Andor.cz - online Dračí doupě

News:

Je sest nula nula odpoledniho casu, vitejte u zprav televize KTLA 5. Nasledujici hodinu stravite ve spolecnosti Ricka Chamberse a Mary Beth McDade. A ted rychly prehled zprav. Muzsky hlas v televizi predstavil hosty kazdodenich zprav Los Angelske televizni spolecnosti. Rychly prehled opravdu probral jen nejdulezitejsi informace pro ty co se chystaji na nocni a nemaji cas sledovat cele vysilani. Jako obvykle se zpravy hemzi nehodami, vrazdami a dalsimi vice ci mene prijemnymi nasilnostmi.
Jedna ze zprav je vsak jineho razu.
A jako posledni ze zprav, nez predame slovo nasemu sportovnimu komentatorovi, budou informace tykajici se nejvetsiho zatmeni jake kdy lidsto zazilo v poslednich sto letech. Podle nyni jiz overenych informaci od NASA a dalsich astrologickych organizaci po celem svete, nas pristi vikend ceka nejvetsi zatmeni nejen poslednich sta let, mozna i tisicileti. Zatmeni zapocne brzy rano v sobotu, prozatimni odhad je 5:30 a bude trvat minimalne 17 hodin, coz znamena ze vetsina sveta bude jeden cely den bez svetla i pres den. Tento nevidany ukaz bude peclive sledovan a zeme po celem svete se chystaji na pripadne problemy vztahujici se na zatmeni. Blize vas budeme informovat v prubehu nasledujiciho tydne. Prejeme prijemny vecer a opet zitra u vecernich zprav v sest."
Na obrazovce se obevilo logo zprav a oznamuje sportovni informace nasledovane pocasim. Zpravy konci a i pres veskere informace se zivot v jedne ze zapadlych hospudek LA nezastavil. Nikoho vice ci mene nezajimalo co se v televizi delo, tedy skoro nikoho. Dva muzi u jednoho ze zadnich stolu peclive poslouchali zpravy, zpravy tykajici se zatmeni je zajimaly obvzlaste.
Tichym hlasem se bavili pro sebe, jakoby nechteli rusit ostatni v jejich vecernim odpocinku. "Jestlize je to zatmeni takto dlouhe, je zde slusna sance ze by se jejich ples mohl konat drive. Tuto prilezitost si ujit nenechaji." Odpovedi mu je pouhe pokynuti hlavou. Zvedli se, zaplatili a odesli.

Ventrue Tower:

"Pozvanky rozeslany? Predpokladam ze vsechny budou v rukou hosti vcas." Pta se muz v kresle svych, podle vsech znaku, podrizenych. Odpovedmi jsou jen kratka Ano ci kyvnuti. Nakonec je propustil a ujal se vlastni prace. Nema na starosti jen vladu nad spolecnostmi, ale take chod a rizeni toho jenz zkryto pred zraky smrtelniku jest. Myslenky se mu ubiraji k pristimu vikendu a k tydnu jenz bude predchazet. Tydnu kdy se u nej zastavi desitky, ne li stovky nove prichozich, tak jak se podle zakona slusi a patri. Ale noc je jeste prilis mlada nez aby se sam zabyval vsemi starostmi.
Ach ano, noc jak krasna to cast zivota, bezmracna noc kdy mesic a hvezdy ozaruji mesto andelu a davaji mu mysticky nadech. Chvilkova nostalgie, pripominajic mu jednu podobnou noc behem Napoleonskych valek pri niz malem prisel o zivot, upada a do reality jej uvadi spousta novych informaci tykajicich se imperia. Imperia ktere sha jak jen hranice LA dovoluji. Imperia ktere byt jest ohrozovano Sabbatem, stoji pevne a nenecha si nic libit.
Ze vseho ho vsak vyrusilo zaklepani na dvere. "Vstupte." Dodal suse a usadil se do pohodlneho kresla.
Vstoupivsi se mirne uklonila a predala zapecetenou obalku zdobenou peceti jez mu byla dobre znama. Pouha dve slova napsana na kvalitnim papire stacila k tomu aby se mirne pousmal. Ano, pouha dve slova: Navrhuji primeri. Vice netreba. Pripravil odpoved a predal ji zene ktera na ni evidentne cekala. Vedel ze Anarchove se nakonec umoudri. Takze zbyvalo jen poradit si s odvekymi neprateli v nekonecne valce za oponou.

Los Angeles:

Noc objala mesto ve sve naruci a k zivotu probouzi se Rodni v ruznych koutech mesta. Mladi ci stari, vsichni maji sve misto ve soukoli moci a intrik. Rodni vyznamne podilejici se na chodu mesta s napetim ocekavaji pozvanku na velkolepy bal, nekteri z nich nesetrili aby ziskali co nejlepsi sat. Preci jen je to moznost jak se prosadit. Kluby probouzi se k zivotu a nektere z ovci netusic co ceka je spokojene tanci a popijeji se znamymi ci neznamymi, pod drobnohledem lovcu. Ano, da se rici ze normalni noc se vsim co k ni patri, vsak je ve vetru tusit napeti na obou stranach.
Do tohoto vseho nove prichozi z koncin blizkych ci vzdalenych prijizdeji se svymi sny a zamery. Prijizdeji i takovi, pro nez je LA pouhou zastavkou na ceste zivotem.

A s jakym cilem vitaji neony mesta andelu prave vas?

Los Angeles

Ať si říká kdo chce, co chce, L.A. není hezké město. Pod rádoby pozlátkem se skrývá město bující neukojenou touhou psychopata. Přesně tohle je město pro nás…

“Lepší jak Detroit.“ řeknu, když roztáhnu žaluzie a naskytne se mi tak pohled na panorama města. Z výškové budovy je vidět daleko, téměř až k horám. “Myslím, že bych to dokázala ocenit i ve dne.“ ušklíbnu se nad tou představou a skrze odraz v okně sleduji probouzejícího se Edwina.
Stáhnu si lem župánku k sobě a kolem boků si utáhnu saténové vázání.
Pomalu se k němu otočím a mlsně si ho prohlížím. Za tu dlouho dobu, co se známe, jsem s ním prožila vše až na jediné… nikdy jsem s Edwinem nezažila nudu. Zajela jsem si prsty do vlasů a pročechrala je, pomalu jsem pak klouzala konečky prstů po svém těle a dívala se na něj.
Ale namísto toho, abych namířila zpět do postele za ním, otočila jsem se a šla do koupelny.
“Měla bych se dnes ukázat u Prince.“ pronesu, ještě než zmizím za dveřmi koupelny.
V našem vztahu existuje podivné spojení „já a on“… nikdy jsme se neoznačovali jako „my“. Proto Edwina nikdy nezahrnuji do svých plánů.

Když se po několika minutách vrátím, mokré vlasy si suším ručníkem a jsem zahalená v dlouhé bílé osušce.
“Budeš-li chtít, můžeš mne doprovodit, ale nedoporučovala bych to.“ dobře míněná přátelská rada, která odkazuje na události minulé v Detroitě. Přejdu ke skříni a začnu vybírat oblečení na večer. Moderní doba má jednu nepopíratelnou výhodu – můžete chodit nakupovat i o půlnoci.

Los Angeles

Pomalu se probouzím v posteli. Sám. Při soužití s Dashou sem si už zvykl, ale vzhedem k poutu, které nás pojí cítím její přítomnost v místnosti. Staletí setkání a rozchodů.
A teď, teď zase v Americe. S Dashou se na mnoha věcech neshodneme, na jiných ano:
Já tvrdím, že bez Ameriky by jsme se klidně obešli, ona říká, že je to země nekonečných možností. Má nechuť k Americe je dána mou zkušeností s ní, a ta, co si budeme nalhávat není nejčerstvější. Než jsem se sem před měsícem vydal, byl jsem zde naposledy ještě za občanské války.
Na Los Angeles máme názor zcela stejný. Velká nafouknutá bublina, pná hvězd a hvězdiček stříbrného plátna. Přicházejí, odcházejí, vzplanou a zhasnou. Večírky, chlast a drogy na straně jedné, na druhé straně bída a chudoba.
Mezi těmito myšlenkami si prohlížím Dashu koupající se ve světle lamp, jak si navléká župan. Dnes se chystá na recepci k Princi. Ať si, nemám na žádnou honoraci chuť.
Dneska v jendom z nočních klubů pochybné pověsti zato glamového lesku hrají Mötley Crue. Ale nikam nespěchám, ještě je dost času. Dashe o tom nic říkat nebudu i já mám svá tajemství a své chutě, o kterých vědět nemusí.
"Děkuji pěkně," pokrčím rameny zatímco odchází.
"Nemám chuť se vidět se zdejšími princátky," pronesu a zvednu se z postele, jen tak jak mě Bůh stvořil jdu za ní do koupelny, kde už slyším tekoucí vodu.
Opřu se ve dveřích a hledím na ni.
"Zdejší Camarilla je mi odporná, připomíná mi haštěřivost té naší Evropské v době před pár stoletími," odmlčím se ve svém monologu.
"A Princátka jsou nejhorší," hlavou mi prolétnou tváře Princů, které jsem pozna já a usměji se.
Zmínka o Detroitu mi z tváře ten samolibý až arogantní úsměv nesundá:
"K tomu mám své výtky, už jsem o všem mluvil s Mithrasem i Francoisem," navážu.
"Oba si o tom myslí své a já se rozhodně do ničeho zatáhnout nenchám," usměji se.
"Dostal jsem volno, můžu se bavit a užívat si," lžu jen trochu ponechávajíc si své pokyny od dávných přátel pro sebe.

Los Angeles

Zálibně si prohlížím šaty, mezi kterými si vybírám pro dnešní noc. Jedny karmínově rudé, provokativní a ty druhé modré jako noční obloha a o něco konzervativní. S povzdechem pověsím zpátky ty karmínové.
“Drahý, každý není tak dokonalý jako ty.“ otočím se na Edwina a předvedu mu svůj výběr šatů. Látku přitisknu na sebe a dlaní obkreslím křivky svého těla.
“Navíc, zdejší Princové nejsou jako ti evropští. Jsou civilizovanější a rozhodně mají daleko ke zdegenerované šlechtě, jakou pamatuji já.“ v hlase mi zahraje jedovatost.
Šaty na ramínku pověsím přes otevřené dveře skříně a dojdu k Edwinovi. Jemně položím dlaň na jeho bok a zálibně shlédnu dolů.
“Nalijme si čistého vína, Edwine,“ zvednu pohled a zadívám se mu do očí. “Vždycky se objevíš v nepravý čas na nepravém místě. Já už nechci přežívat, chci žít. Víš, kdy naposledy jsem se cítila svobodně?“ tázavě nakloním hlavu a dá mi to chvilku, než přijdu na konkrétní datum ve své minulosti, kdy jsem nemusela před nikým utíkat a ani se nikoho doprošovat.
“Faber suae quisque fortūnae, drahý… a já si tu špetku štěstí hodlám opět vydobít.“ letmo ho políbím na rty. Poté se otočím, shodím ze sebe omotanou osušku a jdu vyfénovat vlasy.

Los Angeles

Některé pohledy se prostě nikdy neomrzí. Sleduji Dashu a její výběr šatů, přičemž udržujeme komunikaci na nebezpečné hraně nože. Dasha to neměla snadné jako jiní. Třeba i já.
Podívám se na širokou dodnes jasně viditenou jizvu, kterou by někdo zběhlý v soudním lékařství mohl definovat jako ránu kopím- dle rozsahu smrtelnou.
Jsou ti chtění a nechtění.
"Není šlechta jako šlechta," odlehčím. Sám jsem ze starého a dobrého rodu, nicméně nezatíženého mocenskými touhami jiných klanů.
To se nedá říci i o jiných. Třeba o Dashe. Její svoboda voní penězi a mocí.
Má svoboda, no buďme k sobě aspoń chvíli upřímní, nevoní jinak.
"Obávám se má milá," a kývnutím hlavy schválím její výběr šatů.
"Že dokud jsme tím čím jsme, jsme vázáni a povinováni jiným," pokrčím rameny a sám vlezu do vany.
Chvíli zamyšleně hledím na Dashu fénující si vlasy.
"Víš, svobodný jsem se vždy cítil doma, ne tady v Americe. Mám dojem, že každý tady na mě hledí jako bych mu měl ukrást trůn pod zadkem," povzdechnu si a ryche se sprchuji.
"Mám strach, že není místo, kde můžeme být plně svobodní," zamysím si.
"Ať tak nebo tak," dokončím a lezu z vany.

Nové město

Dlouhou a již poněkud monotónní jízdu ve svém polorozpadlém džípu mi poněkud zpestří konečně správně naladěné rádio. Nejdřív se v něm nehlásí nic zajímavého, ale pak se tam několikrát opakují informace o největším zatmění poslední doby.

Vidíš.. Tohle ty už nezažiješ a to stačilo jen dodržovat pár základních pravidel.

Prohodím pobaveně k pytli na vedlejším sedadle, v kterém je dle tvaru zjevně lidské tělo z jehož hrudi ční kus dřeva. Osoba v pytli samozřejmě nepromluví a tak prostě jedu dál. O chvilku později se mi konečně povede odbočit na jedno zapadlejší parkoviště, ne však daleko od centra. Hodím na sebe černou koženou bundu a vylezu z džípu.

Velké město andělů.. To určitě ! Derek tohle město sice pořád chválí, ale dle mého je i ten hnusný Dublin hezčí.. No, třeba to tu nebude tak strašné. Dost možná už zítra pojedu zase někde jinde.

Vytáhnu z džípu nejprve otevřenou krabici, která vypadá jako by měla obsahovat nějakou velkou zásilku a následně do ní překvapivě šetrně uložím pytel s tělem.

Jak Derek vždycky říkal, je třeba vždy svázat volné konce a nepřitahovat žádnou pozornost. Ono chodit taky s bezvládným tělem na rameni by asi nebylo nejlepší..

Kdyby ses touto Derekovou zásadou řídil taky, nemuseli jsme tě stopovat skoro tři týdny. Byl jsi celkem těžký případ, pravda. Hned co jsi zjistil, že je zle, schovával ses chytře v tak hnusně přeplněných městech jako je tohle. Takže tě bylo daleko těžší sledovat, než kdybys zmizel jako ostatní někde do přírody a doufal, že se schováš tam.. Tak chytrý chlápek a stejně jsi musel každé couře široko daleko povyprávět svůj tajuplný příběh.

Pokračuji dál v "rozhovoru" s mužem v bedně. Následně zamknu džíp, klíčky hodím do kapsy a vytáhnu svůj mobil.

Derek musí ještě svázat zbylé volné konce.. Ty dvě coury, kterým náš Romeo příběh vyprávěl nesmí dožít rána.. Ach, kdybychom mohli konat rovnou na místě. Ono se celkem dost blbě chytá někdo takový, když ho podle pravidel nemůžeme zabít, ale on si s tím samozřejmě hlavu nedělá.. A teď to navíc vypadá, že ho budu muset odevzdat sám. A k tomu se musím hlásit u prince. I když ten měl prý tentokrát velký zájem na této naší misi. Mohl bych mu ho tam rovnou dovést, ať je to všechno již za námi. Ostatně jak se představit nejlépe, než ukázkou dobře odvedené práce ?.. No, Derek říkal, ať mu raději zavolám. Přeci jen prince na rozdíl od něj osobně neznám a ve společenských kruzích taky dvakrát nevynikám. Tak snad mi alespoň dá radu, zda se uvést rovnou tady s přítelem, nebo ho nechat někde jinde.

S touto myšlenkou se opřu o kapotu svého džípu a vytáhnu mobil, kde automaticky vyťukám Derekovo číslo s tím, že čekám na další jeho instrukce.

Los Angeles

Když mluvíte na dívku, která si sprchuje vlasy, s největší pravděpodobností vás neuslyší. Nebo možná každé druhé slovo. Nu… nejsem dívka, že.
“Trůn pod zadkem?“ ta myšlenka mi přijde tak absurdní, že se začnu polohlasem smát. “Kradeš tak akorát srdce ostatních dam a dívek.“ otočím se, aby viděla na sprchujícího se Edwina, a chvíli odolávám touze vlézt tam za ním.
Na tohle není čas ani vhodná doba
Kousnu se do rtu a otočím se zády k němu, před zrcadlem si za pomoci kulatého hřebenu vytvářím účes.
Edwin za krátko vylézá z vany a já mu podávám ručník. Fén jsem už vypnula, usmyslela jsem se, že konečky vlasů nechám doschnout tak, jak jsou. Přitisknu mu měkkou látku na hruď a opouštím koupelnu. Oblékám si spodní prádlo a pouzdrové šaty na ramínka, která jsou tak akorát široká, že zakrývají tenká ramínka podprsenky. Vyhnu se tak nechtěnému faux pas u Prince. A délka sukně? Předpisově při usednutí jen na dlaň nad kolena.
Posadím se před kosmetický stolek se zrcátkem a začnu se líčit. Celou dobu mlčím, nechávám Edwina, aby se oblékl, než vypustím to, co mám na jazyku.
“Tohle je moje poslední šance. Nevyjde-li, vrátím se zpátky do Egypta.“ pronesu, jako by se nechumelilo. V Egyptě na mne vždy bude čekat můj drahý přítel. Naše minulost není tak vášnivá, jako má a Edwinova, ale on je mým domem v pustině. Tam, kam se můžu vždycky vrátit a budu vítána.

Los Angeles

Zasměji se spolu s Dashou ohledně trůnů a dívek.
"Kéž by se na to někdo ptal mě, odpovím mu stejně," usměji se a přeberu ručník a začnu se sušit.
Občas mám pocit, že jsme více než pár.
Takový trochu manželé. Té představě se usměji. Manželství jsem nikdy nezažil, neochutnal jsem těch plodů královských a jak je naštěstí v přirozenosti mého druhu- niky neochutnám.
Když jsem vytřený do sucha nasoukám se do Armaniho přiléhavých trenek s vysokým pasem a vlezu do přiléhavých džín. Zrovna se chystám upnout opasek, když Dasha spustí.
Občas bych si přál, aby za tím vším byo víc.
Ale není.
Ona je ona a já jsem já.
Potkáváme se a hoříme, a pak se jeden druhému ztrácíme.
Ale pro vše co bylo, je a bude...
"To chápu," pronesu a otevřu kazetu s několika náhrdelníky, přívěsky a dalšími šperky.
"Který z nich?"

Los Angeles

Poslední tah štětcem před čelo a nos, poslední nános řasenky a obtáhnutí oční linkou horní víčko. Otočím se na židli a pohlédnu na skvosty, které mi Edwin nabízí.
Vždycky věděl, čím mne potěšit. Po fyzické i materiální stránce. Zhluboka se nadechnu a zaměřím se na náhrdelníky jako lovec na svou kořist. Vstanu a přejdu až k němu.
“Začínám tě podezřívat, že máš někde v zásobě tucty dalších a trýzníš mou touhu jen proto, abys viděl, jak jí zase ukojíš.“ na rtech se mi rozvine vilný úsměv a prsty šmátrají po náhrdelníku z bílého zlata a broušeným tmavým topazem. Vezmu si do dlaně náušnice, které doplňují tento komplet – kulaté pecky s kamínky ve tvaru slzy. Pak se k Edwinovi otočím zády a nadzdvihnu si své vlasy nad šíji. Mám ráda tyto intimní chvilky, ač to může působit jako klišé. Dívka a šperky, to je kombinace, která nikdy nezklame. Zaručeně.
“Slib, že vydržíš nedráždit Camarillu. Aspoň dnešní večer, než,“ zarazím se a chvíli váhám, zda to Edwinovi sdělit. “Než si udělám přátele na patřičných místech.“ dokončím nakonec načatou větu tak trochu oklikou.
"A jestli půjdeš jen takhle," narážím na to, že je polonahý. "Zlámu vaz každé, která se za tebou otočí." otočím hlavou, aby viděl můj pobavený výraz.

Jedna noc z milionu

Líně se převalím na druhý bok. Z postele vyhřáté tělem mého nedobrovolného hostitele - který je teď s rukama rohozenýma na druhém konci postele, s několika nepatrnými rankami po těle, jen velice mělce oddychujíc - vůbec, ale vůůbec nechce.

"Zapni telku! Makej!"

Ozve se mi v hlavě Malkav, s jakýmsi závanem předtuchy. Zašimrá mě z toho u žaludku a tak sáhnu po ovladači. S naprostou přesností tipnu stanici, kde je právě reportáž o zatmění.

"No, panečku..." Brouknu uznale. "Tak to bude parádička. Celou noc a den a noc venku. To si dáme do nosu." Divoce se zahihňám a ještě několikrát se převalím sem a tam v posteli, než už konečně seberu síly k tomu, abych se zvedla. Hodím na sebe kožený křivák a své dnešní snídani krátce zamávám. Zavřu za sebou dveře a s tichým hvízdáním a pohráváním si se zapalovačem po mámě vyjdu na ulici. Miluju noční život v L.A. Je to jako ohromné, pulzující srdce a ulice jsou jako tepny a žíly, tak živé, tak zasyťující a zároveň hladové, jako by přímo volaly po tom, aby šel rodný lovit. S úsměvem vyrazím ulicí jen tak, nazdařmalkav, do hloubi města. Třeba to bude klidná noc, plná toulek, třeba se něco semele. Kdo ví.

Los Angeles

Počkám jako poslední ze sluhů než si vybere šperky, které jí budou dnes zdobit. Vím, že by je nepotřebovala, ale ona jako žena to nechce slyšet a já se už dávno s ní, ani s žádnou jinou nehádám.
V rodinném sídle skrytém v mlhách blízko Pere Lachaise se skrývají jiné klenoty, klenoty získané v dobách, kdy Dasha ještě nebyla na světě.
Ale tyto šperky nejsou těmi, které by mohla nosit, ač kdysi takové mívaly královny. Dasha je jako tato doba- moderní.
Počkám až si připne náušnice a zvedne vlasy. Pečlivě a přitom něžně upevním náhrdelník, který si prve vybrala.
"Víš, že tě rád rozmazuji," usměji se na ni a ehce ji pohadím po skráni.

Pak od ní odstoupim a pečlivě zkontroluji jak vypadá, třebaže té kontroly není třeba. Ke šperkům dívky potřebují také lichotky.
"Opatrně, aťs e do tebe princ nezblázní již dnešní večer," pochválím ji a konečně si dopnu džíny a opasek.
Pak sebou líně hodím na lenošku.
"Neboj, nemám v nejmenším chuť se do nečeho míchat. Já jsem na dovolené," zazubím se a zní to upřímně.
Uložen na lenošce sleduji jak dolaďuje poslední detaily a chystá se k odchodu.

Los Angeles


Když mne probudí začínající noc, vím že už nejsme ve své domovině, nevím co mě to napadlo ale prostě sem se vydal na cesty, snad rozmar, snad to že prostě už nebylo co dělat, nevím, vím jedno, když sem otevřel víko své rakve, a vstal z hlíny své domoviny,přeltěl sem chladným pohledem po dvou pohůncích kteří měli připravit dům, pronajat pro můj pobyt zde, to že byl jedním z nejstarších není divu, vylezl sem a ihned se usadil do křesla, sledoval sem jak dokonalé bylo zatemnění oken kde krom závěsů byli i stažené ocelové rolety, s potěšením jsem se zadíval i na hořící krb a fascinovaně chvíli sledoval plameny než jsem se zadíval zase na ty dva....

Běžte a sežeňte mi něco k jídlu, dnes se mi nechce ven...a dbejte na to aby to bylo alespoň trošku použitelné...
pronesu tiše a víc se uvelbím v křesle, bílá košile snad 150 let už mimo módu se v potemělé místnosti spíše rozzáří v odrazech plamenů na stěně tančí podivné stíny a já vezmu do rukou starou knihu vázanou v kůži a začtu se do ní....
Páchne to tu jinak, zvláštně nově, ale přesto jinak, je to pach, nevoní to jako Evropa, ale sám sem dostal šílený nápad, tak proč se teď rozptylovat...jen doufám že ty dva napadne že tady se musí chovat jinak....

Los Angeles

Spustím vlasy a trochu je pročechrám. Nanesu parfém na krk a rozetřu po zápěstí. Ze skříně ještě vylovím malé psaníčko, nezanedbatelný detail každé ženy, a vyndám lehký kabátek. Ne snad, že by mi byla venku zima, ale výsledný efekt působí… formálněji.
“Dovolenou bych to nenazývala.“ otočím se k němu. Hoví si na lenošce jako král a mě se najednou chce všechno, jen ne odejít.
Nazuji se do lodiček na podpatku a pomalu k němu přistoupím. Opřu se dlaněmi o opěradla, zvolna se k němu nahnu.
“Užij si noc, drahý.“ ukazováčkem mu zvednu bradu, aby ho nelákal pohled do mého výstřihu, a láskyplně ho políbím na tvář.
Pak již odcházím.

Dole si nechám od recepčního vyhledat adresu Ventrue tower a následně zavolat taxík, který by mne dovezl na místo určení.

Los Angeles

Ještě si zbízka prohlédnu její kouzelné poprsí a přijmu ten ehký polibek, jež pro mnohé znamená příjemné předzvěsti věcí budoucích. A ač je mi chvilku, ale jen chvíli, a lehce, ale opravdu jen lehce líto, že odchází svůj zármutek ovládnu.
"Já to tak beru, a ostatní mi mohou..." nedokončím větu, ale je zcela jasné co by mi ostatní mohli.
Jakmile za Dashou zapadnou dveře a já ucítím, že už je mim budovu a ujíždí pryč usměji se a jakoby líným pohybem sáhnu po ovladači výkonného audio systému.
Zmáčknu tlačítko a pokojem se rozezní hutný riff.
"Girls, girls, girls!!!" nese se z reproduktorů a já mířím do šatny.
Obleču si bílé tričko a přes něj černou košili od armaniho a pečlivě zaožím rukávy až po lokty, nazuji si ponožky a těžké boty. Peněženku v zadní kapse dozdobím řetězem, na hlavu si dám šátek ala Axell Rose a podobné brýle. Vše zakončím poctivým křivákem...
Jo to je ono...
Zazubím se do zrcadla a i já si volám taxik a vjíždím do noci...

Druhé kolo

Několik hodin se prostě jen procházím ulicemi, které poblikávají a svítí neonem, nočním osvětlením, poutači... Snad vším, na co si jeden vzpomene. Nostalgicky se mi v mysli vynoří vzpomínka na noční uličky Anglie, kdy cestu jen spoře osvětlovaly tu a tam zavěšené petrolejové lampy a noc prosvětlovaly jen plameny svíček. Žádná elektřina a nekonečný klid, bez hudby, která proniká nocí i když jste několik bloků vzdálení od jejího zdroje. Dlouze vydechnu a nechám se zlákat právě jedním z nejbližších zdrojů hudby - do jednoho z nočních klubů, které lákají případného kolemjdoucího dokořán otevřenými dveřmi nad kterými je ze zářivých neonů vyveden název klubu.
Začlenit se do společnosti uvnitř není nikdy těžké. Lidi v dnešní době potlačují základní instinkty na tolik, že ani nevycítí nebezpečí predátora. S rozmarným úsměvem si prohlížím tu veselou, tančící společnost, pohrávajíce si se sklenkou vína.
"Dáš si ještě něco?" Zakřičí barman, aby přeřval hudbu.
"Jo... Možná pozdějc." Odpovím mu s úsměvem ještě širším než do teď.

Tak co, Malkave? Dáme druhý chod?

Noční život

Otevřel jsem oči, sotva slunce zapadlo za horizont a L.A. obestřela tma. Dnešek byl pro mě speciálním dnem. Od okamžiku, kdy jsem se ne zrovna dobrovolně přestěhoval do místního sídla klanu uplynulo několik měsíců a po celou dobu jsem měl zakázané vycházky. Teprve dnes, poprvé po dlouhé době jsem dostal povolení na chvíli vypadnout na noční vzduch, abych si otestoval své schopnosti přežít tam venku a já plánoval této příležitosti využít k obnovení toho, co zbylo z mé informační sítě. Opatrně jsem tedy vylezl ze svého lože, stlučeného z prken a protáhl se.
Budete se chtít nakrmit pane?
lehce překvapeně jsem se otočil za neznámým hlasem. U dveří stála mladá dívka, kterou, spolu s několika dalšími posílala má sire, aby se starali můj pravidelný přísun vitae. Na krátký moment jsem se zamyslel nad její nabídkou a pak zakroutil hlavou.
Ne, to je v pořádku
odmítl jsem a urovnal si svůj lehce pomačkaný oblek.
Dnes snad naposledy
blesklo mi hlavou, když jsem vyšel ze dveří svého pokoje a pomalým krokem zamířil do pracovny své sire s nadějí, že snad po dnešku mi umožní se alespoň trochu osamostatnit.

Ariel De Alacazar: Los Angeles - ve tvém domě

Cesta proběhla v pořádku a tví poskoci splnili své povinnosti skvěle. S výběrem jsi spokojen, třebaže se dům nachází v jedné z méně rušých čtvrtí, ale to by ti mělo spíše vyhovovat.
Sám poznáš, že nejsi v Evropě, páchne to tady jinak, i země je jiná a i oheň hoří jinak.
Cítíš to v kostech. Tohle je země, země zaslíbená bohům, ale země slábnoucí.
Zamýšlíš se nad tím, proč si vlastně přes oceán přeletěl. Tato zem je plytká, je to cizí země, země bez hloubek Evropy.

Noc postupuje a tvoji pohůnci se stále nevracejí. Začínáš být nervózní, možná se uklidňuješ tím, že jsou tady noví, že nejsi v centru dění, že je brzy.
Ale nervozita tě pomalu zmáhá.

Asi hodinu po půlnoci, kdy si seděl u ohně, možná si využil služeb zdejší knihovny nebo jenom přemítal, kdo ví, se ozvalo zaklepání na dveře. Tiché a přeci důrazné....

Macbeth Fageraš: Los Angeles: noční klub

V klubu dunivě zní muzika a lidi kolem vesele skotačí. Cítíš se tady možná lehce nepatřičně a nebo sem právě pro svou nepatřičnost zapadáš. V klubu se potkává řada stylů, řada lidí.Jsou tam v kožených budnách pobitých cvoky, s panky a kohouty anarchisti a punkeři, stojí ve skupince a lámou do sebe pivo jako by nemělo být zítra- možná nebude.
Stejně stranou se drží skupinka skinheadů, kteří nevraživě pokukují po punkerech a i oni do sebe lámou škopky. Skrytě ale ne dost skrytě čmárají na zeď hákový kříž a do desky stolu se snaží vyrýt symbol SS.
Většinu osazenstva klubu tvoří, ale metrosexuálové a jejich dívky. V bílých tričcích, džínách upnutých, že jim jsou vidět koule, slečny a podpadcích jak štokrlata, minisukích, ze kterých lezou vysolárkované zadnice, a prsy dmloucími si plastikou.
Pijou panáky, pivo, víno. Vše co je k dispozici, zarudlé oči a nosy jsou známkou drog, ve vodopádu se líbající dívky jsou pod vlivem extáze.
Cítíš a plnými doušky si užíváš napětí a emocí diskotéky.
To je prostředí, které máš ráda, tady cítíš život.
V davu zahlédneš tvář, není ti neznámá, máš ji vrytu v paměti, ale i přesto si nejseš jistá odkud.
Objeví se a zmizí. Máš nepříjemný pocit, že kolem tebe chodí jako by v kruhu... jako by se dravec stahoval ke své kořisti...

Thomas Morrow: Los Angeles - předměstí

Telefon vyzvání a vyzvání, jako by ho nikdo nechtěl vzít. Na tohle nejsi připravený. Derek vždy reagoval včas. Ale dnes...
...třeba má nějakou práci... bleskne ti hlavou. Sherif Vás nezaměstnává jen tak a jen pro srandu králíkům.
Když už se chystáš zavěsit zvedne někdo telefon a ozve se povědomí hlas:
"Thomasi," pronese do ticha chraplavě.
"Dávej si pozor, jdou po tobě," dořekne hlas a zavěsí.
Chvíli stojíš na místě a nevíš co dál.
Pokud je někdo u Derekova mobilu může to znamenat jediné.

Rozhlédneš se a uvidíš jak se k tobě po silnici řítí jeep, grand pajero s velkým krytem čumáku.
Je to jen zlomek vteřiny, kdy tě udeří do očí reflektory a ty si uvědomíš, že vůz se řítí přímo na tebe...

Edwin Poull: Los Angeles - koncert Mötley Crue

Taxikář na tebe kouká trošku vyděšeně, když k tomu aristokratickému hlasu a předraženému hotelu spatří tvou vizáž. Ale dolary v tvé ruce mu rychle zavřou pusu a on tě doprovodí tam kam potřebuješ.
Vystoupíš před klubem, kde se tísní davy lidí. Se svou vstupenkou nemáš problém a rychle se dostáváš dovnitř.
V sále je horko a těžko, vzduch je nasycen kouřem z cigaret, pivem, potem a sexem. Přeně jak to má být na koncertě takových legend.
Místnost plní krom lidí a kouře hutný zvuk před kapely, která do kytar řeže jako by nemělo být zítra. Lidi už se scházejí kolem pódia místnost se plní havrany, černé trička, jeansy a kůže. Pot.
Užíváš si toho, co láká stejné jako jsity do spolčností lidí. Život, tlukoucí srdce a tepající krev.

Netrvá to dlouho a sálem zazní Girls Girls Girls!!! Dav freneticky začne ječet a skandovat. Skoro by sis nevšiml zamračených mužů u vchodu v dobře padnoucích oblecích a čerých brýlích.
Jen pár detailů, pro lidské oko téměř nezazaznamenatelných si všimneš lehkých vyboulenin v podpaží...

Petr Serafin: Los Angeles - sídlo lady Katherine

Vstoupíš do místnosti, kde sedí zády ke dveřím a tváří ke krbu tvoje paní. Až nyní si uvědomuješ, že dům musí být starý. Není to jedna z těch nablýskaných vil, které znáš z bulvárních plátků a televize.
Sloupy a zdi odkazují na pseudogotický styl. Okna jsou velká, nyní nestíněná těžkými sametovými závěsy tmavě modré barvy, které jsou po okrajích oken.
Oheň praská do ticha narušovaného pouze tvými tichými kroky.
"Petře," osloví tě.
"Jsi ještě příliš mladý a já na tvou výchovu neměla dost času," pronese a počká až dojdeš k ní a pokyne ti k taburetu, aby sis sedl.
"Blíží se dlouhá noc a již nyní je plná temnoty," umlčí tě gestem.
"Nad městem se stahuje temná energie a moc," dokončí a na chvíli se odmlčí.

Oheň praská a ona si pohrává se starým těžkým prstenem.
"Dnes poprvé jdeš sám ven," řekne s něhou v hlase.
"Buď opatrný," na to se na tebe slabě usměje a pokyne ti, že můžeš jít.
Ve dveřích se jako duch oběví ghúl, o kterém sis zvykl přemýšlet jako o majordomovi a ukazuje ti cestu ven...

Klub

Ta vřava kolem je nanejvýš příjemná.
Rozhlédnu se kolem. Skupinky chvilku sleduju - nakonec si chci najít nějaké příjemné místečko, odkud bych sledovala vyhrocení toho napětí mezi partičkou punkáčů a skinheadů. Strčím do nějaké opilé, sfetované, a Malkav ví co ještě holky, která se kolem potácí a div že nezvrací, s tím, že si probiji cestu k baru, odkud bude, hádám, parádní výhled na celou tu scénku.
Pak si všimnu toho obličeje. Na chvíli se zarazím, neschopná pohybu. Všechny stíny a přízraky dob minulých se vynoří s novou silou.
"Klid, Beth. Je to dobrý." Ozve se mi v hlavě konejšivý hlas Malkava. Rychle zamrkám a rychle si začnu znovu probíjet cestu dál, až dorazím konečně k baru, připadajíce si jako trosečník, který konečně zahlédl na obzoru loď.
"Jedno červený." Zamumlám k barmanovi a trhavě se rozhlédnu kolem sebe.

Dasha Koskijs: Los Angeles - Ventrue Tower

Vyjdeš z hotelu a vrátní se mohou přetrhnout, aby ti podrželi dveře, obracejí se za tebou a hledí na tebe jako na zjevení. Není se koneckonců čemu divit, dnes vypadáš nádherně.
Když sejdeš na chodník zastaví před tebou černá limuzína s tmavenými skly.
Vysoupí muž v černém obleku od Versaceho s černou košilí se stojáčkem:
"Madam," ukloní se lehce a usměje se.
"Jmenuji se Martin Hound a jsem vyslancem Sebastiana LaCroix a budu mít na starost Vaše pohodlí a Vaši bezpečnost," pronese jen s lehkým britským přízvukem.
Vzápětí ti otevře dveře a nabídne ti místo v limuzíně.
Cesta probíhá v klidu a Hound se ukazuje příjemným společníkem, je to pravý gentleman jako vystřižený z britské šlechty osmnáctého století.
Cesta netrvá dlouho a vůz opět zastavuje, tentokrát když ti pomůže vystoupit vidíš, že jste před nádhernou věží Ventrue Tower.
Martin ti nabídne rámě a chystá se tě doprovodit dovnitř, když zazní výbuch.
V úrovni pátého patra dojde k silné explozi, všude létá sklo, z oken padají lidé, hoří upíři.
Pár střepů tě zasáhne do paží, větším škodám zabrání Martin, který tě jako zkušený bodyguard strhne k zemi a v ruce se mu okamžitě objeví glock. Z vozu vystupuje i druhý muž s pistolí v ruce a rozhlíží se co se děje. To trvá jn chvíli než se mu hlava rozletí ve spršce krve, mozku a kostí.
Sesune se k zemi.
V dáli zní policejní syrény, ke kterým se přidávají ty hasičské a záchranky.
Zpod auta zahlédneš černě oděné postavy ozbrojené samopaly a armádními puškami a mizejícími do černých Patrolů.
Ty se se zapištěním kol rozjíždějí do noci.
Omámeně se zvedáš, když dojde k dalšímu výbuchu a vzápětí ještě jednomu ve vyšších patrech.
"Měli bychom zmizet," pronese Martin nevěřícně hledíc do plamenů.

Macbeth Fageraš: Los Angeles: noční klub

Cesta k baru ti netrvá příliš dlouho, ale nějak ti ten skvělý pocit z noci zhořkl. Jako by někdo vložil nůž do tvých plánů.
Dostaneš co chceš a barman se na tebe povzbudivě usměje. Asi si všiml, že jsi nervózní. Když se rozhlédneš tvář nevidíš.
Znova a znova se všude mísí lidé, snad teď? Byl tam nebo ne?
U stolku u zdi, ve stínu si všimneš dvou mužů. Vypadají aristokraticky a velmi španělsky. Jsou oblečeni do černých triček a volných kalhot, na nohou mají těžké boty, na očích brýle.
Jeden z nich si všimne tvého pohledu a usměje se na tebe a pozdvihne skleničku čímž odhalí svůj opasek.
Zastrčenu za ním vidíš pistoli.
Tím seš si jistá.
Hudba dunivě zní a lidé okolo se v extázi kroutí a svíjejí, děvky u tyčí tančí další ze svých tanců, než odejdou s některým ze svých nabíječů.

Noc se ti najednou nezdá ani trochu příjemná...

Edwin Poull: Los Angeles - koncert Mötley Crue

Naplno si užívám hudby, lidského tepla a síly okamžiku. Miluji tyto chvíle, zbožňuji tyto okamžiky.
Bohužel můj požitek je zkalen přítomností mužů v černém. Pečlivě si je prohlédnu a je mi jasné, že s nimi nebude žádná legrace.
Aura nelže a ta jejich je velmi podobná té mé.
Povzdechnu si.
Je mi totiž jasné proč tady jsou.
A to mi Dasha říkala do ničeho se nzapleť.
Užívám si ještě chvíli koncert, je mi jasné, že tady si nic nedovolí. Tepve venku začne zábava.
Uhrančivě se usměji na plavovlasou dívku v kožených kalhotech a černém topu, která mi úsměv vrátí. Pro ženy budu mít asi navždy určité kouzlo vlastní svému druhu. V lehké otočce ji vykroužím, políbím a ochutnám.
Je plná života.
Snažím se tvářit tak, že jsem si mužů nevšimnul a v okamžiku, kdy koncert skončí a první lidé se začnou ploužit ven se vydám k odchodu i já.
Ke své vlastní lítosti sám.
Sice jsem bezcitný hajzl, ale tahle kráska si smrt nezaslouží.
Tváří se chudinka tak zmateně... já si ji ale najdu.

Když vystoupím z klubu ven vydám se rychlým krokem ke kraji chodníku. Tam si mávnu na taxík.
Když zastaví požádám o odvoz do centra, kde mám v plánu zapadnout do baru a bavit se do brzkého rána.
Když odjíždíme ještě zkontroluji zda někde muže neuvidím.

Edwin Poull: Los Angeles - cesta taxíkem

Nasedl jsi do taxíku a muž, hispánec, který se představil jako José tě odvážel zpět do centra. Cesta probíhala v pohodě, v autě se zrovna rozeznívali Iron Maiden a chlápek neměl ani chuť moc kecat. Prostě idylka.
Kolem projely policejní vozy, sanitky a hasiči. Někde se asi něco stalo. Hispánec jim dal přednost, a apk vzorně pokračoval k tvému cíli.
Zrovna jste vjížděli do křižovatky, když si koutkem oka spatřil záblesk.
Do vašeho vozu najel z boku jeep. Bylo to černé pajero s velkou konstrukcí na čumáku.
To vše jsi v tom okamžiku viděl.
Připravil ses na náraz a za chvíli už vůz letěl vzduchem, převrátil se na střechu, zpět na kola, ale to už do něj narážel protijedoucí autobus.
Byl jsi otřesen, ale při vědomí. To se nedá říci o řidiči.
V hlavě má zaražený obrovský střep z předního skla. To mu, ale asi nevadí, protože jeho hrudník vypadá jako splasklý míč...

Martin se mi líbil. Měl styl. Rozhodně věděl, jak okouzlit dámu a jeho galantní chování bylo příjemnou změnou. Nicméně, osobně znám někoho, kdo je ještě galantnější a zároveň je i nebezpečným dravcem. Edwina škola v tomhle byla nemilosrdná a já neusínala na vavřínech. Naivní pocit bezpečí mne přecházel bez povšimnutí. Ale etiketa je etiketa, britský přízvuk je roztomilý a limuzína krásná a útulná…
S Martinem udržuji zdvořilostní konverzaci, která se víceméně skládá z obvyklých nicneříkajících plků, milých úsměvů a ujišťování o svých nejčistších úmyslech. LaCroix. Staré francouzské jméno, které ve mně probouzí vskutku velkou zvědavost.
Ventrue Tower je opravdu působivá. Pohledem kloužu po budově vzhůru a v tom zazní výbuch a nás zasype sprška skla. První nepříjemnost, ale díky Martinovi byla jen malá. Schoulila jsem se pod něj a když přestalo pršet sklo, vysmýkla jsem se z jeho ochranného sevření, jen abych v následující chvíli viděla vybuchující hlavu druhého muže.
Vyměnili jsme si Martinem významné pohledy. Byla jsem lehce nervózní a začínala jsem pociťovat jistou míru frustrace, neb pokaždé, když jsem se měla setkat s Princi, stalo se něco takového ne-li horšího.
„Souhlasím s vámi, Martine.“
Nabídka zmizet se neodmítá, přikývla jsem a skrčená, s hlavou mezi rameny, se nechávám od Martina chránit.

Edwin Poull: Los Angeles - srážka

Přivírám oči a vychutnávám si první tóny Fearof the Dark. Tu písničku mám rád. Ale stačí jen okamžik a vše je jinak. Koutkem oka zahlédnu vůz a pak už jen náraz. Promele mě to, ale když vše skončí sedím v autě nezraněn.
Kolem jsou slyšet sirény, třeba někdo zastaví i u nás.
Vystoupím na vratkých nohou, abych zmátl přihlížející z vozu a pokusím se rychle zmizet.
To, že jsem v pořádku mi dělá radost, nebudu se muset léčit. Mám pocit, že energii budu dnes potřebovat na něco úplně jiného...

Edwin Poull: Los Angeles - srážka

Z vozu se ti povedlo vystoupit. Nejsi ani pořezaný od skla, většinu ho zachytila hrubá kůže křiváku. Můžeš být rád, že dáváš na poctivou práci spíše než na pseudo moderní koženkové šmejdy.
Když odcházíš všimneš si, že z Pajera vylézají ti dva chlápci.
Nepřijemnosti pomalu, ale jistě začínají.
Lidé z autobusu vystupují a utíkají pryč zrovna když taxík vybuchne.
Jedno z hasičských aut zastavuje a ven vystupují požárníci a běží na pomoc.
To vše registruješ, když odcházíš pryč. Muži opouští vůz a ženou se za tebou...

Dasha Koskijs: Los Angeles - Ventrue Tower

"Výborně madam, prosím nasedněte," vyzve tě a podrží ti dveře. Pak se skokem přenese na druhou stranu vozu a sedne si na místo řidiče.
Stáhne clonu oddělující zadní část od přední a s dokonalou jistotou gentlemana promluví:
"Omlouvám se za nepříjemnosti, obávám se, že Vaše audience u Prince bude přesunuta," a vidíš jeho úsměv ve zpětném zrcátku.
"Mohu Vás odvézt zpět do hotelu, nebo máte zájem jít někam jinam?" ptá se.
Pak se lehce zamračí, když začne zvonit telefon.
Zvedne ho a poslouchá. Mezi obočím se mu objeví rýha. Pokýve hlavou a řekne jen rozumím.
Pak se otočí k tobě a pokračuje:
"Madam je mi líto, ale odvezu Vás kam potřebujete a budu Vás muset opustit kvůli jistým povinnostem."
To už se zase věnuje řízení.
"Jsem srozuměn s tím, že jste nepřicestovala sama, doufám, že Vás dokáže Váš doprovod ochránit?" ptá se skutečně starostlivě...

Edwin Poull: Los Angeles - srážka

"Do prdele," procedím mezi zuby a přemýšlím jestli tihle chlápci budou respektovat Maškarádu nebo ne.
První večer, první průser. Dasha nebude ráda. Co se dá dělat, zamířím do jedné z bočních uliček, kde je více tma a kde rozhodně nejsou lidi. Jakmile jsem tam zkušeným pohybem z podpažníhou pouzdra vyjmu pistoli a natáhnu ji.
Držím ji v ruce podél těla a otočen čelem k průchodu čekám.

Usadila jsem se a pohodlně se zavrtala do kožené pohovky. Výbuch a chaos kolem Ventrue Tower šel najednou mimo mne. Byla jsem prozatím v bezpečí.
Sledovala jsem Martinovy reakce a hledala za jeho úsměvem cosi, co by mi pomohlo rozpoznat, zda je přítel či nepřítel. Prozatím se jeví jako přítel.
„V pořádku, jako důsledek nastalé situace je to pochopitelné. Doufám, že audienci u Prince tato maličkost zbytečně nezdrží dlouho.“ Opětuji mu úsměv a pobídnu ho, aby vyjel.
V psaníčku zalovím po mobilním telefonu a vytočím číslo na Edwina.
„Nepřicestovala jsem sama, ale… uvidíme…“ Nechám odpověď plavat ve vzduchu. Otázkou je, zda mi Edwin vezme telefon.

Edwin Poull: Los Angeles - ulička

Nemusíš čekat dlouho. Tvé podezření se ukázalo správné a muži v uličce vytáhnou rovněž pistole. Jsou to nehezky vypadající glocky. Jako na povel je zvednou a míří na tebe.
"Pane Poulle, byli bychom vděční kdyby jste šel s námi," usmívá se jeden.
"Pan Black by si s Vámi rád promluvil," naváže druhý.
"Bylii bychom rádi, kdyby jste šel dobrovolně, jinak Vás za ním dovezeme v rakvi," naváže a je zřejmé, že varianta b) se mu zamlouvá mnohem více než ta první.
Ulička končí zdí a za ní se nachází starý kostel, uhlička je cihlová plná odpadků a smetí. Přesně tak jak by si od podobné uličky očekával.
Nad uličkou jako jediné oko pomrkává pokažená lampa.

Edwin Poull: Los Angeles - ulička

"Tolik péče," pronesu jen. A podívám se na chlapíky.
"Mám obavu, že budu muset Vaši zdvořilou nabídku a nabídku pana Blacka odmítnout," usměji se a zvednu pistoli.
Tady už jde do tuhého a není na co čekat. Rozběhnu se proti nim a poprvé zmáčknu spoušť...

Edwin Poull: Los Angeles - ulička

Na odpověď nečekají, v okamžiku, kdy začneš střílet začnou i oni. Mezi zvuky výstřelů slyšíš svůj telefon, který se rozezní melodií značící Dashu.
Něco není v pořádku, měla by být na audienci.
To vše ti probíhá hlavou.
Pak do zvuků již známých pistolí vstoupí ještě jeden.
Jeden z upírů se s rozstřelenou hlavou skácí k zemi. Druhého dostaneš ty.
Nicméně nevyvázl jsi z toho lacino. Cítíš jak tě jedna kulka zasáhla do oblasti hrudníku.
Náraz a ticho.
Stojíš v uličce a hledíš na dalšího muže, který stojí v jejím ústí.
Vysoký, černovlasý, španělský typ.
Hledí na tebe a ty na něj.
"Jsem rád, že jste v pořádku pane," pronese...

Když si sáhneš pod bundu zjistíš, že kulka rozbila telefon a jen lehce se zavrtala do masa. Nic, co by tě mohlo ohrozit na neživotě.

William Moncado: Los Angeles - ulička

"Jsem rád, že jste v pořádku pane," usměji se na Edwina.
"Dovolte, abych se představil," pronesu zatímco schovávám pistoli pod dobře padnoucí černý oblek.
"Jsem William Moncado, šerif," docházím k tobě a nabízím ti pravici.
"Bohužel se nám dnes v noci stalo pár nepříjemností, a proto bych byl rád, kdyby jste mě následoval," pohlédnu na něj a vidím rozbitý telefon.
"Doufám, že to odnesl jen ten přístroj," navážu silným španělským přízvukem.

Edwin Poull: Los Angeles - ulička

Pohlédnu na Williama a pokývu hlavou:
"Díky za pomoc," a přijmu jeho pravici.
"Edwin Poull," představím se a na mladíka pohlédnu s respektem.
"Takže šerif," řeknu a podívám se na něj.
To si mě nějak ceníte, ale teď k věci, proč jste tady a co se děje?" zeptám se a podívám se na rozstřelený telefon.
Ten už je mi k ničemu...

Dasha Koskijs: Los Angeles - limuzína

Telefon chvíli vyzvání, nicméně najednou je signál přerušen. Ne típnutí, ale vypnutí.
Tohle není Edwinovi podobné. Sedíš v měkkých sedadlech a přemýšlíš co se to sakra dneska děje.
Tvé soustředění přeruší Martin:
"Madam? Stalo se něco?" optá se se skutečným zájmem, když vidí tvou zamyšlenou tvář.
"Kam Vás mohu zavést?" zeptá se ještě úslužně, ale je na něm vidět, že by byl raději někde úplně jinde.
Třeba u Ventrue Toweru a řešil co se stalo s ostatními...

William Moncado: Los Angeles - ulička

Usměji se na Edwina, pověsti nelhali. Jeden se bojí jednat s takovými jako on.
Dlouho se, ale neostýchám. Teď jsme na jedné lodi:
"Nerad Vás ruším na dovolené, o které mě informoval Prince, ale bohužel se zde vyskytla řada komplikací a jste zván ke dvoru," pronesu téměř formálně.
"Já jsem zde proto, abych Vás tam v pořádku dopravil," pokrčím rameny téměř omluvně.
"Prosím následujte mne, žádost je urgentní, ve voze Vám sdělím více, zde," rozhlédnu se po uličce.
"zde není bezpečno."
Vedu Edwina ven z uličky, kde stojí zaparkovaný Dodge Viper černé barvy s bílými pruhy.
Otevřu mu dveře a nabídnu místo k sezení.

Edwin Poull: Los Angeles - ulička

"Je samozřejmostí, že přání Prince rád vyhovím," vrátím úklonu a nechám se odvézt k automobilu. William zde žije očividně již dlouho. Osobně jsem americkým vozům nikdy nepřišel na chuť a v mém případě je i pozdě s tím začínat.
Vezmu místo a pohlédnu na Williama:
"A teď Williame, co se děje?"

William Moncado: Los Angeles - cestou

Jakmile se Edwin usadí přibouchnu dveře a skočím na místo řidiče. Připoutám se a počkám až tak učiní i on. Teprve potom se rozjedu slušnou rychlostí k našemu cíli.
"Na Ventrue Tower byl spáchán atentát, polovina vedení Camarilly je po smrti, další jsou pohřešováni," řeknu vážně zatímco řídím.
"Na naše agenty, lovce a vůbec všechny jsou páchány nájezdy," pokračuji věcně, s naštváním v hlase.
"Je potřeba každého kdo by přiložil ruku k dílu," pokračuji.
Když vidím Edwinův výraz pronesu:
"Slečna Koskijs je v pořádku, nebyla zraněna a v době výbuchu ještě nebyla v budově," dodám informativně.
"nyní Vás vezu do krizového štábu ústředí Camarilly," pokračuji informativně a rychle kličkuji slábnoucím nočním provozem.

William a Edwin: Los Angeles - cestou

Cestou se již nic nestane a v pořádku dojedete na místo určení.
Zastavíte před branou jedné z velkých vil v samotném srdci Beverly Hills. U brány postávají muži v neprůstřelných vestách, v helmách a oděvu připomínající S.W.A.T.. Všichni mají na paži těžko viditelnou rudě červenou pásku.
Brána se otevře a jeden z mužů provede kontrolu.
Když Vás spatří pokývne a propustí Vás dovnitř.
Kola Viperu zarachotí na štěrku a brána se za Vámi uzavře...

Telefon vyzvání poměrně dlouho. O dost déle, než jsem u Edwina zvyklá. A když nakonec tón přejde v tiché šumění, značící, že aparát na druhé straně naprosto vypověděl službu, horkotěžko skrývám své rozčarování. Tváří mi přeběhnou pocity ne nepodobné smutku.
„Netuším, Martine.“ Odtuším, když se můj řidič ptá, jaká je situace.
„Odvezte mne do hotelu prosím.“ Naléhám, ale stále si udržuji ten bezstarostný konverzační tón, který jsem měla zezačátku.
V podobných situacích jsme se s Edwinem několikrát vyskytli, naštěstí mi naše pouto říká, že není mrtvý. Ale smrt není to nejhorší, co by ho mohlo potkat.

Dasha Koskijs: Los Angeles - limuzína

"Ano madam," pronese a změni směr. Jedete přes křižovatku, z okna můžeš vidět ještě ohořelý taxík a autobus, několik záchranek a policisty, kteří se mohou přetrhnout. Situaci monitorují i těžkooděnci se žlutým nápisem S.W.A.T. na zádech.
Z přilehlé uličky vynášejí dvě těla v černých pytlích.
Očividně tam bylo veselo.
Za nedlouho Martin zastaví u hotelu, vyjde a otevře ti dveře. Pomůže ti vystoupit a podá ti vizitku.
"kdyby jste cokoli potřebovala zavolejte, jsem Vám k službám," poví s úsměvem a zmizí i s limuzínou.

Projdeš hotelovou halou a vyjedeš až do svého pokoje.
Edwina nikde nenajdeš, a jeho obleky jsou na svém místě.

Pak zazvoní telefon:
!Dobrý večer slečno Koskijs, u telefonu Robert Müller, sekretář Prince," zazní se sluchátka.
"Omlouváme se Vám za komplikace, Vaše audience k Princi byla přesunuta na zítřejší večer. Ve stejný čas Vás vyzvedne Martin a odveze na místo určení." pokračuje hlas.
"Můžeme pro Vás něco udělat?"

S díky si od Martina převezmu jeho vizitku a krátce si jí prohlédnu. Strohá, leč elegantní. Líbí se mi. Nemám ráda ty barevné. Přijdou mi, že lidé se díky nim snaží dělat zajímavějšími. Martin to nemá zapotřebí.
„Cokoliv?“ ujistím se, že jsem nepřeslechla a potutelně se usměji. Následně se s ním rozloučím a vstoupím do hotelu. Na recepci ještě někoho požádám, aby šel se mnou, zkontrolovat, zda je pokoj čistý. Nechtěla bych v našem pokoji narazit na nechtěné překvápko.
Vše je až podivně klidné.
Rozloučím se s pikolíkem, vtisknu mu bankovku do dlaně jako výraz díků a zároveň jako upozornění: Já mám peníze, budeš dělat, co ti řeknu.
Zběžně přeletím pokoj pohledem. Edwinovy věci jsou tady, všechny. Tiše si povzdychnu a doufám, že se mi brzo vrátí a bude v pořádku.
Pomalu se začnu svlékat, když v tom zazvoní hotelový telefon. Chvíli váhám, pak ale zvednu sluchátko. Hlas na druhé straně mi nedá šanci se představit a ihned spustí.
„Děkuji za osvětlení vzniklé situace, pane Müllere. To bude asi vše. Vyřiďte Princi mou omluvu, že se nemohu dostavit, zítřejší večer nám snad bude nakloněn o něco více.“ Zašveholím sladce do telefonu a s rozloučením pokládám.
Za jiné situace bych se možná převlékla a šla upustit někam páru, nicméně v tuto chvíli nemám myšlenky na nic jiného, než na přežití dnešní noci. A brzy bych se asi měla začít starat o vhodnou večeři…
Trpělivost a zvědavost nakonec zvítězí a já, odlíčena a převlečena jen do župánku, ulehnu do postele a pustím si noční porci televizní zábavy. Něco tak pitomého čas od času pomáhá vyčistit hlavu od chmurných myšlenek.

Miriam Stillwelt: Los Angeles - audience

Sama nevíš jak tě našli, ale měla si štěstí že to byli oni a ne rodiny místních tremerů. S takovou jako jsi ty by učinili krátký proces.
A tak teď stojíš před majestátní postavou Rodriega el Sevien, který na tebe pohlíží s přísným, ale uctivým výrazem.
"Jsme schopni Vám pomoci s cestou, Kněžko," označí tě titulem, který ti náleží, "Ale není to možné okamžitě. Využij tedy prosím naší pohostinnosti, a ubytování v jednom z našich hotelů," nabídne ti a kývne na vysokého svalnatého muže, aby tě doprovodil.
Audience je očividně u konce.
Muž se ti zdvořile ukloní a vede tě ven. Před vchodem čeká tmavě modrý Rolls Royce. Muž ti podrží dveře a nechá tě nastoupit.
Zrovna, když zavíráš dveře se stane něco nečekaného.
Budova v níž jsi ještě před chvíli byli vybuchne nepřirozeným nazelenalým plamenem.
Vzduchem létají kusy těl, cihel a vůbec všeho co exploze dostala do vzduchu.
Muž zakleje a šlápne na plyn. Něco není v pořádku.
O kapotu vozu se opře palba z automatických zbraní.
Vůz má naštěstí pancéřování...

Dasha Koskijs: Los Angeles - hotelový pokoj

"Věřím, že tomu bude tak," pronese ještě hlas a je utnut ukončením hovoru.
Apartmán je najednou jakýsi velký. Čas se vleče u televize. Nikde nic zajímavého.
Snad až na zpravodajství.
Dozvídáš se spoustu věcí. Zprávy začínají největší událostí večera:
Ventrue Tower je v plamenech. Jsou desítky mrtvých, hasičům se zatím nedaří dostat oheň pod kontrolu.
Ve vilové čtvrti došlo k obrovskému výbuchu soukromé rezidence, průběh a síla exploze vypovídá o podobné trhavině. I zde jsou desítky mrtvých, žádní zranění. Nyní se hledají spojitosti mezi oběma útoky.
V centru došlo k přestřelce - dva mrtví. To poznáváš kolem si jela. Hořící taxík a zdemolovaný autobus.
Ve městě zesíleny policejní hlídky, podporovány protiteroristickými tými S.W.A.T.. Do mě sta míří agenti FBI, kteří s ezatím nechtějí k situaci vyjadřovat.
Koncert Mötley Crue, problesky do davu, tvrdá muzika.
Na závěr smutný příběh: v zoo dnes zemřela čerstvě narozená žirafa...

Čas utíká dál. Do svítání zbývají jen hodiny, Edwin nikde...

Noční klub

Na povzbudivé gesto barmana zareaguju jaksi zaraženým výrazem. Jediný vděk, který se mu za to dostane jsou peníze za víno. Rychle ho trochu upiju a očima jako rozbité bouřkové nebe přejedu místnost. Zase tu není?
Ježkovy voči, Malkave... Můžeš mi říct co to-?
Vlasy na zátylku se mi naježí, jakoby na mě šáhla smrt.
Raději si klub znovu prohlédnu. Z kapsy vyndám zapalovač - takový můj antistresový míček - a mimo dosah čehokoliv hořlavého jím škrtnu. Pak je uvidím. Na chvilku mám pocit, že jiskra ze zapalovače podpálila celý svět a já jako bych padala do toho ohnivého víru. Poslední co mi zůstane před očima je tvář toho jednoho chlápka, který pozvedl svou sklenku.
Lehká bolest na ruce mě z toho omámení probere stejně spolehlivě, jako kapky vína které mi stékají po ruce. Rozmáčkla jsem skleničku. Sklopím oči ke skleněným kouskům na zemi, na svůj palec, kde je tenká ranka, ze které vytéká miniaturní potůček krve mísící se s kapkami vína na mojí ruce. Strčím si palec do pusy a vydám se po linii baru až ke stěně. Musím se odsud dostat. V davu se znovu mihla ta tvář. Zrychlím krok.
V Anglii je do teď tradicí lov na lišku. Může to být docela zábava - pokud nejste tou liškou.

L.A.

Kráčela jsem nočním městem. Vše mohlo být nepřítelem. Každý pohybující se stín. V každém autě se zatemněnými skly mohl být jeden člen Camarilly. Jenže to byla ta cestou, kterou jsem si zvolila. Opojně výhodná a neskutečně krvavá. Kdesi na pozadí mysli se mi snad již po sté přehrávala celá noc.
Dohrál každý příliš slabý.
Ale někteří z nich mi budou asi chvíli chybět.
Chvíli.
Konečně se mi podařilo zahlédnout bankomat. Rodný ze slušným postavením je povznesen nad některé aspekty běžného večera, o to je pak pro něj větší šok, když je donucen vrátit se do něj zpátky. Prostudovala jsem si terminál.
Přece to se mnou nemůže být tak špatné.
Nebylo, vybrala jsem maximální množství, schovala jej do kapsy a vydala jsem se dál. S rychlostí mé chůze se sladilo černé auto s tónovanými skly.
Moje nervy.
Ledabyle jsem vsunula ruku do kapsy s rituálním nožem, nic moc to nebylo, přiznávám, necelých třicet centimetrů zahnuté čepele a rukojeť zdobená zlatem, na jejímž konci byl rubín, není nejlepší obranná zbraň, ale je to něco s čím se dá počítat. Měla jsem chuť toho rodného stáhnout z kůže, když se objevil. Primárně za to, že se neukázal dřív.

Audience

Měřila jsem si jej pohledem. Správný rodný na správném místě.
Jak to, že to nejde okamžitě?
Napadlo mě rozhořčeně, ale co se dá dělat.
Jestli kvůli vaši neschopnosti něco důležitého minu, dám vám to spočítat.
Nahlas jsem ovšem řekla jenom takové ty věci, co se v mém postavení a v situaci do které jsem se dostala říkají a ...
byla jsem zase na cestě.
Když vám havaruje letadlo z věcmi, berete to jako fakt, když máte pocit, že vás ženou přes půlku států, je to pořád fakt, ale když si málem přirazíte kabát mezi dveře auta, to už jde vážně na nervy. Stalo mě spoustu síly nezačít vraždit. Zchladilo mě až kulometné staccato na kapotu. Pohodlně jsem se opřela na sedadle.
Moje nervy. Moje těžce zkoušené nervy.

Čekání na jídlo v zemi kde smysl strácí svůj význam...


To čekání bylo nekonečné,l jako by se nyní čas zastavil, bestie se ozývala jako smyslů zbavená, po těle vnitřní napětí po cestě a potřebě se napít, a ti mojí poskoci? Kdo ví kde....

Neschopné hovada, musím si vytvořit nové...
projede mi hlavou když přejdu od okna kde jsem sledoval tuto zem, rukou sjedu po těžkém rudém závěsu a zadívám se na vybavení pokoje, ta strohost, a přebytečnost věcí které nemají využití mě ubíjí....

Pro Kaina, měl sem se uklidit do Ruska, tam by to bylo příjemější ale né, poznáš novou zem...
musím si v duchu sám sobě nadávat a jen přivírám oči, nakonec přejdu ke knihovně a vezmu do rukou nějákou knihu o historii této země.....

Čemu se divit jaké to tu je, když ji založili a vybudovali ti jež v Evropě byli odpad a chátra?
řeknu nahlas a prudce vstanu, v hlavě mi zní jen hladová píseň bestie a už opravdu nevím co dělat, když se však ozve zaklepání, zavřu oči a chvíli se uklidňuji....

Dále!
řeknu po té co se usadím do křesla a rukou sevřu jílec svého meče, čekám své pohunky, přeci jen, moc rodných neví že jsem zde...

Milé přivítání

Jeden telefonát. Očekával jsem spíš banální rozhovor o dobrém chování v přítomnosti prince a hlavně kde co nejdříve odevzdat našeho "společníka". Místo toho to však nikdo nezvedá a já nepatrně znervózním.

No tak ! Dereku ! Vždyť eliminace posledních poběhlic znajících ta smrtelná tajemství ti nemohla zabrat tolik času..

Náhle se konečně ozve známý hlas.. Ovšem to co uslyším mé obavy ještě utvrdí. Chci se zeptat co se stalo, ale než stačím cokoli udělat, hlas na druhé straně zmlkne. Automaticky se rozhlédnu kolem sebe.

Co to sakra bylo ?! Proč by po nás někdo šel ? Maškarádu neporušujeme a jsme lovci, ne lovená zvěř ! Pokud ale někdo dostal Dereka.. Musel mít plán a příslušné schopnosti.. Počkat ! Museli.. Říkal "Jdou po tobě".. Je to snad více lidí ?! Nějaká organizace ?

Hlavou mi proletí hned několik chaotických otázek, ovšem ani na jednu nedokáži najít odpověď.. Prudce trhnu hlavou, abych myšlenky nějak utříbil.. K tomu však již nedostanu žádný čas. Netušil jsem, že Derekova rada bude vhod tak rychle.. Náhle se na mě začne řítit nějaký jeep. Nad ničím již nepřemýšlím, jen okamžitě z vnitřní kapsy kožené bundy vytáhnu pistoli. Nijak neupravovanou, ještě z armády. S nějakým pečlivým mířením se moc netrápím, jde hlavně o rychlost. Světla protijedoucího vozidla zářící ve tmě použiji jako záchytný bod, nadsadím několik čísel nad levé (z mé strany pravé světlo) a vystřelím někde do míst, kde by měl být řidič tři rány. Jak úspěšné byly už nezkoumám, místo toho se schovám za to nejbytelnější co na opuštěném parkovišti najdu.. Za své vozidlo. Rychle tedy přeskočím kapotu na druhou stranu a jelikož je mi jasné, že mé vozidlo náraz toho jejich nevydrží, odběhnu ještě kousek dál k lampě. Cestou vystřelím ještě další tři rány směrem čelní sklo a schovám se za lampu.

Pokud jsou to našinci, tak je tahle střelba jen těžko zastaví.. No, ale určitě uškodí.. Stejně, kdo to může sakra být ? Kdo věděl, kde mám v plánu zastavit ?! Sakra ! To tělo ?!

Zoufale v pokleku vykouknu zpoza lampy, abych zjistil jak dopadla bedna s tělem, kterou jsme tam nechal. Poté stále v pokleku tentokrát pečlivě zamířím a několikrát systematicky vystřelím směrem ke dveřím spolujezdce.

S upíry bych se musel vypořádat jinak.. Ale jak říká.. říkal Derek, dokud neznáš svého nepřítele, drž si odstup. Pokud to budou našinci, vyřídím to postaru.

Stále si dávám pozor na všechny případné lidi v autě a kryji se za lampou.

Pokud chcete někoho dostat, příště by to chtělo zvolit tišší taktiku !

Zvolám do éteru. Paradoxně je tato situace pro mě daleko přirozenější, než formální konzultace s princem. A opět vystřelím po autě či případném nepříteli.

Macbeth Fargaš: Los Angeles - hon na lišku

Víš to, nelíbí se ti to. Oheň ti ukázal kdo, ukázal ti kolik, ale neukázal ti nic jiného. Neukázal ti kudy pryč. Jsi zamyšlená a možá i vystrašená.
Když to nečekáš chytne tě za rameno.
Otočíš se připravená zabíjet a hledíš do očí toho mladého barmana:
"Seš dobrá?" zeptá se a ukáže na tvoji ruku.
"Měla si štěstí, že ses neřízla víc," pokračuje a podává ti ubrousky.
Nemít tak ostré smysly tak bys ho přes muziku neslyšela.
Chlápci u stolku už tam nejsou.
Nikde nejsou nevidíš je.
Zrovna hrajou nějakou žhavou hitovku popové hvězdičky, o které si nikdy neslyšela, ale teď je to prostě IN.

Miriam Stillwelt: Los Angeles - na úprku

Jedeš si v klidu auta a myslíš si o sobě jak jsi vytřela tomu muži zrak. Pak ti zpětně něco dojde: Možná bys neměla myslet tak zle na sabatského biskupa. Koneckonc můžeš být ráda, že tě našli. Že tě našli oni a ne Camarilci.
Ale to zjištění ti netrvá dlouho. Protože napravo zahlédneš lehký záblesk a zničehonic ti do bou vozu vrazí automobil. Je to Hummer H1.
Tahle limuzína je stavěná na ledacos a vydrží taky kopec věcí, ale nájezd Hummeru neustála.
Skončili jste v kotrmelcích.
Limuzína se třikrát otočila a zůstala ležet na střeše. Kola se ještě točí. Cítíš zápach benzínu.
Necítíš se vůbec dobře a v paži máš zabodnutý střep. Není moc velký, maximálně třicet krát dvacet a máš štěstí, že nepřeťal žádnou důležitou šlachu...

Klub

Prudce se nadechnu a pootevřu rty - snad abych se v další chvíli vymrštila a trhala jako vlk, který je zahnán do úzkých. Když ale uvidím v celku mírumilovný a i starostlivý obličej barmana, mám co dělat, abych se nerozesmála.
"To.. to je v pohodě." Polknu ale i přes to si jeden ubrousek zmuchlám do dlaně. V hlavě mi to šrotuje.
Přední dveře určitě hlídají. ONI.
"Kdo jsou vlastně oni?"
Vím to a nevím. Stejně jako ty, Malkave. Známe je... Jen... Ta hnusná mlha, kdybys si vzpomněla na víc. Ale nesmí nás dostat... Nesmí. Kudy pryč?
"Eh... já jen... je mi trochu šoufl. Kudy se dostanu nejrychlejc ven? Nechci to vyhodit tady." Oznámím hlaistě barmanovi a pokusím se věrohodně zahrát někoho, kdo brzo uvidí svoje poslední jídlo.
Přeci tu je nějaký zadní východ, východ pro personál... no taaak... Ty mě tam dovedeš, že jo? Pak už stačí vyšplhat po požárním schodišti. cestu přes střechy znám jako svý boty. Líp... Utečeme, Malkave. Utečeme JIM. Naděje je stejně silná jako záblesk ohně stravujícího všechno kolem a stejně tak slabá jako reálný efekt onoho obrazu. Znovu se rychle rozhlédnu. U stolku nejsou. Polknu.
"Hele fakt to spěchá..." Vykřiknu ještě na bramana a chytím se za břicho. "Potřebuju na vzduch!"

Ariel De Alacazar: Los Angeles - ve vile

Dveře se otevřou a objeví se v nich dva muži. Vlastně bych měl spíše říci upíři. Stojí tam, v černých oblecích, v rukou pistole. Každá pistole má tlumič.
"Vítejte v LA," pronese ten první a aniž by čekal na cokoli dalšího začne pálit.
Druhý střílí vzápětí.
Než stihneš udělat cokoli dostaneš tři zásahy do hrudi. Děláš co můžeš, aby si tasil zbraň a vrhl se na ně.
Ale ne. Nestane se tomu tak. Další výstřel ti roztříští kyčelní kloub. To už neustojíš.
Pomalu, ale jistě po tobě sahá temnota.
Vzpomínáš si na ni. Když přišla naposledy. Smrt ti zpívala a i dnes zpívá podmanivým hlasem a natahuje po tobě ruce...

...

...probral ses. Máš pocit žízně, máš pocit hladu, máš pocit bolesti.
Ležíš a máš vykloubené ramena, bolí tě i nohy. Tělo regeneruje skutečně rychle. To tě těší, ale... je to ten pocit, nepříjemný a strašlivý. Pohlédneš na obzor a uvědomíš si, že nebe začíná pomalu, ale jistě na obzoru blednout.
Když budeš kontrolovat hlavou uvědomíš si, že jsi zřejmě na střeše budovy...

...a svítání se blíží....

Thomas Morrow: Los Angeles - parkoviště

Auto narazí tam, kde jsi ještě před chvílí stál ty.
Co tě trošku šokuje je to, že střelbu ti opětují a nejsou vůbec špatní střelci. Protože nechybělo moc a i se svou rychlostí by jsi byl v tahu. Na noze máš škrábanec od kulky, ale stačilo pár centimetrů a to, co by to odneslo by byla tvoje achilovka nebo kotník.
To by nebylo dobré...

"Abys nebyl překvapený chlapečku," zaskřípe starý hlas a uslyšíš palbu- to už není pistole, ale automatiská zbraň. Odhaduješ to na M 16, což se ti upřímně ani trošku nelíbí, ti chlápci jsou profíci.
Podle toho jak a odkud štěkají poznáš, že jsou dva tři.
Máš štěstí, že jsi skryt, tihle pánové si s Maškarádou hlavu nedělají. To ti dojde v okamžiku, kdy střelba utichne. Není to na dlouho. Uslyšíš dvě ostrá cinknutí a kousek o tebe dopadne cosi na zem.

Je to granát...

Kdo ví ko, a pak kdo ví kde..


Bylo mi divné už jen to když sem zahlédl obleky, přeci jen vím jak to někdy funguje, a tak než stihnu vzít svůj meč, cítím jak se mi do těla začnou zavrtávat kulky, zasyčím a prudce vytrhnu meč z pochvy, než dostanu zásah do kloubu a pak se svezu na kolena, tma, vrčení bestie, chlad, a zpěv smrti, není to poporvé co to zažívám, má mysl se propadne do tmy a já přesnu vnímat...vše odchází a jako by nikdy nebylo....

Střecha...
prudce se vzepnu a otevřu oči, první co cítím je jak se mé tělo vypořádává s těmi ránamy, přeci jen jsem asi dost v dobré kondici na to ještě pár kulek přestát i když už jsem se cítil mnohem lépe než nyní, mám hlad, jsem naštvaný a dost popuzený, a nemohu se pohnout...

U Kaina, takže někomu tady moje přítomnost není po chutí....
projede mi myslí a rychle se zadívám na nebe, to co vidím je pro mne víc než důvod k tomu se začít zmítat ještě více....

Pak se zmítat přestanu, zavřu oči a uklidním své tělo i mysl....

Už to bylo přeci jen horší no ne?
prolétne mou myslí i s obrazy pár okamžiků když jsem se již loučil se svým bytím, ale nyní ještě sbohem dát světu nechci, prostě nyní ne...

Tak jak se to říká v této zemi bez duše? Challenge accept?
zůstanu ležet ještě hodnou chvíli, ještě vím kolik je času než se objeví ta proklatá žlutá věc,poskytne mi dost času, a já mám ještě nějákou krev na to abych s tím než se mne dotkne první paprsek slunce, použil svou disciplínu k tomu aby se z mého těla stala jen louže krve, krve jež se pomalu ale jistě začne pohybovat přetákáním pryč z toho proklatého místa, někam dolů, do stínů....nejlíp tam kde odtéká voda, to bych se dostal do stoky...a tam tam snad budu už ve větším bezpečí...

Macbeth Faregaš: Los Angeles - hon na lišku

"ten vzduch tu je nedýchatený, pojď!" promluví a dovede tě k zadním dveřím. Cestou nikoho nevidíš. Žádného z těch chlápků.
Ucítíš chvilkovou lehkou úlevu.
Ta zmizí jakmile tě chlapec vyvádí ze zadních dveří.
Drží tě a sem tam lehounce ošmatlá, ale vcelku vše v míře přípustné.
Být děvče bylo by ti to i příjemné, jeho tělo voní mládím a je skutečně silný.
Proto nečekáš, že by se mohlo stát to, že mu někdo urazí hlavu pěstí.
Měla jsi štěstí, kousek a ta hlava, kterou ránu chytla byla tvoje...

Ariel De Alacazar: Los Angeles - svítání

Cítíš se příšerně, ale opravdu hrozně. Máš štěstí, že ti zbyla ještě ta špetka krve, špetka moci, kterou můžeš použít ke svému úniku.
Stojí tě to spoustu úsilí a spoustu času, takže když mizíš v okapové rouře cítíš pomalu, ale jistě svítání. Pár tvých kapek to ještě lehce schytá, ale pak už je po bolesti, po světle a po bezprostředním ohrožení.
To, že kloužeš svnstvema slizem, pozůstatky mrtvých tvorečků a švábů je ti jedno.
Když vyklouzneš ocitneš se pod zemí.
To cítíš, cítíš ten chlad a smrad stoky a kanálů.
Dostal jsi se do spadu.
Ležíš tam na uličce vedle splašků, když uslyšíš blížící se kroky. Na zdi se objeví světlo baterky a tlumený nadávající hlas.
V zákrutu se objeví starší muž, kolem padesátky, s helmou na hlavě, v pracovní károané košili a džínách. Kolem pasu kapsy s nástroji...

Pryč z klubu

Jen tiše skřípu zuby při těch dotecích, ale nic neříkám. Hlavně abych se dostala pryč.
Páni. Co to voní? Krev? Kouknu na barmana. ...Aha.
Na nic nečekám. Skrčím se a v mírném předklonu alá ninja upaluju co mi nohy stačí pryž z téhle zadní uličky. Musím se dostat k nějaké hlavní, kde je víc lidí. Tam si - třeba - netroufnou. Plány mi ale zkříží žebřík vedoucí k požárnímu schodišti. Pomocí Obfuscate zmizím a skočím. Jen tak tak se chytnu žebříku. Rychle se na něj vyškrábu a začnu co nejrychleji stoupat. Postup vzhůru mi ale stěžuje Obfuscate a to, abych neviděná opravdu zůstala. Jsem ráda, že jsem se stihla nakrmit a mám alespoň dostatek "paliva".
Až pozdě zaregistruju že mi vypadl z dlaně ubrousek od krve a teď se snáší k zemi. Když je mi jasné, že ty gorily vědí, kde jsem, prostě Obfuscate nechám být a soustředím se hlavně na to, abych se dostala na střechu.

Stoka


Smard, puch který by se dal přirovnat snad k tomu jak dříve voněli všechny města v dobách mého mládí, dopadnu na zem a chvíli zůstávám ještě tak, než zahlédnu světlo a pak i postavu muže,po chvíli se krvavá skvrna sformuje za ním do krvavé postavy, lehce si odkašlu....

Smrt příchází...
to je to poslední co uslyší, než se zase sformuji do své hmotné podoby, pevně jej uchopím za čelo a zakousnu se mu do krku tak rychle a s takovou zuřivostí že usylším i praštění čelisti, mé zuby se však zaboří do jeho krku, přimo do tepny a začnou sát nový život, novou sílu a nové odhodlání....

Ještě chvíli se klepe a vzmítá ale do pár minut ochabne, piji rychle, moc rychle a bez přestání, přestanu až ve chvíli kdy cítím že se mu zastavuje srdce a pak jeho tělo od sebe odmrštím zhnuseně jako bych odhodil jablko s červem, oči jsou rudé od krve a cítím jak se mým tělem prohání nová síla, a pak se rychle skrčím, a začnu hledat cestu pryč, pryč od stoky, od smradu a od bolesti....

Až zjistim kdo je poslal,ochutnám upíří krev, a bude si přát aby se nenarodil, protože bolest bude ještě to příjemější co ho čeká....

"Světlé" vyhlídky

Pánové před kterými mě patrně Derek varoval nejsou žádní nováčci a určitě taky prodělali nějaký výcvik. Možná jsou to taky vojáci ve výslužbě. Střílí rychle a docela přesně, což dokazuje má noha. Naštěstí je to jenom škrábnutí, ale o kousek vedle a tenhle boj by byl mým posledním.. Paralyzován bych neměl šanci.

Když je lovec náhle loven.. To je jak začátek nějakého špatného filmu ! Ale stejně najít Dereka a mě... Zaútočit zrovna ve chvíli, kdy nejsme spolu a udělat z nás.. hlavně ze mě.. dosažitelnějším cílem.. To chtělo plán a informace.. Kdo si dal tolik práce, aby nás dostal ?!

Nenápadně vykouknu zpoza lampy a čekám na odpověď na mou provokativní otázku.. Té se mi po chvilce dostane, ovšem moc neposlouchám obsah odpovědi. Jen co nejpřesněji určím polohu dle hlasu postaršího muže a s patřičným zamířením tím směrem vystřílím zbytek zásobníku. Nevím zda byla moje střelba úspěšná, ovšem ozve se patřičná odpověď. Asi M16 či jiný podobný automat se mi s celkem slušnou kadencí snaží ustřelit hlavu. Tu ani se zbytkem těla nevystrkuji před svůj kryt. Automaticky vyměním zásobník (poslední) a poslouchám svištění projektilů. Adrenalin mi proudí tělem.

Tak tohle je zlé.. Ti chlápci si připravili slušný arzenál.. Budou tak dva, nebo maximálně tři. Převyšují mě jak početně, tak ve výzbroji a možnostech krytí se za svým vozem a tím co zbylo z mého.. Nabízí se útěk, ale z mého vozidla je po nárazu vrak, pěšky je to sebevražda a navíc tu nemůžu nechat tělo svého úlovku v krabici.. Tedy ať z něj zbylo cokoliv.

Proletí mi hlavou rychlá analýza..Poté náhle střelba nepřátel ustane. Lehce vykouknu zpoza lampy a podívám se na dvě vozidla uprostřed parkoviště.. Jedno jejich v relativně dobrém stavu a pak to mé.. To je po nárazu asi nepojízdné a trochu dál, než jsme ho původně zaparkoval, ale jde mu vidět nádrž a díky reflektorům z jejich auta by to nemusel být až tak těžký cíl..

Fajn.. To zní jako plán.. Poslední zásobník, snaž se !

To už ale "pauza" ve střelbě končí, místo toho se ozvou dvě cinknutí a nedaleko se objeví granát. Ovšem naneštěstí dost daleko, abych ho mohl odhodit a zároveň se nevystavit přímé střelbě. Naštěstí jsem z armády na tyto situace trochu zvyklý a tak neztrácím čas panikařením. A taky jsem upír.. Levou rukou chytnu popelnici, kterou mám na dosah a prudkým švihnutím ji pošlu po parkovišti přímo proti granátu. Díky šířce popelnice by ho měla smést a odrazit protějším směrem k protivníkům.

Tohle nečekali.. Nejspíš měli seřízené míření v naději, že budu nucen vyskočit z úkrytu.. Ale ať už se ten granát od popelnice odrazí kamkoli, snad je to donutí se krýt a tedy nestřílet.. tak moc.. Teď nebo nikdy !

Proletí mi hlavou ve zlomku vteřiny a už vylézám druhou stranou od trajektorie granátu a popelnice zpoza lampy. Další kryt, přesněji nějaká odstavená nevalně vypadající motorka je o několik metrů dál. Postupně se k ní přibližuji, ale hlavně střílím k nádrži svého vozu. Tento přesun zpoza lampy ze mě dělá sice viditelnější cíl, ale střelba ve stoje je daleko přesnější. Doufaje, že jim noc kazí viditelnost a hlavně, že se mi povede nechat svoje vozidlo explodovat a střelcům tam bude pořádně teplo. Vystřílím tím směrem všechny potřebné náboje a pak se rychle pokusím schovat za motorku.

Dovolená

Neklidně jsem se převalila na posteli a lesklá látka povlečení zašustila v jinak mrtvolně tichém pokoji. Pohybové senzory zaregistrovaly výraznější pohyb a s tichým cvaknutím se rozsvítilo automatické osvětlení. Chladné světlo z několika bodových světel na stropě vytvářelo na holých bílých stěnách pokoje podivné pokroucené stíny. Otevřela jsem oči a letmo se rozhlédla po již osvětleném pokoji, ve kterém toho jinak nebylo moc k vidění kromě pár kusů obyčejného dřevotřískového nábytku, který klidně mohl pocházet z Ikey, nebo ještě něčeho lacinějšího. Nerada bych si totiž poškrábala intarzovaný stolek z 18. století, když bych na něj házela klíče od auta. Ne, tyhle věci měly své bezpečnější místo.

Shrábla jsem si ledabyle rukou černé vlasy, které mi padaly rozcuchaně do obličeje, odhrnula jsem lehkou přikrývku a vydala se do koupelny. Prošla jsem jedněmi z dveří, které se na první pohled tvářily jako obyčejné dřevěné, ale při jejich otvírání bylo slyšet charakteristické zašumění proudu vzduchu a byly také mnohem těžší. Ani nevím proč jsem se rozhodla tady dole všude nainstalovat hermeticky těsnící dveře, ale když už jich pár bylo nutných, tak proč tak nezařídit zbytek mého úkrytu a skladiště.
Ani koupelna nebyla zařízena nijak výjimečně. Chromované umyvadlo, sprchový kout a jednoduchá vana. Stěny obložené prostými kachlíky spíše budily ponurou nemocniční atmosféru. Vypadalo to tam spíše jako v malé pitevně, ale pro mě byl důležitý účel. Těmito prostory jsem nikdy nikoho ohromovat nepotřebovala. Popravdě jsem sem také nikoho ani nezvala.

Trochu jsem se upravila, hodila na sebe kratší bavlněný župan a v klapajících papučích jsem se vydala zpět přes ložnici na chodbu. Její chladný vzduch mi nijak nevadil, už je to hezkých pár desetiletí, co mě podobné věci trápily.
Chodba byla osvětlena bílými stropními světly, bez oken, s několika dveřmi po stranách a šedé betonové stěny byly v pravidelných intervalech vyztuženy silnými kovovými nosníky. Vždy mi chůze v ní připomněla pár let strávených v bouřící Evropě a všudypřítomné bunkry. Nevěnovala jsem pozornost velkému množství bezpečnostním senzorům, které jsem si sem před pár lety vybírala a pokračovala jsem až k masivním ocelovým dveřím, u kterých byl elektronický panel.
Příslušný skener si nasnímal mé biometrické znaky obličeje, stejně tak i otisk dlaně a sítnici. Podržela jsem prst na jednom tlačítku a neutrálním hlasem pronesla příslušné heslo pro tento týden. „November-India- Golf-Tango. 5 2 2 3 5.“ Na monitoru se rozsvítil zelený nápis “Accepted“ a dveře se s lehkým hučením po stranách umístěných motorků otevřely.
Nastoupila jsem do prázdné kabiny již čekajícího výtahu a zvolila druhé patro. Výtah se mnou začal stoupat do obytných pater mého domu, který se tvářil jako obyčejný trochu rozlehlejší dům v nijak význačném stylu. Opustila jsem můj neprodyšně uzavřený úkryt a sklad mých suvenýrů z cest, s jehož bezpečnostním systémem jsem si byla docela jistá. Koneckonců to byla hlavní věc, která mě živila, i když v trochu jiném směru.

Dveře se otevřely bez charakteristického iritujícího cinknutí, které museli lidi naprogramovat snad do všech veřejných výtahů. Papuče na vysokém koberci umístěném v chodbě už tolik neklapaly a já tiše došla do své druhé ložnice, samozřejmě také bez oken. Zde už zařízení navozovalo útulný dojem bez přemíry zbytečného pozlátka. Ve stejném duchu jsem nechala zařídit i tento dům, ve kterém jsem tak mohla přijímat návštěvy a ve kterém bylo ubytováno i pár lidí, které jsem zde zaměstnávala. Nikdy jsem neměla potřebu mít nějakou velkou ochranku, ale také jsem nikdy netoužila po tom, být nucena provádět pravidelný úklid tak velkého domu, nebo se starat o nějakou obyčejnou administrativu. Pro tyto práce jsem tu zaměstnávala pár lidí a dva ghůly, kteří se starali o choulostivější záležitosti.

Z ložnice jsem prošla dveřmi a po zmáčknutí vypínače se světlo rozlilo po stojanech s různým oblečením a několika botnících. Nebyla to nijak extrémně velká místnost, ale na mých několik oblíbených kousků to stačilo. Hmm tak co dneska? Prolétlo mi hlavou, když jsem rukou přejížděla po visících kouscích oděvů. Moc velký hlad jsem dnes v noci neměla, ale stejně jsem chtěla vyrazit za zábavou. Od toho přeci má dovolená je.
Vybrala jsem si proto tmavé uplé džíny, jednoduchý červený top, který jsem si zavázala za krkem a přes ramena jsem si ještě hodila krátkou koženou bundičku. Je potřeba se oblékat dle sezóny, i když ty pro nás rodné už tolik neznamenají.
Obula jsem si obyčejné tmavé tenisky a vydala se zpět do ložnice, kde jsem se posadila k toaletnímu stolku a z šuplíku vytáhla červenou rtěnku, na jejímž obalu se skvěl název Russian Red. Pousmála jsem se nad mou volbou a letmo jí přetřela rty. Nic víc jsem dnes večer nepotřebovala. Hodila jsem ji do středně velké černé kabelky, která nepůsobila nijak značkově. Dnes jsem měla v plánu jít se bavit do normálních podniků, což znamenalo, žádná high class society. Z druhého šuplíku jsem do kabelky ještě schovala pro jistotu 9mm Glock, protože slušné děvče potulující se nočním LA nikdy neví, že.

Seběhla jsem po schodišti do prvního patra, kde jsem potkala Marcy, která pracovala jako má asistentka a zařizovala ty spousty nudných administrativních věcí, kterýma jsem se nerada otravovala ve svém volném čase.
„Dobrý večer Marcy.“ Pozdravila jsem ji a pak trochu zaváhala. „Jsou tu nějaké důležité záležitosti, na které bych se měla podívat?“ Můj můj hlas zněl otráveně a rezignovaně. To by mi ještě tak scházelo, abych dnešní večer strávila papírováním.
„Dobrý večer paní. No je tu pár věcí, které dnes přišly...“ Marcy se začala probírat složku, kterou zrovna nesla, ale s pohledem na můj otrávený výraz přestala.
„Ale není to nic urgentního. Pokud máte pro dnešní večer jiné plány, počká to klidně, až se vrátíte.“ Tentokrát se přesunula rezignace do jejího hlasu. Věnovala jsem jí vděčný úsměv a s pokývnutím pokračovala po schodech do přízemí.
Se svými zaměstnanci jsem většinou jednala férově, pokud mě nijak nerozčílili, a tento způsob zjevně vyhovoval jak jim, tak i mně.

Rázným krokem jsem se vydala skrz prostornou vstupní halu před dům. Nasála jsem chladný noční vzduch, který sem přinášel tolik různých pachů, tolik příležitostí.
Vydala jsem se ke své garáži, vylovila jsem z kapsy menší svazek klíčů a aktivovala její vrata, která se začaly vysouvat pomalu nahoru. Při průchodu jimi jsem se trochu ohnula a vešla do garáže, ve které byly vlastně jen 3 auta.
Vydala jsem se doprava ke svému oblíbenci. Upravený Datsun 240Z v černé barvě se leskl, jakoby nedávno sjel z výrobní linky, ovšem tyhle modely se už skoro 30 let nevyrábí. Místo doporučovaných kožených sedaček a dřevem vykládané palubní desky, tam byly sportovní sedačky a nechyběla ani výztužná klec. Měla jsem ráda rychlou jízdu, ale nač riskovat bezpečnost že.
Staromódně jsem otevřela dveře vsunutím klíčku do zámku a otočila jím. Zámek cvakl, dveře se otevřely a já sklouzla na ergonomicky tvarovanou sedačku. Otočila jsem klíčkem v zapalování a rozezněl se uklidňující hluboký zvuk tří rotorového motoru, který měl přecijen trochu lepší odpich než původní kousek.
Auto s tichým bubláním motoru opustilo zavírající se garáž a já vyrazila do města. Cesta to byla trochu delší, jelikož jsem nežila zrovna moc v centru, ale aspoň jsem si mohla užít příjemný pocit z jízdy. Motor trochu zařval, když jsem na obchvatu zvolila rychlejší tempo a řítila se směrem do centra, kde jsem měla již vyzkoušeno pár oblíbených podniků.

Dojela jsem k jednomu a zaparkovala na nedalekém parkovišti své auto. Jistým krokem jsem vyrazila k divoce osvětlené budově, před kterou už stály různé skupinky lidí, kteří se společně bavili, zatímco u neosvětlených stěn po stranách už slova nebyla potřeba.
Kývnula jsem na vyhazovače, který mě pustil dovnitř. Dveře se za mnou zavřely. Do uší mě udeřila hudba plná silných a rychlých beatů, které uměly rozproudit krev v žilách i rodným... některým. Na tváři se mi roztáhl úsměv a já vplula do víru zábavy.

Nějaký čas na tanečním parketě, pár pozvánek na drink u baru, krátký flirt a už jsme byli jeden z mnoha párů opírajících se o zeď v jen lehce osvětlené části u klubu. Chvíli jsem se tím bavila, ale pak jsem se rozhodla vzít si, na co jsem byla pozvána - na drink.
Mladík jen krátce vzdychl a v očích se mu objevil prázdný pohled. Čerstvá horká krev byla jako vždy úžasná a bylo jí tolik. Neměla jsem dnes ale v úmyslu, vzít si více než potřebuji, i když bylo tak lákavé nepřestávat...
Odtáhla jsem se od jeho krku ve kterém zely dvě ranky z nichž vytékala krev. Lehce jsem je olízla a vychutnala si posledních pár kapek krve tohoto večera. Trošku dezorientovaného mladíka jsem políbila a se slovy.
„Děkuji za pozvání a přeji hezký večer.“ Jsem ladným krokem opustila potemnělou uličku, aniž bych si všímala dalších párů, které jsem míjela.
„Možná se ještě uvidíme.“ Otočila jsem se v půli cesty a usmála se směrem k mému dnešnímu hostiteli, který se stále ještě opíral o chladnou zeď, chladnou jako já.
Plná energie jsem se vrátila do klubu, kde jsem si chtěla ještě užít pár hodin zábavy, než se rozhodnu, co dělat dál s načatým večerem.

Macbeth Faregaš: Los Angeles: ulička

už už to vypadá, že tě ztratili. Vidíš, že někteří jsou lidé, dva upíři a pár ghoulů. Vcelu dost na likvidaci jedné holky. Pomalu, ale jistě stoupáš a stoupáš. A oni koukají a koukají. A koukají také na bílý kapesník se špetkou krve.
Pak vytáhnou pistole a začnou pálit.
Naprosto ignorují Maškarádu.
Zatímco část pálí, další se pustí za tebou.
První zásah dostaneš, když přelézáš střechu. Je plochá a ty se na ní rozplácneš, protože síla zásahu do pravé paže tě otočí do piruety.
Ten zásah musel být pořádným kalibrem, žádná devítka, asi desert.
Necítíš se moc dobře, a ty si uvědomíš ještě jednu hrůznou myšlenku, čas utíká.
Jsou tři hodiny a moc času už ti nezbývá. Kam se ukryješ? Máš v zádech nejen upíry, ale i lidi. Těm slunce rozhodně nevadí.

Máš kam utíkat v tom máš štěstí. Dům je dlouhý a vypadá, že nemáš až na sem tam natažený drát hromosvodu oč zakopnout. Otázka zní- kde střecha končí? Jednou z možností jsou pak východy na střechu nad výtahovými šachtami. Otázka, ale zní- budou odemčeny?

Střecha

Nedá se říct, že by byla výhra dostat se nahoru. Když dopadnu na střechu mám co dělat, abych nezavyla bolestí. Rychle si ránu chytám a tlačím si na ni - je kulka uvnitř? Nebo proletěla ven? To je teď jedno. Hlavní je zastavit krvácení. Nenechat za sebou kapky krve. S jistým zklamáním si stáhnu nové tričko a a za běhu si jím ruku stáhnu. Běhat v podprdě je přece žůžo.
Když slyším že už se moji pronásledovatelé brzy octnou na stejné úrovni jako já, znovu nahodím Obfuscate.
Tak jo, Malkave. Máme několik možností. Buď se vzdáme. Ale znovu a definitivně umřít nechci. Takže to ne. Pak můžeme zkusit ten východ. Ale... No... je to risk. No a nebo běžet dál. třeba tu je ještě jedno požární schodiště.
"A kdy si viděla barák s dvěma požárníma schodištma?"
Fajn...dobře... Zhluboka se nadechnu a prudce zabočím k jedněm z únikových cest. Modlím se ke všem známým i neznámým svatým, aby byla cesta otevřená.
Po chvilkovém zápasení s na půl zrezlými - doufám, že jsou jen zrezlé, přeci jen je to hezčí představa než to, že je zamčeno - se postavím a uštědřím tomu mechanismu, který mi brání v úniku kopanec okovanou botou - a pouštím Obfuscate.
Debilní rána...

Thomas Morrow: Los Angeles - parkoviště

Být na vojně nebo výcviku měl by z tebe i ten nejzatvrzelejší setžant radost. To co předvádíš by nedokázal žádný člověk a stát proti tobě lidé, byli by již mrtví.
Bohužel pro tebe to nejsou lidé.

Granát se ti povede odpálit, uslyšíš kurvování a zdrháš. Cestou kolem tebe lítají kulky a periferně si všimneš přijíždějícího vozu.
Z vozu se ozve střelba směrem k tobě.
Než stihneš cokoli udělat vůz do tebe najede plnou silou a srazí tě na motocykl. Přitom probíhá stále střelba.
Ještě zaznamenáš siný výbuch, ale to už tě objímá všemocná tma...


Thomas Morrow: Los Angeles - neznámo kde

Cítíš se silně zničený. Unavený a bolavý, když pomalu otevíráš oči. Jsi v potemnělé místnosti osvětlené utlumenou zářivkou. Místnost je vybavena jen nemocniční postelí s matrací, jednou jednotkou krve, kteoru máš zapojenu jako transfúzi.
Ta krev tě probrala.
Cítíš, že je večer, že je další den.
Otázka tedy zní- kde to jsi a co tady děláš?

Macbeth Faregaš: Los Angeles: střecha

Má štěstí, rozkopneš dveře a ty proti své vůli vletí na schdy. Uvědomíš si, že možná jen stačilo otevřít k sobě. Ta myšlenka je lahká a chvilková, když sbíháš po schodech. Vedle hlavy ti vybouchne kus zdi od náboje. Otočíš se a zakopneš,skončíš v kotoulech o patro níž.
Cítíš se vážně blbě. Chystáš se zvednout, ale nemůžeš. Nha se ti podlamuje asi kotník.
Dv amuži v černém se k tobě blíží s pistolemi a zlověstnými úsměvy:
"Nám nikdo neuteče," pokýve jeden z nich hlavou a zamíří.
Jsi si zcela jistá, že na tvou hlavu.

Zavřeš oči a uslyšíš výstřel.

A druhý, třetí... otevřeš oči a hledíš na těla, která se bezvládně svalila za tebou. Když se nechápavě podíváš co se děje uvidíš dva muže.
Jednoho v džínách a tričku a volné košili. Toho znáš, je to William Moncado, místní šerif. V ruce svírá glocka. Druhý muž je oděn v obleku, na očích má brýle a drží berettu.
"Jsme rádi, že jsme Vás zastihli včas slečno Fageraš," pronese ten v obleku.
"Prosím následujte nás, jste zvána na Setkání," pokračuje a podá ti ruku a pomůže ti vstát.
Nabídne ti rámě a sejdete k výtahu.
Sjedete do přízemí a nasednete do nenápadného Lincolnu.
Jedete skoro hodinu a ty ctíš, že s eblíží svítání, když zajedete do luxusní vily.
Vyběhnou sloužící, ghúlové i lidé a ujmou se tě.
"Slečo Fageraš, přijměte prosím naši ochranu a odpočiňte si v bezpečí těchto zdí, večer pro Vás pošleme," řekne ten v obleku téměř unaveně.
Jeden ze sloužících tě odvede do prostorného pokoje. Cestou vidíš spoustu upírů, většinou silně ozbrojených a všude vládne jakýsi zmatek.
Když se za tebou zavřou dveře ocitneš se v prostorném pokoji vybaveném v moderním stylu, s vlastní koupelnou a velkým šatníkem.

Clara Richard: Los Angeles - ve víru večera

Večer ubíhá a ty se skvěle bavíš. Užíváš si pozornosti a čerstvé rve. Cítíš se téměř živá.
Ta noc snad nemá chybu.
Když v tom zazvoní tvůj mobilní telefon, znova a znova, nedá si pokoj. Zle se mračíš na displej, kde bliká jméno tvé asistetky. Pokud tě, ale takto ruší jedná se jistojistě o něco důležitého.
Vyjdeš před bar a zvedneš telefon.
Jediné co uslyšíš je ženský křik, zvuk střelby a kroky na podlaze...

Dasha Koskijs: Los Angeles - hotel

Je večer. Probíráš se a jak sama zjišťuješ poněkud rozmrzele bez Edwina.
Tohle mu není podobné. Možná tě až trošku bodá osten žárlivosti, kde a s kým si teď užívá.
Naštěstí tě ta zlá myšlenka drží jenom chvíli.
Zazvoní tvůj telefon a ozve se známý hlas:
"Dobrý večer, tady Martin Hound," chvilková odmlka.
"Brzy pro Vás přijedu, doufám, že za dvě hodiny je přijatelný čas?" optá se a vyčkává na tvou odpověď.
Až budeš připravena víš, že tam bude čekat...

Ariel De Alcazar: Los Angeles - stoka

Probereš se v posteli v jakémsi tobě neznámém luxusním pokoji.
Chvíli po tom, co se protáhneš vejde dovnitř dívka. Mlaďoučká, sotva osmnáct. Až na lehké hedvábné šaty je nahá. To vidíš zcela jasně, šaty totiž představivsti neponechávají příliš prostoru.
"Dobrý večer pane Arieli," špitne téměř stydlivě.
"Máte nějaké přání? Oblečení máte zde," ukáže na čisté oblečení. Není to to tvé, ale zkušeným pohledem dobře odhadneš, že je na tebe jako dělané.
"Můj pán, Rodriego de Sevien si žádá Vaší přítomnost," usměje se.
"Jakmile budete připraven prosím následujte mne," usměje se zase plaše a postaví se ke dveřím a čeká na tvé pokyny.

Jako "doma"

Kulky sviští vzduchem a já střílím do nádrže. Už tak jsou mé vyhlídky přinejlepším nevelké, ale náhle se objeví další problém. Přesněji další vůz a několik dalších osob v něm, které nemají na dnešním programu nic lepšího, než po mně střílet. Již nestihnu nijak zareagovat a řidič mě tentokrát bezchybně svým vozem smete na motorku, za kterou jsem se chtěl schovat. Ještě uslyším výbuch, který mi dá naději, že jsem nádrž trefil a ti první dva šmejdi jsou na popel. Tak či onak to momentálně nic nemění a já ztrácím vědomí.

***

Hned po probuzení sebou lehce trhnu a vzápětí syknu bolestní. Rozhlédnu se kolem sebe, ale místnost mi nenabízí moc věcí k vidění.

Musel jsem být mimo celý den. Někdo mě schoval před sluncem a poskytl mi krev.. Ale ti šmejdi z parkoviště nevypadali, že by chtěli zajatce.. Kde to vůbec jsem !

Zvednu hlavu k jednotce krve. Tato medicína mě dozajista udržela i potom všem naživu.. Ale kdo mě tu nechal ? Vypíchnu si z těla kapačku a zbylou krev celou vysaji. To mě trochu nakopne a já se pomalu zvednu z postele.

Mohu chodit.. Fajn.. Ale na používání disciplín to teda rozhodně není. Proč mě nechali na živu ? Chtějí nějaké informace.. Vždyť všechna moje dosavadní práce nezanechala žádné volné konce.. Všichni, které jsme kvůli práce musel navštívit, jsou teď už definitivně rozprášeni na popel..

Vratkou chůzi dojdu až ke dveřím, o které se poté opřu a zhluboka se nadechnu. Levou rukou zašmátrám pod triko a vytáhnu známky, které mi stále visí na krku. V některých ohledech jsem podle Dereka dost sentimentální.

Nepoddávat se únavě, dokud úkol není splněn ! To zvládnu.. Snad sem těm šmejdům alespoň pořádně zatopil. To zvládnu !

Zatáhnu za kliku a vydám se vstříc poznat místo, kde jsem léčen/uvězněn snažíc se najít nějaký východ.

Wtf?

Ze schodů sletím. Doslova. Když ležím na zemi, vydám zakňučení obdobné koťatům, když chtějí ke svojí mámě. Otevřu oči a pokouším si srovnat už tak dost chaotické myšlenky, které pád rozházel ještě víc. Rychle projedu analýzu svého těla. Kotník. Jau...
Dřív, než stihnu zjistit, jestli je zlomený / zvrtnutý / vykloubený / cokoliv jiného už tam vběhnout ty dva v obleku, pistole namířené na mě.

Tak jo, Malkave... Ráda jsem tě poznala.

Zavřu oči. PRÁSK! PRÁSK!

Zvláštní...myslela jsem, že to bude bolet víc... To i ten kotník bolí víc.

Váhavě pootevřu oči. Aha. Takže ono to ani nemohlo bolet. Otočím se. Jen vděčně přijmu pomoc při vstávání.
"Jo..o trochu pozdějc a už bysme si moc nepokecali, chlapi..." Vyrazím ze sebe, pořád trochu v šoku, a dost zmatená tím, kde se tu oni dva vzali. A ještě zmatenější jsem z toho, že se Šerif zajímá o rodnou od Anarchů. Ale... vem to čert.
Když jedeme autem, rundám si botu a obhlédnu si kotník. Snad to nebude nic vážného. Znovu si botu nandám a vydechnu.
Po příjezdu k tomu domu už jenom koukám jak spadlá z višně. Asi není nutno říkat, že jsem na takovém místě ještě nikdy nebyla. Ještě víc překvapená ovšem jsem po tom, co mě dovedou do 'mého' pokoje. Jen si tam sednu na postel. Připadám si tam dost nepatřičně - v tom všem luxusu, od špíny, krve, v roztrhaném oblečení. Nechám to ale být. Potřebuju se zregenerovat. Nabrat síly. Praštím s sebou pozadu do peřin a zavřu oči. Skoro okamžitě usnu.

Neodkladné záležitosti

Hluboké tóny v rychlém rytmu rezonovaly celým mým tělem. Na tváři mi hrál spokojený úsměv, zatímco jsem se prodírala vlnícím se davem k baru. Z kapsy se mi ale na stehně začalo šířit vrnění mého mobilu. Jednou. Pokračovala jsem dál. Třeba šlo jen o SMS. Dvakrát. Tak mi někdo volá, ale stejně, proč bych to měla teď zvedat? Třikrát... Zalovila jsem v kapse a vytáhla svítící a jistě i hlasitě vyzvánějící mobil. Jeho tóny ale zanikaly ve všudy přítomném hluku.
„Co proboha zase chce?“ Povzdechla jsem si nespokojeně a otočila se na patě směrem k východu, kde jsem měla možnost alespoň něco málo slyšet.

Rychlým krokem jsem se prodrala k velkým vchodovým dveřím. Vzduch nasáklý pachy jiných lidských těl a hlasité dunění moderní hudby vystřídal chladný noční vzduch a tlumené dunění z vnitřku budovy. Vítr mi trochu čechral vlasy, ale já věnovala pozornost mobilu, který mi stále vrněl v ruce. Přejela jsem rychlým tahem prstu po svítícím displayi a přiložila jej k uchu. „Marcy, tak co po....“ Začala jsem trochu rezignovaným ale stále spokojeným tónem. Marcy se skutečně ozvala, tedy spíše její křik. Co se to sakra...? Ostrý zvuk střelby byl jasnou a pádnou odpovědí. „Kurva!“ Zavrčelaa jsem a rychle zavěsila. Nepotřebovala jsem, aby ten nezvaný návštěvník zjistil, že o jejich nečekané návštěvě už tuším, až by si všiml svítícího mobilu v mrtvé ruce mé asistentky. Ne, tohle není jisté. Kdo by to do prdele ale mohl být? Nějaký nespokojený klient? Ne, ty jsme neměli, leda by šlo spíše o objekty našeho zájmu. Hmm lovci? To snad ne, možná někde na venkově, ale přímo takhle v srdci LA? Nějaký jiný rodný...Proč by?
V mysli mi vytanul můj sklad plný zamilovaných věcí. Nějací zasraní zmrdi napadli můj dům, moje zaměstnance a myslí si, že jim to jen tak projde?! V ruce mi trochu zapraskal kryt mobilu a jeho display poplašně zablikal. Povolila jsem nevědomky sevřenou ruku a naťukala do něj jedno speciální číslo. Po jeho displayi sem tam vyčítavě přejela šedá čára, ale jinak se zdál funkční. Po vytočení speciálního čísla jsem naťukala číselný kód a druhý zadala hlasem. Teď se měly v domě spustit základní zabezpečení, která ale měla jediný účel. Zabránit mým hostům, aby se dostali do podzemí. V hlavním domě se to tedy projevilo pouze nefunkčností výtahu bez opětovného odemčení, ale to by stejně netrvalo tak dlouho přemostit. Své zaměstnance jsem neměla jak ochránit, ale ti se koneckonců dali nějak vždy nahradit. Na tohle uvažování jsem si delší dobu zvykala. Lidé kolem mě umírali, tak to prostě bylo a vázat se na někoho představovalo pouze zbytečnou a nevratnou investici. Do prdele, to znělo jak od nějakýho posranýho Ventrue. Prolétlo mi hlavou, když jsem za sebou rázně zabouchla dveře mého auta.
Silný motor zavrčel a dva sloupy světel se odrazily od bílé zdi přede mnou. U auta postávala nějaká menší skupinka mladých lidí, která ho se zvědavostí okukovala. Byli mi teď vyloženě u prdele. Zařadila jsem zpátečku a přidala plyn. Auto vyrazilo směrem vzad a skupinka čumilů měla co dělat, aby neskončila pod koly. Přetočila jsem volant, zařadila rychlost a sešlápla plyn. Pneumatiky se trochu protočily, vyrazil od nich namodralý dým, který se kroutil v naoranžovělém světle pouličního osvětlení, a já vyrazila.

Ostře jsem zabočila na hlavní ulici a za hlubokého vrčení silného motoru, které sem tam přecházelo ve řvaní, jsem se proplétala nočním provozem. Narozdíl od motoru jsem seděla tiše, pevně svírala volant a soustředěně sledovala silnici přede mnou. Bylo mi jasné, že celé tohle i s hovorem od Marcy mohl být plán, jak mě dostat zpátky domů. Koneckonců proč se babrat celé dny se složitým zabezpečovacím systémem bez zaručeného úspěchu, když se jeho klíč sám naservíruje na zlatém podnose. Pokud tedy jdou po mé sbírce... Nebo proč to kurva dělaj?
Zhluboka jsem se nadechla a sledovala upřeně silnici takovým výrazem, až jsem se divila, že se nezačala sama od sebe kroutit. Jela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Kašlala jsem na předpisy, ale kdyby mě teď zastavil nějaký policista, asi bych se mu osobně nezaručila za jeho bezpečí. Krev ve mně až příliš vřela.

Centrem jsem se propletla v rekordním čase a vyrazila směrem k domovu. Neměla jsem ale v plánu zastavovat až před domem. Pokud znali mou adresu jistě si zjistili i takové podrobnosti, jako poznávací značky mých aut a podobné věci, které mě mohly ihned při příjezdu prozradit. Zastavila jsem proto o dobrý blok dál v našem už ne tak poklidném sousedství. Zaparkovala jsem své auto mezi několik dalších, vystoupila a vyndala si z tašky svou zbraň. Zkontrolovala jsem zásobník, který s cvaknutím zapadl opět na své místo a zbraň putovala do kapsy bundy, kterou jsem si zapnula až ke krku, aby se mi nikam nepletla. Teď jen doběhnout nenápadně k mému domu, abych si mohla omrknout situaci.

Rozběhla jsem se rychlým sprintem ze začátku po prázdné osvětlené ulici a míjela pouliční lampy v pravidelných rozestupech. O několik ulic dál jsem se rozhodla vzít to raději už přes cizí pozemky, abych se vyhnula případným hlídkám na ulicích. Přeběhla jsem zahradu, lehce jsem se přehoupla přes vysoký plot, sem tam přeskočila nějakou zídku, nebo klidně i vyšší zeď. Byl by to jindy docela příjemný základní trénink nevzít v potaz okolnosti dnešního večera. Poblíž mého domu jsem už zvolnila tempo a dávala jsem si pozor, abych zůstala pokud možno nejvíce krytá okolím a tiše.
K domu jsem se přikradla zezadu a schovaná ve stínu vysokých stromů jsem se rozhlídla po pozemku. Ideální by bylo, kdybych měla možnost se nějak vkrást dovnitř a dostat se k výtahu. Pokud se dostanu do svého úkrytu v podzemí, budu mít přístup k informacím z celého domu a budu moci rozehrát tuto hru s trochu jinými pravidly.

Thomas Morrow: Los Angeles - neznámo kde

Díky transfuzi se skutečně cítíš o něco lépe. S uspokojením zjišťuješ, že ať už se ti stalo cokoli neáš nic zlomeného, rozdrceného, urvaného.
To je v pořádku. Co se ti líbí méně je tvá situace. Kde to vlastně sakra jsi ti očividně vrtá hlavou.
Když dojdeš k jedinným dveřím ven a sáhneš na kliku zjistíš, že je zamčeno. Dveře se otevírají dovnitř. Jsou z kovu, při zkusmém poklepání zjistíš, že velmi pevného.
Pokud někdo tuhle místnost připravil na ubytování upírů byl pečlivý. Není kudy utéct.

Můžeš tak přecházet po pokoji, můžeš znuděně sedět. Můžeš dělat co chceš a taky to děláš.
Naštěstí ne moc dlouho.
Uslyšíš klíč v zámku a dveře se otevřou. Stojí v nich William Moncado. Šerif.

William Moncado a Thomas Morrow: Los Angeles - ústředí Camarilly

"Jak se cítíš Thomasi?" zeptám se a vyrazím k tobě, usednu na lůžko a sepnu ruce v klíně.
Dveře nechávám otevřené.
"Promiň za to ubytování, ale vzhledem k okolnostem jsme tě nechtěli nechat jinde, víš jaký jsi po boji," usměje se téměř unaveně.
"Dereka je mi líto, dorazili jsme pozdě," pokračuji a stále mám ruce složené v klíně.
"Zatímco jsi byl v terénu stalo se mnoho věcí. Ventrue Tower je defacto srovnána se zemí, utrpěli jsme vážné ztráty. Vypadá to jako by nám někdo vyhlásil válku," pronesu.
"Teď jsi v provizorním ústředí. Za chvíli bude porada. Jsi zván. Tvůj klan si tě zvolil jako mluvčího, více starších nám nezůstalo," zní ta osudová slova do ticha.
"Nahoře máš pokoj, šatnu a něco k jídlu," zase ten unavený hlas.
Pak se zvednu a pokynu ti ať mě následuješ.

Macbeth Faregaš: Los Angeles: luxusní pokoj

Probereš se čerstvá a svěží, i kotník se rychle hojí. Nejednalo se o nic vážného.
Když si vyřídíš vše potřebné ozve se klepání na dveře a aniž by někdo čekal na tvou odpověď dveře se otevřou.
Stojí v nich ten muž, který tě včera zachránil.
Není to šerif, je to ten druhý, v obleku.
Nyní nemá sako, má jenom košili s kravatou...

Edwin Poull a Macbeth Faregaš: Los Angeles: ústředí Camarilly

"Dobrý večer, doufám, že neruším," pronesu konverzačně a usměji se.
Pak se otočím a něco vezmu od muže co stojí za mnou a pošlu ho pryč.
Dojdu ke stolku a postavím na něj hrnek a vedle něj termosku.
"Čerstvá krev, věřím, že vám po včerejšku dojde k chuti," dodám a usadím se do jednoho z křesel jakoby mi to tady patřilo.
"Dovolte, abych Vás seznámil se situací slešno Faregaš," řeknu a poposednu si.
"Jmenuji se Edwin Poull, včera se nám povedlo Vám zachránit Vaše bytí. Během poslední noci bylo zabito, zničeno, chcete-li zavražděno cirka sto upírů. Anarchů, sabatských, našich," pronesu a promnu si nos.
"Naše týmy byly po celém městě a snažily se ochránit kohokoli půjde," pokračuji.
"Jakožto malkav jste zvána na radu, z většiny rodných jste ze svého klanu v Los Angeles zůstala naživu jediná," pronesu suše.
"Pravděpodobně, je možné, že někdo měl také štěstí," pokývu hlavou.
"Proto jste zvána na Radu," usměji se a zvednu se.
"O půlnoci Vás vyzvednou," řeknu mezi dveřmi a odejdu.

Ústředí Camarilly

Zatáhnu za kliku, ale dveře jsou zamčené. Tomu nejprve věnuji jen nepatrný úšklebek a do dveří se trochu opřu ramenem. S dveřmi to nic neudělá a tak si je tedy konečně pořádně prohlédnu.

Tak s těmi nepohnu. To je špatné, někdo ví jak zde zavřít upíra.

Další vydávání energie na pokusech vyrazit dveře by bylo zbytečné. Trochu se protáhnu, lehnu si na postel. Je třeba nabrat síly. Jen zamyšleně hledím na strop.

Derek.. Žije ještě vůbec ? Pokud po něm šli tak urputně jako po mně.. Neměl určitě moc času a stejně mi zavolal. Chtěl mě zachránit.. Zase.. A já to stejně nezvládl. Ale ještě není konec ! Pokud ještě žije, najdu ho !

Ozve se šramocení klíčů. Svižně vyskočím z postele a postavím se čelem ke dveřím. Ve tváři nemám strach, spíš takový ten cynický úšklebek, který značí absolutní zoufalost. Ale rozhodně vím, že tak lacino se nedám. Když se dveře otevřou, nevěřím svým očím. Ale na mé tváři se konečně objeví nepatrný úsměv.

Byl jsem na tom už i hůř. A ubytování je to zasloužené. Snažil jsem se, ale bylo jich moc. Dvě auta, armádní výzbroj a zkušení střelci.

Odpovím šerifovy a rovnou mu podám své první poznatky o útočnících. Dále ho sleduji, jak si usedá na postel. Sám se opřu u protější zeď.

Proto jsem slyšel střelbu ještě těsně před tím, než jsme ztratil vědomí. Záchranný tým musel dorazit záhy poté, co mě to druhé auto srazilo.

Snažil jsem se odpálit nádrž, ale to druhé vozidlo mě překvapilo.. Doufám, že váš tým při mé záchraně neměl žádné ztráty. A Derek..

Otázku již nedokončím, protože mi šerif rovnou odpoví. Nic neříkám, ovšem sevřu obě pěsti. Snažím se na sobě nedat nic znát, ale šerif tento výraz již určitě zná. Výraz značící touho po krvi.. Touhu po vendetě.

Zavolal mi těsně pře útokem.. Kdyby mě neupozornil, nevydržel bych do vašeho příjezdu. Zachránil mi vlastně život.. Už víme kdo ho dostal ?! Máme nějaké informace o těch chlápcích z parkoviště ? Když spojíme útok na mě a na Dereka.. Kdybych dostal tým ! Kdybych..

Proud všemožných myšlenek mi náhle proudí hlavou a já je nestíhám zpracovávat. Zarazím se tedy v půlce věty a naštvaně se zadívám do zdi.

No tak.. Tohle by Derek nechtěl ! Musíš myslet konstruktivně a do ničeho se nepouštět bez plánu.

Promnu si oči a ode zdi se opět otočím čelem k Williamovi. Již mám opět nasazenou kamennou tvář. A vyslechnu si zbytek informací. Volba mého klanu mi popravdě na náladě nepřidá.

Skvělé.. Vždycky jsem byl údernou silou Camarilly a mohl se vyhýbat těm mocenským problémům a krizím. Teď mám být mluvčím ve společnosti těch arogantních sebestředných upírů, kteří vždy myslí přednostně na své zájmy. No, možná je tomu dobře. Jsme ve válce a slovo by měli převzít vojáci.

Jen chápavě kývnu hlavou a volným krokem se poslušně vydám za šerifem. On mezi ty arogantní idioty nepatří.

Už víme proti komu přesně stojíme ? Vím, že se to všechno probere na poradě, ale se vší úctou.. Byl jsem ve městě ani ne pět minut a už tam byli v plné polní.. Ta jejich mobilizace a skvělá informovanost.. Myslím si, že to dostávají od někoho z nás..

Svěřím mu cestou své obavy opatrným hlasem. Vím, že zpochybňovat kolegialitu nějakého našince, nebo dokonce staršího je více než nevhodné.. Ale vždy jsem byl přímý a myslím si, že mu můžu věřit.

Kdesi...


Po té co otevřu oči překvapeně zamrkám, rychle se postadím a trhnu s rukama jako bych čekal že sem zase v zajetí, ale ne, tohle asi není zajetí, i když kdo ví, nevěděl sem nic, kde jsem, ani jak sem se dostal z té stoky....

Sprchu...

pronosu chladným mrazivým hlasem k té dívce, bestie mlčí, asi byla ukojena tím mužem pod zemí, proto si jí jen zběžně prohlédnu, lidé mě nezajímají víc než jako jídlo, takže mne její odění spíše pobaví než co jiného, po té co se osprchuji a obléknu, zadívám se na tu dívku krhavým pohledem a upravím si poslední z knoflíčků košile jež zapnu, né však všechny...

Veď mne ženo...

Los Angeles – hotel

Vstávání a noční kolečko v koupelně, stejně jako včera v noci, je o poznání nudnější, když tu není Edwin. Nemohu se ubránit chmurným myšlenkám a jediné, co mne v tu chvíli rozptýlí, je telefonát. Plná očekávání jej zvednu.
“Ano?“ zašveholím v naději, že je to Edwin. O to zklamaněji poté zním, když zjistím, že je to Martin. “V pořádku, budu tam.“ ukončím stroze náš rozhovor a zavěsím.

Zalezu do sprchy, opláchnu se a pro dnešní příležitost zvolím šedostříbrný kalhotový kostým. Kalhoty jsou s vyšším sedlem, opticky prodlužují nohy a zeštíhlují pas, bílou poloprůhlednou košili, ve které se skryje spodní prádlo, ale přitom ponechá prostor pro fantasii, a nakonec sako s vycpávkami na ramenou. Šperky si vezmu ty od Edwina z předchozí noci. Je na tom cosi melancholického, co mne pro tuto volbu nutí.

Nalíčená, zahalená parfémem a připravená, aby mne Martin mohl vyzvednout, sejdu dolů do haly hotelu. Na recepci se zeptám, zda jsem neměla v průběhu dne nějaké vzkazy, které mi třeba nepředali, a pak vyčkávám ve foié na pana Hounda.

Na útěku, … zase

‚Náročný týden.‘
Bleskne mi hlavou, když zahlédnu Hammer. A pak už jenom ty kotrmelce. Kontrolovat jestli jsem měla něco zlomeného nemělo cenu, to už bych stejně dávno věděla. Jenom ten otravný střep, uvolnila jsem si druhou ruku a vytrhla jej.
‚Bolest, byť ta sebemenší je vždy dobrá, víš, že tvá existence ještě neskončila, ale za ten kabát mi někdo zaplatí.‘
Slíbím si. Proříznutý kus rukávů zvládnu, asi to není to jediné, co se mi stane, než tohle všechno skončí. Podívám se po svém společníkovi jestli je omráčený, nebo ne. Jedna otočka přes střechu Rodného ještě nikdy nezabila. Z mých neblahých zkušeností mám dojem, že tady brzy začne něco hořet a ano, oheň mám ráda, ale být uvnitř vybuchujícího auta se mi opravdu nechce. Obezřetně se vysoukám z limuzíny a ještě v podřepu se rozhlédnu po Hammeru, případně jeho řidiči a nějaké uličce, do které bych se mohla stáhnout.
‚Kdyby se nic nedělo, stěžovala by sis, že je všude klid.‘

Clara Richard: Los Angeles: dům v plamenech

Už zdálky je ti jasné, že je něco špatně. Nebe má příliš zářící, nebo spíše sálavou barvu. Čím více se blížíš je to jasné, že to, co tak výrazně hoří je tvůj dům.
Z dálky se k tobě nese houkání hasičských sirén.
Asi jedou k tvému domu.
Začínáš být pěkně naštvaná.

A co víc. Najednou ti začal zvonit telefon...

William Moncado a Thomas Morrow: Los Angeles - ústředí Camarilly

"Máš štěstí, že se ti ozval, opravdu mu na tobě záleželo," dodám ještě skoro soucitně a vyslechnu si Thomasova podezření.
"To bychom si taky rádi mysleli..." odmlčí se.
"Jenže tady je velký hon," pokračuju zamyšleně a vedu tě ke dveřím a otevřu je.
Vevnitř je pohodlné zázemí se vším co potřebuješ a navíc s klimbající drobnou zrzkou.
"Najez se a o půlnoci dojdi na poradu, vyzvednete tě jedne z mých mužů a ukáže ti cestu."

Unaveně se usměji a zmizím za svými povinostmi.

Ariel De Alacazar: Los Angeles - tajné sídlo Sabbathu

Dívka se ti ukloní a vypadá trochu překvapeně, že se jí nechystáš kousnout, a že jediné co vyžaduješ je sprcha.
Krotce se usměje se pokyne ti ke dveřím, když náhle uslyšíš zdvořilý potlesk a smích.
A ze stínů vystoupí jeden z rodných. Je dost starý i mocný, aby si to poznal i ty.
"Výborně, výborně, tady se pozná stará škola,
aristokracie..." pronese se stopou ironie v hlase.
"Vítejte v našem sídle pane De Alcazar," pronese s lehce teatrální úklonou.
Když se netváříš zrovna nadšeně pousměje se, dost povýšeně.
"Jsem Rodriego el Sevien, arcibiskup La a vy se nyní nacházíte v našem ústředí," pronese poněkud hořce.
"Prosím následujte Lulu do sprchy a odpočiňte si, o půlnoci jste zván do mých soukromých komnat na velmi speciální zasedání," pronese, a pak se zase jakoby rozplyne ve stínech.
Dívka, Lulu, se plaše usměje a pokyne ti ke dveřím:
"Můžete jít tudy,"

Dasha Koskijs: Los Angeles - sídlo Camarilly

Sotva se objevíš ve foié uvidíš u dveří známou tvář. Hound jakmile tě spatří vykročí rázně k tobě a ukloní se ti, případně naznačí polibek a nabízenou ručku.
"Dobrý večer, madam Koskijs, limuzína je připravena," usměje se a ukáže ti cestu k vozu, který už čeká před vchodem.
Uvede tě do vozu a dělá ti společnost.
"Za současné situace jste přizvána na soukromou audienci k Princi, včerejší noc byla, ehm, divoká a ještě jednou se Vám omlouváme za vzniklé potíže," pronese a mírně se ukloní.
Cesta je rozhodně delší než minule.
Dojedete za město a zmizíte v jedné z mnoha vilových čtvrtí.
Pak najednou odbočíte a dojedete na cestičku vedoucí k stranou stojící vile.
Tam je brána hlídaá skupinou těžkooděnců s automatickými zbraněmi.
Jakmile vůz prověří pustí ho dovnitř.
Hound ti pomůže vystoupit a nebdne ti rámě, když tě uvádí do rezidence.
Všude panuje podezřelý spěch, všude vidíš skupiny těžkooděnců, ozbrojených mužů i žen.
A vnímáš, že vše je špatně.
Je chvilku před půlnocí, když tě dovede Hound ke dveřím Princovi pracovny.
"Madam Dasha Koskijs," oznámí a pustí tě do místnosti.

Miriam Stillwelt: Los Angeles - na ulici

Vyhrabeš se, a ne zrovna zlehka z vozu. Hummer je nabouraný a nikde nevidíš nikoho podezřelého. Zraněná se vlečeš k jedné z bočních uliček.
Těsně než se tam dostaneš doběhne tě nějaký mládenec a volá na tebe:
"Slečno, slečno!" dobíhá tě. Pohledný, mladý, plný žvota.
"Jste v pořádku?" ptá se starostlivě.
"Viděl jsem tu nehodu, jsem lékař, nemocnice je blok odsud, vezmu Vás tam, ta rána nevypadá moc hezky," říká blízko u tebe a znalecky si prohlíží ze vzdálenosti ruku.
Spíše než na lékaře ho tipuješ na njakého pomocníčka nebo studenta...

Pokoj

Po probuzení se cítím jako znovuzrozená. Nejdřív zamířím do vany a pak se, umírajíce zvědavostí, na chvíli ztratím v šatníku. Přeci jen, asi by se hodilo mít na sobě něco míň...roztrhanýho.
Nakonec si vyberu černou sukni nad kolena s vysokým pasem a pod ni bílé tričko. Necítím se v tom úplně nejlépe, ale pořád lepší než moje dřívější roztrhané a špinavé oblečení.
"Co myslíš, že bude dál?"
Malkave, díky tobě mám mít vize a TY se mě ptáš co bude dál?
Sednu si na postel, abych si zašněrovala vysoké boty, když se otevřou dveře. Zvednu oči k tomu muži. "...Večer si pro vás pošleme." Tak že by už nadešel čas? Trochu nespokojeně mlasknu. Doufala jsem, že když už mám takový servis jako do teď, zařídí mi třeba i nějaký ten dlabanec. Došněruju si boty a vstanu. Vyčkávavě na toho chlápka koukám. Přece jenom - proč bych měla něco říkat, on přišel sám, tak ať se projeví. Oči mi při tom samovolně sklouznou k límečku jeho košile.

Sídlo Sabatu


Zadívám se na upíra jež se vynoří ze tmy,moc mne to nepřekvapí,je starý, dost starý to je fakt ale co na tom sejde, jsem dost naštvaný na to abych se zzdržoval nějákou pochlebovačností, ta mne v této zemi opustila....

Nelíbí se mi ani vaše jednání pane a ani ironie ve vašem hlase, a jako někomu kdo ví jak vést své území,se mi ani nelíbí to jak nebezpečno je v ulicích, ba i v sídlech,měl by jste si tady udělat pořádek s tou chátrou zbabělců, možná že v Rumunsku jsou jiné životní pochody, ale za to jak se tady Camarila chová, a doufám že to byla Camarila, bych se na tu jejich šaškárnu nebo jak to zvou..
při těch slovech si odplivnu a otřesu se hnusem....

Vysral a nechal ulici zbortit jejich krví...panují zde vskutku divné poměry...
víc neřeknu prostě se osprchuji(již podruhé) a té dívky využívám jako služky,pak sedím v pokoji,oči přivřené a myslí mi plují ty staré obrazy větších pořádků, ale tady se musí jeden připravit na vše, a chtějí li válku, mají jí mít....

LA – sídlo Camarilly

Myslím, že si mne Hound zakrátko získá na svou stranu. Galantní chování dáma vždy ocení. Otázkou je, co od něj můžu očekávat i nadále. Nicméně naše setkání je o kapku vřelejší, než předchozí noci.
Pohodlně jsem se usadila do limuzíny a nechala se odvést na schůzku s Princem.
“Doufám, že se vám podařilo rozvířené vody ustálit.“ pronesu k Martinovi zvonivým, hravým hlasem, za který ale ukrývám svou nejistotu, co se týče Edwinovy nepřítomnosti. Během cesty k vile jsem si vyměnili několik nicneříkajících informací, které byly spíše společenského charakteru, aby cesta ubíhala rychleji.

Když jsme konečně dorazili na místo, nemohla jsem si nevšimnout, že Princ rychle zavedl nápravná opatření. Silná opatření. Těžkooděnce.
V duchu jsem obdivovala tuto demonstraci síly. Imponovalo mi to, ale nedávala jsem na sobě nic znát.
Martin mne doprovodil až do Princovy pracovny a uvedl mne. Vstoupila jsem dovnitř, s rukama pokorně složenýma před sebou a pomalu jsem se po místnosti rozhlédla, hledajíc Prince.

U svého domu... bývalého

Nočním vzduchem se nesl zápach spáleniny,který se mi vůbec, ale opravdu vůbec nelíbil. Pokračovala jsem však stále dál, abych vzápětí uviděla rudou záři osvětlující smogem potaženou temnou oblohu. Rudozlatá světelná kupole se nacházela přesně stejným směrem, jakým se nacházel můj dům. Nemělo ani smysl uklidňovat se bláhovými myšlenkami, že situace snad nebude tak hrozná. Bude… A zvláště pro ty, kteří si něco podobného dovolili.

„Ti zkuvysyni!“ Zavrčela jsem hrdelně a zrychlila své tempo. Vzápětí jsem se dostala natolik blízko, abych jasně viděla plameny šlehající k nebi, které vytvářely podivné kroutící se stíny na zdech okolních domů. A ano…. Ta budova pohlcená plameny byl můj dům. Opravdu BYL!
Plameny před mýma očima stravovaly nejspíše těla mých zaměstnanců i můj majetek. Na ten nábytek z Ikei, který teď tak vesele plápolal jsem nemyslela. V hlavě mi vířily úvahy nad něčím docela jiným. Mým skladem. Za tuhle dobu se tam ale nemohli dostat. Ne, na to jsem svému bezpečnostnímu systému dostatečně věřila. Stejně jako jsem věřila, že se ho plameny nedotknou. To mě na chvíli uklidnilo natolik, abych pustila jednu z tyčí plotu, u kterého jsem stála a nesnažila se ji vzteky vyrvat ze země. Ale stejně tohle někdo přehnal. Kurva přehnal!

Hasičské sirény, které se pomalu blížily mi jasně potvrdily, že tady už nikdo z pachatelů nezůstal. Nakonec ten dům museli ti parchanti zapálit už před notnou chvílí. Už jsem se chtěla vydat vstříc vlnám teplého vzduchu, které sem ke mně čas od času doléhaly, a podívat se aspoň nějakých stopách, nebo přeživším. Náhle mi ale opět zavibroval mobil, který si nevybral zrovna nejlepší chvíli, na to aby mě rušil a zjevně stál o další příděl drsného zacházení.
Ruka mi vystřelila ke kapse džín, ze kterých do doslova vyrvala. Ani jsem se neobtěžovala koukat na monitor a místo toho ho křečovitě přiložila k uchu.
„Ano?!“ Procedila jsem nasraně mezi zuby.

Podkrovní ateliér

Z nějaké zvláštní pohnutky mysli mu před vstáváním začal zvonit budík u postele, jak už to ostatně dělal posledních pár desítek let. Starý natahovací budík na to i vypadal. Původní zlatě zabarvený kov na sobě už měl skvrny od koroze a sem tam byl otlučený od pádů na zem. Chvilku to zabralo, než nadešla Thomasova hodinka a on byl konečně schopný natáhnout po něm ruku a zamáčknout ho. "Bah, vstávat a cvičit." Protáhl se a zamumlal ještě než shodil nohy přes okraj postele a seskočil ten metr a půl k zemi z palandy, které chyběla dolní pryčna.

Byla to jedna z řady věcí, které byly buďto rozbité a později opravené, něco jim chybělo, či pro momentální použití nebyly snad nikdy zamýšlené. Zašel tak do sprchy, které chyběla hlavice a místo ní byl páskou přidělaný cedník, vyčistil si zuby v překvapivě původním umyvadle, kontrolujíc se ve směsici ručních zrcátek přilepených ke kachlované zdi koupelny.

Snad jedinou smysluplnou aparaturou bylo vybavení ateliéru, naprosto diametrálně se lišící od přidruženého bytečku. Zástěny, stojany, počítač, vitrína na několik fotoaparátů a k nim další příslušenství, objektivy a další. Světlo zde zajišťovaly reflektory, jež používal k nasvěcování. Až tady Thomase přešel rozmrzelý výraz ranní zombie. Dokonce si začal i pobrukovat, zatímco si do batohu skládal vybavení pro dnešní večer. V rychlosti ještě rozhrnul těžké černé závěsy na oknech, aby zkontroloval venkovní počasí a až poté se zabaleným batohem s nadšením vyrazil ze svého bytu, nezapomenouc na přilbu visící na věšáku u dveří s tolika zámky a zápatkami, až bylo komické pozorovat ho pár minut je všechny zamykat a ještě hledat kam který klíč patří.

Nakonec se odtamtud ale doopravdy dostal, vytáhl ze sklepa v přízemí svůj skůtřík, nasadil si helmu a za bzučivého zvuku jeho motoru vyrazil do města, hledajíc rodné, na něž by se pověsil dnes večer.

Pauza na "svačinu"

Šerif mě nechá již v o něco útulnější místnosti a odejde. Ještě se za ním otočím, teď opravdu nemám náladu na nějaké odpočívání a zrzky.

To tu jako až do té doby budu sedět ?! No, je pravdou, že trocha jídla by neuškodila, ztratil jsme dost sil.

Dojdu k zrzce blíž a sednu si vedle ní na postel. Klidným pohybem dám neposlušný pramen jejich vlasů pryč a zakousnu se. V tom okamžiku si bestie žádá své a já se nemohu nabažit. Derek mě však vždy učil kontrolovat se. Disciplína je důležitá. A tak bestie nevyhraje a já zrzku stále dýchající pustím a nechám ležet na posteli.

Tak.. Zase ve formě, Thomasi.

Promnu si oči a sundám si oblečení. Přece jen jsem byl sražen autem. Poté se převleču do černé košile. Poslední knoflík nezapínám a rukávy si vyhrnu.

Teď už nezbývá nic.. Jen čekat.

Pomyslím si a sám si lehnu na postel.

Clara Richard - Los Angeles: telefonát u doutnajících trosek

"Dobrý večer Claro, jsme rádi, že jsi v pořádku," ozve se známí hlas Williama Moncada.
"Potřebujeme tě v ústředí, hned," pokračuje.
"Plán B, ústředí bylo zničeno," pokračuje a teprve teď ti přes bouřící krev dojdou jeho slova.
"Jsme pod cíleným útokem, o zbytek domu se neboj, pošleme tam své lidi, kteří to zabezpečí, ty okamžitě doraž,"
s tím skončí a zavěsí.
Situace je zdá se mnohem horší než si čekala.

Dasha Koskijs a Edwin Poul - Los Angeles - sídlo Camarilly

"Dobrý večer Dasho," vyjdu ti v ústrety a políbím tvou ruku. Gestem propustím muže u dveří a okamžitě ti nabídnu místo.
"Posaď se prosím," a do číše dolévám ještě teplou krev.

Thomas Greyson - Los Angeles: ve víru velkoměsta

Dneska je něco špatně, řve to na tebe celá tvá osobnost a když tak projíždíš městem tak to vidíš. Ventrue Tower je v plamenech. Vlastně je spíše srovnáno se zemí. Odehrává se tam přestřelka po níž limuzína a nějaké jeepy mizí pryč. Takto to vypadá skoro všude, v hlavních rolích rodní.
Problém, ale vidíš jinde. Ty problémy mají jak členové Camarilly, tak Sabathu, seš si jistý, že jsi v problémech viděl i nějaké anarchy.
To už je co říci.
V Los Angeles se děje něco nedobrého a ty nevíš co.
Pak dorazíš k ústředí Sabathu, nejsi už ani překvapen, když spatříš několik hasičských vozů bojujících s požárem.

Thomas Morrow - Los Angeles: sídlo Camarilly

Máš pocit, že jsi sotva ulehl, když se ozvalo zdvořilé zaklepání na dveře. Pět úderů lidského srdce panovalo ticho, pak se dveře otevřeli a objevil se jeden z livrehovaných sluhů.
"Pane Thomasi, můžete mne prosím následovat?" optá se a odvede tě do jednací síně.
Tady jsi ještě nikdy nebyl. Ale je ti ta místnost povědomá.
Ano ve Ventrue tower byla téměř stejná.
Bleskne ti hlavou.
V čele je velká židle, téměř trůn, kde sedává Prince. Po stranách místo pro Sherrifa a kancléře.
A pak ty stoly, jeden pro každý klan, z těžkého dřeva s vyřezávaným symbolem klanu. Muž tě dovede ke stolu s označením tvého druhu a nabídne ti židli. Za chvíli ti jiný donese pohár s krví.
Vedle tebe už teď sedí jeden prošedivělý muž s ostře řezanými rysy, který na tebe pokývne.
"Martin Reynolds," představí se ti.
"je mi líto tvé ztráty," pokračuje pak ještě zatímco do sálu jsou vedeni další rodní.

Macbeth Faregaš - Los Angeles: sídlo Camarilly

"Prosím následujte mne slečno," pronese olivrejovaný sluha a aniž by čekal déle než je nezbytně nutné vyrazí. Na chodbách stále panuje tentýž ruch jako před chvílí. Sluha tě dovede do místnosti nebo možná spíše velkého sálu.
V čele je velká židle, téměř trůn, kde sedává Prince. Po stranách místo pro Sherrifa a kancléře.
A pak ty stoly, jeden pro každý klan, z těžkého dřeva s vyřezávaným symbolem klanu. Muž tě dovede ke stolu s označením tvého druhu a nabídne ti židli. Za chvíli ti jiný donese pohár s krví.
Sedíš a pozoruješ místa, která se pomalu plní.
U stolu Gangrelů vidíš dva muže, Giovaniové mají také dva zástupce, u jiných stolů ještě nikdo není.
Teprve teď si uvědomuješ, že tohle je úplné srdce Camarilly.

Ariel de Alacazar - Los Angeles: sídlo Sabbathu

Muž si s vážným výrazem poslechne tvůj výlev a pokýve hlavou.
"Věřte mi vzácný pane, že by to potěšilo každého z nás, kdybychom mohli vyrazit proti Camarille, která by tak otevřeně zaútočila na naše domínia." pronese a pokrčí rameny,"Věc se má, ale tak, že v těchto útocích není zapletena Camarilla," pronese a posadí se pohodlně do křesla.
"Budu k Vám upřímný, máme velké ztráty, nejen vy jste se stal obětí. Ne každý byl natolik duchapřítomný jako vy," odmlčí se a upije s poháru rudé tekutiny.
"Nicméně Camarilla má problémy totožné," pokračuje.
"Na naše i jejich ústředí byly podniknuty ve stejný čas útoky, celou noc byli napadáni rodní napříč příslušností," dodá a pak na tebe vážně pohlédne.
"Někdo, nám vyhlásil otevřenou válku..."

Sídlo Camarilly

Když jsem před sebou zahlédla Edwina, nepatrně jsem se pousmála a v očích se mi na krátkou chvíli mihlo překvapení a radost.
Vložila jsem svou ručku do jeho dlaně a nechala se políbit. Pak jsem přistoupila o krok, přitiskla se k němu bokem a otřela svou tvář o jeho.
“Vše v pořádku?“ zašeptám tiše do jeho ucha a políbím jej na tvář.
V jeho objetí ale nesetrvám dlouho, přejdu ke stolu a usadím se na křeslo. Nabízený pohár a krev přijímám s lehce tázavým pohledem, který se rozplyne ve chvíli, kdy krev ochutnám.
“Znamenitý ročník,“ decentně si olíznu spodní ret, na kterém ulpěla kapka, a přitom nespouštím oči z Edwina.
Zajímalo by mne, kde ses celý den coural, ty starý pacholku. Stárnu... začínala jsem o tebe mít strach dřív, než bych byla zvyklá.

Dasha Koskijs a Edwin Poul - Los Angeles - sídlo Camarilly

Když vidím, že je spokojená dovolím si krátký úsměv.
"V prvé řadě jsem rád, že se ti nic nestalo, jak mě informoval pan Hound, bylo při Tvé včerejší návštěvě Ventrue Tower poněkud horko," je to spíše konstatování než otázka. Jsou to holá fakta a já vypadám že si je dávám věci dohromady jako člověk, na kterého se hrne spousta informací a on je postupně zpracovává.
"Obávám se má milá, že jsme nepřijeli v nejvhodnější čas," pokračuji a smutně se usměji.
"A mám obavu, že tvé zájmy v LA budou muset chvíli počkat," nechám ta slova ve vzduchu.
Nadechnu se k pokračování....

Dasha Koskijs, Edwin Poul a William Moncado - Los Angeles - sídlo Camarilly

Pomalu se scházejí hosté. Je jich bolestně málo. Sídla jednotlivých klanů byla stejně jako sídlo Camarilly napadena. Postupně ve mě vymizel vztek na Sabbat, když jsem zjistil, že jejich ztráty jsou stejné jako naše.
Nicméně toto nic neřeší, blíží se historická událost a náš Princ o ní musí dát hlasovat.
Náš Nový Princ.
Neodpustím si úšklebek, ale je jasné, že jiná možnost není a rozkazy zněly jednoznačně.
Mrzí mě skon La Croixe, za ta léta jsem si na něj zvykl, ale neživot jde dál.
Někdo má štěstí a někdo ne, ale má oddanost patří Camarille.
Dojdu je dveřím do Princovi pracovny a zaklepu. Vyčkám pár vteřin a vstoupím.
Pan Poull je v místnosti ve společnosti dámy. Dasha Koskijs.
Vybavím si jméno, inu dnes se sešla za kým přišla, ale koho nečekala.
"Princi, už se scházejí, za půl hodiny můžeme začít," pronesu uhlazeně, ukloním se dámě a opustím místnost.

Sídlo Camarilly

Krátce jsem zalapala po dechu (obrazně řečeno), když muž, který vstoupil do místnosti, nazval Edwina Princem.
Chvíli se na, pro mne neznámého, muže dívám, než mi dojdou souvislosti. Ne, že bych snad byla nechápavá, ale nedokážu přenést přes srdce a mysl fakt, že zde bylo něco, co mi Edwin zatajil. Něco tak důležitého, jako fakt, že je Princem v Los Angeles.
“Proto jsi chtěl jet sem?“ pohledem sjedu na Edwina a najednou, jako bych ho viděla v jiném světle. Můj malý bůžek se pro mne stal bohem.
Sklopím pohled a hlavou mi létají myšlenky o tom, co dalšího mi Edwin neřekl a jak moc se vlastně my dva za ta staletí známe.

Cudnost a pokora ale nejsou vlastnosti, které bych si pěstovala dlouho a proto když zvednu hlavu, vztáhnu k Edwinovi ruku. Nehledám ale oporu v jeho dlani. Chytnu jej palcem a hranou ukazováčku za kravatu a stáhnu ho k sobě. Tak bolestně blízko, až se naše rty téměř dotýkají.
“Ty víš, jak zapůsobit na ženu i po těch staletích, Edwine Poulle,“ dívám se mu do očí, pak sklopím zrak a pohlédnu na jeho rty, které zakrátko vášnivě políbím, aniž bych pustila kravatu ze svého sevření.

Dasha Koskijs a Edwin Poul - Los Angeles - sídlo Camarilly

Chystám se odpovědět, ale nedostanu šanci. Kdybych byl dýchal, už by mi docházel dech. Moc a sláva, to je to na co ženy vždy poletí. A má Dasha není vyjímkou. Chvíli opětuju polibek a nechybí mnoho, aby mé vzrušení vyhrálo nad hlasem rozumu, ale to je jen chvilička.
Situace je nyní příliš vážná.
Lehce se odtáhnu od Dashi a nabídnu jí opět místo.
"Kdybych to tušil, tak sem nejezdím," vyprsknu jako naštvaná kočka.
"La Croix byl včera zcela nezpochybnitelně zpopelněn v Ventrue Tower, po celém LA se koná lov na rodné, na Camarillské, Sabattské na anarchy," mluvím a přecházím po místnosti.
"Situace je kritická, ztráty jsou obrovské," dodám a podívám se na ni náhle zněžnělým pohledem.
"Chtěl jsem se vrátit, ale když jsem věděl, že jsi v pořádkua v bezpečí, vyrazil jsem s Williamem do terénu," podotknu jako by nic.
Každopádně ve funkci nejsem ještě ani 24 hodin," zazubím se a protáhnu se.
"Byl jsem povolán krizově do služby, jsou okamžiky, kdy svůj věk nesnáším," pokrčím rameny...

Sídlo Camarilly

Vášen z polibku uhasla stejně rychle, jako vzplanula. Nebo se jen tak dobře ovládám, abych po polibku nevzdychala touhou jako některé z lidských žen, které Edwin tak rád svádí.
Pustím jeho kravatu a nechám ho jít.
Usadím se v křesle a během Edwinova povídání, výčitek nad nastalou situací a následným sebeuvědoměním, dopiji nalitou krev.
Když domluví, vstanu, upravím si sukni a dojdu k němu.
“Nikdo není schopnější než ty.“ přitisknu se k němu. Jednu dlaň položím na jeho rameno a druhou na hruď, prsty si pohrávám s jeho kravatou.
“Kdo myslíš, že za tím je? Lidé?“ tázavě zvednu obočí a pak se pomalu, líně jako kočka, nakloním k jeho krku, jako bych ho chtěla kousnout, ale zuby ho jen poškádlím na kůži.
Jen krátce a pak se opět narovnám a podívám se mu do očí.
“Tam, kde cizí udeří, udeř také. Víc a tvrději.“ řeknu.

Sídlo

Trochu zklamaná tím, že nebudou žádné techtle mechtle vykročím za tím chlápkem. Ruse strčím do kapes a zcela nezúčastněně koukám kolem.
"Upíří mraveniště, co?"
Jenom se zazubím. Když ale vejdeme do místnosti s místy pro prince a spol úsměv mi trochu pohasne. Začínám chápat, kde to vlastně jsem - a nelíbí se mi to.
Sednu si na místo určené pro můj klan (nohy přehodím přes opěrku určenou na ruce a zády se opřu o tu druhou) a začnu si lehce kousat nehet na palci.
Sakra co mám společnýho s Camarillou? Vždyť...
"No jasně, už k nim nepatříme. Třeba se jedná o tvýho tátu."
Neblbni, ten je už pod drnem jak dlouho.
"Moment! Jde na mě vize... Potřebují... potřebují - ne. Ne, promiň. Chytil jsem signál místní televize. Jede nějaká akční ptákovina."
Protočím oči a na chvilku ustanu ve vnitřních monolozích s Malkavem, načež se rozhlédnu kolem. Hezky se to tu plní. Snad se to všechno brzo vysvětlí. Snad.

Žhavý telefonát

Velmi dobře jsem poznala hlas šerifa, který, ač byl trochu zkreslen nepříliš kvalitním zvukem polorozbitého telefonu, tak stále patřil k typům, které není radno zapomínat.
Jo já jsem taky ráda, že jsem v pořádku, ale co kurva můj dům?!

Další dobrým faktem, který není dobré zapomenout je moudrá poučka. Nenadávat sprostě šerifovi. Své další nadávky jsem se silným přemáháním spolkla a jen nespokojeně odfrkla, zatímco jsem poslouchala další instrukce. Takže ústředí... hned. To asi v těch sračkách dnes nebudu jen já. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mě takové uvědomění hřeje nebo nehřeje u srdce, pak jsem to ale nechala být. Jediné, co mě momentálně hřálo, byly hořící trosky mého domu.

„Dobře...“ Stihnu odpovědět, ještě než se ze sluchátka ozve charakteristické lupnutí, které jasně značí to, že ten druhý se s vámi už nechce příliš bavit.. a nebo vám právě kleknul telefon. Odtáhla jsem ruku s telefonem od ucha, abych si ho mohla prohlédnout. Display stále bíle svítil a vše se zdálo v rámci možností v pořádku. Hmm takže tady platila ta první možnost....

Zasraná politika. Jestli je v tom všem zas nějakej hyperaktivní pletichařící ventrue.... Vůbec se mi nelíbilo, že se pan Moncado neobtěžoval, aby mi vysvětlil alespoň pár větami o co se tu jedná.... a nebo se mohl zeptat, jestli třeba dáma nepotřebuje odvoz, když jí teď v domě hoří. Alespoň tu trochu slušnosti jsem si zasloužila... Ale to ne. Kam ten svět spěje?
Nespokojeně jsem zakroutila hlavou, strčila mobil opět do kapsy a věnovala hořícímu domu poslední pohled, ve kterém se mísil smutek se zlostí. Zlost převládala.

Přehoupla jsem se přes zeď a prošla pár zahrad. Hmm proč bych se měla hnát? Stejně je můj dům už prdeli. Po cestě jsem si dávala pozor, abych náhodou na někoho nenarazila. Pokud se téhle noci toulají po LA šílené skupinky, které byly schopné srovnat se zemí i naše ústředí, tak je zas tolik netoužím potkat.

Na křižovatce jsem zabočila a uviděla své auto. Světlo pouličního osvětlení se odráželo na jeho nablýskané kapotě a já měla alespoň na chvíli opět na tváři lehký úsměv. Aspoň že tohle mi zůstalo. Podívala jsem se posmutněle na poslední věc, která mě zachránila od nutnosti použítí hromadné dopravy. Na druhou stranu, to už bych si raději někde něco “vypůjčila“, než jezdit zaplivanými půlnočními autobusy. Otevřela jsem dveře a světýlko uvnitř osvětlilo jeho interiér.

„Jak útulné... A je ze mě bezdomovec.“ Zašklebila jsem se kysele a nastartovala motor. Sešplála jsem plyn, energicky přetočila volant a rychle vyrazila. Na tomhle místě jsem nechtěla zůstávat už ani minutu....

Dasha Koskijs a Edwin Poul - Los Angeles - sídlo Camarilly

Poslouchám Dashu a musím se pousmát. Svou krev ventrue v sobě nezapře a je a ní vidět jak je celá žhavá se vrhnout do politikaření. To je to pro co dýchá... ehm nedýchá.
Pohladím ji po tváři a usměji se.
"Bylo by to krásné, kdyby to bylo tak jednoduché, ale není," zamračím se.
"Pokud je tady třetí strana, která dokázala sestřelit jak nás tak je, pak musíme kooperovat," zamračím se.
"Nedělá mi to žádnou radost, ale je tomu tak," stále se mračím.

Sídlo


Slova o tom jak rádi by zaútočili na Camarilu mne musím přiznat zahřejí u srdce, je li to vůbec ještě možné,při těch slovech jen sepnu špičky prstů před obličejem, dlouhé štíhlé a blodé prsty vytvoří podivnou stříšku a zapřu si je o rty....

Co prosím?

trhnu sebou jako by do mne zase střelili a zadívám se na muže jež upíjí z poháru, přeci jen ty slova jsou pro mne jako led, tohle by se v mé staré vlasti nestalo....

Kdo? Kdo je tak pošetilí aby si prosti sobě poštval smrt?

zeptám se spíše sám pro sebe neboť z jeho slov usoudím že zatím neví o koho vůbec jde, a jsou li útoky na všech frontách znamená to jediné, někdo hraje moc nebezpečnou hru, snad počítá že jedna sekta zaútočí na druhou, oslabíme se a pak zasadí další mnohem drtivější útoky....

Jsme li v otevřené válce, a říkám to opravdu nerad, která je na všechny našeho druhu, nezbývá nám nic jiného než se spojit s Camarilou, a začít jednat, přeci jen nemůžeme si dovolit střet zbytečného rázu, když proti nám stojí někdo kdo má odvahu zaútočit na všechny...né tady musí jít pletichaření stranou, tedy na oko samozřejmě...

vyřknu svůj názor a mozek začne zpracovávat množství plánů a osidel které vždy byli tak trochu nutností k přežití....

Ale myslím že zrovna vám o tom nemusím nic říkat drahý pane...

Los Angeles - na ulici

‚Zatraceně zlí.‘
Rozhlédnu se po Hammeru, pořád tam byl. Nelíbilo se mi to. Vůbec. Přesouvala jsem se do uličky, když se tam objevil ten zmetek. Prudce jsem se na něj otočila. Možná až příliš prudce. Zastavila jsem se včas, abych jej nepraštila. Reflexy jsou jednou reflexy. Svou cestu jsem přece jen dokončila, minimálně ke zdi abych se o ni opřela-
Vytáhnu si střep z rány a docela nevybíravě zakleji. Je zajímavé, jak se jeden v takových chvílích uchyluje k mateřštině. Člověka spíš ignoruji, může být rád, že se mi nechce ho zabít. Trochu se oklepu a obezřetně se přesunu ke dveřím řidiče vyřídit si to s tím tupcem, co do mě najel.

Sídlo Camarilly

“Máš tu schopné upíry, kteří zjistí, co za tím vězí.“ odpovím mu, nevyzní to jak otázka. Jsem si jistá, že předchozí Princ měl někoho na špinavou práci a někoho na špionáž. Já bych to tak měla.
“Sabbatu se nedá věřit, ale pokud si myslíš, že nic jiného nezbývá, měl bys mít pojistku pro případ, že by se pak obrátili proti nám.“ pak se na chvíli odmlčím a přemýšlím, jaké následky by to mohlo mít. Perzekuce, hon na čarodějnice. Poctivě chráněná Maškaráda po několik staletí... a vše se to může sesypat během okamžiku, jako domeček z karet.
Pohledem kloužu po Edwinově saku a když přemýšlím, hraji si s jeho kravatou. Pak mi ale dojde, kde je mé místo. Zvednu svůj pohled k němu a řeknu: “Kde začneme?“