War of Steam and Magic
| autorefresh |
hrálo se Dvakrát týdně
od: 26. června 2019 21:09 do: 22. února 2020 20:19
Dobrodružství vedl(a) Clíona
| |
 | Světem zmítá válka magie a parních strojů,  |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Konec výpravy Výprava do Aivaicy byla velmi úspěšná (82 %), posádka se ve zdraví vrátila na loď až na pár výjimek, kteří se praštili větví do zubů anebo vlastní chybou zapadli někam, kde je potom něco pokousalo. Až na párek tvořeného elfem a trpaslíkem se všichni vrátili a ač to bylo podezřelé a posádka začínala být neklidná, mohli jste si dovolit ještě pár hodin vyčkat. A někteří se dokonce rozhodli o zmizení této příhodné dvojice velmi vtipkovat. Počasí nad Aivaicou bylo poklidné a ve Viralu byli štědří kupci, přáli si zvířata, která jste silná a zdravá mohli poskytnou jen a pouze vy a ani to nebyla nějaká složitá přání, bohatě jste si vystačili s několika opicemi a kentauřím masem (někomu se z toho zvedal žaludek, protože kentaury považoval za stejné lidi, jako jste byli, ale někteří to nepovažovali za odporné, zdáli se jim kentauři stejní jako koně a jejich maso považovali za lahůdku), jenže válka vám vaši práci značně komplikovala. Už během cesty z Nothie do Viralu se vaše cesta zkřížila s válečnou vzducholodí, která nejenže byla obrovská, ale byla pomalá, museli jste čekat, než propluje, a navíc Viralská policie, která vás za každou cenu chtěla zdržet. Dva lidé ale na vás byli krátcí, hravě jste se o ně postarali. A měli jste nové zbraně a nějaké vychytávky na oblečení. Malý trpaslík a vysoký elf. To byli dva členové posádky, kteří se vám ztratili, ale jejich příchod ohlásil nelidský výkřik. K lodi se vrátili ještě s jednou sítí a co v té síti bylo? Lamie. Na krk jí nasadili obojek, který jí hasil hrdlo a ona tak nemohla používat ohnivá kouzla a ruce jí svázaly k sobě, aby jin nemohla ublížit svými ostrými drápy a hrdě jí dostali ke kapitánce pirátské flotily. „Podívejte, co jsem našel!“ chlubil se trpaslík. „Jsi slepý jak patrona, ty jsi tu lamii maximálně probudil svým řevem.“ odfrkl si elf. |
| |
 | soukromá zpráva od Bastien pro Úspěšný lov Annabelle Eastaughffe, Athlis Aivaica, krásná země, země plná nerostných pokladů, podivných zvířat. A taky zasraných hlubokých lesů. Ač jsem z půlky elf, nemám ke svému otci, ani k jeho rase, žádné pouto. Většinu života jsem strávil na ulicích města, a tam se také cítím dobře. Tenhle les mi nic neříká a budu rád, až odsud vypadneme. Sedím na zábradlí a sleduji, jak se zboží nakládá na loď. Na potetované tváři se mi zračí spokojený škleb. Úlovek je opravdu pěkný, a přišli jsme při tom jen o dva muže. Je to škoda, protože obzvlášť s tím trpaslíkem byla sranda, když se trochu napil...a že se napil rád. To je ale holt riziko povolání. Výdělek bude tentokrát stát za to. Viralové rádi zaplatí, i velké peníze, za nějakého exotického mazlíčka. Moc tomu nerozumím, protože poslední, po čem bych toužil, je mazlíček, který mi může ukousnout hlavu. Zapálím si dýmku a doufám, že to ode mne alespoň částečně odežene komáry, a další havěť, co se rozhodla na mě udělat nálet. Sleduji, jak muži na loď nakládají jednoho z ulovených kentaurů, a mají s ním, co dělat. "Tak pohněte s tou herkou! Takhle se odsud nikdy nehneme." Naučil jsem se přehlížet lidskost, která by se v některých tvorech mohla nacházet. To, že má někdo lidskou tvář, ještě neznamená, že je to člověk. Ulice mě navíc naučila, že když je hlad, tak sní člověk cokoliv. A i když je koňské maso všeobecně dost tuhé a nepoživatelné, když je hlad, tak i takový kentaur přijde k chuti. Z myšlenek mě vytrhnou nelidské skřeky. K mojí radosti se vrátili elf i trpaslík, a dokonce s pěkným úlovkem. Přehodím si přes ramena kabátec, seskočím ze zábradlí a zamířím k nim, abych si prohlédl kořist. "To se vám povedlo, pánové." Poplácám muže po ramenou a poté se i já obrátím ke kapitánce. Tohle sice nebylo naším cílem, ale cena té Lamie hravě překoná všechno, co už máme naložené. |
| |
 | soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Annabelle Eastaughffe, Bastien, Athlis[/i] |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Není příliš vysoký (cca 170 cm) ale jeho tělo je zocelené těžkou prací. Další tetování jsou vidět na odhalených pažích. Na sobě má lehkou koženou zbroj, kterou ještě doplňuje dlouhý pirátský kabátec. Za opaskem má šavli a pár pistolí, ale nepochybně to nejsou jediné zbraně, které u sebe má. |
| |
 | soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro S polovičním drakem na palubě Bastien, Athlis Tahle země mi vždy přinese spoustu vzpomínek. Většinou takové o které nestojím, ale najde se jedna nebo dvě, které mi to předchozí utrpení vynahradí. Dnes tu však nejsem kvůli tomu abych rozjímala nad minulostí. Mám tu práci, která je potřeba udělat. Osobně dohlížím na upevňování nákladu, protože to je záležitost, která je velmi důležitá. Nemůžeme si dovolit aby nám tu bedny, sudy, klece, pytle a všechno další co v nákladovém prostoru máme lítalo ze strany na stranu a ohrožovalo stabilitu plavidla. Proto kontroluji každý uzel, řetěz, i trám. Zkrátka zda je všechno na svém místě a pokud ne ihned pořádným křikem sjednám nápravu. Každá věc musí být přesně na svém místě, každé volné místo něčím zacpáno. Pokud není náklad použije se zátěž. Nechci aby se tu některá z těch beden náhodou otevřela. Jsou v nich i dost nebezpečné věci a mít tu uprchlého horského lva na klidu nepřidá. I když pořád lepší lez než nothiánští pavouci. S těmi by to bylo daleko horší. "Ještě tohle naložíme," ukáži na další tři sudy s ovocem. Jde to dobře od ruky a brzy budeme moci zvednout kotvy. Proto se na chvilku zastavím a zapálím si doutník abych si dopřála trochu té malé radosti, která ovšem, k mé smůle, nemá valného trvání. sotva zvládnu dvakrát potáhnout přiběhnou, že se vrátili Sarnan s Pafirem. Což je rozhodně dobrá zpráva, ale to by to nesměli být tihle dva aby v tom nebyl nějaký háček. Jenom nevěřícně zakroutím hlavou když vidím koho to dotáhli. Pro tohle jsme se sem nevydali, ale co už. Kdo bych byla kdybych odmítala dary, které nám padají shůry. Obejdu úlovek kolem dokola abych si lamii prohlédla ze všech stran. Je to pořádný kus a dokonce se dokáže i trochu dorozumět. Za to bude zlato navíc. Zamyšleně vyfouknu obláček kouře a podívám se na ty dva. "Čím hloupější sedlák, tím větší brambory co?" poznamenám jejich směrem. Jenom tenhle brambor je ztraceně horký. Až moc. Přesto se to vyplatí. "Dobrá, naložte jí taky, ale vy dva na ní dohlédnete," ukáži žhavým koncem cigarety na Sarnana i Pafira, aby bylo jasné koho myslím. "Dostanete odměnu za její chycení, ale jestli se něco posere tak si to pořádně slíznete. Bastiene, když už tě tu mám dej na ně pozor aby neudělali nějakou pitomost jako onehdá kdy nezajistili rumpál a při bočním větru nám to málem poškodilo trup." Tím to mělo být konečně všechno vyřízeno a můžeme se vydat na cestu zpátky. Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Had Annabelle, Athlis Ono to mluví. Překvapeně povytáhnu obočí, když z úst lamie zazní slova naší řeči. Je trochu úsměvné, říkat, že nám neublíží. Tiše vyčkávám, jak se kapitánka rozhodne. Byla by ale hloupá, pokud by takovýhle úlovek nechala běžet. Usměju se a už skoro slyším cinkat zlaťáčky. "Rozkaz, kapitáne." Kývnu, i když valnou radost z úkolu nemám. Hlídat Sarnana i Pafira, to je práce na plný úvazek, a Anne si je toho dobře vědoma. Na druhou stranu byli dostatečně duchaplní, aby lamii nasadili obojek a spoutali jí, takže ztracené to ještě úplně není. "Slyšeli jste rozkazy, šup s ní na loď. Vzadu by měla být ještě jedna volná klec. A v zájmu zdraví, ať se k ní radši nikdo vůbec nepřibližuje." Popoháním piráty. Je vidět, že už odsud chci vypadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Neúspěšná prezentace, Po dlouhém pochodu se Viralům podařilo dostat až k Aivance, ale lesy Aivancy byly tak nepřístupné, že další postup byl téměř nemožný. Ovšem, tábor vedle hranic Aivanckého lesa byl v bezpečí před Nothianskými stopaři, neopovážili se sem snad kvůli posvátnosti lesa anebo snad ze strachu z kentaurů. Do lesa se dalo dostat jen ohněm anebo vzducholodí, jenže po boji s Nothiany se Viralským vojákům nepodařilo udržet všechny lodě, a navíc i zraněných bylo poměrně dost. Ke štěstí Viralských jednotek jste u Aivaického lesa narazili na úkryt pro zraněné, který byl původně myšlený pro uprchlíky a Aivaické bytosti, ale když velitel oddílů pohrozil majiteli a hlavnímu léčiteli, nakonec měli vojáci svolení zůstat, což se zdálo ponižující, ale byla to důležitá chyba, která mohla pomoci v další bitvě. Netáhla se celá armáda, Strein byl pověřen úkolem zkontrolovat vzducholodě a generál byl přesvědčen, že pokud předvede pár oddílů skutečnou sílu těch menších a hbitějších lodí, bude muž spokojen, a navíc stoupne cena armády v jeho očích, ale kvůli technické závadě se prezentace shledala s katastrofickým neúspěchem. Pán vzducholodí byl zraněn a musel být Aivaickými bytostmi ošetřován (a o tom si vojáci špitali, protože věděli, že když Viralové zneužívají pomoc magických bytostí, že už je to hodně zlé a že někdo za to bude potrestán), stejně tak jako Wynelle, Zlomená, která vždy stála po boku Vincenta (ale byla nucena ho na dlouhé chvíle opustit snad kvůli zraněné noze a kvůli tomu, že Vincent měl své vlastní problémy a záležitosti, které musel řešit), který celou akci doprovázel. Generál mu věřil, nebyla jeho chyba, že se prezentace nepovedla, byla to spíše chyba těch, kdo lodě řídili a zase bylo pravdou, že loď, na které byl Vincent byla v pořádku. Zraněná Wynelle seděla kousek od Streina, v rukou svírala dopis a nechala se ošetřovat s vranou na rameni, která skloněná koukala do jejích rukou a pak slétla na postel a seděla spokojeně vedle ní. Dívce se zkřivila tvář snad nejistotou. „Jste v pořádku?“ zeptala se nakonec Streina a podívala na něj. Nemluvila moc, ale nejspíše cítila povinnost nějak prolomit ticho, které kolem vás vládlo. „Jsme dost blízko hranicím Nothie, asi mám strach… Mám v Nothii sestru, poslala mi dopis…“ svěřila jsem a poté se vděčně podívala na zelenovlasou dívku. „Děkuji vám.“ |
| |
9216.jpg) | soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Nevítaní hostéKeirran, Strein Galden, Vincent, Inanna, Wynelle
Nesklopil oči, když objevili jeho útulek. Do tábora se vstupovalo skrz kamenný portál, sevřený mezi jedinými zdmi v širokém okolí. Jedna z nich přiléhala k troskám věže, kde vybudoval lazaret pro nejhorší případy. Zbytek areálu už před staletími pohltily stromy, mezi nimiž nyní polehávali lidé. |
| |
 | soukromá zpráva od Inanna (N) pro Zpátky v Aivaice... aspoň na chvíli. Stojím opodál od centra dění a pozoruju černovlasého kitsuneho, jak ošetřuje zraněnou dívku. Nechci mu do toho mluvit a chápu, že obvazy a vymývání ran jsou fajn, ale přeci jen bych mohla být nápomocná... kdyby o to stál. Později. Ohlédnu se na Keirrana, mého jediného skutečného spojence na tomhle místě, a ujistím se, že je všechno v pořádku. Zvědavě sleduju Wynelle a její vránu. Zlomená. I když jsem si s Viraly zažila taky hezkou porci zábavy, nedokážu si představit, co všechno museli provést jí, aby ji dostali do tohohle stavu. Možná to bylo lehké, třeba se příliš nebránila... A možná taky ne. Když se zmíní o dopisu, smutně se pousměju. Moc bych jí chtěla něco odpovědět, něco povzbudivého a hezkého - ale mlčím. Co taky říct? "Určitě svou sestru brzy uvidíte"? "Jsem si jistá, že se má dobře"? "Buď ráda, že o svojí rodině aspoň víš"? Blbost. To všechno by jí akorát přineslo víc bolesti. Tak mám pro ni akorát ten úsměv. Něco mě ale napadne. Nehodlám tu jen tak stát a čekat na smilování nebo na to, až někdo navrhne zábavnou společenskou hru, aby nám to tu všem rychleji uteklo. "Hned jsem zpátky," oznámím polohlasně Keirranovi, protože těm dalším ostatně nic není do toho, co dělám. Vydám se za Kamiyou k ohništi. "Promiňte," začnu opatrně. Počkám, až mi věnuje aspoň trochu své pozornosti, a pokračuju. "Moc si vážím toho, co tu děláte. Pro Aivaicany." Taky jsi mohla dělat něco takovýho, kdybys nebyla tehdy tak blbá a zůstala, kde máš, dožene mě vyčítavý hlásek svědomí, který rychle umlčím. "Mohla bych pomoci, zatímco tu jsme," dostanu se k jádru věci. "Ovládám léčivou magii. Mohla bych se podívat na některé pacienty. Urychlit hojení ran, nebo aspoň poskytnout úlevu. Kdybyste souhlasil, ovšem," navrhnu. "Byla bych moc ráda, kdybych mohla být nějak užitečná," přiznám po chvilce váhání hlavní důvod, proč mu to vůbec nabízím. Jo, užitečná. Aspoň trochu. Aspoň malá pomoc mému domovu. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro V útulku Inanna Ozval se za ním nesmělý hlas. |
| |
 | soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Opravdu nepěkný výletTento výlet byl horší okamžik od okamžiku. Nejen, že mi namyšlený blbec mazal med kolem pusy, aby si ochránil svou generálskou pozici. Nejen, že místo logického seznamu, co potřebuji, na mne házel vzletné věty o tom, že sloužit v armádě je povinnost a čest. Takové nesmysli a ztráta času. Konečně souhlasil prezentací vzducholodí. Co se stalo pak nevím jistě, vím ovšem zatraceně jistě, že jsme měli nehodu a ošetřují mne Aivaici. Jejich slova vnímám a můj chladný úsměvem dává tušit, že na tuhle prezentaci jen tak nezapomenu a generál nezapomene v dohledné době na mne. Z mojich temných myšlenek mne vytrhne hlas dívky sedící vedle. Zvednu pohled na ni a vidím strach a nejistotu. NAsadím proto masku profesionálního obchodníka, kterou narušuje bolest. "No, na to, že jsem se stal pravděpodobně obětí sabotáže a nebo atentátu docela dobře. Vzducholodě jen tak neselhávají a jejich posádky nebývají tak neschopné." odpovím s nuceným úsměvem svá slova volím dobře. Chci trochu pozvednout morálku vojáku, jenž náš rozhovor slyší. "Zranění nejsou fatální, takže brzy budu na nohách a za toto selhání někomu upadne hlava." z povzbudivého tónu přejdu do zavrčení, aniž by mi z tváře zmizel chladný mírně nucený úsměv. "Chápu váš strach o příbuznou. Na druhou stranu, dostala jste od ní list, takže ještě nedávno byla v pořádku. Je zbytečné si dělat starosti s věcmi, které možná ani nenastanou." zkouším dívku povzbudit úsměvem, ikdyž ve mně doutná vztek a frustrace. Uvědomuji si ovšem, že dívka s Vincentova doprovodu není vhodný hromosvod. Tím bude generál a kapitánové vzducholodí, jestli mají tu smůlu, že jsou ještě naživu. Opatrně vstanu z lůžka a když se cítím a nohou dost pevný, přejdu za Kamiya a decentním odkašláním na sebe přitáhnu jeho pozornost. "Děkuji, že jste nám dovolil zůstat a omlouvám se za generála. Má jen starost o své muže." tedy doufám, jelikož mi tak úplně nepřišel. zavrčím v duchu, přesto mám na tváři přátelský úsměv. "Samozřejmě se pokusím zajistit, abychom vaší pohostinnosti nezneužívali příliš dlouho, ale mohu se revanžovat nějak jinak?" pokračuji přátelsky. |
| |
 | soukromá zpráva od Keirran (N) pro Mezi nepřáteli Nelíbí se mi to. |
| |
| soukromá zpráva od Keirran (N) pro Pavoučci Vincent Zpráva |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Křik duchů Strein Galden, okrajově Inanna Než stačila dívka odpovědět nebo jakkoli jinak zareagovat, přerušilo ji odkašlání. Kamiya pootočil hlavu – stál tam jeden ze zraněných. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Dvě Růže Athlis, Bastien Poslední opozdilec je na palubě a povětřím se rozezní hlahol povelů, které připravují Rose na vystoupání do nebes. Kotel se probudí k životu a začne roztáčet turbíny. Celou lodí proběhne chvění. Přes podrážky bot vnikne do mého těla a rozezvučí každou kost v mém těle. Tenhle pocit miluji. Chvíli to sleduji ze svého obvyklého místa na zvýšené palubě, ale má kontrola není příliš potřeba. Je to rutina a všichni moc dobře vědí co mají dělat. Vyslechnu si jenom obvyklá hlášení a jakmile se vzneseme dostatečně vysoko začneme se stáčet na požadovaný kurz do Viralu. První úsek cesty by měl být klidný, takže se odeberu do své kajuty. Potřebuji si projít mapy a vybrat nějakou méně známou vzdušnou trasu. Jsme plní a tak nechci zbytečně riskovat. Stejně tak nikdy nelétám dvakrát za sebou na stejném kurzu. Opatrnost především. Navíc je tu jedna věc, která mě trochu trápí. Možná jsem se s tou lamii přeci jen trochu unáhlila. Pro zatím to ale odsunu na druhou kolej a soustředím se na tabulky a vypočítání správného kurzu. Od škrábání perem do knihy mě vyruší zaklepání na dveře a když vzhlédnu uvidím meze veřejemi Vefa, svého dělmistra. Okulár má posazený vysoko na čele a tváří se ustaraně. Okamžik mám strach, že se něco stalo s výzbrojí, ale jakmile promluví dojde mi, že má obavy z něčeho zcela jiného. "Kapitánko, bavil jsem se s ostatními a všem nám přijde, že jsme to neměli dělat. Tohle přináší smůlu. Sice se ještě nic nestalo, ale všichni už začínají být nervózní." Odložím pero a opřu se lokty o stůl. Ani to nemusí vyslovovat, vlastně by ani neměl, je mi jasné o čem je řeč. Mluví o Rose. Ne celé lodi, ale naší galionové figuře. Máme jí totiž vyřezanou do podoby lamie. Sice nevypadá jako ta, kterou máme v kleci, ale i tak se jim nedá upřít jistá podobnost. "Máš pravdu. Už jsme to ale udělali a tak se s tím musíme vypořádat. Těžko se kvůli ní budeme otáčet, aby se dostala zpátky domů," pomalu vstanu dojdu až k dělmistrovi a položím mu ruku na rameno. "Když se opravdu něco semele tak jí osobně hodím přes palubu. Peníze nebo ne. Loď je mnohem důležitější, ale pokud se nám to povede můžeme za ní dostat opravdu spoustu zlata a každý tady si přijde na pořádný podíl." Snažím se uklidnit jak jeho, tak i sebe. Piráti jsou pověrčivá banda a já nejsem výjimkou. Budu to muset nějak zařídit. Tím je to vyřízeno. Vef odejde a já se vrátím k práci. S mapou pak vyjdu na palubu a najít Bastiena, abych mu ukázala konečné rozhodnutí o tom kudy poletíme. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro S větrem v zádech Annabella, Athlis Dohlédnu na to, aby Sarnan s Pafirem bezpečně zavřeli lamii do klece. Na chvíli se zastavím, a přes mříže si tvora prohlížím. Je docela hezká...když pominu ten ocas. Teprve nyní si dám čas na to, abych si jí skutečně celou prohlédnul. Vzpomenu si také na to, že se s námi pokusila komunikovat. "Jak se jmenuješ?" Zeptám se, i přesto, že se obvykle snažím podobnému kontaktu vyhýbat. Měla by pro mě zůstat jen pouhopouhým zbožím, jinak to nedělá dobrotu. Nyní mě ale přemohla zvědavost. Něco takového se jen tak nevidí. "Zkus nedělat problémy. Pro všechny to tak bude lepší." Poradím hadí ženě, a ať už na mě reagovala, či nikoliv, obrátím se k odchodu. Sice jsem jí dostal na starost, ale jsou důležitější věci, které mám na práci. Loď je připravena k odletu a já si raději pospíším na velitelský můstek. Tolik jsem se těšil, až odsud vypadneme. Přeci to nyní nebudu já, kdo zdržuje. Vítr je příznivý, turbíny se točí a lodí prochází chvění. Loď se pomalu odlepí od země a já ucítím stejné nadšení, jako už tisíckrát předtím. Mám pocit, že je ve mě maličká část, která mi říká, že se loď nezvedne. A tahle maličká část jásá pokaždé, když se odlepíme od země. Stočím kormidlo a nastavím kurz. Posádka se činí a loď vypluje směrem k Viralské republice. Nemám Viraly příliš rád, ale obchoduje se s nimi dobře. Z myšlenek mě vytrhne až příchod kapitánky. Ohledně trasy letu se rozhoduje až během odletu, z bezpečnostních důvodů. Dnes jsme navíc plně naložení, loď je tedy o něco pomalejší, než obvykle, a obezřetnost je na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Kitsuneho skutečná podoba a Viralský drzoun Kamiya, Strein "Rozhodně," přikývnu na Keirranův dotaz a šlehnu pohledem po našich Viralských sousedech. "Měli bychom držet při sobě, kdyby... kdyby něco," doplním. Připadá mi dost nepravděpodobné, že by si něco zkusili, zatímco tu jsme, ale trocha opatrnosti konec konců nikdy neuškodí. "Inanna. Omlouvám se," sklopím trochu provinile pohled, když mi dojde, že jsem se ani nepředstavila a začala jsem na něj chrlit požadavky. Vyslechnu si jeho stanovisko a přikývnu. "Rozumím. Budu dávat pozor a kdyby něco, můžete se na mě spolehnout." Už už se mám k odchodu, když se naposledy podívám na Kamiyu... který nemá lidskou formu. (3 LOL) Devítiocasá liška. Změna jeho podoby trvá jen zlomek vteřiny, až si na chvíli nejsem jistá, jestli to není jen z nevyspání, ale pak se mi to všechno spojí. Kamiya. Kitsune. Mocná devítiocasá liška, léčitel komunikující s duchy. Vzpomenu si na příběhy starých dryád, které jsme společně s dalšími prťaty s vykulenýma očima poslouchaly, jakmile jsme byly schopné se dobatolit do kroužku kolem babiček. Mám na jazyku jeho skutečné jméno, ale ne a ne si vzpomenout. Ale je to on. Určitě je to on. Ohromeně se na něj dívám, ale zrovna ve chvíli, kdy se nadechuju, abych mu dala najevo, že vím, kdo je, že jsem o něm jako malá slyšela povídačky a že je mi ctí se s ním setkat tváří v tvář, přeruší mě jeden z Viralů. Ten, který mluvil s Wynelle. Zamračím se na něj, spojím ruce za zády a čekám, až domluví. Omlouvá se za generála, chce se revanžovat, bla bla bla. Jasně. To známe. Vyslechnu si, co mu kitsune odpoví. "Bez výhrůžek?" Ušklíbnu se. "Se vší úctou, tito muži nejsou schopni o něco požádat v klidu a míru a je od vás nanejvýš milosrdné, že jste jim vůbec věnoval pozornost. Tím spíš, že za jakýchkoli jiných podmínek už by váš úkryt srovnali se zemí a všechny přítomné by povraždili nebo zajali." Obrátím se na Virala. "A být vámi, pane, bych si ušetřila divadlo o vaší dobrosrdečnosti, a místo toho bych se zaměřila na základní pravidla slušného chování. Jedno z nich říká, že se druhým neskáče do řeči a počká se, až domluví." I když se mi daří udržet poměrně klidný tón, v očích mám zlost a pěsti zaťaté. A teď už se Kamiyi nemůžu ani zeptat, jaké je jeho skutečné jméno, to, které jsem přece několikrát slyšela! Jdi do háje, Virale. Tady to můžeš splnit i doslova. ...Hehe. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Bastien, |
| |
 | soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Vzducholodě Keirran, Strein Galden, Inanna, Kamiya Kaiyo, Wynelle Jsme vojáci, bojujeme... a přeci to není pravda. „Přidejte, udržujte směr a zvyšte tu zatracenou rychlost!“ Otřu hřbetem ruky zpocené čelo, takhle vypadal můj život. Navlečený v uniformě, na palubě vzducholodě, opouštějíc svou domovinu, abych pro ní získal větší území. Tohle dělají vojáci, jsi voják! „Co se to tam vpředu děje?!“ Slyším vlastní hlas, křičící na podřízené, kteří běhají zmateně sem a tam. Nikdo není schopný odpovědět. Odstrkávám od sebe těla dalších členů posádky, jen abych se přiblížil k oknu a podíval se, co se to na obloze děje. Nechápavě hledím na další vzducholodě, které z ní padají dolů. Mé první myšlenky směřují k nějakému útoku, který jejich pád zapříčinil, ale... pod námi žádný nepřítel není! „Stůjte, stůjte! Dolů!“ Křičím dál. Tohle je chyba technického rázu, nevěděl bych snad o pohybu nepřátelských jednotek?! Nebo je to snad sabotáž? Konečně se z nebe dostaneme i my. Vystoupím první, jen abych se přesvědčil, že pád z oblohy přežila má zrzavá Liška. Všestranný dárek, o který bych vskutku nerad přišel. Rozhlédnu se kolem sebe, prohlédnu si dobře tu spoušť. Zatracený vzducholodě! Začněte dělat rozumnější věci, zabedněnci... Vzdychnu. Mám ze zdejšího prostředí špatný pocit, ale kdy ho nemám? Aivancké lesy a tábor na jejich hranicích. Jen zběžně se zeptám na naše ztráty, detaily mě nezajímají. Téměř bych zabil otravný hmyz, který se mi přilepil k noze. Zamířím rovnou do lazaretu, nevšímaje si Streina ani kohokoliv jiného, ne dokud mám svou povinnost. Přidřepnu pak ke své Lišce a podívám se na její nohu, kterou už někdo stačil ošetřit. „Jsi v pořádku, koukám. Zůstaneš tady, ano? Počkáš, než se vrátím.“ Věnuji jí krátký úsměv, bude tu mezi ostatními v pořádku. Podívám se pak ještě jednou na Streina, zapáleného do vlastní věci. To je jedině dobře, takhle zjistí víc informací, než bych byl schopný zjistit já, navíc má náskok. Pohledem pak seknu po generálovi, oni situaci uklidní a já se budu moct dojít porozhlédnout po okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Operace: Dryáda Keirran Samozřejmě mě zpráva zaujala, bylo to něco, co nemusel znát nikdo jiný. Bylo to jen naše malé tajemství. Malého pavouka, ze kterého jsem zprávu obdržel, jsem pak cestou k lazaretu natiskl na spodní stranu dřevěné desky, aby nebyl tak nápadný a nevzbuzoval pozornost. Když se mi podařilo se vytratit z dohledu všech vojáků a ostatních... bytostí, vyrazil jsem rovnou do vzducholodě, kterou Devítka označil za místo setkání. Nezdržoval jsem se s ničím a s nikým. Jen jsem se přes rameno ohlédl, jestli mě někdo nenásledoval, a já ho mohl na poslední chvíli otočit a kopnout do zadku, jen aby se nedozvěděl o našem setkání nějaké detaily. „Jsem z novinek nadšený, Devítko,“ přivítám agenta mávnutím ruky. Infiltrovat nepřátelské jednotky je složité, chce to dávku důvěry, která se musí vybudovat. O to větší obdiv Devítka měl, když se mu to u nothijské verbeže podařilo. „Povídej, určitě máš představu o tom, co bys rád, co by mohlo být přínosné. Chci nejprv slyšet tvůj pohled na věc, než se rozhodnu za naši jednotku.“ Vybídnu ho. |
| |
 | soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Neúspěšná akce? Keirran, Strein Galden, Vincent, Inanna, Kamiya Jako zlomená jsem neměla příliš velkou zásobu emocí, necítila jsem nic, ani bolest mi nevadila, a tak na mě přítomní nekoukali moc přívětivě kvůli mému prázdnému pohledu. Nebyli si moc jistý, co jsem skutečně zač, nebyli si moc jistí, jak zareaguji, ale vzhledem k tomu, že jsem byla Zlomená vědma a mágyně, co potřebovala hlavu a nějaké emoce ke kouzlům, nebyla jsem úplně otupělá. To jediné, co jsem ale cítila byl zájem o bezpečí. Dlouhé roky mě trénovali, mučili, dokonce mělo dojít na „utracení“, protože jsem byla prý „vadný kus“, ale nakonec se to generálovi povedlo. Choval se ke mně, jako ke své osobní hračce, trýznil mě a já poté přišla o všechno. Zbyli mi jen slzy a naděje, že to jednou skončí. Samozřejmě jsem se pokoušela bojovat, ale nakonec přišla rezignace a pak dny, kdy jsem se vzdala úplně a nechala Viraly, aby si dělali, co chtějí. Ty dny jsem se přestala probouzet a cítit radost z nového dne, přestala jsem bojovat, magie ve mně zesílila, ale už jsem necítila potřebu ji použít proti generálovi. Když pak jsem se jedno ráno probudila a necítila dočista nic, nasadili mi náramky a o pár měsíců později mě darovali Vincentovi jako dárek snad k jeho narozeninám. Nechápala jsem lidské zvyky. Stále jsem se bála toho, že by mě mohl nějak uhodit, stále jsem se bála, že budu jako pes zbita, ale byla jsem i jako onen pes poslušná. Když jsem potom zjistila, že Vincent vlastně nemá proti mně žádné úmysly, začala jsem mu postupně věřit, cítila jsem potřebu mu pomáhat, ale nešlo to tak snadno, jak jsem předpokládala a došlo i na slzy beznaděje, kdy jsem necítila smutek, necítila zoufalství, ale nevěděla jsem, co dělat, jak reagovat na některá slova, jak mu oplatit to, že mi poskytuje bezpečí… Nakonec slova nebyla potřeba. Sedíc vedle Pána vzducholodí, sevřela jsem dopis a usmála se nad jeho slovy. Kývla jsem. Měl pravdu. A pak vešel Vincent a já zpozorněla, zamrkala jsem na něj a když se otočil k odchodu, sama jsem se postavila a vtiskla mu do ruky dopis. „Vincente…“ řekla jsem jen, nechtěla jsem, aby odešel, ale nakonec jsem kývla a nechala ho. Sama jsem se ale vydala za Streinem a potichu poslouchala rozhovor. Podívala jsem se potom na Kamiyu a dryádu, kteří stáli v kroužku a sevřenou pěst jsem položila na svou hruď. Snad to byla úzkost? Nevěděla jsem, chtěla jsem jen, aby se nic nestalo. „Chovají se k vám muži z Viralu špatně?“ napadlo mě nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro vím, jak trpíš, vím, jak jsi nešťastná, ale slibuji, že tě odtamtud dostanu. Jen, co to bude možné, našla jsem nám domek u jezera, postarám se tam o tebe. Anebo jsi snad zamilovaná? Dozvěděla jsem se, že do města přišla králova dcera. Nic o ní nevím, tají ji jak by to bylo státní tajemství, ale myslím, že jsem ji viděla. Má celkem nejisté kroky, ale je to hezká dívka, světlé vlasy… Je jako jaro, tak rozkvetlá a tak mladá, ale vystrašená jako ratlík. Kdybych to neslyšela, ani bych nevěřila, že to je jeho dcera. Moje nejdražší, hlavně se opatruj a nebuď na sebe přísná, nenech nikoho, aby ti ještě více ublížili, nevěřím, že z tebe udělali Zlomenou, nechováš se tak! Nejsi Zlomená, neříkej to! Miluji tě, Tvá Blanche) |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro V úkrytu"Mrzí mne, že naše přítomnost vyvolává neklid. Bohužel já nejsem magicky nadán, tedy nemohu posoudit, jak vážná situace je. Jsem si jist, že ani generál zde neplánuje nechat muže déle než je nezbytně nutné." ujistím Kamiyu nápomocně. To už se do debaty zapojí i dívka a nebo možní spíše magická bytost s kterou se můj hostitel prve bavil. Docela mne překvapí, jak ostře reaguje na má slova. Přesto jí zvládnu vyslechnout až do konce a dokonce mi z tváře nezmizí nápomocný úsměv, ikdyž ten dostává trhliny. Spíše ovšem z bolesti než z jejich slov. Přesto si všímám, jak zatíná ruce v pěst a její tón se stává čím dál ostřejším. "Ano, od našeho hostitele je velmi milé, jak se zachoval i přes nedostatek taktu generála. Já ovšem nesdílím váš názor, že bychom jinak toto místo zničili." odpovím klidně a věcně. Její hněv mne míjí, jako poryvy větru přicházející bouře. Přeci jen já považuji ty historky, co jsem slyšel, že naši vojáci každou magickou bytost zotročí a všechno zničí, za nepřátelskou propagandu. "Také nepovažuji za slabost projevit v vděčnost, která nemá nic společného s dobrosrdečností a nebo velkorysostí. Jestli vy magické bytosti máte vděčnost za slabost, tak dobrá budu si to na příště pamatovat." usměji se chlácholivě na Inann a moje oči jasně prozrazují, že každé slovo myslím vážně. "Moje vychování je v pořádku. Já si odkašlal, abych na sebe upozornil. Byl jsem připraven vyčkat než dokončíte svůj rozhovor. Přišlo mi to mnohem zdvořilejší než mlčky stát a naslouchat vašemu rozhovoru. Váš společník se na mne otočil, což mi dalo jasně najevo, že mohu pokračovat. Vy nejste výše postavená osoba zde, abych musel podle etikety čekat než domluvíte." odrazím stranou výčitku, jako balónek při tenisu a spolknu při tom několik frází jako pokorně a milostivě. Chování dívky se mi vůbec nezamlouvá, ale momentálně jej neplánuji řešit. Vedle mne se zjeví Vincentův stín a snaží se zjistit proč je tak nabroušená. Já zkřížím ruce na hrudi, spíše abych si dodal stability než, jako vyzývavé gesto. Očividně nikam jít neplánuji. Jen si všimnou, že kolem mne zase prošel Vincent aniž by řekl slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Křehký mír ohrožen Inanna, Strein, Wynelle Tak Inanna… Škoda, že se nesetkali za jiných okolností. Bylo by osvěžující všeho nechat a běžet se podívat za starými známými. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Odlétáme Bastien, Athlis Postavím se ke kormidlu, zkontroluji kompas i astroláb a spokojeně pokývám hlavou. "Chci letět víc na sever a vyhnout se velkým řekám," začnu kružítkem ukazovat trasu, kterou jsem vybrala. "Až se dostaneme ke zbytkům Zdi stočíme se víc na východ dokud se nedostaneme za hranice tohohle pralesa. Pak nás čeká let do pouště, kde si budeme muset dát větší pozor na Viralské patroly, ale nemělo by jich tam být moc. Je to trochu delší cesta, ale měla by být bezpečnější." Předám Bastienovi mapu aby si jí mohl dopodrobna nastudovat a vybrat vhodnou výšku a vzdušné proudy pro tohle roční období a zemskou pozici. "Jak se má vůbec náš zajatec?" začnu mluvit také o něčem jiném. "Doufám, že dobře. Posádka je z toho trochu neklidná a i já budu ráda až se jí zbavíme. Čím dřív tím lépe." |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro :( Kamiya, Strein, Wynelle Hned, jak si uvědomím, jak moc jsem se (na svoje poměry) rozčilila, uvolním pěst i napjaté svaly v obličeji. Viral ale můj výlev neoplatí dalším výlevem, zůstane naopak klidný - a dokonce s úsměvem na rtech. Nedostatek TAKTU. To jistě, vyhrožování bolestivou smrtí je nedostatek taktu. Jsou to na druhou stranu Viralové, tak se není čemu divit. Pak začne mlít něco o slabosti a o tom, že jeho etiketa je naprosto v pořádku. Samozřejmě. Tvoje etiketa, zvyky tvojí vlasti a to, jak se chováte ke všem, kdo nepatří k vaší republice, to je všechno v úplném pořádku. I přes to, že se ve mně vaří krev, vyvíjím velké úsilí, abych to na sobě už nedala znát, a čekám, až domluví. Než však stačím odpovědět, vyjede po mně Kamiya. Překvapí mě, jak ostře najednou jeho hlas zní. Nechápu to. Bránila jsem ho, chtěla jsem, aby pochopil, co jsou tihle lidé zač a čeho jsou schopni... Ale asi o to nestojí. Jeho nakonec nezavírali do klece, nemučili a nevystavovali jako kuriózní experiment. Neví, jaké to je, když se každý večer naplní manéž novými tvářemi, které se přišli pobavit jeho bolestí. Děti, stařenky, všichni ti lidé, kteří vypadali dobrosrdečně. Všichni do jednoho tleskali. Každý večer. Kdyby tohle všechno věděl, pak by pochopil, že ve Viralské republice neexistují výjimky. Všichni jsou krutí. A vojáci dvojnásob. Mám co dělat, abych zahnala slzy. Skoro mám pocit, jako by mě zradil. Měli bychom držet při sobě, už jen proto, že tihle lidé ničí náš domov - místo toho se ale Kamiya rozhodl postavit se na stranu Virala. "Jak jsem řekla, na pacienty pomohu dávat pozor a kdyby se něco dělo, ráda pomůžu," oznámím Kamiyovi a zdvořilým pokývnutím hlavy se s ním rozloučím, zrovna když přijde Wynelle a zajímá se, jak se chovají muži z Viralu. Tak, jak se chovali vždycky. Rozhodnu se ale nijak její otázku nekomentovat - ostatně byla určena Kamiyovi, který si hraje na to, že je všechno krásné a div tu Viralové nevyčarovali duhu a barevné kytičky. Jeden konflikt byl na dnešní den až až a nechci docílit toho, abychom museli odejít dřív, než bude nutné. Časem chci najít Keirrana a promluvit si s ním o naší situaci tady, ale to počká. Prozatím přejdu k lůžkům a jak jsem slíbila Kamiyovi, nenápadně vyzvím, zda všichni vypadají v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Vzdušné stezky Annabella, Athlis Pokývu kapitánce na pozdrav a zahledím se do mapy. "Nad pouští budeme muset být dost obezřetní. Větry tam bývají dost prudké a pokud bychom narazili na nějakou nepřátelskou loď, takhle naložení nebudeme schopni dost dobře manévrovat." Jsem si naprosto jistý, že Anna si tohle všechno uvědomuje, ale je mojí prací to připomenout. K trase jinak žádné výhrady nemám. Jen posunu kormidlo o několik stupňů a zajistím ho. "Jo náš zajatec..." Zašklebím se a naláduju si dýmku. "Zkusil jsem s ní trochu komunikovat, ale nemyslím si, že mi úplně rozuměla. Zato na mě pak ječela, že nás spálí a zabije. Možná bys měla varovat posádku, aby se ke kleci vůbec nepřibližovali. Sice je spoutaná a nemůže čarovat, ale i tak mi z ní běhá mráz po zádech." Potáhnu z dýmky. I já už jsem zaslechl, jak se muži znepokojeně baví. Já pověrčivý příliš nejsem, ale možná jsme jí nakonec měli nechat běžet. Alespoň pro klid duše. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Z očí do očí Bastien, Athlis "To mě také. raději se na ní dojdu..." nedořeknu to, protože se se z podpalubí vynoří několik pirátů. Mají hrůzou stažené obličeje a mě je hned jasné, že to má co dělat s tou potvorou dole. Křičí jeden přes druhého a jen těžko jim rozumím o čem to vlastně mluví. Brzy se přidávají i další a nakonec z nich vypáčím co se přihodilo. Neosvobodila se jak jsem se bála, jenom ztropila pořádný povyk. "Všichni se uklidněte!" začnu tišit ty nejhlasitější. "Dejte jim pálenku," rozhodnu ještě. To by je mělo přivést k rozumu a nakonec začnu udělovat rozkazy. "Běžte zajistit zvířata. Nebude dobré pro obchod pokud se jim něco stane nebo snad dokonce utečou. Já se zatím půjdu podívat na tu potvoru. No tak. Honem," popoženu ještě ty váhající. Vytáhnu revolver a zkontroluji zda je plně nabitý. Vím, že je, ale jistota je jistota. Se zbraní v ruce se pak vydám dolů a kde je klec s naší ulovenou lamií. Zastavím se před mříží, která nás odděluje a měřím si jí chladným pohledem. Pistoli mám sice v ruce, ale spuštěnou podél boku. Během mžiknutí oka jsem ale schopná jí pozvednout a provrtat to pololidské, polohadí tělo záplavou kulek a vážně uvažuji o tom, že to udělám a ušetřím si tak trápení v budoucnu, ať už za ní můžeme dostat zlata sebevíc. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Řev bestie Annabella, Athlis Anna ani nestihne domluvit, když se z podpalubí ozve křik a ven vyběhne několik vyplašených mužů. Mluví jeden přes druhého a z jejich slov nejprve není vůbec zřejmé, co se děje. Ta potvora zřejmě nepřestala vyvádět. Moji dobře míněnou radu si asi k srdci nevzala. Jsem docela rád, že tohle nemusím řešit. Sleduji, jak kapitánka odchází a sám obrátím pozornost opět ke kormidlu. Zkontroluji kurz a rychlost větru. Tentokrát budu opravdu rád, až se nákladu zbavíme. Ať už se Anna rozhodne lamii opravdu prodat, nebo jí pošle nejkratší cestou rovnou k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Ztraceno v překladu Athlis, Bastien Tak tohle bude těžký. Z toho jejího řevu poznám jen pár slov. To na domluvu stačit nebude. Pokud vůbec bude domluva možná. Musím jí nějakým způsobem uklidnit. Tak nebo onak. Otočím se na patě a zmizím mezi bednami, za chvilku je slyšet můj hlas jak křičím na ty na hoře. "Doveďte mi Coeantu. Ať kouká zvednout ten svůj zadek a přestane čuchat k těm svým dryákům. Potřebuji její překladatelské schopnosti." Za chvíli se zase vynořím před klecím a čekám až zmíněná osoba dorazí. Dává si trochu na čas, ale to je u ní obvyklé. Nakonec se , ale přeci jen objeví a po mém boku stane víla. "No konečně," kvituji její příchod. "Nevím zda jste z jednoho lesa, ale rozhodně k ní máš blíž než já. Tak jí zkus domluvit aby přestala divočit. Coeanta se na mě otočí se zamyšleným výrazem v očím. Ukazováčkem si posune klobouk více do týla a začne zkoušet různé jazyka z její domoviny, kterým by lamie mohla rozumět. Všechny říkají totéž a je to vlastně otázka a ta zní: "Jak se jmenuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Porada Bastien, Athlis Víla na mě jenom zamyšleně pohlédne. "Tohle je na vás kapitáne, víte dobře, že s tímhle moc nesouhlasím." I když to nedává nijak zvlášť najevo, podle toho jak mává křídly poznám, že je rozčílená. Už se známe dost dlouho na to, abych poznala jak se cítí. Založím si ruce na hrudi a chvíli jí vydržím opětovat pohled než si povzdechnu a jen na půl úst procedím: "Tak dobře, promluvíme si o tom." Coeanta jenom na znamení souhlasu mrkne a vytratí se ven. Sehnat další členy posádky na poradu, která nás čeká. "Ještě chvíli počkej," oslovím lamii v kleci a snažím se mluvit opravdu pomalu. "Brzy tě pustíme." Tím se snad trochu uklidní a dá na chvíli pokoj a přestane vyvádět. Já to musím probrat s ostatními, takže jí zase opustím a vydám se do své kajuty, kde už by měli všichni čekat. Doktorka, Bastien, Vef, ale i další kteří k tomu mají co říci. "Zdá se, že jsme si ukousli větší sousto než jsme schopni sežvýkat. takže co s tím polovičním hadem ve skladišti?" vyčkávavě se zahledím na ostatní s jakými nápady přijdou zatím, co si sedám za svůj stůl. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Porada Annabella, Athlis Nemám v tuhle chvíli mnoho práce. Vítr v zádech nás žene kupředu a krajina pod námi klidně ubíhá. Mám rád tenhle pohled. Z téhle výšky se zdá všechno tak maličké. Stále si dobře vzpomínám na to, jak jsem poprvé vystoupal k nebi a v tu chvíli se i mé problémy zdály najednou nicotné. Anna dala mému životu smysl a já jí za to nikdy nepřestanu být vděčný. Z myšlenek mě vytrhnou slova o tom, že si mě kapitánka žádá ve své kajutě. Předám kormidlo pomocníkovi a zamířím za kapitánkou, vím, že nerada čeká. Nevím, co přesně se děje v podpalubí, ale vypadá to, že lamie je větším problémem, než jsme čekali. Založím si ruce na hrudi a pátravým pohledem přejedu přítomné. "V čem je problém?" Zeptám se Anny. Vím, že někteří piráti jsou pověrčivé baby, ale nečekal bych, že ona bude chtít couvnout. |
| |
| soukromá zpráva od Keirran (N) pro Operace: Dryáda Už jsem na místě čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zeď a trpasličí kratochvíle Jacobus „Koos“ van Rooyen, Meraya, Nathalan Niito a trpasličí oddílMorálka vojáků prudce klesala a to obzvlášť, když ti vojáci byli trpaslíci. Sice je doprovázela Zlomená, která tak nějak svou přítomností připomínala, že je někdo, kdo trpaslíkům velí a že je potřeba dělat věci, co si přejí „ti nahoře“ (toto trpaslíci s oblibou říkali a smáli se tomu, protože pro ně byl každý nahoře a o to méně respektovali ty, co právě nahoře byly svou pozicí, a nejen výškou a ty, co dávali najevo svou nadřazenost… No ty nenáviděli úplně nejvíce!), ale když potom trpaslíci objevili žoldnéře a snad i piráta Koose, bylo s morálkou zameteno úplně. Naléhali na Koose, aby jim ukázal jeho vozidlo, radili mu, jak a co vylepšit a k večeru popíjeli pivo a kořalku, kterou měli. A přitom jejich úkol byl tak jednoduchý… Měli se vrtáky a trpasličími vymoženostmi dostat přes Zeď, měli pořádně zavařit Nothiananům a připravit je o jejich pocit bezpečí, ale v trpaslících stále něco z magie zbylo, a tak myšlenku zničení Zdi oddalovali, doku je kořalka pálila v krku. Všechna zábava ale měla skončit, když generál poslal Nathalana Niita, aby situaci zkontroloval spolu s dalším mužem, který byl z jiného sektoru policie. Sice to nebyla obvyklá práce pro lidi, jako byl on, ale generál jim to vynahradil pěkným obnosem, protože věděl, že uniforma policie bude to jediné, co trpaslíky vyděsí. A takže že ano, trpaslíci okamžitě začali pracovat na díře ve zdi a jeden z nich se otočil na Koose. „Na toho dlouhána si dávej pozor.“ řekl Grim a pak velmi nepatřičně ukázal. „A na tu Zlomenou taky, dlouháni jsou divní… Až na tebe. Ty jsi v poho dlouhán.“ dodal trpaslík a pak se otočil, že také půjde pracovat. A v tu chvíli přistál na rameni Nathalana sokol, který měl na své noze přivázán dopis. Byl od jednoho z agentů. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro zjistil jsem, že Dračí generál uchovává dračí vejce. Pokud by se ta potvora skutečně vylíhla, mohl by to být problém. Možná dal darem svému synovi, a navíc nejsem přesvědčen o věrnosti Dvojky. Pamatujete si tu Zlomenou? Myslím, že se jmenovala Wynelle, neustále se motala kolem velitele. Dosud to neřekla, ale měl by to být sourozenec Dvojky a mám za to, že Dvojka je věrná jen právě kvůli tomu, že věří, že je sestra naživu. Možná by stálo za to se infiltrovat a přesvědčit se o věrnosti dvojky. Vítr v plachtách a ať vám nevyhasne kotel.“ |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Porada Bastien, Athlis "V tom, že je příliš divoká a čím víc času uplyne tím bude nebezpečnější. Když jsem byla dole všimla jsem si že klec má co dělat aby jí udržela na místě. Pokud začne zuřit ještě víc tak to možná nevydrží a jestli se dostane ven, tak to rozhodně nebude příjemné. Může nadělat opravdu hodně škody a to jak na lodi tak i mezi posádkou. Navíc někteří reptají proti jejímu prodeji. Už teď je všechno špatně a kdo ví co by přišlo po tom," snažím co to nejsnadněji vysvětlit a střídavě se dívám z jednoho člena posádky na druhého a snažím se odhadnout jejich náladu. Konečně rozhodnutí je na mě, ale pořád jsem ochotná poslouchat názorům a připomínkám. "Můžeme jí hodit přes palubu. Je to rychlé, ale nic nám to nepřinese. Můžeme jí omámit aby po zbytek cesty dala pokoj a pak jí prodat. Můžeme jí na nějakém příhodném místě vysadit a možná nám to přinese požehnání Usoi. Možná má někdo ještě nějaký nápad, který mi nepřišel na mysl?" |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Porada Annabella, Athlis Zachmuřeně se na kapitánku dívám. To poslední, co bychom potřebovali je, aby se lamie dostala z klece, a začala dělat problémy. "Coeanta by určitě měla něco, co by jí zklidnilo." Nadhodím, ale začínám mít dojem, že Anna už se stejně rozhodla. Tiše si povzdechnu a zamyslím se. "Za chvíli budeme prolétat méně zalesněnou částí. Nějaké krátké přistání bychom mohli zvládnout a, pro klid duše všech na palubě, jí můžeme vykopnout ven." Raději bych, kdyby se nám tvora podařilo prodat, protože taková příležitost se člověku naskytne jednou za život. Ale ani všechno to zlato nestojí za nepokoje v posádce. To ať se radši ten had odplazí tam, odkud přišel. |
| |
 | soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď a trpasličí kratochvíle van Rooyen, Meraya, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Zrovna jsem si vařil kávu na malém vařiči a její vůně mě libě lechtala v nose a stejně tak provoněla i mé okolí. Bylo to příjemné a já lehce usrkl s malého elfského findžánu. Byla lahodná, byla totiž pašovaná stejně jako rum který jsem do ní přidal. Nechal jsem si jen to co bylo ve finžánu a zbytek nalil do uzavíratelné termosky, klukům - tím jsem myslel trpaslíky, přijde k duhu. Sedel jsem před mým závodním Unicyklem odkaz změny, které jsme udělali s "klukama" ho měly posunout ještě minimálně o třídu výš, už předtím jsem z jeho divokosti a rychlosti měl obavy, ale teď už jsem se fakt bál. Sledoval jsem odlehčený přetlakový ventil a upravený odstředivý regulátor. "No do prdele jestli tohle nevybuchne jak to vytočím do plnejch..." řeknu si pro sebe a svět zase chvíli nevnímám. Dopiju kávu a modrý findžán opatrně uložím do truhličky a vydám se za trpaslíky k díře. Už jsem tu nějaký ten den a stále nevím co má být mým úkolem. Vždy když jsem pracoval jako kontraktor pro Viralskou republiku, měl jsem smíšené pocity. Byla to moje země, země kde jsem se narodil, kde jsem měl rodinu, kde jsem vystudoval a také sloužil v válečné vzduchoplavbě. Ale byla to i země ve které se mi mnohé hnusilo. Otročení, agresivita, expanzivní politika, korupce a právo pro bohaté. Smutné bylo, že já jsem byl toho součástí. V hlavně mi proběhla vzpomínka na to jak jsem se v kapitánské uniformě jako velitel lehkého křižníku Racek, účastnil recepcí kde se podávalo jen to nejlepší. Myšlenku jsem rychle zaplašil a musel jsem se zasmát, když jsem si uvědomil, že ted vypadám jako umaštěný, potetovaný šupák a líbí se mi to. Vlastně kdykoliv jsem pracoval pro Viraly vypadal jsem co nejšupáčtěji a cítil se fakt svobodně. Asi to bylo, ale i tím, že jsem měl vlastní rychlou průzkumnou loď, vlastní posádku, pracoval jen na smlouvu a mohl kdykoliv odejít. Trpaslíky jsem měl rád, raději jsem se s nimi družil, než z ostatními lidmi. Přišel jsem k díře kde už zase makali a podal jim termosku ve které byla káva s rumem. "Povzbuzení co vám dodá energii." Ušklíbl jsem se a věděl, že trpaslíci ocení hlavně ten rum uvnitř a proto jsem pro jejich porci nešetřil. Od té doby co přijeli ti policajti se Zlomenou atmosfera zhoustla, ale mě to bylo vlastně trochu u prdele. Neměli na mě páky, byl jsem svobodný občan, navíc z dobré rodiny a kdykoliv jsem mohl odejít, pravda přišel bych o trochu peněz, ale nic co bych si nemohl dovolit. Co mě ale děsilo byla ta Zlomená, nesnášel jsem je, tedy ne přímo je těch tvorů mě bylo líto, nesnášel jsem to co se jim stalo. Ta poroba, to zlomení, ty jejich oči, to ničilo i mě kdykoliv jsem se na ně podíval. Byla to jedna z věcí, kterou jsem vážně na VR nenáviděl. Nechápal jsem jak Bůh muže tohle dopustit. Když mě trpaslíci varovali jen sem se usmál a poplácal jsem jednoho z nich po zádech. "Jo jo díky za varování." Na poznámku, že jsem v poho "dlouhán" se jen spiklenecky uščuřím. "Víš já vlastně nejsem "dlouhán" jsem trpaslík co mu jen moc narostly nohy ... a taky péro he he he he." Mrknu na něj a zapálím si doutník, přišla právě policejní honorace patrně s novýma informacema, možná i s tím, že se konečně dozvím proč tu tvrdnu. |
| |
 | soukromá zpráva od Raya pro Jacobus „Koos“ van Rooyen, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Udělala jsem něco špatně? Zlobí se snad na mě generál? Nechápala jsem, proč jsem musela opustit město kvůli tomuhle. Pokud chtěl tu zeď strhnout, měl mi dát úkol, protože ti mrňaví se zdáli být k ničemu. Většinu času jen tlachali a popíjeli. Proč jim někdo nedá pár ran bičem? Zdálo se mi, že se od nich jejich velitel příliš neliší. Když nepočítám jeho výšku, byl stejně zarostlý, smrdutý a upocený, jako všichni kolem. Dokonce ani můj květinový parfém nedokázal ten odér přebít. Většinu času jen stojím, kalné oči upřené na zeď, jako bych čekala, že se snad zřítí sama od sebe. Má tvář zůstává nečitelná a stejně tak myšlenky, které se mi honí v hlavě. Pokud tam vůbec nějaké jsou. Působím klidně a uvolněně, ale opak je pravdou. Tenhle svět neznám, je o tolik jiný než to, v čem jsem vyrostla. Je takový...čerstvý a voňavý. Skoro mě přivádí v úžas, naštěstí jen skoro. Už dávno jsem ztratila touhu objevovat. Za celou dobu, co jsme tady, jsem nepromluvila jediné slovo. Není to žádoucí. Je to moje přítomnost, co má těm mrňavým připomenout, že by měli poslouchat, že tam někde sedí generál a čeká, že odvedou dobrou práci. Generál se zlobí. Pomyslela jsem si, když jsem poprvé spatřila muže od policie. Zlobí se, protože jinak by tady nebyli. Většinou necítím strach, ale nyní mi po zádech přeběhne zachvění. Pohledem najdu svého cvičitele. V tomhle divném, neznámém světe, je mi opěrným bodem ještě více, než jindy. Popis: Meraya působí jako velmi krásná, křehká žena. Něco kolem dvaceti let. Má plavé vlasy a jemně řezané rysy tváře. Její oči jsou ale bez života a někdy působí, jako kdyby byla slepá úplně. Nejsou na ní patrné žádné emoce. Navzdory svému postavení je oblečená do krásných šatů a dokonce je ozdobená šperky. Pohled na ní má těšit generála. Dojem trochu kazí okovy, které má na zápěstích a kotnících, kolem krku má potom obojek. |
| |
 | soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro ✺ Zeď ✺ Meraya, Jacobus "Koos" van Rooyen a trpasličí oddíl |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď a trpasličí kratochvíle van Rooyen, Meraya, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Posadím se na hromádku hlíny a sleduji, řádění "politruka" když přijdu ani se nezvednu jen natáhnu nohy a odplivnu kousky tabáku z doutníku, které mi uvízly na jazyku. Pokuřuji a sleduji jeho pérování. Už od pohledu mě sral. Arogantní pička kterých je v armádě, námořnictvu a jinde tři prdele. Na jednu stranu jsem ho ale chápal prostě musel si vydobýt autoritu, když chtěl, aby byla práce hotova a tak jsem to přecházel. Naštěstí jsem si nikdy neprošel touhle fází poddůstojníka, který musí pérovat mužstvo do válečné vzduchoplavby jsem nastoupil po škole už jako důstojník. Byl jsem za to rád. Moc rád. Dobře,že tyhle armádní časy jsou už za mnou. Spiklenecky jsem se jen ušklíbl na trpaslíky, ale zůstal jsem sedět na hromádce. Když dojde až ke mě a začne mi hned z první tykat, jen se usměji a vyfouknu dým z doutníku. Mám to rád, prostě tu moji šupáckou vizáž, kdy si přesně takoví jelimani myslí, že si můžou otevírat hubu. Ani se nezvednu jen popotáhnu z doutníku a koutkem huby mu odpovím. "Nevšiml jsem si, že by jsme spolu pásli husy, že mi tykáš." Vyplivnu opět kousky tabáku. "Ve slušné společnosti je to tak, že když něco chceme, představíme se a vykáme." Věděl jsem, že musí být zarážející, že takový šupák mluví o slušné společnosti a navíc kultivovanou dikcí, kde by o tom mohl slyšet. O to víc jsem si to užíval. "Vzhledem k tomu, že alespoň já jsem gentleman tak se představím první Jacobus van Rooyen, kontraktor válečné vzduchoplavby a jeho lod Rooi Rosa." Nedbale ukážu do dálky, kde je připoutaná lehká fregata. "No a úkol? tak nějak jsem doufal, že jste sem přibyli proto, aby jste mi přivezli další rozkazy od generality. Zatím tu mám čekat na další instrukce z velitelství." Chtěl jsem dodat, že evidentně ne a že tu jsou jen k šikaně trpů, ale skousl jsem to, myslím, že to by ten jeliman už neunesl. Tak jsem se jen víc natáhl a možná čekal, co z něj vypadne. Popis: Muž kolem 35-40 spíše robustnější atletické postavy s prackami jako lopaty a dost výrazně potetovaným odhaleným tělem. Podle tetování se dá odhadnout, že většinu života strávil ve vzduchoplavě. Oblečen v kožené kalhoty, pevné boty a bílé tílko přes které se táhnou černé kšandy. Vše umaštěné od oleje, rzi a různého dalšího šmíru. Za pasem pistoli a dlouhý lovecký nůž, přes hrudník nábojový pás a startovací klíč na krku. Černé vlasy mu vykukují z pod letecké kukly s brýlemi a jeho tvář krom čmouhy od šmíru zdobí černý plnovous a fešácky nakroucený knír o který jak to vypadá se pečlivě stará. Modrozelené oči spolu s doutníkem v koutku úst mu dodávají šibalský výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Jacobus „Koos“ van Rooyen, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Pootočím hlavu a podívám se na policistu. Opravdu na mě promluvil? Na mě nikdo nemluví, jestli něco, tak mluví s mým cvičitelem, který je vždycky někde poblíž. Moje reakční doba je v tomhle případě ještě o něco delší, než jindy. Být člověk, byla bych překvapená, takhle jen váhám, zdali je vhodné odpovědět, nebo jestli si tím vysloužím šok z obojku. "Ano, pane." Řeknu nakonec, už jen směrem k policistovým zádům. Těžko říct, zda mě vůbec slyšel. Slova jen tiše zaševelím, pohled už opět upřený na vrcholek zdi. Automaticky očekávám, že jsem něco udělala špatně a že za to nyní dostanu vyčiněno, nebo rovnou trest. |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro ✺ Zeď ✺ Jacobus "Koos" van Rooyen, Meraya, trpasičí oddíl |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď a trpasličí kratochvíle van Rooyen, Meraya, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Stále s nataženýma nohama a pokuřujíc se stejným úsměvem pozoruji toho jelimánka jak evidentně má potřebu hrát hru kdo má větší péro. Nechám ho v klidu vykecat a pak silně písknu, jako signál pro hlídku a posádku, aby si toho krasavce vzali na mušku dlouhou puškou s zaměřovačem. Na fregatě, se rozeběhne cvrkot a je vidět, že posádka je uvedena do pohotovosti. Snad i Bernard přitopil pod kotlem. Nepochopil, že jeho autorita je mi úplně u prdel a hru na větší péro hrát nehodlám klidně ho nechám odprásknout z dálky a nebo ze zadu. Tohle jsem ale už zažil mockrát a tak mě to nevzrušuje. "Příslušníku PVR, pokud nemáte oficiální rozkaz podepsaný pro mě, tak si z dovolením nechtě svoje kecy a potřebu vytahovat lofáska. A budeme všichni spokojení. Pokud by jste mě měl velet vy tak ukončuji smlouvu s válečnou vzduchoplavbou VR a se svou lodí si nacházím jiného zaměstnavatele. Sice přijdu o prémie, ale to není zas takový problém. Vy si však admiralitě vysvětlíte proč jsem odešel. " To, že většinu admirality znám osobně ještě z dřívějších dob, si nechám pro sebe, nemám potřebu machrovat na tohle téma a stejně by mi to bylo nepříjemné. Jedno je však jasné jestli sáhne po zbrani pokusím se ho odprásknout dřív než on mě, případně dřív, než ho sejme sniper z fregaty. "Podívejte příslušníku PVR, chápu, že máte potřebu upevňovat svoje velitelské postavení, ale vyserte se na mě do armády už nepatřím a své svobody si cením a nemám potřebu, aby na mě nejakej snaživec vřískal. Pronajímám svoje služby, svoji loď a služby mé posádky, za to si nechávám slušně platit. Jestli už válečná vzduchoplavba nemá o moje služby zájem v pořádku, kšeftů je ted víc jak dost. Doufám, že jsme si to vyjasnili. A ted sbohem. Jestli něco budete chtít, tak budu na lodi. A kdyby jste byl tak laskav, prosím slušně zazvoňte dole u lodě a zaklepte na kapitánskou kajutu. Jsme přece slušně vychovaní lidi." Vyplivnu zbytek doutníku a stále v pohotovosti a rukou blízko zbraně se vydám na palubu Rooi Rosa. Pokud sáhne po zbrani vystřelím. |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Zeď Jacobus "Koos" van Rooyen, Meraya, trpasličí oddíl |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Jacobus „Koos“ van Rooyen, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Hašteření u Zdi sotva vnímám. Moji pozornost přitáhl ptát, sedící na větvi blízkého stromu. Nikdy jsem takového ptáka dřív neviděla. Má krásně barevné peří a tiše cvrliká. Aniž bych si to uvědomila, udělám několik kroků od svého cvičitele a, s hlavou lehce nakloněnou ke straně, ptáka pozoruji. Mám ráda ptačí zpěv, vlastně mám ráda zpěv všeobecně. Skoro mám chuť se k tomu ptáčkovi přidat. Cuknu sebou, když zaslechnu hlas. Ach, zase ten policista. Pták se lekne a uletí, a já se pomalu otočím zpátky na muže. Vyslechnu si jeho otázku, ale sama na ní nedokážu odpovědět. Jako by mě snad někdy někdo poslouchal. Pohled stočím na svého pána a čekám, že to on oficírovi vysvětlí, jak se věci mají. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď a trpasličí kratochvíle van Rooyen, Meraya, Nathalan Niito a trpasličí oddíl Když dostanu "výpověď" jen se vesele usměji. Vlasntně to jeliman nakonec vyřešil docela dobře, když se tak vlastní hloupostí dostal do slepé uličky. Ale byl jsem mu vlastně nakonec vděčný, zachránil, život sobě i mě. Sice dost pochybuji, že by měl dostatek vlivu, aby dokázal to, že v VR už nedostanu práci, protože admiralita má vždy plno tajných ukolů co se "hodí pro Koose" a admirál byl z těch mužů, kteří "své" muže znali. Na jeho průpovídky jen zamávám rukou. "Jistě příslušníku PVR van Rooyen se píše s dvěma O a Rooi Rosa taky dvě O a měké i a že adirála pozdravuji." Jeho pokusy o dehonestaci a provokaci o zbabělosti zareaguji v podobném duchu. "Jistě má posádka to moc dobře ví, proto je stále v pohotovosti a já na živu. Sbohem." Dojdu až k lodi a dvakrát znova hvízdnu a posádka mi shodí lávku a vystoupám po schodech na velitelský mustek. "Přiložit pod kotle Bernarde, naše služby tu už nejsou třeba. Politruk z dola vám vzkazuje, že jsme špinavci a velí vám zbabělec tak doufám, že si to uvedomujete bando." Zahulákám do zvukovodu který spojuje strojovnu a ostatní pozice a motory se pomalu rozbíhají. Vylezu na okraj lodi a zamávám trpaslíkům, fajn borcům...
|
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Operace: Dryáda Mladíka jsem si dobře prohlédl, kývl na něj, když zasalutoval. Měl jsem svou vlastní představu o tom, co bychom měli udělat, čeho chceme dosáhnout, stejně jako měl on tu svou... a ta mě teď zajímala. Opřel jsem se o jeden sloupek, poslouchal jeho pohled na věc a nenápadně se usmíval. Jeho kreativita i důvtip na mě dělaly dojem. Pomalu jsem kývl hlavou, pokud je tohle to, co chce. Infiltrovat dvůr je to nejvýhodnější, co teď můžeme udělat. Dvojka je cenný zdroj informací a dobrá agentka, ale s další jednotkou ve hře to přeci jen bude trochu snadnější. S Dvojkou jsem v kontaktu, vím, jak zatlačit na pilu, aby zpívala, jak potřebuji. Vklouznu rukou pod svůj kabát, vytáhnu z něj malou černou krabičku, tak akorát do dlaně, kterou podám Devítce. „Zaútočit na nejzranitelnější místo byl vždycky plán. Pokud máš s dryádou tak důvěrný vztah, jak tvrdíš, pak je na tobě, abys jej využil a podával mi podrobné zprávy. Tu krabičku předej Dvojce, vyřiď jí, že na ní spoléhám nejen já, ale i někdo z jejích blízkých - ona už bude vědět. Loajalitu Jedničky prověř, a pokud se ukáže být pochybení skutečné, zakroč mým jménem.“ Jak jinak potrestat zrádce, když nemůžu být přítomen? Jeho návrh tedy odsouhlasím, sám k němu nemám víc výtek. Přemýšlel jsem nad něčím podobným, on tomu jen dal skutečnou podobu. Pokud nemá dalších otázek, nezbývá mi nic jiného, než se s ním rozloučit a spolehnout se na jeho schopnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Generál Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin VexareNa všechny přítomné jsem upírala zrak, ale snažila jsem se nezírat i přesto, že to mi moc nešlo. Vincent byl jedinečný v tom, že mé ztracené pohledy akceptoval, nevadilo mu to, protože věděl, že nic jiného neznám a že se opravdu snažím chovat jako normální člen společnosti, učila jsem se to, učila jsem se neříkat to, co se mi honilo hlavou (byla jsem příliš slabá na to, abych své myšlenky říkala tak, aby se to líbilo lidem kolem mě, většinou jsem řekla přesně to, co jsem měla v hlavě anebo mlčela úplně, protože to mi slušelo a náleželo nejvíce), ale stále jsem selhávala, kde se dalo. Proto jsem ani nedokázala ovládnout svá slova, když jsem viděla, jakou nám jsou Kamiya a i dryáda pomocí a žádné předsudky vůči jiným rasám jsem necítila, nechtěla jsem aby ale pomáhali Nothii, vycvičili mě k bezmezné oddanosti k Viralské Republice, otevřela jsem ústa a řekla jsem: „A nechcete jít s námi a pomoci nám? Než se dostaneme zpátky?“ zeptala jsem se a pak zacouvala a zakryla si pusu a očekávala trest. Nenáleželo mi něco takového říkat, ptát se, byla jsem jen Vincentův otrok, byla jsem otrokem Viralské Republiky, nic víc, nic míň. Snažila jsem se svoji smělost zakrýt zmatenými pohledy, ale bylo mi to k ničemu. Jistě mou chybu měl stihnout trest a nebála jsem se, že mě potrestá Vincent, bála jsem se trestu kohokoliv, komu se nelíbilo moje chování a ztroskotal tu s námi. Ovšem moje srdce naplnila úleva, když dovnitř vešel nejdůležitější člověk této mise (ne proto, že by mě měl ochránit, ale protože jsem věděla, že kdybych projevila nějakou iniciativu před ním, neminul by mě trest zcela jistě), strnula jsem, když dovnitř vešla má noční můra a můj cvičitel, když dovnitř vešel ten, kdo mě Zlomil… Generál Ronin Vexare. Mé srdce poskočilo i přesto, že jsem nevěděla, kterým pocitem a očima jsem začala hledat Vincenta, který zmizel docela. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro "Ještě jednou se omlouvám. Opravdu jsem nechtěl způsobit další potíže a to co se stalo mne velmi mrzí." pronesu na půl k jejím zádům a na půl ke Kamiyovy. Myslím to upřímně, takže na tváři se mi usadí mírně zkroušený výraz. Docela mne mrzí tón s jakým se mnou ona dívka mluvila. "Můj stav zdá se stabilizovaný." konstatuji a poté po kratším uvažování dodám. "Obvazy se nic nepropíjí. Rány sice bolí, ale bolest je to spíše tupá a ustupuje." podám Kamiyovy přesný popis mého stavu. Přijde mi docela vtipné, že mám jen povrchní představu, jak těla živých bytostí fungují. Vím naprosto přesně, jak opravit s chirurgickou přesností i tu nejmenší závadu ve spalovacím motoru a nebo v jakémkoliv jiném zařízení. Na druhou stranu mám jen okrajovou představu, jak ošetřit škrábnutí na ruce a tato ironie u mne donutí se usmát. Poté promluví Wynelle. Zvědavě se na ni otočím. Ten nápad mi příjde zajímavý, ikdyž očekávám jeho zamítnut. Jak mne překvapilo, že dívka promluvila, o to víc mne překvapí její vyděšený pohled. Záhy mi dojde proč. Je to zlomená, neboli Vincentova otrokyně. Podle pohledu si je vědoma, že jí můžeme potrestat i za hlasitější nadechnutí. Proto svá další slova volím pečlivě a konejšivě. "Slečno váš nápad je zajímavý a já ho shledávám podnětným. Bylo by mi ctí oplatit našemu hostiteli pohostinnost i přesto co si o nás místní myslí. Předpokládám ovšem, že to kvůli povaze tohoto místa nebude možné. Mílím se snad?" otočím se na našeho hostitele s nabídkou. Po příchodu generála Vexara, jako by kolem mne vzduch ochladl o několik stupňů."Generále, jaké zprávy nám nesete. Už dorazil transport, který nás odsud odveze." pozdravím muže úklonou hlavy a dám si pozor, aby můj las zněl prostě, věcně a nepromítla se do něj ani stopa zloby a ani vzteku, kterými doslova doutnám. Nikdy jsem generála neměl dvakrát rád. Jeho proslulost v lámání magických bytostí mne znechucuje. Obecně považuji otroctví za zastaralý koncept, který by se měl opustit. Přeci jen pokročilé továrně nemůže pracovat otrok. Teď mne ještě k tomu dopaluje ta nepovedená ukázka. Díky které místo letecké kombinézy doplněné o na míru šité sako. Mám na sobě jen cáry onoho drahého saka a potrhané části kombinézy zakrývají obvazy. Moje tvář přesto drží profesionální úsměv obchodníka, který narušují ne zcela umyté šmouhy. |
| |
| soukromá zpráva od Keirran (N) pro Operace: Dryáda "Ano, pane." zasalutoval jsem znovu a nechal jej odejít. Černoukrabičku jsem schoval do záhybů pláště. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Možnosti shledání… Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle GraycottKrásná Blanchette se samozřejmě dozvěděla o prezentaci vzducholodí, samozřejmě se dozvěděla, že tam bude Vincent a samozřejmě věděla, že kde je Vincent, tam bude i její malá sestra. Již ji dlouho neviděla a když se rovněž dozvěděla, že tábor, kde prezentace bude končit, bude u Aivaického lesa, vyrazila. Přesun z Nothie do Viralské Republiky musel proběhnout tajně, dávala pozor na každičký detail přesunu, a hlavně dávala pozor, aby ona sama byla v bezpečí. Na lodi byla snad jediná žena, samozřejmě muži udělali cokoliv jen, aby se na ní mohla podívat a ona to snášela s elegancí, která jí byla vlastní. K Aivaickému lesu se Blanche dostala krátce po odpoledni, viděla tu spoušť, tábor byl o pár set metrů dál, než byla původní destinace, a to jí způsobilo hned starosti. Ovšem, po dlouhé cestě následoval cíl, když vešla do Kamiyova lazaretu, nejenže viděla ležící vojáky, ale také viděla tu, kterou hledala, svou sestru! A bez Vincenta. Co se tu asi stalo? Havárie vzducholodí? |
| |
| soukromá zpráva od Keirran (N) pro Odcházející dryáda? Především Inanna Kniha... nebyla nejlepší způsob jak se zabavit. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zeď Stvůra, Rhys a Dalyor Von Fridingen, Meyara, Nathalan Niito, Jacobus „Koos“ van Rooyen Cvičitel, Grim, další tři stopaři Smečka byla neklidná, svaly psů se napínaly pokaždé, když cítili, že Viralští trpaslíci jsou blíže a blíže. Zeď byla starodávná pevnost, dokud byla pod ochranou magie, byla nedobytná a aby se člověk dostal na druhou stranu, musel ji obejít a nebo obletět, přeletět… Jiná možnost nebyla a i let nad zdí byl dost riskantní, protože dokud nad zdí byla magie, byla to bezpečná bašta pro různé druhy ptáků, kteří se stali potravou menších draků a pokud člověk dorazil dost blízko k moři, dokonce mohl najít ty nejmenší mořské draky, kteří se dokonce nechali pohladit (člověk ale musel najít jen jednoho, pokud našel skupinku draků, které chtěl svou péčí potěšit, protože si myslel, že to bylo rozkošné, byl uhnán, roztrhán a jeho zbytky skončili v oceánu a dračích žaludcích). Nothianští vojáci tu byli z jediného důvodu. Král slyšel od občanů a spojek, že se něco na druhé straně zdi děje, že část zdi, která byla nejtenčí, je podkopávána a bourána, pro její konstrukci Zeď stála stále pevně, ale citlivé uši šelem cítili blížící se otřesy, nárazy, dokonce slyšely, jak někdo mluví a nadává na těžkou práci (což bylo trpaslíkům typické, na boj je užil, ale na práci ne). Král proto vytvořil malou skupiny stopařů, která se měla dostat ke Zdi nejrychleji, a protože skupina byla zformována narychlo, slíbil odměnu, která jen stěží mohla vynahradit to, co se mělo stát. Na cestě a už docela blízko byl i Dračí generál s jeho synem, ale kvůli Nyxinu budoucímu mateřství nechali draky pro jistotu doma a vzali si gryfy, kteří se pro práci hodili více. I trpaslík Grim se pustil do práce, a to byl ze všech nejlínější. Ovšem, to nic neměnilo na ničem, Zeď měla být už dávno pokořena a tak, když Nathalan stanul před cvičitelem Meyary, cvičitel se nervózně ošil. „No, víte, pane…“ kdyby byl Nathalan nějaký malý vojáček, cvičitel by se ho mohl velmi snadno zbavit, ale on byl členem Policie, a navíc nebyl sám, a to byl ten hlavní problém. „Trpaslíci pracovali, ale musí vám být jasné, že jeden člověk na oddíl trpaslíků skutečně nezachrání situaci. Dělal jsem, co jsem mohl, ale trpaslíci poslechnou jen trpaslíka…“ vysvětlil opatrně a doufal v zázrak. Který přišel. Ozvala se rána, poslední sutiny spadly. Jak se zeď zřítila a tunel byl dokončen, stačilo jen málo, aby Grim jako první mohl vystrčit hlavu z díry a spatřit zmatené a pobouřené stopaře dokonce s Rhysem a Dalyorem. „Ku*drát, za tohle mě neplatí!“ |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nová kamarádka!...? Athlis, Isabella a Annabelle Eastaughffe, Bastien Nebylo moc rozumné, aby ses proháněla po lodi, když piráti nakládali zboží, to jsi moc dobře věděla. Maminka o tom vždy mluvila, byla to skvělá žena, ale i ona se mohla dostat do stresu a pak by ti mohla říct něco, co by nebyla pravda anebo by jí působilo problémy. Proto jsi se moudře nemotala kolem pirátů a jen občas běžela za maminkou, aby měla dost času dořešit posádku a i úlovky, které se podařilo získat. Dokonce jsi si stihla dát i krátkého šlofíka, ze kterého tě probudil nelidský křik. Co to asi bylo? Každé dítě by moudře zůstalo tam, kde je, ale něco na tom křiku tě přitahovalo. Snad zoufalství? Snad bezmoc? Zvědavost tě dovedla až ke kleci, kde se ti naskytl zcela jedinečný pohled. Lamie! obrovská lamie, která bojovala o svou svobodu a snažila se dát najevo, jak moc jí nelíbí nepřízeň osudu. Ovšem, bylo jí to málo platné, ale v jejích si viděla něco víc než v ostatních zvířatech. Byla to skutečná a živá bytost, byla to myslící bytost, a to snad bylo na úlovku bylo zajímavé a nevšední. Hrdý elf přišel ke kleci, to byl on, kdo s trpaslíkem lapil lamii. Dal ti ruku na hlavu a uculil se. „Je krásná, že ano? Moc k ní, nechoď, ať se ti nic nestane, ďáblíku.“ upozornil tě a poté s úsměvem vyrazil slavit. |
| |
 | soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
 | soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Stvůra a její stvůryFridingen a syn, Politruk, Pirát a Zlomená Ohaři |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Rozhodnutí Bastien, Ahlis, Isabella Víla na Bastienova slova jenom přikývne. Samozřejmě, že něco takového má. Vždycky má, ale vidím na ní jak se jí nechce něco takového používat. Počítám, že jí to až příliš připomíná jí samotnou a chápu to. Ostatní raději prohodí jenom nějaké obecné a vyhýbavé odpovědi. Jak jinak. Ale na to jsem si již zvykla. "Tak to tedy zkusíme udělat po dobrém," zvednu se ze židle a opřu se o dlaněmi o desku stolu. "Otevřeme klec, ale vysazovat jí zatím nikde nebudeme. Nějak jí to zkusím vysvětlit. Trochu nám rozumí. Nakukám jí, že teď není možné nikde přistát a budeme jí tu mít jako hosta dokud se nám nepodaří najít kupce. Drogy bych si nechala až jako poslední možnost. Oznamte to posádce, aby někdo neudělal nějakou hloupost. Nechci aby jí někdo plival přes rameno, nebo před ní pronášel divné řeči. To by mělo být vše." Porada skončila snad ke všeobecné spokojenosti. Udělal jsem co jsem mohla. Do broušené sklenky si naliji na prst silného alkoholu a jedním mohutným douškem ho do sebe vyklopím. Zatraceně to potřebuji. Teď je čas oznámit to té potvoře v kleci, což je samozřejmě také moje práce. Znovu si zkontroluji pistoli a meč u pasu, zda jde snadno tasit. Jenom pro všechny případy a vydám se do podpalubí. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Bastien, Ahlis, Isabella Nesouhlasně se na Annu mračím. Ani trochu se mi nelíbí představa, že bychom měli tuhle potvoru nechat běhat po palubě lodi. Dobře jsem slyšel její výhrůžky a nepochybuji, že je myslela vážně. Čert ví, jestli má dostatek mozkových buněk, aby chápala, že když loď zapálí, půjde k zemi spolu s námi. Zatím, co se ostatní rozcházejí, já ještě zůstanu. "Alespoň ten obojek bychom jí zatím měli nechat." Nadhodím kapitánce myšlenku, ale jinak její rozhodnutí nezpochybňuji. Je to ona, kdo velí a já se už, za ty roky, naučil jejím úsudkům důvěřovat. Měl bych se vrátit ke kormidlu, ale nehodlám nechat Annu jít do podpalubí samotnou. Na její souhlas se neptám a když se rozejde, jednoduše jí následuji. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
 | soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Generál Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare Zamyšleně jsem si přečetl zprávu, kterou mi donesl poručík. Mechanický holub jí donesl před chvílí. Záchranný sbor se připravuje a startuje stroje. Můžeme je čekat v rozmezí tří až pěti hodin. Takže ještě minimálně tři hodiny budeme muset vydržet v téhle díře. Rukou v rukavici zmuchlám papír a hodím ho zpátky poručíkovi. Vojín, který má službu akorát dokončil leštění mých vysokých bot. Než ho propustím pečlivě zkontroluji jeho práci. Nesnáším když něco není tak jak má a na čistou uniformu jsem vysazený a že při tom drsném přistání dostala zabrat. Epoleta na levém rameni se málem celá utrhla, ale již je přišitá zpátky. Ne nijak dokonale, ale pro teď to stačí. Voják v poli si musí vystačit s tím co má. Špinavý kabátec byl také vyklepán a tak si ho mohu znovu vzít na sebe a zapnu všechny mosazné knoflíky až ke krku. S jenom sotva znatelným lupnutím v kolenou se zvednu ze stoličky na které jsem dosud seděl a narovnám se do své plné výšky ve které o hlavu převyšuji většinu lidí zde. Další voják ihned přispěchá s mou zbraní a připne mi těžký palaš se zdobeným jílcem a košem k boku. Je na čase najít hlavního konstruktéra. "Ještě ne, ale je na cestě," otočím se na Streina a moje mechanické oči vydají tichý klapavý zvuk jak se přenastavují čočky a zaostřují jeho tvář. "Mám ale důležitější otázku. Už někdo zjistil proč nastala havárie a kdo za to může?" zeptám se hlasem ostrým tak, že by dokázal řezat sklo. Za tohle budou padat hlavy a je mi jedno zda to byla nedůslednost nebo sabotáž. dokonce je mi jedno jak vysoko to může sahat. Nepřestanu dokud nenajdu a nepotrestám všechny, kteří se podíleli na této frašce kvůli které bylo zraněno tolik dobrých vojáků. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Před klecí Athlis, Bastien, Isabella "Nejsem blázen, abych jí sundavala obojek," odseknu Bastienovi. "Chci jenom otevřít klec, to je celé." Sejdu po schůdkách dolů a začnu se proplétat mezi bednami. Náhle se však zastavím když zaslechnu hlasy. Dám znamení i Bastienovi a chvilku poslouchám kdo to tam mluví. Skrytá za nákladem jsem v bezpečí před zvědavými pohledy, ale vidět ani nepotřebuji, abych poznala hlas své dcery. Mělo mě napadnout, že si takovou zábavu nenechá ujít a že je jako vždy někde zcela jinde než bych čekala že bude. Tiše si povzdechnu a vstoupím do světla lampy. "Isabello," položím dívce ruku na rameno a odtáhnu jí kousek dál od klece, "tady bys neměla být sama." Není to výtka, jenom unavená poznámka, protože vím, že si mou radu stejně jen tak nevezme k srdci a než se stihnu otočit už bude zase někde šmejdit. Běžně mi to nevadí, ale v některých situacích to nevím příliš ráda a tohle je jedna z nich. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Had Athlis, Annabelle, Isabella Nijak na kapitánčina podrážděná slova nereaguji, pouze jí následuji, abych se ujistil, že je v bezpečí. V tichosti sejdeme do skladiště. Řev utichnul a já přemýšlím, čím to je. Velmi brzy se mám dozvědět, kdo za tím vězím. Isabella. No jistě, kdo jiný. Na znamení se zastavím a taktéž se zaposlouchám do rozhovoru. ...tady bys neměla být sama. V duchu prokleju ty dva, co měli klec hlídat. Mělo nám být jasné, že si sem Isy najde cestu, ta holka vždycky přesně ví, kde by neměla být. Za tohle je stáhnu z kůže. Na mé tváři se ale rozladění nijak neprojeví. Zůstanu stát kousek za kapitánku, ruce svěšené podel boků. Zbraně mám v pouzdře, ale jsem připravený tasit, kdyby se to náhodou Anně vymklo z rukou. Nápad, pustit Lamii z klece, se mi ani trochu nelíbí. Nevěřím jí. Ostatně, je slizká jako had. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Uklidnění a shledání Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott Útulek byl přecpaný vojáky, těmi Viralskými, nedalo se tu svobodně dýchat a já to cítila. Každý můj sval byl v napětí, protože jsem věděla, že jsem jen hračka, jen nástroj, který je musí poslouchat, než mi pokyny dá můj majitel, než dostanu pokyny od Vincenta. A jeho pokyn zněl jasně, měla jsem tu na něj počkat, a tudíž pokud někdo z vojáků potřeboval moje služby, musela jsem jim vyhovět tak dlouho, doku to bylo v budově útulku. Poslouchala jsem rozhovor kolem sebe a když mě Pán vzducholodí uklidnil svými slovy, jen jsem kývla a stáhla se. Noha mě stále bolela, ale dokud tu nebyl Vincent, nechtěla jsem projevit slabost. Nechtěla, ale přišla ona. Zamrkala jsem a sledovala krásnou ženu, jak vešla do místnosti, vykulila jsem oči a mé srdce se rozbušilo snad ještě rychleji. Co jsem měla dělat? Opět, má mapa myšlenek byla narušena a já se snažila vzpomenout na emoci, která se mi měla vkrást do myšlenek, ale nepřicházelo nic a mě jen rozbolela hlava. Zakňučela jsem potichu a když propletla své prsty s mými, stiskla jsem je, ale uvědomovala si, že jsem v nebezpečí, ale přesto teplo její ruky mě uklidňoval. Stejně jako tenkrát, když jsme byly malé a probíhaly zahradami... „Blanche…“ vydechla jsem její jméno a sledovala naše ruce jak zhypnotizovaná, než vešel generál a já ji pustila. Jen jeho jsem se skutečně bála a se sklopenou hlavou jsem poslouchala jeho řeč. „Viděla jsem muže v pláštích, myslím, že to byli sabotéři…“ odhodlala jsem se promluvit, ale mé vize mohli lhát. Měla jsem mlčet, neměla jsem říkat nic, měla jsem mlčet… Vincente, kde jsi? Blanche... |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Přichycené při činu? Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien "Dešimak," zopakuji po ní se zamračeným soustředěním. Připadám si opravdu důležitě, že se učím nová slova. Elfa, jak se tak zdá, chápe správně, tak jen souhlasně přikývnu a odměním ji úsměvem. V téhle chvíli není po ruce nic moc jiného, čím bych ji ocenila. Pamlsky po ruce nemám a něco mi říká, že to není úplně správné a hezké myslet si o ní, že by takhle měla dostávat pamlsky. "Těší mě, Athlis," řeknu vesele, když se představí a ještě zopakuje moje jméno. Připadám si jako mluvčí národa, nebo někdo stejně důležitý, když si s ní takhle povídám a seznamujeme se. Prohlížím si jí, jak se posadí u mříží. A zase si říkám, jak jsou ty její šupiny super! Vypadá tak... zajímavě a hezky! A je naprosto jiná, než lidi a elfy, co potkávám na lodi běžně. Cítím, jak je i Zizzy z ní nadšená a stále mě pohání víc a víc její touha se o Athlis dozvědět víc. Jsem ráda, že jí nepřijde, že je tu moc zima a ani že nemá hlad. Na druhou stranu, jídlo sehnat umím, takhle nevím, co dalšího jí nabídnout. Ale to už se s otázkou ozve sama. Hned se podívám na ten obojek a smutně zavrtím hlavou. "Je mi líto, ale to ti nemůžu sundat. A i kdybych mohla, neumím to," řeknu jí naprosto popravdě. "Nooo," zamyslím se, když se mě zeptá na naši loď. "Protože jsme na lodi. Dům, co jezdí po vodě. Ale tahle loď jezdí ve vzduchu." Než se dostanu k nějakému lepšímu a detailnějšímu vysvětlení toho, co to teď cítí, tak uslyším za sebou maminky hlas. Ucítím její ruku na mém rameni a couvnu pod její silou dál od klece. Uhnu do strany, abych mamce ani Bastienovi nepřekážela v cestě. "Ale mami, já si dávám pozor. Fakt. Stojím daleko od klece a nenechám se nalákat blíž. Přesně jak jste mi říkali!" zaprotestuji proti tomu, že mě takhle odtáhla od zajímavého rozhovoru. Pohledem vyhledám Bastiena, abych u něj našla podporu v tom, že jsem neudělala nic špatně. Že jsem dodržela jejich pokyny. "Athlis křičela a já ji slyšela až na pokoj, a tak jsem se šla jen podívat, co se děje. Nikomu jsem se nepletla pod nohy. Vopravdicky! A s Athlis jsem si jen povídala," vysvětluji rychlým tempem a podívám se směrem k jmenované. "Ona totiž rozumí, když na ní mluvím pomalu a napodobuju ta slova. Víš, jak v té hře, co občas hrajeme?" Opět se podívám i po Bastienovi, abych opět našla u něj podporu, nebo aspoň náznak pochopení. "Proč je vůbec v kleci? Co provedla?" zeptám se jich pak. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Had Athlis, Annabelle, Isabella Zůstávám v pozadí a i když je to u mě nezvyklé, moje tvář je stále zachmuřená. Obvykle se přidám ke kdejaké ptákovině, kterou si Isy vymyslí, tentokrát je to ale příliš vážné. Nehledě na to, že neschvaluji ani to, co se chystá udělat její matka. Prostě mi to přijde příliš nebezpečné a riskantní. Byl bych klidnější, kdyby lamie zůstala v kleci. Dívka se tedy ode mne nedočká ničeho jiného, než odmítavého pohledu. Neunesl bych, kdyby se jí něco stalo, a hadovi ani za mák nevěřím. Přesto proti rozhodnutí kapitánky neřeknu jediné slovo. To prtě na mě bude dost možná naštvané, ale já budu mít čisté svědomí. Isy se opět ukázala, jako schopný malý prevít. Já nedostal z lamie ani její jméno, a ona rovnou našla způsob, jak s ní komunikovat. Ne, že bych o to snad stál. Takže Athlis...můj pohled sklouzne z dítěte na hadí ženu. Nemám z toho dobrý pocit. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Keirran (N) pro Kód: Jsme v p*či? Ne, to není elfka... ačkoliv... já ji znám! |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Vyjednávání s hadem Athlis, Isabella, Bastien "Athlis," zopakuji její jméno. Možná se konečně někam dostáváme. "Neudělala nic, je to jenom malé nedorozumění," odpovím dceři na její všetečné otázky, ale pohled při tom nespouštím z lamie uvnitř. "Rozumíš? Otevřu klec," tato slova již tentokrát patří Athlis. Snažím se mluvit pomalu a jasně, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. "Pustím tě. Ty nesmíš bojovat a všechno bude dobré. Nikdo ti neublíží." Pokouším se vyjednat aspoň tu nejzákladnější dohodu, i když to jsou spíš podmínky. Pokud s nimi nebude souhlasit tak v té kleci zůstane napořád, ale netuším zda si to uvědomuje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď Stvůra, Rhys a Dalyor Von Fridingen, Meyara, Nathalan Niito, Jacobus „Koos“ van Rooyen Cvičitel, Grim, další tři stopaři Zvuk vrtulí i rytmicky oddychující stroje vytvářeli kakofonii, kterou protínalo občas jen vypuštění páry, když se odstředivý regulátor, dostal na svoji horní hranici. Loď prostě, žila to byl její výdech. Nádech tvořil gnóm Pieter Cronjé velitel strojovny a jeho topiči trpaslíci. Rooi Rosu jsem už dlouho měl za živou bytost a nutno říci, že jsem si s ní někdy i povídal. Tenhle nešvar jsem zřejmě chytl od gnómů, kteří si se stroji povídali neustále, ale u nic jsem měl i pocit, že jim stroje odpovídají, to mě se naštěstí ještě nedělo a já tak doufal, že mé duševní je stále ještě jakštakš v pořádku. Dole jsem sledoval jak se zmenšují postavy trpaslíků, kterým jsem před chvílí zamával. Vítr mě bodal do tváře, cuchal můj udržovaný knír a já už zvažoval zalézt zpět na velitelský můstek, když pravidelné oddechování strojů přerušila rána praskající zdi. "Tak jak se zdá "kluci" nebyly zas tak moc pozadu. To jsem zvědav co z toho vzejde." řeknu si sám pro sebe a přesunu se k zvukovodu. "Udržovat letovou hladinu." Obrovské vrtule zpomalily a stroje byly najednou tišší, jen se více páry valilo z vysokotlakých ventilů. Loď byla plně připravena k prudkému startu pokud by to bylo třeba. Ale já nechtěl nechat trpasíky na pospas, pokud by se něco ošklivým způsobem nepovedlo, třeba kdyby za zdí stáli už připravení válečníci Nothie. Nelíbylo by se mi, aby to ti "kluci" schytali. Přitáhnu si vylepšený dalekohled a zaměřím se na díru ve zdi. Podle trpasličí reakce, pochopím, že něco fakt není v pořádku. "A kurva! Bojovej poplach, všichni na místa, výsadková skupina do obleků! Krugere okamžitě mi připrav bojový oblek. Připravte se na boj. Když bude potřeba vytáhneme ty trpoše z toho marasmu." Mezi tím už jsem se soukal do bojového obleku, krunýř, ruce, maska, zaměřovače na přilbě na zádech pohonná jednotka, která se právě tlakovala párou z malého, ale výkonného parního stroje. Gnom Kruger, právě dokončil propojení a já uchopil velkou automatickou pušku s bubnovým zásobníkem ozdobeným lebkou. odkaz Všude kolem mě byly už muži nasoukaní v oblecích a na svých stanovištích. Oblast pokrývali záměrem ostrostřelci s dalekonosnými puškami s optikou, dělostřelci i muži u kulometů. Pět dalších připraveno k výsadku v oblecích a s lehčími zbraněmi.
Muž výsadkové skupiny v bojovém obleku. "Připravíme trpaslíkům případnou ústupovou cestu připravte se na sestup." Zařvu na výsadkovou skupinu. Všichni už jsou připraveni, ale já nechci s lodí sestoupit do posledního okamžiku, abychom neztratili výhodu pozice z výšky, kdy máme celou situaci jako na dlani. Sestoupíme jen lehce na 20 metrů a čekáme co se z toho vyvine. Vzhledem k jednoduchým kupeckým počtům, to, ale pro republiku asi nebude vypadat dobře. Uvidíme co ještě předvede zlomená, ale ústupová cesta se vždy hodí. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Olej do ohně Inanna, Strein Galden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott Virálský muž se mu omluvil. Zevrubný popis zdravotního stavu Kamiya přešel jen pokývnutím hlavy. Nemusel to dělat. Bylo to zbytečné se takto ponižovat, když situace nebyla jeho vinou. Za všechno mohl generál, který místo obsazení útulku mohl zvolit neutrální půdu za hranicemi. I tam by jim Kamiya pomohl. Ať byla situace jakákoli, ať už bohové mlčeli sebedéle, stále bylo jeho nepsanou povinností pomoci, kde se dá, aby duchů nepřibývalo. Kamiyovo poslání bylo do určité míry prokletím, protože ať chtěl nebo ne, svou mocí duchy přitahoval. Představoval pro ně maják naděje, k němuž se mohli uchýlit a který jim ukáže, kudy jít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Opravdu Athlis, Bastien, Isabella "Eh, to bude trochu složitější," zabručím spíš sama pro sebe. Už jsem přemýšlela nad tím co mám říci, ale neznamená to, že jsem něco kloudného opravdu vymyslela. Takže žádnou připravenou řeč nemám a musím vařit z vody. "Pustím tě z klece, ale domů zatím ne. Jsme příliš daleko. Ty musíš počkat," snažím se vysvětlení podat co nejstručněji kdy už ne šetrně a přistoupím blíž ke kleci. Stále jsem obezřetná s rukou poblíž zbraní a vím, že Bastien za mnou také dává pozor a pokud by snad zkusila udělat nějaký nepřátelský pohyb, provrtá jí jedna dvě. "Však uvidíš sama," dodám ještě, protože snažit se jí přetlumočit kde se to vlastně ocitla by zabralo příliš mnoho času. Mnohem lepší bude když to uvidí na vlastní oči a osobně se přesvědčí proč se právě teď nedá dostat zpátky do džungle, kde se sluní na kamenech. Co ale udělá až to zjistí, to je zcela jiná otázka. Mohu jenom tušit, zda jí dojde jak dlouhý pád by to byl, kdyby provedla nějakou nepředloženost. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Zeď Stvůra, Rhys a Dalyor Von Fridingen, Raya, Jacobus "Koos" van Rooyen, Nathalan Niito |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Stvůra, Rhys a Dalyor Von Fridingen, Raya, Nathalan Niito, Jacobus „Koos“ van Rooyen Cvičitel, Grim, další tři stopaři Bez jediné slova hledím na policistu před sebou. Mluvit začal můj cvičitel, ostatně ani není nic, co bych k tomu sama mohla říct. Posledních několik dní jsem strávila pozorováním trpaslíků, jejich počínání se mi jevilo jako naprostou ztrátou času. I když zrovna pro mě pojem čas nic moc neznamená. Kdyby k tomu raději pustili mě... Můj pohled se rozostří, jako bych nyní muže před sebou vůbec neviděla. Je uvolňující ponořit se do klidných hlubin vlastní mysli. Schovat se tam, kam na mě nikdo nemůže. Čím dál častěji zde nacházím útočiště, i když návrat do reality nebývá příjemnou záležitostí a obvykle ho doprovází bolest. Stane se však něco, co vytrhne z letargie i mě samotnou. Ozve se rána, zeď je konečně proražena. Zamrkám, netrhnu sebou, ale rychlostí hada otočím hlavu a zaměřím se na nově vzniklý průchod. Nevím, co je na druhé straně, ale ucítím neklid. Mou myslí se mihne záblesk představy...rusé vlasy, ostré zuby, pohyb křídla... Nedává to smysl, ale to většina mých vizí. Ozve se výstřel a já pohlédnu na mrtvé tělo mého cvičitele. Ten muž mi v životě způsobil spoustu bolesti, ale na tom nezáleželo, následovala jsem ho, protože to tak bylo správné, protože mě to tak učili. Teď bude třeba následovat někoho jiného. Na mé tváři není ani stopa po lítosti, strachu, nebo jakékoliv jiné emoci. Z míry mě nevyvede ani politrukovo nešetrné zacházení. "Budu bojovat." Řeknu nakonec, opět trvá, než ta myšlenka doputuje z hlavy, až k mým rtům. Sehnu se a seberu z mrtvého těla svůj ovladač, vím, že mi ta věc do ruky nepatří a tak ho rychle předám policistovi. Klidným krokem dojdu blíž k tunelu ve zdi, zastavím se kus před ním a dívám se do černé mlhy, která se uvnitř nyní převaluje. Chápu, co je naším úkolem a hodlám ten tunel bránit do roztrhání těla. Popis: Meraya působí jako velmi krásná, křehká žena. Něco kolem dvaceti let. Má plavé vlasy a jemně řezané rysy tváře. Její oči jsou ale bez života a někdy působí, jako kdyby byla slepá úplně. Nejsou na ní patrné žádné emoce. Navzdory svému postavení je oblečená do krásných šatů a dokonce je ozdobená šperky. Pohled na ní má těšit generála. Dojem trochu kazí okovy, které má na zápěstích a kotnících, kolem krku má potom obojek. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Rozhovor z generálemPřikývnu, když Kamiya odmítne pohostinství, očekával jsem to. Co jsem neočekával je příchod krásné, ženy s havranímy vlasy. Ač nerad sledují její kroky stejně, jako každý voják v okolí, jenž zahlédl její dekolt a postavu. Na rozdíl od nich se rychle ovládnu a stočím pohled zpět k hostitely. Jen zaznamenám, že se baví s Vincentovým stínem. "Prosím omluvte mne, musím si promluvit s generálem." ukončím zdvořile rozhovor s hostitelem a zamířím k nově příchozímu. Pak začne rozhovor s generálem, narozíl od mnoha lidí mne mechanické oči neznervózňují a tak se jen usměji, když se zaostří. "Ah, tak jsou dobré zprávy." okomentuji informaci, že jsou na cestě. Nad další otázkou se vážně zamyslím. Přesněji vážně se zamyslím nad odpovědí spíše než nad otázkou. Ta je věcná a jednoduchá. Na mé tváři může přečíst mírné překvapení, které ovšem rychle zmizí a vystřídá jej klidný výraz. "Těžko říct, mne to nikdo nehlásil." rozhodnu se pro nejdiplomatičtější možnou odpověď, která mne právě napadne. "Já sám jsem, sem našel teprve před minutou dost energie, abych vstal z lůžka, takže pokud seženete leteckou bundu a rukavice mohu asistovat vašim technikům." dodám nápomocně a to k naši pozornost přitáhne slečna Wynelle. Na okamžik se zarazím a zvažuji její slova. "To je velmi zajímavé sečno. Řekla jste to Vincentovy?" zajímám se věcně, pak se otočím ke generálovy. "Každopádně bychom toto neměli řešit ve veřejném lazaretu." velký důraz dám na slovo veřejný, tak aby nedošlo k omylu a pokynu generálovy, abychom vyšli ven, kde nebude spousta zvědavých uších, které roznesou drby po celé republice. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zlomená Inanna, Strein Galden, Vincent, Keirran, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott, Kamiya Zvednu prst abych dal Streinovi najevo, že má počkat. Ano, promluvíme si jinde, ale nejdříve je potřeba vyřídit jinou věc. "Mluv konkrétně, ženo!" obořím se na Wynelle. "Kolik jich bylo? Jak byli ozbrojení? Jak vypadali? Byli to ti zatracení elfové nebo nějací podobní prašivci? Nebo jsou tvé vize stále stejně k ničemu jako vždy? Vidím, že se nic nezměnilo od té doby kdy jsem s tebou skončil. Doufám, že Vincent shledává tvé směšné výmluvy alespoň trochu zábavné když už jsi tak ubohá." Sleduji její sklopenou hlavu a pokleslá ramena a je mi z ní špatně. Odporná Zlomená, která měla jenom trochu vůle nazbyt a doufala, že snad něco dokáže. Místo toho skončila takhle a to do ní ve výzkumu vkládaly takové naděje a co z toho nakonec zůstalo? Jenom špinavá elfka s hezkou tvářičkou. Ale když už jí tu mám tak proč nezavzpomínat na staré časy a nedostat z ní skutečně nějaké hodnotné informace. "Vojáku, odveďte ji," poručím jednomu z viralských, aby se o Wynelle postaral a vyvedl jí ven. "Možná, že když se tě budu ptát správným způsobem, dokážeš si vzpomenout na víc." Jen tahle slova by jí měla dostatečně motivovat. Poté kývnu na Streina, že jsem připravený si s ním promluvit v soukromí v doprovodu téhle elfky. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Noční můra Inanna, Strein Galden, Vincent, Keirran, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott, Kamiya Všichni naštěstí přehlíželi naše gesto, všichni přehlíželi i moji vsuvku a já za to byla ráda. Zlomené nepatřila pozornost, Zlomení byli jen nástroj. Tak mě to učili a moji cvičitelé si toho byli vědomi, mučili mě a já lapala po každé možnosti nebýt mučena znovu. Má loajalita patřila Vincentovi, ale on patřil k Viralské policii, a proto má loajalita patřila i Viralům, kteří to moc dobře věděli. Věděla jsem to, a proto jsem chtěla říct generálovi vše, co jsem věděla. Snad jen na moment jsem zapochybovala, když na mě má sestra promluvila a já o něco více rozevřela oči. Z mých myšlenek mě vytrhl až voják, který mě chytil za ruce a já se na něj zmateně ohlédla. Podívala jsem se na generála, zamrkala na něj. Rozhodně jsem s tím mužem nechtěla být někde, kde by mi mohl dělat cokoliv, co by chtěl, chtěla jsem zůstat tady, jak po mně Vincent chtěl. Polkla jsem. „Měli šátek. Kolem krku. Zelený a levandulový, barvy Nothie…“ řekla jsem. Dost dobře to mohlo být i krytí, jen taktické přestrojení, ale to jsem si neuvědomovala. „Byli moc zahalení, abych poznala rasu. Někteří jsou mrtví. Ostatní utekli. Neměli u sebe nic, jen výbušniny. Jeden musel být zdatný v převodech, jedna loď se snesla bez výbuchu…“ řekla jsem, snažila jsem si vzpomenout na každý vlezlý detail, ale nešlo. Zkrátka to nešlo. Voják se zastavil jen proto, aby se podíval na generála a čekal na povel, jestli mu to stačilo. A já doufala, že jsem řekla dost na to, aby mě nechal splnit slib, co jsem dala Vincentovi. Jen, co jsem ale domluvila, oči mi zbledly a já se zarazila. Vydechla jsem a poté zavrtěla hlavou, otřesená tím, co jsem viděla. „Necítím se dobře, myslím, že jsem se uhodila do hlavy při pádu… Mohu si promluvit s léčitelkou?“ podívala jsem se po očku na Blanchette v naději, že to generálovi bude prozatím stačit. Jako Zlomená bych nikdy nevznášela otázky, ale díky tomu, jak o mě bylo staráno, jsem měla dostatek vůle na to, abych si uvědomovala, co je pro mě dobré. Navíc, má síla byla v mé hlavě, musela jsem stále mít dost myšlenek na to, abych mohla být užitečná. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Nová společnost Inanna, Strein Galden, Ronin Vexare, Keirran, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott, Kamiya Opouštěl jsem skladiště a měl nad čím přemýšlet. Jen okrajově mi na mysl vyvstala otázka sabotáže našich vzducholodí. Snad jsem měl pověřit někoho, aby to prošetřil, ale koneckonců, to nebyla má úloha. Já se staral o docela jiné věci, tohle v klidu mohl obstarat generál. Dlouze jsem vzdychl, když jsem si uvědomil vlastní chybu. Jistěže bude poblíž lazaretu, a jistě narazí na Wyn. Snad jsem ji před tímhle osudem mohl uchránit, kdybych byl jen trochu víc pozorný. Zavrhnu tak vlastní prvotní myšlenku na to, že bych se mohl vrátit k vojákům a začít prozkoumávat závady a možná pochybení na strojích. Chci se nejprve vrátit pro svou Zlomenou. Hledání viníka není nic, u čeho by nemohla být přítomna. Vlastně ani nejsem překvapen, když spatřím generála, čekal jsem ho, kývnutím ho pozdravil. Koho jsem však nečekal, to byla Blanchette. Obočí mi vyletělo nahoru, když jsem si ji prohlédl. Ovšem, ani ona mě v tuhle chvíli nezajímala. Pomalým krokem jsem došel k vojákovi, který držel Wyn. Nezajímalo mě, proč to dělá, jestli dostal rozkaz od generála, byla moje a sama měla své příkazy, které měla dodržet. „Nežádal jsem tě, ať zůstaneš na místě a čekáš?“ zeptám se klidným hlasem, když mávnu na vojáka, aby od ní o krok ustoupil. O to pečlivěji si ji prohlédnu, jestli ji už někdo nestihl nějak ublížit, postavím se pak před ní, aby na ni nikdo nemohl. Podívám se pak po všech přítomných, jestli mi náhodou někdo nechce vysvětlit současnou situaci, do které jsem přišel, než k tomu vyzvu svou Zlomenou. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Odchod z lazaretuKdyž generál zvedne prst, abych počkal nakloním hlavu na stranu. Toto gesto se mi ani trochu nelíbilo. Zatím, co mluví ke zlomené doslova doutnám. To, že považuje za lepší odpovědět Vincentově hračce dřív než měn mne hodně uráží. Uložím si toto gesto pro pozdější využití. Poté neplánuji čekat než se generál milostivě uráčí otočím se a vyjdu z lazaretu. Před lazaretem se zastavím a dokonce se ani nesnažím předstírat klid a nápomocnost. Od pohledu doslova doutnám a oči mi doslova planou. "Už jste si na mne našel čas generále?" zajímám se kousavě. "Vážně mne váš nedostatek taktu, vychování a diplomacie udivuje. Dokonce i voják by měl chápat, že pokud přijde za senátorem a bude se k němu chovat, jako ke svému kapitánovy, tak své kariéře příliš neprospěje." zavrčím na generála velmi chladně. "Od okamžiku, kdy jsem se přidal k vaší výpravě vršíte jednu chybu za druhou a mne to přestává bavit. Takže se rychle vzpamatujte a převezměte velení nad svýmy muži dokud je ještě máte." dodám jasné varování- |
| |
 | soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro ZeďDalyor, Koos, Nathalan, Raya, StvůraCvičitel, Grim, další tři stopaři Hranice mezi Viralskou republikou a Nothií Když se před námi na obzoru konečně objevila Zeď, krátce jsem pohlédl směrem k otci a pak jsem poprvé za dobu našeho letu vybočil z formace, která nás po celou dobu držela bok po boku. Patami jsem popohnal gryfa pode mnou a cítil, jak vítr pročechral jeho bílé peří. Jízdě na drakovi se to úplně přirovnat nedalo, ale přesto to mělo něco do sebe. Posledních pár máchnutí křídel mě dostalo tak blízko ke Zdi, že kdybych natáhl ruku, dotkl bych se jejího starodávného kamene. Jak se někdo vůbec mohl pokoušet narušit něco tak starého, tak úctyhodného? Ti, kdo ji postavili, již dost možná ani nekráčeli Cruyou. Po dlouhá staletí, dokonce déle než by kterýkoliv elf dokázal říci, nás ochraňovala a udržovala mír. Až do nedávna. Gryf zpomalil a pokračoval v letu rovnoběžně se Zdí, zatímco mé šedomodré oči hledaly napáchanou škodu. Prasklinu. Cokoliv. Nic jsem ale nenašel, nebo možná spíše neviděl. Nemohl jsem se nyní spolehnout na vlastní smysly, ale naštěstí jsem ani nemusel. Hluk pode mnou mě navedl. Měl jsem plnou důvěru ve stopaře. Stvůra a její psinec zachytili pach a ve své dokonalé harmonii věděli přesně, za čím se ženou a proč. Mně stačilo jen letět v těsném závěsu za nimi a pomalu klesat níž a níž. Sotva ale gryf dosedl na zem, ozvala se před námi rána jako z děla. Rachot dopadajících sutin zahalil rozvířený prach. Instinktivně jsem zadržel dech, má hruď se ani jednou nepohnula, dokud vše zase neutichlo. Zvíře pode mnou, ač uvyklé bojišti, zneklidnělo. Silně s sebou škublo a poskočilo ve snaze navrátit se zpátky do bezpečné vzdálenosti vysoko do vzduchu. Jednou rukou jsem konejšivě zajel do hebkého peří a druhou pevně zatáhl za otěže, abych gryfa udržel na místě. I Stvůřina smečka zdivočela. Málem se okamžitě vrhli vpřed a jejich pobouřené zařvání se prorvalo tichem, které nastalo. Něco je ale zastavilo. A pak… mi to konečně došlo. O to pevněji jsem stiskl otěže, jejich kůře se mi zaryla do dlaně. Prach ustoupil. Můj pohled padl na ne zrovna nadšenou hlavu trpaslíka ve zdi – v tunelu? Zaklel a já měl sto chutí udělat totéž. „Bohové…“ Oni se vážně podkopali pod Zdí. Na rozdíl ode mě trpaslíci na nic nečekali a vzali nohy na ramena. Hnali se jeden přes druhého na Viralskou stranu hranic. Tolik k trpasličí cti. Trochu mě překvapilo, že se za nimi šelmy okamžitě nevrhly, ale pak jsem si uvědomil zlatavé oči Stvůry, které se obrátily naším směrem. Čekala na rozkaz. Polkl jsem a sesedl z gryfa. Jednou rukou jsem stále pevně držel otěže, aby jej snad nenapadlo pokoušet se opět navrátit do vzduchu, ale ta druhá nyní klesla k meči u opasku. „Ještě ne,“ odpověděl jsem Stvůře na nevyslovenou otázku, když jsem popošel blíže ke Zdi a k tunelu. Vrhnout se vpřed bezmyšlenkovitě se nám mohlo vymstít, ale nemohli jsme dlouho čekat. Podle reakce trpaslíků se přinejmenším dalo odvodit, že podobné komplikace nečekali. Ohlédl jsem se po otci, ale nic jsem nevyslovil. Pokud jsme měli mít výhodu na naší straně, nemohli jsme dlouho čekat. Chtěl jsem si tunel první alespoň prohlédnout, ale nedostal jsem k tomu příležitost. Sotva jsem k němu dorazil, zaplnil ho černý, štiplavý kouř. Teď už jsem nedokázal odhadnout, co nás čekalo na druhé straně. Ne bez toho, aniž bych riskoval přelet. „Držte se na pozoru. Nic se nesmí dostat na naši stranu Zdi,“ promluvil jsem směrem ke stopařům. Doufal jsem, že i nyní jsem se mohl spolehnout hlavně na jejich smysly. „Šelmy do první linie. Čekáme na pokyn generála. Stvůro,“ obrátil jsem se pak přímo k jedné z nich, „chci slyšet hlášení. Hrubý odhad počtu nepřátel. Můžeš nám říct něco o stavu Zdi a o stavu nepřítele za Zdí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Svoboda Athlis, Bastien, Isabella "Ano, je naším hostem," odpovím Ise poněkud váhavě. Rozhodně se mi nechce nechávat jí jen tak v blízkosti téhle osoby. Netuším co se jí honí hlavou a jak zareaguje třeba i na běžné věci, které souvisí s chodem vzducholodě. Nevypadá to, že by se tu vyznala. Zřejmě vůbec netuší kde je a může se zachovat zcela nepředvídatelně, ale jednou jsem již dala slova a tak ho hodlám dodržet. Na Isabellu budu muset dohlédnout sama a nespustit toho svého ďáblíka z očí. Ze sloupu sundám klíč, potěžkám ho v ruce a pomalu přistoupím ke kleci. Ještě se krátce ohlédnu na Bastiena. Za tu dobu co jsme spolu si rozumíme i beze slov. Ví, že já na něj spoléhám, že zakročí kdyby to začalo lézt z tlustého do tenkého a že se postará o Isu, kdyby něco. Po malé chvilce napětí konečně odemknu, vyndám zámek z petlice a otevřu přední dvířka v kleci dokořán, aby Athlis mohla vylézt ven. Sama stojí na straně, abych nepřekážela. Ruka se mi nevzdaluje od pažby pistole, kdyby si to snad rozmyslela a chtěla se na nás vrhnout. Nyní má lamie cestu zcela volnou. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Had na svobodě Annabella, Isabella, Athlis Můj pohled se střetne s kapitánčiným, a já zcela neznatelně přikývnu. Nesahám po zbrani, ale dokážu jí z pouzdra vytáhnout ve zlomku vteřiny. Nedovolil bych, aby se Anně, nebo Isy něco stalo, to bych se na hada raději vrhnul holýma rukama. V tuhle chvíli už mi nezbývá nic jiného, než doufat, že lamii nepopadne amok. Vzducholoď zřejmě nikdy dřív neviděla, natož, aby se dostala na její palubu. Budeme na ní muset neustále dohlížet, protože je tu spousta věcí, která by jí mohla připadat děsivá, nebo stresující. A hlavně bude potřeba dohlédnout na Isy. Klec se otevře a moje tělo se v očekávání napne. Tak se ukaž. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Mezitím…Rhys, Dalyor, šelmy, stopaři |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď Dalyor, Koos, Nathalan, Raya, Stvůra Cvičitel, Grim, další tři stopaři Hranice mezi Viralskou republikou a Nothií S rozšířenými zornicemi sleduji děj dole. Z díry ještě nic nevylezlo a ten šílený magor zastřelil civičitele zlomené. Chvíli si říkám jestli se na něj vrhne jestli nemá nějakou "funkci" ochrana pána či něco podobného, ale nic se nestane. Zatnu zuby nad takovou zbytečnou smrtí, ale cvičitel nebyl můj přítel a ani tuhle kastu lidí jsem neměl nikdy v oblibě. Opovrhoval jsem jimi pro tu práci co dělali. Ten idiot však řádí dál, vrhne jakési koule do tunelu vykopaného trpaslíky, těmi se kterými jsem ještě před chvíli kibicoval a dělil se s nimi o kafe s rumem. "Kluci" - trpaslíci co jsem vlastně pořádně neznal, ale i tak jsem je bral jako přátele. "Ty zmrde ještě nejsou venku!" zařvu spíš sám pro sebe protože ten politruk to slyšet nemůže. Prostor zahalí temně fialový dým, ještě se podaří nějakým vylézt, ale podle mých počtů tam tak dva nebo tři zůstali. Když tam hodí další kouli která exploduje je jasné, že je po nich. Do hajzlu to svině, naprosto zbytečně je zabil nemohl počkat až vylezou ven, nikdo se za nimi nedral, to byla jen sviňskost a zvůle. To je tak když se věci armády a námořnictva svěřují do rukou nevzdělaných politruků bez skrupulí. Ještě před chvílí jsem chtěl udělat ústupovou cestu trpaslíkům i tomu arogantovi od policie a dokonce i Zlomené s cvičitelem, ale ted se vše změnilo jako mávnutím proutku. Se vztekem nad tou šíleností politruka, sleduji prchající trpaslíky některé k lodi některé nechápající situaci nad tělem cvičitele. "Zamířit na toho politruka rozstřílejte tu sračku na hadry. Ze snipeři, kulomety záďové dělo PAL!" Zalesknou se optiky dalekonosných pušek a přijdou hluboké v uších pálící výstřely, rozštěkají se kulomety a ze zádi vyšlehne plamen výstřelu a rána, která je slyšet až v mozku. Nechci, aby přežil, všivák co všechno akorát dosral, v hlavně místo mozku z ideologie sračku a z arogance Neuschwanstein. Přeci nás tu na ubránění bylo dost, proč to kruci udělal? Odpověď jsem znal protože mohl a protože ve své bohorovnosti chtěl. Otřásl jsem se vztekem a znovu si uvědomil co nesnáším na VR i když je to moje vlast kterou mám rád, on symbolizuje zvůli která je v VR jako rakovina. "Sundejte oba ty politruky, výsadková skupina dolů zajistěte prostor a připravte na vyzvednutí zbylé trpaslíky. Děla mířit na díru, jakmile by se nepřítel, což je ted vlastně každý, přibližoval k lodi palte jak bude v půlce cesty." Opět zahulákám do zvukovodů. Jednotka pěti mužů v bojových oblecích sjede po lanech pod lod a je připravena evakuovat Trpaslíky a případně zahájit palbu na politruky. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Prohlídka Athlis, Bastein, Isabella Když se dostane ke mě tak blízko zůstanu klidná. Nevadí mi to, už pro ti mně stálo tolik nebezpečí a i horšíš, že jen tak nervy neztratím, ale když se smyčky hadího těla přiblíží k Isabelle, v ruce mi to zacuká a je jenom nepatrný kousek od pistole na boku. Přesto ale co nejklidněji odpovím. "Annabelle, představím se pouze jménem, protože mám pocit, že to bohatě stačí. Není třeba vysvětlovat kdo a co jsme vlastně zač. "Ten obojek, je tu pro tvou a naší bezpečnost," na chvilku se zarazím a přemýšlím jak pokračovat, abych to pověděla jasně a srozumitelně. "Příliš nebezpečné. Mohlo by to udělat velké bum a my všichni zahynout." Teď si trochu přijdu jako když byla Isy malá a něco jsem jí říkala. Raději se na svou dceru moc nedívám, aby se mi nezačala smát. Což nejspíš stejně udělá, ale doufám, že až někde kde budeme samotné. "Však sama to brzy uvidíš," dodám ještě a pokynu jí rukou do chodbičky a ke schodům na palubu. Tedy předpokládám, že se chce trochu porozhlédnout, ale pokud jí vyhovuje být zalezlá tady dole bránit jí v tom nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Zeď Dalyor, Rhys, Koos, Nathalan, Raya, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Stvůra, Rhys a Dalyor Von Fridingen, Raya, Nathalan Niito, Jacobus „Koos“ van Rooyen Zaslechnu za zády výstřely, ale neotáčím se. Není to moje starost. Bez mrknutí oka sleduji, stále ještě zahalený, tunel. Vím, že za tou mlhou se skrývá nepřítel. Na jazyku cítím chuť magie. Kdybych mohla cítit nadšení, tak bych ho nyní cítila. Nakonec ale zazní zcela jiný rozkaz. Otočím se zády k tunelu, kdyby z něj nyní něco vylezlo, tak už mě to nezajímá. Svůj pohled zaměřím na pirátskou loď. Moje tělo se vznese, zvedne se do vzduchu a já zůstanu viset několik desítek stop nad zemí. Šaty kolem mě vlají, jako kdybych stála ve větru. Krásná tvář se stáhne v děsivý škleb, připomínající spíš masku, než lidský obličej. V úšklebku odhalím tesáky, které tam ještě před okamžikem nebyly. Stejně tak se mi na rukou, místo nehtů, objeví ostré drápy. Podoba banshee Zloba, která ve mě většinu času dříme, vybublá na povrch a z hrdla unikne nelidské zachrčení. V tuhle chvíli toužím jen po tom, abych mohla svoje drápy smočit v horké krvi. To ale nejprve budu muset tu skořápku shodit z oblohy. Do široka rozpřáhnu paže a zaječím, až se otřesou samotné základy Zdi. Nic, co stojí v cestě mému křiku, nezůstane ušetřeno. Tímhle hlasem bych mohla trhat skály na kusy. Svůj vztek obrátím proti lodi a mužům na palubě. |
| |
 | soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro Zeď Dalyor, Koos, Nathalan, Raya, Stvůra Cvičitel, Grim, další tři stopaři Hranice mezi Viralskou republikou a Nothií Po cestě jsem byl poměrně rozladěný z toho, že jsme nevzali draky. Samozřejmě chápu, že když je dračice plná mateřských pudů, tak je nerozum s ní létat, ale stejně bych sebou měl radši draka než gryfa. Drak má oheň, ale gryf nemá v tomhle případě nic. Následovali jsem Stvůru a její smečku ke Zdi a já jsem doufal, že se tam dostaneme včas. Poslední zprávy mluvili o nějakých snahách dostat se skrz Zeď, ale já tomu nechtěl moc věřit. Nikdo nemůže být takhle pitomý. Buď k sobě upřímný...může. Jenom co jsme dosedli, tak se ve Zdi objevil otvor a zvuk, který Zeď vydala byl opravdu velmi znepokojivý. Sevřel jsem gryfa pevněji nohama a pevně přitáhl uzdu. Neboj se. Klid. Šeptám zvířeti a nevěřícně zírám na díru ve Zdi. Stvůra a její smečka se už chtěli vrhnout do té díry, ale díky Rhysovu zásahu se zastavili a podle toho co se ozývalo z tunelu za "výbuchy" a co se za mlhu vyvalilo ven jenom dobře. Bohové vědí, co Ti šílenci z druhé strany tam mají připravené. Stvůro se smečkou se přesuň na okraje té díry, ať nejste vidět. Všechno co projde, tak zabít. Nikdo nepůjde na druhou stranu! Rhysi ty se taky kryj a pomoz jim. Já pošlu zprávu králi. Není nás tu dost. Ta poslední slova mi rozonovala v hlavě. Pokud je to seriozní pokus o invazi, tak jsme mrtví. Ovšem padneme při obraně Království. Sice jsem nepočítal s dírou ve Zdi, ale měl jsem sebou holuba, který donese zprávu zpět. Zeď je podkopána. Vyšlete vojenskou pomoc. Zatím uděláme co půjde. Dalyor. Možná to vzbudí moc rozruchu, ale já radši tady budu mít celou armádu než nic. Když vypouštím holuba, slyším i cítím z tunelu a Zdi divnou rezonaci. Rychle ho vypustím a vrátím se zpět k tunelu. Poslal jsem zprávu. My zůstaneme tady a musíme zastavit vše co projde. Nestůjte přímo v ústí tunelu, můžou sem střílet i něco hodit. Rhysi podívej se po okolí a najdeme něco co se dá dát do ústí a co je zpomalí. Strom, kámen, cokoliv. Sám nechám sebou proudit magii a vysílám uklidňující vlny ke Smečce a gryfům. Teď potřebujeme chladnou hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Sabotáž Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott "Vincente, konečně je tu někdo schopný," s povděkem ho přivítám tady v té díře. "Podle všeho jsme se stali obětí atentátu. Ta tvoje křepelka zatím něco málo prozradila, ale určitě toho ví víc než než říká. Jako vždy,"" začnu osvětlovat situaci, která se tu udála. Mluvím nahlas a neskrývám svá slova, protože už je to stejně jedno. Vincentova zlomená si pustila hubu na špacír, takže je to stejně již venku a pokud jsme snad předtím něco mohli získat utajováním této informace, tak nyní to již není možno. Později si však musím s Vincentem o tomto nemilém klopýtnutí promluvit. Byl bych velmi nerad, kdyby se to v jejím případě znovu opakovalo. Zlomená musí znovu získat svou kázeň. "Slyšíš toho panáka?" trhnu hlavou směrem odkud se nese Streinův hlas. "Ještě před chvilkou tvrdil, jak je na tom špatně a teď má elánu na rozdávání. Musíme si s ním promluvit a budu rád, když tam budeš se mnou. Nechci hned tvrdit, že snad za tím stojí on, ale aspoň mi pomůžeš abych mu hned nezakroutil krkem." Vincent je jeden z mála lidí tady, kterému mám plnou důvěru a věřím, že pokud tu snad někde ti zločinci ještě jsou, on mi dokáže pomoci je najít. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Had na svobodě Annabella, Isabella, Athlis Had se vyplazí z klece a já na okamžik napnu všechny svaly, musím se hodně přemáhat, abych nesáhnul po zbrani, když se na pár centimetrů přiblíží k Anně. Opravdu bych byl daleko klidnější, kdyby zůstala zavřená. Ještě méně se mi líbí, když se příliš přiblíží k Isabelle. Je mi jasné, že tohle bude problém, protože prtě je zvědavá a bude chtít Athlis poznat. Ani já ale nedokážu udržet vážnou tvář, když Isy, se svou dětskou upřímností, odpoví lamii na její otázku. Asi to nebude přesně to, co chtěla slyšet, ale mě to pomůže se trochu uvolnit. Třeba nebude tak zle. Pod nohama ucítím vibraci, do boku lodi se zřejmě opřel vítr. Vezmu to jako znamená a vytratím se z podpalubí, zpátky ke kormidlu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zeď Dalyor, Koos, Nathalan, Raya, Stvůra Cvičitel, Grim, další tři stopaři Hranice mezi Viralskou republikou a Nothií Snipeři vystřelí, ale co čert nechtěl v tu chvíli udeří do lodi silný poryv větru a kulky zkušených střelců minou svůj cíl. Dokonce i výstřel z dela minul a jeho explozivní náplň vytvořila kráter hlíny nedaleko od něj. Politruk se stihne vzpamatovat a zdrhá co to jde před palbou kulometů. Méně štěstí má jeho kolega jehož rozšmelcují ocelové biče velkorážních kulometů. Proč nad takovým hajzlem drží Bůh ochranou ruku to nepochopím, ale je to tak. Cesty páně jsou nevyzpytatelné. Pak proti naší lodi pošle Zlomenou. To jsem fakt nechtěl, nechtěl jsem ji ničit. Snažím se nezabíjet, když můžu, ale tohle bude na těsno. Změní se v bánší. "A kurva všichni se něčeho chyťte. Dělo jedna Zlomená pal..." Pak přijde náraz brutálního vichru či čeho, smýkne to se mnou po palubě jen tak tak se něčeho chytím. Jednička dělo vypálí šrapnel po Zlomené - po Bánší. To už ji, ale stáhl politruk za sebe na motorku. Klepou sice dál kulomety, ale je jasné, že uniknou. "Všivák jeden, za ty trpaslíky mi ještě zaplatí." Zakleji nad neúspěšným lovem politruka. Chci znát škody na lodi, ale zvukovod mlčí. "Tak to by jsme měli první závadu." Postaru tedy musíme hulákat, abychom si rozuměli. Klesáme níž a nabíráme raněné a trpaslíky. Muži zajistili obraný perimetr a my se rozhodně nezdržujeme. Honem všichni na palubu a zvuk strojů a vrtulí opět zesílí. Jedou na plný výkon a na palubě je zase plno páry a žáru. Vystoupáme na 30 metrů. "Děla dvě a tři explozivní na tu díru. Pal." Z lodi vystřelí dvě střely na právě vykopanou díru pod zdí. Je třeba ji aspoň zasypat, když se celá akce tak podělala. Sice mě rakovina VR sere, ale stále je to moje země a nenechám otevřená vrátka. Pak se se vzducholoď Rooi Rosa rychle vzdálí z dohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Cesta od Zdi ke zdi Motory hučely a na kapitánském můstku bylo příjemně. Zase na cestě. Štvalo mě, že ten vrah unikl, ale co se dalo dělat my jsme taky unikly se štěstím. Uvědomuji si jak se celá skupina, která byla připravena k útoku rozpadla během chvíle. Takovéhle velitelské praktiky opravdu do armády nebo námořnictva nepatří. Nikdo nesmí mít jen tak právo nad životem a smrtí někoho jiného jen kvůli blbé frčce. Nikdy nesmím dopustit aby se ze mě stalo něco podobného. Bylo by to vubec možné? To ví jen Bůh nebo spíš možná ďábel, který to zvíře v člověku probouzí. Jak byl ten citát? "Štastný je ten kdo nezjistí čeho všeho je schopen." Je třeba neustále zpytovat svědomí. Musím však také informovat Admirála, že ukol nebyl splněn a že se ted asi dlouho neuvidíme a taky, že dávat do velení operací politruky fakt není dobrý nápad. Skupina byla zničena, aniž začal útok z druhé strany. Gnomové rychle pracovali na obnově spojení, chvíli to trvalo, ale zvukovody opět fungovali. Nařídil jsem rychlou kontrolu lodi a všech funkcí, po takovém náporu ji budeme muset zkontrolovat i důkladně, ale to až v docích. Na pirátské základně. Domluvím se s Trpaslíky, kde chtějí vysadit a vysadím je tam i s dopisem, pro admirála, aby věděl co a jak a taky abych se rozloučil. Velel mi dlouhou dobu a já toho chlapa měl prostě rád. Ti z trpaslíků kteří se budou chtít přidat k posádce těm to bude umožněno. Opět nabereme letovou výšku a míříme směrem podél zdi do pirátského doupěte. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Ve vzduchu… Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien Když se vám konečně uvolnil vzduch a vy jste konečně mohli volněji dýchat, a dokonce s bohatým úlovkem. Kapitánka byla moudrá a nestála o boj s lamií a skutečně stálo za to s lamií udržet aspoň vřelý vztah, aby nebyly na lodi způsobené rozbroje. A nikdo z posádky se nezdál, že by s lamií chtěl bojovat, tak proč to tak nenechat? Ovšem, za lodí mířil jiný návštěvník, nádherný Merlin. Byla to elfská vrána z Aivaického lesa, vyznačovala se svým dlouhým ocasem (HP) a hlavně dlouhověkostí díky čemuž byla tato vrána ideální společník pro elfy. A dokonce uměla napodobovat zvuky a byla velmi inteligentní. Nebylo tedy velké překvapení, že Merlin našel Annubelle a sedl jí na rameno. „A-NA!“ zařičel a zobákem ji opatrně šťouchl. Vesele přešlapoval, snad měl více emocí než jeho majitelka. „A-NA!“ nechal kapitánku, aby si vzala zprávu a poté Merlin slétl dítěti na rameno ocasem tak, že ho měl hrudníku dítěte a začal si hrát s vlásky. „HES-KÁ!“ |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zeď praskne, viděla jsem to. Vím, že jsi vždy byla rozumná a mé funkce mi ale nedovolí rozlišovat dobro a zlo a proto předpokládám, že jsi ten správný člověk, který to může vědět. Zeď praskne, viděl to jeden z pirátů. Zdál se špinavý, měl plnovous. Možná by sis s ním měla promluvit, Nothiané by vaši pomoc mohli ocenit. Něco mi říká, že pokud padne další část Aivaicy, naruší se rovnováha mezi magií a Viralové nastolí temný věk ponořený v prachu. Nebojím se, já již vše ztratila, ale vy nemusíte vše ztratit. Je to nebezpečné, ale svěřuji se v naději, že vám to pomůže. Navíc... Muž z tvé posádky... Cítím, že je tam někdo, komu patří druhá strana rudé stužky, možná se mýlím, ale myslím, že by se měli poznat. A pokud tomu osud bude chtít, poznají se když tomu trochu vypomůžeš. Šťastnou plavbu, Wynelle Graycott“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Konec lovuDalyor von Fridingen, Rhys von Fridingen |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Do bojových pozic! Athlis, Bastien, Isabella "Isabella Eastaughffe, ani na to nemysli," promluvím přísně když si všimnu lesku v jejích očích a roztoužené tvářičky. Je mi úplně jasné co chce dělat a tohle rozhodně nedovolím dokud budu poblíž. Zaťaté čelisti a pevně sevřené rty, které připomínají tenkou linku, dávají tušit, že tohle není žádná legrace a rozhodně o něčem takovém nehodlám s Isy vyjednávat. Nezafunguje na mě ani ten její upřený prosící pohled. Tohle je hodně daleko za hranicí rošťáren, které hodlám tolerovat. Očima blýsknu po Athlis. Vzít si mou dceru jako rukojmí? To jenom přes mou mrtvolu. Možná, že její úmysly takové nebyly a křivdím jí, ale nehodlám to riskovat. Nemohu vědět co se v tom hadím mozečku může vylíhnout za nápad. Na palubě se do nás opře vítr a lamie si konečně může dosyta prohlédnout kde se to vlastně ocitla. Jak je země pod námi malá, mračna jsou tak blízko, že by se stačilo natáhnout a dotknout se jich. Jak je Rose veliká a nádherná. Jak majestátně se vznáší na obloze a vrtule poháněné masivním parním strojem jí ženou vpřed. Jsem na svou vzducholoď patřičně hrdá a to i když jí mám ukázat někomu kdo vůbec netuší kolik práce a obětování tohle celé potřebuje. Nedostanu se však nijak daleko, když přilétne Merlin. Tohle mě skutečně překvapilo. Neviděla jsem ho tak dlouho. Wynelle jsem neviděla dlouho. Tohle dokonce na chvíli překoná i problém, který tu řeším a když si přečtu zprávu, jenom na ní chvíli nechápavě hledím. Musím si jí přečíst znovu, abych uvěřila tomu co se tam píše a i když zcela přesně nerozumím tomu co mi chce vědma oznámit, vím, že nemluví jen tak do větru. Pokud se něčeho obává, je to vážné. Bez meškání vyběhnu po schodech nahoru ke kormidlu za Bastienem. "Jak blízko jsme Zdi?" zeptám se jakmile jsem nahoře, ale nečekám na odpověď abych hned nezačala štěkat povely. Probrat hlídky, ať jsou na pozoru. Připravit děla, zkontrolovat náklad, aby se nestalo nějaké neštěstí pokud budeme muset náhle prudce manévrovat a spoustu dalších důležitých drobností na které je potřeba dohlédnout. Při tom s obavami hledím směrem kde se má Zeď objevit. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Posel Annabella, Isabella, Athlis Převezmu kormidlo a okamžitě cítím, jak ze mě padá nejistota. Sice nemám z lamie na palubě dobrý pocit, ale nemusím na to být sám. Mám obavy o svou malou kamarádku, ale nejsem jediný. Posádka Isy miluje, nikdo nechce, aby se jí cokoliv stalo, a není na mě, abych jí stál za zadkem. Nejsem na to sám. Opakuji si ta slova, když ucítím ještě něco, co mi zvedne náladu. Na rameni ucítím váhu a poté se mi za krkem stulí něco měkkého a teplého. Pousměju se. Tak ses za mnou vrátil, rošťáku. Nechám svého malého společníka se uvelebit, jeho přítomnost je pro mě vždy příjemná, protože většinu času se pohybuje po palubě lodi, a já často ani nevím, kde zrovna je. "Asi pět mil. Tímhle tempem máme jižní část za chvíli na dosah." Odpovím kapitánce a všímám si při tom jejího neklidu. "Co se děje?" Vím, že Annu jen tak něco nerozhodí. Stále si vzpomínám na svůj první průlet létajícími skalami. Stál jsem vedle ní, posraný až za ušima, a obdivoval jsem, jak klidná dokáže být. Cokoliv jí dokáže znepokojit, mě rozhodí desetkrát. I nyní zneklidním a obezřetně se na kapitánku dívám. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Na čerstvém vzduchu Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien Dotknu se prsty jejich šupin a snažím se pochopit, proč je to tak divné a příjemné zároveň! Snad, že je to naprosto jiné, než by jeden čekal, nebo je zvyklý? Je to naprosto skvělý! "Spíš jen takový cák, cák," pokračuji ve vysvětlování, jak se to má s hygienou tady na lodi. Několikrát k tomu rozevřu ruce z pěstí, abych cákání napodobila. Bastien někdy v tuto chvíli zmizí z místnosti, ale moc tomu důležitosti nepřikládám. Určitě běžel pracovat, to on tak čas od času dělá. Takže se dál věnuji nové známé na lodi. Navíc, jde i mamka, tak proč bych s nimi nešla? "Spíš jako pták a ještě víc," prohlásím po chvilce usilovného přemýšlení. Oči mi pak zazáří nadšením, když mi Athlis naznačí, že můžu si na ni vylézt a nechat se vést. Ale bohužel, vzápětí mamka použije ten její přísný tón a já mám pocit, jako kdyby mě někdo klepnul přes prsty. „Promiň, mami,“ zamumlám automaticky a sklopím pohled k zemi. Nechci se na ni dívat, když je naštvaná a ještě k tomu nejspíš na mě. *Ale vždyť říkala, že je to host, takže s těmi si můžu povídat a hrát, když je neotravuji! A ona mi to nabídla sama! A vlastně vůbec! Je tady taky, takže se mi nemůže vůbec nic stát!* zahrnuji sama sebe argumenty proč by to vlastně v pořádku. *Dneska jsou oba dva nějací až moc popudlivý. Asi je někdo vyrušil, když po sobě lezli a nestihli si smočit,* zabručela souhlasně Zizzy a cítila jsem, jak začíná být naštvaná. Poděšeně při té představě zamrkám a vrtím hlavou. Tuhle představu vážně nepotřebuji vidět. *Zizzy! To je mamka a Basty o kom mluvíš! Nech toho!* *Pořád to jsou dospělí a ti tyhle věci dělají,* pronesla ke mně zlomyslně Zizzy. *Nedělej, že to nevíš… A znají se dlouho, loď není zrovna plná perspektivních partnerů, nebo takových, kteří by za to stáli…* „Zizzy!“ syknu tiše, abych svou kamarádku okřikla, když jdeme už směrem ven. To ji na chvilku umlčí a já mám tak čas zjistit, že jsme už nahoře. "Merliné!" uvítám vránu, která se objeví na maminčině rameni. "Ahoj fešáku!" odpovím s úsměvem, když mi začne probírat vlasy zobákem. "Tobě to taky dneska sluší! Máš hlad?" vyptávám se zvědavě a prstem jej hladím pod zobákem na hrudi. Moje veselí ale ani tentokrát dlouho nevydrží, protože mamka odběhne s papírem pryč. Vypadá to naléhavě a mně dojde, že běží za Bastienem. Zizzy uvnitř mé hlavy to naštěstí nekomentuje. Možná se mnou ještě pořád nemluví po té, co jsem jí okřikla. Vidím, jak ostatní začnou pobíhat po palubě a konat podle rozkazů mojí mamky. „Měli bychom jít dovnitř,“ upozorním lamii a ukáži směrem odkud jsme přišly. „Schovat se.“ S tím k ní natáhnu i ruku, abych ji mohla bezpečně odvést z paluby, kde se toho najednou děje až moc. Tohle je totiž další chvíle, kdy nesmím absolutně nikdy překážet. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Dopis Bastien "Nevím přesně," přejíždím obzor dalekohledem a hledám jakékoli možné nebezpečí, "ale Merlin přinesl tohle." Předám Basteinovi dopis od Wynelle, aby si ho mohl také přečíst. „Annabelle, Zeď praskne, viděla jsem to. Vím, že jsi vždy byla rozumná a mé funkce mi ale nedovolí rozlišovat dobro a zlo a proto předpokládám, že jsi ten správný člověk, který to může vědět. Zeď praskne, viděl to jeden z pirátů. Zdál se špinavý, měl plnovous. Možná by sis s ním měla promluvit, Nothiané by vaši pomoc mohli ocenit. Něco mi říká, že pokud padne další část Aivaicy, naruší se rovnováha mezi magií a Viralové nastolí temný věk ponořený v prachu. Nebojím se, já již vše ztratila, ale vy nemusíte vše ztratit. Je to nebezpečné, ale svěřuji se v naději, že vám to pomůže. Navíc... Muž z tvé posádky... Cítím, že je tam někdo, komu patří druhá strana rudé stužky, možná se mýlím, ale myslím, že by se měli poznat. A pokud tomu osud bude chtít, poznají se když tomu trochu vypomůžeš. Šťastnou plavbu, Wynelle Graycott“ "Takže se možná řítíme do pěkného maléru," uzavřu svojí řeč a dál se věnuji sledování toho co je před námi. Nechci ponechat nic náhodě. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Setkání u Zdi Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen Kurz byl jasný, Zlomená vědma věděla, co se na Zeď řítí a přirozeně chtěla vrátit všechno těm, u kterých měla pocit, že jim něco dluží. Nemohla ale s jistotou říct, komu co, na to ji kognitivní funkce opouštěly moc rychle, a tak dělala všechno to, co jí připadalo správné. A to zahrnovala i poslání Merlina za Annabelle se zprávou, která ji měla dát indicii o tom, co se zrovna děje. Samozřejmě tu představu měl i Jacobus, který to vše viděl na vlastní oči a když se mu podařilo vysadit trpaslíky, zvládl zeď pokořit i přes počáteční zmatení strojů a mírné nervozity posádky. Nejenže po dlouhé kilometry byla zeď v bodě tunelu nejužší, ale dokonce i její výška různě klesala a stupňovala se… Odvaha vás poháněla vpřed, nebylo žádným překvapením, že piráti se nakonec setkali. Merlin si po celou dobu hrál s Isabellou a když to Athlis dovolila, dokonce jí čistil šupiny, opatrně po ni přecházel, než usoudil, že jsou dost blízko na to, aby opět roztáhl křídla a snesl se dolů, k Dalyoorovi. Svými nožkami se přišpendlil na jeho pas a začal opatrně klovat do čutory s vodou. Byla to elfská vrána, znal jsi ji velmi dobře, proháněla se nad palácem a Wynelle Graycott po něm posílala zprávy. Možná byla vrána známější než majitelka, protože jak bylo o Merlinovi známo, byla to velmi kamarádská a přítulná vrána, ačkoliv měla tu vlastnost, že se do problémů nikdy nenamočila. Ideální společník pro vědmu. „TA-LYR!“ zkomolila vrána, ale spokojeně začala máchat ocasem hrdá na to, že oslovila hrdinu. Nakonec se pirátům dokonce podařilo dostat k Nothianům. Tunel byl sice zasypán, ale nebylo to nic s čím by si trpaslíci nedokázali poradit, a to zdvihalo vlnu otazníků a nevyřčených otázek, na které s jistotou nemohl odpovědět ani král, který během těch dvou hodin, co piráti stihli dorazit už zprávu dostal díky dokonale vycvičeným holubům. |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Odjezd Dalyor, Koos, Nathalan, Raya, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Athlis, Annabelle, Isabella, Bastien, |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Loď Ahoj! Po vysazení zachráněných trpaslíků jsem zamířil přes zeď. Spíše pro jistotu se na území VR teď asi chvíli nebudu pohybovat. Neveselá taškařice se snaživým úderníkem policie mě přesvědčila, že jisté kruhy v zemi se snaží získat více moci než jim náleží a hlavně víc než jsou schopni zvládnout, aby se z toho nestala technokratická diktatura. Let přes Zeď byl nepříjemný, ne že bych takhle letěl poprvé, ale magická povaha tohohle obraného valu, měla různé efekty v závislosti na podmínkách a nastaveních, které jsem nechápal. To mě trochu děsilo a pro to jsem neměl rád magii. U strojů víte jak se bude chovat, když ho postavíte, kolik má natlakování kotel, jak běhá píst, jakou bude mít stroj rychlost, když přenastavíte třeba šoupátko a nebo snížíte tlak. Loď se otřásala a ručička výškoměru kmitala jak posedlá a přitom jsem udržovali letovou hladinu. Tlakoměr u strojů taky jančil, tak jsem nakonec nařídil Tichý chod. Vrtule se zastavili a stroje jen oddechovali páru. Letěli jsme jen na ztužený balon naplněný plynovými vaky, pěkně potichu jako myšky. Tohle se hodí při schováván se v mracích, ale jak je vidět je to vhodné i při překonávání magických vírů na zdi. Po překonání zdi, jsem nechal zapnout jen záďovou vrtuli a hlavní dvě mimo, bylo dobré, nebýt slyšet a pokud možno taky vidět do doby než se chcete ukázat. A ukázat jsem se chtěl hned asi po dvou hodinách letu. Anko van Basten, který měl službu na pozorovatelně která byla opatřena velmi dobrými optickými zařízeními, se skrze zvukovod hlásil, že je na obzoru další loď. "Tichý chod, ale motory v pohotovosti ať máme dost páry na rychlý start." Potichu se blížíme k další lodi a já sám vytáhnu dalekohled a snažím se rozeznat siluetu a nebo aspoň typ abych určil o koho vlastně jde. Po chvíli mě barva lodi a její silueta nenechá na pochybách. Zasměji se a do zvukovodu dám pokyn. "Cestovní rychlost, vlajkovou abecedou vyvěsit signál Loď Ahoj!" Pak se otočím na Krugera. "Naše oblíbená "obchodnice" co nám okopčila jméno lodi. Udržujte kurz a přiražte k nim. Stavíme se na návštěvu. Jo a vytáhni mi prosím tu láhev 20letého koňaku co jsme nedávno pašovali." Pak vystoupím na příď lodi a sleduji jestli už rozpoznávám někoho známého z posádky. Na stožáru se objeví vlajkový signál "Žádáme o povolení přirazit." Stejně tak zahulákám na druhou loď až budeme u sebe. "Red Rose Ahoj! Kapitán Rooi Rose, žádá o povolení k vstupu na palubu." V duchu se už usmívám, staré přátelé člověk nevídá každý den.
Rooi Rose |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Nathalan, okrajově Dalyor, Koos, Rhys, Stvůra Z úspěchu se příliš radovat nemůžu. Už se nadechuji k dalšímu výkřiku, když mým tělem projede, jako nůž ostrá, bolest. Z obojku dostanu šok, který mě na několik okamžiků zcela ochromí. Ta chvíle úplně stačí k tomu, abych se vrátila do původní podoby. Napůl se snesu, napůl spadnu, zpátky na zem. Ještě se chvěju, když se zvedám a drápu se na motorku za politrukem. Rozechvělé paže mu obtočím kolem pasu a pevně se chytím. Vývoj situace mě mate. Když zvednu oči, stále vidím pirátskou loď, nepodařilo se mi jí zničit. Nevím, proč jsem byla odvolaná, když jsem nesplnila svůj úkol, ale není na mě si stěžovat. "Ano, pane." Odvětím, protože mám pocit, že se ode mne očekává reakce. Tělo mého cvičitele chladne na úpatí Zdi a já se musím upnout na svého nového pána |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Setkání u Zdi Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen Dopis, který mi Anna dala přečíst, ve mě vyvolal neklid. Polovina mi není zcela jasná a ta druhá mi nedává pražádný smysl. Neptám se, jestli kapitánka pochopila ten blábol o rudé stužce, kdyby o tom chtěla mluvit, řekne mi sama. Navíc vím, že Wynelle, coby Zlomená, není vždy úplně příčetná. Taky může jít jen o výplod její zraněné mysli, a nemusí to znamenat vůbec nic. Původně jsme měli v plánu přeletět trosky Zdi a zamířit na Viralskou stranu za obchodem. To se ale nyní změnilo, náklad bude muset počkat. Možná je dobře, že jsme Athlis pustili z klece, muset ten její jekot poslouchat ještě o něco déle, asi si hodím mašli. Změnil jsem kurz, a loď vyrazila, po Nothianské straně Zdi, směrem na sever. Plujeme už nějakou dobu, když hlídka zaznamená na zemi pohyb. V další chvíli se z mraků nad Zdí, neslyšně vynoří loď. V dopise se psalo o pirátovi. Vzpomenu si na útržek a vytáhnu dalekohled. Na rtech se mi objeví pobavený úšklebek. "Starý známý. Myslím, že tě minule opil do bezvědomí." Připomenu Anně trochu neslavnou chvíli, ale poté opět zvážním. Loď přirazí a my se můžeme jít pozdravit s kapitánem Koosem. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Dvě vzducholodě na obzoruDalyor, Rhys, Stvůraokrajově Annabelle, Athilis, Bastien, Isabella, Jacobus Nothianská strana Zdi Uběhly dvě hodiny. Dvě hodiny od chvíle, kdy se Zeď znovu otřásla a tunel zasypalo kamení. Pak už jen ticho. Vše kolem nás se uklidnilo, jako by se tu ještě před pár okamžiky vůbec nic neodehrálo, ale pochyboval jsem, že to stačilo, aby to uklidnilo mysl Dračího generála. Sám jsem nepokojně přecházel podél Zdi, jen pár metrů na jihovýchod a pak zase zpátky k ústí tunelu, a snažil se neuvažovat nad tím, co to pro nás znamenalo. Díra ve zdi, kdo by tomu věřil. Ač se nyní tunelem projít nedalo, hrozba nebyla zažehnána. Ta troška sutin nepředstavovala pro Viralské stroje ani z poloviny tak velkou překážku jako Zeď samotná. A i ta byla dnes pokořena. Jistě nadějné vyhlídky... A tak jsme čekali. Uběhly dvě hodiny, a na obzoru se objevily dvě vzducholodi. To neznačilo nic dobrého. Značení jedné jsem poznal, té druhé nikoliv. Svým způsobem se mi ulevilo, že se jednalo o pirátskou, a ne viralskou, vzducholoď, ale to, že nepluli pod nepřátelskou vlajkou, ještě nic neznamenalo. Bílý gryf, který se mezitím položil do trávy poblíž, zvedl hlavu, když jsem kolem něj prošel. Zastavil jsem se ale až u otce a krátce pohlédl na elfskou vránu, která se mu uhnízdila u pasu a domáhala se jeho čutory. Napříč tomu, odkud přiletěla, jsem se pobaveně pousmál. Byla roztomilá. „Jedna z těch lodí plachtí pod vlajkou kapitánky Eastaughffe,“ podotkl jsem. Pak jsem se ale odmlčel, zatímco se má pozornost opět přesunula k černému ptáčkovi. Odepl jsem vlastní čutoru s vodou a natáhl k Merlinovi ruku, aby si mohl přeskočit. Když se usadil na mých prstech, opatrně jsem k němu naklonil čutoru, abych ho nevylekal a on se mohl v klidu napít. Jen docela krátký okamžik jsem ho sledoval, než jsem pokračoval: „Ale proč s nimi byl Merlin, těžko říct,“ vzhlédl jsem k oběma vzducholodím. „Co uděláme? Možná o nás ani nevědí, ale pokud ano…“ |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Zlomená Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott Přicházím jen do problémů. Chápu tolik, že Wyn nedokázala držet jazyk za zuby a mluvila nahlas před generálem. Riskovala a očividně se jí to nevyplatilo. Ani jsem nechtěl domýšlet, co by se stalo, kdybych nepřišel včas a toho vojáka nezastavil. Skutečně ji nemohu jen tak nechávat o samotě. Když se generál ozve, jen nepatrně se podívám na vzducholoďaře. Nejsem si jistý, že by měl zrovna on stát za sabotáží, ale prověření ničemu neuškodí. „Pokud vás to uklidní na duši,“ řeknu prostě, kývnu mu, že půjdu a vyslechneme si, jestli nám k tomu má Strein co říct. Automaticky pak lehce šťouchnu do Wyn, aby za mnou moc nezaostávala a nelákala k sobě víc problémů, když se ozve Blanchette. Jistě, něco takového jsem čekal. „Je to pravda, Wyn?“ zeptám se Zlomené, jestli o svém stavu mluvila pravdu. Zamračím se pak. „O její stav bych se měl postarat sám,“ přes rameno se ohlédnu na generála, „ale myslím, že pro tentokrát mohu učinit výjimku.“ Odtuším. Wyn by klidně mohla zůstat se svou sestrou, než se vrátím, ovšem zahlodá ve mě pochybnost, je však příliš pozdě na to, abych svá slova vzal zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Ohavnosti na obzoruDalyor, Rhys, Stvůra Popis, pokud by pirátské oko pohlédlo, nedejbohům sletělo na zem! |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Dva piráti Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen Oddechnu si, když hlídka oznámí kdo proti nám letí. Pořád jsem ještě opatrná a nepolevuji v ostražitosti. Nechávám lidi na svých místech, protože by se klidně velmi rychle mohl vynořit nějaký skutečný nepřítel. V dopise to bylo velmi jasně naznačeno a když měla Wynelle pravdu s pirátem, bude jí mít i tím ostatním. "To bylo tím, že jsem byla nachlazená," odseknu na Bastienovu poznámku. "Kdyby mi bylo dobře, skončil pod stolem on. Raději sniž rychlost a připrav se na setkání s tím všivákem, který si myslí, že na něm ulpí trochu naší slávy když si loď pojmenuje stejně." Poplácám polovičního elfa po rameni a vyrazím ven, abych se s Koosem setkala tváří v tvář. I když o něm mluvím takhle, mám ho docela ráda. Je to jeden z mála přímých chlapů, kteří tu v okolí poletují. Navíc je mi jasné, že o mně také trousí pěkně uštěpačné poznámky, takže mu nehodlám zůstat nic dlužna. "Povolení uděleno," zahlaholím mu nazpátek, když se naše vzducholodě konečně setkají bok po boku. "Vysuňte můstek," přikáži a za chvilku z boku lodi vyjede skládací lávka s provazovým zábradlím a spojí naše paluby. Jakmile je Koos tady potřesu mu pravicí a přivítám na palubě. "Zdá se, že si namočil do nějaké maléru. Prý má prasknout zeď," nevysvětluji jak to vím, to si nechám až na později. Nejdřív bych si ráda vyslechla jeho příběh, takže ho nasměřuji do své kajuty a mávnu na Bastiena aby se přidal. Tohle by měl slyšet také. |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Změna je život Slova Viralského vojáka moc dobře slyším, i když na ně nijak nereaguji. Omlouváš se jenom proto, že jsi byl ještě před pár hodinami polomrtvý. Kdyby ti bylo dobře, nepochybuju o tom, že bys napjal všechny síly, abys nás zabil. Mě, Keirrana, Kamiyu a všechny ty bytosti, které sem přišly hledat pomoc a útočiště. Útočiště před tvou republikou, za kterou tak hrdě bojuješ. Odeženu vtíravé myšlenky, že to možná přeci jen myslí upřímně a že někteří mohou být třeba lepší, než jiní. Ne. Na cestě ke klidu se ke mně připojí Keirran - téměř jediná osoba, u které jsem na tomhle místě ráda, že na mě mluví. Usměju se na něj. "Jsem," přikývnu. "Nabídla jsem Kamiyovi pomoc s pacienty, ale v podstatě mi řekl, že jsem zbytečná," zhodnotím, i když trochu s nadsázkou, protože tak silné slovo Kamiya ani zdaleka nepoužil. "Ale prej můžu dohlédnout na to, jestli se něčí stav zhoršil. To mám taky v plánu," sdělím mu. "Ten Viral se omlouval Kamiyovi za způsobené potíže, ale pochybuju, že to myslel vážně. Tak jsem mu řekla, ať si takový kecy ušetří... A Kamiya se místo toho, aby uznal, že mám pravdu, zastal jeho." Musím se soustředit, abych zněla stále klidně. "Ale to nevadí. Aspoň jsem se utvrdila v tom, že tady se můžu spolehnout jen na tebe," zakončím se sotva slyšitelným povzdechem. Původně jsem opravdu měla v plánu podívat se na pacienty a zjistit, jak se jim daří, ale moje plány se změní, když vidím, že skupinka se rozšiřuje. Dorazila nějaká elfka. A muž, od pohledu Viral a od poslechu někdo důležitý. Vidíš, vidíš, Kamiyo, kam tě ta tvoje dobrosrdečnost přivedla. Viralové si tu z toho dělají penzion a co s tím zmůžeš? Vůbec nic. Doufám, že se z toho aspoň poučí. Rozhodnu se však nově příchozích si nevšímat. Totiž... je mé vroucné přání nemít s nimi nic společného. Keirran má však jiný názor, a vzhledem k tomu, že se do jejich záležitostí dobrovolně (!) zaplétá, nezbyde mi zaplést se do nich taky. Protože myšlenka, že bych ho nechala samotného mezi hejnem Viralů, se mi líbí míň, než to, že tam budu s ním. Zaregistruju jeho pohled směrem ke mně a s téměř nepostřehnutelným protočením očí změním směr chůze směrem zpátky k elfce a Wynelle, které se očividně znají. Neslyšela jsem, co si povídají, ale vzhledem k výrazům jejich tváří by možná nebylo od věci to zjistit. Ten nový Viral řve na Wynelle. Už jen z jeho tónu se mi začne vařit krev. Tak ráda bych jí pomohla, tak ráda bych toho kreténa představila svému šípu. Stačil by jeden jediný, dobře mířený... Ale to teď nejde. Nemůžu tedy dělat nic, než sledovat, jak ji jeden z nich chytí za ruce a podle rozkazu začne odvádět. Pak promluví. Barvy Nothie. Jen výbušniny. To ale přece neříká nic o tom, kdo to byl skutečně... Jak měli ostatně v úmyslu. Najednou se však něco změní. Nevím, co se stalo, ale vím, že Wynelle o zhoršení svého stavu nelže. Přijde však Viral, kterému Wynelle podle všeho patří. "Patří"... To slovo v kombinaci se vším, co se tady děje, stačí, aby se mi udělalo nevolno. Wynelle by měla být svobodná. Tohle je špatně. Celé je to špatně. A ti, kteří za to všechno můžou, jsou teď těmi, kteří mají navrch... Po očku se podívám na Keirrana a přesunu se tak, abych stála hned vedle něj. Pokud to tu nabere špatný obrat, nechci ztratit z dohledu svého jediného spojence. Měli bychom odejít. I s tou černovláskou. Vzít Wynelle a odvést ji do Nothie. JO. To by bylo něco... Přinutím své poněkud zatoulané myšlenky vrátit se zpátky k současné situaci. Na půl ucha poslouchám Viraly, aby mi neuniklo něco, co by se nám mohlo hodit, ale jakmile mám dojem, že jsou příliš zabraní do svých konverzací, položím ruku na rameno Keirranovi a nakloním se k němu, abych měla jistotu, že to, co řeknu, uslyší jen on. "Měli bychom promluvit s těmi dvěma. Jestli se máme odsud ztratit, než se něco semele, teď máme příležitost. Vezmeme i Wynelle a dostat ji do Nothie," pošeptám mu svůj tajný plán ohledně Zlomené. Plán ani tak ne, spíš... nápad. No. Zbožné přání. Které mě napadlo před pár vteřinami. Upřu na něj prosebný pohled a doufám, že je stejného názoru. Nelíbí se mi nechat tu Kamiyu jen s Viraly, to ani trochu. Ale pokud by to, že zůstaneme, mělo mít za následek v lepším případě smrt nás čtyř z rukou Viralů... pak vím, co si zvolit. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Soukromý rozhovor Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott "Nikdy jsem nepochopil co na ní pořád vidíš ale to je tvoje věc," utrousím na adresu Wynelle když kráčíme ven za Streinem, který tam nejspíš již netrpělivě podupává. Ještě nevím co přesně mu řeknu, ale jeho výhrůžku se rozhodnu ignorovat, protože za takové řeči bych ho mohl klidně nechat hned zastřelit, ať je jeho postavení jaké je. "Takže, oba jste to slyšeli. Jedná se o útok proti nám. Možná šlo přímo o atentát na mě, ale na tom nezáleží. Stalo se to a nyní se s tím musíme vypořádat," oslovím jak Streina, tak i Vincenta. "Je potřeba odhalit viníky a pokud tu ještě jsou, tak je dopadnout a potrestat. Záchrana se blíží, takže na to máme pouze pár hodin." Předpokládal bych, že útočníci se budou snažit dostat co nejrychleji pryč, ale jak se říká s jídlem roste chuť a klidně mohou mít zálusk i na další naše stroje a něco takového nehodlám dopustit. Klidně to tady nechám celé vypálit jenom abych něco zjistil. "Takže Vincente, podařilo se ti něco zjistit?" obrátím se na policistu. Nějakou dobu se potuloval po okolí, tak doufám, že měl při tom oči otevřené a nezkoušel pouze obdivovat krásy zdejší divočiny. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Zvraty Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus Okrajově: Dalyor, Rhys, Stvůra Zamyšleně se dívám na Athlis, když odmítne jít se mnou někam do většího bezpečí a kde hlavně nebudeme překážet. A maminka se zlobí už tak, ačkoliv nemám tušení proč. Zas tak nic hrozného jsem dneska neprovedla. Kousnu se do rtu a otočím se na zlomek vteřiny k místu, kam zmizela mamka. *Je velká, zvládne to. Já ne, jestli se mamka rozčílí. Určitě by mi dala domácí vězení...* ujišťuji se a pak, aniž bych se znovu ohlédla pádím o sto šest směrem ke kajutám, kde je bezpečněji a menší ruch lidí. Opět se mi povede si to pohlídat tak, abych absolutně nikomu nevletěla do cesty. I když je dost možná varovaly moje zrzavé vlasy, takže mě jen tak nepřehlédli. Srdce mi buší jako vyděšenému králíčkovi, když doběhnu na místo, odkud sice vidím po palubě, ale jsem krytá a v místě, kde nikomu nepřekážím. Ne, že bych se bála. To ne. Ale utíkala jsem vážně rychle, aby mi maminka nemohla vytknout moje loudání! Očima těkám po okolí a netrvá mi dlouho, než najdu další loď na obzoru. Mhouřím oči a snažím se uhodnout, jestli ji náhodou neznám a zda je to přátelská loď, nebo ne. Usoudím, že to není naše loď, ale je podezřelý klid na lodi na to, aby to byl někdo znepřátelený. A když spatřím vlajku, je mi už jasné, kdo je kapitánem. Ráda poslouchám jakékoliv nové historky ze života, což se děje zásadně jen když se na palubě objeví cizí kapitán, nebo někdo, kdo už tu dlouho nebyl. Takže v tomhle cítím příležitost, když ta celá věc s Athlis je taková divná ze strany mamky. Hned, jak spatřím mamku scházet ze schodů a za ní Bastiena, tiše a rychle k nim doběhnu. Bosé nohy téměř nepleskají na známém povrchu lodi. Nohavice kalhot mám vyhrnuté nad kotníky, kolena lehce špinavá a volnou halenu neupravenou jako vždy. Prostě dítě na pirátské lodi. Zrzavé vlasy mi vlají neupraveně kolem hlavy a mezi nimi vystupují dva rovné a špičaté rohy. Jen těžko byste si mě mohli s někým splést, i když obsazení lodi je opravdu pestré. Zatahám Bastyho za rukáv, abych na sebe upoutala pozornost dřív, než dojde k setkání s kapitánem. Mamka už mu odpovídá. "Můžu jít s vámi?" zeptám se ho tiše, pokud jsem upoutala jeho pozornost. Jindy se neptám, ale protože dneska byli takoví... takoví... nakrknutí, tak se raději ptám. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Ukolébavka duchům nikdo konkrétní Kamiya věděl, co se v jeho útulku děje. Vše sledoval z povzdálí, ale nezasahoval. Neexistovaly cesty, jak by mohl ovlivnit situaci ve svůj prospěch, aniž by se prozradil nebo aniž by nepopudil některou ze stran. Mohl se maximálně pokusit uklidnit duchy pomocí zpěvu a doufat, že se někteří z jeho dočasných pacientů nevzbouří a neobrátí se proti němu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Návštěva Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen "Jasně, když to říkáš, kapitáne." Zašklebím se na Annu posměšně, a vydám patřičné rozkazy. Potěší mě, že mě Anna přizvala k jednání, do své kajuty. Mezi posádkami Red Rose a Rooi Rosy panuje jakási přátelská nevraživost. Nekonkurujeme si, protože jeho práce je trochu jiná, než ta naše, jednoduše řečeno, jsme každý na jiné lodi. Kapitán Koos je však dobrý chlap a já ho opět rád uvidím. Předám kormidlo a už se chystám vyrazit za kapitánkou, když mě někdo zatahá za rukáv. Sklopím oči a narazím na prosebný pohled té malé potížistky. Nadechuji se, abych jí řekl, že ne, ale poté se zarazím. Isy neudělala nic špatného. Vlastně, pokud jsem si mohl všimnout, tak se snažila na palubě neplést mužům do cesty. A ani v té záležitosti s Athlis nebyla tak úplně na vině. Zrovna já jí těžko můžu vyčítat, že je zvědavá. "Ale jo, tak pojď taky. Ale budeš zticha a jestli ti Anna řekne, že máš jít, tak bez řečí půjdeš." Ujasním si pravidla, než k ní natáhnu ruku, na rtech se mi konečně objeví úsměv. Na ní se jeden prostě nemůže mračit. Cítím, jak se chomáč chlupů za mým krkem pohnul, a mezi prameny vlasů vykoukne malá hlavička. Korálkové oči si se zájmem změří Isy, než se tvoreček opět stáhne do bezpečí. "Tak jdeme." Kývnu hlavou a, ať už se mě děvče chytí, nebo ne, vykročíme společně ke kapitánské kajutě. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Vincente? Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott -> Wynelle Graycott, Blanchette Graycott Jsem poněkud vyvedená z míry, když můj tichý plán vychází. Koukám na svého pána jako na záchranu. Ne tak zbožně, ani ne tak okouzleně spíše… Vím, že pokud bych šla s ním, už bych byla v bezpečí, jediný trest by byla generálova ostrá slova, která mé srdce už nemohla zranit. Přesvědčila jsem se, že vždy, když byl kolem můj pán, můj majitel, žádný Viral se na mě neodvážil ani moc divně dívat. Báli se ho snad proto, že byl u policie? Zamrkala jsem na Vincenta, když se mně zeptal a po chvíli mlčení jsem kývla. Byla jsem špatná lhářka, jako Zlomená jsem moc lhát neuměla, ale hlava mě skutečně bolela díky tomu, jak jsem se snažila vzpomenout na každý detail, ale s generálem v jedné místnosti… To prostě nešlo. A pak mě uchopila. Mé zorničky se rozšířili a já mířila za ženou, co takovou dobu byla má sestra… |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Blanche! Wynelle Graycott, Blanchette Graycott Vydechla jsem, když jsme konečně byly z dohledu, posadila jsem se na lůžko snad kvůli noze, myslela jsem, že to bude nejlepší pro to, abych mohla i dál sloužit a pak jsem polkla. Nemohla jsem se té nádherné ženě podívat do tváře, vyvolávalo to ve mně pocity, neznámé pocity, které jsem neznala. Když potom začala má sestra mluvit, podívala jsem se na ní snad ze slušnosti a oplatila jí sevření rukou. Chtěla jsem jí vyjádřit vděk, chtěla jsem jí říct, jak si vážím toho, že pro mě přišla, ale necítila jsem nic. Byla jsem prázdná, nevěděla jsem, co jí mám říct, ale odpustila jsem jí už dávno. „Blanche…“ začala jsem klidně. „Jsem v pořádku, velitel Krastinov se o mě hezky stará, nestrádám,“ začala jsem klidně. „Vidím… Kamiya by vám mohl pomoci, dobře zná Aivaický les stejně jako Inanna… Oba z nich jsou dobrá volba.“ přiznala jsem, a i nadále mluvila potichu, věděla jsem, jak je to pro ni důležité. „Blanche, já už ti odpustila, vždy jsem k tobě cítila jen obdiv a… Odpustila jsem ti v moment, kdy se to stalo, nikdy bych neproklínala tvoje jméno, znala jsi mě dobře.“ upozornila jsem. A pak jsem sledovala její počínání. Probudila se ve mně snad zmatenost? Překvapení? „Co to děláš?“ zamrkala jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Inanna, Kamiya, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Záchrana? Bratři Jakisonovi, Nathalan Niito, Raya záchranný oddíl trpaslíků Co se jeden z důstojníků dozvěděl, že se pokazilo vše, co se mohlo pokazit, vyslal jednu ze svých jednotek naproti nejen Aivaickému lesu, ale také naproti těm, kdo měli jet od Zdi. Byl to oddíl trpaslíků, který vedli trpasličí bratři. Byli to profesionálové, důstojník o nich nepochyboval, jen pochyboval o vážnosti situace. Že by se za jeden den mohlo pokazit tolik věcí? Nevěděl, ale preventivně vyslal trpaslíky i proto, že případně mohli dokončit tunel ve Zdi, který trpasličí dělníci-vojáci měli dokončit. Navíc byla dost velká, aby se posléze skupina rozdělila na dvě čáasti, na tu, co pomůže u Aivaického lesa a na tu, co pohlídá tunel ve Zdi. Pokažená prezentace vzducholodí byla už tak špatný omen, nikdo z důstojníků nevěděl, co si o tom myslet, ale tunel ve Zdi, který teď patřil Nothianům, bylo snad ještě horším znamením. Oddíl trpaslíků, který jel na parním kluzáku, který se vznášel nad zemí, jel tak rychle, že do dvou hodin trpaslíci dorazili do města, které se jako jediné z Viralských měst (snad až po hlavním městě) nacházelo na řece. Tam se oddíl zastavil a naskytl se jim pohled na policejního oficíra, kterému dosloužila motorka a krásná léčitelka se tam starala o jeho ruku snad v naději, že mu pomůže a vytáhne ji z tohohle zapadákova. A co ještě překvapilo? Zlomená, co stála po boku právě tohoto policisty. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Návštěva
Když námořníci zajistili přiražení lodí a přes paluby byl uchycen můstek. Přejdu i s pár muži na palubu Rudé růže. V jiném životě bych kapitánce asi jako dámě políbil ruku a přinesl květinu, ale v tom životě jsem už dávno nežil. Díky Bohu za to. Místo toho jsem ji srdečně stiskl ruku. "Rád tě vidím Ann i tvoji posádku, říká se že na návštěvu se nemá chodit s prázdnou a k dámě se hodí květiny, ale oba víme, že tohle posbíralo víc slunce a lahodnosti než nějaký posraný pugét růží." Usměji se a podám ji flašku dvacetiletého koňaku. Na otázku k maléru, se hraně udivím a téměř dotčeně odpovím. "Ale já a do maléru? Takový spořádaný jelimánek jako já? Copak mě neznáš?" Pak se jen zasměji. "No jo vlastně znáš já vím. Malér to není, teda ne můj. Viralové měli plán se prokopat, ale pokud do vedení operací budou dávat policajty a politruky, jejichž hlavním argumentem je kulka do týla tak jsou Notiané v klidu. Ale sere pes, změňme téma. Vidím, že ta tvoje cácorka zase vyrostla od doby co jsme se viděli naposled." Zaměřím svoji pozornost na nejmenší pirátku na lodi. "Ahoj prtě, jsi nějaká neupravená co to máš za uchem?" V ruce už mám připravený balený marcipán v čokoládě a rychlým trikem dělám, že jsem ji ho vtáhl z poza ucha. Mrknu na ni. "Měla by ses občas umýt i za ušima děvče." Pak se pozdravím stiskem ruky s Bastienem a s ostatními a vrátím se k hovoru s kapitánkou. "Co ti dole? Neměli bychom přistát ať si nemyslí, že tu na ně kujeme nějaké plány? Nějaký tvůj kšeft z Notiany?" Zeptám se spíš ze slušnosti, abych nepřekážel, kdyby to byl "kšeft" co se dělá beze svědků. Popis: Muž kolem 35-40 spíše robustnější atletické postavy s prackami jako lopaty a dost výrazně potetovaným odhaleným tělem. Podle tetování se dá odhadnout, že většinu života strávil ve vzduchoplavbě. Oblečen v kožené kalhoty, pevné boty a bílé tílko přes které se táhnou černé kšandy. Vše umaštěné od oleje, rzi a různého dalšího šmíru. Za pasem pistoli a dlouhý lovecký nůž, přes hrudník nábojový pás a startovací klíč na krku. Černé vlasy mu vykukují z pod letecké kukly s brýlemi a jeho tvář krom čmouhy od šmíru zdobí černý plnovous a fešácky nakroucený knír o který jak to vypadá se pečlivě stará. Modrozelené oči spolu s doutníkem v koutku úst mu dodávají šibalský výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Popíjení Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen Neubráním se úsměvu, když Koos provede ten svůj rozpustilý kousek. Jednou mě tím oblboval taky a předpokládám, že to zkouší na každou holku, která se kdy dostane dost blízko na délku jeho paže. V kabině mu pokynu na židli, sama vyndám skleničky a všem nám naliji z láhve, kterou donesl. Pokojem se hned začne šířit příjemná a slibná vůně ovoce a medu. trochu šňapsu nabídnu i Isabelle, aby se necítila tak odstrčená a jako malou kompenzaci za to, jak jsem jí okřikla. Poté co si přiťukneme a připijeme na zdraví a dobrý lov, pokračuji v rozhovoru. "S Nothiany nic k vyřizování nemám. Mám namířeno právě na druhou stranu do Viralu, ale mám sto chutí to nechat letět a zmizet někam jinam. Doufala jsem, že se touhle trasou vyhnu hlídkám, ale místo toho jsem rovnou v sršním hnízdě," uvedu pirátského kapitána do situace. "Jak jsi se vůbec ty dostal k celé téhle operaci?" zeptám se a pomalou kroužím koňakem ve sklenici. "U něčeho takového bych tě nečekala. díra ve Zdi, to může mít větší následky než si vůbec dokážeme představit." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro (Dodatek) Melden Melden je jedno ze tří velkých měst ve Viralské Republice a tak byla poměrně náhoda, že jste na sebe natrefili. Samozřejmě, uniforma Viralské policie pomohla, ale i tak to byl zázrak. Melden se vyznačoval tím, že jím protékala řeka a díky snad proudům větru zde stále šla cítit magie. Proto to bylo výborné rozcestí pro nákup magických věcí případně pro koupi magických bytostí, které zde bývali až nezvykle klidné. Melden a okolí |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Návštěva Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen Potřesu si rukou s Koosem a v kajutě se usadím u okna. Se zářícíma očima přijmu nabízenou sklenku. Kapitán Annu opravdu rozmazluje. Jestlipak je za tím něco víc, než přátelství? Napiju se, ale v té chvíli mě dole na zemi něco zaujme. Kapitánčina slova o tom, co tady děláme, vnímám jen tak napůl. I tak si ale všimnu, že jednu důležitou část, která nás sem dovedla, trochu opomněla zmínit. Otevřu okno a opět se chopím dalekohledu. Zaujaly mě postavy na úpatí Zdi. Možná, že za to mohla Wynellina slova o rudé stužce, možná je jen ryšavá dobře vidět mezi zeleným listím. Chvíli mžourám do dalekohledu, než se mi podaří zaostřit, na tváři se mi objeví pobavený škleb. "Že neuhodnete, kdo je tam dole?" Zeptám se, a obrátím se na společnost v místnosti. Na odpověď však nečekám a rovnou se tasím se svým odhalením. "Sám nothianský generál Von Fridingen." Na několik úderů se mi zrychlí tep. Ještě jednou se podívám do kukátka, ale rychle se uklidním. "A vypadá to, že naštěstí bez draka." Složím dalekohled a opět ho schovám. Kromě generála jsem viděl ještě nějakou ryšavou hlavu. Z hlubin mysli vyplavou vzpomínky na dobu, kdy jsem byl v armádě. Raději je spláchnu dalším douškem alkoholu a tázavě se podívám na Annabellu. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Návštěva Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Po poškádlení, malé Izabely se odeberu do kajuty s kapitánkou a ještě pár lidmi. Jsem rád, že otevřela rovnou můj dárek, protože tenhle koňáček je prostě lahoda... lahůdečka. Poslouchám kapitánku a jantarovou tekutinu několikrát prohlédnu proti světlu a sklenku očuchávám jako ohař. Vždy si jen lehce ve skence smočím jazyk. Vím co doplní tuhle chuť k dokonalosti. Doutník. Nabídnu ostatním a po dovolení jestli můžu si ho zapálím a kajutou se line těžká vůně s příchutí černé čokolády. Dokonalá harmonie chuti jak by někdo řekl doutník a koňak. Mezitím se dostanu k odpovědi. "No možná bych ti to i doporučil, teď a tady se na Viralskou stranu moc nehnat co si pamatuju tak ten politruk chtěl přitáhnout ke zdi dva Anihalátory a nějaké oddíly vojska. Bude tu horko." Usměji se když vidím, jak krouží koňakem po baňaté sklence, vypadá to, že muj malý dárek potěšil a z toho má člověk vždy radost. Nad její otázkjou se zasměji. "Kontraktorská smlouvy byla na průzkum, tak to bylo alespoň domluveno s admirálem. Dělali kolem té akce, ale tunu tajností, tak jsem nakonec týden seděl na zadku u díry kterou kopali trpaslíci. No a to je takové hodně tragikomické, pak přišel nějaký politruk, s velkou autoritou se do mě začal srat, znáš jak jsem na to háklivej já ho poslal do prdele on mě propustil a než jsem stačil odletět, tak se trpoši prokopali durch. Tam asi na něco narazili, pravděpodobně ty pod náma. A ten politruk na nic nečekal, prvně zastřeli cvičitele Zlomené co tam byla s nama, pak zabil nějakým granátem nějaký trpaslíky v tom tunelu aniž by se kdokoliv z druhé strany pokusil o utok nebo překonání zdi. Chápeš to? No a tak jsem to do něj začal solit. No a celá jednotka byla rozprášena a na kusy, než cokoliv začalo. Jako hodně uspěšná akce, viděl, přišel, rozesral, utekl. Tak by se to taky dalo popsat. No a ted nemám práci takže zase svobodnej a bez závazků" Stručně odvykládám příběh z poza zdi a pak nás přeruší Bastien. Kývnu na něj i na kapitánku. "Možná bychom se měli vzdálit a nebo přistát, když je tam ten generál. Možná zkusím prodat ty informace z poza zdi, třeba mi to nahradí aspoň ty prémie o který jsem přišel. Třeba směním nějaký udělátka za drogy, chlast a sexuální hračky. A nebo budou mít nějakou solidnější práci. Přistaneme asi, co vy?" Zvednu se a počkám na vyjádření co oni, jestli poletí dál rozloučím se, pokud ne přejdu na svoji lod a pomalu přistaneme u skupinky dole. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Píseň se nepřestávala nést táborem. Pronikala duchům do vzpomínek a nehmotných zbytků srdcí. V průběhu písně zvedl oči a jeho pohled upoutala černovláska sedící u lůžka jedné z virálských zraněných. Pozoroval ji. Za dobu, co ji spustil z očí, jako by se od ní nehnula. Kamiyovy a její oči se setkaly. Její pohled byl neurčitý, až se zdálo, jako by se na něj ani nedívala, jen ho minula při zkoumání situace. Její, předtím dokonalá, ztratila část toho tajemného ženského kouzla, které v něm viděl předtím. hön'marën kena-uva kala Ukolébavka dozněla. Kamiya odhadoval, že duchové budou pár hodin (9) dostatečně klidní, aby mohli smrtelníci odpočívat. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Bratři Jakisonovi, Nathalan Niito, záchranný oddíl trpaslíků Zasněně hledím k nebi a užívám si hřejivé paprsky slunce na své tváři. Nevím, co je to ve vzduchu. Tohle místo se od hlavního města, kde jsem strávila většinu svého života, zas až tolik neliší, já se tu ale cítím mnohem lépe. V hlavě mám obvykle zmatek a míhají se v ní vize všeho možného, tady jsem ale klidná a mám pocit, že můžu volně dýchat. Skloním hlavu a pohledem najdu svého nového pána. Řekla bych, že jsme tady uvízli. Alespoň by tomu napovídalo politrukovo klení a kouř, stoupající z motorky. Ale kdo jsem já, abych soudila. Udělám několik váhavých kroků, trochu čekám, jestli mě pán odvolá zpátky. On je ale zřejmě dost zaujatý tou hezkou léčitelkou. Dojdu tedy až na okraj řeky, kde si kleknu a zadívám se do líně plynoucího proudu. Z vodní hladiny na mě hledí smutně vyhlížející tvář s kalnýma očima. Popis Zvednu pohled, když moji pozornost přitáhne jakýsi hluk. Další trpaslíci. Lehce nakloním hlavu ke straně a prohlížím si jejich kluzák. Ten pohled by se dal považovat za zvědavý, ale nic takového já necítím. Jen zabíjím čas, než dostanu další rozkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Plán na zbohatnutí Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus Okrajově: Dalyor, Rhys, Stvůra "Generál?" zeptám se trochu nevěřícně. "Tenhle generál z Nothie?" ujišťuji se znovu a těkám pohledem z Koose na Bastiena aby mi to potvrdili. "Nemá draka a předpokládám, ani armádu?" tentokrát otázka směřuje spíš na našeho hosta, ale vlastně ani není příliš potřeba jí zodpovídat, protože na nás ještě nikdo nezaútočil. Žádná kouzla, žádní jezdci na létavcích, nic takového a já se začínám usmívat, protože se mi v hlavě začíná rodit plán. "Co takhle si vydělat trochu víc? Vlastně mnohem víc než bys kdy dostal za nějaké řeči," navrhnu Koosovi. "Pokud je generál takhle zranitelný, můžeme ho unést a požadovat za něj výkupné. Víš kolik nám král za něj zaplatí? Jo, přesně tolik kolik si řekneme. Můžeme požadovat jeho váhu ve zlatě, nebo klidně jeho draka. I když si to rozdělíme na půl budeš mít tolik, že ti si budeš moci jezdit na motorkách půl života a nic dalšího neřešit. No? Jdeme do toho?" |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus Okrajově: Dalyor, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Sestro? Kamiya, Blanchette a Wynelle Graycott, Inanna, Keirran Stále jsem své oči upírala na tu nádhernou ženu přede mnou, snažila jsem se pochopit její motivy a snažila jsem se pochopit, proč bojuje o něco, co zemřelo. Byla tu stále naděje pro mě? Pan Krastinov říkal, tvrdil, že ano, že něco ve mně stále je a prsty jsem přejela brož lišky, co jsem od něj dostala. Cítila jsem tu podivnou sílu kolem mě. Nevěděla jsem, co to bylo, byla jsem neklidná, ale brož mě ujišťovala, že tu nejsem sama. Že i přesto, že se tu může dnes stát cokoliv, že mám někoho, kdo mě bude hledat. Kdo nás bude hledat… Vydechla jsem, když jsem procitla ze svého deliria, zamrkala jsem na Blanche, poslouchala jsem její slova a poté sklopila hlavu. „Vzpomínám. Moc dobře, jako by to bylo včera.“ přiznala jsem jí, ale nevěděla, jestli je moudré mluvit dál. Jen jsem se zamračila, když jsem si snažila vzpomenout na to, co jsem přitom cítila. „Bylo to krásné…“ řekla jsem pak prostě snad jen proto, že jsem se bála, že zraním její křehké srdce… Bála jsem se? Skutečně jsem se bála? Nestihla jsem dokončit své myšlenky. Přistoupil k nám Kamiya a já na něj zamrkala. Postavila jsem se a podívala na sestru. Všechny myšlenky byly pryč. „Myslím, že ano.“ odpověděla jsem. Usmála jsem se snad jako poděkování na Blanche, usmívat se Zlomení dokázali naučit. |
| |
| soukromá zpráva od Keirran (N) pro Vítězství?! Zbytečná? Neuměl jsem si představit, jak by se magické bytosti se svou zvláštností a kouzli mohly cítit zbytečnými. Takovýhle Keirranů běhá po světě jistě přeci jen víc. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Porada Rhys Von Fridingen, Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen "Vypadá to, že generál je jen v doprovodu dalších dvou lidí. Plus nějaká zvěř, ale tu by neměl být problém postřílet." Líbí se mi, kam směřují Anniny myšlenky. Kdyby se nám do rukou dostal generál Nothie, tak bychom si mohli diktovat podmínky. Král by za něj jistě zaplatil slušnou sumičku. To by mě pak možná i přestalo štvát, že jsme lamii pustili na svobodu. Když už je o ní řeč...má opravdu hodně síly. Vrazí do mě a v podstatě mě odhodí od okna. Sprostě zakleju, když skončím rozplácnutý na podlaze. "Říkal jsem, že s sebou nemá draka!" Odseknu, i když je mi jasné, že Athlis pravděpodobně vůbec nepochytila, o čem se tu mluví. Jediné, na co zareagovala, je slovo "drak". "Navedu loď na přistání." Kývnu na kapitánku a rychlým krokem opustím kajutu. Zamířím ke kormidlu a po cestě si při tom urovnávám kabát. Lamie zatracená, tu nám byl čert dlužný. Když si vzpomenu na to, jak jsem jásal, když jsem jí poprvé spatřil...nejraději bych si za to nyní nafackoval. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Blanchette a Wynelle Graycott, Inanna, Keirran |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Plán na zbohatnutí Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus Okrajově: Dalyor, Rhys, Stvůra Ještě než odejdu z kajuty, zeptá se Ann, jestli si nechci vydělat o mnoho víc. Jen se mírně pousměji a zavrtím hlavou. "Víš, že otrokaření, lovy na tvory, únosy a podobně nedělám. Tady by se nad tím dalo přivřít oči, že je to velká šajba, ale i tak teďkom se nebudu chvíli moct ukázat ve Viralu tak chci mít možnost aspoň "obchodovat" s Nothií. V tyhle velký akce, po kterých má člověk zajištěné živobytí až do smrti, končí většinou opravdu tak, že je zajištěno živobytí až do smrti, ale ta přichází velmi brzo." Popotáhnu z doutníku a labužnicky vyfouknu. "Zjistil bych prvně co a jak, co tu vůbec dělají, ale jestli ho budeš chtít zajmout, bránit ti nebudu a nebudu se angažovat." Během odchodu vidím jak tvor s hadím tělem rozbije, misku s koňakem. Jen nevěřícně zakroutím hlavou. "Ty vole to je nemehlo takové škody." Řeknu spíš pro sebe a pak se přesunu na naši lod a přistaneme kousek od skupinky dole na stožáru vlajkových signálů nechám vytáhnout klasické Ahoj! ekvivalent známého přátelského signálu Přicházíme v míru. Pro jistotu ale bude posádka v plné pohotovosti a lod připravena ke startu, člověk nikdy neví co ty šílené Nothiany napadne. Počkám na reakci skupiny pokud bude přátelská, vystoupím s dvěma lidmi z lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro Dalyor, Rhys, Stvůra okrajově Annabelle, Athilis, Bastien, Isabella, Jacobus Nothianská strana Zdi I když se tvářím v klidu, tak vnitřně je můj neklid velký. Čekáme tady v počtu ne zrovna velkém a bez draků. Drak sám o sobě nahradí velkou spoustu vojáků, ale takhle jsme tu s holým zadkem a to je noční můra každého stratéga. Když se nad námi objevily dvě vzducholodě, tak se mi trošku sevřela čelist. To nevěstí nic dobrého a jelikož piráti se nerozpakují používat zbraně Republiky ani řekneme-li naše zbraně, tak nejsme moc ve výhodě. Když se ke mně z těch lodí snesl Merlin tak mi vyletělo obočí nekontrolovatelně nahoru. Co se to tady sakra děje? Ahoj Merline. Už Ti to moje jméno skoro jde. Copak tady děláš? Nepočítám, že mi odpoví, ale je to takové povídání si sám pro sebe. Rhys vysloví nějaké myšlenky a já cítím, že Stvůra je velmi neklidná. No nějak se jí nedivím. To, že jsou tady dvě pirátské lodě nad místem, kde se Republika pokusila udělat díru, se mi opravdu nelíbí. Rhysi, Stvůro. Nebudeme tady čekat a pro jistotu se stáhneme. Nechci se stahovat od té díry, ale je nás tu málo a piráti jsou cháska nevyzpytatelná. Stáhneme se pod stromy, kde se trošku zamaskujeme a nebudeme vidět ze vzduchu. Na tom, jestli nasednu na gryfa nebo poběžím záleží vzdálenost k lesu. Očima se ohlížím k pirátským lodím a doufám. Co jiného mi zbývá. V ruce mám luk a doufám, že ho nebudu muset použít, ale věř pirátům, že budou v klidu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro SelháníDalyor, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Ukvapené rozhodnutíDalyor, Rhys, StvůraJacobus, Annabelle, Athilis, Bastien, Isabella Nothianská strana Zdi Otec rozhodl a já přikývl. Bez dalších slov či námitek. Tenhle rozkaz nešlo neuposlechnout. Ani mně samotnému se nechtělo čelit dvoum pirátským vzduchodím bez draka. Kéž bys tu, holka, ale byla. S lehkým povzdechem jsem sklopil pohled k Merlinovi, který mi dosud vesele seděl na ruce – nebezpečí jako by si ani neuvědomoval, a krátce jsem jej pohladil po černém peřím. „Dávej na sebe pozor,“ promluvil jsem k němu polohlasně, než jsem jej propustil. Ať už nás následoval či nikoliv, nebál jsem se o něj. Uměl se o sebe postarat, nebo se přinejmenším uměl dostatečně dobře vyhýbat nebezpečí. Dál jsem nečekal. Otočil jsem se zpátky ke gryfovi v trávě a zavolal na něj: „Zephyre, k noze.“ Okamžitě se zvedl a zamířil mým směrem. Pohladil jsem ho, přičemž jsem se pevně chopil jeho otěží, abych jej popohnal směrem k lesu. Nenasedal jsem na něj. Neklid stopařů a jejich smeček mě zastavil. Prozatím jsem se rozhodl jim držet blízko, kdyby po nás vzducholodě přece jenom měli střílet. A tak jsme běželi. Naslouchal jsem tlukotu vlastního srdce a modlil se ke všem bohům, kteří mě v tom okamžiku napadli. Hnali jsme se do bezpečí, pokud nás vůbec něco mohlo ochránit před dvěmi vzducholoděmi. Byl to vlastně dobrý nápad. Skrýt se, nebo alespoň získat nějaké krytí. S každým dalším krokem jsem si nalhával, že by tohle mohlo fungovat. Hlasité zavytí za mnou ale předpovědělo jinou budoucnost. Když jsem si uvědomil, že se Stvůřina smečka opozdila za ostatními, prudce jsem se zastavil, div do mě vlastní gryf nevrazil a neshodil mě na zem. Chytil jsem se ho a ohlédl se na Garoda. Netušil jsem, co se v dalších vteřinách mělo odehrát, ale přesto jsem křikl na Stvůru, aby svou smečku zase zkrotila. To se ale nestalo. Místo toho se vlk rozběhl směrem k vzducholodi. K mému údivu jej ale následovala i Stvůra, v jejím závěsu další šelmy. Na několik úderů srdce jsem zaváhal, dokonce jsem se i ohlédl po otci. Než ale stihl padnout jakýkoliv rozkaz, nasedl jsem na Zephyra a Stvůru ukvapeně následoval. Nehodlal jsem tu nikoho nechat. Za letu jsem natáhl tětivu luku, přičemž se mezi mými prsty objevil šíp z čisté, zářivé energie. Stvůra skočila po Ganrodovi a uzemnila ho. Když jsem k nim doletěl, držel jsem se několik metrů ve vzduchu. Nervózně jsem pohlédl na vzducholoď před námi, nyní již byla téměř v mé výšce. Cítil jsem, že i zvíře pode mnou nyní zneklidnělo. Tato hrozba již skutečně nešla ignorovat. „Stvůro, musíme jít,“ houkl jsem na ní naléhavě, i když jsem věděl, že v tomto okamžiku už by to ničemu nepomohlo. Vzducholoď dosedla na zem a já si poprvé uvědomil, co nám vlajková abeceda měla sdělit. Dalo se tomu ale věřit? Polkl jsem. Sám jsem si tím úplně nebyl jistý, ale na výběr jsem neměl. Spolu se Stvůrou jsme neměli šanci proti po zuby ozbrojené posádce na vzducholodi. Zářivý šíp mezi mými prsty se opět rozplynul a já krátce pohlédl na Stvůru: „Nezaútočíme první,“ hlesl jsem, částečně jako rozkaz, částečně jako prosbu. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Zbytečný rozhovor z generálem"Víte, co generále. Uděláme to jinak." pronesu chladně, ale velmi klidně. Neplánuji poslušně čekat, až mi dá slovo. Proč taky ikdyž to tady a teď nevypadá, jsme s Vincentem v potravním žebříčku republiky dost vysoko nad ním. "Já vám dám dvě doporučení a vy si to tu vyřešíte." dodám a očividně nehodlám dát nikomu z dvojice šanci protestovat. "První, pánové měli by jste rychle najít tu ztracenou vzducholoď. Jelikož možná bylo cílem, celého toho výbušného představení, její únos. Přeci jen to byl dobře vyzbrojený vzdušný koráb." namířím generálovy myšlenky z jeho sebestředného světa. Jelikož je jen jedna ze tří významných osob v okolí. Moje myšlenky se sice točili kolem atentátu, ale stejně jako každý z nás tří to nejspíše viděl, jako atentát na svou osobu. Já jsem si zakázal točit se v kruhu. "Druhé, pošlete stráž ke vchodům do lazaretu. Místní nás tu opravdu, ale opravdu nevidí rádi, ikdyž náš hostitel je přívětivý a nebo se tak aspoň hodně usilovně tváří. Dejte si pozor na tu ženu se zelenými vlasy, její oči planou nenávistí a záští. Pochybuji, že by se pokusila ublížit raněným, ale jeden nikdy neví. " kývnu hlavou směrem k lazaretu. "To je veškeré řešení, kterého jsem schopen. " a ochoten dodám v soukromí své hlavy. "Nemám tu lidi, stoje ani zdroje. Na politický problém to tu taky nevypadá. Takže je to na vás ať si to tu vyřešíte." když jste si to tady zavinili. Dodám znovu v soukromí své hlavy. S tím se vrátím do lazaretu pro svůj opasek, který jsem nechal u lůžka, když jsem šel děkovat hostiteli za ošetření. Když se vrátím ven mám u boku, pověšenou jednoduchou šavli. Ikdyž je pouzdro z nejlepší kůže a vykládané zlatem, samotná zbraň působí prostě a prakticky hodně se podobá zbrani generála, ozdobou je jen drobný precizní ryt na záštitě. Rozhodně nepřipomíná zbraň, jenž je nyní módní mezi senátory. Spíš připomíná zbraň vzduhoplavce. Podobně prakticky působí pistole jen dřevěné tělo zbraně je z nejlepšího dřeva a mírně leptaná zlatem. Po svém návratu si venku najdu nějaké pěkné místo ve stínu stromů a tam si sednu, abych viděl na ty dva a lazaret. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Výsadek Dalyor, Rhys, Stvůra, Jacobus, Annabelle, Athilis, Bastien, Isabella Jsem trochu rozladěná, když Koos řekne, že se toho nechce účastnit, ale je to jeho rozhodnutí. Nutit ho nebudu a pokud se opravdu bude držet stranou a vyjde nám tak, tak i jemu z toho něco kápne. S Athlis to je jiná. Ta si ode mě vyslouží opravdu ošklivý pohled, když začne takhle vyvádět. Tuhle záležitost vyřeším hned jak se vypořádáme s generálem. teď se jí nemohu věnovat a musím připravit přepad. Většina posádky ví co dělat, ale je potřeba to aspoň trochu zkoordinovat. Nothiané určitě budou chtít kousat. Koos už je na své lodi a jde k zemi. Bastien se také přibližuje, ale nechci úplně přistávat předtím než ti dole budou obklíčení. Chci mít příležitost odsud zmizet kdyby to tu mělo začít hořet. "Bastiene," křiknu na kormidelníka, "nech rose v dostatečné výšce a připrav se na výsadek. Povedeš ho." Poté začnu vybírat lidi, kteří se mají na křídlech snést na zem a obklíčit generála a jeho doprovod. Dvacet by jich mělo stačit. Zatím co se chytají a ještě naposledy kontrolují své mechanické kluzáky, nazují brýle a přilby, já štěkám další povely. "Otočte strojní pušky, ale pamatujte, že ho chceme zajmout živého. Za mrtvolu nic nedostaneme. " Ještě se naposledy rozhlédnu po všech shromážděných na palubě. "Tak do toho! Pro prachy, chlast a děvky!" pobídnu je a letci začnou skákat přes zábradlí a z můstku a vrhat se do hlubiny pod námi. První z nich rozevře křídla a za chvíli i další zažehnou své motory a jako roj divokých a nebezpečných včel se začnou snášet k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Město Melden Nathalan Niito, Raya, Bratři Jakosonovi |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Letka Rhys a Dalyor Von Fridingen, Athlis, Bastien, Annabelle Eastaughffe, Isabella Eastaughffe, Stvůra, Jacobus van Rooyen Koos zmizí na svou loď a přistane s ní. Také se s lodí snesu níž, ale rozkaz k přistání nepřijde. Anna nakonec změnila názor, a já rozhodně nejsem proti. Nebyl bych to já, kdybych protestoval proti trochu akčnějšímu nástupu na scénu. S ohledem na situaci tam dole ani nemá cenu na něco čekat. Než bychom stihli přistát, bylo by po všem. Výsadek by nám mohl dát dostatečný moment překvapení. Dojdu k Isy a zpoza límce vytáhnu vzpouzejícího se Chica. "Buď tak hodná a postarej se o něj, zatím, co budu pryč." Usměju se na ní a svěřím jí svého mazlíčka. Připnu si křídla, na hlavu nasadím helmu s maskou, a nakonec ještě brýle. Pušku si neberu, mám své pistole, a případně šavli, ale doufám, že ti dole se vzdají bez boje. Mrtví by nám byli k ničemu. "Tak jdeme na věc!" V hlase mi zní nadšení, když se vrhnu z boku lodi. Jen několik vteřin padám volným pádem, než roztáhnu křídla, stále ale letím velmi kolmým letem. Můj cíl je trochu jiný, než ostatních výsadkářů. Jejich úkolem je skupinku v první chvíli obklíčit. Já si vzal na mušku elfa na gryfovi. Jestli ho máme zajmout, tak by nám neměl uletět, což nyní hrozí. Bez ohledu na následky tedy naletím přímo do něj, ve snaze strhnout ho ze hřbetu zvířete a shodit na zem. Pro nás oba to bude znamenat dost tvrdý pád. |
| |
 | soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Nathalan Niito, Raya, Bratři Jakosonovi záchranný oddíl trpaslíků město Melden, Viralská republika Jak typické jakmile se něco zmrší v nějakém dole pošleme trpaslíky oni si s tím poradí. Co na tom ,že všichni díky nám létají. Co na tom že díky naším kovárnám a naší kreativitě máme vůbec v boji šanci. Ne pro ně pořád budeme ti v podzemí zalezlí trpaslíci co jsou na tunely přece nejlepší experti. Vlastně nechápu jak někdo muže být tak neschopný a přijít o tunely s tím vším co máme k dispozici. Tak jako tak to byla příležitost otestovat aspoň něco z našich vynálezů a prosadit se mezi ostatními klany. Takže jsme nechali naložit kluzák a vydali se na cestu. Jeli jsme rychle. Proč? Inu správný mechanik umí ze svého stroje dostat maximum a nezničit ho, což se ovšem nedalo říct o tom človíčkovi na kterého jsme narazili. Vlastně byla docela klika,že jsme zahlédli jeho mundur i když možná kouřící motorka byl lepší poznávací znak. Zastavili jsme a z kluzáku jsem seskočil jen já. Cítil jsem jak obrané pozice na kluzáku ožívají pro případ že by se něco začalo kazit. "Boendal Jakison ..." chvilku zapřemýšlím jakou zkratkou se vlastně ohlašujeme mi ale pak to nechám být. " Spojení na velitelství je možné pokud vaše centrála má něco pro dálkovou komunikaci jinak vás tam můžeme tak maximálně hodit." Slovo vás pronesu tak důrazně aby bylo jasné že ani velitelovu osobní společnici ani tu zlomenou rozhodně na kluzáku plné našich vynálezů nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Letka
Sleduji pomalé přistávání a prostor před námi. Posádka je v pohotovosti, muži u velkorážních kulometů pokrývají prostor. V dělech jsou nabyté protipěchotní šrapnely které při explozy se rozlétnou na tisíce ostrých střepin a ocelových kuliček, jež rozšmelcují vše živé v prostoru dopadu. Na vlajkové signály nejsou žádné reakce a tak jsou muži netrpěliví. Sám nevím co čekat. Pak se to stane vystartují proti naší lodi divá zvířata. Jsou jistě pod vládou tech dole. Pokus o přátelský kontakt se nepovedl. "Kapitáne utočí na nás!" Ozve se střelmistr Barentsz. "Střílet jen na muj povel. Zaměřte je a připravte se." Sleduji jak kulometčíci i odstřelovaši seldují přibližující se zvířata. Sleduji je taky 70 metrů, 60 metrů, 50 metrů... Musíme počkat do 30 metrů to je nejzasší mez kam je pustím pakt to nechám rozstřílet. Kurva dneska se mi teda daří. Koutkem oka zahlédnu mladého kulometčíka jak se mu pohnul prst a namáčkl spoušť a v oku se mu bleskl záměrný kříž. "Kurva ještě ne až na můj povel." Zařvu a kulometčík sebou trhne ale nevystřelí. Na 40 metrech se z útočících bestií stane koule chlupů, a zastaví se. Oddechnu si, rozstřílením těch zvířat bych si asi u skupinky moc dobré oko neudělal. "Sereme na ně odlétáme. Výška 150 metrů posádka v pohotovosti. " Vzducholoď se opět zvedne do letové výšky. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus, Dalyor, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro PádBastien, Rhys, Stvůraokrajově Dalyor Jacobus, Annabelle, Athilis, Bastien, Isabella Nothianská strana Zdi Hleděl jsem na vzducholoď, která od nás byla vzdálená jen několik desítek metrů. Dost blízko na to, aby stříleli. Dost daleko na to, abychom s tím nemohli dělat. Ve vzduchu vlála vlajka se signálem Ahoy, ale nic se nedělo. Dokonce i situace pode mnou se uklidnila, nebo to tak alespoň znělo. Pomalu jsem povolil tětivu. O několik úderů srdce později se ale vzducholoď začala zvedat. Až nyní jsem si uvědomil, že jsem zadržel dech, a tak jsem vydechl. Úlevně. Ale unáhleně. „Stvůro,“ promluvil jsem konečně, přestože mé hrdlo bylo stále sevřeno úzkostí, a už jsem chtěl vydat rozkaz k tomu, abychom se vrátili k otci. Než jsem tak ale stačil učinit, uvědomil jsem si dvě věci. První, vzducholoď, plachtící pod vlajkou kapitánky Eastaughffe, byla stále ve vzduchu nad námi a její pušky teď už mířily naším směrem. Druhá, vyskočili z ní muži v těžkých kovových oblecích, z nichž se valila pára, a ještě jakési stvoření, které jsem z téhle dálky nedokázal identifikovat. Mé oči se zaměřily na jednoho z nich – na rozdíl od zbytku byl oblečený jen v lehké zbroji a na jeho zádech byla připevněná lesknoucí se, dočervena zbarvená křídla. Čím dál rychleji se přibližoval, ale než jsem stačil cokoliv udělat… Gryf zpanikařil a já bezděky pustil otěže, když do mě letec plnou silou vrazil. Už jsem pod sebou necítil sedlo, vlastně jsem pod sebou necítil vůbec nic. Rozšířily se mi zorničky, když jsem si uvědomil, že jsme teď oba letěli vzduchem a pod námi nebylo zhola nic, co by nás zastavilo. V zoufalé, ale beznadějné, snaze zamezit vlastnímu pádu jsem se ho podvědomě chytil. Převážil jsem ho, několikrát jsme se ve vzduchu otočili, a možná jsem ho i s sebou stáhl dolů. Úplně jistý jsem si tím nebyl. Věděl jsem, že to přijde a že to bude bolet. Zavřel jsem oči. A pak jsme oba prudce narazili do země. Mechanická křídla ještě jednou poskočila, což námi ještě jednou pohodilo. Pak ale rachot v nich ustal. Skutáleli jsme se zase dolů. Nakonec jsem dopadl právě na piráta, který si to tak nevybíravě namířil právě do mě. Točila se mi hlava. Podepřel jsem se pažemi. Téměř mimochodem jsem zaznamenal kouř, který se linul ze stroje, nebo možná z toho, co z něho zbylo. Věděl jsem, že to nebylo dobré znamení, ale úplně jsem se nedokázal přimět s tím něco dělat. Ne teď… ještě ne. Krátce jsem pohlédl na potetovaného muže pode mnou – elfa? Ne, ne. Půlelfa. To něco málo vysvětlovalo. Když se ale naše pohledy střetly, jednu jsem mu vrazil a pokusil se postavit. Blázen. Mohl nás zabít oba. Ani mě ale nemusel zastavit, okamžitě jsem ztratil rovnováhu a opět skončil na zemi – tentokrát na kolenou hned vedle něj. „Stvůro…!“ houkl jsem po ní, podrážděn pirátem, vzducholodí nad námi, i vlastní neschopností s tím cokoliv dělat, ale ani tentokrát žádný rozkaz nepřišel. Došel mi dech a přemohlo mě rozkašlání. Bylo jen na ní, jak na tuhle situaci zareaguje, ale tak nějak jsem tušil, že to pro půlelfa nemohlo dopadnout dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Zlá StvůraRhys, Bastien, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Tváří v tvář bestii Rhys a Stvůra Let nebyl tak docela podle mých představ. Všechno šlo dobře až do okamžiku, kdy jsem nabral elfa. Poté už následoval jen velmi bolestivý a, dost nekontrolovaný, pád. Skončím na zemi, ležím na zádech, polámaná křídla mám pod sebou. Někde za letu jsem ztratil helmu i brýle. Matně vnímám rudé kadeře nad sebou. Au! Uslyším zřetelné křupnutí, když mi elf jednu vrazí. Myslím, že to byl můj nos. Než mám však čas nějak zareagovat ucítím bolest v noze. Vykřiknu, když to se mnou smýkne, na hruď mi v dalším okamžiku dopadne někdo další. Zalapám po dechu, a bolestí se mi zatmí před očima. Teď jsem si skoro jistý, že jsem viděl i hvězdičky. Do krku se mi zabodnou, jako jehly ostré, drápy, toho stvoření. Myslel jsem, že je to člověk, nebo elf, ale asi jsem se spletl. Stále jsem si ale vědom situace, v jaké se nacházím. Tohle sice nešlo úplně podle mých představ, ale ještě pořád můžu splnit rozkaz. "Nestřílejte." Hlas mám nakřáplý, jsem znatelně otřesený. Zamžourám kolem sebe. Muži si bez velení celkem poradili a obklíčili elfa i tuhle stvůru. Nemám čas počítat, ale vypadá to, že nejsou všichni, někteří zřejmě vyrazili ještě za druhým elfem. Nevadí. Pořád mám dost lidí, abych se z téhle situace zvládnul dostat. "Nestřílejte!" Teď už mám hlas o něco pevnější. Podaří se mi zaostřit nad ženskou tvář, která se vznáší jen kousek od mého obličeje. Vypadá divoce, ale ještě mě neroztrhala, takže úplné zvíře to nebude. "Jestli mě zabiješ, tak vás moji muži všechny postřílí." Těžko říct, jestli bude reagovat na nějakou logickou argumentaci, ale zatím jsem byl vždy schopný vykecat se snad z každé situace. Musím to tedy zkusit i tentokrát. "Hlavně v klidu." Pomalu pootočím hlavu k elfovi. To on tady očividně velí. Cítím při tom, jak mi po tváři teče krev z přeraženého nosu. "Řekni jí, ať mě pustí!" Po celou dobu ležím zcela nehnutě. Nechci zjišťovat, co všechno mě bude bolet. Popis |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Město Melden Nathalan Niito, Raya, Bratři Jakosonovi |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Bratři Jakisonovi, Nathalan Niito, záchranný oddíl trpaslíků Stejně rychle, jako jsem se začala o trpaslíky zajímat, tak také přestanu. Obrátím tvář zpátky k řece a zadumaně hledím do jejích vod. Líbí se mim jak se sluneční světlo odráží na hladině. Sem tam dokonce zahlédnu mihnout se v proudu rybí ocas. Na tuhle hru světel a odlesků bych se mohla dívat snad celou věčnost. Ze zamyšlení mě vytrhne další šok. Bolest projede mým tělem a já se celá zachvěju. Rychle se obrátím a zamířím zpátky k politrukovi. Vím, že jsem se vzdálila a nyní mě to mrzí. Hlavu mám skloněnou, kalné oči upřené na špičky bosých nohou. "Omlouvám se, pane." Nepříjemný tón v jeho hlase zcela přehlédnu. Jako vždy očekávám, že jsem jednala špatně, a trest byl zasloužený. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Rozhovor Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott Na poznámku ohledně Wyn raději nereaguji. Dostal jsem ji darem přímo od něj před tolika lety, a já si jí za tu dobu oblíbil, co je teď komu do toho, co na ní vidím? Jen projdu kolem něj na místo, které ukáže. Jsem ticho, nechci po nikom házet kameny, dokud do ruky nedostanu nějaký důkaz. Už už otevírám pusu k tomu, že generálovi odpovím, když se na mě otočí s otázkou, ale předběhne mě Strein, a tak raději zase zmlknu, než abych s ním bojoval o slovo. Můj názor nikam nespěchá, jen po něm hodím tázavý pohled, když spustí tak nevybíravě. Jeho předchozí rozhovory s generálem jistě musely stát za to, když je teď takový. Musím se pak v duchu zasmát, když nám to všechno předhodí na talíř. Určitě jsme mohli za chybu na vzducholodích, stejně jako za to, že se jedna ztratila a určitě se ho tyhle problémy vůbec, ale vůbec netýkají. Nakonec pak kývnu hlavou, že zelenookou ženu budeme sledovat, ale snad stejně jako generál, ani já netuším, kde začít hledat ztracenou vzducholoď. Mám vojáky, to ano, ale nemohu je poslat pročesávat okolí, když má většina z nich nějaké zranění. Navíc jsem na sebe pravděpodobnost atentátu nevztahoval. Pokud nás chtěl někdo zabít, nevybuchla přeci jedna loď, opomenu-li tu, která se ztratila, to je docela risk a neopodstatněný. Útočník mohl stejně dobře zaútočit na všechny lodě, ne jednu vynechat. Nebyla nijak extra... a neletěl jsem na ní sám. Leda by sabotér letěl na stejné vzducholodi a chtěl mít pojistku, že nezemře. „Poptám se mezi vojáky, jestli náhodou někdo něco neviděl, ale víc než slib, že se pokusím útočníka i ztracenou vzducholoď vypátrat, vám teď dát nemohu.“ Řeknu ještě než Strein odejde, aby věděl, že tu své názory nevypouštěl nadarmo. Otočím se pak na generála, jestli k tomu má ještě co dodat, abych mu neutekl. „Měl bych poslat zbylé muže do okolí, aby jej prohledali? Upřímně, ta vzducholoď může být nenávratně ztracená, stejně jako ležet pár desátek metrů od nás. Zase ale nechci vysílat úplně všechny, tohle není území, kde bychom mohli stát naprosto klidně a nebát se dýky v zádech. Připomenu mu. Pořád se ale snažím vyjít oběma vstříc, o problémy nestojím. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Ztracená loď Blanchette, Wynelle, Kamiya -> Strein okrajově Inanna, Keirran -> Ronin Vexare a Vincent Slova své sestry jsem jen potichu poslouchala, vždy mi svět v knihách a také ten svět, co jsem viděla svým darem připadal bližší než to, co se dělo kolem mě, a tak jsem se jen snažila tvářit tak, jak by se v této situaci očekávalo. Zmateně a snad obdivně? Byla statečná, o tom jsem nepochybovala, a hlavně to byla má krev. Ale přesto… Spíše, než Blanche jsem očima hledala Vincenta snad už jen ze zvyku, že se o mě staral a že se snažil omezit věci, které mi znatelně ubližovali. Stále mi v hlavě visela otázka a otazník nad tím, protože to by jen tak nějaký Viralec neudělal. Na druhou stranu, bylo obdivné, že Blanche ani po čtyřech letech nepolevila a stále mě chtěla dostat domů. Také si zasloužila respekt, ačkoliv si zasloužila jiný respekt, než který jsem chovala ke svému pánovi. A pak jsem se zarazila. Viděla jsem vodopád. A viděla jsem loď. Kouř. Oheň. Zavrtěla jsem hlavou a spěšně jsem se zvedla z lůžka. „Omluvte mě.“ řekla jsem jen a opustila lazaret jen proto, abych se dostala ke Streinovi, který se situací bojoval asi stejně jako já. Oba jsme k téhle situaci přišli, jak slepí k houslím. „Pane, omlouvám se, že vás vyrušuji…“ začala jsem a snažila se znít co nejvíce slušně. Přitom jsem svírala brož a ohlédla se na Vincenta, než jsem se pohledem vrátila na Streina. „Vím, kde je vaše loď. Je v Aivaickém lese. Myslím, že únosci jsou mrtví.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Nevěřím vlastním uším S každým dalším elfčiným slovem přestával věřit vlastním uším. |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Plán naprosto klidného a nenápadného odchodu Na Keirranova slova přikývnu. "Taky buď opatrný," odpovím. Jeho pochybnosti o Wynelle chápu, ale přesto... pokud je šance ji zachránit, a pokud chce být zachráněná, musíme se o to pokusit. Jakmile odejde pro věci, vydám se za elfkami, u kterých je teď už i Kamiya. Ta ukolébavka byla moc krásná... Když ji zpíval, cítila jsem, jak se celým mým tělem rozlévá teplo a klid. Jako kdybych byla ještě miminko, zpátky u mámy - přesně takový pocit jsem měla. Připadá mi, jako bych ji už někdy slyšela, ale kde, nad tím teď nemám čas hloubat. Dojdu zrovna včas, abych pochopila, co černovláska říká Kamiyovi. Takže máme společný zájem. Fajn. To je dobrý začátek. Odhodlání by tu bylo... teď to ještě všechno přeměnit ve skutečnost. Než stihnu vůbec otevřít pusu, Wynelle se zvedne a Kamiya odpoví. Elfsky umím jen málo, ale porozumím, že Kamiya z toho nápadu nadšený není. "Já pomůžu," vmísím se do hovoru, rovněž elfsky. Dál už ale pokračuju ve společném jazyce, abych něco nepokazila - a abych dovedla plně vyjádřit, co mám na srdci. "Já a Keirran," upřesním tak trošku proti vůli svého parťáka. Ale jsem si jistá, že mi to odpustí. Jestli všechno dopadne dobře. AŽ všechno dopadne dobře. "Chceme se odsud dostat pryč, dokud zbývá čas. Keirran šel pro naše věci a připojí se k nám hned, jakmile bude moct. Pokud to bude jen trochu možné, musíme Wynelle vzít s sebou." Mluvím tiše, tak, aby mi elfka a Kamiya jasně rozuměli, ale zároveň aby se nic nedoneslo k uším, které to slyšet nemají. "Vím, jak velký je to risk, unést ji. Ale taky vím, jaké to je, být viralský zajatec." Moje oči potemní. "A vím, že sama bych si bez mrknutí oka vybrala radši smrt, než v té zemi strávit jedinou další sekundu." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V obklíčeníBastien, Rhys, StvůraOkrajově: Annabelle, Athilis, Dalyor, Isabela, Koos Pirátský výsadek Nothianská strana zdi Konečně se mi podařilo popadnout dech. Dokonce se i svět pomalu přestával točit. Pohlédl jsem na své třesoucí se prsty a až teď jsem si uvědomil, že luk jsem ztratil někdy při pádu. Kdy přesně, jak přesně… jen bohové věděli. Zephyr taky zmizel. Splašeně se rozletěl zpátky směrem do lesa a na svého jezdce úplně zapomněl. Být tu Nyx, nic z tohohle by se nestalo… Opožděně, téměř zpětně, mi začínalo docházet, co se kolem dělo. Stvůřin zásah. Prsty kolem půlelfova krku. Těžký dopad pirátů v mechanických oblecích. Obklíčení. Jejich zbraně. Nedokázal jsem se soustředit dost na to, abych počítal, ale bylo jich víc než dost. Příliš. Co teď? „Zatraceně,“ přešlo mi přes rty bezděky. Neodvažoval jsem se postavit. Vlastně jsem ani nevěřil vlastním nohám, že by mě udržely. Byly to ale hlavně zbraně namířené na nás, které mě držely na místě. Nastalo napjaté ticho, které přerušil až půlelfův příkaz: Nestřílejte, nejprve slabě, pak už silněji. Podíval jsem se na Stvůru a piráta v jejím sevření zrovna v momentě, kdy svá slova nasměřoval na mě. Ať jej propustí…? „Řekni jim, ať sníží zbraně,“ vyslovil jsem vlastní požadavek místo toho, abych reagoval na ten jeho. Můj hlas byl tichý, nikdo jiný než oni jej nejspíše neslyšel, přesto ale nenabízel mnoho prostoru pro kompromis. „Řekni jim, ať ty zbraně sníží, nebo-…“ Víc jsem ze sebe nedostal. Přemohla mě vlna nevolnosti a já utichl. Pevně jsem zavřel oči, přičemž jsem se snažil vzpamatovat. Třeštění hlavy a zběsilý tlukot srdce ale ničemu nepomáhal. Bohové, stůjte při nás. „Nepouštěj ho,“ hlesl jsem pak. Už jsem v sobě ale nenašel sílu znít klidně a neotřeseně jako předtím. Všechno to na mě doléhalo. Na rozkazu to ale nic neměnilo. „A kdyby měl někdo střílet…“ podíval jsem se na půlelfa, abych věděl, že mi rozumí. Výhrůžku jsem ale nedořekl, dokonce jsem i doufal, že k tomu nebude muset dojít. Nechtěl jsem mít na svých rukou krev muže, který se ani nemohl bránit. Pevně jsem stiskl rty. Ale kdo ví, co se pirátovi honilo hlavou… „Buď rozumný. Nikdo tady zemřít nemusí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Rozkaz je rozkazBastien, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Blanchette a Wynelle Graycott, Inanna, Keirran |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro O život Rhys a Stvůra Jsem mrtvý...mrtvý muž. Prolétne mi hlavou neveselá myšlenka. Je jedno, jestli mě zabijí tihle dva, protože pokud to nebudou oni, tak mě zabije Anna. Ani nemusím vidět, jak se nyní tváří. Ten zklamaný pohled se mi zažírá až do morku kostí. Ta už mi velení jen tak nesvěří. Přemýšlím, kdy se to tak pokazilo. Plán byl dobrý, elfa jsem sundal přesně tak, jak jsem plánoval. Dopad byl sice trochu tvrdší, ale nic, co by se nedalo přežít. S čím jsem nepočítal, byla tahle agresivní zrzka. Sice jsem věděl o její přítomnosti, ale nenapadlo mě, že se na mě tak vrhne. Nepustí mě. Vlastně jsem s tím ani nepočítal. Cítím, jak se drápy na mém hrdle lehce chvějí. Dost možná by teď stačilo jen velice málo, aby se zrzka zcela přestala ovládat, to se mi nechce riskovat. "Fajn...jak chceš. Hlavně v klidu." Syknu tiše, slova patří elfovi, ale já se dívám na ženu, která na mě cení zuby. Tenhle zubatý úsměv není něčím, o co bych stál prozkoumat ještě z větší blízkosti. "Sklonit zbraně! A každý pět kroků vzad!" Zavolám, dost hlasitě, aby mě všichni výsadkáři slyšeli. Raději dám téhle zvěři víc prostoru. Oba vlci, nebo co jsou ty bestie zač, obcházejí kolem, a já jen čekám, na koho se vrhnou. Tohle je trochu patová situace. Když mě zabijí, moji muži je rozstřílí. Když začnou střílet moji muži, tak mě mi tahle stvůra rozerve hrdlo. Ať tak či tak, jsme všichni mrtví. "Neměli jsme v plánu kohokoliv z vás zabít." Opět promluvím na elfa, hlavou ale tentokrát nepohnu. Musím polknout krev, která se mi nahromadila v ústech, žaludek se mi při tom obrátí. "Pusťte mě a já slibuji, že Vám moji muži neublíží." Už nezmiňuji, co jsme s nimi měli v plánu. Nechci je zatěžovat zbytečnými detaily. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus, Dalyor, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Vyjednávání Bastien, Rhys, Stvůra okrajově Dalyor, Jacobus, Annabelle, Athilis, Isabella Dalekohledem sleduji zápas, který se odehrává pod námi. Ze začátku to jde dobře, ale pak si Bastien začne hrát na posraného hrdinu dopadne to s ním špatně. Mezitím mě informují o tom, že utekla lamie. Pokrčím rameny a nařídím ať jí sledují, ale pokud nebude dělat nic nebezpečného ať nezasahují, jestli si chce utéci může, ale jinak jí přivítá déšť kulek. Naší prioritou je zajmutí generála, což se díky tomu pitomci dost zkomplikovalo. "Připravte gondolu. Chci dalších patnáct a jdeme dolů," přikáži, protože se do toho teď musím vložit sama. Pro jistotu. Brzy je loďka naložena tím málem, které můžeme potřebovat a začneme klesat dolů. Athlis se rozhodne konečně jednat a jak zaútočí na jednoho z našich ozve se první výstřel z lodi a brzy následují další. Jakmile dosedneme na zem vyskáčeme z člunu. Část se vydá proti lamii. Znovu proti ní vystřelí aby jí zahnali ještě dál. Zbytek co jde se mnou dokončí obklíčení nepřítele a těch jeho zvířat. "Jsem kapitánka Eastaughffe a vy jste moji zajatci. Vzdejte se v pokoji a slibuji, že se vám nic nestane," oznámím jim kdo jsem, kdyby jim to snad ještě nedošlo a cvakání natahovaných závěrů mých lidí jim naznačí co by je snad čekalo kdyby neposlechli. Minimálně tu ženskou, která drží Basteina a ta psiska postřílet můžeme. Byla bych raději, kdyby se to obešlo bez toho, ale pokud budou příliš tvrdohlaví klidně to udělám. Jednu ruku si založím v bok a druhou sevřu na pažbě pistole jako jasnou výhrůžku a čekám jak se rozhodnou. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Z ptačí perspektivy Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Slezu rychle ze zábradlí. "Pohlídám ho," ujistím Bastiena ihned, jak mi svěří Chica. Zatímco se mi nespokojeně Chico svíjí v ruce, koukám, jak se rychle obléká na rychlou cestu oblaky. Opravdu a hluboce závidím. Taky bych chtěla mít vlastní křídla, s křikem a odvahou se vrhat k zemi a dosáhnout pokladů jako správná pirátka. Ale na to jsem prý ještě malá. Pche. Zavrávorám, když mě Athlis prudce odstrčí od kraje lodi. Chico vydá nespokojený zvuk a já v němém nepochopení koukám na lamii, která udělá v další chvíli něco nečekaného. Vytřeštím oči a drobného zrzavého hranostaje si k sobě přivinu. Nestihnu si ani pořádně užít pohled na to, jak se ostatní vrhají z lodi. *To je ale káča!* poznamená Zizzy nevěřícně. Jsem si jistá, že i ona je stejně překvapená. Athlis vyskočila z lodi. Athlis vyskočila z lodi! Aniž bych si to pořádně uvědomila rychle doběhnu opět ke kraji lodě a vykloním se tak, jak je to jenom možné, aniž bych spadla. *Strom! Au! To musí bolet!* zalituji lamie, když vidím, jak její tělo se prodírá větvemi stromu. *Klid, Isabell, aspoň můžeme říct tvojí mámě, aby ti nechala z té kůže udělat pouzdru na dýku, nebo něco takového. Ty šupiny byly fakt příjemné na dotyk, pamatuješ?* konejší mě svým osobitým způsobem Zizzy. Nestačím se ani zhrozit té chladnokrevně vyslovené větě, protože to už dopadá na zem i Bastien a ostatní. A tak svou pozornost přenesu právě k nim. Chico už mi sám vylezl za krk. Schoval se v zrzavých vlasech, že ani jeho oči nevyčuhovaly. Byl mnohem rozumnější než já, protože já od toho nemohla odtrhnout pohled. Fascinovaně jsem se dívala na ten kratičký souboj na zemi. *Bastien prohrává! Ona ho zabije!* zapištím v duchu vyděšeně, když vidím, jak se z té šarvátky dostane Bastien do bolestivé a nevýhodné pozice. "Ne, ne, ne..." zaprosím tiše kohosi a pevně v rukou svírám zábradlí naší lodě. Během mého tichého zaklínadla cítím, jak mě Zizzy obklopí, něžně, opatrně se natáhne přes mne a ujme se těla, které bylo najednou velmi těžké udržet. Zizzy mne drží na místě. Dál se dívá na to, co se pod námi odehrává. Ty děsivé obludně velké ochránce té zrzavé ženské, chodí kolem nich, naše piráti stojí připraveni je všechny popravit. Slyším a cítím Zizziin klidný dech a cítím lehkou bolest v rukou, jak jsem se pevně držela zábradlí. Krčím se někde uvnitř a najednou si uvědomuji, jak je to strašně nebezpečné. "Dostane se z toho. Vždycky se z toho dostane," zašeptá tiše Zizzy, ale hlas má rozhodný. Věřím jí. Nedá se té jistotě nevěřit. Začne se mezitím rozhlížet po lodi jako kdyby něco hledala. Ale než to najde vydá mamka další rozkazy. Zizzy spokojeně přikývne a opět obrátí pohled dolů. "Co ta praštěná ještěrka zase vyvádí?" zavrčí tiše a sleduje, jak se do toho zapojuje Athlis. *O ne, Athlis, co to děláš? Ublížíš si a jim!* postesknu si z koutku. Tentokrát si neužívám rachot výstřelů. Ani se nehrnu k nějaké naší zbrani, abych mohla cítit vůni výstřelu a vnímat tu děsivou ničivou sílu. Ne, tentokrát si přeji, aby bylo už po všem. Zizzy sleduje, jak mamka jede s gondolou dolů. Cítím její očekávání, její napnutí, když se snaží zachytit rozhovor dole. Vzdají se? Budou bojovat? Zizzy neodvrací oči a tím pádem ani já. Ona kouká se zvědavostí, já s obavou. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Annabelle, Athlis, Bastien, Isabella, Jacobus, Dalyor, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V obklíčení IIAnnabelle, Athlis, Bastien, Rhys, StvůraOkrajově Dalyor, Isabela, Koos Pirátský výsadek Nothianská strana zdi Když piráti sklonili zbraně a půlelf začal zpívat o poznání příjemnější písničku, poněkud se mi ulevilo. Sám jsem nevěděl, jestli se mu dalo věřit, ale svitla ve mně naděje, že bychom se odsud možná mohli dostat i živí. Odmlčel jsem se. V žádném jiném případě by to nepřipadalo v úvahu, ale nyní jsem to musel alespoň zvážil. Nechtěl jsem tu zbytečně plýtvat našimi životy. Rozhlédl jsem se po ozbrojencích kolem nás. Jejich kovová zbroj se leskla pod sluncem a jejich zbraně očividně čekali jen na to, až padne jiný rozkaz Když můj pohled padl na blonďatého piráta v sevření Stvůry, nadechl jsem se, abych mu odpověděl. A v tom okamžiku se za námi ozvala rána z pušky. Prudce jsem s sebou trhl směrem za námi a vystřelil jsem na nohy. I tentokrát se mi zamotala hlava, ale přinejmenším se mi podařilo zůstat stát. Nejistě, ale přece. Ruka mi podvědomě sevřela rukojeť meče, ani tasit jsem nestačil, ale na konečcích mých prstů zajiskřila magie. Byl to jen chvilkový záblesk světla, který jsem v sobě ve svém úleku nezadržel. Zmizel stejně rychle jako se objevil. Nestříleli po nás, nýbrž po… drakorozené? Kde ta se tu vzala? Ve sledu událostí kolem nás jsem nad tím ale neměl čas přemýšlet. Hned na to jsem si uvědomil slova, kterými jsem hrozil veliteli pirátského výsadku, a zamrazilo mě. Nevěděl jsem ani, jestli je Stvůra zaregistrovala, ale pokud ano… šlehl jsem po ní pohledem a okamžitě vyslovil zcela jiný, opačný rozkaz: „Neubližuj mu.“ Nekřičel jsem na ní. Nejenom, že jsem na to asi ani neměl sílu, nechtěl ji dráždit. Výstřely samy o sobě se na divožence musely podepsat víc než dost. Pokud měl ale zemřít on… dalšího rána by se ani jeden z nás nedožil. Gondola pomalu dosedla na zem a já znovu zaklel. Dalších deset, patnáct mužů? Ne všichni se vydali naším směrem, někteří si to zamířili k drakorozené. O chvíli později se ozvou další výstřely. Kdybychom nebyli obklíčeni třiceti po zuby ozbrojenými muži, spěchal bych jí na pomoc. Takhle jsem se ale málem neopovažoval ani pohnout. Jediný špatný pohyb a jistě bychom pocítili zbraně, které na nás už zase mířily. Stanula před námi kapitánka Eustaughffe. V celé své nechvalné kráse. Neslyšel jsem sice o všech jejích nečestných kouscích, ale slyšel jsem o ní dost, abych věděl, že si s ní nebylo radno zahrávat. Když jsem předtím rozpoznal praporec na její vzducholodi, v životě jsem si nepředstavoval, že by se skutečně mohlo jednat o její vlastní loď. Cvakání závěrů kolem nás jasně vypovídalo o tom, co se mělo stát, kdybychom neuposlechli. Pohledem jsem přejel těžkooděnce a nakonec očima opět zakotvil u jejich kapitánky, pak jsem rozčíleně vydechl. Na výběr jsme neměli. „Pusť ho,“ rozkázal jsem Stvůře, ani jsem se na ni nepodíval. Má ruka, která dosud pevně svírala jílec meče, se zvedla v náznaku kapitulace. Nahlas jsem ji ale nevyslovil. Nelíbilo se mi to, ale to ostatně ani nemuselo. V hlavě se mi opět ozvala má předchozí slova o tom, že tu dneska nemusel nikdo zemřít. Takhle jsem si to ale nepředstavoval. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Záchrana v pravou chvíli Annabella, Rhys a Stvůra Ozve se výstřel a ve mě zatrne. Zorničky se rozšíří, když se mi ostré drápy zaryjí do kůže. Rány nejsou hluboké, ale okamžitě se z nich začne řinout krev. Vidím, jak to se zrzkou nade mnou hraje, tohle jí očividně není ani trochu příjemné. Čert ví, jestli vůbec kdy viděla něco podobného. Něco mi říká, že to je jen a pouze přítomnost elfa, co mě zachránilo od ošklivé smrti. Dal jsem přeci rozkaz nestřílet! Ze svého místa nemám moc dobrý výhled, ale na okamžik zahlédnu černý hadí ocas. Co ta tady dělá? Jak se vlastně dostala z lodi na zem? Moc dobře jsem věděl, proč chci, aby lamie zůstala v kleci. Podle všeho totiž zaútočila na výsadkáře. Vše se uklidní až v okamžiku, kdy se na scéně objeví Anna. Mám pocit, že už dlouho jsem jí neviděl tak rád, jako nyní. Její slova rozhodnou...a nebo to možná byla přítomnost dalších pirátů, co elfa přesvědčilo, že bude lepší se vzdát. Ještě několik dlouhých okamžiků hledím na Stvůru nad sebou...a čekám. Konečně však její sevření povolí a já jsem náhle volný. Zvednu se na nohy, i když cítím, že každý sval v těle protestuje. K mému překvapení ale nic není zlomené...tedy kromě nosu, ze kterého mi valí krev. Trochu vrávoravě se postavím Anne po boku, polámaná křídla mi stále visí ze zad. Jsem rád, že vůbec stojím. "Díky." Nemám odvahu se na kapitánku podívat. Situace je sice zachráněna a nám se podařilo zajmout generála...ale ne mojí zásluhou. To mě vážně žere a už se nemůžu dočkat toho, jak mi to dá sežrat Annabella. |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Nathalan Niito, Raya, Bratři Jakosonovi záchranný oddíl trpaslíků město Melden, Viralská republika Typické mi tomu poldovi přijdeme pomalu shůry a nabídneme pomoc a on jen bude ňafat co chce a nebo nechce. Navíc evidentně človíčci ještě nepochytili takové věci jako spojení na dálku a tak. Proto si jen znechuceně odfrknu. " Bezva takže co chcete se s nima dostat na základnu a nebo poslat informaci? Já jenom že tu vaší plečku nenaložíme úplně hned. A jestli máte něco tak super tajného tak si asi budete muset nahoře poslat jednoho z mechanických...." střelím očima po obou ženách. " A taky mi ručíte za to že nikdo z vás nesáhne na nic k čemu nedostane přímo pokyn.." moje oči zaznamenají bolestivou reakci zlomené a já na malinko rozšířím oči v jistém zajmu pak se ale spíš uhnu aby mohli ti tři nahoru a já vymyslel způsob jak k motorce nahodit nějaké lano a odtáhnout jí taky. Protože mi je jasné že nechat jí tu znamená jí v podstatě nechat rozebrat na součástky. |
| |
| soukromá zpráva od Nathalan Niito (VR) pro Cesta Nathalan Niito, Raya, Bratři Jakosonovi |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Bratři Jakisonovi, Nathalan Niito, záchranný oddíl trpaslíků Všimnu si změny tónu v politrukově hlase. Už jsem to zažila a nevěstí to nic dobrého. Stále si vzpomínám, jak bez zaváhání zastřelil mého cvičitele. Není divu, že se někdo, jako on, dostal tak vysoko. Jinak ale rozepři, dá-li se to tak nazvat, nevěnuji pozornost. Nemám pocit, že by se mě to týkalo. Jsem skálopevně přesvědčená o tom, že se o mě Nathalan postará a řekne mi, co mám dělat. Kdyby mi řekl, ať si stoupnu doprostřed cesty a čekám tam, tak to bez zaváhání splním a budu tam stát třeba až do skonání světa. Nastoupím za svým pánem na kluzák, ruce sepnuté, hlavu skloněnou, náhle sebou však trhnu a zvednu zrak k nebi. Jako by tam náhle něco upoutalo mojí pozornost. Oči jsou však potažené šedou mázdrou, nic nevidím, ale před mým vnitřním zrakem se míhají roztodivné obrazce. Bijící černá křídla...rusá hříva...vlajka třepotající se ve větru...hadí šupiny, černé, jako noc. Zamrkám a můj zrak se opět projasní. Hlava mě bolí jako střep. Možná, že kdybych chápala co výjevy v mé hlavě znamenají, srovnávala bych se s tím lépe. Takhle jsem jen pokaždé zmatená a dezorientovaná. Jsem opravdu ráda, že je politruk nablízku. Jeho přítomnost mi dodává klid. |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Nathalan Niito, Raya, Bratři Jakosonovi záchranný oddíl trpaslíků město Melden, Viralská republika Není nic horšího než srážka s blbcem ne opravuji je něco horšího srážka s arogantním nevděčným blbcem co má ještě ke všemu funkci. " Takže dovést ..." povzdechnu si pro sebe a jen si pomyslím něco o tom že pokud se jeden z těch tří jen přiblíží nějaké zbrani nebo panelu tak ho odstřelím policie nepolicie... prostě se stane nehoda a bude klid. " Ráčej si nastoupit..." zabručím a pomyslím si něco o tom že čím dřív se tohohle nabubřeláka zbavíme tím lepe pro nás pro všechny. Jen si neodpustím když kolem mě projde zlomená menší povzdechnutí. " Začínám chápat jak ti je." když zajistím i motorku pro přesun tak nastoupím do kluzáku. Kouknu rychle do nějaké mapy místního území abych našel stanici a co nejrychleji se tam vydám upřímně se těšící na to až ten človíček nebude na kluzáku. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Návrh na průzkum Naprosto bez výrazu a s nehybným obličejem poslouchám toho šaška. Vážně mi teď řekl, že mám postavit stráže, které již dávno stojí? Jenom to, že mám po boku Vincenta mi zabrání udělat co bych udělat chtěl. teď a tady mu na místě zakroutit krkem. Klidně bych to mohl udělat. Z mých lidí by nikdo ani necekl a všechno by se to dalo svést na nehodu při ztroskotání. Možná na to nakonec i dojde pokud se ze mě ještě jednou pokusí udělat šaška. Může být rád, že se sem vůbec dostal. Nebýt vojáků skončil někde zlámaný. Však ještě uvidíme kdo z koho. Teď raději proberu své záležitosti s Vincentem. "Ano, poptej se mužů zda nezahlédli útočníky nebo něco jiného podezřelého. Bude lepší když to uděláš ty. Víš jak pokládat ty správné otázky. Já zatím vyslal několik mužů do okolí, ale nemám od nich žádné zprávy," oznámím mu jak na tom teď jsme, což znamená ne moc dobře. "Možná by bylo dobré vzít si nepoškozenou vzducholoď a udělat malý oblet. Jen tak pro jistotu. Jen já, ty a pár mužů, kterým naprosto důvěřujeme." Jsem zvědavý jak se Vincent k mému návrhu postaví, protože možnosti nám docházejí a čas běží. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Kořist na doshat Annabella, Rhys a Stvůra Okrajově: Dalyor, Athlis, Isabella, Jacobus Jenom krátce na Bastiena pohlédnu jak špatně na tom je, ale hned zase upřu oči na zajatou dvojici. Zdá se, že jsou vcelku rozumní, což je jedině dobře. Dopadlo by to pro ně velmi špatně kdyby se o něco pokusili. Je na čase postoupit zase dál. Nechám si donést pouta pro magické bytosti a hodím je generálovi k nohám. "Spoutejte tu ženskou," nařídím mu. Nejsem si tak docela jistá co je to přesně zač, ale nehodlám riskovat a otáčet se k ní jen tak zády. Ještě jsem se tak docela nerozhodla co udělám s těmi dalšími bestiemi, ale to se vyřeší později. "Ty druhé jsou pro vás, takže buďte tak laskav a nasaďte si je až s ní skončíte," oznámím elfovi co od něj čekám dál. "Jeden špatný pohyb a do Nothie se již nikdy nepodíváte." Pro jistotu ho ještě jednou varuji a upozorním co by ho čekala kdyby si začal hrát na chytráka. Ještě si vyslechnu zprávy ohledně Athlis. Zatím jí nechám jenom hlídat, aby to snad nebyl další její trik. Možná jí pak naložíme a vezmeme sebou, ale nejdřív čekám jak se zachová Von Fridingen a zda nebude potřebovat ještě trochu popostrčit správným směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kamiya, Inanna, Strein Balden, Vincent, Keirran, Ronin Vexare, Blanchette Graycott, Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nové zprávy z velitelství Nathalan Niito, bratři Jakisonovi, Raya + Ronin Vexare, Vincent, Wynelle a Blanchette Graycott, Strein oddíl trpaslíku na kluzáku okrajově Kamiya, Innana, Keirran Mendel -> tábor u Aivackého lesa Velitelství trpaslíků byla velmi zajímavá instituce. Vyznačovalo se určitou nestranností rovněž jako určitým odstupem od lidí. Věřilo se, že trpaslíci jsou k elfům stále dost blízko na to, aby se jednou spojily tyto dvě rasy, a proto mezi lidmi a trpaslíky panovala určitá nevraživost a určitá tajemství. Možná to ani nebyla chyba policisty, možná byl tak prostě vychováván, a tak cítil určitou nechuť k malým mužům. Ačkoliv byli trpaslíci spojenci lidí a hrdě se hlásili k Viralské Republice, co trpaslíci nikdy nemohli pochopit bylo to, jak se lidé chovali ke Zlomeným. Trpaslíci vždy měli spíše srdce na dlani a Zlomení pro ně nebyli jen věci povětšinou. Samozřejmě se tu našli i trpaslíci, kteří se chovali stejně jako lidé a stejně tak lidem fandili, ale to nebyla tak velká skupina. Zpráva z velitelství byla ale poněkud zneklidňující. „Podpořte generála Ronina a senátora Streina u Aivaického lesa. Prezentace vzducholodí se nepovedla, museli to být sabotéři a není to daleko od vaší lokality. Musíte objet horu Lanirose a pak jet podél Aivaického lesa.“ Nic víc. Ale bylo to dost, abyste skutečně objeli horu na kluzáku a pak se podél Aivaického lesa dostali k táboru Viralské Republiky. Generál Ronin Vexare stál venku a po jeho boku Vincent Krastinov, velitel jedné z rozvědek policie a po jejich boku ještě černovlasá žena. Pak kousek opodál seděl Strein a naproti němu rusovlasá dívka. Kolem se nacházelo dost zraněných vojáků, ale něco vám říkalo, že o ně se už někdo postaral a ten někdo se jedině mohl nacházet uvnitř lazaretu. Stále to ale byl děsivý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Nathalan, Wynelle, Strein Ronin, Vincent, Blanchette, bratři Jakisonovi okrajově: Kamiya, Innana, Keirran Příliš nevnímám, co se kolem mě děje. prostě jen následuji politruka a dělám, co mi přikáže. Mojí mysl opět zaplaví vidiny. Vyceněné tesáky...ostré drápy...boj, kterému nerozumím. A hlavně strach...o něco, nebo o někoho. Nechápu to, ale nedokážu to ignorovat. Jako kdyby mi kolem hlavy bzučela obtížná moucha, tahle mi navíc způsobuje migrénu. S pomocí trpaslíků se dostaneme do dalšího viralského tábora. Zachvěju se, když zahlédnu generála Vexara. Jer pro mě sice příjemnější, pohybovat se okolo lidí, které znám, generál mi ale nahání strach za všech okolností. Kalným zrakem přelétnu tábor, a moje oči se rozzáří, když spatřím Wynelle. Za svůj život jsem s ní prohodila sotva pár slov, ale její přítomnost mi dodává pocit bezpečí a klidu. Udělám dva váhavé kroky směrem k ní, na Nathalana se přitom ani nepodívám. Za jiných okolností se bez rozkazu pomalu bojím i dýchat. Nyní ze mě ale zábrany spadnou, rusovláska mě k sobě přitahuje skoro magickou silou. V tom okamžiku nemyslím na svého mrtvého cvičitele, generála, nebo politruka, který by mě mohl potrestat. Chci jen být nablízku tomu jedinému člověku, o kterém bych mohla smýšlet, jako o svém příteli...kdyby mi ten pojem něco říkal. Dojdu k Wynelle, oči mi září radostí, i když tvář jinak zůstává stále nehybná a bez výrazu. Neřeknu jediné slovo, jen si kleknu na zem, vedle ní. Víc nepotřebuji. Popis |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Rozhovor o ztracené vzducholodi"Nic se neděje, vůbec mne nerušíš. Co pro vás mohu udělat?" usměji se přívětivě na Wynell a gestem jí naznačím ať si klidně sedne vedle mne. Očividně mi nevadí, že se na mne dívá z hora a přitom jí pozorně naslouchám. Vyslechnu jí do konce a nechám pro sebe spoustu hloupých otázek. Zadívám se na Vincenta, který rozmlouvá z generálem. Vyhodnotím, že problém je v generálovy. "S čeho soudíte, že jsou únosci mrtví a loď přistála v lese? Co přesně jste viděla?" zajímám se laskavě a zkoumavě. Už jsem se naučil, že magické bytosti mají různé smysli a co jsem pochopil tak tato zlomená má vize. Zvažuji, co to znamená a proč by byli útočníci mrtví. Pokud je to sabotáž a nebo politický atentát dává smysl, že jsou útočníci mrtví. První pravidlo politického atentátu, přece zní žádní svědci. Na druhou stranu ohledně toho, že se jednalo o útočníky máme prozatím jen slovo této zlomené. Možná se nejedná ani o jedno, ale o zámýnku k rozpoutání války. hlava se mi z možností téměř zatočí. "Dobrá, zdělím vaše podezření Vincentovy." ujistím zlomenou. Mezi tím dorazí další zlomená, která si klekne vedle Wynell a zatvářím se trochu překvapeně. "A vy jste?" zeptám se zdvořile nově příchozí Raya a sjedu jí pohledem od hlavy k patě. Na okamžik se pohledem zastavím na okovech. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Stav Nathalan, Wynelle, Strein, Ronin, Raya, Blanchette, bratři Jakisonovi Ohlédnu se přes rameno, abych se podíval, jak se Wyn přidala ke Streinovi. Nepochybuji o tom, že mu říká něco užitečného, co by ho mohlo trochu zaměstnat, aby nemusel myslet na generála a vůbec vše, co se tady děje. „Vzducholoď, ve které jsem přistál, je odtud kousek. Půjdu se poptat vojáků, posbírat své věci a můžeme se u ní v rozmezí hodiny sejít.“ Navrhnu mu. Počkám si na jeho odpověď, než mírně kývnu hlavou na rozloučenou a na patě se otočím, abych viděl, co ta Wyn provedla. Rozejdu se tak ke Streinovi, i všem v jeho okolí, poměrně rázným krokem. „Uhm,“ zastavím se, když mi do cesty vstoupí Blanchette. Jen se podívám přes její rameno na mou zlomenou, ke které se přidala další. Jen se trochu zamračím, ale snad je to v pořádku. „Ah, její stav... můžeme si promluvit o samotě.“ Kývnu hlavou, ať tedy jdeme kousek dál od ostatních, aby mi mohla říct, co Wyn trápí. V případě nutnosti bych pak pro Wyn došel, aby se rozloučila s kamarádkou a senátorem a následovala nás. „Já opatření máte na mysli?“ zeptám se nakonec, nedočkavě. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Spor o Zeď a jiné kratochvíle Anabelle a Isabella, Jacobus, Athlis, Stvůra, Rhys, Bastien Ačkoliv spor o Zeď byl v tuto chvíli naléhavý a aktuální, jiný spor se řešil za Zdí a to ten, že Wynelle Graycott moc nepočítala s následky svého dopisu. I přes její stav počítala s tím, že celá situace dopadne daleko romantičtěji… piráti přiletí na pomoc Nothianům, podpoří stopaře a generála a syna… A ono to dopadlo úplně jinak! Dalyor unikl spolu s ostatními stopaři a vyrazili do hlavního města, aby si tam mohli poradit a vyslali posily včetně Nyx, která se začínala vzpírat. Její přítel a pán byl pryč už moc dlouho, a nejen ona byla neklidná, dokonce i stráže, co stáli u brány do sluje. Hnal se k vám ale mnohem více podrážděný král. Eberon. Se svými vojáky uháněl na gryfech, museli jich být dva tucty, kteří když viděli lodě ve vzduchu, snesli se a dva z vojáků se na příkaz krále odpojili, aby se dostali k zraněné Athlis a pomohli jí. Zraněná lamie jim byla příjemnější pohled než hromada pirátů kolem jeho věrných. Mágové se připravovali k útoku stejně tak jako podpora, která připravila štít kolem mužů. Mohlo tohle dopadnout dobře? |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Nathalan, Vincent, Wynelle, Strein, Ronin, Raya, Blanchette, bratři Jakisonovi, Kamiya, Innana, Keirran |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Blanchette a Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V obklíčení,Annabelle, Bastien, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Tichý pozorovatel Jestli si kdy býval myslel, že vládne situaci, pak nyní tomu tak nebylo. Místo, aby z jeho tábora odcházeli, děl se opak – přicházeli další a další a čím dál víc mu svazovali ruce, aby neměl možnost udělat, co je třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kavalérie na dohledRhys, Bastien, Annabelle, Athlis |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Král na scéně Annabella, Rhys a Stvůra Ani jsem si neuvědomil, jak jsem napjatý. Když však Fridingen souhlasí s tím, že bude spolupracovat, uvolním se. Možná to nakonec nebude až takové fiasko. Odepnu nepoužitelná křídla ze zad, a udělám několik kroků vpřed, když se vlci konečně položí. Pořád jasně cítím kousanec na noze. Nejraději bych tu potvoru nakopnul. Doufám, že je alespoň dokážeme slušně prodat, abych si spravil náladu nějakým bolestným. Elf zvedne pouta a obrátí se k Annabelle zády. Zpozorním, když jeho ruka opět poklesne. Obezřetně se rozhlédnu a všimnu si přibližujících se nepřátel. A zrovna ve chvíli, kdy už jsme si myslel, že je po všem. Naštěstí to pořád nejsou draci, ale i jezdec na gryfovi může být pěkně nebezpečný. Rozhodně se nechci ocitnout v jejich obklíčení s prázdnýma rukama. Nepřemýšlím, ani se na kapitánku nepodívám, instinktivně se vrhnu vpřed. V ruce se mi objeví dýka. Chytím Fridingena za rameno a prudce s ním trhnu dozadu, abych ho vyhodil z rovnováhy a dostal ho dál od Stvůry. Přitisknu se k jeho zádům a ruku s dýkou mu přitisknu na hrdlo. "Chtěl jsi říct, že budete spolupracovat. Tak u toho zůstaň!" Zavrčím mu do ucha. "Vážně ses k nepříteli otočil zády? To bylo nesmírně hloupé." Neubráním se pobavenému úšklebku, který on ale samozřejmě nemůže vidět. Veselí v mém hlase je ale jasně patrné. Opatrně ustupuji vzad a elfa přitom táhnu s sebou. Dávám si pozor, abych ho nezranil, i tak se mu ale ostří opře o kůži a zanechá drobnou krvácející ranku. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kousavé intermezzoBastien, Rhys, Annabelle |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Závod s časem Bastien, Rhys, Stvůra Athlis, Koos, Isabella Na lodi se rozezní poplach a když mě upozorní kvůli čemu, jenom si vztekle odplivnu. Bylo to příliš snadné, na to aby to byla pravda. Chvíli se ve mě přou dvě strany. Jedna opatrnější chce zavelet k ústupu a ta tvrdohlavější si chce stát za svým a vytrvat klidně až do hořkého konce. Bastien to však rozhodne za mě když se vrhne na elfa a za chvilku je tu pořádný mumraj. Jenom mávnu rukou a několik chlapů se vrhne vpřed kormidelníkovi na pomoc. Dva se rozeběhnou ke Stvůře, aby jí povalili na zem. Pušky připravené jí rozmlátit hlavu na kaši. Zbytek se snaží obklopit Bastiena a připravit mu tak cestu k ústupu. Ke slovu se dostanou hlavně nože, sekery, bodáky a pistole kterými zaútočí na zvířata. Ti, kteří se zapojí do šarvátky začnou ustupovat blíž ke mně a k lodi, která rozžhaví kotel a začne se otáčet, aby měla přilétající posily, hezky proti dělům a puškám a mohla je tak přivítat jak se patří, kdyby se snad pokusili Rose obsadit. Moje posádka je zkušená a rozhodně se nenechá jen tak zaskočit i když nejsem na palubě. Vef, již jistě vydal příslušné rozkazy a teď právě dělostřelci zaměřují gryfy a tech několik našich kouzelníků také ví co v takové situaci dělat. Já sama mám vytasený revolver, ale do boje se přímo nezapojuji. Jenom křičím rozkazy ať se piráti sami sobě nepletou a snaží se co nejrychleji popadnout naše drahocenného zajatce a dostat se s ním na palubu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Šán pokoušející se blokovat ústupovou cestu/snažící se podrazit nohy Bastienovi tím, že nastaví hřbet, aby zakopl - 2 Ganrod skákající po zbrojené ruce - 8 Stvůra snažící se skočit po Bastym a srazit ho k zemi - 7 Případná obrana na útok pirátů - 6 |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Nathalan, Wynelle, Strein Ronin, Vincent, Blanchette, bratři Jakisonovi okrajově: Kamiya, Innana, Keirran Upřímně má radost když dorazíme na velitelství nezná hranic jen co zadokujeme tak se zbavím trosek motorky a jak moc doufám tak se hlavně náš kluzák o lehčí o tři nezvané a nevítané hosty. Debatu človíčků o tom jak vypátrat ztracenou vzducholoď pozoruji spíš na půl ucha protože spíš vnímám naše rozkazy a to co máme vlastně dělat. I když i v tom nacházím malinký zmatek. Zřejmě jí někdo unesl jenže dotyční byli zabiti a pak s ní někdo přistál a v lese? Zadumaně se podívám na bráchu a docela tiše zhodnotím naše možnosti. " Bud se hodně rychle zdekujeme než nám přidělí policajta.... a nebo se jim pokusíme vysvětlit jak vypadá přistání vzducholodi v lese." I když samotný fakt že tu evidentně poblíž parkuje další vzducholoď a nikdo se ještě neměl k tomu jí zrekvírovat mluví o jisté použitelnosti místního osazenstva k tomuto účelu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Reeakce: Šán: 4 Ganrod: 9 Stvůra: 7 |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Horkej brambor Bastien, Rhys, Stvůra Athlis, Koos, Annabell Isabella Po vystoupání do letové hladiny sleduji dole celý ten kolotoč, přes čočky vylepšeného dalekohledu umístěného dole v gondole. Nervozně pokuřuji doutník a jeho chuť téměř nevnímám. Nelíbí se mi to, prostě se mi to vůbec nelíbí. Utok se nepovede na 100 procent a král stihne zmizet. Jak to vypadá povedlo se zajmout jen jeho syna a tu kočkodanku co zautočila na moji loď. Vše to už vypadá, že je u konce a já si skoro oddechnu i tak vím, že to není dobře. To že zajme syna krále nevyřeší to nic a stane se z Anny a její posádky lovná zvěř. Když v tom v pozorovatelně zazní ze zvukovodů. "Kapitáne další společnost na obloze. Dva tucty vojáků na gryfech." Odplivnu si až mi vypadne z úst zbytek doutníku a ten vztekle zašlápnu. Nechtěl jsem se do toho míchat já fakt nechtěl. Bůh ví že to tak je. Ale Anna to prostě nedá nestihne zmizet dřív, než přiletí další posily. Nemužu ji v tom nechat. "Kurva jak kdybych to neříkal." Odplivnu si sám pro sebe a pak zařvu do zvukovodů. "Do obleků! Připravit k boji. Děla 2 a 3 pal na gryfy slznou kouřovou clonu musíme přikrýt Annu ať je zdržíme a dezorientujeme. Pak 1 a 4 připravit šrapnely. Krugere Černou vlajku nahoru ať je jasné, na čí straně stojíme a nalákáme tak na sebe aspoň pár gryfů. Taky signálem okamžitě odvysílej k Anne zprávu: NECHTE JE TAM A VYPADNĚTE BUDEME VÁS KRÝT!" Doufám, že to Anna pochopí nechá tam ty svoje zajatce a vypadne okamžitě. Snad pro všechen sajrajt na světě u ní zvítězí zdravý rozum nad chamtivostí a lačností. Protože pokud tam ty "zajatce nenechá je jasné, že nás buded pronásledovat celá Nothianská armáda a půjde po nás jak slepice po flusu. Utíkám na kapitánský můstek a sebou si beru dlouhou ručnici a katzbalger je to sice archaická zbraň ale hodí se. Sere mě, to, ale jinak to nejde. Na palubě to všechno kmitá a lod je připravena k boji. "Ať je ve strojích přetlak jak bude čas zmizíme co nejrychlejším způsobem. Volná palba na Gryfy!" Nechce se mi nechat střílet do krásných božích tvorů jako jsou Gryfové, ale pomoc Anne má přednost. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Každý dobrý skutek je po zásluze potrestánStvůra - zhodnocení |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V obklíčení…Annabelle, Bastien, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Brunhilda, Annabelle, Bastien, Isabella, Jacobus, Dalyor, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Ústup Bastien, Rhys, Stvůra Koos, Isabella, Brunhilda Nad námi to zahřmí když Koos vypálí na přilétající jednotku. Měla jsem za to, že už je někde v polovině Nothie a ono ne. Ten chlap má u mě minimálně flašku, možná i něco lepšího. s takovou se rozhodně nemusím obávat, že by to dopadlo nějak špatně a tady na zemi se to zatím také vyvíjí jak se má. Nějaká zranění jsou, ale zatím to nevypadá na nic vážného, ale s takovým rizikem musíme počítat vždy. Odměna nám to všem bohatě vynahradí. "Ústup na Rose! Co jsme chtěli to máme,"" křiknu na piráty. Nemá smysl to dál prodlužovat. Několik letců obklopí Bastiena a i se zajatým elfem, aby ho chránili před dalšími případnými útoky té divoženky a zvířat, která ovládají. Zbytek se přesune ke gondole, kterou hned začnou připravovat k odletu. Několik jich stále ještě pozoruje ty zuřivé bestie, ale nikdo již nemá chuť se prát či střílet. "Však už jí nikdo nic neudělá pokud zůstane ležet," uklidňuji generála, když s ním srovnám krok jak míříme k vzducholodi. "Vlastně jí ještě budeme potřebovat." trhnu hlavou ať si pospíší. Sama se ještě ohlédnu na postavu v trávě a oslovím ji: "Hej, ženská. Vyřiď vojákům, že jsme připraveni vyjednávat nad výkupným." Doufám, že mě vnímá a má slova si zapamatuje, ale i kdyby ne, tak na tolik nesejde. Stejně hodlám Nothii informovat o částce kterou bude muset vysolit za jejího slavného vojevůdce. Teď už je ale nejvyšší čas kopnout do vrtule a zmizet. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Ústup Annabella, Rhys, Stvůra, Brunhilda, Isabella, Jacobus Zvířata se na nás vztekle vrhají, ale proti výsadkářům, zakutým v oceli, nemají moc šanci. Stejně jako zrzka, která se zoufale snaží Fridingena chránit. Muži jí málem zadupou do země, jak se jí snaží zpacifikovat. "Neublíží jí, když nebude vzdorovat. To samé platí pro tebe! Buď hodný kluk." Musím se vytáhnout na špičky, abych mohla ta slova syknout elfovi do ucha. Menší vzrůst mi ubírá na majestátu, ale tím já se rozhodně nenechám odradit. Koos se zřejmě rozhodl přestat jen přihlížet. Jestli nám bude krýt záda on, tak bychom měli být v suchu. Vrhnu poslední pohled k přibližující se jednotce, a poté ještě ke zraněné lamii. Jsem rád, že se Annabelle rozhodla jí tady nechat. Už tak způsobila dost problémů. My teď máme dva daleko cennější vězně. S pomocí dalších mužů nasadím Fridingenovi antimagická pouta a poté ho postrčím směrem ke gondole. "Mám pocit, že ty rád lítáš. Schválně, jak se ti bude líbit tohle." Mám skoro sadistické potěšení z představy tohohle elfího šlechtice v jedné z našich temných klecí v podpalubí. Tvář mám celou od krve, v noze mi tepe bolestí, možná právě proto si teď potřebuju do elfa trochu kopnout, trochu si zvednout sebevědomí. Dál se s ním už ale nezabývám. Nechám ho v péči pirátů a sám srovnám krok s Anne. Je na čase odsud vypadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Plán Vincent, Blanchetteokrajově Wynelle Wynelle se po chvíli vydala za vámi, ale i tak se vám naskytla výborná chvíle, když jste oba na kraji tábora osaměli úplně a Blanche dostala možnost uskutečnit svůj plán. Tábor snad byl až příliš obalen starostmi pádu a škodami, které pád způsobil. Vyhodnocení akcí Vincent (3) x Blanchette (4) - použití pavoučka jako odvedení pozornosti (Blanchette na Vincenta) - pavouk odlákal pozornost na tak dlouho, aby Blanchette mohla nepozorovaně vytáhnout narkotika a na dost dlouho na to, aby věděla, že se může pokusit uspat Vincenta - úspěch, +1 k hodu pro Blanchette Vincent (5) x Blanchette (5 + 1) - použití narkotik (Blanchette na Vincenta) - Blanchette vyhrála hod, ale nebyl to příliš velký úspěch, narkotika nefungují hned, Vincent má bonus + 1 k další akci případně obraně kvůli svému výcviku a protože už očekává další zásah, narkotika začnou působit do pár minut |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Rozkazy Bratři Jakisonovi a Ronin Vexare okrajově (co vidí hlavní aktéři kolem sebe) Strein, Raya, odcházející Vincent a Blanchette, za nimi po chvíli odchází Wynelle Ronin Vexare bylo známé a zvučné jméno. Znělo sálem parlamentu dost často na to, aby si ho občané pamatovali a každý si mohl vytvořit svůj vlastní obrázek. Byl to muž, kterého se lidi báli, ale byl to také muž, co obětoval spoustu, aby pomohl a prokázal právo své země na půdu a snad mu později bylo souzeno, že měl prokázat právo lidí na Cruyu. To vše ale bylo ve hvězdách. Byl to mladý muž a přesto už měl za sebou tolik… Nebylo tak překvapením, že měl na starost i prezentaci, která se nepovedla. Nebyla to ovšem jeho vina, na vině byli pravděpodobně sabotéři. Roninovi sedl na rameno mechanický pták hned potom, co Vincent odešel, předal mu zprávu, kde stálo: “Vyslal jsem předvoj, půlka oddílu může zůstat v táboře, kde se zrovna nacházíte. Nejvíce zraněné nalož a pošli zpátky do města, bude tam o ně postaráno, nemůžeme si dovolit ztráty. Ve Zdi byl proražen tunel, nevím, jestli oddíl dorazí ke Zdi, já pokyn vydal, ale velitel trpaslíků smýšlel jinak a myslím, že jim ještě pošle zprávu telegrafem, aby dorazili všichni za tebou. Vždy tě obdivoval. Je Strein Galden v pořádku? Vyslal jsem ho trochu potají, nečekaně a doufám, že mi to odpustíš, nikdy bych neudělal nic, co by ublížilo tvému místu. Bojuj statečně. Alec Benny, parlament Viralské Republiky” To vše bylo v dopisu. A Ronin měl teď na starosti trpaslíky. Policista, co tam stál s nimi, byl hned ženou (pravděpodobně léčitelkou, měla na sobě bílý úbor) odveden k zraněným a už se nestaral o zbytek oddílu a možná to bylo dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Vznášení se nad rojem včel Annabella, Rhys, Stvůra, Brunhilda, Isabella, Jacobus Stojím a ani nedutám. Stojím a koukám dolů. Teda, já ne, ale Zizzy. Zizzy mě drží na nohou a chrání mě před tím, čemu bych sama musela čelit. Ale mám pocit, že mě zároveň trochu trestá. Proč jinak by se tak upřeně dívala na tu hroznou situaci dole? Proč by upřeně sledovala lamii a její poslední boj? *Myslím, že se na ní už nepovozíme,* pomyslí si Zizzy klidně, když vidí, jak leží na zemi a nezvedá se. Vím, že bych na to měla být zvyklá, ale z nějakého důvodu se cítím za ni zodpovědná. A vážně nevím proč. Ani trochu. Její smrt mě mrzí. Rozezní se alarm a Zizzy se podívá kolem, aby našla tu hrozbu. Skoro okamžitě si všimne letky, která se k nám velmi rychle přibližuje. *Možná si vyzkoušíme jaké to je skutečně bojovat, Isy, jsi připravená?* broukne natěšeně Zizzy a já zuřivě vrtím hlavou. Nejsem připravená! Jedna věc je hrát si s mečem na palubě a hrát si na boje pirátů se zrádnou republikou nebo královstvím, ale druhá věc je skutečně bojovat o život. Schoulím se ještě o něco víc ve skrytu duše a otočím se pryč od pozorování. Zizzy se otočila za známým hlasem, který ještě před momentem štěkal rozkazy. "Jsou tam naši, musím vidět, jak to dopadne a třeba bych mohla pomoci!" promluví můj hlas, ale já to nejsem. Je to Zizzy, která dychtivě chce zůstat nahoře, vše vidět a snad se i zapojit. Brunhilda to může přisoudit odlesku světla, že se jí moje oči zdály o odstín tmavší. "A naši už se stahují, koukej!" promluví Zizzy ještě, aby od sebe raději odlákala pozornost a rukou ukáže směrem k skupince lidí, elfů a všeho možného, co se začíná přesouvat ke gondole. Ačkoliv si toho Zizzy sama ještě nevšimne, v zábradlí, kde jsme se předtím držely a zoufale ho mačkaly se objevila slabá deformace dřeva. Hlas Zizzy o tom, že se naši vracejí mě donutí otevřít oči. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro
Brunhilda, Annabelle, Bastien, Isabella, Jacobus, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Řada nešťastných příhod I.Rhys, Bastien, Annabelle Vyhodnocení PJ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Řada nešťastných příhod II.Koos |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Nové zprávy Wynelle, Strein, Vincent, Blanchette, bratři Jakisonovi okrajově: Kamiya, Innana, Keirran S Vincentem to je vyřešené. Zařídí vše co je potřeba a já se zatím mohu věnovat dalším věcem. Dočtu zprávu a zamyšleně zaostřím na příchozí. Takže je to konečně hotovo. tolik příprav a nyní je tunel proražen, ale podle toho jak se tváří to zřejmě nešlo tak lehce jak si mysleli. Nevadí. Hlavně, že je dílo dokonáno. Zavolám si důstojníka a předám mu potřebné rozkazy, aby hned začal třídit vojáky na ty kteří jsou ještě schopni služby a na ten zbytek, který my je k nepotřebě. Nebude jich moc. Dobrá polovina jich je vážněji zraněná, ale už jsem byl i v horších situacích. Teď je důležité najít tu zatracenou vzducholoď, než se to dostane do rukou, které budou vědět jak s tím zacházet. "Rayo! Zvedni se a podej hlášení," zavolám na svou otrokyni. Měl to udělat její hlídač, kterého jsem s ní poslal, ale ten tu není. Ovšem pořád lepší on než moje zlomená. Ta má hodnotu deseti takových, minimálně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Cesty (ať již vertikální či horizontální) Páně
Stojím na palubě a štěkám rozkazy na posádku i když to nepotřebují, ví co dělat. Štiplavý dým střelného prachu mě pálí v hrdle, ohlušující výstřely děl, rachocení kulometů a cinkání vystřelených nábojnic o kovové části, to je zvuk a pach bitvy. Její pohyb je kymácející se vzducholoď ze strany na stranu, rychlé manévry, při kterých se člověk musí držet tak až má bílé klouby, aby neslétl do temnoty. Střelci a kulometčíci to vždy mají nejhorší proto jsou uvázaní v postroji na lanech. Právě to zachránilo mladého trpaslíka Snorriho, který při náhlém stočení lodi, aby se vyhnula náletu roje tří Gryfů, se neudržel a vypadl z palpostu. Teď vlál za lodí a dva chlapy z posádky se ho snažili vytáhnout zpět. Dlouhou ručnicí jsem vypálil a dotírajícího gryfa, který chtěl Snorryho sezobnout jak žížalu na provázku. Sleduji provázaný boj na všech stranách exploze magie i střelného prachu formace Jezdců na gryfech a naše štíhlá fregata zmítaná turbulencemi od explozí, nárazy větru i rychlými manévry. Oči mi zabloudí i dolů k Anně vypadá, že už jsou na palubě, jestli toho zrzka co se ji tak líbil, že ho mermomoci potřebovala pustila a nebo ho má sebou na palubě nevím. Ale to je její boj, svůj názor jsem ji řekl a ona přijímá rizika i odpovědnost za posádku stejně tak jako já za tu svoji. Když si to uvědomím na příkladu Anny sám sobě bych nejraději dal do tlamy. Každopádně Annina loď už je ve vzduchu a snad i uniká. Ještě nepatrnou chvíli budeme na sebe poutat pozornost a pak je čas také zmizet. Přichází další nálet a další roj Gryfů, další salva další otřesy další manévry, ručnici mám opět připravenou stejně jako katz, když s nelidským křikem přistane na palubě nedaleké ode-mně něco. Je to snad střela? Je to snad létavice s rusým ohonem? Ne je to tvor je to tělo. Je to výsadkář na palubu. Dlouhá ručnice je mi na nic tak rychle tasím katz a rozpřáhnu se k úderu, který má výsadkáři při útoku useknout hlavu. Utok však nepřichází, vidím jak je tělo zkroucené. Mám ho dorazit na zemi když je bezbranný? Je zraněný, není to výsadkář je to ta... zrzka, ta co utočila na loď, ... vždyť to je ... holka... Ví jsem úplně marný v těchto věcech, ale to se prostě nedělá. Ruka s mečem mě klesne. Vidím, že ej zraněná, to nebyl výsadek to byla havárie. "Kurva svět! Kurva, kurva!" Verbálně si odplivnu nad svojí blbostí a naivním idealismem, který pro tuhle práci není vůbec vhodný, ale nemůžu prostě jinak, ať už mé temné já křičí z plných plic "shoď ji z lodi, doraž ji a skopni ji z paluby tak dělej, zase se ti to vymstí ty kreténe! Tak dělej!" Stejně to neudělám a místo toho houknu na druhého důstojníka Bernarda Fokkeho, který ke mě doběhl. "Fokky dejte ji pouta a ať ji Dok prohlédne a ošetří a někam ji zatím zavřete." Bernard na mě jen lehce pobaveně pohlédl, známe se už moc dlouho a já jen pokrčil rameny. To stačilo věděli jsme oba dva, že jsem vážně v některých věcech slabomyslný a nemám ostré lokty. Boj pokračuje a je třeba už zmizet. Houknu do zvukovodu. "Strojovna plný výkon! Pusťe plyn do vaků rychlé stoupání na 6000 metrů. Krugere signalizujte Red Rose HODNĚ ŠTĚSTÍ POTKÁME SE V PŘÍSTAVU. Dělostřelci zahalte lod kouřovou clonou! Všichni se dobře držte plná rychlost." Pak se gravizace "zesílí" jak rychle stoupáme a svištění vrtulí přehluší snad vše v dosahu, strašně rychle se ochlazuje. Loď letí jako sokol Haybusa při střemhlavém letu, akorát my svištíme na opačnou stranu. Tečka vzducholodi Rooi Rose se zmenšuje až je pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro V šestém nebi Loď rychle vystoupala do 6000 metrů, vzduch tu byl řidší a byla tu hrozná zima, motorům to nedělalo dobře protože spalování nemělo dostatek kvalitního kyslíku. Dýchalo se těžce a slabé povahy dostávali vysokohorskou nemoc. Jediné komu to snad nevadilo byly trpaslíci, na ty jsem v takových případech spoléhal, že odvedou práci venku a lidé a elfové z posádky se drželi uvnitř. Tahle výška měla velkou výhodu, že sem se žádný z Nothianských gryfů a snad ani draků neodvážil. Byla by zde velká možnost, že prostě omdlí a už je nic neprobudí případně je probudí rána když se rozplácnou o zem. Rozkázal jsem směr oklikou přes zeď na Viralskou stranu, ale ve velké výšce. Bylo to v prdeli, teď nás naháněli asi obě strany. Letky Nothianských gryfů a asi i Viralská tajná policie a její šílení politruci. Když se daří tak se daří. povzdychl jsem si v duchu. Doktor, kterému se prostě říkalo jen Dok za mnou přišel, že "To" notianské ošetřil a že se asi muže brzy probrat. Oblékl jsem těžký kožich a na hlavu narazil leteckou kuklu a vyrazil přes prostranství do kajuty kde byla zamčená. Každý krok byl namáhavý řídkým vzduchem a do obličeje bodal mráz jistě rovný - 20 stupňům. V kajutách hicovala kamna, ale stejně se kajuty nedařilo pořádně vytopit. Byla položena na polním lehátku pro raněné a měla na rukou náramky, které se občas dávali i čarodějům, nohy měla jen svázané. Dok ji lehce nadzvedl a dal ji čichnout čpavku, aby se probrala. Z obvazů se otevřeli velké zlatavé oči. Její pohled byl zvláštní, byl to pohled šelmy, pohled vzteklé šelmy v kleci. Sralo mě to a bylo mi to líto zároveň, nebral jsem nikdy zajatce a už vůbec ne rukojmí či otroky. Ale tohle byla nová a úplně jiná situace, nutno říci úplně na hovno situace. Chvíli jsem se na ni díval, byl krásná líbila se mi, něco v sobě měla v prvním pohledu jsem to nepoznal, ale při troše sledování, mě to docvaklo, připomínala mi lišku. I těmi rusými vlasy i pohyby. Mám rád psovité šelmy a lišky zvláště, ta chytrost a vynalézavost to odhodlání. Trochu jsem se usmál nad tou představo. "Je mi ta líto ta pouta, ale nevěděli jsme co by jste mohla udělat." řekl jsem a lehce bezradě pokrčil rameny. "Je to nepříjemná situace, nějak se nám to celé vymklo z rukou, neměli jsme být tu, neměli jsme do té akce Red Rose zasahovat a vy jste tu taky neměla být, ale vše je jinak. Když Bůh posunul nitky osudu podle jeho vůle není na nás řešit, že se něco nemělo stát, ale vyrovnat se nějak se situací. Jmenuji se Jacobus van Rooyen a jsem kapitán téhle lodě. Nejste moje rukojmí a ani muj zajatec, rád bych se vás zbavil, ale v dané situaci to nebylo možné, tedy tak aby jste to přežila." Pak si trochu povzdychnu a pokračuji poněkud smutnějším hlasem. "Nepříjemé je však to, že ted momentálně jsme asi už nad Viralským uzemním, kde však také naše loď není zrovna vítána a 6000 m nad zemí a já prostě nevím co s vámi. Zatím vám sice můžu nabídnout čaj a nebo horkou kávu s rumem, ale rozvázat se vás bojím abychom vás nemuseli zastřelit při nějakém útoku na člena posádky. Máte nějaký návrh vy jak z této nepříjemné situace ven?" Vyložím zcela bez kliček a zkoušení fíglů karty na stůl. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Ztracená loď Strein, Wynelle, Raya okrajově opodál stojící Ronin Vexare, odcházejí Vincent a Blanchette a Wynelle míří za nimi Wynelle se dívala na Streina poněkud překvapeně, že si může přisednout a chvíli přemýšlela, jestli se skutečně může přidat ke Streinovi. Díky Vincentovi byla Zlomená poněkud krotká a měla svůj názor, ale zase si stále uvědomovala, že je otrok svého pána a nechtěla nikoho rozhněvat. Proto jen opatrně přiklekla, ale dost daleko, aby měl Strein dost prostoru a poté vytáhla mapu, kterou mu ukázala a prst zapíchla do místa, kde se měla ztracená loď nacházet. “Viděla jsem krev. A místo. Jako kdyby moje vize kreslila v mapě, proto mám jistotu. Moje vize nelžou.” přiznala Zlomená poněkud odhodlaně, na Zlomené se to neslušelo, ale zřejmě v tuto chvíli to Wynelle bylo jedno a sama si to neuvědomovala. “Je tam vodopád a zbytky Zdi. Myslím, že byste měli začít hledat tam. Ale také si myslím, že by měla být loď v bezpečí, obyvatelé Aivaicy se museli o sabotéry postarat… Ale mohli byste zjistit, co jsou sabotéři zač, mrtvá těla se vám už bránit nebudou.” nakonec Zlomená vytáhla uhlík a vyznačila na mapě místo, ale zarazila se, když spatřila Rayu. V očích jí podivně zablýsklo a sama se s Rayou přivítala tak, jak se Zlomeným slušelo. Prázdným pohledem. Wynelle vzala Rayu opatrně za spánky a sledovala ji chvíli než překvapeně zamrkala a zbystřila, když spatřila pohled svého pána. S úklonou se poslušně zvedla a zamířila za Vincentem a Rayu tam nechala se Streinem. Co na Raye bylo zajímavé ale… Její pán byl slizkej had, který nikomu nebude chybět ačkoliv o jeho smrti zatím věděla jen Raya a Nathalan, co se odešel starat o zraněné i s ženou, která se k němu připojila v Meldenu. Raya byla jediná banší, která byla schopná Zlomená, nebyla divoká, byla poslušná a její schopnosti byly cenným a ničivým nástrojem a i přesto se jí Viralští nebáli, protože věděli, že je věrná. Dokonce ji měli rádi pro její vzhled a pro její krásné oči ačkoliv se báli zneužívat její tělo kvůli jejím schopnostem. Nikdo nechtěl v momentu svého vyvrcholení slyšet křik víly smrti. A co se zdálo nejzajímavější… Byla u Zdi. A na vlastní oči viděla, co se stalo a mohla jediná popravdě a bez přikrášlení popsat, jak špatné to bylo. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Wynelle, Strein, Ronin, bratři Jakisonovi Hledím do Wynelliných prázdných očí a mám pocit, že v nich zahlédnu svůj vlastní odraz. Každá jsme jiná, ale ten pohled máme společný. Obě jsme prošly pevností Viribus a obě nás to do hloubi duše poznamenalo. Neřekneme si mezi sebou jediné slovo, ale i tak mám pocit, že jsem jí sdělila vše, co jsem potřebovala. Wyn to ví, ona ví, co jsem viděla a také ví, o mých vidinách. Nerozumím jim, ale ona mě utvrdí v tom, že až přijde čas, tak pochopím. Sleduji, jak se mi přítelkyně vzdaluje. Je mi z toho smutno, ale i jen myšlenka na to, že jsme ve stejném táboře, mě uklidňuje. Krátce pohlédnu na muže před sebou, přijde mi povědomý, možná, že už jsem ho někdy někde zahlédla. Vypadá důležitě. Už se nadechuji, abych mu odpověděla, když zaslechnu generálův hlas. Rychle se zvednou a s lehkým pokývnutím zamířím pryč. "Můj pane." Hluboce se ukloním, do očí se ale Roninovi nepodívám. Myslela jsem, že hlášení podá ten policista, ale někam zmizel, takže mi nezbývá, než abych generála informovala sama. Přeci jen, byla jsem to já, koho poslal ke Zdi. "Trvalo to déle, než jste předpokládal, ale Zeď byla úspěšně proražena. Bohužel došlo k nepříjemnostem, myslím, že nás Nothiané očekávali. Nedošlo k boji, ale pan...policista, se nepohodl s kapitánem Rooyenem a došlo mezi nimi k boji. Přitom zemřelo několik trpaslíků, můj cvičitel a tunel byl částečně znovu zasypán." Tohle rozhodně nezní, jako úspěšně splněný úkol, ale já věci podávám tak, jak jsou, bez přikrášlení. Mohla jsem zmínit, že to byl Nathalan, kdo zastřelil mého cvičitele, ale to jsou dle mého zbytečné detaily. Sklopím hlavu a hledím na špičky svých nohou. Mám pocit, že jsem selhala, i když jsme jen plnila rozkazy. Moje ruce ani nepotřísnila krev, abych svému pánovi mohla dokázat, že jsem skutečně dělala, co bylo v mých silách. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Trpaslíci Raya, Strein, bratři Jakisonovi Poslouchám jak Raya mluví a musím se soustředit na každé její slovo. Zbožňuji její krásný melodický hlas, který se během okamžiku dokáže změnit v křik, při kterém má puknou oči a kosti se obrátí v prach. Navenek však na sobě nedávám znát žádné potěšení a mechanické oči jí bez výrazu pozorují. "Dobre, to zatím stačí. Vedla jsi si dobře," pochválím ji. Vím, že mi nedokáže lhát, ale na druhou stranu jí unikají jemné nuance komunikace mezi lidmi, takže některé podrobnosti přetlumočit nedokáže, ale od toho jsou tu jiní. "Zatím buď u mě. Brzy pro tebe budu mít další úkoly," přikáži. Jsem rád, že mám zlomenou zase u sebe. Škoda, že tu nebyla když se všechno pokazilo. Pravděpodobně by k tomu vůbec nedošlo, ale nemá smysl přemýšlet co by kdyby. Je třeba jednat. "Ten váš kluzák stále funguje?" otočím se na trpaslíky, kteří před nedávnem dorazili. "Potřebuji někoho na vzdušný průzkum. Ztratily se dvě pátrací skupiny a netuším co se s nimi stalo a chci je najít," oznámím jim jaký úkol po nich potřebuji a shlížím na ně z výšky. Jsem tu v okolí zdaleka nejvyšší. I velikáni mezi lidmi mi momentálně sahají sotva ke krku z pod pečlivě vyčištěné uniformy se ozývá nepřestávající klapaní a tikání mechanických strojků. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Strein, bratři Jakisonovi Vedla jsi si dobře. Ta slova mě zahřejí na srdci. Pochvaly neslýchám často a nic víc bych si ani přát nemohla. Nějaký tunel mě okamžitě přestane trápit, protože jediné, na čem záleží je, že je můj pán spokojený. Ulehčeně přikývnu. Jsem ráda, že mi generál dovolí, abych zůstala po jeho boku. Ochotně splním jakýkoliv jeho rozkaz, a půjdu třeba až na kraj světa, ale v hloubi duše vím, že moje místo je tady, po jeho boku. Bez dalších slov se přesunu po generálovu levici. Kleknu si na zem a ruce složím do klína. Kalný zrak upřu na trpasličí bratry, kterým jsem tím uvolnila místo. Působím klidně a uvolněně, ale ve skutečnosti jsem připravená kdykoliv vyrazit a bránit svého pána. U nikoho jiného takový pud nemám. Nehnula jsem prstem, když Nathalan obrátil zbraň proti mému cvičiteli, a pokud by mi nedal rozkaz, nepostavila bych se ani Koosovi. Ale generál je výjimečný muž, za něj budu bojovat, do roztrhání těla, i bez příkazu. Teď však klidně spočívám po jeho boku. Naslouchám tichému tikání, které Ronina Vexara doprovází a čerpám síly na chvíle, kdy je budu potřebovat. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Divoženka na paluběProbuzení je bolavé a nepříjemné, když mi nos zaplní pronikavý pach až mi z toho vhrknou i slzy do očí a já několikrát kýchnu. Až poté otevřu oči a v další chvíli málem lezu po zdi, když první, co spatřím je tvář neznámého muže. Tedy, lezla bych nebýt spoutaných rukou i svázaných nohou, které omezí můj úlek jen na neškodné zaškubání se, které mne unaví dost na to, abych v další chvíli zůstala ležet schoulená na boku, zatímco zlatavé oči upírám na muže, co na mne promluví. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Divoženka na palubě Sleduji ji jak je stažená a snad i vyděšená. To jak se chová opravdu připomíná divokou lišku zahnanou psi do kouta a nebo ještě hůř uvězněnou k kleci. Choulí jako zbitý pes a mě je to vážně nepříjemné. Je ve své divokosti i plachosti krásná. Jak krásná musí být když je v lese venku volná. Je mi z toho zle, že ji tu poutám zrovna já, ale pouta jí sundat nemohu, mám odpovědnost k posádce. Poprosí o napití, v kajutě je nachystaný čaj v konvičce naleji ho do plecháče, před chvílí byl zřejmě ještě horký, ted už je sotva vlažný. Položím plecháček tak, aby na něj dosáhla, ale zároveň tak aby mě mohla překvapit útokem. Jsem opatrný nevím co od ní čekat nothiané jsou různí a já vlastně nevím co je tohle za tvora. Zatím si ji v duchu pojmenuji Liška. Když vysloví jméno svého pána, pochopím, že to bude ten zrzek co po něm toužila Anna. Zakroutím hlavou. "Ten elf tu není, nevím jestli je na zemi a nebo ho unesla Anna... tedy kapitánka té druhé lodi. Ty jsi nám spadla na palubu." Zopakuji ještě jednou události, abych ji pomohl zorientovat se v situaci. "Tak co s tebou? Kde tě můžu vysadit?" |
| |
 | soukromá zpráva od Boindil Jakison (VR) pro Zmatky mezi človíčkyRaya, Brácha, Ronin, Strein Dobrá připouštím, úplně jsem nedával pozor, co se kolem mě děje, protože debata v kluzáku mi připomněla jeden projekt, který jsem nechal rozdělaný u sebe v dílně, a tak jsem v hlavě propojoval hadičky a ladil ozubená kolečka pro mou novou zbroj a moje tělo se tak přepnulo do automatického režimu, ze kterého mě vyrušila až bratrova otázka. Hm? Zamručel jsem chvíli přemýšlel, na co se mě to vlastně ptal, než jsem přikývl. Souhlasím, čím dřív se ztratíme, tím líp. Ztratit vzducholoď v lese...to můžou snad vážně jenom lidé. Pousmál jsem se s náznakem sarkasmu v hlase a pokusil se otočit a zmizet, než se k nám nachomýtl nějaký obzvlášť vysoký človíček, kterému se za patami držela Zlomená. Zamračil jsem se. Pokud byla jediná věc, kterou jsem nesnášel víc než magie, tak to bylo otroctví. Ukrást někomu jeho vlastní svobodu a vůli bylo odporné. Hrdina nebo ne, už jenom tím, že si ji držel u sebe u mě ten človíček ztratil na hodnotě. A sotva otevřel pusu, podělal si to úplně. Jestli funguje? Odfrkl jsem nasupeně. Vypadá to snad jako nějaká člověčí fušeřina? Uraženě jsem zakroutil hlavou. To je poctivá trpasličí práce, ovšem že poletí. Zavrčel jsem a naštvaně pohlédl generálovi do očí. Ztratí vzducholoď, ztratí vojáky, no hlavně, že neztratil tu svoji voholenou palicu Zabručel jsem v duchu a několikrát se zhluboka nadechl, aby měla krev příležitost zase sestoupit z hlavy. A kde ste ty vojáky ztratil, generále? Zkusil jsem to trošku slušněji. Přece jen to vypadalo, že tenhle človíček nám s bráchou bude komplikovat život pěkně dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška a kapitánNapjatě jej sleduji jak se zvedá a jde pro čaj, sleduji pozorně každý jeho pohyb, oči se mi žlutě lesknou. Až teď se odvážím si toho muže lépe prohlédnout, nasát nosem jeho pach a vzápětí znovu tiše pšíknout skoro jako ta liška. Nespouštím z něj pohled ani když pokládá plechovou nádobku kousek od lehátka a chvíli váhám než se odvážím se pohnout a natáhnout se po něm. Pohybuji se s vláčností dravce, když se pomalu nakloním z lehátka a za tichého zachrastění pout chytím plecháček do chvějících se dlaní. Mžiknu po kapitánovi očima jako bych se snad ptala zda opravdu můžu než se opatrně vytáhnu do sedu a svázané nohy pokrčím v kolenou a přitáhnu si je k tělu. K horké bylinkové vodě opatrně přičichnu než z ní tak trochu a hlavně nahlas usrknu. Oči mám jak dva talíře, když se dozvím, že jsem na špatné vzducholodi. Zatvářím se v tu chvíli jako hromádka neštěstí a zpoza rtů se mi vydere sotva slyšitelné kníknutí. "Unesla. Výkupné. Mám vyřřřídit." zním v tu chvíli stejně jako se tvářím. Neposlechla jsem tehdy a nemůžu Rhyse poslechnout ani teď! Můj malý svět se otřásá v základech a já nevím, co s tím. Upnu se tak na jedinou živou bytost, kterou teď ve svém dosahu mám, když k němu zase zvednu pohled. "Pán Rrrhys. Musím chrrránit. Vysadit tam?" zamrkám. Sama si uvědomuji jak moc velká je to hloupost, ale nic jiného mne v tu chvíli nenapadne. Nechci nikomu vyřizovat, že unesli generálova syna, ne, když je to moje vina. Jen a jen moje. Na to až příliš cítím ve vzduchu výprask, až se to dozví Generál. Král. Velitel! Jen při té představě se mi zrychlí dech a srdce poskočí. Ošiju se a poposednu si, zatímco na kapitána vyčkávavě hledím, ačkoliv jeho očím se stále poctivě vyhýbám. Hrnek v dlaních svírám tak pevně, až v tom stisknu tiše vrže a oči se mi lesknou. V jednu chvíli lehce zakroutím hlavou, obojek na krku svědí a škrábe jako pokaždé, když mám průšvih a vím o tom. Jen pouta a čaj mi v tu chvíli zabrání se pod ním podrbat. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro V nebezpečí na půdě vlastní domoviny Kamiya a Inanna Kinari (HP) Domluva s Viralským mužem probíhala hladce. Snad do té doby, než se objevil druhý, který, když se objevil ve dveřích, odvedl pozornost Kierrana, který po pokynu zamířil za ním a už se neohlédl. Dokonce i odchod Blanchette vás nechal samotné a díky tomuto odchodu vyvstalo na povrch mnohem více otázek a duchové se pomalu začali probouzet. Tancovali zejména uvnitř, protože Viralských se báli. Báli se, že je zotročí, že je dají do strojů a že ty duchy to bude bolet… Že je to bude tak hrozně bolet! Skákali kolem zraněných a snažili se jim pomoci snad do té doby, než dovnitř vešla kentaurka s tělem poníka. Usmívala se a probuzení duchové kolem ní skákali vesele. Byla to jejich spojenkyně. Kinari byla poněkud zavalitá, ale pohybovala se elegantně. Přistoupila k Inanně a Kamiyovi a usmála se tím nejsrdečnějším úsměvem. Byla tam proto, aby vám pomohla a šlo vidět na jejích vráskách, kterých neměla moc, ale o to výraznější bylo, že jí něco skutečně trápilo. “Vás jsem hledala!” řekla sametovým hlasem a pak před hrudí spojila ruce, než ruce svěsila aby nervózně masírovala klouby prstů druhou rukou. “Cítila jsem, že duchové jsou neklidní. Viděla jsem nad lesem proletět loď, asi havarovala… Co se stalo? Tolik lidí je venku…” začala starostlivě. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Posel Annabelle, Rhys, Bastien Okrajově Brunhilda a Isabella Eberon nebyl hloupý a zastavil se, když zjistil, že Stvůra se vydala za Rhysem celkem neúspěšně a že Rhys je pryč a Dalyor v tahu… Ačkoliv byl král připraven na každou eventualitu, tuhle nečekal a neměl nic, čím by mohl dostat Rhyse zpátky. Stáhl se dostatečně zpátky, aby na něj lodě nedostřelily a pak přemýšlel. Přemýšlel, než se rozhodl jednat a vyslat jednoho z vojáků s bílou vlajkou jako posla. Nemohl si dovolit ztratit Rhyse a peníze mu nic neříkali a pokud pirátům měly peníze udělat radost, byl ochoten zaplatit jakékoliv výkupné, protože ztracený Rhys znamenal obrovský problém. Naposledy se na sebe muži podívali a pak ten mladší kývl, odevzdal zbraně a na gryfovi vyletěl směrem k lodi. Eberon a jeho vojáci se stáhli a Merlin se vrátil na Rhysovo rameno a odmítal odletět, svým ocasem ho objal kolem krku a nechtěl se vzdálit. Až tolik pro něj Rhysovo bezpečí znamenalo a v očkách vrány se zrcadlila lítost a zklamání. “A-NNA!” zařičel a pak schoval hlavu do Rhysových vlasů a už nevykoukl. A poté posel dosedl na loď a seskočil z gryfa, bílou vlajku pustil a zvedl ruce. Byl to urostlý muž, šlo na něm vidět, že je voják, ale zřejmě měl v armádě dobré postavení ačkoliv ho Rhys neznal. “Nepřišel jsem bojovat, ale vyjednávat.” řekl dost hlasitě a artikuloval, aby mu rozuměli i ti, kdo neměl Nothianštinu za rodný jazyk. “Co po nás chcete?” |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Liška a kapitán Přisune si plecháček a pije, no pije srká čaj jako zvíře. Zajímavé jsou i její pohyby a vlastně i vyjadřování. Přemýšlím, jak moc chápe co ji říkám. Kolik je v ní zvířecí podstaty a kolik lidské, tedy jestli se o lidské podstatě dá vůbec mluvit. Je vidět, že je napjatá snad i zoufalá a já nevím co od ní čekat. Konečně promluví abychom se posunuli dál. Takže Anna si nedala říct a toho elfa unesla. "Aha takže ho přeci jen unesla, o výkupné si řekne i bez tebe, to bych byl v klidu." Dnes je tolik možností jak se spojit s pojit s někým po kom chcete výkupné. Anna se patrně nechtěla otravovat s tímto tvorem... s NÍ na palubě, což se jí nedivím, i když ona by neměla skrupule ji - Lišku strčit do klece. Já však na tohle vybavený nejsem a tak se s tím poprat musím. Pak mi sdělí, že chce za Rhysem, že ho musí chránit. Pomalu mi dochází, že ona - Liška asi byla - je hlídací "pes" toho elfa. Pokrčím rameny, když vysloví své přání kam by chtěla, ale dál s ní mluvím klidným hlasem. "To přání ti můžu splnit, vím kam Anna bude směřovat, ale nedoporučuju ti tenhle cíl cesty. Toho tvého Rhyse neosvobodíš, a buď tě zastřelí hned a nebo tě zavřou do klece odkud už nevyjdeš a nebo hůř tě prodají někomu na kratochvíle." Co ty kratochvíle můžou být raději neupřesňuji protože to může být cokoliv, od zápasení v aréně s jinými "zvířaty", až po sexuální pomůcku určenou k experimentům. "Je to každopádně na tobě, jak se rozhodneš, zatím ti můžu nabídnout stravu a kajutu. Předpokládám, že preferuješ maso." Lehce se uculím nad představou vegetariánské dravé ženy, získávající svoji energii šelmy z salátu, soji a čekankové pomazánky. Pak zavolám Krugera ať našemu hostu přinese kus masa, hodně, hodně rare. Úplně syrové maso ji dát nechci, nechci se dívat jak do sebe někdo kdo alespoň vypadá jako člověk do sebe rve syrové maso. Než maso přinese nedá mi to se nezeptat. "Co jsi vlastně zač? Hlídač, stopař? Co jsi za tvora." Až (jestli) dovykládá dám jí maso i s kovovým talířem podobně jako tomu bylo u čaje. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kapitán a LiškaPolknu. Přemýšlím, co je horší, zda to, že bych tuhle zprávu předala já nebo někdo jiný a nejsem si jistá. Znovu usrknu čaje, chutná zvláštně, obvykle piji jenom vodu nebo tu hnusnou břečku od velitele, co pálí v krku a chutná po jílu a medu. Nic po ní nebolí a vyštípe z těla únavu. Skoro doslova. Velitel. U srdce mne bodne a útroby se mi stáhnou úzkostí, div se nezauzlují. Musím se nadechnout a zase dlouze vydechnout, abych se uklidnila, přesně jak mne učil. Jde to špatně, pouta příliš nepomáhají ani svázané nohy, ovšem i když si nejsem úplně jistá, co z kapitána cítím, tak něco v něm mne přeci jen drží na místě, nutí se aspoň pokoušet o to zůstat sedět v klidu a chovat se jako hodná Stvůra. „To přání ti splnit mohu.“[/i] Mé nadšení nemá dlouhého trvání, dovětek působí jako kdyby na mne chrstl kýbl ledové vody. Zamrkám a krátce si skousnu spodní ret. „Nechci… Do… Klece,“ dostanu ze sebe tiše, i když ta slova mumlám spíše k plecháčku, který v tu chvíli hypnotizuji pohledem než ke kapitánovi. Znovu už ne. Schoulím se před těmi slovy, které mne varují, co se pravděpodobně stane, pokud mi kapitán vyhoví. Až moc dobře vím, o čem mluví. „Já…“ znovu se neklidně ošiju, „Já nevím…“ vyhrknu už vyloženě nešťastně a poprvé za celou domu svým pohledem kmitnu až nahoru k očím kapitána. „Nerroz-hod-dovat,“ v té nervozitě mi dělá tak trochu problém vyslovit to ošklivé slovo, natož dát dohromady nějakou smysluplnou větu. Elfové po mne chtěli, abych poslouchala, ne mluvila, to jen velitel mne k tomu nutil. Plecháček znovu zavrže, když po něm sklouznou drápy. Aspoň, že na další jeho otázku neotázku vím odpověď, a tak se toho chytím jako tonoucí stébla. „Maso rrráda,“ ujistím ho a teprve až v tu chvíli mi dojde, že mám vlastně hlad. Předtím na to nebyl čas, dělo se toho tolik, že vlastní potřeby šly stranou, ostatně jako vždy, když byl přede mnou úkol a cíl, který měl přednost. Z přítomnosti kohokoliv dalšího, byť jen na chvíli, radost nemám, pro tu chvíli nemluvím jen jsem napnutá jako struna a čekám, co se bude dít. Pořád to jsou cizinci a já se nemohu bránit. Strach mne opouští jen velice pomalu, na to mi hučení motorů vzducholodě až příliš připomíná těch pár příšerných týdnů, co jsem se tísnila v bedně v podpalubí podobného monstra. Další otázka, na kterou vím, co odpovědět, mi udělá skoro až radost. „Já… Stvů-ra,“ vyslovím pečlivě své jméno, dokonce ani hlas mi nezadrnčí, jak dobře jsem se naučila ho vyslovovat. Chvíli mlčím jako by to snad mělo vysvětlit vše, na co se Koos ptá, než mi dojde, že možná ne. „Hledačka,“ použiji slovo, jaké elfové používají, když o mne mluví. „Hledat. Lovit. Poslouchat. Chrránit,“ při posledním slově si povzdechnu. Odmlčím se, když vejde muž s masem a rychle zavětřím. Voní to. Voní to strašně moc a jako ten pes v tu chvíli hladově polknu sliny. Vážně mám hlad. „Pán Rrrhys… Bude v pořřřádku?“ osmělím se natolik, že se i přes vidinu jídla zeptám na Rhyse. Co jsem pochopila, kapitán ženu – Annu – zná. Znovu polknu, když talíř s masem kovově cinkne o zem. Proč mají vše železné? Tedy, ne že by to bylo důležité, ale absence snad čehokoliv, co by bylo aspoň částečným spojením s přírodou mi zde chybí. Připadám si jako zavřená ve chřtánu mrtvého obra. „Vzít si? Prrrosím?“ zeptám se naučeně namísto toho, abych si maso hned vzala jako předtím čaj. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Žádost o výkupné Rhys, Bastien Okrajově Brunhilda a Isabella Koos odvedl zatraceně dobrou práci. Jednotka na gryfech neměla ani tu nejmenší šanci. Naše dělat tak zůstala v pohotovosti, ale použít jsme je nemuseli a snadno se tak dostali až na palubu Rose. Přišli jsme o lamii, ale máme teď něco mnohem cennějšího. "Je všechno v pořádku Brunhildo? Můžeme zmizet?" zeptám se svého mechanika. Zbytek posádky zatím upevňuje bezpečně člun a já zatím vymýšlím kudy odsud nejlépe zmizet. Napadlo mě přeletět zeď na viralskou stranu. Tam se za námi Nothiané tolik nepoženou, ale je to až příliš okaté. Možná bych měla následovat Koose? Víc děl, víc bezpečí, ale než si to všechno srovnám v hlavě musím čelit dalšímu problému. Ohlásí mi, že se blíží jezdec na gryfovi s bílou vlajkou. Spokojeně se usměji. Jde to lépe než jsem čekala. Vydám rozkaz nestřílet a nechám vyklidit místo na palubě aby posel mohl přistát. Celou cestu ho však sledují hlavně pušek a i když přistane tak se ani na okamžik neskloní. "Máme vašeho generála," mávnu ruko aby přivedli spoutaného elfa. "Vyřiď těm v paláci, že jestli ho chcete zpátky bude vás to stát pořádný balík. Doufám, že nemusím zdůrazňovat, že pokud uděláte nějakou pitomost, tak vám ho domů pošlu po kouskách. Pěkně maličkých." |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Když zmíním variantu s klecí nervozně se ošije a okamžitě zareaguje, že do klece nechce. Je mi to jasné kdo by chtěl, ale zároveň to také ukazuje, že s tímto zařízením má své nedobré zkušenosti. Šije sebou a mé otázky v ní viditelně vzbuzují spíš zmatek, než cokoliv jiného. Pomalu chápu co je to za stvoření, nevěděl jsem, že i Nothiané mají své "zlomené" své otroky a služebníky. Opravdu se od zlomených moc neliší. Možná jen ona má duši zvířete, zlomení nemají nic jen prázdno. Ale to jak jsou vedeni a trestáni bude nejspíše podobné. Není vedena k tomu aby se sama rozhodovala jako svobodná duše, ale aby poslouchala a plnila příkazy. To mě spíše odpuzuje a vyvolává otázky, jestli se k ní mám dále chovat jako k člověku či bytosti uvědomující si svět a nebo ke ochočenému zvířeti, či psu. Když vidím jak je natěšena na kus masa které přinesl Kruger musím se usmát mám z toho radost - aspoň něco. Představí se mi jako Stvůra, to jméno se mi nelíbí nebudu jí tak říkat a ani tak o ní přemýšlet. "To jméno se mi nelíbí budu ti zatím říkat Liška." Zhodnotím její představení po té co ještě vysloví co bylo její náplní je mi jasné k čemu ji Stvůru - Lišku, chovali. Je to hlídací i lovecký pes, je to svým způsobem ohař, co stopuje, loví i brání pána či jeho majetek. Není to pro mě pěkná představa, to ta divoká, svobodná liška je představa mnohem příjemnější. Pak se doptá na Elfa. "Jo Pán Rrhys bude v pořádku." Přejmu její styl jednoduchých odpovědí s tím, že mi snázeji porozumí. "Anně jde jen o peníze, takže jakmile jí Nothiané zaplatí pustí ho na svobodu. Buď v klidu." Vidím jak sliní a maso hypnotizuje svýma zlatýma očima, nebo možná je to naopak, ale už ji nechci dál trápit. "Ano - vem si! Jez!" Přistihnu sám sebe jak ji dávám rozkaz jako psovi. Zamračím se nad sebou a nejraději bych si dal facku. Bylo to sice vysloveno vlídně, ale sám jsem v tom slyšel rozkaz. "Nechám tě osamotě ať máš klid na jídlo. Večer přinesu večeři, kdybys něco potřebovala zabouchej na dveře." Uvědomuji si jaká je v kajutách zima a že tu nemá nic do čeho by se zabalila. Sundám letecký kožich a ho a přisunu ho po zemi k ní. "Když ti bude zima zabal se do něj. A dobrou chuť." ...Liško Pak zavřu dveře kajuty a zamknu je. Stráž je na chodbě, tak snad nebude problém. Odejdu pak na můstek řídit let... |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Posel Annabelle, Rhys, Bastien okrajově Brunhilda, Isabella Posel se na vás podíval, všechny změřil pohledem a odstoupil od gryfa, abyste měli jistotu, že nic neudělá. Rty mu cukaly, ale jinak byl stále bledý, jako každý elf s kamenným výrazem. Piráty neměl rád, ani trochu a tak mu jejich přístup neskutečně vadil a i přes žádost krále, která mu byla svatá, bojoval s tím, aby po pirátech velmi nevybíravě nevyjel. Nevadilo by mu, že by zemřel, byl moc hrdý na to, že může sloužit vlasti a kdyby padl pro svého krále, nevadilo by mu to. Ovšem, měl úkol. Merlin zakřičel na Annu velmi naštvaně, jeho skřehotavý hlas na chvíli ohlušil Rhyse a pak se Merlin vznesl k Bastienovým rukám a nepřipraveného ho klovl než se opět vrátil do bezpečí a sedl si na Rhysův opasek. Posel povytáhl obočí. Řetězy se lámou, praskají. Padá první elf. Dračice si lehá a obtáčí tělem své vejce. Řetězy se zpřetrhaly, už jí drží jen brána a vůle chránit jejího potomka. “Kapitáne,” začal posel. “Tento tón si vyprošuji, v sázce je mnohem víc, než vaše zlato a náš vojevůdce. Král je ochoten vám dát vanu zlata, ale uvědomte si, že je tu dračice, kterou drží jen jediný strach předtím, aby sem přiletěla. Pokud Nothie ztratí dračici a vy loď, Viralové zabijou jak nás, tak vás. A to ani nemluvím o tom, že přehlížíte tunel ve Zdi, který dost dobře Viraly podnítí v tom, aby v kopání pokračovali a později usilovali o podmanění naší země a ani v Útočišti nebudete v bezpečí.” řekl posel dost katastroficky. Elf se zdál být chytrý, musel mít mnoho načteno, ale jeho věk ho mohl brzdit, stále všechno pronesl tónem nevybouřeného mladého muže ačkoliv musel být starší než Rhys. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Na palubě Annabelle, Rhys, Brunhilda, Isabella Už se chystám vězně odtáhnout do podpalubí, když hlídka ohlásí příchod vyjednavače. To bylo vážně rychlé. Zastavím se a se zájmem sleduji, jak jezdec sesedá. Ruku mám položenou na Fridingenově rameni, abych byl případně schopný zareagovat, kdyby se snad o něco pokusil. Tak hloupý snad není. "Merline! Zatraceně!" Sprostě zakleju a oženu se po vráně, která mě takhle zákeřně napadla. Kdyby Anně nedonesl vzkaz od Zlomené, tak tady ani nejsme. Tak co má to zvíře za problém? "Drž zobák, nebo pošlu Chica, aby ti trochu pocuchal peří." Syčím tiše, ale to už začne posel mluvit. Jeho dramaticky znějící slova mi vyčarují úšklebek na rtech. Jen se nás snaží vystrašit. Vyhrožovat nám drakem, kterého tady nemají, to je prostě k smíchu. Muž se snaží zapůsobit na Annino lepší já, ale neuvědomuje si, že mluví s piráty. Jako kdyby nás snad jejich válka zajímala. "Půjdu ubytovat vězně." Utrousím směrem ke kapitánce a žďuchnu spoutaného elfa do zad. Těším se, až za ním zacvakne zámek. Taky se těším na to, až potom zajdu za Coeantou a nechám si spravit nos, ve kterém mi tepe bolestí. "Jsme pohostinní lidé, takže dostaneš svojí vlastní klec. Doufám, že to oceňuješ." Zazubím se vesele na elfa, když ho vedu do podpalubí lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Annabelle, Bastien, Isabella, Rhys Kapitánka se vrátila na palubu, na armádních plavidlech se údajně hlasitě oznamuje předávání velení zpět. Netuším, co na tom je pravdy, já jen vyfouknu další poněkud menší obláček a schovám dýmku, každý na palubě má snad oči ne? Jezdci na grifech se nepřibližují, což je asi dobrý znamení, kdyby razili Viráslkou filozofii nejspíš by využít téhle chvíle kdy se naloďují muži zpět a pokusit se tak vytvořit zmatek. Jestli teda nemají lepší plán a jen nečekají na obří ještěrku, co nás spálí na popel s minimem ztrát. „Už to, že se ptáš a pochybuješ o tom, se mě dotklo ale jo, jsme,“ kývnu hlavou na kapitánku a rozhodnu se prohlédnout si ten jejich úlovek od hlavy až k patě. Zrzavej elf, vysokej, někdo by ho nejspíš považoval za pohledného. S vousy aspoň patnáct palců dlouhými, by ale vypadal určitě líp a trochou váhy navíc taky. „Láska na první pohled koukám,“ uchechtnu se pobaveně při pohledu na Bastienův nos. Siegfried mi z vlasů sletí na rameno, sledujíc blížícího se většího bratrance s jezdcem třímající bílou vlajku, „Pip, Pip,“ zazpívá výhrůžně ale bezpečí se opustit neodváží, naopak s každým jeho blížícím se metrem se víc a víc drápky zarývá do košile. Když posel nakonec přistane na palubě a sleze ze svého mazlíka, pevněji v ruce sevřu sekeru a střelná zbraň v jednom, archaický koncept kombinující oboje, který byl populární v době křesadlových zámků, Nothung však nebyl nikterak tak zastaralý. Byl kombinací toho nejlepšího z obou konceptů. Anna okamžitě hodí na stůl svoje požadavky a posel pronese svou katastrofickou řeč. Popravdě? Co se stane s Nothii mě nějak netíží a ani jejich problémy. Jenže kopání tunelů do Zdi, to je předzvěst pouze jednoho, války. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro KakofonieBastienokrajově Annabelle, Brunhilda, Isabella S nepříjemným pocitem v žaludku jsem poprvé v životě stanul na vzducholodi. Trochu mi to připomínalo miniaturní město: hlučné, plné kouře a lidí. Svým způsobem to, pravda, mělo své kouzlo, ale to se už připomnělo všechno ostatním. S každým nepřirozeným, mechanickým zvukem, který se přidal do té zrůdné kakofonie, mi přejel mráz po zádech. Jen bohové věděli, jak se tenhle železný obr vůbec držel ve vzduchu. Poněkud se mi ulevilo, i když ne na dlouho, když na mém rameni přistál Merlin. Přitiskl se k mému krku, čímž ze mě vyloudil slabé pousmání, i když jeho tmavé peří zavadilo o otevřenou, krvácející ránu. Pouta zarachotila. Vděčně jsem k němu zvedl ruce a pohladil jej. Na druhém rameni jsem ucítil stisk. Zase on. Krátce jsem pohlédl na potetovaného půlelfa, než můj pohled padl na Nothianského posla – ale jen krátce, rychle jsem zahanbeně uhnul pohledem. Tohle mi na reputaci moc nepřidá. Hlavu jsem zvedl jen o pár okamžiků poté, když zazněla slova o mém otci. Ne, vlastně o mně. Překvapení se mi vypsalo přes tvář a dokonce jsem se nadechl, abych tohle nedorozumění urovnal. V tom mi ale Merlin zakřičel do ucha a rozletěl se na piráta vedle mě. Otočil jsem se k nim, ale nestačil jsem nic udělat. „Merline, ne,“ promluvil jsem k němu polohlasně. Spíše proto, aby si snad blonďák neusmyslel splnit své výhružky vůči bezbranné vráně. Když ale elf promluvil o Nyx, upoutal mou pozornost. Holka, promiň mi. Nejraději bych zůstal, ale na výběr jsem neměl. Potetovaný pirát řekl cosi o ubytovávání zajatce a pošťouchnutím mě popohnal ke schodům, který vedly dolů do podpalubí lodi. Neprotestoval jsem, proti přesile to nemělo cenu. Čím níže jsme byli, tím byl mechanický rachot horší. Když ale pirát během cesty zmínil klec, prudce jsem zastavil, nedbaje toho, že nás následovali přinejmenším další dva piráti. „Klec?“ zopakoval jsem po něm poněkud nevěřícně. „To nemyslíš vážně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška, Kapitán a stejk„Liška,“ zopakuji po kapitánovi a nakloním hlavu ke straně. Není to poprvé, co zažívám podobnou reakci na své jméno, a tak se ani neohradím, ačkoliv vlastně nechápu, co je na něm tak špatného. Lepšího vysvětlení. než nakrčeného nosu a svraštělého čela jsem se nikdy nedočkala a vlastně ani od Koose se nedozvím nic nového, jen z něj cítím ten neurčitý odpor, který mne nutí sklopit hlavu. Možná i rozhořčení? Pach strojního oleje, který je z něj cítit, mě mate, dává mému čichu vždy malou ťavu vždy když se pokusím o kapitánovi zjistit více. To je pro mne… Nové.
Viditelně se mi uleví, když mi odpoví kladně na moji otázku, ke které jsem tolik sbírala odvahy. Dokonce se pousměji, byť jen letmo. „V pořřřádku. To je dobřřře,“ brouknu. Je to ode mne naivní, ale já kapitánovi chci věřit, chci věřit tomu, že generálův syn bude v pořádku. A tak mu to věřím, i když k tomu, abych při vzpomínce na to, jak mu nasazují pouta a odvádí ho do gondoly, jsem asi všechno jen ne klidná.
Když přijde tolik očekávané svolení – ani na okamžik se nepozastavím nad tím, jak jej formuloval – mám, co dělat abych se po talíři nevrhla, jak moc mne ten kus vonícího osmaženého masa láká. Za ty roky u elfů jsem si zvykla na úpravu masa natolik, že to pro mne bylo lepší odměnou než jen syrový flák masa, o který se se mnou dělily šelmy, když něco ulovily. I když nyní bych nepohrdla snad ničím. Na jídlo se tak sice nevrhám jako zvíře, ale pohyb, se kterým se skloním z lehátka, je mnohem rychlejší a prudší než předtím. Pohárek cinkne o zem, když ho nemotorně odložím a spoutanýma rukama chňapnu po talíři, abych si jej stáhla do klína.
Kapitán se pohne a já, vedena pudem silnějším, než byla má výchova, tiše zavrčím. Není to zlé hrdelní vrčení jako dole u zdi, spíše jen varovné, sdělující světu: moje jídlo. Přestanu s tím, sotva si uvědomím, že to nesmím, a hlavně když se ukáže, že si jen sundává kožich. A co více, huňatý kožich tolik podobný srsti Hryze, přisune směrem ke mne namísto pelechu. Překvapeně zatěkám očima mezi jím a kožichem, než sotva znatelně přikývnu. A těsně předtím, než Koos zavře dveře, vyprovodí jej mé tiché: „děkuji“.
* * *
Sotva za kapitánem cvaknou dveře a ozve se zvuk vzdalujících se kroků, doslova maso zhltnu jako bych nejedla týden, a ne půl dne. Ne, že by na to čas měl nějaký vliv. Jídlo mi ze žaludku už nikdo nesebere, to je moudro, kterému mne naučil sám život a já se jej držím. Maso zapiji zbytkem čaje z plecháčku, ruce otřu do uniformy. Cítím se lépe. Mnohem lépe. Zamčená kajuta mi ovšem nedovoluje nic více, než se jen chvíli rozhlížet kolem sebe a chvíli váhat nad tím, zda si osvobodit svázané nohy – aspoň to zkusit – či ne. Nakonec se k tomu neodhodlám, kapitán na mne byl hodný, protože i já byla hodná. Opatrně se tak skulím z lehátka a přišoupnu kožich otočený chlupem ven ke zdi, abych se na něj mohla schoulit namísto lehátka. Zvíře, kterému srst dříve patřila, z kožichu již není cítit, ale vlastně mi to ani nevadí. A už vůbec mi to nezabrání k tomu, abych se v průběhu následujících hodin do něj na té zemi nakonec nezabalila a neusnula. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Vana plná zlata Bastien, Rhys, Brunhilda, Isabella "Jste na mojí lodi a tady si mohu mluvit jak se mi zlíbí," založím si ruce na hrudi a jenom si pohrdavě odfrknu když mi začne vyhrožovat. Ovšem vana plná zlata zní dobře. To rozhodně a na takovou nabídku ráda přistoupím. "Takže je vlastně ve vašem zájmu tohle všechno vyřídit co nejrychleji. V tom případě chci zlato a to hodně zlata. Jak jste řekl, celou vanu a to takovou do které se vejde dospělý člověk. Klidně i váš král aby si tam pohodlně natáhl nohy. Máte na to tři dny. To by vám mohlo stačit když tak pospícháte, ne?" odpovím mu s jistou dávkou pohrdání v hlase. Sám teď prozradil své slabosti a za tohle mu určitě nijak nepoděkují. "Takže tohle jsou mé podmínky. Za tři dny, káď plnou zlata na jižní straně Vlčího chřtánu. Jsou tam takové pěkné kamenité útesy, odkud je dobře vidět. Takže bude čekat malá jednotka s výkupným. Tohle jim přetlumočte. A žádné sledování, žádně kouzelnické triky. Na předávku můžete mít deset mužů maximálně. To je všechno." Díra ve zdi mě nezajímá. Viralci do ní kopou od té doby co jí našli. I já jsem se takových operací účastnila když jsem ještě byla v armádě a pokud se válka rozhoří ještě víc? No tím víc příležitostí bude pro nás piráty. Takže předpokládám, že jednání je tímto u konce a vojáček se může sebrat a naskočit zpátky na svého ptáčka a odletět do hnízda. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška v bouři. Její tiché děkuji mi stále zní v uších a já si uvědomuji, že je to možná opravdu více myslící tvor, než zvíře. Zvířata neděkují. Nebo je to moje zbožné přání, to se všechno ale uvidí. Spěchám na můstek, je hrozná zima a nohy se mu podlamují nedostatkem kyslíku, je to jako by každá noha vážila tunu a nádech řezal jako žiletky. Propletu se do navigátorské gondoly a s Fokkym určujeme polohu. V 6000 metrech to jde těžko, ale "Vzduch je naše moře" a stejně jako klasiční námořníci, i my to dokážeme určit podle hvězd a podle přístrojů. Myslel jsem, že už jsme na Viralské straně,ale není tomu tak, přelet nás teprve čeká. 6000 metrů je vysoko vždycky jsem si myslel, že výška přeletu oslabuje účinky zdi, ale magie je nevypočitatelná. Rooi Rosa je schopna vystoupat i ještě výš až na 9000 metrů a snad ještě výš, ale bez kyslíkových přístrojů by se to neobešlo a já je nechci zbytečně plýtvat pro případ, že by jsme do té výškové hladiny museli z důvodu nebezpečí a třeba tam i zůstat. Let v takové výšce je smrtelně nebezpečný poryvy větru namrzání plášťů lodi a zamrzání motorů. Loď se muže stát neovladatelnou a zřítit se dolů jako meteor. Jednou jedinkrát za svoji kariéru jsem byl výš než 9000 metrů s průzkumnou lodí Černá voda na vědecké expedici, která nás málem stála život. Od té doby mám velký respekt k lidem co lítají nad 6000. Ani v této výškové hladině to není žádná velká výhra na což mě upozorňují silné vibrace motorů a trupu lodi. Je mi to jasné dostáváme se nad zeď a ta snad generuje magickou bouři. Možná to není magická bouře, ale průser to je tak jak tak. "Poloviční chod, šikmo k větru 45 stpňů" Slyším jak motory ukrajují metr po metru stále vytrvale, ke vší naší smůle uhodí do vzducholodi extrémní poryv větru. Všechno v lodi praská a ozývají se zvuky jako by se loď měla rozlomit. Snažím se udržet kurz, ale náraz větru nás srazil a padáme dolů snad o 600 metrůl všechno kolem mě létá, právě jsme zažili několikavteřinový stav beztíže. Všechno kolem nás je poházené. "Přední motory 75% zadní 50%, vztlakové klapky dolů, aerodynamická brzda." Zpomalíme, nepadáme loď se stabilizuje i když sebou hází ze strany na stranu jako janek. "Brzdu vypnout, klapky srovnat, stoupáme do 6000." Loď se stále houpe jako loď na rozbouřeném moři, šlehance větru se ještě několikrát pokusí srazit loď k zemi ale tentokrát to ustojíme. Po další půlhodině divoké plavby narazíme na větrný vír, v takové výšce šílené, ale naštěstí nás jen pocuchá a my se mu vyhneme i tak je to další půlhodina vypjatých okamžiků. Vzpomenu si na můj dárek z nebes, jak asi musí být Liška vyděšená, neměl bych ji nechávat takhle samotnu v kajutě, ale otázka co by při takovém virválu dělala zde. Vše se uklidní a my už jsme bezpečně na druhé straně. Sestoupíme na "pouhých" 500 metrů a vše se stabilizuje. Předám velení Krugerovi a sám vezmu další steak opět rare. A přinesu do kajuty večeři jak jsem slíbil.... Jsem dost nervozní co s Liškou bude při takovém děsu, jestliže není zvyklá může být k smrti vyděšená a i nebezpečná prvně nakouknu do kajuty a do ruky si vezmu revolver... pro jistotu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Klec Rhys, Isabella, Annabella, Brunhilda Vězeň se prudce zastaví a já do něj málem vrazím. Tiše utrousím nějakou nadávku, ale následně ho obdařím širokým úsměvem. Je vidět, že mě těší mu znepříjemňovat život. "Klec. Slyšel jsi naprosto správně." "Před tebou v ní chvíli bydlela jedna význačná lamie. Ale ta je teď asi mrtvá, takže jí budeš mít jen sám pro sebe. Intimčo, chápeš?" Významně na elfa zamrkám a poté ho znovu postrčím, aby se dal do pohybu. "Co jsi čekal. Pětihvězdičkovou kajutu? Jsi vězeň a my za tebe dostaneme pořádný balík. Ten tvůj elfskej zadek pár dní nepohodlí snese." Opravdu se v tom vyžívám. Bohužel jen do okamžiku, kdy za sebou zaslechnu hluk. Isy. No kdo jiný. V duchu si povzdechnu a otočím se na ní. "Pomůžeš mi ubytovat našeho hosta?" Natáhnu k dívce ruku a Chico má tak možnost přeskočit z jednoho na druhého a opět se mi schovat za krkem. Moc se mi nelíbí, že mě moje malá kamarádka vidím v takovémhle stavu. Na druhou stranu, už mě určitě i viděla v daleko horším...čert to vem! "Jdeme, Fridingene!" Otevřu dveře klece, ve které jsme věznili Athlis a posměšně naznačím úklonu. Jakmile je elf uvnitř, zabouchnu za ním, a zamknu. Klíč si schovám do kapsy. Následně se obrátím k Isy, kleknu si před ní a vážně se na ní podívám. "Isabello, tohle je Nothianský generál a je velmi, velmi nebezpečný." Schválně jsem použil její celé jméno, aby bylo jasné, že mluvím naprosto vážně. "Nechci, aby si sem dolů chodila sama. Rozumíš tomu? Ani ty, ani Zizzy." Dodám pro jistotu. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro O kleci, v kleciBastien, IsabellaPevně jsem sevřel rty a prudce vydechl nosem – skoro jako tiché, ač sarkastické uchechtnutí. Rozhodně jsem se ale neusmíval. Probodl jsem půlelfa pohled, což mu mohlo napovědět mé pocity ohledně něj. Nejradši bych ho znovu praštil, k tomu jsem magii ani nepotřeboval, ale to by taky pro jednou nesměl být obklopený dalšími pochybnými individui. „Ale ne, pětihvězdičková klec bude stačit. Velmi rád ti toto pohoštění jednoho dne oplatím,“ podotkl jsem a na jeho pokyn se opět rozešel. Otec mě vždycky nabádal k trpělivosti, možná bych si jeho radu konečně mohl vzít k srdci. „Mimochodem, co nos?“ neodpustil jsem si a natočil jsem k němu hlavu. Když se ale za námi nachomýtla zrzavá dívenka, opět jsem utichl. Odkdy se na pirátských lodích motaly děti? Nevypadalo to ale, že by k ní jednali jakkoliv nešetrně. Naopak, dokonce i ten půlelf změnil tón. Krátce jsem si maličkou prohlédl, ale z mého zamyšlení mě rychle probral tvrdý hlas. Nezbylo mi nic jiného než pokračovat směrem do podpalubí, a do jím slibované klece. Za tohle ještě zaplatí. Bezděky jsem opět pohladil Merlina po tmavém peří a nabídl mu svou ruku, aby se na ni mohl usadit. To muselo být pohodlnější než mi sedět na opasku. Nad půlelfovou úklonou jsem se zamračil. Ještě jednou jsem se ohlédl na jeho společnost, a to především dva piráty za námi, ale pak jsem s potlačeným povzdechem přece jenom vešel dovnitř do klece. Co mi zbývalo? Jemně jsem s sebou trhl a rychle se otočil, když zabouchl dveře. A pak padlo opět ono slovo: generál. „Co se toho týče…“ promluvil jsem a opět pro jednou vůbec neuvažoval nad možnými následky. „Obávám se, že žádný generál nejsem. Ten už bude napůl cesty do Acrine.“ |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Další rozhovor s generálemPřevezmu si od zlomené mapu s křížkem, pozorně se na onu mapu zadívám a zvažuji co dál. Mezitím generál zavolá zlomenou, která přišla o banšší jsem slyšel a jsem na ni docela zvědavý, ale momentálně mám příliš mnoho problémů. Tak sbalím mapu a zamířím také za generálem ke kterému přibyli trpaslíci. Nějakou dobu tpěělivě čekám, jestli si mne někdo všimne. Když jsou u toho naši spojenci nehodlám pokračovat v osobním sporu s generálem, který momentálně odkládám až na návrat do civilizace. Asi bych čekal i dál, ale generál plánuje vyslat muže ve vzducholodi bez potřebných informací a tak si povzdechnu a decentně zakašlu. Dám tak ostatní na vědomí svou přítomnost. "Pánové když dovolíte, tady do této debaty vstoupím." pronesu, když trpaslík chválí svůj kluzák. Já ho přejedu pohledem a zářivě se na trpaslíka usměji. "Mi jsme loď neztratili, nám byla ukradena. V tom je poměrně velký rozdíl." odpovím zdvořile trpaslíkovy a rozbalím mapu do které mi Vincentova zlomená udělal značku. "Podle zlomené pana Vincenta se naše loď nachází tady. Únosci a nebo posádka byli pobiti. Pole jejích slov viděla všude krev, ale loď nepoškozenou. Prý je tam zbytek zdi a vodopád." otočím se s klidně na generála a podám mu mapu. "Možná se o vše muže postarali ti samí, co posádku ztracené vzducholodi." nadhodím, ale pak pokračuji. "Mimochodem je rozumné nechat Vincenta odcházet s osobou, která by potencionálně mohla být sestrou zlomené?" zeptám se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kapitán a vybouřená LiškaZ mělkého spánku mne probudí ten... Zvuk. V první chvíli mám pocit, že se snad loď láme ve dví, když hučení motorů zesílí a přidá se k němu kvílení a praskání prostupující snad celým podpalubím. S vyděšeným kníknutím si přitáhnu kožich tak blízko k tělu jak to jen jde a pevně stisknu víčka ve snaze tohle celé zaspat. Nestane se tak. Zvuky jsou čím dál hlasitější, útroby lodi děsivě vyjí jako by někdo v srdci lodě uvěznil Divoký hon. Kožich ani pevně zavřené oči mne ale nezachrání před ničím, co se stane v následující... Nevím, jak dlouho to trvá, mne to přijde jako celá věčnost. Kvílím společně s lodí, když to se mnou hází, můžu si tak akorát krýt hlavu mezi pažemi, jinak jsem ovšem proti smýkání po podlaze i nečekanými pohyby kajuty všemi možnými směry, bezmocná jako čerstvě narozené vlče. Srdce mi zprudka buší div si neproklestí cestu skrze žebra ven a já jsem s každou další vteřinou čím dál tím více přesvědčená, že tu zemřu. Vlci patří všema čtyřma tlapama na zem, zaznívá mi v uších a já nemohu jinak, než souhlasit. Vždy, když si myslím, že už je po všem, že tohle mučení skončilo, loď sebou škubne znovu a pak ještě jednou, dokola a dokola, zatímco její srdce temně hučí. Na ten zvuk už nikdy nezapomenu. I poté, co se hučení změní v předení obrovské mechanické kočky, zůstanu napůl ležet, napůl sedět u zdi v rohu kajuty, v tom nejvzdálenějším ode dveří, přesně tam, kde se mi podařilo se doslova zadrápnout do podlahy. Lehátko leží kousek ode mne, kožich mám pod sebou částečně zmačkaný a nahrnutý, někde pod sebou železný talíř, který mne tlačí do boku a pohárek se válí opuštěně na dva sáhy od mé hlavy v kaluži zvratků. Je to tu trochu cítit jako v kotci, čpavý zápach žaludečních šťáv a skoro syrového masa a mé vlastní pižmo, pach potu. Můžu mluvit o štěstí, že mi strachy nepovolily i jiné svěrače a odnesl to jen podrážděný žaludek. Pouta na rukách stále poctivě sedí, ani ty nohy jsem si neosvobodila. Možná jsem měla... Slyším zvuk cvaknutí zámku ve dveřích, ovšem i přesto, že vím, co to znamená, neotevřu oči ani se tím směrem nepodívám. Tisknu se ke zdi a klepu se jak drahý psík, neschopná se uklidnit. Co chvíli čekám, že to začne znovu a... Já to nechci zažít znovu. Znovu už ne. Prosím, už ne. Ve chvíli, kdy kapitán nahlédne dovnitř, téměř plačtivě zakňučím a schovám tvář v huňatém kožichu. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Opět Strein Raya, Strein, bratři Jakisonovi "Samozřejmě. Jedna skupina vyrazila na jih k řece a druhá..." nedomluvím, protože k nám dorazí Strein. Otočím se k němu a čočky co mám místo očí se na chvíli přestanou pohybovat. Má tvář je naprosto bez výrazu jak se snažím celou svou vůlí ovládnout abych mu jednu nevrazil. Nejdřív ta zlomená a teď Strein. Možná by to mohli rovnou napsat ohnivým písmem na oblohu, aby to věděli všichni, kteří to snad ještě neslyšeli. Ukradli nám vzácnou vzducholoď a my dokonce víme kde by měla být a teď vám to řekneme ať se tam můžete dostat před námi. Opravdu bravurně zahráno. "Takže kde jsem to skončil. Jedna skupina šla na jih směrem k řece podél okraje lesa. Druhá skupina šla na severovýchod zhruba směrem k troskám Zdi. Budu velmi vděčen pokud se tohoto úkolu zhostíte a zjistíte co se s mými vojáky stalo," dokončím rozhovor s trpaslíky, který mě trochu uklidní. Teprve poté se opět otočím ke konstruktérovi, ale tématu odcizené vzducholodi se pro jistotu vyhnu a zaměřím se na poslední část jeho sdělení. "Potencionálně by mohla být? Skutečně skvělý obrat jak říci nic nevím. Každopádně co vás vede k domněnce, že by si s tím Vincent nedokázal poradit i kdyby jí nakrásně byla? Má tu k dispozici dostatek mužů a schopností aby jí dokázal zneškodnit pokud to bude potřeba. Nebo snad chcete zakročit sám a chytit si jednu z nich?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Špatný vězeň Rhys, Isabella Jo jasně, Merlin. Nemůžu říct nahlas, co si o tom nablblém zvířeti, co mě klovlo, myslím. Takže se jen zhluboka nadechnu. "On nepotřebuje pomoc. Podívej, vždyť je v pohodě. Nikdo mu neublíží." Slib, který jsem chtěl z Isabelly dostat, bohužel nezískám. V tuhle chvíli to ale ani nepostřehnu, protože elf promluví a vyhodí mě z rovnováhy. Zmatek mám jasně vepsaný do tváře, jak se snažím dojít k nějakému závěru. "Nejsi generál..." Slova říkám velmi pomalu, jak nad nimi musím uvažovat. Skoro by to mohlo vypadat, že se mi každou chvíli začne kouřit z uší. Obočí mám svraštěné a na čele hlubokou vrásku. "Nejsi generál, ale stejně jsou za tebe ochotni zaplatit velké peníze. Jsi zrzek..." Jistě zrzavých elfů bude v Nothii určitě víc, ale ne takových, za které je král ochoten platit ve zlatě. "...a máš draka." Vzpomenu si, že posel zmínil draka. V tu chvíli se moje tvář rozzáří náhlým pochopením. Udělal jsem chybu, ale ve výsledku to zase tolik nemění. "Ty nejsi Dalyor von Fridingen...ty jsi Rhys!" Vyhrknu, nadšený, protože jsem si rozvzpomněl i na jméno generálova syna. Zvednu se a dojdu ke kleci, o kterou se opřu. "Slyšel jsem, že máš zakázáno odcházet z paláce bez tatínka. Asi na tom něco bude, stačilo, aby se trochu vzdálil, a ty už lítáš v průšvihu. Ten z tebe nebude mít radost. Ts ts ts, myslíš, že ti za to naplácá na zadek?" Posměšně se na něj culím. Řečí o tom, že mu otec umetá cestičku, jsem v armádě zaslechl víc, než dost. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Nakouknu do kajuty a vidím ji na zemi choulit se na kabátě. Vypadá, že je prostě jen vyděšená a snad přeci jen ne nebezpečná. Revolver strčím do pouzdra ale nezajišťuji ho abych mohl případně rychle tasit. Stále nevím co od ní všechno můžu čekat. "Omlouvám se za nepohodlí vlétli jsem do bouře tak to trochu házelo." Odmlčím se na chvíli a sleduji ji. "Nesu slíbenou večeři. Přisunu k ní maso na talíři a špinavý si vezmu. "Vem si jez." Rovnou ji pobídnu k jídlu a sám se posadím na stoličku u dveří a nechám ji v klidu jíst. Jakmile se nakrmí pokračuji v hovoru. "Mám pro tebe takovou nabídku. Myslím, že uzavřená kajuta a pouta pro tebe nejsou nic příjemného. Zvlášť když třeba prolétáme bouří jako teď. Jsem ochoten tě pustit na palubu a sundat ti pouta. Nesmíš, ale nikoho napadnout a do ničeho se neplést a chodit jen tam kam ti vyhradíme. Když mi to slíbíš pustím tě. Pokud ten slib porušíš budu tě muset potrestat. Chápeš mě ? Rozumíme si?" |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Nevinné očiBastien, IsabellaKrátce jsem pohlédl na maličkou přede mnou a zaváhal. Její velké nevinné oči mě propalovaly. Opravdu jsem nevěděl, jak se s její přítomností zde vypořádat. Od pirátské vzducholodi jsem čekal mnohé, hlavně přesně takové, jako byl ten zpropadený půlelf, ale rozhodně ne ji. A i kdybych se zvládl přenést přes tuhle skutečnost, ve vojenském táboře ani v paláci jsem zrovna nenarazil na mnoho dětí… „Už to tak vypadá,“ hlesl jsem k ní pomalu, a dokonce se na ní pousmál. Odpověď na její otázku ovšem přišla záhy, a ne z mých rtů. Instinktivně jsem se otočil, když jsem zaslechl své jméno, čímž jsem jen potvrdil půlelfovu úvahu. Vesele pokračoval posměšným tónem, ale tentokrát jeho slova byly již lépe mířené. Srdce mi zrychlilo rozčílením. A každý další úder rozdmýchával oheň někde hluboko uvnitř, který mě pálil na hrudi. Každá další provokativní větička, překrucující skutečnost, tento pocit jenom umocňovala, jako by přilíval olej do ohně. Sevřel jsem dlaně v pěst, i má čelist se sevřela. Nechtěl jsem mu dát to zadostiučinění toho, že se mi vážně dostal pod kůži. Ale dostal. A než vůbec stačil doříct svou otázku, už jsem se natáhl přes mříže a popadl ho za límec jeho kabátce, přičemž jsem s ním prudce trhl blíž ke mně. (8) Pěst se zvedla do vzduchu s očividným úmyslem mu vrazit ještě jednou, ale zastavila se. To ta maličká. Semkl jsem rty, přičemž se mi z hrdla vydral frustrovaný zvuk. Svědomí a čest mi ale nedovolily kohokoliv uhodit před těma nevinnýma očima. „Říká ten, koho musela přijít zachraňovat jeho kapitánka s třiceti chlapy. Taky ses při tom svém sebevražedném náletu zrovna moc nepředvedl, kamaráde,“ sykl jsem k němu, než jsem ho pustil a dlaní se dotkl jeho hrudi, když jsem jej popostrčil dál od klece – nikterak silně, možná spíše blahosklonně. „Ale neboj, i teď za tebou stojí další dva. Pravda, bez toho by sis asi netroufl mluvit o mně ani o mé rodině.“ Letmo jsem pohlédl na dva pritáy, které můj náhlý pohyb vpřed k jejich potetovanému brachovi, jistě nenechal chladné. Sám jsem udělal krok zpět, ruce tam, kde je mohli vidět, jako bych se snažil říci: Všechno v pohodě. Už budu hodný. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška a KapitánTrochu to házelo. Ta slova by vyznívala jako výsměch, kdyby před nimi nezazněla omluva, kterou jsem neslýchávala příliš často. Soustředit se na kapitánův hlas mi pomáhá se uklidnit, začít zhluboka dýchat a trochu povolit svaly napjaté tak až to bolí. Z dnešního dne si odnesu více modřin, než je zdrávo, o bolavé hlavě, která se ozývá i přes ošetření, ani nemluvě. Uteče mi ještě tiché kníknutí než se ostře nadechnu a s výdechem se pootočím směrem ke kapitánovi zrovna ve chvíli, kdy se zmiňuje o večeři. Do rohu se téměř vmáčknu, když se přiblíží, aby sebral ze země talíř, na krátko i ohrnu rty a vycením zuby, i když to lze sotva spatřit. Pohled upřu na maso na novém talíři, který se ocitne v mém dosahu. Žaludek mám stále sevřený a nebýt příkazu, který padne vzápětí a nepřipouští nic jiného, tak by to bylo asi poprvé za posledních roky, co bych odmítla kus dobrého masa. Takhle polknu a váhavě k sobě talíř pomalu přisunu. Lehce se ošiju, velitel vždy dbal na to, abych ve společnosti nejedla jako zvíře, ovšem nyní nemám příliš na výběr, a tak si při porcování masa pomáhám zuby i drápy. Mé uniformě šťáva z masa stejně už více neublíží, když si rukávem otírám mastná ústa. Když polknu poslední sousto, zvednu ke kapitánovi oči a poslouchám, doslova mu visím pohledem na rtech. Téměř bez známky zaváhání rychle přikývnu a pak pro jistotu ještě jednou, že chápu i rozumím. Nechci v této kajutě strávit už ani minutu navíc a pokud se navíc zbavím pout… Slíbila bych mu v tu chvíli cokoliv, doslova cokoliv, pokud by to znamenalo, že mne pustí ven. „Sli-slibuju-ji,“ vyhrknu dychtivě zhrublým hlasem až se do toho tak trochu zamotám, do očí se mi s tou vidinou přeci jen vrátí trochu života a žlutého lesku. „Hodná Stvů-ra,“ dodám, i když se vzápětí zarazím a hlavu nakloním lehce ke straně, abych se ve snaze se kapitánovi zavděčit opravila: „Liš-ka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Co já už vím kdo. Chvilku tu debatu sleduji a jen mi začnou cukat koutky protože je to opravdu velice vtipné. Nakonec nevydržím a vyprsknu smíchem i když si bleskově dám ruku před pusu abych to utlumil. Nakonec si odkašlu a zkusím vážně promluvit. "Takže pro pořádek... jak se někomu povede nechat si ukradnout vzducholoď , něco takového není kolo potřebuje to zkušené lidi aby to vůbec mohlo letět." kouknu na mapu a lehce si prohrábnu vousy. " Další problém a tím nechci zpochybňovat vize zlomených je fakt že podle vás měla vzducholoď přistát a něco se stát posádce po té. Já nevím pánové ale viděl z vás někdo místo kde vzlétají a přistávají vzducholodě. Taková vzducholoď nemůže sednout jen tak někde o to hůř pokud jí ovládá někdo kdo s tím neumím. Tak jako tak pokud opravdu sedli někde v lese a to samo o sobě svědčí o dost krajním řešení situace. Pak takové místo přistaní bude vidět z hodně velké dálky... Tudíž je nejlepší začít tím že se dostanete hodně nahoru a podíváte se dalekohledem po stopách kácení lesa ...kouře případně po sakra velkém balonu." odkašlu si. " Proto si myslím že celé to je taková malá past pro ty kdo budou chtít zjistit jak to je osobně. Nejlepší bude opravdu udělat první pokus ze shora a upřimně i kdyby ta vzducholodě byla ve stavu schopném dalšího letu možná bude bezpečnější jí odstranit a připočítat ztráty než posílat další a další lidi do očividné pasti." kouknu na velitele. " A co se týká vašich vyzvědačů měli sebou světlice nebo tak něco? Já jen že pokud výzvědný tým neposlal žádné hlášení o tom kde je a ani nesignalizoval žádným způsobem žádost o pomoc a je po termínu návratu...." řeknu nakonec. " tolik můj názor..." řeknu nakonec čekající hromy a blesky za tyto teorie. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nasraný (půl)elf Rhys, Isabella Asi bych měl být obezřetnější. Elfa jsem sice záměrně provokoval, ale asi jsem nečekal, že se opravdu vyprovokovat nechá. Jeho ruka mě popadne za kabátec a přitáhne mě těsně k sobě. Div, že se u toho nepraštím o mříže. Chtěl mě praštit, ale nakonec si to rozmyslel. To kvůli Isy? Překvapivě zrovna tohle nepovažuji za slabost, elf tím naopak v mých očích celkem stoupnul. Muži za mými zády se vrhli dopředu, ale zastaví se, když jim dám znamení, aby nezasahovali. Dělí nás od sebe jen několik málo centimetrů a já hledím přímo do jeho očí. Všechno jako kdybych v tom okamžiku vnímal daleko silněji. Jsou to snad konvalinky, co cítím? Je docela hezký. Probleskne mi hlavou zcela iracionální myšlenky. Stejně rychle, jako u mě elf stoupnul, ale také klesne. Jedině on může v mých očích vidět, že ťal do živého. Samozřejmě jsem si vědom toho, že moje akce nevyšla zdaleka tak, jak jsem si jí představoval. Místo toho, abych ho vyhodil ze sedla a s grácií se snesl k zemi, jsem nás oba málem zabil. Navíc jsem si pak nechal ještě rozbít nos a zrzka mi málem rozpárala hrdlo, takže za úspěšnou akci to rozhodně považovat nejde. Anna mi ani nemusela nic říct, a já věděl, že jsem jí zklamal. Nebylo mi příjemné, že mě musela tahat z bryndy. A on to moc dobře ví! Zavrávorám, když mě od sebe Fridingen odstrčí. Ostentativně si urovnám kabát a dlaněmi smetu neexistující špínu. Tedy, špinavý je kabát zcela určitě, nikoliv však Rhysovou vinou. Tvář mám staženou zlostí. Na výsměch jsem zvyklý, ale ponížení před mojí malou kamarádkou mě opravdu zabolelo. "Slyšel jsem, že jezdec má se svým drakem silné mentální pouto. Určitě by tvojí dračici nebylo moc příjemné, kdybych tě teď postřelil. Mysli na to, až mě příště zkusíš napadnout!" Procedím skrz zuby. Sám nevím, jestli bych vytáhnul zbraň na bezbranného, ale dokud tomu bude věřit on, je to v pohodě. Na odpověď už nečekám. "Ať na něj někdo čas od času koukne." Rozkážu těm dvěma, co mě doprovázeli a postrkuji Isy ven z podpalubí. "Drž se od něj dál." Zopakuji ještě jednou a poté vyrazím najít naši doktorku. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Roztržka v kleci Bastien, Rhys a Isabella Poslechnu a podívám se po elfovi v kleci. Nesouhlasím s Bastienem a jeho tvrzení, že nepotřebuje pomoc a nikdo mu neublíží. Moje tvář mě prozradí, jak se skutečně cítím, ale nahlas nestačím říct nic, protože i Bastien je překvapený z toho, že ten muž není generál. A když náš kormidelník zmíní, že má draka, vykulím překvapeně oči na toho neznámého muže. *Drak?! Ten co chrlí oheň a létá?!* nadšeně písknu v duchu nad touhle možností. Znám tyhle bytosti z pohádek, nikdy jsem nevěřila, že je někdo může skutečně mít. Nepodaří se mi však včas zareagovat a upozornit Bastiena, že se nemá chodit takhle blízko ke kleci. To je jedno ze základních pravidel, které mi vtloukali do hlavy hodně urputně. A Rhys von Fridingen toho skutečně hned využil. Zajíkla jsem se tiše a než jsem se stačila pohnout, bylo po všem. Ti dva si přestali prskat do obličejů a Bastien byl zase volný. Vůbec se mi nelíbí tahle nepříjemná stránka Bastiena. Trochu mě z jeho slov zamrazí, protože vyhrožoval něčemu tak úžasnému jako je drak! Raději v té chvíli ani nedutám. Tedy dokud mě nezačne postrkovat ven. Zoufale se zadívám směrem ke kleci. Tak zajímavá osoba! A já mám tolik otázek! A musím pryč?! "Dávejte prosím pozor na Merlina, je to kamarád!" zavolám na něj ještě než stačíme zmizet v chodbě s Bastienem. Mlčky si vyslechnu Bastienovo další připomenutí, že si mám na toho muže v kleci dávat pozor. Vážně nechápu, proč se ho tolik bojí. Měli jsme na palubě mnohem nebezpečnější tvory než je nějaký elf. I když je mi jasné, že to není ledajaký elf. "Bolí to hodně?" zeptám se a doběhnu ho, když se rychlým krokem rozejde pryč. Jsem odhodlaná našeho vězně navštívit, ale ne teď hned, spíš kolem večeře a Zizzy už začala vymýšlet, jak se tam dostaneme. "Vypadá to totiž jakože to bolí hodně," dodám ještě a zatímco s ním držím krok koukám nahoru na něj. "Vypadalo to nebezpečně, co jsi udělal. Měla jsem o tebe strach," přiznám se zachmuřenou tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nespokojený Isabella Uleví se mi, když Isy vyrazí za mnou. Je mi jasné, že ať řeknu cokoliv, stejně za Fridingenem půjde. Nechci jí bránit v objevování, ale také nechci, aby se jí něco stalo. Po formální stránce jsem jí ale varoval, takže se tvářím, že je to pro mě hotová záležitost. Nemám z celé té věci dobrý pocit, a mám to vepsané do tváře. Ostatně, nic dneska nešlo podle mých plánů. Rhys von Fridingen ale stejně nakonec skončil zavřený v kleci, měl bych být spokojený. Bohužel nejsem. Netěší mě to. "Bolí to, ale zažil jsem už horší." Odvětím kamarádce s povzdechem a zastavím se. "Omlouvám se, Isy, tohle jsi neměla vidět." Přiznat chybu není nikdy jednoduché, tím spíš, že to musím udělat před malou holkou, která ke mě obvykle vzhlíží. "Tohle se mi moc nepovedlo." Utrousím, už spíš pro sebe. Nejdu na palubu ale zamířím rovnou do kajuty naší doktorky, Coeanty. Zaklepu na dveře ale než je otevřu, ještě se podívám na Isy. "Dovnitř se mnou nechoď, nechci, abys mě viděla brečet." Usměju se na ní trochu nevesele a rozcuchám jí vlasy. Pak jí ale nechám stát na chodbě a sám se svěřím do rukou naší víly. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Únavný rozhovor s generálem"Ano, máte pravdu. Jak jsme mohli přijít o vzducholoď , je docela dobrá historka. Tato podle vize zlomené zahrnuje hromadnou sabotáž a spoustu výbuchů. Na podrobnosti se s chutí zeptejte tady generála." odpovím když trpaslíkovy koutky vystřelí vzhůru. Vyslechnu si další triádu generála a kladu si v duchu otázku, kolik peněz museli s Vincentem utratit, aby si udržel tuto hodnost a nebo aby jí získal. "Generále já chápu, že mne zde nechcete, ale mohl by jste aspoň před našimi spojenci předstírat, že nepohrdáte senátorem republiky." odpovím poměrně přímo na prohlášení o tom, že nic nevím. "A ne to slovo potenciálně znamená, že nám stoprocentní jistotu. V tomto případě bych odhadl, že je můj předpoklad pravdiví na osmdesát procent. Nemám nejmenší tušení čeho je pan Vincent schopen. Ovšem jsem si zcela jist, že odchází mimo dohled váš a vašich statečných vojáků s osobou, jenž má důvod jej v přinejmenším nesnášet. " zavrčím chladně a poznámku o tom, jestli chci já ulovit nějakou magickou bytost ignoruji, jako příliš jasnou provokaci. "Ale dobrá pokud toto považujete za nepodstatné. Mně je to jedno zcela jistě." pokrčím na konec rameny. "No, co víme posádka oné vzducholodi je zkušená dost. Ať už jsou vize zlomené přesné a jedná se o krádež a nebo jen o posádku, která přistála s poškozenou lodí. Měla by být přinejmenším kompetentní k ovládání vzducholodi." dodám na vysvětlenou trpaslíkovy. "Omlouvám se pánové trpaslíci, ještě jsme si nebyli představeni. Jsem Strein Galden. Vy mne možná znáte pod přezdívkou pán vzducholodí, jelikož moje závody vyrábějí nejlepší vzducholodě v republice." nabídnu trpaslíkovy ruku. Poté, co nadhodí jestli jsme někdy viděli přistávat vzducholoď. Před trpaslíky stojí nenápadný muž v letecké kombinéze, kterou má doplněnou obvazy a cáry drahého saka. U boku má pověšenou jednoduchou šavli. Ikdyž je pouzdro z nejlepší kůže a vykládané zlatem, samotná zbraň působí prostě a prakticky hodně se podobá zbrani generála, ozdobou je jen drobný precizní ryt na záštitě. Rozhodně nepřipomíná zbraň, jenž je nyní módní mezi senátory. Spíš připomíná zbraň vzduhoplavce. Podobně prakticky působí pistole jen dřevěné tělo zbraně je z nejlepšího dřeva a mírně leptaná zlatem. "Takže ano viděl jsem přistávat opravdu hodně vzducholodí. Některé i za horších podmínek než jsou zde. Moje vynálezy a poslední vylepšení umožňují posádce přistát i s poškozenou vzducholodí bez onoho ohnivého zakončení, kterým jsou poškozené vzducholodě právě známé. " pronesu s hrdostí v hlase, jelikož na své výrobky jsem patřičně hrdý. Taky je to důvod proč jsem já a mnoho generálových mužů ještě naživu. "Co se pasti a přesnosti vizí týče, máte nejspíše pravdu. Na druhou stranu, jelikož nevíme kde vzducholoď skončila je toto místo na začátek pátrání stejně dobré, jako každé jiné." pokrčím klidně rameny. Očividně jsem své řekl. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V létající rakviokrajově Bastien, IsabellaPůlelfova tvář visela jen pár centimetrů od té mé. I díky tomu jsem zaznamenal zraněný výraz v jeho hnědých očích, což mě zarazilo. Na okamžik mě napadlo, že jsem to přehnal. Že jsem se k němu zachoval stejně nefér, jako on ke mně. Zalitoval jsem svého chování? Pokud ano, tak jen na docela krátký okamžik. Když on pak zmínil dračici, opět jsem se zatvrdil. Už se mnou ale neprohnal spalující vztek, nýbrž mráz, který mi přejel po zádech. Probodnul jsem ho pohledem, nic jiného jsem ani nestačil udělat, než se mi otočil zády. Měl jsem sto chutí po něm ještě něco houknout. Teprve, když jsem se nadechl pro odpověď, jsem si ale uvědomil, že jsem v sobě žádnou nenašel. A tak podpalubím zaznělo jen zvolání té maličké, na něž jsem zmateně kývl. Zvedl jsem prsty k Merlinovi a pravidelným pohybem jej začal konejšivě hladit po tmavém peří, téměř jako by skutečně právě on potřeboval mou podporu. Oba jsme věděli, že tomu bylo naopak. Půlelfova slova opět pro jednou zasáhla svůj cíl. Víc, než sám tušil. Myšlenkami jsem se upnul na Nyx a její vejce. Co pro ně tohle všechno znamenalo, jsem sám nevěděl. A možná jsem ani nechtěl. Udělal jsem další krok vzad a opřel se o mříže. Na chvíli jsem zavřel oči. Dopadala na mě únava a bolest, kterou mi způsobil nejenom pád a ostří půlelfovy dýky. Krev na mém krku pomalu zasychala. Jen pýcha mě stále držela na nohou, a to nejspíše ne na moc dlouho. Čím déle jsem ale setrval o samotě, tím více jsem si začínal uvědomovat vzducholoď samotnou. Pokud mě znervózňovala na palubě, v podpalubí to bylo o to horší. Bezděky jsem sevřel mříž za mnou. I ty nejjemnější pohyby podlahy mě vyváděly z rovnováhy. A pak tu byl všechen ten rámus kolem. Na ty tišší, pravidelnější zvuky bych si téměř dokázal zvyknout, i když ani ty mě nenechávaly klidným. Kdykoliv ale zazněl některý z těch hlasitějších a méně častých, trhl jsem s sebou jeho směrem a čekal, že kovovou obryni každým okamžikem bohové smetou z oblohy. Někde v koutku mysli jsem se nedokázal vzdát myšlenky, že to byla jen otázka času. Nezavřeli mě do klece, nýbrž do kovové létající rakve. Bohové, stůjte při mně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Když mi na mé podmínky Liška kývne trochu si oddechnu, když se ještě opraví na jméno Liška musím se trochu pousmát. Přistoupím pomalu k ní a vytáhnu nuž. "V klidu uvolním ti prvně nohy" Nechce se mi provaz složitě rozvazovat a tak ho raději přeříznu. Je mi jasné, že kdyby měla tu potřebu mohla si to uvolnit sama. Pouta ji tolik nestahovala, aby si ty nohy nemohla rozvázat. Ale i to bylo otázkou poznávání. Kdyby to udělala má důvěra v ni by byla určitě menší. Schovám lovecký nůž a pomohu ji na nohy. Klíčkem pak odemknu pouta a sundám jí je. "Tak můžeme jít drž se za mnou a nedělej žádné hlouposti." Projdeme chodbou, na které je něco jako stráž řeknu mu že je to v pořádku a vyvedu Lišku na palubu. Venku už je noc, chladivý vítr nám čechrá vlasy a hvězdy a měsíc svítí jasněji než bych chtěl. Na druhou stranu, ale musím uznat, že je vážně nádherná noc. "Pod námi je Viralská republika naštěstí jsou tu kolem zdi hlavně lesy a nedotčená příroda. Tady na palubě můžeš být jak chceš, jen se ničeho nedotýkej pokud netušíš k čemu co je.Mě najdeš támhle na můstku většinou. Kdybys potřebovala něco akutně tak zaklepej a počkej když tam budu."
Pohled do velitelského můstku Ukážu na vyvýšený prostor velitelského můstku. Pak ji ukazuji strojovnu kam nesmí a kde by se ji stejně tak nelíbilo i prostory motorových gondol které otáčí vrtulemi. A na závěr ji vezmu na pozorovací plošinu úplně nahoře nad drakem vzducholodi. "Tady by se ti mohlo líbit nádherný výhled na měsíc a hvězdy a je to jako by člověk letěl sám jen ve větru." Nad námi se rozprostře celé pole hvězd, tak jasných a tak "blízku" jako nikde. Přiznám, se že to tu mám moc rád snad i proto jsem ji sem vzal. "Sem můžeš, ale pokus se nerozbít ten dalekohled. To je asi vše co ti mužu ukázat. Když budeš mít otázka tak se prostě ptej." Nakloním se k dalekohledu a kouknu do něj, pak ho nastavím na načervenalou planetku a ukážu Lišce, že jestli chce, muže se taky podívat. Pak se posadím na plošinu a sleduju ji i oblohu.
|
| |
| soukromá zpráva od Boindil Jakison (VR) pro Zmatek v lidském tábořeDo naší debaty s generálem se vložil nějaký další muž, který si s místním velitelem očividně potřeboval přeměřit ego, protože se okamžitě začali hádat jako dva rypouši co se potkali u jedné zdechliny. A do toho se ještě brácha začal chechtat. Ne, že bych ho nechápal, mě taky cukaly koutky, ale přece jenom jsem nechtěl mít na krku další obvinění z nedostatku kázně, urážky nadřízeného důstojníka, nebo co to vlastně bylo. Vole... Napomenul jsem ho spolu s jemným žduchnutím loktem do žeber jen aby mi trošku pozdě došlo, že zatímco já mám na sobě svou Power Armor, on ne. Uh, promiň. Omluvil jsem se rychle, načež jsem opět přenesl pozornost na ty dva. Nejlepší vzducholodě v republice, a člověk, pche. Tos chlapečku ještě nikdy neviděl poctivou trpasličí práci. Sjel jsem senátora kritickým pohledem, načež jsem se ale vrátil k tématu. Totiž, myslím, že to co se tady brácha snažil říct je...se vší úctou pánové...ale co to sakra? Sme sice dobří, to jo, ale na dvou místech najednou fakt být nemůžeme, takže co kdybyste se nejdřív dohodli, jestli chcete abysme vám našli tu ztracenou vzducholoď, nebo ty ztracený vojáky? Zhluboka jsem se nadechl abych mohl pokračovat. Pán vzducholodí, u mé chlupaté zadnice... Zavrtěl jsem hlavou. A ta druhá věc...tady to... Kývl jsem na zlomenou. Byl bych rád, kdyby se to od nás drželo co nejdál. My s bráchou nevěříme magii a zlomená nebo ne, furt je to nepřítel, kterýmu může rupnout v bedně. Naposledy když se to stalo, zařvalo pár dobrých chlapů z našeho klanu a já nechcu bejt další na seznamu. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Plán Nikdy jsem neměl důvod o Blanche pochybovat. Byla to nejen sestra mé Zlomené, ale v jistých ohledech byla mnohem víc. Souhlasil jsem s tím, aby se k nám připojila Wyn, chtěl jsem si vyslechnout, co je s ní špatně a co by pro ní Blanche mohla udělat. Souhlasil jsem i s tím, že půjdeme na druhý konec tábora, a to byla chyba. Chtěl jsem se začít ptát, když jsem viděl pavoučka. Zamračil jsem se a pozoroval ho dost dlouho na to, abych si uvědomil léčku, ovšem to trvalo. Dost dlouho na to, abych ucítil píchnutí a věděl, že jsem prohrál. Ohnal jsem se rukou, tak aby jehla z mého těla vyklouzla. Neměl jsem ani tušení, co to do mě píchla, ale nemohlo to být nic dobrého, když musela odvádět mou pozornost. Zamračil jsem se, ale neřekl nic. Natáhl jsem k Wyn ruku, chtěl jsem, aby šla se mnou, ale pořád jsem byl ticho. Teď rozhodně nebyl čas na řeči. Rozešel jsem se od Blanche pryč, zpět k lazaretu. Musel jsem být v okruhu svých vojáků, jestli mě má droga uspat, nebo udělat cokoliv jiného, bude dobré, když se tak nestane na kraji tábora, kde nikdo není. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Vincent, Blanchette a Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška a KapitánVáhavě přikývnu, ovšem nohy poslušně natáhnu před sebe, aby se k nim lépe dostal. Upřeně Kapitána pozoruji, když se ke mne přiblíží a sotva se nade mnou skloní a v jeho ruce se objeví nůž, tak snad málem ani nedýchám. I tak se ovšem ani nepohnu, dokud mne sám nevybídne, že mohu vstát. Bez jeho pomoci by se mi to snad ani na první pokus nepovedlo. Na krátkou chvíli si i užívám toho živočišného tepla, co z Kapitána sálá, když mi pomáhá na nohy, nos mi zacuká, jak opět zavětřím. Chybí mi to. Chybí mi velitel. Chybí mi mé šelmy, u kterých bych se mohla stulit a celou noc spát obklopena jejich teplem a pachem. Cvak. Lehce sebou trhnu, když odemkne pouta, ovšem dál v tom pohybu nepokračuji, jen si opatrně promnu zápěstí. Takhle je to lepší. Mnohem lepší, i když kolem mne není příroda, co by mi odpověděla na můj zmatek, i když už od ní nejsem odříznutá. Ne, všude kolem jsou jen útroby toho strašlivého monstra, které mne spolklo. „Žád-né hlou… posti,“ zopakuji po Kapitánovi a krotce se rozejdu za ním. Poslechnu jej takřka na slovo, držím se v jeho stínu, za ním přesně jak si přál a nedovolím si zdržet se, byť jen o krok, i když má chůze tak trochu vratká, jak mne při ní bolí celá Stvůra. Snad se držím na lidský vkus až příliš blízko, avšak pokud mi nic neřekne, neodstoupím od něj. Na cizího muže, kterého míjíme, hledím s nedůvěrou, napjatá jako struna, ovšem pokud neudělá prudký pohyb on, neudělám jej ani já. S příchodem na palubu se dlouze nadechnu, cítit ten chladivý živý vzduch na tváři a ve vlasech je jako pohlazení, i když se do mne v další chvíli zakousne zima. Nevadí mi to. Jsem venku, na ničem jiném nezáleží. Skoro až užasle se rozhlížím kolem sebe, pohledem těkám po hvězdách, které jsou blíže než kdy jindy a přistihnu se, že se usmívám. Nemyslela jsem si, že je ještě někdy uvidím… Úsměv mi dlouho nevydrží, když Kapitán zmíní, kde se nacházíme. Tiše zafrkám a raději jen naslouchám jeho slovům, zatímco se zvědavě rozhlížím kolem a neustále nasávám pachy, které na svých křídlech nese vítr. Jsem roztržitá, chvílemi jeho slova vnímám jen napůl a držím se pouze mechanického povelu – držet se za ním. Hučící prostory lodě si prohlédnu jen z dálky, Kapitán se opravdu nemusí bát, že bych se tam snad vplížila. To by mě tam musel násilím někdo odtáhnout, abych se k srdci obra přiblížila. Nelíbí se mi. Všechno tam skřípe, vrže, duní, železně klepe. Ty zvuky mne tahají za uši až mne z nich bolí hlava, když se do nich zaposlouchám. Na pozorovací plošinu bych se sama nikdy nevydala, i teď tam jdu jen proto, že povel Kapitána zněl jasně. Avšak… Zůstanu užasle stát, zorničky se mi rozšíří jako kočce. Mám ráda noční oblohu, temnotu prosvícenou světlem hvězd, vydržím se na ni vždy dívat, dokud neusnu. Nikdy jsem nebyla tak blízko hvězd, mám pocit, že se stačí natáhnout a dotknout se jich. Málem to i udělám. „Drrreina…“ zašeptám tiše, pohled upřený na jedno souhvězdí, které se přede mnou schovávalo celé roky, i tu ruku k němu natáhnu. Do očí mi málem vhrknou slzy. Divoká. Vlčí matka, co na nás shlíží z oblohy, na své prokleté děti, které už nikdy neobejme. Nás poutá země, ji obloha. Nespravedlivý úděl, ale má to tak být… Z rozjímání mne vyruší Kapitán. „Nerrrozbít,“ přikývnu, ačkoliv k dalekohledu se přiblížím s jistou nedůvěrou. Neodvážím se jej dotknout a ani bych nevěděla, co s ním vlastně mám dělat, kdybych před tím neviděla Kapitána, a tak se po jeho vzoru do té divné trubky podívám. „Rrrubínový měsíc!“ div se nezajíknu, když spatřím rudou planetku. Nekonečné pláně! Zajásám skoro jako malé dítě, ani se nepodivím nad tím, kde se vzala ta dávná vzpomínka na vrásčitou tvář, co mi říkala, že nám je vstup do Plání zakázán. V tu chvíli se osmělím natolik, že když odstoupím od dalekohledu, přistoupím k okraji plošiny, zda neuvidím ještě něco dalšího. No, uvidím. Pohled mi neposlušně zabloudí dolů a až v té chvíli si uvědomím hloubku, která je pod námi, která by nás mohla kdykoliv pohltit a spolknout. S vyděšeným vypísknutím uskočím dozadu tak rychle až dopadnu na zadek a v další chvíli se už tisknu k sedícímu Kapitánovi, ať už chce nebo ne, oči pevně zavřené. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Kinari Duchové se začínali probouzet mnohem dřív, než předpokládal. S rostoucím údivem a znepokojením sledoval, jak se jeden po druhém začínají chvět, otvírají oči a pozorují ho s nesmírnou hrůzou, strachem, který jako živý nedokázal plně pojmout a pochopit. Rozlévalo se jím vědomí, že selhává. Pochybnosti o sobě samém se mu plíživě rozlézaly myslí a on je nedokázal a možná ani nechtěl zaplašit. Byl slabý, tváří v tvář těm lidem kolem to cítil o to jasněji, protože je nezastavil. Byli nemocí horší než mor, na niž neexistoval lék. Nepomohl, tak proč ho duchové ještě nezatratili? |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Posel Annabelle, Brunhilda Okrajově Bastien, Rhys, Isabella Posel moc dobře věděl, co bylo v sázce a tři dny nebyla pro Nothianské problém. Problém to mohl být pro dračici a piráty, ale k tomu se posel nevyjadřoval. Jen kývl a byl ochoten Anabelle vyhovět. “Jak si přejete.” řekl jen a ještě chvíli přemýšlel, jestli se k tomu má vyjádřit, neboť něco mu svědomí hlodalo. “Ale buďte opatrní.” řekl jen a ačkoliv věděl, že jeho slovo tady nic neznamená a ani nebude znamenat, prostě nasedl na svého gryfa, poručil mu a rozletěl se pryč směrem za svými druhy. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Boj o mou osobu? Vincent a Blanchette Mířila jsem za nejdůležitějšími lidmi v mém životě a byla zvědavá, co se bude dít. Ovšem, to co následovalo bylo moc rychle. Blanche zaútočila na Vincenta a on se neubránil. Byl zraněn! Vyděšeně jsem vytřeštila oči a rozběhla se k mému pánovi a vzala ho za ruku, prohlížela jsem si ho, jestli nezačal chytat jinou barvu a pak se podívala na Blanche se slzami v očích. Vzala jsem ho i za druhou ruku a podívala se na vpich. “Pomož mu! Prosím!” přistoupila jsem poté k ní a vzala za ruce jí. “Je to jediné v životě, co mě ochránilo a já… A já… Umírám při představě, kdybych už nikdy neviděla jeho oči, prosím, zachraň ho! Já… Půjdu s tebou, jen mi ho prosím nezabíjej...” žádala jsem ji a byla jsem ochotná i pokleknout, cítila jsem jen zoufalství, cítila jsem se jako ochočené zvíře, které mohlo přijít o svého pána… A tolik jsem se bála! Vyhodnocení akce: Vincent (8+1) x Blanchette (9) - Blanche se útok nepodařil, ale Wynelle se přiklonila na její stranu v naději, že pomůže Vincentovi |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zoufalství Bolest a strach! Třímám to jediné, co je blízké mé hrudi, ale část mého srdce je pryč, daleko, odletělo mi to na tom opeřenci… Srdce mě bolí, je pryč, je v nebezpečí. Moje dítě je v bezpečí, když je u mně, ale bude v bezpečí i beze mně, vojáci se o něj postarají… Král, otec mého pána… Nesmí být v nebezpečí! rachot! Křik! Rozpálený kov se mi lepí na kůži, křičím, řvu, volám jméno pána! Pane! Zobrazit SPOILER Řetězy se zpřetrhaly, přešlapuji po své cele, jsem neklidná, vejce se hýbe, brzy se vyklube… Nemohu ho tu nechat, ale… Musím za mým pánem! Jen ať je v pořádku, prosím! |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Podbarvení: odkaz Letíme na čtvrtinový chod, normální usporná cestovní rychlost a to znamená také to, že motory běží potichu skoro bezhlučně. Je to jako by jsme na plošině byli samy. Bedlivě ji sleduji, to jak se ji rozšíří zorničky, když vidí výhled na hvězdy, mě potěší, jak by ne je to přeci moje oblíbené místo a asi každý očekává reakci, když někoho vezme na "své" místo. Její nadšení z hvězd mi přijde milé i ta její jistá nemotornost. Ze sedu ji sleduji proti hvězdám, je to opravdu pěkný pohled.
Přistihnu se, že se ve mě bijí dva pohledy vnímám ji jako zvíře magického tvora, ale ted snad prvně také jako krásnou ženu. Jsem zmatený a v duchu nadávám na magii, vždy mě plete a je tak chaotická neuspořádaná, nic není jak vypadá a na nic se nedá spolehnout nevypočitatelná mrcha. Nemám ji rád. A do protikladu tahle Liška. Je to žena s charakterem psovité šelmy? Nebo Šelma s tělem krásné dívky? Jsou to mimikry - maskování? Je to snad démon? Co by se stalo kdybych se jí dotknul - sebere mi duši jako démon Sukubus? Rychle zaplaším tyhle myšlenky, nechci se na ni tak dívat, srdce mi však stejně bije mnohem rychleji než by mělo a i přes chladivý vítr je mi docela horko. Když se ulekne a odskočí od zábradlí plošiny a skočí ke mě a přitiskne se, srdce se mi málem zastaví. Bezděky ji ale k sobě přitáhnu a rukou obejmu jako se objímají malé děti. Hřeje stejně jako já, hřejeme se navzájem v tiché chladné noci a zima mi vůbec není. Chvíli to ticho trvá než se osmělím se zeptat na to co me prostě zajímá. Nevím jestli z ní dostanu kloudnou odpověď ale moc v to doufám. "Kdo vlastně jsi Liško, co jsi vlastně za tvora? Kdo byly ty tvoje zvířata na zemi. Pověz mi vše o tobě a tvém rodu o tvých lidech, o tvých zvířatech. Prosím zajímáš mě." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Trpaslící na svém místě Raya, Strein, bratři Jakisonovi Konečně někdo s mozkem. Již jsem si pomalu začal zoufat, že tu snad nikdo takový není. I trpaslík si dokáže dát dvě a dvě dohromady na rozdíl tady od pana senátora. Asi při té havárii dostal několik ošklivých ran do hlavy. Jinak si to jen těžko dokáži vysvětlit. "Ano, také se bojím, že jediné co najdete budou jejich těla, přesto to potřebuji vědět. Signalizační zařízení sebou měli. Buď ho nepoužili nebo nemohli. Proto vás žádám o vykonání tohoto úkolu, který má momentálně přednost," odpovím trpaslíkům a ohlédnu se po Raye, která je celou dobu tiše po mém boku a jenom čeká na můj rozkaz. "Netuším co přesně se stalo, ale nemusíte se obávat. Raya, je řádně vycvičena a bez mého pokynu vám nic neudělá a pokud se snad bojíte, že jí s vámi pošlu, tak zbytečně. Předpokládám, že poletíte tak jak tu jste, což mi vyhovuje," tím by to snad mohlo být vyřešené a já se budu moci věnovat dalším povinnostem. "Rayo, jdeme," kývnu na zlomenou a vydám se hledat Vincenta. Potřebuji zjistit zda již nachystal oč jsem ho požádal. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Maličká návštěvaIsabellaOkrajově Annabelle, Bastien, Brunhilda Přes sténání a naříkání vzducholodě jsem si té maličké nevšiml, dokud nepromluvila. Mé oči se rychle odpoutaly od směru, ze kterého jsem naposledy slyšel jeden z těch zlověstných zvuků, a pohlédl jsem na ni – na okamžik překvapeně. Na rozdíl od ní jsem ještě nezapomenul na varovná slova půlelfa. Jako bych ale mohl, nebo nedejbohům snad chtěl, ublížit dítěti… Nechtěl jsem ji polekat, a tak jsem setrval na své straně klece, když se přistoupila ke mřížím a opět se od nich rychle vzdálila. Nad jejím okamžitým vysvětlováním jsem se pousmál, dokonce pobaveně, ale ani přítomnost někoho dalšího mi nedovolovala se plně uvolnit. Dozajista pomáhalo moci se soustředit na něco jiného, než na ten rámus všude okolo. Přesto můj pohled ale sem tam těkl po hlasitějším zvuku v obavě, že tenhle již určitě předpovídá náš brzký střet se zemí. „Děkuji, to je od tebe velmi laskavé,“ vděčně jsem kývl a na důkaz svých slov jsem se opatrně sklonil pro chleba, z které jsem ale ulomil jen malý kousek a nabídl jej Merlinovi. Sám jsem pochyboval, že bych do sebe dostal byť jen sousto, ale ten malý opeřenec to jistě ocení. „A myslím, že i Merlin ti je vděčný,“ dodal jsem, než jsem se opět napřímil a prohlédl si ji. „Ten pirát ti říkal Isabella, viď? Copak tu na vzducholodi vůbec děláš? Nepředstavoval jsem si, že bych zde mohl narazit na někoho tak… mladého.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Seznamování se s vězni, 2. část Rhys Všimnu si, jak občas těká pohledem někam. Nejdřív mi to vůbec nedojde a přijde mi zmatený, ale pak, u jednoho z hlasitějších zvuků, se mi konečně vyjasní. On není zvyklý na vzducholodě. Sednu si na zem v té bezpečné vzdálenosti a se zájmem sleduji, jak krmí Merlina. Usměji se. Přikývnu, když se zeptá na moje jméno. "A ty jsi Rhys, viď?" dodám rychle na oplátku. "Narodila jsem se tady. Takže už patřím k posádce," řeknu na vysvětlenou. Nejsem si jistá, kolik toho můžu a nemůžu o sobě říct tomu muži, co byl podle Bastiena velmi nebezpečný. Nepřipadal mi tak nebezpečný, i když jsem viděla, jak rychle Bastiena přitáhl k mříži. "Viděla jsem, jak jsi seděl na tom gryfovi, ten je tvůj?" zvednu k němu pohled plný zájmu. "A když jsi syn generála, taky vládneš armádě? Bojujete pořád s někým a tak? A jak to, že znáš Merlina?" vychrlím na něj několik otázek než mě stačí Zizzy krotit, abych mu taky dala možnost odpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kapitán, Liška a DivokáKlečím u Kapitána, nos vražený pod jeho klíční kostí a tisknu se k němu jako by mne snad mohl ochránit před tím, kdyby se nás nebesa rozhodla srazit k zemi, vstříc mrazivé temnotě pod námi. Nemůže, ale na tom nezáleží, v tu chvíli nezáleží na ničem jiném než na mé touze po pocitu bezpečí, který mi tak strašně… Chybí. Když mne Kapitán obejme, dlouze vydechnu, napětí v zádech povolí a já se pod jeho dotykem, schovaná v jeho náruči, konečně uvolním. Srdce mi stále buší tak nahlas, že to snad musí slyšet celý svět, ovšem dýchám klidně a mé ruce bez ostychu spočinou na Kapitánově hrudi i stehně. Teplo, které z něj sálá si drze beru, nechávám se jím obklopit a na oplátku mu dávám to svoje. Po chvíli se i odvážím pootočit hlavu tak, abych viděla nad hvězdy nad námi… Když do ticha zazní Kapitánův hlas, na krátkou chvíli ustrnu uprostřed nádechu, pohybu, myšlenky, než se váhavě odtáhnu. Ne tak, aby se mne musel přestat dotýkat a já přestala narušovat jeho osobní prostor, ovšem dost na to, abych mu viděla do tváře. A on mne. Měsíční svit lež neodpouští, v bledém světle si tak Kapitán může snad poprvé v klidu prohlédnout moji tvář, kterou pro jednou neschovávám za vlasy ani obvazy, které jsem si z hlavy strhala během bouřného běsnění. Oči mám velké, větší, než jsou ty lidské, ostatně mé rysy mají blíže k lidem než-li k elfům či jiným bytostem, i uši schovávající se jindy pod vlasy mám lidsky kulaté. Levé obočí v jednom místě protíná tenká jizva rovná mizící pod vlasy, památka na šrám, kterým mi rozsekl čelo a málem zasáhl i oko. Takových mám více, na bradě, na tvářích, starých a vybledlých, které lze snadno přehlédnou vedle čerstvé podlitiny vybarvující se na spánku a zasahující do pár čerstvých šrámů na lícní kosti. Plný spodní ret mám v místě, které většinou překrývá horní, plný drobných jizviček od zubů. Párkrát zamrkám, zlatavýma očima sotva na dobu dvou úderů srdce zalétnu k těm jeho, dvěma modrozeleným tůním, než s polknutím uhnu pohledem úplně a obrátím svoji pozornost zpátky k obloze. Marně tam hledám seskupení hvězd Vlčí Matky než si ke svému vlastnímu zděšení uvědomím, že náhle ani nevím, jak vypadá… Kapitánova slova ve mne vyvolávají akorát zmatek. Polknu svoji první naučenou odpověď, která většinou stačí, aby odradila, aby vysvětlila vše a přitom nic. Jsem Stvůra. „Prra-původní vlk,“ vydoluji ze sebe, zatímco lovím z paměti, jak mi to říkal velitel v téhle podivné řeči, ale nemohu si vzpomenout, a tak raději přejdu k odpovědím, které znám. „Ohařři,“ odpovím s neskrývanou hrdostí, i když mne bodne u srdce, když si uvědomím, že jsem je tam nechala. Šán, Ganroda i Modrouse, nechala jsem je tam… Jiskra v mých očích pohasne, jak mi hruď sevře úzkost. „Šelmy. Moje. My… Ohařři. Psinec,“ pokusím se vysvětlit, ale těžko se mi hledají slova pro to, co bych chtěla vlastně říci, až z toho místy působím zoufale. Jenže pak padne otázka na můj rod. Na mé lidi. Tvář se mi svraští, jak moc urputně se snažím přijít na tu správnou odpověď – a já odpovědět chci, nechci Kapitána zklamat, ne když vidím a cítím, jak moc mu na tom záleží, ne když mne obklopuje jeho teplo a on mi v tu chvíli tolik připomene Velitele. Nebo si to aspoň namlouvám… „Rrrod… Rrrodina?“ zeptám se nejistě a sotva to vyslovím, svaly na krku se mi napnou a prsty na Kapitánově stehně se zatnou drápy do kůže. Ne natolik silně, aby prošly skrze látku i kůži, ale dost na to, aby to bylo cítit. Ostře se nadechnu. A pach Kapitána, který mnou prostupuje s jeho teplem, mi najednou něco připomene. To něco, co šimrá v nose, to něco, čím jsou cítit jen železná monstra a lidi, co jim poroučí. Sestry, co se choulí v rohu jako zbité feny. Sestry? Sestry!... Nikdy! Slyšíš? Nikdy! Ještěři, ti proradní studení hadi. Zaplatí, zaplatí… Loď. Velká. Lidi. Přes roubík se mi těžce dýchá. „Zkrotneš, maličká.“… Aniž bych si to uvědomila, vycením na Kapitána zuby a z hrdla se mi vydere to hluboké temné zavrčení. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Annabelle, Vyjednávání, pokud se to teda dá tak vůbec nazvat, přece jenom je to dost jednostranný a posel nic nenamítá, trpasličí smlouvání ponechává na hlavě víc boulí a modřin, skončilo rychle. Ve chvíli, kdy posel se začne s mácháním křídel vzdalovat se Siegfriedovy vracela jeho odvaha a nebojácnost, kterou dával hlasitě najevo. „To šlo, rychle,“ pohlédnu do tváře kapitánky, „Jestli teda nehrajou o čas a nečekají na přílet přerostlý ještěrky, v životě jsem žádnou neviděla,“ povím snad s kapkou naděje v hlase, že bych si tohle mohla odškrtnout ze seznamu neviděného a použiji svou puškosekeru jako hůl o kterou se pohodlně opřu a opět vytáhnu dýmku. „Ale srandu stranou, co chceš dělat s…“ na chvilku se odmlčím, když hledám vhodné slovo, jak nazvat kentaury v nákladovém prostoru, „s nákladem, chceš je mít celou dobu na lodi nebo je letět zpeněžit a riskovat, že si někdo všimne toho elfa, anebo je pustíme?“ Anna moc dobře ví, že sama bych volila poslední možnost, nikdy se mi zotročování nezamlouvalo ale nikdy jsem nahlas tenhle její druh podnikání nezpochybňovala, aspoň ne před posádkou a bez alkoholu v krvi. Stejně tak ale ví, že se neptám proto, že bych snad doufala že je v téhle situaci zachráním, jen nerada sedím na víc židlích najednou. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Fridingen Brunhilda, Annabelle, Isabella, Rhys Coeanta je nejšikovnější léčitel, se kterým jsem se kdy měl možnost setkat. Trochu mě však děsí, s jakým zápalem a nadšením se doktorka vrhá do práce. Moje zranění jí vyloženě udělala radost. Někdy přemýšlím nad tím, jestli by někoho nezranila jen proto, aby ho následně mohla ošetřit. Nahlas bych ale nic neřekl a jen trpělivě čekám, než mě ošetří. Když je hotová není po zlomeném nosu ani památky. Já sám k magii přistupuji s krajní obezřetností, ale nemůžu popřít, že má své výhody. "Díky, tohle je mnohem lepší." Ohmatám si nos, spokojený s tím, že už zase vypadám dobře. "Byla bys tak hodná a skočila se mrknout na toho elfa v podpalubí? Nevypadal zraněný, ale docela jsme ho zvalchoval, tak bude lepší, když na něj hodíš oko." Požádám ještě vílu, než zmizím zpátky na palubu. Po Isy není ani vidu, ani slechu, a stejně tak zmizel i posel. Zamířím za Annou a Brunhildou. Psychicky se musím připravit na nepříjemný rozhovor, který mě nyní dost možná čeká. "Vězeň je bezpečně zavřený. Přistoupili na tvoje podmínky?" Zeptám se, ale ani nečekám na odpověď. Netuším, jestli se posel prořeknul, ale i kdyby ano, stejně chci kapitánce sdělit své velké odhalení. "Víš, ukázalo se, že jsem udělal chybu..." Další. "...ten elf v podpalubí je sice Fridingen, ale není to nothianský generál. Je to jeho syn. Rhys Von Fridingen. Ale král je za něj stejně ochotný zaplatit, takže je to asi v pohodě, ne?" Dodávám rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Rozhovor s nejmenší pirátkouIsabellaDívenka se přede mnou usadila na zem a rozpovídala se. Sotva jsem stačil říct: „Ano. Rhys. Rád tě poznávám,“ než se na mě sesypalo hned několik otázek naráz. Má hruď jemně poskočila v pobaveném výdechu. Byla roztomilá. Kdyby se mě takhle zeptal kdokoliv jiný z pirátů, nejspíše bych jej podezříval, že se ze mě snaží vytáhnout informace, které by pak mohli prodat Viralských. V nevinných očích Isabelly jsem ale našel jen dětskou zvědavost. Přesto jsem se odmlčel, byť jen na chvíli – jednak, abych její otázky zvážil a na žádnou nezapomněl, druherak, abych se v nějaké odpovědi neunáhlil. Očima jsem zakotvil u maličké a zády se opřel o mříž za mnou. „Gryf se jmenuje Zephyr a ano, je můj. Dostal jsem jeho vejce jako malý, ještě předtím, než jsem se spřátelil s dračicí… s Nyx,“ dodal jsem její jméno tišším hlasem, než jsem shlédl k Merlinovi, abych jej znovu pohladil a zároveň si tak upomenul další z její otázek. „Merlina zná přinejmenším půlka paláce, je to zatraceně přátelská vrána. Jak se ale seznámil s malou pirátkou, by mě zajímalo.“ „A co se týče armády… generál jí do jisté míry velí, ale král vládne nám všem. Jeho slovo má vždy největší váhu. Oproti nim jsem malá ryba. Rozkazy spíš poslouchám, než abych je sám vydával.“ A příště se toho rozhodně budu držet. Když jsem jednou neuposlechl rozkaz přímého nadřízeného, okamžitě jsem kvůli tomu skončil zavřený v kleci. Otec mě zabije. „Kvůli válce ale o armádních záležitostech moc mluvit nesmím,“ usmál jsem se na ní omluvně. „Říkala jsi, že jsi se tu narodila. Takže máš na vzducholodi i rodiče? Nebo snad bratra?“ optal jsem se, když jsem si vzpomenul na to, jakým způsobem se k ní potetovaný půlelf choval. Podobní si moc nebyli, ale to ničemu nebránilo. |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Když od bratra dostanu pěstí v power armoru můj smích přejde do těžkého zakašlání a zachrchlání. Ano měl bych si brát svou zbroj i na takováhle jednání. Což vhledem k tom co nejvyšší hlavy tohle místa předváděli možná přece jen bylo na místě. Sleduju rozhovor a zjistím že konečně máme nějakou misi i když musím se lehce pousmát. " Hmm takže je máme najít...dobře." tohle smrdělo pastí proč když tolik věří zlomeným si nenechali vyvěštit co se stalo a nenechají to být ty hlídky jsou dávno mrtvé a nás posílají do stejné pasti. Ale budiž pokud má trpaslík jít do lesa půjde ale dřív les lehne popelem než aby se trpaslík vzdal. Otočím se na bráchu. " Vyrazíme...jen musíme upravit kluzák..." pokusměju se a s tím sjedu pohledem místnost. Naše civilizace je na tom opravdu divně na jednu stranu magické bytosti poutáme ve strachu a na druhou stranu někteří na tyhle magické bytosti spoléhají víc než na sebe svůj soud a svou logiku. Potřeboval jsem se dostat ven převléci se a opravit kluzák potřebovali jsme malou pohyblivou pevnost schopnou pokrýt cokoliv se bude dít. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Omyl Brunhilda, Bastien, Isabella, Rhys Jednání skončilo a elf odtáhl zpátky ke svým a s Rose se pomalu vzdalujeme od místa přepadu. Hlídky jsou stále obezřetné a připravené sestřelit kohokoli kdo by se nás snad pokoušel sledovat, ale k tomu snad nedojde vzhledem k cennému rukojmí na palubě. "Ještě to promyslím, ale pravděpodobně se jich rychle zbavíme," odpovím Brunhildě. Tenhle ptáček, kterého jsme lapili má mnohem vyšší cenu než cokoli co tu máme a jak mechanička naznačuje šance, že se to provalí není úplně malá a i když jsou pašeráci ve Viralu celkem fajn cháska v takových věcech se jim rozhodně nedá věřit. S ledovým klidem a chtivostí v očích by se ho pokusili ukrást a prodat někde sami. Takže bude lepší je zbytečně nedráždit, ale to již k nám kráčí Bastien. Nos má v pořádku a boule také nejsou vidět. Jsem tomu ráda, protože chci mít právě teď u kormidla někoho zkušeného pro všechny případy. Ovšem po jeho slovech mi zmrzne úsměv na rtech, pohled ztvrdne a předešlá radost z dobrého přepadu se velmi rychle vytratí. "Dostaň nás na viralskou stranu kam se za námi nepoženou a přes aivacký les domů," požádám ho a nijak nekomentuji to, jak ze mě udělal dokonalého pitomce. Já se tu chlubím, že jsem zajala generála a přitom... A ten elf to určitě věděl, proto se choval tak arogantně a vysmíval se mi. Nic víc k tomu nedodám a jdu raději přichystat kajutu pro naše rukojmí. Bezpečnou se silnými dveřmi, aby nás ještě nepomluvili, že se k nim nechováme hezky. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Annabelle, Bastien, Na Anninu odpověď jen přikývnu a dopřeji si jeden pořádný nádech skrze dýmku, jejíž konec se rozžhaví do ruda. V ten samé chvíli se vrátí na palubu Bastien a zamíří rovnou k nám. Vypadá už líp, minimálně jeho rypák. „Takže ten Fridiněco není ten Fridiněco, ale jeho syn,“ uchechtnu se a neskrývám své pobavení nad věcí, když se s námi podělí o svůj omyl, a tahle skutečnost ledacos vysvětlovala, „Snad je to jeho oblíbený syn,“ utrousím ještě nakonec a pošlu k nebi malý obláček dýmu. Anna tvář na to zareaguje zkameněním, tímhle mi připomínala sestru, taky jen s těží dokázala na vše koukat s nadhledem. Jakmile nám kapitánka ukáže svůj chrbát v odchodu, otočím se na Bastiena, „Kolik zrzavejch elfů po světě pobíhá, pochopitelná mýlka,“ zazubím se upřímně. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zpátky domů Brunhilda, Annabelle, Isabella, Rhys Jasně vnímám chlad, který se Anně nyní zračí ve tváři. Po zádech mi přeběhne mráz. Jestli jsem něco nechtěl, tak právě zklamat svojí kapitánku. Vím dobře, že tohle se mi moc nepovedlo. Čekal jsem hromy a blesky na svou hlavu, ale tahle ledová sprcha je možná ještě daleko horší. Na její slova pouze přikývnu, lepší víc neprovokovat. "Rozkaz, kapitáne." Anna odejde a já zůstanu s trpaslicí o samotě. "Všichni elfové vypadají stejně. Zrzavý otec, zrzavý syn...alespoň jsem poznal, že je to Fridingen." Zabručím lehce otráveně. Orosený ledovým potem se vydám ke kormidlu. Když už se nic jiného nedaří, tak je lepší držet se svého kopyta. Ukážu Anně, že alespoň v něčem je na mě stále spolehnutí. Vydám rozkaz a lodí projede chvění, to jak se motory dají do pohybu. Vystoupáme do patřičné výšky a loď se přehoupne přes vrcholek zdi. Cítím, jak ve vzduchu jiskří prastará magie, která drží zeď pohromadě. Sám jsem magicky nadaný, ale tohle musí cítit i ti, kdo k magii nikdy ani nepřičichli. Jsem rád, když se ocitneme na druhé straně zdi. Stočím kormidlo a nastavím kurz na naši pirátskou základnu. Útočiště už na nás čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Vincent, Blanchette a Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Když si Liška položí hlavu na mou hruď musím sám sobě přiznat, že je mi to velmi příjemné. Zase ji vidím jakó dívku. Ne Lišku je to hodně matoucí. Navzájem se hřejeme, tak jak by to asi mělo být jen s někým s kým je si člověk blízký. Ale vím, že u ní to tak není, nebere to jako něco sexuálně nabitého a já sám si to uvědomuji. Chvíli přemýšlím jak jsem se do té situace dostal. Pak začne mluvit, tedy dávat pro ni typické jednoslovné odpovědi. Sleduji její oči i tvář sleduji její jizvičky, na tváři jak to jen odlesky hvězd ve tmě dovolují a jizvy na duši jak to jen její hluboké oči dovolují. Libí se mi s jakým nadšením vykládá o své smečce, je z toho cítit hrdost musím se nad tím usmát, je to jako když pyšný rodič vykládá o svých dětech. Pak přejde řeč na rod a rodinu, nevím co se ji honí hlavou z očí vyčíst nic nejde. Pak zle zavrčí jako pes před útokem. Je to pro mě vyléčení, díky Bohu za to, prostě nemá lidskou podstatu, sám jsem si do ní jen něco projektoval. "Dost! Klid!" Řeknu tvrdým hlasem rozkazu o kterém se nedebatuje. Ruku sevřenou v pěst, připravenou ji uhodit do jejího jemného obličeje, který se mi před chvíli ještě tak líbil a vzrušoval mě, pokud by se rozhodla zaútočit. Pak řeknu klidnějším a jemnějším hlasem. "Nic se neděje, neměl jsem se ptát, je čas jít spát do kajuty." Skoro se přeřeknu a řeknu "do kotce". Pak se zvednu je po příjemné chvíli. Ukážu jí na žebřík. "Pojď doprovodím tě. V noci se, ale sama po lodi netoulej mohla bys spadnout." Pak ji doprovodím do kajuty. "Dobrou noc Liško zítra poletíme kolem Aivaického lesa tam by mohli být snad vaši, ale nic neslibuju." |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Stěhování Brunhilda, Bastien, Isabella, Rhys Ještě jednou zkontroluji kamrlík pro elfa, zda tu není pohozené něco co by se nám v budoucnu nemuselo vyplatit, ale vypadá to, že je vše v pořádku. Jenom postel, malý stolek, židle a okénko kterým by stěží prolezl Chico natož někdo větší. Ještě sem nechám donést slabé víno a trochu studeného jídla. Nechybí ani džbán s vodou a malý škopík na umytí. Nic víc. Žádné skryté nože nebo pistole, či uvolněná prkna která by šlo vytrhat a protáhnout se jimi ven. Zámek na dveřích je také pevný a navíc tu bude čekat stráž, takže útěk by byl velmi komplikovaný, takřka nemožný. Jakmile jsem spokojená vyrazím naše hosta vyzvednout a oznámit mu tu skvělou novinu, že za něj zaplatí. Že ho neodhodili jako kus špinavého hadru. Dole u klece ještě postává Coeanta. Naše lékařka, která se byla na vězně podívat aby nám snad neumřel než za něj dostaneme výkupné. Kývnutím mi naznačí, že je v pořádku a to mi stačí. "Hej, elfe, zdá se, že to přežiješ. Tvoji nadřízení jsou rozumní a vyplatí za tebe pořádně štědrou dávku zlata. Než se naděješ budeš zase zpátky v tom své paláci ze kterého jsi vylezl," promluvím na Rhyse a pokynu jednomu ze strážných aby odemkl klec. "A protože nechci abys nám nějak strádal, tak jsem pro tebe připravila i ucházející ubytování," ušklíbnu se, nechám elfa vyvést ven a zamíříme do kabiny, kterou mám pro něj připravenou. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška a Kapitán"Dost! Klid!" Ta prudká slova řečená tím tónem hlasu mne vtáhnou zpátky do přítomnosti spolehlivěji než rána pěstí, ke které chybí tak málo. Škubnu sebou a vrčení v tu chvíli přestane jako když utne, dokonce i zuby schovám vychovaně zpátky za rty. A když k tomu i zaregistruji dlaň sbalenou v pěst, odtáhnu se od Kapitána jako by mne doopravdy uhodil a v tom rychlém pohybu i s kníknutím, které zní jako pronikavé "ÍK" schovám hlavu mezi pažemi. Až když Kapitán promluví vzápětí, o dost mírněji a uvolněněji, odvážím se na něj pohlédnout, ve tváři i v očích ten ublížený výraz. "J-já... Nechtěl-la... Nechtěla... Ne..." drmolím nešťastně, když mi opožděně dochází, co jsem provedla. "Omluvi-omlouvám... se," vydoluji ze sebe ještě to jedno kouzelné slůvko, které jsem se tak svědomitě učila. Kapitán sice nevypadá jako by se na mně hněval, ale i tak mám pocit jako by... Jako by najednou něco bylo jinak. Nevím co, možná na tom ani nezáleží. Pobídne mne, abych slezla dolů a stojí mne to hodně odvahy a vůle, abych překonala vlastní nově objevený strach z hloubek, ale zvládnu to. Jenže dole mi opožděně dojde, co vlastně znamená slovo kajuta, když mne Kapitán vybídne, abych ho následovala dovnitř toho mostra. Slova o Aivackém lese, o kterém zrovna mluví, jsou zapomenuta v tu ránu, kdy se najednou bez varování zastavím a couvnu o krok dozadu. "Ne-tam." To slovo i ke svému vlastnímu překvapení vyslovím pevně a rozhodně, pro jistotu i zavrtím hlavou. Ukazuji na dveře, kterými jsme měli projít a pro jistotu dělám ještě další úkrok stranou. Dovnitř mě už nikdo nedostane, ne po tom, co jsem si tam ještě před sotva pár hodinami prožila. |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Vítaný host (po dlouhé době) Poslouchám tmavovlásku a zároveň tu a tam nenápadně mrknu po Kamiyovi - zkouším vyčíst z jeho výrazu, jestli se jeho postoj náhodou mění z "nechce se mi do toho" aspoň na "nebudu překážet". Já ho chápu. Do jisté míry. Bojí se. O les, o jeho obyvatele... o sebe. Ale tím spíš by měl chápat, jak je důležité odsud Wynelle dostat. Nejen odsud - hlavně z viralských spárů, že. Zapamatuju si jméno. Mně známé jméno. Dalyor von Fridingen. Dluží jí to? Na vyptávání a zábavné historky z mládí teď ale není čas, proto pouze přikývnu. "Uděláme, co bude v mých silách," řeknu vážně, než si uvědomím, že jsem do svého slibu podvědomě rovnou zahrnula i Keirrana, který o tomhle celém domlouvání zatím nemá ani ponětí - a Kamiyu. "Udělám," opravím se, ale to už elfka mizí směr Wynelle a Viralští otrokáři. Rozhlédnu se po Keirranovi, protože mě zajímá, kde vězí - ale než ho stačím vyhledat, objeví se na scéně další pán na holení. Paní, přesněji řečeno. Kentaurka. Za okamžik mi dojde, že míří k nám. Její vzezření mi okamžitě vyvolá úsměv na tváři a touhu se s ní dát do řeči. To se mi, stručně řečeno, téměř nestává. Duchové... Kamiya vypadá, že ví, o čem je řeč. Já je ale nevidím. Řekla bych, že je to daň, kterou platím za to, že už jsem v Aivaice pouhým hostem - ale abych pravdu řekla, ráda vyměním čajové dýchánky s duchy za naději, že jednou se ani oni, ani žádní jiní obyvatelé lesů nebudou muset bát Viralské republiky a jejich krutých experimentů na bytostech, jejichž sílu nechápou. Nechám Kamiyu domluvit a když skončí, přikývnu. Když už to zmínil, tak proč v tom nepokračovat. "Wynelle," upřesním, kdo je ten, kdo Kamiyu požádal o pomoc, a co nejvíc nenápadně kývnu směrem k rusovlasé elfce - a rozhodnu se kout železo, dokud je žhavé. "Je to Zlomená." Smutně se ušklíbnu. Na moment si připadám jako sobec, že do toho zatahuju i ji... Ale nenutím ji, aby s Wynelliným osvobozením měla něco společného. Přece jí jen říkám, co se děje. To můžu, ne? "Její sestra nás požádala o pomoc. Potřebujeme ji dostat ven, do Nothie," uzavřu rozhodně. "Ale to teď musí počkat. Proč jsi přišla...?" zeptám se, ale pak se zarazím, když mi dojde, že neznám její jméno. "Já jsem Inanna," představím se, abych tento nedostatek napravila. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Vidím jak opatrně slézá drakem vzducholodi, není rozhodně jediná kdo má strach, každý kdo poprvé letí, má v očích děs. Je to však vyváženo tou nádherou kterou člověku nedá nic jiného než let. Svoboda a širé prostory kolem lodi, nahoru i dolů i do stran kam se člověk podívá je volný prostor. Pro někoho je to samosebou děsivé, ale zároveň i nádherné. Slezeme až na palubu zde se Liška zarazí a odmítne jít dál. Čekal bych od někoho jako ona, že bude spíš vyhledávat bezpečí uzavřené ho prostoru, ale zkušenost s turbulencemi na ni asi zanechali víc jizev než bych myslel. Pokrčím tedy rameny. "Jak jsem říkal nejsi muj vězeň můžeš spát kde budeš chtít, tedy v rámci tech prostorů na kterých jsme se domluvili. Tady na hoře bude asi chladněji, skočím ti pro ten kabát co zustal v kajutě. Počkej tu tedy." Pak na malou chvíli zmizím v útrobách lodi a vrátím se s leteckým kožichem. Podám jí ho. "Uveleb se kde ti bude příjemně a hlavně nespadni z paluby." Usměji se na ni |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Matka a dceraIsabella, pak Annabelleokrajově Bastien Při pohledu na rozzářenou Isabellu jsem na klec málem zapomenul a pousmál se. Naneštěstí to ale netrvalo dlouho. Když jsem položil vlastní otázku poněkud se stáhla a zvědavost vystřídala nesmělost. „Obávám se, že nevím,“ odpověděl jsem, ale, snad protože se jednalo o dítě, se můj tón nezměnil a nenabral na tvrdosti či kousavosti. Nebylo na místě, abych jí to nějak vyvracel, a tak jsem ani víc neřekl. Snad i to málo ale bylo příliš, jelikož se v dalším okamžiku již začala opět zvedat. Toho se právě bojím, blesklo mi hlavou při jejím příslibu, ale místo slov jsem tentokrát kývl. „Příště ti třeba povím něco málo o Nyx,“ nadhodil jsem, sám jsem úplně nevěděl proč. Možná pro usmíření. Možná protože jsem byl za její společnost rád. Představa, že jsem v tomhle tmavém, hlučném podpalubí musel čekat na záchranu, se mi ani trochu nelíbila. *** Krátce potom, co Isabella odešla, vzducholoď najednou zařvala a trhla s sebou směrem vpřed. Už jsem se pevně nedržel mříže, a tak mě tlak přinutil popojít k jiné straně klece, která zjevně mířila k zadku vzducholodě. Zvuky, na které jsem si již stačil přivyknout, se mísily s novými, podstatně horšími výkřiky železa a páry. I přes pouta, které bránili mé vlastní magii, jsem cítil jiskření ve vzduchu dokonce i zde v podpalubí. Takhle starodávná energie mohla znamenat jenom jednu věc. Letěli přes Zeď. Na Viralskou stranu. Srdce se mi sevřelo, to pro mě nemohlo znamenat nic dobrého. Téměř jsem ani nevnímal slova víly, která se mi pokoušela vysvětlit proč přišla. Teprve, když zmínila, kdo ji poslal, jsem na ní překvapeně pohlédl. Bastien. To bylo už podruhé, co jsem tohle jméno dneska slyšel. Prve jsem k němu neváhal přiřadit tvář, ale teď jsem si již nebyl jistý, jestli jsem se nespletl. Nejspíše ano. Na nabídku léčení jsem kývl. Bolest brzdila nejenom tělo, ale i mysl, a rád jsem jí zbavil. Sotva lékařka dokončila své dílo, do podpalubí sestoupila kapitánka. Napřímil jsem se v jakémsi marném pokusu zachránit svou hrdost. Moc dobře jsem si byl vědom toho, že právě její slovo rozhodovalo o mém osudu. Sice se mi ulevilo, když mi sdělila, že se její plány se mnou nezměnily a Nothie zaplatí, ale radost mi to nedělalo. V zbledlé tváři se žádná reakce vyčíst nedala. I když starodávna magie Zdi již nevisela ve vzduchu, motory vzducholodě stále hučely a žádný z jejích pohybů mě nenechával klidným. Ani když nechala otevřít klec, jsem se v prvém okamžiku nepohnul od své mříže, s kterou jsem si již spojil jakýsi pocit bezpečí. „Děkuji,“ promluvil jsem poprvé, když jsme byli na cestě z podpalubí. Snad jsem si i přes její pohrdavý tón konečně utřepal v hlavě to, že cokoliv muselo být lepší než sedět zavřený v té kleci. „Na čem…“ uvědomil jsem si slabost ve vlastním hlase a lehce se zamračil, než jsem pokračoval poněkud pevnějším hlasem: „Na čem jste se dohodli?“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška a KapitánUleví se mi, když si Kapitán netrvá na svém a dovolí mi zůstat na palubě. A tak mne najde přesně na tom místě, kde jsem se prvně zastavila, když se vrátí. Čekám tam, objímám sama sebe pažemi - s tím chladem Kapitán nelhal, studený vzduch tu proudí a já během chvíle začínám cítit, jak se do mne zakusuje a teplo z končetin se vytrácí. "Ano, pane," hlesnu tiše. Pro podávaný kožich se váhavě natáhnu a sotva jej držím mezi prsty, tak zase rychle ukročím a přitisknu si huňatý kabát k hrudi. Není to Kapitánovo teplo, vzpomínka na něj je hřejivá sama o sobě, stejně jako myšlenka, o kolik by bylo příjemnější spát vedle něj a zahřívat ho. Pohledem zatěkám tak trochu bezradně po palubě, kde se dneska uvelebím, abych se cítila aspoň trochu bezpečně nevím, snad někde u vstupu do podpalubí, dostatečně daleko od bradlení okrajů vzducholodi. Očima se vrátím zpátky ke Kapitánovi, dokonce se i nadechnu k dalším slovům - bolí mě hlava a hrdlo mi svírá žízeň, přeci jen jsem měla jen ten plecháček čaje, co jsem stejně vyzvracela, ale nakonec se k těm slovům neodvážím. Nezasloužím si to. Ošklivá Stvůra. "Dě-kuji," kousnu se do spodního rtu, avšak namísto toho, abych se sebrala a šla si hledat svůj kout ke spaní, zůstanu stát a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Kapitán a Liška Když vidím jak se nervozně rozhlíží po palubě uvědomuji si, že svobodné volby nejsou její silná stránka. Bylo ji to natlučeno do hlavy poslouchat a nevymýšlet. Štve mě to, ne vůči ni, ale vůči tem co ji tak vychovali. Co ji tu svobodu rozhodování vzali. Jistě každý se řídíme pravidly, ale i tak se můžeme rozhodovat jak chceme. Vlastně pro to, že jsem nechtěl už poslouchat rozkazy někoho jiného o kterých se nedebatuje a člověk je musí dělat i když jsou mu proti mysli. Usměji se na ni. "Můžeš jít kam chceš, vyber si, můžeš si lehnout kam se ti zlíbí, nikdo ti tady nic nebude přikazovat. Nemusíš čekat na svolení. Tady jsi svobodná. I když na malém kousku dřeva a kovu. To však neznamená, že taková nemůžeš být i dole v lesích. Nikdo není tvůj pán, jen ty sama. To že za tebe někdy v budoucnu zaplatil a nebo tě vycvičil mu nedává právo na tvůj život. Se svobodou je však spojena i odpovědnost, ne každý na to má. To chápu." Zarazím se, nevím proč ji to říkám. Pochopí mě vůbec? Nechal jsem se jen zase zbytečně unést. Pak se rozhlídnu po palubě. Uvidím dobré místo kde se skladují lana. Ukážu tam. "Tady by mohlo být dobré místo za větrem a bezpečné aby jsi nespadla. Jestli chceš tu ti bude dobře. Pokud budeš chtít něco jiného klidně si řekni. Tady je záchod a tady zásobník vody, když budeš mít hlad zajdi ke kuchaři a ten má kajutu támhle jinak posádka jí v jídelně támhle. Snad budeš mít vše co potřebuješ." |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Bastien, Od půlelfa to sedí. Musím se v duchu nad jeho slovy o vzhledu elfů pousmát a rozžhavit komínek dýmky. „Neber si to tak. Neúspěchy dláždí cestu k úspěchu,“ pronesu na rozloučenou jedno z otcových mouder a nenásleduji Bastiena s náladou spráskaného psa ke kormidlu. V takových chvílích je lepší dopřát dotyčnému samotu, tak sekeru uložím na rameno, dýmku vyklepu o zábradlí a své kroky namířím opět do nitra Red Rose. Zamířím zpět do svého malého království nacházejícího se hned u tepajícího srdce lodi a u toho naslouchám lodi, jejímu spokojenému kovovému pobrukování a vibracím které bych přirovnala k dýchání. Vše je v pořádku. Před pár lety by mě ani nenapadlo, že budu dělat mechaničku. Hned po příchodu do svého království pověsím svou sekeru na háčky hned u dveří, kajuta není sice o nic menší než ostatních, kteří tímto luxusem disponují, ovšem každičký prostor je zaplněný. Police jsou plné krabic, ale nejen ony i na zemi u stěn se nachází na sobě naskládané krabice, knihovna doslova jen tak pojme knihy v ní vmačkané, stěny zdobí háčky s různorodým nářadím, některé je natolik titěrné že není těžké uhádnout, že neslouží zrovna k udržování Red Rose v chodu. U jedné ze stěn je podlouhlý stůl se spoustou malých kovových dílků, které se však díky magnetu pod deskou ani na milimetr nepohnou, nad ním hřebíky drží různé papírky, poznámky a plánky. Někoho by mohla na první pohled zarazit absence postele, nebo snad sítě ale jistě by si brzy všimnul několika vrstev dek a přikrývek v jednom koutu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška a KapitánSleduji ho a přikyvuji, i když oba moc dobře víme, že pokud by mi jen chvíli po svých slovech přikázal "sedni", udělala bych to, aniž bych se nad tím byť zamyslela. Hruď mi na chvíli sevře pocit, že stále dělám něco špatně, že mi z jeho slov uniká to nejpodstatnější, ale nevím co. Můj malý svět má své hrany a já už mimo tu pomyslnou klec nebyla tak dlouho, že mne vlastně děsí představa z ní vyjít, protože je to vše, co mám. Je to jistota, která utváří můj život. Přistihnu se, že na Kapitána hledím skoro až zkroušeně, podobna spíše psovi, pro kterého je povel "volno" vlastně jen prodloužením vodítka a někdo se mu snaží vysvětlit ten pravý význam. Nedává to smysl. Ovšem v okamžiku, kdy mi ukáže místo, které by se mohlo stát mým pelechem pro dnešní noc, na tváři se mi objeví vděčný úsměv. Vypadá dobře, líbí se mi. A Kapitánovi to udělá radost, když si tam lehnu. "Líbí. Dobrré," zavrtím hlavou na znamení, že jsem s jeho výběrem spokojena a pozorně sleduji, když mi i ukazuje to, co budu v průběhu noci jistě potřebovat. Vodu. Místo, kam vykonat potřebu. Jsem přeci slušně vychovaná Stvůra, navzdory svému jménu. "Dobrrrá noc," popřeji mu tak trochu nešikovně a nesměle, nejsem si jistá, zda se mnou již skončil nebo ne, ale... Jsem unavená... Poté ještě nějakou chvíli přešlapuji na místě, než přeci jen dostanu aspoň náznak svolení a opatrným krokem někoho, kdo si náhle uvědomuje, že jej od dlouhého pádu dolů dělí jen paluba, se vydám přesně k místu, na které mi Kapitán ukázal, abych si tam vytvořila své malé provizorní ležení. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Zavřený elf Brunhilda, Bastien, Isabella, Rhys "Za tři dny tě vyměníme za bednu plnou zlata," svěřím se Fridingenovi. Nevidím důvod proč mu to neříci. Není v pozici s tím něco dělat, pokud se tedy nerozhodne se sám sprovodit ze světa, ale na to nevypadá. Otevřu dveře do kajuty a pokynu mu dovnitř. "Tady to zatím přečkáš. Máš tu jídlo, pití a místo na spaní. To by ti mělo stačit. Jestli jsi čekal luxus na jaký jsi zvyklý tak máš smůlu. Také tě mohu uklidnit, že jsme nikomu neublížili. Ani té holce co byla s tebou, jejím zvířatům, poslovi ani nikomu dalšímu. Já své sliby držím, takže se nemusíš bát, že by se vás snad pokusila podrazit, pokud proti mně něco nepodniknete. Jo a Merlina si tu klidně můžeš nechat aby ti dělal společnost." Uvažuji zda z něj ještě chvíli netahat rozumy. Třeba o co přesně šlo u té zdi a proč jich tam bylo tak málo, ale nakonec to zavrhnu. Pochybuji, že by mi řekl cokoli užitečného a mučit ho kvůli tomu nehodlám. Bouři nějak přežijeme, tak jako všechny, které nás dosud potkaly. Nic víc nepotřebujeme, jenom vůli a příležitost. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nářek Jacobus a Stvůra Nebe, na kterém se tu a tam objevil mrak či nějaký malý obláček jakoby odválo všechny chmury a když se po nebi rozsely hvězdy, jakoby všechny oblaky zmizely a na obloze zbyl jen koberec posetý zlatými tečkami. Některé blikaly, některé padaly, ale naskytl se vám unikátní výhled na měsíce země. Kněží Nothie tvrdili, že to jsou milenci, kteří kolem sebe běhají a snaží se dohonit jeden druhého, ale jeden byl blíže a proto byl větší a druhý byl malý a dál, a proto se nikdy nemohli setkat a obloha pro ně plakala zlaté slzy. Kněží také tvrdili, že až se milenci setkají, rozeseje to po Cruye plameny a zničí jí to a dokonce padaly i přesné datumy, které ale nikdy nebyly pravdivé. Byly to jen hloupé příběhy fanatiků. Jak loď plula po nebi, nemohl vám po několika hodinách v jasné noci uniknout řev, který se rozléhal a drásal uši. Ne svou silou, ale svou naléhavostí. To vše trvalo vždy jen sekundy, vždy byl hrozně daleko a mnohem zajímavější byly výjevy, které se míhaly pod vámi… Stromy, utíkající milenci, tanečky čarodějnic a faunů… Když se ale první paprsky hvězdy začaly objevovat na Cruye, křik byl najednou o tolik blíž. Byl silný a smutný… A probudil Stvůru, která měla tak citlivé uši. A co mohla vidět! Nyx! Rhysova dračice bila křídly a snažila se přiblížit k lodi, ale bez svého pána se bála, aby se jí něco nestalo. Vydechla z nozder horký vzduch a poté zakňučela na Stvůru a i z takové dálky to Stvůra mohla slyšet, že v tom byla prosba o pomoc. Věděla, že Rhys Stvůře věřil a to, že na ní narazila při své cestě bylo jediné dobré znamení a doufala, že Rhyse přece jen najde i přesto, že věděla, že je daleko... |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Vize smrti Blanchette a Vincent Věděla jsem, že mám problém, věděla jsem, že se mému pánu něco stane, na okamžik jsem zavřela oči, aby mi bohyně poradila, ale… Viděla jsem mého pána naživu. Viděla jsem, že to přežije a jen ta představa mě uklidnila, ale poté jsem viděla, jak je Blanche v krvi. Potřebovala, aby Vincent usnul, potřebovala ho oslabit, aby mohla odvést to, co jí bylo cenné, potřebovala mě odvést, nechtěla ho zabít… Alespoň prozatím ne... Viděla jsem Ronina. Viděla jsem, jak trpí, viděla jsem, jak je v nebezpečí a vyděsilo mě to. Zamrkala jsem, než jsem popadla Vincenta a natiskla ho na zeď, která u nás stála. Byl… Unavený, věděla jsem, že brzy bude muset sednout a věděla jsem, že je tvrdohlavý a bude chtít pryč. Že pak mu Blanche ublíží, ale to jsem nemohla dovolit. “Pane…” vydechla jsem jenom a schovala mu hlavu do hrudi. Bylo mi jedno, jak moc bude Blanche naštvaná, bylo mi jedno, jak moc porušuji pravidla Zlomených, ale to co mi pán dal… Bylo těžké teď rozhodovat proti němu a zároveň s ním. “Nesmím dovolit, aby se Blanche něco stalo… Nesmí se z ní stát, to co mě… Omlouvám se, omlouvám se...” řekla jsem mu a poté vzala jeho ruku a natiskla ji na svou brož, plakala, slané kapky padaly na jeho ruku a i přesto, že jsem si to nepamatovala, jaké to je, věděla jsem, že jsem smutná… Bolelo to, nechtěla jsem to už nikdy cítit, chtěla jsem s Vincentem žít, chtěla jsem, aby se o mě staral... Chtěla jsem, aby věděl, že jsem stále jeho, chtěla jsem, aby věděl, že se ho nevzdám, že si ho najdu, ale nebyl čas na slova… Políbila jsem ho jen krátce na tvář a ať mi odpověděl jakkoliv, vzala jsem sukni svých dlouhých šatů a rozběhla se za Blanche, vzala jsem jí za ruku a podívala se na ní. Opět prázdně, ztraceně… Jak dlouho Vincenta neuvidím? Ohlédla jsem se na něj naposledy a pak následovala Blanchette pryč a co nejdál od generála. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro KapitánkaAnnabelleTři dny. Přikývl jsem, ačkoliv se mé myšlenky opět obrátily směrem k dračici v Acrinu. Pro elfa, a vlastně ani člověka, tři dny nepředstavovaly jakkoliv podstatný zlomek času, ale pro Nyx… pro Nyx by mohlo. Pouta, které bránily proudu mé magii, mě ale zanechávala slepého a hluchého i co se jí týkalo. Jediné, co jsem mohl, bylo doufat, že je v pořádku. „Víc po nikom žádat nemohu,“ odpověděl jsem kapitánce a dobrovolně vkročil do malé kajuty, než se snad některému pirátů mohlo začít zdát, že mi to trvá moc dlouho a potřebuji s tím pomoct. Moc jsem se nerozhlížel, místo toho jsem se k ní opět otočil čelem. „Královské slovo se u nás ale nebere na lehkou váhu. Pokud královský posel odsouhlasil tvé podmínky, věřím, že je král dodrží.“ Nebo jsem v to alespoň ve vlastním zájmu doufal. Krátce jsem zaváhal, přičemž mé prsty opět zavadily o peří Merlina. Pak jsem se ale nadechl a pokračoval: „Nicméně… věřím, že to posel již uvedl na pravou míru, ale nedostal jsem příležitost se představit: jsem Rhys Von Fridingen, nikoliv Dalyor,“ krátce jsem si ji prohlédl ve snaze odhadnout, zda o tom již věděla, nicméně na tom ve výsledku ani nezáleželo. Každopádně by se to brzy dozvěděla od toho půelfa. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Dračice na obzoruNoc je delší než dlouhá, i přes únavu ulehám do pelechu z kožichu a smotaných lan spánkem divokého zvířete. Tlukot ocelového srdce lodi mne uspává do toho mělkého spánku na křídlech nočních můr. Několikrát za noc se budím s kňučením, zpocená, že se mi halena uniformy lepí k zádům. A pak jsou chvíle, kdy mne probudí... Ty zvuky. Zvuky, které na loď nepatří, ozvěna táhlého řevu ze zapomenutého snu. Někdy mezi půlnocí a hodinou mezi psem a vlkem se vzbudím. Nemohu usnout, i přes to, že se konečně odvážím dojít se napít a opláchnout si obličej, odskočit si. A tak skoro hodinu jen ležím na zádech, pozoruji hvězdy plující kolem nás... Nebo my snad plujeme kolem nich? Nevím. Jen ležím, oči rozevřené dokořán a tiše si broukám. Aniž bych si to uvědomovala, můj hlas nese celou palubou, rozechvívá nitro lodi, prostupuje dřevem, které kdysi bývalo živé, vkrádá se do snů těch, kteří sní... * * * Nad ránem mne ze spánku vytrhne dračí řev. Dračí řev! Na nohách jsem dříve než vůbec rozlepím oči, strach je pro tu chvíli zapomenut, když klopýtavou chůzí doběhnu k zábradlí na okraji paluby. Bolí mě celá Stvůra, natažené a pohmožděné svaly ze včerejška se ozývají, ať už je způsobil pád nebo pažby pušek pirátů, ale nedbám na to. Bolest je jen v hlavě. Pohledem zlatavých očí, ve kterých se odráží první jitřní paprsky, vyhledám modrou dračici. Nyx! Hruď mi sevře úzkost, když zakňučí. "Haui..." tiše vydechnu, než zvednu tvář k obloze a z hrdla se mi v odpověď vydere táhlé vlčí zavytí. Volání. K hlídce, která rychle přispěchá a zahlédnu ji svým periferním viděním se v další chvíli prudce otočím a zle zavrčím, odhodlaná se s nimi klidně do krve porvat, pokud by se ke mne přiblížili. A s tím rychle vyrazím k místům, kde mi Koos ukazoval, že je... Můstek. Velící místnost? Tak jsem to pochopila. Nesmí dračici ublížit. Nesmí... |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Jed Byl jsem rozzlobený a zároveň jsem měl jen jediný cíl, dostat se co nejblíže lazaretu. Výhrůžky od Blanche jsem sotva vnímal, až její ruce, když se mě pokoušela znovu zastavit. Nechápal jsem, co víc chce. Podařilo se jí to, otrávila mě a ukradla svou sestru nazpět, tak proč mě nenechá odejít? „Co po mě ještě chceš? Nestačí ti tohle celé?!“ Vyštěknu po ní, když mi ani po zásahu Wyn nedá pokoj. Tak ať si ji vezme a odejde, když to byl její plán, na který jsem bláhově naletěl. Tušil jsem, že jí nemůžu věřit, ale chtěl jsem to tak pro Wyn, aby mohla být se svou sestrou. Cítil jsem, jak se mi začínají na čele vytvářet kapičky prvního potu, jak jsem vypínal síly, abych nepadl obličejem k zemi. Nevěděl jsem, co mi píchla, srdce mi divoce bušilo a celý lazaret se oddaloval s tím, jak moc jsem se mu přibližoval. Trochu jsem se uklidnil až když mě Wyn přitiskla ke stěně. Byla opravdu krásná, rozdvojená, ale krásná. Její slova jsem sotva vnímal. Byla součástí plánu už od začátku? Zosnovala to celé se svou sestrou? Byl jsem paranoidní, a přesto nechtěl, aby mě teď opouštěla. Chytil jsem ji za zápěstí a z posledních sil, které mi zbývaly si ji přitáhl blíž k sobě a políbil na rty. „Najdu si tě, Wyn.“ Slíbím ji, než se po stěně docela sesunu na zem. Už nemám sílu stát. Jediné, co skutečně chci je Wyn, alespoň ji držet v náruči, dokud skutečně nezemřu, ale to mi nejspíš nebude dopřáno. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Vincent, Blanchette a Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Nářek Koos a Stvůra Liška mi popřeje dobrou noc. Usměji se na ni a nejraději bych ji i pohladil s dovětkem "Hodná.", ale Toho se raději zdržím. Kývnu na rozloučenou a vydám se do mé kajuty vedle můstku. Dnes to byl fakt dlouhej a nutno říci i pěkně zkurvenej den. Posádka ví co má dělat a aspoň to mě utěšuje. Vyčistím si pusu douškem silného rumu a pak ještě jeden na dobrý spánek a praštím sebou na kavalec. Chvíli si v hlavě přehrávám rozhovor s Liškou, tou zrzavou mrškou a pak usnu. Rum zafunguje spolehlivě aspoň ze začátku. V noci mám, ale spánek neklidný čert ví z jakého důvodu. No čert v podobě Krugera mi to sdělí. "Koosi ta tvoje rezavá krasavice na palubě vyvádí zpacifikuj si ji chlapy na palubě nemužou dělat svoji práci." Je na něm vidět, že má na jazyku dovětek "měl jsi tu mrchu nechat zavřenou v podpalubí" , ale nechá si to pro sebe a já jsem mu za to vděčný. Pomalu se probírám slyším však ještě něco řev nebo snad nářek magického tvora? Je to Liška? Hmmm to by měla tedy sakra silný hlas. Vylezu z kajuty a na palubě už je živo. Drak opravdový drak. Vidím jak obsluha děl už má nabito průrazné střelivo. Jsou vždy kousek napřed ti moji dělostřelci. Sám zvažuji spíš zmizet honem rychle do výšky s řídkým vzduchem tam by nás pronásledovat nemohla a my tam vystoupáme opravdu rychle. "Připravit na nouzové stoupání 6000 metrů." Pak si všimnu Lišky je celá doplašená. Bojí se snad toho draka? Nebo o co jde? "Co se děje liško? Proč tak vyvádíš a nenecháš naše lidi pracovat. Jde o strach z toho draka nebo co?" |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Liška, Kapitán a DračiceNikdo se ke mne nepřiblíží, i tak ovšem nezapomínám varovně vrčet pokaždé, když se mi zdá, že někdo je moc blízko nebo dělá něco, co se mi nelíbí. Kapitán! Vlastně jen toho chci najít, ale do podpalubí mne nedostane ani přítomnost Nyx. Ale... Můstek. Říkal, že bývá tam, ne? Takže tam musí přijít! Připadá mi, že to trvá snad celou věčnost, než se Koos objeví a já se v tu chvíli k němu téměř vrhnu. Nouzové stoupání? Nahoru? Ne! "Pánova drrrak...Drrrakyně, Rrrhys... Nyx," vyhrknu rychle, možná až příliš rychle. Nevím, jestli je na ní i sám Rhys, i když podle jejího nářeku... Ne, nemyslím si... "Volá, pomoc... O... Pomoc... Hau... Mě. Volá. Bát se. Ona," snažím se poskládat větu, co by dávala smysl, ale když se mi hlavou překotně valí jedna myšlenka za druhou, špatně se mi soustředí. "Ona blíž... Neubližte... Prrosím," naléhavě pohlédnu Kapitánovi do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Vykládka Bastien, Brunhilda, Isabella, Rhys Přikývnu a víc to nerozmazávám. Už tak jsem se ztrapnila víc než dost. Překvapuje mě, že za něj jsou ochotni vyplatit takové výkupné, ale to je jejich věc, ne moje. Mě zajímá pouze zisk. Nechám Rhyse a zamknout a jdu na můstek za Basteienem. Mluvím s ním pouze o řízení lodi a nic víc s ním neprobírám. Ne, že bych se na něj zlobila, jenom se nerada pletu. Při našem způsobu života může být každá chyba ta poslední. Proto musím vždy pečlivě zvážit zda zisk převáží riziko. Přeletěli jsme zeď a nyní míříme k horám v dálce. Hlídky v koši zatím hlásí klid. Zdá se, že naše malé akce zatím žádný velký rozruch nezpůsobila a všem velkým osadám a městům se vyhýbáme. Viralové teď asi stejně mají jiné problémy s tím svým tunelem a dalšími věcmi, takže by nás mohli nechat na pokoji. Motory spokojeně předou, obloha je klidná a netrvá to dlouho než se dostaneme k prvním kopcům. Dám příkaz klesnout a přistát. Je na čase zbavit se nákladu. Nijak se s tím nepereme. žádné opatrné vykládání. Prostě otevřeme klece a všechny živé kentaury vyženeme ven. Rychlost je důležitá. Vůbec mě netrápí, že jsou desítky mil od svého lesa na území nepřítele. Pokud chtějí, ať se domů dopraví sami. Mršiny naházíme na hromadu a necháme být. Tím jsme se zbavili toho nejhoršího a můžeme znovu nabrat kurz na Útočiště. Opustím palubu kde již nemusím na nic dohlížet a jdu si odpočinout do své kajuty. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nalezen! Ronin Vexare, Raya, Vincent Vincentova nepřítomnost začínala být až podezřelá. Bylo to dlouho a nechodil po táboře, jak by se předpokládalo od jeho úkolu a nejspíše se setkal s problémem. Nikdo na to ale kvůli chaosu neupozornil. Když Ronin procházel táborem, jen na moment se mu v zorném poli mihnula Wynelle a Blanchette, ale jen prošly kolem vojáků a občas Wynelle zahýbala ústy, že něco říkala, ale nic nebylo jasné. Až když Wynelle uviděla Rayu, jen zvedla ruku a mávnula na ní jak by se s ní loučila, ale bylo to tak nenápadné, že se to ztratilo ve všeobecném nedostatku péče o vojáky a v hluku, co se v táboře šířil hlasitou ozvěnou. Nepříjemné, byla to slabá chvíle Viralské armády, armáda by nikdy nezklamala, byla vždy dokonale připravena… Tak proč se tohle stalo? Vincent byl nalezen až po chvíli, seděl u zdi útulku a ztěžka oddechoval dost daleko na to, aby na místo z vojáků nikdo nedohlédl. Mohlo mu dojít, že to nebyl žádný jed, že to skutečně byla jen narkotika a to co dostal jako protilátku, byly jen halucinogeny. Páchly tak, byly z drogy, kterou byl nucen na akademii rozeznat, ale zpomalené reflexy mu to povolily až po nějakém zkoumání. Na mysl vyvstala jen jediná otázka. Co se mu mohlo stát? |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Útěk Blanchette a Wynelle Graycott Vyrazila jsem se svou sestrou. Ještě několika pohledy jsem se rozloučila s Vincentem a mrkala, když se mi ztratil z mých očích. Nebyla jsem šťastná a čím dál jsem byla, tak jsem ani nebyla nešťastná. Říkala jsem si, že to možná tak mělo být a nemohla jsem nic namítat. Bylo to tak správně. Ještě naposledy jsme musely projít táborem, abychom se dostaly ven. Jen na moment jsme zahlédnuly Ronina a já mávla na mou přítelkyni, Rayu, která se mi taky měla navždy vytratit ze života. Když už jsme byly dost daleko na to, aby se někdo ptal na naše činy, vzala jsem Blanche za ruku a vyrazila s ní rychle z tábora. Vojáci beztak spali, nebylo těžké se dostat ven a potom jsem jí táhla po cestě ven z tábora. Nechtěla jsem mluvit, chtěla jsem jen ji dostat do bezpečí a zbavit se té bolesti v srdci. Neodpovídala jsem, neohlédla jsem se a až po dlouhých minutách jsem se na mou sestru podívala. Bylo po všem. Vincent musel být s Roninem a já v bezpečí se sestrou. Bylo to správně? “Jsme venku. Musíme si pospíšit, pokud se chceme dostat do bezpečí, ale když byl tak zlý… Když to byl tak zlý člověk, proč to tolik bolí?” zamrkala jsem na svou sestru smutně. Možná přece jen mě Vincent naučil opět něco cítit a nebo jsem si možná jen myslela, že něco cítím. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Rodinná chvilka Isabella, Bastien, Rhys, Brunhilda "To víš že jo srdíčko moje," usměji se na Isabellu, chytnu kolem rukou kolem ramen a přivinu k sobě. Volnou rukou jí hladím po vlasech a cítím se trochu provinile, že jsem se jí dnes tak málo věnovala. Skloubit život kapitána vzducholodi a matky není vždy snadné. "Já vím, dnes to bylo náročné," začnu se dcerce omlouvat. "Nejdřív ten lov, pak starosti s lamii a na nakonec elfové. Samá práce a žádná zábava." Zvednu Isabelu do náruče, přejdu s ní k židli na kterou se posadím a toho svého díblíka si usadím na klín. Vychutnávám si tu chvilku kdy jsme spolu a všechny starosti jako by náhle byly neskutečně daleko a na celém světě jsem jenom já a ona. Ve vzpomínkách zalétnu k době, kdy jsem jí častěji nechávala doma v péči chůvy. Na ta bouřlivá přivítání když jsem se vrátila z výpravy a radost v těch živých očkách nad dárky, které jsem jí donesla. Kdybych tušila, že se to celé takhle zvrtne tak jsem jí na loď nebrala, ale člověk míní a osud mění. "Nemáš hlad? Nejsi unavená? Můžeme si lehnout do postele jestli chceš. Společně," navrhnu Isy a hřbetem ruky jí pohladím po tvářičce. "Nebo máš jiný nápad?" |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Nářek Koos a Stvůra Liška tentokrát o překot začne ze sebe chrlit slova, zmatené máloslovné konstrukty, je ale na ní vidět, že je nervozní. Jak to vypadá tak se toho draka nebojí, je to drak jejího generála asi. Pomalu začínám rozklíčovávat co mi chce vlastně říct. To co po mě chce je hodně velký risk. Vystoupat nahoru mužeme v několika vteřinách ze současné letové hladiny, ale jestli přistaneme, abychom pomohli drakovi a to bude léčka naše lod bude bezzbraná. Zachmuřím se nosí mi jen samou smůlu a jobovky. Chvíli se rozhoduji jestli opravdu hodlám uvést loď a její posádku do takového nebezpečí. Nakonec se rozhodnu, že ano pomoci dračici hlavního generála Nothie by mi mohlo něco hodit, nebo spíš posádce, zatím je naše akce dost chudá na zisk. Jistě mohl bych prodal Stvůru a nebo chtít výkupné, ale člověk by se měl držet svých zásad. Tak uvidíme co to bude tady. "No dobrá přistaneme a té tvé dračici pomůžeme, na zemi si mužeš přestoupit a případně ji mužeme pomoct jestli to bude v našich silách. Rozumíš? Nenapadne nás? Sděl ji to jestli s ní umíš komunikovat." Vemu dalekohled a prohlížím si dračici Nyx moc často se nestane, že vidíte takového draka. "Posádka do pohotovosti, výsadková jednotka do obleků, palba na draka zakázaná přistaneme na té mýtině. Prvně výsadkáři zajistí perimetr jestli je bezpečno pak teprve přistaneme. Naprostá pohotovost, v případě jakéhokoliv průseru, nouzové stoupání. Střelci připraveni. Tak jo jdeme na přistání." Lod klesá k mýtině kde rekognuskujeme terén a pokud s hora nezaznamenáme nebezpečí jdou prvně výsadkáři kteří zajistí prostor a pak my... |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Blanchette a Wynelle Graycott |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Náročná noc Rhys, Brunhlilda, Annabella, Isabella S přicházejícím večerem se zvedne chladný vítr. Pohazuje si s lodí, ale není to nic, s čím by si zkušený kormidelník neporadil. Jen některým pasažérům to asi nebude moc příjemné. Já sám si jen vytáhnu límec kabátu a obléknu rukavice, aby mi neumrzly prsty. Rád trávím noci u kormidla. Jeden vidí hvězdy na nebi a někdy i světla pod sebou. Krajina náhle vypadá, jako očarovaná. Stále si pamatuji na svou první plavbu a, na mém úžasu, se ani po všech těch letech nic nezměnilo. Dnes si ale nedokážu let užít tak, jako jindy. Vítr je příznivý a potom co jsme vyložili většinu nákladu, je loď lehká a obratná. Něco mi ale leží v hlavě a já se toho nemůžu zbavit. To ten zrzek. Obvykle je na palubě rušno a já nemám na podobné myšlenky čas. Ale teď už je většina posádky někde v podpalubí a jen sem tam projde kolem hlídka. Možná jsem nebyl úplně férový. Rozhodně jsem situaci mohl zvládnout lépe. Ne ten let. Ten byl skvělý a já doufám, že mi Brunhilda pomůže vyrobit nová křídla. Ani následnou situaci jsem nemohl příliš ovlivnit. Co mě však žere, je rozhovor v podpalubí. Obvykle jsem přátelský, ale tentokrát jsem se nechal přemoci frustrací a vybil jsem si to právě na něm. Zatraceně, Bastiene! Začínáš měknout. Zapálím si dýmku a zhluboka se nadechnu chladného vzduchu. Tohle bude dlouhá noc a já bych se neměl rozptylovat talovými věcmi. *** Svojí pozici opouštím až v časných ranních hodinách. Je ještě před úsvitem, ale obzor už halí opar světla a já tak můžu své místo přenechat i méně zkušenému pomocníkovi. Po noci u kormidla jsem prokřehlý a hladový. Než dorazíme k Létajícím skalám, mám ještě čas si několik hodin zdřímnout. Vím, že mě potom pomocník probudí. Na lodi jsou jen dva lidé, kteří se odváží s lodí vletět do nitra skla. A Anna má moc práce. Dojdu si do kuchyně pro brzskou snídani a trochu otráveně hledím na misku kaše. Když se však kuchař otočí, seberu jednu lahev rumu a rychle jí schovám pod kabát. Tohle sice nemám zapotřebí, ale zlodějských návyků se jeden zbavuje jen velmi těžce. Navíc mi prostě kradené chutná víc. "Dej mi ještě jednu misku, dojdu nakrmit vězně." Houknu na kuchaře a obtěžkaný dvěma porcemi jídla jdu za Rhysem. Po cestě si dám několik loků rumu a to mi pomůže, alespoň částečně, vyhnat chlad z kostí. "Odemkni a běž si dát něco k jídlu. Vězně pohlídám." Pošlu pryč stráž u elfovy kajuty, když mi otevře dveře. Nijak nehledím na to, jestli elf náhodou ještě nespí, a vpadnu dovnitř. "Snídaně!" Zahlaholím bodře, posílený alkoholem na něj hned hledím o něco přátelštěji. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nyx Jacobus a Stvůra Nářek se změnil na volání velryby. Bylo slyšet, jak dračice byla ráda, že její nářek byl vyslyšen, že je možné vidět Stvůru zblízka a nebyla hloupá, sama přistála dobrý kilometr od místa přistání lodi a svižným krokem a složenými křídly se přiblížila lodi. Očuchala místo kolem a poté, když věděla, že je skutečně v bezpečí, rozběhla se a svým čumákem šťouchla do těla Stvůry. Dračice byla obrovská, mohla se měřit s menší lodí a její šupiny hrály všemi barvami safíru. Byla krásná, někteří piráti vydechli úžasem, když viděli tak krásný úkaz a někteří vydechli snad strachem, že jsou v nebezpečí… A to nebyla pravda. Nyx si potom lehla, schválně se položila na bříško, aby věděli, že nemá v plánu bojovat a z jejích nozder vydechovala horký vzduch. Stále. Celé její tělo hořelo tím, jak rychle a jak dlouho cestu urazila a když se někdo přiblížil k jejímu tělu, dokonce slyšel její srdce. Její obrovské srdce, které bilo jako na poplach. A pak se dračice podívala na Stvůru, vydechla a naléhavě se podívala a poté ukázala na svá záda. Poté se podívala i na Jacobuse a také kývla. Nabízela lidem, kterým to v životě nedovolila, že se na ní mohou projet, ale co vás mohlo nejvíce zmást bylo to, že neustále byla otočená bokem. Až po zkoumání jste mohli zjistit proč. Měla na sobě postroj bůh ví k čemu, ale! Ozvalo se tenké zařvání. Nyx se hlavou ohnala, ale bylo pozdě. Dráče velikosti malého koně vběhlo do skupinky pirátů a nebýt jednoho trpaslíka, asi by někoho povalilo, jak hravé bylo. Vrtělo ocasem a usmívalo se svou tlamou, ale občas udělalo svou tělistí takový úšklebek, že bylo jasné, že to je kluk. Růžky mělo maličké, teprve měly dorůst, oči mělo velké… Jen záhadou bylo, kdy se stihlo vylíhnout a jak mělo být velké. “Barf!” Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Pohádka na dobrou noc Isabella, Bastien, Brunhilda, Rhys "To víš, že se nezlobím. Ty i Zizzy jste obě moje zlatíčka a teď ochutnám tu tvojí dobrůtku," ulomím si kousek sladkosti. "Máš pravdu, je to výborné, tak si to hezky sněz. Koos je moc hodný, škoda, že jsme se viděli tak krátce, ale jistě se zase brzy potkáme." Položím Isabellu na zem a začnu se svlékat. Opasek se zbraně pověsím na židli, klobou položím na stůl, rukou si prohrábnu vlasy a rozhodnu se, že se učešu později. Ještě si odložím kabát a pak již obě zapadneme do postele. "Takže, kdysi dávno a předaleko rozverný Finley zase provedl jeden ze svých kousků," začnu vyprávět a rukou obejmu drobné tělíčko, které se ke mně tiskne. "Bylo to tak dávno, že ještě nebyly žádné vzducholodě. Létat uměli jenom ptáci, draci a andělé. Finley však také zatoužil po tom naučit se létat. Jenže jako člověk to nikdy nemohl zvládnout. Rozhodl se tedy, že zkusí najít tajemství andělů. Počkal si až se jeden snesl z nebeských výšin na zem a pak mu skočil na záda. chvíli se prali a i když jsou andělé silnější než lidé, hbitého Finleyho nedokázal setřást. Ten mu na oplátku ukradl svatozář. V ten okamžik zlatá andělská křídla zešedla a anděl nemohl vzlétnout. Finley se radoval, že tohle je to pravé a i se svou kořistí utíkal pryč. Jenže anděl nebyl sám, měl své bratry a ti začali našeho malého zloděje pronásledovat. Ten se před nimi ukrýval kde se dalo. Schoval se do stromu, ale andělé strom pokáceli. Schoval se do jeskyně, ale andělé skálu rozlámali. Skryl se pod zem, ale andělé způsobili zemětřesní. Nakonec se schoval pod vodu. Do moře. Andělé mu však stále byli v patách. Naštěstí kolem plul právě veliký žralok. Finley ho poprosil zda by ho neschoval. Žralok souhlasil, otevřel tlamu a Finleyho spolkl. Brzy na to se přihnali andělé, ale nedokázali Finelyho najít a tak zase odpluli pryč. Když bylo po nebezpečí Finley chtěl ven, ale žralok odmítl otevřít tlamu a pustit ho. Liboval si jak toho našeho nebožáka přechytračil a získal tak skvělou svačinku. Jenže náš hrdina se toho nezalekl a hned začal vymýšlet plán jak se dostat ven. Vsadil se se žralokem, že dokáže snít cokoli co on. A tak žralok začal polykat věci. Nejdříve malé. Kameny, další ryby a podobně. Finley pořád jenom křičel z jeho břicha, že to není dost velké. Finely samozřejmě nic z toho nejedl. Proč také. Žralok neměl jak to zjistit a navíc byl pěkně hloupý. A tak žralok začal vybírat opravdu obrovské věci, aby to Finelymu nandal. Jenže čím víc toho snědl tím těžší byl a hůř se mu plavalo, až pak, když spolkl celou mramorovou sochu, klesl ke dnu a nedokázal se pohnout. Nebohému žralokovi nezbylo než všechno vyvrhnout. Všechno vyplivl ven včetně Finelyho, kterého sežral jako prvního. Ten se mu začal smát, jak ho přelstil. Žralok se naštval a protože opět mohl plavat vrhl se na Finleyho aby ho potrestal. Otevřel svou obrovskou zubatou tlamu a Finley se polekal, rychle popadl svatozář a nasadil jí žralokovi jako náhubek. Svatozář, i když je vyrobená ze světla, je velmi pevná a žralok jí z čumáku nedokázal sundat. Finely se rozhodl, že pro dnešek už bylo dobrodružství dost a tak raději odplaval na břeh. Sice se nenaučil létat, ale viděl anděly, obelstil zlého žraloka a užil si skvělý den. samozřejmě velmi rychle začal vymýšlet nějakou další lumpárnu, ale to je příběh na příště," přestanu vyprávět a vtisku pusu svému pokladu do jeho ohnivých vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Za soumrakuBastienChladivý noční vzduch naplňoval malou kajutu. Prošel jsem ji třikrát, ale to, co jsem hledal, jsem nenašel. Nakonec jsem se usadil na posteli a zapřel se zády o zeď. Vděčnost nad tím, že jsem nemusel zůstat v podpalubí, mě neopouštěla. Obludný rachot vzducholodě zde nebyl tak hlasitý a, ačkoliv jsem jej celou noc vnímal, již mě každý z těch neznámých zvuků tolik neděsil. Vlastně jsem chvílemi cítil, jak se pohroužím do bezesné nicoty, jen aby mě v dalším okamžiku probralo další zhoupnutí vzducholodě, do níž se opřel vítr. Byl jsem vzhůru, když jsem zaslechl povědomý hlas za těžkými dveřmi. Dlouhou chvíli jsem si krátil zaplétáním dalších copánků, pohyb prstů ale by již natolik mechanický, že jsem si jej neuvědomil až do chvíle, kdy mé ruce klesly. Ještě předtím, než se dveře otevřely, jsem se vytáhl na nohy, ale setrval jsem v uctivé vzdálenosti od nich. Dovnitř vešel ten potetovaný půlelf. Cítil jsem napětí v ramenech, připraven na další z jeho posměšků a výhružek, ale pohled, který na mě spočinul, mi nebyl zcela… nepříjemný. Kývl jsem a přistoupil k němu, abych od něj převzal jednu z misek. Je malý, proběhlo mi hlavou překvapeně. Představoval jsem si jej vyššího, ale možná jsem si jej jen nikdy pořádně neprohlédl. Přes šero v místnosti jsem k tomu nyní dostal příležitost. Obličej již neměl zakrvácený, a dokonce i nos měl spravený… "Ty se jmenuješ Bastien, viď?" optal jsem se a raději o půlkroku ustoupil, když jsem si uvědomil, že můj pohled na něm setrval snad až příliš dlouho. To mě musela zpomalit únava. "Děkuji," nadzvedl jsem misku, "nejenom za tohle. Lékařka říkala… nebo to tak aspoň znělo, že jsi to byl ty, kdo ji poslal mým směrem." Krátce jsem se odmlčel. Bylo vidět, že jsem toho měl na srdci možná více, ale nakonec ze mě vypadlo jen: "A promiň za ten nos." Věděl jsem, že jsem se spíše měl omluvit za slova pronesená před Isabellou. Opět se mi vybavil zraněný pohled v jeho hnědých očích, než se půlelfova tvář stáhla rozčílením. Na to jsem ale řeč nezavedl. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Snídaně pro dva Rhys Nečekal jsem, že už bude elf vzhůru, asi mu prostředí lodi příliš nevyhovuje. Dám mu misku s kaší, zavřu dveře a opřu se o ně zády, sám se pustím do jídla. Obezřetně si elfa před sebou měřím, ale dnes už necítím napětí, jako předchozího dne v podpalubí. Ona jsme se uklidnili. "Jo, to jsem já. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tě moc nepocuchal, tak jsem za tebou radši poslal doktorku. Anna by mě hodila přes palubu, kdybys kvůli mě třeba umřel." Pokusím se tvářit, že jinak mi na jeho zdraví nijak nezáleží. "A s tím nosem si nedělej hlavu. nebyl jsi první, kdo mi ho zlomil, a určitě nebudeš ani poslední." Vesele se zazubím a odložím misku, protože kaše mi opravdu moc nejde. Místo toho vytáhnu lahev rumu a napiju se, abych spláchnul tu pachuť. "Dáš si taky? Vypadáš, že by ti lok něčeho silnějšího prospěl." Uvědomím si, že v noci dost foukalo a tohle je dost možná první seznámení se vzducholodí, které elf zažil. Ani mě poprvé nebylo moc dobře. Natáhnu k Rhysovi ruku s lahví. Přitom cítím, jak se chomáč chlupů za mým krkem pohnul. Chico je věrný společník a neopouští mě, ani když mám noční službu. To ale neznamená, že se neschová do tepla. Teď však zvědavě vystrčil čumáček zpoza opony mých vlasů a vykulil svoje korálková očka na Rhyse. "Taky ti dlužím omluvu. To, co jsem řekl včera...neublížil bych tvému drakovi." Vzpomenu si, jak velký byl, když jsem ještě sloužil v armádě. Už je to pěkných pár let zpátky, takže hádám, že drak ještě povyrostl. Jako bych snad já mohl něčemu takovému ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Šupinatá pohromaSrdce mi poskočí, když Kapitán souhlasí. Horlivě zavrtím hlavou na znamení, že ne, že je dračice nenapadne – a vzápětí tak trochu zrudnu, když mi dojde, že za tohle bych si ten pohlavek zasloužila už preventivně, protože zcela vědomě a účelově Kapitánovi lžu. Nemám tušení, zda je Nyx napadne až sestoupíme či ne, ale… Snad ne? Znovu na dračici zavyju a tentokrát i zamávám. Vzducholoď klesá dolů a dokud nedosedne na zem, popobíhám nervózně po palubě a neustále těkám očima mezi dračicí a shonem kolem sebe. Úplně nejklidnější nejsem, chvílemi mi uteče mrzuté zamručení nebo varovné zavrčení, ovšem snažím se nikomu neplést se pod nohy ani se k někomu přiblížit. Sotva přistaneme a vše je nachystáno k výstupu ze vzducholodi, tak si ani nepočkám na svolení Kapitána, když se vydám k dračici, co se k nám již po zemi blíží. Tlukot jejího srdce vyzvání jako zvon, sálá z ní ta žhnoucí horkost. „Ajk!“ vypísknu, když ke mně Nyx natáhne hlavu a drcne do mne div nespadnu na zadek. Otočím se k ní bokem, abych měla v zorném poli ji i piráty, připravena za ni klidně i schytat případný výstřel, pokud by to mělo pomoci. Je to Rhysova dračice. Musím chránit. „Mrruk?“ zpoza rtů se mi vyklouzne ten zvířecí pazvuk, když mi dojde, co mi Nyx naznačuje. A nejen mě? Hlavu nakloním ke straně a můj pohled se střetne s jejím. Se souhlasným zamručením opatrně přikývnu v souhlas, ačkoliv představa, že na dračici budu muset vylézt a… Letět… Nasucho polknu. Musím! Rrrhys! Musím napravit svoji chybu. „Pán Rrrhys, svoboda,“ slíbím dračici a pohledem zalétnu ke Koosovi, když mi dojde, že… Dračice nabídla svůj hřbet i Kapitánovi. A pak najednou… Dráče se vyřítí na piráty, spíše jako hravé štěně než krvelačná šelma, ale já v tu chvíli strnu, když očekávám to nejhorší. Na překvapení, že má s sebou Nyx dráče – že má vůbec dráče – v tu chvíli není prostor. „Neubližovat,“ hlesnu k pirátům, kteří si můžou být jistí, že jestli dráče byť jen vyděšeně zakvílí, tak to nebude jen Nyx, se kterou budou mít problém. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Překvapivě snesitelný pirát... a rumBastienTentokrát jsem se již k jídlu přinutil, i když ne na dlouho. Když mi půlelf nabídl láhev, poněkud podezřívavě jsem si jej přeměřil pohledem, než jsem ji přijal. Po včerejšku… proč nakonec ne. Prozatím jsem tedy misku odložil na malý stolek, ale než jsem se stačil napít, jeho další slova mě zarazila. Pomalu jsem se napřímil, a ještě jednou se na něj podíval. "Tím se netrap. Nyx má tvrdý kořínek," hlesl jsem pomalu na odpověď a povzbudivě se na něj pousmál na znamení toho, že se tím sám nehodlám déle zaobírat. "Ale cením si toho. Měl jsi pravdu v tom, že je mezi námi silné pouto a… no, nerad bych, aby se jí kvůli mé vlastní hlouposti něco stalo." Když jsem ale konečně přiložil hrdlo lahve ke rtům, silná chuť alkoholu mě zastihla nepřipraveného. Sám jsem byl zvyklý nanejvýš na víno, což se s tímhle skutečně srovnávat nedalo. S jemným zamračením jsem snížil ruku s rumem a odkašlal si, než jsem mu jej zase vrátil. "Tak tohle je síla. Divím se, že vám na palubě vůbec stojí někdo střízlivý," podotkl jsem. Můj hlas se poněkud zachvěl jen docela mírným pobavením, zředěným jen tím, že jsem si nepřestával být vědom mé pozice na vzducholodi. Bezděky jsem si rukou promnul pálící hrdlo, přičemž se můj pohled střetl s korálkovýma očima hranostaje v blonďatých vlasech piráta. Tentokrát jsem se již usmál. "A jak se jmenuje tvůj kamarád? Můžu?" gestem ruky jsem dokončil otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rum ke snídani Rhys Musím se hodně ovládat, abych se nezačal smát, když vidím jeho výraz. Ty jsi mi ale slečinka. Prolétne mi hlavou pobavená myšlenka. "Hádám, že jsi zvyklý na lepší." Odtuším však jen v klidu a vezmu si lahev zpátky. Uznávám, že jsem se mohl vytáhnout s něčím lepším, ale mě to stačí a jemu musí taky. "Pirát musí něco vydržet." "Hmm? Jo jasně." Natáhnu k němu ruku a hranostaj tak může lehce přeskočit až do Rhysovi rozevřené dlaně. Okamžitě se k němu začne tulit, a mazlit se. Děvka jedna prodejná. Za podrbání na bříšku by klidně panáčkoval na zadních. "To je Chico." Pomalu se svezu na zem, zády se opřu o dveře. Únava z probděné noci na mě pomalu začíná doléhat. Měl bych se jít natáhnout, dokud mám čas...ale mě se nechce. Zkoumavě si Rhyse prohlížím a nijak se to nesnažím zakrýt. Už je to pěkných pár let, co jsem ho viděl naposledy. Jenže elfové se zas až tolik nemění. Já se naopak za tu dobu změnil opravdu hodně. "Víš, že to kvůli mě jsi tady? To já si tě spletl s generálem." Na rtech mám úšklebek, ale ten nepatří jemu. Spíš se směju sám sobě a svojí blbosti. "Jste si s otcem hodně podobní." Znovu se napiju. Ani nevím, proč mu to říkám. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Nyx Jacobus a Stvůra Po bezpečném přistání o kus dál přistane i dračice. Jsem nervozní a posádka také sledujeme pohyby ladného monstra. Kdyby překvapivě zaútočilo nemáme šanci. Jistě průrazné střeli dělostřelců by ji zabít dokázali "snad", ale otázka je zda li by to stihli. Pochybuji, že by to měl chuť kdokoliv riskovat. Liška, která po dosednutí se vydala dračici naproti se s ní vzápětí setká. Jen celou situaci sleduji s trochu nervozním úsměvem. Vše vypadá v pořádku a snad i obě spokojeně. Dračice naznačí možnost se "svést" na jejím hřbetě. To však pro mě nepřipadá v úvahu, nejezdím na ničem co sám neřídím a o magických tvorech to platí dvojnásob. Občas udělám vyjímku u koní, když to nejde jinak, ale ani tak nejsem nadšená a dám přednostu unicyklu a nebo motorce. Mám rád věci pod kontrolou, no dobrá ještě bych se možná projel na Stvůře, kdyby měla lidskou podstatu tam bych to asi pod kontrolou neměl, ale zato by to taky asi byla úplně jiná jízda. Tajemně se usměji sám sobě pod fous a zakroutím hlavou, že určitě já nikam nepoletím. Avšak nenechám takovou příležitost si uniknout a aspoň si dračici pohladím jak často se člověku podaří se setkat s takovou dračicí. Je mi to příjemné, ale než se stačím víc rozněžnit nad takovým tvorem, zjistíme, že má ještě potomka malého raracha. Chlapům nic říkat nemusím, nikdo se ho ani nedotkne to je jasné a malého si zkusím pohladit také. Je mi jasné co Liška a dračice má v plánu a i když mám Annu rád zbraňovat jim od toho nebudu. Anně jsem řekl ať se na ty taškařice vysere a pak ji ještě jednou varoval ať tam toho zrzka nechá. Ted už má slušný náskok a ať se tedy popere s následky sama. Myslím, že tady se naše cesty s Liškou rozcházejí. Byla mi přejemným společníkem, ale nesla i za tu chvíli víc problémů, než užitku takže asi ani moc "plakat" nebudu. "Zdržovat tě nebudu, ale nepoletím s vámi. Jestli chcete osvobodit toho Elfa hodně štestí a dejte si pozor, Anna je schopná válečnice a její posádka je zkušená. To co je mezi váma není můj boj." Na chvíli se odmlčím jako bych se zadrhl. "No ty si Liško možná někdy rozpomeneš na to co jsem říkal o svobodě. Měj se." Na loučení moc nejsem a tak se pomalu vrátím s posádkou na palubu. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Čekání na odvoz"Tady není důvod k debatě a nebo rozhodování. Pokud generál říká, že je nejdříve třeba najít ztracené hlídky, pak je tedy třeba najít hlídky." pokrčím klidně rameny, jelikož jsem si vědom, že další hádka je zbytečná a generál jí zde vyhraje, jelikož tu je síla svalů víc než mozek. Když oba trpaslíci odmítnou mou nabízenou ruku, uložím si jeho tvář a klanové znaky do své mysli. Jsem si jist, že tyto tváře a klanové znaky nezapomenu. Následně klidně sleduji další rozmluvu a uvažuji co dělat dál. Trpaslíci vyrazí ke svému plavidlu a já si ho zvědavě prohlížím. Málo kdy vynechám příležitost prozkoumat konkurenční plavidlo. S ledovým klidem hledám slabé místo, kde by se dalo co nejlépe poškodit, aniž by toto poškození bylo přímo zřejmé. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Za soumraku s pirátem a jeho mazlíkemBastien (a Chico)„Vlastně spíše nejsem. Zvyklý,“ pokrčil jsem rameny, když jsem od něj převzal Chica a něžně jej pohladil po hebkém zrzavém kožíšku. „Maximálně na víno. Míchat alkohol s magií a draky nedopadá zrovna nejlíp.“ Když se mé oči odpoutaly od Chica a opět zakotvily u piráta, již seděl na zemi a mluvil o mém otci. Nereagoval jsem na jeho slova okamžitě. Chvíli jsem přemýšlel, co si od tohohle vůbec sliboval. Co mohl čekat, že ode mě uslyší? A proč se v přítomnosti vězně choval tak neopatrně? „Víš, začínám si myslet, že chceš, abych tě znovu praštil,“ poznamenal jsem, ovšem tentokrát v mém hlase nezazněla výhružka ani rozčílení, ba naopak – žertoval jsem. Ve společnosti piráta. Který mě zajal, nebo za to alespoň přímo mohl. Měl bych se stydět. Ne, měl bych ho praštit a dostat z něho klíč k poutům a pak se odsud hodně rychle dostat. Ale nic z toho jsem neudělal. To ta únava. S touhle myšlenkou jsem se posadil na postel za mnou. Chico skončil v mém klíně, přičemž se mi podařilo najít jeho oblíbené místo na drbaní – jeho bříško. „Ono je lepší, že jsem to byl já a ne generál. Pro Nothii určitě. A vy výkupné dostanete tak či tak.“ „Mluvíš ale, jako bys generála někdy potkal,“ podotkl jsem poté a podíval se mu do očí s nevyslovenou otázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Noční rozhovor Rhys Znovu si přihnu z flašky. Pěkně jsem tam venku promrznul, ale alkohol mě začíná příjemně hřát a mě se v žádném případě nechce vstávat. Zamžourám ospale na Rhyse, když zmíní, že jsem si přišel pro přídavek. Přemýšlím, nakolik je tohle opravdu moudré. Jsem unavený a sedím dva kroky od vězně, o kterém jsem sám tvrdil, že je velmi, velmi nebezpečný. Co na tom, že se nyní netváří, že by mě chtěl praštit. Daleko by se stejně nedostal. Na jeho slova jen pokývu hlavou. Vlastně je to jedno, zaplaceno dostaneme tak, jako tak. Hlavu zvednu až opět s jeho další otázkou. Zahledím se do jeho šedomodrých očí. Na okamžik mám pocit, že se do nich propadám. Sakra, měl bych s tím alkoholem brzdit. "Jo potkal. Tebe jsem taky potkal...ne, že bys o tom snad věděl. Nosil si tu svojí zrzavou palici pěkně vysoko, na obyčejnýho vojáka by ses stejně ani nepodíval." Slova nejsou vyloženě zlá, nebo výsměšná. Je v nich ale znát jistý osten nevraživosti vůči těm, co byli nahoře. Já ale takhle hleděl na všechny důstojníky. "Sloužil jsem v Nothianské armádě...kdysi. Moje kariéra ale neměla dlouhé trvání." Dodám na vysvětlenou. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Pátrání po útočnících Vincent, raya "Vincente!" vykřiknu když ho konečně naleznu. Pokleknu u něj a prohlédnu si zda nemá nějaká další ranění. Dýchá, ale to je tak všechno. Právě teď když ho potřebuji se nechá takhle hloupě napálit. Co to do něj vůbec vjelo? Blázen jeden. "Přiveďte lékaře," popoženu vojáky k většímu chvatu. Nechám Vincenta položit na nosítka a odnést dovnitř budovy, aby se na něj mohli podívat a snad ho dát co nejrychleji dohromady. Potřebuji aby mi odpověděl na několik velmi důležitých otázek, ale zřejmě toho nebude schopný dřív než za nějakou chvíli. Ovšem já ten čas hodlám zatím maximálně využít. Když je takhle o policistu postaráno otočím se k Raye, která mě jako vždy věrně následuje. Pohlédnu do těch jejich mléčných očí a krátce kývnu na znamení, že jí teď dávám volnost použít své schopnosti. "Najdi mi Vincentovu zlomenou. Najdi Wynelle a zaveď mě k ní. Vím, že to dokážeš," přikáži. Je teď jako lovecký pes a já jsem ten kdo ho má na vodítku. Doslova. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Za soumraku s opilým pirátemBastienSledoval jsem piráta přede mnou. Působil slabě a unaveně. Rozhodně nebyl ve stavu, kdy by měl hlídat vězně… a přesto jsem toho nevyužil. Z nějakého důvodu mi naopak dělal starosti. Jeho další slova mě ale přinutila zamračit se a podobné myšlenky se rozplynuly. Ať už za to mohl alkohol, nebo nepříjemné vzpomínky, ke kterým jsem jej sám pošťouchl, jeho nevraživost se opět přelila do slov proti mně a píchla přesně tam, kam chtěla. Přinejmenším tohle mu šlo. Provokovat mě. „Nevím, co jsi o mně slyšel, ale neznáš mě,“ zareagoval jsem poněkud chladnějším tónem než předtím a snad bych toho řekl i více, kdyby se zdál jen o trochu živější. Místo toho jsem ještě jednou pohladil Chica, než jsem ho položil na postel a sám se vytáhl na nohy. Popošel jsem k Bastienovi a natáhl se pro jeho misku s kaší, abych mu ji mohl nabídnout zpátky. „Měl by ses najíst. Pirát možná ustojí alkohol mnohem líp než já, ale na prázdný žaludek to i tak není dobrý nápad.“ |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Slyším, že o mě trpaslíci a generál mluví. Vnímám to, ale jako kdyby se mě rozhovor vůbec netýkal. Dokonce ani ve chvíli, kdy generál chválí, jak jsem poslušná. V mé tváři se nepohne jediný sval. Jen tiše stojím vedle něj a když vydá rozkaz, následuji ho. V táboře je hluk, a spousta lidí, přesto však dokážu zaostřit na tu jednu jedinou, která mě zajímá. Wyn mi zamává, ale tomu gestu já nerozumím. Někam odchází? Nemám kapacitu na to, abych situaci analyzovala. Navíc se nechci příliš vzdalovat od generála. Nejsem si tak docela jistá tím, co se děje. Všechno mi začne dávat smysl až ve chvíli, kdy najdeme muže opřeného o zeď budovy. Matně si vybavuji, že jsem ho viděla s Wyn, byl to on, kdo jí ode mne odvedl. Copak se mu asi stalo? Zpozorním, když se generál obrátí přímo ke mě. Znatelně pookřeju a i zrak se rozjasní. To, co cítím, by se dalo srovnat s pocitem radosti. Mám úkol, mám volnost, můžu být užitečná. Všechno se mi to zračí v široce rozevřených očích. Z mých úst však vyjde jen jediné. "Ano, pane." Krásná tvář se stáhne v děsivý škleb, připomínající spíš masku, než lidský obličej. V úšklebku odhalím tesáky, které tam ještě před okamžikem nebyly. Stejně tak se mi na rukou, místo nehtů, objeví ostré drápy. Podoba banshee. Zloba, která ve mě většinu času dříme, vybublá na povrch a z hrdla unikne nelidské zachrčení. S krásnou ženou, kterou jsem, ještě před okamžikem byla, mám už jen pramálo společného. Nyní jsem víc zvířetem, než lidskou bytostí, stále ale poslušná rozkazu svého pána. Bez dalšího otálení vyrazím k místu, kde jsem naposledy spatřila Wynelle. Teď to není moje přítelkyně, ale kořist, kterou mám za úkol najít. A já udělám cokoliv, jen abych nezklamala generálovu důvěru. Jazykem ochutnám vzduch a nasaju ho do plic. Mezi stovkami pachů hledám ten jeden jediný, který mě dovede ke Zlomené. (6) |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Noční rozhovor Rhys Možná jsem vážně čekal, že mi znovu vrazí. Rozhodně jsem to očekával, když se zvednul a vykročil ke mě. Ani tak jsem ale neudělal nic, abych případnému útoku zabránil. Jenže on udělal něco zcela jiného a já na něj zůstal chvíli, bez jediného slova čučet. Na tohle nějak není, co říct. Vnímám chlad v jeho hlase a dojde mi, že jsem ho opět urazil. A on mí, místo toho, aby mě profackoval, radí, abych se najedl. Vzal jsem si misku a snědl několik lžic kaše, než jsem vyprsknul smíchy. "Možná nebudeš až tak špatný, Fridingene." Kaše je pořád stejně hnusná, ale tentokrát už jí všechnu sním. Nakonec odložím jen prázdnou misku. Překvapivě se opravdu cítím o něco lépe. Rum na lačný žaludek skutečně nebyl mým nejlepším nápadem. "Máš pravdu, neznám tě. Jak bych mohl. Tak mi o sobě něco řekni?" Chico mi skočí do klína a spokojeně se stočí. Jedním prstem ho hladím mezi ušima, ale oči upírám na Rhyse. Vypadá to, že mám opravdový zájem. Asi jsem vážně opilý. Znovu mu nabídnu lahev rumu. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Za soumrakuBastienOtázka mě zastihla nepřipraveného. Vlastně jsem si ani nepamatoval, kdy se mě naposledy na něco podobného někdo zeptal, a tak jsem i tentokrát přijal od Bastiena láhev s rumem. Nyní mě již jeho chuť nezaskočila a teplo, které se mi rozlilo hrdlem, už nebylo tak nepříjemné jako předtím. Možná bych si na to dovedl zvyknout, ale něco mi taky říkalo, že bych neměl. Krátce jsem se podíval na zem, než jsem se na ní taky posadil, abych byl ve stejné výšce jako pirát. Začínalo mě bolet za krkem. „Víš, že mi trvalo tři roky, než jsem osedlal Nyx?“ hlesl jsem po chvíli a když jsem se na něj podíval, tak jsem se i usmál nad vzdálenou vzpomínkou. Možná to nebylo úplně, co chtěl slyšet, ale o dračici se mi vždycky mluvilo snadno. „Nebo spíše: než mi dovolila ji osedlat. Ne, že bych se nesnažil,“ dodal jsem s pobavením, „a ne, že by mi to nedala sežrat… Vím, co jsi asi tak mohl slyšet a… něco z toho pravda nejspíše bude, ale rozhodně ne všechno. Otec se bezesporu podílel na mé… cestě tam, kde jsem teď, ale to, že on jezdil na drakovi dávno přede mnou, neznamená, že jsem neokusil víc než dost spálenin na vlastní kůži.“ Krátce jsem odvrátil pohled, přičemž jsem se ještě jednou napil. Rozhodně bych si na rum uměl zvyknout. Snad jsem čekal, že se mi vysměje. Vlastně jsem si tím byl téměř jistý, a tak jsem mu raději vrátil láhev a navázal: „Jsi na řadě. Taky mi o sobě něco řekni.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Noční rozhovor Rhys Se zájmem na něj hledím, ruku uhnízděnou v Chicově teplé srsti. Když už ne já, tak alespoň on si zdřímne. Mě ale nyní únava přešla. je mi teplo a dobře...vlastně se cítím opravdu příjemně. Se zájmem hledím na elfa před sebou. Ani jsem nečekal, že mi o sobě opravdu něco poví.Jeho slova mě jen utvrdí v tom, že jsem se ho předtím, svou kousavou poznámkou, dotknul. Opravdu jsem si nemyslel, že je to s draky tak náročné. Ale i kůň se musí zkrotit, než se na něm dá jezdit. Je to tedy asi logické, že ani drak se nenechá osedlat hned. "To jsem nevěděl. Já vždycky viděl jen tu parádu okolo. Dračí jezdci...o tom se klukovi, jako jsem já, ani nesnilo." Sám pro sebe se pousměju. "Já? Já nejsem moc zajímavý. Dokud jsem nepotkal Annabellu, neměl jsem v životě moc štěstí. Ale nikdy bys neřekl, že se z půlelfího bastarda, dezertéra a zloděje stane první důstojník na létající lodi." Je vidět, že jsem za to na sebe skutečně hrdý. Skoro by to mohlo vypadat, že jsem o kousek povyrostl. Vlastně mi tohle "shrnutí" mého života v tuhle chvíli docela pomohlo. Po včerejší, ne zrovna podařené akci, jsem o sobě pochyboval. Ty pochybnosti se teď ale rozplynou jako pára nad hrncem. Znovu se napiju rumu a užívám si teplo, které se mi šíří končetinami. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Kinari a dobří duchové Vincent, Kamiya, Inanna velmi okrajově Raya a Ronin (vy dva počkejte :)) Vincent byl bledý, stále vnímal, narkotika byla příliš slabá, aby ho uspala, ale vyřadila ho z provozu dostatečně. Jeden z ošetřovatelů vzal z ruky Vincenta podezřelou lahvičku a jen nespokojeně zamlaskal. “Pil jste z toho? Jestli ano, asi byste si měl lehnout a počkat, než účinky halucinogenů ustoupí.” řekl jen. Viralové na ošetřovatele jen zmateně zamrkali, musel to být alchymista, že se tak vyznal, ale bez řečí se pustili do práce a odnesli Vincenta dovnitř útulku, kde byl na očím Kamiyovi, Kinari a Inanně. Co se asi stalo? Kinari se nadechovala, že odpoví, ale jak si všimla Vincenta, na chvilku se zarazila a zamrkala, než se opět podívala na Kamiyu a Inannu. “Přišla jsem vám pomoci, cítila jsem, že duchové jsou neklidní a cítila jsem, že je tu velmi mnoho aur, které tu předtím nebyli, chtěla jsem zjistit, jestli se něco děje a zřejmě děje…” prohlásila neklidně. Viděla, jak se sestry dostávají z tábora. Museli mluvit o nich! Byla možnost, jak jim pomoci? Jen na chvilku se zamyslela, než vyrazila k posteli s Vincentem. “Kamiyo, nemáš tu nějaké… Lektvary, co tě dostanou ze stavu… Po narkotikách? Tak se tomu říká?” zeptala se zvědavě než zpozorovala dobrého ducha, králíka, co přiskákal na Vincentovu hruď a na okamžik se zhmotnil než zase odskočil a zmizel. “Nebojí se tě… Zvláštní…” zamumlala si jen. A pak zvedla oči a vybavila si osobu Ronina Vexareho. Od toho se duchové dál drželi. Snad jen pro jistotu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Bestie Annabelle, Isabella, Bastien, Brunhilda, Rhys, Stvůra okrajově Jacobus (nepište mu, jiná skupina) Piráti byli tím stvořením naprosto okouzlení. Ale ani jeden se ho nechtěl dotknout, věděli, že to může jen kapitán. Stvoření se čumákem otřelo o Jacobuse, než popostrčilo Stvůru a bylo Nyxinou tlamou opět strčeno do ukrytu na jejím boku. Pak dračice nastavila hřbet, aby Stvůra mohla vyšplhat, počkala, až se zachytí a vyletěla. Let byl klidný. Klidnější, než by se mohlo zdát a než snad bylo zvykem. Nikdo netušil, že se za vámi blíží bestie, která po pachu zjistila, kde najde svého pána. Byla nešťastná, svůj nářek dávala najevo Stvůře, když k tomu byla možnost, ale teď byla tichá a plachtila, aby nadělala co nejméně hluku. Když pak měla na dohled loď té proradné kapitánky, vznesla se a pak složila křídla k tělu tak, že prudčeji letěla dolů. Stvůra se musela držet zuby nehty popruhů, které měla Nyx na sobě. Dračice dobře věděla, že má na sobě silnou osobu, ale i přesto letěla tak, aby jí Stvůra nespadla. Ale ani tento nálet nebyl úspěšný. Pospávající posádka si včas všimla a po Nyx vystřelila a jak se Nyx vyhla, ztratila rychlost s zřítila se k lodi tak, že zadní nohou prorazila loď a předníma nohama se špatně zachytila palubu. Zařvala. Byla polovinou těla nahoře a zadní nohu měla tak nataženou, že se prakticky nemohla hýbat a čelistmi klapala a oháněla se, aby se jí nikdo ani nedotkl. Zastavila se, až když trpaslík s elfem připravili dělo a namířili jí to na čumák. Zařvala na ně. Tak bolestně. Zničeně. A pak se ozval o dost tenčí, ale neméně bolestný řev. A Nyx se aspoň na chvíli uklidnila, aby čumákem drcla do její jezdkyně, kterou ze zad shodila přímo na palubu svým nečekaným pádem a doufala, že bude v pořádku. Nikdy by si neodpustila, kdyby se jí něco stalo a proto i pád namířila tak a zpomalila tak, aby Stvůra trpěla co nejméně a byla v pořádku. Vyhodnocení akce: Anabelle (5) x Nyx (6) prudký nálet na loď - zdařil se, ale Nyx narazila špatně na loď a tak tak se na lodi drží, Stvůra z jejích zad slétla, jednu ze zadních nohou má v lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro KapitánChápu to, ani jsem nečekala, že by Kapitán chtěl Rhyse zachraňovat, ovšem já musela. Nemohla jsem Nyx odmítnout, nemohla jsem se před tím schovat. Krátce zaváhám, ovšem když Kapitán promluví přímo ke mne, přeci jen se odhodlám k tomu, abych k němu přeci jen udělala pár rychlých kroků - chraň ruka Bestie toho, kdo by mi chtěl bránit - a ať už chce nebo ne, krátce ho obejmu. Je to sice člověk, divně smrdící člověk, kterému moc nerozumím, ale choval se ke mně hezky. To já poznám. Na tu loď bych se sice dobrovolně nevrátila, ale Kapitánův pach i teplo si budu pamatovat. "Rrreina drren. Šťast-ný lov," brouknu tiše, skoro až ostýchavě, když svým nosem při tom objetí přejedu po hraně Kapitánovy tváře. Pak už se jen rychle odtáhnu a odběhu zpátky k dračici, abych se s nejistotou v očích vydrápala na její hřbet. Už jsem říkala, že se bojím létání? Ale... Občas nelze jinak... |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Sestra… Blanchette Graycott Vydechla jsem smutně. Najednou se mi moje smysly zdály ostřejí, připadala jsem si osvíceně a přece jenom jsem cítila podivné potěšení nad tím… Že něco přece jenom cítím. Neměla jsem sílu poděkovat své sestře, neměla jsem sílu mluvit, chtěla jsem se jen dostat pryč, abych co nejdříve mohla zapomenout na ty jeho oči. Na oči někoho, koho jsem ve svém životě ztratila a již ho nejspíš neuvidím a jestli ano, už nebudu cítit. Nic. Budu jen prázdná schránka. “Oni znají cestu Aivaickým lesem, ale já znám cestu Viralskou Republikou… Dostaneme se do města a odtamtud si vezmeme loď.” řekla jsem jenom. Nechtěla jsem slyšet námitky, zdálo se mi to správné a když jsem musela ztratit pána… Nechtěla jsem, aby mi vládl někdo jiný. A přesto jsem sestřičku vzala aspoň na chvíli chytila za ruku… “Budu se moci vrátit ke svým knihám… Poděkuji ti, až budu cítit, až si přečtu další příběh s mými oblíbenými hrdiny… Až ti znovu budu vyprávět příběhy, které tě nezajímají… Jen buď trpělivá, prosím.” zdálo se mi to… Správné. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Útěk Wynelle, Blanchette, Ronin, Raya okrajově Jacobus Nebe se zbarvilo do nádherné modři. Situace z rána stále působila na posádku a nabíjelo je to energií a vírou. Přece se setkali s tak úžasným stvořením! I lidé nad tímto úkazem museli žasnout. Co vás ale potkalo dále byl mnohem smutnější výjev. Po cestě se trmácely dvě osoby. Ta zrzavá šla mnohem pomaleji. Wynelle byla nešťastná. Ztratila svého pána a někoho, kdo jí naučil být lepší bytostí. I přes její stav věděla, že je teď neúplná. Nechtěla se sestrou mluvit. Byla smutná a jen občas řekla, jakým směrem mají jít. Neznala cestu přes Aivaický les, ale znala cestu pryč a do města. A ve městě se už dala sehnat nějaká loď, kapitán, který by je dostal zpět do Nothie. A pak Wynelle zastavila, zamyslela se, viděla vize něčeho, co jí velmi znepokojilo… A bylo proč být znepokojená. Když se pak začal ozývat i běh, Wynelle věděla, že to je špatně. Že se jejich útěk nezdařil. “Blanchette, běž!” poručila. Ujala se role sestry a popostrčila Blanche tak, že jí dostala od nich dost daleko, aby Raya srazila jen čarodějku, která se na ní zmateně dívala. Nevěděla, jak má na toto reagovat, byla to pro ni zcela nečekaná situace. “Rayo!” řekla pouze a jen se dívala do těch prázdných očí víly smrti. Která byla její nejlepší přítelkyně, a teď nejhorší nepřítel. Věděla moc dobře, že ji nemine trest, věděla moc dobře, že tenhle útěk byl smělý a kdyby zůstala s Vincentem, nebyla by v nebezpečí… Ale byl to život bez riskování? Vyhodnocení akcí Wynelle (3) x Raya (6+1 (otevřené prostředí)) - lov - Raya se shledala s úspěchem, Wynelle neměla šanci, její sestra byla dost daleko, aby nebyla v přímém dění a Ronin je také dost daleko, kvůli tomu, že Raya až moc zrychlila, Jacobus míří k místu |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Bestie na paluběAnnabelle, Isabella, Brunhilda, Bastien, Rhys Nyx, junior řádná dávka odvahy Držím se dračice pevně, tisknu se k ní celým tělem a let si rozhodně neužívám. Moc dobře si pamatuji na toho šíleného "poslušného" gryfa a ne, že bych Nyx nevěřila, ale... Vlci patří všema čtyřma tlapama na zem. Nikdo mě už nemohl přesvědčit o opaku po mé nedávné letecké eskapádě. Ovšem i přesto nyní jsem zase ve vzduchu, zase letím a vlastně ani nemám tušení, co bude dál. Odpovídám Nyx vlastím kňučením i vytím, chápu její zármutek, pro velitele bych také udělala cokoliv. Doslova cokoliv. A pak... V dálce uvidím vzducholoď, ke které se rychle blížíme. Možná až příliš rychle. Srdce mi poskočí, do končetin se vlije ten šimravý pocit. Nyx bez varování najednou skládá křídla a její střemhlavý let doprovází můj křik. Kéž by se jednalo o bojový pokřik letící valkýry, ovšem já ječím jako malá holka padající ze stromu na zem. Držím se snad i silou vůle, zaťatá do popruhů a kdybych se uměla modlit, tak to snad i udělám. Pak už to jde ráz naráz a já se najednou nemohu zbavit pocit, že se tady něco šeredně nepovedlo. Ten pocit mne doslova uhodí do zad, když se zase - ZASE, PROČ JÁ, PROČ PRO VLČÍ MATKU JÁ! - ocitnu ve vzduchu a dopadnu na palubu lodi. Nyx se ovšem na rozdíl od gryfa nesnaží mě zabít a já už tak trochu vím, co dělat, dopad na palubu je tak tvrdý, ovšem tentokrát se dokáži sbalit tak, že dopadnu do parakotoulu - dobře, dvou a tří - kterými se nechám vynést zase na nohy. Ani se v tu chvíli nesnažím příliš zorientovat, jen pohledem zatěkám po zmatku, co zde s útokem dračice vypukl a bez váhání se vrhnu po trpaslíkovi i elfovi u děla, kvůli kterému mne Nyx shodila. Nesmí ji trefit. Nesmí. Mým jediným cílem je tak dostat je od něj. Zuby, drápy, je mi to jedno. Nerozpakuji se zranit ani zabít. (hod 6) |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Křik dračiceBastienokrajově: Annabelle, Brunhilda, Isabella, Stvůra Nad hrdým výrazem v půlelfově tváři jsem se pousmál. Nikterak zle či snad posměšně, možná jen poněkud pobaveně. Jindy bych v jeho slovech nejspíše neslyšel nic jiného než výčet zločinů, kterými se provinil proti králi, ale snad za to mohl právě rum, že mi nyní to, jak pyšně vypnul hruď, přišlo… vlastně docela roztomilé. Za to ale určitě mohl rum. Rozhodl jsem se tedy uposlechnout vlastní radu a raději se natáhnout po misce s kaší, abych něčím naplnil žaludek. Ještě, než jsem se ale vůbec stačil postavit, s sebou vzducholoď najednou prudce škubla. A já s ní. Zcela jsem v ten okamžik ztratil rovnováhu a sletěl směrem ke dveřím, a tedy přímo na Bastiena. Stihl jsem se jen chytil jeho ramena tak, abych pod sebou nezmáčkl i Chica. A pak… jsem ji uslyšel. Nepotřeboval jsem magii na to, abych rozpoznal její hlas. Její výkřik s sebou nesl spoustu toho, co se mi nelíbilo. Bolest a zoufalství. Je v nebezpečí. Mé srdce se sevřelo v odpovědi na její volání a bezděky jsem stiskl i Bastienovo rameno silněji, než bych si možná přál. Nepouštěl jsem ho. Vlastně jsem byl připravený se s ním na místě porvat, kdybych vážně musel. Nechtěl jsem. Nevěděl jsem přesně proč, ale nechtěl jsem se uchylovat k násilí. Teď ale nezáleželo na ničem jiném, než se dostat k Nyx. A pro ni bych udělal cokoliv. Buďto se mnou Bastien bude spolupracovat, nebo mě bude muset přeprat. „Sundej mi ty pouta,“ hlesl jsem k němu. Vzhledem k našemu rozhovoru předtím můj hlas zněl spíše jako naléhavá prosba než rozkaz. „Musím s ní mluvit. Musím za ní. Prosím tě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Pod útokem Rhys, Isabella, Annabella, Brunhilda, Stvůra Zpozorním, když uslyším z paluby výstřel. Napnu se, ale ani to mě neuchrání od toho, aby mi do klína v dalším okamžiku spadnul elf. Svět na chvíli zakryje závoj zrzavých vlasů. Znovu ucítím jejich vůni, ale tentokrát už jí vnímám spíš jen okrajově. Zachvěju se, když se lodí rozlehne řev. Za jiných okolností bych možná zaváhal, ale tentokrát nikoliv. V tom, že se skutečně jedná o draka mě vzápětí utvrdí i Rhys. Trhnu ramenem, které mi stisknul a zvednu se. Chica přitom schovám do vnitřní kapsy svého kabátu. Drak na lodi. Kurva! Několik krátkých okamžiků bojuji s panikou, než se rozhodnu pro nejlepší řešení. "Pojď!" Vyzvu elfa a vyrazím z kajuty ven. Prosbu o poute jako kdybych však neslyšel. Vyběhneme na palubu a já sprostě zakleju. Drak je mnohem větší, než jak si ho pamatuji a vypadá opravdu nebezpečně. Kromě něj je tu ale zase ta zrzka. Nechápu, jak se sem dostala, nebo jak nás vůbec mohly najít, ale teď na tom stejně nezáleží. "Nestřílejte! Jestli ten drak spadne, tak urve půlku paluby." Tasím šavli a postrčím spoutaného elfa vpřed. "Srovnej si je. Obě!" Jestli si mám vybrat mezi vanou plnou zlata, a svým vlastním životem, tak se nemusím moc rozmýšlet. Klidně budu riskovat, že se nám to vymkne z rukou úplně, a elf nám frnkne před nosem. Pořád lepší, než se nechat sežrat drakem, nebo spadnout, z téměř kilometrové výšky, na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Wynelle, Blanche, Ronin, Jacobus Rozeběhnu se a nijak přitom nehledím na to, zdali mi Ronin stačí, či nikoliv. Když se proměním jsem daleko rychlejší, obratnější a moje smysly jsou zostřené. Jediné, na čem mi nyní záleží je vůně Zlomené, kterou mám za úkol najít. Jako lovecký pes se tedy vyrazím po stopě po stopě. Cítím jí stále blíž a blíž. Jakmile opustíme tábor, je daleko snazší jí odlišit od ostatních pachů. Do lesa, přes něj a pryč. Snaží se utéct, ale mě neunikne nikdo. Konečně jsem před sebou zahlédnu dvě postavy. Ještě trochu zrychlím, můj krok byl lehký a já je během chvíle dostihnu. Bez otálení srazím Wynelle na zem, v zubatém úsměvu na ní cení tesáky, ale tím to končí. Dostala jsem rozkaz jí ulovit, nikoliv zabít. Tady moje práce končí. Držím čarodějku a trpělivě čekám, až mě dostihne můj pán. To on rozhodne, co s ní mám udělat. Druhou ženu jako kdybych ani nevnímala. Opětuji její pohled, a někde v hloubi duše cítím radost, že mám svojí přítelkyni zpátky. Nechápu, proč se vlastně rozhodla opustit tábor. Nebo vůbec, proč opustila svého pána. Taková představa je pro mě nemyslitelná. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Jednání s drakem Bastien, Rhys, Isabella, Stvůra, Brunhilda Ze sladké dřímoty mě probudí náraz. Ruka mi instinktivně vystřelí k madlu a druhá pevně chytne Isabellu. Zdá se mi, že jsme ztroskotali, ale následný řev mě probere zcela a mně dojde co se to děje. "Zatracení elfové," zakleji a vyskočím z postele. "Varovala jsem je co se stane když nám nedají pokoj." Vrhnu se k židli, kde jsem nechala zbraně. Vytrhnu z pouzdra pistoli a jenom v košili, kalhotách a bez bot se hned hrnu na palubu abych zjednala pořádek. Jakmile otevřu dveře stačí rychlý pohled a hned zjistím co se děje. Draka rozhodně nejde přehlédnout. Přede mnou již je Bastien s naším vězněm. To je dobře. Uvidíme jak ten jejich salamandr bude reagovat na tohle. Třeskne výstřel. To jsem vypálila do vzduchu, abych na sebe upoutala pozornost. Rychle překonám těch několik kromě, které mě a Rhyse dělí a přiložím mu hlaveň pistole k hlavě. "Hezky v klidu chlapče," varuji ho a poté zvýším hlas aby mě bylo přes ten mumraj slyšet. "Hej ty přerostlá ještěrko! Jestli nechceš olizovat mozek svého miláčka z prken naší lodi tak si koukej dát odlet." Netuším zda mi rozumí. Mohla by, ale o dracích jsem slyšela tolik pověstí a zkazek, že si nemohu být jistá, ale elf s ní určitě nějak komunikovat musí a snad jí to přetlumočí pokud oba chtějí vidět další den ve zdraví. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Bastien,Annabelle, Isabella, Rhys, Stvůra „Ehhh?“ vydala jsem ze sebe nechápavě a rozespale v první vteřině, když něco silou udeřilo do lodi a upozorňovali mě na to z polic padající knihy, krabice a řinčící nářadí. Tohle nebylo nic standartního, mé věci byly zabezpečené a ani během bitvy nikdy nic nepopadalo. Tohle bylo něco nového, a řev linoucí se až do útrob lodi, přinutilo mé srdce vynechat několik tepů. „Drak,“ nebylo pochyb, i můj probouzející mozek si dokázal dát jedna a jedna dohromady, „Měla jsem u dědova vousu, sakra! Pravdu!“ zakleju, zatím co vyskočím na nohy a soukám se do kombinézy, aSiegfried mě sleduje z bezpečí své klícky bez dvířek, kterou nehodlá rozhodne opustit. Připnu si rychle pás s holstrem a kapsičkami s munici, vezmu sekero-pušku a vyběhnu z pokoje. Nejradši bych zamířila do zbrojnice, pro svou bojovou zbroj ale na to není čas a když běžím po schodech uvědomím si, že se usmívám. Trpaslice běžící vstříc draku, je to jako z těch starých příběhů, který mi četl děd, když jsem byla malé pískle a teď jako bych v jednom z nich sama byla. Jakmile vyběhnu na na palubu, snažím se zorientovat, jenže vidím, jak další zrzavá palice padá ze zad draka, jak Bastien vychází se synátorem Fridiněkoho a kapitánka taky, jenže to už já hledím na zrzku skrz mířidla sekero-pušky která se řítí na dva druhy. Snažím se jí v tom zabránit, jenže nemám dost času pořádně zamířit, zmáčknu spoušť (4) a ozve se rána, nemám však nabité smrtící střelivo ale patrony plněné solí. „Ty zrzavá hlavo, vyber si někoho stejně velkýho,“ křiknu na ní naštvaně po nevydařené ráně. Moc dobře si uvědomuji, jak zrovna ode mně to musí znít a zmáčknu spoušť znovu, tentokrát už však zamířím pořádně. (10) PRÁSK!!! zbraň |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Piráti a drakAnnabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, StvůraPouta mi nesundal, ale z kajuty mě pustil. Tentokrát mě už nemusel nikdo popohánět, abych se Bastiena držel. Následoval jsem jej zcela bezmyšlenkovitě tak rychlým krokem, že jsem se div nerozběhl. Vzducholoď se chvěla, ale už jsem se nebál. Záleželo jen na Nyx a každičká část mého srdce to věděla. Když jsme se dostali nahoru na palubu, okamžitě jsem ji našel pohledem. Ulevilo se mi, byť jen na chvíli. Držela se vzducholodě, ale… ne, něco nebylo v pořádku. Jako by ji něco táhlo k zemi. Než jsem stihl celou situaci vstřebat, Bastien promluvil. Téměř jsem jeho slova nevnímal, jen jeho hlas. Můj pohled krátce padl na Stvůru, která zápasila se dvěma u děla. Mířili na Nyx, ale nestříleli. Řekl jim, ať nestřílí. Ohlédl jsem se po Bastienovi a vděčně na něj kývl, ale zrovna v okamžiku, kdy jsem z dění spustil oči, se za mnou ozvala rána. Zorničky se mi rozšířily a už jsem očekával nejhorší. Prudce jsem se otočil, od jednoho z výstřelů k druhému. Nevěděl jsem, který z nich mi dělal větší starosti. Mé tělo rozhodlo za mě, bez zaváhání jsem vykročil k Nyx, ale daleko jsem se nedostal. Ucítil jsem na spánku chladivý kov pistole. Strnul jsem, stiskl zuby k sobě a v duchu zaklel. Měl jsem vědět, že se tomu pirátovi nedá věřit. Na co jsem myslel? "Přestaňte ji dráždit," procedil jsem k pirátům rozčíleně. "Eastaughffe, tohle dělat nechceš. Zastřelíš mě a na palubě nebude nikdo, kdo by ji uklidnil. Přijdeš nejenom o výkupné, ale i o loď. A pravděpodobně i o život. Sundejte mi ta pouta, ať s ní můžu mluvit. Brání nejenom proudu mé magie, ale i našemu spojení. A už, pro lásku k bohům, nestřílejte." |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Wynelle, Blanchette, Ronin, Raya okrajově Jacobus |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Mluvící Rhys Isabella, Rhys, Bastien, Stvůra, Brunhilda "Jestli je to nějaký trik..." nedořeknu to a stále mu mířím na hlavu. Prostě pokud budu mít pocit, že se snad pokouší pláchnout nebo vyvést nějakou jinou neplechu nestihne říct ani abraka a provrtám ho olovem. "Sundej mu ta pouta," požádám Bastiena. "Buď ale připravený na cokoli." Ano mám z draka respekt. Je to ohromná ničivá stvůra, ale nebojím se ho. Pokud by snad začal zuřit ukážeme mu, že i my máme tesáky a drápy a rozhodně se je nebojíme použít. To co se děje vedle se příliš nestarám. Podle zrzavých vlasů to vypadá, že je to ta samá ženská, která byla s Rhysem u Zdi. Nečekala jsem, že jí znovu tak brzy uvidím, ale to nevadí. Však se o ní brzy postarají. Mám tu teď mnohem větší a šupinatější problém. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Osolená StvůraAnnabelle, Isabella, Bastien, Rhys, Brunhilda Přikrčím se k prudkému pohybu vpřed, se kterým bych k zemi strhla elfa jako by byl obyčejnou laní a drápla po trpaslíkovi s úmyslem jej od děla odehnat. A pak… Vše se děje tak rychle. Tak moc rychle… V tom zmatku zazní výstřel, potom další, ten už o dost blíže. Uslyším zvuk praskajícího dřeva, jak mne patrona mine a trefí místo toho… Bednu? Nevím. Nezajímá mě to. Ovšem ten smrtící zvuk byl tak blízko a vše kolem na mne řve, abych se otočila. Uskočila. Cokoliv, ale abych odsud zatraceně zmizela pryč! Je to k zešílení, příliš mnoho hluku, příliš mnoho zmatků… Elf. Chci. Toho. Elfa. „Ty zrzavá hlavo…“ Srát na to. Měla jsem snad na výběr? Ne. Nyx mne tu vyklopila uprostřed hejna nepřátel a já se snažila udělat to nejlepší. S dalším hromobitím svět kolem mne zrudne a z černá. (2) Bolest, která se mi zakousne do boku jen kousek od páteře a sevře žebra, mne svými spáry i tesáky strhne k zemi. Pronikavě vykřiknu, schoulená na zemi a v tu chvíli neschopná ničeho jiného než bolestného naříkání a kňučení postřeleného psa. Drápy zatínám do dřevěných prken paluby a k dalšímu pohybu se nutím jen vypětím vůle, ale bolí to a pálí tak strašně moc, že jen zvýšený práh bolesti mne chrání před tím, abych skrze barevné mžitky hemžící se před očima neztratila vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Drak Rhys, Isabella, Annabella, Brunhilda, Stvůra Jsem rád, že se na palubě objevila Anna, s ní po boku je pro mě každá nepříjemná situace daleko snesitelnější. Navíc ze mě rázem padá břímě rozhodování. Jako by mě snad někdo poslouchal...Brunhildo! "Nastav ruce." Pobídnu Rhyse a vylovím z kapsy klíč od magických pout. On si tak může všimnout, že se mi prsty lehce chvějí. Přítomnost draka mě opravdu rozhodila. "Nesnaž se kapitánku přelstít, nepodaří se ti to." Řeknu, tak tiše, aby to slyšel jen on. Pouta v tu chvíli spadnou na zem a Rhys je volný. O krok ustoupím a chopím se pistole, ruce ale nechám svěšené podle boků. Napjatě čekám, jak chce elf dračici uklidnit. Koutkem oka přitom zachytím zrzku, jak se válí po palubě. Trpaslice sice ignorovala můj rozkaz, ale mušku má zatraceně dobrou. |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Bastien,Annabelle, Isabella, Rhys, Stvůra Druhá rána přinesla vytoužený výsledek, a tak sleduji, jak se zrzka svíjí v bolestech na zemi, skuhrá jako zvíře a drápy zarývá do podlahy v naději, že jí to pomůže. Nedivím se ji, na druhou stranu však může být ráda, že jsem zkoušela nové patrony a neměla jsem tak ve zbrani nabyté smrtící, to už by její dušička putovala na onen svět, protože tohle byla ukázková střela. Pomalým krokem se k zrzce začnu přibližovat, „Hezky lež, nebo dostaneš další do prdele, pěkně z blízka, a věř, že to už takhle lechtat nebude,“ a křiknu na ní. Teprve až teď si dopřeju ten luxus se jedním očkem rozhlédnout co se to vlastně u Všeotcova vousiska děje. Ti dva to snad přežili ale moc se jimi nezaobírám, mnohem víc mě zaujme Anna, Bastien a Fridiněkdo, kterému sundávají pouta. Jasně, budeme tancovat dupáka na jejich pískání ale je to kapitánčina volba. Vlastně kecám, mnohem víc mě nakonec zaujal drak držící se lodi, přesto že je největší a nebo právě proto, na něm můj pohled spočinul až jako na posledním. Jen těžko se dá popsat úžas nad tvorem, s takovou ničivou silou a o to víc mě nahlodává touha ho sestřelit z nebe a získat ty překrásné šupiny. Jakou zbroj bych z jeho kůže dovedla stvořit… Na takové myšlenky ale není čas ani vhodná doba. „Mám ksicht tý zrzky na mušce, z téhle blízkosti bude předky škemrat, aby jí zabili a sama si ho seškrábe z lebky!“ Vykřiknu výhružku a doufám, že mu ta zrzka není lhostejná a nebyla by to pro něho jen vedlejší ztrát při útěku. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Pronásledování Wynelle, Blanche, Raya, Jacobus Zbožňuji když se Raya náhle promění v bestii. Všechna ta náhlá divokost v jejich očích, ta dychtivost vrhnout se za kořistí. Vzrušuje mě jak se z ní okamžitě stane dokonalý predátor. Úžasná zbraň, kterou stačí jenom namířit a vypustit. Velmi rychle objeví stopu a rozběhne se pryč. Já jí následuji, ale i když jsem mnohem silnější než běžný člověk nestačím ji. Je jako bouře. Stejně rychlá, stejně nebezpečná a smrtící. Moje nohy dusají v rychlém rytmu. I kůň by měl problém s námi udržet krok, ale na tom nezáleží. Nepotřebuji tu další vojáky. Stačím jen já má banshee. Brzy mé vylepšené oči zachytí postavy, které pronásledujeme. Přiblížím si obraz. Jsou jenom dvě. Jedna z nich je vincentova zlomená a tu druhou jsem viděl v táboře. Strein měl pro jednou pravdu, ale stejně je to blbec. Mohl zakročit rovnou a nic z toho se nemuselo stát. Zase na druhou stranu si takhle užiji příjemný lov. Jakmile Raya elfku dostihne znehybní jí spokojeně se usměji. Pronásledování je u konce. Vytasím meč a dojdu k ženám. Úsilí které jsem vynaložil při pronásledování na mě skoro není patrné. Stále jsem při síle a nijak vysílený. "Vzdejte se," pronesu více směrem k ženě, která Wynelle unesla než k naší zlomené. Ta je krotká a poslušná jako ovce, ale ta druhá, ta je divoká a bude potřeba jí ještě ukázat kde je její místo. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Nečekané setkání Annabelle, Bastien, Rhys, Brunhilda, Stvůra Spokojeně se zachichotám, když slyším, jak použil svatozář. Tulím se k maminčinu teplému tělu a mám už přivřené oči. Cítím, že i já i Zizzy máme nakročeno správným směrem k tomu, abychom usnuly. Máme přeci jen za sebou hodně dlouhý den. "Já bych nejdřív anděle poprosila o pomoc, než bych jim to zkusila sebrat," vyslovím tiše svou poslední vědomou myšlenku, než moje vědomí odpluje do říše snů. *** Víc než ten zvuk mě vyděsí trhnutí těla vedle mě. Sotva mamka vyskočí z postele a drmolí nadávky na elfy, já už jsem taky vzhůru a zmateně se rozhlížím kolem. Napodobím kapitánku lodi a natáhnu si kalhoty ke košili, ve které jsem spala. Zbraně si nevezmu, ale v duchu vezmu Zizzy za ruku. Cupitám rychle a tiše vzhůru za tím mumrajem venku. Oči se mi rozšíří a ústa se otevřou, když vidím, co nám to přistálo na lodi. Rychle doběhnu mamku, Bastiena a Rhyse. Dospělí si vyměňují slova, ale ty moc nevnímám, oči mám upřené na té nádherné dračici. "To je Nyx?" zeptám se spíš sama sebe, než bych čekala utvrzení od ostatních. Kdesi na lodi třeskne rána a já nadskočím, ale uchvácena zvířetem se nenechám odradit od toho pohledu a nekontrolovatelného pohybu vpřed. *Má šupiny stejně tak jemné jako Athlis?* Nakloním hlavu ke straně. Usměji se. *Ty jsi Nyx, že ano? Rhysově přítelkyně?* ptám se v duchu a nechám tu myšlenku opříst magií, ačkoliv ani netuším, že tak dělám. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Střet Wynelle a Blanchette Graycott, Ronin Vexare, Raya Viděla jsem snad něco v očích mé přítelkyně, viděla jsem snad radost v očích té krásné víly a slepě jsem na ní hleděla, hleděla jsem na ní jako na přízrak smrti, protože se v jejích očích míchala radost s Roninovým odhodláním. Pokud bylo něco, čeho jsem se bála, tak to byla ztráta pána a vyhlídka smrti, která se mi teď zdála tak blízko… Ztráta sestry... Zabila by mě Raya bez váhání, kdyby jí to Ronin Rozkázal? Nezajímalo mě to, myšlenky jsem měla roztřesená a ačkoliv jsem už nebrala drogy díky Vincentovi, což mi značně pomohlo v mých vizích, tak teď mi to bylo k ničemu a radši jsem chtěla být v tom opojení drog. “Rayo…” vydechla jsem jen, než se nade mnou odehrál útok na Rayu a já se vysmýkla a zůstala na zemi. Když pak Raya zakřičela, věděla jsem, že Blanchin plán, ačkoliv byl dobrý, byl opředen smůlou, která se se mnou táhla jako smola ze stromu. Chtěla jsem cítit lítost, ale snad jsem cítila naději, že se vrátím ke svému pánovi a že Blanche přežije, když se nad námi objevila loď. Nemohla jsem cítit víc, tolik jsem si přála probudit ve mně tu lásku, kterou jsem cítila jako mladá dívka a věděla jsem, že Blanchette jsem vždy milovala, to co se ve mně ztrácelo za ty dny v zajetí, se opět vrátilo a já si přála jen být schopná napsat jí další dopis, přála jsem si, aby unikla, protože jsem věděla, že jsme prohrály a bála jsem se, že generálovo odhodlání z ní udělá to samé, co udělalo ze mně. “Běž!” řekla jsem naposledy, než jsem se rozhodla udělat něco, co jí mělo zničit, něco, co by mi nemusela nikdy odpustit, ale já věděla, že jí to pomůže v tom, aby unikla, aby to přežila… A já věděla, že mě trest nemine za slova, za činy, co jsem udělala. Postavila jsem se a mávla na loď, doufala jsem, že mě uvidí, že kapitán má dalekohled, ale věděla jsem, že pokud by loď zaútočila, vrhla by se po lodi sice rozbitá, ale stále silná flotila Viralské armády a byla jsem přesvědčená, že Ronin by toto nenechal bez odezvy. Proměnila jsem se do lišky, měla jsem tak blízko přírodě, že tohle byla propůjčená schopnost a Ronin o ní věděl, byla to podoba, ve které mi všechny tresty byly příjemnější, nebyly tak ponižující ačkoliv to jsem nikdy nahlas neřekla a přešla jsem k Roninovi, který se přiblížil. Se sklopenou hlavou a staženým otcem. Zakňučela jsem a podívala jsem se ještě na Blanche. Uklidnila jsem se a poslala jí vizi (5 - na to, jak je vize jasná a přenos), která jsem věděla, že je z budoucnosti, že se může stát… Ale nevěděla jsem, zda-li se stane. Vyhodnocení situace Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Vize Nejasná, něco uniká… (5) Běžela jsem loukou za ní, objala jsem svou sestru a vydechla jsem dojatě, natiskla jsem se na ní. Stále jsem se zasekávala, stále jsem byla zničená a na tváři jsem měla nevzhledné jizvy, které se jen špatně hojily. Nenáviděla jsem je, stáhla jsem se kvůli nim do ulity a snažila jsem se vrátit do normálního života, ale stále byly okamžiky, kdy jsem se ztratila uprostřed města. A vracely se. Byly častější a potřebovala jsem dohled, neustálý dohled a proto tu pro mě byla má sestra a můj milovaný. Silueta, nejasná silueta, která mě dost mátla. Ale teď nebyla důležitá, teď byla důležitá má sestra. “Sestřičko…” vydechla jsem a svůj obličej ji schovala do vlasů, do jejích sametových vlasů. “Sestřičko,” pokračovala jsem. “Miluji tě.” řekla jsem jí poprvé. Po tom všem jsem jí to řekla a opravdu to cítila, usmívala jsem se a byla na sebe tak hrdá, jakou cestu jsem ušla. Vzdala jsem se války a vizí proto, abych mohla žít jako člen společnosti. “Dneska jsem upekla sušenky… Nejsou dobré, spletla jsem si cukr se solí ale…” vzala jsem ji za ruku a dovedla ke stolu, kde byly vystavené sušenky s čokoládou. I s mlékem. “Ale vypadají hezky a drží, tak jak měly! Už si pamatuji recept!” řekla jsem na sebe hrdě a opět se schovala ke své sestře. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Wynelle, Blanchette, Ronin, Raya okrajově Jacobus |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Wynelle, Blanchette, Jacobus Žena se mě pokusí napadnout, ale já její ruku bleskurychle strhnu. Zlostně zaječím, až musí udělat několik kroků vzad. Příliš jsem se ale nesoustředila a tak se jí nic víc nestane. I ten okamžik nepozornosti ale stačí k tomu, aby se mi Wyn prosmýkla pod rukama. Z hrdla mi unikne zavrčení, a už se po ní chystám znovu skočit, ale ona se místo toho generálovi sama vzdává. Pohledem zachytím přilétající loď. Nakloním hlavu ke straně, jako pes, který nad něčím hluboce přemýšlí. Tu už jsem někdy viděla. Moje rozkazy se ale pirátů nijak netýkají a tak se opět poslušně stáhnu ke svému pánovi. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Wynelle, Blanchette, |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Mrcha pod námi Ronin, Wynelle, Blanchette, Loď pluje klidným povětřím cestovní rychlosti, jsem lehce zadumaný nad událostmi posledních hodin. Odchod Lišky, dračice s mládětem, nepříjemná situace s Viralskou republikou, díky tomu hajzlovi politrukovi co zavraždil jen tak z plezíru trpaslíky. Měl tehdy štěstí, že sebou měl tu zlomenou mrchu ale "Es kommt der Tag." Z úvah mě vyruší hlas v zvukovodu z pozorovací golndoly se ozve hlas pozorovatele. "Dole pod námi se něco děje." Dalekohledem zaměřím postavy tam dole. Jedna něco sygnalizuje patrně žádost o pomoc a pak jsou tam ještě další.... počkat??? "To snad není možný to je ta mrcha a ten její politrucký parchant. Tak to ne ted mi neutečeš ty všivej hajzle." Řeknu si sám pro sebe a nemůžu uvěřit, že ten "Tag" je tu. "Připravte se k utoku to je ta zlomená co na nás zautočila u zdi a ten všivák. Ostřelovači na svá místa. Kulometčíci i dělostřelci připravit. Mariňáci připravit na výsadek. Krugere přines mi Zabijáka démonů a moji speciální munici hned." Zabiják démonů byla velkorážní odstřelovačka s optikou a speciální munice byly kulky s jejichž vnitřek byl naplněn stříbrnými ochrannými amulety které byly roztaveny a nality do jádra střely. Jejich ůčinek byl pak výrazně lepší a ochromoval magické tvory. Lod nalétává k přistání a já sám si vyberu vhodnou pozici a nožky Zabijáka se zaseknou do brdlení paluby. Prvně musím sundat tu mrchu je moc silná. Založím jeden ze tří speciálních nábojů. A zamířím Zlomené přímo na hruď, jak podle pouček "druhý knoflík od košile" "Po mém výstřelu se odstřelovači a kulometčíci zaměří na toho politruka. Hned jak se ozve výstřel pal!" Nitkový kříž se ustálí na hrudi Raye ztlumím dech a zmáčknu kohoutek rána mou zacloumá jak se mi pažba opře do ramena a kulka letí směr Zlomená. Jakmile se ticho roztrhne výstřelem i ostatní začnou pálit.... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Jedno srdceNyxAnnabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, Stvůra Krátce jsem pohlédl na Bastiena, když ke mně přistoupil a roztřeseně hledal klíč. Teprve nyní jsem pochopil, proč mému požadavku vůbec vyhověli: nechtěli s ní bojovat. Nechtěli riskovat spoušť, kterou by způsobil rozzuřený drak. Na jeho tichá slova jsem neodpověděl, jen jsem opět zvedl oči k Nyx, ke které jsem přirozeně gravitoval. Jen kapitánčina zbraň mě stále držela na místě. Když ta pekelná pouta konečně sklouzla z mé kůže a dopadla na zem, zhluboka jsem se nadechl a poněkud se napřímil. Jako by se ve mně rozbila hráz, proud magie se jako divoká řeka spustil celým mým bytí. Prudce, silněji než kdy před tím. Umocněn svým předchozím spoutáním, tok byl silnější než kdy předtím, a do jisté míry i nepříjemný, ohlušující. Když se ale řeka uvnitř uklidnila, konečně jsem ucítil i ji. Vydechl jsem. Opravdu jsem ji cítil. Nyx, její jméno se zachvělo v mé mysli – s něžnou opatrností, kterou jsem se připoutal k té její. Nemusel jsem jej vyslovit. Věděl jsem, že mě slyšela. Že mě cítila stejně jako já ji. Tak, jak to mělo být. Drak a jezdec, jedno srdce. Promnul jsem si zápěstí a natočil hlavu k trpaslici. Stvůra před ní ležela zkroucená v bolestech. Zamračil jsem se. „Jestli chceš, abych s vámi spolupracoval, budeš muset dostát svému slovu,“ promluvil jsem ke kapitánce, ale to se už můj pohled i pozornost přirozeně navrátily k dračici. I kdyby se Eastaughffe rozhodla můj požadavek ignorovat, nedokázal jsem si zabránit v tom Nyx opět oslovit. Jsem tady, zazněl opět klidný, konejšivý hlas, který patřil jen a jen Nyx. Nejraději bych k ní rozešel a v jednom okamžiku jsem tak i málem učinil, ale dokud na mě mířila pistole kapitánky, vše, co jsem mohl udělat, bylo promluvit k ní. Neboj se, jsem tu s tebou. Klid. Musíš se uvolnit, oprostit se od lodi. Pomůžu ti. Zbytek byl jednoduchý. Stačilo jen sáhnout do toku uvnitř a dát mu tvar. Nepohnul jsem se. Jedinou známkou toho, co se odehrálo, mohl být slabý svit na konečcích mých prstů a dotek hřejivé energie, který se rozlil v mém okolí a pro ty bez magického nadání mohl působit jen jako teplý závan větru. (10) Léčivá magie tíhla ke zraněním Nyx a Stvůry. Matně svítila a hřála. O menší zranění se zvládla postarat vcelku rychle. Co se ale těch větších týkalo, neznamenala okamžitou úlevu, jen pomalu zažehnávala bolest. Nic lepšího jsem na tuhle dálku udělat nemohl. Soustředil jsem se hlavně na dračicinu uvíznutou nohu, kterou světlo zcela obklopilo ve snaze ji pomoci dostat se zpátky do vzduchu bez dalších problémů či bolesti. „Isabello,“ oslovil jsem nakonec maličkou, která byla na cestě k Nyx. „Blíž už ani krok.“ |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Bastien,Annabelle, Isabella, Rhys, Stvůra Pouta Fridiněkoho dopadly na zem, sledovala jsem to po očku, zatím co jsem stále mířila koncem hlavně na zrzku přede mnou a něco bylo špatně. V prvním okamžiku to byl jen pocit, něco povědomě známého, a přesto něco cizího se vznášelo ve vzduchu. Když většinu života pracujete s mágy, něco málo se přiučíte, nebo spíš nepodceňujete bláhově drobná znamení proudící vzduchem. Prst se mi chvěje na spoušti, instinkt bojovnice mi řve do ucha zmáčkni to, jenže… Místo toho nohou strčím do zrzky a zaryju své koleno do jejich zad, jak si na ní bez skrupulí a ohledů klekla. Hrot zbraně (ten pod hlavní sloužící jako bajonet) jí lehce přitisku ke kůži na zátylku, „Ani se kurva nehni, nebo chcípneš v bolestech jak se ti sůl zaryje až do mozku!“ varuji jí, nejistá tím co se přesně děje. Věděla jsem že to byla naprostá hloupost, proč mu sundávali ty pouta! |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro V dešti kulek Wynelle, Blanchette, Koos, Raya Wynelle se promění v lišku a mě to přinese velmi zajímavé vzpomínky. Pamatuji si tuhle podobu. Tolik zábavy jsme si s ní užili. Malá lištička zavřená v klícce, nebo honěna psi aby zjistila jak krásný život může divočina nabídnout. Skloním se k ní, pohladím jí po hřbetě a pak jí jednou rukou zvednu do náruče. V druhé stále svírám meč, ale skloněný špičkou k zemi. Ty dvě nejsou žádný velký soupeř. Ani mně ani Raye a pokud jsme tu oba, jen těžko mohou dělat něco jiného než se vzdát. Ovšem vyjednávání také připadá v úvahu. "Obchod? Zajímavé slovo, jenom nevím zda máte vůbec něco s čím by se dalo..." dál se nedostanu. Třeskne vystřel a poté další. Vzducholodě jsem si všiml, ale nepovažoval jsem jí za hrozbu. Kdo by si pomyslel, že se pokusí utéci na ní, ale vždy se najde někdo ochotný zradit. "Schovej se!" křiknu na Rayu. Je tak vycvičená, že by tu klidně stála dokud by jí kule nerozervaly na kusy. Chybí jí půd sebezáchovy, což se často hodí, ale právě teď ne. Ještě jí budu potřebovat. Sám se ihned vrhnu pod ochranu stromů abych nebyl v přímé linii palby. Prsty pevněji sevřu kolem liščího těla a přitisknu si ho na hruď, aby náhodou nebyla trefena. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Vyhodnocení Raya (10) x Jacobus (8) - výstřel po Raye - Raya se vyhla, ale Jacobus má bonus k útoku na cíle. Zbraně se pokazili a útok je slabý, ale dost silný na to, aby to zasáhlo Ronina jednou, dvakrát silněji a přinutilo ho to k ústupu, první vlna střelby se nepovedla, Wynelle se krčí v Roninových rukou, aby se jí nic nestalo, ale při první příležitosti chce vyskočit z náruče. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Wynelle, Blanchette, Jacobus Třeskne výstřel a já ucítím, jak mi něco lízlo ruku. Když skloním hlavu, vidím, že se mi rukáv barví do ruda. Střela mě škrábla, ale já si prožila v životě tolik bolesti, jsem proti ní otupěla. Kdyby mi Ronin neřekl, ať se schovám, asi bych skutečně bez pohnutí čekala na smrt. Takhle se ale vrhnu za generálem do krytu stromů. Přitisknu se k jednomu ze stromů, oči přilepené ke vzducholodi. Z hrdla se mi line zlověstné vrčení. Nejraději bych se vrhla v před a zabila každého, kdo je na lodi. Odvážili se ohrozit mého pána a to já neodpouštím. Dokud mi však generál nedá jasný rozkaz, neodvážím se opustit své místo. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Dračí hněv Annabelle, Isabella, Bastien, Rhys, Brunhilda, Stvůra Dračice se zdála nesvá, těkala očima po palubě a ani když se objevil Rhys se nedokázala zcela uklidnit. Stále se bála nebezpečí, co jí hrozilo, stále se bála všech lidí a zbraní kolem sebe… Jediné její záchranné lano… Snažila se pochopit, co se děje, snažila se pochopit, proč se Rhys nebrání tím zlým lidem, ale její myšlenky nebyly tak moudré, jako obvykle. Byly zašmodrchané a zmatené, byly nejisté a komplikované. Přehrávala si ve svém omezeném zvířecím mozku ty nejhrůznější scénáře, protože nechápala, co znamená výkupné a nechápala, proč se Rhys nebrání. Chtěl tam snad zůstat? Dost dobře ale věděla, kdo za to mohl. Merlin! Když se zvedl z Rhysova opasku, natáhla se po něm a klapla zuby, chtěla ho chytit, ale vrána se moc dobře vyhla a zamířila pryč od nebezpečí. A v tu chvíli se Nyx uklidnila a konečně slyšela Rhysova slova, vydechla horký vzduch a snažila se věřit tomu, co jí říkal ale… Nevěřila. Ne. Zlomím si klidně všechny kosti v těle, ale ty půjdeš se mnou. Upozornila nesmlouvavě, než vyběhlo zpoza ní dráče, které běhalo po palubě a snažilo se čumákem pomoct své matce nahoru. Nyx ublíženě zařvala, než dráče se posadilo na zadek k ní a schovalo se u své matky. Nyx se tentokrát podívala na Rhyse tím nejvážnějším pohledem, který mu kdy věnovala. Vrátíš se se mnou. Pokud ne, zemřu abych tě dostala pryč. Je mi jedno, kolik lidí zemře, ale nikdo se tě nedotkne… Slíbila odhodlaně. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Kapitánův hněv Bastien, Brunhilda, Isabella, Stvůra, Rhys "Co to je?" vyjeknu když uvidím malého draka. Tohle mě tak překvapilo, že mi pistole na chvilku zakolísá, ale hned zase zpevním paži a dál mířím na Rhyse. Velký drak? Proč ne. Útočná jednotka elfů? Klidně. Ale tohle? Na něco takového jsem opravdu připravená nebyla. Kývnu na Bastiena a pohledem mu naznačím ať dostane Isabellu do bezpečí. Ani jsem si nevšimla kdy vylezla z kajuty a přiblížila se tak blízko k té bestii. Ovšem teď je ještě ve větším ohrožení než byla doposud. Trochu jí rozumím. Vím o té její touze a jak je přitahována podobnými tvory. Však je také z poloviny jako oni a já jí prostě nedokáži dát všechno po čem její malé srdéčko prahne. Zato to moje srdce to trhá na kusy. Snažím se na to nemyslet, ale stejně mě to trápí. Tak ráda bych jí chtěla dát všechno co chce a potřebuje, ale vím, že to nikdy nedokážu. Jsem jenom obyčejný člověk. Ona ne. Tak nerada jí to zakazuji, ale musí to být. Některé věci jsou prostě příliš nebezpečné a nemusí jí ochránit ani její krev. Proto ten můj strach znásobený ještě tím, že tu je dráče. Vím, čeho jsem schopná já pokud se někdo postaví mezi mě a dceru a tahle ještěrka na tom bude stejně. Proto musím rychle jednat a nakloním se k elfovi, tak aby mě slyšel jenom on. "Já svému slovu dostojím pokud jí rychle dostaneš odsud. Klidně pustím pryč i ten tvůj stín támhle, ale přísahám u všech bohů co jich na světě jenom je, že pokud udělá něco co se mi nebude líbit tak ten malý bude okamžitě sirotek, rozumíš? Není to jenom o tom, že tu máme pušky a děla a dokonce i čaroděje, ale mám tu i Dračí zhoubu. Ano, přesně tenhle jed, který republika vyvinula pro boj s draky. Podařilo se mi ho ukrást a klidně ho použiji. Takže sebou pohni než ztratím trpělivost generálův synu," dloubnu ho hlavní do zátylku abych ho trochu popohnala. Nechtěla jsem zacházet tak daleko, ale klidně to udělám pokud budu muset a nechám dolů pršet krev a maso téhle dračice. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Stvůřin hněvBrunhilda, Rhys, Annabella, Isabella, Bastien Látka uniformy sákne krví, v místě, kam mne výstřel zasáhl je potrhaná a odhaluje mapu ranek, ve kterých štípe a pálí sůl. I skrze bolest vnímám varovná slova trpaslice určená jen a jen mne, která slibují další bolest, pokud se budu dál pokoušet o zvednutí. Mé kňučení na chvíli zhrubne a sklouzne do zavrčení, ovšem vydrží mi to sotva pár úderů srdce, kdy s kniknutím spolknu vše, co se mi dere na jazyk, a zůstanu schoulená na zemi. Přerývaně dýchám, pohled upřený na boty trpaslice, zatímco na mne míří tou podivnou zbraní, co štěká, jako když burácí hrom. Už nenaříkám ani neskučím, statečně bolest z ran polykám a drtím mezi zuby, snažím se zhluboka dýchat přesně, jako mne to učil Velitel, abych se uklidnila. A pak… To ucítím. Tu šimravou hřejivou energii, která se přese mne převalí jako deka a konejšivě mne obejme. Na krátkou chvíli přivřu oči a uvolněně vydechnu, staré modřiny a bolístky přestávají tlačit a připomínat se, zatímco bolest z postřelených zad pomalu ustupuje, stahuje se do roviny, ve které jsem schopná vnímat a fungovat.
Ovšem ve stejnou chvíli do mne strčí trpaslice nohou a já jen stěží zdusím výkřik, když ranami projede palčivá bolest připomínající, že tam stále je a trpělivě čeká. Sotva se ocitnu na břiše, zaryje se mi do zad její koleno, až vyheknu a vzápětí znovu temně zavrčím, když se mi do zátylku zaryje chladný kov. Klubko nenávist a vzteku se ve mne kroutí, vrčí, syčí a škrábe. Nejraději bych se na trpaslici vrhla a vyrvala jí srdce krkem ven. Nevím, jestli je to možné, ale ve jménu Divoké bych to zkusila, udělala bych to! A pak bych její srdce rozžvýkala a vyplivla do plamenů ohně, který stravuje duši a odesílá ji do nicoty. „V šerrru… A stínech… Oni si tě najdou,“ zavrčím tiše v tom náhlém popudu. Každého jediného tady. Přísahám.
Nevím, co vše se děje kolem, ovšem dráčete, co vyběhne na palubu si nelze nevšimnout. „Ne…!“ spolknu výkřik, celá se pod Brunhildou napnu, a i když se o nic nepokusím, může trpaslice slyšet a vlastně i vidět, jak prkna paluby zaskřípou pod zaťatými drápy, které z nich loupou třísky, zatímco se Kapitánčin hlas nese lodí… |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Dráče Annabelle, Isabella, Rhys, Brunhilda, Stvůra Nevím, jak tohle propojení jezdce, a draka, funguje, ale vypadá to, že to konečně trochu zabralo. Co mě ale ohromí ještě víc, je malý drak, dráče, které se náhle vyloupne někde zpoza dračice, a začne zmateně běhat kolem. Opravdu se v tom okamžiku modlím, aby všichni zůstali v klidu. Nechtěl bych to malé vidět zraněné, nebo dokonce mrtvé, a umím si představit, co by s námi potom jeho matka provedla. Schovám zbraně, a vrhnu se vpřed, protože Isy se až příliš přiblížila k drakovi. Ne, že by se mi samotnému chtělo chodit blíž. Drak vzbuzuje hrůzu, jedna rána těmi obrovskými drápy a bylo by po mě. Chytím Isabellu za ramena a jemně, ale rozhodně, jí pomalu, pozpátku, vedu pryč. "Teď není vhodná chvíle obdivovat draky." Drak jí musí skutečně fascinovat, nebo je to možná magií v něm. Nedivím se, i já cítím, jak mě šimrá na kůži. A co to teprve musí dělat s ní. Obezřetně pozoruji dráče, vlastně ale netuším, co bych dělal, pokud by se k nám rozeběhlo. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Elfův… strachAnnabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, StvůraBylo to… zorničky se mi rozšířily. Polil mě chlad. Jak dlouho jsem na tento okamžik čekal? Dlouhé měsíce pečování o vejce, sledování jeho růstu. Bohové. Ale proč teď? Nasucho jsem polkl a sevřel třesoucí se prsty v pěst. Marně jsem se snažil zakrýt to, jak mě přítomnost dráčete rozhodila. Kapitánčina zbraň mě zastudila na zátylku. Vnímal jsem její slova a Nyx, která mě odmítala poslechnout. „To ti není nic svaté?!“ promluvil jsem rozčíleně a na rozdíl od ní jsem hlas neztišil. „Jak můžeš-…“ Když mi její slova ale znovu prošla hlavou, vztek ze mě okamžitě vyprchal. Zarazil jsem se. Zbyl jen strach, který pevně svíral mé srdce. Roztřeseně jsem vydechl. Nemohla to přece-… ne, určitě ne. „Ne… Blafuješ.“ Musela. Jistý jsem si tím nebyl. Jak bych mohl? Výhružka kapitánky jen umocnila strach o Nyx a o její mládě. A já se jenom jako tonoucí chytal jediného stébla, které mi přišlo na mysl. „Blafuješ,“ zopakoval jsem, snad už tentokrát o něco přesvědčivěji, ale k nekompromisnímu hlasu kapitánky a dračice jsem měl daleko. „Sama jsi matka. To maličké ji potřebuje. Stejně jako tvoje dcera tebe. Všechny peníze na světě za tohle nestojí.“ Zaváhal jsem a podíval se na dračici. Pohled, který na mě upírala, mi napovídal, že se již rozhodla. „Bojovat s drakem se nikdy neobejde bez ztrát. Udělej tu správnou věc a nech nás všechny jít. Máš mé slovo, že nikdo na tvé lodi nebude zraněn. Každý půjdeme svou cestou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Wynelle, Blanchette, Ronin, Raya okrajově Jacobus |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Wynelle, Blanchette |
| |
| soukromá zpráva od Brunhilda Nibelun (P) pro Brunhilda, Bastien,Annabelle, Isabella, Rhys, Stvůra „Dík za varování, aspoň příště budu mít nabité ostré,“ přimáčknu zrzku kolenem k podlaze. Jenže o maličký okamžik později dopadne na palubu malé dráče, sakra! Tohle už přestávala být sranda a přesto, přesto na tváři mám viditelný úsměv a srdce buší vzrušením, každým okamžikem to více a více připomínalo střet hodný písně a vyprávění. Smrt, hodná válečníků. A ta kůže mláděte musí být tak jemná, tenká a snadno opracovatelná, a přesto musí mít neuvěřitelné vlastnosti, neubráním se této kratičké myšlence. Svaly zrzky pode mnou se napnou a drápyska se zaryje do desek paluby, na což zareaguji přitlačením bodce ke kůži a jeho putováním níž, takže kůže se lehce začne šklebit v ránu, ze které se vyvalí pramínek krve. „Klídek hafane,“ povím a prstem něžně hladím spoušť, jako by se jednalo snad o milence. Pokud bych jí zmáčkla, tak rána půjde rovnou mezi lopatky. Zatím sleduji netrpělivě jednání teď už dvojice, jelikož Bastien se šel postarat o Isy. Děti by neměly na pirátské lodi co dělat, a i když to škvrně mám ráda, občas by potřebovala tvrdší výchovnou ruku pro její vlastní dobro a bezpečí. „Není dnes krásný den na vítězství a smrt, o které budou u rumu závistivě pět ostatní po věčnost!?“ vykřiknu směrem k posádce na palubě s odhodlaným úsměvem na tváři a bojovností v očích, nejen abych zvedla morálku všech na palubě s pohledem upřeným na tvora, který by mohl dobře sloužit jako synonymum smrti ale i aby někdo nepochyboval o našem odhodlání. Život piráta je o věčném tanci se samotnou smrtí a zlato, není ta jediná motivace. Vidina věčné slávy a odivu se dovede stejně hezky třpytit. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Příliš mnoho tvrdých hlav Annabelle, Bastien, Brunhilda, Rhys, Stůra Skoro ani nevnímám, že na mě promluvil Rhys. Líbí se mi sice, jak uklidňuje Nyx takovým podmanivým způsobem, ale jeho varování mě, že nemám jít dál, přejdu. Naprosto uchvácená tou podívanou se stále dívám na dračici a musím se usmívat. Obzvlášť, když uvidím, jak se tady objevilo i dráče! V duchu vypísknu radostí, jak se i Zizzy musí ušklíbnout a napomenout mě, ať tak nejančím. Udělám další krok k malému s nataženýma rukama před sebe, aby viděl, že v nich nemám nic, čím bych mu ublížila. Tak strašně moc se chci draka dotknout! Ale pak uslyším, co dračice odpovídá Rhysovi. Zamračím se. Nyx, prosím tě, Rhysovi nic není. Nikdo z nás mu neublíží. Je tady moc věcí, co ti ublíží a tvému dráčkovi. Nechceme ti ublížit, ale ničíš nás právě loď a my bez ní neumíme létat... Soustředím svou mysl na dračici způsobem, který si plně neuvědomuji, ale vnitřně jaksi cítím, že je správný, že mě uslyší. A pak ucítím ruce, na svých ramenou, která mě táhnou od ní pryč. Pokusím se jim vysmeknout, protože nechci od draka pryč. Příliš mě vábí k sobě. Je to nejsilnější magie, se kterou jsem se doteď setkala a nějak ve mne rezonuje. "Mami! To nemůžeš! Jen se bojí o Rhyse! Chce ho ochránit, vzít ho sebou. Nic víc!" zaúpím zoufale, když slyším, jak mamka opět vyhrožuje příteli draka, a obrátím se jejím směrem. Děsím se možnosti, že by se tyhle dvě síly tady střetli. Nechci vidět zraněné ani piráty, ani draka. A bolí mě jen ta představa, že bych viděla takhle magické stvoření trpět, nebo umřít. "Bastiene, řekni jí to! Vždyť jsi slyšel, co říkala, neodejde jen tak bez něj!" obrátím se na svého přítele a upřu k němu prosebný pohled. Přeci jen na něj mamka dá. Radí se s ním. Musí mi pomoct draka ochránit i nás. A nenechat je na sebe takhle halekat. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Ústup Annabelle, Isabella, Rhys, Brunhilda, Stvůra Vytřeštím oči, když zaslechnu trpaslici a její slova "povzbuzení". Vážně nás chce všechny nechat zabít? Hecovat piráty, když máme na lodi draka? Pravděpodobně bychom ho skutečně dokázali zabít. Stejně tak i mládě, elfa a zrzku. Ale to bychom si rovnou mohli začít kopat hroby, protože než by se tak stalo, mířila by tahle loď nejkratší možnou cestou k zemi. Zatnu zuby a pevně k sobě Isy přivinu. Nedovolím jí, aby se k drakovi přiblížila ještě víc, a to ani když na mě upře prosebný pohled. Její slova mi nedávají moc smysl. Koho jsem měl slyšet? Raději to přejdu mlčením, protože jediné logické vysvětlení je, že jsem měl slyšet draka, ale toho já zatím slyšel jen vztekle řvát. Tohle zašlo už moc daleko. Lituju, že jsem kohokoliv na Fridingena upozornil. Vlastně bychom ke Zdi ani neletěli, nebýt toho dopisu od Wyn. Zpropadená vrána, nemohlo jí po cestě klepnout? Mohli jsme v klidu prodat náklad, vrátit se do Útočiště a nemuseli bychom se s tímhle vůbec zabývat. Vidina vany plné zlata se mi pomalu rozplývá před očima. Raději se ale vzdám výkupného, než abych obětoval vlastní život. "Vymyká se nám to z rukou, kapitáne. Možná bychom měli ustoupit, dokud můžeme, a pustit je." Pootočím hlavu a podívám se na Annabellu. Tohle se mi neříká snadnp. Rozhodně ne potom, co Brunhilda piráty tak rozhicovala. Někdo ale chladnou hlavu zachovat musí. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Drobné intermezzoBrunhilda, Bastien, Rhys, Anabelle, Isabella Ztěžka dýchám nervozitou, srdce buší na poplach a horkost, která ze mne sálá, může cítit trpaslice sama pocítit. Je tak… Tak strašně těžké vydržet v klidu, nevrtět se pod trpaslicí a nedat jí záminku mi znovu ublížit. Pamatuji si tu bolest, sůl štípající v ranách nutící kvílet a klidně si ji z ran vyškrábat pokud to bude nutné. A nechci ji zažít znovu, ne, ne, ne…
„Ne-pomůže, neochrrrání,“ zasyknu v odpověď, ačkoliv můj hlas se vzápětí protáhne v tiché zakňučení, když ostří vražené do kůže na zátylku pod obojkem sjede jako varování níže a mne krk zaleje stružka horké krve. Ostře se nadechnu a zase vydechnu, co také můžu více? Kapitánka vyjednává s Rhysem… I když o vyjednávání mám i já trochu jinou představu a… Situace začíná být napjatější a napjatější.
Cítím tu tetelivou radost a vzrušení lovce z kořisti na dosah, které sálá trpaslici z každého póru – a je nakažlivé, tak zatraceně podmanivé až se s ním sama ztotožním, ovšem mým cílem rozhodně není dračice ani její mládě - nervozitu půlelfa, odhodlání kapitánky, umíněnost dračice, strach posádky… To vše podbarvené chutí magie, co mi tiše drnčí pod kůží podobna mravencům. Ani jedno se mne netýká, a přesto u toho musím být. Polknu. Tohle nedopadne dobře a mne přímo ubíjí, že jsem opět selhala. Že jsem stejně k ničemu jako tehdy, když nás ta proradná cháska obklíčila jako smečka hyen.
A tak jen… Napjatě čekám, připravená vystartovat v okamžiku, kdy dostanu byť sebemenší šanci. Pokud tedy vůbec. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Neústupná Anabelle Rhys, Stvůra, Bastien, Isabelle, Brunhilda Tentokrát nezakolísám. I když to nedělám ráda Isabelle neodpovím. Ani se po ní neohlédnu. Právě teď musím být silná a rozhodná. V takovéhle situaci nesmím dát najevo slabost. Ne před nimi. Právě teď musím být kapitánem ne matkou. "Možná, ale chceš to riskovat? Chceš na to vsadit jejich život?" dál hovořím s Rhysem. "Pokud jí nezkrotíš a ta saň o něco pokusí zemřeš jako první a tvoje ochránkyně hned po tobě. Pak nejspíš přijdeme na řadu my, ale budeme se bránit a je dost pravděpodobné, že ani ta tvoje dračice z toho nevyjde se zdravou kůží. Klidně také může umřít a přemýšlel jsi o tom, co se pak stane s Nothii až přijde o jezdce a jeho draka? Jak zareaguje republika až se tohle dozví? Utopí tvůj národ v krvi a ty jí budeš mít na rukou. Nezašla jsem takhle daleko jenom proto abych se teď vzdala." Poslední slova patří též Bastienovi. Netuším co to najednou do něj vjelo a proč najednou hodlá stahovat kalhoty. Vnímám jak nkteří piráti váhají, ale většina se jich připravuje k boji. Nasazují si obleky, kontrolují zbraně, ládují děla a strojní pušky. Pára v kotli stoupá a Rose je stejně dychtivá na boj jako my, pokud to musí být. "Spoutejte tu divošku," křiknu směrem k Brunhildě, "a ty jí koukej dostat z mojí lodi." Možná, že tohle elfa konečně přesvědčí, že já to myslím smrtelně vážně. Nehodlám couvnout. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Mezi dračicí a kapitánkouAnnabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, StvůraMyslí mi prošel třetí, cizí hlas. Málem jsem s sebou trhl. Dosud jsem ani nepovažoval za možné, aby se do našich rozhovorů někdo zapojil. Ale jak? Našel jsem Isabellu pohledem. Dívenka se záhy otočila k matce a začala Nyx obhajovat. Neúspěšně. Dokonce ani to, že promluvil první důstojník kapitánku neobměkčilo. Já tak neoblomný nebyl. Vnímal jsem, jak se piráti připravují do boje. Natěšená slova trpaslice a neústupná promluva kapitánky je jenom povzbudila. Blázni, všichni do jednoho. Podíval jsem se na Bastiena, jako bych doufal, že ještě něco dodá. Ale nevěřil jsem tomu, a než jsem se nadál, unikl mi povzdech. Téměř neznatelně jsem kývl, ale kapitánka to jistě zaznamenala. Měla pravdu. Životy Nyx a mláděte jsem riskovat nechtěl. Na ničem jiném nezáleželo. „Nech ji jít k dračici. Dvě rukojmí nepotřebujete,“ hlesl jsem v naději, že tak byla stále ochotna učinit. Sebe jsem zachránit nemohl, ale třeba aspoň její přítomnost Nyx pomůže. Pak jsem se nadechl a konečně se opět odvážil podívat na dračici. Teskně, téměř omluvně. Chápal jsem, proč řekla to, co řekla. Proč mě odmítala poslechnout. Kdyby tahle situace byla obrácená, nezachoval bych se jinak. V životě bych ji neopustil... tak jak jsem jí měl vysvětlit, že přesně tohle musela udělat? Nyx, nejdražší, poslouchej mě. Nechci, abys s nimi dnes bojovala. Nechci, abys riskovala život svůj nebo svého mláděte. Na světě není cennějšího života než vás dvou. Nic se mi nestane. Jediný způsob, jak mě nyní můžeš ochránit, je nechat mě tu. Ta žena za mnou mě nebude váhat zastřelit, pokud s nimi budeš bojovat. Je nebezpečná. Nebojuj s ní. Pokud teď odletíš, do tří dnů se za tebou vrátím. Slibuji. Nechci být pryč od tebe o nic víc než ty ode mě, ale musí to tak být. Má magie stále ještě tíhla k tmavomodrému dračímu tělu a soustředila se kolem její nohy. Mohl jsem jen doufat, že mě tentokrát uposlechne. Věř mi. Prosím. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Skryti v mlází Raya, Blanchette, Wynelle, Koos Skryjeme se v lese. Zády se opřu o jeden z rozložitých kmenů a opatrně se podívám jak to za námi vypadá. Před střelbou pušek jsme v bezpečí. Před děly je to horší, ale když nás nevidí máme větší šance. Nebo provedou výsadek, ale s tím si již poradíme. "Nevrť se tolik. Nice se ti nestane," okřiknu lišku ve své ruce. Právě teď jí nechci nijak ublížit. Možná jí trochu pevněji sevřu, ale ne nijak bolestivě. To v plánu nemám. "Jaký zrádce?" otáži se, pozvednu meč a namířím hrot na hruď přibíhající ženy. Ne, že bych to nutně potřeboval, ale je dobré ostatním okolo sebe dát vědět, že jsem připravený zakročit kdby to bylo potřeba. "Máš nějaké důkazy?" vyptávám se dál, protože o zradě může mluvit kde kdo, ale slova samotná ještě nic neznamenají. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Král a kněžka Arthrian XXIV., Slepá kněžka Ani kavalérie gryfů nemohla porazit, dvě pirátské lodi. Únos Rhyse von Fridingen a nezvěstnost dračího generála se ukázalo být dvěma největšími problémy. Nejvyšší kněžka si byla nejistá svými vizemi, ale řekla králi o nich. Když pak bylo téměř jisté, že Zeď se skutečně bortí a že Viralská Republika má něco za lubem, král se rozhodl osobně přispěchat svému věrnému generálovi pomoci. Dorazil až příliš pozdě, a to ne svou vinou. Původně tam ani neměl být, původně si vojáci měli poradit s problémem sami a ukázalo se, že problém nebyli Viralští, ale piráti, kteří unesli Rhyse. Statečná Stvůra, nejlepší stopařka se vydala statečně za ním, a ačkoliv na gryfovi nikdy neletěla, rozletěla se a chtěla zastavit piráty, ale od té doby o ní také nikdo neslyšel. Král vyslal posla, který i přes své mládí vyjednával jako zkušený veterán a vrátil se s dohodou – za tři dny u dračího chřtánu. Kapitánka chce sumu odpovídající vaně zlata, ale ne ledajakou vanu. Král musí mít možnost pohodlně natáhnout nohy v té vaně. Ačkoliv ta nabídka stála za to, Nothie netrpěla na chudobu, stále tu byl jistý problém. Dračice Nyx s vejcem. Rhys byl nejlepším cvičitelem a měl s Nyx takové pouto, že i na takovou dálku dračice cítila, že se něco děje. Chtěla vyletět hned, ale její vejce se začalo klubat. Vylíhlo se? To zjistili až vojáci, když nalezli prázdnou sluj a v ní skořápky bez mláděte. A pár ohořelých těl. Král viděl, jak dračice pluje oblohou, nemohl ji zastavit, na to byl příliš malý a gryf by pro ni byl nehodný soupeř. Jen taková jednohubka. A dračice příliš umíněná na to, aby ji zastavil, a tak králi nezbývalo nic jiného, než se vrátit do paláce a shrnout, před co jeho lid bohové postavili. Ve zdi byl tunel. Generál Dalyor byl pravděpodobně na cestě domů, Rhys unesen a jeho život měl být vyměněn za vanu zlata a Stvůra byla pryč. Mohla být na cestě domů, ale také mohla stále pronásledovat piráty, nic z toho nebylo jisté, jen to, že se piráti přesunuli na Viralskou stranu Zdi. „Pane?“ oslovila krále Slepá kněžka (jak se jí říkalo) a zamířila k němu. Byla si vědoma toho, že zklamala, a proto opustila zahrady svého chrámu a vydala se do nepříliš vzdáleného paláce, aby mohla s králem promluvit. „Neočekávala jsem Váš návrat tak brzy. Jste v pořádku, Vaše výsosti?“ ptala se starostlivě, když přešla ke králi ještě těch pár kroků, co je od sebe dělilo. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Souboj myslí Annabelle, Isabella, Rhys, Bastien, Brunhilda, Stvůra Nyx, dráče Matka byla vyděšená, držela se paluby zuby nehty, protože sama nedokázala nohu vyprostit bez problémů, ale když viděla, že Annabelle odmítá ustoupit, věděla dračice, že je problém. Věděla také, že nemůže zůstat na lodi, že loď by musela být poháněna silnější magii, a tak nějak jí docházelo, že by rychleji došlo palivo, a tak pomalu vytáhla nohu. Její pohled zpřísněl, ze zoufalství se změnil na nečitelnou tvář, kterou dračice upřela na Isabellu. Na statečnou Isabellu, která se pokusila udělat něco se svojí magií. Dračice slyšela, ale odmítla poslouchat, odmítla se sklonit a na palubě se postavila a podívala se po Stvůře, která byla zraněná. Tolik si jí přála pomoci, ale nemohla, věděla, že by jí tím mohla ublížit… Všechno to bylo špatně, absolutně všechno a ona nechtěla couvnout. „Svůj život bych položila pro tebe, Rhysi,“ začala. „Nerozumím té ženě, nepřišla jsem bojovat, přišla jsem si pro tebe a odmítám odejít bez tebe. Pokud nepůjdeš teď, poletím s lodí a je mi jedno, jak moc nápadná při tom budu a je mi jedno, jak moc nebezpečné to bude, dohlédnu na to, že ti nic neudělají.“ řekla a pak složila křídla, protáhla je a drcnula čumákem do dráčete, které se tak zmateně motalo kolem jejích nohou. „Musím ho nechat na palubě. Je moc nebezpečné ho nosit.“ a po těchto slovech bez varování vzlétla a vyrovnala se s lodí, aby stále viděla na Rhyse. Už se nechtěla vzdálit. „Napadá mě… Lumerius miluje zlato… Je také taková? Miluje zlato, více než miluje své děti? Jsou takoví všichni lidé?“ ptala se, ale kanál se pomalu rozplýval. Nebylo jí do řeči, chtěla jen zpátky a odpočinout si. A dráče na tom bylo o poznání zmateněji. Bylo velké jako malý kůň, a tak se nemohlo schovat, a tak udělalo to jediné, co mohlo. Zamávalo křidélky a lehlo si k zábradlí, schoulilo se a dělalo, že tam snad ani není. Tolik se bálo, ale chápalo, proč tohle jeho matka dělá a věřilo své matce. Pár slov ke „kanálu“ Kanál se tomu říká mezi lidmi, kteří o tomto spojení ví. Jedná se o proud magie, u které se neví, zda je unikátní pro Nyx či nikoliv. Pokud má bytost dostatečné silné telepatické schopnosti, je možné tento kanál využít ke komunikaci, ale nejedná se o telepatickou magii. Pokud sama dračice nechce, není možné se na kanál napojit a nemůže o něm nikdo ani zjistit, ale pokud je dračice ve stresu a vyděšená, je možné, že se kanál roztříští a pak je velmi nepravděpodobné se na něj napojit, nicméně je možné nějaké útržky přečíst, pokud je magické bytost dost silná. Kanál musí vyslán magickou silou dračice, je jen jediný muž, který se dokáže napojit na kanál bez větších obtíží a dokáže ho sám vytvořit, a tak se napojit na myšlenky dračice a tím mužem je Rhys von Fridingen. |
| |
| soukromá zpráva od Boindil Jakison (VR) pro Příprava na odletGenerál se nakonec ukázal jako ne úplně špatný chlap, co to k mému překvapení měl na člověka v hlavě i celkem v pořádku. Výborně, v tom případě si rozumíme. Kývl jsem, když nás ujistil, že s námi tu chodící pohromu nepošle, načež i spolu s ní odešel někam dál do tábora. Takže les, ve kterém na nás zaručeně čeká past, to bude chtít.. Plamenomet. Zamumlal jsem nepřítomně, když bratr prohlásil, že bychom měli vyrazit a trošku poštelovat náš dopravní prostředek. Hmmm, jo chtělo by to udělat pár změn, ale nejsem si jistý, jestli na ně dostaneme dost času. Každopádně, nabalil jsi s sebou na cestu něco zápalného, že jo? Víš, že lesům věřím jen o trošku víc než magii. Lehce jsem se otřásl při představě, že snad budeme muset provést i pozemní výsadek, abychom potvrdili smrt členů průzkumných oddílů. Vyrazil jsem pomalým krokem k našemu kluzáku, když se mi zježili nepříjemně chlupy vzadu na krku. Co to... Otočil jsem se a všiml si senátora, který si podezřele prohlížel naše plavidlo. Sáhneš na něj, a vlastnoručně tě vyvrhnu jak podřízlýho rypouše. Zavrčel jsem v duchu, než jsem se otočil a šel si po své práci. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Dračice rozhodla…Annabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, StvůraZahleděl jsem se na mládě, které zůstalo na palubě a schoulilo se u zábradlí. Jen stěží jsem v sobě potlačil povzdech, který se mi usadil na hrudi. Svým způsobem jsem ji chápal. Létat s ním pro ni nemohlo být jednoduché, a i přes přítomnost pirátů reálně v nebezpečí nebylo. Ne, dokud Nyx letěla poblíž. A dokud jsem tu byl i já. Kdyby se k němu snad chtěl někdo přiblížit s nečestnými úmysly, nebo snad někdo, koho by z nich podezřívala, jistě by reagovala bez zaváhání. I když dalo se pirátům věřit, že se o něco nepokusí? Možná to tak bude, nechal jsem ještě zaznít odpověď v její mysli, ale cítil jsem, že se ode mě vzdaluje. Spojení mezi námi se rozplývalo. Nechtěla dále mluvit, rozhodla se. A tak poslední slova, které jsem vyslal jejím směrem, byla: Omlouvám se, Nyx… „Nezaútočí na vás,“ hlesl jsem ke kapitánce o poznání klidnějším hlasem, „ale neodletí. Zůstane u lodi, dokud tady budu i já. Nenechá si to rozmluvit.“ Pak jsem se k ní ohlédl a riskoval pootočení hlavy, abych na ní pohlédl. Svá další slova jsem pronesl ještě tišeji, již jen pro ni. „Nemusíš s ní bojovat. Máš pravdu. Nechci riskovat střet mezi vámi a Nyx. Ne teď, když má s sebou mládě. V tomhle mě poslechne. Pokud tedy tví lidé nezraní mě, nebo její mládě. Ale pryč ji poslat nemohu…“ |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Krize zažehnána Isabella, Rhys, Stvůra, Bastien, Brunhilda Když se dračice pohne můj prst na spoušti zbělá. Jsem skutečně připravená udělat elfovi do hlavy další díru navíc, ale naštěstí nebudu muset. "Pokud se o nic nepokusí a zůstane tam kde je, tak s tím dokáži žít, ale jeden špatný pohyb a nebudeš mít ani čas abys toho litoval. Bastiene odveď ho zpátky," křiknu na svého kormidelníka a konečně úlevně vydechnu. Zdá se, že tohle je to nejlepší v co můžeme doufat aniž by došlo ke krveprolití. "Běžte se podívat na škody, které způsobili a zalátejte konečně tu díru," začnu štěkat rozkazy na všechny strany. "Hlídejte ty draky, ale nepřibližujte se k nim. Hlavně k tomu mladému. Pokud jenom uvidím, že na něj někdo vrhl křivý pohled, tak ho vlastnoručně skopnu z paluby. Tu ženskou konečně svažte a někam zavřete a ať se na ní doktorka podívá. Chci dvojnásobné hlídky, nikdo nic neudělá dokud já neřeknu a ostatní mají rozchod." Pochybuji, že půjdou ostatní jen tak spát. Všichni jsou nervozní z tého obra vedle nás a budou na něj zírat a hlídat ho. Ne, že by mi to vadilo. Víc očí znamená víc příležitostí jak si všimnout, že něco chystá. Děla jsou připravená a některá míří na draka letícího poblíž. Na Stvůru mezitím zamíří několik dalších pušek a pistolí než se k ni přiblíží další dva s provazem aby jí svázali ruce a mohli dovést do podpalubí. "Isabello, vrať se do kabiny," nakáži dívce nesmlouvavě. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Nepovedená záchranaBrunhilda, Rhys, Annabelle, Isabella, BastienNyx, dráče, piráti Je těžké soustředit se na cokoliv jiného než na trpaslici na zádech a železitý odér vlastní krve, zvláště když cítím, jak mnou Rhysova magie přestává procházet, utíká mi z pod přízračných prstů jako voda, když nastane odliv a ať se snažím sebevíce… Její hřejivá náruč se vytrácí a bolest v ranách ze soli štípající v mase, se probouzí a nutí zatínat zuby a zhluboka dýchat ve snaze ji opět zahnat pryč. Divoška. Spoutat. Snadno se dovtípím, o kom je řeč a téměř jako na povel tiše zavrčím. Srdce se mi rozbuší, když se loď zhoupne a dračice v další chvíli opustí palubu. Překvapeně zamrkám a v hrdle mi vyschne. Chvíli čekám… Nevím… Na cokoliv? Než mi ze slov i uvolněného napětí dojde, že se už nic nestane, že dračice ustoupila a Rhyse tu nechala. A… Že tu nechala mě. Svíravá bolest, kterou v tu chvíli cítím nemá se zraněním nic společného a slovy by se nedalo popsat to sžíravé zklamání tavící se v sebelítost. Ovšem ani na tu není příliš prostoru, protože přichází další štěkavý povel té Hyení kapitánky a kolem mne je najednou až nezdravé množství železa. Těkám očima kolem sebe, ovšem není možnost než vzdát nebo doufat, že to budu mít rychle za sebou. Ovšem strach z toho, že zbraň trpaslice znovu zahřmí… Ruce za zády k sobě stáhne provaz a já tentokrát to bolestné zakňučení spolknu, jen potřesu hlavou ve snaze rozehnat ty barevné mžitky, co se mi roztančí před očima v rytmu tlukotu vlastního srdce v okamžiku, kdy mě vytáhnou na nohy. Přes vlasy nahrnuté přes tvář skoro nevidím, ovšem i tak se kolem sebe rozhlížím ve snaze zahlédnout dráče, Rhyse, Nyx. Připadám si… Podvedeně? To je to slovo. Možná. Vše je stejně zapomenuto, když spatřím ten temný chřtán podpalubí, kam mě piráti postrkují. „N-ne…“ hlesnu tiše a polknu. Je mi jedno, kolik na mě snad míří nebo nemíří zbraní, jestli je poblíž trpaslice s tím svým peklem v trubce, když se s výhružným zavrčením se zapřu oběma nohama a vzápětí se pokusím pirátům vyškubnout (10). Klidně kolem sebe budu kopat a cvakat zuby jako divoké zvíře, ale do podpalubí dobrovolně nejdu. Prostě. Ne. Na to je vzpomínka na zážitek v Kapitánově lodi příliš čerstvý a příliš silný. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zpátky do podpalubí Annabelle, Isabella, Rhys, Brunhilda, Stvůra Spadne mi kámen ze srdce, když dračice konečně vzlétne. Své mládě ale nechala na lodi. Zmateně se podívám na nešťastně vyhlížející dráče, a potom na elfa. Tohle jsem vážně nečekal, obával jsem se nejhoršího. Moje srdce zpomalí z trysku do cvalu a uvolním se. Teprve nyní si uvědomím, že k sobě Isabellu stále křečovitě tisknu. Trochu povolím a nakonec jí pustím úplně. Doufám, že poslechne Annu a nerozeběhne se k dráčeti. Možná, že je to ještě mládě, ale kdo ví, čeho všeho je schopné. Nelíbí se mi představa, že nás ten drak bude pronásledovat až do Útočiště. Fridingen sice tvrdí, že na nás nezaútočí, ale těžko říct, jestli opravdu tu ještěrku dokáže ovládat. Tohle rozhodně nebude klidná plavba. "Slyšel jsi kapitánku, jdeme." Chytím Rhyse za paži a zatáhnu, abych mu dal najevo, že je na čase vrátit se do kajuty. V hlase mi zaznívá únava. Mám za sebou náročnou noc u kormidla a nejraději bych se viděl v posteli. Bohužel, s vědomím, že je takhle blízko lodi drak, bych stejně neusnul. To mě rozčiluje, ale nic s tím neudělám. "Tomu malému se nic nestane." Dodám ještě, protože je mi jasné, že se elfovi nebude chtít dráče nechat mezi piráty. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Odtržená Annabelle, Bastien, Rhys, Stvůra, Brunhilda Mamka mě neposlouchá. Jako obvykle. Vlastně dělá, jako kdybych ani nebyla. A tak se slzami v očích otočím pohledem zpět k dračici. Doufám, že Bastien a Rhys jí dovedou k rozumu... Když se na mě dračice podívá, nebojím se. Cítím se opojená. Ona mě totiž skutečně slyšela. Reagovala na mne, rozuměla mi! I když mě neposlouchala. Euforie z toho, že jsem vnímána tak majestátným magickým stvořením jako drak mě rozechvělo až do morku kostí. Kdyby mě Bastien netiskl pořádně k sobě, docela určitě bych se k ní vydala vstříc, abych se jí dotkla, abych byla s ní. Jenže pak se dračice vznese. Sleduji to s hořkosladkým pocitem. Je to tak krásné! Ale já se cítím ochuzena o její společnost, byť na ní stále z lodi vidím. Její magie už tak není tak silná. A přestože je to poprvé, co jsem se dostala k tak silné magii tak blízko, najednou když zmizí, cítím se oloupená, jako kdyby mi sebrali deku, která mě v noci zahřívala. Pohled mi ihned padne na to malé dráče, co tu zůstalo samo a vyděšené a já pocítím další vlnu touhy, ale ne tak magické jako předtím. Tentokrát chci jít za ním, abych ho mohla utěšit. Jako mrazivé seknutí mnou projede hlas kapitánky této lodě. Vysloví mé jméno tím způsobem, který se používá jen když je vážná, naštvaná a nepřijímá námitky. A nebo všechno dohromady. Sklopím hlavu. Po tvářích mi stečou slzy hněvu a smutku, když si představím, že bych byla připravena i o setkání s mládětem. Ruce zatnu v pěst. Zizzy obemkne mé tělo a já cítím, jak drží mé tělo víc vzpřímeně. Jak mi zvedá hlavu od země. Tu magii cítí ještě víc než já. Touží po ní víc než já. Proto je i víc odhodlaná se k ní dostat. "Ne, nikam nejdu," odmítne naprosto skálopevně Zizzy a já vím, že pro to udělá absolutně cokoliv. Zadívá se na mou mamku přes rameno a Zizziny tmavé oči jí oplácejí tvrdý pohled odhodlaného člověka. Zalétne krátce pohledem i na Stvůru, která se také vzpírá příkazu. A popohnána tímto zatím úspěšným vzdorem se vydá se mnou směrem k dráčeti. Mamku, zoufale se bránící Stvůru, i všechny ostatní naprosto nechá za sebou a soustředí naši magii a vědomí na dráčka. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Do třetice neuposlechnutých příkazů kapitánkyAnnabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, StvůraSpokojeně jsem vyslechl rozkazy kapitánky. Nikdo se k mláděti neměl ani přiblížit a díky tomu se mi poněkud ulevilo. Bastien sevřel mou paži a popohnal mě do podpalubí. Krátce jsem na něj pohlédl a cítil, že jsem jej uposlechnout chtěl. Dlužil jsem mu to. Už jen protože mi předtím důvěřoval a pustil mě z kajuty ven, abych mohl vyrazit za dračicí… V dalším okamžiku se toho ale odehrálo několik věcí najednou. Stvůra začala zápasit s piráty a snad bych se do toho i vložit, kdyby také Isabella neodmítla uposlechnout příkaz své matky. Taktéž jsem se ohlédl po dráčeti a viděl, jak k němu maličká odhodlaně vykročila. V mé hrudi se na protest zvedla vlna magie, kterou jsem jen stěží potlačil. Bylo mi jedno, že se Isabella předtím drakům zastala, že z nějakých záhadných důvodů dokázala komunikovat s Nyx, mým prvním instinktem bylo mládě přese všechno bránit. A to za každou cenu. Prudce jsem se vysmekl Bastienovi a komukoliv dalšímu, kdo mě v tom okamžiku chtěl zastavit. (10) „Zůstanu tu,“ šlehl jsem pohledem po kapitánce, její pistole jsem se teď už nebál. Strach o mládě zcela převážil jakýkoliv jiný strach. „Ona na mě bude chtít vidět a nezdá se, že by se vám dalo věřit, že dráče necháte na pokoji.“ Bez přemýšlení jsem vykročil za dráčetem a Isabellou. Věděl jsem, že neuposlechnout kapitánku nebyl dobrý nápad, ale na tom mi teď nezáleželo. Byl jsem rozumný dlouho a některé věci prostě muselo rozhodnout srdce, a to mi říkalo, že s mládětem musím zůstat. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Blanchette, Wynelle, Ronin, Raya okrajově Jacobus Jak tomu říkal? Zábava? Byl to velmi zvrhlý způsob zábavy. Ve Viribu si někteří užívali se Zlomenými dívkami, ničili je, ale zároveň si užívali, protože to cvičitelům chybělo. Na Viribu se daly strávit roky, jídlo tam bylo dováženo a pokud někdo utekl, ztratil se v nekonečné poušti. Proto generál Vexare byl jakýmsi osvobozením, sice mě stále věznil, ale už to vězení bylo pojízdné a já mohla znovu vdechovat vůni trávy. To mi asi chybělo nejvíc a v opojení drog jsem ani více vnímat nemohla, jen tu vůni trávy. Najednou jsem ale chtěla více než jen vůni trávy než jen být zpátky u Vincenta, chtěla jsem domů a chtěla jsem, aby se i má sestra vrátila domů, chtěla jsem, aby byli všichni šťastní, protože na mém štěstí nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby lidé kolem mě přežili, dokonce ani k Vexaremu jsem necítila nenávist, cítila jsem se v jeho přítomnosti nejistá, ale nikdy jsem nechtěla a ani mu nepřála nic hrozného. A i přesto... Jsem něco cítila, když Blanchette zaútočila Vyhodnocení akcí: Blanchette (7) x Ronin (1) - hození útočného pavoučka, pavouček odvede pozornost a dostane se na kůži Ronina a díky tomu Ronin pustí Wynelle, která uteče k Blanchette a vezme ji za plášť tlamou, aby jí navedla pryč, a to zkazí útok. Blanchette (7+ bonus k útěku) x Ronin (10+2 za dosah, když dojde na útok)- samozřejmě útok prstenem byl velmi smělý, a tak to nemohl dopadnout dobře, ale díky tomu, že Wyn stáhla trochu Blanchette, mohli vzít nohy na ramena a zamířit k lodi Koose, Blanchette se k Roninovi ani nepřiblížila. Nepočítala jsem s možností útěku, chtěla jsem se vrátit za Vincentem, ale Blanchette šlo o život ted. Ačkoliv to bylo proti mé přirozenosti, kterou mi Viralští podsunuli, Vincent mohl počkat. Právě proto, že jsem běžela i já, se za mnou rozeběhla i Blanchette a zamířily jsme k lodi. Jediné, co mi zbývalo bylo vyslat signál, a tak jsem hlasitě zavyla po liščím způsobu na loď a doufala, že si toho kapitán všimne. Nezbývalo mi nic jiného, než se otočit na Ronina a Rayu. Cítila jsem smutek. Po tak dlouhé jsem ji viděla, viděla jsem, že stále žije a znovu jsem ji opouštěla... Rvalo mi to srdce. A jedno zavytí jsem věnovala i své jediné přítelkyni. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Bouře na obzoru Rhys, Bastien, Brunhilda, Isabella, Stvůra To, že se někdo zmítá a nechce pouta to dovedu pochopit, ale zrada od vlastních lidí? Něco takového si nenechám líbit. Nejdřív Bastien a teď má vlastní dcera. sevřu pažbu pistole tak silně až mi zbělají klouby. Nejsem daleko od toho vydat rozkaz ať někoho zastřelí. Třeba tu otravnou dračici, která tohle začala. Jenom s vypětím všech sil se mi podaří se ovládnout. Mám pocit, že mě tu přestávají brát vážně. "Bastiene!" vyštěknu, "jestli chce zůstat na palubě, tak mu to dopřejme. Spoutejte ho." Jen co to dořeknu několik pirátů se mu postaví do cesty aby ho zadrželi (3). Já nemám čas to příliš sledovat protože upírám pohled do očí svého vzpurného dítěte. "Isabello Azaharo Eastaughffe, okamžitě se vrať," zavrčím na ní celé její jméno, které používám jenom opravdu velmi vzácně. Bylo to jednou když nás málem vyhodila do povětří jak si hrála se svíčkou a podruhé když málem zabila sebe a svého koně svou divokou jízdou. Snažím se do hlasu vložit tolik autority kolik to jde, chvěje se mi vztekem. (5) Mezitím piráti nahání Stvůru po lodi. Zatím nepoužívají zbraně, jenom se jí snaží obklíčit, svázat a chytit do sítě, aby nenapáchala víc škody než je teď nebo snad nespadla z lodi, což by mi ten elfský hejhula určitě vyčetl. (4) |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zlobivý elf Annabelle, Isabella, Rhys, Brunhilda, Stvůra Sprostě zakleju, když se elf vysmekne z mého sevření. Varoval jsem ho, že je lepší kapitánku neprovokovat a on stejně jde a zkouší její trpělivost. Nehledě na to, já už toho mám taky po krk. Začínám si říkat, že ukázat elfovi svoji vlídnější tvář byla chyba. On toho teď totiž prachsprostě využívá. Tuhle chybu už opakovat nebudu. Dušuju se, když slyším kapitánčin hlas. Ani se na ní nemusím dívat, a vím, že zuří. Být na Fridingenově místě, zmizel bych do kajuty sám, a zcela dobrovolně. Na to už je teď ale pozdě. Několik mužů ho chytí a já mezitím seberu ze země antimagická pouta, která jsem mu prve sundal. Teď mu je znovu nasadím. (6) "Přivažte ho ke stěžni!" Přikážu pirátům. Na elfa se přitom ani nepodívám. V hlase mi však jasně zní podráždění. Radil bych mu, aby přestal blbnout, a vzdal to. Sice má výsostné postavení, ale pořád je to náš vězeň, a já bych si rozhodně nevsadil na to, že by Anna nebyla ochotná mu ublížit. "Tohle je to nejlepší, co můžeš dostat. Drak uvidí na tebe, ty uvidíš na dráče. Všichni jsou spokojení." Konečně, když je pevně přivázaný ke stěžni, na něj promluvím. "Až budeš chtít jít do podpalubí, stačí říct." Je zvyklý létat, takže mu musí být jasné, že v téhle výšce pěkně fouká. S tím se k elfovi otočím zády, a zamířím ke kormidlu. Sám bych se nejraději viděl v podpalubí, ve své posteli. Ale je mi jasné, že s tím, co se všechno děje, bych se stejně nevyspal. Raději se tedy rozhodnu věnovat tomu, co znám, nezkazím, a co mě uklidní. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Chvíle svobodyPirátská odchytová služba Rhys, Bastien, Annabelle, Isabella, Brunhilda Překvapeně zamrkám, když se mi podaří se pirátům vytrhnout. Záda sice bolí jako čert, ale strach z podpalubí je větší než to všechno dohromady. Ruce svázané za zády mne sice omezují v manévrování, ale ne dost. Ozve se výkřik, jadrné zaklení, když se neopatrné prsty jednoho z pirátů setkají s mými zuby ve snaze po mne hrábnout a chytit mne za vlasy. Chyba. Velká chyba. Dříve než po mně stačí hmátnout druhou rukou, tak jej odešle do náruče běžícího muže, co se po mne chystal skočit, kopanec do břicha za doprovodu mého bojovného výkřiku. Srdce zběsile buší, v ranách na zádech zuřivě tepe, ovšem chuť cizí krve v ústech mne povzbudí v tom, abych se bez rozmýšlení rozeběhla pryč. (5) Pirátů je hodně a paluba není na takové manévrování dost velká, zvláště když se mi neustále snaží někdo stavět do cesty a mne to nutí měnit směr. Zatímco mezi piráty divoce kličkuji a nejeden tak díky mne skončí na zemi či s drobnějším zraněním, když se nečekaně oženu, marně hledám místo, kde bych se mohla na palubě… Schovat. Schovat a zalézt si jako to vyděšené zvíře do nory, do které na něj nikdo jiný nemůže. Mít ruce volné, tak snad šplhám i po stožárů nahoru a pár pirátům se stane něco mnohem horšího než kousanec či natlučené koleno, ovšem já nemám čas na to si ruce osvobodit, protože když se o to pokusím (3), jen tak tak se mi podaří odkulit se před sítí, která dopadne na místo, kde jsem se ještě před chvíli pokoušela si protáhnout ruce pod zadkem a dostat je před břicho. Po pár minutách té divoké honičky, kdy si oddechnu snad jen na pár vteřin, kdy se mi podaří se nacpat za nějaké bedny, jsem akorát zadýchaná a bolest mne nutí skřípat zuby a být čím dál agresivnější věrna běsnění zvířete zahnaného do rohu. A to se mi stane osudným, když si přestanu hlídat prostor a… Je jich… Tak moc. Strašně moc. Doslova jako smečka hyen. Zlých záludných hyen. Výhružně vrčím a štěkám kolem sebe nadávky, ale stejně jim to už nezabrání v tom, abych vzápětí neskončila na hrubých prknech paluby chycena v síti. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Potrestaný elfAnnabelle, Bastien, Brunhilda, Isabella, StvůraZpozornil jsem, když zazněl další rozkaz kapitánky a přistoupilo ke mně několik pirátů. Pokusil jsem se jim vyhnout, ale na druhé straně už stál druhý a třetímu jsem ani nezaregistroval, dokud nebylo příliš pozdě. (1) Pevně mě popadli a ať už jsem se zmítal jakkoliv, nepustili mě. Zoufale jsem se podíval směrem k mláděti, ale bylo jasné, že blíž se k němu už nedostanu. Pak jsem si ale všiml Bastiena, jak ke mně přistoupil s těmi pouty. Vzedmula se ve mně další vlna odporu, trhl jsem s sebou v pokusu dostat se z držení pirátů, ale neúspěšně. Utéct jsem nemohl, bojovat taky ne. Pokusil jsem se očima najít ty jeho, ale on se na mě ani nepodíval. „Bastiene, ne… prosím,“ pokusil jsem se stáhnout blíž k pirátům za mnou a dál od něj. Tentokrát už jsem věděl, co ty pouta znamenají, a teď, když jsem opět zakusil doušek magie, jsem se ho vzdát nechtěl. Bylo děsivé ji necítit, ji nemít. Ruce s pouty se nebezpečně přiblížily. Ne! Má magie výhružně zajiskřila a snad kdybych se v tom okamžiku dokázal soustředit, mohl jsem s tím i něco udělat. Ubránit se. Ubránit mládě. Ale nedokázal jsem to. Magie nedostala tvar ani účel, a tak světlo, které obklopilo mé prsty, zase neškodně zmizelo, když na mých zápěstí zaklapla antimagická pouta. (2) Následovalo už jen to ohlušující ticho, které mi bránilo komunikovat s Nyx. Slyšel jsem rozčílení v hlase půlelfa. Ale tentokrát – místo toho, abych na oheň zareagoval ohněm, – jsem cítil, jak se mi sevřela hruď. Piráti ale na nic nečekali a uposlechli jeho rozkaz. Klopýtnul jsem, když se mnou náhle trhli směrem k stěžni a jen tak, tak jsem stačil hýbat nohama, aby mě k němu neodvlekli násilím. Ještě několikrát jsem s sebou zkusil trhnout, vzdálit se jejich rukám a provazu, ale marně. Svázaný a bez magie jsem se přesile bránit nemohl. Teprve, když už jsem se nemohl ani pohnout, ke mně Bastien promluvil. Teď už jsem to ale slyšet nechtěl. Co na tom, že měl nejspíše pravdu. Sklíčeně jsem se na něj zadíval, tak zklamaně a ublíženě. Cítil jsem se podvedeně, vždyť on sám mě sem dovedl a prve mi je sundal. Musel vědět, co pro mě to mládě znamená. Neodpověděl jsem mu, už mi do řeči nebylo. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Liška na útěku Wynelle, Blanchet, Raya, Koos Mé oči okamžitě identifikují hrozbu, ale nedokáži dostatečně rychle zareagovat a pavouk se mi dostane pod šaty. Vím, co taková věcička dokáže a tak se raději starám o to dostat ho ven, než aby se staral o zlomenou která toho okamžitě využije. Popadnu ho právě včas aby znovu pozvedl meč a ta čubka si rozmyslela na mě zaútočit. Místo toho začnou prchat pryč. Pavoučka lehce stisknu v prstech a ozve se kovové zapraskání jak jeho tělíčko praskne. Nechci ho zcela zničit, ale potřebuji ho deaktivovat. Možná nakonec nelhala a skutečně je tu nějaký zrádce. Nějak se mi nechce věřit, že by u sebe mohla mít tuhle zbraň jen tak, i když je pravda, že jí mohla ukrást Vincentovi. Však se jí zeptám až jí polapím. Vykouknu zpoza kmene stromu. Snaží se dosta na loď a to jim musíme překazit. Možná bych mohl začít střílet, ale šance, že je zasáhnu smrtelně je příliš velká a pak je vylsechnout nemohl. Ne bude lepší použít svou vlastní zlomenou. "Rayo, očaruj je," vydám příkaz. Svým zpěvem dokáže v pravdě ďábelské věci a pokud to vzládne přijdou dobrovolně. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Liška na útěku
Ostřelovačská puška se zpětným rázem zasekne do brdlení paluby, okem hledám tu mrchu stejně tak jako toho politruka. Nevidím je ani jejich těla. "Do psí máteře, to snad ne zas zdrhli. To ne herdek!" Rychle přebiju pušku a zasunu do ní druhý vzácný náboj vylepšený talismany v duté špičce. Optikou je naleznu schované pod stromy. Nemůžu je ale vhodně zaměřit. "Mariňáci na křídlech výsadek vemte to zprava a zahajte palbu ať je dostaneme z toho lesa." Šestice mužů v létajících oblecích s ručními zbraněmi se vrhne přes palubu do prázdného prostoru sviští vzduchem a pak roztáhnou manévrovací křídla z oceli a impregnované látky. Vypadají jako dávní létající ještěři, ale z oceli.
Mariňák v letu "Do prostoru dopadu kouřová clona ať jsou krytí. Děla tři a čtyři." Zahulákám na dělostřelce aniž bych zrakem uhnul z tubusu optiky na pušce. Stále číhám až ta bestie udělá chybu a vykoukne mám ji skoro na mušce, ale stále krytou za stromem. Kdo si počká ten se dočká zlato! říkám si v duchu a vím, že likvidace té mrchy je naprostou prioritou jinak to s námi muže dopadnout moc špatně. Okem sjedu i po uprchlících, kteří se snaží dostat k lodi. Je mi jasné, že jsou to zřejmě další otroci další zlomení. Lod stále klesá až skoro na přistání motory hučí a všechno je prostě až moc rychlé. Optikou stále hlídám místo kde se kryje Raya. Jen mi dej sakra druhou příležitost! Jakmile vykoukne vypálím další střelu... |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Wynelle, Blanchette, Koos Nepostřehla jsem pavoučka, který "zaútočil" na generála. Byla jsem příliš zaměstnaná sledováním přibližující se vzducholodi. Až teprve, když se liška Wynelle a ta druhá žena, daly na útěk, došlo mi, že je něco špatně. Pohlédla jsem na generála, který v prstech svíral toho podivného tvora. V očích otázku, očekávání a možná i chtíč. Loď byla čím dál blíž, byla mnohem níž, než kdy minule, teď jsem měla šanci. Chtěla jsem v ústech cítit horkou krve a drápy trhat maso na kusy. Ani tentokrát mi ale nebylo dopřáno. Z úst mi unikl bolestivý povzdech, když jsem se proměnila do své lidské podoby. Krásné šaty byly nyní zničené a potrhané, jak jsem předtím uháněla lesem. I kdybych však byla zcela nahá, nevadilo by mi to. Podoba banshee mi dávala poznat jakousi divokou svobodu, o kterou jsem nyní byla ochuzena. Zůstala jsem stát ve stínu stromů. Mým cílem sice byla prchající dvojice, ale tentokrát jsem dobře vnímala i nebezpečí, které nám hrozí. Viděla jsem ty podivné kovové ptáky, kteří se snášeli k zemi. Sice jsem netušila, co jsou zač, ale bylo mi jasné, že jakmile se dostanou k zemi, přijde boj. Kalný zrak jsem upřela za čarodějkami a otevřela ústa. Nebyl to však smrtonosný křik banshee, co z nich vyšlo, ale zpěv beze slov. Tesklivá melodie, která měla uklidnit mysl těch, kdo jí zaslechnou, a přivést ty dvě zpátky tam, kam patří. K nohám generála Vexara. (6) |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Wynelle Graycott na únik Raye před zpěvem (1) - zpěv ji zastaví, vrací se Blanchette Graycott na únik Raye před zpěvem (9) - zastaví lišku, ale pere se s ní, Wynelle se chce poslušně vrátit za zpěvem a zraní Blanchette, která ji ale drží, nemůže ale pokračovat v útěku (průměr 5), Wynelle se ale vrací i když pomalu Raya a její zpěv (6) - úspěch Jacobus (?) - antimagická střela, Raya ještě nevyšla ze skrytu stromů Útok mariňáků (7) - mohou se dostat k sestře dříve, než Raya Dělostřelecké krytí kouřovou clonou (1) - selže |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro V soukromí Isabella, Rhys, Stvůra, Bastien, Brunhilda Chvíle napětí. Souboj vůlí. Cítím jak se mi staví na odpor, ale můj pohled je nakonec silnější a zažne jí do kouta. Nemám z toho vůbec žádnou radost. Nechtěla jsem aby se něco takového stalo, ale muselo to být. Prostě muselo. Na chvilku zavřu oči. Jenom krátce abych ze sebe dostala část napětí. "Zavřete už tu divošku konečně do klece," křiknu jakmile jí zaženou do kouta a spoutají. Pak je to již jenom otázka chvíle. Moji lidé mají s podobnými věcmi zkušenosti a za chvilku je ten sešněrovaný balík zavřený za mřížemi v jedné z menších klecí na palubě. "Všichni na svá místa! Hlídejte vězně a hlavně ty draky," nařídím a ještě jednou pohledem pohlédnu na tu spoušť a zaskřípu nad tím zuby. Teď se s tím ale nic dělat nedá. Otočím se a jdu zase zpátky do kabiny za Isabellou. Můj krok je pevný a když kráčím kolem Rhyse ani se na něj nepodívám. Má co chtěl. Nedávám najevo slabost nebo strach a nenechám se manipulovat ani přerostlou ještěrkou. Taková jsem dokud se za mnou nezavřou dveře. Pak celá ta maska spadne a rozbije se na tisíc střepů. Ramena mi poklesnou pod tíhou událostí a zodpovědnosti. Pistoli položím na stůl a ztěžka se o něj dlaněmi opřu. Jsem náhle tak unavená a není to jenom tím, že jsem skoro nespala. Je v tom víc. Mnohem víc. "Je mi to líto," pronesu tiše k Isabelle. Žádný řev, ani křik jenom hlas ustarané matky. "Bojím se o tebe... o vás obě. Nechci aby se vám něco stalo. Snažím se vás chránit, víš? Tak už to prosím nedělejte a slibte mi, že se k tomu dráčeti nepřiblížíte. Ani jedna." Mluvím stále s hlavou sklopenou a pohledem upřeným na desku která je stejně tak zjizvená a pošramocená jako já. Zažila stejné výhry a pády. Probděla jsem u ní celé noci a dny a přemýšlela a hledala oporu a dnes to není jiné. Stále doufám, že v tom kusu starého vyleštěného dřeva ještě nějaká síla zůstala a vstoupí do mě abych dokázala čelit dalšímu dni, který nás čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro V kleciIsabella, Annabelle, Rhys, Bastien, BrunhildaI přes mé hlasité protesty mne odtáhnou v síti jako škubající se rybu do malé klece a ať se tomu snažím bránit sebevíce, stejně v ní skončím a její dvířka se za mnou zaklapnou v tom definitivním gestu prohry. Ještě notnou chvíli střídá vrčení bojovné pokřikování a zvonivé rány, když vztekle kopu do mříží klece bez ohledu na to, že tím ubližuji spíše sama sobě než mi dojdou síly a oheň vzdoru a touhy po pirátské krvi v žilách vychladne. Ležím, ztěžka dýchám, bolest z ran v nichž štípe sůl se připomíná jako odstrčená milenka, hryže a uzurpuje moji pozornost. Trvá mi tak, než si uvědomím, že s klecí na palubě už nikdo nehýbe a já si přeci jen mohu přičíst malé vítězství na vrub jinak zoufalé situaci, že jsem konečně něco dokázala! CHA! Byť za takovou cenu... Tento úspěch mi vlije zpátky dostatek síly i odhodlání, abych i přes stupňující se bolest sebou s drobnými přestávkami v kleci předvedla téměř hadí tanec, při kterém se namísto kůže vyvléknu z té ošklivé sítě. (9) S tichým mručením se pokusím i zbavit se provazu, co mi stále poutá ruce (1), ovšem únava a bolest mne za tuto hranici nepustí, můžu se snažit sebevíce, ale vždy po pár vteřinách snažení vždy skončím zchvácená s kňučením na boku, zpoceným čelem opřená o podlážku klece, zatímco mi před očima tančí černé mžitky. Hořkoslané deja vu, které cítím, když chvíli pozoruji dění na palubě skrze mřížoví svého nového příbytku mi příliš nepomáhá, je to bezmoc, kterou jsem již nikdy neměla zažít. Přeci... Jsem nic špatného neudělala, ne? Jsem... Hodná Stvůra. Jsem, ne? Chránila jsem Rhyse, přesně jak mi velitel kladl na srdce. Chtěla jsem ho... Chránit. Bylo to snad málo? Co jsem mohla udělat více, když se... Když se vzdal? Když nic neudělal? Když to Nyx vzdala! Všichni to vzdali... ... "Tak ať!" Zlaté oči se mi horečnatě lesknou, v tváři zamazané krví mám bojovný výraz. Je mi jedno, že křičím, že se ke mne otáčí krom žlutých očí i ty Ještěří. "Přitáhli na naše území! Povraždili naše lovce! Bez úcty, bez boje, bez cti! Napadli Dˈhoune, zneuctili Divokou!" poslední slova téměř zavrčím než ostrým pohledem přejedu ty, kteří měli bojovat, ovšem namísto toho se tu krčí jako vyděšená liščata v noře. Nenávidím je za to, nenávidím... ... Ostře se nadechnu, střípek vzpomínky se bez varování vynoří než mi její zbytek uteče z pod prstů jako by to nebyla ani pravda. Zavytí, které se v další chvíli nese palubou je teskným voláním, které se nakonec zlomí v chraptivé zakňučení, když mi hlas v žíznivém hrdle vypoví službu. Naposledy vztekle kopnu do mříží, než se přinutím dlouze nadechnout a vydechnout. Velitel. Myšlenka na něj mne uklidní, dovolí se z posledních sil nasunout do rohu klece. Štiplavá bolest ovšem nedopřává ani chvíli odpočinku, nutí se neustále vrtět, ošívat a snažit se třít o mříže ve snaze se toho... Zbavit. Nějak. Jakkoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Magie Isabella, Rhys, Bastien, Stvůra, Brunhilda Poslouchám Isabellu a zavřu oči. Ramena a hlava i ještě více poklesne. Já to vím. Zatraceně, vím to! Jenže mohu s tím něco dělat? Jediné co jsem zvládla bylo oddalovat nevyhnutelné. Dřív nebo později by se něco podobného stejně stalo. Čím je starší tím více se to projevuje. Už ani Útočiště plné magie jí nestačí. Doufala jsem, že to nebude tak rychlé, ale tohle setkání věci jenom zhoršilo a já nevím co dělat. Otočím se, padnu na kolena a prudce k sobě dceru přitisknu. Pevně jí obejmu pažemi a její vlásky mě zalechtají na krku. "Moc mě to mrzí. Opravdu hrozně moc," zašeptám a dál jí svírám v náručí. "Zkusím to nějak vyřešit, ano? Něco s tím udělám. Jenom potřebuji čas. Dám ti to po čem toužíš, ale prosím o strpení. Najdu to." Konečně Isabellu přestanu k sobě mačkat a trochu se odtáhnu. Zadívám se jí do očí a prsty plnými mozolů jí setřu slzy, které se jí koulejí po tváři. "Slibuji," položím si pěst na srdce a pokusím se usmát, ale jde to tak těžko. Samotné se mi hrdlo svírá a tak jí raději znovu obejmu a políbím na čelo. Nechci jí takhle ztratit. Ne teď. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Připravit! Pozor! Pal! Raya, Koos, Blanchette, Wynelle Takž jim skutečně jdou na pomoc. Dobrá tedy. Nechám Rayu ať zpívá a snaží se ty dvě očarovat a přilákat k nám. Sám si vezmu na starost bojovníky, kteří přistávají na zemi. Meč zasunu do pochvy, protože teď mi je k nepotřebě. Stáhnu rukavice a pod nimi se objeví kovové prsty. Nezdržuji se tím, že bych si sundaval uniformu, prostě zatnu ruku v pěst a mechanická soukolí v předloktí a celé paži se dají do pohybu. Rukáv se začne trhat jak se všechno začne přeskládávat do nového tvaru a ze zápěstí vyjedou puškové hlavně. Zakleknu, opatrně vykouknu zpoza krytu a pozvednu svou paži. Oči nemají problém proniknout slabým dýmem. Zamířím na přibíhající nepřátele a spustím palbu. Několik vystřelím po pirátech, kteří se snaží ženštinám pomoci. Chci je zahnat pryč aby je má zlomená dál mohla vábit k sobě. Dávám si pozor abych náhodou nezasáhl lišku nebo její ochránkyni. (4) |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Zmatená a vyděšená Annabelle, Brunhilda, Bastien, Rhys, Stvůra "Uh," vydechnu trochu překvapeně, když maminka padne na kolena přede mnou a prudce si mne k sobě přitiskne. Chvilku jen zmateně stojím, v krku obrovský knedlík, který mi brání v tom cokoliv říct a dokonce i pořádně dýchat. Další vlna pláče se přihlásí hned o slovo, jakmile se začne znovu mamka omlouvat. Pocítím něco, co pořádně nechápu, ale je to jako kdyby někdo vytrhl kousek mně. Byl to kousek dětské bezstarostnosti, protože je vůbec na světě bezpečno, když ani moje statečná a nebojácná maminka, velitelka pirátských lodí, je teď zoufalá a bojí se? I Zizzy je z toho zmatená. Snažím se tvářit statečně, když mi stírá slzy z očí. Ale nejde mi to. Nejistě kývnu, když mi slíbí, že najde tu věc, po které se Zizzy tolik toužíme, která nás začíná volat. Když mě znovu obejme, tak se k ní pevně přitisknu. Nemám tušení, co to teď pro nás znamená, ani co se pořádně děje, krom toho, že je to špatně. Nevím jak, ale je to kompletně špatně. "Máme tě rádi, mami. Obě," špitnu na popud Zizzy, která se uvnitř mě nesměle ozve. Opět je ta statečnější. Jako vždycky. "Nechci tě vidět plakat," pípnu pak tiše. "Promiň, maminko." Nevím, co říct. Nevím, co dělat. A tak se uchýlím aspoň ke slovům, kteří chtějí dospělí většinou slyšet. Jsou zoufalá, zmatená a vyděšená. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Wynelle, Blanchette, Koos Zpívám, a sleduji, jak se liška poslušně vrací. Nebýt druhé čarodějky, už by se válela u generálových nohou. Ani tenhle neúspěch mě neodradí od toho, abych přestala se zpěvem. Samotnou mě to naplňuje příjemným klidem. V ten okamžik nevnímám hluk boje. Jako kdybych ani neslyšela, že Ronin, jen kousek ode mne, začal střílet. Možná nakonec zpěv očaroval nejvíc ze všech právě mě samotnou. Zcela ztracená, popojdu několik kroků vpřed. Aniž bych si to uvědomila, vyjdu tak z bezpečného stínu stromů. Za takovou nedbalost okamžitě zaplatím. Celé moje tělo sebou cukne dozadu,jak mě do ramene zasáhne střela. V prvním okamžiku mám pocit, že jsem snad ztratila paži, taková je bolest. Realita je ale ještě mnohem horší. Tok magie, který jsem do té doby vnímala jako tiché šumění vody, je náhle pryč. Myslela jsem si, že mít vize, je to nejhorší na světě, ale opak je pravdou. Být zcela odstřižena od magie je děsivé. Žádné obrazy, žádný zpěv, jen tahle lidská podoba, která se nehodí vůbec k ničemu. Naposledy jsem byla od magie odstřižená, když jsem procházela výcvikem v pevnosti Viribus. Připadala jsem si, jako bych byla slepá a hluchá, už nikdy jsem si tím nechtěla znovu projít. Zaječím, ale tentokrát v tom hlase není ani zrnko kouzla. Je to křik zoufalství a strachu. Padnu na kolena a zuřivě si začnu nehty drásat ránu na rameni. Musím tu věc dostat ze svého těla pryč. Vůbec při tom nehledím na bolest, kterou si tím způsobuji. |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Změna je životPousměju se protože přesně tuším jakým směrem bloudí bráchovi myšlenky. "Nevím co stihneme ale chtěl bych se podívat na to jestli půjde když tak udělat sekundární systém řízení kdyby došlo k narušení druhého a celkově bych se podíval na to aby se nic nemohlo dostat na loď tak abychom to neviděli takže možná všechny odkuřovací ventili .. možná se podívat jestli je mřížka dost vevnitř aby se nedala ucpat z venku jen tak snadno. Co se ohníčku týká něco by šlo ... plamenomen je varianta ale přemýšlel sem jestli by nestálo za to spodní hnízda s kulomety nepřemostit a nezkusit je přepojit na nádržky s něčím hořlavým... sice bychom neměli tak velkou palebnou sílu směrem dolů ale zato bychom dokázali efektivně zapálit vše v dosahu..." pousměji se docela nebezpečně. "Jo a navrhuji zkontrolovat všechny světlomety světlice a tak. Jen nevím jeslti palubu nechat na noc prázdnou nebo ne respektive jestli tam mít naše lidi nebo jen nástrahy ....a no možná bych i zavedl hlídkování systémem periskopů stejně jako případné řízeni sice se tím omezíme v tom co uvidíme ale budeme ... víc krytí..." |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Připravit! Pozor! Pal! Raya, Koos, Blanchette, Wynelle, Ronin Přilepený okem na tubusu optiky sleduji stíny pod stromy, vím, že tam jsou vím, že tam je ta mrcha cítím jak náboj v hlavni žhne. Jako by stříbrné talismany vpravené do špičky kulky se už těšili na setkání se syrovou magií Zlomené. Vím, že duchové už byli na mě naštvaní za vyplýtvání jedné speciální střely která nenašla svoji kořist a proto se soustředím jen na ni. Pomalý nádech a výdech. Jen se neunáhlit, nevystřelit brzy ani pozdě čekat, trpělivost vnitřní klid. Připadá mi to jako hodina dole už se začalo střílet nevnímám to. Výsadkáři ví co dělat, jsou to profíci nemusím je navigovat, moje nemesis je tu jen pro mě. Teď ztratila opatrnost patrně stržena dějem událostí a odkryla se mi. Přes optiku vidím jeji tvář mohl bych ji zasáhnout snad i do hlavy a zabít ji, na to ale nemám žaludek. Jsem hovno pirát vím to, měkosrcatej sráč, ale jinej nebudu. Lehce poposunu záměr na rameno, kulka sama by měla udělat dost. Vypálím. Pažba se mi zarazí o rameno a kulka letí k cíli. Přijde mi jako by sama žhnula možná je to jen má vidina a nebo rozdivočení démoni v talismanech se nemohou dočkat svého cíle... ...Dočkaji se kula ji zasáhne do ramena a rána ji srazí na kolena v křiku. Démoni v talismanech se činí a vysávají z ní veškerou magii. Ječí v bolestech... odtrhnu oči od optiky. Čekal jsem zadostiučinění, ale nepřichází uvědomuji si, že to bylo nutné a uvědomuji si také, že ona je jen zbraň největší hajzl je ta svině politruk a toho vykuchám jako mřenku tam měkosrdcatý určitě nebudu. Stáhnu tu svini z kůže už za ty trpaslíky. Loď s drcnutím dosedla. "Kulometčíci odřízněte tomu parchantovy cestu a pokropte trochu terén. Čtyři muži se mnou skřípneme ho do křížové palby aby nám panáček neutekl chci toho hajzla dostat živého." Vyskočím z lodi a se mnou další čtyři chlápci a jdeme naproti politrukovi aby nám neunikl. Tentokrát už nesmí. Snažíme se ho chytnout do křížové palby a přibít k zemi, aby se mohl jen a jen vzdát. Kulomety štěkají z lodi aby nemohl ani ustoupit dozadu. Děla připravena když by se pokoušel o útěk tak ho mají smést tříštivými střelami. Jakmile se trochu přiblížíme zařvu: "Zase se setkáváme pane příslušníku PVR, ted se hraje podle mých notiček, vzdej se nemáš šanci a my spolu máme nevyřízený účet. Jak se ti líbí moji špinavci v akci co? Pracky hore hned kurva!"
Útočící mariňáci v bojových oblecích |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro  |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro  |
| |
 | soukromá zpráva od Athrian XXIV. (N) pro Král a kněžka Arthrian XXIV., Slepá kněžka Prstami prechádzal po mramorovom zábradlí balkónu. Všetko tu bolo z mramoru, schody, stĺpy, sochy, podlahy, dekorácie, dokonca aj kvety v umelej záhrade, ktorú dal vybudovať jeden z predchádzajúcich kráľov. Učili ho, ktorý to bolo. Rovnako ako ho učili o všetkom vôkol neho. Ako sa správať počas Obradu Kirkené, ako oceňovať svojich služobníkov, základy boja na mori aj na súši, ako komunikovať s bohmi, ako vládnuť. Tohto vzdelania si cenil a vnímal ho ako základy domu, z ktorých má potom pokračovať. Pripravoval sa na všetko, aspoň si to tak myslel. Ukázalo sa, že jeho učitelia aj on podcenili prípravu na nepredvídateľné - ako napríklad vzbura voči prírode samotnej. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Rozhovor se zajatcem Isabella, Bastien, Rhys, Brunhilda "To nic, bude to dobré, uvidíš," zamrkám abych vyhnala vlhkost z očí. Rozhodně nepotřebuji plakat a nechci aby mě takhle někdo viděl. Tentokrát se již opravdu usměji a cvrknu Isabellu do nosu. "Běž si zatím odpočinout a já si to promyslím, ano?" požádám jí a s o něco lehčím srdce se zvednu. Mám nějaké nápady, ale potřebuji udělat tolik věcí. Povzbudivě na Isy kývnu a zasunu se za stůl. Přitáhnu si deník a začnu psát zápis, který jsem ještě nedokončila. Stalo se toho v poslední době nějak mnoho co stojí za zmínku. Sice jsem stále unavená, ale donutím se pokračovat dál. Obléknu se a ozbrojím. Vzhledem k tomu, že hned za oknem je dračice nechci vycházet beze zbraní. Ne že by mi pistole nebo meč proti ní nějak pomohly, ale prostě se tak cítím lépe. Jako první věc, kterou udělám když vyjdu z kabiny je, že zkontroluji jak jdou opravy. Materiálu tu pro podobné případy máme dost. Plech, prkna, hřebíky. Všechno na co si vzpomeneme a posádka je v takovém látání zkušená. Už jsme na tom po boji byli kolikrát i hůř. Další zastávka je u kormidla. Když vidím jak je na tom Bastien pošlu ho ať si jde odpočinout. Do Útočiště stejně neletíme. Ne dokud máme za zádi tohle, takže jeho služby nejsou potřeba a Hector to zvládne také. Chci mít svého hlavního kormidelníka při síle až to bude potřeba. O mátohu, která se sotva drží na nohou nestojím. Nechám tedy změnit kurs. Stočíme se ještě více k jihu a rozhodnu se, že přistaneme o něco dál v poušti. Zásob máme dost a nějak to přečkáme. Poslední věcí na mém seznamu je zastávku u jednoho z našich vězňů. Ten druhý, tedy druhá je v péči Coeanty a sní stejně nic k projednání nemám. Pro mě je teď důležitý elf. "Fridingene," oslovím ho s rukama založenýma v bok. "Chci si s tebou promluvit v soukromí. Půjdeš dobrovolně nebo hodláš dělat problémy?" ---------------------------- Vílí doktorka Stvůra "Přestaň tohle dělat. Jenom si víc ublížíš," promluví na tebe žena, tedy víla a svou hůlkou poklepe na mříž aby upoutala tvojí pozornost. "Jsem lodní lékař a jestli chceš tak se ti na to podívám," oznámí účel své návštěvy a ručně ubalenou cigaretu si přehodí z kousku do koutku. "Cítila jsem léčivou magii, ale bude chtít víc než jenom tohle. Ovšem budu potřebovat tvou spolupráci. Za prvé se nechci nechat od tebe zmlátit a za druhé si nejsem jistá jak budeš reagovat na má hojivá kouzla a lektvary. Takže bych ráda nejdřív věděla kdo nebo co jsi zač. Nerada bych ti ještě víc přitížila," vyfoukne obláček štiplavého dýmu a okraje jejich křídel přejdou do světle žluté barvy. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Vílí felčarkaOkrajově Bastien, Rhys, Annabelle, Isabella, BrunhildaBolest neustupuje, spíše naopak a já z toho šílím. Nebýt zvýšeného prahu bolesti, kňučela bych už jak malé štěně, takhle se mi to daří maskovat funěním a občasným zamručením, když si potřebuji nějak ulevit. Abych se aspoň na chvíli zaměstnala a myslela na něco jiného, skopnu si šněrovací boty z nohou, vyžaduje to značnou dávku trpělivosti a vynalézavosti, ovšem stejně jsem je nenosila ráda. Jsou nepohodlné. Chodila bych nejraději bosa, jenže Velitel to nerad vidí. Ovšem Velitel tu není a vůbec, není tu nikdo, kdo by mi to mohl zakázat. A tak to zcela rebelsky udělám. Ne, že by to pomohlo. Pořád se musím... Prudce sebou škubnu, když se ozve ten zvuk. Poklepání následuje i hlas, který si vynutí moji pozornost oznámenou krátkým zavrčením, které se vydere zpoza ohrnutých rtů. Nos mi zacuká, když zavětřím, pohledem vyhledám vílu, které ten podivný pach patří. Jako by byl něčím... Zkreslený. Změněný. Sotva jej nasaji, nutí mne to kýchnout. S polknutím přimhouřím oči, natlačená do rohu klece se ani nehnu, zatímco víla mluví. Zbaví mě bolesti? Nedůvěřivě si ji prohlížím, ve tváři onen neurčitý výraz šelmy, která ještě neví, zda sklopí uši nebo kousne. Ani já to nevím. Ale... Pomůže mi? Otevře klec? "Hodná Stvů-ra," promluvím nakonec chraptivým hlasem, tu naučenou frázi vyslovím se stejně naučenou pečlivostí, než si unaveně povzdechnu. Nebýt v takovém stresu, přivřela bych i oči, ale nemůžu, můj napjatý postoj se ani na chvíli nezmění. "Stvůrrra," zopakuji na její otázku, co jsem jako by to snad měla být vysvětlující odpověď. "Magie dobrrrá. Lektvarrr dobrrá. Léčit mě," vydoluji ze sebe. "Ne-přřitíí...tížit," zopakuji po ní to ošklivé slovo a tentokrát to už nevydržím a znovu se ošiju. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Krmení dravé zvěře Isabella, Bastien, Rhys, Brunhilda Zívám, že si málem pusu roztrhnu. Čas od času střelím pohledem po drakovi, dráčeti, nebo Fridingenovi. Ani jeden z nich se ale o nic nepokouší a tak trochu ztrácím na ostražitosti. Toho si musel všimnout každý, kdo má oči, a rozhodně to neunikne Anně. Připadám si zase trochu jako malý kluk, kterého poslali spát. Jenže tehdy to bylo většinou za trest a bez večeře. Kapitánka ale dobře ví, co dělá. Když se navíc dozvím, že do Útočiště neletíme, nehádám se s ní. Škoda, už jsem se těšil na klid vlastního domu. Přenechám kormidlo Hectorovi a pohledem přelétnu palubu. Na okamžik se očima zastavím u spoutaného elfa. Hlavou mi prolétne vzpomínka na to, jak jsme popíjeli v jeho kajutě. Jak dobře mi bylo, když mě zahřál alkohol. Nebo v tom bylo i něco jiného? Je to trouba, když chce dobrovolně tvrdnout na palubě, když by mohl být v pohodlí kajuty. Zahledím se na dráče a po rtech mi při tom přelétne lehký úsměv. Na druhou stranu ho možná chápu. I já mám chvílemi pocit, že mě to k mláděti přitahuje. Chico v kapse se zavrtí a nespokojeně zapíská. Uvědomím si, že jsem mu dnes ještě neobstaral nic k jídlu. Místo do své kajuty zamířím tedy nejprve do kuchyně, kde seženu něco k jídlu pro svého mazlíčka. Po krátkém zaváhání však zkonfiskuji ještě celou slepici, kterou se kuchař právě chystal rozporcovat. S přežvykujícím hranostajem v jedné ruce, a slepicí v druhé, zamířím zpátky na palubu. Zastavím se kus od dráčete. Nerad bych, aby si jeho matka myslela, že ho snad ohrožuji. "Dej si, určitě máš taky hlad...prcku" Hodím slepici dráčeti k nohám a o krok ustoupím. Ještě chvíli ho pozoruji, ale poté zamířím do své kajuty. Když míjím kapitánku s vězněm, neznatelně Fridingenovi pokynu hlavou. Možná, že nakonec dokážu i usnout. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Ticho po bouřiAnnabelle, BastienOkrajově Brunhilda, Isabella, Stvůra Paluba na chvíli utichla. Nesnažil jsem se dostat z provazu – ne, že bych vlastně měl jak. Nepříjemně dřel do kůže a nedovoloval mi se ani pohnout. Nicméně teď, když se mi z krve odvalila i ta poslední kapka adrenalinu, na mě dopadala únava z probdělé noci. Už jsem se nedíval vyčítavě na všechny, kdo kolem byť jen prošli. Uklidnil jsem se. Nebo mi možná jen došla energie na to, abych se dál rozčiloval. Vlastně jsem toho za dobu svého zajetí ani moc nesnědl, až na pár lžic kaše dnes ráno, když se mi konečně uklidnil žaludek. Když za mnou přišel Bastien. Chvílemi, když mě zamrzelo, jak tohle všechno dopadlo, jsem k němu stočil pohled. Všiml jsem si, že čas od času udělal to samé, ale nedovolil jsem, aby se naše oči střetly. Má pozornost jinak ale patřila dráčeti. Bedlivě jsem ho pozoroval, a to nejenom protože jsem se obával, že piráti využití přítomnosti vzácného tvora na palubě. Nikdo si ale nic nedovolil. Sám jsem nevěděl, jestli za to mohla Nyx na obloze, nebo rozkaz kapitánky. Možná obojí. Tak či tak, mě pohled na dráče zahřál u srdce. Jen včera jsem kontroloval vejce před odletem a teď… můj výraz poněkud potemněl. Prošvihl jsem to. Tolik péče a starostí, a já tam nakonec ani nebyl. Takhle se to stát nemělo. Měli jsme letět ke Zdi a pak zase zpátky. A pak ho Nyx vzala sem. Na pirátskou loď. Na co myslela? Odpověď jsem ale znal. Na mě. Copak bych pro ni neudělal to samé? Copak bych neudělal to a více, kdyby to znamenalo, že ji ochráním? Měl jsem u toho být. Ve svém nyní už chmurném zamyšlení jsem si ani nevšiml, že ke mně přistoupila kapitánka. Zvedl jsem oči, až když promluvila, a na okamžik zaváhal. Nicméně neptala se, jestli se mnou může mluvit. Ptala se jenom, jestli půjdu dobrovolně. Odmítnutí nepřipadalo v úvahu. Potlačil jsem povzdech. „Půjdu dobrovolně,“ přikývl jsem a očima ještě jednou zkontroloval dráče. Zrovna nedaleko něj přistála oškubaná slepice a Bastien od něj opět rychle ustoupil. Pořádně jsem nevěděl, co si o tom všem myslet. Když kolem nás ale prošel, vděčně jsem na něj kývl. A to nejenom protože se rozhodl narkmit mládě. „Můžu potom zpátky na palubu? Rád bych s mládětem zůstal,“ stočil jsem zpátky pohled ke kapitánce. Podobná slova jsem už jednou pronesl, ale tentokrát už to byla spíše žádost. Její poslední rozkaz mi připomenul mou pozici zde a bylo mi jasné, že jen na ní záleželo, jestli dráče ještě vůbec někdy uvidím. |
| |
 | soukromá zpráva od Leylah pro Pomocná ruka Chtěla jsem se zeptat, dát o sobě vědět, ale ona byla rychlejší než já. Překvapení však trvá jenim okamžik než vydá se ku přivítání a já oplatím ji stejnou mincí, s krapet úsměvem na tváři. Ten ale trvá jen okamžik než pustí se Kinari do vysvětlování toho, proč je tu takový chaos, tedy co se duchů týkalo hlavně. Jejich neklid je skoro pak jako mým vlastním. "Ano, cítila a cítím je stále, ale lepší se to, za což jsem rráda. Ještě chvíli a dostavil by se bolehlav." přikývnu jí na její slova o cítění duchů. To ale byla poněkud ta 'lepší část' toho co mi řekla. Zřícene lodě, spousta mrtvých a taky nejspíše zraněných. Zranění, kteří potřebují pomoci s ošetřením. " Pomůžu jak dovedu. " přikývnu i dále, slibujíc tak svou pomoc. A zdálo se, že nemusím ani dlouho pátrat po prvním pacientovi, o jednoho se tu Kinari starala sama. Vim, že udělala pro něj co bylo v jejích silách, přesto nedá mi to, nedá to me duši abych se nezeptala. Když odebere se k ležícímu zraněnému, dojdu k němu a ní také. "Jak je na tom? Můžu prro něj něco udělat?" zeptám se jí. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Vyzvídání Rhys, Isabella, Bastien, Brunhilda Přikývnu. "S tím nemám problém," souhlasím s Rhysovou podmínkou a nechám ho mu sundat provazy. Sama ho pak vezmu za loket a odvedu do své kajuty kde ho posadím do židle a sama se opřu zády o stůl. Pohledem zaletím k Isy, ale hned se zase věnuji svému hostu. "To dráče. Proč je tady? A jaké má spojení s tebou?" jdu rovnou k věci. Nevím zda se bál, že na něm budu vyzvídat vojenská tajemství. Počty jednotek v pevnostech, rozmístění legii, výzbroj a tak dále, to mě však nezajímá. Neplánuji Nothii napadnout a obsadit. Bohatě mi stačí přepadnout jedno město popadnout tolik cenností kolik naše lodě uvezou a zase zmizet. Už nejsem v armádě. Dávno ne a i když nemám nic proti mučení abych se dozvěděla to co chci tak tentokrát to tenhle případ není. ----------------------------- Léčení Stvůra "Tak tohle bude těžší než jsem si myslela," podotkne a znovu vyfoukne obláček kouře. "No něco malého snad zkusit mohu. Hlavně se nevrť." Znovu zaklepe hůlkou na mříže na levou dvakrát a na pravou pětkrát. Pak hůl mezi nimi prostrčí a její stříbrný konec se dotkne Stůry. je to jako kdyby se většina bolesti z ran přesunula z jejího těla do toho kousku okovaného dřeva. Ve chvíli kdy ruku stáhne je cítit už jenom tlumené škubání ve zraněních. Není to léčení, pouze úleva od bolesti. Jakmile toto dokončí z opasku vytáhne dlouhý ostrý nůž. "Podej mi ruce," požádá. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Nečekaná úlevaVílí doktorka, okrajově BastienZatímco pro mě to bude jednodušší, co? Myslí mi projede ta až načekaně celistvá kousavá poznámka, zatímco nahlas jen tiše a poněkud nevrle zamručím. Vzápětí udělám tu chybu, že znovu začichám ve chvíli, kdy víla vyfoukne ten štiplavých kouř a donutí mě to znovu kýchnout. Kýchnutí se záhy zlomí v krátké zakňučení, když sebou nedobrovolně škubnu. Přimhouřím oči a nahrbím se, když klec rozezní klepání hůlkou o mříže a přeci jen se mřížemi v další chvíli div neprotlačím, když si všimnu konce hole, který se ke mne blíží. Očekávám ránu, další bolest, ovšem k mému vlastnímu překvapení nepřijde ani jedno. Zamrkám, když bolest v další chvíli zmizí a snad si i vydechnu nad tím krásným pocitem. V ranách sice cuká na znamení, že jsou stále živé, ale s tím dokáži žít. Oproti tomu... Skousnu si ret, když zahlédnu záblesk obnažené čepele a chvíli to vypadá, že jí nevyhovím, než se v kleci nakonec přeci jen posunu tak, abych se zády natočila k víle - jakkoliv mi to je nepříjemné. "Dobřře," zhrublý hlas mi zadrnčí, když se pokusím zápěstí svázaná za zády nastavit mezi mříže tak, aby je mohla rozříznout a já se záhy zase stáhnout do svého vyhřátého rohu. Slov díků se ode mne ovšem nedočká. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Rozhovor s kapitánkouAnnabelle, Isabellaokrajově Bastien, Brunhilda, Stvůra Letmo jsem přelétl pohledem kapitánčinu kajutu a zastavil se pohledem u maličké Isabelly, která se tak nevybíravě vydala k mláděti. Nezlobil jsem se. Teď už ne. Vlastně jsem to i svým způsobem začal chápat. Sám jsem v jejím věku nebyl jiný a nakonec… pochyboval jsem, že mu chtěla ublížit. I když mohla, už jen svou neopatrností. Nebo ono ji. Pak jsem si povzdechl. „Popravdě sám nevím. Jak už jsem říkal, ta pouta mi brání komunikovat s Nyx. A jen ona ví, proč ho vzala s sebou,“ přiznal jsem, pohledem stále u maličké. Rozvzpomněl jsem si na její hlas v mé mysli, a dost možná i v mysli dračice. Sám jsem měl otázky, ale na ty teď nebyla vhodná chvíle. Obrátil jsem se tedy ke kapitánce a pokračoval: „Můžu ale hádat. Nyx cítila, že jsem v nebezpečí… nebo možná cítila ten pád a nechtěla ho nechat samotné. Muselo se vylíhnout ještě včera. Před odletem jsem ho kontroloval a…“ přetnul jsem svůj proud myšlenek, když jsem si uvědomil, s kým jsem to vlastně mluvil. Na tohle se neptala. „Je to jen hloupá souhra náhod, nic víc. Neznamená pro vás hrozbu. Ne, když neohrozíte vy jej. Předpokládám ale, že se tvé slovo vztahuje i na něj. Že ano?“ podíval jsem se Eastaughffe do očí. Ačkoliv jsem nechtěl dát najevo, nakolik mi na její odpovědi záleželo, cítil jsem napětí i v konečcích svých prstů. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Soumrak nad palácem Král a generál Nejvyšší duchovní „Slepá kněžka“ Začala se pomalu stahovat mračna a kněžka smutně sledovala svého krále. Nevěděla, co může říct, aby ho ujistila o tom, jak silný panovník je, nevěděla, co říct, aby napravila křivdy, které napáchala. Cítila, že to je její vina, cítila, že kvůli ní se něco takového stalo a rovněž věděla, že se stalo mnohem více, než byla schopná vidět, že tam bylo něco, co přehlížela, že tohle by se nestalo, pokud by viděla celou pravdu, kdyby krále neupozornila zrovna v tuto chvíli… Mohlo to být všechno jinak. „Pane, nemyslím si, že Nyx je pryč, myslím, že Nyx cítila, že se Rhysovi něco děje a letěla za ním mu pomoci a pokud bychom zasáhli, byla by na naší straně. O dráče se bojím více, ale nemyslím si, že piráti…“ Ani nedokončila a služebnictvo dovedlo ke králi Dalyora. Byl dost pošramocený, ale živý a snad i nezraněný. Piráti mu nestihli ublížit, jeho nezajali. Jaká by to byla prohra, kdyby zajali i Dalyora! Kněžka pohlédla generálovým směrem a snad se i trochu pousmála. „Přece jenom se na nás bohové usmívají…“ řekla jen, než se opět otočila na krále a odhodlala se mu odpovědět. „Bohové mi šeptali, že se na nás brzy usměje štěstí, že i Rhysův únos měl svůj důvod a mohl by nám přivanout mocné spojence. A brzy se vrátí, bylo stanoveno výkupné a piráty zajímají jenom peníze, Viralové neví, že se tohle stalo a nemohl jste vědět, že se na místě zjeví dvě pirátské lodě. Bohové mi ale šeptají, že se lodě rozdělily a nyní bude jen jedna, která ale míří do místa, kde se nachází Plující skály.“ rozmluvila se o únosu Rhyse. Kněžka byla dobře informovaná a nebylo pochyb, že pro informace dělá více než jen to, že věří a poslouchá své vize. „Navíc jsem dostala zprávu, že Blanchette Graycott,“ což byla nejvlivnější dvorní dáma, snad díky které byla unesena vědma Wynelle Graycott. „se brzy dostane za sestrou a mohlo by nám to pomoci, bohové mi dokonce šeptají, že se sestry již setkali. Věřím, že i toto je dobrá zpráva, Wynelle měla vždy přehled o tom, co se děje v království, a i za Zdí.“ dokončila svůj monolog a poté svou pozornost stočila ke generálovi, ale z jejích úst žádná slova nevycházela. Snad čekala na reakce mužů. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Rozhovory v kajutě Annabella, Rhys "Dobře..." souhlasím nejistě, když mě mamka pošle si odpočinout. Nemám vůbec myšlenky na to ležet, odpočívat, nebo dokonce spát, ale když vidím, jak je mamka špatná, rozhodnu se neodporovat. Ještě jí vlepím pusu na tvář, než se vydám směrem k posteli, do které zapadnu. Zavrtám se do deky, zavřu oči a poslouchám to, jak mamka píše po papíře. Jako kdyby nebyla před chvílí ještě zoufalá a smutná. Když slyším, jak si zapíná pás se zbraní a zavírá dveře, vylezu z postele. Ačkoliv už mi slzy po pláči netečou po tváři, stále si připadám smutná. *Měly bychom se vyplížit ven za tím dráčetem...* navrhne Zizzy. Já ale zavrtím hlavou. "Ne, mamka se o nás bojí, copak jsi to neslyšela, Zizzy? Musíme být hodné. Pomůže nám..." *Vždyť ani neví jak!* "Jestli to neví, tak to brzy zjistí, uvidíš..." snažím se utěšovat Zizzy zatímco si oblékám kalhoty. Vylezu si k oknu stejně jako jsem u něj seděla ráno. Přitáhnu si kolena pod bradu a sleduji dění venku. *Isy!* zaúpí zoufale Zizzy. *Prosím! Já tam musím. Je to... je to jako cítit domov!* "Já vím, Zizzy, tak jsem to cítila," povzdechnu si. "Ale musíme to zkusit vydržet. Slíbily jsme to. A viděla jsi, jak na tom mamce záleží." Chvilku je ticho. "Ale věřila bys tomu, že máme na palubě dráčka?" pronesu s nadějí, že to Zizzy trochu povzbudí. A mám pravdu. Tón jejího hlasu je trochu nadšenější. Ale než dopoví celou myšlenku, dveře se opět otevřou a v nich se objeví mamka a Rhys. *Tohle bude zajímavé...* pobídne mě Zizzy vydržet pohled mamky i příliš dlouhý pohled Rhyse. Ačkoliv jsem stále schoulená a objímám si kolena, na kterých mám položenou hlavu, pohled mám stočený k nim. Pokud by chtěli být o samotě, vykázali by mě ven a tohle téma je příliš zajímavé na to, abych ho stejně neodposlouchávala zvenčí. Obzvláště, když začne odpovídat Rhys mamce. *Čerstvě vylíhlé, slyšíš Zizzy?* |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Znovunalezená rovnováha Leylah, Inanna (N), Strein Galden(VR), Vincent (VR) Cítil se jako v podivné mlze, díky níž nedokázal plnit úkoly, tak jak si předsevzal. Nebyl vládcem situace, nebyl vládcem svého domova, nebyl vládcem útulku. Všichni si tu procházeli a dělali si, co chtěli. Pravidla nepravidla, a ty se přizpůsob, hlupáku, když jsi neutekl včas. Možná to měl udělat, měl se sebrat a odejít s pacienty, aby nemusel sledovat tohle všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Občerstvení Isabella, Rhys, Bastein, Brunhilda "Už jsem to říkala. Pokud nebudu mít pocit, že mě, mou loď nebo posádku nijak neohrožuje nic se nikomu nestane. Ani drakům, ani tobě, ani tvé ochránkyni," ubezpečím ho a znovu významně pohlédnu na Isabellu. "Každopádně kvůli tomuhle tu nejsi, mám na tebe nějaké další otázky." Sáhnu za sebe a vyndám láhev a dvě sklenky. Do každé z nich naliji štědrou dávku silného alkoholu a kabinou zavana příjemná vůně květů bezu. Jednu sklenku přišoupnu před Rhyse a druhou si vezmu sama. Když už jsme tu, mohu ukázat i trochu pohostinnosti. "Otrávené to není," ubezpečím elfa sama se napiji jako první a pohodlně se opřu v židli. Při tom ho pozoruji zda si také nabídne nebo odmítne. Tohle možná není dost nóbl pro jeho jazýček, ale aspoň je to pořádné pití. "Předtím než začneme bude lepší mít víc soukromí. Isabello, můžeš zajít do kuchyně pro něco k jídlu tady pro milostivého pána? Jistě už má hlad," pobídnu dívku k odchodu. "A ať si dá kuchař záležet." ---------------------- Osvobození Stvůra Doktorka vezme Stvůru za ruce a několika rychlými tahy přeřízne provaz, který jí pouta. Než je však osvobozená zcela nožem jí škrábne do dlaně. Díky kouzlu to ani není příliš cítit, ale ranka trochu krvácí. Víla se spokojeně zadívá na několik kapek na svém noži a opatrně ho odloží stranou vedle své brašny. Poté do klece strčí plechové umyvadlo, přidá džbán vody a čistý hadr. "Můžeš si zatím rány vyčistit pomůže ti to. Já se mezitím podívám jak ti mohu pomoci lépe než jenom tímhle kouzlem." Znovu si vezme nůž, zbytek svých věcí a zamíří k sobě. Po cestě se barva jejich křídel změní ze žluté na modrou. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro V lazaretuPobaveně pozoruji trpaslíky, jak upravují svůj stroj a na nevraživé pohledy odpovídá přátelským úsměvem. V duchu plánuji, pořadí v jakém budeme naloďovat raněné a techniku. Jsem si téměř jist, že pan generál v toto přenechává svým pobočníkům. Plán dokončí, když vypukne nějaký shon. Když kolem mne provádí raněného Vincenta, jen vrtím hlavou. "Jako bych to neříkal." povzdechnu si, jelikož jsem generála upozorňoval na možnost, že by mohlo dojít k nepříjemnost. Pomalu se vyhrabu na nohy. Zadívám se na Havrana, který mi přistane na ramenu. Trochu bolestí syknu, když se mi pohnou poraněné svaly. "Hele, já nejsem přistávací plocha." zasměji se pobaveně a lehce mávnu rukou, abych stvoření odehnal ze svého ramena. Havran neodletí daleko, sedne si na zem naproti mně a dívá se na mne stejně zvědavě, jako já nad něj. "Hmm, ty patříš k Vincentově zlomené, ne?" nadhodím spíše k sobě než ke stvoření, které vypadá inteligentně. "Dobře, zjistíme co se stalo tvou paní." Prohlásím a s povzdechnutím natáhnu nezraněnou ruku v gestu, které jsem viděl dělat šlechtice lovící pomocí sokolů. Počkám jestli přistane a nebo ne. "Jdeme dohlédnout na Vincenta." prohlásím ke svému havranímu spolu cestujícímu. Dojdu do lazaretu a sleduji práci léčitelů. "Co se stalo!" zeptám se úsečně osoby, jenž Vincenta přivedla. Při tom sleduji havrana a snažím se odhadnout, co dalšího mi chce zdělit. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro V obklíčení Raya, Wynelle, Blanchette, Koos Nedaří se. Je jich příliš mnoha a ty dvě mi tam příliš překáží na to abych použil těžší zbraně. Brzy se dostanou do obklopení nepřátelských vojáků a já přestanu pálit, protože to nemá cenu. Raya je též zraněná a nepřátelé nás obkličují. Možná bych se na ně mohl vrhnout, ale k čemu by to bylo? Několik bych jich dokázal vzít sebou, ale to by byla jenom malá útěcha. Takže spustím ruce a má ruka znovu nebude obyčejného vzhledu s prsty a vším tím okolo. Stále je vyrobená z kovových součástek, ale vypadá alespoň trochu lidsky. Meč nechám u pasu a nepřibližuji se k němu, aby si to náhodou někdo z nich špatně nevyložil a neměl příliš horlivý prst na spoušti. "Obávám se pane, že jsem ještě neměl s vámi tu čest se setkat," řeknu a snažím se netvářit příliš zmateně. Jeho řeč mi zkátka nedává žádný smysl. Já osobně jsem jeho loď nikdy nepronásledoval, ale možná to vztáhl na mé jednotky? Nemám nejmenší tušení, takže čekám zda se to postupně vysvětlí. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Chvíle kliduVílí doktorka, okrajově BastienProvaz povolí a já si drobné řezné ranky na ruce všimnu až v okamžiku, kdy si mnu zarudlá odřená zápěstí a do nosu mne uhodí vůně vlastní čerstvé krve. Podezíravě přimhouřím oči, když natisklá do vzdálenějšího koutu klece obezřetně sleduji, jak skrze mříže prostrkává dovnitř umyvadlo, džbán i kus látky s jednoduchým pokynem. Odpovědí jí je jen něco mezi zamručením a zavrčením, zvuk, který v sobě neskrývá agresi, ale zkrátka a jen únavu a mrzutost. Bude něco dělat s mojí krví? Dovtípím se. Nahlas se ovšem nezeptám, jen nehnutě sleduji, jak vílí doktorka s modrajícími křídly odchází. Přesně devět úderů srdce ještě po jejím odchodu trvá, než se odvážím pohnout. Opatrně se na všech čtyřech přesunu k džbánu s vodou a několikrát k němu přičichnu, než se rozhlédnu kolem sebe, zda se někdo nedívá a hltavými loky vypiji skoro polovinu jeho obsahu. Lepší. Nadechnu se a vydechnu, zakroužím ztuhlými rameny, které nebolí jen díky kouzlu, které ze mně vytáhlo bolest a jehož pachuť - vílí magie - téměř cítím na jazyku a jak mi vibruje pod kůží. Oklepu se skoro jako pes a přesunu se ke kratší stěně klece. Obličej vtisknu pro tu chvíli mezi mříže a pohled upřu směrem, ze kterého ke mne ještě před chvílí vanul pach Rhyse, ale nikde ho nevidím a když zavětřím... Nic. Se zakňučením se zase stáhnu, když mi dojde, že jsem vážně zůstala... Sama. V kleci. Na pirátské vzducholodi. Zlost se přelévá v úzkost a abych z toho svíravého pocitu nezešílela úplně... Umýt si rány. Chytím se povelu doktorky jako by to bylo tím jediným na světě, co mi zbylo a přeliji větší část vody, co zbyla v džbánu, do umyvadla. Zbytek si nechám na uhašení žízně, až se zase ozve. Uniformu mám stejně poničenou a špinavou, propocenou, za pomocí drápů tak dotrhám její svrchní halenu a stáhnu si ji. Pod ní mám ňadra stejně ještě pevně stažená obinadlem z plátna a i kdyby ne, tohle mne stejně nikdy nevzrušovalo. Oblečená nebo ne... Je to stejné jako s botami. Není tu velitel, aby mne peskoval, že po kasárnách musím chodit slušně - hodně - oblečená. Hlavně před dlaky. Hm. Jako by snad na tom bylo něco špatného. Namočím do vody hadr a začnu s vymýváním ran od soli. O zábavu mám rozhodně postaráno... Ačkoliv když mám pocit, že se kdokoliv z pirátů ocitl příliš blízko mé klece, neopomenu vycenit zuby a zle zavrčet. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Heuréka! Všechno špatně, zpátky na stromy! Raya, Koos, Blanchette, Wynelle, Ronin Postupujeme v před a smyčka se stáhne, je obklíčený a on to ví. Na moji výzvu vzápětí odpoví. Ani ne tak z jeho slov jako z jeho dikce pochopím, že je něco špatně. To není ta arogantní dikce dutohlava který si nevidí na špičku nosu pro svoji důležitost a vzájmu své sebestřednosti a arogance zabije jen tak několik lidí, potažmo trpaslíků. Zaskřípám zuby. Je možné aby mi zase zdrhl? Ta Zlomená je stoprocentně ta jeho, jsem si absolutně jistý, že takový hajzl by se jí nevzdal ani za nic. Muže to být past? S namířenou zbraní postupuji lesem v před abych viděl tvář dotyčného. Když ho uvidím poklesnou mi koutky úst a je na mě viditelné zklamání z lovu. Tenhle chlap je možná taky hajzl, když pronásledoval ty holky, ale není to muj hajzl. Ze zklamáním v hlase mu odpovím: "Jste tu sám? Kde je "majitel" té Zlomené?" Slovo majitel se mi očividně příčí v krku. "Vrah a příslušník PVO z jehož arogance by se dali stavět hrady. Pochybuji, že by se té Zlomené jen tak vzdal. Toho hajzla chci, proti vám vlastně nic nemám, pokud nejste nějaký jeho pohunek." Zamračím se, celá situace je mi více než nepříjemná. "Co se týče naší nepříjemné situace pro obě strany, záleží na i vás jak dopadne. Dámy s vámi evidentně jít nechtějí a byť mi do toho vlastně vůbec nic není, pokud budou chtít odvezu je kam si budou přát. Nemám rád násilí na dámách. Co se týče vás a vaší Zlomené jsem ochoten vás nechat jít, i když je mi jasné, že jste vysoká šarže podle oblečení nejspíš generál a v Nothii bych za vás dostal opravdu slušný balík peněz a za Zlomenou taky. Vyměním to za informace o tom parchantovi co vlastní, nebo vlastní tu Zlomenou a vaše slovo, že na mě ani moji loď nezautočíte jakmile vás pustím." Shlédnu na zmítající se Zlomenou, která si snaží vyndat střelu která ji svazuje a saje z ní energii. Povzdechnu si a pokračuji. "Řekněte jí ať toho nechá jinak to jen zhorší. Ta střela se musí deaktivovat, vyndat speciálními kleštěmi. Uděláme to a pokud bude chtít zůstat tu, necháme vám ji, opět za čestné slovo, že na nás nezautočí. Ideálně ji vložíte do hlavy trvalý nezrušitelný příkaz, že nesmí už nikdy zaútočit na mě, mou posádku a moji loď. Jistě uznáte, že je to ode-mně dost hazard, nechat vám tu takovou "zbraň" na čestné slovo. Co vy na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Rozhovor s kapitánkou… a její dcera.Annabelle, IsabellaPřikývl jsem a viditelně se uklidnil. Nyx byla v pořádku, nezraněná. Mládě taky. Na tom hlavně záleželo. Všechno ostatní bylo už vedlejší. O mou mysl se v tu chvíli pokoušel nebezpečný klid, který se šířil do celého těla. Ramena jemně poklesla, jak se z nich uvolnilo napětí. V kajutě bylo teplo a příjemně, obzvláště když ji zaplnila sladká vůně bezových květů. Únava otupila i ten kousavý podezřívavý pocit, který se mi usadil na hrudi. Ale nezadusila jej zcela. Hluboko uvnitř ještě stále hořel docela malý plamínek, který zoufale skákal ze strany na stranu a jen pomalu skomíral. Můj pohled sklouzl na skleničku a na okamžik jsem tu nabídku zvážil. Koneckonců... s pirátem už jsem se jednou napil. Snad i proto jsem se pro skleničku nenatáhl, moc dobře jsem věděl, že jsem jejich alkohol nemusel ustát. "Ne," odpověděl jsem, ačkoliv otázku přímo nepoložila, a vzápětí jsem dodal: "Ale děkuji..." S příslibem jídla už to bylo jiné. Se zmatenou vděčností jsem těkl pohledem ke kapitánce a poté i k té maličké a nic z toho jsem nezpochybňoval. Nechtěl jsem, aby si to rozmyslela. Chvíli na to ale opět poskočil ten podezřívavý plamen a připomněla se všudypřítomná obava o mládě, kvůli čemuž jsem přece jen Isabellu oslovil, nehledě na její matku: "Isabello, nesnaž se napojit na mysl toho dráčete. Nepodaří se ti to a mohla bys mu ublížit. Jeho mysl je příliš mladá a zranitelná." |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Obchodování s piráty Raya, Koos, Wynelle, Blanchette Zamračeně sleduji kapitána té lodi a čočky v očích se mi přeskládávají do nových vzorů. Trochu se to vyjasnilo, ne zcela, ale dost na to abych si zvládl udělat alespoň nějaký obrázek. "Máte pravdu, jsem generál a vy se pletete do záležitostí státu. Ty dvě ženy jsou uprchlice a špehové. Nepřátelé republiky, které je potřeba dopadnout a po právu soudit, ale pochybuji, že to je něco co by vás vůbec zajímalo. Ovšem jsem přístupný dohodě," přikývnu na jeho návrh a otočím se k Raye. "Ovládej se. Brzy se ti dostane ošetření," přikáži a znovu se jdu věnovat pirátovi který nás obklíčil a nabídnout mu svůj protinávrh. "Nechám vás být. Klidně vám mohu nechat napsat pardon za vaše zločiny. Stejně tak přihodit i peníze a toho, jak vy říkáte, hajzla. Stačí když mi vydáte ty dvě ženy a necháte nás odejít." |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Wynelle, Blanchette, Koos Válím se na zemi a zoufale se snažím kulku z ramene vyškrábat. Toho, že se nám kolem krku stáhla smyčka, si ani nevšimnu. Až teprve ve chvíli, kdy zaslechnu generálův hlas, uvědomím si, že jsem selhala. S tichým kňučením se doplazím k Roninovi a přitisknu se k jeho noze. Za jiných okolností bych si nedovolila na něj bez vyzvání sáhnout. V tuhle chvíli je on to jediné, co mě drží pohromadě. Vím, že jsem ho zklamala, když jsem nedokázala Wynelle zabránit v útěku. A co hůř, nedokázala jsem ho ochránit před těmihle lidmi. Vím, že mě čeká trest a také vím, že generál má všechna práva se na mě hněvat. Přesto ale netoužím po ničem víc, než po jeho blízkosti. Rozhovor nad svou hlavou sotva vnímám. Dokonce mi ani nedojde, že jsem se už s kapitánem setkala. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Setkání v lese Raya, Koos, Blanchette, Wynelle, Ronin Lehce skloním zbraň, ale mariňáci oba drží stále na mušce, člověk nikdy neví co se muže stát. Jsou to však profesionálové a ví co dělají takže se nemusím bát, že bych musel vzápětí řešit co s dvouma nepohodlnýma mrtvolama, kdyby náhodou někomu "ujela" ruka. Generál není nijak povýšený ani se nesnaží si něco za každou cenu dokazovat. To mi je příjemné a těší mě, že na Viralské straně přeci jen zůstali rozumní muži, ne jen hovada. "Těší mě generále, že jste rozumný muž a věřte mi, že mi je tato situace nepříjemná. Jestli lovíte chápete, že když vám unikne nejžádanější kořist a místo toho ulovíte něco jiného co nechcete je velmi nepříjemné, ale i o to je třeba se postarat." Otočím se k dívkám. "Co je pravdy na tom co říká generál? A kam chcete jít? Nebo tu chcete zůstat? Je to jen na vás." Počkám na odpověď a pokrčím rameny a otočím se zpět ke generálovi. "Je to jen na nich nehodlám handlovat s něčím životem či osudem od toho je tu Bůh, aby to řídil ne já. To, že je to záležitost státu, jste správně odtušil mě naprosto nezajímá. A co se týče peněz, věřím, že kdybych vás teď zajmul a odvezl do Nothie obrovsky na tom vydělám, případně bych mohl požadovat výkupné za vás přímo u Viralů jako to dělá Annabelle Eastaughffe, ale byť je to divné já mám své zásady a s lidmi neobchoduji. To že vás chci propustit je moje dobrá vůle nezávislá na možných penězích které bych za vás mohl získat. Takže vaše nabídka je pro mě celkem pasé. Žádám za svoji dobrou vůli jen totéž od vás a to jsou veškeré informace co máte o předchozím majiteli té Zlomené." Shlédnu na ni a uvědomím si, že zatím co já se vykecávám ona zbytečně trpí dál. Kývnu na jednoho z mariňáků druhého důstojníka Bernarda Fokkeho. "Vyndej ji to Fokky prosím a zatím ji dej pouta." Fokky opatrně odtáhne Rayu stranou a na ruce ji přiloží pouta právě vytvořené pro magické bytosti a Zlomené. Pak vytáhne velký talisman s průhledem a otočnými koly a přiloží ho k ráně. Nekolirát s ním otočí v tu chvíli se bolest začne zmirňovat a oblast vstřelu umrtvovat. Pak vytáhne runové kleště které po přiblížení k střele začnou žhnout. Fokky je však vcelku zkušený a po pár chvílích je střela venku, kupodivu vcelku téměř neporušená. Pak ránu popráší speciálním práškem a zaváže. "Promiň muselo to být jsi až příliš nebezpečná zbraň." Řeknu na adresu trpící zlomené, a z hlasu je jasné, že omluvu myslím vážně. pak se podívám, zpět na generála. "Tak jak se rozhodnete? Pardon po vás nechci, chci jen čestné slovo vás, že když vás pustím nenapadnete mě a ona zvláště a ty informace o předchozím "majiteli". Dámy se rozhodly samy. To je víc než férová nabídka ne? Jediná druhá možnost co mě napadá abych udržel svoji loď i posádku v bezpečí, je vaše zajetí a tomu bych se docela rád vyhnul." |
| |
| soukromá zpráva od Athrian XXIV. (N) pro Král a kněžka Arthrian XXIV., Slepá kněžka Slová kňažky ho upokoja, ako zakaždým. Na tvári sa mu zjaví slabý úsmev a vyzerá, že sa do jeho srdca vrátila viera. No napriek tomu sa nevie zbaviť pocitu, že zlyhal. Už je pripravený svoju dôverníčku prepustiť, nech si môže premyslieť nasledujúce kroky v súkromí, keď začuje, ako sa otvárajú mohutné dvere do jeho pracovne. Iba chvíľka a - zrazu pred ním stojí Dalyor. V tom momente ho opustil všetok pesimizmus, akosi ani nepočúva, čo hovorí kňažka. K Dalyorovi priam beží, až kým nestojí priamo pred ním. Preskakujúc niekoľko desiatok protokolov, objíme ho, pevne a radostne. Keď ho pustí, priateľsky ho potľapká po pleci. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Propuštění od stolu Annabelle a Rhys *Myslím, že nám něco naznačuje... Snad... dává nám svolení?* poznamená Zizzy, když si všimne druhého významného pohledu naším směrem. Obzvlášť, když se baví o tom dráčkovi. Chce snad, abych se k tomu tvoru znovu podívala, když nebude Rhys jančit? A nebo se to Zizzy jenom zdá, protože já po mamky pohledech cítím akorát stahování se mého žaludku. Nepříliš ochotně slezu z mého okna na zem, abych splnila mamky rozkaz. Stále jsem ještě na vážkách ohledně toho, jestli tam nějaká signalizace byla, nebo ne. Zastavím se v chůzi, když mě osloví Rhys. Otevřu ústa, abych mu řekla, že fakt netuším, jak se to vůbec dělá, a tak mu nemůžu slíbit, že to neudělám, ale Zizzy mě zastaví. *Bude mít pak spousty otázek a pak se ani nedozvíme nic zajímavého a nenechá nás to tam okouknout v klidu...* nabádá mě Zizzy. Zavřu ústa. Nadechnu se a přikývnu. "Nebudu to dělat. Nechci mu ublížit," zamumlám a uhnu oběma pohledem a zamířím si to ven z naší kajuty. Na palubě se rozhlédneme se Zizzy na obě strany. Zahlédnu jak dráče a Bastiena, tak i klec s dalším novým vězněm. Zizzy je teď těžce na vážkách, protože neví, ke komu se vydat dřív. Dráček je zajímavý, ale je tam Bastien. A ten má dneska tendence bručet. Na druhou stranu ta osoba v kleci byla dalším vězněm. A doteď jsme jí nevěnovaly moc pozornosti. Zrovna se rozhodla sundat si halenu a začít se omývat. Udělám jen pár kroků jejím směrem, než se zastavím. Držím si víc než bezpečný odstup od klece. Moc dobře si totiž pamatuji její společníky. Nicméně zvědavost nám nedá a zkoumavě na ní koukám. Nakloním hlavu lehce k jedné straně. "Co jsi zač?" zeptá se Zizzy dřív, než jí stačím zarazit. "Myslím... přiletěla jsi na Nyx, že?" doplním, abych nezněla jak naprostý hulvát. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Stvůra v kleciIsabellaVítr se jako na povel zvedne, když se Isabella zastaví několik metrů od klece, prosycen onou šimravou sílou magie, která donutila vzduch se pohnout a otřít se s tichým šepotem o moji tvář namísto varování, že se někdo dívá. Jako na povel přestanu s vymýváním ran a pohlédnu přes rameno směrem k zrzavému mláděti, které mě s onou mláděcí zvědavostí pozoruje. Chvíli jí ztuhle ten pohled oplácím, než se přeci jen pohnu a s vystrčením brady dlouze nasaji její pach. Vzápětí zamrkám a mimoděk vycením zuby, které se nedají zaměnit s lidskými, ovšem vzápětí je zase schovám za rty. Mládě Hyeny, dovtípím se velice snadno, pach – když už ne rysy – ji prozradí. Pohled na růžky, co se derou ze zrzavé hřívy a zvláštní štiplavá vůně nepodobná lidské mne matou, mládě na rozdíl od té hyení kapitánky není člověk. Ovšem dlouho se tím nezaobírám, její hlas rázně utne tok mých myšlenek. Co jsi zač. Tuhle otázku slyším už poněkolikáté, a i přesto jsem na ni zatím nikomu nedala správnou odpověď. Ani Kapitánovi ani víle. Namísto odpovědi zamručím a hodím hadr do umyvadla až špinavá voda vyšplíchne na podlážku klece i podlahu paluby. Sama se toho trochu leknu, když mi šplíchanec vody dopadne na bosé nohy, ovšem vzápětí přesunu svoji pozornost zpátky k mláděti. Hlavu nakloním ke straně po jejím vzoru než se pomalu přesunu k mřížím klece a stejně pomalu, snad až váhavě, prostrčím skrze mřížemi pravou ruku, kterou natáhnu směrem k mláděti. „Nemluvit dobřře,“ hlas mám zhrublý únavou, avšak při těch slovech mi nazlátlé oči o něco více zežloutnou. „Ukázat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Nashledanou, generále Wynelle, Blanchette, Jacobus, Ronin Vexare, Raya Konečně bylo po střetu, konečně jsem byla “volná” a měla možnost uniknout, konečně jsem mohla být… Šťastná? Svoboda se ke mně přiblížila mílovými kroky, ale radost nebylo to, co jsem cítila. Držela jsem se za Blanchette a sledovala zraněnou Rayu a snad i v srdci jsem plakala nad tím, že se tohle nemuselo stát. Byl to hrůzný pohled, plnila jen rozkazy generála a jak dopadla? Nebyla to její vina, byla to vlastně moje vina, kdybych přece jen nezvládla výcvik a zemřela bych, pamatovala by si jen, jak jsme se držely přes mříže v pevnosti a já jí šeptala slova útěchy, které stejně nebyla pravda. Chtěla jsem jí pomoci, chtěla jsem, aby byla šťastná, ale její nynější majitel byl mnohem neústupnější než původní majitel. Smiřovala jsem se s tím, že ji vidím naposledy. “Je jasné s kým půjdeme, nechceme tu zůstat a chceme se vrátit do Nothie. Ten muž se mé sestry už ani nedotkne, žádný Viralec se jí nedotkne.” řekla Blanchette nesmlouvavě a stiskla mou ruku připravená vyrazit s kapitánem. Chtěla vypadat jako silná žena a také byla, ale nevěděla jsem, jestli mě nezachraňuje jen pro nějaké očištění. Nakonec jsem se i tady naučila být nějakým způsobem spokojená, byť to už nikdy nebylo stejné jako v Nothii, ale věci se mění. A pokud měla být šťastná, když půjdu s ní… Rozhodla jsem se vyhovět. Pokud rozhodnutí bylo, to co po mně chtěla. Blanchette dál sledovala generála Ronina Vexareho a já jen pohledem zkoumala kapitána. Byla jsem uchvácena tím, že člověk může být tak galantní, že lidé mohou mít dobrá srdce. A že Vincent nebyl jediný. |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Dostaveníčko na ošetřovně Než Kinari stačí odpovědět, přijde jeden z Viralů. No, přijde. Ne tak úplně. Je přinesen, abychom byli přesnější. Kentaurka se hned zajímá, jestli tu Kamiya má nějaké protijedy. Narkotika, jo? Pohledem si změřím Virala a znechuceně si odfrknu. Jasně. Všichni sem, chudáček otrokář má bebí. Zajímá mě, jak se k takovým látkám vůbec dostal, ale to bude příležitost zjistit později. A když ne... Přežiju to. Mimoděk se podívám směrem k táboru, jestli uvidím Wynelle a její sestru. Bez úspěchu. Těžko říct, jestli už se jim doopravdy naskytla příležitost utéct... A jestli ano, já s Keirranem bychom měli následovat jejich příkladu. Co nejdřív. Nechápavě sleduju, jak Kinari uspaného Virala obskakuje. Nejdřív Kamiya, pak tahle... Vím, že mají dobré srdce, ale tohle už hraničí s něčím jiným. Naivita. Hloupost. Neschopnost vidět věci tak, jak skutečně jsou. Proč jim pomáhají? Copak nechápou, že kdyby měli sebemenší příležitost, všechny by je sebrali a zavřeli do klecí...? Netrvá to dlouho, než se k nám připojí další obyvatelka lesů a podle všeho Kinarina známá. Mlčky sleduju, jak taky přispěchá na pomoc. Už nemám chuť jim něco říkat. Jejich boj. Doufám, že nikdy nepoznají pravou tvář toho, komu teď tak horlivě pomáhají. Léčení převezme Kamiya. Jeho magie má podobnou formu, jako ta moje, i když nepochybuju, že bude několikanásobně mocnější. Konec konců je tenhle lišák Aivaická legenda, a já jsem jenom... jenom Inanna. Po chvíli dorazí druhý Viral, ten, se kterým jsem se dřív pustila do potyčky. Moc dobře si všimnu havrana na jeho rameni. Havrana, který byl před tím s Wynelle. Otázka je, na čí straně ten černý ptáček stojí. Náš nejnovější příchozí se hned začne zajímat, co se stalo, a já nemám v úmyslu mu poskytovat sebemenší informace. I kdyby... tak vlastně nic nevím, uvědomím si a v tu chvíli si vzpomenu, že bych se taky ráda dověděla, co se vlastně stalo, a jak Vincent skončil v tomhle stavu. Ať už za tím stojí kdokoliv, dost možná to pomohlo Wynelle utéct. To je dobrý začátek. Víc než dobrý. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Smlouvání Koos, Raya, Wnyelle, Blanchette "Jak jinak. Zrádce nikdy neřekne, že je zrádce," odfrknu si nad slovy té ženy. Ne, že by to něco změnilo. Když to nevyjde teď, tak příště určitě. "Jak chcete, nechám vás odletět i s těmi ženami. Co se týká majitele Rayi, tak to jsem já. Měla však speciální úkol a byla doprovázena jedním důstojníkem. Ten je však mrtvý, ale jak jsem z vaší řeči vytušil, hledáte někoho zcela jiného. Jediný příslušník policie, o kterém vím a který se vrátil od Zdi je Nathalan. Momentálně je v táboře vrialské armády, kde se zotavuje a čeká na další rozkazy. Jaký úkol dostane, nebo kam vyrazí nespadá pod mou kompetenci," odpovím pirátovi na jeho otázku o tom parchantovi jak se dřív vyjádřil. "Takže tak se věci mají. Pokud se mu chcete pomstít nebude to snadné, ale klidně se můžeme dohodnout. Nalákám ho kam budete chtít a co se bude pak dít je jenom mezi vámi. Vyměním ho, ale za jednu z těch žen. Pokud nechcete nevadí a klidně si ho hoňte sám jak je vám libo." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Dráče na palubě Annabelle, Isabella, Bastien, Rhys, Brunhilda, Rhys, Stvůra Nyx se uzavřela, Nyx byla naštvaná na všechny kolem sebe a nechtěla mluvit, nedovedla si vysvětlit to, co se kolem ní děje a šlo vidět, jak bylo dráče nervózní. Nyx byla mladá dračice a proto si nedokázala zatím udělat tak silné pouto k dráčeti, nebrala ho jako své dítě, brala ho jako slabou bytost, o kterou se musí nějakým způsobem postarat, měla stále instinkty divokého draka a tyto instinkty jí říkaly, jak krutě má dráče vychovávat. Draci necítili ke svým mláďatům lásku, cítili jen povinnost je vycvičit aby se mohli postavit lidem a to jí instinkty radily. Rhys byl její slabina, Rhys ji naučil milovat, ale v tak vypjaté situaci to pro ní bylo až nemožné, chtěla jen, aby se Rhys dostal v pořádku domů, pak se opět mohla učit milovat. Dráče se pomalu zvedlo, když vidělo slepici a vděčně se do ní pustilo, podívalo se na Bastiena a pak pár kroky vyrazilo za Rhysem, který pro něho byl známý, chtělo se k němu přitulit a usnout u něj, ale tolik se bálo lidí, že se znovu stáhlo a lehlo si k zábradlí. Bylo mezi matkou a Rhysem a tak to nebylo ideální, ale nevěřilo, že je něco, co více může udělat pro své pohodlí. Bylo na světě teprve dva dny a už poznalo smutek z odloučení a z jeho očí mu tekly černé slzy. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Koos, Ronin, Wnyelle, Blanchette Představa, že bych se měla odloučit od generála, mě nesmírně stresuje. Nemám však odvahu neuposlechnout jeho rozkaz, a tak se po krátkém váhání nechám odvést stranou. Stále na něj ale chci vidět. Nebráním se, když mi nasadí pouta. Ve tváři se mi nepohne jediný sval, když mi neznámý muž začne vytahovat kulku z ramene. Není na mě znát bolest, nebo naopak úleva. Cítím se sice lépe, když pálení v rameni ustane, avšak proti tomu, jak nepříjemné je odstřižení od magie, to není nic. Jakmile můžu, vrátím se po bok generálovi. Kapitánova slova, směrovaná mým směrem, jako kdybych snad ani nevnímala. Necítím vůči němu zášť, za to, že mě postřelil, takového myšlení nejsem schopná. Trochu zpozorním až ve chvíli, kdy zazní jméno Nathalan. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Magie v nás Rhys, Isabella, Bastien, Brunhilda, Stvůra Rhys se odmítne napít. Jindy bych to vzala jako urážku, ale on není host, je zajatec, takže mi je to jedno. Jeho chyba, určitě by mu to prospělo vzhledem k tomu jak vypadá, ale nutit ho nebudu. Pokud chce být celé ty tři dny o chlebu a vodě klidně může. Nás kvůli tomu neubude. To já si hned doleji plnou a chvilku doušek převaluji na jazyku a čekám než se Isabella zcela vzdálí a zaklapnou za ní dveře. Teprve poté se otočím zpátky na elfa. "Když už jsi s tím začal, tak může pokračovat. Isabella se dokázala spojit s myslí toho zví... draka?" začnu se vyptávat. Nejsem si zcela jistá co přesně to znamená, ani jak to udělala. S magii jsem obeznámena jenom velmi volně. Sama jí nijak nepraktikuji a všechno mám jenom zprostředkovaně od Bastiena a ostatních. A samozřejmě od své dcery, pro kterou je to stejné jako dýchání. Rozhodně mě to však zajímá a potřebuji zjistit víc. Z mnoha důvodů. "Máš nějaké vysvětlení proč a jak se to stalo? Byla to poněkud vypjatá situace a byla bych ráda kdybys mi to nějak vysvětlil. Pokud to není nějak tajné, ale ani to by ti však nepomohlo," obdařím Rhyse zubatým úsměvem, ve kterém je však pramálo veselí. rozhodně se nebudu rozpakovat to z něj vypáčit i jiným způsobem, pokud budu mít pocit, že mi něco zatajuje. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro TroufalostAnnabelleSemkl jsem rty a vydechl, když mě kapitánka vyzvala, ať pokračuji. Nechtěl jsem. Vůbec jsem to ani neměl zmiňovat, ale musel jsem. Kvůli mláděti. Když poté padla další výhružka, zlehka jsem se zamračil, ale nekomentoval to. Unaveně jsem se zapřel do židle a odvrátil od ní pohled. Přemýšlel jsem. Nad tím, co sama ví. Nad tím, co jako člověk nemůže vědět. A nejenom to. Sám pro sebe jsem hledal odpověď na otázku, která mě též zajímala. Nyx by věděla jistě, já mohl jen hádat. Nyx. Nebyla daleko, ale… pouta, která zastavovala proud magie mezi námi, mě zanechávala prázdného. Jen půlka srdce, která se zoufale snažila najít tu druhou. Neúspěšně. Zůstal jsem zcela osamocen. Už dávno jsem si odvykl ji necítit. Vždycky mi byla nablízku, a když ne fyzicky… tak přinejmenším mému srdci a mysli. Až doteď. Nemohl jsem mlčet věčně. Jen jsem oddaloval nevyhnutelné. Mohlo být hůř. Mohla se začít ptát na věci, o kterých jsem skutečně nesměl mluvit. Ale tohle… tohle bylo problematické. Potlačil jsem povzdech, než jsem očima opět zabloudil k ní. Bez úsměvu i zamračení. „Zodpovím tvé otázky, jak nejlépe umím. Ale chci přístup k dráčeti. Žádný stěžeň, ani nic takového. A ty pouta musí dolů. Rád potom zajistím, aby Isabella k mláděti mohla. Bez toho, aby si Nyx myslela, že ho chce ohrozit, a abych se bál já, že mu omylem skutečně ublíží.“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Chuť magieIsy a ZizzyV okamžiku, kdy se kolem tebe tak krátce prožene vítr, přinese s sebou mnohem více než jen chladný vzduch. Ucítíš v něm závan magie, která jej vyvolala, magie natolik odlišné od té dračí. Je cítit lesem i pouští, je v ní slyšet hukot padající vody i šumějícího moře, vyvěrá z ní sama podstata přírody. Je to magie, která je všudypřítomná, natolik všední a běžná, že ji bereš jako samozřejmost, avšak nyní jako by se zhustila do toho jednoho jediného poryvu větru. Na svých křídlech nese šepot, tiché hlasy splývající v jeden jediný znějící s ozvěnou. "Dívá sssee... Nejsssi sssama, vlčí dcero," promlouvají hlasy jazykem starším než samo lidstvo, drsným a divokým, jazykem, který nikdy nebyl zkrocen, přesto jim... Rozumíš. A pak utichnout společně s magií, která se o tebe již ani svým stínem neotře ani se nerozplyne, naopak. Cítíš, jak ji k sobě stahuje divoženka v kleci, jak kolem ní chaoticky víří, ta nespoutaná divoká síla přírody a otírá se o ni podobna lísající se kočce. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Smlouvání Koos, Raya, Wnyelle, Blanchette, Ronin Situace se pomalu uklidňuje, jak to vypadá použití nejtvrdších prostředků nebude třeba. Dámy se samy rozhodnou co chtějí a já to jen kývnutím akceptuji. Poslouchám generála co vykládá o akci u zdi. Trochu zlostně, trochu nenávistně a trochu ledově se pousměji když se dobereme k tomu o koho nám jde. Když zmíní zabitého důstojníka jen se ušklíbnu. "Ano toho důstojníka si pamatuji, toho zastřelil ten parchant Nathalan zezadu bez výstrahy a hned po tom zabil tři trpaslíky, kteří podkopávali zeď. Byl jsem bohužel u toho." Pak se dozvím, kde se ten krasavec zotavuje a dokonce mi je nabídnut i další kšeft, výměna jedné z těch holek za past na Nathalana. Vidím, že příslušníci PVO jsou oblíbení i u armády, musím se tomu v duchu pousmát. Ale i tak zavrtím hlavou. "Jak jsem už řekl, obchody s osudy lidí či jiných myslících tvorů nedělám. Věřím, že příště budete úspěšnější a já snad taky. Každopádně tuším, že i vy se teď budete o jistého Nathalana zajímat protože, to byly důsledky jeho akcí, které nejen, že přivedli mě a mou lod mimo službu Viralské republiky, ale taky vám pokazili vaši akci. A já věřím na osud, setkání s ním mě jistě nemine." Pak pokývnu na ostatní a pomalu se stahujeme zpět do lodi, postupně kryti střelci. "Neshledanou generále a Rayo doufejme, že příště naše setkání neproběhne za namířených zbraní." Kulometčíci i dělostřelci opět pokryjí prostor během nalodění pro připadl, že by se rozhodl generál svoje slovo nedodržet mají rozkaz na ně zahájit palbu. Ale doufáme, že se nic takového nestane. Jakmile jsme na palubě vydám rozkazy k okamžitému rychlému startu a vystoupání do 3000 metrů. Teď se teprve bezpečně budu moci věnovat novým pasažérkám, které mi tak nějak spadli do klína. "Tak dámy co pro vás mohu udělat, kam to bude?" |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro A babičko, proč máš tak velké oči?IsabellaJeden krok. Druhý krok. Třetí krok. Napjatě sleduji mládě blížící se ke kleci, srdce pro tu chvíli téměř až v krku. Připomíná mi noční můru, kterou tolik láká světlo pochodně, natolik silně, že je ochotná za trochu té záře i zaplatit životem. Když se ovšem zastaví, jen silou vůle odolám tomu zklamanému povzdechnu, který se mi dere z úst. Namísto toho polknu a hlavu nakloním ke straně, zatímco z ní nespouštím oči. Ty velké žluté oči. Něco je jinak. Něco v jejím pachu, něco, co neumím popsat, a přesto to cítím. Natažená ruka, otočená dlaní nahoru v tom jasném gestu, v té pobídce vstříc mláděti, se mi lehce třese. Vyčerpáním i napětím, až mne to donutí ji lehce pokrčit v lokti. Vlčí dcero. Na okamžik přimhouřím oči. Mládě Hyeny je… Jiné. Vidí a slyší, v tom pravém slova smyslu. Ovšem jakkoliv může být fascinující, je to stále Její mládě. „Tebe... ne, rrrhanya? Musí být… Smutné. Prázdné, takový život,“ zašeptám zhrublým hlasem. Ne, magie mne neposlouchá, nerozkazuji jí, mohu jen žádat. Přijde, když sama bude chtít, to jen lidé a elfové mají potřebu rozkazovat a vládnout. „S tebou… Neříká?“ odmlčím se. „Dá… Naučit. Možná zkusila. Chceš?“ přiblížím se tváří více k mřížím klece, ruku stále držím nataženou. „Ukázat,“ zopakuji. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Troufalost Rhys, Bastien, Isabella, Brunhilda, Stvůra "Podmínky?" vyštěknu a v očích se mi nebezpečně zablýskne a rukou zcela mimovolně pohnu směrem k pistoli u opasku. "Rozhlédni se kolem generálův synu. Tady nejsi v paláci, tady nemůžeš jen tak štěkat rozkazy a čekat, že se během okamžiku splní. Jsi na mojí lodi a budeš dělat co já ti říkám." Nakloním se blíž a položím sklenkou na stůl až to zadunění a trocha alkoholu vyšplíchne ven. "Jediné v co můžeš doufat je, že mě přesvědčíš že je to potřeba. Takže koukej začít mluvit, elfátko. Ty okovy zatím zůstanou přesně tam kde jsou a pokud budeš ještě chvíli zkoušet mojí trpělivost tak tě nechám zavřít do bedny a pokud budu mít velkodušnou náladu, tak ti nechám dát i vědro, ale zatím jsem nakloněná k tomu nechat tě tam jenom tak. Spusť a snaž se." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Nepůjdu kočičko(?), nebo mě sníš! Stvůra Cítím, jak ta slova Zizzy zabolí. Bodavý pocit u srdce, co rozechvěl celou její duši. Tak strašně moc chce patřit do světa magie, pracovat s ní, cítit ji u sebe, nechat se jí naplnit. Ale teď může jen magii pozorovat, jak se roztodivně točí kolem té neznámé ženy. Chce natáhnout k ní ruku. Moc. *Zizzy, nesmíme...* připomenu jí tiše, když už i zvedá ruku. Jen pár centimetrů od ruky té neznámé ruku stáhne prudce k tělu a sevře je v pěst. Semkne rty a naše zelené oči ztvrdnou. Nadechne se nosem a vydechne stejně. Pak ještě jednou. "To, co je v kleci je nebezpečné. Co je nebezpečné, k tomu se nesmí nidko přiblížit na dosah. Dokud tě nepustí ven, nesmíme se tě dotknout," pronese Zizzy větu, co jsme se musely naučit, když nás poprvé pustily na loď. A zatím jsme to pořád dodržovaly. Prohlédne si znovu a důkladně tu ženu. "Můžeš mi to ukázat i jinak? Jak se vůbec jmenuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Mládě HyenyIsabellaVyčkávám s trpělivostí lovce, vždyť tohle nic jiného než lov není, akorát hlavní cenou není jelenec, ale tahle maličká. Už jen kousek, takový malý... Kousek. S jejím prudkým pohybem se vymrštím i já, pokrčená ruka mi dává těch pár centimetrů navíc. S vzteklým zavrčením narazím zprudka ramenem do klece až celá konstrukce zapraští. Ta malá příšera se mi ovšem vysmekne, po prstech jí s trhnutím sklouznou akorát mé drápy. Drobně to štípne, krvácet to začne až po chvíli, kdy se ranky nadechnou a začne v nich kypět život. A její slova... Ta drzá slova, co jen přilijí olej do ohně. V očích zaplanou jantarové plamínky vzteku, který stáhne moji tvář. Mládě se na mě dívá, myslí si snad, že je lepší než já? Silnější než já? Z toho výrazu čpí výzva. S ohrnutými rty se odtáhnu od mříží, přikrčím se jak šelma chystající se ke skoku. "Nebezpečné... V kleci. Rrrozhodovat kdo? Hyeny! Zlé. Ohavnosti. Lidi," vyštěknu a v očích mi plane nenávist, kterou si to děvče možná nezaslouží, ale má ji všechnu jen pro sebe. Ta síla, kterou cítí, kolem mne divoce víří, nepřátelsky syčí jako kočka politá voda, ježí se a seká jakmile cítí, že by se jí chtěla Isy svým vědomím dotknout. V šeru a stínech, Hladoví si tě najdou. Maso sežerou, kosti rozlámou, morek vypijí, s každou nocí znovu a znovu, myšlenka zlá a krutá, šeptaná s ozvěnou přízračných hlasů v tom hrubém jazyce, který nikdy nebyl zkrocen. Myšlenka stejně bolavá jako seknutí drápy, přání šelmy uvězněné v kleci, co kolem sebe cvaká zuby s touhou kousnout a někomu ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Poslušné elfátkoAnnabelleTrhl jsem s sebou, když kapitánka udeřila sklenkou do stolu, a okamžitě své chvilkové odvahy zalitoval. Šedomodré oči se zastavily u zbraně, na níž skončila její ruka. Víc ani říkat nemusela. Teprve, když se odmlčela a já cítil, že čeká na mou odpověď, jsem kývl a docela tiše hlesl: „Rozumím,“ přičemž jsem spolkl omluvu, která se mi vydrala na jazyk. „Nemyslím… nemyslím, že by se Isabelle podařilo napojit se na mysl dračice. Ne přímo,“ začal jsem jen velice pomalu. Každé slovo přicházelo jen s obtížemi. Skrze clonu únavy jsem měl problémy je skládat dohromady tak, aby vůbec dávaly smysl. Vlastně jsem chvílemi pochyboval dokonce o tom, že se mi to dařilo. „Slyšel jsem ji taky… což spíše znamená, že se dokázala napojit na již existující spojení s Nyx. Doma mu říkáme kanál. Je to…“ „Ono to vlastně nefunguje tak, že by se někdo mohl napojit na její mysl. Je to její magie. Jen ona rozhoduje o tom, zda chce s někým komunikovat a zda to vůbec bude možné. Bez její vůle kanál neexistuje. Já jsem schopen jej vytvořit, ale to jen protože nás propojila. Vložila do mě střípek své magie, což mi umožňuje…“ zarazil jsem se. Ne schválně, vlastně jsem se na okamžik sám ztratil v tom, co jsem říkal. A proč jsem to říkal. Chvíli jsem mlčel, přemýšlel jsem. Snažil se si to opět urovnat v hlavě. Teprve poté jsem pokračoval, i když již o něčem trochu jiném: „Je možné se na kanál napojit i bez dračí magie. Není to jednoduché, ale jde to. Pokud to Nyx dovolí.“ „Co Isabella udělala je… je to obdivuhodné. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by se na dračí magii dokázal napojit tak rychle a jednoduše. Vyžaduje to cvik. Dračí magie je… jiná. Nedá se srovnávat s lidskou nebo elfskou magií. Je mnohem silnější, mnohem… složitější na uchopení. Alespoň pro nás. Aby se jí mohla dotknout a napojit se na ní… musí mít neskutečný magický potenciál. Přinejmenším na půl-člověka. Bez urážky,“ zaváhal jsem a na okamžik jsem se odvážil zvednout oči k těm jejím, abych se v nich pokusil vyčíst reakci. Matně jsem si uvědomoval, že jsem ji nechtěl znovu rozčílit. Pro své vlastní dobro. „Nicméně... proto se obávám, že by pro dráče mohla být nebezpečná. Cítil jsem její magii, je... chaotická, nekontrolovaná. Má talent, to ano, ale... tolik magie na někoho tak mladého, a ještě k tomu někoho, komu se nemohlo dostat vhodného magického vzdělání, to nemůže dopadnout dobře.“ Odmlčel jsem se. Čekal jsem, jestli přijde další otázka, nebo jestli se kapitánka opět rozčílí. Semkl jsem rty a krátce přece jenom zvážil přitáhnout si sklenku alkoholu, která dosud ležela v mé blízkosti. Ale neučinil jsem tak. Vlastně jsem neudělal nic dalšího, jen jsem čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Jacobus, Blanchette, Wynelle Snad mi to trvalo dlouhé minuty, než jsem pochopila, že nalodění znamená vítězství... Možná prohru, moje ruce se třásly a já sledovala svou sestru. Byla tak krásná, tak hrdá... Byla zosobněním všeho, co jsem nebyla, znamenala to, čím jsem mohla být, než jsem se stala Zlomenou. Její ambicí bylo mě dostat domů, ale mířila jsem domů? Vincent mi tvrdil, že domov je tam, kde mám srdce, že je to tam, kam se budu chtít vracet a já se ráda vracela za ním, ale teď? Co se za ty čtyři roky mohlo stát? Pamatoval si mě syn draka? Nevěděla jsem a srdce se mi svíralo. Koukala jsem z lodě a nechala svou sestru, ať promluví s kapitánem, sama jsem sledovala ubíhajíci krajina. Až po hodině jsem našla odvahu přistoupit ke kapitánovi a promluvit: “Vezete nás domů?” zeptala jsem se jen, aby řeč nestála, podívala jsem se jinam, aby se necítil nepříjemně pod mým pohledem a pak jsem sevřela liščí brož na mém oděvu. “Jsem Wynelle Graycott, jste... Čestný muž, zařídím, aby vás král vždy přijal, to co jste udělal, bylo velkorysé.” oznámila jsem mu ale s podivným chladem. Neříkala jsem to, protože jsem to skutečně cítila, ale protože mi to s mým postavením v minulosti a v mé aktuálním stavu... Přišlo mi to správné. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Opět v oblacích Koos, Blanchette, Wynelle Motory hučí a plyn vpouštěný do vaků nás táhne strmě nahoru. Přetížení je chvíli nepříjemné, ale brzy ustane, tentokrát neletíme až do 6000 ale 3000 i tak se na palubě znatelně ochladí. Je lehce nad nulou, není to ten zničující mráz jako na v 6000. Loď pluje cestovní rychlostí kurz je nastaven na Nothijské hlavní město. Dívek si všímám jen lehce, zbytečně se nevyptávám co je vedlo k útěku a nebo co tam dělali je to jejich věc a jestli budou chtít tak mi to řeknou. Dalekohledem sleduji oblohu a občas na zemi orientační body. Neměli bychom se vychýlit z kurzu Kruger je dobrý lodivod, ale člověk nikdy neví. Po chvíli za mnou přijde jedna z dívek. Dívka má vybrané způsoby a jemně mě osloví jak moc to kontrastuje s mou umazanou vizáží fousatého mechanika. Lehce se na ni usměji a v mých očích se zaleskne šibalská jiskřička. Líbí se mi její vizáž i její vystupování. "Ano vezu; kurz je nastaven do Nothie do hlavního města, tedy pokud nechcete jinam." Popotáhnu si z doutníku, na který mám ted chvíli čas. Sleduji jak si hraje s liščí sponou. Na rteh se mi mihne malinký úsměv. "Poslední dobou mám štěstí na lištičky." Okomentuji její sponu vzpomínkou na "mou lišku". Když se mi představí lehce ukloním hlavu, asi bych měl udělat i náznak polibku ruky, ale teď mi to k ní přijde trochu nepatřičné a nevím jak by zareagovala. Místo toho jen dopovím. "Těší mě jmenuji se Jakobus van Rooyen a tohle je moje loď Rooi Rosa a její posádka. Se ctí to nemá asi mnoho společného, mám jen své zásady a chlap by se zásad měl držet. Co by jinak potom měl. Jsem kontraktor vzduchoplavby, jednou bojuji za ty podruhé za tamty podle smlouvy a podle odměny dává mi to svobodu, ale také jistou nezakotvenost, proto ctím své zásady i slovo." Uvědomím si, že je tu nahoře opravdu zima a dívky jsou jen lehce oblečeny. "Jestli chcete můžete jít do kajuty dostanete svařené víno tady nahoře je docela chladno a mírně řečeno větrno. Jak budeme v Nothii přijdu pro vás." |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Jacobus, Wynelle, Blanchette Sestra byla samozřejmě unavená, potřebovala si odpočinout a proto hned přijala Koosovu nabídku a odešla a já to respektovala, ani jsem necítila potřebu s ní mluvit a být s ní protože jsem věděla, že s ní strávím další roky a sama mou přítomnost zrovna teď nežádala... Byla teď ona moje majitelka? Byl mým majitelem pirát? Byl to stále Vincent? Názory se ve mně praly a mlátily se mezi sebou jako ve vzdušném víru. A já nevěděla, který si vybrat, poprvé jaem neviděla to, pro co žiju a byla jsem... Smutná. Všimla jsem si, jak se ochladilo, více jsem se zabalila do svého pláště a poslouchala svištící vítr. Snad bych se mohla vrátit ke své vědecké činnosti, snad bych opět mohla studovat kouzelné tvory, ale naplňovalo by mě to? Je tu něco, co by mě mohlo “bavit”? Podívala jsem se na kapitána a jen lehce se usmála svírajíc svůj plášť. “Skutečně? Na akademii v Nothii mě naučili se proměňovat, zvířecí podoba se hodí, když chcete aspoň na chvíli uniknout od povinností. Když mě generál Ronin Vexare trénoval, pomáhala mi podoba lišky, když jsem byla v kleci a byla mi zima a nemohl se mě tak dotknout... Omlouvám se, už dlouho jsem nemluvila s člověkem, který nenáleží k Viralské Republice a nepatří k pánům Zlomených. Čím se lidé jako vy živí?” zeptala jsem se. Mohla to být zvědavost? Snažila jsem se přizpůsobit novému prostředí? Povzdechla jsem si. Snad frustrovaně, nevěděla jsem, co mám dělat. I můj Merlin byl daleko a nemohla jsem ho pohladit po peří... Cítila jsem se... Sama. Ale nabídka vína mě zaujala a pamatovala jsem si, když jsem víno měla poprvé v republice... Opět jsem se usmála. “Víno zní dobře. Budete také pít? Člověk by nikdy neměl jíst ani pít sám... Aspoň tak jsem to slýchávala...” |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Bodnutí do zad Snažil jsem se zůstat při síle, skutečně jsem se snažil, ale čím více jed postupoval, tím složitější to bylo. Chtěl jsem se natáhnout po Wyn, pevně ji chytit a nepustit, ale nešlo to. Zrak se mi rozostřoval, a jediné, co jsem dokázal plně vnímat, byl Roninův hlas. Nesou mě špatným směrem, pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, že mířím do lazaretu. Zatracená Blanche! Nechal jsem si pomoct, nemohl jsem do toho moc mluvit, a když jsem se náhodou rozhodl protestovat, lidi kolem mě stejně slyšeli jen zmatené blekotání. Nezbylo mi tak nic jiného, než si lehnout na lůžku a čekat než ty zatracené látky alespoň trochu ustoupí a já budu moct být zase sám sebou. Snad bych se za normálních okolností držel od kentraurky dál, nenechal ji na sebe sáhnout, ale teď byla mou nadějí. „Já nevím, možná...“ odpovím pomalu, když mi položí otázku. Jsem mimo, nemohl bych odtud jen tak v klidu odejít, i když bych rád, ale mluvit snad ještě dovedu. Lidí, kteří přicházejí nově si sotva všímám, je jich moc a říkají moc věcí. Jediný, koho opravdu začnu vnímat, je Merlin na Streinově ruce. Zvědavě havrana pozoruji, jakoby měl být mým lístkem k vykoupení. „Merline!“ Zvolám radostně a po havranovi se natáhnu. Kdo jiný by mě měl dovést za Wyn, když ne on? „Víš, kde je? Dokázal bys ji vypátrat?“ mluvím ke zvířeti, nedbaje všech stojících okolo mě. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Divoká magie Rhys, Isabella, Stvůra, Bastien, Brunhilda Nechám Rhyse hovořit a sleduji jeho obličej. Snažím se odhadnout kdy se snaží záměrně něco zamlčet. Nečekám, že by přímo záměrně lhal, ale občas něco vynechat či schválně neříci k tomu nemá zase tak daleko. Obzvlášť pokud je to něco důležitého. Je sice pravda, že mi neříká nic co bych sama již netušila, ale stejně mě z toho zamrazí když to slyším vyslovené. Sama netuším kolik toho Isabella zvládne nebo co všechno. Už když byla malá dělala věci ze kterých se až tajil dech a tohle je jenom další z nich. Své obavy však nedávám znát. Jsem kapitán a musím vždy neochvějně stát za svým jinak se mi to tu celé rozsype jak hrad z písku. "Chceš mi říci, že by má dcera mohla toho mladého draka zranit nebo zabít jenom tím, že by se pokusila se s ním spojit pomocí magie?" zeptám se zcela vážně a jeho varování ignoruji. Jsme rytíři štěstěny. Piráti. Žijeme na hraně a celý náš život je risk. Kdybych dala na každé: to nemůže dopadnout dobře, nemohla bych vůbec vyjít z domu a pokud by se snad Isabella dokázala vyrovnat drakovi tak... Je to šílená představa, ale i tak v sobě cítím trochu pýchy nad tím, že je má dcera tak silná a že nepotrvá nijak dlouho a překoná mě. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro O Isabelle a dráčetiAnnabellePři přímé otázce kapitánky jsem se zarazil, na okamžik ztuhl a pak se mi skrze rty vydral roztřesený výdech. Ona své myšlenky dokázala skrýt, já nikoliv. Přes všechny moje varování mě tahle varianta ani nenapadla a teď… Natáhl jsem a znovu sevřel ztuhlé prsty. Několik úderů srdce jsem se se nepřinutil pokračovat. Zdálo se to jako věčnost, ale přitom mohla uběhnout jen docela krátká chvilka, než jsem se rozhodl zavrtět hlavou. Sám jsem si nebyl úplně jistý, zda jsem tak učinil, protože jsem si to skutečně nemyslel, zda jsem si to nemyslet chtěl, nebo zda jsem chtěl, aby si to nemyslela ona. Věděl jsem jen, že to tak v každém případě bude lepší. „Ne… ne, to si nemyslím. Ne… zabít,“ vyslovil jsem to slovo neochotně. Můj pohled zakotvil u pout, neměl jsem sílu na ní dál hledět. Nic jsem z jejího obličeje stejně vyčíst nedovedl. „Ublížit by mu mohla. Nechtěně. Každá magie je nebezpečná, když jeden neví, co dělá.“ A mnohem nebezpečnější, když ví přesně, co dělá. To už jsem ale nedodal. „Mysl je křehká, zranitelná věc… a mysl právě vylíhnutého dráčete dvakrát tolik. Jako každého novorozence.“ |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Athrian XXIV., Slepá Kněžka, Dalyor Mlčky jsem kráčel dlouhými halami královského paláce, stále ještě oděný ve zbroji a lehce pošramocený ze všech těch bojů, které se přihodili u zdi dříve, než se banda kriminálníku rozhodla převrátit můj život vzhůru nohama. Byly to už čtyři dny, co jsem právě tyto haly opouštěl s mým synem, abychom prošetřili hranice s republikou. Jenže místo toho, abych se s ním i navrátil jsem byl nyní spíše poslem špatných zpráv. Uběhne jenom pár minut, než společně v doprovodu možná někdy až příliš vlezlého služebnictva ochotného se postarat o jakoukoliv nepotřebnou drobnost dorazím do bratrancovi pracovny, kde už po jeho boku stála kněžka. Netušil jsem, jestli se sem zvládli dostat zprávy z hranic před námi, obzvláště z toho důvodu, že jsme jeli přes den i noc a odpočívali pouze, abychom ulehčili našim koním, ale měl jsem mírné podezdření, že ona už o všem dávno věděla. Než ale stihnu cokoliv říct, elfí král je na svých nohou a možná až s příliš velikým entuziasmem se vrhne ke mně. ,,Athriane,'' pobaveně se zasměji, jakmile se vykašle na protokol a krátce jej obejmu, než se konečně odtáhnu zpátky. ,,Nepřeháněj. Budeš toho potřebovat mnohem víc, aby ses mě zbavil,'' pobaveně se usměji, přičemž krátce přejedu pohledem kněžku s menším pokývnutím hlavy a výrazem dávaje najevo, že si s ní budu muset po tomhle všem promluvit, když ji král zničehonic se všemi ostatními nechal takto rozpustit. Je vidět, že ten má nyní poněkud jiné plány. ,,To nebude třeba,'' zakroutím hlavou při zmínce koupele, jakmile se dostaneme do útrob jeho pracovny, kam se většinou zašívá, když nechce nikoho, aby jej otravoval při práci. ,,Musím se postarat o to, abych dostal Rhyse zpátky a to neudělám odsud,'' ospravedlním se, načež pomalým krokem přejdu ke stolu, přes který je rozprostřená mapa známého světa. ,,Kněžka měla ve své vizi pravdu. Virálové se skutečně snažili prokopat skrze Zeď, což se jim i na chvíli povedlo. Tedy než to znovu zavalili. Vůbec bych se nedivil, kdyby v tom měli prsty ti samí piráti, co se později i objevili i na naší straně,'' při zmínce pirátů se mírně zamračím a stočím svůj pohled k místě na mapě, kde došlo k onomu přepadení. ,,Zajali Rhyse i Stvůru...a pokud jsem slyšel dobře a poslové si nevymýšleli, tak se jim povedlo dostat i vejce Nyx. Musíme je dostat zpátky.'' |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Opět v oblacích Koos, Wynelle Jedna z dívek zmizí v kajutě, Wynelle zůstane na palubě. Jsem rád za společnost, zvlášť krásné dívky jako je ona. Z jejího projevu pochopím, že ona je Zlomená do této chvíle jsem vlastně netušil před čím dívky prchali. Je to asi první Zlomená co jsem viděl, že se ji podařilo uprchnout a k mé radosti jsem byl já ten kdo ji v tom pomohl. Musím se usmát a mám příjemný pocit v duši. Vidím jak se stahuje a zakrývá se pláštěm, bez ptaní přes jí přehodím svůj dvouřadý kabát z modré vlněné látky s podšívkou. Je teplý a zároveň už vyhřátý mým teplem. "Je vážně trochu zima to vám přijde vhod." Opřen o zábradlí ji poslouchám. Líbí se mi jak je nesmělá. "Není z co se omlouvat, je mi příjemné Vás poslouchat. Máte krásný melodický hlas, skoro mám strach, že se mě snažíte uhranout." Usměji se a mrknu na ni aby bylo jasné, že je to jen vtip a pokračuji. "Čím se živím? Většinou průzkumné plavby, bleskové rychlé akce speciálního charakteru, také jsem se účastnil i s lodí vědecké objevitelské expedice to se mi moc líbilo. Plavba do dalekých končin s tím, že muže člověk objevit něco nového, to je prostě krásná práce. No a samosebou se živím i klasičtějším přízemním obchodem. Ale to zajímavé není. Spíš mě zajímáte vy, nechci samosebou vyzvídat, ale když se se mnou podělíte o váš příběh budu rád." Když zmíní víno jen se usměji. "Jistě hned ho přinesu. Náš kuchař umí parádní svařené víno, přidává do něj krom koření i námořnický rum. Je silné, sladké, voňavé a vážně zahřeje. Hned jsem zpět." Na chvíli zmizím a přinesu víno v těžké hliněné butylce která dlouho udrží teplo a dva lehce otlučené plecháčky a také sám sobě druhý kabát, protože je vážně chladno. Položím plecháčky na zábradlí a rozliji do nich horkou rudou tekutinu, vonící skořicí, hřebíčkem, badyánem, zázvorem a také rumem. "Na Zdraví!" Cítím jak na jazyku je jemná a sladká, ale také to jakou má sílu, u nezkušeného pijáka je to poněkud zákeřné, ale nádherně zahřeje utroby a cítím jak i potom mě hřeje v žaludku. "Tak zpět k našemu tématu slečno Wynelle, jaký je příběh krásné dívky, jenž se mi dostala na palubu? Tedy pokud je příjemné o tom mluvit. jak jsem již řekl nechci vyzvídat." Zadívám se dolů přes zábradlí do hlubiny v nichž jako zelené moře jsou rozlehlé lesy. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zpátky za svými Raya Dívám se jak odlétají. Uvažuji, zda s tím ještě něco neudělat ale možné komplikace převáží zisk, takže je nechám zmizet v oblacích. Nevím o co jde tomu pirátovi, ale bude lepší nic nepodcenit. Je na čase vrátit se do tábora a udělat potřebná opatření. "Odcházíme," oznámim své zlomené a ani na ní nepohlédnu. Nenabídnu jí pomoc kvůli tomu, že je zraněná. Nesluší se to. Také jí nehodlám nijak šetřit a nasadím ostré tempo. Ne sice takové jako když jsme se hnali sem, ale rozhodně to nebude ani žádná procházka s kocháním se okolí. Potřebuji se dostat zpátky abych mohl začít vydávat rozkazy. Možná již také dorazil zbytek jednotek vyslaných nám na pomoc. Ty se budou hodit. Na pronásledování je trochu pozdě, ale je víc způsobů jak stáhnout kočku z kůže a důležitější je najít unesenou vzducholoď. Také si chci promluvit s Vincetem o celém tomto incidentu a zjistit co všechno ty dvě vědí. Může to být zatracený problém a to mi na náladě také nijak nepřidá když pochodují po cestě zpět odkud jsme přišli. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin Sleduji vzducholoď, stoupající k nebi, a mám v hrudi takový nepříjemný, palčivý pocit. Hlavou mi prolétne vzpomínka na to, jak jsme se s Wynelle, přes mříže, držely za ruce. Nedokážu se ubránit myšlence, že tohle bylo možná naposledy, co jsem jí viděla. Generál mi naštěstí nedá mnoho času, abych nad takovými věcmi přemýšlela. Vyrazí zpátky k táboru, a já ho, s mírným odstupem, následuji. Nestěžuji si na rychlé tempo, i když mi nyní dává pohyb mnohem větší problém. Není to ani tak dáno zraněním, to totiž vnímám spíš jen jako nepříjemné svrbění. Stále mám ale na rukou antimagická pouta a moje lidská podoba není vhodná pro pohyb v takovém terénu. Kráčím s hlavou skloněnou a zpytuji svědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Jacobus, Wynelle Pozorovala jsem muže. Něco mi na něm imponovalo, nebyl tak uhlazení, jako Viralští, respektoval magii, respektoval mě jako elfku, nebyla jsem jenom plevel... Po tolika letech to bylo hezké a po tolika letech jsem konečně mohla dýchat, najednou jsem se nebála rány a nevěděla jsem proč, nevěděla jsem, čím je jiný než Viralští muži. To jsem teprve měla poznat. Doufala jsem, konečně jsem se nebála toho, že mi zbývá jen pár hodin života. Kabát jsem s díkem přijala a zachumlala jsem se, vdechla jsem jeho vůni a pomalu si uvědomovala, že je po všem. Že možná skutečně se opět zařadím do dvora... Budou mi věřit? Nevěděla jsem a snad poprvé jsem cítila, jak mi buší srdce, když jsem slyšela ta slova. Narudla jsem, ačkoliv jsem nevěděla proč a zvědavě jsem na něj zamrkala. Myslel to vážně? Tak hezké slova jsem obvykle od Viralce neslyšela, možná jsem slyšela komentáře ba moje tělo, ale to nebylo lichotivé. Bylo to občas i strašidelné, ale tohle bylo vlastně i příjemné. Nadechla jsem se a usmála, snad poprve po tak dlouhé době jsem se usmála beze strachu v očích. “Děkuji...” poděkovala jsem s lehkým úsměvem a pak se na chvíli zamyslela. “Já se dříve živila výzkumnou činností, kdybych Vás znala... Jistě bych chtěla cestovat s vámi, aspoň chvilku... Krajina pod lodí je kouzelná.” přiznala jsem a snad se ve mně budilo něco, co jsem dříve znala. “Nikdy jsem na takové lodi nebyla, jednou jsem se proletěla na gryfovi, ale ten dělal mnohem více hluku. Tohle je krásné, klidné.” dokončila jsem mou první krátkou řeč a pak kývla, když se nabídl, že donese víno. Asi jsem se na víno těšila. Byl to takový... Symbol toho, že jsem aspoň částečně volná, že nejsem svazována Viralskými pravidly, že si mohu vzpomenout na to, co bylo. Když se kapitán vrátil, na moment jsem se o něj opřela, chtěla jsem se držet blízko, když jsem věděla, že u něj jsem v bezpečí. Že mě nebude nutit do otročiny, že mě tak jako Vincent, nebude bít, že se ke mně bude chovat s určitým respektem... Co víc, Vincent vždy a stále hleděl na mou rasu a původ, ale kapitán se ke mně choval... Jako k sobě rovné? Mátlo mě to podivným způsobem. Nerozuměla jsem tomu, ale líbilo se mi to. Když Koos vybídl k napití se, svlažila jsem své rty ve víně a ochutnala sladkou kapalinu, usmála jsem se a užívala si to teplo, které mi proudilo do těla. Bylo to velmi příjemné. “Jednou jsem se procházela. Sestra mi řekla, že objevila nějakou zajímavou odrůdu draků, přirozeně mě to zaujalo a vyrazila jsem na cestu. I se svou sestrou. Byla to ale léčka Viralských a unesli mě, ale dokud jsem byla silná, vzdorovala jsem jim a byla jsem jim k ničemu. Pak mě z pevnosti koupil generál a rozhodl se mě Zlomit a jak si usmyslil, tak udělal. Posílilo to mé schopnosti, ale usínám v křečích, mám neustále vize budoucnosti...” přiznala jsem. Byla jsem naučená to nevnímat, dokonce jsem přehlížela i bolesti hlavy a to, jak jsem měla období, kdy jsem nekontrolovaně hubla. “Toto je velmi příjemné... Děkuji vám za vaši společnost...” skutečně jsem si vážila každého gesta, které pro mě udělal. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro
Koos, Wynelle Znovu upiji z omláceného plecháčku horké víno a poslouchám ji. Bavíme se o výzkumných cestách a když prohlásí, že dříve také se věnovala výzkumu a že by tehdy jela se mnou usměji se. "To nevím jestli by jste tehdy chtěla jet zrovna se mnou, tehdy jsem pracovat pro Viralskou válečnou vzduchoplavbu. To by se vám nelíbilo, málo pohodlí a jak se říká za málo peněz hodně muziky. Ale když Bůh dá tak se třeba na nějaké výzkumné expedici potkáme, já váš drožkář a vy výzkumnice." Opět na ni mrknu, abych rozhovor celkově odlehčil, myslím, že vážných témat měla víc jak dost. Dopiji svůj hrníček a znovu naliji z hliněné butiky oboum. "Pozor nezdá se to, ale má to sílu, ale červené tváře vám sluší." Okomentuji lahodný horký nápoj a její zardění před chvílí. Když vykládá o svém zajetí, zlomení a je mi jí líto, ale pochybuji, že má zájem o lítost. Je svobodná a to přeci něco znamená, je to nová cesta. Když mluví o křečích a špatném spánku trochu se zamračím, ale pak se znova na ní usměji. "Tak to vám tu butylku nechám a vy ji v kajutě dopijete a uvidíte, spánek bude bez křečí a parádně se uvolníte a zrelaxujete. Berte to jako důrazné doporučení od vašeho palubního lékaře. Mrknu na ni a nabídnu jí rámě a doprovodím ji k kajutě. "Odpočněte si vyspěte se, nějaké jidlo tam máte taky nachystané, zítra budeme v Nothii vzbudím vás. Stejně se musím věnovat záležitostem na můstku. Dorou noc slečno Wynelle." Lehce ji pohladím po rameni a usměji se. Pak zmizím a můstek.. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Jacobus, Wynelle Opět jsem upila a potichu poslouchala jeho slova. Chápala jsen, proč jsou mladé dívky tak okouzlené piráty, snad i já sama byla okouzlena jeho dobrým srdcem. Mohl být pašerák, mohl být hrdlořez, ale měl své zásady, měl něco, čemu věřil a za tím šel. Měl svoje poslání a svůj život tak jako my všichni. V duchu jsem se ptala bohů, proč mi do cesty vkládali takové nástrahy, první ztroskotání, potom mou sestru, velmi chabý pokus o útěk, nakonec povedený pokus o útěk a nakonec u Koose s jeho lodí... Bylo to všechno tak zvláštní, všechno tak nezvyklé, ale možná už jsem chápala, co pohánělo nás všechny. Láska a city. Víra a naděje. Blanchette mě milovala a věřila tomu, že mě zachrání, city Vincentovi řekly, že mě má nechat jít a já, i přesto, že jsem teď necítila nic, měla jsem naději, která mě poháněla dál. Opět jsem upila, když mi dolil a prsty se dotkla tváře. Cítila jsem horko, bylo to snad z alkoholu. Jen jsem se na kapitána usmála poněkud hravěji, než by u mě bylo zvykem a poslušně kývla na jeho na řízení. Hrnek jsem o to pevněji uchopila a poté přijala jeho rámě abych mohla být odvedena do kajuty. Více jsem ani nechtěla. Věděla jsem, že má povinnosti a já se necítila jako dobrý společník, naopak jsem byla ráda za každé slovo, které se mnou ztratil a byla za to vděčná. “Děkuji za Váš čas a péči.” poděkovala jsem nakonec a sama se s ním rozloučila. Když svou rukou přejel po mém rameni, jen jsem se na něj podívala a srdce se mi rozbušilo o to více. Nebyla jsem zvyklá na takové zacházení od neznámých a toto bylo více, než jsem mohla žádat. Více jsem se zachumlala do kabátu anpak zaplula do kajuty jen abych si pak mohla lehnout. Čekala nás dlouhá cesta. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Divoženka v kleciOdcházející Zizzy, kdokoliv v doslechu a jeden nejmenovaný pirátNení to strach, co cítím, ale není to ani ta krutá sebejistota, o kterou se mládě tolik snaží. Ač v kleci, cítím se v tu chvíli silnější než ona, silnější a hrozivější dravec než ta, která na mě hledí z jejích očí. Cením zuby a z mých očí hledí na mládě vlk, šelma pološílená vztekem a bezmocí. Hlasitě scvaknu zuby, když po mne ta zrzavá malá potvora prskne ta silácká slova a v okamžiku, kdy se ke mně otočí zády, se zlým zavrčením se znovu vrhnu proti mřížím klece, div se mnou neposkočí. Děvče se sice už neotočí ani se nerozeběhne, ale já to cítím. V šeru a stínech. Oni si tě najdou. Všechny si vás najdou! A to mi stačí. Nebo možná taky ne. "Klecí je tu dost,", zní mi v hlavě její slova. Se vzteklým výkřikem kopnu do plechového umyvadla se špinavou vodou až narazí do mříží a voda se rozlije po dlážce klece ii po palubě. Ani to ovšem nestačí, když očima sklouznu právě k mřížím klece a rudá mlha zhoustne namísto toho, aby se rozplynula v tom krátkém záblesku vzteku. V další chvíli držím umyvadlo od víly v rukách a ani nevím, jak dlouho s ním o klec mlátím, jak dlouho běsním, křičím, vrčím a vyju – dokud mi nedojdou zbývající síly a hlas. Zdeformovaný kus plechu z posledních sil švihnu po jednom z pirátů, co snad vypadá, že by chtěl přejít ke kleci blíže. (9). Už se nepřiblíží. S tím se stáhnu zpátky do svého rohu klece a pár hltavými loky dopiji zbytek vody ve džbánu, který sevřu v rukách namísto dalšího projektilu pro nějakého dalšího troufalce. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Caw, caw Vincent, Kamiya, Leylah, Strein, Inanna Merlin, Kinari Merlin byl radostí bez sebe, zakrákal a přeletěl na Vincentovu hruď a zobákem do něj něžně šťouchal. Měl Viralského muže rád ačkoliv věděl, že není nějak spřízněný s magií, ale věděl, že jeho paní má toho muže v přízni, že k němu cítí něco, co ji k němu táhne... Proto ho měl rád a přirozeně mu bylo líto, že se něco děje s jeho tělem, že má na těle stopy silných narkotik, šrámy potom, co se snažil bojovat o svůj majetek... Neměl na těle stopy po pádu vzducholodi. Kinari se nadechla a sama si vzala nějaký lék, dala ho Vincentovi so dlaně a usmála se. “Vypij to.” usmála se vřele a poté chtěla pohladit vránu, ale Merlin uhnul a doťapal k Vincentově hlavě. “JA, VIEM!” zakrákal a pak se podíval na Streina. “DĚK!” dostal ze sebe a pak si lehl. A Kinari se vděčně podívala na Kamiyu a Leylah. Nijak vráně nevyčítala nedůvěru vůči její osobě. Byla přeučená, byla zvyklá na Viraly a magické bytosti už jí nebyli blíže než lidé. Kinari se usmála a kývla na Kamiyu. “Už se musí blížit lodě. Měli bychom se s nezvanými hosty rozloučit a pomalu je vypustit, co myslíte? Ronin Vexare k nám nebyl nijak slušný, nedlužíme mu nic a Kamiyo, možná bychom si měli promluvit, nemyslím si, že lazaret je v bezpečí teď, když o něm Viralové ví.” podívala se na Streina. “Jak Viralové ukazují svůj vděk?” a pak ještě vzala Vincenta za ruku a kývla mu. “Brzy budete v pořádku, naštěstí se nezdáte otrávený, doufám, že to je jen vliv narkotik. Myslím si, že pan Vexare nenechá tohle bez povšimnutí a bojím se nejhoršího.” přiznala nejistě. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Menáž Rhys, Isabella, Bastien, Stvůra Ještě nějakou dobu se Rhyse vyptávám než nás Isabella donese jídlo. Žádná velká hostina. Jenom pečené maso a zelenina a trocha toho ovoce v misce. Jde o to zahnat hlad, ne si užívat. Sama jím jenom velmi střídmě. Nemám příliš hlad, ale o to víc mám o čem přemýšlet. Je pravda, že u něčeho velkého jako dobře rostlý kůň si jenom těžko představím, že je to křehké, ale zřejmě má pravdu. Dítě je dítě a to i když jde o draka. Budu muset postupovat nanejvýš opatrně. Po jídle odvedu elfa zase ven. Okovy mu nechám. Nechci aby se spojil s dračicí nebo někým dalším, nebo aby byl v pokušení čarovat. Zbytek jeho přání mu ale mohu splnit. Nechám připravit další klec na palubě a zavřu Rhyse do ní. Uvidí na draky a oni uvidí na něj. Nechám mu tam ještě donést přikrývky, polštáře a nízký stolek aby si mohl udělat pohodlí. Nikdo nemůže říci, že jsem zbytečně krutá. I Stvůře donesli jídlo, ale po tom výbuchu hněvu si ho jen tak nezaslouží. Položili jí misku s gulášem před klec. Tak aby na jídlo viděla a cítila ho, ale nemohla na něj dosáhnout i když se ruku prostrčí skrze mříže co nejdál to jde stále jí tak stopa chybí aby se misky mohla zmocnit. Samozřejmě jí k tomu nedali ani lžíci. Žádné ubližování, ale někoho trápit se dá i jinak a víla si se svou alchymii dává pořádně načas. O několik hodin později Jsem u cíle. Úkryt, kde nějakou dobu počkáme, doplníme zásoby. Jedná se o malou vesnici schovanou ve skalách viralské pouště. Čas od času se tu ukáži když potřebuji sehnat nové členy posádky nebo kvůli obchodu. Stahují se sem zločinci, dezertéři a vyvrhelové z širokého okolí. Chránění před zákonem, vyhýbající se válce. Dnešní přílet je ale jiný. Máme sebou toho zatraceného draka a i když jsem vyvěsila vlajku a znají mou vzducholoď neobejde se to bez křiku a vytahování zbraní. Tohle mě bude dost stát, ale i tak se to vyplatí. Pro jistotu ale zakotvíme v dostatečné vzdálenosti a doufám, že ta pitomá ještěrka neudělá nic nepředvídatelného. Několik svých lidí pošlu do vesnice za Natem Farrisem, což je něco jako starosta, aby s ním vyjednali nákup a prodej. Chopila bych se toho sama, ale nechci opouštět loď. Ne když tu mám takhle drahé a nebezpečné zboží. Všichni jsou již tak dost nervózní a nepotřebuji přilívat olej do ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Přistání v poušti Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Zvuky, které loď vydává, se změní, když se posádka začne chystat na přistání. To mě probudí. Jsem na lodi už dost dlouho na to, abych dokázal rozpoznat každé zachvění i každý jednotlivý zvuk, a přesně věděl, co se s lodí děje. Líně se protáhnu a ještě chvíli ležím, než se konečně vyhrabu z postele. Na polštáři, vedle mé hlavy, je vyležený důlek. Když na něj položím ruku, zjistím, že je ještě teplý, Chica ale nikde poblíž nevidím. Zřejmě ho, stejně jako mě, probudilo hučení motorů, a vydal se najít něco k snědku. To mimochodem vůbec není špatný nápad. Zamířím z kajuty ven, když koutkem oka zahlédnu rezavý stín, v dalším okamžiku mi Chico přistane na rameni a schová se mi za krkem. Lehce se pousměju a vydám se do kuchyně, vybavený hrnkem černé kávy pak zamířím na palubu. Neženu se ke kormidlu, takovéhle přistání zvládne i někdo takový, jako Hector. Náfuka jeden, jestli si myslí, že mi sebere místo, tak se šeredně plete. Nenechám si ale takovými myšlenkami zkazit náladu a zamířím ke kleci, která tu, při mém odchodu ještě nebyla. "Proč sis radši nedal říct?" Prohodím k elfovi řečnickou otázku. Opřu se o mříž klece, upíjím kafe a usmívám se na něj. Skvěle jsem se vyspal a mám dobrou náladu. "Na, dej si. To tě postaví na nohy." Podám, skrz mříže, svůj hrnek Rhysovi. Sice dostal deku, ale i tak musí být pěkně promrzlý. Sleduji oddíl našich mužů, které Anna vyslala do vesnice. Trochu doufám, že nám dá večer volnost. Ne, že by snad v téhle díře bylo něco zajímavého, ale je tady hospoda a to mi ke štěstí naprosto stačí. Do Útočiště se asi jen tak nepodíváme a tak vezmu za vděk i tímhle. |
| |
| soukromá zpráva od Athrian XXIV. (N) pro Nothia Arthrian XXIV., Dalyor Prstom prechádza po jazve na mape, ktorá znázorňuje Múr. Vyzerá zamyslene, v hlave sa mu strieda jeden plán s druhým. Je jasné, že musí dostať naspäť svojich najlepších, bez nich to nepôjde - najmä nesmie dovoliť, aby sa dračie vajce dostalo do nesprávnych rúk. Je rád, že piráti sa najprv obrátili na neho, než na Viralov. Nevie si ani predstaviť, aké zverstvá by na tom dračom vajci spáchali, aby získali vlastného draka. Predstava ho zmrazí, všimne si, že počas plánovania urobil nechtom dieru do mapy, rovno na Múre. Vhodné. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro V hlavní roli Guláškdokoliv na lodi, kdo se díváS přimhouřenýma očima pozoruji, jak se po nějaké chvíli opět někdo přibližuje k mojí kleci. Mám i pocit, že zaslechnu ono tiché potměšilé "dobrou chuť", těžko říci, vrčím už jen z principu, když se pirát ocitne příliš blízko klece, aby před ní zanechal... Uchm. Sotva ke mne zavane vůně z misky, musím proti své vůli polknout, jak se mi téměř okamžitě začnou v ústech tvořit sliny. Přeci jen se ovšem donutím od misky odtrhnout pohled a odvrátit dokonce i hlavu. Rty pevně semknu k sobě a pažemi si obejmu kolena přitažená k hrudi, zatímco usilovně dělám, že o žádné misce nevím. Žádná tam není. A rozhodně v ní nic nevoní, tak, že... Pomalu se přemístím k okrajům klece, očima zatěkám kolem sebe, a když usoudím, že je situace bezpečná, váhavě prostrčím ruku mezi mřížemi a... "Hmpfrch," zafrkám podrážděně, když zjistím, že na ni nedosáhnu, ať se snažím sebevíce. Všem pobaveným úsměvům věnuji ten svůj zubatý slibující krutou pomstu. Stáhnout se zpátky do rohu klece mne přinutí nečekaný pohyb, když několik metrů ode mne položí piráti další klec, o mnoho větší než tu moji a začnou do ní nosit věci. Zatímco já... Já stále pohledem hypnotizuji guláš. Svíravý pocit žaludku mi neustále připomíná, že ten jeden kus masa u Kapitána je už dávnou strávený a převedený do energie, kterou nemám. Nakonec... Když se znovu přesvědčím o tom, že má ruka za tu chvíli opravdu nepovyrostla, pohledem zavadím o cáry haleny. Kousnu se do spodního rtu, když mne napadne ta spásná myšlenka - možná mě mají za zvíře, ale tím já rozhodně nejsem! Svážu halenu svými konci k sobě, aby tvořila kruh, prostrčím ji skrze mříže s rukou na doraz a... Hodím. (10) "Hau!" uteče mi vítězoslavně, když si misku přitáhnu o něco blíže natolik, abych ji mohla vzít do rukou - pro jistotu do obou, abych její obsah nevylila. Ovšem jsem zabraná do tohohle složitého rébusu natolik, že když najednou zaslechnu na palubě blížící se kroky doprovázené tolik známými pachy, podvědomě se tím směrem podívám a zároveň s tím si misku rychle přitáhnu k sobě - kdyby mi ji snad někdo chtěl sebrat. Nebyl by to ani takový problém, protáhnout ji skrze mříže rychle k sobě, kdybych ji nedržela v obou rukách jako ten nejcennější poklad a neměla každou s rukou prostrčenou každou jiným otvorem mezi mřížemi. V další chvíli s vyděšeným výrazem i pronikavým vypísknutím "NE!" jen sleduji, jak část guláše - no naštěstí jen část toho, v čem maso plave, vyšplíchne z misky ven, zatímco ji rychle přechytávám jen do jedné ruky a protahuji ji dovnitř klece. Neštěstí zažehnáno. Pak už jen přikrčená nad miskou pozoruji, jak odvádí Rhyse do klece. Do očí se mu nepodívám, ostatně to by se mi nepodařilo ani, kdybych chtěla, pokud by se nesnížil na moji úroveň. Mělo by se mi ulevit, že je v pořádku, ovšem... Mrzutost nad tím vším, zlost z toho, že tu jsem v té kleci kvůli němu a... A... Ten sžíravý pocit zrady, že mě tu jeho dračice nechala... Jsou silnější než já. Téměř jako na povel se němu otočím zády a to se již nezmění. Maso v guláši snad ani nekoušu, zhltnu tu misku jako by to byla jen řídká polévka - vypiji její obsah a důkladně ji vylížu. Nakonec se znovu schoulím v rohu klece. Nic jiného ani nezbývá... * * * Z podřimování mě probudí klesání vzducholodě chystající se na přistání, ta změna tlukotu jejího srdce i samotné chování posádky. Srdce mi zprudka buší, strach se ani nesnažím skrývat, když přistáváme. O to více se natisknu zády ke mřížím a hlavu schovám mezi paže, oči pevně zavřené, zatímco loď dosedá. Když už nic, jakmile loď neletí... Cítím se lépe. Můžu dlouze vydechnout, byť bych dala nevím co za to, abych se mohla dotknout opravdové země. Takhle mi musí stačit, že aspoň ustal ten nepříjemný studený vítr, který se do mne zakusoval po dobu letu. Snad i proto svoji pozici, kdy jsem stulená v cárech haleny, nezměním ani když se ozve hlas od Rhysovi klece. Ten hlas toho půlelfího zbabělce, co útočí zezadu. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Ukolébavka pro dráčeAetherokrajově Stvůra a kdokoliv další na palubě Zodpověděl jsem kapitánce všechny otázky, co jsem mohl, ale i tak jsem skončil zpátky v kleci. Nechal jsem se do ní odvést dobrovolně. I kdybych snad chtěl protestovat, již jsem na to neměl sílu a možná jsem se dokonce poučil. Nakonec byla přece jen alespoň v dohledu draků a… nejednalo se o tu v podpalubí, nebo o podpalubí celkově. Pohledem jsem zavadil o Stvůru. Do očí se mi nepodívala. Nevyčítal jsem jí to. Svůj osud tady si nezasloužila, ani za něj nikterak nemohla. Nyx uměla být tvrdohlavá a mohl jsem jen předpokládat, že to ona se ji rozhodla vzít s sebou. Jinak by se Stvůře ji nepodařilo osedlat. Ale proč? A jak? To jsem už nevěděl, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Pevně jsem sevřel mříž a jen pomalu sjel na podlahu klece, přičemž jsem se zapřel o jeden z polštářů. Tak, abych zůstal v sedě. Vydechl jsem. Mé tělo ztěžklo, hlásilo se o zasloužený odpočinek a jen těžko se odmítalo. Přesto jsem zaostřil na dráče a přinutil se natisknout na bok klece, abych mu byl, co možná nejblíže. Plakalo. Takhle to být nemělo, ozvala se opět ona neútěšná myšlenka. Pevně jsem semkl rty. Musel jsem vyčkat okamžiku, kdy se mezi námi již nepohyboval žádný pirát a cesta ke kleci byla volná. „Aethy,“ oslovil jsem jej pak jménem, které jsem už dříve použil, když jsem promlouval k vejci stejně měkkým, něžným hlasem jako teď. Nevěděl jsem určitě, jestli si mě pamatuje. Jestli si pamatuje to slovo. Nebo jestli si alespoň pamatuje můj hlas. Jestli vůbec mohlo. Když ale zvedlo hlavu a podívalo se mým směrem, ulevilo se mi. Pamatuje. „Pojď ke mně,“ pokračoval jsem dál a protáhl mřížemi ruku s kouskem masa, který jsem si odnesl z kapitánčiny kajuty s sebou. (6) Dráče se pohybovalo jen opatrně. Nemusel jsem s ním mít spojení, abych viděl jeho strach. V tomhle věku nemělo nikdy opouštět dračí sluje, natož se dostat na pirátskou loď mezi lidi. Každý náhlý pohyb jej vyplašil, a tak kdykoliv se ochomýtlo příliš blízko některému z pirátů, musel jsem vyčkat a pak opět lákat. Své volání jsem několikrát zopakoval, ale krůček po krůčku se nakonec dostalo až ke mně. „Hodný. Klid. Všechno bude dobré,“ hlesl jsem k němu a setřel mu něžně slzy. Natisklo se ke mřížím, jako by jimi nejraději prolezlo až do mého klína a já bych mu nic nedovolil raději. Takhle jsem jej ale mohl jen něžně pohladit a dovolit mu vzít si ten malý kousek masa. Třáslo se. Strachem i zimou. Dál jsem k němu promlouval tím nejněžnějším hlasem, kterého jsem byl schopen. Únava nepomáhala. Ani ta zatracená pouta. Jen nešikovně jsem skrze mříže protáhl dvě deky, abych jej mohl zabalit do tepla. (2) Má omezená pohyblivost a jeho nervozita zapříčinila to, že jsem jej musel přikrývat hned několikrát a stejně v dalším okamžiku skončilo zase odhrabané, o to rozrušenější. „Klid. Jen klid,“ opakoval jsem šeptem. Když jsem ale v dalším okamžiku začal tiše broukat starou elfskou ukolébavku, (7) kterou jsem dávno zapomenul a jen teď vytanula v mé mysli, upokojilo se a položilo se ke kleci. Deky skončily pod ním. Zůstal jsem sedět hned vedle něj, natisknutý na klec tak, aby se mě alespoň částečně dotýkalo a opíralo se nejenom o klec. Třetí dekou jsem jej konečně přikryl, načež jsem mu rukou něžně přejel po zádech a cítil, jak splašený tlukot v jeho hrudi pomalu zpomaluje. Netrvalo dlouho, než mládě usnulo. A já krátce po něm. Půlelf v dobré náladěBastien, Stvůra, okrajově kdokoliv další na paluběPřes pomalé klesání a rachot na lodi mě probudila až pirátova otázka. Netrhl jsem s sebou, ačkoliv se najednou objevil tak blízko kleci, mláděti i mně samotnému. Možná jsem si na něj už začínal trochu zvykat. Rozespale jsem se na něj podíval a vlastně si ani neuvědomil, že jsem mu oplatil vřelý úsměv, který mi daroval. Kdo by to byl řekl, že se uměl tvářit i takhle příjemně… včera bych tomu určitě neuvěřil. Místo odpovědi jsem očima shlédl k Aetherovi v jeho hnízdě z dek, jako bych chtěl říct: proto, ale nevyslovil jsem to. Nemyslel jsem si, že jsem musel. Prsty se bezděky opět začaly hýbat po dráčkových zádech a pokračovaly v hlazení. Něžně, opatrně, konejšivě. Nechtěl jsem jej probudit, nebo jsem jej možná chtěl ukonejšit zpátky ke spánku. Teprve, když mi Bastien nabídl hrnek, jsem zaváhal, povytáhl deku na dráčeti tak, aby na něj nefoukalo, a pak přece jenom stáhl ruku pryč, abych jeho nabídku přijal. Kvůli poutům jsem nemohl dělat obojí. Hrnek jsem sevřel oběma dlaněmi a přitáhl si jej blízko k tělu, abych se trochu zahřál. Nyx mě často dostala do podobných výšek, takže jsem na krutý vítr byl přece jen zvyklý, a naštěstí jsem na palubu nevyběhl bez kabátce. Ono ale bylo něco jiného letět na drakovi, nebo gryfovi, a sedět několik hodin v této zimě bez hnutí. „Děkuji,“ hlesl jsem stále stejně něžným a tichým tónem jako předtím, pokud ne ještě o něco něžnějším teď, když můj hlas nebyl zhrublý únavou. Nechtěl jsem vyplašit mládě, které jsem po očku sledoval. Maličko jsem se napil, ale hlavně jsem si chtěl udržet zdroj tepla blízko sebe, a tak jsem i přes příjemné zahřátí, které mnou prošlo, hrnek opět snížil. „Jednou tě někdo vážně praští, když budeš stát takhle blízko kleci s vězněm uvnitř,“ podotkl jsem, ale muselo být nadmíru jasné, že já to ani tentokrát nebudu. To bych musel vstát od dráčete, což by jej určitě probudilo, a ještě k tomu polekalo. Místo toho jsem položil hrnek na podlahu a natáhl se pro čtvrtou z přikrývek, které sem kapitánka nechala přinést. I takhle ještě jedna zbývala. S dekou jsem k Bastienovi natáhl ruce – i tentokrát bez toho, abych se zvedl od dráčete, a tak by musel strčit ruku do klece, aby ji ode mě mohl převzít. „Mohl bys…?“ kývl jsem směrem ke Stvůře a s nejistým, nevysloveným prosím se na něj znovu pousmál. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nad šálkem kávy Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Nad elfovou poznámkou jen lehce pobaveně povytáhnu obočí. To, že by mě praštil je nyní moje nejmenší starost. Trochu obezřetně se podívám na spící dráče, pocítím přitom smutek. I já vím, že takhle by to asi nemělo být, ale co už... Vezmu deku a krátce přikývnu, než se přesunu k druhé kleci. Tady jsem o dost obezřetnější. Do blízkosti Stvůřiných drápů bych se určitě nechtěl dostat. Zůstanu tedy na délku paže od klece a jen jí skrz mříže podám deku. Jestli si jí nevezme, tak jí prostě pohodím na zem, aby na ní mohla dosáhnout. Ona tady nemá už vůbec co dělat. Vrátím se k Rhysovi a dávám si pozor, abych stál na opačné straně, než kde leží dráče. Za prvé ho nechci rušit a za druhé úplně nevěřím tomu, co by mohlo udělat. Kdo už tak opatrný není, je Chico. Seskočí mi z ramene a se zájmem se jde na toho spícího "drobečka" podívat. Nemám o něj strach, hranostaje je velmi opatrný a zatraceně rychlý, při prvním náznaku nebezpečí by se schoval. "Je mi líto, že to nešlo nějak jinak." Brouknu tiše a posadím se na zemi, nohy zkřížím v tureckém sedu. "Kousek odsud je vesnice. Možná tam na pár dalších dnů získáme útočiště. Zkusím kapitánku přesvědčit, abys mohl zůstat se svými draky." Mluvím tiše, jako bych snad nechtěl, aby mě někdo, kromě něj, slyšel. Jako bych se snad styděl i jěn za myšlenku, že mu chci pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Dekové intermezzoNespím, dech mne snadno prozradí před kýmkoliv, kdo by poslouchal. Jako by to snad šlo. Na lodi se spát nedá, jen podřimovat v tom mělkém mizerném spánku. Vnitro lodi hučí, dřevo tiše kvílí a praská, srdce těch hyen i lodi jsou možná mrtvá, ale dřevo… Dřevo žije. Ač jsem k Rhysově kleci otočená záda, zaregistruji Bastienův pohyb ke mne v okamžiku, kdy udělá první krok ke mně. Rychle se vytáhnu do polosedu a přikrčím se, ovšem pohled nazlobených očí už tolik nepálí, tvář mám pobledlou únavou, jindy rudé rty zase zimou. Deku si od něj nevezmu, namísto toho se dočká jen tichého zavrčení. Pamatuji si, co udělal. Pamatuji si, že jsem ho měla zabít. Vytáhnout mu střeva krkem a játra rozdělit šelmám. V tom krátkém zvuku, který vyklouzne zpoza mých rtů, tohle vše zazní. Deka dopadne na zem a já se pohnu, dokud se půlelf nevrátí k Rhysově kleci. Až v okamžiku, kdy se nikdo nedívá, stáhnu deku do klece. Je cítit Rhysem. Půlelfem. Lodí. To mne nutí krčit nos a nechat ji v opačném rohu klece, zatímco se vrátím s tichým zamručením do toho svého. Nechápu to. Proč po něm Rhys nechňapl, když mu dával deku? Proč… Proč… Proč… Soukromí Rhys ani Bastien příliš nemají, hlavu mám pootočenou jejich směrem a pozoruji je. Je mi líto, že to nešlo jinak. Slova nepatří mne, i tak si vyslouží mé hlasité a značně podrážděné odfrknutí a skřípavý zvuk drápů, kterými přejedu po mřížích. A ač ani další slova patří Rhysovi, neujdou mi. Slyším na téhle zatracené lodi každé zavrzání. Neujdou mi a zaujmou mne. Vesnice. Pár dní. Pár dní na zemi, a ne ve vzduchu. Unaveně přivřu oči. Lépe se mi tak soustředí na jejich hlasy, třeba… Třeba se dozvím více. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Nad šálkem kávyBastien, StvůraOpět jsem zvedl šálek kávy a trochu se napil. Měl pravdu, rozhodně mě to probíralo. Nad Bastienovou omluvou jsem se zarazil a pohlédl na něj, nijak jsem to však nekomentoval – nevěděl jsem úplně, co si o tom myslet. Jedinou odpovědí mu tak v tom okamžiku mohlo být Stvůřino zavrčení a zaskřípání drápů o mříž; nepříjemný zvuk, kvůli kterému jsem svou pozornost přesunul ke stopařce. „Stvůro, ne,“ promluvil jsem k ní tím docela tichým hlasem. Nepochyboval jsem o tom, že jí její smysly dovolují slyšet každičké slovo. Tak daleko jsme nebyli. „Přikryj se. Teď je vhodná příležitost odpočinout si.“ Pak jsem hrnek s kávou opět položil na zem a popostrčil ho směrem k Bastienovi, který se mi usadil naproti. Tak, aby na něj mohl dosáhnout a vzít si jej zpátky. Když se mi uvolnily ruce, mohl jsem opět konejšivě pohladit mládě, přičemž jsem letmo zkontroloval hranostaje, který se neohroženě vydal k dráčeti. Pokud se ale Chico nechtěl přiblížit snad až příliš blízko, neodháněl jsem ho. Nepředstavoval pro dráče hrozbu a kdo ví, třeba se mu dokonce zalíbí. „Cením si toho,“ kývl jsem směrem k Bastienovi a s dalším pousmáním pohledem našel jeho oči. Nevěděl jsem úplně, proč se nám snažil pomoci, ale na tom nezáleželo. Mít spojence na druhé straně se hodilo, obzvláště když to byl první důstojník kapitánky. Tomu musela naslouchat, alespoň částečně. A krom toho… „A také, že jsi se nás předtím zastal. Vím, o co jsi se pokusil. Jsem rád, že je tu někdo,“ zarazil jsem se, snad bych pokračoval jinak, nebýt mláděte, „...kdo by jim neublížil.“ „Takže jsme zastavili na území Viralské republiky?“ nadhodil jsem otázku. Přes všechnu jeho dobrou náladu jsem nepředpokládal, že by byl ochoten zacházet do detailů, ale i ona troška mohla pomoci. Přinejmenším odhadnout, jak ve velkém nebezpečí teď jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nad šálkem kávy Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Nepřátelské vrčení ignoruji. Za to, že je v kleci si beztak může sama. Vytáhnu z vnitřní kapsy kabátu placatku. Na okamžik zaváhám, zhluboka si přivdám a teprve potom vylepším i kafe. Napiju se a následně vrátím hrnek na stejné místo, kam ho položil Rhys. "Anna by jim neublížila." Řeknu, ale příliš jistoty v tom není. O jedu kapitánka nelhala a k čemu mít jed, pokud ho člověk není ochoten použít. Tím ale nechci elfa stresovat. Trochu však zpozorním, když se začne vyptávat, kde to jsme. Rty mi opět zkřiví úšklebek. "Jestli se bojíš o svoje špičatý uši, tak můžeš být v klidu. Jsme sice na viralské straně, ale lidi ve vesnici jsou asi stejní patrioti, jako já." Dál to raději nerozvádím, čím méně Rhys bude vědět, tím lépe pro nás pro všechny. Bylo by nepříjemné, kdyby se nám později někdo chtěl za tenhle únos pomstít, a využil k tomu naše přátele ve vesnici. "Není to poprvé, co tu kotvíme a místním se dá věřit." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro PříkazRhys, BastienPřistiženě se nahrbím, když Rhys promluví tentokrát přímo ke mne a ruku stáhnu z mříží, na které jsem vyhrávala tanec drápů. Reflex. Ostře se nadechnu, když padnou další slova a s nevrlým zamručením, za které bych si od velitele zasloužila pokárání, se tak pomalu jak to jen jde ostentativně natáhnu po zmiňované dece a s výrazem jako by mne snad měla sežrat si pod ni částečně zalezu. Na holé kůži mne nepříjemně kouše jako by snad byla z mravenců, ale zároveň vydává i to kousavé teplo. "... mrrruk," hlasitě si povzdechnu. Samozřejmě, že zavětřím, když se ozve šroubování závěru placatky a sama pro sebe se kysele zatvářím. Jednou jsem podobnou veliteli ze zvědavosti ukradla. Poté, co mě přinutil její obsah vypít, jsem to už znovu neudělala. Mruk. ... na viralské straně... Ošiju se. To jsem nechtěla slyšet. Kde? I přes slova o nakázaném odpočinku od těch dvou odvrátím hlavu a kousnu se zlehka do dlaně. Trocha krve stačí, abych téměř po paměti na dno klece vedle mne nakreslila znak, který mi umožní... (2) Nic. Krev se do studené podlážky klece ani nevpije, natož aby má obětina byla brána v potaz. Namísto odpovědi tak ucítím akorát tupé bodnutí únavy připomínající spíše výsměch. Se zamručením vztekle kopnu do jedné z mříží a svezu se zády o něco níže, ruce založené na hrudi. Asi vážně nezbývá... Než čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Hlavně klidBastien, StvůraNebylo to s ním jednoduché. V jednom okamžiku se mi snažil poskytnout útěchu, jen aby se mi vzápětí mohl opět posmívat. Tentokrát jsem se vyprovokovat už nenechal. Semkl jsem rty a nespokojeně vydechl, než jsem pokračoval i nadále klidným tónem. „Myslím, že mých uší by si v této situaci nikdo ani nevšiml,“ podotkl jsem a kývl směrem k tmavomodré dračici o velikosti jejich vzducholodě. Můj pohled u ní ale setrval – smutně, opuštěně. Nebyl jsem zvyklý být od ní odloučený a nyní jsem si nedokázal pomoci, i když jsem vlastně původně chtěl ve své promluvě pokračovat. Co jsem přesně chtěl říci, jsem ale už dávno zapomněl. Mé srdce zatoužilo po její přítomnosti. Až Stvůřino kopnutí do mříží a následovná kakofonie tónů mě opět probrala. Jemně jsem se napřímil, vlastně jsem s sebou spíše škubnul, ale rychle jsem spolkl rozčílená slova a přinutil se shlédnout k dráčeti. Jediné, co mi pak přešlo přes rty, bylo konejšivé: „Šššš, klid. Všechno bude v pořádku,“ zatímco jsem pokračoval nyní již v mechanickém pohybu dlaní po jeho zádech, očima jsem ale zavítal i ke Stvůře a pokud v tom okamžiku opět obrátila hlavu k nám, neostýchal jsem se jejího pohledu: „Hlavně klid.“ „A když říkáš, že je vesnice bezpečná…“ navrátil jsem svou pozornost k Bastienovi a přikývl na znamení, že mu tedy budu důvěřovat. Zaváhal jsem. „Rád bych se ale zeptal ještě na něco, pokud smím?“ Na okamžik jsem se odmlčel a pokud mi Bastien dal najevo, že můžu pokračovat, navázal jsem stejně jako on předtím docela tiše: „Ten… jed, co tvá kapitánka zmiňovala. Mluvila pravdu? V Nothii…. Něco jsme slyšeli, ale…“ nevěřil jsem tomu, musel bych přiznat, a tak jsem raději nepokračoval. Nejistě jsem se na Bastiena usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Dračí zhouba Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Jsem rád, když Rhys řekne Stvůře, aby se uklidnila. Zvuky, které se linou z její klece jsou všechno, jen ne přátelské a příjemné. Nebude trvat dlouho a pirátům na palubě dojde trpělivost. Pak by se taky rychle mohla ocitnout v podpalubí, a něco mi říká, že to už by se jí vůbec nelíbilo. Kývnutím hlavy elfa pobídnu, aby pokračoval. Tak trochu jsem očekával, že se na tohle bude chtít zeptat. A já váhám, co mu odpovědět. Snad jen abych ho zbytečně nestresoval. Nakonec se ale rozhodnu mluvit. Třeba se mi podaří vystrašit ho natolik, aby ho nenapadla žádná hloupost. "Řeknu ti to, ale líbit se ti to nebude." Napiju se, než pokračuji. "Nebylo to původně vytvořené primárně pro draky, funguje to na všechny magické tvory, ale takového draka by to zabilo mnohem rychleji, než takového křížence, jako jsem já. Máme speciální náboje, které se při zásahu roztrhnou a uvolní do těla a krve alchymistickou sloučeninu, která způsobí ochrnutí svalů a tím i smrt. Reaguje právě na magii toho tvora. Čím magičtější a silnější tím ošklivější a rychlejší smrt." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Klid…Rhys, BastienPřed Rhysem pohledem uhnu, ačkoliv nakonec jen proto, abych jej zabodla do Bastiena, který se tak ochotně dělí o ty strašlivé informace. Syčivě vtáhnu vzduch do plic a v další chvíli se ozve zvuk párající se plsti či z čeho deka je, když do ní mimoděk zatnu prsty natolik silně, že jí mimoděk prorvu drápy. Jak to Rhys říkal? „Hlavně klid.“ Pchá. Vycením zuby a odpovím elfovi krátkým zvukem, který až nápadně připomíná, jako bych při tom zavrčení chroustala mezi zuby železné piliny, když se ve mne spojí pocit té neuvěřitelné frustrace s mrzutostí i únavou z celé té zbytečné situace. Nepodívám se po něm, ovšem mé zatnuté čelisti i sveřepý pohled směrovaný tentokrát ven z klece na jednoho z pirátů, co akorát prochází kolem, vypovídá o všem. Mezitím pokračuji v destruktivním zpracováváním deky, které mě… Nečekaně baví, když její rožek začnu cupovat s tou skoro až neurotickou pečlivostí na vlákna a chmýří, které kolem mne líně poletuje jako když fouknete do odkvetlé pampelišky. Být to něčí hlava, asi bych si to užívala ještě více, ale… Deka musí stačit. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Vincent, Kamiya, Leylah, Strein, Inanna Merlin, Kinari Lehce překvapeně sleduji, výlev Vincenta, který je očividně nadopován narkotiky. Podvědomě cítí, že bych k nemu zvíře neměl pouštět. O to překvapeněji a možná i uraženě sleduji, jak Merlin přelétá na Vincetův hrudník. Jasně použil mne jako drožku, aby se dostal na místo, které potřeboval. povzdechnu si v duchu. Při něčem, co by se dalo s trochou dobré vůle označit Merlinovým poděkováním se ušklíbnu. To zvíře má dost možná lepší vychování než všichni v místnosti. Poněkud se zamračím, když mi nikdo neodpoví na otázku, co se tu stalo. Přítomnost Innan moji náladu nezlepší. Její potměšilí a nepřátelský pohled se na Vincentovy střídají v pravidelném rytmu. "Takže tady se odpovědi nedočkám." povzdechnu si na hlas a dost se zaškaredím na vojáky okolo. Pohled dává tušit, že na tento výlet jen tak nezapomenu a že mám dlouhou paměť. Nad otázkou kentuarky se před odpovědí pořádně zamyslím. "No, jak projeví mí soukmenovci svůj vděk, závisí na několika faktorech." pokrčím nezúčastněně rameny "Podle toho jestli máte podíl na zdrogování tady pana Vincenta a ..." chvilku uvažuji nad správným výrazem. "Na záchraně, únosu, krádeží jeho majetku jak uznáte za vhodné to pojmenovat. Mluvím o odvedení jeho zlomené." dodám pro jistotu na vysvětlenou. "Pokud na tom, žádný podíl nemáte. Pak budu sto projevit svou velkorysost v podobě lékařských zásob a vybavení, které pomůže dalším raněným, jelikož předpokládám že o finanční kompenzaci nestojíte." usměji se přátelsky na všechny přítomné. "No a pokud máte nějaký sebemenší podíl, zaplatí vám vojáci plamenomety, granáty a okovy." dodám klidně, jako bych konstatoval, že zítra vy je slunce. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro … Neklid.Bastien, StvůraS každým dalším slovem můj úsměv slábl a slábl, až se rozplynul úplně a nezbylo po něm ani památky. Očividně jsem nečekal, že uslyším tohle. Můj pohled na něm ještě chvíli setrval. Ale zdálo se, že… mluvil pravdu. Srdce se mi sevřelo a po zádech mi přeběhlo zamrazení. Stejně jako když to kapitánka zmínila poprvé, jsem i teď netušil, co bych měl udělat. Jak jsem se s tím měl vypořádat. Jak jsem mohl? Dokonce i ruka, která se dosud konejšivě pohybovala po zádech dráčka, zamrzla. Pevně jsem stiskl rty k sobě, ale bylo pozdě pokoušet se skrýt vlastní neklid. Naprázdno jsem polkl. „No… zeptal jsem se,“ přinutil jsem se odpovědět, přičemž jsem zcela stáhl ruku od toho maličkého. Místo toho jsem zvedl hrnek s kávou. „Ještěže jsem se rozhodl spolupracovat, hm?“ Zhluboka jsem se napil. Přes jazyk mi přešla silná chuť rumu, ale něco silnějšího se teď hodilo. Na posílení. Na nervy. Na odvahu. Pálivé zašimrání v hrdle si ode mě i tentokrát vysloužilo letmé zamračení, ale onen hřejivý pocit již nebyl tak nebyl tak nečekaný a nepříjemný jako dneska ráno. Snad jen… stále poněkud nezvyklý, ale možná bych si na to zvyknout dovedl. „Jmenuje se Aether, mimochodem,“ hlesl jsem náhle, když jsem hrnek odložil a dlaní se opět navrátil k dráčkovi za mnou. „Možná už mu bude celý den. Teď mi řekni, upřímně, že bys ten jed byl vážně ochoten použít na něj nebo jeho matku,“ podíval jsem se přímo na Bastiena způsobem, který jasně naznačoval, v jakou odpověď jsem doufal. Nebo možná už ani nedoufal. Vlastně jsem ani nečekal, že skutečně odpoví. Pomalu jsem vydechl ve snaze se uklidnit. Neúspěšně. Neměl jsem se ho na nic ptát. Obava o dráče se nevytratila, jeho slova ji jen umocnila. Umocnila ale i to, že jsem se ráno rozhodl správně. Bojovat s nimi… za to nestálo. Opět jsem se zády zapřel o mříže. V mém obličeji se nezračilo rozčílení, nýbrž jen frustrace a kapitulace. Ostatně přesně to, co ode mě piráti chtěli. „Pokud vše, co musím udělat, aby byli v pořádku, je sedět pár dní v kleci, budu pár dní sedět v kleci. Jak hrozné to může být?“ usmál jsem se nevesele. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Smutný elf Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Vidím, jak Rhyse moje slova hluboce zasáhla. Vyděsit ho byl můj záměr, ale ani tak z toho nemám valnou radost. V duchu si povzdechnu. Možná jsem vážně měkkota. Mělo by mi být jedno, jak se cítí. "Netvař se tak. Ten jed je jen pro případ sebeobrany. Nejsme žádní zabijáci draků. Ale zkus to pochopit, pokud bychom se na volné obloze měli střetnout s drakem, musíme být připravení, protože kdyby loď spadla, zemřou všichni na její palubě." Nevím, jestli je to něco povzbudivého, tyhle věci obvykle řešit nemusím. "Nemyslím, že by ho Anna doopravdy chtěla použít." Nehledě na to, že jsem, z bezpečnostních důvodů, vynechal, kolik toho jedu vlastně máme. Možná by se elfík divil, kdyby to slyšel. Podívám se na spící dráče a lehce se pousměju. Ne, opravdu bych mu nechtěl ublížit, a vlastně ani jeho matce, ač vypadá děsivě. Znovu si loknu z placatice. "Pár dní to snad vydržíte. Pak dostaneme naše výkupné a ty se budeš moci vesele vrátit domů a starat se o něj. No nezní to báječně?" "Jestli chceš, budu ti dělat společnost." Zkouším smutného elfíka rozveselit. Chico možná také vycítil, že se Rhys utápí v depresi, nechal draka drakem a skočil elfovi do klína. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nové ráno Wynelle, Blanchette, Jakobus Kapitán Hideon Noc na lodi byla klidná, dokonce i Wynelle spala tvrdě a pro jednou neměla bolestivé vize, pouze občas sebou škubla. Až ráno ji ale vize přiměly vstát dříve a vejít k Blanche do pokoje. Jako ryba otevřela pusu a šlo vidět, jak přemýšlela, než se zase stáhla do sebe a rozhodla se mlčet. Možná chtěla své sestře popřát dobré ráno, možná něco jiného, jisté bylo jen to, že úplně nevěděla, co dělá. Byla zmatená, Jakobus byl k ní milý a Blanchette ji zachránila… Ocitla se v situaci, kterou Viralští ani za nic nepřipouštěli, ti připouštěli jen smrt svým Zlomených, pokud by utekli a nebo pokud by neposlechli vůli svého pána. Pro Wynelle to tedy byla velmi nestandartní situace. Wynelle nakonec jen zavrtěla hlavou a odešla z kajuty sestry, vyrazila rovnou za Koosem, který byl na palubě a svěřila se mu. Naléhala, že není bezpečné jet až do hlavního města a naléhala, že by měli přistát na Vilímkově farmě. Byla to malá vesnička, zeleň byla všude kolem a hlavní dominantou vesnice byla právě farma pana Owena, který rozvážel nejlepší maso po celé Nothii. Když občané vesnice, zpozorovali loď, neváhali a okamžitě upozornili kapitána, který tam nocoval. Měl úkol, měl najít a přivést Viralského špeha a ačkoliv špeha našli, domů se ještě vrátit nestihli. Nebylo těžké Viralského špeha najít, těžké bylo ho dost živého. Většinou špeh, pokud se cítil ohrožený, spáchal sebevraždu velmi prudkým jedem a tak se tahle mise povedla lépe, než kdokoliv mohl předpokládat. Přiběhl ke kapitánovi jeden z občanů a ukázal na loď. Byla pirátská, nemířila rychle a Wynelle stála na kraji u zábradlí snad v domnění, že její osoba by mohla někoho ubezpečit o tom, že se loď nechystá zaútočit. Byla nervózní, klepaly se jí ruce, ale snažila se udržet a nezmatkovat, jak u ní bylo zvykem v situaci, na kterou nevěděla, jak reagovat. I ostatní topaři zvedly hlavy a sledovali loď. Dokonce i špeh, který se na loď podíval s nadějí v očích. Blížila se mu záchrana? Vilímkova farma přidána do dokumentu - příběhová místa |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Nové ráno Wynelle, Blanchette, Na můstku se vystřídala služba a je se také vzbudil tak nějak samovolně. S kafem černým jako smrt v otlučeném plecháčku se postavím na příď lodi aby mě studený vítr probral, je stejně účinný jako to kafe. Když ke mě po chvíli přijde Wynelle usměji se a kývnu na pozdrav. Když mě přesvědčuje o jejích vyložení mimo hlavní město je mi to vlastně docela jedno. Sice nevím proč by to mělo být nebezpečné, když už jsme na Nothianském území, nebezpečnější se mi to rozhodně zdálo ještě když jsme byli v VR, ale nepřu se když budou chtít vyhodit tu tak proč ne. Dopiji kafe a vypravím se na můstek, na mapě najdu vesnici Vilímkova farma a nařídím změnit kurz. Kurz se poupraví jen málo, protože je to docela při cestě. Lod sestoupá na 800 metrů, abychom měli vizuální kontakt. Po chvíli se ozve z hlásky ve předu. "Kapitáne na zemi je nějaký mumraj snad i nějací Nothianští vojáci." Zaměřím dalekohled na vesnici a už to taky vidím. "No nic vyvěšte vlajkovou abecedou pozdrav AHOJ ať pochopí, že přicházíme v míru, ale všichni do bojové pohotovosti. Nikdy nevíte co je napadne. Jdeme na přistání." Loď se snese na louku za vesnicí ať máme přehled i prostor a obyvatelé jsou v klidu, že na ně neutočíme. Vysuneme normálně můstek po, kterých může Wynelle i Blanchett normálně sejít na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Přátelský pirát?Bastien, okrajově StvůraNa otázku mi neodpověděl, ale usmál se. Přikývl jsem. Snad to bylo dobré znamení. „To si nejsem dvakrát jistý, jestli návrat domů bude zrovna veselý,“ podotkl jsem, přičemž jsem shlédl k zrzavému klubku v mém klíně. Slabě jsem se pousmál a kdyby mi to pouta dovolila, pohladil bych i Chica. Takhle jsem ale zůstal rukou u mláděte a druhou nedaleko něj. „Správně jsem couvnout neměl… správně jsem pod tou vzducholodí vlastně neměl, co dělat,“ unikl mi povzdech. „Na tom ale už nesejde.“ Při jeho nabídce jsem se na něj zvláštně podíval. Podíval jsem se na piráta, který mě málem zabil pádem z gryfa. Který mě již dvakrát spoutal a přerušil mé spojení s Nyx. On se mě snažil utěšit? To bylo téměř úsměvné. Téměř. A přesto jsem cítil, že se mi to z nějakého důvodu nepříčilo ani z poloviny tak, jak mělo. „Kdybychom se potkali jinak, asi bych tě za piráta nepokládal. No… možná by tě prozradila ta tetování,“ podíval jsem se na něj s prchavým pobavením a chvíli zkoumal moudrý inkoust na jeho tváři. Při bližším pohledu se v něm elfská krev skutečně nedala zapřít. „Mají nějaký zvláštní význam?“ „… za společnost bych byl rád,“ hlesl jsem pak zpětně a vlastně tím překvapil i sám sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Romantika v kleciRhys a Bastien"Budu pár dní sedět v kleci. Jak hrozné to může být?" Pro tu chvíli dokonce přestanu se zuřivým cupováním deky a pohled, když věnuji směrem k Rhysově kleci snad ani nejde popsat slovy, na kolik se v něm mísí údiv, nechápavost, znechucení i opovržení zároveň. Bastienova slova už to příliš nevyřeší bez ohledu na užití či neužití jedu na magické tvory. Slova o spolupráci jen dokonají dílo zkázy a já mezi zuby opět chvíli musím chroupat pomyslné hřebíky, než se uklidním a vrátím se k o to urputnějšímu cupování deky, jejíž rožek už dávno leží roztrhaný kolem mne a s každým zafoukáním větru se roztančí po kleci a vzápětí i po palubě. "Za společnost bych byl rád." Vlastně ani nezáleží na obsahu plytkých slov, která si mezi svou oba špičouchové vyměňují, pravdou podstatou všeho je způsob, jakým je vyslovují, tón, barva i hloubka jejich hlas a pokud budu obzvláště vlezlá, tak i pach, co se jim uvolňuje z kůže zkreslený čpavými tóny alkoholu. Hlasitě odfrknu, když mi dojde, že Rhys tohle... Nehraje. Že vše, co říká myslí vážně, že je opravdu rád za společnost jedné z hyen. A zároveň s tím uvědoměním do mého vědomí pronikne závan... Obav. A abych uvolnila aspoň část nahromaděné frustrace, ulevím si dalším kopnutím do jedné z mříží. Co na tom, že mi zároveň uteče tiché bolestné zasyknutí, když jeden z prstů zaprotestuje. Na rozdíl od Rhyse nemíním zapomenout, kde jsem. Kdo jsem. A kdo jsou oni. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Přátelství přes mříže Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Jen lehce povytáhnu obočí, ale nijak jeho slova nekomentuji. O jeho otci toho moc nevím, ale i to málo, co znám, mi stačí k tomu, abych si udělal obrázek. Skoro je mi ho v tom okamžiku líto. Poznámku o tom, že by možná byl radši, kdyby za něj nezaplatili, však raději spolknu. Zatvářím se lehce ukřivděně, protože sám dělám vše proto, abych byl stoprocentní pirát. Sám si ale uvědomuji, že tím, že tady s ním sedím a klábosím, tomu moc nepřidávám. Nějakým zvláštním způsobem mi ale záleží na tom, co si o mě Rhys myslí. "Myslíš tyhle?" Ukáži si na tvář. Tetování v obličeji rozhodně není jediné, které zdobí moje tělo. "Jestli v tom hledáš nějakou elfskou symboliku, tak jí nenajdeš, spíš naopak. Chtěl jsem svůj elfský původ potlačit. Na jedné z mých prvních pirátských výprav jsem v hlubinách lesů Aivaicky chytili šamana nějakého divokého kmene. Měl na tváři podobné tetování, a mě se to zalíbilo." Vysvětlím původ mých malůvek. Asi to není tak hlubokomyslné, jak elf předpokládal, ale to mě nijak netrápí. |
| |
 | soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nové ránoVilímkova farma Wynelle, Blanchette, Jakobus, Kapitán Hideon Seděl jsem ve ztemnělém pokoji budovy, kterou mi laskavě poskytl pan Owen jako dočasné stanoviště a upřeně zíral na muže před sebou, přivázaného k židli. Vypadal hrozně a roubík v ústech mu na kráse moc nepřidával. Obličej byla jedna velká modřina a jedno oko měl téměř zavřené kvuli otoku. Se dvěma pořádnými monokly připomínal vypelichaného mývala. Na levé ruce mu chybělo několik prstů a zranění bylo narychlo ovázané. To byla, pravda, moje vina, ale kdybych mu ty prsty neusekl včas, ten slizký bastard by určitě použil svůj otrávený prsten. Sledoval jsem jeho jednooký pohled plný naděje k onu a aniž bych přerušil oční kontakt, jen jsem ponuře potřásl hlavou. "Nebuď naivní, příteli," poplácal jsem po (vykloubeném) rameni a vstal, abych mohl přejít k oknu sám a vyhlédnout ven. Hukot motoru a ryk větru vyvolaný sestupem lodi jsem slyšel podstatně dřív, než náš zajatec, ale chtěl jsem si potrvrdit podezření. "Co je to, kapitáne?" Zachrčela za mnou nadporučík Angharad, jejíž oči se v přítmí pokoje hladově leskly. "Nečekané okolnosti," utrousil jsem suše a prohlížel si dosedající loď. Piráti. To mi tak ještě scházelo. Jaké všk bylo mé překvapení, když jsem na palubě zahlédl dvě velmi povědomé postavy. "Jdu se podívat, co tu chtějí. Hlídej ho. Kdyby se ti zdálo, že chce dělat nějaký hlouposti, zlom mu obě nohy..." řekl jsem nadporučíkovi, hezky nahlas, tak aby to Viralský špeh slyšel jasně a zřetelně. A aniž bych čekal na odpověď, vyšel jsem na chodbu. "K tomuhle pokoji se kromě mě a ostatních poručíků nikdo ani nepřiblíží, jasné?" 'Stráže' - rozložitý, strašlivě zarostlý trpaslík a vysoký elf v bílé lakované masce s několika černými značkami - jen přikývli a dál zůstali hlídat i dveří. Cestou jsem potkal pár dalších elfů z Tanečníkovy...jednotky a rovnou je zaúkoloval. "Ty, ty, ty a ty, zajistěte oblast kolem budovy. Chci mít oči všude. Ty a ty, se mnou!" Maskovaní elfové se (až děsivě tiše a rychle) rozeběhli za svými povinnosti. Ty zatracené masky si snad nikdy nesundávali. Pošuci. Ale efektivní pošuci. Bez nich bychom toho hajzla nikdy nechytili. Tedy, bez nich a.... "Kapitáne! My už odcházíme?! Jdeme na průzkum?!? Viděl jste tu loď, kapitáne?? Kapitáne, myslím, že to sou piráti, není to vzrušující?!?" Vysoký, tenký hlásek mě téměř ohlušil, když mi na rameni přistál dvanáct palců vysoký šotek a začal mi nadšeně 'hulákat' do ucha. "Jsem si toho vědom, Arcigenerálmajore," kdybych mu neřekl celým jeho vysněným titulem, nebylo by to s ním k vydržení celý den. Ztěžka jsem si povzdechl a zamířil ven. Nebýt Puka a jeho lidí, nikdy bychom nedostali ven tu jedovou kapsli ve špehonouvě zubu. Už nikdy si ze zoubkových víl nebudu dělat legraci. Brrr. Uvolněným krokem jsem zamířil k plavidlu, které vypadalo, že se nás přecijen nakonec nechytá přepadnout. Ale opatrnosti není nikdy dost. Kdybych byl marnivý člověk, asi by mě zajímalo, co si o mém zjevu myslí posádka a vystupující pasažéři. Nejsem nikterak vysoký a ani přehnaně ramenatý, nevzbuzuji respekt staturou. Potřeboval jsem se oholit, černé vousy, tuhé jako dráty už zase začínaly přerůstat ze strniště ve vous. A můj oděv taky nezbuzoval zrovna obdiv. Elfské vysoké boty ostře kosntrastovaly s mým starým a ošoupaným kabátcem Viralské armády, na které někdo, snad jako formu výsměchu, připnul Nothijské kapitánské frčky. Bizarní obraz pak doplňovali dva maskovaní elfové za mými zády, tiší jako dým, a téměř vibrující vílák, který mi neklidně poskakoval na rameni. Ale i přesto všechno jsem se snažil vypadat neškodně, jak jsme si to tak vykračovali 'na uvítanou'. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Vydařený únos, Ronin Vexare, Raya Okrajově Boindil, Boendal Návrat do tábora byl tichý, byl to velmi smutný a nešťastný návrat, když Vincent vlastně přišel o Zlomenou a Nothianská žena dokázala oslabit Vincenta natolik, že vlastně se to vůbec mohlo stát. Jediným dobrým znamením byly snad lodě, které se začaly objevovat na obloze, mířily hrdě k táboru a hrdě nesly symbol Viralské Republiky. Konečně se něco posouvalo k lepšímu ačkoliv ani tohle nebyl důvod k radosti. Senát už musel projednávat, co se stalo a navrhovat řešení… Mohl tohle řešit někdo, kdo to nezažil? Do tábora se pár dostal už bez problémů a jedna z léčitelek přistoupila k Raye a začala ji ošetřovat, cítila lítost a bála se o Aivaickou bytost, zřejmě neznala Zlomené a ani Viralské, nevěděla, že Viralští jsou připravení vypálit i její domov… Byla naivní, ale snad proto se o Rayu chtěla postarat jako o každého a chtěla jí pomoci. Strein už nebyl venku, ale trpaslíci byli již téměř připraveni na misi. Stačilo už jen nastartovat motory a mohli vyrazit hledat ztracenou loď. A snad zbývalo už jen doufat v to, že budou úspěšnější v jejich misi a budou mít více štěstí a nepotkají piráty a jim podobné. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V kleciBastien, StvůraDalší kopnutí rozvibrovalo mříž a chvění železa se ještě notnou chvíli neslo vzduchem. Zkoumavým pohledem jsem zapátral ke Stvůře – nechápal jsem. Nechápal jsem, co ji opět tak rozčílilo. Naše situace se nezměnila a už se přeci zdálo, že se uklidnila… nebo že se přinejmenším zabavila ničením přikrývky. „Tiše. Ať ho neprobudíš,“ kývl jsem k dráčeti a letmo zkontroloval, jestli stále ještě spí. V mém tichém hlase opět zazněla ona rozněžnělost směřovaná k Aetherovi, v které jsem si nedokázal zabránit. Klidně jsem vydechl a opět povytáhl deku o něco výš, ačkoliv tady dole již tolik nefoukalo. Když se Bastien rozpovídal o svém tetování, natáhl jsem se pro hrnek a napil se. Při této příležitosti jsem pohladil Chica a krátce jej podrbal na bříšku. Vděčně jsem se na něj pousmál. Hranostajova snaha mě utěšit byla milá, ale i tak jsem neotálel navrátit se zpátky do původní pozice. Tedy k dráčkovi. „Potlačit svůj elfský původ?“ zopakoval jsem po Bastienovi tázavě. Při zmínce o Aivackém šamanovi jsem ale opět pohlédl na Stvůru. Tentokrát jsem rozčílení čekal, a tak jsem ještě stačil promluvit: „Klid,“ zopakoval jsem to samé slovo jako předtím. Důrazněji. Ani tentokrát jsem nezvedal hlas, nicméně konejšivost se z něj vytratila a zůstal jenom rozkaz. „Co se tomu šamanovi stalo?“ položil jsem půlelfovi zcela jinou, ale o to zásadnější otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro HyenyBastien, RhysPohledem zalétnu směrem k siluetě dráčete za Rhysovou klecí a se zamručením hlavu zase odvrátím. Více než cokoliv zafunguje starost prosakující v jeho hlase, starost o mládě, na které jsem úplně zapomněla. „Mrruk,“ vydám opět ten tichý zvuk, dalo by se říci, že namísto omluvy a dlouze se nadechnu a vydechnu a natáhnu se po džbánu, abych se ujistila, že v něm žádná voda opravdu není. Z mého hrdla se opět vydere nenaložené zabublání, napila bych se, ne že ne, na druhou stranu džbán dost možná budu muset využít… Jinak. „… na jedné z pirátských výprav… v hlubinách… Aivaicy… Chytili šamana… Kmene…“ Přistihnu se, že na půlelfa úkosem hledím, zatímco si v hlavě přehrávám, co to právě řekl. A že to opravdu řekl. Tichounce vrčím, téměř na hraně slyšitelnosti. Na hladinu vědomí vypluje vzpomínka na loď, která pluje vzduchem, železný obr, jehož nitro hučí, skřípe a úpí, vzpomínka na muže, který před ní čekal, vzpomínka na řadu klecí v podpalubí. Škubnu sebou, když se ozve Rhysův hlas. Není to prosba, je to příkaz, avšak i přesto se poprvé za celou dobu setká se vzdorem. „Ne,“ zavrčím temně. Mám být v klidu? Přejít to mlčením? Ani náhodou. Co se tomu šamanovi stalo? Skočím půlelfovi do řeči. „Zavřřřeli! Prrrodali! … zotrrrokovali,“ vyštěknu. A s těmi slovy popadnu první, co mi padne pod ruku – jedna z odhozených kožených bot – a bez přemýšlení ji skrze mříže po půlelfovi ve vzteku hodím. (9) „Hyeny!“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Šaman Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Moc se mi nechce dostat se do další diskuze o elfech...s elfem. S odpovědí tedy otálím, ale kdybych věděl, co přijde, možní bych radši řešil svůj odpor k elfům. Trochu zmateně na Rhyse pohlédnu, když se zeptá na šamana. Až teprve, když uslyším zlostné vrčení, a trefí mě bota, dojde mi, co si oba dva myslí. Na tváři se mi objeví ublížený výraz, zvednu svůj hrnek s kafem a rychle vstanu. "Co já vím? Třeba ho sežrala nějaká stvůra." Odseknu nazlobeně. Hvízdnu na Chica, který tak opustí Rhysovu náruč a vrátí se mi na rameno. "Nechali jsme ho tam. Špinaví, starý dědci opravdu nejsou naším obchodním artiklem. My handlujeme a exotickými tvory." Mám toho na jazyku víc, ale raději to spolknu. Otočím se na patě a zamířím pryč, po cestě si dám ještě pořádný lok rumu z placatky. Samotného mě dotklo, jak moc se mě dotklo, že si o mě Rhys myslí, že jsem otrokář. Nikdy mi na tom, co si o mě kdo myslí nezáleželo. Měl bych se od toho elfa držet dál. Hraje si s mojí hlavou. Raději se vydám najít Annu a zjistit další rozkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Přistání Vilímkova farma Blanchette, Wynelle, Koos, Hideon Nadechla jsem se a sledovala, jak jsme klesali. Nechtěla jsem přistávat v hlavním městě z prostého důvodu, viděla jsem, co vše se tam teď děje a věděla jsem, že pro Koose by to mohlo být nebezpečné. Možná jsem zbytečně hysterčila, ale takhle to bylo jednodušší, když tu byl kapitán Hideon. Nadechla jsem se. Znala jsem toho muže. Ne dost dobře na to, abychom se mohli nazývat přáteli, ale dost dobře na to, abych si ho vážila a abych věděla, čeho je schopný a co si vytrpěl. Jeho obličej byl ve Viribu jako tichý vzdor, viděla jsem v jeho očích něco, co bojovalo proti Viralům, ale Viralové to nemohli polapit. A já to viděla, tolik mu ublížili… Tolik jsem si přála mu pomoci, když jsem byla ještě plná síly, než mě Vexare zlomil, ale poradil si dost dobře i beze mě. Byla jsem ráda, že ho vidím na naší straně. Silného a hrdého. Přistoupila jsem ke Koosovi naposledy a přemýšlela. Šlo to těžko, ale pokud jsem byla v Nothii, mohla jsem si snad být dovolit štědrá. Dovolit si být to, co jsem jednou byla. “Až se znovu setkáme, budu mít dost zlata na to, abych vám to vrátila.” slíbila jsem. Pak jsem jen kývla a vrátila se k sestře, vzala jsem ji za ruku snad abych se nakonec nerozhodla a nezůstala na lodi. S každým krokem jsem se bála smrti, nevěděla jsem, co mě čeká v Nothii potom, jak jsem pomáhala Viralům. Nadechla jsem a ohlédla jsem se na Koose a zvedla jen ruku. Dělalo se to? Bylo to tak v pořádku? Chtěla jsem se s ním rozloučit, nějak mu dát najevo přízeň, ale nešlo to... Nevěděla jsem, jak. Svěsila jsem opět svou dlaň podél těla a jen jsem nejistě stočila pohled zpět dopředu a koukala do země. Pustila jsem i sestřinu ruku. Na pevné zemi jsme se konečně zastavily a já ztišila svůj hlas stejně jako ona. “Draci jsou pryč. Nyx a dráče. Dračí syn byl unesen piráty, vojáci jsou připraveni bojovat proti pirátům, pokud se ukážou. Není bezpečné pro Jacobuse, aby byl s námi. K Vilímkově farmě se tato informace dostane až někdy za měsíc, Acrine je teď toho ale plné.” vysvětlila jsem a pak zpozorněla a podívala se směrem kapitána. Pootevřela jsem pusu a chtěla něco říct, ale nakonec jsem ji zavřela. Na tom musím ještě zapracovat… “Jsem skutečně doma? po čtyřech letech… Jsem skutečně doma?” pokračovala jsem v šepotu. Nevěřila jsem tomu, Vincent ke mně nebyl zlý, naopak, staral se o mě a všechno… Najednou jsem byla prázdná, hledala jsem marně očima svého pána. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro S exotickými tvoryBastien, StvůraNa tváři se mu opět objevil ten ublížený výraz. Zarazil jsem se. Stejně jako předtím, když jsem ho málem praštil. Ale tentokrát… tentokrát to snad bylo ještě horší. Nechtěl jsem, aby takhle odešel. Možná jsem nechtěl, aby vůbec odešel? Ale rozhodně ne takhle. A než jsem jí v tom stačil zabránit, tato iracionální myšlenka mě přivedla do pohybu. Nepostavil jsem se, to ne, ale trupem jsem se pohnul výš a blíž k němu. „Bastiene…“ podíval jsem se mu do očí lítostivě zrovna v okamžiku, kdy Chico seskočil z mého klína a rozběhl se zpátky ke svému majiteli. Omluvil bych se mu. A rád. Za svůj unáhlený závěr. Za Stvůru. Za všechno. Pirát ale pokračoval a můj výraz se opět zatvrdil. S exotickými tvory. Ruka na dráčeti strnula. „To není o nic lepší,“ podotkl jsem bez tónu. Zklamání se mi zarylo hluboko do srdce. Neměl jsem od něj očekávat nic jiného. Nečestné praktiky a zločiny proti přírodě, na to byli piráti dobří. Vše za trochu zlata. Proč mě tedy tak rmoutilo, že jsem se zrovna v něm pletl? Byl to pirát. Jako každý jiný. Nic víc. Nic víc… přes semknuté rty mi přešel polohlasný výdech, téměř bolestně. Nemělo na tom záležet, ale záleželo. Zády jsem se opřel zpátky o mříže a cítil, jak se ke mně dráče bezděky přitisklo blíž. „To nic,“ hlesl jsem k němu tiše, něžně, ale smutně. S tím zvláštně teskným pocitem na hrudi jsem ještě chvíli sledoval, jak se nám Bastien vzdaluje. Pak jsem se natáhl po botě, která skončila nedaleko mé klece, a hodil ji zpátky ke Stvůře. „Tohle už nedělej,“ promluvil jsem k ní. „Ničeho tím nedosáhneš. Leda tak, že tě svážou a hodí do podpalubí. Nebo nechají uprostřed pouště. Spolupracuj s nimi. Vzhledem k tomu jedu se musíme chovat nanejvýš opatrně, rozumíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro HandlířiBastien, Rhys... nějaká stvůra... Přimhouřím oči a zavrčím, tentokrát už nahlas, to už se v afektu natahuji po další botě a když padne ona věta, kterou se snad chtěl půlelfák ospravedlnit, tak mezi mřížemi proletí i ta. Mine ho a neškodně dopadne na zem, ale co. "Hyeny," zopakuji jeho vzdalujícím se zádům. Se zamručením vydechnu, několikrát se v kleci otočím a teprve pak se posadím na deku, kterou jsem stačila už z části poničit. Moji pozornost na sebe vzápětí upoutá Rhys, když mi botu hodí zpátky. Nečekaný rychlý pohyb mne poleká, s trhnutím se přesunu na opačnou stranu klece ještě dříve než bota dopadne, tak rychle až zády narazím do mříží. Ovšem ani on se nesetká s pochopením. "Ne zajatec," vyplivnu ze sebe chraptivě, "ne znovu. Ne," potřesu divoce hlavou až mi rozcuchané vlasy sklouznou před tvář a natáhnu se po botě, která dopadla kousek od mříží. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Léky od víly Bastien, Stvůra, Rhys, Isabella Konečně s Coeantou proberu všechno co měla na srdci a dostanu se zpátky na čerstvý vzduch. I když je tedy suchý a drsný pořád lepší než ta její zakouřená komůrka, kde to smrdí vším možným. Stačí chvíle a začne se mi tam motat hlava. Vůbec nechápu jak to může vydržet. Asi to bude jejím původem. Nebo už jí ty žíravé výpary vyžraly mozek z lebky úplně, ale dozvěděla jsem se co jsme potřebovala a nechám jí dál jejímu bádání. vykročím směrem k naším zajatcům a jsem svědkem toho jak Bastien dostane zásah tím zákeřným projektilem. Donesl se mi i ten předchozí incident a zauvažuji o tom zda není chyba dávat jí ten patok, který víla namíchala když se chová tak jak se chová, ale Coeanta by se na mě pořádně rozzlobila kdybych ho jen tak vyhodila když už si s tím dala takovou práci. Budu to muset vyřešit jinak. "Pořád vzteklá, co?" podotknu když se s Bastienem potkáme na půl cesty. "Chtěla jsem ti říci ať jí doneseš lektvar, který pro ní doktorka namíchala, ale asi bude lepší když to udělám sama. Ty se zatím spoj s ostatními. Chci tu mít do do rána minimálně jednu další loď nejlépe ale dvě. Takže jim napiš ať pohnou zadkem. Zatím tu na ně počkáme," předám svému kormidelníkovi instrukce co dělat dál. Už jsem mechanického posla vypustila před časem, ale za tu dobu se změnilo dost věcí a teď tu máme zatraceného draka. Čím víc děl bude na naší straně, tím lepší. "Já se zatím vypořádám s tou ženštinou," poplácám Bastiena po rameni a vyrazím dál ke kleci od které se všichni drží raději dál. "Hej, divoško. Něco tu pro tebe mám," oslovím Stvůru a ukáži jí lahvičku, kterou celou dobu svírám v dlani. Stojím na vzdálenější straně než je ona, ale jen kousek od mříží. "Je to lék na tvoje rány. Chceš to nebo ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zpráva Rhys, Isabella, Annabella, Stvůra Druhá bota mě neškodně mine, tentokrát už se ani neohlédnu. Všechno se ve mě bouří, a já ani pořádně nevím, proč. Nikdy jsem o naší práci nepochyboval. Byl jsem rád pirátem, protože to pro mě znamenalo svobodu. Nebyli jsme piráti proto, že bychom nechtěli pracovat, ale proto, že jsme byli vyděděnci. Společně jsme tvořili rodinu. Jenže vidět draky a Rhyse s zrzkou v klecích mě nutilo přemýšlet i o morální stránce celé věci. To já jsem ale nechtěl. Nevím, kolik toho Anna viděla, ale rozhodně si mohla všimnout frustrace v mé tváři. Opravdu se mi ulevilo, že se nemusím ke klecím vracet, nechtěl bych se znovu podívat do té zklamané elfské tváře. "Jako by se stalo." Odpovím, ale moc nadšení se v těch slovech neskrývá. Raději se rychle dekuju z paluby. Zamířím zpátky do své kajuty. Chvilku mi trvá, než sepíšu, na kousek papíru, instrukce. Číst a psát mě sice matka naučila, ale nikdy v životě jsem to příliš nevyužíval. Moje písmo tedy vypadá trochu jako písmo někoho, kdo se sotva naučil psát. S přehnanou pečlivostí skládám písmenko za písmenkem, napsat krátkou zprávu, ke které připojím souřadnice, mi tak trvá nepřiměřeně dlouho. Když jsem hotov, spokojeně obhlédnu své dílo. Teď už jen sehnat posla. Dojdu ke kleci, kterou mám postavenou na okenním rámu a otevřu její dvířka. Cítím přitom, jak se Chico přikrčil. Ta klec je tady vlastně taky jen kvůli hranostajovi, a jeho klidu. Sokol, který je uvnitř, je totiž mechanický. Opatrně připevním zprávu k jeho noze a aktivuji ho. Nevím, jak tyhle věci fungují, důležité je, že on ví, kam má letět. Předpokládám ale, že Bellock, pro kterého je zpráva adresována, bude touhle dobou v Útočišti. Se sokolem na ruce, a hranostajem za krkem, vyrazím zpátky na palubu. "Tak leť." Brouknu tiše a vyhodím ptáka do vzduchu. Sleduji, jak se vzdaluje a cítím, že se Chico uklidnil. Někdy mě ten drobek překvapuje, k dráčeti by klidně šel, ale z mechanického posla má hrůzu. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Vraťte se konečně domů. Kamiya stáhl ruce zpět a pozoroval Vincenta, jehož první pozornost upoutal havran. Léčení zabralo, za což byl jedině rád. Ať byla situace jakákoli, ať byl raněný přítelem či nepřítelem, každý si zasloužil jeho pozornost stejně. Oba, on i Kinari, se sice snažili, ale otázkou bylo, jestli to bude stačit. Stát se mohlo cokoli, mohli něco přehlédnout a zanedbat. Za jiných okolností by si zde muže nechal, ale Kinari měla pravdu - museli všechny poslat pryč. Klid lesa by se měl pozvolna vrátit do starých kolejí, aby se mohl začít zabývat slibem, který dal. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Cena hrdostiAnnabelle, RhysPřikrčím se ve změti zbytků sítě a deky, když se ke mne přiblíží Hyena. Byť nezavrčím, tak aspoň ohrnu rty a vycením zuby - ten polovlčí chrup, který dává mému úsměvu punc nepříjemného pocitu, že mám v ústech až příliš mnoho zubů. V rukách namísto zbraně třímám botu, pro kterou jsem se akorát natahovala a jen málo chybí k tomu, abych ji hodila po kapitánce stejně jako po Bastienovi. A pokud udělá něco, co se mi nebude líbit, může si být z mého výrazu i držení těla jistá, že to udělám a zatraceně ráda. Unikne mi syčivý výdech, když mne osloví a notnou chvíli jen mlčím a s přimhouřenýma očima sleduji lahvičku v jejích rukách. Slovy se nedá popsat boj, který se ve mne v tu chvíli svádí. Tu botu bych po ní nejraději mrskla a vrhla se proti mřížím, ovšem mé příčetnější já, to, které si velice dobře uvědomuje, že můj stav není zdaleka dobrý, a že pokud si nechám zranění zahojit, dá mi to navíc síly, které budu potřebovat... Podrážděně zamručím a potřesu hlavou než vychovaně zuby schovám za rty a odplivnu si vedle sebe. No, není to kdoví co, mám opravdu žízeň a plýtvat slinami je téměř kacířstvím. "Chci," vyslovím to, ačkoliv mi to slovo nejde přes rty. Nezaznívá v něm pokora ani vděk, oči se mi žlutě lesknou, byť tvář mám ztrhanou únavou. Krátce zavětřím. Pokud se mi na tom patoku nebude něco zdát, vylít ho můžu vždy. A lektvary, co mi dával Velitel... Byly sice hnusné, ale... Pomáhaly. Zacelovaly rány a zaháněly únavu. Tenhle... By snad mohl taky. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Výbuch Aivaický les - místo ztroskotání Viralské lodi Caithe & Max Do Aivaického lesa každého z vás zavedly jiné motivy. Jednoho zavedla do lesa mise a druhého zvědavost a touha a studium nových druhů, které Aivaický les skrýval. Caithe na tom byla o poznání hůře, se skupinou elfů měla objevit Viralského špeha. Špeha objevili, ale již mrtvého, Aivaický les k němu byl nemilosrdný (a nebo si život vzal sám?). Nikdo ze skupiny nevěděl, co se stalo, mohli jste jen hádat a dokonce i mechanická vrána byla stromem polapena a rozmačkána. Nemohla odletět se zprávou a možná to tak bylo lepší. Co vás ale nejvíce zarazilo byl výbuch, který se odehrál nad vašima hlavama. Výbuch a poté pád, jen několik pár set metrů od vás ztroskotala loď a nedaleko i od Maxe, kterého to vyrušilo v jeho zkoumání a odehnalo exemplář. Když jste se přiblížili, slyšeli jste jen sténání mužů, loď byla v plamenech, ale nebyla velká, byla dost velká na to, aby měla nějaké dělo, ale dost malá na to, aby to byla válečná loď. A jeden z mužů se dokonce dokázal zvednout, ale o několik metrů dál znovu padl, svírající truhlu a sledující loď v plamenech. Věděl, že zemře, věděl to, ale tolik se bál smrti… Byl ještě mladý, snad mohl mít celý život před sebou, ale již mu zbývalo jen několik málo minut, jeho zranění byla příliš vážná. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Vlastní plány Se zaujetím jsem sledoval Merlina, který ve mne probouzel novou naději. Pohladil jsem ho po zobáku a otočil se zpět ke všem, kdo kolem mě stál. Samozřejmě to musela být zrada vícero lidí, nejen Blanche samotné, ale co na tom sešlo? Pomalu jsem se posadil. Skutečně jsem se cítil lépe, i když jsem to jako úplný úspěch, úplné vyléčení, ještě považovat nemohl. Musel jsem na všechno jít pomalu, nic neuspěchat, ale bylo věcí, které nemohou zůstat dlouho bez odezvy. Vstal jsem, musel jsem se přitom přidržovat nejblíže stojící osoby, ale dokázal jsem to. "Děkuji za všechnu pomoc a ochotu," řeknu klidně, nechám Merlina, aby si vylezl na moje rameno, a pak se pomalu pokusím rozejít pryč. Mají pravdu, jsme na nepřátelském území, mezi nepřáteli a zdržujeme se tady až moc dlouho. Zhluboka se nadechnu, jak moc těžké bude najít Ronina a vyzjistit, jak daleko jsou další vzducholodě? A co bych to zjišťoval, ta moje přistála bez vady. Třeba o svém odchodu ani nemusím nikoho spravovat. Prostě nastoupím a odletím, najdu si Blanche a pomstím se jí za všechnu tu faleš, kterou mě za ty roky zasypávala. Najdu si i Wyn, odvedu ji zpět, kam patří, kde má být. K sobě. Snad jsem pořád mimo ze všech těch cizorodých látek, které teď v těle mám, je to pošetilý plán, ale je to plán... naděje. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Rozloučení a odlet Blanchette, Wynelle, Koos, Hideon Muži kontrolují prostor, když se v dálce přiblíží skupinka mužů. Podívám se na dívky jestli je to v pořádku a podle jejich reakce pochopím, že ano. První se se mnou rozloučí Blanchette. Jen se usměji a popřeji jí šťastnou cestu. Pak za mnou přijde Wynelle. Mluví o zlatě a tak se trochu pousměji a pokývnu hlavou. "Myslím, že si s tím nemusíte dělat starosti, ale rád vás zase uvidím." Zvažoval jsem, že bych ji dal polibek na tvář na rozloučenou, ale byla rychlejší a byla pryč. Když na se na mě ještě otočí, jen na ni spiklenecky mrknu. Pak už není na co čekat. Otočím se k lodníkům. "Lávky stáhnout! Odlétáme! Letová hladina 500 metrů." Lávky se s rychlostí vtáhnou na palubu a velké motory začnou hučet mnohem hlasitěji, lod se s jemným škubnutím odlepí od země a stoupáme do oblak... |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Řeči v kleci Stvůra, Rhys, Bastien, Isabella Sehnu se aniž bych z divošky zavřené v kleci spustila oči. Kdyby dokázala pohledem zabíjet tak už jsme tu všichni bradou vzhůru. Její nenávist je skoro až hmatatelná. Nemusí ani po nikom házet věci aby bylo jasné jak si s ní stojíme. Položím lektvar na okraj klece a ustoupím dozadu aby si ho mohla vzít. Je skutečně jako divoké zvíře a je třeba se k ní i tak chovat. "Podle instrukcí se to má vypít celé," řeknu a dál Stvůru pozoruji. Musím se přiznat, že jsem zvědavá jak někdo takový skončil v jeho službách. Zapomněla jsem se na to Rhyse zeptat když jsme spolu mluvili tak to zkusím napravit teď. Pokud se mnou ovšem bude chtít vůbec mluvit. "Hej, jaký vztah k sobě máte?" kývnu směrem k elfově kleci aby bylo jasné koho mám na mysli. "Nejsi zrovna běžný voják a nevypadá to, že bys poslouchala jeho rozkazy, takže ani na ochránce nevypadáš. Takže jak to je?" Vzhledem k tomu, že již neletíme a nic nikde nehučí tak mě nejspíš slyší o Rhys o kus dál, ale vůbec mi to nevadí. Klidně se do rozhovoru může zapojit také pokud bude chtít. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Na zdravíAnnabelle, RhysSetrvávám v tom napjatém výhružném postoji – no, spíše posedu – dokud Hyena nepoloží lahvičku na zem a zase neodstoupí. To napětí je téměř hmatatelné, oči z ní nespustím ani na vteřinu, moji vlastní nehybnost jen kazí zrychlený dech. Nakonec když ustoupí dozadu, pomalu se pohnu, abych se přesunula k mřížím. Znovu vycením zuby, když natahuji volnou ruku po lahvičce, v té druhé stále svírám srdnatě svoji útočnou botu a sotva prsty obemknou hrdlo flakonku, s nečekanou rychlostí i prudkostí se stáhnu zpátky do svého rožku a namísto mne zůstane u mříží jen bota. Lahvičku chvíli jen ohmatávám a očichávám ze všech stran, než se odvážím ji i odzátkovat. Pohledem zalétnu ke kapitánce, která na mne k mému vlastnímu překvapení promluví. Očima zatěkám mezi jí a elfem. I přes zlost, co mi stále pulsuje pod kůží se ani jednomu z nich nepodívám do očí, má pozornost je v tu chvíli spíše roztěkaná, dělená mezi její slova a lektvar, ke kterému co chvíli přičichnu a vzápětí vždy nakrčím nos. „Nevypadá to, že bys poslouchala jeho rozkazy.“ Při té poznámce viditelně na chvíli ustrnu. No na Rhyse se neodvážím podívat se. Nadechnu se a zase vydechnu. Potrestá mě? Mohl by? Vlastně… Nevím. Znejistí mě to. „Pán Rrrhys,“ zamumlám o něco mírnějším hlasem než dosud, spíše kvůli němu než kapitánce a zakroužím lektvarem v nádobce. Skrze alkohol a bylinky cítím i hořké tóny, které poznávám. „Hlídat. Rrrozkaz,“ na krátkou chvíli přivřu oči. To se mi příliš nepovedlo. Ošiju se. Velitel bude naštvaný. Generál bude naštvaný. Ošklivá Stvůra. Mimoděk se poškrábu drápy pod obojkem, který v tu chvíli až nepříjemně začne na zpocené kůži svědit. Trochu si tím kůži podrápu, ale těžko si toho všimnu. Holou kůži mám posetou starými jizvami po drápech i vyspělejších nástrojích, které naznačují, že nějaký drobný škrábanec je něco, co nestojí ani za řeč. Některé – ty po drápech a zubech – jsou čerstvější než ostatní, působí jako památky na prohranou rvačku. Opatrně se dotknu ran, které mi způsobila ta hromová hůl trpaslice, než s povzdechem do sebe obrátím obsah lahvičky s gryfem, který říká, že tak nečiním rozhodně poprvé. Tekutina je dle očekávání hnusně hořká a pálí v krku, v první chvíli tak jen tiše zasípu a rozkašlu se. Jen z té chuti alkoholu se mi v první chvíli stáhne žaludek. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Arthrian XXIV., Dalyor Mlčky pozoruji mého bratrance, ruce založené za zády, jak se mu v hlavě šrotují kolečka ve snaze vymyslet, jak se z této situace dostat. Zvažování všech pozitiv a protikladů zatímco jeden plán střídá druhý. Co vše by se mohlo pokazit a hlavně jak si ve finále přijít na své. Byla to koneckonců naše práce. V praxi nic složitého, měl to být jenom obchod s piráty a ty vždycky zajímá hlavně jen jedna věc. Zlato. Jenže tahle skupinka udělala tu chybu, že se rozhodli unést mého syna a k tomu ještě zajmout dračí vejce. Tohle bylo ale příliš osobní na to, abych to nechal jen tak plavat. A já už měl v hlavě pár svých nápadů, které by mohly obrátit kartu při našem vyjednávání. Athrianovi to sice mohlo být jedno, obzvláště nyní s válkou na našem obzoru, nicméně jsem neměl v plánu je nechat si diktovat podmínky. Koneckonců, co bychom to byli za národ, který sebou nechává zametat bandou organizovaných zlodějů. ,,Postarám se o to,'' přikývnu, že se v tomto ohledu nemusí o nic obávat. ,,Akorát si budu muset vzít nějaké draky, tak aby si s tím počítal,'' oznámím na rovinu, aniž bych to obcházel nějak kolem horké kaše. 'Bohové' vědí, že na to není čas. Už se pomaličku chystám otočit k odchodu, když mě přeci jen Athrian ještě zarazí svými slovy. Tázavě nazdvihnu obočí, když zmíní možnost využít piráti proti Viralijcům, což musím přiznat je něco, co mi prošlo během mé cesty zpátky hlavou. Osobně bych byl nejraději, kdybych se nemusel uchylovat k takovým taktikám, ale ve finále to přeci jen něco mělo do sebe. A pokud se Viralijci budou muset zaměřovat na problémy tam u nich, méně problému pro nás. ,,Něco už vymyslím,'' mírně se poušklíbnu nad jeho poznámkou. ,,Neboj se, dřív si mě odnesou samotné hlubiny pekel, než abych se nechal zajmout,'' můj úšklebek povadne a je nahrazen mírným ujišťujícím úsměvem, načež se konečně otočím na odchod. Bylo tu pár věcí, které jsem musel zajistit před tím, než odejdu a pár lidí, co jsem musel sehnat. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zpátky v táboře Raya Okrajově Boindil, Boendal Nálada se mi trochu zvedne když vidím záchranné vzducholodě. Jaká škoda, že nedorazily o hodinu nebo dvě dřív. Celé tohle se nemuselo stát, ale nehodlám tu fňukat nad nepřízní sodu nebo něčím takovým. Stalo se? Stalo. Je potřeba hledět kupředu a vyřešit to. Tím se však budu zabývat až později. Raya je ošetřována, takže jí nechám v péči léčitelky a jdu se trochu občerstvit před tím než se začne organizovat přesun raněných. Ti důležití jako první. "Jak je na tom Vincent? Už se probral natolik aby mohl mluvit?" zeptám se jednoho z vojáků. Rád bych slyšel jak k tomu celému vlastně došlo. Ano, stále si pamatuji slova o zrádci, ale nepřikládám jim zase tak velký význam. Zatím. Právě potřebuji aby mi k tomu řekl něco Vincent. Mohlo být pouhé blábolení vyděšené ženské, ale to, že se to kolem nás špehy jenom hemží o tom nemám pochyb. Sama sabotáž toho hodně naznačuje. S pohárem vína v kovové ruce čekám až vzducholodě přistanou. Hodlám si jednu z nich hned vzít a vyrazit hledat náš ztracený kus. Tohle je věc, která mě nejvíc pálí. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Boindil, Boendal Ucítím zachvění, když spatřím lodě blížící se k táboru. Působí velkolepě. Stále si ještě vzpomínám na to, když jsem poprvé opustila pevnost Viribus a spatřila majestátnost Viralské republiky. Teď už na mě ten pohled samozřejmě nepůsobí tolik, jako poprvé, i tak mám ale pocit, že bych se měla sklonit. Osobně svá zranění nepovažuji za tak podstatná, aby bylo nutné je ošetřit. Trochu se tedy zdráhám, než neochotně nechám léčitelku, aby se ke mě přiblížila. Hlavně ale doufám, že mi někdo brzy sundá antimagická pouta. Připadám si jako slepá a hluchá, když je mám na sobě. Jakmile je to možné, vrátím se za generálem. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Kapitánovo uvítáníVilíkova farma Blanchette, Wynelle, okrajově Koos. "Lady Graycott," přijal jsem opatrně nabízenou elfskou ručku a tentokrát už správně jen naznačil políbení. Ne jako tenkrát, když jsme se poprvé setkali. To jsem se ještě tak přísně nekontroloval a... Zamrkal jsem abych zahnal nával vzpomínek. "Nečekané překvapení, to jistě, ne však nepříjemné. "Váš úsměv a šarm je povzbuzením pro duši prostého vojáka." Zdvořilý, vždycky zdvořilý. Elfové to mají rádi. A navíc, proč otevřeně neocenit krásu, když ji jeden vidí. Vítaná změna oproti věčně hladovým tvářím Smečky a nehybným maskám Běžců. Oba maskovaní elfové za mnou sledovali každý pohyb pirátské posádky zpod svých masek jako dva hyper-paranoidní jestřábi na stimulantech, Usoi žehnej jejich šíleným myslím. Takže jsem se v klidu mohl věnovat oběma slečnám. Puka ten kompliment vymrštil do téměř předpisového pozoru a mrňavý vílák snad povyrostl o celý palec. Při bližším pohledu bylo vidět, že na zádech má zavěšený nůž na dopisy, z jeho perspektivy jistě hrůzu nahánějící obouruční meč. "Nemějte strach, spanilá slečno elfkyně! Jste pod ochranou Arci-generálmajora Puka a jeho statečných bojovníků! Ni krysy ni ohyzdní pavouci odteď nenaruší váš spánek a klid!" Hlásek jako miniaturní mosazná trumpeta skoro přetékal pýchou a důležitostí. Ignoroval jsem miniaturního poručíka a pokračoval. "Jsme zde na...dalo by se říct, misi z boží vůle. A když Tanečník uslyšel, že naše kroky řídí bohové, nebyl k zastavení. Ale je dokonáno a brzy vydám rozkaz k návratu do Acrine. Mužstvo je neklidné a já jim to popravdě nemám za zlé..." Pokrčil jsem nepatrně rameny a prohlédl si obě ženy pozorněji. Když jsem hovořil delší dobu, na povrch začal vyplouvat můj slabý, ale patrný Viralský přízvuk. "Budete zde zůstávat delší dobu? Mohu promluvit s panem Owenem a zajistit vám dočasné ubytování. Ale pokud byste se rozhodly cestovat do hlavního města s námi, my budeme poctěni a vy budete v největším bezpečí v celé Nothii," ještě jsem se lehce uklonil a pak se podíval na druhou dívku, a i když byl můj úsměv v plnovousu téměř nepatrný, v očích byl poznat. "Slečno Wynelle. Rád vás opět vidím," naklonil jsem hlavu ke straně. Wynn byla bledá a šla z ní cítit nervozita. Ale páčit z ní co se děje teď a tady by nemělo smysl. "Má nabídka bezpečí se samo sebou vztahuje i na vás..." Chabý pokus ji uklidnit. Ale snad aspoň trochu pomůže. Náhlý poryv větru, který se prohnal přes palubu lodi mě přiměl zastavit na místě a úplně znehybnět. Mohlo to působit náhlým znepokojivým dojmem, protože lidé tohle prostě nedělají, lidé neumí stát zcela a naprosto bez hnutí. Jako predátoři, číhající na kořist. Hluboký nádech. Na to lodi bylo něco…něco…obzvlášť kolem jejich kapitána. Pod mastným zápachem strojního oleje se skrývala stopa něčeho povědomého. Výdech. Nádech. Vytěsnit pachy obou žen, vytěsnit strojní olej a dřevo…sálalo to z oblečení toho chlapa v téměř viditelných vlnách. Jako člověk bych to nedokázal pochopit, natož popsat. Ale já už nejsem člověk. Zornice se mi prudce rozšířily, stejně jako chřípí. Mohla by to být…ne, to přece nedává smysl…ale byl jsem si skoro jistý, že cítím Tali, její pach byl po celé palubě a na obrovském pirátovi skoro lpěl. Téměř násilím jsem odtrhl pohled od zvedající se lodi a urovnal si kabát, čekajíc, jak se dámy vyjádří. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Kráska, Zvíře a Zlomená Vilímkova farma Blanchette, Wynelle, Kapitán Hideon Strnula jsem. Kapitán byl vždy zdvořilý, velmi rychle se dokázal přizpůsobit zvykům Nothie a to na něm bylo obdivuhodné. Vždycky jsem ho svým způsobem obdivovala a když vyjádřil kompliment mé sestře, snad jsem i trochu žárlila, ale neřekla nic. Považovala jsem to za hloupou myšlenku vzadu v mé hlavě. A byla to hloupá myšlenka vzadu v mé hlavě, nyní jsem skutečně chtěla utéct a schovat se někam, kde budu sama se svými myšlenkami. Snad jsem se ještě několikrát ohlédla na loď a potichu doufala, že snad budu moci letět s nimi. Že se snad budu moci vrátit tam, kde jsem to znala… Obávala jsem se, že bylo příliš pozdě a já poprvé po těch letech cítila, jak moc jsem sama. Všichni kolem mě dělali to, co je pro mě nejlepší, chtěli mi pomoci, ale já byla bezradná. Ztracená. Sledovala jsem Hideona a pak jsem se podívala na svou sestru, narovnala jsem se po vzoru vysoce postavených Viralských žen a promluvila: “Míříme do Acrine. Stejně jako vy.” řekla jsem pevně. Neměla jsem pána, jediné, co jsem mohla bylo se zase chovat jako silná Wynelle. Jako ta Wyn, kterou jsem byla před mým únosem. K tomu jsem nepotřebovala svého pána, stačilo jen vzpomínat. Jen už jsem nebyla zvědavá. Nezajímalo mě, kde je konec dračímu synovi, nezajímalo mě, jestli je král stále naživu, nezajímalo mě, jestli je kněžka stále proti mé existenci… Snad jen ze slušnosti jsem se usmála a pokračovala: “Kapitáne, doufám, že život k vám byl milostivý za ty roky. Rozhodně se zdáte šťastnější.” přiznala jsem mu s podivně prázdným pohledem. Už jsem chtěla, aby tento den skončil. A najednou mě vše zasáhlo jako blesk a já sevřela brož, pod vlnou výčitek jsem vydechla a podívala se do země. Tohle celé bylo špatně. Děsila mě představa toho, že nikde nemám domov, že se nemám kam vrátit, že se nemám ke komu vrátit... Bylo to zničující. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Rozhovor"Já jsem vám poctivě odpověděl. Z ničeho vás neobviňuji." odpovím s pokrčením ramen na Kamiyova slova. Nemyslel jsem to zle a tak si jeho slovy ani zlo nehledám. "Pravděpodobně máte pravdu, viníci už dávno utekli." souhlasím bez pohnutí. Je mi totiž úplně jedno, přeci jen moje otrokyně to není a není to ani moje starost. Stále mi nikdo neřekl, co se tu vlastně děje a tak sem se rozhodl neřešit to. Jen vyčkat příletu lodí. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro UbytováníVilímkova farma Wynelle, Blanchette Musel jsem několikt zamrkat, protože když jsem otočil oči zpět k dvorní dámě Nothijského dvora, byly o několik odstínů světlejší a snad lehce zlatavé, elfští poétové by tu barvu jistě nazvali temným jantarem nebo nějaký takový podobný žvást. Já jen vím, že jsem musel potlačit náhlý nutkavý pud lovit. "Ah, to..." Odkašlal jsem si, aby můj hlas přestal zní jako drhnutí brousku po čepeli, "...to nic. Na okamžik jsem se ztratil v myšlenkách, omlouvám se. Jistě, nebude problém vám zajistit místo k odpočinku. Prosím, následujte mne." Vykročil jsem k domu velkostatkáře Owena. Stejně jsem tomu muži hodlal zaplatit za zásoby pro mužstvo na cestu do Acrine. Jistě, mohl jsem mu prostě nařídit, aby mi je vydal. Ale takové řešení mi zkrátka přišlo až příliš...jak jen to říct...Viralské. "Šťastnější?" Zamyšleně jsem se zamračil na Wyniným soudem. "Ano...hádám, že jsem, navzdory mým novým...povinnostem. A dokud je se mými výsledky jeho výsost spokojena, nemůžu si stěžovat…“ Pokrčil jsem rameny a rážně zaklepal na dveře starostova domu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Mise a výprava za lodí Kamiyův lazaret - Místo ztroskotání Viralské lodi Boendal & Boindil možnost vidět generála, jak se vrací Úpravy lodi proběhly v pořádku. Dokonce se vám podařilo připevnit plamenomet ačkoliv to byla zbraň poslední záchrany, nebylo moudré používat v Aivaickém lese oheň, když došlo na oheň, většinou to skončilo špatně, protože les věděl, jak se bránit a věděl, že oheň je zlý, že se bránit musí. Většinou pak taková akce skončila špatně pro všechny strany, zachránili se většinou jen ti, kdo stihli uletět. Tak či onak, trpaslíci byli připraveni na misi a mohli vyrazit co nejdříve a vznést se nad Aivaický les. A přesně tak se i stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Mise a výprava za lodí Kamiyův lazaret - Místo ztroskotání Viralské lodi Boendal & Boindil možnost vidět generála, jak se vrací Úpravy lodi proběhly v pořádku. Dokonce se vám podařilo připevnit plamenomet ačkoliv to byla zbraň poslední záchrany, nebylo moudré používat v Aivaickém lese oheň, když došlo na oheň, většinou to skončilo špatně, protože les věděl, jak se bránit a věděl, že oheň je zlý, že se bránit musí. Většinou pak taková akce skončila špatně pro všechny strany, zachránili se většinou jen ti, kdo stihli uletět. Tak či onak, trpaslíci byli připraveni na misi a mohli vyrazit co nejdříve a vznést se nad Aivaický les. A přesně tak se i stalo. Boendal & Boindil okrajově Caithe & Max (možnost vidět loď nad stromy) Loď se trpaslíkům podařilo najít i podle kouře, jak se pomalu nesli nad lesem, mohli si všimnout velké díry ve stromech a kouře, který pomalu stoupal. Zvířata zběsile krafala a snažila se upozornit na neznámý objekt v lese. Bála se a snažila se zachovat klid, les se snažil zabránit všem živým nezvaným lidem, kteří tam byli, aby odešli, na to doplácel i muž, co držel truhlu. Byl pomalu ovinut kořeny a snad už ani neprotestoval a byl na sebe hrdý, že se dokázala dostat tak daleko, že dokázal vystoupit z lodi a ukradl něco, co nechtěl, aby patřilo Viralským. Ne všichni Viralští pracovali pro senátory. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Záchranná mise Kamiyův lazaret Ronin, Raya, Strein, Vincent Okrajově Kamiya, Innana Nebe se zmalovalo tmavou modří a na té modři se začaly objevovat lodě. Jedna a další kolem ní. Ta největší, to byla typická loď s balónem, byla tam hlavně proto, aby naložila všechny zraněné a byla nejvíce komfortní. Nikdo už nečekal, že by se sabotéři znovu objevili a kdyby ano, nedostali by se na ta místa, která by let sabotovala, to bylo ohlídané. Další lodě byly menší, nejvíce bylo motorových vozidel, které byli jen pro jednoho až dva pasažéry. Tato vozidla byla po boku lodi, aby ji chránila před případným nebezpečím. Pak bylo u lodi pár dalších, menších lodí, pár bojových lodí, do kterých se vešlo na 20 lidí. Ty byly připravené vzít zdravé vojáky a případně podpořit největší plavidlo. Kousek od lazaretu konečně přistály a čekaly na další rozkazy od generála. Z jedné z lodí vystoupil samotný Alec Benny. Sám chtěl vidět na vlastní oči, co se stalo a vyrazil k lazaretu. Tam se zastavil a byl unešen tím, kolik kouzelných tvorů viděl na jednom místě. Prohrábl si zrzavé vlasy a usmíval se, než zpozoroval generála Vexareho. “Pane!” pozdravil a překvapeně zamrkal. Pak se ohlédl k lazaretu a když viděl, jak Vincent vychází, značně zmámený a dokonce bez své Zlomené, které by ho následovala až na konec světa, povytáhl obě obočí. “Vypadá to, že jste se nenudili. Kam se ztratila ta zrzavá? Zemřela?” pokrčil rameny a otočil se na Vexareho. Pak zpozoroval Rayu a usmál se. Rád viděl tu vílu, byla krásná a i přesto, že byla zraněná, stále ho okouzlila. Měl ji rád, měl rád její písně i přesto, že byly smrtelné. “Pane, lodě jsou vám plně k dispozici, kam se ztratil Strein Galden?” zeptal se a pak se znovu rozhlédl a když viděl Streina, mávl na něj jako přítel. Přece jen, oba byli senátoři. “Ah, jsem rád, že jste všichni celí. Měl jsem strach, pokud bych měl být zcela upřímný. Jaký je další postup?” |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Životní nabídka Stvůra, Rhys, Bastien, Isabella Není to zrovna odpověď, kterou jsem chtěla slyšet, ale spokojím se s ní. Není to nic důležitého co bych musela znát, takže mi i těch několik slov stačí. Dokonce si nechám pro sebe i to, že jako hlídač zklamala. Ne, že by měli příliš mnoho šancí, ale i tak jí za tohle rozhodně doma nepochválí, ale připomínat jí to nebudu. Nejsem škodolibá a nehodlám někoho trápit jen tak protože by se mi to líbilo a věřím, že ona si tuhle skutečnost až bolestivě uvědomuje sama. Ohlédnu se po Rhysovi. Elf vypadá zaujatý dráčetem a zdá se, že si nás nevšímá. Což je dobře, ale věřím, že se to v okamžení změní. Znovu se vrátím pohledem k ženě před sebou a odhaduji ji. Je oddaná, což už dokázala. Odvážná? Pravděpodobně. Bojovat také umí a má toho za sebou hodně jak dokazují její rány. Jak staré tak i nové a pokud je pravda, co Coeanta říkala, někdo takový by rozhodně nebyl k zahození. Ještě pořád si pamatuji jak spoutaná nakopala mé lidi než jí nakonec udolali. Nakonec s ní spor nemám a jenom se připletla mezi mě a mou kořist a možná, že ona sama to i uvítá. Nebo ne, ale nevím dokud to nezkusím. "Mám pro tebe nabídku. Dobře si jí rozmysli, protože jí nepronáším zase tak často. Nemusíš odpovídat hned. Jsi rozrušená a vzteklá, takže první odpověď nebudu brát jako konečnou," oslovím Stvůru pomalu a důrazně. Chci aby mi dostatečně rozuměla. Při tom se jí dívám do těch jejich žlutých divokých očí. "Jestli chceš můžeš se přidat k mojí posádce. Máš schopnosti, které se mi líbí a život to není nijak špatný," vyslovím návrh, který jen tak často nedávám. Rozhodně ne někomu kdo by mě nejraději viděl viset. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Nabídka pro StvůruAnnabelle, StvůraPo odpovědi na mou otázku se na Stvůru zahledím, než si tiše povzdechnu a zapřu se o mříž s mládětem. Jeho přítomnost mě činí klidnější, stejně jako ta má jeho. Pohladím ho, povytáhnu deku a opět nechám dlaň u něj. Stále sedím čelem k druhé kleci, ale tentokrát kapitánce příliš pozornosti nevěnuji. Nepřišla sem kvůli mně. Naštěstí. Místo toho natočím hlavu k dračici v poušti. Necítím naše spojení ani jindy všudypřítomný tok magie, jen frustrující prázdnotu způsobenou antimagickými pouty. Po několika hodinách odpočinku si ale přece jen připadám podstatně lépe, a tak se přesto pokusím dotknout jejího vědomí – neúspěšně, jak jinak. Skrz hráz se nedostane ani jediná kapka, ale i ta by stačila. Semknu rty, nadechnu se a zkusím to ještě jednou. Pomaleji, důrazněji. Hezky krůček po krůčku. Tak, jak mě to kdysi učila. Když mi ale hlavou projede ostrá bolest, přestanu a vydechnu. Akorát včas, abych vyslechl těch několik slov, kterými Stvůra zodpověděla kapitánčinu otázku. Způsob, jakým vyslovila mé jméno, obměkčí pohled v mých očích. Možná se do něj dokonce vlije jistá provinilost nad tím, že mé myšlenky se dosud točily téměř výhradně okolo draků a jejich bezpečí. Zatímco ona… plnila rozkaz? A pak padne ona nabídka. Zamračím se, ale nevstupuji do toho. Nepovažuji to za nutné. Žádný Nothianský voják by tuto nabídku nepřijal, a už vůbec ne někdo, komu dovolila Nyx ji osedlat. O Stvůřině loajalitě tak ani ne vteřinu nepochybuji. Rozčílení se nepřemění ve slova ani činy, pouze ve škaredý pohled, který zapíchnu do kapitánky vzducholodě. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Stvůra pirátem?Annabelle, RhysChvíli pokašlávám, dlaň přitisknutou k ústům, ve kterých stále cítím tu palčivou nahořklou chuť toho dryáku. Žaludek prvních pár vteřin S tekutinou, co pálí v hrdle bojuje, než se uklidní a dovolí mi se roztřeseně nadechnout. S následujícím dlouhým výdechem se usadím v tureckém sedu a nahrbím se, dlaně opřené o podlážku klece. Opožděně si uvědomím, že na mne kapitánka mluví, pomalu k ní zvednu pohled, který se záhy střetne s tím jejím. I pod nánosem vzteku je to pro mne mnohem větší zkouška, než si kdokoliv dokáže představit, vydržet a neuhnout, strnule jí tak pohled oplácím. Nakonec ovšem nechápavě nakrčím nos a přimhouřím oči, když se začne dostávat k jádru věci. Vlastně ani nevím, co jsem čekala, ale tohle jistě ne a je to na mne znát. Zaskočí mne to natolik, že oči rozevřu dokořán a kapitánka by mohla přísahat, že v té samé chvíli zesvětlaly do barvy octové žluti a hlavu nakloním v tom zvířecím gestu k pravému rameni. Pohledem i zalétnu k Rhysovi s onou nevyřčenou prosbou, ať se do toho vloží, vysvětlí mi to nebo vyjedná s kapitánkou sám, ale… … přidat k posádce… Chvíli trvá, než mi dojde plný význam těch slov a v té další jsem u mříží klece, které náhle svírám ve svých dlaní tak silně, až mi zbělají klouby. „Přřřidat se? Stát se hyenou?“ nakrátko vycením zuby. „Já vlk. Ne Hyena. Vlk lovit hyena. Vlk zabít hyena,“ zuby hlasitě scvaknu. ‚My handlujeme s exotickými tvory.‘ Slova půlelfa i klece na palubě mě nenechávají na pochybách, čím se posádka téhle pirátské lodi mimo jiné živí, slova, která ve mne vyvolávají ten rudý vztek i úzkost stahující hruď. Můj výraz ztvrdne, nemám, o čem bych přemýšlela. „Život za život jiných,“ vyplivnu ze sebe znechuceně. „Nerrrozmyslím. Urrvi si rrruku a udav se jí, Hyeno,“ odfrknu. A stejně jako mne se dostalo pocty v podobě nabídky, tak kapitánka je tak prvním zde, kdo ze mne dostal celou větu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Owen Vilímkova farma Hideon, Blanchette, Wynelle “Šťastnější,” potvrdila Wynelle a podívala se na kapitána trochu jistěji. Nemyslela to zle a rozhodně ho nechtěla donutit k mračení, přemýšlela, jak vysvětlit to, co tím myslela a ještě promluvila. “Víte, myslím, že konečně vás někdo dokáže plně ocenit, Viralové o vás občas mluvili, můj majitel mi dovolil se toulat po armádě, pokud jsem byla nenápadná a slyšela jsem mnoho teorií, tak jsem ráda, že jste s námi. A že jste v relativním bezpečí.” přiznala nejistě a pak se opět podívala k zemi. Měla pocit, že svými slovy něco zkazila, tolik si byla nejistá a tak chytila ruku své sestry a stiskla. Byla v takovém vnitřním konfliktu… A užíralo ji to zaživa, hruď se jí svírala. Propletla s Blanchette prsty a poté jen špitla: “Mám tě ráda…” To už ale Owen otevřel dveře a zamrkal, když spatřil Hideona. Usmál se laskavým úsměvem a vyšel ven, dveře nechal otevřené a když si všiml sličných dam, lehce se poklonil. Pak dal ruce v bok a prohlédl si všechny, co stáli u jeho prahu. Nebylo zvyklé, aby se Velímkovou farmou potulovalo tolik zvláštních jedinců. Každý s jiným snem a jiným cílem, všechno je svedlo sem a on byl rád, že může pohostit nové tváře a seznámit se s novými lidmi. “Dámy a pane,” začal spokojeně. “Předtím, než něco řeknete, moje drahá žena uvařila polévku a něco teplého v žaludku vám prospěje předtím, než se do čehokoliv pustíme.” navrhl vesele a svou obrovskou prackou pokynul ke stolu, který stál u jeho domu. Na nic dalšího nečekal a opět se schoval v domě. Snad první, kdo toto setkání rozdýchal byla Wynelle, která si spokojeně sedla za stůl a začala se usmívat nad vyhlídkou jídla. A po chvíli se vrátil i Owen se svou ženou, okouzlující Corazon, která na stůl položila talíře a Owen na něj položil hrnec a sám si sedl do čela stolu a jeho žena začala rozlévat polévku. Wynelle se do ní spokojeně pustila a Owen se poté podíval na osazenstvo. “O čem jste si přáli mluvit?” |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Konec rozhovoru Acrine - královský palác Jeho Výsost král & Dračí generál Slepá kněžka Nebyl čas, stejně rychle, jak generál vstoupil tak už zase odcházel. Snad to bylo z lásky ke svému synovi, samozřejmě ho chtěl zachránit a pomoci mu a i to mohlo proběhnout rychle a snad efektivně. Kněžka sice pracovnu opustila, ale zase byla zpátky a když z místnosti vyšel Dalyor, zastavila ho, chytla ho jemně za zápěstí a podívala se jeho směrem. Měla na jazyku tolik slov, ale nevěděla, co by mohla říci. V paláci se tak ráda motala… Všem bylo jasné, že bezpečí bylo jedním z důvodů. “Žehnám vám a prosím bohy, abyste vašeho syna našel. Ale musí být na Viralské straně Zdi, obávám se, že to nebude tak jednoduché.” řekla se starostí v hlase, ale muže potom pustila a nechala odejít. Sama vplula do pracovny jako stín a zamyslela se předtím, než promluvila. “Dostala jsem zprávu, že kapitán Hideon polapil Viralského špeha. Nestihl spáchat sebevraždu a to by nám mohlo pomoci. A slyšela jsem zvěsti o tom, že se do Nothie vrací Wynelle Graycott, že jsou snad už na Nothianské straně Zdi, Blanchette se přece jenom podařilo osvobodit její sestru.” řekla snad trochu zahořkle a ruce spojila na své hrudi. “Možná bychom se mohli projít po zahradách, v tomto ročním období tam je velmi příjemně.” usmála se snad jemně. Dračí generál Pečovatel o draky Jak cílevědomě si Dalyor razil cestu palácem a poté až k dračím slujím, musel ho zastavil pečovatel, který se staral o draky a který draky miloval stejně tak, jako je miloval Rhys. Byl to mladý elfský mládenec, blonďaté kadeře se mu vlnily kolem tváře a dotvářely jeho obličej, že mu někteří přezdívali: “Andílek”. A Andílek přiběhl nadšeně k Dalyorovi a snad ze samého nadšení zapomněl na vychování. “Pane! Pane! Tak rád vás vidím!” zubil se šťastně. “Vejce se vylíhlo, ale Nyx chtěla někam letět a rozbila by celou sluj… Tak jsem jí trochu pomohl, ale teď už tu jste vy, je s vámi i Nyx??” ptal se zvědavě. “Kam máte namířeno?” ptal se dále. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Čas obědaVilíkova farma Wynelle, Blanchette, Owen se ženou. Naslouchal jsem Wynneliným slovům a s lehce ironickým pobavením si uvědomil, že to ona nyní ubezpečuje mě a ne naopak, jak jsem měl původně v úmyslu. Mé rysy ovšem zvrdly a jedna ruka se téměř nevědomky sevřela v pěst, když vědma použila slovo 'majitel' Chřípí mi rozzruřeně zacukalo a já náhle vnímal kontury věcí kolem až nepřirozeně ostře. Tlukot srdcí obou žen byl v tu chvíli jasně slyšitelný. Kůží jako kdyby mi mravenčil lehký elektrický proud a chlupy na krku se mi naježily. 'Klid, Hideone. Uklidni se. Teď vážně nepotřebuješ další...záchvat, ne teď, ne tady. S tím, jací Viralové jsou nic nenaděláš a záchvatem běsu nikomu nepomůžeš. Nádech, výdech, dovnitř a ven, dovnitř a ven...' "Ten pocit je vzájemný, Wynelle. Ani vás si Viralové nevážili tak, jak by měli a i já teď budu klidnějši spát, když vím, že jste v bezpečí..." odvětil jsem tiše vědmě, kdybych mluvil hlasitěji, nejsem si jostý, že by se mi z hrdla nedralo bestiální vrčení. Vlkodlačí horečku jsem dostal pod kontrolu právě včas, abych kývnutím pozdravil statkáře Owena. Inu, pozvání se neodmítá, že. (A a navíc mi při zmínce o jídle zakručelo v žaludku. Hypervýkonný metabolismus je někdy na obtíž.) "Jak řekla lady Graycott, skutečně se budeme vracet do Acrine a vaše vesnice se může vrátit k normálnímu a poklidnému provozu." Zdvořile jsem počkal na ostatní, i přes hlodání hladu a až pak se pustil do jídla. "Což mě ale přivádí k tomu, že budu potřebovat zásoby na cestu zpět pro své lidi. Samosebou vám za ně zaplatím plnou cenu. Specifika můžeme dohodnout až se dámy ubytují, nerad bych je teď nudil seznamy a čísly." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zásoby Vilímkova farma Hideon, Blanchette, Wynelle, (Unar & Corazon) Co jste se pustili do jídla, Corazon po Unarově pravici se dále usmívala a byla tichá. Naopak i Unarovi myšlenky byly hlasité a on se těšil z vaší společnosti. Nebyl zahořklý vůči vojákům a byl ochotný dopravovat maso i do Viralské republiky protože věděl, že má, co nabídnout. Proto, i přesto, že při prvním setkání to nevěděl, že Hideon je vlastně Nothian, choval se stále vlídně a pohostinnost byla samozřejmostí. Vesnička prosperovala a lidé ho měli rádi snad kvůli jeho vstřícnosti. A on měl rád své lidi, nesnášel, když byli pracovníci líní, nesnášel, když byla práce odfláknutá, když musel něco dělat znovu, protože to někdo jiný pokazil svou nedbalostí a leností… Uměl být ve výplatách jak štědrý, tak spravedlivý. “Naše farma je vám k dispozici, slečny Graycott, mám poslušné koně, pokud chcete, můžete si dva vzít jako dar. A pokud pak budete s hrdostí říkat, odkud plemeno je a mně to přivede potencionální zákazníky, nechci po vás žádné peníze, musíte se vracet z Viralské republiky a kdybych se já odtamtud vracel, bylo by to to poslední, na co bych myslel.” přiznal Unar. “Klidné místo… Za farmou je taková lavička u dubu. Mágové tvrdí, že je to magické místo, můžete jít tam, legenda tvrdí, že tam nikdy nebyla prolita krev a že to je jedno z mála panenských míst v Cruye… Což se mi zdá romantické.” a láskyplně se podíval na Corazon a vzal ji za ruku. “Pokud ale chcete někde složit hlavu, pokoje pro hosty vám jsou k dispozici.” dodal a poté se s úsměvem otočil na Hideona. “Mám vás rád,” začal spokojeně. “Proto vám vyberu jednu krávu a jedno sele, plus vám dám nějaké zásoby, bude to pro vlkodlaky stačit? Mohu to změnit na dvě krávy, letos jsem měl vynikající sezónu a nechci, abyste mi platili pobyt tady, to mi bude stačit, že jste chytili toho pacholka a království je o něco v bezpečí. Co se týče vody, naberte si kolik potřebujete. To je zcela ve vaší režii a jako bonus bych slečnám Graycott nabídl ochutnávku vín, letos poprvé pouštím do oběhu víno naší farmy a bylo by mi ctí, kdybyste byly první, kdo ho ochutná po deseti letech.” otočil se opět ke slečnám. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nyx - intermezzo Kdesi v poušti Annabelle, Bastien, Rhys, Stvůra, Isabella Nyx mlčela, nechtěla mluvit ani s Rhysem, jak se její srdce svíralo strachem. Byla největší drak, byla hrůzyplná, ale měla strach o jedno jediné stvoření, co kráčelo po Cruye. O nikoho jiného. Cítila strach, byl to pro ni zcela neznámý pocit a když loď přistála, sama klesla do pouště a zabručela hrdelním zvukem, když se jí písek dostal mezi prsty a za šupiny. Zvedla šupiny, že na chvíli vypadala jako takový špatný ježek. Pak udělala pár nejistých kroků a zamířila pryč, kde se stulila do klubka, ale ani to jí nepomohlo. U hlavy se jí vynořil chřestýš a vzhled velké dračice mu zřejmě imponoval. Začal na ní chřestit ocasem a tančit svůdný tanec. Nyx byla znechucená, chřestýše zbodla a opět přešla blíže k vody a jak šla, šlápla do pouštního kaktusu, který byl schovaný pod pískem. Zakňučela a ublíženě otřásla packou a pak si jak nejistý pes lehla vedle lodi a opatrně, jak by ležela mezi noži, tam ležela. “Rhysi, to ti neodpustím, dostaň nás odtud!” ozvalo se v jeho hlavě dost imperativně a pak se mu v hlavě ozvalo i zabručení. “Měl sis mě vzít s sebou, já ti říkala, že ten gryf není dost, mně by nevadilo, že jsem nestihla snídani, stejně jsem měla mít kozy, nemám ráda kozy....” zabručela znovu a z nozder vydechla horký vzduch. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Armádní logistikaDům Unara Owena Wynelle, Blanchette, Owen. "Pane Owene, o vaší velkorysosti se dozví sám lord generál, tím si můžete být jistý." Ubezpečil jsem velkostatkáře, když mi učinil svou nabídku. "Dvě krávy by měly být pro mé vlky více než dost..." Nejsem hlupák, zásoby zdarma se neodmítají. Ovšem pouze hovězí a vodu by mi nejspíš Tanečník a a zejména Puk neodpustili. "Budu ale potřebovat ještě minimálně jeden menší pytel mouky nebo ovsa, nějaké ovoce a aspoň jeden džbán medu. Vílí zákony jsou prazvláštní, nicméně se jimi musím řídit. A kdyby se našlo nějaké pivo či levnější víno, vezmeme si ho také. Mí lidé si zaslouží trochu slavit. Nicméně na jeho zaplacení již trvám." Věnoval jsem muži pevný pohled, takový, který nepřipouštěl ne jako odpověď. "Není třeba spěchat, předání a zaplacení s vámi později vyřídí můj proviantní důstojník." Dohovořil jsem s Unarem tlumeně právě ve chvíli, kdy se na mě otočila lady Blanchette. "Budu nucen zařídit pár maličkostí, ale nic co by mi bránilo se k vám připojit později. Bude mi potěšením," pokynul sem hlavou na tu nabídku a v rámci svch možností se usmál. Neumím se usmívat tak, abych ukazoval zuby, aniž by to v mém podání nevypadalo jako výhružka, takže se mé úsměvy omezují na takové spíše střízlivé a letmé pohyby koutků. Což poté vytváří dojem strohého a nepřístupného muže. Inu, také reputace. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Hledání ztracené vzducholodě Ronin, Raya, Strein, Vincent Okrajově Kamiya, Innana "Alecu," pozdravím se se senátorem . Jedním z mála, kteří nemají zbytečné požadavky a rozumí vojákům. Škoda jenom, že mám pro něj takové špatné zprávy. Potřesu mu pravicí a nechám ho ať se tu rozhlédne. Při tom se mu snažím vysvětlit naší situaci. "Vincentova zlomená uprchla, nebo bych měl možná říci, že byla unesnena. Pronásledoval jsem jí, ale proklouzl ami na pirátské vzducholodi. Vincent byl mezitím otráven jejím komplicem. Důležitější je však zabezpečit náš prototyp. Mám přibližnou lokaci, kde by se měl nacházet a hodlám neprodleně vyrazit," to by mělo být to nejdůležitější. Zbytek se může probrat cestou nebo až budeme zpátky v pevnosti. Rychlost je priorita. Prohlédnu si kotvící lodě. Jedna menší, ale obratnější by měla stačit. Electra by měla vyhovovat. Je plně vybavená, plná střeliva a s dostatečným počtem vojáků. "Pobočník dohlédne na přesun raněných. Já se jdu postarat o důležitější věci," oznámím Alecovi a jdu se nalodit společně s Rayou, kterou si rozhodně beru sebou. Kapitánovi předám koordináty ztroskotání, které jsem dostal od Wynelle. Odlet je okamžitě. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Raya, Strein, Vincent Okrajově Kamiya, Innana Příliš nevěnuji pozornost tomu, co generál dělá, a s kým mluví. Neočekává se ode mne, že bych snad reagovala a tak se nechám pohltit šumem okolo a odpočívám. Příliš dobře jsem se nepředvedla, nebyla jsem schopná ochránit Ronina před přesilou pirátů. Příště už takhle zklamat nesmím. Vždyť jsme opravdu vyvázli jen díky pirátově dobré vůli. Co však upoutá moji pozornost jsou přistávající lodě. Skoro okamžitě si všimnu senátora Bennyho. Není mnoho takových, jako je on. Oplatím mu úsměvem, ale není to nic veselého. Je naučený a působí spíš jako maska, protože moje oči zůstávají stále stejně prázdné. Následuji muže na loď. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Pryč z lazaretuKdyž se na obloze objeví záchranná flotila, poprvé dnes se spokojeně usměji. Mám rád vzducholodě plující po obloze a nezáleží na tom, kdo je vyrobil a čí barvy nesou. Připomínají, co jsme všechno dokázali bez magie a nezlomnost lidského ducha. Můj úsměv mi nekazí ani to, že mi stále nepovažoval za vhodné říct, co se stalo. Lodě jasně říkají, že to už není můj problém. Prostě na jednu nasednu a všechno tohle nechám za sebou. "Zdravím tě Alexi. Jak generál nastínil máme tu drobné technické potíže a mírný zmatek. " pozdravím jmenovaného přátelsky. Nevidím důvod proč se na přátelského senátora mračit, on přeci nemá žádný podíl na tom, jak se ke mně zde chovají. Na jeho dotaz, co je v plánu teď nechám nejdříve odpovědět generála. Jistě, že ranění muži, kteří byli raněni pod jeho velení, dá na starost, nějakému pobočníkovy. Proč mne to vlastně překvapuje. Aspoň si našel dobrou výmluvu, tedy že jde hledat ten ztracený prototip." Načež si nad jeho odpovědí povzdechnu, ale podaří se mi udržet toto povzdechnutí jen ve své mysli. "Co se mojich plánů týče, jsou rozdílné od těch generálových. Jelikož nevím nic o únosech, ztracených prototypech, sabotovaných lodích a dalších kratochvílích, co se rozhodl pořádat za dobu, co budu u jeho jednotky na návštěvě. Jsem shledal, že jsem viděl dost a vracím se do svého domova." informuji Alexe přátelsky a přitom si pořádně rýpnu do generále. Vím, že bych neměl ale prostě si nemůžu pomoci. Příkoří z jeho strany bylo prostě příliš. "Předtím než odletíme, ovšem musíme vyřešit dluhy, co máme vůči zdejšímu lazaretu. Takže bych navrhoval tu nechat lékařské zásoby. Samozřejmě, tuhle drobnost zaplatím armádě v příští dodávce. V pořádku?" poslední otázka patřila Kamiya, který stojí na doslech a zároveň se na něj na půl otočím a kývnu jeho směrem hlavou. "Pokud by je to všechno, rád bych se rozloučil. Přeji vám hodně štěstí." ukloním se ošetřovatelům a ukloním se Alexovy. Poté zamířím k hlavní lodi do které jsou nakládáni ranění. Pravděpodobně překvapím generála a část posádky, že se tam nikomu nepletu pod nohy a naopak pomáhám nakládat. Jelikož tohle není první havarie, které jsem svědkem a tak mi nedělá problém určit koho je naložit dřív. Podle pravidel mediků by se měli do kajut a uzpůsobených prostor naložit těžce ranění, kteří nejsou při vědomí a nebo mají vnitřní a nebo kritická zranění. Ti, jenž jsou vzhůru a jejichž zranění nejsou kritická se nakládají až po nich. Ranění, co mohou chodit a nebo kulhat podle platných pravidel nasedají poslední. Když jsou všichni ranění, kteří se vejdou na palubě až potom nasedám já. Stejně, jako generál nasednu na nějakou z doprovodných lodí, které logicky nepřeváží raněné a je tam tedy více místa. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Ocbchody Stvůra, Bastien, Rhys, Isabella Dopadlo to tak jak jsme čekala. Odmítání, vztek, zuřivost. Aspoň pokud jsem dobře pochopila její slova. Výraz ve tváři mě však na pochybách nenechal. Nevadí, počítala jsem s tím. Není ani první, ani poslední kdo si to později rozmyslel. Proto jí nechávám čas a až začne působit vílí medicína a trochu jí uklidní uvidí to možná jinak. "No, zatím hyena ulovit vlk," odfrknu si. Na silácké řeči a urážky jsem zvyklá také. Už mi říkali daleko hůř. Tohle nic není. Pokud se chce opravdu pořádně klít tady se to brzy naučí. "Také bereš životy jiným kvůli svému. Nemysli si, že jsi snad lepší než my." Nadechnu se abych dodala ještě něco, ale přiběhne jeden z lodníků a upozorní mě, že se něco děje. Zkontroluji, že jsou všichni na svých místech a připraveni. Zatím však rozkaz k útoku nedám. Dračice se zase uklidnila, ale i tak jsou všichni nervóznější než salamandr na sudu se střelným prachem. Opravdu doufám, že někdo neudělá něco zbrklého. Mezitím se k nám blíží lidi z vesnice v čele s Natem, který si tohle opravdu nemůže nechat ujít. Vyšplhají se po druhém boku a sotva ho přivítám na palubě překvapením Natovi málem spadne brada až na prkna když uvidí to dračí mládě. Vesele se na něj zašklebím a potřesu mu rukou. "Jak vidíš povedl se nám zajímavý kousek, ale nejdřív probere obchod než ti o tom povyprávím." Odvedu ho do své kajuty a na nějakou dobu zmizím z dohledu. Bastien mě jako druhý ve velení zastoupí. Na palubě zatím začíná čilý ruch. Přesouvají se bedny. Připravuje se rumpál s kladkou na tahání nákladu. Od vesnice se blíží vozy se svým zbožím. Všude je spousta křiku a nadávek protože bez toho to nejde. Ze zřejmých důvodů je tu víc lidí než obvykle. Že tu máme draky se rozkřikne během mrknutí oka. Každý se chce na to mladé podívat a záhy je kolem Rhysovy klece hlouček zvědavců. Někteří sledují i Nyx, ale všechno z bezpečné vzdálenosti. Nikdo se k ní neodvažuje přiblížit. ani stvůra neujde pozornosti, nemají ovšem tolik jako ještěři, kteří jsou skutečně raritou. Přesto si někdo pustí hubu na špacír a začne se šuškat o tom koho jsme to chytili a máme v těch klecích. Nakládání tak jde pomalu. My jim dovezli zbraně a střelivo, které tak potřebuji. Oni dám na oplátku dají přebytky jídla, které se jim podařilo ukořistit, šperky, drogy a tak dál. Neděláme to poprvé a všichni vědí jak to chodí. Později večer se bude pít, ale pro teď je tu dost práce, které je potřeba udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Matka a její dítě Kdesi v poušti Annabelle, Isabella, Bastien, Rhys & Stvůra Dračice sledovala dění kolem lodi a snad byla v klidu, na zvědavce byla více než zvyklá a tak se jen dál moudře koukala kolem sebe. A samozřejmě se snažila nepohnout. Aethy na tom byl hůře, lidi kolem něj byla hotová muka, snažil se být klidný, ale nakonec, když lidí kolem něho bylo nejvíce, zakňučel na Rhyse, natiskl se na klec a pak kolem lidí proletěl jak šíp. Jednoho snad převálcoval a způsobil mu zranění, ale díky lidem na lodi byl schopný z lodi vyskočit, přistát na písku a běžel za matkou, která nedbaje na své bezpečí, schovala mládě pod svá křídla a zavrčela na loď. Začala chrlit oheň, ne však na loď, kolem sebe a ukázala všem, jak nebezpečné je stvoření. Křídlo již nezvedala, nechtěla, aby mládě skončilo pod pohledy těch nechutných lidí, nechtěla, aby si ho někdo odnesl… Už tak dráče mlelo z posledního při útěku, jeho srdce bylo zatím slabé.Rhyse zachránit nemohla, zatím ne, nerozumněla, co se dělo, nerozumněla tomu ani nadále, ale věděla, že Rhys si poradit umí. Dráče, to jediné, co znalo, bylo teplo mámina těla a tlukot mámina srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Klid před bouříAnnabelle, Rhys, Bastien, IsabellaHyena ulovit vlk. Ta slova jsem si zasloužila, ale rozhodně je neocením. Drápy sice sklouznou po mřížích v tom drásavém kvílejícím zvuku, ovšem namísto zlostného pohledu dvou žlutých očích proti své vůli sklopím hlavu a celá se nahrbím. V tu chvíli není nic zajímavějšího než špičky kapitánčiných bot a neexistuje žádná síla, která by mne donutila jí pohlédnout do očí. Nedokážu to. Prostě ne. S nevrlým zamručením se stáhnu od mříží. „Vše lepší než hyena,“ neodpustím si, než se uvelebím zpátky ve svém hnízdě z deky a sítě. Tím náš rozhovor končí, ovšem klidu se nedočkám, brzy je paluba plná cizích lidí a lomozu, který ke mne chvílemi doléhá tlumeně a s ozvěnou, která mne několikrát donutí potřást hlavou a promnout si tvář. Svíravý pocit kolem žaludku sílí, zatímco sleduji ten čilý ruch kolem. Staré vzpomínky se mísí s přítomností, zmatek v hlavě akorát víří a motá vše dohromady, když se tak ke kleci přiblíží cizí lidé, zpoza rtů se mi vydere tiché zakňučení, které se zlomí v zavrčení v okamžiku, když na mne udeří vlastní strach. I vrčení v mé hlavě zní jinak, natolik jinak, že s ním v tu samou chvíli přestanu a zamrkám. Jednoho z vesničanů snad osmělí k tomu, že by se mohl podívat blíže a prohlédnout si mne lépe, čehož vzápětí lituje, když s tím hrdelním zvukem namísto varování z klece v rychlém sledu vylétne flakonek, bota i miska (5, 8, 8). Flakónek sice zvědavce netrefí a jen se neškodně rozbije o podlahu, ovšem odměnou mi je polekaný výkřik, se kterým dotyčný klopýtne od klece a už se tak nestihne vyhnout botě zákeřně následované miskou. Ještě notnou chvíli výhružně cením zuby, skrčená v rohu klece, nejvíce lidí se ovšem stejně hrne ke kleci S Rhysem a dráčeti. Dlouze vydechnu a v další chvíli se přistihnu, že jen hledím do prázdna před sebe, nohy složené v tureckém sedu. Opožděně sebou trhnu, když se ozvou výkřiky od Rhysovi klece, přes tlačenici lidí ani nevidím, co se tam děje. Zatnu zuby a zaskřípu jimi, když se předkloním. V další chvíli jsou všichni ti lidé natisknutí k bradlení lodi na okrajích paluby, vzduch prosytí pach spáleniny. Dráče. Nyx? Huh? „Haui?“ snažím se pohledem vyhledat Rhyse. Povzdechnu si. Celé je to špatně. Celé to… „Hauuu…“ táhne zamručím a moji pozornost upoutá a strhne vlastní hlas. „Vrrrauk,“ nechám jej schválně zadrrrnčit. Hlavu nakloním ke straně a zopakuji to. Koutky mi povážlivě zacukají. Zní to legračně. Proč mi nikdo neřekl, že to zní legračně? „Vrrrau… Mrrrau… Hau…“ broukám si zaujatě, zatímco si prohlížím svoji pravou ruku. Dva drápy mám uštípnuté a zvláštně se lesknou a odrážejí světlo, zvláště, když je ještě doleštím o deku. Pobrukuji si dál, je to tak… Nevím, jak to popsat. Uklidňující? Ah… Možná… Ne. Správné. To je to slovo. Tichá tklivá melodie propůjčuje mému hlasu neznámou měkkost a lehkost, která mu obvykle chybí, tichá melodie, která se zavrtává do mysli každého, kdo ji slyší, tichá melodie, která se na křídlech vánku nese pouští.. * * * Palubou se prožene studený vítr vonící po tlejícím listí. Mimoděk mu nastavím tvář, koutky rtů se prohnou do nepřítomného úsměvu, který se o to více rozšíří, když se k mému pobrukování přidá společně s dalším poryvem druhý hlas a vůně tlejícího listí mísící se s nasládlým odérem hnijícího masa a železitou vůní krve zesílí. Prkna paluby před klecí tiše zaúpí, jako by na ně dosedl něco těžkého a na dřevo skane provazec slin. Kdopak by se Vlka bál? Toť on, hladový lesů pán… |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Od Athrianova stolu jsem odcházel zanořený v mých vlastních myšlenkách a vzpomínkách. Už to byla hodně dlouhá doba od té chvíle, co jsem měl nějakou minimální možnost relaxovat. Fyzicky a psychicky zároveň. Práce generála, starání se o výchovu Rhyse, aby přeci jen z něj jednoho dne něco bylo a ještě k tomu čím dál více bublající válka mezi Nothií a Viralijskou republikou, měl jsem občas pocit, že je toho na jednu hlavu dost. Na dvě, když vezmeme v potaz i mého bratra, ten nicméně nejenže musí řešit problémy armády, ale rovnou problémy celého království, které občas mám pocit drží pohromadě snad jen díky jeho nadlidským snahám. Někdy mi skutečně chyběly časy, kdy vše se zdálo jednodušší. Dny, kdy Thea ještě byla naživu. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro (Ne)spoutaná magieNyx, Aetherokrajově Stvůra, Bastien Magie Nyx se mě dotkla a já přes všechny její stížnosti úlevně vydechl. Natočil jsem k ní hlavu, napětí v ramenech povolilo. Už jsem nevnímal Stvůru, kapitánku ani Bastiena opodál, který do vzduchu vypustil mechanického posla. Nic dobrého, tím jsem si mohl být jistý, ale její přítomnost tohle všechno upozadila a rozechvěla mou mysl. Kozy jsou pro tebe zdravé, holka. Spousta vápníku, zazněla ta samá odpověď jako vždy, sama ji už musela znát nazpaměť. Magie neprotkávala má slova jako předtím, tentokrát to byla pouze Nyx, kdo mezi námi tvořil kanál, a tak to byla jen její magie, která mi dovolovala s ní mluvit. Ale to stačilo. Prozatím. Odmlčel jsem se a unikl mi povzdech, než jsem se přinutil vyjádřit k tomu zbytku: Máš pravdu. Kdybys tam byla se mnou, nic z tohohle by se nestalo. Ale pak bys tam s Aethym nebyla ani ty. Dostaneme se odsud. Jen… ještě nevím jak. Nechci, aby vám ublížili. A to byla nešťastná pravda. Na palubě se mezitím začaly přesouvat bedny a motat nové tváře. Místní? blesklo mi hlavou, než jsem si stačil uvědomit, co byli doopravdy zač: Viralští. Zamrazilo mě. Na tváři se mi opět mihlo rozčílení. S piráty jsem se dovedl popasovat, ale s Viralskými piráty skutečně ne. Brzy jsem to ale již nebyl jenom já, kdo sledoval je. Jejich pozornost totiž upoutalo dráče na palubě. Rachot jej probudil. Přítomnost Viralských jej děsila, obzvláště když tihle na rozdíl od pirátů nezůstávali v uctivé vzdálenosti od klecí. Když se jeden z Viralských opovážil přijít blíž a natáhnout k Aethymu ruku, mládě už vystartovalo a rozeběhlo se zpátky k matce. Sám jsem v tom okamžiku vyletěl na nohy a s obavami sledoval, jak přeskočilo zábradlí a spadlo dolů do písku. Naštěstí se nezdálo zraněné, dál pelášilo do bezpečí. Oddechl jsem si. Viralec, co se k němu tak neohroženě vydal, skončil na zemi a zraněný. Dobře mu tak. Nepřátelsky jsem si jej přeměřil pohledem a, i když jsem mohl, nenatáhl jsem se po něm. Nechtěl jsem, aby kapitánka měla důvod vycouvat ze svého slibu. Přistoupil jsem blíže ke dveřím klece a natiskl se na mříže tak, abych byl Nyx co nejblíže. Obával jsem se, že ani ukázka její síly je neodradí, ale dělat jsem s tím nic nemohl. Jen doufat. A čekat. *** Vítr se zvedl. Nesl s sebou šimravý záchvěv magie, který mě přinutil pohlédnout směrem k jeho zdroji – ke Stvůřině kleci. Zpívala. Dosud jsem tomu nevěnoval více pozornost, ale možná jsem měl. Teď už totiž nezpívala sama. Hrubší mužský hlas, z kterého šel mráz po zádech, jí odpovídal. „Stvůro…?“ oslovil jsem ji nejistě, ale zbytek své otázky jsem nedořekl. Nevěděl jsem jak. Před její klecí někdo – něco stálo. Jako by z toho jednoho místa sálala magie stejným způsobem, jako ji ze sebe vyzařovala Nyx. Tím nespoutaným, nenuceným způsobem vlastním magickým bytostem. Semkl jsem rty. Přesto jsem z tohohle stvoření neměl vůbec dobrý pocit. Jeho magie s sebou nesla pachuť smrti, nebo to byl možná příslib? |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Odchod Inanna, okrajově Strein Galden Kamiya vyšel ven a pozoroval okolí. Skutečně, po chvíli se objevil duch se zprávou, že se na nebi začaly objevovat lodě. Kamiya přikývl, tiše mu poděkoval a nechal ho, aby šel pátrat dál po čemkoli, co by ho znepokojilo. Další hlášení nebylo v nejbližší době nezbytně nutné, za což byl duch rád. A Kamiya ve výsledku taky. Ta chvíle, kdy se vše na tomhle místě vrátí zpátky do starých kolejí, se blížila a všem se uleví. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zápach magie Annabelle, Isabella, Rhys & Stvůra Anna odejde spolu s Natem, a na mě zůstane nevděčná práce, ohlídat posádku. Naštěstí všichni vědí, co dělat. Není to poprvé, co tady směňujeme zboží, takže se jen opírám o zábradlí, bezmyšlenkovitě hladím Chica, a sleduji, jak ostatní makají. Nemám valnou radost z toho, jak se místní zajímají o naše vězně, a především pak dráče. Ani se tomu malému nedivím, když se dá raději na útěk. Přeci jen asi budu klidnější, když nebude přímo na palubě, jen ať si ho mamča pěkně pohlídá sama. Trochu mě tíží, že by, podle draka, mohlo někomu dojít, kdo je vlastně náš vězeň. Někdo by si mohl chtít vydělat a zkusit Rhyse prodat viralsko generalitě. Ti by jistě rádi a hodně zaplatili za syna generála Nothie. Z nějakého důvodu je mi ta myšlenka velice nepříjemná, a s penězi to překvapivě nemá co do činění. Ucítím neklid a několik okamžiků mi trvá, než mi dojde, co mě znervóznilo. Stvůra v kleci začala zpívat, a i když já si zazpívám vždy velmi rád, tentokrát z toho nemám vůbec dobrý pocit. Zvlášť, když se palubou prožene závan chladného větru. V další chvíli už není pochyb. Magie je mi proti srsti. Dokonce natolik, že ani svojí vlastní nepoužívám rád. Tím méně mě těší, že se někdo snaží čarovat tady. Pohledem přelétnu od Rhyse ke Stvůře. je to právě před její klecí, kde je vzduch ztěžklý magií. Skoro mám pocit, že vidím, jak se tetelí. S hrůzou si uvědomím, že nikoho nenapadlo Stvůře nasadit antimagická pouta. Nikdo nepředpokládal, že by byla schopná něčeho jiného, než vztekle vrčet. Několika rychlými kroky překonám vzdálenost k Rhysově kleci. "Co to dělá? Co to je? Ať s tím okamžitě přestane, nebo jí zastřelím!" Slova tiše usykávám, protože nechci na palubě vyvolat paniku. Ruku mám položenou na pistoli. |
| |
| soukromá zpráva od Boindil Jakison (VR) pro Mise a výprava lodíS bráchou jsme se nějakou chvíli šťourali v kluzáku, abychom udělali potřebné úpravy, jmenovitě jsme přidali kýžený plamenomet, promazaly kolečka a pročistili zbraně a mechanismus pro shazování bomb, aby fungoval hezky hladce a bezchybně. Poté už nám zbývalo jediné, vyrazit na naši poněkud...komplikovanou misi. Snad jediné štěstí bylo, že jsme na ni nakonec letěli sami a neměli jsme k tomu asistenci ani drahého pana generála, který se v okamžiku našeho odletu vracel odkudsi zpět do tábora se svou zlomenou, ani pana senátora, kterého bych s chutí nacpal do šachty na bomby. Hele brácho, kde myslíš, že byl, na romantické procházce při měsíčku? Kývl jsem na vracejícího se generála a nebýt na palubě, znechuceně bych si odplivl. Z takového bratříčkování se zlomenými se mi obracel žaludek. Naneštěstí hodit na něj bombu by asi bylo považováno za zradu, a tak jsem raději navedl náš kluzák nad les a podle mapy našel místa, kde by se měli nacházet ztracení zvědové. První skupinu jsme našli bez problémů, pokud se jako problém nepočítá fakt, že byli do jednoho mrtví. Zato druhá skupina byla trošku problematičtější. Tedy, ne že by byla o něco živější, než ta předchozí, to ne. Jen se nacházela v blízkosti havarované vzducholodi a ve společnosti nějakého mrchožrouta co z lodi ukradl podivnou krabičku, za což si ho omotával les. Jinak samotné místo havárie bylo tak nenápadné, že by ho mohl přehlédnout snad jen slepec. Všude polámané stromy, kouř z havarované lodě. U všech předků, ta loď vážně neměla žádná autodestrukční zařízení? Pronesl jsem šokovaně, když jsem to viděl, načež jsem kývnutím upozornil bratra na onoho neznámého. A co s ním? Nechceš mu tam poslat dávku? Přece jen to vypadá na zrádce nebo tak něco... Zabručel jsem |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Unarova štedrost Vilímkova farma Blanchette, Wynelle, Hideon Unar se i nadále usmíval, v jeho očích nebylo nic, co by nějak nasvědčovalo tomu, že by se někdy mohl naštvat, na jeho očích nebylo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by mohl být někdy nešťastný… Byl jako druhé slunce, byl tak šťastný a okouzlený životem, že i samotnou Wynelle to zaráželo a ona ho sledovala s takovým… Tichým obdivem, nemohla si pomoci a poté chytila Blanchette za ruku a sledovala i kapitána Hideona. Její vychování jí nutilo mlčet, nebyla si jistá, že vůbec smí promluvit, ale když se Unar zmínil o vínu, usmála se. Měla k vínu zvláštní vztah. Poté se muž opět podíval na Hideona a kývl mu, žena mezitím vzala talíře a odnesla nádobí. Průvod byl Unarovou milou povinností. “Co mi zbývá, budu muset na vaši štědrost přistoupit. Máme ve sklípku mnohem více vín, jen nejsou z téhle farmy a jsou tam i sudy s pivem. Co na to říkáte? Mohu vám nechat dva sudy přivalit a naložit.” nabídl se Unar dobrovolně a poté se podíval na dámy a zpět na Hideona. “Pokud nás teď omluvíte, zanechám vás vašim povinnostem a provedu dámy po sklípku. Najdete nás tam, už jsem vám ukazoval, kde se sklípek nachází. Doufám, že si konečně spolu víno dáme.” mrkl na Hideona a pak se farmář ujal dam. Zavedl je do sklípku a ukázal na sudy s vínem. “Tak tady je mé království vín.” usmál se Unar hrdě. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Povinnosti kapitána.Vilíkova farmaRůzní členové oddílu, vězeň. Ještě než jsem se zcela odebral, požádal jsem Unarovu mlčenlivou ženu zdvořile ještě o misku polévky sebou. Misku bych vrátil samosebou. Nebyl to však můj věčný hlad, ale tentokrát součást mého...plánu Rychlým krokem jsem se vrátil na 'velitelství' a cestou instruoval Puka, který celou dobu pošilhával po mé misce. "Arcigenerálmajore, sežeňte mi staršího seržanta Braiga a desátníka Ryllanderyse. Mám pro ně práci..." Opřel jsem se o roh budovy a čekal. Puk byl v tom co dělal skutečně dobrý, polévka ještě ani nevystydla a už přede mnou stáli oba muži. Starší seržant Braig Železolam se mračil a něco si bručel do hustých vousů, ale to bylo u nerudného trpaslíka normální. Byl nucen opustit svůj klan kvůli jedné nepříjemné...kletbě a pro prokleté lidi (a trpaslíky) s armádním výcvikem byla moje jednotka jako dělaná. Fungoval jako náš provianťák, inženýr a vrchní ženista v jedné osobě.  Desátník Ryllanderys byl skoro jeho opakem. Vysoký hubený elf se žlutýma očima by jedním z mála mágů-měničů v jednotce a nebylo o něm toho příliš známo. Myslím ale, že mu to tak vyhovovalo. Díky svým schopnostem byl jedním z našich dálkových spojařů.  "Seržante Braigu, zajistil jsem nám zásoby nazpátek do Acrine. Vezměte si peníze z pokladnice a k večeru vyhledejte pana Owena. Vezměte si od něj ty dvě krávy a jednu můžete zbourat a zpracovat na místě, ať se chlapi nažerou rovnou. Druhou nechat bejt a hlídat. Víte proč. Ze studny ať si každej nabere na cestu vodu. Za zbytek zásob mu zaplaťte. A dejte bacha ať chlapi nechlastaj moc, vyrážíme zejtra ráno. Případný tresty za úplnou ožralost sou na vaší kreativitě. Odchod." Když trpaslík oddusal pryč, jeho okované boty vyrážející od pat obláčky prachu, otočil jsem se na elfa, který se tence šklebil a obnovoval si obvazy na rukou. "Desátníku, od vás potřebuju, abyste se dostal co nejrychleji do Acrine. Vyhledejte vrchní kněžku a řekněte ji, že sme splnili misi, co nám uložila. A zajistěte mi otevření portálové brány z jejich strany sem. Je mi jedno, čí prdel budete muset líbat, ale udělejte to. Řekněte jim, že potřebujeme našeho zajatce transportovat do jejich rukou co nejrychleji a nejbezpečněji, je trochu...horký zboží," na okamžik jsem se zamyslel a oči mi zableskly. "A zkuste mi zjistit, co se stalo s mejma lidma, který sme měli nasazený na ten džob u toho prokletýho tunelu. Obzvlášť chci vědět, jak je na tom můj Adjutant. Vraťte se jak nejrychleji to půjde. Máte to? Výborně. Odchod!" Ryllanderys jen přikývl, otočil se a rozeběhl se také pryč. Ale v polovině kroku se najednou jeho kontury rozostřily, jeho obrys se jakoby rozmazal a na okrajích tak trochu...roztřepil (vždycky mě z toho bolely oči) a v zavíření magie najednou vzduchem svištěl pískově zbarvený jestřáb směrem k hlavnímu městu. *** Když jsem vešel do pokoje, kde seděl přikurtovaný špeh, Angharad zvedla hlavu jako dravec a vycenila zuby, ale když viděla, že jsem to já, opět se uklidnila. A na mé nenápadné gesto se postavila za vězně. Neviděl ji, byla tak mimo jeho zorné pole, ale zřetelně cítil její znervózňující přítomnost. Taktika používaná často Viralskou policií, jak vězně rozhodit a znejistit. Ostatně, uvědomil jsem si s hořkou ironií, všechno co jsme mu udělali jsem...odkoukal ze svých návštěv ve Viribu. Vězeň byl skoro dva dny spoutaný v nepohodlné pozici na židli. Mí lidé ho občas dloubali, svítili mu lucernami do obličeje a nebo mu jinak znemožňovali usnout na víc než hodinu. Nejedl. Nepil nic než pár doušků vody. Nikdy jsem netvrdil, že jsem dobrý člověk a nebo že to, co dělám, je morálně správné. Morálka s tím nemá co dočinění. Nemám o své osobě pražádné iluze. Posadil jsem se na židli naproti němu, odklopil víko z misky s polévkou a začal pomalu, rozvážně jíst, ignorujíc ho přitom dost ostentativně. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Klid před bouří, část II.Bastien, Rhys, Annabelle, IsabellaRhysovi nevěnuji ani pohled, když mne osloví, jen si pobrukuji, zatímco upřeně hledím před sebe a na rtech mi visí ten okouzlený nepřítomný úsměv. Mužský hlas oproti mne působí tak... Hrubě, drsně a přesto nám to tím znepokojivým způsobem ladí jako by ta píseň byla napsaná pro dva hlasy. Ne pro jeden. Vzduch před klecí se tetelí magií, tou šimravou energií ježící chloupky na pažích. Cítím ji snad všude, objímá mne a zpívá se mnou. V tu chvíli neexistuje nic. Nic. Jen já... A On. Aniž bych si to uvědomovala, předkloním se a po všech čtyřech jako to zvíře se přesunu k mřížím, za kterými na mne čeká. Cítím jeho pohled, zlost i smutek. Je tak... Krásný. Ani Bastienovi nevěnuji byť ždibec své pozornosti, avšak sotva svá slova vysloví a jeho prsty se dotknou pažby pistole, která by se měla stát mým katem, zaslechne zavrčení. Temné. Hrozivé. Zavrčení, ve kterém se jako ozvěna odráží desítky tichých hlasů, desítky zářivých očích ve tmě, které v tu chvíli na půlelfa shlíží a vzbuzují ten úzkostný pocit, ze kterého tvrdne krev v žilách, pocit kořisti obklíčené smečkou hladových stvůr chvíli předtím, než ji rozsápou. A v tu chvíli si oba muži, kterým v žilách koluje elfská krev, mohou všimnout, že najednou nastalo... Ticho. Přízračné ticho, silnější než lomoz, který zde dosud panoval. Už před chvílí jsem přestala zpívat, ačkoliv v mé hlavě ten hlas neutichl. "Morrrs drrrein errr naime," zašeptám tiše v odpověď. Vím, co musím udělat. Vím, co je mou povinností. Vím, co si žádá. A tak mu to dám. Drápem přejedu podélně téměř přes polovinu předloktí. Je to hluboký rovný řez, ze kterého se téměř okamžitě vyvalí rudé krůpěje krve a ve stejnou chvíli vystrčím ruku skrze mříže ven. Jen pár kapek se rozstříkne kolem, když po ráně přejede hrubý jazyk a olízne ji. Rána se jako na povel zacelí ještě dříve než ji stačím stáhnout k tělu. Vše se děje... Tak rychle i pomalu zároveň, čas jako by najednou přestal být důležitý. A tam, kde ještě před chvílí byl jen mihotající se vzduch, se začne rýsovat stínová postava vlka velkého jak má klec. Toť on, hladový lesů pán,
|
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Co s člověkem v uniforměBrácha měl pravdu už proto ,že prostě místní generalstvo vedení a asi vše tady prostě nemělo co dělat tihle by měli být někde daleko za frontou a učit se jak se to má dělat a ne být ve předu když dělají chyby jako zmíněné vycházky pří měsíčku. Jen si pobaveně odfrknu a zapřemýšlím jaký vliv by mělo o tomhle napsat nějaký report jistě naše rasa se nebrala vážně ale tohle snad už nemohli přehlížet ani lidé a nebo mohli? Naše mise se linula ve 100% úspěšnosti podle předpokladů tedy nezanechali jsme mrtvé tak jak jsme si mysleli a velkolepá nezničitelná vzducholodi kouřila na celí les a hrozila že tu zapálí totálně vše okolo což by sice bylo fajn na druhou stranu zdejší les se zdál až moc živí a na jednu stranu kdybychom to uhasili rozebrali a zjistili co bylo špatně a získali materiál dobře pro nás a možná i dobře pro les i když to pro nás bylo mnohem větší plus. Brácha mě upozorní na jednoho týpka kterého omotávají kořeny a vypadá že dožívá poslední chvilku života a jakousi pochybnou skřínku která rozhodně neměla žádné armádní značení. " To je varianta ale oficialně má uniformu... navíc kdybychom uhasili vše tady a dokazali to nařezat a odvést než si toho někdo všimne..." zalesknou se mi očka " Na druhou stranu co se jeho týká navrhuji zachovat protokol." dojdu k ovladacímu panelu a lehce do něj drcnu zhruba v ten moment předemě sjede něco jako dva trychtýře spojené trubičkou, stejná truubička vyjede z kluzáku a zastaví kousek před vojákem a rozbalí se do dvou trychtýřů. " Uveďte zařazení a druh mise." zařvu do trychtýře a počkám až zvuk vyjede ven. Zakreju trychtýř kouknu na bráchu. " A ted bych mu dal deset vteřin ..." |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro Vilímkova farma U stolu - Sklípek Wynelle Poděkuji Unarově ženě za skvělou polévku, Wyn krátce stisknu dlaň jako ujištění, že je vše v pořádku. Skutečně vybrala to nejlepší možné místo, kde nás Koos mohl vyložit, dobrota hospodáře Owena mne nepřestane jen tak udivovat. Jakmile nám pokyne k odchodu, věnuji poslední hřejivý úsměv kapitánovi, rozloučím se s ním s ujištěním, jak moc se těším, až se k nám bude moci přidat. Mlčky se pak vydám za Unarem, pozorně si prohlédnu, kudy nás vede. Teprve mezi sudy vína naladím znovu ten zdvořilý přátelský úsměv. "Vskutku pozoruhodné," ujistím hospodáře, "opravdu jste musel mít skvělou úrodu." Přisvědčím s nadšením. "Povězte, jaké odrůdy na svých vinicích pěstujete?" Začnu se zajímat. "Kterému vínu se zde nejvíce daří?" Dám svými otázkami prostor, aby se mohl Unar začít svým vínem chlubit. Tolik vynaložené práce a úsilí, jakou vinařství představuje, je třeba náležitě ocenit. Vždy si však najdu chvíli, abych se pohledem ujistila, že se Wyn necítí nervózně či stísněně. Tiše ji pak vybídnu, aby se sama ptala na věci, které ji zajímají, vždyť je to jedinečná příležitost. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Ticho před bouříBastien, StvůraKrátce jsem na Bastiena pohlédl a jemně se zamračil, když se opět uchýlil k výhružkám. Tentokrát už ale tolik nepálily. Ne od něj. Nadechl jsem se k odpovědi, ale než jsem stačil cokoliv vyslovit, ozvalo se vlčí zavrčení. Zamrazilo mě. Opět se o mě opřela magie, která s sebou nesla pohlazení smrti. Její příslib. Další výhružka a desítky zářivých očí, které by ji neváhalo uskutečnit. Vydechl jsem. Vše tohle ale bylo směřované na piráta, ne na nás se Stvůrou. Nepříjemný pocit v mém žaludku zůstal, ale prozatím se zdálo, že jsme nebyli v nebezpečí. A draci naštěstí na palubě nebyli. Instinktivně jsem udělal ten malý krůček blíž. Ani já do ono přízračného ticha nepromluvil. Mlčel jsem. Ne zarputile, ale trpělivě. Byla jen otázka času, než se stvoření odhalí. Stvůra k němu natáhla paži. Krvácela. V dalším okamžiku se však rána zacelila. Magie splacená krví? Před klecí se začala rýsovat stínovaná postava ducha… ne, ducha ne. S náhlým uvědoměním se mi rozšířily zorničky a neváhal jsem v posvátné úctě klesnout na kolena. „Být tebou, neohrožoval bych ji,“ promluvil jsem k Bastienovi, aniž bych z Vlka spouštěl oči. Byl to dechberoucí pohled. Pohledí, kteří si piráti nezasloužili a dost možná jim mohl být i poslední. Ale pro mě nebyl o nic běžnější, ani Nothian se každý den neocitl v přítomnosti některého z Akiasových dětí. „Je pod ochranou svého boha. Boha smrti.“ Nyx, kdyby měli začít střílet, buďte připraveni vzlétnout. „Pokud budete chtít bojovat s bohem, nemyslím, že by tomu Nyx chtěla jen přihlížet.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zápach magie Annabelle, Isabella, Rhys & Stvůra Sprostě zakleju, když se před klecí začne rýsovat zvíře. Teď už ho vidím zcela jasně, a stejně tak cítím pichlavé pohledy. Nevidím je, ale mám pocit, že mi co nevidět něco skočí na záda. Střelím pohledem k Rhysovi, když padne na kolena. Pistoli jsem stále ještě nevytáhnul, i když ruku mám na ní položenou. Možná to tak nemusí vypadat, ale nejsem typ, co by zastřelil neozbrojenou ženskou v kleci. No tak něco dělej! Prolétne mi hlavou myšlenka, zatím co civím na to zvíře. Rysy ve tváři se mi stáhnou zlobou. je mi jedno, jestli je to bůh, protože na ty já stejně nevěřím. V žádném případě ale nedovolím, aby někdo ohrozil posádku. Ne, když mám službu já! Konečně se chopím pistole a zvednu jí. Nestřílím však ani po Stvůře, ani po vlkovi, místo toho vypálím do vzduchu. Jestli si zvíře doteď nezískalo pozornost mužů na palubě, tak nyní jí bude mít skoro stoprocentně. "Do zbraně! Nepřítel na palubě!" Zařvu, čistě pro případ, že by někomu nedošlo, co střelba znamená. Volnou rukou tasím šavli a udělám několik kroků směrem k vlkovi. Jestli si bude chtít kousnout, tak si asi pěkně vyláme zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Vlk na paluběRhys, Bastien, Annabelle, IsabellaPři Rhysových slovech mimoděk zazní ten krátký drsný smích znějící odevšud a odnikud zároveň a ačkoliv na sobě může na krátkou chvíli pocítit ten zkoumavý pohled, co jej ohmatá od hlavy až k patě, Vlk k němu ve skutečnosti ani nepootočí hlavu. V další chvíli padne výstřel, který by mne jindy zajisté donutil lézt po stropu klece, ovšem nyní... Jen se celá napnu, než s krátkým přikývnutím dlouze vydechnu a je to tentokrát můj smích, který zazní do Bastienova zvolání. "Dhrrein rrun dom grrraumr morrs, eta rrro," zachraptím tiše jazykem, kterým jsem nepromluvila celé roky, a přesto ta slova nyní přichází sama. Zároveň s tím natáhnu k stínovému vlkovi, jehož kontury jako by chvíli byly skutečné a v té další se rozplývaly ve svém okolí jako když před očima tančí mžitky a okraje zorného pole se mlží pod vlivem bestiální kocoviny, druhou ruku. Vlk blížícímu se půlelfovi nevěnuje ani zbla pozornosti, nevšímá si ani pirátů, kteří se kolem začínají rojit, namísto toho jen přičichne k mé ruce, kterou na pár úderů srdce obalí temnota, ze které vzešel. Takhle zblízka by Bastien mohl dokonce přísahat, že v jeho břiše... Na jeho bocích... Vidí v tmavé srsti koruny stromů temného lesa, matnou zář hvězd na obloze při jasné noci. Zápach smrti, hniloby a krve zesílí, podlaha kolem něj zešedne jako by mrtvé dřevo zestárlo o dalších několik desítek let. S dalším Bastienovým krokem vpřed se ovšem ozve zvuk cvaknutí zubů, skousnutí obrovské mordy jen kousek od jeho tváře, o kterou se otře smrdutý dech, ačkoliv sám Vlk se nehne ani o píď. A totéž se stane jakémukoliv z pirátů, který by se přiblížil moc blízko. "Další krok a mládě Hyena zemřít ještě teď. Všichni stát," jsem to já, kdo na Bastiena promluví. Hlas mám zvláštně vláčný, žluť z úzkého proužku duhovky kolem roztažených kulatých zornic se rozlije namísto bělma. Mé oči jsou Jeho oči. Můj vztek je jeho vztek... Můj hlas podbarvuje jeho temné vrčení. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Ztracená loď Aivaický les Ronin Vexare, Raya, Boendal a Boindil Okrajově Caithe Skryt stromů byl bezpečný úkryt, trpaslíky mohla zajímat jen loď, kam se taky zatoulala skupiny průzkumníků, ale k trpaslíkům byl les milosrdný, protože snad si myslel, že trpaslíci mu neuškodí. Les měl myšlenky, les byl odvážný, ale les neměl mysl, která by rozhodla o nebezpečnosti jeho návštěvníků a narušitelů. Proto lidské plémě vyhodnotil les jako nebezpečné a to zvláště bílé muže s černými vlasy, protože pro Viralské byla typická bílá pleť a tmavá barva vlasů. To se les naučil, nic více. To ostatní bylo na obyvatelích lesa. Muž v uniformě hleděl na trpaslíky poněkud v naději. Ve slepé naději, že ho snad zachrání, ale mouchy už na něj sedaly a oči měl prázdné. Když pak trpaslíci začali mluvit, více sevřel truhličku a nechtěl jim ji dát, ale s každou vteřinou ztrácel sílu i pojem o čase a o světě kolem sebe. A v posledních vteřinách ho kořeny sevřely tolik, že mu rozdrtily krk. Vydechl naposledy a truhla mu vypadla z rukou. A na zničenou loď vylezl wendigo. Wendigo očuchal pár krvavých louží a hledal něco k jídlu. A pak zvedl hlavu, když viděl trpaslíky a blikající světýlka. Loď snad nevybuchla, protože byla postavena jiným stylem než obvykle, její konstrukce byla pevnější, avšak bezpečnost lidí na ní už nebyla tak velká. Snad i proto byli všichni mrtví. Když pak wendigo zavětřil a zahlédl nad korunami stromů další loď, vrhl se na úprk a les najednou utichl. Pokud se i tak hrozivé stvoření bálo, les měl důvod se bát také. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zastávka - Vilímkova farma Palác v Acrine - Vilímkova farma Kapitán Hideon, Dračí generál Andílek jen poslušně kývl a začal připravovat draky. Valor nervózně přešlapoval a nakonec, když se donutil i Lumerius k tomu, aby se přidal, bylo postaráno o přesun. Dále se k výpravě přidala vzdušná kavalérie, jednotka jezdců na pegasech a gryfech, o kterých se ale rozhodlo, že vyletí napřed, aby se koně a grafové neuhnali tím, jak draci jsou rychlí. Vyletěli hned, co jim to bylo nařízeno a setkání mělo proběhnout u Zdi a nebo kdekoliv po cestě. Draci byli o něco komplikovanější k přípravě, jezdci vyrazili a Dalyor s Lumeriusem a Valorem vyrazili o hodinu později. Hideon byl na tom hůře. Zvěd poslechl a ihned vyrazil na cestu, věděl, že teď s válkou na prahu musí být všechno dokonalé a nesmí dojít k žádnému zaváhání, to vlastně bylo elfům přirozené jako tlukot srdce pro lidské tělo ale Viralský voják... Ačkoliv byl fyzicky vyčerpaný, něco podivného ho nutilo vydržet. Stále se bránil, stále byl odhodlaný nezklamat své nadřízené a proto mlčel. Chtěl vydržet i déle, ale polévka, co stékala do Hideonova hrdla pro něj byla skutečným mučením. Naštvaně zavrčel a napjal tělo, z hrdla vydal zavrčení, za které by se ani vlkodlak nemusel stydět. “Jste šmejd, kapitáne, zradil jste své vlastní lidi a pro co? Proto, abyste sloužil falešnému králi? Bohové nejsou.” vztekal se skoro nesmyslně. “To necítíte ani… Malou výčitku? Tohle se vám zdá v pořádku?” zeptal se znovu a nadechl se. Sklopil hlavu, aby nemusel sledovat, jak kapitán jí a v tu chvíli jeden voják z oddílu vešel do místnosti a Viralskej opět zvedl hlavu ve slepé naději. “Kousek od Vilímkovi farmy přistál Dračí generál. Má s sebou dva draky, dle všeho Valora a Lumeriuse… Myslím, že byste to měl vědět.” řekl rychle a v očích Virala se objevil strach. Bál se snad ohně? Kde se tu Dalyor vzal? A nebo proč? Cesta na Farmu na hřbetě draka mohla trvat tak půl dne. Dělo se snad něco, že král vyslal svého věrného muže a dva draky? |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Další nečekané návštěvy.Dalyor Von Fridingen Kus za Vilímkvou farmou. Když začal Viralský zvěd nadávat a prskat svá obvinění, pomalu jsem vzhédl od polévky a pozoroval ho svýma zpola přivřenýma očima, aprosto bez známky emocí, s hlavou nakoněnou ke straně, čekajíc trpělivě než skončí. Jako kdyby mě jeho obvinění vůbec nevyváděla z míry. Což, po pravě, nevyváděla. Ne, když je slyšíte tak často, jako já. "Jestli mám výčitky? Ne, ani bych neřekl. Je to co dělám v pořádku? To zcela záleží na úhlu pohledu, není liž pravda?" Pokrčil jsem nezaujatě rameny v odpověď na jeho dotazy, v klidu jsem dojedl a odložil misku. Jistěže mám své své důvody pro to, co dělám, ale tomuhle bezpáteřnímu červovi je vysvětlovat nemusím. "Nuže tedy," začal jsem přecházet po místnosti s rukama za zády, jako kdyby Viral vlastně vůbec nic neřekl, "chci vědět, jaká byla tvoje mise na tomo místě. Jaké jsou tvé rozkazy?" Mluvil jsem klidně a nevzrušeně, sebeovládání je jedna z věcí, na kterých si zakládám. otočil jsem se na patě a trpělivě čekal na jeho odpověď... či mlčení. Když do dveří vrazil posel, jen jsem stroze přikývl, napchal Viralovi opět do kušny roubík a vyrazil ven. Aby ho hlídala, to jsem Angharad připomínat nemusel. Předal jsem svým lidem ještě rozkazy, že kdyby se portál objevil a já nebyl k dispozici, ať s ním projde vězeň a nějaký zkušený doprovod. Na druhé straně si už poradí. Cestou mi s bzukotem křídel na rameni přistál Arcigenerálmajor a ze stínů uličky mezi dvěma domy se vynořil vysoký elf v čistě bílé masce - sám mistr Tanečník. Nevím jak to ten strašidelný bastard dělá, že ho ani já neslyším přicházet...a snad to ani nechci vědět. Co tu může Dalyor chtít? Desátník byl rychlý, ale ne tak rychlý. Takže muselo jít o něco jiného. Vážnějšího. Mé ponuré úvahy se mi odrážely ve výrazu, když jsem se i se svými poručíky dostal na dohled dračí letky. Jakmile jsem stanul před Dračím generálem, okamžitě jsem předpisově zasalutoval. Puk se postavil do předpisového pozoru a Tanečník se tak zvláštně hadovitě uklonil. Nevydal přitom žádný zvuk, žádné zašustění látky, zavrzání kůže, ani zacinkání přezek. Nic. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Unarova hrdost Vilímkova farma Wynelle, Blanchette Unarovi Blanchettina znalost vína velmi imponovala. Neměl pouhou radost, on byl přímo nadšený! Blanchette říkala ta správná slova, správně se usmívala a správně otáčela hlavou… V tuto chvíli to byla pro Unara ta nejlepší odměna a on si to upřímně užíval a miloval to, protože jak on, tak jeho žena se ve vínu moc nevyznali. Naopak, tomuhle rozhovoru se možná kapku chtěl vyhnout, aby neodpudil Blanche svým hurónským zjevem a svou neznalostí, ale jeho hospodářská dobrota… “Červené, tomu to tady jde a se ženou máme rádi jemné sladké víno.” přiznal spokojeně. “A pak jsme si říkali, proč to neudělat ve větším měřítku, myslím si, že až začne válka a následně skončí, že bude důvod k oslavám… K tomu mám i sud! Který ještě nechávám ležet.” usmíval se Unar a pak se podíval na Wynelle, která cucala víno. Jazykem si s ním hrála, ale měla stále ten svůj nepřítomný výraz. “Ona je jedna ze Zlomených?” zeptal se Unar najednou smutně. A já zpozorněla. “Nene!” začala jsem rychle, musela jsem se probudit ze svého limbu. Všichni znali odpověď, ale Unar se jen laskavě usmál, protože věděl, že snad Zlomená budu spokojenější, když si budu myslet, že mi věří. A já skutečně byla, připadalo mi to jako něco, co jsem zvládla. “Víno bylo první nápoj, co mi Vincent dal…” řekla jsem potom zamyšleně a podívala se kolem se a podívala jsem se na Blanche, která tu byla se mnou. Obdivovala jsem ji, byla v každé situaci tak krásná… Vždycky jsem si myslela, že si jednou najde malíře, který bude malovat každý její krok, že jí už nikdy nepustí z očí, protože každý její krok, co nikdo neobdivuje, by byla škoda… “Je tu Dalyor.” řekla jsem jen nepřítomně a Unar se zastavil. Zamrkal a pak kývl. “Tak snad počkáme, až pro nás někdo přijde, jako by se nic nedělo. Mohu vám nabídnout kousek sýra k nakousnutí?” usmál se, když vešla jeho žena a položila tácek na stůl. “Nechám vás tu, ale nad farmou přelétli dva draci. Jdu se podívat do vesnice, jestli jsou všichni klidní.” nabídla se a potom odešla. A já viděla v jejích očích strach. A pak jsem se opět podívala na Blanchette. “Sestřičko, těším se, až budeme doma a já tě obejmu.” přiznala jsem, tohle cestování bylo na můj vkus moc dobrodružné. A tak jsem dopila víno a dívala se na prázdnou sklenku než jsem jí odložila. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Výhrůžka Annabelle, Isabella, Rhys & Stvůra Pohledem těkám mezi vlkem a Stvůrou. Zastavím se v půli kroku, ale není to proto, že mi to zrzka řekla. Její slova mě paralyzovala, je to ale vztek, nikoliv strach, co cítím. Nevadilo by mi, kdyby vyhrožovala mě, vlastně bych se jí spíš vysmál do tváře. Ale když si vybrala Isy, tak ťala do živého. Náhle je mi nějaký vlk ukradený. Pohledem přelétnu palubu, abych se ujistil, že tady Issabella skutečně není. Pak se vrátím ke Stvůře. Zcela ingoruji Rhysovu radu, pistoli mám namířenou na její hruď, ruka se mi ani nezachvěje. "Myslel jsem, že jsi chytrá. Ale vyhrožovat dceři kapitánky, před celou její posádkou, to svědčí o opaku." Kvůli Isy bych prošel ohněm a podle výrazů některých pirátů, kteří její slova zaslechli, nejsem jediný. Kolem mě se to ježí zbraněmi, ale všichni se zatím drží na uzdě. Dost možná čekají právě na to, co udělám já. "Odvolej tu bestii. Z klece se stejně nedostaneš." Její počínání mi přijde hloupé a zbytečné. Tohle není nic osobního. Proč prostě nepochopí, že tohle je jen obchod? Nechci Stvůru zabít, ale pokud mi nedá na výběr, tak nebudu váhat. Sice bych tím asi elfa nepotěšil, ale to je mi jedno. Posádka, a hlavně Isy, jsou v tuhle chvíli přednější. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Šťouchání do vosího hnízdaBastien, Rhys, Annabelle, IsabellaLíně zvednu pohled vstříc hlavni, která na mne míří. Ruka půlelfa se nechvěje, ovšem podle výrazu i pachu snadno poznám, kterak mu má slova nejsou lhostejná. Cítím to ze všech. Koutky mi zacukají do úsměvu, který tančí na hranici příčetnosti, avšak oči zalité zlatou žlutí potemní. "Všichni slyšet, všichni vědět," odpovím lakonicky a vzduch kolem mihotavé siluety vlka se zatetelí magií. Hladový pomalu zvedne hlavou a pohledem přejede po pirátech, kteří na nás míří zbraněmi, nakrátko odhalí tesáky schované ve vlčí mordě, ze které kapou sliny a tvoří mokré cestičky v rýhách trouchnivějících prken paluby. Dřevo tiše naříká a úpí. "Pokud zahřřmět..." pomalu se narovnám. "... více krve..." doplní mne ten hluboký druhý hlas. "... více síly..." hlavu nakloním ke straně. "... více smrtí." uskřípne Vlk pobaveně. Nebojím se smrti. Já ne. To oni by se měli bát. "Ne," přimhouřím oči. "Svoboda za život mláďáte. Nebo smrrt za smrrt. Já vyhrrát," vycením zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Vzpoura vězňů Bastien, Stvůra, Rhys, Isabella S Natem jsme dlouholetí partneři, takže se velmi rychle dohodneme na detailech, kterých stejně není mnoho. Úroda je o něco horší než obvykle, ale to není na překážku. Já svou část dostanu. Jakmile máme obchod za sebou dojde na osobnější rozhovor a povídáme si o tom co se u nás událo za tu dobu, kdy jsme se viděli naposledy. Vyslechnu si jeho hlášení o republikánských silách, které se shromažďují kolem. Já zase přihodím k dobru co vím o Nothii. Samozřejmě dojde i na toho draka, kterého tu máme. Netajím se tím, že jsme chytili Rhyse Von Fridingena. Dračího jezdce a generálova syna. Každý kdo vám aspoň polovinu mozku si to stejně dá dohromady. Dračice tu není jen tak na výletě. Probíráme zrovna možná rizika tohohle podniku, když se ozve výstřel. "Ani chvíle klidu," zavrčím vztekle a vyběhnu na palubu, kde je již hotové pozdvižení. Chvíli mi trvá než se proderu tím davem, který má již zbraně připravené. Přesně jak jsem čekala jedna se o zajatce. Kdo jiný by také mohl za tím vším stát? "Co se to tu u všech zasraných bohů Nothie děje?" vyštěknu a pohledem těkám od stvůry z nočních můr k Bastienovi, ke Stvůře a zase zpátky. Z mumlání za zády se doberu, že se ta divoženka pokouší nám vyhrožovat a zkouší prapodivnou magii, ale chci to slyšet jasně i se všemi podrobnostmi. Rozhodně se něčeho takového jen tak nezaleknu. "Ať to kouká okamžitě zmizet z mojí lodi!" vyštěknu s tváří zamračenější než je obloha při monzumu a s rukama v bok. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nyx a její malý Kdesi v poušti Annabelle, Isabella, Bastien, Rhys, Stvůra Dračice zpozorněla a očuchala dráče a poté mu pomohla zpátky do vaku, který měla na svém boku. Dráče bylo vyčerpané a i když ve vaku bylo minimum pohodlí, usnulo okamžitě a dračice se zamyslela nad slovy Rhyse a sledovala postavičky na lodi. Přemýšlela snad, že by mohla něco udělat, že by snad mohla zasáhnout… Ale nebyla dost odvážná, nechtěla Rhysovi ublížit a tak pouze čekala, ale když bylo teď dráče u ní, byla klidnější. Vydechla opět horký vzduch a pak si sedla a zamávala ocasem. Stále přemýšlela. Bylo to skutečně tak nebezpečné? Nerozuměla lidským kratochvílím, nerozuměla ani tomu, proč elfové chtěli draky zkrotit, nerozuměla tomu, proč je pro její dráče takové nadšení… Smutně vydechla a položila hlavu do písku. Byla smutná. A pak uslyšela svého majitele. Zamrskala ocasem a postavila se na všechny čtyři, zafuněla a nervózně se prošla. “Pokud bude třeba, zasáhnu. Pokud mám padnout, padnu, ale zemřu při obraně svého pána, ten nečistý duch se tě nedotkne.” zabručela nervózně a přiblížila se k lodi. Dost, aby viděla, co se děje na palubě, ale také dost na to, aby byla v bezpečí. “Rhysi, ptáčátko, co se tam děje?” pokračovala stále naléhavě a začala v tlamě rozdmýchávat plamen, který jasně poukazoval na její neklid a strach o život té jediné bytosti, která jí byla blízko. Chtěla za ním, chtěla ho vzít, vyzvednout na hřbet a chránit, uletět s ním, ale všechno to byla jen marná přání. Prozatím. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Kapitánka na scéně Annabelle, Isabella, Rhys & Stvůra Hledím na Stvůru s neskrývanou záští vepsanou ve tváři. Prst mě svrbí na spoušti a s chutí bych to do ní našil, jen abych jí ukázal, kde je její místo. Ten správný okamžik jsem ale zjevně propásnul. To si však uvědomím až ve chvíli, kdy se na palubě objeví Anna. Okamžitě cítím, jak ze mě část tíhy spadla. Kapitánka je tady, což znamená, že jsem právě ztratil velení. Obvykle vím přesně, co dělat, ale tahle situace má k "obvyklému" opravdu daleko. Milerád tak Anně přenechám iniciativu. "Vyvolala...tohle, podle elfa je to nějaký její bůh. A vyhrožuje smrtí Isabelle." S podrobnostmi se opravdu neobtěžuji, jen kapitánce shrnu to podstatné. Napráskám Stvůru a její úmysly a teď se budu jen, se zadostiučiněním, dívat, jak si to od kapitánky vyžere. |
| |
 | soukromá zpráva od Caithe Ashfell (N) pro Nevydařená mise a ztroskotaná loďAivaický les Společně s několika dalšími elfy jsme se proplétali divokým lesem. Museli jsme být velice opatrní, ačkoliv pro nás rostliny kolem nebyly hrozbou, na rozdíl od našeho cíle. Ten se musel pohybovat někde před námi, jeho stopy však bylo tady obtížné najít. Ale byl tady někde. A my jej museli najít. Jak se však zdálo, nalezli jsme jej až příliš pozdě. Jeho tělo jsme přešli chladně, bez jakýchkoliv zvláštních reakcí. Ať už si život vzal sám, nebo mu jej vzal les, bylo po něm. Větší cenu by měl samozřejmě živý, ale tohle můžeme také považovat za řešení. Cokoliv mohl nebo nemohl zjistit se nedostane k nepříteli. Ani jeho mechanická vrána se totiž odtud nedostala - té se pro změnu s naprostou jistotou zbavil les. "Co budeme dělat te-" Ani jsem nedořekla svou otázku, když se nad našimi hlavami ozval výbuch. Někteří se trochu přikrčili k zemi, ale já zůstala stát napřímená, mé modré oči upřené k obloze. Přes listí šlo jen odhadovat, co přesně vybouchlo a co se s tím stalo. Vypadalo to na vzducholoď. Ani jsem nečekala a vydala jsem se k místu, kde by pravděpodobně měla dopadnout. Přiblížili jsme se tak, abychom dobře viděli, co se stalo. Před námi byla loď v plamenech. Uvnitř a na palubě muselo umírat velké množství lidí. Pohled mi padl na muže, který se vybelhal ven s nějakou krabičkou. Umíral. Chtěla jsem se zvednout z našeho úkrytu a jít za ním, ale vůdce naší skupiny mě zadržel. Zachovala jsem se nyní zbytečně zbrkle. Ale já chtěla vědět, co je ta krabička, než z něj úplně vyhasne i poslední jiskřička života. Za chvíli však velitel ukázal do nebes - byla tam další loď. Musíme být velice opatrní. Zanedlouho k muži přišli dva trpaslíci. Nejspíš na něj mluvili, ale moc si toho neužili, les se toho muže zbavil velice rychle. Truhlička nejspíše tedy připadne jim. Škoda, pomyslela jsem si, zatímco jsme nadále velice tiše sledovali dění před námi a nad námi. Do té doby divočící stvoření se najednou zklidnila, snad si také všimla lodi nad námi. Hrozí i nám nějaké nebezpečí? Instinktivně jsem se přitiskla blíže k zemi a kapuci jsem si přetáhla více přes hlavu, snad abych co nejlépe skryla své zlaté vlasy. Snad si nás nevšimnou a my se můžeme vrátit zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Hyeny, vlci, draci a... elf.Annabelle, Bastien, StvůraPři hlasité ráně jsem pohledem trhl od Vlka k Bastienovi, ale ten naštěstí vystřelil jen do vzduchu. Úlevně jsem vydechl. Piráti se rázem dali do pohybu a na jeho rozkaz obklopili Vlka, ale má pozornost se přesto přesunula zpátky k dračici v dálce. Přesvědčen, že to pro ni a pro mládě bude bezpečnější, jsem čekal, až vzlétne. Ale ona... nevzlétla. Ptát se proč jsem nemusel. Ani jeden z nás tu dneska umírat nebude, prošlo mi myslí pevně a doufal jsem, že ji má slova trochu uklidní. Očima jsem zabloudil zpátky k druhé kleci a událostem odehrávajícím se přede mnou. Ač jsem vnímal hlasy kolem sebe a roustoucí rozrušení pirátů, zaznamenával jsem jen střípky konverzace mezi Bastienem a Stvůrou. Při promluvě Vlka jsem se ale zarazil: více krve, více smrtí? zopakoval jsem si bezděky v duchu a pomalu v takřka hmatatelném zmatení se vytáhl zpátky na nohy. Jen pomalu jsem skládal dohromady, co se vlastně stalo, ale touhle dobou již Bastien mířil pistolí na Stvůru a dorazila i kapitánka vzducholodi. Jeden malér za druhým, odpověděl jsem Nyx s potlačeným povzdechem a tentokrát už jejím směrem nepohlédl. Oči jsem upřel ke kapitánce pirátů v... ano, v jistých obavách, které pro jednou neměly s draky nic společného. Přese všechny její výhrůžky a zločiny byla matkou a Isabella jejím dítětem. Na ničem jiném záležet nemělo, a přesto... Duch odpověděl na volání Stvůry. Řekl bych, že nám přišel pomoci, ale... nelíbí se mi jak. Nicméně to není náš nepřítel. Piráti byli. Vyhrožovali Nyx a jejímu maličkému. Výhrůžky, pořád jen výhrůžky. Buď připravená zasáhnout. Pokud má dojít k boji, budiž. Prozatím se ale drž v bezpečné vzdálenosti. "Nestřílejte. Pokud nechcete zpečetit osud té maličké, nestřílejte," promluvil jsem překvapivě klidným hlasem a opět se odvážil pohlédnout na ducha před Stvůřinou klecí. I když jsem tentokrát už neklečel, o jeho božskosti jsem nepochyboval. Jeho magie se tetelila ve vzduchu a radostně, lačně vyčkávala další doušek krve, další duši, kterou by pohltila již navždy. "Říkají mu Hladový. Je to thryenský bůh smrti." "Stvuro, takhle bychom nebyli o nic lepší než oni. Ať už jsou jejich zločiny jakékoliv, ta maličká jejich vinu nenese. Odvolej svou kletbu." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Zlá StvůraAnnabelle, Bastien, Rhys, IsabellaNa palubě se objeví kapitánka, ovšem i přes její důrazný požadavek se nic z toho nestane. Přízračný vlk stále stojí na místě a jen líně švihá oběma ocasy ze strany na stranu. Půlelf na mne míří zbraní, zatímco mu oplácím ten klidný pohled tváří v tvář hlavni. Nemůžu se dočkat, vyzývají ho mé žluté divoké oči, nepřeji si nic jiného než celou tuhle loď proměnit v jedna velká krvavá jatka. Hladový si všímá více dračice, která vzlétne než pirátů, co na něj míří zbraní a sotva padne jeho jméno, obnaží tesáky ukryté v mohutné mordě a vzápětí s krátkým zasmáním sklapne zuby a drápy pomalu přejede po prknech paluby až to zaskřípe. „Ne,“ zavrčím odmítavě, „všichni stejní,“ trvám si na svém, v hlavě mi zní slova té druhé, kterými mne častovala. Ve své touze po magii, která by jí patřila, po jejích nových příchutích, které by mohla objevit, bude jednou z nich, bude nás zavírat do klecí a stín její lodi bude v našich lesích postrachem. „Smrrt za smrrt, krrev za krrev, svoboda z klecí za život malá hyena,“ zopakuji i před kapitánkou, ke které upnu pro tu chvíli svoji pozornost. „V šerru a stínech, oni si ji najdou,“ zazní z mých úst Vlčím hlasem. Hladový se naposledy rozhlédne kolem sebe, než se jeho kontury začnou vytrácet, dokud nezůstane jen tetelivý opar magie, to zvláštní mrazení v zádech říkající, že ač jej oči nevidí, neznamená to, že nadobro zmizel. Památka na něj vyvěrá z místa, kde ještě před chvílí stál. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Ukradená vzducholoď Raya, Boendal, Boindil, Catihe Za letu poslouchám rutinní hlášení a čtu reporty. Není v nich nic důležitého, ale pro jistotu jim věnuji pozornost. Šetření je v plném proudu a každá maličkost se může nakonec ukázat jako důležitá. Když mě kapitán upozorní, že se blížíme místu havárie vstanu, přiložím dalekohled k oku a z výšky si vše pořádně prohlédnu. Trpaslíci jsou již zde a já jsem dorazil právě včas. Kapitán začne vykřikovat povely a kolem mě to ožije jak se blížíme na přistání. Nebo spíše na sestup. Bude bezpečnější udržovat vzducholoď ve výšce a v pohotovosti. Celé to tu vypadá nebezpečně a kdo ví jaká překvapení tam na nás ještě čekají. Dorazíme na místo. Spustí se žebříky a lana a na nich první výsadek, který má zajistit okolí před tím než se na zem dostanu já. Nepřátelská aktivita je minimální, ale pasti tu mohou být klidně nastražené. Takže jakmile je jednotka rozestavěná aby pokryla celé okolí nechám se spustit k zemi poblíž havarované lodi společně s Rayou. Je potřeba postupovat rychle, ale obezřetně. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Boendal, Boindil, Caithe Velkou část svého života jsem strávila na palubě lodi. I po všech těch letech mě ale stále přepadá zvláštní pocit, kdykoliv vstoupím na loď. Připadám si zde trochu nepatřičná. Nechám generála jeho práci, a připojím se k Alecu Bennymu. Tady nahoře by Rononovi nemělo hrozit žádné nebezpečí a já se, ve společnosti senátora, cítím dobře. Využiju chvíli k odpočinku tichému zpěvu, protože vím, jakou mu to činí radost. Znovu se ke generálovi připojím až těsně před tím, než se rozhodne sestoupit na zem. Proměním se a ve své krvelačné podobě se snesu k zemi. Vznáším se několik desítek centimetrů nad zemí a pátrám po okolí po známkách nebezpečí. Zachytím pach prchajícího wendiga, ale je už příliš vzdálený a nepředstavuje pro mého pána hrozbu. Když se ujistím, že je vše v pořádku, opět najdu své místo po generálově boku. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Kapitán Hideon Cíl byl všem jasný. Nicméně před tím, než jsme mohli zachránit Rhyse společně s ostatními, čekala na nás před námi dlouhá cesta na niž se tedy ozbrojená eskorta zhruba těch nejlepších padesáti jezdců na gryfech a pegasích vydala napřed, aby mohli šetřit své síly. V porovnání s draky sice obě vznešená zvířata dokázaly udržet nějakou dobu krok, nicméně dračí křídla přeci jen měli v tomto ohledu trochu navrch. A tak, zatímco ostatní již letěli napřed k Vilíkově farmě, kde jsme se měli všichni přeskupit a kde se podle všeho měl nacházet Kapitán Hideon, pro kterého bylo v mých plánech přeci jen trochu místa, já trpělivě vyčkával na přípravu Lumeria a Valora. Následná cesta na farmu posléze proběhla bez větších obtíží. Oblaka byla čistá,vítr poklidný a mimo špatné počasí nebylo příliš mnoho věcí, které by zvládly ohrozit dospělého draka v jeho přirozeném prostředí. A já si mimo jiné poprvé po několika týdnech mohl užít svého klidu a nechat na chvíli zanechat své starosti za mojí hlavou, zatímco svěží vítr čechral mé světle zrzavé vlasy. Už to byla přeci jen nějaká doba, co jsem se octl v sedle Valora. Zpravidla na to v posledních letech nezbývalo až tolik času, jako za mých mladších let, kdy jsem si mohl dovolit být bezstarostný a bez zodpovědnosti, kterou třímám nyní ve svých rukou. Krátce jsem shlédl dolů na krajinu, která se jako šmouha míhala pod masivními křídly zlatého draka a vybavilo se mi, jak odsud se zdál svět jako na dlani.. Na farmě už všichni trpělivě vyčkávali. Většina z nich vyrážela narychlo a neměli čas si vyzvednou zásoby na cestu, nicméně to bylo také jedním z dalším důvodů, proč jsem určil místo setkání zde. Tady alespoň měli tu možnost nabrat síly a zásoby na cestu. ,,Všichni připraveni?'' pohledem přelétnu po několika nastoupených elfech, oči zastavujíce se teprve až na nejstarším z nich s lehce odlišnou zbrojí. Aetherius, jeden ze členů palácové stráže, který svými zkušenostmi a schopnostmi velmi rychle získával jedno ocenění za druhým. Ten mě beze slova utvrdí kývnutím. ,,A Hideon?'' nazdvihnu mírně obočí. Nemusím ale čekat dlouho, když náhle koutkem oka jej zahlédnu. ,,Kapitáne,'' kývnu mu na pozdrav, když společně s jeho doprovodem dorazí a zasalutují. ,,Pohov, mě na tohle stejně neužijete,'' pobaveně se na něj usměji, přičemž zběžně přejedu pohledem jeho doprovod, načež jež rukou vybídnu k pohybu. ,,Projdeme se? Je tu něco, co spolu musíme probrat. Konkrétně mého syna..." |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Špatné zprávyDalyor von Fridingen U Vilímkovy farmy. Pohledem přejedu nastoupené elfy a draky - když záhlédnu jednoho z Divokých, stojí mě veškeré sebeovládání, aby mi obočí překvapením nevyšplhalo až na temeno. 'Tohle není dobré...' Divocí draci byli...no, něco jako Viralské zápalné bomby. Nevypočitatelní, s velkou ničivou silou a používání jen v případech nejvyšší nouze. Takže generálova slova o jeho synovi sem vzal s již pověstným stoickým klidem a rázně vykročil směrem za ním, Puka stále na rameni. I Tanečník se držel kousek za mým ramenem jako obzvláště znepokojivý stín. Pomyslná ozubená kolečka v moji hlavě svištěla na plné obrátky. Pokud se Rhysovi u zdi něco stalo (čemuž přítomnost divokého draka a celé jedné letky ghryfích jezdců nasvědčovala), znamenalo to, že se něco muselo stát i Stvůře, kerá byla pověřena ochranou generálova syna. Obličej se mi zachmuřil ještě o něco více, než obvykle. "Chápu tedy správně, že u Zdi nastaly...nečekané komplikace, pane?" I když otázka mohla znít poněkud neuctivě, snažil jsem se pokud možno o co nejvíce věcný tón. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Chuť vína a (ne)přítomnost generála Vilímkova farma - sklípek Blanchette & Wynelle Graycott Snad dříve pro mě byla Slepá kněžka děsivým úkazem Nothianského paláce, snad mě děsila tím, jak moc viděla i se Slepýma očima, snad mě děsila tím, že jsem viděla, jak o ně přišla, snad mě děsilo to, jak byla moudrá a kolik ona věděla a hlavně viděla… To vše mě děsilo, ona byla jedním z těch temných tajemství Nothie a jejím snad neméně děsivým oponentem byl Dalyor von Fridingen. Ne proto, jak se choval, ne proto, kdo to byl, ten muž získal veškerý respekt a zasloužil si uznání většiny Nothianů, zasloužil se o něco, co jiní ne… Stejně jako Ronin Vexare. Klesla jsem do náruče má drahé sestry, pevně jsem sevřela její šat a do zad jí zaryla nehty, třásla jsem se bolestí a mé vize byly silnější a silnější. Ani jsem nepípla, Owen nás pouze rozpačitě sledoval a snažil se hledět si svého, věděl, že mám za sebou dlouhou cestu a že má před sebou příklad něčeho, o čem neví zhola nic… Ale přesto chtěl pomoci, přesto chtěl pomoci mé sestře a chtěl pomoci mně. Chtěl, abychom z jeho farmy odešly šťastné, silné… Ne proto, že bychom potom šířily slovo o jeho dobrotě, ale proto, že takový byl, že sám pomoc nepotřeboval. Nenechal nás dlouho čekat, přisunul křeslo, které tam měl, když během chladných večerů degustoval víno a jeho žena již spala a podíval se laskavým pohledem na Blanchette. „Mám pocit, že jsem měl ještě něco na práci vedle v místnosti. Budu rád, když se ke mně opět přidáte, mám tu víno od samotného dědečka krále, který je již po smrti.“ navrhl vesele a pak odešel do vedlejší místnosti. A já se potom podívala vážně na svou sestru, sevřela jsem ji opět v pevném objetí a rozpačitě zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem, co jí mám říct a jak se mám ospravedlnit… Neměla jsem slova k tomu, co se mi dělo. Neměla jsem slova útěchy, které bych jí řekla, viděla jsem les v plamenech, viděla jsem hořící vzducholoď, viděla jsem řvoucího piráta a umírajícího draka, viděla jsem pád, viděla jsem temného, jak se sklání nad lidskou mrtvolou a jí jeho maso… Tvář se mi zkřivila a já pobledla, nevěděla jsem, co mám dělat. A věděla jsem, že Kněžka vidí stejně znepokojivé obrazy jako já. „Blanche, jsi má milovaná sestra, já… Už nebudu moci žít normálně, jsem závislá na pomoci jiného člověka… A ty máš život, nepotřebuješ dítě, o které se musíš starat, a tak…“ posadila jsem se unaveně a bezradně na křeslo a poté vzala do ruky sklenici vína a opět se z ní napila. „Začíná mě naplňovat úzkost a strach, Dalyor je stejně nebezpečný, jako Ronin Vexare a víš, čím jsou tihle muži nebezpeční? Oni ví, že se jich lidé bojí. Oni ví, že jsou silní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Co nejdál pryč Zvednu opatrně hlavu k obloze, abych viděl, že posily přicházejí. Trvalo jim to dlouho, kdyby tady byly o pár hodin dřív, třeba se nic s Wyn stát nemuselo a Blanche na ni sotva mohla hodit očkem. Zatracená Blanche, utvrdím se. Na Aleca Bennyho jen kývnu hlavou, na otázku neodpovídám. I kdybych chtěl, Ronin je rychlejší a odpoví mu. Se zaujetím si pak vyslechnu, kde ztratil stopu, svěsím hlavu a přemýšlím. Mám své způsoby, jak ji najít, vystopovat, ale... mám samotný šanci? Jednám neuváženě, nebo ze mě stále mluví narkotika, která jsem proti své vůli dostal. Zatřepu hlavou, čím déle tu čekám, tím dál teď Wyn je. Projdu kolem všech, nikdo nepotřebuje vědět, kam mířím, co budu dělat. Ostatně, oni nikoho důležitého neztratili. Obstarám si zbraň, aspoň jednu do zásoby, kdoví co mě čeká. Počkám tak jen do chvíle, než všechna vzdušná plavidla sednou na zem, abych si vybral to nejvzdálenější a z jeho útrob si "vypůjčil" motorku, kterou už pravděpodobně policejní tým v životě neuvidí. Chvíli ticha pak využiji na to, abych se podíval, kam přibližně jedu, než nastartuji a prosvištím kolem shromáždění venku. Sbohem lazarete a všichni. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Rukojmí Annabele, Bastien, Rhys, Stvůra Když jsme donesly jídlo mamce a Rhysovi, chvilku jsem s nimi ještě seděla v místnosti, ale jak jejich rozhovor skončil, i já se Zizzy jsme se vydaly znovu ven. Tentokrát jsme klece obešly tak, abychom se k té nepříjemné čarodějce nedostaly ani na dohled. Nově příchozí skupina lidí mi umožnila směřovat myšlenky jinam. Zatímco Zizzy se mezi ně vmísila a vyzvídala jako obvykle o jejich životě a dobrodružných zážitcích, co se jim událi od té doby, co jsme je viděly naposledy. Bylo to příjemné. Na chvíli bylo všechno tak, jako vždycky, tak jak jsme znaly. A já už skoro přestala cítit chlad, jenž mě obestíral od chvíle, co jsem slyšela tu kletbu, nebo snad věštbu od té čarodějky. Jenže v moment, kdy se objevila na lodi magie, Zizzy trhla hlavou tím směrem a ztuhla na okamžik na místě. Cítila v tom něco povědomého a snad i byla schopná to určit přesněji, ale mne k těm myšlenkám nepustila. Schovala je v mlze neurčitosti a rozběhla se směrem zpět k lodi. *Zizzy! Co to děláš?! Může to být ona!* *A nebo taky ne. A stejně, říkala, že si nás najde kdekoliv, tak co tomu brání jít mezi naše?*odsekne popuzeně Zizzy a mě to opět umlčí. Stáhnu se opět dovnitř a nechám Zizzy plně kontrolu. Ona ví, co dělá. Snad. Doběhne na loď a vmísí se mezi piráty, kteří míří na něco uprostřed. Uslyší Bastianovo shrnutí situace celé a nepřikrášlené. V duchu zalapám po dechu, když spatřím tu věc. Je jasné, že přesně o tomhle ta ženšina mluvila. "U všech pozemských zavšivených kurev s leprou," pronese rozezleně Zizzy, když se prostrkala mezi piráty tak, aby viděla na celý ten shon. Hlas se jí chvěje vztekem. Povedlo se jí to mezi tím, co mluví ona čarodějnice a zmizí ten děsivý vlk zcela. Můj strach se u ní přetvořil v její vztek. V našich zelených očích není ani stopa po mně. Jestli jsou oči okna do duše, tak Isy měla okna zatažená a Zizzy rozevřená dokořán. Ruce má zatnuté v pěsti a urputně se mračí střídavě na toho tvora i na tu v kleci. "Já se nikde neschovávám ani ve stínech ani v šeru," zaprská Zizzy a odhodlaně zvedne bradu. "Nebojím se tě." Jenže pak zmizí ten tvor a Zizzy to ucítí jako problém. Okamžitě jí napadne, že je to jeho možnost pro útok. Nechápu to jak, ale najednou cítím magii, jak zaplavuje Zizzyno tělo. Najednou je i všude kolem nás. Zizzy roztáhne krátce do stran a magie se zformuje do kopule, která by se kolem nás utvoří, aby nás ochránila, aby neproniklo nic magického, ani ten bůh, nebo co to je. (10) |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
Annabele, Bastien, Rhys, Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Nikdo ho sem nezval a přeci tu je Rhys, Bastien, Isabella, Stvůra Mračím se čím dál víc když si vyslechnu všechny přítomné. Piráti okolo nás nervozně přešlápnou, zacvakají uzávěry pušek, ruce sjedou k pasu se zbraněmi. Stačí jenom málo aby došlo k obrovskému krveprolití. Isabella tomu také nepomůže. Tím co provedla mi doslova vyrazila dech. Netušila jsem, že zvládne něco takového. I když jsem na ní pyšná, tak si zrovna nevybrala nejlepší čas na předvádění svých schopností. Naštěstí mám pár es ještě v rukávu a nějaká čubka mi nebude vyhrožovat, ani mé dceři. Ne na mé lodi. "Ty jdeš se mnou," otočím se na Rhyse v jeho v kleci a slova doslova drtím mezi zuby. "Bastiene, zaveď ho do mé kajuty. Potřebuji si s ním znovu pohovořit. Prasix a Ilandor ať okamžitě přijdou a pokusí se to kouzlo zrušit, nebo zahnat tu příšeru nebo co vlastně a a ať dohlédnou na to aby se to znovu neopakovalo." Nechám zavolat své dva čaroděje, kteří s tím snad něco zvládnou udělat. Není to poprvé kdy na nás poslali něco podobného, ale nejsem si jistá jak moc je to podobné nothianským čarám, kterým čelí normálně. "Isabello, měla bys jít za Coeantou. Má pro tenhle případ připravené něco co může pomoci," požádám dceru a doufám, že víla si na tom opravdu dala záležet a má to připravené. Zbytek nechám tak jak je. Počkám až Bastien vyzvedne elfa a zamířím za ním. Ostatní budou hlídat. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Z klece ven Rhys, Annabella, Isabella, Stvůra S chutí bych Stvůru provrtal pár střelami, ale beru Rhysovo, i její varování, dost vážně. Když se objeví Isy, uleví se mi. Bohužel jen na okamžik. To, co předvede, bych nikdy nečekal. Při pohledu do jejích očí jsem dost znepokojený. Skoro, jako kdyby to už ani nebyla ona. Ani trochu se mi nelíbí, co se tady děje. Jsem tedy docela vděčný, když kapitánka vydá zcela jasný rozkaz. Konečně něco, čeho se mohu chytit. Nechám odemknout klec a kývnu na Rhyse, aby vylezl. Jsem trochu netrpělivý. Pro jistotu zkontroluji pouta na jeho rukách. Stvůra by také měla jedny dostat, ale nejsem si jistý, že by se nyní našel odvážlivec, který by se k ní chtěl přiblížit. "Tak pojď." Pobídnu elfa. Cestu do kapitánčiny kajuty už dobře zná. Čistě pro jistotu, aby ho náhodou nenapadla nějaká hloupost, ho ale přeci jen chytím za paži. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Z klece venAnnabelle, Bastien, Isabella, StvůraUstoupil jsem od dveří klece a trpělivě vyčkal, až ji otevřou. Ven jsem se ale nehnal. I když mi Bastien naznačil, ať vyjdu, zaváhal jsem. Mé oči a myšlenky zabloudily směrem k dračici. Kdyby snad měla pocit, že jsem v nebezpečí, jistě by na nic nečekala a okamžitě mi přispěchala na pomoc. Pokud jsem ale byť jen na několik úderů srdce zvážil jakkoliv se vzpírat kapitánčině rozkazu, bylo to opravdu jen na krátkou chvíli a rychle mě to přešlo. Piráti jen čekali na záminku, dávat jsem jim ji nechtěl. A tak jsem potlačil povzdech, přikývl a vystoupil z klece ven. Zpátky do jámy lvové, nebo vlastně spíše doupěte Hyeny? Zastavil jsem vedle Bastiena. Pouta zarachotila, když je kontroloval, a já na něj krátce pohlédl. Tušil jsem, co pro něj ta maličká znamená. „Pokud se všichni budeme chovat klidně, té maličké se nic nestane,“ promluvil jsem k němu tiše. Pro jednou se v mém hlase neodrážela jistá odtažitost ani podezřívavost vůči pirátovi, naopak. Vlastně se v něm dala mnohem lépe rozpoznat má snaha jej trochu utěšit než v mých, pravda, poněkud nešikovně zvolených slov. Jak uklidnit draka, jsem věděl. Piráta? S těmi jsem moc zkušeností neměl. S dalším pokynem jsem s ním srovnal krok a následoval jeho vedení do kapitánčiny kajuty. I když mě i tentokrát chytil, nebylo to tak hrubé jako předtím, a tak jsem s ním nejenom nijak nezápasil, vlastně jsem s sebou ani maličko neškubl. „Je mi opravdu líto, že se tohle dotýká tvé dcery,“ promluvil jsem upřímně ke kapitánce, když se k nám připojila. Tu maličkou jsem nikdy ohrozit nechtěl. Ač mě její magie znervózňovala – a po tom, co předvedla nyní, o to víc, – jsem ji nevinil z ničeho, co se stalo nám se Stvůrou. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Pakt krve a víryIsabella, Rhys, Bastien, AnnabelleMou myslí projede jako blesk vysoký hlásek malé hyeny. Je to ovšem jen krátký záblesk, který sotva na pár úderů srdce projasní temnotu. Hrnu rty v tom přezíravém úšklebku. „Budeš. Ne teď. Ne tady. Ale budeš, rrran dhrren err tu morrse,“ utrousím polohlasně až není jasné, zda mluvím i k Isabelle či sama k sobě, avšak má slova si ji najdou. Ve vzduchu zajiskří magie a přese mne se přelije ten šimravý pocit jako pokaždé, když někdo čaruje v mé blízkosti, avšak kopuli koncentrované magie, kterou kolem sebe ta malá vytvořila, věnuji už jen netečný pohled. Samotná Isabella by mohla přísahat, že skrze mihotavý opar síly zahlédne zkreslenou siluetu stínového tvora, jak naposledy obejde klec, než zmizí úplně. Žlutýma vlčíma očima se pomalu rozhlédnu kolem sebe, přikrčená v prostředku klece. Pach zlosti a strachu mužů i žen kolem mne svým způsobem uklidňuje. Budou se bát. Dokud budu zavřená v kleci, budou se bát. Přimhouřím oči, když berou Rhyse z klece. Ne, že bych o něj měla strach, ale… On jde ven z klece a já ne! Proč on může A JÁ NE?! Nechápu to. Snažím se, ale… Nevím, co jsem udělala špatně. Co dělám špatně. Teď. Kdysi. Proč… Do zad půlelfa i elfa se opírá můj pohled, když je vyprovázím aspoň mrzutým vrčením. A pak… Jsem už opět sama. Sama mezi cizinci. Sama mezi piráty. Zády se opřu o mřížoví, zatímco se usadím do tureckého sedu. Ten zvláštní vláčný pocit, který se zmocnil mého vědomí a zkresloval vše kolem do abstraktních šmouh a přelévajících se barev, mi dovoluje tak aspoň pro ten okamžik snadno vytěsnit vše kolem. Dlouze vydechnout, a i přes napětí na palubě přivřít oči jako by se snad nic nestalo. Za tichého pobrukování melodie z dávno zapomenutého snu přejíždím drápy se skřípotem po mřížích i podlážce, než se náhle přistihnu, že nevyrývám drápy vzory do podlahy, ale do svého předloktí. A že krev, které kape z ran, si jako živá bytost sama hledá cestičku z klece k místu, kde po Hladovém zůstala jen trouchnivějící zešedlá prkna. „V šerru a stínech...“ Doufám. Věřím. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Nedoceněná Annabelle, Bastien, Rhys, Stvůra Zizzy těší všechny ty překvapené a nechápavé pohledy. Nikdo by to do mě neřekl, že umím pracovat s takovou magií. Však se nemýlí, já to neumím, Zizzy ale evidentně ano. A to mne samotnou překvapí, jak intuitivně a snadno se jí to povedlo. Jenže pak promluví mamka. Začne rozkazovat a kompletně tak zabrání jakémukoliv střetu, ke kterému tady mohlo dojít. Vyděsí mě fakt, že Zizzy je tím o to víc naštvaná a zklamaná. Chtěla si poměřit síly, chtěla konečně dát najevo, že není tak slabá, že je připravená se o mně prát. "Už to odešlo," odpověděla s odseknutím mamce a já se za ní styděla. *Zizzy! Takhle s ní mluvit nemůžeš!* zděsím se. Ale Zizzy mě vůbec neposlouchá a můj hlas je příliš slabý na to, abych se dovolávala víc své moci. Je mi dobře tam, kde teď jsem. Ukrytá hluboko uvnitř, dál od toho děsivého a nebezpečného světa. A tak stále nechám Zizzy aby mluvila a vedla naše tělo. Frustrovaně hrdelně zařvala, když jí matka přikázala jít za Coeantou. Nevraživě se zadívala na klec, než rychle pustila magii a nechala ji prudce se rozlétnout okolo, až to museli pocítit jako závan větru i ti, co byli na magii naprosto tupí. Sevřela ruce v pěst a s rázným krokem silně podrážděného jedince si to rázovala do kajut Coeanty, aby splnila matčin příkaz. Tedy, ne slepě a bez otázek, cože to vlastně pro nás připravila, ale neviděla pro tuto chvíli stejně žádné jiné místo, kde by mohla, nebo chtěla být, když její soupeř zmizel. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Kapitán Hideon S rukama založenými zpátky za zády a s Hideonem včetně jeho doprovodu po mém boku jsem pomalým krokem vykročil směrem od Vilímkovy farmy, zanechávaje dospělé draky a vojenský konvoj za námi. Oni všichni sice byli seznámeni s detaily mise, přesto jsem ale tohle chtěl probrat s kapitánem trochu dál od případných zvědavých uší, které by tyto informace mohli roznést dál. A to poslední, co jsem chtěl, bylo se k Viralijské republice donesly zprávy o Rhysově unesení. Jako zajatec by pro ně měl bezpochyby velmi hodnotnou investicí, kdyby se nám ho pokusili vyfouknout pod nosem. S mírně unavenýma očima nakloním hlavu do strany a přejedu si pohledem Hideona. Poznat ho v mých mladších letech, vůbec bych mu nevěřil ani nos mezi očima vzhledem k jeho původu. Vlastně ani v mém současném věku jsem si občas nebyl pořádně jistý, kde jeho loajality leží, nicméně pokud byl skutečně dvojitým agentem, tak byl sakra dobrým. Koneckonců jeho služby Nothii nebyly zrovna nemalé a ačkoliv mnozí na něj stále pohlíželi jako na zrádce, osobně jsem si myslel, že se mu dá věřit. ,,Už tomu tak bude,'' přikývnu na jeho otázku s mírným povzdechem. ,,Piráti se zničehonic objevili u Zdi, udělali bordel a zajali Rhyse společně se Stvůrou...a pokud jsou mé zprávy správné, tak mají i dráče Nyx,'' zasvětím ho do situace předkládaje ty nejdůležitější a ty nejvíce katastrofické informace. ,,Piráti se nám ozvali první s výkupným, nicméně nepřichází v úvahu, aby se ta jejich banda dostala z tohoto tak lehce,'' krátce odkloním svůj pohled, abych se zahleděl ke slunci a promyslel svá další slova, než je obrátím nazpátek a zadívám se přímo do Hideonových očí. ,,Potřebuji někoho s neortodoxním myšlením, jako jsi ty,'' |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Cesta před Vincentem… Kamiyův lazaret – cesta Vincent Merlin zakrákal a podíval naposledy na zničeného Vincenta, než skutečně vzlétl. Vznesl se nad stromy tak vysoko, že nebylo poznat, jestli to je vrána nebo snad havran, už nešly vidět odlesky modré, pouze silueta, která Vincenta vedla. Ačkoliv se zdál cíl cesty daleko a snad v tuto chvíli nedosažitelný, Merlin moc dobře věděl, že jeho paní a Viralský Muž (ačkoliv to nebylo normální a obvyklé) patřili k sobě. Ani Wynelle nevěděla, co k Vincentovi cítí, sama se cítila utlačená tím, jak se na ní generál podepsal, ale když Vincent zapnul lokalizátor, přesně viděl, kde Wynelle je. Nevzdala se brože. Nikdy by jí to nenapadlo a sama chtěla, aby věděl, kde se nachází, bála se, že se jednoho dne ztratí a nebude moci najít cestu domů a tohle bylo ideální řešení. Dorazil až ke Zdi. Tam se musel zastavit, narkotika na Vincenta již nepůsobila, ale stále byl takový… Jak se mezi nadšenci do vozidel říkalo, přejetý, musím aspoň na chvíli zastavit, ačkoliv vztek a odhodlání ho poháněl dál… A v tu chvíli se Merlin z nebe vytratil. Vždycky se vytrácel, vždycky cítil povinnosti, vždycky věděl, kde ho potřebují… A Vincenta přenechal malé víle, byla velká asi jako malé dítě, hubená s křehkým tělíčkem. Sedla si vesele na motorku a spokojeně se zazubila ostrými zuby. „Jedeš celkem rychle.“ poznamenala vesele. „To vozidlo pohání palivo, ale co pohání tebe? Kam se tak chystáte? Chcete přes Zeď?“ ptala se jak rovněž jak malé dítě – zvědavě a vytrvale. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Slova útěchy Vilímkova farma – sklípek Wynelle & Blanche Poslouchala jsem Blanche se zatajeným dechem, sledovala ji jako anděla, který se snesl na zem. Ona mohla být obojí… Jak anděl, který člověku pomohl, tak ďábel, který zničil nepřátelé a za to jsem ji vždy obdivovala. Vždy byla mou hvězdou, středem vesmíru, dokonce i teď, kdy jsem netušila, kam patřím… Všechno se začínalo pomalu srovnávat, věci začínaly dávat smysl i přesto, že jsem věřila, že bude trvat roky, než se vzpamatuji. Ale věřila jsem, že dokážu vnímat svou sestru ne jako svou paní, ale jako někoho, kdo mi je rovný… Že se to dokážu znovu naučit, že dokážu milovat, a nakonec odpustit i ty křivdy, které se staly. Nadechla jsem se opět, abych se mohla podívat na svou sestru a odložila jsem sklenici. „Máš pravdu, měla bych přestat pít.“ uznala jsem, ale stále jsem se nezvedala, stále jsem byla vyklepaná z té panické hrůzy, co jsem zažila, kterou jsem… Cítila. Přála jsem si, aby to skončilo, aby všechna hrůza skončila. „Já ho jen nechci potkat. Děsí mě muži, kteří mají víc moci než kolik dovednou zvládnout… A ještě děsivější jsou ti, kteří tu moc zvládnout dokážou, Vexare je přesně tím mužem.“ postavila jsem se. „Přála bych si být schopná Hideonovi pomoci… Nechci, aby ho generál odvedl… Proč myslíš, že tu je? Když má i draka… Musí to být vážné, nevíš o ničem?“ zeptala jsem se nejistě a poté stiskla liščí brož. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro InformaceDalyor von Fridingen Poblíž Vilímkovi farmy Když generál zmínil piráty, přimhouřil jsem oči a zhluboka se nadechl. Takže když dodal, že zajali generálova syna a Stvůru, což mimojiné potvrzovalo mé podezření, vydech vyšel ven v podobě tichého zavrčení, které bylo hlubší, než by normální lidské hrdlo mělo zvládat. Pomalu jsem v duchu napočítal do pěti, než jsem, opět klidný a vyrovnaný, odpověděl. "Piráti..." Pronesl jsem zamyšleně. Mohla to být náhoda, ano...ale já jsem osobně na náhody moc nevěřil. "Před pár hodinami na farmě přistála loď a vyložila tu dva Nothijské pasažéry. Na to, aby to byla obyčejná nákladní loď byla posádka příliš ozbrojená a kapitán na mě nepůsobil zrovna jako počestný obchodník. Navíc bych přísahal, že když odlétali a zvedl se vítr, ucítil jsem na palubě svého Ajdutanta. Pach byl ale starý, takže loď už nejspíš opustila. Ale protože vezl osoby u dvora vysoce postavené, nechtěl jsem působit rozruch na základě pouhého podezření…” Skoro omluvně jsem pokrčil rameny. “Nicméně, víme už místo předání výkupného? Největší smysl mi dává pokusit se je přepadnout na zemi, dokud nemají všechny výhody své lodi.” Vyslovil jsem první logickou věc, která mi vytanula na mysli. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Slib Rhys, Bastien, Isabella, Stvůra Vstoupíme do mé kajuty odkud jsem před chvilkou vyběhla. Ještě stále tu je malé pohoštění, které jsem nechala připravit pro Nata. Sklenky s nedopitým vínem, otevřená láhev, na tácu trochu uzeného masa a sýra. Ukáži Rhysovi na židli a sama si sednu naproti němu za svůj stůl. "Než se začnu vyptávat co se tam vlastně stalo chci nejdřív ujasnit jak to mezi námi je. Právě teď, vlastně celou dobu, míří na draka deset děl. Nabitých granáty a připravených ihned pálit. Stačí aby jediné mé gesto nebo slovo, nebo se tu někomu něco vážného stane a začnou pálit. Rozpoutá se takové peklo, že si to ani nedokážeš představit. Ani se nestihne odlepit od země. My sice také ne, ale na tom nesejde, že? A teď mi řekni co se asi tak stane s tím mladým uprostřed toho všeho. Stačí jedna zbloudilá rána a nezůstane z něj nic víc než krvavé zbytky." Nezvyšuji hlas. Mluvím klidně jako kdyby nešlo o nic víc než probírání se seznamem nákladu. Ruce mám na stole, takže na ně může elf vidět a nijak se mi netřesou. Nemá v nich ani žádnou zbraň. Nepotřebuji ji, protože Bastien stojí hned za ním a stejně vím, že by se o nic nepokusil. Ne dokud je toho tolik v sázce. "A ještě jedna věc. Pokud někdo z váš ublíží mé dceři, pak mě raději zabijte, protože pokud to neuděláte, nepřestanu dokud nevypálím každé město a vesnici v Nothii a všechny jejich obyvatele nechám proletět se bez křídel," nakloním se blíž. "Slíbila jsem, že se nikomu nic nestane, ale jak se zdá nebudu to moci dodržet, protože ty nezvládáš své podřízené a když je pes vzteklý tak se prostě zastřelí. Jsem ale ochotná ti poskytnou ještě jednu, poslední šanci. Spoutáš tu bestii aby nemohla čarovat a pak půjde pryč. Přesuneme jí někam dál do pouště kde nemůže nic natropit ať si tam dělá co chce. Rozumíš tomu? Protože jestli ne, tak celé vaše království utopím v krvi a začnu tady." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Doupě HyenyAnnabelle, BastienV tichosti jsem vyslechl kapitánku. Na tváři, na které se předtím zračila lítost, se nyní objevilo zamračení. Po soucitu v mých očích nezbyla ani známka. Další výhružky, pořád jen výhružky. Když domluvila, napřímil jsem se a krátce se ohlédl po Bastienovi. Mlčel. Souhlasil snad s tím, co říkala? To už se ale z mých rtů vydralo rozčílené vydechnutí a mé oči se navrátily k Eastaughffe. Jedno se jí muselo nechat, dostála své reputaci. „Jste blázni,“ utrousil jsem nevrle. „Hladový je bůh. Spoutat ji můžeš, ale nepomůže vám to. Boha se jen tak nezbavíš. Zůstane tu a splní přesně to, co Stvůře slíbil. Bohové na rozdíl od tebe své slovo vždycky dodrží.“ „Tvé dceři nikdo neublíží, pokud se zachováš rozumně. Stvůra ti dala své podmínky, a i když je nepovažuji za čestné či správné, sama neváháš vyhrožovat matce a dítěti. Vážně vám za tohle všechno stojí jedna bedna zlata?“ I tentokrát jsem se krátce natočil k Bastienovi za mnou, ale do něj se pohled šedomodrých očí nezabodl ani z poloviny tak nepřátelsky jako do kapitánky, která vyhrožovala drakům. Stále jsem věřil – doufal, že přinejmenším jeden z nich si na tuhle otázku uměl odpovědět správně. „Omlouvám se, Bastiene,“ promluvil jsem k němu o něco klidnějším, a dokonce mírnějším hlasem. „Pokud chceš, aby dnešek skončil v krvi, nepochybně tak skončí,“ navázal jsem a navrátil svou pozornost ke kapitánce. Byla to odvážná slova pro muže, který neměl k dispozici ani zbraň ani magii. „Nicméně bys v té krvi nakonec sama utonula. Popravdě to nevypadá, že by kdokoliv z vás měl sebemenší ponětí o tom, jak čelit bohovi. A i kdyby, musela bys jim čelit oběma – jak dračici, tak bohu. Otázkou je, zvládla bys v tom pekle, které tu hodláš rozpoutat, také ochránit vlastní dceru? Sama jsi to řekla, stačí jedna jediná zbloudilá rána…“ Těch pár posledních slov, ač jsem neudělal nic jiného, než je zopakoval po kapitánce, mě přinutilo odvrátit pohled. Všichni stejní, tak to řekla Stvůra a měla pravdu. My jsme ale měli být lepší než piráti. Vyhrožovat dítěti – co jsem to byl za rytíře? Zhluboka jsem se nadechl, než jsem se přinutil pokračovat. „Pokud ublížíš komukoliv z nás, budeš příště čelit Nothijské armádě v doprovodu ne jednoho, ale hned pěti draků. Nyx s tebou nikdy bojovat nechtěla, ale oni nebudou toužit po ničem jiném než pomstít svou družku a její dítě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Kapitán Hideon Po vyslovení těch slov jsem pozvolna ubral na tempu, dokud jsem nezastavil a neobrátil se čelem vstříc ke kapitánovi, který se zrovna vypořádal s touto zprávou po svém, a trpělivé vyčkával, dokud jej to nepřejde. To vzal ještě docela dobře, proběhne mi hlavou, když se mi vybaví chvíle, kdy se tyto novinky donesly k mým uším. Krev ve mně bublala ještě několik následujících hodin, nicméně jsem se zvládl kontrolovat. Zvědavě nazdvihnu obočí při zmínce kapitána a vyložení dvou Nothijců. Tohle nebylo sice neobvyklé, že by Nothijci a Viralijci nevyužívali služby pirátů, přesto vzhledem k událostem posledních několika dní tohle něčím zavánělo. Nemuselo to být sice spojené, přesto by neuškodilo se dozvědět více vzhledem k současné situaci. Otázky si nicméně schovám do té doby, dokud Hideon nedomluví. ,,Zítra u Vlčího chřtánu nás očekávají s vanou zlata,'' odpovím mu a na moment stočím svůj pohled k východu, než jej obrátím nazpátek. ,,Máme docela štěstí, že se rozhodli právě pro to místo, než aby si určili místo někde poblíž Viralijských hranic, nedej bože rovnou za Zdí,'' konstatuji s menším náznakem úsměvu, že přeci jen nemusí dopadnout vše špatně. Nemusí...,,Příliš nezáleží na tom, odkud na ně zaútočíme, dokud máme překvapení na své straně a nenabíháme jim přímo do jejich mušky. Problém by akorát nastal, kdybychom jim vyřadily plachty až příliš rychle a nezvládly bychom zajatce dostat z lodi...'' nechám se na moment odvést zaválem myšlenek, než zakroutím hlavou a znovu se pohledem ustálím na Hideonovi. ,,Ti dva Nothijští pasažeři, víš o koho se jedná?" |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Kapitánova vůleDalyor von Fridingen Poblíž Vilímkovi farmy Pozoroval jsem generála a snažil se odhadnout jeho rozpoložení, abych pečlivě volil následující slova. Opatrnost bude na místě, rozhodně ho nechci dráždit. "Vím. Lady Graycott a..." Pomalý nádech, "...její sestra," vydechl jsem a rychle pokračoval dál, aby předestřel svůj názor dřív, než by došlo k...ukvapeným rozhodnutím. "Ano, vím, že by se nám mohla hodit v tomto případě, ale, se vší úctou pane, myslím, že bych s ní měl mluvit nejdříve já. Znám ji osobně, ještě z doby kdy byla v temných kobkách Viribu," tenhle drobný nuget informace byl dostatečnou cenou za můj argument, pomyslel jsem si, než jsem spěšně pokračoval: "Její současný duševní stav není...není na tom dobře, pane, a náhlý stres by ji mohl... zlomit." Pokud by takové věci Dalyora v současné chvíli zajímaly, mohl by snad v mém jindy stoickém hlase zaslechnout náznak skutečncých obav a starostí. "Nemějte obavy, formuluji své otázky tak, abych neimplikoval únos vašeho syna. Koneckonců, únos Stvůry by pro mě měl být dostatečným důvodem, z jejich pohledu." Ačkoli jsem hovořil naléhavě, nijak jsem se před Dalyorem neplazil, nehrbil či nijak neponižoval. Avšak ani jsem se nesnažil na něj tlačit nebo ho nedebozi zastrašovat. Prostě jsem mu hleděl do očí a pevným hlasem vyřkl svůj upřímný názor. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Oklikou Rhys, Annabella Zůstanu stát kus za Rhysovými zády, v ruce mám stále pistoli, ale sám si to možná neuvědomuji. Prostě jsem jí jen zapomněl schovat. Nelíbí se mi, kam rozhovor spěje. Vlastně mám pochopení pro obě strany, ale o Isy se nyní opravdu bojím. Chtěl bych si s Annou promluvit i o tom, co jsme jí viděli udělat, ale je mi jasné, že teď na to není vhodná chvíle. Vyměním si s elfem pohled, ale výraz v mé tváři se nijak nezmění, stále je v ní však patrné znepokojení. Stále si v duchu přehrávám scénu u klecí a v hlavě se mi pomalu začíná klubat nápad. Tiše si odkašlu, abych přitáhnul pozornost kapitánky. "Myslím, že není třeba uchylovat se pro tentokrát k násilí a výhrůžkám. Dáme Stvůře přesně to, co po nás chce." V očích se mi opři těch slovech nebezpečně zableskne a tvář zkřiví úsměv. Dívám se na Annu a nepochybuji o tom, že ona dobře vím, kam mířím. "Svoboda za život mláďáte...svoboda z klecí za život malá hyena..." Zopakuji Stvůřina slova, která se mi honí hlavou, nahlas. "To jsme schopní splnit. Jak se to říká? Vlk se nažere, a koza zůstane celá." |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Kapitán Hideon Při vyslovení jména rodu Grayscott mé obočí znovu nadskočí, tentokrát ale překvapením s určitou mírou zvědavosti, které velmi rychle ale povadnou, a pouze na srozumění přikývnu. Slepá kněžka zmiňovala jméno Blanchette a její sestry Wyne s tím, že by nám byly schopné napomoci při záchraně Rhyse, Stvůry a dráčete, ale ani za nic by mě nenapadlo, že budou ty dvě zrovna tady. Natož aby je eskortoval muž pochybného původu. Nehledě na to, že se samotnou Wyn už jsem se kolem čtyř let neviděl. Je tohle snad důvod, proč jsi byl zde Hideone? zadívám se hluboko do očí kapitána, jakoby se v nich snad mohla zráčet odpověď. ,,Mohla by nám pomoci piráty lokalizovat,'' přitákám na jeho tvrzení, že by mohla být v této situaci více než užitečná. Nicméně z jeho slov a tóniny hlasu je mi jasné, že připochodovat k ní a požadovat od ní pomoc by byla ta poslední 'moudrá' věc, co bych v životě udělal. ,,V pořádku,'' pohlédnu na Hideona pevným pohledem a mírně přikývnu. ,,Pokud si myslíš, že je to v jejím nejlepším úmyslu, běž si s ní promluvit. Já vyčkám společně s ostatními za doprovodem. Budeme vyrážet, co nejdříve." |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Mí lidéDalyor, Blanchette, Wynelle Vilímkova farma. Dalyor mě zase jednou překvapil. Navzdory tomu, co musel kvuli ztrátě Rhyse cítit, nesmetl můj ázor stranou a dokonce v klidu uznal, že mám pravdu. Ale nebyl čas ztrácet čas, takže jsem jen přikývl a otočil se k odchodu. "Arcigenerálmajore Puku, uvědomte prosím jednotky, ať si pohnou s přípravami, budeme vyrážet o poznání dříve. A vyzvedněte z lesa prosím mé...čaroděje ať se přidají k ostatním." Vílák jen zasalutoval a odbzučel kamsi do vesnice. Tančník ani nepotřeboval příkazy, aby i on začal cepovat své lidi ke spěšnějším přípravám. Prošel jsem vesnicí, krátce se zorientoval a vrátil se k domu Unara Owena. Když jsem byl po zaklepání vpuštěn, sešel jsem dolů do vinného sklípku, zastavil se u dveří a zaklepal na futra. "Omlouvám se, že ruším, dámy, ale nastaly nečekané...události a náš návrat do Acrine bude bohužel poněkud... odkloněn," prošel jsem místností a sedl si naproti Wyn. Díval jsem se na ni očima, ve kterých se náhle zračilo snad i něco jako bolest a lítost, které však přebilo obvyklé železné odhodlání. "Musím se vás obou zeptat, co víte ohledně nedávných událostí u hraniční Zdi?" V mém hlase nebyla hrozba, nebyl tam přílib násilí, jen...prosba. "Jde o mé lidi, pochopte. Já musím...vědět co se stalo. Prosím..." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Ztracená vzducholoď - aneb cesty se spojují! Místo ztroskotání vzducholodě Ronin, Raya, bratři Jakisonovi okrajově Caithe Ze ztroskotané vzducholodi se pomalu přestávalo kouřit. To bylo dobré znamení a les se dobrovolně rozestupoval, když trpaslíci klesali k zemi. Nebylo jediné živé duše, která by je zastavila a jen Aleca objímal děs a respekt z Aivaického lesa. Sám vždy byl pro to, aby se našel ekologičtější způsob, nebyl zcela smířen s tím, že Viralové si přáli vykácet prales, ale většina ho vždy přehlasovala. Rayi si po dobu cesty moc nevšímal, snad, kdyby byla pes, by ji drbal, ale nevěděl, co se takové banší líbí a tak jen nervózně seděl. Ani po tom, co generál sestoupil z nebes a les rozpoznal přítomnost člověka, nic se nedělo. Akorát utichl. Snad byl zmatený z toho, že po boku mu sedí Aivaický tvor. Uklidňovalo to les, ale jak moc? Alec Benny nakonec vystoupil rovněž z lodi a rozhlédl se právě včas, aby si všiml, že Raya zavětřila něco dalšího (56 %), ale po chvíli pach zmizel. Nebyl to tvor Aivaicky. To věděla, ale nevěděla, kde ho cítila, jestli tvor někam šel… I stromy zašumely, vítr se zvedl a odvál pach úplně někam jinam. Toho si Alec všiml, ale nekomentoval, jen nejistě přešel k mrtvole muže, co držela truhlu s cenným obsahem. Podrbal se na hlavě. “Myslíte, že je bezpečné tu truhlu vzít?” zeptal se nejistě a poté se podíval na generála. “Je bezpečné… Tady stát?” |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Hyena Rhys, Bastien, Isabella, Stvůra Přes ramen pohlédnu na Bastiena a kývnu. "Je víc způsobů jak stáhnout kočku a bojovat s bohem. Nejsem blázen abych nebyla připravená i na něco takového. Nebojím se ani armády, ani draků či bohů. Pokud tak mám skončit budiž, ale ještě předtím vypustím všechen hněv který v sobě mám. Je na tobě na kterou stranu se nakloní váhy. Zatím jsem ani tobě, ani tvému doprovodu nijak neublížila. Naopak. Dala jsem jí jídlo, léky, i jsem nabídla, že se k nám může přidat, protože dokáži ocenit dobrého bojovníka a čeho se mi dostalo? Zraněné posádky. Má trpělivost však má své meze." Natáhnu se a ze zásuvky ve stole vyndám klíč od jeho pout a položím ho mezi nás. Vedle něj s výhružným klapnutím dám svou pistoli. "Vyber si. Můžeš mi pomoci celou situaci uklidnit a pak s tebou bude nakládáno tak jak si díky svému stavu zasloužíš a za dva dny se uvidíš se svým otcem, nebo se mi postav do cesty a zašlápnu tě. Pokud máš pocit, že jsi viděl všechno čeho jsem schopná tak tě musím vyvést z omylu. Nemáš ani tušení co dokáži. Rozhodnutí je na tobě." Opřu se v židli a sleduji Rhyse co si nakonec zvolí. Nepospíchám, nepopoháním ho. Má čas. Zatím. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Malé intermezzo III.Ještě nějakou chvíli netečně sleduji oba čaroděje, ať už dělají cokoliv, akorát mne pod kůží šimrá opar magie. Nakonec se s k nim stejně s tichým zamručením otočím zády a schoulím se v rohu klece a jen stěží potlačím zazívání, které se mi proti mé vůli snaží rozevřít čelisti. Únava se přese mne přelije jako těžká deka, obejme mne a už nepustí. Obejmu sama sebe, podrápanou ruku schovám ve svém náručí přitisknutou k břichu a kolena přitáhnu tělu, než zavřu oči a čelem se opřu o vlastní nohy. Dřímota, která se mne za temnotou víček zmocní je protkaná záblesky vzpomínek a temným vrčením Hladového, kterého jsem se… Tolik bála, když jsem byla malá… Než jsem zjistila, že to je jen schovaný Durgo s dalšími vlčaty. Durgo… Táhlé zakňučení, které mi uteče ve spánku zpoza rtů je nečekané a utichne nakonec znenadání jako se ozvalo. Sesunu se po mřížích zády níže a v další chvíli s trhnutím zvednu hlavu a loupnu žlutým okem po pirátovi, který promluvil příliš nahlas, než s dalším zamručením oči zase zavřu. I přes horký vzduch pouště mne mříže tlačící do zad studí a jejich chlad se vkrádá i do spleti okamžiků stravujících snový svět podbarvený tóny drog, které mi s únavou vlévají do končetin i tu těžkou malátnost. Pozornost tak neudržím, i kdybych chtěla, po pár minutách tak opět podřimuji. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Posel a dvorní mág Palác v Acrine, laboratoř Meleagros, Ryllanderys (Desátník z Hideonova oddílu (To jméno je hrozně složité ti povím)) Palác byl ten den klidný, byl až prazvláštně klidný. Blanchette nebyla k nalezení, ale naštěstí ani nebyla nějak potřebná. Nedala o sobě moc vědět, možná upozornila jednu nebo dvě dvorní dámy, ale ani jedna z dam neupozornila více lidí, dbaly na diskrétnost a tak všechno běželo podle plánu a podle toho jak to má v takovém paláci normálně běhat. Nic nenasvědčovalo v Acrine tomu, že se snad blížila válka, snad jen neklid krále tomu nasvědčoval, snad jen “božská” síla se kolem paláce točila více, ale jinak nic. Nic neříkalo “dávej si pozor, lidé jsou kladivo na elfy”. Nezbývalo nic jiného, než se chovat klidně, než zachovat klid kolem občanů a dělat, jakože se nic moc neděje. Snad až v pravé poledne se do paláce nahnala podivná nespokojenost. Začaly se opět zvedat hlasy a ptát se, kam se vypařila Blanchette a některé hlasy dokonce říkaly, že se vydala vystopovat svou dlouho ztracenou sestru, některé hlasy pak dále tvrdily, že to bylo moc smělé a že je určitě po smrti a některé hlasy… Prostě netvrdily nic. Meleagros mohl svůj čas trávit v klidu své pracovny a nebo snad knihovny, dokud nevešla Slepá kněžka a nepřistoupila blíže. Sledovala mága jako šelma, jako kdybys byl její kořist. Sledovala? Byla Slepá! “Něco se bude dít, brzy Vám přijde návštěva, pane.” upozornila mága a poté prsty přejela po jedné z knih a pokračovala. “Zeď byla proražena. Myslela jsem, že byste to měl vědět. Spor je blíže, než by si Nothianští dokázali připustit.” skončila a s těmito slovy stejně potichu jak vešla, tak odešla. Musela mít špatnou náladu a nebo vstát špatnou nohou, měla tak podivně zkřivené rty… Kdo ji znal, to na ní viděl. Ovšem, ačkoliv byla kněžka jakkoliv mimo, měla pravdu. Po několika málo minutách se ozvalo klepání… A bylo jasné, kdo to bude. Posel, který zamířil a běžel jako vítr, nezastavoval jen pro svou oddanost svému kapitánovi. Desátník Ryllanderys. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Klíč k srdci elfaAnnabella, BastienOhlédl jsem se po Bastienovi, přimhouřil oči, ale přes rty mi přešlo jen podrážděné: „Keloae,“ přičemž jsem nad tím vším, co řekl, nechápavě zavrtěl hlavou. Blázni, všichni do jednoho. Ještě před pár okamžiky stál na palubě Vlk, jeden z Akiasových synů, a oni… slovíčkařili. „Léky na zranění, které jste jí sami způsobili. A pobyt v kleci,“ odsekl jsem na laskavosti, které Stvůře prý prokázala, ale opět jsem utichl, když se mezi námi najednou objevil klíč. Klíč k těm zatraceným poutům. Kdyby nebylo klapnutí pistole, nejspíše bych si jí v tom okamžiku ani nevšiml. Moc dobře tušila, jak lákavá nabídka to pro mě byla. Možnost opět cítit Nyx, ale nejenom ji… Prázdnota, která ve mně zbyla po magii, se opět připomněla. Semkl jsem rty. Vyžadovalo to veškerou sílu vůle, aby se můj pohled opět odpoutal od klíče. Přes rozčílení, které mě dosud pálilo na hrudi, jsem kapitánku vyslechl a vícekrát jí do řeči neskočil. Když domluvila, nastalo mezi námi ticho. Zaváhal jsem, tolik muselo být jasné. „To, co Bastien navrhuje, nebude fungovat,“ hlesl jsem pak s povzdechem a očima opět klesl ke klíči. Neodvažoval jsem se po něm natáhnout. Tak blízko a přece daleko. Pouta znovu zarachotila, když jsem mezi prsty chytil článek řetězu a několikrát s ním otočil. „Stvůra beze mě nebude chtít odejít. Pokud ji ale necháte svázanou někde uprostřed pouště, Isabella si na duši i nadále ponese značku Hladového. Dříve nebo později by si ji našel. Obzvláště teď, když se mu takhle ukázala. Říkal jsem ti, že její magie je… jiná. Musel to také cítit. Pokud se té značky nezbavíte, Isabella bude riskovat pozornost Hladového kdykoliv a kdekoliv svou magii použije,“ vysvětlil jsem pomalu, téměř opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Hideonovo naléhání a události u Zdi Vilímkova farma - sklípek Wynelle, Blanchette, Hideon Všechno se to dělo tak hrozně rychle a já nevěděla, jak mám naložit se sebou, jak mám naložit s informací, že jsem zpět v Nothii, nevěděla jsem, co mám dělat, jestli mám začít hledat cestu, jak se dostat domu, jestli mám zůstat… Kdybych se vrátila domu, mohla jsem na tohle zapomenout, mohla jsem být volná a Vincent by se o mě staral snad do té doby, než by zemřel i když jsem byla přesvědčená, že do té doby byl způsob, jak udržet člověka déle naživu. Přesto mě to nutilo k zamyšlení a já zvedla své oči k Hideonovi, postavila jsem se a sestře už na nic neodpověděla. Přemýšlela jsem, co říct, aby to bylo správně, přemýšlela jsem, co dělat, aby všechno bylo tak, jak to má být. “Je tu generál. Bylo by na škodu, abyste to věděl jen vy, mohu… Vám to říci oboum.” řekla jsem jen a pak chytila Blanchette za ruku a chtěla vyrazit ven, ale sestra… Stála… A já se na ni podívala, sjela jsem ji pohledem - snad chladnějším, ne však bez citu - ale věděla jsem, že tohle znamená, že chce, abych zůstala na místě. Abych to skutečně řekla jen Hideonovi. A do očí se mi vrátil respekt k Hideonově přání. “Do Zdi byl vytvořen tunel. Dvě pirátské lodi… Je to moje vina.” pustila jsem sestru a opět si sedla. Potřebovala jsem se nadechnout. “Měla jsem vize, že Zeď padne a tak jsem poslala dopis Annabelle. Té kapitánce a takzvané královně Útočiště a myslela jsem, že pošlu pomoc Dalyorovi a jeho synovi, ale ony se je rozhodly zajmout,” zavřela jsem oči a více se ponořila do vizí, popadla jsem dech a opřela se o opěradlo. “Talitha… Tu hledáš… Stvůra…” mumlala jsem a sevřela ruce v pěsti. “Pirát, co pomohl mě… Blanche… Měl ji na lodi… Nyx je dostihla… Vzala Stvůru… Letěli za Annou i s dráčetem… Zbytek stopařů se vrátilo… V pořádku... “ unaveně jsem se uvolnila a popadala dech. Byla jsem bledá a tolik unavená… “Stvůra je odvážná.” prohlásila jsem smutně. “Šla hledat Rhyse dobrovolně… Těším se, až ho uvidím…” zabručela jsem už bez významu a skutečně na chvíli zavřela oči. Ani přes noc jsem moc nenaspala ačkoliv jsem neměla noční můry a po alkoholu se tak dobře usínala… A skutečně jsem na křesle usnula. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro A rychle pryč! Kamiyův lazaret -> Streinovo sídlo v Contrivance Strein Galden Na to, jak se všechno zkazilo na začátku, najednou všechno šlo jako po másle na konci tohohle cirkusu. Jakmile se naložili všichni zranění a Alec Benny odletěl spolu s Roninem Vexare snad pro jeho fascinaci Aivaickým lesem, mohl se nalodit i druhý senátor a zapomenout na tuhle noční můru. Bylo to skvělé, byla to známka toho, že konečně bylo po všem a přesně, jak to mělo být. Mohl se konečně vrátit do sídla, mohl se konečně vrátit tam, kam patřil… Do hlavního města, města Contrivance. Až na několik málo lodí, které čekaly na Ronina a které tam snad zůstaly, protože vojáci byli fascinováni krajinou u Aivaického lesa (snad si chtěli užít pohled na Aivaický les, než bude vypálen a pokácen) se všechny lodě zvedly a zamířily k hlavnímu městu. Lodě byly velké a těžkopádné, cesta trvala dlouhé hodiny, trvala celý den a pár hodin k tomu, protože loď nesměla jen rychle a tak způsobit zraněným ještě větší obtíže. Byl to ale majestátní lodě, vzducholodě byl docela nový výmysl. 15 let? Nebo snad 20? Vzducholodě pomalu prosákly do povědomí lidí a stále tu byly tací, co vzducholodě nikdy neviděli. A tahle vzducholoď byla obrovská, byla bezbranná, přepravní, ale i tak byla nádherná. Lodě se dostali do Contrivance krátce před půlnocí, vykládání probíhalo hladce a jakmile došlo k předání a s domluvou s vojenskou hlavou, mohl senátor odejít a odporoučit se do svého příbytku. Dokonce začalo pršet a tak bylo jen logické, aby senátor byl v pohodlí svého domova. Co se ale po pár minutách ozvalo a co senátora mohlo překvapilo bylo klepání na dveře. Klepání na dveře a posléze jemné zabušení. Tvor musel mít tak málo síly... |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zachráněná truhlička Ronin, Raya, bratři Jakisonovi okrajově Caithe "Bezpečné tady není vůbec nic, ale riziko by nemělo být velké," odpovím Alecovi a sám přistoupím k truhle abych sí jí prohlédl. Jenom jí zkontroluji pohledem zda není poškozená a zda tam snad není nějaká past. Klidně by mohla být spojená se soudkem prachu a jakmile se s ní bude manipulovat vybuchne to, ale zdá se, že na to neměli čas. "Zajistěte náklad," zavolám vojáky když se dostatečně vynadívám a odstoupím od mrtvoly. "Chcete na to dohlížet nebo mě doprovodíte při průzkumu?" zeptám se ještě senátora. Chci si totiž vzducholoď prohlédnout. Rád bych znal přesnou příčinu toho co se tu přihodilo a k čemu tu vlastně došlo. Proto se pustím do zkoumání trosek. Je třeba navštívit kajutu kapitána zda tam nezůstaly nějaké další citlivé materiály, stejně tak další životně důležité části lodi abych si dokázal udělat obrázek jak to vlastně bylo provedeno. Raya mě samozřejmě doprovodí na každém kroku. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, bratři Jakisonovi Ve vzduchu ucítím závan něčeho, co se tam úplně nepatří. Napnu se, ale dřív, než stihnu zjistit něco víc, zafouká vítr, a zápach zmizí. Kdyby bylo stopování můj primární úkol, možná bych se snažila trochu víc, ale kvůli tomu tady nejsem. Vyhodnotím situaci a vrátím se ke generálovi, akorát v okamžiku, kdy začne zkoumat mrtvého muže. Je to zvláštní pocit, být tady, uprostřed Aivaického lesa. Samozřejmě vím, že pocházím právě odsud, ale spíš to vím od svého cvičitele. Na život v lese si nevzpomínám, všechny mé nejstarší vzpomínky jsou spojené s pevností Viribus. Přesto nějakým zvláštním způsobem cítím, že právě sem patřím. Cítím se tu dobře. Všechno je to pro mě ale příliš neuchopitelné a je daleko jednodušší soustředit se na můj úkol, udržet generála v bezpečí, než na podivnou změť emocí, která se mi svíjí v žaludku. Znovu nasaju vzduch. Zkoumám okolí pomocí svých zostřených smyslů, pátrám po nebezpečí. Jsem připravená následovat Ronina třeba až do pekel, když to bude třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Konečně mizí! Ať už jste pryč! Kamiyův lazaret Kamiya & Inanna, (Kinari) Kinari nechala Vincenta odejít a snad na něj koukala i zamilovaně, než se ztratil ve dveřích. Teprve potom se podívala na přítomnou Inannu a Kamiyu. Inanna jen zkřížila ruce na prsou a s Kinari se poté ohlédla, aby mohla zhodnotit stav situace. Viralové se poroučeli pryč, dokonce i Keirran se vytratil s Nathalanem a zamířili pryč a konečně ten špatný sen končil. Otázkou ale bylo, co bude dál? Co se stane a co bude následovat? Innana se nadechla a celá skupinka se přesunula na nádvoří, které bylo až na pár vojáků, co čekali na generála, který vyrazil na průzkum, prázdné. Byl tu klid, duchové se uklidnili a létali kolem Kamiya jako kolem jediného zdroje jejich světla. A dokonce se jeden z duchů zhmotnil do podoby králíka s křídly a sedl mu na rameno, hledal určité uklidnění, hledal něco, co mu řekne, že je skutečně po všem, že ho neuloví… Stále byl vyděšený, ale už ne tolik. “Kam míří vaše cesty, Inanno?” zeptala se Kinari zvědavě a Innana se nadechla. “Vrátím se do království, musím tam dát vědět, co se stalo… Možná to ale ta… Wynelle stihne rychleji, kdo ví… Nemyslím si, že se ta žena vrátí a možná bychom na to nešťastné setkání mohli zapomenout.” Kinari se na Inannu laskavě usmála. "Něco mi říká, že dívky si poradily... Zajímalo by mě, jak to dopadne, je to jako příběh z knížky." dořekla a pak se podívala na Kamiyu. “A kam zamíříš ty? Nebo zůstaneš v lazaretu?” zeptala se zvědavě a duch přelétl na Kamiyovu hlavu a vesele zašvihal ušima, když viděl, jak jiný duch uhasil jednomu z vojáků cigaretu. Takové naschvály! |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Desátníkoho hlášeníPalác v Acrine Desátník Ryllanderys nebyl ani zadýchaný, jen vlasy mu rozcuchaně trčely a oči, které na Arcimága upřel byly, pořád jasně zlatavé a jakoby ptačí. Byl totiž jedném z měničů - i to málo talentu co měl, soustředil na schopnost proměˇnovat vlastní tělo do množštví zvířat. Zlí jakyzkové říkali, že umí vypadat také jako jiní elfové, když si to přeje, ale kdo by tomu věřil. Udělal drobný krůček vzad a teatrálně se uklonil, dokonce udělal u ono epesní gesto s prsty jedné ruky vytrčené do boku.  "Dobré odpoledne, pane," prohlásil, když se narovnal. "Mohu dál?" Pokud mu to bylo umožněno, vešel a jednou rukou si uhladil vlasy, přičemž z nich vytáhl zatoulané jestřábí peří a s pokrčením ramen si ho strčil do kapsy. "Nesu zprávu od kapitána Hideona. Naše mise na Vilímkově farmě byla úspěšná, odhalili a zadrželi jsme Viralského špeha. Ale je to tuhý bastard, zatím nepromluvil. Kapitán usoudil, že tranfér pěšky by byl příliš nebezpečný, přecijen ten sráč, uh, pardon, operativec má nejspíš důležité informace a po cestě by se mohl někdo pokusit ho odstranit. Rozkázal mi tedy, abych se vydal sem a požádal o otevření portálové brány. Vězeň tak bude přiveden okamžitě a bez komplikací. A vy už se mu pak můžete podívat do hlavy a zjistit, co ví..." Skončil desátník své hlášení a v pozoru sklapl paty k sobě, zjevně se v teatrálních gestech tak trochu vyžíval. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Pryč se Stvůrou Rhys, Bastien, Isabella, Stvůra Pokrčím rameny. "Celý náš život je jeden velký risk. Každý den vsázíme vše co máme. Jak já, má posádka tak i Isabella. Je to jenom další překážka na mé cestě se kterou se musím vypořádat což také udělám." "Bastiene," otočím se na svého kormidelníka. "Běž a zařiď to. Použijte jeřáb a přesuňte jí i s klecí. Nechci aby někdo další přišel k úrazu. Jakmile bude na zemi ať jí Matovi chlapi odtáhnout. Určitě najdou nějaké vhodné místo. Já si tady ještě s generálovým synem popovídám. Vlastně ještě něco," zastavím ho než opustí kajutu. "Snažte se jí neublížit pokud to nebude nutné. Pro všechny případy si však vezměte uspávadlo." Věřím, že Bastien mě nezklame a určitě něco vhodného vymyslí kdyby věci nešly podle plánu. Velká neznámá je dračice, ale ta se snad zaměří víc na Rhyse. Aspoň s tím počítám. "Takže," promluvím jakmile Bastien odejde vykonat můj rozkaz. "Jsem otevřená návrhům. Pokud máš nějaký nápad a možnost jak se toho prokleté zbavit, nebo jak ty říkáš, boha, ráda si ho vyslechnu. Rozhodně ti to přičtu k dobru." Propletu prsty a přes ně pozoruji elfa zda skutečně něco má nebo jenom tluče prázdnou slámu. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Vědmina tajemstvíWynelle a Blanche Vilímkova farma Naslouchal jsem slovům vědmy a nehtem pomalu poklepával o skleničku, kterou jsem si iniciativně uzmul. Oči se mi trochu rozšířily překvapením, když Wynelle vyjevila informace o dopise, ale když se pokoušela odejít za generálem, jen jsem lehce zavrtěl hlavou. Dalyor by tohle teď neunesl a kdo ví, jestli by obě ženy na místě nezatkl. Což by všechno jen zkomplikovalo. A navíc, Wyn si to nezasloužila. Její rozhodnutí bylo ukvapené a nepromyšlené, ale nikoli s úmysly velezrady ši sabotérství. Ve chvíli kdy její slova nabrala kadenci věštby, celý jsem se napjal a pozorně poslouchal. Z toho co říkala vyplynulo, že Stvůra bránila Rhyse do poslední chvíle, že navzody okolnostem plnila svou povinnost. V očích se mi objevila divoká a prudká pýcha a hrdost nad odvahou mladé thryenky. Musím ji odtamtud dostat. Prostě musím. Ztěžka jsem polkl. "Děkuji..." Zachraptěl jsem, i když už mě Wynelle neslyšela a lady Graycott měla šanci vidět vskutku vzácný úkaz - skutečný, upřímný úsměv, o když podbarvený napětím. "Věřím, že v tom nebyla její zlá vůle. I když to bylo...nerozvážné. Ale její slova značí snahu to celé napravit. A ze všech lidí v tomhle králoství, zrovna já vím pár věcí o tom, jaké to je, snažit se napravit své chyby..." řekl jsem tiše, něžně ji odsunul stranou a ještě oparněji vzal Wynelle do náručí. "Vaše sestra by se měla vyspat v pořádné posteli a ne na v křesle." POhlédnu na šlechtičku a naznačím, aby mě zavedla někam, kde vyčerpanou vědmu uložím. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rozkaz je rozkaz Annabella, Rhys "Nikdo by jí neublížil, kdyby se jako zběsilá nevrhala na posádku." Zabručím tiše. Vlastně si myslím, že Brunhilda k ní byla ještě dost shovívavá. Ale tohle není předmětem diskuze a mě stejně daleko víc zaujme jeho tvrzení, že můj plán nebude fungovat. Lehce se zakaboním. "Proč si myslíš, že by nefungoval? Pokud bychom splnili její podmínky..." Přesunu se tak, abych elfovi viděl do tváře. Nechci se tak snadno vzdát.. "Taky bychom jí mohli prostě jen uspat. Coeanta by jistě dokázala namíchat něco, po čem by si pár dní schrupla a potom bychom jí pustili, přesně tak, jak si přála. Nikomu nebude ublíženo a všichni budou spokojení." Ne, že by se mi kapitánčin plán s jeřábem nelíbil. Představa, že Stvůra zmizí z paluby je nanejvýš lákavá, ale nějak se mi příčí představa, že jí necháme někde uprostřed pouště, uvězněnou v kleci. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Díky pomalosti letu jsme ještě ve vzduchu, když zapadne slunce. S povzdechem vejdu do kabiny, kde si najdu nějakou pohodlnou židli. Na ni se uvelebím a usnu. Tento trk jsem přebral od techniků a vojáků, kteří musí spát kde jen to jde. Tak se stane, že přistání ve městě mne zastihne v dobré náladě. Nechám všechno vysvětlení na vojácích doprovodu, jen ujistím doktora, že moje zranění není vážné a zamířím domů. Všimnu si totiž, že se světla města odráží od mraků, což je neklamným znamením, že bude pršet a já moknu celkem nerad. Doma se spokojeně usadím za svůj stůl v pracovně a užívám si zvuk kapek bubnujících do parapetu. Oheň z krbu zaleje místnost příjemným teplem. Já se rozhodnu vyřešit drobnou administrativu než půjdu spát, přeci jen zítra nemusím vstávat. Pustím se do papírování a spokojen s tím, že na mne nic nepadá a já mohu hnout s klidnou práci. Vzhledem k pozdní hodině neočekávám, že by mne někdo rušil a o to víc mne překvapí zaklepání na dveře. "Budu to ignorovat, sluhové klepou jinak a jestli to je někdo důležitý bude opakovat klepání." dál se věnuji papírům, ale hlodá ve mne zvědavost a špicuji uši jestli uslyším další zaklepání. Díky tomu mi neujde mnohem slabší zaklepání. Přemůže mne zvědavost a zamířím ke dveřím. Ty prudce otevřu a důstojně se zamračím na osobu za nimi. "Proč mne rušíte v tak pozdní hodinu?" zeptám se spíše překvapeně než rozlobeně. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Elfové...Ubytování na farmě Blanchette a vytuhlá vědma Už podruhé toho dne mě elfové překvapili - měl jsem lady Blanchette za další z odtažitých elfských šlechtičen, co na mě pohlíží jako na nutné zlo, ale její upřímná slova mě zasáhla nepřipraveného a snad reflexivně jsem její dlaň ve své lehce stiskl, než ji stáhla pryč. "Děkuji vám za pomoc," odkašlal jsem si a také se rychle vpravil do své staré formální role. "Pokusím se dát Wyn tolik času na odpočnek, kolik jen bude možné, ale nemohu nic zaručit, lord generál s ní bude chtít určitě také hovořit," trochu rozpačitě jsem sám pro sebe přikývl. "Ehm...inu...musím se jít věnovat přípravám. Když mě omluvíte, mylady," lehce jsem se uklonil a dal se na odchod. Ne na ústup, odchod! Vůbec jsem necouval pryč, protože jsem se náhle cítil podivně zranitelný, byl prostě...čas, tak! |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Risk je ziskAnnabelle, BastienBlázni, vydralo se mi na mysl, ale tentokrát jsem to raději polkl. Zamračil jsem se - možná dokonce zmateně. Jednalo se o její dceru. Snad jsem od kapitánky čekal jinou reakci, byla to jen maska? Musela být. Když promluvila k Bastienovi, opět jsem zpozornil a otočil se k němu. Ulevilo se mi, když neodešel a místo toho mi položil další otázku. O to ochotněji jsem ji vyslechl a zodpověděl. "Splnili byste její podmínky," přikývl jsem trpělivě a zdůraznil ono klíčové slůvko. "Jenomže její dohoda s bohem a její dohoda s vámi jsou dvě různé záležitosti. Hladový ji mohl slíbit jedinou věc - smrt té maličké. Jedině Stvůra může Isabellu zbavit té značky. Je mi líto, ale jiné řešení já neznám," hlesl jsem upřímně a ještě chvíli setrval pohledem u Bastiena, než mé oči opět sklouzly ke kapitánce a já pokračoval jakoby nic: "Celý váš život je risk, dobrá. Pokud chcete riskovat život jediné nevinné bytosti na téhle lodi, zabránit vám v tom nemohu. Pravdou ale je, že Stvůra je vaše jediná možnost. Pokud ji uspíte, jakkoliv jí ublížíte, nebo nesplníte podmínky k její spokojenosti, neudělá to a značka zůstane. Nemusíte věřit v bohy, abyste věřili tomu, že prastará bytost, co vám ještě před chvílí stála na palubě, je mocná a nebezpečná." |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro Ha...tak nicTrpasličí kluzák se ledva chystal sestoupit a začít hasit když se stali dvě věci první se objevila opravdu velká potvora a tak se trpasličí kluzák na malou chvíli proměnil z pověstné želvy na pověstnějšího ježka to jak se vyrojili hlavně a namířili to na potvoraka spolu s tím se ovšem spustilo i nahrávací zařízení protože při střelbě na neznámý cíl bylo potřeba zaznamenat každou efektivitu na medium schopné reprodukce pro budoucí výzkum. Než jsem ale stačili vystřelit tak nás div nesmetla druhá loď která rovnou klesla dolů o co hůř s příletem se ten velký tvor prostě sebral a utekl pryč. Což bylo více než prazvláštní. Zůstali jsme vyset ve vzduchu ale nahrávací zařízení běželo dál a sledovalo to co i všichni trpaslíci. Les se uklidnil a najednou z lodě vyskočil neznámí člověk ale pak dva vysoce známí lidé. Stačila chvilka nahrávaní a pohled na bratra. " No tak abychom jeli že?" odfrknu si a dám pokyn k nejrychlejšímu návratu na základnu. |
| |
| soukromá zpráva od Boendal Jakison (VR) pro spěchejme čas jsou.... je palivoJen co byl kluzák v dosahu telegrafů spojili jsme se nejprve s trpasličí sekcí a vznesli pár dotazů- " Kde je Generál? Máme mu předat zprávu o stavu průzkumníků." samozřejmě že přijde zpráva o tom že generál není nikde na základně a na velíně v době kdy by měl být když se vyšetřují sabotáže. Druhé spojení ještě za cesty bude přímo na velín kdy pošleme jednoduchého holuba s hlášením o stavu průzkumníků a o tom že potřebujeme další rozkazy. Všechny informace zpětně zaznamenávám a pak namířím kluzák na přístávací plochu nejblíž první stanici viralské policie. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro A klíč zmizel Rhys, Bastien, Isabella, Stvůra "Ano, mohla by něco namíchat a ty jí to pak naliješ do krku," zamračím se na Bastiena. Vážně si myslí, že mě něco takového nenapadlo? "Prostě jí dostaň z lodi a je mi jedno jak to uděláš. Klidně jí popros pokud si budeš myslet, že to zabere, ale ať už je pryč. Nechci jí tady. Můžeš se pokazit příliš mnoho věcí pokud by byla poblíž. A možná nám to pomůže i jinak." Promyslela jsem to ze všech stran a tohle je pro mě teď nejlepší řešení. Ano, mohla bych jí využít jako další páku na tohohle zhýčkaného elfa, ale ve skutečnosti jí nepotřebuji. Je měkký dostatečně i když jinak ne příliš užitečný jak to dokazuje právě teď. Nevadí. Vlastně jsem s tím počítala a zařídila se podle toho již dávno. Je skutečně dobrý jenom kvůli tomu aby se z něj vysypaly peníze. Nic jiného. "Ničemu nerozumíš," odvětím Rhysovi, již trochu unaveně. Nevím jaké romantické představy ve své hlavě nosí, ale život u nás takhle nefunguje. Isabella je v nebezpečí od té doby co jsem jí porodila a nebude tomu nikdy jinak. Nehodlám ale tomuhle panákovi vysvětlovat. "Prostě dělej co máš a všechno dobře dopadne," natáhnu se seberu klíč ze stolu a vložím si do kapsy u kabátce. Pistoli pak vrátím zpátky do pouzdra. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Přípravy vrcholíBlanchette, Daylor, mé nourotické NPCs Otočím se na chodbě k Blanche, když na mě zavolá a vyslechnu si její naléhavou zprávu. "To je velice důležitá informace, mylady, děkuji. Ujistím se, aby si ji generál vyslechl. Chtěl jsem se znovu uklonit, ale najednou jsem se musel sám sebe zeptat, jestli to už náhodou nepřeháním a se zapleskáním kabátu se otočil a vyšel před budovu. A přede dveřmi rozpačitě přešlapovali dva elfové, kteří vypadali velice, velice nespokojeně, že musí být mezi lidmi. Skoro se k sobě tiskli zády a oči jim těkaly kolem. "Královno! Hrobaři!" Vyštěkl jsem, aby si získal jejich pozornost. Drobná rusovláska v plášti, který připomínal háv z podzimního listí, sebou trhla až ji málem z hlavy spadla koruna zhotovená z paroží, podle které získala přezdívku a přikrčila se, vystrašené oči se fixovaly na mně, jako laň před světly Viralského vlaku.  Její společník začal skoro reflexivně mumlat panikou prodchnutou modlitbu k Edbii a drobné kůstky a zvířecí obratle, které měl místo náramků začaly hlasitě chřestit. Vyzáblé ruce měl až k loktům pokryté čerstvým popelem a stejný popel mu zvýrazňoval rysy obličeje tak, že připomínal lebku. V polovině mumlání se ale zarazil a pohlédl na mě hluboce zapadlýma očima. “Pojďte se mnou. Budu vás potřebovat…” rozkázal jsem svým dvěma ‘čarodějům’ a vyrazil směrem, kde se nacházel Daylor a jeho kontingent a oni mě po chvíli opatrně následovali, skoro se krčíc za mými zády. Drobným zakašlání jsem na sebe generála upozornil. “Hovořil jsem se sestrami Graycottovými, pane. Wynelle mi řekla, že Stvůru a Rhyse chytila pirátská královna Annablle Eastaughffe. Jsou stále naživu a v zdá se, že minimálně fyzicky v pořádku. Ta druhá loď, která zde vyložila sestry Graycottovy, není s únosem ani Annabelle v současné době spojena, pouze převážela Stvůru, než ji Nyx donesla za Rhysem, nejspíš v nějakém pokusu o záchranu. Nestihla mi ale říct, kde zrovna jsou, protože těsně předtím vyčerpáním omdlela a nyní spí v péči své sestry. Je mi líto, pane. Mohu se pokusít zařídit nějaké pátrací kouzlo, pokud byste mi dovolil trochu času, uznáte lu to vhodným,” udělal jsem gesto ke dvěma neurotickým šamanům. “Nicméně, lady Blanchette mi také řekla, že pirátská loď, která je sem zavezla, měla nějaký typ munice, který potlačuje magii, magickou bytost prý doslova odřízne od proudu magické energie a je náročný neutralizovat. Nejsem si jistý, zda je tohle pravda i pro lodě kapitánky Annabelle, ale je to něco co bychom měli zvážit jako potenciální riziko..." |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Pro tu jedinou Rhys, Annabella, Isabella, Stvůra Teď už se neodvážím něco namítat, pevně sevřu rty a přikývnu. Na kapitánčině tváři jasně vidím, že nějaké další jednání nepřipadá v úvahu. Teď bude lepší nechat jí na pokoji. "Vstávej. Svoje jsi nám k tomu řekl, teď mi pomůžeš postarat se o Stvůru." Vyzvu elfa, na tváři nesmlouvavý výraz. Vyrazím z kapitánčiny kajuty zpátky na palubu. "Fergusi! Dostaň tu klec na zem. Kapitánka se na ní už nemůže ani podívat." Zaúkoluji trpaslíka, který obsluhuje jeřáb. Sám s tou zatracenou věcí neumím, ale to ani není v popisu mojí práce. Od piráta, který Stvůru strážil si vezmu klíč. "Jdeme!" Štěknu na Rhyse rozkaz. Sám se pak spustím z paluby do písku pouště. S tlukoucím srdcem sleduji, jak klec dosedá na zem. Nahoře Stvůra podřimovala ale hádám že teď už musí být nejen probuzená, ale i pěkně vystresovaná. Na mé tváři se nepohne jediný sval, když se vydám ke kleci, v ruce přitom křečovitě svírám klíč. "Všichni se stáhnou zpátky na palubu a přísahám, že jestli někdo začne střílet, tak mu osobně proženu kulku hlavou!" Zatím co se zmatená posádka trousí zpátky na loď, obrátím se k Rhysovi. "Nesnesl bych, aby se té malé něco stalo. Tak se postarej o to, aby dodržela své slovo." Kývnu ke Stvůře a poté odemknu její klec. Tentokrát nevyhrožuji, chlad, který jsem do tohoto okamžiku měl ve tváři nyní zmizí a nahradí ho obava. Já riskovat nechci. "A teď zmizte. Máte jen chvíli, než kapitánce dojde, co jsem udělal." S těmi slovy se obrátím a zamířím zpátky k lodi. V ústech mám sucho. Opravdu doufám, že jsem se rozhodl správně. Za chvíli se na mou hlavu snese hněv kapitánky a já vím, že dokáže mít sílu orkánu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Sním či bdím? Mne zdál se těžký sen...Bastien, RhysZe spánku mne vytrhne rachocení klece, když piráti rychle a obezřetně provléknou mezi mřížovím stropu hák. Notnou chvíli jen dezorientovaně mžourám kolem sebe, pohledem těkám ze strany na stranu a vůbec mi nedochází, co by se mělo dít. A to ani když ke mne dolehne ostrý hlas Bastiena, po jehož boku kráčí Rhys. Zamrkám a v další chvíli proti své vůli polekaně zakňučím, když se klec náhle odlepí od prken paluby. Chvíli téměř doslova lítám od rohu k rohu, jak panikařím a klec tím akorát ještě více rozhoupávám než nakonec zůstanu vyčerpaně a se sevřeným žaludkem doslova nohama i rukama zamotaná mezi mříže. A když se klec váhavě přehoupne přes okraj paluby... Do vrzání a škrundání mechanismu jeřábu zazní táhlé vyděšené zanaříkání, když udělám tu strašlivou hloupost a pohlédnu z klece ven. Hloubka pode mnou se nedá ani v nejmenším srovnávat s vyvýšenou plošinou na Kapitánově lodi, i tak v tu chvílí zakvílím a pevně přivřu oči k sobě. Klepu se a přerývaně dýchám, zatímco srdce zprudka buší i poté, co klec dosedne do horkého písku vedle lodi. Otevření klece zaregistruji se zpožděním, slova půlelfa se ztrácí v tlukotu srdce, které mám snad až v krku. Společně se žaludkem. "Hau...?" nechápavě hlesnu a namísto toho, abych z klece vystřelila ven, jen těkám pohledem mezi Bastienem a Rhysem. Až v okamžiku, kdy se k nám půlelf otočí zády, se pokusím neohrabaně vytáhnout na nohy vstříc svobodě, ale v další chvíli se mi zatmí před očima a podlaha klece se snad otočí, a tak k otevřeným dvířkům klece doslova spadnu. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Cesta Nepočítal jsem kilometry ani hodiny, na ničem z toho nezáleželo. Před sebou jsem měl docela jasný cíl, který se v mé hlavě za tu dobu cesty poněkud rozrostl. Už mi nestačilo jen najít Wyn a odvést si ji domů, musel jsem najít i její sestru a potrestat ji. Bůh ví, že bych na ženu ruku nikdy nevztáhl, ale čeho bylo příliš, to se nedalo ignorovat. Pozoroval jsem střídavě ukazatel cesty a Merlina, než se docela vytratil. Sám jsem se musel zastavit, rozhlédl se kolem sebe a nakonec si špinavou rukou prohrábl vlasy a dlouze vydechl. "Co jsi zač?" zeptal jsem se, když se ke mně přidalo to ukecané stvoření. Zatracená země se hemžila magickými tvory, ale koneckonců, já si pro jednoho právě jel. Pro svou lištičku. "Potřebuji se přes tu Zeď dostat co nejrychleji, někoho jsem ztratil a teď se ho snažím najít." Řeknu upřímně, natáhnu k ní otevřenou dlaň, snad abych si ji mohl prohlédnout pořádně. Třeba mi pomůže, když budu mít štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Dewy Borůvka! Kdesi v poušti Vincent samotinký Malá vílka se nadšeně posadila na Vincetovu ruku a svěsila z ní nožky. Zasmála se svým zvonivým hláskem, než se na ruku položila na záda a usmívala se snad ještě více. “Krásně voníš! Po levanduli! Vaše žena má ráda levandule?” ptala se zvědavě a poté se posadila a upravila si šatičky. “Já miluji levandule, ale jmenuji se Dewy Borůvka!” řekla jako kdyby to byla nějaká radostná zpráva. Zřejmě byla na své jméno hrdá. “Jsem můra! Ale ne ledajaká, já nosím krásné sny!” oznámila Vincentovi a pak její úsměv povadl, když muž pokračoval. “Ztratil jste… Kámoše? Jednoho jsem viděla, byl chlupatý a… Přejetý.” řekla smutně. “Ale to nevadí, aspoň ho už nemusíte hledat! Co se týče Zdi… To je trošku složitější, ale mohla bych tě vzít skrz ní… Ale budeš se muset vysvléknout do naha! Úplně!” zasmála se a zvědavě se zadívala na Vincenta a sjela pohledem jeho oděv. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro ... Zvědavě jsem si prohlížel malou humanoidní můru a nevěřícně kroutil hlavou. Smrděl jsem potem, snad i lazaretem, ale především potem. Měl jsem náročný den, nejlepší by byla koupel. Na otázku ohledně mé ženy tak nereaguji. "Těší mě," řeknu snad jen ze zdvořilosti, aby mě i víla nenechala ve štychu. Že je to špatná partie mi dojde hned, jak začne vtipkovat o mrtvole. Morbidní malá můra, perfektní. "Cože?" zhrozím se, odeženu vílu ze své dlaně, chopím se motorky a kousek s ní popojdu. "To nepřipadá v úvahu. Když mi nechceš pomoct, pomůžu si nějak sám." Řeknu tvrdohlavě a rozejdu se podél zdi, přeci není nemožné se dostat skrz, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro (ಠ_ಠ) Kdesi u Zdi Vincent Dewy se s velkou nespokojeností podívala na Vincenta a zabručela. Sedla si mu na rameno a zašvihala ušima. “Ty!” začala naštvaně a pak zkřížila ručičky na hrudníku. “Ty jsi dospělý, starý, nechceš si hrát a určitě se stydíš!” začala nesmlouvavě a pak, když Vincent ušel pár dalších kroků, naštvaně se postavila. “Neee, tam nemůžeš jít! Musíš doprava! Když půjdeš doprava, je tam jen iluze pak!” vztekala se, než se zastavila a zamrkala. “Nebo to snad bylo doleva…” začala se dívat na ruce a přemýšlet, co je pravá a co je levá, ale odpovědět si nedokázala. Pak pokrčila ramínky a sedla si. “Ale to je jedno, všechny cesty vedou do Nothie… Ale pokud chceš, do Nothie, měl by ses převléknout… Třeba ten černý kabát… Já bych si ho ráda nechala!” nabídla se víla ihned a poté Vincenta zatahala za ucho. “Víš, proč se jmenuju Borůvka?” |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Zatracený lesní plody Protočím oči. Je otravná jak plyn z nějaké elektrárny a nedá se odehnat. "Ale jistě, stydím se před tebou... navíc, na co by ses asi taky dívala, nevím, jestli sis všimla, ale nejsem vílák, moje nahé tělo by ti bylo k ničemu." Ušklíbnu se, zatřepu ramenem, ať se jí sedí co nejméně pohodlně. Když mě začne mást s cestou a směrem, znovu protočím oči a pokračuji ve směru, kterým jsem šel. Však je to jedno, dřív nebo později se tam stejně dostanu, a pak najdu Wyn i zatracenou Blanche. "Ten kabát ti bude velký," řeknu bez špetky zájmu. Má pravdu, měl bych změnit úbor, ale teď je na to ještě moc brzy. "Nevím, pověz mi to." Vyzvu ji nakonec, pohled upřený před sebe na cestu. Proč vždycky dostanu ty nejotravnější já? Zrakem zakroužím po obloze, jestli se náhodou nechce vrátit Merlin a tuhle můru odehnat. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro （＾ｖ＾） Kdesi u Zdi Vincent a Dewy “Ale ale!” chytla se Dewy pevněji a nespokojeně zabručela. Snad ji nechtěl setřást a nebo ano? Pevněji se chytila a snad začala opravdu přemýšlet. “Myslím, že to bylo za touhle rukou…” zvedla pravou ručku. “A nějakých 30 tisíc palců!” ukazovala na prstíkách a snažila se být nápomocná, ale nebyla si jistá, jestli to funguje. Chtěla moc ale moc zmizet z téhle bohem zapomenuté krajiny, proto se možná snažila a nebo prostě chtěla být otravná. To Vincent nemohl posoudit, ale kouzelní tvorové ho zřejmě měli rádi. “No, já se ptala, protože někdo mi řekl, že místo kašpárku máte deštník. Tak jsem byla zvědavá.” přiznala spokojeně a pak pokrčila ramínky. “Třeba příště… A to sice jo, ale mohla bych si z něj ušít kabátky do konce života! A jak slušivé by byly!” zajásala víla a pak si začala hrát s Vincentovými vlasy. “A Borůvka… Moje sestřička byla Jahůdka… Protože milovala jahody a já miluju borůvky! Nechceš jednu? Podívej!” nabídla Dewy a pak ze svojí tašky vytáhla jednu bobulku borůvky. “Já ji sama nesním… Ráda bych se podělila…” |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Kam se poděly nadpisy? Palce? Kdo měří v palcích? Co to je sakra za techniku? Začnu se zcela zbytečně rozčilovat nad snažením víly, která se očividně nechtěla vzdát svého nápadu s mojí nahotou. Jestli mi bude užitečná, tak jí snad ten kabát přenechám, ať si s ním dělá úplně co chce. Jen když mě to dostane k Wyn, nebo Blanche... jedné z nich. "Vejde se ti tam jen jedna?" zeptám se a podívám se na ní, jak drží borůvku. Neexistuje způsob, jak bych něco tak malého rozpůlil napůl, aby se na nás dostalo, navíc... ani kdyby mi ji přenechala celou, nebylo by to k ničemu. Jedna borůvka mě nemůže zasytit, a tak jen zdvořile poděkuji, že jsem jedl a tedy si nedám. "Poslyš," začnu, "proč jdeš vůbec se mnou? Ne, že bych si tvé přítomnosti nevážil, ale... proč? Nemáš jiné, lepší věci na práci?" zeptám se nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro ( .. ) Kdesi u Zdi Vincent a Dewy Dewy se na chvilku pozastavila a posadila se úplně, její nožičky nechala viset a jen potichu přemýšlela. Vypadala zadumaně, opravdu se snažila a v jednu chvíli se jí zaleskla očíčka když zahodila borůvku. Zakryla si očka, nadechla se a pak vzlétla, začala se znovu usmívat, ale na jejím úsměvu bylo něco zvláštního, něco… Zlomeného. “Vejde, ale co na tom záleží, když se o ní mohu podělit? I maličká věc, o kterou se podělíš, se najednou stává něčím lepším!” uculila se vesele. “Teda až na manželku nebo manžela… O ty se neradi dělí i víláci, ale víš jak!” zasmála se a několikrát VIncentovi obletěla hlavu než se páru podařilo dojít k části Zdi, která podivně pulzovala. “Tady to je.” usmála se. “Víš… S tebou to je vlastně fajn, jsi jediná bytost, kterou vidím po tak dlouhé době… Tak jsem možná zvědavá, ale… Jen ti chci pomoci.” usmála se a pak sedla na řídítka motorky. “Koho hledáš? Jak se jmenuje?” uculila se víla snad o něco chápavěji. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Pirát jako žádný jinýAnnabelle, Bastien, StvůraA přece neposlouchala. Potlačil jsem povzdech a přikývl, koneckonců lidé už byli takoví. Nevěřili, dokud nebylo příliš pozdě. Již jsem se nesnažil opakovat svá varování. Hlavou jsem trhl k Bastienovi, když ke mně promluvil, a neprotestoval jsem. Vytáhl jsem se na nohy a následoval jej ven z kajuty, a poté i dolů do pouště. Co jsem mohl kapitánce říct, jsem řekl. Zbytek už padne na její ramena. Jenomže Bastien měl už jiné plány. Zmateně jsem se mu zahleděl do tváře, když poručil pirátům, ať se stáhnou, a pak se otočil i ke mně. Pohled v mých očích roztál a nabyl něčeho, co se až nebezpečně podobalo něžnosti. Riskoval. Ne kvůli nám, to ne. Kvůli té maličké. Tolik jsem dokázal pochopit, a dokonce i respektovat. „Máš mé slovo. Isabelle se nic nestane,“ slíbil jsem mu bez sebemenšího zaváhání a přistoupil blíže ke kleci, abych Stvůře pomohl ven. Nevypadala vůbec dobře. Mou pozornost však strhla Bastienova slova a to, že se opět otočil zpátky k vzducholodi. Okamžitě, bez toho, abych nad čímkoliv přemýšlel, jsem se po něm natáhl a chytil ho za ruku. „Nemůžeš se tam vrátit. Zastřelí tě,“ vypadlo ze mě tichým, naléhavým tónem a vyměnil si s ním pohled, pokud se ke mně otočil. Vzápětí jsem svého ukvapeného gesta zalitoval, ale i tak jsem ho nepouštěl. Času nebylo nazbyt, ale… Buď připravená vzlétnout, blesklo mi hlavou. Stále jsem cítil to tenké spojení mezi mnou a Nyx, které se sice nedalo přirovnávat k tomu, co mezi námi bylo obvykle, ale nyní to stačilo. Muselo. Cítila i ona mé rozpolcení? Možná ho dokonce chápala lépe než já. Té maličké se nic nestane, tolik jsem byl schopen zaručit – nebo jsem v to alespoň doufal, ale co jemu? Stiskl jsem jeho dlaň a zaváhal. Sám jsem nevěděl, co jsem v tomto okamžiku chtěl říct. Která slova by přesně vyjádřila přesně to, co jsem cítil? „Poleť s námi. Eastaughffe není někdo, kdo by odpouštěl. Ne tohle. Můžeš sám dohlédnout na to, aby Stvůra dodržela své slovo. Můžeš se s námi vrátit do Nothie, začít znovu, nebo se ještě před Acrinem rozloučíme. Ale nezůstávej tu, prosím.“ Vydechl jsem, pomalu jej pustil a ustoupil. Nakonec to bylo jeho rozhodnutí a já věděl, že jsme neměli čas, abych mu jej rozmlouval. Lítostivě jsem na něj ještě jednou pohlédl, než jsem se sklonil ke Stvůře. Chytil jsem ji a nevybíravě vytáhl na nohy, přičemž jsem jí podržel kolem ramen, aby zvládla nabýt balanc. S pouty jsem nic lepšího udělat nemohl. „Musíme jít, Stvůro.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zrádce Rhys, Stvůra, Annabella, Isabella Udělám krok pryč, směrem od těch dvou, když mě Rhys chytí za ruku. Jako by to už tak pro mě nebylo dost těžké. V hlavě mám zmatek, ale když pohlédnu do elfových očí, může v nich číst především strach. Děsím se svého rozhodnutí, a to i přesto, že ho považuji za správné a jediné možné. Bojím se kapitánky a jejího hněvu, protože skutečně vím, že ona neodpouští. A mám strach...o něj? Přes písčité duny zavane vítr a rozfouká elfovi vlasy. V ten okamžik mi hlavou prolétnou ta "nesmyslná" slova čarodějky Wynelle. "Muž z tvé posádky...komu patří druhá strana rudé stužky..." Rudá, jako Rhysovy vlasy. Srdce se mi rychleji rozbuší a zorničky se rozšíří. Myslela tím mě! Měl jsem za to, že to celé bylo zbytečné. Nic z toho by se nestalo, kdybych kapitánku neupozornil na generála. Odletěli bychom prodat zboží a Isabella by se nikdy neocitla v nebezpečí. Najednou tomu ale rozumím. Jsem přesně tam, kde jsem měl být. Ohromený tímto zjištěním hledím na elfa před sebou. Jeho slova mě už jen postrčí přes okraj propasti, nad kterou jsem se do této chvíle nakláněl. Byl bych ochotný čelit Annabellinu hněvu, ale nejsem ochotný riskovat bezpečí Isabelly. Za to, co udělám, mě bude nenávidět, ale alespoň bude v bezpečí. Já se postarám o to, aby byla v bezpečí! Vím, že nemusím nic říkat, moje rozhodnutí se mi zcela jasně zračí ve tváři. Jemně elfa odstrčím a, než se stihne vzpamatovat a začít protestovat, zvednu Stvůru do náruče. "Běž." Řeknu měkce. K lodi už se neotáčím a bez váhání a pochybností se rozeběhnu směrem k dračici. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Uhm huhmRhys, BastienHlasy obou elfů ke mne doléhají spíše jako šum pouště, sotva je vnímám, zatímco čekám až se mi přestane aspoň trochu točit hlava. Překvapeně tak kníknu, když mne náhle něčí ruce začnou tahat ven z klece a na nohy. V tom úleku se po Rhysovi neohrabaně oženu - tedy, po jednom z Rhysů, kterým mé drápy projedou jako kdyby byl jen vzduch. "Musíme jít, Stvůro." Vyslovení mého jména mne přeci přinutí zpozornět, aspoň na chvíli se soustředit na Rhyse a jeho hlas. Co jsem to... Já jsem... Uuuhm... "Mrrruk," s pomocí Rhyse se mi podaří aspoň ve stoje najít ztracenou rovnováhu. Ne na dlouho, vzápětí se bez varování ocitnu ve vzduchu a skončím v náruči půlelfa. Svět před očima se nepříjemně rozplizne a roztočí, instinktivně tak přivřu oči a s tichým zaskučením se o to více přimknu k Bastienovi a ruce mu obtočím kolem krku. Zatnutí drápů je spíše jen z toho, jak křečovitě se ho chytím než že bych to udělala schválně, zvláště když se rozeběhne. Celé mi to v tu chvíli přijde tak... Neskutečné... "... huhm... Veliteli?" zadrmolím společně s dalším slovy nesrozumitelně do důlku nad Bastienovou klíční kostí. Přeci... Kdo jiný by mě... Nesl.. Ne? Kdo jiný by mě odsud vzal... Teď stejně jako... Tehdy. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Chyťte zrádce! Bastein, Rhys, Stvůra, Isabella Z kajuty jsem odešla chvíli po té co Bastien odvedl Rhyse. V hloučku na palubě najdu Nata a odvedu ho kousek stranou. Potřebuji s ním probrat ještě trochu detailů o jeho úkolu o který jsem poprosila aby se ho zhostil. Znovu opakuji aby byl opatrný když se k nám přihrne Vef. Chvíli trvá než mezi všemi jeho nadávkami pochopím co mi chce sdělit. V první chvíli to považuji za naprostý nesmysl. Něco takového se prostě nemohlo stát, ale když vidím vztek v jeho tváři neodeženu ho a místo toho se vrhnu k zábradlí abych viděla co se děje. Krve by se ve mě nedořezal když vidím Bastiena s osvobozenými zajatci jak jim pomáhá uprchnout. Jak utíká s nimi a v ten okamžik mi to všechno dojde. Viděla jsem to. Měla jsem ta znamení před očima, ale ignorovala jsme je. Namlouvala jsem si, že se tohle stát nemůže. Ne u někoho kdo je druhý hned po mně, ale teď to tu mám přímo před sebou. Zbabělost. Strach. Nechal se jimi zastrašit. Uvěřil jim, nebo ho podplatili. Netuším co je horší, ale vlastně na to ani nezáleží. Zaplaším otravné myšlenky na to proč a raději se soustředím na to jak. Jak je zastavit a získat znovu kontrolu nad situací. "Bojová pohotovost!" zařvu aby každý nechal toho co zrovna dělá. "Zadržte vězně! Snažte se je chytit živé! Zvýšit tlak v kotlích, připravit stroje. Děla ať jsou připravená na můj rozkaz," chrlím příkazy prsty křečovitě zaťaté do dřevěného zábradlí. I přes bolest u srdce se prostě donutím pracovat. ani takováhle ukázka ztráty důvěry mě nemůže, nesmí porazit. "Nate, zdá se, že si budu muset tu pozornost vybrat dřív než jsem tušila. Řekni svým lidem ať se jim pokusí odříznout cestu," poprosím svého obchodního partnera, který hned vyrazí udělat oč jsme ho požádala. Kolem mě to mezitím bzučí jako v úle. Kdo může, vrhá se dolů na lanech, žebřících, dokonce i křídlech, aby dostali ty parchanty zpátky kam patří. 9 Spousta pirátů křičí obhroublé nadávky Bastienovým směrem. Otočit se zády ke svým druhům ve zbrani... něco takového se nepromíjí. Obzvlášť v případě kdy spousta z nich mu důvěřovala natolik, že by za něj bojovala do posledního dechu. Pro ně to je snad ještě horší než pro mě. Ohlédnu se jaká je situace na lodi. Dělá jsou připravená celou dobu a věřím, že střelce už svrbí prst na spoušti, ale ještě to musí vydržet. Nenechám je vypálit dokud nebude jasné, že se nedá jinak a že nám skutečně kořist hodlá pláchnout. 2 Ochranné runy se na okamžik rozzáří a poté pohasnou jak se posílí obrana proti ohni. Oheň je vždy velký problém a tohle pomůže zamezit jeho šíření a zmenšit případné škody. "Ilandere," zavolám čaroděje, který právě dokončil rituál. "Vím, že zvládáš kdejaké triky a určitě dokážeš něco příhodného vysypat z rukávu." S těmi slovy ukáži na prchající. Elf, který kdysi přišel o obě uši přikývne a provede několik rychlých gest prsty a zamumlá něco z čeho se mi zježí chloupky na zátylku. Poté se kameny a písek pohnou a pod nohami pronásledovaných se začnou tvořit díry, které je mají zpomalit nebo úplně zastavit. 8 |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Útěk Rhys, Stvůra, Annabella, Isabella Ucítím, jak se mi i přes kožený kabát zarývají do těla drápy. Měl jsem trochu strach, že se bude Stvůra bránit, ale ona se, místo toho, ke mě pevně přivine. Coeanta jí musela pěkně nadrogovat, protože teď je úplně mimo. Klidně by to ale mohlo být dáno i tím, že je toho na ní prostě moc. Nerozhlížím se ani doprava, ani doleva, oči mám přišpendlené k dračici, i když ještě před několika okamžiky bych byl ochoten přísahat, že se k ní v životě nepřiblížím. Teď je to ale jen a jen ona, kdo nás může spasit. Jsem tak soustředěný na to, se k ní dostat, že si v prvním okamžiku vůbec nevšimnu, co se děje. Když se mi tedy pod nohami otevře první kráter, zavrávorám a málem skončíme se Stvůrou oba na zemi. Rychle však najdu ztracenou stabilitu. Obratně se vyhýbám propadlým místům a, jako kamzík, přeskakuji z kamene na kámen. Obratného zloděje, který tančil po vysokých střechách domů, v sobě nezapřu. (10) Ilander a jeho čáry. Nesnáším magii, ale tuhle hru mohou hrát dva. Nic jiného mi v tomhle okamžiku ani nezbývá. Pokud něco neudělám, letci nám odříznou cestu a pak bude vše ztraceno. Jakmile pod nohama opět ucítím pevnou půdu, obrátím se. Rhys se zdržel, a bez něj stejně odletět nemůžeme. Pokusím se mu pomoci alespoň tím, že ho skryju před očima mužů, kteří jsou mu nejblíže. Pokud by tak na něj chtěl někdo snad začít střílet, dost mu znesnadním míření. (4) Obrátím se směrem k lodi, na které je nyní velice živo. Zhluboka se nadechnu a na několik vteřin zavřu oči. Kolem mě zavane magie, když v mysli začnu formovat představu. Vítr, divoce vanoucí přes rozpálenou pouť, ženoucí písek. Větrné víry, prach v očích, slepota. V mé mysli mě pohltí divoká písečná bouře, která zakryje naše stopy a skryje náš útěk. (9)* "Pospěš si, Rhysi!" Křiknu na elfa. Je mi jasné, že Anně nebude trvat dlouho, než prohlédne moje kouzlo. Pro nás je ale nyní každá vteřina drahocenná. Ččekám na Rhyse a poté se znovu rozeběhnu k dračici. * Jde o iluzi, která nikomu neublíží, i když zasažení by přísahali, že skutečně cítí písek šlehající do tváří. Je cílená pouze na pronásledovatele. Rhys a Stvůra nic nevidí, pouze cítí vzedmutí magie. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Malý zrzavý chaos na scéněAnnabelle, Bastien, Rhys, Stvůra Na Zizzyinu obranu, my jsme fakt šly ke Coeaně! Fakt tím směrem dupala a bouchala občas do zdi cestou, ale pravda je taková, že jakmile jsme dosedli u ní na místo, tak se z venku začaly ozývat zvuky, co rozezvonily veškeré zvědavé a nebezpečné zvonky v naší hlavě. Ještě dřív, než stihneme vypít první lektvar, Zizzy seskočí z barelu a pádí chodbou opět ven. *Je to zpátky?* ptám se vyděšeně se vzpomínkou na tu věc na palubě, co jsme potkaly. Hladový. *Není, toho bych poznala po magické stopě, tohle je... něco jiného. Někdo jiný.* Zizzyina jistota mě uklidní a já začnu více sledovat věci okolo. Ale stále nechávám jí veškeré jednání. Nebyla bych moc prospěšná a Zizzy vypadá, že ví, co dělá. Rychle se dostaneme na palubu a spatříme ten chaos. Klec s tou šílenou ženštinou je pryč. Mamka rozdává rozkazy na všechny strany zrovna když doběhne Zizzy k zábradlí. *Bastiene! Kam to běžíš?! Zizzy, co to dělá?* vřeštím zoufala v duchu. "Chrání nás. Plní jí její podmínku. A nebo se zbláznil..." odpoví tiše Zizzy. Svírá pevně zábradlí a já cítím, jak po tím stiskem praská dřevo. Vím, že cítí cosi divnému, rozporuplného, ale netuším, jak si to sama přebrat. "Ne! Co to děláš!" křikne Zizzy na našeho čaroděje, když začne spřádat kouzlo. "Je tam Bastien!" přidá k tomu svůj hlas. *A taky to dráče!* A s tím k němu máchne rukou, aby znovu přivolala magii a kousek jej odhodila (1). Ale sotva se magie otře o naše tělo, ucítíme jeho. Jako kdyby nám dýchal za krk. Byl tady s námi, větřil a věděl o nás. Zizzy vyjíkne překvapením a klopýtne na zem. Rychle se snaží přetočit na záda, aby viděla na našeho nepřítele, ale nikdo tam není. Srdce nám buší jako splašené. "Posraná kletba. Podělaná šamanka," začne drmolit Zizzy zatímco se rozhlíží kolem. Pohledem skončí mezi sloupy zábradlí a zahlédne dračici a malé dráče. *Prosím, neopouštěj mě. Potřebuju tě. Udělala bych pro tebe cokoliv!* zaprosí jej zoufale Zizzy a celou svou bytostí se soustředí na tuto myšlenku, aby se s mládětem spojila. (7) Měly jsme to sice zakázané, ale Rhysovo právo nám něco zakazovat v moment, kdy na nás nechal tohle uvalit a nic přitom s tím neudělat. Opět cítíme přítomnost Hladového. Opět se naše tělo rozechvěje obavou. Opět ho ale nevidíme nikde kolem nás. Zizzy se proto zvedne ze země a pohledem znovu přilne k postavám utíkajícím od lodi. Jedna z těch postav přivolala toho velkého děsivého tvora na nás. Zamračí se. "Nebudu se ho bát!" Rozhodně se postaví a rozhlédne po lodi. Přivolá magii, aby pátrala po lodi po jeho přítomnosti. (7) Hledá jej, ale ani ona a ani já - možná kdybych se dívala aspoň mezi prsty - jej nikde nevidíme. Cítíme jej, ale víme, že tu není, ne úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Na útěkuRhys, Bastien, Annabelle, IsabellaOdpovědi se sice nedočkám, ale já ji ani nepotřebuji. Proč by mi měl také odpovídat? Je na mě určitě naštvaný! Má přeci důvod... Ne? Má důvod... "Já nechtěla... Moje... Vin-na, ale... Už... Hod-" drmolím dál vstříc Bastieově koženému kabátu nešťastně, avšak můj kajícný proslov rázně přeruší, když se Bastien bez varování namísto kroku skočí a rozhodně to není poprvé ani naposledy. "Haúhum!" v první chvíli zakňučím, když s půlelfem skočí i můj žaludek a ztěžka polknu. Vzduch je cítit magií, která prostupuje zemí pod našima nohama i víří vzduchem podobna bouři až mne to přinutí pootevřít na chvíli oči a nemyslet úpěnlivě na to, že "nesmím pozvracet Velitele, nesmím, nesmím, nesmím, protože pozvracet Velitele je... Uhm, nesmíš,". Ne, namísto toho opřu bradu o Bastienovo cukající se rameno a podívám se za jeho záda. Je to jeden z těch pitomých nápadů, co jsem kdy měla, protože když konečně zaostřím na legračně se potácejícího a poskakujícího Rhyse - no možná spíše padajícího? Je strašně... Legrační vidět nemotorného elfa! - tak moji pozornost přitáhne i hrozivá podívaná za jeho zády. V tu není v mé tváři ani památky po pobaveném šklebu, protože se s vypísknutím doslova nacpu svoji hlavu pod půlelfovu bradu a znovu s tichým mumláním "ne, ne, ne," zase pevně přivřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Dalyor, Kapitán Hideon a jeho homies Víceméně už připravený jsem u Valora společně s jedním z dalších jezdců na pegasovi dělal poslední kontroly, jestli se náhodou některé z přezek držící sedlo neuvolnili během naše cesty sem a našeho přistání. Sice se nám o tom v dračích slujích postarali docela pěkně, ale zkušenost mě naučila, že občas je lepší si všechno zkontrolovat a nejlépe nadvakrát. Incidenty, které jsem měl občas možnost vidět nepatřily zrovna k těm nejpříjemnějším. No a zrovna když už jsme dokončili poslední z těchto kontrol, Hideon konečně dorazil zpátky z Vilímkovy farmy. Se zajímavým doprovodem nutno podotknout. Svižným krokem jsem odstoupil od zlatého draka a přešel ke kapitánovi, dávaje mu tak svojí plnou pozornost. Wynn s Blachette s ním nebyli, takže se dalo předpokládat, že všechno potřebné už Hideon ví. Předpokládaje, že se Wynn rozhodla pomoci, což vzhledem k důvodu, že se jedná zrovna o něj...V tichosti jsem tak poslouchal, ruce založené za zády, oči udržujíce oční kontakt jsem dychtivě očekával jeho zprávu. A nutno říct, nebyl jsem zrovna šťastný. O téhle pirátce, která se zasloužila o zajetí mého syna a Stvůry, jsem už slyšel. Ještě aby ne, když se jedná o de facto královnu pirátů. Záchrana rozhodně bude těžší, než jsem si původně představoval...na druhou stranu tenhle nečekaný zvrat událostí přináší přeci jen něco užitečného. Pokud by se nám ji podařilo zajat, či někoho ji drahého...možná bych dokázal zařídit Athrianův požadavek a nemusel na to provalit byť jediné zlato z královské pokladnice. ,,To by vysvětlovalo, proč se Rhys doposud nedostal z jejich zajetí,'' zamumlám si pro sebe nahlas, když zmíní magii potlačující munici a přikývnu na srozuměnou. Tohle rozhodně bude oser. ,,Nevím sice, odkud se piráti k něčemu takovému dostali, ale máme alespoň o důvod více omezit jejich aktivity. Už nám byly trnem v patě až příliš dlouho,'' podívám se dlouze na Hideona a nakonec přikývnu. ,,Ať tvojí šamani vyzkoušejí to pátrací kouzlo. Pokud je alespoň nějaká šance, že bychom je mohli najít, neměli bychom ji promarnit." |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Magie KrveDaylor, Hideon, šamani "Dobrá pane," přikývl jsem akrátce zaváhal. "Nemohu říct, jaký bude výsledek. Rituální magie je...přimejlepším nevyzpytatelná, jak jsem sám zjistil..." Nerozváděl sem to však dál a otočil se k šamanům. "Musím hovořit s vašimi bratry a sestrami," víc jsem říkat nemusel. Věděli, co po nich žádám. Královniny jasně modré oči se náhle zvrátily do vnitřku hlavy, která ji vzápětí spadla na hruď a když ji znovu zvedla, upírala na nás jen lehce zářící bělma. Ale to nebylo nic proti hlasu, který jí vzápětí vyšel z něžných rtů. „Zdravíme tě, Půl-vlku. Je úkol pro Ústa Keloi splněn? Držíš oči Plenitelů duší?“ Otřásl jsem se. Byla to skoro mimovolná reakce, ale zkuste se neoklepat, když z úst drobné elfky před vámi náhle vyjde šest různých hlasů, které hovoří v naprostém unisonu. Koutkem oka jsem zahlédl Hrobaře, který měl oči zavřené a jeho rty sebou cukaly v identických, neslyšných slovech. Situaci nepomáhal ani fakt, že První, vůdkyně…vůdce…osoba, která vedla a většinou mluvila za mé šamany, se buď nechtěla, nebo nedovedla vyjadřovat v běžných termínech. Jména neříkali vůbec. Proto všichni používali přezdívky. Podle nich, jména mají v sobě zakletou jakousi původní sílu, která vede přímo k duši každé pojmenované bytosti. A s takovou silou si není radno zahrávat jen tak z rozmaru. Jen jsem přikývl a polkl. „Ano, ale to teď není důležité. Potřebuji, aby byla Letka přesunuta. Všechny Perutě. Řekněte Matroně, ať si pospíší.“ „Kam mají letět, Půl-vlku?“ „To je další věc. Potřebuji, abyste mi pomohli najít Stvůru. Potřebuji vědět, kde je. Kde se nachází loď, která ji uvěznila.“ Královna pomalu, pochmurně přikývla. Tedy, jeí tělo přikývlo, protože tam, kdesi u zdi přikývl/a i První. Byl to koncept, co způsoboval i mně migrény. „Byli jsme svědky. Nebeští zloději nás zastihli nepřipravené. Odpusť nám, prosím. Ty, i Dračí lord…“ Nemrkající oči pohlédly na Dalyora, a kdyby opaleskující bělmo umělo vypadat pokorně, vypadalo by tak. „Máš něco, co patří mladé Stvůře?“ Zamyslel jsem se a potřásl pochmurně hlavou. Neměl jsem u sebe v tuhle chvíli nic z jejích věcí, proč taky. „Potřebujeme něco, co dodá kouzlu směr. Něco co tebe a tvou Stvůru pojí. Je něco takového, Půl-vlku?“ Královna naklonila hlavu mírně ke straně a Hrobník náhle otevřel oči a vystřelil směrem k lesu, jako ohař na lovu. Nezabýval jsem se tím. Snad špinavý šaman ví, co dělá. Ve vzpomínkách jsem se vracel znovu a znovu k Tali, hledajíc něco, co nás spojovalo. Vybavilo se mi naše setkání na bále staré elfské šlechtičny. Vybavily se mi naše nečetné hádky ohledně oblečení. Vybavila se mi její drobná váha, která mi ležela na hrudi vždycky, když jsem sebou zmítal v záchvatech nočních můr a v uších mi zněla tichá píseň bezeslov, kterou vždycky broukala, když jsem z nočních děsů procitl. Začal jsem si ji, snad podvědomě, také pobrukovat a Královna (nebo vlastně První) se usmáli a přikývli. „Píseň ukáže cestu. Teď už potřebuje jen…křídla…“ A jako kdyby to byla divadelní nápověda, Hrobník se přiřítil zpátky a v jedné ruce se mu nespokojeně zmítal velký černý havran. Ale ať klapal zobákem a tloukl křídly, jak chtěl, popelavému stisku neutekl. Nevím, kde tak rychle ptáka sehnal a jak…ale vlastně jsem to asi ani vědět nechtěl. V příští chvíli od opasku druhou rukou vytáhl krátký obsidiánový nůž, a i když čepel byla primitivní, vypadala až děsivě ostře. Ve stejnou chvíli vylovila Královna zpod svého pláště jednoduchou dřevěnou flétnu. Z obou nevinně vypadajících předmětů však vyzařovala moc. Navázaní duchové, nebo možná jen fata morgana…říkejte si tomu, jak chcete, ale nůž i flétna byli ohniska síly. První z dvojice se sehnul k zemi a rychlými, přesnými pohyby načrtl do měkké hlíny složitý kruhový symbol, který svým způsobem připomínal kompas – každé jeho větvící se rameno ukazovalo na jednu světovou stranu. Zobrazit SPOILER „Zpívej, Půl-vlku!“ Vybídla mě Královna a přiložila ke rtům flétnu. Neprotestoval jsem. Nemělo to smysl. Místo toho jsem zavřel oči, vybavil si Talin obličej…její drobnou ruku na mé tváři… a začal si broukat. Když se k mému hlasu přidala Královnina flétna, náhle jsem pocítil, jak se vibrace z mého krku a hrudníku šíří postupně celým tělem. Melodie sílila, proplétala se s hlasem flétny a rozechvívala mi kosti. Rozechvěla i zem pod mýma nohama. Rozechvěla vzduch kolem celé skupiny. Rozhoupala stromy, ohnula stébla trávy a otřásla nebem. Zněla všude. Byla všude. Musela být slyšet snad po celé Cruye – V chodbách Acrinského paláce, v planoucích lesích Aivacie a i v dalekých krajích Viralské republiky, hledajíc svou původní pěvkyni. Nebo aspoň takový to byl pocit. Nikdy dřív jsem se jejich rituálů neúčastnil a teď mi to dělalo z vnímání reality míchaná vajíčka. odkaz Melodie gradovala a věděl jsem, že píseň se chýlí ke konci. Vím, jak končí. Vždycky jsme ji tak zakončovali, oba společně. Zhluboka jsem se nadechl, a když zazněla poslední vibrující nota, vlčí zavytí, které následovalo, mi málem rozervalo hrdlo. Ve stejnou chvíli Hrobník zkušeně trhl zápěstím a podřízl ptačí hrdlo. Horká krev skoro doslova explodovala ven, opsala ve vzduchu jiskřící oblouk, a jako přílivová vlna dopadla na symbol v prachu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Alaayah Contrivance Strein a Alaayah Ve dveřích se objevila bělovlasá dívka s rohy. Snad to byl podivný pohled, ale mlha a hustý déšť nasvědčoval tomu, že dívka měla možnost se nepozorovaně dostat do města a ke dvěřím senátora, aniž by ji někdo viděl. Vypadala unaveně, zdála se být zničená a opírala se o svou hůl s tichou žádostí v jejích velkých očkách. Otevřela pusu a chtěla něco říct, ale z jejích úst nic nevycházelo, jen výdech a pak se podívala jinam jen aby konečně mohla promluvit. “Já… Přišla jsem sem s žádostí. Jsem Alaayah, pocházím z lesa a jsem z tlupy lesních stvoření, smím-li to tak nazývat.” řekla dívka a přitáhla si svou hůl více k tělu. Vypadala, jako kdyby jí mluvení bolelo a tvářila se dost tragicky. “Viralové zničili můj domov, chci… Udělat něco, co Viraly donutí nechat Aivaický les na pokoji, nechceme, abyste nám zničili domov a chtěla bych udělat obchod. Proto tu jsem, jsem přesvědčená... Že mi můžete pomoci.” řekla dívka sebejistě. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Konec? Vyšli na nádvoří a teprve v ten okamžik Kamiyovi i duchům došlo, že je skutečně po všem. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Neočekávaná návštěvaContrivanceJsem docela překvapen, když za dveřmi stojí žena s rohy. Né, že by byli extravagantní účesy v republice zvláštností, ale tohle na účet nevypadá. Přesto okamžitě nezabouchnu dveře a trpělivě vyčkám, co příchozí chce. Přitom uvažuji, za koho mluví a proč přišla právě za mnou. "Rád vás poznávám Alaayah." ukloním se dvorně ženě, když se mi představí. Zdvořile při tom počkám než ukončí první část svého proslovu. "Nemusíme jednat na ulici v dešti. Pojďte dovnitř a dávám vám své slovo, že vás vyslechnu a že z mého domu budete moci zase svobodná odejít." pohostinně víc otevřu dveře a gestem jí naznačím, aby vešla. Odvedu jí do své pracovny. "Představování je nejspíše zbytečné. Přesto, jak nejspíše víte, jsem Strein Galden senátor Viralské republiky." představím se cestou pro formu a aby řeč nestála. "Ahh, to mne mrzí." pronesu chápavě, když mi oznámí, že moji lidé jí zničili domov. Trochu mne tato informace zamrzí, jelikož já považuji násilí a ničení lesa za zbytečné plýtvání. Protože ovšem neznám všechny okolnosti, zkrotím prozatím lítost, která se ve mne vzdouvá. "Jsem velmi potěšen, že jsem se svou nabídkou přišla zrovna za mnou, o jaký obchod by se mělo jednat?" zajímám se a ukážu ženě ať si sedne do jednoho s křesílek, stojících proti mému pracovnímu stolu. Sám přejdu k baru a otevřu jej. "Chcete něco na pití? Mám tu výběrovou whisky, ale taky lahodný džus. Případně bych vám mohl udělat kávu a nebo čaj? " ignoruji fakt, že žena jenž mne přišla navštívit je magická bytost a proto potenciální nepřítel. Počkám jestli si o něco řekne, danou věc jí podám a pak usednu ke stolu. Překvapivě ovšem né naproti, ale do křesílka vedle. Podvědomě cítím, že není třeba budovat hráze, kterou by vytvořila deska stolu. Místo toho, abych byl oponentem se snažím být partnerem v jednání. Tato metoda se mi v minulosti několikrát osvědčila a rozhodl jsem se jí použít znovu. "Bohužel tu nemám nic čím bych mohl pohostiti vyslankyni. Jediné, co bych zde našel je snad nějaké ovoce a možná obložený chléb." povzdechnu si mírně rozmrzele, jak se sluší na hostitele, který nečekal návštěvu a tak nemá moc co jí nabídnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nyxin strach Kdesi v poušti Stvůra, Rhys, Bastien + Annabelle a Isabella Nyx hleděla na loď, neustále dávala pozor na loď a také na své dráče, dohlížela, aby dráče nechodilo z vaku, aby nevyskakovalo a dráče, jak se pomalu budilo, chtělo ven na světlo. Chtělo vidět to vzrušení a navíc volání malého dítěte ho… Mátlo? Přemýšlelo, byla snad holčička něčím významná? Zabručelo, zařvalo na matku a ta zařvala na něj a jakmile Rhys promluvil, roztříštila kanál tak rychle, že šlo poznat, že jí něco dalšího vyvedlo z míry. Nevěděla, s čím její mládě komunikuje, věděla jen, že komunikuje a že se jí to nelíbilo a snad už se v ní konečně probouzel ten mateřský instinkt, který jí tak zoufale chyběl. Zařvala znovu, když viděla, jaké obtíže má Rhys s tím dorazit k ní, když viděla, jak se Annabelle brání tomu, aby utekl. Rozeběhla se za ním a vypustila oslepující plamen (8) proti náletu pronásledovatelů, snadno udělala pár skoků, díky kterým se přiblížila k Rhysovi a skočila před něj, aby veškeré kulky napadaly do ní (2 proti 7) ale necítila nic. Jen pár škrábnutí. Nevěděla, jestli se střílí, ale její výcvik to říkal. Obětovat se pro pána. Obětovat se pro Nothii. Sama pak zamávala výhružně křídly a propadla se do jednoho z kráterů. Zařvala znovu bolestí a dráče zaúpělo (3). Nohu vytáhla, ale tak podivně zkroucenou… Nemohla na ni došlápnout, kulhala. Pak čumákem Rhysovi pomohla na ní. Zlomeně se pak podívala na Stvůru a Bastiena. Měla zlomenou packu, nemohla je nést, nemohla… Pomohla jim na svůj hřbet a velmi neobratně vzlétla, ačkoliv vítr byl příznivý a pomohl Nyx vzlétnout. Vzlétla. A Isy cítila, že Hladový je pryč. Ale Annabelle věděla, že se vrátil někdo jiný, cítila ho za svými zády, než se zhmotnil a zabručel. “Chyběl jsem ti? Mám povinnosti, co musím neodkladně dohnat, jak vidím.” ušklíbl se a podíval se na dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Dávná láska Bastien, Rhys, Isabella, Stvůra Zaslechnu ten hlas a mráz mi přejede po zádech. Bojím se otočit. Bojím se, že jsem se přeslechla, že to není pravda, ale musím se přesvědčit. Pokud je tu i jenom ta nejmenší šance musím to vědět. Prudce se otočím a zalapám po dechu. Srdce mi začne divoce bít a já se musím chytit zábradlí za sebou aby se pode mnou nepodlomily nohy. Nemožné se stalo skutkem. Skutečně přišel. Stojí tu a jeho oč mě sledují stejně jako tenkrát. Jak dlouho jsem o tomhle okamžiku snila. Představovala si ho. Vymýšlela. Ochutnávala za dlouhých nocí, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to stane zrovna v takovouhle chvíli. Nejraději bych všeho nechala a vrhla se mu do náruče, ale nemohu. Nesmím. Kousnu se do rtu a bolest mě aspoň trochu probere z omámení. Potřebuji se vzchopit. Nejsem žádná zamilovaná mladá děvečka, jsem pirátská kapitánka a podle toho se také musím chovat i kdyby to mělo znamenat, že ho dalších deset let neuvidím. Loď se zatřese jak se pomalu vznese. Lana jsou uvolněná, náklad, který jsme chystali zapomenut, právě teď se dáváme do pronásledování. "Vefe, omrač Bastiena," křiknu na svého dělmistra, který je již připravený se svou puškou. Monstrózním výtvorem, který dokáže ovládat jenom on. Nerozumím jak to přesně funguje, ale vím, že je to zatraceně nebezpečná věc, schopná prostřelit i pancíř lodi, když na to dojde. Ale teď nechci Bastiena zabit. Ještě ne. Jenom ho chci sundat dolů abych ho mohla řádně potrestat. Vefova puška temně zahučí. Kolem dlouhé hlavně proběhnou malé blesky a vypálí. 1 Omluvně se na mě podívá když slabý paprsek proletí neškodně kolem pronásledovaných. Zabručí nadávku, která není v hukotu strojů slyšet a dá se do přenastavování puškohledu. V ten okamžik zahřmí děla, ale ne ta bojová. Ta s harpunou. Obří špiky vyletí proti Nyx. Za sebou táhnou dlouhé pevně řetězy, aby se jí zasekly do kůže a přitáhly k sobě. Jedno míří na zraněnou nohu, to druhé na hřbet. 5 Jenom velmi neochotně odtrhnu zrak od té okřídlené postavy a sleduji jak vzlétá útočná jednotka. Ta které Bastien ještě tenkrát velel. Vyrazí za drakem i obsazené motorky a snesou se na uprchlíky jako hejno dravců. Kličkují kolem dračice. V rukou lana a sítě, aby do nich pochytali pasažéry na jejím hřbetě a dovlekli je zpátky. 10 |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro V síti Annbelle, Rhys, Isabella, Stvůra Dračice vyrazila na pomoc Rhysovi, zřejmě už se nemohla dívat na to, jak zápolí. Je zraněná. Dojde mi, když vidím, jak podivně zkroucenou drží tlapu. Na okamžik mám pocit, že snad odlétne a nechá nás se Stvůrou tady. Nakonec se ale skloní i k nám. Pomůžu zrzce, která se mě stále křečovitě drží, na dračí hřbet. V tu chvíli uslyším výstřel, který bych poznal kdekoliv na světě. Vefova puška je děsivá zbraň, střela nás však naštěstí neškodně mine. Anna musí být opravdu naštvaná, pokud mu dovolila střílet tímhle. Provinile se na Rhyse podívám a seskočím z dračího hřbetu zpátky na zem. "Promiň mi to." Ta slova jsou sotva slyšet, ale výraz tváře hovoří za vše. Třeba kapitánku trochu obměkčím, třeba, když si bude svůj vztek moci vybít na mě, nechá je být...třeba. Ustoupím od draka, aby mohl vzlétnout a vytvořím další iluzi. Stále je to písečná bouře, ale nyní o obklopuje dračici a chrání jí tak před zraky letců. (9) Sám se obrátím k lodi, srdce mám až v krku. Takhle jsem to neplánoval. Vlastně jsem neplánoval vůbec nic. Možná by to příště chtělo uvažovat, než něco udělám. V hloubi duše ale vím, že toho, že jsem pustil Rhyse a Stvůru na svobodu nikdy litovat nebudu. Teď je třeba postavit se čelem následkům. "V klidu. To bude dobré." Pronesu k Chicovi, který se mi strachem chvěje v náprsní kapse. Zvednu ruce nad hlavu a vykročím směrem k lodi. Ani se nesnažím bránit, když na mě jeden z pirátů hodí síť. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Neohlížet se… Kdesi v poušti Rhys a Stvůra Annabelle, Bastien a Isabella Nyx se naposledy nadechla a nevšímala si toho, že z ní pasažér seskočil, naopak, ještě více přidala a dokud cítila, že jí je Rhys nablízku, neohlížela se… Už nikdy se nechtěla ohlížet a přes bolest, kterou cítila, pokračovala dál a už ani nevnímala to, že se to stalo. Vítr narážel do její nohy, ale ona jen zatnula zuby a pokračovala. Musela, pro Rhyse! Pro… To mládě, co bylo její… A přesně věděla, kam letí, přesně to věděla. Uletěla. Byla pryč. A byl čas se posunout o stranu dál. Muž na palubě pouze přešel po bok matky jeho dítěte, podíval se z lodi a zamračil se, když viděl draka unikat. Opřel se o zábradlí a nechal, aby jeho lidská podoba převzala vládu, nechtěl děsit piráty kolem sebe a upravil si svůj kabát. Mávl rukou. “O to se postaráme později, má drahá, teď máme jiné věci na práci. Jak se postaráš o zrádce? Chtěl bych to vidět!” škodolibě se usmál. Byl to démon. Jistěže se mu cizí neštěstí líbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Cesta a Vilímkova farma Kdesi v poušti - Vilímkova farma Rhys, Stvůra, Dalyor, Hideon, Wynelle, Blanchette Nyx zařvala ve vzduchu snad bolestí, ale neúnavně letěla, mířila ke Zdi až se brzy dostala i za ní. Zbývalo už jen najít dalšího draka, otce Rhyse… A zbytek… A čekala ji ještě dlouhá cesta a ačkoliv Nyx překonala bariéru díky své magii bez problému, šlo na ní vidět, jak je hladová a vyčerpaná. *** Wynelle se probudila a popadla dech, narovnala se na posteli a promnula si spánky. Cítila víno, ale nebolela ji hlava, na to měla toho vína až moc málo. Nadechla se unaveně a protáhla, než ji vize přepadla a ona vystartovala z postele jako blesk. Proběhla kolem Blanchette a snad by potkala i Hideona, kdyby byla jen o minutku dvě rychlejší. Vyrazila k poli a přiběhla ke Corazon, objala ji a otočila k sobě, naléhavě jí něco říkala, než ji za ruku odtáhla pryč, k domu. Snad právě včas, aby mezi ovce a krávy přistála Nyx. Ovce a krávy se rozeběhli na všechny strany. A Nyx chňapla a jednu z krav chytila, zlomila krávě vaz a pak si lehla a začala jíst. Corazon vykřikla a Wynelle jen překvapeně zamrkala. Pustila Corazon a ta se rozběhla pryč, vlétla do objetí Unara Owena a natiskla se na něj a ten ji pevně objal a sledoval draka, co se objevil mezi kravami. Jen… Úsměv mu docela zamrzl. “Já chtěl vzít Bertu na výstavu! Sakra!” ulevil si a pak mávl rukou a vedl ženu pryč, byla vyděšená. Wynelle se ale rozešla k drakovi a Nyx na dívku překvapeně zamrkala. Pak ale dál jela a dráče se raději z tašky ani nehlo. Vtipná situace nastala právě mezi Dalyorem a Hideonem. Duch zabručel, zformoval se a nabyl podoby havrana. Rozhlédl se a pak se podrážděně podíval na Hideona. “Nezahrávej si s magií, není to vtipné, panáčku.” ozvalo se mužským hlasem aniž by havran otevřel zobák a pak se roztekl a krev na zemi vytvořila šipku. Která mířila přesně na místo, kde přistála Nyx. A Valor rovněž ztratil hlavu a rozeběhl se za svou drahou přítelkyní. Byla zpátky! |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Bez rozloučeníBastienBastien něco vyslovil a já k němu zmateně natočil hlavu. Nyx byla v bolestech, a přes splašené údery vlastního srdce jsem málem ani neslyšel to, co se mi tak provinile snažil sdělit a proč. Těch několik tichých slov, omluva… nedocházelo mi to. Najednou ale seskočil z půlnočně modré dračice. „Ne, počkej!“ vydralo se mi přes rty, když do mě uvědomění udeřilo jako blesk. Jednou rukou jsem pustil otěže a natáhl se po něm, abych jej i tentokrát zastavil, abych jej udržel na hřbetě, v bezpečí, se mnou. Pouta zarachotily a nedovolily mi na něj dosáhnout, sotva jsem o něj zavadil prsty. A pak… pak už bylo pozdě. Bastien dopadl na zem, a já s tím nemohl nic udělat. Sledoval jsem, jak se rozešel k vzducholodi, jak jej zasáhla síť a před očima mi proběhly i následující události tak, jak jsem si je představoval, ale Nyx se neohlížela. A já to po ní ani nechtěl… ne teď, když bylo tolik v sázce. O něco pevněji jsem sevřel otěže a popohnal ji pryč, zpátky do Nothie. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Živá mrtváStvůra a WynelleOkrajově Blanchette, Dalyor, Hideon Letěli jsme, jak Nyx nejrychleji dokázala. Navzdory větru. Navzdory čemukoliv, co nám mohlo být v patách. Neohlížel jsem se. Křečovitě jsem svíral otěže, a hlavně se neohlížel. S každým mocným máchnutím dračích křídel jsem si ale připadal o něco klidnější. Když dračice překonala i Zeď, konečně se mi ulevilo. Totéž se ale nedalo říct o Stvůře. Vyděšeně se ke mně tiskla. Cítil jsem třes jejího drobného těla a chvílemi se přistihl, jak k ní konejšivě promlouvám: „Všechno bude v pořádku. Nyx nás dostane do bezpečí, teď už bude všechno v pořádku,“ ale zda to slyšela přes šlehání větru, tím jsem si jistý být nemohl. *** Nyx zakroužila nad farmou a přistála přímo do stáda dobytka. S hlasitým bučením a mečením se zvířata kolem splašeně rozeběhla, ale marně mohla hledat úkryt před hladovou dračicí. Unaveně jsem vydechl. Všechno to na mě dopadalo. Ještě jsem pohlédl na krávu, kterou si dračice ukořistila, ale více jsem se tím nezabýval. Malá to cena, i když místní farmář mnou nejspíše nadšený nebude. Otočil jsem se ke Stvůře a jen krátce zaváhal nad tím, co s ní. Pak jsem ji pevně chytil kolem ramen tak, že se jí řetěz mých pout opřel do lopatek, a spolu s ní sjel po zádech dračice dolů. Opatrně, pomaleji než kdy jindy. V obavě, že se mi stopařka na místě sesune na zem, jsem ji ještě chvíli přidržel u sebe, aby měla příležitost najít dávno ztracenou rovnováhu. „Dobrý?“ letmo jsem si ji prohlédl, ale myšlenkami jsem v tom okamžiku byl už jinde. Zrovna jsem se chystal vykročit zpátky k Nyx, abych zkontroloval mládě i její zraněnou končetinu, když v tom ji něco – někdo – upoutalo. A s ní i mě. Otočil jsem hlavu a… „Wyn?“ oslovil jsem ji nejistě, jako by se snad jednalo jen o sen letní noci. Do mého hlasu prorvalo všechno to nespoutané zmatení, které jediný pohled na ni – zde! Jen několik kroků ode mě! – vyvolal. Srdce mi naplnilo tolik rozporuplných emocí, že jsem sám netušil, které z nich jsem mohl věřit. Pustil jsem Stvůru a rozešel se k tomu zrzavému přízraku. Jak bylo tohle vůbec možné? Vždyť… nic z tohohle nedávalo smysl. Jako ve snu ta nesmyslně krátká vzdálenost pominula snad až příliš rychle, aniž by mi dala čas na rozmyšlení. Zastavil jsem těsně před ní, ale nepromluvil. I kdybych snad věděl, co jsem jí chtěl říct ze všeho nejvíce, neodvažoval jsem se přerušit to kouzlo, které ji přivedlo až sem přede mě. Očima jsem bloudil po jejím obličeji a hledal sebemenší rys, který by tam nezapadal. Ale… nic jsem nenašel. Její duch stál přede mnou přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Do posledního detailu. V dalším okamžiku jsem už zahodil všechny ty všetečné otázky, na které jsem nenacházel odpovědi, a přes hlavu jí přetáhl paže i s pouty, abych ji k sobě přitáhl do těsného objetí. Sen, přízrak, duch… nezáleželo na tom, pouštět jsem ji nehodlal. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Koosovy obchody a neb další činnost. Po rozloučení s elfskými sestrami a po divokých událostech, které se na mě nalepily a vydělat mi nedali nic musel jsem zase chvíli přejít k činnosti která mi něco vydělá. Během pár dnu jsem využil svoje pašerácké kontakty a prodal nějaký kontraband, neco na oplátku zase nakoupil na černém nelegálním trhu zase na cestu zpět do republiky. Nakoupil jsem i další střelivo a palivo na cestu, teď už bylo všechno doplněno a posádka i já si krátila chvíli v místním baru U jednookého námořníka. Samosebou moje loď tu byla pod neutrální vlajkou obchodní společnosti, takže ani nevzbuzovala moc pozornosti. Moji pozornost však zaujaly mistní slečny se kterými jsem se u baru dal do hovoru. Co si budeme říkat, po dlouhé cestě jsem poněkud nevybouřený zvlášť když se mi na palubě promenádovali dvě krásné elfky a ještě Lištička. No a za prostitutku se mi platit nechtělo, tak zbýval jen jediný způsob a to sbalit místní slečnu. Dopiji další panák rumu a oči mi ulpí na pěkně tvarovaném zadečku jedné z nich, hovor se točí kolem mé práce a já se snažím poctivě mlžit a raději přejdu k oprávněným lichotkám. Holky jsou pěkné obě tak čert ví jak se to vyvrbí... |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Na hřbetě dračiceRhys, WynelleHideon, Dalyor, Blanchette Celé to mám jako... V mlhách. Na dračím hřbetě se ocitnu spíše mimochodem aniž bych si uvědomovala, kdo mě tam vlastně posadil a jak. Nebo jsem tam vylezla sama? Já... Nevím. Ale až příliš palčivě si náhle uvědomím prázdnotu, která nahradí náruč, do které jsem se tiskla. Prázdnotu a... Nyx se prudce pohne a s mohutným mávnutím křídel se odrazí do vzduchu. Co? Co? CO?! Nešťastně zakvílím a vzápětí se rozkašlu, když se mi bez varování sevře žaludek a na jazyku ucítím dráždivou pachuť žluči. A sotva mé oči zavadí o rozmazanou postavu Rhyse... V té panice se mi podaří jej chytit za rameno až na druhý pokus, ovšem v dalším okamžiku se k němu přitáhnu a bez dovolování se či ptaní jej obejmu kolem pasu tak silně, až může vnímat jak se mi z toho napětí třesou ruce a zimohřavky se pouští i do zbytku těla. K zádům mu přitisknu tvář, kterou doslova zabouřím kamsi mezi jeho lopatky, do jeho vlasů a znovu zavřu oči, zatímco tiše drmolím své nářky i modlitby prokládané s každým výraznějším pohybem dračice o kňučení. Let... Let si neužívám, ani drogy nedokáží zmírnit mé obavy a hrůzu, kterou trnu, když si představím, kde mne Nyx vyklopí tentokrát. Ani jedna z mých dosavadních zkušeností s létáním zatím nedopadla dobře, a tak si teď příliš velké iluze také nedělám, avšak... Soustředím se na Rhysův hlas a tisknu se k němu o to více. Nevím, jestli mluví pravdu... Ale chci mu věřit. * * * Vyděšené bučení krav doprovázené dosednutím na zem mne přinutí začít vnímat. Odér čerstvé krve mi naplní nos, avšak místo toho, aby voněla, akorát mi podráždí sevřený žaludek. Ovšem i poté, co Nyx přistane, nejsem schopná Rhyse snad ani pustit, ačkoliv mne z toho sevření šíleně pálí svaly a tělo jako bych měla v horečce, ovšem odstrčit mé ruce i přesto všechno až dětsky směšné. Ztěžka polknu kyselé sliny a dlouze se nadechnu, ovšem Rhys otázku toho, co dál vyřeší za mne. Překvapeně zamrkám, když mne chytí jako bych byla jen hadrovou panenkou zpoza okoralých rtů mi uteče jen sotva slyšitelné "íík", když v další chvíli kloužeme z hřbetu dračice dolů. Dopadneme do trávy - do té úžasné zelené měkké trávy, trávy co roste na zemi, NA ZEMI! - a já bezmyšlenkovitě přikývnu na otázku, jejíž význam ani nevnímám. Na nohou se i přesto udržím jen chvíli, než mi podklesnou kolena a já do té skvělé trávy, co může růst jen v Nothii a to ze země, z opravdové země!, dopadnu právě na ně. A pak... Pak tu úžasnou nothiiskou zelenou trávu pozvracím. Je skvělé být zpátky doma. Drobné info |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Mám tě...Talitha *Stvůra* ...a až pak všichni ostatní... Ještě jsem se mírně kýval a hlavou mi doznívaly poslední tóny melodie, když nad námi proletěl půlnočně modrý drak a zapíchl to u ohrady s dobytkem. A než jsem to stihl nějak okomentovat, stalo se víc věcí v rychlém sledu. Vprostřed symbolu se zhmotnil nerudný duch, provedl svou průpovídku a zmizel. V následující chvíli jsem se podíval za záda Královně a Hrobaři a oči se mu prudce rozšířily. Popadl jsem je oba za ruce a strhl je stranou právě včas, aby nás nesmetl řítící se Valor. "No..." Prohlásil jsem skoro optimisticky, zatímco jsem zalehával svoje dva vyděšené podřízené, "aspoň se nám tentokrát podařilo něco doopravdy vyvolat. A nikdo u toho nezešílel....tentokrát. Dobrá práce lidi, jen tak dál!" Poplácal jsem je oba po ramenou a pomohl jim vstát... A málem je zase porazil na zem, když jsem si všiml, kdo se z dračího hřbetu svezl a vzápětí začal zcela prozaicky zvracet. Vyrazil jsem sprintem přes trávu, minul Rhyse i Wynelle tak těsně, až kolem nich pleskl můj kabát a zabrzdil jsem u zvracející zrzky. Momentálně mi nezbylo, než ji aspoň přidržovat, aby se do vlastních nečistot vzápětí nezřítila. "To je dobré, Tali, už je to dobré. Už tě mám. Jsem tady. Mám tě. Mám tě..." Hovořil jsem k ní tiše a konejšivě, čekajíc, až to všechno vyhodí. Když skončila s dávením, pomalu jsem ji pomohl se narovnat a dřepl si k ní tak, aby se o mě mohla opřít. Byla v bezpečí. Byla naživu. Byla v pořádku. Ten těsný, smotaný uzel úkosti, starostí a vzteku, který mě stahoval od doby, co mi generál Fridingen sdělil své zprávy, konečně povolil. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Konec boje Annabelle, Bastien a Isabella *Není tady, je to jen, pocit...* vysvětluje mi Zizzy a dál se rozhlíží kolem sebe. *Ne! Bastien!* vynořím se z pod všeho toho strachu, sotva uslyšíme, co hodlá mamka proti Bastienovi nasadit. Vyděšeně se po ní podívám a spatřím u ní někoho, koho jsem nikdy neviděla, ale přesto přesně vím, kdo to je. Má rozhodně ojedinělý vzhled. Nebo aspoň do chvíle, než se promění do lidské podoby. Obě se Zizzy se překvapeně díváme na ně dva. *Je to...?* Rána z děla mě ale opět probere ze zamyšlení a údivu. Trhnu sebou a podívám se směrem, kam vystřelili. Naštěstí netrefili ani Bastiena ani tu dračici. Ta brzy dokonce i mizí někam do bezpečí společně s tou šamankou a s Rhysem. Za to Bastien zůstal a vracel se zpátky. Oddechnu si, že nás neopustil, že mne neopustil. Zizzy mě popostrčí směrem k mámě a tátovi..? Nejistě vykročím, protože Zizzy mě nechá opět převzít velení a já se jejich směrem tedy rozejdu. Zručně kličkuji mezi piráty a věcmi na lodi, oči stále upřené na ně. "Mami...?" zeptám se, když dojdu až k nim. Pohledem zůstanu viset na tom muži, o kterém máme se Zizzy vážné podezření, že je to náš tatínek. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Šťastná shledáníHideonRhys, Wyn... Dalyor, Blanchette "... Tali..." To jedno jediné slovo mi zabrání, abych se pohnala po rukách, které se mne dotknou. Srdce se mi rozbuší, ovšem ještě chvíli mi trvá než ze sebe s dávením dostanu i ty nejposlednější žaludeční šťávy ze dna žaludku, ještě chvíli, kdy se mé tělo otřásá v dávivém kašli. Ale pak... S polknutím se dlouze nadechnu a vydechnu než pomalu, tak strašně pomalu a nejistě pootočím hlavu tak, abych viděla komu patří stín, který se objevil vedle mého. Tolik... Tolik se bojím, že to nebude on, že... Na té poušti... Byl... Ale... Nebo... Haui. Chřípí mi naplní Velitelův pach, ten pach co nejde napodobit ani oklamat, zatímco konejšivý hlas zní jako to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. A když pohledem sklouznu k jeho tváři... Do očí mi vhrknou slzy a já se v další chvíli vrhnu Veliteli do náruče jak pes vítající svého pána ať už chce nebo ne. A je mi jedno, že jsem špinavá, že smrdím, a že bych před elfy tohle vůbec neměla. Na ničem z toho nezáleží, když cpu Veliteli pod kabát a hlavu mu rvu pod krk, abych se k němu mohla přitisknout jako by na tom snad záležel život. Třesu se, nejde to ovládnout, když štkavě zakňučím do jeho hrudi. Tak moc... Tak moc se mi ulevilo. Tak moc jsem se bála. "Já... Já... Necht-těla... Líto, tol-lik... Líto... Hodná Stvůrra, hodná... Líto," drmolím rozklepaně. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Rhysi… Vilímkova farma Rhys, Stvůra, Blanchette, Wynelle, Hideon, Dalyor Sledovala jsem draka a snažila jsem se uklidnit Corazon, vyběhla jsem sem právě proto, abych ji uklidnila, právě proto, že jsem viděla krev… Pustila jsem Corazon ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že krev byla pouze kravská… Dobře, nebylo to dobré, ale žíly mi to netrhalo, jen jsem smutně zamrkala a snažila se zachovat klid, skončila jsem sama na kraji pole a sledovala draka, než jsem uviděla jeho. Rytíře, dračího jezdce, toho muže, co mi rozuměl, když ostatní tu pro mě nebyli a i přes svoje omezení jsem k němu udělala pár kroků. Natáhla jsem ruce, ale zasekla se, můj výraz se změnil, najednou jsem byla vyděšená. Bylo to správně? Přece jsem… Čtyři roky jsem ho neviděla, ale to jediné, co jsem chtěla ho bylo toho muže obejmout a pevně stisknout. Tolik jsem chtěla! Ale bylo to správně? Pamatoval si mě? Zamrkala jsem, když ke mě sám přišel, v očích zmatení a ruce mi cukaly. Tolik jsem ho chtěla obejmout, tolik jsem chtěla, ale byla jsem zrádce! Měla jsem na sobě uniformu Viralské armády! A on přesto… Mě sledoval, sledoval můj obličej a snad díky tomu pohledu, snad díky pohledu, do těch nádherných očích, jsem si konečně uvědomila, co je špatně a snad jsem si uvědomila, že pokud Vincent byl jeden z mužů v mém životě… Rhys byl vždy ten první a snad poprvé, za ty roky mi srdce bilo, protože jsem viděla někoho, koho jsem obdivovala a zbožňovala… A nedokázala jsem ty emoce uchopit, nedokázala jsem mu to říct a tak jsem jen nejistě polkla a natáhla nejistě ruce… A pak mě obejmul a já propukla v nezvladatelný pláč, schovala jsem hlavu do jeho hrudi a plakala, klepala jsem se a pevně ho sevřela. “Rhysi, já se tolik omlouvám, prosímnepouštějměnepouštějmě.” žádala jsem ho hrozně rychle a schovala se k němu, poprvé po těch rocích jsem se bála, poprvé jsem měla potřebu být schovaná u někoho, koho jsem… Milovala. Milovala? Všechno bylo v mlze, nic jsem si nepamatovala a moje kolena se lámala. Mou sestru jsem milovala vždy, byla to má sestra, ale Rhys… “Rhysi, Rhysi…” začala jsem znovu a zaryla do něj prsty, hlavou mi probíhaly myšlenky, vize ničeho, co nikdy nebude, co bude, co se nestalo, co se mohlo stát, co se stane… A já cítila únavu a hrozný strach. “Prosím, prosím, už mě nepouštěj, už mi nedovol nikam chodit, prosím, už nechci do Republiky…” a já dál plakal... |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Průzkum V Aivaickém lese Ronin, Raya okrajově Caithe Jak trpasličí kluzák klesl, znovu se zvedl a brzy se ztratil nad korunami stromů. Nejspíše jejich hledání průzkumníků skončilo. Zbyl jen průzkum ztroskotané lodě. Alec se znovu nervózně ošil a rozhlédl se po lese. Zahodil veškerý protokol a podíval se na Ronina. Nebál se, ale nevěřil tomu, že Rayina přítomnost je mohla ochránit před lesem a když vojáci vyšli z lodi… Snad ani potom se necítil v bezpečí a přešel poněkud nesměle k Roninovi. “Neměli bychom tu být a už vůbec bychom neměli ničit les. Republika by to neměla dělat, když to vidím na vlastní oči…” začal nejistě. “Jak se les může bát člověka? To je smutné, to je neskutečné.” přiznal nejistě a potom kývl. “Na průzkum s vámi půjdu, ale odmítám nějak více ubližovat tomu lesu, když je živý.” samozřejmě nemluvil jen k Roninovi, pouze stanovil svůj postoj k lesu, pouze tím chtěl říct, že on nechce nějak lesu škodit a snad to myslel obecně. Poté jeho pohled skončil na Raye a prohrábl si vlasy. Snad přemýšlel, jestli tu někde má svůj klan a nebo jestli žila na jednom z ostrovů… Povzdechl si. A jak skupinka vyrazila, vojáci začali řešit, jak vyprostí podivnou krabičku z hnátů té mrtvoly. Ozval se povzdech a pak se rozhodli vzít sekery na kořeny. Mezitím se skupince podařilo dorazit k lodi a les ještě více utichl… A les nikdy nebyl tak tichý, Alec nechal vstoupit Ronina jako prvního a za ním vstoupil hned on. Loď byla neporušená uvnitř, les nejspíše nevěděl, jak si poradit s lodí jako takovou a když se vám podařilo dorazit ke kajutě kapitána a kde kormidlo bylo, zastavili vás tvrdé dveře. Alec přistoupil k panelu a vytáhl knihu, začal ťukat kódy. “Dejte mi jen chvilku.” “Kdo jste!” ozvalo se z kajuty. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Rozsudek Bastien, Isabella Dračice zmizí v mracích a já nařídím otočit Rose zpátky. Pronásledování nemá smysl. Ne teď. Musím se postarat o jiné záležitosti. Bastien je jedna z nich, ale jsou i jiné. Obejmu dcerku kolem ramen a přitáhnu si jí k sobě. Vůbec netuším co teď říci. I když jsem o takovém okamžiku snila nikdy jsem nečekala, že se ho skutečně dožiji. Navíc ve chvíli jako je tahle. Jsem nervozní. Víc než by měla být. Ani kdyby se tu objevila polovina Viralské armády nemohla bych se cítit víc vystrašenější. Musím se tomu však postavit čelem. Jako ostatně ke všemu. "Tohle je tvůj otec," ujistím Isabellu. "Tohle je tvá dcera... dcery." To je konec představování. Aspoň pro teď, protože nevím co dalšího říci. Vysvětlovat? Ptát se? Netuším. Znamenáme pro něj vůbec něco? Doufala jsem, že ano, ale pravda je, že si tím vůbec nejsem jistá. Strávili jsme spolu jenom chvilku a já nedokáži v té ostře řezané tváři číst. "Já... musím se postarat o Bastiena," vypadne ze mě jenom abych zahnala to napjaté ticho mezi námi. "Porušil zákon. Bude podle práva potrestán." Tohle se mi vůbec neříká snadno, ale musí to být. Nemohu si dovolit žádné ústupky jinak by se všechno co jsme vybudovala rozpadlo jako domeček z karet a to nechci. Zavisí na mně příliš mnoho hladových krků. Rodinné setkání má hodně trpkou příchuť. Dorazíme zpátky. Je potřeba dát věci do pořádku. Upravit náklad, dokončit opravy a tak dále, ale právě teď všechno stojí a všichni čekají co bude dál. Na celé palubě se rozhostí ticho když spoutaného a odzbrojeného Bastiena vedou ke mně. Pohledem přejedu tváře kolem nás. Rozhněvané, zachmuřené, smutné. Jsou tu všichni. Zatraceně, vždyť jde o kormidelníka. Druhého po mně. Někoho komu jsem neváhala svěřit životy nás všech a on se mi odvděčil takhle. Nám všem. Stojíme proti sobě uprostřed kruhu z těl. On má pouta na rukou, já čistý kabátec, klobouk a u pasu šavli abych tomu dala aspoň zdání obřadnosti. Zamračím se na něj a ruku sevřu v pěst. Nejraději bych mu jednu vrazila, ale nehodlám si s ním špinit ruce. Raději se otočím k davu abych se na Bastiena nemusela dívat. Nebudu dělat žádné velké divadlo. Chci to mít co nejrychleji za sebou. "Všichni jste viděli co Bastien provedl. Všichni jste svědci," oslovím sou posádku. "Ukradl nám drahocenné rukojmí. Nechal uprchnout vězně, který nám měl přinést bohatství. Porušil zákon, který tu platí a kterým se musíme všichni řídit. Bez výjimky. Vím, že mnozí z vás by byli pro smrt, ale za služby, které dřív prokázal navrhuji vyhnání do pustiny. Veškerý jeho majetek bude zabaven. Již se na něj nevztahují naše zákony. Od této chvíle přestává být jedním z nás a kdokoli se mu pokusí pomoci bude potrestán stejně. V Útočišti již není vítán a bude s ním nakládání jako s každým jiným nepřítelem a kdokoli ho tam objeví, může ho bez následků zastřelit." Domluvila jsem. Ještě chvíli je ticho jak se má slova vstřebávají do jejich myslí, ale pak začne mumlání, občas i výkřiky. Poslouchám, sleduji náladu a jsem ráda, že převažuje můj názor. Ano někteří, by mu nejraději vpálili kulku do hlavy, ale většina je jenom pro vyhnání. To má šanci přežít. Ráda bych cítila úlevu, ale ta se nedostavuje. I když to nedávám najevo, tak mě jeho zrada opravdu zasáhla. Vinit, ale mohu jenom sama sebe. Něco jsem si stále namlouvala i když jsem to měla přímo před očima. Byla jsem zaslepená. Další podobnou chybu již nesmím udělat. "Odveďte toho parchanta ať se na něj nemusím dál dívat. Zavřete ho než všechno připravíme a dorazíme na vhodné míso, kde ho vysadíme. To je všechno. Cirkus skončil, tak si běžte po své práci!" Rozeženu posádku. Chci odsud zmizet tak rychle jak to bude možné. Trochu omluvně se usměji na Nata a zavrtím hlavou. Snad to pochopí. Měl by. Nevyšlo to jak jsem chtěla, tak snad naše obchody neutrpí. Později mu to vynahradím. Teď se potřebuji něčeho napít. Opravdu hodně napít. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Vězeň Annabella, Isabella Tohle je opravdu potupné. Odzbrojený a spoutaný se musím vrátit na loď. Alespoň, že Chico je stále se mnou, vydrápal se mi za krk, kde se krčí. Nerozumí téhle situaci a já se mu ani nemůžu divit. Takových zklamaných a naštvaných tváří. Probleskne mi hlavou, když očima přelétnu palubu plnou mužů. Nenávidí mě a já jim to těžko můžu mít za zlé. Pátrám v davu, dokud nenajdu tu jedinou, na jejímž názoru mi nyní záleží. Isy. Musím vědět, že alespoň ona chápe mé pohnutky. Jedině tahle myšlenka mě ještě drží nad vodou. To však už přede mnou stane kapitánka. Podívám se na ní, ale mlčím. Zklamal jsem jí, ale ona ví, proč jsem to udělal a já se nehodlám obhajovat. Nyní by to bylo jako házet hrách na stěnu. S kamenným výrazem si vyslechnu její rozsudek. Znám naše zákony a vím, že i kdyby chtěla, o čemž pochybuji, nebude je kvůli nikomu ohýbat. Zoufale se to snažím nedat najevo, ale cítím, jak uvnitř mě něco právě zemřelo. Tahle loď byla mým domovem po mnoho let, a piráti byli jako moje rodina. Čert vem zabavený majetek, to vyhnání mě bolí daleko víc. Nesmím se vrátit, už nikdy neuvidím Útočiště. Několikrát rychle zamrkám, abych zahnal slzu, která se mi vedrala do oka. Piráti nebrečí! Skloním hlavu a nechám se odvést do podpalubí, do jedné z klecí. Teď už se nepodívám na nikoho. Věděl jsem, co mě čeká, když jsem seskočil z toho draka, tohle mi ale přijde daleko horší, než všechny moje představy. Jsem pro ně mrtvý muž. Prolétne mi hlavou a já se svezu po mřížích na zem. "To bude dobré." Zamumlám znovu Chicovi, který mi vlezl do klína. Sám však těm slovům nevěřím. |
| |
 | soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Intermezzo- kapitán Hideon a ten druhý mamlas, co si myslí, že mi bude říkat, jak mám dělat svoji práci (tedy jinak řečeno pobočník)Královský archiv byl navečer tichý. Jeho chodbami se nepohybovali žádní učenci ani magistři, žádní přírodovědci ani mniši, každodenně shrbeni nad rozloženými svitky, a dokonce žádná šlechta ani podobně otravná svoloč, která by si chtěla prohlédnout největší sbírku knih v Nothii. V těchto neobyčejně zvláštních okamžicích mírumilovného pokoje jsem si připadal jako pán vlastního hájemství, uklidněný a naprosto orientovaný mezi plukem vysokých regálů s naditými policemi. Tohle byl můj domov. Během dne jsem utíral prach a zařazoval vypůjčené svazky, tu a tam odpovídal na nějaké otravné dotazy, hlídal všeobecný pořádek, ale zároveň bych nevynechal příležitost skrýt se před zvědavci jako prostý skladník. Za vozíkem o třech patrech, naloženým krabicemi hrubě stlučenými k sobě a vyplněnými slámou, aby se kůže knih neošoupala, jsem kolikrát ani nebyl vidět. Nadmíru výhodná pozice pro elfa zvyklého naslouchat, avšak méně příjemná pro jeho prsty, odjakživa příliš jemné s dlouhými křehkými kostmi. Pro práci přírodovědce jako dělané, jenže nakládání těžkých břemen s sebou přinášelo bolest v podobě namožených zad, odřenin a třísek. Vždycky jsem považoval svou elfskou neduživost za slabost, kterou bylo třeba potlačit a jakkoli zakrýt. Špičky prstů jsem se naučil převazovat krátkým obvazem, takže byly zpevněné a vydržely mnohem větší zápřah. Díky silně utažené látce působily klouby na rukou ještě větší než skutečně byly. Celkově připomínaly svým vzezřením zafačovanou mumii, obzvlášť takhle pozdě, kdy jsem měl ruce zčernalé nánosem prachu. Přesto bych mohl říct, že svou práci miluji. Vlastně jsem o tohle místo Jeho Výsost žádal několikrát. Král by byl nejraději, kdybych neopustil dvůr po zbytek života, ale já nesnášel humbuk paláce, to neustálé štěbetání dvorních dam, pomluvy a přeumělkované kýčovitosti. A už vůbec jsem neměl rád lidi. Země byla ve válce a přijímala řady uprchlíků, hledala spojence mezi dalšími rasami. Nastanou změny. Cosi zlého viselo ve vzduchu. Cítil jsem se příliš starý, než abych se čemukoli z toho podřizoval. Pokud budu mít štěstí, dožiju na tomhle místě sám - a zemřu štěstím. Při té představě jsem se kysele ušklíbnul a popojel s pokovanou konstrukcí vpřed. Dřevěná kolečka namáhavě zaskřípěla při každém novém otočení, dokud nezastavila. Nacvičeným pohybem jsem přejel hřbet knihy, zkontroloval přední stranu vazby, potom zadní, a uložil ji na příslušné místo. Vysokými okny pronikala do haly sytě oranžovočervená záře sklánějícího se slunce. Zvonek nad vstupními dveřmi naposledy zacinkal. Kroky mé lidské asistentky dupaly po schodech. Nahoře se několikrát rozhlédla, než se rozhodla zabočit. Slyšel jsem vrznutí kožené podrážky na hladké podlaze až sem. Byla zadýchaná. “Alin,” oslovil jsem ji káravě, až sebou polekaně trhla a chytla se u srdce. Nejspíš mě v tmavé uličce přehlédla, když se řítila vpřed. Na rozdíl ode mně neměla citlivé smysly, takže nikdy ani nezaslechla můj unavený povzdech. “Co jsem říkal o pobíhání uvnitř budovy?” “Ach, omlouvám se,” vydala za sebe poníženě, uctivě skloněná skoro k podlaze. Stále neobměkčený jsem si ji prohlížel přes hranu špičatého štičího nosu, zatímco vyprávěla, kolik ze zadaných úkolů dnes vyplnila. Snažila se, to jediné bych mohl ocenit. Zhluboka a pomalu jsem natáhl do plic zatuchlý vzduch a zařadil další dva svazky. “Tak dobře, Alin, zamkni dveře a běž domů. Rodiče se o tebe budou bát.” Jistěže se budou bát, byli cizinci v úzkoprsé společnosti. “Ráda vám ještě pomohu, mistře. Chcete?” Ne. Bude snadnější se jí zbavit upřímnou krutostí nebo spíš milosrdnou lží? Popojel jsem vozíkem zase o kus dál a zpytavě si dívku vedle sebe prohlédl, její rozcuchané hnědé copy podél kulatého obličeje, věčně rozjařené oči a rozesmátá ústa. Mohl bych být její dědeček, to ovšem Alin nezabránilo v horečnatém obdivování mé osoby. Nechápal jsem, co na mě viděla. Lidé mi obvykle spílali do zapšklého morouse, a měli pravdu. “Alin, proč si nenajdeš nějakého nápadníka?” překvapil jsem tou otázkou nejen sebe. “Já...” zakoktala se. “To není tak snadné, mistře Meleagrosi.” Znovu ta prokletá upejpavost, která mě přinutila ohrnout ret. Celá zarudlá uhnula hlavou někam dolů. Neměl jsem rád, když uhýbali pohledem. “Nikdo mě neuchvátil tolik jako vaše příběhy, víte?” dodala pak a najednou jsem si přál, aby znovu nikdy nevzhlédla. Horkost vzadu na temeni se přelila v návalu zlosti celou mou bytostí. “Ale prosím tě! Moje knihy nejsou příběhy o slovutných hrdinech, píšu vědecká pojednání! Tam sotva nalezneš lásku.” “Ale je tam - mezi řádky! Třeba když jste popisoval dlačí rituální tance.” “Po kterých obvykle následoval masakr,” doplnil jsem uštěpačně. “To bylo prostě… nádherné! Představovala jsem si vás, jak tam sedíte na kmenu před hořící vatrou a zapisujete si poznámky, zatímco kolem vás křepčí divoká monstra. Vždycky jste skloněný tak hrozně hluboko-” “To je proto, že jsem napůl slepý, holka bláznivá!” “Vypadáte vždycky tak křehce a zranitelně-” “Nejsem-” “Já vím, že nejste!” skočila mi rychle do řeči, jako by si až teď uvědomila, že zašla příliš daleko. “Omlouvám se, nemyslela jsem to zle! Musíte být naopak hrozně houževnatý, když jste dokázal putovat takovou dálku až...” “Alin!” okřikl jsem ji hrubě. “Mazej domů! Ať už tě tady nevidím!” Tlak v zápěstích napovídal, s jakou urputností jsem zatínal pěsti. Celý jsem si připadal komicky napjatý. Uvolnil jsem ztuhlá ramena a narovnal je. Alin tou dobou už sbíhala schodiště zpátky. Polekal jsem ji, což by mi za jiných okolností nevadilo, kdybych si na ni tolik nezvykl. Dvěma dlouhými kroky jsem dosáhl balkonu nad halou a předklonil se dopředu. “Alin!” Zvolání rezonovalo vyprázdněnou budovou archivu jako kletba. Vydoloval jsem zbytky shovívavosti z hloubky svého sebeovládání, jakmile se ohlédla za mnou. “Nezapomněla sis nic?” Ještě to tak, aby mě dneska znovu otravovala... Potřásla hlavou, uvolněné cůpky jí u toho poskakovaly po ramenou. “Promiňte, mistře, nechtěla jsem být neslušná. Vážím si práce, kterou jste mi nabídl. Jste skvělý. Nezapomeňte na to,” dodala s uličnickým mrknutím. Nebylo pochyb, že ty dolíčky ve tváři by dokázaly roztát nejedno srdce. Přimhouřil jsem oči a počkal, dokud za ní neklapne západka. Průhledem v tabuli dveří bylo ještě vidět její hlavu. Dvakrát otočila klíčem a naposledy mi zamávala. Potlačil jsem úsměv a raději ho převrátil v úšklebek. Najednou mě rozbolela kolena, žíly namožené z dlouhého stání zpívaly vyčerpáním. Zachytil jsem několik posledních paprsků západu a vrátil se k práci. *-*-* Následující odpoledne, přesně jak Kněžka předpověděla, zaklepal na dveře mojí pracovny posel; desátník Ryllanderys - jeden z měničů kapitána Hideona. Mladíkův hlas byl v jednu chvíli nejagresivnějším zvukem v jinak perfektně situované tichosti. Nelibně jsem nad tím skrčil obočí, aniž bych se obtěžoval vzhlédnout nebo skutečně naslouchat něčemu z toho, co pobočník říkal. Veškerou svou pozornost jsem věnoval pergamenům na stole. Zprávy alchymistů, kteří strávili celou včerejší noc zahloubáni v krystalech, runách a hvězdokupách, aby potvrdili nebo naopak vyvrátili děsivou předpověď církve, neodhalily vůbec nic, na co bych nedokázal přijít sám z pohledu z okna. Ale jistá maličkost přece jen zachytila proud mých myšlenek. Cože? Pomalu, velice pomalu jsem zabodl pohled na špičky desátníkových bot. Ryllanderys seskal podpatky a zaujal slavností vojenskou pózu. Tou dobou jsem ho měl přečteného ke špičkám těch špinavých míšeneckých uší. Počkal jsem, dokud nezaklesl spáry jestřábího pohledu do mého a teprve potom, s rukama otevřenýma zvoucím gestem, jsem se široce usmál. "Ale ovšemže ano! Nemám přece na práci nic lepšího, než naslouchat kapitánovým rozmarům. Už jsem se dokonce začínal obávat, že mě z celé záležitosti vynechá. To by mne nepředstavitelně, hluboce zarmoutilo. Musíte ovšem pochopit, desátníku," vstal jsem a urovnal stojáček kolem dlouhého hrdla, "že prostě nemohu otevřít portál a přenést vězně bez králova vědomí. Jeho Výsost je momentálně silně rozrušena z nepřítomnosti naší líbezné dvorní dámy. Takže mám pro vás alternativu, kterou zcela určitě neodmítnete, protože jste velice bystrý ptáček." Tón přetékal spoustou věcí, ale sounáležitost mezi nimi rozhodně nebyla. "My dva se přemístíme zpátky na Vilímkovu farmu, kde kapitánovi dopomohu s výslechem, na základě čehož posoudím - a opakuji, že to budu já, kdo tohle rozhodne -, jestli je vůbec bezpečné přenášet jakéhokoliv špeha do Acrine zrovna teď. Rozumíme si?" Elfové měli odjakživa ostřejší smysly. Nepotřeboval jsem pochodeň na každém rohu, abych se dokázal orientovat. Bohatě mi stačila vysoká svíce kousek od Ryllanderysových zad. Kdykoliv se moje jantarové duhovky natáhly po úbytcích světla, nepřirozeně zazářily, což byla věc, kterou jsme měli s desátníkem společnou. Takříkajíc. Společnost všeobecně špatně snášela odlišnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Vilímkova farma Blanchette, Dalyor, Hideon, Rhys, Stvůra, Wynelle Během svého dlouhého života a kariéry jsem měl možnost spatřit a zažít mnoho věcí a také si o nich udělat názor. Zpravidla se otáčel kolem vojny a magie s tím spojené, o to se koneckonců zařídil můj dnes již zesnulý otec a u něj zase ten jeho. Dlouhé dny a noci strávené tréninkem, nad knihami, abych více porozuměl našemu nepříteli, a od zkrocení draků i trávení mnoho časů v oblacích, kde jsem mohl být alespoň na chvíli svobodný a uklidnit své myšlenky. Za těch dvě stě let tohoto života jsem měl už ponětí, že znám strukturu Nothijské armády takřka nazpaměť, ale stále mě do dnešního dne některé věci dokázali překvapit. Včetně vyvolání takzvané První. Samozřejmě jsem o ní slyšel a četl z několika hlášení, ale až do dnešního dne jsem vlastně neměl tu možnost a příležitost se s ní patřit osobně. Nemohu zrovna říct, že bych si tu příležitost hledal, když jsem se té jí vždycky lehce stranil, setkání a komunikace s nadpřirozenem nikdy nepatřila k mým největším koníčkům, jelikož se zpravidla jedná o síly nad prosté lidské chápáni. Vidět ji...slyšet ji ve mně vyvolávalo smíšené pocity velmi těžce skrývaného zájmu a mírného znepokojení při zaslechnutí vícero různých hlasů vycházející z úst rusovlásky. Mlčky jsem tak nadále stál opodál, ruce založené za zády a rty pevně spjaté do rovné čáry nedávaje najevo své pocity z tohoto setkání a pozorujíce tak rozhovor mezi Hideonem a bytostí přebývajících v těle Královny. Hlavou se mi honilo mnoho otázek, včetně toho, co za úkol Hideon mohl mít, nicméně svůj jazyk jsem držel za zuby a s pokorou vyčkával na rituál. Se stejnou tichostí a respektem jsem posléze i naslouchal lehce znepokojující melodii doprovázenou krvavou obětinou havrana. Na krátký moment jsem přeci jen zaváhal o správnosti mého rozhodnutí, zahrávat si se silami, kterým pořádně ani nerozumíme...jenže na pochybnosti už bylo dávno pozdě. A život mého syna stále balancoval na hraně stolu. Instinktivně jsem trhl hlavou do strany a odvrátil tak pohled, přičemž koutkem oka se mi povedlo na vteřinku spatřit modrou siluetu draka v oblacích, když horká krev havrana doslova explodovala z jeho hrdla a po krátkém součtu odolností nakonec zformovala i šipku. Když jsem obrátil svojí hlavu zpátky, ona šipka směřovala směrem k siluetě. Siluetě Nyx. Aniž bych nadále věnoval pozornost jak Hideonovi, tak jedinému z jeho podřízených, jsem dobrou vteřinku zpracovával tu informaci, načež jsem se svižným krokem rozešel k ní a skupině lidí, která se kolem začala shromažďovat. Ať už se stalo cokoliv, tohle nebylo dobré. I z takové dálky se dalo poznat, že nebyla příliš v pořádku. Otázkou ale bylo, jak moc to bylo vážné. Svižná chůze se ale během jediného momentu proměnila v náhlé ztuhnutí, kdy jsem nemohl věřit svým vlastním očím, a posléze v běh, když jsem si všiml, kdo se to vyhoupl zpoza jejího mohutného těla. Netušil jsem jak a proč, ale v tuto chvíli mi to bylo podstatně jedno. Hlavně že byl v bezpečí. Všichni z nich, ačkoliv u Nyx to ještě vypadalo tak trochu diskutabilně. Někdo mi tu rozhodně dluží vysvětlování. A ten někdo byl právě v objetí té, která dle uniformy mohla být jen a pouze Wynn. Setkání rozhodně srdcervoucí, obzvláště ztráta milované Berty, nicméně nyní, když byl Rhys v pořádku, já potřeboval odpovědi. Zlehka jsem si odkašlal a upřel svůj pohled na mého stále ještě spoutaného syna, přičemž jsem se na kratičký moment nezvládl ubránit mírnému pobavenému úsměvu. ,,Nechat se unést piráty?'' pronesu s mírně nadzvednutým obočím, jakmile je Rhys ponechán napospas svému otci. Zlehka zakroutím nesouhlasně hlavou, načež mu věnuji lehce škodolibý úsměv a přistoupím k němu. ,,To jsi u nás první,'' pokračuji s pobaveným hlasem, po kterém posléze mladého elfa bez větších výčitek o nedodržování protokolu obejmu. ,,Tohle už mi nedělej,'' pronesu dost tiše na to, aby se to doneslo pouze k jeho uším, načež se odtáhnu a zlehka jej uchopím za rameno. ,,Co se stalo?'' |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Návaly emocíStvůra, Blanchette Rhys, Wynn, Dalyor Zakryl jsem Stvůru víc svým kabátem a pevně ji držel. "To je v pořádku, už jsi v bezpečí, už je to dobré," šeptal ji tiše pořád do ucha a lehce ji kolébal, aby se uklidnila. Byla tak drobná, tak zranitelná... Hlas lady Graycott mě vytrhl z jakéhosi temného místa, kde se nacházela moje mysl a když jsem k ní z kleče zvedl hlavu, mohla elfská šlechtična vidět to, co jsem vždycky před světem schovával. Oči lesknoucí se neprolitými slzami, které pálily jako sůl v ranách a obličej zrůzněný rychle se střídajícimi emocemu. Ve tváři soupeřila úleva se starostí a vztek se zmateným zoufalstvím. Musel jsem potřást hlavou, abych si vlastně uvědomil, co mi říká. Ovládej se, Hideone...kontroluj se..musíš..před nimi... Pomalu jsem se nadechl a vydechl a moje rysy se začaly s téměř strašidelnou plynulostí vyrovnávat, až mi přes tvář sklouzla ta neutrální, zdvořilá leč pragmatická maska, na kterou byla nejspíš zvyklá. "Máte pravdu. Prosím, přiveďte mé šamany, oni už si poradí. Muž s rukama od popele a žena s korunou z paroží..." I hlas byl náhle sebejistý a netřásl se, opět to byl hlas velitele.
Oba zmiňovaní skutčně seděli poblíž, oba očividně opět sami sebou, natolik nakolik to bylo možné. Na Blanchino naléhaní se oba zvedli a spěchali za ní, i když se jí přitom Královna nepodívala do očí, které klopila stydlivě zemi a Hrobník na ni naopak zíral až moc upřeně. Při chůzi mezi sebou tiše hovořili a navzájem dokončovali věty, co načal ten druhý. "Musíme jí pomoci, ona je..." "...jedním z nás. Vyléčíme ji protože..." "...ona bude sedmou." "Musí to tak být..." "...neb První tak zřela v mracích..." Poslední větu dořekli oba současně v tak perfektním unosinu, že to buď cvičili a nebo byli opravdu nějak...propojení, jak se říkalo. Každopádně když došli k nám, pomalu jsem vstal a vzal Stvůru do náruče, abych ji mohl odnést někam kde by si mohla lehnout. Královna cupitala za mnou a už vytahovala z kapes podlouhlé různě barevné krystaly, zatímco Hrobník se rozhovořil svým suchým, chraptivým hlasem. "Najdi mi černého kohouta, Půl-vlku. Potřebuju ještě bijící srdce ptáka co probouzí ze sna. A pár kape krve bytosti s jasnou myslí a čistou..jak je to slovo... Ah..duší. Čili tvojí ne, jak sám víš. Její..." loupl zkoumavě jedním okem zapadlým hluboko v důlku po Blanchette, než nakrčil nos. "...také ne. Ani krev její krve. Možná..." lesklý pohled se přesunul na Rhyse a pomalovanou tvář náhle rozsekl úsměv, takže připínal umrlčí masku ještě o to více. "Jeho. Aaaah, ano..." |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro "Tak jdi, ty první..." Zatřesu rukou, aby slétla, při troše štěstí rovnou na druhou stranu. Chtěl jsem jen mít jistotu, že to nebude fungovat na styl elektrického ohradníku, a že mě to při pokusu tím projít jednoduše neusmaží. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro VelitelHideon, Blanchette, Rhys, Dalyor, WynelleVelitelovo teplo mne obklopí ze všech stran, schovaná pod jeho kabátem, ukrytá za hradbou paží před světem mohu konečně vydechnout a přivřít oči bez obav, co se stane až procitnu z temnoty za víčky. Notnou chvíli se ještě třesu než se můj dech zklidní a já přestanu zběsile drmolit tu nesrozumitelnou omluvnou litanii, zatímco se k Veliteli tisknu jako by na tom záležel můj život. Poslouchám tlukot jeho srdce, nasávám jeho pach a... Bude to dobré, bude to... Dobré... V bezpečí... Lehce sebou škubnu, když se ozve hlas, který do toho okamžiku nepatří, ženský hlas mluvící na Velitele. Sotva vnímám, co spolu řeší, i když jí Velitel odpovídá, ne... Namísto toho nejistě s bázlivostí mláděte vyhlédnu zpoza Velitovala ramene akorát tak včas, abych zahlédla siluetu postavy Generála. Srdce se mi zprudka rozbuší až hrozí, že si proklestí cestu skrze klenbu žeber ven na svobodu a já se s tichým zakňučením rychle schovám zpátky do bezpečí Velitelova kabátce. Drápy v tu samou chvíli zatnu do jeho kůže více než je příjemné a na sucho polknu. "Líto... Líto, hodná Stvůra..." zašeptám rozechvělým hlasem vstříc Velitelově krku ta jediná slova, která v mé mysli rezonují stále dokola a dokola, protkaná strachem a obavami, "hlídat pán Rrrhys, líto..." zamumlám nakonec ochraptěle. Slova v hrdle drhnou a skřípají, pod jejich tíhou mne začíná třeštit a bolet hlava. Když Velitel vstává, pokouším se jej co nejrychleji překotně následovat, tolik... Tolik se bojím, že odejde a zmizí... Jako... V té poušti... Nejde mi to, upadla bych, kdybych se v další chvíli neocitla ve vzduchu, v jeho náruči. S dlouhým výdechem a výrazem, ve kterém se zračí úleva, si upřu tvář o Velitelovo rameno a i přes přítomnost Hrobníka a Královny, jejichž přítomnost na mne dotírá ze všech stran, bych tak snad i usnula, kdyby mne neprobraly Hrobníkovy příkazy a to, že mne Velitel pouští ze svého náručí na zem. "N-ne," vyhrknu, když hrozí, že se ode mne doopravdy odtáhne. Nechci ležet, nechci, aby... Šel pryč. Co když už se nevrátí?! Co když... Tu už nebude, až otevřu oči. A zem... Zem mne tolik láká, abych je zavřela, abych se podvolila únavě kolujících v žilách namísto krve. "Prrrosím," soukám se do sedu a mé prsty odmítají pustit Velitelovu ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Posel Sheleka Jacobus Dívky se chichotaly a spokojeně dávaly Jacobusovi veškerou svou pozornost, zřejmě byly svobodné. Sheleka byla na takové radosti bohatá, bylo to oblíbené místo jak pro piráty, tak cestovatele, protože llidé zde se chtěli bavit a měli nejméně předsudků vůči cestovatelům a hlavně vůči neřestím, které čistí elfové a viralští lidé dost odsuzovali. Jedna z dívek pak políbila Jacobuse na tvář a zamávala takovým koketním způsobem, zatímco ta druhá, která se pyšnila snad nejlepším pozadím v Cruye, si sedla na Jacobusův klín, když první dívka odešla. Vzala Jacobuse kolem krku a stále se usmívala. “A co vás vlastně zavedlo sem? Povězte mi něco o vašich cestách…” vyzvala Koose a pohladila ho něžným způsobem po tváři. Stále se usmívala, nejenže měla krásné tělo, ale její úsměv a modré oči jí dodávali na půvabu. Dívka se už zvedala jen aby Koose chytila za ruku, chtěla ho odvést do soukromí, ale v tu chvíli vrazil dovnitř Merlin - elfská vrána, která Annu upozornila na problém u Zdi. Sympatické, ale občas otravné zvířátko, ale dívka si ho ihned obdařila svou pozorností (ačkoliv ne veškerou), když viděla, jak zničeně Merlin vypadá. “Oh! Ubohé zvíře!” řekla dívka, když viděla, jak Merlin klesl a popadal dech. Byl zraněný, jeho křídlo krvácelo a bylo jasné, že dnes už nikam neuletí. “Vezmu ho odtud, než si ho všimne hostinský a hodí ho do polévky." “KOOS!” zaburácel Merlin a zamával křídly a hned na to pískl bolestí. A pak přiskočil ke Koosovi, aby mu předal zprávu, kterou měl připevněnou na noze. “Drahý Jacobusi, nemohu Vám dost poděkovat za to, co jste pro mě a pro mou sestru udělal a proto se cítím velice tížena Vás znovu požádat (když ne o pomoc, tak jen o shovívavost) o službu. Poslala jsem zprávu Annabelle a ta způsobila, že jeden z dobrých mužů, kterého se týkalo mé proroctví byl vykázán z lodi a ačkoliv mi tohle neřekla vize, dozvěděla jsem se to čistě náhodou od děvčete pracujícího ve městě. Je to plavý elf, potetovaný… Pokud se Vám někdy zkříží cesty, snažně Vás prosím, nenechte ho bloudit pouští a Cruyou, nezaslouží si to, všechno to je moje vina.” Přiznávala Wynelle v dopise, ale tím to nekončilo. “Co se týče mého stavu… Můj stav se zlepšil a děkuji Vám za to, až budete mít cestu, popřípadě, pokud byste se chtěl setkat na určitém místě, vyšlete prosím Merlina a mohu vám vyplatit odměnu za mě a mou sestru. Díky Vám jsem po letech usnula s klidnou hlavou a vážím si toho. Děkuji, jste dobrý muž a modlím se ke všem bohům, aby Vaše cesty byly bezpečné, ale zároveň plné vzrušení Wynelle Graycott” |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Magická trhlina Kdesi u Zdi Vincent Zeď byla neproniknutelná hradba, bylo to něco, čeho se stovky lidí bálo, elfové měli respekt z magie, která kolem Zdi panovala, fyzikální zákony se u ní lámaly… Ale bylo něco, co Zdi ubíralo na tom děsu, něco, co Zeď nedělalo tak děsivou a to byla její zchátralost. Byla tu už tisíce let, nejstarší elfové si nepamatovali, jak byla postavena, jak se temná těla ohýbala a potila na slunci, aby ji postavila... Ani Dewy ne, Dewy mohla být stará maximálně šestnáct let a pravděpodobně ani nevěděla, co Zeď dělá tou Zdí, pravděpodobně nevěděla nic o historii Cruyi a to jí přidávalo na její hravosti. Proto se hravě podívala na Vincenta, když chtěl, aby šla první, chápala to. “Půjdeme oba! Musíme oba, jinak se ztratíš.” apelovala víla na Vincenta a vzala ho za prst, třepotala křidélky a zavedla ho do Zdi a kupodivu… Dvojice prošla, objevila se v barevném tunelu, kde se vše lámalo, slyšeli řev temných elfů… A nakonec se dostali na druhou stranu. Objevili se ale u vodního břehu, u moře i přesto, že na začátku tunelu byli stovky mil daleko a Dewy se vesele podívala na Vincenta. “Magický tunel je jiný, než normální tunel, nemohou jím procházet lidé samotní… Ale teď, když už jsi tady, měl by sis sehnat nové oblečení, nějaké, co nebude kříčet: “ZA REPUBLIKU NA NĚ!”” uculila se nevinně a znovu sedla na Vencentovo rameno. “Umíš jezdit na koni? Je to kouzelné a… Nechtěl bys vidět zápasy mořských draků?? Je to jako slepičí zápasy, ale lepší!” |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Trpaslíci a lidé… Jaké to kratochvíle Místo ztroskotání lodi - Mendel Boendal & Boindil Nevraživost mezi trpaslíky a lidmi byla známá věc, ale naštěstí byli lidé, kteří respektovali trpaslíky víceméně jako sobě rovné. Co se společenského postavení týče, ale takoví lidé většinou nebyli v armádě či v senátu, v senátu byl z jedním lidí, o kterých se proslýchalo, že mají trpaslíky ve stejné úctě jako lidi, Alec Benny. Ten byl vesměs hlasem, který se zastával trpaslíků a jaksi nevnímal rasový rozdíl a snad na 15 dalších lidí sdílelo jeho názor, ale ani to nebylo dost, aby měli trpaslíci pevné místo ve Viralské společnosti… A to se muselo změnit, nejeden elf usiloval o to, aby se trpaslíci vraceli pomalu do Nothie, protože mít trpaslíky na své straně byla velmi užitečná výhoda, ale co Viralové neměli v jejich hlavách a jejich chování, to měli v surovinách a v technickém pokroku, který mohli trpaslíkům nabídnout. Neuznávali trpaslíky jako rasu, ale uznávali mistrovské vynálezy ačkoliv to se nikdy nemohlo vyslovit nahlas. Cesta do Meldenu byla klidná, Ronin byl v hlavě nejednoho trpaslíka a posádka byla nesmělá mluvit o tom, co se dělo, většinou raději mlčeli a nechali myšlenky proudit v hlavě… Až v Meldenu začala posádka mluvit a uklidnili se a to když jste přistáli u kraje u základny policie, kde jeden ze zástupců vyšel a prohrábl si blonďaté vlasy. Nestávalo se často, že by jim na pobočku zavítali trpaslíci a vypadal dost mladě, musel být dost vyvedený z míry, když za jeden den se v Meldenu zvedlo tolik ruchu. Přistoupil blíže ke kluzáku a zhodnotil ho pohledem, než konečně mohl na trpaslíky promluvit. “Mohu vám pomoci, pánové?” |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Možní přeživší? Ronin, Raya okrajově Caithe "Les mi je ukradený," odpovím Alecovi. "Vůbec mě nezajímá pokud to není překážka mezi mnou a mým cílem a k jeho štěstí právě teď není. Zjistíme co musíme, vezmeme si to pro co jsme sem dorazili a zmizíme." Ještě rozkáži vojákům aby začali připravovat výbušniny. Pochybuji, že se tahle loď dá ještě celá zachránit. Vyprostit by jí by si vyžádalo příliš mnoho času a prostředků, takže bude lepší jí nakonec zničit. Nehodlám jí tu jen tak nechat napospas nepřátelům, aby mohli odhalit všechny taje, které tato vzducholoď obsahuje. Nechám jí vyhodit do povětří. Bude to mnohem bezpečnější, nejdřív, ale dokončíme průzkum a celé to odpálíme až budeme dostatečně daleko a ve vzduchu. Nechám aleca ať se postará o dveře. Otevřít je nenásilně je mnohem pohodlnější než je nechat vyrazit. Ovšem, když se ozve z kajuty hlas, překvapí mě to. Položím ruku senátorovi na rameno a nekompromisně ho odstrčím až za nás. Opatrnost především. "Tady je generál Vexare. Vrchní velitel viralské armády. Nahlaste své jméno a hodnost," křiknu zpátky. Je možné, že to někdo přežil? Gestem naznačím vojákům ať se připraví zadržet kohokoli kdo by odsud mohl vylézt. Podobně je nechám rozmístit i venku, kdyby odsud vedla další úniková cesta. Samozřejmě tohle platí i pro Rayu. Chci aby byla připravená na všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin okrajově Caithe Mám Aleca Bennyho ráda, ale někdy mi připomíná vystrašeného zajíce, který se leká i vlastního stínu. Vlastně mi není úplně jasné, proč tady vůbec je a proč raději nenechá tuhle práci na Roninovi, generál se nezalekne ničeho. Tentokrát však jeho slova odměním nepřítomným úsměvem. I mě je les blízký, nyní je sice tichý, ale já i přesto cítím, jak ke mě promlouvá. Nejsou to slova, spíš jako by ve mě probouzel něco dávno zapomenutého. Část mě má náhle chuť hodit všechno za hlavu a rozeběhnout se tím zeleným příkrovem. Naštěstí je to jen tichý hlas v hlavě, dobře vím, že mé místo je po generálově boku. Nakloním hlavu ke straně a sleduji Alecovo počínání. Přijde mi hloupé a zbytečné, když já bych dokázala těmi dveřmi projít během okamžiku. Ale kdo jsem já, abych takové věci zpochybňovala, zvlášť, když generál nic nenamítá. Když se však z vnitřku kajuty ozve hlas, celá se napnu. Drápy na mých rukách se ještě protáhnou a já se nahrbím, připravená vypořádat se s čímkoliv, co by se mohlo z kajuty vynořit. Z hrdla mi unikne tiché zavrčení a špičkou jazyka ochutnám vzduch. Hlas zní lidsky, ale také mě učili, že magie přichází v mnoha formách a podobách, nikdy nemůžu zcela věřit tomu, co vidím, a to i přesto, že jsem citlivější, než viralové. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Čisté dušeBlanchette, Dalyor, Hideon, Stvůra, WynelleTeprve, když se mi rozechvěná dívka ponořila do náruče, jsem konečně uvěřil, že se nejednalo o výplod mé znavené, zoufalé představivosti. V odpovědi na její přerývavé prosby jsem ji sevřel o něco pevněji a natiskl na svou hruď tak, aby v ní mohla najít oporu a nesesunula se na zem, i když se jí podlomila kolena. Tolik jsem si přál ji utěšit, ale nevěděl jsem jak. Nevěděl jsem ani, jak se vypořádat s klubkem chaotických emocí, které jsem nazýval svým srdcem. Kolik let uběhlo od chvíle, kdy jsem ji naposledy spatřil? Kdy jsem ztratil naději, že ji ještě někdy spatřím? A přece… tu byla. „Nepustím tě,“ přešlo mi přes rty s něžnou opatrností a pohladil ji po zádech. „Už tě tam nikdy nepustím, slibuji.“ To poslední slůvko jsem vydechl s takovou přirozeností, že jsem si jej sám neuvědomil, dokud jsem se nezaslechl jej vyslovit. Máš mé slovo. Nebyl to první slib, který jsem dneska složil. A možná i právě protože jsem nedokázal ochránit toho půlelfa, toho zatraceného půlelfa, jsem věděl, že ji jsem ochránit musel. „Jsi v bezpečí,“ pokračoval jsem tak něžně a konejšivě, jak jsem byl jenom schopen, „teď už jsi v bezpečí. Nemusíš se tam vracet, už se tam nikdy nemusíš vracet.“ Vydechl jsem a snížil bradu do jejích vlasů. „Tak strašně rád tě vidím, Wyn,“ promluvil jsem k ní opět a tentokrát zavřel oči, „tak strašně rád. Díky bohům, že jsi v pořádku.“ A na několik docela krátkých okamžiků neexistovalo nic jiného než dívka v mém náručí. Dovolil jsem si, byť jen na chvíli, zapomenout na vše, co mě tížilo na srdci. Byla v pořádku, jenom na tom záleželo. Odkašlání generála mě ale probralo zpátky do reality. Napřímil jsem se a do obličeje se mi promítly obavy. Naposledy, když jsem jej viděl, jsem neuposlechl rozkaz a, co víc, dostal jsem se do celé té šlamastiky s piráty. Jak jsem něco takového vůbec mohl vysvětlit? Nic z toho, co jsem mohl říct, by mě neomluvilo. Přes všechnu tu provinilost, která se do mě vlila, jsem ale Wyn nepouštěl – ne, dokud se její drobné třesoucí tělo alespoň trochu neuklidnilo. Když jsem se konečně odtáhl, ještě jsem ji pohladil po rameni. „Jsi doma. A v bezpečí.“ *** Pak už ale mezi mnou a generálem nestálo nic. Snažil jsem se v hlavě uspořádat si odpověď na otázku, o které jsem nepochyboval, že přijde. Musela. Když ale promluvil a v jeho hlase zaznělo pobavení, dokonce i úsměv, provinilost se smísila se zmatením a všechna ta pečlivě připravená slova se rozplynula jako pára nad hrncem. Čekal jsem rozčílení, zklamání, ne… objetí. Na otcova další slova, které již patřily jen mně samotnému, jsem přikývl a hlesl to, co jsem si přál vyslovit mnohem víc než jakékoliv vysvětlení: „Omlouvám se. Opravdu.“ Sotva otec ustoupil, natáhl jsem ruku k Wyn, abych sevřel její dlaň a alespoň částečně tak dodržel svůj slib. Jeden ze dvou, které mě tížily na mysli. V dalším okamžiku jsem ale zaslechl své jméno z úst Stvůry a nezbylo mi než se konečně vyjádřit k událostem, které se odehrály hluboko ve Viralské poušti, ale i u Zdi: „Je to moje chyba.“ Můj hlas byl pevný a dost hlasitý na to, aby se dostal i ke kapitánovi a jeho schovance, u nichž jsem ještě chvíli setrval pohledem. Dost dlouho na to, abych si všiml Blanche, když se zrovna navrátila s dvojicí šamanů. Způsobil jsem i jí obavy? „Přijímám plnou zodpovědnost za všechno, co se odehrálo od okamžiku, kdy jsme se od tebe odpojili u Zdi. Myslel jsem, že jí budu schopen pomoci, ale místo toho jsem ji jen dostal do většího nebezpečí. Stvůra za celou dobu jedinkrát nepochybila ve svých povinnostech a udělala vše ve svých silách, aby mě ochránila před újmou.“ Hrobník obrátil pozornost mým směrem a mě poněkud zamrazilo, přesto jsem ale držel pohled jeho očí – oka a neucukl. Než jsem ale stačil odpovědět, Blanche se chopila slova. Nekompromisnost v jejím hlase mě přinutila krátce zaváhat, než jsem sám promluvil: „S dovolením, Stvůra bude v pořádku. Není zraněná, potřebuje si jen odpočinout. Potřebuje klid, vodu a jídlo, ne další magii v oběhu. A pokud to smím takhle říct, kapitáne, potřebuje hlavně vás,“ podotkl jsem opatrně a krátce sklouzl pohledem ke stopařce, která se ho odmítala pustit. „Pokud ale trváte na rituálu, řekl bych, že přinejmenším tolik jí dlužím.“ „Nicméně je tu něco, co od vás a vašich šamanů potřebuji – až bude Stvůře líp, samozřejmě. Podařilo se jí přivolat jednoho z Aivackých bohů, Hladového, a ocejchovat jeho značkou asi desetiletou dívku. Jediný důvod, proč se nám odtamtud vůbec podařilo dostat…“ odmlčel jsem se a otočil se zpátky k otci, abych se tak konečně dostal k odpovědi na jeho otázku. Stále jsem ale nevěděl, co si o tom všem myslet. „Měli jsme pomoc. Výměnou za tu pomoc musí Stvůra značku odstranit. Dal jsem své slovo, že se tak stane.“ |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Objetí drahého přítele Vilímkova farma Rhys, Blanchette, Dalyor, Hideon, Stvůra Začala jsem oddechovat pomaleji a zpevnila jsem svá kolena, přemýšlela jsem o jeho slovech a snažila se najít rovnováhu v myšlenkách, ale ta nepřicházela. Stále jsem byla unavená, stále jsem chtěla pryč, domů, lehnout si s někým, kdo mě má rád, ale tohle mi prozatím stačilo. Vnímala jsem jeho hruď a více se na něj natiskla, má očka vyschla a já se konečně svobodně nadechla. Více jsem ke štěstí nepotřebovala, Rhys měl v mém srdci své vlastní místo ačkoliv jsem mu to nikdy neřekla. Byl to muž, kterého jsem obdivovala, byl to muž, co mi rozuměl… A proto jsem si ho chtěla udržet v mém životě. Usmála jsem se lehce, když se odtáhl a kývla jsem jen, čekala jsem odloučení a ačkoliv se odtáhl jen o pár chvil, stejně mě to bolelo a chvíli jsem se ztratila ve svých myšlenkách. Přemýšlela jsem o tomhle setkání, přemýšlela jsem o tom, jak je to pro mě důležité, jak by to pro mě mělo být důležité… A nepřišla jsem na nic, protože v druhé chvíli už jsem viděla jeho ruku nataženou ke mě a natáhla jsem se po ní jak po záchranném laně. Svými prsty jsem přejela ty jeho, každý článek jsem prsty přejela a ujistila se, že je skutečný, že už se mi neztratí… A já jsem věděla, že jsem v bezpečí, že je tu Nyx, Dalyor, má sestřička… A on. A i přesto, že moje duše byla poklidná a němá, něco se ve mně pohnulo, když promluvili šamani a já se na ně otočila a zamrkala. Pak jsem se opět podívala na Rhyse a pak zpátky na ně, podívala jsem se na svou sestřičku… Byla jsem nečistá? Jak někdo mohl rozhodovat o čistotě cizího člověka? “Čím je krev “čistého” elfa jiná než krev staršího elfa?” zarazila jsem se nad svou otázkou. Skutečně mě to zajímalo? Zavrtěla jsem hlavou a podívala se jinam, stále mi to vrtalo hlavou, co jsem udělala špatně? Chovala jsem se snad špatně k lidem? A nakonec jsem byla ráda, že to Rhys vyřešil jak to vyřešil, nevěřila jsem tomu, že by to Stvůře pomohlo, především potřebovala odpočinek a když pak promluvil o desetileté dívce, nejistě jsem zamrkala. “Můžeme pak spolu mluvit, Rhysi?” zeptala jsem se nejistě a stiskla jeho ruku o něco pevněji. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Vidíte, s čím musím pracovat?Stvůra, Blanchette, Wynelle, Rhys, Daylor, mí nezvladatelní podřízení Stvůru jsem pevně držel za ruku, aby věděla, že jí tu nenechám, že ji neopustím a že se o ní postarám. Což mi nechávalo druhou ruku volnou na to, abych si protřel obličej a stiskl krátce kořen nosu. Hrobník byl i na poměry šestice podivný, protože hovořil převážně s mrtvými a na tom co dělal, neshledával pranic špatného. Nicméně chápal jsem i rozhořčení ostatních. Dobře si pamatuji vlastní pobouření, když šaman tenkrát označil mou duši za...poškozenou. Že jsem s ním v duchu vzápětí souhlasil, na mém postoji tehdy nic nezměnilo. "Žádná krvavá magie, Hrobníku! Nebudeš zabíjet žádné ptáky, nebudeš sbírat ničí krev. A omluvíš se lady Graycottové i její sestře za to, jak si je urazil!" Odpověděl jsem šamanovi odměřeně. Elf ohrnul rty v nečem co byl možná úsměšek a možná souhlas. "V krvi malé vlčice je jed těch zatracených sídhe!" Zaskřípal a vzápětí si s Královnou oba odplivli na zem a levou rukou udělali jakési ochranné gesto. Pak se pomalu, skoro hadovitě otočil na Blanchette a tak něajak prkenně se uklonil. "Omlouvám se, že vaše duše není taková, jak byste doufala..." Narovnal se pohlédl zkoumavě na Wynelle, jeho oči vypadaly v obmalovaných důlcích jako hluboké, černé díry. "Nechtěl jsem svými slovy otrávit vaši mysl, Vědoucí. Odpousťe. Malá vlčice musí být očištěna. A jak jistě víte, krev je síla, krev je magie," když to vyřkl, jeho hlas zvláštně dutě zarezonoval prostorem a temnota v jeho očních důlcích se ještě o něco prohloubila. "A krev dračího lorda Rhyse je krev nedotčená, proto že on je..." šaman nedokončil. Protože ho můj loket zasál do ledvin jako Viralský parní píst. Tak nějak jsem věděl, co chce Hrobník říct a inu...soukromý život Lorda Rhyse je jeho věc. "Královno, vezmi svého... bratra někam kde bude mít klid a jeho blábolení nebude narušovat další společenské normy, prosím!" Procedil sem skrz zaťaté zuby a drobná rudovláska rychle přikývla avšak ještě se sehnula ke Stvůře a pohladila ji po ruce, něžně a opatrně. "Neboj se, Talitha, zazpívám ti pak nějakou z těch ukolébavek, co máš tad ráda, aby se ti lépe usínalo," usmála se znovu tak dětsky, než s překvapivou silou zvedla sípajícího Hrobníka a začala ho doslova táhnout pryč. Zavřel jsem oči a v duchu napočítal do deseti, abych se uklidnil a otočil se na Blanchette. "Hluboce se za chování svých podřízených omlouvám, mylady, jejich mysli jsou podivné místo a jejich vidění světa je pokřivené. Když půjdete se mnou, rád vám to vysvětlím, jak jen budu moci..." Zatvářil sem se tak pokorně jak jen to šlo a znovu si nadhodil Stvůru do náruče. Mou pozornost si pak vyžádal mladý lord Fridingen. "To je od vás velmi šlechetné, lorde Rhysi. Udělám vše proto, abyste své slovo mohl dodržet," pravil jsem pevně, navzdory vlastním pochybám o 'cti' pirátů, či zda by oni udělali to samé. A pak už jsem se spěšně omluvil a vyšel i se Stvůrou k domu kde jsme předtím uložili i Wynelle, doufajíc že lady Graycott překoná svou pýchu a bude mě následovat. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Skléroza je problém, dětiRhys především Jak jsem kráčel kupředu, měl jsem pocit, že jsem na něco podstatného...zapomínal. A když se lord Rhys pohnul a jeho zápěstí hlasitě zařinčela, byl bych se praštil do čela, kdybych nedržel Stvůru. Otočil jsem tedy hlavu a zavolal na něj. "Seržant Braig vám může pomoci s těmi pouty, lorde Rhysi. Najdete ho nejspíš poblíž starostova domu, dojednává něco s panem Owenem. Je to ten nejnevrlejší trpaslík široko daleko, nemůžete ho minout!" A s těmi slovy jsem se opět vrátil ke svému pravidelnému kroku za úkolem uložení Tali do postele...a nejspíš poodhlaneí své minulosti lady Graycott. Snad se tomu budu moci vyhnout... |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Chaos ve zmatkuHideon, Rhys, Dalyor, Blanchette, WynellePosadím se, ukotvena na místě rukou, která mne drží na znamení, že je to skutečné. Že tohle je už opravdu skutečné. Mírně se předkloním a nahrbím, před tvář si nechám spadnout část rusé zcuchané hřívy. Pár pramenů mám u hlavy slepených krví, památka na nešťastné přistání na Kapitánově lodi. Žaludek se mi stále svírá, v hrdle škrábe a nemůžu se rozhodnout, jestli je mi vedro či zda mrznu, ovšem i přesto všechno... Mi neujde ta drobná změna atmosféry. Situace. Když zazní příkrá odpověď elfčina hlasu, který v mých uších skřípe s tou kovovou panovačností, schoulím se ještě více sama do sebe. To je kvůli mě? Úzkostná myšlenka jako tohle celé. Ošiju se a nasucho polknu a celá se posunu tak, abych ideálně nebyla zpoza Velitele snad ani vidět. Ale... Hlas Rhyse mne donutí znovu pozornět. Nejistě pohlédnu jeho směrem, zatímco srdce buší a buší, když padají ta slova, která mi vženou pár slz do koutků očí. Je to moje chyba. Vím to. I přesto... Úlevný výdech uvolní všechno to nepříjemné napětí, co se ve mne sbíralo a svíralo. Avšak další Rhysova slova s sebou přinesou namísto vděku jen zmatek. Zamrkám a v té roztržitosti vlastně ani nevím, na co Královně ostýchavě přikyvuji, když se mne opatrně dotkne. O čem to mluví? Z toho přemýšlení mne třeští hlava. Dvě velké temné oči, pozorují mne skrze mříže... "Přišel jsem, Vlčí dcero, krásně zpíváš, zpíváš jako tvá Matka..." Dvě velké vlčí oči plné vzteku, dvě velké žhnoucí oči a vůně krve... Chuť písku na patře a Velitelovy paže, bez těla a bez hlasu, nesoucí mne žárem k safírové modři na obzoru... "Uuuuh," zaskučím tiše. Nedává to smysl. Nedává, nedává, nedává... "Ale... Já... Ne," zajíknu se tiše, ale to už mě bere Velitel zpátky do náruče a omlouvá se tmavovlasé elfce. Omlouvá se i za mě? Ztrácím se v tom a nejde mi najít začátek, ba ani prostředek a konec je v nedohlednu. Nebo někde ruku v ruce se začátkem. Kdo ví. JÁ TOTIŽ NE. Zvláště pevný hlas Velitele slibující dodržení slova lorda Rhyse mne donutí k dalšímu kolu paniky, které zakončím už jen nešťastným povzdechem, se kterým schovám tvář před světem za klopou Velitelova kabátce. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Aivaický les v plamenech Contrivance Strein Galden Dívka se podívala a nejistě vstoupila do sídla, následovala senátora a pozorovala, co se kolem ní dělo. Neznala taková sídla, neznala lidská síla a všechno to pro ni bylo nové, ale přesto se snažila zachovat chladnou hlavu. Vydechla a prohrábla si mokré vlasy, zamrkala a poté se i posadila, když jí bylo pokynuto. Požádala jen o vodu a snažila se být co nejvíce slušná, ale neznala to. Proto byla tak nejistá a nesmělá, nevěděla, jak se má chovat. Ale přesto seděla s žádostí na jazyku. Nadechla se a potom se rozhodla promluvit. “Přála bych si, aby Viralové omezili těžbu Aivaického lesa,” začala nejistě. Nebyla to malá žádost. “Ale vyslechněte mě, les umírá a bojí se a vy jste… Senátor, to musí být něco důležitého a já jsem ochotná obětovat cokoliv proto, abych nepřišla o domov. Je to nebezpečné, les slábne a nejsme jediní, kdo les potřebuje… K čemu vůbec dřevo potřebujete? Nedalo by se to zařídit větvemi, co leží po lese?” ptala se dívka nesměle. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nevdečná práceArcimág Meleagros Desátník Ryllanderys byl na pozici vyjednavače s obyvateli Acrinského paláce vybrán z několika důvodů. Za prvé technicky vzato nebyl vlkodlak, trpaslík, či jiný živočisný druh jako třeba harpyje nebo Malý lid. Ryllanderys byl čistokrevný elf se specificky vytříbeným talentem, takže ho ta banda elfích supremacistů v paláci aspoň tolerovala. Za druhé byl víceméně příčetný, narozdíl od šestice šamanů a nebo zabíjením posedlých Běžců. Disponoval také velkou trpělivostí pro okázalé projevy a dostatečnou dávkou sebevědomí, aby si všelijaké narážky a štiplavé poznámky nebral příliš osobně. Vzato kolem a kolem, pro tuto misi ideální kandidát. "Naprosto, arcimágu. Jsem si jist, že kapitán plně ocení váš unikátní vhled do situace, i vaše mnohaleté zkušenosti a magickou expertizu," dal desátník drobnou úklonou hlavy najevo své (a nebo možná kapitánovo) uznání, pamatujíc přitom na Hideonovy instrukce. 'Je mi jedno, komu budeš muset líbat zadek, prostě to udělej...' |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nejsme tak rozdílní, ty a já...Stvůra, Blanchette Donesl jsem Stvůru dovnitř a i když se mě držela jako klíště, podařilo se mi ji od sebe odpáčit aspoň natolik, abych ji usadil na postel. "Musíš si odpočinout, Tali. Nemusíš se bát, budu tu s tebou. Však oni si beze mě poradí. Ale ty bys teď měla odpočívat..." Vzhlédl jsem a usmál se na Blanche - jedním z těch tak vzácých úsměvů, který se zdál tak cizí, protože v něm byla skutečný, opravdový vděk. "To by od vás bylo nesmírně laskavé." Odpověděl jsem na nabídku s jídlem. Lady Blanchette byla...překvapivě vlídná žena, na elfské poměry... Pomalu jsem vzal do ruky plátno, namočil ho do teplé vody a začal Tali z obličeje a krku otírat zaschlou špínu a krev, opatrně a zlehka. Když byla jakž tak čistá, vzal jsem pohár s vodou a dal Stvůře napít. "Pomalu...pomalu, ať se ti neudělá zle..." broukal jsem, zatímco pila, povědomá slova a povědomé úkony, mohlo se zdát. Rychle jsem potlačil bodnutí staré, zasunuté vzpomínky na bledou Viralskou dívku, o kterou jsem se kdysi podobně staral. Jenže Stvůra nebyla Yvaine, nebyly si v ničem podobné. Ale přesto... Potřásl jsem lehce hlavou a když Stvůra vypila celý pohár, znovu jsem ho naplnil a postavil sklenici na stolek u postele. Pak jsem musel thryenku v podstatě vtlačit do postele a přikrýt jí. "Za chvíli přijde Královna a pomůže ti usnout. Budu hned vedle, ano?" Pomalu jsem se zvedl a zadíval se na ní maličko přísně. "Tali, zůstaň ležet a zkus usnout. Hned se vrátím," tón nebyl rozkazovačný, ale přesto přísný. Naznačil jsem lady Graycott, aby vyšla ven, sám vešel na chodbu a zavřel dveře, načež jsem obsadil vedlejší pokoj, kde schodou okolností předtím přebývala Wynelle. Nedělal jsem to proto, aby nás Stvůra nemohla poslouchat nebo protože bych se před ní styděl - thryenka nás pravděpodobně uslyší i přes zeď a o většině mých problémů stejně věděla - ale lady Blanchette by před další osobou nejspíš neodpovídala a nebo se stáhla k obvyklým elfským zdvořilostem. Posadil jsem se na jednu postel a čekal, jesli se Blanchette posadí naproti, sám překvapený vlastní...troufalostí? Je to to správné slovo? Potřásl jsem hlavou. To teď nebylo důležité. Zhluboka jsem se nadechl, závahal a dal se do pozvolného, nejistého vyprávění. "Lady Graycott, udělala jste ve svém životě něco, čeho litujete? Něco, kvuli čemu buď nemůžete spát, či to nakazí vaš spánek nočními můrami, jako nemoc? Něco, co by kněží a klerici označili...za hřích? Něco co si vyčítáte a nejspíš nikdy nepřestanete?" Zvedl jsem jednu ruku ve smírném gestu, snad abych zarazil další chladnou zlobu, která z její tváře dělala něco, co bych snad označil za obraz elfské bohyně pomsty, ledovou, zlověstně krásnou a... 'soustřeď se Hideone!' "Tohle není výslech či zpověď. Je to pouze nezbytné k pochopení Hrobníka a jeho krutých slov. Když jsem ho poprvé potkal, řekl mi, bez jakéhokoli taktu či předstírání, že má duše je...poškozená a neschopna ničeho dobrého. Ne zcela neoprávněně, věcí které jsem udělal..." Polkl jsem a svaly na čelistech se mi krátce zaťaly, "...nejsem na ně hrdý. Dělal jsem špatné věci, lady Graycott, nebyl jsem...dobrý člověk." Odmlčel jsem se a pohledl elfce zpíma do očí. "Jsem nyní, ptáte se?"[/b] Krátce, hořce jsem se zasmál. "Kdo ví? Ale mé hříchy mě tíží do dneška, a když mě v noci budí staré vzpomínky, někdy si říkám, že jsem tenkrát měl raději zemřít. Nicméně, abych zkrátil mé řečnění, vidím na vás, že toužíte být se svou sestrou...nesmýšlím o vás nikterak hůře kvuli Hrobníkovým slovům a ani vy byste o sobě kvuli nim neměla pochybovat...." Potlačil jsem náhlé nutkání ji vzít za ruku a nejistě sevřel v prstech prostěradlo. "Hrobník vidí jen to, že vaši duši něco tíží. Cítí vaši vinu, svědomí, výčitky... Stejně, jako cítí ty mé. A vykládá si tak naše duše jako poničené a nehodné jeho kouzel. Ale dle mého názoru na tom není nic špatného. Znamená to jen, že jsme si podobnější, než si možná myslíte..." Sotva jsem to vyřkl, zaplavily mne pochyby. Co když ji přirovnání ke mě znechutí, jako většinu elfů? A, následovala další myšlenka, proč mi náhle záleží na něčím názoru? |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Třetí do páruVelitel, lady BlanchetteS Velitelem nebojuji, i když se mi z jeho náruče příliš nechce. Pohledem přelétnu ten cizí pokoj, nos mi zacuká, jak větřím a nejistě se rozhlížím kolem sebe, zatímco na mne mluví. Nakonec zatěkám pohledem mezi elfkou a Velitelem – proč je tady také? Mysl není schopná najít uspokojivou odpověď, a tak to po chvíli vzdám, jen mechanicky po slovech Velitele o laskavosti zachraptím naučené: „děkuji, pa… Lejdy.“ Ruce složím do klína, nohy složené do tureckého sedu, když poslušně držím jako ta panenka, ačkoliv přítomnost elfky mne nutí k ní – no, k jejím nohám, nejvýše břichu – zalétnout očima. Snad bych se nejraději vrhla na vodu, co přinesla, ale i přesto čekám, než Velitel skončí a podvědomě mu tvář i krk nastavuji. Nakonec se dychtivě natáhnu po poháru s vodou, mám tak strašnou strašlivou žízeň, že i přes Velitelova slova lačně vypiju dobrou polovinu, než se rozkašlu, jak se mi přesně dle varování udělá na krátkou chvíli špatně. S omluvným kniknutím se pak už snažím pít pomalu, přesně jak po mne Velitel chtěl. Jako na povel hladově polknu, když se zmíní jídlo, ovšem jak to vypadá, jídlo přeci jen nedostanu, ne, namísto toho mne Velitel přinutí si lehnout, a i když je pod dekou opravdu dobře, tak… Kňu. Nadechnu se k protestům, ale tón Velitelova hlasu mi vezme vítr z plachet. Zamrkám a vmáčknu se do rohu postele, zatímco sleduji, jak odchází s elfkou z místnosti. Pocit, že jsem něco provedla a nevím co je na okamžik natolik nepříjemný, že se přistihnu, jak ležím schoulená na boku a cupuji rožek deky jako… Jako na lodi. Nepříjemná vzpomínka mne vyžene na nohy. Jen tak tak se zachytím sloupku postele a několikrát se musím přinutit k dlouhému nádech a výdechu, přesně jak mne Velitel kdysi učil. Polámané drápy sklouznou po dřevě a zanechají tam mělké rýhy. Přeci jen se natáhnu po poháru a doslova jej do sebe otočím, ale… Nepomůže to. Pohledem zavadím o džbán i lavor, který bych nejraději v tu chvíli prohodila oknem. Neklidně se ošiju a musím znovu dlouze vydechnout, připomenout si, že stíny, které se mi míhají před očima nejsou siluetou mříží, že… Je… Vše… Hau. Nasucho polknu a s váhavostí, která téměř bolí, vyklouznu na chodbu a přejdu pár tichými kroky ke dveřím, zpoza kterých se ozývají tlumené hlasy. Notnou chvíli tam jen nešťastně stojím, chvějící se ruku nataženou nad klikou. Nakonec se odhodlám za ni opatrně vzít, a tak tiše a pomalu, jak to jen dokážu, pootevřít dveře na škvíru tak akorát velkou, abych se jí protáhla dovnitř. V ruce stále svírám poničenou deku, kterou si v tu chvíli tisknu k hrudi, v zádech pokorně nahrbená a tvář sklopenou. Neodvážím se vzhlédnout ke tváři Velitele ani elfky, namísto toho v první chvíli nejistě přešlápnu z nohy na nohu. „Sama tam… Ne tady. Tady… Prrrosím, ne sama omlouvámse… Já… Mrruk,“[/i] zadrmolím tiše a během těch slov se skoro až plíživou chůzí někoho, kdo moc dobře ví, že dělá něco, co by neměl, se přesunu k posteli, na které sedí Velitel, a dřepnu si na zem vedle jeho nohou spuštěných dolů, abych se mohla o něj opřít bokem a položit si tvář na jeho stehno, které jednou rukou i obejmu a až poté s dalším dlouhým výdechem přivřu oči – pokud mne nechá. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Vilímkova farma Blanchette, Dalyor, Hideon, Rhys, Stvůra, Wynelle Stáhl jsem svojí ruku z Rhysova ramene a ve svém obvykle postoji jsem se zpříma narovnal a ruce založil za záda očekávaje Rhysovo vysvětlení situace, do které se společně se Stvůrou a Nyx dostali. Mé rty se znovu napnuli do rovné čáry a úsměv, který dosud zdobil mojí tvář se stejnou rychlostí, jakou se objevil, tak zmizel dávaje tak najevo, že chci sakra dobré vysvětlení, jak se do tohoto maléru dostal. Samozřejmě jsem na něj mohl křičet a podrobně mu vysvětlit, co všechno mohl tímhle způsobit...ale byl to už dospělý muž a já mu nemohl stále stát za zadkem a dohlížet na jeho každý krok. Nehledě na to, že se nakonec přeci jen navrátil v pořádku. Mlčky jsem tak stal pouhých pár metrů opodál a přemítal o jeho slovech. Možná ještě byl mládě v elfím věkovém poměru, ale i přitom jsem mohl cítit určitý pocit hrdosti, když jsem jej zaslechl plně přijat zodpovědnost za své činy místo toho, aby je shazoval na ostatní. Něco, na čem většina šlechticů v armádě brutálně pohoří, když jim začne hořet za patami. Přesto jsem ale nebyl plně spokojený s jeho reportem. Už jenom z toho důvodu, že se mi nedostálo přesného vysvětlení, co se vlastně přihodilo. Vzhledem ale k událostem a současné situaci, když na moment se můj pohled stočí směrem k vyčerpané Stvůře, která rozhodně už zažila lepší dny a zasloužila se o záchranu Rhysova života, a stále zraněné Nyx, u níž stál Valor připraven chránit svojí družku. ,,V paláci budu chtít podrobnou zprávu a vysvětlit, co se to vlastně stalo,'' řeknu klidným, přesto autoritativním hlasem a podívám se nekompromisně na mého syna. ,,Co se týče Nyx,'' přeskočím pohledem na krátký moment k dračici hodující na zdejším dobytku. ,,Předpokládám, že za tím stojí piráti,'' vyčkám si na potvrzení, po němž skočím pohledem k Hideonovi, který se staral o Stvůřino dobro a zároveň se u toho snažil udržet své podřízené na uzdě. ,,Jakmile budete mít čas kapitáne, chci, aby jste nasadil své nejlepší průzkumníky z Letky či Hejna na nalezení té proklaté lodi a základny pirátů. Už jsou nám trnem v oku už dost dlouho na to, abychom je mohli tolerovat. A pokud mají zbraně schopné ublížit našim drakům, tak jejich existence je nepřijatelná,'' pronesu bez jediného mrknutí, dávaje tak najevo jediný znak rozhořčení, které na mě zanechala tato zpráva. Jakmile to mám z krku, na moment stočím své oči ke Stvůře. Pokud to, co Rhys říkal je pravda...rozhodně si bude zasluhovat nějakou odměnu. Počínaje novou uniformou. To ale bude muset nějakou chvíli počkat. Nakonec se pohledem zastavím na Wynn, kterou jsem doposud víceméně ignoroval. Na jednu stranu zrádce v barvách republiky. Na druhou stranu ztracená duše, která se navrátila domů. Neměl jsem přesně tušení, co se jí během těch dlouhých čtyř let stalo a znal jsem pár lidí, kteří by volali po jejím uvězněním. Že se jí nedá věřit. Ale i při jediném pohledu na pouto mezi ní a Rhysem jsem mohl vidět, že tohle byla blbost. ,,Vítej zpátky doma," přistoupím k ní a drobným gestem ji jemně poplácám po rameni, než se konečně rozejdu vstříc farmářům vyřešit celou tu situaci s Bertou. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Kinari a duchové Kamiyův lazaret Kamiya & Inanna Kinari se usmála, když slyšela Kamiyu a snad se jí už teď zastesklo. Jen kývla a znovu se usmála, přešlápla a sundala králičího ducha z hlavy lišáka a držela ho něžně v náruči jako děťátko. “Budete mi chybět, mistře.” přiznala Kinari upřímně a pak se podívala na Inannu. “A je mi líto, že jsme spolu nemohli vyměnit více slov, ale věřím, že se ještě někdy potkáme.” usmála se něžně a poté pustila ducha, aby se rozletěl pryč. Nahnal druhého ducha a začali spolu dovádět. “Hlavně na sebe dávejte pozor, nevím, co vás tam může potkat… Tak na sebe dávejte pozor.” pokynula spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Jak zachránit les"Nebojte se vyslechnu vás." ujistím svou návštěvnici s uklidňujícím gestem. Svá slova myslím vážně a pozorně jí naslouchám. Zvažuji, jak bych jí mohl pomoci a co by to znamenalo pro republiku. "Obávám se, že dřevo jenž nalezete na zemi by potřeby mojich lidí neuspokojilo." zavrtím smutně hlavu a pokračuji. "Viralové, včetně mne, používají dřevo na několik věcí." začnu vysvětlovat proč její les hoří. "Nejméně podstatnou je výzdoba." ukážu na stěny obložené intarzovaným dřevem. "Trošku hůř by se dřevo nahrazovalo v případě nábytku. Mnozí viralové podvědomě cítí, že železný nábytek prostě není ono." ukážu na křesílka v kterých oba sedíme. "Poslední věc je k výrobě strojů a přesněji vzducholodí. ukážu na malý model na stole a pak zavrtím hlavou. Mezi tím mne napadne, jak jim pomoci. Prohlášení lazaretu za obecně prospěšné zařízení a nechat předělat územní mapy. To by mohlo o několik měsíců zbrzdit těžaře a rozhodně to ochrání les kolem něj, ale rozhodně to není systémové řešení. "Přesto ani jedno není důvodem proč se vypaluje váš domov. Moji lidé totiž nemají zájem ani tak o dřevo stromů, ale o bohatství, co leží pod kořeny stromů. Tedy o drahé kovy, diamanty, ale hlavně o uhlí, které pohání veškeré naše stroje. Dalo by se říct, že váš les je jen vedlejší ztrátou při hledání uhlý." vysvětlím nezaujatě Alaayah proč je les plundrován. Nejsem s tohoto stavu sám příliš nadšen naše závislost na těžbě uhlí a potažmo na trpaslících, kteří jej těží je jeden z důvodů proč se těžaři s takovou vervou pustili do lesa. "Já mám právě pocit, že vám obyvatelům lesa něco dlužíme, takže mohu omezit a nebo dokonce zastavit těžbu, ale." zastaví slova Alaayah, již se v očích objeví naděje. "Spíše poskytnu lesu oddychový čas, než abych jej zachránil. Až mi skončí volební období vrhnou se na něj znovu těžaři. Jediný způsob, jak les skutečně dlouhodobě ochránit je najít něco, co v něm roste a nebo žije s čeho budou mít moji lidé větší prospěch než z těžby uhlí." vysvětlím vyslankyni, jak zachránit její domov a podám malý košíček z ovocem a nabídnu jí je. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro Vilímkova farma - pokoj Rozhovory Kapitán Hideon, Stvůra Otázky, které Kapitán klade, nejsou otázkami, na které bych si přála, či snad byla ochotna odpovídat. Sjedu vojáka před sebou přísným pohledem, nespokojeně se mi v očích zaleskne. Dokonce se nadechnu k příkré odpovědi, a jen jeho smířlivé gesto mne přinutí si ji rozmyslet. Loktem se pak opřu o pelest postele, prsty ruky v zamyšlení několikrát zlehka poklepu po rtech. Když v průběhu Kapitánova vyprávění složím obě ruce do klína, je to poprvé po pár letech, kdy mi dojdou slova. "Rozumím vám," přisvědčím nakonec, skutečně tak nepřímo přiznám, že i mne tíží vina. Možná nepochybuji, zda bych měla žít, ale kdyby mi to bylo nabídnuto, vrátím se o čtyři roky zpět, vyměním svůj osud za sestřin. "Nezačnu o sobě pochybovat pro slova jednoho nevychovaného šamana." Promluvím znovu tiše po minutě mlčení. "Že o mně nezačnete pochybovat vy, je však pro mě velká úleva." Doplním, jen krátce nakloním hlavu na stranu a usměju se. Neškrobeně, upřímně - úsměv se mi tentokrát promítne i do očí. A pak se znovu ztratí, když se otevřou dveře. Prohlédnu si dívku, těžko se ovšem na tak zuboženého narušitele zlobit. Bylo ode mne sobecké odvést od ní Kapitána. Pohlédnu jen nejistě, jak si mu sedá k nohám. "Možná," připustím už jen krátce jeho poslední slova o naší podobnosti, "můžete mít pravdu. Snad budeme mít ještě příležitost poznat, v čem dalším." Doplním mírně, mimoděk uhladím látku sukně. Přála bych si to. Vstanu pak ze svého místa, narovnám se. "Cením si toho vysvětlení i vaší upřímnosti." Ukončím náš rozhovor. Naposledy zatěkám pohledem k dívce na podlaze. "Polévku. A snad i nějaké čisté šaty by byly vhodné." Přisvědčím spíš sama sobě s nacvičeným úsměvem hostitelky, ačkoliv to není můj dům, a s kývnutím hlavy se s nimi prozatím rozloučím, vydám se zařídit, co jsem slíbila. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro SpoutanýBlanchette, Dalyor, Hideon, Stvůra, WynellePři slovech Hrobníka jsem ztuhnul a odkašlal si. Celou tu událost jsem se ale rozhodl nekomentovat, obzvláště protože ji kapitán Hideon naštěstí kvapně přerušil. Vděčně jsem přikývl, když mi pak přislíbil pomoc se zrušením značky, ale víc jsem k tomu již nestačil říct. „Ano, pane,“ zareagoval jsem instinktivně na generálův rozkaz a trochu ustoupil. V tichosti jsem vyslechl jeho pokyny pro kapitána Hideona a až nyní si uvědomil vše, co jsem ve svém rozčílení a překvapení z návratu Wyn zapomněl zmínit. Semkl jsem rty a krátce pohlédl na otce, nicméně jsem se jej teď neopovažoval vyrušovat. Ne uprostřed tolika lidí. Blanche ke mně přistoupila a já přikývl na její prosbu. „Postarám se o ni, nic se neboj.“ Při těchto slovech jsem něžně stiskl dlaň Wyn, jako bych se ji opět – tentokrát beze slov – pokoušel přesvědčit o tom, že je skutečně v bezpečí. A že to tak již zůstane. „A... omlouvám se, pokud jsem ti způsobil starosti,“ dodal jsem a krátce vyhledal pohled jejích očí. „Ještě okamžik,“ otočil jsem se k Wyn krátce, když se všichni začali rozcházet – a to včetně mého otce, za nímž jsem v tom okamžiku vystřelil. Pouta při tomto prudkém puhybu zarachotily a kapitán Hideon se ke mně naposledy otočil. „Děkuji, kapitáne. Učiním tak,“ přikývl jsem se zdvořilým úsměvem, který nikterak nevyjadřoval paniku, kterou jsem uvnitř cítil růst. Zrychlil jsem krok a několika dlouhými kroky dohnal generála. „Otče, s prominutím, je tu ještě jedna věc. Piráti mají v držení jed zvaný Dračí zhouba,“ hlesl jsem opatrně a sledoval reakci otce, snažíce se odhadnout, zda o něčem takovém již dříve slyšel. „Prý ho ukradli v Republice. Co jsem pochopil, je to jed určený speciálně pro magické tvory – čím více magie, tím je potentnější. Nemyslím si, že by něco takového trefilo Nyx, ale pokud ho opravdu mají...“ odmlčel jsem se a poněkud nervózně se ohlédl k půlnočně modré dračici. Působila klidně, ale v tomto okamžiku mě prázdnota, kterou obvykle naplňovalo naše spojení, opět zabolela. „Prohlédnu ji. Pro jistotu. Zajdu za seržantem Braigem, ať se můžu co nejdříve postarat o tu nohu,“ pokud jsem toho v tomto stavu vůbec byl schopen. Únava, nastřádaná za poslední dva dny, se ozývala a zakusovala se do každičké části mého těla. Odpočinek ale musel počkat. Nyx byla přednější – jako vždy. Otočil jsem se a spolu s Wyn, pokud se mě stále držela, zamířil k seržantovi, abych se zbavil těch zatracených pout. A pak konečně... konečně zpátky k dračici. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Dva mágové u jednoho stolu- Desátník RyllanderysJak jsem tak postával přímo vedle desátníka a sledoval tu fascinující souhru slov v kontrastu s výrazem tváře a potměšilými jiskrami v očích, připomnělo mi to, proč tolik nenávidím šlechtu. Faleš a přetvářky odcizily naší rasu přímo v jádru společnosti. Kmen prolezlý kůrovci sotva udrží ztepilý dub. Chyběla nám soudržnost. Společný nepřítel nestačil k tomu, aby elfové odhodili masky. Nebylo pochyb, že král si tenhle drobný aspekt uvědomoval velmi dobře, zato se dalo pochybovat, že s ním dovede cokoli udělat. Ušklíbl jsem se, unaveně a znechuceně, protože i můj vlastní odraz mi tu a tam připadal vyumělkovaný a cizí. Pokynul jsem desátníkovi, aby mě následoval. Můj zájem o jeho osobu padl přesně v momentu, kdy se naše pohledy rozdělily. Jediné, co mi jeho existenci připomínalo, bylo ostré klapání bot. Podobné zvuky otupovaly moje smysly do velice žádané apatie. Rád jsem naslouchal skřípění hrotu pera na pergamenovém listě, cinkání příborů nebo šumění látky drahých sukní... Byl jsem jejich ekvivalentem následován právě teď. A bylo to příjemné. Nešlo zkrátka potlačit odezvy učené mysli, která se vždycky raději soustředila na jemné detaily, jako například zbytky písku na kamenné dlažbě a jejich nezaměnitelné křupnutí, když je rozdrtila váha Ryllanderysovy nohy, než aby řešila složitý hlavolam, který jí byl předložen. Na kratičký okamžik jsem dokonce ztratil pojem o čase a okolnostech, než se před námi objevily dveře. Překvapeně jsem zdvihl hlavu a prohlédl si je. Moje laboratoř sousedila s pracovnou v paláci. Dalo se do ní projít tajným průchodem za knihovnou, ale já vedl desátníka zvenku, dlouhou studenou chodbou, osvětlenou loučemi a zdobenou portréty vznešených elfů. "Ach ano," zamumlal jsem, jako bych si teprve teď vzpomněl, kam jsme šli a proč. Z brašny za opaskem jsem vytáhl svazek těžkých klíčů a jeden obzvlášť dlouhý s výraznými zuby zasunul do zdířky. Ochranná runa zpoza prahu rozpálila zem. Cítil jsem příval svojí magické energie, ačkoliv nebyla vidět. Vejít kdokoliv jiný, mohlo by ho to stát život. Bylo třeba zanést odemykací znamení, to jsem vždy dělal prostředním prstem pravice. Jeden symbol, jeden klíč. Následovalo hlasité cvaknutí zámku a stlačení masivní kliky dolů. Otevřel jsem dveře a vešel jako první. "Zavřete za sebou, desátníku," ponoukl jsem mladíka celkem zbytečně. Místnost byla potemnělá, osvětlovaly ji pouze magické krystaly a fosforeskující houby, které jsem používal k experimentům. Obojí vydávalo nepřirozenou záři. Nebyla sice nepříjemná oku, ale zároveň budila jistou obezřetnost - a to dokonce i pro ty, kteří holdovali magii. Snad za to mohl ten zvláštní klid, který se rozléval tělem a uspával vědomí, přestože se mysl cítila činorodá. Chodíval jsem si do laboratoře odpočinout, ale návraty byly vždycky provázené smrtelnou únavou. Cestou k pracovnímu stolu, vytesanému z jednoho lávového kusu kamene, jsem minul veliký glób. Byl na něm zachycen celý dosud objevený svět, ovšem já potřeboval podrobnější mapu, kterou jsem vytáhl z tubusu vedle knihovny a rozvinul ji po celé pracovní desce. V jednom z levých rohů byla zatížena soškou démona a nahoře miskou s rozdrcenými zářivými krystaly, které barvily okolí mahagonovými odlesky. "Podržte tohle, desátníku," řekl jsem Ryllanderysovi a poklepal ukazováčkem na dolní pravý roh. Ten druhý jsem přiklepl kalamářem. "Potřebuji od vás, abyste si co nejdetailněji vybavil místo, kde by bylo nejvhodnější otevřít portál. Ideálně mimo budovu - jen pro jistotu. Paměť má ve zvyku nás smrtelníky klamat." Zatímco jsem diktoval pokyny, moje sytě zářící oči pátraly mezi vlásečnicemi řek a pohraničí měst po Vilímkově farmě. Naposledy jsem tudy procházel před více jak dvaceti lety, což přesun tak trochu ztěžovalo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Posel Sheleka Užívám si přejemného prostředí i fajn holek. Srdce mi tluče když mi mladá kráska sedne na klín a hučí mi nejen v hlavě. Prstem ji jemně pohladím po šíji a rukou sjedu po křivce jejího těla až na zadeček který jemně polaskám. "Co mě sem přivedlo? No takový andílek jako jsi ty." Nic se nerozpakuji a políbím ji na její horké rty a pak na něžný krk. Než však stihneme cokoliv jiného přiletí do místnosti havran. Moje hlava se musí rychle přeorientovat na nového návštěvníka, u těla to jde o poznání pomaleji. Trochu zabručím: "Ten si ale umí vybrat načasování." I přes to, že mi pokazil romantickou chvilku si ho vezmu do ruky a prohlédnu zraněné křídlo. "Hmmm pěkná rána Dok na palubě se ti na to podívá. Ukaž co máš pro mě?" Přečtu si zprávu a trochu se zamračím. Jak rád bych zustal s krásnou holkou a přál se o teplo jejího těla, jak rád bych vnímal její vůně roztouženého těla. Jak rád bych ji hladil a cítil její chuť. Místo toho půjdu hledat nějakého nešťastníka do pouště. Pohladím ji po tváři a znovu políbím. "Je mi to moc líto, ani nevíš jak rád bych tu s tebou zůstal a společně bychom si udělali krásný večer. Bohužel povinnosti volají a já musím na palubu." Pohladím ji na rozloučenou ji ještě jednou políbím a na jazyku si nechám její sladkou chuť a odejdu na palubu. Zvon se rozezní a svolává posádku, je mi jasné, že si chtěli večer užít stejně jako já a místo toho je tahám do práce. Jakmile bude posádka kompletní, zvukovody se jim omluvím a vysvětlím situaci, která je akutní. Jak dlouho muže člověk vydržet bez vody a jidla. Je naprd, že je to člen Anabellyny posádky to asi naše vztahy nevylepší když ho zachráním. A vlastně ani nevím co provedl, ale když mě o to prosí krásná Wynet, nebude to jen tak. Havrana ošetří náš Dok a já ho poprosím jestli by byl schopný nás dovést do pouště kde by se měl dotyčný elf nacházet. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon na palubě Kdesi v poušti Annabelle, Isabella, Bastien Démon s napětím sledoval dění okolo, pro vzrušení žil, vzrušení bylo to jediné, co potřeboval a tak, protože se vše kolem něj dělo, aniž by něco udělal, jen mlčky sledoval, co se děje. Překvapilo ho až dítě, které ho nadšeně objalo. Chvíli mlčky na Isy koukal, než se sehnul a láskyplně ji objal. Bylo v tom… Něco více, opustil sice Annu svým vlastním způsobem, ale ne proto, že by s ní nechtěl být, bylo to proto, že oba měli tak rozdílné cesty a osudy… “Jsi krásná, mladá dívka. Dívky.” usmál se až rozněžněle a poté Isy vzal za ruku, aby si mohl aspoň trochu té otcovské radosti užít předtím, než nastala další kratochvíle. Soud Bastiena! Jaké vzrušení! Démon to všechno sledoval, dokonce samotný soud sledoval jak by neuměl mluvit a poslouchal ortel ženy, která vychovávala jeho dítě. Respektoval to, že už to není ta dívka, co dříve poznal, chtěl poznat tu novou Annu, tu královnu pirátů… Takovou Annu, která se mu zamlouvala snad ještě více. Když pak malá Isabella, běžela za Annou, démon jen zavrtěl hlavou. “Isy, pro lásku už padlo tolik duší… A Bastien si místo rodiny vybral dračího prince, měl by být potrestán a přeje-li tomu osud, přežije.” řekl jen a pak v mlze zmizel. Objevil se až u Bastienovi klece a zvědavě zamrkal. “Odvážné. Líbilo se mi to, spousta mužů by na tvé místě vzalo na ramena, to tě šlechtí. Pokud by tě Anna chtěla zabít, postavil bych se za tebe, tohle bylo opravdu odvážné.” přiznal spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nečekaná společnost démon okrajově Annabella, Isabella Málem dostanu infarkt, když se před mou klecí, z ničeho nic, zjeví neznámý muž. Jen tak, odnikud. Na lodi jsem ho nikdy dřív neviděl a něco mi říká, že to není ani jeden z Natových mužů. Dokážu rozpoznat magii, a ta jeho se mi ani trochu nelíbí. Přesto jeho slova nejsou zcela nepřátelská. "Díky? Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to taky nenapadlo. Ale nemohl jsem tu malou jen tak opustit." Zvednu se a opřu se o mříže klece. Obezřetně si muže měřím. "Anna mě nezabije. Máme své zákony a ona bude první i poslední, kdo je bude dodržovat, vždyť je sama sepsala. Ale co je ti vůbec do toho? Kdo jsi?" Ne, že bych se až tolik chtěl s tímhle cizincem bavit, ale mám zrovna chvilku čas a raději bych si povídal i se samotným ďáblem,než abych tady v té tmě musel sedět sám. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Nečekaný obrat mise a božská návštěva Aivaický les, místo ztroskotání lodě Caithe & Kaera Přistání další lodi na místě ztroskotání lodě bylo znepokojující. Viralové si přiletěli pro to, co jim patřilo a na další průzkum nebyl čas, snad bylo úžasné a i příhodné, že muž, co vedl Viralskou výpravu, nebyl tolik obezřetný, nezajímal se o to, co se děje kolem vás a když Zlomená začmuchala, nevycítila vás, ale v tu chvíli to znamenalo, že byste se měli stáhnout, bylo to příliš nebezpečné a snad ani původní cíl výpravy to nebyl. Větve se o Caithe otřely a zatlačily ji dozadu, zašuměly a výprava se mohla stáhnout do tábora, který nebyl daleko. A tábor ohraničoval kruh hub, který nad něj zdvihal štít, který sice nikoho neochránil před nebezpečím, ale zato vytvářel iluzi, že na místě není nic jiného, než les. A to se hodilo, protože tomu Viralští nerozuměli a snad ani nepočítali s možností, že by houby dokázaly vytvořit iluzi. Oddíl si zde mohl odpočinout, po dlouhém procházení lesem to bylo to jediné, co si přáli. Ovšem mise ještě nebyla u konce, oddíl se musel s informacemi, které šaman v oddíle zjistil od jednoho z Aivaických kmenů a co se oddíl dozvěděl o Viralských, dostat ke generálovi Dalyorovi. A šaman přistoupil ke Caithe, aby si oddechl a promnul si kořen nosu. “Je to dlouhé… Myslíš, že máme všechno? Nečekal jsem, že narazíme na oddíl Viralů, loď jsem viděl poprvé v životě.” řekl zaujatě a pak se podíval na ženu a muže, kteří vstoupili do iluze. Byli to elfové, kněžka a jeden ze zvědů kapitána Hideona, Běžec… Šlo to poznat snadno, měl na sobě masku, která mu zakrývala celý obličej. “Veledůstojná,” promluvil a svůj pohled stočil na kněžku. “Výzvědná výprava tu měla misi, snad by nám mohli pomoci v nalezení stopy vaší sestry.” |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro StvůrrritoBlanchette, Stvůra Naslouchal jsem slovům lady Blanchette s jistou úlevou, zdáli se, že mezi námi došlo k jistému porozumění. V určitou chvíli našeho rozhovoru jsem však naklononil hlavu ke straně, protože jsem na codbě zachytil tichoučký zvuk a jedna moje ruka se mimovolně dotkla kabátu v místech, kde byla v pouzdře moje pistole. Vzápětí jsem se uvolnil, když dovnitř proklouzla Stvůra. Už už jsem se nadechoval, abych ji nadbytečný pohyb vyčinil, ale její zalykavé vysvětlení mi zarazilo přikrá slova v krku. Musela si toho na pirátské lodi hodně vytrpět. Takže jsem nic neříkal a jen se prsty nepřítomně probíral záplavou špinavých rudých vlasů - věděl jsem, že to thryenka má ráda a uklidňuje jí to. "Ještě jednou vám děkuji za vaši obětavou laskavost, mylady. Pokud je něco, co bych a oplátku mohl udělat já pro vás či vaši sestru, neváhejte to ode mne, či mých lidí, žádat." Rozloučil jsem se s ní a když její kroky odezněly na chodbě, pohlédl jsem na téměř vrnící rudovlásku. "Nemůžeš spát, že?" Vzal jsem jí za ruku a pomohl ji zpátky do 'její' ložnice, kde jsem ji přiměl vypít další pohár vody a pak ji zabalil do deky, takže připomínala Viralský doutník. Snad když se bude pořádně potit, usoudil jsem, zbaví se drog lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Pacient StvůraVelitel, BlanchetteKdyž nepřichází příkrá slova ani pohledy, složím se u Velitelových nohou a už tak zůstanu. V okamžiku, kdy do vlasů navíc vklouznou Velitelovy prsty, se spokojeným snad až šťastným zavrněním, za které by se ani Modrous nemusel stydět se pousměji jako by ze mne pro tu chvíli sklouzlo všechno to špatné, co jsem dosud měla vepsané ve výrazu i do kůže vlastního těla. Uvězněna v tom krátkém okamžiku vnímám pokračující rozhovor elfky a Velitele jen na okraji vědomí, stejně tak sotva zaregistruji, že se elfka najednou zvedá a odchází, ačkoliv na její cestě ji vyprovází žlutý pohled pootevřených očí, které v tu chvíli připomínají spíše jen dvě škvíry. Odchází kvůli mě? Nevím, ale... Snad... Snad se Velitel nebude zlobit... Zklamaně si povzdechnu, když se ruka z mých vlasů stáhne a přeci jen oči otevřu dokořán, když na mne Velitel promluví. Chybí mi obvyklá elegance šelmy, když s jeho pomocí se poněkud neochotně stavím na nohy, zatímco mi škrundá tiše v břiše. Svíravý pocit kolem žaludku není příjemný, ale... To teď není důležité. "Ne spát... Já... Nechci spát... Divné sny... Spát až... Nevím, ne teď," zadrmolím v odpověď, zatímco se vracíme zpátky do toho pokoje. "... bát se spát... Já... Co když sen? Co když pořád... Tam?" špitnu nakonec tiše v soukromí pokoje. "Nechci zpátky. Prrrosím... Nechci... Zpátky," potřesu hlavou. "Malá hyena... Malá hyena řřříct, že... Patřřřit do klece. Že důvod. Že... Ale... Já... Hodná Stvůrrra..." třesoucí se ruku sbalím v pěst. Je toho... Je toho tolik... A já nevím, co s tím. Vše se mi motá dohromady, do jedné šílené noční můry, která se nikdy neměla stát pravdou. K vypití dalšího pohárku vody mne Velitel ani příliš nutit nemusí, ačkoliv zabalení do deky se mi už tolik nelíbí, když ve mne klíčí obavy, že mne tu zase nechá samotnou a odejde. Ošívám se tak a vrtím, avšak teplo přikrývky mne přeci jen aspoň trochu uklidní. Několikahodinový let na dračici jen tak, jak jsem byla mi příliš nepřidal, promrzlá jsem snad až do morku kostí. "Omlouvám se. Moje chyba," zopakuji nakonec mnohokrát řečené, co mne i přes Rhysova slova stále trápí v koutku duše. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Sobodný ThryennStvůra Nechal jsem Stvůru, aby si lehla a opatrně si sedl na postel vedle jejího 'kokonu'. Co ji piráti udělali, že je chudák takhle psychicky zřízená? Podle jizev a podvyživení to nebylo nic dobrého a ty drogy tomu taky moc neprospěly. A zavřeli ji do klece...Nu, mají se za co zodpovídat, to je jisté. "Nevím, kdo je malá hyena, ale nemá pravdu. Nepatříš do klece, Tali. Jsi svobodný thryenn. To si pamatuj. A kdokoli se tě pokusí znovu uvěznit...zemřřře..." Poslední slovo jsem nevědomky vyslovil stejně jako ona, s tichý vrčením schovávajícím se pod hlasem. Abych se uklidnil, začal jsem dívku opat lehce hladit po čele a ve vlasech. "Už je všechno dobré. Přivedla jsi zpátky lorda Rhyse i jeho dračici. Jsem na tebe moc hrdý..." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Ta správná slovaVelitelVydoluji ruce z pod deky a složím je pod tváří namísto polštáře i přes tu nutkavou touhu ruce natáhnout k Veliteli a obejmout ho. Místo toho na něm visím očima, když mi odpovídá a jakkoliv je to hloupé, jeho slova mne uklidňují. Nepatřím do klece… Nepatřím do klece… Ta slova mi rezonují myslí, když je po něm v duchu zopakuji. „Budu pamatovat,“ špitnu tiše zpoza závoje z rusých vlasů a s dalším výdechem mi sklouzne napětí z ramen i hrudi. „Malá hyena… Mládě Hyeny… Ka-kapitán-ky,“ dodám vzápětí sotva slyšitelně v tom naučeném zvyku podávat Veliteli hlášení. „Zemřřře,“ zopakuji po Veliteli tím drnčivým chraptivým hlasem prodchnutým pro tu chvíli tou stejnou sbírající se zlostí, která díky únavě zmizí sotva vybublá na povrch, zatímco zlatavé oči opět o něco potemní, než zamrkám a vrátí se jim obvyklá octová žluť. Tolik vzteku… Tolik zlosti… Tolik strachu. Spokojeně nastavím hlavu a přestanu se i vrtět, sotva se prsty dotknou mých vlasů, dovolím si i opět chvílemi přivřít oči, které ovšem zase rychle otevřu, když padnou ta slova… Chvály! „Jsem na tebe hrdý.“ Ve tváři se mi objeví šťastný úsměv, vždyť… Vždyť o to přeci šlo. Vždy jde jen o to jediné. Jsem na tebe hrdý. „Dě-kuji,“ pokusím se vyslovit co nejlépe a nejsrozumitelněji s krátkým kývnutím hlavy, kterou i pootočím a nastavím v tom nenápadném náznaku, kam by se mohly Velitelovy prsty přesunout. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon Podpalubí Bastien a táta démon Démon se jen opět usmál, opřel se o sud, který byl kousek od cely a následně si na něj sedl. Nečekal tak vřelé přijetí, a proto byl opět o něco spokojenější. Ti démoni, co se nejvíce usmívali, byli nejděsivější, člověk nevěděl, co si o nich myslet a snad ani oni sami to o sobě nevěděli. A byl také takový… Nevybouřený. Pořád se díval kolem sebe a analyzoval prostředí, jak by nikdy nebyl na lodi. A třeba nebyl, třeba tohle bylo jeho poprvé. „Je to fascinující dívka, nikdy jsem si nemyslel, že mohu mít dítě s člověkem a teď tu stojím… Bude silná, možná silnější než já, má duši člověka a démona. Kdybych měl dítě s elfem, bylo by slabé, protože elfové nemají hezké duše, mají je takové… Divně dokonalé. Možná proto jsem nikdy neměl dítě s elfem, protože elfské duše jsou dokonalé.“ zamyslel se nad tím a poté se opět vrátil k cele, vzal do ruky kov a prsty po něm přejel. „Ačkoliv ty jsi půlelf, to je taky zajímavá hříčka přírody, myslel bych, že není možné, že člověk s elfem mohou mít dítě… Ale nechal jsem se unést, ale genetika mě vždy fascinovala, odpusť.“ uculil se. „Jsem otec Isabelly, nemám jméno… Aspoň tohle desetiletí ne, dlouho jsem spal, protože když jsem Annu poznal, byl jsem tak blízko smrti, jak jen démon může být. Nejsem inkubus, proto jsem pak nějak usnul… A dlouho se neobjevil, čekám na jméno, kterým mě bude oslovovat Anna, protože bych rád viděl maličkou vyrůstat. A teď, když má na sobě tu značku, chci ji i pohlídat, maličká je jediná svého druhu, nechci o ní přijít.“ přiznal snad zranitelně. „A máš pravdu, nic mi do tebe není, ale chtěl jsem ti požehnat aspoň na pár dní, abys v poušti přežil. Cruya by ztratila impozantního člověka, kdybys tak nešťastně zemřel. Dej mi ruku.“ natáhl k Bastienovi ruku a čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Ztracený otec démon Kdo to doopravdy je, začnu tušit hned po několika větách. Zvědavě, ale i trochu vyděšeně, na něj hledím. Následně mi navíc moji domněnku potvrdí. Isabellin otec...démon...ten démon... Něco málo jsem o něm zaslechl, i když to většinou bylo z úst posádky a většina těch věcí mi přišla přitažená za vlasy. Anna o tom sama nemluvila a když už, tak většinou mlžila. A teď tu přede mnou náhle stál. To bylo divné. "Isy bude v pořádku. Dostal jsem slib, že z ní tu značku odstraní." Ani na okamžik mě nenapadlo pochybovat o Rhysových slovech. Vím, že udělá všechno pro to, aby byla Isy v bezpečí. I jen myšlenka na elfa mě uklidní. Tedy jen do okamžiku, než si vzpomenu na zoufalý tón jeho hlasu, když mě prosil, abych šel s ním. "Nemůžeš se tam vrátit. Zastřelí tě." Já věděl, že to tak není, ale on se opravdu bál o můj život. Co když si teď bude myslet, že jsem mrtvý? Raději se soustředím na démonova další slova, hlavně proto, že myslet na toho zatraceného elfa je příliš bolestivé. Zaváhám, když mě vyzve, abych mu podal ruku. Je to démon a něco mi říká, že bych mu neměl věřit. Na druhou stranu je ale první, svého druhu, koho vidím. Isy v tuhle chvíli nepočítám. Nevypadá tak, jak jsem si ho představoval. Nemá kopyta, ani ocas, dokonce se mu ani zlovolně neblýská v očích. Mluví klidně a nevypadá nepřátelsky. Navíc zřejmě chápe, že mi na jeho dcerušce záleží a netouží po mojí smrti, to je v tuhle chvíli docela plus. Zhluboka se nadechnu a prostrčím ruce skrz mříže. Musím obě, protože mám na zápěstích pouta. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Portál Vilímkova farma Meleagros, Wynelle, Rhys Ryllanderys, Braig Jak Meleagros domluvil, mohla dvojice začít jednat. Dvorní mág vytvořil portál, který byl silný, rozhodně pevnější než portály mágů, co si s magií jen hrají. Teď už stačilo jen doufat, že Ryllanderys má v mysli správné místo a že někdo neskončí půlkou těla v domě či v jiném objektu. Mohl snad člověk skončit v člověku? Takové myšlenky byly hříšné před teleportací. A ačkoliv portály většinou stály klidně i několik minut, na druhé straně se vytvořil portál až za několik minut. Proto mě objevení portálu vyděsilo, zamrkala jsem a pevněji stiskla Rhysovu ruku, přestože mu Braig již sundaval pouta a klopýtla jsem co se na mě natisklo cizí tělo, kterého jsem se taktak zachytila a zpozorněla, když jsem viděla ty černé vlasy. To musí být Viralec! Jak jsem se ho chytila, tak jsem se ho i pustila, a nakonec klopýtla pár kroků dál, když jsem viděla, že to není Viralec, ale elf. Snad elf, kterého jsem toto ráno už viděla. Braig také na chvilku přerušil práci a já zamrkala na Rhyse abych se nakonec mohla podívat na muže, co mi dlouhé roky byl mentorem. Ke kterému jsem dlouhé roky vzhlížela, kterého jsem obdivovala a který mi byl oporou, když mé vize byly nevysvětlitelné, když jsem si myslela, že blouzním, když jsem zmoklá klepala na jeho dveře, aby mě uklidnil, že neumírám, že si s mým darem jen hrají démoni… Že jsem v bezpečí a že je tu proto, aby mě uklidnil. A já byla po jeho boku dlouhé roky, naučila se vše, co mi dal jen proto, aby to Viralští mohli zneužít… A já cítila stud. Stud, že jsem jeho dar ukázala někomu tak krutému, že jsem něco, co mě naučil předváděla ve špatných rukách… A on měl právo být naštvaný a já vyděšená. Vydechla jsem, znovu zamrkala a mávla rukama, abych přistoupila k Rhysovi snad kvůli bezpečí, které mi poskytoval. Bála jsem se, že čím blíže budeme Acrine, tím víc lidí mě označí za zrádce a doufala jsem, že lidi z paláce potkám mezi posledníma, že nejprve potkám ty, kteří budou věřit tomu příběhu, co jim řeknu, a ačkoliv mi bylo jedno, jak velkou bolest pocítím, má poprava byla něco, čemu jsem se chtěla vyhnout. Ale nával emocí… Ten mě neopustil, sledovala jsem Meleagrose a toužila ho obejmout, skočit mu kolem krku, ale nehodilo se to. Byl to můj učitel, ale za ty dlouhé roky to byl elf, který mi byl tak blízký. A co když mě neviděl rád? Otřásla jsem se a sledovala mága, mrkala jsem a snažila se nějak ty emoce vstřebat, něco říct, ale slova nepřicházela. A pak Braig sundal Rhysova pouta a vzal i mou ruku, aby mohl začít sundávat náramek Zlomeného. Zaskuhrala jsem, když se mi jehličky zapíchly do zápěstí, ale naštěstí už tam nebyla žádná látka, která by umocňovala bolest. Toho všeho se Vincent zbavil, jen abych byla v bezpečí, abych se nebála ovládání, které vlastnil a když pak Braig sundal i můj náramek, podívala jsem se, jak po mé ruce stéká krev, jak kůže byla suchá, neopálená a citlivá, sledovala jsem, jak je mé zápěstí tenké… A v tu chvíli se mi zamotala hlava a já zavrávorala, ale měla jsem tu ruce mého starého přítele… Rhys mě zachytil a já se poprvé svobodně nadechla. Byla jsem… Volná. Byla jsem volná, byla jsem v bezpečí… A republiku mi připomínala už jen uniforma a brož, kterou mi Vincent dal, abych ji svírala, když se budu bát. A v tu chvíli se mi zastesklo. Ale místo toho, abych Meleagrose přivítala, vyděšeně jsem zamrkala. „Nepopraví mě král, že ne…“ |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Značka Podpalubí Démon, Bastien Démon stále sledoval smělého muže, přemýšlel a když Bastien protáhl ruce skrz mříže, jen se na to nejistě podíval. Snad na chvíli zapochyboval, jeho úsměv zmizel. A začal šeptat, vzal Bastiena za jednu ruku a z jeho ruky se po prstech táhla jako inkoust černá čára. Pomalu se přesouvala na Bastienovu ruku a démon zavřel oči, aby poté kývl a nechal, aby se kolem Bastienova zápěstí vytvořil černý náramek. Pak ruku stáhl a prohrábl si vlasy. „Chtěl jsem, aby to nešlo moc vidět,“ začal přiznáním. „Bál bych se, že by to Anna začala řešit. Ale mělo by tě to ochránit, je to kruh života. Dokud ho nepřerušíš, bude tě chránit před smrtí. Je to jen… Slabý kruh, obvykle se jím pokryje celá ruka, to pak vydrží klidně i rok, ale tenhle malý do dvou týdnů zmizí úplně, ale neměl bys cítit únavu, hlad, žízeň… Snad to bude stačit, aby ses dostal z pouště. Chceš ho dát i tomu tvorovi?“ uculil se nevinně. „Je to jen… Poděkování, že jsi byl starší bratr pro mou dceru, byl jsem špatný otec, její vřelé objetí jsem si ani nezasloužil.“ přiznal s úsměvem. Musel mít za sebou už stovky let, nepůsobil jako nevybouřený mladík. „Je to mé poděkování za to, že jsi zůstal, že jsi se rozhodl pro malou holku, a ne pro někoho, u koho jsi mohl usínat v náruči… Obdivuji to a já děkuji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Kruh života démon Podezřívavě démona sleduji, když uvidím černou čáru, plazící se po jeho ruce k té mé, málem ucuknu. Nakonec se od něj ale nechám označit...tedy, požehnat, jak to on nazval. Černý náramek na mém zápěstí vypadá jako nějaké tetování. Nějak si nemyslím, že by si Anna skutečně přála mojí smrt, ale tohle jsou kouzla, kterým nerozumím a hádat se s ním nehodlám. "Díky. Nic jiného to nezpůsobuje? Jestli můžeš." Nešikovně vytáhnu Chica z kapsy, kam zalezl, když se muž objevil. Tvoreček se celý chvěje, démonova přítomnost na něj zřejmě působí trochu jinak, než na mě. Nijak se ale nebrání, když se ho démon dotkne. U sebe jsem strach neměl, ale o Chica se bojím. Přeci jen, je to zvíře a já nevím, jestli to na něj bude působit stejně, jako na člověka. Nedokázal bych však se sebou žít, kdyby v poušti zemřel. Rád bych ignoroval jeho narážku na Rhyse. Nelíbí se mi, že toho tolik ví. Chvílemi mám pocit, že mi vidí až do žaludku. Jak dlouho tady byl? Co všechno vlastně ví? Rád bych řekl, že to bylo samozřejmé, ale to bych lhal. Isy miluju jako svojí malou sestřičku, ale v tom okamžiku jsem váhal. Pravdou je, že seskočit z toho draka bylo snad to nejtěžší, co jsem kdy udělal. "Říkal jsi, že jsi spal. Co tě probudilo?" Snažím se dát si věci dohromady a přemýšlím, jestli má jeho příchod něco společného s tím, že se objevil Hladový. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Zvědavý Bastien Podpalubí Bastien, démon Démon se zamyslel a zamrkal, podíval se na kroužek a pokrčil rameny. „Nemělo by. Jsi teď nesmrtelný. Když ti někdo usekne hlavu, budeš mít na sobě kroužek dalších dvacet minut… Pak zemřeš, ale tak nějak to funguje. Když ti prostě bude dávat energii, bude se opotřebovávat, je to moje energie, moje síla… A až začne působit, promíchá se s tvou magii… Jestli nějakou máš, nevím, půlelfové jsou zvláštní stvoření.“ pokrčil rameny a poté opatrně položil ruku na Chica. Celou hlavičku mu obarvil černou barvou a chvíli ho sledoval, než se jen ušklíbl. „Také to zmizí. Nechtěl jsem mu tím obalit krk nebo tělo, pokud by se magie vypouštěla moc, mohlo by ho to přiškrtit, a to je to poslední, co potřebuješ, nahánět po poušti tvého mazlíčka.“ oznámil a poté se od cely stáhl. Sledoval Bastiena moudrýma očima, chvíli mlčel předtím, než se rozhodl pokračovat. Musel. „Probudil mě hlad,“ začal a podíval se jinam. „Měl jsem chuť na lidskou duši, chtěl jsem sníst nějakou pannu… Ale to jsem nestihl, došlo mi, že to musím udělat jinak. A pak jsem cítil starého boha a cítil jsem část své duše, cítil jsem, že mé semínko je ohrožené, a ačkoliv mě to překvapilo, spěchal jsem, abych našel maličkou. Nechtěl jsem riskovat, že jí ten démon něco udělá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Hladový bůh a hladový démon Stáhnu Cica zpátky k sobě a starostlivě si ho prohlédnu. Vypadá, že je v pořádku a nebýt jeho černé hlavičky, nic bych na něm nepoznal. Raději ho však schovám zpátky do náprsní kapsy, kde se konečně trochu uklidní. "Mám magii, ale je slabá a...no, ty by ses asi smál a řekl bys, že je k ničemu. Ale na tom nesejde. Díky za tu ochranu." Možná, že kdybych se na tohle démona zeptal hned na začátku, a dostal takovou odpověď, nikdy bych mu nedovolil se mě dotknout. Měl jsem chuť na lidskou duši..." Zní to naprosto příšerně, ale on se přitom tváří, jako by o nic nešlo. Tahle lidská tvář je jen maska a já najednou nechci vědět, co se pod ní doopravdy skrývá. Ale má rád Isy, záleží mu na ní a to jediné by mělo být důležité. "Takže jí dokážeš udržet z dosahu Hladového? Když jsi tady, tak je v bezpečí?" Vím, že nemám moc času. Anna mě vykopne, ale před tím se musím ujistit, že je Isy v bezpečí. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak rád za přítomnost démona...ale jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro (Ne)spoutanýMeleagros, WynelleRyllanderys, Braig Trpaslíkovi stačil jediný pohled na má pouta a zamumlal něco o orttheitu. Přes silný přízvuk jsem si ale nemohl být jistý tím, co se mi přesně snažil říct. A zda to skutečně znamenalo, že se o ně zvládne postarat. V dalším okamžiku mě ale už dirigoval, ať se mu posadím na nejbližší sud, a vytahoval nejrůznější nářadí, z kterého tak trochu běhal mráz po zádech. O několik nadávek později jsem ale už byl volný… Vydechl jsem. Hráz, kterou tvořila antimagická pouta, se přetrhla. Vlna magie se do mě prudce opřela, zaplavila celé mé bytí a já se na okamžik… bál, že se v ní utopím. Opět jsem cítil všechno kolem. Každý záchvěv magie, který se obyčejně nacházel v každém poryvu větru, v tančící trávě, v bytostech všude kolem nás. Opět jsem cítil Nyx, její přítomnost, její magii, která naplňovala i mé srdce… ale také jsem cítil magii mistra Meleagrose, když se nedaleko nás začal formovat portál. „Děkuji,“ přinutil jsem se promluvit a urychleně se postavil. Trpaslík se zeptal na cosi o poutech, snad jestli si je může nechat. Poněkud nechápavě jsem na něj pohlédl, přes třeštění hlavy jsem skoro ani nevnímal jeho hlas. Nakonec jsem jen přikývl a doufal, že mu to tak bude stačit. „Ještě ji,“ dodal jsem a ustoupil do strany, aby se seržant Braig mohl podívat i na pouto, které měla Wyn kolem jednoho zápěstí. Můj pohled gravitoval k tmavomodré dračici opodál. S každým úderem srdce se mi magie opět stávala přirozenější, až se nakonec rozbouřená řeka uvnitř uklidnila, jako by ji ani nikdy nic nepoutalo. Neutonul jsem, stal jsem se opět její součástí – nebo ona mou. Potřeboval jsem k ní vykročit, dotknout se jí, být s ní… s každým úderem srdce vzrůstala i touha- ne, potřeba být Nyx co nejblíže. Teď jsem ale ještě nemohl. Nesměl. Zhluboka jsem se nadechl a obrátil svou pozornost zpátky k Wyn – zrovna v okamžiku, kdy se i ona zbavila té Viralské „ozdoby.“ Snad kdybych jen o vteřinu déle váhal, nevšiml bych si toho nepatrného pohybu, kdy se jí podlomila kolena a snad i ztratila rovnováhu. Nečekal jsem. Jediným rychlým krokem jsem se opět dostal do její bezprostřední blízkosti a zachytil ji do své náruče. S její otázkou jsem pohlédl na mistra a instinktivně stihl dívku o něco pevněji. „Ne,“ bylo vše, co jsem vyslovil. Pochybnosti, otázky… to vše mělo své místo, ale nepochyboval jsem o moudrosti krále, mého strýce, a ani na okamžik nevěřil tomu, že by Wyn snad někdy chtěl ublížit. Odtáhl jsem se a chytil ruku zrzavé elfky přede mnou. Tentokrát jsem ale konejšivě nesevřel její drobnou dlaň ve své, nýbrž jsem ji zvedl a prsty přejel po zraněném zápěstí. Matná, hřejivá záře přilnula k drobným rankám, které jehlice ve Viralském náramku zapříčinily. Pomalu, takřka něžně je magie opět přinutila se stáhnout. Když bělostné světlo opět zmizelo, jedinou památkou po jejím zranění bylo těch několik kapek krve, které stačily stéct po její ruce. „Nemusíš se bát,“ promluvil jsem k ní tichým, ale pevným hlasem a vytáhl z vojenského kabátce s Nothijskými insigniemi bílý kapesník, abych ji očistil. „Nikdo ti neublíží.“ Teprve s těmito slovy jsem ji pustil a otočil se k mistrovi Meleagrosovi. Můj pohled u něj na několik okamžiků významně setrval, než jsem sklonil hlavu byť jen v náznaku úklony. „Mistře Meleagrosi,“ hlesl jsem s úctou, kterou si dvorní mág zasloužil. „Lord generál je uvnitř. Jistě vás očekává.“ |
| |
| soukromá zpráva od Caithe Ashfell (N) pro Zpátky do táboraAivaický les Kaera Arianrhod Zatímco jedna loď odletěla, jiná přistála - a ta byla plná viralských. Byli jsme nyní až příliš blízko. Je to nebezpečné. Les kolem nás to dával dostatečně najevo. Větve kolem mě se mě snažily zatlačit hlouběji, abychom nebyli vyzrazeni. Mně se odcházet nechtělo, každá informace by mohla být cenná, ale... mám vůbec na výběr? Stálo by to za ten risk? Ještě naposledy jsem se ohlédla směrem k planině, než jsme všichni konečně zmizeli v hustém podrostu. Až v táboře jsem si dovolila trochu uvolnění a občerstvení. Sedla jsem si pod jeden ze stromů a snažila se nějak zpracovat informace, které jsme dnes získali. Nemyslela jsem si, že by z našeho reportu byl generál nějak extra nadšený, všechno bylo tak... nejasné, neostré. Ani já sama nedokázala úplně pochopit, proč jsou viralští zrovna tady a co chtějí získat z té ztroskotané lodi. Z rozjímání mě vyrušil šaman. Upřela jsem na něj své světle modré oči. "Myslím, že to je všechno, ano. Taky jsem tady něco takového... nečekala," přiznala jsem, snad trochu zaraženě, "celé to bylo zvláštní. Až moc zvláštní." Znovu bych se zanořila do svých myšlenek, kdyby do iluze nevkročily dvě další postavy. Kněžka? Co tady takový druh osoby pohledává? podivila jsem se v mysli, mé rty však zůstaly zavřené. Co dělá takhle daleko v téhle divočině kněžka? "Co se děje? Potřebujete pomoc?" zeptala jsem se po chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Se svou dcerou Isabella, Bastien Sedím u stolu, před sebou skoro prázdná láhev. Ani se neobtěžují se skleničkou a piji rovnou z ní. Pohled mám nepřítomně upřený na stěnu a jsem ztracená v myšlenkách. Snažím se tu pachuť v puse přepít, ale nedaří se. Ani se nesnažím přijít na to co jsem udělala špatně, že to dopadlo takhle. Jenom tupě civím před sebe a čas od času si přihnu z flašky. Jsme tak zahloubaná do sebe, že si nevšimnu, že někdo přišel. Ne do té doby dokud mě Isabella na sebe neupozorní. Pohladím jí po vlasech a jenom unaveně zavrtím hlavou. "Musím to udělat. Nejde to jinak. Vím proč to udělal, ale to jeho činy neomlouvá. Měl mít větší důvěru v nás obě, pak nic z toho nemuselo být. Nemohu mít na blízku někoho na koho se nemohu spolehnout v těžkých situacích. Kdybych ho tu nechala dopadlo by to mnohem hůř. Věř mi," snažím se to Isy vysvětlit, ale nejsme si jistá zda rozumí, ale je to něco co se jí bude hodit. Až bude jednou sama velet pozná co mě k tomuhle vedlo a třeba mi i odpustí. Doufám. "Víš, je to i kvůli němu. Takhle může přežít, když ho nechám na lodi, tak se dřív nebo později najde někdo kdo mu vrazí nůž do zad a to nechci vidět." Znovu zavrtím hlavou a promnu si unavené oči. Mám pocit, jako kdyby mi do nich někdo nasypal písek a není to jenom ovzduším. Dnešní den je skutečně prapodivný. "Brzy budeme na místě, kde Bastienaa vysadíme. Měla by ses připravit se s ním rozloučit." Nedodám, že to bude i za mě, protože já takové city ukázat nesmím. rozčílil mě to ano, ale i tak je mi toho parchanta trochu líto. Je čas. Musím se vzchopit udělat co je potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nejvíc sexy elf v NothiiWynelle, Rhys, Meleagros Ryllanderys proskočil portálem jako jelen. (To protože jelenem už prákrát v životě byl. Ale kdybyste se ho na to zeptali, je to docela nuda...) Ale jaksi nepočítal s tím, že někdo bude stát na druhé straně. Takže se s elfskou vědmou střetl takřka čelně. Nicméně to zvládl zachránit s elegancí - protože on byl přece legendární desátník Ryllanderys, hvězda všech Nothijských večírků. Vzal klopýtající dívku jednou rukou kolem pasu, jakoby se nechumelilo, druhou rukou uchopil tu její a udělal pár ladných tanečních dopředu a zatočil se s Wynelle dokola v téměř dokonalém tangu. Nakonec ji ještě zaklonil v té finální póze, kdy ji zaklonil a v malém půlkruhu vrátil zpět, až její vlasy skoro otřely zem. Už jen ta růže mezi zuby mu chyběla. Ovšem jedno zlaté jestřábí oko na dívku mrklo. "Opatrně, slečno," zasmál se tiše a lehkou piruetou jí předal do rukou Rhysovi, než se otočil na Meleagrose a v očích mu pořád tak pobaveně jiskřilo. "Inu, arcimágu, chcete neprve mluvit s lordem generálem a nebo vás mám zavést rovnou ke kapitánovi a našemu zajatci?" |
| |
 | soukromá zpráva od Kaera `Plavovlasá` Arianrhod (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Ryllanderys! Vilímkova farma Rhys, Meleagros Ryllanderys Myslela jsem, že se o tmavovlasého elfa přerazím, chtěla jsem ještě něco vyjeknout, zatímco Rhys si nechával sundavat pouta a místo toho jsem s elfem… Tancovala? V životě jsem neviděla tak elegantního elfa, v životě jsem neviděla elfa, co by z takové situace udělal taneční vystoupení a tak trochu neohrabaně jsem se do tance přidala s ruměncem ve tvářích. Vypadala jsem asi jako žába, nevěděla jsem, co si o muži myslet a hlavně jsem nevěděla, jak reagovat. V jednom rohu koutka stále stál Meleagros a já si tu… Tancovala! Sakra! Piruetou jsem se dostala k Rhysovi, když už měl sundaná pouta a pak zamrkala na desátníka a zrudla jak rajče, když na mě mrkl. “To je v teď Nothii běžné??” zeptala jsem se nejistě Rhyse a podívala se na něj, stále rudá jak rajče. Ale s myšlenkou, že mít takového tanečního partnera na ples by nebylo vůbec špatné… Pouta mi byla sundána a když pak navíc Rhys vzal mou ručku a zničil poslední známky toho, že jsem byla v republice, byla jsem konečně… Volná, byla jsem konečně šťastná a to jediné, co mi zbývalo, bylo zbavit se uniformy. Jediné, čeho jsem se nechtěla vzdát byla má brož. Brož ve tvaru zlaté, běžící lišky. Když mě pak Rhys ujistil, že se má poprava konat nebude, jen jsem se také nejistě uklonila a pak čekala, co nám Meleagros poví. A přitom stále zvědavě koukala na Ryllanderyse. “Je poměrně hezký.” špitla jsem jen nejistě k Rhysovi, jako kdybychom zase seděli v Nyxině sluji a povídali si o dracích. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Plán Podpalubí Bastien, démon Démon přešel a přemýšlel. Znovu přemýšlel. “Proč bych se smál? Jsi potomek člověka a elfa, mocného elfa, kterého chci, abys poznal. Aby tě naučil něčemu, aby tě naučil umění, které ti chybí a pak zabil ženu, která mi zkazila plány.” usmál se jen a mávl rukou. “Ale na to je čas.” zmizel ve stínu a pak se objevil v kleci, natiskl Bastiena na mříž a obemkl ho rukama. Až děsivě se usmál a přejel ho pohledem, měřil ho, každý jeho centimetr, každý jeho kousek… A pak se jen spokojeně usmál. “Wynelle Graycott je velmi blízká tvému drahému. Také naše drahá vědma našeptává králi, poslala ten dopis, ale je to pokrytec. Je to Zlomený pokrytec, potřebuji, aby ses o ní postaral.” vzal opatrně jeho ruku s kroužkem a přejel po ní, zastavil se na kroužku a snad o něco více se přiblížil. “Pokud to uděláš, zařídím, abys byl nesmrtelný, abys navždy mohl být po boku tvého otce a tvého milovaného. Abys mohl sloužit králi a zasypu tě zlatem.” vydechl pirátovi na rty a pak se naklonil k uchu. “udělal bych to sám, ale… Víš, neumím to udělat tak, aby to nebolelo. Ale Isy je v bezpečí, ujišťuji tě. A Zizzy také.” a s těmi slovy se konečně aspoň od ucha Bastiena odtáhl a hladově, dravě ho i nadále pozoroval. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Ztracený otec démon Vytřeštím na démona oči. On ví, kdo je můj otec! Jak to může vědět, když to ani já sám netuším. Než se však stihnu zeptat, démon zmizí a následně se objeví v mé kleci. Zalapám po dechu, když mě přirazí na mříže. Teď už zdaleka nepůsobí tak přátelsky. Wynelle znám, párkrát jsem jí viděl ale tím to asi končí. Znervózňuje mě, jak démon mluví o Rhysovi jako o mém milém, ani já se v myšlenkách tak daleko nedostal. Elfova společnost mi byla milá, což mi dochází hlavně teď, zpětně. Ale bylo by hloupé v tom hledat něco víc, když si navíc ani nejsem jistý, že by mi city opětoval. Pro něj jsem jen pirát. Proč by se měl s někým takovým zahazovat, když mnou pravděpodobně stejně opovrhuje. "Já jsem pirát, ne vrah. Neví, jestli bych jí dokázal zabít." Z blízkosti několika centimetrů hledím démonovi do očí. Nesnažím se ho od sebe odstrčit, na to jsem celou situací příliš rozhozený. V hlavě mi víří myšlenky a já se nedokážu soustředit. Dokázal bych čarodějku zabít? Chtěl bych jí zabít? Stojí to za to? Démon si však nemohl vybrat lépe. Svého otce toužím poznat celý život, a dle jeho slov je to někdo opravdu mocný. Čaroděj, který by mě mohl učit. Nikdy jsem po tom netoužil, ale ta představa je nyní velice lákavá. Vlastně všechno, co mi nabízí, je lákavé, obzvlášť pro piráta, který právě všechno ztratil. "Já to beru." Slova pronesu skoro šeptem, ale nepochybuji, že on je slyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Kontrakt Podpalubí Bastien & démon "Ah, výborně, platí." Démon vydechl, více se na Bastiena natiskl a prakticky mu vydechl na rty, usmíval se takovým zlým způsobem. Ruku mu dal na tvář a pak prsty po ní přejel, jel dolů, přes hruď, bříško, bok, bok hýždí… A už se nekoukal do očí, pozoroval tělo elfa, jak by to bylo něco, co nikdy neviděl. “Jsi krásný.” poznamenal jen a zamyslel se. “Jsi hezčí než lidé, i hezčí než půlelfové, dračí princ by se do tebe zamiloval snadno. Je zamilovaný, nepochybuj o tom.” uculil se nevinně a pak znovu vydechl horký vzduch na Bastienovi rty a rukou sjel na Bastienova bedra. Lehce je nazvedl, že se Bastien musel trochu natisknout. “A hrozně rád bych si s tebou užil.” vydechl až umučeně. Frustrovaně a znovu se o něco přiblížil. “Chci ti to dělat, ale asi bych měl být aspoň trochu věrný. Mhm… Jaká škoda…” vydechl a konečně se odtáhl. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Svůdník démon Démon začne zkoumat mé tělo a ve mě by se v tom okamžiku krve nedořezal. Na sucho polknu, protože výraz v jeho tváři a zájem v jeho očích je děsivý...a také dost fascinující. Nedokážu od něj odtrhnout pohled. A nedokážu mu ani v jeho počínání zabránit. Moje tělo se odmítá pohnout, a nebo prostě jen nechci. Nechci si to přiznat, ale moje tělo se chvěje vzrušením. Nepochybuji o tom, že to cítí, tak těsně jsou k sobě naše těla natisknutá. Rhys mě miluje. Když to řekne nahlas, zní to neskutečně...krásně. Konečně mě démon pustí a já mám pocit, že mi z ramenou spadnul balvan. On není jediný, kdo chce být věrný. Nejsem si však vůbec jistý tím, jestli bych dokázal vzdorovat, kdyby ještě chvíli pokračoval. Srdce mi buší tak, že se bojím, že mi vyskočí z hrudi. A celé moje tělo se chvěje. "Chtěl bych vidět tvojí pravou tvář." Sám nevím, kde se ta myšlenka vzala. Měl bych se zajímat o otce a Rhyse, o svůj nový úkol...ale já chci teď, ze všeho nejvíc, vidět, jak démon skutečně vypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Kontrakt Podpalubí Bastien & démon Udělal krok a pak přešel po cele, podíval se směrem pryč, směrem ke dveřím, které mířily pryč a přemýšlel. “Smělé.” zasmál se a pak se s úsměvem podíval na elfa, opět se k němu vrátil a prsty mu opět přejel po zápěstí a vzal ho za zápěstí, pevně ho stiskl a kruh se rozšířil, démon se usmíval. “Tak, měl bys být připraven. Přidal jsem k tomu slib, dokud tvé úmysly budou tvé úmysly po mé vůli, kruh nezmizí. Jsi můj služebník. A tak se mi to líbí.” ušklíbl se a pak si znovu prohlédl tělo elfa, snad ho měřil, měřil každý jeho centimetr a pak se na pár vteřin zastavil na Bastienově klíně. Olízl si rty a podíval se mu do očí, sklonil se k jeho krku a jazykem mu přejel před ohryzek a pak jemně skousl čelist, než vyjel k Bastienově uchu a to jazykem rovněž přejel a jemně jazykem objel a ocumlal lalůček. Zavrněl spokojeně a pak se Bastienovi podíval do očí. “Jak daleko chceš zajít? Jak daleko chceš zajít pro to, čemu věříš? Vyspal by ses se mnou? Zabil bys tu, která tě zavedla za Rhysem? Abys našel svého otce, abys byl silný? Mohu ti dát cokoliv, mohu z tebe udělat krále, mohu probudit tvou magii.” navrhl spokojeně sám se sebou a pak znovu kousl do krku, ale silněji. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Svůdník démon Trochu jsem čekal, že se mi vysměje. A nebo, což by bylo horší, mi moje přání splní. Nestane se však ani jedno z toho. Místo toho se ke mě démon vrátí a na mém zápěstí se objeví další kruh. Jsem nesmrtelný. Tedy, jen dočasně, a jen, dokud budu plnit jeho vůli. Ale i tak...jsem nesmrtelný. Něco mi říká, že to nebudu chtít testovat. Trochu se zachvěju, když řekne, že jsem jeho služebník. Nejsem si jistý, že se mi to líbí. Já jsem přeci magií vždy opovrhoval a dělal jsem vše proto, abych svůj magický potenciál pohřbil. Teď dělám naprostý opak. Připadám si zranitelný, když se na mě démon dívá tímhle pohledem. Vypadá přitom jako mlsný kocour, který se do mě chystá zatnout drápy. Nakonec to však nejsou drápy. Zavřu oči a zalapám po dechu. "Myslel jsem, že chceš být věrný." Zamumlám tiše. Otevřu oči a znovu hledím přímo do těch jeho. Chvíli mám pocit, že se svět kolem mě točí. "Já...nevím." Přiznám a dobře si uvědomuj, jak hloupě to zní. "Chci poznat svého otce. Celý život na mě lidi i elfové plivali a až Anna mi dala pocit, že někam patřím. Konečně jsem měl uznání, jenže teď je to všechno pryč. Tohle mi taky můžeš dát? A chci...chci za Rhysem. Lituju toho, že jsem z toho draka seskočil. Litoval jsem toho hned, jak jsem to udělal." Přiznám, protože stejně nemá smysl to před ním skrývat. Nevím, jestli toužím po bohatství a moci, které mi nabízí. Dost možná bych stejně nevěděl, co si s tím počít. "Udělám, co po mě chceš. Ale nečiní mi to žádnou radost." Skoro až bolestivě vnímám blízkost jeho těla. Tiše vykřiknu, když se mi zakousne do krku. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon Podpalubí Bastien, démon Démon sledoval Bastiena. Hladově, dravě, spokojeně… Ale když potom slyšel všechna ta slova, úsměv mu zmizel a odtáhl se sledujíc elfa. Už ho nesledoval tak náruživě, už jen zvědavě a přemýšlel, jak pokračovat ve svém plánu. Chtěl Bastiena, ale na znásilňování byl už starý. Přistoupil opět k mříži a pokrčil rameny. “Vy lidé jste malicherní,” začal. “Nemá ti to ničit radost, má to být pouze prostředek k tomu, abys mohl žít tak, jak si přeješ. Abys mohl být s tím, koho miluješ. Nenabízím ti nic pro svou potěchu, nabízím ti všechna kouzla a požehnání obchodem, protože tebe to přiblíží k tomu, kam se chceš dostat. Tvůj otec na tebe dává pozor, sleduje tě, snaží se tě sledovat. Možná mu jsi blíže, než si myslíš.” přiznal pak démon a pak se podíval zpátky na Bastiena. “Máš dokonalé tělo, tělo, pro které bych vraždil, ale když ty jsi tak nesmělý.” zabručel už s úsměvem a pak jako stín prošel mříží. “Dobře se mi s tebou povídalo.” uculil se spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Opuštěný půlelf a zavržený milenec démon Jasně vnímám změnu v démonově chování. Už není tak živelný, jeho plameny mě přestaly spalovat a najednou se můžu i pořádně nadechnout. Najednou si připadám jako hlupák. Démon mi tady nabízí vše, co bych jen mohl chtít, podává mi to na stříbrném podnose, a já to, jako tvrdohlavé dítě, odmítám. Já a nesmělý? Jak se to stalo? Z toho mě ještě nikdy nikdo neobvinil Nikdy nejsem nesmělý...až doteď. Na krátký okamžik ho chci zavolat zpátky. Vždyť každá buňka v mém těle nyní křičí na protest. I já bych ho chtěl...ale v posledním okamžiku se zarazím. Zdalipak to má něco společného s tím rusovlasým elfem, kterého mám stále před očima? Zvláštní je, že se v mých představách usmívá. Viděl jsem vůbec jeho úsměv? Vypadá takhle. "Promiň. Nemůžu." Opřu se o mříže a dívám se na démona. Najednou si přijdu strašlivě opuštěný. "Jak mám svého otce najít?" Snažím se soustředit na to, co je skutečně důležité. Jde to, zvlášť, když řekne, že mě otec sleduje. Část mě ale stále musí myslet na to, jak by z něj nejraději strhala oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Princ, vědma a pirát V bezpečí slují Dračí sluj Wynelle, Rhys S knihami plných vědomostí jsem vyrazila do slují. Bylo to už pozdě večer, věděla jsem, že tam Rhyse najdu, co se Aethy vyklubal, nemohl se od něj hnout a mě to nějakým způsobem těšilo. Byla jsem ráda, že konečně byl šťastný, že konečně mohl být se svými draky a že Nyx byla šťastná… Vstoupila jsem do sluje a rozhlédla se, vydechla jsem a v bílých šatech jsem pak procházela hlouběji, abych konečně našla muže, kterého jsem dříve (a snad možná stále) milovala. Vydechla jsem. Nebyl jako Ryllanderys, který se mnou tancoval, nebyl jako Vincent, ale byl to Rhys… Nejmladší z těch, co jsem kdy chtěla, ale měl z nich největší srdce. Jako myška jsem přišla k němu, odkašlala jsem si a poté se k němu posadila a přivítala ho něžným polibkem na rty, než jsem se s ruměncem odtáhla. Chtěla jsem to udělat už dlouho, ale teprve teď jsem byl dost vědomím slabá, abych to vnímala jako nějaký… Risk. Nebála jsem se o naše přátelství, nebála jsem se ani o Bastiena a Rhyse… Chtěla jsem jen a pouze někam patřit. A k Meleagrosovi to nebylo. “Chtěla jsem to udělat už dlouho.” řekla jsem jen lehoučce narudlá a více sevřela knihy. “Když… Mě Ronin znásilnil, doufala jsem, že v jeho obličeji uvidím něco z tebe, že snad ty bys byl můj první, ale… To se bohužel nestalo, ale když jsem zavřela oči, už to nebylo tak hrozné.” řekla jsem jen nejistě a strčila si pramínek vlasů za ucho. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Princ, vědma a pirát V bezpečí slují Dračí sluj Jak se mi od návratu do Acrinu stalo zvykem, místo toho, abych navázal do vlastní postele, jsem skončil v dračích slují. Nyx byla klidnější (a já ostatně také,) když jsem zůstával poblíž, a krom toho jsem si jen těžko dokázal odepřít čas strávený s tím maličkým. Láska pro něj vzkvétala v mém srdce a já si začínal uvědomovat, že to pro jednou nemělo nic společného s mou nejdražší dračicí. Miloval jsem to zvědavé, světle modré stvořeníčko, ne protože jsem miloval jeho matku, ne protože mi Nyx byla vším, ale protože si Aether sám dokázal ukrást mé srdce a mně začínalo být nadmíru jasné, že jej zpátky chtít nebudu. Seděl jsem opřený o trup Nyx a její syn se mi již před nějakou dobou uvelebil v klíně. Klidně oddechoval. Sám jsem se přistihl, že jsem na okamžik zavřel oči. Neměl jsem to srdce jej budit, takže to vypadalo na další noc strávenou v slujích. Ne, že by mi to vadilo. Teprve s odkašláním jsem vzhlédl a… Překvapeně jsem zamrkal a pozoroval Wyn, jak k sobě se začervenáním přitiskla knihy. Chtěla to už udělat dlouho? Nadechl jsem se, abych cosi vyslovil, sám jsem přesně nevěděl co, ale ona pokračovala. Jak já si v tom okamžiku přál, aby nepokračovala… Bolelo by to méně. Ruka, která dosud hladila Aethyho, se zastavila. Na mé hrudi vzplálo rozčílení, ale… přítomnost dráčete mě držela klidného. Nesměl jsem ho polekat, a tak jsem semkl rty a potlačil povzdech. „Wyn,“ podíval jsem se na ní něžně a natáhl k ní ruku, abych ji objal kolem ramen a přitáhl si ji na hruď. S povzdechem jsem ji políbil do vlasů a hlavou zůstal ponořený do jejích vlasů. „Omlouvám se… tak strašně se ti omlouvám. Měl jsem tam být, měl jsem tě ochránit. Nic z toho by se nestalo, kdybych tam byl. Omlouvám se. Už se ti nic takového nikdy nestane, nikdo ti neublíží. Nedovolím to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Princ, vědma a pirát Démon a liška Dračí sluje, podpalubí -> sen Wynelle, Rhys, Bastien Nadechla jsem se kývla jsem, více jsem se natiskla na Rhysovo tělo a snažila jsem se být klidná. Snažila jsem se utřídit své myšlenky, ale čím blíže byl spánek, tím více se mi dostávaly do hlavy vize budoucnosti. Zavřela jsem oči a poslouchala jeho srdce, dala jsem mu ruku na srdce a lehce s ní přejela po hrudi, abych se mu potom mohla podívat do očí. “Ale je to v pořádku, už se nebojím. Už se nebojím ničeho.” přiznala jsem a poté se lehce usmála, když mě políbil do vlasů. To bylo to jediné, co mi chybělo ke spokojenosti. “za pár dní bude ten ples… Docela se na něj těším…” přiznala jsem nejistě. “Ale jsem nervózní, když jsem naposledy byla na taková akce, byla jsem v rohu… Viralské plesy byly takové černé.” přiznala jsem Rhysovi. “A bojím se, že si se mnou nikdo nezatancuje, jsem přece jen… Zrádce…” svěřila jsem se, ale… Netrápila jsem se, to bylo špatné slovo, spíše jsem přemýšlela, co mám udělat, abych byla co nejméně podezřelá. Pak jsem se ještě na chvíli zamyslela. “Pronásleduje mě démon. Před… Dekádou a pár roky jsem o něm něco zjistila. Už nevím co, někdo mi hrabal v hlavě, ale jemu se to nelíbilo a vím, že o mě ví… A jestli mě zabije, tak to nebude vadit, mé vize už poté nebudou, ale… Ještě bych chtěla mít svatbu předtím, než zemřu.” řekla jsem s ledovým klidem a poté jen mávla rukou a zavřela oči. A démon zpozorněl, jak odcházel z podpalubí a pak se zadíval na Bastiena naposledy. “Máte slabé mysli. Tak rád bych tě svlékl a prohlédl si tvá tetování. Všechna. Přál bych si ti na hrudi udělat pár značek, ale asi jsem příliš náročný.” pokrčil nakonec rameny a odešel jen proto, aby Bastiena pak srazila magie na zadek a dostala se až ke spícímu Rhysovi. Jen proto, aby pak oba se objevili na rozkvetlé louce obklopeni cizí magií. Jen proto, že démon měl plán a věděl, že už se nehnu od dračího prince. Jen protože věděl, že Rhys musí vědět, že Bastien žije. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Sen démon, Rhys Jsem jeho slovy zmatený. Ošiju se, když zmíní moje tetování, teď už nepochybuji, že přesně ví, kde jaké mám. Ani se nemusím svléknout a i tak se cítím být skoro zneužitý. "Počkej, a co můj otec?" Vykřiknu za odcházejícím démonem, ale odpovědi se už nedočkám. Obestoupí mě magie a já se propadnu do nicoty ještě dřív, než stihnu klesnout na zem. Nechápavě se kolem sebe rozhlédnu. Tohle místo je až příliš krásné na to, aby to byl můj sen. Trochu připomíná některá místa na létajících skalách. Věčně zelené pláně pokryté divokými květy a bzučící hmyzem. I přes tu nádheru ale ve vzduchu cítím něco zlého. Obestupuje mě to a mě je jasné, že tohle je ta pravá, démonická magie. Sice jí nevidím, ale cítím, jak se kolem mě obtáčejí její úponky. Jsi můj služebník. Připadám si tím pošpiněný. Bez toho, abych se nad tím zamýšlel, popotáhnu rukáv, abych tak zakryl značky, které mi démon zanechal na zápěstí. Náhle však jako kdyby všechny ty nepříjemné pocity zeslábly, to když před sebou uvidím Rhyse. Srdce se mi rychleji rozbuší, ale tentokrát je to jiné, než když se ke mě přiblížil démon. Teď je to čirá radost. Nepřemýšlím, prostě se vrhnu vpřed, abych mohl elfa obejmout. V hlavě mi přitom rezonují všechna ta démonova krásná slova. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Princ, vědma a pirát Sen plný magie Dračí sluje > Snová louka „Zatancuji si sebou,“ zašeptal jsem jí s úsměvem do vlasů. Tolik jsem slíbit mohl. Pak jsem vydechl a opět zavřel oči. Tělo Nyx mě hřálo na zádech a Aethy v mém klíně se zavrtěl. Takhle to mělo být. Opět jsem ho pohladil, zatímco se Wyn opět rozvyprávěla. Tentokrát jsem se ale zamračil. „Nemluv takhle. Konečně ses vrátila domů, nic se ti nestane. Potřebujeme tě tu. Blanche tě potřebuje, já… a já taky,“ dodal jsem poněkud nejistě, ale byla to pravda. V paláci jsem měl spoustu přátel, spoustu známých, spoustu těch, který na mě záleželo, ale Wyn… jedině s Wyn jsem měl pocit, že se jí mohu svěřit s čímkoliv. Jedině ona rozuměla mému spojení s Nyx a vedle ní se stala ženou nejbližší mému srdci – dokonce i teď, po všech těch letech. „Slib mi to. Udělám všechno pro to, aby se ti nic nestalo, ale ty se nesmíš vzdávat ještě před bojem. Budeš v pořádku. Máš mě, Nyx, Blanche… Nikdo ti neublíží, ani démon.“
Tlukot mého srdce zpomalil, tiše jsem oddechoval a cítil, jak pomalu upadám do snové nicoty. Sluje, Wyn, dokonce i Nyx se mi vzdalovaly tak nepřirozeně rychle. Kdy jsem si naposledy připadal takhle klidný? Tak podivně klidný… uvědomoval jsem si magii, která ke mně tíhla. Wyn. Ale proč? A pak jsem otevřel oči. Už jsem neseděl v bezpečí u Nyx, stál jsem uprostřed malebné louky poseté kvítím a tak neodpovídajícímu tomu, co se tetelilo ve vzduchu. Temná energie, silnější než cokoliv, co jsem kdy cítil. Magie, z níž běhal mráz po zádech, visela nad tímhle krásným snem a zanechávala za sebou hořkou příchuť. Až ke mně se ale nedostala, stále jsem cítil čistou magii Wyn, která mě obklopovala a chránila. „Bastiene,“ vydechl jsem překvapeně, když se mi půlelf- ten půlelf? vrhnul do náruče ještě předtím, než jsem se dokázal vzpamatovat z toho, co se dělo kolem. Konečky mých prstů se třásly, než jsem jej pevně stiskl a celé mé tělo zaplavila prazvláštní úleva. Co přesně pro mě ten pirát znamenal? Nechápal jsem. City v mém srdci se chaoticky mísily a já už nevěděl, čemu z toho jsem mohl věřit. „Ale… jak? Vždyť ses vrátil na tu loď, Eastaughffe-…“ vypadlo ze mě zmateně, než mou mysl uchopila důležitější otázka a já se od něj odtáhl: „Proč jsi to udělal?“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Sen Jak se kolem mě sevřou elfovy ruce, ucítím, jak se ode mne ta temná energie odtáhla. Jako by mě Rhysovo světlo chránilo před temnotou, která se za mnou táhla. Na okamžik bylo všechno přesně tak, jak to mělo být. Pak se ale Rhys odtáhnul a já si uvědomil, jak hloupě možná působím. O krok ustoupím a temná magie po mě opět natáhne své úponky. "Promiň. Já nevím...asi jsem dostal strach." Sám nevím, proč jsem ho opustil, tak jak bych to měl vysvětlit jemu. "Ale litoval jsem toho, hned jak se tak stalo." Elf vypadá, že je opravdu v šoku, že mě vidí. Z jeho reakce usuzuji, že si opravdu myslel, že mě Annabella zastřelila. "Kapitánka mě zbavila postavení a práv. Vězní mě na lodi, ale brzy mě vysadí někde v divočině, jako trest za neuposlechnutí rozkazu." Vyložím mu svojí nepříliš veselou situaci. "Ale jsem rád, že Vám se podařilo uniknout." Usměju se. Mám trochu strach, aby se Rhys nezačal zajímat o to, jak jsme se do tohohle snu dostali. Nechci mu říkat nic o svém rozhovoru s démonem. Alespoň zatím ne. Nejprve si musím sám rozmyslet, co si s celou tou záležitostí počnu. "To, že spolu mluvíme znamená, že jste oba v pořádku, ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Princ, vědma a pirát Sen plný otázek Snová louka Temná magie kroužila kolem nás a když Bastien ustoupil, přilnula k němu. Neváhal jsem a následoval ho. Přistoupil jsem k němu, jak nejblíže jsem mohl, aniž bych se ho dotýkal. Lehce jsem sevřel jeho paži, abych ho udržel ve své blízkosti – ne nijak násilně, spíše... něžně? Ochranitelsky. Chtěl jsem ho udržet v bezpečí před čímkoliv, co tu s námi bylo. „Zůstej u mě,“ pokynul jsem mu a rozhlédl se po louce, kterou proháněl teplý letní vánek a čechral barevné listí. Jak rád bych se oddal tomu příjemného snu, co se mi tu nabízel... možná bych pak pochopil, proč mé srdce zrychlilo. „V divočině? Kde jste?“ zpozornil jsem, když zodpověděl otázku, aniž bych se na ni odvážil zeptat. Tentokrát jsem se zahleděl přímo na něj a chvíli si dovolil cosi hledat v jeho očích. Byly vždycky tak půvabně hnědé, že při správném světle šly odstíny až do zlatova? „My jsme v pořádku,“ dostal jsem ze sebe po chvíli, která se mi zdála jako věčnost. „Nyx je taky v pořádku. A Isabella bude také, Stvůra potřebuje opět nastřádat síly, než bude značku schopna odstranit, ale pak ji podpoří i další šamani.“ „Kde tě vysadí?“ zopakoval jsem svou otázku o něco důrazněji, než se ve mě probraly instinkty léčitele a pořádně si ho od hlavy k patám prohlédl. „A ty jsi v pořádku? Nezranili tě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Cíl neznámo Rhys Vděčně se k němu opět přiblížím. Temná magie, která mě obklopuje se mi ani trochu nelíbí. Na takové krásné místo, jako je tohle prostě nepatří. Navíc se bojím, co jsem to udělal, co jsem to na sebe přivolal. Nejsem pověrčivý, ale věřím, že duše člověka by měla zůstat čistá. To se o té mojí už zřejmě říct nedá. Když je mi však elf nablízku, nemá tahle temná magie šanci. "To jsem rád. Potřeboval jsem vědět, že to nebylo zbytečné." Po tváři se mi rozlije výraz úlevy. Na Rhysovu další otázku však odpovím jen potřesením hlavy. "Nemám nejmenší tušení. Ale dokážu se o sebe postarat." A když ne já, tak ona démonická magie mě jistě naživu udrží. "Anna mě sice v tuhle chvíli nenávidí, ale nedovolila by, aby se mi něco stalo. Vysadí mě v divočině s lahví vody, pistolí a prachem. Pak už je to jen na mě." Chtěl bych elfovi říct, jak hrozný to je pocit, o všechno přijít, ale nechci, aby se z toho vinil. I přes úzkost, kterou cítím, se tak snažím tvářit, že o nic nejde. "Rhysi... já, půjdu do Nothie." Rozhoupu se k tomu, na co celou dobu myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Princ, vědma a pirát Sen, tak zvláštní sen! Snová louka Na tváři se mi na okamžik mihlo zklamání, když Bastien zavrtěl hlavou. Zadržel jsem povzdech, který se mi vydral z hrudi. Nemohl jsem s tím nic dělat. Musel jsem věřit, že se o sebe zvládne postarat. Musel jsem věřit jemu. Jemně jsem stiskl jeho paži a přikývl. „Zvládneš to. Bohové budou stát při tobě, zvládneš to,“ hlesl jsem pevným hlasem a pokusil se pousmát, i když se mi nic z toho nelíbilo. Nepotřeboval mé pochyby. „Přijď do Acrinu. Počkám tu na tebe, budeš moci začít znovu. Lépe. Pomůžu ti.“ Ještě chvíli jsem hleděl do těch nádherně hnědých v očích, v nichž by se dokázal úplně ztratil a díky nimž nic z toho, co se dělo kolem nás, nepůsobilo tak děsivě. Vydechl se a rukou se dotkl jeho ramene, abych si jej opět přitáhl do objetí. Byl v pořádku. Nevěděl jsem, proč na tom tolik záleželo, ale jakob mi spadl kámen ze srdce. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ hlesl jsem k němu tiše. „Já... děkuji, že jsi to udělal. Vím, nebylo to kvůli nám, ale kvůli té maličké, ale... i tak děkuji,“ pokusil jsem se nešikovně přeměnit myšlenku ve slova, ale snad jsem v tom okamžiku byl i rád, že mi pirát nemohl vidět do obličeje. Proč jsem si najednou připadal nervózní? |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rudý vodopád Jenom přikyvuji. ...začít znovu... Zní to tak krásně, a já tomu najednou i věřím. Věřím, že když budu s ním, tak opravdu bude možné hodit minulost za hlavu. Ne všechnu, na Annu, Isy, ani piráty, nechci zapomenout. Ale Wyn mi neposlala Rhyse do cesty bezdůvodně. Rhys mě znovu obejme a já se utopím v záplavě jeho rudých kadeří. Opět mě zaplaví vůně konvalinek. Nikdo mi nikdy nevoněl tak hezky, jako právě on. Nejsem si jistý tím, že mě miluje, ale pevně věřím, že je mezi námi něco speciálního. Musí být. "Bylo to hlavně kvůli ní...ale nejenom. Víš, já na tohle pirátování asi stejně nikdy neměl vlohy. Nelíbilo se mi vidět tě zavřeného v kleci. A omlouvám se, byla to moje vina, že ses v ní ocitl. To já upozornil kapitánku..." Nedořeknu to. Vím, že když bych jí neupozornil, nikdy bychom se nesetkali a já bych nikdy nenašel svojí rudou stužku. "Najdu si tě...elfíku." Slíbím mu rozechvěle. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Princ, vědma a pirát Sen plný zlé magie Snová louka „Na piráta máš v sobě příliš dobra,“ hlesl jsem přesvědčeně. Už jednou jsem mu něco podobného řekl, i když tehdy nevypadal, že by se mu ta myšlenka zamlouvala. Nicméně se rozhodl nesobecky chránit tu maličkou, nedbaje následků, o nichž musel vědět, že padnou na jeho hlavu. Ať už jeho minulost byla jakákoliv, rozhodla se správně. A copak jsem někoho takového mohl odsuzovat? Povytáhl jsem obočí nad oslovením, které si pro mě Bastien zvolil. Nakonec jsem se ale nad tím jen pobaveně pousmál a zavrtěl hlavou. Nevadilo mi to, ač jsem si možná na chvíli myslel, že bude. Na chvíli mi to dovolilo zapomenout na temnou energie, která naši kouzelnou louku obklopovala. Ale jen na docela krátkou chvíli. „To doufám. Dávej na sebe pozor,“ odpověděl jsem na jeho slib a pravdou bylo, že mě skutečně zahřál u srdce. Chtěl jsem ho opět potkat. Doopravdy potkat. Nyní jsem jej ale sevřel o něco pevněji a sklonil se k jeho uchu, abych promluvil ještě o něco tišeji: „Víš, co se tu děje? Koho je to magie?“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Hodný pirát, špatný lhář Rhys Pousměju se, tvář stále schovanou v elfových vlasech. Má pravdu. Měl jsem pirátský život rád, protože pro mě znamenal svobodu. Ale byly věci, které mi vadily, jen bylo jednodušší před nimi prostě zavírat oči, nebo o nich jednoduše nemluvit. Asi jsem nebyl vždycky dobrý člověk, ale díky němu mám pocit, že to ještě můžu napravit. Zachvěju se, když mi Rhys zašeptá přímo do ucha. Bál jsem se, že se zeptá a jsem rád, že mi nevidí do tváře. Zavrtím hlavou. "Myslel jsem, že to budeš vědět ty. Byla tady, když jsem se tu objevil." Není mi příjemné zapírat, ale pravda by mu příliš ublížila. Popřela by vše, co si o mě myslí. Ještě před okamžikem jsem se hřál ve světle představy, že můžu být dobrý. Jenže tahle temná síla je tady kvůli mě. Kvůli tomu, že se paktuji s démonem. Moje nadšení zmizí stejně rychle, jako se objevilo. Ale nemůžu dovolit, aby to Rhys viděl. Ještě pevněji se k němu tedy přitisknu. Netrvá to dlouho, než se konečně odtáhnu. "Neměli bychom se tady zdržovat. Tvoje aura nás sice chrání, ale i tak cítím, jak se po nás ta temnota natahuje. Musím se vrátit na loď. Musím se rozloučit s Isy." Smutek v mé tváři je nyní zcela patrný. "Děkuju, Rhysi. Myslel jsem, že jsem o všechno přišel, ale ty jsi mi ukázal, že to tak nemusí být. Budu ti vděčný, pokud mi ukážeš, jak jinak bych mohl žít." Udělám krok vzad a cítím, jak mě obklopila temná magie a jak mě táhne pryč. "Budu se těšit na naše další setkání." Zvolám ještě, než se louka přede mnou zcela rozplyne. Opět jsem se ocitl v temném podpalubí lodi. Démon je pryč a jedinou společností je mi Chico, který starostlivě očichává moji tvář. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Postarej se o svou StvůrkuTalitha Dovolil jsem si drobný úsměv, když jsem prsty přesunul tam, kam mi Tali nenápadně naznačovala a pokračoval v drbání, zatímco jsem naslouchal jejím slovům. "To je v pořádku, hlášení mi podáš, až si odpočineš. Aspoň si to budeš moct pořádně rozmyslet, budu chtít všechno, co si o kapitánce, jejím mláděti a obecně posádce pamatuješ..." Zaúkoloval jsem svého pobočníka, ale pokud by se snad chrula, aby se dala do práce ihned, zase jsem ji přitlačil zpátky. "Až si odpočineš," zdůraznil jsem znovu. Venku zase vrzla prkna a moje ruka automaticky zalétla k pažbě pistole, opatrně jsem sesmekl Talinu hlavu z klína a tiše se vyhoupl na nohy. "Pane kapitáne, nesu vám to jídlo!" Zavolal ženský hlas a když jsem přešel bezhlučně ke dveřím a začenichal, skutečně se mi nos naplnil vůní polévky od oběda, žitného chleba a a masa, mísící se s pachem mladé dívky. Pach však nebyl ostrý adrenalinem a necítil jsem ani olej a ocel zbraní či brnění magie, takže jsem se nakonec uvolnil a dveře otevřel. Dovnitř vešla mladá dívka a zručně balancovala dvěma miskami a kusem chleba, přes jednu paži pak měla přehozené jednoduché šaty a halenu. Poděkoval jsem jí a všechno to od ní nějak pobral, načež děvče rychle odspěchalo pryč. Zavřel jsem za ní dveře a přešel k posteli, kde jsem pomohl Stvůře se posadit a podal jí nejprve misku s teplou polévkou a chlebem. Hustý zaječí guláš však čekal opodál, až ho věčně hladová Thryenka také spořádá. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Princ, vědma a pirát Sním, nebo bdím? Snová louka > Dračí sluje Nevěděl. Poněkud zklamaně jsem přikývl a pohladil ho po zádech, nejspíše jsem ho vyděsil. Ačkoliv jsem ho k sobě prve přitáhl z toho důvodu, abych mu položil onu otázku, aniž by nás mohl kdokoliv přeslechnout, nyní jsem si uvědomoval, že se ono objetí proměnilo v něco jiného. Odmlčel jsem se. V dalším okamžiku se pirát ale odtáhl. Nesnažil jsem se ho zastavit, i když mi najednou scházelo jeho teplo. Tento zvláštní sen naplňovaly pocity a pohnutky, které mi byly cizí a neznámé. Všechny spjaté s postavou piráta. „Dávej na sebe pozor,“ hlesl jsem a povzbudivě se na něj usmál navzdory smutnému výrazu, který se mu objevil na tváři. Tížilo mě, čeho všeho se musel vzdát, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Mohl jsem mu jen nabídnout svou podporu a pomoc, až se sám dostane do Acrinu. Nic víc. Sotva ode mě ustoupil, temná magie se po něm natáhla. Instinktivně jsem vykročil za ním. Takhle ne. Pirát ale zmizel v temnotě a louka samotná se roztříštila na milión malých kousků, které v sobě odrážely jen zlomek toho, co se tu odehrálo. Najednou jsem už pod sebou necítil pevnou zem a-… *** Trhl jsem s sebou. Když jsem se ale tentokrát rozhlédl, byl jsem zpátky v dračích slují. Tam, kde jsem měl být. Vydechl jsem a zády se zapřel o tělo Nyx. Aether se nepokojně zavrtěl v mém klíně, snad jej můj náhlý pohyb málem probral. Pohladil jsem po světlemodrých šupinkách a konejšivě k němu zašeptal: „Ššš, spi,“ ale mé vlastní myšlenky se upnuly k tomu pirátovi, který… žil. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro JÍDLO!!!! A hm... Oblečení...VelitelJe pro mne bolavé vzpomínat a přemýšlet o tom, co po mne Velitel chce... Bude chtít... Ale kvůli němu to zvládnu, kvůli němu se tam v duchu... Vrátím. Je to má povinnost, chce to vědět a bude to vědět, to je něco, o čem se ani neodvážím diskutovat, jen... "Kňui," zamrkám, když můj vážný soustředěný výraz rozbijí Velitelova slova i dotek. Až si odpočinu. Povzdechnu si a sotva patrně kývnu hlavou. "Rrrozumím..." hlas mi opět zadrnčí a já aspoň na chvíli přivřu oči, zatímco si užívám, jak se Velitelovy prsty probírají mými vlasy a poslušně drbou. A pak... Pak je ta chvíle náhle pryč, rozbitá na tisícero kousků jediným zavrzáním podlahy před pokojem. Cítím Velitelovo napětí jako své vlastní. Když mne odstrčí, aby mohl vstát, překulím se na břicho a zvednu se aspoň na loktech, i když je to mnohem namáhavější než by mělo být. Lehce sebou škubnu, když mi dojde, že já vstát nemůžu, protože mám nohy zamotané do deky. Napětím téměř nedýchám, a tak když se ozve ženské zvolání, div nenadskočím. Tedy. Možná trochu nadskočím jak sebou škubnu a přikrčím se. "Uchm... Haui..." vydechnu. Když se uvolní Velitel, uvolním se i já, žádné nebezpečí, vše... Je... JÍDLO! Vůně horké polévky a masa mne uhodí do nosu jako dobře mířená rána pěstí. Jako na povel se mi začnou v ústech tvořit sliny a z mého břicha se ozvou zvuky jako by se z něj měl každou chvíli prokousat vetřelec. Oblečení mne v tu chvíli vůbec nezajímá - takhle jsem oblečená tak akorát, ne? Nic nepřekáží, nic zbytečně neškrtí, nic... Kašlat na to. JÍDLO! "To tak... Voní," ozvu se snad až... Netrpělivě. Velitel se v mých očích hýbe najednou tak strašně pomalu, a vůně toho jídla mne mučí stejně jako... Na palubě. Můj výraz se na krátkou chvíli změní na ublížený, když si vzpomenu na misku guláše položenou před klecí tak, abych na ni nedosáhla, ale moc dobře o ní věděla. Vše zlé je ovšem zapomenuto v okamžiku, kdy sedím a v klíně mám misku s polévkou... I když bych se do toho nejraději pustila hned, nejistě se po Veliteli podívám jako bych čekala na svolení. Se stejnou chvějící se nejistotou se natáhnu po lžíci a nutno podotknout, že se notnou chvíli fakt poctivě snažím tou lžící jíst, než... No... Lžíci ve chvíli, kdy se na mne Velitel nedívá, odložím a začnu polévku hltavě pít, kousky zeleniny i masa v ní snad ani nekoušu, ale rovnou polykám. Provinile pak loupnu pohledem po Veliteli, když mu předávám prázdnou - a možná i vylízanou - misku po polévce, abych ji vyměnila za guláš s chlebem, který čeká stejný osud. Bude mi možná zle, ale... Bohové, já mám takový hlad! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Když jeden přijde, druhý musí odejít Annabelle, Bastien Jak je to super být u tatínka! Pořádně ho objímat! Vidět jeho úsměv! Slyšet ta hezká slova! Ale nic z toho si neužiji takovým způsobem, jak bych mohla a chtěla. Ani pořádně nevnímám tatínkovu ruku, za kterou mě drží, když došlo na soud. Jak bych mohla mít jen střípek štěstí, když je můj nejlepší kamarád v takovém průšvihu? Nespokojeně se na tatínka zamračím, když mi řekne ta smutná slova o lásce a životech. Nedává mi to vůbec smysl! Jaký dračí princ? To jako Rhyse? Ale vždyť to Bastien dělal pro mě, a ne pro Rhyse, ne? Jinak by nepouštěl určitě tu vypelichanou ... vochechuli, tak! O to víc se upnu k mamce a tomu, aby mi aspoň ona pomohla vyřešit, jak z toho Bastiena dostat. Byla to ta jediná věc, na kterou jsem teď zvládla myslet, i když ji vidím sedět u stolu a popíjet to hnusné dospělácké pití, co Zizzy chutná. Oči se mi zaplňují slzami, jak mě i maminka odmítá. Snažím se to pochopit, ale moc mi to nejde. Všechny myšlenky se mi vrací stále a pořád k tomu, že Bastien odejde, že bude sám. A v ten moment vždy ihned všechny argumenty ztratí váhu. "Ale... vždyť je to můj nejlepší kamarád. Naše rodina... Kam půjde? Co bude dělat? Vždyť bude na všechno sám! A kdy ho zase uvidím?" ptám se zoufale maminky, protože ta vždycky má správné odpovědi na všechny otázky. Po tvářích mi už stékají zoufalé potoky slz. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Vilímkova farma- Desátník Ryllanderys, Wynelle a RhysJako starodávné příběhy o smrti a slávě pamatuj, kdo jsme... Vždycky jsem zachovával uctivou pokoru před světelným éterem, který byl prazákladem každé hmotné i nehmotné energie, začátkem i koncem všeho života, a zároveň hybnou silou čarodějova magického potenciálu. Nemohl bych to brát jako samozřejmost, když se nebe rozestoupí a na můj povel sjede do země blesk. Neexistovalo něco jako "náhody", celé to byl cyklus přediva mysli na pozadí vyššího vědomí, které si stěží uvědomujeme. Takže se mohlo stát, že navzdory pečlivé přípravě kouzlo selže. Utužování nejistoty bystřilo moje smysly. Zanechávalo mne... připraveným na cokoliv. Na tohle ne. Portál tvořilo okruží z řetězců pableskující záře, která praskala jako suché slámky a odhazovala jiskry do všech stran. Stál pevně a připomínal zrcadlo, ačkoliv na protější straně nebyl odraz, nýbrž místo daleko za tímto. Ryllanderys neposlechl dekorum a vstoupil dovnitř první. Kráčel vznosně na svých štíhlých nohách, s mladickou sveřepostí, a já se najednou nedokázal ubránit poněkud morbidním představám o porcování jeho lýtka, které zrovna před chvilkou protáhl průchodem. Kdybych ho býval uzavřel... odkrojila by masa energie svalstvo rovnou s kostí, bez překážky, jako když horký nůž zakrojí cihlu másla. Už jsem podobné magické nehody viděl; nepříjemná to věc. Vykročil jsem v bezpečí pracovny a objevil se na travnaté půdě zalité pozdně odpoledním sluncem. Prudký jas západu byl nečekaně ostrý pro široce roztažené zřítelnice, takže jsem si na moment zaclonil tvář a ztratil pojem o situaci. Někdo mě oslovil. Trvalo to dvě nebo tři mrknutí, než se detaily tváře přede mnou usadily v povědomém obraze. Vzpomínkám to trvalo ještě o něco déle, než mi připomněly jméno toho mladíka- před mým vnitřním zrakem sotva čtyřletého chlapce s drobnými ručkami plnými zralých jahod. Dobrosrdečnost byla výsadou dětí. Vždycky se chtěly přátelit, bezprostředně navazovaly vztahy a byly schopné rozradostnit se i při pohledu na něco tak obyčejného, jako je vrabec. Měl jsem děti rád, akorát s omladinou bývala potíž. Obzvlášť, když jméno rodiny neslo určitá privilegia. Titul. No jistě. Vzpomínám si. Syn lorda generála. Rhys, samozřejmě. Zpytavě jsem si ho prohlédl a zastavil až na elfových rukou - možná proto, abych se předem ujistil, že nejsou červené od lesního ovoce. Něco s nimi nebylo v pořádku. Ale dřív, než jsem ta zranění lépe prozkoumal, přitočila se k jeho boku dívka. A ve mě zatrnulo. Někdy jsem měl pocit, že dovedu silou vůle ohýbat čas a prostor, že se svět otáčí přesně tak, jak to potřebuji já, ale nic na téhle zatracené zemi, v tomhle čase a prostoru, mě nemohlo připravit na střetnutí s Wyn, kterou jsem považoval v lepším případě za mrtvou a navždy ztracenou. Nebylo to zase tak dlouho, abych dokázal zapomenout na líbeznou růž jejích tváří, avšak příliš pozdě mi došlo, že příčinou jejího rozrušení ani zdaleka není opětovné shledání, jako spíš desátníkův rozšafný úsměv. Ovšemže. Pobyt mimo hranice domova jí zkazil úsudek. Nebo to byl můj pohled na ni, který udělal z cudného úsměvu cosi neřestně poddajného a něžnou červeň líčka změnil na přezrálý hnus? Ne, bylo to těmi hadry, co měla na sobě. "Wyn," oslovil jsem ji příkře, chytil jedno z jejích zápěstí a shrnul rukáv uniformy, abych si ho lépe prohlédl. Bělostná kůže, kterou bych ještě donedávna považoval za tu nejčistší v království, sice nejevila známky zranění, ale překrýval ji dotek cizí magie a čehosi zkaženého, co mi převracelo žaludek znechucením a rty křivilo nesmiřitelnou zlostí. Takže po tomhle jsi pátrala? Po způsobu, jak zradit vlastní zem a lid? Jak zradit sebe sama? Nechala ses zlomit?! Nemusel jsem říkat, jak zklamala. Tímto dnem pro mě Wynelle Graycott zemřela. S lhostejností jsem obrátil oči k desátníkovi. "Ano, zaveďte mě ke kapitánovi. Hned." Řeč byla sice jen o mně, ale žádost zahrnovala i Wyn, kterou jsem železným stiskem vedl za sebou, a rovněž syna lorda generála, Rhyse, jemuž jsem stroze pokynul, aby za námi poslal svého otce. Tahle situace se vyřídí co nejdříve a ke všeobecnému blahu Nothie. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Hlas z kajuty Místo ztroskotání lodi Ronin, Raya, Alec Ozvalo se trhnutí, hlas se zarazil, když slyšel ocelový hlas generála a dveře se pořád neotvíraly ačkoliv Alec udělal vše, co bylo v jeho silách. “Generále, proč nejste se svými jednotkami?” zeptal se nakonec ten ženský hlas a ozvalo se další trhnutí. Pak nic, žena přemýšlela. “Když mi slíbíte, že mě nezabijete, nepokusím se utéct. Když otevřu ty dveře, budete mít předsudky, ale ono je toho víc. Přeju si do Contrivance (hlavní město Viralské republiky).” a pak si hlas uvědomil, že není v pozici, kdy může vznášet požadavky. “Teda… Pokud to jde, potřebuji si promluvit s jednou šílenou ženou, co tam odcestovala, věřte mi, když si s ní promluvím, bude to lepší…” zkusila už spíše žádat a pak se dveře skutečně otevřely. Nezáleželo jí na odpovědi. Před vámi stanula vysoká žena. Krásná, plavovlasá, její vlasy byly dlouhé po lopatky. Doc pocuchané a na hlavě měla naraženou čepici. Zakrývala jí uši, už podle její ostře řezané tváře muselo být jasné, že v rodokmenu má elfa. Jak se vůbec dostala ke kormidlu lodi? A jak tam před vámi stála, zvedla ruce a povzdechla si. “Vzdávám se, není v mém zájmu vám ublížit. A upozorňuji vás, že není ani ve vašem zájmu ublížit mně.” |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Trest Isabelle, Bastien Povzdechnu si a prsty se pokusím aspoň trochu setřít slzy, které se Isabelle koulejí po tvářích. "Musíš tomu dát čas. Právě teď se nedá nic jiného dělat. Později... kdo ví," pokusím se trochu jí dodat odvahy, že ještě není všechno ztraceno. Aspoň pro ní. Pro mě již ano. "Pojď, jsme na místě," dám si poslední lok z láhve a vstanu. Překontroluji zbraně, které mám u pasu. Nasadím si klobouk a upravím kabát. Před dveřmi se zastavím a několikrát se zhluboka nadechnu. Je to jako kdybych měla skočit do hluboké vody. Přesně tak se cítím. Nasadím tedy masku kapitánky na obličej a vyjdu na palubu. Jsme ještě hlouběji v poušti než předtím. Veškerou civilizaci jsme nechali za zádí a kolem nás se rozprostírá jenom písek a kameny. Slunce nemilosrdně žhne a jak se blížíme k zemi vzduch se stává rozpálenější. Převezmu pytel ve kterém je těch několik málo věcí, které Bastien může dostat. Pistole, nůž, láhev s vodou a hrst nábojů. Víc nic přesně jak si žádají naše pravidla. Zastavíme na místě. Kdo není nutně někde potřeba je na palubě. Tohle se nestává každý den a všichni chtějí být u toho. Shromáždí se okolo oči upřené na dveře kterými co chvíli projde odsouzený. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rozloučení Annabella, Isabella Je na čase. Dojde mi, když se před mou klecí objeví dva piráti. Stále jsem, po rozhovoru s démone, trochu otřesený, na to se mě ale nikdo neptá. Chico se mi schová za krkem, opět vyděšený tím, co se kolem nás děje. Je na čase. Zopakuji si, když vstoupím na palubu. I nyní je kolem dav pirátů. Teď nad ním ale visí hrobové ticho. Polknu, z nějakého důvodu mi byl jejich pokřik milejší. Svojí pozornost ale rychle přesunu ke kapitánce. V podpalubí jsem doufal, že za mnou přijde. Že se přijde rozloučit a řekne mi, že chápe, proč jsem udělal, co jsem udělal. Teď ale pochybuji, že se takových slov dočkám, ne, když nás poslouchá celá posádka. Ona si nemůže dovolit ztratit tvář, sežrali by jí zaživa. Opět se tedy upnu na Isabellu. Po rozhovoru s démonem jsem o něco klidnější, on by přeci nedovolil, aby se jí něco stalo. Zhluboka se nadechnu a pokusím se na ní usmát. Nechci, aby věděla, že mám strach. Zastavím se několik metrů od kapitánky a svezu se na kolena. Spoutané ruce natáhnu k Isy. Jediné, po čem nyní toužím, je její obejmutí. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rozloučení Isabella, Annabella Když ke mě Isy vyrazí, srdce mi poskočí. Vím, že ona by na mě nikdy nezanevřela. Dívenka se ke mě přitiskne a já jí přetáhnu spoutané ruce přes hlavu a uvězním jí tak ve své náruči. Schovám tvář v jejích rudých kadeřích a musím se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem konečně schopen jí odpovědět. "Mamka má pravdu. Většina lidí tady nikdy nepochopí, proč jsem to udělal. Myslí si, že jsem je okradla zradil a mají vlastně pravdu. Ale na tom nezáleží. Udělal bych to znovu, hlavně, když ty budeš v bezpečí." Konečně se odtáhnu, abych se mohl té maličké kouknout do tváře. "Isy slib mi, že mě nebudeš hledat. Bylo by to pro tebe příliš nebezpečné. Anna a...a tvůj otec tě ochrání. A já ti za to slíbím, že si najdu cestu zpátky k sobě. Vím, že jsi smutná, že je to dráče pryč. Třeba se za ním někdy spolu podíváme do Nothie, líbilo by se ti to?" Mluvím tiše, a snažím se, aby se ohledně mého odchodu necítila tak špatně. Aby to nevnímala jako konec. "Já se o sebe zvládnu postarat. Nemusíš se bát, Chico mi pomůže." Z pod mých vlasů v tom okamžiku vykoukne hranostajova hlavička. Je nepřirozeně černá, jako by se snad vyválel v mouru. Korálková očka má upřená na Isy. Prve možná nechápal, co se děje, ale nyní je mu jasné, že se loučíme. Jemně se čumáčkem otře o dívčinu tvář, než opět zmizí za oponou vlasů. "Mám tě moc rád Isy. Buď prosím pořád taková čistá duše." Ani na okamžik by mě nenapadlo si myslet, že by démon mohl být dobrý. Bude jí chránit, ale jistě se jí také pokusí pokroutit k obrazu svému. Isy ale jistě bude silnější, než já, a nepropadne jeho svodům. "Řekni prosím mámě, že jí mám moc rád. Nebudu jí přidělávat starosti a v Útočišti se neukážu. Nikdy ale nezapomenu na to, co pro mě udělala. Ani na jednu z vás nikdy nezapomenu." S těmi slovy naposled dívenku pevně obejmu, než se opět napřímím. Konečně připravený nechat se vyhostit. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro S omladinou bývá potíž…Meleagros, Wynelle Desátník Ryllanderys Trhl jsem s sebou, když arcimág nevybíravě uchopil Wynelle, ale místo toho, abych zasáhl, jsem strnul. Stále to byl můj někdejší mistr, rádce krále, někdo podstatně moudřejší než já sám… semkl jsem rty, vydechl a nadále ho sledoval jen s těžko potlačeným rozčílením. Bez ohledu na to, jakou měla Wyn oblečenou uniformu, s ní takhle zacházet neměl. Cosi v jeho výrazu – ta nesmiřitelná zlost, která mu bleskla obličejem – mě ovšem držela na místě. Ne na dlouho. Když mi pokynul, ať přivedu generála, zaváhal jsem. „S dovolením, ale mám jiné rozkazy,“ promluvil jsem a významně pohlédl na desátníka Ryllanderyse. Nebyl jsem jeho přímý nadřízený, ale často jsem jednal pod záštitou generála, a tedy mohl tušit, odkud mé rozkazy pocházejí. „Bylo mi řečeno, že mám setrvat po boku Wynelle Graycott, a dokud nedostanu jiné pokyny, nemohu ji zanechat ve vaší péči. Desátníku, lord generál si šel promluvit s místními. Věřím, že nebudete mít problém jej najít a zavést ke kapitánovi Hideonovi.“ Pohledem jsem následně zapátral k zápěstí Wyn, které Meleagros dosud pevně svíral. Přesto jsem se přinutil pokračovat klidným, pevným hlasem tak, jak se v této společnosti slušelo a patřilo: „Můžete ji pustit, mistře. Bude se nás sama držet. Že ano, Wyn?“ pousmál jsem se na ni slabě a ani na okamžik nepochyboval o tom, že tak skutečně učiní. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Opuštění Isabella, Bastien Nechám ty dva ať se dostatečně rozloučí. Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Opravdu hrozně moc, ale nedávám to najevo. S kamenným výrazem sleduji jak Isabella uváže Bastienovi stužku a pak jíž ho nechám nastoupit do gondoly. Sama se postavím vedle něj a pak je tam již jenom cosi jako čestná stráž. Ne, že by byla potřeba. Bastien se o nic nepokusí. Proč také. Útěkem by si to jenom zhoršil. Jenže to takhle prostě vypadá lépe. Po celou dobu sestupu mlčím. Nenapadá mě nic víc co bych mohla říci. Jenom svírám ten uzlík věcí a čekám až to skončí. Konečně se dotkneme země. Sundám svému již bývalému kormidelníkovi pouta a nechám ho vystoupit. Sama gondolu neopustím. Jenom mu k nohám hodím pytel s věcmi. "Nechť při tobě stojí štěstí," to jsou jediná slova, která mu řeknu a člun se dá znovu do pohybu. Pomalu stoupá nahoru a já upírám pohled na půlelfa, který mi tak dlouho sloužil. Jsem již docela vysoko když se rozhodnu udělat ještě jedno drobné gesto. Sundám si klobouk a pustím ho dolů. Pomalu se snáší ve spirálách. Otáčí se v proudu vzduchu a než dopadne na zem jsme skoro na palubě. Je to něco co Bastienovi tady bude zatraceně hodit, aby mu slunce nevysušilo mozek. To je vše. Takový konec jsme si opravdu nepředstavovala, ale osud s námi někdy hraje opravdu podivné hry. Vstoupím na palubu, Rose se probere k životu a začne stoupat a mířit směrem k Útočišti. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Dlouhé cesta Shelaka Jacobus Merlin zakrákal a nechal lidské ruce, aby se ho dotýkaly. Kdo z toho nebyl odvázaný byla dívka z Shelaky. Koukala na Jacobuse v tiché prosbě, s každým polibkem se na Jacobuse o to více natiskla, svými ňadry ho chtěla pozvat do milého soukromí. Prosbu měla i ve svých očích, ten tichý požadavek a vydechla Jacobusovi do rtů, když ji políbil naposledy. “Nechci, abys šel.” zakňučela a chytila ho za ruce. Znovu svýma rukama přejela po těch jeho, užívala si jeho svaly, užívala si přítomnost piráta, ale když se už vzdálil, zamávala mu smutně a vzdala své snažení úplně. Merlin se jen bezmocně podíval na Jacobuse a šťouchl ho zobákem na omluvu. “KOOS! DOB-RÝ!” zakrákal vděčně a nechal o sebe pečovat, napil se vody a za hodinu sice nebyl ještě úplně fit, ale už byl v takové kondici, aby znovu vzlétl a splnil svou misi. Chtěl své pení udělat radost, chtěl, aby Wynelle byla hrdá, protože takové momenty byly pro něj nejsilnější. Shelaka -> poušť Jacobus, Bastien A čas plynul. Bastien skutečně nepotřeboval ani pít, ani jíst a hlavička Chica se pomalu barvila do původního zbarvení, ale kruh života nemizel. Zřejmě v tom bylo více, než původně bylo řečeno, ale drželo to Bastien při životě tak to snad bylo dobré znamení. Ovšem, ještě lepší bylo znamení, když se nad pouští objevila loď známého piráta. Merlin okamžitě klesl a snesl se k Bastienovi, sedl mu na rameno a pak slétl na horký písek, zakrákal radostně na Bastiena a ohlédl se na loď. Byl skutečně nadšený, že ho našli. “PIR!” zakrákal a pak znovu vzlétl, aby se dostal za Koosem a tomu spokojeně sedl na rameno. Zobákem se otřel o jeho tvář a pak už jen sledoval, co se bude dít. Misi splnil! |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Ztracená ovečka a vlčí mentor Vilímkova farma Rhys, Blanchette, Wynelle, Meleagros Ryllanderys Sledovala jsem Meleagrose a snad byla uklidněná Rhysovo přítomností, ale jak hluboce jsem se mýlila, že jsem v bezpečí. Jako Zlomená jsem neměla moc ambicí, snad pro mě byla důležitá jedna věc - zůstat naživu. Musela jsem, abych jako nástroj sloužila svému majiteli, musela jsem, abych dokázala to, že jsem lepší, než magické bytosti, ale čím jsem byla lepší? Tím, že jsem si zakazovala myslet. Tím, že jsem byla po vůli Ronina Vexareho, tím, že jsem si zakázala cokoliv cítit, tím, že jsem splnila to, co se mi řeklo, ale i já jsem měla své hranice. Jako vědma jsem ve svých vizích viděla mnohé, viděla jsem mnoho utrpení a viděla jsem i to, co by se mohlo stát. Nikdy jsem ale ani Vexaremu, ani Vincentovi neřekla nic, co by mělo zvrátit bitvu, nikdy jsem nepřiznala, že se svíjím, že pláču v noci, kvůli budoucnosti. Snažila jsem se tajit to, co bylo nebezpečné Nothii a to ne aktivně, cítila jsem, že to je tak správně. A proto jsem si nepřipadala jako zrádce ačkoliv jsem byla přesvědčená, že své skutky mnoha známým tvářím neobhájím. Nikdo nevěděl, jaké hrůzy jsem ve Viribu zažila, nikdo neviděl, jak mi pes chytil liščí ohon, jak se nade mnou Vexare nakláněl a s mým tělem dělal to, co uznal za vhodné. A v téhle chvíli můj mozek vypl. Vyděšení zmizelo. Protože ten příkrý tón a odhodlání, ten stisk, nasvědčovalo tomu, že pokud mají nastat hrůzy, pokud mám být Meleagrosem souzena za činy, které jsem napáchala, byla jsem na ně připravena. Jak tohle mohlo být horší, než generál Vexare? “Mentore,” oslovila jsem Meleagrose takovým tónem, kterým jsem odpovídala generálovi. Klidným, vyrovnaným, pokorným. “Budu vás následovat, učiní-li vás to šťastným, ale nemusíte mě táhnout.” řekla jsem jen. Najednou byly emoce pryč, najednou radost z tance byla pryč, zbyl jen strach, který mě nutil poslouchat. Strach, který mě poháněl za mentorem. A zastavila jsem se až, když Rhys promluvil. Ohlédla jsem se a zamrkala. A viděla jsem jeho oči, jeho klid… Vždy jsem Rhyse obdivovala pro jeho klid, který dokázal zachovat, ale nechtěla jsem, aby mě zachraňoval, pokud by mu to mělo ublížit. Nechtěla jsem svým stavem někoho donutit k speciálním ohledům… Snad proto, že já své Zlomení nevnímala jako špatnou věc, jen jako stav, který se už nezmění. “Mistře, předtím, než učiníte závěry, mohu s klidným srdcem prohlásit, že jsem nikdy neprozradila žádné vaše tajemství ačkoliv má mysl byla Zlomena. A nikdy jsem neprozradila ani tajemství Nothie, pokud je důvodem vašeho rozrušení můj stav. Dračí syn má pravdu, budu vás následovat.” Meleagros byl vždy klidný, skoro se mě bál dotknout a teď mě táhl… Nebo se také změnil? Nevěděla jsem, bála jsem se vstupovat na to minové pole a doufala, že dělám správné kroky, kterými prodloužím svůj život. Nepochybovala jsem o tom, že Meleagros by hlasoval pro mou popravu, pokud by mě někdo měl soudit za mé skutky. Za uniformu, kterou jsem nosila. A já to všechno věděla, ačkoliv jsem doufala, že svými slovy ze sebe udělám blázna a zmýlím se. Tak hluboce jsem doufala, že se mýlím, že není rozrušený tím, že bych mohla být zrádce… A pak jsem uviděla svou sestru a sevřela ruku v pěst. Znovu jsem se pozastavila a můj kamenný výraz se změnil. Už se nesmím nechat ovládat! Už nesmím být něčí majetek! Musím poslouchat jen sebe, protože ona tu pro mě bude. Protože mě zachránila, protože mi dala vůli… A já svou ruku natáhla, chtěla jsem se jí dotknout, ale vše to bylo marné. Byla moc daleko, jako tenkrát, když mě cizí muži vláčeli na loď. “Blanche!” snad poprvé jsem zavolala… Snad poprvé jsem zavolala její jméno s takovou tichou žádostí… Protože jsem věděla, že jsem ji kdysi milovala a… Že ji stále miluji... |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Poslední rozloučenáí Isabella, Annabella Isy mi kolem zápěstí uváže jednu svojí stužku, a já jí za to obdařím smutným úsměvem. "To víš, že se najdeme, Prtě." Zhluboka se nadechnu a následuji Annu do gondoly. Naposledy se kolem sebe rozhlédnu, než sklopím zrak ke svým spoutaným rukám. Tohle je asi naposledy, co vidím palubu Red Rose, kormidlo, kterému jsem tak vládnul...a svojí rodinu. Vím, že mě nenávidí. Vím, že pokud bych tu zůstal, tak by mě nakonec zabili. Přesto se mi ale už nyní stýská. Bude mi chybět nerudná Brunhilda, sprosťák Vef, trpělivá Coeanta. Bude mi chybět Anna, která mě toho tolik naučila. A budou mi chybět rošťárny, které jsme s Isy vymýšleli. Pouta z mých rukou zmizí a já vyskočím z lodi. K nohám mi dopadne vak s věcmi, já se na něj ale ani nepodívám. Očima hypnotizuji Annu. Nečekám odpuštění, vlastně sám nevím, v co jsem celou dobu doufal. Část mě možná stále doufá, že najednou vykřikne apríl, i když dobře vím, že to není možné. Tohle je skutečnost a vůbec není hezká. "Sbohem." Zašeptám sotva slyšitelně. Jsem rád, že gondola začala stoupat, protože tohle bych dlouho nevydržel. V očích mě štípou slzy, já ale přesto hledím za vzdalující se kapitánkou. Srdce se mi na drobný okamžik zachvěje, když vyhodí z lodi svůj klobouk. Chňapnu po něm těsně před tím, než dopadne na zem. Dál ale stojím bez pohnutí a sleduji odlétající loď, dokud mi zcela nezmizí z dohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Trosečník v poušti Poté, co loď zmizela jsem posbíral své věci, narazil klobouk na hlavu, a vyrazil. Sice jsem neměl nejmenší tušení, kde se právě nacházím, ale podle pohybu slunce se mi nakonec podařilo určit, kde je východ, a tím směrem jsem vykročil. Hledat v téhle pustině nějakou civilizaci nemělo smysl. V tuhle chvíli jsem se potřeboval co nejrychleji dostat z dosahu spalujících paprsků. Brzy se však ukázalo, že démonická magie má něco do sebe. Necítil jsem hlad, žízeň, ani únavu. Mohl jsem jít bez přestávky, dnem i nocí a nijak se to na mě nepodepsalo. Trochu mě to znepokojovalo, ale byl jsem vděčný. Teprve nyní mi docházelo, že bych se, bez pomoci magie, z pouště nikdy neměl šanci dostat. Lahev s vodou, kterou mi dala Anna, by mi vydržela sotva dva dny, možná tři, když bych hodně šetřil. Jacobus Od chvíle, kdy mě piráti v poušti vysadili uplynulo už několik dní. Nepočítal jsem je, protože mi to nepřišlo důležité. Moje nálada byla na bodě mrazu a klesala stále níž a níž. Nemohl jsem přestat myslet na to, co jsem udělal a jednotvárná krajina a neustávající vedro mi také příliš nepomáhalo. Pomalu jsem začínal mít pocit, že se z pouště snad nikdy nedostanu, když Chico začal být neklidný. Přebíhal z jednoho ramene na druhé a hlasitě pískal. Konečně mě jeho chování přimělo zvednout hlavu, srdce mi v tom okamžiku poskočilo radostí. Nad pouští se totiž vznášela loď, a co víc, já moc dobře věděl, komu patří. Koos! Co tady dělá? Odpověď přišla dřív, než jsem čekal. To, když se z nebe snesl černý pták. "Merline...bohové, díky Wyn." Ještě nikdy jsem toho zatraceného ptáka neviděl tak rád. Strhnul jsem si z hlavy klobouk a začal s ním mávat, abych na sebe upozornil. "Jsme zachráněni." Nadšeně sdělím Chicovi. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Kapitánovy rozkazy. Opět.Meleandros, Rhys, Dalyor, sestry Graycottovy. Desátníkovy zlaté oči zatěkaly mezi arcimágovým vzteky zrůzněným obličejem a očividně vyděšenou Wynelle, ale zaťal zuby, krátce přikývl a vykročil vpřed, směrem k domu, který nyní obývalo prakticky celé velitelství Výzvědných jednotek. Rhysův hlas ho vzak zastavil v druhém kroku a on se otočil jako kdyby byl panáčkem na tanečním strojku a oči mu zlatě zableskly, když uslyšel rozkazy, vyřčené jeho nepřímým nadřízeným. Který, v tomto případě a pouze v tomto případě, civila Arcimága Meleandrose převyšoval. A desátníkovy podpatky se srazily tak prudce, až od okovaných pat odskočila jiskra. "Ano, kapitáne Rhysi, pane!" Vzápětí se stalo něco, z čeho pokaždé bolely oči i mozek, protože zdravý rozum to prostě nebyl schopný stíhat. Vzduch kolem Ryllanderyse se začal vlnit a ohýbat jako vzduch nad rozpálenou plotnou. Elfovy obrysy se začaly jakoby třepit a rozmazávat a během vteřiny se celá měničovat silueta velmi znepokojivým pohybem protáhla a ohnula směrem k Owenovu domu, než celý ten hrozivý amalgám podob implodoval do sebe a ke dveřím se bleskově rozletěl jestřáb. Bylo to třicet metrů. Nemusel se měnit. Ale stejně to udělal. Protože byl sakra desátník Ryllanderys. *** Do otevřeného okna Owenova domu vletěl s křídly přitaženými k tělu černobíle kropenatý jestřáb a dřív, než se stačil někdo pozastavit nad tím, co dělá tohle zvíře uvnitř, roztáhl křídla aby se trochu zpomalil...a z křídel se staly ruce, z natažených pařátů nohy v módně okovaných botách, strakaté peří plesklo jako kabátec s Nothijskými insigniemi a zoban se přetavil ve špičatý elfí nos a ostré rysy, ze kterých elfkám desintegrovaly spodničky. Jen oči, dravčí a bdělé, zůstávaly stejné. A jeho let a proměna uprostřed přistání skočnila tak, že prostě... seděl na třetí volné židli, nohu přes nohu a štíhlé prsty měl sepjaté ve stříšce, s lokty opřenými o kolena. Jak? Proč? Protože byl sakra desátník Ryllanderys. "Velmi se omlouvám za narušování vaše odpoledního...čaje. Nedělal bych to, kdyby situace venku nebyla tak...jak to jen říct...vypjatá. Lorde generále," drobná, tak trochu ptačí úklona hlavy, "dračí kapitán Rhys mi rozkázal, abych vaší okamžitou přítomnost... venku. Dorazil arcimág Meleandros, který se střetl s, velmi líbeznou mimochodem, slečnou z rodu Graycott a jeho chování je poněkud..." Desátník pozvedl obočí a důvěrně ztišil hlas, "...nestabilní. Pokorně vás žádám, pojďte se mnou, než někomu povolí nervy a oni si ublíží." |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Problémy na doslechVelitelŽaludek možná trochu protestuje proti mému hltání, ale nemůžu si pomoci - a pak... Kdo se ho ptá na názor. Je to silnější než já. Na hladovění jsem bývala zvyklá, ale ten pocit jsem už nikdy nechtěla zažít znovu. Znovu ne. Ovšem už první sousto guláše mi div nezaskočí, jak se mi bez varování stáhnou všechny útroby a po kůži se přelije vlna mravenců. Párkrát si dávivě odkašlu a ostře se nadechnu, zatímco střelím nejistým pohledem po Veliteli. "Uchm..." snad se až zastydím, že mne vidí... Tahle. Magie. Ten pocit znám, ovšem varovné zvonečky jsou zase rychle přehlušeny vůní guláše, do kterého se téměř okamžitě znovu pustím v obavách, že by mi ho Velitel mohl sebrat, aby mi nebylo špatně. Avšak nejsem ani v půli misky, když skrze otevřené okno zaslechnu... Hlasy. Hlasy prostoupené emocemi, hlasy, které se přibližují k domu za doprovodu dusavých kroků vypadávajících z rytmu. Zastříhala bych ušima, kdybych neměla ty lidské, takhle jen strnu a přistihnu se, že s prázdným výrazem hledím k oknu, zatímco křečovitě svírám misku ve svých rukách. Polknu. K hlasům si unavená mysl přidává i tváře a jména, vždyť přeci k tomuhle mne Velitel cvičil. Kousnu se do spodního rtu a mé ruce v tu chvíli rozechvěje nervozita. Nevím, co se děje. Ale nemám z toho dobrý pocit. "Velite... li?" kuňknu tiše. "Venku. Pán Rrrhys, elf-kyně řřříkat... Mistrrr Crréten...Cretehuse," zakoktám se do toho a vzápětí i zrudnu, když mi to jméno zabohy nejde zopakovat. Ošiju se. "Omlouvámse," zadrmolím. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Rozmluva Aivacký les, Iluze Kaera, Caithe Běžec jen lehce sklonil hlavu a usmál. “Jistě.” odpověděl kněžce a potichu se odporoučel k jiné skupině elfů. Sám měl otázky, které měly být zodpovězeny, které ho tížily na duši. A šaman elfa nedůvěřivě sledoval, snad se jako mladý jinoch toužil stát také takovým bojovníkem, ale osud mu nepřál a stal se dobrým šamanem. A nebylo na tom nic špatného, ale šaman neměl to vzrušení z boje, neměl tak krásné svaly, neměl v hostincích takovou oblibu u dívek… Potichu si odfrkl a pak zpozorněl, aby se podíval na krásné dívky. Kněžku přejel pohledem a pak si promnul kořen nosu. “No… Bohové s vámi, velectěná, zjistili jsme, že asi necelou míli odtud se zřítila Viralská loď. Nevíme, co se stalo, ale byl tam ten… Verave…” zamyslel se. “Ne.” zamumlal. “Vorave? Ne.” znovu přemýšlel a pak mávnul rukama. “Generál Viralské armády. Nevíme, co dělá tak daleko od své armády. A to, proč tu původně jsme… Mluvili jsme s kmenem a oni nám dali truhlu s takovým sérem… Což o to se postarám, více mi dělá vrásky Vrexare… Myslím, že tam byl nějaký sabotér v té lodi, nechal jsem loď prostoupit magií a ačkoliv jsem se nedostal až dovnitř, slyšel jsem vevnitř ženský hlas. Pak jsme se museli stáhnout, měli tam banší, byla jak pes… Ne tak rozkošná, ale čmuchala tak. Nesnáším tyhle bytosti, jsou děsivé, mám z toho husí kůži!” nechal se šaman slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Zápletka houstneStvůra "Nejez moc rychle Tali, nebo ti zaskočí," broukl jsem nacvičeným otcovským tónem, když Stvůra začala kašlata ošívat se. Ale bylo vidět, jak ji jídlo prospívá, už teď vypadala mnohem...živěji. Thryeni museli být neuvěřitelně odolná rasa. Z úvah mě vytrhla náhla absence hltání a srkání. Zvedl jsem oči a když jsem uviděl Stvůřin výraz, okamžitě jsem zpozorněl a zaposlouchal se, protože jsem tenhle její postoj dobře znal. Stvůřiny uši totiž zachytily něco nepatřičného. Chvíle soustředění stačila k tomu, abych i já nyní slyšel hlas lady Blanchette, prudký a rozrušený. A když Tali zmínila jméno arcimága, rychle jsem přešel k oknu a krátce vyhlédl ven. "Khaldirovy koule v plamenech!" Zaklel jsem tiše skrz zaťaté zuby a posunul si opasek s pistolí a tesáky tak, aby obojí bylo na dosah ruky v okamžiku. Dokonce jsem odepnul jištění pásku držícího zbraň pevně v pouzdře. Byl to spíše reflex, mé vědomé já tušilo, že k boji by nemělo dojít, pokud se svět nezbláznil, ale jak se říká, zvyk je železná košile. "Tali, obléct. Košile stačí. Jdeme ven. Hned. Budeš mi krýt záda!" Použil jsem 'hlas-se-kterým-se-nehádá' a vydusal z mísnosti na chodbu a pak ze schodů do přízemí... |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Poslušná StvůraVelitelNapjatě sleduji, jak se Velitel hbitě přesune k oknu – nikdy mne nepřestane překvapovat, jak je vlastně rychlý. Že je něco opravdu špatně mi potvrdí vzápětí svojí jadrnou poznámkou, která mne dnes už nerozhodí ani se nad ní nepodivím. Sice nevím, jak přítomnost magického mistra souvisí s koulemi Khladira opékanými v ohni, což je nechutná a chutná představa zároveň, ale to nahlas nikdy nevyslovím – ale hádám, že to opravdu není dobré. Záhy už ani hádat nemusím, Velitel mi na nevyřčenou otázku odpoví rozkazem, který nesnese odporu. Zamrkám a zatěkám krátce pohledem mezi jeho zády, halenou a NEDOJEZENÝM gulášem a ve tváři se mi ve chvíli, kdy se nedívá, objeví tak nešťastný výraz, že ani slovy nejde popsat. S polknutím misku guláše odložím a věnuji jí už jen lítostivý výraz, když se vymotávám z deky, abych si mohla přes sebe přetáhnout košili s tichým: „ano, Veliteli“. Krýt záda. Žaludek proti mým rychlým a prudkým pohybům protestuje, a tak se spíš budu snažit nepozvracet Veliteli záda, ale neprotestuji, rozkaz je rozkaz. Trochu se mi zatočí hlava, tuhnoucí svaly bolí a pálí, ovšem i přesto se přinutím Velitele rychle následoval. Dech mám zrychlený námahou a srdce buší, ačkoliv jsem dohromady neudělala nic víc, než že jsem vstala, rychle se oblékla a vyběhla za Velitelem. Soustřeď se! Velitel na tebe spoléhá. Nemůžeš zklamat Velitele! |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Naštvaná sukuba Streinovo sídlo Strein, Theia Alaayah Alaayah se postavila a rozmáchla rukama. “A k čemu mi to je?” řekla roztřeseně. “Proč se mám zajímat o to, co to znamená volební období? Nejsem tu jen kvůli lesu, nejsem tu jen kvůli sobě, jsem tu kvůli lesu samotnému!” řekla podrážděně a poté si prohlížela výzdobu, nábytek a vůbec všechno kolem. Najednou viděla všechno černě a chtěla řádit jako černá ruka, protože to bylo to nejošklivější, co se jejímu milovanému lesu mohlo stát. “Jak můžete tohle dovolit? Les pro vás dělal a stále dělá tolik! Díky stromům dýcháte!” řekla podrážděně a snad nevnímala Streinův nápomocný tón. Byl v ní vztek z mnoha let, z mnoha let útlaku a ze zármutku nad smrtí jejích blízkých rukou Viralců. Zkřížila ruce na prsou a zarazila se. “Někdo mě ale už pár dní sleduje.” řekla nejistě. “Možná to je jen pocit, nejsem si jistá, ale moc jste mi nepomohl. Na vlastní nebezpečí jsem sem šla sem a… Stále jsem nepochopena. Žádný Viralec nechápe, že Aivaica spíše něco nabídne, když ji nevypálíte.” promnula si kořen nosu a zamířila ke dveřím, otevřela a nic jí nemohlo zastavit, byla zklamaná sama ze sebe. Ale zarazila se, když uviděla stín se zlatou hřívou. Zavřela dveře a okamžitě se schovala za Streinem. “Mám strach.” přiznala nejistě. Její postoj se měnil stejně rychle jako moře. Musela být mladá. |
| |
 | soukromá zpráva od Theia li Teŕrlach (VR) pro Nezvaný hostStrein Galden, sukubaDveře se bez varování otevřou, a těžko říci, jestli sukuba dříve pobledne, než zabouchne nebo zabouchne a pobledne, avšak dveře se v další vteřině odrazí od mé boty, když mezi ně a zádveří duchapřítomně vrazím nohu a strčím do nich dlaní schovanou v kožené bezprsté rukavici s kováním kolem kloubů. Nečekám na pozvání ani se neptám na svolení, zda mohu vstoupit, tohle právo mám od okamžiku, co ta malá rohatá potvora překročila práh tohoto domu. Co domu. Města. Hranice. Nepoučitelní. Ačkoliv musím uznat, že tahle abnormalita nás skutečně překvapila. Obvykle hledají své příbuzné, slídí a snaží se škodit, občas nás zavedou k dalším, kteří se tu schovávají, ale nakráčet si to přímo do domu senátora? Zlobivé děvče. Hm. Zlobivý senátor. Hbitě proklouznu mezi dveřmi a stanu tak přímo před samotným senátorem a rohatou sukubou schovávající se za jeho zády. Roztomilé. Na úzkých rtech se objeví náznak úsměvu, zatímco dlaň spočine na pažbě zbraně u pasu, která dosud byla schovaná pod nyní poodhrnutým kabátcem s insigniemi Policie, který mi sahá až ke kolenům, kde se potkává s lemem vysokých kožených bot. Zbytek mého oděvu je až trestuhodně civilní, ačkoliv praktický. „Neruším, že?“ řečnická otázka. Já ani můj tón hlasu neočekáváme odpověď, avšak když pohledem spočinu na Streinovi, přeci jen můj hlas získá na jisté hrané servilnosti nutné pro zachování toho správného dekóra. Absurdní, ostatně jako celá tahle situace. „Prosím odstupte od ní, senátore, hezky pomalu a v klidu a zatím si promyslete, co mi řeknete až k tomu dostanete prostor, děkuji,“ ovšem nenechte se zmást tím „prosím“. To není prosba. To je příkaz schovaný za rouškou toho jediného slova vlastního alibismu. Tmavýma očima spočinu na stvoření za Pánem vzducholodí a s dalším krokem dovnitř nechám dveře se skutečně zaklapnout. „Dovol mi nastínit ti tvé možnosti, ykha, ano?“ poodhrnu i druhou polovinu kabátu, když se dotknu pout za svým opaskem, které se v další chvíli zhoupnou na mém prstě. „Věřím, že nechceš zbytečné problémy a věř nebo ne, já je také nechci,“ přenesu váhu na pravé lehce pokrčené koleno. Klidný věcný tón, kterým k ní promlouvám rozhodně neznamená, že pokud sukuba byť nakrčí nos způsobem, který se mi nelíbí, tak jí ho neustřelím. „Takže – je to prosté. Pokud se budeš chovat rozumně a slušně, budeme se k tobě chovat rozumně a slušně i my. Vyprovodíme tě k hranicím a budeš s okamžitou platností vyhoštěna z území nárokovaného Viralskou republikou pod podmínkou, že příště už žádná šance na návrat nebude. Nebo se slušně chovat nebudeš. Možná zraníš zde senátora, možná i mne, kdo ví, třeba se ti povede nás zabít, ale jediného, čeho tím dosáhneš je, že tě v okamžiku, kdy opustíš tento dům postřelí, spoutají a odvlečou a lidé, kteří přijdou místo mne, rozhodně nebudou ochotni se s tebou o čemkoliv bavit,“ pozorně ji sleduji, a zatímco jí lžu přímo do očí a sotva se mi z toho zrychlí tlukot srdce. Není to násilí pro násilí, co přináší ty skutečné výsledky, mnozí z mých kolegů často zapomínají, že tyto bytosti nejsou zvířata, jakkoliv jim mohou být v mnohém podobní. A tahle malá sukuba vynaložila tolik úsilí k tomu, aby se dostala k senátorovi… Theia |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Dojednávání náhrad za škodu způsobenou draky na dobytku místních. Nebylo to poprvé, co jsem dělal něco podobného. Čas od času se i přes naše nejlepší snahy někteří z divokých draků na noc vytratili na čerstvou půlnoční svačinku na venkově a někdo to musel řešit. Zpravidla někdo jiný, koho jsem k tomu vyhradil, abych to nemusel dělat já. Jednak ti lidé kolikrát kladli až přímo nesmyslné požadavky, aby si mohli na těchto momentech přilepšit, a navíc jsem měl zpravidla lepší věci na práci, než se s dotyčnými hašteřit. Naštěstí jsem takový problém neměl s Owenem, který byl ve svých přáních relativně rozumný nehledě ani na to, že se královské pokladnici díky Rhysovi povedlo zachránit vanu naplněnou zlatem. Zrovna jsem si s ním potřásal rukou a začínal jsem zvažovat, jestli bych na moment nemohl zneužít ten jejich nový vinný sklípek ještě před tím, než začne oficiálně prodávat, nicméně sotva se nadechnu, abych něco řekl, koutkem oka zachytím jestřába, který se takřka po svém pohodlném přistání promění v elfa. Nemusím dvakrát hádat, aby mi bylo jasno, že to je jeden z Hideonových mužů. A co víc...tohohle jsem si zrovna pamatoval. Zrovna jeden z těch, na které jen tak nemůžeš zapomenout kvůli jejich výstřednosti...a kterého jsem si automaticky den, co jsem spatřil, zaškatulkoval k těm, co si na vojáky spíš hrají, aby zapůsobili na ostatní. Aniž bych bral potaz v to, že bez větších sporů porušil hned několik protokolů o slušnosti, mlčky si vyslechnu jeho zprávu od Rhyse. To, co jsem slyšel, se mi dvakrát nelíbilo. Bylo sice pravdou, že poslední čtyři roky mladší sestra Grayscott pracovala pro nepřítele a že existovalo bezpečnostní riziko z její strany, na druhou stranu jsem nemohl jen tak opomenout, že nám...nebo spíše Hideonovi byla ochotná vypomoci s nalezením Rhyse. Rhyse, který by se v rukou Virálských bez pochyby vyjímal. Pak tu byl ale Meleandros a pokud sem vážil celou tu cestu až sem...bez pochyby to znamenalo potíže pro tu dívku. ,,Pokud by jste mě teď omluvil,'' omluvně se na moment zahledím zpátky na Orwena a na podpatku se otočím k východu...od jedné krize ke druhé. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Nezvaný hostTheia li Teŕrlach, sukuba "Ano, rušíte." odpovím velmi chladně na řečnickou otázku. Rychle přejedu pohledem nově příchozí a zvážím jestli si nemám jít ke stolu pro pistoli, ale nakonec to zavrhnu. Vím, že někteří policisté chodí občas v civilu a její chování naznačuje, že k nim patří a nepřišla dělat problémy mně, ale mé návštěvě. Na žádost, abych od mladé sucuby odstoupil pokrčím rameny a zamířím ke stolu. Dělám to velmi pomalu, aby se za mnou moje návštěva mohla stále krýt, když by chtěla. Následně sleduji monolog, jenž má Theia a vrtím přitom hlavou. Nestojí o problémy a proto vtrhla do domu senátora? Přitom nabádá sukubu, aby se jí pokusila zabít a mne s ní? To snad ne. "Tak a stačilo! můj hlas práskne místností, jako rána biče. "Takže slečno, byl jsem velmi trpělivý, protože máte na sobě fragment uniformy policie. Ovšem teď moje trpělivost došla. Máte třicet vteřin, abyste mi řekla, kdo jste a co tu chcete. Po těchto zavolám svou ochranku a nechám vás zmlátit a vyhodit. Ne nezbytně v tomto pořadí." oslovím velmi chladně Theiu je na mne vidět, že nežertuji. Přitom položím ruku na zvonek na stole a vyčkám, co ona na to. Před policistkou stojí muž v dobře střižené, ale prosté kombinéze vzduchoplavce přes kterou má sako, za které by se dalo koupit menší vzducholoď. "Víte, já mám dnes opravdu blbí den a nebo jsem měl včera, podle toho kolik je hodin a nemám náladu na hry zelených mozků a skoro neomylných detektivů. Přešlapy pana Vinceta a generále Vexara mi stačili na další půl rok dopředu. Takže se rychle uklidněte než si vyžádám vaši hlavu jako dezert k snídani. Tady slečna Alaayah přišla jednat a na rozdíl od někoho byla do tohoto domu pozvána. Takže odejde až dokončíme toto jednání, tak jak přišla. Nějaké další otázky?" zeptám se až přehnaně mile policejní důstojnice. Chlad mých očí by ovšem zmrazil i parní stroj. Stejně, tak postoj. Poté se otočím k Alaayah a nabídnu jí rámě. "Co, kdybychom v našem rozhovoru pokračovali ve skleníku, tam by pro vás mohlo být příjemnější prostředí. Společně vymyslíme, jak pomoci vaší věci." usměji se povzbudivě na sukubu. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Elfí zajatec Alec, Raya Jakmile se otevřou dveře vojáci za mnou pozvednou pušky a namíří na tu elfku. Já sám jsem v klidu a Rayu také nikam neposílám. Vzdává se a to je jediné její štěstí. Je pravda, že z její řeči nejsou zatím příliš moudrý, ale máme před sebou dlouhou cestu při které se jí vyptám na všechny podrobnosti. "Seržante, zajistěte vězně," přikáži a ustoupím stranou aby tu ženu mohli vojáci odvést ven. Já je hodlám následovat. "Alecu, je to tvoje. Zajisti všechny důležité dokumenty a sejdeme se na lodi. Já jdu vyslechnout zajatce," nechám všechno ostatní na bedrech zde přítomného senátora. Ví co má dělat, kam se podívat a jaké věci jsou důležité a jaké ne. Samozřejmě mu nechám k dispozici několik vojáků. Když tu jeden elf, může tu být i další. Proto je lepší postupovat obezřetně. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Alec Celá se napnu, když zazní ženský hlas. Tohle bylo trochu nečekané. Ale vlastně i to, že tady někdo zůstal naživu, je nečekané. Žena něco žvaní, ale její slova mi nedávají příliš smysl. Konečně se však otevřou dveře. Lehce nakloním hlavu ke straně. Žena nevypadá nebezpečně a tak zůstávám v klidu. Stále přikrčená a připravená k boji, ale klidná. Doufala jsem v trochu větší vzrušení, takhle dostat do drápy ty, kteří zničili generálovi jeho loď... Nebo si alespoň trochu zadovádět s tím wendigem. Hlavou mi opět probleskne ona nevyřčená tužba, rozběhnout se do lůna lesa. Nic z toho se ale nestane a podle Ronina jsme tady ještě ke všemu skončili. Třeba si alespoň trochu zábavy užiju při výslechu. Tiše zavrčím a následuji generála pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Theia li Teŕrlach (VR) pro Politické rošamboSenátor, SukubaSenátorovo sídlo Lhala bych, kdybych tvrdila, že mne senátorovo dramatické "tak a stačilo!" nepřekvapilo, avšak zareaguji na to jen povytaženým levým obočím, zatímco se sama sebe v duchu ptám, jestli já mám tohle zapotřebí. Před prostřeleným kolenem jej zachrání jen jeho senátorská židle a snad také fakt, že mí nadřízení by nebyli rádi, kdybych zmrzačila geniálního strůjce vzducholodí, ačkoliv... Ruce a hlava, více k tomu nepotřebuje, ne? Pousměji se navzdory všem těm výhrůžkám, které během té chvíle padnou a krátce přikývnu na srozuměnou. Páni, myslím, že jsem právě vyhrála sázku o nejlepší historku o zatýkání. Cynická poznámka černější než ústí hlavně. "Mea culpa, senátore, očekávala jsem, že uvítáte včasný zásah Pátého oddílu s ohledem na skutečnost, že se ve vašem domě vyskytuje neregistrovaná magická bytost, ale pokud je to takhle, tak žádné další dotazy na Vás již nemám, senátore." Senátor se může tvářit jako samo peklo, ovšem já v tom pekle byla již mnohokrát. V mých očích nebyl ničím jiným než rozpustilým dítětem, které se tu ohání pěstičkami a tluče hlavou o zeď. Škoda. Ve svém nitru ucítím bodnutí zklamání a znechucení, které se ve mne usadí. Senátorské prověrky musí provádět podplacení diletanti. Dokáži si živě představit bratrův výraz, až se tohle dozví. Streinův spis bude vzteky přežvykovat ještě za měsíc. Senátor se ke mne otočí zády a já v tu chvíli tasím zbraň. Závěr kovově cvakne a mířidla se usadí na postavě senátora, ačkoliv kdykoliv mohou přelétnout k sukubě, co se za ním vystrašeně schovává. Třeba aspoň ta bude mít rozum. "Senátore Streine Galdene, z úřední moci mne svěřené Vás já, Theia li Teŕrlach, vyšší důstojnice 5. oddílu sedmé divize odboru vnitřních záležitostí s pověřením prevence bezpečnosti a řešení neoprávněného pohybu magických bytostí po území Viralské republiky, zatýkám. Vaše ochranka již byla spravena mými lidmi o nutném zásahu z naší strany a Vaše imunita je s okamžitou platností dočasně zrušena. Pokud se budete předvedení před příslušný orgán bránit, budu nucena použít nezbytných donucovacích prostředků. Dům je obklíčen členy 5. oddílu, odpor je marný." Monotónní řeč naučená nazpaměť, odříkaná jako básnička. "Má nabídka stále platí, ykha. Pokud se vzdáš, odvedeme tě odsud a už se nikdy neuvidíme. Tento muž už ti s ničím nepomůže, právě pozbyl veškerých svých pravomocí." Na sukubu nezapomínám ani v nejmenším. Myšlenka, že se tohle obejde bez boje je sice bláhová, ale šance tu stále je. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Trosečník v poušti Koos, Bastien Když nastupuji do lodi a Havran zakráká "Koos dobrý" jen po něm šlehnu očima v kterých je zklamání z nenaplněné touhy a odseknu. "Za to ty seš kazišuk." Přesto však vzducholoď se poměrně rychle blíží k poušti. Propátráváme prostor pod sebou a nakonec nás havran navede. Nemám moc dobrou náladu, ale když najdeme Bastiena aspoň trochu se mi zlepší. Nechám loď přistát kousek od něj. "Zdarec, pěknej den na procházku do pouště. Užíváš si tu a nebo chceš kousek svést?" Nechám mu spustit lávku a připravit jídlo a pití. Jak se dostane na palubu a trochu se nají, začnu vyzvídat co se vlastně stalo. "Co jsi udělal Aně, že ti vyplatila takovou odměnu? Doufám, že to nebyla nějaká zrada na pirátské společnosti? Jo a mimochodem, ty a ten krákal mi dlužíte jistě luxusní chvilky strávené pod peřinou s mladou kráskou, tak doufám, že máš nějakou ségru a nebo havran zná tu nejlepší ornitoložku na světě." Ušklíbnu se a naliji si přinesené víno do plecháčku a čekám, co z něj vypadne. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zpověď Jacobus Mám takovou radost, že Koose vidím, že bych mu nejradši vlepil pusu. Raději se ale ovládnu, kapitán nevypadá, že by měl příliš dobrou náladu. Ať už se ale tváří jakkoliv, vím, že je to v jádru dobrák a nenechal by mě tady v poušti. Úlevně vydechnu, když se můžu posadit a na mojí hlavu přestane pražit slunce. "Díky. Ještě pár dní a hráblo by mi." Společnost hranostaje mi překvapivě tak úplně nestačila. Stále nepociťuji hlad, ani žízeň, ale když už pro mě kapitán nechal jídlo připravit, vezmu si. I tak do sebe ale zvládnu nasoukat jen pár soust. Kdo se však hladově vrhne na tu hostinu, je Chico. Vypadá to, že i jemu prostředí pirátské lodi chybělo. Křivě se usměju. Až teď mi dojde, proč má kapitán tak špatnou náladu. Těžko mu můžu mít za zlé, že by raději trávil čas mezi nohama nějaké vnadné krásky, než pátráním po mě uprostřed pouště. "Nějak ti to vynahradím." Přislíbím ochotně i když pochybuji, že bych mu zrovna se svými sourozenci udělal radost. "Zrada na pirátské společnosti to nebyla, ale zradil jsem Annu." Řeknu s hořkým tónem v hlase. Zhluboka se nadechnu a pak se pustím do vyprávění. "Víš, jak jsme zajali toho Nothijského generála? Ukázalo se, že to nebyl generál, ale jeho syn. Král za něj byl ale stejně ochotný zaplatit a tak jsme vyrazili do pouště, abychom tam počkali, až nám doručí slíbené zlato. Vypadalo to jako snadno vydělané peníze. Jenže pak se vrátila ta zrzka, Stvůra, a nebyla sama, přiletěla na drakovi a ještě s sebou měli pár dní staré dráče. A všichni se ocitli na naší palubě, tak si asi umíš představit, jak nervózní z toho byla posádka. Anně se sice podařilo dostat situaci pod kontrolu, ale pak došlo k nějaké rozepři mezi Stvůrou a Isy. Nevím přesně, o co šlo, protože jsem u toho nebyl, ale Stvůra poštvala na Isy nějakého svého boha. Její podmínky byly dost jednoduché, my je pustíme a ona odvolá tu kletbu. Anna se to ale rozhodla řešit po svém a chtěla se Stvůry v poušti zbavit." Na okamžik přestanu mluvit a napiju se. Když si to tak znovu přehrávám v hlavě, utvrzuji se v tom, že jsem jednal správně. "Nemohl jsem riskovat, že by se něco zvrtlo a Isy by kvůli tomu zemřela. Takže jsem se rozhodl jednat na vlastní pěst a toho elfa, Rhyse, a Stvůru jsem pustil. Asi jsem měl utéct s nimi, ale chtěl jsem dát Anně alespoň pocit zadostiučinění." Smutně se usměju. "A tak jsme skončil vyhoštěný v poušti. Nesmím se ukázat v Útočišti a pokud na mě piráti někde narazí, mohou mě, beztrestně, zabít. I tak si ale myslím, že to za to stálo. Důležité je, že Isabella je v bezpečí." Podívám se na Koose, jako bych u něj hledal ujištění. Některé části jsem vynechal, třeba svoje setkání s démonem. Stále z něj mám dost smíšené pocity, a Koosovi bych stejně nemohl říct, o čem jsme spolu mluvili. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Merlinova etuda Koosova loď Bastien, Koos Merlin Merlin zakrákal, když se na něj Koos obořil a provinile sklopil hlavu. Snad by byl i roztomilý, kdyby to uměl, ocasem zaházel a nervózně bil křídly. Snad nejvíce se bál, že ho Bastien odmítne a že na něj bude naštvaný za to, co se stalo, byla to vlastně jeho chyba, byla to chyba toho, že předal zprávu Anně… A to se tolik dotklo Bastiena. A proto byl ostražitý, proto se bál, že by skončil ve vývaru, ale nakonec byl šťastný, že to skončilo dobře. “KOOS!” zaburácel na Kosse šťastně a nožičkami péroval na jeho rameni. Oblíbil si ho a měl ho rád. Snad věděl o něm něco více a snad Wynelle naléhala na Merlina, snad Merlinovi vyprávěla, jaký Koos je, jak je mu vděčná... Cítil se v bezpečí na jeho rameni snad proto, že i jeho paní o něm mluvila. Zobákem ho naposledy šťouchl šťastně, než zpozorněl a sledoval Bastiena. Roztáhl křídla, složil je a konečně si sedl a uklidnil. Neplánoval v dohledné době uletět. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Opravdu nekulturní způsob, jak trávit večerTheia li Teŕrlach, sukuba Když za mnou cvakne závěr, zastavím se a několik vteřin mi letí hlavou, že jsem měl pravdu a ten kabát je vážně ukradený a ta dívka vrah. Následně pronese své obvinění a já si oddechnu, že není najatý zabiják. Jen příliš horlivý policejní důstojník. "Skutečně si věříte natolik ve svou nedosažitelnost a neomylnost, že míříte na senátora republiky pistolí?" zeptám se nevěřícně a pomalu se otočím. V očích se mi zračí zhnusení a únava nad tím co dnes musím řešit. "Schovejte jí a negradujte celou tuto situaci. Máte snad pocit, že vás tu někdo ohrožuje?" pronesu s ironickým úšklebkem a ukážu na vyděšenou sucubu. "Nebo si na mne klidně dál miřte a zahoďte svou kariéru. Je mi to jedno. Na to zbavit mne imunity totiž nemáte právo. Máte právo požadovat po mne, abych vás doprovodil na strážnici a spolupracoval s prokurátorem přiděleným na tento případ a až ten má právo zbavit mne imunity. Zatknout mne můžete v případě, že se dopouštím zrady a nebo velezrady, což si troufám říct není tento případ." pronesu klidně. "Vaše prohlášení jsou stejně hloupé, zbytečné a irelevantní." ušklíbnu se nad dalším prohlášením, že moje ochranka byla spravena a budova je obklíčena. Očividně doufá, že mne tak zastraší a já půjdu bez odporu. Nějak si slečna neuvědomuje několik drobných detailů, jako například, že se mi neříká pán vzducholodí jen tak pro nic za nic. Hlavně to poprvé jedná z nějakým senátorem a jeho domácností a nebo, co? letí mi hlavou zatím, co se snažím dát dohromady odpověď, která se nebude skládat ze zvonění na zvonek, smrti obou dívek a spousty úplatků. Toto řešení ihned zavrhnu, jako nepříliš praktické a v tento okamžik vzhledem k situaci přehnané. "Kdyby byla budova obklíčena, stál by tu místo vás důstojník v plné uniformě, který zná normální postup při vstupu do budovy a já bych tu v klidu vysvětloval, co tu dělá magická bytost. Místo toho tu mám vás. Vrazíte mi do domu, jako velká voda. Chřestíte tu zbraní a pouty a myslíte si co? Do pekel kdyby vaše antre aspoň začínalo větou jsem s pátého oddílu, tak celá tato scéna probíhá jinak. Takže teď mi prosím, v klidu řekněte proč jste sem přišla." pronesu a klidně přejdu k prosklené skříňce s lahvemi a sklenkami. Vytáhnu odtamtud sklenku a naleji si vína. Přitom s ledovým klidem ignoruji případnou hlaveň co na mne míří. Zamířím zpět ke svému křeslu do kterého usednu. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Osobní sympatie- Rhys, Wynelle a Blanchette, okrajově kapitán Hideon, Stvůra a generál DalyorNeměl jsem v úmyslu vyhovět Rhysově žádosti, obzvlášť, když tak pošetile trval na svém, ale sotva promluvila Wynelle, zastavil jsem a pohlédl na ni, neschopen zakrýt údiv nad tou lstivou troufalostí, s jakou se mi snažila vetřít do přízně. V prázdném výrazu její tváře jsem mohl přečíst náznaky vzpurného odhodlání jako i nefalšovaného strachu, přesto neodporovala mému držení. Hlas jí skoro plačtivě kolísal nahoru a dolů, až se mi zvedal žaludek. Jenom žádné slzy, prosím. Žádné další patetické bláboly o tom, že je nevinnou obětí, abych měl kapku slitování. Nenáviděl jsem to! Všechny ty řeči zmrzačených duší, které se doprošovaly a kvílely na mučidlech - zaprodaly by i vlastní matku, mít z toho prospěch. Slyšel jsem tolik planých slibů a ujištění, a nikdy zrno pravdy. Jak rád bych se mýlil. Jak rád bych slyšel, že pochybila, zradila a hodlá čestně zemřít. Pak bych možná uvěřil, že tam někde uvnitř téhle živé trosky přebývají uvězněny jiskry mé vždy tak milé Wynelle, kterou jsem učil střídmosti a magickému vědění. Dívka nadšená bájnými příběhy a odhodlaná bránit svou zem. Ale kdo byla tahle osoba? Jaká bezmocná loutka v kterých zvrácených rukou? Zrovna když jsem se ji chystal popohnat, výraz v její tváři se opět proměnil. Zavolá na pomoc svou sestru, protože je příliš zbabělá, než aby čelila osudu sama. A ve mě vzkypí žluč, jakmile nám lady Blanchett zastoupí cestu. "Má paní, jaké překvapení," ucedím jízlivě. Propříště bych měl věnovat větší pozornost palácovým drbničkám. "Ovšemže můžete! Vedu vaši sestru za kapitánem Hideonem - to je tuším tímto směrem. Samozřejmě, připojte se - pokud musíte. Ale laskavě mi ustupte z cesty." Poslední slova jsem spíš procedil skrz zuby, v očích led. Tady bylo třeba našlapovat s veškerou obezřetností; lady Blanchette se těšila králově nesmírné oblibě a náklonnosti. Bylo nabíledni, komu z nás dvou by dala Jeho Výsost přednost - bez ohledu na to, kdo by byl v právu. Válčit s ní nemělo smysl, ale ať se propadnu do sedmého kruhu pekla, abych jí neprojevil trochu vřelých sympatií. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Hmatatelné napětíWynelle, Blanchette, Meleagros, Rhys, Stvůra, kdesi Dalyor Don’t shake me Dveře na venkovní prostranství se otevřely téměř ve chvíli, kdy arcimág dokrákal své hrozby. Kdyby to bylo jevistě Acrinského divadla a ne travnatý plácek ve vesničce, načasování by to bylo perfektní. Vykráčel jsem ven pevným, jistým krokem, až za mnou kabát dramaticky povlával a za kabátem povlávala Stvůra. Také dramaticky. Očima jsem přejel nervózní energií překypujícího Rhyse, chladně rozzuřenou Blanchette, vydešenou a strnou Wynelle a nakonec...nakonec... Tam, kde předtím byl kovový náramek Zlomených, který svou oběť svazoval a dusil svou studenou vahou, nyní byly kostnaté spáry Arcimága Meleagrose a svíraly se s téměř stejnou dusivou silou. Slyšel jsem jeho jedovatá slova, věděl jsem, co chce a co po mě bude žádat. Nelíbilo se mi to. Ani trochu. Na malý okamžik, sotva zlomek vteřiny, jsem pocítl nutkání, rudé, žhoucí a syrové. Nutkání popadnout mága za krk a ...druhou rukou ho bít do obličeje tak dlouho dokud by jeho papírová kůže nepukla......chatrné svalstvo se nezačalo trhat v krvavých cárech......a dokud by odštěpky kostí neprorazily jeho vyhřezlý mozek!!Ne. Ne. Tohle nebyly moje myšlenky, tohle jsem nebyl já, ale Měsiční Horečka, posílená blížícím se úplňkem a žívívící se na mých rozvířených emocích. Emocích, které musím kontrolovat. Stačilo krátké duševní cvičení, které mě 'naučili' Viralští 'napravovači myšlení' během Očisty. A z běsnícího inferna, co hrozilo pohltit mojí duši i mysl, zbyl drobný, ledově chladný bod přísně kontrolované zuřivosti někde uvnitř mé hrudi. Je třeba si tyhle věci vizualizovat. Ještě k něčemu to bylo dobré. Když se Meleagros otočil, mohl bych s ním klidně hrát poker. Navíc, 'strohý a jakoby mírně nevrlý' byl údajně můj obvyklý výraz, takže vše bylo v normálu. "Mistře Crétheusi. Slyším, že se dožadujete mého zásahu. Co pro vás mohu udělat?" Hlas byl klidný, neutrální, nevzrušený. Ruce jsem měl svěšené podél boků. Blízko pistole, ale to byla věc, kterou Nothijané měli sklony opomíjet. Nedal jsem najevo, že tak nějak tuším, k čemu mě chce...použít. Jen ať to řekne nahlas. Parchant. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Poslušná StvůraKapitán a elfovéVilímkova farma Zvenčí k nám doléhají hlasy, ale já vůbec nemám čas se soustředit na to, co říkají - ačkoliv tón hlasu všech přítomných mi ježí chloupky na pažích a zvyšuje celé to nutkání vrazit hlavu mezi ramena a přečkat tuhle bouři v nějakém klidném rožku. Musím vynaložit veškeré úsilí, abych Veliteli stačila, abych stíhala jeho dlouhé kroky a nezakopla o své vlastní nohy, které proti pohybu protestují. Jsem unavená. Jsem unavená tak moc, že se v jednu chvíli musím přichytit zábradlí schodiště, abych se k Velitelovým nohám potupně neskutálela. A to já nemohu. Rozkaz je rozkaz a já ho musím splnit. Já ho CHCI splnit. Velitel se o mne postaral a teď se starám já. Když Velitel otevře dveře a vejde ven, nejsem v první chvíli ani vidět, na kolik se držím v zákrytu jeho zad a s onou děsivou a namáhavou přesností mimoděk kopíruji každý jeho krok jako by byl můj. Dnes tomu chybí obvyklá ladnost, jeho dlouhé kroky mi celou věc neusnadňují, a tak když zastaví, málem do něj s kníknutím vrazím, jak si toho všimnu až o pár vteřin později než bych měla. Dlaň si přitisknu k vlastním ústům, abych ten zvuk ztišila při tom odskoku vzad a tváře mi zalije horkost z vědomí, že jsem PŘED VŠEMI TĚMI ELFY Velitele málem zostudila vlastní neschopností. Dlouze se nadechnu a vydechnu a již ze zvyku se postavím necelé dva kroky za Velitelem tak, že vyčuhuji zpoza jeho levého boku, abych kryla případně neozbrojenou stranu a viděla na to, co se děje před námi. Musím si promnout oči, je tu na mne příliš světla... Nebo... Ne? A... Pro Vlčí Matku. Nesmíš zvracet. Nesmíš zvracet. Hlavně. Nesmíš. Zvracet. Domlouvám svému žaludku vehemetně. V další mi zacuká nos jako by mi do něj něco vlétlo a já zůstanu strnule hledět na Velitelova záda než se celá stáhnu do sebe a div se nepřikrčím. Tichý zvuk, který se vydere zpoza pootevřených rtů může slyšet jen on, to tiché vydechnutí prodchnuté náznakem zakňučení na znamení toho, kdy mne jeho vnitřní bestie děsí. Bojuji s nutkáním se opatrně dotknout jeho zad a ten boj nakonec vyhrávám, ačkoliv se o půl stopy přisunu ještě blíže, zatímco pohled zabodnu do nohou zde přítomných, mírně sklopím hlavu. A... Čekám. Čekám, co bude dál... Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Střet s mistrem Vilímkova farma Blanchette, Wynelle, Rhys, Dalyor, Hideon, Stvůra - Meleagros… Zamrkala jsem na Melagrose znovu a sledovala ho, sledovala jsem, jak jeho ruka svírá tu mou a přála jsem si uniknout, přála jsem si být v bezpečí Rhysově náruči, ale… To se nekonalo a já byla v obklopení lidí, které jsem dříve znala, kteří mě dříve znali, bála jsem se. Ruce se mi otřásly a čím více lidí se zde objevilo, tím více jsem se bála, protože stále záleželo na mentorovi, co se mnou udělá. Mohl se nadechnout, mohl mě zabít a pak by bylo příliš pozdě pro ostatní, byl mi nejblíže… A byl mi zatraceně blízko nejen fyzicky, ale i psychicky, všechny ty roky pod jeho křídly byly něco, co jsem nemohla zapomenout. Proto jsem se stále snažila udržet svůj klid, ale čím více jsem přemýšlela, tím více se mi do hlavy drali vize, strach, plameny… Nechtěla jsem křičet, dýchala jsem, snažila jsem se dýchat. A věděla, že musím sama něco udělat. “Mistře,” znovu jsem otevřela pusu, abych promluvila, šlehla očima po Hideonovi a po mé sestře. Bohové, pomožte mi... “žádám vás, pusťte mě, jen král mě může soudit za to, co jsem udělala.” řekla jsem nakonec snad s kapkou síly. Ale tolik jsem křičela v nitru. Zvedla jsem konečně hlavu a polkla. “Jen král mě může soudit.” zopakovala jsem hledíc mu do očí. “A pokud jste sem přišel kvůli jiné záležitosti, věnujte se jí a spoutejte mě. Budu souzena za své přestupky, budu souzena za všechny hony, které jsem zažila. A budu souzena za každou bezesnou noc, kdy si mě Viralec vzal, protože si mě koupil, protože prostě na to majitelé údajně mají právo,” otřásla jsem se. Stále mě boleny moje útroby, moje nitro, když jsem na to pomyslela. “Budu souzena za tu noc, kdy jsem se nechala unést… Ale nemělo by to být vámi. Dnes už bylo napácháno farmě dost škod.” řekla jsem pevně, ale moje duše umírala. Vincent mě učil stát hrdě, učil mě, jak mám mít zvedlou hlavu, učil mě, jak mám mluvit s Vexarem… Ale všechno to teď muselo být k ničemu, prudce jsem sklopila hlavu a opět koukala do země. Bála jsem se, tolik jsem se bála! A najednou se celé moje tělo roztřáslo a já pootevřela pusu, sevřela jsem ruce v pěst. Moc slov! Moc slov, Wynelle, přijde trest! Nějaký výsměch, smích vojáků a nesouhlasné mlaskání. Byla jsem slabá! Byla to chyba, nechat se Zlomit! A ty hlasy! Tolik hlasů! Jsi přece jen pitomá elfka! “Nejsem hloupá…” zakňučela jsem a snažila se, abych nepadla na kolena. “Mistře, prosím, potřebuji se posadit, prosím…” žádala jsem a svýma očima skončila na Rhysovi. Slzy v mých očích nebyly, jen beznaděj a zoufalství. Bála jsem se, už jsem nechtěla být majetek, ale to jsem si nemohla vybrat... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Zásah dračiceBlanchette, kapitán Hideon, Meleagros, Stvůra, Wynelle, okrajově DalyorZamračil jsem se, když se mi od mistra Meleagrose nedostalo ani odpovědi. Jeho podlouhlé prsty nadále svíraly zápěstí nevinné Zlomené, mé dávné přítelkyně, ale jakoby svíraly mé vlastní srdce. Až bolestně jsem si uvědomoval, že jsem nemohl udělat nic jiného než čekat – čekat, až dorazí otec a sám rozhodne, jak naložit s touto nelehkou situací. Co ale bylo horší, vzduch proťal hlas té, s kterou jsem se nyní skutečně nechtěl setkat. Naprázdno jsem polkl a snad až trochu ukvapeně se jí otočil čelem, do očí jsem se jí ale nepodíval. Neopovážil jsem se. „Lady Graycott,“ sklonil jsem hlavu v úkloně, ale co se týkalo její otázky… sám jsem nevěděl. „Lord generál sem brzy dorazí a situaci vyřeší,“ vydal jsem ze sebe přiškrceně a jen tiše doufal, že si otec pospíší. Pokud toho byl vůbec někdo schopen, pak jedině on… Když arcimág úsečně promluvil k Blanche, semkl jsem rty, abych si nedovolil vyslovit s žádnou z těch rozčílených myšlenek, které mi přišly na jazyk. Mohl se vyjadřovat naprosto zdvořile, ale jeho tón mi neunikl. Ani ochota kapitána původem z Republiky mi příliš nepomohla, ale než jsem stačil opět promluvit, mou pozornost upoutala Wyn. Wyn, která se třásla. Wyn, která na mě vystrašeně pohlédla. Wyn, která potřebovala pomoc. Naše pohledy se střetly. Viděl jsem všechnu tu beznaděj a zoufalství, které ve mně vzbuzovaly nepotlačitelné nutkání něco udělat. Cokoliv. Ale nemohl jsem. Nesměl jsem¸ ale nezáleželo na tom, kolikrát jsem si to opakoval. Nepomáhalo to. Sevřel jsem dlaně v pěst, magie ve mně jiskřila a řeka uvnitř se bouřila proti všemu, co ji drželo a dosud jí nedovolovalo se rozlít. Jak jednoduché, jak přirozené by bylo do ní sáhnout, dát magii tvar a pomoci jí – přesně tak, jak mě to Meleagros učil… přesně tak, jak velel každičký instinkt v mém těle. Nyx, zklidni to tu, jediná myšlenka zazněla kanálem a prošla myslí dračice. Upnul jsem se k ní stejně jako Wyn ke mně. Potřeboval jsem ji konečně cítit, cítit naše spojení, kterému jsem dosud odolával – ač nerad. Jakmile se naše vědomí ale propletly, jistě i ona okusila to rozčílení. Spalovalo mé srdce a já s každým jeho úderem cítil, jak mé zábrany jedna po druhé padají, ale pak… (8) Vydechl jsem. Chladivý klid se rozlil mým vnitrem a já cítil, jak se magie dračice šíří naším okolí a dotýká se všech, na které narazila. „Kapitáne, mistře,“ významně jsem na ně oba pohlédl a samotného mě překvapilo, jak vyrovnaně zněl můj hlas. „Nikdo nic neudělá, dokud sem nedorazí generál Fridingen. A pokud nic nenamítáte, raději bych na něj počkal vevnitř než zde. Věřím, že se místním již dostalo dostatečné podívané,“ pokynul jsem jim dovnitř. Jen letmo jsem se se soucitem v očích pozastavil u Wyn, ale neoslovil jsem ji, místo toho jsem se ještě jednou otočil k arcimágovi. „Jistě nebudete mít problém s tím, když se ta dívka vevnitř posadí, že ano, mistře? Budete-li na tom trvat, sám budu stát u dveří.“ S těmito slovy jsem vykročil. Těsně jsem minul bok kapitána a zastavil u Stvůry. Vypadala, jako by se měla každou chvílí složit na zem. Proto jsem mu říkal, že musí odpočívat, potlačil jsem povzdech i kárává slova, na které stejně nikdo nebyl zvědavý. Nezaváhal jsem. Natáhl jsem se k divožence a něžně jí zajel prsty do zrzavých vlasů. „Klid,“ šeptl jsem k ní konejšivě a bezděky ji hladil, zatímco jsem si konečně dovolil dát volný průchod své magii. (10) Matná záře se i tentokrát dotkla konečků mých prstů a stejně jako tehdy na pirátské lodi obklopila zranění Stvůry. Tentokrát jsem ale byl blíže a soustředil jsem jenom na ni, takhle jsem dokázal mnohem víc. Nejprve se stáhly ty nejdrobnější rány, pak ty větší, až po nich nezbylo ani známky. Nakonec se hřejivá magie vlila do jejích svalů, z nichž vymizela únava i bolest. Zbylo jen teplo, které jí pulzovalo. „Budeš si i tak muset odpočinout, ale prozatím by to mělo stačit. Nenamáhej se,“ promluvil jsem k ní tiše a ještě jednou ji pohladil. „Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělala, Stvůro. Hodná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Loučení Kamiya pocítil náhlý příval stesku. Pozoroval Kinari a věděl, že jakmile opustí hranice lazaretu, nic v jeho životě už nebude stejné. Nemusí se vrátit. A… Podvědomě cítil, že se tak skutečně nestane. Ať už při tomhle úkolu, v téhle hloupé zbytečné válce padne a připojí se k duchům, nebo ať už ho bohové zavedou někam jinam, lazaret se nyní stal Kinariným královstvím. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Trosečník v poušti Koos, Bastien a Merlin Merlin si vyhoupne na rameno a zakráká, lehce se usměju a pohladím ho, aby pochopil, že nejsem naštvanej doopravdy. "No jo krákale, pamatuj tu nejlepší ornitoložku." pak už se věnuji Bastienovi. Dolévám víno jemu i sobě a poslouchám jeho příběh. No příběh který není jen jeho ale vlastně taky se týká i mě. Stvůru jsem vlastně pustil já, když mi spadla na palubu, ale neměl jsem proti ní nic. Stejně tak jsem ji nechal jít i s tím drakem. Zapálím si doutník a v kludu bafám a občas si usrknu vína. "No říkal jsem Anně, že to není rozumný nápad, ale ona má svůj rozum, muže být nakonec ráda, že to nějak rozumně dopadlo. Být já králem Nothie s Annou se vůbec nevybavuju shromáždím vojsko a zlikviduju celou pirátskou společnost bez ohledu na cokoliv. Hraje příliš vysokou hru, neví kde má hranice to není vůbec dobrá vlastnost. A co se týče Izi chápu, že ti je ta malá blízká, ale to Anna ji dostala do nebezpečí, ne ty. Tak tvé obětování a obětování cti nebylo nezbytné. No za to tě pěkně odměnila. Přistoupil jsi na vydírání a pletl ses do věcí do kterých ti bylo prd, byl to Annin business. Snad ses poučil, že za dobrotu na žebrotu." Zamračím se a v duchu si říkám, že Anna už blbne, ale Bastien taky to byla pěkná blbost co udělal. "No já tě nezabiju ani ti nijak neublížím, ale nasral sis do hnízda pěkně jen co je pravda. Co máš v plánu dělat dál? Chceš abych tě někam hodil? Zatím můžeš pracovat u mě v posádce jestli chceš, ale to ti říkám dopředu, neser se prosím do věcí které jsou moje záležitost. A to ani v dobré víře, že děláš něco ušlechtilého. Zrádce v posádce nechce nikdo to ti je asi jasné." Jsem možná trochu tvrdý, ale co se dá dělat. Každý muže udělat chybu a je na každém, jestli člověku dá druhou šanci. Mě nic neudělal ale dá se mu věřit, když si bude myslet, že dělá dobrou věc rozbije člověku plán? "Najdeme ti kajutu a dostaneš nové šaty, ty tvoje dost zažili. Jsi kormidelník jestli si pamatuju, že? Můžeš zatím být k ruce našemu lodivodovi." |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Štědrá nabídka Jacobus, Merlin Upíjím víno a v klíně se mi mezitím rozvalí přežraný Chico. Odpočívá, ale jedním okem stále pozoruje Merlina, usazeného na rameni kapitána Koose. Být to za jiných okolností, pravděpodobně by vyrazil vránu trošku prohnat a pozlobit, teď je ale příliš spokojený a nacpaný, než aby se hýbal. Koos dobře udělal, když se nechtěl do únosu nijak zapojovat. Pořád si říkám, že jsem udělal chybu, když jsem kapitánku na Fridingena upozornil...jenže...jenže to bych se pak také nikdy nesetkal s Rhysem. Ten elf mi pořád leží v hlavě. "Já vím, že to bylo hloupé...přišel jsem o všechno a teď moc nevím, co si počít. Pokud bych mohl, alespoň nějaký čas, zůstat s tvojí posádkou, budu velmi vděčná. Slibuju, že nechám tvoje záležitosti na pokoji a budu se držet kormidla. Tohle byla hodně tvrdá lekce." Zhluboka se nadechnu a napiju se vína. V poušti jsem měl hodně času promýšlet, co dál se svým životem. Démon mi sice neřekl nic o tom, kde bych mohla najít svého otce, ale zato mi sdělil, kde je můj cíl. Ještě stále jsem se nerozhodl, jestli splním jeho úkol, jsem však na pochybách, možná i proto, že to byla právě Wyn, kdo mi poslal Koose na pomoc. "Pokud ale budeš mít cestu do Nothie, možná se tam od tebe odpojím." Je vidět, že jsem ohledně toho rozhodnutí nejistý a určitě mi nebude vadit, když to nebude hned. Pobýt chvíli s Koosem a jeho posádkou by mi mohlo pomoci srovnat si věci v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Malé intermezzo vol.4Rhys, Hideon, Meleagros, Blanchette, WynelleVilímkova farma V uších mi tiše hučí, přes ten šum pronikají zpěvavé elfské hlasy, ovšem je příliš těžké soustředit se na jejich význam. Těžké a zbytečné, hlasy postrádají obvyklou lehkost, prodchnuté bolestí, obavami i chladným vztekem, které je poutají a jindy vzletnému jazyku propůjčují tu mrazivou těžkopádnost. Ovšem náhle a bez varování… Strnu, ač tomu nikdo nevěnuje pozornost, nitky dračí magie splétající se do aury pomalu obklopující vše a všechny až se nakonec dotknou i mne. Bráním se tomu (3), nechci… Nechci tomu podlehnout, klidu, co mi podlamuje kolena a vyhání ze svalů napětí, to jediné, co mne drží na nohách, co mne budí k ostražitosti. Velitel na mne spoléhá, nemůžu… Nemohu… Nechci… Já… „Klid…“ Polekaně vzhlédnu k Dračímu princi a na krátkou chvíli na něm spočinu žlutýma očima, když se ucítím dotek prstů ve vlasech. Horní ret mi cukne v reflexu vycenit zuby a ruce škubnou v náznaku ohnání, ovšem ani na jednu z věcí nedojde, když zazní jeho hlas a chřípí mi naplní známý pach. Chvíli se to ve mne pere, tak strašně strašlivě moc, ovšem boj je to krátký, když prsty ve vlasech podle zůstanou a mne v další chvíli začne zalévat od temene až po prsty na nohou ten báječný hřejivý pocit, ta šimravá energie. Aniž bych si to uvědomovala, s přivřenýma očima nastavím Rhysovi hlavu a ačkoliv bych měla bedlivě střežit Velitelovo bezpečí, pro tu chvíli neexistuje nic jiného než teplo vyhánějící únavu z těla společně s prsty probírajícími se vlasy. Dlouze vydechnu, dlouze a úlevně, když před očima přestanou tančit mžitky a slabost rozechvívající tělo pomine a už se nevrátí. Jako by mi někdo z ramen sejmul všechnu tíhu světa, objal a už nepustil. Zvednu pohled až nahoru k Rhysovým rtům, když na mne promluví a navzdory napjaté situaci s jistou nesmělostí vděčně pousměji. „Hodná,“ zní mojí myslí hlasitěji, než by mělo. Slovo, které je tak nevinné a milé stejně jako pokroucené do temných ozvěn. Nemělo by mi na něm tolik záležet, měla bych ho nenávidět a opovrhovat jím. „Hodná,“ říkával mi občas Avery, když měl dobrou náladu a já věděla, že pro mne udělá něco hezkého. A i po všech těch letech ve mne to slovo stále vyvolávalo… Radost, tu čirou ryzí radost a úlevu. Pohnu hlavou, skoro mne až mrzí, že Rhys svoji ruku odtahuje. „Nezasloužit, děkujumoc drračípánrrrhys,“ vyhrknu tichounce jen k uším Rhysem – a Velitele samozřejmě a můj úsměv se přeci jen na chvíli změní na pár krátkých chvil na šťastný jako by tohle bylo to jediné, na čem kdy záleželo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Zase na cestě Koos, Bastien a Merlin Usměju se na Bastiena, jo je to tak každý dělá chyby a on se do toho dostal shodou náhod, ne že by na tom nenesl svůj díl viny, ale co kdo nedělámy chyby. Popládám ho po rameni a doleju víno do hrnku. "Ser na to kámo, stane se, kdo nedělá chyby nežije, no a ty žiješ. Sice jen o vlásek, ale zadařilo se. Budu rád když budeš v mé posádce jak dlouho budeš chtít. A když budeš chtít jít není problém." Pořádně si s ním přituknu až se víno rozstříkne kolem. "A víš co uděláme ted? Pořádně se ožereme. Pak propašujeme zboží co mám na palubě, nalifrujeme se do přístavní hospody a opícháme pár holek. " Odložím plecháč s vínem a mávnu na plavčíka aby přinesl rum. "Ale tohle víno pít nebudeme, když se máme zrušit tak to chce Rum. Znáš tu písničku: Le Rum, Le Kurvy, Le Mrdat, aLe Hlavne Rum! Takže serem ted na Annu i na problémy světa našim světem ted bude moje kajuta, hodně rumu, parťáci z posádky a moje banjo." Pak zamířím do kajuty rozleju rum Bastienovi i dvoum klukům z posádky co mají volno a Dokovi který se k tomu přichomýtl. Vezmu banjo a začnu hrát. odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Le Rum Jacobus, Merlin "Díky. Cením si toho." Opětuji kapitánův úsměv, i když zdaleka není tak upřímný, jako ten jeho. Jeho jadrná slova mě však zahřejí na duši. A jeho plán se mi líbí od začátku až do konce. Potřebuju na chvíli zapomenout na svoje problémy a není lepší lék na bolest, než rum. Stejně tak neznám piráta, který by si nechtěl zazpívat. "Tak na to se napiju!" Vykřiknu nadšeně, když Koos rozlije rum, namísto vína a vezme do ruky banjo. Stačí málo, abych se na Rooi Rose cítil jako doma. Mysl zamlžená alkoholovým oparem, pár přátel a hlasitě vyřvávat oblíbenou písničku. Myslím, že se mi s nimi bude líbit. Poprvé, po několika dlouhých dnech, přestanu myslet na démona, Annu, dračici...dokonce i toho zatraceného elfa vytlačím do pozadí. Je na čase se zase trochu pobavit a Koos je parťák do nepohody. |
| |
 | soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Raya, Ronin Mno, abych pravdu přiznal, čekal jsem snad všechno, ale tohle ne. Za dveřmi stála žena, půlelfka asi. Zněla vystrašeně. Alespoň se mi to zdálo. "Madam, co je v našem zájmu si nejlépe určíme sami, ale nebojte se, pokud nám nezavdáte příčinu, tak vám neublížíme, máte mé slovo." Poslední slova patřila spíš Roninovi. Pak si uvědomím, že se dívka nepředstavila. Trochu nevychované, ale pochopitelné vzhledem k situaci. Na druhou stranu, díky tomu nejsem povinen se ani já představit a taky to neudělám. Než stihnu pokračovat v konverzaci, generál vydá pokyn k zajištění vězně. "Seržante, počkejte prosím chvíli." Řeknu mírně, ale rázně a zvednu velitelsky ruku, aby se vojáci zastavili. Koneckonců, je to v jejich nejlepším zájmu. Ano, civilní správa se v případě vojenské situace podrobuje armádnímu velení. Ale tohle není ten případ. Vykročím směrem k půl-elfce, ale ne tak blízko aby mě mohla vzít jako rukojmí, nebo provést podobnou srandu. "Omluvte prosím generála, dělá jen svoji práci. Nicméně vaše přítomnost zde, spolu s tím, co jste řekla, vyvolává otázky. Otázky, na které musíme znát odpověď. Kdyby jste prosím šla zde se seržantem a jeho muži. Ubezpečuji vás, že vám od nás nic nehrozí. Zodpovíte pár otázek, trochu se seznámíme a až budeme všichni vědět, na čem jsme, uvidíme co dál." Ano. Dívka nemá na vybranou, ale to neznamená, že ji hned svážeme a hodíme do hladomorny (myšleno nadneseně, kde by se tady objevila haldomorna, že ano). Mám v úmyslu se k našemu hostu chovat co možno nejmírněji. Rozhodně ji nehodlám věznit jen proto, že se ocitla ve špatný čas na špatném místě. Pokud tedy nic zlého nespáchala, pak by spravedlnost byla rychlá a nemilosrdná, obávám se. Ustoupím a nechám seržanta provést Roninův rozkaz. Generál ale nezůstane jen u toho. Když mi zadává úkol, věnuji mu neutrální, leč unavený pohled. Kdyby jsme tu byli jen my dva, nic bych neřešil, ale v téhle situaci nemám na vybranou. Když se Ronin obrátí k odchodu, popojdu stranou od ostatních a oslovím ho. "Generále, na slovíčko prosím." Oslovím ho formálně. Když ke mě dojde, ještě se ujistím, že jsme mimo doslech jeho mužů. Nehodlám generála "sjet" před zraky jeho mužů. Pak si ztěžka povzdychnu. "Ronine, jsme přátelé a já si našeho přátelství vážím, ale přístě, až dostaneš chuť mě úkolovat, vzpomeň si, že kromě toho, že jsem tvůj přítel jsem i senátor Viralské Republiky. To znamená, že já jsem ten člověk, který se v senátu handrkuje o každý měďák, aby armáda měla, já nevím, třeba na havarující létající lodě? Ten člověk, který se snaží o to, aby se na důležité posty v armádě dostávali lidé díky svým schopnostem a ne proto, že znají někoho vlivného. Já vím, že jsi to tak nemyslel, jen jsi špatně zvolil slova a normálně by to bylo v pořádku. Jsme přátelé. Ale pro tvoje muže jsem zástupce Senátu, když mě před nimi takto úkoluješ, srážíš tím nejenom moji autoritu ale hlavně autoritu Senátu." Vysvětlím mu jemně unaveným tonem, ne podrážděným, nebo nějak vyčítavým. Spíše zklamaným. Já vím, Ronin je voják a ne diplomat, ale jednoho dne tu možná nebudu a místo mě bude Ronin muset jednat s někým jiným, pokud by se dopustil podobného přestupku, ocitl by se v problémech a já nechci vidět, jak Ronina trestají kvůli takové prkotině. Pro mě není Ronin jen drahý přítel, ale taky zatraceně schopný velitel o kterého armáda nesmí přijít. Nejenom kvůli jeho schopnostem, ale narozdíl od některých jiných vysokých armádních důstojníků je schopen racionálního uvážování i za vojenský rámec. Je moji světlou nadějí, že je to ten typ vojáka, který válku nebere jako důvod k oslavě, ale jako smutnou záležitost. "A ještě jedna věc. S tou dívkou platí, co jsem jí řekl. Pokud se vysloveně nepokusí o útěk, nebo na vás nezaútočí, ať nikoho ani nanapadne jí třeba jen zkřivit vlas na hlavě. Vím, že na tebe se mohu spolehnout, ale tvoji vojáci...no, je to elf, nebo minimálně půl-elf a víš, co to s lidmi dokáže udělat." Dodám a otočím se ke generálovi zády, připraven prohledat místnost. "A teď když mě omluvíš, mám tu nějaký úkol " Otočím hlavu k Roninovi, na moji tváři se objeví pobavený výraz a spiklenecky na generála mrknu. Na odchodu mi tu generál nechá ještě pár mužů pro moji ochranu, jak pozorné a milé. Začnu tedy s průzkumem místnosti. Hledám hlavně lodní deník a taky kapitánův deník, černou skříňku se záznamy o průběhu letu, tedy jak byla loď vysoko, jak měnila rychlost a v jaké výškové hladině začla klesat. Taky místnost pozorně prohlédnu kvůli skrytým skrýším. Jeden nikdy neví. Taky požádám o pomoc své statečné ochránce. Přece se se vším nebudu tahat sám, že jo. Jakmile prošmejdím každý kout a najdu vše potřebné, měl bych asi splašit nějakého inženýra a zamířít k lodním motorům zkontrolovat jejich stav, hlavně stav paliva a vůbec bych si měl udělat představu o stavu této lodi, jestli je bezpečné tu vůbec být, aby nějaká technická kalamita nezpůsobila její vznícení, nebo výbuch, zatímco jsme na její palubě. //předpokládám, že ta loď, kde jsme, je něco jako steampunkovej Hindenburg a motory má, pokud ne, opravím// Takže to také udělám a pokud mě nic zajímavého nepotká, zamířím někam, kde budu moci analyzovat data, takže asi zpět na naši loď. Pokud ale budu mít vše potřebné k analýze tady dole, zůstanu tu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Čas Nad VR, kraj Aivaického lesa Annabella, Isabella - Eglas Chtělo to čas. Čas zhojí všechny rány, čas bude to, díky čemu Isabella zapomene na Bastiena… Všichni piráti potřebovali čas na to, aby se uklidnili, aby zpracovali, aby se zhojily rány… Jen démon byl klidný, pravidelně navštěvoval Annu v kajutě a snad se jí pokoušel dělat kulturní program, pravidelně chodil za Zizzy a Isy a učil je novým kouskům a speciálně se pokoušel mluvit se Zizzy snad proto, že její démoní podstata mu byla blíže. Ovšem, byly věci, které mu lezly krkem. Třeba nechápal, jak mohou být někteří piráti nezodpovědní, nechápal, jak jim může procházet pití, zatímco pracují na opravách… Byl z toho v rozpacích, ale stále si držel vznešenou masku a úsměv na rtech. Občas se na to nenápadně zeptal Anny, ale odpověď ho nikdy úplně neuspokojila. Ovšem více se projevil, když ucítil sílu magie, když se loď blížila kolem Aivaického lesa. “Je tu nějaká ještěrka.” usmál se spokojeně a podíval se přes zábradlí. Poté se podíval na Annu a pak zpátky dolů. “Chci tam! Možná by ta ještěrka mohla mluvit s draky!” zazubil se nadšeně a aniž by na něco čekal, seskočil z lodi a magií se snesl dolů do trávy, usedl a s nadšením hledal ještěřího muže. Nemohl ho najít a nebo snad byl líný, aby seslal sledovací kouzlo. “Vylez! Nechci ti ublížit!” zavolal do lesa a posádka se podívala dol§ na démona. Taky byli rozpačití z toho, že se jim na palubu přidal démon. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Otázka spravedlnosti- Rhys, Wynelle, Blanchette, kapitán Hideon a Stvůra, okrajově generál DalyorKapitánův příchod byl skvěle načasovaný. Formální tón hlasu, kterým se mi patrně snažil projevit svoje nehynoucí opovržení a lhostejnost, jenom posílil mou kuráž a zpevnil postoj. Nemohl to vědět, ale vždycky jsem oceňoval jeho přístup. Na místě plném přetvářek a slovních her bylo neuvěřitelně osvěžující potkat člověka - lidskou bytost s vlastním morálním kompasem. Jenomže jednat s ohledem na ostatní s sebou přinášelo nevyhnutelnou shovívavost. A to jsem pro zachování rovnováhy vesmíru a bezpečnosti země nemohl tolerovat. "Kapitáne," zhruba naznačené kývnutí nedostálo společenským konvencím, ale muselo stačit. "Rád bych věděl, jestli máme nějaké konkrétní úlevy pro rodinné příslušníky a přátele, co se velezrady týče, nebo se vyskytují jiné důvody, proč tady Zlomená vesele poskakuje jakoby nic?" Mluvil jsem pomalu a rezervovaně, ovšem stačilo trochu, stačilo, abych si připomenul, že porušili králem jasně stanované rozkazy, aby mnou prošel záchvěv pečlivě kontrolovaného hněvu. Nejraději bych je všechny spráskal na jednu hromadu! "Tady tahle," s důrazem na poslední slovo jsem s Wynelle ošklivě smýkl dopředu, "by měla být dávno pod zámkem, neřkuli mrtvá. Dožaduji se spravedlnosti ve jménu Jeho Výsosti a žádám-" Najednou se Wynelle znovu rozpovídala. Ona si prostě nedá říct! Krafe a naříká, plazí se a škemrá... Pořád dokola ta samá písnička. A pak... Oči se mi roztáhly údivem nad tou nebetyčnou drzostí. Odvažuje se říkat MĚ, co mám dělat?! Tak to by stačilo. Cosi v mé tváři se zatnulo slepou zuřivostí. Už jsem na sobě podobný jev pozoroval předtím, ale jen jednou - jedinkrát v životě - mě zahnal ke krajnostem. Propustil jsem ji - nikoliv proto, že bych byl dojat srdceryvným recitálem. Napřáhl jsem se s poslední myšlenkou, že jí zavřu tu klapačku vlastnoručně, když jinak nedá. Avšak rána nedopadla. Přišel náraz enormní energie, která prosákla celou mou bytostí jako voda hlínou. Neměla čas pořádně vsáknout, doslova zalila celé moje vědomí. Zalapal jsem po dechu jako dusící se ubožák. Z toho až euforického ochromení najednou všechno zhaslo; moje vzkypěné emoce, vystavěné zdi sebeobrany i přísná zásadovost. Chycen vlastní bezmocností jsem zmateně pohlédl na dračího jezdce za sebou. Magie draků mi byla cizí. Studoval jsem ji velice povrchně, což se najednou ukázalo jako značně nevýhodné pochybení. Ať mě zastavilo cokoli, bylo to pryč příliš rychle. Sledoval jsem Rhyse s obezřetnou nedůvěřivostí, když procházel kolem a instruoval nás pokyny. Další spratek, co si myslí, že může poučovat dospělé. Vždycky byl příliš velký individualista... Nedožadoval bych se přece generála Fridingena, kdybych o jeho názor nestál. Naopak - doufal jsem v jeho podporu, protože stejně jako já přísahal věrnost Nothii. "Tahle," popadnu Wynelle pod loktem a přitáhnu ji úzkostlivě k sobě, "se neposadí nikam jinam než do klece." Navzdory příkrým slovům jsem jasně cítil, jak se mi třesou ruce z toho kontaktu cizí magie. S úšklebkem jsem si odfrkl. "Vyjádřil jsem se jasně?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Eglas pro Za stromem Bytosti mého druhu máme nejraději život v ústraní, daleko ode všech, někde v klidu u vody, kde můžeme poklidně lovit i se spokojeně vyhřívat na sluníčku. Nic nám nechybí, nic nás netrápí, před většinou ostatních se skrýváme. Je to příjemná pohodička. Takže, proč to měnit? Nemyslete si, když jsem se rozhodl prozkoumat svět, už cestou mě několikrát napadlo své rozhodnutí přehodnotit. Ale žijeme jen jednou, jsem mladý a plný sil... Zvědavost byla zkrátka silnější než obavy. Takže, teď jsem tady. Blížím se k Viralské republice, o které vím jen to, že prý mám za každou cenu působit jako člověk. Taky se o to snažím! Mám lidskou podobu, ukradl jsem šaty a pěkně se oháknul (to sledování lidí nějakou dobu předtím, jak ty látkové věci vůbec nosí - a kudy to navlékat, byla zábava sama o sobě), kolem krku mám omotaný šátek, aby nikdo nespatřil můj šupinatý obojek… Blahoslavená budiž naivita! Jak jsem si tak ležel na trávě, zasněně hleděl na oblohu, najednou cítím magii a než se naději, jdou po mně! Démon! Bleskurychle jsem se přesunul mezi stromy, za jedním se skryl a zkoumal prostor, kolem sebe. Když se proměním do hadí podoby, určitě mám šanci se někudy prosmýknout a zdrhnout. Prý, že mi nechce ublížit. Haha, jasně. Protože, kdyby kdokoli chtěl, určitě si vyrobí transparenty hlásající: ‚Užovky, střezte se!‘ A veřejně by vyhlásil, že chce náš druh naporcovat do hadí polévky. Další osoba! Oni po mě vážně jdou! Natisknu se na kmen, ani nedutám. Možná, když neudělám nic, tak mě nechají být? Anebo možná ne. Než se rozhodnu, co dělat, tak mě tu objeví. Hm. Chce to rozhodnutí. Hned! Jsem statečný had, tak. Skutečně jen nepatrně posunu hlavou a vykouknu. Nestojí ode mě zrovna daleko. Rychle se natisknu zpátky. Všimli si mě? Nevšimli? „Jsem tady,“ promluvím. Jsem idiot! Já na sebe upozornil! Proč to dělám?! Jsem sebevrah?! „Co… si přejete?“ ptám se. Já… s nimi… mluvím! Jsem raritní kontaktní užovka. Ale ne! Zbláznil jsem se. Zůstávám u svého stromu. Nečekají, že za nimi půjdu, že ne? Měl bych se připravit na útěk. Určitě se ukáže, že jsem udělal chybu a že mi opravdu chtějí ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Blanchette, Hideon, Meleagros, Rhys, Stvůra, Wynelle Vilímkova farma I navzdory všem obavám, ze kterých mě po celou cesty z domova Orwenových lehce mrazilo v zádech z toho, co všechno se může a nemusí stát, kdyby se situace vyhrotila mezi Rhysem společně s Meleagrem, pokud se skutečně jednalo o Wynn, jak poručík Rhyllanderys zmiňoval, přeci jen se při mém příchodu žádná katastrofa nekonala. Alespoň pro tento okamžik. Člověk by musel postrádat všech pět smyslů, aby si nedokázal nepovšimnou nepříjemnému zvýšenému napětí ve vzduchu, obzvláště když nyní arcimág pevně držel ve svém sevření mladou Zlomenou 'zrádkyni' a chvíli možná i vypadal, že by ji na místě dokázal bez sebemenšího pocitu viny zabít. ,,Pozor,'' zvolám, jakmile jsem už dostatečně blízko skupince, abych si zbytečně nemusel na vzdálenost vyřvávat hlasivky. Nemusel jsem sice nic slyšet z toho, co se zde doposud událo, ale už i tak se situace rozhodně zdála dost napjatá na to, aby do toho někdo zkusil přinést trocha disciplíny a řádu. A k mému štěstí jsem měl nad většinou z těchto lidí podléhala mému velení, aby se v mé přítomnosti nepokoušeli dělat nějaké blbosti. To ale neplatilo o druhé polovině v podobě obou šlechtičen a Meleagrose. ,,Arcimágu Crétheusi, jaké to překvapení,'' zlehka pokývnu hlavou na pozdrav, jak se sluší a patří, oči na moment upřené na čarodějovu ruku svírající zrzavou Zlomenou 'zrádkyni'. ,,Pokud mi to prominete, mohu se zeptat, co má tohle znamenat?'' mírně nazdvihnu své obočí nedávaje na sobě znát jakýkoliv náznak emocí, zatímco se svým neústupným pohledem setkám s tím jeho. ,,A proč držíte slečnu, která se zrovna pár minut nazpátek podílela na otázce nalezení mého syna?'' dodám tentokrát s lehce mrazivým podtónem, dávaje tak taktně najevo, že by ji měl pustit. |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Zase ještěrky Isabella, Eglas Celé roky jsem doufala, že se to přihodí a když se to skutečně stalo, tak vůbec nevím co s tím. Je to zvláštní pocit, když se vaše touhy a přání náhle zhmotní. Představovala jsem si jaké to bude. Co všechno se bude dít. Bylo to nekonečno možností kdy a kde za mnou přijde a co mi řekne a ty všechny náhle praskly jako mýdlová bublina, protože se to stalo. I když jsem ráda, že jsem svého dávného milence znovu potkala cítím podivné prázdno z toho že již nemohu snít a to je skutečně zvláštní. Také si nejsem jistá jak se chovat. Je to zatracených deset let a já jsem teď někdo zcela jiný než tenkrát. Starší, s více povinnostmi a lidmi kteří na mě závisí. Nejde jenom o Isabellu ale mnoho dalších nejenom zde na Rose, ale také v Útočišti a okolí. Proto jenom obtížně hledám cestu jak z toho ven. Co říkat, jak se cítit. Ano, jsou chvíle kdy bych nejraději všechno hodila za hlavu, povalila ho na postel a nechala problémy za zavřenými dveřmi a jenom si užívala, ale vždy mě něco vrátí pevně zpátky na zem. Je potřeba dohlédnout na tohle, vyřešit tamto, zkontrolovat ono. Poslat dopis do útočiště ohledně Basteina a desítky dalších drobností, které mi zabírají čas, který bych raději věnovala jinde. Ovšem na druhou stranu jsem ráda za tu rutinu, která mi pomáhá najít řád v tomhle období zmatků. Když dojde k vyrušení přivítám to se směsicí strachu a úlevy. Konečně se mohu na něco zaměřit, ale další potíže se hned vzápětí objeví, když Isabella skočí dolů. Ani netihnu vykřiknout. Jenom se vrhnu k zábradlí a sleduji jak se řítí k zemi. Naštěstí se jí nic vážného nestane a mě zaplaví tak silná úleva až mi málem podrazí nohy. O tomhle je, ale uslyší. teď se však jdeme podívat na toho tajemného, který se skrývá pod stromy. Snížíme výšku, ale nepřistáváme. Jenom vezmu několik mužů a provedeme výsadek. Nevím co přesně čekat, takže jsme připravení na všechno, ale prý by tu měl být jenom jeden, takže by to nemělo být nebezpečné. Stejně, ale musím na to své nezbedné dítě dohlédnout aby neprovedlo nějakou další neplechu. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Lord generálMeleagros, Stvůra, Wynelle, Rhys, Blanchette, Dalyor. Chystal jsem se Arcimágovi odměřeně odpovědět na jeho obvinění z neschopnosti, když mu náhle nejspíš konečně naprosto ruplo v soukolí a on se rozmáchl, aby Wyn udeřil. Cítil jsem, jak mnou projelo náhlé napětí a Arcimágovy pohyby tak nějak zmedovatěly, pohyboval se, z mého pohledu, skoro směšně pomalu. Zvládl bych to. Jsem rychlejší. A mnohem silnější. Stačilo by udělal krok, chytit ho jednou rukou za zápěstí a druhou sevřít hrtan, aby nemohl čarovat... Ale než jsem stačil myšlenku přetavit v čin, prostranství projela náhlá magická vlna, která mi zježila vlasy na zátylku. Ta vlna udusila veškeré agresivní myšlenky tisíkrát lépe, než mé alchymistické léky a já se přistihl, jak veškeré napětí mizí. A v jeho náhlé absenci začaly na potvrch vystávat zřetelné detaily. Wynino chování bylo eratické a nestabilní, to ano, ale scházela mu tupost a subservience totálně Zlomených a podrobených služebíků. Zvláštní. Podezřelé. Nicméně, stále ne důvod k násilí. "Myslím, že zde došlo k nějakému omylu, Arcimágu," odětil jsem pomalu, zatímco se všichni rozkoukávali po zásahu dračí magií. Můj hlasi byl stále klidný, avšak byla v něm náhlá jistota ocelových vzpěr. "Já a mí muži jsme jednotka předsunutých zvědů Nothijské armády. Nejsme popravčí četa. Jsme vojáci. Ne vrazi," promluvil jsem pevně, nikoli však vzdorně. Prostě jsem oznámil solidní fakt. Nepřerušil jsem s Meleagrosem oční kontakt ani když kolem mě prošel Rhys a ani když Meleagros ve vzteku zmínil zavření do klece. Natáhl jsem tu chvíli ruku lehce za sebe, protože jsem tušil, co bude následovat. Zavrčení, které vyšlo z Talina zrdla by zahanbilo i dospělého Aiviackého tygra. Bylo to zavrčení, které pošle hrůzu rovnou do primitivních částí lidského...elfího mozku a přes rozum to vezme tak nějak zkratkou. A ačkoli jsem na ni byl hrdý, nemohl jsem to dát najevo. A nebo dovolit další z jejích ... záchvatů. "Rialú tuˈrhe féin, Talitha!" Hrdelní jazyk thrynnů - jazyk stejně zapomenutý a mrtvý, jako národ, co jím hovořil - zaskřípěl důrazně v uších dívky a moje prsty se lehce dotkly její paže. Zhluboka jse se nadechl a znovu promluvil k Arcimágovi, jako kdyby se nic nestalo. "Ač to tak z vašeho pohledu možná nevypadá, chápu vaše obavy. A souhlasím s tím, že slečna Wynelle by měla být pod dohledem. Jak z hlediska Nothijské státní bezpečnosti, tak pro její vlastní bezpečí. Ano, souhlasím, že by měla být pod dohledem. Nicméně s rozvahou. Tato situace, pokud vím, totiž nemá dosavadní precedens..." Protože vzato kol a kolem, Wyn byla pořád občananem království. Na tom její únos nic nezměnil. A byla také první skutečný Zlomený na půdě Nothie. "A pokud máte pocit, že jsem zanedbal otázku bezpečnosti, můžete být klidný. Přítomnost slečny Wynelle byla oznámena lordu generálovi, téměř těšně po jeho příletu. A já jeho úsudku věřím..." Protože jsem o generálově příchodu věděl ještě chvíli předtím, než promluvil, má slova a jeho briskní antré bylo opět načasováno téměř divadelně. Jesli to viděl Tanečník (a jakože to nejspíš pozoroval odněkud ze stínů) pravděpodobně se tetelil nad těmito dokonale provedenými zvraty. A moje postavení se do předpisového pozoru tomu ještě dodalo šmrnc. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Rialú tuˈrhe féin!Hideon... Meleagros, Rhys... Blachette, Wynelle... DalyorVilímkova farma "Tahle se neposadí jinam než do klece. Vyjádřil jsem se jasně?" Arcimág se vyjádřil mnohem přesněji než asi předpokládal. Celá má bytost se v tu chvíli upne ke slovům, která tak nedbale vypustil z úst, ke slovům, která se mísí s drzými slovy malé Hyeny i všemi ostatními, která jsem za svůj život už slyšela, a která mne i jiné tvory odsoudila vždy k tomu samému. Hněv, který se ve mne vzedme, ta rudá žhnoucí zlost, smete jako přílivová vlna uklidňující energii dračice, která se snaží vše držet pohromadě. (9) A vztek v tu chvíli vybublá zpoza ohrnutých rtů v podobě hrdelního temného zavrčení deroucího se ze samotných hlubin duše prosycené šílenstvím, běsem hrozícím rozsápáním každého, kdo se postaví mé vůli. I kdyby to byl elf. I když to JE elf! Velitelův hlas zazní v mých uších jako prásknutí bičem. Lehce sebou škubnu a v tu chvíli přimhouřím zlatavé oči a vycením zuby. Slova mne sice přimrazí na místě, ačkoliv něčemu ve mne se příčí. Jen Vlčí Matka ví, jak blízko v tu chvíli jsem, abych zaťala drápy do ruky, která se mne dotkne, abych zakousla své tesáky a vyrvala z pod kůže kus masa. A jen Hladový tuší, jak moc ráda bych to udělala. Vypustila všechnu tu frustraci, zatímco napnutá jak struna hledím úkosem na záda Velitele a pohledem šelmy těsně předtím než strhne srnu, občas zalétnu k arcimágovi svírajícímu svoji kořist. Avšak je to náhlá přítomnost Generála, co řekne jasné "NE" a rozežene rudá mračna natolik, aby mezi ně vklouzla zpátky dračí magie. Zamrkám. S cvaknutím zavřu čelisti. A v další chvíli, kdy si uvědomím, co jsem... Udělala, co jsem... Chtěla udělat! ... Jako zloděj přistižený při činu couvnu polekaně o krok dozadu a rovná záda se zpátky nahrbí, zatímco oči si nedovolí už zpátky vzhlédnout k Melovi ani k Veliteli. Drápy zatnu do dlaní, když se nadechnu a až po chvíli dlouze vydechnu. A s tím výdechem se ztratí z ramen to vražedné napětí, zatímco se postavím do pozoru... |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Jde se na dobrodružnou výpravu... zpátky domů. "Věřím, že ano," odvětím jednoduše směrem ke Kinari a usměju se na ni. "Postaráme se o sebe navzájem. Neměj o svého mistra strach," ubezpečím ji. Kamiya je ostatně legenda... Jeho pár Viralů nerozhází. Nemůže. Vyčkávám, až se ti dva rozloučí, a já zatím na moment zavřu oči a užívám si poslední momenty na tomhle místě, konečně oproštěném od Viralů. Dost možná poslední momenty klidu a míru, které nás příštích pár dnů čekají. Trochu mě překvapí, když Kamiya Kinari obejme. Nepřipadal mi jako typ, který by se vyžíval v tělesném kontaktu - nebo vůbec v tom, když někdo vejde do jeho osobního prostoru. Museli si být blízcí. Pro sebe se pousměju. Kamiya se rozhodne na sebe vzít podobu starce, který by klidně mohl být mým otcem. Dcera a otec, cestující společně. Nic podezřelého. Chytrý tah. Při sledování jeho proměny tady a teď se neubráním udivenému otevření pusy... a můj obdiv ke kitsunemu jen vzroste. Vážně. Legenda... Trochu se mi zasteskne po mé rodině, po dryádách. Znovu se mi vrátí vzpomínky na staré dryády, které mi vyprávěly příběhy o něm. Kdybych si tak vzpomněla na jeho jméno...! "Jste připravený?" Není to ani tak netrpělivost, "už ať jsme pryč" - právě naopak, kdyby bylo na mě, ráda bych si tady v lese dopřála na pár týdnů dovolenou - jako spíš ubezpečení, že Kamiya zařídil všechno, co potřebuje, aby mohl odejít. A že je opravdu rozhodnutý opustit svůj lazaret, který tady vybudoval, vydat se se mnou zpátky do Nothie a zůstat tam bohovéví jak dlouho. Možná i navždy? |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Hotovo. |
| |
| soukromá zpráva od Caithe Ashfell (N) pro Skrytí v iluziAivaický les Kaera Arianrhod Kývla jsem kněžce na pozdrav, když k nám obrátila svou pozornost, a věnovala jsem jí krátkou, mírnou poklonu. Její slova však směřovala spíše šamanovi vedle mě, takže jsem necítila potřebu mluvit. Zvedla jsem se tedy a opřela jsem se kmen stromu a poslouchala jsem jejich konverzaci - však mi nejspíš ani nic jiného nezbylo. Šaman řekl snad vše, co se o našem objevu říct dalo a myslím, že nebylo co dalšího dodat. "Nevím, co se tam událo, ani proč se tam ukázali viralští. Ale ani les z toho všeho neměl dobrý pocit - to ticho mě zabíjelo," zamračila jsem se trochu. Celá ta situace byla... nepříjemná. Jednoduše nepříjemná. Chtěla bych vědět víc, ale nemohu. Musím být tady, v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Ruka ruku myje- generál Dalyor, Rhys, Wynelle, Blanchette, kapitán Hideon a StvůraSituace byla vyhrocená, přesto jsem věnoval zvláštní pozornost jemným nuancím neverbální komunikace mezi kapitánem Hideonem a rusovlasou ženou, která přišla s ním. V záblesku jejího pohledu se znenadání mihlo cosi zvířecího, naprosto šíleného, a mě teprve zpětně došlo, kdo tahle osoba vlastně je. Už jsem o ní slyšel. Musela to být ona. Nejspíš za to mohly palácové klepy o rozcupovaných elfech, nebo způsob, jakým jí kapitán položil ruce na ramena, aby ji uklidnil, že jsem udělal téměř nepatrný krok vzad a Wyn přitáhl ještě blíž. "Nepochybuji o vaší zodpovědnosti, kapitáne," přinutil jsem se říct. Cosi v mém postoji vyznívalo zhnuseně, ale pravdou bylo, že mě oba měňavci - ta bestie obzvlášť - fascinovali čistě z vědeckého hlediska. A pak jsem uslyšel lorda generála. Prudce jsem se obrátil na místě. Výměna názoru mezi námi se neobešla bez protokoly stanoveného pozdravení a projevení vzájemné úcty vysoce postavenému elfovi. Další vývoj událostí byl trpce předvídatelný. Takže o tohle jde? Protekce. "Rád slyším, že váš milovaný a talentovaný syn vyvázl bez úhony," promluvím se zdvořilou uhlazeností, ačkoliv výraz v mé tváři je zkyslý napjatými nervy. "Ovšem trvám na tom, abyste Zlomenou spoutal a zavřel pod zámek, než rozhodne- než čestný soud rozhodne, co bude nejadekvátnějším trestem. Jako válečný stratég mi jistě dáte zapravdu, že infiltrovat Nothii coby zachránce a utečenec z Republiky, by byl mistrovský tah. Nemůžete se vlastním životem zaručit za bezúhonnost slečny Graycott, ani po vás nic takového nežádám. Hájím pouze zájmy mé milované země. A jsem ochotný položit život, abych svou vlast ochránil. Věříte, že i ona je?" Nesmysl. Každý elf, co má kapku věrnosti v srdci, by raději zemřel, než aby se nechal zlomit. Já s sebou nosíval na každou výpravu ampuli s jedem - čistě pro případ, že bych padl do nepřátelských rukou. Co jsem slyšel, byli Zlomení divou zvěří podobně jako měňavci, akorát s tím rozdílem, že se neměnili v obludy vinou krutého prokletí, oni těmi zrůdami byli v duši. Neexistoval způsob, jak prokázat, že Wyn nezůstala věrná svému pánovi, že nepřišla ublížit lady Blanchette a dalším. Byla živoucí léčkou, klínem, který rozdělí naší společnost. A to si v tuhle dobu nemůžeme dovolit. Proto jsem - ač nerad - povolil sevření kolem jejího zápěstí, protože kapitán Hideon stál poblíž a já pevně věřil, že ji nenechá proklouznout. Jenže cosi ve mně, cosi temného, bilo na poplach. Nemohl jsem nechat Wynelle beztrestně odejít, příčilo se to všemu, v co jsem věřil, a já... nemohl. Podvědomě jsem ji uchopil za loket, aby nikam neutekla. Bylo to nenásilné gesto, které nemělo vzbudit podezření. Zbytek pozornosti jsem věnoval lordu generálovi a vyjednával s ním. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Patent na rozum aneb IntermezzoGenerál, dračí kapitán, Arcimág, Vědma, Dvorní dáma, Adjutant. A zatímco lord Fridingen starší dával Arcimágovi řádné kapky, udělal jsem krok směrem ke slečně Wynelle. Pomalu, opatrně, jako když přistupujete k vystrašenému zvířeti. (V čemžm mám díky Tali značnou praxi.) Postavil jsem se blízko, tak, že vědma mohla vidět temné kruhy pod očima a lehké napětí ve tváři. A při té příležiosti jsem se zhluboka nadechl nosem. Bylo to přesně, jak jsem si myslel. Wynelle byla cítit strachem a napětím, ale ani v jejím potu, ani v její krvi nebylo známky po Viralských narkotikách. "Jak je to dlouho, co jste dostala svou poslední dávku?" Zeptal jsem se tiše, nenásilně a vlídně. Přitom jsem, jakoby mimochodem, prsty druhé ruky zajel pod její vlasy na zátylek a promnul obratle. Žádné jizvy kolem páteře či lebky. "Nenapíchli vám prodlouženou míchu. Ah, jistěže ne, ve vašem případě se nejspíše obávali poškození vaší magie jako takové...." Wyn dostala jeden z Nothijskách zázraků: můj přiměřeně vlídný skoro-úsměv. "Máte štěstí. Pokud ve vašem mozku nenarušili přímo ona centra, myslím, že je pro vás ještě naděje." S těmi slovy moje ruka sklouzla rychle pryč, aby přítomní elfové nedostali apoplexii. Pokdu někdo poslouchal, tak by mu mohlo dojít, že jsem možná jediný člověk zde, který má o Lámání nějaké konkrétní informace a ví, o čem mluví. Ale když si vezmu, kolik ega je ve vzduchu...nu, budu optimista. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro
Blanchette, Hideon, Meleagros, Rhys, Stvůra, Wynelle Vilímkova farma A tak jsem s perfektně narovnanými zády, rukami založenými za zády a oči pevně upřenými na arcimágovi naslouchal staršímu čarodějovi a jeho pohledu na věc. Crétheus byl možná v myšlenkách mnohý starý nabručený a přehnaně opatrný elf, který nikoho nemá rád a vice versa, nicméně dotyční nemohli být více daleko od pravdy. Ať už byl totiž Meleagros jakýkoliv, rozhodně miloval svojí vlast celým svým srdcem, má-li tedy vůbec nějaké, jak mnozí mladíci v armádě častokrát spekulují. Možná až příliš, říkal jsem si občas sám sobě, když jsem o něm čas od času slyšel nějaké ty příběhy, které ani zdaleka nebyli vymyšlené povídačky. A vzhledem k jeho jinému postoji, stálo to za to, abych si jej vyslechl. Koneckonců kdo jiný by mi tady mohl nabídnout pohled z jiné perspektivy, když ne právě on. Rozhodně jsem nemohl popřít, že jeho slova nesla do určité míry trpkou bolest pravdy. Kdysi to sice mohla být Wyn, u které jsme mohli bez obav prohlásit, že jí známe a můžeme věřit, ale po těch letech strávených ve vězení....Ne, ještě něčem horším, jako je vězení, těžko říct, kdo se skutečně mohl skrývat vevnitř. A jaké mohl nést bezpečnostní riziko pro celé království, pokud by Meleagrova paranoia byla oprávněná. Přesto jsem měl ale určité pochybnosti o tom, že by něco takového mohlo být pravdou. I kdyby jen z toho důvodu, že nás mohla při našem pátráním za Rhysem odkázat na zcela odlišné místo, kde by snadno vojáci republiky mohli zajmout. Ale ani mé pochybnosti mi nedávali pravomoc tuto možnost plně ignorovat. ,,To, čemu věřím já, je zcela irelevantní,'' odpovím stroze, přičemž na okamžik přeskočím pohledem na Hideona vracejícího se nenápadně od Wyn. Zrovna jemu mohu právě vděčit za většinu mých znalosti o Zlomených. Než se ale stihnu nadechnout, abych pokračoval v mé odpovědi, rozhodne se do toho vrhnout starší ze sester Grayscottových. A ta si na rozdíl ode mě servítky nebere. Ba naopak i vytáhne nové informace, které mě přinutí zlehka nazdvihnout obočí. Rozhodit se tím ale nenechám. ,,Zda-li je Wynelle Grayscott vina či nevinna ze zrady vůči Nothii nenáleží ani na mém, ani na vašem rozhodnutí Crétheusi,'' po mírném pokývnutí na pozdrav mladé lady se znovu obrátím na staršího elfa. ,,A pokud skutečně lady Grayscott mluví pravdu a je to králem schválená operace, tak se do toho nemáte co míchat,'' odpovím bez jediné známky emocí. Tím to ale neskončí a já tentokrát stočím svojí pozornost k černovlasé elfce. ,,To ale neznamená, že nebudeme brát v úvahu bezpečnost Nothie. Rozumím, že je to vaše sestra, nicméně už uplynula dost dlouhá doba na to, aby se na ní Zlomení podepsalo,'' znovu poukážu na fakt dříve zmíněný arcimágem. Nádech. Výdech. ,,Lady Grayscott, s vaším dovolením, dokud soud nerozhodne o nevinně vaší drahé sestry, budu muset trvat na vyčleněném vojenském doprovodu, který bude mít za úkol na ní dohlížet 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Po tuto dobu bude svěřena pod vaší péči a pokud by se náhodou stalo během této doby cokoliv, co by jí mohlo očernit, důsledky by padly i na vaší hlavu,'' řeknu poněkud vlídnějším tónem než směrem k Meleagrovi, přesto ale z něj číší autorita, která nebere ne jako odpověď. ,,Pokud by to bylo vše Crétheusi, byl by jste tak laskav a pustil Wyn? Určitě máte na práci jiné věci, než dělat dozor Zlomeným.'' |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Naděje Vilímkova farma Blanchette, Meleagros, Rhys, Dalyor, Stvůra, Hideon Nadechla jsem se. Byla jsem souzena a ani jsem nevěděla za co, ale byla jsem připravená na každý rozsudek. Až na smrt, to jediné jsem si odmítala připustit, protože ten hlásek, ten malý, dětský hlásek ve mně křičel, že chci žít, že mám stále co světu dokázat. Měla jsem chuť něco říct nahlas, ale z mého hlasu nevyšlo nic, vůbec nic, jen výdech, který snad měl ulevit té bojové atmosféře, která kolem panovala. Nechala jsem Meleagrose mě stále držet, už jsem se nebránila, protože pokud mu tohle mělo udělat radost a nebo ho to aspoň uklidnit, můj strach a nejistota byla cena, kterou jsem byla ochotna zaplatit. Stále jsem stála nejistě a podívala se i na Blanchette. Kdybych byla o něco rychlejší, kdybych dál spala… Mohla jsem se převléct, mohla jsem být v bezpečí po jejím boku nicméně to se nekonalo. Místo toho jsem musela stát po boku Meleagrose, svého bývalého mistra. Jako panenka, jako morče bez představy, jako hračka… Kterou jsem byla. A pak jsem viděla oči toho, koho jsem viděla už dávno a snad si ho už ani nepamatovala… Ty oči, ty oči plné odhodlání s jiskrou, která se ptala: “Co tu dělám? Bojuji za správnou věc?” S tou jiskrou, která ho přivedla zpět a já s pootevřenou pusou na něj zírala, než jsem pusu zavřela a znovu se nadechla. Nejistě, jak bych byla zvíře, nadechovala jsem se, abych se ujistila, že jsem připravená na každou ránu od Viralského muže… Ale nic nepřišlo. “Je to rok a osm měsíců.” řekla jsem nejistě. Dokázala bych i přesně říct hodinu svého posledního abstinenčního záchvatu, vzpomínala jsem si přesně na to, jak mě Vincent držel za ruku a šeptal mi: “To bude dobré, maličká, dýchej… Budeš v pořádku…” Ve skutečnosti jsem si myslela, že ten den zemřu, ale opak byl pravdou. Začal můj nový život. Když mi pak Hideon zajel prsty zezadu na krk, vydechla jsem. Ten dotek… Byl příjemný, ne jako doteky jiných Viralských mužů, naopak, tohle bylo hezké a já zavřela oči, protože to bylo poprvé, po mém návratu do Nothie, co se mě muž dotkl, já na to byla připravena a nebolelo to… A tak prosebně jsem se na něj podívala, jak by mě mohl zachránit ze sevření Meleagrose, jsem se na něj podívala. “Ve Viribu jsem měla pouta na kotnících a ruce… Nikde jinde…” řekla jsem a sama natáhla ruku po Hideonovi, abych mu prsty položila spánek, vykulila jsem oči. Tolik bolesti! Krev, ale přesto v tom muži bylo něco dobrého, viděla jsem naději a zázrak… Mé oči pak na něm zůstaly i přesto, že jsem ruku stáhla, polkla jsem. “Můžeme si potom ještě promluvit…” dodala jsem jen a pak konečně byla uvolněna ze sevření. Samozřejmě mě teď měli na starosti Hideonovi lidé, ale já byla mentorem puštěna a byla jsem opět volná, nicméně jsem se od něj nevzdalovala, dokud se nevzdálil on. Nemohla jsem, nedal mi k tomu svolení. Uvolnila jsem se až poté, co odešel spolu s Hideonem a divoženkou mučit špeha. Sesunula jsem se na kolena k zemi a popadala dech, odpočívala a bylo mi jedno, jak to vypadá… Jen jsem už tolik byla unavená… Druhá rána přišla, když se Meleagros vrátil a dožadoval se prohlídky. Ochotně jsem ho následovala, ruku v ruce se sestrou a odmítala mu být blíže, než své sestře. Ovšem svůj záměr netajil ani Dalyorovi, mohli se podívat a já pak pustila sestru a nechala mentora, aby mi položil ruce na spánky. Jistě, viděl krev, mučení, viděl, jak jsem řvala, když mě honili psi, jak jsem řvala, když v mém těle byly kulky, jak jsem řvala, když mě Vexare svlékl a udělal ze mě ženu, ale potom… Vincent. Znovu jsem viděla ty noci, kdy jsme leželi na jedné posteli, ty dny, kdy mě učil vařit a kdy jsem chodila nakupovat, ten den, kdy mi koupil brož, ten den, kdy bezradně koukal na švadlenku a nechápal, podle čeho mi má vybrat, co budu nosit… A já se začala usmívat. Protože ty dny jsem skoro svobodně žila a mohl to být nějaký syndrom, ale já věděla, že jsem byla šťastná a byla tak schopná žít svůj život… Samozřejmě to nebylo to jediné, když jsem byla ve Viribu, čím blíže jsem byla Zlomení, čím více mě Vexare trápil, tím více jsem ničila vzpomínky, ničila jsem vzpomínky, které mohly ublížit mé sestře, zničila jsem to, jak plakala (ale kvůli čemu?), zničila jsem vzpomínky na mentora, veškeré mocné ukázky magie, kterou disponoval (jakou magií?), zničila jsem ty vzpomínky na draky, věděla jsem, co jsou to za draky, ale co uměli... (a jak se jmenovali? Nyx…) To jsem ztratila, to vše jsem ztratila ve jménu Nothie, aby to jediné, co zbylo, byla má loajalita. Měla jsem jediné štěstí, že jsem se stala majetkem Vincenta Krastinova, protože po boku Vexareho bych už byla mrtvá. Myslela jsem, že to je všechno, ale když jsem pak zvedla oči… Bylo tu něco dalšího. Meleagros neskončil a já věděla, že mám problém, že se musím bránit, že chce, abych byla klidná, utlumená, ale já nechtěla, cítila jsem strach z těch znovu prožitých vzpomínek, cítila jsem strach z něj, cítila jsem radost, že jsem znovu před očima měla Vincenta, ale ty emoce, ty nově nalezené emoce měli zase zmizet. “Ne!” zasyčela jsem a položila jsem mu svoje ruce na ty jeho, bránila jsem se, znovu cítila vztek, chtěla mu ukázat, co mě naučil a vyslala jsem proud energie do jeho magie, chtěla jsem ho zastavit, chtěla jsem, aby ve mně byly emoce, ale pak… Přece jen jsem se uklidnila a klopýtla od něj dozadu, vrátila jsem se rychle ke své sestře, ale už né vyděšená, už jsem neviděla mentora jako vlka, ale jako muže, který snad mohl být na mé straně, byla jsem… Klidná… “Pokud se vám zdá, že vám ještě něco tajím, jsem otevřená výslechu.” řekla jsem jen a byla připravena na cestu do Acrine. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Jedno srdce IInejprve Wyn, pak Nyx a Aethervelice okrajově Blanche, Dalyor, kapitán Hideon, Meleagros, Stvůra Se zvoláním generála jsem se se ohlédl, otočil a okamžitě zaujal přímo předpisovou pózu v pozoru. Dál jsem nepromluvil. Dokonce ani, když konečně padlo rozhodnutí o osudu Wyn. A jejím soudu. Takhle jsem si to nepředstavoval. Potlačil jsem povzdech, spolkl námitky a i nadále mlčel. Nemohl jsem otči protiřečit a ostatně, pokud tohle považoval za nejlepší řešení, ani bych nechtěl. Nejspíše měl pravdu. Ne, určitě. Jenom jsem neviděl, nechápal všechno, o co se tu jednalo. Bezpečnost Nothie. Copak ji Wyn mohla nějak ohrozit? Setrval jsem na místě, dokud se arcimág nevzdálil spolu s kapitánem a Stvůrou. Teprve poté jsem si opět dovolil přistoupit k Wyn, která se vyčerpaně sesunula na zem. Snížil jsem se k ní a něžně sevřel její dlaň, než jsem na ni vtiskl letmý, konejšivý polibek. „Všechno bude v pořádku,“ hlesl jsem k ní a přinutil se ji věnovat povzbudivý úsměv, i když jsem tyto slova sám potřeboval slyšet. Všechno bude v pořádku. „Král už tvůj návrat domů jednou schválil a i nyní jistě prokáže svou moudrost a milosrdnost. A pak... ti někoho představím,“ dodal jsem a bezděky se ohlédl k dračici – a hlavně jejímu malému. Zamiluje si ho. Stejně jako já. Nyní jsem si ale připomenul své další povinnosti a nezbylo mi, než se vytáhnout zpátky na nohy. „Musím se jít postarat o Nyx. Vrátím se,“ slíbil jsem a jen krátce provinile zakotvil pohledem u Blanche: „Omlouvám se, že k tomuhle došlo.“ * * * Magie dračice jiskřila ve vzduchu kolem a její přítomnost se mi zarývala hluboko do srdce. Konečně jsem si připadal, že opět mohu dýchat. Těch několik desítek hodin na pirátské lodi, kdy jsem ji nemohl cítit... stále visely v mém podvědomí. Jako bolestivá vzpomínka, která dusila podstatu mé duše a zanechávala za sebou díru, kterou mohla zaplnit jedině ona. Jedině její srdce, které tak dokonale zapadalo do toho mého, jako by ve skutečnosti nebyly dvě, ale jen jedno. Potřeboval jsem ji, její lásku – více, než jsem si snad dosud uvědomoval. Děkuji, jediné slůvko zaznělo v mé mysli, když jsem přistoupil až k ní. Prsty jsem krátce pohladil šupiny té nejnádhernější půlnoční modré a úlevně vydechl. Magie dračice vycházela vstříc té mé, rezonovala pod jejím dotykem, jako by patřily dohromady. A taky, že patřily. Tentokrát jsem již neodolal se na ní natisknout a pevně ji obejmout. Že jsi pro mě přišla. Že jsi nás odtamtud dostala. Vím, že to muselo být... matoucí. A bolestivé. Omlouvám se. Nechtěl jsem... bál jsem se, že ti ublíží. Nebo že ublíží jemu. A navzdory všemu, co mě dosud tížilo, jsem u ní takto setrval. Alespoň na chvíli. Srdcem mi pulzovalo prazvláštní teplo – a klid, který jsem v sobě nalezl jen v její přítomnosti. Dračí magie mnou prosakovala, dovolil jsem si ji vstřebat a naslouchat tlukotu jejího srdci. Jak by slova vůbec dokázala vyjádřit přesně to, co jsem díky Nyx cítil? Tu bezmeznou, bezpodmíněčnou lásku a potřebu s ní zůstat – již napořád. Trvalo mi, než jsem se od ní konečně přinutil odpoutat. Nechtěl jsem, ale musel jsem. S klidným výdechem jsem ji poplácal po krku a myšlenkami se navrátil k důvodu, proč jsem sem vůbec přišel. „Podívám se na tu nohu, dobrá?“ S lítostí v srdci jsem se lehce dotkl zraněné, pošramocené končetiny dračice a dovolil své magii jí prostoupit. Matná záře prostupovala šupinami, kůži, svaly, až se nakonec dostala i ke kostem a pomalu je navrátila na své místo. Bolest dračice v tom okamžiku prostoupila i mým tělem, natolik blízce jsem se s ní provázal a nyní jsem naše spojení nedokázal potlačit. Netrvalo to dlouho. Léčivá energie brzy dokonala své dílo a čím déle pulzovala Nyxinou končetinou, tím lépe se dokázala vypořádat s bolestí. Vydechl jsem a na okamžik zavřel oči. „Budeš na ni muset být ještě chvíli opatrná, slyšíš?“ hlesl jsem k ní a významně jí pohlédl do očí, aby věděla, že to myslím vážně. Nakonec jsem se obrátil i k malému Aethymu (ačkoliv zase tak malý nebyl vzhledem k tomu, že se velikostí podobal spíš menšímu koni.) Zkontroloval jsem i jeho, jestli se mu nedostalo jakékoliv újmy, ale jak se zdálo... měli jsme štěstí. Nyx nás všechny ochránila a ani ona nebyla vážněji zraněna. Díky bohům. „Brzy poletíme domů,“ slíbil jsem jim oběma, než jsem se přece jenom znovu navrátil k Wyn a Blanche. A všemu, co pak následovalo. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Špinavá práceStvůra, Meleagros, poručík, ten sráč od Policie. "Mistě Crétheusi, když je teď tato situace dočasně vyřešena, mohl byste mě prosím následovat dovnitř? Čeká tam na nás Viralský špeh. Tedy, jsem si vcelku jistý, že je to Viralský špeh. Mohl by to samosebou být neprávem obviněný nevinný cestovatel...proč ale, říkám si, by si sebou bral tu garotu..a sadu jedů...a kyanidové kapsle v zubech..." Mohl bych pokračovat ještě chvíli, ale myslím, že mág pochopil, co se mu tady snažím říct. Když jsme já, Stvůra a Meleagros v závěsu napochodovali do potemnělé místnosti v druhém patře, všechny přítomné osoby zvedly hlavu. Ta přivázaná provazy pevně k židli naslepo a zmateně, protože Angharad mu inciativně přes hlavu přetáhla pytel. Ne, počkat, povlak na polštář. Inu, plusové body za improvizaci. Jmenovaná iniciativní půl-elfka odpoutala pohled od špeha, u kterého seděla a přestala ho znuděně rýpat hrotem kavaleristické šavle do lýtek. Přimhouřila oči barvy zředěného octa a tiše tlumeně zavrčela. Byl to hrubý, výhružný zvuk, který stejně jako u Stvůry, by správně neměl vycházet z humanoidního obličeje. Zobrazit SPOILER "V pořádku, poručíku. Jsou autorizovaní. Jdeme pokračovat ve výslechu. Můžete jít. Uvědomte Smečku, že se mají připravit na odchod. Seržant Braig by touhle dobou měl mít vše připraveno..." Uklidnil jsem vlkodlačici rychle, než se rozhodne, že je Meleagros hrozba hodná rozsekání na hrubě mleté krmení. "Rrrušný den. Změna rrrozkazů? Nebude lov, nebude vrrraždění? Slíbils krrrveprolití. Tešili jsme se. Pirráty jsem ještě neuštvala. Jak asi chutná strrrach létajících lidí..." Každé vzdorné R v poručíkově odpovědi drnčelo nedočkavostí predátora, jedna ruka pomalu škrábala drápy po podlaze, až zanechávala dřevěné hobliny, vzduch ztěžkl pižmem. A když se Angharad protáhla v zádech při vstávání, pod unfirmou jasně vyvstaly hroty tvrdých bradavek. Zamrkal jsema zatnul čelist. Hlavně se tím nenechat strhnout. Kontrolovaná agrese, tak to musí být. Žluté oči se půl-elfce blýskaly a já tušil o co ji jde. Překonal jsem místnost pohybem tak rychlým, že z pohledu Stvůry a mága jsem vlastně skoro zmizel z místa, kde jsem stál a pak se obejvil se u zdi, na kterou jsem přeloktím tiskl Angharadinu hlavu. V dřevěném obložení byla malá prohlubeň. "Dostanete svůj lov. Budete zabíjet. Ale až já řeknu! Až já rrrozkážu! Pak budeme lovit. Je to jasné, Angharrrrad?" Můj hlas byl hrozivý, neústupný a nepřipouštěl námitek. Moje vrčení si v ničem nezadalo s jejím či Stvůřiným a sálala z něj hrozba. Vlkodlačice tiše kníkla a zvedla hlavu, aby mi ukázala odhalený krk. Podřizovala se. Kdyby ti nebyli cizinci, možná by si i lehla na záda a... Nesnáším dny před úplňkem. Já i celý regiment jsme pak zcela...jiní. Přemýšlet je těžké, ovládat se vysilující. A někteří se s restrikcemi jako mám já ani neobtěžují. Vypustil jsem vzduch nosem a nechal vlkodlačici jít. Prosmýkla se intimně kolem mě, cestou hravě cvakla zuby po Stvůře v téměř sourozeneckém náznaku zápasu a mága si přeměřila jako predátor jiného predátora, než opustila místnost. Krouživým pohybem jsem si prokřupl krk a urovnal kabát. Otočil jsem oči ke Stvůře, oči kterými náhle prosvíral vlčí oheň a kývl, aby se připravila na své obvyklé místo. A když jsem vězni strhl kápi z hlavy a z mluvidel vytáhl roubík, mohli jsme konečně začít. Stvůra věděla, co dělat, já věděl na co se ptát a co dělat, když se mi odpovědi nelíbily. Nedělali jsme to poprvé. *** Nebylo to hezké. Tedy...ono nikdy nebylo. Otázky, někdy opakované do úmoru, pak čekání na Stvůřino potvrzení a když muž lhal, následovala bolest. Prstů měl sice už jen devět, protože ten s otráveným prstenem jsme mu museli useknout, ale během výslechu jsme se prolámali skrz dalších šest. O nehtech ani nemluvím. Po svých taky neodejte, když byl ozvlát tvrdohlavý, rozdrtil jsem mu koleno. A mistr Meleagros se také přičinil. Ale nebýt Stvůry a jejích neomylných instinktů, nikdy bychom se pravdy nedobrali. “Takže atentátník, sebevražedný k tomu. Udeřili chytře, zabitím Owena ‘občanem’ Nothie by nám odřízli důležité zdroje. A někde v Acrine má další lidi. No….KVS z něj však dostane zbytek, v porovnáni s nimi tohle byla rozcvička….” Odmlčel jsem se a otíral si ruce od krve do kusu hadru. Byl to opravdu tuhý zmrd. Ale to už hajzlové od Policie bývají. Přivolaná Královna, i když byla bílá jako zeď a Meleagros ji očividně děsil k smrti, stabilizovala našeho rádoby asasína natolik, že byl připraven k transportu do Acrine. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hry na pravduVelitel, Arcimág a spol.Jako Velitelův stín uzavírám náš průvod, díky bosým nohám nejsou mé kroky slyšet, když Velitele i elfa tiše následuji. Na svoji přítomnost neupozorňuji, bohové vědí, že kdyby se můj pohled snad střetl s Velitelovým nebo snad dokonce s očima Mistra Crétheuse, nevydržela bych jej opětovat snad ani po dobu dvou úderů srdce na kolik se... Stydím za své zavrčení, za tu ztrátu sebekontroly, které mne Velitel i zbytek Smečky učili. Hlavu mám tak během chůze sklopenou a vlasy si nechávám povlávat kolem tváře namísto bariéry před světem. Po únavě necítím již ani památek, avšak v hrudi stále sedí ta podivná svazující úzkost, která ne a ne povolit. Jsem zpátky. Jsem u Velitele, a to je to, na čem záleží, ale... Ale. Rozšíří se mi zorničky, když s příchodem do místnosti nasaji všechny ty pachy, kterými je prosycená, pachy i emocemi, které jsou dusné a těžké podobně jako atmosféra ještě několik minut nazpět před domem. Konflikt s Angharad na sebe nenechá dlouho čekat. Není mi to příjemné, není mi to ani trochu příjemné, i když nejsem jeho součástí, avšak ve chvíli, kdy po vlkodlačici Velitel vystartuje, já se bezeslov postavím před Mistra, abych elfího mága ochránila, kdyby se věci náhodou... Zvrtly. Nejraději bych následovala Velitele, abych chránila právě a jen Jeho, ale... Vím, že nesmím. Vím, že se nemohu plést do jeho bojů o autoritu nad členy Smečky. Párkrát jsem to již udělala a nevzpomínám na to ráda, a tak i nyní... Stojím. Jen Mistr může vidět, jak zatínám drápy do dlaní a mimoděk se přikrčím, když Angharad zakňučí. Málem se k ní přidám. Málem. Když Angharad prochází kolem a hravě cvakne zuby, přeci jen se v náznaku pousměji, ačkoliv jakkoliv bych jindy scvakla zuby též a snad je i trochu odhalila v hravém rozmaru, tak dnes jen pohnu hlavou tak, abych v tu chvíli byla já tím, kdo pohledu tomu druhého odhaluje krk v tom jasném gestu. Pohnu se až v okamžiku, kdy mne k tomu vyzve Velitel tím všeříkajícím pohledem. Udělám pár spěšných kroků k lidskému zajatci a bez zaváhání se obkročmo posadím na jeho kolena. Má stehna sevřou jeho, zatímco naše tváře se ocitnou až intimně blízko. Jedna dlaň spočine na rameni, zatímco druhá na hrudi pod krkem, kterého se jemně dotknou mé štíhlé prsty. Srdce mu v hrudi bije jako křídla kolibříka uvězněného za klenbou žeber. Jen chytit... A stisknout. Nakrátko odhalím ostré zuby a žluté oči zezlátnou, když nasaji jeho pach. Můj pohled ho chytí a už nepustí, stejně jako já. "Vidím pravdu, cítím lež, ty si na mě nepřijdeš..." * * * Trvá to snad celou věčnost. Vteřiny prosycené krví, pachem spáleniny a křikem se protahují v celé milénia, která trávím tím, že stojím u zdi, v zádech ztuhle narovnaná, pohled upřený na pavučinu v levém rohu, kde pavouk loví drobné mušky. Úzkost ve mne narůstá pokaždé, když Velitel s Mistrem přistoupí k zajatci a něco ve mne bezhlesně křičí, když zase odstoupí a já musím cizinci pohlédnout do bolestí stáhnuté tváře a čelit jeho nenávistnému pohledu, který se postupem času taví v to zoufalé utrpení jitřící mé vlastní příliš čerstvé vzpomínky. Ale kvůli Veliteli to vydržím. Tohle je má povinnost. Tohle je můj úkol. Polknu knedlík, který se mi dere krkem, ukryji třesoucí se ruce za prsty sbalené v pěsti. Vidím pravdu, cítím lež... Když muž omdlí a již se neprobere ani po pár fackách a čichací soli, uteče mi úlevný výdech namísto slov díků Vlčí Matce. A zatímco se muži věnuje Královna, vyklouznu bez svolení z místnosti ven. Už se tam nechci vrátit. A naštěstí... Ani nemusím. To je dobře, to je... Dobře... Netoužím po ničem jiném než se vrátit do Acrine, než se vrátit... Domů... Do bezpečí Psince a pracovny Velitele, skrýt se zpátky do stínu těch pár hloupých slov a už nikdy jej neopustit. "Hodná Stvůra." |
| |
| soukromá zpráva od Kaera `Plavovlasá` Arianrhod (N) pro ROZHOVORY V ILUZI Aivaický les "Vexare..." procedím skrz zuby a do plic vtáhnu vzduch. Co ten tady dělá? Bezděky se rozhlédnu po tábořišti skrytém v iluzi. Jak daleko můžeme být? hlavou mi zurčí myšlenky, ale šamana nepřeruším. Může z něj, koneckonců, pořád vypadnou něco zajímavého. "Jistě," odtuším zamyšleně a přikývnu hlavou, "...sérum?" optám se a pohledem se ujišťuji u ženy, že mi šaman říká pravdu. Netušila jsem, co tu přesně skupina dělá. Snad běžec, kterého sem poslali, tuhle výhodu měl, ale za celou cestu neshledal vhodné se o to podělit. "Zkus být přesnější, šamane," pobídla jsem ho, "jaký ženský hlas?" do mého hlasu i výrazu tváře se jasně propisovala zvědavost. Mohla to být Aramoira ? "Byl to strach nebo...?" vyzvídala jsem dál. Všechno ostatní teď pro mě bylo až druhořadé. Stejně jako pro něj zjistit, co se tam stalo. "Moudré rozhodnutí," skoro se mi příčilo to i říct. Samotný Generál Viralské armády si to nakráčí k zřícené lodi kousek od nás a on se stáhne? Snažila jsem se na sobě ale nedat nic zdát. Nikoho nezajímá, co tam je? Co je tak důležité, že se ukázal osobně? Rozhlédla jsem se po okolí. "Omlouvám se... vy jste?" stočila jsem svou pozornost na ženu. Cítí les? Nakrčila jsem čelo. Magie má mnoho podob a sama jsem byla přesvědčená, že znám jen zlomek z ní. "Dokážete... um," na chvíli jsem se odmlčela, abych našla vhodná slova, "něco cítit i teď?" zeptala jsem se nakonec, "jsou tam ještě? Možná by šlo vytušit, kdo byl v té lodi?" nechala jsem se unést na vlně nadšení, "co-co bylo v té lodi..." opravila jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Owenovo rozloučení a soud Vilímkova farma -> Acrine Blanchette, Wynelle, Rhys, Dalyor, Meleagros, Stvůra, Hideon Owen, jakmile se mu podařilo uklidnit jeho ženu, rozhodl se rozloučit se s hrdiny. Došel k Dalyororvi a promluvil naposledy s nimi, ale tentokrát byl nesmlouvavý, řekl, že dá hrdinům na cestu jídlo a zásoby, ale že už trvá na zaplacení, že Bertu opláče, ale že to byl škrt v rozpočtu… A to nevěděl, že Aethy přivodil jedné krávě infarkt a Nyx ho i s ním zbodla. S drakem zkrátka nepočítal, ale stále mu na tváři hrál úsměv, než dobrodruhy skutečně propustil. Cesta probíhala skutečně hladce. Meleagros se mohl oddělit už dříve, aby se do Acrine i se špehem přemístil a ostatní museli jít hezky pěšky. Wynelle samozřejmě měla doprovod, ale na koni se nesla vznešeně, jak by nebyla Zlomená. Hlavu měla vztyčenou a na tváři neutrální výraz, který zakrýval veškeré její emoce. Během cesty nemluvila, protože počítala s tím, že proběhne soud, který rozhodne o jejím osudu. A ačkoliv byla Zlomená, v její duši zůstalo něco, co bylo typické i pro starou Wynelle - strach ze smrti. Proto by nikdy nepoložila život za Nothii, bála se tak smrti, že to nemohla udělat. A bylo to, co jí posouvalo kupředu. Skupina se bez větších problémů dostala i do Acrine, kde byli přivítáni. Jenže se do města dostali až druhý den v noci kvůli velikosti skupiny a tak král už své lidi nepřivítal. Tomu se stalo až druhý den kolem desáté hodiny, kdy stál v trůním sále a zavolal si Hideona, Dalyora, Blanche a Wynelle. Po boku samozřejmě stála kněžka, která se na Wynelle zamračila a Wynelle to využila k tomu, aby se hrdě postavila a zvedla hlavu. Tak, jak by to udělala stará Wynelle, protože všechny ty roky mířily k tomuto momentu. K momentu, kdy se opět vrátí do Nothie a stane před králem. “O této věci jsem byl rozhodnutý dávno předtím, než jsem vás viděl, lady Graycott. Děkuji Dalyorovi za to, že se ujal situace a samozřejmě mu gratuluji k přivedení syna zpátky. Promluvíme si o tom později o něco podrobněji. Děkuji Hideonovi za informace, které mi osvětlily situaci a děkuji Hideonovu oddílu za to, jak se zachovali na farmě a vyřešili situaci. Teď ale k lady Graycott,” muž sešel za schodů a přišel blíže k Wynelle. “Ačkoliv si nejsem úplně jistý, jak se Zlomený mág chová, nejsem přesvědčen, že nás lady Graycott může ohrozit státním převratem. Nicméně trvám na tom, aby byla pod neustálým dohledem. Pro její schopnosti trvám na tom, aby si tento problém vzal na starost Hideon, který na to má nejschopnější lidi. Později si o této problematice promluvím s arcimágem a společně to vyřešíme, trvám na tom, aby Wynelle prošla dalšími vyšetřeními. Dále nebude mít slečna Graycott přístup k žádným lektvarům, drogám, alkoholu a pokud se ocitne nějaké oslavě, bude stále pod neustálým dohledem. Také trvám na tom, aby se jí do rukou nedostali zbraně a to všechno do odvolání. Trvám na tom, aby pak arcimág Meleagros kontroloval její stav a výsledky pak bude prezentovat mě. Nicméně vítejte v Acrine, slečno.” dokončil král a kněžka jen kývla. A Wyn se usmála a rovněž kývla. “Děkuji vám, Veličenstvo.” oslovila krále a on se na ní jen odměřeně podíval. Kdyby to bylo v soukromí, možná by se na ní také usmál, ale věděl, že se to nehodí, byla tady vesměs jako výzkumný králík. Muselo být nejprve zjištěno, jaké jsou její motivy... Pokud nějaké měla. “Ještě jednou vás vítám v Acrine. Jste propuštěni, za nedlouho se bude konat ples, budu rád, když vás tam uvidím. Dokonce i vás, lady Graycott.” usmál se nakonec, ale na tom úsměvu nebylo nic zas tak vlídného, král měl jiné plány. A s tímto rozsudkem se skupina rozešla. Král si pak jen zavolal Dalyora, Hideona a Stvůru později toho týdne. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Piráti, dračí princ a liška Kousek od Acrine Rhys, Wynelle, Bastien, Jacobus, (Hideon) Cesta do Acrine byla klidná a Merlin se vzdálil až po několika dnech, co jste prošmejdili nějaké hospody a Merlin našel nějakou ornitoložku. Přece byl slavná elfská vrána a sliby plnil! A více než úspěšně, nenašel jen jednu! Nebylo možné přistát přímo v Acrine a proto Merlin odletěl a vrátil se se zprávou, kde bylo popsáno, kde je možné se setkat. Dopis podepsaný mnou. Ačkoliv jsem už pár dní v Acrine byla, stále jsem byla nejistá, kudy chodit a stále jsem se ztrácela. To se mi můj doprovod ukázal jako užitečný a leckdy mi poradili a byla jsem i ráda, že je nevidím neustále, byly chvíle, kdy se mi vytratili z očí a já měla šanci si představit, že jsem sama. Ovšem, opak byl pravdou a já věděla, že jsem neustále sledována. Nevěděla jsem, proč mi Hideon přidělil zrovna tyto ženy, upřímně jsem si nepřipadala tak nebezpečná, ale jestli Meleagros měl stále migrénu z toho, co jsem se mu napojila na jeho tok myšlenek, kterým mi lezl v hlavě… Tak možná bylo lepší, že má ochranka byla silnější, než bylo na první pohled třeba. Ten den jsem zašla do slují a chytila Rhyse za ruku. “Pojď!” nevybíravě jsem ho táhla, dostala jsem se s ním do stájí a chtěla využít toho, že od krále nemám omezený prostor pohybu. Dokud nedělám něco podezřelého a tohle mohlo dost dobře vypadat podezřele. Nasedla jsem pak na koně a vyrazila z města, kde jsem se zastavila až na travnaté pláni, kde měl Koos možnost přistát. Zamávala jsem a Merlin vstal z Koosova ramene a vrátil se za mnou, sedl mi na rameno a já mu dala na hlavičku pusu. “Šikovný kluk.” pochválila jsem ho a poté se podívala na Rhyse. “Chtěla jsem tě překvapit, doufám, že mi to odpustíš.” uculila jsem se. V dnech míru jsem se dokázala usmívat a těšila se na některé události, než se mi vrátily vize. A na tohle jsem se obzvlášť těšila, protože jsem věděla, že Rhyse to udělá šťastným... A kvůli zjevným osobním důvodům. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Po soudu Palác v Acrine Blanche a král Král se nadechl a potom, co se všichni rozpustili a Wynelle odešla s Hideonem, svižným krokem přešel k Blanche a chytil ji něžně za zápěstí, jak by byla motýl. Nadechl se a poté se rozhodl promluvit. Kněžce pokynul, ať odejde. “Blanche, nemůžeme si promluvit někde v soukromí? Vím, že ne všechno dopadlo podle představ, ale mohu to vysvětlit a mám otázky, na které potřebuji odpovědi.” povzdechl si a poté Blanche pustil. Nechtěl ji žádným způsobem ohrožovat a sám se z Wynelle cítil na nic. Rozhodnutí padlo, ale přesto měl pocit, že se to mohlo zvládnout lépe. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Cestou necestou, domů nedomů.Wynelle, Blanchette, Stvůra Později + Dalyor Jednotka se připravovala na odjezd už nějakou dobu a tak nám netrvalo dlouho a mohli jsme vyrazit směrem k Acrine. Vlkodlaci a jiní měniči běželi po svých či letěli, oni nepotřebovali žádná jízdní zvířata, jejich bezbřehá energie je sama hnala vpřed. Wynelle a Blanchette měli jediné koně. Běžci, šamani, já a Tali jsme měli vlastní zvířata odchycená v Aivacii, vycvičená k jízdě. Tedy, Tali se vezla se mnou na Trhačových zádech a s každým dlouhým ladným skokem jeho měkkých tlap se mi víc natiskla k zádům. Když jsme na noc zastavili, rozkázal jsem rozbít tábor a určil hlídky, které měli hlídat náš perimetr, ale také dohlížet na naše hosty. Oběma ženám bylo poskytnuto takové pohodlí, jaké je jen ve vojenském táboře mimo město možno, dokonce měly vlastní stan, jeden z erárních. Ale když bylo učiněno zadost všem povinnostem a seržant vyvalil sud s pivem a druhý s vínem, začala ta pravá zábava. Dovolil jsem mužstvu slavit, krom hlídek, byli jsme přece zachránci Vilímovy farmy. A že slavili. Navršili dřevo do vysoké hromady a zapálili vysoko planoucí vatru. Ze začátku kolem ní jen tancovali a podávali si poháry s pivem a vínem, zatímco Královna hrála na píšťalu jakousi rychlou a veselou melodii. Desátník jí doprovázel na jakýsi zvláštní druh lyry a pár lidí rytmicky bušilo noži a tesáky do pukléřů štítů. Ale čím více melodie zrychlovala, čím více pivo teklo, a krev proudila v žilách, tím divočejší se oslavy stávaly. Netrvalo dlouho, než začali vlkodlaci přes (a skrz) vysoký oheň skákat a vzývali přitom hlasitě Khaldiara, aby shlédl na jejich odvahu a vítězství. A pak už se to, jako ostatně vždycky, slilo v koláž tradičních Smečkových oslav. Někdo se popral. Několikrát. Někdo málem spadl do ohně. Někomu strčili hlavu do sudu s pivem, dokud neodpadl. Angharad, oděná jen ve svých tetováních a zpocená z námahy, po jejímž důvodu jsem raději nepátral, držela jednou rukou Talithinu hlavu a druhou do ní lila víno přímo z měchu. Ryllanderys vyzval k tanci první dívku, která se mu líbila – v tomhle případě opět mladou Vědmu, vířil s ní trávou a kolem ohně, párkrát dokonce tak, až ji nohy odpoutal od země. Puk a jeho víly vyžahly plnou káď mléka s medem na jeden zátah a pak létali mezi slavícími jako barevné bzučící lampiony a chechtali se vysokými hlásky, či jen leželi na zádech v mléčném komatu. Jak říkám. Jako vždycky. Já se neúčastnil, jako nikdy před úplňkem. Navíc přiliš nepiju, ztratil bych kontrolu a to nesmím. Beztak jsem měl plno práce s hlídáním, že se Wynelle, kterou měl v drápech neoficiální párty král Acrine, nic nestane. A s ubezpečováním lady Blanchette, že se ji opravdu nic nestane. Pokoušel jsem se s ní hovořit více, snad abych ji vysvětlil, proč jsem její sestře nemohl pomoci víc, ale situace k tomu nebyla vhodná. Snad bude čas později. Ale oslavy dopadly dobře, relativně, na poměry naší jednotky. Drželi se tenhle měsíc zkrátka, asi kvůli hostům. Hodní. Takže do Acrine dorazili všichni v relativním pořádku. Slyšení u krále bylo značně méně…veselé. Ale dopadlo, jak nejlépe mohlo, s ohledem na situaci. Královu pochvalu jsem přijal s lehkou poklonou a slovy „Konali jsme jen naši povinnost, vaše Veličenstvo. Jen nám ctí bránit Království a jeho lid. A plnit vůli bohů,“ poslední slova a další lehká úklona byla směřovaná Velekněžce. „Personál na ochranu slečny Graycott vyberu osobně, jen ty nejlepší,“ ubezpečil jsem krále a zároveň s tím i Wynelle. Vyberu jí takovou ochranku, aby zabránila jejím záchvatům či pokusu o útěk…ale také jakýmkoli pokusům o to, aby někdo ublížil jí. Když jsme byli králem propuštěni, vydal jsem se konečně domů. Do svého malého domečku blízko kasáren, kde jsme já i Tali bydleli. Byl čas na zasloužený odpočinek, než si nás jeho výsost tedy předvolá znovu... |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Neviděno, neslyšeno, ani slovo, ani jméno...Koos, Rhys, Bastien, Wynelle. A trio ochránkyň. Jednu výhodu tahle vyjížďka měla. Velemagyně Lulu konečně sklapla. Vílí čarodějka byla miloučké a veskrze pozitivní stvoření, ale onu pozitivitu dávkovala ve velkých a hlasitých kapkách. Vílí říkanky, potřeštěné písničky a zcela vyfabulované historky o tom, kterak jezdila na kočkách do epických bitev byly sice úsměvné, ale také docela únavné, hlavně vezmeme li v úvahu výšku jejího hlásku. Teď ale byla úplně tiše, schovaná za glamourem - vílí verzí iluze, neviditelná a dřepící na hrušce sedla. Lovkyně Eleanor byla asi nejpříjemnější z celé trojice žen, mírná, laskavá a empatická elfka měla každého ráda a o Wyn se starala, jako kdyby byla její vlastní sestra. Stejně jako desátník Ryllanderys, i ona byla měnič a teď se vezla na koňském zadku v podobě rozcapené mourovaté kočky. (Lulu chtěla jet na ní, jako v jejích příbězích, ale bylo jí to zatrženo). Vyvolený Běžec Deirdre nebyla nikde k vidění. Tichá bledá kráska s naprosto nelidskýma očima s Wyn nikdy nemluvila a vlastně málokdy byla na dohled. I teď to byl jen pocit, vědomost, že tu někde je, skrytá ve stínech, čekající jako predátor, připravený zabíjet. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Vzpomínky ožívají Rhys, Wynelle, Jacobus, (Hideon) Koos opravdu ví, jak člověku zlepšit náladu. Bál jsem se, že budu tesknit po Anně, Isabelle a Red Rose, ale na to jsem vůbec neměl čas. Asi bych si i dokázal představit, že bych s touhle bandou mohl pracovat, i když z posledního týdne mám spíš jen mlhavé útržky. Čím blíž však jsme Acrinu, tím jasnější je moje mysl. Já a nervózní? S obavami hledím na přibližující se město, a trochu se přitom mračím. Už jsem úplně zapomněl, jak veliké ve skutečnosti je. Však už je to taky dlouhých sedm let, co jsem odsud utekl. A neodnesl jsem si mnoho šťastných vzpomínek. Možná jsem se na té poušti vážně zbláznil, když se sem chci, i přesto, vrátit. Chico jako by dobře vnímal mojí nejistotu, proběhne lanovím, seskočí mi na rameno a vklouzne do kapsy mého nového kabátce. Další věc, za kterou vděčím právě Koosovi. Asi na mě, po té cestě pouští, musel být opravdu žalostný pohled. Pohladím hranostaje po hlavičce, pohled mám však stále přilepený k městu. Je krásné, to jsem si řekl tehdy, a říkám si to i dnes. Jen tehdy jsem netušil, co mám před sebou. Snažím se vybavit si toho mladého půlelfa, ale mezi jím a mnou je už takový rozdíl, že se mi to nedaří. Nakonec to hodím za hlavu. "Nikdy nezapomenu na to, co jsi pro mě udělal. Pokud bys někdy potřeboval pomoc, můžeš se spolehnout na to, že udělám vše, co bude v mých silách." Obrátím se na kapitána, kterému dlužím nejen za svůj život, ale i za to, že mě sem dostal. "Co budeš dělat dál?" Zeptám se, a trochu zmateně zjišťuji, že loď nemíří přímo k městu. Brzy mi dojde, že se kapitán chystá přistát na travnaté pláni kus od města. Vlastně se mi díky tomu docela uleví. V dalším okamžiku mi však poskočí srdce radostí, když uvidím dvě rusé hlavy. Že by? |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Lassie se vrací domůVelitel, elfové a spolcesta do Acrine Když vypukne organizovaný chaos kolem příprav na odchod, snažím se pomáhat a nepřekážet, ačkoliv se po mne požaduje hlavně to druhé. Pohled na Trhače mi vykouzlí na tváři první úsměv od ukončení výslechu špeha a jako obvykle se mohutné šelmě snad až ceremoniálně ukloním a pochválím jí chundelatou srst než si nechám olíznout krk a podrbu jej přesně na tom místečku za uchem, kam si sám nedosáhne. Cesta je dlouhá, ovšem já se spokojeně tisknu k Veliteli, oči zavřené a tvář opřenou o jeho záda, ačkoliv ani na chvíli nepřestávám vnímat ševelení větru v korunách stromů, který mi šeptá a zpívá o klidu a míru, který v lese panuje. Oproti tomu večer... Večer klidný není ani trochu. Zapálí se oheň, vytáhne pálena, všichni jsou tak veselí a uvolnění. Slaví, radují se a já vlastně nevím proč a úzkost v hrudi ne a ne povolit, když mlčky hledím do plápolajícího ohně, který praská a svými plameny se natahuje k nebesům. Oči mi zalévá nepřítomný lesk a jen strach ze samoty mi nedovolí se v tu chvíli navzdory dobré náladě sebrat a neztratit se v šeru lesa. Ryll tančí z drobnou elfkou, zatímco Velitel se snaží věnovat její sestře a já se téměř proti své vůli ocitám v drápech Angharad a jejích druhů, když se ke mne nakloní vlkodlačice s nevěřícným: "Ty se ani trochu nebavíš! Kdo ti ukousl ocas, Žlutoočko?" a v další chvíli mi vtiskne do dlaně cínový kalíšek s pálenkou, který musím za hlasitého povzbuzování všech kolem vypít. Stejně jako ten druhý. Třetí. Čtvrtý a... Tančím. Zpívám. Pištím, když mne bere Zev do náruče a skáče se mnou skrze oheň. Málem poliji Velitele vínem, když se mu nenápadně pokusím připlížit za záda a zezadu na něj skočit, přičemž zakopnu o pohozenou houni na zemi. Střízlivím, když se světla ohně vzdálí a Cainova ruka vpletená do vlasů mne donutí zaklonit hlavu, zatímco zuby stisknou tenkou kůži na krku natolik silně, až tiše zasténám, když i ruce zabloudí pod halenu. A klopýtám zpátky k ohni, když se objeví Angharad a porve se s ním, ačkoliv vrčení, které mne k ohni doprovází se záhy mění ve zcela jiné zvuky. Neprotestuji, když se vlkodlačice objevuje záhy a za všeobecného veselí do mne lije další víno. A usmívám se, když na chvíli procitnu ve Velitelově náruči zvedající mne ze země. A jeho pach... Náhle tak známý, tak povědomý, pach staré rasy, která bledla v mých vzpomínkách... "Chaill mé túrr, nala, an oirrread sin, Durrga..." blábolím přiopile, zatímco se šťastně usmívám, nos vražený pod Velitelovou bradou, jazyk se mi plete a nakonec utichá v temnotě, co pohltí vědomí... * * * Do Acrine dorážím s kocovinou, avšak i tak mé první kroky směřují právě a jen do Psince, který už do rána neopustím ani kvůli Veliteli. Ohaři mne vítají, navzájem se odstrkují ve snaze mne olíznout, očichat, povalit a zalehnout, abych už nemohla odejít, šťouchají do mne čenichy, když štkavě pláči s tváří zabořenou do Hryzova kožichu, který nevydá světu jedinou z těch prolitých slz. A tak usínám i se probouzím v jejich středu, obložená těly šelem chránících mne před kýmkoliv, kdo by byl tak hloupý a pokusil se mne vzbudit... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Déjà vuBastien, Koos, Wyn (+ trio ochránkyň a čtveřice jezdců)Nebylo mě těžké najít. Ten den, stejně jako každý den od návratu do Acrinu, jsem trávil ve společnosti draků. Chtěl jsem Nyx vynahradit svou nepřítomnost a také sledovat první krůčky dráčete. Když dorazila Wyn, neprotestoval jsem. Následoval jsem ji ze slují – ač, pravda, poněkud neochotně, protože se mi nechtělo draky opouštět, a to obzvláště nyní, když se Aethy trochu rozkoukal a začínal tropit neplechu, - a pak i do stájí, kde jsme osedlali koně a vyrazili za doprovodu dalších čtyř ozbrojených jezdců (a triu ochránkyň vědmy, které se ji drželo za všech okolností.) Dožadování se jakýchkoliv odpovědí jsem brzy vzdal a namísto toho v tichosti následoval koně Wyn. Brzy jsme vyjeli z Acrinu a dorazili na volné pláně, kde se ve vzduchu objevila mi povědomá vzducholoď. Pamatoval jsem si ji. Samozřejmě, že jsem si ji pamatoval. Prsty mé ruky bezděky sevřely otěže o něco pevněji. Dokonce jsem se ani neusmál, když se ke mně vesele obrátila Wyn. Žádné vysvětlení, jen další otázky. A nepříjemné vzpomínky. Vzducholoď od nás byla vzdálená pouhých čtyřicet metrů. Klesala k zemi, na jejím stěžni se třepotala vlajka se signálem AHOY, ale nakonec nedosedla na volné prostranství před Zdí. Ne, nakonec opět vzlétla v přesně tu správnou chvíli a pak… prudký náraz, pád a obklíčení. Vydechl jsem, načež jsem pokynul jezdcům, aby drželi své pozice několik metrů za námi. Nikdo netasil zbraně ani jinak nejevil známky agrese. Jejich přítomnost zde byla čistě pro naši ochranu, i když bych neváhal dát jim nové rozkazy, kdyby se snad situace měla vyvíjet podobně jako minule. Pravdou totiž zůstávalo, že s piráty si elf nikdy nemohl být tak úplně jistý. Tentokrát se ale přece jenom jednalo o trochu jinou situaci, nebo jsem v to aspoň doufal. Sesedl jsem z koně a natáhl k Wyn ruku, aby se jí mohla případně chytit, až se bude chtít sama dostat dolů. „Myslím, že mi dlužíš vysvětlení,“ hlesl jsem k dívce tiše, než vzducholoď vůbec dosedla na zem. V mém hlase nezaznělo zmatení ani výčitky, pouze klid. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Tak jako dřívTa nejhodnější holka v Nothii Uplynul den a půl od našeho příjezdu do Acrine. Seděl jsem za stolem sve své útulné pracovně a zíral na prázdný pergamen před sebou. Už bezmála půl hodiny jsem neudělal ani čárku. Místo toho jsem se prsty pomalu probíral čerstvě umytou rudou hřívou svého osobního asistenta. Tali se mi opírala bradou o kolena a já jsem prsty a dlaní pomalu přejížděj od jejího temena na její tvář, krk nakonec a rameno. Měli jsme psát hlášení, ale...ona byla tak drobná, hřejivá a...nezvykle křehká. Talitha byla jediný tvor, kterému jsem doopravdy věřil. Jdiný tvor, kterému bych svěřil svůj život. A věděl jsem, že ona by udělala to samé. Ona byla jediný tvor v celém tomhle zatraceném pozlátkovém, pokryteckém, povrchním a dekadentním Království, kvuli kterému bych bez váháni zemřel. A málem jsem o ni přišel. Málem se nevrátila. Málem jsem byl sám, v tomhle cizím místě. Sklonil jsem pomalu hlavu a čelem se opřel o její, ostrý nos přitiskl na její a zavřel oči, aby mě neviděla plakat. Nádech, výdech. Kontrola. Sebeovládání. Jak jsem se nadechl, nos mi naplnila její vůně a já se pomalu sesunul ze židle ma kolena, abych jí mohl obejmout pořádně. "Díky Keloae...ne...díky Dreině, díky Gerulfovi...přivedli mi tě zpátky...živou...uctil bych je...kdybych mohl..." Blábolím. Navíc nesmysly, které by mohli Stvůru urazit. Můj hlas bych chlaplavý a v jednu chvíli se málem zlomil. Takže jsem ji pro jistotu ještě víc přimáčkl k sobě a zhluboka dýchal, abych se ujistil, že tam opravdu je. Takhle jsme zůstaůi nějakou chvíli...nevím jak dlouho trvalo, než má úzkost odplula pryč a já se znovu usadil na židli. "Dobrá Tali. Dáme se do práce. Potřebuji, aby ses soustředila. Potřebuji, aby sis vzpomněla, i když to bude bolet. Pověz mi, co se stalo u Zdi. Pověz mi, jak tě piráti uvěznili. Pověz mi o jejich lodi. Všechno, na co si vzpomeneš." Můj hlas byl zase pevný a ruka s brkem se netřásla, ale přesto jsem se dívky občas dotkl. Pro ujištění. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro Cesta – Acrine Generál Fridingen, Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Wynelle, Meleagros Přestože mám v prvních minutách pocit, že generál zcela nedocenil, co jsem mu právě sdělila, odporovat si mu nedovolím. Ne zde a už vůbec ne otevřeně. Riskovala bych příliš mnoho. A ačkoliv má pro mne ten kompromis hořkou příchuť, Wyn bude žít a žádná klec ji nehrozí. To je v této chvíli nejdůležitější. "Jistě jsi udělal, co jsi mohl." Šeptnu Rhysovi v tu chvíli, kdy se oba sejdeme u klečící Wyn. Snad na něj jediného jsem se nikdy nesvedla dlouze zlobit. Jeho přítomnost při tom, co následuje dále, když přes všechny mé protesty proběhne další mučení mé sestry, je pro mne velkou oporou. Zřejmě jsem potřebovala tuto lekci vlastní nedůležitosti, přesto se mi ani cestou zpět do Acrine nepodaří utišit to mrazivé našeptávání Usoi, že za vše, co se stalo na farmě, bych se měla mstít. Až při nevázaném veselí Kapitánových podřízených ten hlásek přehluší obavy, čeho se ten večer ještě stanu svědkem. Ta situace by se snad už víc nemohla lišit od plesů v paláci. Jsem ze srdce vděčná za Kapitánovu civilizovanou společnost i jeho ujištění o sestřině bezpečí, přestože sama nejsem tentokrát příliš dobrou společnicí a hovor se zdá váznout. V momentě toho největšího zoufalství, kdy cítím, že selhávám ve své jindy dobře zvládnuté roli, dovolím si Kapitánovi krátce stisknout dlaň. Na omluvu. I ze zcela sobeckých důvodů. *** Návrat do Acrine je požehnáním přesně do chvíle, než dojde na soud mé milované sestry. V očích se mi zůstane lesknout hrůza nad některými z podmínek Jeho Královské Výsosti. A skutečnost, jak snadno je nese Wyn, mne přivádí do nejistoty. Která jen vzroste, když po mne začne být vyžadováno, abych ji nechala o samotě. Nerada bych znovu opakovala tu stejnou chybu z farmy. Odporovat králi by však bylo stejně tak nemoudré. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Oh, what a day Křehké chvíleVelitelSpokojeně přivírám oči a bezostyšně si užívám tuhle chvíli Velitelovy pozornosti, která je jen a jen sobecky moje. Nastavuji jeho dotekům hlavu, tvář i šíji, občas spokojeně vydechnu či tichounce zamručím, zatímco sedím u jeho nohou a opírám se o něj. Až teď mohu volně vydechnout, uvolnit se a nechat se unášet tímto okamžikem. Aniž bych si to uvědomila, na rtech mi sedí náznak nepřítomného ovšem o to upřímnějšího úsměvu, který je u mne tolik vzácný. Takhle to má být. Takhle je to správné. Nevím, čím jsem si Velitele zasloužila, proč se bohové slitovali nad mou nečistou zvířecí duší, avšak jen samotná představa, že bych o to... O něj, o tohle přišla mi téměř vhání slzy do očí a hruď svírá tou svazující úzkostí. Ale ne teď. Teď je tady. Já jsem tady. Jsme tady spolu. A přesto je něco jinak. Překvapeně rozevírám oči, když ruka ustává v drbání a Velitel se pohne. "Haui?" tiše se podivím tím zvířecím kníknutím, když se ocitne tváří na mé úrovni a mé chřípí naplní jeho pach protkaný tím těžký černým smutkem a nevyřčeným zoufalstvím nad věcmi, které se nestaly, ale stejně tak mohly být pravdou. Ani se nepohnu, když mne obejmou jeho paže a profil své tváře přitiskne k té mojí. Držím, přivírám oči, němý svědek toho, co on považoval za selhání, avšak... Lehce se chvěji v tom objetí, do vlastních očích se tlačí slzy, avšak i přesto jsem to já, kdo pomalu zvedne ruku a jemně se dotkne tváře pokryté hrubým strništěm s něžností a strachem, že bych se jí mohla dotknout drápy namísto bříšky prstů. "Děkuji," tiše vydechnu ta jediná správná slova. Děkuji za to, že tu jsem. Že tu smím být. Protože jen na tom záleží. * * * "Ano, Veliteli," souhlasím ochraptělým hlasem. Sedím zase u jeho nohou, pohled upřený na Velitelovo koleno. Drápy nejistě kloužu po jeho stehně, jak se snažím uklidnit a utřídit rozechvělé myšlenky. Nechce se mi k tomu vracet, bohové, tolik bych si přála, abych nemusela, ale... Nejde to jinak. Je to moje chyba. A tohle je můj trest. Nasucho polknu a zuby si skousnu spodní ret. Tiše vyprávím o Zdi, o tunelu, který Viralci vykopali a pak v úleku zase shodili. O tom, jak jsem chtěla bojovat, ale Generál nám nařídil se stáhnout, když se objevily dvě vzducholodě, ti hroziví létající obři. Se studem vhánějícím červeň do lící popisuji, jak se jeden z Ohařů vymkl kontrole, když cítil můj strach - ano, můj strach... - a jak jsem neposlechla rozkazů Generála. Krčím se při těch slovech, když pokračuji tím, jak se za mnou vydal Dračí pán Rhys a... Jak nás obklíčili. "Má chyba... Ošklivá Stvůrra," dodávám úzkostně. A úzkost se z mého hlasu už nevytrácí, když přiznávám, že jsem musela piráta, co na nás zaútočil pustit, jak mne obklíčili a odvedli Rhyse pryč, zatímco já se válela zbitá v prachu. Při vyprávění o elfovi, který mi nařídil sednout na gryfa a dohnat bárku pirátů s Rhysem dříve jej odvezou do vzducholodě se zadrhávám, není mi příjemné mluvit o pádu na druhou vzducholoď, o tom, jak jsem se probudila svázaná v podbalubí. O té neskutečné hrůze, když mne tam Kapitán zanechal samotnou a proměnilo se to tam díky turbulencím v peklo. Avšak o Kapitánovu neřeknu špatného slova. Dal mi najíst. Pustil mne. Byla jsem hodná a on byl hodný na mne. A když přijde řeč na Nyx, na její žádost, na to, jak mne Kapitán vysadil v Aivaice a já se s dračicí vydala vstříc Hyenám... "Spadnout... Nyx mě... Shodit... Já... Chtěla... Chrrránit pána Rrrhyse, ale... Hřřřmění, neuhnout, pomalá, moc pomalá..." jen vzpomínka na bolest z postřelených zad, kam mne trpaslice zasáhla patronou nabitou solí mne přinutí zatnout do Velitelova stehna drápy, zatímco hlas se vytratí. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Kousky skládačky.The best damn girl Poslouchám Talin skřípavý hlas, který doplňuje skřípání brku o pergamen. Zapisuji informace o trpasličích kopáčích, o poloze tunelu i jeho zřícení. Škodolibě se uchechtu, když Tali popisuje, jak Modrousovo zařvání poslalo ty trpaslíky do spárů paniky. Když plačitvě hovoří o svém selhání, přestanu psát a jen ji hladím po vlasech. Když mi popíše vzhled tajemného kapitánaa jeho pach, jen přikývnu. Obojí sedělo na muže, který vysadil sestry Graycottovy na farmě. (A ano, poznám lidi podle pachu. Lykantropie má své výhody.) "Věděl jsem to," řeknu tiše, napůl Tali, napůl sám sobě. "Když přistál na farmě...věděl jsem že cítím tebe, Tali. Věděl jsem..." Nedořeknu a jen poslouchám. Když zmíní pád na druhou loď pirátů a 'hrmění', nevědomky rozdrtím brk v ruce na kousíčky. Vím co to hřmění znamená. Viděl jsem zahojené jizvy na zádech. Střelili ji. Oni ji prostě...střelili. Zabralo mi dvě vnitřní napočítání do deseti a opakování několika Viralských manter, než jsem se propracoval přes vražednou zuřivost opět k normálnímu uvažování. Ani jsem si nevšim, že mi Tali cupuje kalhoty. "Jsi moc statečná, Talitho. Jsi...jsi ten nejodvážnější zvěd, jakého máme..." Pronesu tiše, když dokončí své vyprávění. "A taky ten nejbystřejší. Pověz mi o posádce. Pověz mi o kapitánce. O její...malé hyeně. Pověz z koho si cítila kouzla a čáry, vím, že nikdo jiný to nesvede tak jako ty..." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Sním v bdění těžký senJen a jen VelitelInformace, že Kapitán byla na farmě mne překvapí, snad až zaskočí. Vlčí Matka ví, že jsem Veliteli nechtěla v ničem lhát, ale zároveň jsem mu o pouti na Kapitánově lodi neřekla vše. Styděla jsem za to. Polknu, ale pokračuji ve svém kostrbatém vyprávění dál. "Statečná..." zopakuji po Veliteli a v tu chvíli si dovolím zavrtět nesouhlasně hlavou, "bát se... Strrašně se bát..." přiznám se. Mluvit o tom, co se dělo na Kapitánčině lodi mi příliš nejde, hlas se mi zadrhává a jeho hlasitost kolísá. Bolest ze zahřmění byla jednou z těch nejhorších, jaké jsem zažila, byla jiná a nová, odlišná od všeho, co mi kdy prováděl Avery, když neměl svůj den. O něco hlasitěji promlouvám o tom, jak mne svázali a já i přesto bojovala, a bojovala jsem dobře, bojovala jsem, aby se za mne Velitel nestyděl... A bojovala jsem zbytečně. O svém pobytu v kleci se mi nechce mluvit vůbec, a to jen... Tiše zmíním. "Posádka... Hodně posádky... Všude. Lidé. Elfové. Míšenci... Mít sítě. Zbrrraně. Nevidět... Nevidím všechny. Jen kolem... Klece," sklopím pohled a povolím drápy zatnuté do nohy Velitele. Otřu se o jeho stehno tváří, získávám tím cenný čas určený pro přemýšlení nad odpověďmi, kterých si Velitel žádá. "Hyení Kapitánka... Chtít mě. Dát... Dát... Nabídku, abych... Zůstala. S ní," vymáčknu ze sebe. "Odmítnout." O Malé Hyeně toho příliš nevím. Vydoluji ze sebe, že to je mládě kapitánka, malé děvče s rohy rostoucími z vlasů... Sémě Padlého, páchnoucí podivnou dvojí energií, kterou neumím dost dobře popsat. Zlá stejně jako její matka. Zlá a krutá vůči tvorům, které na lodi vězní. Zmíním i vílu, co byla cítit drogami, vílu, co mi rozvázala ruce a vzala krev kvůli... Kvůli léku. Léku, který jsem vypila, jak přiznám, tolik moc jsem chtěla... Zbavit se bolesti... "Lék... Špatně. Usnout, ale nespát, já..." mimoděk si promnu tvář a zoufale na Velitele pohlédnu. "Všechno špatně." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Cesta do Acrinu
|
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Trhlina Zvedl jsem jedno obočí, když se víla ohradila, že musíme jít oba. Tohle byla zatracená magie... podivná magie. Kdyby mi nešlo o Wyn a její sestru, odmítl bych, takhle jsem nechal Dewy, aby mě chytla. Zhluboka jsem se nadechl a prošel s ní tou nejdivnější věcí, kterou jsem v životě viděl. Byl jsem pak celý nesvůj z toho, co se stalo, kde jsme se ocitli... musel jsem se několikrát na místě otočit, než jsem se podíval na vílu. Malá proradná mrška! "Chceš tu bundu?" zeptám se jí, asi nemám víc důvodů být na ní nepříjemný. Přeci jen má pravdu, moje oblečení bude moc upozorňovat. "Chci vidět všechno a hlavně někoho." Podívám se na sledovací zařízení ve své ruce. "Hledám dívku, kterou můj lid zničil. Teď je ale tady, zpět mezi svými... a možná už si na starý život vzpomíná. Chtěl jsem ji najít, pořád chci, ale jestli si už vzpomněla na všechnu volnost co měla, a rozhodne se tady zůstat, nechám ji... jen se musím ujistit, že bude v bezpečí." Řeknu víle nakonec celou pravdu. |
| |
| soukromá zpráva od Caithe Ashfell (N) pro Skrytí v iluziAivaický les Kaera Arianrhod Na chvíli mě kněžcina slova překvapila. Trochu jsem se napřímila překvapením a snad jsem se i trochu studem začervenala. "Caithe Ashfell," představila jsem se a uklonila jsem se jí. "Jedna z mnoha, obyčejný voják," dodala jsem upřímně. Nebyla jsem nic více, nic méně. "Asi jste... asi jsem se špatně vyjádřila..." Trochu jsem se nervózně poškrábala na zátylku, "má magie se rozhodně netýká lesa. Ale v ten moment by ani jeden žádnou magií vládnout vůbec nemusel. V tu chvíli, kdy se tam viralští objevili, všechno kolem nás utichlo. Zvířata přestala řvát. Listy stromů přestaly šumět ve větru. Když zavládne takové ticho v lese, neznamená to nic dobrého." Pak jsem trochu sklopila hlavu, snad zklamáním. "Omlouvám se, pokud jsem Vám dala falešnou naději... ale já vám nejspíš pomoci nedokážu." |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro ZnačkaMůj nejoblíbenější Thryenn. Naslouchal jsem dál Talininu vyprávění a ve chvílích, kdy se začala zasekávat a nebo jejím hlasem probublával strach, začal jsem jí prsty lehce drbat na zátylku, dokud se to opět nezlepšilo. Udělal jsem si pár poznámek na pergamen, některé věci podtrhl a udělal si pár myšlenkových šipek, než jsem se zarazil a pohlédl dolů na tichou Tali. "Vzpomínáš si, jak se vám podařilo utéct, Tali? Lord Rhys zmínil cosi o dítěti a nějaké magické značce. O co jde? Jakou značku si použila? A víš jak ji případně zrušit?" Nakloním hlavu ke straně a jsem připraven začít opět drbat, kdyby to bylo potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Mlhavé vzpomínkyVždy, když se ozve škrábavý zvuk hrotu pera klouzajícího po pergamenu, můj zakolísá až na chvíli ztichnu úplně. Mám ten zvuk ráda, pomáhá mi se soustředit, uklidnit, podobně jako Velitelova samotná přítomnost a jeho konejšivé doteky. Připadám si... Dobře a hrozně zároveň, to, jak ze sebe musím každé slovo dolovat a jak se snažím dávat dohromady myšlenky, které se v tu samou chvíli rozpadají a přestávají dávat smysl. "Horrrko... Nohy nejít, moc slabá, moc... Haui," ošiju se a čelem se opřu o Velitelovu nohu, ta slova mu tak spíše mumlám do kalhot než cokoliv jiného, aniž bych si to sama uvědomovala. "Vzít mě... Já myslet-la, uch... Mys-le-la, že... Že... Huhm-Vy," pokračuji v tom důležitém rozhovoru k noze, o kterou se opírám a po které mimoděk kloužu drápy, stále dokola a dokola. A když přijde řeč na značku, musím si nešťastně povzdechnout. "Omlouvámsenevím... Já... Mojechyba," kousnu se do spodního rtu tak silně, až jeden ze zubů projde skrze kůži. Sotva to vnímám, až železitá chuť krve ve vlastních ústech mi napoví. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Návštěva v dračinciTali, Rhys, Nyx Vůně krve mnou projela jako žhavý drát a Tali mohla cítit mé chvilkové napětí, než jsem se opět uvolnil, když se mi podařilo zase dostat myšlenky pod kontrolu a uspořádat je hezky za sebe. A abych Stvůru uklidnil, broukal jsem teď chvíli já to, co ona normálně zpívala mně na usnutí. Pomalu, hlubokými tóny bezeslov jsem proplouval melodií, dokud se to nezdálo lepší. Na mé otázky ohledně vytvoření značky opakovala pořád dokola cosi o podivném vlkovi ve snu a nic dalšího jsem z ní nedostal. Takže nezbylo nic jiného, než vyhledat druhý zdroj informací. A já měl, popravdě, jen jeden. Pomalu jsem se zvedl od psaní a pokynul Tali, aby vstala. "Půjdeme si tedy promluvit s lordem Rhysem..." Netrvalo nám příliš dlouho dračího kapitána najít. Byl, jak jinak, v dračích slujích. Společně s Tali jsem se zastavil i stráží, vysvětlil jim proč tu jsem, nechal si odebrat zbraně (jiným elfům to nedělali, ale u mě si prostě dali tu extra péči i po takové době) a vešel jsem pomalu dovnitř. Procházel jsem prostornými chodbami a nos mi naplnil pach draků. Těžko se popisuje, ten plazí, kouřový a jakoby kořeněný pach. Prostorami se ozývalo občasné zaškrábání drápů, zašustění šupin o kámen a nebo hluboké basové mručení. Ne že bych se snad bál...ale budilo to tu respekt. Lorda Rhyse jsme našli u majestátní dračice Nyx a mnohem menšího, ale stále úctyhodného dráčete. Když si nás elf všiml, lehce a bez přehnané pompy jsem mu zasalutoval. Pak jsem se hluboce (protože drakům se ukláníte zásadně hluboce) uklonil Nyx. "Mylady Nyx. Vaše šupiny jsou dnes obzvláště půlnočně modré. A světlo se on nich odráží tak fascinujícím způsobem," drakům jsem taky ze zvyku lichotil kdy to jen šlo. Některé strašidelné Viralské pohádky se mnou zkrátka zůstaly už od útlého dětství. "Kapitáne, doufal jsem, že bych si s vámi mohl na okamžik pohovořit, nejste-li snad příliš zanepráždněn. Sepisuji s pomocí Ajdutanta hlášení o vašem pobytu na palubě Red Rose a velice by se mi hodil váš úhel pohledu a vojenská expertýza. Navíc byste mi mohl říci více o té značce, kterou jste zmiňoval už na farmě. Je to nezbytné, máme li se dobrat nějakých výsledků. Souhlasíte?" Hovořil jsem ucitvě a formálně, ne snad proto, že byl Rhys von Fridingen synem generála, ale protože to byl vynikající dračí letec a zasloužil si můj respekt. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Trestná výpravaVelitel Hideon, Dračí Pán RhysAcrine, Kasárna -> Dračí Sluje Velitelovo napětí střídá mé vlastní, melodie broukaná jeho hlubokým hlasem ve mne vyvolává zvláštní pocit, nepodobný žádnému obvyklému. Melodie z dávno zapomenutého snu. Avšak... Po chvíli mé vědomí kapituluje, popěvek prostoupený Velitelovou přítomností mne ukolébá aspoň na chvíli zpátky do té spokojené letargie. Avšak po chvíli odpočinku se Velitel začne opět ptát a já ač se snažím se všech sil mu vyhovět, nedokáži to. Zaplétám se do vlastních slov a snad chvíli pomýšlím i na to, že budu lhát, jen abych mu dala odpovědi, které by se mu líbily... A když padne ten příkaz, říkám si, že jsem lhát možná měla. Kdybych to udělala, mohli jsme tady... Zůstat. Aspoň ještě chvíli. Jen velice nerada se odtahuji a vytahuji na nohy, abych se mohla několika kroky přesunout k místu, kde jsem nechala část uniformy. Nahlas sice neřeknu ani slovo, ale nechce se mi opustit bezpečí pracovny, bojím se vyjít ven pod širé nebe, bojím se vzhlédnout k obloze. Bojím se toho, co bych tam mohla spatřit... * * * I v ulicích Acrine se držím Veliteli poblíž, tak abych se jej mohla dotknout, ačkoliv to ani jednou neudělám, podobna tak mlčenlivému stínu lidského muže. Jen s vypětím vůle pohledem co chvíli nezalétnu právě a jen k širým modrým lánům nad námi. Téměř mechanicky kopíruji Velitelovy pohyby a urputně se snažím nemyslet... Na nic. Do tváře mi tak vklouzne ten nepřítomný zasmušilý výraz, ve kterém se ztrácí i lesk zlatavých očí. Ten výraz se jen prohloubí a žluté oči zmatní o to více, když nás pohltí dračí sluje. Nikdy jsem tu nebyla a Vlčí matka ví, že jsem po tomhle zážitku ani nikdy netoužila. K mému vlastnímu překvapení ve mne stále zůstávala usazená ta ukřivděnost a ublíženost nad tím, že mne tam safírová dračice nechala. Že mne vrhla na loď a sama nebojovala. Ovšem i tyto pocity pohřbím hluboko uvnitř sebe. Zůstanu stát dva kroky za Velitelem, zasalutování i úklona následují jeho vlastní. Zůstanu stát v ukázkovém pozoru, ve kterém se ani nehnu. Tedy... Aspoň do okamžiku, než Velitel požádá Rhyse o jeho stanoviska a pozorování. O to, co on ví o značce, na kterou si já nevzpomínám. Proti své vůli sklopím hlavu a na chvíli přivřu s výdechem oči. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Druhý den v Acrinu V dračinci Hideon, Stvůra (+ Nyx a Aether) Ozvěna kroků se nesla chodbou a předvídala přítomnost někoho dalšího. Poplácal jsem Nyx po boku, odložil své náčiní a ustoupil od ní. Když jsem se otočil ke dvěma návštěvníkům, překvapení se mi v obličeji nemihlo, ale nemělo k tomu daleko. Předpokládal jsem totiž, že se jednalo o otcovy jezdce nebo o strážné. „Kapitáne,“ hlesl jsem na pozdrav a zběžné zasalutování mu oplatil. Neubránil jsem se pobavenému pousmání, když se kapitán uklonil dračici, a dokonce k ní i promluvil. Jen krátce jsem se k ní ohlédl, abych se pokusil rozluštit, co si o tomhle vůbec myslí a zda jí to lichotilo. Mně ano. „Samozřejmě,“ pokynul jsem jim zpátky do prostorné chodby. Dál od Nyx a dráčete, aby měli svůj klid. Zamířil jsem tedy do malého zákoutí mezi dvěma sluji, kam se podařilo nacpat stolek a několik židlí – dost na to, aby zde stráže mohly hrát karty, když se nikdo nedíval. Nebo když někdo přimhouřil oči. „Pochybuji ale, že vám budu schopen říct cokoliv o značce Hladového, co by vám Stvůra už sama neřekla. O Aivackém folkloru něco málo vím, ale bude to jen kapka v moři. Vlastně mě překvapilo, že byla vůbec něčeho takového schopna.“ Rozhodně to ale patřilo mezi ty lepší vzpomínky, které jsem si odnesl z pirátské vzducholodě. Kdo z Acrinských elfů mohl říct, že stál v přítomnosti Hladového? Obrátil jsem se ke Stvůře a nejprve ji přelétl pohledem léčitele, který kontroloval svého pacienta. Thryena jsem nikdy předtím neléčil a ze zkušenosti jsem věděl, že léčit draka a léčit elfa bylo přece jenom trochu něco jiného, ale co se týkalo thryenky… vypadala v pořádku, ale to by nejspíše byla i bez mého ukvapeného zásahu. „Jak jsi na tom, Stvůro? Fyzicky. Myslíš, že tu značku zvládneš brzy odvolat?“ |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Mazaná StvůraTali, Rhys Následovali jsme lorda Rhyse k malému výklenku, kde jsem se s díky posadila naslouchal Rhysovu vyprávění. "Bohůmžel, Adjutant Stvůra si nevzpomíná na téměř nic z té události, drogy, které ji piráti podali, značně zamíchaly s jejím vnímáním. Říkala jen, že si pamatuje podivého vlka ve....snu..." Hlas se mi vytratil do prázdna a mmé věčně zpola přivřené oči se rozšířily překvapením. Aivačtí bohové....podivný vlk... "Gerulf..." Vydechl jsem a podíval se na Tali se směsicí nevíry a obdivu. "Tys...přivolala svého boha. A označila jeho značkou kapitánčinu dceru..." lord Rhys mě na to neznal dost dobře, ale Tali mohla zachytit jisté náznaky divoké pýchy v mém hlase. Mazaná Stvůra. Zákeřná Stvůra. Byl jsem na ni hrdý. I když to byl akt zoufalství a v očích idealistického mladého elfa jistě...zavrženíhodný. Vzápětí jsem sám sebe napomenul. Nesmím o mladíkovi před sebou takhle přemýšlet. Je mladý, i v porovnání se mmnou. On se časem poučí. Eventuálně. "Odpověz kapitánovi, adjutante," řekl jsem, ale nikterak tvrdě, bylo mi jasné, že nemá cenu tlačit na pilu a naléhat. Položil jsem ji dokonce ruku na rameno, aby měla nějakou oporu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Otázky a (ne)odpovědiVelitel Hideon, Dračí pán RhysV dračích slujích Pohledem se safírové dračici vyhnu a jsem vlastně ráda, že nás Rhys odvede na místo vhodnější k rozhovoru, na který se ovšem těším asi jako na dloubání kuřího oka. Neposadím se, když mne nikdo nevyzve, jednoduše proto, že nechci sedět. Snad mne to ani nenapadne, že bych se mohla posadit, proč také. Jsem ráda, že za mne Velitel odpoví, že sdělí Rhysovu tu ostudnou pravdu on za doprovodu mého tichého povzdechu. Můj výraz i postoj se záhy změní v neklidný, když je najednou veškerá pozornost určená jen a jen mě, podtržená slovy i překvapením Velitele, kterému dojde, co jsem to vlastně udělala. Něčemu ve mne se tomu stále nechce věřit a v hlavně mi zní Rhysovo: "Vlastně mě překvapilo, že by byla něčeho takového schopna..." "Uchm," už se chystám za to opět omluvit, snad čistě pro jistotu, jako by snad mantra "omlouvám se, moje chyba" mohla něco zachránit, když zachytím Velitelův pohled i tón hlasu, který má daleko ke káravému nebo snad rozzlobenému. Právě naopak. Zamrkám a napětí z ramen sice nezmizí, ale povolí s dalším výdechem. A pak padne ta otázka, které jsem se nejvíce obávala a Velitel mne před odpovědí tentokrát nezachrání, ale naopak mne vybídne k tomu, abych prolomila hradbu mlčení a předstírání, že tu vlastně vůbec nejsem, a i kdybych byla, tak nerozumím. Avšak je to jeho hřejivá dlaň na mém rameni, co mne přiměje pohledem zalétnout ke tváři elfa. "Cí-tím se dobřře, pan... Ka-pitá-ne," krátce přikývnu hlavou. Fyzicky dobře. Na to ostatní se nikdo neptal. A i kdyby ano, stejně by se mu nedostalo jiné odpovědi. "Já... Ne, kapitáne," dlaň je stále na svém místě a dodává mi odvahy zklamat mladého elfa. "Nevědět... Jak, Kapitán-ne," svěsím ramena. "Přřřijmout trrrest, Kapitáne," spíše zamumlám než cokoliv jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Druhý den v Acrinu Dal své slovo Hideon, Stvůra Přikývl jsem na závěr, ke kterému došel kapitán Hideon, ale pohledem i nadále směřoval k jeho chráněnce. Trpělivě jsem čekal – ani ne tolik na odpověď samotnou, ale na to, až se vyřeší ta zapeklitá situace, do níž jsem se dostal neuvážlivým slibem. Ovšem dal jsem své slovo a na tom jediném záleželo. Pak ale přišla rána, kterou jsem nečekal. „Nevědět jak.“ Těžko popsat, co se mi v tom okamžiku honilo hlavou. Rozhodně se mi nic z toho nepromítlo do obličeje. Naopak. Ty dvě provinilá slůvka z něj dokonale smyla jakýkoliv výraz. „Trest nebude třeba,“ ujistil jsem ji pomalu. Vlastně bylo celkem příznačné, že ani tohle nemohlo proběhnout tak, jak jsem si představoval. Ničemu nerozumíš. Měla pravdu. Nerozuměl jsem. Keloae… s povzdechem jsem se odvrátil a konečně se posadil ke stolu, ke kterému jsem dovedl své hosty. „Promluvíte s vašimi šamany, kapitáne? Nepředpokládám, že by byli schopni odstranit tu značku bez Stvůry, ale možná jí budou umět poradit jak na to.“ Můj hlas byl pevný. Pevnější, než jsem sám očekával. Neklid, zmatení, dokonce i rozčílení jako bych zakopal hluboko dovnitř a ještě níž. Prsty jsem poklepal na desku stolu. Popravdě jsem nechtěl nic víc než na celou tu prokletou událost zapomenout, ale dal jsem své slovo. Dal jsem své slovo a… odmítal jsem přijmout, že by se ten zatracený pirát obětoval pro nic za nic. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Ne všichni elfové jsou arogantní zmrdi...Stvůra, Rhys Zatajil jsem dech, když Tali přiznala, že neví jak a vzápětí na sebe sama pozvala trest. Rhys měl stejnou hodnost jako já, nemohl mi poroučet, ale kdyby se třeba zmínil svému otci...nechci Stvůru trestat. Nezaslouží si to. Za nic z toho. Ale dračí kapitán ukázal pro elfy netypickou schovívavost, když trest zamítl. Ostatně já věděl, proč mám z tohohle elfa jiný pocit, než z jeho otce a nebo dokonce z Arcimága. Překvapil mne svým přístupem, stejně jako lady Blanchette... Zamrkal jsem a promnul si kořen nosu. 'Koncentrace, Hideone. Teď není čas na výplody Horečky...' "Promluvím s Hrobníkem. Jestli to je magie krve, možná na něco přijde," pokývnu hlavou a tím jsem toto téma považoval za vyřízené, proteď. "Nicméně je tu pár dalších věcí, ve kterých mám mezery. A jesli je něco nepříjemné, pak jsou to mezery v hlášeních," následoval úsměv, lehký, spíše cuknutí koutků, pokus o suchý humor. "Adjutant mi poskytla hlášení o posádce lodi, nicméně bych rád znal váš názor, hlavně co se týče výzbroje, výstroje a obranných prostředků lodi, pokud si na něco vzpomenete. Můj instruktor vždy říkal, že znát svého nepřítele je polovina vyhrané bitvy..." Jsem já to dnes ale hovorný. Možná mám prostě jen dobrý den. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Adjutant StvůraVelitel Hideon, Dračí pán RhysV dračích slujích Až když ta nebezpečná slova vyjdou zpoza mých rtů, uvědomím si jak snadno a ochotně jsem nastavila hřbet na důkaz pokání. Výraz elfa se změní, ve tváři se usadí ta bezvýrazná maska, kterou za sebou schovává zklamání a zmatek zároveň. Sklopím hlavu, avšak na verdikt nemusím čekat dlouho. Žádný trest. Na krátkou chvíli mne zaplaví ta vroucí vděčnost a úleva, obavy z generálova syna poleví stejně jako prve na farmě, kdy se ke mne zachoval tak mile, že jsem si to snad ani nezasloužila. Mimoděk si vzpomenu na chuť jeho magie klouzající po kůži a prostupující mou bytostí společně s prsty škrábajícími ve vlasech a uvolním se. Se zklamáním záhy zaregistruji, že Velitelova dlaň zmizela a s ní i teplo, které jsem skrze ni cítila a opět zalituji, že jsme museli opustit soukromí pracovny. Připomínku jeho slov, která byla určená jen mne a vyřčená s tou dojemnou upřímností, si držím uvnitř sebe namísto štítu před ošklivostí reality tohoto světa. Drží mne na nohou. Ale pak jsou chvíle, kdy mne zase srazí k zemi. Promluvím s Hrobníkem. Jen Rhys - Velitel snad koutkem oka - může zaregistrovat, jak při zmínce šamana sebou krátce škubnu a prázdný výraz v mé tváři se prohloubí. Z jeho pachu se mi ježí srst, kterou nemám, nemám ráda, jak se na mne dívá, jak se mnou mluví, jeho tvář ve svitu měsíce, který neodpouští lež a ukazuje vše v pravém světle, mne do dnes provází v nočních běsech. Šklebí se ze tmy jako maska umrlce. Trest mi nikdo neurčil, ale mám pocit jako bych právě jeden dostala. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Druhý den v Acrinu O pirátské vzducholodi Hideon, Stvůra Reakce Stvůry na Hrobníkovo jméno mi neušla. Šedomodré oči se u ní krátce zastavily, snad lítostivě či dokonce omluvně. Bála se? Zarazil jsem se. Neohrožená Stvůra – ta, která se tváří v tváří Hyenám nikdy nevzdala – se… bála? Potřeboval jsem odpovědi, to ano, ale tohle mě na okamžik přimělo zvážit, zda by nebylo lepší kapitána poslat za jiným šamanem. Pokud ale tohle spadalo pod Hrobníkovu expertízu, a právě on mohl pomoci… „Děkuji,“ přikývl jsem, ale ne bez toho, abych pocítil jisté výčitky svědomí na srdci. „Dejte mi vědět, jestli na něco přijde. Čím dřív se s tímhle vypořádáme, tím lépe.“ Tím dřív na tohle všechno budu moci zapomenout. A Stvůra taky. Otočil jsem se zpátky k Hideonovi a vyslechl jeho žádost. Přikývl jsem. „Generál by pravděpodobně řekl to samé,“ hlesl jsem tiše, přičemž mé prsty opět přeběhly po desce stolu. „Co si pamatuji, jsem již sepsal a odevzdal, ale popravdě… byly to Viralské zbraně,“ pokrčil jsem rameny, a to a v těch se Nothijský elf jen těžko vyzná, jsem nahlas nevyslovil, ačkoliv to z mého tónu muselo být víc než očividné. „Možná budete schopen dospět k jiným závěrům než já, co se vybavení lodi týče.“ Začal jsem s počty mužů na vzducholodi. „Osmdesát až sto dvacet celkově, bohužel jen hrubý odhad, a z toho dva čarodějové a jedna vílí léčitelka. Magicky jsou… na úrovni, to oni zranili Nyx,“ podotkl jsem, přičemž se v mém hlase zachvěla známka rozčílení, než jsem se odmlčel a uklidnil. „Přes dvacet z nich spadá do letky, která využívá mechanická křídla. Další z nich, přinejmenším patnáct, využívá těžkých kovových obleků vybavenými strojními puškami. Zcela určitě mají orrtheitové náboje a samozřejmě Dračí zhoubu.“ Pokračoval jsem vzducholodí samotnou – její velikost, struktura, výbava v podobě gondoly a motorek, počet a rozmístění děl, jejich dostřel. Nezapomněl jsem ani na kapitánčinu výhružku, že naložila děla granáty a chtěla je pálit po Nyx. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Rozhodnutí Zahrady Acrinského paláce Blanche a Athrian Král se stále tvářil hrdě, snažil se stát pevně, ale náhlá změna v chování Blanche bylo… I pro něj šokující. Sevřel rty do tenké linky a pár hbitými kroky k ní přišel, aby ji pevně objal. Tak krásně voněl po levanduli, ale ne nutně zženštile. Elfsky. Pevně ji sevřel a hladil po vlasech, utěšoval ji a nešťastně pak vydechl. Byl z toho unavený, ale věděl, co dělá, věděl, že Blanche nezpůsobil žádnou křivdu, dobře věděl, co musí udělat, aby ochránil jak svůj lid, tak sebe a tak Wynelle. Nadechl se, když se Blanchette trochu uklidnila a odtáhl se. Vážně se na ni podíval a zamrkal. “Blanchette, něco jsem řekl, ale něco jsem napsal. To, co jsem řekl v síni, nebylo úplné znění toho vyhlášení. Ať je Meleagros zasedlý jakkoliv, stále bude mít u sebe své ochránce, kteří jí mají chránit. Ať je Meleagros jakkoliv proti jeho bývalé studentce zasedlý, nesmí jí ublížit a je pro pravidelné kontroly nejlepší.” vysvětlil a pak si povzdechl. “Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat, pokud bych se rozhodl moc nesměle a nebo ne dost přísně, chtěli by její hlavu, protože stále stála na straně Viralské republiky. Musím jim dokázat, že stojím na straně občanů Nothie, že… Je naděje, že se ztracené duše vrátí do Nothie a já budu připravený se o ty ztracené duše postarat, ale zároveň nesmím polevit na pozornosti.” vysvětlil Athrian. “Ale máš právo být pořád s Wyn a má právo být v tvém domě, má právo se pohybovat kdekoliv, kde neuteče svým ochráncům… To je to největší, co jsem pro Wyn mohl udělat.” |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Co si přeji? Okraj Aivaického lesa Isabella, Annabelle, Eglas Démon přešel po plácku a očima přejel po trávě a po stromech. Nakonec se podíval na Isabellu a zkontroloval její stav, než se znovu věnoval hlasu, který se ozýval zpoza stromů. Jeho obočí vyjelo po čele a on zamrkal. Čekal syčivější hlas, nečekal, že bude hlas tak plynulý, nečekal, že bude rozumět a tak byl mile překvapen. Nadechl se předtím, než se podrbal na hlavě a poté přistoupil blíže k lesu, ohlédl se, zvedl hlavu a podíval se na Annu, usmál se rošťácky a hravě a poté přistoupil k lesu ještě o něco blíže. Už nebyl hravé dítě, byl to dravec. Byl to muž, co měl v sobě zlo. “Přeji si s tebou promluvit,” začal démon a pak se usmál, než pokračoval. Konečně měl na tváři něco vlídného. “Vím, co hledáš, a mohl bych ti s tím pomoci.” řekl a pak zvědavě hleděl na stromy a konečně couvl. Nechtěl zvířátko vyplašit. Akorát chytl malou Isabellu za ruku a přitáhl ji k sobě. “Vzpomínáš na tu pohádku o hadím princi? To je on.” špitl směrem k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Přiznání víle Za Zdí Vincent a Dewy Dewy se zamyslela a sledovala Vincenta, když jí pak nabídl bundu, horlivě přikývla a natáhla ručky. Nebylo pak žádným překvapením, že když bundu uchopila, prudce klesla k zemi i s bundou. Smála se ale a vílím práškem budu posypala. Bunda se potom zmenšila a do ní nožíkem udělala díry, prostrčila křídla a s bundou začala poletovat sem a tam. “Moc se mi líbí!” řekla nadšeně a pak si mu znovu sedla na rameno, aby si ho mohla poslechnout. Zamyslela se nad tím, přemýšlela a opřela se o jeho ucho, povzdechla si. “Zníš, jakože ji máš rád... “ přiznala. “Nikdy jsem neslyšela člověka takto mluvit o magické bytosti. Ani nesmrdíš jako Viralské bytosti. Jsi… Jiný…” řekla mu a poté se podívala na sledovací zařízení, zvědavě zamrkala. “To je Vilímkova Farma! Tam to znám! Tady ti seženeme koníka a tam seženeme oblečení! Znám se s Owenem, je to hrozně skvělý elf!” řekla, ale pak se stalo ještě něco dalšího. Dvojice uslyšela křik vrány. A na obloze se objevil Merlin. Slétl a přistál Vincentovi na druhém rameni. Se zprávou. “Můj nejdražší, Vincente… Po událostech na Vilímkově farmě si nejsem jistá, jestli ti budu moci napsat, nevěří mi a je tu muž, který se ke mně chová jako Vexare. Chce mě zabít. Chybíš mi ty a tvoje bezpečí, ačkoliv ostatní elfové jsou ke mně vlídní a přijali mě. Nevím, jestli mě tu čeká světlá budoucnost, ale vím, že má stabilita je tvá práce a jsem ti za ní vděčná. Nikdy jsem pro nikoho nevzplanula tak, jak jsem vzplanula pro tebe a poprvé, za celý život mi připadalo, že mohu být milována. Pokud jsi zůstal, přeji ti šťastný život a partnerku, která… Tě bude milovat jako já tebe. Pokud jsi vyrazil za mnou, považuji tvůj skutek za smělý, neuvážený a až tě uvidím, nejenže tě obejmu, ale věnuji ti ustaraný pohled. Pokud ses tak rozhodl, mluvila jsem s Owenem z Vilímkovi farmy, je to farmář a vhodně tě obleče a postará se o tebe. Vyhýbej se větším městům a vydávej se za piráta, pohraničí je hlídáno, doufám, že tě žádné hlídky nechytí… A přeji si tě ještě vidět. Nepatřím ti jen já a mé tělo, ale i má duše. Nashledanou, sbohem…? Wynelle Graycott.” |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Jedno malé depresso, prosím...Stvůra, Rhys Přikyvoval jsem a občas položil doplňující otázku ohledně děl a zbraní, abych si upřesnil, o co se jedná. A čím lepší představu jsem si dělal, tím víc můj obličej stahovaly chmury. Viralské zbraně, navíc kombinované s mágy a runami, které zmínila Tali. Kapitánka byla očividně velmi dobře zásobená. Ale kdo jí zásobuje a odkud? Kdybychom ji odřízli... Ke konci Rhysova vysvětlování jsem si už skoro periodicky projížděl prsty vousy a vrásky mezi mým smračeným obočím připomínaly skoro kaňony plné podráždění. Čas od času bylo skoro patrné, jak se mi samy od sebe zaťaly čelistní svaly. "Musí přece existovat něco...kam se dá udeřit. Musí se někde zásobovat, tolik lidí... Během vašeho pobytu, konalo se nějaké mezipřistání, nabírala loď někde zásoby, má mimo útočiště nějaký spřátelený přístav? A co ten její kumpán? Kapitán té druhé lodi, co udeřila u Zdi, víte něco o něm, kapitáne?" Odfrkl jsem si a pokusil se nějak zbavit se své rostoucí frustrace, která se nenápadně vkradla i do hlasu. "Díky všem možným bohům, že jste utekli. Náš protiúder v tom druhém případě...by byl..pradvěpodobně by to bylo ošklivé." Neměli jsme na to s generálem v tu chvíli dost lidí. Ani zdaleka. Tiše si povzdechnu, než opět zpozorním. "Povězte, jak jste se z toho pekla vlastně dostali?" |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Na bodu mrazuVelitel Hideon, Kapitán RhysV dračích slujích Probíhající rozhovor vnímám spíše jen na půl, sem tam zachytím slovo, které mne přinutí aspoň na chvíli věnovat pozornost tomu, co Velitel s elfem řeší, avšak nikdy mi to nevydrží déle než v řádu desítek sekund. Má mysl je příliš roztěkaná a naučit se elfsky pro mne bylo snad ještě těžší než přivyknout viralštině. Avšak o to více vnímám náladu Velitele, která se v průběhu rozhovoru mění a prosakuje do jeho pachu stejně jako gest a grimas, do kterých se stahuje jeho tvář. Být to v přítomnosti kteréhokoliv jiného elfa, než rusovlasého dračího jezdce, nedovolila bych si to, avšak nyní jsem to já, kdo položí dlaň na rameno toho druhého a lehce stiskne. Bohové ví, že stejně jako já potřebuji cítit jeho přítomnost, tak Veliteli pomáhá ta má. Aspoň si to někdy mohu sobecky myslet. "Díky všem možným bohům, že jste utekli... Bylo by to... Ošklivé..." Nejsou to zrovna slova útěchy, spíše palivo pro úzkost sedící v hrudi, usazenou v plicích a bobtnající v žaludku. Ostře se nadechnu a po chvíli dlouze vydechnu přesně tak, jak mne Velitel učil. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Druhý den v Acrinu Na nervy Hideon, Stvůra Na otázky kapitána Hideona jsem odpovídal, ale když jsem k němu v jednom okamžiku vzhlédl, pozastavil jsem se nad jeho podrážděným výrazem a jemně si povzdechl. „Nedáte si něco na nervy, kapitáne?“ optal jsem se s letmým přátelským pousmáním a když přitakal, zvedl jsem se. Láhev kořalky se ve slujích – možná překvapivě – našla více méně vždycky, takže jsem mohl bez okolků naplnit tři skleničky a dvě z nich popostrčit ke Stvůře a Hideonovi. „O druhé vzducholodi vím jen to, co vy,“ navázal jsem a opět se zády zapřel do židle. „Při přepadení to byla návnada – rozptýlení, aby se hlavní loď mohla připravit na výsadek. A při odletu Eastaughffe kryla, ale pak se od ní oddělila. Těžko říct, co se s ní stalo pak,“ pokrčil jsem rameny. „Ale co se týče toho přístavu… přistávali jsme ve Viralské poušti blízko městečka skrytého v horách. Nyx si cestu pamatuje – měli bychom být schopni určit alespoň přibližnou polohu toho místa.“ Při jeho další poznámce se do mého pohledu opět vlily obavy, ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem ublížit hrdosti muže přede mnou, a tak jsem jen zopakoval: „Díky Keloae,“ načež jsem krátce zvedl sklenku v náznaku přípitku a naději, že se ke mně připojí. „Nicméně bych to neviděl tak beznadějně. Jejich magie Nyx ublížila, to ano, ale jejich zbraně se jí sotva dotkli. Nebýt toho dráčete, nejspíše jsme se odtamtud dostali i dřív,“ ale s dráčetem na palubě jsem to riskovat nemohl. A kapitánka to věděla. Krátce jsem pohlédl na Stvůru, ale nic dalšího jsem nedodal. „Měli jsme pomoc. Jeden z pirátů ztratil nervy a pustil nás výměnou za příslib, že odstraníme tu značku. Nepředpokládám ale, že by Eastaughffe byla zrovna milostivá ke zrádcům.“ Ostatně jsem ani nepředpokládal, že by byl ještě naživu. S touto chmurnou myšlenkou jsem zvedl sklenku ke rtům a napil se. „A o zbytek se postarala Nyx.“ |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Na zdraví!Rhys, Tali, láhev. Když mi Tali položila ruku na rameno, maličko jsem naklonil hlavu ke straně a otřel se lehce, aby ji štětiny vousů zalechtaly na kloubech, aby věděla, že o tom vím a že jsem za to rád. I Rhysovi jsem přikývl na nabídku pití. Za prvé to bylo zvořilé, byl jsem technicky jeho hostem zde a za druhé, díky mému metabolismu je pro mě teď alkohol menší hrozbou než rostoucí nevrlost. Zamyšleně jsem přikývoval, když Rhys popisoval chování druhé lodi a v očích se mi dokonce zablesklo, když zmínil onu 'skrytou vesnici'. Zrakům Aivackých harpyjí ale uteče máloco. Mají stejně dobrý zrak jako orli nebo sovy. Možná lepší. "Pokud bychom byli schopni sestavit nějakou mapu a pokud by mi lord generál dal svolení, mohl bych poslat Peruť nebo dvě z Letky, aby to místo našli a provedli vzdušný průzkum. Musely by letět v noci, aby se vyhnuli detekci Viralů, ale ony vědí jak na to..." Spíše jsem přemýšlel nahlas, ale Rhysovo sdělení mi vrátilo lesk do očí. "Díky Vlčímu králi, ať je jeho hlad utišen a on opět spatří svou družku na nočním nebi!" Vyslovil jsem přípitek s náhle nově nabitou energií. Jedním řezákem jsem si prosekl spodní ret a plivl pár krvavých kapek do sklenice, až se obsah obarvil na růžovo. Má oběť pro Gerulfa. Vzápětí jsem do sebe obsah obrátil a sykl, když alkohol zapálil v rance, těsně předtím, než se zatáhla a zmizela. "Ne, myslím, že není," potvrdil jsem pak opět vážně Rhysovo podezření o zacházení se zrádci. "Nechť je k němu Edbia laskavá. Udělal správnou věc...." Nalil jsem nám i do druhé nohy a vyslovil přípitek pro duši onoho piráta se svědomím. Prázdné sklenky klaply o stůl. "Inu, nebudeme vás již déle zdržovat, kapitáne. Ale kdyby jste si vzpomněl na cokoli důležitého..." |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Athrian |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Tak, uhm, na zdravíVelitel Hideon, Kapitán Rhys a... LáhevV dračích slujích Poprvé za celou dobu od opuštění pracovny se mi ve tváři objeví aspoň náznak úsměvu, když se o mé prsty zlehka otřou Velitelovy vousy. Žádná slova na světě by nesvedla to, než to prosté gesto, ten drobný pohyb. Můj úsměv ovšem záhy zmizí, když si uvědomím, že tu nejsme sami a snad až s obavami zalétnu pohledem k elfovi. Vím... Vím, že se to nehodí, Velitel mi to vysvětloval mnohokrát. Často používal to podivné příšerné slovo, které mi stále dělalo problém. Poro... Proro...Prorefisoální? Uuuhm. Avšak vzápětí se mé myšlenky přesunou úplně jinam, když sleduji, jak dračí jezdec vytahuje sklenky a nalévá do nich čirou tekutinu, jejíž pach už celkem dobře díky Angharad znám. No k mému vlastnímu překvapení zbude na stole jedna sklenka, když si oba kapitáni vezmou tu svoji, a v tu chvíli mi i dojde, že bych... Si... Měla... Vzít taky? Zatěkám zmateným pohledem žádajícím o pomoc mezi Velitelem a Rhysem než se váhavě nakloním přes rameno Velitele a vezmu do prstů broušenou sklenku. "Díky Keloae..." "Díky Vlčímu Králi..." Ve vzduchu zavoní krev a čas se zastaví. Oči sklouznou na zjizvení předloktí a náhle ví, co ve změti starých ran hledat. Co vidět. ... Drápy drásají kůži, s každým pohybem se zarývají hlouběji a hlouběji, pronikají skrze kůži až do masa a ani to je nezastaví. "Tak je to správně, Vlčí dcero, ať teče krev, ať teče ven, ku prospěchu tobě, mne, nám všem..." Cítím jeho hrdost a hněv, hněv nad vší tou prolitou krví, nad cáry kůže ze zad, nad vší tou bolestí, která nepadla v oběť jemu, ale lidem. A drápy drásají kůži, s každým pohybem více a více... A já nemohu přestat... Zorničky se mi rozšíří a já v tu samou chvíli do sebe obsah sklenky bez váhání po vzoru Rhyse i Velitele obrátím. Málem se rozkašlu, do koutků očí mi vhrknou slzy a do tváři se jako na povel vlije červeň. "Uchm," ucítím na sobě i Rhysův pohled, když zmíní piráta, ačkoliv jeho důvod mi snad ani nedojde. Ne, když si Velitel ode mne bere sklenku, aby mohl dolít mne, sobě i dračímu jezdci a k mému vlastnímu zděšení mi ji podává nazpět. Ještě teď mě pálí v krku ta předchozí a sotva jsem stačila rozehnat slzičky. Pomoc? Panák do druhé nohy není rozhodně o nic lepší než ten do druhé, tedy až na to, že tentokrát se červeň na mých lících usadí a už je neopustí. Zamrkám. Polknu. Má sklenka břinkne o stůl možná až moc prudce, až se leknu. "Kník?" |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Cesty páně Rhys, Wynelle, Bastien, Koos, Hideon Tah který začal Rumem a námořnickou obhroublou odrhovačkou se trochu protáhl. Havran splnil svůj slib a vynahradil mi ztrátu krásně ztrávených chvil s mladou slečnou dohozením ornitoložky. Sice to byl původně vtip, ale zpětně musím uznat, že ve svém řemesle se slečna opravdu vyznala hodně slušně. Merlin po čase přinesl dopis a já nasměroval Rooi Rosu k místu které mi popsala. Po několikadenní kalbě jsem byl rád, že stojím na můstku a otevřený oknem na mě fouká čerstvý vítr. Vedle mě u kormidla byl Bastien. Na jeho vděřnou řeč jen zavrtím hlavou. "V klidu; tak až mě vysadí v poušti vem to okolo a dovez mi trochu rumu." při slovu "rum" mi pravda proběhne tik v oku, rumu bylo za poslední dny opravdu dost. "Nemusíš mi být vděčný na to se nehraje, jednou já jindy ty třeba i pro někoho jiného. Tak to přeci funguje. No a co budu dělat dál? Asi to co do teď nějakou práci seženu, buď průzkum nebo pašování uvidíme po čem bude poptávka." Pak už jdeme na přistání. Dalekohledem pozoruji další lidi kteří se pohybují okolo i nějaké ozbrojené jezdce. "Posádko pohotovost ke zbraním. Strojovna udržovat výkon i tlak páry pro případ nutnosti rychle zmizet." Otočím se na Bastiena a mrknu na něj. "Opatrnosti není nikdy dost znáš to." Pak jdeme opatrně na přistání dalekohledem pořádně obhlédnu okolí a až jsem si jistý, že máme situaci pod kontrolou nechám spustit můstek. Jištěn ostrostřelci pomalu vystoupím z lodi i s Bastienem... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Druhý den v Acrinu Ještě jednou a lépe Hideon, Stvůra Chmurně jsem přikývl a dovolil kapitánovi, aby mi dolil. Bylo to hezké gesto – připít Bastienovi, nebo přinejmenším jeho duši, – ale zanechávalo ve mně smíšené pocity. Měl odletět s námi, ale on si místo toho zvolil smrt na palubě Eastaughffe. Proč? Teprve, když Stvůřina sklenka silně udeřila o desku stolu, jsem byl vytržen ze svého zamyšlení. Zamrkal jsem, načež jsem vzhlédl k zrudlé thryence. Na mých rtech se mihlo pobavené pousmání nad tím vyplašeným výrazem v její tváři. „V pořádku,“ ujistil jsem ji a sám odložil prázdnou sklenku – a díky ní dokonce bez těch neveselých myšlenek, které se mi předtím honily hlavou. Kapitán Hideon se začal chystat k odchodu a já krátce zvážil jeho žádost, ale nakonec jsem dořekl to: „Dám vám vědět,“ aniž bych si skutečně myslel, že ještě na něco dalšího přijdu. Ale kdo ví. Vstal jsem od stolu. „Tu mapu vám nechám poslat zítra. Věřím, že generál bude otevřený vašemu návrhu.“ Koneckonců, tenhle poslední kousek Eastaughffe nemohl zůstat bez odezvy. Ne, když zranila jednoho z našich draků. Nemluvě o nás se Stvůrou. Říkala sice, že se Nothijské odvety nebojí, ale možná ještě změní názor. Pak jsem se ale zarazil, když jsem si přece jenom na něco rozvzpomněl. „S dovolením, kapitáne,“ oslovil jsem ho ještě jednou, tentokrát s úsměvem, protože se přece jenom jednalo o příjemnější téma, než byla pirátská vzducholoď, „smím-li to ještě jednou zdůraznit, váš adjutant Stvůra projevila neskonalou odvahu, zápal a loajalitu. Kdo ví, jak by to bývalo dopadlo, kdyby jí nebylo. Můžete na ní být hrdý,“ přelétl jsem pohledem ke Stvůře a jemně kývl. „Rád jsem vás viděl – oba dva.“ |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Hrobník.Stvůrka, Hrobník. Rozloučili jsme se s dračím kapitánem a jeho draky a zamířili zpět přes město k našemu domečku a kasárnám. A protože jsem věděl, že to co bude následovat Stvůrku nnepotěší, stavil jsem se s ní ve vojenské zbrojnici. A zatímco jsem seděl za stolem a vyplňoval vyzvedávácí formulář (naštěstí o dost jednodušší než ty Viralské, to mi můžete věřit) nechal jsem Tali vybrat si nové zbraně, když o ty staré přišla. Když se vrátila se svým výběrem a byla přeměřena na nové řemení a bandalíry, popřípadě nové kusy uniformy, vydali jsme se plnit slib, který lord Rhys neuváženě dal. Hrobníka jsem našel, jak jinak, na našem vojenském hřbitově. Ležel rozpláclý mezi dvěma hroby tváří dolů, s obličejem v hlíně a nehýbal se. Botou jsem ho převrátil na záda a tak lehce ho nakopl, aby se probral. Sípavě vtáhl vzduch do plic a rozkašlal se, protože předtím ležel ksichtem napřed v kaluži. Proč se neutopil, bylo záhadou. "Kapitáne...jaké příjemné shledání. Zrovna jsem...meditoval. Co pro vás můžu udělat?" Když jsem mu stručně vysvětlil situaci, úplně ho to probralo a on se posadil. "Chápu. Pojď blíž, malá vlčice. Neboj se, nekousnu tě. Když ty nekousneš mě..." zabručel a pokynul Tali. Dal jsem jí ruku na rameno a přikvnutím jí ujistil, že je to v pořádku. Hrobník uchopil Talinu ruku svými kostnatými prsty. Ruce měl ledově studené a mrtvolně šedé od zažraného popela. Druhou překvapivě hbitě vytáhl svůj obsidiánový nůž a přimhouřil černé oči. "Aaah, tady je..." Pak zručným pohybem přejel lesklým hrotem po jizvách, až se znovu obnovily a následný krvavý znak dlouze olízl. I jeho jazyk byl suchý a chladný. "Hmmm. Ano. Krvavý pakt. Uzavřený mezi malou vlčicí a jejím bohem..." zamručel a poválel krev po jazyku. "Malá vlčice byla označená jako vyvolená pro Gerulfa...a on označil jejího nepřítele, tedy malou hyenu, jako kořist, kterou uloví osobně..." Šaman hvízdl skrz křivé zuby. "Tohle je mimo mojí moc, kapitáne. Musí to sejmout Vlčí král sám. Možná když budete moc prosit... A nebo...." šaman se usmál, úsměvem, kterým se děsí malá elfata. "Ta značka může být...přesunuta...někdo jiný může být kořist... nějaký jiný idealistick hlupák, který se dobrovolně nabídne..." To vyvolalo v Hrobníkovi záchvat hrčivého, hrdelního smíchu, který ne a ne přestat, až se za břicho popadal a kýval se dopředu a dozadu. Po chvíli spíš už jen sípal a pochechtával se. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Cejch KořistiVelitel Hideon, HrobníkVojenský hřbitov Adjutant, nechápu tu zálibu v tom podivném slově, které stále nevím, jestli znamená něco dobrého či špatného, avšak slova chvály od dračího jezdce mne… Potěší možná není to správné slovo, avšak zanechají za sebou stopu, hřejivý pocit toho, že jsem to zvládla. Že jsem to skutečně zvládla, a že je doopravdy po všem. Můžete na ni být hrdý. A přec právě o to jsem se snažila, ne? Abych nezklamala. A povedlo se to! Povedlo… Jen se bojím, že cena, kterou jsem za to zaplatila, byla příliš vysoká. * * * Cítím, jak mi při chůzi alkohol stoupá do hlavy a ke svému vlastnímu překvapení zjišťuji, že mne to vlastně svým způsobem uklidňuje. A co teprve, když kroky Velitele zamíří… Do zbrojnice! Mám to tu ráda. Budovou prostupuje pach olejů určených k čištění a údržbě zbraní, zvláštní kovový pach, který mne dlouho štípal a lechtal v nose, než jsem si na něj přivykla a zjistila, že je vlastně příjemný, že mi dovoluje přestat aspoň na chvíli vnímat své okolí a soustředit se jen na to podstatné. Bylo to jedno z mála míst, mimo tréninkové arény, kde jsem se vůbec dokázala soustředit. A co teprve, když mne sám Velitel vyzve, abych si nahradila své ztracené zbraně! Nadšeně poděkuji, než ho zanechám jeho papírování a sama se vydám vstříc útrobám zbrojnice. Jdu téměř najisto a odměnou mi jsou dva karambity padnoucí do mých drobných dlaní, upravené tak, že mají trn čnící i z druhé strany rukojeti tak, aby se dala užít více způsoby než jen ostrou čepelí. K páru totožných zbraní přibude ještě tenká dýka vhodná k uschováním do boty a notnou chvíli obhlížím i jeden z elfských tesáků se zatočenou čepelí na samé špici, ale nakonec jej ponechám na svém místě. * * * Brzy pochopím, co je cílem naší další cesty. Hřbitov. Hrobník. Jen bohové vědí, jak blízko jsem v tu chvíli se prostě otočit a utéct jak malé vlče, ale nakonec jen poraženecky svěsím ramena i hlavu. Některé věci se nemění, a právě mezi takové patří pocit, který mám z Hrobníka. Je divný. Páchne jako ta nejstrašnější smrt, jakou si můžete představit a je šílený. Nemocný vlk. Jeho existence není správná, není… Mimoděk vycením zuby podobna zvířeti zahnanému do kouta, když na mne šaman promluví a vyzve mne, abych se přiblížila. S tichým zakňouráním si povzdechnu a zuby schovám, když se mne Velitel dotkne a naznačí mi, co se ode mne čeká. Trnu sebou a jen kvůli Veliteli rukou neucuknu, jakmile ucítím na své kůži prsty smrtníka ledové jako sevření smrtky. Dech mi povážlivě ztěžkne a srdce se zprudka rozbuší, jakmile se v jeho rukách objeví nůž a mne dojde, co se chystá udělat. Přivřu oči, přimražená na místě, jen ruka se mi chvěje. A možná je lepší, že nevidím, jak se ke mne sklání – jako by snad nestačilo, že na mne sahá! Pevně zatnu čelisti a skousnu si vnitřek rtu, jakmile ucítím JEHO jazyk na MÉ kůži a… Co to říká? „Smrrrt za smrrrt, svoboda za život malé hyena…“ zamumlám bezmyšlenkovitě ozvěnu svých vlastních slov. Takhle to bylo? Z té představy mne mrazí. Co jsem udělala? Jak… Jak jsem to udělala? Hrobník se začne smát a já uskočím dozadu tak prudce, že do Velitele vrazím. „Já… Ík…“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Střet Streinovo sídlo Theia, Strein, Alaayah Alaayah nesměle zamrkala na dívku a podívala se zpátky na Streina. Snad přemýšlela, co se děje a jestli něco zkazila, ale byla poněkud přesvědčena o své neomylnosti. Proto se hrdě narovnala, nechtěla způsobit žádné problémy a pomalu přešla k policistce, aby nastavila ruce. “Myslím si ale, že já tu skutečně nemám co dělat a proto se vám dobrovolně vydám. Chci mluvit s vašimi lidmi, třeba mi právě to pomůže. Byla bych ráda, kdyby se to obešlo bez pana Galdena, který byl ke mně velice laskavý a ačkoliv mé slovo nejspíše nic neznamená, ujišťuji vás, že pan Galden nedělal nic, co by bylo v rozporu se zákony Viralské republiky.” řekla a nejistě přešlápla. Neuvědomovala si, že jí hrozí smrt rukou Viralcům. Co smrt, Viralové ji mohli dokonce Zlomit a ona byla naprosto slepá vůči tomu faktu. “Abych se zastala Theii, nemyslím si, že je neslušná. Je už pozdě večer a ona dělá jen svou práci, nejspíše je unavená a proto se zapomněla představit, neměli bychom tu způsobit rozruch.” řekla až svůdným hlasem a v tu chvíli rozprostřela kolem sebe svůdnou a těžkou auru (5), která jí měla ochránit před bojem a výbuchy emocí. |
| |
| soukromá zpráva od Theia li Teŕrlach (VR) pro 5. oddílSenátor, SukubaSenátorovo sídlo Výraz v mé tváři se nemění, zůstává stejný, skrývá za sebou vše, co se mi honí hlavou, ba dokonce co si o tomhle celém myslím. Trpělivě vyslechnu, co vše má Senátor Galden na srdci, avšak odpovědí, vyděšených pohledů oznamujících prozření z vlastních chyb či byť drobného gesta na znamení přijmutí vlastní podřízenosti proti jeho senátorské nedotknutelnosti se mu nedostane. Na drama si příliš nepotrpím mimo výslechovou místnost, a tak musím dát Senátorovi v jedné věci přeci jen za pravdu. Na rozdíl od Senátora se rozhodne sukuba spolupracovat, a tak svoji soustředěnou pozornost věnuji spíše jí než jemu, ačkoliv si jej stále hlídám, pokud by se pokusil o nějakou nepředloženost. Nepředpokládám to, ovšem vždy je lepší očekávat neočekávané. „To je moudré rozhodnutí, ykha,“ pravím beze stopy zloby, ačkoliv bych lhala, kdybych tvrdila, že mne sukuba nepřekvapila. Připomínala mi jehně jdoucí na porážku, naivní ovečku, která věří, že na konci cesty bude čekat koryto žlebu namísto řeznického nože. Sklopím zbraň, ačkoliv ji neschovám. „Nasaď si je, prosím, zacvaknou se sami. Bezpečnostní opatření, v tomhle případě spíše jen formalita, mí muži by byli nesví, kdyby tě viděli vycházet bez nich,“ natáhnu k ní ruku, v dlani se mi zhoupnou pouta, která sukubě podám. Dokud se bude chovat slušně, nemám důvod k ní přistupovat jinak. „Působit rozruch skutečně není v plánu,“ přikývnu krátce. V další chvíli pomalu ustoupím zpátky ke dveřím, kterými jsem sem vtrhla. Loktem zavadím o kliku a strčím do nich nohou, abych je otevřela. V prostorách za nim čekají dva muži, oba oděni v kabátcích členů 5. oddílu, které na první pohled mohou působit stejně civilně jako já nebýt odznaků hlásajících naši příslušnost k Policii. Tohle není slavnostní přehlídka, abychom tu byli nastoupení v plné parádě. „Cíl zajištěn, Senátor oficiálně zadržen, bude odveden k výslechu na Ústředí,“ oznámím oběma důstojníkům. „Kapitáne Northcotte, informujte prosím neprodleně ochranku senátora Galdena o jeho přemístění,“ prohodím směrem k nevysokému černovlasému muži s orlím nosem v okamžiku, kdy i s druhým policistou přistoupí ke dveřím a pohledem sklouzne po mladé sukubě. „Vás, senátore, žádám o to, abyste neprodleně následoval zde přítomného kapitána Gordona. Pouta nebudou zajisté nutná, není důvod z toho dělat divadlo pro veřejnost,“ přelétnu pohledem klidnějším než stojatá voda právě k Senátorovi. Avšak není to prosba, nikdy jí nebyla od chvíle, co jsem překročila práh této místnosti. S tím i kývnu na sukubu, aby mne následovala. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Shledání Rhys, Wynelle, Koos, Hideon Trochu se zarazím, když Koos zmobilizuje svoji posádku. Měl jsem takovou radost, že zase vidím toho zatraceného elfa, že jsem skoro přehlédl jeho doprovod. Okamžitě se zastydím, že jsem se nechal tak snadno rozhodit. Je dobře, že alespoň kapitán neztrácí obezřetnost. Na jeho slova tedy odpovím jen tichým pokývnutím hlavy. Na lodi jsem sice nestrávil mnoho času, ale i tak jsem k její posádce přilnul. Koosovi lidé jsou trochu jiní, než piráti, které znám já. Jsou to ale správní chlapi a dokonce bych řekl, že se mi po nich bude stýskat. Tedy alespoň po těch, kteří se mi díky alkoholu ještě nevypařili z hlavy. Rozloučím se a vydám se za kapitánem na zem. Na začátku cesty jsem si byl naprosto jistý, že právě sem se musím vydat. Jak ale dny plynuly, moje nadšení ochablo, stejně, jako přesvědčení, že můj sen byl skutečný. A je to právě tahle nejistota, co mi zabrání se elfovi radostně vrhnout v ústrety. Přesto se nedokážu ubránit přihlouplému úsměvu, když se naše pohledy setkají. Nejsem si jistý, jestli tu jde o nějakou dohodu mezi Wynelle a Jacobusem a tak prozatím zůstávám po kapitánově boku. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Dračí princ a pirát Travnatá louka Rhys, Wynelle, Jacobus, Bastien, (Hideon) Byla jsem si nejistá, jak tohle mělo dopadnout, uvědomovala jsem si, že jsem Jacobuse vystavila nebezpečí, ale zároveň jsem tolik chtěla, aby se Bastien vrátil za Rhysem. Bylo to tak správně, Rhys mě vždy spíše viděl jako starší sestru a pokud měl své štěstí najít s Bastienem, měl mé požehnání. Byla jsem si jistá, že jsem se vystavila nebezpečí a byla jsem si jistá, že mě za tohle trest nemine, ale doufala jsem, že ještě dovedu udělat něco dobrého. A také jsem doufala, že piráti a Nothiané najdou společnou řeč. Po těch hrůzách, co jsem viděla, jsem si byla jistá, že bez pirátů to nezvládneme. “Dlužím,” začala jsem a seskočila z koně, pohladila jsem koně a poté se podívala na Rhyse. “Pirát ti jistě rád řekne, co se stalo, potřeboval domov… A kdo jiný by mu mohl dát lepší domov, než ty sám?” vzala jsem ho za ruku a stiskla mu ji, jen stěží zadržovala slzy, které se mi hnaly do očí. Mohla jsem snad někdy být stejně šťastná, jako Rhys? Byla jsem válečný zločinec a tak na mě bylo nahlíženo. Byla jsem labilní vědma a tak na mě bylo nahlíženo. Byla jsem uši zdí Nothianského paláce a tak na mě bylo nahlíženo. Byla jsem Zlomená. Ale stále jsem to byla já, Wynelle Graycott, s citlivou duší, ale se zlomenými a rozdupanými sny. “Nedovedu ti to teď vysvětlit, snad by bylo vhodné si pak promluvit s Bastienem v zahradách.” dokončila jsem a pak se podívala směrem k lodi a snad se usmála, když jsem zahlédla ramenatého piráta. Jeho zjev… Vyvolával hezké vzpomínky a snad lépe bych udělala, kdybych mu dala peníze a nabídla sud toho nejlepšího Acrinského vína. A zasloužil si mnohem více za záchranu těch duší, které již neměly již žádnou naději, ale díky němu… Se těm duším naděje vrátila. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Jako dětiStvůrka Reagovat na Hrobníka nemělo smysl. Kdo ví, kdy ho přejde další z jeho maniakálních záchvatů. Bylo s podivem, že jsem z něj dostal aspoň něco užitečného. Když do mě vyděšená Tali vrazí, v podstatě to čekám a jednou rukou si ji přidržím, aby nespadla na zem. Dokonce jí lehce zvednu nad zem, kdyby chtěla utíkat. Začal jsem ji nenápadně táhnout pryč, zpět ke kasárnám, odkud se zrovna ozývalo Krkavcovo hulákání, jak právě cepoval pár nováčků a na elfa se neštítil používat opravdu drsné výrazy. Tím jsem se ale nechtěl momenálně zabývat. I když... "Musím teď něco dokončit a donést to na centrálu KVS, ale až s tím budu hotov, co by řekla tomu, kdybychom se trochu procvičili?" Vím, že jí to udělá radost a navíc ani jednomu z nás trénink neuškodí. Tali si zvykne na nové zbraně a já si obnovím základy. Ale pak jsem se zarazil, podíval se na Tali a ústa mi roztáhl lehký úsměv, ve kterém bleskly i zuby. Trocha zábavy předem neuškodí. "Poslední na cvičišti je slizkej had!" A s těmi slovy jsem vyrazil sprintem k nácvikovému placu, až kabát zavlál. (7) |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kapka v mořiVelitel HideonHřbitov -> kasárna Srdce mi tluče jako křídla kolibříka bijící o stěny klece a v tom, abych se vzápětí neotočila a prostě před tím vším neutekla mi zabrání jen Velitel. Neperu se s ním, ani nijak neprotestuji, když se rozejdeme pryč z hřbitova. Snažím se najít ztracený klid, nebo aspoň iluzi klidu, ale… Jde to ztěžka. I po návratu do Acrine mne události z lodi neustále pronásledují, mám pocit, že v té kleci pořád sedím, jako by tohle celé byl jen těžký krutý sen. Nadechnu se a vydechnu. Soustřeď se. Velitel na tebe mluví. Je tu a je… Skutečný. Bohové, je skutečný. Musí být. Vzhlédnu k němu, celou svojí bytostí se upínám k jeho znělému hlasu. Namísto radostného záchvěvu se ovšem jen úzkostně pousměji a v další chvíli se s lehkým trhnutím kousnu do rtu. „Brrzy zpátky?“ zeptám se tiše a uhnu pohledem. Nechci být už sama ani vteřinu svého času, ale bylo by ode mne sobecké o tohle žádat. A tak to neudělám. Namísto toho se pokusím o úsměv. Velitel je na mne hodný, musím být také hodná. „Ano, rrráda, děkuji,“ hlesnu a poslední slovo, které se mi dere zpoza rtů musím chvatně spolknout, slovo, kterým bych mu ublížila, a to nechci. Soustřeď se… Soustřeď se… Mám pocit, že v dálce stále slyším Hrobníkův smích. A pak se Velitel pousměje. Mám ráda, když se… „Hau!“ Bez přemýšlení vystartuji za Velitelem. Je to skvělý pocit, shodit ze sebe pro tu chvíli starosti, utéct před nimi ve snaze Velitele předběhnout, protože JÁ tedy rozhodně slizký had nejsem a nebudu. Vlasy za mnou vlají jako rusý ohon komety a v jednu chvíli dokonce o jednu délku vedu! a nezáleží na tom, že za sebou zanecháváme akorát pohoršené pohledy otřesených elfů, kteří udělali tu chybu a zkřížili našemu závodu cestu. Avšak je to hlasitá rána, co zazní zpoza našich zad, byť z velké dálky, díky které málem zakopnu a zpomalím. Na buzerplac tak dorazím v těsném závěsu za Velitelem (6), kterému se v tom náhlém rozmaru dobré nálady vyvolané během pokusím skočit na záda v okamžiku, kdy začne zpomalovat, aby zastavil. Nebudu slizký had! |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Únavné ránoTheia, Strein, Alaayah Když hádky mezi mnou a Theia vstoupí sukuba s tím, že s důstojnicí dobrovolně půjde, jen pozvednu poněkud překvapeně obočí a pokrčí rameny. Ze svého pohodlného křesílka toto nekomentuji. K životním rozhodnutí ostatních se vyjadřuji v případě, že by mohli ovlivnit mne a nebo republiku. Tohle není ani jeden z těchto případů. Už jsem si stačil všimnout, že moje návštěvnice o mém národě příliš neví, ale docela mne překvapila. Slyšel jsem o světcích, co odpouštěli svým vrahům. Do dnešního dne jsem je považoval jen za historky pro motivaci věřících. Zdá se, že se nejspíše zakládají na pravdě. Možná oni svatí také nevěděli, co jim hrozí. Kdybych dostal já na výběr jestli mne odvedou do vězení pro magické bytosti a nebo mne možná zastřelí, rozhodně bych risknul výstřel s pistole. zhodnotím v duchu výběr Alaayah. Její slova o tom, že jsem neporušil žádný zákon republiky a byla by ráda, kdyby se další jednání obešlo beze mne, u mne vyvolají odfrknutí. Tak na to je pozdě. Tvá slova již nic neznamenají a už jsi mne zatáhla do dost ošklivého vyšetřování. protřu si spánky při představě, kolik času a peněz, mne bude stát v extrémně zkorumpovaném právním systému republiky zachovat si status Quo. Vzhledem k situaci shledám, že přítomnost mojí ochranky, celou věc už moc nezhorší a tak dokud se důstojnice zabývá sukubou zmáčknu nenápadné tlačítko na opěradle mého křesla. Její další slova mne přinutí naklonit hlavu na stranu. "Ano, to je pravda. Je tak pozdě, že je již časně." odsouhlasím jí slova ikdyž si v mysli stále otáčím slova o tom, že důstojnice měla těžký den a neměli bychom způsobit rozruch. Slova důstojnice u mne vyvolají chladný úsměv. „Působit rozruch skutečně není v plánu...“ zopakuji trpce její slova. "To jsou mi novinky." dodám dost kysele. Když otevře dveře zjistí, že její dva společníci se cítí poněkud stísněně na ulici, která není tak prázdná, jako před tím. Mimo dvou důstojníků se tam objevil tucet mužů s ručnicemi, kteří jimi sice na policisty nemíří, ale dávají jasně najevo, že to je jen proto, že k tomu nedostali rozkaz. Stejně tak se v místnosti zjevili moji osobní strážci. Theia najednou zjistí, že jejím směrem míří čtyři hlavně ručnic. Kdo v republice neslyšel o osobních gardách senátorů je buď hluchý a nebo hlupák. Společné mají jedno jsou placeni, tak moc, že jejich zaměstnavatelé mají jistotu, že upřednostní jejich život před zákony republiky. "Já bych vaše slova důstojníku poněkud upravil. Moji ochranku již není třeba informovat. Jak sama vidíte." pronesu naprosto klidně a pomalu nezúčastněně vstanu z křesla. Dojdu si pro kabát a vezmu si ze stojanu pistoli a podám jí svému strážci. "Odneste jí do zbrojnice. Potřebuje vyčistit, chudinka utrpěla během havarie, co mne včera potkala." přikážu a podám mu i meč v pouzdru. Poté vykročím k policejním důstojníkům, cestou si upravuji oblek a nasazuji si gentlemanské rukavice. "Připravte prosím moji soukromou vzducholoď. " požádám sluhu, co vstoupil za strážci. Kývnu na velitele své osobní stráže a jeho muži skloní po nenápadném gestu zbraně. "Takže na jaké ústředí míříme?" usměji se na policisty nápomocně. "Doprovodíte mne a nebo se setkáme až tam?" zajímám se zdvořile. "A prosím neurážejte předpoklady, že se pokouším o útěk. Kdyby to tak bylo už bychom spolu nemluvili a hřměla by zde střelba." celá ta situace mi najednou přijde až komická. Jelikož tohle celé je jen velké nedorozumění způsobené horlivostí policistky. Všechny ty zbraně a násilí, ke kterému se tu schylovalo naprosto zbytečné. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro S vzducholodí nad hlavouBastien, Koos, Wyn (+ trio neviděných ochránkyň a čtverice rytířů)Zbraně vzducholodě se otočily naším směrem a ve vzduchu jiskřila magie. Nedostala tvar ani účel, ale její charakteristická chuť visela ve vzduchu jakožto důkaz toho, že jsem se... bál. Nádech. Výdech. Přes veškerou snahu jsem ale nedokázal vyhnat z hlavy vzpomínky na to, co se stalo minule, když jsem stál pod vzducholodí. Prudký náraz, pád, obklíčení... klec. Hluk strojů. Ticho. Prázdnota. Nešťastný řev dračice. A pak zase ticho a prázdnota. Chlad prolézal mými prsty, dokud je Wyn neuchopila a nezahřála. Ale ani ona nepomohla. Nedovedu ti to teď vysvětlit – „Wyn,“ začal jsem prudce, možná až příliš prudce, a mým hlasem zachvělo rozčílení. Když se ale její pohled obrátil k dvojici pirátů, spolkl jsem všechna ta zmatená slova. Usmála se. Proč se usmála? Srdce mi bilo na odpor, jak jej plnily výčitky, na něž ona nenabízela odpovědi. A nic z toho, co říkala, nedávalo smysl. Šedomodré oči se pozastavily u Bastiena. Zarazil jsem se. Na tváři se mi toho mihlo pramálo. Byl jsem rád, že je v pořádku, ale... proč se také usmíval, jsem přes závoj strachu a rozčílení nepochopil. Jakoby Wyn a Bastien sdíleli jakési tajemství, o které se zapomněli podělit se světem. Když srdce příště udeřilo, probralo mě z toho chvilkového tranzu. Pustil jsem ruku Wyn, ustoupil a má dlaň se dotkla rukojetě meče. Nejraději bych ji naložil na koně a odvlekl pryč – klidně násilím. Prozatím jsem ale čekal, co má v plánu... a co mají v plánu piráti. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Intermezzo no.2Wyn, Rhys, přicházející piráti Wyn mohla zaslechnout tiché zašustění křídel a pak se ji na rameni usadila drobná, neviditelná váha. Lulu si tiše skrz zuby nervózně, tichounce broukala, takže ji mohla slyšet pouze Vědma a možná Rhys na okraji sluchu zaslechl úzkostné 'Lulululu!' Ale nejspíš se mu to jen zdálo. Kočka, sedící na koňském zadku, pomalu otevřela své zlaté oči, prohlédla si loď i namířené zbraně a pak se pomalu zvedla, opovržlivě mrskla ocasem směrem k lodi, jak to dělají jen kočky a měkce sekočila. Rhys pocítil drobný náraz do lýtka a pokud by se podíval dolů, spatřil by velmi huňatou kočku, jak se mu otírá o nohy a vrní u toho jako malý Viralský motorek. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Závod!!Tali Nohy i ruce mi pracovaly jako parní písty, svaly se napínaly a jejich energie mě vrhla kupředu jako šíp vystřelený z balisty. Acrine se kolem mě změnilo na rozmazanou čmouhu a já se vyřítil směrem ke cvičáku s nadšením, které jsem už dlouho nepocítil. Vrazědné napětí nahromaděné při sektání s Arcimágem, podivná nutkání ohledně lady Blanchette, vlezlá frustrace při rozhovou s lorden Rhysem.... to všechno zmizelo, nahrazeno primitivní radostí z čirého, svobodného pohybu. Tali mi skoro doslova dýchala na paty a kdybych v jednu chvíli zběsile nezměnil směr, její ruka by jistě drapla můj kabát. Jen těsně jsem přitom minul jednoho z vlčích vojáků a využil jsem přitom jeho rameno k tomu, abych se odrazil a poslal ho Tali do cesty. Přece nebudu slizký had! Položil jsem v šíleném sprintu ruku na nízkou ohradu, která ohraničovala buzerplac a díky setrvačnosti přes ní skoro přelétl. Podrážky bot zakřípěly na štěrku, jak jsem opět nabral rovnováhu a běžel dál, ale stálo mě to drahocenou vteřinu či dvě. Už už jsem viděl udisaný plácek a stačilo pár kroků, abych byl v cíli. Zrovna jsem se nahrbil, abych získal ještě větší rychlost a v tu chvíli mi na záda dopadla plná váha jedné mladé thryennky. To mě ale nestavilo - jen mě to skoro srazilo k zemi a donutila napnout celé tělo do skoku, takže jsem se vrhl vpřed s Tali na zádech, jako zdivočelý kůň. A v příští chvíli jsem zjistil, že pořád běžím - ale po čtyřech, jako zvíře, hlasitě chrčiivě oddechuju a Tali ma na zádech povlává jako extrémně živá a energická deka. Vybuzené vlkodlačí instikty prostě na chvíli převzali kontrolu a my proletěli cvičistěm podobni nějakému šílenému obrazu, velitel ženoucí se po všech čtyřech jako zvíře a jeho Adjutant držící se ze všech sil. A možná protože jsem se nad tím zamyslel, byť na zlomek vteřiny, lidské přemýšlení a zvířecí istinkt se srazily, běh po čtyřech rpo mě přestal být najednou druhou přirozeností a my skončili na zemi v hromadě končetin, oblečení a zadýchaného tichého smíchu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Slizký hadVelitel HideonKasárna, buzerplac Velitel používá nefér triky, ale jediné, co mne zpomalí, jsem já sama. Jen chudák vlčí voják skončí ke svému vlastnímu překvapení na zemi, když ho ani jeho vlastní zvířecí instinkty nezachrání před tím, aby jej nejdříve Velitel poslal přímo mě do cesty a já namísto toho, abych uskočila nebo se mu vyhnula, jen plynulým pohybem pošlu vojáka v jeho trajektorii dál a ještě se od něj odrazím. Nízký plotek ohrady využiji k tomu, abych se od něj odrazila přímo na Velitelova záda. V tu chvíli neexistuje nic jiného než ta dětinská primitivní myšlenka... Já nebudu slizký had! Jenže Velitel nejenže nespadne pod nečekanou váhou na zem, ale ani dokonce nezpomalí! Z mého hrdla se vydere překvapené vyjeknutí, natolik pronikavé, že i Krkavec na chvíli přestane křičet na rekruty. "UÍÍ," pištím dál, když Velitel pokračuje k mému vlastnímu překvapení po všech čtyřech a já téměř instinktivně musím sevřít pevně jeho boky mezi svými stehny a v tom úleku se zachytit límce kabátu, což tak úplně... Nefunguje. Pištění se v další chvíli změní v neméně pronikavý smích, když změním těžiště a odhodlám se k tomu, abych ve vyhlédnutém okamžiku mohla Veliteli skočit nohama na záda a využít jeho ramen k tomu, abych se od nich odrazila a dopadla tak před něj - vítěz, vítěz! - ovšem namísto toho se v další chvíli... "HAUIUÁÁ!" Bezpochyby bojový pokřik, který za jiných okolností budí v nepřátelích hrůzu a děs, teď si při něm ale málem ukousnu jazyk, když Velitel udělá tu nejzákeřnější věc, jaké se mohl kdy dopustit. Zakopne. "Eh," dopad chvíli rozdýchávám, v tu chvíli ani nevím, která ruka a noha je vlastně moje a která Velitele, avšak ve tváři mi sedí poprvé za celou dobu široký šťastný úsměv, který se nedá vynutit ani zahrát. A zubím se dál, když se v další chvíli bez varování pokusím Velitele odstrčit, abych z pod něj mohla hbitě vyklouznout a postavit se nohy. Protože ten, kdo se válí na zemi je slizkej had, že jo! |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Rychlý začátekTali Kdybych se opravdu snažil, možná bych mohl Tali zabránit vstát. I když pravda, mrskala se pořádně. Ale nakonec jsem ji vstátá nechal. To protože jsem chtěl něco demonstrovat. Ve chvíli kdy se postavila, ale ještě nenabyla zcela rovnováhu, vykopl jsme nohama, tak aby ji jedna zasáhla patou do kyčle nebo stehna, šlo vlastně o to ji destabilizovat. Zatímco druhá noha se zahákla za ty její v opačném směru. Jako když zavíráte nůžky. Hodně hrubě. Pokdu se do povede, mělo by to s ní dost tvrdě praštit o zem, kde už šlo o to po ni jen skočit a přišpendlit ji pod sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Podlé praktikyVelitel HideonHah! S pocitem vítězstvím se mi podaří vyškrábat se na nohy, ba dokonce se na ně hbitě vytáhnout a do stoje téměř vyskočit. Že mne Velitel nechal vyhrát mi vůbec nedojde, a tak se sotva stačím nadechnout k slovům vítěze směřovaným k slizkému hadovi, když Velitel udělá něco, co jsem měla předpokládat, že udělá. Pata mne zasáhne přímo do kyčle nečekanou silou, které dost dobře nejde čelit jinak než úkrokem, kterému ovšem ve stejnou chvíli zabrání druhá Velitelova noha. Vlastně tak stačím jen překvapeně rozhodit rukama v té směšné snaze zachytit se vzduchu než dopadnu přímo na záda. Heknu, spíše překvapeně než bolestí, avšak pokusím se využít pádu, abych mohla udělat parakotoul dozadu a odkulit se bezpečně z Velitelova dosahu, ovšem to se dělá těžko, když mi na nohy dopadne váha Velitelova těla dříve než je stačím vykopnout. A nejen na nohy. Váha jeho těla mne spolehlivě uvězní mezi jím a zemí, což mi dojde přesně o úder srdce poté, co se tak stane. Srdce mi tluče a dech mám přerývaný, ovšem když jde o tak vážnou věc, přece nemohu kapitulovat, no ne?! "Mrruk?" vyleze zpoza mých rtů ten překvapený drnčivý zvuk, se kterým se vší tou nevinností jaké je má tvář schopná zamrkám a s tak trochu klouzavým pohybem se pokusím prohnout v zádech a vlastně se u toho celá zavlním jako užovka. Rozptýlení soupeře se tomu říká? Nicméně to vše jen proto, abych v další chvíli mohla s pobaveným úšklebkem zabořit prsty s drápy přímo do Velitelova boku mezi žebra. Pro vítězství všechno! |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Neveselé shledání Rhys, Wynelle, Jacobus, (Hideon) Nervózně hledím z Rhyse na Wynelle, a zase zpátky. Čarodějka vypadá trochu mimo a Rhys zase vypadá rozzlobeně. Takovéhle přivítání jsem skutečně neočekával...vlastně jsem nečekal žádné přivítání. Tázavě se podívám na Jacobuse, než se rozhodnu promluvit. Přeci jen jsem to právě já, kvůli komu tady všichni jsou. "Kapitáne, myslím, že tvoji muži mohou sklonit zbraně." Prohodím ke Koosovi, ale dívám se při tom na Rhyse. Odhaduji, že pirátská loď mu nepřináší žádné dobré vzpomínky. Hlavně tedy mojí vinou. "Koosi, tohle je Rhys von Fridingen, syn dračího generála. Rhysi, rád bych ti představil svého dobrého přítele, kapitána Jacobus van Rooyen. Jen díky němu tady nyní mohu stát." Poté obrátím svou pozornost k čarodějce. "Wynelle, zdravím..." Oslovímženu trochu nejistě. Přeci jen je touž nějaký ten pátek, co jsem se s ní setkal naposledy. "Děkuji za tvou a Merlinovu pomoc. Kdybys za mnou kapitána van Rooyena neposlala, pravděpodobně bych v té poušti zemřel." |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Dračí princ a pirát Travnatá louka Rhys, Wynelle, Jacobus, Bastien, (Hideon) Situace je poněkud napjatá a ani to, že vidím krásnou Wyn mě moc neuklidňuje. S ní je i elf co se zrovna přátelsky netváří. Kdo to je nemám zdání a ani jeho doprovod. Chvíle trapného ticha a míření zbraní, takovou situaci jsem zažil už nejednou někdy skončí krveprolitím někdy pijatikou, jak to bude dnes jen Bůh ví. Bastien se na mě tázavě podívá a já jen pokrčím rameny vážně netuším, kdo jsou ti lidi a co se vlastně bude dít. Pak se slova chopí Bastien a jak se zdá on ty lidi zná. Představí nás a jí mávnu na lod, že mohou sklopit zbraně. Kývnu na přivítanou a udělám krok k elfovi co vypadá jako velitel a podám mu ruku. "Těší mě, říkají mi Koos, a myslím, že Bastien zbytečně přehání." Pak pokývnu na pozdrav i doprovodu zrzka na pozdrav a usměji se na Wyn. "Zdravím tě Wyn vypadáš už lépe, moc rád tě vidím. Trochu zvláštní sešlost o co tady vlastně jde? Tedy krom toho, že můžu pozdravit jednu velmi milou známou?" |
| |
| soukromá zpráva od Eglas pro Stále za stromem Víte, co nechápu? Proč tu pořád sedím jako pecka! Cítím se ohrožený? Ano, poněkud. Důvěřuji jim? V žádném případě. Chci se s nimi vybavovat? Ne! Nicméně, stále se tu schovávám a poslouchám jak to, co říkají mně, tak i to, co si říkají mezi sebou. Je s konečnou platností jisté, že nejsem v pořádku. Promluvit si? O čem? Jistě, ještě si pamatovat, že slova se musí i vyslovovat, ne si je jen pomyslet. Mlčím. Ví, co (nebo lépe koho?) hledám? To je nadmíru znepokojující! „Co hledám?“ zeptám se. Ověřovací otázky jsou důležité. „Co byste za pomoc požadovali?“ Zeptat se na cenu je ještě důležitější. Nepřibližují se. Zachovávají vzdálenost. Dobře. Ještě chvíli a dám se na útěk. Fakt! Nevykukuji. Nedívám se na ně. Zatím stále kořením u svého stromu. Jsem zkrátka příliš zvědavý. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro RvačkaStvůrka Snažil jsem se najít lepší pozici, kleknout si nad její boky, místo toho abych na ni prostě ležel, protože pak by měla mnohem větší problém mě shodit.A že se snažila, mlela se jako užovka. Nakonec se mi podařilo se zvednout aspoň napůl, vzepřít se na jedné ruce a druhou se jí loktem ohnat po hlavě. Rychlý, prudký pohyb po krátké trajektorii by měl stačit. Ale těsně předtím, než rána dopadla, se mi Taliny drápy zaryly pod žebra a v následující chvíli pod ruku. Bolelo to. Hodně. Kdybych chtěl, mohl jsem to prostě vydržet, zatlačil bolest do pozadí a dál do Tali bušit, ale to nebylo cílem tohohle cvičení. Takže rána mířící na její hlavu zasáhla spíš její lícní kost a sklouzla stranou, než jsem i já sletěl na stranu, Tali nyní osvobozena od mé váhy. Úvaha to byla prostá. Na člověka nebo elfa by tenhle trik určitě fungoval...a já cvičil Tali proti lidem a elfům. Tak proč podvádět. Avšak nemělo smysl se flákat, na druhou stranu. Jakmile jsem dopadl na záda, už jsem se kutálel pryč, abych byl rychle z dosahu případného protiútoku a mohl se rychle vyšvihnout na nohy, což jsem také učinil. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Jen vítěz může stát na nohouVelitel HideonPlac před kasárny Koutkem oka zahlédnu prudký pohyb v podobě loktu blížícího se k hlavě a v tu chvíli téměř pudově zatnu prsty s drápy do Velitele, abych ho donutila změnit těžiště a vysmekla se z pod něj. Bývaly časy, kdy bych nic z toho neudělala. Ztuhla bych a nechala Velitele, aby mne loktem zasáhl, nebránila bych se ráně ani bolesti, protože… Tak to přeci… Bylo správné… Ne? Ale teď už jsem to věděla, že Velitel CHCE, abych se bránila, chce, abych ho nenechala mi ublížit. Teď už jsem věděla, že mne za to nepotrestá. Můj manévr k mému vlastnímu překvapení vyjde, i když loket mne stejně trefí. Tváří mi tak projede ta pálivá bolest, ovšem ani nehlesnu jen čelisti pevně semknu k sobě, když se hbitě překulím na všechny čtyři. … pažba pušky mě zasáhne do lopatky, dalšímu úderu na hlavu se vyhnu jen náhodou, okovaná patka mi sklouzne po tváři… „Lež,“ sykne kovový hlas, když se znovu napřáhne a… Ve zlatých očích se bojovně zaleskne. V okamžiku, kdy se Velitel vytahuje na nohy, už jsem v pohybu. Vystartuji mu vstříc téměř z podřepu, ze kterého se už nenarovnám, když se jej pokusím ramenem nabrat do kolene, obejmout při tom jeho nohy a strhnout zpátky k zemi. Pokud nohou vykopne, chytím jej za ni a pověsím se na ni svojí vahou. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Už nejsi v Aiviacii, DorotkoTalitha Měl jsem tak trochu štěstí, že jsem stál už víceméně na nohou, a v nízkém postoji, když proti mně Tali vyrazila. Sledoval jsem pečlivě její pohyb a trajektorii, posunul lehce jednu nohu více dozadu a přenesl trochu váhu... A na poslední chvíli uhnul letící sebevražedné rudé střele z cesty. Stále přikrčen, stačilo několik pečlivě vypočítaných pohybů nohama a torzem, abych se Tali vyhnul. Ještě jsem schválně mávl rukou tak, aby ji dlouhý kabát pleskl do obličeje a na chviličku jí oslepil, pokud to šlo, z kabátu jsem se vysvlékl a nechal ji do něj zamotat. Zasyčel z pochvy tažený tesák a ocelová plocha zbraně ostře pleskla do něčeho v tom prolétajícím chumelci. "Zbrklá a ještě pomalá," zavrčel jsem abych jí popíchl. "Buď si dej tu práci s vychytáním protivníka a očekáváním jeho pohybů a nebo buď zkrátka rychlejší než on..." Zavrčel jsem, zatímco jsem uskočil dozadu a narovnal se, tesák připravený ve střehu. "A máš zbraně, použij je. Už nejsi v Aivacii děvče, tohle je Nothijská armáda..." Dál jsem ji provokoval, zbraň připravenou ve střehu. Ignoroval jsem vlkodlaky, kteří se kolem nás začali shlukovat v čele s Angharad a pomalu skandovali naše jména, dle preferencí. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Pravidla civilizace?Velitel HideonNic z mých úmyslů nevyjde, naopak si mě Velitel ještě vychutná jako malé vlče. Kník. Kabátec, přes který chvíli nic nevidím a akorát se do něj pro tu důležitou chvíli zamotám. Prudce se narovnám a otočím, kabátec ze sebe strhnu, ovšem z levačky jej už nepustím. Darované zbrani na zuby nehleď, ne? Tohle mě přeci Velitel učil. Improvizovat. Otáčím se akorát ve chvíli, kdy Velitel tasí tesák a štěkne na mě slova ostrá stejně jako čepel zbraně. Zbrklá a pomalá. To zabolí. Proto jsem nedokázala generálova syna osvobodit? Protože jsem byla... Zbrklá a příliš pomalá? Zamrkám. Tohle zabolelo. Něco ve mně, to zmrzačené a zjizvené, by nejraději právě teď a tady zkrátka jen stáhlo ocas mezi nohy a uteklo. Ovšem... Velitel mě popichuje dál, zatímco se vlkodlaci kolem nás zastavují a formují prostor naší malé arény. Nesmíš Velitele zklamat. Nesmíš... Před ostatníma... Ukázat slabost... Nesmíš prohrát. A já zjišťuji, že nechci prohrát. Vycením zuby a s tím tasím jeden z nožů, který přechytím do pravačky ostřím k veliteli a skryji jej v zákrytu za kabátcem. Pohnula jsem se, pomalou chůzí šelmy jsem začala kolem Velitele kroužit, aniž bych zaútočila. Zatím. Pro přibližnou představu |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Síla vůleTali Úsměv a pokývnutí hlavy, když si kabát napůl omotala kolem ruky, byl tak nepatrný, že si ho nejspíš všimla jen ona. V příští chvíli už jsem se pohnul kupředu a tesák se mihl v oněch diagonálách, které do mě instruktor Tallhöfer vtloukal dnem i nocí. Sem. Tam. Sviš, sviš. A zase rychle ukročit vzad, přízračnou hrozbou hrotu odradit případný sebevražedný protiútok. Schválně jestli se poučila? "Mazané, Tali. Ale pomohla ti tvoje mazanost proti pirátům? Přestaň si tu hrát!" Sykl jsem na ni a skoro insinktivně také kroužil kolem ni, občas naoko vyrazil, fingoval výpad a zase se stáhl, čekajíc jestli se chytí a vyrazí po mně. Nešlo tu totiž jen o nácvik Taliných schopností. Ale i o její vůli a sebeovládání. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Slabost vůleVelitel HideonMůj úhyb je mechanický, naučený a vydřený měsíci tréninku s Velitelem, a tak pokaždé, když Velitel provede výpad vpřed, instinktivně se zakloním a stáhnu, aby mne nezasáhl. Jeho zbraň se pohybuje po osách, které znám, strach tak není na místě. Avšak nenechávám se vylákat těmi prudkými útoky, vím, že musím být trpělivá a počkat si... Občas ke mne skrze mé soustředění pronikne zakřičení mého či Velitelova jména, pobídka nebo netrpělivé zapískání, avšak nenechávám se tím rozhodit... Tolik. Ovšem... "... přestaň si tu hrát!" Srdce mi poskočí a tlak kolem hrudi zesílí. Má reakce na ta slova je rychlá. Prudká. Bezprostřední. S následujícím Velitelovým útokem vystartuji vpřed. Vyhnu se seku vedenému ze shora dolů, přičemž uhnu do opačného směru než kterým je veden, abych mohla kabátem švihnout proti Velitelově tváři a přiskočit k němu tělo na tělo s ostřím ohrožujícím jeho hrdlo. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Drsná láskaLepšící se Tali. Úsměv mi na tváři vydržel ještě nějakou chvíli, Tali prováděla všechno tak jak jsem ji to učil, práce nohou byla bezchybná a na mé falešné výpady reagovala tak jak měla... Dokud jsem ji slovy nezasáhl její hrdost. Opět vystartovala, přesně jako jsem čekal. Úhyb to nebyl špatný a trik s kabátem si dokonce vysloužil potlesk z obecenstva, jenže Tali zbytečně spěchala, hrnula se na mě jako velká voda a nedávala pozor. Lehce jsem změnil postoj, jinak by se mi ruce. Zvedl jsem tu volnou, abych si s ní kryl krk, jak bylo očekávatelné, koneckonců jsem v této simulaci hrál člověka. Dýka prosekla rukáv a vyryla mi do předloktí i dlaně dlouhou krvavou čáru. Vlkodlaci kolem explodovali v povzbudivý řev. Který ještě zesílil, když jsem jakoby uvolnil ruku s tesákem a jak byla stále natažená v původním seku, praštil jsem loktem Tali za ucho. Hlava se ji tak zvláštně zaklinklala jako na pružině. Nakročení a kopanec kolenem do břicha byl spíš takovou poučnou tečkou. "Rychlá...mazaná...ale pořád zbrklá," ohodnotil jsem s dostatečnou dávkou lehkosti v hlase, abych ji svými poučkami úplně nerozdupal ego. To nebylo cílem cvičení. Navíc začali vlkodlaci kolem podupávat, strkat se lokty a bouchat do ramen. Zkrátka a dobře, hrozilo vymknutí kontroly a hromadná rvačka. Už zase. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Důsledky a dopadyUčitel HideonObecenstvo Protekla jsem kolem ruky Velitele jako voda, rychlým přísunem jsem se dostala za jeho tesák, zatímco kabát pleskl vstříc jeho tváři a já vymrštila ruku s talonem vstříc jeho krku, abych ji dostala do toho smrtícího pohrozu. Ovšem... Vzduchem zavoněla krev, horká rudá krev řinoucí se z rány protínající předloktím, kterým se kryje než nakonec zastaví čepel nože v dlani. Dřív než stačím cokoliv, hlava mi vlivem úderu loktem poskočí až se mi pro tu chvíli svět rozplizne do rudých žhnoucích teček, které definitivně utonou v temnotě, když břichem projede pronikavá bolest, co mi vezme dech a donutí mne zlomit se v pase a klopýtnout pár kroků od Velitele. Zpoza rtů mi unikne to tiché bolestínské kníknutí, které dokonale zanikne v povyku Smečky. Další jasná myšlenka přichází na zemi, na kterou jsem dosedla. Ve spáncích mi zuřivě tepe, na jazyku cítím hořkou pachuť žluči, co mi vystoupala krkem. Zamrkám, pohled upřený na Velitelovy boty, když je mne promluví. Z jeho hlasu není cítit zklamání, rozhořčení ani vztek, avšak i přesto ucítím bodnutí úzkosti ve své hrudi z toho deja vu, že jsem něco udělala špatně. "Zbrrklá," zopakuji po něm a teprve až v tu chvíli vzhlédnu k rukávu nasáknutému krví, co mě šimrá v nose. "Ublížila jsem... Moc? Nechtít ublížit moc," zeptám se s neskrývanou starostí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Ten čas v měsící...Tali, Angharad Ukázal jsem Tali dlouhou ránu na předloktí, která šla dost do masa a člověku či elfovi by patrně používání oné ruky značně znepříjemnila nebo dokonce znemožnila. Ale thryenka mohla vidět, jak krvácení skoro před očima ustává a rána se pár vteřin od vytvoření sama zavírá. Nebyl to zrovna pěkný pohled. "Budu v pořádku," ujistil jsem ji a tu samou ruku natáhl k ní, abych ji dostal zpátky na nohy. A zrovna když jsem se díval na dívku před sebou, kdesi za mnou se ozvala tupá rána a chruptnutí něčí čelisti, někdo zběsile, kolísavě zavyl a z chumlu těl vyrazila poručík Angharad. Na jejím štíhlém obličeji byl nalepený šílený euforický úšklebek a nad hlavou točila svojí šavlí, která bzučela ve smrtících obloucích a smyčkách. A hnala se rovnou na nás. "Na nohy, Tali, hned!" Stačil jsem vyštěknout, než bylo pozdě. Ruka natahující se k Tali bleskově chytila rukojeť druhého tesáku, ale to už jsem se otáčel. Již tasenou zbraň jsem zvedl do krytu, aby mi poručík nerozsekla obličej na dvakrát a od čepelí odskočily jiskry, rukou mi až k lokti projelo mravenčení. Ona se narozdíl ode mě nebrzdila, protože jistěže ne. Druhou čepelí jsem zároveň tasil a v jednom pohybu sekl Anhharad po břiše. Odskočila, ale na rozpárané tunice se přecejen na chvíli objevila krev. "Já taky, veliteli!" Zavýskla a než jsem ji stačil zastavit, prosmýkla se kolem mě a zahnutá, těžká čepel zavířila vzduchem, když se Angharad pokusila Tali na hrudník patrně nakreslit velké krvavé X. Nezbylo než doufat, že thryenku nezachvátí děs a bude se nějak bránit. Byla jako velké, nadšené děcko. Dokonce se u toho smála. Děcko. S opravdovou, nabroušenou zbraní. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Až na krevAngharad, VelitelRána se Veliteli sice hojí, ovšem nic to neměnilo na tom, že... Haui. Co na tom, že mi stále tepala v zarudlé líci horkost, na jazyku jsem cítila žaludeční šťávy a okraje zorného pole se drobně mžily vlivem úderu do hlavy. Neměla jsem být pomalá a zbrklá. Ulehčeně se pousměji, když mne Velitel ujistí, že je opravdu v pořádku, a když mi nabídne ruku, aby mi pomohl na nohy, zaváhám jen krátce než... "Ííík," vypísknu vyděšeně, avšak nohy poslechnou Velitelův rozkaz dříve než si stačí hlava uvědomit, co tělo dělá. Vyskočím na nohy, no, žaludek se mi zhoupne, ovšem v tu chvíli je u nás už Angharad, která řeže do Velitele hlava nehlava. Zorničky se mi rozšíří, když se ti dva do sebe pustí a do tváře mi pronikne ten ryzí strach jakmile zavoní krev. Vyděšeně couvnu dozadu, sotva pozornost vlkodlačice padne na mne, ale už je pozdě. Angharad naše boje vždy vyhrála, Angharad byla ve Smečce nade mnou a mne zachvátil děs, že by mne snad někdy znovu vyzvala. A nyní se na mne řítila se šavlí v ruce, rozpřáhla se a... Jak se mi podařilo vytáhnout tak rychle z pouzdra i druhý talon nevím, sotva jsem zbraně stačila zkřížit před sebou v obraném X. Síla seku mi málem vyrazila zbraně s rukou a téměř prošla, couvala jsem jako o život, snažila se krýt a když mi jeden ze seků prošel skrze kryt a rozsekl kůži od klíční kosti až po dekolt, přestala to pro mne být hra. S pronikavým zvířecím zanaříkáním bez přemýšlení po Angharad jeden z talonů hodím a je mi jedno, zda zasáhnu či ne, když se v té samé chvíli dám útěk. Přes dřevěné bradlení rozdělující výcvikovou plochu se prosmýknu doslova jak užovka a ani se v tu chvíli neohlédnu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Rozmluva v zahradách Zahrady paláce Athrian, Blanche Athrian se zachmuřil a sledoval všechny emoce, které probíhaly tělem mladé dámy. Sledoval, jak se vzpírá, jak chce bojovat, ale nemohl udělat nic, čím by jí pomohl. Mohl jen potichu doufat, že se rozhodl správně a že skutečně pomohl Blanche a její sestře tímhle způsobem. Nikdy se neprosil být králem a tak takhle potichu trpěl… A přitom jen chtěl mír a to, aby kolem něj byl klid, aby jeho milovaní byli v pořádku. Nadechl se a vzal Blanche opatrně za ramena, sevřel je a zamyslel se předtím, než se rozhodl odpovědět. “Pravda, neviděl jsem to, ale Meleagrose znám dost dlouho na to, abych věděl, jak Wyn ochránit. Meleagros jí neublíží, když bude s ním, budeš s nima, ale Meleagros není dvorní mág pro nic za nic. Nemohu to přidělit nikomu jinému, věřím mu. Pokud se ale ukáže, že chová k Wynelle nějaké pouto, budu nucen to vymyslet jinak. Před její první prohlídkou s ním promluvím, souhlasíš?” zeptal se a povzbudivě se usmál předtím, než svěsil ruce. “Chtěl jsem se zeptat… Jaké to tam bylo? A jak se cítíš? Viděla jsi více Zlomených?” zeptal se zvědavě. “K čemu využívají takové, jako je Wyn? Hideon mi už mnoho řekl, ale chci slyšet i tvůj postoj.” oznámil král. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Setkání Kousek od Acrine Wynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (Hideon) Vydechla jsem, vzrušení mi naplnilo plíce a jak jsem stála, musela jsem se přidržovat koně, aby se nic nestalo. Chtěla jsem, aby všechno proběhlo hladce, ale tohle byla chyba. Docházelo mi to až příliš pozdě a mohla jsem pak jen kleknout k Hideonovým nohám a děkovat mu za to, že mi tohle umožnil. Rhys byl samozřejmě vyděšený a já konečně chápala, proč. Pozdě, teď už jsem musela jít s proudem, abychom situaci vyřešili. Ruce se mi třásly a já blíže přistoupila k Bastienovi a Jacobusovi. Když jsem je viděla, musela jsem se usmívat. Jen trochu, zase mě přepadl strach. “Ráda tě vidím, Bastiene. A ráda tě poznávám,” (byla jsem si jistá, že Bastien byl o několik dekád mladší než já a neměla jsem potřebu mu vykat) “Ačkoliv tvé vyhlídky nejsou pravdivé. Nevím, jestli bys byl stejný, ale viděla jsem tě žít, nebála jsem se o tebe, bála jsem se o tvou budoucnost.” byl to hráč. A byl to mocný hráč ve hře s Meleagrosem. “Ráda vidím i Vás, Jacobusi, je mým milým potěšením vás tu přivítat a děkuji vám. Cítím se i lépe a ačkoliv si nejsem jistá, jestli své pohnutky dokážu vysvětlit… Měla jsem vize, bála jsem se, že Bastien se dostane špatných rukou, ale proč nemohu prozradit. Nevím, jestli to je pravda a nehodí se to říkat kvůli citlivosti téhle informace a kvůli tomu, že není ověřená. Ale Bastien je… Doma. A doufám, že mohu odčinit to, že jsem ohrozila nejen milou tvář a nápomocného kapitána, ale i mé lidi.” pokusila jsem se o lehký úsměv, ale strach mě neopustil. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Pirát jako pirát, nebo ne?Wynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (trojice ochránkyň a čtveřice rytířů)Bastien se chopil slova. Obezřetně jsem těkl pohledem mezi piráty, ale napětí v ramenech povolilo až v okamžiku, kdy se zbraně vzducholodě snížily. Že by? Dokonce se mi přes rty dostal úlevný výdech, ale má vlastní dlaň přesto setrvala na rukojeti. Stisk jen zesílil, když pirát přistoupil blíž a natáhl ke mně ruku. Notnou chvíli jsem se ani nepohnul. V očích se mi zalesklo cosi neurčitého, téměř vyčítavého, ale nakonec jsem přece jen – byť neochotně – meč pustil. „Jistě ne,“ odvětil jsem na jeho téměř skromnou poznámku o tom, že Bastien přehání. Kéž by. „Eastaughffe jste u Zdi byl také více než nápomocen.“ Přes záchvěv hněvu se mi ovšem podařilo odvrátit pohled a znovu se neuchýlit k tomu šáhnout po zbrani. Vydechl jsem a ustoupil, přičemž jsem se krátce ohlédl ke svým mužům, abych se ujistil, že nikdo nemá žádné hloupé nápady. Nechtěl jsem, aby zde došlo ke krveprolití. I když by mi neudělalo nic větší radost než dotáhnout celou posádku té proklaté vzducholodi před spravedlnost. Když už ne Eastaughffe samotnou, tak alespoň její přívržence. Ačkoliv jsem Wyn poslouchal jen na jedno ucho, vzhlédl jsem, když padlo to bála jsem se, že se dostane do špatných rukou. Vzpomínka na temnou magii, která ho obklopila a stáhla pryč, byla stále dostatečně čerstvá. Naštěstí se ale skutečně dostal až do Nothie, tady mu už nic nehrozilo. Byl v bezpečí. Setrval jsem u Bastiena pohledem a pomalu mu kývl na pozdrav – až jsem si uvědomil, že jsem k němu dosud ani nepromluvil. A tak jsem se na něj pousmál, abych to alespoň částečně napravil. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Neserte strýčka HíďuStvůrka, Angharad Ani nevím jak, ale Stvůřino zakníknutí ve mně něco spustilo, otevřelo nějaká stavidla držená poslední týden. Zkrátka a dobře, viděl jsem rudě. Zaútočil jsem ve chvíli kdy stranou srážela vržený nůž a neívala se na mě. Jedno švihnutí tesáku proťalo Angharad zádové svaly v šikmém, brutálním seku. Když se vlivem bolesti prohnula v zádech a klopýtla kupředu, kopl jsem ji patou vtrdě pod koleno, až něco slyšitelně prasklo. Šla k zemi. Tam kam patřila! Rána rukojětí druhého tesáku do hlavy jí ve spirálách poslalal obličejem napřed do bahna. Když zasténala a začala se vrtět, tvrdě jsem ji přiklekl kolenem mezi lopatky. "Ještě jednou tohle uděláš bez vyzvání, Angharad, a Šepot tě bude muset sbírat lopatkou. Rozumíme si?" ZAvrčel jsem ji do ucha vraždeně, počkal až trhaně přikývne a pomalu vstal. Očistil jsem si tesáky od krve, schoval je a poklusem se rozeběhl za Stvůrou. Dohonil jsem ji dobrý kus za ohradou postavil se jí do cesty a nechal ji do sebe narazit. Pokud by útočila, udělal jsem to samé, co tenrát na plese lady Thessy a prostě počkal, až jí to přejde. "Tali...Tali...si raněná...musíme jít za Šepotem...pojď..." Tiše jsem na nai hovořila čekal jestli poslechne. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Cejch temnoty Wynelle, Rhys, Jacobus, (Hideon) Obdaruji Wyn širokým úsměvem, ten mi však vzápětí zmrzne na rtech. Bála se o mou budoucnost? To by se dalo ještě chápat všelijak, když však poté před Jacobusem začne mluvit o svých vizích, málem dostanu infarkt. Co všechno viděla? Ví o tom, proč jsem tady? To je hloupost, nemůže to vědět, to by mě přeci tak radostně nevítala. Na tváři si ponechám zdvořilý úsměv, ale moje oči se už nesmějí. Veškerá radost z toho, že jsem konečně tady, zmizela, a nahradily jí obavy. V duchu rozebírám vše, co čarodějka řekla, a nakonec se trochu uklidním. Podle jejích slov odhaduji, že si myslí, že se jí podařilo mému "pádu do špatných rukou", zabránit. To by mi mohlo dávat určitou naději na přežití. I když ani tak nejsem nadšený, tahle zaručeně tajná informace, mi totiž na důvěryhodnosti rozhodně nepřidává. Z myšlenek mě vytrhne až Rhys a jeho, trochu kousavá, poznámka o Koosovi a jeho pomoci Annabelle. Obdaruji elfa trochu vyčítavým pohledem, protože pokud by z toho měl někoho vinit, měl bych to být já. Ruka z meče však zmizela a to považuji za dobré znamení. Když se na mě poté elf usměje, veškeré obavy se rozplynou. V hlavě mi, v tom okamžiku, vytanou Wynellina slova o tom, že jsem doma. Zní to moc hezky, i když tomu zatím příliš nevěřím. Chico se konečně odvážil vylézt z náprsní kapsy, vyskočil mi na rameno a se zájmem se rozhlédl kolem. Nadšeně elfovi zapískal na pozdrav, ale když uviděl kočku, která se mu pletla pod nohama, raději opět zmizel v bezpečí kabátu. Hranostaj byl odvážný, ale kočky neměl v oblibě. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Rozbitá TaliVelitelNeotočím se, abych viděla, jak Velitel sráží Angharad k zemi, jak rdousí její krvežíznivost a zadupává ji do země. Panika bobtnající v mé hrudi je příliš veliká, když utíkám podobna zvířeti, které spatřilo svoji smrt. Jen pár metrů za ohradou zakopnu, skrze tlukot vlastního srdce sotva slyším hukot přihlížející Smečky uťatý prudkou reakcí Velitele. Neohrabaně se vytáhnu na nohy, na zemi po mně zůstane jen pár kapek krve, když ještě ze všech čtyř překotně pokračuji dál. Slepě pokračuji dál, vlastně ani nevím kam, chci... Chci se jen schovat... Chci... Bezpečí. Ten pocit bezpečí, co mi tak strašlivě chybí od okamžiku, kdy jsme opustili pracovnu. Pod otevřenou oblohou jen vzrůstá ta úzkost, v ráně mě ostře štípe a tepe. Když se mi do cesty postaví silueta Velitele, uskočím polekaně do strany, ovšem on udělá to samé a já do něj ke své vlastní hrůze narazím. Oženu se po něm v afektu zvířete zahnaného do rohu, panika neúměrně vzroste, když mě chytí a... Nepustí. Vzpouzím se a cukám, více než agresivní vrčení a bojovné zvuky bez mého vědomí hrdlo opouští to vystrašené naříkání lišky chycené do stahující se pasti. Nestojím v tu chvíli na cvičišti, nedrží mne Velitel a myšlenkami jsem na hony vzdálená Acrine... "Ne, nenene, prosím ne, jáprosímneto..." S dalším nádechem, kdy skrze opar strachu pronikne Velitelův pach, zkrotnu stejně rychle jako jsem začala vyvádět. Mělce dýchám. Třesu se. Oči mám zarudlé slzami, které jsem neprolila. A záchvat, který zchromil mysl i tělo odchází stejně nečekaně jako přišel, vyprovokován... Stejně snadno jako kdysi. Je to nepříjemné deja vu. "Zrrraněná..." vydechnu, zmateně těkám očima kolem sebe. "... pomalá... Zbrrklá..." drmolím ta slova, co samy přicházejí a zase odcházejí. "Ne-léčit, já... Já nechci znovu..." zašeptám nešťastně a téměř zalykavě se nadechnu, když ta nesmyslná úvaha prostoupí celou moji bytost. Vyléčit. Zranit. Vyléčit. Zranit... Pevně Velitele obejmu. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Pacient Stvůrka vol. 2Tali, Šepot Jednou rukou jsem si rozvázal šátek kolem krku, párkrát ho přeložil a podal Tali. "Drž si to na ráně, ať nekrvácíš," řeknu pevným hlasem, znovu si chytím dívku do náruče lépe a rychlým, rozhodným krokem s ní zamířím do kasáren, směrem k místu, kde se schovával Šepot. Zvedl jsem ruku, abych zabušil na těžké polstrované dveře a zrovna jsem přemýšlel, jak zabuším s Tali v rukou, když se dveře otevřely a z šera vytanula neuvěřitelně bledá tvář mladé elfky, která na nás pohlédla svýma uhrančivýma, nestejnýma očima. "Není to vážné. Ano. Já vím. Nebojte se. Podívám se na to, aby se to nezanítilo..." Překvapeně jsem zamrkal, když se mozek snažil stíhat odpovědi na otázky, které jsem ještě ani nevyslovil nahlas. Komunikovat se Šepotem bylo někdy...složité. Elfka zmizela ve své komůrce, která byla akorát tak široká, aby se tam vešla postel, truhlu a malý stůl a vrátila se zpět se svou ranhojičskou taškou. "Prosím, Stvůrko, upokoj se, jsem ze tebe nervózní," plaše se pousmála a odhrnula si pramen vlasů z očí. "Dýchej zhluboka. Nádech. Výdech. Nááádech, výýýdech. Nosem dovnitř, pusou ven, byl to všechno jenom sen..." začala tiše broukat, uklidňujícím, vláčným hlasem, který omotával tělo jako teplá peřina v domácí posteli. Zoufalému výpadu svého pacienta uhnula, ne protože by byla tak rychlá, ale protože věděla, že Stvůrka udeří ještě vteřinu předtím, než signál z mozku doputoval ke svalům. Když byl pacient dostatečně uklidněn, mohlo začít čištění rány pomocí jakýchsi bylinných odvarů, následovalo šití, které bylo rychlé a metodické, obklad s ohavně páchnoucí mastí údajně urychlující hojení a obvaz. Celou dobu jsem u Tali seděl a držel ji za ruku. "Jste neklidný, Veliteli. Mohla bych vám - " Šepot se odmlčela a zatvářila se rezignovaně vteřinu předtim než jsem odsekl "Jsem v pořádku, díky, léčiteli!" Zatracení elfí čarodějové a ta jejich kouzelná psychoanalýza. Brbly brbly. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Ten, kdo potřebuje pomocVelitel, ŠepotDnes je to poprvé po dlouhé době, co se před Velitelem vystrašeně přikrčím, kdy si může být jistý, že je to on, koho se bojím, když přijde příkaz, se kterým mě vezme do náruče. Šátek si k ráně netisknu kdovíjak silně, v jeho náruči se neklidně ošívám, roztěkaná stejně jako bouřlivé myšlenky. Kam mne nese mi dojde rychle, to místo znám a nemám ho ráda. Opravdu ho nemám ráda. Místo, kde přebývá tichý hlas ze stínů, který se vemluví a vkrade do samého nitra vaší duše. „… dýchej… Nádech… Výdech… Jenom sen… Nádech…“ … Bojuji s tím, svojí myslí i tělem, nechci vyléčit, nepotřebuji vyléčit, pomalá, zranit, zbrklá, vyléčit, zranit, patřit do klece… Čím déle naslouchám Šepotu, tím klidnější a vláčnější jsem, stejně jako její hlas, který opatrně látá a záplatuje trhliny křižující mysl, rány, které krvácejí mnohem bolestivěji než rozseknutá kůže. Zhluboka dýchám a napětí mizí, útlýma rukama, křehčíma než kdykoliv předtím, se dotýkám Velitele. Tentokrát už bez protestů si poslušně stahuji halenu, když mě Šepot vyzve, aby mohla ošetřit rovnou ránu od čepele šavle. Ze spárů apatie mne vytrhne Velitelův napružený hlas, když odsekává elfce snad aniž by si to sám uvědomil. „Brrzy plná luna… A starrrost o já nepomáhat, moje chyba, mojechyba…“ povzdechnu si, napůl rezignovaně, napůl smutně, nerada přidělávám Veliteli starosti. Ošklivá Stvůra. „Já už zdravá, teď pomoci sobě… Důležitější.“ upřu ten starostlivý zlatý pohled na Velitelovu bradu a nesměle jím kmitnu nakonec i jeho očím. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Dračí princ a pirát Travnatá louka kousek od Acrine Wynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (Hideon) S poslouchám Wyn jak se ujme slova a vysvětlování. Situace je stále napjatá a zrzek křečovitě svírá zbraň a místo podání ruky ustoupí ke svým lidem. Stále mi není jasné o co mu jde, pak si uvedomím jak jsem ošuntělý a špinavý. Aha pán je asi fajnovka a šlechtic. napadne mě a v duchu se pousměji. Oko mi sjede na vlastní vzducholoď jestli jsou muži stále ostražití. Když se zrzek konečně vymáčkne, jeho poznámka o zdi mě prvně zavede k události s trpaslíky u zdi na straně VR... ale tam přeci elfové nebyly a ani Anna. Pak mi začíná docházet kam míří. To bude ten zrzek co ho Anna zajala. Přehodím si v ústech doutník ze strany na stranu a široce se usměji. "Aha odtud vítr fouká pán je ten zajatec co ho unesla Anna. Kdybych jí byl opravdu nápomocen a moje loď se do toho zapojila dost pochybuju, že tu stojíte a jste volný. Annu mám rád, ale občas nemá rozum a vrhá se do věcí zbrkle, ale to je její věc není mi odpovědná. A já na druhou stranu mám zase své zásady, nikdy neunáším lidi, nepřepravuju otroky, zlomené a nebo magické tvory pro zábavu. Tak úplně nevím co kde jste viděl tu pomoc. Ale je mi to vlastně dost jedno. Něco vašeho jsem vlastně, ale chvíli měl na palubě říkala si Stvůra, žena-vlk možná liška, lovec. Vysadil jsem ji u dračice v barvě safíru ... Nyx? Snad. Jsou v pořádku?" Možná jsem mohl dodat, že pak se stvůra a dračice vydali ho vytáhnou z kaše, ale je mi úplně u zadku co si o mě myslí. Teď mě zajímala Stvůra jak dopadla, jestli to zvládla. Popotáhnu z doutníku a vyfouknu kroužek kouře a počkám, jestli se něco dozvím o stvůře. Mezi tím jen mrknu na Wyn, že mi to "ohrožení" nějak vubec neleží na srdci... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Nevybouřený mladý elfWynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (Hideon)Pokud jsem byť jen na okamžik zalitoval svého chování vůči kapitánovi, (a i kdyby, bylo by to spíše kvůli Wyn a Bastienovi než čemukoliv jinému), tento pocit se vypařil jako pára nad hrncem. Úsměv zmizel. Pirát ťal do živého. Šlehl jsem po něm pohledem. Kdyby uměly zabíjet, bylo by po něm. Wyn tahle reakce možná mohla přeskočit – koneckonců jsme se dlouho neviděli a oba jsme se za ty čtyři roky změnili, ale Bastien již něco podobného v mých očích spatřil. Tenkrát v podpalubí, když nemoudře zmínil mou rodinu. A Nyx. Ale jako tenkrát jsem se zastavil. Mourovatá kočka se mi opřela do nohou a já si byl opět bolestně vědom vzducholodě nad hlavou. Proč jsem se v těchto situacích vždycky ocitl bez Nyx, jen bohové věděli. Za co mě trestali, jsem nevěděl. Nechopil jsem se opět meče, ale magie výhružně zajiskřila na konečcích mých prstů. Všechno to ukřivdění, rozčílení a vlastně – především hanba nad tím, co se odehrálo u Zdi, se nyní koncentrovalo na muže, který za to z přítomných mohl snad nejméně. Ale to neznamenalo, že byl zcela nevinen. „Nevíte, kde jsem viděl tu pomoc…“ zopakoval jsem po pirátovi pochybovačně. Sám jsem ani na okamžik nezapochyboval o jeho roli v celé té tragikomedii. „Pokud si správně vzpomínám,“ začal jsem bez vyzvání, i když jsem se o svou paměť skutečně nebál, „byla to vaše loď, kdo střílel do našich mužů. Letecká jednotka s gryfy? Jedno vám musím nechat, vaše posádka má dobrou mušku. Ten signál ahoj se vám na stožáru zrovna neohřál,“ podotkl jsem chladně. Možná skutečně věřil, že Eastaughffe nikterak nepomáhal, ale fakta nikdo popírat nemohl. Nejenom, že druhá loď kryla Red Rose, dokonce střílela po letecké jednotce, v jejím čele byl samotný král. Moc dobře jsem věděl, že mám mlčet, zůstat v klidu, nenechat se tím pirátem vyprovokovat. Eleanor předla u mých nohou a připomínala mi naše rozkazy. Ale já neposlouchal. „Měl bych vás na místě zatknout za ohrožení Jeho Veličenstva, krále Athriana, na životě a napomáhání při únosu člena královské rodiny,“ procedil jsem skrze zuby. Při těchto kouzelných slůvkách, rytíři zpozorněli. Očividně čekali, jestli padne rozkaz. Vydechl jsem a dlaní jim pokynul, ať zůstanou na svých místech. Měl bych ho zatknout. Bohové věděli, že jsem chtěl. Viralec a pirát k tomu si nic lepšího nezasloužil, ale kvůli tomuhle jsme tu nebyli. Můj nevraživý postoj se ale nezměnil. Vyslechl jsem si jeho otázku a podrážděně vydechl, když jsem si uvědomil, koho přesně myslí tím „něčím mým.“ Tolik k jeho zásadám. „Thryenka,“ opravil jsem ho. „Svobodná thryenka, nutno podotknout. Ne přičiněním kohokoliv z vašich řad. Byla to pirátská loď, kdo ji prve vytrhl z jejího domova v Aivace. Návrat do klecí na palubě Eastaughffe nebyla zrovna příjemná připomínka dnů minulých. Možná si na to vzpomenete, až příště nebudete nikomu pomáhat,“ neubránil jsem se kousavému tónu, kterého jsem záhy zalitoval. Choval jsem se… nedůstojně. Má ramena mírně poklesla, než jsem pokračoval poněkud mírnějším tónem: „Adjutant Stvůra se vrátila domů. To je všechno, na čem záleží.“ A Nyx byla taky v pořádku, dodal bych za jiných okolností a možná se o ní i rozpovídal, ale pro jednou se tak nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Dračí princ a pirát
Wynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (Hideon) Když vidím jak se zrzek vzteká jen se usměji a popotáhnu z doutníku. Chvíli mi bleskne hlavou možnost vyfouknutí mu kouře přímo do tváře, a jizlivá dovětek "v klidu kámo ať ti nepraskne žilka v bedně" ale to by v vzápětí spustilo peklo jak z jejich strany tak ze vzducholodi. Děla a kulomety by dost pravděpodobně neušetřili nikoho a mohlo by dojít i ke zranění těch na kterých mi záleží. A to jen z důvodu abych vytočil někoho na kom mi vůbec nesejde. Tak se jen jizlivě pousměji. "Když máte nutkavou potřebu se v tom babrat, tak co si pamatuji, my jsme přistáli s přátelskou signalizací a první co se stalo, že po nás vystartovali nějaký stvůry. Evidentně se nás pokusili napadnou. Mohl jsem dát rozkaz k palbě a rozsekat je protipěchotními šrapnely, ale nedal a zvedli jsme se, když jsme nedostali na AHOJ žádnou odpověď, tedy vlastně odpoveď byla ten útok, že jo. Bylo by fajn si občas osvěžit paměť." Rádoby spiklenecky na něj mrknu. "Jo a pak přiletělo hejno grifů a tak jsme je osolili protože co od nich taky čekat. A ať nepřibarvuju, vypálili jsme kouřovou clonu a tak pomohli Anně zmizet, ALE první útok jste provedli vy na naši loď, která měla přátelskou signalizaci. Takže až si zas nebudete moci vzpomenut klidně za mnou přijďte. A ne v pohodě nezlobím se za to na vás je mi to fuk. A ne s Aniným útokem jsem nesouhlasil a snažil jsem se ji od toho odradit, ostatně když vidím jak věříte slovu kapitána klidně se zeptejte Bastiena." Teď už jsem trochu naštvaný, protože hájit se mě fakt nebaví zvláště v tomhle případě, kdy mi je vyčteno, toto. Znovu se ušklíbnu a potáhnu doutník. "No jestli vás ještě baví se sebelítostivě hrabat v událostech, které jsou mi úplně ukradené můžete pokračovat, ale beze mě mám lepší téma k hovoru třeba s Wyn a nebo s vlastní posádkou." Chvlili počkám, jestli se bude nějak dál angažovat a nebo ne a dál s ním nehodlám ztrácet čas. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Trocha popela na hlavu Wynelle, Rhys, Jacobus, (Hideon) Zachmuřeně přihlížím téhle nepříjemné výměně názorů. Tedy, nepříjemné je to zřejmě hlavně pro Rhyse. Okamžitě si vzpomenu, že i my dva jsme měli pár takových ostrých hovorů a ani po jednom z nich jsem se necítil moc dobře. Nechci, aby tady k něčemu došlo, ale také se mi nelíbí, že Rhys háže vinu za svůj únos právě na Koose.. Dobře si vzpomínám, že to kapitán Anně rozmlouval. Škoda, že jsme ho tehdy neposlouchali. "Myslím, že to stačí." Skočím do hovoru dřív, než se elf stihne znovu nadechnout. "Kapitán van Rooyen nebyl ani komplic, ani návnada. Dáváš mu za vinu něco, co nemohl ovlivnit. Pokud něco, snažil se kapitánku Eastaughffe od jejího úmyslu odradit. Neúspěšně. Sám jsi se s ní setkal, takže víš, že když si něco umane, nic s ní nehne." Mračím se. Není mi příjemné házet špínu na Annu, ale v tomhle okamžiku považuji za daleko důležitější očistit Koosovo jméno. S Rhysovým únisem by neměl být vůbec spojován, vzhledem k tomu, jak se do celé záležitosti dostal. "Pokud chceš vyhrožovat zatykačem, tak bys měl začít u mě. Protože jsem to byl právě já, kdo dal Anně informace s kým máme tu čest. A na základě těchto informací se ona rozhodla zaútočit. Kdybych mlčel, nic z toho by se nestalo." A my bychom se nikdy nesetkali. Každá mince má dvě strany. Tu poslední myšlenku naštěstí udržím jen ve své hlavě. Když se doznávám k tomu, že to právě já jsem původcem toho všeho, nedívám se na Rhyse, ale na jeho rytíře. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Stvůrčina svačinaMy precious baby gurl Můj pohled zjihl, když promluvila Tali a já se na ni podíval se směsicí vděčnosti, starostí a něhy. (Šepot to sice zkazila tím, že v pozadí udělala tiché 'Aaaw', ale jeden se musí naučit ji ignorovat.) Pomalu a opatrně jsem ji znovu vzal do náruče a nechal ji opřít se hlavou o mou hruď. "Starosti máme jen o lidi a věci co jsou nám drahé, ty truhlíku," šeptl jsem jí Viralsky do ucha a raději se otočil k odchodu, protože Šepot začínala téměř vibrovat a kňučet s prsty přitisknutými k obličeji. Možná, že nerozuměla slovům, ale cítila ten pocit za nimi. Takže jsem raděi odešel dřív, než exploduje. Odnesl jsem ošetřenou dívku do našeho domku, kde jsem ji, stejně jako tehdy na farmě, uložil do postele, přikryl/zamotal a přinesl ji něco k jídlu. Možná, že jsem to přeháněl, ale prostě jsem chtěl aby...aby se cítila v bezpečí. Vidět jak se ustrašeně rozhlíží po vlastním stínu, stejně jako tehdy když jsem ji porvé přuvedl od lady Thessy...oni ji rozbili...znovu...na kusy ...jen protože mohli...Trvalo mi dalších několik minut uklidnit kameninové střepy džbánu, který jsem při chystání svačiny ve slabé chvilce při této úvaze tak nějak nevědomky rozdrtil v rukou na střepy, ale monotónní činnost uklízení pomohla a druhý džbán i tác s ovesnými sušenkami s medem už byl v pořádku. "Přístě raději budeme trénovat klasický mlýnek, až budou istatní pryč, co ty na to?" Zeptal jsem se, zatímco jsem naléval do poháru ohřáté mléko a zasmál se, aby pochopila, že žertuji. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Strategický ústupWynelle, Rhys, Jacobus, (Hideon) |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Neústupný Wynelle, Rhys, Jacobus, (Hideon) Nyní je řada na mě, abych se tvářil ublíženě. „Možná bych měl,“ Tím ťal Rhys do živého. Vlastně jsem nepředpokládal, že by mě skutečně chtěl zatknout, takže tohle bylo trochu nepříjemné překvapení. Asi bych neměl pro příště podceňovat elfskou hrdost. Pevně sevřu rty a sleduji, jak se Rhys vzdaluje. Tak to tedy ne! Rázně vyrazím za tím ublíženým elfem. Je ve mě sice drobná dušička, ale ta rychle zmizí, když projdu kolem rytíře, aniž by se mě pokusil zastavit. Zůstanu stát kousek před Rhysem, možná až trošku moc blízko, ale couvnout už nemůžu, takže si jen založím ruce na hrudi a vzhlédnu k němu. Jak já to nenávidím! "Nepřiletěli jsme sem, abychom se hádali." Mluvím tiše, aby mě slyšel jenom Rhys. "Chápu to. Je to pirát a ty máš plné právo se k pirátům chovat přezíravě. Ale nevyčítej mu něco, za co nenese zodpovědnost. Zvlášť ne, když máš před sebou skutečného viníka." Při posledních slovech uhnu pohledem. Hádám, že teď by byla na místě nějaká omluva, ale tu ze sebe dostat nedokážu. Dobře vím, že by to nebylo upřímné, protože v žádném případě svého činu nelituji. "Rooyen nevěděl, co chceme udělat. Chtěl jen zjistit, co děláte tak blízko Zdi." Dodám ještě na vysvětlenou, i když mám stejně pocit, že na tom už nezáleží. Na okamžik se odmlčím, během té chvilky mi Chico opět vyleze na rameno. Ta ošklivá kočka se vzdálila a on opět nabyl sebevědomí. Na rozdíl od všech ostatních, on se nestydí dát skutečně najevo, jakou radost z tohoto setkání má. Stále si dobře pamatuje, jak ho elf mazlil. "Rád tě vidím." Vypadne ze mě konečně, sotva slyšitelně. Slova, která jsem mu chtěl říct už od samého začátku. |
| |
| soukromá zpráva od Jacobus „Koos“ van Rooyen (P) pro Dračí princ a pirát Travnatá louka kousek od Acrine Wynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (Hideon) Poslouchám elfa, který evidentně nemůže přenést přes srdce jak ho Anna zajala a snaží se vinu hodit na všechny okolo. Místo aby uznal, že přestřelili a že vlastně o té věci ví naprosté prd. Nijak mě to ale nevyvádí z míry to je vlastnost jak lidí tak elfů. Řekl bych, že sebereflexe je schopen jen málo kdo asi ani já. Sice se snažím být nad věcí, ale najednou už mám prostě těchhle elfů dost. Neštve mě, ani to, že jsem za pomoc místo vděku dostal obviňování, mohl jsem si přeci Stvůru nechat, prodat ji. Stejně tak s Nyx či se vykašlat na elfky na útěku, to byly moje dobrovolná rozhodnutí a nic jsem za ně nečekal, ale téhle triády už mám dost. Jsem docela znechucen, zas ted budu chvíli pracovat pro Viraly. Cením si jak mě Bastien hájí, ale stačilo. "Tak dost Bastiene, stačilo, není potřeba mě hájit!" Řeknu až dost rázným a zhrublým hlasem. Otočím se naposled na elfa. "Protahovat to nebudem, jsem s váma hotov." Podám Wyn ruku a lahev dobrého rumu. Kterou jsem s ní chtěl vypít při příjemném rozhovoru, ale chuť na rozhovory mě přešla. "Bastiena jsem dopravil, zásilka doručena, tím to pro mě hasne. Tady je malý present dobrou chuť. Maj sa pěkně. Budu teď rád, že o vás chvíli neuslyším." Pak podám ještě Bastienovy ruku. "Maj sa kámo, když někdy budeš potřebovat flek se u mě vždycky najde já mizím, než tvojemu kámošovi praskne v hlavě žilka a taky nějak jsem ztratil chuť tu s těmi elfy tu být. Kdybys mě hledal budu na viralské straně. Mám tam nějaké závodění na monocyklech, tak zas trochu jiné vzrůšo. Přjid se mrknout." Podám mu svůj lehce zahnutý nůž s moji značkou. "Na památku kámo. Hodně štěstí." Tím pro mě rozhovor hasne a ukážu na vzducholoď ať se připraví k odletu. Vystoupám po můstku a motory se naplno rozhučí. Vítr z vrtulí zesílí a vzducholoď se rychle zvedá do nebes. Ani se neotočím po malých tečkách tam dole, dost bylo téhle strany zdi. "Kurz viralská republika." |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Odlet…? Wynelle, Rhys Bastien, Koos, (Hideon) Potichu jsem poslouchala ostrou výměnu názorů a byla jsem klidná. Ostatně, tak jak jsem byla naučená být, když se kolem mě něco dělo, naučila jsem se snášet krev a rozbité lebka, jinak bych ve Viribu nepřežila ani jediný den a přesto mě na Rhysových slovech něco znepokojovalo. Myslela jsem to v tom nejlepším, ale ve chvíli, kdy se začala mluvit o napadení, znejistěla jsem a snažila se hledat pravdu ve vizích, které se jako naschvál rozplynuly a předváděly mi jen zbytečné obrazy. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na zem, když na mě Rhys konečně promluvil a zmateně jsem zamrkala. Snad jsem chtěla něco říct, ale slova nepřicházela. Měla jsem vědět, že to takhle skončí! Když Koos se potom stáhl a svým slovem se dotkl i mě (byla jsem také elf, nevěděla jsem, že jeden elf může způsobit, že bude mít pirát znechucenou celou Nothii… A ačkoliv to snad nebylo nic, co by mě mělo překvapit, bylo to něco, co mě bolelo u srdce a já udělala krok vpřed a pevněji sevřela rum. Olízla jsem si rty, odvrátila zrak… V hlavě jsem měla bouři emocí a nesnášela jsem se za to, že jsem tohle dovolila. Že jsem dala na své roztroušené srdce. Naposledy jsem se podívala za Koosem. “Omlouvám se,” řekla jsem snad slabě, v mé tváři skrytý smutek, který se tak zoufale chtěl dostat na povrch. Smutek a lítost. Chtěla jsem Koose vidět, chtěla jsem s ním mluvit, protože on byl ten první, kdo nám nabídl pomocnou ruku, byl ten první cizinec, který se ke mně nechoval jako k rozbité věci, ale jako k myslící bytosti… Tohle nemělo takhle dopadnout. “Šťastnou cestu…” řekla jsem jen smutně a spolkla všechna ta slova, co jsem měla na jazyku… O Stvůře, o tom, jak jsem se dostala domů, o tom, jak jeho víno chutnalo daleko lépe než to, z vinných sklepů Acrine… Mluvit s cizincem bylo něco jiného, než mluvit se smetánkou z Acrine a proto jsem udělala poslední krok k lodi, než jsem se otočila ke koni, nasedla. “Rhysi, nashledanou.” rozloučila jsem se ze slušnosti a pokud mě už nikdo nezastavil, i se svými ochránkyněmi jsem vyrazila zpátky do Acrine. Nebylo mu co vyčítat, myslel to dobře. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Za NothiiWyn, piráti, tangenciálně Rhys a Bašty Mourovatá kočka se na trávě protáhla....a protáhla...a protáááhla, až najednou v trávě, rozvalená na zádech, prostě byla Eleanor a svýma mědově zlatýma očima hleděla měkce na Wynn. V její přívětivě tváři se na chvíli odrazil smutek a lítost, než ji přebil její obyklý něžný úsměv. "Vaše úmysly byly úmysly laskavého srdce, slečno Wynn, Erraura to ví...ale také ví, že pýcha je jak v srdcích elfů, tak v srrrdcích lidí a občas je tak silná, že zatemní mysli a přebije vše...a my nemůžeme než držet se svých přesvědčení a doufat...," Zapředla tiše, jako kočka a očima líně sledovala odplouvající loď, než si uvědomila, že jí ujíždíte, zaprskala, opět jako kočka a vyběhla za koněm, dlouhé nohy polykající metry. Lulu souhlasně pokývala hlavou a hravě poplácala malou rukou Wynn po temeni. ulu souhlasně pokývala hlavou a poplácala Wynn drobnou ručkou po hlavě, se souhlasným "Lulu ví, Lulu chápe. Lulu proklít kalhoty pana Rhyse aby ony nesundat celý týden, ano? Lulu zaplést pirátovy vousy do copánku, když on spí, ano? Plné korálků, ano? Cinky cink, cinky cink..." A takhle dál štěbetala, aby Wynn snad pobavila a nebo aspoň rozptýlila. A nakonec, se zahřměním přesunutého vzduchu, vedle koně kde se vzala tu se vzala, běžela vysoká bledá žena s vlasy barvy Merlinových křídel. "Jsme tu moc na ráně. Moc úhlů útoku. Měli bychom si pospíšit, Vznešená..." Zavrčela Deirdre, pragmatik každým nelidským coulem.
A nikým neviděn, protože co je o jednoho havrana na poli víc, jeden černý pták vzlétl do vzduchu a s pleskáním křídel se vydal v dostatečné vzdálenosti za lodí, aby si ověřil, že pirát poletí, kam říká, že poletí. Skrýval se mezi stromy, když byly nízko a v mracích když byli vysoko, ale nevzdával se. Eleanor nebyla jedinýý měnič na setkání. Hidenovi 'lidé' měli své rozkazy, přímo od lorda generála. A že Útočistě bylo nemožné najít? Hah. Nemožné První Nothijsou vjýzvednou brigádu nikdy nezastavilo, ani v minulosti. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Odlet?Wynelle, Rhys, Jacobus, Bastien, (Hideon)Nedošel jsem daleko, než pirátský kapitán opět promluvil. „To bude nejspíše pro všechny přítomné nejlepší,“ odtušil jsem nevzrušeně, bez výčitek a vlastně téměř chladně, ale navzdory všemu jsem v sobě našel dostatek způsobů a vychování, abych dodal: „Přeji bezpečný let, kapitáne,“ protože přinejmenším dnes Van Rooyen nebyl můj nepřítel. Možná zítra, ale ne dnes. Pak jsem se zařadil do formace. Po boku, ale zároveň několik metrů vzdálen od rytířů a jejich pegasů. Když jsem se otočil, stál přede mnou Bastien. To mě zaskočilo. Přišel… hájit toho piráta. Zase. Ve tváři se mi mihlo cosi neurčitého, ale sám jsem neuměl tak docela vysvětlit ten pálivý pocit, co mi dolehl na hruď. „Rooyen sám přiznal, že o vašich úmyslech věděl,“ ale v mém tónu nebyla ani známka po předchozí bojovnosti či rozčílení. Taktéž jsem mluvil tiše. Možná jsem je jen nechtěl soustředit zrovna na půlelfa, nebo jsem si možná konečně přiznal porážku. Když už nic jiného. Mezitím se na Bastienovo rameno opět vydrápal zrzavý hranostaj a upřel svá zvědavá korálkovitá očička mých směrem. Aspoň někdo mě rád viděl. Neubránil jsem se úsměvu – tak slabému, že tam téměř ani nebyl. Naklonil jsem se blíž a něžně Chica pohladil. „Ahoj, Chico. Copak se ti stalo?“ Tím jsem samozřejmě mířil na černou srst na jeho hlavičce, jako by ho někdo vykoupal v popelu. Odpovědi se mi nedostalo, a i kdyby, v dalším okamžiku na tom snad ani nezáleželo. Překvapeně jsem zamrkal. Slyšel jsem správně? Krátké zaváhání mezi nás vneslo nabyté rozpačité ticho, v němž mohlo (a mělo) být vysloveno tolik, ale nakonec nic z toho nepadlo. Nakonec jsem jen pomalu přikývl a opět se napřímil. „Měl by ses rozloučit se svým přítelem. Budeme mít spoustu prostoru na to, abychom si promluvili. Pokud zůstáváš,“ hlesl jsem a tázavě na něj pohlédl. Jedině on mohl rozhodnout, kam jej cesty osudu zavedou. S nepříjemným pocitem v žaludku jsem sledoval Bastienův návrat k pirátskému kapitánovi a Wynelle, než jsem si na něco rozvzpomněl. Ta barva. Promnul jsem si prsty, ale – nic na nich nebylo. Ani smítko. Zajímavé. Otočil jsem se ke koni, krátce ho poplácal po dlouhém krku a… čekal. Nic jiného mi ani nezbylo. „Wyn…“ nadechl jsem se pro cosi a poprvé za celou dobu zalitoval svých slov, ale na lítost a omluvy již bylo pozdě. „Nashledanou,“ zopakoval jsem tedy. Nenásledoval jsem ji. Zatím ještě ne. Moc dobře jsem věděl, že se z nějakého důvodu na tohle setkání těšila a… já mohl jen doufat, že mi to odpustí. Rytíři zůstali. Dokonce i mladý Elendil. Dokud se pirátská vzducholoď neztratila z dohledu, byli na pozoru, a vlastně ještě notnou chvíli potom. Stejně jako jejich oči se i ty mé upínaly k obzoru. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rozloučení Wynelle, Rhys, Jacobus, (Hideon) Krve by se ve mě v tom okamžiku nedořezal. Tolik jsem si už zvyknul na to, že Chico zčernal, že mi nedošlo, že by to elfovi mohlo připadat zvláštní. "Asi se jen někde zašpinil." Pokusím se alespoň o nějaké vysvětlení, i když je to dost chabý pokus. Na nic lepšího se však nezmůžu, dokonale mě totiž rozhodila vůně konvalinek, která mě náhle obklopí. Málem nadskočím, když Koos řekne, že to stačilo. Přeci jen, slovo kapitána je slovo kapitána a já jsem si za posledních pár dní zvyknul poslouchat jeho rozkazy. Vrátím se, abych se s Koosem mohl rozloučit. Pevně mu stisknu ruku a usměju se, moc veselé to ale není. Kapitán je rozzlobený, vypadá to, že si Rhysova slova vzal k srdci víc, než nahlas tvrdil. "Díky, budu na to pamatovat." Vděčně si vezmu dárek. Nejprve Annin klobouk a teď Koosova dýka, pomalu se z toho loučení stává zvyk. Věnuji krátký pohled Wynelle. Netuším, co je mezi ní a kapitánem, ale jeho náhlý odchod jí zjevně rozesmutnil. Sleduji odlétající vzducholoď a čarodějčinu odjezdu už nevěnuji pozornost. Náhle mě přepadnou obavy. Jistě, v Nothii jsem doma, přesto mám neodbytný pocit, že jsem právě vstoupil na nepřátelské území a není cesty zpět. Odvrátím se od zmenšující se vzducholodi a podívám se na elfa. V očích jasně znatelnou otázku: a co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Ten, na kterém záležíVelitelKdyž na mě Velitel promluví viralsky, můj výraz se změní. Vždy se změní, když slyším ten jazyk v jeho čisté podobě, zpozorním a soustředím se na něj. Snad proto mu stále rozumím více než té podivné zpěvavé elfštině. Jsem raději, když na mě Velitel mluví viralsky. Něčemu ve mne to tak přijde... Správné. Zamrkám a v další chvíli se mou tváří prožene zmatek. "Truhlíku." Říkám si, že bych asi měla vědět, co to znamená, ale to slovo znělo tak hezky, že jsem to snad ani vědět nechtěla, mohlo by mi to zkazit mé úvahy o tom, co tím Velitel asi myslí. Stejně je to především tón jeho hlasu, který vžene do mých tváří náznak ruměnce a vytlačí z mých myšlenek chmury. "Věci, co jsou nám drahé." Já byla... Drahá. Kapitán mi to říkával. Obvykle byl cítit štiplavou vůní alkoholu a jazyk se mu pletl, když mi vysvětloval moji... Cenu. Ale pro Velitele jsem nebyla drahá věc, pro Velitele jsem byla... Drahá bytost. Jemu drahá bytost. Nevěděla jsem přesně jaký je mezi tím rozdíl, ale... Záleželo na tom, dokud mne nechtěl dát pryč? Ne. A já přeci vždy dělala vše proto, aby se tak nikdy nestalo. "Starrrosti špatné. Nechci starrrosti... Ne-slu-ší, trrápí... Nechci... Nechci být starrrosti," pokusím se o úsměv, rozechvělý a rozpačitý. Smutný. Tváří se otřu o Velitelovy pichlavé vousy a raději přestanu mluvit ve snaze vymyslet... Jak... To dát do pořádku. * * * Velitel mě nese jako bych byla panenka, nejsem si přesně jistá proč, ale vlastně... Nevadí mi to. Velitel hezky hřeje. Mám ráda jeho teplo. No, rozhodně raději než teplo deky, pod kterou musím zalézt. Jsem nemocná? Znejistím. Měla bych se cítit nemocná? Dobře, tahle úvaha mě lehce mate. Neprotestuji, ačkoliv sotva Velitel opustí místnost, vyklouznu z postele a tichošlápkovským krokem se bleskurychle vyplížím na chodbu, když zaslechnu zavrčení zanikající v hlasité ráně dopadajících kameninových střepů na podlahu. Přikrčená, aby mě neviděl, Velitele sleduji, jak zhluboka dýchá, jak soustředěně sbírá střepy a mračí se u toho. A je mi to... Líto. Nemělo by to tak být. Měl by přeci být... Šťastný. Bezhlesně si povzdechnu a přejedu si hroty drápů přes spánky na tváře. Musím se víc snažit. Ale co? Napravit se? Nebo se snažit, aby Velitel nic nepoznal? Kéž by... Kéž by mi někdo mohl říct, co dělat, jsou chvíle kdy si připadám tak... Hloupá. Sotva začne Velitel skládat na tác mléko i sušenky, tiše se vrátím zpátky do postele jako bych z ní nikdy ani nevylezla. Ostatně... Jako již mnohokrát. Vítám ho s úsměvem, se kterým se i rychle posadím, zatímco pozoruji, jak mi nalévá horké mléko. Do sušenek mě rozhodně pobízet nemusí, sotva mi nabídne, vrhnu se na ně jak hejno kobylek. "Příště budu lepší," slíbím Veliteli a dávám si velký pozor, aby mi do hlasu ani výrazu nepronikla ani špetka úzkosti z myšlenky na to, že by se tohle snad mohlo opakovat. "... Angharrrad... Angharrrad v pořřádku?" ptám se opatrně, zatímco v mléce máčím sušenky a drobím všude kolem sebe. Hlavu nakrátko nakloním k levému rameni a v úsměvu tentokrát ukážu i zuby. "... Angharrrad, dnes slizký had," rozhodnu o výsledku našeho soupeření. Úsměv záhy zmizí a přeci jen vrhnu na Velitele ten zkoumavý přemýšlivý pohled, když odložím pohár se stydnoucím sladkým mlékem. "Moc... Se dít. A luna brrrzy tady," pomalu se propracovávám k myšlence, která mě během čekání na Velitele napadla. "Nechtěl pomoc od Šepot, ale... Potřebovat," předkloním se blíže k Veliteli a v tu chvíli se i dotknu rukou jeho stehna a prsty téměř okamžitě sklouznou k jeho vnitřní straně. Stačí u toho šikovně pohnout ramenem a povolená halena z něj sklouzne sama. "Uvolnit se? Pak líp." Poposednu si. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Zpátky do AcrinuBastien Když vzducholoď zmizela na obzoru, mně se konečně ulevilo. A to hned z několika důvodů – protože piráti, až na jednoho, zmizeli i se svými viralskými zbraněmi, a také protože ten jeden jediný pirát zůstal. Vinil bych ho, kdyby odešel s Rooyenem? Možná. Pravděpodobně. Určitě. Ale to se nestalo. Sám jsem nechápal, proč mi na tom tolik záleželo. Ta zvláštní směsice zmatených, nesmyslných, protichůdných pocitů jenom zesílila, když Bastien pohlédl mým směrem s očividnou otázkou. Co teď? To kdybych věděl. Napřímil jsem se, možná až příliš prudce, a vydal těch pár rozkazů, na které se tu čekalo. Osedlat koně, vrátit se do Acrinu. S pirátem. Keloae. „Pojedeš se mnou,“ rozhodl jsem a ze sedla koně k němu natáhl ruku, abych mu pomohl nahoru. Teprve pak jsem na okamžik zaváhal. „… pokud to nevadí, samozřejmě,“ dodal jsem o něco opatrněji, ale na výběr stejně moc neměl. Pokud nechtěl jít pěšky. Počkal jsem, jak se rozhodne, a pak popohnal koně vstříc Acrinu. Počkal jsem, jak se rozhodne, a pak popohnal koně vstříc Acrinu. Nenamítal jsem nic, když se ke mně přitiskl. Opět jsem slyšel tlukot vlastního srdce, a to jen díky teplu jeho těla. Zvláštním způsobem jsem si začínal uvědomovat každý pohyb půlelfa za mnou, ale... vlastně mi to nebylo nepříjemné. „Bastiene, já…“ Můj hlas poklesl. Nevěděl jsem, co říct. Omlouvám se, by nejspíše bylo na místě. Nebo jsem mohl přiznat, že jsem sám nevěděl, co se teď muselo udělat a zařídit. Že mě celá tahle situace mátla a jeho přítomnost ze všeho nejvíce. Že mě na tohle nikdo nepřipravil. Na vzducholoď, na piráty, dokonce ani na něj samotného. „Taky tě rád vidím,“ bylo nakonec vše, co jsem řekl. Přinejmenším nahlas.
Vjeli jsme do lesa a během okamžiku se kolem nás vyrojily další dva tucty mužů. Jeden z elfů srovnal tempo s mým koněm, krátce pohlédl na Bastiena, ale nezmiňoval ho. Místo toho zodpověděl mou otázku o bezpečí Wyn a pak dodal, že „vše proběhlo dle očekávání, kapitáne.“ Na tu poslední větu jsem jenom přikývl a popohnal koně do čela průvodu. Až na nějaký šepot mezi mými muži, který jsem toleroval hlavně z toho důvodu, že bylo horší snažit se je umlčet, zbytek cesty proběhl v tichosti. I kdyby snad Bastien sebral odvahu na to položit mi otázku ohledně vojáků, kteří čekali v lese, zodpovědět jsem mu to nemohl a tak bych zavrtěl hlavou. * * * Když jsme projeli městkými hradbami, vojáci se odpojili. Zpátky do tábora. A jelikož jsem nevěděl, co jiného s ním, pokračovali jsme spolu s rytíři do Mramorového paláce. Ve stajích jsem sesedl a odevzdal zvíře podkonímu, který ho už pospíšil odsedlat. Pokynul jsem Bastienovi, ať mě následuje. Mě kroky přirozeně vedly ke dračím slujím, což vlastně tak trochu překvapilo i mě samotného. Neměl jsem plán. I nyní jsem k Nyx gravitoval tím zvláštním nevysvětlitelným způsobem. Dvojice strážných u velkých vrat zpozorněla a zasalutovala, ale místo toho, abych Bastiena zavedl dovnitř, jsem pokračoval ještě o kousek dál. Nedaleko slují stál malý altánek, ke kterému nevedla běžná cesta. Byl starší a od doby, co se nedaleko usídlili draci, vlastně nevyužívaný. Když se ale elf posadil na správnou stranu, viděl nejenom dračí sluje, ale i volný prostor, kam jsme občas chodili cvičit menší draky. Vlastně jsem se sem jako chlapec chodil zašít častěji, než bych možná měl. „Řekneš mi, co se stalo?“ obrátil jsem se k Bastienovi a přelétl ho pohledem. Vypadal nezraněný. Přesto jsem jej uchopil za rameno, přičemž jsem jím nechal projít záchvěv hřejivé energie, abych se o tom ujistil. „A co Wyn myslela tím, že bys mohl spadnout do špatných rukou? Má to něco společného s tou temnou magií z...“ znejistěl jsem, vlastně jsem si nemohl být zcela jistý tím, že se mi to všechno skutečně jen nezdálo. „Z toho snu?“ dořekl jsem tázavě. Má dlaň – možná nevědomky – setrvala na jeho ramenu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Acrine Rhys S elfovou pomocí se vyšvihnu do sedla a, protože není jiná možnost, a protože se mi stejně chce, pevně se ho chytím kolem pasu. Není to totéž, jako když jsem ho ve snu obejmul, ale je to tomu blízko, a mě se to líbí. Jeho slova mě v další chvíli zahřejí u srdce. Když se k nám v lese připojí další muži, zpozorním. Rhyse se však na nic neptám, obrázek si umím udělat sám. Na sebevědomí mi to však nijak nepřidá. Po zbytek cesty jsem zticha a jen se zachmuřeně rozhlížím. Sotva vjedeme do města, ucítím, jak mi na ramena dopadá dobře známá tíseň. Je to sice už mnoho let zpátky, ale stále si jasně pamatuji, jak jsem odsud prchal a sám sobě přísahal, že mě tu už nikdy nikdo neuvidí. A nyní se vracím, a ještě ke všemu zcela z vlastní vůle. Snažím se myslet pozitivně, ale z mysli se mi vynořuje jedna nepříjemná myšlenka za druhou. Na náladě mi nepřidá ani fakt, že míříme rovnou k paláci. Doufal jsem, že se tak nestane, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že ve mě v tom okamžiku nebyla malá dušička. Na okamžik se opravdu bojím, že se tu na mě vrhnou vojáci a já skončím v řetězech někde v kobkách, odsouzený za únos člena královské rodiny. Tak nějak to říkal Rhys, ne? Nic takového se naštěstí nestane. Dokonce i těch pár rytířů, kteří nás do této chvíle doprovázeli, nás opustí. To mě uklidní opět jen na okamžik. Nervózně se ošiju, když zaslechnu dračí řev. Dobře si vzpomínám, jak děsivá mi přišla Nyx, a tady je draků zjevně mnohem víc. Cítím, jak se Chico v náprsní kapse chvěje. I tahle obava však byla zbytečná. Spolu s Rhysem se usadím v altánku. Po celou cestu jsem mlčel jako pěna a teď, když bych měl mluvit, se mi ani trochu nechce. Měl jsem to čekat. Měl jsem vědět, že se na to bude chtít zeptat. Chico mi skočí do klína a já ho začnu automaticky hladit. Jenom elfova ruka na mém rameni mě ubezpečuje, že to bude dobré. Chtěl jsem ho obejmout, opravdu chtěl. Ale teď mu ze všeho nejvíc chci říct pravdu. Nedokážu se dívat do těch jeho šedomodrých očí, a lhát mu. To prostě není správné. Nezaslouží si to. Špičkou jazyka si nervózně navlhčím rty, než se konečně rozhodnu prolomit své mlčení. "Nevím, kde začít. Byl jsi někdy v pustině? Je to vyprahlá poušť, kde nic neroste, ani nežije. Přes den tě spaluje slunce a v noci padá teplota hluboko, k bodu mrazu. A uprostřed téhle pustiny mě Eastaughffe vysadila. Je to trest pro ty, kdo neuposlechnou rozkaz. Dostaneš jednu pistoli, pytlík střelného prachu, nůž a čutoru s vodou. Tu pistoli máš proto, aby ses mohl sám zastřelit, protože to není místo, kde by se dalo přežít." Nevesele se usměju. "Já jsem v té divočině strávil...vlastně nevím, přestal jsem počítat dny. Ale myslím, že alespoň týden. Měl jsem tam umřít, ale neumřel. A bohužel, nebylo to mou zásluhou." Chci, aby Rhys pochopil, v jaké jsem byl situaci. Potřebuji vědět, že to chápe. Už jsem se rozhodl, doznám se mu. Stejně bych to nedokázal příliš dlouho tajit. "Ještě než mě kapitánka vysadila, někdo za mnou v podpalubí přišel. Někdo, koho jsem rozhodně nečekal a někdo, jehož návštěva mě zachránila a proklela zároveň. Byl to Isabellin otec...démon. Na okamžik zmlknu a podívám se na elfa, trochu se v tom okamžiku bojím jeho reakce. Nechci na ní ale čekat a tak pokračuji. "Nevím, jestli ses někdy setkal s démonem, třeba pro mě to bylo poprvé, ale to, co se o nich říká, je pravda. Nějak dokážou vycítit, když jsi nejzranitelnější a dokáží toho využít. Dostal jsem od něj nabídku a...já ji přijal." V ten okamžik si vyhrnu rukáv a ukážu Rhysovi černé kruhy, které vypadají jako čerstvá tetování, které mám na zápěstí. "Tohle a Chicova černá hlavička, to jsou jeho znamení. Díky nim jsme v podstatě nesmrtelní. Jen díky tomu jsem dokázal v pustině přežít a ve zdraví se dočkat záchrany kapitána Koose." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro DémonBastienV tichosti a s vážnou tváří jsem vyslechl Bastienovo vyprávění o pustině. A jeho pobytu v ní. Semkl jsem rty, dokonce i stisk ramene zesílil. Možná až příliš. Co mnou ale nakonec pohnulo nejvíc, byla ta slova: měl jsem tam umřít, s nimiž jsem si jej přitáhl blíž a pevně jej sevřel ve své náruči. Pak jsem se uvědomil. Nechtěl jsem se od něj odtáhnout, ale nakonec jsem tak přece jenom učinil. Ještě neskončil. A ostatně… ať už na mě jeho dotyk působil jakkoliv, tohle nebyl sen. A musel jsem se nějak chovat. Pomalu jsem pustil i jeho rameno, přičemž jsem dlaní sjel po jeho paži. Povzbudivě. „Promiň. Pokračuj,“ vyzval jsem ho, a i ten poslední dotek se stáhl. Řeči o démonovi ovšem všechno změnily. Pomalu, dlouze, těžce jsem vydechl a zapřel se zády do křesla. Čerstvé kruhy nejspíše měly potvrdit jeho příběh. Nevěděl jsem přesně jak, ale neměl jsem důvod nic z toho zpochybňovat. Odvrátil jsem pohled. Nedokázal jsem se na něj dál dívat – ne, když na mě dolehlo ono těžké uvědomění. A tedy to, že jsem za to mohl já. Kdyby nám Bastien nepomohl, kdyby nezradil důvěru Eastaughffe, kdybychom se nikdy nepotkali… „Omlouvám se.“ Protože co jiného jsem taky mohl udělat? Odmlčel jsem se. Tíha na srdci mi chvíli nedovolila promluvit, ale nakonec jsem mu stejně položil další otázku. Tu, o které věděl, že musela přijít. „Výměnou za co? Co jsi mu slíbil?“ Konečně jsem na něj opět pohlédl a v očích se mi zračily obavy. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Úmluva Rhys V jednom okamžiku mě Rhys obejme. Nečekal jsem to, ale najednou je to tady a já si zoufale přeju, aby to takhle už zůstalo. Život mě už ale naučil, že nic krásného netrvá věčně. Ba naopak, ty nejkrásnější okamžiky jsou právě ty nejprchavější. Elf se stáhne, ale já ještě notnou chvíli cítím brnění v konečcích prstů...vzrušení možná? Bál jsem se, že mě nyní zavrhne. Sám to viděl ve snu. Obklopuje mě aura démonické magie. Někdo tak čistý, jako je on, by neměl být v mé blízkosti, nechci, aby se tím pošpinil. Ale v tuhle chvíli je on to jediné, co mám. Moje jediná naděje. Překvapeně na něj pohlédnu, když se mi omluví. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych z toho měl vinit právě jeho. Všechna rozhodnutí, která jsem učinil, jsem učinil zcela dobrovolně a dobře jsem znal jejich následky. Rhys chce samozřejmě vědět všechno. Tentokrát jsem to očekával a myslím, že si to zaslouží. Připadám si před ním jako nahý, když odhaluji svůj pakt s démonem. Bylo to selhání, ale umožnilo mi to přežít. Může i z čirého zla vzejít něco dobrého? "Démon si přeje smrt čarodějky Wynelle." Sám cítím, jak hrozivě ta slova zní, až v okamžiku, kdy je vyřknu. S obavami se podívám na Rhyse. "Ale Wyn mě zachránila. To ona za mnou poslala Koose. To ona..." ...to ona nasměrovala Annu ke Zdi. "Nepřeju si její smrt. Tím spíš, že bych to měl být já, kdo by jí zabil." Vysvětluji rychle, aby elfovi bylo jasné, že ode mne čarodějce skutečně žádné nebezpečí nehrozí. "Do Acrinu jsem přišel, ne proto, abych splnil jeho vůli. Ale proto, že mi prozradil, že bych tu mohl najít svého otce." Vypadne ze mě nakonec důvod, proč jsem skutečně tady. Částečně. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Wynin démonBastien„Wyn?“ zopakoval jsem po Bastienovi a chvíli cosi hledal v jeho očích. Pravdu. Slyšel jsem jeho hlas, jeho slova, ale nějak mi ten zbytek nedocházel. Srdce mi tlouklo na poplach a musel jsem sevřít dlaně v pěst, abych se udržel v klidu. Každičký sval v mém těle se propnul. Chtěl jsem na něj křičet. Vyčíst mu to, co udělal. Jak mohl? Wyn ze všech elfů. Ona si to zasloužila ze všech nejméně. Nelíbilo se mi to. Samozřejmě, že se mi to nelíbilo, ale… Bastien za to nemohl. Udělal, co musel. Musel přežít. Musel… Prudce jsem se vytáhl na nohy, otočil se mu zády a neklidně popošel několik kroků od altánku. Magie zajiskřila ve vzduchu a na mých prstech se blýsklo světlo. Švihl jsem rukou. A ne na prázdno. Světelná magie v tom okamžiku vystřelila jako šíp a plnou silou vrazila do nedalekého stromu. (7) Ten zaskřípal a nebezpečně se prohnul. Škoda, že to nebyl ten démon. „Věřím ti.“ Věřím? Zaskočilo mě to. Přece jenom to byl pirát… ale ne vrah. Krátce jsem se odmlčel. „Ona o tom démonovi ví. O tom, co chce udělat. Řekla mi o něm. Něco o něm zjistila a proto…“ Ale co? Co se stalo před dekádou a několika lety? Co tehdy viděla? Jak jsem ji měl chránit, když jsem věděl tak zatraceně málo? Jak jsem měl ochránit kohokoliv zde? Rozčílení mnou zachvělo. „Nevíš co? Proč se jí tak zoufale potřebuje zbavit?“ A pak zoufalou myšlenku vystřídala šílená. „Uměl bys ho přivolat? Ty značky jsou jakési spojení mezi vámi dvěmi… možná by jich Meleagros uměl využít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Démon Rhys Elf se ode mne odvrátí a moje srdce vynechá několik úderů. Čekal jsem hromy a blesky na svou hlavu, a blesk skutečně přišel, nikoliv však mým směrem. Chápu jeho vztek, už mi došlo, že mezi nimi je nějaké pouto. Na okamžik mě dokonce bodne osten žárlivosti, rychle ho ale stihnu zaplašit. Tohle nyní není podstatné. Jeho slova o tom, že to Wyn ví, mě nepřekvapí. Došlo mi, že musí jít o něco osobního, alespoň takový dojem jsem měl z démona. O jeho důvodech ale vím pramálo. Trochu nešťastně zavrtím hlavou. "Řekl mi jen, že je to zlomený pokrytec a že se jí potřebuje zbavit. A pak vlastně ještě něco." Na okamžik se zamyslím, abych si přesně vybavil démonova slova. Těžko říct, jestli je to důležité, ale utkvělo mi to, protože mi to přišlo zvláštní. "Řekl, že by to udělala sám, ale že to neumí udělat tak, aby to nebolelo." Tázavě se na Rhyse dívám, jako bych snad čekal, že on tomu bude rozumět. "Předpokládám, že ty značku opravdu jsou spojení. Tedy on zcela určitě ví, kde jsem. Jestli ví ještě něco víc..." Třeba to, že jsem to Rhysovi právě vyžvanil. "...to netuším." Stejně tak netuším, co se stane, když nesplním svou část dohody. To je ale problém na jiný den. "Byl okamžik, kdy jsem cítil nějaké spojení. Možná, že bych ho dokázal přivolat, ale sám to asi nedokážu. Nejsem moc dobrý, když přijde na magii." Náhle se však zarazím. Byl jsem tak zabraný do úvah o přivolání démona, že mi skoro uniklo, co Rhys říkal. Meleagors. To jméno jsem znal. Několikrát jsme se v životě setkali a on pro mě měl vždy nějakou dobrou radu. Ne, že bych se snad jimi někdy řídil. Ale o tom, že jsou dobré jsem nepochyboval. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro KomplikaceBastienBastien pro mě odpovědi neměl… pomalu jsem vydechl a sledoval chvějící se strom. Jeho koruna opadala. Lístečky dotancovaly až k zemi. Kdybych vyslal ještě jednu vlnu magie, nejspíše by se zcela zbortil. Ale to jsem nechtěl. Vlastně jsem si na něm ani původně nechtěl vybít vztek. Konečky mých prstů se stále ještě třásly, magie na nich jiskřila. Cítil jsem její přítomnost, nebyla daleko. A její mysl mi umožňovala opět najít klid. Klid. „Meleagros bude vědět, jak na to,“ bez zaváhání jsem odpověděl na Bastienovu poznámku o magii. Pokud někdo v Acrinu uměl přivolat démona, tak on. Což jsem samozřejmě myslel jako kompliment. „Je to dvorní mág. Nejsilnější mág v celé Nothii. Otázkou ale je, jestli nám,“ zarazil jsem se. Nám? „Jestli Wyn bude chtít pomoci…“ Povzdechl jsem si. Všechno se to komplikovalo. Wynin návrat, obvinění z vlastizrady, Bastienův návrat, pletky s démonem a ohrožení mé nejbližší přítelkyně. Která mě v tomto okamžiku nenáviděla. Neklidně jsem přemístil váhu z jedné nohy na druhou, než jsem se otočil zpátky k Bastienovi a altánku. Tentokrát jsem si k němu už ale nesedal, potřeboval jsem… potřeboval jsem se hýbat. Pulzovala mnou nervozita, rozčílení a spousta dalších emocí, s kterými jsem se neuměl vypořádat. „Děkuji, že jsi mi to řekl. Nemohlo to být jednoduché,“ pokusil jsem se na Bastiena pousmát, ale pokus to byl jen velmi neúspěšný, „ale budu tě muset požádat, abys to ještě zopakoval před lady Blanchette Graycott. Sestrou Wyn,“ a ženou, která mi byla matkou. „Ona… bude vědět, co s tímhle. A i kdyby ne, měla by o tom vědět. Jen díky ní se Wyn mohla vrátit zpátky do Nothie.“ Mimo jiné. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro NapětíSexy Stvůrka Když jsem viděl Tali jak spokojeně a s její typickým nasazením požířá (jinak to nazvat nešlo) sušenky a jak ji mléko kape po bradě, musel jsem se chtě nechtě usmát, ten obraz rozpustil mé chmury během okamžiku. Obraz...možná bych ji takhle někdy mohl namalovat. Určitě by z toho byla celá rozpačitá. Tahle myšlenka mě pobavila ještě víc. "Angharad bude v pořádku. Myslím, že pro ní je to tak trochu hra. Nechtěla ti doopravdy ublížit. Jen si to...neuvědomila..." Snažím se aspoň trochu zachránit mezijednotkové vztahy. Angharad je dobrý bojovník, téměř nezná strach a ostatní vlci ji poslouchají. Ale to znamenalo, že tak aspoň jednou do měsíce se mě tak trochu přátelsky pokusila zabít. A já jí tak trochu přátelsky pravidelně zbil do bezvědomí. Byl to tak trochu náš...rituál. "Máš pravdu," přitákám, když Tali podá své zhodnocení situace, "děje se toho moc a všichni jsou tak napjatí...bzdy je budu muset - uhm!" Větu a myšlenku jsem nedokončil, protože se ke mně náhle tisklo Talino tělo. Drobné, avšak pevné, ale i měkké v těch správných místech. Její kůže hřála jako maličká výheň a záplava rusých vlasů voněla jejím potem... S tichým zavrčením, které jsem ani nevímal, jsem pootočil hlavu a dívčin krk ometl můj horký dech, než jsem obličej přitiskl na to místečko, kde se rameno přelévalo v krk. Moje ruka sama od sebe vklouzla pod halenu a dotkla se holé kůže. Jakékoli myšlenky které jsem měl se rozpouštěly, stejně jako sušenky v mléce a tělem začala tepat měsíční horečka s obnovenou silou. Avšak nějaký zbytek rozumu se mi podařilo vydolovat, když prsty narazily na obvaz kolem hrudníku. Stálo mě neuvěřitelné úsilí zastavit, byl to snad ještě větší mentální výkon, než neuškrit Crétheuse, ale zvládl jsem to. "Tali, měla bys odpočívat, s tím zrraněním..." Řekl jsem pomalu a ztěžka, erka ve slovech tiše drnčela. A navíc musím napsat to hlášení, ano tak, hlášení, přesně.... |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nelehké rozhodnutí Rhys Pozoroval jsem elfa a každý sval v těle jsem měl napnutý. Stále se ještě jeho hněv mohl obrátit proti mě a já na to chtěl být připravený. Ne, že bych snad byl schopen se takové magii bránit. Moje pouťové triky a iluze by mi těžko zachránily zadek, kdyby blesk mířil mým směrem. Nic takového jsem ale naštěstí řešit nemusel. Jen krátce přikývnu na jeho konstatování o tom, že přiznat se nebylo jednoduché. Opravdu nebylo. Myslel jsem, že se budu cítit lépe, když mu svoje temné tajemství svěřím. Ale necítil jsem se tak. Spíš naopak. Nyní jsem měl pocit, že teď je ona temnota viditelná i navenek. Že už si jí nenesu jen v sobě, ale špiní mě svým cejchem. Ošiju se, když zmíní, že to budu muset říct i dalším. Možná bych se ještě dokázal smířit s tím, že se to dozví Meleagros, v něj mám alespoň nějakou důvěru, ale o téhle lady Blanchette slyším poprvé. Příliš nadšeně jsem se tedy netvářil. "Pokud myslíš, že bude vědět, co dělat, tak mi asi nic jiného nezbývá." Povzdechnu si, ale pak mi dojde, že by to mohlo vyznít špatně. Rychle proto začnu mluvit dál. "Já vím chci pomoci, ale...podívej se na mě. Jsem pirát, dezertér, půlelf, bastard a teď na sobě ještě nesu cejch démona. To je dost velká nálož a já upřímně nevím, jestli to unesu. Chtěl jsem začít s čistým štítem, ale nejde to." Zhluboka si povzdechnu, než se konečně dostanu k jádru věci. "Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Bastienova minulostBastienZahleděl jsem se na Bastiena a poprvé mi došlo – doopravdy došlo, jak těžké tohle pro něj muselo být. Sliboval jsem mu nový začátek, ale toho se mu tady nedostalo. Povzdechl jsem si, přičemž jsem k němu pomalu přešel a posadil se zpátky vedle něj. Zaváhal jsem, ale pak jsem opět položil dlaň na jeho rameno. „Všichni máme nějakou minulost,“ promluvil jsem tiše a pokud to dovolil, naše pohledy se v tom okamžiku střetly. Díval jsem se přímo na něj a neviděl jsem piráta, dezertéta, půlelfa ani bastarda. Viděl jsem někoho, kdo se snažil udělat správnou věc. „Jeden z našich nejlepších mužů pochází z Republiky. Sloužil v jejich armádě. A když se sem Stvůra dostala, zavraždila dva elfy na zahradní slavnosti. Omylem. Teda… ono je to složitější,“ rozpačitě jsem se pousmál. „Co jsem chtěl říct: oba zde našli své místo. Ty ho taky najdeš. Uvidíš.“ Napřímil jsem se a ruku stáhl, jen abych ji položil mezi nás a neklidně poklepal na dřevěnou lavičku. Stále mnou pulzovala nervózní energie, i když jsem se opravdu snažil ji potlačit. „Možná tu nemůžeš začít úplně s čistým štítem, za což se omlouvám, ale můžeš pomoci odčinit velké zlo. Blanche je-…“ zarazil jsem se, ještě jsem nebyl připraven přiznat, jaký byl přesně náš vztah. Ostatně se to špatně vysvětlovalo a zahrnovalo to v sobě příběh, o kterém jsem mluvil jen nerad. „Jsme si blízcí. Věřím, že tvou upřímnost ocení. Stejně jako já. Obzvláště, když nám pomůžeš ochránit její sestru. Na tom záleží. Ne na tom, co jsi udělal, ale na tom, co teprve uděláš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Dobré úmyslyVelitel"Máš pravdu." Ta slova mne povzbudí, potvrdí správnost mého chování i jednání, a tak se přisunu k Veliteli ještě o něco blíže. Dost na to, abych cítila jeho teplo stejně zřetelně jako on to mé. Dlaň z jeho stehna již nestáhnu, naopak prsty pokračují ještě o něco výše. Ostatně v tom, jak dobře jsem to vymyslela mě utvrdí i následná Velitelova reakce, která na sebe nenechá dlouho čekat. Spokojeně vzdychnu, když se o krk otře horký dech. Šimrá to, příjemně to šimrá, a když na kůži zaškrabou vousy, koutky rtů se roztáhnout do lehkého úsměvu. Velitelova ruka vklouzne pod halenu a mé srdce od té chvíle tluče jen pro něj. Hlasitěji než kdy dřív. Mám tyhle chvíle ráda. Moc ráda. Je to tak přeci správné, ne? Být tu pro někoho, v každém ohledu těch slov. Jenže pak Velitel promluví a ruka ustrne u obvazu, který zakrývá ránu protínající hrudník. Zmateně zamrkám. Slovy sice říká "ne", ale já z něho cítím "ano". Nejistě se nadechnu než pohnu hlavou. Na krátkou chvíli se tak od Velitele sice odtáhnu, ale jen proto, abych se s tázavým "mrrruk?" otřela o jeho hruď hroty ňader a v další chvíli drze zaútočila na jeho krk svým zuby v tom hravém kousnutí. A možná to nedělám jen kvůli němu. Možná... I kvůli sobě. Možná právě proto se rozhodnu ta slova ignorovat a prsty druhé ruky se zaháknou za opasek Velitelových kalhot, snad aby nemohl utéct a já se mohla přitáhnout ještě blíže. A možná, že není jediný v místnosti, kdo potřebuje uvolnit napětí. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Vidina světlých zítřků Rhys Hledím na elfa a s každým dalším slovem se cítím o něco lépe. Už jen myšlenka na to, že nejsem první, kdo se v téhle situaci ocitl, je povzbuzující. Rozhodně to není tak, že bych se za svůj původ, nebo snad svou minulost styděl. Možná jen, za některé její části. Rhysova ruka se stáhla z mého ramene a já už to nedokázal vydržet. Naklonil jsem se k němu a pevně ho obejmul. Netrvalo to dlouho, jen několik krátkých vteřin. Během toho jsem se však opět zcela ponořil do vůně konvalinek, která mi dokázala zamotat hlavu a rozbušit srdce. "Díky." To jedno slovo jsem zašeptal do těch rudých kadeří, než se rychle odtáhnul. Na tváři výraz, jako by se to vůbec nestalo. "Jestli téhle Blanchette tolik věříš, tak jí budu věřit i já." Moje slova zněla odhodlaněji, než jsem se cítil, ale v tom okamžiku bylo těžké necítit inspiraci. Záleží jen na tom, co teprve udělám. Sám jsem zvědavý, jak dlouho mi tahle jiskra naděje bude svítit na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Inanna (N) pro Dědeček je připraven - a já taky! Neubráním se pousmání, když Kamiya udělá poměrně zdařilou imitaci stařeckého hlasu, a na jeho žádost jen přikývnu. Jdu s ním a sleduju, jak skládá do vaku obvazy, bylinky a lektvary. "Nemyslím, že to budeme potřebovat," navrhnu opatrně. "I když svou léčivou magii nemívám v armádě moc často možnost využít, myslím, že na základní zranění ještě stačí," vysvětlím. "Ale chápu, pokud si je s sebou chcete vzít." A navíc - co kdyby se přihodilo něco nečekaného, že. Sama si jen překontroluju kožené kapsičky připnuté k pasu, jestli obsahují všechno, co do nich patří (nedivila bych se, kdyby mi některý z Viralů chtěl šlohnout moje věci), připnu na záda luk a toulec se šípy - a to jsou celé moje přípravy. Když je hotov i Kamiya, jen tiše přikývnu a vyrazím po jeho boku ve směru kraje lesa. "Dobrý nápad," schválím Kamiyův návrh na to, abych mu vymyslela jméno. Konec konců jsem mezi lidmi žila mnohem déle než on. "Samozřejmě to chce něco, co zapadne do Nothie - aby si snad nemysleli, že máte něco společného s Viraly," přemýšlím nahlas a ke konci věty nakrčím nos. "Co třeba Cornelius?" napadne mě najednou a při vzpomínce na prvního nositele tohoto jména, kterého jsem potkala, mi koutky úst samy zformují úsměv. Setkala jsem se s ním krátce poté, co mě přivezli do Nothie. Byla jsem spíš mrtvá, než živá, a Cornelius byl jedním z těch, co se o mě trpělivě starali, dokud jsem nebyla schopná začít svůj trénink. A když se podívám na Kamiyovu nynější podobu, uvědomím si, jak moc mi ho připomíná dokonce i jeho vzhled. "Ano, to na vás sedí," brouknu si spíš pro sebe a rázem mi to celé vylepší náladu. "Když už jsme u těch jmen," vzpomenu si po chvíli ticha, na co jsem se kitsuneho chtěla zeptat už v lazaretu, a kouknu se po něm, "Kamiya... tak se doopravdy nejmenujete, že ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro “Nemám slova, kterými bych tě uklidnil, proto tě ujišťuji, že situaci prověřím a na základě toho pozměním své prohlášení. Je mi líto, že jsem ti nevyhověl, ale na farmě jsem nebyl a nemám důvod věřit Wynelle. Zatím. Nikdo neví, jestli není zrádce, ale vždy jsem ji měl rád. A stejně tak mám rád tebe, nemám důvod ji trápit, ale mám důvody ji nechat v péči těch nejlepších. Promluvíme si později, až budu mít o situaci více informací.” oznámil král poněkud unaveně. “S tímhle se s tebou rozloučím, jistě máš další věci na práci.” povzdechl si. “Měla by sis promluvit s Hideonem, jak bude probíhat ochrana Wyn. To je to jediné, co bych ti před svým odchodem řekl. Sbohem.” povzdechl si a s těmito slovy odešel. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Zvíře v každém z nás.Komplikovaná Tali Další protesty typu 'Máš čertsvé stehy, Tali' a 'Musím jít pracovat, Tali' mi z hlavy vaporizovalo dívčino lehké kousnutí,na které jsem instinktivně odpověděl vlastním a zbytek byl tak nějak...nejasný. Horké, měkké rty přitisknuté na moje, pořád chutnající po sušenkách, kabát, který pleskl o podlahu, následován dalšími opomenutými kusy oděvu. Propínající se tělo thryennské dívky, tlukot srdcí, které se zrychluje jako bubny v bitvě, dech, který se proplétá a slévá ve společné symfonii touhy, která se stupňuje a roste, vzlíná a klesá s každým dotekem, polibkem, pohybem, až převládne natolik, že rozum a zábrany zcela zmízí a zvířata v nás, která má v sobě každý, začnou žít naplno...
Elfové by měli postele dělat z bytelnějšího materiálu, vážně... Pomyslel jsem si, zatímco jsem se po neurčitém časovém úseku díval střídavě na trosky povlečení, pomalu mizící kousance po Taliných zubech a na její vláčnou, lenivou formu. Pomalu jsem ji foukal do zpocených vlasů a prsty jezdil podél páteře. Chtěl jsem něco dělat...ale...co? Huh. Mělo to něco společného s věčným přívalem práce.... Pomalu, ač neochotně, jsem se začal zpod dívky vyvlékat. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Jeden jako druhýVelitelUcítím kousnutí, bolestivé a příjemné zároveň a pak… Pak už není důvod bránit se tomu. Váhat. Přemýšlet nad tím, co se stalo, děje, bude dít. Vše se utopí v tom jediném přítomném okamžiku, kdy nezáleží na ničem jiném než se zbavit toho přebytečného oblečení. Překotně rozepnout přezku Velitelova opasku. Kousnout ho nedočkavě do rtu s ve snaze jej vyprovokovat ještě více a ukojit svůj vlastní hlad, tu touhu vlastnit a být vlastněn. Je to dávná vzpomínka. Mlhavá. Nedůležitá. Přebitá potřebou cítit, cítit bolest, rozkoš, cítit Velitelovu blízkost, na sobě, v sobě, všude. Protože když je tu Velitel, nemůže tu být nikdo jiný. Nemůže tu být on. Nikdo z nich. Nikdo na mě nemůže, když tu jsem s Velitelem, spojená v jedno tělo, v jeden hlad, v jednu touhu… * * * Ležím. Nic neříkám, nic nedělám, ve tváři mi sedí uvolněný úsměv. Je mi skoro až líto, že ten okamžik pominul, že je konec. Snad až omámeně sleduji drobná bílá peříčka ležící všude kolem v cárech látky, která dříve bývala přikrývkou, to, jak se vždy zvednou a rozutečou, když do nich fouknu. Tiše se směji, když mi jedno z nich při nádechu málem vlétne do nosu a já polekaně kýchnu. Ta chvíle je příliš hezká po tom všem, co se stalo, než aby skončila. Žádný strach, žádná úzkost, žádné stíny minulosti. A tak, když se Velitel začne zvedat, hbitě mu podrazím ruku, na které se vzepřel a v další chvíli se kolem něj obtočím a rty znovu dravě zaútočí na značku, která již začala zmizet. Nepustím ho. Ještě… Nějakou chvíli ne. A rozhodně ne naposledy. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Takže dobrý večerWyn a ochránkyně Chodby Acrinského paláce byly hotovým bludištěm chodeb a schodišt a tak bylo štěstím, že si měla k ruce tři zkušené ženy. Sice se občas trochu hádaly ('Lulu zná, Lulu ví!'), ale nakonec se celá čtveřice dostala bezpečně před dveře Wynina pokoje. Eleanor se postavila vedle dveří a kývla na své společnice, načež dveře otevřela. Dělaly to tak pokaždé. Eleanor otevřela, Lulu se připravila Wyn zaštítít a nebo skrýt a Deirdre se našponovala, schopná okamžitě usmrtit případné vetřelce. Čili to co se stalo vzápětí, bylo pro všechny tak šokem. Eleanor se vrhla k Wyn, aby ji bránila vlastním tělem, Lulu zamávala výhružně svou krystalovou hůlčičkou v hypnotických vzrocích a malá kuše, která se náhle zjevila v Deirdřiných rukou udělal tiché smrtící 'šprrrnng!' když vystřelila na siluetu sedící rozšafně na posteli. Nutno dodat k desátníkově cti, že nezaječel jako malá holka, když se mu šipka z malého arbaletu zaryla do loutny a málem ho překlopila do svíček kolem postele. Dokonce toho využil aby nástroj, na který se asi chystal zahrát, odložil jakoby se vlastně nic nestalo a lehl si na postel do pozice, kdy si jednou rukou podpíral hlavu a světlo svíček vytvářelo mihotavé stíny na jeho svlastvu, které rozhodně nezakrývala rozhalená hedvábná košile. "Dobrý večer, dámy. Přišel jsem očekávat tajemnou slečnu Wynelle, ale taková pozornost, to mi přímo lichotí," zavrněl s úsměvem a vyplivl růži co měl v puse, naprosto netečný ke trojici abslutně vražedných pohledů. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Dobrý večer? Wyn a spol. Mířila jsem Acrinem zpátky. Smutná, zklamaná. Snad zhrzená a svírala jsem láhev rumu. Aspoň tu mi nechali, bylo to to poslední, co mi zbylo po Koosovi a nic nevyřešilo mou situaci. Chtěla jsem, aby dostal zaplaceno, chtěla jsem, aby se mu konečně vrátilo to, co pro nás udělal, ale nakonec z toho nic nezbylo a mně zbyla jen láhev rumu, který jsem nemohla ani vypít. Čas od času jsem švihla očima po svých ochránkyních a mířila zpátky do svého pokoje, kde jsem měla mít klid a svatý pokoj od všeho, co se mi dnes stalo. U dveří jsem si povzdychla a už nechala bez komentáře proběhnout tradiční rituál. Nevěřila jsem, že rituál byl nutný, ale když se mi před očima mihly plameny svíček, mohla jsem jen uznat, že nejspíš úplně k ničemu moje ochránkyně nebyly a já si prohrábla vlasy. Sledovala jsem divadlo, co se mi odehrálo před očima a pak vešla. “Desátníku, co tu děláte? Spletla jsem si pokoj? Ne, to určitě ne. Stalo se něco s vaší postelí? Jestli ano, můžete strávit noc tady, ale měla jsem náročný den a tak vás žádám o klid. Taky mi máte dělat stráž?” zeptala jsem se nakonec a plácla sebou do velké postele vedle desátníka, koukajíc do stropu. Tohle byl opravdu špatný den. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Buď mou jedinouWyn, ochránkyně Když si zmínila možnost strávení noci, desátníkovy jantarové oči se pobaveně zablýskaly a jeho úsměv se ještě rozšířil. "Ach, ne mylady, má postel je zcela v pořádku. Někdy se můžete sama přesvědčit..." Mrkl a tím vyloudil z tvého doprovodu kolektivnní trojitý povzdech, akoby tuhle hlášku rozhodně neslyšely prvně. "Nikoli, nikoli. Jsem si jist, že kapitán vybral vaši stráž víc než mazaně. Já přicházím s žádostí a nadějí ve svém srdci..." Prohlásil Ryllanderys seběvědomě a pokusil se na loutně vytvořit nějaký akord, ale zničený nástroj spíš tak nějak smutně zanaříkal. Měnič šlehl pohledem po Deirdre )která se za celou dobu tvářila pořád stejně nevraživě) a povzdechl si. "Měl jsem připravenou i novou píseň a všechno, byl v ní moc pěkný verš o vašich vlasech mylady. Jenže někteří lidé nerozumí umění a umí jen ničit a mrzačit!" Přimhouřil zlobně oči na Deirdre, které se při zmínce o mrzačení zhoupl jeden koutek rudých rtů lehce nahoru, jediná prokazatelná dhampirčina emoce za posledních několik dní. "Každopádně!" Nedal se elf odradit a vzal do prstů bílou růži, kterou sehnal kdoví kde a kdoví jak, kterou ti promptně nabídl. "Bylo by mi neskonalou ctí učinit vás mým plus jedna na letošním Acrinském plese, mylady Wynelle. Tančit s vámi je jako sen a sláva Acrinských plesů se nedá srovnávat s kapitánovou představou....oslav." "Kdes sehnal pozvánku?" zarazila se překvapeně Eleanor, než zamrkala, potřásla hlavou a pokusila se zlobně zamračit. Moc jí to nešlo, měla prostě moc přátelsky sochaný obličej. "Kapitán tě za tohle stáhne z kůže a udělá si z ni pončo, Rylle..." "To je moje obchodní tajemství, drahá El. A ne, nestáhne a neudělá...když mu o tom neřeknete..." Zapředl elf a protáhl se, takže se o Wynn otřel. Schválně. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Na cestě Inanna namítla, že obvazy nebudou třeba. Kamiya se pousmál. Vrásčitá tvář jako by se proměnila v kůru stromu a on zauvažoval, jestli je to dostatečně přesvědčivé. Tuhle podobu sice uměl, ale v posledních staletích jí příliš nevyužíval a možná ztratil ten potřebný cvik. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Acrine 5. den Blanchette, Hideon, Bastien, Stvůra, Dalyor, Rhys Bohužel ne všechno šlo tak jak mělo. Blanchette se podařilo zjistit co potřebovala o ochraně Wyn, ale nepodařilo se ji odchytit přímo Hideona. Po návratu do Acrine bylo všeho moc a všichni byli na nohách proto, aby srovnali situaci či si prostě odpočinuli od toho, co se stalo. Když se pak král dozvěděl, co se přesně stalo, mluvil o tom s Dalyorem, ale nedošel k žádnému rozhodnutí. Co také mohl dělat? A pak proběhlo ono setkání piráta a skupinky elfů… O kterém nikdo neviděl, ovšem loď na obzoru zneklidnila nejedny elfské oči. Ovšem, tak jak nečekaně přiletěla, tak také odletěla. Wynelle se vytratila do svého pokoje, který měla v paláci snad dokud měla ochránkyně, protože nechtěla bydlet v domě se sestrou, kde by jí narušovala soukromí. Až pátý den se tedy vše uklidnilo a král si povolal Dalyora a chtěl ten den mluvit i s Hideonem, ale na to nijak nepospíchal. Nebylo tedy překvapením, když se krásná Blanche potkala s Hideonem v zahradách Acrinského paláce na cestě za povinnostmi. A snad to bylo jako ten první den, kdy se potkali, zbytečné zdvořilosti dodávali jen kouzlu na okamžiku. Angharad mezitím vytáhla Stvůru ven, aby jí pomohla s úzkostí a čistě náhodou a snad to nebylo překvapující, když u slují potkali Rhyse a Bastiena, kteří z nich vycházeli. Angharad touto cestou jít nechtěla, ale Stvůru něco táhlo touhle oklikou, něco zlého a když se před ní objevil Bastien, dalo jí to takovou facku, že přiblížit se k Bastienovi na dva metry bylo nemožné. Tak páchl temnou silou! Ale nevycházela z něj, vycházela z něho vnějšku. Angharad to také cítila a nakrčila nos, bylo moc brzo na závěry, ale nikdy nebylo moc brzo na opatrnost. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Léčba šokemPoblíž slujíRhys, Bastien, Angharad "Vstávat, umýt se a jdeme, Žlutoočko!" Nechápavě na Angharad zírám a ač asi vím, co po mně chce, tak tomu vlastně rozumět nechci. Velitel už je chvíli pryč a mně teskná nálada přes dvě minuty po tom, co za ním zaklaply dveře, zahnala zpátky do pelechu. V poslední dny... Se mi z něj těžce vstávalo. Schované v místnosti se zataženými závěsy mi bylo nejlépe, většinu toho času jsem prospala, pohroužená do vlastního šerého světa nevědomí. V tom lepším případě mi hlavu pomáhal zaměstnat Velitel, s blížícím se úplňkem a měsíční horečkou kolující v jeho žilách vlastně nebylo až tak těžké v něm zcela sobecky rozdmýchat oheň a na chvíli se ztratit... V něm. "No slyšela jsi dobře. Kapitán tě dneska už nezachrání, takže... Nenuť mě tě z tý postele vytáhnout," pokračuje lykantropka dál, a snad aby dodala svým slovům váhu, přiskočí ke mně a nekompromisně mi v dalším okamžiku i přes mé protesty sebe peřinu i Velitelovu halenu, na které jsem spávala... Vzápětí roztáhne závěsy a vpustí do zšeřelé místnosti světlo. "Poslední varování..." vycení pobaveně zuby, když mě chytí za kotník, zatímco se před tím ošklivým světlem snažím schovat aspoň pod polštářem. "No vidíš, že to jde!" pochválí mě, když s tichým zamručením kapituluji a přes jen se skulím z postele a vyskočím na nohy. "Tak, ještě umýt, převlíct a vyrazíme... No nedívej se tak po mně, Žlutoočko, seš cítit jak háravá fena, by se chlapi vztekli, jít takhle ven..." vesele se zašklebí, na rtech se jí objeví úsměv, když jak na povel zrudnu a podvědomě stisknu stehna k sobě. V další chvíli mě už strká... No, možná spíše napůl nese z pokoje vstříc kádi s vychladlou vodou ze včerejška. A Angharad se příliš nemá cenu hádat, vlastně vůbec, neptá se mě a jen oznamuje a já... Nakonec jen mechanicky plním její povely. Možná, ale jen možná se chvíli bavím i já, když ji v nestřeženou chvíli pocákám studenou vodou, zatímco mi podává oblečení, ale... Dobrá nálada se vytratí v okamžiku, kdy se obléknu do uniformy a vlkodlačice i přes mé chabé "nechci, není mi dobřřře..." rozhodně, že nastal čas jít ven. * * * "... jestli si myslíš, že se tímhle vyhneš tomu, že si půjdeme zalovit do lesa, tak ti rovnou říkám, že tohle nebude fungovat, Žlutoočko," mumlá Angharad jen trochu nevrle, zatímco bloumáme po Acrine cestou, kterou vybírám já. Kráčím po jejím boku tak trochu jako odsouzenec na smrt, napjatá a neklidná. Za každým zvukem se ohlédnu a čím dál více se cítím... Nepříjemně. Lepší slovo pro to nemám. Ovšem Angharad mé kňučení nezajímá, po divoké honičce kolem kasáren, kdy na mě z legrace vybafl Zev, se drží i u mě a vždy, když zpomalím ještě více, dotkne se jemně mých zad a přidá do kroku. "No tak... Kapitán je jak kvočna, tohle měl udělat sám a už před pár dny. Vidíš? Nic se ti tu neděje, všechno je v pořádku a..." Nedořekne. V tu samou chvíli nás elfí chodníček vyvede z hájku u slují přímo k jejich komplexu a mé zlatavé oči se zastaví na dvou elfech, kteří se před námi objevi. Tedy... Elfech... Dračího pán v doprovodu půlelfího piráta je něco, čemu se těžko věří, i když to vidím na vlastní oči. Nohy jako by mi vrostly do země, když je spatřím, tvář mi v tu samou chvíli zesiná a oči, ty velké žluté oči snad ani nemrkají. Angharad chvíli jen nechápavě těká pohledem mezi mnou a dvojicí. Snad se chystá i zasalutovat a pozdravit, jak se patří, ovšem... To se rychle změní, když ke mně z dalším nádechem pronikne... To... Něco co ji jen nutí zmateně krčit nos. Výraz v mém obličeji se změní jako bych dostala facku a já se prudce pohnu. Jestli k ústupu nebo k útoku se už nikdy nedozvíme, protože v tu samou chvíli mě ruka Angharad nevybíravě drapne přímo za obojek kolem krku a strhne zpátky k sobě. Angharad, Stvůrčina "uniforma" |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Transport Theia, Strein, Alaayah Na takovou pozdní hodinu v této čtvrti je ulice skutečně plná osob. Muži i ženy a všichni ozbrojení. Zpoza Streinovy ochranky se totiž ještě ze tmy vynoří další policisté. Záloha, kterou tu má Theia sebou. Nic nebylo ponecháno náhodě, ale všichni jsou rádi, že to šlo v klidu, protože kdyby se tu strhla přestřelka bylo by to ošklivé. Velmi ošklivé. Možná, že to cítí i sukuba, protože slova své věznitelky vezme vážně a pouta si nasadí. Muži jí potom vezmou mezi sebe a vyvedou ve na ulici. Chvíli na to se ozve zvuk parního stroje. To již přijíždí policejní anton. Velká hranatá věc vyrobená z kovu a natřená černou barvou. S temným hučením zastaví před domem. Policisté otevřou vzadu dveře a strčí vězně dovnitř. Těsně pod střechou je jedno maličké zamřížované okénko jinak je Alaayah zcela izolována od okolí jak se na nebezpečnou osobu sluší a patří. Řidič zahouká na píšťalu aby upustil trochu páry a pomalu se rozjede směrem k vězení. "A další je v kleci," ozve se hlas vrchního komisaře Hogbina. Ten tu vůbec neměl být, ale někdo mu dal vědět když se najednou zjistilo, že stopy vedou až na samotný vrchol politiky. Něco takového by si jistě nenechal ujít. "Běžte si zkontrolovat vězně," pokyne Teŕrlach, "o pana senátora Galdena se postarám sám." Možná chce jenom slíznout smetanu. Možná má na tom nějaký osobní záměr, ale důležitá věc je ta, že Tehia již do toho nemá co mluvit. Práve teď to přestal být její případ. "Senátore?" Hogbin se lehce dotkne okraje svého cylindru na pozdrav, usměje se pod svým mohutným knírem a hůlkou se slonovinovou rukojetí ukáže dál ulicí, kde jsou vidět světla dalšího vozu. Tentokrát jeho soukromého s řidičem a pohodlím pro všechny cestující. Taková vážená osoba jakou jistě Strein Galden je přeci nebude transportována mezi obyčejnými strážníky. Je potřeba to udělat důstojně. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Stvůra v nesnázíchAngharad, Bastien, Stvůra„Výborně,“ přitakal jsem Bastienovi a s úlevou se pousmál. Okamžitě jsem mu pokynul zpátky k paláci a směrem k Blanche. Dávat mu čas na rozmyšlenou mi nepřišlo moudré obzvláště vzhledem k tomu, co jeho zprávy mohly znamenat pro Wynelle. A možná i pro něj samotného. Zatřásl jsem hlavou, abych zahnal tuhle (snad až překvapivě) střízlivou myšlenku, a pokračoval po chodníku dál od dračince. Daleko jsme nedošli. Sotva jsme vykročili z dračího komplexu, na cestičku před námi se vynořia Stvůra v doprovodu... Angharad, kterou jsem viděl... na tom večírku v lesích, když... když... Naprázdno jsem polkl a rozpačitě očima přejel její obličej – a ano, i její uniformu. Snad, abych se přesvědčil, že tentokrát nějakou má. A měla. „Poručíku-“ začal jsem, v ústech sucho, ale než jsem ze sebe stačil cokoliv vysoukat, Angharad popadla Stvůru za obojek a prudce ji strhla blíž k sobě. Zamračil jsem se. Ve svém zaujetí lykantropkou jsem si ani neuvědomil, že mohl nastat problém kvůli přítomnosti piráta. Vždyť... nám nakonec pomohl. A tak jsem sebejistě vykročil blíž ke dvěma vlčicím a zastavil se až v jejich těsné blízkosti. „Pusťte ji,“ kývl jsem na Angharad s rozkazem. V hlase mi zazněla známka po ochranitelskosti, kterou jsem ke Stvůře cítil teď, když se... v poslední době zdála téměř až křehká. „V pořádku?“ hlesl jsem – částečně jako otázku, částečně jako pokus ji o tom přesvědčit. Současně s těmito slovy jsem se k ní opatrně natáhl, abych ji pohladil ve vlasech. „Kde je kapitán Hideon?“ těkl jsem pohledem mezi ženami. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nepříliš veselé setkání Rhys, Stvůra, Angharad Neměl jsem příliš velkou radost, že chce Rhys věci začít řešit okamžitě. Těžko jsem mu to ale mohl mít za zlé, asi bych také nedokázal zůstat klidný, kdyby mi někdo řekl něco podobného. Já naopak klidný byl, vždyť jsem to byl já a jen já, kdo mohl, ale nemusel, dát věci do chodu. Ne, že bych snad chtěl. Jestli jsem měl někdy nějaké pochybnosti, tak ty se rozplynuly jako pára nad hrncem. Usadil jsem Chica na rameno a trochu neochotně elfa následoval. Neušli jsme však příliš daleko, když se na cestě před námi objevila další známá tvář. Stvůra. A rozhodně se netvářila, že mě vidí ráda. Trochu ublíženě si vzpomenu, jak se ke mě, při útěku tiskla. Asi rychle zapomněla, na čí stranu jsem se postavil. Zastavím se několik metrů od nich a obě ženy si měřím zachmuřeným pohledem. Držím si odstup pro případ, že by do mě znovu chtěla zatnout drápy. Vzpomínka na bolest, kterou mi způsobila, je stále dostatečně živá, abych byl raději na pozoru. Můj zrádný hranostaj však začne znovu radostně pískat. Začínám se obávat, jestli mi v poušti nehráblo, protože radostně se vítat se Stvůrou je to poslední, co bych od něj očekával. //Temnota, která Bastiena obklopuje je démonického původu. Když Stvůra zavětří, může její zdroj objevit na jeho levém zápěstí, které zdobí dva černé kruhy, připomínající čerstvé tetování. Je to znamení smlouvy mezi člověkem a démonem, Bastienovi navíc propůjčuje určité zvláštní schopnosti. Ani Chico není démonické magie ušetřen. Jeho hlavička je celá zbarvená do černa. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro OcejchovanýRhys, Bastien, AngharadZasípu, když mě Angharad strhne zpátky, překvapí mě to natolik, že se ani nestihnu bránit nebo vzdorovat jen kníknu, když si mě přitáhne k sobě a už nepustí. Srdce mi zprudka buší a jednu šílenou myšlenku střídá další zrozená z paniky tlačící mě v hrudi. Rhys se k nám přiblíží a mě do výrazu pronikne strach. Ten nesmyslný ryzí strach a obavy, se kterým se jej bezhlesně ptám, co jsem udělala špatně? Chce mě snad vrátit? Má noční můra posledních pár dní najednou nabrala zcela zřetelných kontur v podobě piráta z lodi Hyeny. Angharad krátce zaváhá, nechápe, co se probohy stalo tak strašného, ale i přesto Rhyse poslechne a já cítím, jak mne pustí, i když ruku zanechá na mém rameni a už ji nestáhne. "Vaše přřání mi je rrrozkazem, pane," broukne přitom jen a jen k rusovlasému elfovi, zatímco hrdě a asi i trochu provokativně vypne hrudník, kdyby si ho chtěl prohlédnout snad ještě jednou. "Dýchej, Žlutoočko," dodá o poznání tišeji ke mně. Nechám Rhyse, aby se mě dotkl, dotek jeho prstů v mých vlasech mě trochu uklidní, podvědomě pohlazení nastavím hlavu. "V pořřádku," zopakuji po něm. To přeci chce slyšet, ne? Že jsem v pořádku. Že všechno je v pořádku. Ale... Ale není. Pohledem sklouznu k Bastienovi a od té chvíli už z půlelfa oči nespustím. Ráda bych, ale nejde to. Aura, která jej obklopuje, ta prazvláštní temnota chutnající... Já nevím. Nedokážu to připodobnit. Je to pro mě nové. Nové a děsivé. Chvíli jen strnule hledím na něj, na jeho zápěstí schované v rukávu a půlelf si může být jistý, že o tom vím, že cítím místo, ze kterého všechna ta černota vyvěrá. Být zvířetem, měla bych uši sklopené k hlavě a ocas stažený mezi nohama, takhle se jen můj pohled změní z nechápavého na úzkostný. Nedává to smysl! Proč... Ale... On... Předtím... Tady... Hau. Vyměním si pohled s radostně pískajícím Chicem. A... I on... Je... Uh... "Pokud je mi dobře známo, kapitán Hideon by měl být n..." Angharad to ovšem ani nedořekne, protože s ní v tu chvíli v tom náhlém popudu smýknu dopředu před sebe a hbitě se jí protáhnu pod paží, abych se schovala za jejími zády. To, že zároveň s tím drapnu i Rhyse za ruku, abych ho stáhla za vlkodlačicí za sebou, není úplně domyšlené a dojde mi to až v okamžiku, kdy s ním škubnu dopředu a hned ho zase pustím v tom úleku, co jsem to provedla. "On... On..." namířím drápem na Bastiena a zbytek věty, která v tom rozrušení splyne z mých slov je k všeobecnému zmatku v dosti rychlé a nečekaně plynulé viralštině. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Až do duše Rhys, Stvůra, Angharad Stvůřin pohled se mi propaluje, snad až do duše. Ona to ví! Náhle jsem si tím naprosto jistý. Instinktivně schovám ocejchovanou ruku za záda, i když si sám uvědomuji nesmyslnost toho počínání. Tohle není něco, co by se dalo schovat. Jsem sám na sebe naštvaný, protože kdybych si spočítal dva a dva, mohlo mi dojít, že to ze mě je cítit. Takováhle magie zanechá stopy. Tím spíš jsem ale nyní rád, že jsem se Rhysovi svěřil a nesnažil se před ním svoje setkání s démonem ututlat. "Stvůro..." Ztichnu, protože vlastně nevím, co říct. Děs v jejích očích se mi ani trochu nelíbí. Snažím se sice přesvědčit, že tak na mě hledí kvůli mojí značce, ale dobře vím, že tak na mě hledí především proto, že jsem pirát. Je to výraz velmi podobný tomu, který se objevil na Rhysově tváři, při příletu Koosovy lodi. Nemyslel jsem si, že je pobyt na Red Rose tolik poznamenal. "To je v pořádku Stvůro, nepřišel jsem ublížit ani tobě, ani nikomu jinému." Pokusím se o úsměv, i když skutečného veselí je v tom jen pramálo. Viralština z jejích úst mě docela zaskočila. Nenapadlo mě, že bych zrovna tady narazil na někoho, kdo mluví viralsky, tím spíš jsem to nečekal právě od ní. Její slova už jen potvrzují, že jsem se nespletl. Bylo naivní si myslet, že bych si snad tohle temné tajemství mohl udržet pro sebe. Ne tady, kde každý rozumí magii...každý, až na mě. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Protiklady se přitahujíAngharad, Bastien, StvůraZalila mě na první pohled patrná úleva, když Stvůra přitakala na mou otázku. „Dobře,“ přikývl jsem, přičemž jsem jí věnoval drobný úsměv a další pohlazení. Teprve strnulý pohled a také to, když Bastien poprvé vyslovil její jméno, mi dovolilo pochopit, kde přesně byl zakopaný pes. Nebo spíše pirát. Nejspíše jsem neměl očekávat, že tohle proběhne bez problémů. Pirát, dezertér a půlelf v Acrinu. V paláci? Bastien měl nejspíše pravdu. Nemohlo to být tak jednoduché, jak jsem si představoval. A přesto jsem v to z celého srdce doufal. Navzdory všemu to myslel dobře. Nejspíše. A já ostatně taky. Přesto mě ale následující události zastihly nepřipraveného. Otočil jsem se k Angharad v přesvědčení, že se Stvůra již uklidnila. V tom jsem se ale mýlil. Neuklidnila. Náhlý proud viralštiny z jejích úst mě přiměl nakrčit obočí v opožděném soustředění, ale i tak jsem zaznamenal jen několik slov, včetně mého jméno, které dohromady dávaly pramálo smyslu. Za jiných okolností bych možná byl chápavější, ale nyní… … jsem najednou ztratil balanc, když Stvůra najednou škubla mou rukou vpřed, jako by očekávala, že ji budu přirozeně následoval. Mé tělo následovalo vybraný směrem i poté, co mě náhle pustila. I když jsem se instinktivně pohnul tak, abych nohou došlápl na zem, nebylo to dříve, než jsem se tělem otřel o vlkodlačici přede mnou. V obavě, že bych ji srazil, nebo vyvedl z rovnováhy, jsem ji chytil kolem pasu. Zamrkal jsem. Krátce jsem se podíval na zem, ale ani jeden z nás k ní nemířil. Jen mé dlaně setrvaly na jejím tělem. Bezdůvodně. Prudce jsem se pro cosi nadechl, uvědomil si, že nemám slov, a pak ji rychle pustil. „Tisíce- moc se vám omlouvám, poručíku,“ ustoupil jsem a rozpačitě se usmál. „… ani tobě, ani nikomu jinému.“ Když Bastien dořekl tyto slova, krátce jsem se k němu ohlédl – již bez rozpaků, spíše v ponurém zamyšlení. Očím vlkodlačice jsem se přesto vyhnul. „Je tu pod mou autoritou,“ promluvil jsem tiše ke Stvůře. „Pokud se prokáže, že sem nepřišel s mírumilovnými úmysly…“ při těchto slovech šedomodré oči zabloudily zpátky k pirátovi. Možná na toto varování bylo pozdě, možná ne. Nezbylo než doufat, že k něčemu takovému nedojde. „Pak bude čelit obviněním, jak přísluší jeho proviněním. Nyní ovšem přichází s informacemi, které je třeba doručit lady Graycott. Již jednou se prokázal jako spojenec, když nám pomohl utéct. Odletět. A teď potřebuje naši pomoc on. Rozumíš mi, Stvůro?“ |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Duše umělceLady Blachette, tangenciálně Stvůrka Když jsem se dopoledne pátého dne vymotával z objetí spící Tali, připadal jsem si zase jako mladý rekrut republikové armády, když nás nutili plazit se pod ostnatými dráty. Pomalu...hlavně pomalu! Již vymotán z pastí deky a rukou jsem tiše vstal a jako duch se vydal přes podlahu k umyvadlu, abych se mohl oholit. Holit se tajně a potichu znělo zvláštně, ale poté, so jsem musel Tali pacifikovat rukama od holicího mýdla, protože při pohledu na odlesk břitvy dostala panický záchvat...dělám jistá protiopatření. Když moje vousy vypadaly aspoň trochu reprezentativně a vlasy se přestaly bránit hřebenu, pohled mi padl na spící dívku, zatímco jsem se oblékal. V uplynulých dnech se naše obvyklé role obrátily a já musel z nočních můr vytahovat ji, abych ji tichým broukáním opět ukolébal k pokojnému spánku. Byla na tom špatně. Možná...možná že Angharad schválím její žádost, aby si Tali vzala na starost ona. Třeba to opravdu pomůže. Drsná láska a tak. Tan pohled mne však přiměl upravit své dnešní plány. Rozhodl jsem se svou pravidelnou půlroční pouť na ústředí KVS vykonat dříve a čelit formulářům, pasivní agresi a studeným pohledům...pro ni. S posledním pohledem na její drobnou formu jsem za sebou tiše zavřel dveře... *** Nakonec jsem se ke své strastiplné pouti odhodlal až po obědě, protože s plným žaludkem jde vše lépe. A rozhodl jsem se, že si cestou projdu Acrinské zahrady, protože na podzim byly vskutku dechberoucí. A pak že my Viralané nemáme estetický cit. Procházel jsem mezi umě vysázenými stromy a vítr mi kolem kotníků vířil listí, tahal za lemy kabátu a ničil mou práci s hřebenem. Obraz jako vystřižený z nějakého ponuře tragického příběhu či zakázané elfské romance. To mi vyloudilo na tváři zamyšlený úsměv. Možná, že bych se měl vrátit k malování. Shledání lorda Rhyse a slečny Wynelle... spící Tali... Nyx letící nad farmou...to všechno znovu budilo tu zadupanou uměleckou vášeň... Ve svém zamyšlení jsem si ani nevšiml, že mne kroky zavedly do jednoho ze zapadlých zákoutí zahrad, k malebnému místečku s lavičkou, na íž seděla schoulená postava elfky a dlouhé černé vlasy ji elegantně povlávaly ve větřu. Její bledý obličej byl sousředěný, nad obočím lehounká vráska a temné oči hltající vědomosti, či snad poutavý příběh. Zadupaná umělcova duše se vzepjala a zajásala. ...Krev Keloi, ona by byla..dokonalá...ten obraz, který bych vytvořil... Ani jsem si neuvědomil, za náhle stojím před ní sotva pár kroků, tiše jako duch, přízrak z temných legend, když náhlý poryv větru vzdemul poletující listí a zachytil můj kabát, který zapleskal jako bájná dračí křídla. Oči se mi přitom z obličeje leskly uchvácením a návalem inspirace. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Ale... Ale... HauiRhys, Bastien, AngharadNevím, čemu v tu chvíli věnovat pozornost dřív, zda Bastienovi, který na mě mluví nebo Rhysovi, kterého... Kterého... "Ugh," couvnu dokonce i od Angharad, která se na chvíli ocitne s elfem doslova tělo na tělo. Jindy by si to asi užila více, nyní jí do očí jen problesknou ony pobavené jiskřičky a pod elfovýma dlaněmi se mimoděk provokativně protáhne než výraz v její tváři zvážní. Nic neříká, ale cítí moji úzkost i strach, napětí, co mi svírá krk, ramena i hruď a není těžké si domyslet viníka toho všeho. "Omlouvámselítonechtěla," vyhrknu rychle, sotva na mě padne Rhysův pohled za což si od Angharad vysloužím skoro až káravý pohled, když se s rezignovaným povzdechem zamračí. Oproti tomu já těkám pohledem mezi půlelfem a elfem ve snaze poskládat si... Pochopit... Cokoliv. V tu samou chvíli ke mne Dračí pán promluví a já se při jeho slovech téměř přikrčím, jak v tu chvíli svěsím ramena a nahrbím záda. Kývu naučeně hlavou, i když je pravdou, že Rhysovi nerozumím. To, co říká mi nedává smysl a já odolává nutkání si přejet drápy po spáncích. Jsem hloupá, že tomu nerozumím? Poslední dobou si tak rozhodně připadám. Zbrklá... Pomalá... Hloupá... ... když nám pomohl utéct... To mne zmate snad ještě více. Zamrkám. Co? Nepamatuji si to. Nepamatuji si nic z toho, jen útržky, co mi ani po tom necelém týdnu nedávají smysl. Rychle přikývnu. Svaly na krku se napnou, ruce sepnu před sebou a pohled zavrtám do země. "Rozumíš mi, Stvůro?" A já mám v tu chvíli v hlavě prázdno. Vymeteno. Můj výraz se lehce změní. "Ano, rrrozumím, pane," odpovím bez přemýšlení, sotva mne k tomu Rhys vyzve. Rychle, možná až příliš rychle, ale zvyk je železná košile. "... když se ptám, tak mi odpovíš..." "... pirát?" chvíli ticha, která nastane, přeruší téměř neslyšitelné brouknutí Angharad, která si nyní Bastiena zcela bezostyšně prohlíží. Ze zvuku jejího hlasu se ježí chloupky na zátylku. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Pod drobnohledem Rhys, Stvůra, Angharad Za jiných okolností bych se možná divadlem, které se mi naskýtalo, bavil. Teď ne. Teď jsem jen měl pramálo důvodů k radosti. Rhysova slova se mi ani trochu nelíbí. nebo spíš se mi nelíbí představa, že by o mě mohl pochybovat. Svěřil jsem mu svůj největší poklesek, tedy alespoň tu část, která byla podstatná, pořád jsem si nevysloužil jeho plnou důvěru. "Kdybych měl v plánu ublížit, tak bych ti nic z toho neřekl." V hlase mi zazní trochu ublížený tón. Mám pocit, že bych se měl bránit, i když si vlastně nejsem zcela jistý, jaká jsou obvinění. Ani pohled, kterým mě propaluje druhá z žen, se mi nelíbí. I já se na ní zaměřím, ale pochybuji, že jí můj pohled dokáže přimět se cítit tak nicotně, jako se nyní cítím já. Podle očí odhaduji, že jde o nějakého kožoměnce, i když tady si nejsem jistý vůbec ničím. Chico mi však opět zalezl za límec, takže můj odhad asi nebude příliš daleko od pravdy. "Můžeme jít, Rhysi? Chci to už mít za sebou." V hlase mi zaznívá popuzení. Tak nějak jsem tušil, že přesně takhle na mě budou hledět. I když část mě doufala, že to tak nebude. Nechci začít litovat toho, že jsem přišel. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Na odchodu?Angharad, Bastien, Stvůra„Ano, pirát,“ odpověděl jsem Angharad bezděky, aniž bych se uvědomil, a můj pohled i nadále setrval u Stvůry. Odpověď přišla… snad až příliš rychle. Znepokojilo mě to, ani jsem přesně nevěděl proč. Něco v jejím výrazu – nebo možná tónu? – způsobilo, že mi po zádech přeběhla husí kůže. Byla vážně v pořádku? Ovšem stejně rychle jako tato myšlenka vytanula v mé mysli, tak se také ztratila, když si uvědomím, jak nezdvořile jsem se zachoval ke svému hostu. „Tedy… bývalý pirát,“ dodal jsem omluvně. I když jsem si vlastně ani nebyl jistý, jestli jsem se teď vyjádřil lépe. Ani jsem se mu nedivil, když se pokusil tento rozhovor urychlit. A měl pravdu, nejlepší bylo návštěvu Blanche neodkládat. „Ano, měli bychom jít,“ přikývl jsem tedy a jemně mu pokynul správným směrem, kdyby snad chtěl vyrazit napřed. Sám jsem se ale rozhodl ještě chvíli zůstat u dvou vlčicí. Obavy o malou Stvůru mě nepustily. Ne úplně. Popravdě nejspíše ne od chvíle, kdy se sesunula před Vilímkovou farmou. „Kdybys cokoliv potřebovala… víš, kde mě najít,“ hlesl jsem k ní opatrně, možná dokonce provinile, a dodal i malý úsměv. Ten poněkud znejistil, když jsem se opět odvážil obrátit k Angharad, která za tu dobu překvapivě zvážněla. „Rád jsem vás opět… viděl, poručíku.“ |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Keloi take the wheelBlanchette Když sebou lady Blanchette trhne a uskočí, probere mě to z mého tranzu a já napůl zvednu ruku, snad abych ji zarazil, upokojil či...sám nevím. "Omlouvám se mylady, nechtěl jsem vás -" Vyhrknu téměř ve stejnou chvíli, kdy elfka pronese své 'obvinění'. "Já...měl jsem na sebe upozornit, odpustťe. Ztratil jsem se...v myšlenkách," snažil jsem se zachránit situaci, ale rozptylovalo mě, jak ji úlek náhle zbarvil porcelánově bílé tváře do růžova. Rozpačitě jsem složil ruce za zády a byl šlechtičně vděčný za záchranu situace. "Dalo by se říct, že jsem...se sem zatoulal při hledání inspirace. Acrinské zahrady jsou skutečně nádherným místem a i vojákova duše potřebuje občas povznést," pravil jsem uvolněně, aniž bych snad propustil elfčiny oči ze svého pohledu. "Snad jsem vás nevyrušil, vypadala jste tak...pohlcena...." Rychle se zarazím, protože mi dojde, že dávám najevo fakt, že jsem ji pozoroval. "Smím si...přisednout?" Ho, Khaldiare, jsem dnes nějaký odvážný. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro V hlavní roli AngharadBastien, Rhys, AngharadJakmile je Angharad potvrzena její domněnka, ve tváři se jí objeví ten vlčí úsměv, se kterým si Bastiena znovu prohlédne. V jejím pohledu není opovržení ani zlost nad přítomností piráta, tedy bývalého piráta zde. Ne, ty emoce jsou mnohem primitivnější. Přímočařejší. "Kapitán Hideon nám slíbil boj se vzdušnými lidmi..." kývne k Bastienovi. "Co ty na to, Skairipo? Jeden boj, jen my dva na tréninkovém poli. Chci vědět, jak vzdušný lid bojuje, piráta jsem ještě neměla," v žlutých očích se jí zaleskne. "O co vlastně jde, kapitáne?" přitočí se vzápětí k Rhysovi, který by se už loučil a byl na odchodu. Přeci jen, co by Angharad byla za zvěda, kdyby nevyzvídala? "Nothie přeci nepomáhá vzdušným lidem a vzdušní lidé zase nechtějí pomoc od nás," konstatuje ten očividný fakt pohroužena do vlastních domněnek, se kterými k Rhysovi přistoupí dokonce i o krok blíže vstříc jeho osobnímu prostoru a znovu očima sklouzne k Bastienovi. "Ledaže... Jde o tu značku na tom mláděti, kapitáne? Pokud ano, měli bychom o tom informovat i kapitána Hideona..." Drby se šíří rychle, říká se. Prázdný výraz v mé tváři, který nezmění už ani Rhysova starostlivost, na kterou zareaguji jen krátkým přikývnutím, "ano, vím, pane" které není ani tak strohé či dokonce úsečné, avšak vyslovené bez zamýšlení nad těmi slovy. Nikoliv schválně, jen... Je to... Silnější než já. Staré návyky mi pomáhaly přežít kdysi, uchyluji se k nim tak i dnes. Ovšem moji masku bez varování rozbijí drzá slova Angharad. Zamrkám. Nadechnu se ke slovům, ale žádná z mých rtů nesplynou, jen do žlutých očí prokmitne ten provinilý výraz, se kterým se podvědomě chytím za předloktí ruky, kde se pod látkou schovávavá zjizvený symbol Hladového vydrápaný do vlastní kůže v drogovém deliriu. Polknu a v tu chvíli jsem snad ještě o něco menší než dosud. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Výzva Rhys, Stvůra, Angharad Rhys ženě potvrdí její domněnku a já mám náhle pocit, že hledím do vlčí mordy. Alespoň jedna záhada vyřešena. Zachmuřím se snad ještě víc. Její výzva se mi nelíbí. "Klidně si s tebou zabojuju, i když si myslím, že to bude dost jednostranné. Budeš si ale muset počkat. Jedna nepříjemná záležitost po druhé." V boji, proti vlkodlakovi, bych si na sebe nevsadil ani groš. Zvlášť, když jí nechci ukázat, jak piráti bojují. "...boj se vzdušnými lidmi..." To může znamenat jedině odplatu Anně a s tím nechci nijak pomáhat. Ještě méně se mi však líbí její vyzvídání, ohledně důvodu mé přítomnosti. Už se nadechuji, abych jí sdělili, že jí do toho absolutně nic není, když její slova způsobí, že se mi pěsti sevřou vzteky. "Vy jste tu značku ještě neodstranili?!" Pohled zabodnu do Rhyse a postoupím k němu o něco blíž. Sice jsem věřil, že démon skutečně dokáže Isy udržet v bezpečí, ale vzhledem k tomu, že to byl původ veškerého mého utrpení, tak mi na odstranění toho cejchu zatraceně záleželo. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Mea culpaAngharad, Bastien, Stvůra„Angharad,“ zabručel jsem, když spustila o souboji se Skairipou. Nemyslel jsem si, že budu muset říkat víc, ale – Bastien neodmítl. Naopak. Překvapeně a značně nesouhlasně jsem na něj pohlédl. Na co myslel? Sotva jsem se ale nadechl pro námitky, konverzace se strhla úplně jiným směrem. Ke značce Hladového. Jako elfíče, které otec přistihl na poloprázdnou dózou sušenek a drobky na košili, jsem strnula v očích se mi mihl záchvěv provinilosti. Posledních pár dnů jsem nad značkou již ani nepřemýšlel. Po tom, co mi kapitán Hideon sdělil, jsem to chtě-nechtě považoval za vyřízené, a tak jsem se neostýchal věnovat drakům. Byla pravda, že jsem měl jiné starosti. Soud Wyn. Aethyho. A když se ukázalo, že je Bastien naživu… Možná jsem to ale uspěchal. „Je mi to líto, Bastiene,“ promluvil jsem konečně a v mém jinak klidném hlase zazněl unavený povzdech. Co víc jsem taky mohl říct? Všechny důvody na světě mě nemohly obhájit a odčinit tak zlomený slib. Obzvláště tento. Obzvláště když pro nás udělal tolik. Máš mé slovo. Isabelle se nic nestane. Jak jsem tohle vůbec mohl zaručit? Proč jsem si kdy myslel, že jsem mohl? „Značka Hladového nejde odstranit, pouze přesunout. Ale Stvůra neví jak. Nikdo neví jak. Přecenil jsem naše znalosti o thryenském šamanství.“ A nakonec doznání viny, které předchází potrestání. Jenomže tady se jednalo o lidské životy – a tedy, život Bastienovi nejcennější, nikoliv sušenky. Můj pohled krátce padl na Stvůru. V kleci působila sebevědomě, ale nyní… možná bych ji ani nepoznal. A rozhodně bych si nikdy nedovolil předpokládat, že značku neumí odstranit. Vlastně jsem tomu pořád nerozuměl, ale věřil jsem jí. Co jiného mi taky zbývalo? Pokud se ke mně odvážila vzhlédnout, přiměl jsem se jí věnoval malý, povzbudivý úsměv. „Věřil jsem, že nebude problém tu značku odstranit, ale… mýlil jsem se. Bohužel se s ní nedá nic dělat,“ přesunul jsem svou pozornost zpátky k Bastienovi, připraven čelit jeho spravedlivému rozčílení. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zlomený slib Rhys, Stvůra, Angharad Moje rysy ztvrdnou a tvář náhle víc, než cokoliv jiného, připomíná potetovanou masku. Tohle je snad ta nejhorší možná zpráva, kterou mi mohl dát. Kůže na rukavicích zapraská, jak křečovitě zatnu ruce v pěst. Mám chuť na něj řvát, a hádat se s ním. Mám chuť po něm skočit a jednu mu vrazit, protože nedokázal dodržet tu jednu jedinou věc, kterou jsem po něm chtěl. Jediný důvod, proč jsem se vlastně postavil své kapitánce. Jediný důvod, proč jsem jim umožnil útěk. Skoro jediný. Nakonec se ale ovládnu. Tím, že bych elfa praštil, bych ničeho nedosáhl. Věřím mu, že se snažil, ale nevěřím, že se nedá vůbec nic dělat. Doufal jsem, že tohle bude snadné, ale nenapadlo mě, že Stvůra na malou Isy použila taková nečistá kouzla. Vlastně to chápu. Oni dostali, co chtěli, tak proč by se měli dál snažit. Jejich životy na tom nevisí, tak co s jedním porušeným slibem. Pokud tu malou neuvidí umírat, tak jako by se to snad ani nestalo. Frustrovaně si odplivnu. Proč zrovna já? Nesnáším magii, nerozumím magii, ale zase se budu muset hrabat v nějakých magických sračkách, a to všechno jen proto, že jsem už zašel příliš daleko, než abych se nyní mohl vrátit. Na Rhyse, ani na Stvůru se už ani nepodívám. V tuhle chvíli jim nemám co říct, potřebuji chvíli na to, abych tuhle hořkou pilulku spolknul. Sám se ale divím, s jakým "klidem" jsem tuhle zprávu dokázal ustát. Svojí pozornost opět obrátím k vlkodlačici. "Víš co, kašlu na to. Dej mi zbraň a můžeme si zabojovat hned." Potřebuji upustit páru a tohle se mi jeví jako nejlepší řešení. Hloupé, ale pořád nejlepší. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Průzkum trosek Alec Žena, tedy elfka, se na Alecova slova lehce ukloní. Je příjemné potkat gentlemana i na takovém místě jaké je toto. Poté jí převezmou vojáci a odvedou pryč. Brzy na to je následuje i Ronin a jeho služka. Celá velitelská paluba je tedy jenom pro tebe. Vojáci, kteří tu zůstali na stráži a zůstali za dveřmi. Jsou profesionálové, žádní zelenáči, takže vaší slovní přestřelku mezi generálem ani nevzali na vědomí. Tedy tváří se tak. Pro jistotu. Nikdo z nich nechce mít problémy s tím, že by se postavil proti generálovi nebo senátorovi. Pokud je požádáš o pomoc tak tvou žádost splní, ale sami se do ničeho nehrnou. Žádný voják se do ničeho nežene dobrovolně, to je první pravidlo, které se naučí. Malý kapitánův trezor otevřeš bez problémů a získáš tak všechny tajné dokumenty, které tu byly. Letový plán, zkoušky, které se měli provést a tak dále. Ještě si všimneš, že se do trezoru snažil někdo násilím dostat. Rozhodně to není poškození způsobené pádem, ale nepodařilo se jim to. Kapitán musel všechno bezpečně uzavřít když se začal přepad. Byl to pravý muž na pravém místě, škoda ho, ale takový je vojákův osud. Druhá část tvého zkoumání bude těžší. Dostat se k motorům bude oříšek. Nosníky jsou zprohýbané nárazem, některé dokonce ožehnuté výbuchem. Bednění uvnitř je popraskané, většina beden se utrhla ze svého stanoviště a zavalila volný prostor. Odklidit to bude trvat hodně dlouho, ale zatím to vypadá, že motory jsou vychladlé a žádné vznícení nehrozí, takže se do toho můžeš pustit. Možná se ti nakonec podaří udělat cestičku, kterou by se někdo šikovný a odvážný protáhl až do strojovny. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Napadení! R+R Vojáci odvedli zajatkyni do provizorního tábora poblíž vzducholodi. Ještě máte čas než senátor vše prozkoumáme a než se rozmístí nálože, aby to tu srovnali se zemí a nezůstalo tu nic kromě prachu a popela který klidně může padnout do rukou nepřátelům. Na výslech je tedy místo. Elfka se vám sama představila jako Aramoira. Snad doufá, že když se bude chovat zdvořile budou se i ostatní chovat zdvořile k ní, tak jak to dole naznačil senátor Benny. Také je známka dobrých úmyslů. No ne? Zběžná prohlídka nenaznačí, že by u sebe měla nějakou zbraň. Je trochu podivné, že by se do divočiny vydala bez ní, takže jí pravděpodobně odložila když vás slyšela přicházet. Ano, je elf a pravděpodobně se vyzná v magii, ale i s tímto vědomím beze zbraně prostě působí neškodněji než s ní, takže jí spíš dříve vyslechnete než jí zastřelíte. "Hned na začátek vám musím říci, že s tou sabotáží a zřícením vzducholodi nemám nic společného. Dostala jsem se až když byla na zemi a snažila jsem se pomoci těm několika přeživším, ale marně," sama se hned chopí vyprávění když jí eskorta posadí na jednu ze židlí a Ronin stane před ní. Než však může pokračovat cosi vaší konverzaci přeruší. Na levé straně kdosi vykřikne. Je to řev plný bolesti, pak se ozve několik výstřelů. Dřív než někdo může generálovi povědět co se děje, tak Raya to již ví. To ten wendigo. Zřejmě mu to nedalo a vrátil se. Možná zvědavost, možná hlad, možná jenom prostá zuřivost. Právě teď zřejmě trhá jednoho z vašich vojáků na kusy. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin Byla jsem u výslechu, ale bylo by to stejné, jako kdybych tam nebyla. Elfka nevzdorovala a naopak se snažila spolupracovat, dokonce sama začala mluvit o tom, jak se na loď dostala. Pro generála to možná bylo důležité, ale pro mě nikoliv. Od chvíle, co jsem u vzducholodi přistáli, jsem se cítila divně. Roztěkaná a nesoustředěná...tedy, ještě méně soustředěná, než obvykle. Bylo to tím místem a lesem, který nás obklopoval. Volal mě a vábil a pro mě bylo stále složitější se ovládat, a to i přesto, že Ronin stál hned vedle mě. Pokusím se dávat pozor na elfku. Elfka...jak že se jmenovala? Uvědomím si, že civím na nádherného motýla, který se třepotá jen kousek ode mne. Rychlý pohyb ruky a držím motýla v dlaní, cítím, jak mi jeho jemná křídla bijí do dlaně, jak se hmyz pokouší osvobodit. Chvílemi mám pocit, že v ruce držím bijící srdce. V tom okamžiku se však ozve křik. Poznám, když má někdo zemřít a vzduch je náhle prosycený pachem smrti. Do toho ale cítím ještě něco jiného, zápach, který mě dnes už jednou do nosu udeřil. Wendigo. Zatnu ruce v pěst a tlukot křídel ustane. Volání lesa náhle přehluší všechny ostatní zvuky. Otočím se a vyrazím, aniž bych čekala na rozkaz, aniž bych na Ronina třebas jen pohlédla. Chci jít vymlátit život z toho drzého čokla, který se odvážil napadnout tábor. Chci v dlani stisknout jeho srdce a zjistit, jestli se, alespoň trochu, podobá tlukotu motýlích křídel. Proměním se a náhle se opět cítím o tolik volnější. Po cestě srazím několik vojáků, prostě jsem je neviděla, můj zrak je zakalený a jediné, co mě nyní zajímá, jen wendigo. Vytasím drápy a s děsivým zavytím se na tvora vrhnu. (10) |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro Zahrady Kapitán HideonMírně se na kapitána usměji, omluva je pochopitelně přijata. Se zájmem pak nakloním hlavu na stranu, jak mne překvapí ta zmínka o hledání inspirace, a zároveň ve mně zahoří touha dozvědět se o tom muži víc. "Oh, ne. To je v pořádku, myslím, že krátká přestávka mi jen prospěje." Ujistím kapitána, že v žádném případě nevyrušuje, maličko a tentokrát již spořádaně se na lavičce posunu. Přesto se mi nechce zcela měnit tu pohodlnou pozici, nohy tak na zem nespustím, jen je přitáhnu blíž k sobě, víc se zachumlám do plédu. "Přisedněte si, prosím. Zabrala jsem to nejlepší místo v celé zahradě a přitom jsem tu krásu tady opomněla obdivovat." Rozhlédnu se kolem, než se pohledem znovu vrátím ke kapitánovi. "Jste umělec, kapitáne? Našel jste tu svou inspiraci?" Optám se zdvořile, a zeptám se také, zda maluje nebo snad skládá básně. Odmlčím se pak na několik okamžiků, nerada bych ho v tom povznášení duše příliš rušila. Pravdou však zůstává, že jsou věci, na které jsem se ho chtěla zeptat, a jeho zjevení zde je tak velmi šťastná náhoda. "Jak se daří vaší přítelkyni? Je jí už lépe?" Promluvím nakonec tiše, k tématu, které s ním chci probrat, se vydám velikou oklikou přes události na farmě. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Obrazy a vzpomínkyBlanchette Pomalu se usadím, blízko na tichý a příjemný rozhovor, avšak ne tak blízko, aby to bylo případně považováno za troufalé či nevhodné. Za prvé, i Acrinské zahrady (nebo možná právě ty) mají své oči a Nothiané, kterak jsem za svůj pobyt stačil zjistit, provozují klevetění nejspíš jako národní sport. A za druhé, nechtěl bych snad lady Blanchette uvádět do přilišných rozpaků. Jsem, koneckonců, jen člověk a...to ne ještě tak zcela. "Nazývat se umělcem by byla přehnaná pýcha a sebechvála, řekl bych. Ale občas, jsem svědkem čehosi majestátního, jako třeba přeled dračice lorda Rhyse nad farmou a nebo mě uchvátí cosi nepopsatelně krásného...jako..." Odmlčel jsem se, najednou jsem netušil, jak pokračovat. Bylo by to drzé? Neomalené? Ach, Edbiiny chladný mramorový cecky, nesnáším dvorní etiketu. Navzdory podzimní lezavosti mi tělem projela vlna horka, jako když se ozývá má zarknělá a zmrzačená přeměna, ale na to ještě přeci nebyl čas. Ah, kruci, to je nesmysl, není mi patnáct, abych se tu teď červenal...a přesto... "Tedy...zkrátka...občas si nemohu pomoct a musím to nakreslit. Uhlem nebo inkoustem, na olejové barvy bych si netroufl," rychle jsem odvedl hovor na techniky jakými svá 'díla' vytvářím. A když dojde řeč na Tali, veškeré ty zvláštní pocity nahradí opět starosti. "Tal-...Adjutant Stvůra je v pořádku. Tedy, alespoň fyzicky. Zdá se, že thryenni jsou extrémně odolná rasa...ti co zbyli," podotkl jsem možná lehce ponuře, než jsem potřásl hlavou a pokračoval opět klidným tónem, "Její tělo se zotavilo překvapivě rychle, je opět plně při síle. Její mysl, ovšem..." Nedořekl jsem a lehce potřásl hlavou. "Bojí se oblohy. Bojí se poryvů větru. Je skoro stejně vystrašená, jako tenkrát, jako na začátku...a je to jejich vina..." Ani jsem si neuvědomil co dělám, než jsem si perivferně všiml, že jedna moje ruka svírá železné hrazení lavičky, až mi bělají klouby. A když jsem ruku trhavě uvolnil, v kovu zůstaly prohlubně. "Ale jsem si jist, že i to se časem napraví," dodal jsem rychle, nechtěl jsem mladou efku děsit nebo něco podobného. "Ještě jednou vám děkuji za vaši pohotovost na farmě," odvolám se na moment, kdy mě elfka probrala z téměř panického záchvatu při spatření Tali a dovedla oba šamany. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Souboj stvůr Raya Netuším co to Alecovi přeletělo přes nos. Možná je to tímhle místem. Je příliš vystrašený, nebo nadšený. Nevím co z toho a takhle to dává najevo. Jinak nevím proč se na obyčejnou žádost takto ohradil. Brzy ho to jistě přejde, takže nemám potřebu to nějak dál rozmazávat. Teď tu mám zábavnější věci na práci. Elka hned spustí. Což je moc dobře. Mám ještě další otázky. To rozhodně. Nevěřím jí ani tolik kolik by se vešlo na špičku mého meče. Takové kecy může mít každý. Ke svých zločinům se totiž hlásí pouze blázni nebo fanatici a ani jako jeden z nich mi nepřijde. Však já znám metody jak se dozvědět pravdu. Už se do toho chystám zapojit Rayu. Svým zpěvem dokáže ostatní donutit k tomu aby řekli co chci slyšet, ale nedostanu se k tomu. "Co se děje?" křiknu na seržanta poblíž, který se hned hrne k místu činu. A Raya, má sladká Zlomená je ještě rychlejší. Vrhne se na naše nepřátele jako bouře. Možná bych nejdříve zjistil proti čemu stojíme než bych jí vypustil, ale takhle to také jde. Vyslechnu si hlášení o tom, že nás napadla bytost z lesa a že Raya to má pod kontrolou. Co je lepší než pustit na jednu bestii podobnou bestii a nakonec to mohu ještě využít. Pokynu strážím a ti zvednout vězeňkyni a odvedou jí na místo odkud máme na boj dobrý výhled. "Dobře se dívej," poradím elfce. "Takhle bys mohla klidně skončit pokud uděláš něco jenom trochu podezřelého nebo zalžeš." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Slibem nezarmoutíš...Rhys, Bastien, AngharadRozhovor, kterého jsem svědkem, mi není nepříjemný stejně jako před několika dny, kdy se v oné záležitosti elf obrátil na Velitele, díky čemuž jsem se musela podrobit Hrobníkovi. I teď mi jen při vzpomínce na něj naskakuje husí kůže. Dotkl se jazykem mé kůže. Ochutnal moji krev. Něco na tom aktu mi přišlo stejně odporné a nepřirozené jako kdyby si mě mezi těmi hroby zkrátka vzal. Možná by to bylo příjemnější, než tohle všechno. Potřesu hlavou, ta temná syčivá myšlenka mne samotnou překvapí. Nadechnu se a zase vydechnu. Z Bastiena sálá potlačovaný vztek a rozhořčení, Rhys je zkrátka jen... Zklamaný. Znovu se poškrábu po značce a váhavě přelétnu pohledem mezi Bastienem a Rhysem. Drobný úsměv v elfově tváři je jako cena útěchy pro neschopné, ale přesto... "Život za život, smrrt za smrrt, krrev za krrev..." hlesnu nejistě mantru, o které se mi zdá už několik dní. "Potřřebovat... Mládě Hyena a život... Možná... Hloupá, nepamatovat..." Během těch slov bojuji s nutkáním si předloktí znovu poškrábat, na dotek bolí i bez toho a tak se raději jen chytím za loket a nejistě vzhlédnu zpoza rusých vlasů padajících mi do tváře žlutýma očima k oběma mužům. Angharad to celé zamračeně sleduje a v jednu chvíli lehce nakročí vpřed, když se Bastien pohne směrem k Rhysovi. Možná by zasáhla, kdyby mu dal pěstí, možná ne. Vždyť, co to je jedna rána pěstí? Avšak když přijde ona nečekaná výzva jejím směrem... V žlutých očích zaplane a Angharad se lehkým krokem přesune vpřed, nedočkavě a dychtivě. "Na co zbraně? Máš ruce, Skairipo či snad Vzdušný lid se neumí rvát o svůj život tím, co má u sebe?" drze se pousměje. "Ale aby ses nemohl vymlouvat, že jsi byl v nevýhodě..." bez varování tasí jednu ze dvou šavlí, co se jí houpou u boků a stráží ji. Zbraň v další chvíli hbitě hodí k půlelfovi, aby ji mohl ještě v letu chytit. Nebo také nechat dopadnout na zem a z té ji sebrat, avšak její výraz napovídá, že tohle je první test. První oťukávání. První výzva vmetená do tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro DotekyBlanchette Dotek lady Blanchette na mém zápěstí byl nečekaný a nečekaně příjemný. Vyslal mi do těla vlnu příjemného šimravého tepla. a vápětí vlnu úzkosti, když její prsty poprvé namátly onen set jizev, který jsem schovával vrstvami oblečení. Byly to jizvy vytvořené během Očisty, a možná proto zůstaly. Drobné jizvičky ve tvaru písmene X, které 'zdobily' konce kžadé žíly v zápěstí. Rychle a násilně jsem potlačil nával děsivých vzpomínek. Ne...teď ne. "Cením si toho, mylady," dovolil jsem si lehce usmát, když mi elfka nabídla svou pomoc. "I vy se můžete na mě a nebo mé lidi spolehnout, budete-li se někdy cítit v nebezpečí. Vy i vaše sestra. Jak se daří slečně Wynelle, smím li se zeptat? Jistě si říkáte, že u ni jsou mí lidé a tedy jsem iformován, ale...vy ji pochopitelně znáte lépe než ony a nebo než já..." Zeptal jsem se na něco, co mi vrtalo hlavou. Zlomená...a přece ne. Jaké to asi muselo být, co asi musí prožívat... |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Temná slova, světlé zítřkyBlanchette Prosba lady Blanchette mi zarazila dech v krku. Čekal jsem, že se na to dříve nebo pozděi zeptá. Ztěžka jsem polkl, složil si ruce v klíně, promnul si klouby a pomalu se nadechl. Ale nenacházel jsem způsob jak to oddálit a poskytovat ji jen výmluvy by mi přišlo vůčl elfce nečestné. stejně jako ji lhát. Jenže...pravda by ji mohla roztříštit, stejně jako když já viděl trpět Tali. Zatnul jsem zuby a podíval se přímo do jejích očí, ty moje naplněné sympatií a bolestí. "Zlomení...se provádí na několik etap. Je psychologické, fyzické a chirurgické. Pokud jsem schopen odhadnout, vaše sestra prošla pouze prvními dvěma etapami, dokonce bych si troufl tvrdit, že pouze onou první, ale to nelze říct s jistotou. A ačkoli metody mučitelů ve Viribu jsou..." kousl jsem se do rtu a jen se zavřenýma očima zavrtěl hlavou, než jsem pokračoval, hlas mi začal těžknout a některá slova šla vyslovit stěží. "Mučení není likvidační, naopak je velice přesně voleno tak, aby těla Lámaných byla poškozena co nejeméně a s možností rekonvalescence. Psychologická část se sestává z velmi personalizovaných sekvencí..." pohled mi padl na hřeb knihy, kterou dvorní dáma držela v ruce, "určených přesně pro daného jedince s úkolem rozložit jeho vůli. V obou sekvencích se používá mix drog, jehož složení mi není známo. Wynelle měla na zápěstí právě takový dávkovač, avšak prázdný a dle jejích vlastních slov je bez drog už delší dobu, dost dlouho na to aby byla očištěna od jejich působení." Znovu jsem se odmlčel a v náhlem záchatu empatie vzal tentokrát elfčiny ruce do svých, až se v mých skoro ztratily. "Nicméně, nenašel jsem žádné známky toho, že by byla chirurgicky upravena její, jak elfové říkají, centra magie, ty málo pochopené orgány zodpovědné za zázraky. Jelikož u vědem a telepatů se nachází v mozku, Viribští řezníci to nejspíš považovali za přílišné riziko..." Odmlčel jsem se a pokusil se o povzbudivý tón: "Jinými slovy, pro Wyn stále existuje jistá naděje na zotavení. Je pro ní ještě naděje. Stejně," lehce jsem se pousmál a stále držel elfku za ruce, "stejně jako pro Tali..." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro SnahaAngharad, Bastien, StvůraŽivot za život, smrt za smrt, krev za krev. Slova pronesená v přítomnosti boha smrti a teď zopakovaná v troskách toho, co po Stvůře zbylo. Tentokrát z nich nešla hrůza, jen zkroušená bezmoc a… snaha. Přistoupil jsem k ní blíž. Opatrně, pomalu jsem k ní natáhl ruku a sevřel její prsty. „Ne. Ne hloupá. Hodná. Moc hodná,“ hlesl jsem tu jedinou věc, u které jsem si myslel, že mohla pomoct. Nic jiného mě nenapadalo. Mělo, ale nenapadalo. Významně jsem na Stvůru pohlédl. Ne naštvaně, ne zklamaně, ale naléhavě. „Snažíš se. To stačí,“ dodal jsem nejistě, i když pirát by možná nesouhlasil. Ale mně nezbylo než doufat, že to tak skutečně bylo. Sám jsem se snažil. Teď se Stvůrou. Se značkou Hladového. Dokonce i s Bastienem. A přesto… přes veškerou mou snahu jsem nedodržel svůj slib. Nevěděl jsem, jak pomoci Isabelle, jak ji ochránit před bohem či démonem, ale i kdybych věděl… byl bych toho schopen? Život za život, smrt za smrt, krev za krev. Lov Hladového již započal. Boží vůle zde byla jasná. Dožadoval se kořisti. Musel nevinný život padnout tak či tak? Keloae. Po zádech mi přeběhla husí kůže a já si uvědomil, že jsem ruku Stvůry již nedržel, protože potřebovala útěchu… ale protože jsem ji potřeboval já. Snažil jsem se. Opravdu. Bohové věděli, že jsem se nade vše chtěl zachovat správně. Nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem si byl jistý, co zde přesně bylo to správné rozhodnutí. „Takhle na dálku s tím každopádně nejde nic udělat. Isabella by musela přijít sem,“ což samo o sobě znělo i mým vlastním uším šíleně. Eastaughffe by nikdy nic takového nedovolila – a z dobrých důvodů. Ovšem nahnat Stvůru opět do blízkosti vzducholodi bylo stejně tak nemožné. A to bych po ní ani nemohl chtít. Znovu již ne. … a můžeme si zabojovat hned. Šlehl jsem pohledem po těch dvou. Tohle snad nemysleli vážně. A přímo přede mnou. Před dračím kapitánem a synem generála. Bylo mou povinností to zastavit, ale… neudělal jsem to. Má ramena poklesla a oči jsem na okamžik zavřel. Nádech. Výdech. Možná právě tohle potřebovali. Na uklidnění. Nebo jsem jenom neměl sílu jim to rozmlouvat. Jistý jsem si nebyl. „Ať odsud zvládne odejít po svých,“ bylo vše, co jsem vyslovil, a pokynul Stvůře, abychom oba trochu ustoupili. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Souboj s vlčicí Rhys, Stvůra, Angharad Stvůřina slova, a vlastně i ta Rhysova jsem poslouchal už jen tak napůl. Těžko už mohlo padnout něco, co by situaci alespoň trochu vylepšilo. Snažil jsem se věřit, že opravdu udělali, co bylo v jejich silách. Jenže to nestačilo. Trochu jsem čekal, že Rhys bude proti souboji. Ne, že bych si to snad nyní nechal rozmluvit, stejně mě ale překvapilo, když bez protestů ustoupil a nechal mě se vlčici postavit. Teď bych se klidně porval i holýma rukama, ale nějak se mi nechce rvát se pěstmi se ženou. I přesto, že vím, že je to lykan a že by mě pravděpodobně seřezala. Souboj na meče mi přijde tak nějak čestnější a jsem rád, když ustoupí a hodí mi zbraň. Obratně jí chytím a palcem vyzkouším ostří. "Pěkná." Ohodnotím šavli a s trochou smutku si vzpomenu na svou vlastní zbraň, o kterou jsem přišel. Trochu odstoupím, abych měl prostor, už se stavím do postoje, když si ještě na něco vzpomenu. Rukou zalovím ve vlasech a za kůži vytáhnu vzpouzejícího se hranostaje. "Mazej stranou." Položím tvorečka na zem a ten se okamžitě rozeběhne k Rhysovi, kterému skočí do náruče. I přes svůj vztek se držím zpátky a nevrhnu se bezhlavě do útoku. Nechci vlkodlačici hned na začátku odhalit všechny svoje trumfy. Jsem dobrý šermíř, alespoň mezi piráty jsem byl, teď mě navíc pohání zloba, ani tak bych si na sebe ale nyní nevsadil. Zaujmu obranný postoj a čekám, až žena udělá první krok. Chci nejdřív vidět, jak bojuje ona. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hodné holkyRhys, Bastien, AngharadPodvolím se těm slovům. Těm doteku. Podvolím se přirozeně a bez boje tomu konejšení. Jako bych byla zvíře - avšak... Jsem vlastně něco jiného? Jsou chvíle, kdy to vím. Kdy si pamatuji, jak se na mě díval Kapitán Koos, kdy si uvědomuji, jak na mě pohlíží Angharad, Zev, chvíle, kdy vidím Velitelův pohled a vím, co to znamená. Hodná Stvůra. Udělala jsi to dobře, Tali. Hodná holka, dokázala jsi to. Ne, nic se neděje, hodná Stvůra. Ne, je to v pořádku, šelmičko, hodná. Zasloužíš si odměnu. Sušenku? Hodná. HODNÁ... Hodná. Jsou chvíle, kdy vím, že je to špatně. Celé... Je to... Špatně. Jak jsem mohla dovolit, aby mě to slovo v sobě uvěznilo? Jak jsem mohla dovolit JIM, aby mě do něj zavřeli? Jak jsem... Jak jsem mohla dovolit JEMU, aby mi ho opakoval, vtloukal a vypaloval do mysli tak dlouho, abych toužila ho slyšet... Mírně se pousměji. Hodné holky se usmívají. Hodné Stvůry se o to aspoň snaží. Kvůli Veliteli, kvůli dračímu pánovi, který tu přede mnou stojí, drží mě za ruku a neuvědomuje si, jak mě jeho starost bolí. Ale jsem za ni vděčná. Jemu. Všem. Jsem hodná, a tak jsou na mě hodní. Je to výhodný obchod. "Nestačí. Nikdy to nestačí. Buď a nebo..." promluvím tichou viralštinou, hlasem, co postrádá emoce stejně jako můj výraz. Avšak ve chvíli, kdy Rhys váhá nad sebou samým - cítím to, ah... Kdyby jen věděli... Jak je těžké to cítit - zvednu jeho ruku, kterou mne lehce drží, zvednu ji a jako kočka se o ni otřu vlastní tváři, zatímco prsty se konejšivě dotknou jeho ramene a sjedou přes klíční kost k srdci, na kterém chvíli držím přitisknutou dlaň. "Hodný," zašeptám tiše. "Děkuji, dračí pán Rrrhys," dodám a odtáhnu se. Jsou to prázdná slova. Ale jsou to slova, která chce slyšet. Která chce každý slyšet. Jste hodní. Já jsem hodná. A tak vám za to děkuji. * * * "Jistě, kapitáne, rozkaz, kapitáne!" zatrylkuje Angharad zvesela, ale to už tasí svoji druhou šavli. "Já jsem pěkná. Ona je nádherrrná," zašklebí se, zatímco již kolem půlelfa krouží. Nechá proběhnout hranostaje k Rhysovi - od kterého v tu chvíli ještě o další krok odstoupím. Hranostaj páchne tou divnou poskvrněnou magií stejně jako pirát. Jakmile je Chico v bezpečí, Angharad se zaječením valkýry chystající se k poslednímu finálnímu úderu zaútočí. Rychle a prudce tne šavle obloukem. Ona si Bastiena rozhodně neoťukává, lesknoucí se čepel zbraně se pohybuje v rychlých secích a obloucích, se kterými na půlelfa dopadá se silou nemožnou je krýt, jen uhýbat. Angharad si boj užívá, potěšeně se usmívá, když se půlelf zvládá krýt, uznale se šklebí, když jí dokáže vstoupit do tempa a sám zaútočit. Ohohó! Kdyby se ti dva chtěli navzájem zabít, zřejmě by souboj skončil do pátého seku, avšak takhle se protahuje téměř na pár minut fines, rychlých výměn a kroužením kolem sebe jak dva dravci. Avšak každá legrace musí končit, a tak i tahle má svého vítěze a poraženého, o kterém se rozhodně v okamžiku, kdy se Angharad na Bastiena poté, co projde jeden její sek navalí, udeří jej - na její poměry opravdu něžně - hlavicí do brady a podrazí mu nohy. Nekoří ovšem svého soupeře potupným přikládáním ostří šavle ke krku, naopak kývne krátce hlavou a zbraň schová zpátky do kožené pochvy. Chvíli na to k půlelfovi přistoupí a nabídne mu ruku, aby mu pomohla vstát, jak se v takových případech dělává. Avšak když mu pomáhá na nohy... Přitáhne si jej v tu chvíli blíže, nakloní k němu tvář tak, že se její rty ocitnou tak smyslně blízko... "Mohla bych říct, že jsem tě nezabila jen proto, že jsi jim pomohl utéct," promluví k němu tiše, jen a jen jemu patří ten chraptivý hrdelní šepot milenky po čísle jejího života, "mohla bych i říct, že tohle máš za to, že jste ji zavřeli znovu do klece a uvěznili ji v její noční můře," v tu chvíli se odtáhne dost na to, aby si mohli s půlelfem pohlédnout do očí. "Ale řeknu ti jen - na piráta nejsi vůbec špatný, Skairipo," pousměje se namísto uznání a v ten okamžik od něj odstoupí. // snad Kat odpustí, že jsem rovnou předpokládala, že nabízenou ruku přijal :) zranění nechávám na tvé úvaze, po ráně hlavicí bude určitě trochu malátný/nemotorný |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Prohrát se ctí Rhys, Stvůra, Angharad Vlčice se na mě vrhne a já sotva stíhám před jejími útoky uhýbat. Už od začátku je mi jasné, že je mnohem silnější a rychlejší, než já. Sice se mi podaří několikrát zaútočit a zasadit pár pěkných úderů, ale většinu času se jen bráním. Je mi jasné, že kdyby chtěla, rozseká mě během první minuty. Ona ale zřejmě skutečně chce zjistit, jak bojuji. V jednom okamžiku už se natahuji po magii, chci svojí soupeřku zmást nějakou iluzí, vyvést jí z rovnováhy. Ale nakonec to neudělám. Tohle je přesně, to co chce. Neodhalím své trumfy, ale, a na to jsem na konci souboje opravdu hrdý, neuchýlil jsem se ani k žádné špinavosti. O tom, že jsem prohrál, vím, ještě dřív, než padne poslední úder. Takovouhle ránou by mě klidně mohla poslat do bězvědomí, takže to, že jsem skončil na zemi s rozraženou bradou, je vlastně výhra. Hlava se mi točí, ale zbraň jsem z ruky nepustil. Automaticky se chytím nabízené ruky a nechám se vytáhnout na nohy. Jenže tím to neskončí, vlkodlačice mě k sobě přitáhne a ucho mi ovane její horký dech. Nejsem tak docela ve stavu, kdybych dokázal smysluplně reagovat. Mozek se mi odkrvil a myslet je těžké. Ale...je mi dobře. Pevně stisknu její ruku a opětuji úsměv, než odstoupí a já se pustím. Trochu v tom okamžiku zavrávorám. "Díky, vlčice. Tohle jsem potřeboval." Je mi celkem jedno, jestli tomu rozumí. Důležité je, že je, že já se zbavil vzteku. Problém nezmizel, ale já jsem schopen ho nyní upozadit a vyřešit to, co nyní hoří nejvíc. "Doufám, že si to brzy zopakujeme, trénink by se mi očividně hodil." Vrátím Angharad její zbraň a vykročím ke Stvůře a Rhysovi. Teď už nemám problém se na ně podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Theia li Teŕrlach (VR) pro A pohádky je konecStrein, AlaayahSenátoru Galdenovi nemám již co říci a tak to ani nedělám. Snad se jen v duchu na chvíli opět přiblížím k oné necivilizované myšlence, že prostřelit mu kolena by nebylo jen výchovné, ale doslova meditativní očišťující činností. Připomíná mi to, proč nemám lidi... Ne lidi, senátory jako je on ráda. Ovšem tohle je má práce, osobní antisympatie musí jít bokem. Sukuba mne přestane zajímat v podstatě v okamžiku, kdy si nasadí pouta a nechá se odvést poslušna jako ovečka do policejního antonu. Jsem ráda, že to proběhlo bez jediného výstřelu či boje, ačkoliv v tuto chvíli mi dělá vrásky něco úplného jiného. A to Hogbin Jistě, proč mě to překvapuje. Přimhouřím oči, když vím, že se na mě nedívá, avšak jakékoliv známky nevůle se mi z tváře vytratí v okamžiku, kdy ke mně promluví. "Rozumím, vrchní komisaři Hogbine," formální odpověď, formální kývnutí hlavou. Naposledy pohledem zavadím o Galdena. Je to ta chvíle, kdy mám pocit, že do Viribu na převýchovu bychom měli zavírat někoho zcela jiného. Ale záleží na tom snad? Ne. Galden v tuto chvíli přestal být mým problémem, aspoň na chvíli. Informuji své muže o skončení celé akce a dle pokynu komisaře vyrazím udělat přesně to, co po mně chtěl. Aspoň si pročistím hlavu... |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Iluze Aivaický les Caithe, Kaera, šaman Muž se zamyslel a podíval se na ženy. Obě byly krásné a jemu se přirozeně dobře pracovalo v takovém obležení, kdyby snad měl možnost dámy pozvat na víno anebo kdyby snad mohl kněžku požádat o požehnání bohů, byl by daleko spokojenější. Namísto toho ale musel být v Aivaickém lese a přemýšlet nad otázkami, na které snad neznal odpověď. A nebo se právě bál, že na otázky odpověď zná. “Jen sérum, které chci studovat, s tím si starosti nedělejte, milostivá,” usmál se šaman a pokrčil rameny než se rozhodl pokračovat. “Co vím, les se lidí bojí, proto byl tichý a skutečně bych nedoporučoval se tam vracet, ačkoliv by mě zajímalo, komu hlas patřil. Neměl přízvuk Virala, to ne… Mnohem zvučnější, ale nevím. Nemyslím si, že je v našich silách udělat více,” povzdychl si, než se jeho oči rozzářily a on se usmál. “Jaký je teď náš plán? Je na čase se vrátit zpátky do Acrine? Nebo se tu ještě chcete zdržet, milostivá? Možná by velitel jednotky svolil a nechal pár zvědů jít s vámi.” |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Hodný?Angharad, Bastien, StvůraZmatek a překvapení. Tak by se dalo popsat to, co jsem cítil, když Stvůra opět promluvila viralsky. Věděl jsem, že to umí, ale vždycky mě to zarazilo. Jednotlivá slůvka jsem poznával z dávno zapomenutých lekcí, ale jejich význam mi unikal. Nadechl jsem se pro odpověď, ale než mi stačila jediná hláska přejít přes rty, zvedla mou ruku ke své tváři a otřela se o ní. Otázky se vytratily. Když pohled v mých očích zjihl, bylo očividné, že už na nich nezáleželo. „Děkuji,“ zopakoval jsem pomalu a ještě jednou stiskl její dlaň, než se stihla docela stáhnout. „Opravdu,“ usmál jsem se. Ne tak jako obvykle. Slabě, rozpačitě, váhavě. Přesto upřímně. Nepřítomně jsem přikývl na zpěvavou odpověď Angharad a obrátil se zpátky ke dvěma bojovníkům. V žaludku se mi usadil ten nepříjemný pocit, který napovídal, že jsem tohle rozhodně neměl dovolit. Chico se rozeběhl naším směrem, hbitě se mi vydrápal po nohavici až do náruče a přitiskl se mi na hruď. Tam, kam dosud hřála Stvůřina slova. Hodný. Chtěl jsem tomu věřit. Potřeboval jsem tomu věřit. Přivřel jsem oči a naslouchal zpěvu čepelí. Ačkoliv se ale souboj odehrával přímo přede mnou, snad jsem ho ani nevnímal. Jen řinčení zbraní, které se mi s každým úderem vzdalovalo. Bezděky jsem hladil hranostaje palcem po hebké srsti, v hlavě události předchozí a budoucí. Přemýšlel jsem. O svém slibu, o Bastienově dohodě s démonem, o jeho úkolu. O tom, co by mi řekl otec. Co by udělal na mém místě? „Pěkný zápas,“ hlesl jsem – snad trochu opožděně, protože jsem si uvědomil, že skončil, až když se oba bojovníci navrátili až k nám. „Předpokládám, že se nyní můžeme navrátit k neodkladným záležitostem,“ krátce jsem pohlédl na Bastiena, abych se ujistil, že si nerozmyslel naše další kroky. „Měli jsme v plánu informovat lady Graycott o… jisté záležitosti, která se týká její sestry. Ale máte pravdu, poručíku. Kapitán Hideon by měl být přítomen. Kde jste říkala, že se nachází?“ |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Neobvyklé návrhyBlanchette "Ano, mylady. Viribus je...kruté místo. Monument tyranie. Místo, které by nemělo existovat..." Zarazil jsem se, o mé politické názory tu teď nejde. Jde o elfku a její očividné utrpení, které způsobila její představivost povzbuzená mým popisem. Ale copak jsem měl lhát? Ohýbat pravdu, jak to má Acrinský dvůr často v oblibě? Ne. Zasloužila si pravdu, i když to byla ošklivá pravda. Když se přiznala ke své slabosti a k úmyslu zabít někoho z Republiky, pravděpodobně samého Vexareho, došlo mi s úžasem, překvapeně jsem vzlédl. A vzápětí se můj výraz změnil, v pozvolný, potěšený a maličko vlčí úsměv. To, co jsem viděl v těch temně fialových očích, mi bylo povědomé, znal jsem ten pocit...a chápal ho. Mám-li porovnat armády Republiky a Království, tohle byla jedna z věcí, kterou elfové docela zvládli. Poručík Angharad toho byla příkladem, i když, pravda trohu extrémním. A tohle se zdálo jako skvělý nápad. "To se mi zdá jako skvělý nápad," prohlásil jsem nahlas a pokýval hlavou. "Kdy myslíte, že budeme moci začít?" Neviděl jsem důvod, proč kolem toho dělat zbytečné okolky. Lady Graycott byla svobodná žena a pokud to bylo její rozhodnutí... "Myslíte, že i já bych vás mohl požádat o laskavost? Svým způsobem jde také o boj, i když mými nepřáteli jsou formuláře, razítka a stoické tváře. Nevím, zda o tom víte a nebo zda to má mezi vašimi agenty nějaké hloupé jméno, jako 'Hideonovo hledání' či tak něco..." Ah, blábolím. K věci. "Eh, omlouvám se...chci říct, každý půl rok, přibližně, dorazím na centrálu Výzvědné služby. Každý půlrok hledám jména a lidi, každý půlrok ta stejná. A každý půlrok se potýkám se svými fantomovými nepřáteli. KVS je vaše bojiště. Myslíte, že byste mohla...?" Připadal jsem si hloupě a tak trochu podle, jakože ji využívám, ale...neměl jsem sílu na další půlroční kolo. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Konec dobrý, všechno dobré?Agharad, Bastien, RhysMá slova, byť jich neřeknu mnoho, za sebou nechávají kýžený pocit vyvěrající z Rhysova podvědomí. Vím, že je potřebobal slyšet stejně jako je potřebuji slyšet já. Pořád. Za vše, co udělám. Jako by se snad bez toho měl zhroutit svět, jako by jedno nevyřčené "hodná" znamenalo, že přiletí loď připomínající bouřkový mrak a já zase budu stát bezmocně na mýtině a ukazovat zuby, zda je mám zdravé. Odstoupím od Rhyse i Chica, čepel zazvoní a kousek od nás začne ten smrtící tanec. Téměř jej nevnímám, nepřítomně hledím před sebe ztracena v myšlenkách a vzpomínkách. Stojím. Nehnutě zírám do přibližující se hlavně revolveru, dokud se ledové ústí nedotkne mého čela. Opřu se o něj. Srdce buší. V ústech cítím železitou chuť krve. "Opravdu chceš zemřít tak moc zemřít? Opravdu se tak snadno vzdáš? Opravdu je necháš, aby tě takhle porazili? Jestli ano... Řekni to. Řekni to slovo a udělám to hned." Velitelův hlas je neúprosný. Něco ve mně chce vyhrknout ano. Jedno jediné ano a skončit to hned. Avšak... Z pootevřených rtů vyjde jen štkavé vzlyknutí. Nevím, co chci. Nevím, co bych měla chtít... V ten den jsem učinila rozhodnutí. První opravdové rozhodnutí svého nového života. Rozhodla jsem se žít, rozhodla jsem se být hodná. Pro něj. Ovšem teď... Dnes a tady to bylo poprvé, co jsem jsem o tom zapochybovala. Poprvé, co moji mysl pročísla ta studená syčivá myšlenka... Že by to tak bývalo lepší. Už nikdy bych se nemusela bát oblohy. Už nikdy bych se nemusela bát, že jednoho dne... Z temného místa, kam mě zaženou vlastní úvahy, kterým jsem se celé ty dny vyhýbala, mě vytrhne konec souboje. Zamrkám, nejistě přešlápnu z nohy na nohu, když se Bastien přiblíží, byť v doprovodu Angharad. * * * "Děkuješ? Oh, v tom případě to mám u tebe schované, Skairipo," odpoví Angharad hbitě. Druhou zbraň též zatasí a vykročí po boku Bastiena k Rhysovi a ke mně. "Oh, beze všeho. U nás je každý vítán, pokud se nebojí trochy krve," na tváři se jí objeví ten vlčí úsměv. Jistě není jediná, kdo by si chtěl poměřit s Bastienem sil. "Lady Wynelle?" zpozorní Angharad, když Rhys promluví a vzápětí přikývne. "Kapitán Hideon měl namířeno na ústředí Královské výzvědné služby, jaká to náhoda," odpoví a pohledem zalétne ke mně. Ústředí KáVéEs. Sotva slyšitelně dlouze vtáhnu vzduch do plic a zase jej dlouze vydechnu. "A jaké to štěstí, že jste narazili zrovna na nás dvě, kapitáne!" slyším Angharad říkat s až... Nezdravým nadšením. "S naší pomocí zajisté najdete lady Greycott i kapitána Hideona bez zbytečných zdržování, přeci jen to by bylo, když tady Stvůra je Hledačkou, nejlepší v celém oddíle," její žluté oči se zabodnou do mě. "A Hledačka dělá co, hm?" "Hledá," odevzdaně si povzdechnu. "Nachází, Žlutoočko," opraví mě Angharad důležitě. "A přestaň se tvářit jako kdyby tě někdo tahal za ocas. Tady Skairipa tě jistě nekousne, že?" podívá se po Bastienovi pobaveně, když mi shrne vlasy z tváře za ucho. Křečovitě polknu a přikývnu. S Angharad se nikdy nedalo diskutovat. Pokusím se znovu usmát, ale nejde mi to, stíny z mé pobledlé tváře už nezmizí. "Rády Vás doprovodíme, kapitáne, Skairipo..." Angharad se krátce ukloní v tom rozšafném gestu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Někdo další Rhys, Stvůra, Angharad "Jsem Bastien. A příště porazím já tebe." To první nevím, proč jí říkám. To druhé je důkazem, že o sebevědomí mě vlčice rozhodně nepřipravila. Elfova slova potvrdím jen souhlasným pokývnutím hlavy. Vztek vyprchal a já jsem připravený vyložit lady Graycott, co vím. Dost možná se nyní cítím i o něco více připravený, než před soubojem. Odhodlání mi ale dlouho nevydrží. Zamračeně pohlédnu na Rhyse, když zmíní kapitána Hideona. Netuším, kdo to je, a vlastně je mi to jedno. Jsem si ale naprosto jistý, že u tohohle rozhovoru nikoho dalšího nechci. Rukávem si otřu krvácející bradu a zamračím se na Rhyse. "Tohle jsme si nedomluvili." Okamžitě se jím zase cítím zrazený. Měl jsem za to, že jsem mu dost jasně řekl, že čím méně lidí to bude vědět, tím lépe se budu cítit, a tím nápomocnější budu. Od toho rozhovoru neuběhlo ještě ani pět minut a on už mi shání publikum. "Řekl jsem, že budu mluvit s lady Blanchette, a s nikým jiným. Ani s ní..." Kývnu ke Stvůře. "...ani s ní..." Můj pohled se přesune k vlkodlačici. "nic proti...a rozhodně ne s tímhle Hideonem!" Očima znovu najdu elfa. V mém pohledu se nyní mísí zloba se zoufalstvím. Celá situace se mi už dávno vymkla z rukou. Jestli jsem kdy měl nějaký plán, tak ten je nyní v troskách, a já jsem tažen někam, kde určitě nechci být. Pohled mi sklouzne z Rhysovi tváře, na jeho hruď, ke které se pořád ještě tiskne Chico. I ty, Brute?! Ten zrádce si natolik užívá jeho drbání, že by si pravděpodobně ani nevšiml, když bych při souboji skapal. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro Acrine5. den, rozhovor s bratrancemDalyor, Athrian Jeden problém se nalezením mého syna vyřešil, přičemž jsem na něj nemohl být v životě předtím snad pyšnější. Nejen, že se mu povedlo dostat ze zajetí samotnému, ale ještě k tomu měl informace. Důležité informace, které dost možná v budoucnu zachrání mnoha životů. A také nepříjemnou pravdu, že se z pirátů, kteří dříve nebyli nic víc, než jen banda raubířů, co dělala potíže na našich hranicích, postupně stávala nebezpečná hrozba. A tohle už nemohlo být nadále tolerováno. Alespoň ne do té doby, dokud jsem se cítil za ty lidi zodpovědný. Právě tohle byl jeden z důvodů, proč jsem posledních pět dní, společně s válkou blížící se na obzoru, zůstal prakticky většinu dne a noci na nohou místo toho, abych se pokoušel nalézt si trochu času na odpočinek, kterým bych rozhodně po takové dlouhé době nepohrdl, ve snahách připravit armádu na těžkou budoucnost, která byla před námi. A netrvalo dlouho, než se naskytla první možnost, jak se potencionálně zbavit jedné ze dvou hrozeb. Příležitost v podobě jednoho z pirátů, který měl nedaleko setkání společně s Rhysem a Blanchette Grayscott. Samozřejmě když jsem o tom poprvé slyšel z úst mého syna, nebyl jsem zrovna nadšený z myšlenky, že bychom jej měli nechat jít...Naopak jsem jej chtěl napoprvé nechat zajmout a na výstrahu popravit za jeho zločiny a zločiny jeho kumpánů. To by ale náš problém vůbec nevyřešilo a akorát by to vybídlo tu verbež k častějším nájezdům na našem území. Ne, problém se musel řešit hezky u zdroje a to nejlépe v tom jejich skrytém hnízdě kdesi mezi lítajícími skalami. Naštěstí Hideon měl zrovna lidi na to a měl je po ruce. Byl to teprve až pátý den od našeho návratu zpátky do Acrine, kdy už bylo o většinu podstatných věcí postaráno a já měl konečně i trochu času pro sebe samotného, abych se mohl hodit do kupy na blížící se audienci u Athriana a užít si pořádnou horkou lázeň, kterých jsem si zpravidla moc neužíval. Ještě dodnes si pamatuji mého otce, jak mi pořád opakoval a vtloukával do hlavy, že dobrý velitel jde příkladu svým mužům a žije za stejných podmínek jako oni. Audience u krále je ale audience u krále. A tak tedy, upravený, dlouhé rudé vlasy spoutané a spletené do jednoho jediného copu, a kupodivu oděný nikoliv ve zbroji, nýbrž v prosté elfí bílé tunice, která akorát zvýrazňovala rysy dračího generála, jsem kráčel v tichosti skrze dlouhé chodby Acrinského paláce vstříc pracovně mého bratrance. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Plus jedna…? Pokoj pro hosty v Acrinském paláci Wynelle a Ryllanderys Zamrkala jsem překvapeně na mé společníky a především na Ryllanderyse, se kterým jsem neměla prakticky nic společného jen to, že jsem… Chytla jeho pozornost, když jsem se vrátila do Nothie. Bylo to snad něco zvláštního? Nebyla jsem o tom moc přesvědčená, ale nic jsem mu nerozmlouvala. Možná jsem ale měla, když mě pozval, necítila jsem se na plesání a nepřipadalo mi to uctivé vůči panovníkovi. Nemohla jsem se radovat jako každý Nothian, mohla jsem se jen poslušně usmívat a byla bych nerada, kdyby Ryllanderys kvůli tomu na plese trpěl, ale sobecká touha mi radila jinak. Posadila jsem se, když se o mě Ryllanderys otřel a prohrábla jsem si dlouhé vlasy. “A víš, že to nebude jako kdybys šel na ples s jinou? Že necítím emoce a že se nebudu smát každému vtipu, který mi tedy řekneš? Teda, pokud by sis to žádal, tak ano, dělala jsem pro své pány už šílenější věci,” mávla jsem nad tím rukou a zamrkala na desátníka. “Samozřejmě, že bych se ráda přidala, ale nejsem si jistá, že by vám to zpříjemnilo ples.” poznamenala jsem upřímně. Ačkoliv jsem si přála být z nabídky nadšená jak puberťačka (které by jistě navlhly i spodničky a nad nabídkou by nepatřičně výsknula až by skleničky praskaly), prostě to nešlo. Své ochránkyně jsem si zvykla vypouštět ze své mysli a stejně se nebavily se mnou, ale s mužem. Já byla jen mužovým předmětem a tak jsem se chovala. Znovu jsem se položila a tentokrát se na Ryllanderyse usmála. Byl mladý a já si možná zasloužila nějakou pozornost, která by nevyústila v hon nebo v bití. “Ale pokud vám to udělá radost, ráda vás doprovodím…” |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon a princ Okraj Aivaického lesa Annabelle, Isabella, démon a Eglas Démon se uculil na svou dceru, když viděl její nadšení a chtěl jí nějak potěšit, když už musela tolik trpět na značku cizího démona, ale navíc chtěl utěšit svoje smysly a poznat, kdo je ten tajemný muž, kterého našli. Věděl, že děti milovaly pohádky, snažil se pohádky načíst, když v době své největší slávy lovil děti a živil se jejich dušičkami, ale teď to bylo něco jiného. Chtěl nějak z té pohádky udělat skutečnost a ukázat Isy, jak je ten svět kouzelný a úžasný. A přitom se chtěl pokusit nevyděsit “Hadího prince”. “Princ hledá svého otce,” řekl démon a usmál se. To bylo ale to jediné, co věděl, démoni dokázali vycítit největší touhu člověka, touhu, která bytost hnala kupředu, ale jak ji vyplnit či co s touto informací dělat bylo už na nich. “Nesmíme Prince vyděsit.” uculil se a stiskl ruku malé dívky, než znovu zvedl hlavu ke stromům. “Rád bych ti pomohl. Nic za to nechci, jen bych chtěl poznat, kdo jsi. Dlouho jsem spal a nikdy jsem neviděl tobě podobného. Může za tebou má dcera? Já se ani na krok nepřiblížím.” řekl. Isy… Věřil, že bude v bezpečí, věřil, že je z Prince nadšená a chtěl, aby šla za ním a zároveň chtěl odlákat pozornost hada aby se také mohl přiblížit. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Bratranci Králova pracovna Dalyor a Athrian Cesta ke králi byla poklidná. Generál ani nikoho podezřelého po cestě nepotkal, nepotkal ani živou duši a to až na jednu. Až na slepou kněžku, co mu věnovala lehce neklidný pohled (který byl limitovaný a dal se poznat jen z jejích rtů). Nadechla se a sevřela ruce v pěst, než se jen lehce poklonila a vyrazila dál svou cestou. Měla snad něco na srdci? O té ženě se tradovalo, že je bezcitná, ale na druhou stranu to přispívalo k tomu, že se mohla účastnit soudů a byla nestranná a nikdo nepřihlížel jejím názorům proto, že by ji měl rád. Pouze proto, že byly rozumné anebo naopak, když byly nerozumné, nikdo se nebál říct to nahlas, protože kněžka nebyla pro nikoho ohrožením. Snad jen pro Wynelle. Athrian okamžitě vyzval Dalyora aby vešel a upravoval si rovněž neklidně svou košili. Třásly se mu ruce, nezdál se být ve své kůži, ale Dalyor byl někdo, koho se nebál vyzvat ke vstupu ani v takovém stavu. “Předtím, než cokoliv řekneš… Není to tak.” řekl jen. “Rád tě vidím a vítám tě,” usmál se už o něco klidněji Athrian a poté přešel ke svému bratranci, aby si ho mohl prohlédnout. “Klid ti prospívá, ačkoliv bys neměl ležet tolik v dokumentech. Staráš se o sebe dobře? Odpočíváš dost? Nepřivolal jsem tě kvůli politice, chtěl jsem jen vědět, jak se máš a jaký je tvůj stav… Je něco, co mohu udělat? Co mohu udělat pro tebe? Armádu? Draky? A jak se vůbec máš?” najednou se jeho neklid vrátil a král sevřel ruce v pěst a přešel ke křeslům. “Prosím, posaď se. Služebnictvo nám donese něco na zub a k pití.” |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro Zahrady Kapitán HideonMráz mi přejde po páteři při pohledu na kapitánův dravčí úsměv, snad se i slabě začervenám. A to i přesto, že bych se pravděpodobně měla spíše obávat, jestli jsem si právě neukousla sousto příliš velké na dvorní dámu. “Myslím, že vhodné bude začít po plese?“ Troufnu si navrhnout, ačkoliv má motivace pro to je spíše sobecká. Přála bych si být schopna si na plese zatančit. S ním. Všechny mé úvahy však přeruší jeho vlastní prosba o laskavost. Vyposlechnu si se zaujetím oč kráčí, a když dojde na Službu, tiše si povzdechnu. “Vidím, že jste narazil na pověstnou razítkovou hradbu...“ Přikývnu, že vím, o čem mluví. “Ta vydrží víc než samotná Zeď.“ Pousměju se jen nepatrně. KVS sdílí své informace, považuje li to ovšem za opodstatněné. Stohy formulářů, kterými brání sve znalosti ve všech jiných případech je mi dobře známá. “Pokusím se Vám pomoci, Kapitáne. Nedovedu sice zaručit, že bude v mých silách dostat Vás přes formulář 245-c, ale udělám, co budu moci.“ Slíbím měkce. “Kdy plánujete se na velitelství vydat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro … až se ucho utrhne.Angharad, Bastien, Stvůra„Lady Wynelle,“ potvrdil jsem domněnku Angharad a krátce na ní pohlédl, v očích viditelnou starost o elfskou vědmu. Stále jsem nevěděl, co jsem měl dělat s Bastienem a se značkou Hladového, ale… když jsem se vzpomenul na všechny večery ve slujích strávené ve společnosti Wyn, její drobnopis vedle mých skic, na roztřesené objetí po všech těch letech, dokonce i lehký polibek, který mi vtiskla na rty… nepochyboval jsem, že tohle byl další krok. Správný krok. Wyn se nesmělo nic stát. A naštěstí mi Angharad okamžitě nabídla pomoc, ale – přijmout jsem ji nestačil. Bastien nesouhlasil. Opět se začal rozčilovat a já… toho měl tak akorát dost. Kdybych chtěl, mohl jsem ho nechat na KVS a nechat je, ať si to s ním vyříkají. Chico nejspíše vycítil změnu v mém rozpoložení, jelikož se mi zavrtěl v náručí. Sklonil jsem ruce, aby se mohl navrátit ke svému páníčkovi, a pomalu vydechl. Hodný. Promnul jsem si čelist a konečně na něj pohlédl. „To stačí, Bastiene,“ promluvil jsem nesmlouvavě a, abych řekl pravdu, unaveně. „Wynelle je v nebezpečí a tebe sem poslal démon. Lady Blanchette bude tuto skutečnost muset nahlásit KVS a pak je jen otázkou času, než se to kapitán Hideon dozví.“ Nemluvě o tom, že nyní o tom již věděly dvě jeho podřízené. „Spolupracovat s nimi je jenom ve tvém zájmu. Hideon je ten, o kterém jsem mluvil. Pokud někdo pochopí tvou situaci, bude to on.“ S tímhle jsem se od něj odvrátil a úkosem hlavy oplatil vlčici úklonu, pak jsem se usmál na Stvůru. „Za váš doprovod budeme rádi. Celá záležitost se tak jenom urychlí,“ a možná jí to dokonce i pomůže navrátit se do starých kolejí. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro DémonBastien, Rhys, Angharad"Angharad. A o tom si nech leda zdát," zašklebila se vlkodlačice. * * * "... ani s ní..." Couvnu, kousnu se provinile do rtu. Reflex. Udělala jsem něco špatně? Smysl tohoto rozhovoru mi trochu uniká, soustředit se na rychlou Nothijštinu obou mužů mi v tu chvíli dělá trochu problém. Avšak čemu rozumím dokonale je, když Bastien vysloví Velitelovo jméno. V tu chvíli k němu i rychle vzhlédnu s nevyřčenou otázkou v očích. Ale jen na chvíli. Ostře se nadechnu, když padne z Rhysových úst to slovo, to nebezpečné temné slovo. "Démon." Oči mám rozevřené dokořán, když hledím na Bastienovu ruku přesně do míst, odkud vyvěrá jeho osobní temnota, odkud čpí a křiví jeho auru, jeho duši ta nečistá síla. Démon. O démonech mi občas vyprávěl kapitán. Nebyly to hezké věci. S polknutím přelétnu očima na Chica v Rhysově náručí. I on byl poznamenaný. "Velitel pochopí, vědět, co dělá," hlesnu tiše svůj příspěvek do diskuze a před Rhysovým úsměvem tentokrát jen uhnu pohledem. "Urrychlí, ano, pane," souhlasím mechanicky. Za to Angharad vyjede obočí málem k čelu, když tak sleduje onen rozhovor. "Tohle je Nothie, Skairipo, nakonec se tu nic neutají," pokrčila rameny, ačkoliv nyní si Bastiena prohlížela opravdu důkladně. "Nemáš se čeho bát, když budeš spolupracovat," ušklíbla se, "při nejhorším, slyšela jsem, že hoši od kávées nejsou moc dobří v mučení, he?" uchechtla se tomu vlastnímu nevhodnému vtipu než potřásla hlavou. "Démon," zabručela vzápětí spíše sama pro sebe, "s tím jsem taky ještě nebojovala," dodala zamyšleně. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Zrazený Rhys, Stvůra, Angharad A veškeré mé naděje vyletěly komínem... Hleděl jsem na Rhyse a nemohl uvěřit, že mi tohle vážně udělal. Až do tohoto okamžiku jsem byl skutečně odhodlaný spolupracovat. Co víc, byl jsem to já, kdo s tím vším začal a rozhodl se Wynelle varovat. Jediné co jsem chtěl, bylo nadiktovat si podmínky, za jakých budu vypovídat. Elf se tvářil, že to chápe, ale zřejmě to byla jen nějaká jeho hra. Rozhodně jsem nečekal, že vytroubí moji hanbu hned před prvním, koho potkáme. Zapamatuj si to! Slovo elfa nestojí ani za zlámanou grešli. Chytil jsem Chica a teď jsem to byl já, kdo si ho přitisknul k hrudi. Snažil jsem se tím zaplašit onu palčivou bolest, která mě tlačila na prsou. Jako by mi tam někdo bodnul nůž. Ničemu nepomůže ani to, že si vztáhnu i jeho poslední slova. ...urychlí? Troubo! Tím myslí, že když teď budeš vzdorovat, tak tě tyhle dvě zpacifikují. To, že ještě nemáš na rukou pouta neznamená, že nejsi vězeň. Jestli jsem do teď nelitoval toho, že jsem nezůstal s kapitánem Koosem, tak nyní toho už lituji. "Seru ti na Hideona a seru ti na Blanchette. Řeknu jim co vím, ale my dva jsem spolu skončili." Bodnu elfa prstem, do hrudi. Přišel jsem s dobrou vůlí, ale on, od mého příchodu už podruhé, zradil mojí důvěru. Byl bych pěkný blbec, kdybych se mu, i potom všem, chtěl ještě někdy s něčím svěřit. Minulost jako by náhle nabyla daleko jasnějších kontur. Netuším, proč jsem si myslel, že tentokrát to bude jiné. Žaludek se mi obrací odporem. I s tím zatraceným démonem byla lepší domluva. |
| |
| soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Jen já a npcéčka. V kapitánově kajutěn se probírám dokumenty a snařím si udělat předběžnou představu o tom, co se tu stalo. Vypadá to, že se někdo pokoušel dostat do sejfu, ale neúspěšně. Že by ta půl-elfka? Nebo je ve hře nějaká další třetí strana? Po zběžném průzkumu dokumentů určím vojáka, který tyto důležité informace převezme do úschovy. Pak se vydám k motorům. Tady to vypadá jako přii Armagedonnu. Nosníky jsou zprohýbané nárazem, některé dokonce ožehnuté výbuchem. Bednění uvnitř je popraskané, většina beden se utrhla ze svého stanoviště a zavalila volný prostor, prostě nepořádek. Naštěstí to nevypadá, že by hrozil lodí nějaký nenadálý výbuch. To je, upřímně řečeno, úleva. Přesto se pokusím dostat do strojovny. začnu tedy pracovat na malé cestičce, kudy se pak já, nebo nějaký šikovný dobrovolník protáhne.No, vzhledem k tomu, že já jsem...no...já, tak to vezmu na sebe. Nenesl bych moc dobře, kdyby se místo mě někdo jiný vystavoval nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro If it's not too much trouble...Blanchette V hlavě jsem provedl několik rychlých propočtů a zatvářil se lehce...stísněně. Vycházelo to, téměř ironicky přesně. "Bohůmžel mylady, několik následuících dní po plese budu...indisponován, vzhledem ke své... nemoci." Bylo nepříjemné o tom mluvit, ale bylo by nefér to lady Blanchette neříct. "Ale nemusíte se obávat, odpočinu si a budu jako nový..." Pokusil jsem se aspoň o odlehčuící úsměv. Moc to nešlo. Překvapilo mě, s jakou lehkostí Blanchette souhlasila pomoci se proplétat bludištěm byrokracie. Nebyla snad také agentkou KVS? A o mně pořád kolovaly zvěsti, že jsem Viralský špeh, i po tolika letech. Možná proto to byl jeden z důvodů, proč mi nevydali ani informace k Nothii vcelku insignifikantní. "Hledám iformace o posádce lodi Bouřný lovec, kterou vlastní kapitán Avery Jayce," ovládl jsem se a to jméo vyslovil jen s lehkým, nepatrným náznakem ledové nenávisti. "Nicméně jediné, čeho jsem se vždy dopátral je zatykač vydaný jeho veličenstvem," vysvětlil jsem své pohnutky, snad abych smazal případná podzeření. "Vlastně jsem na velitelství mířil právě teď, ale řekl jsem si, že procházka zahradou by mi mohla pročistit hlavu a jak jsem zmínil, dodat inspiraci. A našel jsem vás," prohlásil jsem spokojeně. V tu chvíli jsem to prostě řekl jako faktickou posloupnost událostí a nedošlo mi, že to nejspíš vyznělo jako lichotka. Vidět to desátník, prohýbá se smíchy. "Možná to tedy bylo řízením Keloae," dodal jsem ještě. To už by Ryllovi způsobilo asi dušnost, protože jsem právě nevědomky řekl 'možná je to osud.' "Samosebou bych vás nechtěl vyrušovat z vašeho odpoledního odpočinku," dodal jsem rychle a začal vstávat. "Ale vaše pomoc by skutečně byla neocenitelná..." |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Trochu života do toho umíráníWyn a čím dál tím zoufalejší ochránkyně Ryllanderys se hbitě posadil, (způsobem který provedl s jeho muskulaturou zajímavé věci) a pohlédl na Wyn, jestřábí oči lesknoucí se ve světlě svíček. "Ale Wynelle - smím vám tak říkat? - mě by ani ve snu nenapadlo vás do něčeho nutit," ubezpečil ji a na okamžik se zamyslel, než se lehce pousmál. "Příliš nad tím uvažujete, má drahá. Plesy je přece od toho, abychom se jednou za čas uvolnili, bavili se nevhodně na účet ostatních členů Acrinské smetánky, tu pomluvili komtesu, tu zesměšnili vévodu tak, že se nebude ještě měsíce ukázat na věřejnosti," zakřenil se. "Jdeme na ples abychom tančili, pili, pili víc, tančili na stolech, lili víno do výstřihu hraběcí sestřenice...však víte...abychom žili." Zasmál se tiše a byl to smích jako černý samet, plný a hebký. "I když pro nás je život často velmi dlouhý, pořád nevidím důvod, roč he neužívat plnými doušky. Obzvláště pak ty dobré a příjemné věci, které občas skýtá. Co říkáte?" |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro NelogickyAngharad, Bastien, Rhys„Děkuji,“ přikývl jsem na slova Stvůry, i když mi neunikla její vyplašená reakce. Každopádně jsem nepochyboval o tom, že se na ní dalo spolehnout. Nad poznámkou Angharad jsem se přece jenom musel pobaveně pousmát. „Možná jednou, poručíku. Doufám, že si na mě vzpomenete, kdyby na to došlo. Občas je potřeba bojovat ohněm proti ohni.“ Pak ale Bastien přistoupil blíž s nebezpečným výrazem v očích. Každičký sval v mém těle se napnul, srdce zrychlilo, smysly zpozornily, ale nepohnul jsem se. Napřímil jsem se a vyzývavě na něj pohlédl. Čekal jsem vážně, že mi vrazí? Nebo že se o to aspoň pokusí. Místo toho se ale jen jeho prst zapíchl do mé hrudi. Zamrkal jsem. Možná trochu zmateně. Za svým rozhodnutím jsem si stál a snad jsem v tom okamžiku ani nechápal, co se stalo tak hrozného, že se uchýlil k tak fatálním slovům. Napětí v ramenech trochu povolilo, když jsem si uvědomil, že přece jenom nezaútočí. Hleděl jsem přímo na něj a možná něco chvíli hledal, ale nacházel jsem jen rozhořčení a zklamání. A pak jsem se náhle – nelogicky – snad dokonce nevědomky natáhl k němu. Dlaní jsem zavadil o jeho potetovanou tvář, přičemž mě světelná magie šimrala na konečcích prstů, než se vsákla pod kůži mladého půlelfa. Hřála, mravenčila a nakonec i léčila. Zranění se stáhly, až po nich zůstala jen krev, která se stačila srazit na kůži. „Pokud to tak budeš chtít,“ přikývl jsem, než jsem ho zase pustil a ustoupil. Těžko jsem mu mohl bránit v tomto rozhodnutí. Přinejmenším ne, pokud bude spolupracovat s vyšetřováním KVS. S tímhle jsem natočil hlavu k vlčicím a očima zabloudil ke Hledačce. „Stvůro, kdybys byla tak laskavá a nasměřovala nás…“ |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Možná zlepšující se denTheia li Teŕrlach, Alaayah "Komisaři Hogbine, rád vás vidím." pronesu upřímně, jelikož je to první člověk, který se ke mně chová zdvořile po dlouhé době. Rozhodně to oceňuji, jelikož je to příjemná změna. Otočím se na velitele své ochranky a gestem mu naznačím, že stačilo a má odvést mou ochranku s ulice. "Důstojnice Teŕrlach doufám, že se příště potkáme za příznivějších okolností." rozloučím se zdvořile s důstojnicí, co začala celý ten rozruch. No, není její vina, že mám špatný den. Jen dělá až moc zapálení svou práci. Je zbytečné hledat nepřátele, tam kde nejsou. uvažuji zatím, co sukubu nakládají do antonu. "Takže pojedeme vašim vozem, když jej tu máte přistavený." usměji se na komisaře a nasednu do limuzíny a klidně čekám než nasedne komisař. "Mohl bych se zeptat, co toto celé mělo znamenat?" zeptám se komisaře. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Hojivý dotek Rhys, Stvůra, Angharad Svých slov jsem litoval, hned jak jsem je vyslovil, zpátky už ale vzít nešla a tak jsem jen zachmuřeně hleděl na elfa před sebou. Vypadal...unaveně? A možná trochu nechápavě. On dost možná vůbec nerozuměl tomu, co mě tak rozčílilo. Očekával jsem snad, že budu jeho prioritou? To bylo hodně hloupé...tou byla Wyn...musela jít být. Najednou na mě také padla únava. Poslední týden byl opravdu hodně náročný a já si myslel, že když sem přijdu, všechno najednou bude jasné. Jenže nebylo tomu tak, byl to boj...zase. A já prohrával...zase. V prvním okamžiku jsem chtěl ucuknout, když ke mě Rhys natáhnul ruku. Jiskření magie se mi ani trochu nelíbilo, pak mi ale hlavou proběhla vzpomínka na to, jak se mě dotknul v altánku, a uklidnil jsem se. Magie mě lechtala na kůži a příjemně hřála. Angharad mi nezpůsobila nijak velké zranění, ale i poslední zbytky bolesti se rychle vytratily. Pocítil jsem osten zklamání, když se elfova ruka stáhla. "Děkuju." Zamumlal jsem tiše a rukou si otřel zbytky krve. Najednou jsem neměl chuť se s někým přít, nebo vzdorovat. Chtěl jsem jim říct to málo, co vím a zalézt někam, kde budu sám. Dobře jsem si uvědomoval, že se taky může stát, že skončím někde v žaláři, protože mě budou považovat za nebezpečného. Teď už mi to ale bylo jedno. Alespoň bych byl sám. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Plesové vyhlídkyBlanchette "Oh!" Vyhrkl jsem, když mě na to upozornila. Ani jsem si neuvědomil, že stále držím její prsty ve svých a pomalu je pustil, i když mi v dlani pořád zůstávalo její něžné teplo. "Omlouvám se," dodal jsem, téměř automaticky a vydal se společně s elfkou směrem pryč ze zahrad, tam, kde se nacházelo ředitelství KVS. "Inu, byli jsme všichni pozvaní jeho veličenstvem, čili by bylo vrcholně neslušnné odmítnout," pokrčím rameny. "Abych se přiznal, nikdy jsem neholdoval oslavám, ať vojáků nebo šlechty. Určitě jste se zúčastnila o desítky událostí více. Nejsem nikterak dobrým tanečníkem, pití se vyhýbám, abych nad sebou neztratil kontrolu a většina smetánky na mě pohlíží jako na cosi...exotického..." Otřásl jsem se při vzpomínce na lady Thessu a její pohled lovce, se kterým by si nezadala ani poručík. "Navíc, poslední ples kterého jsem se účastnil na něcí naléhání dopadl krveprolitím. Myslím, že o tom má KVS pořád ještě někde složky," podotkl jsem v morbidní snaze o zlehčení situace. 'Zeptej se na něco ty, idiote!' Skoro jako bych slyšel desátníkův hlas, kterak se v kantýně vychloubá, že ví, co ženy rády. "Tančíte ráda, mylady?" Skoro jsem v duchu slyšel imaginárního Ryllanderyse bít hlavou o zeď v naprostém zoufalství. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Příliš mnoho emocíBastien, Angharad, RhysZačínám být čím dál více přesvědčená, že celý tento nedobrovolný výlet nebyl dobrý nápad. Tedy, já si to nemyslela už od okamžiku, kdy mě Angharad vytáhla z postele, ale... "Haui," tichý zvuk, který opustí mé rty namísto zavrčení, když Bastien se vší tou potlačovanou zlobou, frustrací a zoufalstvím bouchne jako ucpaná kamna. Ještě před týdnem bych mezi ně skočila a pirát by se se zlou potázal už při pouhém náznaku agrese, nyní se stáhnu. Očima kmitnu k obloze, je to silnější než já. Naposledy, když se ti dva do sebe pustili, naposledy, když si byli takhle blízko, na zem padali jako bodláčí zhouby okovaní lidé. Angharad v tu samou chvíli jen zakoulí zoufale očima a vzápětí poněkud frustrovaně zavrčí, natolik tiše, že to postřehnu snad jen já. Nevím, na koho se zlobí, jestli na mne, na Rhyse nebo Bastiena, ostatně na tom ani příliš nezáleží. "Hej," upozorní na sebe, sotva Rhys s jistou kapitulací namísto hádky či rvačky zkrátka jen vyléčí půlelfovo zranění, "ať ti jde o cokoliv, Skairipo," pohlédne důležitě právě na Bastiena a přitočí se k němu čelem, "tohle už nedělej. Děsíš ji. Slyšíš to? Srdce jí tluče jako křídla malého ptáčka. My všichni se ovládáme, buď té dobroty i ty," dodá o poznání měkčejším hlasem, z kterého zaznívá starost, avšak ve žlutých očích se zaleskne. Škubnu sebou, když mne Rhys osloví, ale jen díky jeho hlasu, díky svému jménu se přinutím odtrhnout pohled od oblohy a vnímat. Soustřeď se, napomenu se v duchu. "A-ano, hned," vyhrknu roztržitě. Úkol. Dostala jsem úkol. Hledej. Najdi. Kudy? Ani se nezamyslím nad tím, co dělám, když rozevřu dlaň a přiložím ji k ústům. Čelisti se roztáhnou, ovšem dříve, než stačí zuby projít kůží a skousnout, pohotově mě za ruku zachytí Angharad a útrpně si povzdechne. "Nemusíš obětovat svoji sílu, abychom je dovedli na ústředí špiclů, Žlutoočko, to stojí pořád na stejném místě," jemným tlakem mě přinutí ruku zase spustit podél boku a přistoupí ke mně přeci jen o něco blíže. Zblednu. A pak se mi na tvářích jako na povel objeví ruměnec studu, když mi dojde význam jejích slov. "Ugh, omlou..." Angharad zavrtí hlavou, její pohled mě umlčí. Žlutýma očima těknu k Rhysovi. K Bastienovi. Je to tak komické, tak hloupá jednoduchá situace a já přesto nejsem schopná vymyslet adekvátní reakci. "Narovnej se. Vydechni. Půjdeme." Rychle přikývnu. S výdechem se narovnám v zádech, vtáhnu břicho. Nadechnu se ke slovům, která mě nenapadnou, a tak se nechám vysvobodit Angharad, která pokyne oběma mužům a udělá první krok vpřed, vstříc ruchu Acrine. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Dvě bojující monstra Ronin, Raya Raya je jakou bouře. Stejně tak silná a zuřivá když udeří. Wendigo zavrčí a vrhne se vstříc novému soupeři, ale nemá šanci. Ne proti té hrozivé síle, kterou banší disponuje. Jsou silné i normálně, ale tahle je ještě víc. Změny způsobené výcvikem, chemikáliemi a chirurgií z ní učinili hotové monstrum, kterému se nic přírodního nevyrovná. Její soupeř se snaží. Kouše, škrábe, mlátí. Nikdo z vojáku se k té bojující dvojici neodvažuje přiblížit. Všechno to vrčení a vytí je vskutku děsivé a kdo může hledá bezpečí poblíž generála, který jediný dokáže Rayu zvládnout. stejně tak i zajatá elfka. ta to sleduje s obavou v očích. stačilo by jediné Ronino slovo a skončila by roztrhaná na kusy. Určitě již slyšela zkazky o tom co se v republice děje a jak tam s bytostmi zacházejí, ale vidět to na vlastní oči to je pořádný šok. Náhle wendigo zakňučí. Bolestivě. Vystrašeně. Raya mu způsobila těžkou ránu. Její pařáty pronikly jeho sevřením a zaryly se do masa na boku. Celý kus ho vytrhla a odhalila tak žebra a vnitřnosti. Následný útok ještě odrazí, ale pak se dá na útěk. Nevyhrál by a je si toho vědom. "Rozumím," odvětí Aramoira a i když se snaží tvářit nad věcí je na ní vidět, že jí to zasáhlo. To napětí kolem očí, pevně sevřené rty jí zrazují. "Budu spolupracovat. Uvidíte, že se vám vyplatím." |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin Moje drápy se zaryjí do masa a v nose mě zaštípe vůně krve. Je to opojný pocit, který jsem už dlouho nezažila. Jedině v boji, jedině, když dávám v sázku svůj život, jedině tak cítím, že jsem živá. Většinu času jsem mimo a moje myšlenky bloudí kdesi v dáli, ale teď přesně vím, kdo jsem, a co chci. Bojovat, vyhrát a zabít, je to lepší, než jakákoliv droga, kterou mi kdy pustili žilou. Wendigo je obstojný soupeř, ale nemůže se měřit s mojí silou, rychlostí a zuřivostí. Tvář mi potřísní jeho krev a já jí s nadšením olíznu ze rtů. Chce se mi zpívat, protože vím, že brzy umře, a protože to budu já, kdo ho vyprovodí z tohoto světa. Další ranou mu skoro urvu půlku hrudníku. Žebra a vnitřnosti se lesknou a jejich vůně je omamná. Jenže ten parchant to pořád ještě nepochopil. Odmítá umřít a místo toho se dá na útěk. Tak to ne! Vztekle zakřičím, ale je to spíš výraz frustrace, než že bych se ho skutečně snažila zranit. (2) Ani tentokrát ale nečekám na rozkaz, bojím se, že by mi Ronin zabránil tuhle kořist pronásledovat. Bojím se, že by mi upřel tuhle jednu smrt...a já si jí nenechám utéct. Drápy se zaryjí do měkké lesní půdy, když se spustím na všechny čtyři, abych se rychleji pohybovala. Zavrním blahem a vyrazím vpřed. Vstříc lesu, který mě tak vábí, za krvácejícím tvorem, který odmítá zemřít. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Kéž by to bylo tak jednoduché… Pokoj pro hosty v Acrinském paláci Já, Ryllanderys a ochránkyně Tu mluvili o dívce, o elfské čarodějce a vědmě o tom, jak byla Zlomena. Jak ji generál Viralské armády honil s ohaři a jak si ji vzal, když se mu zrovna chtělo, jak si Vexare dělal, co jen chtěl, aby dokázal někoho, jako jsem já Zlomit. Po páteři mi přejel mráz, když jsem si to uvědomila a jediná myšlenka, co mě od toho zachraňovala byla myšlenka na onoho muže, co se o mě staral a snažil se mi pomoci… Na Vincenta. Pokud chtěl Ryllanderys skutečně na ples se mnou, znamenalo to pro něj, že si projde nějakými drby a že se o něm bude mluvit ještě více, než se mluví teď. Znamenalo to, že o mně se bude mluvit o něco více, než se mluví teď a nebudu k tomu potřebovat ani kapku alkoholu. Bylo to smutné. Úsměvné a tragické… Nevěděla jsem, co si o tom mohu myslet a jak se k tomu postavit, nevěděla jsem, jak mu to říct, když zjevně o mém stavu nic nevěděl, ale tak moc jsem si přála, aby všechno bylo tak, jak to bylo dříve. Abych prostě mohla svůj status, svoji minulost shodit jako plášť. Vzala jsem ho opatrně za ruce a stiskla mu je. “Jistěže mi tak můžete říkat. Já se chci bavit, Ryllanderysi, skutečně se chci bavit, pít a zapomenout na svět. Tolik zábavy jsem si užila a ačkoliv věřím, že jednou budu natolik v pořádku, abych se mohla upřímně zasmát, teď to nejde.” přiznala jsem. “Cítím se tak hrozivě prázdná, za ty roky jsem měla naději, že až se vrátím, že najednou bude všechno jinak, ale není. Nedokážu zapomenout. A chci na ten ples, skutečně chci, chci se smát a tancovat, chci se chovat, jak bych neměla žádné zábrany a zapomenout na slušnosti a etiketu… Ale nevím, jestli to ještě někdy půjde…” podívala jsem se na něj smutnýma očima. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Závody motorek u Becktonu Valencia Jako každý rok v tento čas jste se usídlili na pláni poblíž města Beckton. Leží v jihozápadní části Republiky na řece Ordlen, která se zhruba po sto mílích vlévá do moře. Jste tu protože se tu znovu pořádá tradiční závod jednokolek a taková sláva přivede spoustu nových tváří. Tváří, které nechtějí jenom vidět závodníky, ale také se pobavit a naplnit vám tak pokladnu. Hlavní program teprve začne, ale již teď se vám úspěšně daří a každý večer je šapitó nacpáno k prasknutí lidmi dychtivými vidět divoká zvířata z Nothie a Aivaicy. Tleskají, radují se, vyráží obdivné vzdechy a pak vám odevzdají část svého těžce vydřeného výdělku. Nemůže to být lepší. To ale bylo včera. Právě teď je den a všechno to pozlátko, které se rozzáří v noci je pryč. Někteří z tvých zaměstnanců odpočívají, jiní cvičí svá vystoupení nebo připravují techniku na další produkci. Nacházíte se zrovna v tom mezičase kdy všechno funguje jako správně seřízený hodinový strojek. Nikdo se nezranil, nikdo se nehádá, nikdo tě nevyrušuje se svými problémy, které se musí vyřešit právě teď, stejně tak se nic nerozbilo ani nepokazilo. Takže máš dost času pro sebe. Jedině snad je potřeba něco občas zkontrolovat a dát se vidět abys ostatním připomněla kdo je tady paní. Pomalu se blíží poledne když tě při jedné z obchůzek přepadne Riviniero. Zastaví tě a usměje se. Tedy jedna polovina jeho tváře, ta lidská, se usměje. Ta mechanická jeho gesto následuje s menším zpožděním. Pro toho kdo ho nezná to může být velmi znepokojivé, ty však víš, že když se takhle tváří má jistě dobré zprávy. "Valencie," osloví tě a opře se oběma rukama o hůlku, "jeden náš přítel z Contrivance se ozval se zajímavou nabídkou. Prý nedávno narazili na stopu sukuby. Brzy jí dopadnou a možná by se dalo zařídit a aby se ztratila a objevila se pak znovu u nás." Ten přítel o kterém Riviniero mluví je jeden z policejních důstojníků. Dobrý zdroj zpráv a občas i zajímavého zboží. Tvé prsty jsou dlouhé a kdo jednou vstoupí do tvého cirkusu málokdy odejde nezměněn. To se týká i policistů, kteří také občas potřebují upustit trochu páry když to doma nejde. Samozřejmě nebude to zadarmo ani levné, ale někoho takového ještě nemáte a mohlo by to být skvělé nové lákadlo. Tvé náklady by se ti mohly mnohonásobně vrátit pokud na to kývneš. Ovšem není to bez rizika. Nic nikdy není nic bez rizika jak tě tvůj život již naučil. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Kousek po kouskuWynn, ochránkyně, Ryll Desátník pokýval vážně hlavou a vědminy drobné ruce stiskl lehce ve svých. On se také díval do dívčiných očí a pro tu chvíli, jako kdyby existovali pouze oni dva. "Ale když to nezkusíme, nikdy to nezjistíme a pak v nás po nocích budou hlodat pochybnosti, to malé ale vlezlé 'co kdyby...'" Namítl tiše měnič a pousmál se. "Možná...možná bychom mohli ten ples vzít jako takový...první krok, potřebný k zaplnění té chladné prázdnoty, kterou tu cítíte," Usmál se a prsty se dotkl zlehka tvé hrudní kosti, kde bilo křehké srdce. "A pomalu, postupně ji zase plnit, kousek po kousku," Mluvil už tak tiše že skoro šeptal. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Pro radostBlanchette Poněkud překvapeně jsem pozvedl jedno obočí, když jsem byl označen za hrdinu. "Opravdu? Já...vlastně ani nevím, jak se to stalo. Prostě...jsem v tu chvíli věděl, co je potřeba udělat, aniž bych nad tím přemýšlel. Těžko se to popisuje..." Nevěděl jsem jak vysvětlit, že v tu chvíli zkrátka mé tělo i mysl převzalo něco prazákladního, něco primitivního, co ale přesně vědělo, jak Tali zpacifikovat. Asi bych to lady Blanchette jen stěží vysvětloval. Její odvetná otázka mě na chvíli donutila kráčet v zamyšleném tichu. Není toho mnoho, uvědomil jsem si možná trochu ponuře. Dokonce ani na své kreslení jsem poslední dobou téměř neměl čas. Se vším tím rozruchem kolem téhle studené a stále se oteplující války, výzvědné oddíly jely na sto procent, někdy víc. Ale ani předtím nebylo mnoho věcí, které by mi přinášely...radost...možná kromě... "Když nám večer zbyde čas, občas se věnujeme četbě, abychom si zlepšili Nothijštinu. Tali má obzvlášť ráda elfské příběhy a legendy. Pomáhají ji usnout. Tedy..když v nich zrovna není něco, co jí nedává smysl, to jsou pak téměř slyšet její zmatené myšlenky, brzy přecházející ve všetečné dotazy. Na oplátku mi pak vypráví příběhy svého lidu. I když...občas je to spíše interpretativní divadlo. Mohla by jste říct, že na vojáky jsme tedy velice kulturní," lehce jsem se sám pro sebe pousmál vlastnímu vtipu. Byla to vždy má oblíbená část dne. |
| |
| soukromá zpráva od Kaera `Plavovlasá` Arianrhod (N) pro Iluze Aivaický les "Caithe," chvíli jsem to jméno převalovala v mysli, ale bylo to poprvé, kdy jsme o ní slyšela, "dobře," řekla jsem zamyšleně zatímco jsem kývala hlavou. Mé myšlenky se rozutekly a jen pramálo jsem poslouchala, co mi oba říkali. Bezděky jsem se přitom otočila na běžce. Snad on by mohl být mým řešením... "Nechť vám jsou tedy bohové nápomocni...," odmlčela jsem ve snaze najít vhodnější slova, "s vaším studiem," vzdala jsem nakonec svojí snahu, "předpokládá, že se i se sérem budete chtít co nejdříve vrátit?" skoro jsem ani nečekala na odpověď, "bylo by záhodno to místo ještě jednou prozkoumat, mohli za sebou něco nechat," pokračovala jsem ve svých myšlenkách, které jsem zároveň rovnou převáděla v slova. Nedočkavě jsem při tom přecházela. "Pár zvědů a... Caithe?" otočila jsem se na ženu. V očích jsem měla nevyřčenou otázku. Její přítomnost by pro mě byla výhodou. Byla tam, znala to místo. "Vaše pomoc by byla ku slávě našim bohům," přišla jsem k ní blíže, "a já bych jí velice ocenila. To místo, koneckonců, již znáte," pokoušela jsem se jí dát důvody proč zůstat, avšak bylo mi jasné, že většina přítomných by preferovala teplé a bezpečné město. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Přílet k závodišti Koos Opustil jsi Nothii. Nic tě tam nedrželo a závody se blíží. Tento rok bude jistě konkurence veliká. tví soupeři se holedbali, že tentokrát ti to pořádně natřou. Čas od času se ti donesly zprávy jak pracují na vylepšení svých jednokolek. Nové druhy motorů, experimenty se slitinami a tak dále. Nejspíš to co děláš ty ve volném čase mezi pirátěním a nyní nadešel čas vaše výtvory znovu postavit proti sobě a rozhodnout, který z nich je nejlepší. Cesta proběhla v poklidu. Nothiane ti pro tuhle jednu chvíli věří a jejich hlídky mají příkaz na tebe neútočit a nechat tě být. V republice je to již horší, ale vyhnout se patrolám není pro zkušeného harcovníka jako jsi ty zase tak velký problém. Stačí trochu změnit rozložení věcí na palubě, vyvěsit jinou vlajku a hned jsi někdo jiný. Namístě se pak rose schová v davu jí podobných krásek, kterými tam přiletěli další závodníci a samozřejmě i diváci. Je jich hodně kteří si tohle nechtějí nechat ujít. Jako každý rok jste tedy přistáli poblíž města Beckton u kterého je vystavěná závodní dráha. To město není z největších, ale prosperuje a roste. Leží na řece Ordlen v jihozápadní části Viraleské republiky. Kromě závodů to jsou samozřejmě i jiná lákadla. Stahuje se to sem z celého širokého okolí. Za zmínku stojí hlavně Cirkus Kapfier. Světoznámý cirk ve kterém se dá vidět všechno úžasné. Kromě tradičních akrobatů, plivačů ohně a dalších eskamotérů láká hlavně na na exotiku a tu zajišťují stvůry z Avivaicy. Mají jich hodně. Okřídlené ženy, ještěří lidi a tak dál. Cestují od města k městu a předvádí je. Nu a takovou příležitost si samozřejmě nemohli nechat ujít. Proto jsou i tady. Již z dálky lze spatřit jejich barevný stan a ohradu okolo. Dokonce se traduje, že kromě běžných vystoupení se dá zajistit i něco soukromého. Za jistý obnos, jak také jinak, ale pokud má někdo tyhle choutky tak v tomto cirkuse může najít jejich naplnění. Tak tě tedy přivítal Beckton. Místo konání závodu. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Střetávaící osudy.Blanchette, na obzoru a na poachovém spektru Rhys, Stvůrka, Angie a neznámý páchnoucí pirát. Na okamžik mě zarazila ona podivná pauza v dechu lady Blanchette, slabounké, skoro neznatelné zaškobrnutí. Řekl jsem něco špatně? Vrtalo mi to hlavou, když jsme opustili zahrady a vydali se k budovám KVS. "Pokud se vaše sestra rozhodne také jít na ples, budu muset zařídit pozvání i pro její ochránkyně," broukl jsem zamyšleně. Eleanor bude štěstím bez sebe. Ještě nikdy na žádném plese nebyla... "Myslím, že by ji to prospělo, trochu oživení. Pokusím se to zařídit, možná že by..." Dál jsem se nedostal, protože se našim směrem obrátil vítr a nesl sebou...novinky. Zarazil jsem se na místě a lehkým dotekem zastavil i Blanchette, která mmohla být svědky toho, že jsem zvedl hlavu a dlouze, zvířecky zavětřil. Agresivní, pižmovitý pach poručíka, něčím nedávno vybuzený. Bojem? Sexem? Obojím? Těžko říct, v jejím případě. S tímhle útočným pižmem se míchal lehký náznak Talina strachu a nervozity, zabalený v levandulovém mýdle. Dávalo by to smysl, ty dvě měly být dnes spolu. Co ale dělají u KVS? Obočí se mi lehce smračilo. A nebyly samy. Lehkou vůmi konvalinek prodchnutou zatuchlostí dračích slují jsem si už nějak navykl spojovat s dračím kapitánem Rhysem. Třeba je potkal na výletě a zdálo se mi, že Angharad se mladý elf zalíbil. A na Tali měl dobrý vliv. Čili žádný důvod ke znepokojení. Ten mi dal až poslední pach. Cizí, nezámý pach, který byl prožraný zvětralým rumem víc, než pirátské lodě červotoči. Opět jsem vyrazil vpřed a přidal snad podvědomě do kroku, jedna ruka posunula kabát tak, abych snadněi dosáhl na pistoli. Ani jsem si nepřipouštěl, že jsem možná zbytečně paranoidní. Možná za to může měsíc, tak blízko k úplňku? "Myslím, že nás čeká společnost, mylady," Pronesl jsem bokem k elfce zrovna ve chvíli, kdy nám krajina naskytla pohled na čtyři postavy v hloučku u budov velitelství... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Takové obyčejné setkání před KVSAngharad, Bastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraStihl jsem sotva půl kroku, než Angharad promluvila. Nesměřovala svá slova ke mně, ale mohla. Možná dokonce měla. A tak, když jsem pak pokynul Stvůře, aby se chopila vedení, nebylo to bez provinilého pálení na srdci. Piráta nedbaje, měl jsem myslet první a především na ni. Přinejmenším tolik jsem jí dlužil. V tichosti jsem pokynul Bastienovi, ať ženy následuje. Vždyť co dalšího jsem mohl říct? Dal mi svá přání jasně najevo, a tedy i to, že se mnou nechtěl mít nic společného. Pohledem jsem spočinul na jeho zádech a tepřve poté se rozešel vstříc KVS. * * * Rušné uličky Acrinu nás od dračích slují až k nanejvýš obyčejně vyhlížejícímu domu, v němž sídlila Královská vyšetřovací služba. KVS. Jako malý jsem si představoval, že se královští špioni přesouvají po zámku skrytými tunely a skryti za kýčovytými tapetami poslouchají ty nejdůležitější rozhovory. Říkalo se, že i zdi měly uši. A těma ušima bylo KVS. Dovnitř, do těchto tunelů, se pak dalo dostat jen tajnými dveřmi, které se objevily po zatáhnutí za správnou knížku. Tu jsem ani nikdy nenašel. Ne, že bych se nesnažil. Mé jediné štěstí bylo, že tu spoušť v knihovně nalezla Blanche a ne otec... A když jsem se dozvěděl, že KVS sídlilo přímo pod světlem lampy, no, mé dětské sny byly roztříštěny. Nyní, když jsem stál před budovou KVS ve společnosti piráta, thryenky a lykantropky, jsem necítil zklamání ani dětskou hravost. Jen obavy z toho, co mělo následovat. Rozhodl jsem se správně. Že ano? S potlačeným povzdechem jsem opustil svou pozici za ostatními a popošel blíž k nejlepší nothijské Hledačce. Stvůře. „Kudy teď?“ A na rtech se opět objevil letmý, něžný úsměv, s kterým jsem si za posledních pár minut navykl k ní přistupovat. Ovšem v tom samém okamžiku jsem na okraji periferie zahlédl známou figiru. Upřímně mi spadl kámen ze srdce, když jsem si uvědomil, že se skutečně jednalo o Blanche. Díky Kelloae. Mávnul jsem na ní a – kapitána Hideona? Jemně jsem nazdvihl obočí, ale nakonec tohle vyšlo, jak nejlépe mohlo. Nemuseli jsme hledat ani jednoho. „My o kapitánovi a kapitán za dveřmi?“ nadhodil jsem především k ženám mírně pobaveně, než jsem vykročil vstříc Blanche a jejímu podivuhodnému společníkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Mlčeti zlato Rhys, Stvůra, Angharad, Blanche, kapitán Hideon Jen se krátce podívám na Angharad. Už se nadechuji, abych se začal hájit, ale pak sklapnu. Drž hubu, a nedělej vlny! Prostě na to nemám sílu. Řeknu jim, co chtějí slyšet a pak se odsud vytratím. Nikdy jsem se neměl vracet. Pohled mi sklouzne na Stvůru. Vůbec se nepodobá té zrzce, co mi málem urvala hlavu. Všechno sebevědomí je v tahu. Přísahal bych, že když jsem vyjel na Rhyse, tak snad i nadskočila strachem. Nutí mě to přemýšlet, jestli tohle je vina pirátů. Myslel jsem si, že kromě toho, že dostala od Brunhildy dávku soli, tak se jí nic nestalo. Možná ale na palubě došlo ještě k něčemu, o čem nevím. Nejraději bych se zeptal, ale nevím koho. S Rhysem mluvit nechci, Stvůry se na to, z očividných důvodů ptát nemůžu, navíc pochybuji, že by se mnou mluvila. A Angharad...ještě pořád si nejsem jistý, jestli mi v dalším okamžiku nevyrve srdce z hrudi a riskovat to nehodlám. Vykročím za oběma ženami ale ani příliš nevnímám, kudy jdeme. Chico je o něco zvědavější, usadil se na krempě Annina klobouku a odsud se rozhlíží. Kdyby Rhys neupozornil na kapitána, ani bych si asi nevšiml, že už jsme na místě. Vráska na čele se ještě prohloubí, když pozoruji přibližujícího se muže a ženu. Lady Blanchette, jak odhaduji. Skloním hlavu, takže mi klobouk vrhne do tváře stín. Chtěl jsem to už mít za sebou, ale teď za těmi dvěma rozhodně nespěchám. Bastien |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro I'll be the blood Angharad, Rhys, Bastien... Velitel, Blanchette Před velitelstvím KVS Jeden krok. Další krok. A ještě jeden, a pak... Dýchám, soustředím se na chůzi a vše kolem vytlačuji na samotný okraj vědomí, zatímco směřujeme zpátky do srdce Acrine. Jako by mi na strach a polekaná trhnutí pokaždé, když se ozve hlasitější zvuk či nad našimi hlavami vylétne z korun stromů pták už nezbývala síla. Pravdou je... Jsem unavená. Cítím se tak moc unavená. Tím, jak musím být pořád v pozoru, jak se musím ostražitě rozhlížet, jak co chvíli kontroluji oblohu. Něco ve mně po chvíli takové cesty, kdy bojuji i sama se sebou, abych se neustále neohlížela po Rhysovi a Bastienovi, touží po klidu a ten klid si to také vezme. Z ramen sklouzne většina napětí, vlnité rusé vlasy povlávají podél tváře namísto bariéry před světem. Cítím se lépe? Nevím. Možná. Měla bych. Angharad mě na chvíli potěšeně bere kolem ramen, něco říká. "Už bude jen dobře, Žlutoočko." Přikyvuji. Nechci jí kazit radost. "Děkuji," špitnu k ní tiše, když vlastní nejistotu schovám za zimohřivé obejmutí sama sebe. * * * Přelétnu průčelí budovy Královské výzvědné služby pohledem. Stále mám z tohohle místa rozporuplné pocity, i po letech. Vím, že se ti nemám čeho bát, ale vždy se mi přeci jen na chvíli stáhne žaludek. Ten tlak pak vždy povolí, sklouzne zpoza rtů s výdechem, který odežene ledové prsty ze zátylku. Nakonec se ani nic tak špatného přeci nestalo, ne? Udělala jsem hloupost. Byla jsem neposlušná. Je přeci namístě, že přišel trest. Velitel slíbil, že to bylo naposledy, kdy mi někdo takhle ublížil a já mu věřila. Nebo jsem mu to aspoň věřit chtěla. "Kudy teď?" Zamrkám a mé viditelné zaváhání - nechci elfa zklamat - naštěstí pomůže zakrýt fakt, že si vzápětí odpoví sám. Je to trestuhodné, ale díky nepříznivému směru větru je Rhys skutečně tím prvním, kdo si všimne blížící se dvojice Velitele a... Elfky? Té elfské paní z farmy, s přísným hlasem, kterým kázala Hrobníkovi. Marně hledám v hlavě jméno. Nikdo mi ji nepředstavil, ale to mě netrápí. Neočekává se to, ačkoliv když vidím, jak přichází s Velitelem, zaváhám, zda bych ho přeci jen znát neměla. S hlavou nakloněnou ke straně zůstanu stát, i když se Rhys i Angharad se samozřejmostí sobě vlastní rozejdou obě příchozím vstříc. Nu, stejně jako Bastien, ke kterému poprvé za celou dobu zalétnu pohledem. O poznání klidnějším. Unavenějším. A pak svoji pozornost přesunu zpátky k Veliteli. Jestli mi někdo vyloudí aspoň náznak ulehčeného úsměvu na rtech, je to on, i když se k němu pro jednou nehrnu jako velká voda. Jsme na veřejnosti. Vím, že nesmím. Stvůrka |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon. Rhys, Stvůra, Bastien, Angharad |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Ve střehuBlanchette, Rhys, Angharad, Stvůrka, pirát Společně s lady Blanchette jsem došel také ke skupince, oplatil letmé zasalutování poručíkovi a zatímco k sobě dvorní dáma peně tiskla lorda Rhyse, já přejel zkoumavým pohledem Angharad, Tali a nakonec se zastavil na...pirátovi? Nebyl ozbrojený, aspoň nijak viditelně, avšak přesto se mi při pohledu na něj zježily chlupy vzadu na krku. Nějakým zvláštním způsobem jsem z toho muže vnímal auru nebezepečí, přestože nikoho aktivně neohrožoval a mé instinkty se mě zběsile snažily před něčím varovat. Ale...před čím? Poručík se však zdála v klidu. Nutnno tedy postupovat opatrně, ale s rozvahou a ne unáhleně. Připomněl jsem si situaci s arcimágem. Jen protože někomu chceš rozbít hlavu o zeď, neznamená, že bys to měl udělat. Nejdřív je třeba přijít na to, co se tu vlastně odehrává. "Kapitáne," pronesl jsem pomalu k elfovi, když ho Blanchette pustila ze svého objetí, "je všechno v pořádku?" Byla to stejná otázka jakou položila elfka, jen tón byl jiný, více ostražitý, znělo v něm lehounké, téměř nepostřehnutelné vrčení a oči mi přitom zatěkaly mezi pirátem a Tali, jejíž postoj mě přiměl přimhouřit oči. Udělal jsem lehký pohyb hlavou a drobné gesto levou rukou. 'Jednotka ke mně'. Zvědové měli svá vlastní gesta, aby mohli komunikovat v naprosté tichosti, když to bylo třeba a tohle bylo určené přímo pro Tali. Hideon |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Ta nejhodnější holka v Nothii Pirát, vlkodlačice, Velitel, Dračí pán a Elfkyně... A dál ten vtip neznám. Před velitelstvím KVS, Acrine Přešlápnu z nohy na nohu a chytím se loket pravé ruky. Znovu pohledem střelím o půlelfovi, je to silnější než já... Nos mi lehce zacuká - jako by se snad na něm mělo něco změnit za těch pár úderů srdce, ale čelím vzrůstajícímu neklidu a příliš nevím, co s ním mám dělat. Dokud jsme šli, bylo to... Bylo to lepší. Jeden krok. Druhý krok. Nevnímat. Necítit. Ovšem nyní... Pohledem zachytím Velitelův drobný posunek a můj výraz se v tu chvíli změní. Ožije? To je možná to správné slovo. Vykročím k němu bez přemýšlení, jakmile si uvědomím, co po mně chce. Snad jen příliš rychle - málem vyběhnu z místa, což mi dojde až o tři kvapné kroky později. S ostrým nádechem tak zpomalím, i když narovnat se v zádech se tentokrát nedonutím. Chtě nechtě k Veliteli spíše docupitám než abych došla chůzí vojáka a naučeně zaujmu své místo po jeho volném boku. Tedy, přesně krok za ním a dost blízko na to, abych zasahovala do jeho osobního prostoru a mohla se jej kdykoliv dotknout či se rovnou přesunout těsně za jeho záda. Krátce vzhlédnu ze strany k jeho tváři v té němé otázce, zda jsem tak udělala dobře než pohled zase sklopím a dlouze vtáhnu vzduch nosem do plic než zase tiše vydechnu, o poznání klidnější než před chvílí, ačkoliv kdyby mě někdo v tu chvíli vzal za ruce, zděsil by se, na kolik mám prsty i dlaně zpocené a ledové. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro V pořádku?Angharad, Bastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraNež jsem stačil cokoliv vyslovit, Blanche přistoupila blíž a objala mě. Vždycky poznala, když bylo něco špatně. Už když mě jako malého něco trápilo, nebo jsem provedl něco, co jsem neměl. Dnešek nebyl výjimkou. Pevně jsem ji stiskl, sklonil hlavu k jejímu rameni a cítil, jak se ze mě zvedá obrovská tíha. Ale jen na chvíli. Nakonec jsem ji musel pustit a čelit tomu, kvůli čemuž jsem sem přišel. „Je vše v pořádku?“ Kelloae, to kdybych věděl. „Taky tě rád vidím,“ hlesl jsem měkce namísto odpovědi, přičem jsem ustoupil a opět se napřímil. Na rtech se mi mihl úsměv, který se ta ovšem nezdržel dlouho. „I vás, kapitáne,“ kývl jsem Hideonovi, ač jen letmo, a tím považoval zdvořilosti elfského dvora za hotové. Přinejmenším v této situaci. „Kapitáne, je vše v pořádku?“ padla opět ona otázka, tentokrát podložená tichým vrčením a pohledem šelmy, která se prohla v zádech a byla každým okamžikem připravena skočit po své kořisti. Zhluboka jsem se nadechl, pokynul Bastienovi a pokračoval: „Blanche, kapitáne, dovolte, abych vám představil Bastiena, prvního důstojníka kapitánky Eastaughffe. A muže, díky kterému se nám podařilo uniknout z Red Rose. Má informace, které se týkají Wynelle a... nejnovějšího člena posádky Eastaughffe,“ semkl jsem rty, tentokrát jsem se nepřiměl k tomu vyslovit to prokleté slovo. Ne před ní. Jak jsem mohl, když mě samotného tolik zasáhlo? „Snad bychom si mohli promluvit uvnitř?“ |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro (Skoro) sám proti všem Rhys, Stvůra, Angharad, Blanche, Hideon Kapitán si mě ostražitě prohlížel a já mu ten pohled zpříma vracel. To je ten muž, o kterém Rhys mluvil. Viralec, ale to bych poznal, i kdyby mi to elf dopředu neřekl. Znamená to, že mě ihned neodsoudí, protože i on kdysi stál na opačné straně? Nějak jsem tomu nevěřil. Chico tiše kvíknul, opustil svou pozorovatelnu a schoval se mi za krkem. To mě přimělo trochu zpozornět. Nyní, když jsem pohlédl do kapitánových očí jsem spatřil to, co už hranostaj dávno věděl. Nebyl to člověk, ne tak docela...zajímavé. Přiměl jsem se lehce pokývnout hlavou na pozdrav. Měl bych v přítomnosti dámy smeknout klobouk? Dost možná, jenže ten klobouk mi dával několik centimetrů k dobru o které jsem se nechtěl nechat připravit. Z mých úvah mě vytrhl Rhys, když vysvětlil důvod mé přítomnosti. Takhle to neznělo vůbec špatně. Škoda, že situace byla ve skutečnosti trochu jiná. Kdybych jen nebyl do celé záležitosti namočený až po uši, mohlo být všechno jednodušší. Co jsem si, u všech bohů, ve které nevěřím, myslel! Moje myšlenky se už zase začaly obracet směrem útěku. Trochu nešťastným pohledem jsem znovu našel Rhysovy oči. Velmi rychle jsem zapomněl na hrubá slova, která mezi námi padla. On byl jediný, komu jsem zde důvěřoval a nyní jsem u něj hledal ujištění, že to bude dobré. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien, Angharad |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Břímě velení. Už zase.Blanchette, Tali, Rhys, Bastien. Pomalu, dlouze jsem se nadechl a zamyšleně se podrbal ve vousech. "Statisticky, velitelství KVS je nejlépe zabezpečeným místem v Acrine," promluvil jsem zvolna a očima přitom klouzal po mramorových obloucích budov. Vypadaly nevinně, to ano, ale výzvědná služba se postarala, aby architektonické řešení budov bylo natolik odolné, že by vydrželo viralský letadlový útok. Zpevněné zdi, půlstopé ocelové dveře maskované dřevem...a roky a roky magických ochran, postupně kladených přes sebe v neprostupné ochranné síti. Oheň a střelný prach, kletby, nepřátelská kouzla a to včetně pokusů o čtení myšlenek, proti tomu všemu bylo velitelství dokonale chráněno. Navíc, kdo by byl natolik hloupý, aby všechno bylo v jedné budově? Archivy, kanceláře agentů a výslechové místnosti, to všechno bylo odděleno, právě pro případ útoku a nebo úniku informací. Jak to vím? Dostal jsem přednášku. Stejně jako tenkrát ve Viribu. Některé věci jsou asi zkrátka neměnné. A jedno bylo jisté. Pokud Bastien vkročí do budovy velitelství a někdo se to dozví, už neodejde. Leda v pytli, nohama napřed a rovnou do neoznačeného hrobu. 'Zasloužil by si to...' Bleskla mi hlavou studeně myšlenka při vzpomínce na stav Tali. Ale vzápětí jsem se snad i trochu zastyděl. Vždyť přeci já sám sem byl kdysi na jeho místě, téměř ve stejné pozici, pokud to co kapitán Rhys říká, je pravda. Dobré úmysly na špatném místě a od špatného člověka. Křivdím mu...a nebo nechávám své vlastní zkušenosti zastínit můj úsudek? "Zachránil jste mého adjutanta, pane Bastiene. Za to vám děkuji," lehce jsem pokývl hlavou na znamení vděku. "Hlavou mi ale vrtá...proč? Dle reputace, kapitánka Eastaughffe oplácí zradu mučením a dlouhou smrtí. Proč riskovat něco takového? A proč jste pak přišel sem, z vlastní vůle, pokud dobře chápu? A vy, kapitáne," obrátil jsem pozornost na Rhyse, "se za tohoto muže přimlouváte. Co vás k tomu vede, smím li se zeptat? Vždyť on a jeho lidé vás a mého adjutanta prve uvěznili..." Musím znát důvody. Nelze vynášet soud a nebo dělat rozhodnutí, nemá-li jeden správné informace. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Drobné intermezzo Příliš nevnímám, co se řeší, ačkoliv se chvílemi opravdu poctivě snažím rozumět zpěvavému jazyku elfů, který je v této chvíli rychlý, svižný. Nakonec se přistihnu, že jen hledím do prázdna před sebou a čekám na to, co bude vlatně dál. Co Velitel řekne dál, protože je to právě jeho hlas, ke kterému se upínám, a kterému tak dobře rozumím, byť jeho nothijština je o mnoho lepší jak moje. Při slovech o mé záchraně k půlelfovi zvednu oči a věnuji mu zpola zmatený, zpola udivený výraz, i když jsem od Rhyse věděla, že to byl on, kdo nám pomohl. Ovšem až teď mi dojde... Zamrkám. Ostře se nadechl. Dvě ruce v temnotě, které mě nesou žárem pouště, zatímco se tisknu... Ne, nebyl to Velitel. Byl to on. A já se v tu chvíli snad začervenám jako kdybych udělala něco špatného a uhnu pohledem. Dlouhé rukávy svetru si stáhnu přes zápěstí až ke konečkům prstů a celá se do svetru schoulím, zatímco přešlápnu z nohy na nohu. Zase se řeší to nepříjemné téma. Začínám si zvykat, ovšem i tak je to připomínka vlastního selhání, ta osudná připomínka minulosti, varování, že se to kdykoliv může stát znovu. Že i přes Velitelova slova o bezpečí, že slova všech o tom, jak je vše v pořádku, jsou jen planou útěchou pro vystrašenou Tali. Udělala jsem vše... Udělala jsem vše, co jsem mohla! Bojovala jsem a bojovala jsem dobře. Bojovala jsem všemi zbraněmi, které jsem měla a přesto to nebylo dost. A já se bála, že nikdy to nebude dost... Nadechnu se ke slovům, která stejně neřeknu a raději se místo nich zcela nenápadně přisunu k Veliteli dost blízko na to, abych se zlehka dotýkala svojí paží té jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Byl jednou jeden naivní elf...Angharad, Bastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraSvou autoritu nad touhle situací jsem složil u nohou členky KVS, které jsem bezvýhradně věřil, a nyní již nezbylo nic jiného než čekat, co rozhodne. Ona a kapitán Hideon. Ve vzorovém postoji jsem semkl ruce za zády a naslouchal tiché rozmluvě mezi nimi. Pirát mlčel. Tázavě jsem k němu natočil hlavu, ale pod náporem štěněcího pohledu v jeho očích se pozastavil. Dokonce zaváhal. Přes mé rty nepřešlo jediné slůvko, dokonce i v obličeji se mi toho mihlo pramálo, ale pak jsem se k němu natáhl a krátce – tak krátce, jak to jen šlo – stiskl jeho rameno, než jsem svou pozornost obrátil zpátky k Blanche a Hideonovi. A s tím se povzbudivý dotek stáhl. Co mě k tomu vedlo? Dobrá otázka. Neodpověděl jsem ihned, nevěděl jsem jak. Upřímně? Něco, co jsem tak docela nedokázal vysvětlit. Možná za to mohl sen protkaný temnou magií, možná se na mě poznamenal způsobem, který jsem sám tak docela nechápal. Nebo za to také možná mohlo něco docela jiného... pevně jsem pohlédl na kapitána a odpověděl tím jediným způsobem, který mi dával smysl: „Dal jsem mu své slovo, to víte,“ a když už jsem nemohl pomoci té maličké, možná jsem mohl pomoci alespoň jemu. „Nemluvě o tom, že právě Wynelle mu pomohla dostat se do Nothie. Věřím jejímu úsudku.“ Musela vědět o tom, co si s sebou přinesl. A jak se rozhodl. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Rhys, Stvůra, Angharad, Blanche, Hideon Úvaha lady Blanchette, že bychom se mohli přesunout na neutrální půdu, se mi nesmírně zamlouvala. Já si tady sice všude připadal jako na nepřátelském území, ale cokoliv mi bylo příjemnější, než představa, že bych měl vstoupit do budovy KVS. Neměl jsem z toho dobrý pocit, a pokud existovala alternativa, rád bych jí využil. Jenže jsme se nikam nehnuli a kapitán už se začal vyptávat. Trochu jsem se zakabonil. V tom okamžiku mi však Rhys položil ruku na rameno. Bylo to jen pár okamžiků, ale úplně to stačilo, abych našel ztracenou rovnováhu. Oplatil jsem mu sotva znatelným úsměvem a opět upřel oči na kapitána. "Chápu, že si myslíte, že piráti jsou barbaři. Stejně jako v armádě ale, i oni, mají svá pravidla a zákony, kterými se musí řídit. A, stejně jako v armádě, se porušení takových zákonů trestá. Kapitánka Eastaughffe je jen tak krutá, jak kruté jsou její zákony. Když jsem se postavil jejímu rozkazu, dobře jsem věděl, jaký trest mě čeká a zcela upřímně...udělal bych to znovu." Možná trochu jinak, ale udělal. "A pokud se ptáte na mé důvody...myslel jsem, že je znáte. Mohl bych říct, že to bylo kvůli jeho krásným očím..." Hlavou kývnu k Rhysovi a lehce se při tom pousměju. "...ale byla to součást dohody. Stvůra nám dala své podmínky a když kapitánka nebyla ochotná je přijmout, udělal jsem to místo ní. Za to mi bylo přislíbeno bezpečí pro malou Isabellu a odstranění její značky." Spolknu poznámku o tom, že už vím, že se tak zatím nestalo. Nemá cenu kvůli tomu vyvolávat další rozepře. Navíc věřím, že Rhys opravdu udělal, co bylo v jeho silách. "O tom, proč jsem tady, bych ale raději opravdu mluvil někde v soukromí. Je to na delší povídání a těch důvodů je trochu víc." |
| |
 | soukromá zpráva od Valencia Kapfier (VR) pro Závody motorek u Becktonu Říci, že v dnešní den by mi nic nemohlo zkazit náladu by bylo hodně nadnesené, ale rozhodně jsem měla v dny jako byl tento daleko víc trpělivosti pro rozmary svých mazlíčků a dalšího personálu. A jelikož se většinou celá atmosféra v zákulisí cirkusu odvíjela od mé aktuální nálady, panoval zde i nyní pocit dobře odvedené práce a jakéhosi oddechu. Představení se velmi dařila, tak nebyl důvod hnát všechny do extra tréninků a za dveřmi mnoha ubikací vládlo ticho odpočinku. Zdaleka ne všichni ale mohli dnes lelkovat a byli spolu se mnou na nohou již od brzkého rána. Nedovolovala jsem si zahálet, nebo to bylo aspoň tvrzení, o jehož pravdivosti jsem přesvědčila všechny včetně sebe. Tou skutečnou pravdou bylo, že jsem měla se spánkem problémy. Už od doby, kdy jsem … nedobrovolně opustila svou rodinu. Nicméně brzké vstávání mi dávalo spoustu času na každodenní povinnosti a radosti. A dneska bylo zrovna víc času na to druhé. Bavila jsem se pohledem na své aivaické mazlíčky, jak nacvičují akrobatickou synchronizaci na viralských jednokolkách. Jejich unikátní fyzické vlastnosti jim často dovolovaly předvádět neuvěřitelné kousky a vyhýbat se jisté smrti, ke které se zdálo, že se každou chvílí zřítí. Prohlížela jsem si Aru pohledem dravce, který se chystá k lovu. Nebyla sice ještě tak obratná, jako ostatní artistky, ale její křídla, jež házela kovově zelené odlesky, jí činila doslova dechberoucí. Možná bych jí mohla poctít chvilkou soukromého tréninku, až dotrénuje se skupinou. Když se přede mnou vynořil Riviero se svým charakteristickým úsměvem, tušila jsem, že se můj den promění ještě v o něco lepší. „Riviero, drahý…“ Zašvitořila jsem melodicky s nádechem dramatična. „Ty víš, jak mne potěšit.“ Tak sukuba…V očích se mi nebezpečně zablýsklo a můj vstřícný úsměv se změnil v o něco temnější a dychtivější. Milovala jsem nové přírůstky do své sbírky a když se navíc jednalo o sukubu…bude to tu ještě zajímavé, když se jí podaří přivézt. Prsty jsem přejela po chladné kovové lebce geparda a cítila mírné vibrace, jak mechanická kočka začala tiše příst. Doprovázela mne vlastně téměř na každém kroku a svýma chladnýma smaragdovýma očima prohlížela každého, kdo by mohl představovat byť jen náznak nebezpečí. „Vyřiď, že máme zájem. Naši návštěvníci zajisté uvítají novou tvář a kdyby si náš přítel chtěl někdy sukubu osobně zkontrolovat, tak mu jistě bránit nebudeme.“ Pobaveně jsem se ušklíbla, nyní v ještě lepší náladě než předtím. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Blanchette, Tali, Rhys, Bastien Na Rhysova slova jsem pouze krátce přikývl. Ano, dal své slovo. Neuváženě, ale dal. Elfové a jejich...čest. Bylo to obdivuhodné, to ano. Ale vytvářelo to dost nehezké tření. Co se týkalo Wynelle, svůj názor na její soudnost a možnosti dělat promyšlená rozhodnutí jsem si nechal raději pro sebe. "Ohledně pirátské krutosti nemám pražádné iluze, pane Bastiene. Na vlastní oči jsem viděl, jaká zvěrstva páchal a pravděpodobně stále páchá na svých otrocích jistý samozvaný pirátský král," pronesl jsem pomalu a pečlivě, ale osten ledové nenávisti byl v mém hlase opět patrný, stejný jako slyšela lady Blanchette v parku. A Tali patrně mohla cítit a vnímat tu náhlou auru zloby, která se kolem mě vzedmula. Ale pak jsem ucítil její opatrný dotek, který mne jako vždy uklidnil a já jí ho krátce oplatil. "Nicméně," pokračoval jsem již o poznání smířlivěji, "vaše činy hovoří jasně a já tedy nebudu své osobní předsudky držet proti vám," pokusil jsem se to aspoň trochu urovnat. A když pirát zmínil značku a probrání informací v jiném prostředí, došel jsem k rozhodnutí. "Lorde Rhysi, pokud je vše, co tvrdíte, pravda, měl bych vás...varovat. Já a můj adjutant jsme chodící výjimkou z jistého Acrinského rčení. 'Co KVS schvátí, nikdy nenavrátí.' Stálo nás to oba značné úsilí a roky práce, které váš přítel, předpokládám, nemá." Můj úsměv byl břitký a strohý, stejně jako můj humor. "A pokud jsou ty informace vskutku tak choulostivé, možná bychom se měli vyvarovat náhodným uším civilistů. Nechceme paniku, kterou navíc... zjev pana Bastiena jen podporuje...proto, s vašim laskavým svolením, lady Blanchette, navrhuji vlastní pohostinnost jako kompromis mezi těmito dvěma scénáři," podíval jsem se na elfku a doufal, že jsem jí nijak neurazil. Ale zdálo se mi to jako vhodný kompromis. Nikdo nebude Bastiena vynalézavě mučit (a když své... lidi varuju včas, nikdo se ho ani nepokusí brutálně zabít) ale přitom budeme obklopeni pouze vojenským personálem, který umí zůstat v klidu a ví, kdy držet tlamu zavřenou. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro "Pirátský král" Velitel, Rhys, Bastien, Blanchette, Angharad Před velitelstvím KVS Krátce si povzdechnu a pro tu chvíli, kdy Bastien zmíní značku Hladového na malé hyeně, nechám si krátkým pohybem hlavy spadnou pramen rusých vlasů před tvář. Nicméně vzápětí se rozhovor odebere úplně jiným směrem a výraz v mé tváři se změní, když v tu chvíli nasaji vzduch nosem skrze rozšířené nozdry a prsty s dolámanými drápy zatnu do dlaní natolik silně, až projdou kůží. Bolest sotva vnímám, snad se ani o nějaké bolesti nedá mluvit. Jen to štípne a je to právě ten pocit, co mě přinutí dál vnímat rozhovor. Velitelova slova, tu studenou zlost sálající z jeho nitra a odkapávající z jeho hlasu. "Pověz, stálo ti to za to?" vysloví v mé mysli zcela jiný hlas a krátký záblesk paniky v mých očích se vzápětí utopí v dlouhém výdechu. Nasucho polknu, napětí ve svalech bolí a pálí, i přesto jsem to já, kdo se pohne a s tou opatrnou starostlivou něžností se dotkne ramene Velitele s tichým smutným "mrrruk", se kterým krátce vzhlédnu k jeho tváři než zase sklopím hlavu. Mrzí mě, když se kvůli mě trápí, nemělo by to tak být. Až zmínka o KVS přeruší mé myšlenky a zavleče je úplně jiným směrem. Ovšem v okamžiku, kdy Velitel promluví o vlastní pohostinnosti, zvednu hlavu a neklidně se ošiju, dokonce zároveň s tím aniž bych si to sama uvědomovala se od něj odtáhnu a o dobrý krok odstoupím. Představa, že by ta cizí temná energie vycházející z Bastiena a hranostaje mohla pošpinit jediná místa, která vnímám jako bezpečná mě vyděsí. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Před velitelstvím KVS a na cestě o důl dálAngharad, Bastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraZmateně jsem nakrčil obočí, když Bastien zmínil mé „krásné oči.“ To nemohl… nemyslel vážně. Na podobné žerty nebyl ten správný čas ani místo. Semkl jsem rty. Přesto mě přemohla jistá provinilost, když opět přišla řeč na značku Hladového… a můj nedodržený slib. A tak jsem na piráta znovu nepohlédl, neodvažoval jsem se. „Nejspíše máte pravdu, kapitáne. Nezbývá než přijmout vaši laskavou nabídku,“ sklonil jsem krátce hlavu v náznaku úklony a pousmál se na Blanche, když ke mně natáhla ruku. Bez sebemenšího zaváhání jsem jí nabídnul rámě a přistoupil o něco blíž. Přes všechny ty protichůdné pocity, které zápasily v mém srdci, jsem byl schopen zachovat chladnou hlavu jen díky ní. Vykročil jsem vstříc ubikacím zvědů. „Podle všech informací,“ promluvil jsem tiše k Blanche, „Wyn poslala Merlina za kapitánem Van Rooyenem, aby sem Bastiena přivedl. Byl jsem přítomen při jejich setkání. Wyn je v pořádku a nedopustila se… ničeho, co by mohlo být použito proti ní.“ Kromě samotné komunikace s pirátem, samozřejmě. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Klobouk s oblohou Rhys, Stvůra, Angharad, Blanche, Hideon Trochu překvapeně jsem se na kapitána podíval. Tolik nenávisti. Nadechnul jsem se...a poté zase vydechnul. Tohle nemělo cenu. Z jeho slov jsem jasně pochopil, že má s piráty nějakou nehezkou osobní zkušenost. Zcela ignoroval, co jsem mu řekl a místo toho začal mluvit o nějakém pirátském králi. V životě jsem o nikom takovém neslyšel, piráti měli pouze královnu. I když samozvanců, kteří si o sobě mysleli až příliš, byly plné přístavy. V tomhle okamžiku nemělo smysl snažit se mu vysvětlit, že ne všichni piráti jsou stejní, protože ne všichni se řídí stejnými kodexy. Ostatně, on byl jasným důkazem toho, že ani všichni viralové nejsou stejní. Neposlouchal by mě a já neměl chuť zabředávat do takového rozhovoru. Můj pohled sklouznul ke Stvůře, která se krčila za kapitánovými zády. Vypadala...rozrušeně. Bylo to tím, že se mluvilo o pirátech, a to jí nedělalo dobře? Tohle očividně není bezpečné téma. S tímhle chlapem bude lepší o pirátech vůbec nemluvit! Na jeho další slova jsem tak reagoval jen zdvořilým, avšak nepříliš přesvědčivým úsměvem. Bylo to jako poplácání po hlavě, které stejně nic neznamenalo. Zbytku jeho slov už jsem nevěnoval pozornost vůbec. Myslel jsem si, že bude těžké s nimi mluvit. Nenapadlo mě však, že bude těžké domluvit se, kde budeme mluvit. A mě to pomalu začínalo být jedno. Zachytil jsem už jen něco na adresu svého vzezření a musel se hodně ovládat, abych se nerozesmál. Z úst viralce to prostě znělo vtipně. Když mě však na totéž, i když o dost taktněji, upozornila lady Blanchette, jen jsem přikývnul. Ten klobouk pro mě znamenal opravdu hodně, ale neměl jsem v úmyslu kvůli kusu ošacení dělat problémy. Stáhnul jsem ho proto z hlavy, čímž jsem vyrušil hranostaje a vyslechnul si od něj několik nespokojených kvíknutí, coby nadávek. Nikdy nejsou všichni spokojeni. Smiř se s tím.! Zhluboka jsem se nadechnul a pomalu jsem vykročil za ostatními. Jediné, co mě mohlo hřát u srdce, byla myšlenka, že se mi podařilo rozhodit Rhyse. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Be our guestBlanchette, Rhys, Tali, Bastien "Poručíku! Běžte napřed. Uvědomte mužstvo, že přicházíme. A pro lásku Kelloae, uklidněte své vlky. Nestojím o masakr," instruoval jsem suše Angharad, jejíž zlatavé oči pochybovačně přejely Tali, její třas a krev kapající na zem. "Nevim jesli poslechnou šéfe. Hlavně Zev, má malý Žlutoočko rád, dyt víte a..." Tiše jsem si povzdechl. Dnes bylo všechno komplikované. "Tak si je srovnejte. Jste jejich alfa. Vezměte si na pomoc Krkavce." "Bych řekla, že kněz se pokusí Skairipu rozsekat mezi prvníma. Víte, jakej je..." Pokrčila vlkodlačice rameny skoro omluvně. "Tak mu vysvětlete situaci, ať to vidí racionálně!" Začínal jsem pomalu ztrácet trpělivost. "Nebo snad musím všechno dělat sám?!" "Vy ste tu šéf, šéfe!" Zasalutovala Angharad a odběhla, než jsem po ní stačil něco hodit. Promnul jsem si obličej a pokynul Tali, aby nás následovala. *** V prostoru kasáren a na cvičáku posedávali či postávali porůznu muži a ženy v maskovacích Nothijských uniformách a nebo aspoň částech uniforem. Někteří brousili zbraně, jiní jeden druhého zdobili nejrůznějšími tetováními a nebo prováděli bojová cvičení. Ale když jsme procházeli, vždy od své činnosti zvedli hlavy, zasalutovali mi a pak mlčky (a velmi upřeně) pozorovali cizince v pirátském šatu. Oči se jim přitom vražedně leskly a vzduchem občas zavibrovalo zcela nelidské vrčení, ruce na zbraních se pevně svíraly...Ale po pohledem staršího, už prošedivělého elfa, jehož tělo bylo oděno do prastaré šupinové zbroje a tvář pokrytá woadem, se vždy tak trochu smrskli a tvářili se, jakoby nic. A pokud by Bastien a nebo někdo jiný z doprovodu pohlédl na střechy či do oken budov, možná, že by mohl, na dobu ne delší než mrknutí oka, spatřit temné, zahalené postavy s maskami na tvářích. I Tanečník a jeho elfové byli ve střehu.
Já nic z toho nevnímal a dovedl celé to podivné procesí rovnou do své kanceláře, kam jsem nechal přinést další židle. Bude to možná maličko nacpané, ale Tali si beztak opět sedne na podlahu. Pohledem jsem přelétl společnost, prohlédl si tváře a s pokrčením ramen vytáhl ze spodního šuplíku láhev silné medové pálenky. Pít sice budou muset z hrnků, ale lepší než nic. "Aby se neřeklo, že jsem špatný hostitel..." Podal jsem jim všem plechový vojenský hrnek, přehodil si kabát přes židli a sám se posadil. Kývnutím hlavy jsem pak naznačil, že otázky nechám prozatím na Blanchette, pokud se tedy pirát sám nerozpovídá. Wynelle byla, koneckonců, její sestra. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Z pustiny do Acrinu Rhys, Stvůra, Blanche, Hideon Příliš se kolem sebe nerozhlížím, ale nenávistné pohledy nelze zcela nevnímat. Tohle už jsem někdy zažil. Tihle "lidé" mají v popisu práce mě nenávidět. Je to nepříjemné, ale není to ani zdaleka tak nepříjemné, jako předstoupit v poutech před posádku Red Rose. Vidět výrazy nenávisti ve tvářích mých bratrů, to zraňovalo mnohem víc. Přesto jsem ale rád, když se za námi zavřou dveře kanceláře a já se můžu posadit. S vděčným pokývnutím přijmu od kapitána plecháček, ale nenapiju se. Na tohle chci mít jasnou hlavu. Svůj pohled stočím k Lady Blanchette. "Jediné, co chci, je nový začátek." Sdělím svojí cenu, ale i bez ohledu na to, zdali mi ho lady přislíbí, se rozhodnu mluvit. Zhluboka se nadechnu a na okamžik mě přepadne záchvat paniky. V hlavě mám náhle úplně prázdno. Vypovídat se Rhysovi bylo jednoduché, protože jsem mu důvěřoval, teď ale vůbec netuším, jak začít. Nechci z toho vyjít jako úplný vyvrhel, což by se jistě stalo, kdybych rovnou přešel k tomu podstatnému. Elfovi jsem chtěl jen povyprávět, co se mi stalo, teď se z toho ale stala životní nutnost. Rozhodnu se tedy začít úplně od začátku. "Když jsem, tam v poušti, pomohl Rhysovi a Stvůře k útěku, tak jsem se dostal do dost nepříjemné situace. Jak už jsem říkal, i piráti mají své zákony. Já jsem neuposlechl přímý rozkaz a trestem za takové neuposlechnutí, je vysazení v pustině. Nezní to nic moc, ale v podstatě se to rovná trestu smrti. Ve dne vás spaluje slunce a v noci zase mráz. Dostanete jen jednu pistoli s jedním nábojem, dýku a čutoru s vodou. Je to spíš jen úlitba kapitánovu svědomí, protože v pustině nic nežije, takže si ani nic neulovíte. Tu kuli si můžete leda tak prohnat hlavou, pokud dřív nezešílíte." Je mi jasné, že tohle není to, co by je zajímalo, ale já potřebuji, aby pochopili, v jaké jsem byl situaci, a proč jsem udělal, co jsem udělal. "Já jsem v té divočině strávil...vlastně nevím, přestal jsem počítat dny. Ale myslím, že alespoň týden. Měl jsem tam umřít, ale neumřel. A bohužel, nebylo to mou zásluhou. Ještě než mě kapitánka vysadila, někdo za mnou v podpalubí přišel. Někdo, koho jsem nečekal, kdo si libuje v lidském utrpení a využívá ty, kdo ztratili veškerou naději...démon." Na okamžik zmlknu, abych je nechal tuhle informaci vstřebat. "Nikdy dřív jsem ho neviděl, ale hodně jsem o něm slyšel. Je to otec...jednoho člena posádky." Dokončím větu trochu kostrbatě a nedokážu zcela potlačit provinilý výraz. "Setkali jste se někdy s démonem? Dokážou vycítit beznaděj a využít toho. Lichotil mi a sliboval a já nakonec přijal jeho nabídku." Stáhnu rukavici a vyhrnu rukáv kabátu, abych odhalil dva černé kruhy, připomínající čerstvé tetování, které mi obepínají levé zápěstí. "Tohle je značka naší dohody. Pouto, nebo co já vím. Díky tomu necítím únavu, bolest ani hlad. Jen díky tomu se mi podařilo v pustině přežít." Volnou rukou vytáhnu za kůži vzpouzejícího se Chica. "Stejně tak tohle je démonovo znamení." Ukážu na jeho černou hlavičku, než ho zase nechám zmizet z dohledu. Znovu upřu pohled na lady Blanchette. "Ten démon prahne po smrti vaší sestry. Proto jsem tady, to já...to já mám za úkol jí zabít." Rychle však pokračuji, protože jí nechci dát čas, aby si udělala o situaci špatný obrázek. "Ne, že bych to měl snad skutečně v plánu. Wynelle mě zachránila, poslala kapitána Koose, aby mě v poušti našel. Nebýt jí, zešílel bych tam. Jsem její dlužník. Jsem tu, protože jsem jí chtěl varovat. Jsem tu, protože dokud si démon myslí, že plním jeho vůli, tak nebude hledat jiný způsob, jak se Wyn zbavit." Ztichnu, i přesto, že nejsem schopen pociťovat únavu, nyní si unavený připadám. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro "Vidím pravdu, cítím lež..."Rhys, Blanche, Bastien, můj malý detektor lži. Naslouchal jsem Bastienovu vyprávění a očima mu provrtával lebku. Když vyslovil slovo 'démon', ostře jsem se nadechl, ale nic neříkal. Nemělo by mě to překvapit... Vybavil jsem si slova Tali o té dívce. 'Dvojí magie. Nečistá magie.' Démon. Zatraceně. Napil jsem se, ale ani alkohol nezahnal to mrazení v břiše. O démonech se toho moc nevědělo. Vlastně...skoro nic. A i to málo bylo děsivé. Potřásl jsem hlavou a dál naslouchal, až do konce. Konce, který...zněl hezky. Moc hezky. Skoro až... vznešeně. Potlačil jsem úšklebek. Asi...cyničtím? Přesto jsem pootočil hlavu na sedící Tali a bradou trhl k Bastenovi, v jí tak známém, nepříjemně známém gestu. Věděla, co má dělat. A když to udělala, upřel jsem opět oči na půl-elfa. "Zopakuj to. To ke konci. To, proč tu si. Co si sem přišel udělat a proč," jestli chce Blanchette nabízet úlevy, dobrá. Ale já potřebuji mít jistotu. Jistotu, že se nás nesnaží ukolébat nabídkou pomoci. Potřebuju vědět, jestli nám lže. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Ve strojovně Najít, nebo spíše vytvořit cestu netrvá zrovna chvíli. Obzvlášť když to má být bezpečné. Některé úseky hrozí zhroucením a tak je potřeba to pořádně podepřít. I tak je cesta obtížná a občas prostě musíš na kolena a protáhnout se pod kusy zkrouceného kovu a dřeva. Nakonec se ale do strojovny dostaneš. Možná trochu odřený a špinavý, ale celý a jinak v pořádku. Ve strojovně to vypadá pomalu jak na jatkách. Spousta krve a těl a ten pach. Běžně takové místo voní po oceli a mazadlech, možná trochu toho kouře, ale tady to teď páchne jak v pekelné jámě. Některé ze strojníků zabil náraz. To je jisté. Jednoho to rozdrtilo pod kotlem, který se utrhl ze závěsu. Dalšímu se trám zabodl do hrudi a přišpendlil ho jako motýla ke zdi. To však není všechno. Nalezneš důkazy, že někteří z nich byli zabiti. Rány od meče a nožů. Pobodaná těla, podříznutá hrdla. Někteří se zkoušeli bránit, ale nebylo jim to nic platné. Tohle nebyli vojáci, ale dělníci. A neměli šanci. Ti kteří nepadli při prvním útoku byli spoutáni. Při katastrofě neměli nejmenší šanci. Na zařízení jsou pak vidět zákroky po sabotáži. Těžko se to odhaduje ze všeho toho zmatku, ale najdeš část čistě odříznutou. Některá soukolí byla odmontována. Ten kdo se snažil vzducholoď ochromit patrně velmi dobře věděl co dělá, kam sáhnout a co vytáhnout aby se to rozpadlo jak domeček z karet. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro V automobilu na cestě na komisařství "Důstojnice Teŕrlach je dobrý policista i když v některých případech poněkud horlivější než by se slušelo," začne Hogbin poněkud zeširoka když se vůz konečně rozjede. "Na tu sukubu má spadenou poměrně dlouho. Sledovali jsme jí od té chvíli kdy překročila hranice. Chtěli jsme vědět zda tu má nějaké komplice. Doufali jsme, že nás zavede k dalším jako je ona a představte si jaké bylo naše překvapení když se nakonec ukázala před vaším domem. Tehdy bylo jasné již nemůžeme dál čekat a musíme zakročit." Komisař ti věnuje shovívavý úsměv jako kdyby říkal, že to celé bylo jedno velké nedorozumění a že brzy se všechno vyjasní a nakonec se tomu od srdce zasmějete. "Musím se vás však zeptat co všechno vám to stvoření prozradilo. Je mi jasné, že váš čas je drahocenný, ale chápejte. My také musíme plnit naší povinnost a je možné, že se vám dostalo nějakých vodítek, které by mohly přinést průlom při našem pátrání. Pokusím se to urychlit jak to jenom půjde. O to nemusíte mít strach. Stejně tak se můžete spolehnout na naší diskrétnost," ubezpečí tě, že tvá tajemství jsou u něj v bezpečí. Asi by ti neudělalo dobrou vizitku kdyby se zjistilo, že se po nocích stýkáš s podezřelými živly. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro "Vlčí doupě, tma a les Velitel, Bastien, Rhys a Blanchette Velitelova pracovna Přesunu z velitelství KVS na naše vlastní nic nebrání, já se neodvážím vyslovit námitku, že tam Bastiena nechci a jen samotná ta představa, že s ním budeme zavřeni v jedné místnosti je mi nepříjemná. Ne, jen odevzdaně sklopím hlavu a následuji Velitele, kterému kráčím už ze zvyku po levém boku. Dnes je to snad poprvé po dlouhé době, co mi samotný příchod do prostranství kasáren není po chuti, cítím jak se na nás upírá pozornost všeho živého a nepřátelská atmosféra téměř jiskří. Zvyk je železná košile, říká se, s příchodem do Velitelovy pracovny tak ani nepřemýšlím nad svým chováním, když se postavím bokem, abych vyčkala přinesení židlí a především toho, než usedne Velitel k jehož nohám se vzápětí posadím i já. Sedím tiše, nevyrušuji, vlastně se celou svojí bytostí snažím předstírat, že tu vlastně vůbec nejsem. To se změní v okamžiku, kdy zachytím Velitelovo drobné gesto určené jen a jen mě. Gesto, které moc dobře vím, co znamenám. "Ne, já nechci, prosím," chce se mi odmítnout, ale byl by to dětinský vzdor svým povinnostem. A Velitel přeci ví, co dělá. A pokud s Dračím kapitánem potřebují moji pomoc, je tohle to... Nejmenší... Jak jim mohu jejich laskavost oplatit. Vynořím se tak zpoza stolu, když se vytáhnu plynule na nohy a pár kroky plížící se lišky se přesunu k půlelfovi. "Nebrránit se, neublížit," hlesnu k němu tiše drnčivým napjatým hlasem. Nikdo nemá potuchy, kolik přemáhání mě stojí se k němu přiblížit a přestat tolik vnímat démonskou magii, kterou čpí. Potřesu krátce hlavou a s dalším výdechem ze sebe nechám sklouznout to nasbírané napětí, zatímco se přisunu k Bastienovi až intimně blízko. Pokud se nebrání a nechá mě, opatrně na něj obkročmo dosednu na jeho kolena, ve tváři soustředěný výraz, kterým se snažím maskovat vlastní nejistotu, když ho vybídnu, aby mi podal pravou ruku. Pokud vloží svoji dlaň do mé, prsty vklouznu pod rukáv jeho kabátce a dotknu se jimi jeho vnitřní strany zápěstí přímo v místech, kde pod kůží tepe v rytmu srdce proudící krev, zatímco druhá ruka si najde své místo na hrudi pod krkem, kterého se ho jemně dotknou mé štíhlé prsty. Nakrátko odhalím ostré zuby, když nasaji jeho pach, velké žluté oči zezlátnou. Vidím pravdu, cítím lež, ty si na mě nepřijdeš... "Mluv," vybídnu jej snad až smutně. Nechci, aby to, co mi poví, byla lež, ptát se o pár hodin později znovu a znovu jeho zkrvavené tváře je to poslední, co si dnes přeji. Udělala bych to, udělala bych to jako pokaždé, když mě potřebují. Ale radost bych z toho měla pramalou. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Postranní úmysly Rhys, Stvůra, Blanche, Hideon Nakloním hlavu ke straně a zatvářím se trochu zmateně. Nevěřím, že by mi kapitán napoprvé nerozuměl a netuším, čeho tím tedy sleduje. To, co následuje, se mi ale ani trochu nelíbí. To poslední, co bych chtěl, je mít zrzku takhle blízko tělu. Z hlubin mysli se vynoří vzpomínka na jinou zrzku na mém klíně. Na okamžik se napnu, ale poté svaly opět ochabnou. Už je to dávno. Už je to pryč. Nepříliš ochotně jí nechám, aby se mě dotkla. Ten dotyk je mi nepříjemný, ale v porovnáním s tím, jak na mě sáhla minule, to asi snesu. Znovu najdu pohledem kapitána. "Přišel jsem Wynelle varovat." Řeknu prostě, tu jedinou podstatnou věc. Stále jsem stejně klidný, na mém dechu, ani tepu se nic nezmění, i když v hlase mi zazní náznak podráždění. Za to však může jen a pouze kapitán. Pak mě ale napadne ještě jedna věc, proč by kapitán mohl být tak podezřívavý. Nechtělo se mi o tom mluvit, protože mu do toho nic není, ale nechci, aby měl pocit, že před ním něco skrývám. "Jak jsem ale řekl hned na začátku. Těch důvodů, proč jsem přišel, je víc. Doneslo se ke mě totiž, že by v Acrinu mohl pobývat někdo, koho už dlouho hledám. Pokud tedy tušíte postranní motiv, tak tady skutečně je." Nyní může Stvůra cítit, že se mi tep zrychlil. Ano, přišel jsem Wyn varovat, ale tohle je skutečný důvod, proč jsem zde. Záleží mi na tom daleko víc, než dávám najevo a než sám sobě přiznávám. Zamyšleně se podívám na Stvůru. Je vidět, že jí to není ani trochu příjemné, stejně, jako mě. "Pro příště bych dal přednost nějakému lektvaru pravdy. Bylo by to důstojnější pro všechny zúčastněné." |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zuřivost banshee Raya Všichni napjatě sledujeme ten boj. Já, vojáci i zajatkyně, ale jenom já vím jak to skončí. Neměl jsme pochyby o tom kdo z těch dvou vyhraje a ve chvíli kdy se dá wendigo na útěk je rozhodnuto. Raya ho pronásleduje, což je pochopitelné a já jí nechám. Každý pejsek se občas potřebuje trochu proběhnout a vykousat se. Jenom je potřeba dohlédnout aby se neazaběhla příliš daleko. "Následujte je, ale nezasahujte pokud to nebude nutné," vyšlu za utíkající Rayou několik mužů. I když vím, že je má banshee schopná stále jí může někdo přepadnout. Pořád to může být léčka. Ona si tyhle věci neuvědomuje, ale já ano a nehodlám o ní takhle přijít. Jakmile vojáci zmizí mezi stromy za tou dvojicí mohu se znovu věnovat elfce. "Takže znovu. Kdo jsi a co tu děláš? Chci vědět všechno. Každou podrobnost, i ten sebemenší detail," ptám se zatím co jí odvádí do našeho provizorního přístřešku. "Zdá se, že jsi to zřícení viděla. Tak spusť." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Otázka důstojnosti Velitel, Bastien, Rhys a Blanchette Velitelova pracovna Snažím se soustředit, tolik... Tolik se snažím. Ve svých dlaních cítím tlukot půlelfova srdce, avšak ten rytmický takt jen podbarvuje jen jeho slova, o která tolik jde. Sleduji snad až hypnoticky zblízka jeho tvář a soustředím se na tón, barvu i tu sebemenší změnu v jeho hlase. Nejde mi o to, co říká, nikdy mi o to nešlo, jen jak to říká. Jak se u toho chová, jak je u toho cítit. Ovšem to vše jsou jen instinkty, pouťové triky, které umí každý, to nač čekám já je jen ten jediný pocit, který mi řekne, zda mu věřit či ne. Ovšem... Čím více se snažím soustředit... Párkrát se nevědomky ošiju a ke klidu se musím nutit. To, že mě u toho krom Velitele pozoruje ještě lady a Dračí kapitán mi příliš nepřidává. Sotva tak Bastien domluví, s krátkým výdechem přikývnu. "Věřřím mu, Veliteli," brouknu tichou viralštinou a o úder srdce později už stojím na nohách dva kroky od Bastiena. Byl to rychlý pohyb, možná až příliš rychlý. Jindy bych vyčkala nejdříve svolení Velitele, zda je s odpověďmi spokojen, ovšem déle jsem to v blízkosti půlelfa - před kterým uhnu pohledem - nevydržela. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro DetailyBastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraV kapitánově pracovně jsem se usadil po boku Blanche a opět vyslechl příběh, který jsem ji jednou slyšel. Tentokrát jsem byl klidnější, tentokrát jsem to čekal. Démon. Zamrazilo mě na zádech, zhluboka se napil kořalky z plechového hrnku a odložil jej na stůl. Můj pohled významně spočinul na kapitánovi Hideonovi, když vzduch protnula slova o otci jednoho člena posádky. Teprve pak jsem se opět zapřel do židle, přičemž jsem se zlehka dotkl ramene tmavovlasé elfky a zanechal tam svou dlaň v tiše povzbudivém gestu. Zmateně jsem přelétl pohledem mezi kapitánem a jeho adjutantem. Všechny námitky jsem ale spolkl ještě předtím, než Stvůra vyšplhala do půlelfova klína. Potřebovali si být jistí… a já ostatně taky. Když se potvrdila pravdivost jeho slov, projel mnou docela nepatrný záchvěv úlevy podkreslený hrůzou z toho, co tohle mohlo znamenat pro Wyn. Pomalu jsem vydechl. „Wynelle o tomhle démonovi mluvila už předtím,“ začal jsem pomalu, téměř provinile. Na rtech mi viselo to nevyslovené ale, které jsem se neodvažoval pustit ze svého srdce do světa. Již tak napáchalo škody dost. „Prý… o něm něco zjistila před více než deseti lety, ovšem nepamatuje si co. Podle všeho ji pronásleduje již nějakou dobu.“ |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Zpátky na stanici Automobil s komisařem i senátorem odjel. Ochranka a lidé z domácnosti se rozejdou zpátky ke své práci jako kdyby se nic nestalo. Zajatec je také na cestě do zadržovací cely na vaší stanici. Pěkně hluboké, pevné a opatřené ochranami proti kouzlům. Nakonec to nebyla špatná noc. Ano, stopy, které vedou až k senátorovi, to je velmi podezřelé a i trochu znepokojující, ale před korupcí není ušetřen nikdo jak jsi již dávno zjistila. A před ideály. Ty dokáží být ještě nebezpečnější. Na stanici je ruch jako obvykle i přes značnou hodinu. Zločinci nikdy nespí, nepřátelé republiky také ne a tak nemůže ani policie. Vždy je tu co dělat. vždy se najdou případy, které je potřeba vyřešit. Vždy je potřeba někoho vyslechnout, sledovat nebo zatknout a pak tu jsou hlášení. Ty jsou věčné. Sama bys měla sepsat report o zadržení. Vypsat zprávu pro vězení a následný transport. Dnešní hlášení bude jistě zajímavé i když je možné, že ti nakáží to celé ututlat. Nebylo by to poprvé kdy se něco podobného stalo. "Tohle vypadá na pořádné svinstvo," přeruší tok tvých myšlenek Northcotte, který se objevil u tvého stolu a sedl na jeho kraj jak má ve zvyku. "Jeden by si myslel, že někdo jako Galden bude opatrnější při uspokojování svých choutek, ale je vidět, že chyb se dopouštějí i ti na vysokých postech," povzdechne si. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Otázka integrityMaličká Tali, Blanchette, Rhys, Bastien "Pohov, adjutante," slova, ač formální, zněla z mých úst těžce a unaveně. Oči, které jsem upřel na Tali, byly zastřené a plné bolesti. 'Já vím, co ti působím, maličká, já vím. Ale...musím. Je to pro dobro nás všech...' Dlouho jsem jen hleděl před sebe, zatímco ostaní hovoříli, Tali jsem gestem přivolal zpět a krátce jí položil ruku na rameno. "Jak ho zastavíme?" Pronesl jsem do chvíle ticha chraplavě, můj hlas skoro nepříjemně zaskřípal. A v očekávání nevěřícných, pochybovačných, či dokonce posměšných pohledů jsem oplatil všem odhodlaným, tvrdým zevnějškem. "Je to má práce. Jeho Veličenstvo nás pověřilo osobně. A my splníme rozkaz. My vždycky splníme rozkaz..." Věta byla mířena především Tali a Rhysovi, a možná i Blanchette. Ano, tvářil jsem se statečněji, než jsem se ve skutečnosti cítil...ale někdo jimj musí dodat trochu odvahy. Navzdory pokusům o zlepšení 'morálky mužstva' jsem však zapochyboval. Možná, že bychom to měli králi říct. Tohle je trochu nad naši výplatní třídu. Králi a...Arcimágovi. Ale ten šváb byl už několik dní zalezlý v těch svých tunelech a nikdo o něm neslyšel. Myšelnka, že by Wyn měl zachraňovat někdo, kdo trpěl chorobnými touhami ji pitvat a experimentovat na ní, byla tak hořce ironická, že mi málem zkazila pálenku. Nalil jsem si další hrnek, prokousl si spodní ret a plivl krev do čirého obsahu. 'Kéž by Gerulf vyrval tomu pekelnému parchantovi střeva z břicha...' Myslel jsem démona, nebo arcimága? Kdo ví. Teď už jsem se pro sebe tiše sám uchechtl a kopl promíchaný obsah do sebe. Někdy si vtipy prostě člověk musí vytvářet sám. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Něco za něco Rhys, Stvůra, Blanchette, Hideon Těch několik okamžiků, než Stvůra vyřkla svůj soud, bylo neskutečně dlouhých. Byl jsem klidný, nelhal jsem, ale v tom okamžiku bych dokázal zapochybovat i o tom, jak se vlastně jmenuji. Kdyby se mi zrzka chtěla pomstít za to uvěznění, teď měla možnost. Mohla mě mávnutím ruky odsoudit a mě bylo jasné, že bych už denní světlo nespatřil. Tohle vše mi problesklo hlavou, v tom zlomku vteřiny, než řekla, že mi věří. Ulevilo se mi, a ještě víc se mi ulevilo, když zmizela z mé blízkosti. Cítil jsem, jak se mi Chicův huňatý ocas otřel o tvář, snažil se mě povzbudit. Konečně jsem se napil. Teprve ve chvíli, kdy jsem zvednul plecháček k ústům, jsem si uvědomil, že se mi třese ruka. Zatraceně. Vzchop se! Napomenul jsem sám sebe. Byl jsem rád, že Rhys na okamžik odvedl pozornost od mé maličkosti. Deset let? Znělo mi to povědomě. I démon něco říkal o posledním desetiletí. Provinile jsem opět pohlédnul na lady Blanchette. Z její reakce jsem měl obavy, přeci jen, šlo o její sestru. Musela být otřesená. Trochu mě proto překvapilo, že místo toho, aby se vyptávala na démona, vrátila se k obchodu. Po krátkém zaváhání jsem přikývl. "Mám informace týkající se Viralské Republiky, o které se s vámi rád podělím. Předem ale odmítám mluvit o pirátech, kapitánce Eastaughffe, nebo Útočišti. Vzhledem k tomu, že to vše začalo mojí snahou ochránit Isabellu, neohrozím ji nyní tím, že bych něco neuváženě prozradil." Věděl jsem, že se pohybuji na tenkém ledě. Mohl bych se snadno vykoupit tím, že bych piráty zaprodal. Mohl jsem si říct, že do toho, co je mezi nimi a Nothií, mi nic není. Ale sám se sebou bych pak nedokázal žít. Na kapitánovu otázku jsem však odpovědět nedokázal. Já ani pořádně nevěděl, co všechno je ta značka na mé ruce, natož abych věděl, jak zastavit démona. Bylo něco takového možné? Bylo někoho takového vůbec možné zabít? Zahleděl jsem se do prázdného plecháčku a přál si, aby v něm byl dostatek alkoholu, abych se v něm mohl utopit. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro My vždy poslechneme rozkaz... Velitel, Bastien, Rhys a Blanchette Velitelova pracovna Vděčně přikývnu, svolení k pohovu znamená, že jsem to udělala správně a na ničem jiném nezáleží. Můj pohled se střetne krátce s Velitelovým a mě je najednou líto, že jsem byť jen přemýšlela nad tím, že bych neposlechla, že bych odmítla se k Bastienovi přiblížit. A tak zatímco půlelf mluví s černovlasou elfkou, rozhodně se nenechám Velitelem nějak pobízet a sotva si mne zavolá zpátky k sobě, rychlými kroky se přesunu zpátky k němu. Dotek, byť krátký, vyvolá na mé tváři slabý úsměv, se kterým se úhledně poskládám zpátky za bezpečí stolu k Velitelovým nohám, odkud poslouchám zbytek jejich důležitého rozhovoru. "My vždycky splníme rrrozkaz," zazní v hlasu Velitele ozvěna mého vlastního, když ta slova vyjdou zpoza mých rtů téměř současně. Znám je. Moc dobře je znám. "Velitel chytrrý, na něco přřijít, věřřřím," hlesnu ze svého místa tiše pouze k Veliteli ve snaze zahnat ty pochybnosti, které ho trápí. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro V automobilu na cestě na komisařstvíPohodlně se uvelebím v sedačce limuzíny a naslouchám pozorně Hogbinovy. Ruce založené v trpělivém gestu na klíně. Hmm, horlivější než by se slušelo. Pěkné pojmenování vpadnout někomu do domu, začít mávat zbraní a až pak říct, kdo je a co tam dělá. pomyslím si, ale na komisaře se chápavě usměji a přikývnu. Další slova potvrdila strach sukuby, že jí někdo sleduje. Znovu přikývnu, ikdyž podepřu si bradu a začnu přemýšlet. Tak počkat. Tady se najednou objevuje opravdu hodně otázek. Jak věděla, kde bydlím. Jak věděla, že budu doma? Proč si vybrala zrovna mne? Tohle jsou otázky, které se honí komisaři hlavou a já mu na ně nemůžu dát žádnou alespoň trochu uspokojivou odpověď. mírně se při této myšlence se mírně zamračím. Je na mne vidět, že celé mi nepřijde, jako vhodný materiál na nějakou historku. Při slovech o diskrétnosti si tiše povzdechnu. Kdyby to tak byla pravda. Jenže na to, abychom tomuto věřil jsem prostě příliš starý. Nedá se nic dělat. Budeme tedy hrát společenskou hru a předstírat, že policie je diskrétní. nadechnu se, abych si srovnal myšlenky. Než začnu. "Děkuji vám za diskrétnost. Rád vám odpovím. Můj čas není, tak drahý abych nemohl služebníkům republiky." usměji se na komisaře a zkřížím prsty před obličeje. "Bohužel vám nemohu říct moc. Zdělila mi, že zastupuje nějakou skupinu bytostí s lesa. Tvrdila mi, že přišla, aby nás Virálce přesvědčila, že nemáme ničit les." vybavím si její slova a ještě jednou projdu celý rozhovor včetně části, kterou slyšela důstojnice Teŕrlach a přikývnu, když jsem na nic nezapomněl. "Já jí vysvětlil, že abych o něčem takovém uvažovali musí nám předložit něco na oplátku. Říkala něco o tom, že les nám dává vzduch, který dýcháme." vzpomenu si na detail. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro S neklidným svědomím…Bastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraTřes ustal. Zbyla jen tichá síla, kterou jsem se od Blanche naučil očekávat už jako malý. Dokázala jednat s chladnou hlavou. Navzdory zprávám o démonovi a nebezpečí, které hrozilo její sestře. Dlaň přesto ještě nějakou chvíli setrvala na jejím rameni i poté, co ji pustila a promluvila pevným hlasem. Byla silná, to ano, ale nemusela být silná sama. Doufal jsem jen, že to ví. Nakonec jsem se ale stáhl, zapřel se zády do židle a přelétl pohledem šedomodrých očích ke kapitánovi. Nevesele, ovšem klidně. Jak ho zastavíme? Správná otázka. Jindy bych se vděčně usmál, teď jsem ale jen kývl. Při jeho dalších slovech jsem pohled ale sklopil. Stvůra a kapitán tohle možná mohli prohlásit s klidným svědomím, ale já ne. Kolik zla se stalo jen kvůli tomu, že jsem u Zdi neuposlechl rozkaz? „Možná bude mistr Meleagros schopen využít spojení mezi Bastienem a tím démonem. Když už nic jiného, mohli bychom být schopni ho najít,“ natáhl jsem se zpátky pro poloprázdný hrnek a dorazil tu trošku kořalky, která zbyla na jeho dně. „Pokud si bude někdo umět poradit s touhle hrozbou, pak právě on. A generál by o tomhle samozřejmě měl taktéž vědět.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Napětí Isabella, Eglas Nemám z toho příliš dobrý pocit, Z toho co Isabela dělá, jak se upíná na svého otce a jak se na něj kouká. Svírá se mi z toho srdce. Bojím se aby nezažila stejně zklamání jako já. Až zase odejde. Až se jednou probudíme a bude pryč tak jako před deseti lety. Tak ráda bych jí od toho uchránila, ale bojím se, že mě vůbec nebude poslouchat. Zajímalo by mě co vůbec démon dokáže cítit. Má snad v srdci místo pro lásku? Miluje mě? Nebo pokud ne mě tak aspoň svou dceru? Já to unesu. I kdyby šlo jenom o chtíč nebo vypočítavost z jeho strany nevadilo by mi to, ale Isy? Ta by to určitě nesla velmi těžce. Musím, ale opatrně. Když jí teď okřiknu tak mě stejně neposlechne a ještě se zatvrdí. Proto raději mlčím a jenom jí s obavou v očích pozoruji jak se blíží k někomu o kom vůbec nic nevím. Gestem dám pokyn lidem kolem sebe a ti se trochu víc roztáhnou. Zbraně mají připravené. I já mám ruku na pažbě pistole. Stačí aby se ten jejich princ jenom špatně nadechl a skončí jako řešeto. "Mně se to nelíbí," pronesu směrem ke svému pekelnému milenci. Doufám, že ví co děla, protože jestli se dceři kvůli němu něco stane, tak ať si mě nepřeje. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Smrt Ronin, Raya Není těžké pro banshee pronásledovat svou kořist. Obzvláště takhle zraněnou. Wendigo s každým krokem ztrácí víc a víc krve, která skrápí listy všude kolem. Nejenom Raya je omámená vůní krve pocitem bolesti. Samotné rostliny jako by se natahovaly po rudých krůpějích a tiše ševelily i když je úplné bezvětří. Jako kdyby snad celý les věděl co se chystá. Tvor nedoběhne nijak daleko. Nemá již síly. Ví, že jeho smrt se blíží, ale nehodlá se jen tak vzdát. Otočí se ke svému nepříteli čelem, zařve a vrhne se na něj. Do Rayi narazí těžké tělo a během chvilky skončí v klubku na zemi. Úder střídá úder. Krajinou se rozhléhá vzteklé vrčení. V jednu chvíli Raya obdrží ošklivé kousnutí do předloktí, ale než stačí přijít s vlastní odpovědí tak se ozve několik výstřelů z ručnic. Wendigo zavrávorá. Vykašle ještě trochu krve z úst a pak se zhroutí na zem. Opodál stojí skupina vojáků s ještě kouřícími zbraněmi. Nakonec to nebyla Raya kdo ho zabil. Mezitím u vzducholodi Ronin dál pátrá po tom co se zde přihodilo. "Jak jsem řekla, jmenuji se Aramoira a pocházím z Nothie," trochu nervozně se zasměje tomu co řekla. Je to očividné. "Byla jsem na lovu když jsem si všimla vzducholodě nad lesem. Táhl se za ní černý kouř a dokonce jsem zahlédla i nějaké plameny. Prudce klesala dolů a pak jsem uslyšela ten náraz. Pospíchala jsem k místu dopadu, ale jak jsem řekla bylo pozdě. Nikoho živého jsem zde neviděla. Nějakou dobu také trvalo než jsem se dokázala přiblížit. Stále tu trochu hořelo a bála jsem se, že by to mohlo vybuchnout. Tak jsem čekala. Teprve později jsem se dovážila dovnitř a snažila se najít zda někoho přeživšího, ale také bez úspěchu. No a pak jste se objevili vy a to je vše," elfka se na chvíli odmlčí a podívá se stranou. Vypadá to, že má ještě něco na jazyku a uvnitř je vidět jak svádí vnitřní boj zda to má říci nebo ne. Nakonec se ale rozhodne svěřit. "Když jsem vás uviděla bála jsem se. Do lesa jsem nemohla to bych již nestihla a viděli byste mě. Tak jsem se zavřela v kajutě. Bylo mi jasné, že mě uvidíte jako nepřítele, ale já jím nejsem. Opravdu. Popravdě jsem an cestě do Viralské Republiky s informacemi, které by se vám mohly hodit." |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Wendigo už brzy zemře. Ví to on, vím to já, celý les to ví. V šumění větví stromů slyším volání po krvi. Nemá cenu to protahovat a nakonec je to wendigo, kdo se rozhodne souboj ukončit. Místo útěku se mi postaví čelem. Vrhnu se na něj a naše těla se srazí. Zuby a drápy se zaseknou do masa a zem pod námi se zbarví krví. Bojuje statečně, jako zvíře zahnané do kouta. Nedbá na utržená zranění a zuřivě mi rány oplácí. V jednom okamžiku se mi jeho zuby zaryjí do předloktí. Zavyju bolestí a trhnu rukou, takže se rána ještě rozšíří. Vztekle zasyčím a chystám se mu jít opět po krku, když zazní několik výstřelů. Netušila jsem, že nás vojáci následovali. Sleduji, jak wendigo zavrávorá a poté se zhroutí k zemi. Je mrtvý. Mrtvý? Mrtvý! Mrtvýýýý... Ne, byl můj! To moje drápy ho měly poslat z tohoto světa pryč. Se zuřivostí v očích se obrátím ke skupině vojáků. Okradli mě o mou krev. Za to zaplatí. Vztekle zařvu (2) a vrhnu se prvnímu z nich po krku. (5) Smrt za smrt! |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Dark dealings"Holky jsou ostražité, lady Blanchette, ale řeknu jim, aby ještě přitvrdily," Přikývl jsem na pobídku elfky a zvážil, zda by posílení ochranky přitahovalo příliš pozornosti a zdali se zaměřit spíše na nenápadnost či potenciální sílu. "Možná...myslíte, že by bylo moudré o tom uvědomit i jeho Veličenstvo?" Z nás všech měla lady Blanchette ke králi nejblíž, proto jsem nechal toto uvážení na ní. A pokud jde o démony a tudíž nadpřirozeno, možná, že by něco mohla vědět Kněžka. Která taky nebyla z Wyn tak docela...nadšená. Acrinská politika byla zarušeným receptem na bolení hlavy v každé situaci. Proto jsem na chvíli přeřadil vlak myšlenek jinam. Zadíval jsem se na Bastiena a převaloval si jeho slova v hlavě. 'Nemůžeme ovlivnit, kdo jsme...ale můžeme ovlivnit, co děláme.' Tahle mantra mi byla moc dobře známá. A to co pirát dělal a taky proč to dělal... "Tobě na tom děvčeti opravdu záleží, že?" Pronesl jsem tiše a dokonce zapomněl v tu chvíli na zdvořilostní oslovení. "To...je něco...čemu rozumím... a co...respektuji..." Tali obdržela další lehký dotyk, náznak, ujištění. "Jeden z mých čarodějů značku zkoumal, na žádost lorda Rhyse. Sice je od té doby...nepoužitelný," jinými slovy, Hrobník byl zalezlý ve svém brlohu, vyhýbal se otevřeným prostranstvím a vyprávěl nám o nočních můrách, v nichž ho v noci pronásledovalo cosi neviděného lesem, dokud se neprobere zbrocený studeným potem. "Ale já ti řeknu, co o značce zjistil a co vím já. Ale chci něco na oplátku. Něco co se netýká oficiálních záležitostí království, to přiznám, i když byl vydán královský zatykač na tu mizernou pijavici, která není členem tvé posádky, takže neporušíš to svoje slovo..." Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl na dívku u svých nohou. "Tali, kdybys...chtěla, můžeš...kdykoli odejít. Kdy budeš chtít. Ukázat Dračímu pánovi jak se bojuje s noži, třeba? Určitě tě moc rád doprovodí?" Pohled jsem přesunul na Rhyse, v očích tichá prosba. 'Odveď ji, kdyby se něco dělo. Prosím...' |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Něco za něco Rhys, Stvůra, Blanchette, Hideon Meleagros? Chvilku trvá, než se ozubená kola v mojí hlavě dají do pohybu. Tohle jméno mi rozhodně není cizí. Možná i díky tomu mě představa, mluvit o démonovi s někým dalším, tolik nestresuje. Jsem rád, že se lady Blanchette na nic dalšího nevyptává. Informací, které by nothianům mohly pomoci, mám poměrně dost, ale budu rád, když jim bude předcházet nějaká dohoda. Moje budoucnost vypadá hned o něco světleji, i když značka na ruce hovoří o něčem jiném. Zachmuřeně pohlédnu na kapitána a přikývnu. "Je pro mě jako mladší sestra. Kdybych věděl, že to pomůže, postavil bych se Hladovému s holýma rukama, jen abych jí ochránil." Myšlenky na Isy byly dost hořkosladké. Rád jsem vzpomínal na vše, co jsme spolu kdy prožili, a zároveň jsem se při tom bál, že už jí nikdy neuvidím. A to i přesto, že jsem jí to s takovou jistotou sliboval. Nad jeho nabídkou uvažuji jen několik okamžiků, než přikývnu. "Tohle je férové." Vypadá to, že nakonec se přeci jen budeme muset bavit o pirátech, pokud ale nepůjde o Annu a její posádku, nemám s tím problém. Vlastně i docela rád zjistím, jaký problém má kapitán s piráty. "Ptej se. Jestli tuhle pijavici, jak říkáš, znám, tak nebudu nic zamlčovat." Ihned jsem využil situace a přestal se zdvořilostním oslovením Stejně mi to přes rty moc dobře nešlo. Jako symbol dobré vůle navíc nechám kapitána, aby jako první položil své otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Možnost volby Velitel, Bastien, Rhys a Blanchette Velitelova pracovna Rozhovor jehož jsem němým svědkem pokračuje dál. Sedím vedle Velitele, ve tváři lehce nepřítomný výraz a zkrátka... Čekám, co bude dál, zda po mně nebude ještě něco chtít. Když se mně náhle dotkne, lehce sebou trhnu, ovšem v další chvíli se zase s krátkým výdechem uklidním a lehce se pousměji. Dotek je ovšem je letmý a krátký, ruka se zase stáhne jako by se nikdy nepohnula a já si téměř neslyšitelně povzdechnu v náznaku zklamání. Pak se začne opět mluvit o značce a já už se chystám pohroužit jen do světa vlastních prázdných myšlenek, když... To něco na pozadí Velitelova hlasu znám. To něco, o čem si myslí, že nevím, ale opak je pravdou. "... na tu mizernou pijavici, která není součástí tvé posádky..." Narovnám se, když mi má podezření potvrdí slovy, která mne odsud propouští. Zatěkám pohledem mezi Velitelem, Rhysem a Bastienem a v tu samou chvíli značně... Znejistím. Neměla bych tu být? Ostře se nadechnu. Neměla bych to slyšet? A já moc dobře vím, že ne. Ale... Ta zcela iracionální myšlenka, že bych tu neměla být, když se Velitel ptá... Na něj je proto, že mě chce vrátit, mě na pár prchavých okamžiků zcela ovládne a i když se vzápětí přesvědčím, že to je hloupost, že to by Velitel nikdy neudělal, tak... "Hodná Stvů-rrra," vyslovím ta tichá slova přičinlivě a polknu, "zůstat... Vydrržet, dokud chci, slibuju," vyjádřím se poněkud kostrbatě. "Tady dobřřře," brouknu. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro NevyslovenoBastien, Blanche, kapitán Hideon, StvůraPosledních pár slov o pirátovi, démonovi a Wynelle dovedlo rozhovor ke zdárnému konci. Vlastně to proběhlo klidněji, než jsem očekával. Nový začátek za informace. Přimhouřil jsem oči, spokojeně, znělo to hezky. I když ale pirát mluvil pravdu, tak jednoduché to být nemohlo. Uvědomoval jsem si to až příliš pozdě, nebo tak akorát včas? Nepřekvapilo mě, když tmavovlasá elfka nakousla téma odchodu. Zcela přirozeně jsem se vytáhl na nohy. „Doprovodím tě,“ navrhnul jsem s opatrným úsměvem. Snad to znělo jako oznámení, ale ve skutečnosti se jednalo spíše o otázku. Dovolení. Přeješ-li si to, mohl jsem dodat, ale považoval jsem to za dostatečně očividné. Možná bylo lepší nechat ji o samotě s hrůznými zprávami o její sestře, nebo ne, pravděpodobně ne, nevěděl jsem, zda trvat na mé společnosti či nikoliv. Ale zeptat přímo jsem se nemohl. Ne před tolika lidmi. Starostlivá slova směřovaná ke Stvůře mě přinutila se pozastavit a tak mi neunikl ani naléhavý pohled kapitána. Zůstat... vydržet. Pomalu jsem vydechl. Věděl jsem, co po mě chtěl. A proč. To kvůli mně si prožila svou noční můru na vlastní kůži, to kvůli mně se nyní krčila před pohledem na modrou oblohu. Bála se. I já se bál, když se na obzoru objevila vzducholoď Van Rooyena. A kapitán se bál, že jí další mluva o pirátech neudělá dobře. Tady dobřřře, zařinčela ovšem Stvůra. Nutit ji ani jeden z nás nemohl. Nechtěl. „Pirát zůstane ve vaší péči, kapitáne,“ hlesl jsem, ale pod tím vším se přece jenom skrývala ještě další slova: omlouvám se, naznačené tónem a nepatrným pohybem ramen. „Doufám, že má informace, které hledáte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Kapitán Hideon, Rhys, Stvůra, Bastien |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro InformaceBastien, Tali "Nepomohlo by to," odtuším, když Bastein vyjádří úmysl postavit se Gerulfovi, aby ochránil Isy. "Ale oceňuji tu odvahu..." Novým kalíškem sem mu lehce připil. Když Tali vyjádřila přání zůstat, ztěžka jsem si povzdechl, protože jsem tušil, že to tak dopadne. Takže jsem jí nechal, aby se mi opřela bradou o koleno a prsty ji vjel do vlasů. "Snad se brzy setkáme, za lepších okolností," rozloučil jsem se s lady Blanchette a lordem Rhysem, načež si mou plnou pozornost opět získal pirát. Kterému jsem dolil, protože tohle bude chvíli trvat. Rhysovo prohlášení, že teď je vlastně 'moje starost', jsem raději nekomentoval. "Nepomohlo by to, Bastiene. Gerulf je prastará mocnost, uctívaná tryenny po staletí. Prastará, živená krví i obětmi...a pomstychtivá. To co jste udělali Tali...u kostí Usoi, to ho nejspíš muselo pořádně rozzuřit..." Potřásl jem hlavou. "Mám se ptát první? Dobrá tedy. Slyšel jsi někdy o lodi jménem Bouřný lovec? Její kapitán si říká 'pirátský král Aiviacie'," nafoukaný parchant. Jako kdyby Aiviacii dokázal vůbec kdy někdo pokořit. "Jeho skutečné jméno je ale Avery Jayce." Zhluboka jsem se nadechl,, abych se uklidnil, ale půl-elf i přesto mohl pocítit to náhle nápětí v mínstnosti a také jakési potlačované násilí, které obsahovala má másledující věta. "Řřřekni mi, co víš..." |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro O pirátech Hideon, Stvůra Ani jsem nepředpokládal, že by něco takového bylo možné. Vím, co jsem tehdy na palubě cítil a nebyl to příjemný pocit. Tím spíš mě trápí, že něco takového pronásleduje právě mojí milovanou Isy. Jen pevněji sevřu rty, když kapitán zmíní, že to bylo kvůli tomu, co jsme udělali...Tali? Stvůře? Krátce střelím pohledem po zrzce, než se opět vrátím k Hideonovi. Nijak to nekomentuji. Nepohodli bychom se a kvůli tomu tu navíc ani nejsem. Tvář mi zkřiví nehezký úšklebek, když konečně začnu tušit, odkud vítr fouká. Napiju se a pomalu přikývnu. "Znám Bouřňáka, i jeho kapitána. Nenajdeš mnoho těch, co by o něm nikdy neslyšeli a ještě méně jich o něm dokáže říct něco dobrého. Já ale patřím k těm "šťastlivcům", co měli s kapitánem Jaycem možnost se seznámit....trochu důvěrněji." Pohodlněji se na židli uvelebím, tohle bude asi na delší vyprávění. Chico vycítil, že jsem opět našel pevnou půdu pod noham, uvolnil se a na rameni se mi uvelebil ke spánku. "Jayce není žádný král, jen si o sobě příliš mnoho myslí. Ale to je mezi piráty dost rozšířená nemoc. Pozoruji kapitána, a i když je nyní v klidu, cítím, jak z něj sálá nenávist. Je to skoro živočišné. "Je to obchodník...otrokář, který čile obchoduje přímo s Viribem. Ale něco mi říká, že tohle všechno už víš. Smím vědět, proč ho tolik nenávidíš? Nechápe mě špatně, eixstují desátky dobrých důvodů, stačí si jen vybrat. Mě ale zajímá, co ti konkrétně provedl." Mám docela dobrou představu o Averyho aktivitách a jsem zvědavý, s čím se vytasí kapitán. |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro Uběhlo několik minut tichého přemítání nad časy dávnými a procházením dlouhými bílými chodbami paláce, než jsem konečně dorazil k Athrianovým soukromým komnatám, které zároveň sloužili jako jeho pracovna. A zde jsem se střetl na krátký moment se slepou kněžkou. Nic neobvyklého, král často vyhledával její moudrost a moudrost bohů, či s čím si to ona vlastně povídala, jak pravili zlí jazykové...přesto mi při setkání s ní přeběhl menší mráz po zádech. Nebyla to ani tak tolik její přítomnost, jako spíše její nepatrné gesto, které jsem zachytil koutkem oka. Ať už to mělo ale znamenat cokoliv, nepůsobila zrovna dvakrát nadšeně a to na mé neklidnosti nijak neubíralo. Zlehka jsem poklonil hlavu na pozdrav, načež jsem pozvolným krokem vstoupil do bratrancových komnat, kde k mému vlastnímu překvapení se zrovna oblékal. Že by tohle byl ten důvod? přeběhlo mi hlavou, zatímco jsem s nadzvednutým obočím sledoval Athriana. Samozřejmě jsem ho neodsuzoval, už byl koneckonců ve věku, aby si někoho sehnal a měl dědice...přesto pokud to ale bylo, jak to vypadalo, tak jsem měl menší pochybnosti o jeho volbě. ,,Jak říkáš," řeknu s pobaveným úšklebkem na tváři, když se začne okamžitě bránit a pro své vlastní dobro se rozhodnu raději hodit celou tu věc na hlavu. Mám i jiné věci na práci, než abych přemýšlel nad tím, jestli můj bratranec má něco s kněžkou. ,,Někdo to musí dělat. A když to nebudu já, tak to někdo může udělat špatně,'' odpovím s mírným úsměvem a krátce bratrance obejmu, jakmile se ke mně dostane dostatečně blízko. ,,Ale ano. Odpočívám a starám se o sebe, jak je třeba. Vážím si tvé starosti. Vzato ty ale nevypadáš úplně nejlíp," oči krátce zabloudí k jeho stále třesoucím se rukou. ,,Děje se něco? Jsi v pořádku?" obrátím své oči zpátky k těm jeho s viditelně starostlivým pohledem a rukou mi pokynu k nejbližší židli. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Tisíc a jeden důkazPečlivě jsem poslouchal každé pirátovo slovo. Když řekl, že Averyho zná důvěrnějši než většina, sevřel jsem plechový hrnek, až trochu zaskřípal a zkřivil se. Nádech. Výdech. Musím se udržet, nemůžu teď na Bastiena prostě vyjet, aby mi řekl něco víc. Musím počkat, nebo ho vyděsím a on se uzavře. 'Ale když on říká věci, které už víš!!' Nádech. Výdech. I když...ten výdech zněl spíš jako zvířecí tlumené vrčení. Trhaně jsem pokýval hlavou, když odtušil, že tohle všechno už dávno vím. Ano, ano, vím! Je to taky to jediné, co vím, zatraceně! Ale pak pirát změnil taktiku a položil otázku on mě. Co mi Avery provedl. Na své ruce jsem ucítil drobné prsty. Zaťal jsem čelist. "Já jsem Jayce nikdy nepotkal. Nikdy ho ani neviděl. Mně neprrrovedl nic. Ale kdybych ti to řřřekl...ne, ani ty to nepochopíš..." Odfrknutí, opět zcela nelidský zvuk. Jen ať to vidí. Třeba mu to konečně dojde. Stáhl jsem ruku z Taliných vlasů a zpod obočí se mi zablýskly oči, zlatě a děsivě, odraženým světlem pareolejové lapmy, kterou jsem zapálil. Musí to vidět. A musí vidět dobře. "Ukaž mu to, Tali. Ukaž mu to. Všechno. Nic nevynechej...." Rozkaz skrz zuby spíš bublal, ale byl srozumitelný. Bylo to kruté? Možná. A vůči komu vlastně? Jí? Jemu...vůči sobě samému? Nevím. Ale jinak by to nepochopil... |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Otázka krutostiVelitel a Bastien Velitelova pracovna Palcem přejedu po zjizvené značce Hladového na svém předloktí a nahrbím se. Je to ironie, každý jsme z toho setkání vyšel poznamenaní znameními Pánů. Každý až na dračího kapitána, ale ten si nesl jiná břímě na své křehké duši. Ovšem tohle téma hovoru je rychle opuštěno. Měla bych být na ta slova, která padnou připravená – vždyť jsou to jen slova, ne? Pouhé shluky hlásek v jazyce, který mi je i po těch dvou letech stále cizí. Příliš zpěvný a složitý pro thryenský hlas, příliš vzletný oproti těžké přímočaré viralštině. A přesto… Při zmínce i Bouřném lovci se svaly na krku napnou. A když padne to jméno… „Kapitán Avery Jayce,“ téměř bezmyšlenkovitě opravím Velitele tichým bezbarvým hlasem. Při jméně Avery mi ani nedrnčí hlas. Neměl to rád. Musela jsem to vyslovovat správně. Mimoděk se Velitele znovu dotknu v té němé prosbě, v tom ujištění, že tu jsem, že se nic neděje. Jsou to jen… Slova… Dnes mě jeho šelma spíše děsí, než aby mě strhávala s sebou. Bastien odpoví a já sebou při zmínce o „Bouřňákovi“ lehce trhnu. Jak je to dlouho, co jsem to slovo slyšela naposledy? „… trochu důvěrněji…“ zorničky se mi při těch slovech roztáhnou a srdce se rozbuší, když svůj pohled přesunu k pirátovi. Pokradmu si jej prohlížím, jinak než kdykoliv předtím. Hledám, ale nenacházím a… Že mi Velitel vetkl prsty do vlasů si uvědomím, až když je stáhne. Po zádech mi při zvuku Velitelova hlasu přeběhne mráz a v tváří tvář rozkazu, co v tu chvíli nesnese odporu mi uteče ten překvapený rozechvělý výdech, se kterým se jako loutka na provázku vytáhnu plynule do stoje. Pohled žlutých očí zakmitá mezi Bastienem a Velitelem, než jej sklopím. Je to jako přízračné deja vu. Minulost se točí v kruzích, říká se. Věřím tomu? Jsou chvíle, kdy ano. Kdy mám pocit, že z toho kruhu nejde vykročit, jen držet se co nejdále od středu a zároveň doufat, že nebude prolomen, protože neznámo za jeho hranicemi mě… Děsí více než cokoliv, co se stane v něm. Chytím se rukama za spodek svetru a v dalším okamžiku ze sebe jediným pohybem stáhnu vše, co mě halilo od pasu nahoru krom bandáže stahující plná ňadra. Svršky odložím opatrně na Velitelův stůl a s dlouhým výdechem se opatrně dotknu bříšky prstů vlastní kůže jen kousek od pupíku, abych našla dráhu, která mě povede dál. Na pirátské lodi nic z toho nebylo pořádně vidět pod nánosem krve a čerstvých ran, mísících se s novějšími, hojícími se, utrženými z cvičných bojů s vlky. Ovšem nyní, v tiché atmosféře Velitelovy pracovny, kdy Bastienovy oči mají čas si mě v klidu prohlédnout… Hladká kůže je protkána bezpočtem tenkých světlých jizev, které se místy ztrácí a jinde zase vystupují jako žraločí ploutve z moře. Jizvy způsobené něčím ostrým s tenkým břitem, někde sotva škrábnutí, jinde hlubší rána, někde opakované tahy do stejného místa jako by se snad někdo pokoušel o vytažení kontur či stínování, se shlukují a rozbíhají v navzájem se přikrývajících obrazcích tvořících roztodivné ornamenty. Někde jsou vidět, někde skoro vůbec, avšak mé prsty neomylně obkreslují základní tvary a říkají, kam se dívat. Nebylo ušetřeno nic. Břicho. Boky. Záda. Pomalu se před oběma muži otočím zády a bez ostychu povolím bandáž, aby odhalila celou plochu zad. Ani práce felčarů nedokázala zakrýt skutečnost, že mi bič opakovaně na zádech strhal části kůže. Levá lopatka je vychýlena. Křivá záda mi už srovnali, ale i tak je pár obratů nezdravě vystouplých. Syčivě se nadechnu a zase vydechnu, tentokrát se pootočím bokem. Kůže, která se v tu chvíli napne díky mé vychrtlosti kolem žeber, dovolí pozornému divákovi, aby spatřil drobné výstupky na žebrech, tolikrát zlomených a tolikrát srostlých – mnohdy ne úplně nejlépe, že léčitelé v Nothii mi napravovali jen ta opravdu špatně zhojená. „Ne-hodná Stvůra,“ hlesnu tiše. Skoro až omluvně – přinutila jsem ho to udělat, tolikrát mi to říkal… A neklidně se ošiju. Zranění po výstřelu brokovnice trpaslice již zhojila magie tak, že v té mozaice jdou jen stěží najít, nejčerstvější, co zdobí tělo, jsou jen hojící se škrábance a možná i něco, co nápadně připomíná stopy po kousnutí, co neprošlo kůží. S otázkou v očích, zda mám pokračovat, pohlédnu na Velitele a dotknu se opasku svých kalhot. Je mi to příjemné? Ne. Ale pokud si to bude přát, učiním tak. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Jizva jako vzpomínka Hideon, Stvůra Konečně začínám chápat. Až do této chvíle jsem si myslel, že jde o něco osobního. To je sice stále pravda, jen to není osobní pro kapitána, ale pro Stvůru. Přesunu svůj pohled k zrzce. Teď už je mi jasné, proč měl kapitán pochopení pro mou snahu ochránit Isy. I on se snaží někoho chránit. Ihned mi ten muž začal být o něco sympatičtější. Ve tváři se mi nepohne jediný sval, když se Stvůra vysvlékne. Pár okamžiků mi trvá, než poznám, co je špatně. Jedna nedokonalost vede k druhé a náhle se přede mnou otvírá celý obraz. Její tělo hyzdí bezpočet jizev. Oči se mi trochu zúží odporem. Slyšel jsem hodně o Averyho krutosti. Však taky když jsem mluvil s Katem, tak jsme mluvili převážně jen o jeho kapitánovi. Měl jsem tedy dost dobrou představu, ale tohle je poprvé, co vidím jeho práci na vlastní oči. Mlátil jí jak psa. Jako zvíře! "Myslím, že víc není třeba." Řeknu Stvůře, když naznačí, že by se ještě víc vysvlékla. Nepotřebuji to vidět, abych jim chtěl pomoci. Znovu se napiju a několik okamžiků mlčím. Nelze dost dobře vyjádřit, jak se nyní cítím. Chtěl bych Stvůru politovat, ale to by bylo silně nedostatečné k tomu, co se jí stalo. Můžu jí ale nabídnout informace, aby se mohla pomstít. "Je to rasista a misogyn, silné ženy ho dráždí a nejraději by je smetl z povrchu Aivaicy. Dost možná proto jsi tak trpěla. Kdo mu ale skutečně leží v žaludku, je kapitánka Eastaughffe. Můžete si o ní myslet co chcete, ale nemůžete jí upřít, že v tom, co dělá, je dobrá. Dotáhla to daleko a spousta lidí, s Averym v čele, jí její postavení závidí. On ale zašel ještě o něco dál, a pokusil se jí...svrhnout. I když je to dost silné slovo na to, co udělal. Napadnul jednu z jejích lodí, Blackjak, které velí kapitánka Drusila. Nechybělo mnoho a zhoupla by se na stěžni." "Anna není z těch lidí, se kterými by bylo radno si zahrávat a s odplatou příliš dlouho neotálela. Podle mě ho měla zabít, ale ona udělala něco, čím mnohem víc utrpěla jeho pýcha. Porazila ho, ponížila, obrala o všechen náklad a pak nás nechala tuhle historku roztrubovat po všech hospodách na kontinentu. Toliko k tomu, že si říká "král"." Křivě se usměju, vzpomínka na Averyho, klečícího před Annou, to mi vždycky zvedne náladu. "Teď mi řekni, jde ti jen o informace, nebo ho chceš skutečně najít?" |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Servírujeme za studenaTali, Bastien Pozoroval jsem pirátovu tvář. Sledoval jsem, jak na něj postupně, kus po kousku, doléhá celá váha onoho zjištění. "A to, co vidíš, pane Bastiene, to je jen zlomek. Hladina jezera," pronesu ponuře, avšak Tali zastavím, když naznačí svlékání dalších částí a dokonce ji pomohu se opět 'zašněrovat'. Nehodlám ji nadále ponižovat. Své argumenty jsme již...předestřeli dostatečně. Mezitím poslouchám historku o tom, kterak jsou Avery a kapitánka Red Rose odvěcí nepřátelé. 'Proto to šlo tak snadno...' Pomyslím si jen, snad lehce pobaveně. "Jedno s druhým," odvětil jsem, když jsem byl hotov s pomocí Tali. Ani jeden z nás se příliš nestyděl, byl to pro nás skoro rituál, něco zcela normálního. "Každý armádní důstojník vám řekne, že informace jsou klíčovou složkou každého boje. Ale, ve zkratce, ano, mým úmyslem je Averyho najít a potrestat. Zaslouží si smrt. On i každý pod jeho vlajkou. Jeho majetek zkonfiskovat a jeho loď rozebrat na materiál. A jeho mrtvola pohodit do neoznačeného hrobu. Nezbyde po něm absolutně nic, co by mělo nějaký význam." Někdy jsou strohá, přímá konstatování prostě účinější, než plamené proslovy, sle mého názoru. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Maminčiny příběhyBlancheZanechali jsme piráta a všechno, co si s sebou přinesl, v pracovně s kapitánem. Zůstalo to tam, a přece jako bych si to nesl s sebou. Démonovu značku, nesplněný slib, zlomenou Stvůru. A její slova. Slovo. Slovo, které dosud hřálo na hrudi a přece bylo těžší než vše ostatní dohromady. Hlukem kasáren jsme tak prošli mlčky. Když jsme vykročili ven na čerstvý vzduch, pohledem jsem přirozeně zapátral kamsi směrem ke dračím slujím. Blanche promluvila a s přerušeným tichem přišlo pozvání. Pozvání k domku u jezera. Pousmál jsem se, ovšem snad se v tom drobném úsměvu skrývalo ještě něco dalšího. Od svého návratu do Acrinu jsem každou noc strávil právě ve společnosti Nyx a dráčete. Byla tak klidnější, a já ostatně taky. Bylo to tak správné, ale nemohlo to vydržet věčně. Ne na Nothijském dvoře. „To bych rád,“ přikývl jsem a jemně stisl předloktí ruky, kterou obmotala kolem nabídnutého ráměte. Pirát s sebou možná přinesl špatné zprávy, ale ne špatnou budocnoust. „Když se připojí i Wyn, bude to jako za starých časů. Večeře, procházka kolem jezera... možná budu trvat i na příběhu na dobrou noc,“ dodal jsem a z tónu, který s sebou nesl hořkosladké vzpomínky, se stal pobavený, snad dokonce žertovný. Musel jsem být silný – pro ni, kvůli ní, kvůli ženě, která mi byla matkou. „Převypravuji teď tvé příběhy Aethymu. Tomu dráčeti. Nejsem si úplně jistý, jestli mi rozumí, ale... doufám, že ano.“ Nebo že si přinejmenším zvyká na Nothijštinu. Pokud nerozuměl nyní, porozumí brzy. O to jsem se nebál. Draci nakonec vždycky rozuměli, možná víc, než elfové vůbec tušili. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Konečné řešeníBastien a VelitelVelitelova pracovna S polknutím úlevně vydechnu, když mě Bastien svými slovy zastaví, ovšem i přesto čekám až na pokyn Velitele, že více ukazovat už není potřeba. Jsem za to ráda? Jsem. Bez ostychu podám lněnou látku bandáže Veliteli a nechám si pomoci ji natáhnout i řádně utáhnout, aby sloužila svému účelu. Jsem za to ráda, navzdory tomu, jak se snažím tváři statečně, v chvějících se rukách jako bych neměla potřebný cit ani sílu. Tolik mě... Překvapí, když svá slova Bastien směřuje přímo ke mně až k němu udiveně vzhlédnu. Do očí se mu nyní nepodívám, nejde to, ovšem sotva znatelně přikývnu hlavou. "Hyena..." zamumlám během Bastienových slov o Anně... O ANNĚ! Strnu, oči pro tu chvíli rozevřené dokořán, když si náhle vzpomenu... Odkud se to slovo vzalo. Proč jsem tak Annu nazvala. Proč, proč, proč... Velitelův dotek mě vrátí zpátky do reality. Bastien se při svých slovech o tom, co Averymu provedli křivě usměje. Já... Já té historce věnuji už jen smutný bolestný úsměv. "Děkuji," špitnu tiše vzápětí k Veliteli, když si už můžu zase rychle přetáhnout přes hlavu halenu i vlněný svetr, do kterého se schoulím jako předtím. Posadím se k Velitelovým nohám, zatímco mluví, ale tentokrát se o jednu z nich i opřu a položím na ni ruce. Bradu. Jenže... Počkat. O čem se baví? Zamrkám. Srdce mi buší a buší, buší tak těžce, až to skoro bolí. ... nezbude po něm absolutně nic, co by mělo nějaký význam... "A co já?" zachraptím svižnou vralštinou, zpanikařeným hlasem vyšším než obvykle. Ta otázka ze mně vylétne tak rychle, až se za to zastydím. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Všichni musejí zemřít Hideon, Stvůra Krátce přikývnu a na okamžik zůstanu zticha. Hladina jezera... Takhle, skoro poeticky, by se o takových příšerných věcech nemělo mluvit. Bohužel, taková krutost, není mezi piráty vůbec nic ojedinělého. Stvůra byla jen kapkou v moři smutných příběhů. Kapitán se tak dost možná chystá vrhnout do boje s větrnými mlýny. Pokud mu ale jde jen o jednu jedinou rybu, tak mu mohu pomoci. "Takhle to kapitán jistě nemyslel." Brouknu tiše směrem ke Stvůře. Promnu si spánky a přemýšlím, co dál. "Dostat se na kobylku Averymu, to nebude jen tak. Sice má pod sebou jen jednu jedinou loď, ale Bouřňák je velký a jeho posádka loajální. Tedy...skoro. Navíc je dost těch, co by se za něj mohli postavit . Říká ti třeba něco jméno Seeley Booth? Může vypadat jako malá ryba, pašerák s malou lodí, který nikoho nezajímá. Ale z dobrých zdrojů vím, že Averyho podporuje a sám má na rukách spoustu krve. Většina těch, kterým slíbil pomoc dostat se přes hranice, skončila právě v Averyho spárech." "Znám se s jedním z mužů z Averyho posádky. Kat, půlelf a lodní doktor. Vím, že jsi řekl, že chceš, aby všichni zemřeli, ale on by si zasloužil žít. Je to dobrý chlap a jeho největším prohřeškem je jeho naivita, že může něco změnit. Možná jen díky němu, měli někteří možnost užít si alespoň trochu slušné zacházení, než skončili ve Viribu. Když máš na výběr mezi ničím a málem, tak i to málo může udělat obrovský rozdíl." Dopiju pálenku a prázdný plecháček odložím na stůl. "Proč o něm ale mluvím. Je to můj dobrý přítel a i když jsem o něm teď delší dobu neslyšel, byly doby, kdy jsme byli hodně v kontaktu. Dost možná bych od něj dokázal zjistit, kde se Bouřňák nachází, nebo jaký je další cíl jeho cesty." Zatím, co jsem mluvil, Chico opustil můj klín a vydal se prozkoumat kapitánovu pracovnu. Párkrát přeběhl po stole a nakonec začal očichávat Stvůru sedící na zemi. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Smrt za smrt Ronin, Raya Vojáci se polekají a začnou ustupovat. S takovou situací nepočítali a nejsou si jistí jak jí řešit. Kdyby byla Raya nepřítel tak začnou pálit, tohle je osobní zlomená samotného generála a ten by určitě nechtěl aby se jí něco stalo. Takže udělají tu jedinou rozumnou věc. Prchnou zpátky k lodi. Jeden z nich to tak docela nestihne. Drápy se mu zaříznou do zad a do krku. Zachroptí chvíli sebou škube, ale jak z něj tryská životodárná krev, jeho pohyby jsou čím dál tím malátnější až ustanou docela. Ostatním to však dá šanci dostat se pryč. Vojáci konečně vyběhnou na mýtinu, kterou způsobil pád vzducholodi. Ihned začnou podávat hlášení a to se neprodleně dostane ž k Roninovi. Jeho Raya, jeho osobní ochranka, zlomená, zbraň, tak přesně ta se právě teď utrhla ze řetězu a bude potřeba zakročit. Vlastnoručně. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin Muži se dají na útěk, což mě rozlítí ještě víc. Stůjte a bojujte, vy zbabělci. Ten wendigo měl alespoň tolik kuráže, aby se mi postavil čelem. Svoji krev jsem ale dostala. Jednoho z mužů se mi podařilo zranit na krku. Sice se pokusil prchnout, ale velmi rychle zraněním podlehne. Dojdu k mrtvole a nasaju vůní horké krve, která nyní smáčí uniformu. Olíznu si rty a přemáhám chuť tu krev ochutnat. Není nic sladšího, než sledovat, jak něčí život uniká z těla. Dívám se, jak země hladově polyká krev a slyším, jak les na tuhle "oběť" reaguje. Vítr ve větvích a bzučení hmyzu. Mají radost, stejně, jako já. Až hluk z tábora mě upozorní, že se něco děje. Několik okamžiků hledím směrem k lodi. Trvá mi, než si věci v hlavě srovnám. Pak ale jednotlivé dílky konečně zapadnou a mě polije děs. Uvědomění z toho, co jsem provedla. Pohled mi opět sklouzne k mrtvému a já se celá rozklepu. Tohle jsem nechtěla! Já jsem přeci hodná a poslušná. Dělám jen to, co mi generál řekne. Jak se to mohlo stát? O krok ucouvnu. Vím, že za tohle mě trest nemine. Generál mě potrestá, možná mě dokonce pošle zpátky do Viribu. Jen při té myšlence se mi žaludek obrátí naruby. Ne. To ne. Nevydržela bych. Znovu už ne. Chtěla bych se doplazit ke generálovým nohou a škemrat o odpuštění. Ale strach z toho, co by mi mohl udělat, je horší. Je toho na mě moc. Les na mě volá, v táboře se ozývá křik a do toho všeho mě zcela omámila vůně krve. Spustím se na všechny čtyři a vyrazím do lesa. Pryč od lodi. Pryč od toho všeho. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Máš významBastien, Tali Talina otázka abyla jako ledový rampouch, který se mi skrz záda zaryl do srdce. Natáhl jsem ruce a vzal její tvář do dlaní, nežně, avšak tak, aby se na mě musela podívat. "Ty už mu nepatříš, Talitha. Nic tě k němu nepojí. Nejsi jeho...a přesto máš význam." Pro mě... Ačkoli jsem to už nahlas nevyřkl, věděl jsem, že ani nemusím, že ona to ví. Rychle jsem se narovnal a jednou rukou si přejel po obličeji, jednou či dvakrát zamrkal náhlé pálícíma očima a pomalu si dolil. Když Bastien zmínil muže jménem Booth, udělal jsem si mentální poznámku o věcech, které mi KVS 'opomnělo zmínit'. Budu po nich asi muset začít trochu víc dupat. Musí něco vědět, ztrácení elfů, byť uprchlíků, by rozhodně nenechali jen tak. A že končí v Averyho klecích a z nich rovnou ve Viribu...to je bude zajímat určitě také. Bastienův návrh, že by zjistil, kde se nachází Bouřňák, mě zaujal a já se přistihl, že v duchu už promýšlím přepadení. Mou pozornost však upoutal hranostaj, kterého jsem skoro nedobrovolně pozoroval očima lovce. Obdoví před úplňnkem je někdy vážně...hrozné. "Eh, omlouvám se..." Skoro násilím jsem odtrhl lehce opaleskující oči od pohybuícího se zvířátka. "Ano...ano, to je dobrý nápad. Ovšem, proveditelný pouze v případě, že s lady Blanchette a arcimágem uzavřete nějakou dohodu, že..." |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Rhys |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Valar dohaerisDvojí ujištění, Bastienovo i Velitelovo mě uklidní, upokojí rozjitřené myšlenky. Nevydržím se Veliteli dívat do očí, i když natočí moji tvář k sobě, nikdy to nedkážu dlouho, zvláště ne, když čpí svojí vnitřní šelmou, která, ať už chce či ne, na nás shlíží jeho očima, avšak přikývnu. Snad se lehce pousměji, to nenápadné pozvednutí koutků rtů patří jen k Veliteli, jehož pohybující se rty sleduji, zatímco mluví. Má pravdu. Jak mě to mohlo napadnout? Už nejsem Averyho. Patřím k Veliteli. A mám význam... Nevím proč, ale mám. Seeley Booth. Div se neoklepu jako pes, co má v kožichu příliš mnoho vody. "Nemám rrráda kapitána Saltyho... Moc hlučný... Moc opilý," pokračuji dál viralsky, ačkoliv ta slova si mumlám spíše sama pro sebe. "Nelíbit se, že neumím tančit," dodám lehce nepřítomně a povzdechnu si. "Vsadili se s... Uch," potřesu hlavou a přestanu v tom tichém drmolením, kterým akorát ruším. Bříšky prstů si promnu spánky a dlouze vydechnu. "Pan Booth špatný," zakončím to. Nicméně samotná zmínka o Katovi ve mně zanechá rozporuplné pocity. "Kat zachrrraňovat. To špatně... Kat trrápit," vydoluji ze sebe něco, co by snad mohlo být i námitkou. Těžko říci, koho svým odhodláním být ten hodný mučil více. Jestli sebe. Mě. Všechny ostatní, kdo se o pomoc neprosili, kdo chtěli prostě jen zavřít oči a odejít. "Ne..." Nedořeknu. Ze vzpomínání mě vytrhne Chico, který se ocitne blízko. Až příliš blízko. Dosud jsem ho vnímala jen na hranici podvědomí, věděla jsem, že tu je, že se tu pohybuje, ale v okamžiku, kdy se ke mně hranostaj nakažený démonovou mocí stejně jako jeho pán přiblíží, aby si mě očichal, bez varování a pro všechny zúčastnění z ničeho nic se po něm se zavrčením prudce oženu jako bych jej chtěla chytit, podobna v tu chvíli tomu divokému zvířeti, ke kterému skrze mříže strčíte klacek. I s rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Dohoda Hideon, Stvůra V duchu si odfrknu, jenže kapitán má bohužel pravdu. Měl jsem v plánu jednoduše poslat svého posla, tak, jak jsem byl zvyklý. Jenže tady by to zřejmě neuniklo pozornosti. Poslední, co bych nyní potřeboval, je nějaké další podezření ze strany Nothianů. Navíc bych musel čekat tak, jako tak. Sokol se ke mě stále ještě nevrátil, i když to považuji jen za otázku času. Souhlasně tedy přikývnu. "Pokud na to dojde, zmíním se o tom, že mám v plánu někoho zvenčí kontaktovat." Booth je špatný. To je něco, pod co bych se i podepsal. I když se mi nelíbí Stvůřiny námitky vůči Katovi. Jistě, náš pohled na to, co je dobré a špatné, je trochu odlišný. To jsem pochopil hned na lodi. Opravdu si ale myslím, že Kat dělá to, co považuje za správné. Sledoval jsem, jak ho jeho práce sžírá a nechápal, proč už dávno neodešel. On ale měl své důvody, ostatně, jako my všichni. Chico vyděšeně uskočí, když po něm Stvůra vyjede, a vrhne se mi do náruče. "Nemá nás ráda. Zvykni si na to." Brouknu tiše, slova určená jen mému nejlepšímu příteli. Než ho nechám vklouznout do vnitřní kapsy kabátu. Nakloním se víc dopředu a lehce nadzvednu obočí. "A teď chci vědět všechno o té značce. Rhys už mi řekl, že nejde odstranit, pouze nějak...přesunout. Co dál mi o ní můžete říct. A také, mohu se spolehnout, že mi s tímhle problémem pomůžete? Elfík mi pomoc přislíbil, ale v tomhle ohledu mi přijde dost bezmocný. Vy naopak vypadáte, že byste mi pomoci mohl." |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zlomená na útěku Raya Výslech šel dobře. Možná až podezřele dobře, protože to mělo velmi rychle skončit. Zase jsem byl vyrušen a tentokrát něčím o trochu víc vážnějším. Zdá se, že jsem byl na Rayu příliš mírný a laskavý. Za všechno co jsem jí poskytl se mi odvděčila takto. To, že napadla jednoho z vojáků se může stát a mávl bych nad tím rukou, ale že uteče, to považuji za skutečnou zradu. Ne, že by jí to mohlo pomoci. Jsou tu neviditelné okovy kolem jejího těla a ty ovládám já. Je to marné gesto, pošetilé. Přemohly jí instinkty a vůbec si neuvědomuje co dělá. Tomu rozumím, ale to vůbec neznamená, že jí to jen tak projde. Musí byt potrestána. Přísně potrestán aby se nic z toho znovu neopakovalo. "Hlídejte vězně," přikáži a nechám si zavolat několik dalších vojáků. Společně s nimi vyrazím na místo kde se všechno událo. Stopy hovoří jasně. Došlo tu k boji. Pak byl roztrhán voják a banshee prchá. Představa, že budeme muset hlouběji do lesa se mi příliš nezamlouvá. Doufal jsem, že to tu vyřídíme rychle a teď tohle. Nevím jaký má Raya náskok, snad ne příliš velký, ale i kdyby nenechám jí odejít. Dotáhnu jí zpátky ať to stojí co to stojí. Tiché šelestění lesa je náhle přerušeno mechanickým cvakáním a vrčením. To se spustil strojek v mé paži. Mechanické vodítko nastavené přímo na Rayu. Lepší než je běžné a také silnější aby se jimi dali krotit ty nejdivočejší bestie. Jakmile se to sepne u mě, reaguje přístroj, který má moje Zlomená na těle. Vypustí silný elektrický výboj a z jehel vystříkne chemikálie, která má za cíl tělo znehybnit. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin Prchala jsem, ale příliš daleko jsem se nedostala. Jakmile mě les obklopil, všechno se se mnou zamotalo. Cítila jsem se zde vítaná, nikoliv jako vetřelec, jak jsem se cítila kdekoliv jinde. Všechny ty nové zvuky a vjemy mi dokonale popletly hlavu. Vdechovala jsem vzduch, který se tolik lišil od toho, co jsem znala z města. Poslouchala bzučení hmyzu a zpěv ptáků. Bylo to jako propadnout se do nádherného snu. O to horší však bylo probuzení. Zalapala jsem po dechu, když mi tělem projel elektrický výboj. Nezapomněla jsem na své okovy, ani na to, že i generál umí být krutý. Jen jsem si možná až příliš zvykla na to, že je na mě hodný. Vždyť jsem často ani nepotřebovala slova, abych mu rozuměla. Jenže teď jsem ho zklamala a on se zlobil. Cítila jsem to, i když jsem ho ještě neviděla. Cukala jsem se v prachu na zemi a cítila, jak ztrácím kontrolu nad svými končetinami. Bylo to děsivé a já chtěla, aby to už skončilo. Zoufale jsem zaskučela, abych tak dala Roninovi najevo, kde jsem. Aby mohl přijít a ukončit to. Věděla jsem, že přijde trest, ale to jsem věděla už v okamžiku, kdy jsem se dala na útěk. Bylo to hloupé...já jsem byla hloupá. A hloupá zlomená si zaslouží bolest. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro ZnačkyBastien, Tali Když Tali promluvila, naslouchal jsem jejím nesouvislým slovům a oči se mi lehce rozšířily, když mi došlo, o čem to mluví. Pár dalších nahodilých věcí, co občas v rozrušení říkala, zapadlo na své místo, neznámá hrozivá postava v historkách nyní dostala jméno. Dobrá tedy. I Seeley Booth zemře. Myslím, že to by mi mohla koruna schválit, vzhledem k tomu, že stál za mizením elfských uprchlíků. Chtěl jsem Tali ukonejšit, ale ona náhle vystartovala po hranostajovi, ako kdyby ho chtěla sežrat. "Talitha! Rialú tuˈrhe féin!" Promluvil jsem jazykem, který byl Bastienovi parně zcela neznámý, hrdelní a přesto podivně melodický. Nebylo to ale rázné štěknutí, jako na farmě, kdy šlo téměř o životy, ale spíš takové rodičovské napomenutí. "Ano, lord Rhys mě pověřil, abych se tím zabýval, ale obávám se, že ani já nezmohu příliš. Z toho co víme, Tali na lodi uzavřela pakt se svým bohem. Ano, Bastiene, Gerulf je plnohodnotný bůh, byť Aiviackého lidu. A jak už jsem řekl, je prastarý a pomstychtivý. Označil Tali za svou 'vyvolenou'. A Isabella, a s ní nejspíš celá posádka, byla označena jako jeho nepřítel," pravil jsem pokud možno co nejvíce neutrálním tónem. Že si za to mohli sami, když uvěznili jeho poslední šamanku v kleci, jsem raději nedodával. Mistr diplomacie, to jsem já. "Značku na Isabelle a posádce může odstranit pouze Vlčí král sám. A něcomi říká, že není příliš nakloněný k tomu to udělat. Tali to vykonat nemůže, ze zcela prostého důvodu. Nepamatuje si, jak to udělala, protože v tu chvíli byla nacpaná drogami a mimo, " Něco v očích mi zvrdlo a hlas ochladl o několik málo stupňů. "Pokud by tě snad tedy napadlo, že z Tali násilím dostaneš jak to provést, nemá to smysl. A její smrt by pro Isabellu a pro celou loď všechno jen zhoršila. Tisícinásobně. Tali nesmí zemřít. Vlčího krále by to jen rozběsnilo k nepříčetnosti. Oh a mě a všechny mé vlky taktéž..." 'Takže to nezkoušejte...' "Nicméně," pokusil jsem se o trochu smírný tón po tom hrozivém prohlášení, "myslím, že je tu jisté, byť drastické, řešení. Aby byl něko jiný označený značkou kořisti. Někdo jiný by musel dobrovolně převzít Isabelino místo a stát se terčem pro boha, který věčně hladoví..." Nechal jsem ta slova vyznít a čekal, zda přijde ta odpověď, kterou tuším, či ne. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Věci, co se nepovedlyHranostaj sebou mrskne a je v tu chvíli rychlejší než má ruka. Ukryje se u svého pána a já za ním nepokračuji, když mě ve stejnou chvíli zastaví Velitelova slova patřící jen mě. Chybí v nich obvyklý břit, ale i tak se stejně rychle jako jsem vystartovala i stáhnu, ruce složím provinile do klína. "Omlouvámsehodnástvůra," zamumlám s hlavou sklopenou a ta slova nejsou směřovaná ani tak k Veliteli jako spíše k Bastienovi a jeho chlupaté ještěrce. Jako pes, co ví, že provedl něco, co by neměl, se poté znovu přisunu svým bokem těsně k Velitelově noze a opřu se o ni, zatímco naslouchám jeho vyprávění o... Hladovém. O tom, co jsem provedla. O mě.. Mám své útržky. Své domněnky. Své žluté oči, co mě navštěvují od té doby ve tmě a odchází v závoji horečnatého snu. "Brrzy úplněk... Všichni mrrrzutí..." pokusím se ta výhružná slova Velitele zmírnit, ačkoliv něco ve mně potěší, je to ten důvod, proč se jen tady cítím bezpečně, tady a nikde jinde. Na krátkou chvíli se narovnám a mimoděk se zlehka otřu tváří o Velitelovo předloktí namísto vděčných slov díků. "... potřřřebovat malá hyena," dodám nakonec tiše skoro jako bych se bála, že mě byť jeden z nich uslyší. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Mrzutý Hideon, Stvůra Jen lehce nadzvednu obočí, když kapitán začne svolávat hromy a blesky. Tohle jsem už u něj viděl. Napoprvé to možná dojem udělalo, teď už sotva. "Nemám v úmyslu ublížit Stvůře, ani komukoliv jinému. Pouze se dovolávám dodržení úmluvy, která mezi námi vznikla." Nyní se dívám přímo na Stvůru. Rhys sice slíbil, že se Isy nic nestane. Ale ve skutečnosti neměl jak zasáhnout do toho, co mezi námi bylo. Když jsem se rozhodl Annu obejít, přistoupil jsem na dané podmínky. Bylo mi volné kolem krku, jak to udělají, to už nebyl můj problém. O přesunutí značky jsem už něco zaslechl. Bylo mi naprosto jasné, že velitel očekává, že se nabídnu jako dobrovolník. To by se mu jistě líbilo, nemusel by už nic víc řešit. Cítil jsem, jak mnou prostupuje zlost. Pustil jsem je, protože Stvůra řekla, že potom bude Isy v bezpečí. Nebyla a oni se nyní cukali, jak jen mohli. Kdyby se mi kapitán vysmál do tváře vyšlo by to skoro na stejno. "No tak toho dobrovolníka sežeňte." Zcela jsem při tom ignoroval Stvůřina slova. Ne, že bych jí neslyšel. Jen jsem už neměl kapacitu, abych vymýšlel, jak dostat Stvůru a Isy na jedno místo. Jeden problém po druhém. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kdopak by se vlka bál?Je to poprvé ohledně celé této záležitosti, co Bastien promluví přímo ke mně. Jen a jen ke mně. Není mi to příjemné, a tak okamžitě sklopím hlavu a zabodnu pohled do svojí vlastní značky Hladového. Hojí se jen pomalu jako by se jí snad ani nechtělo. Kousnu se do vnitřku rtu, vím, že se ode mě očekává nějaká odpověď, ale já... Já nevím, co říct. Co bych měla říct! Co mám říct, abych potěšila Bastiena a zároveň i Velitele. Atmosféra v pracovně houstne, pach Bastienovy zlosti i frustrace se mísí se všemi těmi zlými touhami Velitelovy šelmy a mezi tím vším se ladným krokem půltunové tanečnice na baletních špičkách proplétá nakyslý hořký zápach démonské moci. S onou nastřádanou bezradností tiše zakňučím a mimoděk se dotknu zjizveného symbolu. Drápy jej obkrouží než se do něj v tom náhlém popudu - v tom vyostřeném okamžiku, kdy se Velitel nadechuje k odpovědi na drzá slova půlelfa - zanoří a otevřou staré rány s tou jednou jedinou bláhovou myšlenkou... Naprav to, prosím. Svaly na krku se mi v tu samou chvíli křečovitě napnou. Tvář se stáhne náhlým přílivem ostré bolesti, ledového spalující ohně, který prošlehne žilami až k samotnému srdci, které se na pár dlouhých vteřin zastaví... * * * "Nechápeš prrincip dobrrovolné oběti. Ta přřichází sama, plazí se k oltářři z kostí s odřřezanýma šlachama, zlomená a rozerrvaná zuby psů, kořřist pevné vůle, kterrá touží zemřřít v oprrátce z vlastních střřev z vlastního rozhodnutí, dobrrrovolná oběť není úděl nezbytnosti, ale darr vlastní smrrti životu, co ji pozřře a uvrrhne do nicoty," tichý hlas Stvůry je pevný, pánovitý jako šlehnutí bičem, hlasy Alfy, co vysvětluje vlčatům, proč je tak hloupé honit se za vlastním ocasem. Do tváře jí díky vlasům povlávajícím kolem sklopené hlavy vidět téměř není, avšak během řeči s ní zkusmo naklání ze strany na stranu, zatímco krev z rány kape na zem. Ta hutná tmavá krev, černá míza vonící lesem, krví a rozkladem. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nečekané zvratyBastien, Tali (?) Jen s vypětím vůle neohrnu horní ret, jako podrážděné zvíře. Pirát mě zklamal. Ano, hovořil o tom, jak je pro něj Isabella důležitá, hrdinně to prohlašoval, ale jeho vlastní strach mu zabraňoval ta prázdná slova zpevnit činy. "Ty možná ne," nenechal jsem se vyvést z míry jeho drzými průpovídkami, "ale jestli Tali mluví pravdu a Isabella musí být přítomna přesunutí, někdo z posádky by mohl dostat hloupé nápady a vzít věci 'do vlastních rukou.' Já se pouze ujišťuji, že všem bude jasné, jaké by to mělo následky..." Chtěl jsem dodat jěště něco, snad zchladit jeho lehce nereálné požadavky, ale celým pokojem náhle železitě zavoněla krev a všechny chlupy na krku se mi zjěžily jakousi zlou předtuchou. Varovné zvonky instinktů v mojí hlavě se rozcinkaly na poplach a já se očima rozšířenýma návalem adrenalinu zadíval na Tali. Která...nebyla tak zcela Tali. Hlas, který z ní vycházel, rozhodně nepatřil mladé thryence. Byl řezavý, panovačný a zněla v něm hladová, krutá krvežíznivost. Tohle se nepodobalo žádnému ze záchvatů, kterými jsme si prošli za své soužití. Pomalu jsem vstal ze židle, pozorujíc způsob, kterým nakláněla hlavu ze strany na stranu, jako kdyby testovala, jak dobře sedí na krku. Srdce mi prudce tlouklo v hrudi a celé tělo bylo napjaté a připravené k boji nebo k útěků. Šelma uvnitř mojí mysli náhle šílela a vzpouzela se proti vycepovaným poutům sebeovládání a racionality. 'Co...? Kdo...?' |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Konečně klidBlanchePředstava rodiny, která se po všech těch letech sešla v domku u jezera, se mi rýsovala v hlavě. Praskání ohně. Blanche, Wyn… možná i otec a strýc. Chtěli by? Zapomenout na všechno, co se v posledním týdnu odehrálo a co ohrožovali naši – Nothijskou – budoucnost, a strávit pár hodin spolu… nad sklenkou vína a možná deskovkou? Měli jsme to udělat už dřív. Hned po příjezdu. Kdyby samozřejmě… nebylo těch nepříjemných záležitostí s obviněním z velezrady… „Nepřemluvím?“ zopakoval jsem pochybovačně a v očích mi uličnicky zajiskřilo. „Ani mou oblíbenou? Prosím?“ S každým dalším slovem se můj úsměv rozrůstal, až jsem to nevydržel a tiše se zasmál, přičemž jsem si dramaticky přiložil dlaň na srdce. „To ale nevím, jak dnes v noci usnu.“ „Kdykoliv si jen budeš přát.“ Další záležitost, která byla opomenuta. Nejvyšší čas ji napravit, navrátit se do starých kolejí. Nebo spíše zajet do nových. „Pomalu si zvyká na své okolí. Začínám mít pocit, že… to asi bude dobré. Navzdory tomu nešťastnému začátku. Usoi mi byla dlužna to načasování,“ zavrtěl jsem hlavou nevesele, dráče se nikdy nemělo ocitnout na palubě pirátské vzducholodě. Nikdo z nás. Naprázdno jsem polkl. Nechtěl jsem na to vzpomínat. Na prázdnotu bez Nyx, na podpalubí, na rachot vzducholodi, kterou nedržela ve vzduchu magie ani křídla. „Zamiluješ si ho. Nejde si ho nezamilovat,“ hlesl jsem potom – o něco tišeji, jako zoufalou snahu prokličkovat skrze bludiště neveselých myšlenek a držet se toho hezkého, co jsme tu měli. „A pokud poroste z poloviny tak rychle jako Nyx… no, hodně štěstí.“ Další úsměv. O něco slabší než ten předchozí, ale je tam. „Mimochodem,“ ohlédl jsem se k ní – možná trochu nesouvisle, ale nakonec jsem nemohl tvrdit, že by mě to nezajímalo, „odkdy tě kapitán Hideon doprovází?“ Jemně jsem povytáhl obočí v náznaku, že se teď skutečně neptám jen na dnešek. I na farmě a večírku zvědů se ti dva drželi především pospolu, což… dříve či později pozornost přitáhnout muselo. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Dobrovolná oběť Hideon, Stvůra "V tom máte pravdu. Stejně tak, jako jsou vaši lidé připravení bránit Stvůru, jsou piráti připravení bránit Isabellu. Čím méně lidí bude tomuhle obřadu, nebo co to je, přítomných, tím to bude bezpečnější. Tohle ale bude moje starost s když říkám, že bude Stvůra v bezpečí, tak to platí." Pokud má někdo šanci přesvědčit Annu, aby k něčemu takovému svolila, tak jsem to já. I když i já to možná budu muset vzít trochu oklikou. Na rukou mi naskočila husí kůže. S odporem jsem pohlédl na Stvůru. I když teď už to moc Stvůra nebyla, její hlas byl jiný a pohyby nepřirozené. Byla jako loutka, kterou ovládá něco, co není zvyklé mít vlastní tělo. Bylo to znepokojující, ale nedokázal jsem od toho odvrátit zrak. To, co mi však řekla, bylo ještě mnohem horší. Princip dobrovolné oběti jsem chápal dost dobře. Nepotřeboval jsem to tak barvitě vyložit. Dělalo se mi zle při představě, že tahle bytost má moc nad malou Isy. Jistě, každé dítě zlobí a někdy bylo potřeba je potrestat, ale tohle si nezasloužila. Vzedmula se ve mě vlna nenávistí ke Stvůře. Jak jí mohla něco takového udělat?! "No tak si vezmi mě! Třeba rozemel moje kosti na prach, jestli ti to udělá radost. Ale tu malou nech na pokoji!" Jakmile to řeknu nahlas, je mi jasné, že k tomu to směřovalo celou dobu. Od okamžiku, kdy mi Rhys poprvé řekl, že značku nejde odstranit, pouze přesunout, jsem nějak tušil, že to tak skončí. Bude z toho hezká sbírka, ale třeba se démon s bohem navzájem sežerou a já budu mít klid. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Rhys |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hladová dohodaSlova jsou vyslovena, kostky jsou vrženy. Nastane chvíle tíživého ticha, ve které rusovláska chytí vstávajícího Hideona těsně pod kolenem a i skrze kalhoty do jeho nohy zaryje pomalu drápy v tom sílícím stisku. "Ani se nehni, mrrzáku," to není prosba, ale tichý příkaz, se kterým Stvůra Hideona zase pustí a vytáhne se na nohy. Výraz v jejím tváři je lehce strnulý, pokřivený úšklebek kroutící rty se k její tváři nehodí, zatímco oči... V pravém oku jí musela prasknout žilka, jeho kraj se kolem žluté duhovky barví rudou krví. "Jsi zkažený, zaprrrodanče, nestojím o takovou kořřřist," hrubá slova odmítnutí, se kterými se rusovláska trhaným pohybem hlavy rozhlédne po místnosti a zavětří, zatímco zlomyslný úšklebek z její rtů pomalu zmizí. "Oběť již byla přřřislíbena, kořřist zvolena. Nechápete prrrincip dobrrrovolné oběti, ani jeden z vás..." Dívčí ruka se dotkne zamyšleně svých vlastních vlasů, přes které pokračuje k tváři až nakonec sjede zlomeným drápem po líci ke krku, kde se přitiskne ke krkavici. Pohyb. Stačil by... Drobný pohyb. "Chandrrra chápe, má malá Luna, až zaplatí svoji oběť, až splatí svoji část dohody krrrví a bolestí, až nechá rozdrrrásat a sežvýkat svoji spálenou duši, započne lov..." dráp lechtá krkavici až na ní zůstává rudá rýha. "Do té doby...“ nechá větu vyznít do prázdna. "Pakt byl uzavřřen, nikoliv naplněn," v tu chvíli se ta drobná dívčí tvář zamyšleně zamračí, hrdlo obemknou i zbývající čtyři drápy než náhle zase povolí a rukou sklouzne dlaní k břichu, zatímco rusovláska nakloní hlavu ke straně a žlutýma očima sklouzne k Hideonovi. "... ten, kterrého v sobě nosíš... Nikdy jsem ho nemohl pozřřít a odnést..." |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Vybíravý Hideon, Stvůra Tiše si odfrknu, když mě hladový označí za nehodného pro dobrovolnou oběť. Pěkně vybíravý bůh, to si tu přednášku mohl klidně odpustit. Srdce mi poklesne. Těch, co by byli ochotni za Isy bojovat, by se našlo mnoho. Těch, co by za ní dali svůj život hladovému bohu, těch už tolik nebude. Všechno se ve mě napne, když se drápy přiblíží k hrdlu. Nezabil by jí. Nebo snad ano? U téhle zvrácené bytosti si nejsem jistý vůbec ničím. Tvář se mi stáhne soustředěním, jak do sebe informace, jedna po druhé, začínají zapadat. Když se tak konečně stane, šokovaně na Stvůru pohlédnu. Rozumím, ale nechápu. Nechápu, co jí dovedlo k tomu, že zaprodala svůj život, aby měla kontrolu nad životem malé holky. Co tak strašlivého jí Isy udělala? Nyní i gesto s drápy dostává zcela nový význam. Zabije se a Isy zemře. Jen si nejsem jistý, jestli je to dobré, nebo špatné. Jsem tak šokovaný, že skoro přeslechnu její poslední slova, a stejně tak i nenápadné gesto směřované k jejímu břichu. Ne, že by mi do toho snad něco bylo. Vypadá to však, že kapitán bude mít brzy problém. Zavřu oči. Démon mi nedovoluje usnout, ale já bych si nyní opravdu přál na chvíli přestat myslet. Pokud se nemohu za Isy obětovat tak náhle nevím, co mám dělat. Jak mám tedy splnit ona slova o tom, že jí budu chránit, když toho nejsem schopen. Tohle opravdu nejsou informace, ve které jsem doufal. Nenávidím, když jsem bezmocný. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro KlecTali, Bastien Fear in the dark, I advice you, 'No, nemusels to tak rozmázávat...' Pomyslel jsem si možná disproporcionálně kysele, když mě bůh v těle mé jediné přítelkyně označil za mrzáka. Ale když vám něco takového řekne nehýbat...no, je chytřejší se nehýbat. Takže jsem zůstal na místě a jen sledoval výměnu mezi divkou posedlou bohem a pirátem označeným démonem... 'Tohle je jak z nějakýho horrorovýho braku, co četla Yvaine...' Že by sedmileté holky neměly číst špatně napsané Viralské literární křeče mou malou sestru ale nikdy nezastavilo. Když Hladový označil Tali jako Chandru, překvapeně jsem vzhlédl a setřásl zbytky starých vzpomínek. 'Její skutečné jméno...' Dávalo smysl, že by ho bůh znal, i když ona sama jej už dávno zapomněla. Napjatě jsem pozoroval pohyb ostrých drápů, ale jak Gerulf řekl, ani jsem se nepohnul. Jeho slova mě přimrazila na místě. Tali nabídla vlastní život. Svůj život. Bála se klece tak moc, že by se raději sama zabila, než aby tam zůstala další den, sama by se zabila, aby vykonala pomstu na těch, kteří ji do klece zavřeli. Žaludek mi sevřela ledová pěst. I zbytek sdělení byl jasný. A vlastně kopíroval to, co jsem Bastienovi už řekl. Dokud bude Tali žít, Isabella bude v bezpečí. Jako bych to sám neříkal. Když se vlčí bůh podíval očima Tali na mě, přistihl jsem se, že mu oplácím úšklebek. "Ač neznám jeho jméno, byl mi dosud vždy dobrým společníkem. Obávám se, že tě zklamu, Nejstarší lovče," lehce jsem sklonil hlavu, ale nepřerušil oční kontakt, "ale stále ještě ho potřebuji. A potřebovat budu, mám-li být dobrým lovcem a přítelem malé Luny. Budeš muset být... trpělivý. Ale neměj starost. Mám v mysli jeho oběť. Jeho i všech ostatních, co sdílí moje tělo..." Podvědomě jsem se dotkl místa, kde tělo protínala stará, vybledlá pitevní jizva, jedna z mnoha. Ne, neznal jsem jména tvorů, kteří byli ve Viribu zmasakrováni na...součástky. Přál bych si, aby to bylo jinak. Vždyť já neznám ani jejich jména... |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Špatné vychování Raya Jenom chvíli po tom co aktivuji zařízení se ozve nářek. Hlas Rayi poznám kdekoli a tenhle byl rozhodně její. Utekla daleko, ale ne tak daleko. Trochu stáhnu intenzitu, ale stále nechám vodítko aktivované. Nestojím o to aby se znovu zvedla a začala utíkat. Bolest tedy trochu poleví, ale drogy stále ovládají její tělo. "Jdeme," přikáži vojákům, které mám sebou a jdu směrem ze kterého se ozval hlas banshee. Mé mechanické oči si všímají podrobností, které běžné lidské oko nedokáže zachytit. Rozhodně tudy běžela. Jemné otisky v listí, odřená kůra, či ohnutá větvička. Všechno tohle ukazuje, že jsme na správné stopě. Ne, že by to bylo potřeba. Vím kde je i bez toho. Snadno dorazíme až na místo, kde se svíjí. Vojáci jsou obezřetní a zbraně mají připravené. Bojí se a já se jim nevidím. Já jsem však její pán a proto strach nemám když dojdu až k ní a sehnu se abych jí popadl za rameno a otočím jí tak aby se mi musela podívat do tváře. "Zdá se, že jsem na tebe byl příliš laskavý. Moc mírný a proto se to stalo. Ne není to tvá vina. Je to mé selhání, že jsem to včas nezpozoroval, ale neboj napravím to aby se tohle již nikdy neopakovalo," pronesu skoro jemně. Poté Rayu chytnu zezadu za krk a zvednu na nohy. "Nic vám teď neudělá," tentokrát promluvím k vojákům. Rayu zatím postrčím před sebe aby se vydala zpátky na cestu k vzducholodi. Tentokrát jí nespustím z očí. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin Všechny moje smysly jsou vybuzené a tak vím, že mě generál našel ještě před tím, než ho skutečně spatřím. Strachem rozšířenýma očima sleduji, jak se ke mě blíží. Stále sebou cukám, i když bolest mírně polevila. Dokud se však Ronin sám nerozhodne moje utrpení ukončit, nejsem schopná jediného pohybu. Jeho hlas je klidný, ale já vím, že se zlobí. Cítím to z něj. Jsem poslušná a málokdy zavdám generálovi důvod, aby se na mě skutečně hněval. Většinou, když se zlobí kvůli někomu jinému, tak na mě není zlý. Ale dobře vím, jak tvrdý umí být. Dnes jsem ho ale skutečně zklamala a o to horší je můj strach z pána. Nechtěla jsem. Omlouvám se. Už se to nestane. Neřeknu nic z toho, ale všechno se zračí v mém zoufalém pohledu. Trpím, když generál viní z mého selhání sám sebe. Tak to přeci není. To já jsem špatná, já jsem zklamala. Jako kotě mě vytáhne za krk na nohy. Roztřeseně se postavím a udělám několik váhavých kroků. Ohlédnu se. Chtěla bych se schoulit generálovi u nohou. Přitisknout se k němu a dát mu najevo, jak je mi to líto, a že ho stále nade všechno miluji. Ale nemohu neuposlechnout další rozkaz. Skloním proto hlavu a vykročím zpátky k táboru. Moje bestie je pryč, nyní jsem opět jen zlomená křehká dívka v potrhaných šatech. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Jméno do sbírkyBylo to zvláštní. Tak moc... Zvláštní. Téměř polovinu pravého oka rusovlásky zalije krev, avšak sotva se její pohled střetne s Hideonovým, už jím neuhne. Snad ani nemrká, necítí tu potřebu, ačkoliv oči se lesknou, rudnou a pálí. Ruka, která se bezděčně dotkla břicha jej už neopustí, zamyšleně přes něj pokládá dlaň a přes svetr do něj zlehka zatíná drápy, zatímco druhá... Druhá se natáhne k Hideonovi. Neptá se, nečeká svolení, když se dotkne hrudi muže několik palců nad pupíkem, v místech, kde se dotýká on sám sebe té jizvy. Ten dotek s lehkostí projde všemi vrstvami oblečení až na holou kůži, ledové prsty Stvůry se jako přízračné pařáty zaryjí do jizvy a... Ne, nic z toho se ve skutečnosti neděje, avšak představa, jak zatíná prsty kolem darovaných orgánl, zatíná a trhá je ven, odeznívá jen pozvolna a rezonuje myslí. "Jmenoval se Derrvain´he," sdělí Hideonovi důvěrně. Stále ani jedno mrknutí, až se jí z toho v koutcích očí objeví první slzy. "Obětoval mi dva prrsty a unci masa z levého boku, když Chandrrra i ostatní mláďata prrropadla spárrům horrké nemoci, se všemi válečníky mi obětovali sami sebe, jen abych si ty slabé umírrrající duše neodnesl... A jak skončil, mrrzáku, naporrcovaný, pozřřený..." v tu chvíli se rusovláska lehce předkloní. "Přřijdu si prro něj. V den tvé smrrti přřijdu a ty mi jej dáš, vlastníma rrrukama mi dáš, co mi náleží..." V tu chvíli se Stvůra se škubnutím odtáhne a znovu pohne hlavou ze strany na stranu. "Prroč jsem byl povolán? Nevidím nic, co by mělo být naprraveno," v tu samou chvíli se zamračí. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Cirkus u Becktonu Riviero kývne na souhlas. "Dám mu vědět a již jsem pomalu začal mazat kolečka aby se nezadrhávala." Je vidět, že tě velmi dobře zná. Tušil jaká bude tvá odpověď a že si takovou příležitost nenecháš ujít. Proto podnikl patřičné kroky dopředu. Stále je pořád ještě dost práce všechno zařídit. Hlavně tak aby na vás neulpělo podezření. Všichni tu úřednici a závozníci na které je třeba dohlédnout. Tohle všechno je jeho starost a on hned vyrazí do svého vozu aby se na to mohl vrhnout. Mezitím Aru společně s Leviathanem dokončila své číslo a teď odpočívají na zemi, ale ještě před chvílí létala nad parkem a táhla za sebou chvosty plamenů, které v různých vývrtkách, přemetech a dalších akrobatických kouscích spletala dohromady. Ty plameny jsou Leviathanova práce, ale i tak to vypadá moc hezky a jistě to bude mít úspěch. Až to tedy bude hotové, protože Aru se stále ještě těch plamenů trochu bojí a když má jimi znovu proletět je vidět její váhání. Jeden ze šakalích bratrů se jí snaží vysvětlit, že dává pozor, aby se jí nic nestalo, ale přesvědčování nejde tak snadno. Překonat přirozené zábrany je práce na dlouho. Samozřejmě celé tohle přitáhlo diváky. Při cvičení venku se tomu nedá nijak vyhnout a ani vysoký dřevěný plot neskryje co se děje ve vzduchu. Za hranicí vašeho cirkusu se tak srotil dav čumilů, převážně dětí, ale je tam i dost dospělých, kteří zírali s otevřenou pusou a teď tam stále ještě postávají zda nebude nějaké pokračování. Občas se je někdo z tvých lidí pokus vyhnat, ale je to stejně tak marné jako bojovat proti přílivu. Vždy přijdou znovu. Z dálky zaslechneš dunění motorů. To přistává další vzducholoď. Je jich tu už několik. Velkých i malých. Nových a i oprýskaných. Některé jsou soukromé, jiné výletní. Tahle možná přiváží nové zákazníky pro vaše vystoupení. Je aspoň hezké o tom takhle uvažovat i kdyby to nebyla pravda. Do večerního vystoupení zbývá ještě několik hodin. Je tu něco co potřebuješ udělat? Někdo být? S někým mluvit? Právě teď k tomu máš příležitost. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro
|
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Bez účeluGerulf v těle Tali se široce usměje a na krátký okamžik v tom úsměvu odhalí její ostré zuby. Stvůra se nikdy příliš často neusmívala, natož takhle, ostrý polovlčí chrup působil jako by měla v ústech příliš mnoho zubů, snad to mohl být důvod. "Každý jednoho dne zemřřře, každý... I ty. Ne dnes, ne zítrra, možná ani za párr let, ale nakonec zemřřeš jako ostatní a zemřřeš rrrád..." výraz ve Stvůřině tváři téměř zněžněl, zatímco do hlasu se vkradla shovívavost, ovšem jen téměř. "Znám takové jako ty, mrrzáku, rrvou se se životem jen dokud mají svůj účel, jen dokud mají prroč. Jednoho dne až přřijdeš o důvod rrrvát se o život ne o smrrt, budeš mě vyhlížet den za dnem dokud se nakonec nesetkáme," úsměv zvážní. "Přřijdu si pro tebe, prro tebe ano, přijdu si prro tebe kvůli Derrvanovi i Malé Luně..." Tohle nebyla výhrůžka, tohle byl... Slib. Slib boha smrti, boha života, boha nekonečného koloběhu bolesti. "Život je bolest, bolest je boj, boj je život..." Slova, pro Hideona ne tak neznámá. Thryenská mantra, slova, která mumlala Stvůra v horečkách, která kňučela, když se budila z těch nejhorších nočních můr. Stvůra dlouze nasaje vzduch v místnosti nosem, a když se jí nedostane odpovědi na otázku, trhaně pokrčí rameny. "Pokud je to vše..." pohlédne ke dveřím pracovny. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Odvaha, zodpovědnost a trocha toho bláznoství.Bastien, Tarulf. Bylo to zvláštní. Tak zatraceně zvláštní. Ale Gerulf měl...pravdu. Pokud šlo o smrt, měl jsem na výběr buď Viralskou filosofii nicoty a neexistence po smrti a nebo chladnou bohyni elfů, která by mě nejspíš nepřijala s otevřenou náručí. Hladový byl tedy svým hodně bizarním způsobem menším zlem, ďáblem, kterého znáš. Když se otočil k odchodu, rty mi zkorutil zamyšlený úsměv. Znělo to šíleně ale...proč vlastně ne. Přisunul jsem pohárek, co zbyl po lordu Rhysovi, odšpuntoval láhev a nalil sobě a pak do prázdného. Zvedl jsem oba pohárky, prokousl si opět ret a plivl krev, tentokrát do obou. "Než půjdeš, jednu na cestu?" Zašklebil jsem se a pousunul po stole jeden hrnek. Panák s bohem. 'To mi lord Rhys neuvěří.' Připil jsem mu tichým 'ať je tvůj hlad utišen' a obrátil obsa do sebe, tak trochu zvědavý na reakci. Ale ať už byla jakákoli, to, co jsem udělal vzápětí, bylo to nejodvážněší a nejšílenější co jsem kdy ve svém šíleném udělal. Ale...mělo to své důvody. Posečkal jsem, až se 'Tali' otočí zády. Doufal jsem, že Vlk ukolébaný obětí bude nepozorný. Nebo jsme všichni mrtví. Ale to bychom asi byli i kdybych je nechal odejít. Nechci být popraven za velezradu a vraždy o nic míň. "Můžeš to brát... jako omluvu..." Než dozněla poslední hláska té věty, pohnul jsem se vpřed, nízko a rychle. Jedna ruka se omotala Tali kolem štíhlého krku a zafixovala hlavu na místě, druhá vyrazila a a zamkla obě ruce vzadu za lokty, tak aby s nimi nemohl Gerulf hýbat. aby se nepokusil prolít krev. Vápětí jsem se i mírně zaklonil, abych uskřípl trochu vzduch (ne moc) a vyvedl tělo z rovnováhy, aby se nemohlo zapřít nohama. "Je to všechno. Odejdi. Ale Lunu mi tu necháš," cedil jsem skrz zuby s abslolutní neotřesitelnou jistotou...a držel. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro VerdiktBlanche„Tak oporou…“ zopakoval jsem po ní, pravda, možná kapku škádlivě, ale po lehkém dloubnutí mezi žebra jsem zvedla dlaně vzhůru a výmluvně pokrčil rameny. „Vždyť nic neříkám. Už mlčím.“ Díky lehkovážné konverzaci cesta zpátky na KVS uběhla rychle a ani jeden z nás se nenadál, než jsme skončili před dveřmi kanceláře Fear Móra. Varování mě opět přinutilo se pousmát. Trpělivost naštěstí patřila mezi ctnosti cvičitelů draků. Musela, protože ji rozhodně uměli pokoušet. Obzvláště Nyx těch prvních několik let. „Počkám,“ ujistil jsem elfku, ostatně i protože jsem otci nechtěl předat zprávy o pirátech a démonovi sám. Kam se na něj Eastaughffe hrabala… * * * Pohroužen do vlastních myšlenek – o dracích, pochopitelně, - jsem vyčkal návratu Blanche. Teprve, když se dveře opět otevřely, jsem se tak navrátil zpátky do reality. Do reality, v níž Bastienovi hrozila nejenom poprava, ale i daleko horší věci. Pravděpodobně mou chybou. Povzdech se mi usadil na hrudi, ale nedosáhl až ke rtům. „Jaký je verdikt KVS?“ |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Chuť životaZa slovy Hideona se otočí nejdříve hlava rusovlásky a až poté zbytek těla. Působí to lehce nekoordinovaně jako by si Hladový na toto tělo stále zvykal. Jak to asi muselo být dlouho, kdy opustil svoji formu a přijal nádobu? Nos zacuká, jak zavětří a krev plovoucí v čirém alkoholu vonícím po bezinkách a jehličí zavíří. Stvůřina ruka pohárek opatrně uchopí, zatímco k jeho obsahu přivoní. Oči se zalesknou než opět potemní. V krví podlitém oku mimoděk praskne další žilka. "... hlad bude utišen až budou splaceny všechny dluhy, mrrzáku," ušklíbne se tiše vstříc Hideonově přípitku. "... Boj zuřřří u našich stěn, zajetí se bojme jen, ale krrrev ať teče ven, ku prospěchu tobě, mě, nám všem..." Přízračná slova vyslovená nikým a všemi zároveň, slova vyslovená chraplavým hlasem Stvůry, aniž by při nich vůbec otevřela ústa či pohybovala rty. Obsah plecháčku vypije bez mrknutí oka a krátký pohled, který vzápětí Hideonovi věnuje... Namísto slov je odpovědí požitkářské mlasknutí. Ovšem některé dluhy mohou být splaceny hned. Dokonce musí být splaceny hned, a tak se Hladový očima Stvůry naposledy rozhlédne po pracovně než s tou božskou samozřejmostí vykročí ke dveřím. Bylo to jako kdyby Hideon chňapl po hadrové panence. Žádný odpor. Žádné napětí. Po odvážném prohlášení Hideona nastalo pár vteřin tíživého ticha než skrze Stvůřiny rty probublal smích. ten řezavý nepříčetný smích, ve kterém zaznívalo pobavení jako když řeknete opravdu dobrý vtip. Smích, který ustane stejně rychle jako se ozval. "Nechávám ti tu mnohem více. Nezklam mě, Hideone, vzpomeň si na mě až přříště prroliješ krev, vzpomeň si na mě až tví vlci budou rrvát maso od kosti..." * * * Jeden úder. Druhý úder. Třetí úder. Srdce se mi rozbuší, začne poskakovat v hrudi jako zběsilé. Temnotu prosvítí první paprsky, ale oči pálí a bolí, barvy splývají do sebe jako když se díváte na svět přes tlusté zamlžené sklo. Celá se napnu, jak se do svalů náhle navrátí síla, ovšem nohy mi tak akorát podklouznou a... Nemůžu se hýbat. Proč se nemůžu hýbat?! Škubnu sebou, i když to bolí a skrze vyceněné zuby šelmy chycené do pasti se mi v ten samý okamžik vydere to temné hrdelní zavrčení... |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Přátelé tě podržíTali (?), Bastien Když sebou Talino tělo začalo mlít, jen jsem tiše zabručel, zapřel se patami víc do podlahy a zeslíl stisk věznící dívčiny ruce. Ohbí lokte kolem průdišnice se stáhlo jen tak maličko, spíš náznakem, další záklon vyvedl dívku z rovnováhu ještě o stupeň. Jesli byl Gerulf stále v dívce a chtěl se projít, hodlal jsem držet o to víc, klidně za cenu těžkých zranění na můj účet. Jak jsem mu řekl, mě není tak lehké zabít. A jesli tělo skutečně opustil...inu, Tali bylo vždycky dobré chvíli držet, než se zklidnila, když měla jeden ze svých záchvatů. "Přestaň sebou šít," prohlásil jsem pevně, ale ne výhružně. Platilo to totiž pro oba případy. Očima jsem přitom ale pořád hlídal Bastiena, byť i jen periferně. Za celou mojí debatu s posedlou dívkou neřekl ani slovo. Byl v šoku? Vztek či bezmoc mu sebrala veškerá slova? A nebo už se rpostě a jedoduše...zcela vzdal? Ano, i mnou tahle nečekaná návštěva poněkud otřásla a na slova Vlčího boha si v budoucnu ještě vzpomenu (a ne jednou, troufkl bych si tvrdit). Ale jaké to asi muselo být pro něj? 'Nejspíš ne až tak divné,', napadlo mě, vždyť ho navštívil ten démon a ti jsou prý horší než nejstrašnější bůh... |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Jedna velká šťastná rodina...Athrian, Blanche, DalyorJemně jsem nakrčil obočí, když elfka vyslovila tu tichou žádost. Zpomalil jsem. V pohledu se mi zračilo spíše zmatení než cokoliv jiného. Nezlobil jsem se. Nemohl jsem. Ne na ni. Ne když se jednalo o její sestru. Několik dalších kroků proběhlo v naprosté tichosti. „Lord generál byl s touhle záležitostí již seznámen,“ promluvil jsem pomalu, opatrně, a raději se přitom díval kamkoliv jinam než právě na ni. Semkl jsem ruce za zády. To, co následovalo, bylo spíše hlášení než přátelské vysvětlení událostí, které se týkaly její sestry. „Wynelle Graycott napsala Van Rooyenovi čas a místo setkání. Lidi kapitána Hideona tenhle dopis zadrželi a předali generálovi. Celá akce proběhla s jeho vědomím.“ Proč jsem neříkal. Otec sám rozhodne, zda bude chtít KVS informovat o svých plánech. „Nikomu nehrozilo nebezpečí. Perimetr byl celou dobu obklíčen našimi muži, kteří byli připraveni zasáhnout v případě jakýchkoliv problémů.“ Odmlčel jsem se. „Wyn se v rámci možností chovala bezúhonně,“ zopakoval jsem pak tu bezútěšnou pravdu. Žádné ze slov, které směřovala k pirátskému kapitánovi, mě nevedly k závěru, že by zradila svou zemi. Neuváženost byla jediným jejím zločinem. Jejich setkání by se i tak dalo označit za… kontroverzní, a to obzvláště nyní. „Omlouvám se.“ * * * V paláci vládl překvapivý klid. Jednou či dvakrát jsem kývl na pozdrav známé tváři ve zbroji, ale nakonec jsme chodbami propluli bez vyrušení. Byla to až královská stráž, kdo nás informoval o generálově přítomnosti, na čež jsem pomalu přikývl a podvědomě zabloudil prsty k límci vojenského kabátce, abych jej narovnal. Takhle to přinejmenším bude rychle za námi. Dvě mouchy jednou ranou. Semkl jsem rty a krátce těkl pohledem k Blanche, než jsem pokynul stráži, ať nás uvede, a po královně vyzvání vkročil do pracovny. „Strýčku,“ uklonil jsem se – ne tak hluboce jako obvykle; v této společnosti jsem se tolik neobtěžoval s tituly a společenským postavením. Přece jenom jsme byli rodina. Nad jeho... ležérním vzezřením jsem se nepozastavoval. Obrátil jsem se k otci s tím samým výrazem jako vždy, když jsem nesl špatné zprávy. Prozatím jsem ale mlčel, aby se tmavovlasá elfka mohla s oběma muži řádně uvítat a případně spustit sama. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Větší zlo Hideon, Stvůra Fascinovaně jsem sledoval "divadlo", které se mi odehrávalo před očima. Mohl jsem si tisíckrát říkat, že se mě to netýká, ale nebyla to pravda. Jímala mě hrůza při představě, že by téhle zrůdnosti mohl propadnout život malé Isy. Neuznával jsem bohy. Ne, že bych nevěřil v jejich existenci, ale už dávno jsem zjistil, že nemá cenu snažit se získat pomoc, nebo dokonce přízeň nějaké rádoby povznesené bytosti, které bylo stejně většinu času jedno, co děláte. Řídil jsem se tím, že co si sám neudělám, to nemám, a bylo mi dobře. Nevšímavý bůh mi byl ale stále tisíckrát milejší, než...tohle. Nepohnul jsem se, nezasáhnul jsem, nechal jsem kapitána bojovat samotného. Já bych dokonce ocenil, kdyby odešel a vzal si Stvůru s sebou. Najednou pro mě bylo těžké se na ní jen podívat. Náhle se mi démon už nezdál jako tak špatná volba. Raději ponesu jeho značky, než obětovat třebas jen článek prstu Hladovému. Moje mysl se obracela stále k jedné a též myšlence: Je možné zabít boha? |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Rhys, Dalyor, Athrian |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro Acrinský palácAthrian, Blanchette, RhysBratranec mi pořádně ani nestihne odpovědět, když se náhle ozve zaklepání na dveře doprovázené uvedením jednoho ze strážných, po kterých ani ne pár minut nazpátek nebylo v paláci ani vidu ani slechu. Možná zase měnili střídání stráží, proběhlo mojí myslí, ale pro tuhle chvíli jsem se tím nezaobíral. To podstatné bylo to, koho uváděli. Rychle jsem si prohlédl Athriana, který zrovna pro tuto chvíli nepůsobil zrovna dvakrát reprezentativně, a posléze i na můj oděv, který byl poněkud nezvyklým výběrem oblečení, alespoň co se mé osobnosti týkalo. Ani Rhys od té doby, co se narodil, tak mě takřka skoro vůbec většinu svého života neviděl v ničem jiném než ve zbroji. Velmi rychle a zběžně jsem tak zkontroloval, že je vše v pořádku, vše narovnané a víceméně perfektní a posléze se bez zamýšlením nad protokolem postavil po bok Athriana a v tichosti sledoval mého syna po boku lady Grayscott. Mlčky jsem pohlížel na oba, hluboce pokyvujíce hlavou oběma na zdvořilý pozdrav, zatímco jsem přemítal nad tím, co za zprávy nám nesou. Měl jsem ale své pochybnosti o tom, že se jedná o dobré zprávy. Na to jsem znal Rhyse a jeho pohledy až moc dobře. A vzhledem k událostem posledních několika dní, měl jsem mírné podezření, že se zpráva mohla týkat pirátů. A sice jsem pochyboval o tom, že by se to mohlo týkat té noční akce, jinak by zde stál i Hideon, ale popřít jsem to nemohl. S klidem jsem tak naslouchal jejím slovům, má tvář takřka bez jediné známky emoce...dokud nepadla zmínka o pirátech. Nebo spíše spolupráce s nimi. Na krátký okamžik se rovná čára na rtech narušila a lehce škubla při zmínce těchto dvou slov. Nebylo to ani pár dní, co ta lůza byla zodpovědná za únos mého syna a nyní jsme s jedním měli spolupracovat? Předstírat, že celé ty roky, co dotyčný vraždil a loupil na obou stranách kontinentu, jakoby se nikdy nestaly? Byť za cenu informací? Ani v nejmenším se mi to nelíbilo, ale přesto jsem držel své protesty za rty. Nebylo na mě, abych odsuzoval plány jiných, kteří přímo nespadali pod mojí kompetenci. Jenže ani mé sebeovládání mě nepodrží, když lady Grayscott podá svojí prosbu. Obočí překvapeně nadskočí, oči střídavě kroužící mezi trojicí, než se konečně zastaví na černovlasé elfě. Tohle bylo...dost neobvyklé. ,,Démon? A můžete nám o tom říct víc?" |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Okamžik pravdyStisk v odpovědi na mé škubání se a zmítání se v sevření paží ještě více zesílí a já ke své vlastní panice zjišťuji, že nejenže se nemůžu hnout, ale ještě mi k tomu s každým pokusem více a více podkluzují nohy a dochází mi dech. Vrčení se rychle přetaví spíše v zasípání, a tak výhružně scvaknu zuby, zatímco s tím stále bojuji. Svět začíná nabírat jasnějších kontur jen pomalu, zatímco strach a úzkost nutící bojovat se zakusují hlouběji a hlouběji. "Přestaň sebou šít." Známá slova vyslovená povědomým hlasem. "Kňu," kníknu tenkým hlasem skřípnutým Velitelovým loktem, když mi konečně začnou docházet souvislosti nořící se ze tmy. Pracovna. Velitel. Velitel! Proč mě drží? Provedla jsem něco? Srdce zběsile buší a mě i přes to všechno chvíli trvá, než se přinutím podvolit se, opřít se o Velitelovu hruď plnou vahou a přestat sebou cukat ve snaze se vymanit. "Hodná... Jsem hodná, už hodná," drmolím mezi těžkými nádechy naléhavě, oči přivřené. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Prodejcháme seTali, Bastien Pomalu jsem se i s Tali v náručí sesul podél zdi, uvolnil jsem stisk kolem krku, ale ne kolem rukou. Zhluboka jsem dýchal a natahoval dívčin pach, protkaný stresem a strachem, stejně jako nakyslý pach vzteku, emanující z piráta. K tomu jsem pomalu zvedl své zpola přivřené oči, které nyní vypadaly ještě unaveněji než předtím. "Byl bych rád, pane Bastiene, kdyby to, co se tu stalo, také zůstalo v této místnosti. Beztak vám to nikdo neuvěří..." Hovořil jsem pomalu a klidně. Tohle nebyla výhružka, tohle byla prostá žádost a konstatování. Pozvolna jsem dýchal, naslouchal tlukotu Talina srdce a přemýšlel. 'Co dál. Co dál...' lord Rhys si prostě odkvačil a nechal mi piráta na krku. "Pokud je tohle všechno, zařídíme vám nějaké dočasné místo k odpočinku, kde budete moci vyčkat rozhodnutí KVS. Nebo je snad ještě něco, co byste chtěl probrat?" Můj hlas zněl opět neutrálně, vecně a pragmaticky. Jak to má být. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Na odchodu Hideon, Bastien Se zájmem pohlédnu na kapitána. Jeho sdělení, že tohle by mi nikdo nevěřil, je v podstatě uklidňující. Jen potvrzuje, že celé za záležitost je přesně tak šílená, jak se mi jeví. Daleko podstatnější je ale prosba, abych si to nechal pro sebe. Před kým chce asi utajit, že nemá věci pod kontrolou? Stvůra je časovaná bomba, což on bude raději přehlížet. Čistě proto, že mu na ní záleží. Tohle chápu, sám bych byl ochoten chránit některé, třebas i za cenu vlastního sebezničení. Právě i proto ale vím, že nezapomenu nic z toho, co se tu dnes stalo, a co bylo řečeno. Pro případ, že bych někdy potřeboval na kapitána páku. Uleví se mi, že mohu odejít. Určitě bych ještě našel věci, o kterých by se dalo mluvit. Především bych se potřeboval ujistit, že záležitost s Hladovým správně chápu. Jenže to by vyžadovalo rozhovor se Stvůrou, a to je pro mě v tuhle chvíli nemyslitelné. Vím, že na to jednou dojde, ale jsem rád, že to nemusí být nutně dnes. "Tohle je vše, kapitáne." Zvednu se, připraven odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Z Boží vůle králAthrian a Dalyor -> Athrian, Rhys a DalyorKráli se třásly ruce, i přesto, že mu bylo pokynuto ať se posadí, Athrian nebyl schopný učinit těch pár kroků a měl tak podivně prázdný výraz. Sevřel rty do úzké linky a poté se podívala na Dalyora. Snad se poprvé aspoň trochu radostněji usmál a až potom přešel ke křeslu, aby se posadil, ačkoliv stále se nedokázal uvolnit. “Nejsem v pořádku.” přiznal těsně předtím, než se ozvalo zaklepání a jeho odpověď se v klepání ztratila. “Jestli to bude kněžka nebo kněz, vyhoď je.” řekl jen a pak vyslovil nahlas dovolení jít dále. Když pak namísto kněze vstoupila Blanche s Rhysem, najednou se jeho tvář rozjasnila a úsměv mu začal zdobit obličej. Ten úsměv ale začal mizet jakmile poslouchal další informace, které ani nečekal. Opět se mu začaly třást ruce a král klesl do křesla a polkl. Prázdně sledoval vázu, co byla na stolku, než svůj pohled zvedl k Blanchette. “Jsem poněkud zaražen a odzbrojení těmito informacemi,” začal a pak se opět už o něco málo jistěji postavil. “Chci toho piráta vidět na vlastní oči. Třeba se dozvím více a ačkoliv si nejsem jistý, že je moudré uzavírat s pirátem dohodu, nebudu tvoje rozhodnutí zpochybňovat. Jen měj na paměti, že piráti už jednou zradili, zradili společnost a ta je za to odsoudila. Chci znát činy, se kterými měl tento pirát co dočinění a nějakým způsobem ovlivnily Nothii, musí proběhnout soud. Aspoň…” podíval se na Dalyora. “Je to tak správně? Měl by proběhnout soud?” sevřel ruce v pěst, než se znovu podíval na Blanchette. “Co se týká života tvé sestry, jsem lehce na vážkách. S démony nemůžeš bojovat, démony můžeš jen přelstít co jsem slyšel a je-li tomu tak, věřím, že spolupráce Hideona a Dalyora může tento problém vyřešit… Možná by Slepá kněžka něco věděla? Jaké jsou motivy toho démona?” řekl nejistě a poté si povzdechl, než si sedl za pracovní stůl. “Potřebuji mluvit s tím mužem.” |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hodná TaliKdyž stisk kolem krku povolí, zalapám po dechu a vzápětí se roztřeseně nadechnu a zase vydechnu. Lehce sebou trhnu, když mě ani přes mé ujišťování Velitel nepustí. Nemám příliš na výběr, když mě začne táhnout s sebou dolů na zem, jen zafuním, když dosedneme, stále opřená o jeho hruď. Nohy nechám pokrčené v kolenou, přitáhnuté k hrudi, zhluboka dýchám a snažím se zklidnit divoký rytmus, který srdce vyhrává na klenbu žeber. Pohledem mimoděk zavadím o Bastiena, který se mi tolik vyhýbá očima, zatímco výraz v jeho tváři… Ten nepříjemný pocit, že jsem provedla něco, co jsem neměla zesílí, šimrá pod kůží a je to v tu chvíli zbláznění. Napravit, chtěla jsem to jen… Napravit… „Hau.“ Na pár krátkých okamžiků se ve Velitelově náručí napnu a začnu zase ošívat, když vysloví onu prosbu k půlelfovi než s dalším výdechem pootočím tvář tak, abych se schovala svůj obličej za oponou rusých vlasů, s nosem zabořeným pod jeho krkem jako vždy, když se u něj chci schovat. Když se u něj potřebuji schovat. Proč jsem to udělala? Hloupá, hloupá, hloupá… „Omlouvám se,“ hlesnu neadresně do toho tíživého ticha, které na chvíli nastane s tou palčivou naléhavostí někoho, kdo potřebuje slyšet, že to je v pořádku. Nicméně, když dojde na slova o odchodu, polknu a zaváhám, ovšem vstávající pirát mě přeci jen přinutí sebrat veškerý ten chaos, co mi víří hlavou jako pozůstatek té těžké mentální kocoviny, kterou mi v hlavě zanechal… Po zádech mi přelétne mrazení. Vlk z mých snů, ten, který vzhlíží ke hvězdám… Mé rty se pohnout v tichém zachraptění vstříc Velitelově krku. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro „Nevěřřit mu… Zkažený, nebezpečný… Špatná krrev,“ vyhrknu sotva slyšitelně jen k Velitelovým uším drmolivou viralštinou v obavě, že by mě snad půlelf mohl slyšet. Vlk ve mne zanechal rozporuplné pocity i myšlenky, jejich útržky a krátké vjemy, bylo to jako divný sen, takový, co přichází jen v horečkách. Vidět Bastiena jeho očima bylo… Bylo… Hau. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro PohybTali, Bastien Když se Tali začala omlouvat, pomalu jsem uvolnil ruku kolem jejích paží a když se ke mě roztřeseně přitiskla, lehce jsem ji zajel prsty do vlasů a drbal. Ale bylo třeba konat. "Adjutante," řekl jsem, aby věděla, že teď je to oficiální a urgentní, "najdi Zeva. Řekni mu, aby sehnal Dvojčata, Ryllanderyse a seržanta Braiga. Ať Braig přinese ten jeho...projekt. Všichni ať přijdou sem. Urychleně. Odchod." Zaúkoloval jsem ji, hbitě vstal na nohy a vytáhl i thryenku, aby se mohla vydat na cestu. *** Posadil jsem se opět naproti Bastienovi a přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekl Gerulf. O tom co řekl pirát. Proč dělá to, co dělá. "Jaký...to je pocit?" Zeptal jsem se po chvíli ticha a podíval se na dva kruhy tetování na mužové zápěstí. "Je těžké tomu vzdorovat?" Já sám jsem vzdoroval nutkání vlastně většinu svého dospělého života a byl to šílený boj, který se zdál bez konce. Jak to zvládal muž přede mnou? |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro O démonech Hideon Smířím se s tím, že si ještě chvíli počkám, než budu moci opustit kapitánovu kancelář, a odevzdaně se opět posadím. "Tolik lidí, jen kvůli mé maličkosti. To je od vás laskavé." Vtipně míněná poznámka příliš vtipně nevyšla. Na vtipy mě prostě přešla chuť. Teď chci jen vypadnout a být chvíli sám, potřebuji přemýšlet. V prvním okamžiku mám za to, že se mi kapitán svou otázkou vysmívá. Jaký to je pocit? Vědět, že tohle monstrum má moc nad mou sestřičkou? Jaký to asi, kurva, může být pocit?! Pak ale zaznamenám jeho pohled a dojde mi, že mluví o něčem jiném. Uleví se mi, ani mě se nechce mluvit o událostech, jichž jsme oba bylo svědkem. Zcela automaticky stáhnu rukáv kabátu, abych tak kruhy zakryl. "Pokud byste mě na ně neupozornil, ani nevím, že je mám." Jeho další otázka mě však dost zmate. "Vzdorovat čemu?" Tázavě nadzvednu obočí, ale poté si uvědomím, co se o démonech říká a rty mi zkroutí nehezký úšklebek. "Ach tak. Vy si myslíte, že mám v hlavě hlas, který mi našeptává, že mám všechno zničit a všechny zabít. Že mám obětovat svému démonickému pánu. Že se mě každým okamžikem pokouší zmocnit temnota a využít mě ke zničení světa, nebo něčemu podobnému." Dlouze si povzdechnu. "Asi vás zklamu, kapitáne. Nic takového se neděje. Pokud je nějaké spojení mezi mnou a démonem, tak já si ho nejsem vědom. To, že na sobě mám jeho značky můj život nijak neovlivňuje. Nedostal jsem ultimátum. Ve skutečnosti, teď, když jsem měl možnost seznámit se s Hladovým, bych řekl, že démon je uhlazený gentleman se kterým je radost obchodovat. Žádné vyrvané vnitřnosti a krev crčící z ran." Nakloním se víc dopředu a na rtech mám spiklenecký úsměv. "Dokonce neměl ani rohy ani kopyta." Řeknu tónem, jako bych mu sděloval své nejhlubší a nejupřímnější zklamání. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Všechno, co se nepovedloKrátké podrbání namísto ujištění následuje úkol. Strohé pokyny Velitele, které si i ve svém rozrušení musím zapamatovat, je to důležité. Pak už stojím zase na nohách a jen se naposledy nejistě rozhlédnu po místnosti. Po Bastienovi se už ani nepodívám, však ani jemu nestojím... Za nic. Odsouzena v jeho očích jako ta, kterou jsem se stala. Nebo jsem jí byla vždy? Stvůra. Pohledu na Velitele se v tu chvíli vyhnu taky, příliš se bojím, že bych tam spatřila to samé. "Ano, Veliteli, rrrozkaz, Veliteli," přikývnu krátce hlavou a rychlými kroky se vzdálím z pracovny, i když dveře za sebou zavírám s těžkým srdcem a bolavou hlavou. * * * Rychle kráčím chodbami kasáren, tím labyrintem zdí budovy, ve které bych se dokázala pohybovat snad až poslepu. Chvílemi popobíhám a před každým rohem nakonec zpomalím, zatímco naslouchám zvukům kolem sebe na kolik nechci nikoho potkat, do nikoho vrazit, nikomu vysvětlovat, co se stalo. Snad jen... "... já tě střelím, příšero! Víš, jak jsem se lekl?!" Zev téměř vyjekne, když se zjevím za jeho zády a upozorním na sebe tichým: "haui" zrovna ve chvíli, kdy se probírá stohem starých knih v knihovně, kam za celý rok nejvícekrát páchne tak tak akorát Angharad s nějakým tím horlivým nováčkem, co má pocit, že když si nastuduje celou pentalogii Strategie přežití, že ho to snad připraví na reálný život. Angharad a Zev, i když já moc dobře vím, že se sem Zev akorát zašívá, aby měl klid od ostatních. Jako třeba teď, když se tiše pochechtával nad malou knížečkou s odrbanou vazbou, která se v této knihovně dala najít jen pokud jste byl vyvolený a věděl, kam ji Šepot schovává. "Ajk?" zvednu dlaně vedle hlavy, kterou vtáhnu mezi ramena na znamení, že pokud po mě opravdu hodí ten vrhací nůž, co mu tančí nervózně mezi prsty, budu opravdu smutná. Ublížená. A on se ukouše výčitkami svědomí. V tu chvíli Zev s tichým zamručením kapituluje a schová rychle nůž i knihu, aby mě s "tak pocem, ty strašilko" vyzval přejít blíže. To už sám stojí na nohách, není hloupý, ví, že tu nejsem jen tak. Dnes ne. Než stačím cokoliv říci, rozcuchá mi za trest vlasy, dloubne mě do žeber a zvedne mi jeden z koutků s výtkou, že jestli se budu tvářit pořád jako ublížené štěně, tak si na mě začnou dovolat i toulavé kočky, ovšem když spustím s rozkazy od Velitele, které nesu, zvážní. "To je kvůli tomu... Tomu, co?" znechuceně nakrčí nos. "Vyřiď Veliteli, že za chvíli tam jsme všichni." * * * Nechce se mi vracet do pracovny Velitele. Nechce, a tak než dojdu ke dveřím... Zpomalím až se mé kroky zastaví kousek ode dveří a já se nemohu přinutit... Jít dál. Zhluboka dýchám, ale... Nejde to. Nejde. Přivírám oči, dýchám jen nosem, vydechuji ústy, zatímco... Co jsem udělala špatně? Je to vtíravá myšlenka, silnější než já. Od chvíle, co jsme se vrátili z té proklaté lodi, visí nade mnou otázka té značky na Malé Hyeně jako Damoklův meč chystající na příhodou chvíli seknout. Co jsem udělala tak strašného? Teď už to vím, teď už znám krvavý pakt, který jsem uzavřela s Vlkem, teď už vím... Chtěla jsem jen... Svobodu. Nebo klid. Věčný klid, vysvobození ze své noční můry. Bála jsem se! Tolik jsem se bála... A přesto jsem za to měla být odsouzena? Přesto na mě ten pirát hleděl s odporem a nechutí, s tím obviněním v tváři, jak jsem mohla něco tak odporného vykonat. Ani Dračí Kapitán s tím nesouhlasil, nahlas mi to nevyčetl, ale i jeho výraz si pamatuji. Díky mě nemohl splnit svůj slib. I v jeho očích jsem poznamenala malou holku, která za to nemohla, ale... Tvář mám staženou v zlostném výrazu, oči žlutě pableskují a žhnou, zatímco drápy se zarývají do dřeva zádveří poté, co do něj uhodím pěstí silou, která rozdírá klouby. Velitel mi říkal, že jsem svobodný thryen. Nevěděla jsem, co to znamená, ale neslo to sebou slib, slib, že už mě nikdo nezavře do klece, že už mě nikdo neujařmí a nepodvolí své vůli bez mého souhlasu. Ten slib byl porušen a zlomen lidmi, kteří mi jej nikdy nedali. Lidmi jako byl Bastien, pirát, který nechápal, co je špatného na tom být parazit. Co je špatného na tom zavírat živé bytosti do klecí a obchodovat s jejich životy. A já v tu chvíli vím, že bych to udělala znovu. Že dokud to mládě bude žít, budeme v nebezpečí, že dokud lidé jako její matka, jako Bastien budou chodit mezi námi, nikdy nebudu v bezpečí. Vždy se budu krčit pod širým nebem a doufat, že se neobjeví loď podobná bouřkovému mraku, že se neobjeví pán, který mi připomene dobré mravy, kterým mě celé ty měsíce a roky učil. Vím, že dokud nebudou všichni do jednoho mrtví, nikdy nepochopím, co to je svoboda, o které mi všichni zaníceně vypráví jako když slepci popisujete krásu žluté barvy. A v tu chvíli pochopím, pochopím, že dokud se budu bát... Vždy nakonec prohraji. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Vlk v rouše....vlčímBastien Trpělivě naslouchám dlouhému projevu. Nepobízím nijak Bastiena, neškebím se zpátky, nemračím se, nechci ho provokovat. Když skončí, chvíli vychovaně počkám, kdyby snad chtěl ještě něco dodat a pak jen pokrčím rameny. "Podívejte se na mě, Basteine. Od prvního pohledu jsem Viralec. Avšak přesto oponuji všemu, co Republika představuje. To, jak někdo vypadá, může být zavádějící," přišlo mi to jako očividná a snadná lekce, ale proč si ji nepřipomenout. "Ale je pravdou, že o démonech vím jen málo. Že se živí strachem, utrpením a bolestí. A že tenhle konkrétní gentleman po vás chce, abyste zabil někoho, kdo vám pomohl, kdo vám i nadále touží pomáhat z celého svého srdce..." Nechal jsem slova vyznít, aby si to mohl pirát pořádně uvědomit. "Je pravda, že posednutí bohem jsem ještě neviděl. A ano, bylo to... děsivé. Uznávám, že Gerulf je zlověstná a krvelačná entita. Je to cizí bůh, v Nothii skoro neznámý a i já o něm dosud věděl jen z vyprávění...tohle jsem nečekal..." Tali přivolala Vlčího krále do pracovny, protože toužila pomoci. Toužila situaci napravit. Ale...při pohledu do pirátových očí mi bylo jasné, že on by to nepochopil. "Já vím, že se o Isabellu bojíte. Ale Gerulf dodrží své slovo. Dokud Tali bude žít, neublíží vaší Isabelle. Je to monstrum, tom se nehádám. Ale i monstra musí poslouchat určitá pravidla..." 'A on nikdy nepředstíral, že by byl cokoli jiného...' |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro O démonech Hideon Pokrčím rameny. "Jen hodnotím, co jsem viděl. Jednou jsem se setkal s bohem a jednou z démonem. A z těchto setkání to s démonem hodnotím daleko lépe. Nikdy jsem neřekl, že je to nějaká dobrá duše. Ale ani u lidí nepoznáte z jednoho setkání, jací doopravdy jsou, natož u démona." Nedělám si žádné iluze ohledně démonovy dobroty. V tuhle chvíli mi ale ke štěstí úplně stačí vědět, že ho zajímá Isy a její bezpečí. Když ale kapitán projevil zájem o mojí značku, měl jsem pocit, že by ho to mohlo zajímat. "Dobře, dejme tomu, že to tak je. Ale představte si, že by to bylo obráceně. Že by na sobě Stvůra měla takovouhle značku a její život závisel na životě někoho jiného. Nepochybuji o tom, že když dáte rozkaz, tak Stvůra zaútočí. Měl jsem možnost vidět jí bojovat a vím, že se nebezpečí nevyhýbá. Ani to nemusí být piráti, může to být nějaký viralec, nebo třeba i opilec při hospodské rvačce, kdo jí zabije, a vezme s sebou i tu malou. Dokázal byste v klidu spát?" |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Zatracený, zabedněný...Bastien Takže Bastien buď zcela ignoroval mou poznámku ohledně vraždy Wyn, osoby která mu pomohla na úkor vlastního bezpečí. Protože se mu to nehodilo do jeho verze příběhu. A nebo...lehce mě zamrazilo při představě, že mu na tom vlastně ani nezáleží. Má rozhodnutí se náhle zdála jistější. "Pochybuji, že by to Hladový ponechal takovéhle náhodě. O to mu nejde. Nepochopil jste princip dobrovolné oběti, Bastiene, řekl vám to sám..." Potřásl jsem hlavou. Takhle to nefungovalo. "Tali žádala svobodu. Svobodu, po které touží ze všeho nejvíc, cení si ji víc než svého vlastního života..." Nechápal to. Nic nechápal. 'Kolikrát to budu muset zopakovat, než ti to dojde, ty tvrdohlavý, zabedněný idiote...' Potlačil jsem nával frustrace a odfrkl si. "Teď je svobodná. Není důvod, aby podstoupila to, o čem uvažovala zavřená v kleci..." Potlačil jsem tik v koutku úst a náhlý pud začít Bastienovi mlátit hlavou o stůl, dokud nepukne jedno nebo druhé. Zatracený úplněk. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Netrpělivý Hideon Překvapeně zamrkám. Kapitán mi tvrdil, že pokud by piráti snad Stvůře ublížili, bylo by to pro Isy tisíckrát horší. A nyní mi zase tvrdil, že to tak není. Začínala mě z toho bolet hlava. "Pořád platí, co jsem řekl. Chystáte se pomstít Averymu, co když se to zvrtne a ona zase skončí v jeho spárech. Nebo ve spárech kohokoliv jiného. Oba jsme viděli, že vaše Tali není zcela příčetná. Jestli chcete, abych na to spoléhal, tak se mi vysmíváte." Opět se zvednu. "Jestli mi Wynelle touží pomáhat, to nevím. Ani nevím, jestli viděla, co si s sebou nesu, když mi poslala kapitána Koose na pomoc. Svoje důvody, proč jsem dohodu uzavřel, jsem vám řekl. Ale jen pro pořádek, vedlo mě k tomu rozhodnutí pustit Stvůru a Rhyse na svobodu. Nikdy jsem neměl v úmyslu Wyn zabít. Pokud bych chtěl naplnit smlouvu, udělal bych to v okamžiku, kdy jsme se setkali. Můžete mě vinit ze spousty věcí, kapitáne, ale pamatujte si, že jsem pirát, nikoliv vrah." Pochybuji, že by tomu Hideon mohl přikládat nějakou důležitost, ale pro mě to znamenalo hodně. I piráti mohou mít čest. Dotlačil mě k tomu, že jsem částečně pochopil Stvůru, její strach i motivaci. Chtěla svobodu a to já jsem plně respektoval. Pro mě svobodu představovali právě piráti a jejich způsob života. On by to ale nepochopil. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Víra Přemýšlela jsem a kolečka mi v hlavě šrotovala jako o závod. Měla jsem tu před sebou muže, který mi nabízel všechno, který chtěl všechno až mi to v hlavě vyvolávalo vzpomínky na muže, kteří mi kdy projevili náklonnost a také chtěli všechno. Úplně jsem nevěděla, jak mu dokázat, že není problém udělat první krok, nevěděla jsem, jak mu ukázat, že jsem Zlomená, rozbitá… Že to není tak jednoduché, jak si to myslí. Jeho dotek byl pak poslední impuls k tomu, abych udělala to, co jsem udělala. Prudce jsem se s ním přetočila abych posléze jedním kolenem byla mezi jeho stehny a tím druhým vedle jeho stehna. Podívala jsem se mu zpříma do očí a nehleděla na ochránkyně, nezajímaly mě, byla jsem naučená plnit přání, ale něco mi říkalo, že jsem to i sama chtěla. Svou nohu jsem více posunula k jeho klínu a vydechla mu horký vzduch na rty. Zamrkala jsem. “Naučili mě plnit mužům přáním, desátníku, naučili mě, že projevovat slabost je špatné. Učili mě, že jsem rozbitá…” odvrátila jsem hlavu a polkla na sucho. Teprve potom jsem se na něj podívala. “Pokud vám jde o sex, můžeme to spolu dělat. Tady a teď, ale nevázejte se na mě, potřebuji víc, než sliby muže, který potom uteče za jinou sukní.” zamrkala jsem, abych zahnala slzy a své koleno jsem posunula ještě blíže k jeho klínu. Najednou bylo těžké mluvit. Naklonila jsem se k jeho uchu a šeptala: “Sama nevím, co potřebuji, ale budu potřebovat více času, než jeden ples a chvilkové poblouznění smyslů.” polkla jsem opět slzy. Co jsem se vrátila do Nothie… Byla jsem lítostivější. Jako lehkou provokaci jsem mu foukla do ucha a poté se pomalu odtáhla. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Kavalerie na cestěJak dlouho tam stojím? Pár minut? Hodinu? Nevím, vždy jsem měla trochu problém s vnímáním času, natož... Teď. Prodýchávám tu náhlou vlnu zlosti a vzteku, co se ve mně vzedmula, na špičkách stojím nad srázem, ze kterého když skočím...
"Tady jsi," tiché zamručení Zeva doprovodí kroky rozléhající se chodbou. Tedy, především Braigovi kroky v jejichž dunění zaniká vše ostatní. Tedy za předpokladu, že by Dvojčata byla vůbec nějak slyšet. Škubnu sebou a rychle sklopím hlavu, rty pro tu chvíli pevně stisknuté k sobě. Elf kritickým okem sjede zádveří, mě, moji ruku. "No, ptát se, jestli jsi to vyřídila Veliteli se asi ptát nebudu..." V tu chvíli zachytí můj výraz a jen se s pokrčením ramen ušklíbne. "... Jestli se omluvíš, kousnu tě, příšero. Víš co? Nepovím to na tebe, když ty nikomu neřekneš, co jsem dělal v knihovně," vycení v krátkosti zuby než zpomalí, abych mohla ujít těch několik málo kroků po jeho boku. Zev si s příchodem do pracovny příliš neláme hlavu. Prostě na dveře v místě nad klikou ťukne - no, v jeho případě spíše rozšafně uhodí klouby prstů až dřevo zapraští - a v tu samou chvíli vezme za kliku, aby mohl vejít dovnitř jako první. Já v tu chvíli podvědomě couvnu bokem, abych mohla náš malý průvod uzavřít, pokud možno raději zůstat ve dveřích a vyčkat, co bude dál. "Podporučík Zevran se hlásí do služby, kapitáne," zlehka se dvěma prsty dotkl čela spíše v parodii na zasalutování, avšak stále to mělo nějakou formu. Jeho žluté oči neomylně našly Bastiena, avšak jen lehké pozvednutí koutků úst v náznaku úšklebku mohlo prozradit, co si v tu chvíli snad myslí. "Ryllanderis lítá - jen bohové vědí kde," potřese hlavou, "ale jinak jsem sehnal každého, koho jste chtěl. Za Rylla můžu dovést náhradu, pokud budete potřebovat měniče." |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Mladý naivní elf?Athrian, Blanche, DalyorSlyšel jsem ten příběh dnes již potřetí a s každým dalším vyprávěním mi bylo čím dál jasnější, že svůj slib nedodržím. Chtěl jsem, ale i ta poslední špetka odhodlání tak učinit mi pronikala skrze prsty. Tížilo mě to. Ta potupná nejistota toho, co bylo správně a co ne. Měj na paměti, že piráti již jednou zradili. Omlouvalo mě to? Nejraději bych sklopil pohled a zarytě mlčel – nevyjadřoval se k příběhu piráta stejně jako jsem se k němu nevyjadřoval v pracovně kapitána Hideona. Nechal Blanche vypořádat se s fakty, protože dokud jsem své myšlenky nevyslovil, mohl jsem alespoň předstírat, že jsem dostál očekávání ostatních. Mladý naivní elf. Snad mě to mělo urážet, ale rozhodně to bylo lepší než zklamat vlastní ideály. „Prý o něm Wyn něco ví, věděla... ale nepamatuje si co,“ odpověděl jsem pomalu a odvážil se očima zabloudit k generálovi pro ujištění, že je všechno v pořádku. S králem. S démonem. Mezi námi. Malé elfátko, co hledalo útěchu u otce. Zalitoval jsem toho, ale neodvrátil jsem se. Místo toho jsem pokračoval. „Co se týká piráta samotného... je to dezertér z našich řad. Zloděj. Bývalý důstojník kapitánky Annabelle Eastaughffe. Polovina jejích zločinů bude i jeho. Včetně toho posledního,“ to on za mnou zamknul dveře klece a kdyby mohl, zahodil klíč. Křivdil jsem mu? Možná. Potlačil jsem povzdech a promnul si čelo s tím střízlivým uvědoměním, komu jsem dal své slovo. Ne, neomlouvalo mě to. Slib byl slib. „Je to také muž, který nám se Stvůrou pomohl utéct. Výměnou za slib,“ že se nic nestane té jediné čisté duši na palubě vzducholodi. Sotva desetileté holčičce. Jak jednoduše to tehdy znělo. Jak správně. Keloae, odpusťte mi. „Ten slib se týkal démony dcery. A dcery kapitánky Eastaughffe. Nese si na duši značku Hladového. Thryenského boha smrti. Kapitán Hideon se ji snažil odstranit – dosud neúspěšně.“ A nyní mohla najít nového využití. Riskoval by démon život své dcery? Ne, nevyslovil jsem to nahlas. Tu hrůznou myšlenku, která se mi jako červ zavrtávala do srdce. Nechtěl jsem. Nemohl jsem. Nechtěl jsem. „O démonovi toho moc nevíme. Myslím, že ani pirát sám neví, s čím má co dočinění,“ jsem raději, ale tentokrát si již nezabránil spočinout pohledem mimo kohokoliv z nich – za zády krále tak, že jsem téměř hleděl n něj, ale ne přímo. „Bude s Eastaughffe. Piráta označil dvě černými kruhy na jeho zápěstí. A podle všeho mezi nimi existuje spojení. Nakolik silné je... to je jenom další z neznámých,“ jemně jsem pokrčil rameny na znamení, že toho víc nevím. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro NekompromisněBastien, Tali, doprovod "Možná je nejste vrah..." promluvil jsem tiše a také vstal, "...zatím," dodal jsem ponuře a přesně tu chvíli si vybral podporučík k tomu, aby se svým doprovodem vstoupil. Dvojčata, tiší jako duchové, se každý postavily z jedné strany dveří, masky zahalující obličeje, takže bylo nemožné určit kdo je kdo...i kdyby dvojčata nebyly. Oči, skryté v temných otvorech masek a hlídající každý pohyb, se nehezky leskly. Seržant Braig Kamenolam si založil masivní ruce na hrudi a zavrčel cosi naprosto nesrozumitelného, což vyvolalo u nadporučíka jedovaté uchechtnutí. A desátník Ryllanderys...tu nebyl. Podrážděne jsem si odfrkl. Jednoho dne, jednoho dnje mu přijdu na něco, co ho dostane před pořádný vojenský soud, ze kterého se tentokrát nevyšuká, na to přísahám u Edbiiny jinovatkou porostlý frndy. "Eh. Ne, podporučíku, půjdete místo něj. Jdete do..." Krátké zamyšlení, počítání, "paláce a najděte lorda Rhyse. Řekněte mu, že jsme hotovi a že pana Bastiena ubytujeme, než si pro něj přijdou azařídí si s ním, co potřebují. Víte co, najděte rovnou i lorda Fridingena staršího a řekněte mu to taky, hodilo by se mi tu mít pár členů palácový gardy, kdyby je mohl postrádat..." Elitní vojáci Dalyora von Fridingena si s tímhle balastem poradí jistě lépe. A sou za to taky líp placený. "Seržante..." Otočil jsem se na trpaslíka, "je to hotové?" Brag o odpověď vydal jakési temné zamručení, ve kterém jsem pochytil cosi jako 'ponuré uspokojení' a od opasku vytáhl pouta. Ale ne jen tak ledajaká pouta. Ta pouta mohla být Bastienovi už na první pohled povědomá. Avšak nebyl to pouze stejný model nebo typ výroby. Oh, to ne. Tyhle pouta a přesně tyhle měl před ne tak dlouhou dobou kolem zápěstí sám lord Rhys. S tím rozdílem, že teď byla opravená a zesílená. Braig se předvedl. "Možná, že nejste vrah, pane Bastiene, ale já nehodlám riskovat." |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro V poutech Hideon, Stvůra A co ty, kapitáne? Kolik jsi jich odpravil? Nevyřčená otázka, kterou mi může číst v očích. Navzdory šimrání na zátylku se neotočím, když se vrátí Stvůra s doprovodem. Jen tam stojím, pohled upřený na kapitána. Chce se mi poznamenat nějakou rádoby vtipnou poznámku o tom, že kolem mě nemusí být takový humbuk, ale poté i tu spolknu. Kapitán si jen potřebuje trochu pohonit ego, tak proč bych mu to nedopřál. Konečně zvednu ruce a nastavím je poutům. Oči pohaslé, bez zájmu a bez emocí. Připadám si strašlivě unavený. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro PozvolnaKdyž ses převalila na desátníka, ten se naklonil o centimetr kupředu a pootevřel rty, takže se skoro dotkly tvých a také horce vydechl, ale pak se stáhl zpět do původní pozice. "Ne, že bych byl proti publiku nějak zásadně..." Zasmál se desátník, což vyvolalo vlnu zaraženého koktání u Elelanor a tiché 'musela bych si vypíchnout obě oči a pak to vysvětlovat veliteli' od Deirdre. "Ale věřím, že není nutno činit tak uspěchané kroky..." Snažil se znít klidně, ale mohla cítit, že to jak se na něj tiskneš má své výsledky, srdce pod rozhalenou košilí bylo jistě zrychlené. "Některé věci se přece musí užívat postupně..." Ale navzdory svým slovům se naklonil a horce dýchl na tvé zahrocené ouško, čelem se krátce opřel o tvoje a štíhlými prsty prohrábl tvé vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Opačná strana břehu"... ubytujeme pana Bastiena," zopakuje mimoděk Zev po kapitánovi s povytaženým obočím. Ale jen lehce. A k jeho cti lze přičíst, že to neznělo ani příliš sarkasticky. "Provedu, kapitáne, s radostí, kapitáne," Zev málem sklapne i paty. Ale jen málem, s přehnanými velkodušnými gesty si občas nezavdá s Ryllanderisem. I přesto ale ještě chvíli posečká na okamžik, než panu Bastienovi nasadí pouta. Poslední pokynutí hlavou, poslední náznak zasalutování než zmizí ze dveří. Cestou mi ještě stačí stisknout rameno a zastrčit pramen vlasů za ucho, když se ve stejnou chvíli nenápadně protahuji dveřmi zpátky do pracovny. Též sleduji, jak půlelfovi nasazují pouta, očima zalétnu k prázdnému výrazu v jeho tváři. Neměla bych z toho mít radost a také nemám, není to správné, aby se někdo takhle cítil, ale jedna má část úlevně vydechne a zapřede skoro jako kočka. "Kdo může za to, že máš dost? Že nemáš nic, že jsi tu host? Že zmizlo všechno, co jsi chtěl? Že svět je teď tvůj nepřítel..." Potměšilá slova říkanky z knih, co mi občas čítávala Královna se vynoří sama od sebe. Zanotovat ji, zauzlovala bych si na těch slovech asi jazyk, takhle si mimoděk jen zabroukám ponurou melodii napodobující Královnin hlas. Držím si od půlelfa odstup, když se přesouvám zpátky Veliteli a stavím se po jeho boku. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Rhys, Dalyor, Athrian |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro MigrénaBastien, Tali, zbytek Vzal jsem si od Braiga pouta a sám je půl elfovi nasadil. Všichni v místnosti byli npajatí, ruce u zbraní nebo se automaticky skládající do gest pro nějaká menší kouzla. Ale pirát se nebránil a jen mě provrtával pohledem, který jsem mu s ledovým klidem oplácel. Orthteitová želízka cvakla a sevřela se kolem obou zápěstí, odtrhávajíc Bastiena od magie a magii od Bastiena. Jaký to asi musel být pocit, tahle absolutní izolace? 'No, mohl se na to zeptat Rhyse, když mu je nasadili oni' pomyslel jsem ti temně a zadělal na poutech oba trpasličí zámky. "Odvěďte ho do Lunária. A hlídejte dveře. Nikdo za ním nepůjde, nikdo s ním nebude mluvit," strohý rozkaz Dvojčatům a seržantovi. Nepotřebuju, aby někoho ze smečky napadaly hovadiny a nedošel si pro pomstu. Dvojí přikývnutí, jedno zabručení. *** Bastien byl pevně, nikoli však hrubě vyveden v poutech ven a veden směrem k nízké kamenné budově s masivními dveřmi. Bylo to skoro jako věznice. Rovné chodby, tlusté kamenné zdi, úzká okna s mřížemi. Co bylo zvláštní, ty mříže byly postříbřené. Byl doveden před jedny dveře a postrčn dovnitř. Místnost byla nevelká, s jedním úzkým oknem skoro u stropu a jediné co v ní bylo, byla a bytelná železná postel s řetězy a polstrovanými koženými popruhy. A když se za jeho zády zavřely masivní ocelové dveře, těžce kapla ocelová závora a fortelný zámek, mohl si všimnou dalšího detaiilu. Kamenná stěna u postele byla plná hlubokých, dlouhých vrypů. Drápy. Stopy po drápech, vytvářené ve vrvách, znovu a znovu. Proto Lunárium... *** Když se za procesím zavřely devře, ztěžka jsem dosedl na židli a vydal táhlé, podrážděné, frustrované a unavené vrčení. Snad si Zev pospíší. Snad to Garda brzy převezme. Tohle přece nebyla naše práce. Démoni.... Kurva... |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Stříbrná klec Opustil jsem kapitánovu pracovnu a okamžitě ucítil, jak mi z ramenou spadla určitá tíha. Nebylo to nic veselého, protože na zápěstích mě tížila pouta. Pokud si však kapitán myslel, že odstřihnout mě od magie bude trestem, mýlil se. Svoji magii jsem z hloubi duše nenáviděl a využíval ji jen v těch nejnutnějších případech. To, že jsem k ní náhle neměl přístup bylo v jistém smyslu vysvobozením. Vstoupil jsem do cely a potěšeně zjistil, že je tu dokonce i postel. Takový luxus jsem skutečně nečekal. Velmi rychle mi došel i účel těhle cel. U srdce mě zahřála představa kapitána, svíjejícího se v agonii právě na téhle pryčně. Chico mi seskočil z ramene a začal stísněný prostor prozkoumávat. Nečekal jsem, že by našel něco zajímavého a bez zájmu se zhroutil na postel. Spoutané ruce jsem si dal za hlavu a zahleděl se na škrábance ve zdi. Nebyl jsem pomstychtivý, ale tu bolest z přeměny jsem jim přál. Musel jsem zastavit zběsilý vlak svých myšlenek. Všechno, co se v posledních hodinách odehrálo, se mi promísilo do nerozpletitelného klubka emocí. Sám nevím, co jsem si od příchodu do Nothie sliboval. Ale skončil jsem tak, jak jsem očekával. Zavřený v cele a čekající na rozsudek. Několik dlouhých minut jsem vyčkával. Chtěl jsem mít jistotu, že nikdo nepřijde a nevyruší mě. Teprve poté jsem zvednul ruce před tvář a pomalu přejel po černých kruzích, které mi zdobily zápěstí. Dokud se moje vlastní magie nevytratila, vůbec jsem si neuvědomoval, že to cítím. Nyní mě ale nic nerušilo a pravda vyšla najevo. Nebyl pochyb! Pouta sice blokovala magii, ale já jasně cítil své spojení s démonem. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv. V temnotě se objevil paprsek světla a já do něj radostně vstoupil. Zavřel jsem oči, soustředil se na rytmus svého dechu a na spojení, které jsem nyní zcela jasně cítil. "Slyšíš mě? Je potřeba, abychom si promluvili." Slova rezonovala vnitřkem mé hlavy a já cítil, jak se ode mne vzdalují...vzdalují k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Blýská se na těžké časyVelitelVelitelova pracovna Vydechnu až v okamžiku, kdy Bastiena odvedou z místnosti. Je to dlouhý úlevný výdech ve kterém se zračí ono dosud potlačované "konečně". V okamžiku, kdy se celé procesí ocitne na chodbě, přikročím hbitě ke dveřím, abych je zase zavřela, ačkoliv... Krátce se ohlédnu přes rameno se zaváháním, zda bych neměla odejít také a zanechat Velitele samotného svým myšlenkám, ovšem... Ne. Teď ne. Dveře tak tiše klapnou v okamžiku, kdy se místností rozezní to nenaložené napůl vlčí zavrčení Velitele hroutícího se na židli. S tichým povzdechem přejdu ke stolu a bez zbytečných slov přejdu ke stolu, abych před Velitele postavila prázdný plecháček a nalila do něj na tři poctivé hlty pálenky. Plecháček poté stejně tiše a bez komentáře přisunu k muži po desce stolu, aby na něj pohodlně dosáhl. Tentokrát nezůstanu stát ani se neposadím zpátky k jeho nohám, namísto toho jen obejdu stůl a posadím se na jeho desku po pravici Velitele, do míst, kde obvykle bývají seřazená hlášení. Nedám to příliš často, vlastně skoro vůbec, ale dnes... Dnes je zvláštní den. Velmi zvláštní den. Náročný den. "V pořřřádku?" hlas mi zadrnčí s tou tichou otázkou, se kterou starostlivě zabloudím očima k Veliteli. Nemá to jednoduché. Tak ráda bych mu pomohla... Ale nevím jak. Nahrbím se v zádech a předkloním se směrem k němu, lokty se mimoděk opřu o vlastní stehna a drápy zlehka zatnu do kolen, po kterých jimi přejedu. Možná bych o tom neměla začínat, mám na to právo, o tom vůbec mluvit? S polknutím potřesu hlavou a skrze vlasy nahrnuté podél tváře pohlédnu na Velitele s tou plachou nejistotou. Srdce mi tluče pod vší tou nastřádanou odvahou pro tu jednu... Jedinou... Otázku. "Ten pirrát... Pan Bastien," použiji stejné oslovení, kterým ho častoval Velitel, avšak nejde mi přes rty. Tvář se mi na okamžik stáhne odporem vůči sobě samé, že jsem ta slova vůbec vyslovila, že se chystám vyslovit další. Horší. Ten pocit ovšem zmizí stejně rychle jako se objevil a já sklopím hlavu. Znovu si povzdechnu. "Věřřit mu? Věřřřit... Že najde... Pána?" po zádech mi přejede mráz. Nerada o něm mluvím. Neměla bych o něm mluvit, neměla, neměla... Kousnu se do rtu. "Co když..." oklepu se, je to silnější než já, "Nelíbí se mi. On... Ta síla... Špatná. Skrrze skrrz. A on... Pan Bastien... Lovit s hyenama... Řřříkat to... A když najít..." Nadechnu se. A zase vydechnu. "Co když... Když... Hau," bezradně rozhodím rukama, když mi dojdou slova. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro BezradníTali Unavenýma očima jsem pozoroval Tali, jak mi nalévá a koutek ús mi zvedl lehký úsměv. Přisunul jsem Rhysův plecháček, ten ze kterého pil i Gerulf (a technicky byla na dně eště trocho mé krve, ale to mi v té chvíli nedošlo) a nalil i dívce. Měl jsem pocit, že to v tu chvíli potřebujeme oba.
Pocit, který se vzápětí ukázal jako pravdivý. Otázky pálí, nevyrčená úzkost v nich vložená svazuje. A tak se napiju, snad abych získal čas. Ale nešlo to oddalovat věčně. Vydechnu, položím plecháček a chvíli jen tak zírám do prázdna. Snažím se říct něco, co by dívku povzbudilo, dodalo ji odvahu..ale...nenacházím nic. A proč lhát...ne ji. Ona si zaslouží vědět pravdu, i když není příjemná. "Já...já nevím, Tali," řeknu ztěžka a vezmu ji za ruku. "Všechno je najednou tak komplikované. Nesmíme jednat unáhleně. Musíme počkat. Být trpěliví..." Její dlaň něžně zmáčknu ve své. "A ne, nevěřím mu. Děkuji, že si byla ostražitá. Buď i dál. Pozorně se dívej, vše sleduj a kdyby opět něco bylé zlé, ihned mu to řekni. A budeme v bezpečí..." |
| |
| soukromá zpráva od Dalyor Von Fridingen (N) pro Acrinský palácAthrian, Blanchette, RhysPo své řeči jsem utichl a nechal mého bratrance, aby se ujal slova, přičemž své oči jsem jsem měl primárně zaměřené na dvojici před námi, zatímco jsem trpělivě vyčkával, až si to Athrian nechá celé projít hlavou a vynese svůj verdikt. Ať už se mu ale hlavou honilo cokoliv, neměl jsem příliš pochybností o tom, že by se nepokusil zastat, či alespoň pokusit o záchranu rudovlasé elfí navrátilce. Dobře jsem ho znal a věděl jsem, že by se občas byl schopen i klidně rozkrájet pro jeho poddané...přesto tu ale byla jedna věc, která tohle mohla ovlivnit. Důvod, proč jsem čas od času utrhl svůj pohled od obou elfů stojících před námi směrem k ke královi. Už na pohled byl zřejmé, že s ním něco bylo špatně a to i přes jeho snahy působit jako vždycky. Jak mi taktéž odhalil před příchodem těch dvou, něco bylo v nepořádku. A já měl obavy. Jenže mé obavy musely prozatím počkat... ,,Soud? Je to pirát, co většinu svého života pomáhal plundrovat, zabíjet a ničit životy poddaných nejen království, ale i republiky. Pokud by se mu dostálo spravedlivému soudu, šance, že by neskončil na šibenici, by byly velmi malé. Záchrana mého syna nebo ne,'' předložím svůj názor bez zbytečného obcházení kolem kaše. Kdyby bylo po mém, už dávno by někdo takový jako on byl popraven na výstrahu těm, co by zvažovali o přestupu na jejich stranu. Jenže není. Mé pravomoce byly sice poněkud volnější, obzvláště co se týkalo bezpečnosti Nothie, stále jsem ale musel do určité míry respektovat rozvědku a její rozhodnutí. A pokud byl dotyčný pod jejich ochranou, mé ruce byly víceméně svázané. Teprve až když se můj syn chopí slova, začnou mi postupně docházet jednotlivé dílky skládačky. Doposud jsem si pořád nebyl jistý, jak onen pirát, nějaké dítě, démon a Wynelle Grayscott byli spolu propojeni, ale když zmínil o možnost silného spojení mezi právě démonem a tím zrádcem...Nemohl jsem si být jistý, ale domněnka jsem hádal, že to byla poměrně solidní. ,,Při vší úctě Athriane, zde musím podpořit lady Blanchette, aby jste se s ním nesetkával,'' přeskočím pohledem mezi šlechtičnou a elfím králem a posléze potichu dodám: ,,Alespoň ne nyní.,' načež jej starostlivě uchopím za rameno, než se rozejdu blíže ke dvojici před námi. ,,Pokud mi dovolíš, já už na to dohlédnu,'' řeknu znovu normální intonací a otočím se ke svému synovi. Tvář, která je normálně bez jediné známky emoce, přeci jen trošičku povolí a na kratičký moment mu věnuji lehký úsměv, že ačkoliv tohle jsou do určité míry následky jeho činů, tak se na něj nezlobím. ,,Ten pirát. On je ten, který ohrožuje Wynelle?" úsměv se stejnou rychlostí, jakou se objevil, zmizí. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Na vlnách nejistotVelitelSleduji Velitele, jak nalévá do druhého plecháčku, který výmluvně přisouvá ke mně. Snad na oplátku? Chytím plecháček mezi prsty, avšak nezvednu jej ke rtům, namísto toho pozoruji tvář Velitele. Sleduji ji tak dlouho, dokud se v ní neobjeví výraz zračící... Nejistotu. Srdce mi poskočí, když mi dojde z toho výrazu, z pachu i gest vše, co se mi Velitel chystá říci ještě než to udělá. Sklopím pohled a sama mu dám dostatek času tím, že zvednu plecháček k ústům a vypiju jeho obsah. Tiché kuck, kuck, kuck v sobě udusím - a tím málem i sebe, zatímco cítím, jak horkost klesá mým hrdlem až do břicha. Je to zvláštní pocit. Nepříjemný i uvolňující zároveň. Těžká slova následuje to uklidňující gesto, jen nevím, koho tím vlastně Velitel doopravdy konejší. Mne či sebe? Ale... Na tom nezáleží. Nikdy na tom nezáleželo. Velitel mluví a já celou dobu nehybně hledím na svoji ruku schovanou v jeho dlani. "Trrpěliví..." zopakuji po něm a krátce přikývnu, "věřřím Velitel, věřřím, že ví... I když myslí, že neví... Rrrozhodnout správně... Přřředtím... Teď... Věřřím," splynou z mých rtů ta tichá slova, se kterými přeci jen vzhlédnu k jeho očím. Polknu. "Dávat pozorrr, hlídat, nevěřřřit panu Bastien," přikývnu na znamení, že chápu a rozumím, přesně jak jsem naučená. "... ale... věřřit drrračímu pánovi? On... A... Pan Bastien..." nechám větu vyznít do prázdna a hlavu na krátkou chvíli nakloním k rameni. Palec mé ruky mechanicky přejíždí po hřbetu Velitelovy dlaně, zatímco mě drží za ruku jako bych to byla já, kdo tomu druhému dodává jistotu. "Sundat vestu? Pomoc. Pak líp dýchat. Líp přřřemyslovat... Uh... Přřřemýšlet," brouknu. "Mrruk." |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Přátele si drž blízko...Tali Talino ubezpečení, že jsem se rozhodl správně, jsem potřeboval, dochází mi, když sám cítím, jak odplouvá jistá část mé úzkosti, pramenící z pocitu, že jsem se k půlelfovi možná chovat zbytečně tvrdě. Nemohl jsem si brát servítky. Chápal jsem jeho motivaci, to ano. Ale...presumpce neviny by v tomto případě byla chybným krokem. Ale Tali je neúprosná a ptá se dál. Dál na věci, na které není jasná odpověď. Lord Rhys. Věřím lordu Rhysovi? Zhluboka jsem si povzdechl. "Dračí pán...ty si s ním strávila čas. Co myslíš? Je loajální Nothii, o tom nepochybuji. K Wynelle má očividně velmi vřelý vztah, takže by ji nijak neohrozil. Ne z vlastní vůle. Ale je ještě mladý. Emocionální. Ovlivnitelný..." Jinými slovy, dávat pozor na něj a ne dávat si na něj pozor. "Dej na něj pozor. Ale on není náš nepřítel. Ale může být v nebezpečí. Hlídej ho...vím, že to zvládneš," usměju se zlehka a pokývám hlavou. Když dojde řek na odkládání, trochu si odkašlu a ošiju se. Ale Tali, přes svá zmatená slova myslí zbroj. Zroj, která jindy nic neváží a najednou tíží ramena. Přikývnu, sundál si košili a pak i kroužkovou pod ní, takže jsem jen v lehké tunice a kalhotách. Zbroj pak opatrně položím na stůl. |
| |
| soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Lonelyyyy, I am so lonelyyyyyyy....jen já a ubohá npc :-D Chvíli to trvalo, stálo to pár odřenin a musel jsem se trochu ušpinit, ale to mi nevadí. Nakonec se dostanu do strojovny, kde spatřím velmi pochmurnou scenérii. "Ubožáci.." Unikne mi z úst tiše. Ztěžka potřesu hlavou a dám se do práce. Nertvá to moc dlouho a je jasné, že ne všichni strojníci zemřeli při nárazu. Někteří zahyynuli v boji. Ne..to by bylo moc optimistické konstatování. Spíš by se dalo říci, že byli zmasakrováni. Toto poznání ve mě vzbudí smutek...a zlost. Pevně zatnu svoji umělou ruku v pěst a kolem ní se mi začne tvořit zářivě modrá aura. Rychle se ovládnu a světlo zhasne. Místo ttoho pokleknu k jednomu mrtvému a zkoumám jeho rány. Předtím mu se smutkem v srdci zatlačím do široka rozevřené oči. Hlavou mi výří spousta otázek. Kdo tohle udělal? Mohli by za tím být Nothijští? nebo Piráti? Nějaká další strana? Ohledání motorů moc světla do celé záležitosti nevnese. Spíš naopak několik nových otázek přinese. Motory byly sabotovány s takovou zručností...v celém Nothijském Království by se nenašel nikdo, kdo by dokázal takto sofistikovaně sabotovat motor vzducholodě. Jistě, naprat do něj pár blesků, usmažit ohnivou koulí, to ano, ale tohle udělal někdo s technickou odborností, nikoliv magickým nadáním. Upřímně, tento fakt je pro mě nejvíc znepokojující. Když se dostanu zase k vojákům, kteří mě mají hlídat, začnu udílet rozkazy. "Rozšiřte a vykliďte přístup k motorům, ať se k němu dá pohodlně dostat, pak sežeňte techniky, chci detailní správu o poškození motoru a sežeňte někoho s fotoaparátem. Chci celou strojovnu důkladně zdokumentovat." Musím udělat správu pro Senát a chci aby byla co nejvíce detailní. Fotky jatek a důkladná technická správa by na ně mohly zapůsobit. Pak se vydám za Roninem jej spravit o svých předběžných zjištěních. Následován dvojicí zbylých vojáků, kteří zbyli po té, co jsem jejich kolegy zaúkoloval. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro ... A nepřátele naporcuj k večeři..Podtitul: Blíže už je dostat nejde...Velitel "... ty jsi s ním trávila čas, co myslíš?" Tohle je těžká otázka, těžší než se zdá. Můj názor nebyl důležitý tak dlouhou dobu, že jsem si zvykla žádný nemít. Dělala jsem, co se po mně chtělo. Nebo nedělala, ale to už je jiný příběh. Přemýšlím, jak odpovědět, ale v žádném jazyce mě nenapadá, jak říct o synovi Generála, že je hodný, ale zbabělec. Že se vzdal, že se vzdal hned dvakrát za sebou a pokaždé mi to přineslo jen zlé věci, protože... Hodné Stvůry poslouchají. Pořád cítím tu zahořklost, když si vybavím, jak mne v tom on a Nyx... Nechali. "Dělat špatná rozhodnutí v dobrém..." povzdechnu si tiše. Ve své dobrotě byl nebezpečný nám všem. "Vřřelý vztah i k pan Bastien. Slyšet. Cítit. Pan Bastien ho mít... Rrrád," pokračuji tiše dál. "Hlídat ho..." zopakuji po Veliteli a proti mé vůli se mi ve tváři objeví záchvěv nejistoty, možná dokonce pochyb. "Když naposledy hlídat pán Rrrhys, skončit... Tam," vypadne ze mě hrdelním šepotem. "... co když zase... Selhat?" vypadne ze mě ta těžká otázka, přišitá k mé duši režnou nití jako ostrý balvan zařezávající se do masa čím dál víc s každým dalším pohybem. Otázka vyřčená ve chvíli, kdy si Velitel sundává tu páchnoucí kovovou věc. Neměla jsem ji příliš ráda. Zkreslovala jeho pach a drobně měnila rytmus jeho kroků. Strčím tak do ní lehce prstem a nakrčím nos, když se ocitne vedle mě na stole, ze kterého i ve stejnou chvíli neslyšně seskočím. Pár kroky se bez ptaní přesunu za Velitelova záda. Vím, že to nemá příliš ráda, ale já mohu. A dříve, než se zmůže byť jen na protesty, zlehka se dotknu jeho šíje a ramen, prsty neomylně najdou úpony ztuhlých svalů a zatlačí na ně. "Cítit se už lépe?" |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Na čerstvém vzduchu Opět i Ronin a Raya Vojáci se dají do práce. Seržant se opatrně protáhne stejnou cestou jako ty a když se vrátí je bledší než obyčejně. Sice tušil, co tam najde, ale i tak to s ním otřáslo a to je muž zvyklý na ledacos. Jen co se vymotáš z útrob lodi překvapením není konec. Další smrt totiž na tebe čeká tady. Do beden právě nakládají ostatky dvou vojáků aby je mohli vzít sebou a řádně pohřbít. Nenechat je zelené náruči jako se stalo těm, kteří spadli se vzducholodí a které si vzal les. Muži v uniformách se mezi sebou o něčem přou. Zaslechneš cosi o útoku z lesa, zlomené která by tu neměla být a že to všechno stojí za... Vojáci však velmi rychle zmlknou když zjistí, že jsi poblíž. Vaše elfí zajatkyně sedí v provizorním přístřešku pod dohledem stráží. Vypadá zamyšleně, ale když tě spatří tak se na tebe krátce usměje. Generál není nikde poblíž, ale to se velmi rychle vysvětlí když se vynoří z lesa s malou skupinkou svých lidí a samozřejmě s Rayou, která je ale celá od krve. Šaty má poničené. Na těle několik ran a její toporná chůze naznačuje, že je pod vlivem ovládacích drog z jejího vodítka. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Zpátky na místě na havárie Ronin, Raya a už i Alec Bez dalších obtíží se vrátit zpátky ke vzducholodi kde je vše jak jste zanechali. Muži, kteří byli zabiti. První wendigem a další Rayou jsou naloženi do beden, aby mohli být převezeni do republiky a řádně pohřbeni. Zajatkyně je také na místě kde jste ji nechali. ano, mohla se pokusit o útěk kdyby chtěla. Ano, asi by to byla i dobrá příležitost, ale neudělala to. Trpělivě čeká až se generál vrátí. Senátor Alec Benny je již také venku. Špinavý, upracovaný z toho všeho co uvnitř útrob vzducholodi dělal, ale na konci se svým pátráním. Aspoň tím předběžným. Jistě bude zajímavé zjistit co vlastně objevil. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Na komisařství "To je vskutku zajímavé," odpoví Hogbin a dál nepokračuje, protože jste dorazili ke komisařství. Velké budově, ve které sídlí mozek většiny policie. Tedy té klasické. Šofér vám otevře dveře a počká až vystoupíte aby mohl vůz odvést zaparkovat dokud nebude znovu potřeba. Po širokých schodech vystoupáte k masivním dveřím, které i přes pozdní hodinu jsou otevřené. Zločinci nikdy nespí a policie také ne. Samozřejmě přes den tu je mnohem větší bzukot, ale i teď je tu stále dost úředníků, kteří pospíchají za svými úkoly. Hogbin tě sám odvede do své pracovny. Předpokoj ve kterém obyčejně sedí jeho pomocník je nyní prázdný což je dobře. Není potřeba mít tu další uši, které by mohly zaslechnout něco co nemají a další ústa, která by to mohla vyžvanit. Uvnitř kanceláře se můžeš posadit do polstrovaného křesla. Vrchní komisař místo aby se usadil za svůj leštěný stůl dojde k barové skříňce a nalije jak sobě tak i tobě trochu brandy. "Takže skupina z lesa. Ano, to by souhlasilo s naším vyšetřováním. Říkala ještě něco? Vzpomenete si na další podrobnosti? Například proč kontaktovala právě vás?" pokračuje vrchní komisař ve výslechu, ale nenásilném. Víc to připomíná rozhovor dvou gentlemanů v klubu. |
| |
| soukromá zpráva od Theia li Teŕrlach (VR) pro Vycházkovou chůzí dojdu až na naše ústředí, cestou mám aspoň čas utřídit si myšlenky. Udělala bych snad něco jinak, když nad tím tak přemýšlím? Odpověď je stále stejná. Ne, neudělala. Sukuba se pohybovala po území republiky, a když zamířila k Senátorovi, tak ten neučinil nic, čím by se vůči ní vyhranil, a co více, ještě mi vyhrožoval, co si to dovoluji? To on byl přistižen přímo při činu, to on se k ní choval jako by byla v jeho sídle čestným hostem. Frustrovaně odfrknu a znechuceně potřesu hlavou, když si sedám ke svému stolu. Vše na něm je precizně srovnané, vše má své místo, svůj účel. Síla zvyku. U nás se nikdy nenosilo nic menšího než naprostá dokonalost a soulad ve všem, co mohla vidět veřejnost. Je to otravný zvyk, ale je to silnější než já. Připravím si potřebné papíry, naliji inkoust do baterie v psacím stroji. Napíšu vše, jak to bylo s přehršelem všech těch pobuřujících detailů. Tohle mu přeci nesmí projít. Prostě. Nesmí. Je to má práce. Nepřešla jsem od pohraničních jednotek sem, abych skončila... Takhle. Unaveně vzhlédnu k Northcottovi, když se usadí na roh mého stolu jako by se nechumelilo. "Z toho chlapa budu mít vysoký tlak ještě tak týden," zamručím otráveně. Před Northcottem si nemusím na nic hrát ani se nějak zvláště přetvařovat. Byl u toho taky, ví, co se stalo. "Galden nemá co dělat na senátorském postu. Myslí si, že když navrhuje vzducholodě a Republika ho potřebuje, tak mu projde všechno..." pokrčím rameny. "Měli by ho okamžitě sesadit z funkce a zavřít dokud se mu zase neprokrví mozek," brouknu a vzápětí dlouze vydechnu a promnu si kořen nosu. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Budeme paranoidní spolu?Tali Opřel jsem si pomalu hlavu o Talin hrudník, jak stála za mnou a nechal se chvíli kolébat jejím dechem. Bylo to...uklidňující. "Tak jsem to nemyslel," ukonejším jí lehce, vnímajíc její neklid a nejistotu. "Ale kdybys...cítila nějaký zlý vliv. Zlá kouzla. Jako na Bastienovi. Na to já dávat pozor nemohu, ale ty ano. Je to tvůj dar, tvé zvláštní nadání. Jsi Hledačka," pravím, pevně avšak povzbudivě, nikoli naléhavě. "Když si vycítila tu magii u Bastiena, myslíš, že bys to zvládla i u podobně ovlivněných elfů... či lidí?" Pokud bychom před démonem takhle dokázali být o krok napřed, možná, že máme šanci, i když mizivou. "Ano, cítím se lépe," zamručel jsem, když začala rozmasírovávat uzly stresem zaťatých svalů. "Děkuji ti, Tali," V hlase bylo právě tolik emocí, aby osobě citlivé na jejich vnímání došlo, že neděkuji pouze a jen za tu masáž, ale za mnohem, mnohem víc. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Folie a deuxVelitelNa krátkou chvíli si dovolím se sklonit a dotknout se čelem o hlavu Velitele, která se o mě opírá, zatímco jej držím za ramena. Nádech. Výdech. Svět se tak zdá lepší. Trochu. Aspoň na chvíli. Mlčky naslouchám jeho slovům než se zase narovnám a přešlápnu z nohy na nohu. "Myslet si, že tu víc jako pan Bastien?" zamrkám, když mi dojde ten skrytý význam toho sdělení. Hrudník mi na okamžik sevře ten nepříjemný svíravý pocit úzkosti. Nenapadlo mě. Že by snad démonova moc, ta temná páchnoucí síla připomínající rozklad, zmar a to hutné černé, co mění krev v hnis, mohla sahat tak... Daleko... Srdce mi poskočí. Není to radostná představa, a to i ze zcela sobeckých důvodů. Pan Bastien. Značka. Malá Hyena. Malá Hyena, která není tak zcela člověk. Podivná dvojí energie. Podivný pach. Rohy rostoucí z jejích vlasů, pach, který není satyří ani žádného rohatého, kterého jsem kdy cítila... A v tu chvíli mi to dojde. Démon, otec člena posádky... Sáhla jsem na jeho mládě... Poznačila jsem jeho mládě. Dech se mi zrychlí a já nevědomky zatnu do Velitelových ramen drápy a chvíli mi trvá než stisk zase uvolním a pokračuji v tom mechanickém pohybu po drahách svalů. Ujařmila jsem kousek duše mláděte bytosti, která ze své samotné podstaty byla natolik odporná, abych se mi zvedal žaludek, jen co jsem cítila její moc. "... ík..." kníknu tiše. "Možná. Snad? Ano..." přinutím se přeci jen přikývnout a odpovědět Veliteli. "Špatná. Zlá magie. Křiví. Mění... Poznat ji, když ji cítím," brouknu lehce rozechvělým hlasem. "Dobřře... To je... Dobřře..." pokračuji dál, myšlenkami v tu chvíli mimo, zatímco v mých vlastních ramenou se hromadí napětí, když si zpětně vzpomenu s jakým odporem a nenávistí na mě půlelf hleděl, když jsem přišla k sobě. A pokud byl naštvaný on... Děkuji, Tali. Tón Velitelova hlasu mě vytáhne z temných míst, kam mě zavlekly vlastní úvahy. "Prro Velitele cokoliv, rrráda..." zašeptám, ale těm slovům chybí obvyklá uvolněnost i úsměv skrytý v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Otázky a odpovědiNapřímil jsem se v zádech a nadále setrval v tichosti, aby mohly promluvit moudřejší hlasy, než jsem byl já. Víc se po mně nechtělo. Zatím. Mohl jsem tedy jen doufat, že král přinejmenším zváží slova svých rádců. Nepůsobil… nejlépe. Celou scénu jsem sledoval již téměř dospělýma očima dítěte, které celý svůj život vzhlíželo právě k těmto dvou mužům – k dobrotivému králi a jeho loajálnímu generálovi. Neuniklo mi tedy otcovo starostlivé gesto vůči strýci a jenom podpořilo ty nejisté, neurčité obavy v mém srdci. Něco bylo špatně, ale co? Přenesl jsem váhu z jedné nohy na druhou a semkl rty. Napětí v ramenech polevilo ve chvíli, kdy otec sundal masku generála a věnoval mi letmý, povzbudivý úsměv. Na jeho otázku jsem tak přikývl spíše instinktivně než s rozmyslem. Teprve nyní jsem si uvědomil, co jsem mu zapomněl sdělit. Co jsem zapomněl vyslovit nahlas. Ne schválně, ale roztěkaností elfa, který vedl ten samý rozhovor v poslední hodině již potřetí. „Ano,“ padla ta prostá odpověď. Pirát si vždycky dal záležet, aby popsal okolnosti své dohody s ďáblem ve snaze vzbudit soucit v posluchačích, ale teď v přítomnosti krále a generála zazněla jen ta jednoduchá pravda. Jen a jen činy rozhodnou jeho osud, nikoliv soucit. „Uzavřel dohodu s tím démonem. Výměnou za to, co mu nabídl démon, přislíbil smrt Wynelle Gracott.“ |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Na komisařstvíKomisař odpoví jednou z řečnických frází, které také rád používám, jelikož se za ni může skrývat všechno a nebo vůbec nic. Musím se mírně pousmát. Než stačíme pokračovat auto zastaví. Následuji Hogbina na komisařství. Vždy jsem měl raději policejní stanice, než vojenské kasárny. Tady totiž lidé se snaží chránit lid republiky. V kasárnách mám vždy pocit, že někdo umře a nebo je něčí smrt plánovaná to já nemám rád. Nechám se doprovodit do Hogbinovy kanceláře a usadit do křesílka. Příjmu i nápoj a vzhledem k tomu, co mne v poslední době potkalo ho vypiji jedním douškem. Poté pokračuje výslech, který je podle etikety maskovaný, za přátelský rozhovor dvou gentelemanů. Oba to chápeme, ale já nemám problém odpovídat. To, že moje slova odpovídají jejich vyšetřování mne nepřekvapuje a tak to nijak nekomentuji. "Bohužel, mne nic nenapadá." povzdechnu si "Snad jen jediná věc, že absolutně nevěděla, jak náš politický systém funguje, nebo se tak aspoň tvářila. Pravda mohla to být jen póza, aby mne snáze přesvědčila." uvědomím si po delším přemýšlení a snaze přehrát si rozhovor a vytáhnout z něj všechno důležité. "To, proč kontaktovala zrovna mne, by mne také zajímalo." povzdechnu si, když komisař položí otázku, kterou si kladu od okamžiku, kdy sukuba zaklepala na moje dveře. Tohle je hrozná odpověď. Komisaři nemůže stačit. Kdybych byl na jeho místě, taky by mi nestačila. povzdechnu si v duchu a ikdyž bych hrozně rád vstal a začal přecházet po místnosti, zůstanu klidně sedět. "Podle mého to má nějakou souvislost s tím, že jsem neprojevil nenávist vůči jejich lesu a nebo magickým bytostem. Jelikož jsem ani jedno nepovažoval za hodné reakce." předložím komisaři svoji teorii proč šla ona magická bytost zrovna za mnou. Je to jediný logický důvod, který mne napadl. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Zase pospolu Raya, Alec Raya se konečně chová slušně. Chvilku jsem předpokládal, že se možná ještě o něco pokusí. Že dá najevo nějakou vzpouru, ale ne. Je dobře vycvičená a když jí bylo ukázáno, kde je její místo tak to přijala. Naše zajatkyně je také hodná což oceňuji, ale právě teď mě nejvíce zajímá senátor, který se konečně dostal zpátky na světlo. "Takže, co jsi objevil?" zeptám se když se vyšplhám zpátky na palubu kde postává. "Elfka tvrdí, že se sabotáží nemá nic společného a dorazila až po té když vzducholoď ztroskotala. Nevím zda nelže, ale to se bude ještě vyšetřovat. Zatím to beru tak, že říká pravdu. Tvůj názor?" |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Alec Nedívám se doleva ani doprava. Hlavu skloněnou, jdu, co noha nohu mine. Nepochybuji se s onou samozřejmou ladností, jako obvykle, spíš toporně a ztuhle. V konečcích prstů stále ještě cítím brnění z paralyzující látky. Bála jsem se, co mi generál udělá, až se vrátíme k lodi. Ale nic se nestalo. Nejsem a ani bych neměla být jeho priorita. Je to generál, má spoustu starostí a já, místo, abych mu pomáhala, jsem mu ještě způsobila další. V okamžiku, kdy si to uvědomím, se ještě o něco zmenším. Teď musím Roninovi ukázat, že ho mám skutečně ráda. Že je mi líto, co se stalo a že se na mě stále může spolehnout. Zaujmu tedy své místo za jeho zády. Udělám vše, co po mě bude chtít, a ještě mnohem víc, jen aby mě zase pohladil, a dal mi najevo svou přízeň. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Buď připravenTali Fyzický kontakt s Tali mě uklidnil, ostatně jako vždy. Cítil jsem její vlasy, které nás na chvíli zakryly jako rudý vodopád, skryly nás přes světem a uzavřely v našem malém vesmíru. Aspoň na chvíli. Chvíli míru. Ten ale narušila náhlá změna v Talině a hlase a ostrý náznak strachu, který se vetřel do jejího pachu. "Je to eventualita, kterou musíme mít na paměti. Když čelíme něčemu o čem máme tak málo informací, musíme mít nastražené uši, obrazně řečeno. A věřit svému nosu, ne tomu, co lidi říkaji, v tomhle případě téměř doslova..." Promluvil jsem tiše po chvíli ticha. Ale neuniklo mi dívčino úzkostné vykvíknutí a úzkostný třes v hlase. Pomalu jsem se vymanil z jejího nežného sevření a otočil se na židli k ní. Pomalu jsem jí přejel očima a všiml si absence její výstroje. "Přines mi věci na údržbu zbraní. A vezmi sebou i svoje. Musíme být připravení...." A jesli nebudeme něco dělat, nějak nezaměstnáme ruce a mysl, oba se zblázníme ještě dřív, než se vrátí Zev. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Vždy připraven?Velitel ve spárech slečny ParanoiiJe to eventualita. Tohle jsem nechtěla slyšet, a přesto Velitel potvrzuje ty nejčernější myšlenky a domněnky. "Když ne v bezpečí tady... Tak kde?" zeptám se tiše. Bylo naivní si myslet, že je Acrine doopravdy bezpečné, že to je jediný přístav jistoty v moři beznaděje, avšak zdi kasáren, domu, zdi psince pro mně byly něčím posvátným. Dosud. Pan Bastien do tohoto domu zavlekl mnohem více než jen temnou auru a stopu páchnoucí magie - nedůvěru. Měla jsem ho zabít. Měla jsem ho zabít, když jsem mohla. Chránit lorda Rhyse navzdory jeho příkazům, navzdory jeho úsudku. Mohlo to být jinak. Všechno. Mimoděk se nahrbím v zádech a stáhnu hlavu mezi ramena. Nechci se k tomu vracet, ale je to silnější než já. Vždy je to silnější než já. Nechci Velitele pouštět, ovšem sotva svými pohyby naznačí, abych ho pustila, udělám to. Nerada, ale přeci. Uhnu očima před jeho pohledem, který odhalí očividné. Do tváří se mi na krátkou chvíli vlije horkost jako by mne Velitel přistihl při něčem špatném, co bych neměla dělat a vím to. Polknu. Asi bych se měla na místě otočit a dojít pro vše, co po mne chce, ale i přesto... "Pokud malá hyena... démonovo mládě... Pokud přřijít, pokud poslat..." hlavu nakloním k pravému rameni a na okamžik pevně stisknu rty k sobě, zatímco se nejistě kousnu do vnitřku tváře až to štípne. "Zbrrraně k ničemu na lodi prrroti lidem..." nedokončím tu myšlenku, náhle mi dojdou slova. A tak udělám to, co každá rozumná myslící bytost, když se dostane do takové situace. Uteču. * * * Nakonec si vezmu slova Velitele možná až příliš k srdci, když nakonec krom svých talonů, oleje na čištění zbraní, brusných houbiček a starých hadrů vezmu i každou zbraň v našem domě, a že jich tam není poschovávaných zase tak málo. Vím o všech Velitelových skrýších. Pobrat to vše do náruče vyžaduje jistou důmyslnost a šikovnost a i tak se zdržím, když procházím přes prostranství kasáren podobna bizarnímu ježkovi a podaří se mi ve svém soustředění klopýtnout a rozsypat ke své vlastní hrůze všechno kolem sebe. "Přřřiprraveni," brouknu omluvně, když se i se svým nákladem zdárně dostanu zpátky do pracovny a opět to tam... Ehm... Rozsypu. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro JežekPo zuby ozbrojená Tali Ani na Talinu další otázku nemám jasnou odpověď. Jen zavrtím hlavou. Pomalu a unaveně. "Já už nechci utíkat, Tali. Už ne. Tohle je teď náš domov. A my ho budeme bránit. Všemi dostupnými prostředky," Odpověděl jsem tak vlastně na obě otázky, i když ta druhá byla nevyřčená. O to, že Nothijské zbraně nebyly tak účinné, tu nešlo. Ne. Tohle bylo o tom, jak člověk (nebo vlkodlak nebo thryen) uvažuje. Šlo o vůli bojovat. O prosté gesto vzdoru, o plivnutí osudu do tváře. *** A Tali si to vzala k srdci, podle toho řinkotu, který se blížil chodbou. S vypětím vůle se mi podařilo udržet vážnou tvář, když mi k nohám vysypala jak kuchyňský falchion, tak špajzovou bradatici a všechny postelové i koupelnové nože. Na zádech jí o sebe břinkly i obě kuše, jedna z pod mojí postele a druhá ze skříně v koupelně. Jedna šipka jí opeřením uvázla v hustých vlasech a komicky se klinklala. "Dobrá práce, adjutante," řekl jsem naprosto nonšalantně a za můj herecký výkon bych měl dostat nějakou cenu. "Začni se svými osobními zbraněmi," usadil jsem se na zemi naproti ni a přes kolena si položil své dva tesáky. Potřebovaly nabrousit, začistit malé zoubky na čepeli a naolejovat. Byla to práce važadující soustředění a píli, práce, která zaměstnala ruce a zklidnila mysl. A to jsme oba potřebovali. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon a Bastien Intermezzo “Je potřeba?” zazněl sametový hlas, odfrkl si a v temnotě se objevily rudé oči, které se nebezpečně přivřely, než znovu zmizely. “Pokud se nemýlím, úkol zněl jasně. To jsem snad mumlal? Ale hloupost!” dával si démon na čas, než se tě rozhodnul vyslechnout. Obalil tě černý dým a ponořil do snu, ve kterém byl démon jen v černých kalhotách, vysokých botách a volné košili, která byla z černého sametu. Zkřížil ruce na prsou. “Tak mluv. Můj čas je drahý.” zabručel. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Něco říkal, něco cítil, něco jsem cítila já… Více jsem natiskla své koleno na jeho klín, cítila jsem, jak tvrdnul, jak reagoval a byla jsem si vědoma toho, že ho snad mé tělo přitahuje. Čekala jsem, že by mi to nějak lichotilo a že bych byla nějakým způsobem unesena, ale akorát to ve mně vyvolávalo smíšené pocity. Každý muž byl stejný. Desátník byl jen navíc hezký a asi by mi lichotilo, kdyby byl můj první, ale jinak jsem z toho byla taková nezaujatá. Vydechla jsem mu na rty a ruku mu položila na hruď, přišpendlila jsem ho k posteli, když mi rukou zajel do vlasů a jen potichu vydechla. Stále jsem si nevšímala ochráňkyň, které mě hlídaly a které stále v místnosti teď poněkud nedobrovolně. “Nuže dobrá, ať je po vašem, desátníku.” řekla jsem jen a v tu chvíli se odtáhla, nicméně jsem si nemohla odpustit pohyb ruky z jeho hrudi, po bříšku, ke klínu… A pak jsem ruku stáhla, když měla dojít k tomu místu a jen si klekla na posteli čekajíc na jeho reakci. “Půjdu s vámi tedy na ples.” |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Athrian se konečně nadechl s větším klidem. Jen jediným elegantním pohybem si hodil vlasy z ramene na záda a změřil pohledem všechny přítomné. Nadechl se a s každým nádechem se jeho obličej uklidnil, už nebyl tak neklidný, už se mu netřásly ruce. Jen zavrtěl hlavou a rozhodl se promluvit. “Má chvilková slabost,” mávl rukou, než se pousmál. “Nuže dobrá, soud neproběhne a nebudu se s ním setkávat, ať je pirát tvou starostí, co napáchá je na tvou hlavu a lady Blanche žádám, aby se postarala o informace, které se dozvěděla. Pokud by mohlo něco pomoci, možná byste se měla vydat za kněžkou, s temnými silami má více zkušeností než já, ale doporučuji vám, abyste se tam nevydávala sama. Nedostala, co chtěla a je dost vznětlivá tak jen prosím, lady Blanchette, dávejte pozor.” naléhal král, než se jeho pozornost znovu stočila k papírům, co měl na stole. Zkřížil ruce na prsou. “Jméno Wynelle slyším poslední týden celkem často, nelíbí se mi, že teď se do toho míchá i démon, ale děkuji ti za informaci, Rhysi. Nejraději bych ji přestěhoval na venkov, kde by měla svobodu a mohla mít volnější pole působnosti. Věřím, že nám nevyhodí město ani půl Nothie do povětří a jestli je šance, že se vyléčí, rád bych to podpořil. Lady Graycott,” král vzal obálku, kterou pak dámě vložil do ruky. “Přemýšlel jsem, máš nad Wyn veškerá práva a věřím, že uděláš vše, co je v tvé moci, aby byla v bezpečí nejen ona, ale i občané Nothie. Je to oficiální zpráva a ještě jsem ji doplnil a přidal královskou pečeť. Avšak démona budu muset ještě projednat s dvorním mágem a učiním tak hned dnes, aby se vše urovnalo co nejdříve. Jsou ještě nějaké záležitosti, které byste si se mnou přáli projít?” zamrkal král. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nespokojený Démon Chvíli to vypadalo, že mě démon neslyší, a nebo nechce vyslechnout. Těch několik úderů srdce bylo skoro nekonečných. V hrůze jsem trnul, při představě, že mě tu takhle nechá. Měl jsem informace, o které jsem se s ním chtěl poradit. Kvůli Isy...to všechno bylo pro Isy. Náhle však bariéra padne, ticho je prolomeno a mě zavalí lavina nepříjemných pocitů...frustrace, osamění... Nevím, jestli to udělal záměrně, nebo jsem měl, na který okamžik, možnost nahlédnout od jeho nitra. Pocítím bodnutí lítosti. Vím, že to není něco, co by zrovna ode mne chtěl, a nahlas bych to nepřiznal, ale je mi démona líto. Za všechny ty roky, kdy byl sám, i tu hořkost, kterou si v sobě nosí. Takhle by se neměl cítit nikdo. Obklopí mě temnota a já se opět propadnu do snu. Tenhle není zdaleka tak příjemný, jako když jsem se Rhysem setkal na květinové louce. Ale pohled je skoro stejně pěkný. Všechny nemravné myšlenky však rychle opět potlačím. To, co se mu chystám říct, je důležité. On navíc nevypadá jako někdo, kdo má trpělivosti na rozdávání. "Děkuji, že jsi mě vyslyšel." Na okamžik zaváhám, než naznačím něco, co by se dalo považovat za úklonu. "Byl jsi naprosto konkrétní a já nemám pochybnosti o tom, co po mě chceš. Chtěl jsem tě jen informovat o svém postupu, a taky se podělit o informace, které se mi o Hladovím, a jeho značce, podařilo získat." Odvážím se popojít k muži o něco blíž. Pečlivě si ho přitom prohlížím. Ne, že bych neměl tuhle možnost už na lodi, jen teď už mezi námi nejsou žádné mříže. "Prozradil jsem Nothianům, jaký úkol jsem dostal. Vím, že ti to musí připadat jako zrada, ale nech mě to vysvětlit. Odhalili by mě tak, jako tak. Tvoje značka zanechává stopu a jsou tu tací, kteří dokáží magii, i tu démonickou, vycítit. Tím, že jsem jim řekl pravdu jsem sám sebe udělal důvěryhodnějším, než když bych se to snažil popírat. Pokud mám zabít Wynelle Graycott, musí mi nejprve věřit, že jsem na jejich straně." Na tuhle fintu jsem celkem pyšný. Nebylo mi příjemné, lhát Rhysovi do očí, ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl v dané chvíli udělat. "Udělám, co bude v mých silách, ale vůbec si nejsem jistý, jestli na to budu sám stačit." |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Na komisařství "U těchto bytostí se dá jenom těžko uvažovat, že budou jednat na základě logiky. Nejsou o moc víc než chytřejší zvířata, plní emocí, hnáni jenom svou zuřivostí a chtíčem. Rozhodně je nemůžeme poměřovat našimi standardy," neodpustí si poznámku na adresu bytostí z Aivaicy. Tenhle názor je mezi členy republiky velmi rozšířený. "Je možné, že to má souvislost s tím co se vám stalo? Myslím tím ztroskotání. Byl jste velmi blízko lesa a vystaven jeho vlivu. Možná, že to je ono spojení a proto si vás našla. Nesetkal jste se tam snad s někým podezřelým? S nějakou z těch bytostí. Je totiž možné, že vůbec nešlo o vás. Že jste pouhá zástěrka pro něco jiného." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Důležitá otázkaVelitel a hromada zbraní"Uí," uteče mi tiché vyjeknutí, když mi popadají zbraně na zem jen kousek od Velitelova stolu. Ovšem Velitel se netváří naštěstí nazlobeně, i když teda koutky mu chvílemi až podezřelé cukají, a tak po krátké chvíli zaváhání stáhnu ze zad jednu kuši a pak i tu druhou, což provází již mnohem procítěnější "hauiii!" když mi zůstane z vlasů viset šipka. "Uch... Mrruk..." sykám a mručím, když se snažím šipku vysvobodit z vlasů, do kterých se hrotem zamotala. Tahá to a bolí! Chvíli s tím bojuji než poraženecky nastavím hlavu Veliteli, aby udělal, co je nutné. "Dobřře..." přikývnu, když dojde na pokyn k čištění zbraní a oddělím si z té hromady své kousky. No, krčím u toho nos, pach zbrojního oleje je nepříjemně vtíravý a trochu z něj bolí hlava, a tak mhouřím oči, zatímco se snažím mít vše, co nejdříve hotové. Tato činnost mě příliš nebaví - drhnout čepele zbraní houbičkou a následně leštit hadříkem namočeným v oleji, dokola a dokola, ale Velitel si na to potrpí. Povzdechnu si a s tichým mručením začnu zaujatě drhnout rezavou skvrnu táhnoucí se po talonu, aby čepel byla zase pěkná. Čistá. A tak. Když... Se náhle zarazím a vzhlédnu z tureckého sedu, ve kterém sedím na zemi, k Veliteli. "Jsem krrásná?" pronesu zamyšleně, zatímco hlavu tázavě nakloním k pravému rameni. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nervózní?Nejpůvabnější adjutant Nothijské armády Musím hodně bojovat s úsměvem, když vymotávám Tali opeření a zpětné háčky z vlasů, opatrně tahám a točím, aby se rudé pramínky neuzlily. Když jsem hotov, jemně pohladím thryenku po tváři a odložím šipku zpět do toulce. Sednu si se zkříženýma nohama naproti ní a začnu na tesácích zabrušovat zuby vzniklé při tréninku a pomalu, metodicky brousit celou délku čepele. Talina slova o tom, že sebeostřejší čepel je k ničemu se mi vžírala do mysli jako nemoc. Ale tváří v tvář temným vyhlídkám se můžeme buď sesypat a vzdát, se nebo do poslední chvíle čelit všem nástrahám se zbraní v ruce a odhodláním v očích. Hah. Teď zním jako mix mezi jednou z Krkavcových bohoslužeb a pasáží z románů, co tak ráda četla Yvaine. V těch to vždycky dopadlo dobře. Kéž by to bylo tak jednoduché... Tiché šviš, šviš, šviš brousku náhle přerušila ta nevině znějící, zato prazvláštní otázka. Teď to byla tali, kdo mne nečekaně vyrval ze spárů mých temných úvah. Překvapeně jsem vzhlédl a chvíli jen zíral, netuše, co tak narychlo odpovědět. "Já..Tali...co? Chci říct, ano. Jistě, že jsi. Jsi krásná. Kdejaký elfí kapitán by chtěl mít tak půvabného asistenta," pousmál jsem se a také naklonil hlavu ke straně, údržba byla pro tu chvíli opomenuta. "Proč se ptáš?" Přimhouřil jsem oči a jeden koutek úst se mi zhoupl vzhůru. "Je to kvuli tomu plesu?" |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Nikdo nechce elfí kapitányVelitelNo, na talonech toho není moc k čištění, i tak je poctivě cídím drsným povrchem houbičky pořád dokola, dokud na mě z čepele nehledí odraz mých vlastních zlatých očí. I přesto v okamžiku, kdy zahlédnu tu chaotickou změť emocí, co problesknou Velitelovou tváří bezprostředně po mé otázce... No, rychle se k cídění vrátím jako bych snad něco provedla. To ticho tomu rozhodně nasvědčuje. Neměla jsem se ptát, já to věděla! Uchm uchm... "...co? Chci říct, ano. Jistě, že jsi. Jsi krásná..." Opatrně k Veliteli znovu vzhlédnu, kdy po té nekonečné chvíli tíživého ticha promluví. No, najednou si nejsem úplně jistá, jestli je to dobře, že mi ta slova potvrdil. Zamrkám. "Uchm... Alejánechcielfíhožádnýhokapitána," zadrmolím polohlasně bez přemýšlení s očima téměř navrch hlavy. Nádech. Výdech. Nemám toho elfího bručouna, co zastupuje Velitele ráda. Taky je to kapitán! A i když mi nic neřekne, když něco neudělám podle jeho přestav, tak vždycky vidím, jak nesouhlasně tiskne rty k sobě a tváří se, když si myslí, že se nedívám. A vždycky tak rychle legračně couvá, když se k němu přiblížím moc blízko... Pořád nevím proč. Vždyť... Jsem mu jen... Chtěla zlepšit náladu. Jako Veliteli. Myslela jsem, že na mě pak bude hodnější... Chm. Tyhle myšlenky jsou v další chvíli pryč, když na sobě ucítím Velitelův tázavý pohled a padnou slova o plesu. Jako na povel sklopím hlavu a nechám si vlasy spadnout a nahrnout se přes tvář, do které se vlévá horkost. Pár úderů srdce se jen tiše červenám, než si odkašlu a poposednu si. "Rrryll řříkat, že se nemám plesa-su... Bát, že krrásná... Že ples tak dobrrrý," brouknu nejistě, "A já... Asi... Nevím prroč? Nebýt krrásná, tak ples špatný? A co když... Si oni... Nemyslet, že krrásná..." rozhodím bezradně rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Na komisařství"To je samozřejmě také možné vysvětlení." pokrčím rameny na komisařova slova o tom, že bytosti lesa jednají naprosto nelogicky. Co já vím, tak se dá logika většinou najít za kroky téměř všech bytostí. To mi v tento okamžik ovšem nepomůže, že. Nemá cenu běhat v kruhu. uvažuji. "Hmm." hodně se pohroužím do sebe a analyzuji celou věc. Snažím se odprostit od sebestřednosti a dalších věcí. "Abych řekl pravdu to, co říkáte možné je." začnu pomalu přecházet po místnosti. "Jelikož to, co se dělo v lese byl teroristický útok. Podle mé soukromé analýzy útoků a jeho průběhů. Se ovšem nejednalo o akci bytostí lesa." přednesu svou teorii. "Cílem útoku bylo ukrást vzducholoď a nějaký přísně tajný artefakt a možná ještě něco o tom si musíte promluvit s panem Vincentem a generálem Vexarem." mé oči potemní. "Ano, děkuji za připomenutí. Rád bych podal všemu úřadu podnět k vyšetřování generála s pokusů o statní převrat. Mimo nich se na místě provizorního špitálu rychle objevilo několik zajímavých osob. Nemám žádné důkazy, ale předpokládám že minimálně jedna byla agentka z Nothie. Vybavuji si, že s ní generál a pan Vincent odcházeli doprovázeni svými zlomenými. Následně byl pan Vincent donesen do lazaretu omámený a bez svého zvířátka." zrekapituluji si děj v lazaretu. "Jinak, co si vybavuji byl jsem léčen konvenčně. Ikdyž musím přiznat, že to nemohu tvrdit úplně s jistotou dostal jsem totiž léky proti bolesti." dodám a úmyslně vynechám pána lazaretu, jelikož předpokládám, že tam nejspíše zamíří skupina vyšetřovatelů a i tak jsem poněkud nešťastný, že nedodržím slovo a škodím lazaretu. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Plesová trémaTali Naslouchám Talinu zmatenému vyprávění a celá krize pomalu dostává jasných rozměrů. Odložím výstroj stranou, pošoupnu se blíž a chytím dívku za ruce. "Nemusíš se bát. Budu tam já, bude tam dračí pán Rhys a snad i El a Deirdre. Nebudeš tam sama. A že si elfové nebudou myslet, že jsi krásná? Pff, co na tom záleží? My to víme, Tali. Podívej se na mě..." Odhrnu rudou záclonu pryč a palcem přejedu po kůži kolem pravéo oka až k uchu. "Jsi krásná tak jak jsi, Divoká ti dala ty nejhezčí oči v celé Cryue," šeptnu a opřu si čelo o její, jak to dělám, když ji chci být blízko. "A jesli Ryllanderyse mezitím neuškrtím za to, že se zase vyhýbá povinnostem, jsem si jist, že ti vybere moc hezké šaty. Když ne, uškrtím ho určitě. A tentokrát žádné šílené účesy, slibuju," Pokusím se trochu odlehčit situaci. "Neměj strach. Bude to zábava. A přinejhorším, aspoň se najíme dobře a zadarmo..." Nakonec zvítězil vojenský pragmatismus. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Vzrušení, odříkání a kazišuci z nařízeníWyn, Ryll, Ochranka Ryllanderys sse nechal dobrovolně zatlačit do matrace a vydechnutí na rty kvitoval lehkým pohybem hlavy, kdy jeho rty od tvých dělil snad milimetr. Byl ten krouživý pohyb boky, který vzápětí udělal, něčím podvědomým, vyjádřením rostoucí touhy, či to udělal zcela schválně? Kdo ví? Jeho prsty ve tvých vlasech sebou lehce škubly, jakoby si tě chtěl přitáhnout, ale to už ses sama odtáhla. A letmý pohyb tvých štíhlých prstů ho donutil se lehce prohnout v zádech, znovu pohnout boky proti tvým a dokonce mělce zaplapat po dechu. Ale kousl se do rtu, snad aby nevydával i jiné zvuky a opravdu se snažil nevypadat zklamaně. Posadil se také pomalu, vláčně a líně. "Skvostné. Budu tedy nedočkavě a s napětím očekávat ono osudné datum," zapředl a troufale ti vzal ruku do svých a políbil tě na špičky prstů. "Máš, cos chtěl, ptačí ksichte, tak vypadni, než tě osobně vykastruju. Počítám do pěti..." suchý a chraplavý hlas dhampirky Deirdre se zaťal do vzrušením ztěžklého vzduchu jako nůž. "Zdá se, že zde již nejsem vítán. Inu, těžký osud, se kterým se učím žít," povzdechl si elf teatrálně. Vstal z postele a uklonil se. "Na viděnou, má ohnivá krásko..." "...Tři...čtyři..." zavrčela dhampirka a číslici čtyři podbarvil zvuk nasazovaného mosazného boxeru na klouby. Desátník na ni tedy pouze udělal neslušné gesto a vypařil se na chodbu. Deirdre za ním zabouchla dveře, ztěžka si povzdechla a sedla si na židli v rohu místnosti, kde začala ostentativně brousit jeden ze svých mnoha nožů. Eleanor se natáhla za postel a sebrala proděravělou loutnu, kterou tu měnič nechal. Kecla si na postel a statečně začala vybrnávat jakousi plynoucí melodii, doprovázenou tichým zpěvem. El měla vždy příjemný hlas a melodie byla klidná a veselá, tak jako ona. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Milá slova pro StvůruTen nejlepší VelitelS jistým napětím i zvědavosti sleduji, jak Velitel odsunuje zbraně a posouvá se ke mně blíže. Sama pustím z dlaně olejem nasáklou brusnou houbičku, když mě chytí za ruce a dlouze vydechnu. Teplo, které se rozlévá z jeho velkých horkých dlaní mám ráda. I tak mu pohlédnu do tváře až v okamžiku, kdy mě k tomu vybídne slovy i dotekem. Aniž by lehký ruměnec opustil mé tváře, zvednu k Veliteli oči a podvědomě nakloním hlavu, aby se mu vlasy odhrnovaly z mého obličeje lépe. Až poté mu pohlédnu do očí, ty své zeširoka otevřené, zorničky roztažené o něco více než je obvyklé tím rozrušením. "Uhm, já..." promluvím ostýchavě, co se na taková slova říká? Děkuji? Uch... To... No, z rozpaků mě vysvobodí ta chvíle, kdy si Velitel opře svoje čelo o mé v tom tolik známém gestu. "Mrrruk," opustí mé rty ten šťastný vzdech, krátké zapředení jakého lidský ani elfí hlas není schopen Pousměji se při Velitelových dalších slovech, představa hezkých šatů ve mne sice nevyvolává nadšení dívky v mém věku, k šatům jsem stále schovala jistou nedůvěru, vždyť Avery mi tolikrát opakoval, že je na mě oblečení škoda, že mi to sluší stejně jen bez něj... Při zmínce o účesech se mi koutky roztáhnou ještě o něco více a já se i krátce uchichtnu než zase o něco zvážním. "Moci tam... I jíst?" raději se ujišťuji, že jsem to správně pochopila. Nakonec se zcela vážným výrazem sotva znatelně kývnu hlavou. Nemít strrach. Zábava. Dobřře, věřřit Veliteli," zašeptám s tou vláčnou vděčností v hlase i v očích, "krrásná," dodám se šťastným úsměvem, se kterým krátce přitisknu své rty na Velitelovy, při čemž mu hravě skousnu spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Jednoduché štěstíMoje Tali Jak Talino tělesné teplo vyhánělo zbytky chladu z mého, stejně tak její náhle štěstí bylo nakažlivé. Temné úvahy v jeho návalu shořely jako papír ve výhni. "Budeme jíst a pít, jak jen budeme chtít, tentokrát ti nikdo nebude říkat co máš jíst a co ne..." Chtěl jsem ještě dodat, že to nemá přehánět, aby se jí neudělalo špatně, ale byl jsem promptně umlčen zákeřným polibkem. Taliny rty byly měkké a horké, slabounce chutnající alkoholem a krví a z toho krátkého spojení do mě proudila její náklonnost a vlévala se do celé mé bytosti. Na okamžik potlačila únavu zažranou do kostí a i do duše a zmizela nahromaděné starosti. Byla jen ona, ten polibek a jednoduché štěstí dívky, co je milována. Když se odtáhla, se zavřenýma očima jsem dlouze pomalu vydechl a naposledy stiskl její dlaně, než jsem je pustil. Uvědomění, že se s Tali navzájem udržujeme v rovnováze mě zasáhla zcela náhle a s ním přišla potřeba, divoká,teritoriální potřeba Tali neopouštět. Neztratit. Už nikdy. Chvíli jsem bojoval se záchvatem Měsíční Horečky, která ohlušivě křičela 'moje, moje, moje!!!' a cenila zuby na potenciální nepřátele, ale nakonec zvítězil rozum. Víceméně. Nothie byla země magie a tím pádem, země možností, které jinde neexistovaly. Možná, že by šlo na Tali vložit nějaké kouzlo, očarování, které by mi vždycky řeklo, kde thryenka je a jak ji co nejrychleji nalézt. Určitě by to nebylo levné, ale to s našimi platy nebyl problém. Rozhodl jsem se, že jakmile nám zbyde nějaký čas, zajistím potřebná opatření. Ale proteď jsem se naposledy otřel nosem o její tvář, zase se narovnal a vrátil se k práci, tentokrát však bez onoho ponurého podmračení, dokonce jsem si tiše broukal nějakou zpola zapamatovanou melodii. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
Dalyor, Rhys, Athrian |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Jen pro ten dnešní den...Velitel"A co když nevím, co dělat?" objeví se ta jedna poplašená myšlenka, když mě Velitel ujistí, že tentokrát mi nikdo nebude říkat, co musím a co nesmím. Je to nečekaná zodpovědnost, na kterou si poslední dva roky zvykám jen ztěžka. Snažím se, vážně se snažím, ale i tak se mi vždy uleví, když padne tíha rozhodování na kohokoliv jiného, byť se mi to nemusí líbit. Ale... Žije se s tím... Lépe? Ne. Snadněji. Ovšem nekazím si tu chvíli chmurnými myšlenkami - ani sobě, ani Veliteli. Jen pomalu odtáhnu své rty od Velitelových, užívám si té chvíle, kdy zkoumavě hledím do jeho obličeje a usmívám se. Bez něj bych si připadala tolik... Zbytečná. Rysy v jeho tváři se ovšem napnou, snad jako bych i v jednu chvíli zaslechla skřípění zubů pevně stisknutých k sobě. Bříšky prstů pravé ruky se zlehka dotknu hrany jeho brady a palcem přejedu po pichlavém strništi, o které si jindy tak ráda otírám tvář, a které mám tak ráda, když mě šimrá na krku a holé kůži. A čekám. Trpělivě čekám, než napětí opět zmizí a Velitel se vrátí myšlenkami zpátky do této chvíle. Šťastně přivřu oči tentokrát já, když se nosem otře o moji tvář a jeho odtáhnutí kvituji jako obvykle s jistým zklamáním, avšak i přesto v okamžiku, kdy se Velitel vzdálí svojí tváří od mé o pár centimetru, prudce pohnu bradou a sklapnu k sobě hlasitě zuby v tom hravém gestu. Po vzoru Velitele se vrátím k čištění zbraní. Když si k tomu začne sám pobrukovat, nakloním hlavu ke straně a chvíli jej jen mlčky poslouchám, než se s naprostou samozřejmostí přidám s pobrukováním k němu. A tak... Tak je to přeci správně, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Jeho rozhodnutí Démon se zamračil a své oči stočil jiným směrem. Neurčitě se díval pryč, jeho tvář byla nečitelná a ani zklamání v ní nebylo. Snad jen zamyšlení a nejistota, která v něm teď panovala, sám o svých plánech pochyboval. A přemýšlel, jak by mohl plán provést, jak by si mohl hrát a přitom si splnit malé přání, co měl a sledoval, jak se pěšáci pohybují. Snad ani nechtěl nikomu ublížit, když se ti z úst dostalo jméno slečny Graycott, nehnul ani brvou a promnul si kořen nosu, než se otočil na tebe. “Hladového musím vyřešit sám,” řekl jen. “Chci s ním diskutovat, ať mezi Isy, Hladovým a tou divoženkou padla smlouva jakákoliv, musím slyšet její znění a musím se o tohle postarat sám. Nesmí nikdo z těch tří zemřít.” dokončil svou první promluvu a znovu se podíval jinam. Nedělalo mu to radost, jeho dcera byla v náručí jiného démona a on nechtěl dovolit, aby se jí něco stalo, ale zároveň si to chtěl udělat sám. Nikomu nevěřil natolik, aby svěřil život své dcery a posléze její záchranu do cizích rukou. Proto byl odtažitý a proto se mu nelíbila představa toho, že nějaká obyčejná žena by mohla znát Hladového a znění jeho smlouvy více, než kdokoliv jiný. Chtěl ji slyšet sám. Povzdechl si a konečně svěsil ruce podél svého těla, podíval se na tebe. “Nepustím tě. Jediné, co mohu je, sundat ti značku,” řekl upřímně. “Právě teď za tebou zamíří generál, tvůj osud je v tvých rukou a ačkoliv se ti to může zdát jako zrada… Jsou věci, které se mých zájmů dotýkají pramálo. Navíc máš ta pouta. Veškerá magie, kterou bych vedl skrz tebe, by tě zabila, mohu ti pomoct jen tím, že ti sundám značku....” řekl nakonec. “Takže?” |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Svůdník Ryllanderys a kapitán s jeho adjutantem Sama jsem vydechla proti jeho rtům a ani jsem nekomentovala, když se nakonec uráčil odejít. Byl mladý, nespoutaný a hlavně svobodný. Nic pro něj nebylo problém, neznal hrůzy a stále si držel pozitivní přístup, který jsem já dávno ztratila. Kolik mu tak mohlo být? Třicet? Sama jsem se nad tím pozastavila a povzdechla jsem si. Znal už všechny taje ženského klína a byla jsem si jistá, že tento muž objevoval i taje, co se týkaly mužů a jediné, co jsem já za život stihla, bylo přečíst stovky knih. Povzdechla jsem si opět, nikdy jsem nebyla ta populární a to jsem záviděla mé sestře. Dříve jsem s tím mohla ještě něco dělat, mohla jsem si oblékat nádherné šaty, smát se špatným vtipům... Jenže to teď všechno bylo pryč. Už jsem neměla touhu ji překonávat, neměla jsem touhu překonávat sama sebe, chtěla jsem jen dlouze spát… A být v bezpečí, nic jiného. Bylo to špatně? Tu otázku jsem si kladla vždy před spaním a pak jsem se natahovala po Eleanor, svírala ji a hladila ji, drbala ji, abych se uklidnila a nemyslela tolik na Vincenta, který mi tolik pomohl a já se ho takto vzdala. Měla jsem se prát! Měla jsem na Blanchette naléhat, ale já neudělala nic! Milovala jsem ho? Nevěděla jsem, neznala jsem to, ale tak bolestně mi chyběl. Setřela jsem slzy, popotáhla a znovu natáhla ruce po Eleanor. “Prosím…” zakňučela jsem a když mi vyhověla, sevřela jsem její rozkošný a sametový kožich, abych se posléze vydala se zarudlýma očima za kapitánem Hideonem. Byl to čestný muž a Stvůra byla okouzlující a zajímavá, o jejím kmeni jsem něco zjistila a bylo mi líto, že je jediná. Nezasloužila si to, mnohému jsme se od ní mohli učit. Proplétala jsem se chodbami a poté i uličkami, než jsem se i s Eleanor v rukách dostala do ubikací “Hideonova podivného oddílu” a tam přistoupila ke dveřím jeho pracovny. Nadechla jsem se a pohladila Eleanor, podrbala jsem ji a pak jsem schovala své pohleda do jejího kožichu, než jsem vzlykla. “Jen to je těžké…” zašeptala jsem jí potichu. “Přála bych si ještě vidět, chybí mi… Také ti někdy někdo takhle chyběl?” nadechla jsem se a poté zvedla rudé oči a zaklepala. Potřebovala jsem s kapitánem mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Démon Bál jsem se zloby a vzteku, ale démon dokonce nevypadal ani zklamaně. Těžko říct, jestli to znamenalo, že stejně neměl velká očekávání, nebo jen dobře skrýval své emoce. "Hladového ti rád přenechám, setkal jsem se s ním jednou a úplně mi to stačilo. Promluv si s ním, ale je to Stvůra, kdo drží v rukou život Isabelly. Pokud učiní dobrovolnou oběť, obětuje svůj život, tak Isy zemře. Je to její pojistka, aby ji piráti nemohli znovu zajmout." Už jen při myšlence na Stvůru se mi zase začne vařit krev. Měl jsem čas o tom přemýšlet. Samozřejmě mě napadlo ji zabít. Rychle, nečekaně, jenže to by bylo moc jednoduché. "Mám ale nápad. Vím, jak tenhle problém vyřešit a nikomu tím neublížit. Stačí jen, když Stvůru označíš stejným znamením, jakým jsi poznamenal mě. Když nebude moci zemřít, nebude moci udělat oběť a Isy bude v bezpečí. Šach, mat. Navíc jí potrestáš za to, že si dovolila ohrozit tvojí dceru. Stvůra je schopna vycítit démonickou magii, je nebezpečná." Nad jeho nabídkou, že mi odstraní značku, jen potřesu hlavou. Démon je ten jediný, kdo mi zbyl. Představa, že mě opustí i on mě vyděsí. Popojdu k němu ještě o něco blíž. "Tu značku mi prosím neber. Potřebuji tvojí pomoc. Nevím, co mám dělat. Generál mě bude chtít vidět viset." |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro "Vím, že by pro tebe bylo nebezpečné se tu ukázat. Nechci tě ohrozit, to bych nikdy neudělal. Ale je i jiná cesta. Sám jsi říkal, že v sobě mám magii, kterou je třeba odemknout, vypustit ven. Pomoz mi ji osvobodit a ovládnout, a já ti za to budu sloužit. Dovol mi ti sloužit." Při posledních slovech mu ruku konečně sevřu. V očích nám prosbu. "Vím, že jsem ti nedal mnoho důvodu mi věřit. Ale ty mi vidíš až do duše. Tak se sám podívej. Nedokážu ti lhát. Zradil bych kohokoliv... kohokoliv kromě Isabelly. Protože jí chráníš, tak já udělám cokoliv, abych ti s tím pomohl " Dokonce i přijmu magii, kterou tolik nenávidím. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Víla-hrdinka! Bylo toho mnoho, co by se dalo říct, mnoho, co bylo ve u potom, co Viralové konečně mizeli za svých pozic, ale jen jediná věc se dala dělat a tou bylo pomoc straně, která vás podporovala. Corneliova aura jako kdyby nenaplňovala jen Inannu, ale i les okolo, duchy okolo a byly klidnější a dobrý duch vrány se poklidně přiblížil a pak si sedl na Inannino rameno. Otřel se o její obličej a stejně tak, jako se objevil, tak také zmizel. Stejně tak rychle. Viralové tuto auru narušovali a nebylo divu, že zvířata pak byla neklidná a samotný les tichý. Cesta ubíhala klidně, podařilo se vám obejít velký kus lesa, než vám cestu zkřížila víla, která prudce vrazila do Inanny a objala ji kolem krku, než si jí sedla na hlavu, pak na rameno a zatahala za ucho. Teprve potom se vrátila před vás a nadechla se, stoupla si na blízký kámen a snažila se uklidnit, ale její srdce šlo slyšet snad na míle dále. “Já jsem Chu’si! Chu’si Borůvka! Jsem víla-hrdinka, co hledá svou ztracenou sestřičku a… Na tak vznešenou výpravu potřebuji pomoc společníků!” řekla vznešeně, než si na kámen unaveně sedla. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Jeho zmatení Démon se jen zarazil a potichu poslouchal Bastiena. Opravdu neprojevoval žádné emoce a jen tiše poslouchal Bastiena, který mluvil. Nedokázal vidět situaci zcela neutrálně, snad ani nikdy v životě neviděl pořádně Stvůru, aby to řešil takovým způsobem. Přemýšlel. Přemýšlel a pak konečně promluvil. “Není důvod, pokud promluvím s Annou, nikdo ji unášet nebude a já s tou divoženkou také promluvím. Není hloupá a je to zvíře, nechce zemřít a přece je to Nothian. Nezabila by dítě jen proto, že je paranoidní, obě jsou od sebe stovky mílí daleko, není třeba dělat ukvapené závěry,” začal s monologem, než se na tebe podíval. “Ta značka je dar, proč bych ji dával někomu, koho by akorát vyděsila. Hladový by viděl, že jsem ublížil jeho ovečce, pod tou temnou magií by se pomátla když dokázala vycítit tvou značku a navíc by pak měla o důvod víc ublížit Isy. Ne, tohle vyřeším sám a po svém nehledě na to, jak je ti Isy blízká. Nejen že je to tvoje kamarádka, ale snad je jediná v celé Cruye a ne-li na celém světě, musím to vyřešit.” řekl utrápeně, než se podíval do země a poté své oči stočil na tebe, když jsi se přiblížil. “Nebezpečné? Ha!” zasmál se démon a zavrtěl hlavou. “Ne, jen mám teď jiné priority. Pro démona není těžké se ukázat kdekoliv si přeje, ale nemám důvod se tu ukázat. Co se týče tebe… Máš na sobě pouta, jak jsem říkal, i kdybych v tobě chtěl probudit nějaký magický potenciál, zabilo by tě to. Navíc, tohle musí každá bytost udělat sama.” stáhl svou ruku z tvého sevření. “Nepomohu ti. Nemám jak a bylo by pro mě riskantní teď opustit Isy. Mnohem snazší by pro mě bylo posednout tě skrz značku a promluvit s Divoženkou, ale to by tě zabilo anebo by ses pomátl. To nechci. Kdo ti ale může pomoci je kněžka.” pokrčil nakonec rameny. “Tu značku bych ti ale stejně odstranil, když uvěří, že nemáš mou pomoc, budeš ve větším bezpečí.” navrhl nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Nečekaná návštěvaTali, Wyn Tábor Výzvědného oddílu skoro drnčel napětím, což kdokoli vyladěný na emoce a magické proudy mohl poznat. Vlkodlaci se shlukovali do skupin podle smečkového uspořádání a jejich jednotlivé alfy se je snažily klidnit, ale i jim zářily z neklidných obličejů vlčí oči svitem predátorů připravených po něčem skočit. Vzduch byl těžký pižmem, vrčením a skřípěním broušených zbraní. Ve stínech se skrývaly nejasné obrysy Běžců, jejich siluety usazeny na střechách a ve strategických pozicích, ruce poblíž nabitých zbraní. Táborem se jako roje hmyzu míhaly víly a přenášely zprávy, drby a šeptandu od jednoho k druhému. Jediný, kdo se zdál naprosto klidný, byl starý elf, kterému mohlo být klidně přes čtyři sta, sedící před velkým táborovým ohněm, do něhož upřeně zíral. Zorničky měl roztažené téměř přes celou duhovku a jeho kůže, pokrytá změtí spirálovitých tetování a klikatého písma, byla lesklá potem. Na nic kolem sebe nereagoval, byl tedy patrně v jakémsi tranzu. *** Zrovna jsem z pouzdra vytáhl svou pistoli, které jsem chtěl věnovat také nějakou péči, když mé uši i přes tóny melodie zachytily zvuk kroků. Že by se vrátil Zev? Ale neslyšel jsem těžké boty Palácové stráže. Ne, tohle byly lehké, opatrné kroky. Vzal jsem tedy pistoli do ruky a pomalu, tiše vstal. Jako duch jsem se přesunul blíž ke dveřím, pomalu natahovaný kohoutek zbraně ani neklapl. Vetřelec mezitím došel až ke dveřím a ...mluvil sám se sebou? Zhluboka jsem natáhl vzduch do plic, otestoval pachy za dveřmi, zamračil se a zajistil pistoli, kterou jsem zase pomalu schoval. Směrem k Tali jsem udělal gesto, které signalizovalo, že nejde o kontakt s nepřítelem, ale je třeba zůstat ve střehu a pak jsem pomalu otevřel dveře. "Slečno Wyn? Co tu děláte? Pojďte dovnitř rychle!" Otevřel jsem ddveře a popohnal ženu dovnitř, napětí viditelné i na mé tváři. Eleanor se vymanila ze sevření elfích rukou, skočila na zem a ještě ve skosku se proměnila ve snědou, lehce rozcuchanou elfku. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Host do domu, zbraň do rukyVelitel, Wynelle, strážkyněZpozorním současně s Velitelem, pobrukovaná melodie tak utichne jako když utne. S očima rozevřenýma dokořán pozoruji, jak Velitel s hromovou zbraní, na kterou nesmím sahat, vstane a vykročí tichými kroky ke dveřím. Sama bez zaváhání v tu chvíli sevřu mezi prsty rukojeť kuchyňského falchionu a vytáhnu se hbitě na nohy. Nádech. Výdech, falchion se jako kobra ustálí v útočném postavení a já... Čekám. Záhy ovšem přichází pokyn ke schování zbraní, rychle tak schovám falchion za sebe přechytnutím do reversu. Překvapeně zamrkám, když vzápětí Velitel rychle vtáhne dovnitř elfku z farmy, jejíž jméno tu již tolikrát padlo a s ní i měňavku. Rychlý skok a přeměna nejsou z její strany příliš uvážené, od všech čtyř stěn pracovny se odrazí mé zavrčení, se kterým přiskočím k Veliteli. Srdce buší a mě přesně až v okamžiku, kdy ten zvuk rozvibruje mé hrdlo dojde, o koho jde. "Ajk..." rychle schovám zuby zpátky na rty. Očima zatěkám mezi elfou, zbraněmi rozloženými všude po zemi a olejem na čištění, který jsem při svém úskoku omylem skopla a teď z něj vesele vytékala páchnoucí vazká kapalina přímo na koberec... "... haui!" vypísknu napůl zděšeně, napůl omluvně a v další chvíli se vrhnu k lahvičce s olejem, kterou postavím a zazátkuji. Pokouším se zachránit koberec rukávem vlastního svetru, ale vcelku... "omlouvámse," zadrmolím. Další pohled k Wyn. Panika. Nepozdravila jsem. Měla jsem se uklonit? Oh. Oh! Vytáhnu se rychle na nohy. Nevím, co říct. Co udělat? Střelím pohledem po Veliteli, pohledem volajícím o pomoc. A v další chvíli jsem zase na zemi a raději rychle sbírám zbraně z podlahy a přesunuji je do rohu na jedno místo, aby elfka, měňavka i Velitel mohli přejít bez jejich překračování k židlím a stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Poslední spojenec Démon Jeho slova se mi ani trochu nelíbí. Všechno se ve mě svírá strachem a zlobou. "Chceš po mě, abych tu značku nechal být? Abych přestal pátrat po tom, jak se jí zbavit?" Pohltilo mě zoufalství. Vždyť ta značka byl důvod, proč jsem zradil Annu, a opustil Isabellu. Bez značky jsem o vaše přišel zcela zbytečně, prohrál jsem. O krok ustoupím. "Značka možná zmizí, ale oni nikdy neuvěří, že na mě už nemáš vliv. Jediný rozdíl bude v tom, že bez značky mě budou moci zabít." Kdo jsem bez značky? Jen pirát na nepřátelském území. Můj jediný spojenec se ke mě právě otočil zády. A tak jsem udělal to samé, odvrátil jsem se, abych se na něj nemusel dívat. "Dělej si co chceš. Odstraň tu značku, pokud ti to tak přijde lepší. Ale propusť mě odsud." Už mi na tom nezáleželo. Na ničem nezáleželo. Byl jsem odepsaný. Mrtvý muž, který dýchá už jen ze zvyku, na truc všem ostatním. Celá moje cesta do Nothie nyní postrádala smysl. Netušil jsem, co bych měl udělat dál. Chtěl jsem jen pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Zmatek a panika Stála jsem před dveřmi a svírala Eleanor, nadechla jsem se, abych se uklidnila a když se dveře otevřely, překvapeně jsem zamrkala a nechala se slovy vtáhnout dovnitř. Kapitán ani jeho věrná se nezdáli klidní a já z toho byla vyvedena z míry. Ne kvůli sobě, ale snad kvůli jim samotným. Co se mohlo stát, že je to tak vykolejilo? Svraštila jsem čelo a přiblížila se o něco blíže zatímco jsem Eleanor uvolnila ze svého stisku, nadechla jsem se a svěsila ruce podél svých boků. Když jsem pak viděla výstup adjutanta Stvůry, nemohla jsem si pomoct. Nebylo nic špatného na tom, že se pokoušeli oba dodržet nějakou míru slušnosti, ale bylo v pořádku, že oba byli vystrašení, jak kdyby se setkali se smrtí? “Jak byste teď bojovali proti plně ozbrojenému vojákovi, který má místo nohou tyče a mechanické klouby, které zuby nezlomí?” zamrkala jsem na ně. “Nejsem šlechtična, nemusíš se mi klanět. Ani mě zdravit. Co se tu stalo? Udělala jsem něco špatně?” zeptala jsem se poněkud zmateně. Nebylo to dobrý, Zlomený neměl projevovat žádnou iniciativu, neměl se ptát a ačkoliv to Vincent po mě chtěl, teď jsem byla zmatená. Couvla jsem dokonce. “Pokud jdu nevhod, tak mi to řekněte. Odejdu, nerada bych vám způsobila nějaké trauma…” řekla jsem neklidně. Dělo se něco? Probíhal nějaký boj? Nebo snad hráli nějakou hru? “Jen mi něco říkaly sny, možná i vize něco šeptali, chtěla jsem o tom promluvit. Dalyora se bojím.” podívala jsem se do země. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Vítej u násTali, Wyn, holky "Viralští kyborgové jdou aspoň zničit, když víte jak na to," povzdechl si, když Wynelle žertovala ohledně naší situace a rozhl se kolem, než jsem zavřel dveře. Z pohledu vědmy to asi muselo vypadat podivně, protože po podlaze byly rozestavěné nejrůznější nástroje na smrt - asi půltucet různých nožů a dýk, kuše uprostřed údržby, jedna krátká bitevní sekera a falchion který držela Tali, naše vlastní zbraně nepočítaje. Eleanor vypískla téměř ve stejnou chvíli jako Tali a vypadalo to, že se vrhne na podobně zbytečnou pomoc, ale při zápachu oleje jen nakrčila nos a pčíkla. "Eleanor, kde je Deirdre?" Zavrčel jsem jejím směrem a loupl okem okem po měničce, která se srdnatě snažila pomoci s úklidem, což vyžadovalo více odvahy, než se zdálo. "Venku, pane. Hlídá...ten..perimetr." "Lulu?" "Tady, šéfe!" Vypísklo stvořeníčko, které se rozhodlo zavěsit za opěradlo židle vzhůru nohama a teď na nás ze všech sil šilhalo. To mě donutil si vydechnout aspoň s částečnou úlevou. Nabídl jsem elfce židli, přece tu s námi nebude postávat. Když procházela kolem mě a závan jejího šatu rozvířil vzduch, na okamžik jsem ztuhl a nadechl se pořádně. Tali si mohla všimnout, jak mi krátce, neuroticky, zaškubal lícní sval. Zabiju ho. Tentokrát ho vážně uškrtím... Ale potřásl jsem hlavou a zatlačil hypotetický příšerný a exemplární trest, ze kterého se ten kluzký bastard tentokrát nevymluví, kamsi do pozadí mysli. Priority, priority. Počkal jsem, až se Wyn posadí, usadil se naproti ní a zabručením k sobě přivolal vynervovanou Tali. Zadíval jsem se elfce do očí a...chvíli nevěděl co říct. "Chce vás zabít démonem posedlý pirát a já si nevím rady" by nebyl nejlepší začátek. "Je jen málo elfů, co se v mé přítomnosti cítí lépe, děkuji vám za důvěru, Wyn. Ale...já nejsem žádný mág či mystik, špíš naopak. Jak vám...můžeme pomoci s vašimy sny? O čem... šeptají?" Začít s otázkami a zjistit, o co vlastně jde, to už byl lepší začátek. Vždyť...vědět, to je půlka bitvy. Druhá půlka je násilí. Ale to sem teď nepatří. |
| |
| soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Ronin, Raya. Když se objevím na palubě, čeká na mě překvapení v podobě dalších mrtvých. Řeč vojáků mě moudřejším taky neudělá. zmateně se rozhlédnu a spatřím jen našeho hosta...nebo zajatkyni, záleží jak se na to díváte. Oplatím jí její úsměv. Ten můj je sice vřelý a pžátelský, ale taky lehce unavený. V dálce u lesa se objeví Ronin s Rayou a už takto na dálku je patrné, že něco není v pořádku. Raya je domlácená a její chůze je dosti toporná. Mysleli by jste si, že můj přítel, generál Ronin mi to celé vysvětlí, že řekne něco jako "Ahoj, Alecu, neuvěříš co se stalo.." Ale nééé, místo toho jej zajímají moje zjištění. Na jednu stranu jej chápu, přeci jen, moje poznatky jsou závažné. Na druhou stranu, to může ještě počkat. "Co se tu sakra stalo?" Odpovím na Roninovu otázku otázkou a prohlédnu si Rayu, která vypadá jako po hospodské bitce. Celkem jasně zde byly použity drogy. To mě překvapí. "Ronine..ty jsi ji...jak to?" Zatvářím se zmateně. "Co se stalo? Vysvětlení. Hned!" Dožaduji se odpovědi dřív, než se budeme moci někam pohnout. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro RIP etiketěWyn, Velitel, Strážkyně & kopa zbraníZarazím se nad otázkou, kterou Wyn položí natolik, že strnu uprostřed pohybu, ale naštěstí se ode mě vlastně odpověď nečeká, protože se toho chopí Velitel. Huf. Velitel je naštěstí chytrý za nás na oba, a tak pokračuji v rychlém úklidu za opatrné pomoci měňavky, kterou si hlídám pohledem. Zbraně naskládáme ke zdi na jednu hromadu, aby nezavazely, ačkoliv koberec už zachránit nejde. "Nejsem šlechtična, nemusíš se klanět ani mě zdravit..." zamrkám, tahle slova mě upřímně zmatou. Byla elfka. Všechny elfy jsem musela zdravit, jak se sluší a patří. Uch... Veliteli zaškube ve tváři a já v tu chvíli zpozorním a po jeho vzoru krátce zavětřím. Nos mi párkrát legračně poskočí a zmatek se z mé tváře už nevytratí. Co je špatně? Cítím El, Lulu, Wyn a... Rylla? Ale Rylllanderys byl náš a... Co provedl? Hlavu nakloním přemýšlivě ke straně. No, z těchto úvah mě naštěstí vysvobodí gesto Velitele určené vždy a jen mě, přisoupnu tak k hromadě své dva talony, vytáhnu se rychle na nohy a pár kroky se přemístím k Veliteli. Postavím se za jeho levé rameno, zpoza kterého vyčnívám a zůstanu stát, tentokrát se k jeho nohám neposadím, nejsem si jistá, jestli... By to bylo vhodné? Potřesu hlavou a shrnu si vzápětí pramen rusých vlasů za ucho. Dlouze vydechnu a abych na elfku snad nevhodně nezírala, tak pohledem raději sklouznu k Lulu. Mám víly celkem ráda. Dobře se na nich cvičí postřeh, když se je snažíte chytit... Ne! Soustřeď se! Rozhodnutí elfky plně chápu, taky bych šla raději za Velitelem než Generálem! |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon a jeho zájmy Démon se tvářil chvíli jako boží umučení, jeho nezlomná maska padla a on si bezradně prohrábl vlasy předtím, než se konečně podíval na Bastiena konečně s vřelejším výrazem. Byl celkem podrážděný, zdálo se komplikované být mezi lidmi a to se podepisovalo i na jeho kůži. Démoní anatomie či fungování organismu ti nebyli známy, ale od chvíle, co se vrátil až doteď se zdálo, že nabral na barvě. Už nebyl tak bledý, naopak, vypadal lidštější a mohl se snad podobat kterémukoliv pirátovi. A tak to bylo správně a tak to chtěl. Tak to potřeboval. Pak konečně přistoupil a vzal tě za ramena, prsty přejel po tvé klíční kosti a vzal tě za bradu, sevřel ji a zamračil se. Stále jsi byl pohledný muž, něco ho přitahovalo, ale bylo to zmatení, co cítil. Necítil jako ostatní muži, ale miloval Annu. Necítil jako ostatní muži, ale chtěl být dobrý otcem. Necítil nic, ale nechtěl bojovat, chtěl si jen hrát. “Wynelle mi je ukradená,” začal upřímně a poté tě pustil. “Komu není ukradená je má služebnice. A tou je kněžka a proto bys za ní měl jít, pokud mi chce sloužit. To chci ale nechat na tobě, to není mé rozhodnutí. Kněžka ví více, než já, já spal a spal jsem kvůli ní a Wynelle. Mezi nimi se něco stalo a o tom neví ani slečna Blanchette Graycott.” přiznal upřímně, než ti ruku položil na tvář. Vzal tě za vlasy a zatáhl, aby si tě prohlédl. Pak vlasy pustil a prošel se k živému plotu, na kterém rostly růže, jednu utekl. Sen se stále formoval. “Anebo se u Anny mohu přimluvit.” podíval se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Tajemství Uklidnili se. To bylo dobře, takhle měli být připravení, protože jednou to nebudu já, kdo sem vstoupí, ale mechanický muž. Zatím jsme si mohli dovolit řešit problémy, co se nacházely v našich kruzích, zatím jsem mohla mluvit do dění, zatím jsem byla v králově přízni, ale bylo jen otázkou času, kdy se něco zvrhne a budu v nepřízni. Mé místo bylo velmi nejisté a pokud by se vrátil Ronin, věděla jsem, že budu jen stěží odolávat jeho rozkazům a povelům. Byla jsem vycvičená, byla jsem stejně cvičená, jako Stvůra. S tím rozdílem, že já svého cvičitele nemilovala, s tím rozdílem, že můj pán byl dlouhé míle daleko. Povzdechla jsem si a dovolila si se posadit, sevřela jsem ruce v pěst a pak se podívala na Hideona. První se tvářil naštvaně, všimla jsem si toho a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem se možná měla převléknout, vykoupat… Neměli se rádi? Zavrtěla jsem hlavu, to byl Ryllanderysův problém, jestli skutečně chtěl něco, musel si to vybojovat. “Jde o kněžku. O Slepou kněžku.” řekla jsem nejistě. Sevřela jsem své šaty a podívala se k zemi. “Viděla jsem ji. A nad ní jsem viděla rudé oči. Myslím, že mi neodpustila, že jsem jí ublížila. Že jsem nám ublížila a myslím, že sahá někam, kam by neměla.” přiznala jsem nejistě. “A má Vás ráda, Hideone. Teda, já Vás taky mám ráda, radši, než generála a Meleagrose, ale Vás má jakože opravdu ráda. Byla odmítnuta. Má… Citlivé srdce, můžete s ní mluvit a něco z toho budete mít.” může s ní mluvit, může jí srdce slepit ve slepé a naivní naději. Také jsem potřebovala slepit srdce? |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nové rozkazy Démon Nebráním se, když se mě démon dotkne. Vždyť to jsem přeci celou dobu chtěl. Vypadá nyní daleko lidštěji a i jeho dotek je vřelejší, než tehdy na lodi. V některých okamžicích skoro zapomínám na to, že on není člověk. Neuvažuje jako lidé a lidské emoce jsou mu cizí. Dost možná právě svým výbuchem zloby jsem ho zmátl. Zmateně zamrkám, když mi řekne, že na Wyn mu vlastně nezáleží. Po našem posledním rozhovoru jsem byl přesvědčený, že se mezi nimi stalo něco velmi osobního, kvůli čemu jí chce vidět mrtvou. nyní se však dozvídám, že to není on, kdo jí chce vidět mrtvou. Kněžka, jaká kněžka? "Samozřejmě ti chci sloužit." Vyhrknu bez přemýšlení. Přivřu oči, když mě zatáhne za vlasy. Jeho ruka ale zmizí stejně rychle, jako se objevila. Zmateně se za ním ohlédnu. Kde se tu vzal ten keř? Opět si musím připomenout, že tohle je jen sen. Sen, kterému on vládne. "Chtěl bych se k Anně vrátit. Ale ona mě nepřijme...nemůže, pokud si má udržet své postavení. Tady slova nepomohou. Ať už z jakéhokoliv důvodu, připravil jsem piráty o velkou spoustu peněz. Možná by mě vzali zpátky, ale nejprve bych jim musel tuhle ztrátu vynahradit. Přinést zlato, informace, nebo něco podobně cenného." Zamyšleně na muže před sebou hledím. "Budu rád, když s ní promluvíš, ale nemyslím, že něco zmůžeš. Já půjdu za touhle kněžkou, jestli si to přeješ. Zjistím, co se stalo mezi ní a Wynelle, a pokud bude potřebovat, tak jí pomůžu. Mám ale obavy, jestli se odsud vůbec kdy dostanu. Nenechají mě se tu volně potulovat, i kdyby snad tvoje značka z mého těla zmizela, budu neustále pod dozorem." Opět k démonovi popojdu. "Nechci zůstat sám." V hlase mám nyní naléhavý tón, a v očích strach. Démon je sice daleko, ale díky tomu, že s ním mohu komunikovat, mám alespoň nějakou jistotu. Možná si dokonce udržuji planou naději, že by mě, v případě nutnosti, přišel zachránit. Sám to říkal, může se přemístit kamkoliv si zamane. Mohl by mě odsud vzít pryč. Ta myšlenka je neskutečně příjemná. Představa, že moje pouta zmizí, že už nebudu muset mluvit s protivným kapitánem, nebudu se muset dívat na Stvůru, na zrádného elfa nebo nepřátelské vlkodlaky. Kdyby mi to démon nabídnul, jen těžko bych dokázal odolat. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Historicky první hauiWyn, Tali "Jde o slepou kněžku..." "...rudé oči..." "...sahá, kam by neměla..." Určitá klíčová slova, která Wynelle použila, rozproudila v mé hlavě myšlenkové poochody a ty v zápětí začaly freneticky tahat za rudé vlajky a mačkat pomyslná tlačítka označená "poplach". Znělo to šíleně, ale...dávalo by to smysl. Posednutím jednoho z Athrianových rádců by démon získal značnou výhodu. A pokud kněžka Wynn skutečně nenáviděla tak, jak se říkalo, spojenectví s démonem nebylo tak absurdní, pomstou zaslepená mysl není schopna vnímat věci zcela jasně. A nebo možná... Ale než jsem se stačil v těhle šílených úvahách dostat dál, Vědma hodila do svištítích ozubených kol mé mysli ocelovou traverzu. Metaforicky řečeno. Skoro jsem cítil, jak mi skřípe mozek. Najednou jsem dokonale rozuměl, jak se cítí Tali, když ji vysvětluji něco, čemu nerozumí. ...Haui... Téměř reflexivně jsem naklonil hlavu ke straně, jak i šelma uvnitř vyjádřila ten absolutní a nečekaný zmatek. Krátce jsem zamrkal, potřásl hlavou, jako kdybych si snad chtěl vyklepat vodu z uší a rty se pokusily zformovat nějaká slova. Marně. Nádech, výdech. "Já...ona...cože?" To...nedávalo smysl. Nebo ano? Byly snad v jejím chování náznaky, kterých jsem si nepovšiml? Měl bych si jich všímat? Měl bych toho...využít? Jak? A pokud...pokud je kněžka posedlá, orpavdu se do toho chci míchat? Oh... Khialdirovy koule v Gerulfově tlamě, dneska nemám dobrý den. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hideon v obležení chtivých žen!Velitel, Wyn, Strážkyně a jedno velké HAUISlepá kněžka jde po pravdě mimo mě, naslouchám tak sice hovoru mezi Wynelle a Velitelem, avšak stejně jako při jeho předchozím rozhovoru, který se v této pracovně udál před nějakou tou hodinou, nejsem duchem příliš přítomna. Na to je má mysl příliš roztěkaná, abych držela pozornost u zpěvavé nothijštiny. Jenže... Zamrkám. Velitel se nejdříve jen napne, jak přemýšlí nad slovy elfky, to mě donutí přeci jen zpozornět. "... Vás má jakože opravdu ráda... Citlivé srdce... Něco z toho budete mít..." V hlavě si skládám jednotlivá slova, která když do sebe zapadnou... "Haui?" vylétne ze mě, když se neuhlídám a spadne mi brada. Pohledem zatěkám mezi rusovlasou elfkou, ze které přímo čpí nejistota, úzkost a strach a Velitelem, který... Který... Aniž bych si to uvědomovala, dlaň mi padne na jeho rameno, do kterého zatnu nejen prsty, ale i špičky drápů. Už od lady Daeynore jsem věděla, že Velitel je... To... Tamto... U vícero elfek, ale... Veškeré tyto rozpačité pocity bez varování ve stejnou chvíli smete ta horká tepající vlna nevole a jistého podráždění, se kterým drnčivý hlas v mé hlavě zavrčí ta jediná slova, se kterými stisk jen zesílím. "Můj Velitel." Až mě to samotnou... Překvapí? Uch... Já... Ve stejnou chvíli se zastydím tak moc, že rychle sklopím hlavu a lehce zrudnu. Na tohle nemám právo. Vím to. "Co z toho... Mít?" přeci jen neudržím jazyk za zuby a vyhrknu tu jednu jedinou palčivou otázku drmolivou viralštinou. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon “Když se ale vrátím k tomu, že jsi loď opustil a nebylo to kvůli Isy, ale kvůli muži, který je teď navíc pryč… Víš, jak to vypadá, je pravda, že musíš donést teď Anně nějakou cenu útěchy, s její posedlostí s draky teď, potom, co jednoho viděla by to bylo jasné, ale drak se nedá chytit. To bys musel vzít dráče, ale to by zemřelo bez matky, loď by ho stresovala.” pokrčil rameny. “Promluvím s ní, ale neslibuji nic. Co ale slibuji je to, že Kněžka by tě přijala. Je slepá, ta se dá poznat.” mávl rukou a pak se úplně odtáhl a podíval se na značku. “Lhal jsem, značka ti nezmizí.” přiznal nakonec. “Líbil ses mi v té lodi, tak jsem trochu lhal. Snad se milá divoženka nezblázní.” protočil oči. “Ale zbytek je už na tobě, informace máš… Teď se s nimi musíš popasovat a vzhledem k tomu, že značku máš, můžeš mě kdykoliv zavolat. Teď bych se ale rád vypařil, čeká hraní na schovku s mou dcerou. Jak já to miluji!” zasmál se pobaveně. Démoni si přirozeně rádi hráli a než by se cokoliv dalo řešit, démon už mířil k mlze, která ohraničovala snovou realitu. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Lhář Démon Trochu zkroušeně pokývu hlavou. Na krátký okamžik jsem doufal, že by mě odsud démon mohl dostat hned teď. Tahle naděje se rozplyne. Pokud si přeje, abych si promluvil s kněžkou, udělám to, i když sám si od toho příliš neslibuji. Uklidňuje mě alespoň myšlenka na to, že si démon promluví s Annou. Nevesele se zasměju, když mi démon řekne, že mi lhal. Něco mi říkalo, že s jeho značkou to nebude tak jednoduché. I tohle ale způsobí, že se cítím lépe.Pokud ho budu moci kdykoliv kontaktovat, mohl bych třeba Annu varovat i před blížícím se útokem, nebo nebezpečím. "Řekni prosím Isy, že mi chybí." Zavolám za mužem, který se mi postupně ztrácí z dohledu. Nakonec zůstanu ve snu sám. Ještě chvíli hledím na růžový keř, a poté zavřu oči. Když je otevřu, jsem opět v cele. Po démonovi není ani stopy. Rychle zkontroluji černá znamení na zápěstí a ulehčeně vydechnu. Nezbývá, než čekat. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Pozvání "Tebe to opravdu hodně vzalo," bratrsky tě poplácá po rameni, "ale víš jak to chodí. Ani vysoká funkce není záruka toho, že nebude blbec a nás neplatí dost na to abychom se tímhle zabývali. Pusť to z hlavy a užívej si toho, že jsi zase jednoho prevíta dostala. Jsi na tom mnohem lépe než já. Moje pátrání je zase ve slepé uličce," postěžuje si. Všichni vědí co má Northcott za případ a rozhodně to není nic co by se mu dalo závidět. Tvorové z Aivaicy, které chytíte, dokonce i někteří Zlomení se prostě čas od času ztratí. Ze začátku to vypadalo, že třeba uprchli z vězení, ale postupně vyšla najevo mnohem horší pravda. Někdo s nimi obchoduje. Falšují se dokumenty, ztrácí se spisy a tak dál. Jistá odhalení proběhla, ale vždy šlo o pouhé dílčí úspěchy a malé ryby. Na pořádný zátah se stále čeká. Tvůj kolega má na starosti rozbít tuhle síť, ale nedaří se mu to rozplést a už to začíná trvat příliš dlouho. "Nechceš pak zajít na skleničku? Spláchnout tu pachuť z jazyka?" navrhne. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Matení šelem Zamrkala jsem na oba když jsem viděla jejich výrazy. Cítila jsem se jak v psinci, ani jeden mi nerozuměl, ale oba byli roztomilí a zdáli se jako zvířata. Nechápala jsem to a snad jsem se ani nesnažila to chápat, jen jsem prostě chtěla sdělit to, co jsem musela sdělit. Promnula jsem si kořen nosu. Sama jsem nevěděla, jen jsem chtěla pomoci a jen jsem chtěla naznačit, že vím, že milovaná Kněžka již není tak nevinná, jak se tváří. Zvedla jsem se a frustrovaně mávla rukama, než jsem zamrkala na oba a pokrčila rameny. Co jsem jim na to mohla říct? “Nevím.” odpověděla jsem nakonec, než jsem dala ruce v bok. “Vím jen, že Kněžka je mocný hráč. Pokud má styky s “bohy”, mohlo by vám to pomoci a myslím, že máte Hideone u jejího srdce větší šanci, než generál Dalyor. Je snadno zmanipulovatelná, chce lásku. Proto mě to napadlo, myslím, že ví věci, které by se hodily vědět. Protože všechna tajemství si schovává a zamyká je.” dokončila jsem. Nebo jsem snad byla jen paranoidní? |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Zásady versus pragmatičnoWyn, Tali a spol. Zíral jsem na Wyn, která frustrovaně mávala rukama a naslouchal jejím nejistým slovům. A čím víc mluvila, tím víc jsem cítil rodící se bolest hlavy, těsně za očima. Takže Kněžka mi může pomoci, ale zároveň je možná spolčená s démonem? A já, ze všech lidí v tomhle městě, mám jít, předstírat náklonnost, kterou necítím - upřímně, ta ženská mě děsí - a zjistit, co ví... Pomalu jsem pohnul čelistí ze strany na stranu, až to tiše křuplo. "Manipulovat s emocemi duševně raněné ženy..." Obočí se mi srazilo nad kořenem ostrého nosu, "nelíbí se mi to, Wynelle. Je to...špatné..." Potřásl jsem hlavou a zavřel oči. Ostatně, napadlo mě poněkud zahořkle, kdo jiný by o tom měl vědět víc, než vy sama. Pomalu jsem si prsty promnul obličej a obočí, než jsem dlouze vydechl a pokračoval: "Ale máte pravdu v tom, že bych s ní měl promluvit, pokud něco ví. Musíme být připravení," otevřel jsem oči a zadíval se přímo na vědmu, upřeným, intenzivním pohledem. "Muž, kterého přivezl na své lodi kapitán Koos, Bastien..." Odmlčel jsem se, zaváhal, zaskřípal zuby, "je nebezpečný. Pro vás. Je...služebníkem...bytosti, která je zmámá pouze jako Démon. Je možné, že to jeho jste viděla ve svých vizích. Tato bytost poznačila Bastiena jakousi neznámou černou magií, s jediným účelem - zabít vás, Wyn. Jste v nebezpečí," vrátil jsem se k věcem, které jsem věděl, k faktům. "Bastien sám tvrdí, že to není jeho úmyslem. Ale já mu nevěřím. Ne, dokud to nedokáže. Musíte být opatrná. Žádám vás, kvuli sobě, kvuli vám...a kvuli vaši sestře, buďte opatrná, zejména pokud je do toho zapletená i Kněžka." Učinil jsem začátek pohybu, jako kdybych chtěl Wyn chytit za rameno nebo ruku, jako s Tali, když jsme se navzájem ujišťovali a dodávali si klid, ale rozmylslel jsem si to. Kdo ví, jak by elfka zareagovala. Naléhavost v mém hlase však byla patrná. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Mlčeti zlatoWynelle, Velitel, StrážkyněOdpovědi na tu hloupou otázku, která vůbec neměla opustit mé rty se nedočkám nebo ji jen nepochopím? Nevím. Ale... Velitel... Kněžka... Hau. Velitel s elfkou ovšem pokračují v tom vážném rozhovoru a já si v tu chvíli uvědomím, že Velitele držím za rameno, že chybělo jen málo, aby drápy prošly látkou haleny i kůží. Snad si toho ani nevšiml - měla bych být ráda? Uch. Rychle stisk prstů povolím a neposlušnou ruku stáhnu zpátky k sobě a sama od Velitele ustoupím o krok, abych nestála ta blízko. Nehodí se to. Na co jsem myslela? Nemyslela, to je ten problém. Hloupá a ještě se neumí chovat. Ostře se nadechnu a vzápětí se zarazím. Moc nahlas! Zatěkám očima mezi Velitelovým týlem a Wynelle, co se mu snaží vysvětlit, co po něm vlastně chce, aby se na oplátku dozvěděla, co se stalo. Tedy, jejich hovor vnímám jen napůl, po chvíli se stejně přistihnu, že sice vnímám spíše jen intonaci jejich hlasů, zatímco samotný význam slov je jen nepotřebným doplňkem. Vydechnu tentokrát sotva slyšitelně, zatímco ruce založím za zády, kde se za něj chytím. Mírně sklopím hlavu, lehce se rozkročím. Takhle bych měla stát. Pohledem nakrátko zabloudím i k El, ačkoliv sama ani nevím proč a pak... Pak přijde na řeč to nepříjemné téma, co dělá Veliteli takové starosti. Skloním hlavu ještě o něco více a do tváře mi mimoděk vklouzne ten prázdný nepřítomný výraz, který se v ní usadí a již nezmizí ba dokonce se už ani nepohnu, jen ukázněně stojím. Zvyk je železná košile. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Na komisařství "Zajímavé," pronese naprosto neutrálním tónem vrchní inspektor. Možná to tak nevypadá, ale věnuje pozornost každému slovu které vyslovíš a nejspíš si to také všechno pamatuje. Na tenhle post se jen tak nějaký hlupák nedostane a i když se tak může tvářit, tak rozhodně mu to pálí. "Nějaké zprávy o tom lazaretu se mi donesly. Byl jste pak prohlédnut znovu osobním lékařem? Možná, že tohle je souvislost, kterou hledáme a i kdyby ne, tak opatrnosti není nikdy dost. Mohly se vám do těla dostat podivné látky, které se zatím nemusí projevovat, ale jednou..." nedokončí svou myšlenku a nejspíš to ani není potřeba. Je jasné kam se jeho idea ubírá. Jsou jedy, které nepůsobí ihned. Tělo může přijmout jenom část a později druhou a pak teprve to začne účinkovat. Klidně tohle mohl být pokus o atentát. Minimálně v případě policie je potřeba vzít v potaz každou eventualitu ať je jak chce pravděpodobná. |
| |
| soukromá zpráva od Theia li Teŕrlach (VR) pro Zavadím o Northcotta pohledem, když mě poplácá po rameni a potřesu hlavou až se mi zlatavé vlny rozsypou kolem tváře. "Možná, trochu," připustím ačkoliv více k tomu už nedodávám. Vzalo mě to? Ano, více než jsem ochotná přiznat, všechny tyhle věci ohledně Senátorů... Ale nesmělo to být osobní. Nikdy to nesmělo být osobní, já nemohla být osobní a přesto jsem při jednání s Galdenem málem ujela. Nebo to nebylo málem? Frustrovaně zamručím. "Jo, to je na hovno," zhodnotím situaci svého kolegy. Ze začátku to znělo jako zajímavý případ, něco na čem se mohl šťastlivec, co to dostane vyšvihnout před vedením, ale... No, nakonec byli všichni rádi, že si toho černého petra nevytáhli. Včetně mě. Tohle až příliš smrdělo zanášením ze strany Policie a dalších státních činitelů - to byl vždy problém. "Šlapou kvůli tomu po tobě hodně?" Nad jeho nabídkou se krátce zamyslím. Neměla bych. Měla bych slušně odmítnout a... Kašlat na to. "To vlastně nezní vůbec jako špatný nápad." |
| |
| soukromá zpráva od Eglas pro Kontakt Dobře, má pravdu. Hledám svého otce. Mračím se na stromy před sebou. Bedlivě naslouchám všem slovům a zvukům, které ke mně doléhají. Dávám si čas na to, abych strávil všechny další informace. Moje mlčení se možná může zdát až příliš dlouhé. Každopádně přese vše, co se děje, stále nezdrhám. „Ano, může…,“ odpovím po dlouhé odmlce na tu otázku. Zhluboka se nadechnu. Dopřeji tomu pár krátkých okamžiků. „Nebo…,“ začnu opatrně s jasně patrným zaváháním v hlase. Ne ale proto, že bych chtěl svůj souhlas odvolat. Moje nedůvěra k nim sice není o nic menší, nicméně stále na mě neútočí… Mohl bych se pokusit být vstřícnější, zkusit se s tím seznámením popasovat s trochou hrdosti... „Půjdu za vámi,“ odhodlám se k zásadnímu kroku. Tohle užovky obvykle nedělají, jít nebezpečí vstříc. Jenže u toho stromu tvrdnu už fakt dlouho a myšlenka, že se přiblíží a obklopí mě u něj ve výsledku všichni, se mi nezamlouvá o nic více. Pomalu se postavím na nohy, vykouknu. Stále se držím u kmenu, který mi poskytuje důležitou oporu pro případ, kdybych se za ním přeci jen potřeboval opět skrýt. Prohlížím si ostatní s nedůvěřivě přimhouřenýma očima. „Hm…,“ hlesnu. A co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Senátor se dožaduje odpovědí Raya, Alec "Nestalo se nic zvláštního pouze to, že jsme byli napadeni," odpovím zcela klidně senátorovi. Byla tu krize, ale byla zažehnána. Raya je zpátky a můžeme pokračovat v tom proč tu jsme. "Byla to nějaká potvora z lesa, ale je po ní. Stálo to život několik vojáků což je smutné, ale takový je jejich úděl," pokrčím nad tím rameny. Vojáci umírají s tím se musí počítat nejsme tu na pikniku. Všude kolem nás je nepřítel a proto je potřeba nepolevit v ostražitosti. "Proto bych s tím rád pohnul ať odsud můžeme zmizet dřív než se objeví nějaká další bestie. Máš tedy všechno co potřebuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro “Ona není duševně raněná, ona je zlá. Opravdu zlá a nebezpečná, jestli ji láska k někomu držela jen na uzdě, bylo to dobře. Je to manipulace, když ta žena touží po tom, aby jí muž vládl?” zamrkala jsem. Otázka byla upřímná, nevěděla jsem jsem, jak to kněžka měla, ale bylo pravdou, že jsem proti ní dokázala být dostatečně zaujatá. “Já už nevidím, co je dobré, kapitáne Hideone. Je to těžké, ale přála jsem si, abyste to věděl.” přiznala jsem jen nejistě, než jsem se nadechla k dalšímu povídání. “O něm vím. Dokonce mám nějaké tušení o démonovi, ale nebojím se. Myslím si, že odpovědi dostaneme brzy, já jen vím, že Rhys a Bastien… Mají propletené osudy. Nevím jak moc, nevím, proč jsem je viděla ve svých vizích, ale jejich osudy jsou propletené. Teď si ale nejsem jistá, jestli to je dobře anebo špatně, možná bych si měla promluvit s Rhysem.” přiznala jsem. “A ostatně, také bych mu nevěřila.” dodala jsem nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Žádnej stresTali, Wynn Opřel jsem se lokty o stůl a prsty so pomalu promnul spánky a vzápětí i čelist. V hlavě za očima mi nepříjemně tepalo a mám ten pocit, že se mi čelist pokoušela s téměř neznatelným křupnutím posunout. Ale to byl nesmysl, to se jen moje tělo fyzicky neschopné přeměny a moje instintky, které se ve stresu uchylovaly ke zvířecí povaze, nedokázaly dohodnout. Hah. Fantómová transformace. "Takže, abychom si to shrnuli. Kněžka je skrz naskrz nebezpečná a zkažená žena, navíc podpořená démonickou mocí. A vy po mě chcete, abych se stal jejím milencem a podmanil si jí. Říkám to správně?" Nechtěl jsem na Wynelle být zlý či uštěpačný, ale ta situace byla tak absurdní, že jsem tenhle suchý sarkasmus použil jako metodu obrany vlastní příčetnosti. Navíc, dalo se spoléhat na to, co Wynelle říká? Její pohled svět byl pokřivený a zcela...jiný, z jejích nonšalantních slov o touze být ovládáná a potřebě někomu vládnout to jasně vyznívalo. Za což ale...nemohla. Nebylo to její vinou. V duchu jsem si sám sobě dal pohlavek. "Omlouvám se. Měl jsem...měli jsme opravdu těžký den..." Odmličel jsem se, zavřel oči a zhluboka se nadechl, abych uklidnil vířící emoce. Kde je sakra Zev s generálem? "Můžete mi o tom démonovi říct něco bližšího? Nechci tápat ve tmě, mám li konat nějaká rozhodnutí, ať už budou jakákoli..." Fakta. Drž se faktů, Hideone. Ty jsou důležité. Ne emoce. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hideon, vládce ženVelitel, Wyn a StrážkyněVelitelova pracovna Rozhovor mezi elfkou a Velitelem brouzdá kalnými vodami, ze kterých zkrátka nemám dobrý pocit, ačkoliv se to může zdát sobecké a zbytečné. "Je to manipulace, když ta žena touží po tom, aby jí muž vládl?" Svaly na krku se napnou, jak v tu chvíli semknu čelisti pevně k sobě - s takovou urputností a silou až zuby o sebe tiše zaskřípou. Nemám zdání, co je to ta manipulace, avšak ta slova se mi nelíbí. Něčemu ve měn se nelíbí, tomu, co kolem sebe chňapá zuby a moc dobře si pamatuje, jaké to je, když muž vládne, když rozkazuje a podmaňuje si. Když bič rve kůži z masa jako připomínka toho, že rozkazy se musí poslouchat, a že neposlušná hloupá čubka si zaslouží trest, aby to pochopila. Kaskáda vzpomínek projede mojí myslí jako rozžhavený pohrabáč, mimoděk trhnu hlavou a vydechnu skrze zaťaté zuby. Někdy ve mně ty útržky vyvolávají úzkost. Jindy zlost. Ten rudý vztek. Přichází nepozvány a odchází v pevném sevření Velitelových rukou. "A vy po mně chcete, abych se stal jejím milencem a podmanil si ji." Hlavu mám sice stále napůl sklopenou, avšak oči v tu chvíli rozevřené dokořán. Takže to byla pravda? K tomuhle jej elfka nabádala? Tohle bylo to, co mu radila? ... "Daeye! Takhle jsem tě to přeci neučila... Víš, kdo to byl? To byl kapitán Hideon, co si teď o mě asi bude myslet!" spustila Paní rozzlobeně, zatímco sledovala záda Vlčího muže, který se nám vzdaloval. Dech měla lehce zrychlený, srdce jí bušilo nezvykle rychle, když i ona lítostivě sledovala jeho odchod. "A jak se po tobě díval, ani mi nepochválil... Šaty!..." dodala vzápětí a něco v jejím výraze i tónu hlasu se změnilo. Osten žárlivosti zabarvil slova do výtky, do toho obvinění, že jsem se provinila tím nejhorším. Vzala jsem Paní něco, co chtěla pro sebe. "Možná to pro dnešek stačilo. Řeknu Vamirovi, aby tě odvedl, když se neumíš chovat," světlovlasá elfka se zamračila a já zamrkala. Co jsem provedla? Nechtěla jsem... Zpátky! Nechtěla jsem tam zpátky, já... Bezděky jsem sáhla po té sladké cukrové kouli, dříve než mě odsud... Na povrch neklidné mysli vyplave další vzpomínka a zanechá ve mně hořkoslané pocity. Tehdy jsem si neuvědomovala, co se vlastně stalo, dnes již o něco více. Dnes... Udělá to Velitel? Půjde... Za elfí kněžkou? Není to žárlivost, co v tu chvíli cítím, je to strach. Strach, že mě za ni vymění. Že ona bude chtít, aby mě vyměnil. Aniž bych si to uvědomila, vycením zuby, pokračující rozhovor stáčející se zpátky k démonovi v tu chvíli ani nevnímám, když tichounce frustrovaně zavrčím, jak se ve mne zvedme ta vlna emocí, se kterými sama nevím, co dělat. Je to sotva slyšitelný nepříjemný zvuk, co opustí mé rty, okořeněný tím slepým vztekem a rozhořčením, co skrze mé hrdlo probublal. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Kněžka Hideon, Wynelle, Stvůra “Ne, ne, to jsem nemyslela,” zakňučela jsem nešťastně. Na celou tu věc jsem se dívala jinak a nechtěla jsem být za tu zlou, ale zjevně… Jsem nemohla jinak, něco mi hlavě říkalo, že když kněžka bude mít na koho myslet, že na tom budu i já lépe a myslela jsem si, že kdyby to zůstalo jen na přátelské úrovni, že se nikomu nic nestane… Snad roky by se neodvážila se přiznat Hideonovi a kdyby pak zestárl, možná by jí všechno přešlo a skutečně by sloužila jen bohu. Zavrtěla jsem hlavou a pak se podívala jinam, než jsem se podívala zpátky na Hideona. Samozřejmě jsem si všimla toho, jak z toho dívka byla vyděšená. Milovala ho? “Ne, myslela jsem jen s ní promluvit… Nechci rozhodovat o tom, s kým spíte, ovšem, kdyby vás přitahovala, tak si dělejte co chcete.” řekla jsem jen frustrovaně. “Jen vím, že není v dobrém stavu a některé ženy… Se prostě rády svěřují mužům. A myslím, že ona k těm ženám patří, nic jiného po vás nechci, jen s ní promluvit. Žádné návrhy, žádný sex, jen… Pokud s ní promluvíte, možná se dozvíte něco, co vám pomůže.” dokončila jsem nakonec. Bylo to tak správně? Nebo jsem vypadala jako manipulující mrcha? Pak jsem se znovu zamyslela a zavrtěla hlavou. “Sama o něm moc nevím. Ale pokud najdeme můj deník, možná se něco dozvíme. Prošla jsem amnézií a nemám ponětí, kde by mohl být, jen vím, že jsem nějaký takový záznam měla… Už jsem ho hledala. Nemohla jsem ho najít.” odpověděla jsem jenom. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Hideon, vládce sám sebeZmatek, strach a postupné nervové hroucení obou žen plnilo vzduch v místnosti pachy, které zrovna nenapomáhaly mému vnitřnímu klidu. I Eleanor zjevně vycítila, že je jí zapotřebí a s lehkým zavířením magie zmizela směrem dolů, v podobně huňaté kočky, která se stulila vystresované vědmě na klíně a začala příst. Já jsem se zaklonil v židli a tváří se lehce otřel Tali o paži, společně s tichým mručivým zvukem, který měl vyvolávat klid a bezpečí. Vím, že když jsem jí blízko, pomáhá jí to uvolnit se. Abych trochu uvolnil situaci i pro Wyn, lehce jsem se na elfku usmál, i když to byl unavený a na okrajích trochu napjatý úsměv, když řekla, že mi nechce diktovat mé touhy. "Inu, to vás ihned dělá mnohem moudřejší a lepší osobu, než všechny mé bývalé dozorce dohromady," přiznal jsem, mnohem bezstarostněji, než jak by ze slov mohlo vyplývat. Viralští doktoři a jejich dozorci, kteří mě měli ve své laskavé péči, velice pečlivě hlídali a regulovali, s kým se stýkám. Vybírali to na základě jakéhosi záhadného kódu, založého na mých čichových vjemech a mé instktivní reakci. A s vybranými ženami jsem pak musel...no, obrázek si jistě udělat dokážeme všichni. Některé dívky tam byly zcela dobrovolně. Jiné...ne tak docela. Pamatuju si ten děs, který z nich sálal, když jsem byl den či dva před úplňkem...vypuštěn. Potřásl jsem hlavou a zpěžka polkl, snažíc se zahnat temné vzpomínky pryč, zpátky do pozadí mysli. Soustřeď se, Hideone. Sebekontrola. Vláda nad sebou samým. Uspořádané, jasné myšlenky, jedna za druhou, jedna...za druhou. "Deník?" Zeptal jsem se, když jsem se zase plně kontroloval a můj hlas zněl jen trochu jako šmirglpapír v krku. "Byl to deník, který jste psala ještě před svým únosem? Ve vašem domě? A nebo jste ho měla u sebe? Dokážete si vzpomenout, Wyn?" Snažil jsem se znít klidně a uvolněně a naléhat pokud možno co nejméně. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro ... jako na terapii...Velitel, Wynelle, StrážkyněVelitelova pracovna Ten rozhovor mi skutečně není příliš příjemný, ačkoliv do toho nemám, co mluvit, na můj názor se nikdo neptá a přec ho jedna má část chce dát dost důrazně najevo. Velitel se zakloní, avšak sotva mě jeho pichlavé vousy zašimrají i přes rukáv svetru na paži, tak namísto spokojeného zapředení, které by doplnilo to tiché zamručení, škubnu sebou, byť zuby schovám vychovaně zpátky za rty. Nerada, velmi nerada, ale udělám to v té pudové reakci na dotek. Velitelova reakce ve mně vyvolá další směsici protichůdných pocitů, prostá slova, která za sebou skrývají mnohem více než je na první pohled znát. "... než všechny mé bývalé dozorce dohromady..." Mé čelisti se i přes zaťaté zuby pohnou ze strany na stranu a nenaložený zvuk, který v tu chvíli vydám zní jako když chroupáte železné střepiny. Velitel o tom nikdy moc nemluvil, ne vědomě, avšak já za poslední rok byla svědkem většiny nočních můr, které ho rdousily ve spánku i těch denních, které z něj v úplňkové horečce mluvily. Občas křičel, někdy drmolil ze spánku, mumlal útržky vět, co začaly dávat smysl až po několika měsících. Upírám pro ti chvíli pohled na Velitelův zátylek a cítím z něj sbírající se napětí, které po chvíli začne zase povolovat. Chrroup, chrrroup. Snad ani nevěděl, jak jsem ho za to... Obdivovala. Zažil strašlivé věci, a přesto... Přesto to zvládl. Byl tak silný, i přes to všechno... Se vždy snažil být silný. Pro sebe, pro mě, pro všechny, kteří to potřebovali. Já nic z toho nedokázala. Byla jsem rozbitá, slepená a spravená, ale přesto jsem se až nepříjemně často ocitala v situacích, kdy se mi zbytky vlastního já doslova rozpadaly pod rukama a zůstávala jen... Stvůra. Pohledem, ve kterém se mísí ublíženost, zlost i zmatek, jak jedna myšlenka zběsile střídá třetí, vrací se k druhé a míchá s pátou, zalétnu k elfce, které na klíně vrní měňavka a snad i vypadám, že se v tu chvíli chystám něco říci, ale nakonec se s kousnutím do rtu ošiju a rychle pohled zase sklopím jako by mi došla odvaha. Další frustrované zabublání, se kterým se mimoděk poškrábu na svědící kůži pod obojkem kolem krku. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Na komisařství"Když to říkáte." pokrčím rameny na prohlášení zajímavé. To je totiž jedno z těch slov, co můžou znamenat milion věcí a nebo vůbec nic. Já na něj vybalím, že někdo plánuje stání převrat a konspiruje s cizími agenty a on na to řekne jen zajímavé. Vážně? povzdechnu si v duchu. Chladně se na něj zadívám a znovu si povzdechnu. "Ano, máte pravdu ráno jsem plánoval jít za svým lékařem, přeci jen jsem necítil nutnost jej budit po půlnoci jen proto, aby mi zkontroloval obvazy." odpovím unaveně a naznačím tak komisaři v jakou hodinu se to vlastně bavíme. "Je to všechno?" zeptám se a dám na sobě znát mírnou netrpělivost. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Hrdost Démon se potěšeně usmál, když se had rozhodl rozhýbat. Nepotkával se s lidem užovek často a byl přirozeně natěšený a nadšený na to, až více mladíka pozná. Byl nadšený, protože mohl své malé princezně představit prince z pohádky. A kdo ví? Třeba to byl skutečný princ, třeba to byl syn nějakého užovčího krále! Znovu se usmál, tentokrát ale něžně a podíval se na svou dceru, klekl si k ní a vzal ji opatrně za ramínka, aby se hrdě nadmul. “Jsem rád, že budeš mít kamaráda. Tedy doufám, určitě je stejně jedinečný jako ty. A chtěl jsem ti říct… Už neodejdu, uvědomil jsem si, že jsi jedinečná osoba, kterou nechci opustit stejně jako tvá maminka a mám tě rád.” prohlásil vesele, než se postavil a zamířil pomalu k lodi. Teprve pár desítek metrů od lodi se otočil na užovku a mávl. “Půjdeš s námi i na loď? Kapitánka by určitě věděla, jak ti pomoct!” řekl a neskrýval to, s jakou upřímností to myslel. Nechtěl ubližovat. "Máš mé slovo, že ti nebude ublíženo a já svá slova držím!" |
| |
| soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Raya, Ronin Roninovo hlášení o situaci je více než strohé. "T-to je hrozné." Odpovím mu a myslím tím jak úmrtí oněch vojáků, tak Roninův přístup k celé věci. Ztěžka si povzdechnu, rukou si prohrábnu hlavu, kterou lehce zavrtím. Přitom zavřu oči. Můj přítel je vážně ztracený případ. Na druhou stranu jeho postoj chápu. Je velitel a napadl jej nepřítel. V tomto případě nějaká Bestie. To se stává a když k tomu dojde, je jisté, že vzniknou ztáty. Pokud by se Ronin jako velitel zabýval každým, kdo položil život za vlast, svobodu a maminčin jablečný koláč, tak by to asi psychicky neunesl, což si obzvláště v boji nemůže dovolit, protože pak by mohlo umřít víc lidí. "Alespoň by jsi mohl být trochu specifičtější.." Dodám se skeptickým pohledem a tonem hlasu, který napovídá, že jeho postoj akceptuji, ale chci mít v tomhle poslední slovo. Tak nějak mi přijde, že i já jsem ztracený případ. "No nic, Raya potřebuje ošetřit. Je vidět, že se k tomu hodně máš, tak mi dovol ať se toho ujmu. Během toho sfoukeneme i debriefing ohledně mých poznatků. Nejlepší bude, když využijeme kapitánovu kajutu." Rozhodnu. Nechám tam poslat nějaké obvazy, dezinfekci a vůbec věci nutné pro ošetření Smrtonoščiných ran. A než si začnete myslet něco nepřístojného, ne, není to ten moment, kdy se budu dotýkat jejích intimních partií, přičemž se ona bude červenat a potlačovat vzlyky a pak se náhodou jeden druhému zadíváme zhluboka do očí a přeskočí mezi námi spalující jiskra vášně, nebo podobná blbost. Nejsme v laciném eroge. Postě ji jen ošetřím, jako když vám mamka ošetří bebino. Ne, spíš jako když starší bratr ošetřuje mladší sestřičku, která si hrála na hřišti a udělal si bebí. No..v tomhle případě je myšleno tím "hraním na hřišti" spíš "bitka s šileně velkou a nebezpečnou potvorou", ale asi chápete pointu. Jakmile jsme všichni v kapitánově kajutě, začnu se věnovat Raye a přitom mluvím na Ronina. "Tak předně, zjistil jsem, že se někdo snažil odstat do kapitánova trezoru. Neúspěšně. Vzhledem k tomu, kde jsme ji našli, neřekl ti náš milý host náhodou, jestli tu na něco nešahala?" Začnu věcným tonem, přičemž dezinfikuji jedno ze zranění na Raye. "Promiň, teď to trochu štípne.." Dobrácky ji varuji a pokračuji v hlášení. "Motory jsou strašně poničené, nicméně nevypadá to, že by hrozilo riziko výbuchu, nebo náhlého vznícení. Ze strojovny jsou jedna velká jatka. Pár strojníků zemřelo při nárazu, ale většinu zmasakrovali neznámí útočníci. Zaznamenal jsem sečné a bodné rány. Útočníci byli nejspíše ozbrojeni meči a noži. Nechal sjem poslat pro technika a fotoaparát, aby bylo vše náležitě zdokumentováno pro Senát. Tedy spíš výbor, který se tímto asi bude zabývat." Odmlčím se, protože vzpomínka na strojovnu není zrovna něco,co by mě nechávalo netečným. "Rayo, kdyby jsi natáhla ruku, abych ti ji mohl zavázat." Zeptám se jí, ale je mi jasné, že to Ronin musí dát příkaz. Začnu obvazovat Rayino zranění na ruce. "Motory byly sabotovány někým, kdo přesně věděl co dělá. Myslím tím, byly poškozeny na velmi specifickém místě a velmi specifickým způsobem. Ten kdo je poškodil měl rozhodně dobré technické vzdělání." Pokračuji, zatímco se věnuji ošetřování. Vážně by mě zajímalo, co to bylo za boj, že je Raya tak domlácená. V tomhle lese by přeci nemělo žít nic, co by ji mohlo ohrozit? Nabízejí se mi dvě vysvětlení. Buď při tom souboji byla Raya extrémně nešikovná, nebo se stalo něco, co mi Ronin neřekl. "Tak mě napadá...před chvílí jsi říkal, že elfka ti tvrdila, že se sabotáží nemá nic společného. Vysvětlila ti jak došla k takovému závěru, když já jsem to zjistil teprve před chvílí?" Zeptám se a zároveň skončím s ošetřováním Smrtonošky. "Díky za trpělivost Rayo, jsme hotovi. Prosím, příště na sebe dávej větší pozor." Usměji se na ni. Já vím, neměl bych se k ní chovat jako k člověku, ale mě to prostě nedá. Jsem holt slušně vychovaný a hodný kluk, mno. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Vážné zprávy Raya, Alec Vyslechnu si Alecova zjištění a přitom ho nechám starat se o Rayu. Když mu to dělá dobře a pomáhá mu to v soustředění proč ne. Popravdě to není příliš nutné, protože se léčí dobře a několikrát byla zraněná o mnoho vážněji než je teď. "Ještě nebyl čas jí vyslechnout. Chvilku poté se objevil wendigo,a le rozhodně se jí na to zeptám. Z toho mála co vím, tak možná mluvila s několika vojáky kteří ještě v tu dobu žili. Proto o tom mohla vědět," zamyšleně si promnu bradu. To co zjistil senátor je skutečně vážné. Možná, že to nařčení, že tu máme špeha je pravdivé. Mohl se někdo dostat k plánům? Tohle bude chtít opravdu hodně vyšetřování, ale naštěstí vím kde začít. "Rayo," otočím se ke své zlomené, "dokážš tu ženu omámit natolik aby nám řekla všechno co vím a nedokázala zalhat?" |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Alec Následuji generála, i senátora, do kapitánovy kajuty. Jsem z Alecovi péče trochu nesvá, ale Ronin neprotestuje a tak si nechám vyčistit a ovázat rány. Můj pocit provinění se přitom ještě prohlubuje. Byla jsem neposlušná a nezasloužím si, aby o mě někdo takhle pečoval. Rozhovor obou mužů vnímám jen tak napůl. Chápat souvislosti a dělat si vlastní úsudky, to není v mém popisu práce. Já jen poslouchám, a ani v tom teď nejsem moc dobrá. Můj nesoustředěný výraz se však rozplyne v okamžiku, kdy Ronin promluví přímo na mě. V očích se mi na okamžik dokonce objeví nadšení. Generál pro mě má úkol! Mám šanci všechno napravit a dokázat mu svou loajalitu. "Samozřejmě! Ano, pane." Nejraději bych hned vyskočila a dala se do práce, ale ovládnu se. Čekám, dokud Alec neskončí, dokud mě Ronin neuvolní, dokud mě nevypustí na tu uvězněnou ženu. Zazpívám jí, a potom bude na ní, aby zpívala. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro Tváří v tvář novinkám Eglas, Annabelle, démon "Páni! Ty jsi nádherný!" pronesu okouzleně, když se náš nový známý objeví v našich zorných polích. Oči mám roztažené v úžasu a na tváři potěšený úsměv. Emoce se mi zrcadlí v obličeji naprosto věrohodně, v tomhle jsem ještě pořád normální holka. "Teda pardon. Vaše výsosti," opravím se rychle a omluvně. Ihned se ukloním. Připomíná to nejspíš trochu víc úklonu po nějakém vystoupení, ale takhle rychle mě napadlo právě tohle. Než dokážu vymyslet jakoukoliv další odpověď, tak si mě k sobě tatínek otočí. Cítím váhu jeho rukou na svých ramenou. Upřený pohled jeho očí ve výšce mých očí na mě působí naprosto pohlcujícím způsobem. Dokonce jsme obě se Zizy zapomněly i na samotného prince. Jeho slova mi sebrala veškerý dech a přikovala mě k zemi. Neodvažuji se ani mrkat. I dýchat na chvilku zapomenu. "Já..." vydechnu a nejspíš to ani jako tohle slovo nevyzní. Taťka nečeká na odpověď a zvedá se. Dívám se za ním, jak odchází. *On... někdy plánoval odejít? Nechat mě tu bez pomoci? S tím, co nás stále hledá?* pomyslím si trochu zoufale. Způsobí to, že když zavolá na prince, tak sebou trhnu. Naprosto jsem zapomněla, kde jsem a co se tady stalo. Zmateně se ohlédnu po princovi, co ho tatínek zve k nám. Říkal, že mám být velvyslanec, ne? Tak nervózně popošlápnu na místě. Se vzdalujícím se otcem, mi odvaha klesá. "Já... já... jsem Isy..." představím se nejistě. Najednou nevím, co mám říct. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Týden od nalezení lady Graycott Týden uběhl až překvapivě klidně, jako ticho před válkou, bylo všechno až neuvěřitelně tiché. Lady Graycott se moc nemotala na hradě, ale ve městě byla poměrně často a rozhodně nechodila na oči Meleagrosovi. Ne proto, že by se bála, ale věřila, že její přítomnost je mu nepříjemná a tak se kolem něj nemotala vůbec aby ho potěšila. Ovšem jak týden běžel, zámek se pomalu chystal na slavný ples který se měl konat v následujících dnech. Bylo to jako kdyby žádné problémy neexistovaly, král chtěl nějakým způsobem slíbit svému lidu mír… A ples se zdál jako jeden z možných způsobů a sám se zdál jako někdo, kdo aspoň na chvíli chtěl zapomenout na pád Zdi a na život, který mu byl přisouzen. Zobrazit SPOILER Zaklepal na pracovnu a potichu vešel, usmál se a ačkoliv pro jednou postrádal nekonečnou vůli do života, v očích mu hrála klukovská vášeň a zvědavost. Měl něco na mysli a Meleagros měl to štěstí (a nebo smůlu) to slyšet. Přistoupil potichu k mistrovi krokem stínu stále s tím úsměvem a zvědavýma očima (Meleagrova pracovna ho vždy fascinovala!). “Zdravím Vás, mistře,” řekl zdvořile. “Je tady něco, o čem bych s Vámi mluvil. Do paláce nám zavítal muž, pirát, potetovaný světlovlasý muž… Který má nějaké pletky s démony a přál bych si, abyste to prověřil. Muž je zavřený, nyní za ním šel generál Dalyor a ačkoliv si bratrance velice vážím, pokud jde o pletky s démony, byl bych rád, kdybych na problém dostal i Váš pohled.” přiznal král vážně. “Pokud je to možné, tak bych váš názor chtěl znát již dnes.” přiznal král. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Vaše Veličenstvo “Je to tedy v tvých rukách.” kývl král na Dalyora a ten se poklonil a jako generál, kterým byl, se odnesl pryč. Athrian poté věnoval ještě poslední pohledy Blanchette a Rhysovi, kteří v jeho pracovně zůstali. “A vy dva byste měli začít řešit ples. Nejenže to bude úžasná událost, ale navíc věřím, že odhalím mínění svých poddaných na něm a jaký panuje v zemi neklid. Blanchette, pokud to bude možné, byl bych rád, abys mi potom podala zprávu o možných problémech v zemi, slečno Graycott, Vám v téhle věci věřím nejvíce. Co se týče tebe Rhysi, a chci, aby to slyšela lady Graycott... “ král se na chvíli odmlčel. “Přál bych si, abys i ty pomohl slečně Wynelle se připravit na ples. Vůbec nepochybuji o Vás, Blanchette, naopak, ale rád bych věděl, jestli je Wynelle skutečně tak… Klidná, upřímně jsem čekal problémy s její adaptací a proto mě to zneklidňuje. Chci se dozvědět něco o mužích, co ji Zlomili, chci se dozvědět, co se jí stalo abych byl poučen, co se na pozemku jejich Pevnosti… Oni tomu říkají Viribus, je to tak, slečno? Chci vědět, co se tam děje a chci, aby Wynelle dostala pomoc, kterou si zaslouží, život, který si zaslouží. Tohle bude poslední krok předtím, než se rozhodnu, kdy Wynelle dostane svobodu.” rozhodl král a poté se usmál. “Za mě by tohle mělo být všechno. Nějaké otázky z vaší strany?” |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Vincent a deník Nadechla jsem se. Nebylo mi dobře, všeho bylo moc a už jsem nechtěla mluvit o kněžce, chtěla jsem být jen v bezpečí. Nechtěla jsem už řešit kratochvíle a chtěla jsem si lehnout, stulit se v posteli a dlouho spát. Bylo to snad moc? Nejspíše ano. Vážně jsem se podívala na Hideona a kývla, Stvůře jsem raději nic neříkala a neodpovídala, protože jsem si nebyla jistá, jak její rasa fungovala a nechtěla jsem jí trápit. Už ne. Zasloužila si klid jako každý v téhle místnosti tak jsem se elegantně přesunula k řeči o deníku. “Jste moudrý muž, kapitáne.” řekla jsem mu, než jsem si dala část vlasů na rameno a prsty je pročesávala. “Ten deník… Generál Vexare mě daroval Vincentovi a Vincent se o mě staral. A myslím, že mě teď hledá a on má ten deník. Měla jsem ho, když jsem byla unesena, nevěřím, že je ztracený někde u mě v domě kde jsem dříve bydlela. A Vincent by měl být na území Nothie, Merlin by ho měl být schopný najít, já… Pokud najdete Vincenta, získáte deník, ale prosím, neubližujte mu. Je to dobrý muž, pomohl mi, zachránil mě, díky němu něco ze mě zbylo.” žádala jsem naléhavě a vážně se podívala na ně oba. Snad poprvé jsem měla v očích strach, smutek a naléhavost od doby, co jsem se vrátila. “Prosím, je jediný, kterého se dobří duchové nebáli a říkám to vám, protože věřím, že můžete mít pochopení pro něj. A obávám se, že ten deník je důležitý, nesmí zemřít… Hideone…” zvedla jsem a přistoupila k němu, chytila jsem ho za ruku a sevřela jeho ruku ve svých drobných ručkách, třásla jsem se a snad mi tekly slzy. Má tvář se zkřivila ve smutku, který jsem najednou cítila, má kolena se lámala. “Prosím, pomožte mi…” prosila jsem skrz slzy, které jsem nedokázala zastavit. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Výprava Dewy Borůvky a Vinceta Černého! Týden utekl jako voda. Všechno se zdálo být fajn, Dewy pomáhala Vincentovi jak mohla a lidé to většinou odmávli s tím, že Vincent je jen nějaký dezertér, kterých pár v Nothii bylo. Když si Vincent pořídil i nový oděv, nikdo se nad ním ani nepozastavoval a když mu Dewy neustále uvazovala vínový šátek kolem hlavy, lidé si maximálně mysleli, že to je půlelf, který podědil více lidských rysů. Viralci, kteří se dostali skrz Aivaický les většinou už nebyla hrozba a obyvatelé Nothie byli opatrní, neříkali Vincentovi žádné informace, ale zase mu nechtěli za života dělat peklo. Většinou ho i litovali, když viděli vílu s růžovými šatičkami jak kolem Vincenta poletuje a tahá ho za každý možný kus kůže, který neměl zakrytý. “Černochu, Černochu! Podívej, mám nádherné šatičky, že jo!” jásala šťastně už asi po desáté ten den. Každý den ten týden mu je ukazovala. Vincent sehnal koně, tak mohl potichu podřimovat, ale nebylo to tak pohodlné jako motorka. Nehledě na to, že kdyby byl na motorce, víla by ho nedohonila. “Hele, podívej, Černochu, Vílímkova farma!” zajásala a rozletěla se k vesnici. Kůň už snad ze zvyku zrychlil, aby dohnal vílu a zastavil ve chvíli, kdy se víla družně vybavola s urostlým černovlasým a snědým elfem. Vedle něj stála černovlasá elfka a okouzleně se dívala na vílu než víla začala vískat a křičet. “TO JE ON! To je Černoch!! Je skvělý!!” |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Generál samotný Poté co cizí přítomnost byla pryč, cela se zdála být ještě osamělejší a prázdnější než předtím. Chiko smutně kňučel a tiskl se ke svému páníčkovi, pak se podíval na Bastiena a pacičkama se pomalu chtěl vyškrábat na jeho rameno a snad aspoň na chvíli byl klid. Skutečný klid, démoní magie jako kdyby zeslábla a obalila Bastiena příjemnou, voňavou a bezpečnou aurou. Už to nebyla síra, co Bastiena chránilo, byla to skutečná magie, ze které i démoni pocházeli, ne to, co se z nich nakonec stalo. A pak dvojici zaujalo něco jiného. Otevřené dveře a vzduch, klid byl narušen návštěvníkem, který vešel. Bez známky emocí se podíval na Bastiena a Chika, byl jako socha, dokonalý jako socha. Dlouhé rudé vlasy skoro až po zadek zapletené v copu a jeho oblečení volné… Byl ležérní a krásný. Ovšem neztrácel na důstojnosti, bylo jasné, že to není nikdo jiný, než generál Dalyor Von Fridingen. Otec Rhyse a muž, kterému se i draci poklonili. Ten respekt z něj sálal, přece se s tím darem musel narodit a musel se jím stát, nikdo nemohl být mužem, který láme skály jen tak. “Tak co to tu máme?” zeptal se a přistoupil blíže. “Spusť.” Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Dewy a pekelná výprava Dewy... Cestovat s Dewy bylo náročné. Kolikrát jsem ji chtěl vyměnit na jarmarku za trochu zrní pro koně, ale pak bych byl v tomhle světě ztracený. Neměl jsem mapu, neznal místní zvyky, a ačkoliv jsem si to nechtěl moc přiznat, Dewy věděla všechno. Samozřejmě, informace od ní byly draze vykoupeny. "Ano, sluší ti..." protáhnu se, dneska jsem jí tohle řekl snad šestkrát. Ze začátku jsem to počítal, ale... později to omrzí a stejně jsem na to většinou zapomněl. Vedl jsem koně napříč krajinou a nepohodlně se na něm vrtěl. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem jízdu na něm mistrně ovládal, dvakrát jsem z něj spadl. Jízda na motorce by byla pohodlnější, ale tu jsem prodal, abych měl za co žít. Nové naděje jsem získal až když Dewy vypískla. Kůň sám zrychlil a já měl co dělat, abych z něj znovu nespadl. Zatracené zvíře, na které si asi nezvyknu. Přitiskl jsem se k jeho krku a modlil se, aby brzy zastavil. Vyvinul rychlost, na které jsme se nedomluvili. Z jeho hřbetu jsem tak neelegantně sklouzl na pevnou zem, a přísahám, že kdyby přede mnou nestál elf, začal bych ji líbat. "Já jsem Vincent, a... nemám v plánu vás dlouho zdržovat, hledám jednu dívku. Možná byste mi mohli pomoct?" Zkusím nahodit úsměv, ale nejsem si jistý, jak moc přes špínu na obličeji bude vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Nečekané návštěva Dalyor Démon se stáhnul a já s Chicem jsme opět osaměli. Něco ale bylo jinak. Nebyl jsem si jistý, jestli se doopravdy něco změnilo, ale cítil jsem se lépe. Jemně jsem vzal Chica za kůži na zádech a položil si ho na hruď. Bezmyšlenkovitě jsem ho hladil a zíral do stropu. Rozkazy, pokud se to tak dalo nazvat, jsem dostal. Teď byla otázka, jak s nimi naložím. I když za to, že si promluvím s touhle slepou kněžkou, asi nic nedám. Pokud k tomu tedy dostanu příležitost. Z myšlenek mě vytrhl závan vzduchu, který se prohnal celou. Neslyšel jsem, že se dveře otevřely, vlastně jsem ani neslyšel nikoho přicházet, a přesto zde nyní byl. Bez nejmenších pochybností jsem ho poznal. Generál Fridingen. Stále jsem si pamatoval jeho tvář, a za ty roky se ani trochu nezměnil. O tom jsem se ale přesvědčil už před několika dny, když jsem ho zahlédl u Zdi. Shodím nohy z pelesti a posadím se. Na nějaké zdvořilosti si nepotrpím a vlastně tu na ně ani není prostor. Nějak pochybuji, že ho zajímá, že jsem pustil na svobodu jeho syna. Ani na okamžik nepočítám s tím, že bych tím u něj snad mohl získat nějaké plusové body. Jeho zajímá jen démon...ostatně, jako všechny. "Jen jednoho bezvýznamného piráta...vaše lordstvo." Pokrčím rameny. Vím, že bych se měl snažit a měl bych sekat latinu. Ale já si ten drobný projev neúcty, když schválně, lehce posměšně, vypíchnu jeho titul, prosně nemůžu odpustit. "Budete muset být trochu konkrétnější, protože já toho mám na srdci opravdu hodně." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Vilímkova farma Muž okamžitě přistoupil ke koní a vzal ho za otěže, uklidnil ho a stáhl tak, aby viděl na muže. Na první pohled poznal Viralce, zamrkal a usmál se laskavým úsměvem, než se podíval na svou ženu a poté opět zpět na Vincenta. “A nehledáme ženu všichni?” mrkl na ně a elfka zbrunátněla. “Unare!” plácla ho přes rameno, zavrtěla hlavou a potom vzala uzdu koně, políbila ho na tvář a zamířila i s koněm ke žlabu s vodou, aby se o něj postarala a nakrmila ho. Byli to laskaví lidé. “Jmenuji se Unar Owen, jsem starosta a majitel Vilímkovi farmy. Vilém byl… Můj otec. A toto byla má žena Corazon. Nestává se často, že potkávám lidi z vaší ze mě a zajímalo by mě, jak jsi se sem dostal?” “Já to řeknu!” “Vílko, klid, běž, moje dcerka miluje víly.” usmál se na ní a Dewy okamžitě vylítla směrem za dětmi, co si hrály na ulici. “Snad si aspoň na chvilku odpočineš. Prosím, pojď dál nejprve než vyrazíš. Něco mi říká, že vím, koho hledáš a má žena udělala výbornou česnečku. A domácí chleba, měli bychom se první najíst a měl by ses umýt, nechceš?” nabídl. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro "Já se sem dostal přes Zeď," začnu vyprávět, když k elfovi dojdu. Vzbuzuje ve mě přehnanou důvěru, i když bych si asi měl dávat pozor na pusu a na to, co říkám. Asi je to jedno, tady mě žádné povýšení do hodnosti nepotká a vyhodit mě mohou i za jiné věci, než pravdu. "Ta žena, je to elfka, má zrzavé vlasy..." začnu popisovat Wyn. "Zkoušel jsem jí napsat dopis, ale nemám vůbec ponětí, jestli k ní kdy došel. Mám o ní strach, to proto jsem tady." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Česnečka Elf se opět usmál a prohlédl si Vincenta od hlavy až k patě. Možná měl až moc dobré srdce, ale byl bohatý, nepotřeboval být zlý, nepotřeboval být hamižný, přál si jen být dobrým člověkem a příkladem pro své děti. Nadechl se a s úsměvem zavrtěl hlavou. “Ne, nechci peníze, koruna mi dluží daleko více peněz a krávu, nemusíš si s tím dělat starosti. Stejně Nuinka nemá ráda česnečku a někdo musí jíst i za ní. Je dost a jeden krk po jeden den mě nezabije.” zasmál se laskavě a pak vzal vzal Vincenta kolem ramen aby ho vzal k venkovnímu stolu, kde ho usadil. Nechal pak Corazon přinést polévku a tři děti přiběhly, když je Corazon zavolala. Kluk, mohlo mu být tak šest, si sedl vedle Unara. Nuinka, plavovlasá elfka, které bylo tak dvanáct si sedla vedle Vincenta a zvědavě ho pozorovala. Další, snad desetiletá holčička, si také sedla vedle Vincenta a obě ho nadšeně pozorovaly. “Já si ho vezmu!” prohlásila Nuinka a Unar se smíchem zavrtěl hlavou a pomohl své ženě nandat porce. Bylo dost i pro deset lidí, Vincent navíc nevadil. “Přes Zeď? Jak se sem někdo jako ty může dostat přes Zeď?” zeptal se zvědavě a pak se znovu zamyslel, když Vincent popsal ženu. “Že to bude Wynelle? Že ano!” zasmál se. “Mluvila o muži! Sakra, byla tu týden zpátky!” řekl a přemýšlel. “Vlastně, přivezl je pirát, zachránil je a pak se tu objevili další a jeden z elfů, co prošel portálem byl na ní velmi ošklivý. Docela jsem se o ní bál a Nuinka jí potom dala květinu. Wynelle měla zápěstí zrudlé tím, jak pevně jí držel a házel s ní a to to byl takový děděk……..” Nuinka vyprskla smíchy a česnečka jí vylétla nosem. A v tu chvíli se přihnala i Dewy, aby objala Vincenta kolem krku a zaprskala na Nuinku. “Já si ho beru, ne ty!” “Ale dámy!” zasmála se Corazon. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Ruku v ruceWyn, Tali Elfčina slova o mé vlastní moudrosti na mě působila ve světle posledních událostí poněkud prázdně, ale měl jsem dost taktu, abych udržel hořké uchechtnutí dovnitř. Wyn to myslela dobře, nebyl to z její srany posměch. Byla to spíš jakási laskavost z její strany, kdy se mě snažila připravit na to, co přijde. To jak se muž jménem Vincent o Wyn staral mi dávalo smysl, zapadalo to do indicií o dlouhodbé abstinenci, kterou jsem odhadl a také o značně lepším stavu Wynelle, coby Zlomeného. Ale než jsem se v té úvaze stačil dostat dál... "...je na území Nothie..." Zvedl jsem oči, v nichž se mi zlatě zablýsklo. Možná, že to byl odraz světla... a možná taky ne. Cítil jsem, jak se šelma uvnitř mé mysli pohnula, nastražila uši a s pomalým větřením se začíná zvedat. Někoho chytat, lovit...to byla naše práce. To bylo něco, v čem jsme byli dobří. Bylo to něco, na co jsme se mohli soustředit. A bohové vědí, že jsme něco takového potřebovali. Elfčina reakce vzápětí nás překvapila asi všechny. Eleanor, která na dívčině klíně klimbala a hřála ji do stehen, tím nečekaným pohybem spadla a rozplácla se ma zemi, jak to kočky dělají. Vstala, podrážděne zamrskala ocasem a snad lehce uraženě započala baráž hlavou a boky na mé holeně. A to jí prosím vyplácím, uděluji rozkazy a tak obecně. Jak má jeden zachovat důstojnost? Wynelle musely moje ruce připadat hrubé, s jizvami a mozoly od používání zbraní. A v porovnání s jejími byly nejspíš hrozně horké. Bohové, ta má ale studené ruce! Díval jsem se na ní, sleodval jak se láme, znovu a znovu. Jako Tali. Byly si tak podobné... "Když nám váš havran ukáže cestu, najdeme ho. Tali je nejlepší v hledání lidí, v celém království. Ona ho najde, nemějte strach..." Konejšil jsem ji (a zároveň se tak snažil uklidnit i neklidnou a nevrlou thryenku, mistr diplomacie, to jsem já). |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Stíny pochyb malého světaVelitel, Wyn, StrážkyněVelitelova pracovna Vincent. Vin-cent. To jméno nezní vůbec nothijsky, je tvrdé na výslovnost a v elfském vzletném nářečí působí pro uši posluchače nepatřičně. Aspoň pro ty mé. Viralské jméno. Přestanu v tom neurotickém škrabání se pod obojkem - čím déle to dělám, tím více kůže svědí a svědí a já už moc dobře vím, že je to akorát v mé hlavě a ublížím si, ale to nutkání je v této situaci silnější než já. Zaposlouchám se do pokračujícího rozhovoru a stojí mě to tolik soustředění až mě z toho začne bolet hlava, to jisté drobné napětí, které se ve Veliteli znovu zvedne, když padnou ta šokující slova, že viralec se toulá po našem teritoriu mi příliš nepomáhají a jen prohlubují tu směsici nevrlosti a frustrace, co ve mně roste a bobtná. Až se nakonec Wyn, ze které sálá ta úzkosti, kterou moc dobře znám, bez varování zvedne a udělá těch pár kroků, aby jej chytila za ruce a... Och. Zastavím sama sebe v nakročení, když něco ve mně napjaté jako struna před prasknutím chce zkrátka se zavrčením skočit vpřed v tom pudovém zvířecím afektu... který... nesmím. Ošklivá Stvůra. Nevychovaná Stvůra. Zlá Stvůra. Ostře se nadechnu a zase vydechnu, posunu se více k oknu, dále od nich. Chroup, chroup, ozve se to nenaložené chroustání hřebíků drtících se v mém hrdle na prach, když Velitel zmíní, že Vincenta najdu. Tali je nejlepší, najde ho. Jindy byh nad tím oceněním zaplesala radostí jako každé jiné vlče, co chce potěšit pána, ale... Budu muset pryč z Acrine. Budu muset do lesů. Budu muset pod modré nebe. V ústech ucítím nakyslou pachuť žaludečních šťáv a v další chvíli do mé mysli zatnou spáry ty temné stíny pochyb, jestli mě Velitel nepošle pryč jen proto, aby mohlo... To... Kněžka. Je to snad poprvé, co na jeho slova hledím s nedůvěrou a vzápětí se za to tak hluboce zastydím, až se mi do tváří nahrne červeň. Tuhle myšlenku nicméně zaplaším v okamžiku, kdy mé zlatavé oči sklouznou k plačící zoufalé elfce a já se v tu chvíli zastydím ještě více. Byl pro ni Vin-cent jako pro mě Velitel? Tyto mé úvahy přeruší Zev, který jen krátce zaklepe na dveře než vejde dovnitř pracovny. Vzápětí ustrne uprostřed pohybu, kdy ho k zemi doslova přimrazí ten hrdelní temný zvuk, který opustí mé hrdlo, když mě vyruší z vlastních úvah a já se prostě... Jen... Leknu. Nevystartuji po něm jen proto, že je moc daleko, i když s tím zavrčením prudký pohyb vpřed udělám. Vzápětí si Zev odkašle, "dobrý, dobrý, všichni žijí, je krásný den," zamumlá si spíše sám pro sebe, i když to všichni slyšíme a sebere se dost natolik, aby překvapeným pohledem zalétl k Wyn a Hideonovi. Je to němá otázka, co se mu zračí v očích, nahlas ji nevysloví, nakonec jen pokrčí rameny. Avšak je jisté, že drby šířící se po kasárnách v dnešní večer budou šťavnaté. "Hlásím, že Generál Dalyor již vyslýchá vězně, aby rozhodl o jeho dalším osudu, jak jste si přál, kapitáne." |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Nový návštěvník? Eglas, Isabella I když se to snažím nedat najevo jeho slova mě zasáhla kdesi hluboko. Netuším co se před těmi lety stalo a proč to dopadlo tak jak to je teď a ani nechci vyzvídat. Musel mít své důvody. Pokud mi to bude chtít říci tak mi to řekne, teď jsem zkrátka potěšená. Raději se částečně odvrátím aby nebylo vidět jak se mi lesknou oči. Nechci vypadat jako nějaká hloupoučká zamilovaná dívenka. "S čím mu vlastně máme pomoci?" zeptám se když mi to konečně začne myslet. svou otázku neadresuji nikomu konkrétně. Zdá se, že ti dva vědí víc než říkají. Nevadí mi, že vynáší takovou sody a pokud to půjde klidně tomu chlapíkovi pomůžeme, ale ráda bych předem věděla do čeho jdu a zda jsem toho vůbec schopni. Jsem piráti a naše loď potřebuje nějaké opravy. Ne zase tak velké už jsme na tom byli i hůř, ale ráda mám věci pevně v rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Kerr Sverre pro Chu‘si Pozoroval své okolí, ze stařeckého těla to bylo až nečekané. Tahle se na svět nedíval už... hodně dlouho. Sotva by dokázal spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát se za poslední staletí proměnil do jiné podoby, než v jaké ho nachytali v lazaretu. V koutku mysli zadoufal, že zvolil správně. Možná se měl přece jen proměnit v ženu, v ní by ho nečekali, ale zase by riskoval, že se do něj nějaký hlupák zamiluje. To by mu přivodilo na cestě víc problémů než užitku. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Pohostinnost Nezbývalo mi nic jiného, než poděkovat za projevenou přívětivost i nalitou polévku. Neřekl jsem ani slovo, když se seběhla celá rodina, jen se přívětivě usmál. Byl jsem unavený a hladový jako vlk, ale zase jsem nechtěl působit nevděčně, proto jsem trpělivě čekal, než se usadí všichni a než někdo z nich začne jíst, abych se i já chopil lžíce a začal hltat česnečku a zakusovat k ní chleba. "Tfo je fona!" vykuckám ze sebe přes plnou pusu chleba, když zmíní Wynino jméno. Wyn tady byla! Polknu tu největší část sousta, div se jím nezadávím. V tu chvíli jsem si nemohl všímat dívky, které tekla polévka po obličeji, ani Dewy jsem pořádně nepostřehl. Hlavou mi to šrotovalo. Týden zpátky byl obrovský náskok, který... jsem jen tak dohnat nemohl. "Nevíte, kam měli namířeno?" zeptám se nakonec, chytím Dewy za šatičky a posadím ji na stůl, aby to nevypadalo, že se mě snaží uškrtit. "Ona je jediný důvod, proč tady jsem. Kdyby nebylo jejího únosu, nikdy bych se neodvažoval překročit Zeď." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro “Skutečně?” zamrkal potěšeně a sám jedl. Zamyslel se, když slyšel další otázku a vážně se na Vincenta podíval. “Na náskoku nezáleží, záleží na tom, kam skupina jela a jsem si docela jistý, že jeli do Acrine. A pokud se chceš dostat tam, budeš muset počkat den, nejlépe tady přespat a já pak pojedu na trhy do Acrine. Sám se tam nedostaneš, leda, že bych tě prohlašoval za svého čeledína a i s tímhle plánem si myslím, že bychom mohli mít problém.” přiznal Unar a znovu se zamyslel. “Nebo já se budu považovat za jeho ženu!” “Ne, já!” zaprskala Dewy.” “Nejsem si jistá, jak by to panu Vincentovi pomohlo.” zasmála se Corazon a Nuinka se zvedla. “Jdu trucovat, už o mě nikdy neuslyšíte!” slíbila a rázným krokem vyrazila k domovu. To se ale zastavila, vrátila se, vzala si polévku a chleba a pak znovu zamířila pryč. “Vlastně…” vrátila se znovu, sedla si vedle Vincenta. “Ne, to by nebyl trest, budu na vás nevraživě koukat!” řekla a pustila se do jídla. Corazon se zasmála. “Ale zajímalo by mě, Vincente… Co je pro vás ta žena? Pokud jste pro ní skutečně překročil zeď… Člověk kvůli elfce… Milujete ji?” zeptala se Corazon zamilovaně, taková romantika! Unar jen protáhl obličej. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Otočím se pak za hlasem mamky a rukou se poškrábu ve vlasech. Nemohl jsem jí říct, že jsem její majitel, protože jsem ji dostal k narozeninám. "Přeskočil jsem Zeď," začnu mluvit, "kvůli svým citům k ní. Jestli mě žene láska, pak máte asi pravdu," přiznám a strčím si do pusy velkou lžíci polévky. |
| |
| soukromá zpráva od Wynelle Graycott (N) pro Merlin Postupně jsem se uklidňovala, mé oči už nepouštěli vodopády a já začínala vypadat jako člověk. Nebo elfka, záleželo na úhlu pohledu. Polkla jsem a znovu se podívala na Hideona, zamrkala jsem, abych vymrkala poslední slzy a poté si všimla Zeva, který vešel a díval se na nás velmi zmateně. Co jsem asi mohla říct? Odtáhla jsem se a přemýšlela nad tím, co pro mě Vincent vlastně znamená. Co pro mě byl? Byl to Viralec, držel mě, ale přitom se choval tak, jak se choval, nikdy po mě nechtěl, abych mu sloužila a přesto ho Blanchette nenáviděla. Byl můj pohled pouze zkreslený? Nevěděla jsem, věděla jsem jen, že ho potřebuji vidět a přistoupila jsem k oknu. Otevřela jsem ho a magií přivolala svého opeřence, sedl mi na rameno. S ním na rameni jsem se vrátila do místnosti a dala mu pusu na hlavičku. Zašeptala jsem mu úkol, kterým byl pověřen a poté se podívala na Stvůru. Havran přelétl k ní. “Prosím, postarejte se o něj dobře. Věřím, že teď máte dost své vlastní práce.” uklonila jsem se a vyrazila jsem pryč, odešla jsem a zamířila do města. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Na komisařství "Ano, to bude všechno," přitaká vrchní inspektor a vstane aby tě mohl vyprovodit z kanceláře. "Pokud snad vyvstanou nějaké další otázky na které byste snad mohl znát odpověď víme kde vás najdeme. Řidič vás odveze zpátky pokud si budete přát a ještě jednou vám děkuji za vaší spolupráci." Popadne tvou ruku do tvé a zapumpuje s ní. Poté otevře dveře a lehce se ti ukloní. Jsi tedy volný a ani to příliš nebolelo. Za dveřmi ještě čeká jeden úředník, který tě má doprovodit ven, ale to je všechno. Můžeš volně odejít a jít si dělat cokoli co uznáš za vhodné. Jít zpátky domů a prospat se, protože noc ještě neskončila, nebo se jít někam pobavit. Je to na tobě a na tvých plánech. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Přípravy vně i uvnitřTali, Wyn, Zev a spol. Šlehl jsem po Tali už mírně rozzlobeným pohledem, když zavrčela na Zeva a málem po něm skočila. Budu s ní muset vážně promluvit, takhle to dál nejde. "Děkuji, podporučíku. Prosím, vyčkejte zde, mám další rozkazy," utrousil jsem pouze k Zevranovii a opět věnoval pozornost Wyn. Oplatil jsem jí úklonu a podíval se jí do tváře. "O nás si nedělejte starosti, Wynelle. Dávejte na sebe pozor..." Rozloučil jsem se s ní a sledoval, jak dveřmi za Vědmou chvatně prolétla Elelanor, následovaná v těsném závěsu Lulu. Když se na nimi zavřeli dveře a kroky utichly, otočil jsem se zpět na podporučíka. "Podporučíku, chci po vás, abyste sestavil tým. Vlkodlaci, bude stačit jedno družstvo. Vyberte ty, o kterých víte, že mají největší míru sebekontroly a rozvahy. Na tuhle misi nechci žádné horké hlavy. Uvědomte Arcigenerálmajora, ať udělá to samé. Ať jsou připravení za soumraku. A Zevrane? Potichu. Tohle má nálepku přísně tajné. Nechci žádné hromadné nástupy, žádnou zasranou šeptandu, podělaný vytí, nic očividnýho. Nenápadně, jasný? Možná, počkejte s tím, než odtáhnou našeho vězně pryč. Nebudu nic riskovat. Rozumíme si?" Pozoroval jsem vlkodlakova záda, když odkvačil vykonat rozkazy a když jsem si byl jistý, že je bezpečně z doslechu, protřel jsem si obličej rukama a pohlédl na thryenku. "Pojď sem, Tali..." Vybídl jsem jí, aby přišla blíž a já sí mohl vzít za ruce. Chtěl jsem na ní být přísný, vyčinit jí, že takhle se chovat nesmí, ale...tentokrát se mi to zdálo jiné, tohle nebyl obyčejný záchvat vzdoru. V tomhle bylo něco víc. Povzdechl jsem si. "Co...se děje, Talitha? Co tě trápí? Ne...podívej se na mě. Něco je špatně, to poznám, ale musíš se mnou mluvit. Ne kolem sebe jen sekat a vrčet, to nejde..." |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Konec výslechuMůj pohled po komisařových slovech se stane vážně chladným. "Rád vám vypomůžu. Na druhou stranu vás upozorňuji, že po dnešních událostech nechám zvednout bezpečnostní opatření. Napříště pokud se někdo pokusí vniknout do mého domu, jak to předvedla vaše důstojnice bude zastřelen, jako atentátník. Ujistěte se, že vaši lidé si dokáží zapamatovat větu tady policie." pronesu opravdu chladně a věcně. Poté se nechám vyprovodit na chodbu a odvést domů. Jelikož na nějaké trajdání po městě nemám náladu a hlavně nestojím o to, aby se v záznamech policie objevilo, že jsem někam šel. Doma přikážu své ochrance, aby a každého kdo se pokusí násilím vniknout do mého domu a nebo továrny postupovali, jako by se jednalo o atentátníka. Jak jsem řekl komisaři a pak si jdu lehnout. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro V koutěChvíli Wyn a ZevMerlin, Velitel Velitelova pracovna Zev se s krátkým přikývnutím doprovázeným, "ano, kapitáne", postaví kousek ode dveří, zatímco i já se chvatně postavím bokem přesně do toho úhlu, aby mě Velitel bez pootočení hlavy a části těla neviděl, když zachytím jeho rozladěný výraz. Ráda bych řekla, že nevím, co jsem provedla, ale vlastně si to uvědomuji až příliš dobře, rázem tak zkrotnu a jsem najednou tak potichu jak to jen je v mých silách. Po očku sleduji rusovlasou elfku, jak přechází k oknu a volá k sobě... Havrana. Tedy, co to je za ptáka netuším, vím jen, že to je malé, černé a lítá to tak dobře, že ulovit ptáčka holýma rukama je celkem výzva a... Soustřeď se. A že soustředit se musím ze všech sil, zvláště když havran mávne křídly a přelétne ke mně. Ruka mi sotva patrně cukne, ale prsty nakonec zůstanou volně viset společně s paží podél boku namísto aby sevřely v drápech tělo a krk černého opeřence, kterému nastavím předloktí druhé ruky, protože kdyby mi měl dosednout na rameno jako Wynelle, zamotal by se mi tak akorát do vlasů. Trochu napjatě jej pozoruji, jak se snažím uvolnit a uklidnit. Krátce pohlédnu do těch tmavých korálkových očí než nakloním hlavu ke straně s tichým "krrák?" se kterým se pokusím napodobit Merlinův vlastní hlas. Se šelmami to takhle... Vždy fungovalo a... Zamrkám, když si uvědomím, že za elfkou právě klaply dveře a já se ani nerozloučila. Velitel již mluví k Zevovi a já toho v tu samou chvíli využiji k tomu, abych se drobnými pomalými kroky vydala i s havranem na opačnou stranu místnosti ke zbraním - které samozřejmě musím hned teď sebrat a odnést, ideálně ještě než Velitel domluví se Zevem, že ano, ale... Stvůra míní, Velitel mění. "Pojď sem, Tali..." Ajk. Nadechnu se a zase vydechnu, než se přeci jen k Veliteli otočím čelem a udělám jeho směrem pár kroků. Cestou tedy nechám Merlina přeskočit na opěradlo jedné ze židlí, i tak si dávám tak trochu na čas než se doloudám až k Veliteli a zastavím se před ním. Nechám se vzít za ruce ačkoliv nejistota v mém výrazu se jen prohloubí. A v další chvíli se utopí v tom moři rozpaků, které s sebou jako příliv přinesou Velitelova další slova, která v sobě nenesou očekávané vyčinění, ale něco zcela jiného. "Uch... Haui... Vrrk?" vydoluji ze sebe v první chvíli akorát ty neurčité zvuky než se ostře nadechnu a uhnu pohledem. "Ne, podívej se na mě." Ošívám se jako kdybych měla pod šaty blechy, ta správná slova ke mně nepřicházejí a já je jen ztěžka lovím z hlavy, byť ani tak si nejsem jistá, zda je vůbec můžu vyslovit nahlas. Nemám na to právo, tohle... By... No... Ne... "Nechtít... Ne schválně, nechtěla... Být prroblémomlouvámse," vyhrknu nakonec, "jen... já... asi... se nelíbit... návrrrh... paní W-Wyn..." přikrčím se. |
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Předplesové přípravy a pozváníAthrian, BlanchetteKrál svolil a generál se okamžitě vydal činit jeho vůli. Když mě minul, napřímil jsem se – jako bych spolkl pravítko a vytáhl se ještě o několik milimetrů. Pokud se naše pohledy střetly, mírně jsem mu kývl na rozloučenou, než stačil zmizet za zavřenými dveřmi. „S potěšením,“ byla jediná odpověď na královu další žádost. Neměl jsem důvod nic namítat, i kdybych snad chtěl. Koneckonců o plese jsem s Wyn již jednou mluvil a bylo nanejvýš pravděpodobné, že by jeden z nás na tenhle rozhovor navázal tak či tak… Popravdě jsem ale netušil, jak bych já mohl pomoci dívce se připravit na ples. Jakékoliv dívce. Snad krom morální podpory a toho, že ji požádám o slíbený tanec? Ale to se týkalo plesu samotného, ne předplesových příprav. Jak se ostatní šlechtičny chystaly na podobné události? Strávil jsem u dvora celý život, viděl jsem spoustu urozených elfek v nádherných šatech a ozdobách, ale to, co konečnému výsledku předcházelo, mi zůstávalo tajemstvím. Pro mě byl celý proces jednoduchý. Prostě jsem si oblékl uniformu… nebo to, co zvolila Blanche, když měla pocit, že by uniforma nestačila. Možná něco do vlasů? Co jsem si všiml, Wyn nic takového nenosila. Kromě té liščí brože. Možná nic jiného nechtěla? Nebo neměla? Zrovna se mi v hlavě formoval jistý plán, když mě vyrušila zmínka o Viribu a „mužích, co Wyn zlomili.“ Zahleděl jsem se na strýce, ale nic jsem nepodotýkal. Něco málo jsem o tom věděl a popravdě… popravdě jsem o tom víc vědět ani nechtěl. Zhluboka jsem se nadechl, semkl rty a v tichosti vyčkal další otázky. „Možná by se jedna věc našla… Blanche byla tak laskava a pozvala mě dnes večer na večeři do domu u jezera. Chtěli jsme pozvat i Wyn a možná i otce,“ i když kdo ví, jestli ten bude schopen uvolnit se od svých povinností, „možná by ses o pokroku Wyn mohl přesvědčit sám, strýčku? Je to dlouho, co se celá rodina měla příležitost sejít.“ |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Děláme, co musíme...Tali Poslouchal jsem, jak ze sebe Tali souká jednotlivá slova, jak zápasí sama se sebou, až nakonec vydoluje, co jí trápí. "To bude v pořádku Tali, vezmeš sebou Šán, možná Ganroda, půjde s námi Zev, to zvládneme..." Broukal jsem, s hlavou mírně na stranu. Ano, Tali se teď bála i oblohy, ale když sebou bude mít své psy tak... A pak mi to došlo. "Ah...ty myslíš tenhle nápad..." Ztěžka si povzdechnu a jako kdyby mi na ramena dolehla ta nesmírná tíha, kterou jsem se snažil doteď nevímat. Sklonil jsem pod ním hlavu a opřel si čelo o drobné ruce thryenské dívky, které stále spočívaly v mých. Mohla cítit, jak dýchám mělce a že dech je roztřesený a nestabilní. "Mně se to taky nelíbí, Tali," přiznal jsem po chvíli, tiše a chraplavě. "Ani trochu. Je to špatné, je to celé...špatně, já přece nejsem žádný špeh ani podvodník, nebyl jsem tak vychovaný, ne...všichni chtějí, abych byl něco co nejsem. Meleagros by ze mě měl svého kata, Vědma po mě žádá, abych se přetvařoval a lhal ženě toužící po společnosti...já přece takový nejsem...omlouvám se, otče..." Další roztřesený nádech, pevně zavřené oči. "Ale děláme, co musíme..." Další slova byla pevná a prodchnutá ocelí, otcovou jistotou a odhodláním. Byla to koneckonců jeho slova. "Děláme, co musíme..." zvedl jsem pomalu k Tali oči, tak strašlivě unavené oči. "Rozumíš mi, Tali? Vím, že si rozrušená, Divoká je mi svědkem, že to vím. Ale nesmí to vidět. Ukaž jim svou hrdost a disciplínu. Ale nemíš jim ukázat slabost, Tali. Ne jim..." Očima jsem zalétl oknu, tam, ven, k Acrine, k Nothii a jejím elfům s laskavými obličeji a myšlenkami v šeru a stínech. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Rozbití a slepeníVelitel, MerlinVelitelova pracovna Nejprve na Velitele zmateně pohlédnu ve snaze rozklíčovat k čemu mě to vlastně navádí. Představa, že půjdeme za Kněžkou spolu je už i tak zvláštní, natož když by měl Velitele doprovázat ještě Zev a Šán a... Ganrod? Zamrkám, a tak trochu se i vyděsím, co je to Kněžka za osobu, že by se jí tohle snad mělo líbit. Nicméně Velitel se sám v další chvíli zarazí a slova pronesená s těžkým povzdechem vysvětlí to nedorozumění a pak... Mlčím. Bojím se snad i nadechnout, abych nepřerušila Velitele, ta těžká slova, která musí ven. Bojím se, že když se pohnu, když cokoliv řeknu, zkazím to. Nevím jak, ale... Nějak určitě. A to já nechci. Bolí to, vidět tu nejistotu a vlastní úzkost u někoho, kdo je tím, pod jehož kabát se schovám nakonec vždy, když mám sama strach. Jak já se v tu chvíli za sebe stydím. Jak si můžu vůbec myslet, že mám právo na bedra toho muže nakládat neustále svoji vlastní slabost? Jak ho můžu používat jako štít vůči vlastním stínům, jak jsem mohla dovolit, aby si dělal starosti kvůli mé neschopnosti ohlídat pana Rhyse? Já to nechci. Já nechci, abys kvůli mě byl něčím, čím nejsi. Takový jaký jsi... Jsi dokonalý. Neřeknu nic z toho. Nevím jak, vlastní hlas mě zradí, když pootevřu rty a pevný studený tón hlasu říkající "ale děláme, co musíme" mě zarazí. Donutí usilovným mrkáním a vnitřním sebezapřením rozehnat slzy, které mě pálí v koutcích očí. Nechci, aby to Velitel viděl. Ne, když mi káže o skrývání vlastní slabosti. Snažím se. Tolik se... Snažím. Ale nestačí to. Stačilo to někdy? Nevím. A vlastně na tom nezáleží, tváří v tvář Velitelovu unavenému pohledu... Vím, že se musím snažit víc. Ani tak mu nikdy nebudu rovna, ale mohu se aspoň snažit mu ulevit od jeho vlastního břímě, které tíží jeho duši. Je mi jedno, jestli se to hodí nebo nehodí, nejsem dobrá se slovy, nikdy jsem nebyla, a tak Velitele prostě a jen obejmu, když odvrátí svůj zrak k oknu, jemně jej ovinu pažemi a pro tu chvíli se mu posadím na klín. "Ne teď. Ne tady. Když spolu, dělat, co chtít. Být tím, co chtít. Když spolu, není slabost," pousměji se nebo se o to aspoň pokusím a na závěr své řeči schválně krátce zafuním do ucha, do kterého nacpu nos, aby se netvářil tak vážně. Stále je to málo, co pro něj můžu udělat, ale... Ah, ano. Snažím se. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro - Athrian Wynelle jsem už týden neviděl. Během práce v královském archivu, v ústraní od všeho a všech, jsem třídil staré svazky, opravoval je a znovu zakládal. Někdo by mohl říct, že se cítím zahanbený a tak nevycházím ven - a částečně to byla pravda - ale já ve skutečnosti hledal podklady a pojednání, cokoliv, co najít šlo, o Zlomených a případném zvrácení kletby. Protože způsob, jakým se věci uzavřely na Vilímkově farmě, nešel prominout. Byla to malá osobní zrada. Přesto mě znepokojovalo pomyšlení, že více než-li starost o bezpečnost země, jsem pociťoval značnou úlevu nad tím, že Wynelle nezlomili zcela. A buďme upřímní - dohled kapitána Hideona nic neznamenal. Mohla se volně procházet po trzích jako kterákoliv jiná žena. Nepotkal jsem ji, samozřejmě, ale slyšel jsem, že ji viděli. Špitali si o ní - hlasy za vysokými policemi s knihami. Celý výzkum byl zdlouhavý a nikam nevedl. Často jsem zůstával v laboratoři zahloubán ve svitcích a nahlížel do minulosti v tiché meditaci. Byly dny, kdy jsem nejedl ani nepil. Což jsem dohnal vždycky po probuzení, kdy jsem spořádal hostinu pro dva. Stalo se to na sklonku dne - zaklepal na moje dveře. Zrádce, který se postavil na stranu Zlomené. Zachránce mojí sladké Wynelle. Athrian. Jeho Výsost vždy zářila, když jsem dovolil, aby se porozhlédl po mé laboratoři a sem tam vzal do rukou nástroje, o kterých absolutně nic netušil. Otáčel jimi a prohlížel si zaujatě každý detail, zatímco poklidně hovořil. A já ho rád poslouchal, sledoval jsem s nadšením jeho radost a jiskření půvabné inteligence. Bohužel, v čem byl Athrian neopatrný, to byla jeho hloupá důvěřivost. Obklopoval se nesprávnými lidmi a činil zbrklá rozhodnutí. "A vy jste dovolil, aby zde ten pirát zůstal?" zeptal jsem se šokovaně. Způsob, jakým mu zajiskřilo v očích, byl znepokojující. Něco měl v rukávu, jinak si ten výraz nedovedu vysvětlit... Provokoval mě. Vyklenul jsem jedno obočí vysoko do čela a zkřížil paže na hrudi. Naslouchal jsem pečlivě jeho dalším slovům. "Ach tak. Jistě. Bude mi ctí být nápomocen generálu Fridingenovi, můj pane. Cokoliv považuje Jeho Výsost za důležité," dodal jsem s pokornou úklonou - a pak do něj zabodl ostrý pohled. "Dovolte mi ale jednu otázku. Netajíte přede mnou něco, o čem bych měl vědět, než se vypravím splnit váš příkaz?" |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Přípravy na cestuTali, Merlin. Talina škobrtavá, přesto něžná slova a zejména její blízkost bylo to, co mi pomohlo udržet mysl vyrovnanou. Pevně jsem jí k sobě přitiskl, ošívajíc se tichým smíchem, když mi funěla do ucha. Ignoroval jsem velkého havrana, ignoroval jsem generála i našeho hrozivého vězně, ignoroval jsem temné sliby kolem kněžky a síly, nad nimiž nemám kontrolu. Na tom teď nezáleželo. Teď byla jen Tali, její drobná forma v mém náručí a její pravidelný dech. Ale když se stíny venku začaly prodlužovat, vymotal jsem se z jejího objetí a začal pomalu chystat věci na cestu. Nebylo to mnoho, srolovaná deka, cestovní zásoby na dva dny...museli jsme jít na lehko. Hlavní byly, jako vždy zbraně. Oba čestvě nabroušené a naolejované tesáky, nůž a hlavně pistole společně s žalostným zbytkem nábojů. Ze stojanu jsem sundal kroužkovou zbroj a oblékl si ji přes spodní halenu, přepásal širokým opaskem kolem beder a oblékl si přes ní znovu volnou košilia kabát. Poskočil jsem na místě, aby se ujistil, že nikde hlasitě neřinčí a když jsem byl spokojen, opásla jsem se opět zbraněmi. Po krátké úvaze jsem přidal i pár alchymistických granátů. Jeden nikdy neví, kdy se můžou hodit. Následně jsem dlouhými pruhy tmavé látky omotal všechno, co by mohlo řinčet, zvonit, chastit a nebo výrazně održet světlo. Byla to standartní procedůra u zvědů, pokud se chtěli pohybovat nenápadně a tiše. Během příprav jsem očima pokukoval po Tali, jak si vede ona. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Hektické přípravyVelitel, MerlinTen okamžik možná trvá jen pár minut, možná pár hodin, možná ani jednoho z toho. Jen my dva. Spokojeně zamručím, když se ozve Velitelův tichý smích a ve tváři se objeví úsměv, který sice nevidím, ale umím si ho zpaměti vybavit do sebemenších detailů. Nakonec si opřu bradu o jeho rameno, vstřebávám jeho teplo, jeho pach a prsty s drápy zlehka přejíždím po jeho zátylku a sem tam jimi vjedu do vlasů. Držím v jeho náručí jako panenka, kterou jsem nikdy neměla, tak dlouho, jak potřebuje. Nic víc nedělám, neříkám, prostě tu jen... Jsem. Pro něj. * * * Čas neúprosně běží a vše musí jednou skončit, aby mohlo začít něco nového. Po vzoru Velitele se i já začnu chystat na cestu, ačkoliv se mi do toho... Bytostně nechce. Z vidiny nadcházejícího lovu jsem spíše rozrušená než nadšená, nemůžu se pořádně soustředit. Zmateně tak pobíhám po domě sem a tam ve snaze najít všechny věci, které potřebuji, a které se přede mnou schovávají zákeřně na místech, kam jsem se ještě před chvílí dívala a nebyly tam! Napůl nešťastně a napůl vztekle mručím, kňučím a skřípu zuby, když si zelenou halenu oblékám až napotřetí, protože jednou ji mám naruby a podruhé si ji natáhnu opačně, přičemž se mi při následném vzteklém sundávání rozváže bandáž kolem hrudníku. Ani nemluvě o tom, jak bojuji se šněrováním lehké kožené vesty a co teprve s nátepníky! Vázání měkkých vysokých bot neustále povoluji a zase utahuji snad celou věčnost, než mi přestane jejich pouhá přítomnost na nohách vadit. Celé to pak už jen korunuji tím, když mi při zandávání do kožených pouzder vypadne jeden z talonů z rukou a s hlasitým zařinčením spadne na zem. To, že mě u toho mimoděk praští přes prsty už je jen bonus. Rusé vlasy si sice jako obvykle stáhnu, aby mi nepřekážely, ovšem už po chvíli balení věcí do vaku zjišťuji, že mě to tak rozčiluje, že navzdory zvyklostem si je zkrátka rozpustím a nechám je divoce povlávat kolem hlavy. "Hmpfchr," pofrkávám u toho aniž bych si uvědomovala snad celou dobu. Měla bych se uklidnit, zastavit a chvíli jen dýchat, ale nejde to. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Výslech "Dobrá, nemá cenu to odkládat," rozhodnu a s Rayou po boku zase zamíříme ven z kajuty tam kde je v držení stráží naše elfí zajatkyně. Pokud se toho chce Alec účastnit nemám nic proti tomu, ale nehodlám brát ohledy na jeho outlocitnost. "Nechte nás," přikáži strážnýn. Utéci stejně jen tak nemůže a Raye se bude lépe pracovat pokud kolem nebude moc cizích lidí a jakmile jsou všichni pryč můžeme přikročit k vyptávání. "Takže rád bych slyšel všechno hezky od začátku než jsme byli tak hrubě přerušeni. Kdo jsi, co tu děláš a jaká je spojitost s tím vším. Mluv," a pokynu Raye aby začala se svým zpěvem a omámilu tu ženskou. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Ronin, Alec Skoro natěšeně následuji Ronina ven z kajuty a do stanu za naší zajatkyní. Nemůžu se dočkat, až budu moci generálovi dokázat, že jsem stále ještě věrná a spolehlivá. Mám šanci napravit svojí chybu a já jí nehodlám promrhat. Otázky jsou položeny a já konečně dostanu volnou ruku. Ty otázky pro mě vlastně nejsou podstatné, ani odpovědi mě nijak nezajímají. Topornost z mého těla se vytratí, když zamířím blíž k ženě. Oči jsou nyní jasné a skoro by se dalo říct, že radostné. Miluji zpěv,je to jedna z mála věcí, která mě činí skutečně šťastnou. Obejdu zajatkyni a přitom si tiše pobrukuji. Jakmile se ale dostanu za její záda, můj hlas se změní. Zpívám, ale nejsou to slova, kterým by kdokoliv z přítomných rozuměl, vlastně jim nerozumím ani já, dokonce si nejsem jistá, zdali něco ve skutečnosti znamenají. Řeč zpěvu je pro mě však stejně přirozená jako dýchání. Vím, jak přinutit lidi, aby udělali přesně to, co já chci. Svým tesklivým zpěvem bych dokázala ženu přimět, aby se vrhla z útesu, nebo si dobrovolně podřezala žíly. Nic takového já ale nechci. Chci jen, aby mluvila pravdu. (6) |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Další den plný práce Domu jsi dorazil bez problémů. Sluha ti oznámil, že nic dalšího se počas tvé nepřítomnosti nestalo. Ochranka také hlásí klid načež si vyslechne tvé rozkazy a provede příslušná opatření. Postel je po celém tom náročném dni velmi lákavá a netrvá to dlouho a usneš. Možná se ti něco zdálo, možná ne, těžko to poznat, protože si nic nepamatuješ, každopádně je tu nové ráno. Sluha ti připravuje snídaní. Další čistí oblek, který si máš dnes vzít na tebe. Všechno je jak má být a včerejší návštěva jako by se snad ani nestala. Te´d ve slunečním svitu se to zdá až neskutečné, že jsi tu měl bytost z Aivaicy. Dorazí sekretář. "Dobré ráno pane senátore," pozdraví tě. "Jaké úkoly máme na dnešek?" Jaké máš vlastně povinnosti? Co všechno tě dnes čeká? |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Rozpravy nad pivem Northcott se se povzbudivě usměje, popadne kabát a vyrazíte ven ze stanice. Není to nijak daleko. Jedna putyka, která má otevřeno i takhle pozdě a ano je to policejní putyka. Většina uniforem chodí k Mosazné opici zapíjet svůj těžký úděl. Nejedná se o žádnou prvotřídní klub, ale pivo a pálenku mají dobrou a i teplé jídlo ve slušných porcích. Zkrátka je to ten typ podniku, kde si můžete sednout a zanadávat na práci, případně oslavit vyřešení nějakého případu. Sednete si ke stolu a Northcott obedná dvě napěněné. Nic nespláchne pachuť z jazyka jako hořké pivo. "Tak jsme udělali razii v jednom domě, ale když jsme tam dorazili byl již prázdný. Kompletně a ty zbytky, které jsem tam našel byly stejně k ničemu. Přitom to vypadalo jako spolehlivý typ. Už si pomalu přijdu jako pes co se honí za vlastním ocasem. Pořád dokolečka a na místě. Vedení na mě sice tlačí, ale těžko něco zvládnu když mi ani neschválí pomocníka," ušklíbne se a raději se pořádně napije piva aby si pořád nestěžoval "Ale nerad bych to strávil jenom kecáním o práci. Co ty a bratři? Jak se jim daří?" změní téma. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro SCIENCE!Tali S připravami jsem skončil o něco dřív než Tali, která se svými věcmi skoro nešťastně zápolila. Pomalu jsem si k ní dřepl, sebral na zem spadlý talon a podal jí ho. "Tali, musíš se soustředit. Roztěkaný lovec je špatný lovec, pamatuješ?" Pomalu jsem jí položil ruce na ramena a sledoval její tvář. Ale protože mě v tuhle chvíli nenapadlo nic lepšího, rozhodl jsem se vyzkoušet jedno z mnoha dechových cvičení, které mě naučili Viralštní léčitelé mysli, abych se udržel pod kontrolou. Klidným hlasem jsem prováděl Tali skrz jednotlivé kroky, říkal jí, jak dýchat, počítal délku nádechů a hluboké výdechy. Radil ji, jak si má vizualizovat dech, který do ní proudí a který vydechuje, jak se na to soustředit. To vše v tiché, bručivé, uklidňující Viralštině. Pokud to pomohlo aspoň trochu, naposledy jsem lehce stiskl její ramena, než jsem vyhlédl z okna. Zrovna včas, abych viděl procesí složené z Dalyora, Bastiena a gardy mizet mimo náš tábor směrem k Acrine, už se vzdalovali. "Dobrá. Vezmi Merlina a jdi do psince, tam vyber svůj doprovod. Připrav Trhače. Pak se přesvěč, že je čistý vzduch, klidně nějakou dobu počkej, a dostaň se ke kasárnám vlkodlaků. Sejdeme se tam se Zevem. Jdi..." |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro S havranem na cestu se dej
Téměř se přikrčím, když na mě Velitel promluví. Není to výtka, je to něco, co znám a co bych měla ctít. Kdo jiný než já? "Já vím, jávímomlouvámseužsebuduso-" vyhrknu rychle, ovšem zarazím se, když mi Velitel položí ruce na ramena a pohlédne mi do očí. V první chvíli pohledem uhnu než k němu přeci jen znovu ostýchavě vzhlédnu, když znovu promluví. Soustředím se na jeho hlas, ten hluboký uklidňující hlas, co občas rozhání i tu nejhustější rudou mlhu a snažím se dělat, co mi ten hlas říká. Ze začátku se snažím tak urputně, až začnu panikařit z toho, že mi to nejde... Dělám to špatně! A... Nádech. Výdech. Vý... Ne, nádech. Výdech. Soustřeď se... Stojím. Dýchám. Tentokrát už ani nenadskočím ba ani srdce se mi nerozbuší pod nánosem strachu, když mě pošle obstarat poslední nutné věci před cestou. Krátce přikývnu, i když se u toho kousnu do rtu, tak ve tváři mi sedí soustředěný výraz. "... jdi..." Polknu. "Rrrozkaz, veliteli," odpovím formálně, tak jak se to má dělat, když přijde rozkaz. Ovšem přeci jen... Ještě se krátce ohlédnu, ve tváři se mi objeví ten prchavý záblesk úsměvu. Udělal toho pro mě dnes... Tak strašně moc... "Kdo tam bude poslední, je ponrrava," v úsměvu se blýsknou zuby, když se sehnu, abych sebrala vak s věcmi a rozeběhnu se po schodech dolů. "Krrrák? Krrá, krrá," brouknu v přízemí na Merlina a počkám až mi přelétne na rameno než i s ním vykročím ven. * * * Psinec jsem od návratu zanedbávala, což mi dají všichni řádně najevo, od Hryze, co se mě pokusí zalehnout za vydatné pomoci lísající se Šán až po Modrouse, který se ke mně jen uraženě otočí zády a odkráčí ostentativně pryč. Povzdechnu si. Tohle mě bude stát ještě hodně úplatků, ovšem na to teď není čas, zvláště když Psinec po mém boku opouští Baran a Slepucha, která u toho naprosto neprofesionálně vesele poskakuje a radostně štěká, takže jí po opuštění Psince málem visím na hlavě jen abych ji utišila, zvláště když začne ještě skákat po Trhačovi, kterého je téměř nemožné osedlat, když se střídavě pošťuchuje se Slepuchou nebo se do mě snaží strčit ve snaze prohledat mi kapsy. O tom, že všem třem musím důrazně vysvětlit, že Merlin je kámoš, ne žrádlo, raději ani nemluvit. Nakonec na nás musí být skvělý pohled, když se plížím od Psince ke kasárnám v průvodu tří šelem a havrana. Ale Velitel to řekl jasně. Nikdo nás nesmí vidět! |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Měsíc lovceTali, později Zev, Puk a jejich elitní týpci Sledoval jsem, jak Tali zmizela na schodišti, než jsem všude zhasnul a zamkl, stejně jako kdybych se chystal jít spát. Ale místo toho jsem vyklouzl ven zadními dveřmi a skrytý šerem a dlouhými stíny se pomalu a tiše vydal ke kasárnám. Když jsem dorazil před budovu, bylo to téměř ve stejnou chvíli jako Tali. Rozhlédl jsem se kolem a moje oči, oči šelmy uvyklé na tmu, zachytili pohyb, když zpoza rohu vyšel Zev, vybaven podobně jako my. Zkřivil obličej a vydal zvuk jako náhodně zatoulaná kočka (což vypadalo dost děsivě) a na ten signál zpoza budov kolem vylezlo šest dalších zakuklených postav, jimž se zpod kapucí hladově leskly oči, odrážejíc sebemenší kousek světla. "Jdete pozdě, kapitáne," neodpustil si rýpnutí, než trochu zvážněl, "jsme připravení..." Na ta slova kolem nás přistálo na tucet drobných postaviček, letících nehlučně nočním vzduchem jako hejno vážek. Kdyby byly tedy vážky byly normálně vyzbrojené miniaturními luky a šavličkami. Arcigenerálmajor se mi usadil na rameni a bylo vidět, jak moc se snaží být zticha. Skoro vibroval, chudák. Nemělo smysl dále otálet. Vysadil jsem Tali do Trhačova sedla (My ostatní můžeme běžet klidně celou noc bez přestávky.) A pak už jen zbývalo aby nás Hledačka a Vědmin havran nasměrovali správným směrem. Skrz noc, pryč od Arcine, na stopu vetřelce s pochybnými úmysly. Měsíc nad námi, kořist před námi a elfské intriky za námi. Na ty teď nebyl čas. Nastal totiž čas vlčí, čas krve, čas lovu. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Týden od nalezení lady Graycott, setkání Athrian zamrkal, usmál se znovu a mávl rukou. Častokrát viděl ten pohled, lidé o něm dokázali pochybovat poněkud frekventovaně, ale on věřil a hlavně kněžka věřila, že byl z boží vůle král. Bylo na tom snad něco pravdy? Možná proto vždy dokázal dosáhnout cíle, kterého chtěl dosáhnout? To byla otázka, kterou nedokázal zodpovědět. Odložil jedno ze zrcátek. Opatrně, aby na něj nezůstaly žádné otisky prstů a pak se rozhodl pokračovat. “Vlastně ne, já jsem se k té věci ještě nevyjádřil. Dokonce byla mezi pirátem a KVS uzavřená smlouva… Nebo spíše dohoda, která mi teď leží na stole a musím o ní zjistit více. Pokud Hideon dokázal piráta zabezpečit tak, aby nikomu neublížil, tak nejsem proti, abychom od piráta zjistili více. Zdálo by se mi to jako promarněná šance, kdybychom se ho hned zbavili.” řekl zamyšleně, než se podíval na mága a zkřížil ruce na prsou. “Ovšem řekl, že má zabít lady Wynelle Graycott. Nechápu, proč něco takového prozradil, zdá se mi to velmi nerozumné, protože ten muž se k Wynelle nepřiblíží ani na metr, Wynelle je taky cenný zdroj informací i přesto, že zatím na ni nechci pospíchat. Nechci ji Zlomit.” řekl a pak se otočil ke dveřím. Otevřel je a nadechl se. “Vlastně ne. Jen vím, že ty se nenecháš ovlivnit emocemi a odhalíš, jestli je ten muž nějak… Magicky nadaný. Hideon udělal dobrou práci, nikdy bych si nemyslel, že budu stát před tebou a budu chválit člověka. To je ode mě vše.” usmál se a s tou myšlenkou pokynul Meleagrosovi, aby ho následoval. Počkal si, teprve až s Meleagrosem vyrazil. Netrvalo dlouho ale. Před nimi stanula vysoká postava, Wynelle stála u okna a hleděla z něj. Otočila se a zamrkala na krále, polkla, když si všimla mága. Pak zavrtěla hlavou. “Generál Fridingen vede toho piráta. Asi do cely. Viděla jsem je jít po nádvoří…” řekla jen potichu a Athrian přistoupil k oknu, nevšímající si víly, ženy a kočky, chtěl vidět toho piráta! “Ah!” “Má pouta… Nebolí ho to, že ne? Já… Nechtěla jsem, aby ho to bolelo, chtěla jsem jenom, aby byl šťastný…” zakňučela potichu a Athrian se na Wynelle podíval poněkud zmateně. Nic neříkal, ale bylo jasné, že si Wynelle nepomohla, zamrkala na něj a on se zamračil než se odtáhl od okna. Wynelle vyděšeně zamrkala a také se odtáhla, nyní sledovala oba muže. Polkla. “Bude lepší, když nebudete sídlit v hlavním městě.” řekl chladně. V hlavě se mu zrcadlilo jen to, co se mohlo stát, kdyby jeho muži nebyli tak perfektně vycvičeni. “Možná bychom měli pokračovat, mistře.” pokynul Meleagrosovi. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Je tedy ujednáno! Unar se usmál a pokynul tedy Vincentovi spokojeně ať pokračuje v jídle a Corazon s Dewy vydechly jak by slyšely tu nejdojemnější pohádku o lásce. Skutečně pro ni přeskočil Zeď! Corazon dokonce snad ukápla slza a Dewy si uvědomila, že vlastně nemůže stát na straně té dívky. Vincent byl přece její! Uraženě tedy našpulila rty a sedla si na Vincentovo rameno aby do něj pak lehoučce kopla. “A pro mě by udělal to samé!” Corazon se zasmála a dívenka se pak na Vincenta natiska z druhé strany, kde nebyla Dewy, aby objímala jeho ruku. Byla šťastná a Vincent se jí jednoduše líbil. Vypadal tak exoticky! “Vyrazíme tedy zítra za svítání. Myslím, že to budeš mít dost času na to, abys ze sebe udělal no… Člověka.” zasmál se vřele a pak si dolil další porci polévky. “Musím poté na pole, ale…” “Já ti potom ukážu, kde můžeš spát a kde si můžeš dát koupel… Dokonce jsme začali prodávat nové koupelové soli a tak si myslím, že můžeš některé z nich vyzkoušet a odpočinout si. Laskavost nám vrať tím, že nás jednou pozveš na nějakou sešlost.” uculila se Corazon šťastně a Unar jen spokojeně rameny. Bylo to všechno? |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Výslech “Hm…” zamyslel se Dalyor a pak zavolal na vojáky, kteří vstoupili. Nechal otevřít vězení a nechal, aby Bastiena vojáci vzali každý z jedné strany, aby se nic nestalo, aby nic nehrozilo. “Promluvíme si na lepším místě.” řekl jen bez dlouhého vysvětlování a zamířil ven. S pouty na rukou a vojáky po každé straně se Dalyor nebál. On byl neobávaný, on se snad ničeho nebál. Vyrazil z Lunária, cestou v periferním poli zahlédl Wynelle, ale nedával tomu více pozornosti. Co ta tu dělala? On sám nebyl pro její propuštění z dozoru, ale teď měl na starosti toho piráta. Wynelle už ani nebyla jeho starost, musel se vypořádat s tím pirátem. Odvedl Bastiena do prostorů pod palácem, kde vešel do místnosti. Jak vešel, magie se rozprostřela po místnosti a zapálila svíčky, snad to byla i jeho magie, ale jakmile se zavřely dveře, přívod magie byl omezen a snad jen chladné zbraně mohly fungovat v této místnosti. Nadechl se, pokynul Bastienovi, ať se posadí a sám si sedl na druhou židli. Oba vojáci zůstali vstát u vchodu a Dalyor se tedy podíval na piráta. “Řekni mi tedy svůj příběh.” |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Generál Dalyor Nijak neprotestuji, když se mě generál rozhodne z Lunária odvést. Tohle místo se mi stejně příliš nezamlouvá. Chico tiše zapíská, vyskočí mi na rameno a schová se v mých vlasech. Na okamžik se trochu bojím, že by mi ho mohli vzít, ale o něj nikdo zájem nejeví. Velmi brzy se dostaneme do míst, která daleko víc připomínají vězení. Vlastně se mi uleví, tohle je něco, co znám a vlastně jsem už od svého příjezdu očekával, že na podobném místě skončím. Posadím se naproti generálovi a spoutané ruce složím do klína. Něco mi napovídá, že můj příběh už slyšel. Nechce se mi znovu vyprávět to samé, ale ovládnu se a nepošlu ho rovnou do háje. Už jsem se jednou rozhodl spolupracovat, tak bych se toho měl držet. "Pomohl jsem k útěku Rhysovi a Stvůře a tím jsem na sebe přivolal hněv kapitánky. Zanechání v pustině je obvykle rozsudkem smrti. Za mnou ale přišel démon a za slib, že zabiju Wynelle Graycott, mi dal schopnosti nutné pro přežití. Nemám v úmyslu svou část dohody dodržet, jen se mi líbí být naživu." Pokrčím rameny. Tohle je hodně zkrácená verze, ale já už rezignoval. Už se nesnažím, aby generál pochopil mojí situaci, když mě nedokázal pochopit Rhys, tak od něj neočekávám už vůbec žádné slitování. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Zpoveď Alec, Ronin a Raya Raya zpívá a i když se elfka snaží bránit nestačí to je. Její magie není tak silná a brzy podlehne. Na tváři se jí usadí mírný úsměv, hlavu natočí na stranu aby jí neutekla ani jediná nota a oči dostanou sklený lesk jak se utápí v melodii. Pote začne odpovídat na otázky. Představí se jako Aramoira, bývala kněžka v Nothii. Odešla, kvůli neshodám v učení. Opustila svou zemi protože jí to všechno přišlo falešné. Přetrhala všechny vazby, které tam měla. Několikrát navštívila Republiku aby zjistila zda je tak špatná jak se v Nothii tvrdí. Musela se přesvědčit na vlastní oči a to co viděla jí uchvátilo. Tolik možností. Taková otevřenost. tohle je však minulost a mnohem důležitější je současnost a její přítomnost zde na místě havárie. Pro Ronina to není nic nového a vlastně jenom zopakuje to co mu již řekla. Byla poblíž když viděla jak se vzducholoď řítí k zemi. Vyrazila se podívat na místo dopadu, ale když dorazila byla většina posádky mrtvá a ten zbytek těžce zraněný takže jim nedokázala pomoci. V léčivé magii nebyla nikdy příliš zběhlá a zkoušela najít něco co by jí pomohlo, ale marně. Když jste dorazili snažila se zjistit víc o tomhle stroji a doufala, že by mohla najít něco užitečného co by jí nasměrovala kam předat zprávu o ztroskotání. Vzhledem k tomu, že je omámená tak říká pravdu. Nemůže lhát i kdyby chtěla. Na to nemá vůli. Chvíli to vypadá, že je to takhle všechno, ale pak dodá ještě jednu drobnost. "Mám pocit, jako bych v jednu chvíli viděla někoho vzducholoď opouštět ještě když byla ve vzduchu. Nejsem si tím zcela jistá, neměla jsem dobrý výhled. Možná se mi to jenom zdálo, ale raději vám to říkám." |
| |
| soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Raya, Ronin Stoupnu si vedle Ronina, abych se účastnil výslchu, dohlédl, aby se můj přítel nenechal moc unést a případně abych sehrál roli hodného policajta. Raya začne zpívat a elfka začne mluvit. Zaujme mě, že máme před sebou bývalou Nothijskou kněžku. Mám tolik otázek, ale to může počkat. Překvapí mě elfčina poslední slova. "Takže před ztroskotáním někdo loď opustil? Uměl létat, nebo měl létající oblek?" Zauvažuji krátce. "Koho přesně hledáte v Contrivance a proč?" Zeptám se. Vzpomenu si na první slova bývalé kněžky, když jsme ji našli v kapitánově kajutě. Třeba by jsme jí mohli pomoci, pokud je to důležité. A během toho bych se mohl více dozvědět o Nothii a tak. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Úspěšné ráno Farmu pohltila tma a všechno usnulo až na dva lovce, kteří vedli skupinu ke svému cíli. A jejich cíl? Viralský muž, Vincent Krastinov, který pravděpodobně hledal Wynelle Graycott. Chtěl ji snad znovu zotročit? Chtěl ji znovu odtáhnout do Viralské Republiky? Nikdo nevěděl. Tu noc vás Merlin vedl směrem k Vilímkově farmě, skupina se pohybovala rychle a neslyšně a morálka oddílu byla vysoká (8,5). Dokonce tak vysoká, že každý nejen že se tvářil, že ho jeho práce baví, ale skutečně ho bavila. Vítr byl ve vaší přízni a na oddíl ani únava nešla… Prostě dokonalost přípravy nesla své ovoce. A pokud jste měli další den bojovat proti Viralským… Úspěch byl zaručen. To Unar probudil Vincenta, který byl vytrvalý spáč a i přes počáteční protesty, Vincent se připravil a společně vyrazili po cestě směrem k Acrine. Corazon zůstala doma, Dewy letěla za povozem a divoce nadávala. Pak chytla Vincenta za ucho a začala ho za něj tahat. Stále mu neodpustila to, co se stalo na farmě. A tedy si mu sedla na rameno a konečně se uklidnila. Až potom, co mu ukázala své další šatičky. Tentokrát zelený model! A skupina se tedy přiblížila a už na míli věděla o Unarovi. Bylo tak deset hodin, poledne a Unar vesele vyprávěl o nějaké své zkušenosti s trhy. A o pronásledovatelích nevěděl... |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Cave canen! Velitel | okrajově Vincent
Na hřbetě Trhače, obklopena těmi, kterým věřím a vím, že mě ochrání se při naší stezkou nocí pod černou oblohou uklidním. K ránu již nesvírám křečovitě mezi prsty dlouhou srst Trhače, ani se nekrčím v sedle a poplašeně sebou netrhám, když se ozve hlasitý skřek či jiný zvuk z korun stromů, které nás místo stráží před bledým pohledem měsíce na širých pláních nebes. Naopak při pohledu na slunce vycházející mezi stromy a barvící svět kolem sebe do tónů červeného zlata se uvolním a uvědomím si, že o tohle jsem se málem nechala připravit. Náš dům, kasárna a Velitelova pracovna mi sice poskytovaly pocit bezpečí ovšem znamenalo to se zavřít dobrovolně před světem ve vězení čtyř stěn. I tak se ovšem při každé krátké přestávce, kdy slezu z Trhače, abych se protáhla než si Běžci krátce odpočinou, držím u Velitele sotva na pár kroků. Nad ránem poznám, kam nás Merlin asi vede - směrem k Farmě. Je to trochu hořkosladký pocit, ovšem... Vzpomenu si na špeha. Jako by Farma Viralské lidi snad přitahovala. Ovšem takové myšlenky mi nepřísluší, soustředím se raději na své okolí a na cestu. Slunce už visí na modré obloze a jeho paprsky začínají mít sílu, když... Zpozorním. Tiché zašeptání vánku, který se otře o moji tvář mě přinutí z Trhače bez varování seskočit a zastavit celou skupinu. Přikrčím se na místě a pohledem krátce vyhledám Velitele, než z váčku u pasu vylovím pár zvadlých listů, které promnu mezi prsty a vzápětí je pečlivě sežvýkám, rozmělním zuby a polknu. Byliny chutnají hořce a zanechávají na jazyku podivnou pachuť, ale pomáhají. Pomáhají se... Uvolnit, otevřít mysl, aby slyšela vše, viděla vše, vnímala vše. Pak už neváhám, přiložím levou dlaň k ústům a v další chvíli si ji prokousnu vlastními zuby. Nechávám rudé krůpěje dopadat na stébla trávy, na kamení, na zem, oči zavřené a rty pohybující se v němé modlitbě zaznívající do rytmu šumění listí a šramotu myší v lesním podrostu. V okamžiku, kdy dlaní bez varování uhodím do země, les kolem na pár vteřin ztichne. Šimravá vlna magie se rozeběhne do všech stran a zvedne se vítr. Všechny zvuky jako by náhle zaznívaly hlasitěji s tou hromovou úderností. Když otevřu oči, ty velké žluté oči, nevidím ani Velitele, ani Zeva, nikoho. Nikoho a všechny zároveň. Pomalu nakláním hlavu ze strany na stranu, občas tiše zamručím, polknu nebo zkrátka jen natáhnu ruku do prázdna a přenesu váhu. Až nakonec mé hrdlo rozvibruje tiché zavrčení. Ohrnu rty a vycením zuby na vetřelce, kterého nikdo kolem nevidí, nos mi zacuká, jak zavětřím.
S trhnutím se narovnám. Zorničky mám roztažené, srdce buší a chvíli mi trvá než se odstřihnu od všech těch vjemů rezonující mojí myslí. Tak trochu dezorientovaně se rozhlédnu kolem sebe, na okamžik mě zachvátí panika, že nevidím Velitele, ovšem vzápětí jej uvidím i ucítím a vše je zase dobré. "Přřřřed námi, tam," ukážu rukou směrem, kudy se k nám blíží ten, kterého bezpochyby hledáme. "Povoz, na cestě sem. Člověk, čerrrné vlasy, virral. Elf. Oči dvou barrvy. Víla. Povoz, spolu," brouknu hlasem hrubším než o něco obvykle a vyčkávavě na Velitele pohlédnu. Hodná Stvůra. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Pod dubem, za dubem....Tali, Zev, Puk a zbytek, okrajově Vincent a Unar. Žvýkat studené sušené maso a ovoce za pochodu místo sníndaně nebylo zrovna to nejlepší, ale takový už je vojenský život. Navzdory celonočnímu pochodu však byli chlapi v dobé kondici i náladě, Zev skutečně vybral ty nejlepší. Pohybovali jsme se mimo hlavní cestu (protože nejsme idioti), takže když nás tali zastavila, nebyl důvod nějak panikařit. Jednotka zastavila, všichni se přikrčili a pozorovali naší skoro-šamanku při práci. Vlna magie, která z ní vyrazila, pro mě byla neviditelná a nedetekovatelná, ale vím, že to funguje. Nebylo by to poprvé. Takže jsem všichni se zatajeným dechem čekali. "Dobrá práce, Tali," vydechl jsem pochvalu, když adjutant skončila s hlášením a otočil se na zbytek jednotky. "Dobrá, chlapi, jdeme na to. Připravit zbraně, vybalit maskování. Arcigenerálmajore, pošlete svoje lidi napřed, ať nám hlásí pozici nepřítele. Zeve, my se schováme v támhletom úseku lesa. Až povoz zastaví, obklíčíme ho. Pošli dva střelce nahoru na trom, ať nás kryjou." "Jak zablokujeme vůz, šéfe? Padlej kmen?" Zeptal se Zev na naší klasiku. "Moc očividný, mohlo by je to varovat..." Zamyslel jsem se a očima sklouzla na obrovského černého psa, masivnějšího než všichni Viralští ohaři dohromady. A s mnohem hrozivější mordou. "Tali...zvládl by Baran zastavit povoz?" Když Thryenka tiše přikývla, spokojeně jsem se zazubil. "Výborně. Ty a Slepucha máte za úkol za nimi vyrazit a chytiti je, kdyby najednou začali utíkat, jasné?" Všehno bylo řečeno. Puk tenkým hláskem předal rozkazy a jeho drobné víly v zelené a hnědé se rozlétli lesem, drobé a v lese téměř neviditelné a ve vzduchu, aby nám zpátky hlásili pozici blížího se vozu, jako nějaký bizarní telegraf. Díky nim budeme připravení včas. Já, Tali, Ohaři, Zev a zbytek vlkodlaků, jsme se rychle vydali do vybraného úseku. Dva Zevovi střelci se usadili v rosochách stromů s maskovacími sítěmi, skrytí vysoko ve větvích. Zev a zbytek se pak rozestavěli podél cesty v linii společně s námi, skrytí za stromy, zalehlí mezi listím a v hlubokém stínu, čekající na signál. I já si přetáhl zelený šátek přes nos a ústa, ujistil se, že veškerý kov mám bezpečně obalený tak, aby necinkal a neodrážel světlo a vybral si vhodné místo pro vlasní úkryt, tak jan nás učili a cepovali u výzvědných jednotek. Teď nezbývalo než čekat, až se to celé sputí... |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Vstávání Poděkoval jsem za Unarovu pohostinnost, odešel jsem hned do koupelny a snad jsem v horké vodě na chvíli usnul. Byl jsem vyčerpaný, ale rád za to, že se dnes pořádně vyspím… pokud možno za zavřenými dveřmi, přes které se dovnitř nedostane Dewy. Z koupelny jsem se vypotácel v polospánku a jen co jsem dopadl na postel, usnul jsem. Ani jsem nevěděl, jestli se Dewy dovnitř dostala nebo ne, zkrátka jsem spal jako zabitý. I ráno jsem měl problém vstát… nechtěl jsem vstávat. Bylo moc brzy a postel moc měkká. „Ještě aspoň hodinu,“ zaprotestoval jsem, ale věděl jsem, že je to marné. Z postele jsem odešel jen neochotně, ve dveřích jsem se ještě zastavil, abych se na ní naposledy láskyplně podíval, a pak se po schodech vydal dolů za ostatními. Náležitě jsem poděkoval, v patře na nočním stolku jsem nechal pár drobných, o kterých jsem věděl, že kdybych jim je dal přímo, nepřijali by je. Pak následovala cesta samotná. Pokoušel jsem se během ní, hlavně ze začátku, zavírat oči a ještě navázat na spánek, ze kterého jsem byl vytržen, ale nebylo to nic platné. Nakonec jsem musel uznat, že se mi líbí nové zelené šatičky, aby Dewy byla na chvilku (posvátnou chvilku!) ticho. Spát už ale nešlo, opřel jsem se aspoň o trochu pohodlněji a pozoroval oblohu. „Unare, jak dlouho bude cesta ještě trvat?“ zeptám se bez známek rozespalého hlasu. Nejraději bych měl tohle celé už za sebou, někam se uklidil s Wyn a už ji nenechal nikam odejít, ale to všechno je pořád jen vzdálený sen. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Peníze nebo život! Tedy... Hau?Velitel, jednotka, Vicent a doprovod... pod dubem, za dubem... "Dobrá práce, Tali." Pro někoho samozřejmost, pro mě odměna, potřebovalala jsem to slyšet, to ujištění, že jsem to udělala správně. Pak už jen tiše naslouchám rychlé domluvě mezi Velitelem a zbytkem oddílu o našem dalším postupu. Tedy - aspoň se o to snažím, les mi stále tiše šeptá, desítky a stovky krátkých vjemů o všem a o ničem. Když na mě tak Velitel promluví, lehce sebou trhnu a zamrkám, ačkoliv bez přemýšlení přikývnu na souhlas, pohled upřený po jeho vzoru na Barana, který v tu chvíli akorát překusuje v mordě drobného hlodavce, kterého se mu podařilo chytit, zatímco na něj téměř nehnutě hledí s hladovým výrazem ve tváři Slepucha, co jen občas polkne. Samozřejmě, že nahlas, aby to slyšel. Úkoly jsou rozdány, nezbývá tak než jen čekat. Čekat, čekat, čekat... S každou další minutou jsem akorát víc a víc napjatější, připadá mi to jako celá věčnost. Možná ještě delší jak věčnost! Jak to říkal Velitel? Dýchat. Soustředit se. Dýchat. Ustrnu právě uprostřed toho dlouhého nádechu, když si vzpomenu na jeho slova řečená v soukromí pracovny, slova, která mi připomenou mé vlastní rozhodnutí. Musíš se víc snažit. Když se náhle začnou ozývat zvuky povozu, rachtání kol jedoucích po hliněné cestě, zvuky zvířat a snad i hlasy doprovázené pachy, které říkají, že jsem se ve svém hlášení nespletla, zpozorním stejně jako všichni ostatní. Od toho okamžiku už jen čekám na pokyn Velitele. Povoz se blíží stejně jako chvíle, kdy nás bude míjet. V tu chvíli z křoví mezi stromy na cestu vyběhne Baran. Ne přímo pod kopyta zvířat, nechává si prostor, aby mohl uskočit, kdyby se splašila a rozeběhla se vpřed. Velký černý pes se na cestě staví proti povozu, srst naježenou, zatímco s prudkým náznakem pohybu vpřed i hrozivě zavrčí a odhalí tesáky.
V okamžiku, kdy vyrazí zbytek oddílu, aby vůz obklíčil, pohnu se také, rychle se prosmýknu kolem Zeva a společně s chundelatou vlčicí se vrhneme k zádi povozu, kdyby náhodou napadlo viralce nebo elfa z něj snad seskočit a pokusit se utéci. Přesně jak mi přikázal Velitel. Stvůra |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro A máte něco k proclení?Tali, jednotka, Ohaři, Unar, Vincent, víla Pozoroval jsem blížící se vůz, hlasitě tlachajícího Unara a muže, který seděl s ním. Vincent. Viralec. Náš cíl. Ještě více jsem se skryl do stínu stromů a celý se napjal v očekávání signálu, spolešně se mnou i zbytek oddílu. Minul první dvojici a muži na voze si, zdá se, ničeho nevšimli. Zatím jde vše dobře. Pak na cestu vyběhl Baran, naježené zvíře se žhnoucíma očima a vyceněnými tesáky, jako z noční můry. Naježený, hrozivý a hlasitý. Jinými slovy, poutající pozornost. Udělal jsem rychlé gesto a vyrazil vpřed. Periferním viděním jsem si všiml Tali, jak společně se Slepuchou zaujímá postavení za vozem. Pro muže na povoze to asi musel být docela šok, když se z lesa hned vedle cesty náhle vynořil půltucet lidí, tiše jako duchové, zahalení v maskovacích pláštích a s šátky přes obličeje. Někteří na pasažéry mířily kušemi, další svírali v rukou krátké meče a šavle. Ti přiskočili ke koním a pokud jim v tom nikdo nezabránil, chytili ohlávky. Rychle, bez z zbytečných slov či výhružek obklíčili celý vůz a zůstali stát, připravení, jen zlatavé oči se jim blýskaly zpod kapucí. Já se zjevil před nimi, vedle Barana, zdálivě neozbrojen a zcela neochvějně zůstal stát. CO OBA VIDÍ Usmál jsem se na ně. Pomalu. Snažil jsem se, vážně, i když Tali říká, že mám úsměv jako horký vlk s křečí v čelisti. (Ale od ní to, pravda, je lichotka) "Pane Owene," oslovil jsem první velkostatkáře, "rád vás opět vidím. Škoda, že zdaleka ne v tak milé společnosti, jako posledně..." Ano, byl jsem kousavý i když jsem nemusel. Žalujte mě. Bývám takový, když se mi něco nelíbí. A tohle se mi nelíbilo ani trochu. "Mrzí mě, že to musím dělat, ale požádal bych vás, abyste si, ve vší uctivosti, vystoupili. Oba. Pomalu. Žádné prudké pohyby, prosím. Mí lidé celou noc nespali a jsou trochu nevrlí. A já bych nerad, aby došlo k nějakým nepříjemnostem..." Můj tón ani nebyl výhružný. Proč taky. Spíše klidný a tak trochu otrávený, ten tón říkal "je mi to stejně nepříjemné jako vám, ale musím to dělat". Pohled se pomalu stočil na Viralce. "Vím jak to musí vypadat. A ne, tohle není loupežné přepadení. Mé jméno je Hideon. Kapitán Hideon od Nothijských hlídek. A nejdeme vás okrást ani zabít. Což můžete poznat z toho nedostatku šipek ve vašich tělech. Jak že to s oblibou říká Policie? Ah... ano. Tohle je předběžné zadržení." Wynelle řekla neublížit. O sarkasmu nepadlo ani slovo. Já si svou práci nějak užívat musím a sarkasmus je skvělý substitu, když mám zakázáno někoho bít. CO MŮŽE VINCENT VĚDĚT |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Další denVstanu, když výjde slunce. Rád bych řekl, že je další den, ale to není pravda. Jelikož, když jsem se dostal do postele byl už dnešek brzo. Moji náladu těch několik hodin příliš nezlepšila. Snídani, kterou mi připravý sluha mou náladu trochu zlepší. Pomalu začnu krájet a ukosuvat slaninu. "Dobré." zavrčím podrážděně. Nemá cenu být podrážděný na lidi, co za to nemohou. povzdechnu si. "Oficiální prgram nemám. První ke mne zavolejte mého sobního lékaře. Musím se ovšem setkat se senátorem Bennym, pokud již dorazil do města. Mimo něj bych se rád setkal s zástupci bezpečnostní komise senátu ve věci potenciálně velezrada důstojníků armády. Potom bych rád viděl se zástupci továrny vyrábějcí vzducholodě a našimi obchodními agenty ve věci, jestli události na hranici ovlivnili pověst našich továren. Jako poslední ke mně pozvete komisaře na čaj. Až budete mít toto zajištěné informujte mne." nastíním sluhovy svůj harmonogram. Potom zamířím znovu do svého pokoje a čekám na lékaře. |
| |
| soukromá zpráva od Eglas pro Rozhodnutí Nádherný? Výsosti? Úklona? Chování těchto bytostí mě mate. Přesto to nevypadá, že by bylo očekáváno, že na to nějak zareaguji. Takže nereaguji nijak. Zastavím se na místě. Váhám. Sleduji situaci. „Mé jméno je Eglas,“ představím se dívce s jistou obezřetností v hlase, když mi sdělí své jméno. Nepatrně nakloním hlavu na stranu a přimhouřím oči. I já sleduji záda vzdalujícího se démona. Na loď?! Zmatek v mé tváři je nejspíš znatelný. Na druhou stranu, neútočí… A já popravdě stejně nevím, kde začít. „Dobře,“ souhlasím a s velmi nejistým pocitem uvnitř sebe se vydávám za nimi. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Ples a jiné kratochvíle Athrianova pracovna v Acrinském paláci Athrian svůj první pohled věnoval Rhysovi. Prohlížel si ho a přemýšlel, možná po něm chtěl moc, když ho požádal, aby byl podporou dívce na ples, možná přece jen měl říct někomu jinému, ale byl přesvědčený, že Wynelle si sama dokáže připravit šaty a vše kolem toho. Co netušil bylo to, jestli se na plese dokáže chovat přirozeně a klidně a i přesto, že Blanchette se mohla zdát jako lepší kandidát, král ji nechtěl přetěžovat. Chtěl, aby ona sama se nadechla, o svou sestru pečovala jako sebe samotnou, pečovala o ni, jak kdyby její život závisel na život sestry… Jen chtěl, aby si odpočinula a byla šťastná a proto požádal Rhyse, který jí byl také velmi blízký. Král se podíval střídavě z Rhyse na Blanchette a jeho pohledy pak zůstaly na ženě. “Cením si vašeho pozvání, ale budu muset odmítnout. Mám moc starostí,” povzdechl si nešťastně. “Už teď jsem v závěsu a musím si připravit řeč na ples, neustále jsem to odkládal… Ale děkuji, snad další večer. Možná bych ale mohl přijít, jen nevím, jestli stihnu večeři... Pokud by vás to potěšilo...” usmál se smutně a unaveně, ale přesto se usmál a přistoupil k lady Graycott. “Pokud vidím starost v tvých očích, rád bych dodal, neboj se, KVS a Dalyor se domluví potom, co si promluví s pirátem. Věřím, že záležitosti s démonem mohou být prozatím zabezpečeny, pokud démon vyslal piráta a ten se tak okatě prořekl, je Wynelle v bezpečí. Pokud by ji chtěl aktivně zabít, vydá se ji zabít sám. Pokud ale věříš, že by někde byla ve větším bezpečí, řekni mi místo.” zamyslel se a pak si povzdechl. “Až Dalyor skončí, podám ti hlášení a promluvím si s tebou ještě zítra, je tu něco, co mi nedává spát. Nicméně, je tu příjemnější záležitost.” usmál se nyní jako kluk a snad narudl. “Nebyla bys můj doprovod na ples? Ne v sále, nikdo nás nemusí vidět, vím jak by to vypadalo, ale přál bych si, abys za mnou stála, když budu sestupovat po schodech a promlouvat k lidem.” požádal potichu Blanche. |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Výslech pokračuje Raya, Ronin, Alec "Hledám vědkyni, ženu jménem Abigaile Salwey. Nějakou dobu žila v Nothii, tam jsem se s ní seznámila, ale již se odstěhovala zpátky do Contrivance. Řekla mi, že pokud se někdy rozhodnu opustit království, tak mám jít za ní. Že mi pomůže," odpoví na senátorovu otázku. Stále je pod vlivem kouzla. Jméno Abigaile Salwey vám nic neříká. Elfka jistojistě nelže, ale kdo ví zda to je skutečně pravé jméno. Samozřejmě to může být nějaká neznámá podivínka. Takových se po světe pohybuje víc než dost. NA druhou stranu je zvláštní, že někdo takový má kontakty na takových místech, ale staly se již i podivnější věci. Bude mít senátor ještě nějaké další otázky? |
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Ráno raníčko Sluha si vše pečlivě zapíše a přidá ještě několik svých poznámek aby na nic nezapomněla odkráčí vše zařídit. Za zhruba deset minut se vrátí a oznámí ti, že lékař se dostaví během dalších třiceti minut. Mezitím jsou ti přineseny noviny. Již se tam píše o havárii, sabotáži a dalších věcech okolo. Je tam zmíněné i tvé jméno. Jednou jako oběti podruhé jako někoho kdo je nezpůsobilý konat svou práci. To musí být práce tvých rivalů. Tuhle skutečnost velmi rádi využijí ve svůj prospěch a nevynechají jedinou příležitost aby ti mohli pošlapat a získat tak státní zakázku pro sebe. Rozhodně to vypadá, že bude ještě horko. Zvláště až za tebou přijdou novináři aby si vyslechli tvou verzi celého příběhu. Na to je však zatím čas. Nyní totiž přichází tvůj osobní lékař. "Dobré ráno senátore," pozdraví když ho sluha uvede do tvé pracovny. Na stůl si odloží kufřík se lékařským náčiním a otočí se k tobě. "Bylo mi řečeno, že jste utrpěl otřes, ale, že jste byl řádně ošetřen již bezprostředně po havárii. Máte nějaké obtíže?" přejde rovnou k důvodu proč je zde. Mimochodem jak se vlastně ten doktor jmenuje? A jak je dobrý? |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Brunhilda Cesta do Acrine Owen vyjekl, když se před vozem objevilo zvíře a znechuceně se ohlédl, když je jednotka obklíčila. Zamračil se a poslouchal Hideona než z vozu slezl. Dewy se schovala pod Vincentovu tuniku, Vincent mohl cítit, jak se víla klepala, byla vyděšená. A Owenovi docházela trpělivost s Hideonovou jednotkou. “Uznávám, rád bych vás viděl v jiné situaci, ale nepřipadá vám, že trochu přeháníte?” zamračil se. “Jsem tu já. Pod trikem - ano, Viralce - se schovává sebestřední víla, co se zraní i když si sama kýchne, Viralec, neozbrojený a já s klisnou Brunhildou… Jestli zabijete i Brunhildu, budu žalovat králi.” zavrčel jinak vřelý Owen. Rozhodně nechtěl Nothijskou smetánku potkat tak brzo. “Vincent, to je jeho jméno,” a Merlin slétl, aby si sedl na Vincentovo rameno a přitulil se k jeho krku. “Mi byl milou společností, nevím, jestli není špeh, skutečně nevím, ale pokud ho chcete zadržet, nechte mě ho doprovázet do Acrine pod vaším dohledem.” zastal se Owen Vincenta. Ani kapku se mu to nelíbilo a tažný kůň neklidně střihal ušima. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Sargan Sarganovo sídlo, pracovna Pár trpaslíků si stěžovalo na generála Vexareho a to se ti samozřejmě doneslo. Trpaslíci drželi při sobě! Ale pak tu bylo i něco jiného, kvůli čemu si tě jeden z trpasličích “prezidentů” povolal a významně se na tebe podíval. Byli jste sami v útulné pracovně, byla ozářena lucernami, které snad všechny až na jednu hořely jasným světlem. Byl to takový suvenýr z Nothie… Sargan, tak se jmenoval, se usmál. Mužík o sobě tvrdil, že je potomkem temných elfů, že proto je vysoký jak hodně malý muž, ale Sargan o sobě dokázal tvrdit spoustu věcí. Pohladil si vous a pokynul ti, ať si sedneš. “Tak, Galarde… Toužíš po nějaké prací? A jak se vůbec máš?” zeptal se, než sám pokračoval. Zjevně dlouho s nikým nemluvil a tak se potřeboval vybít. “Dobře bych ti zaplatil, sám jsem na terénní práci poměrně starý… To víš, jsem odkazem temných elfů,” a už to tu bylo. “A prostě… Už nejsem tak zachovalý, ale ty se na tu práci dokonale hodíš.” ušklíbl se spokojeně. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Alec Benny (VR) pro Raya, Ronin Když mi elfka odpovídá, jen si vyměním pohledy z Roninem. mě to jméno nic neříká, ale někdo z Nothie hledá vědce? Už vůbec slyšet slovo "vědec" bez náznaku opovržení v hlase, nebo bez nějakého hanlivého přívlastku, je pro mě velmi zvláštní. Pokrčím rameny na znamení, že jsem s otázkami skončil. "Myslím, že už můžeš Rayu zastavit, Ronine, pokud už tedy nemáš otázky." Nadhodím ke generálovi. Nechci, aby se našemu hostu něco stalo. Naprosto nezištná starost, víte jak. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rhysandel Restalon pro Pracovna králeAthrian, BlancheMírně odevzdaným pohledem jsem přelétl k Blanche. Tak to vypadá, že večer budeme nakonec jen my dva. Asi se to dalo čekat, ostatně to nebude poprvé ani naposledy. Když se ale král přece jen odhodlal nabídnout alternativu, nebo snad jen pouhopouhé možná, zapálil i ten téměř dětinský plamínek naděje a touhy vidět rodinu zase pohromadě. Při slovech Blanche jsem jen přikyvoval, a vlastně se i trochu osmělil. „Rádi tě uvidíme, strýčku,“ podotkl jsem s povzbudivým úsměvem. „Trochu odpočinku a dobré společnosti ti jenom prospěje.“ Byl jsem připraven následovat černovlasou elfku z pracovny ven, a tak i mě samotného překvapilo, když k ní král najednou přistoupil. Pozastavil jsem se, zaváhal. Působilo to… intimně. Ztišený hlas, důvěrný pohled v očích krále, a nakonec i netypický úsměv, který patřil jen a jen jí. Neubránil jsem se tázavému pohledu směrem k Blanche, ale vlastně… jsem měl pocit, že bych do toho ani nijak vstupovat neměl. Přenesl jsem váhu z jedné nohy na druhou, zvážil odchod bez dovolení se, a nakonec se alespoň pokusil z obličeje dostat ten nechápající výraz mladíka, který sleduje svou adoptivní matku a… strýce. Unikalo mi něco? A tak, dokud Blanche nezmínila téma odchodu, jsem v tichosti zůstal stát na místě. S pohledem z okna ven. „Taktéž… bych měl jít,“ přikývl se a pomalu se uklonil. „Pokud ode mě nepotřebuje něco dalšího, Veličensto?“ Vlastně bych se nejspíše měl zastavit ve slujích, zkontrolovat Nyx a malého, než se večer vytratím. Nezbývalo než počkat povolení krále a pak otevřít Blanche dveře, jak se sluší a patří. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Hrdinský čin Kdesi u Aivaického lesa Innana zamával rukou a chtěla odehnat vílu ze své hlavy. Nelíbilo se jí, že jí víla obtěžovala, víly byla hrozná stvoření, všechno brali hrozně vážně a co nebrali vážně bylo soukromí jejich “oběti”. Podívala se na Corneliuse, víly a dryády si moc nerozuměli, protože měli stejné předky, proto se na vílu dívala poněkud podezíravě. A když ji Cornelius tak krásně oslovil… Více do toho nerýpala, snad se snažila nekritizovat výstup víly, který byl velmi vtíravý a útočný vůči její osobě. “Ah! Jsem ráda, že se střetávám se společníky, co mají rozum!” víla se postavila na obě nožičky a nadmula se, snad by praskla, kdyby si neuhodila hrdinsky do hrudi. “Má sestra, má povedená sestra! Prohlásila, že naše rodina je mtvá, že naše sesterství je mrtvé a! Aby toho nebylo málo! Utekla do Nothie s Viralským mužem!” zabědovala nešťastně, zatlačila slzu. “Jsem tu proto, abych jí pomohla, abych jí zachránila před jejím osudem! A ukázala vám cestu, jak přeskočit Zeď!” vydechla, nadechla se a znovu si vyčerpaně sedla. Ani to nevypadalo, že by ji úkol obtěžoval. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Hadí princ Okraj Aivaického lesa Démon se nadšeně zazubil a naskočil na loď, přišel k Annabelle, vzal ji za ruce a snad se na ní začal usmívat jak malý kluk. Díky své nesmrtelnosti měl v sobě něco, co ho udržovalo mladého a něco, co mu dávalo tu klukovskou zapálenost a hravost. Nemohl si pomoct, snad i kvůli té klukovské hravosti s ním byla občas komplikovaná domluva. “Anno!” usmál se šťastně. “Já opravdu chci být její otec, já vím, že už mi možná nevěříš, vím, že jsem… Nezodpovědný, ale chci být skutečně její otec, nechci být jen táta na zkoušku a chci, aby ses už nebála toho, že ti odejdu.” přiznal démon Anně sám od sebe a pak se podíval na Eglase. Jeho slova Anně mohla slyšet jen ona. “Je to Hadí princ, co hledá svého otce.” uculil se nevinně. Snad lež s princem už byla jen pro jeho vlastní potěchu, ale když viděl, jak Isy dobře vychoval, nemohl si pomoct, líbilo se mu, jak slušně se k hadovi chovala a byl hrdý otec. “Mladík nás možná lépe seznámí s jeho problémem." |
| |
| soukromá zpráva od Annabelle Eastaughffe (P) pro Další šlechtic na palubě Isabella, Eglas "Tak princ," poznamenám. Naše loď začíná být plná významných osob. Jeden šlechtic vedle druhého i když tenhle nebude tak významný jak se zdá. "Uvidíme co se dá dělat, ale máme svých starostí dost, než abych řešila jenom zaběhlého krále." Hučení motorů znovu zesílí jakmile jsme všichni na palubě. Nemám zatím přesný směr, ale je potřeba zůstat v pohybu kvůli hlídkám. Jsme tak menší cíl i když tady by tolik problémů hrozit nemělo. "Iasabello," otočím se na dceru, "zaběhni do kuchyně ať připraví nějaké pohoštění pro našeho hosta. Ať vidí, že jsme přátelští." Poté otevřu dveře do své kajuty a pozvu všechny dovnitř aby nám princ mohl povědět o svých trápeních. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Překvapení Cesta do Acrine Čekal jsem od Unara nějakou odpověď, ale místo toho nám do cesty vběhl pes. Černý přízrak, tak bych ho nazval. Zůstal jsem klidně sedět, protože jsem věděl, že pokud je to divoké zvíře, lákavější pro něj bude kůň než já s Unarem. Navíc mi v tom pomohl i výcvik, který mým smyslům i tělu přesně říkal, co dělat a jak se v takové situaci chovat. Co jsem nečekal, to bylo obklíčení takovou přesilou. Postavil jsem se a otočil se kolem dokola, abych celou situaci viděl. "Na dva muže a vílu taková přesila?" Neodpustím si poznámku, v Republice by tohle bylo plýtvání silou na něco mnohem podstatnějšího. Oči pak zabořím do muže, který se představí jako Kapitán Hideon. Jeho tvář bych si se jménem nikdy nespojil, ale takhle vím naprosto přesně, kdo to je. Vím o jeho záznamech i minulosti tak dlouho, kam až uložená dokumentace sahá. Nedovolím si ten malý úsměv, když si vybavím, co je zač. Nechám ho, ať si myslí, že jsem jen nějaký zatracený pěšák od policie, který toho moc neví. Informace jsou důležité, drahé a dají se vždy použít tak, aby toho druhého bolely, obzvlášť pokud neví, že je zná. "Jen blázen by odporoval přesile," kývnu na Unara. Vytáhnu Dewy zpod své tuniky a přivítám se s Merlinem. Od doby, co jsem tady je tohle skutečně šťastné shledání, jeho jsem měl vždycky rád. "Merline, ty víš, jestli je Wyn v pořádku?" zeptám se černého opeřence, a pak se otočím na Hideona. "Nemám v plánu dělat problémy, a vlastně bych tady ani nebyl... jen se snažím najít někoho, kdo je mi blízký. Proto jsem přijel neozbrojený, nemám v úmyslech tu působit nějaké problémy. To se týká i Unara," zvednu hlavu o něco výš, znovu pohladím opeřence na svém rameni. "Ale ani nejsem naivní. Předběžné zadržení za to, že jsem na cizím území, to bych pochopil, ale v tuhle situaci to skutečně nevypadá na to, že bych měl moc šancí se z něj dostat, že?" To samé by čekalo někoho z nich u nás, nedělám si falešné naděje. |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Zatím po dobrém...Tali, Unar, víly, vlci, Vincent Když se farmář začal ohánět tím, že to přeháníme a že bude žalovat králi, tak trochu něvěřícně jsem na něj zíral. Kdbyby situace byla opačně a on byl Viralský obchodník vezoucí Nothijana, Viralštní vojáci by je dávno z vozu stáhli, spoutali zakleknuté na zemi a oba by dostali pár ran pažbami pušek či kopanců do ledvin za ty kecy. A vůz, včetně Brunhildy by zkrekvírovali ve prostěch Republikové armády. A já se tu namáhám se slušnostmi... "Děkujeme za nabídku, pane Owene, ale my už se o to postaráme. Pan Vincent půjde s námi. Vy můžete pokračovat dál do Arcine se svým zbožím, samosebou, nerad bych vám diktoval, jak dělat vaši práci..." Tak mi ty neříkej, jak mám dělat tu mojí, dobytkáři... jsem nedodal, ovšem jen s vypětím veškeré vůle. "To, jesli se z něj dostanete, či ne záleží jen a pouze na vaši kooperaci, pane Vincente. Vystupte si z vozu, prosím," vložil jsem do posledních slov tolik důrazu, aby bylo jasné, že jesli nesleze, tak bude slezen, ať už chce nebo ne. Ale dřív, než mohlo napětí vyeskalovat v něco ošklivého, nad cestou se ozvalo zabzučení, jako kdyby vzduchem proletěl obzvláště velký brouk a vedle vozu se náhle cosi vznášelo. Malá bytůstka, ne nebodobná Dewy, jen o něco vyšší, celkově maskulonější a ozbrojená. Tedy, pokud se hrudnímu plátu z mince, přilbici z velkého náprstku a dopisnímu noži místo meče dá říkat ozbrojení. "Není se čeho obávat, sličná slečno!" Zašvitořila bytůstka hlasem podobným miniaturní mosazné trumpetce a psotavila se do prudkého (a komického) pozoru, obličejík rámovaný fialovými vlasy jen zářil a velké oči se upíraly na Dewy s téměř sálajícím obdivem. "Kapitán je hrubý, věčně nevrlý a strašlivě vousatý, ale zato čestný muž! Když nebude vyprovokován, nezkřiví vám ni vlas, ni lísteček na šatech! Za to ručím!" "Děkuji vám, Arcigenerálmajore, za vaše ohromující diplomatické schopnosti..." Procedil jsem (začně hrubě a nevrle) mezi zuby. "Co bych si bez vás jen počal..." "Oh, není zač, kapitáne, není zač. Někdo vám pomáhat musí, vy přece nemůžete za váš obličej..." Víly, mimojiné, moc nechápou sarkasmus. |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro Návštěva lékařeInformaci, že se lékař dostaví během třiceti minut, příjmu kývnutím hlavy. Záhy jsou mi donešeny dnešní noviny. Začnu je pročítat a nebo spíše prolétat. Hledám pád vzducholodí a také informace o potenciálním skandálu senátora a magickými bytostmi. Prozatím tam tu druhou věc naštěstí nenajdu a docela se mi uleví. Pak se začtu do popisu událostí, jak je popisují první noviny. Docela zajímavý popis. Tak teď ty horší. vezmu další noviny a přečtu si, co píšou noviny podporované mími konkurenty. Chjo, to se dalo čekat. Budu muset vyvinout usilí, abych napravil svou pověst a pravdu. povzdechnu si. Zrovna dočtu poslední řádky, když vstoupí lékař. "Dobrý den, Doktore." usměji se a pohotově vstanu s křesla, abych lékaře přivítal. "Otřes není úplně přesné vyjádření. Byl jsem zraněn při havarii vzducholodě. Podle vojenského lékaře má zranění nejsou vážná." předám informace, co se stalo. Odložím si kabát plně důvěřuji doktorovy Michaelovy Benešovy. Je to relativně maldý doktor, kterého jsem si našel na malé zapadlé klinice, kde se staral o mé vlastní dělníky. Je to velmi schopný doktor, který začínal, jako vojenský felčar, takže si příliš nepotrpí na kudrlinky a chození kolem horké kaše. "Stále mne pobolívají žebra a byl jsem upozroněn, abych se nechal prohlédnout s ohledem na možné jedy a potíže." vysvětlím doktorovy, proč jsem jej zavola. |
| |
| soukromá zpráva od Ronin Vexare (VR) pro Čekání na demolici "Nemám, tedy pro teď," odpovím Alecovi. Není to konec ve výslechu se bude pokračovat dál, ale na jiném vhodnějším místě a pravděpodobně ho již nepovedu já. Co jsem chtěl jsme se dozvěděl a i když zpráv nebylo mnoho jsou zajímavé. "Stačí," položím Raye ruku na rameno abych jí zadržel v dalším zpěvu. "Dobrá práce, běž si odpočinout," pochválím jí ještě. Poté zavolám stráž aby si elfku odvedla a pořádně jí hlídala. Nejspíš se utéci nepokusí, ale i tak je lepší být obezřetný. Pro teď se to aspoň obejde bez pout. "Doufal jsem, že bude trochu nápomocnější, ale nemůžeme čekat zázraky," obrátím se na Aleca a nabídnu mu trochu jídla a pití z lodních zásob. Vrak je již skoro celý podminován a naše práce tak tady bude brzo hotová a my konečně se budeme moci vrátit zpátky do civilizovanějších krajin. |
| |
| soukromá zpráva od Raya pro Žena začne mluvit, ale já její slova nevnímám. Nezajímají mě, nejsou pro mě podstatná. Od toho jsou tu jiní, aby rozhodli o jejich důležitosti. Ztiším však trochu svůj hlas, abych výslech nijak nerušila, ale stále měla elfku pod kontrolou. Generál chce znát pravdu a dozví se jí díky mě a mé snaze. Když mi Ronin položí ruku na rameno, okamžitě ztichnu. Poslední tóny však jako kdyby ještě několik okamžiků visely ve vzduchu, než se zcela vytratí. Generálova slova mě zahřejí u srdce. On ví, jak moc jsem mu oddaná. Udělala jsem chybu a jsem ráda, že mi dal příležitost jí napravit. Zpěv není tak vyčerpávající, jako proměna, nebo křik, ale i tak cítím únavu. Vděčně se tedy trochu vzdálím, usednu na zem a zavřu oči. Nyní, když jsem znovu našla své místo, jsem opět klidná. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Rozhodnutí Na cestě do Acrine Unar jen frustrovaně vzdychl. Nemohl jinak a ani se už nepokoušel mluvit. Chápal to, byl horká hlava, ale tak nějak to chápal. Chápal, že některé peníze se mu už nikdy nevrátí, že lidi ve vesnici bude muset uklidňovat sám a chápal, že Berta II. snad nastoupí místo jeho Berty I. Prohrábl si frustrovaně vlasy ještě jednou a podíval se na Vincenta. “Hideon je dobrý chlap.” rozhlédl se po obklíčení, psi dokázali cítit, kolik je lidí kolem, proto ho takové obklíčení překvapilo, ale pokud to bylo Hideonovo přání… Budiž, ať se mu to sebevíc nelíbilo, musel to respektovat, protože v téhle situaci on byl ten slabý. “Vincente, hodně štěstí. Rád bych tu zůstal, ale pokud… Je to takhle, spíš ti má přítomnost ublíží. A budu doufat, že ti neublíží, pokud ano, nějak se k tomu postavím, přišlo by mi to nečestné…” dodal zničeně a chtěl opět nasednout na vůz, když se zarazil. Slyšel bubny. Obrovské bubny, ale jak by byly zakryté něčím, slyšel je tlumeně, ale byly tak silné… Země se otřásala a Brunhilda začala vyděšeně přešlapovat. “Brun, uklidni se!” zabručel Unar a ona se vzepjala, zaržála a pelášila pryč. Unar skončil na zemi, jak do něj bokem narazila a on se odvalil z cesty vozu, aby neskončil ještě mrtvý. “AAAAH! Proč jen já mám takovou smůlu!" Dewy se mezitím nespokojeně podívala na Puka a sedla si na kámen. Uraženě otočila hlavu stranou. “Samozřejmě, ale tady jde o mého snoubence! Nebudu tolerovat takové… Takové nepravosti!” řekla uraženě. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro Déjà vuVelitel, Viralec a ostatníStojím. Mlčím. Čekám. Tón hlasu elfa se mi nelíbí stejně jako to, že Viralský mu neslézá z vozu i přes pokyn Velitele. Po chvíli rozhovoru se přesouvám blíže k zádi vozu. Ještě chvíli a dostane důvod slézt dolů. Ucítím hlad šelem jako by byl můj vlastní. Bude utíkat? Štvát ho před sebou, dokud nepadne zní tak dobře. Zanořit zuby do masa a trhnout. Křičel by? Měl by. Za všechny, kteří kdy křičeli kvůli viralským mužům. Až opožděně si uvědomím, že ten hlad není můj, ale Baranův. Ale ta myšlenka, to temné, zjizvené a zkroucené… Zamrkám. Polknu. Muž slézá z vozu a já jej hypnotizuji pohledem. Čekám. Každý jeho pohyb, každý nádech, snad i každá myšlenka je sledována. Hodnocena. S tou vyčkávavou netrpělivosti… Ohaři se postaví jen kousek od něj. I oni čekají na svůj příděl. Zvuk bubnů mě zastihne nepřipravenou. To hřmění. TO HŘMĚNÍ. Zem se třese a já v první chvíli neslyším nic jiného. Ten strašlivý zvuk naplní celou moji mysl. Hruď se mi stáhne úzkostí a já náhle nemůžu dýchat. Srdce buše tluče, bije a zvoní o pomoc jako když o stěny klece tlučou křídla malého ptáčka. Z tváře vyprchá barva, zatímco do očí se vkrade ten nefalšovaný strach. Nepřemýšlím. Jednám pudově. Jsem v pohybu dříve, než si to sama uvědomím. Ale na tom nezáleží. Ani se neohlédnu. Nečekám. Znovu už ne. Znovu. Už. Ne. Jako ryšavý stín zmizím v bezpečí stromů. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Výslech Kobky Nothijského paláce Dalyor se zamračil. Bylo to přímé, hodně přímé, ale snad více ani čekat nemohl. Otázkou teď bylo, co s tím. Mohl vzít draka a zaútočit? Mohl snad zastavit tu pohromu? Nevěděl. “Nemohu tě tu nechat, to je ti snad jasné. Pokud skutečně chceš zabít lady Graycott, musel bych tě zabít. Hádám ale, že je v tom něco víc, tak mi pověz…” zamyslel se Dalyor a přistoupil blíže k Bastienovi. “Co tě přimělo nevyhovět démonovi? Nebyla nabídka démona lepší, než tvoje morální rozhodnutí?” zamrkal zvědavě a pak opět přešel. Nevěděl. “Jaká je tvoje představa teď? Tvé místo ti nemůže nikdo závidět a hádám, že pobyt v cele… By se ti taky nezamlouval a hledal bys způsoby, jak se dostat ven… A nevěřím, že by démon zůstal němý tvým prosbám.” zamračil se. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Rozchod! Králova pracovna Athrian pouze kývl a usmál se. Bylo v tom úsměvu něco smutného, nejistého, nebyl si jistý, jestli dokázal potěšit Blanche, už nebyli děti, nestačil jí houpací koník… Možná mu ty časy chyběly. Kývl na svého synovce a poté i na svou drahou přítelkyni, byl si jistý, že s ní bude muset ještě mluvit. Gestem vyhnal jak Rhyse, tak Blanchette a sám se vydal z pracovny. Zamkl ji ale předem a nechal stráž, aby vchod hlídala. “Nechť je zbytek vašeho dne příjemnější.” usmál se a zamířil pryč i on. Rhyse naštěstí na jeho cestě nic nepotkalo, ale Blanchette… Nesmělá dívenka, která k ní přicupitala a chytila ji za ruku, musela být dcerou jedné z dvorních dam, zazubila se a stiskla její ruku. Tak nadšeně! “Až vyrostu, budu jako vy! Můžu se na něco zeptat??” Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Pirát, nikoliv vrah Dalyor Jak mu to mám vysvětlit? Měl jsem pocit, že ať řeknu cokoliv, stejně tady tomu nikdo nevěří. Nikdy jsem se neprosil o soucit, ale i piráti mají svou čest. Oni to tak možná takhle necítí, ale já celý svůj život věřil, pirát neznamená vrah. Samozřejmě jsem i zabíjel, jenže to generál také a nikdo by ho vrahem nikdy nenazval. "Nechci jí zabít. Ohledně toho jsem se vyjádřil dost jasně. Tohle by nebyla první dohoda, kterou jsem uzavřel a nedodržel." Nevesele se usměju, narážím teď na svůj kontrakt s nothijsou armádou. těžko říct, jestli tohle Dalyor vůbec ví, ale i kdyby, z mých zločinů je to ten nejmenší. "Vy bystře věřil démonovi?" Rozhodnu se odpovědět otázkou, nečekám však, až mi Dalyor odpoví, moc dobře vím, co by řekl. "Přesně! Nasliboval mi krásné...až příliš krásné věci a já nejsem blbec. Nevěřím, že je ochoten, nebo dokonce schopen je splnit." Tohle nebyla tak docela pravda. samozřejmě jsem měl v hlavě hlas, který mi tvrdil, že je to nemožné. Ten ale přehlušoval jiný hlas, daleko hlasitější, který si zoufale přál, aby to byla pravda. Protože ten démon mě má přeci rád. Tohle jsem ale Dalyorovi říct nemohl. Vlastně bych to neřekl nahlas ani sám před sebou, jak hloupě to znělo. "Blaho lady Graycott mi na srdci neleží asi tolik, jak by mělo. Ale jsem rád, že jsem jí mohl varovat. Do Nothie jsem ale přišel z jiných důvodů. Po tom, co jsem pomohl vašim lidem, mě moje kapitánka a posádka zavrhla. Jsem půlelf, takže v republice bych nepřežil. Nothie, oproti tomu, je můj domov." Nezní to zdaleka tak vesele, jak by mělo. Je to domov, ze kterého jsem rád prchnul, ale pořád je to domov. "Navíc se mi doneslo, že by se v Nothii měl nacházet můj otec, kterého už dlouho hledám. Lady Blanchette mi nabídla dohodu, za informace z Viralské Republiky, mi bude moje hledání umožněno." |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro Kočka z pytle venkuUnar, Vincent, Tali v dáli Unar, zdálo se, přišel konečně rozumu a i Viral z vozu posleušně slezl, načež se k němu přiblížila Tali a oba psi, aby hlídali případné pokusy o útěk. Že by se to nakonec obešlo bez potíží? Sotva mi tahle myšlenka projela hlavou, zemi a vzduch kolem nás rozechvělo ono basové dunění, které nemělo jasný zdroj, ale zdánlivě vycházelo ze země. Vyděšená klisna se vzepjala na zadní, přičemž srazila Unara stranou do škarpy a pokusila se v panice vyrazit vpřed, ale Zev a jeho kumpán, kteří až doteď svědomitě drželi ohlávku koně, prudce zabrali a zapřeli se patami do lesní půdy. Brunhilda byla mohutný tažný kůň, ale oni byli silnější než obyčejní lidé a i když se značným vypětím sil, podařilo se jim klisnu zastavit a předejít tomu, aby utekla do lesa. Což vzápětí ale udělal někdo jiný. Tali, které dunění muselo nejspíš připomenout onu vřavu tehdy u Zdi, se otočila a začala ozlomkrk utíkat. Povzdechl sem si, a pokynul Zevovi, který pustil koně a vyběhl za Tali, aby ji dohnal, chytil a přinesl. Vincenta hlídali oba naježení a vrčící psi, jeden vlkodlak pomáhal Unarovi na nohy a zbytek se s pozvednutými zbraněmi rozhlížel, odkud by se mohla blížit hrozba, kterou tyhle bubny z hlubin signalizovaly. Ale nic nepřicházelo. Unar kývl na Vincenta. "Někdy se stav, zvedám kotvy, není to bezpečné ani pro mě, ani pro vás, když je Brunhilda tady. Sbohem..." Řekl jen a pak s dopomocí nasedl na vůz. "Snad se ještě uvidíme, doufám..." promluvil naposledy a pak vyjel ven z kruhu, nechali jsme ho projet. Díval jsem se za vozem, dokud mi nezmizel z dohledu a pak se podíval na Vincenta. "Omlouvám se za ten...tyjátr, který jsme si tu odehráli, ale musel jsem to udělat. Bude lepší, když si pan Owen bude myslet své, než aby věděl, jak se věci doopravdy mají. A navíc...mám určitou reputaci, kterou si musím udržet..." Krátký, dravčí úsměv bez humoru. "Rád bych vám to vysvětlil zcela, ale nechci tu zůstávat dele, než bude nutné, nemám v úmyslu být tu, až sem přijdou ti, kteří tloukli do těch bubnů. Ať už jsou zač co chtějí. Takže, půjdeme?" Krátce jsem hvízdl a udělal gesto rukou, pro seskupit. Stromy opodál zašuměly a dva střelci, kteří až doteď seděli v koruně zakrytí maskovacími sítěmi a mířili na cestu, seskočili a přidali se k nám. Stejně tak Puk a jeho víly. Jesli chce zelená víla dál být u svého...snoubence, měla by se také pohnout. Jednotka se rozešla vpřed, Zev, Tali a Trhač nás doženou. Zařadil jsem se vedle Virala, po bok obou stále naježených bestií. "Možná to pro vás bude těžko stravitelná pravda a...koneckonců mi věřit nemusíte, ale i vy i já jsme tu ze stejného důvodu. Oba jsme tu kvuli stejné osobě. Pokud tedy je pravda, co o vás slečna Wynelle říká. Ona nás sem poslala. Říká, že vy nejste špeh a já bych jí to moc rád věřil...ale jeden si nemůže být jistý nikdy ničím..." Odmlčel jsem se a přeměřil si muže pohledem. "Někdo ji vysadil její drogy. Staral se o ni, dostal jí ze soukromého pekla generála Vexareho aspoň natolik, aby byla schopná samostatně uvažovat. Byl jsem ve Viribu a ne jednou, vím, co to místo dělá těm, kteří tam zůstanou dél. A vím, že taková zranění není jednoduché zhojit. To co jste pro ni udělal je..." Potřásl jsem hlavou. "Ale to odbočuji a vás mé řečenění jistě mate a irituje. Přejdu k věci. Na Wynelle vám záleží. Chcte ji chránit. A věřte mi to nebo ne, na tom mi istatně nezáleží, ale já ji také chci ochránit, Vincente. Vytrpěla si toho již dost..." Můj hlas byl náhle pevný a prorostlý ocelí. "Je v nebezpečí. V nebezpečí, se kterým si ani já, ani mi lidé neumíme poradit. Bytost, o které nevím zhola nic a která prý nejde porazit silou ani mečem usiluje o její život. Ale vy máte něco, co nám může pomoci. Kdesi v jejím deníku musí být záznam, informace o tom co ji hrozí a proč. Potřebujeme ten deník, pane Vincente. Musíme spolupracovat, jesli ji máme zachránit..." "Snoubenec? Jak to myslí, snoubenec? Vždyť je tak...tak...velký! To musí být namáhavé..." Rušil mou smrtelně vážnou debatu zpoza nás Pukův vysoký a navýsost zmatený hlásek. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Eastaughffe (P) pro
|
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Stále myslíš, že jsi udělal dobře?- král Athrian, Wynelle, kapitán HideonSledoval jsem svého pána a vládce, jak plouživým krokem přechází kolem jednoho z pracovních stolů a zdánlivě nevěnuje mým slovům pozornost. Honosný šat podtrhoval jasně vyrýsovanou muskulaturu, nepoznamenanou dotekem stáří ani neduhy zdraví. Byl příliš mladý na funkci, kterou zastával - to jsem věděl, ale zároveň jsem nikdy nepochyboval o tom, že jsem ho dostatečně dobře připravil na léčky, kterým dnes čelil. Zboží vůle král... Koutek rtů mi křivila drobná, skoro nepostřehnutelná radost, kterou jsem zcela úmyslně zapečetil pod falešnou přívětivostí, když stáhl ruku ze zvětšovacího sklíčka a konečně na mě pohlédl. Jeho následující slova mě přinutila ztěžka polknout. Nepřirozeně široký úsměv na mé tváři zkysl a já tomu nedokázal zabránit. Nepohnul jsem jediným svalem, oči zaklíněné někam do detailu spár mezi hladkými kameny podlahy. Tmavošedou žulu protkávaly drobné světlé vlásečnice jako spóry podhoubí a tvořily znepokojivě rozvětvené cestičky do všech možných stran. Taková malá parafráze života. Jemně jsem naklonil hlavu směrem ke dveřím, kde Athrian stále čekal, dokud nebylo nad slunce jasnější, že v téhle záležitost nemám navýběr. Trhnutím jsem vyrazil za ním. Moje podrážděné zasyknutí snad vůbec nezaslechl. "Snad víš, co děláš," zamumlal jsem otcovským tónem a obešel ho, ale tempo chůze jsem podvědomě podřídil jemu. Nebylo, o čem dál mluvit. Sloužil jsem trůnu bezvýhradně a pokud nás Athrianova rozhodnutí svedou do propasti, zemřu při ochraně jeho života. V pasáži ovšem čekalo další nemilé překvapení. Wynelle. Pohled na ni rozdmýchal dlouho potlačovaný hněv, který se díky Athrianovi ještě umocnil, když se odpíchl a přistpupil k oknu, přes jehož římsu vyhlédl na dvoranu. Cokoliv, že? Aby jim s Wynelle náhodou něco neuteklo... Zeptala se, jestli ten pirát netrpí, a já podruhé během chvilky nedokázal ovládnout rysy ve tváři, které se zkroutily směsicí opovržlivého zhusení, lítosti a beznaděje. Athriana její slova rovněž zarazila. Zapřel se o zdivo a pozorně ji sledoval. Ona sledovala nás, vyděšená jako srna zahnaná do kouta. Tak co, můj pane, pořád myslíš, že byl dobrý nápad přivést ji sem? Nechceš ji zlomit, ale ona nikdy nebude úplně v pořádku. Udělal jsem dva kroky vpřed a položil mu pevnou ruku na rameno, abych ho přitáhl zpátky k sobě. "Vaše Výsosti," nadechl jsem se, ale Athrian mě přerušil a doporučil Wynelle, aby opustila město. Podobnou úsečnost měl schovanou pro mě. Levé obočí mi nevěřícně vylítlo vzhůru, když mě popohnal. "Ovšem." Zesílil jsem sevření a spíš odvedl Athriana daleko od toho neštěstí, vstříc možná ještě horší katastrofě. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Athrian a jeho mág Acrinský palác Athrian nic neříkal a snad ani Wynelle už neměla nic na srdci. Už to nebylo důležité, Wynelle jen sklopila hlavu a uvědomovala si, co všechno měla, než se z ní stala Zlomená a co všechno ztratila… Jak kolem ní Athrian prošel, natáhla po Meleagrosovi ruku a smutně se na něj podívala. “Já… Prosím, jestli to je možné… Je něco, co by mi pomohlo?” vydechla smutně a odtáhla ruku od Meleagrose a dřív, než by se něco dalšího událo, zamířila pryč a Athrian jen pokynul rukou. Pospíchali do cel. Jak sestoupili,cítili podivnou magii, cítili něco, co jim bránilo čarovat a cítili jakousi bariéru, která je nutila stáhnout magii do svého nitra. Jako kdyby magii jinak ztratili, nešlo to vysvětlit. A čím blíže byli cele, tím hlasitěji slyšeli Dalyorovu řeč a jeho neutrální a chladný tón. “Ale ovšem to je tvůj problém, chlapče. Pokud ti KVS něco slíbilo a nebude to v rozporu s armádou Nothie, dám k tomu souhlas, ale jak tak bezostyšně můžeš říct, že je Nothia tvým domovem, když první řekneš, že tvým úkolem je zabít lady Graycott? Jak by ti potom mohl kdokoliv věřit?” zamračil se a v tu chvíli vešel Athrian. Se svým nadšením a očka se mu zaleskla, když viděl mladého piráta. “Oh! Představoval jsem si piráta jinak ale… Tohle bychom mohli vyřešit, jsem si jistý, že je nějaký způsob, jak udržet piráta na vodítku a přitom mu nechat určitou svobodu. Meleagrosi, je nějaká cesta, jak toho dosáhnout? Nechci být jako viralští, jen chci mít jistotu... Že se nic nestane...” Dalyor povytáhl obočí a Athrian se zvědavě podíval na mága. |
| |
| soukromá zpráva od Bastien pro Sám král Dalyor, Meleagros, Athrian V duchu jsem zasténal. Mělo mi být od začátku jasné, že se generálem se prostě nedohodnu. Jenže tohle bylo... Měl jsem sto chutí začít si rvát vlasy. "Co třeba proto, že jsem se Wynelle nepokusil zabít v okamžiku, kdy jsem mohl a kdy to nikdo nečekal? Mohla být mrtvá ve chvíli, kdy se moje nohy dotkly nothijské země. Místo toho jsem jí poděkoval a potom se ke všemu sám doznal. Nesnažil jsem se nic zamlčovat a spolupracuji s každým, kdo si tady o to řekne. Kapitánu Hideonovi jsem přislíbil pomoc s hledáním nějakého zatraceného piráta. Lady Graycott zase dostane informace týkající se Viralské republiky. Tak, jak jsem slíbil. Je mi líto, že se Vám nelíbí, že jsem se v téhle zemi narodil, ale s tím už nic nenadělám." Slyším, že se za mými zády opět otevřely dveře. Zůstanu klidně sedět, ale když se ozve hlas, otočím se. Oči se mi rozšíří překvapením. Nečekal jsem ani mága a už v žádném případě ne samotného krále. Je dobře, že jsem Dalyorovi řekl, co jsem chtěl, protože najednou nemám slov. Chico na mém rameni však radostně zapíská, když Meleagrose spatří. Já ale dál hledím na krále, jeho slova ve mě vzbudila naději. Zatraceně. Tohle jde Nothianům skvěle. O tom už mě dokázal přesvědčit Rhys. |
| |
| soukromá zpráva od Meleagros Crétheus (N) pro Čím dál horší- král Athrian, Bastien, generál DalyorStačilo pár kroků, abych pochopil, komu byla určena generálova slova. Bastien. Co tady dělal? A proč se nechal tak neprozřetelně chytit? Ve tváři se mi usadil zmatek, který nešel dost dobře zakrýt a přetrhl jej až zvuk mého jména. Cože? Ach jistě. Dalyor chtěl slyšet, že zabráním zlotřilému pirátovi v zabití nebohé sličné Wynelle, ale já si přitom nepřál nic jiného, než jí vyrvat srdce z poskvrněného těla a spálené zbytky poslat po větru. Před očima jsem ji stále viděl, jak ke mně vzpíná ruku, jako by vůbec existovala naděje na spasení její duše. Kdyby se neodtáhla první, hrubě bych ji smetl pryč. Jen to pomyšlení! Nepatrný, dlouho odpíraný dotek, po kterém jsem bažil takovou dobu a který nebyl zároveň ničím jiným, než sprostou lží a prachobyčejnou snahou vydobýt si špetku pozornosti. Ach, ne. Ne. Měla zemřít. Měl jsem ji zabít už tehdy na tom statku. Ale všichni si tak moc přáli nebýt jako viralští, až se mi dělalo špatně. S koutkem úst zkřiveným odporem, jsem generálovi věnoval jeden ze svých falešných úsměvů a přezíravě povytáhl jedno obočí. "Pokud tomu dobře rozumím, vážený generále, chcete zajistit nápravu tohoto mladého muže-" s patrným důrazem jsem se odmlčel a ještě nápadněji sám sebe opravil, "-piráta, aby nezkřivil naší milé lady Graycott ani vlásek. Nemám pravdu?" Z mého hlasu odkapával jedovatý med. Byl bych tu děvku podržel, aby jí podříznul hrdlo, ale Bastien nebude ten, který si pošpiní ruce sprostou vraždou. Už ne. "A ode mě," pokračoval jsem cynicky, "chcete, abych to zajistit. Ano?" S poslední zasyknutou slabikou jsem obrátil ohnivou pozornost ke králi. Athriane, zapřísahám tě, pro dobro Nothie... "A vy s tím souhlasíte, Vaše Výsosti?" Ve skutečnosti jsem nepotřeboval slyšet odpověď, viděl jsem to Athrianovi na očích a to byl přesně ten moment, kdy jsem poprvé zapochyboval o své loajalitě. "Jistěže." Odvětil jsem si tiše. "Udělám vždy to nejlepší pro blaho své země, z lásky k vám a Nothii, můj pane." Zvedl jsem stoický pohled zpátky na generála. "Dalyore, pokud souhlasíte, propusťte toho mladíka do mých služeb. Potřebuji nějakého zkušeného ochránce a pomocníka. Osobně se zaručuji, že k jeho nápravě dojde." |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Hlas lesa a kněžky Les -> Acrine Všechno se odehrálo rychle. Přiletěla víla a začala pokřikovat a pochodovat a varovat všechny před vílím kruhem. Jeden voják snad byl okouzlen její výřečností a chtěl jí pomoct, jenže potom se ozval křik zvířete a les začal opět mluvit. Začal šeptat, pak začal křičet a plakat a pak zase švitořil. Víly na to byly citlivé, proto snad žádná nebyla nablízku až na tu jedno, elfové to cítili, ale kdo to pociťoval nejvíce byli dobří duchové. Ti se postupně začali objevovat a dokonce se vrátil jeden ze špehů, podíval se po přítomných a jen vysvětlil, že už nic nenašel. Že Vexare je pryč a s ním i důkazy. Bylo pozdě. A nezbývalo nic jiného, než se vrátit, nad lesem se objevily kluzáky a lodě trpaslíků a bylo jasné, že mapují prostředí. Bylo moc nebezpečné pokračovat v průzkumu. Skupina se vrátila do Acrine a tam si Kaeru nechala povolat Kněžka. Žena stála před oltářem a přemýšlela, našpulila rty a s úsměvem se ohlédla na Kaeru. “Kaero! Očekávala jsem tě! Posaď se ke mně!” usmívala se a posadila na lavičku. Měla snad něco na srdci? Nebylo časté, aby byla takto… Veselá. |
| |
| soukromá zpráva od Stvoření pro Démon a jeho rodina Na lodi Démon se usmíval od ucha k uchu a vzal Annu za ruce. Pevně je stiskl a uculil se, až šly vidět jeho ostré špičáky. Byl celý natěšený do nového dobrodružství. A pak se na chvíli zarazil, než se ohlédl za Isy, která běžela do kuchyně. Byl na sebe hrdý za to, že dokázal najít pro Isy náhradu za Bastiena, takhle o tom přemýšlel a pokud měla Isabella hračku, on se mohl věnovat značce a mohl se postarat o to, aby byla v bezpečí. V nejbližších dnech musel vyrazit do Nothie a najít tu, co tak neúvaženě prosila démony o pomoc, najít Hladového… A zařídit, aby byla Isy opět obyčejné dítě… Se špetkou démona uvnitř. “Milovaná, nějak ti to vrátím… Už jsi někdy chytila a prodala Temného elfa?” uculil se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Blanchette Graycott (N) pro
|
| |
soukromá zpráva od Tick Tock pro Vyšetření Doktor Michael tě vyslechne a pak ti pokyne ať si odložíš aby tě mohl řádně prohlédnout. Ohmatá ti žebra a zkusí zda není nějaké zlomené nebo naštípnuté. Prozkoumá i břicho aby se náhodou něco nezanedbalo. "Dýchá se vám dobře?" začne se tě vyptávat. "Problémy s rovnováhou? Viděním? Motání hlavy?" Zjišťuje zda nemáš nějaké příznaky a pečlivě zváží tvé odpovědi. Nakonec ti prohlédne ústa a oči a otevře svou brašnu ze které vytáhne injekci. "Vypadáte v pořádku na to co jste prožil. Rozhodně nevykazujete žádné známky akutní otravy, ale budu vám muset odebrat trochu krve abych měl jistotu," s tím si připraví jehlu aby mohlo provést potřebný zákrok. "Budete potřebovat ještě něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Strein Galden(VR) pro VyšetřeníSpolupracuji s doktorem, jelikžo celou věc chci mít za sebou a tak si odložím a nechám se vyšetřit. Trochu se zamračí, když mi ošahává žebra, jestli nejsou zlomená. Jelikož jako každá slušná naraženina stále pobolívá, ale jelikož mi při zatlačení nevystřelí bolest do celého těla, shledám že žebra nejsou zlomená. Jelikož už jsem měl dvě žebra zlomené po jedné z havarii vzducholodi. "Ano, dýchá se mi dobře. Ani mne nic nebolí kdyžse zhluboka nadechne." dodám nápomocně. "Ne, nejsem si vědom, že bych měl nějaké poruchy orientace a nebo rovnováhy." zavrtím poctivě hlavou, jelikož si toho vážně nejsem vědom. "Nikoliv. odmítnu i to, že by se mi motala hlava. "To se mi ulevilo." usměji se nejistě na doktora, přitom nespouštím oči s jehli. "No, co se dá dělat." povzdechnu si a vykasám si rukáv. To se dalo čekat. Chjo, tak další člověk, co mi chce pustit žilou, tenhle to se mnou snad mylí dobře. pomyslím si lehce sklesle a nechám si odebrat krev. "Kdy budete vědět výsledky?" zajímám se, jelikož čím dřív budu vědět, že mi nic není mohu se vrátit k normálnímu režimu. "Noo, snad ani ne. Žebra už téměř nebolí, takže to bude v klidu." vrtím hlavou a najednou mne napadne jedna věc. "Mohl byste mi připravit seznam materiálu, který je potřeba k provozování polního špitálu? Jeden s léčitelů žijící v lese se postaral o naše raněné po havarii a já bych se mu rá odvděčil a nebo aspoň kompenzoval náklady." požádám doktora a obleču se. Kývnu mu ať mne následuje ke krbu u kterého plápolá přijemný oheň. "Dáte si skleničku?" zajímám se a zastavím se u likerníku. |
| |
| soukromá zpráva od Kaera `Plavovlasá` Arianrhod (N) pro Hlas lesa a kněžky Les -> Acrine Odpovědí jsem se nedočkala. Ticho mezi námi náhle vyplnilo pokřikování víly. Nemohla přiletět v nejnevhodnější chvíli. Nervózně jsem přešlápla a otočila se k ní zády. Tak co? Můj pohled se vpíjel do dvojice přede mnou. Vyděsí je to? Pootevřela jsem ústa, abych je trochu přitlačila, ale přes křik lesa nešla má slova slyšet. Teď jsem to cítila i já... mluvila předtím o tomhle? Vrhla jsem na Caithe tázavý pohled, ale nezdržela jsem se na místě dost dlouho, abych od ní zvěděla odpověď. "Zdá se, že tím je náš průzkum dokončen," pronesla jsem k oběma, "nechť vás bohové ochraňují," s těmi slovy jsem se otočila. Musela jsem najít zvěda, se kterým jsem přišla. Vítr k dvojici snad ještě donesl příslib toho, že se znovu setkáme. XXX Ocitla jsem se tam, kde mnohé z mých výprav začaly. Dlouhé kroky mě nesly chrámem. Už tu na mě čekala. Siluetu Kněžky bych bezpečně poznala kdekoliv. Nebo to snad byla aura, kterou vyzařovala? Málokdo byl jako ona. Nikdo nebyl jako ona. "Kněžko," odtušila jsem s hlavou sklopenou na znamení úcty. Můj hlas nezněl ani vzdáleně tak radostně jako její. Vyjevili jí snad bohové něco dobrého? Bezděky jsem se posadila k ní. Věděla jak dopadla má poslední výprava? Dovolila jsem si na chvíli studovat její tvář, hledat v ní odpověď. "Poslouchám vás. Máte pro mě úkol?" optala jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Vincent (VR) pro Deník Všechno se opakuje, zas a znovu, monology, které nikdy nečekají na to, že by se z nich možná mohl stát dialog. A tak tam stojím, ticho, protože mě tohle představení začíná trávit víc než jed, který mi ještě nedávno koloval v žilách. Když mě pak Unar zanechá svému osudu, mám skoro chuť si odplivnout. Nečekal jsem žádnou vstřícnost, ale nemůžu mu mít nic za zlé, tahle banda pobudů mu za zbytečné problémy nestojí. Do všeho začnou znít bubny. Nechápu jejich význam, ale dostal jsem se do stavu, že i kdyby nás měla přepadnout armáda nemrtvých, byl bych v klidu, stál na místě a nechal je konat dle svého nejlepšího uvážení. Do všeho pak sleduji, jak Unar se svou odchycenou klisnou uhání pryč. Nečekám žádnou vlídnost ani teď, vlastně jsem připravený se rvát holými pěstmi. Dokud má druhá strana aspoň pár vyražených zubů, je to pořád úspěch. "To je všechno hezké, ale ten deník vám nedám. Kdysi jsem důvěřoval až moc a nevyplatilo se to, ani teď neučiním jinak." Pokrčím rameny, když dojde řeč na deník. Wyn zná, o tom není pochyb, ale pořád mi stojí v cestě a jen má zvyklost mi brání v tom, abych vysypal svá esa z rukávu. Celý ten jejich výstup jim rozhodně body k dobru nepřidal, nedám ani neřeknu víc, než musím. |
| |
| soukromá zpráva od Talitha *Stvůra* pro "Běž ven, říkali, udělá ti to dobře, říkali..."Zev, poté Velitel a okrajově Vincent(... protože se mi to nechce dělit na dvě části...) Proletím mlázím na okraji lesa a běžím dál. Tvář mě pálí, jak mě přes ni švihly větvičky, když jsem pokračovala podrostem, ale ani to mě nezastaví. Nepřemýšlím. Jen běžím. Je mi jedno kam. Do bezpečí? Ale kde to je? V tu chvíli mi to dojde. Myšlenka ostrá a palčivá jako to tenké mlází. U Velitele! Jenže Velitele jsem nechala na cestě. Na cestě! Zpanikařím, ale nemůžu se zastavit, nohy mě neposlechnou. Nesmím zastavit. Ty zvuky, ty děsivé zvuky... Stále je slyším, ozvěnu temných bubnů rezonující krvácející myslí. Vyděšeně kmitnu pohledem ke korunám stromů, skrze které prosvítá blankytná obloha ve strachu z nejhoršího. V další chvíli letím, když do mě něco prudce narazí a srazí mě k zemi. Ne něco... Někdo! Pronásledovatel na mě nemilosrdně dopadne až mi to vyrazí dech. Je větší. Těžší. Cítím dlaň, jak mi vjede do vlasů, jak sklouzne dolů, aby se prsty mohly vetknout pod obojek. Polekaně zaryčím jako raněné zvíře. Mrsknu sebou, loktem vystřelím naslepo za sebe. Paží mi projede bolest, jak se loket setká s kostí. Ozve se cvaknutí zubů. Bolestivé heknutí. "STVŮRO!" Zevův frustrovaný výkřik se nese lesem, když se mu v tu samou chvíli vyškubnu. Neměla bych to dělat. Měla bych se uklidnit. Měla bych být hodná. V afektu při zvedání elfa nakopnu, jak se od něj odrazím, abych se od něj dostala, co nejdále. Co nejdále od rukou, co mě chtěly chytit. Jako na lodi... Ale bylo jich moc... Moc rukou... Znovu už ne, znovu... Ne... Pud sebezáchovy kašle na rozum. Ani nevím jak se ocitnu na tom stromě, do jehož větvoví vyšplhám hbitě jako kočka. Zůstanu tam ztuhle sedět, přerývaně dýchám. Není mi dobře. Bolí mě žaludek. Špatně se mi dýchá. "Vachak´eisha, ty máš takový štěstí, že tě mám vlastně skoro rád..." zavrčí Zev sbírající se ze země, který se pár kroky přesune pod strom a zůstane tam stát, zatímco si mne spánek a utírá krev, co mu vyrazila z nosu. "Stvůro... Jedna... Příšerná... Hrozná..." zarazí se v tom vzteklém drmolení, když se pohled jeho zlatých očí zastaví na mě. Povzdechne si. Rozpřáhne ruce. "V pořádku. Nic se nestalo. Nezlobím se. A teď dolů, Žlutoočko," vybídne mě. Do klidu se musí nutit, i tak mu v hlase stále zaznívá napětí. Ani se nepohnu, jen se tam dál krčím, zatímco mi dochází, co jsem provedla. Nádech. Výdech. Moc mi to nejde. Lehce se třesu. Měla bych jít dolů. Ale nechci. Bojím se. "Vážně, Stvůro. Jestli si pro tebe budu muset nahoru, tak už se zlobit budu. A nebo ještě hůř, řeknu to kapitánovi a jestli se bude muset sundávat on, tak uvidíš ten tanec, jako tehdy, když jsi utekla z kasáren, pamatuješ?" zamračí se, ovšem vzápětí od stromu kousek poodstoupí. "No tak. Buď hodná holka. Všechno je v pořádku..." Polknu. Velitel. Utekla jsem. Utekla jsem uprostřed úkolu! Útroby se mi sevřou tak, že Zeva málem pozvracím. Málem. Ruce se mi třesou, když pomalu sešplhávám dolů. A co dole? Já... Nevím. Nechci se tam vracet. Bojím se tam vracet. Bude se Velitel hněvat? Ošklivá Stvůra! Všechny tyto úvahy jsou přerušeny ve chvíli, kdy doskočím na zem a Zev mi nenechá prostor se ani narovnat. Chvíli se cukám v jeho sevření, křičím, zatímco se ke mně snaží mluvit, než... Zase vnímám. Zase mám kontrolu nad vlastním tělem. Chci se mu omluvit, ale to už se zhoupnu ve vzduchu, když si mě bez větší cavyků přehodí přes rameno a pevně mě chytí přes nohy. Málem si ukousnu jazyk, s heknutím vydechnu. Ale to už jde, pryč z lesa, zpátky k cestě... Prosebně zakňučím. Zanaříkám. Tou krátkou cestou ještě mnohokrát... Marně. "Shh, Žlutoočko. Bude to dobrý, uvidíš." Nevěřím tomu. A vím... Že on taky ne. * * * Opírám se lokty o Zevova záda, zatímco se snažím celá vytočit, abych viděla po směru cesty, když se blížíme zpátky k cestě. Namísto dalšího zakňourání už spíše zavrčím, poslední zoufalé gesto, se kterým se mu pokusím vysmeknout, když opouštíme úkryt stromů. "Ale.. Ugh, PROBOHYNEMELSEBOUTAK!" zamručí Zev a schválně si mě nadhodí až to se mnou škubne nahoru a dolů. "... tohle mám u-" ani nedořekl, když spatřil, co se na cestě odehrávalo. "A ještě přijdu o všechnu zábavu..." povzdechl si s hraným smutkem do mého tichého 'kník', když uvidím Velitele. Rychle zkrotnu, žádné cukání, žádné mručení, jen schovám tvář za Zevovými zády. Stydím se... Tak moc. Skoro tak moc jako se bojím... |
| |
| soukromá zpráva od kpt. Hideon Delat pro DomůTali, Vincent a tak všechno. Když Vincent odvětil svou strohou a břitkou odpověď, jen jsem pokýval hlavou. Chápal jsem jeho stanovisko a jeho důvody pro to, proč nechce deník vydat, ale...na tohle zkrátka nemám čas. Nemůžu se tu s ním o tom hádat. "Ať je po vašem," povzdechl jsem si a pozoroval koutkem oka, jak se blíží Zev se splihlou Tali. její náladu jsem chápal a sdílel. Když jsme byli pohromadě, celá jednotka se prakticky semkla kolem Vincenta a zvoli jsme opravdu ostré tempo. Dotáhnu toho chlapa do Arcine i kdyby měl vzteky puknout. Tam ho předám KVS, ať si ho zpracují i s deníkem. Kdo jiný by to měl dokázat lépe, než oni. Popoháněli jsme Vincenta vpřed a pokud by měl snad chuť nějak protestovat, pár ran pažbou by to mohlo spravit. Aspoň se bude cítit jako doma. Domů...chci se už vrátit domů. Celá tahle vypráva byla šílená. Možná, že jsem šílený i já? Vzato kolem a kolem, vezmeme li v úvahu události posledních týdnů, asi ano. |
| |
| Po dlouhém přemýšlení jsem došla k závěru, že jeskyni zruším :) Děkuji vám všem za hru, bavilo mě to a doufám, že vás potkám v dalších jeskyních. WoSaM mi dal mnoho zkušeností a hra se mi líbila, ale vše jednou končí... Ovšem, je tu prostor pro nové kapitoly :) Děkuji moc za vše a hodně štěstí jak na andoru, tak v životě! :)  |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR