl od Adelaide se snaží vykládat vše postupně. Možná, že už si v pevnosti zvykl dávat raporty. „Velitel Torjak a poručík Geir rozbili tábor mezi vesnicí a tou pláží, kde přistáli ti cizáci. Jsou tam všichni vojáci z pevnosti. Velitel Torjak prohlásil, že jakýkoliv další krok směrem k Helskaře nebo k jejím posvátným zemím je vyhlášení války Nortimberu. A hned poslal poručíka Harikssona přímo za jarlem na koni.“ Zmíní Geira, muže, který prošel vesnicí na patrole krajem a poté tu se svými muži na žádost velitele zůstal, a Harikssona, pravou ruku Torjaka, kterému se dá věřit. Všechna ta jména se Hele vrací rychle. Je zpět ve svém poli, na domovské půdě. Erling pokračuje, zatímco se přibližují k táboru. „Nevím, co chtějí… vlastně nic nedělají. Ale slyšel jsem, že s vámi taky chtějí mluvit. A potulují se po kraji. Schovávají se, aby na oko neudělali nic proti Torjakovi… ale víme, že se tu toulají. A že byli i u Helskary. Včera v noci málem jednoho z nich Rangvald chytil. O tom byl ten spor tam před síní.“ Už jsou nedaleko ležení. Hela má ještě přiležitost na dotazy na Erlinga, než se dá do řeči s Torjakem. Sigvar vše jen vyslechl. Mračí se, ale nic neříká. Posezení u vody Letitia Prospektor pokrčí rameny, když Letitia přijde s návrhem ještě chvíli počkat, jestli se seveřan neobjeví. „Nebudu lhát, že bych si snad rád neodpočinul. Jen už se těším, až budu z téhle země pryč“ Podobně se zatváří i Christopher, i když je trochu víc lhostejný a má méně na spěch. Právě nyní je zaujatý proudící vodou, ke které vykročí a usadí se kousek od ní na břehu. Přitom kývne. „Máte pravdu, že trocha pohodlí neuškodí. Můžeme počkat a uvidíme, jestli se neobjeví.“ Poté si s trochou námahy zuje boty a začne si nohy omývat ve studené horské vodě. Prospektor se usadí na jeden z kamenů u cesty a nastaví svoji tvář slunci. Zavře oči a vypadá na moment docela spokojeně. Sedí takhle asi další půlhodinu, ale Riam se neobjevuje. Christopher zamyšleně sleduje vody potoka. Už si nohy osušil a dal je zpátky na břeh, ale peřeje ho podle všeho zaujaly. Zatímco čekají, vysloví svoje myšlenky nahlas. „Myslíte, že by v té řece mohlo být zlato? Tu a tam se v písku něco zatřpytí…“ Prospektor zavrtí hlavou bez zájmu. „O jakýchkoliv nalezištích zlata bychom už dávno věděli. Pod horami je hodně stříbra, a na druhé straně hor jsou i nějaké zlaté žíly a zlatonosné řeky, ale tady o ničem nevím. Asi jste viděl jen nějaký křemen nebo tak něco.“ Příliš nad tím nepřemýšlí. Má jiné, důležitější starosti. Osloví Letitii. „Jak dlouho myslíte, že bychom ještě měli čekat? Měli bychom za ním vyrazit a zkusit ho najít? Nemám dobrý pocit z toho posedávání… bez Riama si připadám – no, popravdě trochu na ráně.“ Před pár dny unikl přímo z rukou seveřanů, kteří chtěli jeho krev. Tohle je jejich kraj a jasně to dali najevo. I když už Letitia s prospektorem odešli z hor, takový dojem na člověku zanechá důsledky. Základní tábor Freya Elko si poslechne protiargumenty Freyi a pomalu začne přikyvovat hlavou. „Jo… jo, máš recht. Co nám je po tom, co se tu děje, nám jde hlavně vo tu věc, kterou má vědma. Jo.“ Zamyslí se ještě na chvíli a zahledí se k vesnici. Nyní je vidět, jak vědma rozhodně kráčí směrem k ležení Nortimberců pod Helskarou. Je snadné ji sledovat, mimo jiné i díky mohutnému horalovi Sigvarovi, který se od ní nehne na krok. Vidíte také, že se si jí už všimli vojáci v tábore. Také odsud mohou pozorovat zdánlivě klidné tábořiště mužů z lodi. „Víš co, vodsuď máme přehled. Vidíme celý údolí. Kdyby chtěla vědma někam zmizet, museli bysme si toho všimnout, když tu budem. A tak proč bysme si teď nedali malou pauzu? Budem potřebovat sílu, jestli bude potřeba se dál honit. Tady by nikomu nevadil ani voheň. Trochu se zahřejem, budem hlídat a doplníme síly.“ Ještě chvíli váhá, a pak dodá: „No jo, fakt, jsme na dohled, a tady už je spíš neztratíme. A kdyby se něco semlelo, budem vědět, ze kterýho konce se do toho pustit.“ Poklepe si na noc a zašklebí se. „Nemá cenu pomáhat prohrávajícímu.“ Zvážní, když znovu pohlédne k vesnici. Hvízdne si. „No teda, ta vědma to s těma svejma fakt umí.“ To, co vypadlo jako příprava trestné výpravy vesničanů z Helskary, se vytratilo jako pára nad hrncem. Dav se rozešel. Hemžení je pryč… vypadá to, že si jde každý po své práci. „Pokud teda…“ zamyslí se desátník. „Pokud na ně nepoužila tu věc. Víš, co myslím? To jsou velký čáry. Třeba to začne používat. Ale nevypadala na to. Pokud se to vůbec dá použít. No, uvidíme, co se bude dít.“ I pokud Freya nekývne na rozdělání ohně, desátník začne skládat svoje zavazadla. „Můžem tu mít takovej malej základní tábor. Když nebudem muset tahat všechny ty věci vokolo, budem o to svižnější.“ Právě teď se musí držet vědmy. Alespoň mají jistotu, že tu věc nedá z ruky. Jinak by museli všude za ní. Takhle jí jen stačí sledovat a na to stačí být na dohled. Z kraje lesa je docela dobrý rozhled, i když pevnost je trochu schovaná za kopcem. Ale většina dění je u Helskary, a tu mají jako na dlani.

Hela - 12. února 2021 21:31

Erlingovo hlášení Jsem ráda, že nikdo neprotestuje. nebo alespoň neprotestují tak, abych já to slyšela. Nějaké huhlání se sice ozývá, ale nikdo se neodváží odporovat vědmě. Herleifova slova mě však zabolí u srdce. Kéž bych mohla říct, že bohové stojí na naší straně. Je mi úzko z toho, že možná nejsou žádní bohové. Možná jsem já, ten poslední, kdo slyší modlitby seveřanů. Je to velice děsivá myšlenka a já si jí nechci příliš pouštět k tělu. Není však možné na to zcela nemyslet. Rázným krokem kráčíme k táboru, a já si vyslechnu novinky. Je dobré vědět, že velitel Torjak je na naší straně, i to, že již vyslal posla za jarlem. Od toho si sice žádnou velkou pomoc neslibuji, ale třeba ho to přeci jen přiměje k nějaké akci. "Chtějí mluvit se mnou?" Mám velmi ošklivý pocit, že tady stále jde jen o to jedno. Náhle lituji toho, že jsem Dědictví neukryla, tak, jak jsem měla prve v plánu. Čím déle ho budu mít u sebe, tím větší je šance, že se mi ho někdo pokusí sebrat. Naposledy, tomu muži v hoře, se to málem povedlo. "Dobře, promluvím si s velitelem, a uvidím, co se dá dělat." Obávám se, že k boji nakonec stejně dojde. A bojím se, že pro helskarské by to mohlo dopadnout velice špatně. Seveřané jsou válečníci, ale nechat vesničany bojovat proti ostříleným vojákům, to by dopadlo hodně špatně. Jestli mě někdo slyší...poraďte...

Letitia - 13. února 2021 12:03

Čekání Také jsem v pokušení zout si boty a strčit nohy do studené vody, ale neudělám to. Raději jsem obutá kdyby se něco náhle přihodilo. Navíc máme před sebou ještě dlouhý kus cesty a navlékat se zpátky po tom co se jeden rozseděl je jedna z nejhorších věcí co znám. Místo toho se raději věnuji údržbě zbraní. Nechci aby se znovu přihodilo něco podobného jako ve stanu v táboře. Vyčistit hlaveň, nasypat čerstvý prach. Pořádně utlouct kuli a mám hotovo. Ještě si očistím meč. Hlavu zvednu teprve až když začnou mluvit o zlatu. Také se mi to nezdá. Kdyby tu bylo někdo by ho jistě již objevil. Tohle místo je rozhodně známé. Nějaká říčka uprostřed lesů kam zabloudíte náhodou to by se stát mohlo, ale tady ne. Kdy že se Riam stále nevrací zamžourám do mraků abych odhadla kde je zhruba Slunce a jak je to dlouho. Mají pravdu již se to protahuje. "Hledat ho nemá cenu. Nevíme kam šel a neznáme to tady. Hrozí, že se sami ztratíme. Pomalu vyrazíme po cestě dál. Nebudeme spěchat a snad nás dožene," pomalu vstanu a ještě jednou se ohlédnu směrem kterým jsme přišli zda se tam horal zrovna neobjevil. Pak mě ještě něco napadne. "Christophere, vy tyhle lidi znáte docela dobře. Nevíte zda mají nějaké znamení, kterým mu můžeme ukázat, že jsme tu byli a vyrazili dál? Nejspíš to nebude nutné, ale je lepší nic nenechat náhodě," zeptám se učence. Stop po našem táboření je tu dost a když tu nebudeme tak ho jistě napadne, že pokračujeme dál. Tohle je jenom kvůli bezpečnosti kdyby náhodou. Poté můžeme znovu vyrazit po cestě směrem k pevnosti.

Freya - 13. února 2021 20:43

Základní tábor "Jo, asi máš pravdu, tady odsud skutečně máme dobrý přehled o nejbližším okolí," souhlasím s Elkem. Oba toho máme dost a každá chvíle odpočinku se proto počítá. Chvíli zvažuji, zda si opravdu můžeme dovolit oheň a nakonec kývnu. Nějakého malého sedmiplamínku, který by nás i tak mohl ale alespoň trochu zahřát, by si zde snad nikdo všimnout nemusel. Vážně už se těším někam do tepla... "Nemá zapotřebí používat Dědictví, je to vědma. Její slovo je svaté, je to vážená a uznávaná osoba," snažím se Elkovi osvětlit celé to kouzlo vědmy, které použila na vesničany. Těžko ale někomu vysvětlovat, jak je to s vědmou, když to nikdy nezažil. Je to posvátná ústa a snad i bázeň lidí, ani jedno z toho Elkovi určitě nic neříká. Hmm, základní tábor, proč ne. Je fakt, že budeme rychlejší, když bude třeba a vědma odsud nejspíš nikam daleko nepůjde," kývnu na jeho další nápad a pomalu se taky usadím. Žaludek mi připomene, že by taky bylo snad na čase něco sníst, a tak se začnu probírat svými skromnými zásobami.

Arun - 14. února 2021 21:07

Torjakovo ležení Hela Vědma už stojí téměř u ležení. Vojáci na stráži si jí všimli. Jeden z nich už běží o jejím příchodu zpravit Torjaka. Tábořiště je poměrně malé… nebo alespoň je v porovnání s třemi válečnými loděmi v zátoce. Ve skutečnosti je to asi nejvíc vojáků, kolik průměrný vesničan z Helskary viděl kdy pohromadě. Mají rozložené stany v pravidelném čtverci, v jehož středu je velký velitelský stan. Většina táborového vybavení je z vybavení poručíka Geira a jeho patroly, to je patrné na první pohled. Než přijdou až k táboru, Erling ještě rychle dodá poslední odpověď na podivenou poznámku od Hely. „Ano… nevím, co chtějí. Nikdo to vlastně neví. Torjak s nimi zkoušel jednat, ale ohánějí se nějakými dokumenty… a chtějí mluvit s vámi. Ne se stařešiny, ne s nikým. Chtějí mluvit s Helskarskou vědmou.“ To je vše. A pak už Erling vede Helu skrz tábor Nortimberských vojáků. Jsou disciplinování a sledují vědmu s úctou. Na první pohled vidí rozdíl proti cizáckým zálesákům v horách. Většina z těchto lidí jsou zkušení, profesionální vojáci, kteří jsou věrní svému království. Jenže ani sebevíc odhodlání tak velkou přesilu neporazí. Ještě, než se objeví velitel, pronese Hela vnitřní zvolání k bohům, kteří by mohli naslouchat. Slyší jen ticho… a šepot Vertranu. Torjak vyjde ze svého stanu. Stojí hned proti ní. Po boku má poručíka Geira a své dva osobní strážce. Jakmile jí uvidí, pozdraví jí po vojenském způsobu pěstí na hrudi. „Čest s vámi opět mluvit, vědmo Helo. Kéž by to bylo za šťastnějších okolností.“ Rozhlédne se po vojácích kolem. Je na něm vidět, že dojde k závěru, že by měli mluvit spíš soukromě. „Rád bych vás pozval do stanu, abychom si mohli promluvit. Vy, Erlingu, můžete také. A vy poručíku.“ Ještě, než nechá vědmu odpovědět, dodá s neveselým úsměvem: „Snad vás moc neurazím, když řeknu, že už jsem se bál, že se budu muset domlouvat s vašimi stařešiny. Já na politiku nejsem.“ Pak si povzdechne. „Ale nebojte, snad to má nějaké řešení. Musíme jen získat čas, aby sem mohly dorazit posily. Chci zabránit jakémukoliv krveprolití za každou cenu. Rád bych jen zjistil, v čem se shodneme, a jestli nevíte, co by Společnost mohla chtít, aby si zahrávala s válkou.“ Velitel vypadá poměrně unaveně… ale to není nic proti tomu, jak unaveně se musí cítit Hela. Navíc velitel používá Celestionštinu. To je další složitost pro ospalou a vyčerpanou vědmu. Většina Nortimberců už starý jazyk ani nezná. Mluví se s ním už jen tam, kde se ještě vyznávají původní tradice a náboženství. Porada za chůze Letitia Je snadno rozhodnuto, že nemá smysl hledat Riama po lesích. Letitia se poté zeptá Christophera na nějaký způsob, jak by mu mohli dát zprávu. Učenec se zamyslí. „No… to máte pravdu. Mají takovou značku – je to původně runa, ale přešla do běžného užívání. Znamená něco ve smyslu „Byl jsem tady“. Většina místních neumí číst ani psát… natož nějaké runy, Ale vystačí si s jednoduchými značkami. Tuhle používají běžně lovci. Tedy, používají jí na druhé straně hor. Ale většina zvyků bývá podobná.“ Poté dojde k jednomu z balvanů, který si ohmatá. Je to nejspíš nějaká pískovcová skála, do které po chvilce přemýšlení vyryje malou runu nožem, který vytáhne zpoza opasku. „Není to nic moc, ale jak říkáte, je to alespoň nějaké znamení.“ Orlozskij se zvedne a ohlédne se k cestě. „Tak vyražme. Pan Riam nás dožene, pokud bude moci. Možná, že jen našel nějaké své vzdálené příbuzné, nebo tak něco.“ Nezbývá než vykročit. Kráčí jen chvíli, než to na učence dolehne. S povzdechem se ohlédne na cestu za nimi. „Nelíbí se mi to. Čert vem nějaké maso, ale mám takový dojem, že i kdybych se v těch lesích ztratil já, člověk jako je Riam by za mnou vyrazil a snažil by se mě najít. Už jednou mi takhle seveřan pomohl v úzkých…“ Letitia si vzpomene, když se učenec ztratil nedaleko Helskary, a místní mu pomohli. Udělali to chladně, ale udělali to. Orlozskij jen pokrčí rameny. „A co máme dělat? Já vám v hledáním nijak nepomůžu, a navíc platí to, co jste říkala vy,“ obrátí se na Letitii. „Sami bychom se s největší pravděpodobností ztratili.“ Učenec pokýve hlavou, ale nenechá toho. „Ale to neznamená, že mu nemůžeme pomoci. Vždyť támhle začíná pastvina a u té určitě někde bude nějaká usedlost. Rád bych alespoň zkusil najít někoho místního a řekl jim o tom. Třeba by se po něm mohli podívat… já vím, že je pryč jen chvílku, ale jak říkám… nelíbí se mi to. Sám říkal, že je tohle divoký kraj.“ Prospektor vrtí hlavou, ale protiargumenty nedodá. Alespoň že kráčí svižně, když měl čas si odpočinout. Další hlídání, další čekání Freya Zásoby už se tenčí, možná, že bude potřeba se zastavit v pevnosti ať už budou chtít nebo ne. Elko má ještě trochu chleba, sýru a sušeného masa, a i Freya má zbytky železné zásoby. Ještě nehladoví. „No, alespoň nejsme v divočině,“ poznamená desátník, když si prohlíží své skromné zásoby. Ještě by se z toho dalo žít, ale otázka je, jak moc tvrdou dietu chtějí. Desátník z části proviantu udělá dvě rovné porce, zatímco Freya rozdělává oheň. Brzy mají alespoň malý ohýnek, který ale hřeje, a to je to podstatné. Desátník se nad ním krčí, hřeje si dlaně a tu a tam si je protře. „Jo, to bylo potřeba. Tak, jak to uděláme s hlídáním?“ Tábor založili trochu v lese, aby nebyli tak přímo na očích. Není to nic velkého, vlastně jen shodili pokrývky a vybavení na táboření. To důležité si samozřejmě nechávají u sebe. Je potřeba od ohně ujít pár kroků ke kraji lesa, ale i od ohniště je trochu rozhled do zátoky fjordu. Elko se zamyšleně zahledí k hranici lesa. „Můžeme zas hlídkovat a trochu dospávat, jako když sme se zastavili u tý chajdy v lese. Vědma je v tom táboře. Nic velkýho by nám nemělo ujít. Hádám, že se tam budou radit. A pak asi budou prostě čekat. Pochybuju, že s tímhle někdo počítal.“ Desátník se zamyslí, zatímco se ohřívá u ohně. „Co by vlastně mohli dělat? A co maj v plánu? Fakt mi vrtá hlavou, co z toho bude teď. Celou cestu si řikam, co bude vědma tady dělat s tou věcí. Ale teď když sou tu ty lodě? No, já vim, my to budem sledovat… nemá cenu fantazírovat, když houby víme.“ Povzdychne si. „Kdyby tu byl ten učenec, alespoň by moh vydat nějaký jasný rozkazy. To víš, znáš mě, když nemám žádný rozkazy, který bych moh vobcházet, to mě hned ubyde.“ Poslední větu říká s úšklebkem. Ohlédne se ohlédne zpět k ohni. „Jestli teda budem spát, tak si klidně běž lehnout. Budu hlídat. Kdyžtak tě vzbudim.“

Hela - 14. února 2021 21:45

Torjakovo ležení Nemohou vědět, že to já mám ve svém držení Dědictví. Nemohou ani vědět, co vlastně Dědictví je. Donedávna jsem ani já neměla ponětí, co si pod tím pojmem představit. Tím se uklidňuji, když kráčím mezi stany. Příliš jistoty mi to ale nepřidá. Ať už tu jsou cizáci z jakéhokoliv důvodu, jistě to není nic dobrého. "Zdravím Vás, veliteli. Je trochu škoda, že se vždy setkáváme za tak nepříznivých okolností." Pozdravím Torjaka, pozorně si muže prohlížím. Vypadá to, že ani on pár dní nespal. Jeho poznámka vyvolá na mé tváři unavený úsměv. "Jednat se stařešiny bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Jsou jako malé děti, jen dvakrát tak ukřičení a tvrdohlaví. Pojďme se posadit, snad na něco společně přijdeme." Mám za sebou skutečně dlouhou cestu, a potřebovala bych, alespoň několik okamžiků, spočinout. Než se ale pohnu směrem ke stanu, ještě na něco si vzpomenu. "Veliteli, tohle je Sigvar, místní horal. Můj společník, přítel a rádce. Půjde se mnou, neboť co můžu slyšet já, to může slyšet i on." Je jasné, že o tomhle nehodlám diskutovat. Také jsem přešla do nortimberštiny. Částečně proto, že chci, aby Sigvar rozuměl. Částečně proto, že jsem příliš vyčerpaná, než abych ještě uvažovala nad celestionštinou. Poté už bez řečí vstoupím do stanu. "Erling už mě po cestě seznámil s tím, co se stalo. Předpokládám správně, že jde o..." Na chvíli se musím zamyslet. "...Severozemská obchodní společnost. A chtějí mluvit jen a pouze se mnou?" Na tohle už odpověď znám, ale chci slyšet, co si o tom všem myslí Tojrak.

Letitia - 15. února 2021 14:41

Porada za chůze Také jsem si vzpomněla jak se CHristopher ztratil v lesích. Místní mu pomohli, jenže my nejsme místní. Jediné co zvládneme je chodit kolem a hulákat na lesy a to mi příliš přínosné nepřijde. A i kdyby tak bychom prospektora museli někde nechat samotného což se mi nelíbí a když půjde jenom jeden z nás tak jsme tam kde jsme byli. Prostě musíme věřit tomu, že to Riam zvládne. Ovšem ten nápad s tím, že to řekneme někomu zdejšímu je dobrý. "Ano, řekneme to v prvním obydlí na které narazíme. Tím se rozhodně nic nezkazí," souhlasím s učencovým plánem a začnu se rozhlížet zda někde nevidím kouř z ohniště nebo cestu, která by mohla vést k nějakému stavení. Samozřejmě to nemusí ničemu pomoci. Třeba nás nevyslechnou, nebo to nebudou považovat za důležité. Jsme ještě daleko od Helskary kde je Riam doma a tihle tady nemusí chtít někomu takovému pomoci, ale neznamená to, že se nepokusíme udělat co zvládneme. Snad na někoho narazíme co nejdříve.

Freya - 15. února 2021 20:23

Základní tábor Musím uznat, že ač se mi do ohně příliš nechtělo, přišel vskutku vhod. I já hřeji si nad malými plamínky zkřehlé ruce. Už je to lítání polesích dlouhé, tak si snad taky na chvíli zasloužíme trochu toho pohodlí, jestli se tady tomu tedy tak dá říkat. Než stačím elkovi odpovědět, jak to uděláme s hlídáním, předejde mne a sám navrhuje, jak na to. A já nemám nic proti. Aspoň po chvílích se zase trochu prospat je rozhodně nápad, kterému vážně neřeknu ne. "No, s tímhle asi nepočítal opravdu nikdo," pokrčím trochu rameny. "nemám ponětí co bude, jen je tu docela horká půda. Vědma zatím svoje lidi zvládla, ale hádám, že nebudou potřebovat moc velkou záminku k tomu, aby se pustili do boje za svoji zem byť může být již předem ztracený. Měla jsem za to, že tu vědma bude chtít provést nějaký rituál či co, když nutně potřebovala na posvátnou půdu, ale nevím, jak se jí to tu podaří s takovýmhle publikem," pokračuji dál a tak trochu přemýšlím nahlas. "Jo, prostě počkáme, co se z toho vyvrbí," mrknu na Elka. "Tak jo, to rozhodně neodmítnu a když už tak prahneš po těch rozkazech, tak koukej mít oči na stopkách a trochu obcházet kolem můžeš taky, abys tu nepřimrz, dobrou," zašklebim se a pomalu se začnu ukládat k zaslouženému odpočinku.

Arun - 01. března 2021 20:05

Velitelův stan Hela Velitel Torjak přijme s úsměvem poznámky o stařešinech a už chce přejít do stanu, když ho Hela zastaví žádostí, aby se k nim Sigvar připojil. Už předtím sledoval velitel mohutného horala zčásti zvědavě, zčásti podezřívavě. Nyní kývne hlavou. „Těší mě, Sigvare. Pokud je to tak, tak se k nám samozřejmě můžete připojit.“ Jeho nortimberština je trochu šišlavá a rozhodně to není žádný zázrak… ale od poslední příležitosti, kdy ho slyšela starým jazykem mluvit, se trochu zlepšil. Poté už jí i všechny ostatní zavede dovnitř. Stan je téměř bez výbavy, je v něm jen několik sedátek, malý stolek s mapou přinesenou z pevnosti a malá zástěna z látky, nejspíš pro ležení velitele samotného. Torjak se posadí na jednu ze stolic kolem mapy a pobídne Helu i všechny ostatní, aby udělali totéž. Erling zůstane stát trochu nerozhodně u rozparku stanu. Tohle není společnost, do které by přímo patřil… vědma, velitel… naštěstí ho v tom podpoří Sigvar, který také zůstane stranou, tak jak má ve zvyku. Je to hlavně rozhovor Torjaka a Hely. Na jejich rozhodnutích záleží. Nejprve položí Hela jednoduchou otázku, na kterou Torjak kývne. „Je to tak. Alespoň se mnou nikdo jednat nechtěl.“ Ale pak zaváhá a podívá se na ní. „Vypadáte, že máte za sebou dost dlouhou cestu. Nechci vás dál unavovat, ale musíme se nějak dohodnout.“ Nadechne se a začne mluvit o situaci, ve které se ocitli. „No jo, jenže toho víme hodně málo. Společnost tvrdí, že mají dokumenty, které dokládají jejich právo na… něco z těhlech hor. Nechtěli říct co, a všeobecně se mnou nechtěli vůbec mluvit. Ale říkali, že jestli to nedostanou, tak tohle nebudou poslední válečné lodě, které Nortimber vidí. Byli samá neskrývaná urážka a tlačili, jak se dalo. Nic kloudnýho z nich nevypadlo. Poslal jsem je do háje a poručíka Harikssona pro jarla. Tohle je furt ještě země pod ochranou našeho krále.“ Na moment se zastaví a zahledí se na Helu. Potom, co si jí trochu prohlédne, se obrátí k Erlingovi a změní téma: „Vaše vědma, mladíku, vypadá na umření, pokud mi to teda odpustíte. Doběhněte pro trochu polévky. A nějakou medovinu. Vemte i pro horala Sigvara, pokud nebude proti.“ Když mladý seveřan vyjde ven, Torjak dodává: „Pochybuju, že je něco, co my můžeme dělat. Pokud teda nevíte víc než já. Jediný, co můžu udělat, je snažit se zabránit tomu, aby se strhla nějaká potyčka… aby nedostali záminku… a doufat, že se brzo objeví posily z Alesglas. Situace je taková. Už jsem zkusil hrozit vším. Chtěl bych vědět, co si myslíte vy... a jestli se na vás můžu spolehnout, že budete držet horké hlavy stranou.“ Mezi pastvinami Letitia Christopher se usměje, když Letitia přistoupí na jeho návrh najít nějaké místní a říct jim o Riamovi. I on se začne rozhlížet, jestli nenajde nějakou známku po stavení. Orlozskij jen pokrčí rameny a kráčí dál. Brzy les kolem řeky přejde v pastviny. Jak se vrchoviny svažují, chůze je snazší a kraj bude dozajista i obydlenější. Hned jak vyjdou z lesa, Christopher zvolá: „Támhle je nějaký kouř. Za tím vrškem musí být usedlost. Doběhnu se podívat, co to je.“ Než ho může kdokoliv zastavit, přeleze malou kamenou zídku, která odděluje cestu od luk. Pastvina se táhne vzhůru do kopce, který Christopher zmínil. Kousek od cesty se líně pase několik ovcí, které Christopher vyplaší. Zabečí a rozutečou se. Po chvilce se zdánlivě odnikud objeví jeden z těch velkých, ovčáckých psů. Místní plemeno… Helskarská vědma má takového. Začne shánět ovce zpátky dohromady. Christopher strne, když ho uvidí. Na první pohled to skutečně vypadá jako vlk. Ale Christopher se spíš dívá za něj. Zpoza kopce se zjeví postavička seveřana. Christopher přiloží ruce k ústům a zavolá: „Haló! Dobrý muži!“ Prospektor to pozoruje. Nenápadně, tak, aby ho učenec neslyšel, zamumlá k Letitii: „Tedy… doufejme, že je to někdo, kdo nám nebude ukládat o život. Někdy mám popravdě pocit, že pan Christopher má dost víry a optimismu pro celé lidstvo… škoda, že mu to někdy trochu zaslepí zdravý rozum.“ Žádné další poznámky si nedovolí. Brzy se k nim postava přiblíží na to, aby poznali, že to není žádný starý pastevec, ale poměrně mladá dívka zabalená do kožešin. Navzdory mládí má ve tváři sveřepou podezřívavost a v ruce těžkou sukovici. „Kdo jste? A proč plašíte ovce? Jděte si po svém, cizáci!“ Prospektor opět trochu zamumlá stranou: „Možná by stálo za to použít trochu diplomacie… nebo v tom pana Christophera necháte se vymáchat? Ještě se nám do té dívky zamiluje. Pokud ho tedy nevezme po hlavě tou holí.“ Dovolí si úšklebek. Zase jen hlídání Freya Situace u břehu, kde si už na sebe Celestionci a místní brousí zuby, zůstává zatím stejná. Masakr ale nemusí být daleko… Nezbývá než posedávat a sledovat, jak se situace vyvine. Ta část spadá nyní na Elka, zatímco Freya si může udělat pohodlí u ohně. Je to sice jen takové malé nic z několika klacků, ale skutečně to projasní den. Desátník musí z pohodlí pryč. „Tak teda rozkaz, šéfe,“ zamumlá Elko s neveselým úšklebkem v reakci na její slova o hlídání. Zvlášť to nepřimrznutí začíná docela platit. Přišly mraky po obloze, a když zmizí slunce, najednou je zas cítit pravá severská zima… Freya sedí u ohně a hřeje si ruce, než si udělá pohodlí ke spánku. Oheň příjemně praská a rychle ukolébává ke spánku. Pohodlí to sice není, ale je to lepší než divočina. Je to jen krátká hodinka spaní. Pak jí probudí dupot desátníka, který k ní jde a rovnou si sedá k ohni, aby si ohřál prokřehlé ruce. „Je to bída. V horách sice byla horší kosa a ještě pršelo, ale jak tady má člověk jen postávat a popocházet, fakt by z něj byl rampouch.“ Pak zvedne oči a dodá: „No a nic moc dalšího se neděje… budeme muset zkrátka počkat. Vědma zašla za vojákama do tábora. Myslim, že sem viděl starýho Torjaka, takže ten to má v režii. Ale to už nám došlo i dřív. Na lodích je shon furt, je tam vážně dost chlapů… ale to už jsme taky věděli.“ Pokrčí rameny a povzdechne si. „No jo, nuda před bitvou, to je největší strašák na vojáka. Alespoň, že tentokrát to vypadá, že se tý bitvě pro jednou vyhnem, když si budem dávat bacha…“ S tím se začne zachumlávat do přikrývek u ohně a poznamená ještě: „Tak pěkný hlídání… a pokus se nezmrznout. To nejni tak lehký, jak to zní.“

Hela - 01. března 2021 20:49

Velitelův stan Jsem ráda, že velitel neprotestuje, proti přítomnosti Sigvara. Jsem příliš unavená na to, abych se nyní s někým dohadovala. Doufám, že s velitelem bude klidné jednání. Ten "velký boj" mě totiž čeká, až se vrátím do Helskary. Stařešiny sotva bude zajímat, že jsem k smrti vyčerpaná. Budou chtít mluvit, a když stařešinové mluví...je to na dlouho. Nyní, s radostí, přijmu nabízené místo k sezení. I tahle drobná úleva je nyní nesmírně příjemná. Bohužel mi to jen připomene, jak strašlivě jsem vyčerpaná. Bolí mě snad každý sval, a nyní to cítím dvakrát tolik. Jsem vděčná za to, že je velitel tak chápavý. Trocha polévky by mi nyní jistě nesmírně prospěla. Jen je mi nepříjemné, že je na mě mé vyčerpání tolik poznat. "Potřebuji si jen trochu odpočinout. Nic víc." Pokusím se situaci vysvětlit. To, že bych potřebovala prospat minimálně dva dny, to už nedodávám. Čím víc slyším, tím víc jsem zachmuřená. A rozzlobená. Když z velitele vypadne, že si Společnost nárokuje Dědictví, úplně se rozzuřím. Náhle jako kdyby všechna únava z mých ramenou spadla. Vymrštím se, ve tváři výraz bohyně pomsty. "Vím moc dobře, o co jim jde! Ale to není něco, co by si mohli vzít. Nepatří nikomu...je to Dědictví všech seveřanů!" Zlostně praštím pěstí do stolu. Vztek je mocná emoce. Dodává sílu i odvahu. Ale rádce to není dobrý. Člověk se kvůli němu často ukvapí a já potřebuji uvažovat zcela jasně. "Já udělám, co bude v mých silách, abych helskarským zabránila pozvednout zbraně. Ale pokud zjistí, co tady skutečně Společnost chce, možná ani má slova nezabrání krveprolití." Znovu klesnu na stoličku. Náhle působím mnohem starším dojmem. "Veliteli, my dva se neznáme příliš dobře. Takže se na mě nesmíte hněvat, když Vám odmítnu říct úplně vše. Ale musíte mi věřit, když říkám, že Společnost...ne...nikdo...se nesmí zmocnit Dědictví." Jsem unavená, ale když se podívám na velitele, je můj pohled pevný jako skála.

Letitia - 02. března 2021 15:17

Dívka Jenom zavrtím hlavou když vidím Christopherovu horlivost, ale i tak se neubráním úsměvu. Je nepoučitelný Ještě nedávno měl zlomenou nohu protože dělal skopičny a teď už je dělá zase. "Máte pravdu," souhlasně přikývnu. "Na tu sukovici bych, ale sázela já." Pak již neotálím a pospíším si k těm dvěma. Ruce držím tak aby to nevypadalo, že snad sahám po zbraních. Na tváři slabý úsměv. Nechci dívku poplašit ještě více než již je. Ani já nechci dostat holí po hlavě. "Buď pozdravena mladá dívko," začnu. "Nejsme tu abychom působili potíže. Za ty ovce se omlouvám, ale hledáme trochu pomoci. Náš přítel, Riam z Helskary, se možná ztratil. Odešel na lov a ještě se nevrátil. My to tu neznáme a nevíme jak ho najít. Můžete nám s tím poradit?" obšírně dívence popíši situaci. Třeba Riama zná nebo o něm slyšela, ale i kdyby ne, tak třeba bude vědět co dělat.

Freya - 02. března 2021 20:51

Další hlídka Pomalu rozlepím oči, když se přihrne Elko, ale nejraději bych je zase zavřela. Vůbec se mi nechce vylézat zpod vyhřáté deky, ale není zbytí. Nakonec se donutím vstát a trochu se protáhnu. Ta proklatá zima zalézá za nehty. Trochu si nahřeju ruce u ohně a poslouchám přitom Elka. "Hmm, takže žádná změna a jen nuda. Tak se prospi, uvidíme, co se z tohohle vyvrbí," popřeju Elkovi dobrou noc, ještě chvíli si hřeju ruce u ohně a pak se zvednu, abych se podívala po okolí. Pohled na vesnici ve mne probouzí nepříjemné vzpomínky, takže raději hledím k táboru a čekám, kdy se objeví vědma. Sem tam se projdu, abych nezmrzla, Elko měl totiž pravdu, zima je tu pořádná. Občas musím provést pár rychlých cviků, abych trochu rozproudila krev v žilách. Čekání a čekání. Jen doufám, že to nebude ten pověstný klid před bouří. Jednu bouři už jsme koneckonců přestáli.

Arun - 02. března 2021 21:12

Pohled vojáka Hela Torjak naslouchá Hele. Sigvar ani poručík Geir se debaty příliš neúčastní. I ale oni zpozorní, když Hela vyskočí na nohy a zlostně uhodí do stolu. Velitel zůstane klidný. Pokýve hlavou. „Rozumím… vaše právo vám neupírám.“ Poslouchá jí pozorně a obezřetně. Není hloupý. Umí si poskládat dvě a dvě dohromady a rychle mu dojde, že se Společnost nehoní za žádnými duchy… jsou tady pro něco konkrétního, a Hela ví, co to je… to na Torjakově tváři Hela vyčte. Velitel chvíli váhá. Nakonec nijak netlačí. Jen si povzdychne. „Vidím, jak se situace má. Já nejsem na slovíčkaření. To, co řeknu, neberte jako žádnou hrozbu… jen poznatek vojáka, který vám třeba přispěje radou.“ Ještě na moment zaváhá a pak vzhledne směrem k ní, opřený v křesle. „Dle našich odhadů na těch lodích je přes dvě stě mužů věrných Společnosti. Žádní najatí zálesáci. Žádní úplatní piráti. Muži, kteří jsou bůhví proč Společnosti skutečně loajální. Ale nebál bych se bojovat proti dvěma stům s jednou stovkou – pokud by to byli moji a vaši. Problém je v tom, vědmo, že nemají jen muže. Mají muškety. A děla.“ Pomalu a velice pochmurně zvedne ruku a luskne prsty. „Takhle rychle. Tak rychle by z celého údolí, mohli udělat hořící peklo. To by nebylo krveprolití. To by nebyla bitva. Byl by to masakr.“ Unaveně si protře oči dlaní. „Neplánuju jim ustupovat… ale právě teď drží oni všechny karty. Brzo za váma přijdou, řek bych. Odpočiňte si a buďte na ně připravená. Asi jsem vás spíš chtěl varovat, než připravovat nějakou obranu.“ Potom, co domluví, do stanu vklouzne Erling a nabídne unavené Hele a Sigvarovi polévku. Za ním přijde další voják, který položí na stolek několik dřevěných pohárků s medovinou. Velitel si jeden pohárek vezme a oba je odmává. „Běžte hlídat, Erlingu, dle svých rozkazů.“

Hela - 02. března 2021 21:23

Pohled vojáka potřebuji se vyspat. Cítím, jak mi únava sedí na ramenou a nachyluje je blíže k zemi. Nemyslí mi to správně. Nedokážu se soustředit. A tohle bohužel není poslední rozprava, která mě čeká. V duchu zaúpím, a protřu si spánky. To, co se dozvídám, je mnohem horší, než co jsem si dokázala představit. Velitel nemusí nastiňovat, jak ošklivě by se mohly věci zvrtnout. Sama si to dokážu představit. Možná až v příliš jasných barvách. "Říkal jste, že jste poslal své muže za jarlem, je to tak? Možná bude nejlepší vyčkat jeho příchodu." Jarl se o nás nikdy moc nezajímal, ale ani on snad nedokáže ignorovat dvě stovky cizích vojáků, kteří ohrožují jeho lidi. Otázkou je, jestli tak dlouho vydržíme. Vděčně přijmu polévku. Vezmu misku do obou roztřesených rukou a zhluboka piju, dokud není miska prázdná. To mi dá alespoň chvíli na to, abych se zamyslela. "Zkusíme získat co nejvíc času. Možná, že Společnost nemá zájem jednat s Vámi, ale já mám velký zájem na to, abyste se také angažoval. Nebudu čekat, až si mě sami najdou. Kdo ví, kdo všechno by se k tomu mohl nachomýtnout a já nechci nikoho ohrozit. Vyjdu jim vstříc a sama je pozvu k jednacímu stolu." To, co se líhne v mé unavené mysli, není vysloveně plán. Ale je to to nejlepší, co v tuhle chvíli mám. Vezmu do ruky pohárek s medovinou, a napiju se. Možná, za to může polévka, možná alkohol, ale cítím se lépe. "Nerada Vás o to žádám, ale hodilo by se mi, abyste vyslal někoho ze svých lidí, coby posla. A také bych potřebovala neutrální půdu...myslím, že pevnost Ornabjarn je nyní to nejlepší, řešení. Tak se alespoň nebudu bát nějaké zrady." Tázavě pohlédnu na velitele, jak se na můj nápad tváří.

Arun - 03. března 2021 21:13

Pastýřka Letitia Letitia vykročila k nízké zídce z kamenů, která pastviny odděluje od cesty. Počkala spolu s Christopherem, než se děvče přiblížilo dost blízko na běžný rozhovor. Oslovení Letitie vyvolá u děvčete nepřívětivý a neméně podezřívavý pohled. Na první dojem to vůbec vlastně skoro nevypadalo, že jí rozuměla. Christopher se obrátí na Letitii a poznamená: „Tohle jsou pořád ještě více méně horalové. Slyšela jste ty přízvuky v horách. A váš taky není zrovna nejlepší…“ Odmlčí se. Pak se obrátí k dívce. Promluví s přízvukem, který se velice podobá tomu Helskarskému. Kdyby mluvil rychleji, Letitia mu nejspíš nebude rozumět. „Dobrý den! Hledáme muže – seveřana. Ztratil se v lese. Na lovu. Neznáme to tady.“ Dívka zpozorní a pokýve hlavou. Ale pořád je obezřetná. Mlčí. Hůl svírá v rukou před sebou jako zbraň na obranu. Orlozskij za zády Letitie poznamená pár slov: „Viděla jste všechny ty horaly pod Špičákem. Museli přijít z širokého okolí. Na práci zůstali v usedlostech jen mladí a staří. U horalů bojují i ženy. Kdoví, zdali má někoho v tom stavení za kopcem. To děvče musí být strachy bez sebe.“ Christopher to ignoruje a dodá: „Helskara, děvče! Je to muž z Helskary.“ Dívka se na něj obrátí nepřívětivě a odsekne: „Já rozuměla.“ Podívá se pak zpříma na Letitii, kterou měří velmi podezřívavě. Je nejvíc ozbrojená – a nejvíc připomíná cizáckého zálesáka, i když má svou uniformu. Zatímco dívka mluví, dívá se Letitii do očí. „Uvidím, co se bude dát dělat… podívám se po něm. V lese byli poslední dobou vlci,“ přidá pochmurně. Pak se zarazí a pozvedne hůl. „Pořád ale nevím, kdo jste. Mohl by to být trik. Zrádce chodí s cizáky.“ Poslední větu dodala tónem, který zní, že je to verš z nějaké písně či báje. Není to žádné dítě, jen není zkušená. Může jí být kolem patnácti. Oblečení, které má na sobě, je jí velké. Christopher se obrátí k Letitii: „Myslíte, že bych mohl ještě něco zkusit? Nebo bychom se raději měli obrátit a jít si po svém? Nechci nás dostat do problémů.“ Vzápětí se pousměje: „Nemyslete si, my učenci se učíme rychle. Je to v názvu profese.“ Velitelova nabídka Hela Torjak se usměje na vyčerpanou Helu a přikývne. „Jsem rád, že souhlasíte. Jarl musí přijít. Má svou čest – dovolit Společnosti takový útok… jen král by mohl soudit takový zločin.“ Když pak dojde na plánování setkání se Společností, Torjak se mračí. „Udělám, co bude v mých silách. Pošlu za nimi někoho, ale obávám se, že vám nevyhoví. Nemyslím si, že vkročí do pevnosti. Společnost odtamtud svoje lidi odvedla. Obávám se, že si vás brzo najdou… Nebo se o to pokusí. Maj oči všude, i když se je snažíme hlídat.“ Torjak vzápětí pokrčí rameny: „Ale samozřejmě. Já i moje pevnost jsou vám k dispozici.“ Na chvilku váhá, zatímco hledí na Helu. Něco ho napadlo. Začne mluvit pomalu a obezřetně. „Pevnost Ornbjarn už je z přímořské strany hotová. Ano, jižní zeď je ještě ve výstavbě… ale zbytek pevnosti je pevný a postavený z dobrého kamene.“ Nakloní se přes stůl. „Dost pevného na to, aby odolal dělostřelecké palbě po nějakou dobu. Mohl by být dobyt snad jen ztečí…“ Konečně dojde k tomu, o čem mluví. „Vím, že nejspíš odmítnete, ale je moje povinnost vám to nabídnout. Nebyl by útěk, kdyby se Helskarští rozhodli pevnost využít. Pak, kdyby došlo na boj… získali bychom šanci je odrazit. Ač doufám, že se tak nestane. Ale pevnost je velká dost, zvlášť když Společnost odešla.“ Naváže vzdychnutím. „Jsme hrdý národ, všichni seveřané, a z boje neutíkáme. Nemyslím, že přesvědčíte stařešiny, aby to přijali… ale zvažte to. Dům se dá postavit znovu. Člověk ne.“ Opře se opět ve svém sedátku. „Vyšlu posla za Společností. Nechci vás déle zdržovat… vím, že máte starostí víc než dost. Ale pokud byste cokoliv potřebovala, řekněte mi. Vím, že jsme měli spory… vojáci a Helskarští… ale jsme pořád jeden národ. Udělám, co budu moct, abych vám pomohl.“ Snad teprve nyní si Hela uvědomí, že Vertran po dobu jejich rozhovoru ztichl… snad, když se soutředí na něco jiného, na chvíli dokáže nevnímat hlasy, které z něj vychází.

Hela - 03. března 2021 21:36

Velitelova nabídka Už ve chvíli, kdy velitel řekne, že mi je on, i jeho pevnost, k dispozici, začne se v mé hlavě rozvíjet šílený nápad. A jak to tak vypadá, i nyní uvažujeme s Torjakem velice podobně. Ač se zdá velice nepravděpodobné, že by se mi podařilo stařešiny přesvědčit, aby se ukryli za zdmi Ornabjarnu, nyní se to jeví jako nejlepší možné řešení. Neubráním se a krátce pohlédnu na Sigvara, co si o tom nápadu myslí. "Jsem Vám, velice vděčná, veliteli. Jsme seveřané, jsme hrdí a nezlomní...ale nejsme žádní hlupáci. Promluvím se stařešiny a pokusím se je přesvědčit. Není zbabělost, ukrýt se, když nám nepřítel hrozí vyhlazením." Část mě má dokonce pocit, že by se tato situace mohla stát tmelidlem přátelství mezi vesničany a vojáky z pevnosti. Zvednu se, a musím se na okamžik přidržet okraje stolu, abych se neskácela na zem. Před očima se mi zatmí. Až v tomto okamžiku si uvědomím, že hlasy v mé hlavě utichly. Jako kdyby sám Vertran naslouchal jednání. Jsem ráda, že ty hlasy dokážu vytlačit. Muset se soustředit na nastalou situaci, a ještě poslouchat hlasy modliteb, to bych už asi nezvládla. "Vrátím se nyní do Helskary, ale budu Vás informovat o tom, co se děje." Času není nazbyt. Je mi jasné, že po své chalupě, a teplé posteli, si můžu nechat jen zdát. Nemohu spočinout, dokud nebudou helskarští v bezpečí. Otázkou je, zdali tihle staří kozlové dokážou nabízenou pomoc vůbec přijmout.

Letitia - 04. března 2021 17:38

Pastýřka "Jistě maličká, jsme tu abychom ti ukradli ovce a sebrali naběračku z hrnce,"zamumlám si sama pro sebe. Určitě bychom se totiž takhle rozhodli místo abychom se plížili kolem a tak dál. Občas mi ta podezřívavost přijde k smíchu. Na Christopherův návrh pokrčím rameny. "Klidně si zkoušejte, ale jestli jí ještě víc naštvete tak na nás pošle to psisko." Ovšem jenom co to dořeknu začnu toho pomalu litovat. Nejsem si jistá, že se mi bude zamlouvat cokoli co on chce zkoušet. Možná by bylo lepší se prostě otočit a nechat to být. O pomoc jsme požádali a víc pro Riama udělat nemůžeme. To, že nám nevěří je sice smutné, ale pochopitelné. Vztahy tady jsou napjaté a prostě se to odrazí i na tom, že ho možná odepíší. Klidně by mohl Riam mohl mít značku toho kdo se paktuje s cizinci. Rozhodně mu to však nepřeji. Vím jak těžké to má Erling, ale snad to nezajde tak daleko. Mohu jenom doufat. Založím si ruce na prsou a sleduji Christophera s čím tedy nakonec přijde.

Arun - 04. března 2021 20:00

Politika na hraně bitvy Hela Pohled na Sigvara toho Hele mnoho neprozradí o tom, co se honí hlavou mlčenlivého horala. Ale poslouchá. Hela umí číst i nejdrobnější rysy v jeho kamenné tváři. Všimla si, že lehce naklonil hlavu, ač očima nepohnul. Běžný pozorovatel by si toho stěží všiml. Sigvar, pokud chce, zvládne bez pohnutí číhat celé hodiny na svou příležitost. Poslouchá a i jeho nabídka velitele zaujala. Bude s ní chtít mluvit… Ale nikoliv zde a teď, když jsou tu další. Velitel si medvědobijce nevšímá. Povstane a nabídne Hele ruku k potřesení. „Dobrá, vědmo. Těší mě, že jsme v téhle krizi na stejné straně. Dejte vědět svým, že kdyby došlo na boj, kdokoliv z Helskary bude v pevnosti vítán… ať už se vaši starší rozhodnou jakkoliv. V bitvě, když jde o životy nevinných, politika musí stranou.“ S tím je jejich rozhovor u konce. „Mnoho štěstí, vědmo.“ Geir také vstane a zamumlá i své přání zdaru pro vědmu. Poté odejde Hela se Sigvarem ze stanu a vykročí směrem k vesnici. Jakmile opustí tábor, medvědobijec zamumlá své myšlenky. Jako vždy se nezdržuje s jejich vysvětlováním nebo nějakým přemítáním. „Slib těm horkokrevným férový pole… nabídni jim boj, po kterým touží. Vlk zahnaný do kouta bojuje nejzuřivěji, protože bojuje o svůj život. I ten prohraje, pokud na něj lovec jen z dálky střílí šípy.“ Taková je rada Sigvarova. Hela si vzpomene na horké hlavy a na tradicionalisty ve vesnici… Zvlášť rybář Kjeld musí být teď vzteky bez sebe. Ze stařešinů Falhirm bude stát při cti a každé tradici… a Rangvald už dříve burcoval do boje. Rozhodující bude slovo stařešinů Herleifa a Kolmaka, kteří jsou mírnější povahou. To však neznamená, že s Helou budou souhlasit. Vědma nemá žádnou družinu spojenců, kteří by jí vždy vše odkývali. Vesnice je na dohled. Rozkazy vědmy pořád působí. Lidé dělají svou práci. Hela vidí na návsi Erlinga, který dle všeho dostal za úkol představovat ve vesnici spojku mezi Nortimberskými vojáky a místními. Povídá si právě s Adelaide. U medovinové síně stojí mnoho srocených stařešinů, zapředených do hovoru. Čekají na vědmu. Několik žen se jako často shromáždilo u domku Nory, kde si vyměňují myšlenky a názory, které sice nepatří stařešinům… avšak jejich vliv není o nic menší.

Hela - 04. března 2021 20:09

Politika na hraně bitvy Opustíme tábor, a vracíme se zpátky k vesnici. Jdu pomalu, moje nohy jsou těžké, a hlava ještě těžší. Vůbec se necítím na to, že bych se měla postavit před stařešiny. Sigvarova slova přijmu v tichosti. Ráda bych lidem slíbila férový boj, ale nejsem si jistá, že je něco takového možné. Nechci nikoho z helskarských podceňovat, kuráž rozhodně mají...ale vojáci to nejsou. Už jen pohled na srocený dav stařešinů, mě vyčerpá. zastavím se na okraji vesnice, snad abych nabrala síly. Mám ale asi poslední příležitost, zamyslet se nad celou situací. "Všechno ve mě křičí, že bych se měla zbavit Vertranu. Že bych ho měla dostat do bezpečí. Schovat, před všemi těmi chamtivými lidmi." Svěřím se horalovi s tím, co se mi honí hlavou. Konečky prstů přitom jemně zavadím o Vertran, který cítím pod svým kabátem. "Ale zároveň se bojím to udělat. Nechci jeho sílu využít...ale co kdybych s jeho pomocí mohla zachránit život...nebo životy? Nebylo by pak správné ho použít?" Obrátím svůj tázavý pohled k Sigvarovi. Vím, že horal nemá odpověď na všechno. Ale jeho názor pro mě má velkou váhu. Nechci udělat něco, čeho budu později litovat.

Arun - 05. března 2021 21:10

Trik pro děvče Letitia Orlozskij podle všeho zaslechl zamumlání Letitie, protože se trochu ušklíbně – ale ne dost na to, aby si toho děvče všimlo. Christopher také nic neslyšel, jen odpověď kaprálky. Usměje se a kývne na ní. „Dobrá, zkusím to.“ Vztáhne ruce před sebe a promluví. „Nejsem služebník Zrádce a mohu ti to dokázat. Mluvil jsem s vědmou Helou z Helskary a umím číst znaky dobrých Bohů. Když ti dokážu, že to tak je, uvěříš mi a pomůžeš nám najít našeho přítele?“ Děvče viditelně zpozorní a pohlédne na učence překvapeně. Po chvilce ale kývne. Orlozskij za Letitií založí ruce na prsou a očekává, jaké to bude představení. Christopher se narovná, usměje se a dá ruku před sebe. „Dala bys mi svou dlaň? Jak se jmenuješ?“ Dívka váhavě podá ruku Christopherovi. Stále však drží svou hůl… a hvízdne na svého psa. Ten hned nechá ovce být a dvěma skoky je u jejích nohou. Teprve poté děvče odpoví: „Maila.“ Christopher se nepřestává klidně usmívat a pomalu promluví: „Mailo. Jsem poutník, který často kráčí bok po boku se Skauldem. Narodil jsem se daleko odsud, mnoho mil na jih, ale v žilách mám krev starého lidu a nadání mnohých vidoucích. Poslechni si, co mi říkají slovutní bohové, aby mi dopřáli tvé důvěry.“ Na moment se odmlčí a pak dutým hlasem pronese několik slov: „Cítím víru, ale i strach. Cítím lásku k osobě, která je ti blízká.“ Christopher děvče bedlivě sleduje. „Je to někdo starší než ty, ke komu máš respekt. Má místo v tvém srdci – ale je v něm i bolest. Potkala tě tragédie… v posledním roce, nemám pravdu?“ Ještě pár další, podobných vět prohodí. Pokaždé dívka přikývne a později i sama doplňuje odpovědi. Nakonec děvče na Christophera hledí s rozšířenýma užaslýma očima plnýma úcty. Orlozskij zamumlá nevrle: „Pouťové triky… komediantství…“ Ale děvče mu nerozumí a ani mu moc pozornosti něvenuje. Dívá se na Christophera, s úžasem. „Půjdu hledat vašeho přítele… bohové skutečně stojí při vás.“ Ještě na moment zaváhá. „Nechtěli byste něco k jídlu? Poutník by neměl v naší zemi hladovět, když na něj bohové shlíží laskavě.“ Christopher mrkne po Letitii… neodpustí si úsměv člověka, který je se sebou poměrně spokojený. Počká na chvilku, zdali kaprálka něco neřekne, než odpoví. Rozvážná rada Hela Dvojice se zastaví na okraji vesnice. Nikdo se je neodváží poslouchat nebo obtěžovat. Navíc všichni mají svých starostí dost. Ještě moment spolu Hela a Sigvar mluví. Hela nedostane odpověď na své otázky okamžitě. Sigvar přemýšlí – a dlouze. Teprve po chvíli začne pomalu mluvit: „Těžko radit. I tvoje babička se do těch věcí zaplítala. Vždycky jsem říkal, že takový taje nejsou nic dobrého pro člověka…“ Pak vzdychne a zavrtí hlavou. „Jenže je to jak ta knížka. Ailina stará kniha. Našla jsi jí. Nakonec všechno vyplave. Osud hru na schovávanou nakonec vždycky vyhraje.“ Další ticho. Od fjordu vane studený, slaný vzduch. Spolu s poryvy větru se pohupují tři lodě na hladině, na které je vidět ze všech koutů údolí.. Sigvar se na ně podívá a pomalu kývne. „Nic na tomhle světě není zadarmo. Lovecký um taky nespadne z nebe. Ani se nedá vytáhnout z hory. Je lepší nepoužívat nic takovýho lehkomyslně… raděj vůbec ne, pokud můžeš.“ Ještě se svými slovy neskončil. Rozhlédl se po vesnici. Chvilku zůstal svýma pronikavýma očima na každé skupince, která je v dohledu. „Možná… Nevím, co je to za moc.“ Jeho výraz poněkud ztvrdne. „Mohlo by to napáchat velké zlo. Jakkoliv se to použije. I kdyby šlo o životy. Ještě větší zlo, kdyby to padlo do cizích rukou. Chceš-li znát mou radu, nepoužívej to. V nejhorším tím zabraň, abys o to přišla. Nejraději… kdybys to těm cizákům mohla zničit před očima.“ Hluboce si povzdechne. V jeho slovech zazní na okamžik tón tiché, dlouholeté bolesti. „Aby tuhle starou zem konečně nechali na pokoji…“

Hela - 05. března 2021 21:23

Rozvážná rada Mlčím, i já upírám zrak k lodím, pohupujícím se na moři. I přesto, že vím, že bohové neposlouchají, upnu k nim nyní své myšlenky. Všechny své tužby směřuji k tomu jedinému. Aby ty zatracené lodě zmizely. Abychom zase mohli žít, jako dřív. Chci, aby cizáci zmizeli z našich lesů, a nechali nás na pokoji. Chci se vrátit k těm běžným každodenním přím uhádaných stařešinů, a ošetřování ran. Chci poslouchat o tom, že se nějaký voják z pevnosti vilně podíval na kovářovu dcerku, nebo že jeden soused ukradl jinému slepici. Tolik mi to chybí. "...zničit před očima." Zopakuji tiše Sigvarova slova. Nemyslím, že jsem schopná Dědictví zničit. Ale můžu udělat jiné věci. Ale tohle jsou myšlenky na někdy jindy. Můj pohled se stočí k davu před Medovinovou síní. "Zůstaň mi, prosím, po boku." Unaveně se usměju na Sigvara, a vykrčím vstříc tomu, co mě neodvratně čeká.

Arun - 06. března 2021 20:09

Stařešinové Hela Sigvar jen mlčky přikývne, když ho Hela požádá, aby při ní stál. Respekt k vědmě je jedna věc… fyzická přítomnost mohutného horala je věc druhá. Pak už vyrazí směrem k Medovinové síni. Stařešinové před ní šumí dohady a hašteřením víc, než kdykoliv jindy. Nebudou mít s vědmou slitování. Každý z nich má názor na situaci, ve které jsou. A situace je to velmi vážná. To je poznat i podle toho, jak tiše a obezřetně spolu hovoří. Žádné pokřikování a velké hádky. Každý bojuje o spojence na poslední chvíli, kde kdo se dovolává starých služeb, někdo naopak vyzvedá staré křivdy. Bude to mimořádný sněm. Hela vkročí do síně první… a za ní následují všichni stařešinové, kteří čekají venku. Uvnitř je několik významnějších, kteří si začali jít po krku, ještě než přišla. Očividně se do poslední chvíle překřikovali. Když vejde vědma následována Sigvarem, umlknou. „Vědmo, vítejte zpátky,“ řekne konec Herleif. I když je Hela velmi unavená, její předchozí znalosti a zkušenosti jí nezradí. Navíc, podobně jako při hovoru s Torjakem, i nyní nejsou modlitby Vertranu tak ubíjející jako uprostřed lesního ticha. Vidí jasně zformované tři skupiny názorů. Ještě ty názory nezná, ale postavení jednotlivých stařešinů je očividné. Herleif a Rangvald, opět jeden proti druhému… nyní si však uvědomila existenci třetí, početnější kliky, kde si na pomezí mezi nimi. V jejím čele je podle postoje jednotlivých mužů Kolmak… a nedaleko za ním sedí na jedné z lavic starý Falhirm. Když rozháněla muže na návsi po svém příchodu, tato skupina stranila s Rangvaldem… Kolmak, jinak méně výrazný a hašteřivý stařešina, právě otevírá ústa, aby vědmu oslovil po Herleifovi. Rangvald mu však vskočí do řeči. Jeho hlas je plný jedu. Neodpustil nikdy ty mnohé porážky, které na půdě sněmu utržil i dílem vědmy. „Vědmo. Byla jste pryč velmi dlouho. Ze dní se staly týdny – až nyní jste se vrátila ze svého posvátného poslání. Vesnice bude vydána na pospas cizákům, pokud nebudeme konat. Co o tom praví bohové? Co vám poradili na vaší protáhlé pouti?“ Tak přímé útoky by si před jejím odchodem nedovolil. Musí si být jistý sám sebou. Celou tu situaci bude mít v úmyslu hodit na její hlavu. Jako vědma vnímá i další věci… zatím na nikom nepozoruje vliv Vertranu… ale do jaké míry se dá něco takového spatřit?

Hela - 06. března 2021 21:10

Stařešinové Vstoupím do Medovinové síně, a pokynu hlavou Herleifovi. Už nyní jsem unavená. Zamířím k ohni, abych si alespoň trochu prohřála kosti. Sleduji, jak stařešinové vstupují do síně a vidím, že tu jsou tři skupiny, z nich se dvěma, bych mohla mít problémy. Budu muset být hodně přesvědčivá, abych obhájila samu sebe, i své plány. Ještě ani nestihnu otevřít ústa, a Rangvald už zaútočil. Skutečně nemešká a je ostřejší, než kdy jindy. To znamená jen jediné. Je si jistý sám sebou. Měla bych ho sejmout dřív. než si začne ještě víc vyskakovat. Obrátím k němu svůj unavený pohled a věnuji mu úsměv. "Máte pravdu, Rangvalde. Vidím, že se mnohé změnilo. Některé věci se ale nezmění nikdy. Třeba Vaše zášť." Rozhlédnu se po shromáždění stařešinů. Přemýšlím, jestli cítí přítomnost Vertranu. Ne, nehodlám jim sdělit, co jsem v horách skutečně dělala. Ale viděla jsem, jaký vliv to na lidi může mít. Mám ráda helskařany, ale nedělám si o nich iluze. Jsou to jen lidé, se všemi slabostmi, které to přináší. Nedivila bych se, kdyby i někdo z nich podlehl vábení Dědictví. Zatím ale nic takového nevidím. "Sigvare. Buď tak hodný a zavolej i ostatní. Ženy, i děti." Poprosím horala. Než však stihne některý ze stařešinů začít protestovat, vysvětlím sama tento nečekaný krok. "Nyní jednáme o osudu nás všech. Každý má právo vyjádřit svůj názor." Můj vedlejší motiv je ale trochu jiný. Ženy možná nemají slovo ve vedení vesnice. Zato ale mají slovo v domácnosti. Jsou to matky, manželky a dcery, všech těchto mužů. A je to síla, která by se mohla naklonit na mou stranu. Čekám, dokud medovinová síň není plná vesničanů. Zahlédnu mezi ženami i starou Noru, a věnuji jí vřelý úsměv. Jsem ráda, že jí zase vidím stát pevně na vlastních nohou. Až tohle skončí, Adelaide si zaslouží velkou pochvalu. Dobře se o vesnici, v době mé nepřítomnosti, starala. Tiše si odkašlu, abych umlčela všechny hlasy, než promluvím. "Jako první věc, se vám chci omluvit. Když jsem odcházela, myslela jsem, že budu během několika dní zpět. Avšak situace v horách byla daleko vážnější, a vyžádala si mnohem více mého času. Na okamžik se odmlčím. "Nelituji toho. S pomocí horalů se mi povedlo vybojovat veliké vítězství a vyhnat cizáky z posvátné půdy kolem Špičáku. Znovu se nám podařilo zahnat Zrádce do stínů, tak, kam patří." Shrnu krátce to, co se dělo v horách. Cítím se jako zrádce, ale prostě nedokážu těm lidem říci, že bohové je nyní neslyší. Že neudělají nic, pro naši záchranu, že je to jen a jen na nás. Víra v bohy je to jediné, co některé z nich stále ještě drží...ať už na nohou, či na řetězu. Co by udělal Rangvald, kdyby věděl, že nad sebou nemá přísnou ruku bohů? Nechci to zjišťovat. "Na krátkou chvíli jsem si myslela, že máme vyhráno. Že se nám podařilo ochránit Dědictví, to, k čemu mě bohové povolali. Avšak tihle lidé...Společenstvo, jak si říkají, jsou důkazem, že stále před sebou máme bitvu, kterou je třeba vybojovat. Jistě, mohli bychom se chopit zbraní, a vyrazit proti nim." Pokynu k Rangvaldovi. "Avšak to by udělal jen hlupák, který chce zemřít. Ten, který Vám tohle radí je buď sám Zrádce v přestrojení, nebo alespoň naslouchá jeho jedovatému šepotu." Dodám tvrdě. "Vím, že prahnete po boji. Abyste mohli ukázat, zač je severská sekera, ale tohle nejsou vojáci z pevnosti, kteří musí snášet vaše urážky, a kyselé obličeje. Tohle jsou cvičení vojáci, vyzbrojení děly a střelnými zbraněmi. Pokud se jim postavíme, nikdo...nikdo z nás, nezůstane naživu. Srovnají Helskaru se zemí, zašlapají nás do země, a vezmou si, co chtějí. To byste chtěli? Chcete zemřít zbytečnou smrtí, jen abychom dostáli slovům, že co seveřan, to bojovník?" Rozhlížím se kolem, v očích led. "Je tady ještě jiné řešení."

Letitia - 07. března 2021 19:24

Pouťové věštění Musím se kousnout do tváře, protože jinak bych se začala nahlas smát a tím to celé zkazila. Opravdu se musím snažit abych zachovala kamennou tvář, když Christopher začne vytahovat lásku a další podobná klišé. Chudák děvče. Takhle jí tahat za nos, ale účel světí prostředky. Tak se toho držím. Očima raději bloudím v dálce a na dvojici před sebou se nedívám. Bojím se, že kdybych to udělal prostě vyprsknu smíchy. Kolik takových věšteb jsem při tažení jenom vyslechla. Vždycky to, ale byly ženské co takhle z vojáků tahaly nějaký ten peníz. Buď si lehly na záda nebo jim věšeli bulíky na nos. Vždycky to byly podvody. Jenom chytré odezírání chování a sladké řečičky. Dávala jsem tresty, vyháněla, ale je všechno bylo marné. Vždycky si našli skulinu jak se vrátit. Vojsko je zkrátka sebranka pověrčivá. Ono taky když můžete každou chvíli zemřít nebo přijít o končetinu tak je to pochopitelné. Problém je, když tomu moc věří, pak se mohou branci stát nezvladatelnými a to je potom problém. Trochu jsem se ztratila v minulosti. Naštěstí už Christopher končí. Odkašlu si a kývnu na znak díků. "Pokud máš něco co může postrádat, tak to s vděkem přijímáme," souhlasím s tím, že nám dá jídlo. Rozhodně se bude na cestě hodit a malé přilepšení je vždy vítané. "Musíme, ale brzy vyrazit na pochod," připomenu ještě. Když nám tedy dívka něco dá znovu nabereme kurz směr Ornbjarn.

Arun - 07. března 2021 20:13

Ozvěny bohů Hela Už prvními slovy vědma jasně ukáže, že její trpělivost má své hranice. Sama si však všimne, že reakce je silnější, než by čekala. Rangvald ucukne, téměř jako by místo prosté úsečné poznámky plivla planoucí slinu, jak to dle pověstí dělá Amjarna, když je na vrcholu nespokojenosti. Nikdo se neodváží protestovat, když Hela vyzve medvědobijce, aby dovnitř pozval zbytek vesnice. Lidé se začnou sbíhat ze širokého okolí. Je to historická událost. Brzy je celá síň plná. Vědma se ocitla uprostřed prázdného kruhu u ohně. Všude kolem ní jsou stařešinové a za nimi se mačkají všichni ostatní vesničané, kteří si jí přišli vyslechnout. Je jich tolik, že mohutná vrata velké síně musí zůstat otevřená. Opozdilci stojí na zimě u dveří ve velkém davu. Takové srocení už Helskarská medovinová síň dlouho nepamatuje. Když Hela promluví, pocítí zvláštní teplo… pramení z Vertranu, který stále pevně svírá, skrytý tajemnou látkou od Celestionského učence Christophera. Ale ten pocit samotný zná. Pocit, že nyní síla bohů obchází kolem ní… že jí stačí jen uchopit tak, jak jí její babička učila, a použít jí k vykonání vůle Bohů. Ne všechno, co vědmy činí, jsou pouťové triky. Otázka jen je, nakolik tu sílu použije. Slova omluvy, jako by Hela slyšela opakované čistým hlasem milosrdné Verany. Slova o vítězství, to má dojem, že ve vlastních slovech cítí hrdinství a čest Bolafa. Ve slovech obezřetnosti a varování pak moudrý tón bohyně-matky, Amjarny… a slova o smrti, válce a zkáze, zavanou jako chladný dech Skaulda. Pod skálou Špičáku získala něco nesmírného. Ať už chtěla nebo ne. Zaslechne šepot. Na první dojem to zní jako další modlitba… ale pak ten hlas pozná. Je na něj zvyklá, jak hřmí nad oblohou na vrcholcích nejvyšších hor. Sáhla jsi s mým požehnáním do přediva Osudu samotného. Musíš dokonat dílo, které bylo započato. Mí synové a dcery mají své bohy. Celá síň umlkla. Hela vidí v očích úctu, respekt… a hanbu, a strach. Moře bohabojného strachu a studu v srdcích kolem ní. Spatří to i v očích staré Nory… v očích Rangvalda, Herleifa, Kolmaka i všech dalších stařešinů… a na krátký moment to zahlédne i v očích medvědobijce Sigvara. Poprvé ve svém životě viděla, že by Sigvar před někým uhnul očima. A bylo to před ní. Rangvald ani Herleif se neodváží promluvit. Nejspíš to nezvládnou. Jen starý Falhirm dokáže zachraptět: „Co… co máme dělat, vědmo?“ Šťastnou cestu… Letitia Christopher se usměje na dívku po poznámce Letitie. „Budeme vám velmi vděční, ale jen pokud opravdu můžete něco postrádat.“ Na krátkou chvíli osamní. Pes si je pořád prohlíží podezřívavě… tuhle napůl vlčí šelmu nějakými hezkými povídačkami nikdo neobalamutí. Ale děvče ho má pod kontrolou a tak jim snad nic nehrozí. Christopher přeskočí zídku zpět na druhou stranu, což pes schválí a začne se opět zas víc věnovat ovcím. Když přijde učenec k dvojici na cestě s úsměvem na tváři, Orlozskij protočí oči. „Že se za sebe nestydíte, pane Christophere.“ Ale učenec jen mávne rukou. „Vždyť to bylo naprosto neškodné. Ani slovo nebyla lež… a navíc jde přeci o bezpečí pana Riama. Takhle máme daleko větší šanci, že se po něm to děvče podívá a řekne i svým sousedům.“ Proti tomu už Orlozskij nic nenamítá. Navíc je jasné, že v porovnání s podvody, které mlčky schvaloval ve Společnosti, to není vůbec nic. Brzy poté se dívka vrátí se zásobami. Dostanou i tmavý, místní chléb a ovčí sýr, a navíc i nějaké čerstvé maso. Dívka pokrčila rameny, když ho předávala. „Babička říkala, že by se stejně zkazilo. Když jsme ovci poráželi, mysleli jsme, že budeme jíst i s tátou, a v udírně není další místo.“ I když vůči oběma zbývajícím cizákům je nedůvěřivá, Christopher si jí docela získal. „Mějte se hezky, Mailo, a nezapomeňte se prosím podívat po Riamovi.“ Dívka kývne rozhodně hlavou a loučí se. Dokonce jim i popřeje šťastnou cestu. S novými zásobami se skutečně kráčí lépe, protože i když přidávají zavazadlům na váze, vidina pečeně dodá sílu do kroků. Chůze během odpoledne je skutečně svižná. Christopher pokukuje po jejich nových zásobách ale až příliš, protože brzy přichází s návrhem: „Možná bychom se mohli zastavit trochu dřív, navečeřet se a po večeři ještě kus cesty ujít, pokud by to jinak nešlo. Dát příležitost Riamovi, aby nás dohnal, pokud ho to děvče našlo.“ Orlozskij přidá trochu jinou poznámku: „Já bych to tak možná také udělal, ale z jiných důvodů. Naše malá pečeně by mohla přilákat některé z těch vlků, o kterých ta dívka mluvila… ale nevím, zdali se skutečně máme čeho bát.“ Bylo by to další zdržení. Oba muži pohlédnou k Letitii, která z nich má s cestováním největší zkušenosti,

Hela - 07. března 2021 20:31

Ozvěny bohů Ten hlas. Tolik jsem se bála, že jej už nikdy neuslyším. Ale je tady, je se mnou, je zpět. Neopustil mě, ani náš národ. Bohové procitli. Do očí mi vstoupí slzy. Rychle skloním hlavu k ohni, neboť nechci, aby někdo zahlédl, jak mám tváře vlhké slzami štěstí. Tohle je veliké vítězství. Je mé a jen já o něm budu vědět. Ale je cennější, než cokoliv jiného. Opustil mě totiž strach, že jsem na této cestě sama. Ne! Máme své bohy, kteří na nás dohlížejí. A s jejich pomocí vyženeme každého cizáka, který by si chtěl nárokovat sever pro sebe. Mé rozčarování trvá sotva několik okamžiků. Mě to však připadá jako celá věčnost. Nikdo, dokonce ani Rangvald, se neodváží promluvit. Čekají, že já jim řeknu, co mají udělat. Znovu zvednu hlavu, a přelétnu dav pohledem. Rty mi zkroutí slabý úsměv. "Budu se Společností jednat. Pokusím se je odvrátit od jejich úmyslu, ale nejsem si jistá, že je něco takového možné. Chci, abyste všichni byli připraveni na nejhorší." Na okamžik se odmlčím. To, co jim teď řeknu, se nikomu líbit nebude. U všech bohů, ani mě se to nelíbí! Ale je to to nejlepší, co se dá dělat. "Až nepřítel zaútočí, až zazní děla a zakokrhá červený kohout, chci, abyste udělali něco, na co byste nikdy v životě nepomysleli. Chci, abyste prchli a ukryli se v pevnosti Ornabjarn." Nyní čekám nevoli, ale nehodlám dát křiklounům prostor se vyjádřit. Rychle tedy pokračuji. "Tohle není bitva, kterou bychom mohli vyhrát sami. Ale my ani nemusíme, neboť sami nejsme. Můžeme se spojit s našimi bratry, a vyhladit tu cizáckou chátru jednou provždy. Když budeme jednotní, budeme silní. Když zapomeneme na staré spory a společně zvedneme zbraně, jedině pak je vítězství možné."

Arun - 08. března 2021 21:45

Smutek, zášť a strach Hela Kouzlo ještě chvíli trvá. A protože Hela třímá Vertran, možná to kouzlo doopravdy je. Všichni naslouchají velice pozorně každému temnému slovu vědmy. Někteří na ní hledí zděšeně, jiní uraženě… ale emoce víří. Nikdo není klidný. Sotva domluví, strhne se hotové peklo. Každý mluví jeden přes druhého. I jinak mírní muži řvou z plných plic. Ženy nadávají svým mužům přes celou síň, stařešinové se na sebe vrhají a div, že se nepustí do rvačky. Brzy poté děti, které nechápou, co se děje, přidají svůj vlastní křik. Chaos silně dolehne na unavenou Helu. Nejspíš by z toho omdlela, kdyby medovinovou síní nezazněl jeden, strašlivý a hromový hlas. „Ticho! Vědma promluvila!“ Na moment si to skoro zní, že to sám Arun volá po pořádku, ale ve skutečnosti to byl Sigvar, jehož neochvějný hlas přerušil narůstající paniku. Lidé se začnou utišovat. Je to pomalý proces, ale po chvíli přidají svou i stařešinové a zjednají klid. Pro Helu to však není konec. Falhirm, který se jí tázal, zatím jen tiše mlčí. To samé učiní i Herleif a další stařešinové. Rangvald však využije příležitosti. Promluví do ticha. „Vědmo Helo. Vidím, že není žádných východisk. Buď nás zničí cizácké zbraně… nebo se budeme muset podrobit vůli a milosrdenství vzdáleného a bohům nevěrného královského praporce.“ Mnozí při takových slovech zvednou hlavy. Mnozí určitě čekali, že bude i nadále burcovat do zbraně, tak jak to má ve zvyku. Stařešina však jen zvedne oči a podívá se na Helu ostře. Překonal svůj strach. Nejspíš z něj vykoval jen novou zášť a vztek. „Povězte, vědmo, jak to Bohové dopustili? To už náš národ skutečně opustili, že máme hledat útočiště mezi zrádci naší víry?“ Poslední slova jsou spíš zasmušilá než vzteklá. A jak Hela vidí, nezůstala bez důsledku. Oči se opět upírají na vědmu… a není v nich mnoho naděje.

Hela - 08. března 2021 22:03

Smutek, zášť a strach Po vyřčení mých slov nastane chaos. Ani modlitby z Vertranu nejsou tak hlasité, jako křik vesničanů. Každý se hádá s každým, někteří si dokonce jdou po krku. Ženy křičí, děti brečí, a já mám chuť se stočit do klubíčka a zacpat si uši. Avšak i v tom moři zmatku je ostrůvek klidu a míru. Ten, který vždy zachová chladnou hlavu. Sigvar. Netuším, jak bych se bez něj mohla obejít. Už tolikrát mě podepřel, když jsem klopýtla. Ani nevím, jestli mu to někdy dokážu splatit. V síni se opět rozhostí ticho. K mé nelibosti nepromluví nikdo z těch, které bych chtěla slyšet, ale slova se opět ujme Rangvald. Strach ho přešel, ale jeho slova nejsou tak útočná, jak jsme se bála. Spíš se v nich zrcadlí...beznaděj. Nemám toho muže ráda, je to starý, zatrpklý muž. Avšak ani přesto ho nechci vidět zlomeného. Potřesu hlavou. "Bohové nás neopustili. Někdy možná spí, a proto neslyší naše modlitby. Nyní jsem si však jistá, že nad námi bdí. Nejsou tu však od toho, aby nás vedli za ručičku. Nejsme malé děti, jsme ženy a muži severu a své bitvy dokážeme vybojovat sami." Stále ve mě rezonuje Arunův hlas. Tolik bych chtěla, těmhle lidem, dopřát stejný pocit, jaký mám já, když se mnou bohové hovoří. Aby také cítili to teplo přízně, to souznění. Na okamžik uvažuji nad tím, že bych jim ukázala Vertran. Nejsem sobecká, když si něco takového nechávám pro sebe? Tuhle myšlenku ale rychle zavrhnu. Ne! Dědictví nepatří do rukou lidí a já dokončím, co jsem začala. "V tuhle chvíli je na cestě do Alesglas posel, se zprávou pro jarla. Věřím, že ani on nebude slepý k tomuto bezpráví, a přijde nám na pomoc. My teď jen musíme být trpěliví, a vyčkat jeho příchodu. Pokud by se někteří z vás, ženy s dětmi, nebo starci, chtěli uchýlit do bezpečí pevnosti už nyní, velitel Torjak jistě nebude proti."

Letitia - 08. března 2021 22:33

Zastávka "Uvažovala jsem o tom samém," přiznám se k tomu, že mě také napadlo, že se můžeme zastavit dřív a dát tak možnost Riamovi se s námi znovu setkat. Ostatní proti tomu také nic nemají, takže je rozhodnuto. Jakmile narazíme na nějaké slušné místo k táboření tak se tam zastavíme. Což netrvá zase tak dlouho a najdeme příhodný palouček jako stvořený k táboření. Není problém nasbírat spadlé dřevo a brzy hoří ohýnek a na něm se opéká maso, které jsme dostali od pasačky. Takhle nějak si to Riam zřejmě představoval, jenom doufal, že tu budeme všichni společně. Nedá se však nic dělat a musíme to brát jak to je. Samozřejmě všechno to maso nesmíme najednou. Něco nechám na později kdyby se snad skutečně objevil, ale čím dál tím více jsem přesvědčená, že nás horal opustil. Snad to však bylo z důvodů jiných než kvůli zranění. To bych mu opravdu nepřála. "myslím, že bude dobré tady rovnou přečkat noc," navrhnu po delším zamyšlení. Opravdu bych se s ním ráda znovu sešla a těch pár mil, které bychom ještě ušli zase tak moc nerozhoduje.

Arun - 09. března 2021 19:41

Slova stařešinů Hela Stařešinové i lidé poslouchají Helu… její slova útěchy ale nepadnou na úrodnou půdu. Většina z vesničanů zůstává nepřesvědčená a tu a tam je vidět beznaděj. Stařešinové naštěstí dle všeho vědmě pořád důvěřují a jsou ochotní v této situaci věřit jejímu úsudku. Ale i oni pochybují. Na první pohled Hela vidí, že někteří přemítají, proč se ocitli na špatné straně vůle osudu. Herleif se po slovech Hely chopí slova. „Každý ať se rozhodne dle své vůle. Pokud vědma soudí, že boj přežijeme pouze za hradbami pevnosti Ornbjarn… tak ať. Lépe, než aby náš příběh skončil.“ Rangvald váhavě a očividně s těžkým srdcem přikývne. „Je to zrada na našich předcích… ať tedy děti a nemohoucí či nemocní najdou útočiště mezi těmi křivopřísežníky. Sám se svým rodem s nimi půjdu, abych je uchránil od kliček a podvodů těch, kteří ztratili cestu Bohů.“ Nálada v síni poklesne. I nejbojovnější… včetně nevraživého rybáře Kjelda… sklopí hlavy. Čeká je nejistá doba. Ozve se zakašlání. Falhirm se zvedne z lavice, na které seděl. Promluví vcelku tiše, ale rozhodně. „Nepůjdu. Celý život žiju v domech našich předků. I kdyby přišla sebevětší bouře ohně, Helskara je můj domov. Pokud má být zničena v boji, pak v tom boji padnu taky.“ Je vidět, že nemálo lidí pohlédne ke starci. Někteří mladí, kteří neznají cenu svého života… jiní, kteří cítí s jeho slovy. Neodejdou… Stařešina Kolmak chápavě pokýve hlavou. Nepromluví proti němu. „Čekají nás těžké časy. Nevděčné stěhování… a nehezká rozhodnutí.“ Mezi vystrašenými a nejistými lidmi je ticho. Herleif dodá pár dalších slov: „Přesuňme nějaké zásoby do Ornbjarnu. Nemá žádnou cenu zrno, které oheň spálí. Budeme doufat, že až se o našich činech dozví ti cizáci, nevyužijí naší slabosti.“ Rangvald si odplivne. „Schází jim čest. Nejsou z pravého rodu. Očekávám jen nejpodlejší triky. Muži z Ornbjarnu nejsou o nic lepší.“ Víc neprotestuje. Lidé ještě pohlédnou k vědmě, jaká budou její slova. Jinak se začnou rozcházet. V mnoha tvářích vidí to, co dobře zná. Setkání s katastrofou nad jejich chápání. Tak, jako když jsou stiženi nemocí nebo živelnou zkázou, obrací se k ní a k Bohům. Někteří přijímou rány s hlavou skloněnou, smíření s tím, že osud pro ně má vlastní účely. Jiní, jako Falhirm, mají v plánu přijmout ránu bez ucuknutí… i kdyby kvůli tomu měla být o to větší a horší. Snad jen moc Vertranu by je mohla přesvědčit… ukázka zázraku, že nestojí proti cizákům sami. „Tři šli spolu lovit lva…“ Letitia Trojice se zastaví a najde tábořiště nedaleko od cesty, kde rozdělají oheň, rozbalí jídlo a připraví si večeři. Je to velmi příjemná změna, mít něco čerstvého opečeného na ohni. Cestovní zásoby se rychle přejedí. I navzdory tomu je nálada při večeři poněkud pochmurná. Christopher mlčí, zřejmě uvažuje o Riamovi. Orlozskij není příliš povídavý. Toho asi osud mladého seveřana moc netrápí. Z nudy cosi vyřezává. Nikdo toho moc nenamluví… Začne se blížit noc. Po krátké úvaze a diskusi dají za pravdu Letitii a rozhodnout se zůstat na místě svého tábořiště. Oheň už mají, a navíc nejsou tak daleko od cesty. Les kolem působí bezpečně, v rámci možností této divočiny. Orlozskij vznese téma, nad kterým očividně už delší dobu přemýšlel. „Jak to uděláme s hlídkami?“ Christopher pokrčí rameny: „Můžu se taky přidat – nejsem slepý. Nemůžete celou noc zůstat vzhůru, Letitie,“ řekne s pousmáním. Prospektor se podívá nejprve na učence a pak vrhne na Letitii krátký, ale výmluvný pohled. Nahlas nic neřekne. Teprve po chvíli začne prospektor neutrálně s návrhem: „Pokud by se objevila nějaká divá zvěř, nebudu moc co k čemu, ale oči mám pořád dobré. Můžeme hlídat s Christopherem společně. Jediné, co by nám tu mohlo hrozit, je zvíře vzteklé nebo vyhladovělé – tedy osamělé. O žádných banditech jsem tu nikdy neslyšel.“ Christopher si neodpustí uštěpačnou poznámku: „Kromě vašich vlastních lidí, že?“ Prospektor na něj nijak nereaguje. Jen jeden prázdný pohled, bez odpovědi, a poté pokračuje. „Myslím, že ve dvou bychom si dokázali poradit, než bychom vás vzbudili. A ve třech už se snad nemáme od těchto lesů čeho bát.“ Lesy kolem šumí dál, bez odpovědi. V noci vypadají nebezpečnější než za soumraku, když se tu rozhodli nocovat.

Hela - 09. března 2021 20:39

Slova stařešinů Cítím se nesmírně vyčerpaní. K lidem už nepromluvím. Řekla jsem, co bylo třeba a jsem ráda, že někteří se rozhodli do pevnosti uchýlit. Těm ostatním nebudu nic rozmlouvat. Chápu je a kdybych sama nešla příkladem, možná i já bych se postavila na jejich stranu. Nyní je ale třeba v prvé řadě zachránit co možná nejvíc životů. Souhlasím s Torjakovými slovy. Vesnice se dá znovu vystavit, ale lidem život vrátit nedokážeme. Unaveně se posadím u krbu a gestem ruky k sobě zavolám Erlinga a Sigvara. Erlinga pošlu za velitelem, aby ho spravil o situaci, i o tom, že do pevnosti se už nyní uchýlí někteří vesničanů. Hodnou chvíli poté mlčím, než promluvím k Sigvarovi. "Zůstanu tady, v Medovinové síni." Přemýšlela jsem o tom, a i když mě vše volá do mého domu, nemůžu tam zatím jít. Společnost se mě pokusí najít a i když to není nemožné, pravděpodobně si netroufnou přímo doprostřed vesnice. S velitelem jsme se shodli, že je třeba hrát o čas, a to také hodlám dělat. "Odpočinu si tady a až načerpám síly, setkám se s těmi cizáky. Udělám to, k čemu mě bohové povolali."

Letitia - 10. března 2021 15:14

Hlídání na noc Také jsem přemýšlela jak to uděláme v noci. Zda mám riskovat a prostě půjdeme všichni spát. V takové chvíli hrozí hlavně to, že nikdo neudržuje oheň, ale i to by se dalo nějak zařídit kdybych se dokázala co dvě hodiny vzbudit. Pořád je to takové nejisté a být vzhůru celou noc se mi také vůbec nechce. Když se ti dva začnou dobírat, jenom po nich vrhnu znechucený pohled, ale nic neřeknu. Nejsou to děti abych je musela okřikovat. "Když bude plápolat oheň, tak by se sem žádné divoké zvíře nemělo odvážit. Hlídejte tedy první půlku a já si vezmu zbytek do rána," souhlasím s tím, že budou vzhůru oba dva. "Hlavně se příliš nezaberte do filosofických debat. Nebo kolem projde stádo koni aniž si toho všimnete," tentokrát si je doberu já. Moc dobře si pamatuji tu učenou hádku po cestě. Tím je to rozhodnuté, takže nehodlám ztrácet čas. Zabalím se pláště, udělám si co nejlepší pohodlí jak to na zemi jenom jde a zavřu oči. Takhle budu mít pět, možná šest hodin spánku co by mělo stačit.

Arun - 10. března 2021 19:48

Prázdná síň Hela Lidé ještě chvíli váhají, jestli vědma Hela nepromluví. Ta už ale řekla všechno, co mělo být řečeno. Pod vedením stařešinů se začnou vracet do svých domovů a připravovat se na to, že by mohli být rychle donuceni utéct k pevnosti. Hlavy mnohých jsou sklopené… a většina se vyhýbá pohledu vědmy. Hela usedne u velkého ohně, který věčně plá v síni, a řekne Erlingovi, aby donesl zprávy o rozhodnutí stařešinů veliteli. Mladý muž se nevyptává na nic a rovnou odběhne. Poslouchat rozkazy se v armádě naučil dobře. Potom Hela osloví Sigvara. Ten mlčí, sleduje, jak se síň vyprazdňuje. Nakonec v ní není nikdo, krom pár otálejících stařešinů. Po ruchu divokého sněmu je ticho téměř tíživé. Medvědobijec konečně pomalu kývne. Usadí se vedle ní. Je jasné, že ho ani nenapadlo, že by vědmu opustil. Po chvíli tiše zamumlá: „Použila jsi to. Pocítil jsem to. Nevím, jestli jsi to měla v plánu. Bylo to… veliké. Jako když ukáže Otec svá znamení… nebo kolem kráčí Bohové.“ Nic víc neřekne. Přiblížil se k nim totiž Herleif. Stařešina hledí na Helu laskavě. Je jasné, že jí nechce dál vyčerpávat… ale pálí ho nějaká otázka. Nakonec nechá váhání a osloví jí. „Vědmo… co máme dělat, pokud budou cizáci chtít brátit lidem, aby se skryli v pevnosti? Někteří z nich jsou na břehu… Mohli by zaútočit.“ Stařešina pohlédne k otevřeným dveřím. Dobře skrývá svou vnitřní nejistotu. Vědma to zvládne prohlédnout, i velmi unavená. „Velitel snad pošle své muže s našimi lidmi… ale i ti zmůžou jen tolik.“ Sigvar na stařešinu vrhne jeden ze svých pronikavých pohledů. Nejspíš se mu nelíbí, že nyní obtežuje vědmu, která potřebuje odpočívat. Nic však neřekne a stařešina zůstane stát na místě, nejistě a nevědomě žmoulajíce cíp svého kožešinového pláště jednou rukou. Bude-li Hela chvíli mlčet, nejspíš sám rozpaky odejde bez odpovědi.

Hela - 10. března 2021 20:21

Prázdná síň Bála jsem se, že Sigvar bude chtít odejít. Ale nebránila bych mu, kdyby chtěl. Pocítím úlevu, když nakonec usedne k ohni vedle mě. Jeho slova mě však znepokojí. Sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem to byla jen já sama, či nikoliv. "To jsem...nechtěla jsem to použít. Ovládlo mě to." Smutně potřesu hlavou, a přes látku se dotknu Vertranu. "Musím ho ukrýt. Myslela jsem, že jsem dost silná, abych tomu vábení odolala. Ale tak silný není nikdo. Čím dříve tohle skončí, tím lépe." Mám hrůzu z toho, co by se mohlo stát, kdyby Dědictví padlo do špatných rukou. Ráda bych v tomto rozhovoru pokračovala, ale přiblíží se Herleif a já vidím, že ho něco trápí. Pravdou je, že mě napadlo, že si cizáci jistě všimnou vesničanů, kteří se stěhují do pevnosti. Ale potlačila jsem tu myšlenku. Už nemám sílu, vymýšlet další kostrbaté plány. Stále doufám, že by je snad nenapadlo napadnout bezbranné lidi. I když jistotu rozhodně nemám. Jemně položím svou dlaň na Sigvarovu paži. Jsem vděčná, že se mě snaží chránit, ale já chápu stařešinovy obavy. "Jsem si jistá, že velitel Torjak zajistí našim lidem bezpečí. Možná by ale bylo dobré, kdyby začali odcházet až po setmění." Nevím, jestli nám příkrov temnoty nějak pomůže, ale minimálně by se nemuselo dívat tolik očí. "Jsem ráda, že alespoň někteří do pevnosti skutečně odejdou. Stále se ale modlím za to, aby se nám podařilo boji se zcela vyhnout."

Arun - 11. března 2021 20:01

Noc v divočině Letitia Hlídky jsou rychle rozhodnuté. Oba muži tiše sedí u ohně, když se Letitia schovává do svého pláště a pomalu usíná. Je to dlouhý a poměrně příjemný spánek. Oheň hřeje, a večeře byla dobrá. Nikdo jí nevyburcuje před žádnou zvěří. Podle všeho se potvrdilo to, co zmiňovala o ohni. Většina zvířat se od něj drží dál. Lidi ale přitahuje. Jako maják v temnotě. Když potom učenec Letitii probudí ze spánku, vidí, že oba muži plameny zvládli udržovat po svojí polovinu noci. Zbytek práce je na ní. Zůstane sedět u ohně. Před soumrakem nasbírali s Christopherem dost dřeva na celou noc, takže stačí jen přikládat a sledovat temnotu. Nad hlavou tu a tam zazáří měsíc, většinou se schovává za mraky. Ty přibývají. Dělá to temnou noc, ve které není vidět dál, než za kruh oranžového světla. Oba muži rychle usnou, toho si Letitia všimne podle jejich oddechování. Jí se vleče hodina za hodinou nudného hlídání. Voják je zvyklý na horší. Brzy navíc začne tma řídnout. Na východě přejde černá v šedou. Blíží se úsvit. Ranní mlha se usazuje mezi stromy. Vypadá to, že přežili další noc- Přímo před sebou spatří mohutnou siluetu. Neurčité, pokroucené stvoření, které vychází z cárů mlhy. Vidí trojici nohou, z nichž jedna je chromá. Zjevení kulhá. Dvě ruce, ale jen náznaky – shrbený hřbet či snad obludná, příliš velká hlava. Kolem zavane studený vzduch. Na moment to vypadá jako přízrak, který se vynořil z temnoty nejhlubšího snění, do kterého snad omylem musela upadnout. Šustění křoví, ohýbají se stébla trávy. Větve zapraskají. Těžké kroky. Jde to směrem k nim. Sami před krbovištěm Hela Sigvar mlčí, zatímco Herleif naslouchá několika slovům, na které se zmůže vyčerpaná Hela. Jakmile vědma domluví, stařešina se otočí a rychle odejde. Ostatní ho brzy následují. Netrvá to dlouho a celá obrovská síň je prázdná. To je nezvyklé… normálně tu vždycky několik lidí je. Alespoň někdo, kdo pečuje o oheň a někteří ze stařešinů. Ale teď je tu jen Hela. I když ne tak docela. Sigvar jí neopustí. Tiše sedí vedle ní a sleduje tančící oheň. Pomalu naváže na to, o čem mluvili dříve. „Ovládlo tě to? Nevím. Nebylo to… zlé. Nepředstavoval jsem si to tak. Myslel jsem si, že člověk je jako loutka. Že je to nástroj Zrádce, který člověka připraví na rozum. To to nebylo. Bylo to veliké. Jako hlasy bohů.“ Zaváhá. Nadechne se zhluboka a vydechne, jako by se cítil neklidný a chtěl vůní hořícího dřeva získat opět svou pověstnou jistotu. Promluví znovu, tiše: „Bohové jsou pryč. Od té chvíle, co jsi vyšla z hory, jsem neslyšel jejich ozvěny. Ani nejvyššího Otce.“ Nastane mezi nimi chvilka ticha, i pokud Hela odpoví. Sigvar začne skládat něco ze svého cestovního vybavení, aby si ulehčil. U ohně je teplo… a jsou uvnitř, kde nevane žádný studený vítr. Brzy ze sebe shodí i velký a těžký kožešinový plášť. Teprve když má vše odložené, pokračuje v přemýšlení. „Cizáci nemají bohy. Ne ty pravé… a přesto se jim daří. Až moc, i proti právu.“ Pousměje se a podívá se na Helu. „Vypomůžeme si sami. I bez té věci. Nikdo po tobě nemůže chtít, aby ses stavěla do bot Bohů. Ať už se jim stalo cokoliv.“ Zaváhá a opět se obrátí k ohni. „Teď si odpočiň. Nemysli na to. Más požehnání Bohů… a shlíží na tebe stará Aila. I když už Bohy není slyšet… pořád máme svoje předky.“ Neohrabané uklidnění, ale od Sigvara je zcela jistě upřímné. Jako mnohdy, když byli sami ve dvou, se horal rozpovídal. Vidí na něm, že se jí snaží pomoci, jak jen zvládne. Očima pozorovatele Freya Je řada na Freye, aby postávala na chladu a sledovala dění v údolí, zatímco desátník nabere trochu spánku. Zprvu je to nuda. Jen čeká, jestli se něco začne dít. Od desátníka ví, že Hela vyrazila za Torjakem jednat. Netrvá to dlouho a vidí jí, jak spěchá k vesnici, následovaná mohutným horalem. Kráčí poměrně pomalu a před vesnicí se na chvíli zastavili. Kousek před nimi vyrazila z tábořiště jiná postava – seveřan ve zbroji, mířící k vesnici. Rychle zamířil k Helskarskému medovinovému domu. To bude nejspíš Erling. Někde ve vesnici by mohl být i Riam… kdoví, jak se mu teď daří. Dala mu vědět, že odchází do hor. Od té doby ho neviděla. Kdyby se s ním mohla nějak domluvit, mohla by se od něj něco dozvědět… pokud by potřebovala informace z vesnice. Právě teď je klíčové sledovat vědmu. Ta vyrazí na náves a brzy zmizí do medovinového domu, spolu s hloučky mužů, kteří do té doby postávali okolo. To budou nejspíš stařešinové. Netrvá to dlouho a ze síně vyběhne postava ve zbroji, Erling dozajista, a oslovuje téměř každého, na koho narazí. A pak se začne celá vesnice – všichni lidé, kteří v ní žijí - shromažďovat u síně a v ní. Je to možná dvě stě lidí, když nepočítá ty, kteří jsou příliš daleko a teprve k síni spěchají. Mladí, staří, ženy, muži, děti. Do síně se samozřejmě nevejdou. Dveře zůstanou otevřené a mnoho lidí zůstane na chladu. Velké jednání. Chvíli se o něčem jedná. Pak se lidé začnou rozcházet. Zprvu pomalu… ale pak rychleji. Brzy je celá vesnice na nohách – někteří se hádají, jiní stojí na chladu, další vypadají, že se pustili do brzkého jarního úklidu. Několik stařešinů se je snaží ukazňovat. Mohlo by to znamenat víc věcí… možná se místní mobilizují… možná, že mají v plánu utéct. Mohou prchnout do kopců, kam lodě nedostřelí… nebo do pevnosti Ornbjarn, pokud by na něco takového přistoupili. Zahlédne zas siluetu Erlinga, který opět letí do tábora Torjaka. Tam se skoro nezdrží, a běží směrem k pevnosti. Na půli cesty, na kopci, se na chvíli zastaví a sedne si na kámen, asi aby si na chvilku odpočinul. Kdyby chtěla, mohla by ho zastihnout... není tak daleko. Trochu se s ním zná, protože je to přítel Riama… a na místního vesničana docela dobrý střelec, jak si stihla všimnout, když muže trénovala.

Hela - 11. března 2021 20:27

Sami před krbovištěm Brzy zůstaneme v celé velké Medovinové síni, jen já a Sigvar. Sundám si plášť a nakonec i kazajku. U ohně je příjemně teplo a já cítím, jak ze mě padá část mé tíhy. Stále toho ale ještě máme mnoho před sebou. Není dokonáno, natož vyhráno. děsím se toho, co všechno se ještě může pokazit. Musím však věřit, že Jarl dorazí v čas a konečně, pro jednou, udělá něco pro svůj lid. Se zájmem poslouchám Sigvara. Vím, jaké to je, když ke mě Vertran promlouvá, ale netuším, jaké je pocítit jeho skutečnou sílu. I přesto, co mi Sigvar líčí, se cítím provinile. Měla jsem tomu zabránit. Nikdo by neměl být donucený udělat něco, co sám od sebe, nechce. Čím dřív bude Dědictví z dosahu lidí, tím lépe. Dokud Sigvar mluví, jen mlčím, a hledím do ohně. Jeho slova jsou uklidňující a mě mrzí, že on Nejvyššího Otce neslyšel. "Mí synové a dcery mají své bohy." Řeknu konečně do ticha. Zvednu přitom k horalovi oči. "Tohle mi před chvílí pravil Nejvyšší. Možná, že se ještě zcela neprobudili, ale ani nás neopustili." V hlase mi zaznívá úleva a radost. "Cizáci nebudou mít šanci. Ale musíme postupovat velmi opatrně. Herleif má pravdu. Bojím se toho, že by cizáci mohli zaútočit na vesničany, po cestě do pevnosti. Ale netuším, co s tím udělat. Nevím, jak je ochránit a stejně tak nevím, jak přimět k odchodu ty, co chtějí zůstat." Sigvar je jediný, před kým přiznávám, že nejsem všemocná, a že nemám odpověď na všechno. a vždy, když něco takového přiznám, nesmírně se mi uleví.

Arun - 12. března 2021 19:42

Pozdravy od Nory Hela Sigvar si vyslechne to, co Hela slyšela od hřmícího Arunova hlasu… ale nezdá se, že by ho to naplnilo optimismem. Spíš se vážně zamyslí. Nakonec opatrně zamumlá: „Slova Bohů mají málokdy jen jeden význam. Nic jsem neslyšel. Jsem daleko od hor... a nemám tak vytříbenou mysl jako ty.“ Podobně reaguje i na její starosti s odchodem vesničanů. „Uvidíme. Opatrnost je důležitá. Nemají proč útočit. Chtějí tebe. Možná se budou stavět do cesty. Teprve se pozná, jestli si Torjak ustojí svou.“ Pak vzhlédne a usměje se na Helu. Stáří a starosti z něj na chvíli spadnou, protože musí udělat místo únavě. „Odpočiňme si. Netrapme se váháním a zvažováním. Byla to dlouhá cesta. Už jsme udělali co šlo… tak teď naberme síly.“ Jako v odpověď na ta slova se ve dveřích síně objeví ustaraná tvář Adelaide. Soupeří s mohutnými dveřmi, protože má plné ruce různých věcí. Sigvar se zvedne a pomůže děvčeti dovnitř. Je vcelku neuvěřitelné, že k nim zvádla dojít a pootevřít je. Má celou náruč nádob s vonícím obsahem. „Nora.. mi řekla, že byste si tohle přála. Ale že vás nemám moc obtěžovat. Tohle vám posílá,“ mumlá nejistě, zatímco balancuje věci ve svých rukou. Nakonec je složí před Helu. Sigvar stojí mlčenlivě nad ní. Hela vidí čerstvý tmavý chléb zabalený v šátku, nádobku s nakládanou zeleninou, menší hrnec, ze kterého voní zvěřina… a k tomu dózičku soli, díl ovčího sýra a dvě misky. A mezitím se možná ještě něco schovává. „To je zvláštní,“ oddechne Adelaide, zatímco odpočívá a dívá se na to všechno. „Ani jsem si nevšimla, že by s vámi o tom všem mluvila.“ Adelaide vypadá nyní ještě o něco uctivější, než před setkáním v síni. Stěží se odváží na Helu podívat. Ale tu a tam na ní kradmo hledí – a v těch chvílích má v očích úctu a obdiv.

Hela - 12. března 2021 20:08

Pozdravy od Nory "Zatím zůstanu tady, snad si sem netroufnou. Ale nemůžu se tu skrývat věčně. Ráda bych si sama zvolila místo, kde se s nimi setkám." Z mého tónu hlasu je naprosto jasné, že místo už mám předem rozhodnuté. Ale jsem si dobře vědoma, že i ty nejlepší plány často nevyjdou. Sigvar má pravdu, měla bych si užít toho, že si můžu na chvíli odpočinout. Vyspím se v teple, u ohně a zítra ráno třeba budou věci zase vypadat jinak. I když pochybuji, že lépe. Náš rozhovor přeruší příchod Adelaide. Nehnu se ze svého místa, ale pomůžu dívce složit její náklad na zem. Obdaruji jí přitom něžným úsměvem. Neříkám jí, že jsem s Norou nemluvila, ale jsem jí nesmírně vděčná. "Adelaide. Zanechala jsem tě v nelehké situaci, a dlužím ti omluvu. Ujala ses mých povinností a já bych na tebe nemohla být pyšnější." Ráda bych toho své učednici řekla víc, ale jídlo voní skvěle a mě se klíží oči. "Vyřiď prosím Noře, že jí velice děkuji. A že se za ní zastavím, jakmile tohle všechno skončí." Víc slov pro dívku nemám, ale kývnu na Sigvara, aby se ke mě připojil, a najedl se. Zaslouží si pořádné jídlo a Nora na nás skutečně nešetřila. Mám pocit, že tak dobře jsem se už dlouho nenajedla. Jídlo ale jen umocní mou únavu. Jakmile dojím, uložím se u krbu a velmi rychle se propadnu do snů.

Freya - 12. března 2021 21:03

Očima pozorovatele Pomalu to vypadá, že se začíná něco dít. K něčemu se očividně schyluje, podle toho, co je dole za šrumec. Pomalu si začínám říkat, že by možná bylo fajn vědět trochu víc, co můžeme čekat. Utrhnu stéblo trávy a zamyšleně jej žmoulám mezi zuby. Zvažuji, jak se co nejlépe něco dozvědět a moc přitom neriskovat. Dole to vypadá jako v mraveništi, pokud máme dávat pozor na vědmu, potřebuju vědět, s čím máme počítat. Musím vědět, co se děje. A řešení se nabídne samo poměrně záhy. Erling, třeba se mnou bude mluvit... Pokud chci něco udělat, není moc času na nějaké dlouhé přemýšlení. Snad trochu nešetrně zatřesu Elkem: "Vstávej, musím zjistit, co se chystá, za chvíli jsem zpátky," počkám jen, než rozlepí oči a pak spěšně vyrazím za Erlingem. Pak už na nic nečekám a rozběhnu se za Erlingem, chci jej stihnout dřív, než se zase zvedne a bude pokračovat k pevnosti. Jen doufám, že si se mnou bude chtít povídat, ale snad jo. Taky by mohl třeba jen vzkázat Riamovi, ten by se určitě nezdráhal povědět víc o tom, co se tam dole děje a co se chystá. "Erlingu?" oslovím jej zadýchaně, když se přiblížím. "Zdržím tě jen chvíli, Freya, pamatuješ?"

Letitia - 13. března 2021 13:20

Nebezpečí Málem jsem si oddechla, že jsme přečkali další noc. Začalo se rozednívat a všechno mohlo být v pořádku, ale to ne. To by bylo příliš snadné. Zatím nedávám najevo, že jsem zpozorovala jakousi postavu, která se k tábořišti blíží. Jenom nenuceně natáhnu ruku a sevřu jí kolem pažby pistole. Jako kdybych si jí chtěla lépe posunout aby mě tolik netlačila. Při tom přimhouřenýma očima sleduji jak se to blíží. Není pochyb. Míří přímo sem k ohni, ale co to je? Zvíře? Člověk? Riam? Má na sobě nějaké podivné oblečení? Nedokáži to v tom šeru rozeznat, ale zatím na tom pramálo záleží. Udělá to ještě jeden krok a já vyskočím na nohy. Pistol již pevně v dlani namířenou na bytost. "Stůj nebo střelím!" zavolám na něj celestionsky a pak totéž zopakuji i v nortimberštině. Jestli je to zvíře mohlo by mého pohybu a hlasu vylekat, také by to mohlo probudit ty dva. Pokud se nechová vyloženě nepřátelsky tak na něj jenom mířím. Pokud se však rozeběhne na nás nebudu se rozpakovat zmáčknout spoušť.

Arun - 13. března 2021 21:16

Honění novinek Freya Desátník se probere rychle. Freya s ním pořádně zatřásla a on ví, že to nedělá jen tak pro legraci. Vyskočí na nohy skoro hned a jen na ní kývne. Je to voják… i když si rád pospí. Bere do ruky pušku a vyrazí chvíli za ní. Slyší, jak za ní desátník dupe, zatímco ona jde dohnat Erlinga. „Zůstanu tady a budu hlídat,“ slyší zavolat rozespalý hlas, který nechala za sebou. Elko se nejspíš probral, až když byl na nohou. Freya může seběhnout od lesa a vyšlápnout do malého kopce, který je mezi pevností a vesnicí. Erling se na něm zastavil a brzy si jí všiml. Hned jí nepozná… teprve, když stojí u něj a připomene se. Vstane, záváhá. A pak pro jistotu zasalutuje. „Zdravím?“ osloví jí, a otazník visí za pozdravem. Rozhlédne se k vesnici a k pevnosti, než dodá: „Dobře, ale pak musím do pevnosti.“ Opět sklouzne očima k vesnici. Tam se ruch nijak neutišuje. Věci se dávají do pohybu. Vypadá ohledně toho dost nervózní. Obrátí se zpátky k ní. „Ale já myslel, že jste šla do hor.“ Ohlédne se k cestě za Helskarou. „A neviděl jsem vás, že byste se vracela.“ V jeho hlase se objeví osten podezřívavosti. On jí zná jen přes Riama… ale pořád zůstává poměrně uctivý. „Nedlouho potom, co jste odešla, tam vyrazila i kaprálka, a výcviku se ujal poručík Geir. Myslel jsem, že jste odešla na dobro.“ Pak si všimne, že je zadýchaná a ohlédne se k lesům, odkud přišla. „Děje se něco?“ A v zápětí přidá: „Souvisí to s těmi loděmi? Mám své rozkazy. Jdu do pevnosti – nemám moc čas zdržovat…“ Podezřívavost místního se pere s disciplínou vojáka. Ještě nedávno byla jeho nadřízenou. Krev a mlha Letitia Výkřik Letitie vzburcuje oba muže. Orlozskij hned vstane, přímo vyskočí na nohy a rozhlíží se, co se děje. Christopher je pomalejší, ale i on se zvládne zvedat. Silueta v temnotě se zastaví. A pak je slyšet hlas: „Nestřílet!“ Letitia ho pozná – je to ta dívčina, Maila, ze včerejška. „Nestřílet,“ zopakuje, a silueta udělá několik kroků vpřed. Konečně se mlhy začnou trhat. Není to žádné strašidlo nebo nestvůra. Ale není to dobrá zpráva. Dojem trojnohého hrbáče vznikl, protože drobné děvče podpírá mohutnou postavu Helskarského kováře. Je to Riam. A děvče Maila se pod jeho tíhou přímo káci. Riam nevypadá dobře. „Dobrý bože, člověče, co se vám stalo?“ ujede z úst Christophera. Mladý muž je k nepoznání. Nejvýraznější je zakrvácený obvaz, který zakrývá půlku jeho obličeje, včetně pravého oka. Pod těžkým kožešinovým pláštěm, který přidával na klamném dojmu, jsou vidět potrhané šaty. A pod nimi další zakrvácené obvazy. Děvče odpoví za zraněného muže. Zní naléhavě. Nikoliv zoufale nebo ustrašeně. „Našla jsem ho v lese – vedle mrtvého medvěda. Černého bergena z hor.“ Víc nevysvětluje. Podívá se na trojici cizáků a dodá: „Viděla jsem vás v temnotě díky vašemu ohni. Musíte mi pomoct ho dostat k Helskarské vědmě. Jinak zemře.“ Od Riama se ozve jen bolestné zastenání. Pak se mu podlomí noha. Děvče ho stěží udrží a seveřan se skácí do mechu. Christopher na něj hledí zděšeně: „To snad není možné – počkejte – musíme udělat nějaká nosítka.“ Inspektor pohlédne zpět k cestě a pak na raněného: „Helskara je pořád daleko…“

Freya - 14. března 2021 20:54

Erling Na salutování nijak nereaguji, tyhle formality si můžeme momentálně odpustit. "Nebudu tě zdržovat dlouho," ujišťuji jej. Vypadá trochu nervózně a očividně mne stále nepovažuje za příliš důvěryhodnou osobu. No jo, nadřízená a ještě někdo, kdo odsud před lety utek. Na druhou stranu se dal k vojákům, tak by snad mohl mít trochu pochopení... "Jo, odešla jsem do hot a jak vidíš, zase jsem se vrátila. Můžeš se vyptat vědmy, co jsme v horách dělali, není asi nejvhodnější doba na dlouhé vysvětlování," tak trochu doufám, že když zmíním vědmu a to, že jsme se tam nahoře setkali mu třeba trochu rozváže jazyk. "Co se děje? No to bych docela ráda věděla já. Co se chystá? Proč jsou všichni jak na trní? Proč tak spěcháš do pevnosti? A Riam? Dokázal bys mu vzkázat, abych se s ním mohla sejít?" zaútočím spoustou otázek.

Letitia - 15. března 2021 16:09

Zraněný Okamžitě přiskočím když Riam začne klopýtat a pomohu ho dívce dovést až k ohni. Tam ho položíme. Vezmu svůj plášť a přikryji ho aby byl v teple. "Christophere, vy jste studoval medicínu?" otočím se na učence. "Jsme pořád příliš daleko a Riam na tom je hodně špatně bojím se, ž eby cestu nemusel vydržet. Navíc jak ho tam dopravit když jeden z nás je také zraněný," namítnu. Musela bych ho nést jenom já a Christopher a to docela velkou dálku. S takovou bychom ušli jenom pár mil a kdo ví jak dlouho by nám to trvalo až do vesnice. Ještě přihodím na oheň větévky aby se udělalo víc světlo než úplně vyjde slunce a jdu si prohlédnout ta zranění. Já sice doktor nejsem, ale už jsem viděla pořádnou řádku poraněných chlapů a vím jak utáhnout obvaz nebo dlahu. Rozhodně mu mohu pomoci aby na míst nevykrvácel.

Arun - 15. března 2021 20:26

Chvíle na odpočinek Hela Sigvar trpělivě sleduje děvče, zatímco vše skládá. Adelaide samotná uhýbala očima před vědmou… a když jí Hela pochválí, zčervená ve tváři a na obličeji se jí objeví úsměv. „Děkuji… snažila jsem se.“ Děvče ještě zaváhá, chce něco říct, ale i ona pozná, že by jen zdržovala Helu od jídla a odpočinku. Nijak si to však nebere, jen se na Helu znovu usměje. S vděčností zamumlá: „Jsem moc ráda, že jste zpátky.“ Pak se pomalu zvedne a stále trochu nadnesená pochvalou vyjde ven ze síně. Sigvar za ní hledí a zabrumlá si do vousů: „Schopné děvče.“ Pak už se ale nezdržují. Jídla posledních několika dnů byly rychle spořádané, polní svačiny. Teď mají čas… a navíc, Medovinová síň to není jen jménem. Mohou si dát trochu sladkého, povzbudivého moku, který dodává sílu a prohřívá srdce. A k tomu jídlo od Nory – či snad spíš hostina. Nespěchají. Pomalu a klidně, v přátelském tichu, spořádají jídlo, které dostali. Pak zůstanou na kožešinách u ohně. Sigvar ještě pokýve hlavou: „Sami jsme to nevěděli, ale bylo víc důvodů pospíšit sem. Teď už jsme tady.“ O jejich úkolech dál nemluví. Jeho tvář je zamyšlená, nakonec jen kývne na Helu, vybídne jí k odpočinku a dodá: „Sám jsem zvyklý málo spát. Budu dávat pozor, aby tu byl klid. Neseš to břímě… pokud můžeš, spi.“ Vertran téměř mlčí… není jisté, jestli je to místem nebo situací, ve které se ocitla. Možná to souvisí i s tím, co se stalo na sněmu. Výsledkem však je požehnané ticho… a to jí dovoluje usnout. Sny, do kterých se ponoří, jsou jen její. Zprávy z vesnice Freya Zmínka o vědmě Erlinga dle všeho znervózní ještě víc. Zamumlá: „Té bych se radši nevyptával… zlobí se…“ Pak ale přeci jen trochu roztaje a přidá pro Freyu pár slov: „Ale je fakt, že vy jste s těmi zrádci a zbabělci ze Společnosti nikdy netáhla… vědma tam prý s cizáky bojovala…“ To už začíná vypadat slibněji. Erling je přeci jen trochu ostražitější, než průměrný vesničan, jenže neočekává úskoky, takže nakonec nejspíš leccos řekne. A pořád jí bere jako svou nadřízenou. Možná ho i trochu povzbudí, že spolu mluví v jeho rodné řeči, spíš než v Celestionštině. Nejprve uhne s odpovědí k tématu Riama a zavrtí hlavou. „Riamovi nic vzkázat nemůžu. Šel do hor. Myslel jsem, že tam šel hledat vás – odešel s kaprálkou Letitií. Chtěl se dostat do hor a kaprálka potřebovala průvodce. Byl s ní taky desátník Günter. Ještě se nevrátili,“ vykládá. Je to trochu bližší vojenskému hlášení. Alespoň se pustil do řeči. A když už se díky tomu rozpovídal, vysvětlí i svůj úkol. Dělá to docela automaticky, jako by si to chtěl dostat ze srdce. „Cizáci prý mají zbraně, díky kterým můžou zničit Helskaru. Vědma rozkázala, že se mají staří a děti schovat v Ornbjarnu. A že se tam máme stáhnout všichni, pokud začne boj… a že se mají přesunout v noci, aby si toho cizáci tak snadno nevšimli-“ Zarazí se. „Ale nikomu to neříkejte. Je to tajné. Velitel mě poslal do pevnosti, abych to řekl posádce a mohli se na to připravit. Seržantka Solvěj tam dočasně velí, zatímco velitel to všechno řídí a řeší.“ Utajování informací Erlingovi nikdy příliš nešlo. Víc však podle všeho myslí na Riama, protože se sám zeptá: „Neviděla jste Riama tam v horách? Myslel jsem, že jestli se tady objevíte vy, přijde i Riam. Ale přišla jen vědma a medvědobijec…“ V hlase má strach o svého přítele. „On toho tady už měl plné zuby,“ dodá na vysvětlení jeho odchodu. První pomoc Letitia Christopher se zarazí, když ho Letitia osloví, a zakoktá: „Já – já – ne – spíš, jazyky, historii a tak… vím jen něco málo.“ Zaváhá, ale pak ho přeruší Orlozskij, který osloví dívku prudce: „Jak jste ho ošetřila? Vymyla jste mu rány? Vyvařila jste ty obvazy?“ Ohlédne se na Letitii a dodá: „Něco málo o tom vím, asi tak jako vy. Může přežít, viděl jsem ranhojiče spravit horší, ale nesmí se mu do ran dostat zánět. Sněť by ho zabila.“ Riam je dle všeho stále při vědomí, protože se pokusí vztyčit do sedu. Dívka k němu klesne a podepře ho. Odpoví: „Obvazy byly čisté. A jsou pod nimi bylinné masti, které jsme dostali od staré Helskarské vědmy…“ Orlozskij se zvedne a za pomoci Christophera k němu dokulhá. Dívka mezi tím zamumlá: „Rány asi začaly zas krvácet pod obvazy cestou… chtěla jsem vás najít. Musíme ho dostat do Helskary.“ Prospektor, který udržel chladnou hlavu a taky už leccos asi viděl, si začne Riama prohlížet. Mladý muž se nyní drží lépe. Je při vědomí, ale nemluví. Jen tu a tam od něj vyjde bolestné zamručení. „Jestli zabil horského medvěda sám a jen nožem, má vůli k životu a štěstí jako ďas. Mohl by to zvládnout… byla by to ale těžká cesta…“ Ohlédne se na Letitii. „Ale tady umře na jistotu. I kdybychom ho vrátili do té samoty té dívky – a to není jisté, že by nás tam pustili – nejspíš by tam jen pomalu ležel a umíral. Mohla byste zkusit vyrazit do Helskary napřed a dovést tu jejich vědmu-“ Christopher ale vrtí hlavou: „Vím popravdě, že šance, že vědma nyní opustí Helskaru je velmi nízká. Vyrazila nakvap a… má hodně důležitou práci, alespoň v jejích očích.“ Víc neřekne. Orlozskij dle všeho tuší, o co se jedná. Navíc přidá pár temných slov: „To se nedivím. A možná, že jí moji bývalí zaměstnavatelé budou házet další klacky pod nohy.“ Zvedne oči a podívá se na Letitii. „Můžeme mu převázat a převařit obvazy, nebo je alespoň pořádně a silou utáhnout, ale každá vteřina je drahá. Jestli má nějakou šanci, tak snad v Helskaře...“ V Ornbjarnu jsou navíc také nějaké zásoby a vojenský felčar…

Hela - 15. března 2021 20:45

Chvíle na odpočinek Usnula jsem sice rychle, ale i přes únavu, která mě tolik zmáhala, nespím příliš dlouho. Probudím se do ticha praskajícího ohně. Vertran mi jen tiše šeptá do ucha, a já jsem za to velice vděčná. Přemýšlím, jestli se něco změnilo, nebo jestli jsem se prostě jen naučila už jeho moc ovládat. Na začátku pro mě bylo nemyslitelné, že bych vydržela jeho tíhu víc, jak pár hodin. Ale už je to několik dní, a já ho mám stále na srdci. Zvykal jsem si. Posadím se a natáhnu se po poháru s medovinou. Na zahnání žízně to sice není to pravé, ale sladká chuť toho moku mi připomíná, že jsem doma. Ano, i tahle síň je mým domovem. Doma jsem vlastně kdekoliv v Helskaře. U rodinného krbu některého z vesničanů, nebo osamocena nahoře na útesech. Stále doma. I když situace, do které jsem se vrátila, je velice neveselá, jsem šťastná, že jsem zpátky. Něco mi však schází. Možná bych to mohla svalovat na nepřítomnost Mikaela, ale sama dobře vím, že tím to není. Vím, že vědmy žijí osamoceně. Ale nemusí tomu tak být stále. Zvednu se a bez jediného slova se přesunu za Sigvarem. Neptám se ho, ale ani nic neočekávám, jen přilehnu k němu a opět zavřu oči. Jen trocha lidského tepla, nic víc nechci.

Letitia - 16. března 2021 14:38

Zraněný "Nejspíš nám stejně nic jiného nezbývá," povzdechnu si, když vidím jak špatně na tom je. A to jsem si myslela, že jediná moje starost bude prospektor. Jak bláhová jsme byla. Teď mám na krku dalšího zbitého muže. "Udělejte co můžete," přikáži Christopherovi. "Pokusíme se vyrobit smyk. Po cestě by to snad mohlo jít, ale i tak se bojím, že to nezvládneme včas. Nicméně vyrazíme hned jak to bude možné." Vstanu od zraněného Riama a mávnu na Orloszkijho ať mi jde pomoci. Potřebujeme sehnat dlouhé rovné větve, nebo mladé kmínky. Pevně je svázat s větvemi. Použiji na to jak svůj bandalír, tak i opasky co tu máme. NA tuhle kostru pak přijdou pláště, mez a listí aby to bylo měkčí. Je to hodně špatné, ale pořád lepší než ho nést na zádech nebo vláčet za paže. I tak to bude hodně vysilující. Pak mě ještě něco napadne. "Myslíte, že je vhodné se té dívce nějak odvděčit? Dát jí dárek?" zavolám na učence od své práce. Nejsem si úplně jistá jak by na to zareagovala tak se raději ptám. Také nevím zda by jí pistole, peníze nebo něco podobného vůbec bylo k užitku. Rozhodně si však zaslouží naše poděkování.

Freya - 16. března 2021 20:34

Zprávy z vesnice Chvíli trvá, než z něj něco kloudného, ale pak se přeci jen trochu rozpovídá. Když zmíní, že Riam se vydal do hor a to ještě s kaprálkou a tedy i s Elkem vypadám možná okamžik trochu vyjeveně. O tomhle se tedy Elko jaksi zapomněl zmínit...proč mi o svém průvodci do háje nic neřek?...a proč se tam vydával?...nikdy to nebyl žádný dobrodruh...ještě bych věřila, že tam šel bojovat s cizáky, ale zrovna jako průvodce?... přemýšlím nad motivací svého starého přítele vydat se do hor. Nezbývá než doufat, že je v pořádku a brzy se vrátí i s ostatními, kteří pod horou bojovali. Místní se schovají v pevnosti... nevěřím dál svým uším. No to už musí být situace dost vážná, když je vědma vybídla k tomuhle a spousta z nich souhlasila... Události zas očividně nabírají rychlý spád. "Neboj, nikde to na potkání vykládat nebudu a ty na oplátku nevykládej o mě veliteli mám tu ještě nějaké své povinnosti," ujistím jej a na oplátku také žádám mlčenlivost. "Ne neviděla, ale odcházeli jsme dost narychlo. Určitě nebude trvat dlouho a taky se tu objeví," ujišťuji jej a vlastně tak trochu i sebe. "Už tě nebudu zdržovat, děkuji za informace," loučím se s Erlingem a přemýšlím nad vším, co mi právě řekl, i nad tím, že se budu muset ještě Elka na leccos vyptat.

Arun - 17. března 2021 14:53

Odměna za dobrý skutek Letitia Trojice se ihned pustí do práce. Dívka to sleduje a přiloží ruku k dílu, když se pro ní něco najde. Podle všeho je se dřevem docela zručná. A navíc to vypadá, že se cítí za osud Riama alespoň z části zodpovědná. Nejspíš protože je to krajan. Christopher se pokouší s Riamem udělat co může, ale je vidět, že je to bída. Letitia samotná by toho možná zvládla víc. Učenec to možná je, ale nevyzná se ve všem a zkušenosti mu chybí. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že je seveřan stále při vědomí, má stále šanci na přežití. Brzy dají dohromady něco jednoduchého, co poslouží k tažení zraněného, kterého jinak do Helskary nejspíš nedostanou. Jediná možnost by ho byla nést nebo vláčet… a to by tam nejspíš nikdy nedošli. Nebo by rozhodně nedošli včas. S pomocí ostatních se Riam dokáže zvednout. Brzy je na smyku. Teď by se hodil kůň, ale musí si poradit s tím co mají. Je to jen jeden muž… táhnout ho sice nebude nic lehkého, ale zvládnou to. Mladé děvče to všechno sleduje s obavami o zdraví Riama. Nejspíš ho sem vedla celou noc. Když Letitia zmíní odměnu pro dívku, Christopher zaváhá. „Nemáme nic, co by ona mohla chtít… snad jen…“ Zamyslí se a pak se otočí k dívce: „Odvedla jsi dobrou práci, Mailo. Řekneme vědmě o tom, že jsi ho našla. Splatí ti to naším jménem-“ Ale dívka se jen usměje a zavrtí hlavou: „Netřeba, bohové to vidí. Ať vás provázejí, cizinci.“ [/b]Ohlédne se zpět k hlavní cestě, která je naštěstí jen několik kroků daleko. „Musím se vrátit domů, za matkou. Chtěla bych jít s vámi, ale musím se o ní postarat. Šťastnou cestu…“ Tak mladé děvče by stěží mělo sílu táhnout Riama do Helskary. Nejspíš by se o to stejně pokusilo. Orlozskij se zvedne. „Můžu taky pomoct – jsem sice zraněný, ale ten muž by si to zasloužil přežít. Zabít medvěda skoro holýma rukama…“ I s jeho pomocí to bude dlouhá a těžká cesta. Zpátky k hlídání? Freya Erling přikývne na odpověď Freyi. Zdá se z toho všeho poměrně zmatený, ale když se loučí s Freyou, asi je jen rád, že se může vrátit ke svým povinnostem. „Dobrá. Kdybyste Riama viděla, řekněte mi. Rád bych slyšel, že je v pořádku.“ S tím se také obratí a vyrazí směrem k pevnosti. Freya se může pomalu vracet okraji lesa do jejich základního tábora a hlídacího stanoviště. Už z dálky vidí desátníka, který s puškou přes rameno sleduje údolí. Dívá se tu a tam i po ní, ale většinu času sleduje vesnici. Brzy stojí Freya zas u něj. Desátník zamumlá: „Všude furt to samý. Seveřani se hemží… řek bych, že si něčeho všimli i ti námořníci, protože se taky trochu dali do pohybu… a koukej,“ mávne rukou k pobřeží. Od lodí k opuštěné rybářské osadě pluje několik menších veslovacích člunů. Jsou plné mužů. Bude jich dohromady asi třicet. „Vozbrojený až po zuby. Řek bych, že se chtěj do něčeho dát… možná ukázat Torjakovi, že toho moc nezmůže… ale kdoví. Nebudu se jim snažit koukat do hlav.“ Obrátí se zpět k Freye. „Jaks pochodila s Erlingem? Je to docela fajn chlap. Kaprálka mu svěřovala drobný práce – nejni špatnej, na seveřana. Docela spolehlivej. Pověděl ti něco?“ Zatímco čeká na odpověď, vypadá to, že si chce zapálit. Otevře malou tabatěrku… ale ta zeje prázdnotou. Povzdychne si a opět jí schová. To už začíná jít do tuhého… Ale žádnou stížnost ani nepípne.

Letitia - 17. března 2021 15:36

Do Helskary zamávám dívce na rozloučenou. Asi to takhle bude nejlepší. Nemá cenu jí něco vnucovat a my se nyní musíme soustředit na úkol, který před námi leží. Všechno máme hotové, takže nemá smysl otálet. Já vezmu jednu stranu, Christpherovi ukáži ať vezme druhou tyč a společně tak vyrazíme po cestě. Rozhodně to pro Riama nebude nic příjemného. Pocítí každý kámen, hrbol a ďolík na který narazíme, ale nedá se nic dělat. Musí to vydržet, jde hlavně o rychlost a takhle když smyk potáhneme dva tak se tolik neunavíme. "Vy zatím kontrolujte pacienta," poradím prospektorovi. "Dávejte mu napít, zajistěte aby nesklouzl dolů a dávejte pozor. Možná, že cestou narazíme na nějaké další stavení nebo lidi a pomohou nám. Ovšem nenechte se ukolébat falešnou nadějí. Zatím je to jenom na nás třech tak se podle toho chovejte." Je to tak. Raději budu jednat jako když jsme tu zcela opuštění a nechám se příjemně překvapit než doufat v něco a pak být zklamaná. Ale konec tlachání. Pevně zatnu zuby a přidám do kroku ať toho ujdeme co nejvíce.

Freya - 17. března 2021 20:28

Zpět za Elkem Ještě okamžik hledím za odcházejícím Erlingem, než se otočím a spěšným krokem se vydám zpět za Elkem. "Hmm, to nevypadá moc dobře," zabručím v tichou odpověď, když pozoruji lodě blížící se k pobřeží. Mám pocit, že tu sedíme na soudku s prachem, a to jsem si myslela, že to nejhorší už máme za sebou. "Jo, něco jsem z něj vytáhla," v rychlosti převyprávím, co nového jsem se dozvěděla a proč to hemžení dole. "Když vesničané hledají útočiště v pevnosti, už je to co říct," zakončím nakonec své rychlé hlášení o situaci a pak se na Elka zahledím možná trochu vyčítavě, stále mi totiž vrtá hlavou Riam. "Nezapomněl jsi mi jen tak náhodou něco říct? Jak jste se s kaprálkou vůbec dostali do hor? Proč jsi mi k čertu neřek o Riamovi? A tušíš kde skončil?" vyslýchám pro změnu zase Elka. Je mi jasný, že pro něj to byl jen seveřan, co je ochotný je vést do hor, i když tedy fakt nevím, co jej k tomu mohlo donutit, ale pro mě je to člověk docela důležitý. Takže jsem docela zvědavá, co se dozvím.

Arun - 18. března 2021 20:21

Desátníkova zpověď Freya Elko je novinkami o skrývání v pevnosti docela překvapený. Zvedne obočí a zamumlá: „No teda. Ještě před měsícem by pevnost nejradši zbořili holejma rukama.“ Dál to příliš nekomentuje. Když přejde řeč na Riama, Freya se může dívat, jak desátníkovi nejdřív na obličeji vykvete zmatení, které hned přejde do lítosti a provinilosti. „Do háje borovýho…“ Elko si přetře rukou čelo a dodá: „Já sem blbec. Jo, Erling přemluvil Riama, když mu vo to kaprálka řekla, aby s náma šel, protože měl společnou cestu. Ale von se voddělil vo dost dřív, než sem tě našel. Měl svoje vlastní starosti – a nechtěl s náma skoro vůbec mluvit.“ Na chvilku zmlkne. Nakonec se opět rozpovídá, snad ve snaze aby pomocí informací napravil svojí chybu. „Von tam mluvil s místníma – mám dojem, že věděl, co se chystá, ale nic nám neřek. Šel si po svejch hned, jak sme našli tábor Společnosti… myslim, že si našel cestu k horalům… ale pak už sem ho neviděl.“ Ruku má na čele a kouká se na Freyu. „Fakt mě to mrzí. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy… a přitom sem ti to chtěl říct zrovna, jaks mě tehdá našla, jak jsem čekal na kaprálku – jenže pak se věci daly strašně rychle do pohybu a furt mi vrtalo hlavou něco jinýho. Vždyť já toho Riama vůbec neznám.“ Chvilku přemýšlí, než dodá: „Počkej… mysme se bavili vo tom, proč von tam jen šel… ale co to jen bylo…“ Freya vidí, jak Elko zbledne, když si vzpomene. „Já si myslim, že von čertvíproč šel za tebou.“ Na moment vypadá jako čerstvý rekrut, který stojí na nástupu a s odevzdáním očekává, až přijde na řadu, a dostane čištění latrín na měsíc.

Arun - 19. března 2021 19:00

Lopocení Letitia Brzy vyrazí na cestu. Nezbývá jim než tahat raněného vlastními silami. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich není žádný silák, budou brzy zborcení potem. Christopher má ke všemu výdrž opravdového civilisty. Ale i on zatne zuby a táhne, jak může. Poznámka Letitie u prospektora vyvolá je zavrcení hlavou: „Málo se tu farmaří, takže jsou tu jen prázdné pastviny… místní nežijí u téhle cesty. A i kdyby, jen málokdo by se jen tak ztratil do Helskary s námi nebo nám půjčil nějaké zvíře…“ Christopher, který táhne druhou tyč, mezi zuby vydrtí několik slov: „Navíc většina mužů šla do hor.“ Prospektor přikývne a jen dodá: „Soustřeďte se na to, za chvíli vás vystřídám.“ Dál je to ponurá cesta. Střídají se v práci – ten, kdo právě odpočívá, se stará o Riama. Mohutný seveřan se nechává táhnout většinou docela tiše. Možná, že ty byliny, o kterých děvče mluvilo, ho přeci jen alespoň trochu utišily. Největší vrchoviny už mají za sebou, takže cesta se alespoň netáhne do žádných kopců… ale pořád je dlouhá a náročná. Když už mají slunce nad hlavou, Christopher vypadá na umření a ani prospektor na tom není moc dobře – ani jeden z nich si ale nezačne stěžovat. Na moment se zastaví, aby se vyměnili, když prospektor vzhlédne a rozhlédne se po krajině. „Támhle – u toho lesíka, dole pod strání, je tam nějaká samota. A vypadá to, že v tom lese je něco dalšího… třeba mají tažného koně, pokud jsou to dřevorubci…“ Christopher jen znaveně hledí k domům a k cestě před nimi. „Zkusíme to?“ zeptá se prospektor. „Stejně se budeme muset zastavit a něco sníst, jinak padneme.“ Z učence vypadne pár slov: „Riam by měl také jíst… pokud může. Potřebuje sílu z jídla.“ Ticho a teplo Hela Hela se probudila. Oken v medovinové síni je málo, ale přeci jen vidí, že venku už slunce zezlátlo. Blíží se večer. Brzy budou nejspíš staří, děti a další zranitelní vesničané přecházet do úkrytu pevnosti. Vypadá to, že je nikdo nerušil. Nejspíš není mnoho nálady na hostiny nebo stařešinské rozpravy. Ne s tím vším, co se děje. Herleif, Rangvald a všichni ostatní nejspíš pomáhají svým rodinám, příbuzným a přátelům, a starají se o to, aby nedošlo k panice. Nedá se čekat mnoho jiného. Je to neveselá doba. Po chvilce, kdy je Hela vzhůru, se přesune za medvedobijcem, který sedí dál od ohně a zamyšleně hledí k velkým vstupním vratům. Když si k němu lehne, pocítí, že Sigvar ztuhl. Pro některé lidi není lidské teplo potřebou… Ale nijak nezareaguje ani jí od sebe neodežene. Slyší ho zamumlat: „Přišla sem ta tkadlena… Nora. Nic nechtěla. Zas odešla.“ Nejspíš se jen přišla podívat na to, jak se Hele daří. Ona měla vždycky dobré srdce, i když to byla největší drbna ve vesnici. A hlavně to byla dobrá kamarádka její babičky, Aily. Vzpomínka na Ailu celou mysl Hely zklidní. Sigvar nejistě a nešikovně poklepe na její ramena v gestu podpory a tišení. Má dokonce pocit, jako by tohle všechno… strach a osamění, ale k tomu neohrabané a přitom laskavé uklidnění... jako by už to dříve zažila. Možná, že to bylo s její babičkou, ale ta nikdy nebyla ten typ na velkou rodinnou lásku. I tak, jak leží na rohožích v Medovinové síni po boku Sigvara, má pocit, že je zpátky ve svých vzpomínkách, v dobách dávno zapomenutých. Zbyly z nich jen střípky… ale i ty mohou uklidnit.

Freya - 19. března 2021 20:38

Desátníkova zpověď Poslouchám Elka a snažím se nějak poskládat si obrázek o tom, co zrovna Riama táhlo do hor, že byl ochoten dělat i průvodce někomu z pevnosti. Elko si sype popel na hlavu, že na tuhle informaci zapomněl, ale chápu, že pro něj je to jen někdo z vesnice. Nemůže vědět, že pro mě je to někdo důležitý, vlastně jediný důležitý člověk z Helskary. "Hmm , tak doufám, že se s nimi najde i cestu zpět," pronesu tiše, když zmiňuje, že si pak našel cestu k horalům. "Za mnou?" vyjedu trochu překvapeně a snad i trochu naštvaně. "K čertu, na tohle sis ale opravdu moh vzpomenout dřív," možná jsem víc nepříjemná, než bych chtěla, ale tyhle informace mne trochu rozhodily. Mám chuť něco nakopnout. Proč tam ten blázen jenom lez... Nakonec se jen zhluboka nadechnu. "No, teď už s tím nic neudělám, je tady doma víc než já, budu věřit, že se neztratí. No, tak zpět k naší práci. Dál sledujem všechno z bezpečné vzdálenosti? Nebo si můžem zkusit promluvit s vědmou, abychom zjistili nač se chystá ona. I když nevím, zda by tedy s námi mluvila," převedu řeč zas k naší práci. Co se stalo, stalo se.

Letitia - 20. března 2021 13:05

Převoz zraněného Každý krok je horší než ten předchozí. Bolí mě celé tělo, ale nejhůř jsou na tom ramena. Mám pocit, že mi brzy upadnou ruce. Sice děláme zastávky, ale to nestačí. S nadějí vyhlížím za každou zatáčku zda se před námi neobjeví třeba nějaký pocestný, ale ono nic. Už ani nemám sílu na mluvení prostě jenom šlapu dál a mrkám jak mě pot štípe v očích. "Jdeme tam," zavrčím. To, že před sebou vidím dům mi znovu vlije trochu síly do žil. Třeba tam někdo bude, ale i kdyby ne můžeme si tam lépe odpočinout. Pevněji sevřu držadlo. Ještě, že mám rukavice, jinak bych měla dlaně celé rozedřené, ale i tak hodně odnesou. "Běžte před námi a zkuste něco zjistit," vyšlu prospektora napřed. Nám to ještě chvíli potrvá než se tam dosuneme. Zatím jsem si nevšimla žádného kouře, ale to nic neznamená a na nějaký bezpečnější průzkum již není energie. I kdyby na nás teď někdo vyskočil stěží bych byla schopná vůbec rovně zamířit. Musíme to riskovat.

Arun - 20. března 2021 17:09

Zpět ke hlídání? Freya Elko splaskne, když mu Freya pořádně vyčte jeho děravou paměť. Ale pak se přeci jen vzmuží na obranu. „Já vim, já vim – jenže to nebylo tak, že by to von nějak vytruboval: „Já sem kamarád Freyi a jdu jí hledat do hor“. První asi den cesty neřek ani slovo, Letitia z něj pak dostala nějakou zmínku, že hledá tebe – ale nic neřek a vypadalo, že má svoje důvody a cíle a neplánuje se s nima šířit. A myslim, že se pak stejnak zaplet do toho dění u horalů, protože nám zmizel a už se nás znova nesnažil najít.“ Když se takhle ubrání, povzdychne si. „No jo… a ty myslíš, že bys snad měla čas ho řešit? Něco jsme jeli skoro furt – něco se hlídalo, nebo se něco shánělo a pořád šlo vo krk. Jestli byl s horalama a s tou jejich vědmou Helou, byl ve většim bezpečí, než kdyby s náma běhal po lesích… kdyby vůbec byl pro.“ Snad už si trochu vzpomněl, že je spíš kamarád Freyi, než její podřízený a snaží se na to dívat objektivně. Nezkouší žádné podlézavé omluvy… ale je jasné, že si za to sype popel na hlavu. I navzdory tomu, co říká. Když se obrátí k tomu, co se děje v údolí, desátník zavrtí hlavou. „K té vědmě se nedostanem. Myslim, že je pořád v tý jejich síni – tam nás jen tak nepustí. Zvlášť ne teďkons.“ Zamyslí se a dodá: „Já bych sněd něco k vobědu a pak bych dál hlídal. Když se teď dobře vyspíme, můžeme přes noc trochu slídit… a taky dávat bacha na to, co se děje s těma lidma mířícima do pevnosti. Taky je možný, že se Společnost zkusí přes noc dostat do vesnice nebo k vědmě.“ I když mluví o tom, co by mohli udělat, pořád vypadá trochu zasmušilý ze svojí chyby. „Běž si lehnout, já už to dohlídám. Budu dávat bacha… a kdybych viděl, že se někdo vrací vod hor, můžu tě vzbudit a třeba to bude Riam…“ Je to malá šance. I kdyby vyrazil stejně brzo jako vědma, běžným tempem by mohl dorazit nejdříve zítra ráno. Nejspíš nemá důvod spěchat. Samota u lesa Letitia Prospektor jen mlčky kývne na pokyn Letitie a vyrazí ke stavení tak rychle, jak to zvládne. I Christopher už padá nedostatkem sil, není se čemu divit. Letitia má vojenský výcvik a i na ní je tohle pořádně těžká zkouška. Jak míří krokem směrem k samotě, mohou sledovat prospektora, který je předběhl. Brzy stojí u stavení, na které několikrát zabuší. Nikdo neotevře. Ještě jednou zabuší. Ozvěna donese několik zvolání, jak se snaží upoutat pozornost. Nic. Letitia slyší, jak Christopher vedle ní bolestně vzdychne, když to vidí. Orlozskij udělá několik kroků kolem stavení. Nahlédne do oken. Vrátí se ke dveřím. Chvíli váhá, pak se ohlédne do lesa. Nakonec zmizí na malé pěšině pod stromy. Letitia a Christopher dotáhnou zraněného Riama až k samotě. Nevypadá přímo opuštěně… ale nikdo v ní teď není. Dveře jsou zavřené na závoru, na oknech jsou okenice. Ale v dřevníku je zásoba dřeva a nedaleko něj se pase pár koz. Učenec padne na zem před domem, kde jen tiše sedí a oddechuje. Nemá dost síly na slova. Hledí k lesu. „Je to marný…“ zamumlá. Pokud se Letitia dívá, všimne si několika úzkých proužků kouře z lesa. Vede tím směrem pěšina. Není moc zarostlá. Když se Letitia zahledí do lesů, má dojem, že vidí mýtinu. Možná, že tam někde někoho prospektor najde. Christopher pohlédne k samotě. Asi přemýšlí, jestli by nemělo smysl zkusit se do ní dostat… ale po chvíli to vypadá, že se nějakých aktivních myšlenek vzdá. Vypadá příliš vyčerpaný na to, aby ušel jediný další krok.

Letitia - 20. března 2021 18:46

Roubenka I když bych se také nejraději svezla podél zdi jako Christopher nedovolím si to a nejdříve zkontroluji Riama. Je při vědomí i když tak tak. Dám mu napít a pokud to zvládne tak i trochu toho masa, které nám zůstalo od dívky. Teprve když je o něj postaráno tak si dovolím se také uvolnit. Vůbec se netěším na zítra. Teď svaly bolí, ale až se ráno vzbudím tak to bude mnohonásobně horší. Kdyby tu tak byl nějaký vozík či trakař. S koly by to bylo mnohem jednodušší, ale to jsou marné naděje. Chvíli čekám a s menšími obavami se dívám na stezku na které zmizel prospektor. Jestli se jemu zase něco stane tak budeme v koncích úplně. Proto se donutím znovu postavit na nohy i když velmi protestují. "Dávejte pozor," řeknu Christopherovi a ještě to zopakuji a počkám na jeho reakci abych si byla jistá, že mě vnímal. Poté pomalu vykročím po stezce. Pořád je tohle nebezpečný a pro nás i nepřátelský kraj. Bude lepší to zkontrolovat.

Freya - 20. března 2021 21:05

Znovu na hlídce Elko se snaží dál obhajovat a omlouvat. Je mi jasné, že se s nimi asi Riam moc nebavil, ale stejně, i když bych nejspíš nic nezměnila a nic neudělala, mohla jsem to vědět. "Ne, patrně bych jej neřešila, neměla bych čas někde ho hledat, nejspíš by to naší věci moc nepomohlo. Mohla jsem ale s tou inforamcí pracovat, mohla jsem se na něj třeba jen vyptat vědmy. Nejspíš by mi to stačilo. S námi po horách by určitě běhat nechtěl, spíš by nám v tom chtěl zabránit," odpovím Elkovi, který se mne snaží přesvědčit, že by to stejně bylo k ničemu. Já to moc dobře vím, ale...to ale tady prostě je. Nemá cenu se tím dál zaobírat. Nechci, aby mezi námi bylo dusno, i když mne trochu naštval. Na druhou stranu mohu být ráda, že mi má kdo hlídat záda a nemusim se tu potloukat sama. "Jo, voběď je dobrej nápad a s vědmou máš asi pravdu, moc daleko ve vesnici bychom se nejspíš nedostali. A porozhlédnout se pod rouškou tmy bude určitě bezpečnější," přikyvuji na jeho návrhy. "Dík, ale asi bych teď hned neusnula, přeci jen mi to vrtá hlavou a nech už to být. Budu věřit tomu, že je to chlap, kterej se tady zkrátka jen tak neztratí," ukončím téma Riam a raději se pustím do skrovného oběda a ať se snažím sebevíc, myšlenky mi stále zalétavají k příteli z dětství. Klidně budu hlídat první a nechám Elka prospat. Aspoň si mezitím nějak utřídím myšlenky a budu pak moct klidně spát.

Arun - 21. března 2021 19:53

Šero večera Hela Do síně zavane studený vzduch. Někdo otevřel dveře. Když se Hela začne probírat, vidí venku slabé světlo mizejícího večera. Je šero, síň osvětluje jen planoucí oheň. Sigvar se zvedl – snad i to Helu probudilo. Stojí nyní mezi ní a dveřmi do síně. Dlouhý spánek byl osvěžující… ale vzhledem k vyčerpání by toho bylo potřeba ještě víc. Práce ale nikdy nekončí… a něco se děje. Nejspíš se brzy začnou přesouvat lidé k pevnosti. Je možné, že se objevil nějaký problém… nebo se Společnost schání po ní. Alespoň zde, uprostřed vesnice, je snad v bezpečí.. Sigvar ustoupí a v hlavních dveřích je vidět postavu Rangvalda. Počká se slušností, až se vědma zvedne, a teprve poté projde dveřmi. Do síně za ním nakukuje několik vesnických mužů a žen z jeho přátel a příbuzenstva. Rangvald osloví vědmu. „Na pobřeží přistálo kolem třicítky mužů z lodí, vědmo. Stojí v cestě prvním z vesnice, které jste poslala do pevnosti.“ Hledí na ní zpříma. „Je tam důstojník z Ornbjarnu a stařešina Herleif, kteří na to chtěli dohlížet. Muži z lodí se dožadují vás. Dokud s nimi nepromluvíte, nikoho do pevnosti nepustí, kromě královských vojáků.“ Jeho tón i postoj je jasný. Neřekne to nahlas, ale Hela to téměř slyší. Vidíte, utéct nemůžeme. Tak budeme konečně bojovat? Nebo se pořád bojíte cizáckého ohně? Nemá o ní vysoké mínění… ale síla bohů ho přesvědčila, aby konal s ní v souladu. A jak se jednou člověk rozhodne – pod jakýmkoliv vlivem – své rozhodnutí si bude hájit. I když tedy Rangvald žádné potíže nedělá… rozhodně není bez pochyb. A pořád se Hele bude stavět do cesty, pokud nebude na stejné straně jako on. Večerní plánování Freya Elko a Freya se naobědvají, i když stále sledují dění v údolí. Oběd je to skromný. Jejich zásoby se ztenčují. Ale alespoň mají klid a nemusí se nikam hnát. Navíc mají i oheň, to je proti předchozímu pochodu velký luxus. Po jídle se vrátí zpět k hlídání – nic jiného se nakonec dělat nedá. Elko nakonec souhlasí a jde hlídat až jako druhý. Vypadá to, že si taky chce rovnat myšlenky… určitě toho ale nemá na přemýšlení tolik, jako Freya. Nezbývá než se dál věnovat sledování krajiny a čekání, až se něco stane… nebo až alespoň přijde soumrak. Třeba jim večer dá nějakou příležitost. Většina odpoledne je poměrně nezajímavá. Vojáci z lodí zůstali v menším táboře Společnosti na břehu. Lidé z Helskary se pořád hemží. Nyní už Freya ví, že se připravují k odchodu. Teprve když se Elko i Freya sejdou večer, když už padá šero, aby plánovali akce na večer, něco málo se začne dít. „Pár Helskarských vyrazilo směrem k pevnosti,“ poznamená desátník, a ukáže směrem k několika, asi třem nebo čtyřem postavám, které míří k Ornbjarnu. Od ležení se k nim přidá královský voják, kterého není na tu dálku vidět. Skupina kráčí z Helskary, když z tábora Společnosti vyrazí menší skupina mužů a jde jim přímo do cesty. Asi má v plánu jim odepřít útěk za kamenné stěny. Elko to sleduje: „Půjdem se podívat, co se tam dole děje? Nebo využijem příležitosti a zkusíme si trochu obhlídnout to jejich přístaviště? Ještě bysme mohli zajít do Helskary… ale tam je pořád rušno…“

Hela - 21. března 2021 20:22

Šero večera Probudí mě závan chladného vzduchu, ale i pohyb. Sigvar se zvedl a i já zvednu rozespale hlavu. Zaostřím na postavu ve dveřích, a chvíli mi trvá, než mi dojde, že je to Rangvald. To nikdy nevěstí nic dobrého. Vstanu. Je mi lépe, ale abych se cítila zcela v pořádku, potřebovala bych spánku ještě mnohem víc. Udělám několik kroků ke stařešinovi, a vyslechnu si jeho zprávy. Zachmuřím se přitom. Teď už není pochyb o tom, že Společnost drží vesničany jako rukojmí. Pomalu, vážně, přikývnu. Je mi jasné, co chce Rangvald slyšet. Já mám ale stále ještě jedno eso v rukávu. I když jsem doufala, že budu schopná tenhle okamžik ještě nějakou chvíli oddálit. "Dobře. Setkám se s nimi. Jdeme." Řeknu jen stroze. Své věci nechám ležet u ohně a jediné, co si vezmu, je sekera, kterou strčím za opasek. Cítím, že brzy dojde k boji. "Vezmu je na útesy." Prohodím tiše k Sigvarovi, když jsme na půlce cesty z vesnice. Nic dalšího k tomu nedodávám, ale horal jistě pochopí, co chci udělat. "Nevím, co se stane dál. Ale musíš se postarat o to, že se vesničané ukryjí v pevnosti." Nahlas neříkám, že já se toho možná už nedožiju. Nemám ani zdání, jak Společnost zareaguje. Na srdci mi nyní leží jen blaho helskarských.

Freya - 22. března 2021 20:51

Večerní plánování Den se pomalu vleče dál, hlavou se mi neustále honí tisíce myšlenek a i když se snažím, stejně nakonec vždycky skončí u Riama. Zatracená práce... Jen doufám, že se dozvím, že je v pořádku ještě před tím, než odsud nadobro zmizíme, jinak mi to asi nedá spát. Sem tam si hřeju ruce nad ohněm a sleduju dění kolem vesnice. Nic moc se neděje. Zatím jen nuda při hlídání stejně jako dosud. Pomalu se zešeří, když se události začínají dávat di pohybu. Kouknu směrem, kterým ukazuje Elko. "Vypadá to, že se začínají pomalu přesouvat do pevnosti, snad se chtěli skrýt pod rouškou noci, ale očividně už tam u těch vzbudili zájem," zamumlám zamyšleně a pozoruji situaci pod námi. "Do Helskary ještě ne, ale zjistit, co se děje dole bychom mohli, ať jsme v obraze. Jdeme," zavelím pak a pomalu se začnu zvedat. "Myslíš, že je budou chtít odříznout? Vědma má něco, co chtějí a Helskara je plná jejích lidí, lidí, na kterých ji záleží. To jsou dobrý rukojmí ne?" přemýšlím tak trochu nahlas, dokud jsme ještě tak daleko, že si můžeme dovolit si promluvit.

Arun - 23. března 2021 20:35

Pařezy a milíře Letitia Christopher už se dal dost dohromady, aby alespoň přikývl a trochu se narovnal, když ho Letitia oslovila. Pak už kaprálka vyrazí směrem do lesa po pěšině. Nemá dojem, že by ušla nějak velkou vzdálenost, ale má pocit, že to jde snad hůř, než když táhla Riama. Má nohy jako z olova. Trochu jí povzbudí, až když uslyší z dálky hlasy. Jestli má ještě sílu přidat do kroku, může to udělat, ale ti lidé jsou blízko. Zaslechne hlas prospektora a vynoří se na malé mýtině. Mýtina má kolem sebe poměrně čerstvé pařezy a tu a tam je vidět hromada klestí. Uprostřed mýtiny tiše doutná několik milířů. Nedaleko, u jednoho z nich, vidí Letitia starého muže a mladíka. Oba jsou to seveřané. Mluví s prospektorem. A mají koně. Letitia spatří pár kroků od nich uvázaného dřevařského hřebce. Má sice trochu soudkovité tělo a už má taky pěkných pár let… ale je to kůň, který je zvyklý táhnout klády po lesích. Riam proti tomu není vůbec nic. Otázka jen je, jestli jim pomůžou. Oba muži drží v rukou obouruční dřevařské sekery. Netváří se moc přívětivě. Prospektor je dle všeho vyrušil od práce. Starší uhlíř si všimne Letite a vykročí k ní. Sekeru stále drží, nese jí za topůrko v jedné ruce. „Vy jste s tím cizákem?“ osloví jí zhurta. Přidá další větu: „Říká, že tu máte umírajícího člověka, seveřana, a potřebujete ho dostat do Helskary.“ Muž vypadá velice podezřívavě… připomíná stařešiny z Helskary, i když ty Letitia viděla jen z dálky. Snad je ale nenechá jejich vlastnímu osudu. Muži z lodí přichází Hela Vědma vstane rychle a vypraví se z vesnice. Už nyní vidí skupinu mužů, která zastoupila cestu mezi pevností a vesnicí. Dalo by se projít skrz lesy kolem… ale mohlo by to být náročné a o nic méně riskantní. Dokud jsou tady, pod dohledem Torjaka, za jakýkoliv útok proti Helskaře by mohli cizáci zaplatit. V temných lesích by jim mohlo projít víc. Zatímco kráčí, prohodí Hela několik slov k Sigvarovi. „Buď obezřetná,“ zamumlá horal. V jeho hlasu je něco zvláštního. Po chvilce dodává: „Mám dojem, že ještě nepřišel čas… uvidíme, co si na nás osud chystá. Pokud k něčemu dojde… postarám se o bezpečí tvých lidí.“ Víc toho neřekne. Ale jeho slovo má váhu. Brzy jsou na dohled od skupiny. Je tam z Helskary několik starších mužů, které sužují nemoci a mohou kráčet jen pomalu, poté dvě těhotné ženy a několik malých dětí. Hela je všechny dobře zná. Nejsou sami. Každého provází jeden nebo dva členové jejich rodin, nebo přátelé. Helskarští drží pohromadě. Dohromady je to kolem dvaceti lidí. Místní nikdy nebyli na žádné velké plížení. Možná na lovu. Tady jsou stěží za humny. A od Hely nedostaly příkazem, aby se schovávali ve stínu lesa. Krom nich vidí také poručíka Geira. Nejspíš ho sem poslal Torjak, když viděl, že se něco děje. Proti lidem je skupinka cizáků ze Společnosti. Vidí Doresgrücka, který je tady, mimo veškeré bezpečí lodí. Ale vypadá splasklý… a nervózní. Vedle něj je vysoký muž v černém šatu, s dlouhým pláštěm. Tvář má zakrytou kápí a šátkem, takže je vidět jen pár pronikavých očí. Muži kolem něj nevypadají jako zálesáci, které Hela vídala v pevnosti. Většina z těch padla pod Špičákem. Tohle jsou korzáři a lupiči. Každý má pistoli, někteří mají šavle, jiní krátké meče. Asi polovina z nich má přes záda muškety. Stojí v hloučku za Doresgrückem a druhým, neznámým mužem. Většina z nich vypadá zkušeně a bez náznaku pochyb nebo váhání. Tihle by zabíjeli, i kdyby to nedostali rozkazem. Obě skupiny stojí proti sobě. Očividně si nemají co říci, dokud nepřijde vědma. Ta už přišla a následuje jí i Rangvald a Sigvar… ale mnoho dalších mužů ne. Cizáci mají přesilu… je jich kolem tří tuctů. Další lidé by cizáky mohli jen dráždit. I tak vykročí Geir vstříc k vědmě a než dojde Hela na doslech cizáků, promluví: „Stačí říct, vědmo, a jsou tu naši muži. Tihle lidé tvrdí, že jen chtějí mluvit. A jen s vámi – tedy, s Helskarskou vědmou.“ Nevidění svědkové Freya Elko kývne, když Freya navrhne, že se podívají, jak to bude vypadat na cestě do pevnosti, kde se brzy obě skupinky střetnou. „Jo, za chvíli se spolu srazej. Ale zatím nedrží Společnost žádný vobležení kolem Helskary… uvidíme.“ Zatímco kráčí ke skupince, začne být úmysl mužů z lodí čím dál jasnější. Elko je sleduje a dodává: „Sou vozbrojený po zuby – muškety, řek bych, že i pistole. Maj šavle a meče… to budou asi nějaký piráti, který má Společnost pod palcem, nebo něco podobnýho.“ Z dálky pozorují, jak se skupiny střetnou. Freya a Elko se drží z dohledu a to v téhle otevřené krajině bohužel znamená i z doslechu. Ale jak bude tma houstnout, budou se moct připlížit blíž a blíž. Noc už není daleko. Obě skupiny stanou proti sobě. Helskarští sebou mají i pár pokulhávajících stařečků a dvě těhotné ženy s dětmi. Je s nimi i nemálo přátel a příbuzných. Dohromady je to skoro dvacet lidí. Cizáků je víc – skoro tři tucty. U Helskarských pozná Freya na dálku poručíka Geira z Alesglas. Vykročil právě proti mužům z lodí. Mezi těmi zahlédne i šéfa místní Společnosti – samotného Doresgrücka a jeho osobní ochranku. Musí dělat nějaký větší tah, když vylezl z bezpečí. „To je divný, že strkaj nosy ven… ten druhej, ten v tom černým, ten vypadá jako větší šéf než starej Doresgrück.“ Když to řekne, ukáže Freye postavu v tmavém plášti, která skrývá tvář pod kápí a šátkem, takže jsou z ní vidět jen oči. Po velmi krátké výměně názorů se od Helskarkých oddělí nějaký stařešina a pár lidí, kteří vyrazí zpět k vesnici. Desátník to sleduje a po chvíli poznamená. „Asi poslali pro vědmu…“ Chvíli čekají… a pak skutečně podle vysoké postavy horala Sigvara poznají, že se k setkání blíží i vědma. Než přijde obě skupiny jen zarytě mlčí a nevraživě se pozorují. Ani jedna neustoupí. Elko si prohlídne terén a poznamená: „Támhle je pár malejch křovíček… a už padla docela tma. Risknem to a půjdem na doslech?“

Hela - 23. března 2021 21:25

Muži z lodí přichází Mám pocit, že Sigvar neříká vše, a já na něj nijak nenaléhám. Moje mysl je nyní příliš zaměstnaná. Čím blíže jsme skupině, stojící na cestě do pevnosti, tím větší zlost pociťuji. zvlášť, když konečně spatřím muže, kteří brání mým lide projít. Znám takové typy, i když tady se moc často neobjevují. Tohle nejsou vojáci, ale hrdlořezové. Tohle je špatné, hodně špatné. Ani to však můj vztek nedokáže otupit. Odpočinula jsem si a kvůli bezpečí vesničanů bych se, třebas holýma rukama, porvala i s medvědem. Projdu hloučkem lidí na cestě, a krátce pokynu Geirovi. Zastavím se ale až na půli cesty mezi vesničany, a muži Společnosti. Ruce si založím na hrudi, a z očí mi šlehají blesky. "Tak chtějí mluvit, říkáte? Ale na to mluvení přišli dost dobře vybavení. To vás tak děsí hlouček ženských s děcky a starých dědků?" Prohodím tentokrát, ve své nepříliš dobré celestionštině. Z hlasu mi odkapává sarkasmus a zloba. "Nechte mé lidi projít, a můžeme se začít bavit o tom, že budeme mluvit!" Jasně stanovím pravidla. Někteří z helskarských sotva došli sem, nehodlám je posílat zpět do vesnice. Ne, já své lidi do pevnosti dostanu, ať to stojí, co to stojí. V tom mi nezabrání žádný zakuklený pirát.

Letitia - 24. března 2021 16:07

Uhlíři Lidé a koně! Díky Stvořiteli za ty dary. Snad se neotočí k tomu kdo trpí nouzí zády a pomohou nám. Není on Riam kovář? By ho mohli dokonce znát, nejsme zase tak daleko od vesnice aby to nebylo možné. "Je to pravda," přikývnu, "je to Riam z Helskary. Napadl ho velký medvěd když šel lovit a je zle potrhaný. Snažili jsme se mu pomoci jak to jenom šlo, ale sami na cestě příliš nezmůžeme, tak se ho pokoušíme dopravit k pevnosti kde jsou lepší léčitelé." Řeknu mu popravdě jak to je. "Stačí když nám půjčíte koně kterého budeme moci zapřáhnout do smyku, ale pokud můžete postrádat i vozík velmi by nám to pomohlo a cestu urychlilo," požádám ho konečně o pomoc.

Freya - 25. března 2021 20:37

Na výzvědách "Očividně dobře připraveni na problémy," podotknu jen tiše Elkovi v odpověď, když sledujem setkání, ke kterému se chystá. "Ví moc dobře, že pod horou neuspěli a budou se snažit to za každou cenu napravit. To ale neni moc dobrý, udělaj cokoli, aby dostali, co chtěj," pokračuji tiše, když mne Elko upozorní, kdože to vystrčil nos a sám se angažuje v celé téhle záležitosti. Tohle se mi nelíbí, ani trochu. Bláhově jsem si myslela, že to nejhorší už je za námi. Tady to vypadá, že bude ještě docela veselo. Chvíli se nic neděje, jen je cítit, jak ve vzduchu visí napětí, že by se dalo krájet. "No, tady sedět nebudem, máme na vědmu dávat pozor, no ne? A bylo by fajn vědět, co se bude dít nebo, co se chystá, abychom se stačili nějak připravit. Budem doufat, že budou zaujati jednáním a nás si nevšimnou." "Jdem blíž," kývnu na parťáka a pomalu a obezřetně se vydám blíže spoléhaje na padající tmu a zaujetí sikutujících.

Arun - 27. března 2021 21:07

Lupiči a vraždy Hela Poručík Geir zůstane stát po boku Hely, aby představoval královskou moc na straně Helskarských. Z druhé strany stojí Sigvar… jako vždy tichý a hrozivý pro nepřátele severu. Vesničané jim ustoupí, Hela stojí přímo proti hrdlořezům z lodí. Když je osloví se vztekem, výsměchem a svým požadavkem, postava v černém udělá krok stranou, a udělá místo pro Doresgrücka. Za ním se tyčí postava jeho osobního strážce, se kterým se Hela dosud moc nepotkala. Na celestionce je to obr… i Sigvarovi by mohl udělat problémy. Doresgrück promluví formálně a na její výsměch nebere zřetel. Všimla si ale, že při řeči tu a tam koukne stranou po muži se zakrytou tváří. V jeho pohledech je strach… ale ve slovech ho nedá znát. „Máme zcela oprávněný důvod zde být, to se nebojte, vědmo. Jak už jsme říkali veliteli Torjakovi, podle platných smluv máme určitá práva. Uzavřeli jsme je s požehnáním místní zprávy – a vaši lidé je opakovaně porušují a máme důvod se domívat že se k našim civilistům chovají stěží lépe než bandité, a tito lidé by mezi sebou mohli skrývat vraha či vrahy našich lidí, kteří prchají před spravedlností-“ Od Sigvara se ozve zlověstné zamručení. Nejspíš něčemu málo z Celestionštiny přeci jen rozumí. „Dejte si pozor na jazyk.“ Podle vyjadřování šéfa Společnosti neví přesně, co se událo… ale očividně touhle dobou očekávali zprávu a domýšlí si, proč asi nepřišla. Doresgrück zaváhá, ale jen na okamžik. Osloví vědmu opět přímo. „Budete mluvit za celý svůj… národ, pokud se to tak dá nazývat, ve Felskarsku? Vyžadujeme dle platných smluv příslušnou kompenzaci a uvolnění přístupu, abychom mohli vše patřičně vyšetřit dle našich stanov a zákonů obou našich zemí.“ Jsou to prázdné řeči. Ani jeho vlastní hrdlořezové tomu nevěří, od pohledu. I tak je to ale nactiutrhačství. Pohled Hely přitáhne postava, která skrývá svou tvář. Je nesmírně těžké poznat, cokoliv v té osobě… ale s překvapení zjistí, že rysy a tvar postavy jsou spíš ženské než mužské… kožená zbroj a dlouhý plášť to účinně skrývají. Pokud pohlédne do očí té postavy, zamrazí jí. Jsou to modré, chladné a kruté oči. Sledují vše kolem sebe s pohrdáním. Ať už se za tím šátkem skrývá kdokoliv… je to nebezpečný a tvrdý člověk… který navíc naplňuje své okolí strachem. V doslechu Freya Pomalu a opatrně se Freya a Elko vydají blíž k dvěma skupinám. Už se střetli na cestě – stojí proti sobě. Vědma právě oslovila jejich vůdce. Odpovídá místní šéf Společnosti, Doresgrück. Ona i Elko zůstávají v křovích vleže. Jsou už na doslech. Hela právě vyzvala cizáky, aby nechali její lidi projít, pokud s ní chtějí mluvit. Od Doresgrücka se dozví jen prázdné tlachy o smlouvách a údajných hrozbách členům Společnosti. Nadává místním do banditů, vrahů a divochů, což příliš dobře nesedne a vyvolá u horala Sigvara výhružnou reakci. Desátník si všímá jiných věcí. Poznamená šeptem: „Ta postava v tom černém… ta tady velí.“ Má pravdu. Všichni se dívají a očekávají rozkazy spíš od postavy v plášti, než od místního šéfa. Hned za Doresgrückem z druhé strany stojí Polamek – ranař Společnosti. Nevypadá o nic lépe než najaté svaly z celestionského Stínova… ale v očích má vychytralost a nebezpečí. Na první pohled má u sebe jen obušek… ale vypadá jako, že je schopný udržovat i v téhle sebrance tvrdou disciplínu. Disciplína je to jediné, co kolikrát stojí mezi vítězstvím a prohrou. Elko pomalu a opatrně sundá pušku ze zad. Nechá ji ležet vedle sebe, na dosah ruky. „Musíme bejt připravený. Tohle se může zahřát pěkně rychle.“ Prohlíží si je a začne hodnotit situaci. „Mám jednu ránu, přebíjet nemá cenu, jestli se to semele. Na koho se mám soutředit?“ Stále mluví tichým šeptem a volí pro mluvení momenty, kdy nikdo nemluví, aby o něco nepřišli. „Kdyby došlo na zbraně,“ dodává. „Musíme tam a postarat se, aby to ta jejich vědma přežila… nebo aby se nikdo nedostal k tý její věci, to je jasný… ale jinak musíme mazat pryč.“ Desátník hodnotí taktickou situaci, do které se dostali. Koně! Království za koně! Letitia Starý uhlíř se dívá na Letitii jen chvíli. „Riam z Helskary,“ zamumlá si pro sebe. Nedá najevo, jestli ho zná nebo ne. Chvilka jeho váhání je náročná… je to vidět i ve tváři prospektora, na kterém už Letitia poznala, že neudrží klid tak snadno. Netrpělivě a unaveně na uhlíře hledí. Konečně muž odpoví. Kývne na mladého muže a pokyne mu. „Vem tu kobylu. Půjdem se podívat.“ A s tím vyrazí oba muži z mýtiny. Letitia a Orlozskij je mohou následovat. Oběma seveřanům je ke cti, že se nijak nezdržují a pospíší si, jak mohou. Netrvá to dlouho a jsou zpátky u samoty u lesa. Christopher sedí u Riama a hlídá. Neusnul, ale kdyby se něco objevilo, nejspíš by s tím těžko mohl něco zmoct. Sedí a vypadá na umření. Riam za ním jen tiše a bolestně oddechuje. Když to všechno starší muž uvidí, popoběhne k Riamovi. Jediný pohled mu stačí na to, aby kývl na mladého. „Pojď mi s tím pomoct.“ Kůň má jednoduchý postroj, díky kterému může tahat kmeny poražených stromů za sebou. Oba muži se pustí do práce, aby smyk, který Letitia spolu s oběma muži vyrobila, zapřáhli za koně, jak to jen jde. „Žádnej vozejk nemáme,“ zabrumlá muž. „Ale půjdem s váma. Helskarská vědma mu pomůže.“ Oba muži by jen stěží svěřili svého koně třem cizincům a věřili, že jim ho zas vrátí… a kdyby šel jen jeden, mohl by se obávat od cizáků nějaké zrady. Je vidět, že je žádné nenanáhlé přátelství k cizákům nezachvátilo… ale poznají krajana a člověka v nouzi. „Cizáci nebo ne, jde tu vo život,“ zabrumlá stařec, který podle všeho obstarává většinu mluvení. Mladší muž zatím ještě neřekl ani slovo, jen konal podle příkazů staršího.

Hela - 27. března 2021 21:44

Lupiči a vraždy Všechno se ve mě ježí odporem. Tihle cizáci si troufají se tady roztahovat, ohrožovat vesničany a ještě žvanit o tom, že mají určitá práva. Je to snůška keců, a všichni, jak tu stojíme, to ví. Přesto zachovám chladnou hlavu a neutrální výraz, když odpovídám. "A mezi tato vaše práva také nepochybně patří právo ohrožovat místní vesničany, a omezovat je v pohybu. Předpokládám. Jinak bychom nestáli právě tady na cestě." Jsem klidná, ale sarkasmus z mého hlasu odkapává jako med. Mé lidi si nikdo, jako rukojmí, brát nebude. Rychle určím, kdo tady velí. Ona šedá maskovaná eminence. Netuším, kdo to je, ale ostatní se ho zřejmě bojí...nebo jí? Buď je to velmi útlý muž, nebo se pod vší tou látkou skrývá žena. Ať tak či tak, z pohledu do těch modrých očí mě mrazí. "Tak tedy dobrá, budu jednat za svůj lid. A začnu tím, že chci vidět ony smlouvy, o kterých hovoříte. Jistě chápete, že bez jejich přesné znalosti Vám nebudu schopná pomoci." Pokud chtějí cizáci hrát na tuhle notu, prosím. Já určitě nebudu ten, kdo jim řekne, co se stalo jejich lidem v horách. Ovšem mluvit o těch vojácích jako o civilistech, mě nesmírně popouzí. "A teď...ustupte!" Hlas mi opět ztvrdne.

Letitia - 28. března 2021 12:15

Záchrana Čas se vleče než konečně padne rozhodnutí a když souhlasí z pomocí spadne mi kámen ze srdce. Jenom unaveně pokývám hlavou už ani nemám sílu na to promluvit. Pouze je tupě následuji zpátky k domku. Jsem ráda, že se ujmou toho zapřáhnout svého koně sami, protože já sotva ovládám svoje prsty. Rozumím tomu, že nám svého pracovitého pomocníka nehodlají svěřit, ale jsem tomu i ráda. Bude nás víc a tak se Riamova šance na přežití zvyšuje. Doufám. Dojdu k Christopherovi a z mošny vytáhnu trochu jídla, které mu nabídnu. Sama si také dám i když hlad příliš nemám, ale budu potřebovat sílu na další pochod takže se nutím žvýkat a polykat, avšak na rozdíl od učence neudělám tu chybu abych si sedla. Zůstanu hezky stát, protože kdyby klesla do sedu již se nezvednu. Jakmile mají uhlíři hotovo, pomohu Christopherovi na nohy a pokračujeme dál. Žádný velký odpočinek pro naše znavená těla. Ne dnes.

Freya - 28. března 2021 20:46

V doslechu Ležíme kousek od obou skupin a posloucháme. Přejíždím očima po skupince s pro sebe si odhaduji, co jsou asi zač. A musím uznat, že Elko má pravdu. Ten v tom černém tady tomu všemu velí, šedá eminence, co stojí vpovzdálí, ale tahá za všechny nitky. "Doufejme, že ne," hlesnu jen tiše. Kdyby k něčemu došlo, nedopadlo by to dobře. Ale moc dobře vím, že musíme být připraveni na všechno. "Kdyby se ale přeci jen něco semlelo, miř na toho černého a miř přesně," dodám pak jen tiše k parťákovi. Ať je to kdokoliv, zbavit se jej, tak je to nejspíš pěkně vyvede z míry...a přijít o toho, kdo tomu velí... "Vědmě se nesmí nic stát, sám víš, jak ta věc na lidi působí a v nesprávných rukou..." nechám větu nedokončenou. Čert ví, co by se stalo a jestli by to někdo dokázal nějak zkrotit a použít ke svému prospěchu, riskovat to ale nebudem. Pořád je také bezpečnost vědmy a toho, co nese naší zárukou, že dostaneme zaplaceno. Rukou sevřu meč, ale doufám, že to nakonec nebude potřeba.

Arun - 30. března 2021 19:58

Postava v plášti Hela Vědma hraje s cizáky jejich hru… ale nikdo nemůže říct, že by při tom byla trpělivá, nebo že by ustoupila o krok. Hela stále stojí proti Doresgrückovi. Šéf Společnosti si očividně jejího tónu hlasu velmi dobře všiml. Vrtí hlavou a nikdo z jeho hrdlořezů se ani nepohne. „Nebuďte směšná. Jak můžeme vědět, že se mezi těmi vašimi „nebohými a nemohoucími“, které si tu promenádujete, neskrývá některý z vrahů a lupičů z vašeho národa, kteří trvale porušují smlouvy – které skutečně můžete vidět, jakmile k tomu svolíte, to je samozřejmost.“ Odmlčí se jen na moment. „V našem táboře,“ dodá. „Takové cenné listiny nemohou přijít mezi běžnou chátru. Jsou to dokumenty, které jsou zajištěny zlatem – a vaše práva jsou v nich pevně zakotvena. Měla byste být opatrnější, než se je budete snažit začít porušovat nebo je budete poplivávat.“ Nadechne se a vydechne, rozkročí se zeširoka a ruce založí na prsou. „Žádné velké přesuny, dokud nám nepovolíte provést vyšetřování a dokud se neprokáže osud našich prospektorů. A naši muži se nepohnout ani o krok-“ Postava v černém, která doposud stála opodál a Helu si prohlížela, promluví tiše. Ani z tónu hlasu není zcela jasné její pohlaví. „Tak nám to poručte… vědmo.“ Hlas je to… téměř libý. Melodický a hluboký. Ten, kdo vládne takovým hlasem, má dozajista charisma do páru. Oči, které se na Helu upřely, jsou přímé. Chladné… a neústupné. Lesknou se v jinak temném prostoru kápě a projíždí Helu skrz naskrz. „Vaši bohové mají tu moc, že? Nemáme tu žádného kněze naší víry, který by jim mohl bránit. Vaše vesnice je v nebezpečí, vědmo. Poručte nám odejít jejich jménem. Možná zachráníte mnoho nevinných životů.“ Doresgrück ztichl a zbledl. Ostatní nereagují. Několik Helskarských podiveně hledí na tu postavu, nejspíš ale jen ohromeni tónem toho hlasu. Geir má stažené obočí a mračí se jako nikdy dřív. Odposlouchávání Freya Elko nechá pušku při ruce a přikývne. „Odsud je to jistá střela.“ A víc k tomu neřekne. Jen tiše a pochmurně kýve na slova Freyi o tom, s čím se setkali pod horou, a co dostali za úkol ochránit. Pak mohou dál naslouchat rozhovoru. Doresgrück a vědma si vyměňují výpady. Šéf Společnosti tvrdí, že je v právu a že tu provádí své vyšetřování. Nejspíš tak hledají své muže, kteří byli pobiti v horách a dávno se měli hlásit svým nadřízeným. Je jasné, že neustoupí ani o krok – i kdyby jen protože má za sebou tu postavu v tmavém plášti, která nepůsobí právě měkce. Už to vypadá jako slepý bod… nebo že dokonce dojde na zbraně, když postava v tmavém odění promluví. Má melodický a hluboký hlas. Charismatický, cvičený a s perfektní výslovností. Desátník ho poslouchá a sleduje postavu. „Poslyš, to by klidně mohla bejt i ženská… ale na tom nesejde,“ zamumlá zamyšleně. „Ta má teda hlas… ale počkej.“ Konečně se desátník soustředí i na to, co říká. Osoba v plášti vyzvala Helu, že by měla poručit jménem severských bohů těm hrdlořezům, aby odešli. Formulace je plná neskrývaných náznaků. Elko sykne mezi zuby. „Ten v tom černým, nebo ta nebo co, zkrátka něco ví. To nemůže bejt náhoda. A nejni to dobrý.“ Muži v horách také věděli, co hledají. A kdyby je seveřané nezastavili, určitě by to našli. Zvládli se dostat do hory… a měli dost střelného prachu na to, aby kamenného strážce vyhodili do povětří. „Do čeho jsme se to zapletli,“ zabrumlá Elko s neveselým úšklebkem. Jedna koňská síla Letitia Díky pomoci od dvojice seveřanů se mohou všichni opět připravit na cestu. Tentokrát to snad bude snazší. Už žádné tahání raněného – práci za ně bude dělat statný, i když už trochu starší kůň. Ještě než vyrazí, jeden ze seveřanů vytáhne starý a prostý klíč, kterým otevře samotu. Zajde dovnitř a vrátí se po chvilce se zásobami na cestu. Pak už uhlíři pobídnou koně vpřed. Letitii, Christopherovi a Orlozskojovi nezbývá než kontrolovat Riama, zatímco oba uhlíři vedou kobylu a hlídají smyk. Chůze je i tak únavná, ale nemuset se tahat s takovým břemenem pomůže nejen tělu, ale i jejich vůli. Je to skoro jako chvilka, než jsou zpátky na hrbolaté cestě. Mladší z mužů jde několik kroků vpředu a odhazuje z cesty větší kameny. Kůň tiše táhne raněného prachem. Nezdá se nijak unavený… vydržel by to asi celý den. Kam se hrabe nějaký Riam na vzrostlou severskou borovici, které tahá běžně. Nikdo příliš nemluví. Kráčí všichni tiše vpřed, naslouchají klapotu kopyt koně. Seveřané si nemají s cizáky co říct… a navíc trojice cizinců je z větší části příliš unavená na mluvení. Konečně se začne slunce sklánět. Starší z uhlířů se podívá na koně a zabrumlá do vousů. „Budem se muset zastavit. Nemůžem tu kobylu strhat. Půjdem do soumraku, a pak uvidíme…“ Orlozskij se mezitím dívá po říčce, která je tu hlavním orientačním bodem. Cesta jí stále následuje a půjde podél ní téměř až do Helskary. Tady už je voda široká a pomalejší. Tiše si zurčí ve svém korytu. Prospektor poznamená: „Pokud zvládneme udržet tohle tempo a vyrazíme s úsvitem… mohli bychom být během zítřka v Helskaře.“ Christopher nijak nereaguje, vypadá strhaný a vyčerpaný. Ale mladší ze seveřanů se na prospektora ohlédne. Chvilku si ho prohlíží, ale pak jen kývne. „Je to tak.“ Brzy najdou malý palouk svěží zelené trávy na břehu řeky. Už vyšli i z temných a divokých lesů vrchovin. Lesy kolem už začínají být povědomé i Letitii. Alespoň vzhledem. Proti hvozdům hor tyhle lesy a pastviny vypadají pohostinné, mírné a laskavé. Ještě před pár týdny byly tou největší divočinou, kterou někteří z nich viděli. Kdoví, jak se jim budou zdát upravené polnosti Celestionu, až se mezi ně zas vrátí… Pokud se mezi ně vrátí.

Hela - 30. března 2021 20:19

Postava v plášti "Prohlédl jste si je? Podíval jste se do těch jejich vyděšených tváří? Ženy, děti a starci. To vy jste důvod, proč se bojí, proč chtějí najít bezpečí mezi zdmi té nenáviděné pevnosti." Je stále těžší a těžší udržet klidný tón. "Do vašeho tábora nevstoupím. Nikdo...nikdo, mi totiž nezaručí, že bych z něj opět vyšla živá. Vaše slovo pro mě nemá absolutně žádnou váhu. Pokud mi chcete ty listiny ukázat, tak jedině ve vojenském táboře, a pod dozorem velitele Torjaka. Jinak Vám nejsem schopná pomoci. Pokud se na tomto bodě neshodneme, budete se muset obrátit na Jarla Norhelma v Alesglas." Odkážu se na vyšší moc. Zjednodušovat jim to rozhodně nehodlám. Zuřím, když muž tak bezostyšně mluví o mých lidech jako o vrazích. Jako kdyby to snad nebyli oni, kdo do kraje přitáhli se zbraněmi v rukách. Zraky se obrátí na zahalenou postavu. Vím moc dobře, o co se snaží. Ale já se nenechám rozhodit. Má tvář je zcela neměnná, ani náznak pochopení. "Bohové do našich životů zasahují jen pramálo." Odtuším chladně, bez bázně pohlédnu do těch nebezpečně vyhlížejících očí. Pokud se mě zahalená osoba snaží zastrašit, bude se muset snažit víc. Chce důkaz...důkaz, že to dokážu. Možná chce na vlastní kůži pocítit tu sílu. Ale jakmile bych to jednou udělala, prozradila bych se.

Letitia - 31. března 2021 16:15

S koněm to jde vždycky lépe Střídavě se staráme o Riama i když toho stejně není příliš mnoho co dělat. Úlevu mu jenom stěží poskytneme. Potřebuje pořádnou péči, postel a tohohle se mu tady nedostane. K mluvení toho stejně moc není. Naši průvodci jsou zamlklí jak je u seveřanů časté a my si toho také nemám moc co povědět i kdyby na to byly síly. Konečně dorazíme na palouk, kde se utáboříme. Tak ráda bych si hned lehla do trávy, ale nejde to. První se musíme postarat o zraněného. "Sbírejte dřevo na oheň. Musíme Riama udržet v teple," zavolám na ty dva. Sama hned začnu připravovat ohniště. Snad dnešní noc nebude jeho poslední. Má silnou vůli k životu, ale rány jsou hluboké. Dám Riamovi napít a zase znovu zkontroluji jak na tom je a zda mu nestoupá horečka. To by bylo hodně špatné. Nakonec se o naše skromné zásoby podělíme mezi sebou. Nakonec chmurné ticho mezi námi přeruším já. "Má význam vyslat posla do Helskary?" zeptám se ostatních. Napadlo mě, že by pak třeba mohla vědma nebo někdo z pevnosti vyrazit naproti, ale zda by to pomohlo to vůbec nevím.

Freya - 31. března 2021 21:20

Na výzvědách Možná, že by to bylo rychlé řešení... napadne mne, když Elko poznamená, že odsud by to byla rána na jistotu. No, však uvidíme, jak se tohle vyvrbí... Obě strany si stojí tvrdě za svým a asi jen tak ani jedna neustoupí. "Je úplně jedno, kdo to je, znamená problémy," syknu tiše. Vážně by mě ale zajímalo, kdo to je, tahá za nitky a ostatní maj před ním nebo ní respekt. Když z úst té postavy zazní jasná provokace směrem k vědmě, jen na okamžik zatajím dech. "Ne, to neni náhoda. Rozhodně ví dost." Vědma se naštěstí vyprovokovat nedá, jistě dobře ví, že by tak odhalila karty a to by nebylo dobré. Ale celá tahle situace není dobrá. Napětí ve vzduchu by se dalo pomalu krájet. Nám prozatím nezbývá čekat, jak tohle všechno dopadne.

Arun - 07. dubna 2021 08:23

Nenávist ve vzduchu Hela Postava v temném oblečení pokrčí rameny, když Hela odpoví. Upírají si na ně i zraky seveřanů – napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Postava vykročí vpřed, směrem ke skupině seveřanů. Pokračuje stále dál až k nim… a pokud jí cestu nezastoupí sama vědma, udělá to poručík Geir. Kdokoliv jí zastaví, odpoví vědmě. „Jak myslíte. Děláte to svým jen těžší, vědmo.“ Pak se obrátí a mávne na několik mužů. „Přenechávám záležitost ve vašich rukách, pánové Doresgrücku a Polamku. Na viděnou, slečno Helo, poroučím se.“ Postava v tmavém oděvu se obrátí a následována několika hrdlořezy kráčí zpět k táboru Společnosti. I kdyby za ní někdo volal, neobrátí se. Možná, že Hela pocítí to, co se dotkne mnoha seveřanů ve skupině. Je to něco jako úleva… jako by se vytí hladových vlků začalo vzdalovat, místo toho, aby se blížilo pořád dál. Šéf Doresgrück hledí za postavou. V očích má směsici rozhořčení a strachu, ale obojí hned zmizí. Bylo tam jen na okamžik. Když se otáčí zpět k Hele, má opět výraz klidný a tón povýšený. „Věc stále platí – nikdo nevyjde z Helskary nebo do ní, dokud nebude celé vyšetřování vyjasněno. Nemůžeme důvěřovat tak zaujatým stranám. Váš národ brojí proti volnému obchodu a spravedlivému právu už víc jak-“ Geir se nyní nespokojeně a podrážděně vloží do řeči. „Nechte těch žvástů, pane, nikdo je tady nebude poslouchat. Nebojíme se vašich hrdlořezů ani vašich smluv a ostrých jazyků. V této zemi pořád ještě vládne král Arvid, druhý svého jména, a on je jediný, kdo tady žehná právu.“ Jeho prudká odpověď vyvolala několik nepřátelských pohledů od Společnosti… napětí zhoustlo. Geir se zhluboka nadechl. Další slova dodává stále nepřátelštěji, ale klidněji. „Jaký pro vás má smysl stát nám tady v cestě? Jen se stavíte do horšího světla. Ustupte, nechte nás projít, a my si s vámi budeme povídat o vašich krásných, zlatem podložených smlouvách.“ Šéf Společnosti je očividně uražen… a také váhá, co odpovědět. Není jisté, jaké jsou přesně jeho rozkazy. Po krátkém rozmýšlení odpoví zpupně: „Požaduji, aby nedocházelo k žádným pohybům a přesunům do zítřejšího rána. Pak si promluvíme nad listinami – pod dohledem velitele Torjaka. A pak poznáte, že královské právo je na naší straně,“ dodá až výhrůžně. „Pak budete chodit podle pískání svého krále,“ dodá posměšně k vědmě. Geir mlčky pohléne na vědmu, očekávaje její reakci na takovou nabídku. Mimo dostřel Freya Dvojice vojáků stále čeká a naslouchá. Desátník už je připravený poslat kuli skrz hlavu neznámého v masce. Jen čeká, až se to spustí. Když stojí postava těsně u vesničanů, slyší ho na krátkou chvilku zadržet dech. Míří… Pak se neznámá postava zničehonic obrátí. Zdánlivě bez zájmu se neznámý otočil. Vykročí zpátky k táboru a odevzdá práci do rukou svých pohůnků. Desátník pomalu a tiše vydechne. Vzápětí dodává: „Uf – ale ještě nejní vyhráno. Ten maskovaný mimochodem ví, kdo vědma je… ale to je asi jen protože jim to Doresgrück všechno vyslídil a zahlásil.“ Téměř vzápětí věci opět vyostří Geir, který nejprve skočí do řeči ukecanému šéfovi Společnosti, trochu jim všem zanadává do hrdlořezů a pokusí se je donutit, aby ustoupili z cesty odvoláním se na krále. Desátník poslouchá odpověď šéfa Společnosti a hned přidá svůj vlastní názor. „Maj v plánu něco v noci podniknout, jinak by to Společnost nenabízela. Zkusili sílu… a teď budou zkoušet něco dalšího. Proč by jinak sami zdržovali? Čas hraje proti nim, ne s nima. Ledaže by si mysleli, že si Helskarští nadělaj do kalhot.“ Elko položil mušketu zase k sobě, trochu uvolněný. On i téměř všichni v okolí si oddychli, když zmizela maskovaná postava s pronikavýma očima. I nadále ale zůstává ve střehu. Jen je asi přesvědčený, že teď už na nože nedojde. „Ještě budem rádi, že sme si teďkons odpoledne vodpočali,“ zamumlá ještě, aby to uzavřel. Rozvahy za soumraku Letitia S pomocí obou seveřanů je oheň rychle rozdělaný. Letitia, Orlozskij a Christopher se věnují Riamovi ale hlavně každý sám sobě a svým myšlenkám. Uhlíři je sledují se směsicí starostí a podezřívavosti a do velké mluvy jim není Když jde Letitia zkontrolovat Riama, zjistí, že je při vědomí. Nevypadá moc dobře… ale nezdá se, že by jím cloumala velká horečka… je spíš pobledlý. Kdoví, jak na tom je. Vypadá to, že nemá k mdlobám daleko. Tu a tam otevře bolestně oči. Ty jsou pořád živé a přítomné… možná až moc. Kdoví, co vnímá – kromě bolesti. Věnují se mu, jak můžou. Orlozskij ho pozoruje a nakonec zamumlá: „Osud je divná věc… ten mladík prošel bez zranění bojem… a pak má takovou smůlu.“ Víc to ale nerozvádí. Asi nechce dlouze mluvit v celestionštině a tím prohlubovat podezření obou mužů. Když poté skromně povečeří ze svých ztenčujících se zásob, Letitia navrhne, aby někdo vyrazil napřed. Oba seveřané se zamyslí. Mladší jako obvykle nechá mluvit staršího. „Mohlo by to jít,“ řekne starší rozvážně. Orlozskij také pomalu přikývne. Místní okolí zná velice dobře. Už tu nějakou dobu je.. „Ano… do vesnice zbývá odhadem deset mil po cestě. Za noc pochodu by to bylo možné zvládnout.. Vždyť i my, s Riamem, bychom tam zítra mohli být.“ Starší seveřan uvážlivě pokývne hlavou. „To je pravda… rozhodně to není nemožné… mohlo by to pomoci – každá chvilka dobrá…“ Nastane moment ticha. Někdo z nich by tam musel vyrazit. Christopher jen apaticky hledí do ohně, prospektor se váhavě ohlíží po Riamovi. Starší seveřan hledí střídavě do plamenů, na trojici cizáků a na svou kobylu… mladší seveřan se dívá odhodlaně na cestu.

Hela - 07. dubna 2021 09:51

Nenávist ve vzduchu Jsem to já, kdo se postaví zahalené postavě do cesty. Přesto, že působím zcela klidně, jsem napjatá, připravená sáhnout po zbrani, nebo spíš...udělat to, co po mě chtěla. Přikázat. Nehnu brvou, když pronese ta výhružná slova. Ale, stejně jako všichni ostatní, i já pocítím úlevu, když se vydá pryč. Doresgrückovi bych nejraději jednu vytnula. Ještě se ale ani nestihnu nadechnou, a odpoví mu Geir. Musím uznat, že jsem mužům v pevnosti dost křivdila. Když nyní vidím, jak se staví na stranu vesničanů, a brání nás, přijdou mi náhle všechny ty předchozí třenice jako naprosto nedůležité. Jeho ostrá slova musím v duchu skutečně pochválit. Sama bych to snad neřekla lépe. "Nad listinami si samozřejmě promluvíme. Ale pouze v případě, že necháte tyhle lidi projít. Pokud nám nyní neustoupíte z cesty, žádné jednání nebude. I kdyby ty dokumenty stvrdil svou pečetí sám Nejvyšší Otec, nebudou Vám k ničemu. Nikdo nebude jednat s lidmi, kteří se neštítí ohrožovat ty nejslabší, a nejzranitelnější v naší společnosti. Hledejte si ty svoje "vrahy" samy." Slovo vrahy vyřknu až s překvapivým odporem a výsměchem. Já moc dobře vím, koho tím myslí a raději zemřu, než abych dovolila, aby vztáhnul na kteréhokoliv z těch dobrých horalů, kteří mi pomohli cizáky z hor vyhnat. Možná jsem až příliš umanutá, ale já odmítám ustoupit. Nakonec ale přeci jen přejdu v trochu smířlivější tón. "Budeme to brát jako gesto dobré vůle, z vaší strany. A snáze se nám tak bude hledat společnou řeč."

Letitia - 07. dubna 2021 23:20

Soumrak Jsem docela ráda, že s tím souhlasili i když si nejsem zcela jistá, že to k něčemu bude. Riam se potřebuje dostat do bezpečí. Potřebuje postel, teplo, ale hlavně potřebuje někoho zkušeného kdo ho ošetří. Přesto se to vyplatí vyzkoušet. Nyní ovšem vyvstává otázka koho poslat. Christopher je příliš unavený aby mohl v noci pochodovat. Prospektor je sám zraněný a také na pokraji sil. Já bych to možná ještě zvládla, ale při představě, že se snažím domluvit s vědmou a přesvědčit jí, aby se vypravila někam do lesů, mě jímají obavy, že by to mohlo dopadnout mnohem hůř. Také se nechci příliš vzdalovat od těch dvou. Čímž se dostávám k tomu, že zbývají jenom uhlíři. Ale možná se budou bát rozdělit se. Přesto je to šance a nebylo by dobré jí propásnout. "Riam má veliké bolesti. Zatím se stále drží, ale i tak to nemusí vydržet," promluvím k otci se synem. "Pokud by jeden z vás mohl vyrazit napřed a přivést pomoc, třeba i jenom o několik hodin, mohlo by to rozhodnout o tom zda bude žít nebo zemře." Ohlédnu se po Christopherovi jak u něj hledám podporu. On to umí se slovy lépe. Já jsem zvyklá velet a vydávat rozkazy, ale když takhle poukáži na soudržnost a to, že jejich krajan je na umření mohli by na to slyšet.

Freya - 08. dubna 2021 21:19

Mimo dostřel "Ne, vyhráno není ani zdaleka, vědma se jen tak lehce nevzdá," poznamenám tiše a dál sleduji, jak se situace vyvine. Zdá se, že prozatím je ozbrojený střet zažehnán, ale mě je jasné, že to zas tak jednoduché nebude. Vědma je tvrdohlavá a jen tak neustoupí a Společnost už vůbec ne. "Hmm, možná máš pravdu, ale to neni dobrý," odpovím pak zamyšleně Elkovi, když vysloví, co jej napadne. A vlastně bych se ani nedivila tomu, kdyby měli něco za lubem. To, co má vědma budou chtít získat za každou cenu, stůj co stůj. "Myslíš, že je to napadne? Neměli bychom ji zkusit varovat?" zeptám se tiše Elka. Na tyhle hry vědma jistě není zvyklá. Jistě má vliv u svých lidí a ví, co čekat od nich, ale nejsem si jistá, jestli jim dojde, s kým hrajou tady. Na druhou stranu nevím, jestli by nás někdo poslouchal a jestli je to dobrý nápad. Ale zas máme na ni dávat pozor. A možná se přeci jen nechceš dívat na to, jak Helskara hoří....

Arun - 11. dubna 2021 21:33

Jeden okamžik Hela Když Hela domluví, všem je jasné, že nechce ustoupit ani o krok. Jenže sázky se zvyšují a zvyšují… dřív nebo později bude muset někdo karty zahodit… nebo přijít o vše. Doresgrück hledí váhavě na Helu a na Geira. Střídavě přejížídí pohledem mezi nimi a mizející skupinkou hrdlořezů, mezi kterými je i jeho podle všeho nadřízený. Pojednou má Hela pocit, jako by ho prohlédla víc, než doposud… a víc, než by jí dovolily její schopnosti vědmy. Možná, že je to nějaký náhled, kteří jí dali bohové… možná, že je to síla Vertranu. Vidí před sebou vcelku spořádaného obchodníka s ostrými lokty, který se najednou dostal do války… a nejraději by byl co nejdál odsud. Ale svou stranu si zvolil a teď už není cesty zpět. Cítí z něj strach a nejistotu… větší, než by v takovém muži měla být. Uběhne krátký moment, zatímco Hela čeká na odpověď. Vidí, že se Doresgrück láme… kdo by také zbytečně vyhrožoval skupině dětí, starců a dalších zranitelných, kteří stěží mají něco pro jejich zájem. Už to začíná vypadat dobře. Pak se ozve nepřátelské zavrčení od muže po jeho boku. „Tak žádný jednání nebude,“ zahučel temně Polamek, ranař po jeho boku. Na to, jak je velký, se pohnul překvapivě rychle – v ruce se mu objevila křesadlová pistole, paži zvedl a namířil jí na nejbližšího seveřana. Respektive seveřanku – mladou ženu jménem Ailena, která nosí pod srdcem dítě svého muže Harona, který jí podpírá. „Povídání vám nebylo dost dobrý?“ zavrčí Polamek. Svět se zpomalí. Rozhodující chvíle. Každý má jen pár okamžiků na to jednat. Vystřelí skutečně ten zabíják? Nebo bude jen vyhrožovat? Kdo si může být jistý? Tak nebo tak, kule, která má za sebou prach, teď míří na nevinnou ženu. Hela cítí, že konat bude jak Geir, tak Sigvar a dozajista i mladý Haron vedle své ženy. Ona může jednat také. Uběhla první vteřina. Až uběhne druhá, bude pozdě měnit osud. Vražda v očích Freya Dvojice mezi nízkými křovisky sleduje situaci tak, jak se vyvíjí. Právě nyní Doresgrück váhá. Té chvíle využije Elko, aby odpověděl Freye. „To bysme teda měli, je varovat. Netuší, čeho sou tyhle grázlové schopný. Ale my je známe… jo, my jo,“ řekne temně. Každý oddíl je zná… někde jejich druh využívají, jinde je chytají a věší. Ale nebezpečné, úlisné podrazáky a vrahy nemá rád žádný poddůstojník, který jde do bitvy. Ať už za sebou nebo před sebou. Mezi vrahem a vojákem je tenká, ale velmi výrazná čára. Vojáci se neštítí udělat to, co je potřeba… ale nebudou nesmyslně krutí a nebudou děsivě prohnaní, jen aby došli svých, sobeckých cílů. Většině vojáků stačí přežít. A když to nenapáchá moc zla, taky si trochu přivydělat. Desátník naváže: „Kdoví, jestli by se v takovym případě zejtra ráno ta jejich vědma vůbec vzbudila… musíme s tím něco udělat.“ Pak se ale začne situace opět kazit. A rychle. Doregrück sice už vypadá, že se obrátí a půjde si za svým. Jeho ranař Polamek s tím ale spokojený není. Nejspíš si myslí, že je jeho šéf příliš měkký. Každopádně jeho ruka přistane na křesadlové pistoli… a nenapadne ho nic lepšího, než jí namířit na bezbrannou ženu, kterou podpírá mladý seveřan ve skupince těch, kteří se šli schovat do pevnosti. Polamek je ten typ chlapa, který se nebude bát vystřelit. Udělá to? Ve vzduchu visí jediná vteřina, kdy mohou konat ti, kteří jsou dost pohotoví. Desátník neřekne ani slovo, jeho ruka se pohne jako had k pušce. Prst na spoušti, mířidlo na Polamkovi. Na mluvení není čas. Freya by stihla pušku strhnout stranou, než by vystřelil… pokud by k tomu měla důvod. Může jednat sama… zkusit odvést pozornost, nebo cokoliv jiného… pokud jí to za to stojí. Freya si v tom zlomku vteřiny všimne, že budou jednat i další… téměř jistě Sigvar, snad i Geir. A pak je tu vědma. Času jen vteřina… až uběhne, bude pozdě měnit osud. Slova pro seveřany Letitia Po chvíli přemýšlení osloví Letitia oba seveřany. Když řekne, co má na srdci, se starším to nehne. Mladší vypadá, že by vyrazil. Chce vyrazit… ale neodváží se bez požehnání svého zkušenějšího druha. Ten si ale jen prohlíží podezřívavě cizáky a váhavě sklouzává očima k raněnému Riamovi. Když se Letitia ohlédne k Christopherovi, který je zahleděný do ohně, nevypadá to příliš nadějně. A prázdný pohled Christophera nevěští žádnou velkou pomoc. Pak ale z učencových rtů vyjde několik slov. Jsou temná a vážná. „Ten muž je krůček od prahu smrti. Není tu žádná vědma, žádný léčitel. Zítra může být pozdě. Cítíte ten chlad? Ten chlad tady všude kolem nás? To obchází Skauld, budiž on zbloudilým duším milosrdný. To on vám předloží zůčtování, pokud kvůli vám bude muset provázet Riama předčasně.“ Tváře obou seveřanů jsou pořád těžko čitelné, ale na moment je vidět překvapení z těch slov. A brzy se objeví bohabojné pochyby. Mladší muž už to nevydrží a vyhrkne: „Půjdu. Není to daleko – musíme pomoci.“ Starší uhlíř jen váhavě přikývne. Co se mu honí v hlavě, to neřekne. Mladík se zvedne ihned. Beze slova si sbalí své zásoby. Nebere si toho mnoho, aby mohl cestovat na lehko. Starší na něj pohlédne. Po chvíli se zvedne a odvede si ho kousek stranou, kde na něj chvilku chraplavě mluví. Jeho mladší druh trochu pobledne, ale neztratí odhodlaní. Pak se postaví nad oheň a nad odpočívající cizáky. „Přivedu pomoc,“ řekne prostě. Obrátí se a bez dalšího slova vyrazí rychlou chůzí do temnoty. Starší zůstane stát u svého koně. Nespouští oči z cizáků… po chvilce přemítání usedne u Riama a tam setrvá. I nadále je ale pozoruje. Orlozskij k tomu neřekne nic, ale Christopher zamumlá: „Je to nejlepší volba. Těžko by vědma někomu z nás uvěřila. Možná mě. Ale já bych tu cestu nezvládl,“dodá. V jeho hlase je slyšet vyčerpání… a část temné beznaděje, kterou bylo cítit i v jeho slovech k seveřanům.

Hela - 11. dubna 2021 21:56

Jeden okamžik Jak se skupina hrdlořezů vzdálí, vzduch se pročistí. Teď mám šanci Doresgrüca zlomit. Vždyť přeci nežádám tolik. Vidím na něm nejistotu, cítím z něj strach. Tohle není muž, který chce zabíjet nevinné. Není to zabiják, který půjde přes mrtvoly. Možná má dokonce větší strach ze svého zaměstnavatele, než ze seveřanů samotných. Už...už to vypadá, že máme "vyhráno", když se ozve ten druhý. Polamek. Když zvedne zbraň, mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Kdyby svou zbraň obrátil proti mě, možná bych se odvážila riskovat. Ale takhle nemám na výběr. "Tohle nebude nutné. Vrátíme se." Poprvé se mi hlas zachvěje. Porazil mě, nikoliv důvtipem svých slov, ale brutalitou, ke které je schopen zajít. I přesto vypjatost situace si dávám pozor, abych nezneužila sil Vertranu. Možná, že bych byla schopná mu přikázat, aby sklonil zbraň...ale já nechci. Stále věřím, že tuhle situaci zvládnu vyřešit. Že nikdo nemusí zemřít. "Vraťte se do svých domovů." Obrátím svůj zrak k vyděšeným vesničanům. Bolí mě u srdce, když vidím strach na jejich tvářích. Jsem si vědoma toho, že tomuhle jsem je vystavila já. A nikdy si za to neodpustím.

Letitia - 12. dubna 2021 17:35

Táboření Spadne mi kámen ze srdce když se mladý horal pohne a vyrazí před námi. Snad jenom mi hlavou probleskne obava aby se mu po cestě také něco nestalo. Nechtěla bych si zopakovat to samé co s Riamem. Snad jsme dostatečně blízko aby cesta nebyla tak dlouho a kolem nejsou nebezpečná zvířata. Je to drsný život v těchto lesích. "Prospěte se. Budu hlídat a později vás vzbudím," nakáži svým dvěma společníkům. Staršímu uhlíři neříkám nic. Nemám moc mu rozkazovat a stejně se zařídí podle sebe. Možná si stále myslí, že jsme ho sem vylákali abychom ho podřízli a sebrali mu koně, takže spát možná vůbec nepůjde.Je to však jeho boj a nehodlám mu to rozmlouvat. Sama se snažím hlavně udržet vzhůru co nejdéle to půjde aby si mohl prospektor s Christopherem odpočinout. Stále toho musíme ještě hodně ujít, ale snad to již nebude tak náročné jako dnešní den. Jakmile již nedokáži udržet oči otevřené tak je proberu a sama se půjdu zabalit do přikrývky a spát. Potřebuji to jako sůl.

Freya - 12. dubna 2021 21:14

Rozhodující okamžik Jo, my to víme, čeho jsou tihle lidé schopní...tady se nehraje na žádnou čest a dané slovo nikdy neplatí....ale bude nám to někdo věřit a bude nám někdo naslouchat?... přemýšlím o důvěřivosti a snad i naivnosti místních, i když už by také nějaké zkušenosti a představy, jak to chodí jinde mohli také mít. Už pomalu zvažuji, kde a jak kontaktujeme vědmu, když se situace zase rapidně změní a já sotva stačím zalapat po dechu. Ten zmetek chce předvést svou sílu na bezbranný ženský. Těžko říct, jestli je to jen planá výhružka a demonstrace síly, která je má jen vyděsit nebo fakt něco udělá. Je mi ale jasný, že pro něj to žádný problém nebude. Je mu jedno, kdo proti němu stojí. A Elko očividně nebude jediný, kdo se chystá ji bránit. Ať už padne jeden nebo druhý obojí bude jak páchnout do vosího hnízda. Okamžik váhám, zda Elka nezastavit, ale nakonec jej nechám. Polamkovi nepůjde o nic jiného než ukázat sílu a půjde klidně přes mrtvoly. Jen na okamžik zatajím dech. A teď děj se vůle boží.

Arun - 13. dubna 2021 20:53

Krutost a výsměch Hela V krátké chvíli se toho stane hodně. Mladý Haron okamžitě postaví mezi Polamka a svou ženu své vlastní tělo. Na tváři Polamka se začne objevovat krutý úsměv. Vědma slyší vedle sebe, jak se Sigvar prudce nadechl. Jeho kopí není určeno na házení. Ale než by u něj byl, ten muž by vystřelil. Geir má řešení. Vytáhl svou vlastní pistoli- Uběhne druhá vteřina. Nikdo nevystřelil. Vědma dostane příležitost promluvit. Úsměv na tváři Polamka se začne rozšiřovat. Několik mužů sáhne po zbraních, někteří je i vytasí. Poručík Geir stále míří na hrdlořeza a nehledě na slova vědmy zavrčí: „Pane Polamku – teď jste porušil právo tak jasně, že vás z toho ani Říšský král Celestionu nevyseká,“ zasyčí nepřátelsky. „Vy i vaši muži, okamžitě skloňte zbraně-“ Doresgrück v té chvíli vykročí mezi muže s rukama rozpraženýma. „Tak pánové, pane Polamku – prosím, tohle není zapotřebí. Vědma ukázala pochopení k současné situaci… myslím, že už předtím jsme došli k určitému porozumění…“ Nejistě se podívá na vědmu. V očích má něco, co téměř připomíná omluvu. Kdoví, jestli měl v plánu zajít tak daleko… jestli už nebyl krůček od ustoupení. Ale jedna dobrá myšlenka nebývá dost na to, aby spasila prohnilou duši. „Nebylo by vhodné se ukvapovat, pane Polamku – vidíte, že je situace vyřešená…“ Hrdlořez nezaváhá. Stále drží v ruce namířenou zbraň, ale ohlédne se k Hele. Věnuje jí jeden vítězoslavný… a posměšný úsměv. „Prásk!“ Polamek zařve z plných plic. Oba mladí lidé sebou trhnou, stejně jako mnoho dalších. Nic se ale nestalo. Polamek se kousavě rozchechtá a skloní pistoli, ze které nevystřelil. „Máš pravdu, šéfe,“ osloví Doresgrücka. „Tihle budou sekat dobrotu, když si vyříkáme, na čem jsme.“ „Pane Polamku,“ zavrčí Doresgrück varovně, ale víc neříká. Obrátí se k vědmě. Pokusí se získat opět svůj zjev nadřazenosti a nadnesenosti. „Zítra ráno vám vše přinesu do Torjakova stanu. A pak uvidíte. A moji muži zůstanou tady na cestě. Nepokoušejte se o žádné triky, vědmo.“ Ale i on vypadá otřesený. Někteří z jeho lidí, ti z pevnosti, tak působí rovněž. Z námořníků nikdo. Člověk míní, osud mění Freya Elko zamířil. Začne druhá vteřina. Freya uslyší cvaknutí kohoutku. A nic se nestane. Elko zmateně hledí na pušku. Freya ho viděla, jak jí nabíjel… a ví, že se o ní, dobře stará. „Do pr(…)le, co to?“ zavrčí. „Zvlhlo to? To nemohlo zvlhnout,“ zasyčí. „Moje puška střílí vždycky.“ Zlostně se zahledí na Polamka. Ten mezitím ustoupil… ale předtím ještě posměšně poděsil vesničany. Kdoví, jestli by Polamek vystřelil, kdyby mu vědma neustoupila. Freya vidí také to, že Geir oplatil Polamkovi stejně – vytáhl na něj zbraň. A Sigvar po boku vědmy vzal do ruky lovecký oštěp a už by ho byl vrhl po cizákovi, kdyby vědma nepromluvila. A ten ranař z toho všeho má náramnou legraci. „Ten grázl – vždyť ta ženská s tim nemá nic společnýho – to je vodporný –“ drmolí mezi zuby, zatímco se pokouší přebít pušku a zjistit kde je problém. „Počkej, na toho si počíhám – ten vodsuď jen tak nevodjede.“ Málokdy se starý desátník takhle rozpálí… ale vidět takovou kalkulovanou krutost na někom nevinném, kdo ani neví, co se děje… to rozlítí i jeho. Možná, že desátník cítí, že nemá sám úplně čistou minulost… a sám sobě už dlouho asi říká, že má hranice, přes které by nešel. Některé věci jsou prostě proti lidskosti. Nakonec nikdo nezemřel. A Společnost si nenadělala žádné přátele. Doresgrück vypadá, že z toho chytí mrtvici. Polamek vypadá náramně spokojeně. Lupiči z lodí jsou nepohnutí… nebo se tak alespoň tváří. Možná, že někteří z nich cukli. Snad by nic takového neschvalovali, ale Freya i Elko ví, že v takovéhle chvíli raději drží jazyk za zuby a do ničeho se nepletou. Mířidla by snadno mohla skončit na nich. Několik lidí z pevnosti se trochu ošívá. Ale nikdo se proti svým šéfům neozve. „K čertu s tím,“ mumlá nespokojený desátník. Pořádně si bude moct svojí pušku vyčistit až někde v klidu – ale možná, že by se o to i teď pokusil. „Co teď? Má cenu toho hajzla odstřelit? Je to pro něj moc lehkej konec…“ Prospektorovy myšlenky Letitia Mladý seveřan se ztrácí v temnotě a skupině u ohně nezbývá než se uložit k spánku a doufat, že pomoc přijde brzy. Letitia se nabídne ke stráži. Učenec ani prospektor neprotesují. Christopher se jen mlčky uloží k spánku, zatímco Orlozskij ještě chvíli sedí u ohně – teprve když mu dojde, jak důležité je si teď odpočinout, začne se zvedat a přesouvat k pokrývkám. Jeho hojící se zranění není nic proti tomu, s čím se tady musí prát. Starší seveřan jen mlčky sleduje cizáky a zůstává po boku Riama. Tu a tam je od mladého kováře slyšet tiché bolestné vzdechnutí. Starší muž tu a tam řekne pár slov v Nortimberštině, kterými raněného dle všeho trochu uklidní. Než jde prospektor spát, poznamená: „Měla jste jít vy. Nedošlo mi to… ale mám strach, že vědma bude mít větší starosti. V pevnosti býval docela dobrý felčar… a mají tam vojenské koně.“ Zaváhá. „Nechcete ho ještě dohnat? Toho mladíka myslím.“ Prospektor vypadá na vážkách. „Vím, že jsem to měl říct dřív, než ten mladík odešel… ale poslední dobou dělám chyby jednu za druhou.“ Smutně se usměje. „Nejspíš jsem například udělal chybu ve volbě strany, když jsem sem vyrážel, ale na tom nesejde.“ Zavrtí hlavou. „Nevím. Někdy už je to rozhodování těžké. Netuším, jak na tom jste vy, ale já bych tu cestu zvládal jen těžko. A teď už asi nic nezměníme.“ Povzdechne si. „Co já bych dal za to, abych byl zpátky doma.“ Jeho poznámka o felčarovi má smysl… ale snad, pokud vědma nebude moct přijít, požádá o muže z pevnosti sama, pokud půjde o lidský život. „Možná, že ten chudák už potřebuje spíš pomoc od kněze,“ dodá Orlozskij pochmurně. „Nebo teda od vědmy, v tomhle kraji.“

Hela - 13. dubna 2021 21:22

Krutost a výsměch Cítím zlobu, která narůstá mezi vojáky. Geir vypadá, že by Polamka nejraději sám odprásknul. Sigvar je napnutý, jako medvěd, který se chystá zaútočit. A Haron vlastním tělem chrání svou ženu. Prásk! Zachvěju se. Navzdory tomu, že jsem silná žena. Navzdory tomu, že musím být silná nejen sama za sebe, ale i za vesničany, které chráním. Mám pocit, že se přede mnou otevírá propast. Temnota, která mě chce pohltit. A já nejsem daleko od toho, abych se jí vrhla do náruče. Můj pohled se střetne s pohledem Doresgrücka. Mám sto chutí mu plivnout do tváře. Ale neudělám to. Vlastně neřeknu jediné slovo. Polamek se vyjádřil za mě. "...žádný jednání nebude..." Nesplnili můj požadavek a já nehodlám splnit ten jejich. Ať si mávají svými drahocennými listinami na někoho jiného. Nehodlám však znovu ohrozit vesničany a tak ho nechám, aby zítřejšího dne sám zjistil, jak moc mě jejich smlouvy zajímají. Odvrátím se. Můj pohled se krátce střetne s pohledem Geira. "Děkuji." Řeknu jen stroze. Na víc se v tuhle chvíli nezmůžu. Jsem otřesená, ale nemohu nikomu dovolit, aby to zjistil. "Informujte prosím velitele." S tím pokynu svým lidem, a vykročím zpátky k vesnici. Připadá mi, jako kdybych tady, na té cestě, ztratila všechny síly, které jsem svým krátkým spánkem nebyla. Když pohlédnu na své prsty, zjišťuji, že se mi chvějí. Musím zatnout ruku v pěst, abych třas ovládla. Bohové, jestli vidíte tuhle nespravedlnost...ztrestejte ji!

Letitia - 14. dubna 2021 14:23

Prospektor Unaveně si vyslechnu Orloszkijho. Divím se, že vůbec má tolik síly na mluvení. Ale rozumím, že hlava jen tak nepřestane a je potřeba jí něčím zaměstnat. "Ten mladý uhlíř buď uspěje nebo ne. Necháme to na něm. Vím, že tam kromě vědmy je ještě nějaké děvče, které je zkušené v podobných záležitostech. Stačí když dorazí ona a pak až tohle dokončíme budeme se zase soustředit na naší cestu a to jak se dostat zpátky domů," pokusím se prospektora trochu uklidnit. Rozhodně jsem nezapomněla na to co jsem mu tam v horách slíbila. Udělám vše proto aby se mohl vrátit. Možná to nebude jednoduché, ale to tady není nic. "Prospěte se ať se vám rameno lépe hojí. Budete ho potřebovat vcelku až budete z paluby Miriam mávat Orbjarnu na rozloučenou," usměji se na něj.

Freya - 14. dubna 2021 20:57

Všechno jinak Cvakne kohoutek a je ticho. Trochu překvapeně kouknu po Elkovi. Tohle se mu nestává. Naštěstí to vypadá, že na krev nakonec nedojde, i když si ten zmetek neodpustí s výsměchem ukázat svou sílu. Jen tiše skřípu zuby. Však na každou svini se voda vaří... "V klidu, však ono dojde i na něj," krotím Elkovi vášně. "Radši se postarej, aby to příště vystřelilo." Přemýšlím, že to nakonec možná dopadlo docela dobře, když Elko nakonec nevystřelil. Nejspíš by to spustilo věci, které by už nešly zastavit. A takhle snad ještě budeme mít možnost jednat a něco udělat. "Ne, zbytečně bychom píchali do vosího hnízda, nech ho být," odpovídám pak na dotaz, jestli za ním přeci jen nemá poslat kulku. "Doresbrücka to očividně taky zaskočilo, ale beztak nevěřím tomu, že by zrovna on měl nějaké čisté úmysly. Nevěřim, že se o nic v noci nepokusej. Že se alespoň někteří neštítí ničeho už dokázali." přemýšlím tak trochu nahlas. "A možná že nám to pomůže nakonec přesvědčit vědmu. Až se budou vracet do vesnice, mohli bychom se jim ukázat. Bude to jednodušší, než se za ní plížit do vesnice," kouknu na Elka, co on na to. Do vesnice se mi totiž vážně vůbec nechce.

Arun - 17. dubna 2021 18:40

Konec jednání Hela Lidé se začnou otáčet a obracet se s bledými tvářemi k vesnici. Nikdo se neohlédne po vědmě ani po cizácích. Ale ve vzduchu je atmosféra děsu a strachu. Mezitím Hela osloví krázce důstojníka Geira. Ten sebejistě přikývne. „Dělám svojí povinnost,“ odpoví jednoduše. Pak se obrátí se, mávne na Erlinga a oba muži poklusem vyrazí k táboru královských vojáků. Vesničané se pomalu trousí k vesnici. Cizáci se roztáhnou do menších skupin, které obklíčí cestu. Možná, že někteří se odváží dokonce i do lesů… ale prozatím je cesta u pobřeží k pevnosti uzavřená. Doresgrück kvapem odejde, s Polamkem po boku. Na vědmu se ani neohlédnou, ale je slyšet, že se spolu tiše dohadují. Šéf Společnosti nevypadá příliš spokojeně. Hela je za chvíli na cestě sama, jen se Sigvarem. Když pohlíží na svou ruku a pevně jí stiskne, ucítí stín mohutného medvědobijce. Položí svou mohutnou dlaň na její pěst. Jeho ruka se netřese – je pevná jako skála. „Naši předkové stojí při nás. Tahle zlotřilost nebude bez trestu.“ Poté udělá krok zpět – aby snad komukoliv, kdo se dívá, nepřišlo, že by snad vědma potřebovala podpořit. Chvíli Sigvar mlčí a dá Hele moment klidu. Po chvíli promluví tiše: „Někdo tohle všechno sledoval. Z těch křovích. Jsou za mými zády, právě teď. Asi naši „společníci“ na cestě z hor. Nemyslím si, že něco napáchají. Ale měla bys o nich vědět.“ Připomene tak Freyu a jejího druha, kteří se jich nepustili od doby, kdy odešli od Špičáku. Z oblohy začne padat pár osamělých kapek, mraky jsou temné. Sbírá se večerní mlha a slunce se schyluje k západu. Konec skrývání? Freya Desátník si jen povzdechne, ale Freya ho přeci jen trochu sklidnila. K Doresgrückovi má Elko svou vlastní poznámku. „Já je znám tuhle sortu. Ten si bude spokojeně vobjednávat vraždy… ale nadělá si do kalhot, jakmile mu někdo zahrozí nožem. Bude břečet, bude škemrat… a jakmile nebude mít botu na krku, půjde pletichařit znova.“ Rukou si otře čelo. „No jo… ta slavná Celestionská civilizace už došla až sem. A to řikám jako hrdej vlastenec.“ Poté přejdou k domluvě ohledně večerních plánů, přičemž Freye odpovídá: „To si piš. Měli bysme je hned varovat. Voni budou dávat bacha, jako myslim vesničany, zvlášť po tomhle představení. Jenže tohle je úplně jiný kafe. Však to znáš. Nebudou se štítit tu vesnici potichu podpálit, pokud si budou myslet, že jim to bude hrát do karet… věděj, že hrajou vo čas. A nebudou se bát ničeho. To sme teďka viděli.“ Poté v leže naznačí rukou ke skupině u cesty. Celestionci se rozešli a začali v menších skupinkách hlídat cestu. Doresgrück odkráčel zpátky k jejich menšímu táboru, poručík Geir se rozeběhl k veliteli spolu s Erlingem, a vědma zůstala u cesty sama, jen se Sigvarem, který se od ní na krok nehne. „Koukej, až se to trošku rozejde, tak máme ideální příležitost tý vědmě něco říct.“ Pak si pro sebe kývne a dodá: „Teď viděj, proti čemu stojej. Tak třeba si poslechnou rozumnou radu. A když ne, tak nám alespoň nikdo nemůže říct, že sme to nezkusili. Ale snad si daj poradit.“ Povzdychne si a zavrtí hlavou. „Protože jestli se vodsuď chcem vrátit v nějakym míru, ve všech kouscích a bez toho, aby nás cestou semlela nějaká válka, budem muset pomoct.“ Zpravidla se rozumný voják, pokud má na výběr, nepřidává na stranu, která táhne k velmi pravděpodobné porážce. Jenže tohle není tak úplně obyčejná válečná situace. Z oblohy spadne pár kapek, ale na velký déšť to nevypadá, i když je zamračeno. V lesích jsou cáry večerní mlhy, den se chýlí ke konci. Pochmurná noc Letitia Po odpovědi Letitie prospektor jen párkrát přikývne. Smutně se usměje, ale víc toho k tématu neříká. Nejspíš to byly jen neklidné myšlenky, které mu nedávaly spát. „Máte pravdu. Půjdu spát,“ zamumlá a zvedne se od ohně, aby si rozložil přikrývky. Brzy tak má Letitia klid. Starší seveřan střídavě hlídá Riama a střídavě pečuje o oheň. Jí nezbývá než pozorně sledovat okolí, zahalené v temnotě noci. Nebesa jsou pořád neklidná, ale dlouho očekávaná bouře, která by návázala na smršť v horách, nepřichází. Snad vítr od moře rozfouká mraky. Počasí tady, mezi mořem a horami, není příliš jistá věc. Letitia vydrží poměrně dlouho, než se jí začnou klížit víčka. Brzy si ale začne všímat, že se jí dělají pořád větší mezery v pozornosti. Je potřeba jít spát, jinak po hlavě spadne do ohně. Seveřan stále bdí, když se Letitia zvedá, aby probudila oba muže. Christopher a Orlozskij vypadají trochu čerstvější – spali alespoň pár hodin. Další hlídání je jejich starost. Ona usne, jakmile se zabalí do pokrývek. Probudí jí lehké mrholení. Bouře zatím nepřichází, ale počasí jim to nechce udělat o nic lehčí. Seveřan je tam, kde ho viděla v noci naposledy. Není jisté, jestli spal a nyní už je vzhůru… nebo jestli nezamhouřil oka. Christopher vsedě klimbá u ohně, prospektor je vzhůru a právě sbírá trochu dřeva zpod stromů u cesty, aby našel něco suchého. Čeká je další pochod… a nejistá šance na pomoc z Helskary. Alespoň, že tentokrát mají tu kobylu.

Letitia - 17. dubna 2021 19:10

Vlhké ráno Vstávání je tentokrát opravdu těžké. Hodně dlouho mi trvá než se přemluvím k tomu abych rozlepila víčka, odhodila deku a vstala do zimy. Nakonec to ale stejně udělám. Musíme se pohnout dál. Cítím záda, i ruce a určitě vypadám příšerně. Škoda, že nemám zrcadlo, ale to je luxus, kterého jsem se musela vzdát. Aspoň si prsty prohrábnu vlasy a rozmotám ty největší cuchance. Nakonec si narazím na hlavu klobouk. To je všechno co mohu dělat. Kruhy pod očima nejspíš stejně nikdo komentovat nebude. Učenec i prospektor nevypadají o nic lépe. Nejdříve jdu zkontrolovat Riama. Bylo by hloupé kdyby v noci vydechl naposledy, ale to se snad nestalo. Přesto si nemohu být jistá dokud se sama nepřesvědčím. Ti dva mohli znovu usnout a uhlíř, no ten může mít vlastní důvody aby mě kvůli tomu nebudil. Mrholení to ztěžuje, ale naštěstí už nejsme tak daleko. Důležité je aby kvůli tomu vlhku Riam neprochladl. Takže mu případně vyměním pokrývky a plášť za sušší. Nakonec je čas na snídani. "Dobré ráno," pozdravím když se zastavím u ohně a natáhnu k hřejivým plamenům zkřehlé dlaně. "Jen se najím a půjdeme dál," slíbím a ze zásob vylovím ztvrdlou placku, nějaké to maso, které nám tam ještě zbylo a začnu to žvýkat. Sousta pak splachuji doušky vody. Vůbec mi to nechutná, ale nutím se k jídlu abych měla sílu na další pochod. Při tom jenom tupě zírám na cestu jako kdybych snad takhle mohla urychlit příchod pomoci.

Hela - 17. dubna 2021 19:59

Konec jednání Vesničané se vracejí do vesnice, ale na mě se žádný z nich nepodívá. Připadám si, jako kdybych je zklamala. Řekla jsem, že je ochráním, ale nevím, jak to udělat, když je ani nedokážu v pořádku dostat do pevnosti. Kdybych nebyla vědma, začnu teď křičet. Snad bych tak ze sebe dokázala onu frustraci dostat. Ale ne, já musím zachovat klid. Je však jeden člověk, který přesně dokáže poznat, jak se cítím. I ten krátký dotek jeho mohutné ruky mi dodá, alespoň trochu, pocit že jsem ještě neprohrála. Slabě se na Sigvara usměju. Skoro mě mrzí, že mě nedržel o chvilku déle. Zatím mám stále Vertran já. Zatím ještě nikdo nezemřel. A já chci udělat vše proto, aby k tomu ani nemuselo dojít. Společnost mi nyní dost odhalila karty. Teď už vím, že se nebudou štítit ničeho, aby dosáhli svého. Jen bohužel netuším, jak jim v tom zabránit. V hlavě počítám, jak dlouho bude trvat jarlovi, než se sem dostane. Trochu doufám, že cizáci o poslovi, kterého vyslal velitel pevnosti, neví. Nemuseli by potom tolik tlačit na pilu, a já mohla mít víc času. Lehce pozvednu obočí, a krátce pohlédnu směrem, který mi Sigvar naznačil. Nepřekvapuje mě, že je Freya stále na blízku. Dostala úkol a tak mě hlídá. Stále si nejsem jistá, co od ní očekávat. Ale věřím, že by mi mohla, v případě nejvyšší nouze, který záda. Pomalu vykročím zpátky k vesnici. Pohlížím přitom na moře. Tolik jsem se toužila dostat na útesy. Ale teď, když jsem tak blízko, tak nemůžu udělat ten poslední krok. "Nezbývá nám, než hrát o čas, a připravit se na nejhorší. Na to zítřejší setkání nepůjdu. Pokud oni nesplní mé požadavky, nevidím důvod, proč bych já měla plnit jejich. Ať sami vyrazí do hor, a zjistí, co se stalo jejich mužům." Ta poslední slova jsou pronesena dost škodolibě.

Freya - 18. dubna 2021 20:58

za vědmou Poslouchám Elka a jen tiše přikyvuji hlavou. "Jo, my to známe..." šeptnu jen tiše a přemýšlím, jak na to, aby nás aspoň vyslechli. Všichni se pomalu vytrácí a nastává ideální čas si jít nerušeně promluvit. "Jo, jenže viděls, jak je tvrdohlavá," pokrčím trochu rameny. Může nás těšit, že jsme se snažili, to je fajn ale není to dost...nehodlám odsud odejít s prázdnou...ne teď, když už jsme toho tady udělali tolik.... Nechci se prostě vzdát. Přišla jsem sem s představou, že si jen odnesu to, co snad patří i mě a budu si chvíli v klidu nerušeně žít a užívat a místo toho tady zachraňuju svět. Tak za to si snad nějakou tu odměnu přeci jen zasloužíme... "Tak jdeme na to," zavelím nakonec a když jsou všichni dostatečně daleko, pomalu se zvednu a zamířím přímo k těm dvěma, kteří se vracejí do vesnice. Ráda bych, aby si nás všimli co možná nejdříve, aby náhodou ten její průvodce něco zbytečně nevyvedl. "Můžeme si promluvit? promluvím nahlas tak, aby si nás všimli. ""Chceme vám něco důležitého sdělit," zastavím se jen pár kroků od nich a čekám na první reakci, ovšem nehodlám se nechat jen tak odbýt. Taky umím být tvrdohlavá.

Hela - 18. dubna 2021 21:02

Freya Zastavím se, když zaslechnu hlas. Poznám ho ještě dřív, než se otočím. Vzhledem k tomu, že mě o jejich přítomnosti Sigvar informoval, netvářím se ani překvapeně. "Jsem ráda, že jste v horách nezabloudili." Řeknu klidně, i když k tomu klidu se musím nutit. Freya a její společník viděli, co se stalo. A jistě chápou, že poslední, na co bych teď měla chuť, je nějaké nezávazné tlachání. Na druhou stranu ale tuším, že by za mnou nepřišla, pokud by to nebylo důležité. Krátce tedy přikývnu. "Dobrá. Mluv." Vyzvu jí.

Freya - 19. dubna 2021 20:59

Rozhovor Zatím můžeme slavit první úspěch, neposlala nás do háje a chce si nás poslechnout, to je fajn. "Ne, nezabloudili. Měli jsme dobré průvodce," neodpustím si tichou poznámku a trochu se usměju. Nadechnu se, abych pokračovala dál, teď už vážně. "Společnost hraje jen o čas. Jsou schopní všeho, což před chvílí dokázali a nebudou se zdráhat žádné špinavosti. Myslíme si, že se v noci o něco pokusej. Neví, co se v horách stalo, ale ta zakuklená postava ví dost. V noci do vesnice se dostanou snáž něž do pevnosti, kam byste jim utekli. Řekla bych, že proto nechtěj, aby kdokoliv odešel a už vůbec ne vy. Nevím, co máte v plánu s tím...ale tady rozhodně bezpečno není. Jen jsme chtěli, abyste o tom věděli. Můžeme být dál na blízku. Tyhle lidi známe dobře a bude-li se něco chystat, třeba můžme pomoci, dokončím svou řeč a zadívám se vědmě do očí. Tohle místo sice už dávno není mým domovem, ale pořád ještě nejsem nepřítel. Nevím, jestli se s námi bude chtít dělit o své plány, nevím, jestli se nám nevysměje a nebude věřit jakýmsi pochybným dohodám, ale zkusili jsme to.

Hela - 19. dubna 2021 21:18

Rozhovor I já se pousměju. Díky Sigvarovi vím, že se nám drželi v patách. Ale nevyčítám jim to. Jistě nebylo jednoduché, sledovat horala v jeho přirozeném prostředí. A i naše tempo bylo dost vražedné. Samo o sobě si to tedy zaslouží respekt. S vážnou tváří si vyslechnu Freyna slova. Váhavě přikývnu. "Děkuji, že mi to říkáš. I já očekávám špinavou hru, ale nepomyslela jsem na to, že by se o něco pokusili ještě dnes v noci. Domluvila jsem se s jejich velitelem, že si zítra promluvíme o nějakých jejich veledůležitých listinách." To, jakým tónem tu poslední větu vyslovím, jasně hovoří o tom, jak moc jimi pohrdám. Avšak věřila jsem, že jen tento příslib nás dnes udrží v bezpečí. "I my hrajeme o čas. Do Alesglas byl vyslán posel, se zprávou pro jarla Norhelma. I když k nám nebyl vždy nejvřelejší, ani on nemůže ignorovat takové bezpráví na svých lidech." Zamyšleně se podívám na Sigvara, co on si o tom myslí. "Budeme muset promluvit se stařešiny. Možná...shromáždit lidi v Medovinové síni." Uvažuji nahlas, nyní už nemluvím k Freye. Rychle se ale zase vrátím k dvojici žoldáků. "Nevím, co je zač, ale ta zakuklená postava moc dobře věděla, že bych měla mít ve svém držení Vertran. Za žádnou cenu nesmí cizákům padnout do rukou." Na okamžik zaváhám. Nevím, kolik toho Freye mohu říct. Dost jasně dala najevo, že jí na osudu Helskary nikterak nezáleží. "Vím, co musím udělat. Ale pokud to udělám, obávám se, že vypukne peklo. Nebude už nic, co by cizákům zabránilo, proměnit vesnici na prach a popel."

Freya - 20. dubna 2021 21:09

Rozhovor Trochu se mi uleví, když mne vědma nepošle hned do háje a dokonce se i trochu rozpovídá. Jen tiše přikyvuji a poslouchám, i když si o domluvách se Společností myslím své. Ale snad i vědma prohlédne, že jejich slovo za moc nestojí a nedá se na něj spoléhat. "Nevím, jestli se vyplatí na něj čekat," poznamenám tiše, když se zmíní o jarlovi. "Očividně tahá za nitky a je více než dobře obeznámena s tím, o co jde a to stačí," pokračuji pak, když zmíní onu tajemnou postavu. "Sice už sem nepatřím, ale i tak bych nerada viděla Helskaru hořet, to bude ale tak jako tak, pokud nic neuděláte. Teď se nevyplatí moc čekat. Co chcete dělat? Můžeme pomoct. Vím, že už nejsem moc důvěryhodná osoba, ale v tuto chvíli jste vy a vaše bezpečí, to co mi zaručí, že dostanu zaplaceno. Takže v nás máte ty nejoddanější ochránce. A pak proti těmhle hajzlíkům půjdu snad ráda i zadarmo. Nechci se sem vracet, nikdy bych neměnila to, že jsem tenkrát odešla, ale přeci jen zde mám své kořeny..." dodám pak ještě tiše. Vážně tu nechci zůstávat a těším se až odsud konečně vypadnu, to ale neznamená, se je mi vše, co se tu děje tak docela fuk, i když se mi to nepřiznává zrovna nejlépe.

Hela - 20. dubna 2021 21:35

Rozhovor "Nevím, jestli se vyplatí na něj čekat," Ráda bych si myslela, že mám i jinou možnost. "Nevím, co jiného dělat, než vyčkat na jeho příchod." Přiznám tiše. I vědma se může ocitnout v koncích, jen to většinou nepřiznává nahlas. "Už takhle ve vesnici bují nenávist. Řada lidí by se nejraději chopila zbraní, a pokusila se Společnost vyhnat sama. Jenže tím by odsoudili i všechny ostatní. Jakmile uděláme nějaký nepřátelský krok, využije toho Společnost jako záminku a rozmetají vesnici svými děly." Nedělám si iluze o tom, kolik šancí by měli vesničané proti hrdlořezům. "Chtěla jsem, alespoň některé, uklidit do bezpečí pevnosti. Už jen přesvědčit je, bylo náročné. Ale teď mi zabránili i v tom. Vím, co to znamená. Jsme jejich rukojmí." V hlase mi zaznívá hořkost. "Nepřestanou, dokud nezískají Dědictví. Ale to jsem přísahala, že ochráním." Zaváhám, ale poté se rozhodnu Freye vyjevit svůj plán. To, co jsem si usmyslela už nahoře v horách. "Bohové mi řekli, že lidstvo je příliš mladé, než aby si dokázalo s Dědictvím poradit. A i když mi to láme srdce, raději jej zničím, než abych dovolila, aby padlo do nepravých rukou." Konečky prstů se dotknu míst, kde se pod mým kabátem skrývá Vertran. "Rozhodla jsem se, že jej ukryju. Tak, aby se ho žádný člověk nemohl zmocnit. Hodím ho do mořských hlubin a až bohové sami uznají, že je lidstvo připravené, jistě najdou cestu, jak jej z moře navrátit." Je mi jasné, že nyní riskuji. Freya pracuje pro učence a jemu by se tohle jistě nelíbilo. "Ale mám obavy. Jakmile bude Vertran pryč, už nebude nic, co by Společnost udrželo na uzdě. Bojím se, že by se mohli chtít pomstít."

Freya - 21. dubna 2021 21:09

Rozhovor Poslouchám vědmu a tak trochu se divím, že ty problémy, co vyvstaly snad ani trochu nečekala. Neříkali jsme jí, že není dobrý nápad jít s tím sem?...no, teď už je na to asi ale pozdě...ach jo, když si někdo za všech okolností musí prostě vést svou... "No, jen tak se rozhodně nevzdají a asi vyzkouší vše," poznamenám jen tiše a nechám ji mluvit dál. O bozích a jejich sdílnosti si myslím své, ale nahlas raději nic neřeknu. V některých věcech se asi vážně moc nepochopíme. Trochu pozvednu obočí, když mi nastíní svůj plán. Hodit jej do moře. Je to vážně dobrý nápad? Nemůže ho pak vyplavit příboj a někdo náhodně najít? Ne, že by mi do toho něco bylo, ale nebyla by pro to, ať už je to cokoliv, lepší přistoupit na návrh učence? Nechtěl to dostat někam daleko a do bezpečí? " pokrčím trochu rameny. Vím, že se jí tenhle návrh asi nebude líbit, ale jen tak to hodit do moře, když to dosud bylo tak dobře schované, aby se k tomu nidko nemohl dostat náhodou. A taky nevím, jestli se naše odměna vztahuje na případ, že na vědmu budeme sice dávat pozor, ale pomůžeme přitom zničit Dědictví.

Hela - 21. dubna 2021 21:25

Rozhovor "Nikdy jsem neměla v plánu, přistoupit na návrh učence. Ani já, ani Dědictví, neopustím svůj lid." Odpovím a v hlase mi zazní ledový tón. Jak si kdy mohli myslet, že bych dopustila, aby Dědictví opustilo zemi našich předků? Dědictví, které patří seveřanům, nepadne do rukou nějakých cizáků, ať už jsou sebeučenější. Kdybych mohla dědictví zničit, učiním tak. Udělám několik kroků směrem k vesnici. Náhle lituji toho, že jsem se Freye tolik svěřila. "Musím se vrátit. Uklidnit vesničany, i stařešiny a přesvědčit je, aby odložili své zbraně, a ještě chvíli vyčkali." Vysvětlím spěšně. Mám pocit, že nyní bych se mohla obávat i toho, že se mi Vertran pokusí sebrat i učenec. Je jedno, jaké k tomu mají důvody, každý ho chce pro sebe. Každý si myslí, že ho dokáže ovládnou, využít nejlépe. Krátce kývnu na Sigvara a rychlým krokem vyrazím k vesnici. Jednou rukou tisknu drobný předmět, ukrytý na prsou. V tomhle okamžiku ho nenávidím. Proč mi bohové na bedra vložili takovou tíhu? A proč mě nyní nechávají tápat v temnotě?

Arun - 22. dubna 2021 20:19

„Nepřítel mého nepřítele není nutně…“ Freya, Hela Freya a Hela spolu začnou mluvit. Desátník se zvedne za Freyou a zůstane stát o podál. Do rozhovoru se nevkládá, hlavně protože nerozumí skoro ani slovo Nortimbersky. Sigvar hledí na dvojici bez zájmu, snad jen s podezřením. Pokud s nimi vědma chce mluvit, může, ale on jim nemá co říct. Jeho výraz se začne stahovat do chmur, jak Hela odhaluje víc a víc. Nezdá se překvapený rozhodnutím Hely ohledně Vertranu… ale z jeho kamenné tváře je těžko číst cokoliv. Když se debata chýlí ke konci, zamumlá tiše: „Potřebujeme všechny spojence, kterým se dá alespoň trochu věřit.“ Už neřekne, zdali Freye věří. „Pokud by nás chtěli zabít a oloupit, v horách měli víc než dost příležitostí.“ Pak dodá, nevřele: „Ale pořád jsou to cizáci.“ Dokonce i mohutný horal v sobě našel špetku pragmatismu, když stojí vstříc takové nepřízni osudu. Ale své hodnoty neopustil a pouze připomíná fakta, která může vidět každý. Když se Hela obrací k vesnici, jen přikývne a nijak nenaléhá, aby s Freyou dál hovořili. „Řeklas jim až moc,“ zamumlá jen. V jeho tváři je hluboké zamyšlení, jako by mu debata o artefaktu… a plán Hely, jak s ním naložit… vnukly jakýsi nápad. Zatím však nepromluví. Mezitím, napůli cesty k pevnosti a zatímco se vědma obrací k odchodu i se svým druhem, otočí se Elko k Freye. Povzdechne si. „Ta nevypadala, že si nechala poradit, co? No, zkusili sme to.“ Podívá se směrem k zapadajícímu slunci a k ruchu, který panuje v zátoce. „Tak, co se řešilo? Začnem se připravovat na večer? Mám pár nápadů, co by se dalo podniknout… nemám v plánu těm hajzlům pomoct, i kdyby jen tim, že nebudu dělat nic.“ Odplivne si směrem, kterým odešel Doresgrück a Polamek.

Hela - 22. dubna 2021 20:32

Zpátky do vesnice "Já vím." Odvětím, s tichým povzdechem, Sigvarovi. Řekla jsem příliš a nyní toho lituji. Ale svá slova už zpátky nevezmu a nyní je ve hvězdách, co Freya s těmihle informacemi udělá. "Stařešinové budou zase chtít mluvit. Bojím se, že je už tentokrát nedokážu udržet na uzdě." Pronesu chmurně, když ujdeme několik desítek kroků. Vypadám nyní ještě vyčerpanější, než když jsme sešli z hor. Všechno se mi hroutí pod rukama. Ale odnést Vertran pryč, to by nebylo řešení. Myslím...nyní už si nejsem jistá ničím. "Je jen otázkou času, než někomu rupnou nervy, a někdo jiný zemře. Pak nám už mohou pomoci jedině bohové." Potápím se čím dál hlouběji do temných vod deprese. Většinou jsem to právě já, kdo vidí světlo v temnotě, a naviguje k němu ostatní. Nyní mám však pocit, že tápám ve tmě. I přesto, že se na setkání s vesničany vůbec netěším, spěchám. Potřebuji získat čas a nyní se navíc bojím nějakého nočního útoku. Možná bych měla shromáždit vesničany v Medovinové síni. Její stěny jsou silnější a budou ve větším bezpečí. Ale pak zase naženu vesničany všechny na jedno místo, a pro nepřítele to tak bude jednodušší. Mám pocit, že neexistuje správná odpověď.

Freya - 22. dubna 2021 21:04

Konec rozhovoru "Dobře, dobře, byla to jen otázka," klidním trochu vědmu, ale očividně jsem zas šlápla vedle. Ale vždyť jsem se jen zeptala...jenže ona musí mít ve všem svou pravdu a očividně i poslední slovo...k čertu s tím... Když se bez zájmu a snad i naštvaně otáčí zpět k vesnici, jen trochu bezmocně rozhodím rukama. "I když cizáci, nejsme nepřátelé. Budeme na blízku, kdybyste si to snad rozmysleli a chtěli pomoc," dodám ještě za odcházející vědmou, i když bych odsud po pravdě nejradši zmizela, ať si teda poraděj po svým, když nestojej o cizáky. Začínám toho mít dost. Pomalu si říkám, že vyrazit sem nebyl vůbec dobrej nápad, měla sem zůstat u svýho a prostě si vydělávat tak jako doteď. Tohle všechno mi byl čert dlužen. "No, jen se mi ji očividně podařilo naštvat," otočim se pak k Elkovi s vysvětlením, "chce Dědictví zničit, hodit jej do vln a jen jsem zmínila, jestli je to dobrej nápad a nechce radši využít učencovu nabídku, už byl oheň na střeše. Mě to ale prostě nepřijde jako nejšťastnější nápad..." "Já nevim, mám toho plný zuby, kdyby jsme neměli slíbenou tu tučnou odměnu, nejradši bych vypadla. Furt na nás koukaj skrz prsty, i kdyby sme se pro ně třeba rozkrájeli. Ta zatracená severská hrdost," na chvíli se odmlčím a trochu si povzdechnu. "No, tak co tě napadlo?" zeptám se nakonec, když už se pomalu obracím zpět k našemu ležení. "Ráda bych klidnou noc, ale moc v ní doufat nemůžem co?" poznamenám pak ještě tiše.

Arun - 24. dubna 2021 21:07

Cesta vede do Helskary Letitia Když přijde nehezké ráno, Letitia se vypraví k Riamovi. Najde ho, jak leží na místě, kde byl ponechán. Ale ještě žije. Vypadá, že nutí svá víčka zůstat otevřená. Bolestně tu a tam zamrká, ale jinak pevně hledí k obloze. Oproti včerejšímu dni se do očí dostalo víc života… Uhlíř si Letitii měří, ale nijak jí nebrání, když k němu přijde. Oči mladého muže na ní sklouznou, a poté se zas upřou k nebesům. Rty má sekmnuté. Vypadá, jako válečník uprostřed zarputilého boje. Zatím vítězí. Letitia a ostatní sní něco ze zásob, které dostali v horách na cestu. Uhlíř má své vlastní jídlo. Brzy se začnou zvedat a připravovat na další úmornou chůzi. Jsou jen malý kousek od hlavní cesty, neměli sílu tábořit nijak daleko od ní. Snad by se neměli mít v těchto horách čeho bát. Seveřani se drží sami a většina celestionců byla vyhnána. Kromě divoké zvěře… „Počkejte,“ zamumlá obezřetně najednou starý seveřan. „Po cestě někdo jde.“ Skutečně, jsou slyšet kroky a klapot kopyt. Mezi stromy za zatáčkou jsou vidět náznaky mužů. Není jich málo. Zatím se nedá říct, kdo to je. „Počkejme, až přejdou,“ zamumlá uhlíř a ustoupí zpět k Riamovi, tak aby nebyl z cesty tak snadno vidět mezi řídkými stromy lesa, u jehož kraje se utábořili. Oba Celestionci se zájmem pozvednou hlavy, ale ani jeden se nijak nesnaží skrývat. Letitia rozezná něco, co starý seveřan ne. Kroky jsou proložené mnohým cinkotem zbroje, dupot je těžký a ne odlišný od pochodu vojáků. „Třeba někdo, kdo nám pomůže,“ řekne Christopher s náznakem svého minulého optimismu. Orlozskij zavrtí hlavou. „Pochybuji. Ale nemá cenu se schovávat. Riamovi by to nijak nepomohlo. Musíme vyrazit. Ale nemá cenu se s těmi lidmi prát o cestu, ať už je to kdokoliv. Starý má pravdu, nechme je projít a nepleťme se do jejich záležitostí.“ Ještě se ohlédne na Letitii, jaký je její názor.

Arun - 24. dubna 2021 21:23

Medvědobijcův návrh Hela Sigvar na slova Hely jen pochmurně přikývne. I on si uvědomuje, že je situace vážná. Dokonce i když nezná místní poměry a nezajímá se o dění ve vesnici. Nevidět tohle by mohl jen slepý. Nebo vztekem podnícený a jinak pomýlený. Bohužel těch je mezi lidmi vždycky dost. Zatímco spěšně kráčí k vesnici, promluví Sigvar chraplavým šeptem. „Něco… mě napadlo.“ Neobvykle váhavé prohlášení na medvědobijce. Ještě chvíli si rozmýšlí svá slova, ale očividně chce s Helou promluvit dřív, než dojdou do vesnice a budou mluvit se stařešiny. Konečně se odhodlá. Pokračuje dál tiše. „Nevím, jakou to má moc. Ale má jí to velkou…“ Hned vzápětí dodává: „Nechci, abys jí používala.“ Skoro jako by i on někdy dříve ucítil záchvěv pokušení. Ale jeho pohled je pevný srdce stále čisté. „Nemohla bys skrz to… získat moc to zničit? Nějakou moc to přeci má.“ Je jasné, že v těchto věcech se medvědobijec necítí moc dobře. Běžně by dozajista jen mlčel či jakékoliv činy s Vertranem odmítal… ale nouze je velká. Sigvar pokračuje odhodlaně. Nyní je ale čas, kdy jsou i ti nejsebevědomnější zkoušeni. „Helskara je prastaré místo… nějaká moc tu je, musí být. Lepší zničit ten dar od Bohů. Navždy ho vymazat z paměti lidí. Než aby padl do rukou těch… zrádců.“ Poslední slovo zaduní z jeho hrudi. Je v něm odpor. V Nortimberštině je málo horší kleteb pro jiné lidi, než je zrádce…

Arun - 24. dubna 2021 21:37

Nenápadité nápady? Freya Elko přikývne na její poznámky, zdá se, že není překvapený, jak to dopadlo. Po chvíli pak přijde řeč na to, co by mohli udělat. Na poznámku o klidné noci se ušklíbne a pokrčí rameny. „Jasně, že můžem…. jen abys nás v noci nebudil nějakej helskarskej vohýnek. Já teda nejsem žádnej zatracenej moralista, pro mě za mě se tu všichni můžou pomlátit, ale ta zakletá věc se dovede člověku tak zavrtat do hlavy…“ Jeho hlas se vytratí do ztracena, než se zas trochu vzchopí. „No, zkrátka, představa, že to má Společnost, se mi dvakrát nelíbí. Dokud teda jsem na stejnym kontinentu.“ Pak už ale nechá povídání a raději se zamyslí nad tím, co by mohli udělat, aby se situaci pohnuli nějakým trochu příznivějším směrem. „No, jak to vidim já, máme dvě možnosti. Buď se schovat u Helskary a čekat, až tam Společnost přijde dělat bordel… a v pravej čas se do toho vložit…“ Zamyslí se a ušklíbně se. „Jo, já vim, další hlídání. Ale třeba bysme se trochu stihli prospat.“ Pak ale mávne rukou a vysvětlí druhou možnost. „Nebo můžem sami nadělat menší brajgl. Všecky ty pušky někde musí mít kule a prach. K těm lodím se asi nedostanem… ale jedna dobře odhozená cigareta…“ Zvedne ruce před sebe ve výmluvném gestu a zahučí pusou v náznaku výbuchu. Pak se ale zamyslí a dodá: „Ale teda je fakt, že by asi nebylo dobrý dělat moc výrazný věci. To by to leda svalili na místní. Ještě mě napadlo zkusit sehnat vod tý vědmy nějakej bolehlav nebo něco podobnýho a trošku táborníkům dole u vody vylepšit večeři. Asi by to nikoho nezabilo, ale asi by toho přes noc moc nesvedli.“ Ještě chvilku přemýšlí. „No jo, však víš, tohle sou ty věci, co sme vždycky dělali, když sme byli na výzvědách. I vosvědčený věci můžou bejt efektivní. Ale možná bude lepší jen v klidu hlídat a nevířit vody…“

Hela - 24. dubna 2021 21:54

Medvědobijcův návrh Kráčím vpřed, hlavu skloněnou, zabraná do svých chmurných myšlenek. Když Sigvar promluví, tázavě k němu zvednu pohled. Muž vypadá, že váhá. Na to u něj nejsem zvyklá. Většinou je, stejně jako já, rázný a rozhodný. Ani jeden z nás si nemůže dovolit zaváhání. Jeho by to mohlo stát život. A mě...zase postavení. "Ano?" Zeptám se tázavě, a trochu zvolním krok. Převracím v hlavě Sigvarovu myšlenku. Tolik se bojím, abych já, nebo khokoliv jiný, nezneužil moc Vertranu, že jsem ani nepomyslela na to, jakou moc třímám v rukách. Ne, nechci lidi kolem sebe ovládnout. Ale Vertran je studnicí vědění. Pokud mi někdo dokáže říct, co si s ním počít, je to právě Dědictví. "Tohle rozhodně stojí za zkoušku." Zamumlám tiše, myšlenky se mi rychle rozbíhají k tomu, co je třeba udělat. "Budu potřebovat klid, abych se dokázala na Vertran napojit. Obávala jsem se ho příliš zkoumat, ale zřejmě nemám jinou možnost. Freya měla pravdu, vhodit ho do moře není řešení. Kdo ví, kde by mohl vyplavat." Stále si ale, tuto možnost, nechávám jako náhradní plán. "Nejprve ale stejně budeme muset uklidnit vesničany. Pokud bys byl nepřítel, a chtěl jim ublížit...co bys udělal?"

Freya - 25. dubna 2021 21:04

Plány věcí příštích Poslouchám Elka a vlastně mu musím dát za pravdu, i když toho už pomalu začínám mít dost, ta věc by se neměla dostat do rukou někomu jako je Společnost, mohlo by to pak dopadnout docela špatně. "Jo, máš pravdu. Tak holt zas jednou budem ti hodní a budem zachraňovat svět," přikývnu a trochu si povzdechnu. Tiše pak přemýšlím o jeho dalších slovech. "Hmm, záškodnický činnosti asi dokážem vymyslet dost, ale nevím, jestli bychom tím teď jen zbytečně nepřilévali olej do ohně. Vše, co se stane, bude připisováno na vrub vesničanům a jen vzbudí nějakou odezvu. Budou mít záminku jednat hned a bez pardónu. To asi zrovna nepotřebujem," na chvíli se odmlčím. "A na víc, za vědnou už nejdu, beztak by se s námi teď nebavila," zavrhnu nápad s nějakým dobrým lektvarem pro Společnost. "Holt asi budem pokračovat v tom, co jsme dělali dosud. Budem ji z povzdálí sledovat a zasáhnem až když se něco stane. Třeba pak konečně uvěří, že my nejsme ti nepřátelé," rozhodnu nakonec, co dál. A snad se nakonec opravdu i trochu prospíme. Takže nezbývá, než se vrátit do našeho základního tábora a ještě chvíli se nudit u hlídání.

Letitia - 25. dubna 2021 22:28

Na cestě do Helskary Zvednu hlavu když zaslechnu dusot mnoha nohou. Trochu nejistě se podívám po ostatních. Vojenská jednotka a cestují rychle. Něco se děje. Možná kvůli tomu boji pod horou? Posily do pevnosti? Jsem příliš zvědavá abych se nepodívala nepokusila se to zjistit. Také mohou mít mezi sebou zkušeného ranhojiče, který by třeba mohl obětovat trochu času a léků. Rozhodně si myslím, že to stojí za pokus. "Počkejte tady. Půjdu sama a uvidíme co zmohu," poradím těm dvěma ať se raději drží stranou. Ne, že bych zrovna vypadala jako důstojník. Ne po dnech strávených v lese a brodění se bahnem. Přesto se mohu prokázat pokud to bude potřeba a snadněji se s nimi domluvit. Samozřejmě důležité je být i opatrný a když se nebudeme všichni ukazovat je to lepší. Samotná budu působit méně hrozivě. Proto zamířím na cestu podívat se kdo míří stejným směrem jako my. Kolik jich je a jak vypadají důstojníci. Klidně by to mohl být i někdo z Ornbjarn kdo mě zná. Neměl náhodou někdo cestu do Alesglas? Nemohu si vzpomenout, ale třeba se nyní vrací. Postavím se tedy tak aby mě dobře viděli, ale abych jim nestála v cestě a čekám kdo se to vynoří.

Arun - 27. dubna 2021 19:54

Hovor s medvědobijcem Hela Sigvarovo váhání dle všeho pramenilo pouze z úvah o Vertranu. Není se čemu divit, i sebejistější muž ztratí půdu pod nohama, když se zaobírá něčím, o čem ví tak málo. Její poznámky o studování Vertranu uzná. Přikývne, pomalu a vážně. „Nelíbí se mi to, ale možností je málo. Souhlasím totiž s tebou. Raději zničit… nebo zatratit, než přenechat jim. Předkové by souhlasili. Třeba tě k vědění dovedou.“ Každý seveřan ctí bohy a předky, někteří dají víc na Bohy, jiní na předky. Sigvar poslední dobou více hledá odpověď u kostí a krve svých praotců. Ale cestu k rozřešení Vertranu snad mohou ukázat jen Bohové… nebo jejich moudrost, která je v něm uložena. Poté dojde na řeč o vesničanech… a možných nebezpečích. Sigvar chvíli vážně mlčí a přemýšlí. Teprve, když má něco, co může říct s jistotou, promluví. „Lovec či šelma jen nerada zažene cíl do pasti. Zvíře v pasti bojuje do posledního dechu. Čestný lovec zabije jedinou, čistou ranou. Divoká šelma bojuje o jídlo a zabije co nejrychleji z nutnosti. Ale špatný lovec… a zkažený člověk.“ Pokýve hlavou, než větu dokončí. On má jasno, podle jakého vzorce se bude Společnost chovat. „Zkažený člověk, který chce způsobit bolest… ten zchromí. Zraní, či si vybere slabou, chromou oběť. A jeli oběť silná, hledí jí podvést. Nastražit léčku, zaútočit zezadu nebo ze spánku. Neštítí se ničeho. Ani útoku na nejslabší místa.“ Mnoho dalšího neříká, pokud se Hela neptá dál. Sigvar není válečník ani stařešina, les je jeho domovem, a lov jeho řemeslem. To ale neznamená, že by jeho slova nemohla něco přinést. Faktem je, že jeho zkušenosti jsou omezené. Desátníkovy nápady Freya Desátník uzná, že nezbývá než opět hlídat, ale nevypadá z toho právě nadšený. Když se obrací směrem k odchodu k jejich základnímu táboru, zamyšleně prohodí. „Ale vždyť voni přece vidí to, co my… tady to údolí je jak na dlani… tady se nikdo neschová.“ Zamyšlení se mu usazuje mezi obočím, a to není u Elka přímo obvyklé. Ale když dostane svůj čas, v té jeho hlavě se může vylíhnout nejeden dobrý nápad. Zatímco stoupají k horám, prohodí zamyšleně pár slov. Hledí přitom na kopce u fjordu. „Myslíš, že místní hlídaj svoje mohylový vrchy? Pokud si správně pamatuju, tak tam někde se Společnost jednou vylodila a chodila jim tam po svatejch kopečkách… očividně to uměj i bez přístaviště. Měli lana, háky a takový věci…“ Ohlédne se k moři a pokračuje v úvaze, která se mu líhne v hlavě. „Já jen, že mi to nedává smysl. Víš co. Ve Společnosti nejsou žádný blbci. Nemůžou bejt. Jestli chtěj tu vesnici podpálit tak si můžeme bejt jistý, že už by to dávno udělali. Nechodili by vokolo a nemáchali kolem šavlema. To nejni jejich styl. V tom je nějaká bouda.“ Ohlédne se ke kraji lesa a ke kopcům za Helskarou. „Ty to tady znáš. Já moc ne… ale řek bych, že za těma kopcema budou další zátoky- teda, jako fjordy. A lesy. Hodně lesů, řek bych.“ V tom má desátník pravdu. Další fjord je hned za kopci, ale je ještě zrádnější než ten Helskarský a nezasahuje tak hluboko do vnitrozemí. Helskarský fjord je také zvláštní tím, že končí poměrně schůdnou pláží. Většina ostatních fjordů je obklopená skalami nebo příkrými svahy okolních kopců. Ústí Helskarského potoka zde ale vytvořilo svažující se údolí až k vodě. „Hodně lesů… a kdyby byli vesničani hodně vyděšení, třeba by vůbec nechodili na lov. Pár dní určitě. A hlídali by svoje posvátný místa, ne nějaký vopuštěný lesy. A očekávali by nějakej frontální útok… nebo maximálně nějakou noční lest vod tý hrozby co jim tu teďka kotví…ale čekaj boj, nebo úskok. Ne vobojí. A ne všechno ještě jedenkrát zamotaný do hromady.“ Zamyšleně se podívá po Freye, jestli jeho přemýšlivou episodu moc nestrhá. Skoro jako na obranu dodá: „Ve Společnosti, co sem slyšel, jedna pleticha kryje druhou… a sou to pletichy dolů až na dno.“ Podivný průvod Letitia Zpoza zatáčky lesa se brzy vynoří pochodující muži. Je to menší oddíl, ale na první pohled docela impoznantní. V čele vidí kolem dvaceti seveřanů, všichni v uniformách Nortimberské armády. Jeden z nich dokonce nese prapor s barvami severního království. Kráčí v dvojstupu vojenským pochodem. V jejich čele jedou dva jezdci. Jeden z nich je od pohledu nortimberský důstojník, podle insignií poručík. Druhého hned pozná a ani by se mu nemusela dívat do tváře. Přes hruď má vlněný pás v barvách svého rodu, či klanu – skuddna, jak jí tady na severu říkají. Jen ti nejtradicionalističtější šlechtici zvyk jejího nošení stále ctí. Plášť, zbroj, dlouhý meč… a hrdý, neústupný pohled ve tváři. V čele oddílu vojáků jede fyrstar Elfstan. Ve tváři má únavu, ale nesmírnou rozhodnost. Když on spatří Letitii, nezaváhá a jen klidně pokračuje dál, až k ní. Zatímco se blíží, je vidět, že jeho družina není jen z Nortimberských vojáků. Za nimi kráčí mnoho horalů, které poznává z bitvy, která se před několika dny strhla v táboře Společnosti. Není jich ani zdaleka tolik, jako jich bylo v údolí pod Špičákem, ale ke třicítce by jich mohlo být. Jejich výbava je prostá, jen sekery a pár jednoduchý štítů. Nějaké lovecké luky, oštěpy, a nic víc. Ale nezdá se, že by ztratili něco ze svého zápalu. Naproti tomu vojáci vyhlíží profesionálně a jsou také dobře vybavení. Každý z nich má mušketu. Letitia si všimne, že jsou to z větší části Celestionské zbraně z dovozu. Modernější než průměrná křesadlová mušketa, která se dává v Ornbjarnu nováčkům… ale ne o tolik, jako nové zbraně Nortimberských puškařů na druhé straně hor. Není to všechno. Ve velmi uctivé vzdálenosti od ostatních se blíží malá skupinka pocestných. Také ozbrojení… a podle šatu a výzbroje se nejspíš jedná o podivné Východňany, které potkala už v Ornbjarnu. S nimi vidí také jednoho muže Ligy – Percivalla, kterého zná. Po boku fyrstara poklusává starý pes vědmy. Zatímco muže pozoruje, přijedou dost blízko na to, aby jí fyrstar oslovil. Muže zastaví pouze pokud by jim Letitia stála v cestě. Jinak na ní kývne pozdrav ze sedla. „Buďte pozdravena, kaprálko,“ řekne prostě a bude pokračovat dál, pokud mu ona neřekne víc. Nejspíš pouze předpokládá, že na ní narazil na její cestě do pevnosti. Nevěnuje jí pozornost. Vypadá, že má naspěch. Pokud vyráželi z pevnosti v Alesglaském průsmyku, do které Elfstan nejspíš zamířil po jejich rozchodu, musí být na tvrdém pochodu, aby je mohl dohnat… a jediný důvod by byla spěšná zpráva, kterou nesl poručík Hariksson. Jeho samotného mezi muži nikde nevidí.

Hela - 27. dubna 2021 20:24

Hovor s medvědobijcem Sigvar očekává od našeho nepřítele to nejhorší. A těžko by se mu mohl kdokoliv divit. Společnost nyní dost odhalila karty. Ukázali, že se neštítí ničeho a my se podle toho musíme zařídit. Nemá cenu doufat, že budou hrát podle pravidel. Jak praví medvědobijec, využijí čehokoliv, aby dostali, co chtějí. "Nemůžeme se uchýlit do bezpečí pevnosti. Ale možná bychom mohli, pod rouškou tmy, vesnici opustit, a ukrýt se v lesích." Poslední, co bych chtěla, je hnát ženy a starce do temnoty horských hvozdů. Ale pokud vesnice už nyní není bezpečná, jaká jiná možnost nám zbývá? Nebýt Freyna varování, možná bych nebyl tak obezřetná. Nyní ale nedokážu odvrátit pohled od nebezpečí, které vesničanům možná hrozí. "Sigvare, potřebuji, abys obhlédl okolí vesnice, a zjistil, jestli nás již stihli obklíčit." Možná ještě nejsme zcela v pasti, to je ale pouze otázkou času. Pokud se nám podaří proklouznout pryč, možná zachráníme lidské životy. Vesnici dokážeme znovu vystavit. Ale zmařený lidský život nikdo neopraví.

Letitia - 28. dubna 2021 15:03

Průvod vojáků Stojím na kraji silnice a sleduji jak se muži blíží. Pospíchají a jistě mají svých starostí dost, ale nedá mi to abych se alespoň nezeptala. Riama sebou nevezmou, jenom by je zdržoval, ale trochu pomoci by poskytnout mohli. "Dobrý den pane Wylfyngu," pozdravím ho když mě míjí a vykročím mu podél boku zatím co mluvím. "Máme jednoho těžce raněného. Horala Riama," dodám rychle, aby si nemyslel, že snad mluvím o prospektorovi. "Napadl ho medvěd. Snažíme se ho dopravit do Helskary, ale ještě pořád máme před sebou dlouhou cestu. Není u vás někdo kdo se vyzná v léčení?" Krátce mu představím situaci ve které se nacházíme. Možná, že tady nemá úplně hlavní slovo, alespoň mezi vojáky, ale již jsme s ním jednala a zná mě. Ví, že bych si nevymýšlela a jeho slovo by mohlo pomoci v rozhodování ostatním.

Freya - 28. dubna 2021 21:18

Desátníkovy nápady Trochu překvapeně kouknu po Elkovi, když začne nahlas přemýšlet. "Nevím, proč by měli hlídat mohylový vrchy, řekla bych, že zrovna teď maj docela jiný starosti, ale na druhou stranu, bláznů je tu na to dost. Přeci jen je to jejich posvátná půda, takže vlastně těžko říct," pokrčím nakonec rameny. "Nechtěj vesnici podpálit, chtěj to, co má vědma a pak jí klidně podpálí. Případně to udělaj proto, aby někam vylákali vědmu," odpovídám svému parťákovi. "Jo, to jsou," přikývnu na jeho další otázku a v zamyšlení jej sleduji, kam míří. "Ty myslíš, že tu maj ještě někde svoje lidí? Lidi, vo kterecjh nikdo neví? Ten fjord je dost divokej, ale kdyby se hodně snažili. Místní v tomhle moc chodit neuměj, neví, jak to chodí, takže podraz čekat můžou, ale asi nebudou mít moc velkou představivost," přemýšlím taky tak trochu nahlas. "Já nevim, je fakt, že Společnost je schopná věho, jde jim o hodně a jsou rozhodnutý dosáhnout cíle. Takže co, místo vysedávání se půjdem trochu projít? Vědma nám asi neuteče a dokud nepadne noc, tak snad Společnost nic podnikat nebude, takže snad máme ještě chvíli čas." kouknu po Elkovi. Nasadil mi trochu brouka do hlavy a asi by bylo fajn, zjistit, jak se věci opravdu mají. Vcelku nerada bych byla nemile překvapena, pokud se zde opravdu něco semele. Znalost situace se vždycky vyplácí.

Arun - 02. května 2021 20:57

Temná noc se blíží Hela Když Hela požádá Sigvara o obhlídku okolí, přikývne. „Měl jsem to v plánu. Je to jediná cesta z pasti. Vyrazím hned. Postarej se o vesničany.“ Je potřeba, aby věděli, na čem jsou. Sigvar přidá do kroku. Ale když je pár kroků od Hely, pronese pomalu: „Buď opatrná. Nezůstavej o samotě. Mám neblahé tušení.“ Nevysvětlí víc. Pokud ho ona nezastaví, vyrazí a ztratí se jí z očí. I ve volném poli dokáže zmizet, zvlášť ve vadnoucím večerním světle. Hela samotná může pokračovat k vesnici. Tak jako tak je náves na dohled. Vidí mnohé skupinky váhajících vesničanů. Lidé nechali příprav na odchod a na boj. Zprávy od těch, kteří zamířili k pevnosti, už se roznesli. Nikdo se na vědmu neodváží podívat. I tak cítí jejich emoce. Beznaděj a strach. Není to těžké uhodnout. Stařešinové se je snaží uklidňovat. Erling se tu a tam snaží podpořit některé slovy o zastání, kterého se jim dostalo od poručíka Geira. Ani jedno nemá valný úspěch. Rangvald na Helu pošle jeden vyzývavý pohled… ale i on pak sklopí zrak a nic neřekne. Zdá se, že nikdo pro ni nemá radu… dokonce ani výzvu. Nikdo nezná řešení. Lidé jen nejistě stojí mezi svými domy a vrhají znepokojené pohledy na lodě v zátoce Plány na večer Freya Desátník si při slovech Freyi o motivaci Společnosti odplivne. „Jak je znam, radějc tu vesnici podpálej, a pak budou prosejvat prach a popel. Třeba si budou myslet, že to ta prokletá věc přežije.“ Když poté dojde zmínku o možných zálohách Společnosti, Elko pokrčí rameny. „Napadlo mě to. Víš co… v noci něco chtěj podniknout. Možná, že se budou snažit odlákat pozornost… nebo vznést nějaký zmatky mezi vesničany… a v pravej čas se pokusí dostat do vesnice. A k vědmě.“ Zamračeně se dívá k lesům. „Byl bych rád, kdyby tyhle vesnický blázny pěkně podcenili.“ Poté se zarazí a podívá se k mizející dvojici horala a vědmy. Něčeho si všiml. „Možná, že je podceňuju i já.“ Mohutný horal vyrazil směrem k lesům za Helskarou. Očividně na průzkum. „Třeba přece jen budou hlídat. Možná, že sme je nevarovali úplně zbytečně.“ Pak se vrátí ke své vlastní myšlence. „Možná, že by to stálo za to i tak, projít se kolem tý vesnice. A k tomu fjordu. Třeba tam něco před západem slunce uvidíme. Jak sem řek, kdyby chtěli zaútočit frontálně, už by to dávno udělali.“ Podívá se k obzoru. Slunce už zrudlo. Přichází večerní šero a to je někdy ještě zrádnější než noc. „Můžem to vzít přímo k tomu fjordu… nebo se zkusit projít po vokolí. Třeba najít nějakej vrch, ze kterýho by byl lepší rozhled. Ale všecko taky nestihnem. Musíme si vodpočinout, jestli máme bejt k užitku pro případ, že by se něco stalo.“ Kolem Helskary jsou pahorkatiny a lesy… je to nepřehledný kraj, ve kterém se dá snadno ztratit. Kromě holých pohřebních vrchů tu žádné velké výhledy nejsou, jak Freya ví. Královští muži na pochodu Letitia Když Letitia osloví fyrstara, ten vyjede stranou ze zástupu a zastaví se. Muži pokračují dál pod vedením neznámého důstojníka. „To je vážné. Jde s námi vojenský felčar z pevnosti v průsmyku. A jeden z mužů v doprovodu pana Edamitsu, který nás následuje na stejné cestě, je jeho osobní léčitel.“ Fyrstar se pousměje a dodá: „Ale vím, komu by dal helskarský přednost.“ Ohlédne se a hlasitě zavolá jedno jméno. Jeden z vojáků vystoupí ze řady. Má lehkou výzbroj, náklad ale vyrovnává brašnou plnou obvazů a další výbavou polního lékaře. „Je tu těžce raněný. Je z Helskary. Pomožte mu. Sice nemáme času nazbyt, ale zpravidla je nejprve potřeba vojáků a až poté ranhojičů.“ Muž si pospíší k Riamovi. Je to nejspíš jen vojenský felčar, žádný znalec… ale rány od medvědích tlap nejsou tolik jiné než seknutí mečem či bodnutí kopím. Uhlíř se dívá na vojáka sice s podezřením, ale s menším, než na cizáka jako je Letitie. Proto nijak neprotestuje a felčar se hned pustí do péče o Riama. Zatímco pracuje, Elfstan se ohlédne na pochodující muže. Nyní už kolem prochází horalové s bojovnými výrazy. Hledí vstříc pobřeží. Pak se ohlédne zpět na Letitii. „Nechcete se k nám přidat, kaprálko? Potom, co jsem se dozvěděl, bych možná užil pomoc poddaného Říšského krále z Celestionu a představitele jeho moci.“ Jako vždy je plný slov a divže nemluví v básních. Dodá však i něco užitečnějšího: „Nemohu se zdržet… ale zástupce Společnosti v pevnosti u sebe přechovával mnoho depeší pro vás. Nyní je ten muž ve vazbě v pevnosti, než se tohle všechno vysvětlí. Rád vám je předám v pevnosti Ornbjarn… pokud tam v pořádku dorazíme.“ Je to nevyřčená nabídka… nemá žádné právo držet psání, která mohou přicházet z Celestionu pro ní a už vůbec je nabízet za nějakou protislužbu. Ale ona jen těžko má moc, kterou by ho mohla přinutit, aby jí listiny předal.

Hela - 02. května 2021 22:54

Temná noc se blíží Na Sigvarova varovná slova pouze přikývnu. I já mám neblahé tušení, že dnešní noc nebude klidná. Pokud by se nám povedlo z vesnice vyklouznout do lesů, budu přeci jen o něco klidnější. Pro tuto chvíli ale zrychlím krok, abych se, co nejdříve, dostala do vesnice. Nálada ve vesnici je opravdu špatná. Cítím strach a zoufalství. Dokonce i Rangvaldovi už došla odbojná slova. Možná, že se lidé nechtěli do bezpečí pevnosti uchýlit, avšak když jim tato možnost byla odepřena, cítí se zahnaní do pasti. Past ale ještě nesklapla. Spoléhám na Sigvara...nikoliv na bohy. Kdyby bohové chtěli, mohli zasáhnout. Ale tohle je náš boj. "Prosím, všichni se upokojte. Do pevnosti se sice uchýlit nemůžeme, ale mnohem víc nyní rozumíme tomu, kdo proti nám stojí. A i to může být výhodou. Ještě není vše ztraceno." Slova podpory se mi hledají jen velice těžko. Raději pohledem vyhledám stařešiny a pokynem je vyzvu, aby mě následovali do medovinové síně. Nechci mluvit tady, venku, kde mě může slyšet každý. Jakmile se ale dveře síně zavřou, začnu mluvit. "Nepřítl odhalil karty a ukázal, že je schopen nevýslovné krutosti, aby dosáhnul svého cíle. Nemáme jinou možnost. Je třeba se připravit na odchod z vesnice. Ale musíme se pohybovat tiše a nenápadně. Sigvar je nyní venku v lese a hledá pro nás cestu z této pasti. Tma skryje náš odchod. Od Vás potřebuji, abyste pro jednou táhli za jeden provaz. Máme rozdílné názory a mnohdy se neshodneme, ale všem, kdo jsme tady, jde o dobro vesnice, a jejích obyvatel. Pomozte mi nyní, je dostat do bezpečí." Vyzvu tiše stařešiny.

Letitia - 03. května 2021 16:54

Nečekaná pomoc Jsem ráda, že se Elfstan neukázal takovým necitou jako někteří. Pro ty je rozkaz na prvním místě a nic jiného je nezajímá. Klidně nechají dobré vojáky vykrvácet pokud jim to zajistí úspěch, ale to je problém spíš tam u nás na jihu než tady, kde lidé přeci jenom více drží pohromadě. Ohledně těch depeší si nejsem jistá co říci. Vlastně mě již příliš nezajímají. Zprávy v nich jsou staré a těžko mi nějak pomohou dnes a jenom těžko uškodí když jsem již na cestě pryč. "mám ještě nějaké povinnosti," odpovím Elfstanovi s pohledem upřeným na Riama. "Míří však stejným směrem a na stejné místo, takže je pravděpodobné, že se ještě potkáme," odmítnu jeho pozvání. Nechci tu nechat ani prospektora, ani Riama samotného. Slíbila jsem, že se o ně postarám nejsem ta, která by své sliby porušila. "S raněným bychom vás pouze zdržovali. Takže až přejdete vyrazíme za vámi, třeba už v tu dobu budete mít všechno vyřízené." Pletichy nechávám za sebou. Jestli má někdo ze Společnosti potíže není to má věc. Klidně ať ho hodí do moře, nebo co tady s takovými vlastně dělají. J8 mám svých potíží dost než abych se snažila napravit nějaké další od jiných.

Freya - 03. května 2021 22:14

Plány na večer "Do háje, tohle nám byl čert dlužnej," zakleju jen . Pohledem pak sjedu tam, kam kouká Elko. "Možná," hlesnu jen tiše. "Snad chtěj jen bejt taky v obraze a to je dobře. Třeba nás ještě nakonec začnou brát vážně." Ještě chvíli se dívám za odcházejícím horalem než svůj pohled znovu stočím k Elkovi. "Žádnej lepší výhled, nečekej. Kouknem přímo k fjordu, jestli na tom tvém nápadu opravdu něco je a jestli má Společnost ještě nějaké karty v rukávu. Okolí si obhlédne snad on sám," kývnu hlavou směrem, kterým zmizel horal. "Tak jdem na to, ať jsme zas rychle zpět," zavelím nakonec a zamířím k fjordu za Helskarou. Je třeba spěchat, ale také si musíme dávat dobrý pozor. Velmi ráda bych, aby se Elko mýlil, ale nechci někomu vběhnout do cesty a nerada bych, aby si nás třeba i všimla nějaká jejich případná předsunutá hlídka. Pokud vážně chtěj ještě něco spískat, jen ať si myslí, že to nikdo netuší.

Arun - 07. května 2021 21:24

Vůle stařešinů Hela I navzdory beznaději se zdá, že na Helina slova vesničané přeci jen trochu dají. Nezdají se příliš uklidnění… ale trochu zoufalství z jejich tváří zmizelo. I ona se při vlastních slovech cítí trochu lépe, jako by se nadechla trochu čerstvějšího vzduchu. Možná, že i to je síla Vertranu… kdoví, jak moc ovlivňuje její kroky a činy. Kdoví, na kolik je to ke zlu. Ale brzy pocit pomíjí. Vzpomínka na slova je prázdná. Stařešinové jí beze slova uposlechnou a následují. Když pak stojí s nimi v jedné síni, i v jejich očích je vidět obavy, či dokonce strach. Jen Herleif, Rangvald a Falhirm zůstávají sebejistí. Všichni ostatní se bojí promluvit. Vyslechnou si její slova. Herleif kývne rozhodně, téměř hned poté, co domluví. „Ano. Musíme stát při sobě.“ Nejstarší z vesnice, Falhirm se zamyšleně zahledí na Helu. Prozatím mlčí. Ale Rangvald promluví. Nejprve si odkašle, a potom zabručí. „Je to temná doba. Nemůžem jinak. Musíme dostat zranitelný a nemocný z dosahu těch cizáckejch ďáblů.“ I on tedy souhlasí, ač váhavě. Falhirm mlčí ještě další moment, zatímco na se na něj všechny zraky upírají. Stačí aby jeden nesouhlasil, a rozpory se rozhoří na novo. Jeho hlas je unavený. Slova jsou bolestná. „Klíny jsou to, co by mezi nás Zrádce vrážel.“ To slovo zarezonuje síní. Jméno nikdo nevysloví… ale všude je pocítit strach z něj. Stíny jako by se v rozích prohloubily. Falhirm konečně pomalu přikývne. „Musíme držet při sobě.“ Tím je rozhodnuto. Ostatní starší se jen tiše či hlasitě přikloní k tomu, co už řekli ti nejvlivnější. Snad poprvé v historii Helskary jsou všichni stařešinové i vědma za jedno. Hela může konat tak, jak uzná za vhodné. Zrádce si mezi ně cestu nenašel… zatím. Péče felčara Letitia Elfstan s pochopením přikývne, když Letitia odmítne. Zdá se, že je překvapen, že odmítla, ale nijak nenaléhá a nic k tomu neříká. „Dobrá. Přeji vám i vašim přátelům štěstí. A doufám, že až dorazíte na pobřeží, najdete tam nějaké přístaviště a loď, která vás vezme do vaší domoviny. Na shledanou, kaprálko.“ Jeho poznámka je neurčitě temná. Nevysvětlí jí. Jen pobídl koně a vyjede vpřed po cestě. Přidal do cvalu, aby dohnal velitele vojáků. Brzy kolem prochází společníci východního šlechtice Edamitsua. Většina z nich na Letitii u cesty ani nepohlédne. Albert, společník Mikha’ila z pevnosti, je provází. Vykročí stranou. Zahlédl totiž Christophera, kterého zdraví. „Christophere! Doufal jsem, že se v horách setkáme.“ Obrátí se i k Letitii a pozdraví jí. „I vám dobrý den, kaprálko.“ Učenec trochu pozvedne hlavu, když ho Albert osloví a slabě se usměje. „Rád bych tu s vámi počkal, ale mám svou povinnost u pana Edamitsu. Doufám, že se v pořádku setkáme v pevnosti.“ Oba muži spolu krátce hovoří, ale Letitia pozná, že je to rozhovor chladný a méně přívětivý, než by od dvou starých přátel očekávala. Brzy Albert odejde, aby dohnal průvod východňanů. Když se poté Letitia vrátí k raněnému, vidí, že felčar je pilně v práci. Orlozskij pro něj uvařil trochu horké vody a on pilně výmývá a sešívá rány, případně je potírá různými mastmi. Riama probudil. Pořád je bledý a nevypadá moc dobře, ale žije. Prospektor se nakloní k Letitii a zamumlá tak, aby lékaře nerušil při práci. „Říkal, že má šanci. Že prej si věděl, které kousky si musí bránit, a které může tlapě nastavit. Chce ho dostat do pevnosti v Ornbjarnu co nejdřív… ale nevím popravdě, jestli mu pomohl. Možná, že ho jen týrá bolestí. Ale snad to není k ničemu.“ Bylo by dobré vědět, že mu to pomohlo, ale léčba jen málokdy funguje tak jednoduše. Nad fjordem Freya Desátník pokýve hlavou, když mu Freya poví jejich další plán. Nečekají na nic a vyrazí směrem do lesa. K fjordu se přiblíží až poté, co padne noc. Kráčí opatrně a tiše. Oba dva s tím mají zkušenosti. Brzo už se skrývají v křovinách nad prudkými srázy fjordu. Hluboko pod nimi jsou slyšet vlny, které se melou mezi zrádnými útesy. Nejsou tak velké, jako na pobřeží severního moře. Ale to není na této zátoce to nejnebezpečnější. Freya dobře ví, že proudy pod hladinou dokážou stáhnout neopatrnou loď do hlubin… nebo jí rozbít na útesech, dřív, než posádka zareaguje. A i pokud někdo zvládne proudům čelit, jen těžko mu to pomůže. Fjord nemá žádné břehy… jen kolmé skalní stěny. Nad nimi jsou už jen husté hvozdy. Když pohlíží dvojice vojáků na ztemnělý fjord, nejprve se zdá, že nevidí nic. „Pokud tu někde ten horal taky je, tak ho nevidim,“ zabrumlá desátník a dívá se tiše dál. Takového lovce nemají šanci spatřit. Ale kvůli němu tu nejsou. „Podivej… támhle se něco hejbe…“ Desátník ukáže k hladině fjordu. Je těžké to rozeznat. Na hladině se pomalu kolébá něco, co připomíná loďku. Pokud na ní někdo je, nemá žádné světlo. Po chvíli pozorování se Elko opět ozve: „A támhle je další.“ Nemusel to říkat… vidí to i ona sama. Jsou celkem tři. Nyní se přiblížily k útesu. Velké veslice, které se udržují mimo proudy vytrvalým a neustálým veslováním, které je prozradilo. Pomalu se tím také přibližují k útesům. Není jasné, o co se pokusí, až k nim dorazí. „To musej bejt voni. Řek bych… řek bych že tak tři desítky? Nevím. Nemáme ani měsíc.“ Obloha je pořád zachmuřená, tu a tam i spadne pár kapek Síla těch, kteří dorazili na lodích, se nedá v tomhle světle odhadnout… ale mohli by nadělat velké problémy, pokud se nějakým způsobem dostanou na vrchol útesů.

Hela - 07. května 2021 21:44

Vůle stařešinů Těch několik okamžiků, kdy domluvím, a kdy promluví první ze stařešinů, je nekonečných. Ani bych se jim nemohla divit, kdyby se ke mě odmítli připojit. Předkládám jim jeden plán za druhým a vždy se stejně sebejistým hlasem. Je jen otázkou času, než jim dojde trpělivost. Než někdo z nich zpochybní, zda nad námi bohové ještě bdí. Ani já sama si tím nejsem jistá. Avšak z celého srdce doufám, že ano. Jeden po druhém, promluví ti nejstarší a nejváženější. Stačil by nesouhlas jen jednoho z nich, a nikdy bychom se nikam nedostali. Avšak oni souhlasí. Dokonce i Rangvald se kloní k tomu, že můj plán je tím nejlepším. Pryč jsou ambice, zloba, a svár. Uleví se mi, když zjistím, že v té nejčernější hodině se i zapřísáhlí nepřátelé dokáží spojit, aby se postavili společnému nepříteli. Přikývnu, na znamení, že je tedy rozhodnuto. "Běžte a rozšiřte tu zprávu mezi lidmi. Tiše. Ať se odeberou do svých domovů a připraví se k odchodu. Až nadejde čas, dostanou znamení. Nepřítel nesmí poznat, že něco chystáme. Sebou vezmeme jen to nejnutnější, abychom přežili několik dní v horách. Nikdo ale nezůstane pozadu. Ti, kteří nejsou schopni jít po svých, poneseme." S tím stařešiny propustím a sama opět usednu ke krbu. Musím přiložit několik polen, aby se oheň opět rozhořel. Nyní mi nezbývá, než vyčkat na Sigvarův návrat. Skloním hlavu a začnu se modlit. Za jeho bezpečí, ale i za to, aby zde vůbec nějaká cesta pryč z vesnice byla.

Freya - 08. května 2021 21:27

Na průzkumu Napínám oči do houstnoucí tmy, když dorazíme k fjordu. "Jestli tu je, dá si dobrý pozor, aby nebyl vidět. Klidně může vědět on o nás, je tu doma," odpovídám Elkovi, aniž bych se při tom na něj podívala. Očima stále projíždím okolí. Jak ráda bych byla, kdyby se Elko přeci jen mýlil. "Hmm, měl si zatraceně zase pravdu," zabručím tiše, když Elko poukáže na loďky na hladině. "Nemám tucha, jestli se dokážou dostat po skalách nahoru, odhodlaní jsou na to očividně asi dost a nejspíš počítaj s tím, že se jim to prostě povede." Chvíli je tiše přemýšlím, než znovu promluvím. "Můžem se tu zkusit porozhlédnout trochu víc, zajímalo by mne, jak se chtěj dostat nahoru. Mohli by tu mít něco připraveno? Natažená lana, nebo já nevím. Přeci nemaj křídla do háje." Vím, že moc času nemáme, ale chvíli tu snad ještě zůstat můžeme. Zjistit, na čem jsme a co se chystá by nebylo od věci. Kouknu po Elkovi, co on na to.

Letitia - 09. května 2021 10:13

Ošetřování Průvod přešel a cesta je znovu volná. Zatím co se lékař činí já ještě sklidím poslední zbytky našich věcí ať můžeme ihned vyrazit jakmile bude hotov. Myslím, že tímhle jsem pro Riama udělali maximum a zvedly tak šance na jeho přežití. Minimálně do doby než dorazíme do pevnosti. Jestli to nakonec přežije celé to již je v jiných rukách než těch našich. "Vy jste nikdy nebyl na válečném poli, že?" otočím se na prospektora. "Tohle ještě nic nebylo, viděla jsem mnohem horší zákroky než co provedl tenhle felčar. Aby se dal někdo zachránit bylo mu potřeba klidně i uříznout nohu nebo ruku, vypalovat rány a dělat věci, které si ani nedokážete představit. Lidé šíleli bolestí, všude byl krve a výkalů. Buďte rád, že se to obešlo bez takových zvěrstev?" pronesu pochmurně. Já tomu muži věřím, že dělá co umí. Potkala jsem všelijaké šarlatány, ale ti většinou velmi rychle odhalili a tohle není ten případ. "Vyrážíme," zavelím jakmile je všechno připraveno a Riam znovu zapřažený za koně. I když nyní věřím tomu, že to dokážeme pořád nesmíme ztrácet ani chvilku času.

Arun - 10. května 2021 21:13

Přípravy na odchod Hela Stařešinové chmurně vyslechnou pokyny Hely. Začnou odcházet ze síně. Tváře zasmušilé, oči plné obav. Ale snaží se v sobě nejistotu skrýt. Nesmí se šířit panika. Je to zkouška jejich národa. Seveřané znají dobře disciplínu. Pokud vědma a stařešinové kážou, budou konat. Nebudou šťastní… ale udělají, co bude potřeba. Večer je pochmurný. Venku už padla noc. Vesničané se připravují na odchod. Jsou opatrní. Vyděšení. Nyní se opravdu snaží nepřipoutat na sebe pozornost… snad teprve teď jim došlo, jak vážná je situace. Nesvítí mnoho světel – ne víc než kteroukoliv jinou noc. Ale muži, ženy i děti chvatně balí, co mohou. Snad jen to důležité, co budou potřebovat. Zásoby a oděvy… a tu trochu vůle, co jim ještě zbyla. Neponesou toho moc. Odchází na lehko a nechávají za sebou celé své minulé životy. Ale lepší ztratit minulost než budoucnost. Těch několik tažných koní ve vesnici je tiše ukryto v malých stájích u medovinové síně. Použijí je k tažení a nesení několika starších a nemocných. V souvislosti s tím se však v síni objeví Herleif. Přikročí váhavě k tiché vědmě. Teprve po chvíli vyčkávání se jí odváží vyrušit. „Je tu fyrstarova klisna, vědmo. Překrásný kůň. Dáma je její jméno.“ Trochu zaváhá. „Nejsem si jist, co s ní. Vypadá příliš ušlechtilá na soumarskou práci… ale fyrstar nám jí svěřil do opatrování, dokud se nevrátí z hor…“ Elfstan. Kdoví, kde teď je. Plánoval vyrazit do Alesglas. Kdoví, kdy ho dostihne Torjakova zpráva. Tma nad útesy Freya Čluny se tiše houpou na hladině, jak je veslující muži brání před tahem proudů. Pomalu se přiblížili ke skalám, které jsou pod dvojicí vojáků, která je sleduje. Čluny se rozdělují, každý míří trochu někam jinam. Zpravidla míří k místům, kde nejsou skály tak ostré a kde se více svažují nebo kde nejsou břehy tak skalisté a nezdolné. Zatímco Elko hledí na muže a snaží se uhodnout, kam míří, Freya si všimne pohybu nad útesy. Z lesa se vynořili dva muži v kožešinách a šedohnědých pláštích – asi někteří z těch pár zálesáků, kteří Společnosti ještě zbyli… možná, že dokonce uprchlíci z hor… pokud ten masakr mohl někdo přežít, a tak rychle sem dojít. Dvojice mužů se rozdělila a pospíšila si k různým místům na útesech. Další není vidět. Desátník, který sleduje útesy, zašeptá a ukáže k jednomu z míst, kde se houpe jeden ze člunů: „Támhle. Vytipovali si některý klidnější místa… maj tam nějaký lana... někdo je má asi shora krejt.“ Oči Elka těkají sem a tam, jak rychle přemýšlí, co s tím. „Můžeme zkusit buď je vyplašit a varovat toho medvědobijce, nebo jim to překazit. Nebo vobojí najednou. Ale kdoví, kolik těch lan tu maj připravenejch. Takový lano se schová snadno… zajmalo by mě, kdo je tady nastražil. Snad tu nejni tolik míst. Ale i s lanem to nebude lehkej výstup. Zvládnem je přesekat?“ Dva muži zatím ušli jeho pozornosti. „Můžeme po těch člunech zkusit párkrát vystřelit, až se pokusej šplhat. To by nadělo rozruch, zvlášť v týhle noci… ale taky by to k nám přitáhlo pozornost… ale třeba by přiběhli nějaký seveřani na výzvědách…“ Hledí na útesy, nad kterými se houpají lana. Podle všeho jsou uvázaná ke stromům. Lesy se často táhnou až k hraně útesů. „Každopádně se nesměj dostat nahoru. To by byl průser, se kterym už bysme těžko něco nadělali. Ale teď sou zranitelný.“ Poznámky ranhojiče Letitia Když Letitia zareaguje na slova prospektora, pořádně ho tím umlčí. Jen otevře pusu a zase jí zavře. Felčar zaslechne to, co Letitia říká, a přikývne. „Očekával jsem něco daleko horšího. Rány jsou překvapivě čisté. A začaly se hojit dobře. Měl zatracené štěstí.“ Riam na něj pohlédne, v očích bolest a nejistota. Felčar se na něj vesele zašklebí a poplácá ho po tváři. „Měl jste zatracené štěstí, chlape. Při vás stojí Nejvyšší.“ Vesničan zmateně přikývne a pokusí se usmát, bez většího úspěchu. Ani si podle všeho nevšimne, že felčar mluví o jiném bohu, než na kterého on sám myslí. Když se poté Letitia zvedá k odchodu, vojenský ranhojič se taky začne zvedat. „Právě nyní pro toho muže nemohu udělat nic víc. Teď potřebuje do bezpečí, do tepla a nechat rány, aby se zhojily. A pravidelně hlídat, jestli se do nich přece jen něco nedostalo.“ Zaváhá a pohlédne směrem k severu, k pobřeží. „Nejsem si jistý, jestli se mu toho dostane na pobřeží. Můj poručík se tvářil dost vážně a mnoho nám toho neřekli… ale je důvod, proč mi uložili, abych vyrazil s nimi. V průsmyku se děly věci…“ Pokrčí rameny. „Zůstanu zatím s vámi, abych na raněného dohlédl. Předpokládám, že bez tak zamíříte k pobřeží, i navzdory tomu, co jsem řekl. A tam míří i moje cesta.“ Orlozskij nevrle zabručí: „Pořád nějaké tajnosti, pořád nějaká nemilá překvapení. Ale co… tady nikdo s votevřenýma kartama nehraje.“ Od Christophera zazní tichý povzdech, ale vysvětlení nebo stížnost žádné.

Hela - 10. května 2021 21:40

Přípravy na odchod Jen tuším, co se nyní děje ve vesnici. Zůstala jsem v medovinové síni, ale i tak vnímám, že venku je klid. To je dobře. Čím méně pozornosti k sobě přitáhneme, tím lépe. Nepochybuji o tom, že nepřítel se dívá. Přemýšlím, jak ho donutit, aby se díval špatným směrem. Z úvah mě vytrhne Herleif. Je to vlastně stařešina, kdo mi vnukne nápad. "Připravte Dámu k odchodu, ale nic na ní nenakládejte." Rozhodnu se koně využít. Mám pocit, že Elfstan by nebyl proti a i kdyby...asi by mi to bylo jedno. Jakmile stařešina zmizí, vytáhnu, ze záhybů šatu, Vertran. Opatrně jej vybalím, a tak, abych se ho nemusela dotknout, ho položím před sebe, na kamennou podlahu. Dívám se, jak se od jeho hladkých stěn odráží světlo ohně. Veďte mě. Ukažte mi, ještě jednou, tu správnou cestu. Vyšlu tichou modlitbu k bohům, a poté vezmu Dědictví do dlaní. Je to jako kdyby se přeze mne přelil ledový příliv. Magie Vertranu mě pohltí a já se několik okamžiků topím, než se dokážu vynořit nad "hladinu" toho chaosu. Do této chvíle jsem se nesnažila tok nijak kontrolovat. Nechala jsem se jím unášet a brala si to, co mi Vertran sám nabízel. Nyní se ale soustředěně zavrtávám čím dál hlouběji do jeho nitra. Hlava mi třeští, jak odhaluji jednu vrstvu za druhou. Vertran je plný vědomostí, syrových a neučesaných. Obávám se, že by mě dokázal zcela pohltit...ale já to prostě musím zkusit. Musím zjistit, jak jej zničit.

Letitia - 11. května 2021 15:30

Ranhojič Je nás zase o jednoho víc. Vlastně není, protože mladík odešel, tak se to vyrovnalo. Tento obchod byl ale velmi výhodný. Získali jsme někoho kdo se o Riama dokáže řádně postarat a to je k nezaplacení. Rozhodně nemám nic proti tomu aby šel s námi. Čekala jsem, že bude spěchat za svými, ale tohle je také řešení. "Ano, máme stejný směr a velmi podobný cíl," souhlasím s jeho návrhem. "Jmenuji se Letitia," představím se ještě. Na prospektorovy stížnosti nijak nereaguji. Jsem příliš unavená na to abych je komentovala, vyvracela, či se se hádala. Zmohu se na pouhé pokrčení ramen. Nějak bylo nějak bude. Až uvidím proti čemu stojím a jak to vypadá tak se teprve mohu rozhodnout co s tím udělám. Do té doby je zbytečné plýtvání silami se na něco připravovat. Pak mi, ale dojde jiná věc. "Nechcete si nechat prohlédnout rameno?" obrátím se na Orloszkijho. "Jenom pro jistotu. Nemámě zrovna snadnou cestu a sice si nestěžujete, ale já bych byla klidnější kdybych věděla že vám nic nehrozí." M8me dost práce o Riama takže nebyl čas kontrolovat ještě i prospektorovu ránu. Ta také nebyla nic pěkného a to že si nestěžuje neznamená, že je všechno v pořádku. Takových hrdinů jsem již viděla a byla bych nerada kdyby ho to náhle zdolalo.

Freya - 11. května 2021 22:37

Tma nad útesy Jak se zdá, Společnost je velmi dobře připravena a není moc radno ji nějak podceňovat. Jsou schopni opravdu všeho a jsou ochotni udělat cokoliv. Mezi zuby drtím tiché nadávky. "Hmm, překazit, rozhodně. Jenže to asi nebude jen o sekání lan. Všim sis těch dvou?" ukážu rukou směrem, k mužům, kteří tu čekali. "Budeme se nejdřív muset zbavit jich a doufat, že tu nebudou další a asi by to chtělo se jich zbavit v tichosti, takže žádná střelba." "Jo, nahoru se dostat nesměj, tak jdem na to. Zkusíme to vzít postupně? Jeden se bude věnovat lanům, druhej bude dávat bacha? A nějak si budeme muset poradit s těma dvěma. Teď by nebylo od věci, kdyby tu ten horal někde byl. Malá spolupráce by se celkem hodila," dodám ještě v zamyšlení, protože jedny ruce navíc by se teď vážně hodily a třeba by mu pak i došlo, že my nejsme ti špatní. Zatím musíme ale spoléhat zas jen sami na sebe, tak jako ostatně vždy. Ještě kouknu po Elkovi, jestli nemá nějakých námitek nebo nápad a pokud ne, zamířím k místu, kde zmizel jeden z chlapíků. Do ruky si připravím meč. Trochu spoléhám na to, že ti dva budou zaujati svou prací nebudou čekat žádné potíže, což by nám snad mělo hrát do karet. Tím spíš potřebujem být rychlí a tiší.

Arun - 12. května 2021 21:29

Studnice nekonečna Hela Stařešina přikývne a ihned se otočí, poté co mu Hela dá své pokyny. A pak je zanechána o samotě. Dost sama na to, aby pohlédla do Vertranu. Když vznáší svou modlitbu, něco z jejího nitra jí našeptává odpověď. Není moc povzbudivá a není od bohů. Není nic, co by jí mohlo vést. Jen ona, Vertran, a veškerenstvo v něm ukryté. Zhluboka se nadechne a povolí železnou obranu své mysli. Překová jí v útok vedený na znalosti ukryté ve Vertranu. Není to tak… hrozné, jak by se dalo čekat. Jako vstoupit do nesmírně přeplněné pracovny nekonečně zaměstnané osoby s úkolem dodělat to, co je rozpracováno. Jistě, vše tu je. Vše má dokonce i řád… ale ten řád je patrný jen tomu, komu ten pokoj patří. Pro všechny ostatní je to jen bezmezný nepořádek. Chaos. To vše je však samozřejmě jen metafora, kterou jí předkládá její mysl, která se nemůže vyrovnat s něčím tak nepopsatelným jako moudrost Bohů. Nezastavuje se, aby hledala to, co vše je ve Vertranu uloženo. Ale cítí z něj nesmírnou moc. Nekonečnou sílu. Moc konat… cokoliv. Utvářet hory. Vysoušet moře. Nechat svět rozkvést a zemřít. Slovem vzkřísit a slovem zabít. Bezmezná, nezastavitelná moc… a přeci. Vidí jen Sever. Cítí jen mysli těch, kteří ve staré Bohy stále věří. Má dojem, že ta víra drží Vertran pohromadě. Víra v božskou moc, která dřímala donedávna pod Špičákem… v samotné zemi a hluboko pod ní. Nyní je to vše před ní. Cítí, jak se moc Vertranu mění pod rukama… jak se pomyslný pokoj přerovnává podle jeho nového obyvatele, pokud lze tu metaforu rozšířit. Má dojem, že slyší hlas… ženský, tvrdý… avšak ne nelaskavý. Hlas, který jí v mnohém připomíná její babičku, ač její není. Možná, že je to hlas, který slýchává z vlastního nitra, když se do něj obrátí. Má moc je tvá víra. Já jsem vy. Ten kdo mě třímá, dává mi sílu. Víra může mě ze svitu slunce stvořit… víra může jediným úderem blesku mě zničit. Hádanky a jinotaje… ale vědění, které hledá, tam je. Vědění, jak zničit Vertran, pokud si to bude přát. Druhá rána… Letitia Ranhojič se usměje na Letitii a nabídnutou ruku přijme. „Eiver, kaprál a ranhojič druhého Alesglaského praporu, k vašim službám. Spěchal bych více, ale něco mi říká, že právě teď by bylo dobré, aby žádný Helskarský jen tak nezemřel v divočině. Fyrstar by mě tu nenechával jen tak.“ Jeho pousmání trochu zesmutní. Mnoho to nerozvádí, nejspíš sám neví víc. Když je tím představování odbyté, už téměř vyráží, když Letitia zmíní ránu prospektora. Orlozskij zprvu zaváhá. „Měli bychom si pospíšit…“ Ranhojič mávne rukou a přikročí k němu, aby ho rychle prohlédl, zatímco uhlíř s pomocí Letitie pomůže Riamovi za koně. Je tím na chvíli zaměstnaná. Když se poté Letitia obrátí zpět k Orlozskijovi, Eiver se netváří příliš nadšeně. „Tohle je horší… rána samotná se nehojí moc hezky. Něco se do ní dostalo,“ mumlá si pro sebe. „Máte taky horký čelo… není vám špatně?“ Orlozskij se na něj dívá a nakonec pokrčí rameny. „Bylo mi hůř.“ Eiver se ohlédne na Letitii. „Ten by také měl mít klid na hojení… ale to je dneska luxus a vzácnost. Ale tohle je horší… možná, že bude třeba, abych tu ránu rozřízl a vypálil.“ Když se podívá na ránu ona sama, zatímco uhlíř vede kobylu k cestě, vidí, že to Eiver ještě podhodnotil. Jizva je zažloutlá a kolem ní je kůže bledá „V pevnosti bych vám na ní dal červy… odežrali by nemocnou tkáň a vyčistili ránu… ale tady máme jen oheň. A to by vás mohlo taky pěkně složit. Nevím, jak byla ta rána hluboká… Těžko říct… tělo zvládne ledasco samo.“ Orlozskij se na muže podívá. Obrátí se na Letitii. „To by trvalo příliš dlouho. Raději bych byl v pevnosti, nebo alespoň někde v relativním bezpečí, jestli mám někde omdlít bolestí.“ Nehraje si moc na hrdinu, spíš se mu nelíbí představa, že by se v téhle zemi měl zdržet ještě déle. Ve stejně beznadějné pozici jako Riam. Eiver jen pokrčí rameny. On je zkonstatoval situaci… nejspíš necítí žádnou zvláštní touhu zachraňovat Orlozskijovi život, pokud nechce. Rychlá práce Freya Elko si díky upozornění od Freyi všimne mizející dvojice a taky procedí pár nadávek. Ale to už se oba dávají do pohybu. Není čas nadávat. Snaží se zůstat nezpozorování a pohybovat se co nejrychleji. Brzy spatří, že muži začali z útesů dávat znamení těm v lodích. Ukazují jim k lanům. Čluny se zastaví pod útesy a snaží se udržet dost stabilně na to, aby mohli lano chytit. Oba vojáci se kradou nocí, Freya kryje desátníkovi záda, zatímco ten míří k prvním, nejbližším ranům. „Rozdělili se,“ sykne Elko, který vzhlédl od okraje útesu. „Rychle, ty ho překvap, já se zbavim lana.“ Nejbližší muž je už na dohled, ale ještě o nich neví. Elko vyleze z křoví a jedním seknutím meče lano přesekne. Tiše se sesune do tmy pod útesy. Muž ho zpozoruje- Ale těsně za zády má Freyu. Měla příležitost obejít to lesem. Druhý muž je asi padesát kroků daleko, ale vidět ho není. Měla by mít prostor pro čistou ránu. Muži z veslic už ale našli i jiná, záložní lana. A podle zvuků ze zdola se nejspíš někteří snaží vyšplhat nahoru. Zálesák si právě všiml desátníka – a to i když se ten schovával jak mohl. Naštěstí ho to ale spíš zmátlo a vyrušilo. Na moment podle všeho váhá, jestli to není jeho kumpán. Neočekával by tu žádného celestionce. Freya má šanci ho zneškodnit – mohla by ho snadno zabít, ale i jen omráčit a nechat ležet. Otázka je, jestli si tenhle zaslouží nějakou milost… nebo jestli by mohl být živý užitečnější než mrtvý. Po horalovi zatím nejsou ani stopy… ale na to teď není čas myslet.

Hela - 12. května 2021 22:22

Studnice nekonečna Chaos zaplaví mou mysl. Útržky vědění, informace a moudrost, to vše se kolem mě míhá a vlní. Nejsem schopná to však pojmout. Vždy zachytím jen střípek z celku, než mou ovládne nějaký jiný vjem. Je zde vše...nekonečné...nepopsatelné...pulzující. Jeden člověk není schopen pojmout všechny tyto vědomosti. Učenec by mohl strávit celý život zkoumáním Vertranu, a stejně by mu pravděpodobně nikdy zcela neporozuměl. Nyní si teprve uvědomím, jaká je skutečná moc Vertranu. Moc ovládnout mysl lidí pouhým slovem, bledne v porovnáním s tím, co vše je zde ukryté. Já ale nehledám moc. Nezajímá mě a odstrkuji jí stranou, abych pronikla hlouběji. I přesto, že sedím hned vedle plápolajícího ohně, naskočí mi husí kůže, když ve své mysli zaslechnu onen ženský hlas. Je mi tak povědomý, a zároveň vím, že jsem ho nikdy dřív neslyšela. Důležité však je, že je zde a radí mi. Víra. Odpovědí je má víra. Je to tak prosté, a přesto tak geniální. Já jsem nyní nositelem Vertranu, já ho mohu zničit. Celá se, při té myšlence, rozechvěju. Pomalu otevřu oči, jako kdybych se probouzela z velmi hlubokého spánku. Připadám si slabá a malátná. Zjišťuji, že ležím na kožešině před krbem. Kdy jsem si lehla? To nemám zdání. Vertran leží kousek ode mne, odráží se od něj světlo ohně. Na okamžik je v mé mysli absolutní klid. Pak se ale natáhnu, prsty obejmu drobný předmět, a ochranitelsky ho přitáhnu k sobě. Opět se tak ke mě vrátí hlasy modliteb. ...víra může jediným úderem blesku mě zničit. Mám tedy přestat věřit? Je vědma, která nevěří, vůbec ještě vědmou? A zůstal vůbec někdo, v koho je ještě možné věřit?

Letitia - 13. května 2021 16:52

Další potíže To čeho jsem se obávala se vyplnilo, ještě, že jsem ho přinutila se nechat prohlédnout. Takhle aspoň víme, že je něco v nepořádku. Promnu si čelo když přemýšlím co s tím, ale tady vlastně není moc prostoru pro cokoli jiného. NE s ohledem na Riama. "Je mi to líto, ale budete to muset ještě vydržet. Naštěstí nejsme daleko od pevnosti a tam se vám dostane řádné péče," promluvím na prospektora. Neopakuji se už? Neslibovala jsem to Riamovi? A vlastně možná i jemu samotnému? Nevím. Hlavu mám těžkou a myšlenky jako v mlze. Potřesu hlavou, ale nijak se to nezlepší. "Poprosím vás zda mu můžete dát čistý obvaz," požádám lékaře. "Vím, že je to riskantní ale někdy zkrátka nezbývá nic jiného než prostě skočit a doufat." Možná by to dlouho netrvalo, ale případné komplikace kdyby to Orloszkij příliš dobře nezvládl by nás dostali do pořádných potíží a mohli nás vyjít hodně draho. Zkrátka budu postupovat krok za krokem. Nejdříve Riam, pak prospektor a pak všechno ostatní. Pomalu a opatrně. Tím jsem si snad příděl špatných zpráv pro dnešní den vybrala, takže znovu vyrazíme na pochod.

Freya - 13. května 2021 21:14

Rychlá práce Jen tiše kývnu, když Elko rozdá úkoly. Sevřu meč pevněji v rukou a jakmile se dostanu muži do zad, dostatečně blízko na rychlou akci, příliš neváhám. Využiji chvíle, kdy si všiml Elka, což jej trochu zaskočilo. Ideální příležitost k překvapení. Rychlá rána na jistotu. Nechci přilákat zbytečně pozornost, nechci se zdržovat s nějakými zajatci, těch už jsme si užili až až a většinou udělali víc škody než užitku. Sázím na to, že je chlapík dost zaujat Elkem, takže jen pár rychlých kroků a pak bodnutí do zad. Není to čistá hra, ale na to teď není čas a oni nejsou z těch, kteří by zrovna hráli čistě, takže žádné ohledy. A jakmile je vyřízen jeden, je čas rychle pracovat dál. "Musíme se rychle zbavit těch lan a pak troho druhého, dřív, než si něčeho všimne nebo pomůže někomu dostat se na horu. S víc lidma bychom si sami dva jen těžko poradili," pobídnu Elka a sama už se poohlížím, po záložních lanech, která tu někde jsou připravena a pak rychle, ale obezřetně zamířit k tomu druhému.

Arun - 14. května 2021 20:41

Osudová noc Hela Zůstal vůbec někdo, v koho je možné věřit? Ta věta jako by se k ní vracela z Vertranu v mnoha ozvěnách. Pokud se ale znovu zcela neotevře jeho síle, nejspíš se jí nedostane dalšího střípku vědění. Nyní však v sobě cítí moc Vertran zničit. Není jisté, jestli by tím rozhodnutím neodešlo i něco z ní samé… a ze Severu jako takového. Možnost ale existuje, a snad nebude budoucnost tak temná, i když jí využije. Pokud může soudit z modliteb z Vertranu… i kdyby se ho vzdala, víra ostatních seveřanů bude stále silná a bude silná i nadále. Ta nestojí na žádné čarovné moci… naopak, pokud lze vědění z tajemného artefaktu věřit, přesvědčení celého národa je to, co mu dává sílu. Z přemítání jí vyruší zavrzání dveří. Otevřou se dost na to, aby do nich mohl vhlédnout stařešina Rangvald. Má zamračenou tvář, víc, než je u něj běžné. Za ním se rýsuje černočerná tma. Už musí být hluboká noc. Rangvald promluví. Snaží se mluvit tiše, ale i tak se jeho hlas rozléhá po prázdné síni. „Vědmo. Cizáci se vyloďují. Dole, v táboře vojáků z pevnosti, došlo k nějaké potyčce. Ale většina z cizáků míří k nám. V jejich čele jede neznámý cizinec v masce a plášti.“ Ohlédne se do tmy za sebou. Pak pohlédne zpět na ní a dodá: „Lidé jsou připravení. Podle vašich rozkazů.“ Je vidět, že se mu to nelíbí… ale i on vidí nebezpečí, které se na ně řítí. Hela má nyní, ve světle střípků vědění z Vertranu, dojem, že méně cítí z lidí pletichy a pokušení Zrádce. Možná, že tak jako utichli Bohové, i jeho zlé úmysly a svody se vytratily. Není však jediným zlem na světě. Cizáci se blíží. Rangvald opět promluví. Tvář má sveřepou. „Je jich mnoho. Stovka, nejméně. Další na lodích. Už to začíná.“ Žádné ranní jednání nebude. Poslední úsek cesty… Letitia Prospektor jednoduše přikývne, když Letitia promluví. On sám neměl jiný nápad. Eiver pokrčí rameny a pokýve hlavou. Hned začne vyndávat z brašny čistý obvaz. „To samozřejmě udělám. Pevnost je nedaleko, neměl by to být problém… ale každá hodina, kdy to vypadá takhle, přidává pět hodin na to, aby se to zotavilo. Tak až budete mít klid, tak na to dbejte,“ dodává ještě k prospektorovi. Orlozskij si v odpověď vzdychne a pousměje se. „Plavba do Celestionu je dlouhá a lodní chirurg pana kapitána Helmholtce je schopný, pokud vím. Budu mít na zotavování času víc než dost.“ Eiver se chmuří. Nelíbí se mu to, ale jen si zamumlá pod vousy: „Snad máte pravdu a najdete loď, která vás dostane domů.“ Vše je tím vyřešeno. Špatných zpráv sice bylo hodně, ale situace se zlepšila. Mají nyní sebou profesionála, který na Riama dohlíží. Uhlíř je také o poznání klidnější, když je tu další seveřan. Místní sice mají své vlastní spory s královými muži, ale v porovnání s cizáky to vůbec nic není. Oba dva muži kráčí u koně. Uhlíř ho vede, Eiver hlídá Riama. Brzy vyrazí na cestu. Jde to lépe, než předchozího dne. Sice jsou všichni rozbolavělí, ale noční spánek hodně pomohl. Setkání s ranhojičem jim také přidalo na naději… ale zas některé z nich znepokojil pochodující oddíl a nejrůznější narážky, které slyšeli od Eivera i od Fyrstara. Prozatím je to však jednoduché. Krok za krokem, pořád vpřed. Jinam než k moři teď mířit nemohou. Boj nad útesy Freya Tentokrát si oba bývalí vojáci na nic nehrají. Nepotřebují žádné zajatce – jde o to, vyklidit to tady co nejrychleji a zabezpečit vesnici týl. Freya využije příležitosti a vyrazí z křoviska. Muž si jí v poslední chvíli všimne a pokusí se vytáhnout od boku krátký meč, aby jí zabránil. Ona samotná trochu klopýtne při výpadu. Na moment zaváhá, ale vzhledem k tomu, že je zálesák tak překvapený, nezachrání ho to před tím, co se blíží. Nestihne nikoho varovat. Meč jím projede skrz na skrz. Freya mu zacpe ústa, aby se ujistila, že žádný výkřik nevyburcuje jeho kumpána nebo muže ve člunech. Desátník mezitím přeseká lana vedoucí k zátočině pod nimi. Je s nimi rychle hotov… ale muži dole si všimnou lan, která spadla do vody. Nebyl čas je vytahovat. Zezdola jsou slyšet poplašná zvolání. Je v nich ale zmatek a spíš podiv, než poplach. Muži ze Společnosti neočekávali pohotový odpor. Freya a Elko nemají čas nad nimi přemýšlet nebo jim nějak znepříjemňovat život. „Podívej!“ sykne desátník a ukáže, zatímco k ní dobíhá od přeseknutých lan. Na druhém místě, kde se veslice drží na místě, už se první pustili do šplhání. Je tam několik provazů a muži se po nich snaží dostat zvhůru. Nejsou to běžní hromotluci a ranaři. Tohle jsou hbití námořníci, kteří šplhají po útesech rychle a tiše. Hodně zkušeností z lanoví lodí. Tu a tam se zaleskne šavle nebo hlaveň, jak šplhají vzhůru. Oba dva, Elko a Freya, se rychle pustí vpřed, aby jim zabránili. Někde tu však stále je druhý zálesák. „Risknem to? Když se do toho pustíme oba, stihneme to přesekat, než vylezou… a možná, že to doběhnem i tam,“ mluví desátník za běhu a ukazuje ke třetí veslici. Dále před nimi je další zátočina, kde třetí z vesnic stojí na houpající se vodě. Je dál – podobně vhodných míst je tu dost málo, i s vybavením, které Společnost má. Kvůli té větší vzdálenosti trvalo veslařům déle, než se tam dostali… ale ze stejného důvodu to bude trvat déle i Freye a Elkovi, než tam doběhnou.

Hela - 14. května 2021 21:01

Osudová noc Nedostala jsem odpověď na všechny své otázky, ale získala jsem dost. Musím nyní doufat, že to bude stačit k tomu, abych Vertran zničila. Ze zamyšlení mě vytrhne příchod Rangvalda. Jeho slova jsou vše, jen ne povzbudivá. Myslela jsem, že máme čas alespoň do rána, ale cizáci se rozhodli vzít věci do vlastních rukou už nyní. Ladně se zvednu ze země, Vertran přitom opět uschovám pod svůj kabát. "V tom případě nemáme jinou možnost. Musíme odejít hned, další možnost nedostaneme." Posbírám své věci, a vyrazím ke dveřím. "Kolik máme času? A co Sigvar, už se vrátil?" Nechce se mi odcházet, pokud medvědobijec nepotvrdí, že v lese za vesnicí je klid. Ale je možné, že nám nezbude nic jiného, než to risknout. Buď to, a nebo budeme muset čelit nepříteli. Netuším, jestli si cizáci dovolí, pronásledovat nás do lesů. Tohle jsou možná jen vesničané, ale stále to jsou seveřané. Jsou vrostlí do tohoto kraje a i ti, kteří již ztratili sílu, se jistě budou ve zdejším kraji pohybovat hbitěji, než nějaký námezdný hrdlořez. Srdce mi divoce tluče. Netuším, jestli nám vojáci z pevnosti přijdou na pomoc. A i kdyby přišli, zda by to k něčemu bylo. V tuhle chvíli jsme na vše sami a já musím moudře volit kroky. Vyjdu z medovinové síně, a zamířím k Elfstanově klisně. Chytím koně za ohlávku a přitáhnu si její hlavu k sobě, abych jí mohla pohladit po čumáku. "Zkusím odvést jejich pozornost." Řeknu, aniž bych se podívala na kohokoliv okolo. Z mých slov jasně vyplývá, že o tom nehodlám diskutovat. "Vyrazím nahoru, na útesy. Nechám je, aby mě spatřili a snad je trochu svedu ze stopy. Vy, stařešinové, mezitím povedete vesničany do bezpečí." Dobře vím, kdo cizáky vede, a tak vím, že si jdou pro mě, a to, co mám ve svém držení.

Freya - 15. května 2021 21:01

Boj nad útesy Sice si mne chlapík nakonec všimne a ještě se mi podaří šikovně zakopnout, ale nakonec to dopadne dobře a on nic nestačí. Trochu se mi ulevilo, že nestihl ztropit nějaký poprask. Kouknu po Elkovi, zdá se, že je hotov. Dole si nemohli nevšimnout, že jim jaksi chybí připravená lana, ale snad jim moc rychle nedojde, co se děje a nestihnou nějak varovat zbytek. "Asi budem muset," odpovídám v rychlosti Elkovi. Nic jiného nám asi ani nezbývá, pokud se jen nečinně nechceme dívat, jak vylézají nahoru. Na to tedy vážně čekat nehodlám. "Měj jen oči na stopkách, někde tu jen ten druhej," upozorňuji asi zbytečně ještě svého parťáka. Moc dobře vím, že čas na to, pořádně se rozhlížet po okolí budeme mít jen velmi těžko, minimálně vrazit do něj přímo bychom ale nemuseli. Pospícháme, co jen to jde. I tak se snažím aspoň trochu si všímat okolí a ještě se přitom nepřerazit. Napadne mne, že by se hodilo, kdyby se tu objevil ten horal, i když jsme pro něj furt cizáci, kopeme tady teď za ně, třeba by přiložil ruku k dílu. Jenže, kde je mu konec, jen čert ví.

Arun - 16. května 2021 20:07

Poslední momenty… Hela Tvář Rangvalda je chmurná a vážná. Odpovídá na její otázky. „Ne. Medvědobijec Sigvar se zatím nevrátil. Pár lovců, kteří se vraceli večer, vidělo dvojici – seveřanku a celestionce – mířit za vesnici do lesů.“ Pak teprve odpoví na její první otázku. „Slyšeli jsme střelbu od pobřeží. Cizáci se vyloďují. Mohou tu být každou chvíli. Nemáme žádný čas.“ Poté už Hela vychází kolem stařešiny ven. Na návsi stojí neklidná Dáma a u ní Erling. Od pobřeží je slyšet výkřiky, tu a tam výstřely. Lodě se tyčí v zátoce, září na nich lucerny a na jejich palubách je rušno. Po hladině zátoky pluje mnoho veslic. I na nich svítí světla do temnoty noci. Jsou plné námořníků Společnosti. Obloha nad Helskarou je temná a těžká. Každou chvíli začne pršet. Rangval zůstal několik kroků za Helou, u dveří do Medovinové síně. „Jsme v rukách Bohů, vědmo, a v těch vašich,“ řekne vážně. V jeho hlase ale není strach. Když se Hela podívá směrem k ležení vojáků z Ornbjarnu, vidí tam jen chaos. Nejspíš se tam bojuje. Vidí vojáky, kteří se pokouší zformovat do řady a čelit neočekávanému přepadení. Na tuhle vzdálenost se nedá říct co se děje. Ale jisté je, že většina cizáků míří směrem k nim. Námořníci, kteří už byli na břehu, a které potkala dnes, zaměstnávají vojáky z pevnosti. Mezitím velitel či velitelka vedoucí cizáky už míří směrem k vesnici v čele dalších padesáti mužů, kteří už se stihli vylodit. Další následují kousek za nimi a další vystupují z veslic. Nevidí u Společnosti žádné koně. Neměli by jak je sem jednoduše dostat. Když pohlédne Hela na druhou stranu, k cestě z vesnice, nevidí nic než temné lesy. Kus cesty za těmi lesy je druhý fjord, ale tam není kde přistát. I tak cítí nepříjemné tušení, co se jejich ústupové cesty týče. I kdyby jen protože jestli vyrazil Sigvar jen na rychlou obhlídku, už by se byl dávno vrátil. A zrovna v té chvíli má dojem, že od lesa slyší něco jako… zahřmění. V ruchu vesnice a boje na pobřeží to stěží poznala. Měla pocit, že z toho směru přišla ozvěna a že se nad lesy objevil záblesk a vznesl oblak kouře. Vyruší jí hlasy a rozruch kolem ní. „Jsem připravení k odchodu,“ uslyší Herleifa. Zatímco hodnotila situaci, Rangvald začal konat podle jejího příkazu. Seveřané se shromažďují mezi domy. Každý nese jen jídlo a tu nejnutnější… jejich tváře jsou bledé a ustrašené. Když pohlédne směrem k cestě k pobřeží, vidí, že cizáci jsou už jsou na dohled. Postava v černém, která je vede, zrovna pozvedává ruku v nějakém pokynu. Museli zpozorovat, že se ve vesnici něco děje. Zatím jich není dost na to, aby se odvážili zaútočit… snad. Nad ledovými vodami… Freya Elko přikývne, když se s Freyou v rychlosti domluví. Vyrazí co nejrychleji k dalším provazům. První přesekne desátník, zatím bez problémů. Když o vteřinu později jeden rozetne Freya, je slyšet ze zdola výkřiky. Poté je slyšet zašplouchání vody fjordu a další křik a volání. Někdo spadl do ledové vody fjordu… jak Freya zná místní proudy, ani s pomocí jeho kumpánů už se zpátky do sucha nedostane. Tohle je divoká a nebezpečná voda. Ale stihli vykřiknout. To přivolá pozornost. A může to znamenat, že třetí parta se pokusí zrychlit. Freya a Elko pracují dál, jeden provaz za druhým. Pár cizáků už shodili do vody. Nečekali to. Ale teď už je jisté, že ten druhý zálesák, někde za jejich zády, o nich musí vědět. Freya právě přesekává lano, když uslyší desátníkův varovný výkřik: „Pozor!“ Ať už zareaguje jakkoliv, uslyší ránu z pušky a mezi stromy třeskne záblesk. Podle kouře ale mušketa spustila neškodně do vzduchu. Když se Freya podívá tím směrem, zahlédne na okamžik postavu… ale pak je pryč. A za ní, jako by se tyčil na kratičkou chvíli temný stín. Možná, že to byla jen hra světel… na první pohled to připomínalo medvěda. Desátník padl na zem a kouká se do lesa: „Kam se k čertu poděl? Vždyť jsem tam toho grázla viděl-“ Pokud se Freya podívá směrem k poslednímu místu s lany, vidí, že první námořníci Společnosti už jsou skoro v půlce srázu. Času je málo… ale jistotu o tom, že neschytají jednu do zad, nemají. Rána varovala muže v lodích. Spěchají víc, než předtím. A někteří ve veslicích berou do rukou pistole a muškety. Snaží se najít na útesech nepřátele – cíle. Šanci na trefu mají malou… ale ne nulovou.

Hela - 16. května 2021 20:45

Poslední momenty… Rychle obhlédnu situaci. Vypadá to s námi opravdu špatně. "Odejděte. Hned!" Čas skutečně vypršel. Je dobře, že jsem už na začátku večera rozhodla, že Helskaru opustíme. Lidé tak jsou alespoň připraveni prchnout do lesů. Mám trochu nepříjemné tušení, když tím směrem pohlédnu, ale jiná cesta stejně není. Buď se postavíme nepříteli v nerovném boji, a nebo zkusíme získat trochu času. Nikdo neprotestuje proti mému plánu, odvést pozornost. Vezmu si od Erlinga Dámu, a vyšvihnu se jí do sedla. Nejsem dvakrát zkušený jezdec a doufám, že kůň ke mě bude shovívavý. Ani bych se však nedivila, kdyby se klisna splašila. I já cítím, jak mnou cloumá nejistota. Hojit zlomeniny, přivádět na svět děti a krotit rozhádané vesničany. To jsou mé povinnosti. Babička mě nikdy nepřipravovala na to, že bychom se mohli ocitnout pod útokem. Naposledy pohlédnu na Herleifa a poté i na Rangvalda. Nemusím nic říkat, teď tady velí oni, a já jsem přesvědčená, že udělají vše, aby vesničany ochránili. "Najdu si vás." Řeknu jen krátce, místo rozloučení. Nevím sice, jak to udělám, nebo zda se vůbec dožiju východu slunce. Ale takové myšlenky si nesmím vůbec pouštět k tělu. Pobídnu koně a vyjedu z vesnice ven. Vstříc přicházejícím cizákům. Několik desítek metrů před vesnicí se však zastavím, nehnutě sedím v sedle a sleduji blížící se vojáky. Srdce mi divoce buší. Mohla bych na útesy vyrazit hned, ona zahalená postava by mě jistě viděla a vydala se za mnou. Ale já chci dát vesničanům čas, aby mohli prchnout do lesa. Snad v nepříteli vzbudím dojem, že s nimi hodlám jednat. Třeba i uvěří tomu, že jim chci Dědictví dát. Myslela jsem si, že když hrajeme o čas, znamená to, že budeme počítat dny, nikoliv minuty. Když se nepřítel dostatečně přiblíží, zvednu svůj luk, a vystřelím jeden jediný osamocený šíp. Zabodne se do cesty, jen kousek před prvního z cizáků. Jasné znamení, že dál ani krok. Luk si opět hodím na záda a napjatě čekám, připravená pobídnout koně.

Freya - 16. května 2021 22:02

Nad ledovými vodami Zbavujeme se jednoho lana za druhým a už to bohužel nezůstane bez nepatřičné pozornosti. Muži dole už pochopili, že se něco děje. Teď už jen těžko budeme využívat nějakého momentu překvapení. Ale co už, pustili jsme se do toho, tak to musíme dokončit... Když Elko vykřikne, plesknu sebou instinktivně rychle na zem a až pak se rozhlížím, na co že si to mám dát pozor. Třeskne rána, ale naštěstí pro nás vcelku bez následků. Trochu se usměju, když se v lese mihne stín. Nemůžu to tvrdit stoprocentně, ale tuším, kdo vězí za tím, že rána šla vedle a vsadila bych se, že se nemýlím. No vida, tady tě máme... "Hádám, že nám někdo pohlídal záda, ale to teď neřeš, musíme sebou hejbnout a zbavit se i posledních lan a hodně rychle," poukážu na poslední místo, kde se chtějí dostat nahoru a sama už se zvedám ze země. Není moc času váhat ani zvažovat pro a proti. Prostě je musíme zastavit. Doufám, že náš tajemný ochránce nebral na toho s mušketou moc ohledy a už se od něj žádného překvapení nedočkáme. Snad. Je mi jasné, že můžeme být i cílem pro ty dole, o to víc sebou musíme mrsknout a spoléhat na to, že ve tmě se blbě míří. Ani nečekám na Ekovo názor a běžím k poslednímu místu. Tak nějak vím, že mě v tom nenechá, i když to možná není nejbezpečnější. Už jsme spolu ale zažili mnohé a byli i v horších bryndách. Tak holt musíme vyváznout i z tohohle, ať si máme v krčmě při dlouhých večer o čem vyprávět.

Arun - 17. května 2021 19:28

Vstříc chladu, s příslibem plamenů Hela Stařešinové nečekají na další pokyny. Jakmile je Hela odešle pryč, pokynou svým rodinám a dalším stařešinům. Na povel se celá vesnice, muži, ženy, děti, dá na pochod do lesů. Nikdo neodmlouvá. Disciplína, která dělá ze seveřanů tak strašlivé nepřátele, se opět projevuje. Alespoň na chvíli překonali svou hrdost, vstříc tomu nebezpečí. Hřmění od lesa se opakuje. Nyní nemůže být pochyb o tom, že jsou to výstřely. Stařešinové si jich také všimli… ale tam v lesích budou mít muži Helskary větší šanci na to, aby si ubránili svou, než tady, v otevřeném prosotru. Kdoví, co se tam děje, a k čemu tam došlo. Ale větší nebezpečí k nim právě pochoduje. Většina cizáků kráčí k vesnici. Předvoj jejich maskovaného hlavního velitele se zastavil. Brzo je dožene zbytek námořníků, kteří se teprve vyloďují. Budou mít jasnou přesilu. Pak už se nebudou zdržovat. Když Hela neobratně vyrazí na Dámě vpřed, pozná, že je to zkušený kůň zvyklý i na bitvu. Zprvu se trochu vzpouzí, ale brzy nejspíš i ona pocítí sílu Vertranu… nebo jen pozná Helu po čichu či si na ní jinak vzpomene, protože jí nese věrně a bez váhání. Brzy stojí vědma proti cizákům. Zrovna se chystali vyrazit proti vesnici, když se jim postavila do cesty. Když jim vystřelila šíp k nohám, zastavili se. A zvedli muškety. Hela ucítila snad padesát kulí, které jen čekají, aby jí mohli rozsekat na kusy. Jejich hlavní velitel zvolá výzvu. Jeho či její hlas je stále ledově chladný a bodá až do srdce. „Vědmo. Osudová chvíle je tu. Vzdejte se.“ Hlas zazní jako úder zvonu o půlnoci. „Je po všem a hry skončily. Vzdejte se a váš lid bude ušetřen, tak jako vaše vesnice.“ Chladná výzva je snad ještě strašnější než posměšky Polamka. „Jinak budete hořet.“ Hela má jen pár okamžiků na rozmyšlení. Právě teď jí mohou zabít v jediném okamžiku… ani by nestihla pobídnout koně. Vidí odsud k vojákům z pevnosti. Byli zahnáni na ústup, takže jsou na dohled. Na kratičký moment spatří postavu mohutného velitele Torjaka, který se pokouší stáhnout své muže do bezpečí pevnosti. Jejich oči se setkají. Má dojem, že kdyby jen pokývla hlavou, Torjak by se pokusil alespoň na kratičký moment odpoutat pozornost vojáků, aby mohla uprchnout. Jinak by jí asi musela síla Vertranu chránit před letícím olovem. Či artefakt vydat… nebo doufat v moc ho zničit… Hvízdání střel… Freya Elko neprotestuje proti další akci. Jednou v tom s Freyou lítá a samotnou jí v tom nenechá. Rozběhnou se k poslednímu místu. I kdyby se jen pár námořníků dostalo nahoru, byl by z toho velký problém. Mohli by napáchat velkou paseku… Navíc od vesnice začne znít nějaký ruch… střelba… něco se tam děje. Nejspíš Společnost doufala, že Helskaru budou moct napadnout ze dvou stran. Pak že nikdo neunikne. Nikdo, kdo by mohl proti nim svědčit. Uvědomili si, jak málo mají času. Vsadili vše na poslední kartu. A proto teď vše stojí a padá na tom, jestli jim to vyjde. Freya a Elko běží nad útesy. Muži dole už si jich všimili. Je slyšet výstřely a vidět záblesky. Ale námořníci střílí nahoru, ve tmě a brzy si zakouří vlastní výhled. I tak uslyší Freya několik hvízdajících kulí… žádná netrefí, ale není to nic příjemného. Jsou příliš blízko. Freya běží vpředu. Už stojí u prvního lana, když se u druhého objeví hlava námořníka. Už jsou nahoře- Hned za ní třeskne rána. Hlava sebou trhne vzad a bezvládné tělo padá z útesu. Elko za ní hodí pušku do trávy a běží se pustit do lan. Jeden provaz lítá za druhým … a tentokrát téměř s každýn pošlou nějakého zaměstnance Společnosti do ledové vody. Je to několik hektických momentů… ale jsou hotovi. Lana jsou přeseknutá. Bez nich nemají muži ve fjordu šanci se vylodit. Na krátkou chvíli se oba bývalí vojáci můžou nadechnout. Nemají toho času moc. Za nimi se ozve hlas. „Vy dva.“ Hned za jejich zády je medvědobijec Sigvar. Jako by vyrostl ze země. V jedné ruce drží Celestionskou pušku, v druhé má sekeru, která je od krve. „Dobrá práce.“ Hodí Freye do rukou pušku, kterou nejspíš sebral zálesákovi, pokud sama jendu nemá. Jinak jí jen zahodí. Elko si rychle zvedne svou vlastní. Sigvar promluví stručně: „Za mnou. Cizáci se vylodili. Útočí na Helskaru. Musíme zachránit vědmu.“ Obrací se do lesa. Mohou protestovat. Ale zdá se, že medvědobijcovi je to jedno. Ať už s ním půjdou nebo ne, on se jí pokusí zachránit. I kdyby byl proti celé Společnosti sám.

Hela - 17. května 2021 19:49

Vstříc chladu, s příslibem plamenů Tohle není příjemný pocit. Nevidím tváře vojáků a nevidím ani hlavně jejich zbraní. Přesto vím, že na mě míří. Mohli by mě rozstřílet na cucky, kdyby se jim zachtělo. Je jen jediný důvod, proč to ještě neudělali. Ráda bych jim dala, co chtějí, zachránila vesnici...ale nemohu. Podnikla jsem dlouhou a nebezpečnou cestu. Poznala mnohé a teď prostě nemohu ustoupit. Dotáhnu svůj úkol až do konce. I kdyby měl být hořký a neveselý. Můj pohled se na okamžik střetně s pohledem velitele Torjaka. I když má dost své práce, i nyní je ochoten mi pomoci. Krátce, skoro neznatelně, přikývnu. Potřebuji jeho pomoc, jestli nechci skončit tady a teď. Jednou rukou pustím otěže koně a vytáhnu Vertran. Látka přitom sklouzne na zem a já pocítím, jak mnou cloumá moc artefaktu. Zvednu předmět nad hlavu. "Pro tohle jste přišli!? Tohle chcete?!" Vykřiknu, hlas zesílený mocí Dědictví. "Tohle je Vertran. Dědictví mého lidu, zbraň, i studnice vědění. A já přísahala, že se ho nikdy, ruka cizáka, netkne." S mocí Vertranu bych dokázala snad dokázala cizáky poštvat jednoho proti druhému. Ale já se zařekla, že jeho moc nezneužiji. V tomto okamžiku vložím svůj osud do rukou bohů, a ještě více velitele Torjaka, a obrátím Dámu směrem k útesům. Zabořím paty do jejích slabin, a pevně se chytím opratí. Chci Vertran zničit, ale udělám to na útesech. Částečně, abych odvedla pozornost od prchajících vesničanů. Částečně, protože kdyby se mi to nepovedlo, stále jej mohu svrhnout do vln.

Freya - 18. května 2021 10:29

Nečekaná pochvala Vsadili jsme vše na jednu kartu, je to buď anebo, ale naštěstí to vyšlo, i když to párkrát bylo docela o fous. Ze zvuků v dálce je jasné, že něco se děje už i ve vesnici, takže dnes nás asi moc zaslouženého odpočinku nečeká. "Tak to bylo," kývnu s díky na Elka, než ale stačím pokračovat, ozve se za námi hlas. Rychle se otočím, ale naštěstí je to jen náš anděl strážný. Myslela jsem si, že to byl on, kdo na nás dával pozor a zneškodnil toho druhého chlapíka a jak je vidět, tak jsem se nemýlila. A dokonce se dočkáme i jakési pochvaly, což jsem rozhodně nečekala. Popadnu hozenou pušku, mohla by se ještě docela hodit. Medvědobijec je strohý a příliš nečeká, na nějakou naši odpověď. Nejspíš to bere jako hotovou věc, ale taky holt není času na zbyt. Čert ví, co se děje ve vesnici. "Právě jsme se dočkali pochvaly za dobře odvedenou práci," otočím se rychle na Elka, aby byl v obraze, "čeká, že s ním půjdeme za vědmou, tak jdeme. Očividně dnes ještě budeme mít práci," dodám pak a už se otáčím a vyrážím za horalem, abych mu stačila. Hádám, že Elka nebudu muset zrovna dvakrát pobízet. Netuším, jak vypadá situace v Helskaře, ale moc dobré to asi nebude. Můžeme být jen spokojení, že očekávaná pomoc Společnosti se koupe ve vlnách, jenže oni tu maj lidí i bez nich dost, aby to celé obrátili ve svůj prospěch. Cestou ještě rychle zkontroluji zbraň a při první příležitosti případně přebiju, abych byla připravená.

Arun - 18. května 2021 21:09

Cizácké světlo Hela Tma noci není úplná… někteří z cizáků nesou lucerny… jiní pochodně. Ale maskovaná postava u sebe žádné světlo nemá. Je to jen černá silueta, temnější než okolní stíny. Když Hela promluví, dokonce i mezi cizáky proběhne zavlnění a zaváhání. Jeden cizák však neváhá. Postava s maskou vztáhne ruku vpřed. Neřekne ani slovo, ale Hela má dojem, jako by jen to gesto námořníky srovnalo a opět je přinutilo očekávat rozkaz. Možná, že bylo jen tak velitelské… možná, že ne. Najednou zazní celým údolím hromový výkřik: „Za krále! Za Nortimber! Za Sever!“ To zahučel mocný hlas rozložitého velitele Torjaka. A jeho muži se zastavili na ústupu. Obrátili se. Srovnaní do řady vypálili salvu přímo do týla cizáků, kteří obklopovali Helu. A poté vojáci z pevnosti odhodili pušky a tasili sekery. Divoký výpad udeřil přímo do cizáků. V jejím čele Torjak. A mezi cizáky najednou chaos a nejistota. Ruka maskované postavy poklesla, když se neznámý velitel obrátil k chaosu v jeho zádech. V tom momentu vyrazila Dáma na pobídku Hely vpřed. Vyrazí jako vítr po staré stezce podél mohyl k útesům a k moři. Když se Hela ohlédne, vidí, že cizáci jí nepronásledují. Neměli by šanci jí dohonit. Jen kolem ní zahvízdá několik střel, ale minou. Ještě chvíli a bude mimo dostřel. Vidí za sebou strnulou postavu velitelky. Vidí také, že zteč Torjaka už byla přemožena. K pevnosti prchá pár vojáků, kteří vyvázli. Ostatní jsou obklíčení a nejspíš ztracení. Už mezi námořníky stěží seveřany rozeznává. Od zamaskované postavy najednou vyšlehlo světlo. Jako malá, ohnivá tečka vylétlo cosi vzhůru, směrem nad stezku k mohylám, a zablesklo se to na obloze. To už skutečně vypadá jako nějaká prokletá kouzla… Několik momentů poté vylétnou další světýlka od jedné z lodí. Ty ale letí vysoko a jsou větší. Vybuchnou. Rozzáří se jasným světlem, jako malé hvězdy. Celé údolí pokryje šedé, nepřirozené světlo. Jako by mělo vycházet slunce. Najednou Hela vidí vše. Vidí stezku před sebou, vidí vřavu za sebou. Když se ohlédne, vidí i poslední vesničany, kteří mizí v lesích. A tam kde hraničí hvozdy za Helskarou s vrchovinou pohřebišť zahlédne jeden velký stín na kraji lesa a kousek za ním dva menší… Stín vypadá téměř jako silueta medvěda. Cizáci jí nepronásledují. Většina z nich, až na jejich velitele a pár dalších, vykročila k vesnici. Zamaskovaná postava zůstala stát na místě a sleduje, jak Hela prchá. Celým tělem vědmy proběhne zlověstný pocit blížící se zkázy. Zlá předtucha. V příštích okamžicích se něco stane… Něco strašného. Oheň na nebesích Freya Elko jen přikývne a vyrazí s Freyou za Sigvarem. Oba vojáci ještě v poklusu přebíjejí pušky a připravují se na to, co objeví na druhé straně lesa. Brzy vyhlédnou za Helskarou směrem k vrchům. Hledí od lesů k pobřeží. Celé údolí je v naprostém chaosu. Cizáci se vylodili. Střetli se s královskými vojáky… a odsud to vypadá, že Společnost zvítězila. K pevnosti prchá jen pár vojáků… a ostatní, včetně velitelů, byli nejspíš obklíčení. Větší voj pirátů Společnosti zamířil k vesnici. Není vidět, k čemu tam došlo. Kvůli temným mrakům je celé údolí zahaleno do tmy. Jen pochodně a lucerny pirátů tu a tam něco osvětlují. Avšak lodě jsou v plném světle a je vidět čilý ruch na jejich palubách. Najednou z hlavního voje asi padesáti mužů, kteří mířili k vesnici, vyrazí malé červené světýlko, které se s výbuchem rozprskne nad cestou k pohřebištím. Na kratičký moment je vidět ženskou postavu, která ujíždí po stezce směrem k útesům. Sigvar sebou znatelně trhne. Pak je zase tma. „Znamení. Světlice,“ zašeptá Elko chraplavě. Brzy přijde odpověď. Několik silnějších alchymistických světlic vyletí z lodě. Námořníci je používají ke komunikaci… ale tyhle někdo nabil větší náloží. Roztřesknou se na obloze na delší chvíli ozáří celé údolí šedožlutým, nepřirozeným světlem. Je vidět vědmu na koni, jak ujíždí k moři. Námořníci jí nepronásledují. Až na malý hlouček vyráží k vesnici. Helskara je opuštěná… kromě několika světel, které tam vesničané nechali svítit. Freya akorát zahlédne, jak se ztrácí v lese za vesnicí. Kráčeli by přímo do pasti, kdyby oddílu z veslic jejich plány vyšly. Sigvar se prudce zvedne, když vědmu bezpečně pozná ve světle cizáků. Chce vyrazit do otevřené pláně, za ní. Elko vykřikne: „Ne! Jste slepej?“ Seveřan mu nerozumí. Elko ukáže k lodím. I na tuhle dálku je to vidět. Na palubách je skutečně živo. Vytahují totiž děla. Potřebovali znamení… a světlo pro míření. „Za chvíli tady začne peklo! Mají tři lodě – to je dost na to, aby Helskaru srovnali se zemí, stejně jako celý údolí! A pokud ví, co ta vaše vědma veze, jen jí samotný jednu salvu věnujou,“ snaží se desátník, ač mu medvědobijec nemůže rozumět. Freya ale také vidí, že námořníci zamířili k vesnici, ne k vědmě. Bude Společnost střílet do vlastních? Každopádně, pokud námořníci doženou vesničany… nebude to hezké. A navíc, námořníci nesou pochodně k dřevěným domům Helskary…

Hela - 18. května 2021 21:40

Cizácké světlo Prchla jsem. Ale za jakou cenu? Když se ohlédnu, ani nedokážu rozeznat velitele Torjaka. Položil za mě život? Raději se rychle otočím zpět ke stezce před sebou. Nechci na takové věci myslet. Udělala jsem krok do hlubiny a ta mě nyní pohltila. Již není cesty zpět a já se mohu jen brodit dál a doufat, že jsem zvolila správně. Znovu se však ohlédnu, když oblohu rozzáří podivné světlo. Jen tuším, kdo jej způsobil. Jak? To je jiná otázka. Vidím vše, i to, co bych raději neviděla. Prchající vesničané, postupující vojáci a...medvěd? Ne, medvědobijec. Pocítím bodnutí úlevy. Sigvar žije, ale ve vzduchu se vznáší něco špatného. Brzy se stane něco hodně, hodně zlého. Nikdo mě nepronásleduje, i tak ale ještě kus jedu, abych měla jistotu, že mě maskovaná postava nepřekvapí. Není třeba, abych dojela až k mohylám. Zastavím koně a začnu se škrábat na skalnatý vrcholek útesu. Hledám si vhodné místo, kde se usadím a v dlaních pevně sevřu Vertran. Zavřu oči. Má moc je tvá víra. Já jsem vy. Ten kdo mě třímá, dává mi sílu. Víra může mě ze svitu slunce stvořit… víra může jediným úderem blesku mě zničit. V duchu si opakuji slova, která mi Vertran vyjevil. Moje víra byla vždy pevná a neotřesitelná, jako skála. Nikdy jsem, ani na okamžik, nezapochybovala. A proto nepochybuji ani nyní. Dědictví může být předmětem nezměrné moci a síly, ale stejně jako je mocné, tak může být i křehké. Ve svých rukou již nedržím podivný pulzující kov. Pod prsty cítím život, jako kdybych držela v dlaních vejce, ze kterého se může, každým okamžikem, vylíhnout pták. Mohla bych ho chovat v dlaních, a hřát na své hrudi, dokud by se ten nový život nevyklubal na svět. Jenže já vím, že pokud bych to dovolila, staly by se strašlivé věci. Otevřu oči, krátce pohlédnu na moře před sebou, a poté zvednu oči k Vertranu. Zvednu ho vysoko do vzduchu, a poté s nám prudce udeřím do jednoho z ostrých výčnělků skály. Jako kdybych zaslechla prasknutí skořápky.

Freya - 19. května 2021 21:20

Oheň na nebesích Brzy je vidět, že u Helskary to nevypadá vůbec dobře a události se daly nečekaně rychle do pohybu. Když se nebe rozhoří zvláštním světlem světlic, prolétne mi hlavou, že tohle není ani trochu dobré. Elko má pravdu, je to znamení. Dost možná to mělo být i znamení pro ty, kteří se měli vylodit v lesích nad Helskarou. No, snad v těch lesích budou aspoň na chvíli v bezpečí... pomyslím si, když můj pohled sjede k mizejícím vesničanům. Bláhově jsem si myslela, že to nejhorší máme za sebou, že se to odehrálo tam nahoře a my tomu vcelku šikovně unikli a teď stojíme na prahu další bitvy, která tedy pro nás nevypadá ani trochu dobře. Jindy bychom už asi dávno zaveleli k ústupu a hodlali si zachránit aspoň vlastní kůži, ale copak to teď jde? Nejde. Ani já ani Elko jsme ještě tak hluboko neklesli, abychom zrovna teď vzali do zaječích. V rychlosti přeložím horalovi, co Elko říkal, i když je mi jasné, že se nám jej zastavit nepodaří, prostě půjde za vědmou, i kdyby měl tancovat mezi střelami z děl. "Ještě má čas, dívej." poukážu na muže, kteří se očividně chystají vypálit vesnici. Snad sází na to, že vědmu donutí dát jim to, co chce, když půjde o životy vesničanů. Zatím netuší, že ze zálohy nikdo nepřijde. Chvíli váhám, co dál. Sami dva vesnici ochránit nedokážem, nidko už tam ale není a pak je naším úkolem zatím ještě pořád dohlížet na vědmu. Trochu si povzdechnu. "Musíme ji dostat pryč. Maj tu i svý lidi, tak snad si je nehodlaj pozabíjet sami." "Musíme sebou hodit a dostat ji do bezpečí, moc času není," otočím se pak rychle na horala a doufám, že právě nedělám moc velkou blbost, jenže už jsme v tom až po uši a nic moc dalšího se dělat nedá.

Arun - 23. května 2021 20:33

Blesky a hřmění Hela Ruce Hely pozvednou Vertran vysoko nad ní… a poté s ním uhodí o ostrou skálu. Ozve se zahřmění, vítr zahučí jako zmučený hlas. Pak záblesk a hrom. Skála pukne úderem blesku. Na místě, kde byl Vertran, je jen dočista zčernalá, popraskaná skála. Je pryč. Mysl vědmy se uvolní… Cítí, že nebyl nikdy dost křehký na to, aby ho jen mrštění o skálu zničilo… její vlastní ruka a mysl musely sehrát svou roli… Jakou, to už se nikdy nejspíš nedoví. Po úderu blesku mračna spustí a všude kolem začnou padat velké, těžké kapky deště. Kousek za sebou slyší Dámu, která se konečně splašila. Dupot jejích kopyt se pomalu vzdaluje. Na kratičký dojem má téměř pocit smíru. Zableskne se znova, a zahřmí. Něco v tom záblesku přinutí vědmu trhnout hlavou nahoru. To nebleskla mračna. Záblesky přišly od děl Celestionských lodí. V dalším momentu jí ohluší rána. Do země se vznese hlína a do tváře jí udeří sprška kamenů a hlíny. Brzy na to dopadně další střela. Země – posvátná země Helskary – je rozrývána a rozvracena dělostřeleckou palbou. Svět kolem ní se promění v jedno hřmějící peklo. Cítí, jak se jí do už dříve zraněné ruky zaryje několik rozžhavených kousků kamene či oceli… Je to jako hněv bohů, všude kolem ní… bez možnosti úniku, bez možnosti na přežití. Nedá se dělat nic. Možná jen padnout k zemi a doufat, že to přejde. Že nějakým zázrakem přežije. Nebo přijmout svůj osud a čelit mu přímo- Najednou jí něco strhne. Na první moment to vypadá, že jí zasáhla jedna ze střel… ale pak si uvědomí, že je to pevná ruka a mohutné tělo, které jí smýklo stranou. Ocitne se v kráteru, v hluboké díře rozvrácené hlíny, která tam ještě před momentem nebyla. Všude kolem ní hřmí strašlivá, neustávající bouře. Leží v mokrém bahně. Když pohlédne na svou nečekanou záchranu, spatří Sigvara. Je zakrvácený. Leží vedle ní a ztěžka oddychuje. „Nemůžeš tady umřít,“ zamumlá. „Já možná, ale ty ne. Ty máš ještě věci, který musíš dodělat.“ Lodní děla Freya Chvíli poté, co se rozzářily světlice, udeřil hrom a blesk. A velmi blízko. Na chvíli už by si leckdo myslel, že Celestionci začali střílet… ale není to tak. Ještě ne. Blesknutí padlo těsně u vědmy, která stojí u jedné ze skal. Skála je zčernalá a rozvrácená bleskem. Kůň Hely splašeně prchá pryč. Horal pak příliš Freyu neposlouchá. Vyrazí vpřed, běží přes otevřenou plochu, kterou stále osvětluje nepřirozené světlo, přímo k místům, kde je vidět malá postava vědmy. Desátník nadává, ale když se Freya vydá s horalem podle svého předchozího předsevzetí dostat vědmu do bezpečí, následuje jí. Probíhají kolem vesnice na dostřel dobrého střelce. Ale muži ve vesnici se o ně nijak nezajímají. Podpalují jeden dřevěný dům za druhým. Naštěstí pomalu začíná pršet… třeba jim to jejich plány překazí. „Tohle… je… šílenství!“ zafuní desátník za Freyou. Ale na útěk se nedá. Pokračuje dál, i kdyby Freya běžela přímo do chřtánu pekla. Vidí vědmu před sebou, je to ještě tak pět set kroků… A poté se opět zableskne a zahřmí. Tentokrát to nejsou nebesa. Lodě se natočily a všechny tři začaly pálit salvu za salvou přímo na skálu, na které stojí vědma. První zaduněla jako zemětřesení. Horal se nezastavil a brzy se ztratil v dešti hlíny, kamenů a žhavých úlomků, který vyhodila do vzduchu dělostřelecká palba. Vběhl přímo do salvy druhé lodi. Ještě přijde jedna… pak budou nabíjet. Freya a Elko jsou snad dost daleko na to, aby je to nezabilo… ale u dělostřelectva člověk nikdy neví. Stačí jediný zbloudilý kámen nebo žhavý úlomek oceli a je konec. Elko opět zafuní za Freyou: „Zastav! Tam nemůžeš! Rozseká nás to na kusy! Čert tu zatracenou palbu vem-“

Hela - 23. května 2021 21:00

Blesky a hřmění Je pryč! V prstech stále cítím brnění, ale má mysl je volná. Hlasy ustaly. Zničila jsem Vertran. Pocítím úlevu, ale zároveň s tím i smutek. Bohové chránili Dědictví po generace, a já jej nyní, silou své víry, zničila. Ochránila! Opravím samu sebe. Z nebe padá hustý déšť a já slyším hřmění. V první chvíli ho považuji za bouři, kterou jsem rozpoutala. Ale je to něco jiného. Země exploduje a mě zasype sprška hlíny a kamení. Všude kolem mě to vybuchuje, a já klečím, stále na jednom místě. Neschopná se pohnout, neschopná prchnout, neboť není kam. Jsem na okraji posvátné půdy. I přesto...zde odpočívají naši předci. Není radno rušit klid mrtvých. Moje první obavy tedy nejsou o můj život, ale o to, co by mohli udělat rozzuření duchové. Dřív, než si mě stihnou najít myšlenky na smrt, něco mě odhodí vzad. Myslela jsem, že další výbuch, ale cítím pevný stisk a v dalším okamžiku dopadnu do bahnitého kráteru. Hledím na zakrváceného Sigvara. Je jako zjevení...a mé srdce plesá. Prudce se k němu přitáhnu, a bez rozmýšlení ho políbím. "Zničila jsem ho...je pryč...je v bezpečí! Měl jsi pravdu, odpověď se skrývala uvnitř." Drmolím, aniž bych si byla jistá, že mě Sigvar, přes hřmění děl, skutečně slyší. Co se mě týče, mám pocit, že jsem dospěla ke konci své cesty. Ochránila jsem Dědictví. Mohla bych tady zůstat ležet, zírat do deštivého nebe, a poslouchat rachot střelby. Ale to bych nebyla já... "Musíme se dostat k vesničanům. Opustili vesnici, ale nevím, jak daleko se dokáží dostat. Nepřátel je mnoho." Převalím se na břicho a doplazím se k okraji kráteru. Netuším, jak se odsud dostat. I na koni by to byla sebevražda, natož po svých. Doufám, že Sigvar má nějaký dobrý plán.

Freya - 24. května 2021 21:07

Za deště střel Nejdřív to vypadalo, že se rozpoutá bouře, podle toho zablesknutí a ona začala chvíli potom, co jsme vyrazili, ale úplně jiná. Chtějí ji zabít a věří, že Dědictví tu pak někde najdou?....nebo se jí to podařilo zničit a oni teď jen chtějí dokonat dílo zkázy?...ať tak či tak, tohle není dobré... Před námi se rozpoutalo peklo a za námi začínají hořet první domy Helskary a kdo ví, jak jsou na tom vesničané. Možná že alespoň ti jsou ještě na chvíli v bezpečí, protože Společnost snad ještě nezjistila, že jsme jim alespoň trochu překazili plány. Zastavím se, když Elko zavelí. Asi ani já nejsem takový blázen, abych lezla dál. Asi se mám přeci jen ještě docela ráda. Trochu bezmocně rozhodím rukama. "A co teď? Myslíš, že ji odsud dokáže dostat? Maj šanci? Budou mít chvíli, až budou přebíjet?" vychrlím několik otázek. Možná, že už tu stojíme zbytečně, ale to si zatím nechci připustit. Přeci to celé neskončí takhle... Kouknu na Elka, jakoby mohl mít snad nějaký spásný nápad, který nás všechny z téhle šlamastiky vyseká, jenže to by se asi musel stát zázrak a ty nejspíš došly.

Arun - 25. května 2021 20:19

Hlína a krev Hela Když Hela začne mluvit, přes strašlivý hřmot střelby, zdá se, že Sigvar jí poslouchá, ale stojí ho to velké úsilí. „To je dobře… to je moc dobře,“ pokusí se přehlušit hřmění. Když ho políbila, jen se tiše usmívá. Nic neříká. Nechá Helu, aby se podíval k okraji… ale všude kolem se třese zem a i do kráteru pořád padají hroudy hlíny a kameny. Vyjít mimo něj by byla sebevražda. Všichni dřímající duchové se musí budit… Když se ohlédne zpět k Sigvarovi, pochopí jeho malátnost. Neviděla to zprvu… ale tam, kde by měla být jedna z jeho nohou, je jen zakrvácený cár šatů a proud krve. Není jisté, jestli měl nějaký plán, jak jí dostat do bezpečí. Teď ho provést nemůže. I kdyby ho měl. „Helo… zůstaň tady. Tady tě bohové ochrání. Bohové, nebo moje vlastní tělo,“ zamumlá. Ztrácí krev, bledne. Dokonce ani tak statný muž jako je Sigvar nemůže přežít takové zranění dlouho, ne bez pomoci. Pokouší se držet na něm zbytek alespoň svého medvědího pláště. I tak mu mezi prsty teče krev. Jeho tvář je sveřepá, semknutá. Drží se života vší svou silou a vůlí. Ztěžka promluví: „Jsou tu… ti dva. Dostanou tě pryč. Jsou… schopní. Pomohli mi…“ Jeho výraz se začne uvolňovat. „Musel jsem za tebou… musel jsem tě vidět… musíš žít…“ Jeho oči jsou těžké. Dýchá pomaleji. Kolem padá bláto a voda. Rachot dopadů je ohlušující. Kráter je malé, děsivé místo. Stěží ochrana. Na tváři horala, mezi špinavými vousy, se objeví drobný, nepřítomný úsměv. Zamumlá, jeho hlas vzdálený, a cizí. Jako by mu nepatřil. „Ailo…tvůj polibek na mé tváři… Ailo… kráčím v tvých šlépějích…“ Prudce se nadechne, když s ním blízký otřes trhne. Bolest ho na chvíli probudila. Země za ním se pohnula. Ale opět se mu začnou klížit oči. Je ho stěží slyšet, když šeptá: „Ailo…“ Peklo na útesech Freya Desátník rychle přemýšlí, zatímco děla hřmí. Freya stojí před ním. Nezdá se představitelné, že by někdo takovou spoušť mohl přežít. Koule sice jen trhají zemi… nejsou to žádné výbuchy… ale i něco takového by dokázalo zdecimovat celý oddíl vojáků. Jakou šanci mají dva potrhlí seveřani? Elko rychle zavrtí hlavou. „Ne- ne, ten blázen letěl přímo do rány… jestli se vrhnou znova do tý palby… nemaj šanci… ale možná-“ Rychle ze sebe vypraví několik slov spíš pro sebe: „Lodní děla – nabíjej asi dvě minuty – a střílej tři salvy za sebou-“, pak si začne přikyvovat. „Asi minuta než první dobijou potom, co poslední dostřílí. To je jejich jediná šance“ Narovná se se a pohlédne proti lodím. Jsou jasně ozářené světlem. Už brzo dostřílí. Tolik děl na palubě snad nemají. „Budou muset přece šetřit nějakou munici… přece nevystřílej všecko… můžeme počkat, než se vypálej-“ Ale sám se přeruší. Nemusí říkat, že tou dobou by z útesu nic nezbylo. „Nebo dát těm dvěma nějaký znamění… ale to vokno je tak úzký…“ Zarazí se a zaváhá. „Jeden může běžet za nima. Druhej může počítat čas a hlídat lodě. Vystřelit na signál. Rána – padnout do kráteru – tam je největší šance na přežití. Voni střílej vobloukem. Většina přeletí. Pak, když bude chvíle, běžet zpátky.“ Podívá se na Freyu zpříma. „Je to sebevražedná mise. Ale ti magoři to tam budou sázet, dokud jim nedojde munice. Brzo ale zhasnou světla… a pak už nikdo nic nikam nezamíří… budou střílet na slepo…“ Vzdálenosti je nutné odhadovat v rychlosti. Během první přestávky ve střelbě by šlo tak akorát stihnout doběhnout k místu, kde byla vědma, a padnout do relativního bezpečí jedné z hlubokých děr od střel. Pokud ji najdou a ještě bude žít a schopná běhu, během druhého „klidu“, by mohli být zase zpátky, mimo dostřel. Pokud ne… budou muset přežít další salvu… pokud se odtamtud vůbec dostanou. Není to příliš velká šance na úspěch. Stěží je šance na přežití. „Nevodsoudim tě, jestli do toho šílenství nepolezeš,“ řekne desátník. Poslední rána dopadá. Najednou se na tváři desátníka objeví podivné, ocelové přesvědčení. „Vlastně to ani nechci.“ Nedá žádný důvod… ale pokud nepoběží vstříc peklu ona, poběží on.

Hela - 25. května 2021 21:08

Hlína a krev Otočím se na Sigvara, když si uvědomím bolest v jeho hlase. Až teprve nyní si ho pořádně prohlédnu a s hrůzou si uvědomím, jak těžce je zraněný. "Ne, ne, ne..." Mumlám zoufale. V tomhle okamžiku nevnímám, v jakém jsme nebezpečí, že kolem nás prší hlína a kamení a zní ohlušující střelba. "Neopustím tě. Dostaneme se odsud spolu." Rychle trhám svou halenu, abych mu v další chvíli nohu zaškrtila. Ztratil už spoustu krve a jestli ztratí i další, zemře. Rvu své oblečení, abych mohla pahýl obvázat, a zastavit tak krvácení. Pracuje se mi špatně. Neustále si musím protírat oči, ale není to jen špína, jsou to především slzy, co mi brání vidět jasně. Strach, že ztratím Sigvara, je snad tím nejhorším, co jsem kdy cítila. Vím dobře, že každý z nás má přesně určený čas, který nám jednou dojde. Často je to nespravedlivé, a já to vždy přijímala s pokorou a pochopením. Dnes ale ne! Kvůli Sigvarovi bych se postavila i samotným bohům. Ovážu mu nohu a přesunu se k němu. Jeho hlavu vezmu do dlaní a schovám jí ve svém klíně. "Zůstaň se mnou. Aila na tebe počká...ale já to bez tebe nezvládnu." Na tvář mu začnou padat mé slzy.

Freya - 25. května 2021 22:04

Peklo na útesech V duchu počítám s Elkem, když odhaduje ten šibeniční čas, který máme pro to něco udělat. To je vážně šílenství... Moc dobře vím, že máme jen jedinou šanci. Je to všehcno buď anebo a úspěch není ani zdaleka zaručen. Možná už dávno není koho zachraňovat, možná jen za chvíli přibude jedno další tělo. Jenže něco udělat prostě musíme. Stát tu a nečinně se dívat už prostě nějak nejde. Je vidět, že když ne já, on vyrazí. Asi nás oba posedlo nějaké šílenství nebo nás nakazilo ta zatracená severská odvaha a smysl pro čest. Těžko říct. Už dlouho to spalo někdo hluboko v nás, dávno zapomenuté, pohřbené v mnoha bitvách a teď znovu vzkříšené. Ani jsem netušila, že tam něco takového ještě je. Dřímalo to už hodně dlouho. Jen lehce kroutím hlavou, když Elko pronáší svá poslední slova. Jestli něco vím jistě, tak je to to, že tohle prostě musím udělat já. To já jsem do toho celého zatáhla a naverbovala. Možná je tohle mise bez návratu a to na něm nechat nemůžu. "Tohle musím udělat já. Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla," Není čas na víc řečí, vím, že, že mě pochopí. Prošli jsme spolu mnohé, ale tohle je asi to nejšílenější, co se chystám udělat. Ještě jeden hluboký nádech a pak už na nic nečekám, není nač. Je jen přesně vyměřený čas a ten musím sakra využít. Letím, jak jen to jde vyhýbaje se kráterům po střelách směrem, kde jsme naspoledy viděli stát vědmu. A možná někde tam v hloubi duše se tiše modlím beze slov k těm, co jsem dávno zavrhla. Ale ta modlitba není pro mne, tak snad mi budiž odpuštěno. I když od nás nebyl vědma tak daleko, teď mi překonání téhle vzdálenosti připadá jako celá věčnost. Jakoby se čas na chvíli zastavil. Srdce mi divoce buší a napjatě čekám na domluvený signál. Když se dle mého dostanu dost daleko, rozhlížím se kolem, zda něco nezahlédnu a pak prostě jen nahlas zavolám doufaje v to, že mne třeba uslyší a někdo se ozve.

Arun - 27. května 2021 19:55

Žádný únik Hela Sigvar neodpovídá, když na něj Hela mluví. Vědma dělá, co může… ale co se dá zmoct v takové chvíli? Ani vědění všech moudrých by přeci v takové chvíli nemohlo pomoci. Najednou… nastane ticho. Střely přestanou padat. Hromobití skončilo. Na jak dlouho, to nevím. Nemá, jak odsud dostat horala, který je dvakrát tak velký, jako ona a rychle ztrácí sílu i život. A i kdyby unikla… pořád jsou tu cizáci, kteří jí nenechají utéct. Ne. Tohle je konec. Snad jí alespoň uklidní vědomí, že Vertran nepadne do jejich rukou. Nikdy. Když vezme do rukou Sigvarovu hlavu – na moment v ní cukne strach, protože se zdá ochablá… bez síly… bez života- Ticho prořízne výkřik. Ten zvuk Sigvara probudil. Trhne sebou. Cukne celým tělem, prudce sevře Helu a pokusí se rozhlédnout. Ten jeden zvuk se zdál pronikavější než všechny rány před pár vteřinami. Z úst Sigvara se vydere výkřik – překvapivě silný. „Tady!“ Pak zazní výstřel pušky. Do kráteru spadne postava. Je to Freya. Bláznovo poslání Freya Desátník jen kývne, a víc neříká. Čas na mluvení už došel. Popadne pušku a ohlédne se k lodím, zatímco Freya vyrazí tak rychle, jak jen může, k děly rozrytému vrchu. Z nebe padají těžké kapky deště. Je slyšet jen, jak pleskají do bláta. Srdce buší, ticho je snad horší než hřmění děl. Přejíždí očima krátery. Jsou hluboké a je jich mnoho. Palba byla přesně zamířená a krajinu dočista zdecimovala. Ale Freya ví, že děla jsou na rozmetání oddílů, ne na zabíjení jednotlivců. Ten, kdo má štěstí, má šanci přežít. Samotné se jí to několikrát povedlo. Pomalu počítá vteřiny a hledá. Už se blíží ke konci svého počtu. Nemůže nikoho nají, a proto vykřikne… „Tady!“ odpoví jí silný hlas. Sigvar. A právě včas. Zazní varovný výstřel Elkův, a pak už se Freya musí vrhnout do nejbližšího kráteru směrem k výkřiku. Spadne do bláta. Rozstříkne se okolo, ale Freya zvedne hlavu, aby viděla, zdali se strefila. Na chvíli má pochybnosti. V koutě kráteru zahlédne mohutnou postavu… a vedle ní sedí Hela. Oba jsou pokrytí blátem. Horal je těžce raněný. Místo nohy má jen zakrvácený pahýl, zbytek bílé kosti prosvítá mezi krví a látkou. Vědma se právě zoufale snaží nohu zaškrtit. Oba žijí. Zatím. Freya je našla. Teď se odsud dostat. Spolu v jámě pekelné Hela, Freya Když si obě ženy pohlédnou do tváře, hromobití opět začne. Vzdálené hřmění a záblesky se brzy promění ve třesení země a další spršky hlíny a kamení, které padají do kráteru. Propočty obou zkušených vojáků ale byly správné. Kráter je dostatečně hluboký na to, aby v leže u okrajů poskytoval nějakou… alespoň minimální ochranu. Nedaleko od nich se zaboří dělová koule přímo do kraje blátivé díry, která je měla chránit, a rozhodí jí do všech stran. Směs hlíny a ledové vody do nich udeří. Zbytek kráteru zatím drží. Nějakou ochranu poskytuje… ale dlouho už to tak nebude. Musí doufat, že tuhle salvu ještě vydrží. Horal, který zprvu vypadal mrtvolně bledý, nyní sedí ztuhlý, přitisknutý k blátivé stěně, a rychle dýchá. Ledová sprcha jako by ho probudila. Oči má divoké. Jednou rukou pevně svírá vědmu a hledí k obloze, která je plná deště, hlíny, kamení… a dělových koulí. Pro kohokoliv, kdo to nezná, jako je i Hela a Sigvar, to musí být jako by svět právě končil. Všechno kolem se boří a bortí ve strašlivém rachotu a hřmění. Pro zkušeného vojáka, jako je Freya… je to jen další trauma na seznam. S desátníkem už byli i v horší kaši… ne o moc, ale určitě ano. A na bojišti viděla strašnější věci, než je utržená noha. A viděla vojáky, kteří podobnou ránu přežili, i když z nich byly nadosmrti mrzáci. Sigvar má šanci… pokud ho odtud dostanou. Obě ženy mají jen pár minut, než palba skončí. Světla světlic pomalu zhasínají. Budou mít příležitost. Velmi krátkou.

Hela - 27. května 2021 20:18

Žádný únik Vždy tak silný, moc horal je náhle ochablý a zcela bezmocný. Trhá mi srdce jej takto vidět. Vždy pro mě byl pevným středobodem mého vesmíru. Jako skála, o kterou jsem se mohla kdykoliv opřít. Cítím, jak se, spolu s touto skálou, nyní láme něco i v mém nitru. Svět už nebude nikdy stejný. Mám pocit, že jsem zaslechla výkřik. Dost možná jsem si to ale jen představovala. Když však Sigvar náhle vykřikne, dojde mi, že to nebyl jen sen. Zároveň také vidím, že medvědobijec svůj boj stále ještě nevzdal. Ráda bych věřila, že existuje naděje. Ale netuším, jak jej odsud dostat do bezpečí. Cuknou sebou úlekem. V prvním okamžiku mám za to, že do kráteru spadlo mrtvé tělo. Rychle si ale všimnu, že nejen, že dotyčný není mrtvý, ale dokonce i poznám, kdo to je. Freya! Jen nerozumím tomu, co tu dělá. Vím, že dostala od učence za úkol na mě dávat pozor. Nečekala bych však, že i potom, co se vojáci vylodí na břeh, bude ve svém úkolu pokračovat. Zřejmě jsem jí křivdila. Freya je mojí nadějí. Pustím Sigvara, a vrhnu se k ní. Oběma rukama jí chytím za ramena, přitáhnu jí k sobě. Zorničky mám rozšířené a z nich hledí hlubiny šílenství. "Prach! Řekni mi, že máš střelný prach!"

Freya - 27. května 2021 21:22

Za bouře dělostřelby Už si pomalu říkám, že tohle bylo jen zbytečné šílenství, když nikde nikoho nevidím, ale když se ozve odpověď na mé volání, docela se mi uleví. A dokonce se mi povedlo trefit i správnou jámu. Rychle přelétnu pohledem situaci a jen skrze zuby procedím tichou nadávku, když vidím, jak je na tom horal. Sakra tohle neni dobrý....tohle vůbec neni dobrý...tohle nedáme.... V duchu si dávám dohromady celou naši situaci. Proč se vždycky všechno musí nakonec podělat?... Sama jsem sem běžela doslova o život. Na návrat zpátky máme stejně kratičký čas a i kdybychom chtěli, jeho odsud nemůžeme zvládnout dostat. I kdyby... Proud myšlenek a chladné kalkulace, které tak nějak člověk přivykne, když musí, mne vytrhne vědma. Její pohled mne trochu vyděsí. "Jo, jestli nezvlhnul v téhle slotě..." zakoktám jen a podám jí, co mám. Teprve pak pokračuji dál. Už mi došlo, oč se asi bude snažit, ale upřímně řečeno nevím, jestli to není zbytečné. "Poslouchej mě," promluvím dost důrazně, aby mě vnímala a sem tam pohledem sjedu i k horalovi. "Až dostřílí a budou přebíjet máme jen chvilku na to odsud vypadnout, další salvu už tu nemusíme dát. Musíme sebou hodit a vypadnout rychle a dostat se zpátky do relativního bezpečí k Elkovi. Sem sem musela běžet, abych to zvládla, než znovu začnou střílet." Nechci říct na rovinu, že sami budem mít co dělat, abychom odsud dokázali zmizet, s raněným nemáme moc šanci. Jenže si dovedu představit, jak zas bude vyvádět. Do háje...jenže já nejsem kouzelník...kdyby byla šance ho odsud dostat, jenže jak...buď tu zůstane jeden nebo nakonec všichni... Pohledem nakonec skončím u horala a jen lehce a snad i omluvně pokrčím rameny.

Hela - 27. května 2021 21:36

Žádný únik Vezmu si od Freyi prach, ale ruce se mi třesou tolik, že váček málem pustím do bahna. Rychle se však přesunu zpátky k Sigvarovi. Může se zdát, že jsem plně zaujatá svou prací, ale opak je pravdou. Každé slovo, které žena vysloví, dobře vnímám. Vím, že má pravdu, ale odmítám si připustit, že existuje jen jediná možnost. Konečně k ní zvednu hlavu, z ramenou si přitom sundávám svůj kabát. "Potřebuji, abys mě kryla před deštěm." Podávám jí svůj kabát, jen abych vzápětí začala obmotávat obvazy ze Sigvarovy nohy. Tohle jsem nikdy předtím nedělala, a mám strach. Bojím se, že to nebude fungovat a že mu jen, ještě víc, ublížím. "Já ho tady nemůžu nechat." Vypadne ze mě, skoro plačtivě. "Nenechám!" Utrhnu se, v další chvíli, směrem k horalovi. Jako kdybych dobře věděla, že od nich od obou můžu čekat námitky. "Cením si toho, že jsi sem přišla, že jsi zůstala a bojuješ. Ale pokud se odsud nedostaneme všichni tři, tak budeš muset jít sama." Při posledních slovech mám hlas už opět pevný a rozhodný.

Arun - 30. května 2021 20:49

Krutost světa Freya, Hela Zatímco kolem prší peklo z nebes, Hela zarputile odmítá opustit medvědobijce Sigvara. Když jí Freya představí krutou realitu, nedává na ní zřetel. Když se připravuje ošetřit zející krvavou ránu, ve které prosvítá bílá kost, Sigvar jí pevně stiskne za rameno. Jeho tvář je vážná a dobře skrývá bolest. „Musíš jít. Vesnice tě potřebuje. Já jsem už udělal dost – radši, že to roztrhalo mě, než tebe.“ Otřes svalí další část kráter a pokropí je další záplavou hlíny a kamení. Sigvar se pokusí přehlušit tu bouři, pokusí se vykřiknout: „Zachraň se.“ Freya mezitím téměř nevědomky počítá výstřely z děl a salvy lodí. Mezi každou palbou je kratičká pomlka, podle které může odhadnout, kdo právě střílí… je to velmi obtížné, ale tady jde o vteřiny. Správný odhad momentu, kdy mají čistý vzduch, bude klíčový. Budou muset okamžitě vyrazit, jakmile to jen půjde. Právě nyní střílí druhá loď. Ještě mají chvíli na to, aby Helu přesvědčili, že se nedá nic dělat… ale nakonec budou muset odejít. Smrt Sigvara není jistá… už viděla na bojišti větší zázraky. Ale smrt – ta je daleko častější. Sigvar na moment vzhlédne k Freye. Jeho oči pomalu sklouznou k mušketě, kterou ona drží, ale poté opět vzhlédnou k ní. Dívá se sice na Freyu, ale promluví k Hele. Zdá se, že nad něčím přemýšlí, váhá. Do slov to nedá. Jen se trpce usměje. „Konec lovu.“ S úsilím začne hmatat k sekeře, která by měla být u opasku… ale ta je pryč. Nejspíš jí zničila nebo vzala sebou rána, která ho připravila o nohu. Na zádech má oštěp, ale právě teď se nedokáže vztyčit, ani pohnout, natož pro něj natáhnout. Jen si povzdechne, jako by smířený s osudem, že zemře bez své rodové sekery. Zdá se klidný, nikoliv však odevzdaný. Pouze jen chápe, jaká je situace. Pohlédne opět na Helu. Pustí její rameno a opře se o stěnu díry. „Nech mě jít, Helo.“

Hela - 30. května 2021 22:04

Krutost světa Oči se mi opět zalijí slzami. Divoce kroutím hlavou. "Nemůžu tě tady nechat. Neopustím tě..." Přes hluk střelby jsou má slova sotva slyšet. "Svůj úkol jsem splnila. Vertran nikdy nepadne do rukou těch, kteří by jej mohli zneužít. Je na dobro pryč. A o vesničany se musí postarat někdo jiný." Nyní i můj pohled zalétne k Freye. Seberu Sigvarův oštěp a vložím mu jej do ruky. Poté se svezu do bláta, vedle něj. Skloním hlavu a opřu se o jeho rameno. "Zůstanu s tebou. Jsem tak...hrozně...unavená." Poslední slova jsou už jen pouhým šepotem. Udělala jsem vše, co po mě bohové chtěli. Následovala jsem jejich volání, opustila domov a vydala se do nebezpečí. A jaké odměny se mi dostalo? Ten jediný, koho bych nyní chtěla ochránit, tady v blátě umírá. A já nevím, co si počít. Mám chuť hlasitě řvát.

Freya - 31. května 2021 21:17

Přemlouvání Aspoň, že horal má rozum a snaží se vědmu přesvědčit též k odchodu. Vim, že to neni jednoduchý, jenže momentálně nevidim jinou možnost. Pokoušet se ho odsud dostat v téhle palbě je holé šílenství a rovná se to rovnou sebevraždě. Může mít štěstí...třeba to nakonec zvládne a až palba ustane klidně se pro něj vrátim, ale teď tu zůstat nemůžem... Koukám na horala a vlastně obdivuju s jakou grácií to všechno přijal. Všask seveřani maj tuhej kořínek a třeba nad nim budou bdít ti jejich bohové... Jenže jak se zdá s vědmou to zas tak jednoduché nebude a na nějaké dlouhé přemlouvání nemám čas a další salvu tu zůstávat nehodlám, na to se mám přeci asi jenom ještě docela ráda. A vědma mě štve a já se taky nehodlám jen tak vzdát. "O Vesničany se nemůže postarat nikdo jinej, kdo asi?" obořím se na vědmu, která už to vzdala. "Klidně se pro něj vrátim, až přestanou střílet, ale teď musíme jít. Vesničani půjdou za tebou a na tebe kruci spoléhaj, když k nim nakráčíme my, akorát nás budou mít za cizáky. My tu nasazujem krky a ty to vzdáš? Koukej se zvedat, až padne poslední rána, musíme vyrazit." mluvím asi dosti neuctivě, tak, jak by si nejspíš nikdo jiný nedovolil, jenže u mě ta posvátná úcta jaksi neplatí a potřebuju jí vyburcovat k činům. A jestli se mi to nepovede, pak se děj vůle boží, protože já tu dýl vážně zůstávat nehodlám.

Arun - 01. června 2021 19:46

Záblesky ve tmě Hela, Freya Vědma odmítne odejít. Ani slova Freyi, ani slova medvědobijce Helu nepřesvědčila. Kolem padá smrt… a brzy si přijde i pro ně. Sigvar tiše promluví k Hele: „To je v pořádku. Udělal jsi… dost.“ Zdá se, že i jeho pomalu dohání bolest a ztráta krve. Pořád se ale drží. Pevně. Zarputile. „Udělala jsi všechno správně. Předkové jsou na tebe… hrdí.“ Zvedne hlavu a pohlédne na Freyu. Pomalu kývne, jako by jí dával svolení – nebo možná nějaké odpuštění nebo znamení pochopení. „Nikdo nemůže nikoho nutit, aby žil. Ani aby umřel, když nemusí. Běžte.“ A tím je to skončeno. Do země se zaboří poslední dělová koule. Chvilka ticha… a poté musí Freya ven. Zatímco padaly minulé výstřely, dohořely alchymistické světlice. Zem je zakrytá noční tmou a hustým deštěm. Bude to těžký běh – země je ještě daleko víc rozrytá a všude je kluzké bláto. Nedá se nic dělat. Ohlédne se ještě jednou zpátky, ke dvojici v koutě kráteru. Sigvar hledí s chladným klidem k obloze, jako by sám pro sebe odříkával modlitbu. Jeho výraz je klidný. Vědma zůstala po jeho boku. Už chce vyrazit, když v tom- Prásk. Výstřel z muškety třeskne nocí. I Hela ho slyšela. Rozřízl tmu a ticho jako prásknutí blesku. Ale uběhlo teprve několik vteřin. Rozhodně to nemůže být varovná střela od Elka – nebo alespoň nemůže varovat před další dělostřeleckou salvou. Ani nejzkušenější z Celestionských korzárů by nestihli přebít celou baterii tak rychle. A i kdyby ano, desátník by neměl jak se to dozvědět. Koutkem oka Freya zahlédla, odkud přišel záblesk pušky – bylo to přibližně od míst, kde se s Elkem rozloučila. Jako v odpověď zazní několik dalších výstřelů. Podle záblesků byly za místy, kde se s desátníkem rozešli. A těm místům byli nepříjemně blízko. Zdálo se, že některé se objevily i z jeho stran, zvlášť z pohřebních kopců. Je zas ticho. Nejspíš ubíhají drahocenné vteřiny, než začnou opět padat dělové koule z nebe. Z dálky nelze rozeznat, co se na lodích děje – navíc při střelbě z místa zaplnili celý fjord kouřem, který je skoro neprůhledný. Nyní by skutečně stříleli docela naslepo. Kdoví, jestli si toho Hela všimne, ale i ona, vědma, cítí podivné pnutí… že se děje něco trochu jinak, než by se dalo očekávat. I medvědobijec zvedl hlavu, jako by ho výstřely zaujaly. Nic však neříká.

Hela - 01. června 2021 20:12

Záblesky ve tmě Freyina slova jsou silná, a plná zloby. Rozumím tomu, má pocit, že jsem jí zradila, a jistě nebude jediná. Ale já skutečně nemám sílu jít dál. Uleví se mi, když Sigvar dále nenaléhá. Přijal mou společnost a nic víc v tomto okamžiku nechci. Strávit čas, který nám ještě zbývá...společně...s ním. Vedle medvědobijce si náhle mohu dovolit být slabá a křehká. Zranitelná žena, kterou jsem, kvůli svému postavení, nikdy nemohla být. Teď už na tom nezáleží. Ještě jednou zvednu oči k Freye. "Každý, kdo zvedne svou zbraň na obranu Helskary, bude vítán." Možná, že si to nechce přiznat, ale někde hluboko v srdci ví, že tohle je stále její domov. A tohle ví i vesničané. Jsem přesvědčená o to, že nikdo na ní nebude hledět jako na cizinku, neboť ona byla vždy jednou z nich. Nastane ticho, vím, že nebude trvat dlouho, ale i tak si ho užívám. Osamocený výstřel, mě nikterak nerozruší. Až teprve, když se ozvou další, zvednu hlavu. I Sigvar zpozorněl. Něco se změnilo. Cítím napětí ve vzduchu, ale netuším, co se děje. Automaticky sáhnu po svém luku, i když nevidím nepřítele, na kterého bych mohla cílit.

Freya - 01. června 2021 21:50

Záblesky ve tmě Všechno to bylo zbytečný. Prostě má svoji tvrdou palici a nic s ní nehne. Proč já sem takovej blbec, že tohle všechno dělám?...riskuju tady zbytečně krk... Nakonec jen bezmocně a naštvaně rozhodím rukama. Mám chuť do něčeho kopnout, ale na to teď není čas. Když se rozhostí ticho, vyrazím. Teď se musím soustředit na něco jiného , než na tu blbost, co vědma dělá. A třeba ze mě tím během vztek nakonec vyprchá. Ještě poslední pohled zpět a pak...Trhnu sebou, když zazní výstřel. Co to sakra...ale ne... Když si uvědomím, že výstřel se objevil někde v místech, kde jsem zanechala Elka, trochu mi zatrne. Dál už na nic nečekám. Nemůžu tu jen tak stát a pokud má Elko nějaké potíže, musím za ním. Vyrazím jak nejrychleji to jde a snažím se nezahučet do žádné z děr po dělostřelbě. V duchu počítám vteřiny, v rukou pevně svírám pušku a doufám, že je Elko v pořádku. Vůbec netuším, co se zase děje, jestli si nás všimla Společnost. No, kdo jinej se tu taky může poflkakovat, co...proč se vždycky všechno musí pokazit?... Oči napínám do tmy a jen doufám, že se mi alespoň podaří držet správný směr. Poslední, co potřebuju je vrazit do nepřítele.

Arun - 03. června 2021 20:36

Z bláta do louže… Freya Konec váhání, Freya vyrazí přímo vpřed. Nocí zazní ještě několik slepých výstřelů, ale je těžké uvěřit, že by někdo v tomhle dešti a tmě mohl něco trefit. Vždyť i ona v té slotě stěží viděla pár kroků před sebe. Doběhne až ke konci spouště způsobené palbou, snad se tedy ucitne v bezpečné vzdálenosti. Chce pokračovat dál, když se proti zvedne spěchající postava. Nemá čas ani vykřiknout, zvednout zbraň nebo cokoliv jiného, a postava vrazí přímo do ní. „Tady jsi!“ Je to desátník Elko. Ať už se stalo cokoliv, vydal se jí naproti. Desátník začne mluvit rádoby věcně, ale nepodaří se mu skrýt úlevu v jeho hlase, že jeho stará kamarádka v té salvě konec přeci jen nenašla. „Chtěl sem tě varovat – nejde se vrátit zpátky stejnou cestou, šla bys rovnou jim do pasti. Společnost nám uzavřela ústup – jdou jak honci na zajíce.“ Tedy v široké řadě, která pročesává tmu a pomalu ale jistě utahuje smyčku. Desátníkova tvář je bledá ve tmě, rysy skoro nerozpoznatelné, ale podle hlasu má starosti. „Snažej se to místo vobklíčit, i přes vrchy. Pár z nich sem si všim, než zhasli lampy. V týhle tmě je puška k ničemu ale-“ Zarazí se a podívá se do tmy. Umlkne – nejspíš si domýšlí, že seveřany nenašla. Nic k tomu neřekne. „Už by měli mít přebito,“ dodá s obavami a váhavě. Ale od lodí nejsou vidět žádné záblesky. A když k nim Freya pohlédne, zdá se, že se lodě hýbou – obrací jiným směrem. Možná, že Společnost je příliš blízko na to, aby pálili další salvu… Severák Hela Dvojice seveřanů sedí v temném kráteru. Déšť je kropí jako strašlivá potopa. Na dně díry už je velká louže. Je to temná chvíle. Sigvar pevně drží Helu kolem ramen. Všude kolem je stále ticho, jen zdálky zazní několik výstřelů. Zraněný medvědobijec jim pozorně naslouchá. Najednou promluví. „Pomoz mi vstát.“ Nevysvětluje, ale pokusí se opřít o svůj oštěp a zvednou se, i se ztracenou nohou. Pahýl mezitím alespoň z části přestal krvácet poté, co Hela zaškrtila zbytek nohy… i tak je to nesmírně ošklivá rána. Své zvednutí – a dání všanc výstřelům, vysvětlí Sigvar jen pár slovy: „Ta žena říkala, že chvíle klidu je krátká. Už uběhlo několik minut.“ Na chvíli přestane bojovat s kluzkým bahnem, zapře se o oštěp a případně i o Helu, a pohlédne k nebesům. „Dvakrát sem slyšel to volání. Ale v kostech cítim, že se něco změnilo.“ Nasaje vzduch nosem a zhluboka vydechne. Vzduch je ledový, stejně jako voda, která ho plní. „Vítr se obrací. Vane od severu.“ Víc to nevysvětluje a dál se marně snaží vyhrabat bláta kráteru.

Hela - 03. června 2021 21:17

Severák Tisknu se k Sigvarovi, ticho, které nás nyní obklopuje, je skoro děsivé. Freya je pryč a já mám pocit, že na celém světě jsme zůstali jen sami dva. Jeho pevné, medvědí sevření, bych si za jiných okolností možná i užila. Nyní jsem ale promoklá na kost. Voda pomalu plní kráter a proniká vrstvami látky a kůže. Jestli se brzy nezačnu hýbat, hrozí mi podchlazení. To je ale poslední z mých starostí. Když se pohne Sigvar, pohnu se i já. Protáhnu se pod medvědobijcovou paží, a podepřu ho. Těžko říct, co se stalo, ale lodě, z nějakého důvodu, přestaly stříle. Na mužova slova jen krátce přikývnu. Předpokládám, že tím voláním myslel smrt. I jen to, že se nyní postavil na nohy, mi dodává naději. Ještě není vše ztraceno. Pokud by se mi podařilo dostat ho někam do bezpečí. Někam, kde bych mu mohla nohu pořádně ošetřit, kde bychom byli v teple... Přestanu snít. Jsme uprostřed bahnitého pole plného kráterů. Myslet na teplo domácího krbu je nyní zcela zbytečné. Ani tak se ale neubráním představě své chalupy. Je ještě kus za vesnicí, třeba unikla pozornosti cizáků. "Otálet tady nemá smysl. Zkusíme se alespoň dostat dál od pobřeží." Pomůžu Sigvarovi vylézt z kráteru a poté se pomalu vydám do míst, kde ve tmě a dešti tuším cestu. Postupujeme pomalu, země je zbrázděná a já se snažím najít tu nejschůdnější cestu, aby se horal nemusel příliš namáhat. Netuším, kam jdeme. Jen vím, že ho odsud chci dostat pryč.

Freya - 03. června 2021 22:00

Z bláta do louže Do Elka doslova vrazím, ale uleví se mi, jednak, že je to on a pak, že je v pořádku. Trochu jsem se bála, ale naštěstí mu nic není. Sotva se nadechnu, abych něco řekla, když mne Elko předběhne. "Do háje, ještě toho trochu," procedím skrze zuby a přidám ještě pár nadávek. "Jestli tady zůstanem, tak přísahám, že jí budu chodit strašit," dodám pak ještě tiše spíš pro sebe, protože jsem na vědmu vážně naštvaná. "Takže zpátky, mezi nima asi těžko proklouznem, ale pak si můžem leda tak zaplavat. Tak se hnem, ať tu neděláme zbytečnej terč," pomalu se otočím, když Elko upozorní, že už budou mít přebito. Říct mu vše můžu i cestou, stát na místě si nemůžem dovolit. Lodě zatím nestřílí, tak třeba aspoň z týhle strany nebezpečí nehrozí. "Aspoň, že Dědictví už nedostanou. Vědma ho zničila, nevím, jak ale prej se jí to povedlo. O záchranu ovšem nestojej. Ten horal má docela na kahánku, přišel o nohu," líčim Elkovi rychle a stručně, co se stalo a proč se vracím sama. Přemýšlím přitom, jak z tohohle ven, ale zatím mě nic nenapadá. Jestli to tu obklíčili, hledaj vědmu, o nic jiného jim nejde a nedaj pokoj, dokud ji nenajdou. Nějakej návrh? Protože já fakt nevim, jak z tohohle ven." kouknu rychle na parťáka, jsetli nemá nějaký spásný nápad. Oči upírám do tmy a mířím zhruba do míst, odkud jsem přiběhla, prostě proto, že není moc na výběr. Nevím, jestli má cenu ještě zkoušet najít ty dva a nějak je varovat. Beztak už to zabalili, tak proč se dál snažit...budem rádi, když se odsud dostanem se zdravou kůží sami...

Arun - 06. června 2021 21:24

Past vedle pasti Freya, Hela Elko a Freya zírají do tmy, odkud Freya přišla. Desátník tiše přemýšlí, zatímco se smyčka kolem nich stahuje. Lodě se pomalu otáčí. „Asi chtěj rozstřílet pevnost na kusy. Nechtěj žádný svědky,“ zamumlá desátník. „Pak to na někoho hoděj. Na piráty. Nebo Celestion pošle ke dnu Společnost a nahradí jí něčím jiným,“ povídá tiše desátník a vyhýbá se tak otázce Freyi. Chvíle ticha stvrdí, že další střelba už sem nedopadne. A po dalším krátkém momentu se zdá, že ke stejnému závěru došli i oba seveřané. Ze tmy se belhá Sigvar, který se opírá o oštěp a o vědmu, která jde za ním. Desátník si vyslechl to, co mu Freya řekla. Na Sigvara se nepodívá nijak překvapeně nebo zhrozeně – tohle jsou běžná zranění, když je někdo pod palbou. Konečně přijde alespoň s náznakem nápadu. „Něco mám,“ zamumlá, zatímco sleduje, jak se Hela a Sigvar blíží. Hela i medvědobijec jsou na doslech – i když Sigvar nejspíš nebude rozumět čemukoliv, co bude desátník říkat. „Můžem se zkusit dostat ven díky tý slotě a tmě, co tady je. Stačí překvapit jednoho z těch grázlů, podříznout ho a utýct. A nečekaj, že tu najdou Celestionce, který nejsou s nima. Chvíli bych se za nějakýho jejich kumpána zvládl vydávat,“ rozvádí nápad. Už na útesech za lesy se něco podobného stalo. Ale je to další, zoufalý plán. Desátník si povzdychne a mlčí, zatímco je voda máčí skrz na skrz. Nemají mnoho času na rozmyšlenou Promluví k vědmě, která už je dost blízko. „Tudy nikam nedojdete, vědmo. Kousek za náma je Společnost. Můžem se tu posadit a čekat, jak nás pohostí, až nás chytí.“ I když to řekl, sám se dává do pohybu a snaží se prohlédnout černočernou tmu kolem nich. Nedaleko odsud se tyčí první mohyly a první vstupy do podzemních kobek. Většina stezky i těchto pohřebišť byla střelby ušetřena. Mohli by se pokusit utéct přes vrchy, kde snad ještě není tolik cizáků, nebo se pokusit o plán desátníka, který nastínil, a prorazit z obklíčení… nebo vymyslet něco jiného, jak přečkat prokletou smůlu, která je postihla.

Hela - 06. června 2021 21:34

Past vedle pasti V temnotě před námi spatřím dvě postavy. Ještě nějakou chvíli však trvá, než se k nim dobelháme dostatečně blízko, abych zaslechla, o čem se baví. Jsem ráda, že střelba ani jednoho z nich nezasáhla. Avšak mužova slova ve mě mnoho naděje nevzbuzují. Ostatně jsem to byla já, kdo sem cizáky přivedl. Šli za mnou, protože stále doufají, že najdou Vertran. "Na takhle otevřeném prostranství nemáme šanci dlouho přežít. Nejprve budou střílet a teprve potom se ptát." Rychle přemýšlím. Je těžké se soustředit, když vidím, jak ošklivě byla posvátná půda mého lidu poškozena. "Můžeme se zkusit ukrýt v některé z mohyl." Navrhnu konečně. Není to nejlepší nápad, jaký jsem kdy dostala. Možná by se nám tak ale povedlo získat nějaký čas. Dokonce vím, že některé mohyly jsou navzájem propojené. Rychle se začnu kolem rozhlížet. je těžké se v téhle tmě a dešti zorientovat. Zvlášť po tom, co zemi zbrázdily dělové koule.

Freya - 07. června 2021 21:00

Past vedle pasti Aniž bychom ty dva nějak hledali, tak na ně opět narazíme. Horal, zdá se, se života drží zuby nehty a zas tak docela to ještě nevzdal a kam jde on, jde i vědma. Takže to vypadá, že nejspíš zas budem mít společnost. "Hmm, to by možná šlo, ale..." kývnu bradou k těm dvěma, co se k nám blížej. Očividně nám mise ještě neskončila, i když před chvílí o záchranu nestáli, teď to zas vypadá trochu jinak. Trochu si povzdechnu, situace na bojišti se holt mění každým okamžikem. "Zvládnou proklouznout s námi? Moc rychle zmizet asi nezvládnem," přemýšlím tak trochu nahlas a sleduji ty dva. "Tak bysme tu taky dlouho stát neměli, i když v týhle tmě se dost špatně míří," odpovídám vědmě. "Ví, že tu někde ste, když vás nenajdou nebo to, co z vás mělo po té dělostřelbě zbýt, nejsem si jistá, že se nepustí do pročesávání mohyl, v tom případě by to byl jen odklad nevyhnutelného. Ale třeba bychom tím směrem mohli zkusit zmizet a při nejhorším zkusit provést Elkův plán. Zvládnete to?" zeptám se ještě, ale pomalu už zamířím směrem k mohylám. Dlouho tu jen tak stát a rokovat o možnostech nemůžeme, moc jich totiž není. Tak trochu doufám, že tím směrem by jich snad nemuselo být tolik a mohli bychom třeba mít štěstí.

Arun - 12. června 2021 16:52

Pochod temnotou Hela, Freya Čtveřice si skutečně nemůže dovolit žádné další hovory. Kdoví, kdy se objeví první muži Společnosti. Vypraví se tak rychle, jak mohou, k mohylám. Je to jediný úkryt, který mají. Elko se pokouší za chůze něco vymyslet – jdou s Freyou za oběma seveřany, aby jim kryli záda před blížícími se nepřáteli. „Je tu tma jak v pytli. Nikde ani hvězdička.“ Když útesy přestaly osvětlovat záblesky děl, padla na vše ve spojení s deštěm nepřehledná tma. Dokonce ani Hela se nedokáže příliš orientovat. Možná, že Sigvar by něco svedl, ale u něj je zázrak, že se drží na nohou. Desátník zamyšleně prohodí k Freye a částečně i k Hele. „Možná by bylo dobrý, aby se ten seveřan schoval do tý mohyly – potřeboval by nějak vošetřit. Alespoň mu to pořádně zavázat nebo vypálit, aby nevykrvácel. Zázrak, že se ještě drží…“ Déšť naštěstí splachuje všechny stopy po krvi nebo čemkoliv jiném. Počasí je skrývá docela a naprosto a jen tak je někdo nevystopuje. „My dva, teda já a Freya,“ pokračuje desátník. „Mezitím můžem najít nějakou skulinu mezi nima. Nebo nějakou skulinu udělat. Jakmile se dostanem přes vrchy do lesa, za tu jejich honbu, tak už to nějak pude...“ To je překvapivě optimistické. No, právě teď je každá i sebemenší naděje dobrá. Vstup do mohyly se před nimi zjeví jako ještě černější, temná díra. Neví, které pohřebiště to je – dokonce ani Hela to nedokáže poznat. Snad leda po hmatu dle run v kameni. Na to ale není čas. V mohyle bude sucho a snad alespoň na chvíli se tam mohou skrýt. Ale je to provizorní řešení. Mlčenlivá, zlověstná tma je obklopuje. Někde tam v ní je očekává nepřátelská střela nebo ostrá čepel. Udeří bez varování, pokud si jí včas nevšimnou.

Hela - 12. června 2021 17:37

Pochod temnotou Vyrazíme do tmy, která je na všechny strany stejná. Déšť navíc vše ještě víc komplikuje. Pohybuji se spíš po paměti, nechávám se vést svým instinktem, než že bych skutečně věděla, kam jdeme. Soustředím se však především na to, abych dostala Sigvara do bezpečí. Podpírat mohutného seveřana je pro mě náročné, já se ale nehodlám vzdát. "To je dobrý nápad." Odvětím krátce muži, neboť na větší množství slov nemám sílu. "Ukryjeme se v mohyle." Vysvětlím ještě krátce medvědobijci, neboť mi dojde, že z našeho předešlého rozhovoru pravděpodobně ničemu nerozuměl. "Alespoň na chvíli, musím ti tu nohu pořádně ošetřit." Konečně se před námi objeví temný vchod. Pronesu v duchu krátkou modlitbu k tomu, kdo zde odpočívá, a požádám ho, aby nám dovolil se zde ukrýt. Poté ale bez váhání vklouznu dovnitř, Sigvara táhnu za sebou. "Budu potřebovat ten střelný prach, a taky oheň. Alespoň na chvíli potřebuji světlo, abych se o něj dokázala postarat." Obrátím se k našim společníkům, když Sigvara usadím v nejzazším koutu hrobky. Je mi jasné, že světlo může přitáhnout nechtěnou pozornost, ale já medvědobijce po slepu ošetřit skutečně nedokážu. Zvlášť, když se chystám mu ránu vypálit.

Freya - 13. června 2021 21:39

Pochod temnotou Nakonec zamíříme k nejbližší z mohyl. Nechce se mi tu jen sedět a čekat, až nás vyhmátnou, ale je fakt, že horal potřebuje ošetřit nějak lépe a my bychom toho možná mohli také využít a můžem jen doufat, že je tu zatím nenajdou. Je tu tma, že si člověk vidí sotva na špičku nosu, ovšem o nic větší než venku. Aspoň tu ale neleje jako z konve. Setřu kapky deště z obličeje a snažím se aspoň trochu v té tmě kolem rozkoukat a zjistit, jak velká je hrobka, do které jsme právě vlezli. "Tady je prach," natáhnu ruku k vědmě. "Chce to udělat rychle a zbytečně nesvítit," upozorňuji, i když tohle je vědmě jistě také dost jasné. Mezitím lovím u sebe křesadlo. "Jo, teď ještě něco, co by vám mohlo posvítit." Louč člověk po kapsách nenosí. "Nemoh by tu bejt třeba zbytek nějaký svíce?" přemýšlím nahlas a šátrám rukama kolem, kde tuším výklenky pro mrtvé. "Počkáte tu? Možná bychom s Elkem mohli zkusit najít cestu, někoho z nich se zbavit a pak se pro vás vrátit," mluvím k vědmě mezitím, co se pokouším nalézt zbytek něco, co by se tu ještě dalo použít ke svícení. "Museli bychom to zvládnout dřív, než se jim smyčku podaří stáhnout až moc," otočím se pak na Elka. Moc možností holt nemáme.

Hela - 13. června 2021 22:00

V temnotě Zašátrám ve tmě a vezmu si od Frey pytlík střelného prachu. Poté začnu, stejně jako ona, prohledávat opatrně výklenku, dokud nenarazím na zbytek lojové svíce. "Mám ji. Budu svítit jen tak dlouho, jak to bude nezbytně nutné." Slíbím a ve tmě jí svíčku podám. Čekám, dokud žena nezažehne plamínek. I já jsem z toho nejistá, ale oheň potřebuji, abych mohla ránu vypálit. A světlo, abych viděla, co dělám. "Zůstanu tady se Sigvarem. Nemůžu ho opustit a s vámi jít nemůžeme, protože bychom Vás jen zpomalovali. Snad se Vám povede najít bezpečnou cestu skrz nepřátele." Nenechala jsem se ukolébat pocitem bezpečí. Tam venku, ve tmě a dešti, je stále ona zakuklená postava. Jde mi po krku a spolu s ní i každý cizák, který přistál u našich břehů. Oni neviděli, že jsem Vertran zničila, v což jsem doufala. Mám ale pocit, že žena mi bude věřit, až jí řeknu, co jsem udělala. Jako kdyby i ona dokázala jeho moc vycítit.

Arun - 14. června 2021 20:37

Mezi mrtvými Hela, Freya Všichni čtyři vyrazili a došli k nejbližší mohyle, kterou se jim podařilo najít. Vklopýtají dovnitř. Zatímo desátník hlídá vchod, Hela se Sigvarem se skryjí do nejzazšího koutu hrobky. Je tu černočerná tma a mohou se řídit pouze po hmatu. I tak, vědma zná po paměti alespoň zčásti většinu místních hrobek. Dostanou se do zadní místnosti, která je poměrně dobře krytá od vchodu. Když v ní po krátké rozmluvě zažehnou svíci, možná, že jsou překvapeni náhodou, kterou jim osud předložil. Ocitli se v hrobce Freyiny rodiny. Není těžké poznat místo, které bylo na začátku toho všeho. Možná, že si Freya vzpomene na amulet, který nosí na krku. Od chvíle, kdy Hela zničila Dědictví, je na dotek docela normální, chladný, jako jakýkoliv jiný kov. Nemají čas na přemítání. Hela musí zachránit život Sigvarovi ošetřením jeho rány a Freya musí zachránit život jim všem vytvořením únikové cesty. Ven ze smyčky Freya Po domluvení s Helou se Freya vrací zpátky k desátníkovi u vchodu do kobky. Brzy ho najde, jak zrovna využívá sucha pro bezpečné přebití pušky. „Jdem – musíme to udělat tak, jaks řekla. Zkusíme najít mezeru… i když v týhle tmě…“ Pohled ven z kobky toho moc nenabízí. V dálce jsou vidět světla lodí a je slyšet hřmění. Neblýská se od bouře… to lodě začaly opět střílet. Nyní ale střílí na jiný cíl. Jinak je temnota neproniknutelná. Úlevou je to, že světélko svíce je stěží viditelné přímo od vchodu. Kdekoliv dál neuvidí nikdo vůbec nic. Oba žoldáci musí zpátky do nepohody. Hledat někoho, i třeba nepřátele, je skoro nemožné. Tu a tam zahlédnou pod sebou, u útesů, nějaký pohyb. Někdy vidí nějakou siluetu, ale jinak je noc neproniknutelná. Není vůbec jasné, jak se mezi sebou poznají lidé Společnosti. Nemohli počítat s tak neproniknutelným závojem noci a bouře. Konečně má dvojice vojáků pocit, že před sebou na kopci rozeznávají osamělé dvě postavy. Mohla by to ale být i nějaká skála – nebo něco podobného. Cizí dvojice se nehýbe a hledí směrem dolů. K nim. Desátník strne a pomalu klesne do podřepu a pak do mokré trávy, aby si jich možní nepřátelé nevšimli. Žádné rychlé pohyby, ty prozrazují. Potom počká, až mu Freya naznačí, kudy na věc půjdou. Mohou se zkusit rozdělit, dvojici obejít a překvapit jí ze stran. Oba muže zabít co nejrychleji jediným rozhodným úderem. Nebo může naznačit Elkovi, aby zkusil zahrát roli celestionského piráta a zkusil odvést jejich pozornost, aby Freya mohla zasáhnout… případně problém uchopit i jakýmkoliv jiným způsobem, který jí bude připadat nejvhodnější. Krev a prach Hela Poté, co Freya zmizí do noci, se Hela musí věnovat Sigvarovi. Kobka je klidná a tichá – jen rychlý, vyčerpaný dech medvědobijce je slyšet. Ozvěnou se vrací z kamenných chodeb. Odráží se od tichých, studených hrobek. Hela prohlíží raněného muže. Zaškrcení pomohlo, jinak by dávno vykrvácel. Rána je ale veliká… rudé maso, ze kterého stále teče krev a svaly se marně snaží zatnout a pohnout dávno ztraceným zbytkem nohy. Skrz to všechno vyhlíží přízračně bílý kus kosti, kterou koule nejspíš z části rozdrtila. Sigvar měl štěstí, že mu rána neutrhla nohu u pánve, ale jen v koleni. I tak je to ale strašný pohled. Sigvar podle všeho netuší, co má Hela v plánu, ale mohlo by mu to zachránit život. Na zbytku těla je snad nezraněn… ale to budou moct zjistit teprve, až se odsud dostanou. Pokud se odsud dostanou. Ránu je potřeba alespoň trochu vyčistit a pomocí prachu vypálit. Sešití by bylo možné jen u menší rány, nehledě na to, jak omezené má Hela možnosti. Jisté je, že to bude další nálož pekelné bolesti na bedra starého medvědobijce. Hela tu a tam zaslechne tiché slovo, které unikne z jeho rtů. Zdá se, že si pro sebe pronáší tiché modlitby k předkům, aby se uklidnil a získal sílu. Oči má zavřené. Tvář klidnou.

Hela - 14. června 2021 21:12

Mezi mrtvými Popřeji Freye hodně štěstí, ale poté jí už ponechám jejímu osudu a obrátím se k medvědobijci. Hořící svíčku mu vložím do rukou, aby hlídal její plamen a kleknu si k jeho ovázané noze. "Omlouvám se ti, ale budu muset udělat něco hodně drastického, abys tady nevykrvácel." Pomalu začnu medvědobijce připravovat na to, co přijde. Těžko říct, kolik vyrozuměl z rozhovoru vedeném v celestionštině. "Ránu budu muset vypálit." Vypadne ze mě konečně, i když ani tento popis není zrovna odpovídající tomu, co chci udělat. Rána je veliká a já doufám, že má Sigvar dostatek sil, aby tento zákrok přežil. Je mi však jasné, že pokud bych ho ponechala tak, jak je, nakonec by ztrátou krve ztratil vědomí, a nakonec zcela vykrvácel. Odmotám obvazy z jeho nohy, kterou se mi sice povedlo zaškrtit, krvácení jsem ale zastavit zcela nedokázala. Roztřeseně si nasypu do dlaně trochu prachu, zdá se, že jej voda ušetřila. Alespoň v něčem mám štěstí. Začnu prach sypat na pahýl nohy. Srdce přitom cítím až v krku. "Tohle...bude bolet. Omlouvám se." Zašeptám nešťastně. Léčitelka mám lidem od bolesti pomáhat, ale někdy není jiná možnost. Odepnu jeden ze svých opasků a nabídnu ho medvědobijci, aby se do něj mohl zakousnout. Krátce na něj pohlédnu a když vidím, že je připravený, přiblížím plamen svíčky k ráně.

Freya - 15. června 2021 21:31

Ven ze smyčky Moc se mi ven do té sloty nechce, ale prostě není zbytí. Trochu si povzdechnu, přitáhnu kabátec, aby mi pokud možno moc neteklo za krk a vyrazíme. Ještě jeden pohled zpět do kobky, která stála i na začátku tohohle příběhu. Já snad začnu věřit na osud... V tý tmě kolem mám pocit, že do někoho dřív vrazíme, než jej uvidíme, ale holt se musíme snažit. Když se před námi konečně někdo objeví, následuji Elka a klesnu do mokré trávy. "Tak jo, budem doufat, že ti dva nejsou jen stíny..." prohodím tiše, protože v téhle tmě může jako postava vypadat cokoliv. "Rozdělíme se a zkusíme si každej vzít jednoho, snad tu nikoho tak drzého čekat nebudou a kdyby si nás všimli, můžeš chvíli zkusit hrát jejich spojence a odvést tak aspoň na chvíli pozornost, mě by se to povedlo asi jen těžko," ušklíbnu se trochu, když nastíním svůj plán. "Hlavně čistě a potichu, pozornost je to poslední, co potřebujem," dodávám pak ještě, i když je mi jasné, že tohle Elkovi připomínat vůbec nemusím. Počkám, jestli nemá nějaké námitky a pak pomalu vyrazím tak trochu obloukem, abych se dostala k mužům z boku. Trochu se přikrčit a nikam moc nespěchat, hezky trpělivě, tak aby si nás nevšimli, nebo až v posledním okamžiku, kdy už nebudou mít možnost příliš něco udělat. (11%) :(

Arun - 16. června 2021 20:42

Zápach spáleniny Hela Když Hela promluví, medvědobijec neodpoví, jen zavrtí hlavou. Gesto je to jednoduché a Hela hádá, že jím říká „Dělej, co musíš“. Jak začne ošetřovat a prohlížet ránu, Sigvar oči otevře. Dívá se před sebe a občas sjede očima i na vědmu, jako by o něčem přemýšlel. Když Hela zmíní bolest a nabídne mu něco, do čeho by se mohl zakousnout, jen zvedne hlavu. Oči má smutné, ale na rtech má nezdolný ač neveselý úsměv. Opět jen zavrtí hlavou. Potom jí zakloní a oči zavře. Hela přiblíží svíci k prachu. Vzplane. Jako vlna se oheň šíří po černém prachu, který se přilepil na karmínově červenou krev. Na moment se v kobce rozjasní. Sigvar sebou cukne, prudce se nadechne, ale nevydá ani hlásku. Prach dohoří. Maso pod ním je spečené do nehezké popáleniny… která je ale o dost lépe uzavřená, než otevřená, krvácivá rána. A výrazně se snížilo riziko vykrvácení i zanícení. Medvědobijec se uvolní. Oči má dále zavřené, pomalu oddechuje. O moc víc se toho nedá udělat. I pokud se z toho Sigvar dostane, bude nadosmrti mrzák a s ošklivou jizvou k tomu… Bude živ… pokud to tedy bude život, se kterým bude chtít žít. Světlo v kobce opět pohasne. Z venku je slyšet neustávající bouře. Možná, že by za ní měli děkovat bohům – jinak by je cizáci už dávno chytli. Třeba se to vybouřuje zbytek síly, která zbyla ve Vertranu. Nebo možná, že její čin přilákal pozornost přírody samotné. Na krátkou chvíli snad vědma má klid… než se oba žoldáci vrátí. Někdy štěstí, někdy smůla… Freya Dvojice vojáků se dle svého plánu rozdělí a pomalu vykročí, aby oba muže zneškodnili. Plíží se vpřed. Dvě nepohnuté siluety jsou pořád blíž. Desátník vyrazil nyní opačným směrem než Freya, aby se na nepřátele mohli vrhnout najednou a překvapit je. Půda je kluzká. Z trávy a země se stala blátivá směs, která klouže jako čert. Freya pokračuje dál. Už je kousek od svého cíle- Pocítí bolestivé zatnutí v noze – nepříjemná křeč po dlouhém namáhání. Nezbývá než zatnout zuby, udělat další krok- Ucítí, jak se jí půda pod nohou pohne. Než stihne cokoliv udělat, bláto jí podjede, noha skončí před ní a pokrčená žoldnéřka padne s hlasitým plesknutím na záda, až jí to vyrazí dech. Okamžitě se kolem ní začnou tvořit malé louže dešťové vody. Co je však horší, tohle museli ti dva slyšet. Ze tmy se vynoří stín. Ve tmě se zaleskne tasená ocel. Freya nestihne ani vykřiknout, když se k ní vztáhne ruka ze stínu. Ruka jí stiskne její paži a zachytí jí. Zadrží jí před dalším sklouzáváním po zádech a pomůže jí na nohy. „Vstávej, všechno dobrý?“ zazní ze tmy Elkův hlas. „Planej poplach. Byly to jen dva nějaký starý kameny.“ Na vrcholech některých vrchů stávaly staré runové kameny… už tehdy, za mládí Freyi, vypadaly jako temné postavy. Zvlášť za bouřlivých, bezměsíčných nocí.

Hela - 16. června 2021 21:04

Zápach spáleniny Kobku, na několik děsivých okamžiků, ozáří světlo. sama si nedokážu představit bolest, jakou Sigvar prožívá. Avšak medvědobijec nevydá ani hlásku. Můj obdiv k němu, k jeho sebeovládání, by nemohl být větší. Světlo pohasne a já prohlížím spečený škvarek, pahýl toho, co bývalo jeho nohou. Cítím přitom smutek. Oba dobře víme, že Sigvar do hor už pravděpodobně nikdy nevyrazí. Ale bude žít! Jsem o tom skálopevně přesvědčená. Spálenina by potřebovala natřít nějakou chladivou, hojivou mastí. Jenže já u sebe nic takového nemám. Natrhám tedy, ze své haleny, další obvazy. Těžko se o nich dá smýšlet jako o čistých, ale alespoň nejsou zamazané krví. Nohu opět provizorně obvážu, a poté sfouknu plamen svíčky. Lepší, když k sobě nebudeme poutat nežádoucí pozornost. Sednu si vedle Sigvara, a opět se k němu přitisknu. Nevnímám pach spáleniny, který místnost zaplnil, ale bouři, zuřící tam venku. Vnímám pouze únavu. Oči se ale zavřít neodvážím. Naopak, pevně sevřu svou sekyru, připravená nás oba bránit, pokud by došlo na nejhorší. V tichosti vyčkávám návrat žoldáků.

Freya - 16. června 2021 21:04

Šálení smyslů Voda nad hlavou, voda za krkem, voda pod nohama a všude bláto. Člověk si může dávat pozor jak chce a stejně je to na tomhle kluzišti houby platný. Když se rozplácnu jak žába v duchu zuřím a nadávám. Tohle se prostě musí stát zrovna teď, když to jeden vůbec nepotřebuje. Snažím se popadnou dech a co nejdřív se zas nějak vyhrabat, jenže někdo byl rychlejší. Trochu mi zatrne, když se nade mnou blýskne čepel. Už už si myslím, že tohle je můj konec, když promluví Elko. Zhluboka vydechnu. Štěstí v neštěstí. "Jo, dobrý, tohle zatracený počasí a bahno všude kolem," vrčím nespokojeně a přidám ještě pár nevybíravých nadávek. Chvíli se snažím zbavit toho bláta na sobě, ale pak to vzdám. Připadám si jak hejkal z bažin. "Takže sme šli po kamenech, dobrý. No, jediný pro týhle sloty je to, že si nás snad někdo jen tak nevšimne, ale odlišit stín o postavy bude o to těžší i pro nás," hudruju dál. "Tak dem dál a snad najdem i něco jinýho než nějaký šutry," pohnu se zas kupředu rozlížeje se přitom, abychom tentokrát snad postavu skutečnou nepovažovali za kámen.

Arun - 18. června 2021 20:35

Jeden z uzlů na smyčce… Freya Desátník chápavě přikývne, když si Freya postěžuje na podmínky. „Je to peklo. Skoro takový jako za války.“ Poslední válka, které se společně účastnili, probíhala na východním poloostrově, který je znám mokřady a bažinami… ale tam byl problém spíš horko než zima. Společně kráčí oba žoldáci dál tmou. Zkušenost s kameny alespoň Freye trochu připomněla, kde vlastně jsou. Tenhle kopec zná dobře, jako dítě tu musela být (chtě nechtě) snad stokrát. Ví, co jsou kameny a co ne – alespoň pro příště. „Támhle,“ zašeptá Elko po chvilce. Ona si toho všimla ve stejné chvíli. Dva neznámí muži kráčí do kopce pod nimi. Jsou schovaní do plášťů proti tomu počasí. Nemají žádné muškety, ale to neznamená, že nejsou ozbrojení. Od pohledu to musí být muži Společnosti. A vzhledem k tomu, že se přibližují, je naprosto a bezpečně jisté, že to nejsou kameny. Elko zůstane stát. Pohlédne na Freyu. „Já si vezmu toho vepředu. Ty je vobejdi.“ Víc toho neříká, ale ten, který zaútočí zepředu, má větší šanci, že ho spatří. Ale postava malého desátníka by mu měla zajistit alespoň zaváhání od cizáků. Není to jen nějaká hloupá snaha o statečnost. Kopec je i tady kluzký, všude teče voda. Freya si však vzpomíná na malou pěšinu, která by mohla být rovnější a mohla by jí rychle dostat těm dvěma do zad. Přišla by z jejich levé ruky. Mohli by si jí tím směrem také spíš všimnout, protože tam je pobřeží, ke kterému se možná budou často dívat. Může také zamítnout desátníkův plán – mohli by se na ně třeba vrhnout zepředu oba dva. Každopádně má jen pár momentů, než budou oba muži na doslech.

Freya - 20. června 2021 21:30

Na druhý pokus Krademe se dál v té tmě a slotě kolem. Elko ukáže směrem, kterým se koukám i já. "Hmm, tohle už na kameny nevypadá, co. Leda by se naučily chodit," prohodím tiše k Elkovi a sleduji ty dva, co se k nám blíží. Na Elkův návrh jen kývnu a rovnou se pustím do práce. Pokud si jej všimnou, mohl by zvládnout snad je alespoň chvíli tahat za nos a získat tak chvíli čas, abych já mohla dokonale využít momentu překvapení a vpadnout jim do zad. Využiji znalosti terénu a snažím se je rychle obejít. Možná trochu riskuju, že mě spatří, ale tak trochu spoléhám na Elka, že by v tu chvíli nějak upoutal jejich pozornost a dal mi tak chvíli. Pospíchám, v ruce připravený meč, protože potřebujeme být tiší a nepřilákat pozornost, což by výstřely jistě udělaly. Rychlé bodnutí do zad a tentokrát se u toho snad nepřerazím, to už by bylo vážně na pováženou. Prostě musíme mít taky chvíli štěstí. (73%)

Arun - 22. června 2021 21:11

Krev a voda Freya Tohle je více dle gusta obou žoldáků. Podobných akcí už mají za sebou desítky, ne-li stovky – a tentokrát mají cíl jasně před sebou. Freya sejde stranou a brzy najde stezku, o které tušila. Netrvá to ani pár minut a je za dvojicí, která se opatrně plíží směrem do kopce. Žoldnéřka se k nim zezadu přiblíží. „Co to-“ zaslechne jednoho z nich začínat a zvedat ruku vpřed. Museli si všimnout desátníka. Konec váhání. Krok vpřed a meč před sebou. Chytnou za hrdlo, aby bylo zachrčení zadušené. Korzár sebou jen cukne a je po něm. Druhý muž snad i v té bouřce něco zaslechl. Začal se otáčet. Freya spatřila na moment to překvapení v jeho očích. Pak mu na ústech přistála ruka z temnoty. I on sebou jen cukl. Rána do zad. Nic moc elegantního… ale nejsou tady na žádné hloupé přehlídce. Tady pořád ještě jde Freye a Elkovi o krky. Desátník nechá druhého muže bezvládně padnout. Jen tak zběžně, možná ze zvyku, toho svého prošacuje. Freya si všimne, že se pod jeho uniformou ztratí malý měšec. Příjemné zacinkání, pokud bylo, není přes tu slotu slyšet. Pak se narovná a v ruce drží pistoli, kterou měl ten chlap na obranu. Ten, kterého zabila Freya, jí měl nejspíš také. „Mohla by se ještě hodit,“ zamumlá. Na žádné větší prohlížení není čas. Desátník se narovná. „Pojďme je shodit někam stranou, z vočí. Do nějaký prohlubně. Budu hlídat v těhlech místech a kdyžtak si poradim...“ Není jisté, kolik mají času. Kdoví, jestli si jednotliví korzáři společnosti nedávají nějaká znamení. Rozhodně budou muset spěchat, jestli to chtějí stihnout. Ale alespoň mají šanci vyklouznout.

Freya - 23. června 2021 21:23

Krev a voda Tentokrát to dopadne konečně podle plánu, žádné nepříjemné překvapení a žádné přeludy nebo rádoby postavy z kamenní. Rychlá a čistá práce, sice ne moc pěkné, ale s námi by v rukavičkám také nikdo nezacházel a ve válce, ve které jsme, se prostě a jednoduše na nějakou čest nehraje. I Elko je rychlý, takže je brzy hotovo. Nad Elkovým jednáním se nijak nepozastavuji, tenhle podnik vůbec nemá jistý konec, takže chápu jeho snahu trochu si přivydělat, když to jde. Peníze mne momentálně moc nezajímají, radši kouknu, jestli chlapík měl také pistoli, ta by mohla být momentálně cennější než zlato. Pomůžu mu je uklidit do nějakého ďolíku, kde je snad chvíli nikdo neobjeví. "Pokusím se být rychlá," kývnu jen desátníkovi a bez nějakého dalšího mluvení se rychle otáčím a tak rychle, jak to jen jde se vracím zpět k mohylám, kde jsme zanechali vědmu a horala. Jen doufám, že v tý tmě kolem, se mi rychle poštěstí najít tu správnou, ve které se schovali a čekají. Prostě musím. Moc času, než si jich někdo všimne nebo zjistí, že chybí rozhodně nemáme.

Arun - 24. června 2021 19:51

Zpátky skrz bouři Freya Když jsou obě mrtvoly odklizené, dvojice vojáků se rozloučí. Elko přes sebe přehodí ten z méně zakrvácených plášťů, aby víc vypadal jako korzár Společnosti v nepohodě. Zůstane stát na místě, pušku schová na záda. Pistoli si nechá v ruce. Freya mezitím u druhého muže také našla nabitou pistoli. Ta by se skutečně mohla hodit, hlavně protože je jí snazší přebít v tomhle počasí než pušku bez toho, aby prach zvlhl. Pak se ukáže vlastně výhodou, že ve tmě cestou od kráterů narazili právě na kobku její rodiny. Staré vzpomínky se zase vynoří. Freye je cesta hned jasná, takže se ani v bouři neztratí. Smršť nejeví žádné známky polevení. Tu a tam se zableskne nocí. Někdy jsou to hromy a blesky bouře… někdy jsou to bližší rány z děl lodí. Nejspíš zahlazují stopy. Zdá se, že Společnost se skutečně snaží to vzít všechno nebo nic. Čím brutálnější, tím méně svědků… Ve světle záblesků tu a tam může Freya přehlédnout situaci. Ale stíny jsou tak šalobné, že se pořád stěží dá něco říct. Žádné nepřátele poblíž alespoň nezahlédne. Tedy to snad vypadá, že Helu a medvědobijce zatím korzáři neobjevili. S ohledem na to, kde potkali tu dvojici, ale zbytek smyčky nemůže být daleko. Mají jen pár chvil. Už stojí ve vchodu kobky… svíčka nesvítí, což je snad dobré znamení, protože by to jen přitahovalo pozornost. S trochou štěstí k ničemu nedošlo. Teď jen aby se na ní vědma ve strachu z cizáků v té tmě nevrhla se sekerou…

Freya - 24. června 2021 21:25

Zpátky skrz bouři Samotnou mne až překvapí, že si ty cesty a cestičky tady ještě pamatuju a neztratím se tady ani v týhle slotě. Třeba nám štěstí nakonec přeci jen bude trochu přát. Jen se moc neraduj dopředu...ještě není úplně konec... Spíš než myšlenkám na štěstěnu se pak raději zase věnuji sledování okolí, abych v euforii nad tím, že si vybavuji dávno známá místa do někoho nakonec nevrazila nebo nevlezla do jiný hrobky. Hrobka je tichá a klidná. Doufám, že se nic nestalo mezitím, co jsme byli pryč. Opatrně vstoupím dovnitř, přeci jen opatrnosti není nikdy nazbyt. "To jsem já, jste v pořádku?" promluvím tiše po pár krocích, aby náhodou ještě nedošlo k nějakému nedorozumění. Spíš vytuším dvě postavy než uvidím, i když oči tmě už dávno přivykly. "Musíme jít, povedlo se nám najít díru ve smyčce, ale moc času nemáme," informuji stručně o situaci venku. Na nějaké dlouhé povídání opravdu není čas. "Mám nějak pomoct nebo to zvládnete?"

Hela - 24. června 2021 21:39

Šance na útěk Možná jsem usnula, možná jsem se jen ztratila v myšlenkách. Probere mě až zvuk kroků. Napnu se a pevněji v ruce sevřu sekyru, ze svého místa se ale nehnu a trpělivě vyčkávám. Uvolním se až v okamžiku, kdy prostorem zazní Freyin hlas. "Bohové, díky. Jsem ráda, že jsi v pořádku." Vydechnu s úlevou. Odlepím se od kamenné zdi a jemně se dotknu Sigvarovy tváře. "Musíme jít. Máme šanci proklouznout mezi nepřáteli." Nejsem si jistá, jestli Freyu vnímal, jestli i on neusnul, nebo neupadnul do bezvědomí. Strach, který ze mě na chvíli opadnul, se opět vrátí. Není to však strach o můj život. "Pomoz mi ho dostat na nohy." Požádám Freyu a sama těžce vstanu. Všechno mě bolí a připadá mi, že od okamžiku, kdy jsem se vyhřívala u ohně v medovinové síni, uplynulo nejméně sto let. Tolik se toho stalo...tolik zlého. Ale naděje, že stále není vše ztraceno, mě drží na nohou.

Arun - 27. června 2021 20:56

Hromy a blesky Freya, Hela Obě ženy se setkají v temném koutě hrobky. Přivítají se krátce. Pak se musí obrátit k raněnému Sigvarovi, aby mu pomohly. Medvědobijec na slova Hely nereaguje. Teprve když ho obě ženy vyzvednou na nohy, trochu se vzchopí. Je v něm pořád hodně síly na to, aby se trochu unesl… ale stejně je to těžké břemeno. Hela samotná s ním zvládne stěží kulhat. Jen s pomocí Freyi mohou alespoň jít nějakou rychlostí. A jak si uvědomuje zejména Freya, budou velmi nápadní. S tím se dá jen těžko něco dělat. Vykradou se ven z kobky. Temnota venku se nijak nezměnila. Jen Hela si všimne hluku dělostřelby, který nyní zní z větší dálky. Lodě začaly opět střílet. Nikoliv však po nich. Z dálky jsou vidět tu a tam i záblesky. A když někde k tomu udeří blesk, celá krajina se zalije zrádným bílým světlem. Musí postupovat opatrně a doufat. Jsou to přeci jen klamné okamžiky světla – ty je snad neprozradí. Chůze je nesmírně náročná a pomalá. Síly Freyi ještě vyčerpány nejsou, ale Hele se ozývá každý sval v těle. Jenže musí pokračovat. I navzdory únavě se dostali na druhou stranu vrchu. Z nutnosti ho museli z části přelézt. Nemohli si dovolit ho obcházet. Smyčka už může být tak úzká, že by se jim to nevyplatilo. Pod sebou spatří temnou postavu v plášti. Jen podle nižší postavy a žádné záporné reakce Freyi pozná Hela, že by to mohl být spojenec a ne nepřítel. Už se blíží k němu, když se tmou opět zableskne. Všichni strnou. Jen velmi nedaleko od nich všech zahlédnou ve světle tmy dvojici nepřátel. Černé siluety v pohybu ozářilo blísknutí proti temné obloze. Jsou zhruba na stejné úrovni jako trojice se zraněným. Jsou vzdáleni asi třicet kroků daleko, postupují nejspíš jako další uzel na smyčce. Kráčí vpřed. V temnotě na moment bylo vidět bledou tvář jednoho z nich. Není jisté, jestli si jich všimli. Možná, že se minou… Desátník vykročí směrem vpřed, jak by se od něj dalo očekávat, kdyby byl součástí smyčky Společnosti. Napodobuje kradmou chůzi korzárů, které před momentem zahlédli. Freya, Hela a Sigvar mohou padnout na zem a počkat co se bude dít dál. Nebo se pokusit uniknout směrem k lesu – tak rychle, jak to zvládnou.

Hela - 27. června 2021 21:15

Smyčka Společnými silami dostaneme Sigvara na nohy, a vyrazíme pryč. Mám o medvědobijce skutečný strach, ale zdá se, že nějaká síla v něm přeci jen ještě dřímá. Ve mě jich už ale mnoho nezbylo. Každý krok je utrpením, každý sval mě bolí. Ale vím, že se nemohu zastavit. Musíme pokračovat, neboť zůstat zde by znamenalo smrt. S vypětím všech sil překonáme pahorek a před námi se ze tmy vyloupne postava. V prvním okamžiku už chci sáhnout po zbrani, ale když vidím, jak reaguje Freya, uklidním se. Rychle mi dojde, že to musí být její společník. Není bohužel jediný, kdo je na dohled. Další siluety ozáří záblesk světla. Tentokrát již nepochybuji, že to jsou nepřátelé, kteří po nás pasou. Nejsem si jistá, jestli si nás všimli. Během několika setin zvážím naše možnosti. Obávám se, že pokud padneme k zemi, už bychom nemuseli vstát. Sigvar je vyčerpaný a sotva se drží na nohou. Udělám další krok směrem k lesu. Volá mě a vábí svým bezpečím, i když ani tam nebudeme mít vyhráno. Pohledem však střelím po Freye. Tady dám na její rozhodnutí.

Freya - 27. června 2021 22:06

Hromy a blesky Pomohu vědmě s horalem na nohy a vyrazíme. Není moc času a my jsme pomalí, zatraceně moc pomalí. I tak doufám, že to nějak zvládnem, prostě musíme. Počítám snad každý krok a připadá mi, že to trvá celou věčnost, než se konečně přiblížíme zase k Elkovi. Vypadá to, že je vše v pořádku, ale jen na malý okamžik. "Do háje," procedím tiše mezi zuby, když v záři blesku spatřím nepřátele a nepochybuji, o tom, že i oni viděli nás. Možná jim zatím jen nedošlo, že jsme jejich kořistí, po které pasou. Rychle zvažuji možnosti. Jsme moc pomalí.... Pokud se pokusíme jim utéct, stačí, aby jen trochu přidali do kroku, ani nebudou muset běžet a budou nás mít...stačí, aby dali vědět svým kumpánům a jsme v hájí....zatím to naštěstí neudělali, ale to neznamená, že máme vyhráno.... Po chvíli rychlého váhání a zhodnocení situace se rozhodnu¨. "Musíme se jich zbavit, zkuste jít dál nebo tu počkejte, musím něco udělat," otočím se k vědmě a aniž bych čekala na její odpověď. Pouštím horala a přikrčená vyrazím trochu do boku, ale směrem k těm dvěma, které jsem zahlédla. Nemůžeme jim dovolit, aby na nás někoho upozornili. Doufám, že Elkovi došlo to samé, co mě a pokusí se o tu samou šílenost, co já. Tak trochu doufám, že to, že jim půjde ten po kom jdou naproti, je to poslední, co by čekali. Meč připravený v ruce, oči napínám do tmy, abych odhadla ten správný okamžik, až na to přijde. Snad je Elko někde poblíž... 3%

Arun - 01. července 2021 20:54

Smůla a štěstí Hela, Freya Hela a Sigvar pomalu pokračují směrem k lesu. Boje se účastnit nemohou, pokud by na něj došlo. Musí se alespoň pokusit zmizet, pokud to tedy půjde. Svým tempem se ale daleko nedostanou, pokud jim Freya nebude krýt záda. Ta vyrazila přímo proti nepřátelům. Elko kráčí nedaleko od ní a brzy stojí hned u sebe. Třeba alespoň chvilku budou nepřátelé zaskočení a budou si myslet, že to je jen další dvojice korzárů. Oba dva mají ruce na zbraních a jsou připravení zareagovat okamžitě. Jediný moment by mohl rozhodnout. Už musí být blízko. „Tak-“ začne Elko šeptem. A pak udeří blesk. Celý svah se zalije bílým světlem. A Freya hledí přímo do očí korzárovi. V ruce má pistoli a už jí zvedá. Tomu se říká smůla. Desátník nestihne zareagovat. Přijde hrom od blesku. A s ním hned několik prásknutí jiného rázu. První se zableskne hlaveň přímo proti Freye. Druhé to třeskne od desátníka. Pak si všimne Freya, že jí Elko z ruky vyrval pistolí, která je pořád nabitá, protože vidí, že je zasažená a nechce kuli promarnit. Seveřanka cítí prudkou bolest na hrudi. Sama nemůže popadnout dech. Ještě vidí, jak desátník zvedne pistoli, kterou jí vzal. Další ranou zprovodí ze světa druhého muže. Cítí, jak se jí podlamují nohy. Pořád se nedokáže nadechnout. Malý desátník jí stěží zachytí a ona spadne na zem do bahna. Cítí, jak jí desátník ve spěchu rozepíná kabátec a ohmatává ránu. Není čas na nějaké cavyky – tady jde o život. Její život. Prošla peklem, desítkou válek, stovkou bitev a bezpočtem šarvátek. A teď to skončí tady – kvůli mizerné smůle a špatnému odhadu na pár metrů v té neproniknutelné tmě. „Hele,“ uslyší desátníka zničehonic. Elko pozvedne v ruce malý, kulatý předmět. Zaleskne se. Amulet z hrobky. Je na něm stěží rozeznatelná prohlubeň a škrábanec, kde do něj udeřila kule. Desátník jí poplácá po obličeji a vytáhne jí na nohy. „Vstáváme. Nemáš ani škrábnutí. To mu se říká proklatý štěstí. Ty pohanský bohové pro tebe ještě maj nějaký plány,“ dodává s úsměvem, ale úleva v jeho hlase hraničí až s pohnutím. „Padáme,“ zavelí a obrátí se zpátky směrem k seveřanům. Pořád jsou v pěkné bryndě. Ty výstřely musel někdo slyšet. Hela zdálky viděla mnoho, včetně krátké přestřelky… zahlédla také padající postavu seveřanky, díky zábleskům vystřelených zbraní. Víc v temnotě ale neviděla.

Freya - 01. července 2021 23:19

Smůla a štěstí Potkáme se s Elkem a sotva si stačíme něco říct, pak už to jde ráz na ráz a já se nemůžu prostě na nic. Po blesku se zablýskne ještě jednou. Nestačím udělat nic, jen stát a dívat se smrtí do očí, kolikrát byla tak blízko a povedlo se nám ji přelstít a teď, když jsme došli tak daleko, to skončí takhle blbě. Za chyby se holt platí... prolétne mi ještě hlavou, když se mi nedostává dechu a zem je najednou tak blízko. Cítím pod sebou bláto a mokrou zem, už zas. Vnímám Elkovu snahu, ale stále nejsem schopná se pohnout a víc než cokoliv jiného cítím vztek. Přeci to neskončí tady a teď... Ještě mi prolétne hlavou, že tu nemůže zůstat a ztrácet se mnou čas, kterého už moc nemají, že sám ještě bude mít šanci se odsud s vědmou snad nakonec dostat... Z nebeských úvah mne vytrhne až když mne lehce propleskne a tahá mne zpět na nohy. Ještě chvíli mi trvá, než se mi podaří popadnout dech a než mi dojde, co se vlastně stalo. Nahmatáme medailon, který mi právě zachránil život. Mezi zuby zadrmolim tiché díky těm, na které moc nevěřím. Ještě stále trochu otřesená, se snažím konečně nějak reagovat. Elko zavelí a já už na nic nečekám, i když stále cítím dosti nepříjemně místo pod medailonem. Teď na to prostě není čas. "Mířili k lesu, musíme je dohnat, pomoz Hele s horalem, ať jsme rychlejší." promluvím ještě k Elkovi. Potřebuji ještě chvíli. Ve chvíli, kdy ty dva doženeme, jen je pobídnu. "Máme jen chvíli a asi poslední příležitost zmizet." V rychlosti ještě prebiju a doufám, že tentokrát aspoň budu mít šanci vystřelit.

Hela - 02. července 2021 08:17

A přeci nás vidí Freya se rozeběhne do tmy, aby se postarala o nepřátele, a nám nezbude než pokračovat dál směrem k lesu. Postupujeme pomalu a já se každou chvíli ohlížím, snad abych spatřila, co se ve tmě děje. Po zádech mi přeběhne mráz a cuknu sebou, když vidím, jak Freya padá k zemi. To ne! Chci jí vyrazit na pomoc, ale nemohu tady Sigvara nechat. Sám se ani neudrží na nohou. Kousnu se do rtu a udělám několik dalších kroků. Tvář mi přitom smáčí i něco jiného, než jen voda padající z hustých mraků. O to větší je můj šok, když se, ti dva, náhle opět objeví po našem boku. Zírám na Freyu, jako na zjevení. "Co se stalo?" Dokážu ze sebe dostat. Náhle si nejsem jistá, zda mě mé oči nešálí. Vždyť jsem viděla výstřel a pak, jak žena padá k zemi! Nerozumím tomu, ale tohle náhlé zjevení mi dodá sílu. A nebo je to možná desátník, který medvědobijce podepřel z druhé strany.

Freya - 02. července 2021 13:59

Zpět u vědmy Nechám Elka ať vědmě pomůže a sama se rozhlížím kolem a v neproniknutelné tmě pátrám očima po nepřátelích využívaje chvíle kdy vše kolem ozáří blesk. Potřebuju vědět, jestli ještě máme cestu volnou a vážně už nechci žádné další překvapení, jedno úplně stačilo. Rozdejchávat to budu ještě nějakou chvíli, naštěstí zrovna nemám moc čas o něčem přemýšlet, jen se soustředit na to odsud co nejrychleji vypadnout. "Někdo tam nahoře mě má asi rád nebo mě spíš v pekle ještě nechtěj," ušklíbnu se trochu nevesele v odpověď na otázku Hely, není čas něco podrobněji vysvětlovat. popovídat si můžem ve chvíli, kdy budem v bezpečí a se zdravou kůží. "Musíme pohnout." pobízím je asi zbytečně, sami moc dobře ví, že máme víc než na spěch.

Arun - 03. července 2021 19:34

Ve světle blesků Freya, Hela Když Freya a Elko ve spěchu doběhnou ke dvojici seveřanů, desátník se jen zazubí na vědmu. Než začne odpovídat, popadne Sigvara z druhé strany. Na to, že je to vlastně docela skrček je v něm překvapivě hodně síly. Na nic nečeká a s raněným vyrazí kulhavě k lesům. Teprve v pohybu desátník skoro dojatě zavrtí hlavou: „Naše seržantka měla vždycky z pekla štěstí. Kule se jí vyhejbaj.“ Víc to nekomentuje a raději přidá do kroku. Ještě z toho nejsou venku. Je to náročný pochod. Les je pořád daleko. A za nimi je slyšet rozruch. Při záblescích blesků vidí, že se na za nimi muži houfují u mrtvol, které za sebou nechali. Freya je kryje a vybírá cestu, zatímco spěchají s raněným medvědobijcem tak rychle jak mohou. Bohužel je to jen krok za krokem, a pot se mísí s deštěm. Po své pravé ruce zahlédnou světla od vesnice. Nemají čas se dívat, ale zdá se, že i do vesnice dopadla salva dělostřelby. Vidí i nějaký oheň… i když proti tomu snad déšť pomůže. Nemohou se ale zastavovat a zjišťovat co se děje. Pak uslyší za sebou kroky a výkřiky. Kolem zasviští výstřel. Freya spatří při záři blesku nepřítele v temnotě za nimi. Nemůže čekat, musí střílet, ale než se znovu zablískne, nebude mít jistotu, že se trefila. Musí spěchat, zatímco jim kryje záda, a doufat. „Už jen kousek,“ procedí mezi zuby desátník. Vidí před sebou temnou hranici lesa. Opět uhodí blesk. Freya za nimi nevidí žádné pronásledovatele… vidí jen skupiny, které se za nimi pomalu stahují z vrchů. Už zjistili, že proklouzli, ale štěstí při nich stálo – nechytili je. „Pozor,“ ozve se pojednou zaskuhrání od Sigvara. „Před námi někdo je…“ Temnota je neproniknutelná. Možná, že medvědobijec něco viděl… nebo snad vycítil. Oči i instinkty má nepostižené. Na moment desátník zaváhá. Neví, co se říkalo, ale je jasné, že pochopil, že je něco v nepořádku. Případně počká na překlad a pak se podívá po Freye. „Dej mi svojí pistoli – mám dobrou mušku i se dvěma. Pomoz tuhle seveřanovi, já nám půjdu vyčistit cestu,“ prohlásí odhodlaně. Z nich dvou je skutečně lepší střelec, ale spíš s puškou. Hela pocítí podivné bodnutí zlé intuice. Možná, že by bylo vhodné postupovat opatrněji… ale nedokáže přesně ukázat na to, před čím jí její šestý smysl varuje. Ani Freya ani desátník neviděli nikoho v temnotě, mají jen slovo seveřana. Hela měla příliš práce s táhnutím raněného na to, aby si něčeho všímala.

Hela - 03. července 2021 19:44

Ve světle blesků Ani Freya, ani desátník, mi nedají jasnou odpověď, a já se víc neptám. Až se z toho dostaneme, pak teprve bude čas na otázky. Nyní musíme napnout síly, a dostat se co nejrychleji k lesu. Neotáčím se, i když kolem nás prolétne výstřel. Bylo jen otázkou času, než zjistí, že jsme jim proklouzli. Tma nám ale stále poskytuje vcelku dobré krytí. Musím doufat, že nás ochrání, dokud se nedostaneme k hradbě stromů. "Někdo je před námi." Přetlumočím Sigvarova slova desátníkovi. Ani na okamžik o tom nezapochybuji. Sigvar má vycvičené smysly a vidí i to, co mnoha jiným unikne. Pokud tvrdí, že je před námi nepřítel, věřím mu. I mě, v té chvíli, přepadne velmi nepříjemný pocit. "Něco je špatně. Buďte ve střehu, a možná...zpomalme." Všechno na mě křičí, že se musíme k lesu dostat co nejrychleji. Ale tak bychom také snadno mohli padnout do pasti. Volnou rukou sevřu svou sekeru, očima bloudím v temnotě, čekám na záblesk světla, na pohyb, cokoliv, co by mi prozradilo, kde se nepřítel skrývá. Něco mi říká, že já dobře vím, kdo se v té temnotě ukrývá. Maskovaný.

Freya - 03. července 2021 22:07

Ve světle blesků Klopýtáme dál tmou. Les už není daleko a přece je to najednou snad nepřekonatelná vzdálenost. Spěcháme a přesto se přibližujeme jen krůček po krůčku, příliš pomalu. Nepřátelé už dávno zjistili, že jejich lovná zvěř proklouzla skulinou, ale není daleko. Hon ještě zdaleka neskončil. "Sakra velkej kousek," přinesu tiše spíš jen pro sebe, když Elko konstatuje, že ke kýženému cíli už to není daleko. "Počkej, pistoli ti klidně dám, ale nebuď tak hrrr. Možná bychom vážně měli zpomalit." odpovídám Elkovi a trochu váhavě mu podávám svou pistoli. "Něco před námi nejspíš je, horalovi se něco nezdá." pokračují dál, aby byl obraze. Vím moc dobře, že si je nesmíme pustit moc k tělu, ale v posledním blesku za námi snad nikdo vidět nebyl a čert ví, co je před námi. Očima se snažím prohlédnout černočernou tmu a zjistit, před čím nás seveřan varoval. "Drž se radši poblíž nás, řekla bych, že dnešní dávku štěstí už jsme vyčerpali." prohodím pak ještě k Elkovi. Chci mít možnost zasáhnout, kdyby se něco stalo. Jsem připravená nechat horala vědomě a pomoct Elkovi.

Arun - 06. července 2021 19:55

Nebezpečí ze všech stran… Hela, Freya Když ho vědma a nakonec i Freya varuje, desátník zaváhá a přikývne na jejich poznámky. „Dobře… tak půjdeme dopředu spíš všichni spolu. Můžou nás překvapit zepředu i zezadu, to je fakt.“ Rozhodnou se postupovat opatrně. Vzhledem k tomu, že se nakonec všichni drží pohromadě, jen s desátníkem trochu vpředu, aby je mohl krýt, kdyby to bylo potřeba, ani příliš spěchat nemohou. Sigvar dokáže kulhat vpřed jen nějakou rychlostí… Les už je jen třicet, možná čtyřicet kroků daleko. Rozruch za nimi se stupňuje. Tu a tam slyší výstřely, ale zatím je nic netrefilo. Ani to kolem moc nesviští. Zdá se, že neočekávaná síla bouře jim hraje do karet a skryla jejich ústup. Korzáři také nejsou žádní lovci, kteří by se v tomhle prostředí vyznali… Žádní zálesáci. Většina těch zahynula pod Špičákem. Desátník čeká, až ho trojice se zraněným seveřanem dojde. Už je to k lesu jen dvacet kroků, i v téhle tmě je na dohled. Vlastně už jsou skoro v něm, v laskavém krytu lesa. „Nelíbí se mi to. Furt se tam míhaj stíny. Buď se moc pletu nebo tam na nás někdo číhá…“ I Freya má ten pocit, ale nikdy se jí nepodaří nic vidět. Vždycky je to jen pohyb v koutku oka. Někdo se umí v tomhle lese pohybovat. Desátník polkne, jak přemýšlí, kde je větší nebezpečí. Sigvar už žádné poznámky nemá, vypadá, že spotřeboval poslední zbytky své síly. Oči má zavřené a jen stěží se drží vzpřímeně. „Musíme do lesa,“ zamumlá Elko. „Tady venku máme smrt jistou. A jedinej ústup je lesem.“ S trochu nejistým úsměvem se obrátí na vědmu: „Nemáte náhodou nějaký kouzlo po kapsách, že ne? Teď by se vážně šiklo.“ Podívá se k hraně lesa. „Mohli bysme se zkusit proplížit podél lesů k cestě… ale to zas budem blíž k těm korzárům.“ Zavrtí pro sebe hlavou, a povzdychne si. „No, ať už je tam v tom lese kdokoliv… nebo cokoliv… není to žádnej střelec, protože jinak by nás už dávno mohli vodkrouhnout.“ Je otázka, zdali vstoupí všichni najednou, nebo zdali se přeci jen rozdělí. Nebezpečí se stahuje ze všech stran, jak se zdá. Ale těžko mohou v jakémkoliv boji Sigvara při chůzi uchránit.

Hela - 06. července 2021 20:25

Nebezpečí ze všech stran… Zpomalíme postup, ale o moc lépe se necítím. Jsem ale ráda, že se držíme pohromadě. Věřím, že tak máme větší šanci přežít, i když nepřítel si nás tak může snáze všimnout. Myslela jsem, že máme pronásledovatele hned za zády, ale nyní to skoro vypadá, že ztratili naši stopu. Možná nad námi někdo opravdu drží ochranou ruku...možná je to jen tím, že náš ústup kryje bouře. Nebezpečí za zády si uvědomuji, ale neděsí mě tolik, jako to, které se skrývá v pomalu se přibližujícím lese. Tolik jsem se toužila dostat pod příkrov stromů, s myšlenou, že tam budeme v bezpečí. Nyní se ale obávám toho, co na nás v lese číhá. Mé myšlenky, čas od času, zalétnou i k vesničanům. Snad se jim povedlo uprchnout, snad jsem na sebe přitáhla dostatek nepřátel, aby byli v bezpečí. Mou jedinou útěchou je, že v tomhle nečase nepřítel nedokáže Helskaru podpálit. Déšť nás vytrvale bičuje, a já přemýšlím, zda se bohové zlobí, protože jsem zničila Vertran. "Něco tam číhá, ale my stejně nemáme jinou možnost. Jedině les nám může poskytnout naději na útěk." Mohli bychom se vydat po jeho okraji, ale myslím, že čím dál od korzárů budeme, tím lépe pro nás. "Budeme se držet pohromadě a navzájem se krýt." Sama příliš bojeschopná nejsem. Cítím, že se o mě Sigvar opírá čím dál víc, zřejmě mu docházejí síly. Ani já ale nevydržím o mnoho déle. Musíme najít spojence.

Freya - 07. července 2021 23:16

Nebezpečí ze všech stran Les, který nám měl skýtat kýženou náruč bezpečí nakonec možná tak moc bezpečný nebude, ale alespoň se budeme snad moci trochu krýt ve stínu stromů. Pokud tam tedy na nás nečekají hned za prvními stromy. Víc možností než les ale není. Je to buď anebo. Zůstat stát na místě stejně nemůžeme. Elko má ale pravdu v tom, že kdyby tam byl někdo s pistolí už dávno by mohl střílet. Ve světle blesků bychom byli ideální terč. Alespoň že korzáry snad nemáme příliš za zády... "Jdem lesem, jestli máme někde šanci, aspoň malou šanci se z toho dostat, pak je to les. Kdyby něco,máš mě v zádech," promluvím na Elka. "Jeho bys pak na chvíli musela zvládnout sama, " promluvím k vědmě a kývnu k horalovi. Nepočítám s tím, že by nám vědma v případném boji nějak pomohla. Úplně bude stačit, když udrží seveřana na nohou. Nadhodím pistoli trochu v ruce. "Tak jdem. Možná by stačila i obyčejná přímluva za trochu štěstí místo kouzla." pronesu ještě a zhluboka se nadechnu očekávaje s napětím věci příští.

Arun - 11. července 2021 20:22

Hvozdy nad Helskarou Freya, Hela Čtveřice opatrně vstoupí do lesa. Drží se pohromadě, úzce semknutí. Všichni začínají být unavení a jejich těla jsou těžce zkoušená. Tak je cítit boj o život. Pro oba zkušené veterány to není nic nového, ale to neznamená, že je to příjemné. Elko ještě kývne na Freyu, která zůstává u seveřanů. Jde trochu vpředu. Ale je to jen pár kroků. Nesmí se dělit. Ať už v tom lese číhá cokoliv. Brzy se ocitnou pod větvemi. I když se mají důvod lesa obávat, je to uklidňující pocit. Blesky už na ně nevrhají světlo a ani déšť tu není tak prudký. Vichřice, kterou bouře přinesla, se také mezi stromy trochu zmírnila. Ale není to o mnoho lepší. V lese je mnoho zrádných stínů. Vesničané sice o své lesy poměrně dost pečují, ale i tak to je hustý hvozd, ve kterém je těžké udržet si přehled. Nikdo z nich nemluví. Kráčí vpřed. Není ani jisté, kam mohou zamířit. Pokud není bezpečí ani zde v lese… pak už nemají kam dál utíkat. A tu se před nimi pohne kapradí. Uvidí, jak se zalesknou oči v temnotě. Zaslechnou zlomenou větvičku. Ruka desátníka vyrazí vzhůru jako had. Pistole vpřed, prst na spoušti. Není jisté, jestli je to instinkt nebo vyšší vůle, avšak Freya pocítí jistotu, že jestli se desátník strefí, bude to katastrofa. Její tělo se pohne ještě dřív, než ta myšlenka dorazí do její hlavy. Občas jsou lidé otroky svého vlastního jednání… Strhne desátníka vzad. Jeho ruka vyletí vzhůru, prst stiskne spoušť a pistole zahřmí neškodně do vzduchu. Začne se kolem nich linout štiplavý zápach střelného prachu a kouře. Jakmile čtveřice vzhlédne, hledí do očí šokované postavě mezi kapradinami. V promáčeném oblečení, s očima lesklýma pláčem z děsu i z šíleného odhodlání, před nimi stojí Adelaide, učednice vědmy. Nedokáže ani promluvit, pouze se dívá do míst, kde ještě před momentem byla hlaveň nabité pistole. Kule jí minula jen o malý kousek. O moment později se z lesa vynoří další seveřan. Je to Erling, v potrhané uniformě. Prudce oddechuje. Přiběhl za výstřelem. „Bohové a všichni předci! Jste naživu! Našli jsme vás!“ vydechne jen. Za ním se blíží několik dalších seveřanů. Je jich asi tucet. Obě ženy si uvědomí, že jsou to někteří z mladíků, kteří pomáhali se stavbou pevnosti nebo jinak přišli do styku s vojáky. Za nimi si ale vědma všimne několika dospělých seveřanů – pozná v nich některé, kterým ona nebo její babička prokázaly své služby. Mnohým z těchto lidí zachránily kdysi dávno život. „Modlili jsme se, že jste to peklo přežili… nemohli jsme vás opustit,“ zakoktá Erling, který hledí zbožně na vědmu. Teprve po chvíli si trochu zmateně všimne Freyi a Elka. Nic neřekne, nejspíš tomu nerozumí. Ale v očích má díky. Pak se do jeho výrazu opět vrátí strach. Mávne neurčitě k vesnici. „Proti tomu se nedá nic zmoct, nemohli jsme nic dělat… skrývali jsme se v lese,“ koktá trochu nejistě Erling. Musel celý ten útok vidět. Nejspíš je seveřané nemohli poznat, když se sem čtveřice kradla tou tmou a blesky. Jsou pokrytí bahnem a zbytky drnů od hlavy k patě… není divu, že unikli dokonce i před korzáry. „Museli jsme se vrátit. Nemohli jsme vás opustit,“ zamumlá znova Erling. Adelaide se stále nevzpamatovala z šoku. Dech smrti není nic příjemného…

Hela - 11. července 2021 20:43

Hvozdy nad Helskarou Kdybych uměla kouzlit, to by byl život jednoduchý. Nikdy jsem ale nebyla tak namyšlená, abych si myslela, že sama něco dokážu. Za vším, co jsem dělala, stáli bohové. To oni mi našeptávali ze stínů, promlouvali ke mě skrze hučení větru v korunách stromů, zpěv ptáků, nebo obrazce na nebi. Byli všude a zároveň nebyli nikde. I nyní bych chtěla věřit v jejich moc. Obklopí nás temnota stromů a já pocítím náznak úlevy. Déšť ani bouře sem nepronikají s takovou silou, a jsem tak, alespoň částečně chráněni. Tohle však není les, jaký znám, tady na každém kroku číhá nebezpečí a každé zapraštění větvičky značí smrt. Jinou možnost však nemáme. Pomalu postupujeme vpřed, když desátník zachytí nebezpečí. Postava v kápi?! Jsem si skoro jistá tím, že právě ona zde na nás číhá. O to větší je mé překvapení, když spatřím vyděšenou Adelaide. |Nebýt rychlého zásahu Freyi, již by byla mrtvá. "Jak jsi to věděla?" Nedokážu potlačit obiv, a zároveň s tím na mě také padne nesmírná úleva. Smrti již bylo dost. Za Adelaide se z lesa vynoří další seveřané. "Tak ráda vás vidím živé a zdravé. Erlingu, pomoz mi prosím se Sigvarem." Požádám mladíka, neboť medvědobijce již dlouho sama neudržím. "Kde jsou ostatní?" Těkám pohledem kolem sebe. Vím, že bychom se zde neměli zdržovat. Ten výstřel mohl přilákat nechtěnou pozornost. Ale já nejprve musím zjistit, co se stalo. Modlím se k bohům, v které nyní nevěřím, aby tohle nebyli jediní přeživší.

Freya - 11. července 2021 21:49

Hvozdy nad Helskarou Konečně jsme dorazili do lesa, pod větve stromů. Ráda bych řekla, že jsme dorazili do bezpečí, ale zatím to tak moc necítím, něco tu je a kdo ví, co nebo kdo tu na nás čeká. Začínám toho mít dost, ale odpočinek si nemůžeme dovolit. Hrajeme hru, ve které nejvyšší cenou jsou naše životy. Ani nevím, co to do mne vjelo. Byl to instinkt, šestý smysl nebo nevím, jak to nazvat. Nějak to prostě nedokážu vysvětlit, ruka je rychlejší než myšlenka. A jak se brzy ukáže, opravdu jsem zabránila katastrofě. "To je v pořádku," hlesnu jen k Elkovi trochu omluvně a s úlevou si dovolím na okamžik se opřít o strom. tak tomuhle se vážně říká osud... Na otázku vědmy jen pokrčím rameny: "Nevěděla." Možná, že nakonec jsou nějaké věci mezi nebem a zemí, koneckonců už jsme zde zažili tolik podivného, co se tak docela jednoduše nedá vysvětlit, že se asi přestanu divit už úplně všemu... Občas se ohlédnu za sebe. Sice tu na nás nečíhali nepřátelé, ale pořád tu někde jsou. Odlepím se od stromu a pomoc horalovi nechám na někom jiném, protože sama toho už mám plné zuby. "Nemůžem tu zůstat, musíme se hnout. Furt je máme za zadkem a ten výstřel je na nás jen upozornil," jen připomenu to, co je jistě všem zřejmé. Jen na poslední otázku vědmy jsem také zvědavá. Je se kam vrátit?...Je ještě někde aspoň relativní bezpečí?... "Když se dostanem dál do lesa, snad budeme mít šanci jim zmizet. Nejsou to žádní lovci a tady nás stopovat určitě nedokážou," vyslovím svou domněnku a zároveň i zbožné přání. S těmi, co se měli vesničanům dostat do zad jsme se s Elkem vypořádali, takže les by snad opravdu teď mohl skýtat alespoň relativní bezpečí. Znovu se ohlédnu za sebe do míst, kudy jsme ještě před chvílí klopýtali. "Musíme jít," kývnu znovu na vědmu a trochu nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Na povídání bude snad čas ještě později.

Arun - 13. července 2021 19:25

Cesta k útočišti… Hela, Freya Kouř z výstřelu se pomalu vytrácí. Elko jen zavrtí hlavou, jako by nevěřil, co se stalo. Po chvilce kývne na Freyu s díky a nejistě zamumlá k Adelaide cosi jako omluvu. Po chvíli prohodí tiše a stranou: „A tohle je přesně ten důvod, proč tolik mladejch chudáků natáhne bačkory v bitvě, když nejni dobrej plán a nenosí se uniformy.“ Pak se ale narovná a přidá se k Freye, která už by nejraději vyrážela. „Musíme se dát do pohybu.“ Seveřané zděšeně hledí na zraněného Sigvara, ale vcelku rychle na jejich naléhání dají. Pomohou vědmě. Adelaide se mezitím trochu vzpamatuje, i když je pořád otřesená. Mezitím Erling konečně začne mluvit o tom, co je teď důležité. Mluví už za chůze, i on chápe, že nemají času nazbyt a rozhodně nejsou v bezpečí. „Všichni, kdo mohli, uprchli k Uskalmově usedlosti. Sešli jsme se tam… když bude potřeba, půjdeme dál…“ Freya i Hela tuto usedlost znají. Helskara není jediné sídlo v tomhle kraji. Po pobřeží je rozeseto mnoho samot a menších vísek. Domy, kde bydlí rodiny lovce Uskalma a jeho přátel, jsou téměř hned za těmito lesy dál směrem k horám. Je to jen pár stavení ve svahu kopce. Jsou od moře krytí… ale jsou téměr na dohled od královské cesty… Prozatím je to dobré útočiště, ale pokud je bude Společnost pronásledovat, nemohou tam zůstat. Nyní je alespoň chůze trochu snesitelnější. Bouře pomalu ale jistě začíná polevovat. A navíc mladí seveřané vzali Sigvara na sebe. Protože jemu už síly téměř dochází, v podstatě ho nesou. Je jich na to ale dost. Nikdo si nestěžuje. Erling zůstane u svých bývalých důstojníků a u vědmy. Položí jim nejistou otázku. „Co budeme dělat dál?“ Snaží se mluvit klidně, věcně, jako voják. Ale jeho oči a tvář ho zrazují. Vědma to pozná, protože ho zná skrz na skrz jako každého ve vesnici. A oba žoldáci to poznají, protože je to pohled, který je vlastní všem mladým rekrutům, kteří se poprvé ocitnout na špatné straně prohrané bitvy. Desátník popotáhne a odkašle si. „Budeme utíkat,“ odpoví. „Žádný strachy, chlapče. Nebudou nás pronásledovat daleko,“ dodá ve snaze ho uklidnit. Možná z vděku, že mladý muž použil Celestionštinu místo svého rodného jazyka.

Hela - 13. července 2021 22:12

Cesta k útočišti… Freya má samozřejmě pravdu. Musíme zmizet dřív, než nás tady někdo objeví. S narůstající skupinou také budě těžší, zůstat ve skrytu. Potřebuji se ujistit, že jsou ostatní někde v bezpečí. Mladí seveřané vezmou Sigvara na svá ramena, a já ucítím nesmírnou úlevu. Stále se však držím zraněnému horalovi nablízku. Takže Uskalmova usedlost. To je dobré místo, zhodnotím. Vesničané se vydali směrem, kterým bych šla i já. Je však otázkou, jak dlouho bude trvat, než je nepřítel objeví. Já vím co dělat. Mám jeden jediný nejasný plán. Chvíli však váhám, než Erlingovi odpovím. "Vydáme se do Alesglas." Ta cesta sama o sobě by trvala několik dní i zdravému silnému člověku. Natož nám, kteří sebou mají děti a starce. Navíc nemáme žádné jídlo, ani přikrývky. Avšak jarl je naší jedinou nadějí. Příčí se mi to přiznat, ale tohle sami nezvládneme.

Freya - 14. července 2021 17:42

Cesta k útočišti Poznámek Elka si moc nevšímám. Někdy nevyjde žádný plán byť by byl sebelepší... "Uskalmova usedlost, tak jdem, všechno je lepší než zůstat stát tady," kývnu a pomalu vyrazím. V rychlosti pak jen Elkovi sdělím, kam máme vlastně teď v nejbližších chvílích namířeno. "Utíkat...utíkat věčně nemůžem, seš si vážně jistej, že se za náma nepotáhnou, dokud nedosáhnou svýho? Já tedy moc ne," zavrčím trochu nevrle, i když Elko za to přeci nemůže. Jen už toho vážně začínám mít dost. Jsem unavená, zmáčená a promrzlá až na kost. Mám pocit, že kdybych se na chvíli zastavila bude ze mě docela slušnej rampouch. "Do Alesgas, na cestě budem jen škodná, kterou tu lze dosti snadno odpravit," odpovídám stejně nadšeně Hele. Nějak dochází nápady a vlastně i místa, kam se vrtnout. "Kam se k sakru poděli všichni, co bojovali pod horou? To už je stihla Společnost všechny rozprášit? Vyráželi jsme dřív a ve spěchu, nebyla by šance najít spíš je?" přemýšlím tak trochu nahlas. "A pokud chceš přeci jen do Alesgas, snad jen vyslat rychlého posla, který případně dokáže proklouznout a snad přivést pomoc," pokračuji pak dál. Rozhodím trochu bezradně rukama, ale přijde mi, že v lesích budou mít stále větší šanci se nějak skrýt, než na cestě. Vím, že asi právě také nebudu ten nejlepší společník a možná jsem až příliš protivná, ale únava si pomalu začíná vybírat svou daň.

Hela - 14. července 2021 18:23

Cesta k útočišti… "Možná bychom mohli vyslat posla, pokud by měl Uskalm koně. Ale tím si nejsem jistá. Zůstat tam ale nemůžeme, zbytečně bychom ohrozili další lidi." Myšlenky mi zalétnou k Elfstanovi. Nechci na něj spoléhat, ale...kde u všech bohů vězí?! Nemluvil celou pravdu, mnoho věcí i zatajil, ale nevěřím, že by se k nám jen tak obrátil zády. "Nepřítel nemá koně a nevyzná se ve zdejším kraji. To je naše výhoda. Ti, kdo toho byli schopní, pravděpodobně zemřeli pod horou. A horalové se zřejmě vrátili do svých domovů. Nahánět kohokoliv po horách, by bylo zbytečné. Tohle je náš kraj a my sami musíme vymyslet, jak se ochráníme." Svou pozornost přesunu k Erlingovi. "Jak dopadli vojáci z pevnosti. A co velitel, je...zůstal..." Nedořeknu a moje otázka zůstane viset ve vzduchu. Ten muž mi hodně pomohl.

Arun - 15. července 2021 19:33

Ohně u Uskalma Hela, Freya Erling jen tiše poslouchá, zatímco se Hela a Freya domlouvají, ale desátník k tomu má co říct. Nevypadá, že by si vzal náladu Freyi osobně.… nejspíš jí docela chápe. „No… jak daleko nás budou pronásledovat? To se uvidí. Čím my půjdem dál, tím víc nás bude, ne? Tyhle kopce musí bejt ještě obydlenější než ty udolí v horách. Při bitce v lese nejni puška co k čemu. A navíc, kolik sebou unese prachu a kulí chlap, co vyrazí do lesa za náma bez přípravy? Ještě taky nemusíme až do Alesglas… v průsmyku byla taky pevnůstka a v tý taky určitě byly nějaký vojáci… řek bych, že touhle dobou už tam Liga a horalové všechny pohůnky Společnosti rozehnali… nejni to tak bledý.“ Pak zmíní vědma velitele a vojáky z pevnosti. Erling jen uhne očima pokrčí rameny. „S námi nebyli… nikdo. Já jsem šel s našimi, takový jsem měl rozkaz. Nevím, co se stalo s vojáky.“ Erling nespokojeně zavrtí hlavou. Desátník si není jistý, o čem se bavili, a proto naváže na to, co říká Freya o rychlém poslovi: „Neposlal alespoň velitel někoho? V pevnosti bejvali koně. Rychlej posel by touhle dobou moh bejt už v průsmyku… možná už i v Alesglas podle toho, jaká je cesta…“ Dojdou ke kraji lesa. Měli štěstí a, i když museli dávat pozor, zatím je nikdo nepronásledoval. Vidí před sebou několik kopců a pastviny, o které se stará Uskalm, jeho přátelé a jejich rodiny. U nejbližšího kopce, už jen pár minut chůze daleko, vidí několik stavení ve svahu se studnou pod kopcem. Na pravé straně mohou tušit cestu, i když jí ve tmě nevidí. Slyší ale hukot Helskarského potoka, podél kterého se cesta táhne. Kolem chalup je mnoho ohňů a kolem nich skoro celá Helskara. Desátník si trochu povzdechne, když se dívá na kouř, který od ohňů stoupá k obloze. „Tak tohle najde každej i poslepu. No, co se dá dělat, stejnak bysme se neschovali… musíme doufat, že budou hledat vědmu a dneska v noci nám daj pokoj…“ Ohlédne se na Freyu a Helu a pokusí se o veselý úšklebek. „Pojďte, nevim jak vy, ale sem zmrzlej na kost a oheň by mi udělal dobře. Je jasný, že nemá cenu dělat velký plány… řek bych, že je to jako na pochodu vod porážky. Nabral bych síly, dokud to jde. Nemůžeme stejnak jít i přes noc.“ Menší množství vtipkování a trochu zodpovědnější přístup jednak naznačuje, že je desátník unavený, ale také, že tohle dobře zná. Mnoho vojáků zná spíše vítězství, protože porážku nikdo nezkušený nepřežije… Ale ti zkušení – ti ví, na čem záleží, a Freya a Elko k nim patří.

Hela - 15. července 2021 20:36

Ohně u Uskalma Opustíme les a ve tmě se před námi objeví několik stavení. Pravděpodobně bych si jich v prostřed noci ani nevšimla, ale nyní jsou chalupy osvětleném množstvím pochodní. Helskarští. Pocítím Pocítím příval úlevy, že alespoň oni to zvládli v pořádku. I já ale vím, že pokračovat, kamkoliv, teď v noci, nemá cenu. Všichni si potřebují odpočinout...mě nevyjímaje. "Ráno moudřejší večera." Brouknu tiše. Opustím společnost Freyi a desátníka, a přesunu se k mladým horalům, kteří pomáhají Sigvarovi. "Už jen kousek a budeme v bezpečí." Ani si nejsem jistá, že muž ještě vnímá. Musí být vyčerpaný, bojem, ztrátou krve, i pochodem samotným. Potřebuji ho dostat někam do tepla a zkontrolovat jeho zranění. Pokud bych do něj mohla dostat nějaké jídlo, bylo by to ještě lepší. Cítím se bezmocná a náhle mám strach, vstoupit mezi vesničany. Měla jsem je chránit, ale neuspěla jsem. To mou vinou se nyní tisknou ve tmě a v dešti, kolem provizorních ohňů. Ztratili střechu nad hlavou a jejich osud je nejistý. Tíhou takových myšlenek mi těžknou ramena, i krok. Zpomalím, až se dostanu na samotný konec našeho malého průvodu. Na jazyku cítím hořkost porážky.

Freya - 15. července 2021 21:44

Ohně u Uskalma Elko má pravdu a tak jen tiše beze slov přikyvuji. Na rozdíl ode mne mu to ještě nějak myslí, zdá se. Asi to všechno vidím příliš černě, jenže všechno už se podělalo tolikrát, spousta plánů nakonec dopadla úplně jinak, než jsme si představovali. Touhle dobou už jsem se viděla někde daleko odsud a s pěkným jměním v kapse a místo toho tady zachraňuju svět a nastavuju svůj krk. Prostě toho mám dost. Jen Elkovi rychle přeložím co říkal Erling. "Hmm, doufat můžem," zabručím jen tiše pro sebe. Světlo a hlavně teplo ohně je velmi lákavé, ale Elko má zas pravdu v tom, že to je jak pozvánka ke stolu. Jenže seveřané jsou prostě zvyklí na poněkud jiné způsoby než mají naši pronásledovatelé. Těžko jim něco zazlívat. Přišel sem svět, který neznají a kterému nerozumí. Jen si trochu povzdechnu. Nenechám se pak dvakrát pobízet a vyrazim za desátníkem. Potřebuju se vážně trochu zahřát a aspoň na chvíli nic neřešit, třeba pak budu poněkud snesitelnějším společníkem. Sice nevím, jak budou reagovat případně ti, co mne poznají, ale je mi to upřímně fuk. To, že jsme přišli ve společnosti vědmy pro nás snad bude dostatečnou zárukou. "Jo, promluvíme si ráno," kývnu nakonec jen vědmě a s Elkem po boku zamířím k prvnímu ohni. Nechci už nic řešit, jen si na chvíli sednout, hřát si ruce nad ohněm a nemyslet na to v jaký kaši jsme. "Hele, nemáš u sebe ještě hlt něčeho na zahřátí?" mrknu po svém parťákovi, protože tohle by mi teď docela bodlo.

Arun - 17. července 2021 20:03

Nejtemnější noc Freya, Hela V noci je cítit beznaděj. Kolem ohňů je ticho… jen tu a tam je slyšet nářek dítěte. Počasí se začalo uklidňovat a utišovat… ale jinak se jejich situace nijak nezlepšila. Ba naopak. Mají málo jídla, nemají ani zdaleka dost pokrývek a chlad noci po bouři je drsnější, než by si kdokoliv přál. Tohle navíc není armáda – jsou tu děti i nemocní, kteří byli na rychlo odneseni z Helskary. Vesničané za sebou nikoho nenechali… ale nyní se o ně nedá postarat. Tu a tam je slyšet zahřmění od moře. Nedá se říct, jestli jsou to výstřely děl nebo vzdalující se bouře. Vědma zůstane pozadu. Je stranou od ostatních, sama v hořkosti. Nikdo za ní nepřijde. Mnoho z vesničanů nemůže… a ti, kteří mohou, se věnují všem těm, kteří potřebují pomoc. Vidí z dálky několik mladíků, kteří se pod vedením stařešinů vydávají pro dřevo. Vidí i lovce Uskalma, který už má střední léta za sebou, jak roznáší to suché oblečení a palivo, které má. Určitě měl u sebe zásoby na týden nejméně, ale proti tomu, co potřebují, je to žalostně málo. Sigvar je Erlingovou skupinou usazen u jednoho z ohňů. Tam pak mohutný horal leží jako uštvaný, zmrzačený medvěd. Je pořád naživu – hledí do ohně a nejspíš kvůli bolesti ani přes vyčerpání nedokáže usnout. Nedává na sobě však najevo nic. Tvář má kamennou. Ale síla dochází. Všem. Freya a Elko najdou jeden oheň, u kterého usednou bez toho, aby se příliš starali, kdo u něj je. Seveřané se brzy poté s tou či onou výmluvou zvednou a zmizí. A to i když je všude jen mokré dřevo, takže ohňů a tedy i míst u tepla je málo. Desátník se začne přehrabovat ve svých mnohých kapsách a konečně vytáhne jednu plechovou láhev. Zatřese s ní, aby zjistil, jak je plná. Mělké zašplouchání není příliš povzbudivé. „Dáme si, máš pravdu… už nemá cenu to šetřit.“ Napije se a podá kořalku seveřance. Zůstalo na oba unavené vojáky jen pár posledních hltů. Ale zahřeje to a trochu uleví bolesti i únavě. Potom si desátník z posledních zbytků svého tabáku začne ubalovat cigáro. Po chvíli si zapálí od uhlíku a začne tiše kouřit. „Mohli bysme vzít nohy na ramena… zkusit zmizet do Alesglas…“ pak ale pomalu zavrtí hlavou, sám pro sebe. „Pak už neuvidíme ani minci z toho slíbenýho zlata… budou z nás žebráci.“ Nevypadá, že by to udělal tak jako tak. Důvod neřekne. Možná, že je to únava. Možná, že přeci jen nechce nechávat téměř bezbranné vesničany napospas přesile korzárů. Je před nimi všemi temná noc. Během ní doráží ještě další lidé. Leckdo se cestou ztratil nebo musel prchat před korzáry a pak hledat cestu sem. Kromě toho mladí a nezkušení seveřané z vesnice často vzburcují falešný poplach, když si myslí, že už je nepřátelé dohnali.. Během noci také přiběhne neznámý mladík po cestě směrem od hor. Doptává se vědmy – Freya náhodou zaslechne Riamovo jméno, ale není jisté, zdali má energii to řešit. Bez spánku už toho moc nedokáže, i kdyby se dozvěděla cokoliv… Z podobných důvodů není jisté, jestli vědma bude naslouchat – pokud je ještě vzhůru. Ať už chce neznámý seveřan cokoliv, nemají v tomto táboře dost na to, aby mu mohli pomoci.

Hela - 17. července 2021 22:07

Nejtemnější noc Procházím mezi ohni, a připadám si jako duch. Nikdo na mě nepromluví, a ani já žádný rozhovor nevyhledám. Nálada je pochmurná a situace stále vážná. Ráno bude jistě lépe. Snažím se samu sebe přesvědčit, ale neumím si představit, co by se muselo stát, aby tomu tak skutečně bylo. Uskalm už jistě dal, co mohl a další pomoc od něj žádat nemůžeme. Stále si myslím, že cesta do Alesglas je nejlepší řešením, ale dobře si také uvědomuji, že jen málokdo z těchto lidí, je jí schopen. Nakonec se přestanu zaobírat tím, co bude, a začnu řešit to, co je nyní. Konkrétně najdu muže, jehož osud mě nyní trápí nejvíce. V tichosti si sednu vedle Sigvara, ale nepromluvím na něj. Medvědobijec vypadá vyčerpaně, ale stále ještě je při vědomí. Přála bych mu klidný spánek, ale ten mu bez utišujících bylin nemohu dopřát. V temnotě nahmatám jeho ruku, a jemně jí stisknu. I tady, mezi vesničany, se nyní cítím osamělá. Doufám, že mi Sigvar pomůže tu samotu zapudit. U ohně trochu podřimuji. Chvílemi sním, chvílemi bdím. Náhle mám pocit, že jsem zaslechla své jméno. Že mě snad někdo hledá? Ani nevím, jestli je to sen, nebo realita. Pomalu se zvednu, a pustím přitom medvědobijcovu ruku. Trochu náměsíčně se vydám za hlasem.

Freya - 18. července 2021 21:01

Nejtemnější noc Oheň alespoň trochu zažene chmury a snad i fous zvedne náladu. Hřeju si ruce nad plameny a doufám, že alespoň trochu proschne i promočené oblečení. Elkova placatka pak zvedne náladu ještě o píď víc, i když už je to asi poslední hlt. Aspoň trochu zas zahřeje vevnitř. "Jo, vesničani už to udělali, zmizeli alespoň od nás. Sme pro ně jak prašivý psi, i když za ně nasazujeme svůj vlastní krk," poznamenám s úšklebkem, když Elko přemýšlí nahlas a my u ohně zůstaneme sedět sami. Vlastně mi to ale ani tak moc nevadí. Hlavně když nemaj blbý kecy a nemusíme se s nikym dohadovat...že s námi nechtěj sedět u ohně je jejich problém... "Hmm, zmizet odsud teď, po tom všem a bez jediný zlatky mne ani nehne. Jen doufám, že ty učencovy sliby stále platí," pokračuju pak. I když jen tak zmizet bych asi nedokázala ani já, ačkoliv toho všeho mám plné zuby. Nevím, možná se někde tam uvnitř ozvalo svědomí či něco podobného, kdo ví. Jen těžko bych to ale přiznávala. přeci jen jsem tady kdysi dávno byla doma...to už je ale hodně dávno a hodně se toho od té doby změnilo... Pak už mlčím. Sem tam podřimuji u ohně, jak to jen v téhle zimě jde. Každou chvíli nějaký rozruch v táboře ovšem moc k usínání nepomůže. Chvíli se mi zdálo, že někdo zmínil Riama, jen trochu vzhlédnu, jestli jsem slyšela dobře nebo to byl opravdu jen sen. Příliš unavená a ztuhá, jen se trochu zavrtím u ohně, abych se trochu lépe uvelebila. Snad se jen vrací zbytek, co bojoval pod horou...jestli jo, bude čas se pozdravit ráno... S tím celou záležitost pustím z hlavy a zase se snažím alespoň na chvíli se prospat.

Arun - 20. července 2021 19:07

Zprávy o Riamovi Hela, Freya Oba vojáci u ohně, který mají nakonec sami pro sebe, začnou pomalu podřimovat. Ještě než docela usne, desátník přeci jen něco zamumlá směrem k Freye. Je to překvapivě na obranu vesničanů, kteří je opustili. „Divíš se jim? Cožpak věděj, že sme pro ně něco udělali? Je to stejný jako za války… nezáleží, za jakou vlajku bojujem, místní na nás vždycky budou plivat…“ Zmíní tím osud žoldáků, kteří málokdy mívají přízeň místních, dokonce i když jsou najmutí místními pány. A když nastavují svoje krky na jejich obranu. Roky naučené podezřívavosti a nejrůznějších povídaček jsou zpravidla silnější než ukázka sebevětšího hrdinství… Snad až na pár vyjímek… ale mezi ty očividně nikdo z těch, kdo oheň opustili, nepatřil. Alespoň má Freya a Elko klid na to, aby se trochu prospali. Dneska už se nic udělat nedá. Vědmu i Freyu probudí v noci neznámý seveřan, který v táboře dělal rozruch. Freya je dost blízko a má dost ostré uši na to, aby slyšela, o čem se zhruba mluví… Má na tu skupinu dokonce i výhled. Hela rozruch přímo vyhledala, i když za ním šla jako náměsíčná. Její nálada a únava se jen stěží mohly zlepšit, když zatím skoro nespala a Sigvar nezvládne víc, než hledět střídavě do ohně a na hvězdy… Několik mladších seveřanů zastavilo mladíka, který okamžitě promluví na vědmu, jakmile jí uvidí. „Vědmo! Co se tu děje? Ne- potřebuji pomoc – na cestě nedaleko odsud je zraněný seveřan a u něj dva podezřelí celestionci… zůstal u nich můj otec- ale ten muž, prý se jmenuje Riam a je z Helskary, snad kovář – bojoval o život s medvědem před dvěma dny – nevím, jestli do dalšího rána přežije-“ Hela, ať už poslouchá jakkoliv pozorně, najednou ucítí na rameni ruku. To jí možná probere. Když se ohlédne, spatří Herleifa. Nikdo jiný než stařešina by se asi neodvážil vědmy dotknout. „Vědmo, je vás potřeba tady. Může tam jít Adelaide a pár mladíků. Pošlu s nimi svého syna Horada. Jen se třesou, aby se do něčeho pustili. A to děvče se od vás naučilo léčitelství dobře.“ Hela nemá téměř žádné zásoby léčivých bylin, ale Adelaide by nějaké ještě mohla mít. „Teď bychom se neměli rozdělovat – myslím, od vás, vědmo,“ řekne. Nezmíní, že Hela stěží vypadá, že by mohla zachraňovat život komukoliv. Ale všímavý stařešina jako on si toho nemohl nevšimnout. V jeho tónu je náznak ochranitelství… nebo alespoň pochopení.

Hela - 20. července 2021 20:20

Zprávy o Riamovi Stále si ještě připadám trochu zmatená a dezorientovaná, a to i přesto, že stojím přímo před mladým mužem, který mě sem přišel vyhledat. Musím se hodně soustředit, aby mi jeho slova dávala smysl. Riam! Zní to opravdu vážně a znepokojí mě i přítomnost celestionců. Už se nadechuji, abych mladíkovi řekla, že okamžitě vyrazím na cestu, když mi na rameno dopadne Herleifova ruka. V tom okamžiku se mi málem podlomí kolena. Nejsem schopná se kamkoliv vydat a komukoliv pomoci, pokud si, alespoň trochu, neodpočinu. Vím to já, a co je důležitější, ví to i stařešina. A není to jen o tom. Už jednou jsem vesničany opustila, podruhé už nemohu. Mé místo je tady! Krátce přikývnu. "Ano, Adelaide. To je dobrý nápad. Najděte někdo mojí učednici a chci pár dobrovolníků, kteří jí doprovodí a postarají se o její bezpečí." Navážu oční kontakt s jedním z mladých seveřanů, pobídnu ho tak, aby splnil má slova. "Je mi líto. Ráda bych Riamovi vyrazila na pomoc sama, ale je mě třeba zde." Oslovím znovu neznámého seveřana. Cítím přitom, jak mi spadnul kámen ze srdce. Ani vědma není všemocná. I já mám své hranice a jelikož jsem jenom člověk, jsou to hranice lidského těla. A to mé mě dnes už nehodlá poslouchat. Krátce se podívám na Herleifa, v tom pohledu je vděk, a také nesmírná únava, kterou se však před ostatními snažím skrývat. Pravdou však je, že zpátky za Sigvarem sotva zvládnu dojít. Sklouznu na zem, vedle něj, opřu se o něj a během okamžiku se propadnu do neklidných snů.

Freya - 20. července 2021 21:01

Zprávy o Riamovi "Ne, vlastně se nedivim, jen..." nechám větu nedokončenou a jen zavrtím hlavou. Já už se asi vůbec ničemu nedivim...ale kdybysme pro ně udělali cokoliv, stejně na nás furt budou koukat skrz prsty...a není to fuk?...za chvíli snad tohle už bude jen dávnou vzpomínkou, musí být... Spánek se odkládá na neurčito. Ač nechtíc, prostě jsem se zaposlouchala do rozhovoru mezi vědmou a tím, kdo přiběhl. A to, co slyším ne dokonale probere. Teď už neusnu ani kdybych chtěla. Zatajím dech, když ten chlapík zmíní, že možná nedožije rána. To ne...proč, proč se musí vždycky všechno takhle podělat?...proč si za mnou lez?...do háje... Ač unavené tělo dosti protestuje, vyhrabu se na nohy a dojdu až ke skupince stojící opodál. Štve mě, že mu nejde pomoci sama vědma, ale je fakt, že sama sotva stojí na nohou. Všichni toho máme dost, ale já tu jen tak sedět nemůžu. Zastavím vědmu, když se chystá odejít. "Jdu s nima, když ho sem dostanu, pomůžeš mu?" neptám se na svolení, jen oznamuji a nikoho krom vědmy neberu na vědomí. Vím, že je asi zatěžko, aby mi dopředu něco slibovala, ale...je to jediný opravdový přítel, kterého jsem tu kdy měla. Já prostě musím jít i kdybych snad měla smrt na jazyku. Mám toho dost a jsem unavená, ale už bylo i daleko hůř. Odpočinek bude muset ještě chvíli počkat. Nevím, jestli mě Elko pochopí, ale holt bude muset na vědmu chvíli dávat pozor sám.

Arun - 23. července 2021 20:02

Záchranná výprava Hela, Freya Nikdo neprotestuje, když se Freya přidá do debaty. Mladý muž jí nezná a je to pro něj jen poměrně schopně vypadající seveřanka, i když s trochu cizím přízvukem. Je trochu znejistěn celou tou situací, ale je rád, že získal pomoc. Skupina se začne rychle skládat. Mladých seveřanů, ve kterých to jen vře nervozitou z nečinnosti, není jen pár. Za chvíli je tu asi půl tuctu seveřanů připravených na cestu. Mezi nimi jsou tři vesničtí mladíci, Herleifův syn horad, a jedna zdatná přítelkyně Adelaide. Než mohou vyrazit s mladíkem, ozve se ještě jeden hlas. Malý desátník se zvedl od ohně a nyní podezřívavě mžourá na Freyu. Ale v jeho očích je spíš maskovaná starost kamaráda než něco negativního. „Vytrácíš se, jo?“ Zavrtí hlavou. „Já vim, že mi do toho prd je, a pokud ty jdeš, musí to bejt významný – a jak to tak vypadá, vědma nikam nejde, asi mi jí hodíš na krk-“ S tím se zarazí. Ale vědma už se obrátila a vyrazila spát k raněnému medvědobijci. Možná, že ho zaslechla, ale stěží bude mít sílu mu tu poznámku nějak vyčítat. I tak udělá Elko krok vpřed, aby mohl s Freyou mluvit soukromě, i když mu nejspíš nikdo nerozumí. „Hele… dávej na sebe bacha, jo? Už jsme na nohou pěkně dlouho. Pamatuješ si dneska na ten výstřel? Mělas do hrobu jen kousek. A čert mě vem, jestli to nebylo protože jsme voba k smrti unavený.“ Vzápětí zvedne ruce v obranném gestu. Ale než může pokračovat, dlouze zívne. Freya pocítí nutkání také zívnout. Možná až s tím si začne uvědomovat, jak příšerně je vlastně vyčerpaná. A co víc, ten zásah do amuletu není tak docela bez důsledků. Možná, že tam bude mít dost ošklivou podlitinu… ale snad to není nic víc. Bolístek a drobných zranění už má tolik, že je těžké si všimnout něčeho dalšího, zvlášť s ohledem na nejprve adrenalin a nyní únavu. Desátník pokračuje. „Teda- chtěl jsem říct, že ti nebudu bránit. Jen na sebe dávej bacha, jo?“ dodává a znovu zíve. Poslední slova stěží zamumlá do vousů. „Vždyť co já bych tady zmoh, mezi všema těma seveřanama. Sakra, ani slovo jim nerozumim.“ Mávne na Freyu a obrací se. Nechá jí odejít, ale rozhodně z toho není nadšený.

Freya - 23. července 2021 22:05

Záchranná výprava Jsme ráda, že nikdo nemá noc proti tomu, abych vyrazila s nimi. !Promiň, nevyrazila bych, aniž bych ti to řekla," otočím se trochu omluvně na Elka. "Významný, no, jak se to vezme. Významný pro mě, jde o Riama," pokrčím trochu rameny. "Nemůžu tu jen sedět a čekat, nevydržela bych to. Vědma bude opravdu na tobě a kdyby se náhodou něco pokazilo, zkus z toho vytřískat co nejvíc aspoň ty. A omlouvám se, že jsem tě do toho celého zatáhla, myslela jsem, že touhle dobou už budeme někde daleko z téhle díry užívat si zaslouženého odpočinku," na chvíli se odmlčím. "To se dost dobře nedá zapomenout," pokusím se usmát a nahmátnu zdeformovaný medailon. Moc dobře vím, že si hraju s ohněm a pokouším osud, ale nějak si nemohu pomoci. V tuhle chvíli už cítím každičký sval a těžko říct, co bolí zrovna víc. Jsem unavená a nejradši bych se zachumlala do deky u hřejícího ohně, ale taky mě něco táhne pryč. Mám pocit, že mu to dlužím a musím jít. Však nějak bylo a nějak bude, musí být. Snad nejsou daleko...a s trochou štěstí budem brzy zase zpátky... Sama sebe se snažím přesvědčit, že to prostě půjde, pofoukat všechny bolístky si můžu až pak. "Já to zvládnu, brzy budem zpět," prohodím pak ještě, "ty se rozhodně neztratíš." mrknu na něj a pak už se otočím ke skupině, která se chystá odejít. Ještě chvíli a pak už dám tomuhle kraji navždy sbohem...

Arun - 25. července 2021 21:09

Nekonečný pochod Freya Desátník se jen chápavě pousměje a kývne, když mu Freya objasní své důvody. „Jasný. No jo, každej dělá, co musí. Tak šťastnou cestu. Dávej na sebe bacha,“ zopakuje ještě jednou ospale. Když pak Freya zmíní, že se desátník neztratí, jen se pro sebe zachechtá. Nic k tomu neřekne a obrátí se, s jednou rukou vzdyženou na rozloučení, zatímco se vrací k ohni, u kterého stráví noc. Potom už jejich skupina může vyrazit. Freya nikoho z nich nezná a nikdo z nich nezná ani jí – jsou příliš mladí, v době, kdy Freya odešla, to byli ještě děti. Alespoň jí nedělají problémy. Ale ještě než vyrazí, připojí se k nim nakonec také Erling. Ten byl k Freye zpravidla poměrně přívětivý. A tohle je koneckonců výprava za záchranou jeho dobrého přítele Riama. I on ale vypadá zamlklý a k žádnému rozhovoru unavenou Freyu nenutí. Mladý muž, který přišel pro pomoc, zamíří k cestě, ale Adelaide ho zastaví. „Říkal jsi, že jste uhlíři, že? Asi den cesty odsud, jsi říkal – myslím, že to tam znám. Bude rychlejší to vzít přes Uskalmovy pastviny, přes potok a skrz les…“ Mladíci z Helskary přikyvují. Adelaide, jako učednice a pomocnice vědmy, dbá na to, aby kraj dobře znala. Navíc zálesáci Společnosti zahynuli pod horou – a korzáři z lodí to tu nemohou znát. Díky tomu je čeká o poznání kratší cesta. Navíc z mladého uhlíře vypadne, že raněného vezou směrem k Helskaře s pomocí jejich dřevařské kobyly, ale přes noc budou odpočívat, takže jim stačí se na cestu vrátit až se svítáním. A proto vyrazí přes pastviny, směrem k temným lesům, a cestu i Helskarské nechají za sebou. Freya už nyní cítí v nohou bolest a ví dobře, že už má od bot pěkných pár puchýřů. Napochodovala toho za posledních pár dní víc než dost. Při chůzi se jí zavírají víčka a všimne si, že Erling se na ní ohlíží s náznakem starostí v očích. Nic ale neřekne. Technicky je to pořád jeho nadřízená… Noc se zdá nekonečná, ale už tak bývá, že jednou úsvit přijít musí. I když je tma sebevětší. A když konečně začne obzor šednout a oni se začnou navracet k cestě, všimnou si, že je podupaná mnohými páry nohou. Seveřané na mnohé šlápoty hledí zmateně. Ale Freya dobře pozná okované boty, které se fasují v Nortimberské armádě. Možná, že k Helskaře se blíží posily. Nemohou se moc zdržovat. Raději vykročí po cestě dál. A chvíli před polednem před sebou spatří malou skupinku pocestných… Tou dobou už se drží Freya na nohou jen s velkým vypětím. Sahá po rezervách, které se zpravidla vyplatí nechat na pokoji… ale přesvědčení dotáhne člověka daleko. Setkání na cestě Freya, Letitia Letitia vyrazila spolu s vojenským felčarem Eiverem, starým uhlířem a prospektorem Orlozskijem směrem k Helskaře. Vyrazili po úsvitu a už něco málo ušli. Je chvíli před polednem. Kráčí po straně kobyly, kterou vede starší seveřan, a za kterou je na potahu položený Riam. Nejdou nijak rychle – ani nemohou. Zejména kvůli dvěma raněným, které tu mají. Před sebou spatří na cestě skupinu seveřanů, kteří kráčí proti nim. Letitie jsou někteří z nich povědomí… nejvíc vysoká seveřanka, která se táhne za nimi. I na tuhle dálku pozná Freyu. A po boku Freyi si také všimne mladého Erlinga, v nortimberské uniformě. Pak pozná i mladíka, kterého na tu cestu odeslali. Další čtyři jsou vesničané z Helskary, pozná děvče, které zná jen od vidění jako ocásek, co se často táhne za vědmou. Zdá se, že mladý uhlíř dorazil do Helskary a přivolal jim pomoc. Musel jít celou noc. Otázka je, proč nepřišla vědma samotná… Freya mezitím pozná Letitii, ale nepozná Celestionce po jejím boku. Všimne si ale muže v uniformě Nortimberské armády, který má zdání polního chirurga, podle vybavení, které si nese. Rychle jí také dojde, že za koněm leží raněný Riam.

Freya - 26. července 2021 16:53

Nekonečný pochod Vyrážíme, ještě jednou se ohlédnu po Elkovi, který už si hoví u ohně a pak jdeme vstříc temnotě před námi. Jenže každý krok je daleko horší, než jsem si představovala. Chvílemi mám pocit, že spím za chůze a dost možná to není daleko od pravdy. A čím dál jsme, tím víc začínám pochybovat o tom, zda to byl opravdu dobrý nápad vyrážet s nimi, teď už s tím ale moc nenadělám a nezbývá než krok sun krok pokračovat pomalu dál. Trochu mne probere návrat na cestu a zjištění, že tudy nedávno prošlo docela dost okovaných bot. Můžeme jen doufat, že je to pro nás konečně dobrá zpráva, že třeba můžeme čekat posily a nakonec nebudeme muset dál utíkat. Teď máme ale jiný cíl a není čas věnovat se něčemu jinému. Musím už se hodně kousnout, abych se donutila pokračovat dál. Jednou ses na tuhle bitvu dala, tak ji musíš vybojovat až do konce.... rozhodně jim nebudu další přítěží... Když konečně uvidíme lidi před námi, oddychnu si. Jen mne trochu překvapí společnost, ve které se Riam nachází, čas na vše se vyptat ale ještě bude, teď chci vědět, jak je na tom Riam. Donutím se k pohybu a překonat poslední vzdálenost, která nás dělí od našeho cíle. S jeho doprovodem se pozdravím jen kývnutím hlavy. Sice je Lettitia stále mým nadřízeným, ale na nějaké vojenské šaškárny jsem prostě a jednoduše příliš unavená. "Jak je na tom?" vypravím pak ze sebe, když se dostanu k Riamovi. To je momentálně jediné, co mne zajímá.

Letitia - 27. července 2021 15:05

Setkání na cestě Plahočíme se dál. Každým krokem jsme blíž pevnosti. Raději nad tím přemýšlím takhle než abych počítala kolik nám ještě zbývá. Je to příjemnější a lépe se mi tak jde. Kontrolování Riama i prospektora je již rutinou. Zatím to však jde dobře a postupuje vpřed. Oba dva se zatím drží což je v horalově případě obdivuhodné. Kohokoli slabšího bychom již pohřbili někde v lese. V první chvíli si skupinky jdoucí proti nám nevšimnu. Jsem tak pohlcená do svých myšlenek a pohled upřený na cestu, že skoro nic jiného nevnímám. Teprve když se ozve uhlíř co vede koně zvednu pohled a po chvíli mi i spadne kámen ze srdce. to když poznám Erlgina a mladého hocha, kterého jsme vyslali na pomoc. Dokázali jsme to. Splnila jsem co jsem slíbila. Teď ho předáme ostatním ať se o něj postarají. Proč tu není vědma netuším a příliš mě to nezajímá. Jediná co dokážu vidět je, jak si ho přeberou a mě tak zůstane na krku jenom jeden lazar. Dokonce dorazila i Freya. Tu jsem neviděla ani nepamatuji. Naposledy někdy když odcházela z pevnosti. Je zvláštní, že se naše kroky zkřížili zde. Na její otázku jenom rozhodím ruce. "Žije," odpovím co vím. Na zbytek musí ptát někoho kdo lékařské vědě rozumí více než já. Zatím Orloszkijho odvedu stranou pod strom, kde si může odpočinout a sama se složím vedle něj. Tohle nejspíš nějakou chvíli zabere.

Arun - 28. července 2021 20:13

Mnohá setkání Freya, Letitia Když se obě skupiny sejdou na cestě, Letitia a Orlozskij se rychle oddělí. Jsou to koneckonců Celestionci, a Riama snad už nebudou mít na starost… a navíc jsou oba velmi unavení. I tak vzdáleně slyší rozhovor, který probíhá u koně. Není příliš hlasitý – nejspíš by oba mohli usnout, pokud by to za to stálo. Ale prospektor tak unaveně nevypadá. Zatím se docela drží. Mezitím Freya zjistila od Letitie jen prosté konstatování, že Riam je stále naživu. I to je dobrá zpráva. Trochu jí to vlije sílu do žil. Obchází koně, zatímco vedle sebe slyší, jak se představuje muž v Nortimberské uniformě. Ale rychle promluví k raněnému – to teď všechny zajímá více. „Jsem felčar z pevnosti v Alesglaském průsmyku. Prohlédl jsem ho. Byl docela dobře ošteřen, alespoň s ohledem na místní možnosti. Musel jsem jen tu a tam něco sešít a převázat. Trochu jsem mu ulevil léky a pomohl k dobrému hojení. Co jsem slyšel, napadl ho medvěd. Pokud vím, jen to byla zatracená smůla. Má ještě hodně síly, ale-“ Freya v té chvíli obešla koně a uviděla Riama. Celá pravá strana jeho obličeje je zakrytá obvazy. Skrz látku hledí jedním unaveným okem na svět. Pohled je podlitý krví, ale je to pohled bdělý a přítomný. Zbytek jeho těla pokrývá rozdrásané oblečení. Pod ním jsou vidět další a další obvazy. Obvazy jsou nyní čisté – zdá se, že je v dobré péči. Jeho oblečení je ale prosáklé zaschlou krví. Freya viděla větší chlapy, kteří ztratili tolik krve. Nekončívalo to moc dobře… ale snad to nebylo všechno najednou. Unavené oko se zaostří na Freyu. Objeví se v něm překvapení. Poté potěšení. „Freyo...!“ pokusí se promluvit, ale rychle to opět vzdá. Jeho ústa se nejprve ohnou do úsměvu, ale poté je zkřiví bolest. Víc toho raději neříká. Ale hledí na ní a v očích má snadno poznatelnou myšlenku: Rád tě zase vidím. Erling se také ujistí, že je Riam naživu, a i jemu věnuje Riam krátký potěšený pohled. Erlingem trochu trhne zjev jeho raněného druha, ale je z tvrdého kraje, takže to s ním nezamává. I tak, nezůstane u raněného stát dlouho. Jen zamumlá: „Jsem rád, že seš naživu,“ a pak pomalu odkráčí stranou, jako by nevěděl, co by víc měl Riamovi povědět. Vypadá, že neví moc co dál. Nakonec dojde k Letitii. Ta posedává na suchém kameni u cesty spolu s prospektorem. Minulou noc přišla bouře, ale byli dost daleko, aby cestovatelům příliš starostí nenadělala. Teď zas svítí slunce. Erling se postaví do pozoru a zasalutuje. Pak se usměje a kývne na ní: „Rád vás vidím živou, kaprálko.“ Východ slunce Hela Noc uběhne Hele poměrně rychle. Únava udělala svoje a dopřála jí spánek. Bylo to spíš skoro bezvědomí z vyčerpání než nějaký odpočinek, ale je to lepší než nic. Je to poprvé po dlouhé době, kdy jí ve spánku netrápí ani šepot z Dědictví, ani břímě jejího poslání. Udělala, co bylo potřeba. Alespoň ten spravedlivý spánek jí byl dopřán. I když ne tak docela. Probudí se, když jí volá hlas jednoho z vesničanů. Je to spíš instikt – umí se budit poměrně rychle. I proto se v Helskaře věří, že vědma nikdy nespí. „Vědmo! Stařešinové! Po cestě-“ muž se zajíká. Je to jedna z ranních hlídek. „Po cestě přichází vojáci!“ Hela ucítí, jak sebou Sigvar trhne. Teprve nyní si plně uvědomila, že spala opřená o raněného medvědobijce. Nezbývá, než se zvednout a zjistit, v jak špatné jsou situaci. Alespoň, že mraky se roztrhaly a nyní na ně září příjemně teplé slunce. Mezitím už se s rozruchem budí i zbytek vesnice. Nikdo moc neví, co se děje – jen poplašné zprávy se šíří mezi skupinami u ohňů. Muži i ženy pozvedávají sekery a zbraně a narychlo se ženou k cestě. Děti a nemocné vzal Uskalm na noc do domů, takže jen ti, kdo jsou schopní bojovat, zůstali venku. Všichni se snaží shromáždit na svahu nad cestou. Hela tam i tak dochází jako jedna z prvních. Nohy sice protestují, ale něco jí říká, že se musí dát do pohybu. Je koneckonců vědma. I nyní na jejích bedrech stojí vesnice. Musí plnit své povinnosti. Pohled, který se jí naskytne, je zprvu podivný. Vidí vojáky, ano, ale nepřichází od Helskary. Jdou po královské cestě. Od hor. „Předkové a dobří bohové,“ vydechne po jejím boku Herleif překvapeně, když si tu podívanou prohlíží. Jdou ve dvoustupu. Vpředu jedou dva muži na koních. Za nimi kráčí vlajkonoš a v ruce nese vysokou standardu. Nad ním vlaje zástava v modrobílých barvách Nortimberského krále, přičemž po jeho boku kráčí další seveřan nesoucí velký roh. A za nimi pak pochoduje dvojice za dvojicí snad celý regiment. Hela ani nikdo ve vesnici nikdy nic takového neviděli. Všichni ti muži mají stejnokroje, bílá a modrá barva hraje proti zelené okolních lesů. Muži z pevnosti sice nosili uniformy… ale vidět tolik vojáků, všechny v jednom úboru a pochodující jedním krokem… Co víc, na rameni se každému leskne hlaveň pušky. Po boku pak mají všichni ruční sekery, protože meče od Celestionců nikdy Nortimberci nepřevzali. V hlavě zazní Hele slova velitele Torjaka, na která zapomněla: Poslal jsem poručíka Harikssona pro jarla. Tohle je furt ještě země pod ochranou našeho krále. Možná, že ne jarl, ale někdo na Torjakovu výzvu přeci jen odpověděl. Hela hádá, že jich může být… víc jak osmdesát. Brzy ale její pozornost upoutá muž v jejich čele, který obrátí koně, když vesničany zpozoruje. Pozvedne ruku a na jeho rozkaz se celý regiment zastaví. Už před chvíli si byla téměř jistá, ale nyní spatřila jeho tvář ve světle vycházejícího slunce. Elfstan Aed Wylfyng, v čele kumpanie Nortimberských mušketýrů z Alesglaského průsmyku.

Hela - 28. července 2021 20:34

Východ slunce Noc byla příliš krátká, pro mé vyčerpané tělo. Avšak nějaký zasloužený spánek jsem si přeci jen užila. Bez tichých hlasů, šeptajících mi, co musím a co naopak nesmím, učinit. Myslím, že bych dokázala prospat celý den, kdyby mě neprobudilo volání jednoho muže, držícího hlídku. Proberu se s trhnutím, a stejně tak sebou trhne i medvědobijec vedle mě. Noc jsem strávila na jeho rameni. Ráda bych se muže optala, jak se cítí, ale na to bohužel není čas. Rychle vstanu a vyrazím, abych měla výhled na cestu. Vojáci, to nevěstí nic dobrého. K mému velikému překvapení, a prvotnímu zmatení, se však vojáci neblíží od Helskary. Přicházejí po cestě, směrem od průsmyku. Srdce se mi při tom pohledu rychleji rozbuší. Nikdy jsem nic podobného nespatřila. Nikdy jsem neviděla tolik uniformovaných mužů pohromadě. Budí to ve mně bázeň, ale také obdiv. S úžasem hledím ne seřazený regiment, který nám přichází na pomoc. Rozechvěji se, když konečně poznám muže, který je vede. Nevím, jestli děkovat Elfstanovi, nebo veliteli Torjakovi, za kterého vyšlu k bohům krátkou modlitbu. "Pomoc je tady." Vydechnu úlevně, a poté začnu pomalu sestupovat směrem k cestě, abych se pozdravila s Elfstanem, a informovala ho o situaci.

Freya - 28. července 2021 21:18

U Riama I strohé oznámení korálky, že Riam žije mi zatím stačí, vždyť první zprávy od posla moc povzbudivě nezněly a i proto odhodlala jsem se plahočit až sem. Poslouchám felčara, jak na tom je a co se vlastně stalo. Kousnu se do rtu, když vidím, jak je zřízený, ale žije, je při vědomí a poznal mě. Prostě to musí zvládnout... "Ššš...nemluv," sehnul se k němu, "ty ses tedy nechat zřídit, příteli, jen co je pravda. Vůbec si za mnou neměl chodit, už dávno nejsem malá holka, víš." pokusím se na něj veselé mrknout, ale nevím nakolik se mi úsměv podařil. Pak už nechám helskarské děvče ať se činí jak umí a já raději nepřekážím. Zůstanu ovšem poblíž a vše sleduji, jen si na chvíli dovolím sednout a snažím vše držet těžká víčka otevřená. Snad bych se mohla vyptat, kde se tu všichni vlastně vzali, ale na to jsem příliš unavená, takže na to nemám ani pomyšlení. Prozatím se prostě a jednoduše spokojím s tím, že je Riam naživu a já si mohu na pár okamžiků sednout, i když si nejsem vůbec jistá, jestli se ještě někdy dokážu zvednout.

Letitia - 29. července 2021 15:58

Mnohá setkání Zvednu hlavu a při pohledu na salutujícího Erlinga jenom mávnu rukou. Něco takového již opravdu nemám zapotřebí. "pohov voják. Již nejsem vaším velícím důstojníkem," uvedu věci tak jak skutečně jsou. Nemám tu žádná jiná práva než kolik jich má prostý občan a možná ani tolik ne. Při pohledu na zraněného Riama mi to však stejně přijde směšné. Rozzuřeného medvěda, kamennou lavinu nebo bouři žádná takové věci nezajímají. Tohle vás prostě zničí ať naříkáte jak chcete. V porovnání se silami přírody nejsem nic. Jenom unavená žena. Něco málo, ale z mladého horala vytáhnout mohu. Jenom abych věděla co je přede mnou. "Tohle je jenom prostá žádost. Nejedná se o rozkaz, takže se zachovejte jak vám káže svědomí. Zajímá mě však situace u pevnosti. Viděla jsem skupinu vojákům tím směrem pochodovat. Ráda bych se nalodila na Miriam pokud to půjde," prozradím mu co mám v plánu. Což je stejně jasné, není to žádné velké tajemství, že se snažím dostat pryč. Jenom nevím zda to půjde touhle cestou nebo budu muset zvolit jinou.

Arun - 30. července 2021 20:05

Trocha štěstí Hela Zatímco vědma začne kráčet směrem k vojákům, mezi vesničany se šíří překvapené zprávy. Tu a tam je slyšet i další obavy. I navzdory gestům Torjaka a událostem posledních dnů, mnozí pořád Nortimberské armádě nevěří. Avšak zpravidla jsou lidé vděční, že se tu vojáci objevili. Brzy je ale Hela z doslechu. Kráčí z mírného kopce, ve kterém jsou Uskalmova stavení po jeho pastvině. Několik ovcí s bečením utíká do stran, zatímco se blíží k místům, kde se cesta na moment vynořuje z lesa, a kde nyní stojí vojáci. Fyrstar pobídl koně a jede jí naproti. Když je už jen pár kroků daleko, seskočí z koně. V tom okamžiku kolem něho se štěkotem proběhne Mikael. Je zdravý a živý – hlasitě štěká a vrhne se na oslabenou Helu s takovou radostí, že jí téměř povalí. Pokud by mohl, oslintal by jí blahem celý obličej. Má na sobě sice obvazy, ale zdá se, že se hodně z jeho ošklivých ran zahojilo. Ještě tedy jeho čas nepřišel. Alespoň něco dobrého… Elfstan nedovolí, aby vědmu, na první pohled unavenou, Mikael povalil. Udělá k ní dva rychlé kroky, a buď jí obejme, nebo zachytí, podle toho co je vhodnější. Brzy jí však pustí – jako by mu nepřišlo správné před vesničany ztrácet zdrženlivost. Pak hned rychle a pln emocí promluví: „Helo! Bál jsem se, zdali jsi v pořádku. Vyrazil jsem, jakmile jsem dostal zprávu od poručíka Harikssona. On sám pokračoval dál, do Alesglas. A podpoří ho i královský hraničár Thursson, zdá se, že měl v tom všem prsty…“ Zavrtí hlavou a umlkne: „Omlouvám se – blábolím. Jsem skutečně rád, že jsi v pořádku. Ale to, že jsi zde – a že je tu tolik Helskarských… to nevěstí nic dobrého…“ Povzdechne si a zklamaně zavrtí hlavou: „Snad nepřicházím moc pozdě. Pokud vím od Harikssona, cizáci mají hodně mužů, ale doufal jsem, že bych mohl pomoci bránit Helskaru a její lidi.“ Pak zaváhá. Pozorně si Helu prohlédne, jako by na ní něco hledal. Najednou je velice vážný. „Co se stalo… s Dědictvím?“ Jemně naznačí hlavou k horám. Není jisté, zdali pocítil, jak bylo Dědictví zničeno… není vůbec jisté, jak se taková událost projeví napříč Severem. Nikdo nemůže ani hádat. Jisté je, že mu očividně Bohové nic nevnukli ohledně osudu Dědictví… Noviny od moře Freya, Letitia Riam se usměje na Freyu, jako by jí chtěl naznačit, že přijal její dobrou vůli i snahu o to, mu zlepšit náladu, a že je za to vděčný. Potom už se seveřanka obrací, aby si také trochu odpočinula. Pro vědminu učednici Adelaide tu není mnoho práce. Chvíli mluví s felčarem, ale to už je Freya z doslechu. Mezitím se Erling a Letitia dávají do řeči. Orlozskij sedí trochu stranou – i protože před ním by nemusel být seveřan tak povídavý, zvlášť pokud by ho poznal. Zatím to Erlingovi nevadí, protože se na Letiti usměje a jen vysvětlí svoje chování: „Vždycky jste se mnou jednala s respektem, madam. To že mi už nevelíte, neznamená, že vám nemůžu prokázat trochu úcty nazpátek. Navíc to vypadá, že jste zachránila mému nejlepšímu příteli život.“ Když se pak zeptá kaprálka na situaci u pevnosti, Erling odpoví hned. Ani ho nenapadne, že by se s Letitií nepodělil o noviny. Ale ve tváři je ustaraný. Nejsou to dobré zprávy. „U pevnosti jsou problémy. Do zátoky dorazili tři válečné lodě – nějací asi piráti. Vypadá to, že šli po vědmě… všichni lidi z vesnice se museli dát na útěk do lesů.“ Seveřan se otřese. „Bylo to strašlivé. Slyšel jsem o dělech… ale nikdy jsem neviděl tu ničivou sílu. Kdyby včera v noci tak nepršelo, z Helskary by nezbyl ani uhlík.“ Na moment zaváhá. Zdá se pohnutý a trochu znejiatěný vzpomínkami na to, co se minulou noc stalo. Teprve po chvíli se vráti zpět sem. Pokusí se ten šok setřást. „Velitel se snažil nás bránit, spolu s muži poručíka Geira. Nevím, jak to dopadlo. Miriam byla v té době zakotvená u pevnosti. Nevím, jak na tom je. Ale dokud jsou ty lodě v zátoce, nejspíš nikam nepopluje…“ Povzdechne si a zavrtí hlavou. Víc situaci nekomentuje. Z dálky také Letitia vidí, že se Eiver radí s děvčetem z vesnice. Zaslechne i něco o odchodu. Možná, že se rozdělí. Pokud je situace tak vážná, jak říká Erling, nejspíš tam budou polního felčara brzo akutně potřebovat. A zdá se, že je to muž učený a schopný… Zatím se ale seveřané nedohodli. Letitia se může vyptat Erlinga na detaily tragédie, která se u Helskary rozehrála, pokud to bude chtít.

Hela - 30. července 2021 20:45

Trocha štěstí Sejdu k cestě, nespěchám, hlavně proto, že se stále necítím v plné síle. K mému obrovskému překvapení se však dříve, než pozdravím fyrstara, setkám s někým jiným. Do očí mi vhrknou slzy, když se ke mě rozeběhne Mikael. Pes nadšeně štěká a málem mě srazí na zem, jak se na mě s radostí vrhá. Nebýt Elfstana, už bych se asi válela v blátě na cestě. Muž mě rychle zachytí. V prvním okamžiku skoro nejsem schopná Elfstana vnímat. Oči stále upírám na Mikaela. Už jsem ani nedoufala, že bych ho ještě někdy spatřila. Ale tady je, živý a relativně zdravý. Nejvěrnější z mých přátel. Kleknu si a na okamžik zabořím tvář do husté psí srsti. Využiju toho, abych osušila své mokré tváře. Zvednu se a ráda bych byla opět tou důstojnou vědmou, leč radost vše převáží. Vrhnu se Elfstanovi kolem krku. Trvá to jen krátký okamžik, ale prostě jsem nemohla jinak. "Jsem v pořádku. Ale s Helskarou je to špatné." Kývnu k lidem, kteří nás z povzdálí stále sledují. "Museli jsme Helskaru opustit. Jen díky tomu se nám podařilo přežít." O svém vlastním nočním dobrodružství zatím pomlčím. Na historky bude dost času i později. "Zaútočili, když se setmělo. Vojáci z pevnosti se jim postavili, ale nemáme žádné zprávy, jestli někdo přežil. Pak začali ostřelovat pobřeží. Stále nemohu uvěřit tomu, že se nám povedlo prchnout. Ani nevím, jestli vesnice stále stojí, nebo jí srovnali se zemí." Myšlenky na Helskaru nejsou příliš veselé. Nevěřím, že z vesnice něco zbylo. "Lidé jsou vyčerpaní, hladoví a je jim zima. Sigvar přišel o nohu, a já nevím, jestli přežije. Nevíme, co dělat." Odpovědi na to, co se stalo s Dědictvím se prozatím vyhnu. Jsou tu důležitější věci.

Letitia - 31. července 2021 22:40

Noviny od moře To co mi Erling řekne jsou velmi špatné zprávy. Nějaké lodě si vybavuji. Už tehdy jsem se bála, protože by to mohlo znamenat problémy a jak je vidět, tak jsem se nemýlila. Neznám podrobnosti, ale přišli mi příliš pečliví na piráty. Také jsem nikdy neslyšela o tom, že by chtěli přepadnout vesnici jenom kvůli jedné osobě. Nejspíš to má co do činění s tím co se stalo a někdo vlivný bude tahat v pozadí za nitky, to však teď není můj problém. Já se potřebuji hlavně dostat na palubu. Kapitán Heltmoc je smělý a věřím, že by zkusil blokádu prorazit a že by se mu to s Miriam mohlo povést. Nikdo nezná zdejší vody tak dobře jako on. Nejdůležitější pro mě je abych se tam dostala před tím než to provede. Času není nazbyt. "Děkuji vojáku," kývnu hlavou abych mu dala najevo, že si jeho slov vážím. "Bombardování z moře je vždy nepříjemné, hlavně když není účinná odpověď. Jaké jsou ztráty?" snažím se ještě vyzvědět. Ty chlapy jsem několik měsíců v kuse proháněla a jako každý velitel mě zajímá jak na tom jsou. Jak si vedli ve skutečné bitvě a hlavně jak se jim daří. Smrt sice k tomuhle řemeslu neodmyslitelně patří, ale to neznamená, že je to stále jednoduché. Vidět roztrhaná těla po výbuchu granátu, slyšet křik zraněných... To zkrátka zamává s každým a když ty lidi osobně znáte je to tisícinásobně horší. Aspoň, že Erling je živý a zdravý. Z toho se mohu těšit.

Arun - 01. srpna 2021 21:07

Vojevůdce Hela Na první pohled je vidět, že si Elfstan všiml, že Hela se vyhýbá tématu Dědictví. A je stejně snadno viditelné, že ho ta otázka velice pálí. Nedovolí si ale na vědmu naléhat. Pouze si poslechne shrnutí současné situace a vážně pokýve hlavou. Když uslyší o zmrzačení Sigvara, bolestně sykne. „To je velká ztráta. Ale taková je realita války,“ smutně párkrát kývne. „Nečekal jsem, že to bude tak vážné. Doufal jsem, že dorazím včas na to, abych mohl silou svých mužů odradit útočníky.“ Povzdechne si. „V tom případě nebude možné se vracet k pobřeží… alespoň prozatím nikoliv. Dělostřelectvo by i z mých mužů rychle nadělalo paseku a navíc je třeba se postarat o vesničany.“ Poprvé se ukazuje šlechtická výchova, která mimo jiné zahrnuje i schopnost velet vojákům a vést v době neklidu. Hela vidí na fyrstarově tváři, že rozebírá situaci a volí strategii. Konečně rozhodně kývne hlavou. „Nyní musíme zajistit bezpečí Helskarským. Nevím, zdali by bylo vhodné rozeslat několik rodin dál, k příbuzným a do menších osad, kde by mohli pár krků uživit… ale raději bych držel lid pohromadě. Nevíme, o co se ti korzáři pokusí, ale nemůžeme riskovat, že by vyrazili do vnitrozemí a překvapili nás. Možná, že budou jen plenit Helskaru. Hledat,“ dodá a naznačí, že možná stále pátrají po Dědictví. „Nechám zde své muže pod vedením poručíka Olbrama, z pevnosti v průsmyku. Mohou pokácet několik stromů a pomoct se zaopatřením toho nejpotřebnějšího… ale vyrazili jsme nalehko. Neočekával jsem, že bude situace tak vážná… že to dojde tak daleko.“ Zdá se, že má něco na jazyku. Podle jeho výrazu je jasné, že mu opět přišlo Dědictví na mysl. Nic však neřekne. „Vyrazím s pár muži sám dál. Ty by sis měla odpočinout. Prozkoumám situaci a zjistím, jak si vedeme. Pokud by pevnost Ornbjarn ještě stála, můžeme toho využít.“ Pak na moment spadne vážná tvář válečníka. Upře na Helu oči. Je to přímý pohled slibující otázku. Otázku, která může mít odpovědi, které tazatel nechce slyšet. „Víš, co se stalo s… s Dámou?“ Zmíní jméno své klisny, která prchla před dopadem prvních střel, když jí vyděsilo hromobití při zničení Dědictví. Na první pohled je jasné, že o ní má takový strach, jako ona měla o Mikaela. Další kroky Letitia Zatímco Freya odpočívá, Letitia dále zpovídá Erlinga. Z toho už toho ale moc nevypadne. „Nebyl jsem s ostatními. Velitel mi dal za úkol být ve vesnici, dohlížet na vědmu a sloužit jako posel, kdyby bylo potřeba mu rychle dát z vesnice zprávu. A pak jsem se staral o bezpečí svojí rodiny…“ Polkne a zaváhá. „Když jsme se stahovali z vesnice, velitel a většina vojáků z pevnosti byli mezi námi a těmi piráty. Vyloďovali se a chtěli na nás zaútočit. Vím, že se strhla bitva. Vypadalo to, že je velitel v obklíčení… nevím, kdo to přežil. Ale když jsem se ohlížel k pevnosti z lesů nad Helskarou, byla v ní vidět světla a tu a tam od ní zněla střelba… víc nevím.“ Vypadá trochu zklamaně, že nemůže říct víc. Ale je zázrak, že v té době si vůbec něčeho všiml… je to koneckonců úplný zelenáč a nikdy dříve nic podobného nezažil. Ve chvíli pomlky v rozhovoru se k nim přiblíží lékař Eiver. Pokývnutím hlavy pozdraví Letitii. „Právě jsem se doslechl noviny z vesnice. Měl bych si pospíšit ke své kompanii. Pokud dojde na boj, budou mě potřebovat. Taky jsem slyšel o tom, že tam už teď mají pár vážně zraněných. Dohodl jsem se, že spolu s pár místními vyrazím napřed. Můžete jít s námi, jestli chcete – to vesnické děvče se nabídlo, že o Riama bude pečovat cestou k Helskarským. Právě teď pro něj nemohu udělat víc, než co zvládne i ona.“ Erling se hned otočí. „Já také zůstanu s nimi – měl bych na Riama dát pozor.“ Lékař přikývne, ač Erlinga nezná. Není ani překvapený, že Erling umí Celestionsky – má uniformu armády, a až na zapadlé kouty světa, jako je Helskara, se už Nortimbersky skoro nikde nemluví. „Dobrá. A vy? Doporučil bych, abyste se držela i vy svého zraněného druha. Jeho rána by se mohla komplikovat.“ Pohlédne k prospektorovi, který nejspíš slyšel, jak se situace má a zamyšleně nyní hledí na Letitii, jak se rozhodne.

Hela - 01. srpna 2021 21:18

Vojevůdce Vidím, jak se to v Elfstanovi bije. Chtěl by se ptát, ale nechce naléhat, a za to jsem mu vděčná. Jsou zde daleko palčivější věci, které je třeba zařídit. "Nechci, aby kdokoliv z těch lidí musel udělat třebas jen jediný krok navíc. Báli jsme se, že budeme muset pokračovat někam dál, abychom unikli případným pronásledovatelům, ale pokud budeme pod ochranou vojáků, můžeme stejně dobře zůstat i zde." Jsem si jistá, že dokážeme vybudovat provizorní tábor, abychom další noc strávili v suchu. Nedostatek jídla je nepříjemný, ale mohu zkusit vyslat skupinu lovců do lesů. Snad by se jim mohlo podařit, něco ulovit. Farmář má zásoby pro sebe, a svou rodinu, nemůžeme na něj spoléhat. "Buď opatrný. Ti lidé, jsou nebezpeční a jen tak před něčím se nezastaví." Na mysl mi přitom přijde ona maskovaná žena. Nepochybuji o tom, že mě stále hledá. Ani bych se nedivila, kdyby byla mnohem blíž, než si myslím. "Dáma mi dobře posloužila. Díky ní jsem se dostala na útesy. Ale když začali ostřelovat pobřeží, uprchla. Bohužel nevím, co se s ní stalo." Chápu, jaké to je, mít obavy o milovaného společníka. Prsty bezděky opět zajedu do Mikaelovy srsti. Stále nemůžu uvěřit tomu, že je tu se mnou. Už se chystám zamířit zpátky k vesničanům, kteří budou nepochybně zvědaví. Ale nakonec mi to nedá. "Elfstane...je mi to líto. Dědictví jsem zničila." Nevysvětluji mu, proč jsem to udělala, ani jak je něco takového možné. Měla jsem své důvody a stále věřím, že jsem udělala správnou věc. Fyrstar si ale zaslouží, vědět pravdu.

Letitia - 02. srpna 2021 18:22

Další kroky Po té co lékař skončí se svým malým proslovem podívám se na prospektora. "Doprovodím ho," oznámím. Ani na chvilku jsem neuvažovala, že bych ho teď opustila. Možná kdyby nám šlo o život, ale to zatím není tento případ. "vyrazíme co nejdřív," se zasténáním se postavím. I za ten krátký odpočinek nohy stačily zatuhnout a nyní protestují. Jenom nevím jak je na tom Orloszkij. Sice nyní nemáme naše břemeno a tak se nám snadněji půjde, ale nejspíš o moc větší rychlost stejně mít nebudeme. Také nevím jak je na tom Christopher. Zda bude chtít jít s námi nebo dá přednost té mladé vesničance o kterou se zajímal už dřív. Natáhnu se pomohu na nohy i prospektorovi. Potřebujeme ujít další kus cesty. Nejsme již tak daleko, ale zase nevím jak to vypadá před námi. Zda boj ještě pokračuje nebo už je po něm. Budeme muset být znovu opatrní. "Můžeme?" zeptám se ho a pokud mi potvrdí, že ano tak vyrazíme. Jinak mu dám ještě chvilku na nabrání sil, ale příliš dlouho otálet nebudeme.

Arun - 03. srpna 2021 19:54

Konec Dědictví Hela Elfstan chápavě pokýve hlavou, když Hela rozhodne. Bude lepší držet lidi pohromadě. Bude je tak lepší chránit… a navíc by se mohli hodit na podporu vojáků, protože korzáři mají proti samotným mušketýrům přesilu. A nikdo nebojuje zuřivěji, než muž, který ví, že brání svou rodinu. Vojáci z průsmyku ale i v mnoha jiných ohledech zvyšují šance, že vše zvládnou bez ztrát mezi vesničany. Například pro ně dozajista nebude nijak obtížné postavit polní ležení pro sebe i pro vesničany. Když pak zmíní Hela nebezpečnost jejich nepřátel, Elfstan se jen usměje. V očích má sebevědomí, které vypadá velice bojovně. A navíc se zdá podepřené zkušenostmi. „Hm… i já jsem nebezpečný člověk. A pokud jde o spravedlnost a vítězství, také nemám v plánu se před ničím zastavovat.“ Ten výraz spravedlivého zápalu se ztratí při rozmluvě o Dámě. To má v očích jen starost o milované zvíře. Při slovech Hely jen chápavě přikývne. „Dobrá. Jsem rád, že ti alespoň pomohla. Byla to dobrá klisna. Třeba si našla cestu do bezpečí…“ Jeho výraz zůstane vážný i když Hela jedinou větou shrne osud Dědictví. Ba co víc, zdá se, že ve tváři téměř zkameněl. Vážně pokývá hlavou. „Jsem si jistý, že to nijak jinak nešlo. Velká ztráta. Mohli jsme získat sto let blahobytu.“ Pohlédne však na Helu a jeho tvář roztaje. Smutně se usměje: „Ale předpokládám, že je to lepší než tisíc let poroby, což by nás čekalo, kdyby Společnost a Celestion dostali takovou věc do pracek. Jsem si jistý, že jsi jednala dle údělu, který ti Bohové svěřili. A za to ti děkuji.“ Lítost v jeho tváři je i tak stále patrná. Povzdechne si. „Tedy opravdu se můžeme soustředit na záchranu Helskary a na nic jiného. Budu o tom ale muset zpravit své spojence. Několik z nich se k nám připojilo v průsmyku. Byl bych rád, kdybys je mohla potkat, ale právě nyní máme vážnější starosti. Neboj se, nebudou vám dělat problémy.“ S tím se ohlédne k vojákům. Nyní Hela spatří, že na konci regimentu a s určitým odstupem kráčí další neznámá skupina. Zatím jsou příliš daleko na to, aby je Hela mohla dobře rozehnat. Nevypadají ale jako Nortimberci. „Půjdu rozdat rozkazy,“ poznamená Elfstan. Obrátí se na Helu a laskavě se na ní usměje: „Udělala jsi všechno, co jsi mohla. Pokud není ještě něco, co potřebuješ říct, dovol mi převzít alespoň některé z tvých starostí.“ Odchod Letitia, Freya Freyu probere z krátkého odpočinku rozruch kolem odchodu. Slyší konec hovoru lékaře a Letitie. Felčar Eiver na rozhodnost Letitie zavrtí hlavou. „Myslel jsem to trochu jinak – my a tihle seveřané budeme muset pochodovat hodně rychle. Rychleji než bych chtěl hnát pana Orlozskije. Navíc by měl být přeci jen u někoho, kdo o léčení alespoň něco ví, pro případ, že by se objevily horečky. Předpokládám, že seveřané, kteří tady zůstanou, budou chtít jít dál. Být vámi přidám se k nim. Ale nebudu vám bránit jít s námi, pokud se na to cítíte.“ Orlozskij za sebe jen zavrtí hlavou a chabě se usměje na Letitii. „Budu vám velmi vděčný, madam, když mě tady nenecháte jako jediného cizince.“ Pokusí se to říct co nejvíc neutrálně vůči přítomným seveřanům. I on si všiml, že Erling umí dobře Celestionsky. Na druhou stranu, pokud si nepospíší, možná, že Miriam odjede od nich. Pokud už jí Společnost dávno nepotopila. Christopher se mezitím přiloudal k nim. Většinu času se držel stranou. Noc mu sice pomohla, ale pořád nevypadá příliš nadšeně. „Také zůstanu s nimi. Pokud půjdou volnější tempem, snad jim budu stačit.“ Felčar pokýve hlavou. Když se ohlédne k seveřanům kolem Riama, vypadá to, že o moc delší chvíli čekat snad budou. Adelaide pomohla Riamovi sníst něco málo k obědu. Ostatní seveřané se mezitím rychle občerstvili a připravují se k odchodu. Erling mezitím zavolal na odpočívající Freyu: „Freyo? Zůstanete také s Riamem?“ Vzhledem k tomu, jak seveřanka vypadá, nejspíš Erling nečeká, že by chtěla rovnou vyrážet s felčarem a ostatními. Ať už se všichni dohodnou jakkoliv, lékař a několik seveřanů vyrazí ostrým pochodem zpět téměř okamžitě. Ze všech přítomných by jim nejspíš stačil jen Erling. Skupina s Riamem vyrazí později.

Hela - 03. srpna 2021 20:14

Konec Dědictví Vidím smutek v Elfstanově tváři, ale vidím i pochopení. Úlevně vydechnu, nechtěla bych, aby se na mě fyrstar hněval. Sice věřím, že jsem konala správně, ale zdaleka ne každý by se mnou mohl souhlasit. Trochu mě znepokojí, když Elfstan začne mluvit o svých spojencích. Krátce pohlédnu na cestu a spatřím skupinku lidí, kteří ani trochu nevypadají jako Nortimberci. Nakonec jen přikývnu. Jsem příliš unavená, než abych se nyní s kýmkoliv dohadovala. "Nejprve se postaráme o bezpečí vesničanů, pak si můžeme sednout k ohni, a promluvit si." Slíbím mu, že nakonec vše vysvětlím. Bude to dlouhé povídání a pro mě nikterak příjemné. "Spravím ostatní o tom, co se děje. Jistě jsou jako na jehlách." Pohled mi opět zalétne k vesničanům. "Jsem ráda, že jsi tady, Elfstane." Slabě se na muže usměju. Ráda mu přenechám část svého břímě. Rozloučím se s fyrstarem, a s Mikaelem poskakujícím kolem mě, vyrazím zpátky do kopce. "Utáboříme se zde. Vojáci se postarají o naše bezpečí, už nemusíme nikam utíkat." Uklidním helskařany, když mě obklopí, aby si vyslechli novinky. "Nemají však dostatek zásob, aby nás nasytili. Potřebuji skupinku lovců, která by vyrazila do lesů, a obstarali potravu pro celou vesnici. Všichni ostatní, kdo jsou schopní práce, se vrhnou do budování přístřeší. Nemůžeme další noc strávit pod širým nebem." Začnu rozdávat rozkazy.

Letitia - 04. srpna 2021 18:49

Odchod "je to jenom na vás," odpovím prospektorovi. "Pokud myslíte, že to nezvládnete, půjdeme dál se skupinou ve které je Riam. Já se trhat nebudu," ubezpečím ho. Sice bych to již ráda měla za sebou, ale ještě pořád tu mám nějaké závazky. Prostě to musím riskovat. Buď tam Miriam ještě bude nebo nebude. To je v rukách nejvyššího jak nám to vyjde a občas je lepší přijít den později než se dívat jak vám odplouvá přímo před nosem. To kolikrát zamrzí o to víc. Já jsem k odchodu vždy připravená. Nic jsem vybalovala, nic dalšího nepotřebuji. Jenom se trochu napít vody. Jídlo si dám až později. Stejně jsem unavená tak, že nemám ani chuť k jídlu. "Jak jsme vlastně daleko?" zeptám se Erlinga. Trochu jsem ztratila orientaci a jenom matně tuším kolik by tak mohlo zbývat do pevnosti. Možná, že jsme již tak blízko, že to stihneme do noci i když půjdeme pomaleji, ale také může být o dost dál. Stále to tu příliš nepoznávám i když to je hlavně tím, že zase tak moc jsem se z pevnosti nedostala. Trochu prochozené mám jenom nejbližší okolí. Nedalo se tu moc toulat a jít na vyjížďku. Nebylo moc dobré počasí a hlavně ani koně a také místní s tím mají dost potíže když se tu potuluje Celestionec jako já. Proto to nedokáži pořádně odhadnout a musím se spolehnout na ostatní.

Freya - 04. srpna 2021 21:04

Odchod Donutím se vnímat, když je kolem najednou nějak rušněji. Možná jsem na chvíli podřimovala, těžko říci, i když jsem plánovala si jen chvíli sednout, oči se mi sami zavírají a nejradši bych prospala celý den a noc, ale na to jaksi není čas. Vypadá to, že se brzy bude zase vyrážet. Sleduji přípravy k odchodu, ale sedím dál. Všimnu si učence, který nevypadá o moc méně zničeně než já. Možná bychom si měli promluvit. Možná by měl vědět, co vědma udělala, ale teď na to nemám ani myšlenky ani sílu. Však na to ještě bude čas... "Nehnu se od něj," odpovím Erlingovi. Jedna budu klidnější, když jej budu mít pod dohledem, i když po stránce léčitelské jsem mu k ničemu a kdyby se náhodou ještě cestou něco semlelo tak v momentálním stavu mu už asi vůbec nepomůžu. A pak nejsem blázen, abych se s nimi hnala zpět. Však Elko to beze mne chvíli vydrží a chvíli se o záchranu světa taky může zas starat někdo jiný, než my dva. Moc dobře vím, že budu mít co dělat, stačit téhle karavaně lazarů. Hnát se s nimi zpět nemá cenu. Jen kouknu, jak jsou na tom s přípravami na odchod ostatní, zatím to vypadá, že se snad ještě chvíli zdržíme, takže se neobtěžuji vstávat. Každá drahocenná chvíle odpočinku se počítá. Jestli se ti ještě vůbec podaří zvednout na nohy...

Arun - 05. srpna 2021 18:48

Důvěra a pochyby Hela Elfstan chápavě pokýve hlavou nad únavou Hely a laskavě se na ní usměje. S úsměvem přijme i její díky, a dál jí od odpočinku nezdržuje. S tím už se dvojice rozejde. Elfstan se vyšvihne zpět na koně a rozjede se zpět k vojákům, aby rozdal rozkazy, a Hela se může vrátit k vesničanům. Ti jsou zpravidla nadšení, že se jim přeci jen dostane pomoci. Zdá se, že nic menšího nečekali. Pár z nich se dokonce zlobí, že vojáci nepřišli dřív. Možná Hela zpozorní, když zaslechne, jak si někteří mezi sebou říkají: „Měla to dobře vymyšlené, naše vědma – jen ti líní vojáci mohli přijít o den dřív,“ a „Mě bylo hned jasné, že by vědma jen tak nevzala nohy na ramena.“ Je toho více. Běžné vesnické povídání. Hodně z nich si ani starosti nedělá. Taková je jejich důvěra ve vědmu. Brzy se lidé rozptýlí a stařešinové se společně s poručíkem Olbramem z průsmyku pustí do rozdělování úkolů. Na výzvu vědmy se hned přihlásí několik lovců, kteří brzy vyráží, aby zajistili večeři. Vše se dává hezky do pohybu. A když už to vypadá skutečně dobře, spatří Hela zachmuřenou tvář Rangvalda, který hledí ke konci zástupu vojáků. Ani on není tak hněvivý, aby teď vrážel mezi vesničany nějaké klíny, ale dojde až k vědmě. Máchne rukou ke skupince cizáků, která přišla spolu s vojáky. „A kdo má být tamto, vědmo, pokud dovolíte otázku a pokud znáte odpověď.“ Mluví alespoň tiše, aby nenadělal moc rozruchu, ale tón je jasný. Nijak se mu to nelíbí. Nyní jsou cizinci na dohled, ale blíž se nedojdou. Hela vidí nejméně tři lidi z jihu… není jisté, jestli jsou to přímo Celestionci, ale rozhodně to nejsou seveřani. A kromě nich vidí Hela skupinu cizokrajných válečníků se zdobenými mušketami a honosným stanem, který právě staví. Rozbíjejí tábor v uctivé vzdálenosti od všech ostatních a zatím nedělají žádné problémy. Rangvald na ně hledí s nejvyšším podezřením. „Koho to sem peklo přineslo? Nevyháníme čerta ďáblem, vědmo?“ Pochod k pobřeží Letitia, Freya Orlozskij se vděčně usměje na Letitii a pokýve hlavou. Odpoví kaprálce jednoduše: „Další ostrý pochod je nad moje síly. Znovu vám musím děkovat. Pokud najdete nějaký způsob, jak vám to budu moct oplatit, až budeme zpátky ve vlasti, budu vám k dispozici.“ Když se pak Letitie ptá na zbytek cesty Erlinga, slyší to už i Freya. Mladík pokýve hlavou. „Do pevnosti je to ještě tak celý další den pochodu… ale tak daleko nedojdeme. Většina vesnice je na pastvinách Uskalmovy rodiny. Kolem vesnice už není bezpečno.“ Pro Letitii je to neznámé jméno a Freye je jen povědomé. Snad i proto dodává Erling pár slov: „Nevím, jak rychle půjdeme. Do večera tam asi nedojdeme, ale zítra k poledni bychom tam mohli být. My vyráželi dneska, asi dvě hodiny po půlnoci, a šli jsme jen s krátkými přestávkami.“ Nějakých osm, devět hodin pochodu. Jejich tempem to skutečně vypadá na zítřejší dopoledne. Vše záleží na tom, jak rychle půjdou. Odpočinek už trvá jen chvíli, ale pro několik z nich i to je cenné. Freya si trochu odpočine – ale pořád se cítí bídně, a dokud se pořádně nevyspí, nebude k užitku. Letitie je poměrně čerstvá. Kromě episody s Riamem se vyhnula vyčerpání svých sil, takže se zatím drží asi nejlépe. Na učencovi Christopherovi je únava asi nejpatrnější, protože nikoho z příchozích netrápí dotazy na noviny z vesnice. Zdá se, že ho dění ve vesnici trápí, ale taky vypadá, že dobře ví, že s tím právě teď nic nenadělá, a tak šetří síly. Brzy skupina vyrazí. Freya a Erling se drží u Riama, který vypadá za jejich společnost vděčný. Letitia cítí, že nedůvěra seveřanů – zvláště uhlíře a jeho syna – je trochu nižší potom, co jí Erling projevil tu trochu úcty. Možná, že zbytek cesty nebude tak nepříjemný. Pokud budou mít štěstí a už se nic nesemele.

Hela - 05. srpna 2021 19:08

Důvěra a pochyby Vrátím se mezi vesničany, abych je spravila o všech novinkách. Jejich důvěra ve mě, mě však trochu znejistí. Jednala jsem instinktivně. Dala jsem přednost poslání od bohů, před ochranou vesnice. Oni nemají o Dědictví ani ponětí. A přesto ve mě, někteří skoro bezvýhradně, věří. Takovou moc by neměl v rukou třímat nikdo. Je jen dílem náhody, že vše dopadlo, jak dopadlo a všichni přežili. Tohle není moje zásluha. Lidé se rozejdou, aby se dali do práce. Já se chystám vrátit za Sigvarem. Chtěla bych vyrazit do blízkého lesa, a poohlédnout se po nějakých léčivých rostlinách. Abych mu udělala alespoň zábal, který by zmírnil bolest. Ještě předtím si však všimnu zachmuřené Rangvaldovy tváře. Ten muž si vždy najde důvod, aby byl nespokojený. Někdy mám pocit, že kdyby se nemohl mračit, život by pro něj neměl smysl. Alespoň však tentokrát ztlumí hlas. Ani on nechce dusit tu jiskru naděje, kterou nyní vesničané mají. I já se obrátím směrem, kterým hledí on. "Nejsem si zcela jistá. Jsou to fyrstarovi společníci. Pokud jim věří on, měli bychom i my." Je mi jasné, že tohle stařešinovi stačit nebude, ale to má asi smůlu. "Soustřeďme se nyní na to důležité, a tyhle starosti ponechme na později." Mužů není zase tolik, abychom si s nimi případně neporadili. A to i přesto, že působí nebezpečně. Nechám stařešinu jeho mrzutosti, a vrátím se za Sigvarem. Už jen pohled na něj mě bolí. Nabídnu mu měch s vodou a poté si tiše odkašlu. "Na chvíli se vzdálím. Chci zajít pro nějaké bylinky, abych ti ulevila." Adelaide by u sebe jistě něco měla. Ale já netuším, kdy se má učednice vrátí. "Brzy budu zpátky." Zamumlám ještě. Poté zapískám na Mikaela, který se válí v mokré trávě, a vyrazím k lesu.

Letitia - 06. srpna 2021 15:36

Pochod k pobřeží Erling mi dodá další informace, ale ty mi příliš neprozradí. Usedlostí kolem Helskary jsem zahlídla povícero a neví o které tedy mluví. ono je to stejně asi jedno. Až tam dorazíme tak tam budeme. Pak se teprve budu muset rozhodnout jak dál. Podle všeho to vypadá, že nás čeká další dávka plížení se mezi nepřátelí. Třeba se nám však podaří to nějak zvládnout když jsme oba z Celestionu a vyjednat si průchod. Na druhou stranu to pro nás může být i přitěžující okolnost. Jeden nikdy neví v jakém rozpoložení jednotky budou a pokud za nimi stojí Společnost mohou po nás i aktivně pátrat. Když konečně vyrazíme jdu po boku prospektora. Trochu stranou od ostatních. Chci jak jim nechat soukromí tak i sama ho ráda uvítám. "Nemáte tušení co tohle má znamenat?" zeptám se polohlasem prospektora. "Věřím, že v tom má Severozemská prsty tak jestli o tom něco víte by bylo dobré mě informovat do čeho se to vlastně ženeme. Nerada bych dostala kulku do zad," naléhám na něj. Možná, že nezná podrobnosti, ale třeba někde něco zaslechl a i malá drobnost by nám v naší situaci mohla být k užitku.

Freya - 06. srpna 2021 21:27

Pochod k pobřeží Je čas se pomalu zvedat. Ačkoliv se mi vůbec nechce a cítím snad každičký sval v těle, nakonec se donutím pomalu zvednout. Pokusím se trochu rozhýbat, ale ztuhlé svaly dosti bolestivě protestují. Holt to budeš muset ještě chvíli vydržet... Zařadím se k Riamovi a útrpně šlapu dál. Ještě mi budeš muset vysvětlit, cos to vlastně vyváděl," pokusím se o úsměv Riamovi. Vážně by mě totiž zajímalo, co ho přimělo vyrazit za mnou a co se pak vlastně stalo. Na vyprávění snad bude ještě čas až oba budem vypadat o něco lépe. Je mi jasný, že to nebyl můj nejrozumnější nápad, ale nemohla jsem si pomoct a nemohla jsem tušit, že je Riam ve vcelku dobré společnosti a že je o něj postaráno. Tak teď holt zatni zuby a šlapej dál... Nejhorší na tom je ovšem vědomí, že kdyby se ještě něco v nejbližší době semlelo budu spíš na obtíž než k užitku. No tak snad jsme si všechny nepříjemnosti i všechnu smůlu už vybrali. K vesnici míří posily a my snad nikoho zajímat nebudem. Prostě musíme doufat. Cesta se nuvěřitelně vleče a i když jdeme pomalu, mám pocit, že mám nohy z olova a snad chvílemi i dřímnu. Teplo a měkká postel, co já bych za to teď dala...

Arun - 07. srpna 2021 20:34

Chvíle klidu? Hela Rangvald si jen pro sebe zamručí, když ho Hela odbyde, ale nenaléhá. Potom je vědma konečně zanechána sama sobě. Když se vydá k Sigvarovi, zjistí, že se o něj mezitím postarali další lidé z vesnice. Jedna z žen mu ránu vyčistila a právě jí obvazuje. Sigvar sedí, a hledí do ohně. Nezdá se, že by byl ve velkých bolestech, ale z jeho temné, zachmuřené tváře se čte těžce. Ale jakmile Hela promluví, Sigvar vzhlédne. „Nikam nechoď. Odpočiň si,“ zní to spíš jako rozkaz, než nějaká prosba. Jeho tvář je přísná a neukazuje žádnou něhu – ale taková je téměř vždy. Mezitím si všimne, že Kalstina, jedna z Herleifových dospělých dcer, jí nabízí malou misku ovesné kaše. Lepší zrna než oves většinou nevypěstují… a oves nechávají pro tažné koně nebo jiná zvířata. Ale právě teď každý ocení jakékoliv jídlo. Téměř všechny zásoby zůstaly v Helskaře. Maso se dá nalovit, ale na sílu je potřeba i ovoce a zelenina – a toho se jim teď nedostává. Je jaro. Lidé by měli obdělávat malá pole, ze kterých poté budou na začátku podzimu vydobývat tu skromnou úrodu, která se zde dá vypěstovat. Příští zima bude krutá, ať už tohle všechno dopadne jakkoliv. Alespoň bouře už odešla. Všude je sice mokro, ale slunce brzy zem vysuší. Nemusí řešit déšť, který by zmáčel jejich skromné zásoby, ani prochladnutí starších a dětí. „Posaďte se, vědmo,“ nabídne jí Kalstina kožešinu a místo u jednoho z ohňů. To je nebývalá laskavost od někoho z vesnice vůči vědmě… ale vesnické ženy mívali k vědmám vždy lepší vztah než muži… asi protože si více uvědomovali, co všechno vědma dělá. Možná, že je to i protože pro hodně z těch žen by mohla být Hela ne-li dcerou tak alespoň mladší sestrou. Tvář Sigvara je pořád zachmuřená. Nezdá se, že by mu příliš ulevila, kdyby vyrazila pro byliny… ale možná, že ona sama touží po samotě a klidu lesa. A je koneckonců vědma. Nikdo jí nemůže rozkázat, aby zůstala. Informace od prospektora Letitia Orlozskij se zamyslí nad otázkou Letitie, zatímco skupina pochoduje. Vypadá pořád unavený, ale touha pomoci, aby nějak odplatil její vlastní snahu, je rozhodně patrná. Zatímco všichni kráčejí, namáhavě si zkusí vzpomenout na staré plány. „Pokud vím… ty lodě nikdy neměly do fjordu vplout. Maximálně v posledním momentu a jen přebrat to, po čem jsme se celou tu dobu pídili… ale poslední dobou se mezi všemi stranami objevovali trhliny. Já sám jsem dostal rozkaz někde nad Helskarou prozkoumávat půdu, a vzápětí mě za to hodili přes palubu a poslali do hor.“ Musí jít zase chvíli mlčky, aby nabral dech, ale když se cesta trochu začne svažovat z kopce, jde se mu zase lépe a může mluvit. „Netajím se s tím, že nemám žádnou lásku ke svým bývalým nadřízeným.“ Chvilku zůstane potichu, jako by přemýšlel. „Možná, že bych vám mohl pomoci. Vím, že to celé vedl někdo z Celestionu. Ne ze Společnosti. Šlechtic, pokud vím. Možná, že se nějak doslechli o tom, že se věci kazí, a rozhodli se zkusit sílu… ale je to hodně pošetilý. Nevím, jaké mají plány.“ Znovu si musí trochu vydechnout. Dál pokračuje neurčitě. Pořád vypadá, že si není svými slovy moc jistý a váhá, ale snaží se pomoci. „Možná, že kdybych se dokázal dostat do pevnosti – pokud teda ještě stojí – moh bych z toho, co tam zůstalo, něco poskládat. Měl sem tam jednu truhlu… možná, že tam ještě je. Nestihl jsem si jí odvýzt. Pro ty správný lidi by mohla být pořádně nebezpečná. Ale právě teď nevím, kdo to všechno zorganizoval – i když mám nějaký podezření.“ Chvíli váhá, pohlédne na Letitii. Asi si není jistý, co by jí nejvíc zajímalo.

Hela - 07. srpna 2021 20:52

Chvíle klidu? Zaváhám. O Sigvara již bylo postaráno. A snad, když ještě počkám, vrátí se Adelaide, která u sebe jistě nějaké bylinky má. Pravděpodobně bych stejně zamířila do lesa, kdyby ke mě nepřistoupila Kalstina a nenabídla mi misku kaše. Prosté jídlo, které však působí nesmírně lákavě. Vezmu si misku a usměju se na ženu. "Děkuji." Přijmu jídlo, i nabízenou kožešinu. Zatím co jím, po očku sleduji Sigvara, ale i dění v našem provizorním táboře. Jsem na vesničany nesmírně hrdá. Většinu času se dokáží dohadovat i o těch nejnicotnějších věcech. Však třeba stařešinové ani nic jiného nedělají, než že hledají problémy. Ale ve chvílích, kdy je to skutečně třeba, se dokáží spojit. Táhnout za jeden provaz, postarat se jeden o druhého. Jsou to dobří lidé. "Doufám, že se Elfstan v pořádku vrátí. Kdo ví, jak to nyní vypadá v Helskaře." Promluvím tiše. Nejsem si jistá, že Sigvar má náladu na rozhovor a proto mu nepokládám přímo žádné otázky, aby případně mohl zůstat zticha. Nijak by mě to neurazilo. Mikael mezitím přijde k horalovi, a přilehne si vedle něj, takže muže z jedné strany zahřívá.

Letitia - 09. srpna 2021 17:42

Informace od prospektora Když se zmíní o svých věcech, pozvednu tázavě obočí. Ano, tohle bych také ráda měla u sebe. Nejspíš to není něco co by dokázalo vyvolat zemětřesení, ale ani se nad tím nedá mávnou jen tak rukou. Jistě tam bude ledasco zajímavého a ve správných rukách by to šlo použít. Ovšem dostat se k tomu nebude jen tak. Snadněji se to řekne než udělá. "Uvidíme až se tam dostaneme jak to bude vypadat. Zkusila bych se pro vaše věci dostat, ale nehodlám kvůli tomu zbytečně riskovat. Naše životy jsou přednější a důležitější je dostat se na Miriam a pryč v jednom kuse," slíbím mu, že to zkusíme, ale také, že zbytečně nezahodíme naší šanci odplout jenom kvůli lejstrům jakkoli důležitým. "Každopádně mi povězte co víte a nějak to dáme dohromady," pobídnu ho ať pokračuje. "Nevím jak moc schopný Doresgrück je, ale nezdá se mi, že by zvládl poslat pro dvě ozbrojené lodě."

Arun - 09. srpna 2021 20:27

Pár slov hovoru Hela Ženy jsou zdrženlivé, ale i tak vstřícné. Hela se sice pořád cítí poněkud mimo jejich kruh, ale tato katastrofa je všechny svedla dohromady, nehledě na to, kdo jakou roli ve vesnici plní. Když poté Hela sní to velmi obyčejné jídlo, cítí se nebývale posilněna. Je to vlastně jen teplé a skoro bez chuti, ale i tak to dodává sílu. Posadí se k Sigvarovi, který také dostal něco málo k jídlu. Nejprve to vypadá, že na slova Hely neodpoví, ale poté zamumlá: „Hm. Poradí si. Měla bys děkovat té Freye a jejímu kumpánovi.“ Potom na chvilku umlkne. Dožvýká sousto. Pak vysvětlí: „Cizáci byly v našich zádech. Ve fjordu za Helskarou. Málem vyšplhali nahoru po skalách. Bylo jich několik desítek.“ Víc toho neřekne. Nevysvětlí, jak to vše probíhalo, ani jakou roli v tom měl on ani Freya a desátník, který jí provází. Ale už to, že se o nich zmínil, je nesmírně významné. Za běžné situace by na ně, jako na cizáky, ani nepohlédl. Nebo by je dokonce vnímal jako hrozbu. Vysvětlovalo by to také, jak to že se ocitli oni dva s medvědobijcem na kopcích nad Helskarou, když ona ujížděla směrem od ní. Sigvar víc neříká a jen hledí na den, který se pomalu roztahuje po vrších. Dívá se na prosluněné stráně a nadechuje se čistého vzduchu po bouři. Zdá se téměř spokojený. Jako by ho ani jeho zranění pro tuto chvíli netrápilo. A zdá se, že ani jednoho z nich právě nyní není třeba. Elfstan vyrazil na výzvědy, vojáci se pustili do stavby tábora. Stařešinové zoorganizovali lovce a hlídky spolu s vojáky. A cizáci, kteří přišli s Elfstanem, se pořád drží dál a nijak nedotírají. Možná, že si mohou chvíli jen tak posedět a užívat si. Dožili se dalšího dne po velmi divoké noci. Co ví prospektor Letitia Orlozskij přikývne, když Letitia ujasní jejich priority. „Měl bych starosti, kdybyste řekla cokoliv jiného. Pokud to půjde, dostaneme se odsud. A to je v první řadě.“ S tím jsou dohodnuti. Letitia se poté vyptává na to, co prospektor ví o tom, co bylo celé zorganizováno a kdo za tím vším stojí. „Nevím toho moc, ale pokusím se. Gaston Korrel měl plán ty lodě, myslím, že byly tři, využít v útěku. Ale ten Společnost zradil. Nevím proč. Popravdě se v tom zas tak nevyznám. Jen mi bylo jasné, že i vás musí nějak vodit za nos.“ Připomene úředníka z pevnosti a jeho ambiciozní plány v horách. Letitia neví, jak skončil, ale poté, co jí svůj klam odhalil na úpatí Špičáku, ho znovu neviděla. Prospektor navazuje. Trochu se rozpovídal a také nyní jdou po rovince, takže se mu snáz povídá. „Máte pravdu, Doresgrück byl jen místní šéf. Měl někoho nad sebou. Vím, že nějaký šlechtici… někdo docela dost vysoko… používali Společnost pro svoje vlastní intriky. Není to nic nového, tak Společnost vznikla. Ale tihle už dost dlouho mířili na tu věc z hory vzít a chtěli si jí nechat doručit až do Celestionu přes Ornbjarn. Neměli nikdy v plánu věřit cizímu kapitánovi. Mám nějaké citlivé dokumenty, ze kterých se dá snad určit, který z těch šlechtických rodů je v tom namočený… ale to si z hlavy nepamatuji. Je to v tý truhle.“ Potom se prospektor vrátí k tomu, co se událo v Helskaře. „Měli k ruce několik ozbrojených lodí. A posádku korzárů, kteří nepatřili ke Společnosti, ale podle všeho měli šlechtickou důvěru. Žádní žoldáci jako ve Společnosti. Nevím přesný čísla. Ale dost na to, aby si mohli poradit s jakýmakoliv potížema – snad až na otevřenou válku.“ Podrbe se na nose. Podle výrazu přechází ke svým vlastním spekulacím. „Řekl bych, že byli s Korrelem… nebo s Doresgrückem, to asi spíš, domluvení na nějaký den. Zakotvili ve fjordu a to, pro co si přišli, nikde nebylo. Tak si asi nechali říct, co se děje, vyslali nějaký špehy… a rozhodli se zkusit tu věc vymlátit z vesničanů násilím, než někdo přijde na to, jak se používá, nebo s ní pláchne. Víc mě nenapadá.“

Hela - 09. srpna 2021 20:38

Pár slov hovoru Nečekala jsem, že by ser mnou chtěl Sigvar konverzovat. Už předtím byl muž velice málomluvný a nyní mám pocit, že se ještě víc stáhnul sám do sebe. O to víc mě překvapí, když uslyším jeho hlas. Zvednu hlavu, ale mnoha z toho, co mi říká, nerozumím. Netuším, co se ve vesnici a kolem ní odehrávalo, když jsem vyrazila s Dámou na útesy. Nevím, jakou roli v tom všem sehráli Freya a její společník. Ani jsem mnoho nepřemýšlela nad tím, jak se stalo, že se na útesech, spolu se Sigvarem, objevili v tu pravou chvíli. Až tohle skončí, až nebude co řešit, budu se jich na to muset zeptat. Zvednu hlavu, a rozhlédnu se kolem sebe. Zaplaví mě zvláštní pocit. Vědma má vždycky spoustu práce, ale teď, a tady, nejsem k ničemu. Jistě bych si dokázala najít nějakou činnost, ale vypadá to, že vše funguje i bez mého přičinění. S úlevou si uvědomím, že je to velice dobře. Jsem ráda, že mohu chvíli jen sedět, a nic nedělat. Nevadí mi, být se Sigvarem, a užívat si ticha. Jen sledovat dění kolem, aniž bych do něj sama musela zasahovat. Je mi jasné, že tahle chvíle je nesmírně vzácná. Nebude to trvat dlouho a někdo přiběhne, a bude se dožadovat mé rady, nebo pomoci. Nebo se po mě bude chtít, abych něco řešila, či rozhodovala. O to víc si nyní ten okamžik klidu vychutnám.

Letitia - 10. srpna 2021 15:22

Co ví prospektor "Gaston je hlavně hlupák," odplivnu si do trávy vedly cesty. Odběhl a už jsem ho neviděla. Kdo ví kde je mu vlastně konec. Přestal pro mě existovat v tu chvíli na svahu za bouře. Ať si dělá co chce. Mně nestojí ani za počastování kulí kdyby se mi někdy připletl do cesty. "To ostatní by nám mohlo pomoci. Pokud narazíme na nějaké neznámé námořníky můžeme je obelstít a napovídat jim, že jsme zvědové nebo něco takového. Bude záležet hlavně na tom zda tam budou místní členové Společnosti, kteří by nás mohli poznat. To by mohlo situaci zkomplikovat," přemýšlím nahlas jak to nejlépe udělat. Tohle by mohlo fungovat pokud budeme mít trochu štěstí. "Když bude nejhůř vymyslíme něco jiného," uzavřu naše plánování. Ono stejně není moc co. Klidně již mohou být všichni nahnaní zpátky do moře a kolem se to bude rojit Nortimberským vojskem a vzhledem k té troše kontaktů, které mezi nimi mám počítám, že nás nechají projít. Žádné další otázky mě již nenapadají. Pokusíme se prostě získat dokumenty a nalodit se. Přímočaré a jednoduché, ale ze zkušenosti vím, že tak snadné to nebude. Pro teď aspoň šetřím síly a v tichosti pochoduji za ostatními.

Arun - 11. srpna 2021 20:47

Odpočinek Hela Následující den a noc jsou požehnaně klidné. Po snídani na Helu a Sigvara dopadla únava – dluh náročného pochodu a ústupu z vesnice. Sigvar většinu následujícího dne prospal. Hela rovněž cítila téměř celý den, jak jí únava sedá za víčka – ale nemusela se tomuto pocitu poddat. Trocha odpočinku by jí i tak prospěla. Naštěstí jí není nijak akutně potřeba. Tu a tam se objeví nějaký spor, ale většinou vesničani drží při sobě, spojení tragédií, která je potkala. A co nevyřeší mezi sebou, to vyřeší stařešinové. K Sigvarovi se nikdo nepřiblížil, kromě péče o jeho ránu. Nevypadá, že by mu to nijak vadilo. Vyžádal si od jednoho z lovců silnou dubovou větev a chvíle bdělosti tráví vyřezáváním hole. Jeho výraz žádné myšlenky neprozrazoval – jen tvář muže, který pro sebe zařizuje to, co je potřeba. K večeru se objevil Elfstan. Netvářil se příliš nadšeně. Zmínil se o svém průzkumu jen pár slovy. „Pevnost zatím stojí. Ale schytala pár zásahů z děl. Zdá se, že je pořád obsazená… měli bychom jim vyrazit na pomoc. Munici lodních děl zatím šetří. Cizáci se usadili na pobřeží a rabují to, co zbylo z Helskary. A prohledávají hrobky.“ Jeho tvář je velmi vážná. Zdá se, že pokud měl v plánu mít jakékoliv slitování s cizáky, zpráva o tom, že narušují klid mrtvých, ho jakékoliv myšlenky na milost zbavila. Zatím jí neprozradil, jaký má plán na osvobození Helskary. Odebral se do tábora vojáků. Jeho tajemní spojenci se pořád drží dál od Hely, nejspíš nechtějí situaci komplikovat. Už měla čas si je prohlédnout, alespoň z dálky. Zdá se, že jedná o ty podivné východňany, kteří se objevili v pevnosti nedlouho předtím, než tohle všechno začalo, a o nějaké lidi Atmorijské ligy, z nichž jeden úředník je Hele povědomý. Musela ho zahlédnout kolem pevnosti. Navzdory tomu všemu bylo právě nyní nejdůležitější obstarat vesničany a to také všichni, kdo mohli, dělali. Pro Helu to znamenalo odpočinek až do poledne druhého dne od jejich ústupu sem. Povšimla si po poledni, že se vrací skupina, která vyrazila pomoci Riamovi. Možná, že by se mohla vyrazit podívat, jak to dopadlo. Z dálky poznala učence Christophera, Freyu, kaprálku Letitii a samozřejmě Erlinga a Adelaide. Za tažnou kobylou potom do jejich tábora dle všeho přiváží Riama na jednoduchém vleku z větví a lan. Poslední úsek cesty Letitia, Freya Pochod se táhne dál. Pro Freyu je to utrpení – ale léta jejího výcviku se opět ukazují. Zjistila už dříve, že dokáže snést docela nakládačku a že má větší výdrž, než si kolikrát sama uvědomuje. Sice si z cesty skoro nic nepamatuje, ale ví, že skupinu nijak nezdržovala a ani jednou nepadla únavou. A to je docela úspěch. Pro Letitii to byla poměrně příjemná cesta. Další komplikace je nepotkaly a tempo bylo pro ni dost volné na to, aby si alespoň trochu odpočinula. Jediný problém je urgentnost jejich příchodu… a šance na to, dostat se domů. Po odpoledním pochodu se zastavili na večer a rozbili malý tábor. Jídlo a odpočinek dost pomohly všem těžce zkoušeným členům jejich skupiny. Chvíle klidu zvedla i náladu Christophera a prospektora. Pro Freyu byl večerní odpočinek a poté občerstvující spánek dost spásný. A naštěstí to bylo obojí nutné kvůli Riamovi, i když její únava asi neušla nikomu. Když přišlo ráno, byli všichni poměrně občerstvení na poslední část pochodu. Ta naštěstí také proběhla hladce. Dost na to, aby prospektor poznamenal: „Tak třeba se nám štěstí zase vrací…“ ale vzápětí dodal: „Ale nechci to zakřiknout.“ I on ví, jak nejistá může být šance dostat se zpátky do Celestionu. To, že se blíží k táboru Helskarských, poznají podle mnoha kouřů, které jsou na obzoru a které velmi připomínají vesnici. Je to ale pořád několik hodin pochodu od Helskary. Tam u cesty najdou velký tábor vesničanů a vojáků z průsmyku. Cesta se vine na pomezí lesa a pastvin. Kolem cesty jsou rozbité stany vojáků a také východňanů a těch několika lidí z Ligy, kteří šli s nimi. Dál od nich, ve svahu, je mnoho ohňů a stlučených přístřešků Helskarských. Na kopci je potom vidět shluk stavení, které musí patřit Uskalmovi a jeho rodině a přátelům. Vypadá to, že došli do cíle.

Hela - 11. srpna 2021 21:08

Odpočinek Kolem nás pomalu roste provizorní tábor. Jsem ráda, že pokud přijde déšť, lidé se alespoň budou mít kam ukrýt. Já toho mnoho nedělám. Většinu času trávím v blízkosti Sigvara, ale mnoho spolu nemluvíme. Nechávám ho jeho myšlenkám a on mě zase těm mým. Přehrávám si v hlavě vše, co se stalo. Každý detail podrobuji zkoumání. Přemýšlím, zda jsem něco mohla udělat jinak. Zda jsem tomuhle mohla zabránit. Samozřejmě, že mohla...ale za jakou cenu? Snažím se nabrat síly. Stále cítím, jak se na mě podepsala cesta z hor. Bude trvat, než se dám zcela do pořádku. Ale alespoň už nemám pocit, že usnu za chůze. Konečně nastane změna, když se z průzkumu vrátí Elfstan. Jeho slova jsou všechno, jen ne povzbudivá. Cítím, jak se ve mě všechno svírá. Rabují vesnici, s tím se dalo počítat. Ale že se odváží narušit i klid mrtvých, to jsem si nemyslela. "Dobře si rozmysli, co uděláš. Pokud se přiblížíte k pobřeží, začnou po vás pálit. Nebudete mít šanci." Vím, že tohle muž slyšet nechtěl, ale neumím si představit, jak se chce k pevnosti dostat nepozorovaně. Sleduji, jak muž odchází. Alespoň část tíhy, kterou jsem do této doby nesla na svých bedrech, nyní nese on. Nesmírně se mi ulevilo. Mou hlavní a jedinou starostí jsou nyní vesničané. Aby bylo o všechny postaráno, nikdo nehladověl, aby zranění byli ošetření a aby morálka příliš neklesla. Rozhodnu se jim neříkat, co se děje ve vesnici, a jejím okolí. Nechci, aby se těch pár horkých hlav rozhodlo vzít věci do vlastních rukou. Přiběhne za mnou nějaký mladík, aby mě informoval o tom, že se vrací Adelaide. A skutečně, když se pořádně podívám, vidím přibližující se skupinu. Zdá se, že Riam je stále ještě naživu. Skupina je větší, než jsem očekávala. Kromě vesničanů a Freyi, vidím i učence. Jeho přítomnost mě příliš nepotěší, neboť je to další, kdo se bude ptát, co se stalo s Dědictvím. Kdybych neslíbila Freye, že se na Riama podívám, asi bych si našla nějakou práci, takhle se rozhodnu vyčkat, až dorazí do tábora.

Freya - 12. srpna 2021 21:41

Konečně v cíli Jsem ráda, že jsme na noc zastavili, pár hodin spánku jsem potřebovala jako sůl. Jít celou noc už bych asi nezvládla. Ráno bych se nejraději jen otočila na druhý bok a spala dál, ale je čas zase vyrazit. Vcelku se mi uleví, když konečně dorazíme do cíle, v pořádku a bez problémů. Všude kolem se hemží spousta lidí a je vidět, že tu rozbili provizorní tábor. O Riama je postaráno, takže si dovolím nechat jej v dobré společnosti a poohlédnout se po Elkovi. Ještě chvíli nehodlám nic řešit, ani vysvětlovat. "Koukám, že je tu docela živo," pronesu jen, když jej konečně najdu. Hodím svoje věci na zem a já se uvelebím hned vedle nich. Hodlám využít toho, že se chvíli může starat někdo jiný a ještě trochu nabrat sil. "Vcelku zbytečně jsem se prošla, příště mě možná můžeš zkusit takové nápady vymluvit," zabručím jen tiše a ještě než si přikrývku přehodím přes hlavu dodám: "Vzbudit mě můžeš jen kdyby měl náhodou nastat konec světa." S tím se zavrtám a hádám, že nebude trvat dlouho než usnu. Noční odpočinek sice přišel vhod, ale ještě pořád je jaksi co dohánět.

Letitia - 16. srpna 2021 17:27

Poslední úsek cesty Poslední kus cesty uběhne již rychle. Však to nejhorší jsem již nechali za sebou. Zdá se mi to skoro jako sen když jsme Riama táhli jenom já Christopher. Nu a teď jsem konečně tady. Jenom kousek Ornbjarnu a tedy i mé cesty pryč z téhle zmrzlé krajiny. Rozhlédnu se po táboře. Vypadá jako ty, které jsem již navštívila. Není to ani mé první ležení, ani to poslední. Nemám problém se rychle zorientovat kde se co nachází a kam se tedy vydat. "Zkuste si najít doktora ať se vám podívá na zranění," otočím se k prospektorovi. "Je potřeba se tomu začít co nejdříve věnovat." A mávnu rukou kam mizí nosítka s Riamem. Tam jistě budou chirurgové a ranhojiči. "Já zatím půjdu zjistit do jakého hovna jsme to zase šlápli," kývnu směrem kde by mělo být velitelství a vyrazím tím směrem porozhlédnout se zda tu nenarazím na někoho známého. Mikha‘il, Geir nebo i Torjak. S těmi se dá hovořit a ti jistě budou v obraze o tom jaká je situace a co se dá dělat dál.

Arun - 18. srpna 2021 21:20

Fyrstarova práce Hela Vědma pomalu vykročí směrem k příchozí skupině. Vidí mezi nimi i nějakého Celestionce s Letitií, který jí je mlhavě povědomý… nejspíš ho už dříve potkala, ale jméno si nevybaví. Má v hlavě jiné starosti. Rychle zjistí, že je Riam dobře ošetřený. Podle všeho se k němu první dostal felčar, který přišel s Elfstanem z pevnosti. Ten se mu věnoval ještě na cestě. Kvůli tomu se zdržel. Musel přijít někdy uprostřed noci zpět do tábora, aniž by se to ona dozvěděla. Jak si všimla, tento ranhojič se začal pod dozorem jednoho ze stařešinů věnovat i oslabeným vesničanům, kterým se tu a tam na útěku přihodila nějaká nehoda. Kvůli tomu, že jsou to všichni seveřané a všichni si uvědomují hrozbu Celestionců, nedochází mezi vojáky a vesničany zatím ke sporům. Všimne si i Christophera. Ten vypadá o dost hůře než pod Špičákem – asi na něj cesta nebyla tak úplně laskavá. Pohlédne na vědmu, ale neosloví jí. Jeho pohled je docela významný. Asi by rád věděl, co se stalo. Všude kolem jsou ale lidé a neodvažuje se otevřeně mluvit o Dědictví. Brzy poté ho ale objeví Elfstan a někteří z cizinců, kteří přišli s ním. Christopher je odveden stranou a s trochou štěstí mu všechno řeknou bez toho, aby se do toho musela ona vkládat. Než se Elfstan zase ztratí za táborovými povinnostmi, osloví vědmu sám. Jeho výraz je vážný – její poslední slova, která spolu prohodili dříve, mu nejspíš stále zní v hlavě. „Budeme se muset poradit… dát dohromady své síly a rozhodnout co dál… cítíš se na to?“ Je možné, že to bude zahrnovat i dohadování s jeho neznámými spojenci a s vojáky. Vědma je to nejbližší zástupci vesničanů, co tady je. Stařešinové mají plné ruce práce s obstaráváním vesničanů a navíc by se nejspíš jen hádali mezi sebou. Hela a Elfstan stojí uvnitř tábora vojáků, u cesty a nedaleko jejich velitelského stanu, tam, kde se o nově přichozí zajímal velící důstojník nortimberských mušketýrů. Ještě trocha spánku… Freya Riam rychle připadne mezi některé další zraněné z vesnice. Je v péči té mladé bylinkářky a felčara, který má také na pilno a už se dávno stihl vrátit před nimi. V rámci tábora rozbil malou polní nemocnici, kde se stará o ty vesničany, kteří se zranili při úprku. Freya nemá moc dalších problémů, které musí řešit – až na své vyčerpání. Brzo najde desátníka. Ten jí pozdraví u ohně, u kterého ho nechávala. Je u něj i trocha nového dřeva na přikládání a desátník někde splašil i nějaké jídlo. To on vždycky zvládne. A je tu dost i pro ní, až si odpočine. „Je tu živo,“ přikývne. „Hlavně, že ses taky vrátila. Už začínáme bejt na takový vylomeniny starý, ne?“ dodá s úšklebkem. „Na žoldáky už máme pokročilej věk, zralý na důchod,“ směje se pro sebe. V jejich profesi lidé nežijí moc dlouho… Pak už jí dál povídáním netrápí a ona může jít spát. Ještě než se zabalí do pokrývek u ohně, slyší, jak si pro sebe desátník mumlá: „Jasný, konec světa. Jen aby při konci světa na tuhle zapadlou díru nezapomněli. Kdyžtak tě vzbudím, abys vo tu podívanou nepřišla,“ pokračuje dál a zase se pro sebe zasměje. Není to tak úplně vidět na první pohled, ale ulevilo se mu, že se vrátila v pořádku a proto dělá takové žerty. Ještě slyší, jak si Elko balí cigáro, ale to už usíná. Známé tváře? Letitia Prospektor rychle najde opět lékaře Eivera, který si tu rozbil malou polní nemocnici pro různé případy zraněných a nemocných vesničanů, kteří na rychlo prchali z vesnice. Ten mu rozkáže odpočinek, i když si prospektor zatím žádný velký zákrok na vyčištění rány nenechá udělat. Letitia prochází táborem a nikdo jí příliš nevěnuje pozornost. Je tu ale jasně vidět hranice mezi táborem vojáků a táborem vesničanů. U Helskarských by se asi tak snadno nemohla promenádovat. Všimne si také stanů východních cizinců a Ligy. Ty jsou trochu stranou. Jejímu hledání spíš odpovídá velitelský stan vojáků z Nortimberu. Nedaleko od něj spatřila šlechtice Elfstana a vědmu Helu. U stanu záležitosti tábora vyřizuje cizí důstojník, poručík z průsmyku, který přišel s Elfstanem. Z lidí, které zná, vidí jen Percivalla z Ligy, úředníka pod Mikha’ilem, a tu a tam zahlédne Erlinga, který pomáhá vesničanům. Celkem tedy nic moc dobrého… Ale pak si ve svahu, u jednoho z ohňů překvapivě blízko seveřanům všimne dvou schoulených postav. Spící bude nejspíš Freya, protože v sedícím vojákovi pozná hned desátníka Güntera, Elka. Hlavně podle toho, že se mu nad hlavou vznáší malý proužek tabákového kouře z cigára. Tak se z toho všeho také živý a zdravý dostal. Ten by určitě věděl o všem, co se děje a stalo. Ale zároveň se zdá, že Elfstan chystá s vědmou nějakou strategickou poradu. Možná, že by se tam také dokázala dostat. Otázka je, jestli má cenu se s tím zdržovat. Kdoví, kdy a jak by mohla Miriam odpolouvat.

Hela - 18. srpna 2021 21:39

Fyrstarova práce Zdá se, že o Riama bylo dobře postaráno. Zda to byla Adelaide, nebo onen neznámý léčitel, to se mohu pouze domnívat. Tipovala bych si ale spíš to druhé. Důležité pro mě je, že si, v tuhle chvíli, nemusím špinit ruce. Později se na mladíka možná sama podívám, ale v tuhle chvíli bude lepší, když jej nechám odpočívat. Obratně se vyhnu Christopherovu pohledu. Nevím, kolik toho ví, ale zdá se, že se nechce vyptávat teď, když jsou všude kolem nás vesničané. Jeho čas určitě ještě přijde, nebo ho informuje Elfstan. Teď mám ale klid. Nebo jsem si to alespoň myslela. "Samozřejmě, jsem připravená." Odpovím s klidem Elfstanovi. Je mi jasné, že nemá cenu otálet. Tím spíš, že hořím touhou vypráskat ty zatracené cizáky z naší domoviny. Nestačí, že nás vyhnali z našich domovů, ohrožovali na životě, a chtěli nás připravit o naše Dědictví. Teď ještě znesvěcují hroby našich předků. To je něco neodpustitelného. Doufám, že se bohové dívají. Kývnu na Elfstana, a zamířím k velitelskému stanu, neboť právě tam očekávám, že se naše plánování přesune. Bude lepší, když vesničany budu zastupovat já. Stařešinové mají práce nad hlavu, a pokud bych je pustila k jednání, pravděpodobně bychom zde všichni zapustili kořeny. Doufám, že Rangvald je nyní dostatečně zaměstnaný, aby se mi nesnažil plést pod nohy. Poslední, co nyní potřebuji, je vzteklý stařešina, který si myslí, že ví všechno nejlépe.

Letitia - 19. srpna 2021 17:38

Známé tváře Zahlédnu Percivala. Ano, i ten by se mohl hodit. Minimálně bych se ho mohla zeptat na to kde je jeho pán, ale zatím to nepospíchá. Je možné, že je uvnitř s velitelem a tam zatím přístup nemám. Pokračuji dál a když uvidím Güntera tak se zarazím. Musím se přiznat, že tady jsem ho nečekala, ale jsem ráda, že ho tu vidím živého a zdravého. Musím se usmát. Doufala jsem, že přežije. Je příliš zkušený na to aby se dal někde jen tak zabít. Vykročím k němu. Určitě něco zajímavého bude vědět a hlavně se ho chci zeptat co plánuje dál. Další člověk na naší straně by se mi docela hodil. "Desátníku," oslovím ho jako kdybychom se viděli včera a neprošli bojem a bouří. "Jsem ráda, že jste v pořádku a podařilo se vám dostat do bezpečí. Můžete mě informovat co se tady kolem děje?" požádám ho aby mě zasvětil do zdejšího dění.

Arun - 02. září 2021 20:44

Válečná porada Hela Elfstan s pokývnutím hlavy přijme rozhodnutí Hely zastupovat vesnici na jednání s osobnostmi, které se v táboře ocitly, a které se na plánování mohou podílet. Brzy vstupuje do velitelského stanu. Chvíli po ní nebo souběžně s ní doráží i ostatní. Zejména je tu poručík Nortimberských vojáků. Stojí u stolu, na kterém má položené nějaké dokumenty, které zamračeně prohlíží. Přidá se k němu východní šlechtic s klidným výrazem v exotické tváři. Dokonce i nyní je oblečen v civilním šatu. Po jeho boku přichází Percivall, jeden z úředníků Ligy v pevnosti. Když je přítomen i fyrstar, porada může začít. Zahájí jí Elfstan, který jí dle všeho svolal. Promluví Celestionsky – kromě něho a vědmy tu nejspíš nikdo starou řeč neovládá. „Děkuji, že jste sem přišli. Rád bych se poradil o našich možnostech ohledně znovuovládnutí Helskarského fjordu.“ Poté představí všechny přítomné, aby všichni věděli, s kým tu jednají. Oba cizince představí jejich jmény, ale nedodá, jaký mají k této situaci vztah. Ve stručnosti pak zopakuje situaci v Helskaře po svém průzkumu. Lodě se zdají být jen lehce osazeny, většina z asi dvou set námořníků prohledává pobřeží nebo obléhá Ornbjarn. Ten je stále ještě ovládán Nortimberci. Jsou zavření ve věži pevnosti, kde se zatím drží. Cizáci se přestali snažit pevnost rozstřílet. Dle názoru Elfstana šetří municí. Oba cizinci z jihu zatím mlčí. Na shrnutí zareaguje pouze poručík mušketýrů z průsmyku. „Frontální útok je sebevražda. Děla rozmetají jakoukoliv snahu na kusy. Nemůžeme dělat nic, než je držet v šachu a počkat, až se sem dostane nějaká artilérie. Jarl nebo jiný posily. Alespoň, že těm korzárům můžem zabránit, aby pokročili dál do vnitrozemí.“ Zdá se, že něco podobného trápí i Elfstana. Přesilu mají jen s Helskarskými, a ti nemají pušky. A ani muži s puškami nemohou snadno dobýt lodě zakotvené ve fjordu. Percivall osloví vědmu s drobnou úklonou, zatímco oba vojáci přemýšlí. „Promiňte mou smělost, vědmo, ale máte mezi svými nějaké zkušené lovce, kteří by se dokázali proplížit k pobřeží? Co nelze bojem, mohlo by jít lstí. V tom já i mí agenti rádi pomůžeme. Tahle situace je i pro nás krajně nepříjemná.“ Mezi Helskarskými je mnoho schopných lovců – ale zpravidla se plíží před zvěří, nikoliv před lidmi. Hodně z nich jsou také rybáří, kteří umí plavat i v místních ledových vodách. To by cizáky taky mohlo překvapit… ale plavec je ve vodě snadný cíl pro muže se zbraní na dálku. Východní šlechtic vypadá nelibě. Nakonec pomalu promluví – očima přitom hledí na vědmu, i když nejprve osloví muže Ligy. „Počkejte, ctěný Percivale.“ Jeho hlas je velmi melodický a exotický. Jeho přízvuk způsobuje, že by mu mohlo být hůř rozumět, kdyby tak pečlivě a pomalu nevyslovoval. „Jste si jistí, pánové, že se věc nedá vyjednat dohodou? Právě nyní brání v mém návratu zpět do Celestionu – a provedli zločiny, kterými opovrhuji. Avšak tak jako doposud se nemohu z diplomatických důvodů angažovat, dokud nebudu napaden. Kdyby vám však bylo třeba vyjednavače, rád nabídnu své služby a své nezanedbatelné postavení. Nerad bych, aby se prolévala další krev zbytečně.“ Pohlédne zpříma na fyrstara, jako by mezi nimi probíhal nevyřčený hovor. Všichni pomlknou, nejspíš protože je žádné smírné řešení nenapadá. První rány už padly… vesnice hoří… Fyrstar očima sjede zpět k vědmě. Přímo jí neosloví, ale očekává, že se k tomu bude chtít vyjádřit. Shrnutí situace Letitia, (Freya?) Desátník se upřímně usměje, když uvidí svou nadřízenou kaprálku. Mezitím vedle něj Letitia pozná spící Freyu, která vypadá, že má za sebou pochod nejméně sto mil. Ta spí tvrdě a nejspíš je rušit nebude. Elko se zvedne a dá se s kaprálkou do řeči. „Taky vás rád vidim, kaprálko,“ pozdraví a ledabyle zasalutuje. Ale ten vojenský pozdrav v jeho podání je snad přátelštější a vstřícnější, než kdyby se pokoušel salutovat předpisově. „Nabíd bych vám něco ostřejšího na oslavu, že nás ještě nedostali, ale už mi všecko došlo,“ dodá s neveselým úšklebkem. „Můžete si s náma aspoň dát něco k vobědu, jestli chcete,“ řekne a mávne k troše jídla v plechovém kotlíku, které se mu nějak podařilo sehnat. Pak už jí začne vcelku ochotně odpovídat. „Je to mizérie. V zátočině jsou tři válečný lodě Společnosti. A s nima přijelo na dvě stovky pirátů z Celestionu. Srovnali Helskaru se zemí a teď to tam rabujou. Nevim, co všechno víte do detailů… ale je to mizerný. Co sem slyšel, tak dostaly velitele Torjaka. Pevnost je vobležená… Všim sem si, že v zátoce ještě kotví Miriam, ale to bylo před dvěma dněma v noci. Doufam, že jí ještě nepotopily,“ dodá s povzdechnutím. „Vesničani sem utekli a my jim s tím trochu helfnuli. Ale teď jsme tady s nima zaseklý. Než dorazily ty posily, vypadalo to pěkně bledě.“ Pak zavrtí hlavou. „Je to i tak pěkná lapálie. Nejni kudy vodsud zpátky domů. Ale nemyslim si, že si troufnou dál než, kam dostřelí ty jejich děla, takže tady budem snad v klidu.“ Zamručí si ještě pár slov nespokojeně, aby si postěžoval. „Už sem čekal, že budem třeba i na cestě zpátky domů nebo aspoň v pevnosti. No tak teď čekam, jak se to vyvine… a podle toho se zkusim zařídit.“ Podívá se na ní a v očích má náznak spiklenectví, i když jen krajana ke krajanovi. „A co vy, máte nějakej plán? Můžem zkusit něco vymyslet.“

Hela - 02. září 2021 21:12

Válečná porada Vstoupím do stanu a chmurným zrakem přelétnu přítomné muže. Přičtu jim k dobru, že nikdo, proti mé přítomnosti, neprotestuje. Stařešinové mě respektují, kvůli mému postavené, avšak mám pocit, že ne všude je běžné, že je ženám umožněno mluvit nahlas. Tím spíš, pokud se jedná o boj. Elfstan zahájí poradu, já mám tak znovu možnost vyslechnout si, jak chmurná je situace. Všichni si uvědomujeme, že nejsme v dobré pozici. Napochodovat na pobřeží by byla sebevražda, a mnoho jiných možností se bohužel nenabízí. Po většinu doby jsem zticha a jen naslouchám, dokud sama nejsem oslovena. Už se nadechuji, abych Percivalovi odpověděla, když mi do toho skočí onen šlechtic z východu. Vyslouží si tak pro změnu můj nelibý pohled. Nechám ho však, aby domluvil, a teprve poté si tiše odkašlu, abych dala jasně najevo, že teď mluvím já. Svou pozornost však nejprve obrátím k Percivalovi. "Dobrých a zkušených lovců je ve vesnici mnoho. A mnoho jich je také ochotných bojovat za svůj domov. Měl byste si ale uvědomit, že jsou to především prostí vesničané. Umí se plížit, a stopovat, ale jejich kořistí jsou zajíci, vysoká, nebo sem tam nějaký ten kanec. Nemohu říct, jak obstojí, pokud se budou muset vyhnout lidským zrakům. A jistě chápete, že nechci jejich životy ohrozit víc, než je nutné. Nějaké dobrovolníky ale sehnat dokážu." Ač se mi ta myšlenka pranic nezamlouvá, je mi jasné, že bez boje tohle nepůjde. A seveřané, i ti prostí, jsou bojovníci srdcem i duší. Nemohu se chovat jako kvočna, která zoufale ochraňuje svá kuřata. Teprve nyní obrátím svou pozornost k jižanovi. Zatím co s Percivalem jsem mluvila zcela normálně, nyní je v mém hlase cítit znatelný chlad. "Jednat s těmi bestiemi nemá smysl. Přišli sem z jediného důvodu, kvůli Vertranu, a ten v žádném případě nedostanou. To, co se nyní na pobřeží děje, je akt pomsty. Na to existuje jediná odpověď." Zahledím se muži přímo do očí. "Ale tohle jste věděl, nemám pravdu? Vždyť Vy sám jste tu ze stejného důvodu." Snažím se potlačit zlobu. Vědma by neměla dávat své emoce na odiv. Nečekám, až se jižan osopí a svou pozornost přenesu opět na Elfstana. "Měli bychom především pomoci mužům v pevnosti Ornabjarn. Velitel Torjak, nechť jeho duše najde cestu přes slzavé údolí, riskoval, aby vesničanům pomohl. My bychom nyní měli udělat to samé, pro jeho muže. Nevíme, jak dlouho ještě dokážou odolávat nájezdníkům, ale naprosto jistě víme, co se s nimi stane, jakmile odolávat přestanou."

Letitia - 03. září 2021 19:31

Shrnutí situace To co mi Günter poví, je horší než jsem čekala. Doufala jsem, že pevnost nebude dobyta a že budou piráty tlačit zpátky do moře, jenže má na mých přáních nezáleží. Situace je taková jaká je a je potřeba se s tím nějak vypořádat. Musím si vzít chvilku na rozmyšlenou takže si zajdu pro trochu jídla a zatím co se lžící vrtám v misce horkého pokrmu uvažuji co to vlastně pro mě znamená a jak z toho ven. "Věřím, že Miriam bude ještě v pořádku. Bombardovat odlehlé pobřeží je jedna věc. Potopit loď pod celestionskou vlajkou je něco zcela jiného. To by se jim mohlo hodně vymstít. Samozřejmě nedá se na to spoléhat a bude potřeba to prošetřit. Jako první je třeba najít kapitána Helmholtca a zjistit co s ním je. Zda je v pořádku nebo ho třeba také zajali. Nám dvěma by se to mohlo podařit. Nepřátel je hodně a můžeme toho využít a vmísit se mezi ně. Aspoň do té doby než zjistíme co potřebujeme," podělím se o první nápad, který dostanu. S trochou drzosti by to mohlo vyjít. Právě teď nejspíš všichni vesele rabují a nebudou dávat moc velký pozor. "Pak budeme muset vymyslet jak dostat na palubu prospektora a odplout s Miriam, ale jeden krok za druhým. Mimochodem pokud je Torjak zajatý tak kdo tomu tady teď velí? Elfstan?"

Arun - 06. září 2021 21:17

Omluva a plán Hela Vědma odpoví na dotaz, který jí vyslovili oba cizinci a svůj názor na celou situaci. Pan Edamitsu, šlechtic z východu, který jí dříve vzal slovo, jí pohlédne do očí a beze slova se opět skloní v hluboké omluvné pokloně. Nezdá se, že by měl v plánu se jakkoliv obhajovat nebo odpovídat na výzvu vědmy. Pouze se narovná a mlčí. Jeho gesto z nějakého důvodu velice zapůsobilo na fyrstara i na Percivalla. Zcela nedotčený je poručík z pevnosti, který vrhne bystrý pohled na vědmu. On poslouchal, co říkala. „Vertran? O co se jedná?“ Ale v tom okamžiku opět promluví Elfstan. „To je záležitost nad vaší hodností, poručíku. Stačí vám vědět, že je to věc nespravedlivého sporu mezi Severozemskou společností a místními seveřany. To je vše. Berte to jako rozkaz.“ Poručík se postaví do pozoru a zasalutuje. Tím je to téma uzavřeno. Edamitsu zůstane stát a zamyšleně si prohlíží jednotlivé účastníky debaty. Sám se do ní dále nezapojuje. Fyrstar pak pohlédne na vědmu. S jistotou v hlase dodá: „Chtěl bych vás jenom uklidnit, Helo, že ani pan Edamitsu, ani já, ani kterýkoliv jiný z mých spojenců sem nepřišel, aby okrádal váš lid. To je vše.“ Percivall si odkašle v nastalé chvilce ticha. „Tedy, abychom se vrátil k situaci, kterou je potřeba vyřešit.“ Fyrstar se pohotově chytí té možnosti a razantně přikývne. „Ano. Je potřeba pomoci vojákům v pevnosti, jak říká vědma, ale bohužel, nemůžeme dělat větší akce, dokud se nějak nezbavíme těch lodí.“ Nyní se opět ozve Percivall. „A tam by právě mohli přijít k užitku ti muži, na které jsem se vás ptal. Uvědomuji si, že to pro ně nebude jako běžný lov… ale mohli by být pod vedením mých agentů, kteří ví, jak se nenechat chytit. Mohli bychom se pokusit dostat na palubu lodí a buď je ovládnout, nebo je alespoň zneškodnit.“ Elfstan přikývne a dodá směrem k Hele. „Možná bychom spolu s mušketýry z průsmyku mohli některou z nocí uspořádat menší výpad a zkusit dát příležitost k útěku mužům z pevnosti – a ve vzniklém zmatku by třeba mohli proklouznout někteří z našich směrem k lodím.“ Hela má příležitost protestovat, ale jinak nikdo není v žádném konfliktu s tímto plánem. Jak a s kým? Letitia Desátník pokrčí rameny, když Letitia přijde s plánem. Nevypadá si tak jistý, že půjde jen tak odplout. „No – já nevím. Já tyhle ptáčky viděl v akci. Ti budou nejdřív střílet a pak se možná budou na něco ptát, pokud vůbec. Tohle nejsou ty chlapy jako tam nahoře – tohle sou nefalšovaný piráti. Ale můžem to zkusit.“ Pak se zamyslí a rozhrabe klackem ohněm, aby se opět rozhořel. Ještě chvilku si obrací jejich problémy v hlavě. Vezme do ruky bezmyšlenkovitě stéblo z trávy a hraje si s ním, pořád zakoukaný do ohně. „Pokud je Helmholtc ještě furt naživu – já totiž loď kormidlovat neumim. Ale jo. Šlo by to. Voni se mezi sebou moc nelišej – jen bysme museli dva vodklákat, protože všichni nosej šavle a námořnický hadry. Nebo se vydávat za někoho, kdo v pevnosti dělal pro Společnost. A Nortimberci určitě maj taky něco v plánu. Možná by se dalo využít zmatku a pláchnout, než si někdo něčeho všimne…“ V tom momentu trochu zaváhá. Zatímco se očividně zamyslel, dodá odpověď na její dotaz. „Řek bych, že v pevnosti se furt bude držet ten poručík Geir. Poručík Hariksson totiž vodjel za jarlem pro pomoc. Ty mušketýry vede nějakej poručík z pevnosti, ale řek bych, že jestli je tu nějakej šéf, je to Elfstan.“ Potom odhodí kousky trávy do ohně a konečně z něj vypadne, nad čím přemýšlí. „Ale mě došlo, že je tu ještě jedna věc, kterou si musíme ujasnit. Já vodsaď bez Freyi nejdu.“ Jednoduchý gestem hlavy mávne ke spící žoldnéřce. Zdá se, že ta spí i nadále velmi tvrdě, takže je asi neslyší. „A taky – potřebujem prachy. Nebo pojistku, že po nás nikdo nepůjde jako po dezertérech. Jasně, pokud nepůjde jinak zmizet, je lepší mít holou kůži než tady zůstat a koukat na kytičky zespoda. Ale Liga a hlavně Christopher nám nabídli prachy za práci, kterou sme udělali. Tak z nich ty prachy chci vytáhnout dřív, než se ztratíme.“ Podívá se po Letitii. Má překvapivě vážnou tvář a čeká, co na to jeho bývalá nadřízená řekne. Skoro to vypadá, že desátník pro jednou myslí na budoucnost

Hela - 06. září 2021 21:45

Omluva a plán Ve tváři se mi nepohne ani sval, když se přede mnou, šlechtic z východu, ukloní. Probodávám ho pohledem, který neodvrátím ani v okamžiku, kdy se poručík začne vyptávat na Vertran. Nejsem v náladě mu vysvětlovat, o co se jedná. I když v duchu ocením, jak je pozorný. Až teprve po Elfstanových slovech se něco v mé tváři uvolní, a já neznatelně přikývnu. Jako kdybych se konečně rozhodla přijmout nabízený smír. Stejně na tom už nezáleží. Vertran je zničený. Ať už s ním, tihle lidé, měli jakékoliv plány, překazila jsem je. Hovor se opět stočí zpátky k boji o pobřeží, což mi naprosto vyhovuje. Stále nejsem zcela rozhodnutá, zda je dobrý nápad, zapojit do boje vesničany. Nakonec to ale stejně není moje rozhodnutí. Oni sami se musí rozhodnout a já už nyní vím, jaké to rozhodnutí bude. "Jsou to dobří lidé. Ztratili již své domovy, ať ještě k tomu neztratí své blízké." Odvětím nakonec Percivalovi, čímž požehnám jeho plánu. "Promluvím se stařešiny, a najdu dobrovolníky." Bude lepší, když to helskařané uslyší ode mne. Navíc se chci ujistit, že skutečně půjdou pouze dobrovolníci. Ti lidé mohou být sebeodvážnější a sebeodhodlanější, ale vojáci to nejsou. "Pokud je to vše...?" Obrátím se tázavě na Elfstana. "Půjdu." Nemám nejmenší chuť ve stanu zůstávat déle, než je nutné.

Letitia - 09. září 2021 09:55

V táboře "Klid desátníku. O dezerci se nejedná. Byli jsme odvoláni, takže tohle vás trápit nemusí. Nikdo nemůže říci křivé slovo proti tomu když se vrátíme," pokusím se ho uklidnit v jedné věci. To že máme jiné nepřátele, kteří nám mohou zavařit je jiná věc a tu teď vytahovat nebudu. Je dokonce možné, že z toho nic nebude, ale to jsou záležitosti až daleké budoucnosti. "Ohledně Freyi... To je na ní. Jestli se jí doma nelíbí a chce zase pryč tak ať jde. Klidně ať riskuje nebezpečnější cestu já proti tomu nic nemám. Podobně Liga. Jestli od nich něco chcete tak si to rychle zařiďte. Nemáme čas ztrácet čas a ráda bych se ještě dnes pohnula. Ještě si zkusím promluvit s důstojníky a pak bych se chci pustit do průzkumu a zjistit zda vůbec máme ještě nějakou možnost dostat se na Miriam," vyložím mu své plány. Jestli se toho bude chtít účastnit je jeho věc. Nerozkazuji mu. Samozřejmě jeho pomoc bude vítaná, ale zvládnu to i bez něj pokud mu to přijde příliš riskantní a bude chtít zmizet jinak. "Z mé strany je to všechno. Pokud vy nemáte něco dalšího tak půjdu zkusit štěstí jinam," ohlédnu se směrem kde je důstojnický stan. Snad se mi podaří se k nim dostat a domluvit se. Nerada bych abych si musela ještě hlídat záda kvůli tomu, že se mě pokusí zastřelit i oni když si budou myslet, že jsem nepřítel. To bych opravdu nerada.

Arun - 09. září 2021 20:34

Konec jednání Hela Fyrstar přikývne, když se vědma nabídne, že najde dobrovolníky pro útok na lodě. Když potom Hela oznámí, že pokud je to vše, odebere se pryč, Elfstan se zdá trochu překvapený, ale přikývne. „Je potřeba ještě doladit náš plán-“ Umí nejspíš dobře číst tváře, protože nikdo jiný ve stanu si nevšiml její větší odtažitosti. Elfstan se kvůli tomu v řeči zarazí a přikývne. „Samozřejmě, jsi zde dobrovolně na mou žádost. Nemohu ti říkat, kdy máš přicházet nebo odcházet.“ To nemůže vědmě říkat nikdo. Hela může vyjít ze stanu ven, zatímco Percivall se pustí do řeči s důstojníkem mušketýrů. Plánují jejich útok. Elfstan jí zastihne těsně za stanem. Neodváží se jí zastavit, ale promluví: „Helo.“ Menší muž by možná zaváhal a nevěděl co říct, ale fyrstar má vždycky slova pro každou situaci. „Ti muži nejsou tví nepřátelé, Helo. Ten šlechtic, který před tebou skláněl hlavu, by jí nemusel sklánět ani před králem Nortimberu, kdyby ten stál na tvém místě. Je ušlechtilý a dobrý, i když se nevyzná v místních zvycích.“ Jeho hlas je pevný: „Bez jeho vlivu a peněz by byl Vertran už dávno na lodi směřující do Celestionu…“ Pak s tím ale přestane. Povzdychne si a mávne rukou. „Chtěl jsem jen říct pár slov na jeho obranu, i když by to on sám považoval za hloupé a arogantní. Snad mi to odpustíš. Nebudu tě dál zdržovat.“ S tím se obrací, aby se vrátil zpět do stanu. Vědma ho ještě může zastavit, kdyby s ním chtěla mluvit. Sama se nachází ve středu tábora mušketýrů. Slunce už ztratilo svůj lesk a brzy přijde soumrak. Po obou táborech je vidět na večer připravované pochodně a světla ohňů, na kterých se dělají skromné večeře. Konec hovoru a začátek příprav Letitia Elko přikývne, když Letitia skončí s uklidněním. Vypadá spokojeně. Pomalu si pro sebe ještě párkrát kývne a pak odpoví: „Dobře. My se vo tom pobavíme… je mi jasný, že vy máte naspěch a nechce se vám čekat, jak tohle dopadne.“ Zahledí se směrem k vojákům. „Možná, že vám s tím helfnem. Když všechno vyjde tady v táboře. A tak jako tak se chci podívat na to, jak to vypadá u Helskary, takže bych s váma šel na průzkum tak jako tak, kdyby vám to nevadilo. Jen mě tak napadlo… že nám všem vlastně nic nebrání počkat, až se to všechno přežene. Nebo dokonce sehnat nějaký papíry a vyrazit přes Nortimber do jinýho, přívětivějšího přístavu.“ Mávne rukou. „Ale to sou jen takový blbý nápady. Vy máte právo na svý důvody, mě je to jasný. Naučil sem se jen dávat si na svůj krk bacha. A pokud uvidim, že ste v maléru, tak se na mě můžete spolehnout.“ Není to úplně příslib kompletní spolupráce, ale je i tak dobré vědět, že tu má alespoň nějakého spojence. Pak už se Letitia obrací směrem k táboru Nortimberských vojáků. Všimla si, že nejspíš skončilo nějaké jednání, protože vidí vědmu a fyrstara, jak spolu mluví před stanem. Možná, že bude potřeba počkat, až jednání skončí úplně a oba seveřané odejdou, nebo tam může vyrazit i tak. Vědma už tak vypadá na odchodu. Kaprálka si kolem všimla několika seržantů a dalších poddůstojníků, kteří se starají o chod tábora, ale od těch se nejspíš nedozví o moc víc než od Elka. Když pohlédne na slunce, zpozoruje, že už je poměrně nízko nad obzorem. Pokud bude s důstojníky jednat dostatečně rychle, mohla by stihnout dorazit do Helskary před západem slunce. Ale večer není daleko. Na druhou stranu, při průzkumu by mohla být temnota užitečná – ač bude situace méně přehledná a nějaké vmísení mezi lidi Společnosti o to náročnější. Menší probuzení Freya Když Letitia odejde, nechá Elko ještě chvíli Freyu spát. Zatím naspala jen nějakou slabou hodinu. Trochu s ní zatřese, když uběhne ještě pár minut. Není to pro ni nic moc jemného, ale je to daleko lepší než mnohé jiné typy probuzení. Alespoń nikdo nekřičí na poplach. Žádný veterán stejně není na velké jemnůstky zvyklý. Alespoň, že se Elko omluví. „Vomlouvám se, Freyo, že tě budim. Ale kaprálka má plán zdrhnout, nějak se zkusit dostat na Miriam. Má v plánu menší průzkumnou akci. Možná, že bych se šel podívat s ní, jak to vypadá kolem vesnice. Řek sem jí, že bych do toho jejího plánu šel, jen kdybys šla taky. Tak trochu se rozhlédnout ale ničemu neuškodí.“ I když to byl jen krátký odpočinek, Freya se cítí alespoň trochu čerstvější. Ne o moc. Ještě by to tu jednu noc pořádného spánku chtělo. Už je skoro večer. Elko se zamyšleně rozhlídne. Prohlíží si jejich okolí. Všichni je zatím nechávají na pokoji. „Myslim, že tady ti nikdo chtít krk podřezat nebude,“ poznamená. Pak ještě okomentuje plán Letitie. „Je to marná snaha, ale chci vidět, co se tam dole děje. Sem z toho celej nervózní. Pak ti podám zprávu, nejpozdějš zejtra ráno, jo?“ Formálně už tu není nikdo ničí nadřízený. Ale oni dva jsou parťáci a ani jeden by se nejspíš nechtěl odkrást bez toho, aby toho druhého varoval, že si musí hlídat záda. Když tu ale přežil desátník skoro celý den, to se Freya snad nemá čeho bát. I tak, nejspíš to za to buzení desátníkovi stálo. Navíc je tu pořád šance, že se k němu bude chtít Freya z nějakého důvodu přidat. Elko se začne zvedat. Vezme si jen část své výstroje – všechno polní náčiní na táboření a většinu zásob, které se mu podařilo obnovit, tu nechává. „Půjdu na lehko, tak mi na to dávej bacha.“ zabručí. Než odejde – pokud ho tedy Freya nebude chtít zastavit – dodá: „Jo, a v kuchyni těch mušketýrů je jeden docela pohodář – takovej světlovlasej s jizvou pod pravym vokem, toho už mám vobhlídnutýho, ten dal nažrat dokonce i prašivýmu cizákovi, jako jsem já,“ dodá s úšklebkem.

Hela - 09. září 2021 21:05

Konec jednání Elfstan se zdá, v prvním okamžiku, překvapený, že již odcházím. Avšak zadržet mě zde se neodváží, a já to ani neočekávám. Kývnutím hlavy se, prozatím, rozloučím s ostatními muži, a vyjdu ze stanu. Ujdu však sotva pár kroků, když mě fyrstar zastaví. Stále si v sobě nesu jakýsi pocit ublížení, a snad i proto jsem odtažitější, než dřív. Avšak v hloubi duše vím, nebo v to alespoň doufám, že je to dobrý, a čestný muž. Někdo, komu i přesto, že mi tajil pravdu, mohu věřit. Zní to trochu jako oxymoron. Bez pohnutí stojím, hledím muži do tváře, a poslouchám jeho slova. Nijak na sobě nedám znát, co cítím. Zastavím ho však dřív, než stihne opět zmizet ve stanu. "Hovoříš o něm velice hezky, což ho staví do lepšího světla. Avšak jistě chápeš, že nejsem v situaci, kdy bych si mohla dovolit důvěřovat cizákům. Nakonec to jsou vždy činy, nikoliv slova, co rozhoduje." Šlechtic dal dost jasně najevo, že nemá v plánu bojovat naše bitvy. To respektuji, a nemám v úmyslu nikoho přesvědčovat, aby se postavil na obranu této země. Musí se však smířit s tím, že takovým počínáním si důvěrou mou, ani ostatních vesničanů, nezíská. Rozloučím se s Elfstanem, a vydám se, z tábora mušketýrů, pryč. Cítím, že mě události posledních dní nevratně změnily. Již nejsem taková, jaká jsem bývala, mám v sobě chlad, který lze jen těžko zapudit. Potlačím nepříjemné myšlenky, a můj krok se stane ráznějším. Muži mi uhýbají z cesty, abych mohla projít. Vědmu se nikdo neodváží zastavit. Bez obtíží se tak dostanu zpět do tábora vesničanů. Ohně a provizorní přístřešky působí přeci jen trochu uklidňujícím dojmem. Když má člověk teplé jídlo do žaludku, a místo, kde složit hlavu, hned se, i nepříjemná situace, snáší lépe. Začnu přecházet od jednoho ohně k druhému, u každého vždy jen krátce sdělím, že hledám lovce, dobrovolníky, na nebezpečný úkol, a jdu dál. Sama jsem zvědavá, kolik odvážlivců se najde.

Freya - 10. září 2021 21:46

Menší probuzení "Hmm." zabručim jen tiše a neochotně rozlepím oči. Vážně doufám, že má pádný důvod mě budit. Sice nenastal konec světa a klidně se moh zdejchnout, aniž by mě o tom informoval. Možná, že bych si toho vůbec nevšimla, ale na druhou stranu můžu bejt ráda, že na mě pořád myslí a vim, že se na něj můžu spolehnout a že prostě a jednoduše nezdrhne až se mu to bude hodit. "No a já mám plán dostat nejdřív svoje prachy. Nehodlám vodsud odejít s prázdnou. Až se nám povede tohle, klidně s ní budu prchat. Svojí práci jsme vodlvedli, tak snad něco kápnout by z toho mohlo," odpovídám, aniž bych se zvedla. "Klidně se porozhlídni, ale po mě nic nechtěj. Jestli mám bejt co k čemu, tak potřebuju ještě chvíli pausu. Myslim, že to bez tebe chvíli přežiju, jen dávej bacha, jo," mrknu na něj ještě a jen sleduju, jak si bere věci. Hmm, dík za typ. Ráno toho určitě využiju. A koukej se neopozdit." Přitáhnu si deku těsněji k tělu a otočím se na druhý bok. Vím, že se Elko o sebe umí postarat a nebude se zbytečně pouštět do nějakých dobrodružství, takže jej nechám jít a raději využiju čas k tomu, abych se ještě trochu dospala. Kdyby se ještě mělo něco semlík, musím být k něčemu a tady snad žádné nebezpečí nehrozí, takže si klidný odpočinek mohu dovolit.

Letitia - 10. září 2021 22:07

Velení Povzbuzení od desátníka se mi hodí. Jsou to další ruce a další puška, se kterou tedy mohu počítat a to nikdy není k zahození. Však by to mělo být i v jeho zájmu. Kdo ví jak moc náročná cesta by byla do Alesglas a co všechno by se ještě mohlo přihodit. Je možní, že se po ní nakonec vydám, ale nejdřív to chci zkusit tady. Nečekám až ti dva dopovídají. Den již mladší nebude a čím dříve začnu tím lépe. Vykročím tedy k nim a ve vzdálenosti několika kroků si hlasitě odkašlu abych na sebe upozornila. Zase nechci vypadat jako když je poslouchám, ale vědma již odchází takže bych ho mohla mít jenom pro sebe. "Fyrstare," oslovím ho a podívám se mu zpříma do očí. "Právě jsem dorazila a zaslechla jsem znepokojivé zprávy. Ráda bych slyšela jaká je situace z vašich úst," požádám ho zda by mě trochu nezasvětil do zdejších událostí. "Ráda bych trochu pomohla pokud by to šlo. Dozvěděla jsem se totiž, že můj krajan a přítel, kapitán Helmholtc, má potíže. Ráda bych znala podrobnosti a oplatila mu jeho laskavost pokud to jenom trochu půjde."

Arun - 11. září 2021 20:50

Zpět mezi Helskarské Hela Elfstan se na Helu chápavě usměje. Zdá se, že mu stačí, že ubránil čest svého přítele. Jen přikývne a dodá: „Máš pravdu. Není potřeba, abys mu důvěřovala – a právě nyní je tvoje ostražitost na místě.“ Trochu se pousměje: „Nic menšího bych od vědmy nečekal. Budu ti přát štěstí s hledáním dobrovolníků. I když nechci, aby byla prolita jediná kapka jejich krve těmi svatokrádežníky.“ I jeho rozčílila troufalost cizáků, kteří vkročili na pohřebiště, a je to stále vidět. Rozloučí se s vědmou a obrátí se směrem ke stanu, ale těsně, než vstoupí, odchytí ho kaprálka Letitie. To už ale vědma sama odchází. Její průchod mezi stany mušketýrů je bezproblémový. Dokonce i cizí vojáci z ní cítí něco, s čím je lepší si nezahrávat. Možná, že je to právě ten chlad, který cítí ve svém nitru, který jí to působení osobnosti dává. Je pravda, že mnohokrát slyšela vesničany říkat o její babičce Aile a i Sigvarovi, že jsou „chladní“. Nikdy však tak, aby se to vědma mohla doslechnout. Vědma Aila se to samozřejmě stejně doslechla. Nic si z toho nikdy nedělala. Ale svou vnučku na to upozornila, když jí učila řemeslu. „Patří to k práci,“ říkávala tehdy lhostejně. Když dojde mezi vesničany, může se hned pustit do hovoru s nimi. Ví, kde se poptat a na koho promluvit. Ví i kdo je příliš horká hlava a kdo je mladý na to, aby něco takového zkoušel. Žádná vědma by nikdy nezneužívala své schopnosti na to, aby někoho k něčemu přinutila proti jeho vůli… ale ochrana nevinných a někdy trochu přitroublých vesničanů byla vždy hlavní náplní její práce. Není důvod proč s tím teď přestávat. I tak je dobrovolníků mnoho. Nejen muži, ale i ženy, nejen dospělí ale i mladí i staří, všichni chtějí bojovat za Helskaru. V očích všech hoří oheň spravedlivého hněvu. A ten rozdmýchává jejich bezmezná víra v Bohy a ve vědmu. Mohla by určitě získat na padesát dobrovolníků. Záleží, kolik by jich bylo potřeba. Všimla si také, že Sigvar je opět na nohách – opírá se o hůl, kterou ho viděla vyřezávat. Postává na kraji lesa sám a zdá se ztracený v myšlenkách. Trochu pomoci a trochu chladu Letitia Tak, jak Letitia očekávala, skončil rozhovor mezi Elfstanem a Helou poměrně rychle poté, co se objevila. Vlastně ještě před tím, než k němu došla. Vědma odkráčela a fyrstar už se obracel do stanu, když ho ona zarazila. „Ach, kaprálko. Rád vás zase vidím,“ dodá vřele, ale je jasné, že má myšlenky úplně jinde. „Vaší situaci rozumím, uvidíme, co se bude dát dělat. Každá pomoc bude dobrá.“ Brzy se ale zase soustředí. Působí trochu ostražitěji, než když s ním mluvila naposled. Možná, že to má za následek i rozhovor s Helskarskou vědmou a s tím, co se dozvěděl tady. Na chvíli zaváhá a povzdychne si. „Dobrá – zrovna jsme chtěli s poručíkem Olbramem začít řešit naše plány. Ale bohužel pro vás nevím, jestli pro vás budu mít místo.“ Zůstává poměrně otevřený, ale do jeho řeči se vkrade trochu chladu. „Naneštěstí vaši ostatní krajani začali pálit Helskaru, prohlédavat její posvátnou půdu a obléhat pevnost. Tak se zhruba má situace. Ve zkratce.“ Nedodá nic dalšího proti ní. Nevypadá příliš spokojeně, ale dál něco málo řekne i ohledně kapitána Helmholtce. „Ohledně kapitána Miriam nemám žádné přesné zprávy. Loď stále kotví u pevnosti a na její palubě jsem viděl korzáry Společnosti. To je vše co vím.“ Nedodá, to, co by si možná mohl myslet… ale nechá to viset ve vzduchu. Tedy že Helmholtc, i když stěží o plánech Společnosti mohl vědět, nemá důvod proč se ohrožovat tím, že by se jí příliš vzpouzel. Pak ale pokrčí rameny a začne znovu smířlivěji: „Na druhou stranu vím, že je velký rozdíl mezi těmi zabijáky a Celestionskou říšskou armádou. Není Celestionec jako Celestionec. Pokud tedy chcete přiložit ruku k dílu, jsem si jistý, že se práce pro někoho, kdo umí střílet, rozhodně najde.“

Hela - 11. září 2021 21:08

Zpět mezi Helskarské Přemýšlím, jestli tohle je to, o čem mluvila kdysi babička. každý máme nějaký bod zlomu. Nějakou událost, která nás navždy změní...otupí. Někoho to zlomí, někoho donutí se stáhnout, někdo začne být lhostejný. I přesto, že svůj úkol považuji za splněný, je to hořkosladké vítězství. Cena byla vysoká a já ani nemám odvahu, svým bratrům a sestrám, prozradit, proč se tohle všechno, to zlé, co je postihlo, stalo. Vybrat dobrovolníky není nijak jednoduché, a to i přesto, že se mi jich okamžitě začne hlásit několik desítek. Všechny ale rozhodně poslat do boje nehodlám. Musím volit velice pečlivě. Oheň sice hoří v srdcích všech helskarských, ale ne každý je dost zkušený, nebo obratný, abych se odvážila riskovat jeho život. Tohle rozhodně není snadná volba a já vím, že pokud někteří z nich zemřou, budu si to navždy vyčítat. Nakonec se mi ale povede vybrat skoro tři desítky lovců, které pošlu do tábora mušketýrů. Percival neřekl, kolik dobrovolníků potřebuje, a mě nenapadlo se ptát. Mám ale pocit, že víc prostě Helskara už obětovat nemůže. Kdyby to bylo na mě, neposlala bych nikoho z nich. Je však pravdou, že oproti vojákům máme jistou výhodu, známe terén. Nejsem si ale vůbec jistá, že tohle bude stačit. Vybrat dobrovolníky mi chvíli trvá, mezitím se slunce skloní ještě víc k západu, až nakonec zmizí za nejbližším kopcem. Už prve jsem si všimla osamělé postavy poblíž lesa, a nyní za Sigvarem sama vykročím. "Jak se cítíš?" Zeptám se tiše. Náhle nejistá, zda mohu rušit jeho klid. Nepochybuji, že kdyby nepřišel o nohu, přidal by se k dobrovolníkům. O tomhle ale rozhodně mluvit nechci.

Letitia - 15. září 2021 18:28

Elfstan Miriam tu stále je, to je dobrá zpráva, ale také jediná. Bylo však samozřejmé, že jí nepřátelé obsadí, to čeho jsem se bála bylo hlavně, že by jí mohli potopit nebo s ní odplout a to se nestalo. Musím toho využít. "Jsou to piráti. To jsou nepřátele všech," ubezpečím ho, že s nimi nemám vůbec nic společného. Nenávidím piráty. Způsobili naší rodině hodně škod a nejraději bych je viděla všechny viset. Rozhodně s nimi nebudu mít slitování jenom proto, že jsou to krajané. "Já si desátník Günter jsme připravení kdykoli vyrazit. Skutečně bych ráda našla kapitána Miriam, ale nebude mi vadit pomoci s průzkumem nebo útokem. Máte představu jak jsou nepřátele rozestavení a kolik jich proti nám stojí?" zeptám se a více podrobností. Mám pocit, že se mluvilo o třech lodích, což může být jak dvě stovky tak klidně i pět set duší co jsou proti nám. Aspoň trochu bych chtěla vědět proti jaké síle to stojíme když nepočítám samotné lodě.

Arun - 15. září 2021 20:58

Raněné zvíře Hela Dobrovolníci vyrazí k mušketýrům, potom co jim Hela vše vysvětlí. Jde s nimi i Erling. Jeho pozice muže z armády je teď užitečná – a potom, co se dělo u Helskary s kapitánem Torjakem a po příchodu mušketýrů na něj už vesničané nepohlíží tak moc skrz prsty. Tohle je doba, kdy lidé musí měnit svůj pohled na svět… i když Helskarští měli svou jistotu celá staletí. Nemají v krvi žádné tendence ke změnám názorů. Všichni ale chtějí chránit Helskaru. I proto najde Hela víc než dost dobrovolníků, které může vyslat za Elfstanem a Percivallem. Snad je neposílá za jejich smrtí. Když potom dojde k Sigvarovi na kraji lesa, horal nijak nedá najevo, že by si jí všiml. Když ho Hela osloví, ozve se od něj jen neurčité zamručení. „Hm.“ Skoro, jako by ho ani její otázka nevyrušila z myšlenek. Vypadá, že stále hledí do dálky. Hela si všimne několika drobností. Jeho klouby jsou bílé, jak svírá hůl, o kterou se opírá. Jeho tvář je ale uvolněná, není sevřená žádným čitelným mrakem. Oči hledí stále do dálky a hloubky lesa. Už to vypadá, že nic dalšího z jejich rozhovoru nebude, když horal pomalu zamumlá: „Co se honí hlavou srny, když jí nešikovný lovec nezabije jedinou ranou?“ Zavrtí hlavou. Nezdá se nijak smutný, spíš hluboce zamyšlený. Opět se zahledí do lesa. „Lidé jsou zvláštní tvorové. Zvíře nikdy nemá příležitost se uzdravit.“ Zní to spíš jako neurčité útržky jeho myšlenek, které jen vzdáleně souvisí s jeho zraněním. Mnoho toho asi nenaspal. Ale stojí pořád pevně – tak pevně, jak může. Pozice nepřítele Letitia Elfstan souhlasně přikývne, když mu Letitia sdělí svůj názor. A to i když tady na severu nemají s piráty takovou zkušenost. Na jižním moři jsou vůči nim nekompromisní. To je snad jediná věc, ve které se všechny jižní národy shodnou… i když jim to nebrání v tom, aby se navzájem napadali pomocí placených privatýrů. Nejčastěji protože to „ti druzí“ dělají přece taky. Tedy po jejích slovech fyrstar zaváhá, když se jí má odpovědět na počty nepřátel. Nejspíš přemýšlí, jak moc s ní má spolupracovat. Brzy dojde k rozhodnutí. „Přes dvě stě padesát mužů, odhadem. Lodě jsou menší, bez velké zátěže. S nízkým ponorem, aby se tu nerozbily na útesech.“ Většina z toho je Letitii jasná. Má s plavbou své zkušenosti. „Řekl bych, že na pobřeží by jich mohlo být kolem dvou set. Možná spíš sto padesát z lodí a pak někteří lidé Společnosti, kteří už byli v Ornbjarnu. Naštěstí se nikomu z těch nepodařilo otevřít pevnost těm nájezdníkům.“ Na moment se zamyslí, jak přemýšlí o jejich pozicích. „Jsou rozptýlení po celém údolí. Tak sto jich drží v šachu pevnost. Mají proti mužům v pevnosti přesilu asi tři ku jedné, podle Erlinga. Ale nemají žádný způsob jak jí dobít. Dělostřelbou zničili jen vnější zeď – přes její zbytky se jim asi nepodařilo poškodit bytelnější tvrz uprostřed Ornbjarnu.“ V jeho dalších slovech se objeví zlost, i když je vidět, že v sobě emoce krotí. Není nic lepšího pro vítězství, než rozzuřit velitele protivníka. Každý vojevůdce ví, že je potřeba zachovávat chladnou hlavu. „A dalších asi padesát rabuje Helskaru. Včetně pohřebišť. Další se pohybují po okolí, střeží cestu a podobně. Nevzdalují se mimo dostřel lodí.“ Dál mluví už klidněji. Kývne na ní. „Pokud chcete, můžete zkusit se k nim přiblížit blíž. Jste Celestionec… ale nezaručuji, že vás někdo z pevnosti nepozná. Pokud vím, je mezi nimi i Doresgrück, i když tam rozhodně nevelí.“ Pousměje se. „Kdyby se vám podařilo získat něco z jejich plánů nebo třeba jaké mají množství munice na lodích, velice by nám to pomohlo. Avšak to by bylo hodně riskantní.“ Je snadné si všimnout, že nijak nerozvádí svoje vlastní konkrétní plány. Rovněž jí nepozval na debatu s poručíkem vojáků. Ale to je jen rozumná opatrnost, spíš než předsudek… žádné bojové plány není dobré příliš šířit.

Hela - 15. září 2021 21:25

Raněné zvíře Odpovědí je mi jen ticho. Alespoň z počátku. Sigvar byl vždy uzavřený muž, který se stranil společnosti. Nemohu mu vyčítat, a ani nechci, že se nyní odtáhnul ještě víc. Jeho bolest je částečně i mou bolestí. Dobře si uvědomuji, že by o nohu nepřišel, kdyby se mě nevydal chránit. To já jsem zodpovědná za to, že je z něj nyní mrzák. I když vím, že on sám by mi to nikdy do očí neřekl. Chtěla bych mu pomoci, ale nevím jak. A tak mi nezbývá, než mu být na blízku a pomáhat mu, jak jen to bude v mých silách. Nikoliv fyzicky, ale psychicky ho podporovat. Skoro sebou trhnu, když muž nakonec přeci jen odpoví. Mám tak krátký okamžik na to, abych nahlédla do horalových myšlenek. Do těch temných zákoutí jeho duše, tak hluboko, kam mě jen pustí. Avšak co mohu říct, co by mu nezpůsobilo ještě víc bolesti? I když se mi nelíbí, že muž by snad raději volil smrt, než takovéhle zmrzačení, část mého já mu rozumí. Pro něj to znamená konec. Konec životu, jaký žil, konec nezávislosti, konec toulkám i lovu, který tak miloval. Pořád má šanci žít důstojný život, ale už to nebude život, který si on sám vybral. Někdy i vědmě dojdou slova. Přála bych si říct něco, čím mu ukážu, že cesta není tak temná. Avšak taková slova by byla lží. Mlčení může být tou nejlepší možnou odpovědí. Váhavě zvednu ruku a jemně s ní překryju horalovy prsty, svírající hůl. Chci, aby věděl, že není sám, ale stejně tak chci, aby měl tolik prostoru, kolik jen potřebuje. "Elfstan s Percivalem se pokusí zachránit muže z pevnosti Ornabjarn, vyžádali si skupinu místních lovců. Budou muset postupovat velice obezřetně. Pokud si jich nepřítel všimne, smete je z povrchu zemského." Změním téma. Sigvar, i když indisponovaný, je stále mým nejvěrnějším rádcem. Měl by být v obraze ohledně toho, co se děje.

Letitia - 16. září 2021 18:59

Informace To by šlo. Není jich tolik kolik jsem se obávala. Rozhodně na dobytí pevnosti jich není dostatek, takže jim jde o něco jiného. Tak či onak musím se s nimi vypořádat. Na chvilku zadoufám, že bych mohla potkat Doresgrücka. Možná bych se neudržela a prohnala mu kuli srdcem i když to možná nebude nejchytřejší nápad, ale soustředit se chci hlavně na záchranu a to jak se odsud dostat. "Budu si dávat pozor abych na někoho nenarazila, ale podle toho co říkáte to vypadá, že brzy ustoupí. Vyplení co mohou a pak už tu nebude nic co by je drželo. Důležité je se do té doby udržet a věřím, že to dokážete. Já uvidím co se mi povede. Hlavně dejte vědět svým vojákům, nechci aby si mě spletli s nepřítelem," upozorním Elfstana. Nehody totiž nejsou nijak neobvyklé a i taková samozřejmá věc se může pokazit a to bych opravdu nerada. Myslím, že tohle je všechno a zbytek budu muset vidět na vlastní oči. Proto se s ním rozloučím a vydám se najít desátníka abych mu oznámila, že jsme se domluvila s Elfstanem a hodlám brzy vyrazit prozkoumat okolí Helskary. Nejdřív z dálky zjistit konkrétní rozložení protivníků, k tomu skvělo poslouží dalekohled a pak se uvidí co vykouzlím dál.

Arun - 16. září 2021 21:35

Medvěd Hela Sigvar si povzdechne. Není to pro něj příliš běžné, zhluboka si pro sebe povzdechnout. Je těžko si vzpomenout, jestli vůbec někdy dříve takhle vzdychal. Obrátí se směrem k ní a podívá se na ní. Jeho pohled je zasmušilejší a chladnější než kdy jindy, i když není nepřátelský. Alespoň je trochu přítomnější než před momentem. Pomalu přikývne. „Ano. To jsem od nich očekával.“ Zahledí se k táboru. Nemá v očích žádné nepřátelství, ale ani příliš velkou vlídnost. „Půjdu s tebou zpátky.“ S tím vykročí od lesa k blízkým přístřeškům. To, že dokáže s holí kráčet nejméně tak rychle, jako nezraněná Hela, je důkaz jeho nesmírné síly a obratnosti, Zatímco se dvojice blíží k přístřeškům, vypadá to, že se Sigvar dostal ze svých nejhlubších a nejtemnějších úvah. Jeho hlas je téměř vlídný. „Netrap se se zraněním starého medvěda,“ zamumlá. „V horách jsem viděl mrzáky s horším osudem.“ Na chvíli umlkne, než dodá: „Armjornovo stádo teď nemá pastevce. Kdoví. Třeba až tohle všechno skončí…“ Víc tu myšlenku nerozvádí. Pouze zmínil jméno svého dřívějšího přítele a bývalého válečníka Armjorna, který zemřel cestou ke Špičáku. Už jsou téměř u Helskarských. Sigvar se zastaví, ještě s Helou chce mluvit o samotě. „Nestihl jsem ti to doříct, myslím. Ta žena, Freya, a ten malý cizák. Helskarští jim vděčí za své životy. Cizáci se na člunech dostali do fjordu za Helskarskými lesy. Slaňovali útesy a chtěli Helskaru obklíčit. Skoro jsme tu noc všichni zemřeli v pasti.“ Opět umlkne, jak přemýšlí. „A my dva jim vděčíme svými životy dvojnásob.“ Zavrtí hlavou. „Je to zvláštní svět.“ Poprvé, od chvíle, kdy ho viděla zraněného, se na tváři Sigvara objeví úsměv. Chvíli jen tak stojí, opřený o svou hůl. Potom na Helu pohlédne a kývne. „Díky, že jsi za mnou přišla.“ Víc toho neřekne… ale v té jednoduché větě je cítit hluboké city. Poslední přípravy Letitia Elfstan přikývne souhlasně na shrnutí Letitie. „Ano. Doufám, že máte pravdu.“ Svoje vlastní domněnky nedoplní. Jen si pro sebe opět kývne a přidá: „Dám našim vědět, že se tam budete pohybovat. Ale víte, jak to chodí na bojišti… takže raději buďte opatrná.“ Ještě jí ve zkratce seznámí s hlídkami, které nalezli kolem Helskary. To, že bude znát jejich předchozí pozice, jí zjednodušší a snad i urychlí postup, i když to samozřejmě neznamená, že by mohla hodit obezřetnost za hlavu. Pak už se spolu rozloučí a fyrstar se vrátí do stanu, aby plánoval další akce této malé armády. Letitia se vydá hledat Elka. Zahlédla ho, jak se zabral do hovoru s učencem Christopherem. Ona má ještě několik málo povinností, například doplnit svoje zásoby, zkontrolovat stav svého vybavení a veškeré další úkony, které jsou před cestou nutné. I když mají naspěch, tyto věci se nesmí podcenit. To je chyba, kterou voják udělá jen jednou. Tedy ho může nechat, aby si dovyřídil, co potřebuje. Potom si jí Elko najde sám. Vypadá poměrně spokojeně. Kývne jí na pozdrav. „Zdravim. Tak to vypadá dobře, něco se mi podařilo domluvit. Teda. Spíš to tak trochu dát do pohybu. Můžu jít s váma na průzkum, ale jestli se chcete už dneska v noci zdekovat na palubu, tak vás spíš budu z dálky krejt a pak se vrátim sem. Vyřízený to tu ještě nemáme.“ Alespoň, že získá jednoho dobrého střelce k ruce. „Budem ještě shánět někoho, nebo vyrážíme rovnou? Zmiňovala ste nějakýho prospektora. Je to ten, co byl se Společností pod Špičákem?“ Není to přímo strkání nosu do jejích věcí – spíš to zní, jako že by chtěl vědět, jestli mu může věřit nebo ne. To je pro žoldáky, jako je on, vždycky podstatné. Kudla do zad je dost nepříjemný způsob smrti.

Hela - 16. září 2021 21:59

Medvěd Vydáme se společně zpět k táboru. Chtěla jsem jí pozvolným krokem, ale zdá se, že medvědobijec mi bez problémů stačí. Je to skutečně obdivuhodný muž. Silný tělem, ale především duchem. I kdybych měla třebas jen polovinu z jeho sil, považovala bych se za šťastnou. Cítím jistou úlevu. Zdá se, že se mi přeci jen podařilo zapudit ty nejčernější myšlenky. Když Sigvar zmíní, že by zaujal Armjornovoo místo, jen beze slova přikývnu. Někde v hloubi duše jsem sice doufala, že by se třeba mohl rozhodnout zůstat v Helskaře, ale dobře vím, že to není život pro něj. On potřebuje být obklopený horami a především potřebuje svůj klid. To respektuji. Zastavíme se několik desítek metrů od tábora. Dost blízko na dohled, ale příliš daleko, než aby někdo mohl slyšet, o čem se bavíme. Vyslechnu si Sigvara, a souhlasně přikývnu. "Ano, mnoho z nás vděčí Freye a desátníkovi za své životy. A chci, aby se o tom každý dozvěděl. Nemuseli nám pomáhat, a i přesto riskovali své životy. Zaslouží si náš vděk, i úctu." Vím, jak se helskarští dívají na Freyu, skrze prsty, jako na vyděděnce. Ráda bych to změnila. Sigvarův úsměv pro mě znamená nesmírně mnoho. Vidět medvědobijce, sice zraněného, ale stále vzpřímeného, hrdého, a nyní navíc s úsměvem na tváři, mě naplňuje radostí. A také vírou, že vše nakonec nebude tak špatné. "Vždycky za tebou přijdu." Odpovím měkce, sama už se také usmívám. "Jsem tady pro tebe. Stejně, jako ty jsi tu pro mě. Riskoval jsi pro mě svůj život, ztratil jsi kvůli tomu část sebe sama. Jak bych se k tobě nyní mohla otočit zády?" Krátce horala obejmu.

Letitia - 18. září 2021 15:09

Průzkum Všechno ještě znovu překontroluji. Hlavně prach aby byl v pořádku. Pistole nabité, puška také. Meč jde volně vytáhnout z pochvy, ale doufám, že na to teď zrovna nedojde. Přesto chci být připravená kdyby se něco přihodilo. Nerada bych aby mi zbraň selhala zrovna když jí budu potřebovat. "Půjdeme sami dva. Nejdřív se chci na vlastní oči přesvědčit jak to vypadá. A dokud nemáme kapitána na své straně tak se stejně nikam nedostaneme, takže jenom já a vy. Pan Orloszkij je stejně zraněný a jenom by se nám pletl pod nohy Bude lepší když si odpočine v táboře a my zatím zjistíme co a jak. Vyzvedneme ho později až bude jistí, že se dá odsud dostat. Je příliš cenný na to aby padl do rukou nepřátel," vysvětlím jak to pro teď provedeme. Nechci prospektora vystavit ještě většímu nebezpečí. "Nečekám, že to půjde tak skvěle, že by se hned dalo dostat pryč," nevesele se usměji. "Ráda bych odsud zmizela tak rychle jak to bude možné. Nechci tu zůstávat ani o úder srdce déle, ale takové štěstí aby se povedlo hned teď nemám." Ano, bylo by to krásné a snít o tom mohu, ale to je tak všechno k čemu mi to je. Nu, myslím, že tohle je všechno potřebné co má být řečeno, takže vyrazíme směrem k pevnosti. Branou z tábora po chvilce opustíme cestu a zanoříme se do lesa, kde nás kryjí stromy. Postupujeme pomalu a opatrně. Naslouchám zvukům okolo a kryji se za houštím i kmeny. Ráda bych pevnost obešla ze západní strany a dostala se trochu nad ní odkud bude dobrý výhled jak to kolem vypadá.

Arun - 20. září 2021 20:45

Služba vědmy Hela Sigvar už více nepromluví a pouze Helu lehce poplácá po zádech, nevědouce jako mnohdy v takové chvíli, jak na její gesto zareagovat. Podle jemných náznaků v jeho tváři je jasné, že je to pro něj velmi cenná chvíle. Nakonec podobně je to i s odpovědí na upřímná slova vědmy. Už nic neřekne. Pokýve hlavou a přijme její laskavá slova. Opět se na ní usměje, bez váhání, a pokyne jí směrem k táboru. Už to téměř vypadá tak, že se budou muset rozdělit. Ale Sigvar se ve skutečnosti k dělení nemá. Zůstává s Helou a doprovází jí. Nemá s tím podle všeho nejmenší potíže. A to i když by nejspíš měl odpočívat a léčit se. Otázka jen je, nakolik by mu mohlo naopak uškodit, kdyby měl být opět ponechán nečinnosti a temným myšlenkám. Nejspíš není potřeba šetřit jeho sílu na boj… a rána se snad hojí dost dobře na to, aby to nemělo zlé následky. Nedlouho poté – se Sigvarem nebo bez něj – si vědma najde cestu k léčiteli mušketýrů na žádost několika stařešinů. V péči toho léčitele je totiž i Riam. Několik vesničanů o něj má starosti a nenechá se jinak než vědmou uklidnit. Obzvlášť jeho rodina nechce, aby byl oddělený od zbytku Helskarských, ale neví, kde by mu bylo lépe. Nejvíce by samozřejmě chtěli, aby byl v rukách vědmy. To ale neřeknou. Všichni k ní teď hledí s daleko větším respektem a ani dříve by se po ní neodvážili něco požadovat. Mladý kovář nevypadá moc dobře. Jeho pravá tvář je zavázaná, tak jako většina těla. Hela už taková zranění viděla. Hned pozná práci divokého, hladového zvířete. Vzhledem ke statnosti Riama to nemohlo být nic menšího, než černý bergen z hor. Pokud je s Helou Sigvar, je slyšet jeho hluboký povzdech, když mu to dojde rovněž. Vojenský felčar vědmu osloví. „Mohu vám pomoci, madam?“ zeptá se jí a nabídne jí ruku: „Eiver, jméno mé, a jsem ranhojičem téhle kumpanie.“ Krom Riama je tu také několik vesničanů, kteří se na útěku lehce poranili nebo kteří se zranili při stavbě přístřešků. Nikdo nevypadá, že by příliš strádal – ale to je jen na první pohled. Průzkum Letitia Desátník Elko oplatí Letitii její neveselý úsměv docela stejně a přikývne: „Mně se na vás vždycky líbil ten zdravej realismus. Tak jdem.“ A s tím si najdou cestu z tábora. Velkou část cesty také mohou postupovat klidně, pokud tedy stále platí informace z Elfstanových výzvěd. I tak ale Letitia volí opatrnější postup. Je to sice pomalejší, ale za to jistější. Sice to znamená, že se k pevnosti blíží až když už je zlatá hodinka soumraku pryč, ale za to se k Ornbjarnu blíží živí a zdraví a bez toho, aby poplašili piráty Společnosti. A občas se jim to vyplatilo. Nepřátelé se do lesa příliš neodvažují, ale mají hlídky. Není jisté, zdali si uvědomují nebezpečí vojáků z průsmyku, ale rozhodně nenechávají nic náhodě. K pořádnému rozhledu se Letitia dostane, až když pevnost obejdou směrem na blízké vrchy na západní straně a mohou se porozhlédnout po celém údolí. První, čeho si Letitia všimne, je, že tihle piráti jsou proti zálesákům v horách velmi dobře organizovaní. Pevnost je obklíčená, ale nikdo nemarní čas a životy snahou jí dobít. Mimo to je zeď směrem k fjordu těžce poškozená, ač stále stojí. Tábor obléhajících je poměrně dobře postavený a je obehnaný i příkopem s kůly. Očividně je dočasnou základnou pirátů. Kromě toho si všimne Letitia několika organizovaných skupin, které prochází Helskaru a okolí. Nevypadá to jako loupeživé bandy. Spíš jako pátrací čety. Helskara není zcela spálená. Několik budov požárem utrpělo, ale vojáci je spíš prohledávají v tom stavu, v jakém jsou. Není jisté, zdali už objevili chalupu vědmy v lese. To ale není pro oba zvědy podstatné. Z této dálky je těžké soudit víc. Může konstatovat, že odhad dvou set vojáků je poměrně přesný. Na lodích zůstala posádka, která je udržuje, ale to může být tak tucet mužů na každé ze tří lodí. Rozhodně ne plný stav. Dalekohled hodně pomůže, například má dojem, že se jí podaří najít na jedné z válečných lodí Doresgrücka ve společnosti neznámé postavy v tmavém oblečení, která tomu všemu očividně velí. Když se zaměří na zásoby, nevšimne si žádný slabin ani podezřelých okolností. Zdá se, že jsou dobře vybavení. Ale lodě byly naložené jen tak moc, jak je to jen v téhle mělké vodě možné. Nechtějí riskovat nahnání na mělčinu s odlivem nebo rozbití v místních zrádných proudech. Své zásoby doplňují z jídla, které očividně několik skupin sbírá z políček u Helskary a z jejích spíží. Další informace je těžké na tuhle vzdálenost zjistit. Podařilo se jí najít Miriam tam, kde běžně kotvívá, a na její palubě vidí muže, kteří spíš vypadají jako piráti, než její běžná posádka, ale nikdo tu žádné uniformy nenosí, takže těžko říct rozdíl mezi námořníky. Po Helmholtcovi nevidí ani stopy. Všimne si několika vojáků na střeše pevnosti, kteří se ale pečlivě kryjí před případnou palbou a spíš vše pozorují. Má dojem, že dalekohledem našla poručíka Geira a možná poznala pár mužů z posádky pevnosti… nic z toho není s jistotou, ale není to žádné překvapení. Kdo další by také v Ornbjarnu byl. Torjaka nikde nenašla – ani mezi několika zajatci v táboře u pevnosti.

Hela - 20. září 2021 21:21

Služba vědmy Sigvarova společnost je mi vždy velice milá. A to i ve chvílích, kdy společně mlčíme. Muž se nezdá být nějak zvlášť vyčerpaný, a když se rozhodne mě doprovázet, nijak proti tomu neprotestuji. Nechci ho nechávat samotě, a chmurným myšlenkám. Procházíme společně táborem, a já se věnuji svým klasickým povinnostem. Rychle si mě ale najde něco ještě důležitějšího. Freye jsem slíbila, že se o Riama postarám a zdá se, že nyní mám příležitost. "Mé jméno je Hela, jsem místní vědma." Přijmu nabízenou ruku, a stisknu jí. Chápu, že pro místní jsem tou nejdůvěryhodnější, že chtějí, abych se o raněné starala právě já. Já ale naopak nechci, aby měl Eiver pocit, že jeho schopnostem nedůvěřuji. Nepochybuji, že se o naše lidi dokáže postarat stejně dobře, jako já. Ne-li lépe. "Jen jsem chtěla zkontrolovat své lidi a ujistit jejich rodiny, že jsou v dobrých rukou." Přikleknu k Riamovi. To, že jsou jeho rány ošklivé, poznám i přes množství obvazů. Nemusím mnoho přemýšlet, co se mu stalo. A podle Sigvarova tichého povzdechu, i jemu je to jasné. Avšak to, že mladý kovář přežil tak dlouho, je dobré znamení. Zranění jsou zřejmě jen povrchní, takže je šance, že by se z toho mohl ve zdraví dostat. Přeci jen, je to silný muž. "Riame? Co se stalo?" Zeptám se tiše, pro případ, že by spal. nechci mladíka rušit z jeho odpočinku, který tolik potřebuje.

Letitia - 22. září 2021 19:25

Průzkum Sleduji nepřátelské síly a snažím se přijít na co nejvíce podrobností. "Drží se hodně zkrátka," komentuji dění u pevnosti. "Rozhodně jsou disciplinovanější víc než běžní piráti. Nejspíš tam bude dost lidí ze Společnosti," prozradím co vidím desátníkovi, i když mu to je zřejmě dávno jasné. Tohle není ledajaký nájezd. Jak sleduji lodě hlavou se mi mihne smělý nápad. "Mít tak deset dalších chlapů a člun, tak bych se v noci pokusila jednu z těch lodí přepadnout. Než by si všimli co se děje zasypala bych je výstřely z děl. To by je hodně zaskočilo. Myslíte, že by s tím nortimberci souhlasili?" Je to nebezpečné, ale ne bez šance na úspěch. Jiná věc, že bych nerada zasáhla někoho koho bych nechtěla. Třeba nějaké vězně. Budu to muset ještě řádně promyslet. Dám dalekohled Günterovi aby se také mohl podívat a zhodnotit to podle sebe. "Možná bude lepší začít tím, že vezmeme zajatce a vyslechneme ho. Jednu z těch skupinek můžeme dostat."

Arun - 22. září 2021 21:31

Riamova zranění Hela Felčar Eiver se na Helu usměje. „Rád vás konečně poznávám,“ řekne. Kdoví proč a jak se naučil Nortimbersky, ale je to vítané. Pohlédne na Sigvara a sklouzne očima k jeho zranění. Začne otevírat ústa, aby něco řekl. Sigvar ho zarazí se zachmuřeným výrazem. „Sigvar, medvědobijec. Nepotřebuju vaší pomoc.“ Eiver opět ústa zavře. Párkrát přikývne, znejištěn jeho prudkostí a přímostí. Nijak jim nebrání, aby si šli promluvit s Riamem. Jen poznamená ke slovům vědmy: „Děláme, co můžeme. Naštěstí tu není dalšího nic… vážného…“ jeho hlas se trochu vytratí, když mu oči opět sjedou k chybějící noze medvědobijce. Víc neřekne. Poodejde stranou, aby je nerušil. Mladý kovář je vzhůru, ale vypadá unavený. „Vědmo,“ zamumlá uctivě a zní tak trochu jako provinilé dítě. „Moje hloupost.“ Mluví pomalu a tiše. „Vracel jsem se sem. S těmi cizáky. S Letitií a nějakým dalším cizincem, a s tím učencem…“ zaváhá opět, aby si v řeči trochu odpočinul. „Byl jsem příliš sebejistý. Vyrazil jsem na lov, abych jim ukázal, jak si umí Helskarský poradit…" Nyní je spíš pomlka způsobená zahanbením. „Neznal jsem to tam. Musel jsem toho medvěda vyrušit.“ Na moment se v jeho očích zableskne pýcha. „Ale on skončil hůř. A to jsem měl jen nůž.“ V mladíkově hlase je slyšet hrdost. Sigvar po těch slovech překvapeně pozvedne hlavu a změří si Riama. Uznale pokýve hlavou. „Dobrá práce, mladíku," zamumlá. Takovou pochvalu snad nedostal v Helskaře jediný lovec… Riam ale vypadá příliš vyčerpaný jejich krátkým rozhovorem na to, aby to mohl ocenit. Jen se trochu pro sebe usměje. Přehled o situaci Letitia Desátník si od Letitie vezme dalekohled a hned si začne zátoku zkušeně prohlížet. Ne každý umí s dalekohledem – ale u žoldáka, který určitě často dělal zvěda, to není tak neobvyklé. Mlčky si vše sám pořádně prohlédne a až pak dalekohled vrací a odpoví na slova kaprálky. „Jo. Sou disciplinovaný. Neřek bych, že sou to běžný žoldáci nebo najatý piráti. Tohle budou nějaký jejich vlastní korzáři. Možná, že s nima lověj obchodní lodě na jihu.“ Existují pomluvy o tom, že Společnost něco takového dělá, aby omezila vliv jižních obchodníků a také samozřejmě Ligy. Důkazy o tom ale nejsou. Na to je Společnost příliš opatrná. Když pohlíží znovu na lodě, pomalu přikyvuje. „Jo. Tam by něco mohlo bejt k vymyšlení. Ale pochybuju, že sou ty děla furt nabitý – a ani s deseti chlapama ty děla nepřebijete, když co s nima budem vědět jen my. Kdoví, jestli ty mušketýři někdy nějaký dělo vobsluhovali. Možná by je ale nějak šlo sabotovat, děla nebo lodě. Se zbytkem už bysme si nějak poradili… možná, že by se s Nortimbercema dalo nějak domluvit. Jinak to sami těžko zvládnem.“ Ohledně zajatce se netváří tak nadšeně. „To bude dost riskantní. Neviděl sem menší skupinu než dvojici hlídačů. A hodně se vzájemně kryjou. Můžem to zkusit až bude tma… jen, aby je to nepoplašilo. Tak jako tak by se ale něco užitečnýho možná dalo z takovýho chlapa vymlátit.“ Bohužel reálná hodnota výslechu nebývá tak velká, jak se často zdá. Vystrašený člověk řekne cokoliv… a silný člověk se možná i udrží a naopak jim dá nějaké falešné informace a pokusí se utéct. I tak by se něco dozvědět mohli. Desátník přidá ještě jeden svůj nápad. „Možná by se šlo zkusit nějak mezi ně vloudit. Předstírat, že sme něco, co zbylo z těch zálesáků nebo něco takovýho… vybrat si nějakou skupinku a zkusit se něco dozvědět…“

Hela - 22. září 2021 22:00

Riamova zranění Sigvar dá felčarovi zcela jasně najevo, že o jeho péči nestojí. Ráda bych muže ujistila, že to mám pod kontrolou, ale sama si tím nejsem jistá. Medvědobijec by své zranění nezanedbal, ale budu ráda, pokud bude ochoten mi nohu ještě ukázat, a neujme se své léčby sám. Je mi Eivera skoro líto. Jeho úmysly jsou jistě ušlechtilé, ale chápu, že podmračený horal není v dobré náladě, a na nějaké zdvořilůstky si nepotrpí, ani když je v dobrém rozpoložení. V tichosti, trpělivě, vyčkám, dokud se Riam nedostane ke konci svého vyprávění. Jistě není první, ani poslední lovec, který měl tu smůlu, a narazil na medvěda. Jen takoví zkušení horalé, jako Sigvar, se mohou odvážit tyhle bestie lovit záměrně. Avšak i já musím uznat, že na to, že mladík bojoval jen s nožem, vyváznul ještě velice dobře. Což v další chvíli potvrdí sám Sigvar, svým uznáním. Věřím, že až se z toho mladý kovář vykřeše, bude tohle historka, kterou bude s nadšením vyprávět u večerního ohně. A všichni mu budou s napětím naslouchat. "Naučil ses cenou lekci, ale zvládl jsi jí důstojně, a máš být na co hrdý. Teď odpočívej. Kdybys cokoliv potřeboval, budu na blízku." Ujistím mladého muže, a poté ho nechám jeho klidu. Bude trvat dlouho, než se zcela uzdraví, ale já jsem si skoro jistá, že to zvládne. Je mladý, je silný a je v dobrých rukou. Ještě krátce zkontroluji ostatní helskarské, ale Riamovo zranění je nejhorší. S klidným srdcem se vydám zpět, ujistit rodinu, že je vše v pořádku a Eiverovi mohou důvěřovat. Vím, že budou i nadále podezřívaví, máme to v krvi. Po událostech posledních dní je to ale naprosto pochopitelné. "Chápu, proč jsi odmítnul felčarovu pomoc. Doufala jsem ale, že mě dovolíš, prohlédnout ti ránu." Oslovím tiše Sigvara, když se opět ocitneme sami.

Letitia - 23. září 2021 18:11

"O tom jsem také uvažovala," přiznám se. "Samozřejmě i to má svá rizika. Někdo by nás mohl poznat. Je otázka zda se dostaneme k něčemu důležitému a tak dále. Rozhodně, ale musíme počkat až bude větší tma. Bez toho nemá smysl moc věcí podnikat." Stále ještě jsem se nerozhodla co konkrétně učiním. Možná to nechám na náhodě co se vyskytne jako lepší šance. Někdo bude neopatrný a neposlechne rozkazy. Otevře se skulina v obraně, nebo cokoli dalšího. Důležitá je trpělivost. Kdo si počká ten se většinou také dočká. Takže zbytek času než se pořádně setmí využijeme k tomu, že sledujeme dění pod námi. Snažím se si podrobnosti vštípit do paměti. Bude to pak později jednodušší když budu vědět kde co je a čemu se případně vyhnout. "Přiblížíme se víc k hlavnímu táboru," rozhodnu když je padne noc. "Chci ho prozkoumat z větší blízkosti. Třeba se nám poštěstí zaslechnou něco zajímavého." Sebereme si to málo co jsme tu nechali a vypravím se pomalu a opatrně ze svahu dolů vstříc nepřátelskému území.

Arun - 24. září 2021 20:47

Prohlídka zranění Hela Mladý Riam vypadá, že se mu ulevilo, když mu jeho chování nikdo nevyčte. Vypadá, že brzy usne a to je dobře, protože spánek uzdravuje. „Děkuji,“ zamumlá ještě ke dvojici. Pak už ho raději nechají odpočívat. Vědma se zvedne a vykročí k ostatním. Prohlídka dalších zraněných je poměrně jednoduchá, většinou jsou to jen menší rány, od sekání dřeva nebo od jiných běžných starostí. Eiver se s nimi loučí, když odchází. Příliš toho nyní nenamluví, možná i kvůli Sigvarovi, ale vypadá, že místním rozumí a že je vlastně rád, že ho vědma přišla „zkontrolovat“. I to naznačí, když jí řekne před rozloučením: „Je dobře, že jste za námi zašla. Už teď vypadají všichni víc v klidu.“ Snad je jeho pochopení spojené s jeho povolením. Potom už vědma kráčí zpátky mezi Helskarské. Ujistí Riamovy přátele a rodinu, že je mladík v pořádku. I to hodně pomůže. Několik vesnických žen si pro sebe přikyvuje se slovy ve stylu „ten Eiver, tomu se snad dá věřit…“ a různých jiných variacích. Netrvá to dlouho a jsou se Sigvarem zas sami. Když ho Hela osloví, opět nad něčím hluboce přemýšlí. Sigvar na její žádost přikývne téměř nepřítomně: „Samozřejmě. Pokud myslíš, že je to potřeba.“ Je to docela jiná reakce, než kterou dostal felčar Eiver. Sigvar je přeci jen horal a ti jsou ještě nepřístupnější, než běžní Helskarští. Hele už věří. Vojenskému ranhojičovi nikoliv. Zatímco Hela odkrývá obvazy nehezké rány, Sigvar tiše promluví. „Z toho mladíka by něco mohlo být…“ zamumlá. Podívá se k nebesům: „Nebudu tu věčně. Medvědi jen tak pokoj nedaj.“ Ránu, jak si Hela všimla už dříve, museli vypálit. Nejspíš tím Sigvarovi zachránili život, ale muselo to bolet pekelně. Je to nehezká procedura, ale uzavře to ránu a zabrání krvácení. Sigvar nijak neukazuje, že by ho odkrývání seškvařené rány jakkoliv bolelo. Asi spíš přemýšlí nad Riamem… Přibližování k táboru… Letitia Desátník přikyvuje na prozatimní plán „počkáme a uvidíme,“ který Letitia navrhla. Společně si najdou dobré, alespoň trochu skryté pozorovací stanoviště, a tam čekají, až se šero prohloubí a padne noc. Nemusí čekat dlouho. Byl už večer, když sem dorazili. Nebe je čisté po včerejším dešti, který sem podle slov desátníka Güntera dopadl dost náhle a prudce. Lodě jsou osvětlené mnohými lucernami. V táboře a v údolí je světla daleko méně. Je vidět několik kuchyňských ohňů a menších tábořišť hlídek, ale jinak nikdo žádné lucerny ani pochodně nenosí. Oba dva si zapamatovali, kudy nejčastěji chodili hlídky a tak je další ukázka jejich opatrnosti jejich opatrnosti příliš nezaskočí. Je to jen o to víc nebezpečný podnik… a nejspíš to také opět potvrzuje, že tihle ví, co dělají. O tom svědčí i to, že v jejich operaci Letitia nenašla ani skulinku. Hlídky se střídají, muži se kryjí a nikdo nedělá žádné hlouposti. Jak postupuje večer, dvojice se vydá blíže k táboru. Podaří se jim přiblížit blíž k nejkrajnějším strážím. Elko si prohlíží situaci a přitom promluví. „Jak to tak vidím, můžeme to vzít buď odsud, teda ze západu, nebo přejít trochu víc stranou a přijít od jihu.“ Cesta ze západu je méně hlídaná, ale také jde víc podél pevnosti a hlídky se tam zdají ostražitější. Obzvlášť je tam vidět dvojici stojících hlídačů, kteří mají dobrý přehled z malého vršku. Jsou mimo dostřel pevnosti, tak jako všichni hlídači na okruhu pevnosti, kteří jí obléhají. Za touhle dvojicí už ale začíná západní konec tábora, takže pokud by našli nějakou cestu kolem nich – nebo skrz ně – mohli by se dostat až přímo do tábora. „Vodsuď by možná šlo ty dva nějak vodlákat... ale je to tady všechno holý…“ zmíní Günter nedostatek stromů a křoví v tomhle směru. Cesta z jihu je v tomto ohledu lepší. Tam sahají stromy téměř až k táboru, i když jich několik korzáři pokáceli pro svoje stany. Tam jsou nejspíš hlídky i v lese – takže to, co by je mohlo skrývat, stejně dobře ukryje jejich nepřátele. Z té strany je příchod do tábora střežen na první pohled jen dvěma hlídači, kteří působili méně ostražitě, když se tam Letitia dívala dalekohledem. „No… a pokud byste chtěla zkoušet někoho sbalit, zkusil bych to spíš v lese,“ poznamená Günter ještě k plánu, který nezahrnoval proniknutí mezi obléhající nepřátele. „Ale v tom případě bysme je měli tak hodinku nejdřív sledovat a vybrat si nějakou osamělou oběť… a taky si zkontrolovat, jestli nemaj nějaký kontrolní znamení nebo tak něco…“

Hela - 24. září 2021 21:27

Prohlídka zranění Při odchodu se na Eivara usměju. "Nechápejte špatně nedůvěru těchto lidí. Mají toho za sebou mnoho, a v každém cizinci nyní vidí hrozbu. Bohužel i v tom, který mluví jejich jazykem a má na srdci dobro." Helskarští nikdy nebyli příliš důvěřiví k těm, kdo nejsou "místní". Předpokládám, že nyní se tato nedůvěra ještě prohloubí. A nebo se možná mýlím a oni pochopí, že nelze všechny cizince měřit stejným metrem. To ukáže až čas. Uleví se mi, když Sigvar svolí, abych jeho ránu zkontrolovala. Nechám ho, aby se usadil, a poté začnu opatrně odkrývat vrstvu obvazů. Zdá se však, že medvědobijec je myšlenkami někde jinde. Nijak nedává najevo bolest, ale já bych se divila, kdyby nic necítil. Zranění je opravdu ošklivé, ale zdá se, že vypálení pomohlo nejen zastavit krvácení, ale i zabránilo šíření nějaké infekce, nebo mokvání. Bohužel není mnoho, co bych pro něj mohla udělat. Zranění tedy alespoň opatrně omyju, nanesu hojivou mast a ovážu čistými obvazy. Zdá se sice, že zanícení nehrozí, ale ani tak nechci nic riskovat. "Myslíš, že by se z mladého kováře mohl stát další medvědobijec?" Zeptám se, zatím co opatrně dokončuji obvaz. Postavu by na to Riam rozhodně měl, ale rozhodně to není život pro každého. Ale jak Sigvar říká, takoví, jako je on sám, budou vždycky potřeba. Horské bergeny musí někdo držet na uzdě. Kdyby si zvířata začala příliš troufat, bylo by to nebezpečné pro všechny. "Také bys měl odpočívat." Doporučím horalovi, a posadím se vedle něj. On si je toho ale jistě vědom. Takové zranění člověka vyčerpá. A to i takového člověka, jako je Sigvar. Sleduji dění v táboře a snažím se příliš nemyslet na to, co se děje na pobřeží. Ráda bych tam byla, ale moje místo je teď tady.

Letitia - 26. září 2021 12:22

Nepřátelský tábor Přikývnu na souhlas. Tohle je vojenská jednotka, žádní běžní piráti. Mají disciplínu a drží se svých postupů. Proniknout mezi ně bude těžší než mezi divokou bandu kterou jsem si ze začátku představovala. Normálně by jich většina byla již opilá a nebyl by žádný problém se mezi ně zamíchat. Tohle však nepůjde. "Zkusíme jižní stranu," navrhnu, protože tady budou hlídky více ostražitější. Mohli by čekat výpad z pevnosti. O kus dál by jich nemuselo být tolik a být tak pozorní. "Budeme nějakou dobu pozorovat vchod do tábora ať zjistíme jak se střídají. Možná narazíme i na nějakou skulinu kterou tolik nehlídají a bude se dát moci proplížit dovnitř," zašeptám Elkovi a začnu se pomalu přesouvat zmíněným směrem. Pomalu, opatrně a přikrčená. Vždy nejdřív ohledám prostor před sebou než na něj vstoupím. Chci se vyhnout většině věcí, které vydávají zvuk a mohly by nás prozradit. Je to pomalé, ale nedá se nic jiného dělat. Zatím se nechci nechat chytit, i když i to je jedna z možností nad kterou jsem přemýšlela. Považuji to však až za tu poslední možnost. Proto také raději volím pomalý přesun na další pozorovací místo.

Arun - 26. září 2021 21:16

Minulost a budoucnost Hela Ještě pár slov k Eiverovi, který vypadal za slova vědmy vděčný. Zdá se, že mu to došlo i bez její poznámky, ale rozhodně to gesto ocenil. Podle očí by řekla, že z posledních slov má upřímnou radost. Když poté Hela a Sigvar sedí nad ošetřovanou ranou, hovoří o něčem zcela jiném. Zatímco vědma obstarává ránu, starý medvědobijec přemýšlí nad jejími slovy, zdali bude z Riama medvědobijec. „Nevím. Možná.“ Hela ho nechá přemýšlet, zatímco opět zakrývá ránu. S tímhle typem rány nemá Hela mnoho zkušeností. Tady na severu k nim málokdy dochází… Na druhou stranu, Aila svou vnučku naučila dobře. Někdy je potřeba končetinu dokonce i ostrým nožem odebrat, když je například rozdrcená stromem nebo dojde k jinému těžkému úrazu, ve kterém se začne šířit sněť. V takovém případě je dobré, když se zvlášť u nohy, rána dobře zahojí. Dá se s tím poté lépe naučit žít. Z myšlenek nad ranou k ní promluví Sigvar opět o Riamovi. „Boj proti bergenovi… to se nezapomíná. Každý boj je výzva. Když vyhraješ jednou… nemůžeš si pomoct. Bojuješ a zkoušíš sílu dál, dokud nenajdeš medvěda silnějšího… chytřejšího-“ Větu nedokončí. Pomalu zavrtí hlavou a pro sebe se trochu pousměje. Taková gesta moc často nedělá. Ale také s ním Hela vlastně téměř nikdy o jeho řemeslu nemluvila. Než začalo tohle všechno, byl to jen častý host její babičky, který Helu navštěvoval, když ona odešla. Snad aby na ní dohlédl Ailiným jménem. Nikoho dalšího už neměla – svého děda ani rodiče nepoznala… a to bylo všechno. V její rodině bylo mnoho vědem – a proto stáli tak trochu stranou od všech ostatních. Nyní s ní Sigvar mluvíval více a častěji. Teď se ale vrátila trocha z jeho málomluvnosti. Mávl rukou. „No, zkrátka… uvidíme, co z toho mladíka bude.“ Pak pokýve hlavou. „A není každý život v horách osamělý. Však už jsi třeba Halsteina sama poznala…“ Připomene horalského muže, který si najde cestu do srdce téměř každého. Jak se zdá, tak dokonce i k Sigvarovi. Mezitím už je také rána zavázána. Sigvar Hele daruje vzácný úsměv a jednoduše na ní kývne: „Díky.“ Noční procházka lesem Letitia Desátník kývne, když se Letitia rozhodne. „To zní jako dobrý plán.“ Vykročí společně směrem, kterým přišli, a začnou pomalu obcházet to, co kontrolují korzáři. Nechávají si dost místa, aby si mohli být jistí, že na nikoho nenarazí příliš brzo a nečekaně. Díky své opatrné a poměrně dlouhé cestě dorazí k lesu už za tmy. To je ale jen dobře – stejně měli v plánu čekat na noc. A dorazili živí a v pořádku. Zmizí v lese a postupují obezřetně krok za krokem blíž a blíž k táboru nepřátel. Temnota je docela dobře skrývá – nyní už spolu nemluví. Nemohou riskovat, že by je někdo zaslechl a všiml si jich. Kráčí hustým hvozdem za pevností. Je méně přehledný než lesy blízko u Helskary. Tam to udržovali místní. Tenhle kus nechávali na pokoji většinou jak vojáci z pevnosti, tak vesničané. Aby nedošlo k žádnému nedorozumění. V porovnání s tím, co se tady teď děje, to působí docela absurdně a zbytečně, ale v té době to mělo smysl. Oba vojáci jdou kus od sebe a za sebou, tak aby nechávali co nejužší stopu a snáz proklouzli mezi možnými strážemi. Ještě jsou od tábora daleko. Avšak už jsou v místech, kde fyrstar trdil, že mají korzáři stráže. Elko pojednou naznačí rukou. Otevřená dlaň, obrácená dozadu směrem k ní. Stát. Na chvíli strnou. Je slyšet šustění. Nedaleké křoví se tiše zatřepe. Něco se v něm rychle pohne a tmavá skvrna vyběhne po stromě. Jen veverka. Desátník ale nechá ruku nataženou. Letitia sleduje, kam upírá oči. Hledí do temného místa po jejich pravici. Má pocit, že je tam nějaký pohyb. Bude potřeba ho vyřešit – buď zjistit co je to zač, nebo se vydat na druhou stranu… anebo zůstat na místě a počkat. Tak jako tak bude lepší se dorozumívat jen gesty a náznaky. Teď mohou být od procházející hlídky jen pár kroků daleko. Günter by měl všechno být schopen pochopit – ani jeden z nich tohle nedělá poprvé.

Hela - 26. září 2021 21:57

Minulost a budoucnost Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak se z člověka stane medvědobijec. Zdali se tak sám rozhodne, nebo jej k tomu přivede něco jiného. Nyní znám odpověď. Tohle řemeslo si člověka vybere samo. Nezpochybňuji horalova slova. Věřím tomu, že každý z nás chce vyzkoušet, kam až sahají jeho schopnosti. Najít svou hranici. Dokud nenajdeme toho, kdo nás převyšuje. Ani to ale není zcela stoprocentní. Sigvar se s bergeny potýká celý život. Nakonec to ale nebyl medvěd, co jej zastavilo v cestě. A možná se i v tomhle mýlím. Medvědobijce, jako je Sigvar, chybějící noha jen těžko zpomalí. Stejně jako u mnoha jiných věcí, i zde ukáže čas. Co se stane s Riamem? A jaký osud čeká Sigvara? Nedá se nic jiného, než si počkat. A stejně tak musíme být nyní trpěliví, a vyčkat na zprávy od těch, kdo vyrazili na pobřeží. Sleduji dění v táboře, ale myšlenkami jsem někde jinde. Myslím na lovce, které jsem poslala spolu s vojáky. Dokonce se i pomodlím za jejich bezpečí. Naslouchá mi někdo? Nejsem si jistá. Od okamžiku, kdy jsem zničila Vertran, cítím jen prázdnotu. Tak takové to je pro obyčejné lidi? Já sama jsem nikdy o existenci bohů nepochybovala. Vždy jsem je cítila, rozmlouvala s nimi. Nebyl důvod pochybovat. Ale lidé kolem mě to mají jinak. Slova bohů slyšeli vždy jen skrze mě. A přesto dokázali věřit. Nemohu jinak, než takovou slepou víru obdivovat. Sama netuším, zdali to dokážu.

Letitia - 29. září 2021 17:11

Na pasece v lese Kráčíme pomalu. V každém stínu se může skrývat nepřítel a to nás zdržuje. Nestěžuji si však. Opatrnosti není nazbyt. Lepší se nechat znervóznit veverkou než o někoho zakopnout. Když se Günter zastaví a upozorní na další nebezpečí, sjedu rukou k pasu a prsty sevřu jílec dýky. Nechám jí zatím tam aby mě náhodný odlesk čepele neprozradil. Jsem však připravená jí okamžitě tasit a vrhnout se do útoku pokud bude potřeba. Zatím ale vyčkávám. Položím ruku desátníkovi na rameno aby věděl, že tu jsem a oba dva se přikrčení skrýváme v temnotě. Věřím, že i on je připravený se okamžitě vrhnout a zabíjet kdyby na to muselo dojít. Příliš se nesnažím proniknout zrakem tmu pod stromy. Nemá to valného smyslu. O to víc však napínám uši a snažím se zaslechnout ty před námi. Kolik jich tak může být. Kam se budou pohybovat, zda směrem od nás nebo k nám, nebo zda je to hlídka, která zůstane na místě. Zatím to nevypadá, že by si nás všimla, tak je potřeba zjistit co nejvíce.

Arun - 01. října 2021 20:52

Pár kroků daleko Letitia Dvojice vojáků stojí tiše uprostřed temného lesa. Oba jsou ztuhlí jako sochy, ruce mají na zbraních, připravení se bránit. Naslouchají šustění listů a dupotu kroků, který slyší nedaleko. Temné stíny se hýbou. Nezní to jako zvíře. Spíš jako člověk, který jde lesem. Nejspíš se neplíží. Bude to hlídka, která kráčí tmou a už to tu párkrát prošla… a neočekává potíže. Na druhou stranu je to někdo, kdo je dost opatrný, aby sebou nenosil žádné světlo a neprodíral se vyloženě hlasitě. Elko pomalu naznačí dva prsty. Stíny se skutečně hýbou ve dvojici, ale Letitia by podle zvuku spíš soudila na trojici… je to těžko odhadnout a nic nemůžou vědět jistě. I tak, desátník vypadá poměrně přesvědčený. Dále čekají na místě, zatímco kroky se k nim přibližují. Ztratí se z mezer mezi stromy, kde je viděli poprvé. Nemíří přímo k nim, ale zdá se, že prochází na druhé straně nedalekého křoví. Oba dva vojáci stojí v poměrně hustém porostu, ve kterém je sice trochu obtížnější se hýbat tiše, ale za to tam není tak snadné prozrazení zpozorováním. Houština, za kterou slyší kroky, je nejspíš na kraji menší paseky nebo jiného, volnějšího lesa. I tam je to dost zarostlé, ale méně než u nich. Možná, že tam mají nepřátelé trasu na hlídkování. Směrem dál k táboru je to podélně kolem křoví, takže by snad nikdo neměl křižovat přímo kolem Letitie a Güntera… na druhou stranu, pokud nepřátelé hlídkují v kruzích kolem tábořiště, bylo by to úplně jinak. Dvojice pořád stojí jako sochy, zatímco se šustění a dupot přibližuje. Najednou spatří mezi větvemi ve křoví ošlehanou námořnickou tvář, která se zaleskne ve svitu měsíce. Letitia tomu muži hledí přímo do očí. Má hlavu natočenou směrem do houštin. Asi kráčí podél křoví z druhé strany. Teď je rozhodující okamžik. Není jisté, zdali je zpozoroval. Pokud ano, iniciativa a rychlost reakce zvolí vítěze. Nejpomalejší umírá… ale prozrazení by mohlo přijít draho.

Letitia - 03. října 2021 11:40

Hlídka Silou vůle se přinutím ke klidu. Volně dýchám i když mi srdce bije jako splašené a prsty drtí jak jílec dýky tak i Günterovo rameno, které svírám druhou rukou. Sázím na to, že jsme v hlubším stínu a jeho oslňuje měsíc. Ne moc, ale i tak by to mohlo stačit k tomu, aby nás přehlédl. Světlé vlasy mám schované pod kápí, oči přivřené aby se neleskly. Kdo zůstane nehybný vyhraje, aspoň v to doufám. Sice všechny moje instinkty křičí nepřítel, nepřítel. Vrhni se na něj a zneškodni ho. Jenže to by nemusela být ta nejlepší volba. Sice s desátníkem po boku bychom je nejspíše snadno přemohli, ale nemůžeme riskovat zbytečné prozrazení. Zvlášť když není jisté kolik jich je. Možná jenom dva, možná i víc. Nebála bych se ani proti třem, ale pokud je naší prioritou klid a ticho tak je to značně obtížnější. Proto jsme stále přikrčení za houštím nehýbáme. Jenom bedlivě pozoruji jeho tvář a hledám v ní známky překvapení. Zda si uvědomí co viděl nebo ne. Pokud ano a pohne se nějak nepatřičně nejspíš nezůstane než vyjít ze stínu. Ať již kvůli tomu abych ho zabila nebo abych si s nimi promluvila. Nechám to však v rukou své šťastné hvězdy. Snad mi bude tentokrát nakloněná a zůstaneme nepovšimnutí.

Arun - 03. října 2021 20:06

O kus blíž… Letitia Vteřina se táhne jako celé hodiny. Nádech, výdech. Günter i Letitia stojí nehybně a čekají. Zrak námořníka projíždí tmavé houštiny. Přivřené oči uchrání Letitii před přímým odhalením… skoro by při tom řekla, že na sobě ten zrak cítí. Nemá smysl počítat vteřiny nebo zkoušet nad něčím přemýšlet. Musí stát oba jako dvě nastražené pasti, připravené vyrazit a zabíjet, pokud bude potřeba. Už musí odejít – každou chvíli už se musí dát do pochodu – přece si nebude tohle křoví prohlížet věčně- Ticho poruší zurčení tekutiny a nedaleké oddechnutí. Volání přírody vysvětluje, proč se na tom místě tak zdržel. Po chvíli je slyšet kroky. Dokonce zaslechnou i šeptaný hlas, jak hlídka prohodí nějaké slovo, příliš vzdálené na to, aby ho rozeznali. Dupot se vzdaluje. Když je už v bezpečné vzdálenosti, oba dva vojáci vydechnou. „Tak to bylo o fous,“ povzdechne si šeptem Elko. Mávne rukou a ukáže směrem vpřed, dál k táboru. Alespoň je jasné, že tihle námořníci jsou také lidé a, i když jsou dobře organizovaní, najdou se nějaké skuliny nebo nedostatky, které by dvojici měli umožnit proklouznout. Mezi stromy se začnou rýsovat první světla, když dvojice projde lesem dalších několik desítek kroků. Stíny od luceren a pochodní jsou zrádné – mohou dobře skrýt ale i v nevhodnou chvíli prozradit. Mohou pokračovat pořád dál, skrývat se před světlem za stromy a podívat se, kde vlastně vylezou. Ani oni dva, s poměrně dobrým orientačním smyslem, se nedokážou strefit na metr přesně ke svému cíli. Museli jít přes pořádný kus lesa… Druhá možnost by byla kráčet napříč mezi stromy ve stále stejné vzdálenosti. Blíž se nepřibližovat – možná, že na kraji lesa totiž stojí hlídky. Také platí, že pokud budou pokračovat kolem tábora, mají šanci, že uvidí ve světlech nějaký náznak, který by jim prozradil, v jaké části tábora jsou a kde je vstup s jasnými pochodněmi, které viděli z kopce strážné zapalovat. Nebo případně nějaká slabina, kterou by jim mohlo ukázat naopak temné místo na okraji tábora. Obojí by mohli vidět i z bezpečné vzdálenosti.

Letitia - 05. října 2021 20:40

Poblíž tábora Ta chvíle se vleče a když je konečně nebezpečí zažehnáno tak mi spadne kámen ze srdce. Ohromný balvan, ještě, že nic z toho neslyší a neohlédnou se. Za to já si tiše úlevně vydechnu. Na nějaký oraz ale není čas. Musíme pokračovat dál. Do dalších nebezpečných situací a vstříc neznámému. Když se konečně dostaneme blíž naznačím desátníkovi ať se skryje a počká na mě. Chci se připlížit ještě o kus dál a nemá smysl abychom tam šli oba. Pokud by mě odhalili tak to odnesu jenom já.Nechám mu tam pušku s tou by to šlo špatně a vyrazím. Pokud mi bude přát štěstí tak se zase brzy vrátím. Počkám tedy až si zaleze do houští, kde ho nikdo neuvidí a plížím se dál k táboru. Kleknu si na všechny čtyři a po nic se plazím kupředu a snažím se najít místo odkud já uvidím jak to vepředu vypadá, ale sama vidět nebudu. Odhrnuji listy. Poslouchám. Snažím se zorientovat podle světel před sebou a odhadnout jak daleko tak již mohu být a pak zase kousek popolezu. Kolena se mi boří do hlíny, jsme celá špinavá, ale to nevadí. Hlavně potichu, nevyvolat poplach a zjistit co se dá.

Arun - 06. října 2021 21:08

Poslední překážky? Letitia Po bezhlasé domluvě se Letitia a desátník Günter rozdělí. Zatímco jí desátník kryje ústupovou cestu a hlídá větší břemena, ona se může proplížit blíž k táboru a zjistit co se dá. Může to být jen předběžný průzkum, po kterém se k němu vrátí, nebo také celá vlastní mise… do takových podrobností se bez řeči nemohli domluvit. A na nějaké povídání nebyl čas ani prostor. Po rozdělení se Letitia začne plížit vpřed mezi stromy. Přibližuje se k táboru a opatrně sleduje své okolí. I díky tomu odhalí hlídky v lese. Tentokrát s dostatečným předstihem. Není to lehké, všimnout si jich. Většinou stojí ve stínu a střídají se postupně, ne všichni najednou. Ale najde je. Ti by je snadno přichytili cestou, kdyby zkoušeli vyrazit přímo a bez takové opatrnosti. Naštěstí se zdá, že tak blízko tábora jsou to spíš fixní strážci, než potulné pátrající hlídky. Celý tábor je nadprůměrně střežen. Tihle se nechtějí nechat přepadnout… Letitii se podaří najít skulinu mezi strážemi, kterou by mohli proklouznout ven z lesa. Snad se hned neuzavře. Je to příležitost, jak se dostat blíž k táboru, který dobře lze odhadnout podle světel. Může tudy zkusit projít i s desátníkem, nebo to vzít na vlastní pěst. Za stromy pak vidí tábor. Podle světel soudí, že je poblíž jednoho ze vstupů, kde není příkop a kde stojí noční stráž. Všimne si několika temnějších míst. Nejspíš tam jsou jen stany nebo sklad vybavení. Šlo by se proplížit i příkopem. Není tak hluboký. Je spíš určený k tomu, aby zabránil zteči ze zálohy, ne aby chránil tábor proti náhodným špehům. Takhle profesionální skupina by něco takového taky mohla tušit. A proto by to mohlo být uvnitř tábora horší. To se nedozví, dokud tam nevstoupí – pokud se tedy odváží. Zároveň přeje štěstí odvážným. Je sice poměrně dost ušpiněná, ale pořád je to celestionka a šance na úspěch toho, že by se mezi ně mohla vmísit… nebo zcela legitimně požadovat schůzku například s Doresgrückem není nulová.

Letitia - 08. října 2021 22:48

Příkop Zastavím se na okraji mýtiny. tam kde jsou poslední stromy a lehnu si do podrostu. Nějakou dobu sleduji tábor před sebou a hlídky, které se tu objevují. V duchu počítám jak se míjí a odhaduji kdy nastane další slepé místo. Nechci ho propásnout. Je to báječná příležitost jak se dostat ještě blíž. Jakmile ten okamžik nastane tak vystartuji směrem k příkopu. Tedy, není to žádný běh nebo něco takového. Stále se přikrčená, co nejníž u země, sunu mezi stíny. Nemohu nijak rychle, to by přilákalo pozornost. Každý si snadněji všimne někoho kdo běží než toho kdo stojí. Nemohu se ale zase tolik zdržovat aby se náhodou nevrátili a neuzavřeli mě na půli cesty. Nakonec opatrně sklouznu do příkopu kde se ještě víc skrčím takže splynu s okolní hlínou. Znovu vyčkávám zda se náhodou neozve poplach. Jakmile se přesvědčím, že nic takového nehrozí tak se vydám směrem ke vstupu, který chci ještě pozorovat z trochu větší blízkosti a hlavně poslouchat co si tam vojáci povídají. Ano, sice to zabere čas, ale Elko to sám vydrží. Mám důvěru v jeho schopnosti, navíc i on má zájem to tady dokončit aby se mohl dostat zpátky na jih. Stejně jako já. Proto nikam nepospíchám.

Arun - 09. října 2021 20:37

A z příkopu ven Letitia Když se objeví skulina mezi strážemi, Letitia už na nic nečeká. Tiše, hbitě a přiměřenou rychlostí vyrazí k hranici tábora. Jako had skrz trávu se proplazí do příkopu, do kterého se beze zvuku sveze. Je v něm několik naostřených klacků, ale to není pro jednoho obratného člověka žádné nebezpečí. Pak čeká. Ticho. Neudělá nic zbrklého. Stojí proti profesionálům. Možná by už mohla jít. Lepší si ale ještě další chvilku počkat. V tichu noci slyší pár kroků a zašustění trávy. Je to poměrně daleko. Pokud Letitii někdo hledal, tak jí docela minul. Ale spíš je to jen hlídka, které si ona všimla už dříve a která se právě vrací kolem mezery, kterou Letitia proklouzla. Pak už je zas ticho. Možná, že by tudy mohla i jít zpátky, pokud tohle místo znovu najde. Prozatím může proklouznout do tábora. Tam už je to lepší. Za vnějšími strážemi už to tak strašné nebude – pro nikoho by neměla být zvlášť podezřelá. Sice jsou to z větší části všechno muži, ale Letitia ve svém nic neříkajícím oblečení vypadá spíš jako mladší námořník, než žena. Už od prvních temných stanů slyší nedaleké hlasy korzárů, kteří si povídají u ohně. Většina z nich má Celestionský přízvuk. Stany jsou v této části tábora spíš řidší a je tu několik otevřených přístřešků se zásobami, které by bylo možné prozkoumat. Je to jen jednoduchá střecha a čtyři kůly, pod kterými jsou sudy a bedny. To je po její levé ruce. Směrem vpravo je pak hlavní vstup do tábora a více stanů. Mezi některými skupinami stanů hoří malé ohníčky. V dálce jsou vidět ještě stále hořící kuchyňské ohně. Mohla by se k některým z ohníčků připlížit zpoza stanů a vůbec se nenechat vidět. Zároveň je ale nyní v táboře. Kdokoliv se tady bude plížit, bude hned podezřelý, zatímco další pochodující člověk nebude nic zajímavého… Pokud tedy nemají nějaké vnitřní hlídky a nejsou ostražití i před možnou infiltrací. Od pohledu to ale vypadá, že všichni jsou tu Celestionci a nejspíš by čekali jen Nortimberské špehy.

Letitia - 10. října 2021 19:21

Mezi nepřáteli Jsem nervozní jako kočka ve mlýně. Tohle je práce pro někoho zcela jiného. Zkušenějšího v infiltraci nepřátelských řád. Nějakého špeha. Což já vůbec nejsem, ale dělám co umím. Vklouznu za jeden ze stanů, kde se trochu upráším. Kápi nechám staženou co nejníže aby mi nebylo vidět do obličeje, nahrbím ramena a vlastně tu únavu ani nemusím příliš předstírat. Poté se loudavě vydám na průzkum. Vyhýbám se ohňům a osvětleným místům. Stejně jako větším hloučkům. Snažím se nepůsobit napjatě, ale ruku mám stále poblíž pistole nebo nože. Ono by to nepomohlo vzhledem kolika lidem bych musela čelit, ale stejně se tak cítím o něco jistější. Projdu kolem přístřešků s proviantem a vybavením. Jen tak lehce nahlédnu co tam mají. Takové louče, olej a další hořlavé věci by se mohly hodit na vyvolání rozruchu, pak ale pokračuji dál po obvodu tábora abych si ho prohlédla a zjistila kde je slabší opevnění a hlavně zda tu někde mají zajatce. Což vůbec není jisté. Mohou kapitána držet i na lodi. Nebo se k nim mohl i přidat. Ať již opravdově nebo na oko. Pak by takové hledání bylo těžší, ale odvážnému štěstí přeje.

Arun - 13. října 2021 21:08

Zběžné rozhlížení Letitia I navzdory únavě a menším zkušenostem s infiltrací to Letitia zvládá i nadále bez odhalení. Možná má i štěstí. Oblast tábora, ve které se ocitla, je poměrně málo frekventovaná. I tak je trochu hlídaná. Těch pár hlídek je naštěstí dost znuděných na to, aby si Letitie vůbec nevšimli. Většina z beden a sudů je zavřená. Tu a tam najde něco, co jí napoví, co skrývá zbytek. Najde zejména proviant. Může hádat, že v sudech je solené maso a další zásoby. Objeví i jednoduché listiny nějakého zasobáka, které nejspíš popisují, co v tomto skladišti všechno je. Po chvilce najde i nějaké zbraně. Většina je asi jinde, ale najde několik pušek a šavlí. Kromě toho si všimne i střelného prachu. Není toho moc, jen pár soudků… ale dost na to, aby se dal udělat pořádný rozruch, kdyby bylo třeba. Víc se věnuje zevrubné prohlídce obvodu tábora. Díky tomu, že se drží dál od světla a hloučků jí nikdo nezastaví. Zatím tedy všechno pokračuje dobře… Po chvíli hledání identifikuje několik podstatných faktů. První z nich se týká slabin jejich opevnění. Není jich mnoho, ale tábor není dokonalý – to není žádná vojenská operace. Od lesa, kudy prošla, je docela střídmě chráněný. Nejspíš spoléhají na hlídky. Kromě toho si všimla, že jako kdekoliv jinde mimo službu nemají vojáci u sebe své střelné zbraně. Jsou uskladněné ve středu tábora, kde je i olej na louče a do luceren, a dřevo na podpal. Tam se moc nedostala, to je totiž také blízko velícího stanu, takže je tam dost rušno. Další detaily by vyžadavaly podrobnější průzkum. Dále se jí podařilo zjistit, že v táboře jsou tři zajatci. Nortimberci, kteří jsou držení většinu času v poutech a s provazy. Neustále je hlídají v západní části tábora. Dávají si na ně pozor. Letitia v nich pozná dva z jejích nováčků, které cvičila ve střelbě. Konkrétně se jedná o dva přátele, Steinhalfa a Valdrada. Třetího muže Letitia nezná. Odhaduje, že je to jeden z vojáků poručíka Geira. O osudu poručíka samotného nemá žádné tušení. Něco málo se tedy dozvěděla. Může pokračovat v průzkumu, ale čím je v táboře déle, tím se zvyšuje riziko, že si jí někdo všimne.

Letitia - 18. října 2021 16:53

Prohlídka tábora Nejraději bych se nortimberským vojákům, kteří jsou zde držení dala poznat. Prohodila s nimi pár slov a možná něco vyzvěděla, ale je to příliš riskantní. Stejně mezi nimi není nikdo o koho jsme já měla zájem. Takže to budou muset takhle ještě nějakou dobu vydržet. Vydám se dál ležením a tentokrát mířím směrem k moři. Chci se podívat jak moc je hlídaná cesta k pobřeží a kotvícím lodím ve fjordu. Hlavně mi jde o Miriam. Jsem sice tady již nějakou dobu, ale stále ještě mám čas tohle zkontrolovat a vrátit se. Možná dokonce i najdu lepší místo jak se odsud dostat než to, kterým jsem pronikla dovnitř. Takže pokud to půjde vypravím se rovnou do přístavu prohlédnout si to zblízka. Jako kdybych tam měla nějakou práci. Ono kdo ví jak na tom Miriam vlastně je. Takhle z dálky vypadala neporušeně, ale klidně na tom může být hůř a pak by bylo obtížně s ní vyplout. Nerada bych spoléhala na to, že je plavby schopná a ona pak nebyla a nyní mám příležitost to zkontrolovat.

Arun - 20. října 2021 21:39

Směrem k přístavišti Letitia Po krátké obhlídce tábora se Letitia vydá směrem k severozápadnímu kraji ležení, který je nejbližší pobřeží. Je to pořád příliš daleko na to, aby se mohla dozvědět něco o situaci u mola pod pevností. Brzy si všimne, že východ z tábora je poměrně slušně střežený i směrem ven. Chvilka pozorování a je jasné, že každý dostává na papíru psaný rozkaz a bez toho nikoho ven nepustí. Ale nemohla si prohlédnout, co tam je přesně napsáno. Možná, že je to jen naškrábaná propustka od velícího důstojníka. Chodí tudy příliš málo lidí na to, aby mohla něco většího usuzovat – je dost pozdě večer. Ještě chvíli se nenápadně motá okolo. Už to začíná vypadat, že si jí stráž všimne a že by se měla pakovat, když spatří menší příležitost. Směrem ven – a nejspíš směrem k molu – míří skupina mužů, v jejichž čele je někdo, kdo vypadá jako důstojník. Je jich víc a vypadají spíš jako nádeníci. Nesou zásoby, prázdné bedny a podobné věci. Letitia některé z nich od oka pozná jako Celestionské dělníky, kteří pracovali na stavbě pevnosti. Ti by neměli důvod, proč nepracovat. Určitě tu neplatí hůř než Nortimberci. Stráž důstojníka očividně pozná a dají se spolu na chvíli do řeči. Letitia má moment na to, aby zhodnotila celou situaci. Výstup z tábora je směrem k severu. Po pravé ruce jsou stany, mezi kterými je skrytá i ona. Na levé straně je asi dočasné skladiště na zásoby z lodí. Někteří z mužů tam zvedají prázdné soudky a jiné věci, které tam byly odloženy, aby počkaly na podobnou výpravu, jako je tahle. Mezi stany si už dříve Letitia všimla uličky k příkopu kolem tábora. Jsou tu trochu méně časté okrajové pochodně, takže by se tu možná dalo ve stínu proklouznout. Tímto směrem, tedy na sever, ale nejsou žádné stromy. Nic, kde by se mohla schovat. Na druhou stranu by mohla mít stráž odvedenou pozornost touhle menší večerní stěhovací akcí. Pokud by se rozhodla nic neriskovat, o kus zpátky si všimla podobného místa, jako je to, kterým se dostala dovnitř. Tišší kout, hlídky na druhé straně spíš vzácnější… není to na jistotu, ale je to blíž lesu a tam je téměř jisté, že se nějak ven dostane. Bude muset zvolit jak překonat cestu k přístavišti, pokud si ho chce prohlédnout.

Letitia - 25. října 2021 16:53

A pryč Tohle je poslední kapka. Jsou to vojáci, žádná námezdná banda. Ti by se s nějakými propustkami a kontrolami na stanovištích vůbec nezaobírali. Možná nejsou tak vycvičení jako královská armáda, ale nemají k tomu daleko. Cestu k ke kotvišti odkládám na jindy. Nemá cenu se snažit mezi ně proniknout a zkoušet se tak proplížit na cestu. Bude výhodnější se vrátit zpátky a říci ostatním co jsem zjistila. Vydám se kousek zpátky k uličce mezi stany, kterou jsem před chvilkou minula. Tudy se pak proplížím k příkopu a budu doufat, že ten mumraj mi dá příležitost vyhnout se strážím kolem tábora. Navíc mohu využít i ten příkop. To jsou ty nechtěné důsledky. Na jednu stranu chrání před útokem zvenčí, ale na druhou se v něm zase dá schovat a obejít tak kus směrem zpátky k lesu, kde je víc možností na to se skrýt. Nejdřív tedy vyzvednu desátníka a pak se vydáme zase oklikou zpátky do ležení seveřanů. Snad bude i cesta zpět stejně bez potíží jako byla předtím sem.

Arun - 27. října 2021 20:53

Návrat Letitia Kaprálce se podaří úspěšně vyklouznout ven z tábora. Cítila, že to bylo těsné, ale prohlédla si nepřítele hezky zblízka a má nyní dobrý odhad o tom, co od něj může čekat. Hlídky v lese u tábora byly trochu obtížnější, než očekávala. Trvalo delší chvíli, než dostala správnou příležitost. Nakonec to kolem nich zvládla. Už zvládla i horší věci, i tak se jí párkrát rozbušilo srdce. Netrvalo to dlouho a našla připraveného desátníka tam, kde ho opustila. Beze slova se tedy znovu sešli a mohli vyrazit zpět do tábora. Cesta se jim vydařila dobře. Noc to byla klidná. Nebe se vyčistilo. Po poslední bouři se začalo dělat trochu tepleji a konečně se začalo ozývat jaro. Když dorazili zpátky do tábora, rozloučili se a vyrazili dospat zbytek noci. Podle profesionality vojáků bylo jasné, že útěk nebude žádná snadná akce a tedy si mohli dovolit jít spát. Letitii se nepodařilo získat informace o Miriam a kapitánu Helmholtcovi. Jít naslepo by byl špatný nápad. Bylo jasné, že bude muset strávit nejméně ještě jeden den nebo jednu noc pečlivým průzkumem… je to smutná realita, ale dřív nebude reálné bezpečně zmizet. Naštěstí díky tomu může prospektor na tu dobu ulevit svému zranění. Je v občasné péči felčara Eivera, takže by se jeho stav neměl zhoršovat. Načerpá síly a pak snad bude schopný zvládnout připravovanou akci. Dospávání Freya Zatímco jiní se činili, Freya musela splácet dluh udělaný na těle. Měla pár dost těsných útěků a nových ošklivých zkušeností – a k tomu nedostatek spánku, za který by se nemusel stydět nejpilnější student na Celestionské akademii. Naštěstí byla noc klidná a poměrně příjemná. Sice trochu chladná, ale nad ránem bylo překvapivě teplo. Po celonočním spánku se konečně mohla začít cítit jako člověk. Když se vzbudila, Elko už byl zase u ohně a ještě vyspával. Vzbudil se tak akorát, aby začali společně shánět snídani. Podařilo se jim něco málo zásob odkoupit od Nortimberských vojáků za celkem slušnou cenu. Při té příležitosti zmínil Elko, že se byl poptat na jejich slíbenou odměnu – jen tak zběžně a jen u Christophera. Freye řekl, že to snad vypadá dobře. Prý to bude učenec řešit se svými mecenáši nebo zaplatí z vlastní kapsy. „Pochybuju, že to bohatství, co nasliboval, von samotnej má… ale věřil bych, že tou svojí hubou vymluví Lize díru do hlavy,“ řekl o tom Elko. To není zas tak špatné. Ale mince v ruce je lepší. Nezbývá než ještě chvíli počkat. Není kam se hnát a je dobré mít čas si lízat rány. Můžou si dát ještě jeden den pohov. Elkovi to rozhodně není proti vůli, protože sehnal trochu Nortimberské pálenky a nějaký tabák od poručíka, který jim velí. Nebyl to špatný úlovek a s Freyou se podělil, pokud měla zájem. Opět mezi svými Hela O všem, co se dělo v táboře, měla Hela dobrý přehled. Brzy se cítila zas jako ryba ve vodě. Byla mezi svými… a zjistila, že už se k ní dostává dokonce i to, co si povídají mezi sebou Nortimberští vojáci. Vesničané se trochu uklidnili, když měli další den a noc na uspořádání svého provizorního tábora. Také Sigvar se pomalu srovnává se svým zraněním, ale zanechalo to na něm těžkou ránu. Je odolný, ne však nezdolný. I když většina vesničanů nejspíš věří, že on je skutečně neporazitelný, Hela ví, že je to člověk jako každý jiný. Dozvěděla se časem i o tom, že Letitia vyrazila na obhlídku tábora námořníků. Mimo to se doslechla, že oba žoldáci dostali nejspíš slíbenou nějakou odměnu od učence Christophera, pokud jí, Helu, budou chránit. Nejspíš kvůli Dědictví, ale o žádném důvodu se nikde nepovídalo. Oba žoldáci konali i nad rámec takového závazku. Možná, že jsou jen zodpovědní ke svému kontraktu. Nebo to s nimi není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát na první pohled. Každopádně si i ona dopřála den na urovnání vesnických záležitostí. Došlo i na spory a problémy, které se nashromáždily za dobu, kdy byla v horách. Bylo třeba mnoho rozřešit. Učinit za dost všem rituálům, které vesničanům chyběly v její absenci. Z Helskary nepřicházely žádné nové zprávy od zvědů – vše bylo stejné. Stejně špatné. Námořníci pořád pečlivě pročesávali Helskaru a její okolí. Nezbývalo než přežít další den a poté se uložit k spánku. Nyní se nedalo dělat víc, než věřit v Elfstana a v dobrovolníky, kteří se k němu přihlásili. Ranní noviny Hela, Freya, Letitia Ač měli v táboře všichni víc než dost práce, ráno třetího dne od útěku z Helskary přišla zpráva od zvědů. Byla samozřejmě tajná, jen pro uši velitele, ale i tak se dostala do šeptandy. Freya a Elko zrovna kráčeli směrem ke stanům Ligy, aby se rozhodlo o jejich odměně, když o tom promluvil desátník. „Slyšel jsem, že se něco děje na pobřeží.“ Zhruba v té době se Letitia dávala do řeči s Erlingem. „Vrátili se zvědi z nočního průzkumu…“ hlásil trochu stranou. Nejspíš o tom neměl žádné povolení mluvit. I tak se o tom už bavil s Adelaide. Od té se to doslechla i Hela… „Povídá se, že…“ Námořníci se pakovali. Opouštěli zpustošenou Helskaru. Pátrací skupiny se stahovaly z kopců a z lesů, v noci často putovaly čluny mezi Helskarou a válečnými loďmi v zátoce. Stále drželi obležení pevnosti – byli opatrní. Ale ubývalo jich. Jak se všichni brzo skrz šeptandu dozvěděli, Elfstan se právě radí s důstojníkem Olbramem z průsmyku. Pro Freyu a Letitii by jejich odchod snad možná znamenal bezpečné uvolnění cesty na jih. Pokud za sebou zanechají plavbyschopnou Miriam… Pro Helu a vesničany to znamenalo, že cizáci snad brzy odejdou s prázdnou z Helskary. A bez krveprolití. Avšak také, že odejdou nepotrestáni. Jejich činy nikdo nezapomněl a nikdo jen tak neodpustí.

Hela - 27. října 2021 21:31

Ranní noviny Situace v provizorním táboře se, během následujících dní, celkem ustálila. Vesničané již nejsou tak vyděšení. Mají střechu nad hlavou, díky lovcům plné žaludky a s příchodem mušketýrů i pocit bezpečí. Z pobřeží se na nás navíc neženou žádné hordy pronásledovatelů. Skoro by se dalo mluvit o tom, že máme štěstí. I já se pomalu smiřuji se situací. Vědma má vždycky dost práce, ale nyní, po mnoha velice náročných dnech, mám i čas si odpočinout. Již jsem to také potřebovala. Trávím čas sama, obchůzkami po okolních lesích, a kopcích, v přítomnosti mlčenlivého medvědobijce, nebo prací v táboře. Ráda zůstávám zaměstnaná, ale to je spíš zvyk. A také pak nemusím tolik přemýšlet. Zpráva o tom, že se cizáci zřejmě stahují, se táborem rozšíří rychlostí ohně. Samozřejmě je to skvělá zpráva, avšak zanechává za sebou pocit hořkosti. Pokud se budeme moci vrátit do vesnice, zdali z ní vůbec ještě něco zbylo, bez krveprolití, bude to vítězství. Avšak cizáci odejdou, aniž by se museli zpovídat za to, co helskarským provedli. Dřív bych se obrátila k bohům a našla útěchu alespoň v tom, že oni nastolí spravedlnost. Avšak po prožitých událostech jsem zdrženlivější. Všude kolem sebe slyším, že bohové cizáky potrestají. Ale slyší nás vůbec ještě bohové? Vidí, co bylo ve vesnici, a na jejích obyvatelích, napácháno? Nebo sní svůj věčný spánek? Těmito myšlenkami ale nikoho dalšího nezatěžuji. Je jen na mě, abych nesla toto břímě. Po rozhovoru s Adelaide si dám chvíli, abych si věci urovnala v hlavě, a poté zamířím do tábora mušketýrů. V posledních dnech jsem se Elfstanovi vyhýbala. Nebo jsem minimálně nejevila příliš zájem o jeho společnost. Nyní se ho ale rozhodnu sama vyhledat. Chci nejnovější zprávy slyšet přímo od něj.

Letitia - 30. října 2021 13:37

Ráno raníčko Nevyšlo to přesně tak jsem si přála, ale ani to nebyla ztráta času. Zjistila jsem některé, snad i podstatné informace a nikdo nás při tom nechytil. Ještě v noci jsem to všechno nahlásila. Obranu, počty jednotek i jména zajatců, tedy těch o kterých jsem věděla. Jak s tím velení naloží je pouze na nich. Já dokončila svou průzkumnou misi a je na čase si odpočinout. Když otevřu oči do dalšího chladného rána cítím se zase o něco lépe. Ano, ta noční návštěva byla náročná, ale pořád se to nedá srovnat s tím co jsme prožila cestou z hor. Síly se mi vrací a i když jsem pořád docela špinavá cítím se mnohem lépe. I ty novinky nejsou nijak špatné. Zatím co naslouchám řečem v táboře snídám a přemýšlím. Pokud zmizí a kapitán Helmholtc se svou lodí tu zůstane je všechno vyřešené. Pokud ne, čeká mě cesta po souši. Delší, náročnější, ale pořád směrem domů, takže mám důvod k radosti. ráda bych se ale přesvědčila na vlastní oči, to je vždycky nejlepší. Zamířím znovu k velitelům, abych jim oznámila, že hodlám jít znovu sledovat pohyby nepřátelských jednotek. Je mi vlastně jedno zda mi to budou chtít povolit nebo ne. Oni do mého řetězce velení nespadají a mohu si dělat co budu chtít, ale ze slušnosti jim to chci říci.

Freya - 31. října 2021 21:00

Ráno Konečně se zas po dlouhé době cítím pořádně vyspaná. Ještě chvíli mi trvá, než se donutím vstát a trochu se protáhnout, abych rozproudila krev v žilách. Snídaně a zmínka o tom, že bychom snad přeci jen měli dostat alespoň nějakou odměnu dělají ráno zas ještě o něco příjemnější. Nabídnutý tabák přenechám Elkovi, ale pálenkou nepohrdnu. "Tak jak to v noci šlo?" zeptám se parťáka při snídani narážeje přitom na jeho noční dobrodružství s kaprállkou. I k našim uším se pak dostane šeptanda, že už se zase něco děje. Tentokrát to snad jsou ale dobré zprávy. "Možná jim konečně došlo, že to, co chtěli už tu nedostanou," poznamenám k Elkovi. Že by příslib toho, že se odsud konečně budem moct zdejchnout?... "No, tak dem zjistit, co nám to ten učenec vyhandloval za odměnu, jestli vůbec nějakou," prohodím ještě a mířím dál ke stanům Ligy.

Arun - 01. listopadu 2021 21:26

Velitelský stan Hela, Letitia Ke stanu velitele Elfstana dorazí krátce po sobě vědma Hela i kaprálka Letitia. V případě celestionské důstojnice jde spíš o společenskou návštěvu, zatímo vědma si jde pro informace. Strážný před jeho stanem nechce vyrušit jednání svých velitelů, ale Hele se neodváží odporovat. A Letitia toho může využít. Elfstan po ohlášení vyšel ven. Přejel obě ženy pohledem. „Novinky se šíří rychle,“ poznamenal lakonicky. Pozval je obě dovnitř. Uvnitř je zatím jen poručík Olbram z průsmyku, který se dívá na poznámky, které nejspíš vznikly ze zprávy zvědů. Když za Elfstanem obě ženy vešly, Letitia mu může snadno sdělit svůj záměr a odejít. Elfstan se sice mračí, ale určitě jí nebude nijak bránit. Avšak s mluvením začne on. „Předpokládám, že se k vám dostaly zprávy o tom, že se možná naši nepřátelé připravují k odjezdu. Zatím vám mohu říct pouze to, že námořníci omezují aktivity a čile se mají k přesouvání své výbavy na paluby svých lodí. To ještě ale nemusí znamenat, že je máme z krku.“ Mluví věcně a především se starostmi na mysli. Věnuje však mírný úsměv Hele, který doplní několika slovy: „Jen nerad bych zklamal váš lid, Helo, a nechal ty muže odejít bez trestu. Jenže naše situace je taková, jaká je.“ Pak se obrátí na Letitii a opět je ve tváři zcela vojákem. „Co si přejete, kaprálko?“ zeptá se jí stručně, i když se tváří poměrně přátelsky. Ohledně plánování průzkumu Letitia ví, desátník nyní něco řeší s Freyou a s učencem Christopherem, takže by jí nemohl dělat parťáka na průzkum. Mohla by se zkusit poptat, jestli by s ní nevyrazil někdo jiný, ať už z vojáků nebo z jiných známých, které v táboře má. Případně vyrazit na vlastní pěst. Kompenzace? Freya Zatímco společně kráčí Freya a Elko ke vzdálenějším stanům Ligy, v rychlosti si shrnou události z průzkumu, který Elko podnikl s Letitií. Celé to uzavírá desátník slovy: „No, moc jsme se toho nedozvěděli. Jen, že jsou to docela dost vostrý hoši. Profesionálové. Držej hlídky s trasama a používaj v táboře propustky. A mezi loděma a táborem čile prouděj chlapy i výbava. Teď to asi bude ještě čilejší, ‘estli vážně mizej.“ Není to moc informací, ale desátník se kromě toho i trochu seznámil s rozložením tábora námořníků, s aktivitou hlídek kolem Helskary a Ornbjarnu a dozvěděl se, že Miriam je ještě v pořádku pod pevností. To všechno by se ještě mohlo hodit. Brzy stojí u stanů Ligy. Je tam poměrně obyčejný stan obchodníků a jejich dvou zvláštních agentů, Isabelly a Arla. Stany cizinců z východu jsou pak trochu stranou. Jsou zdobené a z kvalitní látky. To by si jen tak někdo dovolit nemohl. Tak snad z nich něco kápne. Z dálky poznají Percivalla a Christophera, kteří se baví mezi stany. Očividně se dva staří přátelé hádají. Když jsou blíž, Christopher hned zvolá: „Přátelé – slyšeli jsme už od tady desátníka, že jste skutečně splnili své rozkazy do písmene, a tedy jsem chtěl-“ Percivall mu skočí do řeči: „Za což si zasloužíte kompenzaci, což už jsem s desátníkem řešil…“ Elko se činil a něco tedy vážně vyjednal. „Ale bohužel, jak asi vidíte, jsme v dost omezených podmínkách. Nemůžeme mluvit o žádné kompenzaci této zvláštní a mimosmluvní záležitosti, dokud nebude Ornbjarn opět zajištěn.“ Dvě slova zdůraznil s příkrým pohledem na Christophera. Freya má šanci zareagovat. Desátník určitě bude mít také co říct, protože se netváří příliš spokojeně. „To není to, co ste mi včera řek,“ zamumlá nevrle. „Řek ste, že dostojíte tomu, co tady váš pan Christopher nasliboval.“ „Samozřejmě, samozřejmě, Liga plní své závazky, i když byly složeny ne zcela vhodně, avšak jistě uznáte, že za dané situace…“ Tak to nejspíš bude moct jít pořád stejně dál do nekonečna. Tihle obchodníci jsou všichni stejní. Ale možná, že na tom něco pravdy je. Zlato se nedá nosit jen tak po kapsách…

Hela - 01. listopadu 2021 22:01

Velitelský stan Před velitelským stanem se střetnu s další ženou, která zřejmě baží po informacích. Kaprálka Letitia. Krátce jí pokynu na pozdrav, ale do řeči mi příliš není. Nejprve potřebuji zjistit, jestli jsou zprávy, které se ke mě donesly, pravdivé. Pohledem probodnu stráž před stanem. Coby vědma nejsem zvyklá, že by se mi někdo stavěl do cesty, a ani tento muž není výjimkou. Brzy se tak ocitnu, tváří v tvář, Elfstanovi. Mám k tomu muži velice zvláštní pouto. Pokaždé, když ho vidím, cítím se...podivně. Nestává se mi, že bych nebyla schopná najít slova. Ale to, jak se cítím, když fyrstara vidím, se opravdu velice špatně popisuje. Jsem ráda, že nyní mohu své vlastní pocity odsunout do pozadí, a soustředit se na něco jiného. Vstoupím do stanu, a pozdravím poručíka Olbrama. To je jediný okamžik, kdy spustím oči ze šlechtice. "Ano, zprávy se šíří rychle. A i když si nechceme dělat plané naděje...tak si je děláme." Nevesele se usměju. "Vesničané by se samozřejmě rádi dočkali spravedlnosti. Avšak aby kvůli tomu museli zemřít další lidé, za to žádná msta nestojí. Pokud námořníci opustí vesnici, a odplují, budeme spokojení." Ujistím Elfstana, že netrvám na prolití další krve, ani nějakém pronásledování. Můj lid ťali do živého, ale jsme seveřané. Oklepeme se, a půjdeme dál.

Letitia - 03. listopadu 2021 18:00

Hlavní stan Mě tedy pomsta nechává chladnou. Nijak po ní neprahnu i když se mě také snažili podrazit, ale tady stejně nic nezmohu. Hodlám to vynést ven a nechat to na jiných, mocnějších lidech aby se postarali o nápravu. Nebo cokoli co budou chtít. "Jestli dovolíte," přeruším ty dva, "bude to krátké." Nemám v plánu se tam nějak zdržovat. Zdá se, že si mají ještě dost co říci a já se chci také pohnout co nejdříve. "Odcházím na další průzkum. Zprávu z noci jsme vám již podala. Uvidíme zda se mi podaří zjistit něco víc než vaším zvědům, ale nejspíš se o proniknutí do jejich tábora znovu nepokusím." Tím jsem Elfstanovi oznámila co jdu dělat. Ať si to přebere po svém. Chystám se odejít když mě, ale napadne jedna věc. Možná se to nepovedlo mně, ale někomu třeba ano. Otočím se tedy k fyrstarovi čelem. "Pokud snad máte nějaké zprávy o kapitánu Helmholtcovi budu vám vděčná když se o ně se mnou podělíte."

Arun - 03. listopadu 2021 20:55

Konec jednání Letitia, Hela Fyrstar přikývnutím nechá Letitii, aby mu řekla, co potřebuje, než bude pokračovat v rozhovoru s Helou. „Děkuji, že jste mě informovala. Naši zvědové se prozatím vrátili, takže byste neměla narazit na nikoho od nás. Nerad bych aby došlo k nějaké palbě do vlastních řad. Uvidíte, co se dozvíte.“ Letitia už je na odchodu, když ještě promluví jednou. Elfstan váhavě sjede očima k mapě. „Ano… to je kapitán té šalupy Miriam, že? Nemám o něm moc informací. Ale podle všeho nedošlo k žádnému boji na palubě. Moji zvědové kapitána neznají, takže vám nic moc nemohu říct. Na palubě Miriam byli lidé Společnosti, víc jsme se nedozvěděli. Pokud se něco dozvím, dám vám vědět.“ S tím může Letitia odejít a vyrazit na průzkum. Hela a Elfstan zůstanou ve stanu spolu s poručíkem. Co dál? Hela Po odchodu kaprálky sjede poručík očima na dvojici seveřanů, kteří přemýšlí jak navázat na další hovor. Vnímavá vědma si všimne, že se pro sebe pousměje. Sbalí několik papírů. Kývne na Elfstana, který odtrhl pohled od Hely. „Fyrstare, půjdu vyzpovídat zvědy ze zbytku Felskarsku. Podávám zprávu o tom, co se dozvím.“ S tím vyklouzne ze stanu a dvojice zůstane o samotě. Elfstan si povzdychne. „Máš pravdu. Myslím, o těch pirátech.“ Nasadí přátelštější tón, ale pořád mluví nespokojeně. „Pokud by odešli bez boje, bylo by to nejsnazší. Ale vře ve mně krev při pomyšlení, že mi utečou. Mám dojem, že mezi nimi je někdo, koho bych moc rád dostal do žaláře… nebo na popraviště…“ Zavrtí hlavou a mávne rukou. „Za zmařené životy to ale nestojí. Bylo by to zbytečné riziko. Snad dostanu jinou příležitost.“ Usměje se na vědmu. „Však on to král jen tak nenechá. A Bohové nakonec rozsoudí všechny. “ Tím rozhovor neskončí. Elfstan zamyšleně přejde k mapě na malém dřevěném stolku. Opře se o něj. „Jen mi přijde, že by to takhle končit nemělo. Nakonec to jen tak vyšumí. Velkému zlu bylo zabráněno… a to mě těší… ale žádný velký úspěch to nebyl. Mnoho dalšího zla bylo napácháno. Snad se něco z toho podaří odčinit.“ Pohlédne na Helu. „Mohl bych pro vás něco udělat, pokud skutečně odejdou? Zatím máme jen předběžné zprávy… ale mohlo by se to stát. Čím déle tu budou, tím spíš tu skončí v pasti. Možná, že se sem konečně vrátí trochu klidu a míru. Přiznám se, že tenhle kraj mi přirostl k srdci.“ Druhý průzkum Letitia Po domluvě s Elfstanem vyrazila Letitia na svůj průzkum. Vyšla z tábora a opatrně se pustila vpřed skrz lesy. Nemělo cenu váhat – jediný další, s kým mohla vyrazit, byl Erling, a ten měl svých starostí nejspíš dost mezi vesničany. Tentokrát byl ale den a Letitia neměla v plánu příliš riskovat. Už zvládla sama i horší akce. Cesta k Helskaře byla jednoduchá a také rychlejší než v noci. Brzy stanula na malém kopci za vesnicí, s dostatečnou vzdáleností od cesty. Pro případ, že by tam někdo hlídal. Má výhled na trosky Helskary, na lodě v zátoce a na bývalé helskarské přístaviště rybářů. Většina domů je na popel, takže má dobrý přehled o pohybech nepřátel. Nevidí odsud moc dobře tábor ani pevnost. Ruch, který by mohl naznačovat odchod, není tak výrazný. Jen se častěji přesouvají čluny mezi břehem a loděmi. Plné tam, prázdné zpět, ač ne vždycky. Také se po Helskarském údolí potuluje méně pátračů. Vesnice je pustá. Je z toho vidět, proč Elfstan váhal. Tohle není žádný ústup ani úprk. Mohlo by to však být strategické stahování. Pokud by vyrazila k vesnici, nejspíš by i v otevřené krajině prokouzla. V kopcích nad útesy, blíž pobřeží a na cestě k pevnosti by to bylo horší. Ohledně tábora nemá příliš dobrý přehled. Může také zůstat v lese nebo se zaměřit na jinou, konkrétnější oblast údolí, kterou by chtěla prozkoumat. Dalekohledem zhodnotila i situaci na lodích, ale žádnou jednoznačnou informaci jí to nedalo.

Hela - 03. listopadu 2021 21:30

Konec jednání Neunikne mi poručíkův úsměv, ani jeho pohled. V duchu se zamračím, neboť je mi okamžitě jasné, co si muž musí myslet. Nakonec jsem ale za jeho odchod vděčná, takže ať už si myslí cokoliv, já se tím nebudu trápit. Elfstanova slova mě zahřejí u srdce. Koneckonců, mohlo by mu to být jedno. Není místní, a to, že i tak pociťuje křivdu, je pro mě dobré znamení. Seveřané jsou uvyklí chladu a mrazu, ale jejich srdce žhnou plamenem sounáležitosti. Ať už však planeme zlobou, nebo touhou, je důležité, že nakonec dokážeme dát přednost racionálnímu myšlení. A i tentokrát se s fyrstarem shodneme na tom samém. Nemá cenu prolévat další krev. Popojdu blíž a postavím se na opačnou stranu stolu s mapou. "Spravedlnost si je najde. Ať už z rukou krále, nebo tou božskou." Tentokrát zním tak přesvědčeně, že tomu skoro věřím i já sama. Po jeho posledních slovech zůstanu chvíli zticha. Na tváři se mi ale zračí slabý úsměv. "Už jsi pro nás vykonal až příliš." Řeknu tiše. Pohledem kloužu po mapě, než se zahledím do šlechticovy tváře. Musím přemýšlet nad tím, co ho zde skutečně drží. Helskara je zapomenutý kout světa. Pro místní má své kouzlo, ale pro takového šlechtice...? "Určitě ale nebudeme odmítat tvou pomoc. Pokud piráti odejdou, bude třeba vesnici znovu vystavět. Při takové práci se každá ruka hodí." Raději příliš nepřemýšlím nad tím, v jak zdevastovaném stavu najdeme své domy. Je mi však jasné, že jednoduché to nebude.

Arun - 08. listopadu 2021 20:25

Příslib fyrstara Hela Elfstan také zvedne oči od mapy, když na něj pohlédne Hela. Vážně přikývne na slova o nové stavbě. „Bude to těžká doba pro vaší vesnici.“ Pousměje se pro sebe, jako by ho na tom prohlášení něco pobavilo. „Vesnice tu pořád je. Jen… bude potřeba znova postavit domy.“ Pak přejde k otázce své vlastní pomoci. Přikývne si pro sebe. „Ano... myslím, že by mi prospělo, kdybych tu nějakou dobu zůstal. Brzy mě určitě povolají zpět. Buď zpátky do Andalsnes, odkud pocházím, nebo jinam. Tam, kde bude potřeba. Do té doby ale…“ Usměje se na vědmu. „Přišel jsem sem, protože jsem cítil určité volání. Volání – poslání od Bohů. To už necítím. Možná, že mé poslání tady skončilo, když jsi to… zničila. Ale to neznamená, že se tu nemám co naučit. Mám dojem, že tohle je ztracená kolébka našeho národa a víry… stálo by za to, dozvědět se něco víc o kořenech mého národa.“ Mluví věcně avšak příjemně. Jeho přítomnost v Helskaře snad nikdy nebyla na škodu. Určitě by i nadále mohl pomoci a nejen silou svalů. Fyrstar obejde stůl a přejde z jedné strany stanu na druhou. Zdá se, že se nad něčím zamyslel. Nerozhodně se obrátí a udělá krok zpět a pak se zastaví. Usměje se na Helu. „Dobrá, na velké úvahy ještě čas je. Zatím tu ti prokletí piráti pořád jsou a je potřeba pohlídat, že nebudou páchat žádné další škody. Doufejme tedy, že skutečně odejdou.“ Přívětivě kývne na Helu, začíná se loučit. „Asi máš ještě hodně práce… já bych se měl také věnovat svým povinnostem… ale pokud by se vše potvrdilo, a zase se vrátil mír, moc rád bych se s tebou někdy prošel po útesech nad mořem a poslechl si něco málo z příběhů, které vědmy znají.“

Hela - 08. listopadu 2021 20:53

Příslib fyrstara Někde hluboko uvnitř si dovolím pocítit radost. Nepřipouštěla jsem si to, neboť je mezi námi stále něco nevyřčeného, ale mrzelo by mě, pokud by se fyrstar rozhodl odjet hned poté, co přestal cítit ono volání. "To, co ti nyní řeknu, není žádná vize, kterou by mi seslali bohové. Není v tom nic nadpřirozeného, nebo mystického. Můžeš to klidně nazývat intuicí." Tiše se zasměju, oči přišpendlené k mapě na stole. Ani nevím, kdy jsem něco takového udělala naposledy. Vlastně se celkově cítím dobře. Díky představě, že se budeme moci vrátit domů, mi z ramenou spadnul velký balvan. "Myslím ale, že naše společná cesta ještě nedospěla ke svému ​konci." Podívám se konečně na fyrstara. Ano, jednou odsud odejde. Jednou tohle všechno skončí. Avšak ten den ještě nenastal. Tím jsem si naprosto jistá Zdá se, že nejsem jediná, komu spadnul kámen ze srdce. Uvolněná nálada je cítit ve vzduchu. "Můžeš za mnou přijít kdykoliv. Vědma má vždy v rukávu nějaký ten příběh." Naznačím, že není třeba čekat, až se navrátí mír. I Elfstan je jen člověk, i on musí někdy odpočívat. Navíc je, kromě Sigvara, jeden z mála, kdo se nebojí se mnou mluvit zcela otevřeně. Vesničané mě možná mají v úctě, ale na šálek čaje a rozhovory o ničem za mnou nikdo nechodí. Možná že je to z úcty, možná ze strachu. Často se však kvůli tomu cítím osamělá. Hrubě přetrhnu tok myšlenek, který se mi řine hlavou. Mimo jiné i to, jakým příběhem bych mohla šlechtice uchvátit. Zatvářím se přitom trochu omluvně. Samozřejmě má pravdu, mám práci a zrovna tak jí má i on. "Budu vděčná, pokud mě budeš o situaci informovat." Kývnu hlavou na pozdrav, vyměním si s mužem poslední pohled, a poté se vydám ze stanu pryč. Stále si trochu připadám, jako kdybych se vznášela v oblacích. Bez dalšího meškání se však vydám zpátky do tábora vesničanů. Stařešinové budou celí nedočkaví, aby se dozvěděli novinky.

Freya - 08. listopadu 2021 21:21

Kompenzace Že jsou to vostrý hoši jsme zjistili už dávno... Poslouchám Elka, ale nahlas nic neřeknu. Jestli se ale vážně balej, tak se to snad konečně všechno pohne k lepšímu. Aspoň v to můžeme doufat. Zdá se, že jsme vstoupili do nějaké vzrušenější výměny názorů, nějak z toho nemám dobrý pocit a jak se brzy ukáže, je proč. Když zazní slovo kompenzace, založím si ruce na prsou a blýsknu po chlapíkovi nevraživým pohledem. Najmout si žoldáky a pak nezaplatit smluvenou částku nebývá příliš rozumné, možná by mu to někdo měl trochu osvětlit. "Uznáme, že za dané situace jsme udělali daleko víc než po nás kdo chtěl a že i za dané situace by Liga svým závazkům měla dostát." zavrčím pak dosti nevrle dokončujíc tak Percivalovu řeč či snad omluvu za to, že vlastně nic nedostanem. Na chvili se odmlčím a nadechnu se. "Podle toho, co se šušká, to vypadá, že se z Helskary i pevnosti všichni pakujou, takže pevnost si jistě brzy zvládnete zase zajistit. A my si počkáme, na to si můžete vsadit." "To sme zas jednou vsadili na ty pravý," procedim pak směrem k Elkovi tichou poznámku. A to jsem ho do všeho tohohle uvrtala já a slibovala, že se to bohatě vyplatí. A to sem si řikala, že už to snad půjde jen k lepšímu.

Arun - 12. listopadu 2021 20:44

Stařešinové Hela Hela vyjde ze stanu, a vykročí zpět k vesničanům. Zůstane v ní nemalý příjemný pocit. Sice už neslyší hlasy bohů, ale to by neznamenalo, že nemá svoje vlastní instinkty a pocity. A ty jsou také cenné. Prozatím se musí soustředit na svou práci… stařešinové už určitě také slyšeli všechny ty drby a budou mít sto požadavků a tisíc návrhů. A na každého z nich budou nejmíň dvě hádky… Herleif jí pozdraví už zdálky. Vedle něj stojí Rangvald a několik dalších stařešinů. Je tedy pravda, že tato katastrofa je trochu více svedla dohromady… ale u nové stavby vesnice bude víc než dost sporů. Alespoň prozatím někteří ze stařešinů odložili své staré spory. Rangvald pohlédne na vědmu a začne rozhovor. „Vědmo. Jak je to s těmi povídačkami, že cizáci odchází? A bez trestu?“ Herleif se ošije, zřejmě mu to také není příjemné. „Nemůžou přece jen tak odejít… ne potom, co udělali.“ Ostatní stařešinové zabručí v souhlasu. Stařešinové se pro jednou nehádají… ale proč se nemohli shodnout na něčem rozumnějším? Jeden z nich, snad moudřejší, se nechá slyšet: „Bohové je ztrestají…“ ale vzápětí je umlčen rozhořčenými hlasy: „My bychom měli být vykonavateli trestu! Právo je v našich rukách a vždy bylo!“ Herleif starší náznakem ruky zklidní. S napětím hledí na vědmu. Kvůli ní by nemusel ticho dělat, jí by nikdo nezkoušel překřičet. Možná, že na sebe tak jen chtěl přivést pozornost. Hela si všimne, že nedaleko sedí i Sigvar a celé dění sleduje. Vypadá už trochu lépe, ale nejspíš se do celé věci nebude vkládat. Obchodník a učenec Freya Percivall si dobře všimne tónů obou žoldáků. Zatímco Freya a Elko se na něj dívají už dost příkře, Christopher se pokusí situaci zachránit. Zpráva o možném odchodu cizáků ho očividně poměrně potěší. „Odchází? Výborně – tak tím se to všechno vyřeší – nebojte, dostanete odměnu, jak jsem slíbil. Jen se musíme dostat zpět do pevnosti, pak to bude o něčem jiném.“ Desátník se mu moc nevěnuje. Podívá se zpříma na Percivalla. Už nezkouší dál tlačit. Spokojený pořád není… „Je to jak říká Freya. My si počkáme.“ Percivall se na něj podívá a vezme za rameno Christophera. „Dejte mi chvíli, musíme si promluvit.“ S tím učence chce odvést stranou. Desátník mezitím tiše odpoví Freye na její poznámku. „Jen se neboj, my z nich prachy vymáčknem.“ Oba ví, že nesmí moc tlačit nebo vyhrožovat moc okatě. Pokud by vypadali jako hrozba, taky by se jich mohli zkusit zbavit. Liga nemá o moc čistší pracky než Společnost... Christopher se mezitím zpříma dívá na Percivalla. Nenechá se nikam odtáhnout. Pevně chytí obchodníka za ruku a setřese jí z ramene. „Vážně nerad hraji tuto kartu, Percivalle, ale tihle lidé nás zachránili před katastrofou.“ Jeho další slova jsou tichá: „Nezáleží mi na tom, jestli tvoji šéfové chtěj odírat žoldáky. Ale vím dobře, že peníze tečou Ligou a občas ti v rukách něco uvízne. Vím, že Liga ty peníze má. A že ty je máš taky. Pokud to nebudeš dělat kvůli profesní cti…“ Desátník si posměšně odfrkne. Christopher si toho nevšímá. „Tak to udělej kvůli mně. Víš dobře, že jsem do tohohle podniku šel dobrovolně. Až budeme zpátky v pevnosti, nechci slyšet žádné výmluvy. Dej jim, co si zasloužili – dost peněz na to, aby do smrti nemuseli pracovat a bezpečná cesta zpátky do Celestionu… nebo kam budou chtít.“ Percivalla zaváhá, pohlédne na Christophera a pak sjede očima na Freyu a Elka. Poněkud nemístný proslov ho uvedl do rozpaků. Už není tak přesvědčený, ani namyšlený. „D-Dobře, udělám, co budu moct. Potřebuju se jen dostat do pevnosti. Pak dostanete svoje peníze.“

Hela - 13. listopadu 2021 00:02

Stařešinové Nemýlila jsem se. Stařešinové na mě již čekají. A neuniknu jim, i kdybych snad chtěla. Co mě hřeje na duši je, že nyní odložili staré spory, a neshody. Tahle událost nás všechny semkla dohromady. Je mi ale také jasné, že jakmile se začne s obnovou vesnice, život se rychle vrátí do starých kolejí. To mi však nebrání v tom, abych si nyní klid, který mezi ctihodnými starci panuje, neužívala. Z povzdálí působili stařešinové mnohem přívětivějším dojmem. Když však Rangvald promluví, uvědomím si, že jsou to stále stejní nerudní dědci. Jsou přesně takoví, jak je znám. Vždy ochotní bodnout do vosího hnízda. Bylo by o tolik příjemnější, kdybychom se mohli zaměřit na tu dobrou stránku celé věci. Ale to bych zřejmě žádala příliš. V duchu si povzdechnu, moje tvář ale zůstává klidná a zcela bez výrazu. "Zatím si nemůžeme být stoprocentně jistí, ale ano, zdá se, že se piráti začínají z vesnice stahovat." Ani Elfstan se nechtěl předčasně radovat, a tak i já mírním "nadšení". "To ale neznamená, že by bylo bezpečné, nebo snad moudré, vydávat se nyní k pobřeží a snažit se o nějaké rozbroje. Všichni bychom chtěli, aby se cizákům dostalo zaslouženého trestu...ale myslíte si, že to stojí za to, prolévat další krev?" Při své otázce přelétnu pohledem všechny přítomné. Vyčkám několik okamžiků, ale ani neočekávám, že by se někdo ozval v odpovědi. "Jistě, jsou zde mušketýři, ale stejně tak zde jsou stále lodě obtěžkané děly. Jakýkoliv pokus o odplatu by nyní skončil velice rychle, a krvavě. Už tak bylo prolito příliš mnoho krve. Není třeba plýtvat další. A jak již zaznělo...pokud je nedostihne spravedlnost jarla, ani krále, ztrestají je bohové." Je mi jasné, že tohle není to, co by si muži přáli slyšet. Raději se tedy rozhodnu odvést jejich myšlenky někam jinam. Rychle proto pokračuji. "Pro nás to ale ještě zdaleka nekončí. Nemám žádné zprávy ohledně stavu vesnice, ale můžu se jen domnívat, že se piráti na našem majetku dost vyřádili. Bude třeba Helskaru znovu vybudovat, a na to bychom se nyní měli především soustředit. Vystavíme znovu náš domov."

Letitia - 14. listopadu 2021 14:49

Na hlídce Docela dlouho sleduji dění v táboře. Nikam nepospíchám. Vzala jsme si sebou trochu jídla a pití a to mi stačí. Víc než pozorovat stejně na práci nemám. Díky dalekohledu si mohu udržovat náležitý odstup, takže by nemělo hrozit, že na mě nějaká hlídka narazí. Ne, pokud se nezatoulá hodně daleko. Našla jsem si docela slušné místo chráněné před větrem a jediné s čím musím bojovat je nutkání na záchod a nuda. Dám si krátkou přestávku, najím se, trochu osvěžím a pak se dál věnuji tomu co se děje v údolí. Občas zamířím okulár i na pevnost jestli tam nedošlo k nějaké změně. Mohli by zkusit toho využít a udělat výpad, ale tak nějak předpokládám, že nejspíš budou vyčkávat jak se zachovají obléhatelé. Nejspíš mě tedy nic zajímavého k vidění nečeká, ale i tak dál trčím na místě s okem přitisknutým k dalekohledu a snažím se získat co nejvíc informací co odtud jde.

Freya - 14. listopadu 2021 21:21

Obchodník a učenec Nikdy bych nevěřila, že budu ráda za umanutost a tvrdohlavost učence. Třeba to nakonec ještě k něčemu bude... Vlastně bych od něj ani nečekala, že zrovna za nás dva se bude tak prát. Na Elkovu poznámku jen tiše pokyvuji a čekám, co z těch dvou ještě vypadne. Moc dobře vím, že příliš tlačit na pilu nesmíme, ale taky odsud vážně nehodlám odejít jen tak s prázdnou. "My počkáme, času máme dost," pronesu pak k Percivalovi, když domluví a pomalu se otáčím k odchodu. Jednat už není o čem. "Tak jo a co my teď?" otočím se na Elka. "Budem užívat chvíle klidu a čekat na slíbenou odměnu nebo půjdem zjistit, co se děje a co má kdo v plánu? Já bych se tedy spíš přikláněla k tomu v tichosti vyčkávat. Už se mi nechce se do ničeho plést, zvlášť, když se Liga k našemu vyplacení staví tak vlažně." kouknu po svém parťákovi, jestli je stejného názoru nebo už mu lenoší začíná lízt krkem. I když on v noci zrovna nezahálel a o dobrodružství rozhodně nouzi neměl. Přejedu pohledem po táboře. Maximálně jsem ochotná se poptat tady, co má kdo dál v plánu, abychom byli v obraze, jestli se ještě něco chystá, ale jinak si nicnedělání budu v klidu užívat dál. Řekla bych, že my sme toho už udělali docela dost.

Arun - 15. listopadu 2021 21:49

Plány a sváry do budoucna Hela Stařešinové zprvu hudrují a nespokojeně se snaží cosi namítat nebo protestovat. Některé argumenty jsou konstruktivní, jiné méně. „Kdy jindy budou zranitelnější, než když berou do zaječích,“ mumlá jeden. „Musíme chytit příležitost za pačesy, když nám jí bohové dali-“ vkládá se do toho další. Neodváží se s vědmou nesouhlasit, ale snaží se jí i tak přesvědčit, aby změnila názor. A to navzdory tomu, že už se o její neoblomnosti přesvědčili mnohokrát. Hela je dobře zná. Možná, že ne tak dobře jako Aila, ale rozhodně si se starou vědmou nezavdá. Převede obratně řeč na vesnici. „Pravda, pravda,“ řekne téměř skrytě potěšeně Herleif. Předchozí téma se mu očividně příliš nelíbilo. „Bude třeba co nejdřív připravit sazbu, aby byla sklizeň, a vyhnat zvířata na pastvu, pokud je ti piráti nerozehnali. Pak musíme opravit všechny škody…“ Ozve se jeden ze stařešinů: „Byla by to dobrá příležitost urovnat ty staré spory. Třeba mezi rodinou Alheima a rodinou jeho bratra Nolheima o chalupu jejich strýce…“ Ani nedomluví a už se ozývá jeden ze stařešinů. „Dobrý nápad, vždycky jsem říkal, že Nolheim je v právu…“ Jiný hbitě oponuje. Brzy se rozvíří debata. Vytahují se mnohé spory, přetahují se o metry a hádají se, kdo bude mít k ruce nejschopnější tesaře a kdy. Není to ale tak hrozné, jak se to možná může zdát. Pod všemi těmi slovy je podnikavá chuť se pustit do práce a napravit škody. Seveřané jsou zvyklí na nepřízeň osudu. Jen tentokrát to místo bouře nebo krupobití to byli piráti. Bude lepší, když se tyhle spory vyřeší teď a později se bude o to víc pracovat. Většina ze svárů není tak významná, aby potřebovali arbitráž vědmy. Rangvald, Herleif, ani další významnější stařešinové se té debaty účastní spíš méně. Proto se může Herleif obrátit na Helu a vážně jí dát za pravdu: „Lepší nepokoušet osud a soustředit se na budoucnost…“ Bližší stařešinové také souhlasí, neochotně, ale přeci. Dokonce i Rangvald vážně pokýve hlavou a neprotestuje. Není to přímo souhlas, ale má rozum a nechce vést žádnou marnou bitvu. Pozorovací akce Letitia Zatímco dole na pobřeží se námořníci činí jako mravenci, Letitia si najde vhodné místo a pustí se do pozorování. Pro někoho by to mohlo být nudné, ale Letitia má výhodu. Jednak bylo posledních pár týdnů dost hektických na to, aby jí klidnější pozorovací akce nemusela vadit, a druhak má dalekohled, takže má vždycky co zajímavého sledovat. Samozřejmě, že se snaží najít nějaké známky po Helmholtcovi nebo zjistit něco jiného užitečného, ale pozorovat nic netušící námořníky, jak pracují a připravují odjezd, není zas taková nuda. Brzy je zcela jasné, že odjíždějí. Letitia zahlédne několik členů Společnosti z pevnosti na palubě jedné z lodí, a všimne si, že ač je na pobřeží pořád hodně zbraní, rozhodně tu nemají dost jídla. Další zásoby už jsou na lodích. Nejspíš na cestu zpátky. Možná, že se pro jednou podařilo obléhaným vyhladovět obléhatele… Také si všimne, že plní sudy pitnou vodou z Helskarského potoka. Neplánují tedy dělat žádné nebezpečné zastávky na Nortimberské půdě, aby vodu průběžně doplňovali. Plánují zmizet rychle, vrátit se do své domoviny, a vše popřít. Listiny, které má u sebe prospektor Orlozskij, by jim to mohli ztížit. Pokud se dostanou do těch správných rukou v ten správný čas. Jeden nikdy nemůže mít dost pák na jiné. Celestionská Kancelář to také dobře ví a to by mohlo být pro Letitii propustkou zpět do civilizace. Prozatím je to tedy jen mírně nepohodlné čekání a pozorování. A to se dá zvládnout. Počasí je po bouři hezké, vzduch je téměř teplý a slunce svítí. Ve vzduchu už je cítit jaro. Mohlo to všechno dopadout daleko hůř. Moudrý vyčká… Freya Učenec Christopher se Freyi a Elka vehementně zastal. Celou svou tvrdohlavou umíněností bude usilovat o to, aby dostali odměnu. Na Percivalla to zapůsobilo. To prozatím musí stačit. Oba poddůstojníci se s Ligou rozloučí a pomalu vykročí směrem k táboru. Spor za nimi pořád probíhá, nezní to, že by Christopher plánoval ustoupit o jedinou píď. Elko zabrumlá: „Tak z toho třeba nakonec vážně něco bude. Čert aby toho bláznivýho učence vzal, já mu budu muset ještě poděkovat…“ ale nenechá se přísliby unést. „Až budu mít svoje peníze, samozřejmě…“ Pak teprve zareaguje na slova Freyi. Zamyslí se. Vytáhne si cigáro a spokojeně si ho zapálí. „To je jasný, já bych čekal. Je čas si dát padla. Už jsme voddřeli daleko víc, než jsme museli. Seženem kus žvance, něco k pití… a nebudem se už do ničeho zaplítat. Zase jednou dobrej plán.“ Uvolní se a ušklíbne. „Myslíš, že nějaký z těhlech vojáků uměj kostky? Nebo karty? No, to bych asi chtěl moc.“ Jeho škleb se ještě rozšíří. „No, možná bych je to mohl naučit… můžeš se přidat… jen nezapomeň, že nejvíc vyhrává ten, kdo vyhrává opatrně.“ Poklepe si ze strany na nos a pomalu si to namíří k vojenskému táboru. Mají čas na oddych. Jejich záda kryje stovka plně ozbrojených seveřanů, Liga přislíbila peníze a nikdo jim výjimečně nejde po krku. To je téměř důvod k oslavě… Nad Helskarou… Hela, Freya, Letitia Den uběhl poměrně klidně. Byla to patová situace. A jak ubývalo času a zásob námořníků, museli se vydat na cestu. Jen blázen by otálel, když je téměř sám v obležení a posily nepřátel jsou na cestě. To, pro co přišli, bylo pryč. Možná, že jim to došlo… tak nebo tak, Volání už sem nikoho netáhlo… nebo alespoň velice zesláblo. Příštího dne našli fyrstarovi zvědi tábor prázdný. Pobřeží pusté, v zátoce nikdo. Jen Miriam se kolébala u pevnosti. Byla na ní i její posádka... snad je loď plavbyschopná. Vzhledem k tomu, že očekávali, že se něco takového stane, byl tábor pod dozorem i v noci. Cizáci ale byli opatrní… jejich závěrečné stěhování bylo rychlé. Než by je někdo stihl ve zranitelné chvíli napadnout, byli na lodích. Plány Fyrstara a seveřanských dobrovolníků nebyly potřeba. Útočit bylo zbytečné riziko a pevnost se udržela. Ráno byli na cestě nad Helskarou i někteří seveřané, oba žoldáci a i pár agentů Ligy. Vesnice samotná je v troskách, jak je Hele hned jasné. Domy jsou pobořené. Některé jsou spálené na uhel. Medovinová síň, která zdobila Helskaru od časů Písní, je zničená. Střecha se zřítila dovnitř a některé části zachvátily plameny, které teď už dohořívají. Kamenné kostry větších domů ušpiněné od sazí dávají neveselý pohled. Snad ještě horší bude to, co najdou u pohřebních mohyl… ale tam zatím nedošli. Poněkud zvláštní je pohled na pasoucí se klisnu, která lhostejně prochází mezi troskami vesnice. Je to Dáma, která unikla všemu neštěstí a jako zázrakem přežila. Trochu kulhá, ale žije.. Elfstan se usměje, když svého koně spatří. Mikael také přežil a věrně Helu následuje poté, co se spolu s Elfstanem vrátil z hor. Letitia si rychle všimne, že od pevnosti se blíží skupina vojáků. Nevypadají tak hrozně. Vede je poručík Geir a někteří Torjakovi poddůstojníci. Není jich moc… možná, že další byli zraněni, když na pevnost padala kanonáda. Geir sám má zavázané rameno a hlavu, ale vypadá poměrně dobře. Snad jsou to jen lehčí zranění. Zatímco seveřané s Helou vstupují do pochmurné zkázy ve vesnici, Freya a Elko obhlížejí, co po cizácích zbylo. Moc toho není. Tábor strhli a všechno si odvezli. Jen podupaná zem… a pár mrtvých. Desátník si všimne několika polámaných těl pod útesy pod pohřebními vrchy. Jinak se okolí zdá pusté a cesta k pevnosti volná. Možná, že z toho všeho nakonec vyváznou živí. Třeba dokonce i některé z jejich věcí v pevnosti zůstali netknuté.

Hela - 15. listopadu 2021 22:29

Zpátky ve vesnici Cítím, že stařešinové se mnou nesouhlasí, ale nikdo mi to přímo neřekne. Ozývá se mnoho hlasů, ale všechny jsou opatrné a já nemám problém je ignorovat. Vím, že se neodváží postavit se mému rozhodnutí. Pousměju se, když se hlavním tématem stane oprava vesnice. Kromě plánů se navíc opráší i některé staré spory. Stařešinové už jiní nebudou. A pro jednou jsem za to vděčná. Život se může pomalu vrátit do starých kolejí. *** Pohled na pobořenou vesnici je opravdu neveselý. Avšak stále si říkám, že by to mohlo být horší. Jsme seveřané. Jsme zvyklí na tvrdý život a nepřízeň osudu. Tohle není něco, co by nás srazilo na zem. Vesnici znovu vystavíme, pole osejeme, a půjdeme dál. Brzy se téhle nešťastné události budou věnovat už jen skaldové. Procházím mezi domy, a přemýšlím, jak je na tom asi moje vlastní chalupa. Mám drobnou naději, že tím, že je dál od vesnice, tak třeba byla rabování ušetřena. Příliš tomu ale nevěřím. Potěší mě, že Dáma přežila. Skutečně mi pomohla, a Elfstan vypadá vyloženě radostně, že je klisna naživu. Pohled mi sklouzne k Mikaelovi, který se mi drží po boku. Mám pro fyrstara pochopení. I já jsem nesmírně vděčná, že je můj věrný společník naživu. Zdá se, že i pevnost nakonec vydržela. Když spatřím přibližující se skupinu vojáků, zamířím jim v ústrety. Rozpoznám poručíka Geira, který tak srdnatě bránil mě, i mé lidi. Stále jsem trochu doufala, že velitel Torjak snad přežil. I když jeho nepřítomnost hovoří sama za sebe. Neuvěřím, dokud to neuslyším přímo z úst jeho lidí.

Freya - 16. listopadu 2021 21:31

Nad Helskarou "Hmm, že se za nás bude tak vehementně bít bych tedy nečekala...i když po tom všem," zabručím jen tichou poznámku. "Chceš prohrát i to, co zatím nemáš?" ušklíbnu se a poplácám parťáka z vesela po zádech. "Hele nejsem si jistá, že tady budeš mít úspěch, ale naučit je to můžem zkusit, třeba si někdo nakonec dá říct." Volný den tak strávíme příjemným nicneděláním a snahou naučit a pak obehrát pár vojáků v kostkách. Ranní pohled na to, co zbylo z vesnice už tak veselý není. I když už jsem dlouho pryč a tohle místo nepovažuju už dávno za domov, tenhle pohled mi není moc příjemný. Přeci jen tu pořád mám kořeny a vyrostla jsem zde. Raději tak svou pozornost zaměřím na to, co nám s Elkem jde poměrně dobře, probrat se tím, co tu zbylo po Společnosti krom spálené země. Nic moc to ovšem není. "Tak co, kouknem, jak to vypadá v pevnosti? Apoň tam můžem nahánět Ligu k plnění svých závazků," otočím se pak na Elka, když to vypadá, že tady nic moc zajímavého ani cenného nenajdeme.

Arun - 23. listopadu 2021 21:02

Chůze k pevnosti Hela, Freya, Letitia Průchod v ruinách vesnice vystřízliví téměř každého. Dokonce i zkušení seržanti z průsmyku nebo otrlí žoldáci z jihu vypadají trochu nejistě. Přeci jen, tohle není válka… nebo to tak alespoň ještě donedávna vypadalo. Země všude kolem je rozrytá a zpřeházená palbou děl. Kolem vesnice je hned několik kráterů. Místa, kam prchala Hela té osudné noci, jsou zcela zdevastovaná. Vypadá to, jako by si tam obři pleli zahradu… snad jediný drn nezůstal netknutý. Několik ran zasáhlo i pohřebiště, která jsou nejspíš nenávratně ztracena. Pohřbená pod tunami zeminy. Vesnice také dostala svou míru ran, i když ani zdaleka tak strašlivou salvu. Jenže požár, který cizáci rozpoutali po bouři, zničil cokoliv, co ještě mohlo stát. Alespoň, že v ruinách nejsou žádná spálená těla. Díky včasnému odchodu a překazení plánů na obklíčení se podařilo zachránit téměř každého. I tak, několik lidí zlému osudu neušlo. Pár lidí odmítlo opustit své domovy. U některých je konec hned jasný – byli zastřeleni při útěku nebo zabiti při marném boji. Někdo zmizel v moři nebo na útěku v neprostupných a nebezpečných lesích. I tak, zachránili, koho mohli. Většina vesnice unikla. Domy bude možné znovu vystavět… Nezbývá než vyrazit k pevnosti a zjistit, jak se vedlo vojákům tam. Geir už je nedaleko, a s ním jeho muži. Po Torjakovi není ani stopy… naposledy ho Hela viděla, když vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby jí umožnil uniknout – i když vlastně vůbec nevěděl, pro jak důležitou věc staví svůj život v sázku. Geir dokráčí až k pochmurnému průvodu skrz zničenou krajinu. Pohlédne na fyrstara Elfstana, na zástupce Ligy i na Helu. Pohledem se zastaví na Letitii, kde na moment zaváhá, ale pak skončí u zpátky u fyrstara. Opatrně zasalutuje po Nortimberském zvyku pěstí na hrudi. „Fyrstare,“ osloví ho. „Ornbjarn nebyl dobyt. Máme ale hodně raněných. Mnoho mužů také pohřešujeme. Včetně velitele Torjaka.“ Fyrstar pokýve hlavou. „Je to dobře postavená pevnost. Odpočiňte si, poručíku. Máme sebou felčara a nějaké zásoby.“ Geir přikývne. Fyrstar se pak zeptá: „V jakém stavu je pevnost? A máte nějaké zprávy z lodi Miriam?“ Poručík zaváhá, ale jen na chvíli. „Hlavní věž stojí, bude potřebovat nějaké opravy, ale jinak je obyvatelná. Ostatní věže a hradby jsou víceméně v troskách. Ohledně té celestionské lodi… její posádka tam pořád je, ale loď je poškozená. Zatím se drží nad vodou, ale ještě několik dní nebude plavbyschopná…“ Elfstan přikývne. Obrátí se k Hele. „Dočasně bych zachoval náš tábor u Uskalma… doufal jsem, že pevnost bude v lepším stavu, ale takhle by to tu mohlo být nebezpečné.“ A také by mohlo být dobře, aby se vesničané dozvěděli o zničení vesnice trochu šetrněji než průvodem přímo skrz spáleniště. Letitia, Freya, Elko a další, kteří by rádi zamířili odsud, se vyptají na další stav lodi. „Dostala jednu ránu, podle všeho omylem… a pak si myslím, že došlo k nějaké nedohodě s kapitánem Miriam a s velitelem těch pirátů… podle toho, co jsem slyšel, sabotovali kormidlo a poškodili lanoví… nevím, jak dlouho bude do opravy, v tom se nevyznám,“ doplňuje Geir. Elko nespokojeně ohrne rty. Pak si odplivne a zeptá se: „Je nějaká šance, že by se tu objevila nějaká jiná loď nebo budem muset šlapat pěšky?“ Geir ale pokrčí rameny… tolik toho neví. „I kdyby se objevila, myslím, že všechny lodě mířící touhle dobou do Celestionu to nebude mít lehké. Vlasntě jakákoliv loď bez Nortimberské vlajky by mohla špatně hledat bezpečný přístav v těhle vodách…“ Na to muž z Ligy, Arlo, poznamená s úšklebkem. „Lepší vězet na moři, než na špatné straně hranice ve válce…“ Tím nakousl nepříjemné téma… kdoví, jak budou Nortimberci reagovat, až se o tomhle dozví. Na návrat do Celestionu by nemuselo být mnoho času. Naštěstí snad vždycky budou nějaké neutrální přístavy…

Hela - 23. listopadu 2021 21:49

K pevnosti Tohle opravdu není dobré. Snažím se myslet pozitivně, přeci jen, podařilo se zachránit většinu vesničanů. Naše domovy jsou ale zcela zničené. Vystavět vesnici bude trvat, možná i mnoho týdnů. A zcela zhojit zem, to potrvá celé roky. Škody, které střelba z lodí napáchala na pohřebišti, pak pravděpodobně nedokážeme napravit nikdy. Poničit posvátnou půdu...to přináší neštěstí. Doufám, že cizáci za to skončí na mořském dně. Když ne bohové, tak mořští draci a jiné živly, se jistě postarají, aby trestu neunikli. Posmutním, když zjistím, že velitel Torjak se pohřešuje. Šance, že je ještě naživu, jsou nyní skutečně malé. Vlastně skoro doufám, že zemřel v boji, neboť padnout do rukou nepřátel bych nepřála nikomu. Možná, že až začneme odklízet trosky po požáru, najdeme další těla. Možná, že velitel bude mezi nimi. "Ano, určitě bude lepší, když prozatím zůstaneme tábořit u Uskalma. Povolám všechny schopné lidi, a hned se vrhneme do práce." Odvětím Elfstanovi, a poté svou pozornost obrátím na poručíka Geira. "Jsem ráda, že jste naživu, a že Ornabjarn stále stojí. A je mi velice líto ztrát, které jste utrpěli. Měli bychom využít téhle situace, a pokusit se překlenout most, který doposud stál mezi vesničany a vojáky. Pomůžeme si navzájem a znovu vystavíme, o co jsme přišli." Je těžké hledat nějaká pozitiva, ale i tak se snažím.

Letitia - 24. listopadu 2021 21:09

Loď Trochu mě překvapí pocit úlevy, když uvidím živého Geira. Rychle ho však zaplaším. Nepřeji mu nic zlého, ale zase k němu nemohu chovat nějaké vřelé city. Nehodí se. Brzy zmizím a pak už ho nikdy neuvidím a jediné co zůstane je malá vzpomínka na společně strávené chvíle. Proto když se setkáme ho jenom rychle pozdravím a popřeji mu brzké uzdravení a pak se věnuji svým záležitostem což je vyptávání na Miriam. Zprávy nejsou dobré, ale mohly být i horší. Kormidlo i takeláž se dá opravit. I trup se dá zalátat. Plavila jsem se na více poničených lodích než jak z dálky vypadá tahle, ale víc budu vědět až si jí sama prohlédnu. Jakmile to jde tak zamířím do přístavu sama zkontrolovat stav lodi, posádky a kapitána. Roztrhaná plachta je jedna věc, ale zkušený navigátor jiná. Helmholtca rozhodně nejde jen tak nahradit záplatou. To by bylo mnohem horší a zřejmě by nám nezbylo nic jiného než jít po souši. Trochu otrava, ale nějak to zvládneme. Ovšem zatím ještě nestahuji kalhoty když brod je ještě daleko. Uvidíme co mí poví námořníci z Miriam.

Freya - 24. listopadu 2021 21:52

K pevnosti Kolikrát jsme procházeli spáleništěm po boji, kolikrát zbyly jen ruiny a obvodově zdi, nikdy to nebyl příjemný pohled, ale nikdy to taky nebylo místo, ke kterému měl člověk nějaký vztah. Tak trochu mám stažené hrdlo, i když jsem si myslela, že tahle místa už pro mne nic neznamenají. Na druhou stranu už nezůstalo nic, co by minulost připomínalo a co by mne tu snad drželo. Raději svou pozornost upřu na pevnost a vojáky, kteří nám jdou v ústrety. To, že se Miriam ještě drží nad vodou je dobrá zpráva. Otázkou je, jestli nakonec opravdu bude plavbyschopná. "Třeba to nakonec opraví," pronesu tichou poznámku na Elkovu nespokojenou otázku a je to vlastně zbožné přání. "No tak, co my. Jdem se podívat, jak to vypadá v pevnosti?" kouknu po Elkovi. Sice pochybuju, že tam ještě najdem něco z našich věcí, ale Liga chtěla mít pevnost zase v rukou, aby nám mohla vyplatit, co nám patří, takže se budou určitě ochomýtat někde kolem. A vždycky je fajn, pohlídat si svou investici.

Arun - 30. listopadu 2021 20:28

Pevnost po boji Hela, Freya, Letitia Pochmurný průvod se spojí a vydá se pomalu k pevnosti. Bude těžké nastolit opět nějakou rovnováhu. Dokonce i Elfstan se zdá trochu na vážkách, jak vlastně pokračovat. Na takovéhle situace rozhodně není žádný protokol. Ale každý má svůj cíl. Bude třeba rozdělit práci a začít opravovat pevnost a vesnici. A pak je tu otázka Miriam. A až někteří z cizinců odplují, možná, že bude situace o něco jednodušší. Několik seveřanů se vydá po útesech, protože si všimnuli několika těl v ledové vodě. Většina mužů ale vyráží k pevnosti. Spěchá s nimi felčar Eiver, aby mohl pomoci s raněnými. Podobně spěchají i agenti Ligy, kteří chtějí dostat pod kontrolu to, co v pevnosti zůstalo z majetku jejich zaměstnavatelů. S nimi spěchá i Freya a Elko. Letitia míří podobným směrem, aby se přesvědčila, jak je na tom posádka Miriam. Když dojdou k pevnosti, připadají si zas o něco víc jako na bojišti. Na nedostavěné hradbě jsou vidět zbytky barikády. Leží tam několik těl, možná deset mrtvých. Většina jsou to Celestionci, ale je vidět i pár Nortimberců. Nováčci z místní posádky. Elko i Letitia jich pár poznají. Takové už je jejich povolání. Pevnost samotná má stěny pokryté sazemi od požárů i od střelného prachu. Jedna z téměř dostavěných hradeb je zcela zhroucená. Skladiště Společnosti i putika pod hradbou lehly popelem. Přeživší vojáci z pevnosti pohřbívají mrtvé a snaží se odklízet trosky. Před dveřmi do pevnosti stojí dvojice vojáků. Strážní rutina vypadá až nemístně v takové situaci. Nepomáhá tomu ani to, že jsou oba vojáci lehce zranění a očividně hodně nevyspalí. Elfstan zastaví průvod, obrátí se k nim a pronese: „Myslím, že nebezpečí je u konce, ale bude ještě dlouho trvat, než se věci vrátí do normálu. Prozatím jako fyrstar Nortimberské koruny přebírám velení, dokud nezjistíme, kde je kapitán Torjak nebo nezískáme rozkazy od jarla či krále. Já a poručík Geir půjdeme do pevnosti první…“ Očima sjede na agenty Ligy, Arla a Isu. Zaváhá i u Letitie. „Protože bych rád zajistil materiály po Společnosti a cokoliv dalšího, co by mohlo pomoci, aby ti, kteří jsou za tohle všechno zodpovědní, byli spravedlivě stiženi. Tohle se pod koberec zametat nebude.“ Obrátí se na Helu. Promluví k ní formálně. „Pokud chcete, vědmo Helo, můžete jít se mnou. Ale pokud myslíte, že byste se měla věnovat organizaci obnovy vesnice, nebudu vás dále zdržovat. Jste svědek toho, co se tady stalo, a to stačí.“ Letitia, Freya i Elko si všimnou, že pod jednou z pobořených hradeb je pár námořníků z Miriam. Mezi nimi je vidět soudek, ze kterého teče něco příjemně zlatavého, což dozajista bude ze zásob lodního rumu. Nabízí šlechetně i nedávno těžce zkoušeným vojákům. Letitia pozná i kapitána Helmholtce – a to je dobrá zpráva, protože je naživu. Sice má jednu ruku v závěsu a modrák na oku, ale žije. Sedí na kameni a pije rum se svou posádkou. Asi přišli zjistit, jak se věci mají. Kromě toho si všimnou, že Arlo zaprotestuje na slova Elfstana: „Pokud vím, v pevnosti by stále měl být sáhib Mikha’il. Prostory Ligy jsou stále pod naší kontrolou – rád bych s ním okamžitě mluvil. Bezodkladně, ať už si chcete zajisťovat cokoliv, pane.“ Možná, že by se spolu s ním dalo vetřít do pevnosti. Hela si mezitím všimne, že seveřané něco našli dole u pobřeží a shlukli se tam. Kromě toho vidí také, že se po cestě trousí několik menších skupinek vesničanů, které by bylo vhodné usmířit trochu s realitou zničené vesnice. Na druhou stranu je jasné, že se tady bude rozhodovat o tom, jakou bude mít akt Společnosti dohru… možná, že by u toho neměla chybět.

Hela - 30. listopadu 2021 22:01

Pevnost po boji Pevnost sice stále stojí...alespoň z větší části...avšak je jasně patrné, že i zde probíhal tuhý boj. Vojáci, které vidím, jsou často zranění a k dobrému stavu mají hodně daleko. Bude trvat celé týdny, než se věci trochu urovnají. Cítím, jak na mě, už jen z té představy, padá nesmírná únava. Jediné, co si po tomhle všem přeji, je ulehnout ve své posteli a prospat několik dní. Dobře ale tuším, že to pravděpodobně nebude možné. "Raději bych se připojila ke svým lidem, a soustředila se na vesnici. Věřím Vašemu úsudku, Elfstane, a také věřím, že mě budete o všem informovat. Včetně osudu kapitána Torjaka." Nechce se mi zde setrvávat déle, než je nutné. Navíc se zdá, že vesničané objevili cosi dole u pobřeží. Měla bych zjistit, o co se jedná. Hlavně ale už skutečně nechci mít se Společností nic společného. Tohle může, a také bude muset, vyřešit někdo jiný. Jakmile je to tedy možné, otočím se na patě, a vyrazím k pobřeží. Jsem ráda, že je po boji, že je nepřítel pryč a moji lidé jsou v bezpečí. Ale dalších tisíc myšlenek tíží mou mysl. Nedokážu se proto radovat tak, jak bych pravděpodobně měla. Připadám si, jako kdybych, za posledních několik dní, zestárla alespoň o deset let.

Freya - 01. prosince 2021 21:55

Pevnost po boji[/u] Pevnost to taky docela schytala, ale aspoň stojí. Sice to taky není žádný pěkný pohled, ale rozhodně ne tak smutný jako na vypálenou vesnici. Vidět ovšem kapitána Miriam je pohled o poznání veselejší. To, co čepuje je také docela lákavé, ale radši se budu držet Lize za zadkem a hádám, že Elko bude stejného názoru. Poslouchám Arla, který se domáhá vstupu do pevnosti a slyšení u Mikhaila. Trochu zavětřím, protože s ním by se tam dalo třeba dostat a hlásit se o své nebo se aspoň poohlédnout po svých věcech. "Jdem s ním." tiše pro nesu k Elkovi a spiklenecky na něj mrknu. Zatím ovšem do jejich rozhovoru nezasahuji. Uvidíme, co z toho bude a jestli tam s ním proklouzneme pěkně v tichosti nebo se o své budeme muset hlásit. Rozhodně teď nechci vyvolávat žádné zbytečné konflikty, ale taky se nehodlám nechat jen tak odbýt.

Letitia - 03. prosince 2021 20:16

Helmholtc Takže přežil a daří s emu dobře. Zlomená ruka není nic v porovnání s tím když by mohl přijít o hlavu. Tohle je hodně dobrá zpráva, která mi vykouzlí úsměv na rtech. Vyrazím přímo k němu. "Kapitáne," pozdravím ho a lehce se mu ukloním. "Ráda vás znovu vidím celého. Už jsem se bála nejhorší," mávnu rukou v gestu, které zahrne bojiště, pobořenou pevnost a raněné v okolí. I jeho posádka vypadá docela dobře takže nejspíš opravy půjdou hezky od ruky a mohlo by se brzy vyplout. Klidně sama pomohu když to urychlí mou cestu pryč. "Jak jste se vlastně měl? A co vaše Miriam? Také se jí daří dobře?" začnu vyzvídat jak na tom loď skutečně je.

Arun - 05. prosince 2021 17:48

Na pobřeží Hela Elfstan pokývnutím Hely vyjádří souhlas s jejím rozhodnutím. „Tedy dobré pořízení, jakmile se dozvím cokoliv, co by pro vás mohlo být významné, řeknu vám to.“ S tím může vědma vyrazit spolu s několika seveřany, kteří jí provázeli, zpátky k troskám vesnice. Mezi nimi je i mladý Erling, kterého Elfstan prozatím vyvázal ze služby, aby mohl být k ruce ve vesnici. Náhled na něj se mezi vesničany za těch pár dní hodně změnil. Hela po chvíli dojde k písčité pláži na pobřeží. Je tu jeden ze člunů, které cizáci nepotopili, a je vytažený z vody. Nedaleko od něj postává dav seveřenů. Když dokráčí k nim, rozestoupí se hned, aniž by musela říct jediné slovo. Shromáždili se u několika těl, která vylovili z moře. I když je polámaly vlny a útesy, stále jsou snadno poznat roztrhané a zakrvácené uniformy. Hela v nich rozezná vojáky z pevnosti. Na moment zaváhá, pak se ozve odkašlání. Jeden z rybářů přivádí její pozornost k poslednímu z těl. Je nejmohutnější. Ve tváři ten muž skoro není k poznání. Rysy jsou polámané, tvář má na sobě hluboké šrámy, krev mezitím vypláchla mořská sůl. I tak nemůže být pochyb. Je to velitel Torjak. Jak se zdá, piráti ho nejprve zajali… ale s tím, aby ho odvezli do Celestionu se nenamáhali. Další z mužů poukáže na několik dalších těl, která leží trochu stranou. „Našli jsme i tyhle.“ Hela pozná několik Celestionců jako pracovníky Společnosti, které tu a tam vídala kolem pevnosti i dříve. Mezi nimi je i muž, z jehož drahého šatu zůstaly jen cáry. Hans Doresgrück. Bývalý šéf místní Společnosti. Očividně neměl dost dobré výsledky pro své nadřízené. I on vypadá, že neměl jednoduchý konec. Se zraněním velitele Torjaka to však nelze srovnávat. Hela vedle sebe uslyší tiché popotažení. Stojí vedle ní Erling s kamennou tváří. Třese se mu ret. Ústa semknutá, hledí na mrtvé vojáky. Ruce má sevřené v pěstech, ale ovládá se, jak to jen dokáže. Očividně nedokáže říct jediné slovo. Oči se mu lesknou, občas prudce zamrká, jak se snaží, aby mu z nich neunikla žádná slza. Zpátky uvnitř Freya Elfstan odešle Helu zpět k jejím lidem a poté se obrátí k Arlovi z Ligy. Freya a Elko se nenápadně přitočí k nim, zrovna když fyrstar odpovídá: „No, počkejte-“ ale pak zaváhá. „Dobrá, ale jdete až za mnou a mými muži. Máte štěstí, že věřím sáhibu Mikha’ilovi.“ Když se pak obrací, aby vešel, a do průvodu se zařadí i Freya a Elko, téměř si toho nevšimne. Zpozorní ale stráže u dveří. „Kam jdete, pane?“ osloví desátníka jeden ze strážných, který si nejspíš ještě pamatuje své cvičení s malým Celestioncem, ale zároveň nezapomíná ani své rozkazy. Elko se na něj jen zašklebí: „Pohov, kamaráde, cožpak nevidíš, že jsme tu s Ligou?“ Fyrstar to zaslechne a obrátí se. Na moment se zamyslí, ale pak krátce kývne. A Freya spolu s Elkem vstoupí do pevnosti. Uvnitř to také vypadá poměrně válečně. Dveře byly ještě před nedávnem důkladně zabarikádované a za nimi byly připravení obránci. Přeházený nábytek, připravené zábrany a mnoho nabitých zbraní. Hrstka mužů by to tady mohla bránit, i kdyby se dobyvatelům podařilo dveře otevřít. Když postupují výše, potkávají další vojáky. Někteří jsou zranění, někteří jen vypadají unavení. Tu a tam je něco pobořeného, asi když pevnost zasáhla nějaká střela z děla. Většina i tak pořád drží. Ve druhém patře je fyrstar opustí. Čeká tam na ně totiž Mikha’il, místní šéf Ligy, a s tím prohodí fyrstar několik tichých slov. Poté, co jižan důrazně přikývne, fyrstar se obrátí a vyrazí výš, kde měl kancelář Hans Doresgrück. Ještě než odejde, vydá rozkaz svým mužům: „Dál než sem nikoho nepouštějte.“ Mikha’il sám vypadá poměrně dobře. Unavený, ale nezraněný, na rozdíl od většiny vojáků. Hned vrhne na oba žoldáky chabý úsměv a začne se jim věnovat. Chápavě přikývne: „Čas na výplatu, že?“ Ohlédne se na Arla. Oba dva muži nepromluví ani jedno slovo, ale Mikha’il opět osloví dvojici žoldáků. „Dovolíte mi, abych se nejprve seznámil se zprávami zvenčí? Asi je vám jasné, že nejsem tak docela v obraze.“ Kapitán Helmholtc Letitia Kapitán pozdraví Letitii pozvednutím plechového poháru k jejímu zdraví. „Kaprálko, rád vás zase vidím. Dáte si s námi? Zapíjíme odjezd těch mizerných pirátů. Třeba je cestou dostane nějaká mimořádně hnusná bouřka.“ Ohledně poznámky k jeho stavu se Helmholtc jen zašklebí. „Jo. Jeden z těch parchantů mě chtěl podřezat, když jsem s nima nechtěl držet basu. Čekal jsem, že to skončí moc ošklivě, ale voni se nakonec prostě zvedli a začali se pakovat. Tak tu furt sem,“ dodá v závěru a pořádně se napije rumu. Její společenský rozhovor a doptávání se na stav Miriam ho pobaví a trošku se pousměje, i když to brzy přejde na vzteklý a nepřátelský škleb, který dozajista souvisí s tím, že si vzpomněl na poškození lodi. Nadechne se a pomalu se pustí do nadávání a stěžování, jak už to umí jen on. „Jsou to všivý bastardi, do jednoho, každej. Nejdřív táhli, svině jedny, s Doresgrückem, jakože jsou tu oficiálně a kdoví co – já jim hned nevěřil, no a pak se pěkně vybarvili. Už to vypadalo, že se budem muset zkusit probojovat do pevnosti… nebo že nás jinak potopěj… ale nakonec vodešli, když našli nějaký vobálky s Celestionskou pečetí.“ Povzdychne si. „Pobrali by to všecko, prej z úředních důvodů, ale já většinu stihnul spálit. Vomlouvám se, byly tam i nějaký dopisy pro vás, ale nic jinýho se nedalo dělat. Už tak to bylo vo kůži.“ Vypadá to tedy, že se mu podařilo vybruslit pomocí příslušnosti k Celestionu… snad toho moc neprozradil nebo se někdo nedozvěděl něco, co neměl. Pak ještě prohodí pár slov k Miriam samotné. „Mohlo to dopadnout hůř. Moje Miriam je ale pěkně pochroumaná… mizerný všiváci…“ odplivne si. Zdá se, že poškozená loď ho trápí víc, než polámaná ruka. „No, nebojte se, já vim, na co narážíte… zpátky domů vás dostanu.“ Vrhne nepříliš důvěřivý pohled na vzdálenější seveřany. „I kdyby jen protože mě se teda pěšky domů nechce. Na druhou stranu je mi to tady možná milejší než severní moře na pár dní… ta banda kopla do vosího hnízda. Bude se to tam hemžit místníma královskejma loděma… ale my si nějak poradíme.“ Koukne na kaprálku a zeptá se: „A co vy? Taky vypadáte, že ste si zažila svoje.“

Hela - 05. prosince 2021 20:44

Na pobřeží Sestoupím na pláž, a zamířím k davu vesničanů. Neočekávám nic dobrého, ale pohled, který se mi naskytne, když se vesničané rozestoupí, se mnou i tak zamává. Další mrtvá těla, tentokrát vylovená z moře, nebo vyplavená na břeh. Vojáci, několik mužů, kteří zřejmě patřili ke společnosti, ten parchant Doresgrück...a pak... Chvíli mi trvá, než poznám zohavené tělo. Velitel Torjak. Nezemřel v boji, museli ho zajmout a zřejmě se na něm vyřádili. Jemně položím Erlingovi ruku na rameno, když mu unikne tiché popotažení. Chápu ho, soucítím s ním. Ani mě není velitelův osud lhostejný. Vždyť jen díky jeho zásahu nejsem mrtvá. "Odneste velitele, i vojáky do pevnosti. Zaslouží si důstojné rozloučení." Kleknu si vedle velitelova těla, a na chvíli položím dlaň na jeho ledovou hruď. Děkuji. Ještě okamžik setrvá, než zvednu pohled k Erlingovi. "Doprovoď své padlé bratry do pevnosti." Požádám ho tiše. Svou pozornost potom stočím k ostatním mrtvolám. "Ty ostatní tady nechte ležet. Ptáci se už o ně postarají." Při těch slovech už není v mém hlase ani stopa ohledu. Oni si svůj osud zasloužili. Ustoupím, aby vesničané mohli splnit mé rozkazy. Skelným pohledem pak sleduji, jak zvedají jedno tělo po druhém, a odnášejí je. Opět mě přitom přepadne strašlivá únava, se kterou musím bojovat. "Dřevorubci, do lesa, bude třeba spousta dřeva na stavbu nových domů. Všichni ostatní, ať začnou odklízet trosky." Nejlépe se oklepeme, když se rovnou vrhneme do práce. Těžká dřina odvede lidi od chmurných myšlenek a situace hned bude veselejší, když za sebou uvidíme nějaký kus práce. I já bych měla raději zaměstnat ruce, než hlavu. Na pláži se už mnoho nezdržuji. Jakmile je odneseno tělo posledního vojáka, už zde pro mě nic není. Mlasknu na Mikaela, který se zájmem očichává mrtvé, a společně vykročíme k vesnici.

Letitia - 07. prosince 2021 18:41

Plány na odjezd "To máte pravdu," souhlasně kývnu hlavou na jeho otázku. "Nebylo to zrovna jednoduché, ale nějak se mi podařilo tím vším více méně bez úhony proplout. Musím ale říci, že když jsem viděla obsazenou Helskaru a přístav docela jsem se bála, že už Miriam bude pryč a mě nezbyde než jít zase zpátky přes průsmyk. Hodně se mi ulevilo když jsem vás tu dnes uviděla." "Ohledně těch dopisů se netrapte," mávnu nad tím rukou. Škoda už se stala a nemyslím, že by to mohlo nějak více horší. Trochu mě mrzí pokud tam snad byly psaní z domova, ale vzhledem k tomu, že už brzy uvidím rodný kraj to není tak strašné. "Co se mě týká můžete se mnou počítat na cestě k Celestionu. Jestli budete chtít nějak pomoci tak si řekněte," přislíbím mu pomocnou ruku když už jednu má zlomenou tak další s emu jistě hodí. "Vlastně ještě jedna věc. Mám sebou ještě jednoho pasažéra, kterého potřebuji dopravit zpátky. Jeho situace je trochu vážnější než moje. Seveřané by mu mohli chtít pokládat nějaké otázky nebo si ho dokonce nechat tady a to zrovna nepotřebuji. Takže to možná bude chtít trochu víc zařizování, ale věřím, že to nebude nic co už neznáte," pro jistotu mu již nyní trochu osvětlím situaci aby pak nebyl překvapený. Pravděpodobně to půjde hladce, ale kdyby náhodou...

Freya - 07. prosince 2021 21:35

V pevnosti Dovnitř pevnosti nakonec s Arlem proklouzneme vcelku hladce. Pevnost zevnitř vypadá stejně zuboženě jako zvenku, což se dalo čekat. Mikhailovi na pozdrav jen lehce kývnu hlavou a na otázku o výplatě jakbysmet. "Jistě, pokud vám budou satčit informace od nás, Arlo, jistě mnohé z toho potvrdí a zbytek si jistě ověříte." Začnu vyprávět události posledních dní, které by jej mohli zajímat. "...No, takže vědma nakonec Dědictví zničila, aby nepadlo do rukou Společnosti, vesnice lehla téměř popelem a když Společnosti došlo, že to, co chtěla už nezíská, tak se stáhla," končím stručné vyprávění a kouknu na Arla, zda-li mne chce ještě nějak doplnit. "Někde se tu bude potloukat i Christopher, u mnohého byl s námi," dodám ještě. Teď už je na něm, jak se k tomu všemu postaví. Můžeme doufat, že nakonec tu slíbenou odměnu přeci jen dostaneme a konečně odsud vypadnem, bude-li tedy na čem. Snad tu loď daj brzy dohromady...

Arun - 12. prosince 2021 21:07

Domluva s kapitánem Letitia Kapitán si vyslechne pár poznámek Letitie. Když zmíní, že ho tu ráda našla, usměje se: „Jo, bylo to vo fous…“ a podobně zareaguje i na nabídku pomoci. „To si pište. Každá ruka bude dobrá, estli máme dát Miriam do hromady… a pak se v pohodě dostat skrz severní vodu. Takže s váma budu počítat,“ dodá a nabídne jí svou zdravou ruku k potřesení. „Budu rád, že pojedete s náma… Celestionskej důstojník by se mohl hodit…“ Pro sebe se ušklíbne: „Teď ještě jednoho Nortimberskýho a bude klid na celou plavbu.“ Poznámka Letitie o dalším pasažérovi ho na chvíli zaujme, ale zvědavost to nevyvolá. Helmholtc má minulost jako zkušený a schopný pašerák. Zvědavost není vlastnost, kterou by v sobě takoví jako on pěstovali… „Jasný, jasný, mě je to úplně jasný… No, problém s tím nebude, ale znáte to, horký zboží je za příplatek,“ v jeho ústech se zableskne zlatá plomba, když se pak zasměje. „Ale to můžem vyřešit časem – však víme, jak to je. Já vás znam, takže to nejdřív namíříme do bezpečnejch vod a v nějakym příjemnym přístavu se vyrovnáme nad skleničkou něčeho vostřejšího.“ Ani kuře zadarmo nehrabe. Pak popotáhne a zamyšleně přikývne. „Nemám v plánu nechat se moc zdržovat místníma loďma, nechci, aby nás někdo zastavoval a vyptával se obecně nebo konkrétně… myslim, že nějak proklouznem. Moře je široký a Miriam není žádná břichatice se třema stožárama, která by se neschovala.“ Stačí tedy opravit loď a snad budou moct vyrazit… konečně domů. Podraz nebo odměna? Freya Mikha’il si Freyu a Elka pozve do své pracovny, kde si vyslechne celé její vyprávění. Některé pasáže vzápětí potvrdí Arlo. Sám má místní šéf Ligy mnoho otázek, i když nic z těch podivných úkazů nevysvětlí. Vyptává se na podrobnosti, tu Freyu, tu Elka… jako by je zkoušel. Po čase hovoru se v místnosti objeví Christopher. Poměrně odhodlaně potvrdí všechna Freyina slova a ještě přidá několik květnatých frází o „statečnosti a iniciativě nad rámec povolání služby a smlouvy“ a podobné nesmysly. Mikha’il se pro sebe trochu usmívá, ale vše vážně vyslechne. „Dejte mi chvíli na rozmyšlenou… vím, na jaké částce jsem byl domluven s vámi a na jaké jsem byl domluven s desátníkem Günterem… situace je ale o poznání jiná…“ Jsou s laskavými slovy odporoučeni za dveře. Tam zůstanou stát. Po chvíli se objeví neznámý východňan ve zbroji. Freye a Elkovi se zdá povědomý, ale v jejich exotických tvářích je pro ně trochu obtížné se vyznat. Když kolem nich prochází, naznačí vědoucí úsměv. Vejde do Mikha’ilovy kanceláře. Chvíli se nic neděje. Pak zase vyjde ven. Beze slova se ztratí v jedné z dalších místností Ligy. Čekají dál. Elko si zapálí cigáro. Viděli tu párkrát projít vojáky a i fyrstara, nového velitele pevnosti. Ti už pracují na tom, aby se věci vrátily do normálu. Desátník si konečně odplivne a zamumlá koutkem úst. „Šijou na nás nějakou kulišárnu… čert aby to spral…“ Je to jen chvilka po té poznámce, když je Christopher zavolá dovnitř. Mikha’il vstane od stolu. „Dospěl jsem k rozhodnutí. Napadlo mě, že bych vám nabídl směnky Atmorijské ligy, které by bylo možné směnit za zlato u jakékoliv významnější bankovnické rodiny na kontinentu…“ pak se na ně podívá a pousměje se. „Ale nepracuji s žoldnéři poprvé.“ Kývne na Arla, který ze země zvedne malou truhlu. Je očividně dost těžká. Dopadne na stůl a těžce zachrastí. „Obnos odpovídá vámi vykonané práci. Zohledňuje i fakt, že jste se nepokusili si artefakt přivlastnit a zajistili jste jeho… zabezpečení. Tedy alespoň zničení.“ Jeho snědá tvář ztvrdne. „A také to, že si fakt jeho existence vezmete sebou do hrobu. Všechno, co o té věci víte, zapomenete momentem, kdy svou odměnu převezmete.“ Elko si olízne rty. Hypnotizuje truhlu očima. „O jaké věci?“ zeptá se nevinně s úšklebkem. Přistoupí k truhle. Pomalu jí otevře. Světlo se odrazí od drahocenného obsahu. Většinu truhly plní stříbrné groše, nejspíš Atmorijské, ale je vidět i poměrně hodně Celestionských. Oba mají naštěstí srovnatelnou hodnotu… nad tím pak leží slušná hromádka těžkých zlatých liber, které se razí v bohatých krajích na Celestionském jihu. V koutu truhly leží pootevřený váček, ze kterého koukají štíhlé, zlaté Ilmaidské denáry. A na tom všem, jako třešnička na dortu… Pět zelených nefritů z východu. Každý jako pěst. Dohromady mají nejspíš cenu jako celý zbytek truhly dohromady a ještě dvakrát tolik. Tvář Elka je kamenná jako obličej zkušeného hazardního hráče. Poočku koukne na Freyu, jak zareaguje. On mírně kývne… tohle je dost na pohodlný život bez práce až do smrti… Místností opět zašumí slova Mikh’ila: „Ani jediné slovo o tom, co jste tady na severu viděli – a vy víte, že my se dozvíme, pokud tuhle smlouvu porušíte – a tohle je vaše spravedlivá odměna.“

Letitia - 16. prosince 2021 20:04

Domluva s kapitánem Jsem ráda, že si rozumíme, ale nic jiného jsem ani nečekala. Helmholtc je pořádně mazaná liška a když vycítí dobrou příležitost tak si jí rozhodně nenechá ujít. Nejdřív se ale musíme dostat pryč z téhle mrazivé pustiny. Pak hezky v klidu vyřešíme všechny náležitosti. S kapitánem jsme domluvená takže zamířím zpátky k prospektorovi říci mu, že loď je zajištěná. Jenom, budeme muset chvilku počkat, ale tím lépe pro jeho zranění. Víc času na léčbu není nikdy na škodu. Také dobré zprávy by mohli jeho léčení urychlit. Někdy mají větší sílu než tucet lékařů dohromady. Jsem čím dál tím blíž domovu a to vždy rozjasňuje tváře a rozezpívává srdce. Samozřejmě vidět na dohled pobřeží své domoviny bude ještě lepší, ale nyní se kochám aspoň představou až se tak stane. Nakonec je potřeba si najít nějaký koutek kde mohu přečkat. Na svou starou cimru v pevnosti již nemám nárok, takže musím vzít zavděk táborem před hradbou, ale nestěžuji si. zažila jsem horší a není to zase tak dávno. Dá se to tedy považovat za velké zlepšení když nad sebou mám aspoň plachtu a trochu kožešin pod sebou a až bude kapitán potřebovat ví kde mě hledat. Sice nejsem žádný tesař, ale něco málo o lodích vím a práce se také neštítím, takže budu platnou pomocnicí v nastávající opravě Miriam.

Freya - 19. prosince 2021 22:23

Zasloužená odměna? Zas kecy o tom, že situace je poněkud jiná...To se budou vážně všichni vymlouvat?... Když jsme tiše odsunuti na chodbu, jen Elkovi souhlasně přitakám. "Jo, očividně se jim nechce platit. Snad s trochou nervozity, co si to na nás vymysleli, vstupuji zpět do místnosti. Při zmínce o směnkách se už už nadechuju k nějaké odpovědi, když to Mikha´il naštěstí sám shodí ze stolu. To by nebyla odměna, ale výsměch. Lehce povytáhnu obočí, když Elko otevře truhlu, která přistála před námi na stole. To už vypadá poněkud lépe než nějaké pochybné směnky. "Jo, tohle je spravedlivá odměna," kývnu souhlasně hlavou vida že i můj parťák vypadá vcelku spokojeně. "Půlku z toho, co jsme tu zažili a viděli by nám beztak nikdo nevěřil, takže na potkání to určitě vykládat nikde nebudem, to se nemusíte bát." Ujištuji Mikha´ila, že se nemusí bát toho, že někde budem roztrubovat, co se zde stalo. Bylo to šílené, bláznivé a někdy i neuvěřitelné a snad i trochu tajemné. Většina lidí by nás považovala za blázny, kdybysme z toho něco vyprávěli a my dva blázni rozhodně nejsme. "Jako hrob," ušklíbnu se trochu a zavřu truhličku. "Těšilo nás, pánové." Je čas sebrat se a jít. Zjistit, kdy bude loď schopná plavby a konečně odsud vypadnout. A jedinou vzpomínkou na tohle naše bláznivé dobrodružství bude krom naší těžce vydobyté odměny medailon, který se mi houpe na krku. Teď už jen kus obyčejného plíšku se symbolem květiny. "Tak co, nelituješ nakonec, žes ses do toho se mnou zaplet?" mrknu na Elka, když vylezeme ven.

Arun - 20. prosince 2021 21:03

Vědma a její chalupa Hela Smutný průvod seveřanů s mrtvými těly se vydá na pochod k pevnosti. Alespoň, že těla vojáků nepolknulo moře a budou moct být pohřbeni se službou, kterou si zaslouží. Mnoho vesničanů mělo na tváři rozhořčené i zarmoucené výrazy. Hela jim snadno čte ve tvářích: Takový konec si ten velitel Torjak nezasloužil… Možná, že se navzájem neměli vojáci a vesničané rádi… ale byli to pořád seveřané. Proti cizákům dokázali táhnout za jeden provaz. Snad na tom budou moct stavět a dojít většího vzájemného pochopení. Hela, provázená Mikaelem, vykročí k vesnici. I tam jsou práce v plném proudu. Seveřané se rozhodli zahnat smutek prací. Zatím spolupracují a projednou to vypadá, že svoje spory odložili. Téměř to vypadá, že na chvíli svou vědmu ani nepotřebují. Když ona vidí, jak vesničané odklízí trosky a zachraňují z nich zbytky svých majetků a osobních předmětů, snadno se jí myšlenky stočí k její vlastní chalupě v lese. Mohla uniknout nejhoršímu… Už dříve k ní chtěla zajít, nyní je na to vhodná příležitost. Když jde spolu s Mikaelem po té pěšině od vesnice, po které kráčela tolikrát, všimne si, že i na jejího psa dopadla vážnost nálady. Mikael uměl vždy dobře číst lidi. Chápe, že se stalo něco nešťastného. Sám nepoznává místa, která bývala jeho teritoriem. Drží se proto na krok od Hely, která je pro něj pevným bodem. Zajdou do lesa. Pěšina se klikatí pořád dál. Zdá se mnohem delší než dříve. Každý strom je tak známý a přece tak cizí. A pak, až příliš brzo, mýtina. Domek je na svém místě. Mikael málem zaštěká radostí. Pak jejich oči najdou detaily. Dveře jsou vyvrácené, na jediném pantu. Celá drahocenná bylinná zahrada je pošlapaná a zničená. Na prahu se válí listy papíru pokryté blátem. Pár dalších kroků. Zůstanou stát ve dveřích. Vnitřek domku je zdevastovaný. Převrácené naruby, vše je zpřeházené. Co mohlo být svrženo, převrženo a rozšlapáno, to bylo. Její zásoby bylin jsou pryč. Stěny jsou pokryté sazemi… někdo se pokusil domek nepříliš pečlivě podpálit. Kameny ale příliš nehoří. To je jen malá útěcha. Všechny knihy jsou pryč. Není jisté, jestli je spálili nebo odnesli, ale nezůstala ani jediná. Jen tajemný spis, který si Hela nechala u sebe, jinak nezbylo nic. Domek stojí… ale všechno to, co ho dělalo chalupou vědmy, je pryč. Ucítí, jak se Mikael ohlédne. Když sleduje jeho zrak, spatří, že po pěšince se pomalu kulhá statná postava. Opíraje se o holi, přichází k ní Sigvar. Tvář zachmuřená… skoro stejná, jako byla, když sem přicházel před těmi dlouhými týdny před tímhle vším. Pohlédne na chalupu a zůstane stát. Mlčí, ale smutně pokýve hlavou, jako by něco takového očekával. Zůstane na svém místě a nechá Hele prostor. Sám vypadá ztracený v myšlenkách… možná ve vzpomínkách.

Hela - 20. prosince 2021 21:57

Návrat domů Cesta z vesnice do mé chalupy mi dnes přijde mnohem delší, než by měla být. Možná je to ale i tím, že dnes nekráčím svým rázným, svižným krokem. Trochu tuším, co mě na konci cesty čeká, i když jiskřička naděje stále ještě doutná. Když spatřím dům na svém místě, málem vykřiknu radostí. Avšak ta se brzy vytratí, když si všimnu detailů. Vyvrácené dveře. Zrychlím krok a posledních několik metrů skoro utíkám. Jen abych stanula na prahu zkázy. Co mohlo být zničeno, bylo zničeno. Knihy, byliny, zásoby, nábytek...vše je pryč, nebo rozbité, rozházené po podlaze. Je to smutný pohled, i když si uvědomuji, že jsou to jen věci, které se dají nahradit. Alespoň, že chalupa zůstala stát. I když jako domov mi nyní nepřipadá. Cizí a studená, s vyhaslým krbem a očouzenými stěnami. "To bude dobré." Zamumlám tiše, a pohladím Mikaela po hlavě. Hovořím ale spíš sama k sobě, než k němu. Z chmurných myšlenek mě naštěstí vytrhnou kroky na pěšině. Když se ohlédnu, přeci jen se mi nálada zlepší. Sigvar. Přichází za mnou, jako už tolikrát předtím. A, jako už tolikrát předtím, ho přivítám s úsměvem. Skloním se, a seberu ze země svůj kotlík, na jedné straně je promáčknutý, ale jinak stále použitelný. "Můžu tě pozvat na trochu čaje?" Zeptám se, a při těch slovech mě zaplaví radost. Bude to náročné, ale opravdu věřím, že se nám povede vrátit věci do starých kolejí. A jak lépe začít, než šálkem čaje, se starým přítelem. Stále nevím, jestli jsme bohy skutečně zachránili. Vlastně ani nevím, jestli to bohové kdy byli. Ale v tuhle chvíli mě to netrápí. Možná, že lidé nepotřebují někoho, kdo na ně bude dohlížet, a kdo jim ukáže správnou cestu. Někdy stačí jen věřit...A já věřím.

Arun - 24. prosince 2021 11:50

Myšlenky na návrat Letitia Svižným krokem se vrátí Letitia směrem k tábořišti. Za pomoc při opravě a při cestě na jih jí Helmholtc nabídl dvě volné kajuty na palubě Miriam i předtím, než vyrazí. Čím dřív se to dozví prospektor Orlozskij, tím lépe. Když ho najde, zjistí, že se na ní spokojeně usmívá. Sedí u jednoho z ohňů v polní nemocnici seveřanů. Podle všeho si krátil chvíli prohlížením listin, které má u sebe a které získal v tábořišti Společnosti pod Špičákem. Zvedne se a vyslechne si její slova o Miriam. Vesele se na ní poté usměje a nabídne jí ruku k potřesení. „To je dobře. Víte, zjistil jsem totiž, že pokud mě dostanete na jih, mám pár nepříjemných překvapení pro Společnost, které by se vám mohly hodit.“ Ukáže jí několik listin. Letitia vidí, že je to vzácný výběr z širší hromady. „Jména, místa, vodítka… myslím, že mám dost důkazů, abych mohl zruinovat pár šlechtických rodin… pokud mi je pomůžete dostat na ta správná místa.“ Je příjemnou náhodou nebo snad řízením osudu, že Letitia najde na jednom z prospektorových seznamů jméno šlechtice, jehož synáčka nechtěně připravila o život. Tohle je to jméno, které jí poslalo do téhle zmrzlé díry. Začíná se blýskat na lepší časy… O poznání lehčí krok… Freya Když se Freya loučí, sáhib Mikha’il jí úsměv oplatí. „Bylo mi potěšení s vámi podnikat.“ Než se mohou do něčeho zase zaplést, zmizí spolu s Elkem i s truhličkou z kanceláře. Dveře za nimi tiše klapnou. Oba sborem vydechnou a pak vykročí zjistit, kolik stojí cesta z tohohle chladného kouta světa. Elko si spokojeně pohvizduje a po chvilce si zapálí cigáro. Napůl huby odpoví Freye na její otázku. „Já? Já vo tobě na moment nepochyboval.“ Široce se usměje, vytáhne placatku a pořádně se napije. Pak jí nabídne i Freye. „Tak na naše štěstí, parťáku, a ať nám ještě pár let vydrží.“ S truhlou bohatství a krytými zády se pochoduje o poznání snáz. Možná, že se začíná konečně blýskat na lepší časy… Čas na šálek čaje Hela Sigvar smutným pohledem přejíždí zahrádku, když ho Hela osloví. Pohlédne na kotlík a zaváhá. Pak se mu začnou ramena třást, až se Hela bojí, že starý medvědobijec roní slzy. Pak se ale z jeho mohutného hrudníku vydere hluboký a spokojený smích. Je plný úlevy a radosti. Nikdy dřív od něj nic takového neslyšela. Vrtí hlavou a pomalu se nadechuje. Jednou rukou si utírá slzy a druhou se opírá o berlu. „Omlouvám se, Helo, ale na chvíli jsem měl dojem, že před sebou zase mám starou Ailu. Podobáš se jí víc, než si myslíš.“ Udělá několik rozhodných kulhavých kroků směrem k ní. Laskavě se na ní usměje, a aniž by vysvětlil svou předchozí poznámku, přikývne. „Ano, čaj si dám moc rád.“ Vrcholné jaro je ve vzduchu. Slunce je na severní poměry teplé, jaro bude mírné a léto snad plodné. Vyvrácené dveře a pár rozbitých oken se spraví rychle… A než přijde zima, bude určitě stát dost domů, aby nikdo další v Helskaře nemusel trpět. Ať už seveřané mají nebo nemají své bohy nad sebou, osud jim přál. Zatímco Hela se Sigvarem rozdělává oheň v krbu a vaří čaj, oběma se jim vrací víra a s ní i síla. Snad už konečně přichází zase lepší časy… Lepší časy? Freya, Letitia, Hela O několik měsíců později… Někteří hrdinové se po svých eskapádách setkávají. Čekají je pokračování jejich příběhů a málokdy jejich úloha v dějinách končí onou epizodkou, na kterou se zaměří drobnohled vypravěče. To platí o hrdinech. O hrdinech také zpravidla platí, že je čeká zasloužená odměna, sláva a bohatství. Nebo alespoň chvilka klidu. Freya jediným letmým skokem vyletěla skrz okno. Skleněné střepy se rozlétly do všech stran. Naštěstí si kryla hlavu, a kromě několika škrábanců vyvázla bez zranění. Nyní byla zhruba ve výšce čtvrtého patra a pod sebou měla asi tak patnáct sáhů volného vzduchu. Bude to dlouhý pád… Letitia stála na volném prostranství v zámeckém parku. Slunce se jí opíralo do zad. V ruce držela pistoli. Stála rovně, ruku se zbraní spuštěnou. V žilách jí pumpovala krev. Za pár okamžiků bude hledět přímo do hlavně druhého duelanta. Několik zděšených sloužících stálo stranou. Sekundanti jen klidně přihlíželi. Nezbývalo, než se nadechnout… Hela hleděla na opuštěný hrob uprostřed lesů. Byl to malý mohylový pahorek. Kdesi za ní bylo slyšet ruch vesnice. Pokřikování, urážky, spory. Bylo slyšet hlasy důstojníků, kteří krotili své muže. Bylo slyšet hlasy stařešinů, kteří se snažili držet zpátky horké hlavy. V rukou svírala dopis adresovaný jí, nadepsaný kostrbatým písmem horala, který nebyl zvyklý brát pisátko do ruky… Šťastný konec? Freya, Letitia, Hela Jedny časy jsou horší, jiné časy jsou lepší. Ale některé plody práce přeci jen zůstávají. A každý má trochu jinou představu o dobrém konci… Freya udělala přemet ve vzduchu a dopadla zády na povoz plný sena. „Hyjá!“ slyšela výkřik Elka, a celý vůz se dal do pohybu. Tažní koně se rozeběhli tryskem. Byl slyšet křik mužů. Nářek ukřivděných, oloupených a sabotovaných. Slyšela, jak Elko rozhodil hrst stříbrných mincí. Ze stran ulice se měšťané vrhli za pěnězmi a zahradili pronásledovatelům cestu. Vůz rychle mizel směrem k hradbám. Za chvíli už budou na nejlepších koních uhánět zpátky do svého úkrytu. To, že někdo má peníze neznamená, že si nemůže užít trochu zábavy… poflakování, pokuřování a popíjení vás během tak druhého, možná třetího měsíce přestane bavit. A když za to ještě dostanou pořádně zaplaceno… vždycky je dost pletichářů, kterým se budou hodit služby dvou žoldáků. Z jedné truhličky se rychle stanou dvě… a práce jde daleko lépe od ruky, když je kam se vracet. A to jim ještě atmorijské zlato ani nedošlo. Letitia vystřelila. Šlechtic na druhé straně loučky nestihl ani pozvednout paži. Byl to hlupák, od začátku, stoupnout si proti slunci… ale proti gustu… Z řad sloužících vyšlo několik tmavě oděných mužů. Přiběhli k tělu a diskrétně ho odnesli. Jeden z nich, trochu lépe oděný vykročil k vítězné duelantce. Potřásl Letitii rukou. Muž, který jí připravil o dobré jméno a stal se jí trnem v oku, se válel v krvi, stejně jako jeho nepovedený synáček. Pomsta je někdy docela příjemná věc. Zvlášť když tím může svým spolupracovníkům udělat službu. Kapitánka Letitie se mohla vrátit na bál, který si touto drobnou záležitostí příjemně ozvláštnila. Většina její práce byla méně okázalá… i když někdy o to zajímavější. Tu a tam se ale rutinou musí zatřást. Ať už je to nějaký ten duel nebo milostná aféra… Hela otevřela psaní. Pomalu jej četla. Slova byla kostrbatá, i když byla psaná pečlivě. Byla laskavá. Taková, jaká od jejich autora snad nikdy neslyšela. Nejspíš to bylo nejvíc slov, jaké kdy Sigvar v kuse napsal. Helo. Jsem rád, že jsem těch posledních pár měsíců mohl strávit s tebou. Moje tělo je starý. Už cítím, že si mě volají předkové. Ale odcházím se ctí a neodejdu ani o moment dřív, než je můj čas. Zbývá mi poslední věc. Musím splnit slib, který jsem dal Aile. Řekl jsem, že se jednoho dne dozvíš, že máš v sobě mojí krev. Tvoje matka byla moje dcera, a ty jsi moje vnučka. Jednoho dne se všichni potkáme na Planině Slz, a budem hledět na tvoje děti tak, jako Aila hledí na nás. Jako já budu hledět na tebe. Spletl jsem se v mladým Elfstanovi. Doufám, že spolu budete šťastný. Máte moje požehnání. Tvůj děd, Sigvar. Ucítila na rameni lehký dotyk Elfstanovi ruky. Zůstal déle, než říkal. Možná, že zůstane napořád. Tiše zamumlal: „Jarl s tebou chce mluvit.“ Helskaru čekala budoucnost. Možná, že nebude bez konfliktů, ale od toho má svou vědmu. A výpomoc vojáků při stavbě a sklizni byla nenahraditelná, za těch pár hádek to snad stojí. Alespoň na to tentokrát není sama. Nad světem opět vyšlo slunce. A ten svět byl pro trojici nechtěných hrdinů možná o trochu lepší než dřív. Jejich osudy se sešly a opět rozešly. I to je někdy správně… Volání Severu utichlo, a na krátký čas měl ten, kdo chtěl, klid podle svých představ.