Vůně lásky
hrálo se Denně
od: 13. září 2012 14:31 do: 21. srpna 2013 22:52
Dobrodružství vedl(a) julavanima
| |
 | Zažijte s námi detektivní a romantickou hru, odehrávající se v dnešní, moderní době. Děj se odehrává v zapadlém velkoměstě Moon Valley, v Černé hoře. Obyvatelům města přestává stačit jejich prostor a lidé mizí. Na koho ukazují minimální důkazy? Co se to vlastně děje? Do města se stěhují noví a noví občané, kteří se stávají pohřešovanými. Přidáte se k nim, nebo snad utečete? Dokážete se ubránit čemusi tajemnému, co narušuje atmosféru města? Doporučen ývkě pro hráče je 15-?? let. |
| |
 | Nový začátek Říkal jsem si, že změna je život, ale to jsem ještě netušil, k jak moc vážnému – možná spíše odvážnému kroku se odhodlám. Nechal jsem za sebou minulý život a vrhl se do nového, v Černé hoře. Nu, což.. Zaklapl jsem knihu a vystoupil na okraji města, taxikář byl ochotný, ale já si chtěl město projít a taky najít správnou adresu mého nového domu. Ano, domu, už ne žádnému zapadlému bytečku, do kterého bych si mohl vodit studentky.. zaženu jednu z posledních myšlenek na tu milou dívku, kterou jsem tak rád doprovázel, i na celou školu se svým vlastním tajemstvím, které jsem nehodlal ani za nic prozradit. Mohli by mě najít a.. kdo ví. Teď jsem byl jen Eric Crow, nový učitel s novým domem v novém neznámém městě. Slečna z realitky se zdála být ochotná mi říct všechno, co jsem chtěl vědět. Nabídka to byla jedinečná, a to nejen cenou, ale i lokalitou. Něco na tomhle místě mě táhlo k sobě a já věděl, že i kdybych tady měl strávit pouhý rok mého života, bude to prostě fajn. A pak.. pak se třeba vrátím odkud jsem přišel, moudřejší a zkušenější. Vytáhl jsem dost zmuchlaný papír s adresou domku a přemítal nad novým životem, zatímco jsem procházel ulicí a prohlížel si domky budoucích sousedů a obchůdky, do kterých už brzy zavítám. Papír s adresou obsahoval i přibližnou mapku místa, takže jsem nepokládal za důležité nějak spěchat a cestu jsem si pořádně vychutnával. Tohle bylo zkrátka jiné, naprosto. I s letenkami a vším dalším cestováním a vyřizováním mě dům stál tolik, že mi ještě zbylo na dva, možná i tři měsíce skromného živobytí. Ovšem to bych byl blázen, rozhodl jsem se rovnou učit a k mému štěstí zrovna měli na místní škole několik volných míst. Tudlidly dudlidly, tudlidly dudlidly, tud- "Prosím?" na to pitomé vyzvánění si snad nikdy nezvyknu. Navíc jsem jasně slyšel, jak se mi ruší signál. "Pan Crow? Oh, jsem ráda, že vás slyším. Tady Nina Presková, v kanceláři mi řekli, že jste si už vyzvedl klíče od domu, už jste dorazil na místo?" "Ještě.. ještě ne, ale myslím, že je to kousek. Obhlížím zdejší architekturu." "Oh..," z tónu jejího hlasu jsem ml pocit, že nepochopila můj vtip. "Dám vám vědět, až dorazím, kdyby se mi něco nelíbilo, dobře?" "Dobře. Mějte hezký den, pane Crowe," a hovor ukončila. Strčil jsem mobil zpátky do tašky a vypnul na něm zvonění, nehodlal jsem jej podruhé zvedat, rozhodně ne dřív, než dojdu k domu a vybalím si. Stejně jsem tu holku nemohl dostat z hlavy. Jasně, nebylo správné, abych k ní cítil co, co jsem cítil, jenže.. už s těmi připínáčky na židli jsem věděl, že nebude tuctová a nudná. Zarylo se to hluboko do mě a.. pak jsem odjel. Zničil SIMku, koupil si novou, nenechal o sobě žádnou zprávu. Tak se to zdálo být skutečně správné, jenže.. pochyby zde stále byly. Po dalších deseti minutách jsem dorazil k domu a strhl z něj ochrannou pásku realitní kanceláře. O domě jsem toho, pravda, moc nevěděl. Ani o jeho bývalých obyvatelích a vlastně mě to ani nezajímalo, taky bych o svém životě jen tak nežvatlal před někým z realitky, abych tím děsil případné zájemce. Strčil jsem klíč do zámku a odemkl. Dýchl na mě puch zatuchliny, ale to lehce spraví bleskový úklid a otevřená okna, aby se to tu vyvětralo. O původních majitelích tu zbyl nějaký nábytek čítající jídelní stůl a židle, ledničku, pračku, kuchyňskou linku, několik skříněk v předsíni a v obýváku. Ke vší smůle si budu muset zajistit postel, ale to se za pár dní zvládne a zatím si vystačím se spacákem a tvrdou zemí. Snad tu nejsou švábi.. Vydám se pořádně prozkoumat dům. |
| |
| Povinnosti-pan Eric Pípnul mi telefon z místní realitky. Myslela jsem, že tu slečnu zavraždím. "Addamsová, prosímvás..., s naží kanceláří proběhlo zavrčela jsem do telefonu. Prosím Vás, slečno Addamsová, já už vím. Zrovna jsem tam na cestě, vyřeším to .Jen ztrpení, od zmizení té Laury Hoczico se sem jen hrnou.....všichni. Řekla jsem nejistě té slečně, co mne tak vytáčela. Ano, mohla jsem ji vyhodit.... "Dobře, paní starostko. Řekla slečna a telefon oznámil konec hovoru. Zahnula jsem a prošla kolem několika oblíbených obchodů. Strhaná páska s logem "Bona gaiya" mi naznačovala, že už tu někdo byl. Docela nejistě jsem se vydala ke dveřím. Chvilku jsem tam postávala a hledala v papírech údaje, co by v domu měl oa nemělo být a další nezbytné papíry. Zmáčkla jsem na starý zvonek, který se s drnčením rozezněl. Tady by podle mých údajů měl bydlet pan Crow. Nebyla jsem na něj vůbec, ale vůbec zvědavá, další pobuda, co stejně nakonec zmizí a moje starosti. To, že tu mám všechno pod palcem neznamená, že to mám pod kontrolou. Chmurné myšlenky jsem okamžitě zahnala, depresivní starostkla za dveřmi... Ten člověk tam nemůže mít ani postel, bože. Horovala jsem v duchu, protože postel v majetku zapsána nebyla, což bylo na pozdní odpoledne špatné. Znovu jsem stiskla zvonek, vyčkávajíc na nové povinnosti. |
| |
| Prohlížel jsem si prázdné pokoje a zkoumal jednotlivé výhledy do okolí, vypadalo to na hezké místo s tichými sousedy. Zvonek. Zamračil jsem se a povytáhl obočí, zdálo se být trochu brzy na to, aby někdo přišel jen tak na návštěvu. Možná slečna z realitky.. nebo soused, co si myslí, že tu kradu. Ušklíbl jsem se a spěšným krokem pospíchal otevřít domovní dveře, stačil jsem dokonce zakopnout o vlastní tašku, kterou jsem i přes její velikost přehlédl. Vzal jsem za kliku a otevřel. "Á.. dobrý den," trochu jsem zaváhal s tím, jak s paní mluvit. Nakonec jsem napřáhl ruku, i když to by měla první udělat spíš ona. "Eric Crow. Můžu vám s něčím pomoct?" pohled mi sjel na papíry v její ruce. Že by fakt realitka? Mile jsem se na ženu za prahem usmál. |
| |
| "Ach, omlouvám se...Ty povinnosti. Zamručela jsem . Nebojte, žádná realitka. Jsem starostka města a musím dohlédnout na to, jak to tu vypadá. Každý dům má sestavený inventář a pokud tam něco není, musíme to doplnit. Myslím, že tu nemáte postel, jestli se nepletu? sáhla jsem po telefonu a vyťukala jednoduchý kód. Ten muž nevypadá špatně... pomyslela jsem si a rychle zahnala tyto myšlenky. "Ale tak stará nejsem, takže jsem prostě Veronique Santes.... řekla mu po potřesení rukou. "Takže, ať to máme z krku." zašklebila jsem se, popravdě jsem tuhle práci milovala, ale tuhle její část bych klidně vynechala. Přešlápla jsem a stočila pohled, abych si ho prohlédla od zhora dolů. Začala jsem na něj pálit otázky, aby mi o sobě řekl základní informace, nakoenc to vzdala a podala mu jednoduchý formulář. |
| |
 | Comeback Konečně zpátky! Zavířilo mou hlavinkou v autobuse číslo 312, který stavěl dva kilásky od Moon Valley. Narodila jsem se v malým zapadákově, kterej je poád Republikou, ale Černou horu jsem milovala od svých....Ježíšmarjá, kdy to bylo? S né moc těžkým zavazadlem jsem se vláčela...někam. Neznámo kam, ona už mi Ver poradí. Vlastně, normálně bych měla tři kufry, takže moji známí by se divili, jaktože tedˇmám jen jeden l´2litrovej batoh. Spacák, karimatku, nějaký konzervy, pár triček, kalhoty, vestu, spodní prádlo. Utekla jsem z domova, takže samozřejmě jsem k věcem přidala i občanku a cestovní pas. Znechuceně jsem se s taškou vláčela až k malinké ubytovně, kde už jsem měla zamluvený pokoj od té paní z realitky, která byla Veřina pravá ruka. Ani si nepamatuju, jak jsem usla, ale probrala jsem se u mé nové skříně na ubytovně, kam nikdo nechodil. Slyšela jsem trávu růst a cvrlikat cvrčky. Vyhlédla jsem z okna, šeřilo se, ale jen vzdáleně. Bylo tu lepší počasí, než v mém rodišti. Zazvonil mi mobil. 69 nepřijatých hovorů, z jednoho čísla. Vztekle jsem hodila mobilem, ze kterého vypadla baterie. Vytáhla jsem simkartu a hodila ji do zkartovačky u mého pracovního stolu. Věděla jsem, že bez telefonu tu dlouho nevydržím. Chtěla jsem přestřihznout jakýkoliv kontakt. Nikdo o mých plánech nevěděl, nikdo, jediná osoba. Nikdo nevěděl, že jsem odešla jinam, než na kolej. Mamce jsem řekla, že mi blbne baterka a dlouho jí líbala. Mámě to připadalo divné, ale já se musela rozloučit. Už nikdy ji neuvidím. Kvůli tomu člověku, kterého jsem musela navštěvovat, i kvůli lidem na vejšce....Ver je má dlouholetá kamarádka, rodačka odtud, snad mi pomůže. Na mé tváři se objevily slzy. Vylezla jsem, ze zvyku, oknem na čerstvý vzduch, abych si to nějak urovnala v hlavě a šla kolem obchodu s mobilními telefony, rovnou jsem si koupila novou simkartu a dala ji do mé staré, dobé Nokie, i s novou baterkou. Nějaké peníze, převedené na cizí měnu jsem měla. Budu si muset vystačit, pak si zajdu do banky. Dala jsem SIMku do mobilu a uložila si čísla, c jsem věděla z hlavy. Michelle Haleová, kdybych se někdy chtěla vrátit do toho Zapadákova a pak Veronique Santes, čili nejlepší kamarádka a živitelka, momentálně, a hlavně starostka města. Z mých dvě stě kontaktů se staly dva. Mamku a tátu a toho hnusáka jsem odstřihla hned, babičkám dělat starosti nebudu, za takový hříšný peníze! Zhnuseně jsem nakopla kámen. A nikoho jinýho jsem kontaktovat nechtěla a tedˇuž ani nemohla. Kdyby mne chytla moje náladička. Zůstala jsem poklidně sedět na lavičce, s nepřerušeným vzlykotem. |
| |
| "Prosím?" zamrkal jsem. "Inventář? Myslel jsem, že tohle je můj dům.. a můžu si do něj pořídit co chci i bez vaší pomoci," usmál jsem se, ale tušil jsem, že mi něco uniká. "Tedy ne, že bych vás chtěl vyhánět a odpírat si postel zdarma, jen mi to připadá.. nestandardní," usmál jsem se a musel jí připadat jen víc zoufalý, když jsem se snažil nevypadat příliš nevděčně a otráveně. "Pojďte klidně dál, uhnul jsem jí ze dveří,"a postel tu vážně není, Veronique, tentokrát to byl úsměv o dost přátelštější a upřímnější. V předsíni kousek ode dveří se na holé podlaze válely odhozené nevybalené věci čítající jednu sportovní tašku a batoh, ze kterého vypadla poloprázdná lahev s pitím. Kousek od ní se válel obal od energetické tyčinky, co jsem snědl ještě po cestě a pak jí tu prostě pohodil, protože jsem se neobtěžoval s hledáním koše. "Ještě teda nejsem zařízený," začal jsem se omlouvat. "Přišel jsem, no, je to tak pět deset minut. Nerad bych, abyste mě měla za bordeláře," sehnul jsem se pro prázdný obal a strčil si ho do kapsy kalhot. "Tak si to klidně projděte, zaškrtejte, co je třeba a třeba mi můžete něco povyprávět o tomhle místě. Mám ve sklepě zahrabou mrtvolu?" usmál jsem se. Ani nevím, jestli tenhle dům má sklep, sakra. |
| |
| Ano, to můžete, ale mou povinností je dohlédnout na to, aby tam byly základní věci...To nejnutnější z nábytku. řekla jsem, s vřelým úsměvem. Ano, to se stává čatso, ale my se tu o občany prostě...staráme. A taky musím přiznat, že jsem dost zapálená pro tuhle práci. zasmála jsem se a vstoupila dovnitř, působilo to na mne jak nájez tanku, ale to je přece všechno, když se tam začne stěhovat. Odráželo se to i v mém výrazu. Ne, já Vás nebudu mít za bordeláře, měl by jste to vidět u nás. zamumlala svižně. Začala jsem si odškrtávat ledničku, kterou jsem musela nechat odvětrat, potvrdila jsem objednávku té postele, pohovku, dál jsem si zaškrtla plynový sporák, kuchyňskou linku a skříňky, několik křesel, stůl, židle a další věci. Když jsem skončila,. usmála jsem se. Jistě to máte štěstí, tenhle dům měl zajímavou historii. V roce 1980, kdy bylo mou rodinou toto město založeno, tu bydlel jistý muž, tehdy ten dům měl jen sklep a první patro, které bylo o dvacet let později zrenovováno. A řeknu Vám, ten chlápek byl prý hodně divnej. Blázen. S lidmi nemluvil, jen vydával zvuky. Později si našel dívku, se kterou tu byl dlouho. Ta ho pak údajně podvedla a on ji zabil přímo ve sklepě. Mrtvola už tam není, nebojte. Ale měli jsme zaznamenáno od občanů, že viděli ženskou siluetu, nebo slyšeli pláč...Podle nich se tu zjevuje. Dovyprávěla jsem a mrkla na něj. Tahle historie Vás jistě zaujme, prý jste učitel.... nadhodila jsem a strčila mobil do kapsy. |
| |
| Slečna dělá svou práci a já ji nerušeně sleduju a držím se dál, abych moc nepřekážel. Pak ale začne vyprávět a já se začínám trochu obávat toho, že jsem se neměl ptát. No, jenže vezměte to i z druhé strany – dnes se už nedá říct, že by někde někdo neumřel, takže to tak hrozné není. Ale pravdou je, že mi úsměv na rtech mírně zamrzl. "Panejo," pousmál jsem se. "Takže tu straší. Aspoň to vím a nebudu se v noci divit..," dodám, a hned na to odkývu své povolání. "Nic extra lukrativního, to víte, střední školy nejsou to, co bývaly, ale ty děcka mám rád. Jsou dost stará na to, aby měla vlastní hlavu, což je, ke vší smůle, výhoda i nevýhoda zároveň," upřesním jí a pomalu procházím po pokoji. "Mám zkušenosti i se žáky se specifickými potřebami, ale na tuhle pozici bych se jen nerad vracel. Je to mnohem náročnější, člověk musí být kliďas a chtít těm děckám pomoct, jenže já rád vidím úspěchy v nějakém rozumném čase," odmlčím se,"asi to zní hnusně, ale práce s postiženými prostě není pro mě. Já bych nemohl být ani zdravotní sestra nebo dělat v domově důchodců." Několik okamžiků mlčím a přemítám nad tím, co jsem právě řekl. S nikým jsem se o tomhle ještě nebavil, rozhodně ne tak přímo a při prvním setkání. "Každý by měl dělat to, co ho baví. Oba jsme toho důkazem," pousmál jsem se znovu. "Pozval bych vás na skleničku.. pokud víte o nějakém dobrém podniku," navrhnu nakonec. "Nic závazného, samozřejmě. Já poznám město a lidi, ti si nebudou myslet, že jsem nějaký podivín, když půjdu s vámi a třeba vás to bude i bavit. Občas jsem slýchla, že umím být dobrý společník," zasmál jsem se a čekal, co ona na to. |
| |
| Něco si zapisuju do notýsku a poslouchám, co ten muž vykládá. Pousměji se při jeho pozvání. "Jistě, moc ráda. O jednom takovém tu vím. Vlastně, je tu spousty podniků. Za podivína by Vás asi nikdo neměl, je tu tedˇhodně cizinců... řeknu a uvažuju o tom, jaký pravý důvod měl k nějakým takovýmhle pozváním. Jistě, není na škodu mít ssebou průvodce.... Usměju se na něj a přikývnu, když mluví o nezávazných věcech. Začnu se hrabat v tašce, abych našla přesnou adresu podniku, který hledám. Něco si u toho mručím. "Takže vy nemáte rodinu?" Zeptám se mezitím, a najednou najdu malý plakátek s baro-restaurací. "Ano, tahle. Je to dobrá restaurace, ale i bar, když se chcete pobavit." Mrknu na něj. "Někdy mám pocit, že to tu sama tak důkladně neznám...Něco na Vás číhána každém rohu. Svěřím se mu, jsem celkem otevřený typ. "Každopádně, neradila bych Vám chodit v noci na hřbitov. Je to tam tak...br.... A to normálně miluju hřbitovy. Kytky, klid...Básničky.... oklepu se a pak se zasměju sama sobě, jsem to ale magor. Zhoupnu se na patách a očima porovnám omítku. Možná by to chtělo znovu namalovat. Počkám, co na to on. |
| |
| Nad rodinou se ušklíbnu. "Mám," ani nevím, jestli to chci rozvádět. Nakonec ale svolím. "Ale už v době mých studí jsme se nepohodli. Tedy, rodinou myslím rodiče, jinak jsem vlk samotář," pousměju se,"jinak bych tu asi ani nemohl být." Nakouknu jí, možná až trochu neslušně, do letáku. Snad si zapamatuji alespoň název, i když nejvíc o podniku vypoví až samotná návštěva. Jenže tak jako tak, nechci trávit celé dny v tomhle domě sám. "To vypadá dobře," odsouhlasím výběr, i když mi ve skutečnosti nic jiného nezbývá. "Bývá tam v noci rušno?" třeba má starosti s výtržníky, nebo jen výrostky, co si hrají na důležité. I kdy, zažil jsem i děcka, co se na hřbitovy chodily jen strašit, jenže tím děsily i kolemjdoucí. "Toť kousek zeleně, kde řeka věsí v sítí stříbrné hadříky svých zpívajících vod, kam slunce s pyšných hor na malou louku svítí, údolí paprsky kypící o překot. Tam s ústy dokořán spí voják bez čepice, do modré řeřichy si hrouže nahý vaz. Spí v trávě, pod mráčkem, spí, žlutý jako svíce, v zelené posteli, na kterou prší jas. S nohama v mečících, s úsměvem v bledé líci, spí spánkem hlubokým jak dítě stonající. Přírodo, zahřej ho, je zima synkovi! Květiny marně mu svou vůní chřípí budí, spí v slunci, s rukama na tiché, klidné hrudi. Pod pravým bokem mu pár dírek nachoví," odříkám, na začátku ne zrovna jistě, protože sám sebe překvapuji tím, že si tenhle kousek od Rimbauda ještě pamatuju. "Mohl bych ještě odříkat Baudelairovu Zdechlinu, ale zřejmě bych jí neřekl celou a pak, je to mnohokrát omýlané, až to není hezké. A nic jiného mě k tématu nenapadá," řeknu a usměju se na ni, zatímco si vezmu své doklady a peníze. "Jsem hotov, můžeme vyrazit." |
| |
| To máte pravdu, nemohl. Řeknu s nejistým úšklekem a to, že je sám, mi z neznámého důvodu udělá radost. Ale...nechápu, jak můžete být sám. Takový milý muž.... řeknu zvesela. Jemně do něj šťouchnu, když mi nakoukne přez rameno. "V noci? Někdy jo...Proč?" zasměju se. Ve zkutečnosti ne někdy. Lidé se tam schází v jakoukoliv denní i noční dobu. Vlastně, nejen lidé. Brr. Oklepu se. Poslouchám jeho recitaci básně a musím se začít smát. Ano, jistě, nechcete rovnou složit vlastní? směju se. Recitujete hezky jen mne to...překvapilo, takže....ne to je dobré. Směju se a pak přikývnu. Dobře, tak pojdˇme. Natáhnu ruku ke dveřím, ale pak se otočím a s opmluvným úsměvem popadnu kabelku, kterou jsem tam položila. Pak udělám krok ke dveřím. |
| |
| "Jsem učitel," ona je to taková odpověď na všechno. "Když neučíte na vysoké, nejste dobrá partie, když učíte, pamatujete si spoustu v podstatě zbytečných věcí, včetně různých textů," předběhnu jí a otevřu dveře, aby mohla projít, "ale matika, věřte, že nějakou diferenciální rovnici bych nespočítal." Jakmile jsme venku, zavřu a pohledám v kapse klíče, abych mohl zamknout. "Trochu mě udivuje, že tu je tolik cizinců," nadhodím, aby řeč nestála, když chrastím klíči. "Od takového města bych to nečekal. Tedy, nechci znít nijak urážlivě, ale přece jen, žádný zlatý důl to tu nebude, takže čerstvý vzduch a krásná příroda?" hodím po ní očkem a opatrně přejedu po rýze na dveřích, kterou, až se tu zabydlím, musím zalakovat. "Tak nás veďte." |
| |
| Zachichotám se jeho odpovědi. No dobře. Ale stejně mi to nepřijde jako dobrý důvod být sám. Projdu dveřmi a usměju se na něj. Nechcete urazit mne, nebo město? zeptám se ho, s šibalským úsměvem, který mi tedˇhraje celým obličejem, i očima. Myslím, že Vás budu muset zklamat, ale nemáte pravdu. Tohle místo je tedˇhodně vyhledáváno. Kvůli jevům, těm paranormálním, památkám.....Někdy i kvůli přírodě. Nafoukaní američani sem nejezdí, ale lidi z Evropy...Ze Slovinska, Britové, to je tu nejčastější skupina. řeknu mu. Místní děti se ničeho nebojí a jsou tak dobrými průvodci. Život ve městě Vs odnaučí srachu. Vysvětlím mu, zatím co jdeme a před námi se zablískne neonová cedule " Light Fall" , na kterou ukážu. Tak. řeknu a tvářím se, jako by to snad měl být nějaký zázrak. Vážnost ze mne ale ihned zase vyprchá. Už jsme skoro u dveří, jen něco nadhodím. Víte, s Vámi si tedˇpřipadám jak malý dítě. zasměju se. Málokdy můžu sundat tuhle...masku. Řeknu mu a nakročím ke dveřím. |
| |
| Nakonec se rozhodnu něco dělat. Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem rozhodně nechtěla nocovat a malou tašku s jídlem jsem odhodila pryč k domu..... Lépe řečeno, bylo mi mizerně. Ne jen mizerně, byl to hroznej pocit a už jsem chtěla něco dělat! Vyrazila jsem k baru "Light Fall" , už jsem tu přece jednou byla. Jednou za čas zastavím, abych nakopla nějaký ten patník. Vytáhnu zrcátko a celý můj obličej pohřbím odličovadlem. Teď vypadám apsoň lidsky a namířím si to ke dveřím. Spatřím nějakého muže, cž mne moc neudiví, ale málem se zhroutím, když zaslechnu známý hlas. Kdo tu nosí masku.... Ver! vykřiknu, zděšeně a radostně zároveň. Moje kamarádka z dětství, momentálně jediné útočiště. Je s nějakým mužem, to není žádné překvapení, provádět klienty po městě je zábavná část její práce, párkrát to i já dělala...... Podívám se na ní a čekám, snad jestli spadne meteorit a rozdrtí mne. |
| |
| "Něco jsem o tom zaslechl," připustím. Trochu se za sebe stydím, protože z ní tahám informace, o kterých mám jen kusé informace, a ani ty nevyžaduji celé. Prostě dělám tak, abych byl v obraze a přitom s tím nemusel žít, to bylo dost zbabělé. "Ale popravdě na tyhle věci nevěřím. A turistický ruch je dobrá věc, pro všechny," dodám bez okolků. "Tedy doufám, že i pro vás je to víc radost, než aby vám to přidělávalo starosti a vrásky na tak pohledné tváři," usmál jsem se a věděl jsem, že jsem přestřelil. Tohle bylo hloupě okaté. Blížili jsme se k podniku a já se těšil. Byla tu příjemná společnost, město vypadalo hezky a přátelsky, vlastně jsem se měl báječně. Trocha dobrého jídla a pití to mohla jen vylepšit. "Vážně?" opáčil jsem k jejím slovům o dítěti a zasmál se. "To mě těší. Ego mám teď někde na okraji troposféry a to je dost vysoko," předběhnu jí, a zase se v dobrém úmyslu nacpu ke dveřím, abych jí je gentlemansky mohl otevřít. Dobré skutky dělají přátele a ty já potřeboval. Když tu se ozval výkřik jména a já se zasekl. Nějaká dívka si žádala mou drahou společnost, no, co naplat. "Zjevně po vás touží jinde," řekl jsem a kývl dívčiným směrem. |
| |
| Zasměji se oné lichotce. Pokud si zrovna Vy myslíte, že já jsem pohledná.... Usměji se na něj, nakročená za ním. Netipovala bych, že Vy víte, co je to ego. zasměju se. Když uslyším výkřik, otočím se a jen stihnu zašeptat. To jste vystihnul dokonale. Já mám asi vidiny. Zapotácím se, načež si protřu unavené oči. Vidím...vidím dobře? Te....Teo? Pro-prosímtě, jak jsi se sem dostala? nakloním se k mému společníkovi. Pro mně je to pořád to dítě, kamarádka z dětství. Vysvětlím mu. Prosímtě, Teo....To mi nedělej. Mám tu práci při slov ě práce se nepatrně ušklíbnu a musím ji dodělat, mamka je doma, postará se o Tebe. řeknu jí, poté, co ji obejmu a vlastně ji krutě pošlu do háje. De facto ale pracuju a ona mi zvyšuje krevní tlak. Sotva dvacetiletá holka, skoro za tmy v mém městě, když má být doma s rodiči.....Počkat, ona utekla? No bože, vyřeším to potom. Protřu si spánky a zadívám se ne Erica. Omlouvám se za ten ruch, to jsem nečekala. Když mi znovu podrží dveře, projdu a jen poznamenám program to nijak nemění s mým obvyklým zářivým úsměvem. Tedy, z mé strany ne... zasměju se a rozhlédnu se po volném stolku. |
| |
| Nechám se objímat, až lapám po vzduchu a když mne má starší kamarádka pustí a odkáže ke své matce, nevím, co si mám myslet. Toho chlapa, který mi krade její pozornost si poměřím od hlavy až k patě a popravdě jí ho vlastně závidím. Nezbývá mi nic, než chabě přikývnout a zamířit k tolik známému domu.....Ze kterého je dnes vyheldávaná radnice. V zadu, zaklepu na utajené dveře, o kterých turisté nemají ani ponětí. Když mi otevře vlídná paní Santezová, s brekem se jí vrhnu do náruče. Je daleko víc moje maminka, než ta moje. Musím jí všechno vysvětlit, načež vyslehcnu řeči o tom, že už jsem přece dospělá a že mamince pošleme pohled se zprávou o tom, že se stěhuju, jen až pojede na cestu do jiné země, aby když si to teda nepřeju nevěděla kde jsem. A že ona si mne s hrdostí nechá, že si tu můžu otevřít kadeřnictví. A já slyším jen "blá,blá,bláááá" protože nejsem schopná vnímat a až už je to na mně poznat, dostanu čaj, tlustou deku a nastěhuji se zpátky do pokoje pro hosty, kterým jsem byla vždycky já. Krásně na zeleno natřený pokoj, povlečení s koňmi, ještě to moje. Zavzlykám nad tím a zhroutím se nad postel. Na stolku na mne čekají toasty s marmeládou. Po jídle se jdu trochu zlidštit. Příjmné, teplé, proudy trysky sprchy uvolní moje cestou opotřebované,obolavělé a stuhlé svaly. Umyju si vlasy a nanesu kondicionér. Pak si je rozčešu, vysuším, zase rozčešu, vyčistím si zuby a odlíčím se. Pak už padnu úplně mrtvá. Ráno budu mít dost času na to, aby mi Ver vyslechla. |
| |
| RUKA OSUDU :) - CHRISS LIGHTSHINE Stojíš před zjevně starou, ale nově hezky natřenou budovou. Od dnešního dne v ní máš bydlet. Tvoje kufry jsi položil za sebou a jdeš na průzkum domu. Vypadá to, že v domě nic nechybí. Po dlouhé prohlídce, kdy prozkoumáš i sklep začneš tahat věci dovnitř a vybalovat se. Vzpomeneš si, že jsi se měl starostce nahlásit, ale s tím si teď neděláš hlavu, hlavně, aby jsi měl vpořádku věci....Je to město plné krimi a Ty nechceš přijít o svý krámy. Když se probereš ze vzpomínek a otázek, koukneš na hodinky a řekneš si, že i tak pozdě zajdeš na radnici. Několika lidí se musíš zeptat. Dojdeš k malému domku, který ani zdaleka nevypadá jako radnice. Zaklepeš a zazvoníš. Otevře Ti asi tak devatenáctiletá dívka, s otázkou co chceš. Ale radnice je z druhé strany... usměje se sladce dívka, když jí vysvětlíš co a koho hledáš. Snad se Vám tu bude líbit. řekne Ti a Ty se dřív, než se budeš seznamovat, obrátíš k radnici a pustíš se do zařizování všech těch papírů..... |
| |
 | Nový začátek Tak konečně jsem tu Moon Valley, městečko, kde skejsnu minimálně na rok, abych se tu mohl učit anglinu. Moc se mi ta představa sice nelíbí, ale nic s tím nenadělám. Vystoupím z taxíku, zaplatím a s kufry vystoupím, před svým novým ubytováním. V klidu odemknu vyjdu a zamknu. Kufry položím v jednom z pokojů a projdu si a prohlédnu vše co tu je. "No za tu cenu by to v celku i šlo." Napadne mne a zajdu si vybalit vše co sem si sebou vzal a prohlédnout zabezpečení tohohle místa. Samozřejmě jsem slyšel jak je to tu s kriminalitou, takže nejprve vše zajistím a až pak se rozhodnu jít na radnici. V kapce od jeanové bundy mám dokonce vystřelovák, kdyby byla náhoda moc nepříjemná. S tím zamknu obydlí a jdu hledat radnici. Pár lidí se musím nejprve zeptat, jelikož se tu vůbec ale vůbec nevyznám. Někteří nebyli ani moc příjemní, ale nakonec jsem se dozvěděl přibližný směr. "Vypadá to na nevrlé město." Dojdu až před dveře, které by měly být do radnice a zazvoním. Otevře mi mladá dívka. "Brej večír tady je radnice?" Za chvíli se už dozvídám, že jsem samozřejmě špatně. "Ach tak....děkuju..." Podotknu polohlasně a obejdu barák, abych zazvonil z druhé strany a mohl se pustit do vyřizování toho, co je třeba. Se zájmem čekám, jak to tam bude probíhat. |
| |
| ÚŘEDNÍ ZÁLEŽITOSTI-CHRISS Na radnici Ti otevře starší paní, která s Tebou vyplní záležitosti, na nic se nevyptává, jen se na Tebe občas usměje, chápe, že zjevně nemáš náladu na nějaké klepy. Jelikož Tvůj dům je na tom dobře, máš štětí a zabere to ani ne patnáct minut. Když vyjdeš ven, spatříš západ slunce a do toho tu slečnu, co Ti otvírala, jak sedí na houpačce a zírá na spadané listí. Vykročíš dopředu, s hřejivým pocitem, že tu můžeš znovu začít... |
| |
| U radnice- nový domov Mlčky, po oné návštěvě, vyjdu ven, kolem letáků s nápisy "Missing" a posadím se na houpačku, na které jsem se houpala jako malá. Tolik nostalgie a melancholie..... Every night in my dreams I see you, I feel you.... pobrukuju si písničku a vzpomínám, jak matka plakala dojetím, když sledovala, jak přebírám cenu. Můj hlas se nese večernm tichem, jsem si jistá, že paní Santezová mne poslouchá..... Probere mne vrznutí dveří, všimnu si toho nového poplety a pousměju se. Když ale uvidím jeho zkoumavý pohled, sklopím oči ke spadanému listí. Ahoj... pozdravím ho. |
| |
| Noví lidé Vyřizování s postarší dámou utíkalo v celku rychle. Ještěže jsem měl dům v celku v dobrém stavu, takže to bylo opravdu narychlo. Brzo s rozloučením už vycházím ven. "No a teď domů." Usměju se pro sebe a jdu zpátky domů. Ujdu sotva pár metrů a zahlédnu tu dívku, co mi předtím otevřela. Zpomalím a pohlédnu na ní. "Brý večer slečno, co vy tu tak pozdě sama?" Optám se trochu udiveně. |
| |
| Trhnu sebou, když promluví. Má krásný hlas. Nevykej mi, prosím. Tak stará nejsem. Jestli ovšem Ty chceš vykat... Pokrčím rameny. A jsem tu sama.....no, nemám důvod nebýt. Těm přepadeným nepomohl ani zámek. Ukážu na letáky s nápisy "Missing" , kterých jsou plné všechny sloupy. Rozpačitě se na něj usměju a zhoupnu se. Vlastně se nemám kam vrtnout. Starostka je kamarádka z dětství, tak tu pobývám a pomáhám, jinak bydlím na EverLight.... řeknu mu, vlastně nevím, jestli ze slušnosti, jen tak a jestli ho to zajímá. |
| |
| Večerní promluva? "Ne to já jen....zdvořilosti není nikdy dost." Podívám se na ní omluvně. Přelétnu pohledem plakáty. "Není to moc povzbudivé zvláště, když nechytli ještě pachatele. Noci nejsou bezpečné pro mladé dívky venku." Zkonstantuji a rozhlédnu se. "Aha tak to máš fajn." Kývnu a zapřemýšlím co tak říci. "A...promiň já jsem Chriss." Podám ji ruku, abych se představil. |
| |
| Teresa. řeknu a je slyšet, že své jméno neříkám ráda. Pro kamarády Tea. Podle mého názoru, pachatele ani nechytí. Pokrčím rameny. Hlavně prosím nikomu neříkej, že jsi mne tu viděl, krom starostky teda.... řeknu a vytíhnu letáček, kde se pohřešuji já. Zrychlí se mi dech. Klid, Tey. On o Tobě nic neví a ani se to nedozví.... Jakmile se ke mně přiblíží, zhluboka se nadechnu a vydechnu, ještě nemám takový cvik a odtrhnu od něj pohled. |
| |
| "Aha...pěkné jméno." Odvětím a přelétnu ji zkoumavým pohledem, když se zmiňuje, že o ní nemám mluvit. Semknu rty a uvažuji proč, letáčku si pořádně nemohu všimnout. Přelétnu pohledem houpačky. "Myslím, že ho jednou chytí možná dřív než si myslíme." Pokrčím rameny a usměju se. "Každopádně já svou kůži zadarmo nedám." Dodám. |
| |
| Díky. To je správný přístup. Řeknu mu a postavím se na nohy, s elegancí divoké kočky a podívám se do kaluž na zemi. Samozřejmě. Jsem bledá jako stěna a moje oči vynikají víc než kdy jindy, naštěstí se do nich nikdo moc nedívá. Odvrátím pohled zpět k němu. Jsem ráda, že je tu i někdo mého věku. Řeknu mu a věnuju mu povzbudivý úsměv. No, jak dlouho tu budeš? Nevypadáš jako uprchlík. řeknu mu a zdvihnu obočí. |
| |
| "není za co." Kývnu a musím se nad její poznámkou pousmát. "Nebudu jistě jediný mladý zde." Když příjde na důvod mého pobytu trpce se ušklíbnu. "Ne uprchlík teda nejsem, a měl bych tu být na rok. Mám tu pomaturitní studium." Objasním. "A co ty?" Otážu se nakonec. |
| |
| Já? Utíkám z domova....Protože tam mne nemají rádi. Nejsou to puberťácký řeči a touha po "dobrodružství znatelně a jasně ukáže uvozovky ale....prostě touha oprostit se od mých nevlastních rodin, rodiče jsou rozvedení a tak dále.... řeknu mu. Asi tu budu do konce života, jako nějaká stará panna a budu pořádat plesy starousedlíků, jako je ten za dva dny. Zasměju se a znovu začnu zhluboka dýchat. |
| |
| "Ach tak zajímavé." Kývnu jelikož nevím co jiného na to říci. Nad její další poznámkou se musím zašklebit. "Stará panna? Trošku nerealné." Pousměju se a letmo na ní kouknu. "Každou růži někdo jednou utrhne." Odvětím nakonec. |
| |
| "Asi máš pravdu." přikývnu, protože si uvědmuju, jak je svět zlej. Tyhle kytky kolem a milý tváře Vás nutí na to zapomenout, ale i v Moonlight Valley taky bývalo zle. A stratilo se už hodně lidí. A jednou se přijde na to, kdo to byl a postihne to i nevinný lidi. řeknu a pak zavrtím hlavou. Promiň, moc mluvím. pousměju se, v očích se mi zase objeví jiskra dětské radosti a lidské touhy. |
| |
| "Ne to je v pořádku, jen doufám, že toho, kdo to činí postihne horší osud než ty, kdož zmizeli." Odvětím trochu chladně a strčím ruce do kapes. "No už je pozdě měla bys jít domů jestli chceš doprovodím tě." Navrhnu s milým pousmátím a pokrčením ramen. |
| |
| Přikyvuju. Při zmínce o tom, jak je pozdě mám chuť se zasmát, ale skousnu si rte, takže vypadám jako nervózní puberťačka. "Byla bych ráda...." řeknu mu a zvednu se z houpačky. V tomhle městě budu spíš já doprovázet jeho....Naštěstí to mají všichni stejným směrem, protože je tu jen jedno obrovské sídliště mini panelových domů a rodinných domků, včetně mého přechodného domova- radnice, která je radnicí z druhé strany. Chudák Chriss, musel obcházet celé to sídliště. napadne mne. Paní Santesová se nebude divit, když tu v noci nebudu....Něco málo už o mně ví. Takže vykročím vpřed. |
| |
| Jdu vedle Ter a přemýšlím o tom jaká ve skutečnosti je. "Na první pohled fajn, ale zdá se, že by mohla něco skrývat. No co každý máme svá tajemství." Přemýšlím a kouknu po ní. "Jak dlouho tu už vlastně žiješ?" Napadne mne jedna z otázek, která se mi honí hlavou. |
| |
| Jdu vedle něj a nepřemýšlím. Nechám své myšlenky volně těkat a občas se odtáhnu, abych nevnímala jen jeho dech. Můj lepší sluch mi dovoluje spousty věcí a čas od času zastavím a nechám projít neznámé lidi, abych je nemla za zády. Já? hlsnu a pak svůj hlas vyrovnám do formálního chladného monotónu. Tedˇjen chvíli, ale jinak jsem tu prožila....erm...dětství. řeknu mu, ale o tom, jak bylo tio dětství dlouhé už se nezmiňuji. Cesta se mi zdá nekonečná, až se koenčně, asi sedm set metrů před námi objeví sídliště. |
| |
| RUKA OSUDU Chriss a Tea jdou poklidně ulicí, ale nejsou sami. Za nimi se plíží černý stín, kterého si ze začátku nelze všimnout. Teino neusátlé otáčení mu zjevně nepomáhá. Když už jsou skoro u sídliště, zrychlí a překvapenou Teu chytí za krk, zaryje do ní něco podobajícího se drápům a táhne ji po chdoníku ze světla pouličních lamp, kterí postavě zjevně vadí. Tea nekřičí a kupodivu ani nic nedělá. Chriss až po chvíli rozrmzne a rozeběhne se k postavě. |
| |
| Přepadení? Jen chápavě kývnu na to co řekla Tea a rozhlížím se za chůze kolem. Mám divný pocit ale to je asi pochopitelné vzhledem k fakt že je dost pozdě večer. Pak se však pohne za námi stín a já se ani nenaděju a už táhne Teu někam pryč. Jsem trochu zaskočen, že se ani nebrání, ale ony drápy nebo co to je jsou dostačující k tomu, abych jednal. Dlouhými a rychlými skoky se dostanu k těm dvěma načež se postavím do výhodné pozice a pak to druhé postavě vrazím kolenem do břicha a rychlým pohybem se jí dostanu za záda a pokud možno chytnu paží okolo krku a druhou vytáhnu svůj vystřelovák. Kdo ví jestli se to vůbec povede, ale jednám v celku instinktivně. |
| |
| Vůbec se nebráním spárům téhle bytosti, na mé skoro mramorové kůži mne jen nepříjemně lechtají. Vím, že až mne to odtáhne, budu mít daleko větší možnost proklouznout. Jenže pak se do toho připlete to dítě. Rozhodně nestojím jen tak za ním a hrozivě na onu bytost zavrčím. "Le feyua nin! Hanalaye nin? sleduji jejich reakce. |
| |
| Ruka osudu Temné bytosti Chrissovo počínání zjevně vůbec nevadí a dál si pohrává se svou kořistí. Vrčí a škrábe po její kůži, zjevně ji ale vůbec neraní a frustrovaně odfrkne. Při jejím zavrčení se postaví do pozorové pozice a naslouchá jejímu hlasu. "Ma? Ai! je zřejmé, že nejde o zvířecí výkřiky, ale jakousi zvláštní řeč, které rozumí jen Tea. Lasta! Nálye Vanima. Indonia ná vé rava. řekne, s mohutnou úklonou a zmizí někde v křoví. Kdo by se podíval jasněji, vidí, že ono stvoření už je daleko. |
| |
| Podivnosti Mé pokusy odervat postavu od Tey jsou neúspěšné. Její tělo je však jakoby imunní vůči útoku oné neznámé osoby. Pak promluví nějakým podivným jazykem a stejně tak ta druhá osoba. Uskočím vzad v ruce s připraveným nožem, ale ta postava rychle zmizí. Celé tohle se mi nelíbí a zmateně koukám na Teu. "Co to sakra bylo zač?! A co nebo kdo jsi zač ty?!" Řeknu nyní už podezíravě a nůž mám připravený k obraně. Snažím se klidnou ledovou tvář, ale určitě je vidět jak jsem z toho všeho zmatený, a že nynější událost ranila mou důvěru vůči ní. |
| |
| Po tváři mi začnou stékat slzy, aniž bych je ovládala. Smozřejmě, mohla bych mu všechno vysvětlit, ale věřil by mi? Podívám se na něj, jakobych to chtěla vyčíst z jeho tváře. Zrůda. Jsem zrůda, Chrissi. řeknu a couvnu o několik kroků dozadu, jako bych se snad bála sama sebe. Pomalu se pootočím. |
| |
| Skloním ruku s nožem a složím ho a dám do kapsy. "Ne zrůda ne, ale bodnout kudlu do zad někomu kdo ti věřil je ohavné." Odvětím a v tváři se mi značí velké zklamání. Raději odvrátím pohled. "A to jsem si myslel, že tu budu alespoň někomu moci věřit." Řeknu polohlasně jako bys vyčítal a nadával sám sobě, jaký jsem byl naivní. Raději pomalými kroky zamířím domů. "Jasně že tě tahala za nos a je jedno proč je to jako vždy hrajou si s tebou dokud se jim to hodí." Lítají mi hlavou chmurné myšlenky. |
| |
| Nehoním ho. Jen mi dál stékají slzy po tvářích. Nikdy bych Ti neublížila. Ani nikomu jinému. vzlyknu hlasitě a sesunu se k zemi. Nemohla jsi čekat, že tě někdo bude mít rád. Na Tvou rodinu bylo uvrženo prokletí, který Ti navždy vezme možnost normálně žít. |
| |
| "Ublížila jsi mi už jen tím, žes mi lhala. Zdála ses mi zvláštní, ale neřešil jsem to protože jsem věřil, že mi řekneš pravdu sama. Dle všeho jsem se spletl." Otočím se a zahledím se přes tmu směrem k ní. "Jen tě využila, kdo ví co měla v úmyslu....ne taková zase není....ale přesto mi lhala." Uvažuji zdali se někam pohnout nebo něco říci, ale nic mě nenapadá. |
| |
| RUKA OSUDU Stín se přiřítí přímo ke své další oběti. Vypadá nespokojeně. Její vraždy jsou přisuzovány někomu jinému. Prolétne těsně kolem mladé dívky, válející se na chodníku a ví, že ji může slyšet jen ona. Ale zjevně z ní moc strachu nemá. V chlupaté ruce drží něco, co se hodně podobá kusu klacku, který ovšem má naostřený konec. Několirkát se naprázdno rozmáchne. |
| |
| Já jen hledala příležitost Ti to říct. Co jsem měla udělat? Měla jsem říct... "Jéé, ahoj, já jsem zrůda, ale nezabíjím lidi, věříš mi to?" znovu zavzlyká a otočí se. Kolík.... šeptne polohlasně a přikryje si obličej rukou. Ať se stane, co má. |
| |
| Třeba se na tyhle věci dívám jinak než ostatní." Odvětím trochu zklamaně. Pak uvidím jak se ona podivná postava vrátí a má něco v chlupaté pracce. Vypadá to jako...klacek, ostrý klacek? Rozšíří se mi zorničky. "Bledá tvář, přítmí ji nedělá problémy, ostrý klacek, kterým na ní někdo útočí...." Víceméně mi dojde, kdo je ona dívenka, ale i tak se mi vlije adrenalin do žil a nějak instinktivně vím co musím udělat. Zkřivím hněvivě obličej a nakrčím nos a skoro jako zvíře zavrčím. Při tom se už dlouhými, hbitými a ladnými skoky rozbíhám k těm dvěma. "Postav se sobě rovnému!" Křiknu se zavrčením. A metr a půl daleko od postavy se odrazím od země mířím přímo na tu zahalenou postavu. Jakmile dopadám pevně jí sevřu za to co se mi podaří zachytit a zbývající svou i setrvačnou silou jí porazím stranou i se sebou. Je sice dost možný, že na ten ostrý klacek dopadnu když přistanu na zemi na postavě, ale nějak jsem to v tu chvíli neřešil. |
| |
| RUKA OSUDU Postava zachroptí a upadne na zem. Ostrý hrot ale nemine Chrisse. Nakonec si stáhne kápi. Ti dva, kteří stojí blízko, vidí ženu.  Tereso.....Ráda bych Tě viděla za jiných okolností. Taháš sebou svačinu? vyjde z postavy měkkým sopránem. Je to tak dlouho.... vzdychne. |
| |
| Než stihnu cokoliv udělat, Chriss je na zemi. Chvíli to zmateně pozoruji a pak postavu poznám. Ricky? zeptám se, jako kdybycj jevu před sebou ani nevěřila. To Ty? zatvářím se, jako kdybych nevěřila tomu, že je něčeho takového schopná. Ale v jejích očích vidím....vlastně i jak ji znám. Prostě vím, že to byla ona. Proč? zasípu a snažím se nesledovat Chrisse. Vynech z toho to dítě.... Běží mi hlavou. |
| |
| RUKA OSUDU Bravo. žena zatleská. Má přítelkyně nechce ubližovat lidem. Vždycky jsi byla ta nejslabší. Sloužit dobru.... postava přejde k Terese blíž a nakopne ji. Ano. Já si narozdíl od tebe vybrala temnotu, vybrala jsem si správně. A zrovna jsem na lovu. Vydere se z ní a i když tu mluví o vraždění, její hlas zaznívá jako sladká zvonkohra. Ladným skokem znovu přistane vedle Teresy. Jsi silnější, než si myslíš...Poddej se tomu. šeptne jí do ucha a Chrisse naprosto ignoruje. |
| |
| Když dopadnu na postavu cítím jak mi projede ostrý kus dřeva břichem. Bolestně zasténám a ztuhnou mi rysy. Postava mě pak jednoduše ze sebe střepne i s kolíkem v břiše. Vidím, že je to dívka, když se odhalí a povídá si s Teou. Její rysy jsou podobné jako ty od Tey. A věnuje se jí a mě vůbec nevnímá. "Taky upírka...agrrr mrcha...ale nedává pozor.." Útržkovitě poskládám v hlavě a snažím se odehnat z hlavy pulzující bolest. Levačkou opatrně vytáhnu kolík z břicha a přitisknu si pravačku na ránu. Zatínám zuby nad tím jak to sakramentsky bolí. A popadnu dech. Jsem nyní ve výhodě. Se zatnutýma zubama se tiše poskládám na čtyři a pohlédnu na tu druhou dívku. "Jestli přišel můj čas půjdeš se mnou!" Zaburácí mi v hlavě a při tom se tiše zvednu a pár neslyšnými kroky, které ani nevím jak jsem dokázal se dostanu do blízkosti Ricky. Pak se napřáhnu a rozhodně a chladně ji zarazím kolík zezadu do zad do míst, kde bude mít na druhé straně srdce. Stálo mě to zbývající síly. "Táhni do pekla se mnou mrcho!" Zavrčím ji do ucha a pak se složím na zem, jelikož mě opustí síla v nohou. Vše se mi mlží a já jen přerývaně oddechuju a snažím se udržet alespoň při vědomí když nic jiného. |
| |
| RUKA OSUDU Vždycky jsi byla tak.... nedořekne. Zachraptí, zbledne a její tělo se zkácí k zemi. Nepochybně je mrtvá. Chriss zabil upírku. |
| |
| Nikdy! zavřetším. Rány se mi začínají hojit. Najednou vidím, jak Ricky padá k zemi a uvidím Chrisse. Ihned se k němu vrhnu. Chrissi.... vzlyknu. Musíš....prosím. Zaškemrám a natáhnu se k němu. |
| |
| Vše je tak rozmlžené a bolest mi pulzuje do celého těla. Slyšel jsem jak někdo další dopadnul k zemi. Doufám, že to byla ta upírka, ale jistý si tím být nemohu. Vidím všude fleky a jen mlhavé obrazy. Pravá ruka je stále přitisknutá k břiše, které nepochybně dál krásně krvácí. "Sakra...to to tu skončilo rychle." Hlesne mi hlavou a slabě se pousměju nad tou ironií, že tu nejsem ještě ani den. Někdo na mě hovoří, cítím něčí přítomnost. Slyším jako by zdaleka její hlas, ale je to jako daleká ozvěna. Snažím se očima najít původce. Vidím však jen rozmazaný obraz postavy. Bolest mi nedovolí se moc pohnout. "Yaaachh..." Zasténám bolestí a zatnu zuby. "Už...už je po všem..." Zašeptám možná spíše pro sebe. |
| |
| Musíš mi to dovolit. zavzlykám a roztrhnu si zuby kůži na ruce. Krvácející ruku přitisknu na Chrissova ústa. Musíš, jinak to nepřežiješ! zaječím téměř histericky a držím mu zápěstí u úst. |
| |
| Očekávám už jen, kdy ztratím vědomí a kdy všechna bolest povolí a umřu. Jsem s tím tak trochu smířen. Tea něco říká, ale její hlas slyším už jen mlhavě. Pak ucítím něco slabě u úst teče mi do pusy teplá tekutina. Za chvíli rozeznávám chuť krve a v první chvíli se málem zalknu, když ji mám polknout, protože nemá kam téct. Udusit se mi tělo nedovoluje takže možná proto krev polykám, i když mi to v slabé mysli příjde děsivé, ale spíše mi ani moc nechutná, ale nemám na vybranou. |
| |
| Chvíli do něj liji svou krev a vzlykám. Kdybych mohla, ublížila bych si. Po chvíli od něj odtáhnu ruku a pomalu jej začnu zvedat. Krev účinkuje rychle. Přitisknu jej k sobě. Tohle jsem nechtěla... zašeptám, ais pro sebe. Jaká ironie.... Cítím se hladová a vyprahlá. Polykám své vlastní slzy, které mi pomáhají zůstat v oné kruté realitě. Jsem příšera! zní mi hlavou a odráží se od každé buňky mého těla v ozvěnu. Drobné ranky už jsou zcela zacelené a tak jen pozoruji Chrisse, snad jakobych nikdy neviděla kluka. |
| |
| Konečně přestane téct krev. Už ji nemusím polykat, ale stejně cítím její pachuť. Ucítím pár dalších bolestných stahů a pak najednou bolest povoluje. "Už asi umírám..." Napadne mne jediná možnost, proč přestávám cítit bolest, ale stále cítím to, že mne někdo zvedá. Cítím jak začínám pravidelněji dýchat a pod pravou rukou je najednou kůže. Přicházím více k sobě. "Co to..." Mihne se mi zmateně hlavou, když se cítím najednou zdráv. Cítím to, že stojím na nohou a jsem opřený o tělo nejspíše Tey. Slyším dobře, co šeptá. "Ne vždy děláme to, co chceme. Ne vždy vidíme světlo v temnotě." Zašeptám ji u ucha a otevřu oči a pomalu se narovnám, abych si zase zvykl na to, že mi nic není. |
| |
| Chrissi, vyléčila jsem Tě. Musíš vydržet 24 hodin neumřít, jinak z Tebe bude upír. Já...já vím, nechtěla jsem Tě do toho zatahovat. Tak ráda bych ti to řekla ale....Kdo by chtěl být s upírem? políbím ho do vlasů. Odejdu odsud, jestli budeš chtít. Jen chci aby jsi věděl, že já nikoho nezabila. Podívám se mu do očí, ale dar na něj nepoužiji. |
| |
| Nad tou myšlenkou se pousměju. "Umřít dvakrát za 24 hodin? No to by tak scházelo." Podívám se na ní a usměju se. Mám klidný vlídný výraz. "Já vím, žes nikoho nezabila, a být upír není prokletí. Je to dar, jako cokoli jiného, jen záleží jak jej využiješ." Zadívám se jí beze strachu do očí. "A děkuji, žes mi zachránila život, a ne nechci, abys někam odcházela." Zašeptám. |
| |
| Ano. Ale ten dar je Ti k ničemu, když ho nemáš s kým sdílet.... Když nemáš nikoho, s kým budeš sdílet ono "Navždy..." řeknu a protože nemám co ztratit, nakloním se k němu a políbím ho. Sleduju ho, vpichuji se do něj očima, moje oči se s tímto pohledem vlastně loučí. Stále nemohu odtrhnout pohled. A není to kvůli krvi na jeho tričku, na to už jsem zvyklá. Znopvu mi po tváři steče jedna slza. Kousnu se do rtu. Je na mně vidět, že v tuhle chvíli se nenávidím. |
| |
| "Vždy je někdo, kdo to vidí jinak." Pak mě políbí, nečekal jsem to, ale polibek je jemný, sladký a plný citu. Chvíli se dívám bedlivě do jejich očí, ale pak je zavřu a ruku ji ovinu kolem pasu a přivinu ji více k sobě a polibek prodloužím. Když to skončí otevřu oči a zahlédnu slzu. Tu jí ukazováčkem setřu. "Neplač někdo tak krásný není pěkný když pláče." Usměju se na ní. |
| |
| Usměju se. Víš, jsem už víc než sto let sama, občas to potom beru pesimisticky. řeknu a musím se tomu pousmát. Když mne k osbě tak přivine, musím se usmát, jakobych snad já mohla utéct jemu.....Plaše se na něj zadívám, najednou mi není pár set let, jsem zase ta puberťačka, než mi někdo zničil život. Usmívám se na něj. Tohle prokletí by jsi nechtěl. Já už si zvykla ale.... zmlknu a zahledím se na něj. |
| |
| "Prokletí je když je člověk malomocný, prokletí je když víš že umíráš a nemůžeš to zastavit. Tohle je dar u kterého si můžeš zvolit zdali bude darem nebo prokletím." Usměju se a přelétnu jí pohledem. "Magie a kouzelná stvoření jsou fascinující." Pohladím ji po tváři hřbetem ruky. |
| |
| Já nechci být fascinující. Chci si taky někoho vzít a.... zavrtím hlavou, jakobych ty myšlenky chtěla zahnat. Vlastně částečně chci, ale teď už se mi to nepovede. mít nějaký život. S někým, koho miluji. Nemusí to být za každou cenu upír. řeknu a pousměju se. Kdybych chtěla, mohla bych ho hned proměnit...Proč to neudělám? poletuje mi hlavou. Asi proto, protože nechci být sobecká řeknu, omylem nahlas a zakryju si ústa. Musím se pousmát. |
| |
| Usměju se a pohladím ji ve vlasech. "Život dokáže být zvláštní." Podotknu a ohlédnu se po budovách. "Říkala jsi, že přespáváš na radnici nebo kde to bylo, že?" Pak kouknu opačným směrem. "Nechtěla bys bydlet u mě? Přece jen mohlo by to být pro tebe pohodlnější a navíc ten dům má dva byty a jeden je volný a spolubydlícího nemám a tak..." Snažím se to nějak odůvodnit a nakonec se kousnu do rtu. |
| |
| Musím se pousmát. Nadechnu se k odpovědi ale..... Místo toho ho znovu políbím. Vezmu ho za ruku a vedu směrm tam, kam mne chtěl nastěhovat. S Tebou kamkoliv....Až do smrti. řeknu a snad je jasné, že zatím myslím jeho smrti. Tisknu si ho k sobě, jako kdybych ho mohla ztratit. Vlastně můžu, tak jednoduše. Nevěděla jsem, až do teď, že umím taky milovat. Takhle. Ulicí se ozve můj smích a já poslouchám jeho dech a tlukot jeho srdce, což je pro mne teď ten nejnádhernější zvuk. |
| |
| Při dalším polibku se mi zatají dech. Když cítím jak její ruka vklouzne do mé jemně ji sevřu a následuji. Při její poznámce se pousměju. "Smrt je jen začátek cesty." Pevněji sevřu její ruku a propletu si nějak instinktivně s ní prsty. To, že mne vede k mému domu ona je pro mne trošku s podivem. "Jak víš kde bydlím?" Usměju se, když přicházíme blíž k domu. |
| |
| No, ehm.... pousměju se. Možná Ti to vysvětlím jindy...protože to sama nechápu. Vlastně jdu....po pachu? zasměju se a zastavím, do skla zjevně vrazit nehodlám. Zhoupnu se na patách a chvilku jen tak koukám, jakobych snad viděla poprvé v životě. |
| |
| "Aha napadlo mě že něco takového řekneš." Zazubím se a na chvíli pustím její ruku, abych mohl najít klíče a odemknout. Otevřu dveře a udělám rukou gesto. "Až po tobě." Jakmile vejde zavřu za námi a zase zamknu. Pak schovám klíče a projdu domem. "Támhle je úplně prázdno a je to tam připravený pro druhého bydlícího." Vysvětluju. "Ymmm jinak nemáš hlad nebo tak něco. Něco bych uvařil." Navrhnu. |
| |
| Projdu před ním a poděkuju. Když se ovšem zmíní o hladu, ztuhnu. Ehm no....Nic vařit nemusíš já...nemám hlad pokusím se vykroutit z téhle situace a kdybych se mohla červenat, už jsem celá rudá. Poukážu na sebe,ve snaze mu to v němém lapání po vzduchu nějak vysvětlit. |
| |
| Usměju se nad její reakcí, kterou jsem tak trochu čekal. "Myslel jsem si, že budu muset doplnit ledničku o něco víc, když tu budeš." Chápavě se usměju. "No co s tebou tedy? Dneska tu žádnou instantní krev nemám tedy leda, že bys chtěla tu mojí." Usměju se. |
| |
| Nechápavě se na něj zadívám a zavrtím hlavou. To nikdy.... řeknu, ale trochu mi zacuká v koutcích. Nepiju lidskou krev.....když zrovna nemusím ,víš? Já si poradím, neboj se. Všimnu si, že tuhle reakci trochu čekal a mírně se zašklebím, v tom případě mne tohohle mohl ušetřit, ne? Znovu se k němu nakloním. Jsou důležitější věci než krev... šeptnu mu. |
| |
| "To nepochybně jsou, ale hladovět bys stejně neměla a já se považuji za dobrého hostitele." Usměju se a zadívám se na ní. "Zítra ti něco obstarám." Ujistím ji. |
| |
| Chrissi....To opravdu nemusíš. Přece jen, pořád jsem příšera. zazubím se na něj a vlezu na malý balkon. Vyskočím oknem. Dál, pryč od Chrissova zraku, během pár sekund skolím několik veverek a vrátí se zpátky na balkon. Já nejsem upír....Já jsem upíří hybrid. Napůl člověk, napůl upír. Dokážu vydržet bez krve mnohem déle, stačí mi zvířecí a dokážu si jí obstarat rychle. olíznu si zbytek krve na rtu. Vlastně jsem Ti chtěla ukázat, jak je to jendoduché. A taky snížit riziko, že bych přece jen... myšlenku nedokončím, znovu zavrtím hlavou a políbím ho, jako bych se ho nemohla nabažit. |
| |
| "Aha zajímavé.." Dokážu vyhrknout před polibkem když se vrátí. Její rty chutnají ještě trochu po krvi ale na to se neohlížím a pevně ji obejmu a další polibek ji dám na špičku nosíku. "Jsi opravdu zvláštní člověk Teo." Usměju se a hladím ji ve vlasech. |
| |
| Jestli je zvláštní dobrý, tak snad. Přitisknu se k němu. Já Tě nechci k ničemu nutit.... začnu. |
| |
| "Ano je to dobré, a k ničemu mne nenutíš." Usměju se a kouknu na ní. "Ale asi bych se měl převlíct furt jsem celý od krve." Zazubím se. |
| |
| Jak chceš. zazubím se na něj a posadím se na židli, asi ze zvyku z hry na lidi.... (a pro lidi.) |
| |
| Odejdu do svého pokoje a diravé krvavé tričko hodím do odpadkového koše a převléknu se do bílého s krátkým rukávem a k tomu si obleču modré tmavé kalhoty a rifle hodím do prádla. Pak se vrátím za Teou. "To je lepší ne?" Usměju se a z pod trička mi vyklouzne přívěšek na kterém je znamení zvěrokruhu, které nosím na krku na stříbrném řetízku. |
| |
| Jo, určitě. usměju se na něj a přitisknu se k němu. Nemůžu si pomoct. Podívám se na svoje šaty a jen se pousměju, Zítra si provětrám kreditku. zafuním a pousměju se. Nechceš jít spát? zeptám se ho. |
| |
| "nejsem ještě unavený a ty?" Usměju se a bedlivě ji sleduji. |
| |
| Já taky ne... řeknu a tisknu si ho k sobě, jako kdyby mi chtěl utéct. Znovu ho políbím, tentokrát nedočkavě a hladím ho ve vlasech. |
| |
| Opětuji její polibek a pobaveně ji sleduji. "No ale sprchu nebo koupel si dáš ne?" Usměju se, protože minimálně já nejsem moc čistý po dnešním válení se po zemi. |
| |
| No, hromadnou klidně. zazubím se nevinně. MĚLA by týct teplá voda, ne? odvedu téma a hledám dveře do koupelny. Poté začnu koupelnu zkoumat do detailů. Rozpustím si vlasy z culíku a zavrtím sebou. |
| |
| "To by nebylo slušné odemne jako od hostitele." Usměju se a na zmínku o teplé vodě kývnu. Když uvidím Teu s rozpuštěnými kadeřemi musím uznat, že je ještě hezčí. Dojdu k vaně a kouknu na ní. "Chceš tedy koupel nebo sprchu?" Optám se jí vlídně. |
| |
| Při zmínce o slušnosti zdvihnu obočí a zavrtím hlavou. Chrissi, pokud mne nehodláš pozorovat, pustit si kohoutek umím sama. Řeknu se smíchem a šťouchnu do něj. Sundám si zakrvavený tričko. |
| |
| "Jasně promin." Odkašlu si a zavřu za ní dveře a mezitím ji jdu alespoň připravit postel vzhledem k otmu, že není povlečená ani ustlaná. |
| |
| Svléknu se z oblečení a vlezu do sprchy. Nahířvám se docela dlouho. V žilách mi nekoluje moc teplé tekutiny a proto bych byla zase studená.....Radši se nahřívám ve sprše a vytáhnu z tašky vcelku letní šaty. Jedna z výhod toho, když vám není zima. Když se obléknu, vyjdu ven rozhlédnu se kolem. Máš to tu hezký. okomentuju a posadím se na židli v kuchyni. |
| |
| Když uslyším Teu vykouknu z její nové ložnice a usměju se. "Díky většina ale už byla tak jak jsem přijel." Jdu směrem ke koupelně. "Postel máš už ustlanou, abys měla kde spát." Nad hezkými letními šaty se musím jen usmát a zmizím v koupelně abych se svlékl a dal si rychlou osvěžující sprchu. |
| |
| Upíří rychlostí kmitám po bytě, takže Chriss si mne ani nemůže všimnout. Z taktu mu ovšem do koupelny nelezu. Naskládám si věci do polic a čekám na něj. Mezitím se mne zmocní melancholie a posadím se na postel. |
| |
| Po rychlé sprše vyjdu ven v čistém oblečení, které jsem měl už i předtím a prohrábnu s rukou vlasy. "Sakra tu je to velký." Zabručím si v hlavě. "Teo kdepak lítáš?" Rozhlížím se. |
| |
| Uslyším Chrisse a přiběhnu k němu ze zadu. Tady. zasměju se. Vlastně všude.... Dodám si v duchu. Chceš už jít spát? řeknu a zadívám se nahoru na zářivku, jakobych tam viděla něco úžasnýho. Nebo...no...něco jinýho? Třeba se...no, to není dobrej nápad. Chodit tu po ulicích....No tak třeba, zapnou televizi... usměju se a posadím se, znovu, na židli. |
| |
| Trochu ve mě hrkne když ji uslyším za sebou. "Tohle mi nedělej." Vydechnu a otočím se. "Až později." Usměju se a sleduji ji. "Aha no na ulici jsem dneska už byl a někdo zkoušel jak jsem tuhej." Zasměju se a sednu si na gauč. "Neseď na té židli gauč nebo křeslo je určitě lepší." Kouknu po ní. |
| |
| Promiň, jasně. řeknu a svěsím hlavu. Zasměju se a posadím se k němu. Zachránil jsi mi život, tak aby jsi toho nelitoval. usměju se a přitisknu k němu. |
| |
| "Nemám proč litovat bylo to správné udělat, a do ulic zajdeme třeba zítra přece jen musím zůstat naživu 24 hodin ne?" Zubím se a přivinu ji k sobě. |
| |
| To je na Tobě. 24 hodin Ti vydrží v oběhu moje krev, která je potřeba k přeměně na upíra, spolu se smrtí. Mrknu na něj a políbím ho. |
| |
| "No možná časem někdy jindy." Uculím se a po polibku přivoním k jejím vlasům. |
| |
| Máme eony času. vzdychnu a napiju se z balený vody, co mám u sebe. Sípavě se nadechnu. To jsem to zas vychytala. Začnu mu slábnout a usínat na klíně. |
| |
| "Jen klid." Usmívám se hladím ji ve vlasech to že usíná mi nevadí. |
| |
| Debilní Rozrazil pomyslím si a z oslabení usnu. |
| |
| Po nějaké chvíli když usne mi klesnou víčka také a brzo usínám též. |
| |
| Svíjím se v křečích i ve spánku, ale i ve spánku si uvědomuji, že nesmím křičet. Viděsila bych Chrisse ještě víc, než je. Potichu vstanu, upíra by nemohl slyšet, ale i tak se snažím být potichu a vydám se do sprchy kulhavým tempem. Spláchnu ze sebe všechno utrpení dnešní noci. Vezmu si na sebe krátce střižené sténové tričko, jeany a můj oblíbený přívěsek. Vlasy si sčešu do drdolu a vyrazím ven, na lov, kde se mi poštěstí. Po chvilce pustím ochablé tělo zatoulané srny a otřu si rty. Vrátím se k posteli, kde si sednu, s nohama křížem, ačkoliv bych mohla stát hodiny a pozoruju jeho. Můj střed vesmíru. A u pozorování jeho zavřených víček přemýšlím. Mám ho proměnit a vzít mu život? Mám být tak sobecká? nakloním hlavu na stranu. Nechci mu brát to, na co je zvyklý, ale ani ho nehcci připravit o tolik možností..... Zamžourám do vycházejícího slunce a pousměju se na spícího Chrisse. Políbím ho na čelo. |
| |
| V noci se mi zdály divné sny, sny plné fantasie a nereálna, sny které mne dřív neděsily, ale nyní jsou zvláštní a jen těžko říci jak je brát. Nakonec cítím jak mne probouzí jemný polibek na čelo. Maličko se pousměju a zamžourám. Pak vytřeštím oči. "A kruci kolik...." Kouknu rychle na hodiny na zdi. "A sakra promiň musím letět..." vyskočím na nohy a rychle na sebe hodím bundu a na záda menší batoh a pak spěšně opustím a zamknu dům protože jsem v celku zaspal na své ranní kurzy angličtiny které mám jako pomaturitní studium. Takže se spěšně odebírám tam. |
| |
| Nechápavě zavrtím hlavou. Tedˇ, když jsem v domě sama, nechám slzy volně stékat po tvářích a vytáhnu malou lahvičku. Napiju se svěcené vody a chytím se za břicho. Způsobuje mi trízeň, ale je to jediný lék, jak snížit touhu po krvi. Kdybych nebyla upír jen částečně, už mi není pomoci. Topím se v slzách a pak si je utřu. Jdu něco poklidit a několik hodin strávím čtením knížek, které už jsem přečetla. |
| |
| Když se dostanu do školy první hodinu mají už za sebou ale další tři si tam odsedím a dovím se něco málo nového, ale je to spíše opakování, takže mi to moc problémy nedělá. Když je po všem rozloučím se s novými spolužáky a zamířím zase rychle domů. Ozve se odemykání dveří a zamykání, když vejdu do domu a s oddechem odložím batoh a hledám očima Teu. "Promiň mám po ránech školu a taky si musím najít nějakou brigádu na odpoledne." Vypravím ze sebe omluvně, když ji najdu. |
| |
| To je vpohodě.... odpovím mu. Na co potřebuješ brigádu? zeptám se ho a v duchu si začnu snít o tom, jaké by to bylo, kdybych ho přece jen přemýšlela. Zavrtím hlaovu a vyjde ze mne hlasíte Ne! ani si neuvědomím, že jsem to řekla nahlas a pokračuju v přemítání. Jedna z mála nevýhod toho, že mohu přemýšlet o více věcí naráz. |
| |
| "Na co?...ymmm no je třeba platit nájem a tak." Kousnu se do rtu a pokrčím rameny. Její výkřik mne však trochu poděsí. "Já...ymmm řekl jsem něco špatně, stalo se něco?" Nervozně na ní koukám a snažím se vyvodit co se děje. |
| |
| Ne, nic Chrissi. A rozhodně máme z čeho platit nájem. řeknu mu a podám mu kreditku. Mám jich víc a nepoužívám je. Je na nich pro člověka, co žije takovou chvíli opravdu mnoho Chrissi. řeknu. Ne, neřekl jsi nic špatně, jen se snažím zakazovat si myslet na to kdyby....To je jedno. Usměju se na něj a letmo se ho dotknu. Nechci to kazit. |
| |
| "Ale to přece nejde Teo, nemůžeš platit vše za mě." Nevím jak se k takovému daru zachovat. "Kdyby co? Pověz." Kouknu na ní zvídavě. |
| |
| Jistěže můžu. Dupnu si a pak se na něj frustrovaně podívám. To nejde. vzdychnu a pokusím se o úsměv. To nejde zlato. opáčím a zvednu se, vypadá to asi jakobych se chystala na útěk. |
| |
| "A-ha jistě." Zašeptám tiše a sklopím oči. "Nevěří mi dostatečně." Napadne mne a raději jdu do kuchyně postavit na čaj. |
| |
| Tiše si to rázuji za ním. Protože bych Ti tím vzala jakékoliv možnosti. Doplním a stále se mu držím v patách. Občas i pro člověka slyšitelně zašustí tričko, co mám na sobě, což přidává na lidském vzevření mého já. Potlačím slzy a posadím se na židli v kuchyni. |
| |
| "Možná to nevíš dokud to nevyslovíš." Odvětím, když nechám vařit vodu na čaj otočím se opřu o kuchynskou linku a koukám na ní. |
| |
| Kdybych Tě proměnila v upíra. Ztratil by jsi možnost...stárnout, najít si rovnou partnerku.....Vzala bych ti všechno. A to nemůžu. řeknu a se slzou, která mi steče, si setřu i masku chladné dívky. |
| |
| Zadívám se na ní. "Víš myslím si, že i kdybys to chtěla udělat nebylo by to možné." Zavrtím hlavou a zabodnu oči někam do prázdna. "Včera jsem trochu studoval na internetu, když ses ze mě skulila na gauč a trošku jsem si pročítal zajímavé věci." Přemýšlím jak pokračovat. |
| |
| Něco mi uniká? Rukou ho pobídnu, aby mluvil dál. Co? Víš, já s tím nemám moc zkušeností, proměnila jsem jen jednu dívku mého věku ale.... zadívá se na něj s nepochopením. |
| |
| "No..." Skousnu si ret a hledám vhodná slova. "Hledal jsem nějaké historické údaje mé rodiny, různé mýty a legendy, které se pojí s mou rodinou v historii a tak." Objasním trošku a poškrábu se za krkem. "Víš ono mé tělo by proměnu s největší pravděpodobností stejně odmítlo, nebo ji obešlo, teda dle toho co jsem se dočetl." Stále nechávám viset oblak tajemna. |
| |
| Ehm, proč? zeptám se ho nejistě. Jed se vypořádá s jakoukoliv genetikou, protože je to jed. řeknu mu. Teda, pokud nejsi třeba vlkodlak, z více než osmdesáti procent... Vyzní z mých úst nechápavě. |
| |
| "No...." Nadechnu se a přelétnu ji pohledem. "Vypadá to, že tahle bytůstka se trošku s naši rodinou proplétá už po generace. Nezjistil jsem z kolika procent jsem chlupáč ale z nějakých ano, protože vše tomu nasvědčuje. Člověk by nevěřil kolik různorodýh legend vyštráchá o vlastní rodině." Nervozně se zasměju. |
| |
| Taky se zasměju. Ono je to jednoduší než se zdá. Můžeme to prostě vyzkoušet. Víš, v legendách stojí, že to nejde. Ale ono to nejde proto, protože vlkodlaci nechcou . Když chcou, tak toto omezení neplatí. usměju se na něj. Ale nechci Ti zničit život...je to i tak tak.... nedořeknu. |
| |
| Skousnu si ret a přemýšlím. "No spíše mě tak napadá má to význam zkoušet mě měnit, když jsem z části....však víš...copak by mi krev co už mám neměla poskytnout v těchhle věcech podobné výhody jako tobě?" Kouknu na ní zvídavě. |
| |
| Zavrtím hlavou. Každou generací se Vaše schopnosti ztrácí....takže ne. Ale...je to na Tobě. řeknu mu a zavrtím hlavou. |
| |
| "Řekl bych spíše, že utlumuje. Zapomínáme jak ji využívat. Pamatuješ na včerejšek?...Cítil jsem se zvláštně a jinak, myslím, že kdybych v sobě neměl trochu jiné krve neměl bych sílu tě zachránit." Podotknu polohlasně. |
| |
| Zavrtím hlavou a znovu vytáhnu lahvičku se svěcenou vodou. Trochu se napiju a snažím se přemáhat křeče úsměvem. No....stejně...to je jedno... vyplivnu ze sebe. |
| |
| Za dveřmi je slyšet klepání a zvonek. Rytmus je tak naléhavý, že se někdo musí zvednout a jít otevřít. |
| |
| "A-ha jistě." Skousnu si ret a sklopím oči. "Co nebo, kdo tedy vlastně jsem?" Napadne mne v duchu zoufalý hlásek. |
| |
| S tichým povzdychem jdu otevřít dveře, abych zjistil kdo to je. |
| |
| Když se zamiluje upír, je to hodně....intenzivní a trvá i stovky let než to přejde...takže...se mne asi jen tak nezbavíš. řekne a vydá se ke dveřím. |
| |
| Za dveřmi stojí malá, asi šestiletá dívenka, která má hndé vlasy a rysy, které Ti někoho moc připomínají...... Požádá Tě lehkým sopránkem. Pozvi mne dál, prosím. zaškemrá a usměje se. A ty víš, že není nebezpečná. |
| |
| "Nikdy jsem neřekl že se tě chci zbavit." Odvětím k ní polohlasně. Přelétnu dívku, která byla za dveřma pohledem. Její prosba aniž by byť jen pozdravila mne trochu znepokojí. Cítím, že není nebezpečná, ale stejně se mi na tom všem něco nezdá a zachovávám si obezřetnost. "Proč bych to měl dělat děvčátko? Rodiče se po tobě již jistě shánějí." Snažím se být milý a usměvavý. |
| |
| Moji rodiče jsou tady. řekne mu a pokusí se překročit práh. Nedaří se jí to. |
| |
| Vykřikne. Je patrné, že ne hněvem, ale šokem. Annabelle...Jak jsi.... nechápavě zavrtím hlavou. Chrissi já....Já můžu mít děti. A kdysi....kdysi mne někdo s podobnou stavbou genů znásilnil. A na potrat jsem jít nemohla a chtěla jsem ji nechat v bezpečí a.... rozvzlyká se. Překročí práh a obejme malou dívenku. Tady nejsi v bezpečí Bells. řekne jí vzlykavě. |
| |
| Trošku zmateně sleduji děvče. "Tví rodiče tady..." Nedořeknu, jelikož do toho vtrhne Tea a vrhne se k ní. To, co si poslechnu mne v celku dost šokuje a trochu mi vyrazí dech. Snažím se vše vstřebat, ale i tak se musím opřít o dveře ramenem, abych zůstal stát. Snažím se zatím do jejich přivítání nemíchat. |
| |
| Nezlob se....prosím. šeptne a vezme si do náruče dceru., |
| |
| Je patrné, že Annabelle je netrpělivá. Objímá ale maminku. On mne doproměnil. šeptne tak, že to může slyšet jen upír. A pak se usměje. Skoro usne. |
| |
| Musím si protřít oči a zhluboka vydechnout. "Za dva dny a tolik věcí." Hlesnu si v duchu trošku zoufale. "Jasně, že mi nevěří dost, jen by mě zajímalo kolik toho ještě nevím...asi hodně." Skousnu si na chvíli ret a podívám se na ty dvě. "Tak pojďte dovnitř. Venku to pro vás opravdu nebude moc bezpečné." Usoudím nakonec a hledím ven někam do prázdna. |
| |
| Vděčně přijmu pozvání a omluvně se usměju. Chrissi, nechtěla jsem Ti nosit jen samé problémy. Budeš li chtít, odejdeme. Řeknu, držíc svou dceru za ruku. Jak by mne mohl takhle přijmout? Zvláště, když ani trochu nevypadám tak bezbranně jak doopravdy jsem. Podívám se na něj milujícím pohledem. Nevěděla jsem, že jako upír mohu milovat někoho.....vůbec někoho. Ale stalo se a já jsem zoufalá. Zavedu Annabelle dovnitř, je to ostatně jen ubohé dítě....Nemohu před ní plakat. Musím vytrvat. |
| |
 | Podívám se na toho kluka vděčným pohledem, ze kterého je patrně vidět, jak inteligentní ve zkutečnosti jsem. Prý je možné, abych trochu dospěla.... Vidím, že jsem to mé matce hodně zkomplikovala. Asi chtěla jen žít normální život. A v tu chvíli mne něco napadne-použít svůj dar. Přivřu oči a Chrissovou myslí se rozlétnou mé vzpomínky: Na to, jak James ublížil mamince. Jak neměla jinou možnost, než si mne nechat a učila se mne milovat. Na to, jak se mne pak vzdala, abych mohla dobře žít, na to, jak trpěla pro dobro, aby ukázala, že není špatná. Na válku upírů u nás ve městě, ve které ti špatní utekli. Jaká je pravda. Mé vize skončí, ustoupím o krok a nechám jeho mysl vrátit se do reality. Zamručím. Čekám na jeho reakci, určitě toho neví tolik, aby ho můj dar nepřekvapil a tak opatrně ucovunu. Je to jen pravda, které by jste se neměl bát. řeknu mu a sama jsem překvapená, jak můj hlas vyzní. |
| |
| Na nějaká slova se ani nezmůžu, protože po tom co se stalo nemám, kde k tomu vzít energii. Zvláště, když se mi zatmí před očima a zahlédnu změtici cizích vzpomínek. Ještěže jsem předtím stihl zavřít dveře jinak bych sebou určitě někde šlehnul. Křečovitě se opřu o dveře a svírám kliku dveří až trošku zavrže. Poznámka dítěte je mnou sice registrována, ale stejně mi moc nepomůže. Snažím se to rozdýchat. "Tohle je na mě už trošku moc." Nakonec se pokusím vše zamaskovat a zachovat klidnější výraz, kdyby se na mě dívaly. "A co mám dělat jako teď? Není mi ani 20, našel sem si kdoví kolik staletí starou upírku a ještě má malé dítě s inteligencí větší než mám snad já." Všechny tyhle informace mne moc chladným nenechávají. Raději se došourám do kuchyně, kde si trošku rozklepaně naliju studenou sodovku a napiju se, aby mne to osvěžilo a trochu se vzpamatoval. |
| |
| Netvářím se nijak nechápavě, spíš ano, chápu ho. Budeš se divit ale....já to prožívala úplně stejně. šeptnu jen a nechám ho jít do kuchyně, má právo se trochu uklidnit. Kdyby upíři mohli ztrácet vědomí, už jsem ho asi ztratila. Pohladím mou dceru po vlasech. Bello, co je to? Co je to za dar? zeptám se jí. |
| |
| Já nejsem inteligentnější než Vy, jen jsem si toho trochu prožila. řeknu směrem k němu chladně, už ne tak mile, jako předtím, protože mne to trochu otravuje. Maminka, maminka. Ona je důležitá. Aby byla šťastná, protože zrovna ona by si to zasloužila. Napadne mne. A tak když položí otázku, dotknu se rukou její tváře a začnu jí ukazovat vzpomínky. |
| |
| Když ucítím její ruku, je mi úžasně, ale ve chvíli, kdy mi její roztřesené vzpomínky běží hlavou, musím ucuknout. Mojí tváří se vystřídá hrůza, úžas, nechápavost a nakonec se nedobrovolně posadím. Annabelle Leroy! řeknu přísným hlasem, ale je vidět, že na to dítě se prostě nedá zlobit.... |
| |
| Vstřebat vše je dost těžké. Roztřesenou rukou se napiju z hrnku sodovky a cítím jak mne to trochu uklidní, pak ale rychle odložím hrnek na kuchyňskou linku, abych ho náhodou neupustil. "Skvělé a dle všeho mi ještě čte myšlenky." Hlesnu si v hlavně skoro zoufale, to co mezi těma dvěma probíhá raději nějak zvláště neřeším, protože bych se už asi sesypal. Snažím se raději na nic nemyslet ani nejsem schopen nic říci jen je tak mlčky sledovat. |
| |
| Maminko, to je můj dar. Neumím hýbat s věcmi, ani číst myšlenky, ale umím je odtekem sdělovat. Můžu i dělat takový....spoj mezi dvouma lidmi. vysvětlím a podívám se na Chrisse. Jen se nás nebojte, já to tu nechtěla komplikovat. řeknu, plynule. |
| |
| Ach.... Dostanu ze sebe jen a pomalu se posadím k zemi, protože dál se držet na nohách nemůžu. Dívám se na tu holčičku, která byla štěstím v neštěstí a neštěstím v štěstí a snažím se udržet si chladnou hlavu. Léep se předsevze, hůř vykoná. Takže rezignovaně a zrychleně dýchám a propaluji zeď pohledem. |
| |
| Zhluboka se nadechnu a letmo pohlédnu na ty dvě. "Půjdu ji připravit pokoj, nocleh nebo tak něco." Podotknu polohlasně a jdu do druhé části domu, která byla do včerejška volná a začnu připavovat dítěti nějaké místo na spaní. |
| |
| Dohoním jej. Vím, že je to pro Vás těžké. mrkám, aby se mé oči nezalily slzami. Nemůžu jinak, než tolik....děkovat. Nechtěla jsem skončit v domově, ani být s mužem, který mamince tolik ublížil...Ona mu vyklidila pole, odešla z města a on ji pronásledoval a.... nedořeknu a omluvně se na něj usměju. Vím, že teď už dokáže pochopit všechno. Nemůžu se vám proti vaší vůli dostat do hlavy. žeknu ještě a k mému udivení to zní i důvěryhodně. Ani kdyby mi to dovolil,. nemůžu dostat z jeho hlavy nic, než vzpomínky.....Kterých je jistě mnoho. |
| |
| Sleduji tu dívenku, která je mou DCEROU. Která má stejné, tmavé a divoké oči, ale světlé vlasy po otci. Má můj zakřivělý nos, ale otcova semknutá ústa. Vypadá, jako porcelánová panenka ve výkladní skříni. Přemýšlím, jak tedˇpůsobím já. Jako promiskuitní a ulhaná potvora a Chriss se o nán ještě stará. Přijdu k němu zezadu, dostatečně hlasitě, aby se neviděsil a pohladím ho rukou po zádech. Dotyk, který mluví za všechna má slova, která ze sebe přez knedlík v krku nevydám. |
| |
| Dívce připravím postel z pohovky, která je nedaleko postele, kterou jsem včera prostřel její matce včera. Vzdychnu a podívám se na dítě a pak Teu. "Zítra bys s ní měla zajít nakoupit vše co bude potřebovat, ostatně i ty by sis měla doplnit šatník. Stejně mám ráno školu." Podotknu polohlasně a snažím abych se moc z toho všeho netřásl. |
| |
| Dívám se na něj se strachem, že o něj přijdu. Když se stále jen stará o nás, musím ho obejmout a vzlykavě se rozpláču. Měla bych podporovat já jeho, ale nijak mi to asi nevadí, protože už nemám sílu. Chrissi já...nechtěla.... vzlykám a dívám se na něho očima, které po lovu mají dalek osvětlejší a lidštější barvu a jsou plné slz. |
| |
| Maminko! šeptnu bezradně a letm ose jí dotknu. V tomhle tichém výkřiku se skrývá hrozně bolesti, takové, jaké by nikdo od dítěte neočekával. Vděčně se na Chrisse usměju, dal mi tedˇdomov. Ale je toho na ně moc. Posadím se k mé mamince a čkeám, jestli se uklidní. Ona za to nemůže. naznačím ústy němě, protože naštváním ze mne nevyjde ani hláska. Pak ale seberu sílu, strhnu si z krku medailonek s velkým A.R a pentagramem černé magie a hodím ho z otevřeného okna s hlasitým prásknutím, jak nejspíše udělal díru do nějakého stromu. Zpropadený James Leroy! Je to zrůda, daleko větší než kdokoliv z nás. VBrah a násilník mezi upíry, naše společenství se otřásá v základech a za všechno může on. A těm nevinným ,kteří si tento osud nevybrali.... vzteky se celá chvěju a otočím se, aby to Chriss neviděl. Když se uklidním, s tichým "Promiňte" vyklouznu na balkon. |
| |
| Když mne Tea obejme lehce ji obejmu kolem pasu a nadechnu se. Setřu slzy z jejich tváří. "To nic, klid bude dobře." Snažím se nás asi uklidnit oba a chvějivě ji sleduji. Pak chvíli koukám za dítětem které se raději vytratí na balkon. "Vše je tak zamotané." Hlesnu v duchu a nedokážu nic dál říci. |
| |
| Spíš než já Ti všechno vysvětlí Bells. Je tak statečná. Ten upír, o kterém mluvila....Tehdy jsem byla slabá a čím je upír starší, tím je silnější a on prostě byl silnější. A upíři nemohou jít na potrat tak....Ale nakonec jsem ráda že ji mám. A s Tebou zvládnu cokoliv, jen prosím bud´se mnou. poslední větu hlesnu a pak ho políbím. Všechno je to tak zamotaný....Já se o to nikoho neprosila. řeknu mu a podepřu se o něj, nezvládám. |
| |
| RUKA OSUDU Chrissovi v hlavě se ozve pronikavý hlásek, ani neví odkud: Ty víš, že s ní stejně budeš navždycky..... , který ho nutí uvažovat o tom, jak to doopravdy bude. Najednou pocítí nával vděčnosti k té malé dívence a roztřesenost přejde. Že by kouzlo? Je jansé, že toto žádný upír nezpůsobil. |
| |
| Dívám se na Teu a polibek lehce opětuji a vyslechnu ji. "Navždy....opravdu je to tak správně?" Všechny myšlenky nakonec zaženu a nadechnu se. "Měla by ses jí jít věnovat potřebuje tě." Držím jemně Teu a kouknu směrem k balkonu. |
| |
| Potřebuje spát, dokud může. A ty potřebuješ čas si to v hlavě srovnat. My půjdeme do ložnice. řeknu mu a odvedu Bellu do naší ložnice. Chvíli si povídáme, ale pak, zmožená, upadnu do fáze klidu, jak jen to upírovi jde. Annabelle naštěstí má ještě pár dní a pak už spánek nebude potřebovat, stejně jako já. Takže ji hladím a užívám si její přítomnosti. |
| |
| Neposlouchám je, hledím dolů a když si pro mne přijde maminku, jsem ta nejšťastnější. Brzy usnu, ale mé sny jsou neklidné. Moje srdce-Buch, buch, buch, buch.................buch..........buch..... Poslouchám, jak kolísá a zastavuje se. Konec přeměny. Ztráta mého vědomí. Mým tělem plane oheň. Je tu maminka? |
| |
| Kývnu a nechám je odejít do ložnice. Sám si jdu lehnout k sobě, ale nemůžu spát je příliš brzo a navíc mám toho v hlavě příliš mnoho a proto začnu hledat informace opět o své minulosti, ale také o její. Je to zábava na pc, kterou potřebuji vyřešit ale celou dobu jsem tiše a mlčím. |
| |
| Houpu svým tělem dopředu a dozadu a když už moje dcera spí, tiše si povzdechnu. Neslyšně se zvednu a podívám se na monitor počítače. Chrissi.... oslovím ho trochu vyčítavě, trochu nechápavě, ale hlavně něžně, jakobych ho snad chtěla pouhým vyslovením jeho jména pohladit. |
| |
| Vzhledem k tomu, že jsem v celku zabraný do čtení na obrazovce si vůbec nevšimnu, že se Tea přiblížila. Když uslyším její hlas kousek za sebou trošku sebou trhnu jelikož mne vyvede ze zamyšlení. Pak se k ní otočím na židli. "Ano? Stalo se něco?" Optám se ji starostlivě. |
| |
| Jestli se něco stalo? Je dost hodin a měl by jsi jít spát. řeknu, ruce založené v bok. Dívám se tam na něj, jako kdyby moje dítě byl on a ne Annabelle. |
| |
| "Jsem zvyklý ponocovat a trošku jsem se začetl. S tím se netrap." Odvětím klidně a vlídně. "To ty by sis měla odpočinout." Odpovím a protřu si obličej. |
| |
| Můžu spát jen několik hodin týdně, Chrissi. Mé tělo spánek nepotřebuje. řeknu a zhoupnu se na patách, bedlivě ho sledujíc. Posadím se mu na klín. Já vím, že je toho moc ale.... nedokážu nalézt žádné další vysvětlení a tak se na něj jen podívám. Slyším jeho srdce....Jen jeho srdce. Srdce Annabelle už netluče....Dokončila proměnu? V tom případě bych měla....Bože. Nechceš se jí projít na čerstvý vzduch? Pomohlo by mi to... zaškemrám a pravý důvod se snažím zamaskovat. |
| |
| Nakonec jen obyčejný buch.....................buch.................A dlouhé ticho, které už nic neprořízne. Nic. Jen oheň v mém těle, divoce sebou házím. Po nějaké době toto ustane. Na lůžku, povlečené obyčejným, ale hezkým oblečením, leží rozprostřené mé blonďaté lokny. Ležím, obličejem vzhůru, na zádech. Nedaleko mne je zrcátko, ve kterém má bílá pleť jasně září a hnědá barva z očí již vyprchala. Zorničky...jakobych snad ani neviděla, roztažené. Pálí mne v krku. Pousměju se, je to pocit, který prostě musel přijít. A poslouchám.....slyším slabé pokulhávání, vybavuje se mi už od narození, ano, to je maminka. Slyším její kroky, a její pokulhávající srdce. Ale pak slyším ještě něco, je to jako rána pěstí do krku. Bum, bum, bum, bum......Pulzující tryska. Chytím se za krk. Vlastně si nejsem jistá co to....sakra je? Vyhoupnu se na nohy. Ona mne může slyšet a já ji.....Je tu jen jeden, kdo přišel o všechny dobrý karty. Ale ještě neprohrál. |
| |
| Pohlédnu na Teu, která si mi sedne na klín a protřu si znovu oči. "To nic." Šeptnu a dívám se na ní. Její návrh mne trošku udivuje vzhledem k pozdní hodině a tomu, že je tu Anabel. "A co ona? Neměla bys být raději s ní? Určitě tě potřebuje." Podotknu trošku pochybovačně a prohlížím si ji. |
| |
| Ne, Chrissi. Ona už je mentálně dospělá a umí se o sebe postarat. Je upír a....momentálně pomůžeme jí, když odejdene. Řeknu úzkostlivě. Jak vážná je situace se bojím přiznat. Vezmu ho a přivinu k sobě, prolétnu na balkon a seskočím s ním dolů. Zabalím ho do své bundy a podívám se na něj pohledem, kter dává vysvětlení. |
| |
| Cítím vůni.....A ta vůně odchází. Poskočím si. Pulzuje mnou sila, ale vím, že potřebuju.....něco. Do čtyřiceti osmi hodin. Mám čas, ale vylétnu oknem a utiším svou žízeň....už ani nevím čím. Vím ale, že k tomu ,abych fázi dokončila, potřebuji něco jiného... ----- Odpočívej v pokoji. řeknu nějakému bezdomovci, ale cítím, jak se ze mne nějaká ta lítost vytrácí. Během minuty jsem zpátky na posteli a čekám....Vím, že maminka to vytuší a tak jen vysílám vibrace klidu....Možná, že mamka využije svůj dar. |
| |
| Vzdychnu a kývnu. Když mě dostane ven, aniž bych se pohnul trošku strnu, ale začínám si na tohle zvykat. "Začíná toho být opravdu moc." Šeptnu sám sobě v duchu a kouknu na Teu. "Stejně budeme všichni pod jednou střechou takže budu muset zvládnout s ní žít v jednom domě aniž by mě zakousla." Odvětím klidně což je pro mě až skoro děsivé. Skousnu si ret a raději zmlknu. |
| |
| Při jeho poznámce tichounce zaúpím. Ale nakonec přikývnu. Miluju Tě, víš? řeknu mu a přemýšlím, jestli se mne někdy zeptá na mé dary. |
| |
| "Vím proč se na to ptáš?" Kouknu na ní zmateně. |
| |
| Jen chci aby jsi věděl....že to tak je. Navždycky. A to je pro mne hodně, hodně dlouho. Řeknu a zadívám se mu do očí. Mohla bych se v nich utopit. Po chvíli však musím mrknout, abych zahnala slzy, hrnoucí se mi do očí-už zase. Musím připadat jak nějaká ubulená malá holka. řeknu rezognovaně a potichu, ale klidně by to mohl zaslechnout. |
| |
| "Ano vím jak dlouho to je." Kývnu a jemně stisknu její ruku. Ano jsem z toho všeho jestě pořádně zmatený, ale vím, že ji nechci ztratit ať už je to z jakéhokoli důvodu. Když začne mluvit nesmysly usměju se a pohladím ji po tváři. "Slzy nejsou špatné někdy i pomáhají." Řeknu tiše a vlídně. |
| |
| Ano..... Nevím, jestli jsou špatné ale jsou....známkou slabosti. Je jasné, že si před ním nechci připadat slabá. Jsem ráda, že mám Annabelle a Tebe a nechci o Vás přijít. Obejmu ho a přeju si, aby to nikdy neskončilo. |
| |
| "Nikdo není nepřemožitelný." Odpovím a obejmu ji aby se mohla vyplakat. |
| |
| Moc bych si přála, abych s ním mohla být napořád. Vnímám jeho vůni a občas mi steče nějaká slza. Stulím se k němu. Vezmi si mne...Buď se mnou navždycky.... vyvstane mi na mysl, ale zavrtím hlavou a vzlyknu. |
| |
| "Už nebreč." Slabě se pousměje a setře ji slzy z oka. "Vždyť nikdo neumírá." Trpce se usměje. |
| |
| Zatím. Dodá a trpce se pousměje. Ty.... ve vzduchu uvízne nedokončená otázka, přerušená hysterickým smíchem. |
| |
| "Já co?" Povytáhne obočí s mírným úsměvem. |
| |
| Já...Ty....se mnou... usmívá se, je jasné, že chce něco říct, ale nemůže. To je proistě na něm. |
| |
| Vykloním se z balkonu. Ani maminka mne nemůže slyšet a dobrý výhled na ni zrovna nemám. Ale slyším úžasně. Posadím se do tureckého sedu. Proč ji prostě nepožádá..... moji myslí se honí spousta myšlenek. Hele, Chrissi, klid, to jsem já. Co máš v plánu? pošlu mu myšlenku. Jedna z výhod daru. Dotyk potřebuji jen na vzpomínky....A on mi může odpovědět. Škoda, že nevidím jeho soukromý myšlenky, povzechnu si. |
| |
| Povytáhnu obočí, ale pak na moment ztuhnu, když se mi do hlavy vloudí cizí myšlenka. "Ymmmrrr nesnáším, když mi někdo leze do hlavy." Pomyslím si pro sebe. "Co bych měl mít jako v plánu?" Odpovím dítěti v duchu a mezitím koukám na Teu. |
| |
| " Neříkej mi, že jsme dvoučlenná rodina? Vyšlu mu myšlenku a usmívám se. Pošlu mu hrubý nákres zásnubního prstýnku, třeba pochopil? |
| |
| Když vidím obrázek co se mi vyjeví v duchu musím protočit oči. "A já myslel, že na vše spěchají jen někteří lidé." Vzdychnu v duchu. |
| |
| Fajn, já jsem jen dítě. pošlu mu a vypnu komunikaci. Natáhnu se na rohožku. |
| |
| Copak? zeptám se, když se zamyslí a políbím ho na bradu a sjedu na krk....Zašpetám něco nesrozumitelného i sama sobě. |
| |
| Ym....ale nic v pořádku." Usměju se na ní a stočím oči zpátky k ní. "Už je v celku pozdě co?" Kouknu na nebe. |
| |
| Na tohle nikdy není pozdě. řeknu mu a políbím ho, tentokrát na rty, musím si stoupnout na špičky. Pak se odtáhnu. Vím, že by jsi mohl najít někoho hezčího, ale... |
| |
| Pousměju se a trochu se skloním, aby nemusela stát tak vysoko. "Jo hold si umím vybírat." Uličnicky se ušklíbnu. |
| |
| Zakroutím hlavou nad jeho počínáním a propletu mu ruce vlasama. Líbu ho znovu, protože se ho nemohu nabažit. A mám pocit, že ho ztratím. |
| |
| Polibky ji vracím a uculím se. "To se bude zase zítra vstávat do školy." Kysele se pousměju. |
| |
| Cukne sebou, úplně na jeho školu zapoměla. Zachvěje se v jeho objetí a polibewk trochu protáhne. |
| |
| Vrací ji ho a pak se pousměje. "Tak pojď nebo mě při pátku zítra zabijou." Zašklebím se a kouknu k domu. |
| |
| Co kdyby jsi tam prostě nešel? Já se bojím spát sama... zakňourá pobaveně, ale následuje ho "domů". |
| |
| "Já myslel že skoro nespíš." Odvětím škárlivě a jdu vedle ní domů. "Je třeba tam chodit když už to platím tak ať se něco naučím ne?" |
| |
| Pokrčím rameny. Zase ho vezmu a jsme v mé ložnici. Pro mne přirozené, Chrisse nechám zvykat si,. Jsi nějak moc pilný student. poznamenám a natisknu se na něj. |
| |
| "Chci v životě něčeho dosáhnout." Pousměju se a kouknu na její počínání. "Co máš v plánu?" Povytáhnu obočí. |
| |
| Co? Já? zachichotám se nevinně a obejmu ho. Já přece nic. Já jsem poblblá, zamilovaná upírka a Ty si můžeš dělat co chceš. řekne ale vesele. |
| |
| "Já jo?" Zašklebím se a nedůvěřivě si ji prohlídnu. "Něco kuješ." Odtuším. |
| |
| Kéž by. řekne upřímně. Kuje tu něco Annabelle. Ale já nevím co.....A radši to ani vědět nechci. Sundá si mikinu, kterou na sobě měla spíš kvůli hře na lidi (a pro lidi) a má tak na sobě jen malé tílko a rifle. Slabě se pousměje a posadí se na postel, s rezignovaným povzdechem. |
| |
| Já že něco kuju? pomyslím si stroze a zavrtím hlavinkou. To teda......Vrátím se balkonem ze svého výletu a svůj poklad si držím v kapsičce. Je čas si popovídat... |
| |
| "Jo je po mámě." Ušklíbnu se a opřu zády o zeď jen v tričku a kalhotách a koukám na Teu. "Jo to je dvojka." Vzdychnu si v duchu. |
| |
| Prosímtě. řeknu a můj hlas zmizí v tichu místnosti. Zmlknu a naznačím mu tak, že jestli chce, může jít. Naberu polohu ležící, tudíž lehnu si a protnu očima sloup, pak ale jeho. |
| |
| Jen se zašklebím a dojdu k posteli vedle ní a skloním se. "Dobrou noc." Políbím ji na čelo a pak se mám k odchodu. |
| |
| Zabořím hlavu do polštáře a vyobrazí se na mn předstíraný klid. Pak se se zděšením podívám po místnosti, kde už Chriss není.... |
| |
| RUKA OSUDU-DALŠÍ UPÍR Potichounku, se z měsíčního světla vyloupne bledý chlapec a udělá pár kroků k lůžku. Pořád stejná.... šeptne k Tey a zálibně se usměje. I v zájmu? |
| |
| Dívám se na chlapce, který v mé hlavě vyvolá vzpomínky. Jamesi, okamžitě vypadni! Vyprsknu na onoho upíra, až příliš nahlas, který zničil život dvoum upírům a tisícům lidí. Hledím na něj s odporem. |
| |
| James pohladí Teu po tváři. Je viditelně silnější a natlačí ji ke zdi. Já se Tě na nic neptal. Přišel jsem si pro to, co mi patří. Ty. šeptne jí a šíleně se usměje. Fanatismus v jeho očích sílí. Co vidíš na odporném kusu člověka? |
| |
| Bolestně vykřikne. Nepatřila jsem Ti a nikdy nebudu. Prskne. Chrisse já miluju a Ty s tím nic neuděláš. řeknu mu, ale to už mne svírá jeho ruka. |
| |
| Už jsem usnul ve své ložnici unavený sprchu jsem měl jen rychlou jelikož se mi už nic nechtělo a brzo jsem usnul. Spal jsem, ale trochu neklidně a vprostřed noci mě vzbudil cizí hlas a taky ten Tey, který byl v celku intonující. Otevřel jsem oči a zauvažoval. Pak jsem se rychle tiše zvedl a natáhl kalhoty. "Co se zase kruci děje." Napadne mne a všimnu si, že vidím v celku dobře i po tmě. "Zvláštní." Jen trochu usoudím, ale pak jdu tiše jako myška k její ložnici. Má otevřeno, proto bylo tak dobře slyšet a když nakouknu uvidím....nějaká postava. "Ale ne už zase?" Zavrčím a cítím nával adrenalinu a hněvu. Jednám úplně instinktivně. Odrazím se od futer a pak jednou nohou od postele doletem pak lehce od skříně a překonám tak během pár sekund celou vzdálenost k nim. Cítím jak mám zaostřené špičáky a zbystřené smysly. Neváhám a silným stiskem chytnu postavu za obě ramena a škubnu s ním zpátky a odhodím přes celou postel na zem dost možná do něčeho narazí. Pak se otočím tím směrem v obranném gestu. "Tady nemáš co dělat krvozubko. Zmiz dokud můžeš tohle je moje teritorium!" Zavrčím skoro jako zvíře a vycením výhružně zuby na upíra. |
| |
| Já si pro tebe přijdu, couro! zavrčí upír, s tržnou ranou na krku, jen tak si tam sedí, jako doma. |
| |
| Chrissi ne... Pozdě. Můj trýznitel se válí v krvi na zemi a já se Chrissovi vrhnu za záda. Je silnější než já, ale není silnější než on. Najednou se ve mně zvedne pýcha a vím, že ho miluju. To stačí. |
| |
| "Zabiju tě jako tu dnes!" Zavrčím a nakrčím výhružně nos. Cítím jak mě chytá zezadu okolo krku Tea. "Neboj se." Jemně se jí vysmeknu sehnutím a odrazím se od země a přeletím až k upírovi. Zuby mám výhružně vyceněné a ve tváři zvířecí rysy. "Neměl jsi chodit." Ruka, na které se zostřily nehty skoro v drápy jej prudce a pevně chytne okolo krku a zvedne do vzduchu. "Nesnáším, když chce ublížit lidem, kteří jsou pro mě důležití zvláště když jste o mou rodinu!" Se zavrčením ho přirazím ke zdi a drtím mu krk. |
| |
| Jjá si pro ni ppřijdu. Ddokud s Tebou není spojená přez nebe, nemáte šanci. Koktá upír přiškrceně, vysmekne se mu a zmizí oknem. Asi musí nabrat sílu. |
| |
| Uhh.. Vydechnu jen a obejmu ho. Už není potřeba nic říkat. |
| |
| Zavrčím vztekle a podívám se k oknu. "Sakra!" Bouchnu dlaní o zeď a vydýchám adrenalin. Pomalu mé rysy ztratí zvířecí nádech a jsou zase normální. Ohlédnu se na Teu. "V pořádku?" Optám se a dívám se na ní. |
| |
| Na to bych se měla zeptat já. Jestli to chceš nějak...vysvětlit... řeknu mu, tentokráte bez slz, protože jsem prostě smířená s tím, že mne vyhodí.... |
| |
| Přelétnu Teu pohledem a opřu se zátylkem o zeď a vydechnu. "Není třeba myslím, že vím až moc dobře co byl ten chlap zač. Určitě to byl "otec" Annabelle." Odvětím v celku klidně. "Cítil jsem to...a se mnou si starosti nedělej jsem v pořádku." Jdu ještě zkontrolovat situaci raději k oknu. |
| |
| Dalo by se to tak říct. Řeknu vyrovnaně. Věřím mu, a tak se jen zhluboka nadechnu. Najednou je to jako kovová, rozpálená tyč do krku, musím zasípět bolestí. |
| |
| "Stalo se něco?" Starostlivě Teu chytím za ruku připraven ji pomoci, kdyby bylo třeba. Její počínání mne v celku vyděsilo. |
| |
| Ne, nic! řeknu příliš zbrkle a pohladím si hrdlo. Vážně nevím, co se děje, asi někde ještě ulpěl lidský pach......Který já znám dost dobře. Zavrtím hlavou a pousměji se. |
| |
| "Něco s tebou je povídej." Bedlivě ji sleduji starostlivým pohledem a snažím se zjistit co se děje. |
| |
| Je tu blízko nějaký člověk...co....nedělá zrovna dobře mé dietě. Potichounku se hystericky zasměju.¨Asi jako děti pokukují po gumových medvídcích. Řeknu vesele, jsem si jistá, že bych nikomu neublížila a tak se nakloním a zavřu okno. S tím si nedělej starosti. |
| |
| "Před chvíli jsem měl v baráku šíleného upíra a nemám si dělat starosti?" Zašklebím se a dívám se na ní. "S tebou asi nebudu mít moc klidných dní vid?" Povytáhnu obočí. |
| |
| Zavrtím hlavou, jakobych za to mohla...I když..... Můj mozek nechce pracovat, je v něm část lidské únavy a tak se jen pousměju a zlehka se ho dotknu. Nemusím nic říkat. |
| |
| "Prospi se potřebuješ to." Zašeptám polohlasně a na chvíli se ještě podívám k oknu. "Stejně budu brzo vstávat." Doplním. |
| |
| Přikývnu, odpočinek už asi doopravdy potřebuju. Okamžitě, jak se dotknu postele, začnu nabírat tolik potřebnou energii a spím. |
| |
| Se zívnutím si jdu ještě na chvíli lehnout než budu muset ráno do školy. |
| |
| Jelikož nemohu spát, bloumám po pokoji. Ráno se podívám po hodinách, jakto, že budík nezvoní? Kleknu si k posteli a zatřepu s Chrisrem. No tak, vstavej, přijdeš pozdě! A během chvilky už je postaveno na dva šálky kávy. Maminku vzbudím za chvilku. |
| |
| Ráno cítím jak mnou něco cloumá. Cuknu sebou a jsem připraven se bránit. Rychle se, ale uklidním když vidím Ann. Protřu si oči a posadím se. "Hroznej krám musím pořídit lepší....dík." Houknu a se zívnutím rychle vytáhnu džíny a čisté bílé triko a obléknu se. Na to hodím džínovou bundu a menší brašnu hodím na rameno. "No nic budu muset jít, dneska sem fakt trochu přispal. Stejně kafe nepiju." Ušklíbnu se a pokud potkám Teu tak se rozloučím ještě s ní. |
| |
| Ušklíbnu se. Utíkej. A jdu udělat kafe aspoň mamce, protože potřebuju nějak zaměstnat ruce. Zkouším to lidskou rychlostí, ale to mně nudí a tak to mám zase během pár sekund a zaliju to horkou vodou. Mamka půjde mezi lidi a to bez kafe nepůjde.... Jdu ji vzbudit. |
| |
| Ještě rozespalá se rozloučím s Chrissem, takže v plné bdělosti si to ani nepamatuju. Cítím vůni kávy a překvapeně nadzvihnu obočí. Annabelle? Zašeptám, ona mně slyší určitě já mám vyschlo v krku. Coby matku mne hend napadne, jaký průšvih si to už žehlí, ale pak si vzpomenu, že je to prostě moje dcera s vyšším IQ, než mám já. Zavrtím hlavou, abych nemyslela na toho podvraťáka a posadím se na kuchyňskou židli. Z rozjímání se vytrnu až kolem druhé odpoledne a překvapeně zamžikám. Ann stojí u mně a kouká na kmne starostlivě. Žehlit tu budu já. |
| |
| Angličtina ubíhá v celku pomalu probíráme gramatiku což mě moc nebere, ale i tak si tam ty hodiny nějak přečkám a pak se se zívnutím šourám domů. "Ty rána jsou tak únavná." Napadá mne a za chvíli už zase konečně odemykám doma a vcházím. "Jsem doma." Houknu a jdu si udělat něco na lehký oběd. (Někdy bys mohla dojít zase na skype) |
| |
| Když Chriss přijde, vlepím mu pusu na tvář a už mám skoro hotové cosi, co se vzdáleně podobá makaronům se sýrem. Mně to ale k občerstvení stačí a zbytek položím na stůl, pokud by si někdo chtěl dát. Tak co ve škole? Zeptám se, už veseleji. |
| |
| Usednu a s úsměvem si vezmu co je ukuchtěno. "Nuda mami." Zašklebím se a zacpu si raději pusu jídlem. |
| |
| Chrissi... vzdychnu, když mi řekne mami, otočím se na podpatku a jdu něco dělat do kuchyně. Otevřu si kuchařku a začnu dělat dezert. |
| |
| Hele, to je moje maminka... zasměj use z pozadveří. Tvoje je vlastně co? Přítelkyně? Zeptám se ho myšlenkou, v těhle věcech asi nejsem moc zběhlá. Naložím si miniporci makaronů, jen abych je ochutnala, protože já nedokážu trávit. Stejně mi to ale nedá. |
| |
| Zašklebím se a kouknu na Ann a nemě naznačím rty Upírka. Pak přejdu za Teu a polechtám ji na bocích. |
| |
| Podraz! Mihne se mi hlavou a zapištím. Bože... Vyrazím ze sebe a uhnu před jeho rukama. Mám udělat tui buchtu, nebo ne? Pohrozím mu rukou. |
| |
| Zavrtím hlavou, je jasný, že jsem nespokojená. Když já chci ještě sourozence. Škemrám po něm v duchu a zubím se. Je mi jansý, že mamka nic netuší a nachystám jí mouku, načež hlasitě kýchnu. |
| |
| "Těžko říci." Zašklebím se jakoby dvojitou odpovědí a trochu ucouvnu. |
| |
| Když ode mně trochu ucovune, udělám krok k němu a cvrnknu ho do nosu, jakobych chtěla říct "Přece se mne nebojíš?!" A pak se otočím k mouce, do které už jsem stihla dát vejce a další věci a začnu to těsto míchat. |
| |
| Ulíznu mamce těsto. Teď působíme jako lidská domácnost, ne? Zeptám se Chrisse a naznačím pohybem rukou chování miminka. Už je jasný, že chci být prostě otravná. |
| |
| Jen něco zamručím k oběma a otočím se k odchodu přičemž plácnu Teu přes zadek a rychle zmizím ve svém pokoji, kde se hodlám převléknout. |
| |
| Musím se zasmát a dodělám těsto. Bello, mohla by jsi pomoct mamce a pohlídat tu buchtu? Řeknu spíš větou oznamovací a nehcám své dítě stát v kuchyni, zatímco se docela hlasitě vplížím za Chrissem. Ty mi utíkáš? Obviním jej. |
| |
| Založím si ruce v bok a vypláznu na něj jazyk. Když mně mamka požádá o to, abych dodělala buchtu, nemám problém. Stojím tam a sleudju práci trouby. |
| |
| "MOžná" Zašklebím se když oblíknu tričko a ustoupím dozadu. |
| |
| Zašklebím se na něj na oplátku. Tak jo, já Tě rušit nebudu... Zvednu hlavinku nahoru a otočím se k odchodu. |
| |
| "Nezlob." Objeví se za ní a ruce ji zezadu položí nabříško. |
| |
| Mmm... Zamručí a vyplázne na něj jazyk, obličej jen pár centimetrů od něho. |
| |
| Pousměje se a nakloní se zezadu k ní a políbí na tvář. "Ty jsi mi případ." |
| |
| Jsem upírka, s tím nic nenaděláš.... Pousměju se a zadívám se mu do očí. |
| |
| "JO to jo" Otočím si ji k sobě čelem a jemně políbím. |
| |
| Jen zamručím a polibek mu oplatím. Cítím se nejistě. |
| |
| "Měla bys mrknout na tu buchtu." usměju se a chytnu ji za ruku a jdu hned za ní. |
| |
| Buchta je hotová! Zavolám přez byt a otevřu troubu. Oproti mé teplotě je žár ještě horší a tak od něj raději uskočím. Rozběhnu se naproti páru, dám mamce pusu na čelo a obejmu Chrisse. Já Vás mám ráda....Za chvilku jsou Vánoce, víte to? Zasměju se. |
| |
| Jdu se tedy podívat na tu buchtu, v tom má Chriss pravdu, nerada bych ji spálila, nebo zapálila byt. I lidi jsou proti ohni, natožpak ti, co s ním mají svoje..... Když slyším tenký sopránek, pousměju se. Mmm, to voní... Vytáhnu buchtu z trouby a oplatím Belle pusu. To víš, že si uděláme ty nejhezčí Vánoce, Bells.. Slíbím jí a ovinu se kolem Chrisse. |
| |
| "Jo.....Vánoce to to letí." Pousměju se a kouknu po holčíčce a pak na Teu. "Nejsi unavená?" Kouknu na ní a propletu si s ní prsty. |
| |
| To letí. Ne, já unavená nejsem. Ale Bell si pújde zalovit. Ano, broucku? usmeju se a stisknu jeho ruku. |
| |
| "Dobře." Usměju se a dám buchtu někam, kde bude moci v klidu vychladnout a pak se podívám na Teu. |
| |
| Mami, já bych ho nezakousla. Prsknu narovinu, jsem na okně a během chvíle se zhoupnu dolů a zmizím jim z dohledu. Nasaju přírodní vzduch...Něco mi tu nesedí.... |
| |
| Vzmůžu se jen na krátké zavrtění hlavou. Vůbec teď nevypadám jako matka, ale jako bláznivá puberťačka, kterou zčásti pořád jsem. Usměju se na Chrisse a přivřu okno, kterým táhne dovnitř. |
| |
| "Já se ani zakousnutí nebojím spíše já bych zakousl ji jako králíka." Zašklebím se v zubatém úsměvu na Teu a mrknu, přece jen pořád jsem z části vlk. Obrátím k ní oči. |
| |
| Já to slyšela! Počkej večer, pse! Zasměju se a zapištím mu to do okna. Na chvíli mne to vyrušilo z čichání, tedˇale plně odstartuju od domu. Králíci? Medvědi? Možná po padesáti kilometrech zavětřím. To je konec... Napadne mne a s hladovým zamručením se vrhnu po zakázané stopě. |
| |
| Zasměju se. Ano, ale zakosunete se do sebe až někdy jindy, ano? Naoko je oba pokárám a nechám Ann běžet. Neměli by tam být žádná lidé a tak si nedělám starosti. Podívám se na Chrisse, pusu pořád ve šťastném úsměvu. Skoro bych řekla, že jsem zapoměla na prokletí. kterí mne stíhá... |
| |
| "Máš něco proti kousání?" Zašklebím se když je An pryč a a podívám se na Teu a vycením provokativně zuby. Pobaveně ji sleduji. |
| |
| Zavrtím hlavu. Teď jsi mně dostal. Zašeptám a přitulím se k němu. |
| |
| Armmm... Vydám ze sebe. To si sakra nemohl vybrat jinou stezku? Doběhnu přímo k raněnému muži. Armm, nemohl by jste přeztat krvácet? Zhluboka dýchám a když mi muž zjevně v bezvědomí neodpovídá, zlehka do něj kopnu. No tak, dokážeš to... Snažím se se povzbudit, ale s další bolestivou ránou do krku se na něj přilepím. Lidská krev. Jak dlouho jsem ji neměla? |
| |
| Jen se vlídně usměju a políbím ji na čelo. "Hlavně se nerozpust." Uculím se. |
| |
| To nee. Ovinu se kolem něj a zabořím mu ruce do vlasů. Miluju Tě, víš? Zašeptám mu do ucha. |
| |
| Pobaveně se usměju. "A já tebe." Držím ji okolo pasu. "A hodlám tu být dlouho." Zaculím se. |
| |
| Nevím, kolik je na tom pravdy, ale když se vlkodlak zamiluje do té pravé lásky, zůstane žít tak dlouho, jako jeho láska. Zasměje se. Takže to by bylo navždycky.... Políbí ho na nos. |
| |
| Udělám si vzorový otvor v jeho hrdle. Mám pocit, jakoby vyschl během pár vteřin...... Musí mi stačit. Posadím se na pařez a dám si hlavu do dlaní. Co jsem to udělala? Honí se mi hlavou. |
| |
| "To je zajímavé ale já myslel že vlkodlak žije dlouho i díky své krvi i když té mé není asi moc." Zašklebím se a zakroutím nosem ze strany na stranu. |
| |
| Je 25.12.2012-Vánoce a krom toho výročí 5ti měsícú, co jsou oba ve městě. Venku je docela zima a velice rušno. |
| |
| Ráno mi zadrnčí budík. Zmateně po něm drapnu a podívám se na kalendář. Ooops..... Rychle valím z postele, ale dárky už jsou nachystané. Stojím tam a čučím jako pecka. |
| |
| Předstírám spánek a když slyším, že nějaká osoba vstala, ještě chvilku čekám. |
| |
| Ten budík mě jednou zabije, slyším ho až z pokoje Tey. Trochu zabručím a posadím se. Se zívnutím se rychle oblíknu a jdu se podívat, co se děje. Zastavím se za Teou a pousměju se. "Copak?" Obejmu ji zezadu kolem pasu. |
| |
| Jsou Vánoce. Vzdychnu a zasměju se. Dárky jsme tam asi naaranžovali včera, jen matně si vzpomínám..... Bello! Zavolám na holičku a obejmu ho. |
| |
| Ano to jsou." Kývnu a usměju se, jakmile se vymaním z jejího sevření jdu k rádiu, abych tam hodil CD s nějakýma koledama. |
| |
| Přiběhnu do pokoje a při pohledu na hromadu dárků zalapám po dechu. Podívám se na rodiče. Mám? Zeptám se nesměle. |
| |
| Prosím.. Usměju se a pokynu jí rukou. Že by normální den? Kouknu na Chrisse. |
| |
| "Jasně proč ne." Pousměju se s pokrčením ramen a rozhlédnu se po místnosti a pak jen tiše sleduji Ann za doprovodu koled. |
| |
| Začnu rozbalovat dárky se svým jménem, příčemž provolávám Jéé, díky! a Supeer! A podobně. Zdá se, že dárky nekončí. Najdu jeden balíček, nadepsaný Tea a podám ho mamince. Ten je asi pro Tebe. |
| |
| Sleduji svou dceru a když my podá dárek, zaraženě se zeptám :Teda, co to tak může být? Se zájmem otáčím krabičku v rukou. Znovu se podívám na Chrisse. |
| |
| "No na mě nekoukej, já nejsem Santa Clause." Zašklebím se a sleduji ty dvě jak si hrajou s dárky, sám uvažuju, co by v něm mohlo být protože vím, že takový jsem zrovna pro Teu nedělal. |
| |
| No, já si jej rozbalím potom. Usměju se a kouknu na hromádku, co mi Ann udělala. Podám Chrissovi balíček s šálou a ještě nějakými drobnostmi a usmívám se, jako už dlouho ne. |
| |
| Usměju se a své balíčky si odložím na menší stolek a s jedním si pohrávám a rozbaluji ho, ale spíše sleduji štěstí Ann, která se prohrabuje svými balíčky. Koledy hrají a snad by dnes mohla být klid a pohoda. |
| |
| Jen tam tak rozpačitě stojím a obejmu Ann. Tak, veselé Vánoce. Šeptnu. Že by konečně klid? To, po čem jsem vždycky toužila, klid, mír, rodina? Přitulím si je oba k sobě a nedokážu nic říct, vznášíc se v duchu euforie. |
| |
| "Veselé vánoce." Usměju se a obejmu je taky s pocitem, že je až přílišný klid a něco se určitě stane. Mé vlčí instinkty mě před něčím varují, ale já nedokážu určit proč. |
| |
| Připadám si konečně šťastná a tak raději nic neřeším. Vezmu si k sobě Bellu. Alespoň jedinou chvilinku v tom prokletí být šťastná...... |
| |
| Mlčky se rozhlídnu a očima slétnu k oknu. "Něco visí ve vzduchu." Raději tu myšlenku pustím z hlavy a podívám se na Ann. "Jo a abych nezapomněl. Santa mi pro vás nechal tohle." Mrknu na ně a podám jim malý placatý hranatý balíček, ve kterém vím, že je fotka nás tří. "Jo vyfotit to nepozorovaně byl kumšt." Usměju se pro sebe a sleduji je. |
| |
| Malá dívka rozbalí papír a kochá se fotografií. Její matka je ale v obličeji celá sinalá a brz zmizí z místnosti. Nikdo z přítomných ale nemá klidný pocit. Něco se děje, ale co? Ve vzduchu je cítit elektrický náboj a obvyklá vůně moře. Ale to další....čert to vem. Po hromadě dárků zbylo spoustu odpadu, ale rodina působí šťastně..... |
| |
| "Ann počkej tady půjdu se podívat za maminkou, kdyby něco zavolej." Řeknu k dítěti vážně a rychlým krokem se vydám za Tess, protože s emi nelíbí co se stalo. |
| |
| S prudkou nevolností objímám záchodovou mísu, do které se krátce vyzvracím. Sakra...Zavděčit se svýmu žaludku... zamručím vztekle a vypláchnu si ústa. |
| |
 | Padlý A tak se to stalo byl jsem vyhoštěn. Změnil jsem se a hodně, nyní už nejsme kým jsem býval a ani nemůžu. Nebo snad ano? Na louce v noci jsem se probral jen v džínech, spodním prádle, černém tílku a teniskách. Křídla byla už schovaná, ale moc dobře jsem věděl, že jsou černá. Musel jsem rychle zmizet a proto jsem se rozběhl nazdařbůh. Je zima v celku dost a sněží. Ale snažím se to nevnímat, přece mě jen můj původ, ale trošku před chladem chrání, ale i tak je prostě zima a jen tak se rozhodnu bloumat ulicemi neznámého světa. |
| |
| "Jsi v pořádku?" Nakouknu na záchod za Tess starostlivě. |
| |
| Asi jsem něco špatnýho snědla... řeknu a přejedu si po břiše, přičemž lapám po dechu. |
| |
| "A nejsi náhodou......těhotná?" Koukám zaraženě. |
| |
| Ehm, co? řeknu naprosto šokovaně. Po chvilce zavrtím hlavou. Annabell, broučku, dones mi kabelku... vychrlím ze sebe. |
| |
| Nechápavě koukám a pak z máminy kabelky rovnou vyndám těhotenský test. Když jí ho kdysi dala moje babička, smála se tomu. Já se ted nesměju, podám ho mamce a zmizím někde v pokoji. |
| |
| "Já nevím prostě mě to napadlo." Raději se vytratím za dveře, abych tam děvčatům nekřenil. |
| |
| Raději použiji těhotenský test. Po několika minutách mám tvář protáhlou v šokovaném výrazu. Podám mu test a raději mlčím. |
| |
| "Ty ji opravdu..." Zbytek věty spolknu a ztrnule a nevěřícně na to hledím. |
| |
| Já asi opravdu.....já nevím, jestli si to..... zavrtím hlavou. Co budeme... Šok jetě neodezněl. |
| |
| "No co bychom dělali?" Kouknu na ni a opřu se o zed. |
| |
| No, Ty jsi táta... pomalu mi ta skutečnost dochází a začnu se smát. Ježíší.... |
| |
| Pád- Agrein Ona ulice Ti je neznámá, ale víš, ve které zemi jsi. Přímo před Tebou se rozprostírá hotel. Něco tě táhne dovnitř, možná zvědavost, možná potřeby, které jsou najendou tak lidské....Potřebuješ si odpočinout. |
| |
| "Jo táta..." Zašeptám a přemýšlím o tom jak to zvládnu, když jsem vlastně ještě skoro taky dítě. Ale starosti si nechávám pro sebe a usměju se. |
| |
| Chceš..... nedokončím větu, protože do mne znovu vjede ta křeč. Hele, ty fotbalisto... řeknu a pohladím si břicho. Vždyť je to už čtvrt roku, to se nemohlo o slovo přihlásit dřív? Pořád se směju, ale starosti pomlčím. |
| |
| Ulice je škaredá a špinavá stejně jako mnoho srdcí lidí....stejně jako nyní to mé. Ani nevím proč mne to táhne k tomu divnému hotelu. Asi jsem jen unavený, ale jak mě tam nechají, když nemám peníze ani doklady. Snažím se zahnat ty myšlenky a držet se instintknu. |
| |
| Slečna uvnitř na Tebe chvíli zírá, nakonec Ti ale podá klíče od pokoje, zamumlá jeho číslo a schová se za pult. Její jednání nepochopíš, ale máš kde spát a nikdo nic neřeší. To je asi hlavní. |
| |
| "Ne nechci ho dát pryč pokud myslíš tohle." Zavrtím hlavou. "Ale jak je tohle vlastně možné, vždy jsme každý úplně něco jiného." Řeknu zmateně. |
| |
| Trochu zmateně se dívám na dívku, která mi dá klíč od pokoje. Skoro to vypadá, že se mne bojí. Raději to nijak neřeším a vydám se po schodech nahoru najít svůj pokoj, abych si mohl odpočinout. |
| |
| Já nevím. Usměju se a pohladím břicho. Obyčejný člověk to nebude, ale nic nemění na tom, že žije a že je to naše dítě. Řeknu odhodlaně, stále se držíc za břicho. Vymyslíme jméno? |
| |
| Agrein Je tu tolik schodů....Kdyby jsi jen mohl roztáhnout křídla a letět. Před Tebou se rozprostírá malý pokoj, s popraskanou zelenou omítkou, ušpiněným bílým kobercem, malou televizí a rozkládacím gaučem. Nevypadá moc útulně, ale vyspat se tu dá. Když vejdeš dovnitř, spatříš bledou ženu, stojící u okna. Pokyne Ti rukou a ty jako omámený dojdeš k ní. Jsem Rebecca. představí se Ti krátce. Jsem z gardy padlých andělů. Chceš-li, můžeš tu pokračovat ve své práci. Ano, nikdy to nebude jako dřív... Žena zavrtí hlavou a zrzavé lokny jí pohladí lopatky. Vypadá smutně. Vypadá, že potřebuje Tvou pomoc. |
| |
| "Na jména jsem nikdy neměl hlavu." Trpce se usměju a kouknu na Tess. "Tak pojď." Chytnu ji za ruku, abych ji vyvedl ze záchodu. |
| |
| Pokoj Když vyjdu ten nespočet odporných schodů stanu v ještě škaredější místnosti. Udržím si však kamenný výraz dokud nepohlédnu na tu podivnou ženu. Pozdvihnu obočí. "Garda padlých andělů? A to má být jako co? A jak víte, kdo jsem já?" Rozhodnu se ji hned nevěřit, ale zjistit více informací a tak hraju normálního člověka. |
| |
| Agreine, jsem anděl. Ale udělala jsem chybu, za kterou jsem musela platit. Nikdo z nás se ale nechtěl vzdát svého úkolu. Řeknu mu. A teď jsou tu lidé, kteří by tě mohli potřebovat. Nemusíš, jestli chceš být raději člověkem. Řekne Ti. |
| |
| Někdy to musí být poprvé. Řeknu a vyjdu ze záchodu. |
| |
| "To máš asi pravdu, ymmm kde je Ann?" Rozhlédnu se a držím Teu za ruku a hledám očima dítě. |
| |
| Vylezu z pokojíku. Jsem pořád tady, Chrissi. Řeknu a koukn.u na mámu. Vrhnu se k ní a obejmu ji |
| |
| Garda padlých Založím ruce na prsou a pevným pohledem si ji prohlížím. "Proč bych ti měl věřit? Jak bys mě mohla znát? A jak můžeš vědět, co já chci?" Zatím si nepouštím do hlasu žádný cit. |
| |
| Trochu úlevně kývnu a nechám těm dvěma prostor a s úsměvem je sleduji. |
| |
| Pokud nechceš skončit jako obyčejný člověk.... žena pokyne rukou a místnost kolem ní se promění v promítárnu životů padlých andělů. Je Ti z toho na nic. Když skončí, tleskne. Znám každého, kdo má jen trochu andělské krve. Řekne přesvědčivě a z pod rukávu jí vyjede ruka, na které má obrovské znamená Brány. Uvědomíš si, že by vlastně do tohoto světa mohla vpustit jakékoliv monstrum, ale nijak Tě to neděsí. Každý s anděskou podstatou chce něco jiného, ale nikdo ne tohle. Řekne a promítání zmizí. Ale jak už jsem řekla, je to Tvá volba. Každý z nás si mohl vybrat. Petere, Alisho, Angelo? Tleskne dlaněmi a do místnosti vstoupí mohutný anděl se zlatavými křídly, oděn v rudém plášti, za ním naprosto neslyšně kráčí dvě si navzájem velice podobné dívky. Mají zelené oči a krátce zastřižené zrzavé vlasy. Na sobě mají podobné červené pláště, které nyní zašustí. Padlí andělé se rozestoupí kolem Tebe a na něco čekají. |
| |
| Obejmu svou dceru, nenecháme si to pokazit řeknu odměřeně a zatočím se s Ann po pokoji. Mám tušení, že něco visí ve vzduchu, ale raději mlčím. Nadechnu se a k mému nosu dojde podivný zápach, plísně možná. Zavrtím hlavou, v tomhle městě klid nebude. A zarazím se ve vzpomínkách. |
| |
| Doma Jen kývnu na Teu a Ann a usměju se. Stejně mám v duchu starosti, ale snažím se jen nedat najevo. "Stále musím mít smysly ve střehu." Ujistím se a pohlédnu na ty dvě. "Sluší vám to spolu." Dodám abych nějak zavedl řeč. |
| |
| Nový začátek Prohlížím co mi ukazuje a při tom přemýšlím. "Takže v podstatě na výběr nemám." Odtuším pro sebe a pohlédnu na dívku a pak na ty tři co vystoupí. "Ale co jeho křídla?" Koukám trochu pochybovačně. "Padlí andělé je mají přece černé." Podotknu a nespouštím z těch čtyřech oči. |
| |
| Usměje se na Tebe a anděl se zlatými křídly také. Byl jsem padlým andělem už několik set let a pomáhal. Křídla mi za to zezlátla...zase zpátky. Samozřejmě, že tam nahoru už jsem se nevrátil, protože tady uděláme daleko víc práce. Broukne pod fousy a žena mu pokyne, aby se posadil, přičemž pokyne i Tobě. Jedna z dvou dívek promluví, nevíš, která z dvou povolených to je, ale její křídla se jemně třpytí, ačkoliv jsou stále ještě černá. Já a Angela jsme tu nové. Zabránily jsme smrti malého dítěte a tím narušily Osud. Řekne kajícně. Ale tady máme šanci...vytvořit komunitu a dál něco dělat. Ne se jen dívat, jak se světa zmocňují monstra. Někteří vlci a upíři nám i pomíhají, trhají se od svých klanů... Mluví dlouho, ale něco na ní tě tak hypnotizuje, že z ní nespustíš oči, ani když se zařadí zpátky na své místo. Najednou jí od její dvojnice rozeznáš bez problémů. |
| |
| Novinky Poslouchám ženu i anděla a složím ruce na prsa. "Jo každý za něco." Pokrčím rameny. A přelétnu je pohledem. "A v týhle díře žijete?" Povytáhnu obočí. |
| |
| Poslední anděl, dívka, která ještě nemluvila, se podivně napřáhne dopředu, ale její dvojnice ji chytí a zasyčí něco, co je pro Tvé nyní už netrénované uši nesrozumitelné. Jistěže ne. Tady jsme se shromáždili, abychom Ti tuto práci nabídli....Naše sídlo je jinde. Kruh těch čtyř se chytí za ruce a vyčkává, až se jich dotkneš i Ty. Dojde Ti, že se chtějí přemístit. Asi už opravdu nemáš na vybranou. |
| |
| Odchod Znovu je všechny přelétnu pohledem a pak zavrtím hlavou a svěsím ruce k tělu. "Fajn stejně nemám beztak co dělat." Snažím se tvářit nějak neutrálně a dojdu dát někomu ruku. "Kde berou tyhle schopnosti vždyt jsou na zemi a nejsou to čarodějové." Přemýšlím si. |
| |
| Svět se zatočí a najednou se nacházíš před rozlehlým domem. Napravo zurčí malé jezírko s vodopádem, po Tvé pravé ruce je kout s velkým bazénem, kole mkterého je přesně osm lehátek, momentálně mírně zasněžených. Vidíš na verandu obrovského sídla. Je plná svíček a propletená sítí květin. Za domem je velká zahrada, rozhodně nejen ozdobná, zahlédneš stín nějaké postavy. Angela s Alishou pokračují ke dveřím, jako domů, ale Ty se zadíváš na bezpočet balkonů v prvním patře a zahledíš se i do druhého. Čad od času z balkonu vyhlédne nějaká postava. Peter zmizí vevnitř. Tvá průvodkyně se zastaví, s tázavým pohledem. Časem se naučíš přemisťovat. Čarodějky nám čas od času dávají trochu svého kouzla, protože je někdy potřeba. Vysvětlí a pokyně Ti, ať jdeš dál. Musíš si zvykat, máš teď i lidksé potřeby, ale brzy se Ti vrátí některé schopnosti. Řekne. |
| |
| Nový domov Po přemístění se musím trošku vzpamatovat a vše si prohlížím a šourám se jen pomalu. Pak ke mě promluví má průvodkyně a věnuji ji pohled. "Stejně si myslím, že na křídla je největší spoleh." Odvětím a uvažuju trochu o tom jaké schopnosti by se mi měly vrátit. |
| |
| To jistě....Ale tohle místo je také chráněno kouzly., dostat se sem bez přemístění by bylo...namáhavé. Některé čarodějky tu ještě žijí. Pak se na Tebe podívá a ponechá Tě tam, zjevně má spoustu práce. Ostatní Tě tu provedou. Řekne ještě. |
| |
 | Slečno Rebecco... ukloním se mé paní, když kolem mne projde. Myslím, že máme spousty práce, že? Usměji se a udělám jen nepatrný krok k němu. Přece jen ho chápu, taky jsem tu byla nová. Mé zrzavé vlasy změní barvu a já vzdychnu. Negativní účinky přemisťování. Máchnu rukou a usměju se na něj. |
| |
| "Dobře" Nadechnu se a pomalým krokem jdu k budově a vše okolo si prohlížím, abych se zorientoval. "No takže mnoho sousedů." Usoudím a přemýšlím za pochodu. |
| |
| Ano. Krom slečny Rebeccy, mne, mé sestry Angely a Petera se seznámíš ještě s Lavril a dvěma mágy, kteří to tu udržují v chodu. Zbytek čarodějek si nevšímej. Jsou na útěku a propůjčují nám magii dobrovolně, jen jsou nerady rušeny. Naši kluci mají ale zvláštní smysl pro humor, bylo pro mne těžké si zvykat...Což ostatně bylo i pro Lavril, která se andělem nenarodila. Pro každého z nás. Řeknu, se slzami v očích. Vyhnali nás z našeho doma, sprostě se k nám otočili zády. Čeká nás válka, ale do té doby zachráníáme co nejvíc smrtelníků. Už jen pro Rebeccu. Ne pro Boha. Řeknu a vmém hlasu je možná slyšet pohrdání. |
| |
 | Alishio, byla jsi na... zaseknu se, když se má chodidla dotknou trávníku. Usměju se, možná trochu křečovitě, na našeho nového člena. No nic, asi to za Tebe vezme Lavril, vidím že...máš práci. Odfrknu si. Ano, čeká nás krutá a nelítostná válka, ale svou práci nenecháme jen tak. Řekne a má křídla se zachvějí vzrušením. |
| |
| Něco se zaleskne v okně a já během minuty skočím ven. Jamesi! Šeptnu překvapně, když vidím mého stvořitele. On si ale nepřišel popovídat. Nestačím udělat ani jeden výpad a mám v sobě kolík. Jen zamrkám a překvapeně vydechnu. Naposledy... |
| |
| Něco se šustne. Jdu oknem za ní, ale už pozdě. Ty...ty.... Do očí se mi nahrnou slzy. Je mi vlastně jedno, co se teď stane, co udělá mně. Třesu se a vzlykám. Táhni do pekel! Zavyju. Postavím se, ale vím, že proti němu nemám šanci. Půl století a válečný tréning jsou oproti mému rozhořčení a žalu víc. Annabelle... zašeptám. |
| |
| Rána do srdce Mé tušení se naplní když děvčata vyjdou oknem. Slyším výkřik Ann a žalost Tey. "Ann, Teo!" Křiknu a v mžiku vyskočím ven za nimi, kde uvidím zase toho hnusaká a Ann s kůlem v srdci. "Vrahu!" Zavrčím vztekle a vrhnu se nadlidskou rychlostí vpřed při tom se mé tesáky zaostří a ruce spíše změní v tlapy i hlava nabývá trochu jiného tvaru, jak se probudil vlk. Nekompromisně stisknu Jamesovo rameno v pařátu a zaryju mu hluboko do něj drápy. "Řekl jsem, že tě zabiju pokud se vrátíš ale tohle jsi přehnal!" Zavrčím hrdelním hlasem a nakopnu ho kolenem do břich a a smýknu s ním po zemi pak druhým pařátem mu zaryju drápy do břicha a vycením tesáky. "Chcípni bastarde!" Vycením tesáky a pak je rozevřu a bleskově se zakousnu do jeho hrdla a pak po chvilkovém stisknu trhnu hlavou a rozervu mu hrdlo a pustím ho na zem. Nohou mu přišlápnu hrudník a žalostně zavyju. |
| |
| Domov "Hmmm válka..." Zabručím a sleduju je. "Já už nedělám nic pro nikoho řídím se jen vlastním srdcem ne tím co kdo chce." Pokrčím rameny, protože poslední zklamání bylo příliš drsné. |
| |
| James se chvilkou pokouší bránit, sleduji souboj těch dvou. Vstanu na nohy a odstrčím Chrisse, což mi dá velkou námahu. Tohle chci udělat já! Vyvřísknu a smýkajícího se Jamese trhám na kusy. V žalostném záchvatu pláče vytáhnu z kapsy zapalovač a dívám se, jak jeho tělo hoří. Proč... Vzlykám. Vzal mi to nejcenější. |
| |
| To by jsi měl vidět Lavril. Zasměju se. Nechceš se jít najíst a povědět nám něco o sobě? Zeptám se jej a máchnu po Peterovi rukou. Tomuto gestu může rozumět jen on. Pak Tě tu provedu, protože dokud nedostaneš tohle.. zamávám jakýmisi hodinkami nemáš šanci se bránit zastíracím kouzlům a akorád by jsi se někde ztratil. Řekn u mu a zachichotám se. |
| |
| Smrt Pohlédnu chmurně na Ann a pak na mrtvé tělo Jamese. Zhnuseně si otřu tesáky. Už jsem zase normální a kleknu k dívence a vytáhnu kůl z jejího těla a pohlédnu na Teu. "Teo možná má ještě šanci má krev by měla mít regenerující účinky vím, že je vlastně mrtvá, ale je upír a pokud ji naliju dost krve do rány a do krku mohlo by jí to zachránit....snad nejsem v tomhle zběhlý." Počkám jak se vyjádří Tea a pak si případně prokousnu zápěstí a nechám krev natéct pořádně do její rány a pak i do pusy v naději, že to pomůže. "Snad bude má DNA užitečná." |
| |
| Domov "Nepotřebuju zastírací kouzlo má křídla vidět nejsou." Pokrčím klidně rameny ale na nabídku ohledně jídla kývnu. "A jestli povím něco o sobě to nevím." Podotknu věcně. |
| |
| Definitivně jsem se zhroutila, takže mu neříkám nic. Vypadá to, že tělíčko Annabelle je pořád stejně voskové a nehybné, jako bylo před deseti minutami po vražení kůlu. Tělo Jamese shořelo. Ale za jakou cenu? Přitisknu tvář k chodníku, ale pak se zvednu, s obrovským zaražením. Pohlédnu na své břicho. Už s tím asi nic nenaděláme... řeknu nešťastně. Určitě má duši a existuje pro ni něco lepšího, než tenhle život...Ale..podívej se na tohle? Roste den o de dne rychleji. V teprve několikátém měsíci už mám břicho velké jako balón. Nijak mi nezavazí, ale jsem tedˇhodně překvapená. Ucítím kopnutí a pak další. Ano, taky by jsi mu dalo co proto, viď? Řeknu dítěti tam uvnitř a pak se znovu rozvzlykám. |
| |
| Zvonivě se zasměju. Ty ne, ale naše sídlo ano. Znovu se zasměju a táhnu jej dovnitř. V domě voní zelenina, ale i maso a sladká jídla. Můžeš si vybrat, když vaří Lavril, je to prostě paráda. Znovu se zasměju a zatočím kolem. Nedokážu si představit nic lepšího. |
| |
| Zklamání Krev stekla všude kam měla ale bez sebemenšího efektu. "Sakra!" Zavrčím zoufale a uhodím pěstí do země a skloním se čelem k zemi. "Zklamal jsem." Hlesnu si v duchu a snažím se udržet slzy. Ze všeho mě vytrhne až Tea. Vzdychnu a postavím se na nohy. "Ano snad ano. Měli bychom ji pohřbít." Zašeptám. Bohužel nyní mám zastřenou mysl žalem. |
| |
 | Do chodidel mne příjemně šimrají orientální koberce a usměju se na nově příchozího. Tak pro Tebe byl další talíř? Usměji se na něj. Asi bych měla být nervózní, jako ostatní, ale mně přícází každá nová ruka dobrá. Zkušeně poskakuji kolem Petera, který dnes jí víc, než obvykle. Chceš donést něco k pití, zlato? Zeptám se Petera a pak se otočím k Agreinovi. Jsem Lavril. Už ze zvyku k němu nenatahuji ruku, prostě se jen usměju a poukážu na jedno z volných míst. Tak se u nás posaď. Vybídnu jej a docupitám k Angele. Jak to dnes šlo, sestro? Zeptám se a něžně jí zastrčím pramen za ucho. Nevím proč, ale ze sester mám raději Angelu. |
| |
| Spinkej můj maličký.... zpívám, zatímco vezmu svou mrtvou dceru do náruče. Tryskem se rozeběhnu ke hřbitovu, kde už leží několik mých přátel. Během chvíle jí položím k její nejlepší kamarádce, Penn. Chriss, který jde s vysokou pravděpodobností za mnou, je podobně zlomený jako já. Obejmu ho. Nejsou potřeba slova. |
| |
| Domov Kývnu a jdu za ní i když mě spíše táhne. Její nadšení však nesdílím. Pokývu pak na pozdrav dívce, která nejspíše vaří a přemýšlím o tom, jaký může mít taková mladá dívka vztah s Peterem, ale neřeší to. "Jo to jsem já, říkají mi Agrein." Objasním neutrálně a usadím se. Příjde mi to tu trochu přeslazené. Možná je to tím jak hořký jsem. |
| |
| Nyní vrazí dovnitř samotná Princezna Rebecca, oblečená v saténových šatech. Doufám, že se Ti tu líbí. Řekne k nováčkovi, ale pak se vyřítí k Angele. Angelo, velice mne to mrzí, ale dnes Tě musím pokárat. Neplnila jsi řádně svůj úkol. Řekne, hlasem nyní ostrým, jako břitva. Všichni přítomní se až zachvějí. |
| |
| Tma Vydám se rychle za Teou doženu ji až na hřbitově a postavím se kousek od ní a smutně sleduju hrob. "Ať tě duchové padlých vlků provázejí na tvé cestě." Pomyslím si a vezmu Teu okolo pasu a nehnutě koukám. |
| |
| Mávnu rukou. Zlato, víš, že nemám rád, když kolem nás všech skáčeš, zítra máme další tréning, aby jsi nás nerozmazlila. Řeknu, ale pobaveně. Kdysi to tu byla vojna, dokud jsme si Lavril nezískali. Teď se snaží nám to vynahradit, někdy až moc. Chápavě se usměju na toho nováčka, asi to je pro něj šok. Najednou vrazí dovnitř Ona. Zachvěji se pod hlasem Princezny a Lavril odeženu mávnutím ruky. Všichni máme skloněné hlavy. |
| |
| Přivři víko, po hřbutově jakoby se rozhostil její zvonivý hlas. Pomalu se zhroutím do jeho náruče. Asi pro něj musíme být oba dva těžcí, já i dítě, velké, jako už snad v devátém měsíci. Ale já vím, že pokud mne nepochop íChriss, tak už nikdo. Zabil mi dceru. Je mrtvá. |
| |
| "Jo já budu ten nový." Kývnu na ženu a zkoumavě se podívám na ostatní. Necítím, žádnou potřebu se někomu klanět. "Stačilo být otrokem jednou." Pohlédnu na ženu. "Vy budete asi zdejší šéf předpokládám. Co hrozného se stalo?" Mám trošku tendenci odpoutat pozornost od ostatních. |
| |
| Sevřu Teu a zvednu ji do náruče. Ještě chvíli ji držím před hrobem a pak ji odnesu do bezpečí našeho domova. "Svět se nám hroutí." Napadá mne tiše a uložím svou lásku na gauč a chmurně ji sleduji. |
| |
| Podívám se na Agreina. Ach ano....tito mí věrní zachovávají tradice, protože jsem jedna z posledních jednoho přímého královského rodu. Vysvětlím mu nevrle. Angela měla na starosti jednu malou upírku...Právě jsem se dozvěděla, že zemřela. Takhle brzy zemřít neměla, narušila se tím část Osudovosti. Řeknu. |
| |
 | Ale vy víte, jak je těžké hlídat toho upíra. Ten už je taky mrtvý. Frflám, zvednu se a naštvaně odcházím, šaty za mnou šustí. Mám Princeznu ráda, ale někdy na nás klade velké požadavky. |
| |
| Upnu pevný pohled na "princeznu". "Chápu, ale pokud vím andělé mají dostatečnou moc, aby i smrt zahnali a dokázali obelstít." Klidně ji sleduju a nejevím žádný strach. To že Angela odešla sice zaregistruju ale nereaguju na to. "Tedy pokud tady tu moc máte. Navíc chyby se stávají. Proto jsme řekl bych všichni tady." Promluvím pevně. |
| |
| Ano, to mají, ale Angela tohle neudělala. Řeknu. Zamyslím se nad jeho slovy. Ach ano.....my všichni. Pousměju se. Angela a Alishia.....darovaly za svou plnou moc život.....Peter...o jeho hrubé chybě se nebudu ani zmiňovat. Máš pravdu...Všichni. Ale v této hrubé době musíme držet spolu. Pokývu hlavou. |
| |
| "Chyby se stávají aby byly napraveny." Pokrčím rameny a stále ji sleduji. "Držet spolu znamená vycházet spolu. Když jsou lidi na ostří nože jen těžko se udrží za jedno." Nebojím se vyřknout své myšlenky. |
| |
| Tázavě se na něj podívám. Aby byly napraveny? Co? Chyby se stávají, protože to dopustíme. Vybudovala jsem tuhle komunitu a naše vztahy nebyly vždy nejlepší. Řeknu a pokrčmím rameny. V mnohém máš pravdu, ale ještě sem budeš muset zapadnout. Dobře tedy.[/b Řeknu. [b]Přiznávám, že za tu dobu jsem unavená. Uskutečníme nové volby, kdy si Vy sami zvolíte, koho chcete v čele. Řeknu a vytáhnu zlatavé lístečky. Hned. Ta slova asi patřila spíše Angele. |
| |
| Položím si prsty na spánky. "Přímé volby?" Pomyslím si a myšlenkami volám svou sestru. Vezmu si do ruky jeden lísteček a váhavě přejedu místnost pohledem. Angela, Lucy, Peterm Agrein, Lavril....Princeznu znovu volit nebudu, to je mi jasné. Je tu ještě několik dobrých andělů, ale já nemám ponětí. Položím si hlavu do dlaní. |
| |
| Na volání mé sestry dorazím. Nejsem ale tolik překvapená, jako právě ona. Čekala jsem, že někdo bude dostatečně odvážný, aby Princeznu sesadil. Že to ale bude zrovna on...Zavrtím hlavou a dychtivě se natáhnu po lístku. |
| |
| Musím se sebrat. Už proto, že... zarazím se. Hlodají mnou pořádné křeče. Chytím se za břicho a rychle se posadím. "Co to sakra je?" Cítím svůj nitkovitý tep a zběsilé křeče. |
| |
| "Chybuje každý proto je třeba chyby napravovat, když už se stanou." Když pak mají probíhat nějaké přímé volby přelétnu letmo ostatní pohledem a pak se podívám na "princeznu". "Věřím, že zvolíte správně. Já volit nebudu. Nejsem v podstatě ještě člen komunity a mé rozhodování by nebylo objektivní." Rozhodnu se a posadím se bokem a sleduji ostatní. |
| |
| "Teo co je?" Vyhrknu a chytím ji za paži a sleduju ji, chci ji nějak pomoci, ale nevím jak. |
| |
| Vezmu lísteček a zasměju se. Bez nějakého rozhodování na něj napíšu Alishia . Konečně. Vděčně se usměju na našeho nováčka. |
| |
| Usměju se na Alishiu. Já její jméno rozhodně napíšu na zlatý lístek a dám jej na místo určené. Děkujeme. Šeptnu k Agreinovi a protáhnu se. |
| |
| Nakonec napíšu jméno své sestry. Je tu ze všech nejdéle, dokonce déle než já a ve vedení je opravdu dobrá. Chvíli uvažuji o Lavril, ale i na mém lístečku se pak skví jméno "Alishia" . |
| |
| Pokrčím rameny. To je škoda. Řeknu k Agreinovi a na lístek napíšu krátce, "Agrein" . Svěřuji mu svou důvěru, snad ne zbytečně. |
| |
| Tak dobře. Řeknu, vhodím dovnitř svůj lístek se jménem Alishia a zamíchám lístky ostatních. Pak je všechny přečtu. Jsem překvapená, že ani na jednom z nich není mé jméno. Hlasovali jste pouze pro dvě osoby....Proto jste si zvolili Alishiu a jako jejího zástupce Agreina... Řeknu udiveně a rozhodím lístky po stole, možná až trochu naštvaně. Dávám Ti plnou důvěru, Alishio. Schválně mluvím uraženě jen k andělské dívce. |
| |
| Snažím se něco říct, ale přez křeč se mi to nepodaří. Vyhrne se ze mně krev. Chytím se za břicho a snažím se dojít do koupelny. U-uuž jde v-ven. Šeptnu úzkostlivě. Dítě si mnou začalo prokousávat cestu. I když vím, že se mi rány rychle hojí, vykřiknu. Je to silné dítě. |
| |
| Volby Tiše sleduji výsledky voleb. V celku mě ale udiví, že jsem zvolen jako zástupce. Moc tomu nerozumím, ale podívám se na "princeznu". "K vedení komunity je třeba jasná mysl a duše bez pýchy. Nemyslím si, že bych byl dobrý zástupce a ani nevím proč mě někdo volil, ale vy nemáte důvod být naštvaná. Titul vůdce nedělá." Odvětím klidným hlasem a pak sleduji ostatní. "Nechápu to." Podotknu pro sebe. |
| |
| O tomhle nic nevím takže trochu zoufale koukám a snažím se alespon něco pochytit a nějak pomoci nebo Teu utěšit. |
| |
| Tak dost, Agreine, teď jako zástupce Alishii můžeš dokázat, co je třeba. Já Vám tu nebudu zaclánět. Řeknu vztekle a zmizím po schodech nahoru. |
| |
| Jáá? Řeknu překvapeně a zasměju se. Dobře tedy, děkuji za důvěru. Řeknu a rozhlédnu se kolem. Když Rebecca odejde, smutně pokrčím rameny. Takováhle nebývala. Řeknu omluvně. |
| |
| Začnu zhluboka dýchat. N-nemusíš s-se dívat. Vyheknu na něj ale pak už překvapeně sleduji změny na svém těle. Krvácí a zase se uzdravuje. Po chvíli už je možné vidět něco z dítěte, prokousávajícího si mnou cestu ven. Čas odčasu prostě musím zasyknout. |
| |
| "No je to tu samý překvapení." Podotknu a chvíli koukám za Rebeccou a pak se podívám tázavě na ostatní. "To že jste zvolili Alishiu bych pochopil, ale proč já?" Dívám se nechápavě. |
| |
| Jen ji utěšuji a držím pevně za ruku a snažím se jí být nějak nápomocen a vydržet tu hrůzu. |
| |
| Usměji se na něj, stejně jako ostatní. Co já vím, vypadáš jako dobrý zástupce. Podotknu, no a ještě jednou, vítej mezi námi. Řeknu mu a zase se posadím. |
| |
| Po chvíli je děťátko venku. Opláchnu jej teplou vodou a zabalím do ručníku, tisknouc jej pevně k sobě. |
| |
| Usmívám se na Teu a hladím ji po vlasech. "Krásné po tobě." Usměju se. |
| |
| "To si teda jistej nejsem." Podotknu a pohodlně se usadím a sleduji je. |
| |
| Ne, tohle je po Tobě. Usměju se na něj. Chceš se podívat? Zeptám se ho. |
| |
| Kývnu a podívám se a usměju se a políbím Teu na tvář. |
| |
| Malá sebou začne házet, směrem k Chrissovi. Nepláče, ale stále natahuje ručičky směrem k Chrissovi. Jak se budeš jmenovat, maličká? Usměju se na ni a podám ji Chrissovi. |
| |
| Usměju se a jemně ji vezmu do náruče a opatrně pohladím. "Krásná po tobě." Usměju se. |
| |
| So beautiful. Šeptnu. Elisabeth. Dívám se na ty dva. |
| |
| Sednu si k Tee a přitulím se a usmívám. |
| |
| Jsi teď táta. Řeknu mu, jako bych se chtěla zeptat, jak na něj doléhá tíha této zkutečnosti. Malá zavrní. Nemůžu od nich odtrhnout oči. |
| |
| Jo." Vydechnu trochu mimo a opřu se mírně o Teu. "Bude to zajímavé." Zašeptám. |
| |
| Zasměju se. Zajímavé? Pročpak? Je to Tvoje dcera. Zopakuji onu neuvěřitelnou zkutečnost. |
| |
| "Jo je ale já....nevím jestli budu dobrý táta." Odvětím. |
| |
| Jistěže budeš. Horší než jaká já jsem matka nebudeš. Odvětím mu a natáhnu ruce po své dceři. |
| |
 | Jakobych snad chtěla tátovi ukázat, jaký bude táta, zavrním, když mám jít zase k mámě. Oni to neví, ale já už dokážu pochopit, že tohle je táta a tamto máma. Vyvíjím se rychle. Mám hodně smíšenou krev. Dotknu se tátovy ruky a spokojeně se usměju. Táta... Pomyslím si tak, že se to v hlavách odráží i mým drahým rodičům. |
| |
| Usměju se a vrátím Eliz Tee. "Jsi skvělá máma." Pohladím ji po tváři. |
| |
| Moje děťátko chápe, kdo jsou jeho rodiče. Nahrnou se mi slzy do očí. Ale tentokrát slzy štěstí. Jednu dceru jsem ztratila, druhou si teď tisknu k sobě. Podívám se na Chrisse. Pohled šťastné, ale zmučené matky. |
| |
| Tady si se začátku nebyl nikdo ničím jistej Agreine, musíš se znovu naučit....vidět tak, jako my. Zvednu se, když se paprsky měsíce dotýkají mé tváře, působím tak, že vím, o čem mluvím. Jetsli to doopravdy vím, to nevím a tenhle absurdní myšlenkový pochod zaženu zavrcením hlavy. Čeká nás boj o každý život, každá ruka dobrá. Řeknu chladně. |
| |
| "No a co mám vlastně dělat teď?" Povytáhnu trochu zmateně obočí a sleduju všechny přítomné. Je sice pěkné, že mě přijali a hned zvolili zástupcem vůdce, ale pořád to neznamená v celku nic protože vůbec nejsem obeznámen s tím jak to tu chodí. |
| |
| Utřu Tee slzy a přivinu ji i s dítětem k sobě a přemýšlím. "Budu muset nechat studia a budeme si to tu muset lépe zařídit. Už nedovolím, aby byla má rodina ohrožena." Přemýšlím nahlas a dívám se do prázdna. |
| |
| Zablikají mi hodinky. Počkáš, až se nareodí nové dítě, což je teď. Řeknu se zasmátím. Máš docela štěstí, teda....Přijdeš a hned máš co dělat. No nic, jakýsi harmonogram je, že si děláš co chceš a potřebuješ, večer je komunitní program, aby jsme se tu nepozabíjeli. Protože tohle přeslazený divadýlko je tu vidět málo. Podám mu hodinky. Kdykoliv se dítě, nebo jeho rodina dostane do nějakého nebezpečí, ty jej monitoruješ před zásahy osudu. Když se podíváš, tohle dítě správně nemá nikdy zemřít. Ani zraněním. Kdokoliv by do toho chtěl zasáhnout....No, však už víš. Některého budeš občas muset zabít ty sám, ale tak už to chodí. Řeknu a usměju se. Na zbytek už pak nějak přijdeš sám a inprovizuješ. Nikdo Tě nemůže vidět, když to máš na ruce, jen to dítě. Řeknu a kousnu do jablka, které se mi bůhví odkud dostalo do ruky. |
| |
| Natáhnu a začnu plakat, kopajíc nožičkama a natahujíc rukama k Chrissovi. |
| |
| Je mi to líto Chrissi.. Řeknu a vinu je oba k sobě. Ne, už nám nikdo nesmí ublížit, nikdy. Musíme si udělat pořádek i ve vztazích a asi se přestěhovat, protože Jamese pijdou pomstít... Řeknu tiše. A když se malá rozpláče, začnu ji na rukou kolébat. Šššš, Elis, no tak....Maminka je s Tebou....Tatínek je tady. |
| |
| "Takže už mám i práci jo? No to jde rychle." Připnu si hodinky na ruku a přelétnu ji pohledem. "Dobře dohlídnu na ni." Pokývu hlavou s podivným pocitem. |
| |
| "To nic." Usměju se a pohladím Eliz po hlavě. "Asi máš pravdu, ale jestli příjdou zabiju je." Odvětím pevně a bezestrachu. |
| |
| Tak je to super...A když Ti to nebude vadit, mám docela hlad... Pohladím se po kručícím břiše. Všímavější andělé určitě vidí, že jsem celý den nic nejedla. Zamířím znovu ke stolu, s potutelným úsměvem. |
| |
| Vztek ze mne vyprchal, ale mám nějakou hrdost, ne? Kde je vděk, Alishio? Podívám se dolů. Agrein pociťuje náhlou náklonost k ní a to mne ještě víc zlobí. Já se nikomu nezavděčím. |
| |
| Lehce se zachvěju. To, co mám není mnoho, ale na slušný domek to stačí. Řeknu, je jasné, že se mi představa krvelačného boje prostě nelíbí.Těžko si zvykám na to, čeho jsme schopni. A čeho by byl on schopen...protože Elis je i jeho dcera. Podívám se na ni. Má jeho oči. |
| |
| Kývnu a jdu si pro jídlo taky, protože jsem vlastně dnes taky ještě nejedl. "No časy se mění." Pomyslím si při jídle a uvažuji, kdy se půjdu podívat za tím dítětem. |
| |
| Kývnu a jsem přitulený k Tee. "Snad už bude dobře." Pokusím se usmát. |
| |
| Musí být jen...Už teď uvažuju, jestli jí řekneme, kdo je, nebo jí dáme šanci na normální život. Řeknu a podívám se na ni. Je tak roztomilá, tak klidná a nepláče. Položím si její hrudníček k uchu a poslouchám. Její tep je zvláštní, ale ano, žije... |
| |
| "To nevím ale jestli poroste rychle asi to nebude možné." Podotknu a obě je sleduji. |
| |
| Požu se hýbat. Pomalu usínám a ztrácím kontrolu nad končetinami. Mám otevřené oči, ale nemůžu se hýbat, vydám ze sebe povzech a....ztratím vědomí. |
| |
| Zakňourám, když mne maminčino sevření pomalu pustí. Cítím, že se něco děje a začnu natahovat. |
| |
| "Teo co je s tebou?" Zachytím Eliz a starostlivě ji prohlédnu. |
| |
| Nemůžu se hýbat, nemůžu se hýbat!Křičím, ale hlas se mi odráží od stěn hlavy, Krátce sebou škubnu a automaticky natáhnu ruce k mé dceři....Pak má ruka klesne, moje tělo ochabne. Z ruky mi vypadne telefon a s cvaknutím dopadne na zem. Upadla jsem do kómatu. |
| |
| V duchu zaupím protože nevím co mám dělat záchranku volat nemůžu. Zatnu zuby a vezmu telefon a podívám se co na něm bylo naposledy. Musím najít někoho kdo by pomohl. |
| |
| Další problém-Chriss Tea postupně upadá do kómatu. Dítě křičí. Po čtvrhodině marné snahy zavoláš sanitku. Nevíš, jestli Tě slyší, ale i přez to ji tiše podporuješ. Lékaři Tě upozorní, že než se pacient z komatu probudí, může to trvat i měsíce. Nyní sedíš u jejího nemocničního lůžka. Můžete na ni mluvit, můžete se jí dotýkat. Nemůžeme vědět přesně, jestl iVs slyší, nebo cítí...Ale prý to pomáhá. Usměje se na Tebe s nadějí jedna ze sestřiček a nechá Tě o samotě, s dítětem. |
| |
| Sedím vedle Tey na lůžku a držím ji za ruku a hladím. Druhou rukou houpu na noze dítě aby bylo klidné. "Jen klid Eliz maminka se brzo uzdraví." Přesvěčuju nás obě a povídám do prázdna cítím jak se do mě vkrádá zoufalství. |
| |
| K Tvému strašnému zoufalství Ti Tea nedává zrovna zapravdu, jen tam tak leží, mrtvolně bílá, břicho stále jako balón. V mnoha věcech ztratila své veselé rysy. Děťátko nepláče, jen na Tebe upírá prosebné, modré oči. Tvoje oči. |
| |
| Dál povídám do prázdna na dítě a Teu a nedbám nijak moc na únavu snažím se být pozitivní ale moc se to nedá. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. |
| |
| Zdá se Ti to, nebo Tea ze svého hlubokého spánku vzdychla? Sestra Tě brzy i s dítětem vystrnadí ven... ************************************************* Už je to TÝDEN! Když nestíháš, je tu pomocná chůva, na kterou jsi měl nárok, ale nemáš rád, když se o Tvou dceru stará někdo jiný. Interval mezi návštěvami nemocnice se zkracuje. Tea už několikrát vzdychla, ale lékaři Ti berou naději. Už se měla probrat.....Sestra Ti radila, ať vezmeš nějakou hudbu. |
| |
| Stále se snažím i když čas tak hrozně letí. Starám se o Eliz nebo jsem u Tey i s ní. Skoro nespím, školy jsme už nechal. Kruhy pod očima to dost dobře ukazují. Ten týden mě dost zničil, ale nijak na to nedbám. I hudbu jsem zkoušel přinést, ale určitě i Eliz pozná jak mě vše ničí ale vytrvávám. |
| |
| Malá Eliz už umí chodit. Jak se svět zvětšil pro toho drobečka. A pak zaslechneš slabý sten. Eliz! Zjistíš, že se Ti to nezdálo. Po chvíli Tě osloví, ale stále má zavřené oči a je nehybná. |
| |
| Teo!" Vyhrnu a vezmu Eliz do náruče a stisknu Tee ruku v naději že se probere. |
| |
| Dokážu pohnout rty. Ch-chrissi... Chtěla bych říct víc, ale nemůžu. Oči mám slepené. Otevřu je a zamrkám. Kde to jsem? Poděšeně se na něj podívám, chci vstát, ale nemůžu. |
| |
| "To bude dobrý." Zašeptám a pohladím ji po tváři. "Jsi v nemocnici byla jsi v komatu." Rozechvěle mluvím. |
| |
| Eliz? Zeptám se a očima hledám mé dítě. |
| |
| Sestrou přivolaný lékař mumlá nedával bych jim velkou naději. . Lighshine... začne monolog a zastaví se jako solný sloup. Zázrak... Řekne a pokřižuje se. Máme štěstí, že se vůbec probrala, jak to bude s pohybem Vám nemůžeme říct... Řekne a podívá se na Vás. Tea ale zvládá polovičaté věty a pokouší se posadit. Zdá se, že bojuje. Chce tu být pro svou dceru. |
| |
| "Nebo je tady a v pořádku." Zašeptám a doktora ignoruju pomůžu Tee se posadit a posadím vedle ní na postel Eliz. "Bude to dobré." Usměju se vlídně a snažím se vypadat neunaveně. |
| |
| Co tu dělám, já chci domů. Zakňourám a postavím se na nohy. Mírně se zakymácím, ale ustojím to. |
| |
| Volnou rukou podepřu Teu a vezmu okolo pasu. "Neboj půjdeme zlato." Do druhé vezmu ELiz. |
| |
| Lékař protestuje. Co to děláte, nemůžete jen tak jít, musíte přeci podepsat reverz! |
| |
| "Proč bych měl něco podepisovat nijak jste ji nepomohli, jen koukali a lamentovali jak se z toho nedostane. Je mi jedno co jsi za panáka v bílém já beru svou ženu domů a zkus mi stát v cestě." Zavrčím a jdu dál podpírajic Teu ze dveří. |
| |
| Zakoulím očima a pak otevřu pusu. Jak Tě sem vůbec pustili? Pokud nejsi snoubenec, nebo tak, nesmíš....nějak mi došla vyřídila a podívám se na Elis. |
| |
| Tak tohle už... lékař vypadá velice zdrceně, ale dál Vám stojí v cestě. Po jeho pravé ruce se postaví zavalitý, zjevně bodyguard. Tak podepíšete ten papír, nebo nám ji tu necháte? Řeken vztekle. |
| |
| "To víš no můj šarm." Usměju se a pak tvrdým pohledem spočinu na doktorovi a zastavím se metr od něj a jeho posily. "Dej mi ten papír a pero ať už odsud můžeme odejít, nebo si prorazím cestu." Odvětím jim beze strachu ale dám jim chvíli šanci. |
| |
| Lékař Ti podá papír a pero, ale než stačíš podepsat, všimneš si malinkého textu: " Lékař McGrev opět způsobil zázrak" . Podpis sice propustí Teu z nemocnice, ale zároveň souhlasíš s tím, jak moc lékař Tee pomohl. Asi počítal s tím, že si toho nevšimneš a tak se je ns poklidem usměje. |
| |
| "Strčte si to do prdele vypadněte pod žádný zázrak se podepisovat nebudu, když jste udělal velký hovno. A teď uhněte, nebo už mi dojde trpělivost." Hodím desku s papírem zpátky po něm a zatnu volnou ruku v pěst. |
| |
| Nevypadá to, že by lékař hodlal ustoupit a jeho tělesná stráž si Tě výhružně přeměří. Neřekli si mezi sebou ani slovo, ale i tak to vypadá, jakoby spolu nějak dlouze komunikovali. Vy to podepíšete. Řekne doktor pevným hlasem, stále Ti podávajíc papír. |
| |
| "Tak a mám vás právě dost. Varoval jsem vás. Lásko sedni si." Pomůžu usednout Tee na nejbližší místo, kde je to možné a podám ji do ruky Elis. Pak sundám z ramena bundu a položím ji na jednu menší skříňku a svaly na pažích se mi napnou. "Uhnete a ještě rádi nebudu podepisovat lži." Zavrčím a odhrnu trochu zuby, které se zaostří. "Naposledy ztraťte se!" Zatnu ruce v pěsti. |
| |
| Ehm, Gregory, pán by zjevně potřeboval něco na uklidnění. Pohled doktora je lačný, kamenný a chladný. Jeho nynější společník se po tobě vrhne. Podle barvy a v ůne usoudíš, že v injekční dávce budou nějaká sedativa. Něco se Ti na nich nezdá. I přez svůj vztek cítíš, že ti lidé tady jsou z nějakého jiného důvodu. A ne zrovna hezkéhého důvodu, asi jsi jim pokazil něčí vraždu. Jaká slabost. Tvůj vztek mnohem zesílí. |
| |
| "Pomůžu ale vám." Zavrčím a cítím jak mnou pulzuje adrenalin. Když se na mě ten hromotluk vyřítí mé oči zchladnou a začínám se řídit zvířecím instinktem. Vyhnu se hromotlukovi rychlým úhybem doleva a pak jej pevně rukou chytím za zápěstí s iněkční stříkačkou. Rychle a ladně mu jí svou zvětšenou silou zkusím zkroutit za záda a při tom, aby si stříkačku bodnul do zad a abych přitlačil na jeho prst aby si látku vpustil sám do sebe. Taky si dávám pozor na toho druhého. |
| |
| Moje maminka! A táta! Zmocňuje se mne příšerný vztek. Maminka si mne drží u sebe, ale já se jí vytrhnu. Naježím se a vyskočím do takové výšky, že se zachytím na krku onoho hromotluka se stříkačkou a kousnu ho tak, že najednou ucítím, jak z mých úst vychází jed. |
| |
| Ještě včera byla Elizabeth o deset centimetrů menší. Dnes už má skoro metr, ale nikdo jí nevěnuje zvláštní pozornost. Hromotluk stříkačku pustí, nepodaří se Ti do něj vpravit látku a nevypadá to, že by mu zkroucená ruka nějak vadila. Když se na něj ale vrhně dítě, zalapá po dechu a pak se zklátí k zemi. Dívá se na lékaře, velice vyděšeně. Ten pohotově přistoupí přímo k němu a pokusí se chňapnout poa malé holčičce, která jeho druha zcela zjevně otrávila. Ona... Ukáže na Elizabeth. To jsem ještě neviděl. Řeken překvapeně a dá se na ústup. Tušíš, že on ví, kdo jste a až teď si začíná plně uvědomovat sílu stvoření, která v tobě dřímá. |
| |
| Padej prryč!Vyřine se ze mně ve vzteku a "r" mi trochu zahučí. Ale ani to neubírá na její vážnosti. Adrenalin v mém malém těle se začíná mírně uklidňovat, odstupuju od těch dvou. Ne ze strachu, ale spíše strategie. Tohle mám po tátovi. |
| |
| Když se hromotluk zhroutí hledím na Eliz, která jej skolila. Pak se podívám na doktora, který se vyděšeně dává na útěk. S vyčeněnými zuby udělám dva rychlé kroky ke dveřím a stisknu futra. Měl bych ho asi zabít kvůli bezpečí rodiny, ale nechci nyní s nimi riskovat. Ohlédnu se a vrátím za Eliz a Teou. Eliz otřu pusu od krve a pohlédnu na Teu. "Musíme pryč. Doma se sbalíme a odjedeme někam, kde budeme mít klid tady už není bezpečno." Chytnu Eliz za ruku a jdu pomoct Tee, aby se mohla postavit. |
| |
| Zarazím se. Poslední rok mne neviděly už ani nejlepší přítelkyně. Doma si myslí, že jsem mrtvá. Přestanu existovat během několika okamžiků. Z úzkostí se podívám na Chrisse, ale pak se podívám na malou. Musím se obětovat kvůli ní. Zaslouží si klidnější dětství, nemělo by mne udivovat, že tak zvláštní stvoření má takovou sílu, ale udivuje a tak se zvednu, chytím Elis za ručku a je mi jasné, že ten už nám bránit v cestě nebude. |
| |
| Znovu podepřu Teu. Vím, že následující rozhodnutí mne úplně odtrhnou od rodiny, přece jen od doby co znám Teu o mě moc neslyšeli. Jen pár dopisů nic víc. Ale jednám jak je správné. Zamířím se svou novou rodinou ven z nemocnice. |
| |
| Všichni se teď nacházíte v onom malém bydlení a se spěchem hážete věci do kufrů. Elisabeth roste hrozně rychle, a hrozně rychle pozorujete další a další únosy. Je jasné, že musíte pryč. V některých zemích je Tea pohřešovaná, proto musíte plánovat jinou trasu, než jste měli v úmyslu a v některých zemích by jste nemohli žít, když nejste svoji. Problémů, které se najdou je opravdu mnoho, ale vy je s úspěchem překonáváte. Přezto je ve vzduchu stále cítit ono napětí. |
| |
| Nakonec se rozhodneme vybrat bydlení někde v odlehlé vesnici, někde kde bude teplo a nám všem dobře. Pokud možno dost ze zraků těch, kteří nás chtějí zlikvidovat. Nerad utíkám a schovávám se, ale mám nyní rodinu a tu musím bránit. Ano ta je nejpřednější a proto tak taky jednám. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Pokračovat se bude nemazat prosím |
| |
| První ráno v novém domě Máma a její hledání... My všichni teď hledáme, kam složíme hlavy. Kdyby táta věděl...Samozřejmě, že já nechci zatěžovat tatínka tím, že bych se ubránila. Máma by se neubránila a to víme my oba. Když se štrachám z postele, zívnu na celé kolo a běžím za tátou, protože ten se v tyhle hodiny taktéž budí. Máma se musí prospat dýl... |
| |
| Konečně v bezpečí Konečně bydlíme opět trochu více bezpečně. Sice teď nemám práci a studia jsem musel nechat, ale co nadělám rodina je teď důležitější. Ráno se zívnutím vstanu a jdu připravit smažená vajíčka. Zahédnu Elis, která už je taky vzhůru. "Dobré ráno, jakto, že ještě nespíš?" Vlídně se usměju a věnuji se snídani. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Co bych asi dělala v posteli? Ušklíbnu se na tátu. Jsou Velikonoce a tady se slaví tak, že kouzelný zajíček schovává vajíčka po zahradě. Jestlipak u nás nějaké jsou? Přijde kouzelný zajíček? Zachichotám se prostě. Už jsem zapoměla na nebezpečí. |
| |
| "Spala." Zašklebím se a dodělávám snídani. "Možná, když budeš dobře hledat tak ti něco zanechal." Podotknu a připravuji jídlo na talíře. "Ale nejprve se najezte." Dodám s mírným úsměvem. |
| |
| Vrhnu se na připravené jídlo s vervou vlka, kterým jsem a vesele se u toho směju. Vahně la hodná. Zamumlám s plnou pusou a ani mne nenapadne, že by mi táta třeba nerozuměl. |
| |
| Vyhrabu se z postele a stoupnu si před zrcadlo. Kdyby poloupíři mohli mít kruhy pod očima, asi bych je měla, zrovna do růžova jsem se nevyspala. Podívám se na kalendář a rozpačitě pokrčím rameny. Ten čas letí...Mlčky sejdu dolů po schodech a poladím Elis po hlavě. Musím prostě o něčem uvažovat, takže jsem duchem naprosto nepřítomná. |
| |
| Musím se zasmát nad chutí Elis a zahlédnu i Teresu. Usměju se a vezmu jí kolem pasu a políbím na rty. "Nespala jsi dobře viď." Podotknu k ní starostlivě a přejíždím ji zkoumavým pohledem. |
| |
| Oplatím mu polibek. Já jsem spala dobře, jak jen je to na upíra možné. Řeknu mu s úsměvem a je na mně vidět lepší nálada. Uvažuji o tom, jak to na mně pozná... |
| |
| "Jen aby." Trošku se zamračím a pohladím ji po tváři. "Máš nachystanou snídani." Mrknu už s úsměvem a kouknu ke stolu. |
| |
| Na chvíli zpochybňuji, jestli dám přednost lidksému jídlu, ale nakonec se jen pousměju a posadím se ke stolu. Brzy se dám docela dohromady a už se nemusím přetvařovat. Tak co chceš dneska dělat? Zeptám se dcery a pousměju se. Sundám si vlas ze žlutého trička, ke kterému jsem si dnes oblékla jen džíny. Vypadá to docela legračně, s culíkem a domácími papučemi, ale je mi to vcelku jedno. |
| |
| "Zdá se mi, že chce hledat králičí vejce." Pousměju se a usednu ke své snídani a sleduji je obě. "Ještě, že je tu bezpečno." Zabručím si v duchu. |
| |
| Naházím do sebe snídani. Byl tady? Na zahradě? Zeptám se poněkud úzkostlivě. |
| |
| "To bys měla zjistit sama ne? Já králíky nehlídám." Zazubím se. |
| |
| Vyběhnu do zahrady. Slyším svůj zvonivý soprán, jak se směju a chytím se keře. Huh, tati, nechceš mi pomoct? Volám. |
| |
| "Nene tohle je tvoje práce." S úsměvem koukám z okna a opírám se lokty o parapet. |
| |
| Ale no tak tatíí... f%nuknu a vyběhnu na zahradu. Vítr mi prosviští kolem uší a nadšen se zasměju. Tady není, tady taky ne... ozývá se ze zahrady. Dojdu do jednoho z rohů a zjistím, že se do očí dívám malému klukovi. Tatíí? Zakříčím. |
| |
| Pro příště prosím nemažte mé příspěvky, dokud vás nevytáhnu z odpadu, pak nevidím nový v oblíbených a mohl bych dobrodružství omylem ukončit! Drag |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR