Nathaniel je jeden z najstarších rodných, ktorého poznáte. Kto je jeho stvoriteľom nevie údajne ani on sám. Zaujímavosťou Nathaniela je to, že jeho krv sa odlišuje od krvi ostatných rodných. Akýmsi spôsobom je výnimočná. Neprejavuje sa to na ňom samotnom, skôr na jeho deťoch. Jeho deti zdedili rôzne schopnosti, ktoré sa diametrálne líšia. Ako je to možné - je záhadou. Istý čas sa tým zaujímal ako aj on tak aj jeho potomkovia, no ako sa zdá, momentálne to nerieši nikto z nich. Určite to je však otázka, ktorá sa čoskoro dostane opäť na povrch. Nathaniel samotný pochádza zo starého Anglicka. Rozpráva viacerými jazykmi, vyznačuje sa inteligenciou a veľkou ľudskosťou. Aj napriek pokojnej povahe je to jeden z najmocnejších protivníkov, proti ktorému môžete stáť. Posledné desaťročia o Nathanielovi nebolo ani chýru ani slychu. Snáď iba jeho najbližší vedeli, že bol prinútený odísť do toporu, pretože posledné mesiace pred dlhoročným spánkom sa musel živiť iba z krvi rodných - a to akosi nedokáže prekusnúť žiaden upír. Čo sa týka jeho schopností je ťažko povedať čo všetko dokáže. Určite však toho nie je málo. Posledné dni však majú jeho potomkovia veľmi zvláštne nutkania a myšlienky. Celé to môže znamenať iba jedno. Nathaniel sa prebral, netuší však do akého sveta.

Teraz sa však vráťme o dvesto rokov naspäť, kedy si Nathaniel našiel svojho prvého potomka. Celé sa to začalo...

Niektoré odpovede sú vo hviezdach

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Kostol sv Laurenca

... celé sa to začalo v Anglicku. Bol 28. august roku 1823 a tento deň bol pre mestečko Slough, ktoré leží pár míľ západne od Londýna smutným dňom. Pred troma dňami zomrel významný astrológ a vedec William Herschel. Tento človek sa preslávil teleskopmi ktoré zostrojoval a objavom planéty Urán. On sám mal stovky až tisícky rôznych máp a poznámok o vesmíre a o veciach ktoré spozoroval. Okrem iného bol členom vedeckej komunity a jeho osobná knižnica bola miestom, ktoré obsahovalo veľa zaujímavostí. Tesne po obede prebiehol pohreb, ktorého sa zúčastnilo mnoho významných ľudí. Mnoho z nich tu však bolo z rôznych dôvodov.

Kostol svätého Laurenca mal hneď pri sebe jeden čerstvý hrob, pri ktorom bolo plno vencov. Na zatiaľ drevenom kríži bol okrem mena napísaný epitaf:

Coelorum perrupit claustra, čo sa dá volne preložiť ako: Ten, ktorý prelomil hranice neba.

Tento muž je jasným dôkazom, že je možné prekročiť akékoľvek napísané hranice. Práve toto inšpiruje dokonca aj teba. Samotného pohrebu si sa nezúčastnila, no napriek tomu si mu prišla vzdať úctu. Tvoj manžel je z tvojho stavu nešťastný. Pokúšal sa Ti už mnohokrát pomôcť, no bezvýsledne. Čo je najhoršie, máš podozrenie, že sa začal stretávať s nejakou inou ženou a na teba čoskoro zabudne. Aj tak sa iba túlaš Londýnom a blízkym okolím a čím ďalej tým viac sa šíria o tebe reči, ktoré jeho postaveniu nepomáhajú. Zo začiatku Ťa sprevádzalo služobníctvo no teraz? V očiach mnohých si už len odtieňom tej ženy, ktorou si niekedy bola, častokrát si nepochopená, na ostatných krutá. Žiadna hanba sa však nevyrovná tvojej bolesti a túžbe, túžbe zvrátiť osud.

To, že si dnes tu nie je rozhodne náhoda. Veríš, že toto miesto bude pre teba osudným a práve tu nájdeš odpovede na svoje otázky. Okrem Teba je na cintoríne iba jedna postava, ktorá sedí na lavičke opodiaľ a veľmi si Ťa nevšíma. Byť večer na cintoríne určite nie je ideálne miesto na trávenie času, aj napriek tomu, že sa tváriš, že ti to nevadí. Hlboko v tebe je stále malé dievča, ktoré sa otočí za každým divným zvukom.

Túžiš sa dostať do tejto osobnej knižnice. Nechceš však byť spozorovaná. Dom zosnulého je pár minút cesty odtiaľto, no stále je tam ešte zopár ľudí, ktorí boli na pohrebe. Pevne dúfaš, že čoskoro sa poberú preč a ty medzitým vymyslíš ako sa tam dostať.

Niektoré odpovede sú vo hviezdach

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Kostol sv Laurenca

A když si myslíme, že jsme silní, že nás nedokáže nic překvapit a že svět který žijeme je jasně nalinkován, bezpečný a mírný a vše špatné se děje pouze v zahraničí, nebo v tom nevyzpytatelném světe mužů, stane se něco, co s vámi pohne, co vás změní a rozhodně ne k lepšímu.

Nikdy jsem netušila jaký můj život nabere směr, netušila jsem, že můj život nabere takovýto směr, netušila jsem, že to bude nutné.
Má drahá Lucy, mé utrpení, můj trest za minulé životy, můj trest za mou samolibost, za mou slepost. Chci ji zpátky, moc. Není dne, kdy bych neměla její oči před sebou, není dne, kdy bych nelitovala. On m ji vzal, k čemu je Bůh když nechává umírat malé děti? A k čemu je Ďábel, když nepřijde, jakmile jej potřebuješ. Já si svou dceru zasloužím. Půjdu si pro ní tak daleko jak to jen bude možné. A nebo, až svět padne, změním se i já. Až svět padne. Do té doby se zhrbená dáma v černém plíží po hřbitově a opírá se o hůlku zakončenou hlavicí s rytinou stříbrné růže.

Za těch několik let jsem udělala mnoho věcí, mnoho. Nedokážu již vlastně ani říci, co je v pořádku, ale tam někde, někde musí být a já ji dostanu zpátky k sobě. Svou drahou Lucy.

Dnes večer to bude Williamova knihovna, která mě posune o krok kupředu, i kdybych musela čekat až do pozdního večera, kdy budou všichni ostatní spát.
Lidé se stejně bojí, říkají, že psychická nemoc je přenosná, já nejsem nemocná, nejsem, nejsem. Já ji chci zpět, někdo mi mou Lucy vrátí. A nejlépe ten, kdo mi ji vzal.

A tak se pohybuji hřbitovem směrem k domu nebožtíka, zadní dveře pro služebnictvo bývají většinou otevřeny celou noc, ale pokud nebudou, nečiní mi problém se vloupat dovnitř, jako zloděj. Pro mou malou Lucy, udělám všechno.

Mohutné dvere

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Tento večer je na počudovanie veľmi pokojný. Máloktorý obyvateľ ostrovov pozná niečo iné ako dážď či hmlu. Dnešná obloha je však veľmi jasná a na oblohe vidno mnoho nebeských telies. Istú dobu si vyčkávala na cintoríne. Postava, ktorá tam bola s tebou sa po čase vytratila a ty si tam ostala sama. Uvážila si, že je pravdepodobne ten správny čas, čas vyraziť. Verejné osvetlenie v tejto dobe bolo celkom mizerné. Aj keď sa na okolí nachádzali pouličné lampy, niektoré miesta boli až priveľmi temné.

Pomalým, zhrbeným krokom si prišla k domu. Chodníky a mestečko boli vypratané a prázdne. V diaľke si videla posledných ľudí, ktorý odchádzali z rozlúčky a v dome postupne neostalo svietiť takmer žiadne svetlo, iba jedno na prízemí. Najhoršie na tom je, že nevieš kto každý mohol v tom dome ostať. Ak by si sa aj dostala dovnútra, budeš musieť byť veľmi opatrná. Jediné čo však s istotou vieš, že jeho pracovňa je na najvyššom poschodí, rovno pod strechou.

Rozhodla si sa pre dvere pre služobníctvo. Od krutého odhalenia ťa delili asi len sekundy, pretože keď si sa k ním približovala, vyšla z nich slúžka. V rukách mala prázdny košiar na drevo s ktorým šla do drevárne. Aj keď je leto, noci bývajú predsa len chladné. Len tak tak si sa jej vyhla a následne si využila príležitosť. Vošla si do domu cez otvorené dvere. Netrvalo dlho a hneď si pochopila, že napravo od vchodu bude kuchyňa. Bolo z nej cítiť vôňu jedla a spoza polootvorených dverí bolo počuť rozhovor dvoch žien. To bola práve ta miestnosť, z ktorej vychádzalo svetlo.

Na druhej strane si však vedela, že máš iba trochu času nato aby si sa nepozorovane dostala do knižnice. Prešla si po chodbe, jemne pootvorila pár dverí až kým si nenašla dvere do haly odkiaľ vedú schody hore. Využila si príležitosť a okamžite si šla hore. V žilách ti pumpuje krv ako málokedy. Cítiš strach, túžbu no zároveň aj potešenie. Možno si na dosah niečoho veľkého. Možno konečne niečo objavíš.

Potichu vybehneš hore a pracovňu identifikuješ veľmi ľahko. Budú to pravdepodobne tie najmohutnejšie dvere. Pokúšaš sa ich otvoriť. Máš obavy, že budú zamknuté. Vyskúšaš zatlačiť kľučku no vtedy sa ti to potvrdí - naozaj sú zamknuté. Obzeráš sa vôkol seba a vidíš tam pár starých skriniek, kvety či ďalšie dvoje dvere do iných miestností. Jedna z nich bude pravdepodobne nebožtíková spálňa a druhá - ktohovie.

Keďže to nie sú prvé dvere, ktoré boli pred tebou zamknuté, máš pripravené šperháky, pomocou ktorých si sa naučila dostať sa dnu. V tomto okamihu však počuješ, že hlasy z kuchyne silnejú a niekto sa blíži do haly. Vsadíš na svoje zručnosti a rýchlo si odomkneš alebo sa ideš ukryť do nejakej inej izby? Alebo je tu aj iná možnosť? Chceš sa postaviť konfrontácií?

Mohutné dvere

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Někdy, někdy je značně složité plížit se světem, se kterým jste nechtěli mít nic společného, ale stalo se. Svět se kvůli vám nezastaví, nemá k tomu důvod. Světu nezáleží na tom, jak moc něco potřebujete. Musíte si to vzít sami. Pod rouškou tmy, jako zloděj. Nejstarší dochovaný zákoník říká “oko za oko, zub za zub”, tys něco ukradl mně, já něco tobě.

A tak mi trvalo jenom několik málo setin vteřiny, než jsem se rozhodla co dál. Je -li potenciální ložnice vedle knihovny, znamená to, že by tam mohli být spojovací dveře, je přece hloupost tahat se po chodbě, když cesta může být mnohem jednoduší, navíc, William byl učenec. Z čistě praktického hlediska, moc jsem neváhala a zapadla do nejbližších dveřích, které byly odemčené a bylo možné, že by mohli mít s knihovnou společnou zeď, tedy by tam mohli být i spojovací dveře.

Spálňa

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Tvoje rozhodovanie prebehlo rýchlo. Nečakala si a šla si hneď do spálne. Miestnosť bola osvetlená iba mesačným svitom, ktorý prezrádzal, že astronóm mal veľmi pohodlné žitie. Mohutná drevená posteľ, drahý perzský koberec či strieborné svietniky dotvárali pocit luxusu a pohodlia. Kroky, ktoré bolo počuť z predsiene sa však blížili. Podvedome si hľadala dvere na stene susediacej s pracovňou a tvoja dedukcia bola správna. Ozaj tam boli. Otváraš ich smerom k sebe a potichu vchádzaš dnu. Prvé sekundy iba ticho stojíš a pokúšaš sa nepútať pozornosť. Osoba ktorá tu mala namierené vošla pravdepodobne do tej tretej miestnosti. Či z nej vyšla alebo tam ostala už nevieš.

Rozhliadneš sa okolo seba a v strede miestnosti vidíš krásny prístroj. Je to teleskop, ktorým je možné sledovať oblohu. Zatiaľ si o nich iba čítala a videla si ich na nákresoch, ale toto je úplne iné ako si si predstavovala. Okrem neho je v miestnosti obrovské množstvo políc, mohutné dvere, ktoré veľmi dobre vieš kam vedú. Police sú plné kníh, pracovný stôl obsahuje mnoho nákresov či papierov s textom a na stene dokonca visí portrét zosnulého. Na tomto obraze je vraj zachytený v okamihu, kedy vynašiel infračervené svetlo. Je to nejaká technológia ktorej bohužiaľ vôbec nerozumieš. Okrem toho je tu mnoho sošiek a mnoho z nich je postavených na veľkom klavíri. Cez veľké okná sa je možné dostať na balkón.

Kníh sú tu stovky a stovky. Nevieš ako sú zoradené, pretože to nie je dobre osvetlené. Mesačný svit to dokáže osvietiť, no čítať sa to veľmi nedá. Ak by si sa rozhodla prehľadávať knihu po knihe, bude to trvať priveľmi dlho a je dosť pravdepodobné, že dovtedy ťa tu niekto nájde.

Keď si nakukla von z okna, na okamih sa ti zazdalo, že vidíš akúsi postavu z ulice ako sa dívala presne na miesto, odkiaľ si sa pozerala von. Srdce sa ti rozbúšilo a poriadne ťa to vystrašilo. Okamžite si zaliezla dnu pretože si zažila prvé ozajstné prekvapenie. Kto by sa už takto v noci pozeral do okna v ktorom je tma? Čo teraz? Čo vlastne hľadáš a ako to nájdeš?

Spálňa
28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Výborně, ještě že většina lidí je tak pověrčivá, že v pokoji po mrtvém nebude mít ještě nikdo nějakou dobu tendenci spát. Zatím se mi dařilo. Zatím.
Takže rychlé proplížení se jedním pokojem do druhého a … Ano, občas se člověk upne k jedné myšlence natolik, že se nakonec objeví v knihovně s knihami, může si jich sebou odnést tak deset, větší vak nemá a není jisté kterou.
Je pravda, že jsem nešla pro nic konkrétního, svým způsobem, ale tohle prohledat a najít skutečně něco užitečného, bude to dlouhé. V zoufalství jsem si udělala několik tichých kroků po místnosti, až jsem skončila u okna.
‘Kdo by mě viděl, kdybych si zapálila svíčku? On.’
Kolik gentlemanů pozoruje po nocích tmavá okna? Zloději. A dva zloději na jednom místě to skutečně nedělá dobře. Schovala jsem se, ne ze strachu před mrtvými.
‘Oči v temnotě!’
Ale před živými.

Ano, živý, bude načase to tady probrat a rychle zmizet. Okultní literatura pokud zde nějaká je, bude ukrytá, takže buď šuplíky u stolu, … nebo
Pohled mi padnul na obraz. Vydala jsem se k němu. Mám v plánu jej sundat a přesvědčit se, jestli za ním nemá něco schovaného. Pokud ne, nejspíš projdu náhodně regály a naberu si náhodnou literaturu, pod světlem doma to pak proberu. Jednou musím narazit na něco užitečného.

Tisíc a jedná noc

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Obraz, ktorý visí na stene je pre teba najväčším lákadlom. Podľa tvojho premýšľania to bude to pravé miesto na schovanie čohokoľvek cenného. Ak by sa tam nachádzala nejaká skrýša, mala by si vybavené. Opak je však pravdou. Keď sa pod neho pozrieš a trochu ho nadvihneš - nevidíš nič. Táto myšlienka a rovnako aj fakt, že vonku niekto je ťa prinúti konať rýchlejšie. Máš pripravený vak, do ktorého sa ti pár kníh zmestí, ale ktoré to budú? Ako sa tak pozeráš na všetky knihy, mnohé spoznávaš, mnohé vyzerajú obyčajne. Možno zaujímavé, možno nie, no vidíš tu aj tieto tituly:

Symbols in the convention
Owls during full Moon
Humans blinking twice
Friends around the World
Women and Gods
Haunted by technology
Word of my parents
Impressed by her laugh
The cracked winter
Danger in the name
Memory in the shard

Zo sebou si vieš vziať tak päť kníh. Sú celkom veľké. Pravdepodobne by si uniesla aj viac, no začalo by ti to už obmedzovať pohyb. Je čisto na tebe, ktoré si vyberieš no času možno nie je veľa. Ak by si sa rozhodla hľadať ďalej, pravdepodobne by sa Ti podarilo nájsť ešte nejaké ďalšie zaujímavé tituly. Otázkou však je, kto a kde je tá postava, ktorú si videla z okna. Tik, tak, tik, tak... čas sa ti pomaly kráti.

Tisíc a jedná noc

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

‘Ne.’
Nepřítomnost tajného úkrytu za obrazem je poměrně smutná, ale předpokládaná, William nejspíše neměl co skrývat. Nevadí, tedy plán B. Přesunula jsem se hned k tomu prvnímu, co bylo nejblíž, čím dříve budu pryč, tím lépe, ještě by mě zde někdo potkal a to bych pak nevysvětlila.

Otevřela jsem vak a shrnula tam pět titulů, být mladší a s lepším zdravím, nejspíš bych si jich vzala mnohem víc, ale neměla jsem ani jedno. Ani mládí, ani zdraví.

Women and Gods
Word of my parents
The cracked winter
Danger in the name
Memory in the shard

Čas tak akorát zmizet.

Čas odísť

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Hoci nutkanie hľadať ďalšie knihy bolo veľké, vsadila si na istotu a rozhodla si sa odísť, kým je čas (*1). Týchto päť kníh si si vložila do vaku a tichým krokom vchádzaš späť do spálne. Pohľadom podvedome pozrieš na posteľ a na okamih sa ti možno zazdalo, že tam vidíš niekoho ležať. Na druhý pohľad vidíš, že to bola pravdepodobne iba hra tieňov. Vychádzaš cez druhé dvere, prichádzaš ku schodom a zdá sa, že nakoniec sa ti podarí prejsť bez povšimnutia. Vychádzaš z haly a vidíš posledné dvere, ktorými je potrebné prejsť. Otváraš ich. Nie sú zamknuté a ty vychádzaš von (*2). Prejdeš nejakú vzdialenosť a keď si pomyslíš, že si v bezpečnej vzdialenosti, uvedomíš si, že ten záhadný človek je stále tu. Je asi sto metrov od teba a pozerá sa tvojím smerom. Obaja stojíte a nikto sa nehýbe. Po chvíli si uvedomíš, že je to ten istý muž, ktorý bol na cintoríne. Pokúšaš sa vybaviť si jeho tvár no nedarí sa ti to. Čo sa deje?

----
*1 - dostávaš jeden bod skúsenosti za potlačenie nutkania hľadať ďalej
*2 - dostávaš jeden bod skúsenosti za bezproblémové získanie kníh

Čas odísť

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Dom Williama Herschela

Cesta ven byla až překvapivě jednoduchá. Co by se vlastně mohlo stát? Dnes byl pohřeb, spousta hostů má nejspíš pouze jenom černý oděv na důraz smutku po mrtvém. A navíc, jsou to jenom vědomosti, není to zlato, ani sříbro, aby se někdo dvakrát pokoušel křičet něco o zlodějích.
Ne že by mi to občas i nebylo jedno. Mnoho věcí nějak ztratilo na smyslu …
‘Oči v temnotě.’
Vyšla jsem ven a pomalu se nadechla. Teď mě čekala už jen cesta domů. Na konci se mi nejspíš budou hrozně třást kolena a dojdu jen tak tak, ale to nevadí.
‘Stali jsme se zloději zbytečností pro vlastní potěšení a touhu alespoň trochu žít.’

No a pak tady byl také ten muž. Několik vteřin jsem se na něj dívala, pak jsem jeho směrem pokývla hlavou na znamení pozdravu a vydala se pomalým krokem podporovaným hůlkou pryč. Tohle není moje starost. Není.

Kroky v temnote

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Ulička

Snažíš sa tváriť, že nič sa nedeje. Pozdravíš sa mužovi, no ten nijako nereaguje. Pozerá tvojim smerom a ty odchádzaš. Tvoj krok je pomalý. Po kammenom chodníku sa ozýva zvuk tvojej paličky. Pokúšaš sa počúvať ako sa dá. Srdce ti začne opäť biť rýchlejšie a na tvári cítiš stekať pot. V pozadí je počuť kroky tohto muža a.. spoznávaš, že sú rýchlejšie ako tvoje. Náhoda to byť nemôže. Je jasné, že ťa celý čas sleduje a teraz sa pravdepodobne rozhodol konať. Ale čo?

Smerom ktorým ideš je hotel v ktorom máš zaplatené ubytovanie na túto noc. Do Londýna, kde bývaš je to 25 míľ a kočiar, ktorý má prísť po teba tu nebude skôr ako zajtra ráno. Nikde v oknách sa už nesvieti a aj posledné olejové lampy na ulici ktoré svietia pomaly zhasínajú. Do hotela to môže byť možno aj míľa, čo je priveľká vzdialenosť na útek. No máš na výber?

Kroky v temnote

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Ulička

Strach? Dost možná, smrt by se mohla zdát vysvobozením. Negentlemanské chování se dá od určitých mužů očekávat, ale ti většinou nechodí slušně oděni, zato ovšem chodívají nocí. Dobrá, bojím se, jenže si nejsem jistá čeho, jestli bolesti, paradoxu utrpení, nebo něčeho jiného.
Zatla jsem zuby a nezrychlila. Nemělo to smysl.
‘Oči v temnotě.’
Pokud mě chce dohnat, tak se mu to rozhodně podaří tak jako tak, na rozdíl ode mě vypadal velmi zdravě. Pevně jsem uchopila vak s knihami, zloděj se okrádat nenechá.

Kroky v temnote

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Ulička

Každý človek ma na výber. Aj keď sa to v tejto dobe nezdá, v dobe kedy je otrokárstvo stále samozrejmosťou, kedy ženy majú niekedy menej právomoci ako trestanci, stále sa môže každý rozhodnúť. Jedno rozhodnutie si urobila aj ty. Pokračuješ zvoleným tempom vpred. Kroky tohto muža sa však každou sekundou približujú. Počuješ každý jeden jeho krok. Keď je už veľmi blízko, nedá ti neobzrieť sa. Je to pud, ktorý sa nedá potlačiť. Vtedy ho uvidíš. Poznáš toho muža. Je to predsa Henry Davidson, veľmi dobrý a verný spoločník tvojho muža. Čuduješ sa sama sebe, že si ho nespoznala na cintoríne, no predsa sedel ďaleko. V jednom okamihu ti odľahne, pretože je to niekto, koho poslal asi tvoj muž, aby na teba dával pozor. V tom druhom však hneď pochopíš, že to nie je tak. V jeho rukách sa vďaka mesačnému svitu zablysne čepeľ noža. Skôr ako stihneš niečo povedať, pocítiš bodnú ranu rovno do hrude.

"Prepáčte, pani moja," počuješ jeho posledné slová a bezmocne padáš k zemi. Paradoxom je, že to nebolí no cítiš ako sa ti vytráca energia. S hlavou na boku pozoruješ mesiac a počuješ ako tento muž odchádza preč. Pokúšaš sa nadýchnuť no je to ťažké. Kde je to svetlo na konci tunela? Aké sú tvoje posledné spomienky?

Kroky v temnote

28.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Ulička

Nakonec se člověk stejně vždycky otočí.
“Dobrý večer Henry.”
Zaskřípal tichý hlas a pohled sjel k rukávu s nožem. Hlavou neproběhla žádná myšlenka, pouze ticho, vyděšené a zrádné. Panika a nevíra která zastaví celé tělo, až se nemůže pohnout. A pak už je pozdě.

Jako by k zemi padal někdo jiný, jako by z někoho jiného vlastně vytékala krev.
‘Konečně budeme zase spolu Lucy. Pohlédnu do tvých nádherných očí, které se otevřely jen jedinkrát a už tě nikdy neopustím, ano nikdy, budeme navždy spolu.’
A po odpírání pravdy přichází smíření, jenže stále to pozorujete jako někdo třetí, jako někdo kdo nevěří tmu, co se děje. Nejspíš se to stalo někdy ve chvíli kdy se část mé mysli těšila na ono pomyslné světlo na konci tunelu.
‘Já chci žít.’
Nevěděla jsem co chci v tu chvíli dělat. Jestli číst do poslední chvíle řádky v jedné z knih, které při mém pádu vypadly z vaku a napsat vlastní krví jméno mého vraha, nebo se pokusit doplazit k Williamově domu a někoho zburcovat?

Zkusím se zvednout, pokud to nepůjde budu se plazit, ano, zkusím vyhledat pomoc ve Williamově domě. Nechci zemřít. Nechci. V tváří tvář smrti se některé věci prostě změní.

Prebudenie

??
??
??

Tá bolesť hlavy je neskutočná. Otvoríš oči a uvedomíš si, že ležíš na posteli. Počuješ mnoho zvukov, všetko máš popletené. Nevieš si spomenúť ako si sa tu ocitla, nevieš si spomenúť čo sa ti stalo. Všetko to trvá. Obzeráš sa okolo seba a cítiš neskutočný hlad. Obzeráš sa okolo seba a vidíš nejaké krabice. Veľa krabíc. Je to sklad? Čo tu robí posteľ a čo tu robíš ty? Vtedy sa ti postupne začnú vracať nejaké spomienky. On Ťa predsa bodol! Ležala si na zemi, pokúšala si sa odísť, kričala sa o pomoc no potom si pamätáš pohľad na... topánky. Niekto k tebe šiel.

Obzeráš sa ešte ďalej a uvedomíš si, že ani nie dva metre od teba sedí na stoličke mladý muž. Môže byť asi tvojho veku ak nie mladší. Pokojne sedí a tým najzáhadnejším pohľadom ťa sleduje. Nevieš si to nijako vysvetliť no je ti veľmi sympatický. Akoby si ho poznala už dlhé roky. Sadneš si na posteľ a hneď si všimneš jeho topánky. Je to on...

"Lady, máte šťastie, že som Vás našiel...," ozve sa a jeho hlas ti pripadá veľmi príťažlivo. Čo sa to deje? Uvedomuješ si, že počuješ po miestnosti loziť potkany. Veď nemôžu byť tak blízko, sú na druhej strane miestnosti - odhalila si ich pomerne na veľkú vzdialenosť. To sa ti ešte nikdy nestalo.

*Vďaka veľmi úspešnému hodu na okultnosti si uvedomíš, že o niečom takomto si čítala. Okamžite si priložíš ruku na srdce a nič necítiš. Je to sen alebo pravda?*

Zjedla by si aj pol prasaťa. Takýto hlad máš.

Prebudenie

??
??
??

Jestli existuje nebe, já půjdu do pekla, protože jen tam patří zloději a lháři. A proto, že Bůh se prostě neptá, proč?, ptá se “jestli”.
Ale, … tohle není smrt, smrt by, … nebolela by.

“Henry!”
Snažím se vykřiknout vztekem, ale nezní to jak by mělo, ten vrah, podlý zabiják nejspíš najatý mým vlastním manželem. Bude trpět, hned co se mi dostane do rukou. Zvedám se v touze jej rozčtvrtit, jenže … není tady, místo něho zde sedí úplně někdo jiný.

Zmateně se dívám po místnosti, hned vpravo, pak vlevo. Něco je špatně, něco je hrozně špatně. Jako by se celý svět zostřil, změnil. Chci se nadechnout, v posledních několika měsících to už nešlo tak dobře, teď to nejde vůbec, nebo jde, nevím jak to popsat. Mé srdce nebilo.
Vykřikla jsem a pohledem skončila na jediném dalším člověku v místnosti.
‘Všiml si toho? Jsem prokletá? Je to sen? Co se děje?’
“Já.”
Začala jsem, ale nemohla jsem hned pokračovat, ty pocity, to vnímání, všechno bylo špatně.
“Asi bych vám měla poděkovat.”
‘Já sem mrtvá! Nedýchám! Dýchej!’
Zkoušela jsem se nadechnout a vydechnout. Ze zvyku, nějak, prostě proto, moje vědomí se bouřilo. Hlad, ještě je tu hlad.

Hlad. Strach. Smrt. Krev. Potkani.

Pořád chci křičet, moc. Objala jsem si rukama ramena. Hrůza. Děs. Zmatek.

Vyjasnieva sa - alebo radšej nie?

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

"Volám sa Nathaniel,..." predstavím sa žene, ktorú veľmi dobre poznám. Registrujem ju už niekoľko rokov. Prvý krát sme sa stretli v Londýne na maškarnom plese, kedy sme spolu tancovali jeden tanec. V ten večer to bola prekrásna žena, plná šarmu a elegancie. Takto som ju dlhodobo vnímal až keď sa nestala tragédia, ktorá ju postupne lámala. Niečo ma na tejto žene stále facinovalo a nedokázal som z nej odtrhnúť zrak. Nikdy som sa jej však neodhalil, až včera večer. Veľmi som váhal, pretože som nechcel preniesť túto kliatbu na nikoho iného. No v jej očiach bola tak neskutočná túžba po živote. Nie však po jej živote, ale živote jej dcéry. Možno to ma zlomilo.

"To, čo sa teraz deje je pre Vás náročné na pochopenie. Sám som si tým prešiel...," hovorím jej a všímam si, že si uvedomuje čo sa to deje. Je veľmi vnímavá. Mne to trvalo oveľa dlhšie. Asi nakoniec všetky tie knihy ktoré preštudovala neboli tak márne.

"Je noc, 29. augusta 1822, deň po pohrebe Williama Herschela a dvadsaťštyri hodín po tom, čo Vás včera zabili...," technicky som to urobil ja, avšak to by mi asi veľmi nepomohlo. Časom jej to určite vysvetlím. Počkám, nech spracuje informáciu a hneď nato dodám:

"Áno, je to pravda. Upíri existujú a vy ste sa stala jednou z nás," poviem a čakám čo sa bude diať. Stále vyzerá krásne. Jej krv mi prúdi v mojich žilách a moja v tej jej. To puto čo medzi nami vzniklo - prečo si ho nepamätám? Je to krásny pocit. Určite bude hladná, no potrebuje sa najprv upokojiť. Čakám nato ako bude na toto celé reagovať.

Radšej nie!

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Nepoznávala jsem jeho jméno ani obličej a přitom, jako bych jej znala, což nebyla jediná věc, které jsem nerozuměla.
Noc.
29.
Zabili.
Upíři.
“Cože?”
Jsou věci, které se dějí jiným, a pokud se to děje jiným, nazýváme to štěstím a příznivým osudem. Jenže já nemám ani jedno, takže zůstal zmatek. Takový ten, kdy se snažíte vyrovnat s “nevíte čím”, snažíte se nezačít smát z absurdity výpovědi mladého muže před vámi a … Hloupost.
“Takže mi tvrdíte, že jste, ehm, upír. Dobře. A já jsem tedy mrtvá.”
Skládala jsem si pomalinku jeho výpověď dohromady a snažila se v tom najít nějakou logiku.
“Nejspíš ano.”
Rozhodla jsem se k tomu postavit jako ke společenské konverzaci před odloženým obědem. Měla jsem hlad, takový ten, kdy několik dní skoro nic nejíte, protože si na společenskou událost musíte obléct ty o několik čísel menší šaty.
“Jak a proč?”

Vysvetlenie

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

"Kresťanstvo nám hovorí o živote pozemskom, nebeskom a živote pekelnom. Existuje však ešte jeden stav, ktorý je kombináciou týchto troch. Žijeme život pozemský, ktorý je niekedy rajom no inokedy peklom," začnem pomaly vysvetľovať. Sám vediem túto debatu prvý krát, je to pre mňa zaujímavá skúsenosť.

Vystriem si chrbát na stoličke a trochu sa narovnám.
"Niektorým z nás bol daný dar, ktorý je pre niektorých prekliatím. Upír alebo rodný, ako sa nazývame my, je bytosťou ktorá umrela a predsa unikla smrti. Včera v takýto čas sa Váš život mal ukončiť, no rozhodol som sa, že Váš zmysel života je príliš zaujímavý nato, aby ste sa ho predčasne vzdala." snažím sa ti vysvetliť. Rovnako sa snažím rozpamätať čo všetko som pociťoval vtedy ja. Narozdiel od nej som sa to nemal koho opýtať.

"Viem, že ste veľmi sčítaná žena, ktorá má o mnohých veciach prehľad. Aj keď sa Vám niektoré môžu zdať nereálne a pritiahnuté za vlasy, verím, že už teraz ste spozorovali isté zmeny čo sa udiali s Vaším telom. Čo ste počuli o upíroch? Zamyslite sa, postavte sa, prejdite sa, aké zmeny pociťujete?" opýtam sa. Ak sa rozhovorí, bude to dobre. Postupne sa upokojí a uvedomí si, že možno práve táto cesta jej umožní naplnenie jeho sna.

Praktický potomek

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Poslouchala jsem jej, pozorně. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Bylo tady příliš mnoho vedlejších vjemů.
‘Příliš mnoho …’
Bezmyšlenkovitě jsem si olízla rty. Byl to akt, kterého bych se nikdy před tím nedopustila, porušoval jakékoliv slušné mravy, všechno! Měla jsem hlad. Ale když jste mrtvý, je to přece něco jiného, jenže co?
Pokoušela jsem se poradit si s vlastními emocemi a moc dobře mi to nešlo, v posledních letech jsem nepatřila k nejpříčetnějším a … Samotnou mě překvapil směr, jakým se mé vnímání ubíralo, vždy to nakonec skončilo u hladu.
“Pociťuji skutečně velký hlad.”
Stav vyřčený nahlas. No, nikdy bych neušila, že to řeknu někomu jinému než sama sobě. Ovšem krom této problematiky měl pravdu, cítila jsem se jinak. V tomhle bodě mi vždycky došly slova a nedokázala jsem se pohnout z místa, nešlo to popsat.
“Předpokládám, že upír se krmí krví, ne?”

Asi je čas

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Sledujem ako sa jej stupňuje hlad. Jej odpovede mi začínajú pripadať až priveľmi presné a trefné. Ak nebude prejavovať žiadne emócie, mám pocit, že to s ňou bude veľmi ťažké. Na druhej strane jej však nemôžem odoprieť jej prvé jedlo. Je potrebné, aby ukončila premenu.

"Viem, že ho máte a áno, máte pravdu. Upíri potrebujú na svoje prežitie krv. Tá je rôznorodá. Najslabšia je krv zvierat, aj z tých sa dá v prvých rokoch prežiť. Ako však budete starnúť, už Vám nepomôže. Ďalej je tu krv z ľudí...," začnem jej vysvetľovať a chcem aby si to zapamätala. Som jej mentorom a je na mne, aby neurobila nič, čo by ju neskôr mohlo stáť život.

"Vždy, keď sa budete kŕmiť je potrebné, aby daný človek nezomrel. Musíte mu nechať dostatok krvi. V tomto momente je to veľmi ťažké a vyžaduje si to vysoký stupeň ovládania. Chcem a vyžadujem, aby ste to vždy dodržiavali, rozumiete?" v tomto momente si uvedomíš, že ti tento mladík hovorí čo máš a čo nemáš robiť. Veľmi ťa to pobúrilo.

*Prebúdza sa v tebe beštia. Si veľmi nahnevaná a rozčarovaná. Toto si určite nenecháš*

"Ako Váš stvoriteľ budem pre Vás vždy najvyššou autoritou. Ak poviem, aby ste z tohto miesta nevyliezli desať dní, tak tu desať dní zostanete..."

*Hlad, beštia a tento tu arogantný mladík*

Zdá sa, že čaká na odpoveď. V tebe to však naozaj vrie. Ak sa v tebe neprejavilo mnoho emócií, tak teraz tomu už rozhodne neodoláš. Hnev, hlad, poníženie, otázky, čo sa to deje?!

Čas na řetěz

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Jak by si mohl člověk myslet, že je všechna krev stejná, třeba ta prolitá ze sladké pomsty chutná mnohem lépe.
‘Zabiju tě Henry, neboj se. Zabiju tě.’
Jeho slova se mi usazovala v podvědomí někam do rohu, jako by byla důležitá, ale stydlivá. Hodně stydlivá. Pozorovala jsem spíš něco, něco jako oči v temnotě, jenže jiné. Oči ke kterým patří spáry a zuby. Neměla jsem proto jméno, mělo to hlad, velký hlad.
‘Nezabít při krmení člověka.’
Znělo to, ano, vražda člověka je přece hřích, ale oplatit hřích hříchem je v pořádku, ne? Pokoušela jsem se urvat si své vědomí zpátky. Tohle nemohlo být v pořádku, jenže …
Ten chlapec mluvil dál. Byl mnohem mladší, drzejší, jak se opovažoval? Já měla hlad a on si dovolil, dovolil moc.
“Autoritou?”
Zašeptala jsem, můj vlastní smích mi poté znělo značně cize. Byla to nějaká pudová touha, jako dva predátoři na příliš malém teritoriu.

Skočila jsem po něm, má žízeň musí být uhašena!

Dáma z Londýna

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Ak si Charlotte aspoň na chvíľku myslela, že sa jej podarí prekvapiť svojho stvoriteľa, šeredne sa mýlila. Na druhej strane si však podvedome uvedomuje, že je neporovnateľne rýchlejšia ako keď bola človekom. Jej reflexy sú natoľko dobré, že v okamihu kedy vyskočila a uvidela Nathanielovú nadľudsky okamžitú reakciu, časť jej mysle pochopila, že to bol zlý ťah. Tento mladý chlapec prekvapil nie len Charlotte, ale aj beštiu ktorá sa v nej prebudila.

Nathanielove zreničky sa roztiahli a vo veľmi krátkom okamihu si si uvedomila, že sa nielenže bravúrne vyhol tvojmu výpadu no dokonca sa stihol obtrieť okolo teba. Ľavou rukou ťa chytil pod krk a už si letela späť na posteľ. Aj s týmto matracom na posteli to bolo veľmi tvrdé pristátie. Pokúšaš sa brániť a pokúšaš sa poškrabať rukami. Čo si neuvedomíš, no uvedomí si to on, z tvojich rúk začnú vychádzať akési malé kosti ako ihly.

Odtiahne sa a čaká čo sa bude diať. Beštia v tebe však nečaká. Okamžite sa narovnáš a už vyrážaš vyzbrojená drapákmi a tesákmi na svojho stvoriteľa. Ten si ťa premeria a pravdepodobne usúdi, že videl dosť. Rozbehne sa smerom k tebe a uštedrí ti poriadnu ranu dlaňou do hrudníka. Odrazí ťa to a cítiš bolesť. Ani sa nestihneš spamätať, objavíš sa na špinavej podlahe. Ideš sa z nej postaviť, no Nathaniel je už pri tebe. Jednú ruku ti priviaže o posteľ a druhú o stĺp. Sedíš na studenej podlahe dosť dlho až kým nestratíš vedomie.

Prejde dosť dlhá chvíľa, prebudíš sa, stále si pripútana, sedíš na zemi no tentoraz Nathaniel leží vedľa teba, no hlavu má položenú v tvojom lone. Jeho oči sledujú tie tvoje. Nehovorí však ani slovo.

Hysterická londýnská panička

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Bestie nerozumí, je to predátor, kořist se nemá bránit, kořist má křičet strachy a krvácet. Jenže se zmýlí a role se obrací. Tak Bestie odpovídá na výzvu. Strach přichází až později. Není dost silná, není dost hbitá. Rychle přemožena se už jen zmítá v poutech a vrčí. Na znamení nesouhlasu s celou situací se mnohokrát vzepře, ale vždy bezúspěšně. Nakonec ustoupí.

Mé první myšlenky se točili kolem dvou věcí. Proč se nemůžu pořádně pohnout? A kdo je ten mladý muž ležící na mém …
“Já … Tohle rozhodně … Není …”
A pak se pomalu vrací vzpomínky. Od stavu nemrtvosti, po identitu tohoto muže, až k mé smrti. Jak absurdní, že jej chci upozornit, že ležet jen tak v klíně vdané ženy a nebýt s ní rodinně spřízněn je skutečně krajně nevhodné.
Jak absurdní myšlenka, když to vypadá, že si může dovolit skutečně vše.

Zaklonila jsem hlavu, abych utekla před jeho pohledem kdesi ke stropu. Nevěděla jsem co říct, potřebovala bych být sama se sebou a všechny myšlenky si pořádně utřídit, jenže bych stejně nic neutřídila.
‘Co se to se mnou děje?’
Teoreticky jsem odpovědi měla, prakticky jsem si skočila rovnýma nohama do stádia popírání. Potřeba začít úplně od začátku a znova byla více než žádaná. Sklopila jsem hlavu a podívala se očí svého věznitele.
“Mohl by jste mi to sundat? Prosím.”
Do hlasu se mi promítlo velké množství nekontrolovaných emocí, zatímco jsem zatřásla s pouty. Sama jsem nevěřila tomu, že bych se vzdala tak rychle. Ať už čekoholiv.

Dáma z Londýna - klapka číslo 2

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

"Mohol by som," odpovedám, no veľmi sa do toho nemám. Namiesto toho sledujem tvoj pohľad a tvoje oči. Očividne sa nemám kde plašiť. Môj pohľad je skúmavý. Nevieš z neho vyčítať čo mi práve prebieha hlavou, môžeš iba hádať.

"Byť upírom znamená bojovať o prežitie," vysvetľujem pričom sa ti stále pozerám do očí. "Viem, že ste si o to neprosila, aby som Vás premenil. Bolo to moje rozhodnutie, ktoré je stále možné zvrátiť." hovorím to pokojným hlasom. Akokeby to bola tá najbežnejšia vec na svete.

"Dal som Vám možnosť rozhodnúť sa, či chcete svoj život skončiť v zabudnutí alebo v ňom chcete pokračovať." vysvetľujem a tieto slová hovorím s oveľa väčšou vážnosťou.

"Ak chcete, aby som Vám rozviazal ruky, musíte mi začať dôverovať. Viem, že je to veľmi obtiažne. Som pre Vás cudzou osobou no paradoxne som a budem od tohto momentu Vám najbližšou osobou. Premyslite si to, nenáhlite sa," dohovorím a stále ležiac však dotiahnem na jednu tvoju ruku pri stĺpe. Rozviažem Ti ju, takže si pripútaná iba k posteli. Tvoja pravá ruka je voľná. Stále však ležím hlavou v tvojom lone. Ak by si chcela, pravdepodobne by si mi vedela ublížiť. Moje oči však stále sledujú tie tvoje.

Smrt? Ne děkuji, včera stačilo

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad
odkaz

‘Mohl by sem.’
Něco v jeho slovech a to jak to řekl mi vyvolalo malý úsměv na tváři, spíš jako zaškubání rtů. Malé a nevýrazné, ale přece.
Poslouchám.
Pořád poslouchám.
V určitých chvílích dokážu zapomenout na vše, co jsem se učila, na to, jak prý svět funguje a přijmout jakoukoliv neuvěřitelnost. Například, když vám mladý muž ležící ve vašem klíně vypráví o tom, jak vám bude nejblíž a přitom je vám úplně cizí, ovšem budiž. Dejme tomu, Nathanieli vaše chování je obzvlášť nepřijatelné a pro mě krajně nepříjemné, ale nechme to zatím tak.

Jedna volná ruka znamenala půl cesty k … vlastně, k čemu? Znamená to, že když jsem se jej před chvílí pokusila zabít, že teď se mi to nějakou dobu nemůže stát? Možná nebude nejlepší přemýšlet nad hladem.

“Dokud jste to nenadnesl, ani jsem nad tím neuvažovala. Zemřít, to znamená ukončit příběh před koncem a kniha, jejíž konec je useknut před závěrem mívá většinou pokračovaní, nebo minimálně dohru.”

Na smrt jsem skutečně ani nepomyslela, kdybych s ní byla smířena a chtěla umřít, nepokoušela bych se se zachránit.

“Nejsem si jistá, jestli je tady důvod si něco rozmýšlet, vůbec nevím, co se bude dít, ale je to lepší, kdyby nebylo nic.”

Protože s některými lidmi nejspíš pohne až smrt. Mám obavy, že na svém dalším životě budu neskutečně viset.

Rozhovor v tme

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Vypočujem si tvoje slová. Premýšľajúc nad nimi ti uvolňujem aj druhú ruku, tentoraz som sa však postavil. Keď som tak urobil, ľahol som si na posteľ, dal si obe ruky za hlavu, sledoval strop.

"Nikto nevie čo sa bude diať, no máme celú večnosť nato, aby sme nato prišli. Jedno je však isté. Musíte zabudnúť na minulosť, aspoň na čas. Keď sa vysporiadate s novou identitou, môžete sa časom vrátiť." hovorím a neprejavujem nejaký väčší záujem o to čo robí. V hlave sa mi množia nejaké výčitky. Možno to nie je správny prístup. Tak ako ma nechal môj stvoriteľ, mal som asi nechať aj ja ju. Zbytočne možno medzi nami vznikne puto, ktoré ak by sa prelomilo, veľmi by to ranilo obe strany.

"Pre Vášho muža už neexistujete a on neexistuje pre Vás. Od včerajšieho večera ste sa stali opäť slobodnou ženou, ktorá sa môže sama rozhodovať. Nepodliehate svetským zákonom panovníkov a lordov. Pokiaľ budete rešpektovať pravidlá, ktoré rešpektujem aj ja, budete tak veľmi slobodná, ako budete chcieť."

Uvedomujem si, že zo začiatku má každý nováčik hlad. Potrebujem však aby sa naučila trpezlivosti. Prchkosť a nerozvážnosť ju bude stáť krk chvíľu nato, čo ju nechám sám.

Smrt všem krysám!

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Byla jsem hodně vděčná, že mě pustil a šel si lehnout jinam. Vlastně jen ze zvyku jsem si promnula obě zápěstí, i když to bylo k ničemu. Ještě před několika hodinami jsem tam měla drápy, na prstech, kam se schovaly?

No, Nathaniel pokračoval ve svých slovech. Ani smrt nikoho nečiní skutečně volným a nezávislým, pořád tu jsou zákony, nařízení a pravidla. Nejspíš mi je podrobněji sdělí až se mu bude chtít.
Pomalu jsem se zvedla a oprášila. Šatům to rozhodně neprospělo. Rozhodně vůbec. Nejvíc nezanedbatelný problém byla rána od nože a prakticky celý přední díl, když jsem se snažila někam doplazit. Nejenže jsem nevěděla, co teď, ale pořád mě vyrušoval ten hlad, který jsem se rozhodla začít řešit dříve, než se zase pokusím na Nathaniela skočit. Nevidím žádný důvod v tom dostávám … víte jak to myslím.

Vím, že před nějakou dobou jsem zde slyšela krysy, nikdy by mě nenapadlo, že to půjde touto cestou. Já, potomek jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších Anglických rodů budu po temném skladišti lovit krysy, ne pro víc, než pár kapek krve. Čím dříve to bude za mnou tím lépe, a jestli to ten hlad utiší alespoň na chvíli, tak není co řešit. Občas musí být jeden trochu praktický.

Smrt všem krysám!

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

V momente, kedy sa Nathaniel rozhodol rozprávať, si nedokázala myslieť na nič iné ako hlad. Veľmi dobre vieš, pretože si čítala dostatok literatúry, že pečené mäso to nebude. Skôr teda surové a nie ani tak mäso ako tá krv. Aj keď sa Ti to veľmi nepozdáva, rozhodla si sa uloviť krysy.

Spozornela si a uvedomuješ si, že tvoj zrak a aj sluch sú neporovnateľne lepšie. Jedna takáto krysa je na druhej strane miestnosti. Nevieš však poriadne určite, že kde. Pomalým a tichým krokom sa tam približuješ. Aj keď ešte nerozumieš mnohým veciam, tento predátorsky inštinkt máš vyvinutý veľmi dobre. Netrvalo dlho a svoju obeť si našla. Nachádzala sa v otvorenej a prevrátenej drevenej debne. Vošla si tam rýchlosťou, ktorá sa ti v danom okamihu zdala úplne normálna, no uvedomuješ si, že takto rýchlo si sa ešte nepohybovala.

Nie je to nič také, čo ti ukázal Nathaniel, no je to predsalen niečo. V rukách sa ti objavila krysa, ktorá pišťala neskutočným spôsobom. Akoby presne vedela, čo ju čaká. Okamih dostihol okamih cez tvoje ústa preteká krv. Nie je to pravdepodobne to čo si si predstavovala, no nie je to až také odporné. Zdá sa, že ak by si pila krv z človeka, určite by chutila lepšie. Každopádne cítiš, že to na okamih otupilo tvoje zmysly a cítiš sa trochu pokojnejšia.

V miestnosti sa nachádza už len jeden potkan. Ten je dostatočne vystrašený. Piskot jeho súkmeňovca ho dostatočne vystrašil nato, aby sa snažil schovať. Naneštastie pre neho sa mu nepodarilo schovať dostatočne. Po krátkej chvíli je už v tvojej moci.

V tom si všimneš Nathaniela, ktorý ťa pozoruje. Uvedomíš si, ako pateticky musíš vyzerať. Zakrvavená už aj spredu s mŕtvym potkanom v ruke.

---
+1 experience bod, prvé kŕmenie
+2 vitae

Nevím co chci, ale chci toho moc

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Bylo to už dlouho, co jsem se dokázala pohybovat bez pomoci a ne shrbená. Samotná radost z pohybu přebila většinu ostatních pocitů a já se vydala na lov. Dobře, ano, krys, přiznávám. Ale viděli jste zde někoho jiného, kromě Nathaniela? A ruku na srdce, nebo to co z něj zbylo, ten se naposled bránil.
První krysa byla trochu náročnější. Z jaké společenské vrstvy jsem, abych měla zkušenosti s něčím takovým? Vyždímala jsem z ní, co šlo, ale pořád to bylo málo. Připadalo mi to jako návyková látka, něco, s čím když začnete nemůžete skončit.

Naštěstí tady byla pořád ještě ta druhá.
“Myšičko myš, pojď ke mně blíž.”
Šeptala jsem, když jsem tu bestii tahala zpod jedné z beden. Mám pocit, že mě během toho kousla do prstu, ale to nebylo důležité. Pak naposled zapištěla a zhasla, bez krve nemůže nikdo existovat dostatečně dlouho.

Ucítila jsem na sobě Nathanielův pohled, podívala se na potkana, na Nathaniela, na potkana, toho jsem pustila a pomalu jsem se vrátila k “stvořiteli” vychutnávajíce si každý krok.
“Myslím, že už se dokáži soustředit o něco lépe, jaká jsou ty pravidla?”
Rozhlédla jsem se kolem.
“A kde jsou moje knihy?”
Když už kvůli nim musíte umřít, nebylo by vůbec špatné zjistit, co v nich vlastně bylo.

Pravidlá

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Charlotte vyzerá o poznanie spokojnejšie. Aspoň z časti utíšený hlad z nej robí opäť osobnosť, ktorou bola pod premenou. Dokonca sa zdá, že si začína uvedomovať čo sa deje a rozhodla sa spolupracovať.

"Okrem mňa a Vás je v tomto svete veľa upírov. Nato, aby sme mohli spolu nejako vychádzať, je vytvorených niekoľko pravidiel, ktoré musí každý rešpektovať. Ich porušenie sa trestá finálnou smrťou," hovorím, no napriek tomu stále ležím s rukami založenými za hlavou.

"Pravidlo prvé hovorí: Neodhalíš svoju pravú podstatu smrteľníkom, pretože by ťa mohli neskôr udať," vyslovím ho a chvíľu čakám.

"Musíte si uvedomiť, že vo svete upírov je vždy niekto starší a mocnejší. Moc, ako čoskoro pochopíte prichádza s vekom. Prvý zákon prírody však vraví, mocnejší vyhráva a inač tomu nie je ani tu. Ak by ste niekedy takto ľahkovážne zaútočili na iného upíra ako ste to urobili dnes, tento rozhovor by sme už neviedli." Je potrebné, aby pochopila, že aj keď sa cíti fyzicky úplne ináč ako tomu bolo predtým, je ešte len malou larvou vo svete predátorov.

Rovnako si začínam uvedomovať, že čas pokročil. Prvá polovica noci je už istú chvíľu za nami a dnes nás čaká ešte nemalý kus cesty. Policajti dnes už prehľadávali mestečko a je len otázkou času kedy zavítajú aj tu.

"Nato, aby ste však prežili vo svete potrebujete pravidelne piť krv a schovávať sa pred slnkom. Sme nočné tvory, ktoré slnečné lúče zabíjajú takmer na kontakt. Ako ste už zistili, od dnešného dňa máte v sebe beštiu, ktorá sa bude chcieť dostať na povrch a ovládnuť Vás. Vždy ju musíte mať pod kontrolou a nikdy ju nevypúšťajte von." vysvetľujem jej a mám pocit, že rozprávam už priveľa. Vtedy príde otázka ohľadom kníh.

"Tie sú pre Vás momentálne nepodstatné. Skôr ako to, musíme dnes odísť a nájsť si bezpečné miesto na spánok. Chcete ísť takto alebo Vám pôjdem zaobstarať nejaké nové oblečenie?"

Pravidla

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Všechno, co říká dává svým způsobem smysl. Když můžeš umřít jednou, není problém umřít i podruhé, na potřetí se nejspíš už nehraje.

Je přirozeností jedince pokoušet se být vždy mocnější, než je ten nad ním. A nad každou mocností je vždy ještě větší mocnost, což nám dokazuje světová politika až příliš dobře. Můj otec strávil celý život rozšiřováním rodinného majetku na úkor ostatních, stejně jako jeho otec a jeho otec.
‘Jako že jsem na konci potravního řetězce?’
Netušila jsem, že bude až tolik věcí, se kterými se budu muset vyrovnat. A naučit žít. Žít … Dobře, to nejspíš není ten správný termín.

“Takže nutnost pít krev, nebezpečí ze strany slunečního světla a jakéhokoliv upíra, nmluvě o lidech, Bestie. Tedy, existují nějaké výhody z tohoto stavu?”
Zatím jsem si všimla zlepšených fyzických dovedností, ale proč by v tom nemohlo být ěnco víc?
“Třeba proměna na mlhu, nebo na vlka?”
Pátrám v paměti.
“A ano, nové šaty by se skutečně hodili. Děkuji.”

Pravidla

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

"Zvyšok to je už len o výhodách. Byť upírom na druhej strane znamená byť nespútaným. Môžete cestovať po celom svete, spoznávať nové kultúry, učenia a čo najdôležitejšie, krv ktorá Vám prúdi v žilách nie je už obyčajná. Pomocou nej sa dokážete hýbať rýchlejšie, máte viac síl, dokáže rozkazovať iným zvieratám či ľudom, dokáže sa dokonca premieňať na zviera samotné, cestovať sférami, ovládať hmlu, chodiť na večierky a bály, užívať si nové bytie a už nikdy nebyť obmedzený časom." dopoviem a v okamihu kedy súhlasí, aby som jej doniesol nejaké nové šaty sa postavím a zdá sa, že som pripravený vyraziť.

"Tieto nové schopnosti ste v sebe už prebudili a časom sa vypracujú na dokonalejšie a komplexnejšie. Dnešnú noc to však už nestihneme prebrať. Počkajte tu na mňa, pokúsim sa nájsť niečo čo Vám padne." dopoviem, odkráčam, otváram dvere a odchádzam. Rozhodne neboli a ani nie sú zamknuté. Čo teraz? Počkáš tu alebo sa ideš niekde poobzerať? Ako sa tak obzeráš po sklade, všetky debne sú prázdne. Iba malé strešné okienko vpúšťa mesačný svit dovnútra, no viac svetla sa rozhodne prediera cez dvere. Zvedavosť je určite nemalá a niečo vo vnútri ťa nabáda k tomu, aby si tam šla.

Neposlušný dítě

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

“Dokud nepřijde slunce.”
Není to o nic lepší, je to pouze jiná společnost. Vždycky jsem doufala, že za sebou budu moci společnost nechat za sebou. Všechny ty jejich strojené úsměvy a konverzace, samozřejmě, že v tom jsem velmi dobrá, ale to neznamená, že mě to baví. Nebaví. Dobrá, nejspíš to není úplně přesný termín, záleží na tom, jak a kdy. Navíc, společnost není skutečně ta věc, kterou bych se chtěla v tuto chvíli zabývat, mám obavy, že bych se pokusila přivlastnit si veškerou jejich krev.
Což nejspíš nebude společenské.

Když se za ním zavřeli dveře, chtěla jsem, … no ani nevím. Konečně jsem byla sama a nechala myšlenky jen tak plynout. Informace se mísily s touhou tvrdit, že je to všechno lež, nebo sen a stejně tak mluvilo všechno okolo jasnou řečí. Tohle bych si nevymyslela. Dobře, co teď?
Nejspíš mi nezbývá, než zůstat s Nathanielem, alespoň do doby, než se v tom naučím nějak rozumně chodit. Tenhle stav byl vlastně dalším krokem k něčemu lepšímu. Pokud jsem zemřela a teď žiji, budu muset zjistit jak to udělal.
‘Neboj se Lucy, já na to přijdu.’

Nejvíc mě mrzelo, že si nejspíš nestihnu vzít své věci a budu muset začít úplně odznovu, zase od začátku. Na podsvícené dveře jsem se nějakou dobu dívala, zvažovala jsem a hodnotila veškeré možné dopady.
‘Jenom se podívám co za nimi je.’
Drobné nahlédnutí za dveře ještě nikomu neublížilo, a pokud tam někdo bude tak zase tiše zavřu a schovám se někde mezi bednami.

Za dverami

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Za dverami

Aj keď už nie si technicky človekom, nejaká tá ľudská zvedavosť, ktorá bola u teba dlhú dobu výrazná Ti ostala aj teraz. Trochu váhavo, vysvetľujúc a ubezpečujúc samú seba, že je to v poriadku si podišla bližšie k dverám. Načúvaš no nič nepočuješ. Dvere slabo potvoríš no vonku je tma, jemne osvetlená mesiacom. Nedá ti trochu nevystrčiť hlavu. Tvoj zrak sa ti prispôsobil rýchlejšie ako si zvyknutá a zdá sa, že aj v tej tme vidíš o dosť lepšie.

Asi dvesto metrov pred tebou preteká rieka cez ktorú vedie most. Ten most si však pamätáš! Je neďaleko miesta, z ktorého si chcela včera utiecť. Tým smerom je aj dom nebožtíka, od ktorého si si vzala knihy. Zdá sa, že Nathaniel ťa našiel ozaj neďaleko. Táto tu budova ako tak pozeráš je vzdialená od klasických domov možno sto metrov. Je to opustené no pritom celkom priľahlé miesto, ktoré očividne nikto dlhšie nevyužíva. Svojim sluchom počuješ, že v uliciach je celkom živo. Pravdepodobne tam bude aj zo desať ľudí. Hoci sa ti to zdá nepravdepodobné, počuješ časť ich rozhovoru. Pravdepodobne hľadajú práve teba. O čom sa však presne bavia, veľmi nepočuješ. Možno ak by si šla bližšie..

Čo ak je Nathaniel iba nejakým maniakom a ty máš konečne možnosť od neho utiecť? Uškodilo by, ak by si si vypočula rozhovor a potom by si si bola istejšia tým čo sa stalo?

Pomsta bude jednou sladká

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Za dverami

Netušila jsem, co bych měla za těmi dveřmi očekávat, že by se svět tak radikálně změnil jenom během chvíle? Ve stínech by se pohybovaly podezřelé zrůdy, měsíc by se zbarvil do krvavě ruda. A …
Co si to namlouvám? Svět se jen tak nezmění. Zemřete, pohřbí vás, nakonec zapomenou, možná budou před tím truchlit, ale pak stejně zapomenou. Někde tam venku jsou lidé, co mě hledají, lidé zoufalí touhou mě nalézt, možná.
‘Možná by tam mohl i být.’
“Ne.”
Zašeptala jsem a zavřela dveře. Ne. Pomsta bude sladká a bude chtít trochu času. Když nemůžeš najít osobu, kterou si myslíš, že si zabil, když ji nemůže najít nikdo, začneš se užírat, možná to nakonec přejdeš, ale ona se jednou vrátí.
‘Neboj se Henry, já přijdu až to budeš čekat.’

Odstoupila jsem ode dveří a natáhla se na postel. Budou se bát, nakonec všichni. Teď bych je nejspíš zabila všechny, hned. A to nechci. Postupně ano, hned ne.

Nové šaty

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Nedalo mi celý čas nepremýšľať nad tým ako sa zachová. Keď však prídem naspäť aj s kufrom plným oblečenia cez ktorý je prehodený ešte tmavý dámsky plášť, vidím Charlotte ležať na posteli. Ak by to bolo možné, tak by ma to asi zahrialo pri srdci. V momente kedy si všimneš Nathaniela a kufor, uvedomíš si, že je presne ten istý kufor, ktorý si si doniesla do Slough. Nathaniel sa veľmi nemá do toho, aby vysvetlil ako ho získal. Vieš, že si ho nechala v tvojej hotelovej izbe, ale za týchto okolností, ako sa tam dostal a ako, že tam ešte stále bol? Okrem neho však vidíš, že doniesol aj vedro s vodou. Pravdepodobne to bude voda z rieky. Dáma by určite nemala mať zakrvavený chrbát od bodnej rany. A asi ani tie ústa.

"Dúfam, že Vás to poteší. Každopádne by som Vás poprosil, aby ste sa čím skôr prezliekli. Musíme vyraziť. Mám pocit, že Vás tu začnú čoskoro hľadať a to by nedopadlo dobre." hovorím keď podávam Charlotte jej jediné materiálne veci, ktoré jej môžu pripomínať jej minulosť.

To potěší každou ženu

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Pohrávala jsem si zrovna s myšlenkou na ukřižování, když se otevřely dveře odhadovala jsem pohledem, jestli ten kdo zrovna vchází jde zabít, nebo ne.
‘Nathaniel.’
Zvedla jsem se a podařilo se mi se přistihnout s myšlenkou, že doufám, že bude spokojený a …
“To je můj kufr.”
A to bylo úžasné, to znamená, že je v něm můj deník, nemusím začínat od začátku.
“Děkuji.”
Zvedla jsem jej na postel a začala prohledávat. Minimálně jedny šaty by tam být určitě měli to jistě. Myšlenka na to, že by mě zde nalezli, mě doháněla k touhám, o kterých jsem věděla, že na ně není prostor.
“Ne, asi ne.”
Přiznám chvatně.
“Mohl by jste se prosím, no …”
Neznačím rukou “otočení se”, kdybych nebyla mrtvá, nejspíš i zčervenám.

Čakanie

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Sklad

Už som aj zabudol na ten pocit nevinnosti a hanblivosti. Keď sa niekedy stretnem s ostatnými rodnými, nič také tam skoro vôbec neexistuje. Snáď ostanete takou aká ste. Nesmrteľnosť totižto kazí každého.

"Samozrejme, počkám vonku," odpoviem a odídem von. Aj tak je potrebné dávať pozor nato, či tu niekto nepríde. Keď bude Charlotte pripravená, môžeme a vlastne aj musíme vyraziť. Snáď jej to nebude trvať dlho, hoci neviem presne ako sa jej jednoducho podarí zmyť zaschnutú krv z chrbta.

Malý krok pro upíra

29.08.1822
Slough, Berkshire, Anglicko
Skla

S povděkem přikývnu. Všechny mé šaty, které … které od Lucyiny smrti mám jsou černé, s vysokým límcem, bez myšlenky na odhalená záda. Je velmi špatné, že není čas na to se umýt, alespoň ruce a obličej, když už nic. Těch zad by si nikdo všimnout neměl, obzvlášť ne v čistých šatech.
Mohla bych si představit, že je voda studená a … že mám vedle sebe služebnictvo, které mi s tím ochotně pomáhá. No, situace občas nebývají dokonalé, velmi nedokonalé.

Nebudu se tady zaobírat tím, jak jsem se převlékala a snažila ze sebe udělat něco přibuzného člověku, zdůrazňuji bez zrcadla, ale stalo se. Takže netrvalo zas až tak dlouho, nejspíš něco kolem deseti minut, spíš o něco víc, když jsem vyšla ze skladu zapínaje si plášť s jedinou věcí, které jsem se odmítala vzdát. Se svým deníkem. Kufr a zbytek může zamotat hlavu komu chce.
"Půjdeme?"

Urobím Vám miesto?

29.08.1822, nad ránom
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

Keď Charlotte vyšla oblečená, vyzerala podstatne lepšie. Skoro tak dobre, ako som si ju pamätal zaživa. Nemáme veľa času na zvyš a preto musíme vyraziť hneď. Skupinka ľudí, ktorá bola pred chvíľou združená neďaleko tam stále postáva. Je to dobré, pretože sa nemusíme až tak schovávať. Vyrazím dosť rýchlym krokom. Ty sama si vtedy uvedomíš, že sa pohybuješ omnoho rýchlejšie aj pri obyčajnej chôdzi.

Od skladu viedla iba jedna cesta naspäť do mestečka, no tam sme sa dostať nechceli. Namiesto toho sme vyrazili cez lúku a mierime k neďalekému lesu. Tráva je tu celkom slušne pokosená, takže sa ide takmer pohodlne. Celý čas som ticho a nič nehovorím. Akoby som si začal aj ja konečne uvedomovať čo sa udialo a akú zodpovednosť som si na seba uplietol. Od teraz navždy budem stále zodpovedný zato, čo Charlotte urobí. Verím, že sa nezvrtne na cestu, z ktorej nebude návratu.

Keď sme dorazili k lesu, klasicky v Anglicku bol zahalený tmou. Z jeho vnútra sa ozývalo zavíjanie vlkov, ktoré tu očividne vládli. Vtedy ťa napadla myšlienka, ako si tak čítala o upíroch a zdá sa, že je to pravda, existujú aj vlkodlaci? Tí sa podľa starých príbehov nikdy nemali radi.

Spoločne asi po hodinke celkom náročnej cesty cez les konečne dorazíme ku krypte. Slnko, ktoré sa ochvíľu začne predierať cez vrchy by bolo určite veľmi nepríjemné. Viem, že prvý krát spať na takomto mieste musí byť náročné, no momentálne nemáme na výber.

Vošli sme do krypty, kde sa nachádza iba jeden sarkofág. Odsunul som z neho vrch a môžeš si všimnúť, že je prázdny. Jediné čo tam je príjemná deka a jeden veľký vankúš. Niekto tu asi rád odpočíva.

Zatváram dvere zvnútra krypty a hovorím: "Máme zopár minút nato, aby sme si tam spoločne ľahli a prečkali deň. Pohodlnejšie riešenie zatiaľ nemám," oznámim jej a následne vchádzam do sarkofáku tak pohodlne a bez obáv, akoby to bola tá najbežnejšia vec. Škoda, že nemám žiadne pyžamo s čapicou. Miesta je tam však žalostne málo, no napriek tomu Ti podávam ruku, aby som ti pomohol vliezť dnu. Keď sa tak stane, zavriem vrch zarkofágu a môžeme sa ešte chvíľu porozprávať.

Nemrtvý gentleman?

29.08.1822, nad ránom
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

Kráčela jsem mlčky. Chyběla mi má hůlka, na kterou jsem si už zvykla, což o to, dýchat mi skutečně nechybělo. Pocit vlků v lese byl trochu děsivý. Nemám ráda vlky, jsou děsivý, predátoři a …
Vlkodlaci.
Kde je jedno, mohlo by snad být i druhé ne?
většina teoretických myšlenek se rozplynula ve chvíli, kdy jsem spatřila kryptu. No ano, samozřejmě, když zemřela Lucy lehávala jsem v ní celé dlouhé hodiny a doufala, že povstane z mrtvých. Pak jsem přestala doufat a rozhodla se s tím něco …
“Cože? Společný sarkofág na spaní?”
Jakmile jsem to řekla, znělo to hrozně absurdně.
“Tedy, chtěla jsem říct, no, něco jiného.”
Povzdechla jsem si a přijala nabízenou ruku.
“Mám obavy, že stejně nemám na výběr.”
Něco se mi vrátilo, dost z celé společenskosti a přetvářky. Dost toho, kdy musíte zatnout zuby a tvářit se, že je to vlastně všechno normální, i když není. Občas překvapuju sama sebe.

Pevně jsem se přisunula ke vzdálenému okraji sarkofágu a snažila se v hrůze nevykřiknout, když nad námi zaklaplo víko. I když, poeticky řečeno, jako by se zaklaplo všechno nad mým dosavadním životem.
“Nechci to pokládat jako filozofickou otázku, ale co bude teď?”

Bude aj horšie

29.08.1822, nad ránom
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

Charlotte je rozhodne prekvapená, no dopadlo to celé nad moje očakávania. Pochopila, že nemá zmysel protestovať. Keď sa však snaží o čo viac, aby bola odo mňa čo najďalej, potichu sa zasmejem. Určite to však počula.

"Čo by sa dialo drahá Charlotte? Ja by som si rád pospal, čo vy?" opýtam sa s pobavením na perách.

Čo sa týka tlačenia sa vo vnútri, nepríjemné mi to určite nie je a nerobí mi to žiaden problém. Dnes som už ležal hlavou aj na pohodlnejšom mieste. Vzhľadom na to ako sa cíti sa podám aj ja na bok, aby medzi nami vznikol priestor. Nie je potrebné to hrotiť. Budem rád, ak mi začne čím skôr dôverovať.

Dobrou noc

29.08.1822, nad ránom
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

Což nebyla odpověď na moji otázku, ale možná jsem ji měla položit jinak, co naplat. Tyhle věci se nejspíš vyjasní někdy … ano, vytemní se západem slunce. V tuhle chvíli mi prakticky nezbývá nic jiného než zavřít oči a počkat na spánek a vždy přítomné noční můry. Vlastní mysl je občas tím nejděsivějším nepřítelem.
“Mám se snažit počítat ovečky? Nebo to příjde samo?”
A dá se tomu vůbec říkat spánek?

Prišlo to samo

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

Hoci si uvedomuješ, že tento stav v ktorom sa nachádzaš nie je život, aj tak si s prichádzajúcim slnkom cítila rastúcu únavu. V okamihu kedy začalo vychádzať slnko na oblohu, začala si pociťovať veľkú fyzickú ťažobu. Nathaniel Ti už neodpovedal na tvoju otázku a tak si čiastočne pochopila ako to príde. Premýšľala si nad všetkým. Mala si v hlave obrovské množstvo myšlienok a otázok, ktoré bolo potrebné pretriediť. Mnohé z nich si utriedila, oddychovala si a mala si v rámci možností príjemný odpočinok. Keď slnko opäť zapadlo, tvoje telo akoby nadobudlo sily a vtedy si si uvedomila, že začal nový večer. Nathaniel okamžite v tomto momente odtiahol kryt nad sakrofágom. Učinil to s takou ľahkosťou, aby by to bola obyčajná prikrývka. Rovnako v tomto momente vyliezol v tichosti von. Ak by si ho nasledovala, uvidela by si ako sedí pred kryptov na jednom kameni a díva sa do zeme. Je tichý a akýsi zvláštny. Okrem tohto všetkého si si uvedomila, že si opäť nejaká hladnejšia.

---
-1 vitae, spánok
+3 experience, 24 hodín upírom

Cesta do Oxfordu

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

"Ako sa spalo?" opýtam sa, keď uvidím Charlotte prichádzať. Naďalej však ostávam sedieť. Keď mi odpovie, začnem jej vyjavovať plán na dnešný večer.

"V priebehu dvoch nocí sa dostaneme do Oxfordu. Je to univerzitné mesto s jednou s najväčších knižníc na svete. Určite Vám to vysvetľovať nemusím, pretože ju poznáte. Čo však nepoznáte je, že v Oxforde žije komunita upírov, ktorá má prístup ku knihám, ku ktorým sa nik iný nedostane. Viem, že je to niečo o čo sa veľmi zaujímate," hovorím a pritom sa však už postavím. Keď sa mi však vtedy pozrieš do očí a na tvár, vidíš, že vyzerá o čosi horšie. Hlad asi nemíňa ani jeho.

"Je tu však zopár ďalších pravidiel, ktoré musíte vedieť predtým ako sa tam dostaneme. Už to nebude také jednoduché. Tak ako som tolerantný ja, nebude nikto z nich. Poďme, vyrazme pomaly a cestou Vám všetko rozpoviem." vyzvem ju a začnem kráčať smerom na severozápad. Tma v lese je dosť nepríjemná a cesta je opäť sprevádzaná zvukmi zvierat. Sovy, vlci či lietajúce netopiere z času na čas.

"V každom väčšom meste, kde sú nejakí upíri, je vždy nejaký upír, ktorý sa zvyčajne označuje ako princ. Jeho slovo je v danom meste zákonom. Vždy, keď dorazíte do nového mesta je Vašou povinnosťou ísť za ním, ohlásiť svoj príchod a požiadať o povolenie ostať v danom meste. Je iba na jeho rozhodnutí či Vám to povolí alebo nie. Ak by ste však jednala proti jeho rozhodnutiu, môže na Vás vyhlásiť lov. Každý upír v danom meste má povinnosť Vás chytiť a zneškodniť. Preto si musíte dávať veľký pozor na to, čo urobíte alebo poviete." vysvetľujem pomedzi to, ako kráčame cez les. V dnešnej dobe sa to vôbec nelíši od toho sa správajú aj ľudia. Platia tie isté pravidlá. Vždy je tu niekto, kto je nad všetkých a jeho slovo rozhoduje. Charlotte ma však vzhľadom na to, že žila v takom prostredí mnoho skúseností.



"Okrem princa je v meste ešte mnoho rôznych upírov. Každý z nich má svoje miesto pôsobenia a určitý vplyv v meste. Sú to politické hry o moc, do ktorých aj keď nebudete chcieť, budete zapletená od prvej noci. Dávajte si veľký pozor nato, čo komu poviete a čo urobíte. Každý z upírov čo je v meste je oveľa starší a mocnejší ako ste vy a bude sa snažiť získať si Vás na svoju stranu, aby ste pre nich robili špinavú robotu." upozorňujem ju na rôzne riziká. Na druhej strane však viem, že je inteligentná a hneď to pochopí. Sú tu tisícky vecí, ktoré by mala vedieť, no všetko sa povedať hneď nedá.

"Najdôležitejšou vecou, ktorú si musíte pamätať je vzťah medzi mnou a Vami. Nikdy, opakujem nikdy nesmiete spochybniť moju autoritu medzi nejakým iným rodným. Neexistuje tu žiaden kompromis. Je to niečo čo neprekusnem. Ak by nejaký rodný uvidel, že akýmsi spôsobom voči mne rebelujete, spôsobilo by nám to problémy, ktorých dôsledky si ešte nedokáže predstaviť. Rozumiete?" opýtam sa a zastavím sa. Pozerám sa ti rovno do očí. Čakám na odpoveď. Tvár mám veľmi vážnu.

Všechno je stejný

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
Krypta

Občas neočekáváte, že se proberete. A občas se vzbudíte a jste vyděšení. Ono probrat se v sarkofágu není úplně něco, co by jste chtěli, aby se vám po ránu stávalo. Chtěla jsem řvát hrůzou a bojovat o nádech, pak mi došlo že nedýchám. Rozpomínaje si na všechno, co se včera odehrálo jsem lezla ze sarkofágu poměrně opatrně.
Takže jsem umřela, stala se upírem a on se jmenuje Nathaniel. Potlačila jsem většinu tužeb, které se týkaly smrtelných potřeb, koupel, čisté šaty, a tak podobně.

Nathaniel seděl venku, vypadal jako že lituje svých činů, nebo nejspíš jenom přemýšlel.
“Nebylo to špatné.”
Pravda, nic se mi nezdálo. Zvláštní.

Nechávala jsem jej mluvit a kráčela vedle něj. Společensky se nejspíš nic nezměnilo, několik věcí nejspíš ano, drobnosti, ale to už tu bylo včera.

“Rozumím, nic se nezměnilo.”
Přikývnu. Základní umění ve společnosti je přetvářka, žena na veřejnosti vždy stojí za svým mužem, ať už to doma vypadá neskutečně neslavně.
“Jak vás mám před ostatními nazývat? A co od oxfordské upíří společnosti budete chtít?”
A pak jsou tady ještě knihy, nebyla jsem si jistá, jestli se v nestřeženém okamžiku nezapletu do nějaké příliš mocné hry jenom proto, že si budu chtít něco přečíst.

Predstavenie sa

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

Keď Charlotte potvrdila, že rozumie, opäť sme vykročili na cestu. Tempo je dosť rýchle. Ak by si bola človekom, bola by si ešte ďaleko vzadu.

"Najmocnejšou zbraňou upírov je ich krv. Okrem toho, že ju používate a spaľujete pri vykonávaní zvláštnych schopností, rituálov či na posilnenie vašich fyzických vlastností, krv má ešte jednú schopnosť," vysvetľujem a snažím sa to hovoriť dôrazne, aby pochopila jej najdôležitejšiu úlohu.

"Ktokoľvek sa napije upírskej krvi sa v danom okamihu akýmsi spôsobom pripúta k danému upírovi. Vďaka tomúto krvnému putu si postava, ktorá sa napila, vybuduje množstvo citových väzieb. Pri prvom napití ide o náklonnosť a vzťah aký je medzi rodičom a dietaťom. Druhé napitie spôsobí vytvorenie väzieb, ktoré sú silnejšie ako väčšina jestvujúcih vzťahov. Posledné, tretie napitie sa je najsilnejšou citovou väzbou aká môže vzniknúť. Hovorí sa tomu aj "Pravá láska", kedy je jedinec tak oslepený svojim darcom, že je schopný kvôli nej aj umrieť." noc je pomaly tmavšia a les hustejší. Či chcem alebo nie, musíme trochu spomaliť. Kráčame dole kopcom a miestami to môže byť obtiažnejšie. Po cestičke je mnoho polámaných konárov, ktoré je potrebné obchádzať. So šatami to je ešte nepríjemnejšie.

"Preto je veľmi dôležité, aby ste nikdy neprijali krv iného upíra. Získal by nad Vami moc a postupne by ste robili to, čo chce on. Na druhej strane, ak by ste si takto získali nejakého rodného vy na Vašu stranu, gratulujem." pri jednom obzvlášť nepriechodnom úseku ti podávam ruku a pomáham prejsť cez popadané stromy.

"Toto pravidlo sa však dá uplatniť aj na smrteľníkov. Ak nejakým spôsobom dostanete svoju krv do systému človeka, zahorí k Vám náklonnosťou a láskou a bude sa snažiť Vám pomáhať. Takto si mnohí rodní získavajú nasledovníkov, ktorí im častokrát slepo slúžia." keď sa dostaneme cez ten nepríjemný úsek, cesta je opäť čistá a zrýchľujeme.

"Ak ma dobre počúvate, tak určite tušíte, že také puto už vzniklo aj medzi nami. Tým, že som Vám dal svoju krv do Vášho obehu, budete voči mne cítiť to, čo voči iným necítite. Aby ste však neboli vystrašená, že Vás chcem nejako zmanipulovať, pri procese premeny sa však rovnako na svoje dieťa naviaže aj stvoriteľ. Sympatie a city sú teda na oboch stranách." priznám ako to funguje. Ak by som chcel, mohol som ju už predtým donútiť napiť sa odomňa a upevnil by som jej puto a náklonnosť voči mne. Chcem však, aby si ma vážila takého aký som. Nech nato príde sama. Pravá dôvera ktorá má vydržať storočia sa buduje takto.

"V spoločnosti aj súkromne má môžete volať Nathaniel. Nemám druhé meno. V čase keď ma premenili na upíra mali druhé mená iba lordi a ja som medzi nich rozhodne nepatril." prezradím niečo o sebe.

"V spoločnosti mi však môžete dať prívlastok Sir alebo stvoriteľ. Ja Vás budem oslovovať moje dieťa alebo Charlotte. Rovnako by sme mali vynechať formality a oslovovať sa priateľsky (vykanie/tikanie - v angličtine s tým problém nie je, u nás hej - takže navrhujem klasické tikanie). Ak by sme sa však dostali do spoločnosti smrteľníkov, tak budeme vystupovať ako manželia Roosweltovci, mešťania z Londýna, ktorí sa prišli do Oxfordu kochať umením a históriou. Skôr teda asi ja a vy ma sprevádzate. Súhlasite?"

D jako diablerie

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

“Takže vlastně stačí pár kapek krve, aby se dala celá politická situace zvrátit ve vlastní prospěch.”
Zamyslím se nad tím. Násilná návštěva předem vyhlédnutých důležitých občanů v dané oblasti může být velmi jednoduchým způsobem, jak na novém místě začít. Jenže, nebyla jsem si jistá jestli proti tomu Nathaniel něco nemá. Něco v tom pohledu, ale možná to byla jen moje představa, říkalo, že se mu tento způsob skutečně nelíbí.

‘Což mu ovšem nebrání to nedělat, proč mám pocit, že se mi omlouvá?’

Než domluvil, docela jsme se posunuli.
“Ach drahý, dlouhé hodiny v muzeu mě tak ubíjí, nemohli bychom se raději projít parkem?”
Předvedla jsem své mnohem mladší já. Mnohem mladší. Přepadly mě trochu melancholické myšlenky, jak si vůbec dovoluji na ni nemyslet? Jak si vůbec dovoluji na ni byť jen na chvíli zapomenout? Na oči, které se zavřely.
“Souhlasím Nathanieli. Ale, napadá mě jedna věc, pokud už někdo, nejspíš tedy já udělá takovou chybu, že vypije krev jiného upíra, dá se vzniklé pouto nějak zvrátit? Což mě přivádí k myšlence, pokud vypiji upírovy všechnu jeho krev, budu k němu mít jistou velmi přátelskou vazbu, ale mu to bude k ničemu, protože již nebude existovat, je to tak?”

Je to tak

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

"Je to tak. Záleží len na tom, ako sa rozhodnete využívať tento Váš dar," potvrdím Charlottinu úvahu. Pokračujeme ďalej v ceste a potom ako predstavila jej nové Ja, ihneď ma to potešilo. Hneď totižto pochopila ktorá bije a ak chceme v tomto svete prežiť - bude sa treba aj trochu schovávať.

"Rovnako keď prídeme do Oxfordu, budete sa musieť pomerne dosť zahaľovať a schovávať. Určite po Vás - teda Tebe - budú ešte určitú dobu pátrať a tak bude potrebné, aby si ostala v utajení." Prehovorím a opäť sa započúvam do toho čo hovorí. Z hlboka sa nadýchnem, spočiatku nehovorím nič no potom pomaly začnem.

"Upír, ktorý by vypil nejakému inému rodnému všetku krv by sa dopustil najväčšieho zločinu, ktorý sa automaticky trestá smrťou. Ani ja a ani nikto iný, by ťa v tej chvíli nedokázal ochrániť. Na takéto niečo ani nepomysli, pretože takáto brutálna vražda upíra nesie za sebou veľa temnej energie, ktorú dokážu mnohí rodní - v tomto prípade aj ja, vycítiť." snažím sa ju jednoznačne varovať, že tadiaľto cesta určite nevedie.

"A čo sa týka väzby, tak v tomto prípade by vznikla, no skôr pokrčila by tvoju myseľ oveľa viac ako si dokážeš predstaviť. Čo sa týka normálnych klasických väzieb voči ostatným, tie po čase vyprchajú. Ak chceš, aby bol k tebe niekto stále pripútaný, je potrebné obnovovať toto puto."

Čiastočne ukončím túto debatu. Cesta je dlhá a pomerne náročná. Do Oxfordu to určite túto noc nestíhame. Je tu však niečo čo som spozoroval už pred chvíľou, no ty si si to uvedomila až teraz. Celkom v diaľke od nás, je vidieť svetlo. Pravdepodobne to bude nejaká chalupa, prípadne zrub. Očividne tam niekto býva. Široko ďaleko nie je nič iné.

"Charlotte, myslíš si, že by si sa dokázala nakŕmiť na človekovi, bez toho aby si mu ublížila a prestala v tom správnom okamihu?" Samozrejme, že to nemôže s istotou vedieť. Môže si však iba dopredu vstúpiť do svedomia a podvedomia a pokúsiť sa ho ovládnuť.

U jako upřímnost
30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

“Rozumím.”
Je to lepší než říci, že i pokud se vám zdají upíři jako smečka agresivních predátorů, už díky všem příběhům, které o nich převládájí, nejspíš se pokouší držet jakéhokoliv náznaku své lidskosti, která jim ještě zbývá. Zabíjení je špatné, ať už je člověk živý, či ne. No, Nathaniel vypadal, že už s tímto tématem nechce mít nic společného, tak jsem to nechala být.

Pokračovali jsme mlčky a já neměla na co se ptát, mlčení bylo také jakýmsi způsobem společenské komunikace, ne snad?

A pak jako by v nějaké pohádce se ze tmy vylouplo světlo. Nebylo těžké uhodnout, že tam nejspíš budeme muset přespat, než slunce znovu zajde. Jenže, Nathaniel položil zajímavou otázku.
“Já …”
Začnu si větu a zamyslím se.
“Vezmeme-li v úvahu to, co jsem chtěla včera udělat tobě a co jsem udělala těm krysám, mám značné podezření, že ať je jich tam kolik chce, nejspíš by došlo k značným ztrátám na životech.”
Pohlédla jsem svému Sire do očí.
“Minimálně mém a to nechci. Tedy …”
Uvedla jsem svůj verdikt situace.
“Nemyslím si, že bych dokázala přestat včas.”

Večera

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

"V tom prípade bude potrebné, aby som bol pri tvojom krmení," odpovedám a v duchu som rád, že si uvedomuješ ako dokážeš svoje pudy (ne)ovládať.

"Keď prídeme do mesta, celé to bude pre teba pokušenie. Do Oxfordu musíš prísť sýta a postupne si budeš musieť zvyknúť na bezpečné krmenie. V druhom prípade ti neostane nič iné iba sa živiť krvou zvierat."

Sledujem okolie a hlavne miesto odkiaľ vychádza svetlo. V hlave mi očividne víria mnohé myšlienky no nakoniec sa rozhodnem.

"V tomto dome žijú traja drevorubači, už som tu bol dvakrát. Očividne je ešte niektorý z nich hore. Počkáme, kým sa tam zhasne a spoločne sa vkradneme dnu. Najprv sa nakŕmim na dvoch ja. Budeš ma sledovať a zvykať si na vôňu ľudskej krvi. Na poslednom sa sa nakŕmiš ty," oznámim ti ako to bude vyzerať. Rovnako ti presne vysvetlím, v ktorom momente je to nebezpečné a s kŕmením treba prestať.

Rozhodol som sa sadnúť si a nakoniec nám neostáva nič iné čakať. Celé to trvalo asi pol hodinu kedy sa nakoniec zhaslo svetlo a dom nebolo takmer vôbec vidieť. Počkali sme ešte zopár minút. Kývol som ti, aby si ma nasledovala a vybrali sme sa spolu k domu. Potichu načúvam a zisťujem, že všetci traja už spia.

Dom je drevený a aj tieto okenice ktoré sú tam sú očividne pootvorené. Vyzeralo to až priveľmi jednoducho ako som sa dostal dnu. Počkala si však von a hneď nato som ti otvoril dvere. Vchádzame spolu do jednej zo spálni. Na posteli je rozvalený chlap, nie príliš pohľadný, jeho pot je cítiť aj bez zlepšených zmyslov. Napriek tomu k nemu podídeme.

Keď sleduješ ako sa do neho zahryznem a ako sa mu z krku začne valiť horúca krv, máš sto chutí má odhodiť nabok a sama začať jesť. Našťastie to nutkanie potlačíš (úspešný hod) a sleduješ ako sa kŕmim. Keď sa od neho odtiahnem vidíš aké mám zakrvavené ústa. Tá vôňa krvi je neskutočná. Palcom si zotriem krv z pier a prejdem ním po tvojich perách. Ani ťa nenapadlo brániť sa pretože ako som sa s prstom približoval, dostávala si väčšiu a väčšiu chuť. Jazykom si si prešla po perách a hneď si pocítila, že tá potkania krv sa vôbec s týmto nedá porovnať.

Tomuto sa bude ťažko odolávať.

Prichádzame do druhej miestnosti, kde je situácia o trochu lepšia. Tento muž nie je až tak spotený. Rozhodne má však trochu ľahší spánok. Na okamih sme obaja znehybneli a čakali, či sa nepreberie.

Druhé kŕmenie a druhé pokušenie. Ovládaš sa ako sa dá no na druhej strane sa tešíš kedy príde rad na teba.

Tentokrát ideme na po schodoch hore. Posledná spálňa je tam a aj tam je posledný člen tohto domu. Ukážem ti, že máš začať.

(Tento moment nechávam na teba, rozhodni sa, či sa ovládneš alebo nie a prestaneš vo vhodnom okamihu)

D for Dinner
30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

Přikývnu. Je to dobrý nápad. Ovládat se samozřejmě snažit budu, přece jen, společensky se mi zdá krajně nepřijatelné svačit na zvířatech. už ta představa je neúnosná.
Ironické je, že kdysi mi vůně krve připadala odporná, pokud mě ovšem před ní v tuto chvíli varuje, má to nejspíš svůj opodstatněný důvod.
‘Z teoretického hlediska bez špetky praxe, jak tedy odolat vábení něčeho, co vyžaduje samotná podstata?’
Na rovinu, nepřišla jsem na nic. Naštěstí, půl hodina uběhla poměrně rychle a mi se vydali k příbytku dřevorubců, co dodat, nebylo to poprvé, když jsem se plížila za tmy k někomu do domu.
Osazenstvo nebylo nic moc. Vypadal jako ten typ, který chodí pouze zadním vchodem do panských sídel, pokud vůbec. Jenže, když se do něj Nathaniel zakousnul bylo to, všechno se smrklo jenom do úzkého okruhu, ve kterém byla pouze krev, krev odtékající se žil. Hustá, červená a … Paralýza celou scénou skončila. Všechno to bylo příliš nádherné, to co potom udělal samotný Nathaniel bylo ještě krásnější. Chtěla jsem se mu sápat po samotných prstech i jakékoliv kapičce, která by mu zbyla na rtech, ale odehnal mě od tama příliš rychle.

Když přišlo na druhého, já nevím, připadala jsem si jako by mě mučil, samotný pohled na to, že on má právo se krmit zatímco se mohu jen dívat, samozřejmě, byl to můj Stvořitel, měl na tyto věci právo, jenže on mě vyloženě týral. Do třetí místnosti jsem vyrazila jako první, ani jsem na Nathaniela pořádně nečekala.
Ten chlap se tam válel jako by se nechumelilo, tak bezbranný, tak osamělý, tak napadnutelný.

Vrhla jsem se k němu a zakousla se mu do krku jako by ve strachu, že se brzy probudím z dlouhého spánku a on zmizí, navíc, kdo by odolal. Na tu chuť mě skutečně nedokázalo nic připravit, ani v nejdivočejších představách jsem si nepředstavovala, … zkrátka mi došli slova.
Žíznivě jsem pila onu životadárnou tekutinu, aniž bych pociťovala nějakou zvláštní touhu přestat. Chtěla jsem ji hodně, všechnu. Bestie měla žízeň a chtěla pít, jenže byla pozorována. Stejně jako oči v temnotě zde byly ještě další oči.
Olizovala jsem si ústa i zuby jako kočka, která strčila celou tlamu do misky se smetanou a pozorovala onu bytost dost dlouho na to, než mi došlo na co se dívám, ne, to nebyla další večeře, ani nepřítel.
Slezla jsem ze dřevorubce a pokoušela si uhladit šaty a tvářit se, jako by se nic nedělo. Ta touha byla příliš silná, víc krve, mnohem víc, … ale ne teď a tady. Tady už nic nezbylo, můj Sire si již všechno vzal.

Pocit spokojnosti

30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

Pocit ktorý momentálne zažívaš si nezažila snáď nikdy. Aké je to úžasné sa takto dosytosti nakŕmiť. Cítiš sa tak mocná. Dokázala by si snáď aj vyrhnúť obrovský strom s koreňami. Tento stav ti privodil mnoho ostatných myšlienok. Noc sa ti zdá krajšia, Nathaniel ako starý kamarát s ktorým sa máš o čom rozprávať aj mnoho hodín. Máš chuť spievať či kričať od radosti. Tento pocit eufórie je priam dokonalý. Rovnako si všímaš aj na tvári tvojho Sira, že je očosi uvolnenejší ako ty. Keď sa nakŕmil ešteraz toľko ako ty, ktovie ako sa cíti on.

Kývnem ti a ukážem, aby sme odišli. Kráčame dole schodmi, vyjdeš z domu a ja zatvorím dvere. Zvnútra samozrejme a opäť vychádzam cez okenicu. Ktovie, možno sa tu ešte niekedy zastavíme.

"Zapamätaj si miesta, ktoré ti ukazujem. Niekedy Ti možno zachránia krk," poučím vytešenú Charlotte. Keď sa opäť vydáme na cestu, čas plynie a medzitým Ti rozprávam o všeliakých zvykoch upírov. Je toho mnoho, mnohé z toho si už čítala čo ma teší a na druhej strane aj desí, koľko veľa o nás ľudia vedia. Prešlo neurčité množstvo času, kedy sme sa problížili k zaujímavému miestu. Je to akási jaskyňa, ktorej otvor je pomerne malý a úzky. Vzhľaom na pokročilý čas zrejme tušíš čo nás čaká.

Keď sa prederiem cez tento otvor, počuješ ako na teba hovorí tlmený hlas:

"Poď, v okolí nie je nič lepšie," povzbudím ťa. Ak sa rozhodneš nasledovať dnu, naskytne sa ti pohľad na chodbu, ktorou sa dá bohužiaľ prejsť iba štvornožky. Na konci asi dvojmetrového tunela je však očosi viac priestoru. Dá sa tu pokojne ľahnúť či aj sadnúť. Slnko by tu svietiť rozhodne nemalo.

--
+4 vitae, drevorubač
+1 xp, sebaovládanie

V jako Vitae
30.08.1822, večer
Okolie Sloughu, Berkshire, Anglicko
V lese

Ano. Přesně tak. Bylo to jako návyková látka. Přirovnala bych tento svůj stav k alkoholovému opojení. Nebudeme se bavit o tom, jak dáma z lepší společnosti ví, co dokáže nezřízená konzumace … ne, nebudeme o tom mluvit. To, co jsem v tuto chvíli chtěla bylo nepodstatné, neboť Nathaniel si přál už odejít.

Neustále si opakuji, že bych měla poslouchat a zvyknout si na novou situaci, ale chci víc. Je zde mnoho věcí, které ráda vyzkouším, až příjdu na to jak. Začněme třeba pokusem o sjednání si respektu u lidí, po moji nejnovější myšlenku.

Poslušně jsem kráčela za svým Stvořitelem a nechala se unášet příjemným pocitem a uvažováním, zde-li to podruhé bude stejné jako poprvé, takže jakýkoliv úzký otvor do jeskyně mě skutečně nijak nepřekvapil. Už tady byly horší věci. Musela jsem se usmát. Co může být horší, než společný sarkofág s mužem?

Naneštěstí následná cesta tolik neprospěje mému oblečení. Současná móda prostě pobytu ve volné přírodě nesvědčí, ale tuto problematiku budu moci řešit až se dostaneme do Oxfordu. Půl Anglických kolonií za postel a střechu nad hlavou, takto si skutečně připadám jako zvíře.

Bylo to už ve chvíli, kdy jsme se oba s mým Sire dostali do jeskyně a já se rozhodla začít se ptát:
“Nathanieli, dá se s krví manipulovat na dálku?”

Nočný rozhovor a privítanie v Oxforde

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
Na návšteve u princa

Nathaniel na Charlottinu otázku odpovedal kladne. Vysvetlil, že existuje mnoho disciplín, ktoré sa tomu venujú. Dokonca vraj aj v Oxforde je jedna rodná, Verdiana Molinaro, ktorá to dokáže. Nathaniel však rovnako upozornil, že si na ňu treba dávať veľký pozor, pretože je to veľmi manipulatívna žena.

Druhá "noc" bola o čosi príjemnejšia. Pocit hladu ťa už netrápil nejako si si začala zvykať na prítomnosť samotného Nathaniela. Rovnako si premýšľala nad tým, že ak sa dostanete do Oxfordu, začne sa ti kompletne nový život. Toto dvojdňové utekanie bolo len akýmsi čakaním a prípravou na niečo nové, nepoznané.

Keď si sa prebrala do ďalšieho dňa, opäť si pocítila nový hlad. Nie je však tak silný ako predtým. Hneď ako sa dalo, vydali ste sa na cestu a putovali ste ešte niekoľko hodín. Niečo po polnoci však už rozoznávate v diaľke obrysy budov. Dostávate sa do Oxfordu. Nathaniel je trochu nervóznejší. Počas týchto hodín cesty ti vysvetľuje všetky spoločenské normy a pravidlá, ktoré sa musia dodržiavať.

Keď ste si trochu očistili oblečenie, vyrazili ste do Ashmoleanského múzea. Podľa Nathaniela tu prebýva Russell Tucker, princ Oxfordu, ktorého slovo je tu zákonom. Je našou povinnosťou ohlásiť našu prítomnosť.

Nathaniel vie presne kade má ísť. Keď vchádzaš dnu máš taký zvláštny pocit. Bola si varovaná, že vždy keď stretneš nejakého iného rodného, musíš sa ovládať, pretože beštia v tebe sa pokúsi vždy zaútočiť. Je to spoločensky veľmi nepriateľné a je potrebné to ovládať.

Prechádzate cez spleť chodieb a dverí, keď sa dostanete na miesto, kde sedí človek, odetý v smokingu. Nikdy predtým si ho nevidela. Určite by si si ho pamätala. Má výrazné črty, ktoré si určite zapamätáš.

"Nathaniel, priateľu môj..." Russell Tucker oslovil Nathaniela veľmi familiárne. Vidíš však, že je to maximálne strojené a hrané.

"Pozerám, že máš spoločnosť. Kto je táto krásna dáma?" opýtal sa no vidíš, že otázku nasmeroval tentoraz na Teba. Nathaniel čaká ako sa k tomu postavíš a ako sa predstavíš.

P jako poslušnost

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
Na návšteve u princa

Vlastně jsem za ty dva dny byl ráda. Měla jsem možnost si zvyknout a postavit se k nové situaci, … nějak. Já osobně bych preferovala delší komplexní přípravu se zaměřením na sebeovládání, nemluvě o tom, že nám v tuto chvíli chybělo jakékoliv služebnictvo, o které bychom se dokázali, či mohli opřít.

Ne že bych se na setkání s Princem těšila, každá společnost potřebuje osobu, o které si může myslet, že je jim v určité oblasti nadřazená. Naštěstí to zatím vypadá, že upíří společnost si zakládá na síle více než na krvi, což je dle mého skromného úsudku ta lepší ze dvou variant.

Podle mého Sire je společensky neúnosné zaútočit na jiného rodného, byť na to má Bestie jiný názor, možná už zapomněl, jaké to je být člověkem a že celá lidská společnost stojí jenom díky tomu, že je nepřípustné zabíjet pouze z rozmaru.

V první chvíli, kdy jsem Russella uviděla mi došlo, proč začínal být Nathaniel nervozní. Není tolik nepřípustné se porvat, je to holé šílenství. To ty rudé oči, které se do mě zavrtaly. Nakonec jsem se ale ovládla, tohle byla společnost a od té doby co jsem s ní utekla poprvé, se nejspíš nezměnila, spíš vůbec.
“Charlotte, Princi.”
Představím se v doprovodu dobře provedeného pukrle. Nemá cenu dodávat cokoliv dalšího, že jsem Nathanielova … krev, lze poznat a pokud ne, nejspíš se bude muset zeptat, nejsem si jistá, jak to říct. Navíc, jsem vlastně nikdo, ne snad?

Nič nie je zadarmo, nikdy...

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
Na návšteve u princa

Charlotte sa ovládla. Očakával som horšiu reakciu. Za takúto krátku dobu sa naučila kontrolovať samú seba veľmi dobre. Ak si spomeniem na seba a svoje začiatky.

"Charlotte je moje dieťa. Áno, viem čo chceš povedať, ale nechajme si túto debatu.. na inokedy." dopovedal som o čosi výraznejšie. Takáto reakcia by sa snáď voči princovi asi ani nehodila. Keď som na seba upútal pozornosť princa, znova som prehovoril.

"Prišli sme ti oznámiť náš príchod a požiadať o miesto, kde by sme mohli ostať. Verím, že starý priateľ ako si ty nás určite nenechá odísť," to čo ti Nathaniel hovoril o princovi, akoby nato sám zabudol. Správa sa k nemu ináč ako to radil Tebe. Títo dvaja majú medzi sebou určite nemalý kus histórie.

Z princovej tváre je však takmer nemožné vyčítať o čom asi premýšľa. V tomto je jednoznačne obratnejší ako Nathaniel.

"Na St. Clement's Street mám jedno voľné sídlo, tuším si tam už raz ostával, takže ti určite bude blízke. Cíť sa ako doma."

To určite.

"Ďakujem ti," jemne som sa uklonil no počas tohto úklonu som pozrel na malý okamih na teba.

"Mimochodom, Sofia sa vrátila do mesta," tentoraz však bolo z Princovej tváre viditeľné, že túto správu si užíva. A prečo by aj nie.
"Drahá Charlotte, rozprával Vám o už o nej Nathaniel? Je to veľmi príjemná žena."

P for pure child

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
Na návšteve u princa

To, že se někdo na povrch tváří jako hodné milé a společenské koťátko, neznamená, že hluboko uvnitř nechce nikoho dravě rozsápat na kusy. Společenské konvence udržují pořádek před anarchii. Ale ta poznámka o dítěti byla málem moc i na mě. Sklonila jsem hlavu, aby mě nemohl prozradit výraz ve tváři.

Nešlo jen o jistou míru absurdity celé situace, neboť jsem vypadala starší než on, byly tu ještě vzpomínky, které jsem nechtěla pohřbít, stejně jako jsem nechtěla aby se mě pokoušely omezit. Během velmi krátké doby se událo příliš mnoho věcí a svět ani nezpomalí. Bylo to zmatené a k smíchu.

Hlavu jsem zvedla zpátky zhruba ve chvíli když začal Nathaniel děkovat za přidělené ubytování. Princova zmínka o upírce, kterou nazýval Sofií, byla více než zarážející, nejspíš mezi ní a Nathanielem byla jistá epizoda, jejíž poznání se nevyhnu. Russellova otázka se mohla zdát zavádějící pro někoho, kdo nevěděl jak přesně našlapovat.
Byla spousta možností jak z této otázky vybruslit.
“Věřím, že se brzy shledáme, Oxford je malý.”
Což nebylo ano, ani ne a k tomu ještě dostatečně neutrální.

Cesta Oxfordom

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
Na návšteve u princa

Po zaujímavej rozlúčke a rozprave s Princom sme sa spoločne vydali uličkami mesta. Oxford ako si ho pamätáš aj ty je rozhodne zaujímavým mestom. Koncentrácia mladých ľudí je tu obrovská. Druhou výhodou je aj to, že oproti ostatným mestám to tu žije aj v noci.

Ako tak prechádzame popri Bodleianskej knižnici, prechádza okolo nás skupinka mladých študentov. Títo piati mladí muži rozprávali nahlas a vraveli, že smerujú do podniku, ktorý sa nazýva The Eagle and Child. Určite to bude zaujímavé miesto, problémom však je, že mladé dámy ako ty, by sa po nociach len tak samotné prechádzať nemali.

"Charlotte, budem môcť s tebou ostať iba dve noci. Neskôr budem musieť odísť do Londýna, mám tam nejaké povinnosti, ktoré nemôžem odložiť. Za tento čas si budeš musieť poradiť sama. Preto, bude dôležité, aby si sa za tieto dni naučila kontrolovať svoju beštiu - aj keď ako som videl, ide ti to veľmi dobre. Okrem toho bude prospešné, aby si sa naučila kontrolovať a vlastne aj objaviť svoje schopnosti."

Cesta je to pomerne dlhá no ako si tak všímaš miesta a pokúšaš si zapamätať kľúčové body, za nejaký čas dorazíme na St. Clement's Street. Je tu mnoho domov. Táto časť mesta je o poznanie menej atraktívna ako centrum, no aj napriek tomu je to pohodlný štandard. Každý z nás dostal od Russela po jednom kľúči. Oba však vedú do jedného bytu a to konkrétne bytu či domu 388. Keď som odomkol kľúčovú dierku, vošli sme do miestnosti, ktorá bola už na prvý pohľad dosť temná. Vstupná hala nebola veľká. Naľavo od dverí bolo jedno z mála okien, ktoré bolo schované za veľmi hrubým závesom.

Ako sme sa prešli domom, zistila si, že na dolnom poschodí sa nachádza kuchyňa, ktorá je takmer nevybavená. Nachádza sa tam jedna komora a malá izba s obyčajnou posteľou. Na poschodí, na ktoré vedú drevené schody sa nachádzajú izby dve. Jedna pomerne veľká, ktorá má aj mohutnú drevenú posteľ a vlastnú kúpeľnu, v ktorej sa nachádza vaňa a záchod a druhá, pomerne menšia spálňa, v ktorej toho veľa nie je. Aj ona má však svoju vlastnú kúpelňu. V oboch prípadoch na všetkých oknách, ktoré sú tam sú mohutné a hrubé závesy.

Celý dom nie je určite reprezentatívny a zaslúžil by si celkom veľa úprav. Hoci na druhej strane, nejaké vlastne bývanie by mohlo byť lepšie. Ktovie kto každý má k tomuto bytu prístup.

"Konečne niečo pohodlnejšie," povedal som keď porovnávam s poslednými dvoma nocami.
"Aby som nezabudol, tu máš nejaké peniaze, ktoré mám so sebou (peniaze v hodnote 500€ v dnešnej dobe). Možno sa ti zídu. Bolo by dobré, aby si si čím skôr našla lepšie bývanie." hovorím akoby si sa nič nedialo a ty na malý okamih pocítiš akúsi neistotu. Naozaj Nathaniel odíde? Je to cudzí človek, ale predsalen.. je to jediný, ktorému ako tak dôveruješ.

F jako fúrie
31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko

Vlastně jsem byla docela ráda, že to skončilo a upřímně jsem doufala, že můj společenský profil nebude tak vysoký, abych trávila z místním Princem příliš mnoho času. Delší dobu nejspíš bude vše záviset na Nathanielovy, takže z mého úhlu pohledu, vlastně nemám nárok cokoliv řešit. Skutečně, smrt vážně nic nezměnila.

Dobře, to poslední beru zpátky. Nejdřív jsem se rozhlédla kolem, abych zhodnotila, jestli po něm můžu ječet, nebo raději mluvit velmi potichu a velmi důrazně. Nakonec jsem se rozhodla pro běžnou konverzační hlasitost podbarvenou tónem dobře kontrolované absolutní hrůzy, hned co to zpracuji.

Jakákoliv výbava domu podlehla situaci. Samozřejmě, že jako všechny ženy mám i já výrazné sklony k hysterii, pro tuto chvíli poměrně dobře kontrolované, ale všeho dočasu. Přece jen, ulice má uši, ulice slyší a znemožnit svého Sire jen tak na ulici je krajně nevhodné. Nebo si to můžete opakovat, jako mantru. Pořád dokola.

“Nathanieli.”
Začnu po jeho návrzích na bydlení.
“Slyšela jsem správně? Skutečně mě chceš zde nechat samotnou?”
‘Ses zbláznil, myslíš, že si jen tak odejdeš?!’
“Rozumím, že k tomu máš nejspíš své důvody, ale stejně si dokážu představit asi stovku mnohem rozumnějších věcí, například otevřené urážky Prince.”
‘Co tady bez tebe budu dělat? Myslíš ty vůbec na někoho jiného, než sebe?!’
“Nemám se jak uvést do společnosti, a pokud to stihneme za dva dny, stejně nebudu moci vystupovat prakticky nikde a pokud ano, tak jako znuděná panička co podvádí svého zákonného manžela.”
‘Tohle nejspíš zvládnu.’

Otočila jsem se a udělala si pár kroků pryč, pak jsem se začala se založenýma rukama procházet po místnosti.

“Dobře, rozumím.”
Kapituluji, stejně v tomhle sporu nemohu bojovat.
“Někdy se musíme naučit běhat dříve, než chodit.”
‘Ale stejně je to velmi neodpustitelné.’
“Kdy se vrátíš?”

Ano, přiznávám se, chtěla jsem mu tak trochu ublížit, nebo jej vystrašit, aby si to rozmyslel, ... co dodat, takto vzteklá jsem nebyla už skutečně dlouho. Naposled asi před dvěmi dny.

Home sweet home

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Charlotte je rozhodne rozrušená. Rozhodne nesúhlasí so všetkým čo sa dozvedela, čo v danej situácií dáva zmysel. Do Londýna ju však nemôžem zobrať. Predsa len odtiaľto pochádza a som si istý, že si to uvedomuje aj ona. Bola by tam ešte vo väčšom nebezpečí ako tu. Hoci...

"Áno. Nechávam Ťa tu samú, ale tak je to predsa dobré nie?" podpichnem ju trochu. "Nebudeš musieť so mnou tráviť toľko času," keď sa prechádzame po dome, vyberiem si tú menšiu izbu. Prezrádza to hodený kabát na posteľ. Prechádzame sa domom a celkom to môže pripomínať aj manželskú hádku, s tým rozdielom, že ja ostávam pokojný.

"Ak pôjde všetko podľa plánu, tak do piatich nocí by som mal byť naspäť," snažím sa ju upokojiť, hoci táto informácia rozhodne nepatrí medzi top upokojujúce vety. Vzhľadom nato, že sa poznáme ešte len krátko a Charlotte poriadne ani nevie čo to znamená byť upírom, to môže byť sakramensky dlhá doba.

"Zajtra v noci sa pokúsime prísť na tvoje schopnosti. Viem, že podvedome už cítiš a počuješ ako sa k tebe prihovára beštia, aby si ich použila. Keď pochopíš ich význam, ostane nám ešte jedna noc, kedy sa nakrmíme a pokúsime sa ti nájsť nejakého ľudského spoločníka. Čo ty nato?" tieto slová vychádzajú zo mňa až priveľmi jednoducho. Akoby to bola táka bežná vec, ktorú Nathaniel robí opakovane už stovky rokov. Vlastne, ako starý ten Nathaniel je?

P jako "poprvé jsem to zkusila a nevyšlo to"

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Ano, vystrašit, v tom byl možná ten problém, aniž bych si to přiznávala, měla jsem strach. Byla to jakási pudová hrůza někde uvnitř, strach krysy v přítomnosti psů. Ne, že bych se nikdy v životě nebála, ano občas, ale tohle bylo mnohem horší.
“Pět nocí?!”

Je pravda, že v soukromí jsem mývala velmi hysterické sklony, ale to je součástí, ženy jsou prostě hysterické a neskutečně náladové.
“Pět nocí?!”
Opakovala jsem jako bych snad špatně slyšela, jako bych mu dávala na výběr, aby své tvrzení ještě stihl odvolat, než na něj pustím Bestii. Pokud by se síla Bestie rovnala hněvu upíra, zbylo by z Nathaniela tolik, že by se to dalo poskládat do krabičky od šňupacího tabáku.
A tam někde vedle Bestie jsem to našla, něco nového, jakýsi nový nástroj, který se sám od sebe přihlásil. Následná scéna mi připadala nejvíce jako ty, kdy v návalu vzteku po někom mrsknete to první, co vám příjde pod ruku. Prostě byla tu věc, která se dala použít a já ji použila. (Dread presence) Přišla jsem k němu dost blízko:
“Nejde tak o to, že bych se bála, ale víš co všechno se během těch pěti nocí může stát?”

Precítenie strachu a hnevu až do kostí

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388



Noc má svoju moc. Keď sa niekto prechádza tichou nočnou neosvetlenou uličkou, nech je tam akokoľvek bezpečne, každý sa cíti nesvoj. Príbehy o rôznych príšerách noci, vrahoch či zlodejoch sa vynárajú na povrch v každej takejto chvíli.

Nové bývanie v ktorom sa Nathaniel a Charlotte nachádzajú by pre obyčajného smrteľníka budilo akýsi dojem nepokoja. Rozhovor dvoch upírov v tomto dome však nesleduje nikto. Ak by sa však teoreticky niekto taký našiel, určite by si ho zapamätal do konca svojho života a pri prechode temnými uličkami či návšteve tmavých domovov, by si nato spomenul ako na udalosť číslo jedna.

Dvaja mladí ľudia majú vášnivú debatu. Nie je to nič nezvyčajné no s každým okamihom ako plynie sa celá atmosféra v miestnosti neprirodzene mení. Vzduch ako by bol riedši. Ak by tam bol nejaký smrteľník, určite by musel dýchať rýchlejšie. Temné kúty boli očosi temnejšie, odrazy v oknách a tiene na stenách naberali zvláštne tvary, ktoré pripomínali tváre bezmenných démovov.

Na Nathanielovej tvári bolo vidieť, že niečo spozoroval. Inštinktívne prehodnotil celú situáciu, no ostal pokojný. Pozoruje ako sa to bude vyvíjať. Charlotte v tomto momente si zatiaľ neuvedomuje nič. Je nahnevaná a má chuť urobiť niečo zlé. Jej vnútorný hnev a hlasy ju ženú vpred. V najslabšom okamihu vezme do rúk svietnik a príde k Nathanielovi až nebezpečne blízko. Ich oči sú od seba vzdialené iba niekoľko centimetrov. Nathaniel sa vyzerá byť pokojný, čo je možno ešte horšie. Charlotte si podvedome uvedomuje a naberá na pocite, že ju Nathaniel neberie vážne. Je mu to ľahkovážne?! On si iba takto odíde?

Na strane druhej Nathaniel má pred sebou pohľad na niečo, čo ešte u Charlotte nikdy nevidel. Jej oči majú tmavú až čiernu farbu. Jej pleť je nezvyčajne bledá a akoby presvitla na istých miestach. Na jej tvári je vidieť tmavé žily, ktoré spoločne s kruhmi pod očami vytvárajú dychberúci pohľad. Okolo Charlotte sa okrem iného vznáša akýsi opar energie, vlna temnoty a strachu.

Nathaniel tento jav už rozhodne videl pred tým a vie s čím ma dočinenia. Takže to už je druhá schopnosť.

"Viem, je to nebezpečné. Ver mi, ak by som nemusel, tak to odložím."

Obzerám si mladú ženu a v tom správnom okamihu, kedy je vidieť v tých temných očiach záblesk Charlotte, prehovorím:

"Cítiš to? To čo sa deje okolo teba a temnota ktorá z teba ide, obzri sa a sleduj," upozorním ju aby sa sústredila nato, čo robí. Keď si to aspoň čiastočne uvedomila, pokračujem.

"Rodní volajú túto schopnosť Nightmare. Určite si pamätáš všetkého čo tomu predchádzalo a tomu ako na teba beštia hovorila. Zapamätaj si to aj do budúcna, pretože je to jedna z troch schopností, ktorú sme chceli objaviť. Dokážeš pomocou nej zastrašiť mnoho ľudí či upírov, čo ti môže a určite aj veľakrát pomôže.

Nie je to však prvá schopnosť ktorú si v sebe našla. Pamätáš si na sklad na prvú noc?" samozrejme, že si pamätáš. Bola to tá najdivnejšia vec, akú si zatiaľ spozorovala. Tie zvláštne paráty a teraz toto. Ak tak nad tým premýšľaš, nie je to až také zlé. Ako upírka máš zrazu nejaké nové schopnosti, ktoré ti zľahčia čakanie na Nathaniela.

Keď premýšľaš nad prvou nocou a nad tým čo si teraz urobila, pocítiš ako sa Ťa Nathaniel jemne dotkol a z tvojho zovretia vzal svietnik. Odhodil ho na podlahu a druhou rukou Ti prešiel jemne po tvári. Pre niekoho tak nebezpečná a démonicka, pre Nathaniela je to jeho dieťa.

"Dopadne to dobre."

Ubezpečuje ťa a zdá sa, že jeho slová a dotyk, hoc nedávno nepríjemný nepôsobí až tak odpudzujúco. Ba naopak. Postupne sa upokojuješ a beštia v tebe postupne ide do úzadia.

F for Forgive me

31.08.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Jako by si to neuvědomoval, jako by se mi snad i vysmíval. Něčemu tak malému a drobnému, oproti němu jen otravný bzučící komár.
Okolí jsme vnímala, to byla pravda, ale jakýkoliv náznak toho, že je něco špatně byl v tu chvíli nad mé rozlišovací schopnosti. Celé mé “já” se soustředilo pouze na Nathaniela. Na to, jak se mi celou svou pózou vysmíval a ještě si myslel, že mu to projde, což o to, projde.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla svět tak, jak jej vídám nejčastěji ve své mysli. Démoni a strach dostali polohmotnou formu, aby se mohli na malou chvíli projevit, jenom stíny sami sebe.
“Nightmare? Jak trefné.”
Odvětím jako ještě poměrně velmi vytočená žena. Jenže já se s ním nechci hádat, nechci mu ubližovat. Nikdy bych jej nedokázala napadnout přece doopravdy. Všechno bude v pořádku, když to říká on, tak to tak bude. Pět dní uplyne jako voda. Ano.
Pod Nathanielovým dotekem, jsem vyklidila ono pomyslné bojiště.
“Omlouvám se.”
Skutečně jsem nechtěla takto zareagovat.

Ticho

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Žiaden rodný neprežije bez ľudí. Teda možno okrem tých ktorým neprekáža živiť sa zo zvierat. Je to tak barbarské a nechutné. Včerajší večer sa niesol v mene rôznych emócií. Avšak tak ako všetky aj tieto nakoniec vychladli a Nathaniel s Charlotte si konečne mohli dopriať pohodlný kúpeľ, čisté oblečenie a oddýchli si v normálnych posteliach. Veľa sa už toho nenarozprávali, pretože Nathaniel chcel už chvíľu iba pre seba a nechcel sa o ničom baviť. Zavrel sa do svojej izby z ktorej už ten večer nevyšiel.

Keď si sa druhý večer, prvý septembrový deň zobudila, zistila si, že si v dome sama. Dvere do Nathanielovej izby sú otvorené, no v celom dome okrem teba nikto nie je.
----
-1 vitae, spánok

T jako Tati kde si?

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Každý děláme chyby. Necháváme se ovládat svými emocemi, svým úsudkem, svým strachem.

Ano, strach. Emoce, která nás sváže, či žene kupředu. Stav mysli, co se může obrátit proti nám. Nightmare. Muži tvrdí, že se žen nebojí, ironie, nejspíš budou. Vzbuzovat strach mezi druhými. Nikdy jsem si nemyslela, nedokázala představit, že … Ale dává to smysl. Svým způsobem. Pozorující oči v temnotě, tmavé oddané oči. Strach má mnoho forem.

Návrat po několika dnech do civilizace byl opojný. Zejména pak čisté šaty, probuzení se v měkké posteli a spousta dalších drobností díky nimž si jeden připadá jako … lidsky. Ironické.

“Nathanieli?”
Ten dům přece nebyl tak velký, aby se v něm někdo dokázal ztratit. Dostala jsem strach, co když odešel už dnes, jakmile se probudil? Zaklepala jsem na dveře do jeho pokoje a po chvíli je otevřela.
‘Snad ne?’

Ticho a prázdno

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Keď vkročíš do miestnosti, v kútiku mysle stále dúfaš, že ho tu nájdeš. Opak je však pravdou. Naskytne sa ti pohľad na posteľ, je vidieť, že obliečky sú pokrčené. Rozhodne tu spal, no neunúval sa nejako ustlať si. Rovnako je to aj s jeho oblečením. Jeho staré a špinavé oblečenie na stoličke a jedine čo chýba je jeho kabát. Zaujímavou vecou je to aj to, že záves na okne je odtiahnutí. Je možné pozrieť sa von. Okno ktoré sa dá zamknúť z vnútra je síce zatvorené, ale rozhodne nie zamknuté. Je možné, že si toto celé Nathaniel rozmyslel a utiekol?

V jako Výlet

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

‘Tohle se neděje, že ne?’
Skutečně? Chtěla si jej zabít, pamatuješ? Tak dvakrát během necelého týdne. Viděla si oči místního Prince, pamatuješ si jeho slova. Ach ano, možná se Nathaniel sám něčeho bojí.
Přešla jsem k oknu a pohlédla dolů na ulici.
‘Si sama.’
Nevím, nechtělo se mi tomu věřit. Ne, on má své důvody, proč zde není. Musí mít.

Vrátila jsem se do svého pokoje a přemýšlela, co teď. Nesmrtelnost a věčnost přede mnou a já nevím co s dnešním večerem. Něco, … nějak se začít musí a pokud tady není Nathaniel, přece tady nebudu jen tak stát, dokud se nerozhodne vrátit.

Dooblékla jsem se s pevným úmyslem vyrazit ven, procházka nočním Oxfordem zní stále jako lepší varianta, než čekání na mého drahého Stvořitele. Navíc, věřím tomu, že když mě bude chtít najít, tak mě rozhodně najde.

Uličky Oxfordu

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Niektoré rozhodnutia sú ľahšie, iné ťažšie. Ty si si uvedomila, že nečinnosť ti asi nepomôže. Rozhodla si sa teda vyraziť do osvetlených uličiek Oxfordu. Keďže je to univerzitné mesto, ako si už mala možnosť vidieť, žije to tu dosť aj v noci.

Akonáhle si vyšla z dverí svojho domu, ktorý si následne zamkla, obzrela si sa vôkol seba a na chvíľku popremýšľala. Kam sa vydať? Odpoveď prišla viacmenej sama. Jediné čo v tomto meste trochu spoznávaš je jeho centrum. Vydala si sa teda smerom vľavo. S celkom slušnou sumou peňazí si môžeš dovoliť aj tie najluxusnejšie podniky. Otázkou však je, ako budú takto mladú ženu, ktorá sa túla uličkami Oxfordu sama, ostatní vnímať.

S novými zmyslami si všímaš svoje okolie dôkladnejšie ako inokedy. Budovy sú tu staré, no udržiavané. Krásne centrum a hlavne univerzita je pýchou tejto oblasti. Ak to porovnávaš s Londýnom, je tu o poznanie menej smradu a špiny.

Cestou necestou stretávaš niekoľko párov z tej vyššej spoločenskej vrstvy ako smerujú z rôznych podnikov alebo práve do nich. Mestom sa však túlajú aj menej bohatí, čistí či vzdelaní ľudia. Z niektorých tiahne alkohol, iným v očiach môžeš spozorovať smilné chúťky pri pohľade na teba. Nie je to príjemný pocit, no je to pocit, ktorý nezažívaš prvý krát. Tentoraz je to však trochu iné. Necítiš sa tak bezbranná ako niekedy.

Univerzitná knižnica je otvorená aj v noci. Dosť potešujúca správa avšak ženských študentiek nie je ozaj veľa. Ak by si tam prišla, určite by to bolo podozrivé. Na druhej strane máš sebavedomie, že budeš schopná odpovedať na mnohé technické či vedecké otázky lepšie ako mnoho študentov.

Ikonickým podnikom ktorý ti udrel do očí je opäť The Eagle and Child. Včera večer ste okolo neho prechádzali rovnako ako aj skupinka mladých mužov. Keď si prechádza okolo okna, nedalo ti nepozastaviť sa a cez otvorené okno trochu popočúvať. Keď si tak urobila, vypočula si si niečo, čo ťa okamžite zaujalo. Mladí študenti diskutovali o vesmíre a o Williamovi Herschelovi. O mužovi, v dome ktorého to celé začalo. Je to pár dní od jeho pohrebu a tak nie je čudné, že sa o ňom bavia vzdelaní muži.

Nevošla si dnu, kráčaš ďalej, sleduješ okolie. Temné uličky, knižnica, nejaký bar či reštaurácia? Ako je to vlastne s jedlom? Dokážeš ho normálne jesť?

B for Booksss

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

V první chvíli jsem si ani neuvědomila, že se neplížím podél domů a doufám, že si mě nikdo nevšimne, ano, teď jsem měla moc. Minimálně nad běžnými smrtelníky a co se týče upírů? Co ti by po mně mohli chtít?
Chvíli jsem rozhodně kráčela tak, jako by mi ta ulice, i celá noc patřili. Celá noc, jen pro mě.
Jakékoliv tyhle myšlenky mě opustily ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak moc je mi to k ničemu. Dobře oblečená dáma sama a večer v hostinci? Skutečně? Objednala si sklenici vína, ale nedotkla se ji celý večer, jenom tam tak sedí a pozoruje lidi, co si myslela?

William Herschel, kam jenom se ztratily knihy, které jsem si z jeho domu odnesla? Nejspíš zůstaly osamoceny ležet v parku, někdo se jich možná chopil. Kdo ví.

‘Takže co s dnešním večerem?’
Knihovna byla jasná volba, společnost může ještě několik dní počkat, ale hlad po vědomostech byl mnohem větší, přeci jen, Oxfordská knihovna a večer už tam moc lidí nejspíš nebude. To, že se stáváme obětmi svých slabostí patří k existenci, smíření se s tímto faktem je více než filozofická záležitost na jiný večer.

Vyrazila jsem do knihovny, argument, co tam dělám mě napadl velmi záhy.
‘Dobrý večer, ztratil se mi manžel, neviděl jste jej tu někde? On je poměrně zarytý knihomol, ne určitě by nešel pít, není zde? Škoda, ale věřím tomu, že dorazí já tu na něj někde počkám a mezi tím skončím tady mezi těmi regály plnými astronomie a mytologie?’
Když někam jdete, to nejlepší co můžete udělat, je tvářit se, že tam patříte.

Noc plná prekvapení

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary

Musí sa uznať, že ženy v tomto storočí nemajú veľmi dobré postavenie v spoločnosti, no rozhodne je to lepšie ako storočie minulé. Keď si sa napokon rozhodla pre univerzitnú knižnicu, narazila si hneď na zvedavého vrátnika. Je to starší, dosť starší muž. Určite má nad šesťdesiat rokov. Riedke sivé vlasy má rozpustené po ramená. Vrásky mu pridávajú celkom ostrý pohľad, ktorým si Ťa premeriava.

"Dobrý večer,..." osloví ťa chrapľavým hlasom. "Vás som tu ešte nevidel, ale tak možno poznám iba Vášho pána manžela... hoci z prítomných..." odkašle si a začne sa sústrediť na tváre a mená. Nič mu to nehovorí.

"Niečo mi vraví, že Vás poznám.. alebo by som Vás mal poznať... počkajte, počkajte nehovorte mi nič..." očividne tento pán vedie svoj osobný súboj s pamäťou. Odkiaľ by ťa však poznal?

V tom si všimneš zmenu vo výraze jeho tváre. Dosť ťa to prekvapí a o to viac ostaneš prekvapená, keď si vypočuješ nasledujúce slová.

"O áno, vy ste teda Nathanielova žena? Taký ten.. a to je jedno. Samozrejme drahá pani. Môžete ísť ďalej, ste očakávaná."

Nevieš čo si o tomto myslieť. Je Nathaniel tu? Ak áno tak potom je to veľmi dobra náhoda, že si ho našla hneď na prvý krát. Alebo je to nejaký trik? Kto ťa tu očakáva? Ideš pomalým a neistým krokom ďalej. Keď sa však zorientuješ a nájdeš to správne oddelenie, ktoré hľadáš, uvedomíš si, že je tu dostatok rôznej literatúry. Žiadna z nich však nie je taká zaujímavá, aby si ju začala čítať.

"Viem Vám poradiť?"

Ozve sa hlas staršej ženy, ktorú si nevidela a ani nepočula prichádzať. Veľmi si sa zľakla, no nedala si to nakoniec najavo. Vyzerá veľmi honosne. Dobre oblečená, dokonale nalíčená. Uvedomíš si (úspešný hod), že táto dáma rozhodne nie je človekom. Blond vlasy zopnuté do dokonalého uzla a tmavé šaty, ktoré by sa páčili rozhodne aj tebe. Cez ramená má prehodený hodvábny červený plášť.

Z jako zdrhej Charlí

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary

No, možná mě mělo napadnout, že když jsem od vrátného odcházela se slovy:
“Máte výtečnou paměť, děkuji.”
Mělo mě napadnout, jak moc se to může zvrtnout, jenže já chtěla dovnitř, moc. Zvědavost už zabila příliš mnoho lidí a nejspíš jich zabije ještě víc.

Procházela jsem mezi regály a snažila se zorientovat, hledala jsem něco, co by mě dokázalo zaujmout. Jména autorů, témata knih. Pořád tu ovšem bylo pár nevyjasněných otázek, co když je Nathaniel skutečně tady? Dokážu se vrátit do rána domů?

Otázky, na kterém jsem nechtěla znát v tu chvíli odpověď, byla zde knihovna, nikdo se mě nesnažil vyhodit a když tomu dám ještě chvíli, určitě najdu něco, co mě dojme natolik, abych to z toho regálu …

Ženský hlas v knihovně mě skutečně překvapil, spustila jsem ruku od hřbetu jedné z knih a otočila se. Už od pohledu, tahle sem prostě nepatřila. Něco bylo hodně špatně. Byla jako drahá čínská váza v chudinské chatrči.
“Nevím, hledám pojednání o tématu, které jsem ještě nečetla.”
To bylo to první, co mi vyklouzlo, dřív než jsem si uvědomila, že osoba je upír, tedy rodný. Něco na těch očích mě skutečně děsilo. A k mým slovům, je toho skutečně málo, co jsem v astronomii nepřečetla, sice ne v originále, ale to textům na hodnotě neubírá.

V.I.P. oddelenie

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary

"Táto časť oddelenia je len úlomkom toho, čo sa v tejto budove nachádza," odpovie elegantná žena. Aj keď si si uvedomila, že je upírom, dokonale zvláda simulovanie dýchania, jej postoj, elegancia. To všetko je dokonale zladené, že nebyť tvojich vnútorných inštinktov a beštie v tebe, nikdy by si to nezistila. Aká to je zaujímavá hra. Obe viete kto ste. Teda lepšie povedané, táto žena vie kto si ty, ty vieš iba, že je rodná.

"Ak by ste mali záujem, rada Vás prevediem časťou knižnice na ktorú sa pomaly aj zabudlo. Je tam mnoho exemplárov, ktoré by sa Vám určite páčili. Čo poviete?" Keďže tu Nathaniel nie je, jediné načo sa môžeš vsadiť je tvoje spoločenské vzdelanie.

P jako Proč sem tam lezla?

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary

Očekávala jsem hodně, ale ne tuhle odpověď. A zatímco žena nadále rozvíjela svou myšlenku a já se nesnažila odhalit svůj maximální zájem, přemýšlela jsem o těch několika věcech, které mi Nathaniel sdělil o upíří politice.
‘Přece se nemůže nic stát, že ano? Přece můžeš jenom přijít o život? Ale to je v pořádku, že ano? Ty už si přece mrtvá, nebo ne?’

“Ráda přijímám Vaši nabídku.”
Co si budeme nalhávat, jednak chci a odmítnout v takovémto případě se mi zdá krajně nezdvořilé.
“Ale, ráda bych věděla, jak Vás mohu oslovovat, neboť vy vypadáte, že o mně víte skutečně všechno.”
A taky jako by vám to tady celé patřilo, i s kýmkoliv, kdo je uvnitř. Stín strachu se mi vplížil pomalinku na mysl, ovšem zatím jsem jej nehodlala brát v potaz. Tady mi nic nepomůže.

Po skrytých uličkách

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary

Na tvári tvojej "hostiteľky" sa objavil úsmev. Poznáš takéto úsmevy veľmi dobre. Je to úsmev, ktorý naznačuje jasnú dominanciu.

"Ale kdeže, neviem o Vás takmer nič. Volám sa Verdiana Molinaro drahá Charlotte," samozrejme, "nevie nič". Jemne pokyne rukou a ukazuje smerom ktorým sa máte spoločne vydať. Kráčaš po jej ľavom boku. Spoločne prechádzate jednu uličku za druhou. Snažíš sa zapamätať si cestu. Keďže sú tu rôzne oddelenia, nerobí ti to problém.

"Takže Nathaniel Vás pustil iba takto vonku?" zaútočí zostra. Rozprávať sa s niekým o kom nevieš koľko toho vie je náročné.

Dostávate sa k dverám, ktoré sú zamknuté. Verdiana vezme kľúč, ktorými ich odomkne. Tieto masívne dvere by pravdepodobne otvorila každá žena, no musela by sa do nich poriadne zaprieť. Tvojej spoločníčke to ide úplne ľahko. Ako keby boli z papiera.

Za otvorenými dvermi vidíš schodisko smerom dole. Je osvetlené olejovými lucernami po ceste, no je tu očividne väčšia tma ako vo zvyšku knižnice. Verdiana za Vami tie dvere zamyká. Nie je to príliš lichotivý pocit.

"Nebojte sa, nechystám sa Vám ublížiť. Nato si Nathaniela príliš vážim," povie ti, keď vidí, že sa ti veľmi po týchto schodoch nechce ísť. Či je to pravda alebo nie zistíš čoskoro. Keď kráčaš po schodoch začneš pociťovať veľmi ale veľmi zvláštny pocit, ktorý si ešte nikdy nezažila. Chlad, strach a .... smrť.

...milosť... prosím...

Zastavila si sa. Rozhodne si počula vo svojej hlave tieto hlasy. Nevieš si vysvetliť čo to je.

"Deje sa niečo, drahá?" opýtala sa, keď si všimla ako tebou trhlo.

...vysloboď nás...

P jako Prosím všechny nesvaté

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary

“Ne že by toho bylo moc známo.”
Usměji se. No jasně, nejspíš víš i číslo mých bot.
“Pustit? Jsem snad voják, abych mohla vycházet jenom na propouštěcí lístek?”
(pozn. autora - myslím opušťák)
Když nevíš co odpovědět, zaútoč otázkou a zamluv to, stará dobrá poučka.

Říká se, pozdě plakat, když něco pokazíte. Pozdě se snažit vrátit čas, pozdě se pokoušet vykroutit. A ani si nemůžete vynadat pěkně nahlas, no co na to říct. Nic. Přesně tak, nic. Kdo někdy šel s naprosto neznámým člověkem do hlubin pod povrch běžného světa, jistě ten pocit znal, jistě by pochopil, jak jsem se cítila, kdyby jen našel hlavu na svém těle.

Myslela jsem si, že se tomu ubráním, pocitu nedotknutelnosti vycházejícímu z mého současného stavu bytí, chyba. Neubránila.
Když jsem zaslechla ty hlasy, málem jsem leknutí spadla ze schodů, ale nakonec se mi podařilo to nejenom ustát, navíc jsem to dokázala přejít i mimikou.

Jen jsem lehce mávla rukou a pronesla:
“Špatně jsem si našlápla na schod.”

A začala jsem si dávat pozor, kdyby mě náhodou chtěla strčit, nebo tak. Mimo jiné jsem se snažila poslouchat, jestli to neuslyším znova. Ano, víš že cikáni dokáží komunikovat s duchy, nebo se na to alespoň tváří, ostatní šarlatáni nejsou jiní, také vím, že v Karibských koloniích existují různí šamané, kteří se na toto specializují. Jo a taky existují upíři, vlkodlaci a ty sis nakráčela do tohodle zatraceného maléru jako bys byla znuděná nedělním deštivým odpolednem.
‘Koho?’
Zeptala jsem se v duchu a doufala, že mi někdo odpoví.

Odkiaľ to ide?

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary, niekde v podzemí

"Tak neviem ako to medzi Vami funguje. Každopádne sama žena túlať sa po nociach po Oxforde. Nebojíte sa?" prišla hneď otázka na ktorú odpoveď ani nemusela čakať. Buď je Charlotte taká odvážna alebo neopatrná. Ak sa takto dobrovoľne vydá do útrob starej knižnice, ktovie ako dlho jej to vydrží.

"Dávajte si pozor, bolo by ti nepríjemné, ak by sa Vám niečo stalo," reaguje na tvoje našľapnutie. Načo však nereaguje sú hlasy, ktoré sa ti objavili v hlave. To či sa iba tvári, že ich nepočuje alebo ich naozaj nepočuje nevieš. Ani jedna z týchto variant ťa však nepovzbudzuje.

Kráčate točiacími sa schodmi o niekoľko metrov nižšie. Prešli ste určite aspoň štyri regulérne poschodia. Ak by tu aj niekto naozaj bol, nikto z personálu či z hostí knižnice by nemal šancu to počuť.

... sme tu...

"Je to celkom dosť schodov, ale už sme pomaly tu," vysvetľuje tvoja hostiteľka. Naozaj tieto schody končia a pred vami je pomerne dlhá chodba. Ako môžeš vidieť, má možno aj dvadsať metrov. Na jej konci je však stena ktorá vedie ako aj vľavo tak aj vpravo. Po bokoch je však mnoho dverí, ktoré pravdepodobne vedú na rôzne miesta.

... dole...

"Tu je spomínaná knižnica a knihy," oznámila a s hrdosťou ťa vedie do miestnosti, kde je naozaj neskutočné množstvo kníh. Keď si ich prezeráš, vidíš tam mnoho výtlačkov o ktorých si iba počula a ešte väčšie množstvo kníh o ktorých si do tohto okamihu ani netušila. Okultizmus, veštenie, nekromancia, krvavá mágia.

"Počula som Váš príbeh. To čo sa stalo vašej dcére je... smutné." no žiaden smútok z jej hlasu nevyšiel. Odkiaľ o tom všetkom môže vedieť? To jej Nathaniel všetko povedal?

"Narozdiel od Nathaniela mám však vedomosti a schopnosti, ktoré by Vám mohli pomôcť s Vaším snom.." tentoraz je tam však úsmev. Úsmev, ktorý hovorí za všetko. Tak ako pavúk, ktorý chytí svoju obeť do siete, tak aj táto žena vie, že vyhrala. Ako však spomínal Nathaniel pri princovi, nič nikdy pri upíroch nie je zadarmo. Strašné na tomto všetkom je však to, že o svojich snoch si nepovedala nikdy nikomu. Nevie o nich ani tvoj stvoriteľ.

... pomôž nám...

L jako Loajální Dítě

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary, niekde v podzemí

“Mám se bát?”
Zeptám se informativně, když scházíme ze schodů, stejně jako ona neočekávala, ani já neočekávám žádnou odpověď. Bát se zvládnu i bez dovolení.

A zase ty hlasy. Teď už jsem na ně byla naštěstí připravena, jak asi může být člověk připravený na něco děsivého a nepříjemného, co se opakuje. Schody skončily a já konečně pochopila do čeho jsem se to dostala. Elysium starého a mocného upíra. Mohla jsem si pogratulovat, jestli přežiji tohle a dokáži se vrátit zpátky do sídla, a pokud mě Nathaniel nestáhne z kůže a nepohodí na slunce, nejspíš se mi během následujících několika dní, co zde nebude, podaří seznámit s celou místní prominentí smetánkou.
‘Charlotto, si arcihlupák.’

Jeden rád slyší konstruktivní kritiku na sebe, … od sebe.
Když jsme vstoupily do samotné knihovny, všechny obavy byly upozaděny stranou. Vědomosti vyrovnané v regálech, všechno, co jsem hledávala v náznacích v těch nejzapadlejších uličkách, jenom za možnost zde strávit několik hodin bych prodala duši, pak se to zkazilo. I Nathaniela bych byla schopná zaprodat za možnost tady zůstat. Cokoliv, kohokoliv, ale její slova mě vrátila na zem a to hodně tvrdě.

Stáhla jsem ruku od publikace o Necromancii a otočila se na ni:
‘Pomožte vy mně!’
“Skutečně? Netušila jsem, že můj život má již svůj vlastní příběh, či verzi jste slyšela? Verzí je vždy víc a ne každá je pravdivá, většina z nich je značně citově zabarvených a zdaleka neobsahuje všechno.”
Například verze mého drahého manžela by měla jistě mezery a až potkám toho zmetka, co mě zabil, ten bude také vyprávět jinou. Ovšem do té doby mi byla jasná jedna věc, na tuhle konverzaci jsem neměla, mohla jsem jen hrát o čas a hledat volné místo, skrze které bych mohla něco vytřískat.
Času je dost, nesmrtelnost je dlouhá, budou jiné způsoby, příjde postavení, příjde moc, vytvoří se kontakty, paměť na život se otupí, a pak se jednou vytratí i oči v temnotě, těžko, ty tam zůstanou, nakonec je ukážu každému. A Nightmareing mi k tomu dopomůže. Má dcera počká, …
‘Necítíš se provinile?’
Cítím, ale teď musím našlapovat opatrně, ať kvůli obavě z pošlapání svých snů, nepošlapu svou existenci.

Noc kedy sa všetko zmenilo

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary, niekde v podzemí

Tvoja hostiteľka si elegantne drží výraz svojej tváre. Kto si ty, aby si bola schopná odolávať prastarej upírke, ktorú si drží v “úcte” aj samotný Nathaniel. Veľmi dobre si uvedomuješ, že si spravila chybu - a ako sa vraví, za chyby sa platí. Tvoja túžba po poznaní, aj keď je veľmi silná, neuspeje. Obávaš sa predstáv toho, čo by sa mohlo udiať.

Nekromancia. Táto kniha akoby žila svojím vlastným životom. Cítiš podľa dotyku, že obal tejto knihy je naozaj prastarý. Je to skvost, ktorý sa dostal do rúk ozaj iba pár vyvoleným. Si ňou aj ty?

Odolávaš.

Verdiana však určite nebude hrať čisto. Vieš to, vidíš to. Cítiš to. Prečo by aj mala? Nedávalo by to zmysel.

“Každý príbeh má taký koniec, pre aký sa rozhodneš. Niekedy sa však stáva, že za teba rozhoduje niekto iný.” pokojná a chladná tvár očividne neberie do úvahy tvoje túžby.

“Staneš sa mojou študentkou, naučíš sa všetkému čo ťa Nathaniel nikdy nenaučí,” rozhodla za teba bez ohľadu nato čo chceš.

“Nie je nás veľa, no všetci pozorujeme znamenia. Blíži sa niečo veľké, niečo čo zmení svet aký ho poznáme. A ver mi alebo nie, znamenia vravia, že v tomto budúcom príbehu zohráš veľkú úlohu.” aké majestátne dych berúce vyjadrenie. Čo to všetko znamená? Sú to len prázdne reči alebo o čo tu vlastne ide?

“Vieš prečo Nathaniel odišiel?” opýtala sa a sleduje tvoju tvár. “Samozrejme, že nie. Ako by si mohla, poď niečo ti ukážem,” vyzvala ťa a vychádza z miestnosti. Ako sa rozhodneš? Má zmysel vzdorovať? O čo tu ide?

... uteč ...

P jako "Prosím buď něžná"
01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary, niekde v podzemí

Celý život za mě rozhodovali jiní. Kdy a co se budu učit, za koho mě provdají, jak se budou jmenovat mé děti a dokonce, kdy zemřu. Samozřejmě, že jsem s tím byla smířena, nutnost nemít na věc vlastní názor ze mě vychovala do jisté míry pokornou ovečku, která se nevzpírá pastýři, jenže tohle nebyl pastýř, tohle byl hamižný soused.
Nikdo nehraje čistě, nikdo mocný. A ti nejposlednější z nejposlednějších mají jenom velkou spoustu problému. Zejména ty, které si dokáží přivodit sami.
Nebylo utéct kam, je sice hezké, když se vás pokouší přesvědči cizí hlasy ve vaši hlavě o něčem, co už dávno víte, ale situaci to stejně nevyřeší. Rvát se s ní nebudu. Ne, že bych se stále považovala za dámu, ano považuji, ovšem bylo by to zbytečné. Pokud mě Nathaniel nespasí, tak to nepřežiji.
‘Tě zabije, ať už je humální jak chce.’

Vydala jsem se za ní, nemělo smysl utíkat.
“Něco velkého se má stát při každém přelomu na další tisíciletí, věštci se o tom vyjadřují poměrně velmi jasně.”
Držím se konverzačního tónu.
“Vaše nabídka je velmi lákavá, ovšem toto rozhodnutí nezáleží na mně, nýbrž na mém Stvořiteli.”
Tak jako se tonoucí chytá stébla, tohle nebylo o otevřeném konfliktu, tohle bylo o tom, co nazval Nathaniel “krevním poutem”. Jestli dnešní noc přežiji, rozhodně se nebudu bránit užití něčeho takového. Pokud dnešní noc přežiji.
'Nathanieli jestli mě slyšíš ...'

Byť upírom nie je až také jednoduché

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary, niekde v podzemí

"Pochopiteľne. Vy mladí to ešte necítite. Časom to určite pochopíte," vraví v hádankách. Čo také sa môže blížiť? Čo iné sa môže blížiť okrem faktu, že si sa vybrala s ňou ešte do hlbšej kobky. Do kobky, odkiaľ počuje všetky tie hlasy. Môže niečo také cítiť aj Nathaniel? Preto zdrhol a nechal ťa napospas osudu? Uvedomil si, že to s tebou bola iba jedna veľká chyba? Veď prečo by aj ostával, doteraz si sa k nemu správala celkom - zvláštne.

Tvoja hostiteľka zastala a s trochu výsmešným pohľadom sa na teba pozrela.

"Váš stvoriteľ Vám azda povolil ísť až sem, no ďalej už nesmiete?" sama si uvedomuješ, ako to veľmi nedáva zmysel. Touto cestou to asi nepôjde. Iba žeby?

"Na druhej strane, nechcem stáť medzi Vami a Nathanielom. Ak sa rozhodnete, že ďalej so mnou nepôjdete... budiš. Ale verte a vedzte, že takto stratíte tú najväčšiu možnosť a príležitosť na rozvoj svojich schopností. Nikdy a nikde nenájdete knihy a vedomosti, ako tu." hovorí a tentoraz je vidieť, že to myslí smrteľne vážne. Nebolo doteraz cieľom tvojho doterajšieho života, aby si sa naučila všetko o tom ako priviesť svoju dcéru naspäť? Je pre teba nejaký Nathaniel, ktorý pravdepodobne od teba odišiel a ktoré poznáš pár nocí, natoľko dôležitý, aby si zahodila príležitosť, ktorú ti on nikdy nedá?

How I kill myself
01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Bodleian Libary, niekde v podzemí

Ta upírka, ta situace. To všechno. Jako by se mě to pokoušelo roztrhnout vejpůl. Rozškubat všechno, čím jsem kdy byla, čím jsem se stala a nechat mě napospas, … čemu vlastně? Vkrádaly se otázky, kdo vlastně můžu být? A může Ji někdo jako já vzdorovat?
Jeden z nás byl tomu druhému vydán na milost, já rozhodně navrch neměla. Chtěla jsem zde zůstat, vědomosti a znalosti mnoha staletí shromážděny na jediné místo, všechny by byly moje. Vrátila bych zpátky těch několik let, jako by se nic nestalo. Jen já a moje dcera. Všechno by bylo jako dřív.
‘Vážně?’
Nemrtvá matka se svým nemrtvým dítětem, hrůza v ulicích. Otrok své paní v rudém. Bledý a pološílený zrádce. Mohla by zradit i ji. Ne, má příliš krátký řetěz. Schována před světem dokud nepříjde její čas, udělá co po ní paní bude chtít. Otrok, věrný služebník. Ztratila vše, chtěla si hrát na Boha.
Bestie byla blízko, nepotřebovala žádnou zvláštní pozvánku, aby přišla. Trhat, ničit, shromáždit vědomosti, a pak coby mýtický drak usnout na svém pokladu.
‘Chtěla si hrát na Boha.’
Možná, možná je lepší zůstat sám a opuštěný, než vrhnout se do těchto řetězů. Možná, … možná, … O kom to tady vlastně je?
‘Chtěla si hrát na Boha.’
Mlčela jsem, nedokázala jsem vyslovit ani ne, ani ano. Možná už jsem začala chápat tenhle svět. Skutečně byl temnější. A tak jsem v jedné větě vyměnila své touhy a vědomosti, všechno, po čem jsem kdy toužila, vše, čím jsem kdy byla, za příslib svobody, za něco co mi slíbil muž, kterého jsem vlastně pořádně ani neznala. Za možnost mít pocit, že jsem alespoň občas rovnocena někomu, z koho mají ostatní strach. Strach.
“Prosím, nechte mě odejít.”

Nič v upírskom svete nie je väčšie ako vlastné ego, nič...

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Otázka toho, či upíri majú alebo nemajú vlastnú dušu, je otázkou ktorou sa zaoberá mnoho rodných. Bolo kvôli tomu už mnoho hádok, pokusov, napísaných kníh. Väčšina rodných sa prikláňa k tomu, že nejakú dušu určite majú. Je rozhodne iná ako duša smrteľníka. Berú ju skôr ako vedomie. Emočná časť pri upíroch totižto umiera a je veľmi, ale veľmi náročné ju prinavrátiť späť. Ak sa raz niekto pošmykne a vydá sa cestou bez citov, na cestu kde mu prestane záležať nad inými, stráca túto dušu takmer raz a navždy. Dostať sa späť je priam nemožné.

Charlotte, mladá a krásna žena, ktorá si vo svojom živote zažila mnoho pekného, no oveľa viac si vytrpela. Keď sa prebrala do upírského života, zistila, že tento svet nie je o nič krajší a lepší. To, že sa pre ňu rozhodol Nathaniel a nie niekto iný, pravdepodobne zapríčinilo to, čo sa tu dnes odohralo. Ak by sa upírkou nikdy nestala alebo ak by mala Sira niekoho ako je Verdiana, určite by sa tu dnes nič z toho čo sa deje, neodohralo. Už dávno by bolo rozhodnuté.

Keď Charlotte nahlas povedala svoju odpoveď, ktorá rezonovala v chodbách tohto žalára, uvedomila si, že sa v ten jeden okamih v nej niečo zlomilo. Práve týmito slovami pochovala svoju dcéru do zabudnutia výmenou za svoju slobodu. Matka, ktorá sa v poslednom okamihu rozhodla neurobiť všetko pre svoje dieťa, tak ako tomu verila, sprevádzaná nechutným pohľadom Verdiany kráčala schodmi hore na povrch.

V okamihu, kedy nahnevaná upírka zabuchla za tebou dvere a zamkla ich, práve v tomto okamihu sa v tebe niečo zlomilo. Bola to bodka za tvojim doterajším životom. Bodka za smrteľným životom. Jediné puto, ktoré si s ním mala si si sama pochovala.

Oči sa ti v tomto okamihu zaliali slzami, no ako si si uvedomila, netiekli ti slzy na aké si zvyknutá, ale bola to tvoja vlastná krv. Rozbehla si sa pomedzi uličky. V hlave sa ti vynárala beštia, všetko potemnelo a od tejto chvíle si na nič nepamätáš.

* * *

Keď otvoríš oči, uvedomíš si, že ležíš na podlahe vlastného domu. Tvoje šaty sú miestami potrhané a celé od krvi. Ruky, ústa, cela tvoja tvár aj dekolt sú plne krvi. Ako však cítiš, nie to to tvojá krv. Nie sú to tvoje včerajšie slzy. Je to krv niekoho iného.

Cítiš sa absolútne na dne, cítiš, že sa ti zlomila duša, no paradoxne necítiš žiaden hlad.

---------
Nevieš čo sa včera udialo, no cítiš, že to na tebe zanechalo stopy.

- 2 willpower - zničenie si svojho vlastného životného cieľa
- 1 humanity (niečo počas úradovania beštie)
+ vitae (je na maxime)

D jako "Dáme vanu"

01.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
St. Clement's Street, dom č. 388

Zrada je stará jak lidstvo samo, bolest s ní kráčí ruku v ruce. Nikdy nemůžeme mít vše, co chceme, tak závidíme. Ze závisti, pak konáme hloupé činy.
‘Omlouvám se.’
Kdo by si jenom pomyslel, kdo mohl tušit jak nám strach dokáže spoutat ruce, jak nové naděje zabíjí staré, jak se během dne vše může obrátit k horšímu, co všechno musí člověk vytrpět.
‘... potom, co vás včera zabili.’
Jakmile za sebou spálíme mosty, zůstane jenom prázdnota. Stačí se dotknout své duše a vidět obrazy. Touhy. Stavební kameny osobnosti byly a jsou vždy pevné, dokud si je sami nezničíme.
‘Hledáte něco?’
Díváte se na svět neznámýma očima, prohlížíte si vlastní neznámé ruce pokryté cizí krví. Tohle se neděje, tohle nejste vy. Chcete jen křičet a řvát jako raněné a vzteklé zvíře, ale neuděláte to, kdo ví, jak daleko jsou lovci. Co když je tohle všechno lež?
‘Uteč!’
Někde jsem to slyšela, že žijeme ve lži, že cokoliv co se děje, vlastně není skutečné. Jenže ta prázdnota uvnitř mě je skutečnější víc, než bych chtěla. Žádné oči. Vína. Spalující vina zahnaná krví. Zapitá lidskými životy.
‘Pomoc! Nestvůra!’
Neměli tam stát, neměli tam být, byla to jejich chyba, ať už se stalo cokoliv. Úder do podlahy ničemu nepomáhá. Dřevo neví, necítí.
‘Tak svobodná, jak jen budete chtít.’
Když máte možnost zvolit si vy, udělají to i ostatní. Pomalu jsem se zvedla ze země, jako v mrákotách, nemohla jsem tady jen tak ležet a čekat, až si pro mě přijde Princ. Pokud příjde. Je k neuvěření, kolik lidských návyků se rozhodne neumírat, ta krev musela pryč. Musela jsem to všechno umýt.
‘Budu pro Vás vždy největší autoritou.’
Nathaniel mě takto nemohl vidět. Hněval by se a jsou věci, které nemohu dopustit.

Dva hmotné body na seba pôsobia rovnako veľkými silami opačného smeru, ktoré súčasne vznikajú a súčasne zanikajú

??.??.????, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke

Uvedomuješ si čo sa stalo a tvoj pocit zbaviť sa tejto krvi zapôsobil hneď. Postavila si sa a šla si hneď do svojej kúpelne. Dala si zo seba dole svoje šaty a vošla ši do vane, do ktorej sa púšťala horúca voda. V okamihu, kedy si začala zo seba umývať krv si počula veľký hluk. Vďaka svojim nových schopnostiam si hneď rozoznala, že to bol zvuk vyvalených dverí. Zmocnil sa ťa strach.

Skôr ako si stihla niečo urobiť, dvere do kúpelne v ktorej si sa rozleteli. To, čo v nich stálo sa po pravde ani nedá pomenovať. Nathaniel ťa upozorňoval na všetko možné a snažil sa ťa pripraviť na rôzne stretnutia, ale tak takého stretnutie by nechcel zažiť nikto.

Ty, nahá, vo vode plnej krvi snažiac sa osuškou zakryť čo sa dá sa vystrašene, ako malé dievča pozeráš na dve "osoby", ktoré stoja vo dverách.

Vystrašená tak, že by sa ti krvi nedorezal si pomaly začneš uvedomovať, kto to je. Nathaniel ti týchto dvoch samozrejme spomínal. Jeden z nich, ten, ktorý vyzerá ohyzdnejšie je Sherifom tohto mesta. Je zodpovedný zato, aby bol medzi upírmi poriadok. Rovnako podlieha rozkazom Princa, ktorého slovo je tu zákon.

Druhý upír ti až taký známy nepríde. Určite ti ho Nathaniel spomínal, no v tomto okamihu ho nevieš zaradiť nikde.

"Hlupaňa," prehovorí upír, na ktorého meno ani zaradenie si nevieš spomenúť. Prišiel k tebe bližšie. Ani nevieš kedy, ale rozonal sa takou rýchlosťou a silou, na ktorú snáď nikdy nezabudneš. Takáto ponižujúca facka ti poriadne otočila hlavu. Zakrvavená, nahá a bezbranná iba sleduješ čo sa to robí.

Medzitým druhý z upírov kým si sa spamätávala z toho čo sa udialo pristúpil k tebe bližšie. Ucítila si iba štipnutie. Keď si sa pozrela, vidíš ako cez injekčnú striekačku do teba niečo vpúšťa. Trvalo to iba pár sekúnd kedy sa ti začalo zahmlievať pred očami až kým si neupadla do akéhosi tranzu.

* * *

Hlava ti iba prasknúť bolesťou. Rozlepuješ oči a obzeráš sa okolo seba. Prvé čo si uvedomíš, je absolútna tma v ktorej sa nachádzaš. Okrem tmy je tu vysoká vlhkosť a chlad. Pri pohľade na seba vidíš, že si ostala asi v polovice procesu umývania sa, pretože stále máš na sebe zaschnutú krv z toho večera. Najhoršie na tom je, že je to jediná vec ktorá ťa zakrýva. Si úplne nahá, špinavá a premrznutá od kammenej podlahy. Za mohutnými drevenými dverami v miestnosti v ktorej sa nachádzaš nie je okrem teba absolútne nič.

odkaz

??.??.????, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke

Potopila jsem se co nejníž to šlo. Mrtvý přece nedýchají. Bylo to zvláštní pozorovat hladinu zespod a nemuset se nadechnout. Ani oči mě nepálily. Rozhostilo se ticho, jaké může způsobit jen voda, která vám zalije uši. Přesně to, co jsem potřebovala. Musela jsem vymyslet jak se z tohohle nějak dostat. Vydrhnout se, sehnat nové šaty, napravit to nejhorší dřív, než se k tomu dostane někdo jiný.

Něco mi říkalo, že už je zatraceně pozdě, že jsem zvládla během velmi krátké doby napáchat tak neskutečně velké množství chyb, že už mě čeká jenom výlet na slunce. Jednosměrka. Stáhla jsem do vany za sebou své dlouhé šedivé vlasy, nebyla jsem připravená na to čelit tomu tam venku, nechtěla jsem ani vidět cokoliv tam venku. Ještě chvíli, ještě několik vteřin si nepřipomínat, jak jsem to zkazila.

Několik vteřin …

Prudce jsem se narovnala, voda zvuky tlumí, ale ty nejhlasitější a nejbližší ne. Zírala jsem do tváře něčemu nepopsatelnému, jako oživlý chrlič ze střech katedrál. Samozřejmě, že jsem vykřikla, kdybych byla naživu a sešměrovaná v korzetu tak nejspíš i omdlím. Bylo to rychlé, hodně rychlé. Nemohla jsem ani nic udělat, byla by i hloupost se jenom bránit. Ironicky, jediné, co jsem si přála bylo, ať na mě ten nechutný a obludný Šerif nesahá.

Některá přání se prostě neplní.

Jo, neplní.

Nikdy.

Když jsem přišla k sobě, bylo to jako jedna z těch horších nočních můr. Co sakra může být horší než tohle? Kde vlastně jsem? Na jednu stranu musí našinec ocenit, že není mrtvý, na stranu druhou to zase až taková výhoda nebude. Přesunula jsem se do nejbližšího rohu a zkroutila se do co nejmenšího klubíčka.
‘Jako špatně vycvičené zvíře, které někdo zavřel do klece.’
Strach a obavy začínaly mít novou podobu. Jestli se odsud někdy dostanu, jestli … Nathanieli, proč si mě opustil?

Čas

??.??.????, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke

Vnímanie času a reagovanie podľa neho je jedným zo základných hnacích motorov zdravého ľudského rozmýšľania. Možno iba vďaka tomu, že už nie si človekom to neberieš až takto kriticky, akokeby si bola stále nažive. Nevieš či si tu už dvadsať, päťdesiat či sto hodín.

Zažila si mnoho fáz. Fázy pokoja, fázy spánku, fázy kričania, fázy hladu, fázy plaču, fázy premýšľania, fázy obviňovania, fázy hnevu.

Zabudnutá niekde v útrobach podzemia začínaš dúfať v to, že sa odtiaľto niekedy dostaneš. Cítiš ako sa ti vytráca "život" a energia z tvojich vlastných rúk. Tvoja pokožka vráskavie a pripravuješ samú seba nato, že tu umrieš na hlad.

V jednom okamihu, nevieš povedať kedy si si po prvý krát uvedomila zmenu. Počuješ kroky. Kroky, ktoré sa blížia k dverám tvojej cely. Počuť odomknutie. Podvedome sa stiahneš do najvzdialenejšieho kúta v miestnosti a so strachom očakávaš kto tam vojde.

"Dieťa moje,..." počuješ známy hlas. Počuješ hlas Nathaniela. Z chodby vychádza slabé svetlo, ale aj napriek tomu ti páli do očí.

"Už je dobre,.." počuješ ako vraví a blíži sa k tebe. Naozaj je? Kde bol celý ten čas? Prečo ťa tu nechal?

Všimneš si ako si zahryzol do ruky, aby si urobil ranu.

"Napi sa,.." zacítila si vôňu, tú najsladšiu vôňu krvi akú si kedy cítila. V hlave ti však pohotovo vyskočili Nathanielové slová o krvných putách a o tom, ako nikdy nechcel, aby si ťa takto k sebe priviazal. Prečo ti to ponúka teraz?

Hřích a trest

??.??.????, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke
odkaz

Opustil …

To by přece nikdy neudělal ...

Ale ano, sám to říkal, víš to …

Ne, prosím ...

Nakonec tě všichni opustili, zůstala jsi sama ...

Ne ...

Sama a zapomenuta ...

Jsi tu ty ...

I já odejdu …

“Neodcházej!”
Popraskaný naléhavý hlas, který mi nepatří. Nic okolo není moje a přesto zde spolu setrváme, do věčnosti. Každý zrůdný temný kámen, kapky padající odnikud nikam. Jako nejvroucnější milenci navždy uvězněni v jediném okamžiku, v okamžiku, kdy svoboda přestala mít svůj význam.
Rozhodla jsem se nenechat sebou vláčet, zabila jsem všechno, čím jsem byla a tohle je odpověď. Za zradu se platí vždycky.

A já mám spousty času. Ano, ano. Spousty času na přemýšlení. Ne, teď už to nejsou myšlenky, spíš pocity, obrazy věcí, které jsou tak vzdálené.
“ARGH!”
Jistě, jak dojemné. Nikdo, nikdo nepříjde, všichni zapomněli. Báli se a nepřišli. Jak dlouho dokážeš vydržet sám ze sebou a nezešílet? Už je pozdě, civilizovanost je něco, co se odřelo na mokrých kamenech uprostřed temnoty.

Nikdo, nikdo neuvěří, nikdo nepozná. Tiché pochechtávání rezonuje stěnami. Všichni se nakonec budou bát. Čeho? Ničeho. Ukážu jim prázdnotu, prázdnotu temné místnosti bez okem, nekonečné kapky vody a ticho, ohlušující ticho, které bere dech.

Kroky, otevírání dveří. NE! Vmáčkla jsem se do nejtemnějšího z rohů, už ne ty tváře. Žádné tváře. Ozval se hlas, ale hlas, který nemůže vydávat pokřivený zjev Šerifa.
“...”
Ústa neschopná vydat hlásku. Pomalé trhavé pohyby někoho, kdo již dávno přestal doufat. Byl to on. V oslepující záři z chodby vypadal jako anděl. Neopustil mě, vrátil se. Neopustil. Nezůstala žádná krev, která by mohla skanout z očí. Chtěla jsem se omluvit, říct co se stalo, přísahat, že se to nikdy nebude opakovat, ale nedokázala jsem to.
“Sire.”
Natáhla jsem k němu ruku, prosím, ať to není vidina, ať tam je, ať je to on.

Čo som tu urobil

06.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke

Keď Charlotte neveriacky natiahla ruku smerom ku mne, trhalo mi to srdce. Nikdy som si nemyslel, že spojenie medzi Sirom a Childom dokáže byť také silné. Pohľad na utrápené dieťa, ktoré sa sem nepýtalo mi trhá vnútro. Viem, že som jej povedal, že nechcem, aby sa takto ku mne pripútala, no dnes rozhodne nemám na výber. Čoskoro, keď sa dostane do normálneho stavu, pochopí prečo.

Chytím ju pevne za ruku, aby cítila, že som pri nej. Druhú ruku jej s ranou na nej priložím k ústam. Niet inej cesty. Či to chcel alebo nie, počkám tak dlho až kým nezačne piť a nezačne naberať na sile. S každým mojim oslabením viem, že pomáham práve jej. Trvá to pomerne dlho až napokon tú ruku odtiahnem. Nechám jej čas na "predýchanie" a upokojenie sa.

Sadnem si za ňu, nech sa môže o mňa oprieť, plášť jej prehodím cez telo a pevne ju obíjmem okolo pása.

"Už bude dobre,.." hovorím tichým hlasom.

"Som pri tebe.."

----
+ vitae je opäť na maxime

Nechals mě tam, to si urobil

06.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke


Pokud to byla vidina, byla příliš dokonalá. S krví v mém zorném poli se probral i hlad, proč bych měla odmítnout nabízený dar? Prý to nikdy nebude takové jako poprvé, ale tohle tomu bylo hodně blízké.
Cítila jsem jeho blízkost. Vrátil se pro mě. Znamená to snad, že se tolik nehněvá? Nebo trest přijde až později? Nezbývalo mi než doufat, že s Nathanielem se mi do života vrátila i budoucnost, kterou hrozily pohřbít temné kobky.
Sliboval, že bude dobře, možná, možná všechno bude skutečně v pořádku. Doufám.
“Omlouvám se.”
Zašeptala jsem a hlas mi několikrát přeskočil.
“Já, … já …”
Nenapadla mě žádná rozumná slova, žádné vysvětlení toho, co se stalo. Většina mých vzpomínek je stejně zastřená a zmatená. Tohle nemělo cenu vysvětlovat.
“Pochybila jsem.”

Time to go

odkaz

06.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke

Prešla celkom dlhá chvíľa, kedy si ty spoločne s Nathanielom iba takto sedeli a premýšľali ste obaja nad tým ako ste pochybili. Aj jeden, aj druhý máte obrovské množstvo výčitiek, ktorých je sa v tomto momente nereálne zbaviť.

Premýšľaš nad všetkým a všetkými rodnými ktorých si stretla. Princ, ktorého červené oči ťa mátali aj v tejto tme, krvilačná žena, ktorá to celé spôsobila. Hlasy v kobke. Znetvorený Sherif a upír so temnou tvárou, ktorý ti vrazil poriadnu facku. Do akého temného sveta si sa to dostala? Napriek tomu všetkému si však nezanevrela na svojho stvoriteľa. On si to uvedomuje a o to ťažšie to je pre neho teraz. Toľká vložená dôvera, no sú veci, ktoré sa už nedajú vrátiť späť.

* * *

"Charlotte... musíme odísť. Ďaleko odtiaľto... za veľký oceán.. do novej zeme za novým začiatkom..." začnem potichu hovoriť, keď vidím, že je už ako tak upokojená a uvedomuje si čo sa deje.
"Pôjdeme tam spolu, budeme cestovať, budeme hľadať nové radosti, budeme sa zabávať a zabudneme na starý kontinent. Necháme tu všetky naše zlé spomienky." Hovorím s trochou radosti v mojom hlase.

"Odpustíš mi a vycestuješ so mnou?" v očiach mi je vidieť - obavu. Obavu z tvojej odpovede.

Let it go

06.09.1822, večer
Oxford, Anglicko
Niekde hlboko v kobke

Nikdo nedokáže vrátit ztracený čas, protože kdyby ano, vracel by jej znovu a znovu a snažil se najít tu nejlepší cestu svým životem. Nám, co nic takového neumíme, nezbývá nic jiného než chybovat. A snad se ze svých chyb i poučit. Hořkým faktem zůstává, že problémů vzniklo mnohem víc, než by kdokoliv z nás chtěl.

Poslouchala jsem Nathanielova slova o cestě do nového světa, o novém začátku. Nerozumím, proč se bojí, že bych s ním nechtěla odejít? Jak jej může jenom napadnout říci něco takového.
“Není co odpouštět, neměla jsem tam chodit.”
Upřela jsem pohled na špinavá chodidla, jako bych v nich mohla najít odpovědi na většinu nejožehavějších témat současné společnosti.
“Ráda s tebou začnu znova, kdekoliv jinde.”
Odsunula jsem se a pohlédla do jeho očí, bylo mi jasné, že za ním půjdu kamkoliv, i kdyby mě chtěl odkopnout, když nic nemáte, není co ztratit.

Pálenie mostov

odkaz

Ako sa Charlotte ešte v túto osudnú noc dozvedela, oboch ich čakal súd. Nathaniel, ktorý sa vrátil do Oxfordu musel niesť plnú zodpovednosť zato, čo Charlotte urobila. Nanešťastie pre nich v tú noc, kedy odchádzala z knižnice, podľahla beštii. Vrátnik, ktorý pracoval v knižnici už mnoho rokov si to bohužiaľ odniesol. Popravený na mieste, krv vysatá do poslednej kvapky - a čo je horšie asi piati svedkovia.

V okamihu kedy si to Charlotte uvedomila, utekala naprieč mestom do svojho domova. Keď tam dorazila, odpadla a veru, netrvalo dlho kým sa prebrala a už to o nej aj vedeli. Za ten čas sa však musela so všetkými svedkami vysporiadať Verdiana, ktorá ich pomocou rôznych techník prinútila zabudnúť, čo sa tam udialo. Stálo ju to ohromné množstvo síl. Najhoršie na tom bol fakt, že vrátnik, ktorý ostal rozpáraný ležať vo vestibule bol dlhoročným ghúlom Verdiany. Tá si však od Charlotte v tomto danom okamihu zachovala chladnú hlavu a nevydala sa na lov. Dôvodov však mala viac ako dosť.

Sherif, ktorý má uši po celom meste sa dozvedel o tom čo sa stalo a rozhodol sa konať. Spoločne s ďalším rodným šli po teba, zatiaľčo princ začal pomáhať Verdiane dávať tento neporiadok dokopy. Či už to bolo z Princovej obozretnosti alebo vypočítavosti, nechal ťa zatvoriť do kobky hlboko v podzemí, odkiaľ nebolo úniku.

Keď sa po pár dňoch Nathaniel konečne vrátil, dozvedel sa, čo sa stalo. Verdiana, chcela tvoju hlavu stoj čo stoj. Bolo to dlhé vyjednávanie, no nakoniec Princ rozhodol, že predsa len ostaneš žiť. Ako sa po mnohých rokoch Nathaniel preriekol, nato, aby ťa odtiaľto vykúpil zaplatil celkom slušní sumu. Vzdal sa mnohých sídel a majetkov po celom Anglicku v prospech Verdiany, ale samozrejme aj Princa. To, že mu Princ pomohol nebolo určite len tak a uvedomovala si si to aj ty. Rozhodne však máš veľmi silný pocit, že okrem majetkov sa musel Nathaniel vzdať ešte niečoho, nikdy sa ti však nepodarilo zistiť, čo to bolo.

Keď ste obaja stáli pred Princom, Verdianou a Sherifom videla si, ako bol Nathaniel nervózny. Na druhej strane, v momente keď sa vyniesol rozsudok o tom, že ste vyhostení z Anglicka, nebolo Vám treba hovoriť dva krát. Vydali ste sa na cestu, za novým začiatkom. Po krátkej debate ste usúdili, že potrebujete anglicky hovoriacu krajinu. Nič lepšie ako Nový kontinent neprichádzal do úvahy. Nathanielovi sa podarilo celkom ľahko zohnať lístky na druhú stranu sveta.

Počas nekonečnej plavby šírym oceánom ste strávili mnoho nocí rozprávaním sa o tom, ako začnete žiť nový život. Možno aj táto udalosť a pravdepodobne aj krvavé puto s Nathanielom ti prinavrátilo sebadôveru a vôľu "žiť".

Jednej noci ste sa však konečne ocitli vo veľkom Bostonskom prístave. Keď ste po dlhej dobe opäť vstúpili na pevninu, do žíl sa ti vrátila energia. Energia, ktorá ťa hnala v nasledujúcich rokov brutálne vpred. To, ako si si dokázala zariadiť svoj život a ako si vycibrila svoje upírske schopnosti a silu bolo prekvapujúce aj pre Nathaniela. Oproti ostatným rodným, ktorých si za ten čas spoznala si pozorovala, že mocnieš rýchlejšie ako oni.

Tá Nathanielová krv ako si zistila, je určite niečim zvláštna. Stále však nevieš čím - a hlavne, prečo.

Timeline (1/3)

Rok 1822

- rok 1822 bol rokom, kedy Charllote mala umrieť. Z náručia smrti ju však vtedy vytiahol Nathaniel, ktorý ju premenil na upíra. Celý proces premeny a následného prijatia skutočnosti čo sa udialo, nebol jednoduchý. Charlotte sa však učila veľmi rýchlo a reagovala na všetky podnety priam až bravúrne. Veľký základ tomu položil fakt, že Charlotte sa od smrti svojej dcéry zaujímala o okultizmus.
- spoločne prichádzajú do Oxfordu, kde sa rozhodli usadiť. Oxfordská univerzita a knižnica mohli byť základom Charlottinej budúcnosti a sily. Nathaniel, ktorý spozoroval zvláštne schopnosti u Charlotte sa však rozhodol, že musí navštíviť Londýn. Mal sa tam stretnúť s osobami, ktoré by mu mohli tento jav vysvetliť.
- Medzitým sa však Charlotte dostala do situácie, kde sa mala rozhodnúť. Prijať učenie nového mentora, nadobudnúť obrovské množstvo poznatkov alebo to odmietnuť a zriecť sa tak svojho sna. Aj keď to bolo ťažké rozhodnutie, Charlotte sa rozhodla neprijať ponuku. Nanešťastie pre ňu, ju tento fakt zmohol až tak, že v spleti udalostí vypustila svoju beštiu a na verejnosti popravila nevinného človeka.
- Keď sa Nathaniel vrátil do Oxfordu, dozvedel sa, že sa chystá súd. Charlottín život visel na vlásku, nakoniec však padlo rozhodnutie a obaja boli vyhostení z Anglicka
- Nathaniel spoločne s Charlotte utiekli z Oxfordu do Bostonu, kde sa pokúsili začať nový život

Roky 1822 - 1825

- prvé tri roky v Bostone sa niesli v duchu "nedajme o sebe vedie." Samozrejme, ako bolo povinnosťou, obaja sa museli predstaviť princovi. Na Bostonskom tróne však sedela "Princezná" Paulette Lièvremont. Ako sa sem dostala rodená Parížanka bolo oboch záhadou, no rozhodne to nebolo niečo čo potrebovali riešiť. Paulette Lièvremont patriaca pod šlachtickú Daeva - Venture vetvu videla v ich príchode celkom mocenský a politický prínos. Nechala ich, ako aj ostatní rodní, na pokoji.
- prvé tri roky trávili Charlotte a Nathaniel spolu, pod jednou strechou. Nathaniel nechcel, aby sa zopakovala situácia z Oxfordu a tak dohliadol nato, aby bola Charlotte v maximálnej pohode a aby dokázala absolútne ovládať svoju beštiu. Dlhé ničnerobenie však postupne oboch omrzelo a spoločne sa niekedy koncom roka 1825 rozhodli, že je čas na osamostatnenie a robenia niečoho produktívneho

Roky 1826 - 1830

- spoločný dom, ktorý vlastnili sa rozhodli predať. Načo by im aj bol. Medzičasom počas mnohých nudných večerov sa Charlotte rozhodla pre zmenu - chcela si k svojmu novému životu pripútať ľudskú bytosť. Postupne si začala uvedomovať silu krvného puta a z prvého Charlottiného ghúla sa stal jej maznáčik. Celkom bohatý mešťan a obchodník Nicholas Poole, ktorý obchodoval s umením z Afriky, priniesol akési nové čaro a potešenie. Okrem pekného domu a bezstarostného života sa Charlotte dostávala sem tam aj k ozaj vzácnemu druhu umenia, totemizmu či rôznym spisom. Práve prístup k takýmto veciam neskôr Charlotte otvoril cestu k spoločenskému životu v Bostonskej smotánke.
- Nathaniel sa v tomto čase rozhodol opustiť Invictus. História z Anglicka (aspoň o ktorej sa zmienil) so sebou ťahala mnoho spomienok, pút a nezrovnalostí. Nathaniel aj keď pôsobil na Charlotte spočiatku ako dobrák, je celkom komplikovaná osobnosť. Rozhodne vidí do politickej a špinavej hry viac, akoby ktokoľvek povedal. V čase, kedy sa Charlotte zaujímala o africké umenie si začal Nathaniel hrať na svojom vlastnom piesočku. Ako upír, ktorý sa nechcel zaradiť nikde sa rozhodol byť sám sebe pánom. Čo sa Charlotte dozvedela, bolo, že začal takisto obchodovať. Namiesto afrických totemov sa však rozhodol pre nehnuteľnosti. Aspoň spočiatku. Očividne mal ešte mnoho finančných rezerv, ktoré vhodne investoval a následne predával.

Timeline (2/3)

Roky 1831 - 1836

- Charlotte uvedomujúc si hodnotu niektorých afrických kúskov sa rozhodne vymeniť a predať ich za získanie vplyvu. Nebola to však ľahká cesta, pretože jej rečnícke schopnosti (manipulation) nie sú až na takej úrovni, ako by sa na obchodníka hodili. V tomto jej však pomáhal Nicholas, jej "manžel" (rozumej ghúl). Po čase hľadania a získavania informácií o tom, koho by to mohlo zaujímať sa nakoniec dočkala. Natrafila na mladého rodného, ktorý bol pravdepodobne iba o pár rokov starší ako ona menom Brock Wong. Ten sa postupne stal stálym zákazníkom. Jeho cit pre umenie bol silný. Dobrý obchod šíri dobré meno a tak ako sa ukázalo, Brock mal už v tomto "rannom" veku zopár zaujímavých známych. Tvoj obchod ukázal aj im a tak sa na Bostonskej scéne začalo hovoriť aj o tvojom mene.
- niekedy v tomto období sa Charlotte a Brock začali stretávať viac, ako majú upíri vo zvyku a Brock začal prezentovať a vysvetľovať ako to funguje v Ordo Dracul. Charlotte dlhú dobu váhala. Chcela sa aj poradiť s Nathanielom, no vedela aký má on vzťah k iným spoločenstvám. Nakoniec to neostalo na nikom inom ako na nej a tak sa rozhodla prijať túto cestu. Ako neskôr zistila, toto rozhodnutie jej dalo viac, ako čakala.
- počas týchto rokov Nathanielov obchod (samozrejme s vyšším začiatočným kapitálom) rastie pomerne rýchlo. Ako sa ukázalo okrem nehnuteľností si všimol aj patent, do ktorého sa rozhodol zainvestovať. Nebol však našťastie jediným investorom, no ako sa ukázalo v nasledujúcom období, Colt revolver sa stal zbraňou, ktorá sa predávala viac ako dobre. Celá táto investícia bola však začiatkom veľkých sporov.

Roky 1837 - 1846

- žiadne obdobie do roku 1850 nerozdelilo Nathaniela a Charlotte od seba tak veľmi, ako práve toto. Dôvodov bolo viacero.

- dôvod prvý, Charlotte pochopila, prečo jej Verdiana, upírka z Oxfordu povedala, že pri Nathanielovi sa nenaučí nič z toho čo chce. A mala pravdu. Nathaniel nikdy nejavil záujem o okultizmus, krvavú mágiu či dokonca nekromanciu. To boli témy, ktoré neovládal a nemal ti k ním čo povedať. Rovnako to bolo aj s umením. Samozrejme, v jeho dome nájdete mnoho krásnych kúskov, no rozhodne k ním nemá taký vzťah, ako Charlotte k svojím. Tento druh "nezáujmu" naopak podporovaný záujmom jej ghúla a hlavne nového priateľa Brocka viedlo k zmene života. Charlotte sa dostala do učenia Ordo Dracul, ktoré ju maximálne pohltilo. Ako sa ukázalo, Charlotte bola jednou z najnadanejších novicov, ktorý sa k ním pripojil. Začala sa stýkať s novými ľuďmi, ktorí mali podobné záujmy ako ona. Ako čas plynul, Charlotte naberala na vedomostiach a schopnostiach oveľa rýchlejšie ako je zvykom. Mnohých to prekvapilo, ďalších však zarazilo. Každopádne krvné spojenie medzi ňou a Nathanielom neostalo záhadou, ale postupne sa o ňom vedelo. Obe tieto mená začali mať v Bostone celkom zaujímavý význam. Každopádne väčšinu svojho času Charlotte trávila štúdiom a tak málokedy mala čas na obyčajné stretnutie so svojim stvoriteľom.
- dôvod druhý, Nathaniel sa vďaka čiastočnej kúpe patentov zamiešal do sporu s Invictus. Tí boli tí druhí, ktorý vlastnili druhú polovicu tejto revolučnej zbrane. Nathaniel, ten ktorý bol dlhoročným členom, dostal zo začiatku pár upozornení "po dobrom," aby sa z tohto biznisu stiahol, no nezafungovalo to. To vyústilo v začiatok malej politickej vojny, ktorá postupne začala naberať na obrátkach. Na Nathaniela, ako boli boli mnohí upozornení, je veľmi ťažko zatlačiť. Je to rodný, ktorý možno nesleduje okultizmus a vedu, no je upírom okamihu, zrodený pre boj. Napriek tomu sa však z akýchkoľvek pohnútok rozhodli zaútočiť. Pokúsili sa ho vylákať a zatlačiť na jeho najcitlivejšie miesto - Charlotte. Pravdepodobne, by sa im to podarilo, nebyť však podcenenia priateľstva medzi Charlotte a Brockom
- v tú osudnú noc, bola Charlotte pozvaná na tajnú obhliadku nového tovaru, ktorý bolo potrebné oceniť. Táto informácia sa k Charlotte dostala z overeného zdroja. To, že tento zdroj pracoval na dve strany až do tejto noci nevedela. Na šťastie pre ňu sa rozhodla neísť tam sama. Zavolala so sebou Brocka. Toto rozhodnutie, ako zistila neskôr jej zachránilo život, pretože v okamihu keď dorazili do starého prístavného Bostonského skladu, čakala ich mnohopočetná presila. Traja rodní a sedem ľudí, ktorí boli vyzbrojení - samozrejme coltmi. Brock, ktorý bol vo vyjednávaní a presviedčaní vždy lepší ako Charlotte sa pokúsil zvrátiť celú túto situáciu. Čo sa mu podarilo, bolo natiahnutie času. To ich rozhodne zachránilo. Bitka a prestrelka sa strhla tak či tak, no v okamihu kedy sa tak udialo sa na scéne objavil aj Nathaniel. To čo udialo potom si Charlotte rozhodne zapamätala na zvyšok svojho života. Prvý krát sa ocitla v súboji na život a na smrť, kde pomocou svojich schopností naháňala strach všetkým naokolo. Rovnako spôsobilý na boj bol aj Brock, ktorý sa ukázal ako veľmi schopný bojovník - a hlavne rodný, na ktorého sa dá spoliahnuť. Obaja však len boli malým odvarom toho, čo predvádzal Nathaniel. Rýchlosť, akou sa pohyboval, sila jeho úderov, presnosť a vražednosť bola neuveriteľná. V pár okamihoch sa celý boj skončil a na Nathanielovi bolo vidieť krvou podliaté oči a neskutočný hnev. Krv bola na každom z Vás. Spoločne ste napokon odišli preč na bezpečné miesta a vtedy si si uvedomila, ako veľmi Nathaniela nepoznáš.
- od tejto noci sa vzťah medzi Nathanielom a Charlotte zhoršil ešte viac, pretože Charlotte mu v hneve vyčítala, že sa vďaka jeho aktivitám nemusela dožiť ďalšej noci. Napokon, mala pravdu a uvedomoval si to aj on. Po tejto akcii údajne prebehlo rokovanie a zakopanie vojnovej sekery spojené s nejakým finančným vyrovnaním. Celé to však, ako to Nathaniel z Invictus veľmi dobre pozná, bola iba hra a čakanie na obnovenie síl v meste. V tomto okamihu však prestal váhať aj Nathaniel a začal naberať a zbrojiť svojich ľudí aj on. Schyľuje sa pravdepodobne k ďalšiemu konfliktu - do ktorého pribudli ďalšie strany.

11.05.1847 - Stretnutie

Ubehol asi polrok od incidentu, kedy si musela bojovať o svoj holý život. Celé to bolo zapríčinené politickými hrami Nathaniela a doteraz si nato nezabudla. Nebolo to však to, čo ťa naozaj trápilo. Na začiatku to bolo celé iné. Pamätáš sa nato ako dnes, kedy ťa ešte pred rokmi v kobke v Oxforde držal za ruku. Vtedy si sa cítila bezpečne. Vtedy si vedela, že Nathaniel stojí pri tebe. Rovnako si spomínaš na prvé roky v Bostone, kedy ste mali k sebe veľmi blízko. Dokonca tak blízko, ako si sa nikdy nemala ani so svojím niekdajším mužom. Bol to vzťah plný rôznych emócií a vzťahov. Vzťah stvoriteľa a dieťaťa, vzťah dvoch najlepších kamarátov, vzťah muža a ženy, ktorí si k sebe našli cestu vášne. Bolo to jedno z najkrajších období, na ktoré si spomínaš. No všetko sa to začalo meniť. Pravdepodobne ste sa presýtili jeden druhého a celé to ničnerobenie Vám začalo liezť na nervy. Mali ste nezmyselné hádky o nezmyselných veciach, až kým ste nepovedali, že je tomu koniec. Každý ste sa sa rozhodli pre svoju vlastnú cestu. Veď, máte pred sebou ešte celú večnosť. Prečo by ste sa mali niekde ponáhľať, že?

Samozrejme, Nathaniel. Stvoriteľ, ktorý sa akosi prestal zaujímať o svoje dieťa. Verdianine slová boli pravdivé a často krát si premýšľala o tom, ako by to celé vyzeralo, ak by si sa rozhodla ostať. Na druhej strane si si po vychladnutí z tohto incidentu uvedomila, že aj napriek tomu ako ste si k sebe nevedeli za tieto roky nájsť cestu - nakoniec prišiel a zachránil ťa. Bojoval tak, ako si nikdy nikoho nevidela bojovať. Rozhodne na teba nezabudol, no zahalený svojou novou "prácou" a ty svojim štúdiom, relikviami a novými známymi ste si k sebe akosi zabudli nájsť cestu. Áno, sem tam ste sa stretli, no boli to krátke stretnutia.

Jedným takým stretnutím bolo aj toto. Je noc 11.05.1847, kedy ste sa aj ty aj Nathaniel stretli náhodou v prístave. On, si zariaďoval svoj obchod so zbraňami a tebe prišla nová zbierka umenia. Vidíš ho postávať v diaľke medzi skupinou jeho ľudí. Samozrejme, že za tebou nepríde. Nato je príliš hrdý, či zadebnený. No niečo sa aj tak udialo. Zamával ti. Tvoj muž (ghúl), stojací vedľa teba nemá Nathaniela vôbec v láske. On, celý oddaný, aby ti mohol slúžiť vidí práve v Nathanielovi muža, ktorého sa najviac bojí. Je to on, kto môže otvoriť staré rany z minulosti. On sa nechce o teba deliť. Si predsa jeho žena. Žena, ktorú nadovšetko miluje a pre ktorú je ochotný urobiť čokoľvek.

Ach ta rodina
Bostonský přístav
11.05.1847

Byly to zvláštní roky. Nejvíc by se to dalo připodobnit k nekonečnému snu. Jako by jsme utrápy a utrpení Anglie nechali daleko za mořem. Nový svět, nový začátek, to všechno bylo natolik dokonalé, že netrvalo dlouho a něco se pokazit muselo. Naneštěstí právě vztah s Nathanielem, což jsem nikdy nechtěla dopustit, jenže … Říká se, že nemůžete mít všechno, říká se to, jak moc je to pravda, to už záleží na každém z nás a na naší síle.

Upírství je pouze kletba, která Draka nezastaví. Ne. Dnes jsem viděla po dlouhé době slunce. Několik oranžových paprsků, které se ztrácely na západě. Bolelo to, stejně tak, jak to bylo nádherné a opojné. Zkusit to jen o pár minut dřív, celé mé obchody se obrátí v prach a zůstanou jen moji ghůlové.

Z dnešního incidentu jsem si přinesla mnohé poznatky a snad to bylo právě zapadající slunce, které mi vykouzlilo dnešní noc úsměv na rtech. A taky obchod. Loď jsem ze svého místa již viděla, ještě se ji nepodařilo vkřižovat do přístavu a tak jsem měla spousty času na přemítání, jak bude vypadat má nová investice. Jenže, loď, která se pomalinku plížila do přístaviště nebyla to jediné, co jsem viděla.

‘Občas nám nezůstává nic jiného, než naděje na lepší zítra.’

Spolu se mnou zde čekalo i pár dalších … investorů. A samozřejmě služebnictva a takové věci.
“Drahý, omluv mě prosím na moment.”
Vykouzlila jsem lehký úsměv na tváři, něžně se vyhákla z jeho sevření.
“Za chvíli jsem zpátky.”

Obvinit mě z toho, že bych snad byla pes, který jen tak přiběhne, až na něj jeho pán mávne? Nemám pána, už ne, zřekl se mě. Ne, že bych v posledních dnech nevzpomínala na Verdianu, vlastně, kdybych ji potkala, asi by mi nezbývalo, než ji poděkovat.
Vydala jsem se k Nathanielovi.

“Dobrý večer Nathanieli.”

Charlotte

Bostonský přístav
11.05.1847

Charlotte sa rozhodla ísť za mnou. Pravdepodobne ďalšie zdvorilostné stretnutie.

"Ospravedlnte ma páni, je tu jedna známa s ktorou som sa dlhšie nevidel," oznámim skupinke ľudí, ktorí stoja pri mne. Rovnako im rukou naznačím, nech pokojne začnú s nakladaním na loď. Medzitým vystúpim z tejto skupinky a urobím pár krokov smerom k tebe. Keď sa stretneme, vezmem tvoju ruku do svojej dlane a džentlmensky ju pobozkám.

"Vidím, že sa tvojím obchodom celkom darí," hovorím s čiastočným pohľadom na ľudí, ktorých tam nechala. Rovnako tam jej aj jej ghúl, ktorý sa na mňa pozerá vražedným pohľadom.

"Ako sa má tvoj muž?" opýtam sa. Aj keď necítim z neho žiadne obavy tak ako on zo mňa, stretnutia s ním nie sú veľmi príjemné. Stále je to muž, ktorý má na Charlotte dosah. Na Charlotte, s ktorou sme si boli kedysi tak blízky. Od posledného stretnutia si Charlotte okrem honosného obleku môže na mne všimnúť prsteň. Doteraz som žiadne nenosil, no na tomto je vyložené malými kameňmi veľké N.

Lehká šikana
Bostonský přístav
11.05.1847

“Stejně tak tvým.”
Odvětím bez mrknutí oka. Ani jeden z nás nemohl nechat Boston jen tak ležet. Nemohl.
“Jak už to tak bývá, těší se dobrému zdraví a úspěšnými obchody.”
Bude mě stát skutečně tolik práce udělat z toho něco jiného, než společenskou konverzaci, proti které mám již několik desetiletí značné averze?
“Vidím, že také nezahálíš.”
Poukáži na jeho doprovod, ale na odpověď už nečekám, my dva se přeci hloupostmi zabývat nemusíme, ne?
“Nathanieli.”
Vezmu jeho ruku do svých.
“Poslouchej prosím, viděla jsem dnes západ slunce a uvědomila jsem si několik věcí, které jsem hloupě ignorovala.”
Věčnost ano, věční ne.
“Zabráni do rvaní se s novým městem jsme se navzájem ztratili. Jestli myslíš, že mě ochráníš před Invictem tím, že se mi bude vyhýbat si na omylu, stejně si mě najdou. Vím, že jsem ti obrátila život naruby, ale řekni mi jak to mám napravit, nebo, že mě už nechceš vidět. Jenom prosím něco řekni.”
Vždycky si jej budu vážit, ať už se rozhodne jakkoliv. Tohle nebylo už o poutech krve, nazvala bych to loajalitou, nikomu jsem nedlužila tak, jako jemu.

Naozaj Slnko?

Bostonský prístav
11.05.1847

Na poznámku, že sa darí aj mojím obchodom radšej nereagujem. Ak by sa im darilo možno o čosi lepšie, nemusel by som so sebou ťahať bandu hrdlorezov. Táto strojená konverzácia, ktorá ako väčšina konverzácií s rodnými nevedie nikde. Nič iné samozrejme ani neočakávam. Všetci rodní sú rovnakí a snažia sa neprezradiť nič, čo by im mohlo nejako uškodiť.

Keď mi vezme ruku do tých jej, ostanem prekvapený. Rovnako prekvapený je aj Charlottin muž, ktorý to celé z diaľky sleduje.

"Západ Slnka? v očiach sa mi zablysklo obrovské prekvapenie a túžba. "Nevrav mi, že je to naozaj pravda. Rodní to nedokážu a neverím, že niekto z Ordo Dracul to dokáže. Sú to iba povery." Moja nevôľa a nedôvera voči všetkému okultizmu sa nedá len tak ľahko poprieť. Samozrejme, že to musí byť výmysel... ale čo ak nie je? Charlotte by mi predsa v takom niečom neklamala.

"Charlotte," zastavím ju keď rozpráva, "toto nie je vhodné miesto na takéto debaty. Je tu priveľa uší." Na mojej tvári je však vidieť veľký záujem o tento rozhovor.

"Dnes okolo druhej budem už vo svojom sídle. Tam sa môžeme porozprávať," obratne chytím jej ruku naspäť ja a na rozlúčku ju slušne pobozkám. Tak ako sa patrí.

"Budem ťa čakať," boli posledné slová, ktoré som povedal. Hneď nato som zamával ostatným spoločníkom Charlotte a sám som sa vrátil na loď.

* * *

Keď som všetky svoje povinnosti dokončil, tak ako som vravel, sedel som už vo svojom sídle, kde som očakával návštevu, o ktorej som ani nedúfal.

Rodinná návštěva
Bostonský prístav
11.05.1847

Kývla jsem, usmála se a odešla od něj. Není tak těžké dostat Nathaniela do pozice, ve které se s vámi chce setkat, jenom k tomu musíte vzít dostatečné množství odvahy.
Vrátila jsem se ke svým lidem.
“Dra …”
Začal můj ghůl, ale raději jsem jej přerušila:
“Všechno je v pořádku, není potřeba mít obavy.”
‘Ano, věci jdou podle plánu.’

K molu pomalu přirážela loď. Dnešek nemohl být dokonalejším, pokud chci dostat sebe na post Bostonské Princezny, potřebuji mít Nathaniela na své straně a pokud tam nakonec budu chtít dostat jeho …
Všeho dočasu, ne snad?
Předměty, které mi byly dodány se skutečně na první pohled zdály velmi unikátní, minimálně moji ghůlové z nich budou štěstím bez sebe.

Je pravda, že k Nathanielovy jsem jela kočárem, své ghůlí služebníky jsem ovšem nechala v galerii, bylo potřeba vyskladnit, katalogizovat. Do rány zbývalo ještě několik hodin, když jsem s úderem druhé zaklepala na dveře sídla svého Sire.

Čas na zmenu?

Bostonský prístav
11.05.1847

Dvere som otvoril osobne.

"Si presná ako hodinky," zložím jeden kompliment a rukou ťa pozývam dnu. Na tvári sa mi objavil klasický spoločenský úsmev, ktorý spoznávaš veľmi dobre. Spoločne prejdeme veľkou predsieňou. V jednej z bočných izieb počuješ hlasy - pravdepodobne nejakej tej ochranky alebo ghúlov. Nevieš to jednoznačne určiť. Spoločne však vchádzate do Nathanielovej veľkej pracovne. Ak porovnávaš veľkosť jeho sídla a tvojho domčeku, tak ťa celkom udivuje, ako môže vlastniť toto všetko.

"Aby som naviazal na našu debatu, povedz mi.. ako je to s tým Slnkom?" v očiach mu vidieť zvedavosť malého chlapca. Z vedierka plného ľadu vytiahol kryštálovú vázu ktorá bola naplnená krvou. Nalial ti do pohára, ktorý ti podal do ruky. Sám si jeden vzal a sadol si do kresla.

Celé je to zvláštne. Vynárajú sa ti spomienky na všetko spoločné. Ešte aj na to piáno. Nathaniel vie hrať tak čisto ako málokto. Zvykol hrávať celé noci a spoločne ste si niekedy užívali tieto momenty plné radosti a pokoja.

Jedno verbování
Bostonský prístav
11.05.1847

“Přesnost je ctností šlechtice.”
Usmála jsem se a vstoupila.
“A přese všechny snahy soudobé společnosti, některé věci změnit nelze.”
Až roky potom mi ukázaly, že ano.

Nathaniel žil ve velkém a okázale, s čímž měl co dočinění rozhodně i prsten na jeho ruce. Nejspíš také věk a letité zkušenosti ohledně shromažďování majetku.
Přijala jsem nabízenou sklenici s tichým díky a posadila se naproti němu.
“Tak jak jsem říkala, rozhodně bych o tom neměla mluvit, ale … Nemohu si pomoci. Moji ghůlové, ač zpravidla inteligenční smetánka tohoto přístaviště nedokáží obsáhnout tuto formu pocitu.”
Upila jsem, prakticky nebyla potřeba ji konzumovat tolik, jednalo se spíš o zvyk.
“Na západě, vypadalo pořád stejně.”
Jenom já jsem se změnila.

Niektoré spomienky ostávajú pochované

Nathanielové sídlo
11.05.1847

Charlotte si sadla oproti mne. Povedala zopár slov no rozhodne to neboli slová ktoré som čakal. Spôsobili skôr sklamanie. Napil som sa z pohára a dívam sa ti do očí.

"Ach dieťa moje," moja myseľ a spomienky už fungujú rozhodne ináč. Že slnko vyzeralo stále rovnako. Nič také nie je. Na niečo ako Slnko si neviem priradiť v hlave žiadnu emóciu, žiaden obraz, žiadnu spomienku. Neviem, aké to je vidieť svet počas dňa. Nekonečná tma, ktorá trvá už tak dlho. Čakal som, že tento rozhovor sa pohne iným smerom. Nechávam to však tak. Je to.. nereálne. Keď som bol mladý, tiež som vidiel západ slnka, no bolo to spaľujúce. V tomto mojom veku, by som zhorel skôr ako by som vyslovil svoje meno.

"Invictus ťa nebude obťažovať. Tí sa teraz musia sústrediť na obrovský príliv rodných z celého sveta. Mnohí z nich sú akýsi divní a krvilačnejší. Mám z toho veľmi zlý pocit. Rozhodne by si sa s nimi nemala zaplietať, ale skôr sa spoliehať na konzervatívnejších rodných" začínam svojim spôsobom poučovať, no dávam to ako radu.

"Viem, že veľa spolu nekomunikujeme, no dvere som pred tebou nikdy nezatvoril."

Vstávat! Jdeme kopat vzpomínky!
Nathanielové sídlo
11.05.1847

“Myslíš ty konzervativní rodné, co se mě donedávna pokoušeli zbavit, nebo nebrat vážně?”

Ne Nathanieli, možná jsem mladá a velmi impulzivní, ale vím, kdy je načase riskovat, takový jako já nemohou do politiky těch “starších” zasahovat tak, jak by chtěli. Takový jako já si mohou maximálně dělit drobečky, které upadnou těm mocným. Pche. Kdo je dost silný, má právo vydobýt si své místo.

“Napříč celou historií můžeme sledovat jisté anarchistické tendence každé mladší generace, již athénští filozofové se zamýšleli nad tím, kam bude směřovat svět, když se jejich potomci chovají jinak, než by oni chtěli. Navíc, nic není věčné.”

To poslední je poučka Ordo Drácul, co dodat, dává rozhodně mnohem větší smysl, jak většina členů Invictu v tomhle městě … a chování Princezny.
Během řeči jsem se zvedla a přešla k piánu, provokovalo mě, to ty vzpomínky. Několik kláves se podvolilo pod mým dotekem, talent pro hudbu jsem nikdy neměla moc velký, takže tóny ladily jen velmi vzdáleně.

Podívala jsem se na Nathaniela a konečně se dostala bez větších obav k tomu, co mi vrtalo hlavou už několik měsíců.
“Co tě trápí?”

Oživenie spomienok

Nathanielove sídlo
11.05.1847

"Myslíš si, že s novými rodnými to bude ináč? Áno, rozhodne nás podcenili, ale to sa už nestane. Pomaličky sa dostávaš do vyšších kruhov, kde tvoje meno začína mať na váhe. Nezaplietaj sa s tými novými," pokúšam sa jej ukázať, že aj napriek tým tienistejším stránkam starších je to stále lepšia voľba ako mladí anarchisti. Ale ktovie, možno som nato starý už aj ja a bojím sa zmeny.

Charlottine slová o anarchii mi iba preletia ušami. Viac ako tomu sa venujem pohľadu ako prešla k pianu a zahrala pár tónov. Táto situácia je ako rana minulosti, ktorá si Vás nájde či chcete alebo nie. Postavil som sa a podišiel som k nej. Oči sledujú každý jej pohyb, no moje nohy a ruky ma vedú k stoličke pred pianom. Sadol som si a začal som pomaly hrať pieseň, ktorú obaja veľmi dobre poznáme.

Na otázku čo ma trápi sa nedá odpovedať. Rozhodne teraz nezačnem rozprávať len tak o seba akoby sme sa videli každý deň. Všetko sa zmenilo a ja mám pocit, že veľa sa toho ešte zmení.

"Nič, drahá Charlotte. Všetko sa dáva do poriadku. Iba niekedy premýšľam nad životom, ako by vyzeral, keby sa naše cesty nikdy nestretli," moje prsty naďalej chodia po klávesoch.

"A za ten čas, neviem prísť na túto odpoveď," odpoviem po dlhšej chvíle ticha.

"Si mojou súčasťou, bez teba by to už nebolo ono," poviem trochu sentimentálne. Hneď nato si uvedomím, že rozprávam až príliš veľa vecí, ktoré robia zo mňa slabocha. Mal by som s tým hneď predstať.

"A čo ty, čo trápi teba?"