Andor.cz - online Dračí doupě

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. března 2010 15:49

Pokud se jednou rozhodnete cestovat na sever, nezávisle na místě kde začnete jednou překročíte hranici, za kterou se okamžitě země mění v bezútěšnou poušť. Blesky bičují nebe a krajina okolo se mění pozvola z bizarní na hrůznou. Každý další krok vede k Bráně - místu, kde se reálný svět prolíná se světem démonů, říši Chaosích bohů. Tato místa proto berou výstižný název Pláně Chaosu. Málokdo by očekávat, že něco na takových místech může déle přežít, či žít celý svůj život. Ale historie už ukázala, že takové nehostinné místo obývaqjí lidé. A co hůř - lidé s ambicemi, zocelení prostředím a bez konkurence so se týče bojových dovedností. A takovýto protivník se stává hrůznějším, když jej požehnají Bohové Chaosu. Mocná čtveřice, která sever přetvořila k obrazu svému. Bojechtivý Khorne, sedící na mosazném trůnu obklopeném miliony lebek padlých v jeho jménu. Bezpohlavní Slaanesh, Temný Princ, bytost nebývalé krásy milující utrpení a vášeň. Tzeentch, Měnitel Cest, proradný manipulátor a patron mágů po celém světě. Nurgle, Pán Rozpadu, jehož jediným miláčkem je všudypřítomný rozklad a hniloba. Každých několik let, tisíce mužů kráčí ze severu do civilizovanějších míst nesoucí odkaz svých bohů. Naggaroth, Říše, Cathay...ti všichni pocítili co to je setkat se s válečníky Chaosu. Ale bylo by pošetilé si myslet, že tomu není i naopak, že nikdo netouží vkročit do těchto zapovězených míst. Lidští a elfí kouzelníci přicházejí prosit Tzeentche o pokytnutí neomezené moci. Mnozí válečníci chtějí nalézt v pustinách jméno, smrt či pouze nový smysl pro život. Temní elfové přicházejí uctívat Slaaneshe a strávit věčnost v extázi z Princovy přítomnosti. A všemožní uprchlíci, vrahové, kacíři? I ta nejvznešenější duše se dá zkazit, i to nejčistší srdce se dá časem uplatit... A nyní trochu základních údajů : - většina děje se bude odehrávat v pláních (možná budou nějaká intermezza v jiných krajích) - pamatujte na bohy, pokud budete dělat to, co je potěší, čeká vás odměna! - může se stát, že se "mírně" seknu v reálích. Pokud půjde o něco zásadního, budu rád, když mě upozorníte. - ponechávám si právo posledního slova

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. března 2010 00:15

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Utečenci z Naggarothu Pro začátek se zdá, že se vás na útěku drží štěstena. Jelikož za sebou neslyšíte své pronásledovatele, zdá se, že se popravčí museli zdržet či Karond Kar trpí nedostatkem rychlých jezdců. Aymir zvolila cestu na sever, Nakhir ji následuje ač si čarodějka udržuje slušný náskok. Cesta na sever má jeden podstatný důvod - shánět loď v takovýchto podmínkách by vás mohlo přespříliš zdržet a na přeplavání se ani jeden z vás necítí. Po dni vytrvalé jízdy přijíždíte k místu, které spojuje Karond Kar a divoká místa na severu - úzký pruh zledovatělé země, s ledem tak pevným, že by unesl celou obrněnou jednotku elfích naugliřích jezdců. Nyní se už nedá říct, že by jeden z vás měl náskok, jedete čím dál blíže sobě, ačkoliv nepomyslíte na vzájemnou řeč, dokud se neocitnete za hranicí elfího panství. Kar Karond se matně rýsuje na obzoru, špičaté věže jsou nyní spíše černými párátky v mlhavé dáli. Ujeli jste notný kus cesty a nyní již cítíte, že popravčí nebudou moc ochotni vás následovat až sem. Začínáte se cítit unaveni, máte hlad - až teď z vás opadla obava o vlastní život. na severovýchodě se rýsuje silueta lesa. Ten by mohl poskytnout vhodné přístřeší. Zaslechnete zaševelení větru. Zdálo se vám to, nebo to skutečně znělo jako smích? //nyní máte volné ruce, řekněme, že jste si dosud nestihli od momentu zmizení popovídat.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. března 2010 00:15

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Utečenci z Naggarothu Pro začátek se zdá, že se vás na útěku drží štěstena. Jelikož za sebou neslyšíte své pronásledovatele, zdá se, že se popravčí museli zdržet či Karond Kar trpí nedostatkem rychlých jezdců. Aymir zvolila cestu na sever, Nakhir ji následuje ač si čarodějka udržuje slušný náskok. Cesta na sever má jeden podstatný důvod - shánět loď v takovýchto podmínkách by vás mohlo přespříliš zdržet a na přeplavání se ani jeden z vás necítí. Po dni vytrvalé jízdy přijíždíte k místu, které spojuje Karond Kar a divoká místa na severu - úzký pruh zledovatělé země, s ledem tak pevným, že by unesl celou obrněnou jednotku elfích naugliřích jezdců. Nyní se už nedá říct, že by jeden z vás měl náskok, jedete čím dál blíže sobě, ačkoliv nepomyslíte na vzájemnou řeč, dokud se neocitnete za hranicí elfího panství. Kar Karond se matně rýsuje na obzoru, špičaté věže jsou nyní spíše černými párátky v mlhavé dáli. Ujeli jste notný kus cesty a nyní již cítíte, že popravčí nebudou moc ochotni vás následovat až sem. Začínáte se cítit unaveni, máte hlad - až teď z vás opadla obava o vlastní život. na severovýchodě se rýsuje silueta lesa. Ten by mohl poskytnout vhodné přístřeší. Zaslechnete zaševelení větru. Zdálo se vám to, nebo to skutečně znělo jako smích? //nyní máte volné ruce, řekněme, že jste si dosud nestihli od momentu zmizení popovídat.

Khorne, Pán Krve - 14. března 2010 13:43

soukromá zpráva od Khorne, Pán Krve pro Stojíš osamocen nad mrtvolou bestiáka, jeho hlava byla čistě oddělela a nabodnuta na tyč, vystavena tvému bohu. Kolem tebe se rozléhá les, kdyby se tak dal s čistým svědomím nazvat. Stromy, z nichž mnohé zdobí slepé oko či rozšklebená tlama. Nyní je již neobývaný, poslední obyvatel, pološílený bestiácký šaman padl tvou rukou a očividně se to vyplatilo. Cítíš, jako by se na tebe upřel něčí pohled, jako bys byl najednou středem zájmu. "Ach, jeden z mnoha mých vyvolených, přinesl jsi mnoho lebek." Není pochyb o původci hlasu, který téměř hřmí v tvé hlavě. "Jdi na západ, hledej odporné Tzeentchovy uctívače. Nezabíjej je. Prozatím. Dva přijdou. Muž a žena. Chci toho muže. Pokud se ti přisluhovači Měnitele Cest postaví do cesty, zabij je. Muže chci živého." Po chvilce ten pocit přejde a ty jsi zase svým vlastním pánem, ačkoliv ještě pár minut nebudeš schopen jistého pohybu. Pokud si dobře pamatuješ, tak na západě Tzeentchovi uctívači mnoho let pobývali poblíž odporného stvoření, nazvaného Strom Utrpení. Třeba Khorne myslel toto místo, kdoví.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. března 2010 14:07

Aymir a Nakhir Utečenci z Naggarothu Pro začátek se zdá, že se vás na útěku drží štěstena. Jelikož za sebou neslyšíte své pronásledovatele, zdá se, že se popravčí museli zdržet či Karond Kar trpí nedostatkem rychlých jezdců. Aymir zvolila cestu na sever, Nakhir ji následuje ač si čarodějka udržuje slušný náskok. Cesta na sever má jeden podstatný důvod - shánět loď v takovýchto podmínkách by vás mohlo přespříliš zdržet a na přeplavání se ani jeden z vás necítí. Po dni vytrvalé jízdy přijíždíte k místu, které spojuje Karond Kar a divoká místa na severu - úzký pruh zledovatělé země, s ledem tak pevným, že by unesl celou obrněnou jednotku elfích naugliřích jezdců. Nyní se už nedá říct, že by jeden z vás měl náskok, jedete čím dál blíže sobě, ačkoliv nepomyslíte na vzájemnou řeč, dokud se neocitnete za hranicí elfího panství. Kar Karond se matně rýsuje na obzoru, špičaté věže jsou nyní spíše černými párátky v mlhavé dáli. Ujeli jste notný kus cesty a nyní již cítíte, že popravčí nebudou moc ochotni vás následovat až sem. Začínáte se cítit unaveni, máte hlad - až teď z vás opadla obava o vlastní život. na severovýchodě se rýsuje silueta lesa. Ten by mohl poskytnout vhodné přístřeší. Zaslechnete zaševelení větru. Zdálo se vám to, nebo to skutečně znělo jako smích?

Aymir - 14. března 2010 14:07

Na útěku.... před popravčími a bratrem Zášť celou dobunerudně přežvykuje tři ostrá udidla, která má v tlamě. Normální rytíř by svému nauglirovi dal jedno - nanejvýš dvě, nicméně já nejsem z těch, kteří mají nervy (a svaly) na to, aby tu potvoru neustále museli táhnout zpět, když se rozhodně jít někam, kam její jezdec nechce. V tuto chvíli zrovna moc neuvažuju nad tím, co bude potom. V hlavě mi rezonuje jediná myšlenka a rozkaz pro sebe samu. DOSTAT. SE. PRYČ! Těch několik neurozených druchii, potulujících se venku se přede mnou s úctou a strachem v očích rozchází. Kdo ví, jestli mají větší strach z mého hněvu, kdyby mi zastoupili cestu, nebo je děsí má obří bílá naugliří samice. Je docela dobře jasné, že plavat nebudu. Já... ani ona ne. Však bratříček si taky nožičky nenamočí. Vodička je studená a plavou v ní vodní draci a jiné bestie. To mi připomíná, kde vlastně můj nejdražší bratr (ten zkurvysyn) vlastně je. Otočím se přes rameno - ale zatím ho nikde nevidím. Aby taky ano, ve městě je mnoho cest, kterými může jít... ale všechny jeho cesty povedou taktéž k severu. Ač je Nakhir naprostý idiot, nejspíše se jen tak zabít nenechá. To rozhodně ne. Jen při pouhém pomyšlení na něj sevřu řetízky otěží pevněji, až přívěsky na nich zachrastí. JAK SE TO MOHLO STÁT? JAK? Měla jsem všechno! A celý život před sebou! TEN KRETÉN! ....měla jsem to říct rovnou - ne čekat na nejvhodnější okamžik... ale to by pak nebylo jisté, že umře... a já si chtěla být JISTÁ, že zařve... kdo mohl tušit, že se věci takhle zkomplikují? Jak přesvědčit vyslance krále o své nevinně? Odpověď je jednoduchá. NIJAK.....zatím Plahočím se celý den. Zášť už z běhu na zadních nohách přešla na všechny čtyři a nasadila pomalý, ale vytrvalý klus. Brzy začne být pravdu protivná... už nyní jde vidět, že by docela ráda zastavila a vydechla. Neklidně v jejím sedle poposednu. Tak dlouhá jízda je, ač má můj nauglir docela spolehlivý a rovnoměrný chod, dosti nepříjemná. Přes rameno vidím, že bratříček už se vynořil. V první chvíli bych se nejraději otočila a šla ho zabít... ale pak mě přepadne strach o vlastní život - ne kvůli JEMU - on je to poslední, co mi v mé situaci může ublížit. Bojím se, že poté, co to popravčí třeba vzdali, vyslali po mé stopě temné jezdce a assasiny. Ale ne... tak důležité to snad není... nemůžou... PROSTĚ NEMŮŽOU! Na ledu se Zášť trošku cuká. Klouže jí to, nechce jít dál. TAK BĚŽ, TY SMRDUTÁ POTVORO! Několika kopanci ostruhami ji přesvědčím, aby pokračovala vpřed. Ještě to scházelo, aby mě začala ona srát. Temná matko... kam jsi mě to dostala... Nakonec na okraji lesa sesednu, láskyplně Zášť poplácám po hlavě a nechám ji sednout na zem a vydechnout si. Kam bych asi tak měla jít? Zdálky sleduji, jak také Nakhir přejíždí na Krutosti ledovou pláň. Zase mě přepadne chladný vztek na to, že on je vlastně důvodem, proč utíkám. Nenávidím ho! NENÁVIDÍM!

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. března 2010 14:11

Kaar' Stag Úděl vyvolených Stojíš osamocen nad mrtvolou bestiáka, jeho hlava byla čistě oddělela a nabodnuta na tyč, vystavena tvému bohu. Kolem tebe se rozléhá les, kdyby se tak dal s čistým svědomím nazvat. Stromy, z nichž mnohé zdobí slepé oko či rozšklebená tlama. Nyní je již neobývaný, poslední obyvatel, pološílený bestiácký šaman padl tvou rukou a očividně se to vyplatilo. Cítíš, jako by se na tebe upřel něčí pohled, jako bys byl najednou středem zájmu... Po chvilce ten pocit přejde a ty jsi zase svým vlastním pánem, ačkoliv ještě pár minut nebudeš schopen jistého pohybu. Pokud si dobře pamatuješ, tak bys měl nejspíše zamířit do míst poblíž odporného stvoření, nazvaného Strom Utrpení, vzdáleného zhruba den a půl cesty.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. března 2010 14:37

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Gretedor von Syfor Pryč z Říše Ač by se mohlo zdát, že projít Kislevem by mohlo být obtížné, náhlý útok bestiáků ti víceméně otevřel dveře. Pokud si tě někdo všiml, buďto je od nějaké bližší prohlídky odradil tvůj bezmocný zjev či skončili ležící někde ve škarpě či sněhu. Jak tvá noha překročila hranici říše, hned jsi nabyl pocitu, že se obloha dramaticky proměnila. V dálce proběhlo přes nebe několik pestrobarevných plamenů. To tě jen utvrdilo v tom, že držíš správný směr. Po několikadenním putování skrze území Norů, při němž jsi díky svým reflexům zůstal nepovšimnut, ses dostal na zamrzlý povrch moře. Před tebou se tyčí vysoké skály, zatímco tančící plameny se přesunuly na severozápad, kde se rozléhá jakýsi nemocně vypadjící les. Zničehonic najednou do jedné ze skal udeřil tlustý svazek blesků a dokonce jsi na chvíli měl pocit, že v místě dopadu stál ohromný tvor. Ovšem vzápětí slyšíš ze severozápadního směru hysterický smích a vidíš malý bod, kterak se pomalu šourá směrem od lesa.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. března 2010 15:17

Gretefor von Syfor Pryč z Říše Ač by se mohlo zdát, že projít Kislevem by mohlo být obtížné, náhlý útok bestiáků ti víceméně otevřel dveře. Pokud si tě někdo všiml, buďto je od nějaké bližší prohlídky odradil tvůj bezmocný zjev či skončili ležící někde ve škarpě či sněhu. Jak tvá noha překročila hranici říše, hned jsi nabyl pocitu, že se obloha dramaticky proměnila. V dálce proběhlo přes nebe několik pestrobarevných plamenů. To tě jen utvrdilo v tom, že držíš správný směr. Po několikadenním putování skrze území Norů, při němž jsi díky svým reflexům zůstal nepovšimnut, ses dostal na zamrzlý povrch moře. Před tebou se tyčí vysoké skály, zatímco tančící plameny se přesunuly na severozápad, kde se rozléhá jakýsi nemocně vypadjící les. Zničehonic najednou do jedné ze skal udeřil tlustý svazek blesků a dokonce jsi na chvíli měl pocit, že v místě dopadu stál ohromný tvor. Ovšem vzápětí slyšíš ze severozápadního směru hysterický smích a vidíš malý bod, kterak se pomalu šourá směrem od lesa.

Nakhir - 14. března 2010 17:48

Vyjížďka z města Krutost, můj naugliří samec, mě nese bez problémů. Nejsem sice profesionální jezdec, ale něco jsem pochytil a v sedle nejsem poprvé. Rozhodně na tom nejsem tak špatně jako moje sestřička. Někdo by řekl, že jsem blázen, či minimálně idiot se záporným IQ...naštěstí není tak hrozné. Avšak mluvení s Krutostí, či sám se sebou, mi problém nedělá. "Kdo myslíš že pojde dřív? Zášť, nebo má milovaná sestřička? Buď ji shodí a zlomí si vaz...nebo ji strhá. Uzavřeme sázky, starej brachu? Muhaha" Dávám sestřičce náskok a sleduji její zděšený úprk...Někdo ji musí ukázat, kdo z nás je lepší...a kdo je tady strašpytel. Sestřička se bojí popravčích, temných a zabijáků...no..určitě je toho víc...kratší seznam by byl ten, který by obsahoval to, čeho se nebojí. Jo, to je moje milovaná sestřička. Nebýt jediná dostupná ženská, už není mezi námi...Muhahahaha....cHácha Na obličeji se mu objeví hrozivý škleb a pak se rozesměje na celé kolo...jako ...no..víme. Krutost se ohlédne, ale nedá na sobě nic znát. Je zvyklý...no..popravdě je stejně hloupý jako já...tedy na nauglira celkem chytrý. Nakonec ji dojedu a vždy když se otočí, vidím její "usměvavou" tvář. To mě opravdu rozveselí. "Sestřičko, ty se vážně bojíš o svůj ubohý život? JE vidět, jak moc si rozmazlená...hloupá a naivní." Uchechtnu se a očekávám její odpověď..slovní či fyzickou. Stále určitě řeší nějaké detaily našeho útěku...snaží se z toho vyvléci...nemá nárok... vše je tak, jak má být...Muhahaha.

Aymir - 14. března 2010 17:59

bratr zdá se na výletě - já na úprku Když ke mně bratříček přijde, zatnu zlostně zuby a sleduji jej s nenávistným výrazem v očích. Zabiju ho! Stáhnu toho zkurvysyna z kůže budu sledovat, jak piští! Pak s ním nakrmím Zášť a... ne... teď ještě ne. Proti své vůli musím uznat, že mě bratr a jeho "magie" začaly tak trochu zajímat. Fascinuje mě pomyšlení, že se z těch knížek dokázal něco naučit bez jakéhokoli odborného vedení. Ještě on... Jak může takový ignorant umět...? Zaskřípu zuby. Teď jsem vyhnanec. Co dodat - podíváme se, co mi může Nakhir nabídnout. Ty snad ne, můj nejdražší bratře? Ušklíbnu se posměšně a trhnu uzdou Zášti, která si chce jít očichat Krutost. To teda ne, ty děvko - s jeho nauglirem se teda bratříčkovat nebudeš! Uchechtnu se nad slovem "bratříčkovat" - co to vlastně znamená? Vidím, že jsi za mnou přilezl, ač jsi mohl pro svůj útěk zvolit mnoho jiných cest. Vyzývavě si olíznu rty a přešlápnu z nohy na nohu. Čímpak jsem si tvou zcela nepochybně ŽÁDANOU společnost zasloužila?

Nakhir - 14. března 2010 18:44

Výletníci Jak nádherný má sestřička obličejík...hm...pravá žena,....bude se hodit. Na zkrácení nudných chvil. Ušklíbnu se a ignoruji její zlostné pohledy. "Strach je pro zbabělce...smrt je nevyhnutelná. Mnohokrát jsem viděl umírat muže v bojích....ale ty....ty jsi rozmazlená dcerunka z dobré rodiny...to je vše. Nepřežiješ beze mě týden." Sladce se na ni usměju a pak se zakloním v sedle při výbuchu smíchu. "Je pravda, že mi budeš chybět...hodně....takovou milou sestřičku nemá jen tak někdo." Krutost si očividně rozumí se Záští... Jo, Krutost je borec, ten si se samicí poradí. Jejich láska, nechť je věčná...muhahaha Sestřička však jejích lásce očividně nepřeje...je příliš krutá...Muhahaha "Přilezl? Hm...řekněme spíš, že rád sleduji pomalé umírání osob...jako jsi ty. Cha chá... Určitě to bude náramná podívaná...taková kulturní...ehm..jak to bylo..jo kulturní vložka. Rozhodně spousta zábavy. A tvůj nauglir pak bude potřebovat pána....mě" Následuje další smích... Krutost se sice smát neumí, ale očividně má nálady podle pána...tedy alespoň to tak vypadá... jelikož vytasí tesáky v "překrásném" úsměvu. Má sestřička je skutečně dokonalá herečka... hmm...kolik hereček asi při své roli skutečně umřelo? Cha chá .

Aymir - 14. března 2010 18:59

S maniakálním idiotem - je to vůbec můj sourozenec? ROZMAZLENÁ DCERUNKA? TY IDIOTE! Já NAROZDÍL od tebe měla před sebou kariéru generála - NEJSEM zase tak neschopná, jak si myslíš. Navíc nevidím důvod, proč by tady někdo jako JÁ... Na JÁ dám docela dobrý důraz - už proto, aby si uvědomil, že tady sakra mluví s čarodějkou - někým z vyvolených. ..neměl přežít. Smrt JE možná nevyhnutelná - ale tady, ty idiote, tě čekají mnohem horší věci! Budeš si přát abys JENOM umřel! Přemýšlím, co budu dělat dál. Kam jít? A co tam budu dělat? Za čím se vlastně ženu a proč chci přežít? To nevím - prostě CHCI. S klidným výrazem ve tváři sleduji jeho maniakální výraz a šílený smích. Ten výraz mám nacvičený z všeobecných intrik v konkláve - nikdy nesmíte dát najevo, jak moc vás něco rozčílilo. Vždy působit krásně a klidně. Tak by se měla chovat čarodějka druchii, pokud zrovna nebojuje... a mnohdy i v boji. Nepatřím k nižší kastě čarodějek, těch, které unášejí děcka a pak je obětují, fetují omamné látky a jsou veskrze neustále mimo a hloupé. Já jsem členkou konkláve..... BYLA JSEM. O kulturní vložku ses mi postaral ty, když jsi mi zničil život. Řekni mi - udělal jsi to proto, protože jsi sám, narozdíl ode mne, žádné vyhlídky do budoucna neměl? Přiznej si to, Nakhire - jsi nula. Vždycky jsi byl. Odfrknu si - jeho poznámku o "převzetí mého nauglira" přejdu mlčením. On samozřejmě dobře ví, že Zášť byla o mnoho dražší, než normální nauglir... a že albíni se nerodí denně. Je jen přirozené, že chce mou bělostnou krásku pro sebe. Pohladím Zášť po čenichu. Je jako já. Delikátní, výjimečná, nebezpečná...

Karr´Staag - 14. března 2010 20:24

Cesta na západ Ano můj pane! Víc krve pro Boha Krve! Víc lebek pro Trůn Lebek! zahřmím, když se opět začnu ovládat. Rozhlédnu se po zkáze za sebou a vytáhnu své dvě vrhací sekery ze zad dvou bestií, poté je uložím na jejich místa ke svému boku. Hlava šamana se na ně dívá ze svého místa na mém opasku. Zvednu svou sekeru a zařvu do ticha po krvavé bouři. Smrt proradným Tzeentchovým uctívačům, zbabělým magickým psům! Jejich krev pro Pána Krve! Jejich lebky na Trůn Lebek! dám se do pochodu směrem na západ. Neobvyklý příkaz mého pána Khorna. Budiž, jednoho muže ušetřit, ženu a zbytek zmasakrovat ve jménu Boha Krve! Vydám se ke Stromu Utrpení, zdá se to jako nejlepší nápad. Vrhnu se na cokoliv co by se mi mohlo postavit do cesty.

Gretedor von Syfor - 15. března 2010 08:10

Gharhars – území Kurganů Táhl jsem se sem snad tisíc let, připadalo mi to jako věčnost, v porovnání s mým životem to však byla jenom chvíle. Vidím stále silnější a silnější vichry, cítím je, mohu je chytit, bubnují mi na mysl. Toužím po tom někoho chytit pod krkem, rozcupovat ho na kousky a pak si z jeho mrtvoly udělat hračku. Zase vše pospojovat nazpátek.Trmácím se kamsi na sever za něčím co bude brzy mé, za něčím s čím na TO konečně přijdu. Konečně to bude moje, budu si moci dělat co budu chtít, změním svět, srazím ho na kolena aby znovu povstal z mé vize. Vidím postavu, něco se ke mě trmácí. Jídlo... něco se blíží... rozsekám ho na kousíčky a z jeho střev si udělám náhrdelník. Poď blíž panáčku, pojď blíž, no poď sem děťátko.... děťátko? Co jsem to řekl za strašné slovo... poď sem ty dobytku, zvíře... Přibližuji se vstříc té postavě mířící mým směrem, nemůže mi ublížit, bude se třást hrůzou přede mnou, neboť já jsem kráčející smrt.Já jsem ten, kdo rozhoduje o tom kdo bude žít a kdo ne. Poď sem, poď sem.... no poď kuřátko.... kuřátko? Něco je špatně.... Smích, znějící všude okolo mě nijak neznepokojuje, dost možná je to můj vlastní smích, a jestli není začnu se smát s tím smíchem. Zní to sice jako když dusíte slona, ale je to smích, mrazivý smích z dávno zestárlých úst. Vidím ty proudy... vzduch je přímo prosycen.... mám žízeň... mám chuť ji ukojit.. chci jí ukojit a chci je všechny chytit, zamotat se do hávu z vichrů... Pociťuji náhle jisté vzrušení z toho, že budu kontaktovat živou bytost, doufám v člověka, ale klidně to může být bestie nebo cokoli jiného. Nezáleží mi na tom, chci kontakt, chci někoho vyděsit k smrti a pak si hrát s jeho mrtvolou. Když k sobě dorazíme sotva na tucet sáhů tak se zastavím, překonat tuto krátkou vzdálenost během mrknutí oka není pro mé staré tělo až takový problém jak by se mohlo zdát. Pozorně si prohlédnu bytost s níž jsem se nyní střetl. Pozorně si ji prohlédnu, pěkně od hlavy až k patě, zhodnotím každý její rys, každý její sval, každý záškub v obličeji. Oblíznu svá vyprahlá ústa.

Nakhir - 15. března 2010 09:14

S milovanou, ale zlobivou sestřičkou Ono se nám to zlobí. Ono to je naštvané. Chudinka malinká... nechce se ji čúrat? Muhahaha, začnu infantilním hláskem a zakončím to svým "přirozeným" smíchem. Následně vykouzlím dokonalý úsměv a přiblble na ni zírám v vykulenýma očima. "Generála? Hm... těško. Někdo tak hloupý, naivní a zlobivoušký nemůše být generáleškem. Na zadešek by si měla dostat, holšiško. Moc zlobíš." Holšiška ubohoušká. Neví, nic neví. A nikdy se to nedozví. Po tomhle projevu dostanu skutečně záchvat smíchu. Maniakální záchvat. Mé plány, pokud se tomu dá říci plány, prozatím vycházejí více než dobře a rozhodně si nemohu stěžovat. Má krásná sestřička.... Je skutečně pěkná...na zkrácení nudy...pěkná kratochvíle. Hmm...Cha chááá. Mé myšlenky skáčou z místa na místo a právě dostali chuť na ženu. V koutku úst se objeví kapička sliny, ale okamžitě ji olíznu a vykouzlím chlípný pohled. "Sestřičko moje líbezná. Co takhle uzavřít...hmm...příměříčko na chviličku...Hi hi hi." Pohledem přejedu její postavu a zahihňám se ...no...jako debil. "Takové příměříčko, na chviličku, by ti mohlo zachránit živůteček a třeba by se našlo i něco víc. Něco zajímavoučkého, vhodného do příměříčka." Extrémně maniakální část jeho Já právě zuří v plném proudu, naštěstí skončila stejně rychle jako začala. Příměří...Muhahaha... Sestřičko, ty zemřeš..až už se mi nebudeš hodit. Stále jsi...ehm..schopná čarodějka...a jako taková, by si mi mohla být na Severu vhodná. Kdo ví, do čeho se dostaneme. Následuje další skvělý tzv. Milionářský úsměv.

Aymir - 15. března 2010 09:44

S debilem na útěku Bratříček na mě začne šišlat. Pěkně mě to štve - a on to ví - tohle dělával už když jsme byli děti a chtěl mě naštvat. Teď v tom zjevně pěkně infantilně pokračuje. Jeho infantilita mě rozčiluje ještě víc. A on to ví. Bratr, ač se snaží působit velice dementně (a dle mého názoru je to svým způsobem dement)... je nebezpečný. Uvažovat nad zradou umí. Jako každý normální druchii. Zhnuseně zírám, jak si mě prohlíží a olizuje si rty. Je v nějakém kultu.. o kterém nevím? Ušklíbnu se. Představa mého brášky, jakožto služebníka Sleeneshe je nesmírně vtipná. Krom tohoto krátkého úšklebku je má tvář klidná, moje rozčilení se projevuje jen mírným napětím ve spodní čelisti - nejspíše od toho, jak se snažím neskřípat zuby. Příměříčko? U temné matky, bratře, co si to o mně myslíš? Já? Mír? s TEBOU? Tak přeci jsi dolezl žádat o mou ochranu. Ač jsi tvrdil něco jiného. Přejdu kousek blíž a zakloním hlavu, abych na něj lépe viděla - přecejen on sedí na nauglirovi a já stojím na Zemi, zatímco Zášť odpočívá asi metr ode mě. Něžně přejedu Krutosti pod krkem. Je to koneckonců docela hezký samec, dobře stavěný, alespoň podle toho, co mohu posoudit. Zachránit můj život? Rozesměju se zvonivým smíchem a hledím na něj jako na idiota. Ty si snad myslíš, že mi k něčemu můžeš být? Tedy krom toho, že Zášť bude tak zítra potřebovat nakrmit? Co mi můžeš TY asi tak nebídnout? Stále se směju. Jak je naivní - příměří - už dolízá, jistě, jistě. Tváří se jako tvrďák, ale klepe mu u prdelky, bojí se o svou bezcennou kůžičku - je jako krysa, zahnaná do kouta. Proč bych měla jet na sever raději s tebou, než sama? Já se o sebe postarat dokážu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. března 2010 19:50

Gretedor von Syfor Blázen Muž se nepřestává hystericky smát a ani občasné zakopnutí ho nedokáže zastavit. Jakmile tě zaregistruje, krom chvilkového překvapení se zdá, že se pokouší procedit pár slov skrze přívaly smíchu. Nicméně pár slov mu rozumět docela jde, jelikož se je snaží opakovat zatímco na tebe hledí s divokým výrazem. Musel tu být dost dlouho, vlasy má téměř po ramena a působí dojmem zbídačeného žebráka. Oděn je v rozedrané říšské uniformě, přes nánosy bahna a krve nejde moc poznat, z jaké provincie asi pochází. Navíc to vypadá, že ne všechna krev je jeho. Najednou však ustane ve smíchu a s vážnou tváří procedí pár slov : "Vzdušný král...zpívající strom...modrá světla..." Když to asi patnáctkrát rychle zopakuje propadne opět v zuřivý smích, který jej srazí na zem, posléze začne i šermovat rukama, snaží se něco naznačit, ale vždy za pár vteřin se jeho tělo zohýbe pod dalším náporem smíchu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. března 2010 20:21

Koris Derak Pronásledování Podařilo se ti skrýt před očima těch obou projíždějících. Očividně měli pořádně naspěch a ujížděli nasever, avšak nespatřil jsi nikoho, kdo by je pronásledoval. Buďto jsou to vyhnanci, nebo byli pověřeni nějakým úkolem. První projela čarodějka, je tedy možné, že se zase plánuje nějaký z mnoha útoků a ona má vyjednat spojenectví s barbary. Kdoví. Pokud by se ti je chtělo jít za nimi tak můžeš bez problémů stopovat, jejich ještěrky neměly zrovna dvakrát lehký krok. Mají díky nim slušný náskok, avšak někde budou muset určitě zastavit a moc cest na sever zrovna není.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. března 2010 21:41

Karr'Stag Pochod ke Stromu Utrpení Bez váhání jsi vyrazil svižným krokem ke svému cíli. Nezáleží na tom, zda je den, či noc. Jestli sněží, prší či padají ohnivé koule. Jak bůh poručil, tak se stane. Nebe nad tebou zčerná a vidíš, že nad temnými mraky se prohání tisíce blesků, z nichž občas nějaký sjede do vzdálených skal. Před tebou se rozkládá pláň, ze které trčí špičaté kameny, každý z nich vypadá jako zub nějakého pradávného tvora. Náhle projel oblohou obvzlášť tlustý svazek blesků a sjel na vrchol jedné ze skal. V odpověď se ozve mohutný křik, jakoby z chřtánu obra. A za chvíli zjišťuješ, že nejsi sám, kdo tento křik slyšel. Zpoza jednoho "zubu" se vypotácelo groteskní stvoření. Tři nohy zakončené kopyty drží nadouvající se masitou bublinu ozdobenou jedním okem a asi pěti ústy, z nich střídavě vychzí pestrobarevný plamen. Ano bezbranný tento tvor není, tři páry chapadel se křečovitě svíjejí, jak s nimi stvůra koriguje svůj pohyb. Jediným majetkem této stvůry je nějaký druh amuletu, omotaným kolem jednoho zrůdného chapadla, který rovněž žhne nepřirozenou silou.

Karr´Staag - 17. března 2010 22:55

Setkání na cestě ke Stromu Utrpení Zastavím se a sleduji tu podívanou, tlustý blesk, který sjede je divnější, než obvyklé divné věci zde na severu. Tzeentschova prokletá magie... Udělám krok kupředu, když se vypotácí podivná zmutovaná bytost, nejdříve si myslím, že by to mohl být nějaký Nurgleho věrný, ale když si ho prohlédnu lépe spatřím takové množství mutací, že jediná možnost je Tzeentsch, což zapadá k tomu blesku. Pozvednu sekeru k nebesům a zahřmím Přinesu další trofej mocnému Khornovi! Je čas prolít více prokleté krve těch, kteří následují proradného a ubohého Tzeentsche, dnešní den se opět ukáže, který z temných bohů je nejmocnější! Rozeběhnu se k nestvůře Krev pro Boha Krve! Lebky pro Trůn Lebek! nepřemýšlím o možné hrozbě amuletu, jsem plný krvežíznivosti a posvátného trestu a tak sázím vše na Khornův obojek na svém krku, o kterém se říká, že chrání před nepřítelskou magii. Využiji síly získané z běhu a seknu nehodného šikmo z prava zezhora, nečekám jestli se trefím a pokračuji v sérii seků, otočím se se sekyrou před sebou, tak se ho snažím seknout z boku a poté zaútočím na jeho hlavu, poté do něj vrazím svým tělem ve zbroji, abych ho vyvedl z rovnováhy a další úder míří na jeho chapadlo s amuletem. Pohlcen bojovým šílenctvím se stávám strojem na zabíjení. Zabít...Krev pro Boha Krve! Lebky pro Trůn Lebek!

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. března 2010 20:21
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Přichází tedy čas bojem, hoď 4D6, řekni mi jednotlivé výsledky, zda jsi obludu trefil...

Karr´Staag - 19. března 2010 21:09
	soukromá zpráva od Karr´Staag pro 2, 4, 2, 6 btw: jak to počítáš? :D

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. března 2010 21:23
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro jako ve warhammeru :) dvakrát jsi tedy zasáhl, nyní si hoď 2D6 a řekni mi jednotlivé výsledky

Karr´Staag - 19. března 2010 21:41
	soukromá zpráva od Karr´Staag pro 3, 1 Jo tak, z těch her co jsem pozoroval jsem si zapamatoval jenom wardy, stubborn, marshovani etc :D

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. března 2010 22:26
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro hoď si jednou D6 na armour save Jj, je to docela šílený systém, ale docela jednoduchý :)

Karr´Staag - 19. března 2010 22:28
	soukromá zpráva od Karr´Staag pro 2 btw nechces hazet za hrace ty? takhle to bude moct zdlouhavy :D

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. března 2010 22:35
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Uvidíme, zkusím to zrychlit :) Máš 4 útoky silou 6. Zasahuješ na 3+ a zraňuješ na 3+(3 a víc, pokud mi není moc rozumět). Pokud ten systém znáš, tak se omlouvám :) Stačí, když mi řekneš, kolikrát jsi zranil...zbytek si už doházím a dopočtu sám.

Karr´Staag - 19. března 2010 22:52
	soukromá zpráva od Karr´Staag pro Ted (na novy hody) jsem zranil 2x

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. března 2010 23:01

Karr'Staag Po boji Odporné stvoření po tvé poslední začne nepříjemně skučet a žuřivě mávat kolem sebe, jak se stvůře zaktivují poslední zbytečny jejího vědomí z časů dávno minulých. Poté padne na zem, magické plameny uhasnou a ona se po tobě naposledy bezvýsledně ožene, než zůstane v klidu ležet, mrtvá. Nebyl to zrovna soupeř, na které jsi zvyklý a můžeš děkovat své zbroji, na níž zanechaly útoky stvůry pouze pár škrábanců. Jediný majetek stvůry, její amulet, nyní leží na zemi a tvá cesta dál je prozatím bez překážky. Za skalami přpomínající zuby je vidět silueta nízkého lesa, dá li se lesem nazvat uskupení stromů bez listí.

Karr´Staag - 19. března 2010 23:16

Po boji Pohlédnu na zbytky mrtvoly a pohrdavě si ji prohlížím. Tohle je to co jsi proti mně vyslal Tzeentchi?! Bojoval jsem s lepšími nurglingy! Přesto té obludě useknu "hlavu" a nabodnu ji na jeden trn jako oběť Khornovi. Krev pro Boha Krve! Lebky pro Trůn Lebek! Poté se vrátím k amuletu, vteřinu se na něj dívám a poté jej zničím sekerou. Jediné dary, které si zasloužím získám od Boha Krve za konání jeho vůle! Tzeentchovi cetky ať se rozpadnou v prach! Otočím se směrem ke Stromu. Pošli mi další tvé prokleté sluhy Tzeentchi! S každou kapkou prolité krve a s každou uťatou hlavou Bůh Krve sílí a já jeho šampion budu tím kdo pro něj tyto dary získá! Chvíli čekám a jestli se nic nestane tak zařvu Dobře, tak já si pro ně dojdu sám! Ve jméně Boha Krve! Pro další krev a lebky pro nevmocnějšího Khorna! a pokračuji v pochodu.

Koris Derak - 22. března 2010 10:06

Pustina Můj lov se dnes nevyvíjí podle mých představ. Místo jelena mi před kuši přišla dvojice elfů na chladných. Můj úkryt je zabudovaný do jedné z mnoha děr u stesky. Úkryt je tvořen velkým poklopem ve tvaru polokoule, ve, kterém mám vyříznutý průzor, na němž mám položenou vrstvu hlíny a rostlin s kořeny. Největší obavy mi dělali jejich oři. Chladní jsou vyhlášeni svým vynikajícím čichem. Naštěstí pro mne jsem nad tím přemýšlel a tak jsem natřený, jílovou mastí, která kryje můj pach . Jejich spěch mne přesvědčí, že je někdo honí. Ještě nějakou dobu ležím ve svém úkrytu a hledám jejich pronásledovatele. Když se nikdo neobjeví, přemůže mne zvědavost. Vyjdu z ukrytu a vydám se za nimi. Naštěstí pro mne stopovat chladné by zvládl i slepý. Dojdu si pro koně a během půl hodiny jedu v jejich stopách. Ačkoliv se snažím dohnat tu dvojici, nezapomínám sledovat své okolí. Proč by se čarodějka vydala do pustin bez pořádného doprovodu? Zřejmě je někdo honí a nebo nemají čas. V obou případech by bylo pro můj kmen lepší, kdyby věděl kam jdou. nedělám si starosti, že jestli mne mí druhové budou hledat. Vím že ne. Jsem samotář a běžně zmizím na pár měsíců, abych se na zimu objevil. S novými historkami a kůžemi.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. března 2010 20:09

Koris Derak Pronásledování pokračuje Opravdu sledovat chladné není niajk obtížné. Vydusané stopy a především půda, která není vyprahlá ti umožní neztratit stopu. Kroky jejich zvířat tě dovedly k místu, kde se ostrov spojuje s pevninou na severu tenkým pruhem zledovatělé země. Teď už nemusíš stopovat - voda, která není zamrzlá je tak ledová, že delší pobyt by elfa snadno stál život. Jedeš pomalu na druhou stranu, s jistotou že pokud to udrželo naugliry, udrží to snadno i tvého koně. Jak stojíš na konci a rozhlédneš se, spatřuješ pouze pustinu s výjimkou lesa na severu a skal kdesi daleko za ním. Máš pocit, že u lesa stojí dvě postavy a vedle nich něco podobné nauglirům.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. března 2010 20:19

Aymir a Nakhir Uprchlíci u lesa Vaše hádka dále vesele pokračuje, ačkoliv i Nakhir slezl ze svého zvířete. Oba ještěrkovití predátoři tupě zírají do prázdna, oproti vám jim tenhle kraj asi nepřijde nijak zvláštní. Najednou však i oni zbystří, jelikož se vzduchem opět line zvuk připomínající velice škodolibý smích. Ale to, co začalo jako smích jednoho, se stává smíchem mnoha a chvílemi máte pocit, že ti co se vám posmívají vás obklopují a není už jisté, z jakého směru to pochází. Pak jak náhle začal, tak se i zvuk zcela vytratil a rozprostřelo se ticho. Naugliři svěsili hlavy a chtěli se asi věnovat nicnedělání, když tu otočí hlavy směrem, kterým jste přišli. Pohlédnete směrem na to, co je upoutalo. Něco se svižně pohybuje na horizontu přes zledovatělou cestu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. března 2010 20:22
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Byl to asi jen šelest větru, nebo nějaká nicotná magie. Ale jsou slova, která nemůžeš dostat z hlavy... "Padlá adeptka...slibná budoucnost...slabá vůle" Jsou to jen tvé představy, nebo předzvěst něčeho temnějšího, než jsi kdy potkala?

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. března 2010 20:24
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Nejen, že se ten vítr smál, on dokonce o tobě pochyboval... "Zatracený válečník...slabá magie...žádná budoucnost" To tě ten vítr uráží, nebo je to nějaký druh magie?

Nurgle, Pán Rozpadu - 23. března 2010 20:55

soukromá zpráva od Nurgle, Pán Rozpadu pro Je to asi pár dní, co jsi uslyšel hlas, který ač jsi si byl jist, že jej nepoznáváš, nedal ti ani chvíli, abys vnímal jiné, než každé slovo... Kraj Aghols, otrav Strom Utrpení. Procitl jsi asi hodinu poté. Nebe se nijak nezměnilo a zjitil jsi, že ti ani nic nechybí. Spíše naopak ti něco přebývalo...malá lahvička uvnitř které byla lehce poznat žlutavá kapalina nevydávající prakticky žádný zápach, avšak ty jsi vnitřně pocítil tu démonickou sílu ukrytou vevnitř. Strom Utrpení je jedno z docela známých kultovních míst...nějaký ten den cesty jižně, skrze lesy se tam dá dostat nejrychleji.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. března 2010 20:56

Nargazz Chřadnoucí lesy Již asi den procházíš hustou skrumáží lesů, které pomalu začínají nabírat tobě příjemný tón. Ze začátku to byly normální stromy, akorát s podivně zbarvenou kůrou či místy dokonce s větvemi ve tvaru pařátů, nyní však mnohé stromy nesou známky rozšklebených ran, ze kterých pomalu vytéká jakási substance. Pokud měly někdy listí, tak teď je již nemají - nad kdysi určitě majestátními korunami se nyní prohánějí blesky a jednou proletěl dvouhlavý pták. Okolní dřeviny již dokonce mají i nějaké boláky a vypadají opravdu nemocně. Příjemný pohled, vskutku.

Koris Derak - 23. března 2010 21:19

Na dohled lesa Velikost stop chladných mi umožňuje nasadit rychlé tempo. Kůň je rychlejší ne chladný a tak rychle zmenšuji náskok, jenž dvojice přede mnou má. Zastaví mne pruh zamrzlé vody. Stopy vedou skrz a já se odhodlám je následovat. Přesto, že můj kůň by led měl lehce přejít, raději sesednu a rychle převedu koně. Když se rozhlédnu po druhém břehu, popadne mne rozmrzelost. V pustině se budu jen s těží skrývat. Zvláště pak s koněm. Můj pohled se zatoulá k lesu. Velmi se mi zrychlí tep, když zahlédnu dvě siluety. Zastavím koně. Přendám si jídlo z vaků do brašny a láhve s vodou si pověsím na záda. Nechám koně běžet. Nechávám na předcích jestli se vrátí do našeho tábora a nebo ne. Všechen svůj majetek mám pověšený na zádech. Natáhnu kuši a založím do zásobníku šipky. Zkontroluji dvojici mečů v pouzdrech u pasu. Přičichnu ke svému oblečení. Stále voním po kořenech mezi, kterými jsem se ukrýval. Během hodiny bude nutné obnovit své krytí. Teď musím změnit barvu pláště. Tmavě šedý plášť mi poskytuje na travou porostlé pláni, jako tady vcelku dobrý kryt. Přebarvím si plášť, aby lépe seděl okolnímu prostředí. Postupuji klidným krokem lovce. Postupuji po stopách. Vždy se snažím jít za nějakým terénním krytem. Tak doufám, že půjdou podél lesa a nevlezou dovnitř. Okraj lesa poskytuje dobrej kryt. Bohužel les je pro jednoho dost nebezpečné místo. Na plání půjdu z dálky vidět. Po nějaké době přestanu přemýšlet o věcíxh příštích a jen si držím palce.

Gretedor von Syfor - 23. března 2010 21:56

Blázen „Vzdušný král? Zpívající strom?!“ Slyším žebrákova slova a můj pohled začíná rudnout, vzteky zavírám a opětovně otevírám dlaně. Tak ty se mi budeš smát? Mě? Mě se budeš smát? Trochu se nahrbím, meč nebudu potřebovat na to abych si z vnitřností tohohle bídáka udělal náhrdelník. Udusim tě tvejma vlastníma střevama To, že žebrák nemůže smíchy je mi absolutně jedno. Odrazím se, pokud možno skokem překonám vzdálenost mezi námi, srazím ho na zem (či se o to pokusím – pokud by projevil nějakou obranu), vrazím mu pěstí do obličeje a nakonec mu rozervu hrdlo, dýkou rozpářu břicho, vyndám střeva a omotám mu je kolem krku. (Tohle s ním udělám pokud se nebude nijak bránit, pokud se bránit bude tak to nějak vyřešíme jinak)

Aymir - 24. března 2010 09:45

U lesa Bratr místo odpovědi sesedne se zvého nauglira dolů. Mám chuť se do něj zase slovně pustit a vyvolat nějakou brutálnější hádku, než jen tohle „přátelské kočkování“ Vlastně mám chuť mu vrazit dýku do břicha a rozpárat mu jej od třísel až ke krku. Na chviličku přivřu oči a několik slastných sekund si představuju, jak v jeho očích pohasíná život, jeho odporný bílý obličej sevřený v bolestné grimase, jak se vší silou a nakonec marně snaží neřvat jako pořážené sele. Ani nevíš, jak ti ten osud přeju, ty zrůdo. Pomyslím si nenávistně. Kdysi jsem jej prostě jen ignorovala, jako někoho, kdo mé nenávisti nemůže být hoden… no – bráška si zjevně tím, že mě u celého dvora uvrhl v nemilost, v mém osobním žebříčku velice polepšil. Stojíme u lesa a z ledové pláně vane vítr. Nadzvedává mi vlasy a pohrává si s cípem mé dlouhé „róby“. A po větru se zjevně něco nese. Já to necítím, ale Zášť se ze svého sedu postaví na nohy, otočí hlavu směrem k domovu a s tichým zavrčením zatáhne za otěže. Škubnu její hlavou zpátky k sobě – nicméně má přirozená paranoia mi velí se podívat směrem, odkud nauglir čenichal… a pořád čenichá. Ač jsem se její hlavu pokusila otočit, ona stále hledí před sebe, nozdry široce roztažené a nasává vzduch. V dálce vidím siluetu, která se přibližuje naším směrem. Podle všeho jezdec na koni. Srdce se mi sevře. Jestli vyslali Jezdce… Čekám, kdy se vynoří dalších deset. Temní jezdci jsou pověstní neúnavností a loveckými schopnostmi. Pokud se mi vydali po stopě oni a ne popravčí, jak jsem si původně myslela, jsem v docela pěkném průšvihu. Švihnu pohledem po Nakhirovi. Měla bych spíše říct JSME v průšvihu? Spíše ne – neexistuje žádné MY. Jsem tady já, maximálně tak můj chladný – ale bratr je jenom jakási přítěž, kterou hodlám táhnout sebou, abych se cestou mohla rozmyslet, která smrt by pro něj byla ta nejhorší a pro mne nejvíc potěšující. Podívám se zpátky – jezdec je pořád jeden, dokonce sesednul z koně a teď jej vede? Co je ta postava v dálce zač? Najednou mne přeruší hlas v mé hlavě. Je tichý, posměšný, …chtivý? Zatnu vztekle zuby. Nejsem žádná padlá se slabou vůlí. Zavrčím tiše, tak tiše, že mne může slyšet snad jen Zášť. Začínám z toho všeho mít ještě horší pocit, než na začátku. Slyší bratr taky ten smích, který se občas ozve? Nebo jsem blázen? Historek o těch, kteří zamířili do Pustin a zbláznili se, jsem slyšela mnoho. Stejně tak historek o těch, kteří zamířili do pustin a přišli o duši. Oklepu se a tiše se modlím k Temné matce, aby mne ochraňovala. Podívám se zpět tam, kde jsem viděla tu postavu – a už tam nikdo není. To, že nejsem úplný idiot, prozrazuje jen kůň, který se po planině potuluje sám. Který blázen by se vzdal koně, když míří tam, kam míří? Ten blázen se musel někam schovat. A skrývat se takhle dobře umí jen… Autarii? Co by tady nějaký z nich dělal? Přejede mi mráz po zádech. Problém Stínů je ten, že nemusíte vědět, že jsou okolo, dokud se vám do žaludku nezabodne otrávená šipka z kuše. Viděl jej bratr? Mám mu to říct? Ne – na to bude ještě čas. Neřeknu mu nic. Na druhou stranu… ten kůň není zase tak daleko… a takové zvíře se může hodit. Pokud je to obyčejný kůň, nevzala jsem si sebou žádné zásoby… a kouskem masa bych nepohrdla… a ani Zášť ne. Pokud je to darksteeda… ta se hodí vždycky a všude. Nasednu na Zášť a pobídnu ji, aby vyrazila směrem ke koni. Za chvíli se vrátím. Ušklíbnu se na bratra za sedla.

Nakhir - 24. března 2010 19:37

U lesa Má sestřička zase plácá nějaké pičoviny. Slezl jsem z Krutosti a sledoval les opodál. Nikam nespěchám a lehce si protahuji nohy. Krutost něco zavětřil. Neřeším. Pokud nás něco, či někdo pronásleduje. Alespoň bude zábava. Sranda nám tu už dlouho chyběla. Otočím se směrem odkud jsme přijeli a všiml jsem si jezdce, otočil jsem se na Aymir a pak zpět a jezdce...on už tam nebyl. Zatraceně. Mizející pablb. Co to zase je? Neřeším. Zbytečné starosti. Nasedl jsem na Krutost a odpověděl sestřičce. "Jdi si kam chceš...Vrátíš se proto, jelikož beze mě, jsi nic" odpovím bezbarvým hlasem a pak se hlasitě zasměji.

Aymir - 24. března 2010 20:01

S bratrem... a pak kousek od něj Beze mě jsi nic.. No není on tak sladce naivní? Ušklíbnu se nad tím, jak moc si o sobě myslí. Nikam to v životě neodtáhl - když nepočítáme to jeho korzování na lodičkách po pobřeží a drancování okolí - ale to dneska dělá úplně každý debil. A bratr to potvrzuje všemi deseti. Klidně si to naivně mysli, bratříčku. Možná bych i zauvažovala nad tím, že bych se k němu nevrátila a vydala se jinam - ale na jednu stranu je to blbost protože jeho chaloda by tu moji dohnala docela v pohodě - a na druhou stranu je to blbost proto, že mám pocit, že by se mi ještě k něčemu mohl hodit, než se rozhodnu, jak jej zabiju... jak jej NECHÁM zabít. Špinit si vlastní ruce krví svého rodu nedělá dobré jméno... dobré jméno? To jsem ztratila včera. Vydám se tam, kde zmateně popochází kůň. (pokud to není moc blízko města, jako že snad asi ne, jeli jsme přeci celý den)

Koris Derak - 24. března 2010 20:17

cesta Když se jeden z jezdců rozjede proti mně. Rychle zalehnu na okraji pěšiny.( za nějaký kámen, pokut se nějaký v okolí nachází) Zakryji se pláštěm a připravím si bola a lahvičku s vonným extraktem. Plášť má navoskované okraje a tak vytváří iluzi malého hrbolku, který mne skryje před slídivýma očima elfů i chladných. Ještě než zalehnu otočím se po směru, který jsem přišel a tiše zakleji. To hloupé zvíře pobíhá po okraji ledu a neodvažuje se přejít led. “No, co bych za těch pár zlatých chtěl. Až se vrátím do vesnice musím si pořídit nového koně. Ikdyž chladný by se mi hodil. Ty zvířata jsou vcelku chytrá a vzhledem ke svým schopnostem jsou na vrcholu potravního řetězce. Támhle mi jeden právě ťapká. Bohužel má jezdce. Kuši zajistím a položím si ji pod sebe a poupravím svůj úkryt, abych mohl lehce vyskočit a strhnout jeskyni ze sedla. Jen si držím palce, aby se nerozhodla jet přímo přeze mne.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. března 2010 22:11

Gretedor von Syfor Blázen Blázen se ti nestihl postavit na odpor a jak jsi mu roztrhl hrdlo, jeho oči se zahltily strachem, ale pořád se pokoušel smát, i když se to podobalo spíše chrchání. Už nežije, když dokončuješ dílo zkázy a zanecháváš ho jako bizarní krvavý uzlíček na zemi. Ten už se ti rozhodně vysmívat nebude. Kolem tebe je zase projednou ticho, dokonce i bouřka ustala a nebe nabylo sytě fialovou barvu. Na západ je les, ze kterého vyběhl blázen a na severu jsou ostré skály, které před chvílí do sebe stahovaly blesky. Jinde není možno ani určit, co je obrys, co je pouze pustá pláň a co je nějaká hříčka bohů s tvým zrakem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. března 2010 22:21
	Aymir Za koněm Kůň zmateně poskakuje poblíž ledového přechodu, toho, který vede zpátky do Naggarothu. Po jezdci není ani vidu, a pochybuješ, že by se ukryl do ledové vody. Ale nauglir očividně zatoužil po dobré kořisti a ty cítíš, že má hlad. Začínáš mít pocit, že už neřídíš ty zvíře, ale ono si víceméně vystačí samo. //Ještě je od tebe kousek cesty, takže tak jednou zareagovat stihneš

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. března 2010 22:28

Koris Derak Na číhané Elfka na nauglirovi míří přímo za koněm, ale víš, že si tě prozatím nevšimla. Schoval ses za jeden ze zmrzlých kamenů, takže ještě pár chvil se můžeš skrývat jejímu zraku. Kámen se nenachází v přímé linii mezi ní a tvým koněm, nejspíše projede tak metr od tebe, ač si nemůžeš být jist, zda nebudeš spatřen. Nauglir ale vypadá docela hladově a nabírá rychlost, zatímco kůň se stále nerozhodl, zda přejde či ne. Nejspíše budeš schopen přepadnout jezdkyni, možná ji i srazit ze sedla, ale bude to potřebovat hodně umu a kuráže. //Ještě je chvilku od tebe, takže stihneš jednou zareagovat, i když nemáš čas na žádnou větší akci

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. března 2010 22:32
	Nakhir Stále u lesa Sleduješ, kterak se tvá čarodějná sestřička vydala chytit koně, jehož jezdec vám najednou zmizel z očí. Tvé zvíře je již docela hladové, kdyby z tebe nemělo respekt, již zajisté uteče, aby se mohlo nažrat. Díky tomu, že jsi v přítomnosti lesa tak narozdíl od sestřičky zaslechneš jakési vzdálené zabučení, pocházející nejspíše z jeho útrob.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. března 2010 22:39

Karr'Staag Na pochodu Zbabělý bůh, jinak to snad nazvat nelze. Na tvou výzvu nezareagoval žádný šampión a dokonce ani prašivý démon. Tzeentchům amulet se proměnil v tisíce střepů, které se jasně třpytí po okolí, nyní nepochybně ještě zbytečnější než byl předtím. Cesta tě nyní dovedla na další zvláštně vypadající území...v okolí je jen vyprahlá hlína, čelem sice míříš k lesu, ale ani tvůj rychlý pochod jej nedokáže přinutit, aby se blíže posunul. Z hlíny semtam roste nějaký nízký keřík, který tě nijak nezaujme, než ti jeden stojí v cestě a ty do něj kopneš. K tvému překvapení nešlo o nic jiného než seschlou ruku, trčící ze země. Jak je vyražena ze svých "kořenů", začne se samovolně drápat zpět, ke kloubu, ze kterého jsi ji urazil. Jak se pozorněji ohlédneš, všimneš si, že všechny keříky jsou vlastně rukami...z nichž některé se rytmicky zatínají v pěst a další na tebe v tichosti ukazují.

Karr´Staag - 25. března 2010 05:21

Cesta paží Nijak mne nepřekvapí, že se nic neukáže. Když chceš vyzvat někoho na souboj musíš si dojít. až k němu a zamávat mu sekerou před očima....zbabělci! Vyrazím opět na svou cestu a dorazím do podivného sadu rukou jak zjistím. Dupnu do země a zařvu dolů Jestli tam dole někdo tak ho vyzývám na souboj! Slyšíte mne vy vyschlé pazoury! Vylezte, ruším váš klid! Bojujte! Prolijme krev a uctěme Boha Krve! Abych dodal svým slovům váhu, dupnu na nejbližší ruku a změním ji v kaši z vyschlé kůže a starých kostí. Tahle cesta může být hodně plodná! Tolik rukou, TOLIK LEBEK PRO KHORNŮV TRŮN!!! Pokud by se náhodou nic nestalo, tak pokračuju v cestě.

Aymir - 25. března 2010 09:56

Zášť se bouří Cítím, jak se pode mnou tělo mé krásné albínky vztekle napjalo, její nozdry se rozšířily touhou po koňském mase, krk napjala dopředu a bojovně pozvedla ocas - krom toho taky pováženě zrychlila - a pokud něco rychle neudělám, tak nejen že mi koně vyplaší, ale taky se ho pokusí sejmout a poběží za ním přes led zpátky - a kdoví, kdy si mi tu potvoru podaří zastavit. Ksakru měla být po celém dni trochu unavená, když neměla větší trénink výdrže, než procházení se po Kar Karondských ulicích... když nepočítám svých třináct trestů na čarodějku - ale to už bylo dost dávno. Klid! Svůj rozkaz povzbudím několika za sebou následujícími škubutími za otěže - jedna páka, kterou má v dolní čelisti se napne, naberu do ruky i druhý pár otěží s dvěmi záložními udidly, zrovna pro tyto případy. Do sedla zasednu v mírném záklonu a odcvaknu ze sedlového úchytu magickou hůl. Nauglira nejlépe koncentrujete tím, že mu způsobíte nějakou tu neškodnou bolest. Zaostřeným spodním koncem hole ji lehce bodnu nad ocas a pak znovu zatáhnu. Potvoro jedna bílá!

Koris Derak - 25. března 2010 14:00

cesta Ze svého úkrytu sleduji, jak čarodějka zápasí ze svým chladným. No, zdá se, že zvířátko se chce napapat z mého oře. Tomu se musí zabránit. Naštěstí pro mne se já a můj klan nesetkává s chladnými poprvé. Lahvička, kterou svírám v ruce. Zneškodní čich chladného, tím že jej zahltí množstvím sobě odporujících si vjemů . Pak se reakce chladný dá rozdělit jen na dvě skupiny. Zešílí a začnou sebou mlít až shodí jezdce. Druhou možností je že upadnou do apatie. Můj plán využívá jedné důležité vědomosti. Chladní špatně vidí, ale mají výborný čich. Pokut se vyhnu nosu, pak oči obelstím snadno. Plán začnu uskutečňovat, když se chladný přiblíží na čtyři kroky ode mne. Ze svého úkrytu mu pod nohy hodím lahvičku s vonným olejem. Pravou rukou roztočím bola a hodím jej po jezdkyni, cílem je jak srazit jezdce z koně, tak znesnadnit krocení chladného. Znovu zalehnu do svého úkrytu a sleduji, jak si čarodějka poradí se svým zvířetem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. března 2010 14:20
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Hoď si D6 pro hod lahvičkou a D6 pro bola

Koris Derak - 26. března 2010 07:14
	soukromá zpráva od Koris Derak pro hod na lahvičku 6 a na bola 3.

Tzeentch, Měnitel Cest - 27. března 2010 00:15

Aymir, Koris Derak Přepadení Lahvička se rozstříkla pod nohami Nauglira, avšak čarodějka se udržela, ač bylo poznat na její tváři náhlé překvapení. Ovšem hned poté se nauglir vzepjal a postavil na zadní, přičemž ho vržené bola zasáhlo do těla a neškodně spadlo na zem, očividně neúčinné proti tvrdým šupinám. Nauglir je očividně dezorientovaný a propadá zoufalé zuřivosti. Bohužel pro Korise se čarodějka nepustila a drží jako klíště, přičemž hlava nauglira zamířila na něj. Ač jezdkyně bude mít ještě hodně práce se zvládnutím svého zvířete, to se cítí Korisem ohrožené a je připravené se na něj vrhnout.

Tzeentch, Měnitel Cest - 27. března 2010 00:15
	Nakhir Stále u lesa Všímáš si, jak se poklidná honba tvé sestry za zmateným koněm mění chaos. Její zvíře sebou hází a všímáš si dokonce i útočníka, oděného v černém, který se zdá být původcem zmatku. Sestra nevypadá schopna ničeho jiného, než že se drží a její nauglir se nakonec natočí směrem na zdánlivého útočníka.

Aymir - 27. března 2010 00:35

Na Zášti Ksakru, ksakru, já padám! Temná matko!... v tomhle mě nesmíš nechat! Jsem v loji - a vím to. Byla hrozná blbost, pro toho koně jet - proč mi to nedošlo? Je tam kůň - s chlapem - a pak kůň bez chlapa... Jsem z Naggarothu pryč několik hodin a už přestávám být opatrná? Ne... jistěže NE. Jsem prostě jenom unavená a hladová a je mi zle a všechno je v mých očích naruby a... může za to Nakhir. Zuby nehty se snažím na Zášti udržet. V jedné ruce držím hůl a otěže a druhou se zachytím sedla. Dokud si nebudu jistá, zda se vůbec udržím, nebudu se otěžemi vůbec zaobírat. Budu je jen držet. A pak docela odnikud vyskočí ten muž, co hodil na zem něco, co mou bílou lásku vylekalo natolik, že zapomněla na koně. Vcelku nešikovně hodí po ní... po mně? Bolo. Vnímám jej jen koutkém oka, mám dost starostí sama se sebou, natož, abych snad ještě třeba kouzlila. Autarii... co dělají tady? Co mohou chtít? Je sám? Je jich více? Na další myšlenky není čas - Zášť je připravená se vrhnout proti nepířteli - o to by ani tak nešlo - ale mohl by ji s téhle situaci třeba i zranit - nešťastné náhody se dějí. Náhody? Aymir, ty hloupá! Vždyť jsi vlezla do PASTI! Co je na tom náhodného? Nohama pevně stisknu nauglirův bok - ač to nevypadá, stehna mám vcelku svalnatá a schopná se držet - navíc mě momentálně pohání strach o vlastní zadek... a jemný záchvěv vnitřního vítězství, nad svým štěstím - mohla jsem ležet na zemi a Zášť po mně mohla dávno dupat... ale Temná mě v tom nenechala - jak jsem doufala. Pokusím se zatáhnout za otěže a zastavit ji. Nevím, jestli to bude mít nějaký extra účinek - ale zkusit to musím. Ksakru! Zasyčím autoritativním hlasem. Trošku mě štve, že neznámý ze mě nemá pražádný respekt. Nikdo by si neměl dovolit zaútočit na čarodějku... a Stínů se přeci vnitřní spory Druchii netýkají! Proč by po mně šli zrovna oni?

Nakhir - 27. března 2010 20:18

Zábavná komedie....chybí mi popcorn Sedím nadále pevně v sedle Krutosti, který je očividně hladový a chudák ubohoučký by nejradši sežral všechny koníky, které by se mu dostali pod ruky. Naštěstí zde je jen jeden...a on ho chce. "Klid ! ...hlad je tak povrchní potřeba," zabručím a pak zaslechnu z lesa jakési bučivé zvuky. Lhal bych, kdybych řekl, že mě znepokojily. Jsou mi skutečně šum a fuk. Pokud mě něco zrovna nežere, nezadupává do země...tak mi to je jedno. Pravděpodobně by mi to bylo jedno i kdyby k tomu skutečně došlo. Následně mě z mého dumání vyruší jakési skřeky z druhé strany. Ohlédnu se a co to nevidím... Má SESTŘIČKA pod útokem jakéhosi pidižvíka. Nádhera...tohle jsem si vždy přál vidět. Ach sestřičko...ty jsi tak dokonale hloupoučká. Až to bolí. Zasměji se. "Sestřičko...s kýmpak to tam laškuješ...ty poběhlice jedna....Muhahahahaha" A pobídnu Krutost. Ta se pomalinkým kolébavým krokem vydá k sestřičce.

Gretedor von Syfor - 28. března 2010 15:13

Blázen – jeho zbytky Ještě jednou se prohrabu mrtvolou toho blázna, urvu mu ruku a nacpu mu jí do chřtánu. Haha... mě už se smát nebudeš! Nebudeš! Nebudeš! a nebudeš! Mrtvej totiž seš! Po té co se definitivně vyřádím na bláznovy ze svých roztrhaných a rozedraných hadrů dostanu zbytky blázna a vyrazím směrem k lesu. Kráčím normální pomalou chůzí, jako bych se skoro belhal z posledních sil. Tak copak najdeme asi v lesíku? Rukou přejedu po jílci mého meče. Krásný starý meč toho starého pošuka, kterého jsem kdysi..... ne se kterým jsem si kdysi.... Pokud bez potíží dojdu až do lesa, na jeho okraji se pokusím vyčmuchat nějakou magii a případně se vydám k jejímu zdroji.

Koris Derak - 28. března 2010 21:05

Pod chladným Když Chladný čarodějky skončí k mé malé radosti skončí hlavou ke mně, naprázdno polknu. Tak tohle nejde vůbec podle plánu. Musím přejít k další fázi! Místo, abych si dělal starosti z velikosti zubů, jenž na mně cení nurling, tak vytáhnu další lahvičku. Připravím se ke skoku, když je Nurling na dva kroky u mě, zavřu oči, zadržím dech a rozbiji o kámen lahvičku. K nebi se okamžitě vyvalí oblak štiplavého dýmu , po němž slzí oči. Skočím doleva a začnu se kutálet. Vsázím na to, že většina elfů jsou praváci a zvíře tedy donutí uhnout vpravo. Kuši tisknu na hrudníku, jako by to bylo moje dítě. V následujících okamžicích bude stát mezi mnou a dalším chladným. Třikrát se překulím a pak využiji svého pohybu a vyhoupnu se do pokleku. Odjistím kuši z téměř bezprostřední blízkosti vystřelím na čarodějku uspávací šipku. Mířím na ramena. Nerad bych způsobil vážné zranění( 1 hod ). Pak zakleknu do střelecké pozice. Levé koleno zapřu o zem a vytvořím si stabilní palebnou pozici. Popruh kuše si obepnu kolem levou ruku kterou držím tělo kuše. Pažbu pevně zapřu o rameno a pošlu druhému jezdci šipku na uvítanou. Nemířím ovšem na temného elfa, ale na jeho oře, protože představuje lepší cíl. Zvolna s výdechem mačkám spoušť kuše ( hod 2). Pravou rukou zatáhnu za nabíjecí páku kuše a znovu s výdechem vystřelím ( znovu hod 2). Pokut se čarodějka vyhnula mé střele a ovládla svého oře, tak se otočím na čarodějku a znovu z výdechem vystřelím tentokrát mířím na spodní část trupu (hod 6). Pokut je čarodějka zaměstnaná a nebo vyřazená z boje, pak třetí šipku vystřelím na jejího parťáka. Ať už jsem zasáhl oba dva nebo ne, rozbiji o sebe třetí lahvičku. Ta obsahuje výtažek, jenž používají jezdci na chladných, aby přesvědčili ta tupá zvířata, že patří k jejich smečce. Tím se vyhnu útoku chladných a budu nucen bojovat jen z jezdci. Vstanu a znovu natáhnu kuši v které zbývají už jen dvě šipky. Odhodlaným pohledem změřím jezdce ( pokut nějaký zbyl) a promluvím. “Procházíte bez povolení krajem Stínu. Kdo jste a kam míříte.“ prohlásím hlasem, při kterém by zmrzl i oheň. Kuší mířím na jezdce a čekám než se složí reakcí na unikátní jed, jímž známe jen mi stíny a nebo odpovědí. Jsem připraven znovu střílet.

Fuzzlik Ocashryz - 28. března 2010 23:38

Požehnané lesy Na chvíli se zastavím a z celých svých rozežraných plic se nadechnu smrdutého vzduchu v lese, kterýmžto právě procházím. Ach jak požehnaná půda. Papá je tak štědrý. Pohladím rukou nejbližší kmen nemocného stromu a promnu v prstech tekutinu, která mi ulpí na ruce. Chvíli si ji prohlížím a pak si ruku olíznu Hmm, on ví jak se postarat S tím utrhnu ze stejného stromu kus kůry a dám se do jídla. Z pusy mi při tom odkapává hnis a zbytky nějakých tvorů, co v kůře jakýmsi zvláštním způsobem přežívali. Když dojím zvednu ze země sekeru, kterou jsem tam před jídlem položil a vyrazím dál za svým cílem. Je zvláštní, jak mám citlivé ruce, i přes to, že jsou zakuty v ocelovém brnění, které mi přirostlo k tělu…inu, Nurgle je opravdu štědrý Před necelým dnem ke mně promluvil sám Nurgle a zadal mi úkol. Při pomyšlení na to jsem nepřítomně nahmatal lahvičku se zelenou tekutinou uvnitř. Papá do mě vložil svou důvěru a já ho nesmím zklamat. Musím doručit jeho dar, ať to stojí co to stojí. S každým krokem, který jsem od té doby ušel, jsem cítil věší a větší přesvědčení že jdu správným směrem. A teď se zdá, že jsem již téměř dorazil ke svému cíli. Ke stromu Utrpení. Cítím, že už je to blízko, ale cesta mě nezatěžuje. Ne, když mi Nurgle tak dobře pohošťuje. Svírám v rukou svou sekeru, kterou jsem sebral jednomu z padlích ve své rodné vesnici. Ale to bylo v minulém životě, a před tím, než jsem přijal Jeho dary. Jsem ostražitý. Přece, jenom jsou to pustiny chaosu a já nejsem jediným, kdo zde plní cíle svého boha.

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 02:12

Aymir, Koris Derak Souboj Když už čarodějka tak tak zvládla držení a zase se na chvíli mohla cítit paní zvířete, rozprskla se poblíž nich lahvička, která ji okamžitě donutila si zahalit oči a zvíře pobídla k ještě větší zuřivosti. Bohužel bez viditelného nepřítele se zmůže jen na výpady do vzduchu, kde žádný nepřítel už nestojí. Kolem Aymir ještě natěsno proletí vystřelená šipka, které si ale nedokázala všimnout. Další akce obou soupeřů ale překazí mohutná exploze, která roztančí na prostoru mezi vámi desítky fialových plamenů, což je doprovázeno odporným hvízdáním, jakoby se něco prudce blížilo. Výbuch shodil čarodějku ze sedla, a její naugliří samice již vzdává celý boj a prchá co nejdále od výbuchu a Aymir leží bez hlesu na zemi. Korisem mrštila exploze o něco dál, zase se zdá docela v pořádku, je jen mírně otřesený a ještě pevně svírá svou kuši, lahvička s naugliřím extraktem je však na tisíc kousků. Hvízdání začalo ztrácet na intenzitě a Koris stihl zahlédnout kruhový objekt vznášející se kousek od něj, avšak za pár úderů srdce pocítil stisk silné ruky a dopadl na jakýsi podivný kovový talíř a než s může prohlédnout svého únosce, je nevybíravě přimáčknut nohou. Za pár okamžiků se ozve další rána, kdy je na disk naložena i Aymir, která začala trošku vnímat realitu, ačkoliv je svět pro ni mírně zamlžený z účinků lahvičky s plynem. Země se začíná oddalovat a krajina kolem nich začne zrychleně uplývat. Únosce působí dojmem, že takovéto činy jsou pro něj denodenní chléb. "Elfí sourozenci. Musí vás ochraňovat vskutku odporná síla, že jste se ještě nevybili navzájem." Jeho hlas je na jednu stranu veskrze lidský, na druhou je jeho tón příjemný jak skřípění nehtů o kov.

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 02:22

Nakhir Pokračování divadla Jak jedeš k onomu souboji, nedokážeš se zbavit dojmu, že i on se k tobě přibližuje. Teď jsi už docela blízko a dá se říct, že z první řady vidíš neobvyklou zuřivost obou soků. I když se zdá, že se kolem nich občas zavlní vítr a rozmaže jejich rysy. Náhle krkem tvé sestry prolétne černě opeřená šipka a její světlá kůže začne rudnout a ona začne oběma rukama tisknout své zranění. I když se snaží udržet v sedle, za pár okamžiků bez hlesu padá. Její nauglir skočí na střelce a dle zakrvácených zubů, které jsou po chvilce zřetelné na zvedající se hlavě zvířete usuzuješ, že útočník je po smrti, načež zuřivý nauglir uteče jižním směrem. Když ale přijedeš na místo boje, chybí obě těla. V místě, kam padla tvá sestra je akorát značné množství krve, což se dá říct i o místě řádění jejího ještěra. Krom toho z nich nezbylo nic a když se ohlédneš, ani ještěr není v dohledu.

Aymir - 29. března 2010 18:00

Na disku (to zní, jako bych byla pařit na Stodolní) Po pádu ze Zášti se propadnu do tmy. Stále pevně svírám hůl - je to jakýsi přirozený reflex, držet si tu věcičku za každou cenu. Ještě nikdy předtím se mi nepovedlo z nauglira spadnout a kdybych mohla, proklínala bych toho stína, co to dá. Jenže jsem v bezvědomí... vlastně už nejsem. Začínám se probírat a moc nechápu o co tu jde. Pod sebou nahmatám volnou rukou kov. Kov?... ale.. tohle sedlo není. Disk se houpe a z pohledu na ubíhající krajinu mě bere na zvracení. Vyjela jsem z města ale nenajezená a celý den jsem nic nejedla - takže i kdybych chtěla zvracet, nemám co. A navíc - to je hrozně nedůstojné, takhle někde blít. Polknu žluč, která se mi dere do úst a rozhlídnu se kolem. Nějaký muž, vidím jej jen mlhavě - převáží mě na disku - kamsi... a opodál je.. nějaký neznámý. Počkat - neznámý? Spíš bych po předchozí události mohla říct "dobrý známý" Sevřu hůl v ruce pevněji a ač se ještě nevyhrabu na nohy, přesvědčím se o správném umístění dýky na pásku, který se mi vine okolo levého stehna a nenávistně na něj zasyčím. No výborně - proč mají všichni idioti v okolí tendenci kazit mi život? Pak neznámý promluví. Mluví o sourozencích. My nejsme rodina. Zavrčím a opovržlivě se podívám na stína, který leží kousek ode mě. Kdybych nebyla ještě tak pomatená, vrhla bych se tomu hajzlovi po krku a rozsápala jej holýma rukama... on mi střílel na Zášť. ZÁŠŤ!!! KDE JE? Vyděšeně se začnu rozhlížet okolo sebe a pomalu se sbírám z "podlahy" disku. Ji budu řešit později - co se tady děje?

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 22:52

Gretedor von Syfor Lesík Poté, co jsi dostatečně vytrestal blázna jsi došel k okraji lesa. Navenek zdálky sice vypadal podivně, avšak jak do něj nahlédneš tak zjistíš, že listy hrají všemi barvami, což může předpovídat jeho vnitřní bizarnost. Asi se snaží navenek působit normálně, nechce se o svou pestrost podělit. Žel ale on sám zdrojem magie asi nebude, nepocítil jsi nic. Avšak se zdá, že ukrývá něco, co v tvé mysli mírně září, asi nějaký kouzelnický adept či patlal, co našel magickou knihu. A dokonce není až tak daleko, chvilku ti to zabere, ale víc jak čtvrthodinka svižné chůze to nebude. Další zdroj magie jsi již nevycítil.

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 23:00

Karr'Staag Paže se hýbají Zdá se, že tvá výzva padla na úrodnou půdu, dá-li se to tak říci. Kolem tebou zničené paže začala pukat vyprahlá země a ven se začalo soukat slimákovi podobné stvoření ozdobené nejméně tuctem vyschlých paží a očividně se snaží najít vhodnější místo na spočnutí či nalákání kořisti, aniž by ztratilo jakoukoliv ze svých ozdob. Dá se říci, že tě prozatím ignoruje, pokud uvažování, má-li, nějaké odpovídá rychlosti pohybu, pak máš dost času. Zanechává za sebou sliz nezdravé barvy a zdá se, že po kontaktu s ním země vysychá ještě více, je-li to vůbec možné. Ostatní paže se nijak nehýbají, jen asi tři další udavačsky namířily své prsty na tebe. Tebou dříve ukopnutá ruka se již dosouklala zpět ke kloubu, kam náležela a začíná zpět přirůstat.

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 23:09

Nargazz Všude samý hnis Tvorové ze stromu se ti doslova rozplývají na jazyku a ta chuť je rozhodně špičkou Nurglovy kuchyně. Očividně jsi již v čemsi, co se dá nazývast středem tohoto lesa, či minimálně v epicentru oné nákazy. Stromy již nenosí jen boláky, ale podoby lidských tváří, původem nejspíše od nějakých vstřebaných návštěvníků dle toho, že z jednoho čouhá i zarostlý a plísní pokrytý štít zřejmě říšského původu. Po kmenech se plazí i šneci s dvěma páry tykadel a schránkami, ze kterých trčí hroty vypouštějící jakousi nažloutlou tekutinu, ale od tebe si drží uctivý odstup. Jak se tak kocháš pohledem, zaslechneš jakési tlumené sténání, přicházející ze směru, kde by měl být Strom Utrpení. Vzdálenostně je to ale o dost blíž.

Karr´Staag - 29. března 2010 23:10

Na slimáka! Když vyleze ven ta bytost, kterou okamžitě zařadím k Nurglemu, tak chytnu pevně sekeru. Nurgle je ze všech bohů Khornovi nejméně protivný, nastali časy, kdy spolu i spolupracovali....ale ne že by na tom záleželo, jedno jaká krev, jen když teče! Jaké je ovšem moje překvapení, když se ta "věc" plazí pryč. Stůj zbabělče! Dojdu toho slimáka a chci ho rozseknout vedví a rozsekat ho co nejrychleji, aby se nestihl zregenerovat. Krev pro Boha Krve! Lebky pro Trůn Lebek! Má to lebku? Jako pravá pes Khorna, Boha Krve, bojuji se vším. Následování Khorna znamená nekonečný boj, potoky krve a hory lebek. A já chci dokázat, že jsem hoden Khornovi přízně! Vrhnu se na slimáka způsobem jaký jsem plánoval. Podaří se mi ho zasáhnout všemi seky, což se vzhledem k jeho pomalosti dalo očekávat. (3,4,5,4) a zdá se, že všechny měli požadovaný účinek (4,3,6,3). Tvá zkažená krev bude hostit největšího z Bohů!

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 23:19

Karr'Staag Rozsekávání slimáka K tvému překvapení se hluboké záseky tvé sekery téměř okamžitě stahují a jednou skoro tvá zbraň zaroste uvnitř jeho těla. Slimák soudě dle jakýchsi bublavých zvuků začíná mýt namíchnutý, že přišel o další ozdobné paže a pomalu svou masu otáčí, aby ti úder vrátil. K tvé radosti se ale jedna rána hojí velice pomalu a krom slizové stopy dopadá na zem i pár kapek žluklé tekutiny, zřejmě slimákovy krve.

Karr´Staag - 29. března 2010 23:25

Je třeba zabít slimáka! Když se rány opět zahojí, tak dostávám vztek. Zrůdo! Nurgleho věrní jsou velice houževnatí, ale to jenom podněcuje mou chuť je zničit. Čím větší výzva, tím větší vítězství! Všimnu si, že jedna z ran se nezatahuje dost rychle a tak tam směřuji další útoky. Zemři! Slizká! Bestie! cedím s každou ranou, ale zdá se, že nemám štěstí. Sliz ze slimákova těla mi pokryl ruce a špatně se mi manipuluje se sekerou, takže kdyby slimák dokázal ocenit tu chvíli, musel by se mi vysmát (1,2,1,1) Zrůdo!

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 23:25
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Slimák se po tobě dvakrát pokusil ohnat, ať už některou z paží či svým zrůdným tělem, avšak těmto neohrabaným útokům nebyl nejmenší problém se vyhnout.

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 23:30
	Karr'Staag Slimák vrací úder Pravděpodobně zmaten slimákovými výpary mu pouze usekáváš prsty z jedné jeho ozdoby a další usekneš celou. Slimák se na tebe vrhne celou svou silou a téměř tě zalehne, avšak zarazí jej tvá pevná zbroj a on se stáhne zpět a veškeré své pohyby doprovází dalším chrchláním. Začíná to vypadat, že tvor poháněn svými instinkty se cítí zatlačen do bezvýchodné situace.

Karr´Staag - 29. března 2010 23:40

Nenávist ke slimáku nezná hranic Zvednu se a zařvu. Zmocní se mě bojové šílenství a moje krvežíznivost mě zcela ovládne. Zcela zběsile sekám slimáka a je mi jedno kam rány padají. KREV! KREV! KREV PRO BOHA KRVE! Mám v úmyslu zabít toho slimáka, pak ho zadupat do země, vyhrabat a znovu zadupat. Ty za****ý zk*******u! Rány dopadají na slimáka, ale ve zběsilosti postrádám přesnost a tak pouze dvě zasáhnou(1, 2, 4, 6), ale zdá se že padli na úrodnou půdu, tedy sliz (3, 6)

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. března 2010 23:47

Karr'Staag Nezdolný slimák Pološílený vzteky sleduješ, jak se obě nové rány okamžitě zatahují. Slimák se po tobě opět vrhne a i přes opětovnou nemotornost se mu podaří tě mocně udeřit svým tělem, což naštěstí vykryje tvé brnění, které je nyní na místě, kam slimák udeřil pokryto jeho odporně vypadajícím slizem, avšak nezdá se, že by se jeho síla mohla měřit s poctivým kovem. Vskutku nejsmutnější na tom tvorovi je fakt, že se stále nezdá, že by měl jakoukoliv lebku.

Karr´Staag - 30. března 2010 07:37

Když je nouze nejvyší, pomoc ostří nejbližší Odmítám plýtvat na slimáka slovy a tak se pouze snažím jej co nejrychleji zničit. Nejhorší je, že ta bytost je tak ubohá, že nemá ani lebku! Jak se může opovážit?! Khorne je uctíván bojem, začnu odříkávat modlitbu a přitom útočím na slimáka. Seknu, ale i když se trefím je to jako bych se snažil zranit vodu.(3, 1) Pane, slyš mou modlitbu Tentokrát na něj zkusím dupnout, ale moje noha jenom úvazne ve slizu té bestie, bez zjevného účinku.(6, 2) KHORNE, SLYŠ MOU MODLITBU! Snažím se oddělit číst slimáka, kde mám nohu od zbytku jeho těla, ale rána se opět zacelí, aniž bych dokázal vyprostit nohu.(4, 1) KHORNE JSI MŮJ ŘEZNÍK, MÁ KREV JE TVÁ! Zkusím to znovu a zdá se, že tento úder bude konečně úspěšný...pokud mne ten slimák opět nepřekvapí. (3, 4)

Gretedor von Syfor - 30. března 2010 10:39

Lesík Vstoupím do lesa, rozhlédnu se, moje tělo se nadechne – spíše stále ze starého zvyku života, než že bych to potřeboval přímo já sám a udělal to tedy vědomě. Otevřu svou mysl magickým vichrům v okolí. Slabé.... velmi slabé.... Pátrám dál, zda by zde nebylo náhodou něco zajímavého, les samotný to bohužel není, bohužel zde není žádný prastarý strom z něhož bych mohl uříznout větev a načerpat do ní tolik magické energie, až by se z toho rozvibrovala. Pátrám dál. Ah... tam jsem něco zahlédl... tam něco bude.... Svou myslí zahlédnu nějaký záchvěv moci kousek ode mě. Moc.... další a další.... V očích se mi zaleskne a jako hladový pes se rozběhnu tím směrem, pohled se mi rozmlží, že několikrát málem vrazím do stromu, pohybuji se jako zdrogovaný – s jediným cílem – dostat svojí další dávku. Když cítím, že se již přibližuji ke zdroji trochu zpomalím, zvolním chůzi, je třeba postupovat opatrně, nikdy nevíš co na tebe může číhat. Dost možná narazím na něco co svou magickou stopu schválně potlačuje a pak to udeří v plné síle. Znám takové věci. Pěkně zpomalím a k cíli se pokud možno připlížím, když to bude nutné klidně k němu doskáču po stromech.

Koris Derak - 30. března 2010 11:46

Létající disk Zakleknu s připravím se k výstřelu. Než ovšem stačím vystřelit otřese mnou výbuch, který mne odhodí. Kuši si přitisknu, jako milované dítě na hruď, abych ji chránil před poškozením. Takže místo abych odpadl lehce, utrpím tvrdý otřes. Lahvičku, za kterou jsem utratil značnou sumu, vzal ďas. Zrovna jsem ji vytahoval, když mne zasáhl výbuch a tak teď leží tam, kde jsem stál. Dezorientovaně se rozhlížím. Stačím zahlédnu disk, který ke mně klesá.Sakra, další čaroděj Pak už mne někdo a nebo něco vytáhne na disk, kde na mně čaroděj přišlápne, jako brouka. Následně vedle mne dopadne čarodějka. Vzdálenost od země se začne kvapem zvětšuje. Žaludek se mi sevře strachem. Kuše, je znovu pode mnou. Tentokrát je to ovšem negativní jev, jelikož ji nemůžu použít. Jen děkuji svému učiteli, který mi vtloukl do hlavy, že kuše musí být mezi vystřeli zajištěna. Sice mi nehrozí, že se zastřelím vlastní zbraní, ale bohužel ji taky nemohu použít na čaroděje. Čarodějka leží vedle mne a tváří se stejně zmateně. Během několika okamžiků vyhodnotím vzniklou situací. V případě, že zabiji čaroděje budu muset vyřešit takovou drobnost. Výšku nad zemí, popřípadě pád sní. “Dobře čaroději, můžeš země slézt. Neudělám nic zbrklého. Zkutečně nemám žádný rodinný svazek stou elfkou“

Aymir - 30. března 2010 13:24

Stín No to teda nemáš! Zasyčím tiše a se značnou nenávistí a pohrdáním v hlase. Můj vlastní bratr.. tedy ten mladší z obou.. je sice idiot - ale rozhodně je UROZENÝ. Ne tady nějaká autarijská lůza, která zrovna leží a smrdí vedle mě. V mých očích pro mne není ničím víc, než pro mě byli mí vazalové - prostě jeden, který je pro společnost postradatelný - navíc tento nemá očividně žádnou úctu k urozeným - kor, když jsou to mágové. Tím mě štve o to víc. Jak se vůbec opovažuje? Jak si mohl dovolit na mě zaútočit? Jsem v nelibosti - ano - a budu, dokud se ta... maličkost... nevyřeší. Ale zasloužím si úctu! Uklidním se faktem, že se jedná o vesničana, naprostého burana - a že se časem naučí, jak se chová k urozené paní z Karond Karu... -Pokud to přežiješ, Aymir... -Proč bych to neměla přežít? Khaine stojí při mně - vždycky stál! -Ale on je velice prchlivý bůh... Budeš se možná muset porozhlédnout jinde... Hodlám si pořádně prohlédnout toho čaroděje, jenž nás unesl. Zajímá mě, kdo má takovou moc, aby... dokázal myslí zdvihnout tu věc, na které cestuje. Je to magie temných bohů? Přejedu prstem po povrchu disku. Proč mě nezabil? A proč nezabil toho stína? Zamrkám. Jistě... bude to mág Tzeentche... a nezabil nás, protože potřebuje MÁGY... a protože si myslí, že tady ten vedle mě je můj bratr... tedy myslel - už ví, že tenhle nýmand nadaný NENÍ... tak se ho zbaví, protože už jej nepotřebuje. Plné rudé rty se mi roztáhnou do rozkošného úsměvu, když se na stína podívám. V duchu se uklidňuji tím, že on velice, velice brzy umře... a já? Nevím - ztratila jsem vše už včera dopoledne a nemám o co přjít, co se mého postavení týče, mohu jen nabývat - on vše ztratil zrovna teď. Jak se asi cítí? Zatnu ostré zoubky potlačovanou rozkoší z cizího neštěstí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 20:16

Kaar'Staag Slimák vede Dupnutí se pouze svezlo po jeho slizkém povrchu a div jsi neztratil rovnováhu. Naplněn novým vztekem jsi dvakrát do slimáka mocně zatnul sekeru a rána se téměř ihned po vytažení zatáhla, ač tě vytrhnutí sekery stálo menší úsilí. Slimáka se tentokrát překvapivě vymrštil a ač tě naštěstí nijak nezavalil, otřel se o tvůj hrudní plát a ty cítííš, jak se sliz na několika místech propálil skrze svou zbroj a tvou hlavu zaplavuje bolest, jak se sliz dotkl kůže. Začíná ti být jasné, že ještě jeden podobný úder může znamenat tvou porážku.

Karr´Staag - 30. března 2010 20:23

Porazit nebo být poražen! Nemohu uvěřit, že mě ta slizská potvora zasáhla! Ta zrůda! Ta ubohá kreatura! Já jsem byl vyvolen nejmocnějším bohem Khornem k velikosti, ty jsi byl vyvolen pouze ke smrti! Dám do svých útoků vše, po druhém neúspěšném seku mi sekera uvízne ve slimákově těle (1,2). Vytáhnu své dvě vrhací sekery a pustím se do něj s nimi. (3,3) Snad bude mé úsilí korunováno úspěchem snad se mu opět rány nezahojí (4,6). Byl jsem vyvolen! Postavím se všemu co mi přijde do cesty nebo zemřu! Za Khorna! Krev pro Boha Krve! Lebky pro Trůn Lebek! Krev pro Boha Krve! Lebky pro Trůn Lebek!...i kdyby to měla být má vlastní!

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 20:32

Gretedor von Syfor Zdroj magie v barevném lese I když je zdroj slabý, magická neaktivita zbytku lesa ti dovoluje zdroj úspěšně vystopovat. Zdá se dokonce, že se zdroj párkrát pohne, ale naštěstí pro tebe jsi dvakrát tak rychlý, a to ještě ani neběžíš. Sice se mezi barevnými listy moc dobře neschováš, ale na stromy se dá snadno vyšplhat a koruny ti jistě poskytnou částečný úkryt. Za chvíli se ocitneš na hranici jakési malé mýtinky a z koruny jednoho obvzlášť pestrého stromu se ti nabízí pohled na tvora, jehož hlavu nahradila hlava kozla se zahnutými rohy. Jeho zvířecímu zjevu zřejmě odpovídá i jeho povaha, jediným oděvem je mu kus vyčiněné světlé kůže, do které je zahalen jako do pláště a v ruce drží tyč ověšenou mnohými ostatky. Zdá se, že tančí kolem kamene popsaného zelenými klikyháky a do kroku třepe holí. Očividně je zaujatý svým rituálem, což ti dává dost času na rozmyšlenou.

Nakhir - 30. března 2010 20:45
	Zmizení roštěnky...ehm sestřičky Z ničeho nic přede mnou sestřička zmizí a s ní i ten pidižvík. Hej...takhle mi přerušovat divadlo. To je trochu moc. Až najdu toho, kdo to udělal, vlastnoručně ho zabiju. Ohlédnu se kolem a vidím, jak Zášť mizí pryč. "Krutosti, za ní. Tuhle slečinku chci." Pokusím se dohnat tu zběsilou albínku a chytit ji.

Gretedor von Syfor - 30. března 2010 21:04

Lesík – magický zdroj Teď se musím trochu zamyslet, zda je tím zdrojem rituál, strom kolem kterého ho provozuje či prostě bestiák samotný. Pochopitelně to může být i z jeho hole. Tančí.... a několikrát změnil polohu..... takže čistě teoreticky to vypadá na to, že zdrojem té magie, je onen rituál. Přesunu svou pozici blíže k bestii a pozorně se zahledím na její klacek, na němž má ostatky různých bytostí. Od lebek, hlav, přes různé prsty, ocasy a podobné věci. Dost možná je to ta hůl..... Můžu se na něj buď vrhnout, vysát jeho krev, sebrat mu hůl a pak.... Přesunu se co nejblíže to půjde, ideální by byly tak dva až tři metry, ale to bych asi chtěl moc. Bestie si mě určitě všimne, ne mne jako osoby, ale mě jako mága, mojí stopy, nedokážu přestat s ošaháváním okolní magie, nedokážu prostě definitivně uzavřít svou mysl a přestat žrát všechnu moc okolo. Musím prostě nasávat dokud to jde. Předpokládám, že na vzdálenost z níž snadno bestii skočím po krku a rozsápu jí dyštak na cucky a ukojím se její hnusnou krví, se nedostanu, dříve než si mne všimne. Rozdělám si tě na více částí a obětuju tomu stromu.... Mlsně se olíznu a čekám na reakci bestie na mojí přítomnost. Jsem připraven se eventuelně jakýmkoli způsobem bránit ať už proti fyzickému či magickému útoku. Zatím vyčkám co bestie udělá, skočit po ní můžu vždy. Jenom aby nebyla rychlejší..... nesmysl... JÁ jsem nejrychlejší, udělám si z jeho mozečku kašičku dřív, než si vůbec uvědomí, že se něco děje....

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 21:09

Aymir, Koris Derak Ve vzduchu Poté, co oba povíte muži, že nejste sourozenci, stisk boty na Korisovi nepovolí, na chvíli se zdá, že spíše naopak, než si muž zřejmě uvědomí, že by tě nemusel teď zabít. Nestíháte moc sledovat, kudy letíte. Krajina ubíhá příliš rychle, než abyste mohli pořádně rozeznat zda je ten flek les, kámen či močál. Neletíte asi dlouho, ačkoliv pro oba se to jeví jako věčnost, hodně nepříjemná věčnost. Náhle se celý svět zhoupne a disk se i s vámi prudce nakloní dolů - naštěstí je čarodějka dobře zaklíněná a Koris soustavně přidržován, aby náhodou náklad nevypadl. Ty sekundy klesání jste raději oba strávili se zavřenýma očima, jelikož kvílení disku dosáhlo neúměrných mezí. Jak ucítíte, že jste zastavili, je každý z vás shozen mužovou botou zhruba z výšky jednoho metru na tvrdou zem. Než se stihnete zvednout a zorientovat, každého uchopí pár silných rukou, jejichž stisk vás donutil upustit hůl, respektive kuši. Konečně využijete možnosti rozhlédnout se kolem a zjišťujete, že každého z vás drží téměř dva metry vysoký válečník od hlavy k patě zakutý v groteskním brnění v helmě zdobené velkými rohy a symbolem oka. Každý má u pasu masivní meč a soudě dle rukou, které vás drží, nebudou mít dotyční problémy s jejich svižným využitím. Další pohled věnujete svému únosci. Tento muž (je-li pod tou zbrojí skutečně muž). Jeho zbroj není tak tmavá jako ta, kterou nosí vaši strážci. Spíše se leskne jak pravé stříbro a je poseta mnohými zlatými linkami. Přes záda má přehozen modrofialový plášť, měnící barvy očividně podle své vlastní nálady. Jeho helmu rovněž zdobí oko, ale tohle se zdá býti provedené s neuvěřitelnou precizností, zároveň budí dojem, že je ve skutečnosti živé. Než si jej ale stihnete prohlédnout více do detailu, otočí se na vás a vypadá to, že si chce urovnat pár menších nejasností. "Takže vy nejste sourozenci?" Očividně si je odpovědí více než jistý, takže se rovnou otočí na Korise a pokračuje ve vyptávání. "Kdo teda jsi..."

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 21:20

Nakhir Marné pronásledování Vydáváš se dohnat bílou chalodu. Avšak kde je? Zčistajasna po ní není ani památky, stejně jako už stihly zmizet i krvavé skvrny. A k tomu se zase od lesa cosi ozývá, a nejde už o žádná slova. Slyšíš jen gradující smích, nejdřív jednoho hlasu. Ale ani ne za minutku se cítíš jak v krotitelské aréně, kde se ti posmívají jak umírající hydře. A ten nejsilnější hlas má dokonce odvahu vyřknout slovo : "Slaboch"

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 21:30

Karr'Staag Na pokraji porážky Zasekneš obě sekery hluboko do slimákova těla a s povděkem sleduješ žes tím nejen uvolnil svou sekeru ale zároveň, že se jedna z ran nezahojila dostatečně a slimák je viditelně oslabený. Nyní se oba nacházíte ve stejné situaci...dochází vám síly a jediný přesný útok rozhodne vše. Naneštěstí jsi nedokázal uhnout dalšímu slmákovu úderu a velká sprška žíravého slizu dopadla na tvou zbroj a rychle se prožrala skrz. Tvé tělo se ocitlo pod záplavou nepřekonatelné bolesti a kácíš se k zemi, dokonce i na tvou sílu vůle a víru v Khorna je to příliš.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 21:30
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Hoď si D6, je ještě možné, že tě patron zvedne zpět na nohy, ač mu zůstaneš nadlouho dlužný

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 21:45

Longin Kde se skrývají čarodějové Konečně jsi doplul na ukradené lodi k pobřeží té prokleté země, kde si mágové dělají co chtějí a nikomu se nezodpovídají. Bylo sice náročné přesvědčit někoho aby ti půjčil loď, také proplout kolem domoviny Norů bez větších potíží, ale ve výsledku se to vyplatilo. Stojíš nyní na pobřeží, všechna tvá výbava na místě a už teď je ti jisté, že jsi na správném místě. Asi sto metrů od tebe stojí strom, osamělý v pustině, který jednoznačně nese stopy zlé magie. Jedno kyklopské oko na tebe neskrývaně civí. Strom se očividně nemá jak pohnout, takže zřejmě jde o jedinou činnost, které se hodlá věnovat pokud mu neodejdeš ze zorného pole, či mu v tom nějak nezabráníš. Krom něj vidíš v dálce uskupení ostrých skal pod temnou oblohou, na západ od tebe se skýtá pohled na zledovatělou pláň a na východě krom semtam nějaké skály nespatřuješ nic, co by stálo za řeč.

Karr´Staag - 30. března 2010 21:46
	soukromá zpráva od Karr´Staag pro 3

Koris Derak - 30. března 2010 21:48

Neznámo kde Kdyby celá situace nebyla tak nebezpečná začal bych se smát. Uražený hněv čarodějky, není nic než pokrytectví. Jakákoliv kousavá odpověď mi nijak nepomůže. Bota mne přibije pevněji k disku. Založím ruku pod čelo, bych získal alespoň trochu životního prostoru.Zdá se, že si mne čaroděj s někým spletl. Bohužel se jedná o dost nešťastnou shodu okolností. Co teď? Žiji v této divočině dost dlouho na, abych věděl, jak nebezpeční jsou nájezdníci chaosu. Čaroděj, jenž mne poctil svým zájmem bude sloužit těžko někomu jinému než tomu, jenž mění cesty. Nechám se unášet krajinou a jen se snažím odhadnout dobu letu. Tady na severu se sluncem řídit dá jen velmi orientačně. Konečně začneme klesat. Nerad bych viděl zem se přibližovat a tak zavřu oči a snažím si uchovat zdraví rozum. Konečně se zastavíme a já se připravím na vystup. Kopanec do boku očekávám . Dopadnu schoulený do klubka, abych se mohl převalit a minimalizovat následky pádu. Než se stačím zvednout na nohy, chytnou mne silné ruce a válečník chaosu mne zvedne na nohy. Zároveň mi vykroutí kuši. Konečně se mohu pořádně rozhlédnout a moje předpoklady se vyplní s nimi se vyplní i noční můra. Jsem zajatcem seveřanů. Pozitivním jevem je, že mne zal tzezekovec. Ti nejsou tak zaostalí, jako ostatní uctívači chaosu. Prohlédnu si pořádně čaroděje i jeho zbroj. “Jsem Koris Derak, lovec klanu stínů od stříbrné řeky. V tento okamžik na lovu informací o narušitelích mého revíru. “ prohlásím klidně a během svých slov kývnu na čarodějku, abych podtrhl o kom mluvím. “ Bohužel jsem netušil, že se zajímá i jiný čaroděj. Druh té hloupé čarodějky jel také na chladném, pravděpodobně bude stále na místě, kde jste se rozhodl nás naložit. mluvím klidně. Válečníci chaosu mne neděsí už několikrát jsem s nimi bojoval a vím, že nejsou nepřemožitelní.

Khorne, Pán Krve - 30. března 2010 21:56

soukromá zpráva od Khorne, Pán Krve pro Chvilku se ti zdá, že odplouváš do říše svého pána, že budeš jedním ze základů jeho trůnu. Avšak není to tvůj bůh koho spatříš, ale nestvůrná tvář Krvežíznivce, který tvou už tak zbitou formu vytáhne za nohu do vzduchu a zálibně si tě prohlíží. "Bojoval jsi dobře, avšak selhal jsi. Jdi a dokonči svůj úkol. Pokud opět neuspěješ, čeká tě osud zplozence." Hlas nepochází z Krvežíznivcových úst, avšak on jej zřejmě slyší taky, jelikož propukne ve škodolibý smích. Poté už jen cítíš, jak tě cosi táhne pryč, jak unikáš od zubů nestvůrného démona...

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 22:03

Karr'Staag Zpět na tomto světě Rozěvíráš oči a pomalu se zvedáš ze země. Každý pohyb tě bolí, rány, které způsobil slimák stále nepříjemně pálí a okolí se ti zdá rozmlžené. Slimák mezitím zmizel, zřejmě tě zachránil tvůj poslední úder, kdy jsi jej donutil se stáhnout. Slizová stopa vede přibližně deset metrů k otvoru v zemi, ze kterého nyní čouhá seschlá ruka. S vypětím sil ses zvládl postavit a opět cítíš příjemný dotek milované sekery. Je otázkou, jak dlouho bude trvat než nabydeš původních sil, budeš nepochybně potřebovat delší odpočinek.

Karr´Staag - 30. března 2010 22:07

Znovuzrozen...ušetřen...a potupen Když přijdu k sobě pokleknu a poděkuji za druhou šanci. Poté již si nevšímám ničeho a nikoho, vezmu si své věci, setřu ze sebe sliz a odšourám se někam stranou, abych mohl v klidu odpočívat. Mé tělo, požehnané Bohem Krve se rychleji hojí, ale i tak jsem byl zachráněn před smrtí. Musím napravit své selhání, zklamal jsem svého pána, splním svůj úkol, budu lepší, silnější musím splnit úkol! Usnu.....nevím jak dlouho jsem spal, ale když se probudím jsou mé rány vyhojeny. Zvednu se a svižným krokem se vydám ke stromu naplnit svůj osud, splnit svůj úkol.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. března 2010 22:10

Gretedor von Syfor U tančícího bestiáka Bestiák nadále pokračuje ve svém tanci, který se periodicky opakuje, akorát hrdelní zvuky se co chvilku vyměňují. Síla zdá se vychází z kombinace podivného tance a přítomnosti samotného kamene. Kámen zdá se je napojen na nějaký mocnější zdroj magie, je spíše takovým hrotem než epicentrem oné síly. Jak ale již chvíli nasáváš onu esenci, bestiák sebou prudce trhne a jeho dvě tupé oči se střetnou s tvými. Bestiák na to okamžitě reaguje jakýmsi uskupením tobě neznámých slov : "Ghoghrak Akrhakh Telcontar". Poslední slovo znělo až nebestiácky a po jeho vyslovení tvor nechává kámen kamenem a snaží se prchnout směrem dál na západ, zdá se, že má velmi naspěch. Naneštěstí pro něj není tak daleko, abys ho nemohl dohnat.

Longin - 30. března 2010 23:25

Konečně pevná půda pod nohama. Miluju ji. Proč jsem si vlastně neukradl něco lepšího? Ten rádoby člun se se mnou několikrát málem potopil a voda je na mém osobním seznamu neoblíbených věcí hned za kytkama co na mě hloupě zírají. Hnusná kytka...je to strom...to je mi fuk, to nic nemění! S krvelačným úšklebkem s rozvahou napnu luk a z dvaceti kroků zamířím na nehybný, zírající cíl. Však ty už na mě dlouho civět nebudeš - hmm - vlastně asi na nikoho. Bez zaváhí vyšlu šíp přesně doprostřed vytřeštěného oka. Pozoruji, jak se ten ostrý kus dřeva blíží k cíli a jak se zornice zoufale smršťuje, aby zaostřila na letící předmět. Tak jak se ti to líbí? Muhehehe Po rozprsknutí oka, jež mi poskytlo jakous takous satisfakci za pár vteřin na tom příšernym člunu, se rozhlédnu okolo a když nic zajímavého neobjevím, klidným krokem se vydám ke skalám rýsujícím se v dálce Snad se v téhle pustině najde něco lepšího než zírající zeleň.

Aymir - 31. března 2010 09:48

Na disku.. a dole Ještě chvíli se nechám unášet slastnými představami o tom, co se se stínem asi tak stane, až mág, který nás unesl, zjistí, že unesl nepravého. Vlastně už to zjistil, ale myslím spíš, až to začne řešit. Z cesty na disku mi není zrovna nejlíp, zjevně jsem se při pádu ze Zášti bouchla do hlavy – a asi i prokousla ret, protože se mi po bradě vine stružka zaschlé krve a na levé straně spodního rtu mám malý stroupek. Utřu si starou krev a olíznu prst. Pak se zuby stáhnu si strup a začnu si kapku krve, která teče ven, nenápadně vysávat. Klesání mne proto zastihne nepřipravenou a já se do onoho rtu už podruhé kousnu. Ksakru… Pevně sevřu zuby, abych nevykřikla – docela mi to připomíná volný pád (nebo alespoň tak, jak si jej představuju, protože z větší výšky, než je kůň jsem ještě nespadla… když nepočítáme to, jak jsem uklouzla a vypadla z Khainova kotle při své první koupeli – to bylo sice nesmírně trapné, ale nebyla to zase taková výška) – to není zrovna dobrý pocit. Co po nás… ehm.. PO MNĚ vlastně ten mág chce? Znovu se mi vybaví ten hlas, ten, který jsem slyšela u lesa. Má s ním on něco společného? Možné je vše – věřím tedy, že ano. Padlá adeptka… Zavřu oči – napůl děsem z volného pádu a napůl hrůzou z toho, co mne čeká. -Aymir, jsi čarodějka, jsi druchii, seber se! Už jsi byla svědkem horších věcí! -Byla… ale nikdy jsem nebyla ten, kdo pak nakonec měl umřít! -Neumřeš tady – ty ne. Pak disk přistane, mě skopnou dolů a nakonec mě uchopí jakési silné ruce a zvednou mě nad zem. Je to docela nepříjemná věc, už proto, že mi brnění, kterými jsou ona ruce pokryté, drásají zboku hrudní koš, který i bez toho, je docela bolavý z nakopnutí. Docela ráda bych se zazmítala a zaprotestovala – ale rozhodnu se nepyskovat. Zrovna to se mnou v mých očích vypadá dost nahnutě. A náš únosce z faktu, že ten buran vedle není můj bratr, vypadá docela rozhozený. Začne se ho vyptávat, kdo teda je. Našpicluju uši a čekám, bolest, nebolest, co dotazovaný odpoví. Z ničeho nic mám chuť se hystericky a hodně nahlas rozesmát – bude to snad v rodině, ten maniakální smích. Ale já se na rozdíl od bratra umím udržet. Teď zjistí, že tě nepotřebujou a ty umřeš. Já možná umřu taky – ale kdyby už, budu umírat s vědomím, že po mně šli – že bych tomu stejně neutekla – ty ses tady dostal náhodou – jen proto, že ses rozhodl mi znepříjemňovat život – chcípni, chcípni, CHCÍPNI! Nespokojeně sleduji hůl, která mi upadla na zem. Temná matko… v čem jsi mě to nechala se plácat… A pak ten zabedněnec promluví - bratříčka prozradí - to je rozkošné, doufala jsem, že se tak stane - nechci od něj být odddělena dlouho - chci být u toho, až umře. a pak řekne něco, co mě trošinku popudí. Hloupá? Jak si ten buran může dovolit říct o mně, že jsem...? Zastřípu zuby a upřu na něj nenávistný pohled. //abychom to nenechali bez popisu postavy, který jsem ještě nedodala (už proto, že ikonka je výmluvná a PJ a bratr ví, jak ta postava vypadá) tak ho napíšu teď (už proto, že zrovna sedím ve vlaku a nudím se a stejně tu není net.) Jsem asi 175 centimetrů vysoká, útlá a dlouhonohá bledá osoba. Mám jemně zešikmené oči světle šedofialové barvy, dlouhé vlasy v barvě havraní černi, které ostře kontrastují s bledou pletí, stejně tak jako tmavé rty, které své plně rudé barvy dosáhly po pár koupelích v Khainově kotli. Mám dlouhé nehty, spilované do špičatých drápků a vzadu na lopatce mám vytetovaný nějaký magický klikyhákový symbol. Ve vlasech mám posazenou čelenku s několika hroty, které míří směrem vzhůru. Vršek oblečení vidíte na ikonce (jak to drží, to nemám tucha ani já jako hráč, heh) Sukni mám dlouhou, ale prostřiženou tak, aby odhalovala při chůzi obě stehna, vepředu mám ozdobu v podobě vrčící hlavy nauglira. Tato hlava se objevuje i na některých přezkách mého „brnění“ (brnění.. kucky kucky!) Botičky mám měkké, pravděpodobně z lidské kůže, podražené nízkým klínovitým podpatkem – zezadu na botách mám dlouhé, špičaté ostruhy, které jsem používala na nebožku Zášť. Na krku mám amulet, který mne určuje jakožto členku konventu čarodějek. Na ruce mám pečetící prsten jednoho z význačnějších rodů Karond Karu. Uši mám probodnuté několika náušnicemi, na kterých visí takové ty typické cingrlátka ve tvaru run druchastu, které urození obvykle nosí, kdekoli se dají narvat. Dodejme, že mám zrovna prokousnutý ret – na dvou místech a z jedné (větší) z ran zrovna perlí kapička krve, zatímco se tiše vztekám a nevšímám si jí. …A TA PRSA JSOU PRAVÁ!

Tzeentch, Měnitel Cest - 31. března 2010 21:39

Aymir, Koris Derak v táboře válečníků Chaosu Máte již lepší možnost si prohlédnout místo, kde se nacházíte. Jste na kraji jakési mýtiny, hodně velké mýtiny v jejímž středu se nachází vysoký letitý strom. Všude okolo se nacházejí planoucí ohně, u každého sedí skupinka tvorů, co připomínají dvounohé kozly, nejspíše půjde o bestiáky. Také válečníci chaosu se zde nacházejí, je jich o poznání méně ale budí respekt už jen svou výškou a zakutostí. Napravo od vás jsou uvázaní oři chaosu, spíše než koně připomínají šelmu, co se za koně vydává. Celkem se tedy na mýtince nachází ne méně jak padesát sluhů chaosu, kdoví kolik jich je na výpravě či kolik zatím ještě není vidět. I přes šum, kdy skoro každý bestiák pronáší něco v jejch barbarském jazyce je slyšet od stromu prosebné sténání, což nechává očividně všechny vlažnými. Ovšem nemůžete jej poslouchat moc dlouho, protože váš únosce vyštěkne pár slov svým jazykem a za chvíli k vám přiběhne postarší bestiák, jehož kromě černé kožešiny zdobí i mnoho různých seschlých rukou a opírá se o jakousi tyč, která je bohatě zdobena dalšími kostmi s lebkou trůnící na vrchu. "Burgha grabak igha chagrak Telcontar...," snaží se cosi bestiák vysvětlit svému veliteli. Odpovědí je mu ale tvrdá rána, která mu s prasknutím přelomí nos a shodí ho do prachu. Pár mocných velitelových paží ho zvedne do země a z okolí se ozvou desítky vzrušených hlasů. Bestiáci se hrnou jeden přes druhého, aby co nejlépe viděli, co bude následovat, div vám nezakryjí výhled. Válečníci Chaosu akorát na chvíli uchopí své zbraně a jak spatří, že jejich velitel není nijak ohrožen, líně je zasunou zpátky a je vidět, že je absence bitev docela štve. S křikem plným vzteku hodí velitel šamana do ohně a jak tomu vzplane kožešina, snaží se s vřískotem dostat z dosahu sžírajících plamenů, avšak obrněná noha mu přistane na hrudníku a přitiskne ho na žhavé uhlíky. Chvíli není slyšet nic jiného, než jek šamana a burcování bestiáků, kteří se zřejmě dobře baví. Jak křik utichne, velitel obrátí svou pozornost zpět na vás. Pohlédne dlouze na čarodějku, poté se krátce zasměje a pronese : "Neboj se maličká, již brzo se se svým bratrem shledáš," načež se otočí na nejbližšího válečníka, který není zaměstnán vaším hlídáním a zavolá "Trakenden". Zřejmě s Aymir skončil, prozatím, a popošel si ke Korisovi. "Narušil jsi NAŠE území. A zdá se, že jsi velký bojovník." Slovo "bojovník" procedil se zvláštní intonací, ironie je cítit více než jasně. Otočí se a vytáhne nejbližšímu bestiákovi zrezivělý meč z opasku a zároveň pokyne Korisovu strážci, aby jej pustil. Do ruky mu nabídne meč a ukáže směrem na strom. "Předveď se tedy," pobídne ho a z davu vytáhne dalšího bestiáka, který se snažil krčit za svými kolegy. Než se stačil nebožák vzpamatovat, už letěl vzduchem a přistál kus od stromu s bolestivou grimasou ve tváři. Po chvilce se ovšem staví na vlastní nohy a zbytek bestiáků s válečníky tvoří uctivou uličku, která končí u stromu a zároveň všichni, kdož ji tvoří vytasili zbraně, kdyby některý z bojujících chtěl dát přednost zbabělosti. Vůdce Korise popostrkuje kupředu, a dává mu najevo, že se má dostat až ke stromu, kam právě míří šaman. Z davu se ozývá hlučné skandování, jak bestiáci podporují jednoho ze svého druhu a vysmívavě pohlížejí na elfa. Aymir se rovněž nachází v davu, její strážce nemá problém s tím se s ní dostat do první řady, aby si rovněž užil pohled na souboj. Koris a Šaman jsou nakonec dostrkáni až k velkému stromu, který v jejich blízkosti zasténá. V odpověď se mu nese vlna smíchu a úsšklebky bestiáků, jak z toho cosi neznámého usuzují. Sám vůdce se postaví tak, aby měl co nejhezčí pohled a mohl dohlédnout na počestnost celého souboje, či prostě na příležitost někoho z těch dvou dorazit. Pozvednutím ruky utiší celý dav a pohledem sjede na každého z vás, než konečně zahřmí jeho hlas : "PRO POBAVENÍ BOHA TZEENTCHE ZKROPTE STROM UTRPENÍ SVOU KRVÍ!" Jeho hlas se smíchá s výkřikem několika tuctů hrdel a šaman s Korisem se každý chápou zbraně.

Tzeentch, Měnitel Cest - 31. března 2010 23:03
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Pokud budeš chtít dělat něco jiného než bojovat, tak napiš. K boji - pokud chceš, tak to vše odházím.

Aymir - 01. dubna 2010 08:22

V táboře Fuj! Bestiáci! Zhnuseně ty tvory pozoruju a uvažuju, jak může být něco tak nechutně odporné. Ten válečník mě pořád drží nad zemí - a já už si pomalu začínám připadat jako naugliří mládě, které vytáhnete z vejce a prohlížíte si, jestli bude vhodné pro chov. (inu napsala bych "jako křeček" ale.. asi by to neprošlo - Aymir zřejmě křečky nemá...) Snažím se proto se tak nějak uvolnit a pokud možno se vůbec nehýbat - z jeho sevření se mi i špatně dýchá. Prohlížím si vše okolo - stromy, válečníky, koně... a pak i toho bestiáka, který k nám přiběhl. Náš pán z disku vypadá, že se na něj zlobí - a nebo si prostě jenom potřebuje vybít vztek, protože to prosral. Pak bestiák vzplane. Navzdory nebezpečí se fascinovaně usměju. Jednou jsem jedné otrokyni zapálila vlasy - ach jak krásně ona vřeštěla... Bestiák na ni sice nemá, ač narozdíl od ní hoří celý - ale i tak je to velice roztomilá kulturní vložka. Kdyby mi nehrozilo nebezpečí, že půjdu hned po něm. S tímto faktem má kulturní vložka svou krásu mírně pozbývá. Pak se na mě podívá - a začne se smát. To mě docela znervózňuje. Proč se směje? Co pro mě chystají? Skousnu si spodní ret. Aymir kam ses to dostala... Ujistí mě, že se s bratříčkem uvidím už brzy. No snad ho nezabili a nemyslí tím, že se sejdeme v pekle - to by bylo dost nepříjemné... ale pravděpodobné. Ne, že by mi vadilo, že by zabili bratra - to ani v nejmenším. Ale moje bílá kůžička má pro mě tak trošku nezanedbatelnou cenu. Zaujme mě, jak mě oslovil. Tak mi říkávala Seymir. Co asi doma dělá? A pak Korise strčí do arény. Otřásá mnou tichý smích. Tohle jsi beztak nečekal, stíne... Můj pan zvedač (buďme rádi, že mu neříkám svěrač, když mě svírá v rukou) se i se mnou prodře do první řady. Mohl by být opatrnější a nemusel by mě používat jako beranidlo, když se někam tlačí. Nespokojeně vrčím. Pak, když už si chaosák zabere místo, které chtěl, (ti bestiáci okolo hezky smrdí) trpělivě vyčkávám co se bude dít. Trpělivě? ...No dobře... Nespokojeně se zazmítám. Nemohl byste mě pustit dolů? Kam bych asi ta utekla? Zaručím.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. dubna 2010 17:38

Longin Konečně na souši To, že strom nevydá ani hlásku a bude dál trčet na místě jsi čekala, ale jakmile mu místo zničeného oka vyrostou dvě další, která opět zírají směrem původního oka, to bylo moc i na tvou fantazii. Skály, ke kterým jsi zamířila se začínají zahalovat do neprůstupného černého mračna, vypadá to, že se schyluje k bouřce. Zatím ale kromě stromu nic nenapovídá o přítomnosti nějakého zvrhlého čaroděje. Náhle se však na západě pohne objekt, který jsi dosud brala jako ležící kámen. Na dálku není možno nic pořádně rozeznat, ale pohyby nejsou nijak moc pravidelné a objekt se ani nezvedá ze země.

Nakhir - 03. dubna 2010 08:43

U lesíčka, bez sestřičky...a bez popcornu No, co se dá dělat...Zášť, pytel zlata, je pryč.To je teda smůla...a zrovna když se mi začalo dařit. Chjo. Láteřím, jelikož mě ztráta takového bohatství, které by se mohlo hodit při budování impéria...no, nějak se začít musí, že. Teprve pak mi dojde celý důsledek situace. Sestřička je pryč. Zatracená smůla. Zatraceně zatracená. Jediná ženská, kterou jsem mohl mít a ona si jen tak zmizí. Jestli ji najdu..Tak ji zabiju ! NE....nejdřív ji musím párkrát mít a pak ji zabiju. Takhle utíkat. ... Nebo neutekla? Zatraceně. Někdo ji unesl...mou sestřišku....Muhahahaha, tak to je síla. Má "dokonalá" a "nepřemožitelná" sestřička byla "unesena". No tam to je něco. Muhahahaha. Na hřbetě Krutosti se lámu smíchy a celkově přecházím ony hlasy z lesa. Jsou mi ukraden. Dokud tedy jeden z nich neřekne, že jsem Slaboch. Cože? Slyšel jsem dobře? Slaboch? Tak tohle teda někdo pěkně posral. SLABOCH ?? Smích a úsměv mi z tváře zmizí rychlostí blesku a místo něj s objeví kamenný výraz, který obvykle ve vypjatých situacích využívám. Zlost zásadně odmítám dávat najevo. Krutost to zřejmě taky štve. Přeci jen je to můj "bratr" a útoky na mě, jako kdyby byli na něj. "Jdeme se podívat, kdopak nás to nemá rád. Souhlasíš, příteli?" A pobídnu Krutost. Ta se vydá pomalým houpavým, prostě jejím normalizovaným, krokem k lesíku. A já? Já si po cestě začnu pískat. Jsme přeci na výletě. Tak si ho užijme. Muhahahahaha.

Koris Derak - 03. dubna 2010 13:53

Tábor válečníků chaosu Rozhlédnu se po táboře a zhodnotím jeho velikost a sílu jednotky jej obývající. Nemohu si pomoc je to už zvyk, který si každý stín za čas osvojí. Rezimé zní: Drancířský oddíl nějakého významnějšího mága ke kterému se přidalo několik band bestiáků. Pravděpodobně kolem stojí jen čarodějova stráž. Pokut jsou to veškeré jednotky všechno, tak mne rozhodně nenechají odejít. Dvacet stínu by udělala s jeho družinou minulost. Prosebné sténání mne nechává chladným, stejně, jako divadlo, které náš hostitel pořádá. Jako každý temný elf jsem zvyklí na prosby o minulost a bolestné skučení. Zvědavě nakloním hlavu na stranu. Že jsem přišel na území chaosáků? Buď jsem dál od domova než jsem myslel a nebo se tu schyluje k další bitce mezi temnými elfy a uctívači chaosu. Po slovech, že jsem velký bojovník se zachmuřím.“Teď jsi mne urazil čaroději. Vypadám, jako tupá hora masa?“ procedím mezi zuby, meč ale příjmu a několikrát sním cvičně máchnu. Nechám se nasměrovat ke stromu, kde má probíhat náš souboj. “Má tento ušlechtilí souboj nějaká pravidla a nebo jde jen o to soupeře vykuchat?“ zajímám se zatím, co pozvedám meč do střehu. Několik okamžiků přemýšlím, jestli nebude lepší tasit nože, jenž mám pověšené v pouzdrech u pasu. Dojdu k závěru, že prozatím bude lepší nechat si mně svěřenou zbraň než ukazovat nože. Publiku po prvním pohledu nevěnuji pozornost. Všichni mají zbraně a očividně mi nefandí. Na, to jsem zviklí. Stínům nefandí vůbec nikdo.

Longin - 06. dubna 2010 11:02

Ááá... nenávidím, nenávidím, nenávidím kytky!.... nemají ani tu slušnost dopřát mi trochu radosti. Škoda, že se támhle něco hýbá... budu to muset jít prověřit, jinak bych tu kytku s chutí seznámil s několika dřevorubeckými vymoženostmi... i když ono i pár správně poskládaných větví a trocha ohně by taky mohla fungovat... no fakt škoda, že se ten balvan pohnul. Děláš jako bys s chutí nevyužil každé příležitosti, jak se vyhnout fyzicky náročnější práci. Zhnuseně jsem ohrnul ret. Před někým, koho máte v hlavě, holt neutečete ani přes moře. A ten strom mě taky štve. Jeden se konečně dostane na pevninu, pokusí se si trochu zvednout náladu a zjistí, že narazil na zelenou formu hydry... a ještě takhle vytřeštěnou. To ta moje zatracená smůla. Škoda, že vím, že takovéhle věci se vyskytují i bez pomoci čarodějů. Vrhnu na strom poslední naštvanej pohled a otočím se k odchodu. A ještě to vypadá na hnusný počasí. Tohle je i na mě trochu moc. Znovu se otočím ke stromu a vypálím rychle za sebou dva šípy. Vím, že je to plýtvání, ale za ten okamžik zhrozenýho výrazu mi to stojí. Tak a teď ten šutr. Třeba se ukáže, že je trochu zábavnější. Jsem sice občas zbrklý a trpělivosti na rozdávání zrovna nemám, ale sebevrah taky nejsem. Obezřetně vykročím směrem k pohybujícímu se čemusi a pohledem pečlivě pročesávám celé okolí aby mi neunikl ani náznak blížícího se nebezpečí. Tak se podíváme, jestli to není třeba nějaký golem a nebo ještě lépe, nějaký nemrtvý výtvor magie. Sakra, začínám být nějaký nesnášenlivý... čarodějové, kytky, nemrtví... co přijde dál? Jen si to tak neber, oni tě taky nemilují. A ty mi dej taky pokoj!

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. dubna 2010 21:35

Aymir, Koris Derak Chaosák očividně ignoroval tvé otázky, naopak při zmínce, že tě urazil začal působit poněkud veselejším dojmem, tato fráze jej pořádně pobavila. Žádná pravidla boje ti nepoví, akorát šaman okamžitě využil situace a vrhl se po tobě. Jeho útoky postrádají grácii a techniku, spíše jsou vedené hrubou silou a strachem. Jeho prvnímu útoku ses hravě vyhnul, tvé seky zase šamana akorát povrchově řízly a k tvé smůle nejde o rány, které by ho jakkoli zpomalily. Okolostojící bestiáci po tvém neúspěšném útoku začali hromadně skandovat a povzbuzují svého druha jak to jen jde, chaosáci stále mlčí a spíše sledují tvou techniku. Šamanův další útok tě těsně minul, avšak odkrytí jsi využil a je to šamanova krev, která první dopadla na zem. Bestiák podrážděně zabučel a ač jeho pohyby poznamenalo čerstvé zranění, pud sebezáchovy jej drží na nohou. Rozběhne se na tebe ve snaze tě trefit svými rohy a ač uskakuješ, šaman tvým směrem máchl svou rezavou zbraní a otevřel ti nepěkně vypadající ránu na noze, která tě donutila klesnout. Zvedající se vítězný a pochvalný řev bestiáků však skonal, jakmile spatřili, že jsi ještě stihnul zarazit svůj meč šamanovi do hrudi a ten nyní padá na zem, stále s překvapeným výrazem ve tváři, bez vydání jediného hlásku. Ihned po boji se krouek rozpustil, bestiáci s remcáním se vydali zpět k ohňům či do lesa a chaosáci se shlukli kolem svého velitele, rytíři si místo toho trhají kusy bestiáka a předhazují ho svým koním, kteří se s chutí do čerstvé večeře pouští. Před tebou však zůstali stát dva válečníci - velitel a Aymiřin strážce, který ji stále drží v nepohodlné pozici jak dětskou hračku a veškeré její námitky ignoruje. "Čekal jsem že začneš utíkat, ale zřejmě jsi tupá hora masa," řekne a lehce se zasměje. "Uznávám ale, že bestiák pro tebe musel být urážkou. Přál by sis lepšího soupeře?" Opět se zasměje a zdá se, že se velmi baví. Poté se podívá na tvéou ránu. "Není hluboká. Ještě dobře posloužíš." Zanedlouho, pod takovým dozorem přišela zvláštní postava. Válečník chaosu, nebo spíše jím kdysi byl, oděný v destičkové zbroji, která se stříbrně leskne až téměř oslňuje. U pasu mu visí zřejmě kdysi elfí meč, stále ještě pokrytý pestrými runami. Zbytek těla pokrývá zbroj ne tak robustní, jak u zbytku přítomných chaosáků, ale spíše precizní. Na hrudi mu navíc září zvláštní symbol, jednoznačně sdělení, že tento muž má velmi mocného patrona u bohů Chaosu. To nejpodivnější je ale jeho hlava, nebo spíše to, co má reprezentovat hlavu. Z krku mu raší krystal velikosti nejspíše původní hlavy, průhledný, avšak jasně od pohledu pevný a tvrdý. Jeho odstíny přechází od temně fialové až po blankytnou modř. Změří nejdříve přijde poblíž k čarodějce a Aymir pocítí nepříjemnou bolest hlavy, v mysli se jí míhají obrázky jejího rodného města, Karond Karu, všechny vzpomínky, které si dosud uchovala. Čarodějka se s křikem zmítá v rukou svého hlídače, dokud ten nepříjemný pocit zcela nezmizí. Pak chaosák přistoupí k vleiteli a jako by měl patero úst na něj promluví pěti různými hlasy, které pocházejí z krystalu. Velitel trpělivě naslouchá každému slovu a zanedlouho i Koris pociťuje nepříjemnou bolest hlavy, avšak ta se dá docela vydržet, vyrovná se s bolestí nohy. Chaosák opět začne rozmlouvat s velitelem, tentokrát velitele ale něco pořádně zaujme, takže odstrčí chaosáka stranou a poručí Aymirinu hlídači, aby ji položil vedle Korise, což ten okamžitě udělá, ač má Aymir o modřinu zase více. Velitele toto hrubé zacházení nijak nepopudí, spíše okamžitě vyřkne svou otázku: "Je načase vzít v úvahu vaši...loajalitu. Čemu jste věrni?"

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. dubna 2010 21:45

Longin Pohyblivý kámen To, co se zdálo být kamenem se blíže a blíže zdá být lidským tělem. Při dalším přiblížení rozeznáváš i nějaké obrysy, jde o štíhlou postavu, nosící plátové brnění. Vedle ní leží na zemi obouruční meč velice podivného tvaru, nejde o rovnou čepel ale jakoby ke konci bleskovitě ohnutou. Jak uděláš k dotyčnému další dva kroky, otočí se na bok a ty můžeš hledět do jeho očí plných nenávisti, ač si jsi jistý, že jste se nikdy dříve nepotkali. Teď je už nepochybné, že jde o nějakého elfa, pravděpodobně o někoho z temného příbuzenstva Ulthuanských elfů. Zdá se ale, že tu není sám, na dohled jsou ještě nejméně čtyři další těla a v dálce cosi, co vypadá jak kusy bývalé lodi, rozeseté po okolí jak po výbuchu. Elf po tobě začne vyštěkávat jakási slova, při čemž se snaží rozdrcenou rukou zachytit rukojeť meče, což se mu pochopitelně nedaří a kroutí mu tvář bolestí. Naštěstí je jediným, který se snaží nějak pohnout, zbytek je mrtvý a neskýtá tak žádné nepříjemné překvapení. Elf se zdá moc života před sebou nemá, po zběžném pohledu i přes jeho nesrozumitelné klení spatřuješ jakýsi kus pergamenu svázaný falovou stužkou, který má zastrčený za opaskem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. dubna 2010 22:01

Nakhir Před lesíkem a v lesíku Jak míříš k lesíku, hlas se opět ozve. Nemění moc styl ani intonaci, ale pořád se ti neskrytě vysmívá a přitom zní jak posměšky zbabělce, co se ukrývá za stromem a doufá, že jej nespatříš. Les na první pohled nevypadá nijak zvláštně, až teda na ten hlas. Jak vjedeš dovnitř, hlásek tě zase začne navádět, teď už spíše funguje jak bludička a ty ani nemáš moc chuť se otočit a jet zpátky a je otázkou, zda by tě Krutost nechala změnit směr. Dokonce ani ne zrovna volný terén chalodě nevadí, jste naváděni každou stezkou a zkratkou, která se uvnitř nachází. Hlas dozní až v momentě, kdy zastavíte u studánky. Mýtinka je ve tvaru téměř ukázkového kruhu, uprostřed vyčnívá menší skalka, z jejíhož vrchu prýští do okolí kapičky vody a vsakují se do země. Nevzpomínáš si ale, že bys míjel nějaký potůček. Voda se zdá býti křišťálově čistou, avšak spadlé kapky nabývají spíše zelené barvy a samotná skalka působí těžko konzistentním dojmem. Odtaď již vedou dvě cesty - ta, kterou jsi přišel a další, která vede rovně dál, není vidět jejím směrem žádná další mýtina. Hlas se tě ale zřejmě nechce vzdát a ty jej opět slyšíš. Zdá se, jakoby vycházel přímo ze studánky a každé ukápnutí na zem mu dělá ozvěnu. "Pojď se mnou do lepších míst. Nebudeš se muset bát. Nebudeš si zoufat."

Aymir - 07. dubna 2010 22:44

V táboře Zatímco sleduju boj, stále mě drží, jak panenku... no vlastně ne - já své panenky jako malá držela výhradně za nohy a mlátila jim hlavou o stěnu, popřípadě podlahu - takže by mohlo být hůř. A to už samo o sobě není příjemné pomyšlení. Už tak mám na sobě dost škrábanců, modřin a oděrek. JSEM ZOHAVENA! Mám modřinu na stehně a prokousnutý ret...a...a! Pomyslím si plačtivě - ale pak nechám své myšlenky utéct jinam - řekněme, že k věci. Sleduji zápas mezi tím stínem a bestií. Mohli mu za tu jeho nebetyčnou drzost dát něco lepšího na bojování - tohohle bestiouna by porazil i bratr. Trošku nespokojeně se zase zavrtím. Chaosák zjevně ignoruje mou nabídku k položení mě na zem. Kéž by tě dokázaly bolet ruce, ty šmejde zašmejděný! Zápas skončí - docela předpokládaně. Mírně znepokojeně hledím na maso, porcované pro koně - nejedla jsem celý den, taky bych si kus něčeho syrového možná... Ale fuj, Aymir, vždyť je to maso z bestie! Když se ten mág zeptá, zdali by si stín přál lepšího soupeře, má mysl tiše volá ANO! ANO! AŤ CHCÍPNE ZA SVOU DRZOST! Ale nahlas neřeknu nic. Jenom se zase snažím popošoupnout se v "něžném" sevření, aby mi nedřel břicho. Taky pěkně smrdí... A pak ke mně přistoupí TAMTO. U Khaina, co to je! CO TO SAKRA JE??? Nechci aby se to ke mně přiblížilo, natož.... Moje hlava áááááááááááááááááááá Cítím, jak se mi propátrává hlavou, jak zkoumá všechno, co znám, jak.... Nejde to popsat, provází to strašná bolest, horší, než jsem zažila kdykoli - a to počítám i svých třináct testů, kterými jsem prošla, abych se stala čarodějkou. Uvědomuji si, že nahlas křičím - vím, že můj vysoký vřískot musí těm, kteří ještě nějaké bubínky mají, trhat uši. Vřeštím a řvu... a ta chvíle mi připadá, jako roky. Když pak vše ustane, nemůžu popadnout dech. Je mi strašně a mám pocit, jako bych se každou chvíli měla rozplakat. To bych ale nebyla temný elf. Zatnu zuby a nenávistně upřu pohled před sebe, zatímco se uzavřu jakoby dovnitř svého já. Už vím, proč mě nezabil, chtěl vědět.... K ČEMU? Co přesně? A... k čemu teď jsem já, když ví? Zabijí mne.... Temná, dej, aby to bylo rychlé... Sama tomu moc nevěřím. Pak chvíli nic moc nevnímám, jsem zahloubaná do sebe a lituju svou urozenou maličkost - vymýšlím teze, kdo všechno za mé neštěstí může a ač mi to k ničemu není, ukájím svou raněnou mysl alespoň trochu myšlenkami na to, jak dotyčné budu ničit jednho po druhém, jako šváby... Stín podle všeho neječí. Nenávidím jej za to... nenávidím! A nenávidím sebe za to, že jsem prokázala takovou slabost a křičela. Pak mě můj držitel hodí vedle stína, jako bychom byli dva kusy hadru. On možná je, ale já přece.... nech už toho Aymir... jim je jedno, jak vysoko postavená jsi a čí jsi dcera. Podívám se na toho muže, jenž mé neštěstí tady zapříčinil. Můj pohled se setká s jeho - už podruhé. Proč ses do toho už tam na pláni motal? Ptají se mé oči němě. není v nich krom té nevyřčené otázky žádná emoce, můj vztek už je zaměřen někde jinde - a pořád je mi ještě na zvracení z toho, jak se mi prohrabával v hlavě tamten zrůďák... Zeptá se nás na naši loajalitu. Proč? Ví kdo jsem! Moji křivdu taky zná! Proč se ptá? Rozhodnu se počkat, co řekne Stín.

Longin - 08. dubna 2010 09:55

Prokletá smůla...zase nic, jen pár mršin a jedna skoromršina. Některej z těch hnusnejch čarodějů mě určitě musel uhranout... jinak to snad není možný. Popojdu ještě pár kroků, když skoromršina začne chrčet a něco na mě nesrozumitelně štěká... nejspíš je zvyklý dávat rozkazy, ale to je mu nic platné... za prvé mu nerozumím a za druhé, a to je podstatnější, mně nebude nikdo rozkazovat! Najednou... Už jsem ti říkal ať mlčíš! Nenávidím ho. Snad abych se vyhnul dalšímu konfliktu, skloním se nad štíhlým elfem, přišlápnu meč, co kdyby se mu přeci jenom podařilo rozdrcenou ruku sevřít, a začnu ho obezřetně prohlížet. Jak se jmenuješ a co se tu stalo? Ani nečekám, že by mi odpověděl, ale kdyby se mi ho podařilo uklidnit, byla by menší šance, že mi unikne něco důležitého. Trhnu sebou když se ozve nové zachrčení. Rozhlédnu se po okolí a konečně mi pohled padne na jednu z mrtvol, která u sebe má vak, snad na vodu. Rychle pro něj dojdu a čichem se ujistím, že to nejspíš i voda je, jen pro jistotu ještě trochu vyleju, abych se ujistil o barvě a co nejlíp předešel možnosti, že si elfa otrávím. Třeba by mi mohl ještě něco prozradit. Nakloním vak a přidržím ho u elfových tenkých rtů. Jakmile začne nedůvěřivě polikat, pohledem se vrátím ke kusu pergamenu u jeho pasu. Zavřel jsem vak a sáhl po pergamenu. Sice se mi v tom pokusil zabránit, ale byl natolik zasláblý, že mi nedělalo potíže jeho chabé protesty ignorovat. Rozvážu stužku a mezitím co si prohlížím jestli dokážu přečíst elegantní klikyháky, pomalu přejdu kolem zbylých těl a zběžně mrknu jestli bych u nich nenašel něco zajímavého. Jeden z těch zvláštních mečů by se mi možná mohl hodit. Sice to není moje nejoblíbenější zbraň, ale uznávám, že by se mi někdy mohl hodit. Po prohlídce těl a po doplnění mé výzbroje se vrátím k tomu prvnímu z nich a přesvědčím se, jestli ještě žije, případně začnu hledat zranění a zvažovat, jestli bych mu nemohl nějak pomoct. Proč to vlastně dělám???

Nakhir - 08. dubna 2010 10:35

U šílené studánky...šílenější než já...WTF? Jakýsi zatraceně úchylný hlásek nás láká do lesa.. Tak uráááá do lesa. Tram tadadá....Mrkneme se, kdo si zahrává se životem. Smát se...nám? Tss... hlupáci, kreténi, blbouni, tadadá, tadadá, mluvím sám pro sebe a pak pokračuji v pískání v rytmu, kterým jsem začal. Sexy sestřiška je pryč, tuna zlata jménem Zášť je pryč....co bude pryč příště...hmm..že by my? Muhahahaha...to bude zábava. Bude hej ! Nějak se nevšímám kudy mě to Krutost vláčí a je mi celkem fuk, že se celkem bez problémů dostáváme skrz les po jakýchsi pěšinkách. Nakonec nás to vyflusne na mýtině....hodně divné mýtině. Divnější než my. A to je špatně! Jakási stříkačka zde rozstříkává vodu na všechny strany. Co je zase tohle za ubohou náhražku kašny? Jakej debil to vytvořil. Problém je, že ta "náhražka kašny" začne něco žvatlat. "A bla bla bla bla...a bůůůů," odpovím jen tak do větru. Vlastně ani nevím na koho mluvím. Což je vlastně jedno. Mě rozhodně. Prej lepších míst. Tady to je mrtě hustý. Mrtě dobrý. Lepší nic být už nemůže. Muhahaha. Nebudu se muset bát? Bát ???? Neznám, neřeším, nezájem. Zoufat? Co zas tohle je za slovo. To používají otroci. Jsem otrok ? NE...takže nějaké zoufání mi může akorát tak políbit řiť. "Zvážil jsem. A seru na tebe," řeknu a začnu flusat na všechny strany. "Si myslíš, že ty, ať si, co jsi, nebo nejsi...prostě ty kokotisko, že ty umíš jediné rozstřikovat vodu na všechny strany..Hovno...Krutosti...chčijem ! " A oba dva tam začneme kropit na všechny strany. "He he he...a kdo je lepší kropič teď...co?...jsi sračka proti nám. My jsme , kurva, ti nejlepší," a začnu se řehnit...a jak je Krutost vycvičen...začne se i po naglirovsku řehnit on.

Koris Derak - 10. dubna 2010 16:57

Pod stromem Takže čestný boj se nekoná. Proč by také měl, že? Zdá se že někdo tu pochopil můj vtip. Těžký meč pozvednu proti hrudníku bestiáka. Rádoby překvapivému útoku se vyhnu přesunutím těžiště vzad a protiúderem vedeným hrotem meče proti čepeli nedaleko od záštity. Tím minimalizuji sílu úderu bestiáka a výrazně snížím riziko zlomení nekvalitní zbraně. Když se velitel nemá k odpovědi přejdu k protiútok. Přechytnu ruce, tak abych je měl na rukojeti meče co nejdále od sebe. Tím zlepším ovladatelnost té bídné zbraně. První věc, jenž musím udělat je zastavit postup bestie. Udělám krok zpět a vedu úder, bez rozsáhlého nápřahu, zleva na hlavu. Neznatelně zpomaluji úder, abych získal jistotu, že bestiák můj úder zachytí svou zbraní. V okamžiku, kdy se to stane přetočím meč a seknu bestiáka přes hrudník. Bohužel zrezivělí meč není elfí šavle, která by protivníka přeťala téměř vejpůl, bestiák vyvázl jen s hlubokým šrámem přes hrudník. Uskočím stranou dřív než se bestiák rozhodne mne setnout. Tlačím svého protivníka sérií úderů na horní část těla k okraji kruhu. Údery vedu bez rozsáhlých rozmachů, jen úpornými pohyby, abych se příliš neunavil ani neprezentoval šermířskou techniku svého klanu před přihlížejícími rytíři chaosu. Rozhodnu se vše vsadit na trik, jenž mne naučil můj šermířský mistr. Odskočím od svého protivníka a dámu prostor k přemýšlení a rozběhu. Když mne bestiák pronásleduje. Prudce před ním pokleknu a jako bych byl kopiník útočící na jezdce, nechám svého protivníka naběhnout na meč. Cítím, jak mi jeho meč zavadil o vršek kapuce. Kotoulem uskočím s cesty, aby mne můj protivník nepřeválcoval. Okamžitě se pokusím zvednu a tasit tesáky. V ten samí okamžik mi dojde, že mne můj protivník přeci jen zasáhl. Naštěstí pro mne se můj protivník nechystá zvednout. Ihned poté, co bestiář skončí mrtev na zemi, usednu vedle něj a začnu si ošetřovat zranění. S vaku vytáhnu svou náhradní košili, kterou rozervu na cáry. S několika kousků vytvořím obdélník látky a tím překryji ránu. Pevně svůj tlakový obvaz přitlačím na ránu S lepším ošetřením budu muset počkat až rána přestane krvácet. Pokut se to ukáže nezbytným. říkám si a ignoruji čaroděje, který se kolem mne ochomýtá. “Vrátíš mi kuši?“ odpovím otázkou na slova o lepším soupeři. Komentáře na téma že rána není smrtelná ignoruji. Mou pozornost přitáhne šampión chaosu, jenž s ostrahou dorazil . Tiše kleji na adresu bohů chaosu. Tak tohle je zlý, moc zlý! Pokut je tu někdo, tak obdarovaný temnými bohy bude nedaleko i invazí armáda. S tím si můj klan těžko poradí. Nestojím se stát součástí pověstí, jako první elf, který stál v cestě dalšímu pokusu o invazi. Kapuce pláště kryje můj znepokojený pohled, slyšel jsem příliš příběhů s bojů proti chaosákům. Pomalu začínám přemýšlet, jestli by pro mne nebylo lepší, kdyby mne ten bestiák zabil. Překvapeně se pohlédnu po čarodějce, která se zmítá v sevření svého osobního strážce a řve. Popadne mne temná předtucha. Začíná mne bolet hlava. Předpokládám že se mi někdo hrabe v hlavě, ale nebráním tomu. Jediné co z mé mysli může čaroděj vyčíst, kde byl můj klan před dvěma týdny. Otázka čaroděje mne zaskočí tak odpovím, jak to do mne vtloukaly mistři do chvíle, co jsem se naučil mluvit.“Klanu, svému životu, svým příbuzným a Velekrály.“ V podstatě je to naprostá pravda. Každý stín ví, že přežití klanu víc než přežití jednotlivce. Na druhou stranu všichni, kdo jsou zvyklí lovit v divočině musí si cenit svůj život víc než života svých obětí ať už je jeho oběť kdokoliv.

Aymir - 10. dubna 2010 18:28

v zajetí “Klanu, svému životu, svým příbuzným a Velekráli.“ Odpoví autarijec. Můj předchozí pohled zjevně ignoroval.... a nakonec je mi to jedno. Je to idiot - a stejně tady umře... vlastně nejspíš i já tady umřu. ČEMU JSEM VĚRNÁ? Proboha, Aymir mysli. Čemu asi? Malekithovi? Ta krysa po tobě poslala vražedné komando - co na tom, že se domníval, že z tvé strany šlo o zradu národa? Nic si neověřil - ono, pokud jde o zabíjení, odplatu a paranoiu - druchii si nikdy nemusí nic ověřovat - "radši je zabij, než aby ses jich ptala, zdali tě chtěli zničit." říkávala má sestra... a prý i moje matka, než umřela. Tak jak je to s tou loajalitou? Temná matka? Pořád se o ni v duchu opírám... ale temná matka zde nemá moc - jsme na území bohů chaosu... Prohlédnu si toho muže s krystalem namísto hlavy - a všechny ty válečníky okolo. Nejspíše stínovi neodpoví, dokud neřeknu něco i já. Možná mi nechtějí dát tu výhodu, vidět, zdali jeho odpověď byla správná či nikoli. Nabízí se otázka - co chtějí slyšet? Že uctívám bohy chaosu? To je tak hloupá lež - je jasné, že kdybych to jen vypustila z pusy, ihned by věděli, že lžu. Tady nemá smysl lhát - ani si nalhávat, že bych vyznavače Tzeetche mohla obalamutit. Jsem věrná Khainovi? Bůh s krvavýma rukama mne opustil - před pár dny mi přestal projevovat svou hřejivou přízeň. Ne - Khainovi už tky nejsem věrná - ne tak, jak jsem bývala. Jsem věrná svému rodu? Notak, Aymir... co chceš ze všeho nejvíc na světě? Zabít bratra! Tohle je věrnost rodu? Možná ano - ano, dalo by se to tak brát - bratr je černá skvrna na dobrém jméně naší rodiny... je... Myšlenky plynou rychle - ale ne tak, jak bych si přála. Nechtěla bych, aby mě nějak nehezky popohnali - to tedy ne. Už jsem potlučená dost. Ač moc ten svůj pud sebezáchovy nechápu. V současné situaci, kdy okolo mě je shromážděná tlupa šampionů, nepochybně nadaných magickou mocí a já mám u sebe jenom blbý nožík na krájení žrádla a obětování pannen.... Řekněme, že má situace je patová. To už byla v době, kdy jsem na Zášti vyjížděla z Karu... ač ne takto. Nadechnu se a dlouhé řasy na mých očích se zachvějí, jak usilovně přemýšlím. "Padlá adeptka, snadná kořist..." Vybaví se mi v hlavě ten hlas. Byl to jeden z nich? Nejsem si jistá, čemu jsem věrná. Zřekla jsem se svého lidu i svého boha. Nezřekli se ONI náhodou MĚ? ..jsem věrna sama sobě - a svému cíli. Odpovím. Nevím, zda přesně toho chtěli slyšet... ale nevím jestli chtěli slyšet vlastně cokoli. Třeba si chcou jenom pohrát, než mě zabijí... taky jsem to tak dělávala... svého času.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. dubna 2010 22:39

Karr' Staag Po odpočinku Zase se cítíš při síle a vydáváš se na svižný pochopd ke stromu. Tvé kroky vedou přes jeden z mnoha místních lesů, ale neobáváš se toho, co by jej mělo obývat. Různí zmutovaní tvorové se ti očividně nesnaží zkřížit cestu, máš pocit, jakoby tě les již očekával, jako by věděl, že zde dříve či později dojdeš. Jak procházíš, na chvlilku se ti zdálo, žes zaslechl někoho mluvit, ale vzápětí hned začnou šelestit listy v korunách stromů, takže tuto představu vypustíš. Ovšem jak před tebou začnout řídnout stromy, téměř tě přepadá hněv, že jsi musel sejít z cesty, než zjistíš, že zde nejsi sám. Na mýtině stojí temný elf, otočený k tobě zády a močí do nějaké studánky, z níž i jen kousek, který vidíš stačí k tomu, abys věděl, že jde o nějakou nurglovu hříčku. Vedle elfa postává ještěru podobné zvíře, vypadá docela nebezpečně, avšak je nyní zainteresováno spíše k výlevům svého pána. Elf huláká cosi ve svém jazyce, čemuž nerozumíš a dokončuje stěží další znečištění fontánky. Najednou se zarazí, prudce otočí hlavou a vidíš jeho oči rozšířené překvapením a vztekem.

Khorne, Pán Krve - 11. dubna 2010 22:46
	soukromá zpráva od Khorne, Pán Krve pro Jak spatříš elfovy oči, uslyšíš hřmící hlas "TO JE ON!"

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. dubna 2010 23:12

Nakhir U studánky Zdá se ti, že chaloda na tvůj povel vycenila zuby v pokusu o úsměv. Začal jsi pokus o další znesvěcení fontánky, což provádíš se škodolibou radostí. Čekáš, jak začne studánka spílat, jak se proti tomu ohradí, ale krom šplouchání vody nic jiného neslyšíš, akorát nějaké to zapraskání větví, běžný zvuk v lesích. Ovšem jakékoliv další zvuky přestaneš vnímat, když ze studánky jedna kapka téměř zlomyslně přistane na tváři, což vede pouze k odvetě ze tvé strany. Jak ponižování studánky dokončíš, ozve se další zapraskání větví, tentokrát až moc blízko a ty okamžitě otočíš hlavou na místo původu. Hledíš na postavu v krvavě rudém brnění, ozdobenou mnoha lebkami jako trofejemi, s velkou sekerou v ruce. Navíc se proti dotyčnému cítíš jako trpaslík, musí mít nejméně dva metry a kdoví, jak hrubé je jeho brnění, které působí dojmem, že nemá snad jedinou skulinku, vyjma nějakých míst na hrudi, které vypadají mírně proleptaně.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. dubna 2010 23:41

Aymir, Koris Derak Velitelova otázka Korisovu zmínku o kuši přejde velitel s mlčením a spíše vyčkává, až oba zodpovíte jeho dotaz. Stínova odpověď v něm vyprovokuje zvuk podbný nespokojenému vrčení, zatímco po čarodějčině odpovědi zase zavládne ticho. Sáhne po své zbrani, ale jeho pohyby přeruší směsice hlasů vycházejících z krystalové hlavy jeho pobočníka. Ač hlas nabyde jisté melodičnosti, stěží se dá odhadnout, co to mělo být, ale výsledkem je, že se velitelova ruka opět stáhne a on jí zamíří na Korise "Věrnost králi, který tu není. Věrnost klanu, který nikde okolo nevidím. Věrnost svému životu, který mám nyní v rukou já. Ovšem jakou cenu má pro tebe věrnost Karond Karu?," pronese a podívá se na Aymir, zatímco Korisovi dává chvilku, aby s rozmyslel další slova. "Tví bohové nejsou jediní, kteří mohou vidět nadání. Vyhnala tě jejich krátkozrakost s těmi, kteří jí slouží. Oni se to ani nesnažili zjistit, je tomu tak? A ta krutá pravda, že uniknou bez trestu, zatímco ty trpíš následkem jejich jednání," mluví velitel dlouze a každé slovo si důkladně vychutnává. "Máme tedy stejný cíl, troufám si říct, a oba jsme mu věrni." Domluví a dlouze se nadechne, zatímco vás nechává strávit nově nabyté informace a přechází pohledem ze stína na čarodějku a nazpátek, aniž by se vás snažil nějak pobízet.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. dubna 2010 23:53

Longin Ztroskotanci Elf se začne vodě bránit, trochu sice vypije, ale snaží se seč může, aby se tomu vyhnul. Jak popadneš pergamen, začne se kadence podivných výrazů stupňovat a pouze se vztekem v očích sleduje, kterak se snažíš pergamen přečíst. Písmo je docela elegantní, jak je elfím zvykem, ale ničemu z toho se nedá rozumět. Těžko asi v takových končinách narazíš na někoho, kdo by byl pergamen ochoten přeložit, pokud kdokoliv z nich uměl mluvit i tvým jazykem, už jím více nepromluví. Prohlídka ostatních těl nepřinesla nic, co by stálo za námahu tahat s sebou. Zbroje jsou sice kvalitní, ale pochybuješ, že by ses do nich vešel. Na podobný problém narážíš s mečem. Sice vypadá neskutečně ostře a nebyl by problém s ním useknout hlavu na jednu ránu, ale chybí ti nejspíše důležitý trénink, zbraň ti přijde docela neohrabaná, ale chceš-li, jeden s sebou určitě utáhneš. Elfova zranění jsou za tvými možnostmi jej uzdravit, jeho oděv pod zbrojí je na několika místech nasáklý krví a ze zmírajícího tempa jeho nevrlého štěkání to vypadá, že jeho rozlámané tělo jej déle při životě neudrží. Jak jej sleduješ při posledních sekundách, všimneš si kousku látky, který ti dřív musel uniknout, schovaný za hrudním pancířem nyní již mrtvého elfa.

Gretedor von Syfor - 12. dubna 2010 08:21

Tančící bestiák Bestiák mi pomalu začíná lézt na nervy, na nějaký jeho poskakování a chrčení nejsem zvědavej. Nakonec se mi to nechutné stvoření podívá do očí a opováží se na mě, na MĚ promluvit. „Ty se opovažuješ na mě mluvit?!!!“ To, že mi asi bude rozumět jako já jemu je mi vcelku jedno. Další svačinka..... udělam si z tvejch střev..... Bestiák začne utíkat, nechám šutr šutrem a vyrazím za ním. Připraven ho rozsápat na cucky, zase jsem se naštval, zase mám chuť pouze trhat a ničit, rozházet kousky jeho těla všude po lese. Na nečistou bestiákovu krev chuť nemám, ale rozsekat ho na kousíčky to je přesně to, co zrovna chci. Trhat.... ničit.... svačit..... pít... sát... sápat..... Před očima mám již rudo, jakmile se dostanu dostatečně blízko k bestiákovi na to abych po něm skočil, tak tak učiním. Skočím mu na záda, srazím ho k zemi, urvu mu hlavu, zahodím ji někam do dáli a jeho tělo rozsápu na tisíc kousíčku. Jeho klacek se pokusím nechat na pokoji, ale je dost možné, že se zlomí při tom jak ho srazím k zemi. Mě se nikdo smát nebude... rozumíš? rozumíš? Pokud se bude náhodou bránit, budu muset použít meč a rozsekat ho na kousíčky pomocí meče, ale ruční práci mám mnohem raději. Mnohem větší potěšení mi dělá, jak se moje drápy zarývají do masa, jak horká krev ztéká po mé ruce, jak pěkně tryská z roztrženého hrdla. Jak oběť chrčí z posledních sil, ale chrčí marně, jakmile sedím na své oběti, tak nemá absolutně žádnou šanci. Když musím použít meč, tak prostě jenom sekám, sekám, sekám a sekám dokud je do čeho sekat.

Aymir - 12. dubna 2010 11:00

V zajetí Viditelně sebou cukám, když na mě ta bytost mluví. To hrabání se mi v hlavě je ještě příliš čerstvá a děsivá vzpomínka. Snažil se tím dát mi najevo, že nade mnou má navrch nejen fyzicky? Proč? Je přece naprosto zřejmé, že má... Tiše doufám, že stín bude dále pyskovat, až vyznavače naštve a oni jej zaživa stáhnou z kůže. To máš za Zášť, ty bastarde mantichory. Nebýt tvého úchvatného plánu, nebyli bychom tady a ona by byla pořád u mně. Doufám, že umřeš ještě hůř, než sestřina poslední otrokyně, jejíž kousky a flaxy jsme nalézali po čichu ještě týden po celé věži. Má odpověď šampiona zjevně nepopudila. Už možná proto, že byla mlhavá a on si mohl nepřímo sám vybrat, čemu vlastně věřím... nebo mi to určit. Už si nejsem ničím jistá. Ne tady a ne teď. Společný cíl.... myslí Karond Kar? Co s ním chce? Kar s touto armádou nedobyde - nemůže být přeci tak pošetilý, Tzeentch není hloupý patron... to Khorne spíš... Tak jaké jsou jeho plány? když už jsou společné? A k čemu mu posloužím já? Vnitřně se snažím odporovat teorii, že se pomalu ale jistě dostávám do role loutky temných. Nebyla jsem ale loutkou celý život? Záleží jen na tom, pod kým skáčeme, jak on tahá za nitky. Khaine mi nedal moc, kterou jsem si zasloužila... ale... jiný patron... jiný patron.... by mohl... NE! TEMNÁ MATKO NA CO TO MYSLÍM! Vlastně myslím stejně, jako jsem uvyžovala celý svůj život - jen jsem své úvahy uchopila z jiného úhlu. Může to vyjít. nemusí to vyjít. Odmítám sloužit jednomu ze čtyř! Vlastně.... nakonec to nahlas neřeknu... a ani ta myšlenka nebyla zase tak silná. Přebíjí ji jiná. Chci žít. Chci žít dál, abych se mohla pomstít - bratrovi, všem... VŠEM!!! Ten krystal s tělem má pravdu - já trpím a oni se ani neobtěžovali mě nechat se obhájit! neobtěžovali se zjistit, kdo má pravdu! Jemné rysy mého bledého obličeje se napnou potlačovanou zlostí, oči zúžím do dvou fialových čárek. Mým cílem je, přinutit pykat všechny, kteří mají zásluhu na mém utrpení. A je mi jedno, kolik při tom zemře nevinných.

Karr´Staag - 12. dubna 2010 12:42
	U studánky To je ten muž? Čekal jsem někoho většího...ale vzhled může klamat....pochybuji že se mnou půjde dobrovolně....lepší ho omráčit a odtáhnou ke kmeni Rychlým krokem kráčím k němu a ingoruji chladného, pak se mu pokouším dát to čemu se v hospodských rvačkách říká čelíčko. S plátovou helmou to bude mít žádaný efekt omráčení....pokud nebude rychlý a neuhne. (6,6)

Koris Derak - 13. dubna 2010 20:03

Zajetí Ignoruji Aymir, tedy se o to snažím než vyřkne, že se zřekla svého lidu, v ten okamžik prudce otočím k ní a můj výraz ztvrdne v masku. Proto jsi utíkala na sever doprovázena jen jediným válečníkem. Měl jsem ji zastřelit! Za hlavu odpadlíka se na trhu dobře platí. K ďasu. Čert vem toho dementního čaroděje. tyto myšlenky proletí mou hlavou během několika málo vteřin. Můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Odpověď na poslední otázku pořádně promýšlím, než ji vyslovím. Mohla by totiž být mou poslední příčetnou odpovědí. Takže chaosák poukazuje na to, že jsem věrný věcem, které tu právě nejsou. Proč se mne ptá a co tím sleduje? Jestli ta čarodějka zradila mohlo by být ohrožené vysoké kruhy ve městech. Pochybuji, že by věděla něco o rozmístění jednotek a obraném plánu. Proto chtěli jejího bratříčka, vypadal na velitele. Ten bude znát rozmístění jednotek. Místo toho mají bezcenného lovce z pustin. To může naštvat. No, konec konců bude nejlepší říct pravdu bez detailů. pomyslím si pobaveně. “Co by pro mne mělo znamenat jméno. Jak nám nezapomenou připomenou šlechtici, jsme jen hloupí nevzdělaní barbaři. Města a hrady druchii pro mne znamenají ještě méně, jak to kamení s kterého byli postaveny. Každý, jenž se zbaběle schovává za hradbami s kamene si svůj osud zvolil sám.“Odpovím upřímě. Skončím s ošetřováním nohy a začnu se věnovat svému okolí. Konkrétně hledám svoji milovanou kuši. Bylo by skvělé vrátit se do tábora s hlavou dvou šampionů chaosu a zrádců. Bohužel to bude jen těžko proveditelné na to je tu příliš strážných.

Longin - 14. dubna 2010 19:23

Achjo... další možné rozptýlení a ono mi umře... Ještě do mrtvého elfa pro jistotu strčím špičkou boty, co kdyby se náhodou probral, a když nepřijde žádná odezva, rychle si z věcí, které u něj najdu, vytvořím provizorní závěs na záda. Skusmo se protáhnu abych se ujistil, že mi meč nijak nepřekáží v pohybu. Je pravda, že zatím mi moc k užitku nebude, ale pokud se ukáže, že celé okolí je stejně zajímavé, jako doposud, budu mít víc než dost času na to, naučit se s ním zacházet a pokud ne, alespoň ho třeba výhodně prodám. Už se málem otáčím k odchodu, když si všimnu jakési látky, která mi do této chvíle unikla. Opatrně vytáhnu jemnou látku a prohlédnu si zvláštní výšivku. No, snad je natolik specifická, aby mi mohla někdy pomoct. Ať už budu muset říct, že jsem se majitele pokoušel s nasazením vlastního života zachránit nebo zabít. Zatraceně. Proč jen tu musí být daleko víc otázek než odpovědí a zábava veškerá žádná... Pro mě nečitelný dopis i látku schovám do jedné z vnitřních kapes mého pláště a znovu se otočím ke skaliskům v dálce. Třeba budu mít štěstí a najdu někoho, kdo mi dopis přečte. I když, záleží na tom? Elfové jsou mrtví a co je mně do jejich záležitostí... Když si všimnu, že v polovině vzdálenosti se dá bez problémů rozeznat rychle postupující, šedivá clona prudkého lijáku, jen si odevzdaně povzdechnu. Stejně tu není, kde se schovat a třeba se mi podaří ujít ještě několik stovek metrů, než mě déšť úplně promáčí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. dubna 2010 21:37

Longin Elfova mapka Zdá se, že na kousku látky, kterou jsi sebrala elfovi je něco hrubě načrtnuté. Jsou tam nějaké tobě neznámé obrazce, ale také čáry jednoznačně symbolizující nějakou trasu. Větví se do dvou směrů a soudě dle toho, že jedna míří podél pobřeží a druhá kamsi do hloubi plání je nepochybné, že elfové po něčem šli. Navíc byli vybaveni na boj, nešlo asi zrovna o mírovou misi. Na mapce jsou i nějaké črty, zřejmě významné body, pomocí kterých by se dalo se štěstím orientovat a dojít na místo, kam měli namířeno. Zasunš si látku do vnitřní kapsy a vidíš, že onen liják nevypadá až tak příjemně, jak by se mohlo zdát. Na tu dálku se zdá být nepříjemně nazelenalý, ale jeho pohyb se postupně zpomaluje. Mohou uplynout celé hodiny, než se dostane poblíž tebe.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. dubna 2010 21:52

Gretedor von Syfor Další mrtvola po cestě Jak proměníš bestiáka v hromádku krve, ve které se bíle lesknou jeho kosti, ucítíš pulzování energie přicházející z kamene. Rázem se kámen rozezní několika různými hlasy, které se překrývají ve zlověstnou řeč, jaké jsi ještě nebyl svědkem. Nerozumíš, co z kamene vychází, avšak hrubost jazyka jako by byla v těchto končinách přirozená. Hlas po chvilce dozněl a ty cítíš, jak energie z kamene pomalu mizí, až ji cítíš jen nepatrně, jak tomu bylo na začátku. Majetek šamana nejspíše nestojí za řeč, zbyla jen jeho primitivně řešená hůl. Pokusíš se pocítit nějakou další energii, ale ať už je původ zmizelé síly kdekoliv, není to v momentálním dosahu. Možná se ale nachází v místech, kam utíkal bestiák, nesnažil se totiž utéct přímo od tebe. Přes stromy toho jinak moc nevidíš, krom pestrobarevných korun.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. dubna 2010 22:36

Aymir, Koris Derak Nabídka, která se (ne)odmítá Korisova slova na velitele očividně zapůsobí. Nakloní svou hlavu směrem k němu, a vydá ze sebe krátký tichý smích. "A když tím jejich osudem budeš ty? Vzít život jednoho z tvého druhu ti nevadí, ale co jsi z toho kdy měl?" Náhle se opět rozezní škála hlasů a pobočník začne cosi vysvětlovat svému veliteli, který se zdá mírně znepokojen. Vymění si pár rychlých slov, po kterých se pobočník lehce předkloní a poukáže na jednoho z chaosích válečníků, který bez jediného slova k němu okamžitě přikročí, s těžkým štítem v ruce a mečem u pasu. V této krátké chvilce nepozornosti se Koris poohlédne po své kuši, k jeho rozčarování ji však drží dva chaosáci a společně ji zkoumají, zdá se, že se jim zdá zábavná a na druhou stranu je popuzuje taková zbabělá zbraň. Nezdá se, že by v dohledné době pochopili celou složitost vystřelovacího mechanismu. Mezitím pobočník se svým strážcem odejdou pryč, naberou východní směr a svižně kráčejí v dál skrze les, než se ztratí všem z dohledu. Jak se tak stane, velitel se opět otočí na vás. Ačkoliv mezitím uplynulo pár minut, stálá přítomnost chaosáků vám nedovolila pokusit se uprchnout aniž byste jim nedarovali právo prvního úderu. "A ty čarodějko, nevinní nebudou ti, kterým ublížíš. Avšak ostatní si utrpení užijí více než dost. A ty, Stíne, tak si říkáte, budeš moci prokázat těm, které nazýváš zbabělci, že i ta nejtlustší zeď má škvíru. Můžete přijmout mou...nabídku, či můžete odejít, budete volní, avšak s sebou budete mít jen to, co máte nyní. Ale ne každý z pustiny je tak shovívavý a milosrdný jako já," pronesl a slovo JÁ vyřkl s pořádným důrazem. "Pokud mou nabídku přijmete a uspějete, získáte mé uznání a můžete se těšit poměrně...pohodlnějšího...zacházení." Není pouhým zdáním, že si svá slova patřičně vychutnává. Opět vám nechává pár vteřin na vstřebávání informací, než se rozhodne dokončit, co načal. "Rád bych, abyste navštívili Karond Kar. Štěstí mi přihrálo více možností, takže nebudu se muset obávat, že by vaše nevraživost cokoliv zkazila. Chci jen, abyste osvobodili jednoho mazlíčka boha Tzeentche, kterého váš lid podrobuje svému zvrácenému zkoumání. A také potrestat jednoho hodnostáře, který chtěl hanebně postavit tvrz na mém území, avšak pomocí magie uprchl. Malá cena za získání mého respektu a znovunabytí vašich věcí, že?. Dávám vám čas na rozmyšlenou, vrátím se." S těmito slovy pokyne dvěma chaosákům, kteří k vám přistoupí a ani na sekundu vás nespouštějí z očí. Za chvilku se k vám přiblíží i bestiák a podává vám dva kusy opečeného masa na jekémsi zbytku dřevěného štítu. Maso nevypadá dvakrát vábně a těžko se dá určit jeho původ. //pokud chcete, stihnete ještě na velitele zavolat, než se úplně vzdálí z doslechu. Případně se můžete zaměřit na detailnější průzkum okolí, či se snažit konverzovat se svými strážci. Nejste nijak spoutaní a ani vás nikdo nedrží.

Aymir - 15. dubna 2010 15:07

Nabídka, kterou bych možná radši odmítla... ALE... Uvažuju nad tím, co nám říká ten ..."muž". "Nevinní nebudou ti, jemž ublížíš" ... nějaký soucitný na chaosáka, ne? Já vyznavač chaosu nejsem a je mi odmalička jedno, kolik nevinných při plnění mých plánů zařve. Proč mě ujišťuje o něčem takovém? Plné rudé rty se zkřiví do mírného úšklebku. Nakonec se zatvářím až spokojeně, protože mi slibuje, že všichni ostatní budou trpět. To mi zní moc, moc hezky. Vlastně každý vysoce postavený druchii celý život moc nežije pro nic jiného, než je utrpení jeho nepřátel. Takže oni po nás chtějí, abychom šli do Karond Karu... NÁS? MY? KDO MY? Šlehnu pohledem po Stínovi. Nelíbí se mi, že bych měla na rozkaz nějakého pána chaosu cestovat s někým, kdo se mě pokusil zabít. Popravdě řečeno je mi jasné, že stínům nelze věřit. Jsou proradní - a tenhle mi to jen dokázal. Věrný klanu, nevěrný Karu. Já mám ke své nenávisti důvod. Poslouchám dál. Mazlíčka boha? Nic takového v Karu není! Chaos je zakázaný a všichni z mého lidu se jej straní... z rozkazu krále. Co by tam dělal a kdo by jej...? ...Potrestat hodnostáře - proč ne, koneckonců. Beztak s ním mám taky nevyřízené účty. Rozhodnu se přijmout. Taky - co mám dělat? Odejít do pustiny? Už z pomyšlení na chůzi pěšky se mi dělá na zvracení. Beze zbraně, potlučená, hladová - ne, já jen tak odejít rozhodně nechci. Vlastně kvůli svému dokonalému batříčkovi nemám ani kam jít. Kde je vlastně bráškovi konec? Je tady ale jeden problém. Moment! Zavolám ještě za odcházejícím velitelem. Nabídku jsem zvážila - a přijala bych ji - ale já se do Karu vrátit nemohu. Na mou hlavu král nejspíše vypsal slušnou odměnu - a každý mě tam pozná. Tak Aymir - a teď jsi v kaši... tos už vlastně byla celou dobu. Bezmyšlenkovitě si vezmu maso, které mi bestiák podává - ani málem nevnímám že se okolo mě nějaký bestiák ochomýtá. Nějak mi tady v tom všeobecném smradu otupěl nos. Aniž bych si maso nějak zvlášť prohlížela, tak si uždíbnu, zamyšleně žvýkám a čekám na svoji odpověď. Pak mluvil o navrácení věcí - všech? To jako dostanu krom hole i kompenzaci za Zášť? Maso nakonec nechutná vůbec špatně - ať už je z čehokoli. Druchii nejsou, co se žrádla týče, zrovna největší fajnovky - nebo vlastně jsou... ale jinak, než to berou lidé. Jim třeba pití z lebky prý přijde nechutné.... nebo tak.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. dubna 2010 22:43

Nakhir, Karr'Staag Střetnutí u studánky Nakhir se pokusil zareagovat na obrněnou postavu, avšak ta necelými třemi kroky zredukovala vzdálenost mezi oběma na nezbytné minimum a za hlasitého křupnutí Nakhirův nos povolil, když se střetl s obrněnou přilbou válečníka. Elf se bez hlesu svalil na zem, zřejmě na pár minut v bezvědomí. Jeho chaloda se zdá bojuje vnitřně mezi chutí vrhnout se na útočníka a zachránit si vlastní život. Ale zdá se, že aura chaosáka je silnější než vůle ubránit jednoho ze smečky a chaloda se snaží prchnout od studánky pryč, až zmizí v lese. Studánka vypustí podrážděné zasyčení, jak kdyby byla vzteklá. Pár nazelenalých kapek vytrysklo z jejího středu a uvolnilo nevábný puch hnijící mršiny.

Khorne, Pán Krve - 15. dubna 2010 22:51
	soukromá zpráva od Khorne, Pán Krve pro "Výborně" Soudě dle hřmění hlasu tvého patrona je notně potěšen. "Míří za ním čaroděj s doprovodem. Doprovod zabiješ a čaroděje necháš naživu. Pak mu elf musí zasadit smrtelnou ránu a napít se jeho krve. Donutíš ho, pokud odmítne."

Karr´Staag - 16. dubna 2010 07:39

U studánky Když se elf složí, tak ho položím dál od studánky, aby se mu náhodou něco nestalo. Přijmu pochvalu svého pána s vnitřním uspokojením. Ano pane Krve! Přemýšlím jak zajistit, aby se elf neprobral v nevhodný moment. Khorne jej potřebuje, až později...nakonec se rozhodnu jej svázat, natrhám z jeho oblečení cáry a těmi mu svážu ruce, s tím, že nohy risknu. Později bych ho mohl potřebovat propustit rychle. Položím ho do zákrytu stromů, aby nebyl na první pohled vidět. Já sám se postavím stranou a čekám, až přijdou ke studánce ti, na které čekám. Na tomhle závisí vše, nesmí se mu nic stát, ale musí přijmout svůj osud...ten čaroděj by také mohl být nebezpečný...což jenom přivítám, čím těžší boj, tím líp.

Longin - 16. dubna 2010 11:08

Proč by mě vlastně mělo zajímat po čem šla banda neschopných elfů? Stejně nejspíš lovili něco nebo někoho, koho bych mohl považovat za spojence. A jestli ne, tak už to bude určitě mrtvý/rozkradený nebo tak něco. No, vzhledem k tomu, jak se ti do této chvíle vedlo, nějakej spojenec by se hodil. A ten déšť, s ne zrovna jemně nazelenalým nádechem taky nevypadá nejpříjemněji... nebo si snad chceš obstarat nějakou zajímavou mutaci? Třetí ruka by se ti rozhodně mohla hodit, ale pokud se nepletu, takhle to nefunguje. Proč musíš sakra furt rejpat? Vždyť mě se ten blbej déšť nelíbil už před tím, než jsme si všimli toho odstínu. Zhnuseně jsem ohrnul ret a tiše zavrčel. Tohle sakra nemám zapotřebí. Pitomej déšť, pitomej Chaos, pitomí elfové, pitomá smůla... ÁÁÁÁÁÁ Po chvilce jsem se opět trochu uklidnil a znovu si prohlédl neumělou mapku. Fajn, elfové stroskotali a tak nejspíš mířili podél pobřeží. Takže pláně... nesnáším otevřené prostranství. Překvapil by mě opak. Někdy se přivádím k šílenství. Poslední mrknutí na plánek a jen jsem doufal, že žádná ze značek nepředstavuje nepříjemné... nepříjemně smrtelné překvapení. Tak jdeme.

Koris Derak - 23. dubna 2010 12:22

Nabídka Po slovech válečníka chaosu začnu rychle přehodnocovat svá stanoviska. Zadržím odpověď na otázku, co jsem s zabíjení, kdy měl, v sobě. Co jsem s toho měl? Postavení, výhody, jídlo, odplatu a potěšení. Tak mlčky naslouchám a zářivě se usmívám na čarodějku, nebo je mi jasné, že do města nebudeme vstupovat žádnou pohodlnou bránou. Po zlém pohledu Aymir se začnu usmívat ještě víc. Že by ti čarodějko, už došlo v jakém maléru to jsme? No, nevadí snesu tvou společnost po dobu nezbytně nutnou k splnění chaosákových požadavků. Informace o tom, že ve městě si někdo hraje s démonem mne nechává chladným. Považuji města za plné hodnostářů, kteří si nevidí ani na špičku vlastního nosu a nebo jsou schopni vymyslet plán v kterém se ztratí i oni. Mé mínění nezlepšila ani zde přítomná, když se nechala nalákat na dark steeda, jenž ztratil jezdce. Sleduji odcházejícího válečníka a přebírám si jeho slova. Můžeme jít? Vtipné. Tví bestiáci by nás roztrhali na kusy. Tedy alespoň mne. Druhá věc, nechce po nás nic neobvyklého. Nájemná vražda a krádež zajatce, to není nic co by se příčilo mému přesvědčení. Rezimé zní raději tvou nabídku příjmu. Nic posléze nezabrání zmizet ve městě. “Jestli chceš, já ti klidně převlek zajistím. Jako uklízečku mrtvol a nebo kanálu tě nikdo zaručeně nepozná.“ bavím se na Amyrin účet. Sám problém se vstupem do města mít určitě nebudu. Většina měšťáků se nám nepodívá do tváře. S přijetím masa, jenž mi bestiák podá neváhám, ale váhám s jeho ochutnáním. Přeci jen rohy by mi příliš neslušely. Sice dostávám už hlad, ale zatím není až tak akutní. Místo hladu na mne dopadla únava z boje a zranění. Takže jen sedím a očekávám chaosákův návrat.

Aymir - 23. dubna 2010 15:03

Urážka Všimnu si, že se na mě ten buran z nějakého důvodu usmívá. Zúžím oči do malých štěrbinek, tiše nenávistně zasyčím a ukousnu si z masa, představujíc si, že zrovna trhám zuby jeho krk. Je to zvířecké - ale už jsem se několikrát přesvědčila o tom, že rozervat někomu bezbrannmu hrdlo je nesmírně uspokojivý zážitek. Ne tedy, že by on byl bezbranný. Tiše skřípu zuby a úkosem ho sleduju. Pokud přijme, je mi jasné, že s ním budu muset strávit víc času, než by mi bylo milé - už teď jsem tedy nad hranicí doby, kterou bych s ním měla strávit, takže by mohl kdokoli říc,t že vlastně už o nic nejde. Na druhou stranu - o kolik může být jeho společnost horší, než společnost šíleného bratra? Zrovna, když mám chuť na něj vyštěknout, aby si laskavě ten svůj úsměv strčil do prdele, provede onu přátelskou nabídku o uklízečce mrtvol... a těch dalších věcí. Udusím svůj vztek někde uvnitř sebe. Navenek se projeví jen zachvěním uší a rukou stisknutou v pěst. Můj čas teprve přijde. Nemá smysl se tady hádat s neurozeným. Vlastně nakonec nemá smysl na něj ani mluvit, dokud něco nepotřebuju.

Fuzzlik Ocashryz - 25. dubna 2010 16:18

Požehnané lesy Pomalu procházím požehnaným lesem. Prsty přejíždím po mazlavé kůře stromů. Na chvíli se pozastavím nad stromem, který vypadá, jako kdyby do něj vrost jeden z těch slabých říšských vojáků. Usměji se a pohladím obličej vrostlý do stromu. Z jeho výrazu by se dala vyčíst bolest, strach a znechucení. Dary se musí příjmout, ať už chcete, nebo ne. Nechám strom na pokoji a pokračuji v cestě. Náhle uslyším slabé sténání ve směru mé cesty. Naštve mě to. Kdo se opovážil znesvětit tento posvátný háj?! Vykročím směrem ke zdroji toho zvuku a přehodím si sekeru do pravé ruky. Strestám všechny nehodné.

Gretedor von Syfor - 26. dubna 2010 08:01

Les Jsi můj... tvá síla vstoupí nyní do mě... tvou nechutnou krví... Lehce jsem ochutnal krev a znechutil jsem se, velmi nechutný zážitek. Jestli mi něco zůstalo z života tak pocit nechuti. Právě v tu chvíli slyším nečistý jazyk. Nejspíše sténá pro svého mrtvého služebníka. Jsi mi ukradený.... vůbec mě nezajímáš.... dej mi moc... moc...! Nakonec hlas dobručí a magie zmizí definitivně. Jediné co mi zůstalo je bestiákova primitivní hůl – klacek s odřezky malých lesních zvířátek. Jak... zvířecí.... Moje touha po krvi, po tom něco zničit na chvíli utichla, takže pitomá hůl nebohého bestiáka přežije naše setkání, jediné co se jí stane je to, že se proletí několik metrů vzduchem a nakonec skončí na zemi pohozená mezi stromy. Opět se naladím na tok zdejších vichrů, ale bohužel, jen slabý záchvěv z dálky. Lepší něco, než nic.... Na rozloučenou zbytky bestiákovi hlavy rozdrtím o jeho milovaný kámen, celý ho potřu krví a prstem se na něj podepíšu, teprve nyní vyrazím za dalším magickým zdrojem, každým krokem pociťuji její nárůst a vidím se více a více jako velkého vládce s tisíci a tisíci nemrtvými služebníky plenící pro mě živé-svobodné a pasoucí můj živý dobytek.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. dubna 2010 20:20

Longin Dle elfí mapky... Zkoušíš trefit na místa, která si označili elfové - nejspíše původní místo kam měli namířeno než ztroskotali. Cesta je to docela dlouhá a místní podnebí není rozhodně tak přívětivé, jak na první pohled vypadá. S přestávkami dorážíš k místu, kde je očividně celá planina spojena s dalším kontinentem prostřednictvím úzkého zledovatělého pruhu země. Soudě dle mapky tady někdě měli v plánu přistát a pokračovat do nedalekého lesa, který se zdá být docela rozlehlý. Krom toho se zde přecejen nachází něco, co upoutalo tvou pozornost. Při zběžném průzkumu jsi našel na půdě pár kapek něčeho, co vypadá jako tmavá hustší krev, pravděpodobně pocházející z nějakého zvířete či místní stvůry. Místo poblíž navíc vypadá trochu opáleně. Navíc se v okolí opáleného místa nachází několik stop nejspíše nějakého dravého tvora, otisky mají rozeznatelné velké drápy. S trochou úsilí by bylo možno stopovat, někde v okolí se snad nacházejí další stopy. Či jít podle elfí mapky do hlubin lesa při pátrání po jejich kořisti.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. dubna 2010 20:33

Gretedor von Syfor Pátrání po zdroji Místo činu nyní vypadá jak oltář nějakého prapodivného sadistického božstva, adaptace v tomto prostředí ti tedy vůbec nedělá problém. Vydás se tedy vyhledávat nějaký jiný zdroj magie, lépe přístupný a bohatší a zdá se, že se na tebe usmálo štěstí. Ve směru, kterým se snažil bestiák utéct pocítíš pramínek magie, avšak velice čerstvý, který si není vůbec vědom, že se tak dobrovolně odhaluje a ať už je to kdokoliv, v hlavě se ti zároveň se slastným pocitem ozývá smích, místy skoro nekontrolovatelný. Avšak pocit netrvá zrovna dvakrát dlouho, za pár chvilek pocítíš přesný opak, vytrácí se ti kontakt s oním tvorem, ba naopak cítíš, jak by něco mocně vzdorovalo tvé snaze cokoliv vycítit a cítíš i bolest jak nutí tvou vůli zápolit a pomalu tvoří okruh neprostupné černi. Z jasně zářícího majáku je nyní pouze další z černých oblaků rozpínajících se nad celým tvým okolím.O směru není pochyb, a dokonce ani vzdálenost není nic závratného, avšak dotyčný se ti již znova v plné kráse neukázal.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. dubna 2010 20:47

Nargazz Sténání v požehnaných lesích Jak rázně kráčíš vstříc narušiteli tak nadále graduje hlasitost ono sténání, které je místy provázeno notně nezdravým chropotem, taková pastva pro tvé uši. Míjíš desítky různě pokroucených stromů, známku toho, že les ještě nějakou chvíli neskončí a po chvilce se ti nabízí pohled na dva tvory ležící poblíž uskupení tří stromů pokrytých shluky béžových slimáků. Ten větší se nejvíce blíží představě koně s křídly, až na to, že mu z čela raší dlouhý ostrý hrot a jeho oči, nyní již nadobro vyhaslé, nabývají barvy krve. Tvor nyní vypadá jak zhroucený černý žok masa, jeden bok je propálený skr kůži očividně po střetu s nějakým mocným kouzlem a v ráně se svíjejí červi a slimáci, aby se les opět jednou přiživil. Sténajícím tvorem je nejspíše elf, jak jsi přišel tak se jeho oči rozšířené hrůzou zaměřily na tebe a stáhly se do štěrbinek ze kterých lze číst směs vzteku a zoufalství. Jeho tvář již pokrývá bezmála tucet boláků a kořeny stromů jej přidržují za nohu, aby jim kořist neutekla. Elfova ruka je zkroucena v nepřirozeném úhlu a skrze pozlacenou plátovou zbroj na několika místech spatřuješ krvavé rány, zřejmě jak se elf při pádu zastavil o stromy. Nevypouští ze sebe ani jediné slovo, spíše čeká, jaký směr naberou tvé činy. Ve zdravé ruce svírá zdobený dlouhý meč přitisknutý k sobě, aby se v nouzi mohl bránit. Drobotina, kter měla nejspíše v plánu otestovat jeho jakost si nyní drží odstup a dává přednost tobě coby vyššímu v hierarchii jejich pána.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. dubna 2010 20:58

Nakhir, Karr'Staag Čekání na mága Nakhir se asi po půlhodince probudí se silnou bolestí hlavy a o něco tupější bolestí od nosu, s vědomím že jeho únosce asi neměl moc v úmyslu poskytnout první pomoc. Nohy má volné a je dokonce mimo ohrožení od studánky, akorát negativem je to, že chaosí válečník je stále přítomen a budí pocit, že na něco čeká. Kaar'Staag trpělivě vyčkává na příchod kouzelníka, avšak zdá se, že jej něco předstihlo. Khornův amulet se začne zahřívat a plát jasnými barvami a chaosák cítí, jak amulet svádí boj s neviditelným protivníkem a soudě dle jeho postupného ochlazování se zdá, že amulet zvítězil. Nakhir mohl akorát sledovat ten rej barev, pro Karr'Staaga je to ale docela jeasné znamení - čaroděj je blízko a již se o něco pokusil.

Longin - 26. dubna 2010 21:05

Podivné stopy Už mě to pomalu přestávalo bavit. Ti elfové se chtěli nejspíš celou cestu vést, ale já musel po svých. Alespoň ty planiny už končily. V dálce se rýsoval les a naznačená cesta mířila přímo do něj. Už jsem se chtěl pustit mezi stromy, když jsem si všiml podivných stop. Opatrně jsem prozkoumal okolí a odhadl, že tu došlo k jakémusi přepadu. Nejspíš nedopadl moc dobře. Nejspíš se tu dva čarodějové spálili navzájem, nebyla tu po nikom ani stopa. No fuj, takhle mi usnadňovat práci! Jen si nestěžuj... stejně bys na ně nejspíš nestačil... pěkně jsi vyšel ze cviku. Naštvaně ohrnu ret, ale nehádám se, vím, že tentokrát má pravdu. Pokud se tu podařilo dvoum čarodějům se zuhelnanět natolik důkladně, že tu po nich zůstala jen spálená země, nejspíš by jim nečinilo problémy udělat to samé se mnou. Stopy toho zvířete mě ale zaujali zdaleka nejvíc. Vypadalo to sice na šelmu, ale stopy napovídali, že na něm někdo přijel. A ten je buď lovná kořist nebo mrtvej... Jak brilantní úsudek... Ani tohle jsem nekomentoval. Pevně jsem se rozhodl. To zvíře bych skutečně rád viděl... a jestli je s ním páníček... no co se dá dělat, že. Sám pro sebe se usměju a vydám se po stopách. k pobřeží se nakonec snad budu moct vrátit kdykoli a kdoví, jak dlouho tam ti elfové leželi... Jestli to tam vydrželo doteď, vydrží to ještě chvíli.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. dubna 2010 21:10

Aymir, Koris Derak Nabídka, která se (ne)odmítá Na odchodu jej zastaví okamžitá odpověď Aymir, která velitele soudě dle jeho krátkého zasmání pobavila. "Nepůjdeš tam za sebe," řekne a jde pryč, zřejmě se poradit s ostatními chaosáky. Ze zbytku tábora se nese čilý ruch, bestiáci asi barvitě popisují dnešní boje a s chutí se pouštějí do masa naprudko opečeném nad mnohými ohni. Velitel si zřejmě usmyslel, že hodina je dost a vy jste opět zaslechli jeho těžké kroky a spatřili jeho obrněnou figuru jak svižně rázuje vaším směrem. Zdá se, že nechce ztrácet moc času, protože místo očekávaných zdvořilostních frází pro něj tak typických procedí stručné : "Vaše volba?". Za jeho zády k vám kráčí i jeden z rytířů chaosu, oproti veliteli není jeho krok naléhavý a nejspíše nechce svého pána rušit. V malém okruhu kolem vás se rozhostí ticho, ostatní válečníci toho moc nenamluví a velitel očekává své odpovědi.

Fuzzlik Ocashryz - 27. dubna 2010 15:38

Sténání v požehnaných lesích Kráčím směrem ke zdroji sténání, které se začíná stupňovat, až přeroste do chrapotu a kašlání na smrt nemocného tvora. Ahh, jak krásný to zvuk. Připomíná to zvuky, které vydávali lidé v mé vesnici. Slastně při té vzpomínce mlasknu a trochu zpomalím, abych si déle mohl užívat toho nádherného chroptění. Když konečně dorazím ke zdroji, tak se zastavím a překvapeně se rozhlédnu. Přede mnou leží jakýsi mutant černého jednorožce a ptáka. Potěšeně si všímám toho, že děti Nurglovi již začali s jeho přetvářením. Krásný to výjev Strýčkovy praktičnosti. Nic nesmí přijít nazmar. Chvíli si toho tvora ještě prohlížím a pak se otočím k elfovi, který mezi tím přestal sténat a pozoroval mě. Zajímavé. Elf. V tak honosné zbroji a podle tady tohoto Tzeetchova výtvory nejspíše i mág. Zajímavé. Hmm. Co elfové pohledávají v tomto krásném lese ? Nečekám, že by si chtěli užít tohoto požehnaného Nurglova výtvoru a obdivovat jeho krásu. Že by válečné tažení? Ne. Ani elfové nejsou tak arogantní aby se snažili dobít pustiny. Snad lov, nebo stíhání uprchlíka ? Možné, ale nepravděpodobné, to spíše oni sami by zde byli lovnou zvěří. Zarazím se a pohlédnu elfovi do očí. Omlouvám se, kde jsou mé způsoby. Už dlouho cestuji sám jen se svými myšlenkami. Takže tedy elfe, mé jméno je Nargazz, vyvolený štědrého strýčka Nurgla. A jaképak je tvé jméno a co tady pohledáváš ? Tedy ne, že by mě tvá navštěva nepotěšila.

Aymir - 28. dubna 2010 23:50

volba Je to jednoduché - já už nad tím uvažovala a jsem v podstatě rozhodnutá. Ještě jednou si od hlavy k patě přeměřím Stína. Pořád se budu muset vyrovnat s myšlenkou, že s tím hulvátem budu nucena cestovat. Jeho nedostatek úcty mě málem přivádí k šílenství. Moje tvář už je ale zase klidná. Nepřežila bych v Karu tak dlouho, kdybych se neuměla ovládat. To říkáš teď - ale cos dělala tehdy, kdyžs udělala tu osudovou chybu a vykročila špatným směrem? Potom pohlédnu zpátky na velitele místní sebranky. Já úkol přijmu... ...stejně nemám v podstatě kam jít. Na jeho předchozí poznámku ohledně toho, že tam nepůjdu za sebe raději neřeknu, že mě tam docela dost výše postavených zná - ještě by mi upravil fasádu tak, že mě nepoznají. Odložím dřevo, na kterém bylo nabodnuté maso a otři si mastné prsty do spodního lemu dlouhé sukně. Hlavně se neptej z čeho bylo, tvař se mile a vděčně...

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. dubna 2010 00:30

Nargazz Prohnilá konverzace Elf začal v reakci na tvá slova odpovídat, žel ty jeho slovům nerozumíš. Jeho hlas není zrovna dvakrát pevný, zranění a občasný kašel s pár kapkami krve mu ale dodávají na půvabnosti. Svůj meč stále svírá připravený k obraně, avšak soudě dle výrazu v očích se spíše připravuje na co nejrychlejší skon. Jak mu do těch očí přímo pohlédneš tak postřehneš, že se mu už tak klepající ruka s mečem začala třást podstatně více. Jak jsi mu řekl své jméno, nejevil jakékoliv známky, že by porozuměl co říkáš. Avšak když jsi vyslovil jméno svého patrona tak se zdá, že se stala skutečností elfova nejhorší předtucha a vypustil na tebe proud nesrozumitelných nadávek, soudě dle výrazu ve tváři a odplivl si před tebe.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. dubna 2010 00:39

Longin Po stopách bestie Po pár minutách jsi skutečně našel nějakou pořádnou stopu a jejich sled směřující pryč směrem k zamrzlému přechodu z pustin. Soudě dle občasných dalších krvavých kapek po zemi byla stvůra stále poraněná a měla docela naspěch. Stopa tě zavede až k břehu, kde se zem stýká s ledovým mořem, oddělující pustiny od prokleté země Naggarothu, stopa se před přechodem stočila na bok. Stojíš na břehu a vyhlížíš svou kořist, zdá se ale, že se sama vrhla do vln, či ji něco stáhlo s sebou, pod hladinou se cosi třpytí. Žádná jiná známka, kam mohl tvor zmizet se nenabízí. Soudě dle faktu, že přes vodu vede pouze pruh zledovatělé země vypovídá dost o teplotě vody, ač těžko říct co bizarního se v ní může ukrývat a kolik utonulých lze na jejím dně najít.

Longin - 30. dubna 2010 10:28

Po stopách bestie Pitomá bestie... jeden se za ní vláčí skoro celý den a pak zjistí, že má v oblibě plavat v ledové vodě. Nepřeháněj kámo, těch pár kroků má k celému dni opravdu hodně daleko. A bacha, mrcha nemusí být až tak mrtvá, jak by se mohlo zdát. Zamyšleně jsem přikývl. Poslední dobou začíná mít i dobré připomínky. Co když jsem se skutečně spletl a ta potvora tu stále ještě někde číhá? Ponořil jsem do vody špičky prstů a otřásl se nad její teplotou. Zatracení čarodějové! O kolik snazší by to všechno bylo, kdybych byl schopen objevit nějaké pořádné stopy jednoho z nich. Můj pohled najednou upoutalo zatřpytění pod hladinou. Chvilku jsem o tom uvažoval a zhluboka si povzdychl. No, je pravda, že jsem se nekoupal už dost dlouho. Tak jsem se rozvážně svékl a vše odložil stranou, pozorně jsem se rozhlédl kolem, jestli je tu skutečně tak pusto, jak se zdálo. Do těla se mi zakousl chladný vzduch. tohle na dlouhé uvažování není. Rychle jsem vzal do zubů dýku, jeden nikdy neví, a skočil do vody. Měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce, naštěstí jen na okamžik. Příšerný chlad sevřel moje tělo. Ještěže se tak zpomaluje krevní oběh, dá mi to pár vteřin k dobru, znovu bych se sem už ponořit neodhodlal.

Fuzzlik Ocashryz - 30. dubna 2010 15:03

Prohnilá konverzace Nad elfovou reakcí jen smutně potřesu hlavou. Mrzuté., avšak očekávané. Škoda elfe. Zdá se, že se nedočkám vytoužené konverzace. Zaseknu sekeru do země kousek vedle sebe a kleknu si k němu. Levou rukou mu přidržím meč tak, aby s ním nemohl hýbat a pravou rukou ho téměř něžně, ale pevně chytím pod krkem. Tvůj osud je již zpečetěn elfe. Přesto… Pravou ruku přesunu z jeho krku na jeho pravou tvář. …můžeš posloužit… Levou rukou vytrhnu elfovy z prstů meč, zahodím ho a přesunu ji na jeho levou tvář. …jako oběť… Palci obou rukou začnu pomalu tlačit na jeho oči, dokud nepuknou. Nevšímám si při tom elfova křiku ani zmítání. …Nurglovy ! Odstoupím od oslepeného a svíjejícího se elfa a olíznu si prsty. Pohledem sjedu na všechen hmyz a všelijaké potvory, které se mezitím kolem shromáždili. Je váš služebníci. S tím vytrhnu ze země odloženou sekeru a vyrazím směrem ke Stromu Utrpení. Cestu mi zpříjemňuje křik, který se za mnou ozývá. Chvála Nurglovi.

Koris Derak - 05. května 2010 15:19

Tábor bestiáků Dojdu k závěru, že maso je nebezpečné a odložím jej. Nemíním se nechat otrávit. Znám poměrně dost jedů, které působí dlouhodobě. Sám některé používám a nemíním se stát jejich obětí. Potěšeně sleduji, jak se čarodějka snaží ovládat. Můj slovní útok byl poměrně brutální, ale na ní jsou stopy zloby jen stěží vidět. Jen cit pro všímání si detailů mi napoví, jak zuří. Moje mysl se snaží zabavit a odbočit s úvah, že se stanu jen figurkou v rukou čaroděje. Tento fakt je ovšem zřejmí a já jej nemohu ignorovat. Takže, co s tím udělám? Teď asi nic. Po hodině se čaroděj vrátí a přímo zahřmí otázku. Stále nejsem rozhodnut, jakou odpověď mu dám, ale když čarodějka příjme. Můj přístup se radikálně změní. “Podle zákonů klanu si může každý šlechtic najmout zvědy za 30 zl na den. Jelikož zde nejsou členové mé rodiny a máš očividně ušlechtilé cíle dám ti slevu. Zabití knězů tě nebude stát nic. Tím vyrovnám svůj dluh za život na který tak nenápadně upozorňují tví válečníci. Za osvobození démona budu chtít 50 zlatých a nebo odpovídající hodnotu.“ odpovím vážně. Pokut moji nabídku příjme začnu jej brát vážně.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. května 2010 18:14

Aymir, Koris Derak Smlouvání a domlouvání s chaosákem Chaosák si nejdříve vyslechne Aymirin souhlas s účastí v jeho plánu. Zdá se, že je dost potěšen a ihned se obrátí na Korise, zřejmě s očekáváním stejné odpovědi. Pozorně si vyslechne Korisovu nabídku, načež pozvedne hlavu a asi půlminutu hledí na barvami hrající nebe, přočemž si rytmicky poklepává na zbroj prsty levé ruky, skryté v plátové rukavici. Po chvíli ale prolomí své ticho : "Tak temný elf chce smlouvat." Zasměje se a pak zase najednou utichne, než naváže na svá slova : "Pak tedy zvaž tuto...dohodu...splň co žádám a v Karondu si vezmi to, na čem ti oko spočine. Ovšem pokud chceš přecijen po mě nějakou platbu, tak věz, že budeš muset předvést něco, co bohy nevýslovně potěší, aby se dalo mluvit o zásluhách a o...odměně." Jak dokončí svou řeč, zůstane stát u tebe a opět si poklepává prsty o zbroj, přičemž si zřejmě chce počkat na rozhodnutí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. května 2010 18:42

Nargazz Konec rozhovoru Elf se ti snaží vzdorovat, ale jeho mdlé seknutí se jen sveze po tvé zbroje a jak jej uchopíš za ruku se zbraní, již akorát leží bez jakékoliv možnosti se bránit. Jak jej chytíš pod krkem, pokusí se marně vysmeknout a pohlíží na tebe očima plnýma děsu, ze rtů mu unikají poslední slova v jejich temném jazyce. Jak pomalu oběma palci Elfa oslepíš, tak začne spíše kňourat bolestí, zdá se, že na větší intenzitu křiku již nemá dostatek sil. Svalí se na bok a jak pokyneš malým společníkům k hostině, tak akorát vidíš, jak si na jeho těle začne pochutnávat první zmutovaný slimák. Rázně vykračuješ ke svému cíli s vírou, že by tě již nikdo nemusel rušit. Lesy k tvé lítosti se ale začínají trochu zmáhat, vředovité parodie kmenů nahrazují stále bizarní, avšak jinak plně zdravé stromy, jako bys vstoupil do sféry vlivu nějakého jiného boha. Zdálky zazní tiše jakýsi táhlý sten, avšak nemůže jít o elfa, tento zazněl ze směru, kterým kráčíš a soudě dle toho, že jsi již ušel pořádný kus cesty a elf je již nejspíše snězen na kosti budeš hodně blízko svému cíli. Avšak jak uděláš pár dalších kroků, znepokoí tě světlo prosvítající mezi stromy z dálky a zvuky ne nepodobné hrdelní řeči bestiáků. Zřejmě ti v cestě překáží nějaký bestiácký tábor.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. května 2010 18:55

Longin Lákavý lesklý předmět Jak vkročíš do vody tak zjistíš, že je ledovější více, než bys kdy čekal, ale zřejmě v ní chvíli vydržíš. Jak se tvé oči ocitnou pod hladinou tak první věc, kterou uvidí tě téměř vyděsí. Poblíž tebe proplul dvouhlavý úhoř podivně fosforeskující střídavě zelenou a mordou barvou. Věnuješ se ale onomu třpytivému na dně. Jak se přibližuješ, nabývá již přesnějších obrysů a vypadá to na nějaký šperk, trochu velký na to, aby jej nesl člověk. Chlad je již téměř neúnosný a ty vidíš, že šperk se nachází na těle jakési bestie, ze které je patrné i pár žeber na místech, která okousaly místní ryby. Zdá se že majitel ji měl velice rád, na nohách má zdobené nátepníky a i hlava byla obrněna rovněž plátky cenných kovů. Semtam je viditelný i nějaký drahokam. Avšak nechce se ti moc dlouho zůstat pod vodou, mrzne už téměř na hranici únosnosti a sotva bys tu zdechlinu vytáhl na břeh.

Longin - 07. května 2010 12:35

Lesklý předmět Jen co se potopím pod ledovou hladinu, okamžitě přijdu o polovinu vzduchu z plic. Nějakej lekavej, poslední dobou, ne? Ignoruju ho a snažím se nemyslet na to, že poslední dobou ho začínám pomalu oslovovat. Ty vtipy by si mohl nechat od cesty. Na dně se bělá nějaká mršina a na ní drahocený postroj, který mě zaujal. Rychle kouknu na tlapy a okamžitě je jasné, že tohle je to, ce jsem sem sledoval. Takže zase nic. Cítím, že mi začínají omrzat nohy a tak bleskově chytím dýku a kus postroje s drahými kameny odříznu. Ale teď už je skutečně čas plavat. Utopit ani umrznout mě neláká. Když se konečně vyhrabu na břeh, klepu se zimou. Snad z toho nebude žádná nemoc, ale suché šaty by to mohli spravit. Nebuď přecitlivělý, elfí poklad čeká! Jen jsem zavrčel. Ještěže nemůže hýbat mým tělem. S tím, že ho nic nebolí, by mě nejspíš uštval. Ještě jsem se párkrát zhluboka nadechl a skryl kus postroje k elfské mapce. Rozhlédnu se kolem, jestli bych si nemohl nějak zkrátit cestu a pak vyrazím plus mínus k lesu. Někde tam bych se měl znovu napojit na cestu naznačenou v mapce. Doufám, že ten les nebude tak strašně studený jako ta voda. No, jestli tě to trápí, dvouhlaví úhoři tam budou asi jen těžko. Ten smích byl skutečně velmi nepříjemný. Kdybych se ho jen mohl nějak zbavit...

Aymir - 14. května 2010 14:18

v táboře chaosáků Při vyřčení věty o "platbě" se divže nerozesměju. Jelikož si skousnu spodní ret, ozve se jenom takové tiché "kch" jak smích zadusím. Můžou ho tady každou chvíli zabít a sežrat - a on si ještě snad myslí, že si bude diktovat podmínky. A to o mně říkal, že jsem hloupá. Idiot. Je mi předem jasné, že na tohle tzeentchův šampion nepřistoupí - a taky že ne. S mírně pozvednutým obočím obdivuji jeho milosrdenství. Kdybych já měla někoho takhle drzého před sebou s vědomím, že o jeho životě a smrti mohu kdykoli rozhodnout - už by tady nebyl... a nebo byl - jen proto, abych si o něco dýl užívala, jak řve bolestí a prosí o odpuštění. Chaos je příliš milosrdný - já bych jej vyplatila jinak. Z vědomí, že s takovým ignorantem budu muset snášet celou cestu se mi dělá vyloženě špatně od žaludku. Uvažuju o tom, že jedna dobře mířená rána dýkou by mi mohla ušetřit mnoho budoucích starostí... a nebo mě momentálně dostat do trochu ošemetné situace, která by byla plná dotěrných otázek ze strany válečníka chaosu. Pochybuju, že by mě za jeho vraždu zabil - probodnout nějakého pro něj bezvýznamného elfa by zaručeně byla mnohem menší urážka než rozlícená věta "Teď jsi mě urazil, čaroději!" - kterou tak nějak k mému údivu taktně přešel. Nejdřív bratr, teď tohle... temná matko, co mi to jen děláš! Navíc, pokud jsou všichni vyvolení Pána změn takto milosrdní... možná bych si měla začít hledat JINÉHO patrona... Protože si nejsem jistá, jestli dokážu být takto milá a příjemná, když mě bude urážet nějaký buran... A to jej dneska neurazil poprvé... Nicméně mlčím a prohlížím si tábor. Mě se jejich rozhovor netýká - ať si to vyřeší, jak chtějí. Mimochodem uvažuju, kam se asi poděla má hůl.

Koris Derak - 16. května 2010 09:55

Tábor chaosáků Vyčkám na čarodějovu odpověď. Když přijme mé podmínky , tak se začnu usmívat, ikdyž mi do smíchu vůbec není . S toho, že mne chaosák neudeřil ani se mne nepokusil přinutit, soudím že mne s nějakého důvodu potřebuje. Tohle vůbec nevypadá dobře, ale další smlouvání by bylo krajně nebezpečné. “Tak jsme tedy domluveni. Svou odměnu si vyberu ve zlatu objeti. O dary tvých bohů příliš nestojím. Nejsem věřící a tím méně věřím čarodějům a jejich darům.“ nepřestávám sledovat Aymir a přemýšlím jestli přijala jen na oko a nebo ne. Jsem zvědav, jaký plán má čaroděj vymyšlený. Moji předkové mne sledují a já až předně předstoupím nehodlám vysvětlovat, proč jsem se tak lehce vzdal našich hodnot a svobody. Teď je prioritou přežít nepoznamenán. Pomsta musí počkat.

Karr´Staag - 23. května 2010 22:44

U studánky s nedobrovolným společníkem Tiše vyčkávám, když v tom pocítím jak se proti mně vzedme jakási síla. Měnič cest co mi brání v mém poslání? Nebo spíše ten kouzelník...už se blíží pozvednu sekeru a čekám, poslouchám kde se co šustne. Mé rudé oči září z helmy. Tady na severu jsou takové oči předzvěstí boje na život a na smrt. Jsem připraven...viděl jsem co se stalo těm co padli a neuspokojili Pána Krve. Věčná muka nejen jejich těl, ale i duší. Změnění do groteskních bytostí.....život je jenom pro silné, slabí si nezaslouží žít a budou potrestání. Vzpomínal na poražené v arénách, které zabil ve jménu Khorna, na všechy možné šampióny bohů chaosu. Prohnilé služebníky Nurgleho, boha nemocí. Zmutované bojovníky Pána změn, Tzeentche. I ochromující následovníky boha temných pokušení Slaaneshe. Můj osud je jiný, jsem vyvolený nejmocnějším z bohů! Dnes opět ukážu, že jsem silným a cenným bojovníkem!

Fuzzlik Ocashryz - 25. května 2010 19:50

Kráčím dál za svým cílem, když se začnou stromy měnit, s tím čím blíže jsem ke Stromu Utrpení. Tvá moc je zde slabší pane, který ze Čtyřky se tě snaží připravit o to co je právem tvé? Na chvíli se zastavím a rozhlížím se. Khorne? Ne, ten nemá zájem na ničem jiném, než na krvi, smrti a hlavách nevěřících. Kdysi snad mocný, dnes jen stínem své někdejší moci. Slannesh? Ne, ten nemá touhu změnit svět ke kráse a pravou chaotickou harmonii jako Ty můj pane. Má zájem jen na těch slabých lidech a elfech. Nezáleží mu na všech tvorech jako tobě Papá. Nesnaží se jim předat své požehnání, pouze jim nutí svou vůli. …hmm… Zastavím se pohledem na jednom zvláště bizardním stromě. Zbývá jediný, nejpravděpodobnější. Tzeentch. On tahá za provázky, On se snaží ovládat ostatní, ale stále jsi tu Ty strýčku. Podceňuje tě a za tohle znesvěcení jeho služebníci zaplatí. Sevřu sekeru pevněji až mi zapraští klouby na pravé ruce. Místo lupnutí v kloubech se ale ozve jakési mlasknutí a ze spod okované rukavice začne odkapávat nahnědlá tekutina. Pokračuji dále, až do chvíle, než si všimnu záře ohně mezi stromy, jenž se každým krokem zintenzivňuje. Jako první mě do toho, co zbylo z mého nosu opře neskutečný zápach. Tolik odlišný od vůně požehnání, a když se do toho začnou ozývat i hlasy, není pochyb, že přede mnou táboří bestie chaosu. Pomalu se začnu přibližovat k jednomu z tlustých stromů, za kterým bych se prozatím mohl nepozorovaně skrýt a jakmile k němu dorazím začnu se rozhlížet po tom, co uvidím před sebou. Že by mi Nurgle poslal do cesty tvory, jenž je potřeba přesvědčit o tom, kdo je opravdu ten nejmocnější ze Čtyřky? Snad porážka jejich vůdce by mohla Nurglovy zajistit další služebníky. Snažím se najít někoho mocného, ke komu se ostatní Gorové a Ungorové chovají s podřízeností. Nebo že by zde již byl jiný šampión, jenž využil příležitosti. Snad šampión Toho, jenž mění cesty. Nurgle, dej mi znamení!

Tzeentch, Měnitel Cest - 01. června 2010 00:41

Aymir,Koris Derak Nabídka, která se neodmítá Velitel si vyslechne Korisovu reakci a bubnování o kov náhle ustane, žel kvůli helmě se nedá odhadnout grimasa pod helmou. Jinak chaosák chvíli stojí v úplném tichu, a přechází pohledem z jednoho na druhého. Pak se natočí ke Korisovi a pronese: "Vidím, že jsem nepodcenil tvou moudrost, jinak by to bylo velmi...mrzuté." Odmlčí se a pozvedne hlavu. "Je načase, abyste se tedy vydali plnit své úkoly. Doražte ke Karond Karu, zhruba kilometr od hradeb se nachází malá dřevorubecká osada. Strážce vás pozná, on převezme vaše další instrukce." Poté pohlédne na Aymir a téměř přátelsky řekne : "Nikdo vás nespatří, všichni, kdož se vás vydali lovit jsou na opačné straně...dostali nepřesné instrukce." Poodejde od vás, chviličku k vám stojí zády, jakoby si ještě něco důležitého rozmýšlel nebo se na vás již nechtěl dívat. "Věřím, že již víte vše potřebné. Měli byste jít...já budu s očekáváním sledovat váš postup," pronese klidně a přitom až děsivě. Zůstává nadále otočen zády, avšak někteří další chaosáci z vás nespouštějí oči. Tábor stále žije svým vlastním životem a jeden z chaosáků k vám hodí vak, který s mírným zařinčením dopadne na zem vedle vás. Svůj čin nijak nekomentuje, krom posunku, kterým se vám zřejmě snaží naznačit, že je vak váš i se svým obsahem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 01. června 2010 00:49

Nargazz Prohlídka tábora Popojdeš k nejhrubšímu stromu v dosahu a snažíš se zahlédnout cokoliv, co je původcem oněch zvuků. Tvému zraku se naskytne pohled na půltucet ohňů, bezmála na jakési mýtince. Zvuky bestiáků zesílily, spíše jde o jakousi hostinu či prostě rozhovory v bestiácké řeči. Semtam zahlédneš i obrněné postavy a dokonce dva nebo tři zuřivě vypadající koně - ať zde sídlí kdokoliv, přivedl si i rytíře Chaosu, což značí přízeň jednoho z bohů. Insignie a divoké barvy dávají vému úsudku za pravdu - nacházíš se poblíž tábora vyznavačů Tzeentche, a očividně jde o slušně početnou skupinku. Navíc uprostřed mýtiny roste velice zvláštní velký strom, jeho větve jsou ozdobeny tucty hrudních košů a zdá se, že kmen samotný je zdoben mnoha vrostlými lebkami. Navíc i tato hříčka Chaosu občas zanaříká, jaký libý to tón, jehož původ určitě vede k tvému patronovi. Ale také zjišťuješ, kdo se snaží uzmout podstatu tohoto skvostu - na několika místech kůra nabývá fialové barvy a z konců větví razí dokonce i zvrhlá Měnitelova chapadla...

Tzeentch, Měnitel Cest - 01. června 2010 01:10

Longin Za elfím pokladem Navzdory tomu, že se kus od tebe nachází zledovatělá plocha ti není žádná větší zima. Na nebi spatříš jak slunce, tak i občasné klikatící se blesky, jakoby dokázaly existovat najednou. Zamíříš k lesu, tak jak naznačuje elfí mapka, což by tě mělo zajisté zavést k něčemu hodnotnému. Už první krom do lesa naznačuje, že krajina noedtajnila poslední trumfy, jelikož před tebou projde jakási podivná konstrukce - lidská lebka s výraznou prasklinou, která zřejmě způsobila skon původního majitele, držící na jakémsi uskupení z větví připomínajících nějakou ďábelskou loutku. V prázdných důlcích spatříš dva rudé plamínky, jak si konstrukt uvědomil tvou přítomnost. Zřejmě je pro loutku tvé zjevení dosti nepříjemné, protože se začala větévkami odrážet od země a unikat do hloubi lesa, přičemž za svými kroky zanechává načervenalý opak vznášející se ve vzduchu, nejspíše od démonického černokněžnictví, které ji přivedlo k životu. Chceš-li, můžeš se za loutkou pustit, nestihla utéct dost daleko a navíc pohyb doprovází klapotem pohybu a můžeš sledovat opar.

Longin - 01. června 2010 09:55

Les Nemám rád tuhle krajinu, ale začínám ji pomalu nenávidět. Jen co vstoupím do lesa, objeví se další obludka. Zjevně má ale větší strach ze mě než já z ní. Normálně bych ji i nechal běžet, vlastně proti ní nic nemám, ale musím zjistit, co ji oživilo... tedy přesněji kdo a kde bych ho mohl najít. Rozběhnu se za ním a cestou vytáhnu dýku. Stvoření sice nevypadalo nebezpečně, ale co kdybych se náhodou spletl. Několika delšími kroky se dostanu před obludku a zastoupím jí cestu. Snad mi bude rozumět. Kdyžtak jí to vysvětlíme špičkou té nádherné dýky... vždycky to přeci funguje. Určitě, ale nejdřív si zkusíme promluvit. Slabochu! Je fakt iritující, když vás uráží někdo ve vaší vlastní hlavě. Nemůžete ho ani praštit. Se zavrčením se tedy vrátím k obludce. "Kdo tě stvořil a kde ho najdu? A měl bys mluvit rychle - nemám náladu na dlouhé řeči!" Poslouchám, co odpoví a zároveň jsem stále ve střehu. Polovinu pozornosti věnuju tvorovi před sebou a druhou lesu kolem.

Aymir - 03. června 2010 14:01

Nabídka... kterou jsem neodmítla Poslouchám slova šampiona chaosu, stále přemítajíc, zdali jsme udělala dobře. Nikdo vás nespatří, všichni, kdož se vás vydali lovit jsou na opačné straně... Vás? ...VÁS? Je stín taky na útěku? Proč by jej jinak někdo lovil? Myslel tím mě a bratra? Zase zapomněl, že bratr je... ...no vlastně ani nevím, kde je. Ne, že by mě to nějak přehnaně trápilo. Snad jenom to pomyšlení, že možná nebudu přítomná u smrti toho, jenž mi zničil úspěšný život. Dřevorubecká osada... vyrazit... Jak daleko jsme? Vůbec si neuvědomuji, kolik mil jsme mohli na disku letět... Fakt, že se nám neobtěžuje říct, jak dlouho nám cesta bude trvat mě malinko uklidňujě. V tomto případě přeci nemůže být Kar daleko. Ne poprvé zauvažuji nad tím, jak jsem se do téhle situace dostala. Kolik věcí se dalo udělat jinak? Opatrněji? Nejedna. To vím jistě. Ať už před lety v Karu, nebo tady, na planinách, jsem udělala příliš mnoho chyb, než aby je za mne jakékoli božstvo bylo ochotno řešit. Měla jsem bratra nahlásit hned - jeho smrt by sice byla rychlá a decentní - ale já bych si ušetřila mnoho dnešních starostí... proč jsem jen věřila, že když několik let počkám...? Zaženu ty myšlenky. Momentálně nemají cenu. Já jsem tady a teď - a nimrat se v minulosti mi nikterak nepomůže. Během mého krátkého zamyšlení se přede mnou... před... po krátkém pohledu na svého nevyžádaného společníka si uvědomím, že vlastně před NÁMI objeví vak se zásobami. Doufám, že ono MY nebude příliš dlouho existovat. S povzdechcem se pro vak natáhnu a začnu si prohlížet obsah. Moje hůl je jak vidno ztracena v propadlišti věků - stejně jako můj nauglir. Se zaskřípěním ostrých zoubků si uvědomím, že ztrácím samé drahé věci.

Koris Derak - 03. června 2010 20:01

Nabídka kterou nelze odmítnout Zaujatě naslouchám čarodějově proslovu a ukládám si do paměti každé slovo. Pro možné pozdější využití. Takže minimálně jeden s měšťáků se nechal podplatit. To je dobré vědět. Měšťáci jsou tedy očividně slabí. Bez dalších řečí se zvednu a lhostejně dojdu k místu, kde jsme přistáli. Na poznámku, že nás nikdo neuvidí se jen usmívám. “Mne uvidí málokdo, když si to nepřeji.“ Hledám svou kuši. Vím jistě, že když jsem dopadl na zem měl jsem ji ještě v rukou. Modlím se k předkům, aby jí nic nebylo. Když ji najdu ať už je v jakémkoliv stavu, tak se vrátím ke mé společnici. “ Jak jsi na tom s během na dlouhou vzdálenost?“ zeptám se potměšile Aymir , jelikož hodlám požadovanou vzdálenost urazit klusem. Mezi ostatními temnými elfy se vyprávějí pověsti vytrvalosti s kterou jdou stíny po stopě kořisti. Většina těchto divokých historek je založena na pravdě. Vak přelétnu pohledem. Zaručeně v něm není nic o co bych stál. Všechno maso, které jsou zde schopni sehnat patří jen jejich mrtvým společníkům. Rozhodně jej jíst nebudu, tedy dokud budu mít jinou možnost. “ Jen jedna drobná otázka jak daleko jsme od Karu a kterým směrem leží?“ ptám se čaroděje. Jsem si totiž vědom, že přítomnost válečníků chaosu deformuje přírodní zákony a že jsme mohli letem na disku urazit poměrně velkou vzdálenost.

Aymir - 03. června 2010 21:52

tábor chaosáků Umf? Zvednu hlavu s nějakým neartikulovatelným odfrknutím, které značí, že vnímám - ač jsem přkvapená, že na mě stín mluví. “ Jak jsi na tom s během na dlouhou vzdálenost?“ Své překvapení a mírné zděšení hodlám nenechat na sobě znát. Běh? NA DLOUHOU VZDÁLENOST? Odmítám přiznat, že pokud nepočítám svůj úprk po arkýřích a spojovacích mostech mezi věžmi do stájí, tak jsem naposledy běžela tak možná při Třinácti testech. A to ještě ne příliš zapáleně... ono o Třinácti se povídá hodně přehnaných historek - popravdě, pokud v konkláve mátě někoho, kohol7koli vlivného, kdo vás tam protlačí, tak se při těch méně důležitých testech zrovna přespříliš činit nemusíte. A starší sestra, Seymir, mě vždycky do určité míry podporovala... ať už tím sledovala do budoucna cokoli. Na každý pád - dobrý běžec nejsem. Jsem dobrý jezdec v podstatě na jakémkoli alespoň trochu ovladatelném zvířeti. Což mi, při nepatrném pohledu okolo, je docela prd platné. ...a kdo říkal, že poběžíme? Žene tě něco kupředu? Nakloním se k němu co nejblíže a syknu co nejtišeji, aby mě nikdo neslyšel. Ještě tak scházelo, aby nám sebou poslali nějakého patlala, který nás bude popohánět. Pak se taktéž otočím na šampiona chaosu, když se můj nový společník optá na vzdálenost. Ne, že bych nad tím sama neuvažovala - ale já nebudu ten, kdo si tady otvírá hubu. ..Ač jsem na to z domova docela zvyklá...

Koris Derak - 06. června 2010 12:25

tábor Všimnu si nevíry, jenž se objevila v Aymiriných když jsem se jí zeptal jestli umí běhat. Trochu respektu si u mne získala, když během necelého okamžiku nabere zpět svou rovnováhu a překvapení se nerozšíří na zbytek tváře. Několik okamžiků doluji ze své už dost zaprášené paměti vše, co vím o čarodějkách. Když pominu, to že umí čarovat a obvykle jezdí na chladných a nebo pegasech, tak toho o ní příliš nevím. Jen klanové historky o tom, jak krotí krakeny, bojují s těmi zrádnými elfy a tím to hasne. Takže co mi říká pohled na ni. Podle dlouhých nehtů určitě nedělají nic praktického, jako vaření .. Jela na chladném a ačkoliv jsem použil několik triků, které by jezdce měli smést ze sedla, ona se na něm udržela. V žádném s popisů se nemluví o tom, že by čarodějka cestovala, pěšky. Tedy nebude představovat problém jí během během několika hodin uštvat, ale co s toho? Zamyšleně si svou společnici prohlížím a přemýšlím tak usilovně, že málem přeslechnu její šepot. Pohyb směrem ke mně mi ovšem neujde ani náhodou. Zadívám se do jejich očí a vyslechnu její slova. “ To víš čarodějko zdejší země jsou zrádné, nikdy nevíš co se v nich ukrývá. Je lepší být v cíli cesty dřív než později. Později by se totiž mohl rozpoutat blizzard. Můžeš mi věřit, že to je ta poslední věc, kterou by chtěla osoba chladu nezviklá jako ty absolvovat. “ Odpovím po chvíli jasně naznačuji svými slovy, že mne podobná myšlenka už napadla, ale zatím ji neřeším.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. června 2010 12:28

Longin Loutky a les Podivný tvor na tvou výzvu nezareagoval, dokonce začal utíkat opačným směrem se stoupajícími červenými obláčky, přičemž divoce mává větévkami. Okolní les tiše přihlíží tomuto představení, zdá se, že jediné, co nyní v lese dává najevo svou přítomnost jsi ty a loutka. Ač se konstrukt snaží co může, pro tebe jsou jeho divoké skoky jen malými krůčky, což si zřejmě tvor neuvědomuje nebo ani nechce.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. června 2010 13:42

Aymir, Koris Derak Cesta na jih Korisovi se na jeho dotaz o vzdálenosti nedostane odpovědi, stejně jako zjistí, že s kuší si stále hraje dvojice bestiáků a daří se jim ji úspěšně demontovat. Zřejmě je jemná elfí práce pro ně skládačkou, kterou s velkou radostí ničí. Jste ponecháni s pytlem zásob, kde Aymir identifikovala nějaké kusy masa, měchy s vodou neopatrně nechané v blízkosti několika narezlých dýk a krátkého meče. Plus je ve vaku dalších pár cetek, jeden nátepník, kroužková rukavice, zdá se, že jste dostali pozůstalost nějakého nešťastníka co zde byl před vámi. Vedete diskusi o tom, jakým způsobem budete na jih cestovat, ale proud myšlenek zastaví podivný pocit, jako by se celý svět ztrácel za nějakým nafialovělým závojem. S překvapením zjišťujete, že ze země kolem vás rostou stěny z materiálu připomínající průhledný ametyst a rychle se propojují, čímž vám v mžiku zabránily v možném úniku. Prostor, který vytvářejí je chladný, jakoby toto vznikající nerostové vězení mělo zabránit proniknutí jakéhokoliv tepla.

Longin - 25. června 2010 16:50

Loutka Pitomá loutka… nemohla mi prostě jednoduše říct, co ji stvořilo?... proč něco nemůže sakra bejt trochu jednodušší? Ale jednodušší by to mohlo být… vždyť to stačí jen chytit a trochu polechtat dýkou… a pak rozebrat a zjistit, jak to funguje… Rychle potřesu hlavou, abych dostal z hlavy jeho myšlenky. Skutečně pochybuju, že by se v tom stvoření nacházelo srdce nebo střeva, tak buď realista. Ale ne, to by ses tak skvěle nebavil… Podrážděně zavrčím, ale pak se vydám za zmateně prchající loutkou a z povzdálí sleduji, kam zamíří. Doufám, že les zůstane tak klidný, jak vypadá doteď.

Aymir - 27. června 2010 09:19

cesta na jih Zatímco půl uchem poslouchám stínův názor na věc, vyhazuji z vaku pro mne nepotřebné věci. Vyhodím jak dýky, tak meč i rukavici - nakonec taky nátepník. K čemu bych sebou měla táhnout takové zbytečnosti? Už tak se cítím jako soumar. Samozřejmě bych to mohla naložit JEMU - ale kdo mi zaručí, že mě pak někde uprostřed pustiny nenechá chcípnout hlady? ... to to raději potáhnu sama. Pomyslím si ještě něco krátkého a zarámečeksinedavšího o úctě k urozeným. Na chvíli mi taky pohled zabloudí k chaosím stvůrám, které si hrají se stínovou kuší. Hůl zatím nikde nevidím. Škoda tak dobrého kusu dřeva... opravdu mám talent na to, ztrácet drahé věci... Chladu nezvyklá? Ale notak. Žijeme v chladných kamenných věžích, které se dají vytopit jen stěží. Chodíme spoře oblečené i v období kruté naggarothské zimy - ty si opravdu myslíš, že mrzneme? Povytáhnu obočí. Ono totiž resi....ííííííííííííííííííííííííííííííííí! Zarazím se. Fialová stěna se objeví jen tak z ničeho nic. Skousnu si spodní ret. Poděšené vypísknutí bylo to naprosto poslední, co jsem tady potřebovala předvést. Podle všeho jsme uzavření uvnitř, než se nadějeme. Je ozbrojený? Jaké zbraně si sebou nosí, krom kuše, kterou mu sebrali? Mohl by na mě zaútočit? ....měla bych jto udělat, než to stihne on? Myšlenky víří poslední kousky krystalu zapraskají, čímž nás uzavřou dokonale uvnitř. Napadne mě poněkud kruciálnější myšlenka. Co teď? Pokud je to možné, má tvář ještě více pobledne. Jakákoli magie by v tomto malém prostoru mohla být sebevraždou. Taky pochybuji, že se odsud vysekáme jakoukoli zbraní. Opatrně couvnu abych se dostala od svého společníka pokud možno co nejdál. jednou už se mě zabít pokusil.

Tzeentch, Měnitel Cest - 27. června 2010 11:41

Longin Stíhání loutky Dostihnutí loutky ti nedělá problém, avšak ona vždy zamíří přímo od tebe a nezdá se, že by se snažila udržet nějaký směr a po chvilce je tento dojem už jistotou. Jen divoce mává větvičkami a zdá se, že ji to nijak neunavuje. Okolní les je stále klidný, ačkoliv je místy přinejmenším stejně zvrhlý, jak ta loutka. Zrovna jsi minul strom, který měl v sobě vrostlou kostru jakéhosi nešťastníka. Nicméně se nezdá, že by si tě všímalo cokoliv kromě prchající loutky.

Koris Derak - 27. června 2010 21:10

cesta na jih Zachmuřeně sleduji, jak mou milovanou kuši rozebírají dvě příšery na součástky a slibuji jim za to krutou pomstu. Jen skřípu zuby, když je nevratně poškozena. Otočím se a za opasek strčím dýky, jenž Aymir vyhazuje s brašny. Bez cavyků jí zabavím půlku s měchů na vodu. Rukavice i nátepník schovám do vaku. Když věci ukládám může si má společnice prohlédnout dvojici štíhlých mečů, jenž mám u boku. Znovu povstanu a založím ruce na hrudi a nechávám sebou projít triádu čarodějky na téma, jak jsou mrazu vzdorný. Ještě dřív než ona si všimnu modrého povlaku, jenž nás rychle obklopuje. “Podle tvé reakce soudím, že jsi jej tenhle nesmysl nevyvolala.“ ukážu na membránu. “Pokut znáš nějaký způsob, jak se dostat ven. Pak neváhej a poděl se sním. Jo a poslední věc zkus mne neurazit tím, že mi navrhneš abych tím prošel. Nejsem nějakej hloupej otrok.“ pronesu a klidně se Aymir. Zářivě se usmívám, úsměv ovšem neodráží pocity ani v nejmenším. Ke všem bohům, jak já nesnáším uzavřené prostory. Heleme se copak kuješ? pevně sevřu zrezivělou dýku a přistoupím k ní. Jsem připravený jí vrazit ostří do hrudi v okamžiku, kdy se pokusí o nějaký podraz. Několik vteřin se jí dívám zpříma do očí a pak ustoupím. Klidně si sednu na zem a připravím se na to, že mi zmizí země pod nohama.

Longin - 28. června 2010 13:42

Les No ták… tohle nemá smysl… akorát se tu trmácíme tim příšernym lesem. Ztichni! Víš, že mám pravdu… pojďme to zničit a vyrazíme za pokladem… Řekl jsem, abys mlčel! Vztekle jsem se zastavil – tohle bezcílné pobíhání mi na náladě taky nepřidalo a ten divný les… škoda mluvit. Fajn, takže z loutky nic nekouká a já akorát ztratil pojem o tom, kudy kam… fakt skvělý. Od něj se ozývá pouze velmi pobavený smích. Vztekle kopnu do nějakého kořene a pak se zaposlouchám do okolního lesa. Pokud mě nic nezaujme, vyrazím zcela náhodným směrem přímo za nosem – pod heslem, horší už to nebude.

Aymir - 30. června 2010 21:29

V našem novém, růžovofialkovém vězení Nejsem nějakej hloupej otrok. No soudě dle tvého venkovského dialektu s koncovkou "ej" jsi hloupý dost... Než ovšem stihnu otevřít rty, abych cokoli odsekla, zjišťuji, že na mě míří zrezivlá dýka. Nechápu, proč bere takové smetí, když má vlastní zbraně... Ovládnu svůj spravedlivý vztek, který mě pohltí kvůli faktu, že mi tady někdo neurozený hrozí smrtí ba co víc - chová se ke mně, jako k sobě rovné. Přesto, že se z větší části ovládám, zuřivě se chvějící spodní ret je důkazem mé potlačované zlosti. Zatnu pěst. Nezabije mě - nemá smysl odhalovat svá skrytá esa. Jeho pohledu vzdoruji - ač jsem o něco nižší, než muži autarii - stejně to vypadá, jako bych na něj hleděla shora. Nakonec se přece jen odtáhne a sedne si opodál. Čekání... a co si budeme povídat - i menší risk - se vyplatilo. Pokud ještě pořád, i po svém "podívej se, mám nůž" útoku, hledáš radu, můžeš se zkusit ven proškrabat. Já osobně pochybuji, že tady pomůže cokoli, čeho jsme schopní. Jsme v ležení sluhů pána temné magie, na to bych, být tebou, nezapomínala. Protože já na to zapomenout nemíním. Prvotní strach z uzavřené prostory zmizel ve chvíli, kdy nás nerozmačkala, popřípadě nám neuchystala nějakou mnohem horší smrt. Samozřejmě - mohli bychom tady pojít hladem a nakonec se pobít a silnější z nás by snědl slabšího - ale tohle mi zrovna nespadá pod praktiky tohoto boha... jemně konečky prstů kámen pohladím - možná mi o sobě i něco napoví. Musím si nakonec přiznat, že tyto magické schopnosti služebníkům chaosu závidím. Mít tak takovou moc... Všechny ty krásné představy o všech nepřátelích, svíjejících se u mých nohou, musí stranou. Teď je čas, řešit přežití. Doba, na přemýšlení o moci, po které prahne snad celá má rasa - ať už tak či onak... ta teprve přijde. Možná...

Fuzzlik Ocashryz - 01. července 2010 20:59

Tábor pohanů Přejíždím po táboře pohledem. Je to tedy přece jen pravda. Tzeentch se snaží uchvátit místo mého pána. Chvíli si prohlížím těžce obrněné koně Tzeentchových válečníků. Pokud bych chtěl zaútočit přímo jako jeden z těch pitomých Khornových berserků, tak bych skončil jako jeden z těch hrudníků. I-když, lehce zkřivím rty do čehosi, co kdysi snad bývalo i úsměvem z mého hrudníku by se jim asi udělalo špatně. Pokračuji v obhlídce tábora, když pohledem zavadím o velký strom, který až neodolatelně přitahuje můj pohled. To je on! Můj cíl! Ó Nurgle tato křivda musí byt pomstěna! Naplnil mne takový vztek, až jsem měl nutkání popadnout sekeru a vyrazit s řevem do útoku, ale zadusil jsem ho v sobě, avšak plamen, který to ve mne rozhořelo nešel uhasit úplně. Musím jednat rychle. Bestie jsou sice tupé, ale čich mají dobrý a pach požehnaného lesa mne nebude krýt dlouho. Zaútočit přímo? Ne. Smrt by to byla zbytečná a ničeho bych tím nedosáhl. Odlákat pozornost a zaútočit ze zálohy? Nemám jak. Je škoda, že jsem zabil toho slabého elfa, mohl jsem ho využit, ale jako oběť posloužil dobře. Dál probírám možnosti, ale žádná se mi nezdá proveditelná. Nakonec přestanu. Nejsem jeden z těch Tzeentchových intrikánů a zbabělců. Nurglova cesta je přímá. Při těch myšlenkách si rukou rozmáčknu jeden z vředů na mé hrudi a rukou plnou hnisu a své krve začnu na strom, za kterým se ukrývám črtat znak svého pána. Když jsem s pokojen se svým výtvorem položím ruku na střed znaku, zavřu oči a začnu s modlitbou. Děti Nurglovy, přijděte na pomoc jednomu z Jeho služebníků! Náš pán byl napaden a tento les je pod vlivem uctívačů Tzeentche. Pojďte a pomozte mi pomstít tuto křivdu! Pojďte se nakrmit pohanech, jenž vám ubližují! Pojďte! Vyzývám vás! Já Nargazz Šampión našeho pána! Ve jménu Nurgla! Pojďte! Do posledních slov svého „vyvolávání“ dám všechen vztek, který mne naplnil. Sundám ruku ze znaku, popadnu sekeru a pomalu, ale neústupně vyjdu zpoza stromu směrem do středu tábora. Ve jménu Nurgla! Kdo se opovážil narušit toto požehnané místo?! Vyzývám vašeho vůdce před zraky Čtyřky, ať bojuje a zemře za svého slabého boha! Vykřiknu ta slova a pomalu pokračuji se sekerou skloněnou k zemi. Můj osud je ve tvých rukou můj Pane!

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. července 2010 20:23

Aymir, Koris Derak Vítejte doma! Svět se pomalu ztrácí za krystalovým závojem a v konečné fázi nejste schopni ani mluvit, fakt, že netušíte, co se děje zvenčí a navíc onen nepřirozený pocit prýštící z podstaty vašeho vězení vás nutí jen čekat, jak tahle hra skončí. Po několika strastiplných minutách si všímáte toho, že z těch krystalových kukel jakoby opadávají vnější vrstvy, tříštivé zvuky doprovázejí pozvolný rozklad oněch krystalových schránek, až skrze poslední vrstvy vidíte zase denní světlo a nějaké obrzysy postavy, která je svědkem vašeho osvobození. Dotyčný vás očividně čekal, soudě dle slov, která začne chrlit ještě dříve, než spatříte jeho tvář. "Už bylo načase, snad ti dva budou stát za ti dlouhé čekání. Čarodějka a bojovník říkal, už se těším, až uvidím ty jejich usměvavé tvářičky plné nadšení!" Pozvolna opadá poslední vrstva, a krystalové zbytečky se beze zbytku vpíjejí do země, až po nich nezbyde sebemenší stopa. Ten, kdo dle vlastních slov čekal na váš příchod je k překvapení také temný elf, oděný v pozlacené kroužkové zbroji. Přes ramena má přehozený fialový plášť a váš pohled okamžitě upoutají miniaturní seschlé hlavy přivázené k opasku, nejspíše trofeje z jeho výprav. Než si jej prohlédnete více, jeho tvář se zkřiví a začne dále vyštěkávat. "Čarodějka? Chtěl jsem čarodějku, nechtěl jsem děcko, co se zrovna naučilo urožnit králíka! Vždyť ta ani nemohla zabít otroka, pokud ho předtím nezmlátili a ještě mu neusekli ruce, aby se nemohl bránit!," vyprskne vztekle a zakroutí hlavou. Jeho už tak nehezky vypadající pohled se při spatření Korise promění ve výraz naprostého znechucení. "Stín? Říkal bojovník! To jsem už rovnou mohl vybrat nějakého otroka, a byl bych klidnější!" Chviličku nabírá dech, rychlá salva nadávek vám zabránila se mu vmísit do řeči a než jste se řádně vzpamatovali, rozhodl se pokračovat. "No fajn, počítám, že s tím Telcontar počítal, takže pro vás nejspíše připravil nějaké mazání másla nebo házení šipek...takže pro začátek, mé jméno vědět nepotřebujete, jediné, co si zapamatujete je to, že co řeknu, to do detailu vyplníte, jinak si užijete tažení na Ulthuan coby chytači šípů, rozumíte mi?" Odmlčí se a zřejmě vyčkává na odpověď. Konečně také máte možnost se pořádně porozhlédnout po okolí, nacházíte se u nějakého stavení, dřevěná chalupa na okraji hustého lesa, očividně dřevorubecký srub. Už jen to stačí, abystě věděli, že se již bezpečně nacházíte mimo dosah Pustin. V dálce se tyčí seskupení špičatých věží a vysokých hradeb - díky tomu svou pozici můžete určit ještě přesněji - jste nedaleko Karond Karu, města pánů šelem a jejich mazlíčků.

Gretedor von Syfor - 03. července 2010 13:38

Les Zavětřím a pocítím slabý závan z místa na které se mi pokoušel bestiák utéct. možná... že se mě tam snažil navést.... ale na chuti jeho krve to nic nemění, odporná páchnoucí bestie.... Cítím jasně a silně sílu toho nového zdroje, bohužel zmizel stejně rychle jako se objevil, takže jediné co mohu dělat je postupovat svižně avšak tiše kupředu, smysly na stopkách. Ne že by mi nějaký smrtelník mohl ublížit, ale bylo by velmi nepříjemné a velmi potupné se nechat zaskočit. Na druhou stranu.... zuřivá rychlá bitka.... Pohybuji se nízko u země, skryt lesním podrostem či prostě stíny stromů, pokud někde náhodou prosvítá světlo prostě se mu vyhnu, delší úseky bez krytu překonám svou rychlostí. Vím, že svůj zdroj moci doháním a vím, že až ho pozřu budu zase o krok blíže svému cíli. Třeste se smrtelníci.....

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. července 2010 01:53

Gretedor von Syfor Plížením vpřed Pomalu se propracováváš různým nízko rostoucí flórou, kterou nyní tvoří zákeřné malé šlahounovité rostlinky, které se s velkou chutí na tebe otáčejí své pestrobarevné květy a prskají fialový prášek, až se po chvilce dá říct, že tvá kůže chytá fialový nádech. Zjevně by stačilo se řádně toho prášku nadechnout a kytičky by se mohly konečně najíst a schrupnout si do rána, akorát u tebe se minuly účinkem. Po nějaké době jejich trsy mizí a nahrazuje je krajina už podobnější lesům Starého světa, semtam s nějakými znaky chaosu, což se tady dá označit za samozřejmost. Jedinou větší zvláštností je to, že jen co se krajina změní tak se tvé cítění magie jakoby splaší a celý les se stane jedním zářivým bodem, jakoby se celý les i s vlastnictvím považoval za mocného mága. To ale není jediný dojem, co máš. Zdá se ti, že kus od své současné pozice slyšíš zurčení vody a občasné zasyčení, nějaký potůček nebo něco podobného.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. července 2010 02:00

Karr' Staag, Nakhir Vyčkávání na kořist Nadále čekáte na zjevení osoby a dlouhou chvíli se vám snaží zpříjemnit fontánka, která si vesele prská jak se jí zlíbí, zrůdná tekutina se pozvolna vsakuje do země a k dokonalosti už chybí jen půltuctu tančících nurglových démonů. Nakhir se již plně vrátil k sobě, akorát jej řádně bolí celé tělo následkem "šetrného" zacházení Khornova válečníka. Ten stojí opodál s rukou stále pevně držící sekeru, ač se dá zamyslet nad možností, že ji má přirostlou k ruce. Vyčkávání ale náhle zpestří další vzplání Khornova amuletu a následný šelest od okolních stromů, skoro znějící jako nějaké dřevnaté nadávky. Ať to mělo znamenat co to mělo znamenat, čekání nepotrvá o moc déle...

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. července 2010 02:18

Nargazz Znovuznesvěcení stromu Tvá motlidba se neminula účinkem - křik od míst, kde sídlí bestiáci je plný strachu a překvapení, jež zanedlouho následuje řinčení kovu a šplouchavé zvuky. Tvůj zrak na moment ulpí na hromadě slimáku podobných tvorů, od malinkých až po některé nabývající téměř velikosti koně, kteří se zdravým apetitem žvýkají několik bestiáků. Zvuky boje vylákaly i několik válečníků chaosu, jejichž opovržení zbabělými bestiáky je téměř cítitelné a jejich chuti něco rozsekat na kousky více než dobře rozumíš. V jejich středu vidíš vysokého bojovníka oděného do stříbrně blýskající se zbroje se zlatými linkami držícího velký řemdih, jímž právě rozmázl jednoho slimáka i s dvěma bestiáky, kteří stáli úderu v cestě. Jeho fialovomodrý plášť zuřivě mění barvy od jednoho odstínu k druhému, jak reflektuje zuřící vztek svého nositele. Jak zaslechne tvá slova znamenající výzvu tak rozšlápne jednoho z menších slimáků a okamžitě se vydá tvým směrem, je mu jasné, že našel příčinu. Jeho fialovomodrý plášť zuřivě mění barvy od jednoho odstínu k druhému, jak reflektuje zuřící vztek svého nositele. V tvém jednání tě navíc podporuje i samotný strom, který začal nepřerušeně sténat, až to lahodí tvým uším a být to v tvých momentálních silách, tak jej naučíš sténat ještě o několik tříd výše. "Já Telcontar, vyvolený Měnitele Cest a pán tohoto místa ti dávám možnost vysvětlit tvé činy. Jinak budu s velkou radostí nabodávat tvou hlavu na vrcholek stromu!," pronese válečník hromovým hlasem a zastavuje se asi dva metry od tebe, soudě dle postoje připravený na druhou variantu. Zvuky boje utichají, dalo se předpokládat, že na poražení válečníků chaosu je těch bestí přecejen málo, ale zásady cti jednotlvých vůdců postačí, abyste nebyli nikým rušeni.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. července 2010 02:27

Longin Sám jinde než doma Kopneš do kořene a kus kůry se uloupne a proplachtí vzduchem asi metr, než se zaboří do lesního podrostu. Ze kořene nyní líně vytéká hustá krev, asi nešťastním se stromem splynuli v jedno, i když se dá říct, že zbyl jen strom. Vkládáš svůj další osud na tomto proklatém místě do rukou náhody a volíš směr, který vede neznámo kam. Okolní les tvou volbu nekomentuje a místa, kterými procházíš se nezdají být ničím zajímavá - zdá se, že i Chaos má své limity tvořivosti. Zhruba po hodině kráčení, kdy se odstín listů změnil akorát z modré na bledě modrou se na nebi prožene pár dlouhých klikatých blesků, po nichž následovala první kapka deště, který je rozhodně jiný, než na který jsi zvyklý. Při normálním dešti totiž kapky nepálí, jakoby někdo naschvál po tobě lil horkou vodu. Ještě než jsi sklopil zrak tak následoval další párek blesků, které jakoby byly signálem pro další kapky. Jenže tyto blesky nepřinesly jen déšt. Ve zbytkovém světle jsi zahlédl, že se pár metrů před tebou skví mýtinka, a co více - na mýtince jsi rozeznal obrysy stanu.

Koris Derak - 09. července 2010 07:50

Přesun Než stačím odpovědět uzavřou se krystaly a přenesou nám kam si . Když si konečně můžu prohlédnout místo kam nás přenesl,se srdce mi zaplesá. Jsem naživu a na vcelku bezpečném místě. Vzhledem k tomu, co jsem slyšel o magii chaosu mohl jsem být klidně mrtvý. Už méně jsem nadšen z faktu, že nás někdo očekává. Né, že by to bylo překvapení, že. Je zajímavé, že nás přivítal hned. Jsem zvědav, jaká bude jeho reakce až zjistí, kdo jsem. Odpadne poslední vrstva krystalů. Muž má šanci konečně si nás prohlédnout. Kapuci si přetáhnu více dopředu, aby skryla můj úsměv. Ta triáda mne pobavila více než co jiného za poslední týden. Otočím se k čarodějce a klidně pronesu. “Omlouvám se čarodějko, jako každý správný vesničan se bojím neznámého a ten strach mne na několik okamžiků přemohl. Myslel jsem si, že to je tvé kouzlo.“ Šlechtic dokončí svou triádu nad naší neschopností a prohlásí, že ho musíme poslouchat, nebo nás pošle na Uthan. Ten muž je vážně vtipný. “ Já už na Uthanu byl s korzáry. Je to docela příjemná zemička, když se tedy odmyslím tu jejich pobřežní stráž. Jinak jsi s tím svým proslovem už skončil. Jak muži tak bystrému, jako jsi ty zajisté došlo, jsem stín. Na mne vyhrožováním dojem neuděláš. Samozřejmě máš pravdu já nejsem válečník, kterého jsi u toho čaroděje objednal. Já byl bohužel jen poblíž, když pro tebe obstarával čarodějku.“ zvedám se ze země a upravuji si plášť a kontroluji ránu jestli nekrvácí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. července 2010 13:19

Aymir, Koris Derak Rozhovor Korisova slova soudě dle elfova výrazu jej zřejme pobavila, i když se to dá s jistotou těžko říci. "To že jsi na Ulthuanu byl a to, že jsi nyní tady vypovídá jen o jednom - zmydlili vás a zahnali zpět. Jo dítě, já tam byl tenkrát s jinými, my dokázali na čas ovládnout některé jejich pevnosti a zasadili jsme jim pořádnou ránu, neuspořádali jsme jim cvičné střelby!," řekne napůl otcovsky a napůl velitelsky. Zdá se, že si chvilinku nostalgicky zavzpomínal, než se znova vrátil do přítomnosti. "Jinak stíny mám docela rád, tehdy se nám tenčily zásoby a dumali jsme co s tím. A Stínové vyšli nějaké nakrást - ale narazili na skupinku elfů z Nagarythu, poslední se k nám dobelhal než zemřel a mě nezbylo než jim poděkovat, skutečně bylo najednou zásob více," jak dopoví, nehezky se usměje na Korise, zjevně si vychutnává pointu svého příběhu a je rád, že jej někdo k té historce vyprovokoval. "Prostě tady žádný respekt nečekej, jsem tady od toho, abych ti dal práci, kterou ty hezky přijmeš a vyplníš do puntíku jak hodný poskok, rozumíš? Pokud jo, tak řekni 'Ano', odkývej hlavou nebo zatancuj, to je na tobě," sdělí s klidem Korisovi a otočí se na čarodějku. "A co ty pískle? Tvé mlčení považuji za dobrou známku vychování, někdo chápe své místo, to je jen dobře."

Aymir - 10. července 2010 20:22

Výchozí pozice - zadání úkolu Když opadne poslední vrstva ametystu, v duchu si znatelně oddechnu. Ať jsme kdekoli - a nejspíše budeme velmi, VELMI blízko domova - minimálně mám jistotu, že nezůstaneme v kostce navždy. "Už bylo načase, snad ti dva budou stát za ti dlouhé čekání. Čarodějka a bojovník říkal, už se těším, až uvidím ty jejich usměvavé tvářičky plné nadšení!" Nadšené tvářičky se zrovna nedočká. Spíše jsem cestou mírně popuzená - ač na druhou stranu uznávám praktičnost tohoto typu magie. "Praktičnost"... "Praktický" ... a všechny odvozeniny tohoto slova, doteď šly tak nějak mírně mimo mou maličkost. Kdo kdy potřeboval být praktický? Čekal mě osud v konkláve, možná i v královském městě... Zaženu tyhle zbytečné myšlenky. Alespoň pro tuto chvíli je shledávám zbytečnými - a raději si prohlížím okolí. Tak nějak na půl ucha poslouchám všechny ty nadávky a ač v duchu slibuji nejhorší pomstu, až bude čas a prostředky, nedám na sobě nic znát. Nemělo by smysl se tady začít vztekat či planě chvástat svými dovednostmi - což, jak tak po chvilce poslouchám, můj společník přesně udělal. Mnohem lepší je si poslehnout, co má náš nový přítel na srdci a možná ho i překvapit svými činy, než mluveným slovem. Navíc - co si budeme povídat - dialekt Autarii v nás, Druchii z měst, vzbuzuje tak možná nanejvýš smích - ať už jsou jakkoli obávanými bojovníky. Doposlouchám celou výměnu názorů těch dvou, aniž bych hnula brvou. Nevyrostla jsem mezi pletichařící šlechtou jen tak pro nic za nic. Nakonec mě přeci jen k řeči vyzve. Proč ne. Než otevřu ústa, ještě si neopomenu zkontrolovat a upravit vlasy, jako by to najednou bylo rozhodně důležitější, než náš ...hm... velitel. Nedávám si s odpovědí na čas přespříliš dlouho. Tento druchii nevypadá, že by šel pro ránu daleko... ač se, jako všichni okolo, vyznačuje jistou schovívavostí k mému novému společníkovi. To záleží na definici věty "chápat své místo". Nicméně pokud myslíš tohle - ano, nemám v plánu se zde vytahovat planými řečmi. A samozřejmě že přijmu úkol - už jsem to slíbila onomu ...tvoru, kterému děláš poskoka také ty. Letmo se ušklíbnu. Ne, že bych si ze slibů někdy něco přespříliš dělala... oni i otroci ti naslibují lecos, když jim zaboříš ruku do břicha.... em - za předpokladu, že ještě dokáží mluvit, samozřejmě. Jenže svou současnou zdejší hierarchickou pozici a také situaci, do které jsem se... díky bratrovi... dostala a která je tak trochu bídná, přiznávám, si uvědomuji až moc dobře. Otočit se a odejít by sice byl jistý důkaz... hm... jak tomu ostatní nižší rasy říkají - ano hrdinství... nicméně já v tomto postupu nevidím pro sebe více, než šíp v zádech... no a to jenom v několika lepších případech. Pak, jako bych si na něco ještě vzpomněla, dodám. A kuře rožnit doopravdy neumím, omlouvám se, na tyto úkony jsem měla otrokyně.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. července 2010 20:39

Aymir, Koris Derak Rozmluvy Slovo poskok nebylo asi tím správným pojmenováním, protože elf viditelně potlačuje chuť vyvěštit budoucnost z Aymiriných vnitřností, načež opět s viditelnou snahou znít co nejvlídněji pronese:"Holčičko, ty jsi tady poskok. A možná když budeš hodně dlouho hodný oddaný poskok, třeba trošku povýšíš a začnu ti i říkat jménem, pokud ti nenajdu vlastní a lepší. Ale snad ti pomůže přecejen ta špetka vychování, které tvého kolegu minulo velkým obloukem." Na chviličku se odmlčí, jakoby si chtěl vychutnat to, co vám dále řekne. "Já vám v odchodu bránit nebudu, a pokud se pokusíte, pak brzy poznáte proč," procedí načež se škodolibě usměje.

Longin - 16. července 2010 15:33

Mýtina No jistě… zabloudil jsem a ten les je na všech stranách stejný… Nespokojeně se prodírám stále dál a snažím se nemyslet na to, že bude brzy tma. Když les kolem propálí světlo blesků, trochu nevrle vzhlédnu. Ve chvíli, kdy mi na kůži dopadnou první kapky divného deště, zmlkne i ten druhý, který si do té chvíle velmi falešně prozpěvoval v mojí hlavě. Už mi z toho začínalo být dost zle, ale kvůli nepříjemné přeháňce jsem nemohl řádně komentovat. Copak, že mlčíš? Nemlčím… oceňuji v jakém jsi krásném průšvihu… no nebudu rušit… Vztekle zakleju a radši vykročím dál. Další pár blesků osvítí nějakou mýtinu a na ní stan. Chvíli se zastavím u posledních stromů a pozorně se rozhlížím po jakémkoli nebezpečí, ale pak mě čím dál prudší liják donutí jednat. Rychle vyběhnu na mýtinu. Je tu někdo?? No to bylo absolutně neotřelé a geniální… Jen cosi zavrčím, přitáhnu si plášť blíž k tělu a čekám, jestli se někdo ozve – jestli ne, pokusím se dostat opatrně dovnitř.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. července 2010 03:33

Longin Nečekaná návštěva Déšť nabývá na intenzitě a oblohou projede další várka blesků, pomohly ti tedy spatřit nějaký pohyb uvnitř stanu, zdá se, že jsi něco či někoho probudil. Za pár sekund se ze stanu vynoří tvář jakési mladé ženy s notně rozcuchanými vlasy, ale přesto působí podezřele lidsky. Vzbuzená zamžourá očima, než je rázem překvapením otevře, částečně kvůli tomu, že tě konečně spatřila a také, že nejspíše měla tu čest poznat na vlastní kůži pohostinnost počasí. "Jsem si říkala, že to nebyl jen další sen, pojď sem, místa tu moc není, ale stále lepší, než stát venku, že?", řekne a mile se usměje, načež zastrčí hlavu zpět do bezpečí, aby ji vzápětí zase vystrčila se slovy : "Pokud možno nech boty někde na kraji, nemám ráda uklízení." Věnuje ti další, skoro až omluvný úsměv a zase zmizí uvnitř.

Aymir - 20. července 2010 20:56

Rozmluva Tak to bychom měli za sebou výhružky. Odpovím s hořkým pomyšlením, že poslední dobou je to samé "Můžeš odejít, ale samozřejmě se ti stanou strašné věci, bu bu bu." Ne, že bych něco podobného měla zatím v plánu. Jakýkoli příslušník jiné rasy by se snad chlácholil představou, že dal své slovo. Žel, slovo druchii... je velmi lehounká věc, kterou vítr přenáší podle potřeby tam a zpět. Rozhodně tomu tak je u urozených. ...a náš úkol? Při šlově "náš" se docela nedůvěřivě podívám na Stína. Jejich slovo, říká se, něco znamená. Žel mi žádné nedal. Nakonec ani nevím, jak se jmenuje - ne že by to pro mě bylo nějak důležité. Vesničan jako vesničan. Zajímalo by mě, zdali voják, stojící před námi, má něco proti mému rodu. Není možné, aby mě nepoznal - ač už rozhodně nejsem ta čistá, vyvoněná a dokonale opečovávaná dcerunka z nejvyšších kruhů. Nicméně - patřím ke svému rodu ještě vůbec? Co obvinění z velezrady? Nepravdivé nařčení díky neopatrnosti mého bratra - zrádce. Ochránili by mě Seymir a Neisthan tentokrát?

Longin - 22. července 2010 12:29

Podivný obyvatel stanu Fakt mě velmi překvapí, když vykoukne ženská tvář, a ještě víc, když mě bez zdržování pozve dovnitř. Skutečně bych byl asi o hodně klidnější, kdyby to byl nějaký barbar nebo něco podobného, jelikož ti by se dali na takovémto místě alespoň trochu předpokládat. Takhle vůbec netuším, co bych měl uvnitř vlastně čekat. Třeba nezávaznou zábavu? Jeho okamžitý zájem mě málem donutil se otočit a zmizet, ale pálící déšť měl velmi dobré argumenty, tak jsem přeci jenom opatrně vklouznul do stanu, připraven se okamžitě bránit. Čeho se bojíš? Ona jistě nekouše... Ještě jedna jediná oplzlá poznámka a zabiju tě! No jistě... a teď by ses mohl zeptat jak to... Ani jsem netušil, že ho můžu skutečně praštit myšlenkou. Jak... jak jsi to udělal? Překvapení v jeho hlase bylo natolik uspokojivé, že už jsem ani neřešil, že sám vlastně nevím.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. července 2010 14:12

Longin Podivný stan v ještě podivnějších místech Jak vstoupíš dovnitř, přivítá tě tvář oné ženy lehce osvětlená slabým plamenem lampy, venku se začíná prudce smrákat, jakoby se čas rozhodl, že si poběží o něco rychleji a déšť opět zesiluje, naštěstí stan tě nyní dokonale chrání. Výraz tvé hostitelky sice stále připomíná čerstvě vyoranou myš, ale to ji nebrání se neustále usmívat. Krom tváře zjistíš, že je zahalena v docela umně vyrobený šat, ať jej tvořil kdokoliv tak nešetřil drahými látkami, zlatými a stříbrnými nitkami, o to je podivnější fakt, že jej nosí i na spaní. Od pasu dolů je přikryta několika dekami, z nichž je část odhrnutá, patrně od probuzení, jak se šla podívat ven. Vedle ní ve stanu leží několik vaků a zahlédneš i špičku meče vyčuhující z látkového obalu, i když se špička zdá téměř neopotřebovaná a ještě zářivá, jakoby ještě čekal na svou první krev. Soudě i dle její hladké tváře bez jediné jizvičky či jiného šrámu nepůsobí dojmem zkušené válečnice, ale spíše toulavého dobrodružného děvčete, které docestovalo krapet dále než doufalo. "Můžeš přespat v na druhé straně, už jsem ti tam dala nějaké deky," řekne ti a ukáže rukou na lůžko složené z několika houní, z nichž jedna menší je splácána v jakýsi polštářek. Nevypadá to sice bůhvíjak umně zhotovené, ale i toto je luxus, který se v Pustinách nachází jen vzácně. "A jmenuji se Delainy, pověděla bych ti o sobě víc a taky by mě zajímalo, kdo jsi zač, ale sotva bych udržela pozornost. Ale až se probudím, tak ráda s tebou ztratím pár slov. Pokud ale spěcháš, klidně ráno pokračuj ve svých cestách," pronese rychle a položí lampu k tvému lůžku, načež si lehne na bok, k tobě zády a zřejmě se pokouší vrátit k činnosti, ze které jsi ji vyrušil, přičemž ruku položí blízko ke svému meči. "Zhasni pak lampu, až ji nebudeš potřebovat."

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. července 2010 01:09

Aymir, Koris Derak Promluvy a průpovídky Na Aymirina slova o výhrůžkách se na ni pobaveně podívá a škodolibě se usměje. "Výhrůžky, vida, s tím dítětem bude ještě zábava...," pronese polohlasem a nejspíše čeká, co dalšího se doví. Nejspíše by rád ještě pokračoval v popichování, ale zmínka o zadání úkolu je povzbudí. "Ten úkol nebude 'váš'. Naštěstí vím o dvou problémech, které si přímo říkají o vyřešení, a věřím, že je to to nejhpříjemnější, co dlouhou dobu zaslechnete. Ale k tomu se vrátím později, protože pokud už vás bolí nožičky od tohohle dlouhého stání, odvedu vás do Karond Karu, tam si dále probereme detaily," rychle vysype ze sebe, jakoby jej odklon od jeho spektra urážek uvrhl do světa plného nudy a chtěl mít tuto šedivou pasáž dávno za sebou. Pomalu se otáčí směrem ke Karondu, i když se dá vycítit, že by nejraději zaslechl pár dalších slov, kterých by se s nepředstíranou radostí chytil.

Koris Derak - 09. srpna 2010 12:06

Promluvy a průpovídky Se založenýma rukama pozoruji debatu šlechticů. Plášť kryje moji tvář dost na to, aby skryl úsměv. Nejsem zvyklí hádat se s šlechtici. Většina stejně neposlouchá, co říkám a vybírá si co potřebuje s mého proslovu. Tahle debata je zbytečná. On je teď náš zaměstnavatel a tak nemá cenu srážet jeho pýchu. Zvláště pak, když ty prašivé bestie rozložili mou kuši na součástky. Teď zbývá jen jediná věc a to tvářit se, že zaujatě naslouchám. Mlčky se vydám za mluvkou, dávám si pozor, abych zůstal ve vzdálenosti, která předpisuje etiketa pro prosté vojáky. Stáhnu si kápi trochu z hlavy, aby stále kryla mou tvář, ale umožnila mi lepší rozhled. Zajímá mne hlavně jestli je tu šlechtic skutečně sám. V duchu rozebírám slova o dvou úkolech.

Longin - 11. srpna 2010 16:18

Noc Překvapeně zírám na obyvatelku stanu a sotvaže vykoktám svoje jméno. Docela by mě zajímalo, co je vlastně zač a dál jí záda propaluju pohledem, i když to vypadá, že už zase spí. Po několika dlouhých minutách si taktéž lehnu a opatrně zhasnu lampu, i bez jeho poznámek asi fakt neusnu. No, to jsem si alespoň myslel... za pár minut jsem celkem hluboce spal. Pokud se v noci nic nestane, ráno mě probudí jeho uštěpačná poznámka, ale ani se nehnu a jen otevřu oči, abych zjistil, jak je na tom obyvatelka stanu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 13. srpna 2010 04:45

Longin Dáma, která rozhodně není v nouzi Probudil ses jak jsi čekal, ale místo vedle tebe zeje prázdnotou, na její přítomnost akorát odkazuje její úhledně složený oděv, ve kterém jsi ji měl tu čest poprvé vidět. Proto tě ani nepřekvapí, že rovněž nevidíš její meč, jehož absenci vysvětluje praskání dřeva před stanem a podivná nasládlá exotická vůně linoucí od východu ze stanu, ve které poznáváš opékané maso, i když nejsi schopen přesně určit jaké. Skrze stěnu stanu rozpoznáš obrysy tvé hostitelky, která si zřejmě přivstala a nyní si pohrává se snídaní a potichu si u práce brouká. Nevšimla si zatím, že jsi už vzhůru, a tak si vyslechneš i její krátké povídání s budoucím jídlem. "Kde ty ses tu ale vzal. No nevadí, jen tě musím pořádně propéct, abys pak nebyl skoro poznat a pro jistotu tě ještě trošku dochutit. Je fajn, že tě nikdo nebude hledat, jo to je fajn," řekne tiše oné pochutině a naváže na přerušenou písničku.

Tzeentch, Měnitel Cest - 13. srpna 2010 04:59

Kaar'Staag, Nakhir Sakra dlouhé čekání U studánky je až nudné ticho, žel pro Khornova vyvoleného nepřítomnost živého tvora znamená, že své nepřátele může roztínat jen v duchu, což nedokáže ani zdaleka vynahradit živého nepřítele. Za chvilku se ale zdá, že se bohové nad ním slitovali, z křoví vystoupí válečních chaosu ve zbroji připomínající původem elfskou, jehož hlavu nahradit kus krystalu jehož barva je proměnlivá jak místní počasí. U pasu se mu houpe i palcát, ale dá se pochybovat, že takto nadaný válečník bude cítit potřebu bojovat lidskou zbraní. Téměř okamžitě Nakhir a Kaar'Staag pocítí dotek jeho myšlenek a zároveň se ocitnou pod tlakem slov, která by jako vycházela z celého okolí, nejen z válečníkovy náhražky hlavy. "Čekal jsem čaroděje a nacházím únosce...", vyštěknou po vás hlasy plné zloby, ale ještě více překvapení. Pak ale hlas okamžitě utne a proměna barev v krystalu je rázem dvakrát tak rychlá a na zbroji mu zažhne zřetelně runa boha magie, Tzeentche. "Navrať toho...jenž ti nepatří a já ti umožním nadále sloužit tvému bohu!," rozkáže ze všech stran sluch drtícím řevem a natáhne k tobě ležérně ruku schovanou v kovové rukavici, přičemž konečky prstů začnou matně fialovět a Kaar Staag ihned pocítí, jak jeho amulet sbírá sílu. I Nakhir díky svým vlohům cítí ten masiv energie hromadícím se v nově příchozím.

Longin - 15. srpna 2010 10:36

Snídaně Když zjistím, že žena už ve stanu není, a zaslechnu zvuky zvenčí, lehce pozvednu obočí. Já myslel, že hlídáš...? No to taky jo, však poslouchej, co ta kočka povídá, nemyslíš, že je to zajímavé...? Na chvíli se skutečně zaposlouchám, už mi ani nepřijde divné, že si povídám sám se sebou, zřejmě to tu na mě má mnohem horší vliv, než jsem si myslel. Jen nasucho polknu, mám takovej nepříjemnej pocit, že přesně nějak takhle by mluvila, kdyby tam porcovala mě. No to si piš... ale moc by si na nás nepochutnala. Nechápu, že se tomu může smát - mě je zle už jenom z toho, že uvažuju, co to vlastně může v týhle pustině péct. Ale no ták... vzmuž se trochu... Ušklíbnu se, no jemu se to mluví, když nemůžu dokázat, že on by se dobrovolně ani nehnul. Po chvíli mi ale stejně nezbyde nic jiného, než vykouknout ze stanu. Snažím se tvářit neutrálně. Dobré ráno, paní. No pokud je tohle paní, tak to máme teda extra smůlu. Nafackoval bych si, ale to bych asi vypadal skutečně hodně divně. Pomalu vylezu před stan a pokusím se nenápadně obhlédnout, co to vlastně peče - jen pro vlastní klid.

Tzeentch, Měnitel Cest - 16. srpna 2010 05:50

Longin Pochoutky z místních lesů Když pohlédneš na svou hostitelku, nemůžeš se zbavit dojmu že jde jen o nějakou zatoulanou dobrodružku, co si pořádně neuvědomuje, kde vlastně je. Světlé vlasy už nemá rozcuchané, ale pečlivě učesané odrážející těch pár paprsků, které to odpudivé nebe propustí. Na sobě má jakousi variantu kožené zbroje, obohacenou mnoha prvky, které spíše působí dekorativně než že by měly jakýkoliv význam. Od passu dolů jí k zemi splývá hrubá sukně bez jakéhokoliv rozparku, rovněž z estetického hlediska pěkné dílo. Meč má stále připravený po boku, nevypadá to na žádnou lidskou práci a je to nejpodobnější elfím mečům, které rozhodně nejsou běžně k dostání. Zrovna klacíkem prohrabuje uhlíky a snaží se je přemluvit k ještě jednomu přívalu tepla, aby mohla dokončit svou dnešní snídani, ačkoliv si její dílo nemůžeš zatím řádně prohlédnout. Jak jsi ji oslovil, tak trhla hlavou směrem k tobě a vykouzlila na tváři milý úsměv a hned ti odpoví : "I tobě, doufám, že se ti dobře spalo. A nemusíš mě oslovovat 'paní', říkej mi Delainy. A když jsme u těch jmen, jak mám říkat já tobě? Přecejen bude určitě něco lepšího než tě oslovat 'cizinče' nebo 'poutníku'." Jak posloucháš její slova, tak si zároveň prohlížíš i onu krmi. S pořádnou dávkou fantazie ti to připomíná slimáka, kterému záhadným způsobem na zádech vyrašily krovky. A není to vůbec žádný drobeček, kdybys byl krysou, určitě by ses mu vyhnul. Rozhodně to ale nevypadá na pochoutku, kterou bys kdy vyhledával a těžko uvěřit, že by se toto dalo vůbec jíst. Ona i ta tmavozelená barva tvora nepůsobí dvakrát vábně, rozhodně daleko lépe voní jak vypadá.

Aymir - 16. srpna 2010 13:49

úkol... o kterém zatím nevím v podstatě nic Když se urozený zmíní o dvou úkolech, nepatrně si pro sebe pokývám hlavou. Je moudré, že se cesta mě a mého nevyžádaného společníka rozdělí. Však už taky bylo načase - kdo má takhle dlouho trávit čas s buranem, který se mě jednak pokusil zabít - a druhak mě vlastně zatáhl do celé téhle šlamastyky... a nakonec i zpátky domů, kde se prakticky opravdu nesmím objevit. Jestli se o tom dozví někdo z opozičních rodin, či jiných nepřátel... Já, já, já a zase já. Všechny mé myšlenky se soustředí jen na mou osobu, na nebezpečí, které hrozí MĚ, na MOU křivdu, a také MOU nejistou budoucnost. Jako obvykle - s tím rozdílem, že ještě před pár dny byla má budoucnost křišťálově čistá a nesmírně slibná. Je mi nakonec jedno, kdo za to může - viním z toho nejbližšího možného viníka. Stína. Vlastně mám viníky dva - nicméně bratr už někde pravděpodobně zdechnul. Přistihnu se, že se na mé tváři při této představě rozlil něžný a spokojený úsměv. Ať už se tady se mnou děje a stane cokoli - já jsem ten, kdo je naživu. Z nás dvou jsem já dokázala přeci jen o něco více. Vidíš to, vidíš, Nakhire. Byl jsi slaboch a budižkničemu. Vždycky jsem to tvrdila. Celá naše rodina. Představuji si v duchu automaticky to nejhorší, co si dokážu vymyslet, že bratra mohlo potkat. V momentální situaci mi to zvedá náladu a přivádí mě to na veselejší myšlenky.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. srpna 2010 02:14

Aymir Koris Derak Potajnu v Karond Karu Elf vás svižnou chůzí přivádí k impozantní bráně Karond Karu, lemovanou mnoha ornamenty připomínající slávu elfího lidu a hlavně jeho oddanost Khainovi. Ale vypadá to, že váš nový zaměstnavatel nechce ztrácet čas kocháním se nad místní architekturou, dokonce jak vstoupí na dohled stráží tak vás pobídne do svižnějšího kroku a sám přidá. Jakkoli se daly očekávat problémy se strážemi, nyní vás spíše překvapují netečností. Dokonce se až krčí před nově příchozím, než zvídavé oči jednoho z nich dopadnou na Aymir a pořádně si ji prohlédnou. Netečnost vystřídá náhlé procitnutí a zlehka šťouchne do svého kolegy na pravé straně brány a zlehka na Aymir ukáže. "To je teda úlovek, myslel jsem, že lhali o tom že žije a že ji chytili. Ale zdá se, že její tuhý kořínek ji před čarodějkami neuchrání," sdělí docela nahlas a svou zmínku o trpkém konci doprovází škodolibým pošklebkem ve kterém lze cítit i krapet závisti. Váš zaměstnavatel je až nepřirozeně klidný a zdá se, že mu nepřijde vhodné takové řeči jakkoli komentovat. Stína si nevšímají, soudě dle výrazů a občasných útržků co se dostanou k vašim uším jej považují za otroka, ale rozhodně ne za truhlu pokladů jako Aymir. Po několika minutách chůze jste už komentářů ušetřeni, přicházíte k honosnému domu, jehož majitel by chtěl zajisté vzdorovat v marnivosti palácům šlechtických rodů, ale zřejmě z pudu sebezáchovy si to na poslední chvíli rozmyslel. Elf cítí ještě poslední potřebu se ujistit, zda jdete za ním a po ujištění odemkne vchodové dveře a téměř ihned vás vhání dovnitř. Jak se poprvé rozhlédnete aniž by vás někdo někam hnal tak musíte usoudit, že majitelův pud sebezáchovy se týkal akorát zevnějšku, jakékoliv volné místo na zdi slouží jako výstava trofejí z dobrodružných let ze všech představitelných krajů. Kromě trofejí je to zářný příklad šikovnosti temných elfů, dům je notně útulný, ač taková Aymir už zažila lepší. Dvě desítky vteřin po vašem příchodu uslyšíte rychlé šoupání nohou a do vstupní haly za vámi přikvačí malá podsaditá bytost, jejíž tvář je znetvořena nejen únavou ale i tuctem jizev náhodně se klikatících po tváři. Nejspíše to býval hobit z Mootu, nyní už jen otrok v otrhaných hadrech, z jehož očí cítíte velký strach. Vypadá to, že chce něco říct a nejspíše vás obsloužit, když ho přeruší váš zaměstnavatel a prostým štěknutím "Zatop v krbu!" jej odežene zpět do dveří, ze kterých vyšel. "Velice rád bych vás pohostil, ale vidím vám na očích, že první místo patří vždy práci, až poté následuje zábava," řekne směrem k oběma a na tváři vykouzlí tentokráte mírně sadistický výraz. "Když vyjdete z mého domu a půjdete doprava, pak zaklepete na čtvrtý dům. Samozřejmě to není akce jen tak pro někoho, to chápete i vy...vašimi jmény bych se před nimi neoháněl, proto se děvče představíš jako 'Pátrač' a ty chlapče jako 'Ničitel'. Nikterak originální a nesedící, to nejspíše proto, že jsem je nevybíral já." Jak to dořekne, každému se zadívá do očí, jakoby se chtěl ujistit, že jste skutečně pochopili co myslel. Soudě dle změny ze šklebu na úsměv nabyl spokojenosti a rozhodne se pokračovat. "Ale to není jediný problém. Ta společnost je poněkud uzavřenější, bez poznávacího znamení se tam nedostanete...," řekne vám klidně a dokonce bez jediné průpovídky na vaši adresu. Zjevně neřekl vše, co měl na srdci, do řeči mu skočí onen hobití slouha, jež právě opětovně vykoukl zpoza dveří a vysokým hláskem zapiští na pána : "Hotovo!" Elf rozrušením zjevně ztratil další text a místo toho se vás pobaveně zeptá: "Hrajete si rádi s ohněm?"

Aymir - 23. srpna 2010 09:13

Tak "potajnu" vypadá rozhodně jinak... Když zjistím, že nás prostě jen tak vede do Karu, solidně ve mně hrkne. No to snad ne, vždyť mě hned všichni.... To je teda úlovek, myslel jsem, že lhali o tom že žije a že ji chytili. Ale zdá se, že její tuhý kořínek ji před čarodějkami neuchrání ...poznají. Propálím záda našeho "óóó průvodce" pohledem. Nakonec to celé mohla být past a on mě prostě odevzdá do konkláve, kde už se o mě postarají tak nějak po svém. Jenže.. kdyby to byla past... proč by se ten chaosák obtěžoval mě zajímat, krmit a posílat zpátky? Ne... něco takového mi nesedí. Jenže pokud o mě vědí strážní - a přiznejme si, že takovéhle informace se hodně rychle... a hodně draze... šíří, čarodějky půjdou za chvíli po krku nejen mi - ale taky jemu. Tak je to úplný idiot? Co je vůbec zač? Vypadá jako urozený, ale ještě nikdy jsem jej v Karu neviděla... respektive - ještě nepřilezl, aby žadonil o moji pozornost. Při pohledu na nějakou tu špínu od cesty si uvědomím, že už to s mou krásou bylo i lepší. Nicméně, ač jedna myšlenka střídá druhou - a málokteré z nich jsou příjemné, jdu s hlavou hrdě vztyčenou. Přecejenom nakonec umřu - s tím rozdílem, že jsem si doteď vytrpěla nejhorší den svého života s příslibem, že zítra mě čeká ještě jeden o dost lepší, co se kvality utrpení týče. Možná jsem neměla z Karu vůbec utíkat a ve chvíli, kdy jsem zjistila, jak na tom se svým postavením jsem, respektive, jaký mám problém, jsem se mla prostrě bezbolestně otrávit a... a nejlíp to ještě shodit na někoho jiného, který by to za mě schytal. Stejně ale vím, že bych to nakonec neudělala. Mám se příliš ráda na to, abych dokázala něco takového. A má vůle žít je natolik vysoká, že bych uzavřela pakt s kýmkoli. No a taky jsem uzavřela, až na to, že nic nejde podle plánu... tedy ne, že bych nějaká extra plán měla, ale... Z myšlenek se proberu až u urozeného doma. Poslouchám, co nám vysvětluje. Není těžké si to zapamatovat, jeho popis je stručný a krátký. Hrajete si rádi s ohněm? Ucouvnu. Tak to počkat. Vzpomenu si na pár jiných vět, které ohledně mojí mise padly. Nepůjdeš tam sama za sebe. Například. No tak tohle ne. Na druhou stranu - jak jinak si zajistí, že mě nikdo nepozná? Jak jinak, než že mi znetvoří obličej? V duchu si připravuji jakékoli útočné kouzlo, které je rychlé, ale účinné. (doombolt, pravděpodobně - doufám, že jsem ten název nezkonila, nechce se mi hledat armybook, je někde zahrabaný pod vrstvou... nánosu neorganizovaného chaosu v mém pokoji) Klid, Aymir, klid. Tohle zvládneš a pak stačí jenom jedna koupel v kotli a budeš zase jako nová... Podvol se mu a třeba to i přežiješ... No jistě, jenže to bych k tomu kotli musela mít přístup! Ani za normálních okolností to není jen tak, natož teď, když jsem prakticky... Třeba ti jenom někam vypálí cejch a bude klid. JÁ NEBUDU NA SVÉ KŮŽI NOSIT ŽÁDNÁ ZNAMENÍ! JE TO ODPORNÉ! Navíc... pořád jsme u toho, že by mi mohl popálit můj krásný obličej. Třeba se bude chtít pobavit a chce vás přizvat k umučení hobita... no a nebo Stína. No to určitě.... ty tomu věříš? Popravdě? ... Ne. Promiň. Ono... pro svůj život bych udělala mnoho věcí - ale "znetvoři se" mezi ně rozhodně nepatří.

Koris Derak - 24. srpna 2010 20:24

Cesta do Karu Znovu stanu pod hradbami Karu a znovu se divím, jak v něm můžou měšťáci vydržet. Velmi pozorně si prohlédnu rozmístění stráží a trofeje nabodané na kůly kolem brány. Zvědavě jdu za svým novým zaměstnavatelem a k mému překvapení stráž absolutně nejeví zájem o nás. Očividně se našeho hostitele bojí. Konečně jeden ze strážných všimne, kdo jde za šlechticem. Tak a teď máš problém čarodějko. podvědomě vím, že ti dva muži budou pravděpodobně mrtví dřív, než tuhle zprávu někomu předají. Jen vrtím hlavou nad přístupem měšťáků ke ochraně svého sídla. Domov mého klanu je přísně střežen. Pravdou je, že můj lid nepotřebuje velké hradby osazené obléhacími stroji, aby uchránil své příbytky. na druhou stranu, musí se každý kdo vstupuje do tábora představit. To, co tu předvádí strážní je nemyslitelné. Vejdeme do karu a mě udeří do nosu pach města. Nesnáším ho. Už mockrát jsem byl ve velkých městech. Každé páchne jinak, ale všechny spojuje pach moc obyvatel na malé ploše. Dojdeme k jednomu z domů. Pobaveně si prohlédnu zdobení domu. Na, co tam mají ty věcičky? To je usnadňuje cestu nočním poutníkům. podivuji se, protože na většině těch ozdob se dá dobře držet a skvěle se po nich leze. Vstoupím do domu. Ledovým pohledem sjedu půlčíka. Co tu vlastně dělám? Nikde nejsou žádné stráže. Na čarodějku je vypsána odměna a za hlavu zrádce a kolaboranta zaplatí můj klan. Za živou čarodějku by zřejmě bylo víc, ale je to příliš nebezpečné. pod pláštěm tasím dýku natřenou ochromujícím jedem. Kain není na mé straně, zrovna tento okamžik si vybrala čarodějka, Vrazí do mne a bohužel mám dýku namířenou ostřím dolů, takže se málem škrábnu sám. Čepel dýky se sveze po mé šupinové zbroji. Velmi rychle přeberu vše, co náš zaměstnavatel říkal. Že by se by se čarodějka bála o svou tvářičku? "Ani ne, s ohněm si moc nehraju, tundra prý špatně hoří."odpovím pobaveně a dýku schovám zpátky do pouzdra. Popáleni se nebojím, někteří mí druhové se před bojem rituálně hyzdí, prý to přináší požehnání bohů.

Tzeentch, Měnitel Cest - 27. srpna 2010 18:57

Úkryt ve vosím hnízdě Aymir Koris Derak Elf pobaveně sleduje ucouvnutí čarodějky, ale ihned stočí pohled na pohyby pod Korisovým pláštěm, které jsou jemné a sotva postřehnutelné, seč pro elfa není problém je zachytit a dovtípit se. Stínovu poznámku přejde, jako by ani nic neřekl. "Vidím, že na svůj úkol jsi jak stvořený," řekne tiše a zdůrazní poslední slovo. "A dávej pozor, aby sis neublížil," dodá posměšně, i když to zní i rozmrzele. Pokyne půlčíkovi, aby zalezl dovnitř a hned se otočí zpět na vás. "Následujte ho dovnitř, ať se už více nezdržujeme," pokyne vám a pravou rukou sjede ke své zbrani s pohledem zaměřeným na stína. "A nemusíte se bát...vaše tvářičky vám zůstanou."

Koris Derak - 30. srpna 2010 13:48

Úkryt Zdá se, že si můj noví hostitel všiml dýky. Otázkou je, jestli si myslí, že jsem ji použít na něj a nebo na čarodějku. V druhém případě by to mohl být jen detail. V opačném případě by to mohlo být dost nebezpečné. s úsměvem opětuji ledový pohled šlechtice. A dávej pozor, aby sis neublížil.po těchto slovech se mi v očích oběví na necelí úder srdce vražda, ale rychle se ovládnu.Jen velmi málo bytostí mi řeklo podobnou větu a dožilo se dalšího rána. Teď není ovšem mým cílem vyvolat bitku s připraveným šlechticem. Vím moc dobře, že všichni šlechtici nosí minimálně kroužkovou zbroj. Jsem si více, jak jist, že přede mnou stojí vynikající šermíř. Všichni šlechtici se jimi dříve nebo později stanou. Založím ruce na hrudi dlaněmi ven, aby bylo vidět, že v nich nic nedržím. "Jak myslíš pane." Nějakej nervózní. Když vezmu v potaz, jak velký měl, řeči že jsme neschopní, tak se chová dosti obezřetně. vcházím za hobitem do další místnosti. Jakmile udělám první krok ke dveřím, tak založím ruce na jílcích šavlí. Naslouchám zvukům za sebou, jestli neuslyším známí zvuk kovu otírájícího se o kůži. Tento vydávají meče, když je někdo vytahuje s pochvy. Jsem připravený tasit otočit se a bránit svůj život. Doufám, že se mne nerozhodně uškvařit čarodějka. S tou bych bojoval jen těžko. Zastavím se uprostřed místnosti a ať už je v ní cokoliv, tak se zvědavě rozhlížím kolem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 05. září 2010 22:31

Orzad Myjerd Těžko něco rovného Pustina. Kilometry plné skal, kamení, odporného vzduchu. Nic pro člověka, což znamená skvělé místo pro mnohé stvůry všeho druhu, nechvalně proslulé dračí ogry či ony hojně rozšířené trolly. Malé kamínky tě bodají do nohou a nad tebou prolétávají temné mraky, které udržují konstatní přítmí v této oblasti. Semtam se prožene nějaký blesk, ale ani nezaduní - asi podivný úkaz, který by ses ostýchal nazvat přírodním. Obyčejní lidé by se zde ostýchali vůbec vkročit a mnozí ani v takováto místa nevěří. Ne však ty, pro tebe je to ideální místo pro to prokázat svou cenu svému národu, ukázat, že jsi pravý trpaslík. Dosud ale krajina nedostála svému vzhledu či názvu. Těch několik mutantů, kteří se ti vecpali do cesty nebyli ničím, než jen odpadem. Rozhodně nic pro tebe, na potvoru ani jeden maličký troll, jakoby se ti všichni vyhýbali. Tvé cesty tě vedou poblíž moře špičatých skal vyčuhujících z kamenité zeminy. Ty nejmenší tvoří pouhé bodce, na které kdybys našlápnul, tak si zajisté mnohé prožiješ. Ovšem stejného vzhledu jsou i místní skály, které se tyčí k mrakům jako vzdor nebesům, velké jehly snažící se probodnout samotné bohy. Při procházení kolem jedné takové zaslechneš z jejího nitra dunivý zvuk, rozhodně ne nepodobný mocné erupci. Následně se začne ozývat rytmické dunění, které jakoby se přibližovalo poblíž tebe. Náhle se z míst, kde bys rozhodně nečekal žádný otvor, objevila silueta velkého povozu doprovázeného jakousi malou postavou. Až tě překvapí její vzhled - téměř jak trpaslík, až na pár nevzhledných klů trčících z tlamy. Oděný je pouze v jakousi pracovní zástěru a s rukou nad očima se rozhlíží v dáli, mimo místa, kde se nacházíš ty. V druhé svírá kladivo s vytepanými znesvěcenými runami.

Orzad Myjerd - 05. září 2010 23:01

Pustiny Už je to nějaký čas, co se potuluju po pustinách a hledám potvory, které by stálo za to zabít. Doteď jsem ovšem neměl moc štěstí a narazil jsem jen na pár mutantů, jejichž život jsem ukončil několika málo dobře mířenými ranami. Zrovna když procházím krajinou špičatých skal všech velikostí - od malých bodců, po ty skutečně obrovské, které se téměř dotýkají nebe. Jakmile procházím okolo jednoho obrovitého špičatého skaliska, tak uslyším velice hlasitý dunivý zvuk. Hmmm!!! Potvory jsou blízko!!! Cítím to v kostech!!, proletí mi hlavou a ihned si do ruky vezmu svou sekeru. Na tváři se mi objeví výraz, který je plný šílenství a touhy po krvi. Hned na to se začne ozývat rytmický zvuk, který se ke mě začne přibližovat. To zapříčiní, že se pousměju a odplivnu si. Praštím se pěstí do hrudníku a přidušeně zavrčím. Z míst, odkud jsem čekal holou skálu se ovšem vynořil obrovský vůz, který se pohyboval svépomocí a kterého doprovázel trpaslík. To bych tedy řekl na první pohled. Druhý pohled mi však prozradil, že trpaslík již není trpaslíkem, že je to mutant, který zaprodal duši chaosu. Ihned se ve mě vzedme vlna hněvu a já stisknu topor své sekery takovou silou, až mi zapraskalo v kloubech. Skrčím se a vyčkám, až ten zrádcovskej šmejd přijde blíž. Jakmile se tak stane, tak se napřímím a zvolám: "Připrav se na smrt špíno!!!" Ještě nedořeknu ani poslední slova a už na něj vybíhám. Jakmile se dostanu na dosah své zbraně tak do něj začnu bušit jak jen to půjde.

Tzeentch, Měnitel Cest - 05. září 2010 23:14

Orzad Myjerd Setkání po staletích Trpaslíkovi se po tvém zvolání zaplní oči opovržením. Na obranu máchne svým kladivem, čímž se mu podařo odvrátit jinak fatální dopad tvé sekery. Začne cosi prskat ve své jazyce, rozumíš akorát přívalu kleteb následovaných máchnutí jeho kladiva, které naštěstí bylo vedeno spíše vztekem než zručností. Rána dopadla do země a do vzduchu vytrysklo mračno malých kamínků, což s tebou nijak nezamávalo. Vozík se bez vedení trpaslíka líně vleče dál, mohutná kovová kola si to razí nehostinnou krajinou.

Orzad Myjerd - 05. září 2010 23:40

Řezničina Můj první úder sekerou byl odražen jeho kladivem, které je poseto zlými runami. Můj sok na nic nečekal a rozmáchl se ke svému úderu. Bohudík byl stejně levý jako hnusný a minul. Kladivo dopadlo na zem, odkud vytryskla sprška kamínků. To mě však nerozhodilo a já se připravil k dalšímu úderu. Sekera opsala oblouk a zakousla se mu do holeně, která pod silou mého úderu nevydržela a zlomila se. Sekeru jsem trhnutíím vyprostil ze sokovy nohy a vší silou jsem mu jí zabořil do břicha. "Vyřiď těm chaosáckým šmejdům, že si pro ně přijdu!!!", zavrčel jsem v Khazalinu a za pomocí své nohy do sundám ze své sekery. Odplivnu si a sekeru si otřu do jeho zástěry. Hromádce masa, která ještě před chvílí bývala mým sokem jsem věnoval ještě jeden opovržlivý pohled a pak jsem pohled upřel na vůz, který si to jel pomaličku dál a dál. Kvalitní práce... Ale ten materiál je hrozný!!! Překvapuje mě, že se k tomu nějaký trpaslík zaprodal... Hmm... Už dostal co si zasloužil!!, řeknu si a mou pozornost přitáhnou masivní dveře, které na vozu kryjí nákladový prostor, a ve kterých je klíčová dírka. "Klíčová dírka... Hmm... Kde asi ten klíč najdu??", řeknu s notnou dávkou sarkasmu a s ošklivým úšklebkem se podívám na mrtvolu. Skloním se k ní a rychle jí prohledám. Pokud ten klíč najdu, tak jej uschovám do kapsy, vezmu do ruky kladivo a vyrazím na průzkum vozu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. září 2010 00:00

Orzad Myjerd Tajemství vozíku Není ani překvapením, že klíč nalézáš v jedné z kapes na zástěře. Přibližuješ se k vozu, který spíše než ony imperiální technologické výstřelky připomíná trpaličí práci skříženou s uměním démoních kovářů. Pokroucené ornamenty a ohavné tlamy opičích tváří zdobí vnějšek vozu, který se pozvolna sune dál, až se zdá, že mu jedna cesta musí trvat i deset dní. Klíčem hbitě odemykáš dveře, které nekladou žádný odpor a navzdory své váze se pokorně otevřou. Uvnitř spatříš onen tajemný náklad - několik mečů a štítů, vše poctivě ukované a zpracované k libosti zdejších chaotických obyvatel. Avšak nejen to bylo součástí dodávky - nalézáš i v kůži oblalený meč. Kůže je nepochybně elfí, nemáš sebemenší pochyby o jejím původu. Sám meč je přepychově zdobený, posázený fialovými a modrými drahokamy a sám přímo sálá energií. Působí dojmem zbraně, kterou by si kdysi od trpaslíků objednali lidští či elfí vládci, až na to, že tato zbraň nese i označení chaosího boha Tzeentche. Když už máš pocit, že jsi vše potřebné viděl, tak postřehneš, jak se cosi zablýskne pod hromadou dek. To, co se pod nimi skrývá upoutá i tvé trpasličí smysly - temná zbroj protkaná zlatými a růžovými linkami, nesoucí tajemné runy a na první pohled neskutečně tenká. Je zdobena mnoha vlisy a i ty musíš uznat, že jde o krásné dílo, na které by byl hrdý leckterý kovář. Nicméně je na ní něco notně podivného, zdá se totiž, že bylo určeno pro ženu. Pod zbrojí je zároveň schovaný i cár papíru, mírně natrhnutý ale přesto z velké části čitelný. "...a ať tě nenapadne mu říct, že dodáváme i pro jiné. Platí v elfích otrocích a to si přece nenecháme ujít. Víš, jak se jejich kůže jinak blbě shání, že?"

Longin - 06. září 2010 11:13

No fuj! Když se mi konečně podařilo trochu blíže identifikovat, co to tu vlastně rožní, málem jsem se rovnou pozvracel. Sice nejsem žádná padavka, ale tohle bylo i na mě trochu moc. Prosimtě... kdo ví, co vařej v těch hostincích a ty se tu budeš ušklíbat nad něčím, co tak hezky vonííí...? Sem skutečně velmi nadšen, že se on dobře baví, vždyť to je přeci mým životním posláním... bavit nepříjemný hlásek v mojí hlavě a nechávat se od něj neustále urážet a kritizovat. Tak nebuď fajnovka... stejně oba moc dobře víme, že to nakonec sníš, tak co ty ofuky...?... ještě urazíš tu kočku a už si s ní fakt neužiješ... Začínám uvažovat o nějakém zajímavém způsobu sebevraždy. Po chvilce, kdy mi trvá, než si uvědomím, že se mě dívka na něco ptala, odtrhnu pohled od škvířícího se slimáka a s hrdinským pokusem o úsměv... Vypadáš, jako by tě bolely všechny zuby. ... jí odpovím. "Dobře... Delainy... já jsem Longin..." Lehce hlavou naznačím úklonu a pak se odvážím k otázce, která mi při pohledu na ni vrtá hlavou. Ignoruju při tom vše, co se mi snaží našeptávat on. "Nic mi do toho není... ale co děláš zrovna tady?... sama?" Obezřetně ji pozoruju.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. září 2010 11:52

Longin Konverzace u snídaně Jak jí řekneš své jméno, máš pocit, že jí oči zasvítily radostí. "Těší mne, Longine," řekne a párkrát klacíkem šťouchne do pečínky. "Už to bude, to nejchutnější, co zde najdeš a máš jistotu, že tě to neroztrhá," potichu pronese a otočí se zpět na tebe, trošku prudčeji, než bys čekal. Očividně jí tvá druhá otázka neunikla, a se vzpomínajícím výrazem ze sebe začne tahat : "Něco mi říká, že na místě bude kratší verze. Nikdo mě tu nehledá, což mi vyhovuje...navíc to nevýslovné potěšení z tak rozmanitého místa a tvorů." Těžko hledat nějaké náznaky ironie, máš pocit, že ona to vše myslí smrtelně vážně. "A sama? Tady jsem nikdy nenarazila na doprovod, spíše na soupeře. Narazils snad ty na někoho, kdo by ti ze začátku nešel po krku?," dodá a usměje se na tebe, jako kdyby si předem byla jistá, co odpovíš. Nemluvě o tom, že ti přijde absurdní, že takové děvče mohlo přežít střet s čímkoliv, co tu žije, pokud jsou tedy legendy pravdivé.

Orzad Myjerd - 06. září 2010 12:37

Záškodničina Klíč jsem opravdu nalezl v jedné z kapes v mutantově zástěře. Sebral jsem ho a s ním i mutantovo kladivo a vyrazil jsem za vozem. Ten jel docela pomalu, a tak mi nedělalo žádný problém ho dostihnout. Kladivo si dám na záda, kde ho upnu do popruhu, na kterém nosím svou sekyru. Klíč si připravím do pravé ruky, zatímco se sekyrou v levé ruce připravím k úderu. Klíč strčím do dírky a otočím s ním. Hned na to jednou rukou dveře otevřu. Bohudík nebo spíše bohužel na mne nic nevyskočilo. Trochu zklamaně si začnu prohlížet náklad. Nacházím spoustu štítů a kvalitních mečů. Také jsem narazil na zvláštní meč, z kterého už napohled sálala tajemná energie. Nebýt na něm znak toho chaosáckýho zasrance Tzeenche, tak ho vezmu, prodám a za ty prachy se ožeru až se poseru..., řeknu si v duchu a nad myšlenkou chlastu se pousměju. Také jsem mezi dekami nalezl skvostný kyrys, za který by se ani jeden trpasličí kovář nestyděl. Ba naopak, byl by na něj náležitě pyšný. I já uznale pokývu hlavou. Pod kyrysem jsem zahlédl papírek se vzkazem, který si přečtu a zavrčím. "Tohle si ani ty špičaté uši nezaslouží...", řeknu docela neochotně a znovu zavrčím. Tak dobře... Nejprve zničím tuhle výzbroj a pak se rozhodnu jestli zničím ty zmetky co to vykovali a nebo půjdu na pomoc ostrouchým hošanům..., řeknu si v duchu plán a začnu meč po meči, štít po štítu vynášet a házet je pod kola vozu. Jen co je kola přejedou, tak je znovu hodím dovnitř. Kyrys a ten speciální meč si nechám na konec. Nejprve vezmu meč a pokusím se ho zničit stejně jako ostatní, tedy hodím ho pod kola vozu. Pokud to nepomůže, tak jej položím stranou a sbalím jednu z dek, kterou si vezmu s sebou. Je mi docela líto něco takového ničit, ale je to pro dobrou věc..., řeknu si a chopím se své dýky, kterou do některé ze stěn naškrábu: Seru na vás, vy bastardi!! Orzad Myjerd Zachechtám se a chopím se kyrysu, kterého se pokusím zbavit jako ostatních zbraní. Pokud se něco nepovede, tak pomocí svých zbraní vyhloubím jámu, do které kyrys zahrabu, aby jej už nikdo nenalezl. (pokud ten magický meč také nešel zničit, tak ho vezmu také mimo cestu a zabiju jej pomocí mutantova kladiva do země) Tak jo... Elfí uši si budou muset počkat, protože nejdříve musím vykonat spravedlnost na těch zrádcích, co kovají tyhle zbraně!!, řeknu si a vyrazím zpátky k místu, kde jsem zabil toho trpaslíka. Jakmile se tam dostanu, tak se nakouknu do nitra hory, odkud vyrazil ten vůz. Pokud tam bude tma, tak si vezmu do ruky trpaslíkovo kladivo a sundám hlavici. Místo ní na topor navážu proužky deky, kterou jsem vzal z vozu, a kterou jsem se chtěl v noci zahřát. Jakmile je má improvizovaná pochodeň hotová, tak jí pomocí křesadla zapálím a vydám se do nitra hory.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. září 2010 13:58

Orzad Myjerd Destrukce Jeden po druhém, drahocenné meče se lámou či ohýbají pod koly vozu a následují je štíty, z kterých deformace dělá jen dekoraci či vhodný šrot na barikády. Pak se tvé choutky obrátily na onen zdobený meč, nejspíše zamýšlený majetek kohosi notně vlivného, nyní v tvých očích výsměch poctivému kovářství ležící pod kolem líně se vlekoucího vozu. Jak kolos počine plnou vahou na meči, ohluší tě prasknutí následované mračnem kovových střepů za nimiž se táhne fialová čára jakési uvolněné energie. Tři se ti zaseknou do levé nohy a dva najdou útočiště v tvé levé ruce. Ostatní se zabodaly porůznu do okolí, mnoho jich poselo samotný vůz a zakously se do jeho hrubého plátování. Nejvíce ovšem utrpělo kolo, kterému nyní chybí notná část a tak se pohyb vozu ještě zpomalil, nemluvě o jeho nyní kodrcavém pohybu. Jak se pokusíš uchopit kyrys a poslat jej do stejných míst kam jsi poslal meč, překvapí tě uvědomělost toho kusu zbroje. Jakoby vycítil, co se chystáš udělat, změní se růžové a zlaté linky v pramínky proudící lávy. Celá zbroj začne vyzařovat natolik intenzivní žár, že tě donutí o kus ustoupit. Jak se ocitneš v bezpečné vzdálenosti, ucítíš, že teplo ustoupilo, jen aby se znova probudilo k životu tvým přiblížením. Nevěda co s takovým kusem prokleté zbroje, ale pomocí jednoho ze zakřivených mečů není problém zbroj shodit z vozu a zahrabat ji, ač se cítíš notně vyuzený. Ta nyní spočívá pod hromadou kamení, avšak její žár o ní stále dává vědět. Vcházíš do míst, odkud vyjel vůz. V temnotě mírně osvícené tvou pochodní spatříš velká kovaná vrata lehounce otevřená. Na každém z vrat je nakreslená odporná démonická tlama, ve které se nachází klepadlo. Když nahlédneš škvírou dovnitř vidíš kus řetězu z černého kovu, který zřejmě náleží k otevíracímu mechanismu dveří.

Aymir - 06. září 2010 22:26

Budeme si teda hrát s ohněm? Jako jakýsi protiklad k mému náhlému zděšení zůstane náš... "hostitel" naprosto klidný. ...A dávej pozor, aby sis neublížil Teprve teď si všimnu dýky pod Stínovým pláštěm. Byla jsem až doteď příliš zaměstnaná obavami o sebe samu, že jsem naprosto vypustila nebezpečí, které by mi mohlo hrozit od mého... "společníka." Společník... hostitel... je hezké, že si to takhle umíš hezky nazvat. Koho se snažíš přesvědčit? Jsou to buran a jakýsi druh zaměstnavatele - oba nebezpeční víc, než bych si mohla přát. A nemusíte se bát...vaše tvářičky vám zůstanou. Nechám zárodek kouzla v ruce zhasnout. Teď to nakonec nemá smysl. Čeho bych tím dosáhla? Možná že... Jen tak mimochodem pohledem vyhledám Stína. Jen se na něj chvíli dívám, jako bych jej odhadovala, ale nakonec pokrčím rameny a s mírným sebezapřením následuji "hostitele". Jakže to bylo s tou změnou boha? Neměla jsi ještě před nedávnem - před pár hodinami njaký DOBRÝ PLÁN?... Jistě - jenže můj plán tak trochu chcípl společně s mým bratrem a nauglirem.... z čehož mě samozřejmě více mrzí nauglir. Ale to je docela logické. Navíc bratr nemusí být mrtvý... Ne, že by mě to zrovna teď mělo co rozptylovat... ale ty rodinné vztahy... Myšlenky se mi rozbíhají všemi směry. Celý rod už musí vědět, že jsem zpátky ve městě - informátory jsme měli vždy dobré. Co udělají? Jsem ostuda? Nebo pořád malá neškodná sestřička? ...Co po mě ten elf přesně chce? A budu znát někoho z onoho tajného spolku? Kolik druchii tady dokáže potjanu provozovat zakázanou víru?

Orzad Myjerd - 06. září 2010 23:34

Průzkum podzemí Když jsem ničil meč, tak se stalo něco nečekaného. Meč praskne a nakonec se s ohlušující ranou rozletí na všechny strany. Tři z těch střepů mě zasáhly do levé nohy a dva do levé ruky. Zavrčím a ihned si střepiny začnu vytahovat. Tak tohle někdo šeredně odsere!!!, říkám si v duchu pokaždé, když ze sebe vylovím střepinu. Jakmile je mé tělo prosté všech střepin, tak si vytáhnu ještě jednu z dek ve voze, kterému teď chybí podstatná část kola, a rozřežu jí na proužky. Vzniklýma proužkama si ovážu ranky po střepinách. Přece mě nezabije meč bez toho aniž by ho držel důstojný soupeř!!!, řeknu si a vrhnu se na ničení kyrysu. Jen co jsem se ho však dotknul, tak z růžových linek začnou proudit pramínky žhavé lávy. Instinktivně jsem rukou ucukl a couvl jsem. "Zasraná magie!!", zakleju a všimnu si, že když ustoupím, tak láva proudit přestane. Na chvíli se zapřemýšlím a sáhnu po jednom z ohnutých mečů, pomocí kterého kyrys z vozu vyhodím. Jen co vylezu z vozu, tak za sebou zavřu dveře a zamknu. Klíč si samozřejmě ponechám, protože to příjemcům nechci nijak ulehčit. Dojdu ke zbroji a pomocí trpaslíkova kladiva jí přesunu mimo "cestu". Tedy do ní spíš praštím tak, aby se mimo tu "cestu" dostala. Jen co se tak stane, tak od zbroje odstoupím a začnu hloubit díru, do které pak tu zbroj svrhnu a zahrabu. Sice o sobě pořád dává vědět, ale to vůbec nevadí, protože pokud to tak půjde dál, tak se zataví a už jí nikdo nenajde. Spokojen se svou prací se navrátím k místu, kde jsem zabil toho zrádcovského zmutovaného trpaslíka. Když procházím kolem jeho mrtvoly, tak si znovu odplivnu a znechuceně zavrčím. Dál se však už mrtvole věnovat nemíním. Místo toho začnu prozkoumávat místo, odkud se vůz vynořil. Nalezl jsem dvoukřídlé dveře, na kterých jsou vyobrazené démonické hlavy. "Pche!!", dám hlasitě najevo své opovržení a s pomocí své improvizované pochodně začnu prozkoumávat nitro hory. Hned jak jsem vešel za dveře, tak mou pozornost upoutal černý řetěz, který nejspíše ovládá dveře. Usoudím, že to mě teď opravdu nezajímá, protože dveře již otevřené jsou, a tak vyrazím do nitra hory.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. září 2010 23:46

Orzad Myjerd Vzhůru dolů Pokoušíš se protáhnout onou škvírou, ale zdá se, že i na trpaslíka je poněkud úzká. Když dovnitř natáhneš pochodeň, vidíš, že řetěz patří k zadržovacímu mechanismu a jen jeho přerušení ti umožní se dostat dovnitř. Ne, že by to nešlo i nějakým násilným protažením, ale pravděpodobně by sis sedřel více kůže, než je i na trpaslíka zdrávo. Krom mechanismu vidíš akorát velkou chodbu pozvolna se svažující dolů, na stěnách vevnitř skály se nachází pár kovových přodělaných pochodní, momentálně již zhaslých a na zemi cosi, co vypadá jak malé kolejnice. Krom toho již tvé smysly akorát postřehnou zablesknutí vysoko na nebi a stále drncání odjíždějícího vozu.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 00:04

Vzhůru dolů Vrata jsou bohužel pootevřená moc málo a protáhnutí skrz ně, by mi způsobilo jen zbytečnou bolest a odřeniny. Proto si pořádně prohlédnu onen řetěz, který by mohl být mým klíčem dovnitř. Po chvilce prohlížení se rozhodnu, že rozseknutím toho řetězu nic zkazit. Ba naopak, mohu jen získat. Vysoko na nebi se něco zableskne a tak se po tom ohlédnu. Jediné co však jde vidět a slyšet je vůz, kterému chybí kus kola, a který se pomalu pohybuje dál a dál. Dej mi sílu Grungni!!!, vyzvu v duchu svého boha a prostrčím dovnitř ruku se sekerou. Pořádně se rozmáchnu k úderu a pak jen vší silou udeřím do toho zpropadeného černého řetězu, který mě snad pustí dovnitř. Pokud řetěz nepovolí, tak tento "složitý" proces ještě několikrát zopakuju.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 00:16

Orzad Myjerd U trpasličích bratrů Rána sice nebyla z nejlepších, ale rozhodně ti přálo štěstí, protože řetěz se rozlétl a tak povolil celý mechanismus. Vtahuješ se dovnitř a nyní si můžeš v celé kráse prohlédnout chodbu. Je dost velká na to, aby se skrze ni protáhly i ty nejšílenější výtvory kovářů chaosích trpaslíků, dokonce i dračí ogr by si to zde mohl rázovat a nemusel by se ani moc shýbat. Chodba postupně vniká do nitra hory a tvé kroky zarazí až pohled na menší dveře v boku této chodby, která jinak míří dál a dál, její konec nevidíš. Dveře se otevírají ven, dokonce je tam i kovové madlo, ač dveře samotné jsou akorát z bytelného dřeva. Z každé strany je do stěny zabit jeden kovový držák na pochodně. Krom nich už jen vnímáš hluk jakéhosi stroje zdola, připomínající inženýrské výmysly ve Zhufbaru.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 00:37

V nitru hory Rána, která byla vedena na onen černý řetěz mi sice z velké části sjela, ale i tak jsem se dočkal úspěchu a řetěz se rozletěl. Na mém obličeji se objeví úsměv a v duchu poděkuju velkému Grungnimu. Přejdu k jedné z pochodní v držáku a zapálím jí, přecejen to bude lepší než ta má improvizovaná. Jakmile je pochodeň na držáku zapálená, tak tu svou starou zahodím. Se zhasínáním se nebudu vůbec zatěžovat. Místo toho se chopím nově zapálené pochodně a začnu sestupovat do nitra hory. Chodba je překvapivě prostorná a dokonce jsou na zemi položené i koleje. Ti zmetci!!, prokleju v duchu všechny zrádce a zrychlím svůj krok. Nějakou tu chvíli se ubírám chodbou pořád dál a dál, když v tom mi zrak spočine na dveřích zasazených v boku. Dveře jsou z bytelného dřeva a je tam i kovové madlo. V dálce jsem začal slyšet zvuk nějakého stroje, o kterém bych řekl, že pochází ze Zhufbaru. Nejdřív dveře a pak chodba..., řeknu si v duchu a opatrně otevřu ony dřevěné dveře s kovovým madlem. A jelikož nechci nic nechat náhodě, tak se připravím i k úderu. To pro případ, že by se na mě bohové usmáli a za dveřmi by se na mě vrhl nějaký obrovský mutant.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 00:44

Orzad Myjerd Tajemná dvířka Otevíráš dveře a se zklamáním zjišťuješ, že neskrývají žádného soupeře hodného trpaslíka jako ty, ale je to nějaké menší skladiště plné náhradních kolejnic a jiných kovových dílů. V několika komíncích jsou zde naskládána ozubená kola, o jednu stěnu se opírají tři kovové páky. Dokonce nacházíš i jedno kolo, totožné s koly vozu, jehož obsah jsi zdemoloval. Prohrábneš se trochu vším tím haraburdím a nenacházíš žádný další průchod, zřejmě toto skladiště nic víc již neskrývá. Vycházíš tedy ven a kráčíš dále onou velkou chodbou. Po minutce chůze se ocitáš v téměř stejné situaci, opět tě vítají postranní dvířka, identická s těmi předchozími. Tentokrát ale chodba nevede dále, ale je zakončena obřími ocelovými vraty, které se určitě spouštějí zevnitř. Již nenacházíš ani skulinu a dveře nedisponují ani klepadlem, je ti jasné, že pokusit se jimi probít nemá smyslu. Je ti jasné, že za nimi se nachází původce onoho strojového zvuku, který teď již dokreslují mnohé hlasy. Sice jim moc nerozumíš, jelikož co chvilku je vyruší zasyčení nebo otírání ozubených kol o sebe, ale otipoval bys to na běžný inženýrský hovor, dají-li se tito neznabozi nazvat inženýry.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 01:02

Průzkum pokračuje Za dveřmi mě bohužel nečekal žádný soupeř. Bylo to jen obyčejné skladiště, ve kterém se nacházela spousta harampádí. Tak či tak jsem se tu porozhlédl, abych zjistil jestli se tu nachází i nějaké další dveře, či dvířka. Ani jedno jsem však nenalezl a tak jsem usoudil, že se na skladiště vykašlu a vyrazím rovnou chodbou dál. "Zbytečná ztráta času!!", řeknu znechuceně a odplivnu si. Po chvíli chůze onou dlouhou chodbou jsem narazil na opravdu masivní dveře, které ale nedisponují žádným klepadlem. Ke vší smůle jsou to dokonce dveře, skrz které bych se v současné situaci nedokázal probít. Musí tu být nějaký způsob!!!, řeknu si v duchu vzdorovitě a zamířím k postranim dvířkům, které jsou identické s dveřmi od skladiště. I tady se při otevírání připravím k případnému boji. S výrazem plného očekávání dveře opatrně otevřu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 12:37

Aymir Koris Derak Rituál zasvěcení Dojdete s elfem do místnosti, ve které stojí již vámi spatřený hobit a tupým zrakem hypnotizuje obsah krbu, ačkoliv je rozpálený krapet více, než bývá zvykem. Neunikne vám, že z krbu trčí jakási tyč zakončená dřevěným madlem, co je však na jejím druhém konci netušíte. Vypadá to, že místnost slouží jako elfovo skladiště zbraní a nářadí, krom několika mečů po stěnách a dokonce nevyvážených orčích sekáčcích je zde o zeď opřeno i nějaké to nářadí, dokonce je zde i jedna stará dřevěná židle. Elf vás nechá vejít do místnosti první a jak jste uvnitř, tak zavře dveře. "Podel mi nářadí špíno!," zařve na hobita a natáhne k němu ruku. Sledujete, jak malý mužík zareaguje jako pes a z krbu vybere jakousi tyč s nějakým symbolem na konci, vypadá to jako cejchovadlo na dobytek, akorát značně menší. Elf opatrně uchopí dřevěnou rukojeť a zrakem projede ono znamení, přičemž se potěšeně usměje. "Dones vodu pitomče, a nemyslím tím jen žejdlík!," vyštěkne na hobita, který chvatně vybíhá z místnosti do velké haly a pak neznámo kam. Elf se proti vám postaví s cejchovadlem v levé ruce a s pravou rukou opřenou o svůj meč, zřejmě kdyby vycítil nějaké problémy. "Znak Slaaneshe je to, co potřebujete. Takový vstupní požadavek řekněme. Kdo tedy půjde první?," otáže se a pokyne cejchovadlem na židli.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 12:43

Orzad Myjerd V hloubi trpasličího čehosi Otevřeš dvířka a spatříš schodiště dolů, nijak se nekroutící, kam až oko dohlédne. Netušíš jak jsi hluboko, ale vzduch je řádně navlhlý a zespod se k tobě line i industriální zápach. Jako ostatně všude, i zde cestu dolů lemují kovové držáky na pochodně, ovšem nic dalšího, jen tesané schody. Sestupuješ opatrně, jelikož ten, kdo schody vyráběl se nezabýval něčím jako jejich zabroušením, takže by tě mohl pád docela ošklivě rozřezat. Zhruba v polovině zaslechneš několik hlasů, které se blíží k tobě. "...až to rozjedou, tak už problém mít nebudeme," řekně jeden z těch hlasů a poté se oba změní v chroptivý smích, nicméně svůj směr neměni a bez jakýchkoliv výhrad jdou ke schodišti.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 14:23

Vzhůru dolu podruhé Po otevření dveří jsem zase pocítil zklamání, protože zase nebylo známek po nepříteli. Tentokrát tam však nebylo žádné skladiště, jen rovné schodiště dolů. Nijak se nerozmýšlím a vydám se po schodišti dolů. Po nějaké chvíli jsem zaslechl chraptivé hlasy. V tu chvíli jsem zastavil a zarazil se. Hmm... Pojďte hajzlové!!, řekl jsem si v duchu a vyměnil hořící pochodeň za tu nehořící ve stojanu. Tu nehořící jsem si vzal a vrátil se kousek zpátky. Zastavil jsem se v místech, kde sice na pochodeň vidím, ale sám nejsem jejím světlem ozářen. V tichosti si počkám, až se mí nepřátelé přiblíží a pak na ně s bojovým pokřikem vyrazím.

Aymir - 07. září 2010 20:56

Znamení slaaneshe? Děkuji pěkně, možná se tohoto zdržím. (píšu to podruhé, ano, bude to možná sušší a kratší) Zděšeně pozoruji nejprve rukojeť trčící z krbu a následně i rozžhavený cejch. Ne, že bych s něčím podobným nepočítala - ono "uzavřená společnost" taky mnohé naznačuje. Ale je něcdo jiného o značkování přemýšlet - a něčo cijého samotný cejch vidět. Navíc znamení Slaaneshe... To ne! Takový vstupní požadavek řekněme. Kdo tedy půjde první? JÁ NE! JÁ TO NEBUDU! Zase začnu uvažovat nad devastací kouzlem... a nebo vůbec možností se bránit. Ucouvnutí, Ještě jedno. Záda narazí do zárubní dveří. Zavřených. Ne, v takhle uzavřené místnosti bych mohla... Mohlo by se stát, že... Koneckonců, stále u sebe mám tu dýku, kterou mi chaosáci nesebrali... Krátký pohled směrem na Stína. Nad čím asi tak uvažuje? určitě se nehodlá přetrhnout, aby jej ocejchovali.... určitě by mohl... jenže když budeš vzdorovat - možná přijdeš k mnohem horším ranám, než jednomu malinkatému, malému cejchu... možná půjde to znamení po splnění úkolu taky nějak odst.... NE! Ne, ne, ne, NE! Nenechám se označkovat, jako nějaký otrok! ... stejně mě po splnění úkolu zabijí nebo vydají nebo... co když ne? Je pravda že myšlenka na to, že by mě nechal splnit úkol a pustil na svobodu se mi příčí se všemi způsoby urozených. Ani já bych to neudělala... Čekám na jakýkoli náznak útoku. Přesněji útoku na urozeného. Třeba, kdyby jej ze začátku zaměstnal... mohli bychom... my? Ironie... ještě před pár hodinami se mě ten samý muž, od kterého očekávám zrovna spolupráci, pokusil zabít. Zatím ovšem nijak proti "hostiteli" nevystupuji. Krom toho ucouvnutí ani není poznat jakýkoli úmysl, snažím se zachovat neutrální, možná trošku hnusem staženou, tvář. Ono nakonec.... kdybych jej přece jen zabila - CO PAK? Ze své situace nevidím žádné logické ani rozumné východisko. Možná, kdybych požádala o boží ochranu Khaine by.... Khaine? Nezavrhl mě tento bůh? Neposlal na mě hněv temnokrále? Nedopustil náhodou, aby má pečlivě plánovaná zrada vlastního bratra vyšla na povrch dříve, než byla dokončena?

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 21:55

Orzad Myjerd A přicházejí! Čekáš ve stínu a sleduješ, jak dva trpaslíci nesoucí pochodně kráčí směrem nahoru. Po chvilce si můžeš prohlédnout i jejich tváře, ne sice detailně, ale ty zrůdné kly samozřejmě nechybí. Tito dva ale už nejsou jen tak nějací učni, oba dva na sobě mají kroužkovou trpasličí zbroj a v druhé ruce každý z nich drží nepěkně vypadající sekeru. Kráčí pomalu směrem nahoru, k tobě. Trochu spolu rozmlouvají, zaslechneš kratší diskusi ohledně nespolehlivosti onoho vozíku a různých návrzích, co by na něj ten či onen trpaslík ještě dodal. Jak dojdou k pochodni, oba se zastaví a začnou se okolo rozhlížet, zřejmě jim chvilku trvalo, než zjistili, že je tu více světla, než by tu mělo být a začnou pomalu couvat zpět. //Jinak jsi zhruba nějakých 130 metrů pod úrovní země.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 22:12

Úúúútok!!! Schovaný ve stínu čekám než se mí nepřátelé přiblíží, abych si je mohl pořádně prohlédnout. Než se však ke světlu dostanou, tak si vyslechnu kratší debatu, která mě však vůbec nezajímá. Jediné co mi z oné debaty uvízne v paměti slovo "vozík". To se už však oba mí nepřátelé dostanou do světla a já spatřím jejich zrůdné kly. Nenechám jim vůbec žádný čas a s velice hlasitým válečným pokřikem vyrazím proti nim. Grungni vás zatrať, potomci orků!!!, zanadávám v duchu a jen co se k nim dostanu na dosah zbraně, tak zaútočím veškerou svou silou. Pokud se však oba mí nepřátelé vzpamatují z mého nenadálého útoku dřív než se k nim dostanu a zaútočím, tak je začnu stíhat a cestou seberu svou hořící pochodeň.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 22:18
	Orzad Myjerd Potyčka v nitru skály Pochodeň jsi v běhu stihl sebrat, avšak trpaslíci projevili také jistou duchapřítomnost a jeden znnich začal nahlas křičet. Nemusíš rozumět jejich termínům, aby ti bylo jasné, že volal na poplach, takže se může stát, že dojdou posily. Křičící pouští pochodeň a uchopí zbraň obouruč, zatímco druhý se pokouší mírně couvat.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 22:20
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Tak máš opět klasické dva útoky, stále platí, že trefuješ na 3+, ale nyní zraňuješ na 2+. Můžeš klidně útoky rozdělit, po jednom do každého nebo si jednoho z nich vybrat. Armor save díky tvé síle nemají.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 23:03

Bitka v nitru hory Oba své soky jsem jsem dohnal a každému jsem věnoval po jedné prudké ráně. Oba byli mrtví dřív než dopadli na schody, což mě opravdu zklamalo, protože bych od trpaslíků čekal víc. Dokonce i od těch, kteří zradili a obrátili se k chaosu. Obě mrtvoly se zkutálely o kousek níž, kde se zastavily. "Pche!! A to jste si někdy říkali trpaslíci?!", řeknu docela hlasitě (nekřičím) směrem k mrtvolám. Mám takový dojem, že chaos mění trpaslíky na slabé ostrouchy, které skolí jedna rána..., pomyslím si a ušklíbnu se. Sklidním dech a zaposlouchám se jestli bylo trpaslíkovo volání na poplach účinné nebo ne.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 23:17

Orzad Myjerd Znečištěné schodiště Zklidníš se a čekáš na nějaké další cvičné terče, které by snad někde ve skále mohly ještě být. Pouze stálý hukot toho stroje, možná i nějaká další unikající pára, ale žádné kroky. Za pár sekund se ale k industriálním zvukům připojí i zavírání těžkých vrat kdesi dole. Jejich skřípání nelze jen tak přeslechnout a připojí se k nim i hluboký řev, kterému rozumíš. "Rychleji, pohyb!," říká ten hlas a doplní ho trojí prásknutí biče a zakňučení, které ti až moc nápadně připomíná gobliní.

Orzad Myjerd - 07. září 2010 23:39

V hoře Po chvilce naslouchání jsem usoudil, že přes veškerý ten hukot dole nešlo trpaslíkovo volání na poplach slyšet a tak jsem vykročil dolů. Po dvou krocích jsem uslyšel skřípot při zavírání těžkých vrat kdesi dole. Hned na to se ozve hluboký řev, kterému rozumím, a který někoho popohání. Už už jsem si začínal myslet, že tu mají trpasličí otroky, kteří se nepodvolili vůli chaosu, když v tom jsem se ozvalo několik ran bičem a gobliní kňučení. Zarazím se a naštvaně v duchu zvolám: GROBI!!! Přidušeně zavrčím a opatrným tichým krokem vyrazím dál, po schodech dolů. Na tváři se mi usadil nepěkný úšklebek a v očích se mi leskne čiré šílenství. Jakmile však uvidím světlo, tak zhasnu louč a pomalu se přesunu tak, abych si udělal přehled o situaci okolo.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. září 2010 23:51

Orzad Myjerd Brána se zavírá Jak se dostaneš do světla, uvidíš dva trpaslíky a tři gobliny skrze zavírající se bránu. Ale to není veškeré osazenstvo do skály vysekaného sálu, před branou stojí onen řvoucí trpaslík, zakutý v obsidiánové zbroji, vyštěkávající jeden příkaz za druhým. Jeho slovům dodávají váhu dva trpaslíci s biči, kteří burcují gobliny k lepším výkonům. Žel pro tebe se škvíra pomalu zmenšuje a s lítostí můžeš sledovat posledního mizejícího goblina - nyní jsou již všichni schováni za mohutnou branou, ne sice tak bytelnou jako je ta nahoře, ale rozhodně bys na ni potřeboval alespoň trpasličí kanón. Než si sthneš bránu více prohlédnout, otočí se na tebe poslední zbylý a připraví se k boji. Ozbrojen je nehezky vypadajícím řemdihem, jehož ostny nabývají nezdravě zelené barvy, jako by každý osten vylučoval nějakou nechutnou substanci. Ve druhé ruce třímá štít, pořádný kus kovu, který soudě dle rýh už zastavil nejednu slušnou ránu. Nejspíše jsi mu překazil nějakou operaci, protože se ani nezmůže na nadávku a vybídne tě k útoku pozvednutým štítem, přičemž druhou rukou začne roztáčet řemdih.

Orzad Myjerd - 08. září 2010 00:18

Sál Jakmile se dostanu do světla, tak si vše důkladně prohlédnu. Bohužel jdu trochu pozdě, protože škvíra v bráně se začne zmenšovat a zmenšovat až nakonec zmizí úplně a oddělí mě od všech goblinů a všech zbývajících trpaslíků. Všech až na jednoho, který je oděn do obsidiánové zbroje. V rukou drží nepěkně vyhlížející řemdih, jehož ostny nabývají nezdravě zeleně, jakoby byl potřen jedem nebo jiným svinstvem. V druhé ruce ovšem drží obrovský železný štít, který vypadá, že už nějakou tu ránu zastavi. Onen trpaslík vypadá, že si mne všiml, protože na mne pohlédl a pozvednutím štítu mě vyzval k útoku. Hned na to pozvedl ruku s řemdihem, kterého začal pomalu roztáčet. Konečně!!!, řeknu si v duchu a pousměju se. Rozhlédnu se ještě jednou, jestli tady nemá kamarády a pak pomalým krokem k němu vykročím. "Doufám, že s tím umíš zacházet zmetku... Byl bych nerad kdyby ses tím zabil dřív než bych měl příležitost ti rozkopat ten tvůj orčí ksicht!!", křiknu opovržlivým tónem a uchopím svou sekeru oběma rukama. Hned na to se se svým válečným pokřikem vrhnu na svého soka. (teprve teď budu házet, pak bude vyhodnocení)

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 00:59

Orzad Myjerd Sekání zlounů pokračuje Rozběhneš se na zmutovaného trpaslíka a tvé údery vede čistá zuřivost, trpaslíkova snaha je nějak odklonit nemá nejmenší možnost uspět. Naštěstí pro něj, první rána se jen otře o pevný obsidián a on radostně připraví ruku k úderu, v čemž ho ale zastaví návrat tvé sekery, která již nalézá skulinku v téměř neproniknutelné slupce a za spršky jisker se noří to trpaslíkova masa, či toho co má pod zbrojí. Překvapenému strážci vypadává z ruky jeho řemdih, jak se zelený hrot dotkne země, tak nepříjemně zasyčí a tobě přijde příjemné, že ses setkání s jeho hroty vyhnul. Z trpaslíkových úst se line proud kleteb, jejichž intenzita pomalu skomírá a on upadá na kamenité podloží. Kameny se zabarvují do ruda a ty si můžeš vítezně oddechnout, na chvíli. Zjišťuješ, že stojíš v jakémsi sále, z velké části přírodního původu až na pár osekaných míst. Celý prostor osvětluje jakási konstrukce osazená pochodněmi přímo uprostřed sálu, který sám by se dal označit za oválný s dvěma přístupovými cestami. Jednou je ono schodiště a druhá je velká brána, která zakončuje rozšíření. Krom tebe a mrtvoly se zde nachází jen pár stolků a jakési zimprovizované vyhaslé ohniště, vedlě něhož je z harampádí stlučena jakási směšná malá soška, nejspíše šlo o životní prostor pro ony sloužící gobliny. Téměř ihned tě vyruší další zvuk taženého řetězu a sleduješ, jak se v bráně zvedá několik kovových desek, které nyní odhalují původně ukryté střílny. Sice nevidíš, kdo se za nimi skrývá, ale jsi si jistý, že se můžeš těšit na kuše či nějaké z pekelných vynálezů vašich temných bratří. Naštěstí nejsou upraveny pro okamžitý boj, autoři nejspíše počítali s nějakou možností přípravy, či že strážce brány vydrží o chloupek déle, takže máš nějaký čas na rozmyšlenou.

Orzad Myjerd - 08. září 2010 10:55

Zrada Vyběhl jsem na svého nepřítele a zaútočil jsem na něj. Byl jsem o poznání rychlejší než on, na čemž měla zčásti podíl i jeho obsidiánová zbroj, kterou měl na sobě. Bohužel první můj úder jen zklouzl po jeho tvrdé zbroji. To mě vytočilo do nejvyšší možné míry. Bleskově jsem si sekeru přehmátl a vedl útok zpátky. Tentokrát má sekera v jeho zbroji skulinku našla a zahryzla se do ní. To zapříčinilo, že trpaslík pustil svůj řemdih a začal nadávat. Naproti tomu já jsem vítězoslavně zavyl a má sekera opsala oblouk. Již mrtvý trpaslík padl na zem a já se zachechtal. "Kde jste?!! Má sekera hladoví!!!", zařvu z plných plic a rozhlédnu se. Zjišťuju, že mimo onu velkou bránu tady další východ není. Téměř ihned mě vyruší zvuk řetězu. Pohlédnu směrem, odkud onen zvuk vycházel a spatřím, že se několik kokových desek odsunulo a objevily se střílny. Sice nevidím kdo se za nimi schovává, ale i tak vím, že tohle není dobré. "Zbabělci!!!", zařvu a vyrazím zpět na schodiště odkud jsem přišel. Schovám se za roh a chvíli počkám co se bude dít. Pokud tam roh není, tak vystoupám pár stupínků, abych se jim dostat mimo palebný úhel. Chvíli počkám co se bude dít a pak na ně zavolám: "Když nevylezete, tak se naštvu a rozmlátím vám to tady stejně jako jsem rozmlátil vaši dodávku zbraní!!!"

Koris Derak - 08. září 2010 11:23

Místnost Podívám se nejdříve na čarodějku, která nevědomky zablokovala dveře z místnosti, pak na šlechtice. Několik vteřin pozoruji celí výjev a pak se začnu nepříčetně smát. Až se musím opřít o stěnu. Oba šlechtici si ovšem všímají, že nezakláním hlavu, abych neztratil ani jednoho z nich s dohledu. Stejně, tak podezřelým se jeví, že jsem z ramen shodil plášť. Teď lehce dosáhnu na jílce mečů a nic mi nebude zavazet v jejich tasení. Když se po několika minutách uklidním. Zadívám se na šlechtice. Plynulým pohybem tasím šavle. “Ty skutečně předpokládáš, že si kamkoliv nechám vypálit znamení temného boha? To snad né? Pochopil jsem, že nemáš o stínech nejlepší mínění, ale tohle jsi trochu přehnal. Já nejsem tupý, ikdyž by s tebou zřejmě v této místnosti všichni souhlasili, nehodlám ze sebe udělat maják ničivých sil, který je zavede přímo do zimovišť mého klanu. Každý dům v celém tomhle prašivím městě by šlo ztéct klasickými metodami. Není třeba vcházet hlavním vchodem a už vůbec přijímat znamení vás odpadlíků. Z donucení jsem přijal úkol zabít kněze.“ začínám pomalu obcházet urozeného. Jsem si vědom několika věcí. První ve stísněném prostoru, jako je tento budou mé čepele podstatně efektivnější než jeho dlouhý meč. “Velmi rychle dodej nějaký důvod, pane šlechtici, nebo poznáš, proč jsou stíny najímáni do armád.“ hroty šavlí držím prozatím směrem k zemi.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 14:52

Aymir Koris Derak Dynamická konverzace Vaše reakce elfa zřejmě nepřekvapily, ale dokonce ani stínovo chování jej nedonutilo, aby cítil potřebu se ozbrojit. "Naivní stíne," zamručí a necítí potřebu otáčet hlavu tvým směrem. "Setnu hlavu Hoethským, řekni mi, proč bys ty měl být větší problém." V reakci na tasení stínových šavlí prudce zvedne pravačku směrem ke Korisovi, který si může všimnout jemného jiskření na konečcích prstů. Ani ne za dvě sekundy cítí v meči nepříjemné brnění, jakoby přestával být absolutním pánem svých zbraní. "Čarodějko, vyjdi ven a řekni tomu prašivému zmetkovi, ať donese náramky. Věřím, že tě nenapadne utéct, jak vidíš, jsem nyní krapet zaneprázdněn. Už kvůli své hebké kůžičce bys to udělala, viď?," řekne s klidem a cejchovadlo v levé ruce mírně skloní k zemi, zatímco se pomalu otáčí hlavou ke Korisovi. O jisté naléhavosti svědčí i fakt, že Aymir snad poprvé nazval čarodějkou a nesnažil se znít ironicky. "Tvé šavle ti vyřežou mé důvody do tváře slovo po slově, včetně dodatku, proč nikdy nenabrám stíny na své nájezdy!," zařve na Korise a jiskry se změní v tančící fialové plamínky.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 15:09

Orzad Myjerd Patová situace Vystoupáš zpět na schodiště a ocitneš se mimo dostřel zbraní, což zřejmě nezabrání trpaslíkům, aby ti jako varování střelili pod nohy pár šipek, které se lámou o schody či se odrazí a neškodně dopadnou na kamenité podloží. Trpaslíci zřejmě nabyli dojmu, že tě zahnali a budou už mít klid, když si ale pořádně proberou tvá slova. Zpoza brány slyšíš příval nadávek, za které by se červenal i leckterý hospodský rváč, jak si uvědomili, že dodávka elfí kůže jim už zřejmě nikdy nedorazí. Žel na odpověď se neozývají kroky, ale otevírání nějaké další střílny či něco podobného, žel mimo tvůj úhel pohledu. Nadávky nyní přehluší jakýsi škodolibý kašlavý smích doprovázený dalším gobliním sténáním, jak ti zelení smrkáči musí zase něco tahat. Pak rázem smích i nadávky utichnou a k tvým uším se dostane jakési syčení, nebezpečně připomínající doutnák.

Orzad Myjerd - 08. září 2010 18:04

Ústup na předem určené pozice Poté, co jsem na trpaslíky zařval to co jsem zařval, vzal jsem do ruky jednu z loučí a zapálil si jí pomocí křesadla. To už ale zřejmě trpaslíkům došel plný význam mých slov, protože začali nadávat hůř než kdyby jim někdo rozlil pivo. Zachechtám se, ale to už se zase něco začne dít. Podle zvuku bych usoudil, že se otevřely další střílny nebo něco podobného, načež se ozval i nějaký syčivý zvuk, který velice nápadně připomínal zvuk zapáleného doutnáku. "Kurva!!", tiše zakleju a vyrazím po schodech nahoru. Doufám, že to není to co si myslím!!, řeknu si v duchu a ještě víc zrychlím. Buď je to kanón, jehož výstřel by mohl ohrozit statiku chodby se schodištěm a nebo se to tady snaží odpálit... Obojí není zrovna moc dobré... Tedy hlavně pro mě ne..., pomyslím si během běhu, při kterém funím jako trpasličí parní stroj.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 20:46

Orzad Myjerd A bude tu horko Hnán pryč zvukem doutnáku se snažíš dostat co nejvýše, pokud možno mimo dosah čehokoliv, co se to tam dole škvaří. Syčení přeruší krátké ticho, následované hlasitým hvízdáním, které se nebezpečně rychle blíží. Ještě nejsi úplně nahoře, zbývá ti zhruba deset schodů, když uslyšíš zezdola ohromný náraz a pocítíš silný příval tepla, jak tě stíhají plamenné jazyky. Jak jsi nahoře, skočíš do volného prostoru a unikáš žáru, který tě tentokrát stál jen pár chlupů na zádech a nohách. Jsi opět v místech s obrovskými zavřenými vraty, od tvé poslední návštěvy je novinkou snad jen hustý štiplavý dým přicházející zezdola od schodů. Nevidíš ještě, zda vydržely a tím pádem trpaslíky nečekají dlouhé práce, aby si vystavili nový průchod, ale neslyšel jsi žádné hroucení. Skrze dým vidíš pár hořících částeček té věci, co za tebou tak hladově vylétla, slyšel jsi dostkrát o jejich vynálezech, které jsou poskvrnou inženýrského řemesla, a dnes jsi už druhý v pořadí viděl. Dým se pomalu rozptyluje, ale ten zápach tady vydrží ještě nějaký ten den, střelným prachem a dalšími sloučeninami rozhodně nešetřili.

Aymir - 08. září 2010 20:47

Přiostřuje se Stín začne upoutávat šlechticovu pozornost svým monologem. Teď bych mohla - teď nebo nikdy! než ale stačím sáhnout pro dýky, protne vzduch břidký hlas urozeného. Setnu hlavu Hoethským, řekni mi, proč bys ty měl být větší problém. Vytahuje se... jen blafuje a ... co když ne? Jeho klid může být stejně tak dobře hraná role, jako může vycházet ze životní zkušenosti. Tento sebevědomý přístup už jsem někde viděla. U nejstaršího bratra. Po zádech mi přeběhne mráz a všechny myšlenky na možný útok mne opustí. V boji na blízku rozhodně nemám šanci. S tichým rezignovaným povzdechem skloním jak hlavu, tak obě ruce. Podvoluješ se - mnohem snadněji, než jsi to dělávala, když jsi ještě byla vlivná a v přízni dvora. Čarodějko, vyjdi ven a řekni tomu prašivému zmetkovi, ať donese náramky. Věřím, že tě nenapadne utéct, jak vidíš, jsem nyní krapet zaneprázdněn. Už kvůli své hebké kůžičce bys to udělala, viď? Náramky? Nakonec nás možná přeci jen neocejchuje. Byl to test? Nebo se nás snaží uklidnit falešným zdáním ústupku? To nyní jen těžko zjisím. Jistě... Odpovím navzdory tomuto slovu poněkud nejistě. Otočím se s nádechem na podpatku a vezmu za kliku dveří. Ani jsem si nevšimla, že onen otrok odešel. Nic nového. Já otrokům nikdy přílišnou pozornost nevěnovala. Kor takovýmto zachrapům. Když vyjdu ze dveří, mírně se rozhlédnu, kde se ten malý prašivec krčí. Mám takovou chuť někomu jednu natáhnout...

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 20:56

Aymir Hledání hobita nehobita Vyjdeš ze dveří do vstupní haly a nemusíš se ani moc namáhat. Zakrslík jakousi poloroztrhanou hadrou stírá prach z jedné trofeje, soudě dle všeho bretoňské přilby s takovou číší na vrchu. Cosi si pro sebe mrmlá, zřejmě je tak zaneprázdněn bilancováním, že si nevšiml náhlé přítomnosti další osoby v hale. Párkrát ještě hadrou přetře pánovu cetku a poté si trošku poodstoupí, aby svou práci zhodnotil. "Takhle to bude muset stačit," řekne tiše a otočí se k další trofeji, přičemž tě zahlédne. Místo pozdravu doširoka otevře pusu a soudě dle jeho očí je právě paralyzován strachem. Hadra mu vypadne z rukou a ty se tak můžeš pokochat jeho zbídačeným zevnějškem. Teď už je bližší goblinovi než hobitovi, zvláště když začíná mírně zelenat.

Aymir - 08. září 2010 21:10

Kukirikuk, ty malý zmetku! Tak tady ho máme, hajzlíka. Umývá si pánečkovu trofej - a ještě si sám pro sebe mumlá... Je až s podivem že poté, co tady nejspíše mnohé zažil je ještě schopný si pro sebe brblat - a ještě takovýmto nepokorným způsobem. Co tak zíráš? Zasyčím zlostí, která je ještě umocněná faktem, že já už žádné vlastní otroky, které bych mohla mlátit, vlastně ani nemám. Pomalu přenesu váhu z nohy na nohu a upravím si rozházené vlasy. Každý můj pohyb dává, ve spojení s pohledem upřeným jaksi dolů, najevo, jak je dotyčný otrok malinkatý bezvýznamný. Ne, že bych byla v současné situaci o mnoho významnější... o to větší důvod si trochu spravit ego... Přestaň tady házet ty hadry po zemi a přines svému pánovi náramky! Ne, že bych plně věděla o jaké náramky jde... ale to nemíním dát najevo. A POHYB, přestaň - tak - blbě civět! Hřbetem ruky zelenajícího hobita uhodím do tváře a pro jistotu jej ještě nakopnu. Na rtech se mi rozlije temný a požitkářský úšklebek. Vzpomínám si na jednu lidskou ženu, kterou jsem dlouhé hodiny... teď není čas na vzpomínání.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 21:41

Aymir Kdo chce hobita bít, botu vždy najde Po tvém prvním okřiknutí se hobitova tvář vrátí zpět k životu a nabere i trochu barvy. "Já...já...," začne koktat a poplašeně se dívá na tebe a za tebe, očividně jeho malý mozeček nestíhá pobrat to, co oči vidí. Jak uslyší o náramcích, začne na moment chápat a nejspíše otevře ústa kvůli nějaké otázce, načež mu ústa zavře tvá ruka a hobit zakňourá a snaží se krýt před rukou jen, aby ti tak umožnil jej pohodlně nakopnout. Hobit zakňučí a s očima rozšířenýma hrůzou se rozběhne se od tebe pryč, do místnosti hned vedle vchodu, přičemž si ještě párkrát simulantsky zaskučí. Zanedlouho opět vychází ze dveří a směšným pohopsáváním k tobě dorazí a podává ti jakýsi váček, nejspíše měšec určený pro větší obnos zlata. Spodek měšce je krapet tmavší, dokonce vydává slabý zápach zaschlé krve. "Tady...já se nedívám na vás, ne," vypískne a odvrátí tvář, zatímco k tobě natahuje ruku s váčkem. Od pohledu vidíš, že ve váčku si hoví skutečně jakési dva náramky, ač kromě tvaru není nic jiného poznat. Zdají se být na ruku elfky krapet velké, ale pokud váš "hostitel" nemá celou sbírku náramků, pak toto budou ty, které si přál.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 23:17

Loki Bystré Oko Ne každý les je zelený Vyměnil jsi nádherné a živoucí lesy Athel Lorenu za divoké hvozdy Drakwaldu. Ty nahradily Kislevksé jehličnany pak už následovalo jen pusto, pláně bez života, pokroucené bytosti větřící ve vzduchu a prchající z dosahu. Už žádné stálé počasí, ač slunce zářilo a mohlo se zdát, že spaluje vše pod svým neúprosným pohledem, tys překračoval mrtvé pařezy pokryté jinovatkou a od úst ti unikaly obláčky páry, jak ses snažil najít příjemnější cestu. Vedený jistotou a svým stopařským umem, dostal ses na pokraj jakéhosi hvozdu. Čím více ses blížil, tím více se ti zdál hvozd povědomý. I když bys rozhodně netrval na tom, že tento hvozd s Athel Lorenem něco sdílí, tyhlety stromy s krvavě rudým listím totiž vidíš prvně. Všude okolo tebe se ze země tyčí tmavě hnědé až téměř černé kmeny, místo trávy ze země vyrůstají jakési temně rudé ostny, které se instinktivně natáčejí hrotem k tobě, jako nějaké posedlé slunečnice. Netušíš vůbec, co to těm stromům mohlo provést, takové bestiality nejsou chopni ani mutanti v tak necitlivých končinách, jako je Říše. A tamější mutanti s jejich barbarskými totemy jsou už tak dost odpudiví. Z prohlížení tě vytrhne několikanásobné zapraskání větví a jakési překvapené zamečení, nepochybně místní bestiácký obyvatel. Tvůj jemný sluch ti sdělil, že se to vše děje nějakých 100 metrů od tebe, ale z rozmýšlení tě vytrhne další praskavý zvuk a bolestný výkřik ze stejného směru, odkaď jsi slyšel předchozí kroky bestiáka.

Orzad Myjerd - 08. září 2010 23:30

Ďábelský plán Po schodech jsem běžel jako namydlený blesk, protože jsem tušil nějakou opravdovou sviňárnu. Od pravdy jsem nebyl moc daleko. Dalo by se říci, že jsem byl ještě opravdu mírný. V tom jsem zezdola uslyšel explozi a ucítil jsem teplo. K tomu, abych se dostal do relativního bezpečí mi chybělo ještě celých dlouhých deset schodů. "Doprdeledoprdeledoprdele!!!", zařvu naplno a doběhnu do oné velké chodby s kolejnicemi. Na posledním schůdku skočím dopředu a odkulím se z dosahu plamenů, které mne stačily olíznout. Když po ohni zbyde jen kouř a smrad, tak vítězoslavně zavyju a rozesměju se. "Na mě jste krátcí, hajzlové!!", zvolám se štěstím v hlase a zvednu se na nohy. Tak jo... Chcete válku, máte jí mít!!!, řeknu si v duchu naštvaně a vyrazím velkou chodbou zpátky k skladišti, ve kterém jsem zahlédl důlní vozík. Jakmile tam dojdu, tak onen vozík vytáhnu na chodbu a s velkým úsilím ho nasadím na koleje. Nejsem pitomý a tak dám před kola zarážky, aby mi vozík neujel. Jsem zvědav jestli to vyjde..., pomyslím si a o svou louč zapálím blízké louče na chodbě, abych dobře viděl při následující práci. Pak už jen zmizím ve skladišti, kde se začnu probíráat ve všelijakém těžkém harampádí, které postupně vynosím na chodbu k vozíku. Jakmile je veškeré haraburdí u vozíku, tak to postupně začnu skládat do něj. Na spod dám nejtěžší kus, a to kolo, které je identické s koly na voze, který jsem před nějakou dobou potkal. Je to sice fuška, ale nakonec jsem to zvládnul. Poté začnu do vozíku skláadat ona ozubená kola, která prokládám ostatním haraburdím. Pokužiju vše co se ve skladišti nacházelo a jestli to ještě nebude stačit, tak si od vchodu useknu kus toho velikého černého řetězu a také ho tam dám. A pokud tam toho i přesto není dost, tak poberu většinu loučí z chodby, které se nachází mezi východem a skladištěm. Ještě než spustím svůj plán, tak u těch velkých vrat zapálím dvě louče a vrátím se k vozíku. "Tak jo vy zmrdi mutantský!!! Jdu na vás!!!", zařvu směrem do nitra hory. Jednu z hořících pochodní položím na vrch vozíku. Sekyru upnu do popruhu na zádech. Odsunu zarážky z vozíku a pak už jen s bojovým pokřikem začnu tlačit vozík proti těm masivním dveřím. Jelikož se chodba svažuje, tak po chvíli vozíku asi přestanu stíhat. Proto na něj naskočím a svezu se až ke dveřím. Přesto, že jako blázen vypadám a do jisté míry se tak i chovám, nejsem. Těsně před nárazem svého beranidla z vozíku seskočím a šíleně zavyju.

Loki Bystré Oko - 08. září 2010 23:53

Krvavý les Učili mě že v pustinách mohu najít lecos ale tento pohled mě vskutku uchvátil. Kvavý les? Nevím jestli je ohavný nebo nádherný. A nelíbí se mi že ten les o mě ví. Uvažuju o tom jak bezpečné bude vstoupit do takového lesa. Pokud něco žije v tak nebezpečně vyhlížejícím místě bude to jistě nebezpečné. Nasliním prst a ozkouším kterým směrem vane vítr, v té chvíli uslyším podivné mečení... Nahání mi to husí kůži. Pomalu se začnu přibližovat k úrovni stromů kde bych měl ztratit nevýhodu toho že jsem na otevřeném prostranství. Než však stihnu dojít ke stromům uslyším další zvuk... nejspíš lidský výkřik. Sundám luk ze zad a napnu tětivu. Pravou rukou si zkontroluju jestli je nůž u pravého boku, jestli je na svém místě a vyběhnu do lesa na místo kde jsem slyšel křik. Běžím směrem abych nebyl po větru. Spíš než na okolí si dávám pozor abych nešlápl na suchou větev nebo se neotřel o listnatý keř který by zašustil. Asi 25 merů před tím místem zpomalím z běhu na rychlý přesuna začnu si dávat pozor na prostor okolo sebe. Založím šíp do tětivy a hledám mutanta bestii nebo cokoli co doráží na člověka. (odhad vzdálenosti záleží taky na husotě lesa... kdyby byl kupříkladu les řídky jako jehličnaté lesy tak spomalím už dřív)

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. září 2010 23:59

Orzad Myjerd Klepání po trpaslicku Dodáš si kuráže, ač jí máš stále více než dost, a pobídneš vozík k chodu. Sice protestuje proti svému nezvyklému užití vytrvalým skřípáním doprovázeným kovovým lomozem vezených součástek, ale postupně nabírá rychlost a řítí se k obrněným vratům. Vzduch ti začíná svištět kolem tváří a cítíš odpor vzduchu vůči svému ztuženému hřebenu. V momentě, kdy cítíš, že by další projížďka byla zbytečně riskantní, seskočíš a pár metrů válíš sudy po kamenité podlaze a hned jsi o pár šrámů bohatší, ač je sotva cítíš. Ještě v pohybu uslyšíš ránu a zvuk součástek narážejících do dveří a sebe navzájem. Opatrně zvedneš hlavu a taktak ji stihneš zase sklonit jak nad tebou proletí jedno odražené ozubené kolečko, zatímco další opisuje kroužky po tvém boku. Ke tvému zklamání sice vozík ve dveřích stvořil menší kráter, avšak prohnutí nestačí na to, aby povolily. Vozík, ač vykolejený s nesčetnými rýhami a zuby kam se jen podíváš, je stále vcelku a dokonce se ti povedlo rozlomit jen pár pák a nějaké to ozubené kolo. Konečně vstaneš a oprášíš se, tvé vousy ze všeho toho nepořádku kolem chytají takový šedavý melír a tvé činy zase projednou přehluší onen neznámý stroj v klidu si pracující za vraty.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 00:12

Loki Bystré Oko Strom co není vegan Pokračuješ a vyhýbáš se všem 'krvavým slunečnicím', které očividně touží po styku s tvou kůží. Vyhýbáš se dokonce i těm z nich, které jakoby naschvál ze sebe splétaly šlahouny, aby si pomohly ve svém tajemném ale rozhodně ne vítaném záměru. Les je dostatečně hustý a tak se ti daří vyhnout se nevhodným očím či čím místní hledí na tento svět. Opětovně uslyšíš bolestivé zamečení a již si vyhlížíš místo vhodné pro nenápadné pozorování. Spatřuješ jeden z těch černých stromů s rudými listy, akorát tento ve spleti větví drží bestiáka za nohy a jednu vytelnou větev má obtočenu kolem jeho krku. Ale v ten moment se štěstěna rozhodla tě na moment opustit a ty šlápneš na ztrouchnivělý pařez, který tě na to upozorní hlasitým lupnutím. Rovnováhu sice za okamžik nabydeš zpátky, ale tvé utajení je nejspíše to tam, protože se tvé oči střetnou téměř s prosebnýma očima bestiáka, jehož kňučení ukončí ona 'bytos' jeho jeho přelomením o svůj mohutný kmen, načež se v kůře objeví jakási ozubená tlama a doprovázena hlasitým srkáním začne bestiáka zbavovat životodárné tekutiny. Po krátkém doušku se jeho tlama uzavírá, avšak celá chaotická forma se natočí tvým směrem a zlomené tělo se žuchnutím odhodí do podrostu 'slunečnic', které soudě dle dalšího srkání dbají na to, aby ani kapička cenného mok nezůstala nazmar.

Orzad Myjerd - 09. září 2010 00:32

Dábelský plán no. 2 Z plně naloženého vozíku, který jel závratnou rychlostí jsem seskočil právě včas. Chvíli poté, co se tak stalo, tak jsem uslyšel velice hlasitý náraz vozíku do masivních vrat, který byl obohacen o třískání kovového harampádí. Já sám jsem začal válet sudy na hrubě otesané podlaze. Mám sice o pár šrámů víc, ale to mě vůbec netrápí. Kouknu se do míst, kde se udála zamýšlená srážka a mám co dělat, abych stihl sklonit hlavu. Kdybych jí totiž nesklonil, tak mi jí urazí jedno z odražených ozubených kol. Když se situace uklidní, tak se zvednu a jdu si prohlídnout škody na bráně. S potěšením zjišťuju, že je v bráně docela slušný "kráter". Jak jsem si myslel... Ty dveře jsou jasnou fušečinou... Trpaslíci, kteří propadli chaosu už vůbec neumí stavět... Divím se, že to tady ještě stojí..., řeknu si v duchu a začnu vykládat vozík, abych ho mohl nahodit zpátky na koleje. Jakmile je vozík zase pevně usazen v kolejišti, tak do něj nahážu polovinu z toho všeho harampádí co jsem do něj prve naskládal a začnu vozík tlačit opět zpátky ke skladišti, kde jej vyložím a i s vozíkem se vrátím pro druhou polovinu harampádí. Dělám to nadvakrát, protože tlačit plně naložený vozík nahoru by bylo až příliš namáhavé. Jen co se vrátím i s druhou polovinou harampádí ke skladišti, tak zase dám pod kola zarážky a stejně jako minule začnu skládat harampádí do vozíku. Naskládám to tam ve stejném rozložení jako minule, protože se to očividně vyplatilo. Tak jo... Teď nebo nikdy!!! Dej mi sílu Grungni!!, řeknu si v duchu a mé myšlenky se upírají k mému bohu. Hořící louč dám jako minule k přídi a sundám zarážky. Pak už jen s hlasitým bojovým pokřikem začnu tlačit vozík směrem k vratům. Jakmile vozík nabere takovou rychlost, že už s ním začnu mít problém držet krok, tak na něj zase naskočím a zařvu: "Jdu si pro vás, hajzlové!!!" Jakmile se dostanu míst, kde jsem vyskočil minule, tak znovu seskočím a začnu válet sudy. S tím rozdílem, že tentokrát se u toho šíleně a velice nahlas řehtám. Po nárazu nechám hlavu ještě chvíli dole, aby se neopakovala situace z minula.

Loki Bystré Oko - 09. září 2010 00:34

Vánoční stromeček Podívanou sleduji s neuvěřitelným úžasem a odporem. Co mě však udivuje že nikde nevidím zdroj onoho lidského křiku. Začnu hledat po okolí cokoli, stopy krve, zlámané větve. Ale hledám spíš kutkem oka, stále sleduju i podívanou předemnou a to byla osudná chyba. Nedával jsem dost velký pozor pod nohy a šlápl jsem na ztrouchnivělý kmen co se pod mou nohou rozpadl s nepříjemným praskáním. Dokonce i Bestiák si mě všimnul, ale o tom kde stojím už nikomunikdy neřekne, protože v další chvíli zahyne. Problém však je že strom co zabil bestiáka.... Jako by se "díval" mojim směrem. Uchopím část zničeného pařezu a hodím ho do nějého křoví... pokusím se trefit nějaké pokud možno listnaté křoví aby bylo slyšet zašustění na jiném místě než jsem já. Poté si strom prohlédnu a začnu se rozhlížet okolo sebe jestli nějaké stromy nemají podobnou kůru nebo listí. Vyčkám ještě vteřinu... Cokdyž to křičel právě můj bratr? tu osobu usím najít. I kdyby o mě ten strom věděl, tak snad nebude dost rychlý na to aby mě ohrozil na tuto vzdálenost. I přes tyto své úvahy se přikrčím k zemi a pomalinku se plížím na opačnou stranu než jem hodil onen kus dřeva. Jen abych změnil svou pozici. Dál koutkem oka hlídám nenažraný strom a bedlivě naslouchám jestli toho člověka nezaslechnu.. hledat jeho stopu okolo toho stromu se mi moc nechce. Také pohlédnu do korun stromů kde zkončil (jestli jsem to pochopil dobře) Bestiák... možná tam zahlídnu i jiné mrtvoly.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 00:48

Orzad Myjerd Pravý význam urputnosti Rozhodneš se, že opětovným pokusem se nedá nic zkazit. Vozík opět zaprotestuje, ale je mu to málo platné a opět se pomalu rozjíždí naložený těžce zkoušeným harampádím. Opět si užíváš ono zvyšování rychlosti a tvé vousy chytají další šedavý melír. Kvílení koleček o kolejnice nabírá na intenzitě a ty stejnak jako minule seskočíš z vozíku a tvá kůže je obohacena o další sbírku ostrých kamínků, až tvá záda připomínají záda flagelanstkého novice. Hlavu držíš při zemi a prožíváš další náraz vozíku, skřípění a létání ozubených koleček. Tentokrát se kolečka drží v uctivé vzdálenosti, ale jedna z dosud nepřelomených pák dopadla na tvou nohu, naštěstí z toho budeš mít tak akorát modřinu. S očekáváním se podíváš na výsledek své práce a se zklamáním v očích pozoruješ vozíček, který stihl vykolejit ještě dříve, než dojel k vratům. Ze všeho harampádí narazilo do vrat jen pár kusů a ty nezanechaly více než pár rýh. Prohlédneš si vozíček a zjišťuješ, že dvě z jeho kol jsou mírně načatá, nějakou jízdu jistě snesou, ale otázkou je, zda to půjde se zatížením, určitě by to byl krapet riskantnější pokus. Povedlo se to rozlámat další dvě ozubená kola, ale stále ještě všechen šrot vypadá použitelně. Tentokrát ti odfouknutí páry zpoza vrat přijde jako oddechnutí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 01:01

Loki Bystré Oko A zase jednou sám Duchapřítomně hodíš kus pařezu abys odlákal strom. Ten však nesleduje přímo zvuk dřeva, ale zastavil se na místě a téměř neslyšně noří své kořeny zpět do země, až je z něj strom nijak odlišný od všech ostatních, až na ulpělou sedřenou kůži bestiáka a krev na větvích. Bestiák téměř mizí mezi ostnatými rostlinami, které si z něj chtějí udělat nejspíše kvalitnější podrost, což tě odradí od jakéhokoliv bližšího zkoumání, nemluvě o tom, co by mohly dělat další stromy okolo, kdyby jim někdo kradl životadárný humus. Chvilku se zaposloucháš, zda neuslyšíš nějakou další známku lidského hlasu, který mohl být klidně i posledním projevem lidskosti onoho bestiáka, kdoví. Pomalu se oddaluješ od celé krvavé scény a s potěšením narazíš na stopy, zbylé po lehkém kroku nějakého humanoida. Ať je to kdokoliv mířim dále do hloubi tohoto lesa a dokonce tě překvapí, že si vykračoval až vycházkovým krokem. Krom těchto stop nacházíš ještě pár otisků kopyt, které se kříží s humanoidími, soudě dle směru patří onomu bestiákovi.

Orzad Myjerd - 09. září 2010 01:04

Běsnění Když vzhlédnu k vratům, abych zjistil co se stalo, tak mě naplní pocit zklamání, protože zjišťuju, že vozík vykolejil dřív, než udeřil do vrat. Zvedne se ve mě vlna hněvu a vytočen do běla zařvu z plných plic. Toho, že mě trefila letící páka, jsem si vůbec nevšiml, protože jsem zrovna v bojovém šílenství. "Teď jste mě opravdu nasrali!!!", zařvu a vozík s harampádím začnu tlačit zpátky. Tentokrát však ne až k skladišti, ale jen nějakých 30 metrů. Tam již totálně naštvaný znova zařvu a opřu se do vozíku celou svou silou. Tlačím ho chodbou před sebou a nabíráme rychlost. Tentokrát také nenaskočím, ale budu s vozíkem až do konce. Tedy budu jej stabilizovat, aby nepadl dřív než narazíme do vrat. Jestli to teď nevyjde, tak budu muset najít jiný způsob jak se dostat dovnitř!!, řeknu si těsně před nárazem do vrat a začnu u toho výt jako šílenec.

Loki Bystré Oko - 09. září 2010 01:10

V Živém lese Snat mě bohové osvítili protože jsem zcela náhodou spatřil stopy. Zůstanu přikrčený a ještě vteřinu dvě tři... sleduji zakořeněný strom. Asi si mě přestal všímat a tak jsem vyrazil po stopách směrem pryč. Opět si dávám pozor abych na nic nešlápl a pokud to pujde, tak abych se nedotkl ani žádné větve či liány, ale nedávám si na to tak dobrý pozor jako cestou do lesa, protože teď se taky snažím sledovat alespoň slabě okolí. Vskutku by se mi nelíbilo kdyby mě ze strany nabral nějaký kopytník na rohy. Šíp který až do teď vlhnul pod mým potem vrátím zpět do toulce a luk, prozatím napnutý, si dám na záda. do pravé ruky vezmu nůž a co nejtišej následuji stopy. Bráško, doufám že jsi ještě naživu. Ty bys věděl co v téhle situaci udělat. Ty stopy se mi nelíbí. Jsou klidné, jako y do toho lesa patřily, ale momentálně nemám čeho jiného se držet. Vážně se mi to tu nelíbí a doufám že se s majitelem těch stop pletu. Vcelku nervózní ale stále duchapřítomný si v mysli povídám sám se sebou.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 01:19

Orzad Myjerd Do třetice... Máš pocit, že stále prožíváš jednu a tu samou životní zkušenost. Kdybys měl někdy ostatní trpaslíky učit, jak se správně nakládá vůz haraburdím, aby měl tu největší údernost, mohl by ses právem považovat za mistra tohoto řemesla. Vozík začne kvílet ještě hlasitěji a ty si ani nevšímáš jednoho kolečka, které se rozhodlo dezertovat a pomaličku polehoučku se sune směrem pryč z tyče. Prach a špína ve vzduchu, produkt tvého šílenství, tě již pokryl natolik, že vzhledem připomínáš sochu krále Karak Kadrinu. Rutinně seskakuješ a zaslechneš onen známý zvuk nárazu, tentokrát znásobený efektivním dopadem do těžkých vrat. Tentokrát se ti vyhly jak páky, tak i kolečka, kterých jsi nyní rozbil na padrť asi šest. Vozík vězí zaseknutý ve vratech a tebe potěší, že očividně prošel skrz, ač spíše vyrazil místo sám pro sebe. Je očesaný o všechna kolečka, která se nyní válí okolo, rozlákaná a daleko za možností opravy, leda hodící se jako výzva pro skutečné kovářské mistry.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 01:38

Loki Bystré Oko Na stopě Sleduješ humanoidí stopy a již znalý návyku místní flóry se každému patvaru vyhýbáš uctivým obloukem, či aspoň opatrně přešlapuješ. O to více tě překvapuje jistý krok autora stop, dokonce narazíš i na pár osekaných šlahounů, které zřejmě překážely v jeho kýžené cestě. Soudě dle stále řidšího porostu a většího množství prosvítajícího světla se blížíš k jakési mýtince. Stopy míří přímo k ní a ty spatřuješ první větší známku aktivity stopovaného. Na mýtince zřejmě stálo nějaké improvizované tábořiště, soudě dle osekaných trsů krvavých šlahounů a systematického zkrácení čehokoliv, co mohlo pobyt na mýtince znepříjemnit. Kruh z kamení lemuje bývalé ohniště, pár děr v zemi nasvědčuje, že dotyčný si i v takových místech rád zachovává nějakou dávku komfortu, což nasvědčuje i stále udusané místo, kde byl nejspíše stan. Bohužel ti tu nezanechal nic, co by ti více řeklo o jeho totožnosti, krom naznačení směru. Od tábořiště vedou stopy do několika směrů, avšak přesně opačným směrem, než jakým jsi zde vstoupil, vedou otisky těžších kroků té samé osoby, nesoucí si své hmotné statky a stěhující se do jiných míst. Stáří bys odhadl na dva dny, pokud se povaha lesa nepromítla i do zeminy a nehraje si tak s tebou.

Loki Bystré Oko - 09. září 2010 01:46

Hra na kočku a na myš Překvapivé je že jsem si nějaké stáří stop neuvědomil na místě kde jsem stopy oběvil avšak tady stopy vypadají asi dva dny staré. Tiše se přikradu k ohništi na něž pomalu a opatrně položím ruku abych zjistil zdali je ještě popel teplý... Prohlédnu si veškeré stopy vedoucí pryč a vydám sepo stopě která je nejhlubší (věřím že pouze jedna stopa je hluboká a to ta která byla vytvořena naposled když nesl veškeré své harampádí). Stále opatrně a obezřetně pronásleduji stopu, ostatně je to to jediné co dokážu a tenhle "někdo" se ve zdejším lese nejspíš vyzná. Sám tu nejspíš zemřu hlady a žízní protože se mi nechce věřit že jsou ty rostliny jedlé. Ikdyž kdo ví... když jsou masožravé... možná budou chutnat jako vlčí maso. Zatím však konzumaci zdejší potravy ryskovat nebudu. Alespoň že mě tu nepálí to odporné slunce.

Orzad Myjerd - 09. září 2010 10:23

Konečně skrz Napotřetí zopakuji onen složitý proces vyrážění, nebo spíše prorážení vrat. Při kontrole co vozík na bráně napáchal mi srdce štěstím poskočí, protože zjišťuji, že se vozík do dveří zarazil. Jeho přední část je již viditelně na druhé straně vrat. Vítězoslavně zavyju a připravím se ke konečnému proražení skrz. Tak jo... Jsem skrz... Teď už mě nic nezastaví!!, pomyslím si a začnu si prohlížet vozík. Pokud je více než polovina jeho délky zaražená v bráně, tak se do něj vší silou opřu a pokusím se ho protlačit. Pokud ovšem je většina délky vozíku pořád na straně mé, tak vozík uchopím a vší silou tahat. Ať tlačím, či tahám, stejně u toho nadlicky řvu. Jednak protože je práce opravdu těžká a jednak proto, že by to mohlo zasít semínko strachu do jejich srdcí.

Aymir - 09. září 2010 11:14

Počkat.. něco mi tu smrdí.... no a nebo jsem jenom paranoik... Ale já se nedívám na vás.... Ne, že by mě otrok kdy dokázal vyděsit - nicméně z téhle věty mě mrazí. Ano, při bližším pohledu to možná doopravdy vypadalo, jako by se díval tak nějak... přes mé rameno za mě? Přinutím se zatím neotočit. Beztak bych vypadala jako blb. Dej to sem. Zavrčím a váček si hrubě převezmu, načež neodolám a zvědavě se podívám dovnitř. Hm.... jak mi asi bude držet na ruce? Půjde dost lehce setřepat a.... no odkud vlastně nakonec vím, že ty náramky jsou pro mě a Stína? Toho Stína, který je už možná rozsekaný na kousíčky, nudličky a špagetky? A je tedy za mnou někdo? A běž si laskavě po své práci! Kopnu na zemi ležící hadr směrem k hobitovi. Teď nastává tak trošku chvilka, které se celých pár vteřin, co tu stojím, obávám. Otočit se a zjistit, jestli je má obava jen tak trochu planá (což by bylo hezké) a nebo mě doopravdy někdo celou tu dobu sledoval (což by bylo značně nemilé). Pomalu se otočím čelem vzad.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 11:49

Loki bystré oko Další tajemství krvavého lesa Nadále sleduješ stopy tvého neznámého sebevědomého průvodce, občas ti pomohou i nějaké odseknuté úponky 'slunečnic'. Překvapuje tě, jak si někdo může tak klidně vykračovat, jestli to byl šílenec nebo spíše jen nějaké mládě plné ideálů. Dojdeš ale k místu, které tě dost zneklidní. Dojdeš na místo, které nejspíše před méně než dvěma dny bylo bojištěm, nejokatějším pozůstatekm je ležící mrtvola v krvavé trávě. Válečník Chaosu, celý zakutý ve zbroji z temné oceli leží prorostlý tuctem šlahounů, které si z něj dělají vhodné místo pro život. Nezabere ti ani chvilku zjišťování, co jej připravilo o život, soudě dle otvoru v hrudníku mu někdo i přes tlustou vrtvu pancíře vyřízl jeho prohnilé srdce. Chaosákova zbraň, která se napila krve bůhvíkolika tvorů, nyní leží při jeho ruce, stále částečně sevřený mrtvou rukou, což jen svědčí o prudkosti a preciznosti onoho útoku. Nemluvě o podivnosti stop, které doplnily i otlaky od celkem jemných rukou, nemluvě o důlcích, kam zřejmě padla kolena, to vše doprovázeno několika temně rudými fleky na půdě. Nicméně stopy zde nekončí, jakoby v tento moment přešly v mnohem zlověstnější stopu, doprovázenou na začátku ještě několika otisky dlaní, cestička jak kdyby se jí plazil velký had a buďto přišel či pokračoval ve směru, kam mířily původní stopy.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 12:16

Orzad Myjerd Alternativní vchod Namáhavě vytahuješ vozík a dokonale si tak vynahrazuješ denní dávku kondičního cvičení. Dost neochotně taháš utýraný vozík ven a skřípění kovu o kov zní z jeho strany až vyčítavě. Po pár jiskrách a pár zapíchlých kovových odštěpcích později ti již vozík neblokuje cestu a odporoučí se k zemi, padne na bok mezi hromádku posledních celých ozubených kol, která svůj boj teď definitivně vzdala a stávají se kupičkou střepů. Nahlédneš otvorem dovnitř, celá díra je dost velká na to, aby ses protáhl, ale některé kovové hroty a ostré hrany mohou průchod dosti znepříjemnit. Skrze otvor vidíš obří stroje, vydávající ten dunivý zvuk a také jakési kotle, nejspíše plné roztaveného černého kovu, ze kterého vyrábějí ty své ošklivosti. Obří mechanismus, který pohání neznámý stroj v hlubinách, či co to má být, trůní přesně uprostřed velkého obdélníkového sálu, napravo od něj se nacházejí ony tři kotle, z nichž vedou roury někam dolů, skrze kamenité podloží nejspíše do srdce pevnosti. Nalevo jsou k tvému překvapení připraveny další tři přepravní vozy, zřejmě čekající na dodávky a někoho, kdo by je vedl. Ve stěně přímo naproti tebe se nacházejí další vrata, ale tentokrát o dost menší, dosti podobná vratům, která jsi spatřil níže a ze kteých na tebe vyletělo tolik pozdravů. Z každé strany vrata lemuje jakási obsidiánová socha, nejspíše napodobenina Hashuta nebo nějaké jiné modly chaosích trpaslíků.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 12:28

Aymir Pytlíček s překvapením Hobit kuňkne úlekem, ale je rád, že se zbavil toho váčku a nejspíše ještě raději, že nedostal napráskáno. Nahlédneš do váčku a spatřuješ dva velké náramky se zvýrazněnými symboly vytkanými do černé formy náramku růžovými linkami. Určitě krásný módní doplněk, kdyby neznamenal téměř jistou smrt při chycení a kdyby nebyly od zaschlé krve. Vidíš na nich jakýsi mechanismus spínání, zřejmě pro případ, že by ruka nositele byla krapet menší než náramek, netušíš ale, jak se přesně spínají a jak odepínají. Navíc nepatří mezi nenápadné kousky, onen růžový symbol se nesnaží nijak skrývat, což nemusí sdílet s nositelem. Po dalším povelu hobit ochotně uchopí hadr a s odvrácenou tváří jde drhnout další trofej, není schopen se odvážit na tebe jen pohlédnout a dokonce si ani nemrmlá pro sebe. Otočíš se pomalu čelem vzad. Jakékoliv obavy se rozplanou, když vidíš konec haly a dveře, ze kterých jsi předtím vyšla. Na zdi není žádná podezřelá šmouha, všechny trofeje jsou na místě, kde si je pamatuješ.

Koris Derak - 09. září 2010 13:36

místnost Zastavím se za šlechticovými zády. Naivní? Uvidíme “No a co má fakt, že setneš nějakého tragéda, společného s touto situací?“ ptám se zvědavě. Sakra, trochu jsem ho podcenil. Zdá se, že je taktéž čaroděj i čaroděj. Naštěstí pro mne prozatím nepoužil žádné drastické kouzlo. snažím se vyhodnotit situaci do které jsem se dostal. Šlechtic zatím nepřevzal kontrolu nad šavlemi, ale prozatím se mi daří přetlačit čáry, ikdyž mu ti asi nebude trvat dlouho. Pokut mi bude chtít, cokoliv vyrýt na tváři, musí zvednout meče hrotem od země. Zezadu přistoupím šlechtici, hroty šavlí se teď objeví před ním. “Škoda, že se čarodějka rozhodla, že je pro ni výhodnější nechat tě naživu spíš než pomoc mi. No, nic teď je to zdá se jen mezi námi.“ pronesu tiše.Copak si neuvědomuje, že pokut ten úkol splníme, budeme dokonce života poddanými tohohle muže? Hmm, zdá se že má jiné priority. Rychle uvažuji jestli pustit šavle a vrazit nůž do slabiny v brnění a nebo do hrdla. Nakonec jsem se rozhodl vyčkat, co šlechtic vykoná. Respektive nechat čepele stoupnout vzhůru.Využiji všechnu svou sílu a umění, aby se čepele zkřížili pod bradou. Čepele přitisknu na krk a pokut to dovolí, posunu čeple po krku, aby mu jej rozřízli.( popisuju to dlouze, ale je to otázka vteřiny)

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 14:24

Koris Derak Tzeentchova magie Tvé čepele pozvolna stoupají, ale poté se rozhodnou změnit směr, jak tvé ruce přestaly poslouchat tvé vědomí a ustrnou na místě, zatím mířící vodorovně a bez pohybu. "Myslíš, že jsem tak naivní?," zeptá se posměšně a plamínky se změní v jasné fialové světlo. Ať se snažíš sebevíc, čistá síla nepomůže, teďkom v místnosti převládá magie, která je již doslova cítitelná. Elf popojde dopředu a překážející šavle mu uvolní cestu, až se dostane do bezpečné vzdálenosti a otočí se na tebe. Naskytne se ti pohled na rytinu v jeho zbroji, která se slila v jakési oko, které párkrát zamrkalo a lehce září fialovým světlem, až se zdá, že jinou barvu nemají Tzeentchovy hračky k dispozici. Šlechtic se ti zadívá do očí a obě tvé šavle se ti zkříží pod bradou a přesunou se lehce ke krku, což šlehtic pozoruje se škodolibým úšklebkem. "Podcenil? Jak bys mohl, že...", dodává a při těch slovech pohladí rukou Tzeentchův dárek. Cítíš, jak se ti šavle přitisknou ke krku, akorát tak, aby ti sebraly veškerý zbytek komfortu, který jsi do této chvíle zažíval. "Drastické netřeba, stačilo jednoduché, ale souhlasíš jistě, že to postačí," pronese polohlasem a pak se jakoby zamyšleně podívá vzhůru. "A cože jsi to pak chtěl udělat? Neumím si to moc dobře představit, mohu to vidět?," užívá si momentální situace a společně s okem se neskrývaně kochá.

Loki Bystré Oko - 09. září 2010 14:54

Boj 2 x 0 pro nás Před chvílí bestie a teď bojovník chaosu. Skoro bych se chtěl pousmát že se mi líbí jak mí potencionální nepřátele umírají, ale nadruhou stranu se mi nelíbí že je tu něco horšího než bojovník chaosu. Prohlídce okolí těla věnuji asi minutu. Opět nasliním prst a 5 až 10 vteřin se soustředím na místo, kam vane vítr a de potencionální predátoři mohou cítit můj pach. Vážně bych nechtěl být překvapen když prohlížím tělo. Po prohlídce terénu se pustím do prohlížení těla. Moc toho nevím a informace navíc se vždy hodí. Snažím se zjistit kde mívá takový bojovník chaou brněním nekrytá místa abych měl v případném boji větší šance. Pak ho taky oatrně prohledám. Snažím se nedotýkat se ho přímo, vždy si jen nožem odstrčím část jeho zbroje či oblečení, takže prohlídka není nijak důkladná. A nakonec se podívám na zbraň chaosu (tady bych prosil víc informací, nevím co si mám představit pod zbraní chaosu jenž pije krev nepřátel, je to živé? mi nebepečné?) Párkrát do zbraně dloubnu nožem a zkusím odvodit co nejhoršího by mi mohla udělat v rukou chaosáka. Celé mé ohledávání těla a zbraně mohlo zabrat asi 5 minut a poté jsem vyrazil směrem po stopě onoho plaza. Ten člověk možná bude v brzké době potřebovat mou pomoc. Nebo abych ho alespoň pohřbi. Na minutu ztichnu a pokud možno se přestanu hýbat.... Celou minutu znovu ověřuju zdali mě někdo nesleduje... Poté vyrazím znovu na cestu a po cestě vyhlížím jakékol bláto. Pravda je to sice barbarský způsob, ale asi bych měl zamaskovat i svůj pach. Mělo by stačit zamazat si obličej krk vlasy a ruce. Jde to smýt, trochu to pomůže a být zamazaný celý je příliš nechutné a hloupé... špatně by se mi pohybovalo. Pokrčuju v cestě po stopách plaza... vyhlížím místo kde je hlína bez trávy a sem tam (někdy po deseti minutách někdy po půl hodině) se zastavím a opět zkontroluju zdali mě někdo nesleduje.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. září 2010 22:10

Loki Bystré oko Snad už bude té krvi konec Ač je les dostatečně krvelačný, buďto pro něj nejsi vhodná kořist, či má právě práce nad hlavu, takže žádný predátor se tě nevydá vyrušit. Okolní terén nepřekypuje žádnou zvláštností, krom potěšujícího faktu, že nedaleko prosvítá více slunečních paprsků než jinde, možná bude už konečně tomu lesu konec. Obhlédneš si detailněji tělo válečníka Chaosu, ale snažíš se od něj udržovat odstup. O těchto mužích, zdali to jsou jen muži, koluje nespočet legend o jejich úpornosti a bojovém umění. Hned ze začátku se nemůžeš zbavit otázky, jak se může v té zbroji vůbec pohnout a zda ji někdy během svého života sundává. Zdá se, že pokrývá téměř každé místečko, za hůře obrněné považuješ jen podpaží a hledí jeho přilby, jinde asi nezbyde než otestovat sílu kovových plátů a pokusit se prorazit skrz. Na záda se ti ho převalit nepodaří, na to by ses musel řádně zapřít a stejnak nečekáš, že by byla hůře krytá jak přední část. Pozornost obrátíš ke zbrani. Dlouhý meč zhotovený z jakéhosi černého kovu, na čepeli s nánosy zaschlé krve, což dosvědčuje, že její nositel zrovna nedbal o její čistotu. Těžko bys asi našel člověka, který by takovou zbraň rád používal a nezdála se mu těžká a špatně vyvážená. U záštity je zdobena rytinou osmicípé hvězdy, jinak ale není nijak zdobená. (Pijící krev byl obrat, napříště se tomu termínu vyhnu, aby to nemátlo) Ohlédneš se, ale stále nevidíš žádného pronásledovatele, dokonce ani nic podezřelejšího, než je tráva a stromy. Místu vládne ticho, žádné praskání a naštěstí už ani žádný nářek. Vyrážíš dál po stopách plaza, které tě vyvádějí z lesa. Krvavé listí nahradí vyprahlá země, pokrytá nánosy sché hlíny a prachu, a ty máš možnost se rozhlédnout do dálky, aby ses lépe zorientoval. Nalevo vidíš pohou prázdnotu, až v dálce se do pevniny hladově zakusuje moře. Napravo se tyčí skalnatý masiv, jednotlivé vrcholky se tyčí jako bodce strmě vzhůru, od okraje dál vidíš vyšší a vyšší kousky, nad nimiž krouží bouřková mračna a semtam spatříš klikatící se blesk. Ale ani jedno z těchto míst plaz nenazývá svým domovem, jelikož vyhlazená stopa vede kupředu, bez jediné zatáčky. Podíváš se, kam tě ta stopa nejspíše zavede a spatříš slušný kus cesty od tebe další zalesněnou oblast, tentokrát od pohledu daleko rozsáhlejší a bez rudého listí, barva se zdá být na tu dálku normální.

Loki Bystré Oko - 09. září 2010 22:22

Zas pustina Stopu sem sledoval až na okraj lesa kde se rozlehla nepříjemná pustina... nemám rád tohle mrtvé místo. Můj elfský zrak mi napověděl že plaz šel nejspíš do ještě většího lesa a tak si jen povzdychnu a spěchem (možná bych to nazval i klus, ale tempo je takové abych vydržel delší vzdálenost) vyrazím po stopě dál. Před vyběhnutím však schovám nůž do pouzdra a povolím tětivu na svém luku. Po cestě několikrát přejdu na pomalejí tempo abych se příliš nevysílil a přitom si loknu hlt vody. Na půli cesty se rozhlédnu všude okolo sebe abych se ujistil že jsem sám. Nakonec se předemnou (snad) tyží obrovský les. přijdu asi na 10 metrů od úrovně stromů a zaposlouchám se. Usoudím li že je bezpečné vejít. Vejdu a stopu sleduju dál. V lese bych opět tasil nůž a hlídal si podle větru zda mě nějaká šelma nestopuje. ale to zas předbíhám neboť nen jasné jestli vůbec ve zdraví dojdu k lesu. :-P

Orzad Myjerd - 10. září 2010 10:31

Ničení pokračuje Než poničený vozík vytáhnu ven, tak to chviličku trvá. Vždy když pořádně zaberu, tak vozík zaskřípe jako by mi dával najevo, že ho to bolí. To ovšem nevnímám a soustředím se jen a pouze na to, abych ho vytáhl a uvolnil si tak cestu. Nakonec se mi vozík vytáhnout podařilo. Spěšně se sekerou v ruce nakouknu dovnitř, abych zjistil jestli jsou nepřátelé blízko. Zjišťuji ale, že na dohled nikdo není a tak se opřu o stěnu a vydýchám se. Až teď jsem si všiml, že můj rudý plnovous nyní nabral šedou barvu. Hmm... Budu se muset venku trochu vytřepat..., řeknu si a na chvilku si odpočinu. Po chvíli odpočinku jsem se postavil k troskám vozíku a chopil se jich. Pak jsem se je snažil dosmýkat až ke dveřím, které zakrývají dveře dolů, odkud jsem před chvílí tak rychle vyběhl. Náhradní kolejnicí zapřu vozík o kolejnici uprostřed chodby. Pak už se jen seberu a vyrazím ke dveřím, které jsem si tak pracně vyrobil. "HA!!! Už jdu hajzlové!!", zvolám a protáhnu se "dveřmi". Jakmile jsem na druhé straně vrat, tak začnu s průzkumem strojů. Chci vědět zhruba jejich funkci a hlavně jejich slabiny. Je mi jasné, že možná všechny nebudu moci identifikovat, ale i tak to zkusím.

Aymir - 10. září 2010 13:26

Otočka a... Než udělám ono "čelem vzad", stihnu se ještě zhluboka nadechnout. Moji mysl naplňuja fantazie ohledně všeho, co tam, za mými zády, může stát. Tak tiše, naprosto neslyšně.... Za mnou nic. Vlastně nyní už přede mnou. Zadržený dech s doslova viditelnou úlevou vypustím. Váček s náramky sevřu pevněji v dlani a bez jakéhokoli ohlédnutí na hobitího otroka se vydám směrem zpátky. Nepředokládám, že bys utekla... Ozve se mi v hlavě. No.... předpokládal správně - protože já jsem dost soudná na to, abych věděla, že rozhodně nemám KAM utéct. Znovu ven z města? To těžko, takové štěstí už mít nebudu. Když sahám po klice dveří, ucítím něco, z čeho mi tuhne krev v žilách a vstávají vlasy v zátylku. Tam uvnitř se něco děje... a má to co dočinění se silnou magií - s magií jiného typu, než vládnu já... s... Zase mě zahlodá jakási závist. Nejen, že si domyslím, že uvnitř čaruje náš "hostitel" - a že je to muž a tak by magii vůbec neměl umět, natož používat... ale také proto, že na takovou úroveň se nikdy nemám šanci dostat. Nikdy nebudu umět... Pokud neupíšeš svou duši správným "lidem"...

Longin - 10. září 2010 14:10

No... dejme tomu... snad... snídaně Zrak mi stále poněkud sklouzával k nechutné hmotě bývalého snadslimáka a začínalo se mi dělat zle. Moc mi nepomáhalo ani jeho neustálé rejpání... natož jeho kecy o tom, že bych se spíš měl koukat na moji... MOJI... hostitelku. Začíná mi hrabat... To sis všiml až teď? Mlč... prostě mlč! A co bys beze mě dělal?... už teď bys nejradši utíkal před pečeným slimákem a malou holkou... Snažil jsem se ho ignorovat a uvažovat racionálně, sedl jsem si na paty. "A kdo by tě měl hledat...?" Trochu se zamračím a zvážím, jestli může být kouzelnice nebo něco takového... případně kolik bych za ni dostal peněz... ale ne... na to myslel on... začíná se mi to plést dohromady...

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. září 2010 14:20

Longin U ohníčku Delainy naposledy pošťouchne do slimáka a s úsměvem se na tebe obrátí : "Ták, a je to hotovo, kolik budeš chtít plátků?" Když se ti ale zadívala do tváře a spatřila, že se ti zrovna nesbíhají sliny, tak jen pokrčila rameny a dostala slimáka z dosahu ohně, přičemž mu začala sloupávat ty podivné krovky. "Udělala jsem doma něco, co se jim vůbec nelíbilo. Žijeme ve společnosti, ve které se musíš chovat striktně podle pravidel, a je to více než nudném žádné vzrušení, zábava, dokonce i nechat se něčím pohltit jim přišlo špatné a odsouzeníhodné," odpověděla ti takovým až hraným smutným tónem. "Ale tady? Tohle místo na tebe nehledí dle vzhledu," dodala a poslední slovo jasně zdůraznila. "A nedělá mu problém přijmout tě mezi své." Odtrhla poslední krovku a slimáka na tyči zapíchla do země. Ještě se na tebe jednou podívá, nejspíše se chtěla zeptat, zda si jsi jistý, ale nejspíše má jisto ona a tak vytáhne malý nožík a vybírá si, kterou část si dá na snídani, ze slimáka samozřejmě.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. září 2010 15:04

Loki Bystré Oko Konečně společnost? Vyběhneš na planinu a očekáváním notně dlouhé cesty a nejsi zklamán. Snad jen ta stopa je něčím, co tě vytrhává z tuctovosti a nudy místa. Pohyb ti znepříjemňuje žár slunce, které nemá nejspíše nic jiného na práci, než se bavit ohříváním už tak neživé pustiny. Semtam spatříš seschlý keř či jednou i slupku nějakého původně masitého hmyzu, který kvůli své pomalosti vyschl. Jediné, co tě docela těší je fakt, že jsi nenašel žádnou vybělenou kostru či jiné lidské pozůstatky, což svědčí o tom, že ač je to nehostinné místo, neskrývá asi žádné překvapení. I tvá zastávka v půli cesty spojená s důkladným ohlédnutím tuto domněnku podporuje. Chvílemi si s tebou hraje i vlastní zrak a máš pocit, že les se občas oddálí či dokonce uhne doleva či doprava, nezávisle na tom je však stále blíže. Soudě dle vlnek se zde plaz pohyboval notně pomalu, jakoby snad šetřil energií či byl zeslabený, takže odhaduješ, že stahuješ jeho náskok a to pořádně. Zblízka se podíváš na les a musíš konstatovat, že si zanechal nějaké zvlášnosti, aby mezi ostatní nějak zapadl. Barva listů je lehce namodralá, jako kdyby zde fungoval jiný druh podzimu, kůra vypadá stejně jak u zdravých stromů. Obezřetně pokračuješ po stopě, zdejší fauna tě ještě přivítat nepřišla. Semtam zaslechneš praskání větviček, ale tvé oko nezaregistruje ani sebemenší pohyb. Plaz dle stop nabyl trochu více energie a jeho stopa se stává jemnější a jemnější, jakoby se naučil nějakým způsobem téměř nadnést nad půdu, zanechává už jen tenký proužek uhlazeného podrostu či linku v prachu. Soustředění ale ukončí jakási sladká vůně pečínky spojená s několika hlasy, kterým sice nerozumíš, ale zněji rozhodně lidsky. A to vše přichází ze směru, kam vede zbytková stopa plaza, která se už víceméně ztrácí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. září 2010 15:28

Guy de Lorein Pro slávu Paní! Po týdnech projíždění všemožnou nečestnou civilizací a krajinami bez ideálů ses dostal do srdce vší špatnosti - království Chaosu, místa, proti kterému je Mousillon nádhernou zahradou a místem k rozjímání. Už první kroky tvého koně uvítalo jakési živoucí ostružiní, kterému jsi jedním sekem vysvětlil, že se takové věci nedělají. Nyní přijíždíš k močálu, rozlehlému kam až tvé oko dohlédne. Velké bubliny se vynořují z kalné vody porostlé řasami a vylétají do vzduchu, jako by je nadnášelo nějaké zvrácené čarodějnictví a nakonec šplouchavě pukají. Klasy orobinců se tyčí do výšky a všude se vznáší mlhavý opar, přes který jen stěží proniká slunce. Zaslechneš několikrát i jakési přidušené zakvákání, avšak žádnou žábu nevidíš. Po chvilce zaslechneš svištění a cítíš náraz do své oplátované nohy, načež sleduješ cosi připomínající dlouhý jazyk s ostny jak se stahuje k hubě něčeho, co bys v tom parnu nazval přerostlou ropuchou. Tohle ale nejsou žáby tak často vídané v Bretonii, ale vypadá to jak přerostlá ostnatá ropucha posetá nazelenalými vředy a s některými místy těla jakoby postiženými hnilobou, skrze sežranou kůži ji prosvítá i pár nažloutlých žeber. Po jejím boku se zjevily ještě dvě další, vypadající podobně nechutně a nemocně, a ta, která zrovna natáhla jazyk zpět do pusy dvakrát chrchlavě zakvákala.

Loki Bystré Oko - 10. září 2010 15:29

Hostina Pokračuji po mizející stopě, les je veliký a opět překvapivě podivný. Z nehostinosti okolní krajiny mě však vytrhla libá vůně jídla. Polknu slinu a pokračuji dál po stopě která vede k jakémusi tábořišti. Po stpě plaza se připlížím. Snažím se sledovat stopu dokud to jde (Zajimá mě jestli se ten šmejd třeba neodplazil na strom nad tábořiště a nechystá útok). Jakmile se připlížím na dohled, prohlédnu si osazenstvo ohniště a opatrně a tiše se usadím do porostu kde jsem. Přece jen cesta byla dlouhá a vyčerpávající a odpočinek potřebuji, krom toho mě nemusí přivítat vlídně tak bych měl být svěží. Nevím zda se mi podařilo či nepodařilo v předchozím lese najít po cestě bahno, ale pokud ano, tak si tvář otřu do pláště nebo trika košile... no... cokoli mám na sobě. Abych vypadal alespoň trochu normálně až se u nich ukážu. Pokud se mi zdá vše v pořádku a bezpečné (ikdyž zdání mnohdy klame) tak as po 10 minutách odpočinku přijdu tiše k ohništi. Chci aby o mě do poslední chvíle nevěděli, ale taky je nechci vylekat, proto se budu přibližovat pomalu a klidně... žádné prudké ohyby.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. září 2010 15:50

Aymir Veselí s náramky S rukou na klice se zastavuješ. Zevnitř se ozývá hlas vašeho hostitele a zní notně požitkářsky, ať se děje cokoliv, musí se u toho náramně bavit. "A cože jsi to pak chtěl udělat? Neumím si to moc dobře představit, mohu to vidět?," ozve se zevnitř a ty cítíš záchvěv magie v místnosti, jejíž proud ti zní v hlavě jak tisíce hlasů, omamně šeptajících, ale oslovujících někoho jiného. Vůbec jim nerozumíš a přijde ti, že ony o tebe zájem taky nemají.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. září 2010 16:11

Orzad Myjerd Další ozubená kola Stroj uprostřed ovládá pravděpodobně nějaký velký buchar či lis vespod. Tu část kterou vidíš tvoří množství ozubených kol a jeden velký opancéřivaný kus čehosi, z čeho v pravidelných intervalech utíká pára. Vypadá to jak sofistikovanější parní kotle pohánějící říšské parní tanky, pohyby rozjíždějí ozubená kola, která pak ovládají rytmicky pohyby celého stroje. Když tam zamýšlíš, co bys stroji provedl, napadají tě dve možnosti. První by bylo nějak prorazit parní kotel, měl jsi již tu čest vidět, jak se chová poškození parní tank, ač si nemůžeš být jistý, zda to bylo vinou praskliny či pouze lidské domýšlivosti a neschopnosti. Pak nějak zaseknout ozubená kola či nějaké vylomit, bez toho stroj určitě nebude správně pracovat a mohl by donutit ty zbabělce, aby si přišli nahoru svou hračku opravit. Nejsou to sice nějací drobci, ale zároveň se ti nezdají nezničitelné. Velké nádrže s rožzhaveným kovem ti přijdou přílíž těžké a silné, než aby šly prorazit nebo převrhnout, nemluvě o tom, že netušíš, kam by pak jejich obsah vytekl a kolik tam toho vlastně je. V poslední řadě si uvědomuješ, že ani hrubá trpasličí kůže není uzpůsobena pro plavání tekoucím kovem.

Aymir - 10. září 2010 16:17

Veselí venku, sranda uvnitř! Ač je to podle morálních zásad některých jiných (nižších) ras neslušné, prostě se postavím za dveřmi a s rukou pár centimetrů nad klikou chvíli poslouchám. Takže Stín přeci jen využil situace a zaútočil... ne, že bych to nečekala - pošetilý je na to dost. Kdybych tam v tu dobu byla, možná bych.... MOŽNÁ BYCH CO? Byla teď ve stejně svízelné situaci? Tedy nevím přesně, v jaké situaci je on - ale hlas urozeného nezní zrovna přívětivě - rozhodně mu tedy nevypráví o receptu na ovocné koláčky své pramáti... A ta magie... Mimoděk se otřepu. Ještě se opatrně otočím, abych zjistila, jestli na mě ta otročí nicka civí - zase nemusí vědět vše. Odkdy věnuješ pozornost tomu, co si myslí otroci? ... Nejspíše od té chvíle, co nejsou moji vlastní, že ano. Slyším zvláštní hlasy... ne vyloženě nepříjemné, ne přímo dobře poslouchatelné, zmateně přes sebe mluvící... Zůstat nebo jít? Rozhodnu se ještě chvíli zůstat a zkusit alespoň jeden oddělit od ostatních a poslechnout si, co říká - ač není určen pro mne.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. září 2010 17:04

Loki Bystré Oko Pohled na dýchánek Poohlédneš se po známkách, že by se plaz rozhodl někam vyšplhat, ale zdá se, jakoby se prostě vypařil nebo se naučil nadnášet nad zemí. Jdeš dále za hlasy a nalézáš malou mýtinku, na které je postavený stan a plápolající ohniště tě ujistí, že odtud přicházela ona libá vůně. Na mýtince stojí dvě postavy, křehce vypadající dívka s upravenými světlými vlasy, oděná do kožené zbroje zdobenou množstvím estetických zbytečností, až působí dojmem, že netuší, k čemu zbroje vlastně jsou. Od pasu dolů nosí sukni bez rozparku, doléhající až na zem a u pasu jí visí elfí dlouhý meč. Druhou osobou je vysoký šlachovitý muž, působící mírně rozespale a rozhodně o dost zkušeněji a otrleji než dívka. U pasu si nese zdobenou dýku a právě s dívkou o čemsi rozmlouvá. Mezitím se ona stará o onu pečínku, vypadá to na nějaký masitý kus napíchnutý na tyč a pozvolna opékaný nad ohněm. Ani jeden nemluví zvlášť nahlas, nerozumíš jim, musel bys přijít blíž, ale ty máš v plánu odpočívat. Po plánovaném odpočinku přicházíš blíže, oba přítomní občas prohodí nějakou tu větu, zatímco ty se snažíš kráčet co nejtišeji a již upravený děláš co se dá, aby tě po spatření neměli za vraha či někoho podobně jim nemilého. Krok po kroku se přibližuješ a můžeš si vyslechnout i nějaký dovětek jejich hovoru : "...na tebe nehledí dle vzhledu," říká dívka a poslední slovo jasně zdůraznila. "A nedělá mu problém přijmout tě mezi své." Poté do země zapichuje klacík s oním tvorem a zády k tobě s ním cosi dělá. Longin + Loki Bystré Oko Jak Loki vejde na mýtinku, jeho oči se střetnou s Longinovými. Dívka se zdá, že si ničeho nevšimla, v nastalém tichu vám neujde její bolestivé usyknutí. //Kdyžtak se vzájemně popište, ať víte, s kým máte čest.

Loki Bystré Oko - 10. září 2010 20:23

Ohniště Dle svého plánu jsem přišel nepozorovaně kus od nich. Snad se mi podařilo působit na ně tím tajemným dojmem "kde se tu vzal?" Nicméně můj pohled se střetne s pohledem muže a v té chvíli dívka bolestivě syke. Předpokládám že se jen popálila a nejde o žádné uštknutí jedovatým hadem nebo něco jiného životu nebezpečného, proto jen polohlasně odkašlu abych na sebe upozornil. Ehmmmm... Chvíli se odmlčím neboť jsem si zcela nepromyslel co bych měl přesně říct. Buďte zdrávi cizinci. Najde se pro mne místo u vašeho ohně? Cestuji již delší dobu a jste první cyvilizovaní lidé které jsem za tudobu potkal. Doufal jsem že by nebyl špatný nápad přidat se k vám přinejmenším na okamžik. Zaprvé je to bezpečnější a zadruhé mi v pustinách chybí společnost se kteou bych mohl mluvit. Vyhodím ze sebe prvních pár nesmyslů co mě napadne a čekám na reakci. Luk mám na zádech a dýky v pochvách, ale to neznamená že bych cizincům zcela důvěřoval... jsem připraven utéct kdyby se jim chtělo k pečeni přidat moje játra či pajšl (plíce). Očka mi stále těkají z muže na dívku a zpátky. Popis Mladý Elf který očividně ani nezažil moc výprav. Tvář je stále bez jizev a vybavení je možná špinavé, ale ne prošoupané nebo opotřebované. Přes rameno mi visí brašna (kabela) v niž mám nejspíš veškeré své zásoby jídla a vybavení. Měch na vodu mám na druhém rameni na tenkém koženém spleteném provázku (popruh od brašny i od čutory jsou přehozeny přes hlavu. Na hrudi se kříží). Na zádech se mi pohupuje luk a toulec dosud plný šípů a u pasu se mi na každé straně pohupuje jeden nůž. Kalhoty i košili mám dlouho neprané a špinavé, barvy nevýrazné (jakási řekněme zšedlá zelená). Kabát mám sešitý zkůže, podivné však je že to vypadá jako bych ho nosil naruby. lesklá vyčiněná kůže je uvnit a matná část jde vidět navenek. Celkově mé oblečení v normálním lese nebije nijak do očí, avšak zdejší lesy nejou normální. Mám vlasy skoro až po ramena. Jde vidět že jsou ostříhané ledabyle a dlouhá cesta si vybrala daň co se čistoty týče i na účesu za kterým se skrývají odhodlané oči. Výšk a váha jako štíhlý menší člověk (nevím jestli tu je příliš velký rozdíl mezi lidmi a elfy ale řekněme: ) 60Kg 165cm

Longin - 11. září 2010 01:13

Snídaně a cizinec Naštěstí nakonec poměrně správně odhadne, že já si slimáčka asi nedám, ale z její odpovědi toho poznám sotva víc, než jsem věděl před tím. Bohužel jí moje nechuť nezabrání v tom, aby si nezačala vybírat, jakou část hnusníka si vezme k snídani ona. Ze znechucené fascinace mě vytrhne až jeho nepříjemný hlas. Něco jsi slyšel!!... Tak se sakra otoč, já nechci bejt za jednohubku nějaké místní nestvůře!! Sice ani netuším proč, ale oči skutečně zvednu. Trochu se leknu, když spatřím celkem malého elfa... snad mladého, ale u nich jeden prostě neví. Pořádně si ho prohlédnu, ale nic neříkám... ostatně i já jsem tu pouze host. Vzhled: Vysoký, šlachovitý muž nepoznatelného věku - nejspíš kolem pětadvaceti, se šedivýma očima a hnědými, neučesanými vlasy. Velmi nenápadný vzhled ještě zastírá plášť, do kterého je zahalen, kapuce mu splývá na zády. Za pasem má zvláštně tvarovanou, zdobenou dýku a podivný meč, vedle sebe položený luk a toulec s několika málo posledními šípy. Ve tváři má podivný tik.

Guy de Lorein - 11. září 2010 11:36

Těžký úděl hrdiny - pozorovat bubliny Cesta ubíhá pod kopyty koně. Mnohé dny a mnohé kroky mě dělí od rodné Bretonie. Bezectné kraje a nyní již pokroucené pustiny jsou jasným důkazem, že jen jediná zem si zaslouží požehnání mé paní. Dokonce i ten nejproklínanější kraj má v sobě více půvabu než vše kolem mě. ...jel bych světa kraj, do míst neznámých,do dálek širých.Prapore pyšný i plášti vlaj,meči můj, - stůj při mě v těžkých chvílích... Z pod přílby se line sotva slyšitelný popěvek. Dlouhé putování si vybírá svou daň. Lesk a třpyt nahradilo bláto s prachem. Místo hrdého a vzpřímeného postoje jsou ramena pokleslá. Hlava těžkne a i nemuzikální nadání pomalu prohrává s touhou po spánku. Zařehtání. Beatrix se zjevně něco nelíbí. Potřesu hlavou. Ostny pokryté rostliny jsou jen malou komplikací. S vědomím, že je vhodné dávat pozor na cestu, má mysl konečně vzpruhu. Únavu střídá pozornost a pozornost úžas. Mlhavý opar zastiňuje slunce. Jako by mě snad tma měla nahlodat mé odhodlání. Zlověstný močál korunuje pochmurnou atmosféru. Při představě, že až začnou trubadůři pět písně o mé cestě, budou popisovat toto, mě naplňuje hrdostí. Hlavou se mihne vzpomínka na sličné dámy, kterak se jím nad příkořím hrdinů tají dech. Nepodlehneš stesku po domově... Víc než přísaha mne z myšlenek probere bizardnost samotného okolí. Bubliny stoupající z bahna jsou přinejmenším nečekané. Cestu první od hladiny k prasknutí fascinovaně sleduji. Magie? Nebo je vypouští nějaký tvor? Kvákání. Tak tu přeci jen něco žije. Cinkot. Něco kleplo do plátu na noze. Pootočím se. Odpor. Spíše než pocit nebezpečí cítím akorát zhnusení. Má být tohle výzva? Má smysl si...tímto... špinit ostří? Nádech. Ať jsou čímkoliv nepřipadají mi obludy hodny pozornosti. Ve zrádném terénu je třeba promyslet a najít nejschůdnější cestu. Zkusím je zahnat řevem neboť jejich kvákání je pro mě poněkud rušivé.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. září 2010 15:22

Longin + Loki Bystré Oko Dýchánek Když lesní elf promluví, neunikne vám, že dívka ztuhla. Ruka se pomalu přesunula k meči, všímáte si, že jeden prst je lehce zarudlý od pár kapek krve. Jak se dotkne své zbraně, máte pocit, jakoby se celá změnila v nehybnou sochu. "A kdo jsi ty?," zazní její opatrný hlas, zároveň zabarvený špetkou neklidu, že je k celé situaci zády. Pomalu se otočí čelem k nově příchozímu a Loki poprvé spatří její tvář. Světlé vlasy zakrývají sice její uši, ale dle tváře působí jako jedna z elfího rodu. Vzhled mladého děvčete, navzdory nehostinnému prostředí nenese byť jediný šrám. Zřejmě si v duchu notně oddychla, protože poté, co tě spatřila tak původní zamračení vystřídal krásný úsměv a přestala vyhledávat blízkost své zbraně. "Přece ti nemohu říkat 'Cizinče'," dodá a začne si malým kusem látky ovazovat prst.

Loki Bystré Oko - 11. září 2010 15:58

Dýchánek ve třech Nejprve trochu znervózním když vidím opatrné reakce dívky i toho cizince... mohli by mě napadnout vlastně v sebeobraně. Ale vše se zdá být v pořádku tak pokračuju. Nyní mi z tváře opadly veškeré obavy a i má pozornost slabě polevila (doteď jsem paranoicky čekal útok odkudkoli). Vlídně se usměju na krásnou dívku a představím se. Oh... Odpusťte mi mé způsoby, Jmenuji se Loki Bystré Oko, ale říkejte mi jen Loki. A do těchto nehostiných krajů jsem se vydal najít svého bratra. Už víc jk půl roku nám domů neposlal žádné psaní a poslední co o něm vím je, že se nechal najmout bandou bláznů co ši tady do pustin pro slávu nebo podobnou hloupost. Jsem střelec a stopař... Dalo by se říct... skaut. Stále čekám opodál zdali budu přizván k ohni nebo ne. Což mi připomíná, neměli jste dnes nějaké problémy? Tento tábor jsem našel tak, že jsem sledoval stopu vcelku dost velikého hada, ale jeho stopa kousek před vaším táborem zmizla... jako by se naučil lítat nebo spíš jako by ho něco odneslo ale neviděl jsem stopy boje. Vysvětlím jak jsem je našel a dál čekám pár metrů od nich jak mě přijmou.

Orzad Myjerd - 12. září 2010 13:24

Průzkum strojů Pořádně jsem si prohlédl všechny přítomné stroje. Dokonce se mi je podařilo i zhruba identifikovat a určit jejich slabiny. Bohužel některé ze strojů mají slabiny tak silné, že se mi je nepodaří vyřadit, natož zničit. Jediné čím jsem si jist je, že kdybych se snažil a znovu předvedl trochu toho svého umu, tak by se mi podařilo vyřadit prostřední ze strojů. To teď ale počká... Nejdříve ty dveře!!, pomyslím si a vyrazím se podívat na sochu. Při tom ovšem dávám pozor na to, aby se znovu neobjevily střílny. Pokud bude klid, tak prozkoumám sochu a zjistím jestli by se dala nějakým způsobem svrhnout na ty dveře tak, aby je vyrazila. (tady bych prosil přesnější popis oné sochy, popřípadě obrázek... Třeba bych tak přišel na lepší způsob demolice... 8) ) Pokud bude ovšem zcela zjevné, že se sochou by ani kanón nepohnul, tak se vrátím k mému oblíbenému otvoru v bráně a vezmu si jednu z náhradních kolejnic, které jsem tam před chvílí naložil. S tou se vrátím k prostřednímu ze strojů a pořádně si promyslím jak nejlépe ty ozubená kola zablokovat. Během celého toho procesu si pořád něco bručím pod vousy.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 16:54

Orzad Myjerd Strojovna Prohlédneš si pořádně pár soch, mezi nimiž se nacházejí ona zmiňovaná vrata. Dáváš si obvzlášť pozor, avšak střílny zůstávají nehybné a naštěstí se neozývá ani zasyčení. Přistoupíš k levé soše a zaujme tě její celková vizáž. Tvář sochy je podobná obličeji chaosího trpaslíka, dokonce ani kly nechybí, až na to, že veškeré obliny jsou nahrazeny hrubými hranami. Vypadá to skoro jako nějaké strojové ztvárnění nějakého jejich božstva, ruce i nohy tvoří jakési hranaté tyče, spojené diskovými klouby, to vše zpracované z obsidiánu smíšeného s kovem. Autor se rozhodl nahradit ruce párem mohutných kovových seker zakončených trojicí mírně zakřivených bodců, takhle zmršenou sekeru jsi ještě neviděl. Obě obsidiánové sochy jsou téměř identické, akorát jejich vizáš je mírně odlišná, ač se jedná pouze o délku klů a jiné ztvárnění hranatého vousu. Těžko říct, kde se nacházejí jejich slabá místa, na proražení obsidánu by bylo třeba skutečně heroické síly. Když pohlédneš na soustavu zubatých kol a zvážíš účinnost kolejnice, rozhodně si myslíš, že bys ozbená kola zablokoval. Ale netušíš, zda je to skutečně zastaví a nebo po chvilce mohutné soukolí stráví i onu kolejnici a podrtí ji natolik, že bude schopno pracovat dále.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 17:25

Aymir Šmírování Pozorně nasloucháš ale neslyšíš ani slůvka, zřejmě šlechtic dává prostor k vyjádření i druhé straně. Otočíš hlavu a snažíš se najít hobita, což ti nedá vůbec žádnou práci. Drhne jednu z tretek a neskrývaně na tebe zírá, dokud si nevšimne, že ty jeho pohled opětuješ. V ten moment se rychle otočí zásady a zakmitá nožkami, přičemž se snaží získat nějaký náskok aby se co nejdéle vyhnul dle něj dalšímu výprasku. Pokusíš se jeden z mnoha hlasů zlákat, přesvědčit ho, že mí chvilku zpívat i tobě. Nevíš, v jakém jazyce hlas mluví, avšak máš vnitřní pocit, že má pravdu, že to s tebou myslí dobře a těžko bys narazila na lepšího přítele. Najednou se ti jemně sevřou ruce a proběhne přes ně prudký třas, sleduješ jak se ti prsty snaží sevřít v pěst, jakoby se rozhodly, že namísto tebe budou raději poslouchat onen melodický hlas. Zbytek tvých rukou se občas jemně zatřese, ale i to stačí na to, abys rukou několikrát zavadila o kliku.

Beatrix - 12. září 2010 17:39

Bažiny, žáby a všechno to nejedlé svinstvo okolo Mohutná kopyta, nesoucí více než tunu, ukrajují pomalu další a další míle. Můj instinkt mi jasně říká, kde je "doma" a kde by se pravděpodobně mělo zrovna pohybovat chovné stádo, ze kterého pocházím. Žel - je to tak trochu na opačnou sranu, než kam mne můj jezdec celou tu dobu, bez zjevného cíle, žene. Příděly stravy mi rozhodně nepřijdou dostatečné, ač váhu nijak znatelně neztrácím. Brnění dře a tíží, jen mlhavé vzpomínky ukazují na dny, kdy jsem naposledy neměla hubu plnou kovového udidla. Nemluvě o tom, že jedec také není z nejlehčích. Migrujeme tady za lepší pastvou? TADY? Na chvíli se zastavím a jako bych chtěla dát vůdci stáda najevo, že tady opravdu nic není, zahrabu jedním kopytem v zemi, ve snaze najít cokoli zeleného k snědku. Jemné naklánění se sedla zleva napravo a zpět naznačuje, že ten v mém sedle nejspíše začal klimbat. Nakonec je zrovna dobrá chvíle zastavit se a... Zavětření. Ne, není. Nozdry, krytéé ocelovou "přilbou" se doširoka rozevřou. Cizí pach, nicneříkající, rušivý. Jako vše okolo. Cizí, potenciálně nebezpečné.... zařehtám. Přešlápnu. Pobídnutí mi dodá klidu. Je tady - vyřeší to. Jako vždycky předtím. Vůdce stáda nezklame... ač je... jeho řeč těla mi je nesrozumitelná a nečitelná. Někdy na mě vyluzuje divné zvuky... některé chápu, jiné ne. Do té bažiny se mi přílišně nechce. Trní se mi zaplétá do dlouhých rousů. Neznámé zvuky, neznámé prostředí.... Co je to tam? S hlubokým funěním a vytřeštěnýma očima sleduji z bažiny stoupající bublinu. Když ovšem zjistím, že pro mne nepředstavuje přílišné nebezpečí, ostatním jí podobným již nevěnuji pozornost. Ne tak jako tvorové, kteří se objevují poblíž. Čekám na cokoli, povel, potáhnutí zpět... ...řev? Zlehka vyhrbím záda a na měkém terénu mírně uklouznu. Mé chování v této situaci není přirozené, nicméně výcvik se nezapře. Řev značí nepřítele. Ucouvnutí. Měřím si vzdálenost. V nepozorném okamžiku svého pána vyškubnu z jeho rukou uzdu prudkým pohybem hlavou vpřed. Není to příjemná záležitost ale už jsem zjistila že jeho ruka tahající za otěže akorát stěžuje orientaci. S hromovým zafuněním se mé přes tunu vážící tělo vymrští vpřed, přímo proti cizím stvořením. S hlavou pečlivě na kolmici a soustředěním upřeným na jednu jedinou věc. Nespadnout. Mokrý podrost rozbíjen kopyty, stříká do vzduchu kapičky bahna, které z většiny končí v čabrace na mých plecích. Nohy, před pár dny možná ještě černé barvy, jsou zahnědlé prachem a slepeným blátem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 18:00

Guy de Lorein Honba za žabími stehýnky Všechny tři žáby nehnou ani brvou, kůže pod krkem jim nezdravě zavibruje a naráz vymrští své ostnaté jazyky po tvém koni. Jako znamení vzdoru, že je jim tvůj křik lhostejný a nabíhající kůň není nic, čeho by se obávaly, jeden ostnatý jazyk udeří Beatrix do čabrak. Náraz zanechá na látce a zbroji pod ní pár zelenavých skvrn, které pozvolna skapávají na zem. Látka vydává dosti odporný zápach, i když v tomto bažinatém terénu nejde o nic nového. Jazyk zadržený pancířem se svižně roluje nazpět do vředovité žabí tlamy. Ozve se další zakvákání a z močálu se zvedne další bublina, pomalu se vznášející k nebi.

Guy de Lorein - 12. září 2010 19:11

ŹÁBY! Políbit a nebo sníst? To si rytíř nesmí splíst Ať už jsem si od křiku sliboval cokoliv, následky daleko předčily mé očekávání. Pokus o odehnání kreatur si Beatrix vyložila po svém. Prudký pohyb vpřed se mnou zamává. Jen stěží se držím v sedlem. Co se to... Zatímco co se mysl ptá ruka tahá meč. Ani u mě se instinkt nezapře. Zrůdy zůstávají vůči mé snaze chladné. Se zjevnou lhostejností vymrští své jazyky. Marně. Jejich pokus zanechal na látce jen stejnou špínu, které zjevně tvoří jejich existenci. Skláním se. Meč se mihne. Navzdory chatrnému vzhledu kůže odolává poctivému ostří. Znovu napřáhnu. Další zásah. Čepel vyhládlá cestováním chutná svou první oběť v pustinách. Trhnutím ji vyprostím. Úžas. Zranění se zatahuje, nechávaje tak veškerou snahu vyjít vniveč. V duchu děkuji své paní, že skrze Beatrix mi dala znamení. S vědomím, že vše v mém okolí může a bude stejně prohnilým a nečestným nepřítelem jako kterýkoliv šampion temných bohů, se chystám k další ráně...

Longin - 12. září 2010 19:20

Návštěvník Chachacháááá.... idealistické špičaté ucho... chachachacháá... no já musel bejt mimořádně hodnej... Moc jsem nechápal, co ho na tom tak pobavilo, ale urputně jsem se snažil nevnímat ten psychopatickej smích. Místo toho jsem kývl na pozdrav. "Longin..." Na nic moc víc jsem se nezmohl jsem se nezmohl - poněkud mě rušil jeho dementní smích. Prej Bystré Oko.... co třeba oslí ucho??.... prosíííím... zeptej se ho.... prosíííím... Potřepal jsem hlavou, ale jeho euforická nálada byla absolutně nezvladatelná. Pokusil jsem se na elfa usmát, ale poněkud mi to pokazil stále sílící tik v levém oku. Snad něco brzy řekne ta holka, co jí slimáky. Třeba bych taky jednou mohl mít kliku a stupu, co sem dovedla elfa, vytvořila její snídaně.

Beatrix - 12. září 2010 19:34

Slintáš mi na čabraky? No tak ty princezna nebudeš! Dostanu se k žábě co možná nejblíže a chystám se k útoku. Zatímco rytířův meč zavíří nad mými zády, chystám se vzepnout na zadních nohou a zasadit žábě ránu... ránu - fuj! Než se na cokoli vzmůžu, praští mě do brnění lepkavý jazyk. Rána to není silná a jako každý kůň už jsem zažila větší i na cvičišti - nicméně překvapí. Na neznatelnou chvíli bojuji s instinktem plachého zvířete, kterým původně jsem, který mi radí "uteč" - nicméně dlouhá léty vštěpovaný výcvik převáží vše. Nic mne nevyděsí ani bublina, stoupající z nějakého důvodu k nebi. Tady se s vrozenými pudy bojovat nebude, tady se bude bojovat s nepřítelem stáda. Naskočím těžce nalevo a pak prudce změním směr, jak mě to učili. Zmást nepřítele, zaměstnat jeho mysl. Tak jako zaměstnáte hrou hříbě, které věnuje pozornost vjemům, kterým nemá.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 19:37

Longin + Loki Bystré Oko Pozvání k snídani "Těší mě...Loki," osloví tě dívka přátelsky a pokýve na pozdrav. "Bohužel nikoho tobě podobného jsem zde neviděla, možná Longin někoho viděl?," zareaguje na tvou zmínku o bratrovi a hlavu otočí směrem k Longinovi, přičemž si ošetřuje ono říznutí. Ještě jednou zasykne a pak se to opět podívá do očí chápavým výrazem, skoro jako kdyby rozuměla tvé současné situaci. Jakmile ale zmíníš hada, v ten moment se veškerý soucit, který z ní vyzařoval, změní na výraz pochybnosti, jako by pohledem testovala pravdivost tvých slov. "Jsi si jistý, že to byla hadí stopa?," zeptá se tě zkoumavě s přivřenýma očima a prsty zdravé ruky poněkud pevněji sevře nůž. Zdá se, jako by si povídala v duchu sama se sbou, nato se zase zatváří mileji a pokyne k Lokimu rukou s nožem, nejspíše hodila svou otázku za hlavu a odpověděla si sama. "Určitě jsi hladový. Pojď, nemohu ti nabídnout žádnou delikatesu, ale chutná to překvapivě dobře...na to jak to vypadá," řekne a poukáže na onoho tvora na tyči. "O hadovi si můžeme promluvit později."

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 19:45

Guy de Lorein Bojovné žáby Žáby líně poskakují kolem tebe a tvého věrného oře, ta, jenž jako jediná byla zraněna se na tebe nyní vrhá se znásobeným úsilím, jakoby se takový tvor dal vůbec vyprovokovat. Jeho zuřivé skákání doprovázené kvákáním vedoucí k výpadům, které pouze pročísnou vzduch načež žába dopadne s hlasitým mlasknutím zpátky do bahnitého podloží. Ostatní dvě vymrští po koni své jazyky, které se ani nedotáhnou k čabrace a žáby je svižně rolují zpět. Velká bublina stoupá a téměř tři metry nad hladinou puká a nechutná voda ti potřísní zbroj.

Guy de Lorein - 12. září 2010 20:58

Žáby x Žabaři Nejen bublina se dělí o odpudivou vodu. Kopyta koně jako ve zběsilém tanci víří hladinu. Meč se mihne vzduchem. Odpornost se jedním skokem dostává do bezpečí. Tempo se zrychluje. Veškeré vnímání se omezí na vířící směs útoků a protiútoků. Chabé se pokusy žab střídá marnost mého počínání. Třikrát ztroskotám na pevnosti odporných těl a ještě dvakrát protnu vzduch, což je vlastně jediná věc, kterou je ochotný můj meč krájet. Kdykoliv žába vyskočí na dosah a je spravedlivě ztrestána za svou bídnou existenci, prokletá kůže nepropustí kov dál. "Udeř!" Vykřiknu povel. Beatrix se vzpíná. Věřím, že ani válečný kůň nehodlá trpět nepřístojnou parodii přírody. Jedna z žab z boku přiskakuje. Rána. Meč zafungoval pouze jako železná tyč a s mlasknutím ji poslal do bahna. Vztek mnou lomcuje stejně jako frustrace. Zasažený tvor se ani neotřepal a pokračuje v útoku. Teď už s křikem tlumeným helmou tnu ji vstříc. Nic. Jako živoucí míček je žába opět čepelí poslána zpět...

Beatrix - 12. září 2010 21:14

Hop a kop... stejně z toho je prd Se vzteklým zaržáním zvedám hlavu co nejvýše, zatímco mi na ni přistává sprška bažinné vody. Tři cupitavé kroky - snad vzad snad na místě, spíš jen zabubnování kopyty o vodní hladinu. Jeden jazyk se vymrští ze strany. Jakožto kůň mám pro člověka naprosto neuvěřitelný zorný úhel, takže stihnu zareagovat včas. Uskočím, jen abych zjistila, že z druhé strany je další. Úskok na druhou stranu. Cítím, jak rytíř na mých zádech pomalu ztrácí rovnováhu. Na nepatrnou chvíli se přinutím se zastavit, aby mohl ztracený balanc opět nabrat. Když je nevyvážený on, ztěžuje mi pohyb. Kdybych se těď mohla otočit... měli bychom, všichni.. oba, jako stádo společně utéct do bezpečí... Instinkt velí neomylně. Ucouvnutí. Ještě jedno. Co naplat pobídka ostruhami. Udeř! Slovo mi rezonuje v uších a přehlusí jakékoli postranní myšlenky. I ty na útěk. Znovu vytáhnu uzdu za udidlo. Cvalový skok ze zastavení vpřed. Silné nohy se mírně přikrčí, když podsazuji záď a začínám se vzpínat. Kopyta směrem nahoru kolem žáby vepředu jen prosviští a minou. Zahrabání vzduchem. Jedna podkova se sveze po mastném těle, druhá kompletně mine. Poslední pokus. Už v chabé rovnováze zvedám, zatímco stále stojím na zadních nohu znovu. Obě kopyta kopnou prudce vpřed. Ač žábu zasáhnu, nevypadá, že by si z úderu něco dělala. Letmé ucouvnutí, natočení boku. Dávám šanci jezdci a jeho zbrani.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 21:22

Guy de Lorein Žabákova dobrodružství. Přes zvuky boje a podrážděné kvákání zaniká praskání dalších bublin, které poprašují všechny aktéry dalšími zapáchajícími kapkami, které se mísí s nánosy bahna. Zdá se ale, že dvě ze žab pochopily, že toto nebude vhodná dnešní potrava a neohrabanými skoky míří pryč k nejbližší vodní ploše. Společnost rytíři a jeho oři dělá nyní jen ta žába, která pocítila chlad oceli. Nyní již nejde o lov, pro ni jde nyní o přežití, o snahu zachovat si vlastní život a odrazit soka ze svého domova. Její jazyk znova míjí rytíře a jen se líně otře o jeho plátovou rukavici, načež se mírně stáhne a připraví k dalšímu výpadu. Další dvě žáby již zmizely z dohledu, slyšíte pouze dvojí žbluňknutí, jak odulé odpornosti našly úkryt pod vodní hladinou.

Orzad Myjerd - 12. září 2010 21:50

Strojovna Po důkladném prohlídnutí soch jsem usoudil, že porazit tyto sochy by byl opravdu kumšt. Proto se má pozornost obrátí na soukolí, které je součástí stroje, o kterém jsem si už od začátku myslel, že ho dokážu vyřadit z provozu. Vyrazím tedy k pracně vytvořenému otvoru v bráně a vezmu volně se válící kolejnici, která byla ještě před chvílí ve vozíku. Když s onou kolejnicí přijdu k soukolí, tak mi dojde, že možná jedna kolejnice stačit nebude. Ale hovno!! Jedna postačí!! Jen jí tam musím dál podélně, aby se na to ozubené kolo namotala po celé její délce..., pomyslím si a pomalu začnu kolejnici tlačit mezi dvě ozubená kola. "Jestli tohle nevyjde, tak tam nacpu veškerý bordel který tu najdu!! Však já přijdu na způsob jak vám to tady zničit!!", zabručím si pod vousy a dávám pozor, abych do soukolí nestrčil i něco jiného než kolejnici. Bylo vy totiž krajně nepříjemné, kdyby se mi tam připletla ruka, natož vous.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 22:06

Orzad Myjerd Devastace, druhý díl Trpasličí bohové nejspíše sdílejí tvé choutky. Zatlačil jsi kolejnici do soukolí a pocítíš trhnutí, jak se kolečka chopí své nové potravy a snaží se ji rozmačkat. Z otvorů, kterými předtím unikaly malé obláčky páry, nyní tryská proud horka, reprezentující snahu stroje se zbavit nestravitelného sousta. Zaslechneš hlasitý pískot a spatříš jedno kolečko, které odlétlo a narazilo do jednoho velkého kotle, což rozdělilo kolečko na dvě poloviny. Zaslechneš dvojí prasknutí a sleduješ páru valit se z míst, kterými by rozhodně tryskat neměla a coby potvrzení špatného stavu stroje ti další kolečko prolétne těsně nad hlavou a udeří levou sochu, v jejímž obsidiánovém těle pevně uvízne. Následuje další praskání, tentokrát z prostoru mezi soukolím a samotným strojem a ty si jen představuješ, jak krásně tam praskají kola, ohýbá se kov a velký buchar chaosích přisluhovačů se zastavuje. Pár posledních škubů je to vše, na co se stroj zmůže, ale ty přesto slyšíš jakési kovové skřípění. Náhle tě zezadu ovane nesnesitelná horkost, která tě alarmuje, že se děje něco notně nekalého za tvými zády. Otáčíš se a tak tak se vyhýbáš plamennému jazyku, který směřoval z nyní otevřených úst levé sochy. Z rány po ozubeném kole nyní stéká po obsidiánovém plátování rudé magma a obě sekery se pomalu zvedají, doprovázeny skřípavým pohybem kovových nohou, které s duněním dopadají na kamenité podloží. Oči se pomalu zalévají rudou září a ty nemáš pochyb, že socha dobře ví o tvé přítomnosti a pravděpodobně se ti chce pomstít za tak nešetrné probuzení.

Guy de Lorein - 12. září 2010 22:08

Žabák vrací úder Skrz na skrz prohnilé žáby zahajují ústup. Vědomí, že rytíř je příliš tuhé sousto je zbavuje chuti do boje. Dvě žblunknutí dokazují zbabělost. Třetí má více odvahy. Ač se zdá, že kov nemá zájem, žába po něm nejspíš touží. Jazyk se mihne. Končí o rukavici. Sevřu meč pevněji. Nakloním se. Bodám. Čepel těžkne. Mé trápení je u konce. Prásk. Nestíhám ani mrknout. Mé vítězství, ať jakkoliv diskutabilní, nenechává jen tak. Probodnutí ji evidentně nesvědčilo, takže tento nafouklý vřed prostě praskl a zanechal mě potřísněného vším, co se do něj jen vešlo. Odporné cosi stéká po zbroji, či se vřele stává součástí látky. Meč poklesne. Ramena se zdvihají a klesají na důkaz těžkého oddychování. Potupa. Fakt, že jsem mohl nakonec přijít i o život, nějak ztrácí na lesku. Tiše supím a jen tak tak držím na uzdě nadávky. Před chvílí jsem věděl, co se v písni bude vyjímat, teď zas vím, co se do ní rozhodně nedostane. Pár nádechů a výdechů. Získávám rovnováhu. "Hodná"Poplácám Beatrix. Navzdory cizímu prostředí i ona dělá, ač zneuctěna tímto bordelem, svému rodu čest. Z brašny vytáhnu kus hadru. Očistím meč a vrátím jej do pochvy. Stejně se snažím zbavit naše těla toho nejhoršího. Více patrně ani nemá smysl. Znechuceně jej zahodím. Zašátrám v jiné brašně. Tentokrát vyjmu jedno z mála jablek, co zbývá. "Na tebe je spolehnutí." Nabídnu Beatrix malou odměnu, zatímco oči hledají v močálu nejschůdnější cestu.

Orzad Myjerd - 12. září 2010 22:32

Devastace Můj plán mi vyšel do největšího puntíku. Kolejnice se, jak jsem plánoval, krásně namotala v soukolí a po chvíli jej zastavila. To se ovšem stroji jako celku nelíbilo a dal mi to hlasitě najevo. Všechno začne hlasitě pískat a praskat. Se spokojeností ve tváři se z plna hrdla zasměju. To mi už ale nad hlavou proletí jedno z ozubených kol, které se rozpůlilo a jedna z polovin se zarazila do levé z obou obsidiánových soch. Ha!!! Míň práce pro mě!! Ta socha půjde taky k zemi!!, pomyslím si a všímám si, že buchar přestal tlouct. "Vylezte a bojujte jako muži, vy zbabělí potomci orků!!", zařvu směrem k vratům, které stráží ony velké sochy. Otočím se znovu ke stroji, který jsem zastavil, abych zkontroloval jestli ta kolejnice vydrží. Náhle mě ze zadu ovane nesnesitelně horká vlna vzduchu. Otočím se, abych zjistil co se děje, a tak tak, že uhnu jazyku plamenů, které na mne vychrlila socha, do níž se zarazila polovina z ozubeného kola. Když mi pohled sjede do míst, kde se soše do těla zarazilo ono kolo, tak vidím, že z rány vytéká rudé magma. Socha jako by nabyla vědomí a slezla z podstavce. "A kurva!!!", zakleju a vytřeštím na onu scenérii své šíleně vyhlížející oči. Pokud se té soše postavím, tak mě smete stejně lehce jako bych smetl opilé elfí děvčátko... A tohle není smrt, kterou trolobijce jako já hledal..., pomyslím si a vyběhnu do chodby, odkud jsem přijel. "Tohle je nesportovní chování vy hajzlové!!!", zařvu během běhu a zrychlím. Skrz ty vrata se snad nedostane..., pomyslím si a běžím dál.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 22:39

Orzad Myjerd Sochy mají oči Socha na tvou nadávku nijak nereaguje a s třeskem dopadajícího kovu na kámen pomalými kroky uráží vzdálenost k tobě. Nečekáš na moment, kdy dojde a ukáže ti, co umí krom chození a míříš zpět k omprovizovanému vstupu. Ač krátké trpasličí nohy nejsou schopnu rychlého běhu, nedělá ti problém před sochou utéct, již po chvilce za tebou zaostává. Protáhneš se dírkou a tvé tělo ozdobí trojice protáhlých škrábanců, avšak máš silnou motivaci jít dále. Jak se protáhneš na druhou stranu tak soudě dle kroků odhaduješ, že se socha nachází kus za tebou a nejspíše ony žhavé rudé oči civí na bytelný kov. Rozhlédneš se a vidíš hromadu šrotu, známku tvé destrukce, kterou asi jen tak hned nikdo neuklidí aby ti odpáral zásluhy.

Loki Bystré Oko - 12. září 2010 22:48

Snídaně Chvíli váhám zda li je možné že by stopu tvořilo něco jiného. Ne... určitě to byl had. Stopa vedla z podobného lesa přes pustinu do tohoto lesa a v jednom místě se velice klikatila... Ačkoli v pustině žijí různí tvorové... jsem si jist že to muselo být něco hadu velice podobného. šimnu si pokusu o úsměv od toho muže... Longina. Stáe má podivný tik v oku, ale bude lepší když na něj nebudu zírat a na tik nebudu upozorňovat. Pozvání k snídani mile rád přijmu. Je mi vcelku jedno co to zvíře bylo před opeením. Pochybuju že tady v pustině dostanu příležitost pochutnat si na pečeném bažantovi nebo grilovaném praseti. Vše je tu pokřivené... divné... zrůdné. Pokud mi nabídne porci, přijmu ji a sním ji ať to chutná jakkoli. Měla byste být opatrnější. Zaprvé ten prst může nepříjemně štípat, ale co je horší. Pach krve může přilákat predátory. Rád bych vám s tím nějak pomohl ale nejsem zběhlý v ovazování ran. Utřu si ústa slabě ušpiněná po jídle a čekám co se bude dít dál. A co vůbec do pustin přivedlo vás?

Beatrix - 12. září 2010 23:15

Kaboom! Přiražení boku k nepříteli sklízí své ovoce. Při explozi toho tvora divoce uskočím na stranu a rozčapnu nohy kvůli rovnováze. Když se zase posbírám a stojím pevně, začnu se alespoň ošívat, neklidně přešlapovat a tancovat sem a tam. To ... co je to? Je to odporné, slizké! Cizí pach na věcech, které mají být po správnosti mé, mě dráždí. Kor pár chvil po bitvě, kdy mi ještě v žilách buší adrenalin. Nicméně, jak už to bývá, po chvilce se uklidním a zase přejdu do svého typicky rozvláčného stavu. Je konec, jsou pryč... něco... něco mi tady ale chybí.... něco... "Hodná" Tohle. Jakkoli se to zdá nemožné, pro tuhle chabou pochvalu se vrhám znovu a znovu do bitvy a plním téměř každé přání toho člověka. Spokojeně naklopím jedno ucho směrem k jezdci. "Na tebe je spolehnutí." Tohle už nechápu... ale podle tónu hlasu je to dobré. Udělala jsem správnou věc - a příště ji udělám znovu. Cítím, jak mi po krku přejíždí hadr. Na chvíli mě zaplaví staré známé vzpomínky ze stájí, kdy jsem podobnou proceduru postupovala každý den. Nozdry se mi rozšíří, když ucítím jablko. Otočím krk až k pleci a opatrně si jej vezmu a rozkoušu. Tlamu mám vskutku obrovskou, zvládnu jej zpracovat najednou, aniž by mi cokoli upadlo. Pro jistotu zkusím otočit krk ještě jednou - ač tak nějak vím, že obvykle se nepoštěstí získat druhý kousek. Ne mimo domov. Zkušeným pohledem klidného zvířete obhlídnu terén a tou nejméně mokrou cestou se vydám dál.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 23:18

Longin + Loki Bystré Oko Porce šampionů "Jinak já jsem Delainy," představí se dívka Lokimu a vyslechne si jeho řeč o stopách hada a mírně se zachmuří. "Žádného jsem neviděla ani neslyšela, uvidíme, v nejhorším budeme držet hlídky," pronese a zase vypadá o něco veseleji, jako to bezstarostné děvče, kterým byla dřív. Popojde ke slimákovi na tyči a uřízne z něj nožíkem pořádný kousek. Béžový vnitřek vypadá docela masitě, ač z něj nevytéká žádná šťáva, nicméně stále vydává docela lahodnou vůni. Delainy si plátek pečlivě prohlédne a podá ho Lokimu. Kdyby se měl rozhodovat podle barvy, tak by jej rozhodně nejedl. Rozhodně i toto muselo být něco pokřiveného a zrůdného, snad to bude i dobré. Lesní elf se zakusuje docela s obavami, neunikne Delainině zvídavému pohledu, očividně doufá, že mu bude její kulinářský počin chutnat. Sama si uřízne o něco menší kousek a s chutí se do něj zakousne. Při převalování sousta se sice elf musí mírně přemlouvat, ale ve výsledku by neřekl, že jde o něco jiného než maso, ač je o něco sladší. Poté, co Loki upozorní dívku na její prst, ona jen pokrčí rameny a pohlédne na svůj ovázaný ukazováček. Látka sice nasákla a mírně zrudla, ale ona soudě dle jisté dávky lhostejnosti nebere svou ránu za jakkoliv ohrožující zranění, na Lokiho nabídku odpoví akorát záporným zavrtěním hlavou a milým úsměvem. "Jak jsem se sem dostala?," zachytí otázku a rovněž si otře ústa, aby dostála nějaké slušnosti. "Jsem tady, protože mě tu nikdo nehledá, nikdo tu za mnou nepůjde. A zvěsti o tomto místě byly horší, než jaká je skutečnost...myslím, že my tři jsme toho důkazem," odpoví klidně a dojí zbytky kousku, který si ukrojila. //Nyní počkám na Longina, ať mu to moc neujede a má taky možnost se vyjádřit.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. září 2010 23:35

Guy de Lorein Skrze močály v dál Netrvá dlouho a zjišťuješ, že močál je schůdnější, než se dá. Možná to je jen proto, aby žábám jezdilo čerstvé jídlo, ale tys nyní zvrátil jejich potravní řetězec a skrze snadnější cestu jedeš dál. Po chvilce si zvykneš i na neustále se objevující bubliny, které jakoby vznikaly jen z povinnosti. Občas zaslechneš i kvákání, ale vždy z uctivé vzdálenosti, a pokud nějakou žábu zahlédneš, tak sedí jak kamenná a nenapadá ji vystřelit jazykem. Projíždíš mokřinou dál až spatříš, že mlžný opar nějak řídne a okolní svět se stává světlejším. Po pár krocích vystupuješ z močálu a rozhlédneš se okolo. Krom skalisek napravo a soudě dle oparu dalšího močálu nalevo se před tebou tyčí něco, co připomíná tvrz. Starou, polorozpadlou zchátralou tvrz. Vedle Monfortu sice vypadá jak neškodný goblin, ale stejnak tě překvapuje její přítomnost zde. Pomalu se k ní blížíš a z bezpečné vzdálenosti si ji prohlížíš. Zdivo obíhající okolo patrně chránilo velkou budovu, nejspíše palác a obytnou část, a širokou věž jen o málo vyšší jak palác. Zdi jsou nyní na mnoha místech zřícené, brána se svalila celá a zatarasila původní vchod, ovšem někdo více silný jak zručný si vyrazil další vchod. Palác se zdá nějak poopravovaný, ač to spíše vypadá jako výsledek snahy o největší zneuctění a o stavu věže nejlépe mluví to, že skrze ni vidíš. Přesto z jejího cimbuří visí zhruba tucet koster, už na dálku lze poznat, že jsou krásně vybělené a obrané bůhvíčím, co tu žije. Místo vypadá opuštěně, než z něj náhle zaslechneš bití zvonu. První zazvonění. Nepřišlo ti ničím zvláštní, krom zjištění, že je místo obydlené. Druhé zazvonění následuje třetí, pak čtvrté. Páté, šesté, sedmé, osmé, deváté a desáté zazvonění! Dále už nepočítáš, nemaje více prstů. Zvuk zvonu ti nyní rezonuje v hlavě a je to vskutku nepříjemný pocit, jakoby jím houpala nějaká zlá síla.

Guy de Lorein - 13. září 2010 00:21

To mě strašně vytáčí, že deset prstů nestačí Jezerní paní nás poctila přízní. Zdánlivě neprostupný terén je vřelejší, než se na první pohled zdálo. Opatrně a s obezřetností ubíhá tento smutný kraj pod kopyty Beatrix. Bubliny bublají, sem tam prasknou a po chvíli naprosto ztrácí na půvabu. I zmutované parodie žab jako by byly samozřejmostí. Stejně jako jejich pátravé pohledy z bezpečné vzdálenosti. Dokonce i mlžný opar se tenčí odhalujíc tak zbytky tvrze. Pobídnu Beatrix. Tvrz může znamenat jediné - civilizaci. V tomto případě patrně silně nepřátelskou. Zklamání. Bližší pohled odhaluje ruinu. Stěny, zdá se, mohou hostit akorát vítr. Zpomalím. Jediné pozůstatky života jsou visící kostry. Dunění. Očima marně bloumám po troskách. Další a další. Zatímco pohled mne informuje jen o přítomnosti smrti, zvon to vyrací. Neklid. Mrazení v zádech. Kromě otázek každý úder jen umocňuje pocit zlých sil. "Ššššš, klid..." Začnu hladit Beatrix. "....to nic není" Napůl proto, abych ji udržel v klidu, napůl proto, abych i sám sebe přesvědčil, že přirozená intuice se při cítění nebezpečí plete. Zvuk dozní a mě se uleví. Pobídnu koně. Vyrážíme blíž. Má paní a ochránkyně přede mne postavila zkoušku. Nezklamu ji. V žádném případě. Stačí myšlenka k nalezení klidu. Čest je tím, co z nás dělá rytíře, čest je to, co nás odděluje od ostatních, čest je ten důvod, proč jsme lepší lidé. A je to opět čest, co mě nyní pohání. Připravím štít a vytasím meč. Nádech. Výdech. Plně soustředěn a připraven vzkážu obyvateli/ům: "Ve jménu slávy jezerní paní! Pane této tvrze, ať jsi kdokoliv , vyjdi a bojuj jako muž. Já sir Guy de Lorein tě vyzívám!"

Beatrix - 13. září 2010 00:48

Zvony zvoní jen chvíli.... ruce budou se třááást... Pourčité době, která může být stejně dobře hodina, jako celá věčnost, z bažiny vyjdeme. Ještě pořád mám vcelku nepříjemný pocit z toho všeho neznámého smradu, který z nás čpí - ale tento pocit už je zahrabán kdesi hluboko a každým krokem se k němu vracím míň a míň. V dálce cosi zahlídnu. Tvor? ...budova. Neznámá. Pomalu začínám přemítat nad tím, kdy už se budeme vracet domů a tohle migrování, za lepší pastvou, která tady zjevně není, ukončíme, jakožto zbytečné. Vůdce stáda je ovšem tvrdohlavý. Možná ví více, než já, možná jsou jeho instinkty lepší. Je na něj spolehnutí, Vždycky bylo. Každým krokem se blížíme k tomuto stavení. Úder zvonu. Nastražím uši. A další. Ještě jeden. Zvonění neustává. Ššššš, klid... Jenže já krom onoho prvotního nastavení uší, nemám v plánu nic dalšího. Je to ten zvuk, který slýchávám celý život a znám. Je to neškodný zvuk neškodné věci, kterou jsem nikdy neviděla - takže nepřijde. Ani tentokrát ne. Některé věci se prostě nemění. Nemůžou. Protože nemám pokročilé uvažování a fantazii jako lidé, nerozeznávám zvon doma od zvonu tady. Tedy krom toho, že tady není doma, to ještě dokážu pochopit. Pořád jej ale hodnotím jakožto neškodný. On se tak ze začátku netvářil - ale hned se uklidnil. Má právo se občas polekat. I když takhle hloupě. Zvon dozní. Vždycky nakonec dozní. To už ze svých zkušeností vím taky. Tak jako hřebec přestane ržát, stejně tak ten tvor přestane bít. Je to další z nevyratitelných pravd, které domestikovaní koně dobře znají. Hlavně zachovat klid, protože klid je to, co z nás dělá dobrá zvířata. Zbystřín ještě jednou, jelikož můj jezdec se nadechne a začne k domu něco hulákat. Většinou taky hulákal, když přijížděl domů... jen trochu jiným tónem. Tenhle věští vždycky, vždycky jenom další problémy. A nebezpečí. K věčným koňským pravdám ještě nutno dodat, že takové "nebezpečí" může číhat za každým stromem.

Longin - 13. září 2010 09:06

Snídaně Zatímco se snažím poslouchat, o čem se ti dva baví, v hlavě mi stále zní ten magorskej smích. Už mi to fakt docela leze na nervy. Docela by mě zajímalo, co ho mohlo pobavit, když zmínku o ceně za špičatá ouška na černém trhu jsem zaslechl jen jednou. Pak začnou porcovat toho slimáka a můj žaludek nepříjemně zaprotestuje. Taky ten druhý zpozorní. Se znechucením se dívám, jak do sebe cpou toho divného tvora a snažím se přemluvit sám sebe, že mi vůbec není zle. Je to poněkud obtížnější než by se dalo čekat. Dej si taky... musí to bejt moc dobrý... a teď už vidíš, že to není jedovatý... nejspíš. Ani nevím proč, ale jeho milý, medový hlas mě děsí snad mnohem víc než jeho uštěpačné poznámky. Je to humáč... Je to maso... Je to hnusnej, chaosáckej slimák... Je to maso zadarmo... Bude to strašně hnusný... Udrží tě to při síle... V tu chvíli se zarazim. "udrží tě při síle"...?? Musel jsem špatně slyšet. Byl jsem z toho argumentu tak vyvedený z míry, že jsem si ani neuvědomil, že moje hlasivky začali vydávat artikulované zvuky. "Mohl bych přeci jen taky prosím dostat, Delainy? Bude to určitě výborné..." Dál se nedostal, protože jsem ho velmi nešetrně vykopl, ale v tuhle chvíli se už nedalo dělat nic jiného než zatnout zuby a doufat, že mi nic nedá. Za tohle tě zabiju... Zase vyhrožuješ smrtí někoho ve vlastní hlavě? Začíná to s tebou jít z kopce... S jeho smíchem v hlavě jsem čekal, jak tahle snídaně dopadne.

Tzeentch, Měnitel Cest - 13. září 2010 12:46

Guy de Lorein Myší díra Zdá se, že tě v tvrzi přes zvon neslyšeli, či v ní nežije nikdo, kdo by ctil podobné zásady čestného jednání a byl ochoten se s tebou utkat. Bedlivě pozoruješ průlom a čekáš, zda se někdo objeví, zda se aspoň někdo podívá. Za okamžik se ozve útrpný zvířecí řev, zkomolenina hlubokého hlasu ogra s vysokým pištěním krysy. Do průrvy se vecpe jakási podivní existence, svalnatá bytost s dlouhýma prackama, které jsem zakončené zajisté ostrými drápy. Malá hlavička svědčí o tom, že monstrum zřejmě nejde do boje samo od sebe, tento dojem doplňuje jakási malá postavička za tvorem, která nějakým klacíkem jiskřícím zelenou energií pobízí šťouchanci do zad svého většího bratříčka. Ten na každý odpoví zavrčením či zapištěním, každopádně je poháněn směrem k tobě. Teď již nemáš žádné pochyby a poznáváš v nich ony krysolidi, tak zmiňované v bájích, zodpovědné za mnoho nemocí, které téměř vybily velká Bretoňská města.

Tzeentch, Měnitel Cest - 13. září 2010 12:54

Longin + Loki Bystré Oko Třetí ke stolu? Delainy se na Longina ihned podívá, pokýve hlavou a jde ke zbytku slimáka, přičemž připraví nůž k odkrojení kousku. Ještě než nůž vnikne do slimáčího masa, prohlíží si bedlivě dívka maso, aby našla vhodnou část. Skoro se už odhodlá jeden kousek uříznout, ale rázem ztuhne jako by si na něco právě vzpomněla a otočí se na Longina, přičemž její hlas zní až trošku omluvně, že se zapomněla zeptat hned : "A velký kousek nebo spíše malý?"

Longin - 13. září 2010 13:11

Asi budu zvracet Pozoruju, jak dívka zkoumá slimáka a uvažuju, jestli by nebylo lepší umřít rovnou. "Jen..." "Pořádnej kus." Zděšeně si připlácnu ruce na pusu - to snad není možné, jak se mu to sakra podařilo? Jak jsem říkal - budeš potřebovat sílu, tak hezky papej a neodmlouvej... a nezapomeň slušně poděkovat.... Zjevně se velmi dobře bavil na můj účet. "Díky..." Pípnu ještě potichu a psychicky se připravuju na to, jak budu s kamennou tváří konzumovat slimáka.

Guy de Lorein - 13. září 2010 19:27

Větší než obvykle.... Ticho, klidné a nehnuté. Krátké okamžiky napětí se táhnou. Nedočkavost se v hrudi rozpíná k prasknutí. Řev. Mohutný a bestiální. Velké statné monstrum se procpává ven. Velké svaly, drápy a malá hlava svědčí, že jde jen o loutku. Skutečně. Ať už tvor působí jakkoliv silně, je to titěrná postava, co jej pohání do boje. Zřejmě si i takový kolos uvědomuje, co znamená setkání s rytířem. Krysy. Nic víc. Zbabělé zákeřné karikatury. Naprosto zvrácený odraz, přesný opak vznešené společnosti v mé domovině. Necítím strach. Na rozdíl od podlých a ničemných kouzel mě nepřítel z masa a kostí nemůže vystrašit, naopak, jen dráždí mé odhodlání. Bojechtivost mnou cloumá stejně, jako spravedlivá touha po odplatě. Nejeden život zhasili tito proklatci bídným morem. "Vpřed" Pobídnu Beatrix. "Buď jako vítr." S vytaseným mečem se připravuji k úderu. Tělo je napjaté očekáváním. Vzor hradu na štítu mi dodává jistotu. Nepadnu a neprohraju Vzdálenost se zkracuje. Střet je blíž a blíž. Konečně na dosah. "Udeř!" Beatrix se vzepne. Její snahu doplním svou vlastní. Dvakrát se meč mihne a dvakrát ozdobí tělo přerostlé bestie hluboké šrámy.

Fuzzlik Ocashryz - 13. září 2010 22:24

Dobře, Nurgle mi nabídl možnost se osvědčit a já ji využiji. Boj v táboře pomalu klesá na intenzitě co se do bitky zapojili i válečníci Tzeentche. Jeden od nich se oddělil a směřuje ke mně.   Telcontar ? Vypadá jako vyrovnaný protivník, nechť tedy Čtyřka rozhodne o našem osudu.   Mé jméno je Nargazz Šampión Nurgla pána moru. Jsem zde abych potrestal tvé činy proti mému Pánu! Vyzývám tě před zrak Khorna, Tzeentche, Nurgla a Slanneshe! Bojuj a zemři za své činy!   Sevřu pevněji sekeru a rozběhnu se na steč proti mému nepříteli.

Tzeentch, Měnitel Cest - 13. září 2010 23:12

Nargazz Souboj šampionů Rozmáchl ses a s výkřikem jsi na Telcontara vyslal prudký úder zprava. Brutální síla by nepochybně jeho zbroj rozpůlila a tvá sekera by okusila krev Tzeentchova šampiona, avšak to není tvůj patron, který momentálně pozoruje boj. Telcontarova zbroj se nerozskočila, naopak se nepřirozeně v místě úderu roztekla a jako hrubá kůže pohltila veškerou sílu tvé rány. Se vztekem sleduješ, jak se poškozené místo zase slévá dohromady a sotva viditelné zlaté žilky sešívají poškozené místo jak kdyby to byla kožená vesta. V hlavě se ti rozeznívá hlas tvého patrona, burcuje tě k dalším činům. Morový hlas ti rezonuje v hlavě a podpoří jej i hlasité sténání Stromu Bolesti, tohoto Nurglova znesvěcovaného výtvoru, o jehož osud bojuješ...a on to očividně dobře ví. Sleduješ rozsekaná těla malých služebníků, jejich sliz a vnitřnosti jsou poseté po bojišti, jako Tzeentchův výsměch Nurglově právu! Rozhodneš se využít Telcontarovy chyby, kdy okovaný obr zavrávorá, jakmile jeho plátovaná bota dopadne na tělo jednoho z morového hejna. Zakletí v temné řeči se zvedne nad vaším momentálním bojištěm a bestiáci zavyjí ve strachu, zatímco temně okovaní obři, Telcontarovi válečníci, pouze bez hnutí sledují celý souboj. Jakmile jejich vůdce mávne rukou ve snaze získat zpět rovnováhu, vyrazíš vpřed a hrotem sekery se pokusíš Telcontara nabodnout na zrezavělý hrot a vítězně jej zvednout do vzduchu jako trofej. Nezastavena proniká tvá sekera skrze jeho obranu a zarývá se do zbroje, dokud tě Tzeentch opět nedonutí zařvat zklamáním, jak plát Měnitele Cest jako rozšklebená ústa přijal tvou sekeru, jen aby ji vyplivnul a zanechal Telcontara naživu, neškrábnutého a co je horšího, ve výhodě. Neslyšíš bestiáky ani strom, pouze vztek svého boha, jak papá Nurgle proklíná za tebe Tzeentchovu proradnost. STROM BOLESTI PATŘÍ TZEENTCHOVI! Hromový hlas následuje rychlý krok vpřed a obnažení stříbrně zářícího řemdihu, jímž Telcontar zuřivě máchne po tvé hlavě. Dvě špičaté koule hvízdají vzduchem a doprovází je křik Tzeentchova šampiona. Nezávisle na tom, že tvůj vzhled nasvědčuje pomalost, jsi schopen zabránit nejhoršímu a hlavou včas ucukneš, bohužel řemdih pokračuje dál a vší silou udeří do tvého levého ramena, což je následováno dostatečně hlasitým lupnutím a ty ztrácíš půdu pod nohama. Země tě vítá nevlídně a zakrývá ti výhled, z levého ramena cítíš tisíce jehliček a jen víra v papá Nurgla ti zanechává ruku jakš takš použitelnou. Snažíš se zvednout a opět uchopit tvou sekeru, ale cítíš další drtivý dopad, tentokrát boty na tvá záda. Smích ceděný přes přilbu slyšíš jakoby zdálky, svištění vzduchu a kňučení stromu splývá s větrem spěchajícím skrze místní požehnané lesy. Jako tečku si všimneš jen krátkého kovového prasknutí po kterém ti celý výhled zaplaví zeleň a tvé vědomí začne černat jak morový vřed, který zanedlouho pukne. Jako hnis vyvěrající z rány, i ty cítíš nutkání postoupit dále a nesetrvávat v již rozšklebené ráně a vracíš se do žluklé náruče svého patrona, který tě s láskou přijímá mezi ostatní morové šampiony, kteří jej potěšili a ctili po celý svůj život.

Loki Bystré Oko - 13. září 2010 23:47

Snídaně   Na tom muži co je tak mlčenlivý mi přijde něco zvláštního. Pokaždé když jsem s na něj podíval byl nějaký divný... nevím jak to popsat... prostě divný... a když požádal o jídlo... udělal to tak přirozeně... tak.... jinak než se choval "normálně".   Co se dá dělat.... budu to prostě ignorovat... pustina mu už asi leze na mozek...   Počkám až všichni dojí a znaveně se ptám.   Co tu vlastně celé dny děláte? já jen bloudím od ničeho k ničemu, přežívám a doufám že se na mě bohové usmějou. A co vy? máte nějaký cíl? Nebo tu jen táboříte.... každý večer ulovíte nové zvíře... ráno opečete a každý den ta samá stereotypní pohodička?   Snažím se ze svých společníků nějak vyloudit odpověď na otázku "a co teď?" nejsem ten typ co by dokázal prosedět celý den.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. září 2010 00:16

Longin + Loki Bystré Oko Statika se přelévá do dynamiky Delainy svojí jemnou ručkou ukrojí řádný kus slimáčího těla, bedlivě ho ohlédne, aby nedala Longinovi žádný mizerný kousek a s úsměvem mu jej podává. "Dobrou chuť Longine," řekne, potěšena, že i jeho zlákalo její kuchařské umění. Dívka se pořádně protáhne a zadívá se skrze vršek mýtinky na slunce, načež si znovu prohlédne svůj poraněný ovázaný prst, pokrčí rameny a mírně přivře oči. Chviličku se zdá, že je v jakémsi transu, ale jak Loki vyřkne pár dalších dotazů, navrátí se zpět do reality a párkrát si poklepe na zbroj. "Jsi na místech, kde se bohové usmívají často, jediné co musíš se jim ozvat, zavolat si je ," řekne a její slova opět ztrácí veselý tón. "I v nejtemnější díře naslouchají, pozorují...a občas je zaslechneš se smát, ač pro mnohé je to jen šelest větru v korunách stromů," pronese stylem dvonrího básníka a zrakem projede okolní stromy, které v odpověď zašumí. "Kdybych teď nahlas řekla jedno ze čtyř jmen, spustila bych bouři, jejíž déšť by zkrápěl jen tuto mýtinu. Či by se z okolního lesa přiřítily tucty žab, jen aby nám ukázali, že jejich uši jsou nastražené a že jsou ochotni nás vyslechnout," pokračuje ve vyprávění a vás oba mírně zamrazí s jakou vážností ta slova opouštějí její ústa. "Nepochybně se i vás dva snažili oslovit, všimli jste si?," zeptala se a nezakončila otázku obvyklým úsměvem a její vzezření nevinného děvčete se rázem stalo krajně nepřirozeným. Zbytek Lokiho otázky zůstane nezodpovězen, zdá se, že Delainy ztratila chuť cokoliv rozebírat, namísto toho se opatrně rozhlíží okolo a vždy na pár vteřin zavře oči. "Musíme se brzy dát na cestu, zde náš již nečeká žádné potěšení, jen nepříjemnosti," pronese klidně a otočí se k vám zády, soudě dle jejích pohybů si uřezává další sousto, které pomalu konzmuje.

Longin - 14. září 2010 12:17

Slimák Tak jsem dostal svoji obrovskou porci - přesně jak chtěl. s kamennou tváří žvýkám maso a snažím se žaludek přesvědčit, že to není tak zlé, jak by to mohlo být. Jak jsi mě k tomuhle mohl sakra donutit??... co budu dělat, když potkám nepřátele?.. to je pozvracim?... nebo zaženu zelenou barvou ve svém obličeji??... to je příšerný... Moje zoufalé myšlenky a jeho pobavený smích mi zpestřují snídani, jež by se snad za jiných okolností dala nazvat dosti nudnou. Ty okolnosti jsou jiné místo, jiná doba, jiné jídlo a jiná společnost. Náhodou... společnost celkem pěkná... a špičatý ucho by nám mohl dělat otroka... určitě by něco zvládnul... i když to nevypadá, že by byl zvlášť praktický typ... Další jeho myšlenky mi vehnaly krev naštěstí zatím jen do tváří. Rychle jsem si do pusy nacpal velký kus slimáka, abych přišel na jiné, mnohem méně barvité. Když jsem dožvýkal a s nechutí polkl poslední sousto, ostatní už měli pochopitelně dojedeno. Uvažoval jsem, jestli přeci jen nebudu zvracet, ale to asi těžko ovlivním - na rozdíl od dalšího průběhu dne... tedy ten snad ovlivnit dokážu. "Otázka je, jestli budeme pokračovat společně nebo se zase rozejdeme, jako jsme se sešli...?" Kouknu na ty dva a ignoruju hlas ve své hlavě, že pečená špičatá ouška by jistě navodila dostatečně romantickou atmosféru téměř k čemukoli, a že bychom se tedy měli prozatím držet rozhodně obou... a kdyby ouška nestačila, na elfovi toho bude k opečení jistě o dost víc než na slimákovi. Otřásl sem se odporem, když jsem si uvědomil, že on by toho byl schopen a téměř jistě by byl schopen k tomu donutit i mě. Budu s tím muset něco udělat... useknutí hlavy se zdá dost vhodné...

Beatrix - 14. září 2010 16:42

Vařila myšička kašičku Když podivná bytost vleze do mého zorného pole, jen nedůvěřivě natáhnu hlavu dopředu a několikrát zběsile zafuním. Další neznámá... vypadá jako ti malí, kteří mi běhali ve stájích a žrali oves... Instinkt stoprocentně vycítí agresi tohoto zvířete. Na agresi jsem zvyklá odpovídat agresí - to už je sekundární pud, který ve mně vypěstovali trenéři a cvičitelé. "Vpřed. Buď jako vítr." Ať už to rozšíření povelu znamená cokoli, tohle je jasný povel k útoku. S divoce sklopenýma ušima nazad se rozcválám směrem k obřímu pištícímu chlupatci. "Udeř!" Ač se mírně odrazím na zadních nohách, tentokráte mi balanc nepřeje a tak se musím znovu postavit pevně na všechny čtyři a poté, co se v tomto mezičase podaří mému jezdci tu páchnoucí ohavnost zasáhnout, o krok ucouvnout, abych se v případě potřeby mohla vzepnout znovu a tentokráte už pořádně. Tolik ovsa nemáme, abys mi jej mohl užírat, parchante!

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. září 2010 16:51

Guy de Lorein Hra na rytíře a na myš Velká stvůra zaječí, jak jí tvůj meč projede skrze tvrdou kůži a rozetne jemné krysí maso. Ohromné pařáty svalnatější než kdejakého siláka na zábavě se v zuřovisti začnou zmítat okolo, jak se ti bestie snaží oplatit bolest. Hrubá ruka našla svůj cíl jen jednou a div tě nesrazila z koně. Svižným nastavením štítu velké drápy nezpřelámaly své kosti, jen zanechaly další z mnoha rýh na štítu. Bestie zavrčí jak si uvědomí svůj nezdar a tupě se podívá na své krvácející rány, což korunuje ještě větším vztekem. Aby toho nebylo málo, sleduješ alého krysáka, který předtím tyčí popoháněl bestii jak se tě tyčí snaží strhnout z koně. Prudký pohyb ale naráží na nepraktičnost zbraně, takže se prskající hrot nedostane ani na metr od tebe. Krysák následně pomalu ustupuje, malými krůčky zvětšuje vzdálenost mezi vámi a zřejmě hledá úkryt ve zdech tvrze.

Orzad Myjerd - 14. září 2010 19:41

Podzemí Ač jsou mé nohy krátké a na poměry lidí docela pomalé, tak jsem soše utekl. Masivní kovové dveře, které jsem před chvílí prorazil mne nyní ochraňují a před sochou a zahrazují jí cestu. Tak tudy to nepůjde!!, pomyslím si a zavrčím. "Tak teď jste mě nasrali!!!", zařvu směrem do otvoru a vyrazím malými dveřmi dolů po schodech. S loučí v ruce se pomalým, obezřetným krokem vydávám po schodech dolů. Našlapuju potichu, abych neupozornil na svou přítomnost, a abych slyšel co se dole děje. Byl bych docela nerad, kdyby se mě pokusili znovu odpálit. Hovadský sochy!! Hovadský chaos!!! HAJZLOVÉ!!!, pomyslím si a zvedne se ve mě vlna hněvu a sekeru sevřu tak, až mi zbělejí klouby. Ještě než slezu úplně dolů, tak louč položím na zem. Nechci na sebe upozornit loučí. Pak se teprve pomalu začnu plížit dolů, abych zjistil co se tady stalo.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. září 2010 20:02

Orzad Myjerd Uvidíme, kolik jich tam ještě mají... Zkoušíš své štěstí napodruhé a opatrnými kroky sestupuješ po notně očouzeném kamenném schodišti. Hustý dým přešel v lenivě se vznášející opar a místo dopadu je značně zčernalé, mnohde vidíš i zbytečky proradné střely. Vyhýbáš se kovovým kousíčkům, snažíš se zbytečně nešlápnout do nějakého zbylého prachu a bedlivě konstroluješ pevnost schodů, aby ses obyvatelům nezkutálel před dveře jako nečekaný dárek. Již bez louče scházíš dost nízko na to, aby sis mohl zdálky obhlédnout bránu. Ze všech možných střílen jsou otevřené jen dvě, avšak zda za nimi někdo stojí netušíš. Ke tvé radosti je ovšem zavřená i největší střílna, takže v následujících chvílích se aspoň nemusíš ukrývat před dalším pekelným strojem. Nastražíš uši a pokud se za střílnami nacházejí stráže, tak v lepším případě pospávají. V tom horším číhají na tvůj případný návrat.

Guy de Lorein - 14. září 2010 20:52

Mezi sirem a sýrem je rozdíl Beatrix se útok nedaří a já nemám o moc větší štěstí. Meč nejprve přerostlého krysáka škrábne a následující druhý útok mu jen prosviští nad hlavou. Pohyb. Ohlédnu se. Menší kolega hlodavce mě zkouší strhnout z koně. Pohled se vrací zpět. Pozdě. Chvilka nesoustředění dala bestii vše co potřebovala. Tlapa se neodvratně blíží. Jen tak tak tlumím její sílu štítem. Bolest. Síla nárazu je jako kontakt s dřevcem soupeře na turnaji. Křeč probíhá celým tělem. Popadnout při tom všem dech stojí ohromné úsilí. Zmatek zaplavuje mou mysl. Na moment nechápu pár věcí - kdo jsem, kde jsem a jak jsem se udržel v sedle. Šok naštěstí nemá dlouhé trvání. Zamžourám. Srovnám si obraz. Sotva zodpovím první dvě otázky, chystá se obluda k útoku. Mečem vyrážím vstříc. Ostří se lehce zařízne do tlapy. Není to dost na vážnou škodu, ale na odražení to stačí. Napřáhnu. Čepel se znovu ožene po tlapě. Míjím. Tvor zavčasu ucukl. Správná chvíle... "Udeř!" Vybídnu Beatrix trochu přidušeným hlasem.

Beatrix - 14. září 2010 22:39

Přichází kopýtek čas... Instintktivně uhnu hlavou před tlapou, která se na nás oba blíží zezhora. Mi se ovšem, kupodivu nic nestane. Ze stylu, jakým se ovšem můj jezdec zakymácí v sedle, nevěštím nic dobrého. Tedy on se kymácívá v sedle někdy i tak - ale to jen, když je.. omámený... třeba když se někdy vracíme v noci domů z... od takového toho kůlu, ke kterému mě uvazuje, když jde do té budovy, kde to neskutečně páchne zkvašeným ovocem... a pak ještě čímsi. Když se ovšem jezdec zakymácí v boji, je buďto mladý, hloupý a nezkušený - pak se jej vyplatí shodit a pokud možno ještě kopnout, aby si zapamatoval, že takhle se to nedělá - a nebo se vyskytl problém. V téhle situaci někteří koně stejně jezdce schodí, nicméně namísto kopnutí pro jistotu utečou... a někteří jiní, třeba já, se z dob návratů od domu odporných pachů, naučili držet jezdce na zádech téměř v jakékoli situaci. Natočím ucho k rytíři. něco na mě zachraplá, něco, čemu nerozumím. Možná se jedná o povel, jen zasípání jej připravilo o tu správnou intonaci, kterou dokážu rozeznat. krysa se ohání a já se instinktivně vzpínám. Tentokráte mne nepohání povel, nýbrž strach o život, který je ve mně, jakžto v býložravci, zakořeněn opravdu silně. Vzepnu se na zadních nohou a ještě se jimi odpružím od země, takže jakoby o pár centimetrů poskočím, zatímco po obří kryse několikrát seknu. Výskok zabral, zrůda se skácí na zem s mohutným kopytem prokopnutou lebkou.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. září 2010 22:51

Guy de Lorein Zabělci Obří hlodavec slabě piští, jak přestává ovládat své pohyby a díky své mizerné inteligenci si moc dobře neuvědomuje, že z tohoto se nevylíže. Ač se mohutné paže stále škubou, rudý svit očí pomalu vyhasíná. Poháněč, který s ttímto momentem už chviličku počítal, nyní sprintuje vší rychlostí zpátky ke hradbám. Jeho nástroj, stále sršící zelenavými blesky, odložil ve spěchu do trávy, neustálé jiskření vydatně škvaří zemi, která odpovídá jen úzkým kouřovým komínkem. Krysák nabírá na rychlosti, přecejen mu odlehčení vydatně pomohlo a hlasitým pištěním si přivolává pomoc. V odpověď se zpoza hradeb začne ozývat zvláštní zvuk, který ti ke krysákům nijak nesedí. Jako kdyby nějaká cvičená ruka prudce máchala do vzduchu velkým mečem, který plně přehlušuje pištění. V průlomu spatříš pár dalších krysáků, kteří vystrkují čumáky, aby se přesvědčili, co se přesně stalo, zdálky vnímáš pár odrazů jejich primitivních čepelí. Krysákovo pištění jeho spolubojovníci obohacují vlastním, ač z gest a intonace netušíš, zda se mu posmívají či ho povzbuzují, přijde ti to vše na jedno brdo. Ač má jistý náskok, tvé zkušenosti z bojů ti stačí na ujištění, že neutekl dost daleko, abys jej nemohl hravě dohnat a zadupat do země, nemluvě o jeho přátelích, kteří stále napjatě sledují celou scenérii.

Beatrix - 14. září 2010 22:59

Myšičko myš, pojď ke mně blíž! Druhý agresor zjevně prchá. V tuto chvíli rozhodně nevnímám ostatní krysy, postupně vykukující ven ze zdi. Jsem ještě v bojové ráži a jediné, co mne zajímá, je prchající skrček, který je s každým krokem dál a dál od nás. S divokým zaržáním nečekám na pobídku a vrhám se vpřed, přeskakujíc ještě se mrskající zdechlinu obří krysí zrůdy. Nepotřebuji ani tři cvalové kroky k tomu, abych menší krysu doběhla. nepotřebuji vlastně ani svým způsobem útočit, se čtvrtým skokem se má přední kopyta neodrazí od země, nýbrž od chlupatého měkkého těla, které udělá výmluvné "křup". celé to křupne ještě jednou, jak setrvačností proběhnu přes tělíčko dál, takže na něm skončí i má zadní kopyta. Zase jednou chytím udidlo do zubů a vytáhnu uzdu, zatímco se rozmáchlým cvalovým obloukem otáčím směrem zpět.

Guy de Lorein - 14. září 2010 23:16

Máš ji! S hrdostí v srdci a bolestí ve zbytku těla shlížím na výkon Beatrix. Vznešený oř učinil přítrž dalším pokusům o náš život. Obří krysa opouští svět živých a její poháněč pro změnu zkouší prchnout z bojiště. Pořád trochu zmatený nemám kontrolu, naštěstí válečný kůň povzbuzen bitvou a určitě i přirozeným odporem ke krysím nepřístojnostem bere jeho osud do svých rukou, spíše kopyt. Zbabělec mířil k podobné bídné chátře. Nestíhám si ji prohlédnout. Beatrix obloukem míří zpět. Tak nějak mi začíná docházet, že bych se více měl věnovat jízdě. Opíšeme oblouk. Úhledným obloukem hledáme nejlepší pozici k útoku na nepřítele. Srdce buší. Ve spáncích cítím tepání. Konečně bitva a co víc s nepřítelem, jakého celá zem proklíná! Hodlám se vrátit. Hořím doslova touhou ukázat jim, co je to čest. "Pro slávu jezerní paní a lidu bretoňského!" Řvu, z plna hrdla. Do očí se chtějí vecpat vtíravé slzy, ale bolest pro mě teď nic neznamená. Musí vědět, musí poznat bezpečně poznat že je to bretoňský rytíř, kdo jim přináší spravedlivou odplatu!

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. září 2010 23:34

Guy de Lorein Evakuace Ono máchání čepelí ve vzduchu postupně sílí, až přicházíš o veškeré smrtelné chroptění právě rozmáčklého hlodavce. Čtveřice krysích hlav, které tě až do tohoto momentu pozorovaly se stáhnou, zmizí uvnitř zdí. Pobízíš koně a vyrážíš za nimi, fakt, že jsou na útěku a tedy bez jakékoliv cti tě dost provokuje. Ještě než vjedeš, tak spatříš něco, co není schopný tvůj rozum pobrat. Vidíš něco podobné chatrné loďce, avšak na mnoha místech pokované a různě upravené, neviděl jsi nikdy nic podobného. Trojice velkých čepelí máchá vzduchem jako nějaký bizarní obranný mechanismus. I na vaše sousedy, Říši, to působí divně. Celý stroj se vznáší do vzduchu, jako by jej ovládal nějaký temný kouzelník. Mlhavě si všímáš krysí hlavy, jež má oči zakryté jakýmysi zvláštnímy skly, očividně jde o jediného pasažéra. Kouzelná hračka získává výšku a překvapivou rychlostí pegasů z Parravonu opouští bojiště, zbaběle prchá mimo dosah tvého meče. Chvilkové nepozornosti zdatně využili ostatní krysáci. Opět jsi se na ně zaměřil a sleduješ, jak jich dva tucty mizí v jakési díře v zemi, vyhloubené pod zchátralou věží. Těch pár sekund si obhlédneš výsledky skavení práce - pár děr ve zdi primitivně zaplácaných dřevem a nalezenými kameny, zdravé zdi vyzdobené odporně vypadajícími rytbami a nakonec velký zvon, stále visící z trámu uvnitř věže, od něhož k zemi splývá hrubý provaz. Žel skaveni zvládají skákat do díry dost rychle na to, aby ti uprchli...ale to neznamená, že by tak učinili všichni. Pocítíš dva nárazy do zad, které sice zanechají menší modřiny, ale nic podstatného neudělaly. Otáčíš se a vidíš šestičku krysáků, jejichž jediným oděvem je jakási košile pro krysáky ušita z černé látky. Pohybují se dokonce rychleji než poháněč v nouzi a jejich pracky svírají primitivní praky, ze kterých nyní vypustili spršku zacílenou na tvého drahého koně, jehož čabraka si vytrpěla čtyři tvrdé údery. Vypadá to ale, že jsou ochotni se s tebou utkat i tváří v čenich, soudě dle dlouhých zakroucených nožů, které mají za pasem. Vyceněnými tesáky ti dávají najevo své pohrdání a rudá očka sledují každý tvůj pohyb.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. září 2010 00:29

Fuzzlik Ocashryz Zrada! Krátké nastartování a onen úžasný a nedostižný vynález tě zase nese do bezpečí. Jak lopatky nabírají na rychlosti, raději nepřemýšlíš, co bylo schopno pobít onoho draze koupeného krysího ogra, který se nejspíše rozpadá na bojišti. S radostí sleduješ, jak tvůj stroj ztrácí kontakt se zemí a ty se vznášíš do oblak, aby sis mohl prohlédnout, kdo že se to tak vmísil do tvých plánů a případně, který klan ho platí. Upravená gyrokoptéra hlasitě protestuje a kolem hlavy ti proletí šroubek. Hrad vzal ztečí jakýsi člověk na koni, který se s vervou pustil do pobíjení tvých nohsledů. Tebe ale jeho přítomnost netrápí, jeho příchod je pro tebe sice zdržením, ale rovněž i požehnáním. Veškeré potřebné vymoženosti jsou již dávno transportovány tunelem do další državy a navíc si vzpomínáš, že se shodou náhod za posledním skavenem zhroutí tunel, jaká to škoda že to nestihnou ti darovaní noční běžci. Všech šest sloužilo překvapivě oddaně, což bylo krajně podezřelé, ale ať už pobijí rytíře či pobije on je, bude to tvá výhra. Následován obláčky kouře, jak mechanismus dává najevo, že není kompletně opravený, míříš na místo, kam vede i ona nora ve věži. Jediné, co tě tíží je fakt, žes nemohl s sebou vzít i zvon. Určitě na něj přijde slovo. Tvá upravená gyrokoptéra usedá ladně, na skavení poměry, uvnitř vrcholu jednoho z kopců na severu. Zvenčí normální hora, lysá, bez jakéhokoliv porostu, ale ne tak ostnatá jako ty více na jihu. Jen pohled zhora odhaluje její krásu - dutinu, která vede dovnitř kopce, místa, kde dostatek skavenů těží vrásnivec, který se vám zde podařil objevit. Jak vysedáváš na své soukromé plošince, jsi konfrontován druhým skavenem, který zde zastává spolu s tebou jakousi vůdčí pozici. Zpoza těžké šedé kápě vidíš jen jeho vředy posetý čenich a cítíš jeho zkažený dech, jako kdyby mu roky mezi zuby tlela mršina člověčence. "Fuzzlik je zde, vidím, že jste měl problémy," procedí a zkřiví hnilobnou tvář v úsměv. "Slyšel jsem, že noční běžci nestihli utéci s vámi, to je nemilá situace," dodá tónem, který se ti vůbec nelíbí. "Rovněž se rozkřiklo, že jste zanechal zvon, pro který jsme vás poslali, na jeho původním místě," zasune ti další nůž do zad, jak si vychutnává tvůj neúspěch, kdy se ti zavčasu nepodařilo rozšířit tunel pro jeho odnesení.

Loki Bystré Oko - 15. září 2010 07:36

Snídaně Po jídle je mi zase jednou o něco málo líp, zvážním a dlouhým pohledem si změřím jak muže tak dívku. Nemám žádný konkrétní cíl mého putování. A protože nevěřím na náhody, věřím že mě po stopě bohové zavedli až tady k Vám z nějakého důvodu. Pokud vám má přítomnost nebude nepříjemná, Zůstanu s Váma dokud na tento důvod nepřijdu. Po dokončení proslovu se střídavě dívám do očí jak muži tak dívce. Vážně si stále nejsem jist co si o nich mám myslet, ale ve více lidech to bude bezpčnější. Kdyby mě chytil strom stejně jako předtím toho mutanta... sám se z toho dostanu jen těžko. S nima by šlo přežít. Po jejich reakci podám mi nejpřijanější návrh. Já přišel odtamtud. Asi deset minut chůze tímhle směrem les končí začíná pustina. Proto bych osobně pokračoval opačným směrem hlouběji do lesa. V pstině přecejen nečeká nic zajimavého. Podám návrh a připraven na cestu čeká na reakce.

Koris Derak - 15. září 2010 18:40

místnost Plán A nevyšel a plán B se také zcela nepodařil. Raději opustím od svého záměru komnout šlechtice pod koleno. Je zbytečné jejdráždit. Prozatím ovšem nezačal vyřezávat znamení mými šavlemi. Situace začíná vyznívat v můj neprospěch. “Nevím zůstal jsi s dvěma potenciálníma vraha samotný v místnosti.“ odpovím rozmrzele. “No svoji moc jsi prezentoval dostatečně.“ šavle mé vlastní šavle se mi zkříží pod krkem. Šlechtic se tím očividně baví. Já nečelím smrti poprvé a nemíním na sobě dát vidět strach. Měl jsem zemřít v lese. Kam mne dopravil nepřátelský čaroděj. “No, můj plán byl v zásadě prostý. Zabít tebe a čarodějku, vaše hlavy dopravit ke svému klanu a vyzvednout si odměnu. Zní to možná prostě, ale nejsem hloupej. Je zřejmé, že za hlavu krásné čarodějky je velká odměna. Můj klan platí za hlavy zrádců a zaprodanců. Plus za hlavy šlechticů. Klidně bych prošel městskou branou. Nejsem hledaný, ani ocejchovaný. Nic by mi v tom nebránilo. Pravda, do zimoviště klanu by to asi nebyla nejpříjemější cesta, ale zvládl bych to, jako mnohokrát před tím. Pokut by to nevyšlo, mám právo volného pohybu po přístavu a při troše štěstí bych se mohl nalodit na některou s galér, jako člen posádky. Pár měsíců na moři by mému zdraví výrazně prospělo.“odpovídám na šlechticovy otázky.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. září 2010 21:05

Koris Derak Plán? Chviličku po tvých slovech neslyšíte nic, jen několikanásobné udeření do kliky dveří, což ale přehluší šlechtic, který se začne hlasitě smát. Ač zřejmě ztratil kontrolu nad svou vážnou tváří, kouzla ale nikterak nepolevila, šavle se nepohly ani o milimetr. Elf se za chvilku uklidní, úsměv se pomalu vrací k jeho zamračenému standartu, jak si zřejmě uvědomuje, že tys to myslel vážně. "Buď jsi tak mladý nebo prostě naivní. Mám pocit, žes tam zapomněl zmínit zabití Fénického Krále," řekne tiše a vypadá to, že nad něčím usilovně přemýšlí. "Telcontar na tebe musel vskutku zapůsobit, když jsi naživu...a tedy jsi se ho nepokusil zabít," dodá, ale začíná budit dojmem, že ho celá konverzace začíná nudit a že chce události poněkud rozproudit. "A kdepak se nám schovává čarodějka? Váhá, zda má za tu kliku vzít?," zeptá se jakoby pro sebe, ale dost nahlas, aby jej případný šmíral slyšel i zpoza dveří. "Měli byste si totiž pospíšit," řekne a svěsí ruku, kterou nyní již nezdobí žádný plamen. Cítíš, jak se opět stáváš pánem vlastních rukou.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. září 2010 21:12

Aymir Poslouchání za dveřmi Slyšíš stínova slova, ale neříká je na tebe dost zřetelně, netušíš, co se šlechticovi snažil říct, ač toho řekl hodně. Čekala bys mnoho, ale elfův smích rozhodně ne, buďto se uvnitř stalo něco groteskně zrůdného nebo směšného, netušilas ani, že váš hostitel ovládá podobné emoce. Po smíchu je to on, kdo promlouvá a ty stále nejsi schopna rozumět ani slůvku, zřejmě i šlechtic nechce být jen tak odposlechnut. "A kdepak se nám schovává čarodějka? Váhá, zda má za tu kliku vzít?," uslyšíš dostatečně zřetelně a nemáš pochyb o tom, že dodatek není rozhodně shodou náhod. "Měli byste si totiž pospíšit," dodá s téměř samozřejmým tónem naléhavosti.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. září 2010 21:30

Longin + Loki Bystré Oko Delainina cesta Delainy trpělivě vyčkává, téměř jako seschlá květina čekající na déšť. Vaše otázky zprvu zůstávají nevyslyšeny a najednou vám přijde dívka krapet vytržena z reality, jakoby padlo nějaké slovo, o kterém nechtěla nikdy slyšet nebo se jí jen něco připomnělo. "Blíží se bouře, oni to ví a chtějí nás navštívit," řekně náhle, jako by to snad vycítila z poryvu větru nebo vyčetla na nebi, ale přesto vám to nepřijde jako věta hodna šílence. "Kus cesty odsud je ale místo, kde se můžeme skrýt a přečkáme to," navrhne, načež se konečně otočí a vy zase vidíte na její tváři milý úsměv. "Pokud se přidáte, pánové," dodá mile a začne se připravovat na sbalení. Nahoře nad vámi se po čisté obloze prožene fialová střela a zdálky slyšíte zahřmění. Popohnána nejspíše přírodním úkazem, který jí napověděl krapet více než vám, se Delainy pustí do rychlého smotávání jednotlivých částí stanu. "Obávám se, že musíme vyrazit co nejdříve," sdělí vám důrazně a její slova jsou korunována první kapkou deště, která se jí rozprskne v jejích světlých vlasech.

Longin - 16. září 2010 09:45

Opět déšť Nemůžu říct, že bych první Delainině větě moc rozuměl, ale zmínka o dešti byla více než srozumitelná... a k tomu několik prvních kapek - tady není proč se zdržovat. Rychle jsem začal pomáhat se sklízením stanu, nakonec vždyť jsem v něm taky spal, a doufal, že než se rozprší, budeme někde v suchu. Ani mě nenapadlo navrhovat nějaký směr, zvláště proto, že jsem sem v podstatě doubloudil... a jestli ten druhý věděl něco víc, odmítal se o své vědomosti podělit. Á deštíček... minule to byla docela zábava... to tvoje sykání... a našli sme takhle tu kočku... co přeci jen zkusit štěstí na vlastní pěst, třeba najdeme někoho ještě zajímavějšího... Moc jsem ho nevnímal, právě se mi vrátily vzpomínky na probuzení a iracionální štěstí, že žiju a nejsem na to rožni. Docela jsem začal zvažovat, že bych se oddělil, ale na druhou stranu to nemuselo nic být a když si budu dávat pozor... a když je tu navíc Loki... no snad se nic nestane, nebo se ve dvou, doufejme, ubráníme.

Aymir - 16. září 2010 19:53

Já vážně za těmi dveřmi neposlouchala! Ač natahuju uši (ignorujíc vše špehujícího hobitího zmetka) sebevíc, neslyším, co to tam Stín mumlá. KSAKRU! Přitom to zní, že mluví mnohem víc, než za celou dobu, co jsem s ním nedobrovolně strávila. A on pořád mluví a já neslyším ani prd... Pohrávám si s myšlenkou mu do jeho vypravování, ať už se týká čehokoli, vpadnout... zatáhnout za kliku a ... "A kdepak se nám schovává čarodějka? Váhá, zda má za tu kliku vzít?," Špatné načasování - zjevně. TY HLOUPÁ! takový mág musel vědět, že špehuješ za dveřmi! Co sis o sobě myslela? Nenápadná ha? Se zlostně zaťatými zuby za kliku vezmu a vejdu dovnitř. Tady. Odpovím elfovi a podám mu pytlík s náramky, ponechávajíc otevřené, zdali bylo ono "tady" myšleno jako odpověď na otázku, kde je čarodějka a nebo bylo vázáno k podávání pytlíku. Jen doufám, že ten cejch už pustil z hlavy. Pokud je to ještě možné, můj bílý obličej ještě více pobledne, možná chytí i jemně zelený nádech.

Orzad Myjerd - 16. září 2010 23:24

Podzemí Opatrně sestoupím po schodech až dolů. Cestou jsem dokonce narazil na místo, kde dopadla ona třaskavá věc. Onomu místu věnuji jen letmý pohled a dál pokračuju. Dole jsem položil louč a vykoukl na bránu. Velká střílna a i téměř všechny ostatní jsou nyní zavřené. Otevřené vidím jen dvě zbývající. Ti zmrdi mě čekají!!!, pomyslím si a zamyslím se. Po chvíli usilovného přemýšlení se nepěkně pousměju a zařvu směrem k bráně: "Hej!! Vy orčí potomci!! Vylezte a bojujte!! Nahoře už jsem vše zničil!!! Bránu, stroje i sochy!!" Když dořvu, tak se zase hrdelně zasměju a pak zmlknu, abych věděl jestli zase nezkoušejí ten starý otřepaný trik s výbušninou. Pokud onen syčivý zvuk znovu uslyším, tak na nic nečekám, zakleju a začnu pelášit po schodech zpátky nahoru. Cestou si samozřejmě vyzvednu svou ležící louč.

Tzeentch, Měnitel Cest - 16. září 2010 23:45

Orzad Myjerd Brána podruhé Chvilku zůstala tvá slova bez odpovědi. Pak jsi zaslechl dvojí cinknutí a kolem tebe prosvištěly dvě šipky z kuše, které se neškodně odrazily od kamenných schodů. Od brány neslyšíš nic, dokonce ani otevírání další střílny. Mrtvola trpaslíka stále leží tam, kde jsi ji zanechal, možná o nějaký ten metr dál vlivem výbuchu. "Proto jsou trpasličí stroje šmejdy, neumíte je stavět!," oponuje ti jakýsi hlas zpoza brány, kdy jeden z trpaslíků uzřel, že je vhodné začít konverzaci.

Orzad Myjerd - 17. září 2010 00:08

Podzemí Chvíli je ticho a neozývá se nic. Pak ticho přeruší dvojí cinknutí a do schodů narazí dvě šipky. Hlasitě si odfrknu, ale to už se ozval onen hlas. Poslechnu si co mi ten mameluk bez kouska uznání chtěl a pak mu hlasitě odpovím: "A co kdybys vylezl a přišel mi to tu říct osobně??" Ten kretén s křivýma klama mi tu bude říkat něco o tom, že my trpaslíci neumíme stavět, jo?!! To posral!! Za to ho dostanu!!!, pomyslím si a tiše zavrčím. "Tak co?! Vylezete slečinky, nebo se zachováte jako ti elfí hnusové a zůstanete ve svých dírách, kde si budete olizovat zadky??! Začínám se nudit!!", zařvu směrem k dvěma otevřeným střílnám a doplním to o hrdelní řev. Pojď posero!! Moje sekera hladoví po tvém mase!!!, řeknu si v duchu a topor sevřu tak silně až mi zapraskají klouby.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. září 2010 12:10

Orzad Myjerd Diplomacie "Nejdřív zaklepej a pak možná vyjdu!," odpověděl ti trpaslík z bezpečí brány a začal se chrochtavě smát, jako nějaký ork. "Pokud ses teda nevyčerpal útěkem před raketou," přidá ještě další posměšek a pokračuje ve smíchu. Střílny mlčí, ani šipka nepřilétne, buďto chtějí lépe zamířit a nebo ctí právo velitele urážet návštěvníky. Slova o olizování zadků, ač pro vyznavače chaosu to není nic extra hnusného, tvého soka zřejmě pobouřila. "Říká mi to ten, jehož lidé vycházejí ze svých nor jen tehdy, když chtějí ve spánku zabít trolla?," pokusí se o urážku a zpoza brány rovněž ujde slabé zavrčení, jak nejspíše zvažuje, co hrozného ti provede.

Loki Bystré Oko - 17. září 2010 14:30

Sprcha Vyslechnu si Delaininu teorii že s deštěm někdo přijde a nechce se mi zkoušet, jestli pravdu nebo ne... Začnu rozkopávat ohniště a dusat hořící dřevo. O stan se starají ti dva společnýma silama. Jakmile rozkopu ohniště tak aby jen doutnalo... dál už nemusím dělat nic, protože se o práci postará déšť, tak se přiblížím k nejbližšímu křoví a přikrčím se... Nehybně čekám až ti dva dobalí stan. Pujdu s váma. V minulém lese byly docela dravé stromy, kdo ví co mě může potkat tady. Snažím se u keře splynout s okolím když se nedůvěřivě podívám na keř samotný.... spíš pro sebe si tichounce zašeptám u jedné větvičky jako bych někomu šeptal do ucha. A jestli mě zkusíš napadnout ty... pokoušu tě... otrhám ti lístky a polámu větvičky... nebudu tě šetřit... budu s tebou bojovat jako keř s keřem. Povyhrožuju keři smrtelně vážným hlasem a čekám až dobalí stan, pak vstanu a pujdu s nima na bezpečnější místo.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. září 2010 15:47

Longin + Loki Bystré Oko Stěhování Netrvá to ani dlouho a s vaší pomocí má Delainy sbalen nejen stan a své věci, ale i onen zbytek kulinářského vybavení pro případ, že byste narazili na další vypasené zvířátko. Množství padajících kapek se pozvolna zvětšuje a zdá se ironické, že dopadají pouze na mýtinku, kde stojíte. Jejich dotek je chladný, ale přesto osvěžující. S rázným krokem se Delainy vrhne do spleti okolního lesa, s jednou rukou na meči a druhou připravenou k odhrnování větví. Následujete jí, zdá se, že jde na jistotu. Kolem vás ubíhá lesní porost, který se snad poprvé zdá být normálním, žádné divné barvy, ani jeden oživlý strom a už vůbec ne dřevěné loutky, jen ticho a zdálky déšť skrápějící opuštěnou mýtinku. Delainy vás vede tou nejpohodlnější cestou, jakou to jde. Občas akorát užije meč na proklestění se nějakým hustějším křovím či jen aby nebyla překvapena kýmkoliv a čímkoliv, co se může zjevit. Najednou uslyší Loki s Longinem za sebou obvzlášť hrubé zapraskání dřeva, jako by se někdo za nimi hnal. Avšak Delainy se nezaposlouchává, působí dojmem, že jí zvuk unikl a tak kráčí dál stejným tempem. Jakékoliv naděje, že celé lesní divadlo způsobila jen náhoda zmizí, jakmile se ozve další zapraskání a tentokrát blíže, nemáte pochyby, že ta věc míří k vám a rychleji, než je vám příjemné. Kroky se přibližují a aby nebylo málo problémů, ta krátká chvíle stačila k tomu, aby se vám dívka ztratila z dohledu. Bez průvodce v cizím prostředí se připravujete na nejspíše další hříčku Chaosu, abyste pohlédli na jednoho z jeho oddaných služebníků. Dva metry vysoký obrněný kolos, nepochybně pod vším tím plechem člověk, k vám rázuje skrze několikero křoví. Jeho zbroj zdobí značení osmicípé hvězdy, vyvedené krvavě rudou barvou. Rohatá přilba nese také ten samý symbol a vy jste i rádi, že dotyčnému nevidíte do očí. Jeho vyvolenou zbraní je jednoruční meč, ukovaný z tmavé oceli, která jakoby úplně pohlcovala veškeré světlo, jež na ni dopadne. V druhé ruce drží pořádný palcát, hlavice ještě nese známky střetu soudě dle zarudlých skvrn, které pokrývají její konce. Jeho výdechy ceděné přes malé otvory v přilbě zní vrčení dravé šelmy, kroky má jisté a není pochyb o tom, že nenechá vetřelce jen tak projít. //Dovolím si malou poznámku, anžto mu to chvíli trvalo, tak si můžete vybrat zbraně dle svého uvážení a mít je už připravené.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. září 2010 16:06

Aymir Náramky Jak otevřeš dveře, pocítíš náhlý odliv oné magické síly a všechny hlasy ztichnou, jak byly vyhnány z tohoto světa. Vstoupíš do místnosti a elf se hned pousměje, jak vidí pytlík v tvé ruce. "Výtečně, nyní si jeden z nich vyber a nasaď, to zvládneš...není to nijak složité," řekne ti a a snaží se tě napolo sledovat, ač je jasné, že stínovi věnuje více pozornosti. Netušíš, co se zde přesně dělo, ale soudě dle jejich póz a faktem, že v momentě kdys vešla měl stín své vlastní zbraně poblíž krku to nebyla přátelská debata.

Fuzzlik Ocashryz - 19. září 2010 21:25

Ústup / úprk Rychle, rychle! Netrpělivě mlátím do ovládacího mechanismu gyrokoptéry, až to v ní konečně škytne, z výfuku se vyvalí jedovatý černý mrak zplodin a začne, i-když trochu nestabilně, stoupat do výše. Když už jsem pár metrů nad zemí, konečně se trochu uklidním. Zatracený, omezený, hloupý člověk! Takhle zhatit mé plány! Kde se tam vzal?! Vzteky zasyčím mezi těmi několika málo zuby co mi ještě zbývá. Nebo, že by ho poslali oni? Oni?! Při tom pomyšlení se začnu s těkat očima po okolí, hledaje jakékoliv známky toho, že by mne někdo sledoval, nebo pozoroval. Samozřejmě mimo toho otravného člověka a tu bestii na které sedí. Ano, ano! Oni! Určitě poslali i ty noční běžce! V maniakálním záchvatu paranoie se mi na chvíli vytrhává řízení gyrokoptéry z ruky, načež se stroj nebezpečně zhoupne, až málem vypadnu ven. Rychle chmátnu po kriplu a znovu naberu výšku. Stroj zaprotestuje, něco v něm zachrastí a vypadne z něj několik šroubků. Je to jasné, byl jsem zrazen! Ten lidožrout byl vadný! Slabý! nastrčili ho! Ano, ano! Oni ho nastrčili! Snažili se mě zabít! Ale já jím znovu utekl, znovu a znovu! A znovu! CHa cha cha cha cha! *Kvííík!!*   Tentokrát  mne od jistého pádu do hlubin zachránilo jen to, že jsem se zachytil svoji polomechanickou, polomagickou náhražkou levé ruky. Vyšplhám se zpět do kokpitu, chytnu knipl náhražkou a pravou rukou při tom nepřítomně přesunu k pasu, odvážu jeden z kožených váčků, přiložím si ho k nosu a zhluboka si šňupnu čehosi zeleného, načež vrátím váček zpět na své místo. V očích se mi rozlilo nezdravě zelené světlo, které potlačilo silný výraz šílenství, který tam do té chvíle byl. Oddechnu si a zbytek cesty zpět do brlohu proběhne v silně apatickém ohledu k okolí. Přistání proběhne celkem v klidu a toho, že mi při tom upadne část směrové vrtule a praskne jedna podvozková lyže si téměř ani nevšimnu. Jednak, protože mi v žilách stále koluje čistý chaotit a jednak proto, že je to v celku běžná věc. Seskočím z gyrokoptéry na zem a na chvíli se při tom pozastavím na chuťí železa v ústech. Po chvíli nepřítomného pohledu zaměřeného na jeden z blízkých kamenů a přemýšlení si konečně uvědomím, že mi teče krev z jedné z nosních dírek, pravděpodobně už od té chvíle co jsem si šnupnul. Zrovna se chystám znovu natáhnout po tom milostivém prášku, když přes zelenou mlhu, která zahalila mé smysly ucítím nechutný smrad hniloby, žluči a špinavého, nepraného kožichu. Otočím se v očekávání střetu se svým mocenským sokem. Ještě před tím si však rychle otřu krev na čenichu a nasadím mrzutý výraz trpaslíka co právě zjistil, že v hospodě došlo pivo. Roky strávené mocenskými bitvami ve Skavenmoru mě naučili přetvařovat se, i přes to, že jsem pod vlivem chaotitu, či jiných látek. Ta troufalost! Mě bude poučovat?! Mě?! Mě jednoho z nejmocnějších technomágů, kterého kdy matrony klanu Skryje vyvrhly! Při jeho posledních slovech se mi bezmyšlenkovitě začne otevírat a zavírat klepeto/levá ruka. Ty hroudo hnoje! Ty mě budeš poučovat?! Ten lidožrout byl vadný a místo toho, aby vojáci bojovali tak zbaběle utekly! Ty za to můžeš! Chceš pocítit můj hněv ty červe?! Nechám tě stáhnout z kůže a udělám si z ní… na chvíli se pozastavím nad myšlenkou co by se asi tak dalo dělat s tak páchnoucí a vředy pokrytou kůží …ehm…a…a z tvojí lebky si udělám pohár! Výhružně zavrčím a pozvednu klepeto se zabudovaným střelným zařízením na břicho soka.

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. září 2010 21:53

Fuzzlik Ocashryz Morové hrátky S přívržencem klanu Pestilens tvá slova zrovna dvakrát nehla. Slyšíš jen jeho těžký dech, občas přerušený náhlým krátkým pokašláním. Vycení varovně své zežloutlé řezáky a varovně před sebe vztyčí ruku, kterou pokrývá nechutná rudá vyrážka v místech, kde mnich kdysi míval srst. "Inženýre Fuzzliku, doručení vadného zvířete bylo bezpochyby vinou klanu Moulder, který si nejspíše popletl objednávky. Ujišťuji vás, že já jsem žádal o toho nejlepšího," odpoví mnich chladně a bez známky strachu, spíše by se dalo říct, že dost troufale. "Shromáždění by zajisté nebylo potěšeni, že jejich agent nedokázal zajistit ten cenný zvon, což by se v případě mé smrti velmi rychle dověděli," dodá skaven tichým pištivým hlasem a ostrým drápem si propíchne jeden ze žlutavých vředů na čumáku. S láskou hledí na hnis, co mu ulpěl na ruce a dává si záležet, aby ti neunikl byť jediný detail. "Zajisté chce inženýr nyní pracovat na získání zvonu, pokud tedy dovolí, odeberu se věnovat svým...záležitostem," řekne až přátelsky a otře si hnis do svého roucha, které zdobí nesčetné množství skrvn a ty raději nehádáš od čeho mohou být, krom rudých krvavých šmouh. Sípavý skaven se pomalu má k odchodu, avšak do vaší uzavřené společnosti vběhne jeden z mladších krysáků, soudě dle roztěkaného vzhledu notně hladový a unavený. "Vůdče Fuzzliku, mám pro vás naléhavý vzkaz. Na cestě je agent Shromáždění, šedý věštec Tikch s doprovodem. Byl vyslán, aby si odnesl vámi získaný zvon," vysype ze sebe rychle a s bázní pohlíží na vás dva. Jeho hřbet je ohnutý co nejvíce, aby vám dal najevo svou úplnou podřízenost a zároveň se snaží vyhnout přílišnému očnímu kontaktu.

Loki Bystré Oko - 19. září 2010 22:08

Uprostřed lesa Pospícháme nějakým směrem ve slepé důvěře k ženě která nás vede lesem jako by ho dokonale znala. Ačkoli slyšíme kroky za náma, tempo se nemění. Po pár alších vteřinách se za námi oběví válečník. Není nikterak tichý a proto nás až tak nepřekvapil. Jako ano, jsem překvapen že vidím další humanoidní potvoru v brnění, ale tak nějak jsem to v téhle situaci čekal. První co mě napadlo v situaci kdy jsem zjistil že nás Delaina opustila byl: "rozděl a panuj". Tak jsem rozdělil úkoly: První úkol- musím přežít Druhý úkol... nenechat kámoše ve štychu Třetí úkol... sejmout hnusáka. Sundal jsem luk ze zad a rozběhl do leva. Longine... utíkej doprava Řeknu longinovi normálním hlasemneboť stojí víceméně vedle mě. Sundám luk ze zad a skočím do prvního hustého křoví které v okruhu 10 metrů uvidím... pokud tam žádné není nebo se mi na koví něco nezdá (je moc malé řídké nebo trnité) tak se otočím za nějakým stromem, pokud ani strom není k mání otočím se na místě po uběhnutýh asi deseti metrech. Napnu luk, najdu pohledem cíl a střílím. (pokud už soupeř neleží ražený na zemi)

Koris Derak - 19. září 2010 23:01

místnost Zadívám se na smějícího šlechtice. Zkutečně měští jsou divní. Zakroutil bych hlavou, kdybych neryskoval to, že se sám podříznu. Další výjev na téma pán vznešených elfů mne nechává chladným. Zajímavější pro mne je téma čerokněžník."Tvůj chaosácký přítel měl kolem sebe vždy velké množství válečníků. Neotáčel se ke mně zády a jasně předvedl, že umí čarovat." Poznámky na můj věk se mne nedotkly, on taky nevypadá zrovna staře. Konečně zmizí magická síla, svírající mé čepele a tak je rychle vrátím do pouzder. Skřížím ruce a zadívám se nepřátelsky na čarodějku.Kdyby mi pomohla mohl už být mrtev. Zadívám se na váček.Takže ty pouta nejsou na mně? Zajímavé.

Guy de Lorein - 19. září 2010 23:02

Létající myš, že by netopýr? Nevěřím svým očím. Nejdivnější výtvor, jaký jsem měl možnost seznat, míří vzhůru. Ať už jej pohání jakákoliv kouzla, jsou zjevně účinná, jelikož zbabělce uvnitř dostávají mimo můj spravedlivý dosah. Zároveň se neubráním úžasu, přeci jen vidět létání bez křídel se mi jen tak nepoštěstilo a nejspíš nepoštěstí. Pěst bezmocně sevře a oči hledají další cíle. Pohled bloumá okolím v touze najít další cíl. Mezi troskami mizí pár z nich. Škoda, že neumí bojovat alespoň z poloviny tak, jako umí utíkat... Rána. Další. Cosi udeřilo do zad. Zdá se, že i v ráji padavek se našlo pár odvážlivců, co mají kuráž udeřit alespoň zezadu. Ceněné tesáky. Slídivé pohledy. Jejich ďábelsky rudé oči nenávist přímo vyzařují. Skrze helmu mohu oplácet jen znechuceným pohrdáním. "Vpřed" Pobídnu Beatrix. Míříme jim vstříc. Chystám se k ráně. Ostří zasviští vzduchem. Dvě červená očka vyhasínají. Druhá rána míří mimo. Slábnoucí ozvěna inkasovaného úderu ji ubrala na rychlosti. Pohled mi těká po bojišti ve snaze zajistit si přehled...

Longin - 20. září 2010 09:38

Válečník Ta mrcha nás zradila... fakt sme měli být další pečínka... ale to jí spočítám... z toho se nevykroutí... čarodějnice... mohli bychom ji prodat do otroctví... něco by z ní určitě káplo... Zatímco on se zabývá takovýmito malichernosti, já se plně soustředím na přežití. Elf se zdá celkem chytrej, docela by mě zajímalo, kolik mu je, ale na tom teď taky moc nesejde. Co nejrychleji se kryju za nejbližším stromem a dlouho cvičeným pohybem natahuju luk. Trochu znervózním, když si uvědomím, že i on stichl, aby nerušil, ale nakonec se uklidním a pečlivě zamířím. Jakmile vystřelím, zkontroluji si, že meč i dýka jsou vhodně po ruce, nemyslím si, že bych měl moc šancí ho dostat na jeden zásah. Koukej se snažit... musíme přežít už třeba jen proto, abychom potrestali tu mrchu... Jeho vzteklými a pomstychtivými myšlenkami se moc nezabývám - nakonec... třeba to skutečně byla jen náhoda... No tak jestli ty, tak já na takhle pitomé náhody rozhodně nevěřím.... a ještě mnohem míň tady...

Beatrix - 20. září 2010 11:17

(Zatím) nezdařená deratizace Co to letí po nebi za divného ptáka? Kde má křídla? Jak moc musí být veliký? Pár vteřin neidentifikovatelný létající předmět zvědavě a nedůvěřivě sleduji. Když na mě zezadu dopadne rána, úlekem uskočím. Možná díky tomu mne nijak zvláště nezraní, jen ucítím ostrou bolest, jako od bičíku Vpravdě, nenávidím bičík. Právě proto nahradí prvotní plán - tedy utéct plán bé - otočit se a bití se postavit. Už proto se mí cvičitelé velmi brzy naučili, že na mě bič rozhodně neplatí. Jsou to krysy! další krysy! "Napadne" mě, když si mohu útočníky konečně pholédnout. Vpřed Tentokráte se nechám vést, přímo proti nepříteli. Cítím ve svém jezdci spojence v celé této akci. Se zlostným odfrknutím okolo nepřátel proběhnu a rytíř zasáhne jednu velkou krysu. Já také spíše mimochodem jednu odkopnu, ale ta jen zapiští a odkutálí se pryč, kde se začne oklepávat a něco zuřivě kvíkat. Jsem zvíře těžké a narozdíl od lehkých arabských plemen se nedokážu zastavit a otočit z plného cvalu na pětníku. Proto musím kus odcválat, než se mi podaří se otočit. V tento moment se samozřejmě může vůdce stáda plně zorientovat a promyslet si další tah.

Aymir - 20. září 2010 11:18

Vyčítavé pohledy? Když vstoupím dovnitř, náš hostitel se ani netváří jako že by mu moc vadilo, že jsem se na chvilku zastavila za dveřmi. Hned mě vyzve, abych si pokud možno jeden z náramků nasadila. No co už - náramek na ručičce, lepší než cejch na prdýlce... Uvažuji, jestli jsem ty dýky pod stínovým krkem viděla doopravdy a nebo se mi to zdálo... ale nejspíš to je pravda - pod vlivem magie si sám držel pod krkem dýky. Trošku se otřepu při pomyšlení na magii, kterou ten šlechtic přede mnou vládne. Neměl by! nesmí! Je to muž! Zákony temnokrále přeci zakazují, aby muži mohli užívat...! Tahle myšlenka zabolí - přece jen právě proto, že můj bratr dělal to samé, jsem tady, namísto abych se vyvalovala na polštářích a kolem mne se plazily hezké otrokyně... a otroci - ale ti už zpravidla tak pěkní nebývají. Jen tak mimoděk kouknu do váčku na náramky. Nakonec doopravdy nevypadají zle. Nicméně i já vím o tom, že slušivost si může vybrat svou daň. Tady rozhodně. Jsou ty náramky magické? Určitě jsou. Co dělají? A záleží na tom? Mám vůbec na výběr? Pro jeden nerozhodně sáhnu. Nemám na výběr. A znovu se vracíme k té tezi o ručičce a prdýlce. Párkrát jej převalím v ruce a všimnu si, že se na mne ten Stín divně dívá - snad až vyčítavě. Kdybys nebyl tak unáhledný idiot, možná by z tebe nebyl až tak špatný budoucí spojenec. Jenže on je čas na odmlouvání - a pak čas na to, skákat, jak ten silnější píská... a ten je, můj drahý, právě teď. Jenže to ti burani z vesnic nemůžou jaktěživa pochopit, to je jasné. No nic. Náramek mu hodím vzduchem. Snad si myslel, že z toho vyvázne, nebo co. Sama si vytáhnu ten druhý a nasadím si jej na pravé zápěstí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 20. září 2010 14:22

Guy de Lorein Myšičko myš Se zapištěním si skaveni uvědomují, že jeden z nich je nyní mrtev, což je vyprovokuje k větší zuřivosti. Míhají se kolem tebe a nesnaží se moc dlouho pobýt na místě, maximálně na tu chvilku kdy po tobě máchnou svými rezavými mečíky. Jejich černé hadry jen vlají ve větru, jak se snaží vyhnout tvému pohledu a dostat se na tvá záda, kde čekají menší riziko. Soudě dle toho co vidíš je to jen mezi tebou a jimi, ostatní krysáci jsou již bůhvíjak daleko a tem čarodějný výtvor zmizel z dohledu i doslechu. Novicové klanu Eshin jsou více než urputní a zanedlouho pocítíš celkem tři silné rány, které by mohly být fatální nebýt tvé dobré zbroje. Než necháš okusit další krysu poctivé bretoňské oceli, snese se na tebe další smršť skaveních čepelí, z nichž se jen pár lehce otřelo o tvou zbroj a čabraky tvého koně.

Tzeentch, Měnitel Cest - 20. září 2010 14:42

Aymir + Koris Derak Těsně před vypuštěním Stínova slova šlechtice nijak vyvádějí z míry, spíše než on si ta slova vychutnává jeho oko na zbroji, které se nyní jeví být nečinným, spícím. "Věřím ale, že Telcontar má dost cti aby poručil svým mužům nezasahovat do vašeho souboje," odpoví Korisovi a zrakem zamíří na čarodějku, konkrétně na náramek, který si právě chystá nasadit. Jakmile náramek pocítí dotek kůže, neznámý mechanismus se uvede do pohybu. Jako když se něco podobného hejnu červů tryskem plazí skrze kovový obal. Pozvolna zpomalují a zaplétají se do sebe ve spodní části. Náramek pevně secvakne kolem jejího pravého zápěstí, stále je dost volný a nezdá se být nepohodlný, avšak přes ruku protáhnout nepůjde. "Omlouvám se, ale jistě chápete, že je třeba mít v takové situaci menší pojistku," řekne váš hostitel a zdá se, že poprvé cítí pocit, že vás může vypustit. Elf se natočí čelem ke Korisovi, který odchytil druhý náramek, totožný kousek s tím předchozím. S očekáváním sleduje, zda Koris stejně ochotně jako Aymir přijme jeho dar.

Tzeentch, Měnitel Cest - 20. září 2010 15:08

Longin + Loki Bystré Oko Boj s domácími Válečník Chaosu se rozběhne a rozmetává vše, co mu brání v cestě. Každý jeho krok vyvrhuje do vzduchu menší mračno hlíny, jak se okované boty noří do zeminy a vedené nesmírnou vahou neznají zábrany. Lokiho šíp se několikrát přetočí ve vzduchu a nečistou zbroj jen olízne, což zůstalo nepostřehnuto vaším útočníkem. Zato Longinova rána se s chutí zakousne do temné zbroje s cílem okusit i maso tvora uvnitř, avšak silné pláty stihly pohltit veškerou sílu úderu ještě než mohla srazit válečníka do prachu. Zevnitř přilby se ozývá podrážděné vrčení a jeho nohy se rozbíhají s touhou ukázat střelci, že v boji na dálku netkví žádná čest. S výkřikem se vrhá na Longina a meč opíše oblouk ve vzduchu, jen aby svůj cíl minul a vykousl ze stromu plátek kůry následovaný vytékající smůlou. Plný hněvu pobízí meč k dalšímu úderu, který již vede přesněji a Longinovi akorát vysekne do oděvu nehezky vypadající šrám, tělo samotné naštěstí minul. S otočkou až nepřirozenou v té těžké zbroji přivádí do hry i palcát, který již Longina trefuje do hrudi a odhodí jej zhruba metr zpátky. Vítězně zařve a pomalu kráčí k raněnému, přičemž nijak neuspěchává každý krok a z hledí vyfukuje obláčky bílé páry. Longin Rána byla pořádně tvrdá a máš pocit, jako by tě nakopl kůň. Naštěstí ani ty nejsi žádný prouteček a tak se bez problémů zvedáš, luk ti sice upadl, ale tvé ostatní zbraně jsou na svých místech. Vidíš, jak z ramene stále trčí tvůj vlastní šíp, který se útočník ani neobtěžoval vytáhnout. Loki Vypadá to, že si ta obrněná hora vybrala jako hlavní cíl tvého souputníka, kterého zasypala několika ranami. Máš na něj čistý výhled, nezdá se, že by tě nějak bral v potaz či se třeba obtěžoval otočit. Při pohledu na masivnost jeho zbroje se ti zdá nejpravděpodobnější víra v odolnost zadního plátu.

Loki Bystré Oko - 20. září 2010 15:22

Boj Luk nechám u stromu kdy vidím jak neefektivní proti jeho brnění je. Tasím dva nože s čímž se rozbíhám válečníkovi do zad.Snažím se dělat tiché kroky, ale rozhodně se nehodlám plížit... je to běh... jen se snažím šlapat na drny trávy a né na suché větve. Pokud válečníkovi útočím do zad, pokusím se odhadnout slabé místo ve zbroji... krok druhý třetí... válečník už je snad jen dva kroky odemě.... vší silou se pokusím do něj dýky vrazit. Ať útok dopadne jakkoli...okamžitě se pokusím vytvořit mezi mnou a válečníkem prostor minymálně 4 metry a to i za cenu že by se mi třeba nepodařilo z něj dýky vytáhnout. Pokud se však při mém rozbíhání válečník na mě otočil... nedělám tak zbrklý útok a pokusím se mu utíkat... hlavně abych ho odlákal od Longina, který byl podle mě velice těžce raněn.

Longin - 20. září 2010 15:34

Boj Doprčic, doprčic, doprčic!!! S tím druhým v mysli řveme oba hrůzou, když mi bojovník rozpárá oblečení a jakoby toho nebylo málo, má leště nějakej palcát - co bych teď dal za naštvanýho koně... nebo lepší luk. Tak se seber, rychle!!! Jeho ječení mi moc nepomáhá a bolest na hrudi už vůbec ne. Levou rukou vytáhnu elfský meč a pravou vytasím dýku, stejně s ní umím daleko líp. Pro odvedení pozornosti a získání nějakého času mu mečem seknu na nohy, dýku se mu pokusím zabodnout zespoda do břicha, ideálně tak, aby proklouzla pod žebra a zasáhla srdce. Ačkoli by mi jí bylo velmi líto, pokud by útok nevyšel a dýka nešla osvobodit, snažil bych se dostat co nejdál jen s mečem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 20. září 2010 18:10

Longin + Loki Bystré Oko Kdo s koho Longin provede pár šikovně mířených výpadů, avšak odolná chránka válečníka Chaosu odolává snad všemu. Čepele sjíždějí po zbroji a zanechávají jen malé rýhy. Loki se snaží kolegovi pomoci, avšak ani jeho zbraně nedokáží zastavit kráčejícího obra. Smích válečníka se mísí se šelestem v korunách stromů, který ale splývá i s rychlými kroky a šuměním, jako kdyby se někdo prodíral křovím. Válečník nejeví známky toho, že by si čehokoliv všiml a chystá se dát Longinovi lekci z místních krajin, pozvednutím palcátu se připravuje na útok. Ono původní prodírání dostane i tvar a Loki vidí jak se zpoza Longinových zad kdosi řítí z lesního porostu, skoro až nelidskou rychlostí. Světlé vlasy odráží těch pár slunečních paprsků a zdobený meč bez zaváhání míří na obrněnce, jehož zamýšlený úder zamrzne na místě. Téměř bezchybně meč zamíří na místo, kde běžní lidé mají srdce a za spršky jisker vnikne dovnitř. Válečník upustí obě zbraně a zavrávorá dozadu, čímž meč osvobodí ze zajetí ve svém těle a z rány okamžitě vytryskne krvavá sprška, jak Delainy způsobila smrtelnou ránu. Obr padá naznak a zaboří se do hlíny, jeho tělem ještě projede pár záškubů než se přestane hýbat a není pochyb o tom, že je mrtvý. "Jeden je mrtvý, další čekají," řekne dívka stručně a otře si hrot meče do nedalekého kapradí. S obavou pohlédne na Longina a zdálky se zadívá na jeho zranění. Pak náhle jako kdyby se rozhodla, že to určitě vydrží, její starostlivý výraz nahradí pohrdavý pohled na mrtvého a meč putuje svižně zpět do pochvy. Vydává se ihned na svižný pochod zpět k místu odkud vyběhla, po chvilce se na vás otočí a pokyne rukou, abyste si pospíšili.

Tzeentch, Měnitel Cest - 20. září 2010 18:12
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Měl jsi tu možnost si všimnout, že navzdory jejímu rychlému běhu se jí pod sukní nepohybovaly nohy jak jsi čekal. Dříve to nebylo nijak nápadné, ale nyní to vypadalo téměř jako by se pod tou hrubou sukní nadnášela.

Beatrix - 20. září 2010 18:31

Mám na zádech krysu! Ehm... teda... Ze zuby zlostně zaťatými do udidla se na místě otáčím, dupu a poskakuju, ve snaze shodit ze zad ty odporné dorážející bestie. Ve většině případů se mi to podaří, nicméně sedět na mých zádech nemůže být nic příjemného ani pro rytíře, který má ovšem oproti krysám tu výhodu, že sedí pevně v sedle a je rozličnému koňskému házení a houpání uvyklý od útlého věku. Což ovšem neznamená, že mé systematické zbavování se krys není pro všechny zúčastněné nepříjemná záležitost. Vpravdě se nemohu ani pořádně soustředit na nějaký pořádný útok a krysáci si dávají dostatečný pozor na to, aby žádný omylem neskončil svůj pád pod mými kopyty. Instinkt mluví jasně. Chci pryč, už toho mám dost... a brzy kolem sebe začnu také kousat.

Guy de Lorein - 20. září 2010 20:15

Vařili z myšiček kašičku Krysy hbitě skáčou kolem. S obratností přiskočí, aby se brzy mrštným pohybem dostaly do bezpečí. Jejich rychlé přesuny jsou matoucí. Ač nemají dost kuráže přijmout ránu, rozdávat se nebojí. Zbraně cinkají o zbroj. Tato melodie mi přichází k uším jako píseň o přízni jezerní paní. Beatrix propadává neklidu. Dupot. Poskakování. Dělá vše proto, aby si tu špínu nepustila k tělu. Chtě nechtě musím bojovat s její snahou. Více než rány si soustředění žádá jízda. "Klid, vydrž" Slovy se snažím zmírnit její strach. Jeden zlotřilec se chystá využít šance. Vymrští se proti mě. Hřbetem ruky, ve které držím meč, mu vyrážím vstříc. Rána od ocelové rukavice jej uzemnila. Svištění. Čepel dokončila dílo rukavice. S myšlenkou na jezerní paní v mysli, s láskou k bretonii v srdci a s mečem v ruce chystám se čelit věcem příštím.

Tzeentch, Měnitel Cest - 20. září 2010 21:34

Guy de Lorein První nekrysí krev Další z jejich řad se nyní válí na zemi, z čenichu mu líně vytéká krev a druzi jej přešlapují a nevnímají jako cokoliv jiného než další kus kamene. Zbylá čtveřice se rozprostírá aby se pozvolna stříali v zorném poli a pokouší se odlákat pozornost, přičemž zbytek hledá skulinku pro své zubaté čepele. Překvapuje tě, že jsou schopni se docela dobře vyhnout tvému ohánějícímu se koni, legendy pravily jen o zbabělých krysácích těsnících se v houfej a jejich morových druzích, nikoliv však o těchto černě zahalených. Před hledím se ti mihne jedna z čepelí a její držitel na moment zavrávorá. Tvá ruka se připraví ke ztrestání této základní chyby, když tu pocítíš bodavou bolest v boku. Stěží dokážeš uvěřit tomu, že jeden z té špíny našel skulinu v tvém brnění a vrazil do ní krátký nožík. Z místa vystřelují vlny bolesti, avšak ty jen můžeš konstatovat, žes už na cestách zažil horší. Skaven několikrát vysoce zapištěl pobídku pro ostatní, nadšený, že vidí šanci. Mírně zakrvácenou dýku svírá v pařátu a cení na tebe řezáky.

Guy de Lorein - 20. září 2010 21:53

Píchlý rytíř Krysí hemžení přináší své ovoce. Na moment se jeden nabídne k úderu. Prudkým švihem reaguji. Vyprovokovaný úder vychází vniveč. Bolest. Milá odměna za spolknutí udice i s navijákem. V nestřeženém okamžiku se nůž dostal pod zbroj. Ničemný tvor vřískáním oslavuje svůj úspěch. Ostří umazané krví drží jako trofej. Na moment se zalesknou jeho řezáky. Pak se zaleskne můj meč, který se stává rázem o dost krvavějším. Tři na jednoho Kontroluji ránu. Naštěstí je spíše nepohodlná, než vážná. Znovu se soustředím ne zbývající skaveny. Nechápu to... kde jsou ty nekonečné houfy zbabělců? Na morovou nákazu se v myšlenkách naštěstí neptám. Nakonec musím uznat, že tyto hříčky ať už přírody či chaosu mají alespoň ždibec odvahy. "Udeř" Vykřiknu povel. "Ve jménu jezerní paní! Zhyňte!" S křikem pokračuji v boji, jako by mi síla hlasu měla pomoci dodat více razance i do chystaného útoku.

Beatrix - 21. září 2010 09:53

KOP S OTOČKOU! Pomalu ale jistě propadám typicky pudové panice. Přesto, že vím o faktu, že útěk by řešil mnohé, letitý výcvik mne stále drží na místě a nutí reagovat na pobídky. I když s těmi reakcemi to není žádná sláva. "Klid, vydrž" Copak to nevidí? Ti ovsožrouti nás přišli zabít! Umřeme tady, tak daleko od domova, po několika dnech naprostého strádání při cestě nikam! Jak může být tak klidný? Jak jen může Přesto v jeho hlase zaznívá něco, něco, co slýchávám jen v těch horších střetech s nepřítelem. Krev krys kropí mé plece a boky, čabraka je již stejně nasáklá slizem žab a tělními tekutinami mnoha jiných protivníků. Poté strachem rozšířené nozdry zacítí něco známého. Pach krve, jiné, než mají krysy. Něco se děje. Něco zlého. Povel. Rozezní se mou hlavou a přehluší vše ostatní. Vím, co mám dělat. Našlápnu si jednou zadní na stranu, předními lehce přidřepnu a poté se, zatímco zadní nohy provedou ukázkovou drezurní figuru, takzvaný "obrat kolem zadku", můj trup se zvedá do výšky, přímo na jednu z krys, která nestihla rychle uhnout. Celou vahou své bezmála tuny a půl dopadnu na jeho hrudník. Křup. Zatímco preventivně uskakuji před další krysou, mé zadní nohy křupnou ještě jednou - tentokráte o lebku zrůdy.

Aymir - 21. září 2010 09:54

Menší problém na obzoru Ještě chvíli si náramek prohlížím. Jediný fakt kazí jeho krásu. Znamení Slaaneshe. Tak a tady to máme - uvidí tě s tím venku a jsi v koncích. Nakonec... půjde to vlbec někdy sundat? Budeš do konce života běhat s tímto znamením na ruce? Jediná hyenistická myšlenka mne utěšuje. Nebudu v tom sama. Můj pohled zabloudí ke Stínovi. Já o vše přišla už když jsem poprvé opustila Kar. Tys o vše přišel jen proto, že ses mne tak hloupě pokusil zabít. Trp za své rozhodnutí, protože tvůj klan už tě díky němu nikdy nepřijme zpět. A pokud odmítneš přijmout znamení temného boha, zemřeš. Při téhle představě se neovládnu a v tiché slasti si olíznu rty a přivřu oči. Ne, že by mi na jeho osudu nějak extra záleželo... ale tohle pomáhá. Nicméně k věci. Obrátím se na šlechtice. Jak znamení schovám před nepovolanými? Zeptám se. Necítím potřebu poukazovat na fakt, že jsem polonahá.

Tzeentch, Měnitel Cest - 21. září 2010 12:52

Guy de Lorein Myší loajalita Další dva krysáci dopadnou na zem a jejich vnitřnosti vyzdobí dvorek tvrze, což neunikne zbylým dvěma krysákům. Dva páry rudých oček začnou těkat zleva doprava, jejich kožešina se řádně naježila. Jejich čumáky sice stále vnímají krásný pach lidské krve, který ale přebíjí pach krve krysáků, které je tu nyní více než požehnaně. Pár pisklavých tónů ohlašuje skavení ústup, jak vám oba ukáží záda a hrnou se svižně pryč skrze otvor ve zdivu. Nechávají své mrtvé či zraněné spolubojovníky na pospas a vyhledávají nejbližší možný úkryt či prostě doufají, že se za nimi nepoženeš.

Guy de Lorein - 21. září 2010 13:14

Myšičko myš, pojď ke mě blíž Předchozí mínění o alespoň zdání kuráže je třeba přehodnotit. Beatrix zadupává jednoho do země. Můj meč se vzdaluje od těla dalšího. Zbývají poslední dva. Tváří v tvář pravdě uznávají nadřazenost rytířů útěkem. "Běž!" Okřiknu koně. Mé zranění pálí, jak se do něj dostává slaný pot. Nehodlám je nechat utéct, žádného z nich. V zoufalství mi ukazují záda. Lehce se nahnu. Švihnutí. Meč chvilku letí vzduchem než najde úkryt v těle prchajícího. Poslední... Nohama vybídnu Beatrix k dalším rychlým krokům. Na dosah... Je konec. Poslední polyká prach. Krátký rozhled. Nikde nevidím známky dalšího nebezpečí. Pomalu obezřetně si jedu prohlédnout okolí chodby, kde hledali úkryt. Také bloumám po zvonu a cestě k němu. Ta věc... nesmí zůstat v jednom kuse Vzpomínka na děsivý pocit při vyzvánění se vrací a navzdory klidu mi přeběhne mráz po zádech.

Beatrix - 21. září 2010 13:19

Seru na vás, jdu domů... Jezdec zamorduje i poslední lidsky vypadající krysu. Na nějakou dobu zůstaneme sami. A podle všeho by si to tady chtěl prohlédnout. Je mi líto, tady jsme skončili. Cela ta věc s krysami, zvonem a vším okolo.... na pobídku tvrdošíjně nereaguju a stojím na místě. Žádné obhlížení se nekoná. jen tak z trucu hrábnu do země jedním kopytem a stojím, zatímco švihám ocasem ve snaze odehnat imaginární mouchy. Zafrkám, načež se otočím k ruině budovy zády a tvrdohlavě se vydám na opačnou stranu, než chtěl on. Jdeme domů, už toho bylo dost.

Guy de Lorein - 21. září 2010 13:32

Paličatá mrcha Zdá se, že můj věrný oř má jiné plány. Kouzla? Vážně se zamyslím nad možností, že čáry, které vynesly tu, tu věc do vzduchu, případně ten zvon mohou být důvodem proč takhle jančí. Trix, nezlob, jedem tam, Trix... Snažím se o smírlivý a přesto pevný tón. Válečný kůň stále odpírá poslušnost. Pár vteřin klidu. Nádech. Výdech. Přežil jsem žáby, krysy tak mě jeden kůň přeci rozhodit nemůže. Může. A udělal to. ZATRACENÁ MRCHO HNI SE!! Řvu jako tur. Dost možná ani výzva k obyvatelům ruiny nebyla tak jasná. Evidentně hodlá zjistit kdo je tu pánem. Fajn ty zlobivá kobylo. Domu se nepůjde, rozumíš, ROZUMÍŠ! Nohy a ruce dávají znát, že já hodlám náš směr otočit zpátky, nebo minimálně stát. Můžeme tu hnít třeba celý den! Mezi žábama, krysama a všlejakým humusem! Ač si to nepřipouštím občas je paličatá umíněnost i mým problémem. JÁ MÁM ČAS!

Longin - 21. září 2010 15:13

Delainy Už to vypadá skutečně hodně zle, když se kolem něco mihne. Unaveně se chytnu za hrudník, ve kterym mi bolestivě škube, ale docela si oddechnu, když zjistim, že je to naše průvodkyně. Tak vidíš... přeci jen nás nezradila... Hmm... a nebo nás vede ještě k něčemu horšímu... Trochu jsem se zamračil. Nějak se mi nezdál jeho pesimismus, ale třeba byl prostě jen naštvaný, že tentokrát neměl pravdu. Snad. Doufám, že neviděl nic, co mě uteklo, když jsem se musel soustředit na válečníka a na to, abych zůstal v jednom kuse. A nebo chce na tomhle nehostinném skutečně jen společnost... kdo by nechtěl? Jenom zabručel, tak jsem pokrčil rameny a co nejrychleji se vydal za Delainy. Poněkud hůř se mi dýchalo, ale otočil jsem se na elfa, jestli je v pořádku, co jsem si stihnul tak nějak všimnout, nejhůř jsem na tom byl já, ale co kdyby náhodou potřeboval pomoc. "V pořádku...?"

Loki Bystré Oko - 21. září 2010 15:28

Boj Po naprosto nevydařeném útoku na nic nečekám... schovm dýky a rozběhnu se pro můj luk. Zvednu ze země i můj šíp který se do válečníka ani nezabodl ikdyž jsem se trefil... a běžím za Delainou. Hmmm Super, takže nás použila jako návnadu. Příště budu muset bojovat víc mým stylem. Začínají mi hlavou šrotovat myšleny jedna za druhou a Longin se mě optá na pomoc. Jsem naprosto v pohodě... kdybys něco potřeboval, stačí říct. Malý moment počkám na odpověď a vydám se za Delainou. chci být nyní druhý a bedlivě pozoruju každý její krok... kdybych za sebou něco slyšel, neotočím se... nechci ji spustit z očí.

Orzad Myjerd - 22. září 2010 18:12

Podzemí Vyslechnu si chabá slova toho chaosáckého mamrda a pak jsem se hlasitě zasmál. "HA HA!!! Tvá slova jsou chabá a zkroucená jako slova staré panny!!", zvolám a na chviličku zmlknu, abych zjistil jestli zase nezapalují další raketu. Pokud ne, tak dál pokračuji: "Být tebou, tak bych si nejdřív zametl před svým prahem, když tam máš nasráno!! Myslím, že ani ti zasranci, kteří si říkají bohové chaosu se vám vysmějou do těch vašich řiťoksichtů!!! Tolik vás tu je a bojíte se jednoho!!! HA HA!! Jednoho!! Divím se, že jsem ještě neslyšel vaše kňourání, aby zavolali vaše matky!!", zvolám posměšně a znovu na chviličku zmlknu, abych zjisti stav. Pokud je pořád ticho, tak zapodobím zvuk slepice, který prokládám zvoláním: "Srabi!! Poserové!!! Hošani!!"

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 20:13

Aymir + Koris Derak Náramky "Moc ti sluší," zašpitne elf směrem k Aymir a nedočkavě hledí na Korisův náramek, který si jeho adresát nechce nasadit. Nervózně přešlápne a s krátkým zavdzechnutím se rozhodne podat nápovědu. "Myslím, že jsem mému sluhovi dal do opatrování pár...starých plášťů. Jejich původní majitel je nebude potřebovat, a mě se na ně beztak jen práší," odpoví na Aymirinu otázku a na moment se zadívá nahoru, až zamyšleně. "Samozřejmě nevypadají tak vznešeně jak zbytek tvého...zevnějšku, ale ty si poradíš, já v to věřím," řekne a na konci roztáhne tvář do šibalského úsměvu. Pohlédne zpět na Korise s pozvednutým obočím, navíc s nevyřčenou otázkou, která je ale více než jasná.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 20:32

Orzad Myjerd Společenská etiketa "Ten, kdo rozhodně neztratil čest se mne snaží urazit," odpoví z bezpečí druhý diskutér a začne hýkat smíchem, jako dodatek si navíc hlasitě říhne a pokračuje ve smíchu, ač se dle občasného zabouchání zdá, že i trochu bojuje s rovnováhou. Soudě dle jen dalšího dvojího cvaknutí a létajících šipek se rozhodli další výbušniny šetřit. Nicméně tvá slova padla i na úrodnou půdu, další slova trpaslíka se nezdají tak klidná a plná pohrdání. Poserové? Hošani? Uvidíme, kdo je tady posera!!!, ozve se vzteklý řev řádně nacucaného trpaslíka a ty uslyšíš, jak se pomalu ale jistě otevírá brána, řetěz dře o kov a máš pocit, že zpoza brány slyšíš zvuky podobné vyfukované páře. Není přesně vidět, co se za ní ukrývá a co tam trpaslík skrývá, zadunění podobné krapet mocnějšímu kroku ti ale nepoví, že on to rozhodně nebude. "Tak se ukaž...hošane!," zahaleká a opět se zalkne hýkavým smíchem. Brána se otevře, ta trocha světla ti představí tu hračku dosud ukrývanou za vraty. Golem z obsidiánu, pekelný konstrukt notně podobný ne-li stejný těm, které jsi nahoře zanechal za improvizovanými dveřmi. Nyní pomalu vychází z brány, pár očí naplněných magmatem tupě zírá na okolí, otáčivá hlava hledá ten cíl, kvůli kterému se musel tvor probudit.

Koris Derak - 22. září 2010 20:38

Náramky Zkušeně zachytím náramek, jenž mi Aymir hodí a stejně, jako ona si jej důkladně prohlédnu. S nasazováním náramku ovšem nespěchám. Zadívám se na čarodějku teď už spíše zvědavě než naštvaně. Podle její tváře se jí náramek nezařízl hluboko do masa a nebo to necítí. Několik okamžiků uvažuju o spiklenecké myšlence, nasadit si jej přes rukavici s tlusté kůže. Kdybych jej docvakl na místě, kde jsou cvočky, nebyl by až tak zásadní problém jej pak sundat. Když ovšem zpozoruji znaky boha chaosu na povrchu, tak tuhle myšlenku zavrhnu. Tak by mne mohl zabít, každy člověk na ulici . Aymir položí šlechtici otázku, jenž se mi žene hlavouJak je skryjeme před pohledy nepovolaných? Šlechticova odpověĎ mne překvapí. Čekal jsem nějakou ukázku moci a místo toho pláště. Usměji se. "Já plášť nepotřebuji mám vlastní." během svých slov v divadelním gestu sundám rukavici a nasadím si náramek. Odpor je marný, jak předvedl. Bude lepší tvářit se že spolupracuji, než se stát loutkou na provázku jeho moci. Počkám až znehybní a posléze si přez něj přetáhnu rukavici. Narazím na malí problém. Několik švů je příliš těsných. Rozhodnu se tenhle malí problém vyřešit radikálně. Vytáhnu dýku a naříznu švi , abych mohl rukavici pohodlně přetáhnout. Následně vrátím dýku do pouzdra a založím ruce na hrudi. "Jsem přpraven."

Orzad Myjerd - 22. září 2010 20:52

Podzemí Na má slova zareaguje další z těch mamrdů. Tento je však v notně podnapilém stavu. "Chcípni hošánku!! S tebou nemluvím!!", odpovím mu hlasitě s hněvivým podtónem. Tebe sejmu zmetku chaosácká!!, slíbím si v duchu, ale to už mluví ten první, s kterým jsem mluvil i před tím. Jde vidět, že jsem ho opravdu naštval. Chvíli poté se brána pomalu, ale jistě otevře. Otevírání je doprovázéno trpaslíkovýma ublíženýma kecama. Odfrknu si a počkám co se objeví. V tom se ozvou těžké zvuky podobné krokům. Hned na to se z brány vynoří podobný socha jako nahoře. Ozvou se taky trpaslíkova slova Tak se ukaž...hošane!. A kurva!!, pomyslím si a odplivnu si. "Takže vy si chcete hrát, jo?? Dooobře hošánci!!", řeknu posměšně a chviličku počkám a dovolím golemovi se přiblížit. Jakmile se dostane blíž, tak vyrazím po schodech nahoru. Vezmu si s sebou svou hořící louč a cestou zapaluji louče, které jsou v držácích. Nahoře kouknu do svých improvizovaných dveřích, abych zjistil jestli tam ta socha pořád bloumá. V jakémkoliv případě se vrátím k vozíku, kterým jsem prorazil dveře a tupou stranou sekery mu uvalím zbývající kolečka. Poté ho už začnu nakládat. Ještě jednou starý brachu... Ještě jednou..., pomyslím si a nepěkně se ušklíbnu. Jakmile vozík znovu naložím, tak jej připravím k cestě dolů. Ovšem než ho pošlu na dlouhou cestu dolů, tak sám sestoupím dolů a nalákám golema k úpatí schodů. Jakmile se mi to povede, tak vyběhnu nahoru a vozík pošlu po schodech proti golemovi. Snad to vyjde...., pomyslím si během chvil, kdy vozík "jede" dolů.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 21:15

Longin + Loki Bystré Oko Dále do hloubi lesa Delainy se snaží udržet docela rychlé tempo, od momentu, kdy si nedaleko od mrtvoly vyzvedla své odhozené věci ji žene jakýsi neviditelný strach, až si nemůžete vzpomenout, jaké to vlastně bylo když se usmívala. "Rychleji!," vyštěkne po vás vysokým hlasem a pokyne rukou, a to nemáte vůbec pocit, že byste se loudali. Zdárně se vyhýbáte jakýmkoliv nástrahám, les se sice občas zaskví nějakou zvláštností a minete i nějakého humanoida vrostlého do kůry, ale oproti tomu, co jste už zažili je to docela málo. Míjíte mohutné stromy s nádhernými korunami, Lokimu to přijde jako vzdálená napodobenina Athel Lorenu, zdá se, že zvrácené síly občas nechtě vytvoří i něco krásného. "Přijdejte! Už tam skoro jsme!," žene vás světlovláska jako by za vámi slyšela kopyta celé jízdní skvadrony, ale ač napínáte uši a bedlivě sledujete okolí tak spatříte leda vítr hrající si s lístky na větvích, rozhodně nespatříte nic nápadnějšího. Delainy ale těká hlavou doprava i doleva, žel její nesdílnost vám pochopení situace nijak neusnadňuje. Další hodinu trávíte stíháním zběsilé dívky jdoucí s jistotou k neznámému bodu, který jí zřejmě nabídne nějakou útěchu a dle předchozích slov i bezpečí. Stromy letí kolem vás, slunce občas prosvitne a dodá vám nějakou útěchu, že pokud má něco přijít, tak to rozhodně uvidíte. Obtisky bot jsou hlubší a hlubší, jak pomalu pociťujete únavu, energie získaná krmením ze slimáka pomalu vyprchává. Konečně se Delainy zastavuje a vy si můžete prohlédnout jaké že to místo to dokázalo. Nejde vůbec o žádnou mýtinu, ale o kus lesa, téměř stejného jako ostatní nebýt kamenné sochy, která je rozhodně dílem místních. Na podstavci popsaném neznámým písmem se tyčí hadovité stvoření s divoce rozpuštěnými vlasy, divokým výrazem s tváří zdobenou ostrými zuby. Trup je vybaven dvěma páry rukou, přičemž každá ruka svírá krásně provedenou čepel, až musíte uznat, že tento kraj si drží i umělecké talenty. Delainy se pozvolna vydýchává, a podívá se na vás, zčásti s údivem, že jste jí stačili a zčásti i radostí, že jste stále zde. Poklepe dvakrát rukou na sochu a na tváři se jí rozprostře opět ten dívčí nepoznamenaný úsměv. "Zvládli jsme to," řekne triumfálně a zapře ruce v bok, přičemž se protáhne. Světlé vlasy se zalesknou díky páru padajících slunečních paprsků a ona roztáhne ruce, přijímajíc jejich svit.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 21:25

Aymir + Koris Derak A jde se na to Šlechtic s úlevou sleduje, jak si Koris navlékne náramek a tak trochu očekává nějaké dodatečné otázky. Když zjišťuje, že ze stínovy strany jej žádné další problémy nečekají, pokyne vám rukou ke dveřím, nejspíše, aby vás konečně mohl vypustit do akce. "Věřím, že nastal ten správný okamžik," provází své pohyby slovy a rázem připomíná vskutku vzorného hostiele, na temného elfa až moc úslužného. Čeká na vás, až se sami dáte do pohybu, přičemž okamžik, kdy se vás zbaví jej naplňuje neskrývanou radostí a notnou dávkou optimismu. "Jsi připravena i ty?," ujistí se ještě dotazem na Aymir.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 21:26
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Po tu dobu co jste sledovali Delainy sis nemohl povšimnou jisté nesrovnalosti v jejích stopách. Dalo by se říci, že ač ty a Longin zanecháváte klasický pár chodidel, po ní se občas objeví spíše vyhlazená čára, o něco jemnější než jsi tehdy viděl před táborem těch dvou.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 21:34

Orzad Myjerd Golem a vozík Veden trpasličí zvyklostí, že žádný kousek kovu nemá ležet nadarmo začal jsi nakládat vůz veškerým zbylým haraburdím, jen abys počastoval sochu, která na tebe již čeká dole. Golemovy nohy nejsou uzpůsobeny pro stoupání, takže spíše tupý kolos čeká dole pro případ, že by ses chtěl pro něj vrátit. Při zběžném pohledu po tvých improvizovaných dveřích ti pár důlků následovaných ranami do kovu říká, že zbylí golemové tam stále jsou a nepochybně se snaží k tobě probít, na to, že jsou sakra pomalí a tupí mají řádnou sílu, kterou může tvůj taranovací vozík závidět. Zanedlouho je nebohý vozík opět plně zatížen, ač jeho nákladem už není solidní kov ale spíše šrot, ze kterého by něco stloukl akorát goblin. Socha dole nahlas funí a zpoza dveří slyšíš stálé vyvěrání magmatu z toho zraněného kousku, zatímco druhá opouští páru a dveřmi otřese další rána. Avšak nenecháš se vyvést z míry a vozík máš naložený a připravený u schodů, sice je to možná náposled, co ti poslouží, ale jak vidno, ty důchod pro důlní náčiní neuznáváš.

Beatrix - 22. září 2010 22:37

Paličatý idiot Zatímco já, velmi logicky a chytře, mířím domů, do bezpečí a klidu (ať už ten domov je kolik chce desítek či stovek mil daleko), můj jezdec má, zdá se naprosto jinou představu o tom, co je pro nás oba dobré. ZATRACENÁ MRCHO HNI SE!! Tedy - nevím, co se snaží říct... ale nezní to zrovna přívětivě. Nato mi v hubě zatáhne udidlo na stranu. Pro lepší ovladatelnost válečného koně se nejedná o žádné mírné udidlo, vpravdě je to docela žiletka. Ne, já se tam nevrátím! kdo ví, co všechno tam ještě může vyskočit! Rytíř ječí něco dál. Takhle jen přilákává pozornost... nežádoucí pozornost. Dva skoky v původním směru pryč, škubnutí otěží. Trhnu hlavou směrem nahoru. To bolí! Další škubnutí. Znovu stáhnutí na stranu, pobídka. JÁ MÁM ČAS! Ne a ne! Ještě jedno trhnutí otěžemi vzad. Vztekle se vzepnu a do prázdna uhodím kopyty. Jezdec mi ale obrátí hlavu úplně a já nemám jinou možnost než jej buďto shodit a nebo se otočit. S nevolí sklopím uši a obrátím se zpátky k té ruině plné krys.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. září 2010 23:34

Orzad Myjerd Pokračování minulého dílu Spustíš vozíček dolů a strašlivý rachot naplní celou chodbu, až to na pár momentů přehluší tlučení těch golemů do dveří, které už na několika místech odmítají dále vzdorovat. Kovový šrot létá vzduchem a zasypává schodiště další vrstvou popílku, přičemž mírně nabírá rychlost a míří si to nezchybně na golema. Konstrukt stále číhá pod schodištěm, ať jej probouzí cokoliv, tak hluk to určitě není, protože si přítomnost vozíku uvědomí až v momentě, kdy se kovové stěny střetnou s obsidiánovými pláty a uměním temných trpaslíků. Tření kovu o kov se rozléhá spodní místností a tobě neunikne, že se nebohý vozíček rozlamuje, jednotlivé třetiny vyrýpávají hluboké brázdy v těle golema a téměř ihned na nich ulpí žhavé magma, které vyžírá do zbytků vozíku krátery. Golem zlostně zařve, jak si všiml svého poničeného těla a jeho hlas rezonuje ústím chodby. Dvojicí seker zběsile máchá a odsekává kousky skály z rožků chodby, jak není schopen postoupit přímo za tebou. Pár rudých umělých očí hledí tvým směrem a ač to není tvor schopný bůhvíjakého myšlení, je ti jasné, že chuť se pomstít rozhodně zná.

Loki Bystré Oko - 23. září 2010 00:56
	soukromá zpráva od Loki Bystré Oko pro Ber to jen jako informaci bokem, ale až bude vhodná chvíle... jinými slovy až Delaina zase bude chodit... ikdyby jen dva tři kroky... dám si ruku před obličej (promnout si oči... zívnout.. cokoli) aby mi nešlo vidět do očí a budu pečlivě pozorovat kontakt jejich nohou s půdou a stopu kterou její nohy zanechávají.

Loki Bystré Oko - 23. září 2010 01:07

Socha Když doběhnu na místo kde Delaina zastaví.... zhluboka začnu vydechovat... běh je sice jedna z mých předností, ale tohle bylo rychlé tempo. Chvíli lapám po dechu a s lukem mířícím na křoví kde zaslechnu šustnutí (mířím z místa na místo) čekám až popadnu dech. Očividně nás další boj nečeká, tak šíp schovám do toulce, ale luk si ponechám v ruce... sednu si k nějakému křoví tak abych si v případu nouze pod křoví mohl lehnout a volnou rukou si podám čutoru... špunt odstraním zubama a napiju se... pak vrátím špunt a začnu s proslovem. Takhle už jsem si dlouho nezaběhal a .... možná budu drzý ale mám pár otázek. Zaprvé... co jsou zač... jak o nás věděli? Zadruhé... Jak jsi věděla ty o nich... vědět o nepříteli je víc než jen užitečná vlastnost kterou bych se chtěl naučit. A zatřetí... jak víš že jsme tu v bezpečí a poslední dotaz...co je to za sochu? Je krásná, skoro jako by ani do pustiny nepatřila. Jo a promiňte že jsem se nezeptal vás obou nejprve na to nejdůležitější... Jste oba v pořádku? žádný vymknutý kotník? nechcete se napít? Tady začne skutečná zábava... musím být velice opatrný, ale kdo ví... možná bych to dotáhl daleko s upřímností. No... v každém případě... musím ty dva dostat od sebe a pak si promluvit buď s jedním nebo s druhým, jen ještě nevím na čí stranu se přidám. V hlavě mi kolujou spiklenecké myšlenky a já se proto moc nedívám ani jednomu z těch dvou do očí abych se neprozradil.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. září 2010 01:10

Guy de Lorein Krysí doupě...nad zemí Porozhlížíš se po místě, které ještě před nedávnou chvílí hostilo tucty krys, nyní jich zde jen pár tleje, bez hlesu leží na zemi a jsou jedinou známkou právě ukončeného boje. Ve zdivu vidíš pár vykopaných výklenků, vypadá to na improvizované skavení nory, kdy si tihle krysáci museli poradit i jinde než v podzemí. Na místě ledabyle zakrytém dekou nacházíš několik košů s ovocem, včetně několika ohryzků, kterých se nikdo neobtěžoval zbavit jinak než vhozením zpátky. U vyhaslého ohníčku se zdá i připravovalo maso a vypadá to na nějakou prasečí nožku, než si všimneš, že běžná prasečí nožka nemívá pět prstů a už vůbec ne nehty. Noha je pořádně okousaná, místy jsou vidět i rýhy od hlodáků na kosti. Žádný další masitý pokrm nevidíš, toto bude zřejmě to jediné, co z nešťastné osoby zbylo. Při dalším ohledání nacházíš ještě nějaká lana, cosi vypadající jak komická lampa a nějaké rezavé mečíky, nejspíše zapomenté zbraně těch, co stihli utéct a jako pojistku za sebou zavalili tunel. Ukončíš prohlídku a pomalu se vydáš ke zvonu. Bronzový výtvor bez hnutí visí vě věži na kusu trámu, který každou chvíli hrozí zhroucením a na několika místech je nepochybně nařezaný. Přes několik zrezlých kladek vede k zemi hrubý provaz, který nejspíše zvon uvádí do pohybu. Někdo chápavý dokonce vybudoval k vrcholku zvonu cestičku, avšak místo mezi jednotlivými kroky je krapet větší, než by sis přál. Možná po čtyřech by se k němu vylézt dalo, avšak slézání nebude o moc veselejší procedura. Opětovně pohlédneš na zvon a lépe si ho prohlédneš. Bronzový povrch hyzdí nazelenalé okraje, když se podíváš dovnitř tak zjišťuješ, že místo té běžně užívané koule se s vnitřkem zvonu setkává jakási kovová konstrukce naplněná zčernalými uhlíky. Vnějšek zvonu se ti hnusí kvůli množství ornamentů, nahrubo vyrýpaných do bronzového pláště, nemluvě o nepříjemném pachu pocházejícím nejspíše z vnitřku zvonu.

Longin - 23. září 2010 16:03

Šílený úprk Sotva se mi podaří najít odhozený luk, už musím spěchat, aby se mi ti dva neztratili z dohledu. To tempo, co nasadili bylo pěkně vražedné hned ze začátku, ale jakoby jim to nestačilo, ještě zrychlovali. Přes mžitky před očima jsem sotva viděl na cestu a mnohdy se musel řídit jen sluchem, jak se mi ztráceli z dohledu. Zdálo se mi, že běžíme celou věčnost a ani ten druhej neměl žádné vtipné poznámky... no možná jsem je jen neslyšel, jak mi bušilo srdce a sípavě jsem se nadechoval. Když zvuky přede mnou utichli, na okamžik jsem zvážil, jestli se někam neschovat, ale pak jsem zjistil, že mejm nohám je to úplně jedno a nesou mě ještě ten kousek dál. Ve chvíli, kdy jsem přes mžitky zahlédl elfa, mě už nést odmítly a praštil jsem sebou na zem. Ani jsem nevnímal na čem ležím, šli na mě mrákoty. A to jsem jen obyčejný člověk a ještě praštěný palcátem... a elf je schvácenej. Snad už nikam nebudeme muset. Řekl bych, že máš náběh na astma... rozhodně nedýcháš zrovna volně... Praštil bych... s takovou chutí bych ho praštil, že mě to dokonce trochu probralo. Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, že Delainy z nás vypadá zdaleka nejvíc, docela by mě jen zajímalo, co je vlastně zač. I elf vypadal daleko vyřízeněji, než ona, ale na druhou stranu... už se i na cosi ptal. Zvedl jsem hlavu a snažil se nevnímat pálení na hrudi. Kus přede mnou byla nějaká socha a ani jsem se nedivil, když se mi v mysli začaly objevovat představy nejrůznějších rituálních vražd a podobných věcí. "T-takže... kde to.... vl... vlastně... jsme??" Stále ještě jsem nemohl popadnout dech, ale nohy měli zřejmě na stupeň mého utrpení úplně jiný názor a do lýtek se mi začaly zakusovat nepříjemné křeče. Sledoval jsem ty dva a snažil se to alespoň trochu rozmasírovat, spoléhal jsem na toho druhého, že dává pozor, ale asi mi nedostatek kyslíku poněkud zhoršil úsudek, když jsem si mohl tohle myslet, zatímco on si právě začal prozpěvovat nějakou přisprostlou odrhovačku.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. září 2010 21:20

Longin + Loki Bystré Oko Óda na radost Delainy se vrtí zpět do reality z onoho světelného opojení a se zájmem vyslechne smršť elfových otázek, příčemž radost z tohoto místa převyšuje jakýkoliv jiný pocit a i přes jistou kritiku a nedůvěru se stále usmívá. "Mohla bych říct místní, je to jeden z těch, komu tento kraj patří a kdo ho hlídá...před narušiteli," začala Lokimu opatrně odpovídat, ačkoliv působí dojmem, že by raději přešla k jiným tématům. "Nevím, jak se o nás dověděli, skutečně nevím...ale dokážu poznat, kdy za mnou jdou, kdy mne hledají," poví ti vážně a její slova pomalu pozbývají na hlasitosti, jako by nechtěla pokoušet osud. "Jsem tu už dost dlouho na to, abych mohla pocítit jejich přítomnost. Možná se to naučili také," nadhodí tiše možnou příčinu vašeho útěku a omluvně na Lokiho pohlédne, jako by ji to mrzelo. Chmurný obličej se ale opětovně rozzáří, když položíš otázku ohledně sochy. Otočí se na kamenné dílo a opět jej přejede hřbetem ruky, jako by konejšila dítě. "Dechala," vydechne jméno zvěčněné a pohlédne ti pevně do očí. "Co jsem o ní zaslechla, tak bývala elfí princeznou, krásnou, hrdou, zdatnou...," pronáší pomalu a s citelnou úctou. "A třeba proto, že se neztratila ani v těchto krajích, tak se jí místní vyhýbají, kdoví...," dokončí svou myšlenku polohlasem a věnuje soše ještě jeden obdivný pohled, než od ní poodejde pár kroků ke svým věcem. "Jsme v části lesa, která nám poskytne útočiště. Tady jsme vítaní, podívejte," poví vám s úsměvem a opět vztáhne ruce. Jakoby na její povel se rozešumí okolní koruny stromů a střídavě propouštějí kužele oslnivého světla, které tančí kolem Delainy. Jakoby nějaká neviditelná síla chtěla udělat té světlovlásce radost a naschvál nechala tančit světélka kolem jejího těla. Snad poprvé v těchto místech slyšíte smích. Ne nějaký hluboký, triumfální či posměšný. Ale upřímný, plný radosti a potěšení z okamžiku. Delainin smích se proplétá mezi kmeny a putuje dál, jako vzdor nehostinnosti pustin a jejím oddaným sluhům.

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. září 2010 21:23
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Využiješ momentu a krátkých Delaininých pohybů, aby sis uvědomil, že pod tou hrubou sukní se skutečně toho moc nehýbe, přnejmenším nohama nepohybuje. Občas po ní zbyde jen tenká linka, vyhlazená v hlíně. Přesto nejsou její pohyby odlišné od lidských...právě naopak, její pohyby jsou ladné jak kdyby byla z elfího dvora.

Loki Bystré Oko - 23. září 2010 21:57

Svatyně. Vstanu když vidím žalostný stav ve kterém je Longin. Přijdu k němu a pomohu mu dostat se k nejbližšímu stromu kde pokud nebude nic namítat si sedne a o strom se opře (naznačím mu aby si sedl). Je ta rána na hrudi vážná? Optám se docela starostlivě, ale jakmile mi odpoví... Vrátím se k původnímu tématu. Tak elfská princezna... Zajimalo by mě ak vypadala v podobě elfky... Očividně se dokázala proměnit do formy která byla vhodnější pro boj soudě podle těch mečů a zubů... Co myslíš Delaino, byla krásná? Pohledem vyhledám Delaininu zdobenou čepel a porovnám ji s mečem nehybné princezny. Vyjdu směrem k Delaině a zastavím se kousek před ní... Chytnu jí za ruku a pohlédnu do očí. Máš mé nehynoucí díky spanilá Delaino. Nebýt Tebe, asi bych už byl potravou tohoto lesa. Je něco, jak bych ti tuto službu mohl oplatit? Sklopím oči protože se nevydržím dívat krásné dívce do očí, ale hluboko uvnitř je i jiný důvod... od chodidel až po hlavu si jí detailně prohlédnu a hledám cokoli nápadného. S tímto malým ucuknutím se mj pohled po chvilce opět střetne s jejíma očima. Proklatá pustina!!!! Vážně nevím jestli mám utéct nebo s nima zůstat. Kdo vlastně jsi tajemná dívko. Skolit toho válečníka jediným úderem! Navenek vypadám klidně, ale kdyby mi někdo nahlédl do hlavy viděl by horečnaté přemýšlení nad sitací... stálý strach o život a úzkost z neznámého. Hlavně nesmím dát nic najevo... počkám na vhodnou chvíli Tiše a trochu nervózně vyčkávám odpovědi dívky z kterých toho snad budu vědět trochu víc.

Longin - 24. září 2010 09:27

Svatyně Snažím se zahnat mžitky před očima i jeho otravnou písničku, když se u mě objeví elf. Pochopitelně už je zase ve formě, klidně bych s ním měnil. Ten běh by mě sundal i kdyby mi nic nebylo, ale takhle to bylo ještě o kousek horší, naštěstí jsem zaregistroval otázku a proti posazení jsem nic neměl... tedy, i kdybych měl, asi bych s tím nic nenadělal. "Nic zlomeného... myslím... ale na běhání... to prostě ještě... rozhodně není." Pozoruju elfa, jak si dívku prohlíží a snažím se vnímat i Delainino vysvětlování. Hej!! No tak!! Vnímej mě!! Lehce sebou trhnu, jek už skutečně poněkud zařve, asi jsem na něj nedával pozor dýl, než se mi zdálo. Co je?... a nekřič tolik... Ještě si stěžuj... koukej se rychle sebrat... už se mi zdaleka nelíbí ani ten elf... se na něj podívej. Na tváři se mi objeví nepatrný posměšný úsměv, sotva se prohnou rty, ale mě to ke štěstí dokonale stačí. Ty normálně žárlíš!! Snažím se dát myšlenkám co nejposměšnější nádech. Rozhodně ne... na co taky... i když... on alespoň neztrácí tolik času a jde rovnou na věc. Si běž teda otravovat jeho... A to bych dělal proč?.. nicméně... zpět k důležitému... koukej se postavit, nebo tě na ty nohy vykopu. Neochotně jsem zavrčel, tížilo mě i oblečení a na vstávání jsem skutečně neměl nejmenší chuť. Dělej... ona sice tvrdí, že jsme tu v bezpečí, ale kdoví, co je zač... a špičatý ouško je mi prostě nesympatický... a nemá to co dělat s tim, že otlapkává ji! Povzdechl jsem si. Stejně nikam neuteču... To by ale oni nevěděli, kdybys jim to nevyžvanil... naštěstís mluvil pouze o běhu, o boji nepadlo jediné slovo.... sakra... proč já mám takovou smůlu... víš, co by za ně dali otrokáři? Radši jsem už nic neříkal a místo toho se po stromě neochotně vydrápal do stoje, pozorně jsem propátrával pohledem okolí a poslouchal ty dva. "Na jak dlouho tu jsme v bezpečí?"

Aymir - 24. září 2010 20:23

Plášť z druhé ruky? ve chvíli, kdy mi šlechtic pochválí náramek, tak nějak spíše reflexivně se zatetelím. Možná bych i zamrkala a řekla něco o tom, že je opravdu sladký... nicméně si naštěstí včas uvědomím, že tohle není ten samý okamžik, jako když mi mí nápadníci chválili nový účes. Jen zatěkám očima a raději mlčím, než si Stín nasadí svůj náramek. Možná bych se jej měla zeptat, jak se jmenuje... ne, že by mě to nějak zvlášť tankovalo, ale vůbec nevím, jak mu říkat - a "burane" je sice správné a korektní, leč v momentální situaci mírně nevhodné. "Jsi připravena i ty?," Hostittel mne vytrhne z úvah. Už mi nakonec neříká ani pískle. Pokrok... Budu, až mi ten špinavý hobit podá plášť. Odpovím, zatímco jednou rukou po náramku nervózně přejíždím.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. září 2010 21:40

Aymir + Koris Derak Hurá do toho, půl je hotovo S vědomím, že jen chvilička brání vašemu vypuštění vás elf vyvede ze dveří, přičemž dbá i na nějakou tu ostražitost a nesnaží se k vám moc otáčet zády. Zpět ve velké hale dvakrát nahlas zatleská a nervózně přešlápne. Veškeré trofeje se krásně lesknou, bretoňské přilbice se skví novotou, až by na ně i jejich původní majitelé byli hrdí. Rychlé cupitání nohou následuje po šlechticově panském zavolání a vyděšené oči objevivšího se hobita těkají z Aymir na Korise, z Korise na Aymir a tak dále, až máte pocit, že snad hobit našel nějaké proslulé drogy čarodějek. "A-ano? Pane?," zeptá se hobit tenkým a vyděšeným hláskem a snaží se mírně přihrbit, aby moc nevyčuhoval. Stále těká očima, avšak nesnaží se pohledem setrvat moc dlouho. "Dones jede z plášťů...pro hosty, ano?," přikáže šlechtic hobitovi znuděným hlasem a pokyne mu rukou takovým způsobem, jako by odháněl otravnou včelu. Otrok beze slov odběhne a za chvilku se vrátí s kusem hadru, který se při troše představivosti zdá být pláštěm. Na několika místech zejí díry a není zrovna moc daleko od hávu nějakého žebráka. Navzdory možným obavám se nezdá, že by nějak smrděl či že jím bylo obaleno tělo původního majitele, což by mohlo vše značně znepříjemnit, nemluvě o nošení. "Věřím, že postačí," stručně naznačí Aymir, že honosnější kousky si zamlouvá pro sebe. Hobit beze slov pomalu přikročí k čarodějce a natáhne k ní ruce s pláštěm, přičemž sklopí oči a pozoruje zemi, o níž si je jistý, že jej prozatím neuhodí. "Víte kam máte jít, víte jak se představit, víte, že jim máte být k službám. Nyní jen jedna konečná poučka až budete hotovi, nechoďte vstupními dveřmi. A pak bych doporučil se ke mě vrátit, pokud se vám ovšem ty náramky nezalíbí tak, že se jich nebudete chtít vzdát," instruuje vás váš hostitel a škodolibě se pousměje. "Ještě něco?," zeptá se nakonec a povytáhne obočí, pročež je připraven v případě záporné odpovědi otevřít dveře a nechat vás jít.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. září 2010 23:12

Longin + Loki Bystré Oko Minuta smíchu Ještě chvilku vám hraje Delainin smích v uších, spojený se šuměním stromů, které e rozhodly přidat na její povel. Ruce jí pozvolna klesnou zpět k tělu, rozzářený výraz si však zachovává a to i navzdory pohledu na notně udřeného Longina, jehož žebra si vyžadují nějakou tu dávku péče. S úsměvem pevně vypáleným do tváře se pomalu přesune ke svému batohu a začne v něm něco hledat, útlé ruce se začínají přehrabovat ve výbavě. Po chvilce vytáhne nějakou podivnou malou bílou šišku, krátce pokývá hlavou a dopřeje jí něžné pohlazení, jakoby šlo o nějaký podivný fetiš. Po několika krocích dá najevo, že jí Lokiho otázky neunikly. Zastaví se a s předmětem skrytým v lehce sevřené ruce opět pohlédne na sochu, zdá se, že si nyní v duchu pokládá stejnou otázku jak Loki. "Byla?...Je? Byla to odměna...nebo trest?," odpoví váhavě, jako kdyby předloha sochy měla stát za nejbližším stromem. "Ve svých očích zajisté zůstala krásná i v této podobě...," pronese lehce, avšak stále s úctou. "Snad tě tak nezaujala? Pak bych se cítila uražená...," zalaškuje si s Lokim a nasadí nevinný úsměv malého děvčete. Lokiho následující počin jí rozhodně překvapil, jelikož jakmile chytil její ruku, reflexem bylo svižné potáhnutí zpět, které ale zaniklo v jejím uvědomění, že nešlo o agresivní počin. Hebká kůže je nezvrásněná, až na ovázaný prst, který stále vězí v objetí látky lehce nasáklé krví. Lokiho slova díků nebyla něčím, co by zrovna čekala, soudě dle údivem rozšířených očí. "Ech...já...no," souká ze sebe kostrbatě, jak ji otázka zastihla nepřipravenou. "Pokud si...mohu něco přát, tak...je to vaše...společnost," odpoví stále necelistvě a druhou rukou pokyne ke každému z vás. Longinova otázka sice stále visí ve vzduchu, nicméně Delainy s jejím odpovězením mrně zaotálela. Jakmile se vzpamatuje z Lokiho činu, tak krom pokynutí na Longina s vyřčenou žádostí sdělí i kýženou informaci : "Dokud jsme zde, jsme v bezpečí. Ale míli či dvě odtud...jsme zase lovná zvěř," konstatuje a poslední dvě slova podá poněkud neutěšeně, jak zase přeskočila z veselé do té podivné pochmurné nálady. S omluvným úsměvem vyvlékne ruku z Lokiho sevření a hřbetem ruky jej lehce pohladí po tváři, načež se projde k Longinovi. Zdálky se zaměří na jeho žebra a tázavě se obrátí na onu věc ve své ruce, kterou se zatím nerozhodla odtajnit. Zastaví se u Longina a konečně uvolní sevření aby odhalila svůj poklad - krémově bílou motýlí kuklu. Malá šištička je pečlivě uspřádána ze sotva viditelných vlákének, podobnou jste nikdy neviděli. I tvorové v Athel Lorenu neumí spřádat s takovou elegancí. Její dlaň ti nyní nabízí ten poklad, doprovázený dalším ze sladkých úsměvů děvčete. "Přilož ji na zranění, věř mi," zašeptá k Longinovi a její oči se zacílí na kuklu, ležící bez hnutí v její dlani.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. září 2010 23:15

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Porovnání meče ti nic zajímavého neřeklo, ač obě čepele jsou očividně vyrobeny na Ulthuanu, není mezi nimi nic více společného. Tvé prohlédnutí ti taky moc nenapovědělo, na tváři ani na zbroji či rukách nevidíš nic neobvyklého, krom faktu, že bys od někoho kdo tu už nějakou chvíli žije čekal aspoň větší škrábanec než to říznutí pod látkou. Spodní část těla kompletně zakrývá hrubá sukně dotýkající se země, rozhodně se ti nezdařilo zahlédnout cokoliv podivného, opět krom absence nějakých výraznějších kroků.

Loki Bystré Oko - 25. září 2010 01:23

útočiště Moje malá hra na vděk mi nijak výrazně nepomohla... Ani bližším pohledem jsem nenašel nic podezřelého. Když vyrazila k Longinovi následoval jsem ji nepokojeným zamyšleným pohledem... Během její chůze jsem si ale něčeho všimnul. Žeby? pletu se? Nééé určitě mám pravdu... určitě se nepletu, ale co teď? Aktuálně mi nic nehrozí, ale na jak dlouho? Hloupost... po tom co řekla myslím že ji mohu věřit, ale měl bych k ní být upřímný. Ne, nebude mě chtít napadnout. Stejně si to celé ještě musím nechat projít hlavou. Dobrá, snad se ctihodná a spanilá Dechala pohlédnu na sochu s jistým pochopením a obdivem protože přestávám věřit že je zlá nebude zlobit když strávíme nějakou chvíli v její přítomnosti. Longin podle mě potřebuje minymálně půl dne odpočinek aby nějak rozdýchal to své zranění... ne li víc, krom toho mi dochází voda z čehož vyplývá jedno. Je tu bezpečno tak tu zůstaňte, já se pokusím v nejbližším okolí najít zdroj pitné vody. Odložím si u těch dvou svou kabelu, nechám si jen měch na vodua zbraně a vyrazím na průzkum. Snažím se pohybovat se co nejtišeji, nikam nespěchám. Dávám si pozor na cestu, snažím se zapamatovat si orientační body ať už to je křoví u stromu nebo velký šutr... zároveň se sažím zapamatovat si kde asi jsou mí přátelé. Oriey by mě k přátelům dovedly po mé vlastní stopě a to že si snažím pamatovat si... uvědomit si... kde jsou slouží k tomu abych mohl jít přímo k nim například kdybych musel utíkat.

Fuzzlik Ocashryz - 25. září 2010 18:03

Zrada za zradou Vytáčky morového kněze mě znechucují snad ještě víc, než jeho vzhled…a pach. Když se však zmíní o Shromáždění uvědomím si, jak dalece tohle spiknutí proti mně dosahuje. Zrádci zmařili mé úsilí znovunavrátit se na výsluní! To byl jejich cíl! Ne mě zabít, ne, ne! To by bylo moc jednoduché, musí mě ještě více ponížit aby mé utrpení bylo ještě, ještě větší! Na obzoru se objevil další záchvat paranoie, ale pohled na kněze jak si rozmačkává jeden ze svých žlutých boláků mě znechucuje dostatečně na to abych se trochu uklidnil. Znovu se pokusit získat zvon? Ano, ano. Druhá šance, to je to co potřebuji, a pak jim všem ukážu! Ukážu jim, čeho je Fuzzlik schopný a budou trpět, všichni budou trpět! Ano, ano! Chi, chi, chi, chi! Maniakální smích byl tentokrát tichý a zněl spíše jako pištění slepého mláděte. Chvíli mi trvá než si všimnu, že mnich přestal mluvit a začal se otáčet k odchodu. Jeho naprostá neúcta a ignorance ve mně jen rozvířila oheň hněvu, který jsem už před tím jen tak, tak ovládal. Pozvednu klepeto, abych ho střelil do zad, ignorujíc jakékoliv následky, které by to mohlo přinést a už, už se chystám ho střelit, když se mezi nás připlete jiný skaven.   Co je?! Klepeto se přesunulo z dřívějšího cíle na posla.   „…aby si odnesl vámi získaný zvon. “ Jsou zde! Zrádci si pro mě přišli! V záchvatu paniky si ani nevšimnu, že jsem omylem stiskl spoušť a posel se teď válí s prostřelenou prackou na zemi. Ignoruji ho. Není čas znovu se pokusit získat zvon, musím prchnout! Rychle, rychle, než se sem dostanou. Bojovat s šedým věštcem je sebevražda, navíc tady! Pryč! Naposledy se podívám na morového kněze a se zavrčením se rozběhnu směrem ke gyrokoptéře, tak rychle jak mi to jen mé zmrzačené tělo dovoluje. Několik nižších skavenů, již na stroji pracuje, aby ho uvedly do relativně funkčního provozu. Doběhnu ke stroji, vytáhnu jedno ze skavenů z kokpitu, odhodím ho někam za sebe a vlezu si tam místo něj. Snaha o spuštění motoru zatím nevychází, ale trpělivě mlátím do ovládacího panelu dokud nenaskočí. Nepřemýšlím kam poletím, hlavně pryč od toho zrádného mnicha a mocného šedého věštce.   Že, by byl čas na další šňupnutí ?

Guy de Lorein - 27. září 2010 21:54

Zazvonil zvonec... Konečně Beatrix si dává říct. Pokojně se vracíme k původnímu cíli - průzkumu. Zasypaná šachta ochotně schovává zbabělce. Zbytky "zbytky" jídla a téhle spodiny je jediné zpestření monotónních sutin. Pohled sjede k věži. Úzká skoro stezka, která se o existenci slova "přístupnost" mohla dozvědět jen z doslechu, vede do k tajemnému zvonu. Zlost. Zloba. Zatracený závan strachu. Jeho bití - divný plný zloby - se v drobné ozvěně mrazu po zádech vrátí zpět. Ať je čímkoliv, slouží to k temným a zajisté zvráceným účelům. S pocitem odhodlání, víry ve správnou věc a v koutku duše i poněkud dětinskou snahou oplatit děs této věci, nebo se alespoň pomstít, mám jasno. "Zůstaň" Syknu ostře a rázně na Beatrix. Slézám. Rána není z nejvážnějších, ale přesto se mírně připomene. Na štěstí má i jisté pozitivum - úplně vyhnala vzpomínku na obrovité stvoření sloužící krysám. Vyrážím zvonu vstříc. Škrábu se nahoru. Prach. Pot a špína - taková je cesta za svatými cíli. To snad... Cestou myslím jen na dvě věci - příjemné nepohodlí a jaký krásně ironický nádech dostává v písních opěvovaný kult na blyštivého rytíře. Konečně. Já a můj sok v plné kráse. Mezi zuby drtím kletbu. Hrudník se nadouvá námahou. V boji praktická zbroj se neukázala vhodným turistickým doplňkem. Zklidním se. Vytasím meč. Jednou ranou pošlu zvon k zemi. Dunění. Poroučel se k zemi. Bohužel jediné, čemu odzvonilo, je půda pod ním. Tichý vzdech. Než se vydám zpět dolu, prohlédnu si z tohoto vysokého bodu okolí. Na moment se mi vybaví vzpomínka na domov. Snad ze zvyku doufám, že z věže uvidím věž souseda, jenže toto jsou pustiny chaosu. Sotva nasytím zvědavost a pokleknu. "Má paní, čistá a nádherná ochránkyně našeho lidu i země. Děkuji ti za tvou laskavou přízeň, jež mě provází na cestách, děkuji, že svou laskavou rukou odháníš zlo. Stokrát velebím tvé jméno a tisíckrát hodlám mu přinést slávu, jak zaslouží po právu. Další soky, stvůry, nebezpečí, ve tvém jménu vezmu ztečí. Tak jak čest si žádá." S úlevou se chystám k sestupu. Stačí pár slov a vše se zdá být v pořádku, ať už prazvláštní pustina, nebo krysí kreatury roznášející nemoci. Zatřesu hlavou. Myšlenka na nemoc je to poslední, co bych si přál. Když zemřít, tak ve stoje s mečem v ruce... Myšlenky jsou zrádné. Tak zrádné, že se mi málem povedla nechtěná věc předposlední - zmrzačit se jako nemehlo. Nic méně s trochou klidu a větší pozorností už není zbytek cesty obtížný. Dole mě vítá kromě válečného oře i onen nástroj zla. Jako výsměch působí jeho nepoškozenost. Dojdu k Beatrix. Vytasím obouruční meč. Rychlými kroky se blížím k nepříteli. Krátce se zastavím. Žádný z jeho symbolů nepoznávám, přesto zloba z nich přímo čiší. Pevně sevřu jílec. Čepel zasviští vzduchem. Váha meče ruku v ruce s mou silou se pouští do díla.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. září 2010 12:32

Fuzzlik Ocashryz Vzhůru do oblak Posel nahlas piští bolestí, kterou rozhodně nečekal, nicméně i on ví, že je to jen jeho problém. Morový kněz je sice možná červy prolezlý, ale rozhodně ne hluchý, nicméně poslovo zranění doplní jen chroptivým posměškem a nadále pokračuje v cestě, přičemž oba ponecháváte raněného skavena jeho osudu a míříš ke svému stroji. Stroj už má nejlepší časy za sebou a ani trpasličí práce není věčná, nemluvě o zlepšení mnoha skaveními vynálezy, budícími respekt mezi tvými soukmenovci. Mnohokráte spravované rotory se dávají do pohybu a gyrokoptéra tě hned upozorní na problémy proudem páry valícím se z motoru. Horký oblak zahalí dvojici skavenů, kteří začnou pištět bolestí a překvapením, jak jim pára opařila kůži. Nerušen jejich naříkáním donucuješ přístroj k chodu, jen aby zpod stroje vylétlo pár proužků zelenkavého plynu, který si našel cestu do nozder skavena, kterého jsi předtím vyhodil ven z kokpitu. Ani si nepovšimneš, že začal v panice koulet očima a s chroptěním se svalil na zem, jak mu plyn rozežírá plíce. Jeho poslední steny zanikají v ryku motoru a ty s potěšením shledáváš, že opět jednou učení klanu Skryre zkrotilo neposlušné trpasličí stroje a vznášíš se ven z hory. Tucty skaveních oček za tebou s bázní vzhlíží, jak se jim stáváš menším a menším. Opouštíš chřtán hory a relativní bezpečí tunelů klanu, před tebou se opět jednou rozprostírá zrádná krajina, ukrývající mimo jiné i posvátný zvon, stejně jako nemálo kousků vzácného chaotitu. Hora, kterou jsi právě opustil, je jen jednou z mnoha v místním skalnatém masivu. Ty za tebou a napravo nejsou ani moc vysoké, spíše se mezi nimi ukrývá několik sopek, jelikož vidíš v dálce stékající rudou lávu po úpatí jedné z menších. Zato napravo se ze skal stávají skutečné hroty, které by sis ani netroufl přeletět. Nad celým úsekem se drží edivý opar, který zhoršuje viditelnost a z některých skal dělá sotva postřehnutelné nástrahy. Proti tobě se rozléhá zprvu planina, za kterou se rozléhá bažina, která jako by vyrostla ze snů klanu Pestilens. A za ní se skrývá rozbořený hrad, tvá původní država. Nevidíš z toho směru žádný kouř, prostě žádný okatý náznak problémů. Ani tvá gyrokoptéra tento dojem nenarušuje, ač se nebezpečně zhoupne a řádně zachrčí, což naštěstí nenásleduje pád tvůj či nějaké jiné součástky ale jen další únik podivně zelenkavého plynu a pozvolná stabilizace celého stroje.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. září 2010 13:08

Guy de Lorein Práskání do zvonu Zvon si sice řádně zaduní a definitivně ucpe krysí tunel, jiného hlásku ale nevydá. Krysí konstrukce je překvapivě bytelná, zvon je jen mírně poškrábaný a akorát změnil pozici. Jakoby symbolizoval nějakou esenci toho proradného národa, jeho odolnost vůči celkovému vybití, ty momenty, jak se jich tisíce válí v krvi a jednou tolik stále vylézá z děr. Nyní vzdoruje i navzdory tomu, že je odseknutý a už si nezazvoní. Nicméně iritující je to, ani ten pád mu nebyl schopen nic udělat. Zbraň, obouruční meč, symbol tvé pouti se střetává s tělem zvonu. Sprška jisker symbolizuje setkání bretoňského a krysáckého umění, střet čistoty a zvrácenosti, souboj Paní a sil Chaosu. S mocným lupnutím se plášť znovu trhá a nepříjemný zvuk rezonuje jeho zraněným tělem. Jakoby snad zvon žil a chtěl se pomstít, ono rezonování zesílí až připomíná zvuk tuctu katedrál, bijících každá v jiný moment. Z rozšklebené praskliny uniká několik bílozelených proužků jakési substance, která odporně páchne a štípe v nose, což ti ale zaniká v tom ohlušujícím dunění, které se zavrtává do tvé hlavy a buší uvnitř, jakoby se snažil roztrhnout tvé tělo zevnitř. Nejsi schopen ani vnímat dále své okolí, tvůj zrak se zamlžuje, jak se tě zvon snaží dohnat k šílenství. Tvé nohy se mimoděk začnou pohybovat nazpátek, skoro jakoby se část tebe snažila zahodit veškeré sliby a prchnout pryč, od toho temného produktu zbabělého národa.

Orzad Myjerd - 28. září 2010 21:56

Prácička v podzemí Můj vozíček splnil svůj účel. Narazil do golema a způsobil mu v těle hluboké brázdy. To mi vyloudí na tváři široký úsměv. "Jak ti to chutnalo zmetku špinavá?!!", zvolám a hlasitě se zasměju. Ten se nahoru nedostane.... A pokud ano, tak za opravdu dlouhou dobu...., pomyslím si a obrátím svou pozornost na ony masivní kovové dveře, které jsem před nějakou dobou prorazil. Všímám si, že ty dveře pomalu, ale jistě povolují. Hmm... Takže to musím udělat jinak..., řeknu si a nahlédnu skrz dveře. Zkontroluji, jestli kovové giganti dávají pozor jen na dveře a nebo i na okolí. Pokud dávají pozor jen na svou práci, tak proběhnu skrz otvor do místnosti. Samozřejmě co nejtišeji. Rozhlédnu se a rozhlédnu se na nějaké volné předměty, kterými bych si mohl vyložit cestu (ostrůvky) až ke dveřím. Tyhle "ostrůvky" budou velice potřebné, protože už vím jak převrhnout ty kotle... Tedy alespoň jeden..., pomyslím si a s šíleným úsměvem pokračuji.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. září 2010 22:56

Orzad Myjerd Trpasličí cestičky jsou nevyzpytatelné Přesně dle tvého očekávání tě golem ignoruje, jeho lávou naplněná očka tě jen bedlivě pozorují a soudě dle pouhého odfrkování to nevypadá, že by se golem chystal odejít. Už poněkolikáté vycházíš schody a míříš ke zdemolovaným dveřím. Přicházíš zrovna ve chvíli, kdy další pár úderů zvětší boule na tvé straně dveří, jak se golem pomalu ale jistě procpává skrze hrubý kov. Odfrknutí páry a skřípění kovových součástek vypovídá dost o jeho vytrvalosti, nejspíše má ještě energie na rozdávání. Pohled dovnitř ti odhalí, že druhý kovový konstrukt se vrátil na své původní místo napravo od protějších dveří, zatímco jeho kolega pokračuje s dotíráním na dveře. Pokusíš se prolézt co nejtišeji to jde, golem nejeví známky, že by si tě povšimnul. Další hromová rána dopadne na dveře a vymrští shluk kovových pilin, které pozvolna dosedají do nashromážděného haraburdí původem z vozíčku. Porozhlédneš se po místnosti se záměrem nějak poskládat cestu, avšak jediné, co se dá použít jsou kovová ozubená kolečka, nyní zaražena kusem kolejnice s tím, že mnohé se už válí po zemi. Kola jsou sice velká, ale nikterak hrubá. Odhaduješ, kolik tak koleček by bylo třeba a jsi zrovna u dvou tuctů, když nedopadne očekávaná rána a nahradí ji tvrdé dupnutí na zem. Otočíš se a spatříš golema, který se ti s odhodláním staví na odpor, jeho pár obsidiánových seker řízený podivnými pseudoinženýrskými mechanismy připravený k úderu. Celý kolos stojí nebezpečně blízko tvého improvizovaného průchodu, který se nyní snaží ohlídat a z jeho improvizovaného hrdla vyjde mechanický smích společně s několika sprškami magmatu, které při kontaktu s kamenitým podložím začne hlasitě syčet. Soudě dle jeho chování do něj autoři nějak nacpali přecejen kus inteligence, nejspíše si tě povšiml již dříve a jen vyčkával. Druhý konstrukt naštěstí dříme a z jeho směru nepřichází žádný nelibý zvuk, golem neschopen svižnější reakce je nyní vržen do role odpovídat na tvůj příští tah, nicméně jeho pevná schránka mění takovou začátečnickou bláhovost na možný rafinovaný plán, pokud by se něco tak mechanického neuvařilo při pokusu nějaký složitý stvořit.

Longin - 29. září 2010 13:16

Paseka Snažím se dohadovat s hlasem v mojí hlavě a zároveň vnímat, co se děje kolem mě - ne že by mi to šlo dvakrát dobře a ještě se snažím zůstat stát na nohách. Celkem nejistě pozoruju, jak se ke mě Delainy blíží a pro jednou jsme oba za jedno. Mile se usměju a jen si žebra trochu promasíruju, kukle věnuju jen velmi krátký pohled, o ničem takovém jsem v životě neslyšel. "Já... díky... tohle nebude třeba... je to prostě zhmožděné... šetři si to, až se někomu stane něco vážnějšího." Tak to znělo skutečně hrdinsky... Sklapni! Tak ti nevim... myslel jsem, že se mi líbí... teď už z ní mám trochu hrůzu... ale fakt ji radši neopouštět... přeci jen s tím válečníkem si poradila hezky... a ten elf... Bylo opravdu zvláštní slyšet jeho hlas takhle zadumaně - skoro jsem se vyděsil a oči na okamžik obrátil na elfa, který se právě chystal k odchodu. Ani nevim, proč se mu tak nelíbí... Tak ho hlídej... Tse... jsem snad nějakej pes? Naštvané brumlání jsem už ani moc nevnímal, vlastně je mi celkem jedno, jestli ho bude hlídat nebo ne, mě Loki nijak nevadí. Znovu se zadívám na dívku. "Pochybuju, že by bylo moc rozumné, aby chodil kamkoli sám... nepůjdeš s ním?"

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. září 2010 21:31

Longin + Loki Bystré Oko Rozdělení Gesto, kterým Longin odmítl kuklu, ať už skrze ní hodlá Delainy provést cokoliv ji nedokázal odradit. Kuklu nadále chrání přivřenou dlaní, druhou rukou jemně uchopí Longinovu ruku a věnuje mu milý úsměv, přičemž se mu snaží ruku odsunout stranou. "Opovrhuješ snad pomocí někoho, kdo se ti snaží pouze oplatit laskavost?," zazní její hlas překvapeně a očima znova zamíří z Longinovy tváře na onen tajemný zámotek. Sundá ruku z Longinovy a jemně přejede kokon prstem, jako by se snažila hýčkat nenarozeného tvora uvnitř. "Neměl bys podceňovat svá zranění, co je jen pohmoždění může být zítra hnízdem hniloby, nikdy nevíš který bůh se dotkl té či oné zbraně a čím ji obdaroval," vysloví tiše své obavy, přičemž Longinovi rozevře ruku a vloží mu onen nenarozený pokladdo dlaně. Pokývala hlavou, aby dala najevo svůj souhlas, ač vůbec nerozumí sobě sděleným důvodům. "Až pocítíš, že ta chvíle nastala, vlož si zámotek na poraněné místo. Tvor uvnitř je schopen skutečných divů," zainstruuje Longina a odtáhne se od něj, přičemž si tiše oddechne, jakoby z ní opadlo nějaké břímě a oddá se pár chvilkám relaxace se zavřenýma očima, přičemž tlumeně oddychuje. Jakmile ale Loki zmíní jméno předlohy oné sochy, Delainy se vrátí do reálného světla a v mžiku se otočí, přičemž se na její tváří zračí nepochopení smísené napůl s překvapením. "Spíše bychom měli být rádi, že nás ona nehodlá poctít svou přítomností...dá se tvrdit, že po tom všem co prožila a čím prošla by v nás poznala spřízněné duše?," nadhodí spíše řečnickou otázku a krátce zakroutí hlavou v decentním projevu nesouhlasu. "Longin bude v pořádku," zareaguje rozhodně a krátce na raněného pohlédne, věnuje mu úsměv lazebnice a otočí se zpět na Lokiho, připavena si vyslechnout další část plánu. Chviličku přemýšlí, poté pronikavě pohlédne napravo od sebe. Upřený pár dívčích očí míří na kus lesa, který se na první pohled nezdá jakkoli odlišný od jiných koutů vašeho současného úkrytu. Strnulost pomalu opouští její tělo a Delainy si ovázanou rukou několikrát promne tvář. "Longin má pravdu, není dobrý nápad, aby ses sám vydal na průzkum," poví Lokimu a ve tváři se jí zračí nevyslovená obava. "Ale taky by tu neměl zůstávat sám," dodá vzápětí a ruku položí na svůj meč, zatímco se vás chystá seznámit se svým řešením. "Pro vodu zajdu já," sdělí vám svůj návrh a jako odpověď se rozešumí koruny stromů přesně v místech, která tak propalovala pohledem nějakou chvíli zpět. Těch pár jemných pohybů v okolní zeleni působí nehybně proti tanci dubového listí v korunách a vlnění stébel trávy na zemi. "Už vím, kde ji hledat," řekne s úsměvem dítěte, které právě rozluštilo hádanku svého staršího sourozence a otáčí se ke své výbavě, aby nalezla odpovídající nádobu či měch.

Loki Bystré Oko - 30. září 2010 00:55

Posezení v lese Delaina očividně nepochopila mou myšlenku tak se pro jistotu opravím. Tvrdilas že jsme na tomto místě v bezpečí, předpokládal jsem že je to díky této sochy, netušil jsem že Dechala stále žije, mluvil jsem o té soše. Myslel jsem si že je to památka na ni. Vysvětlím co jsem myslel a dřív než se stihnu vydat na cestu mě oba zarazí. Ikdyž je tent les nebezpečný, trápí mě že se kemě chovají jako bych se o sebe neuměl postarat. Nakonec to přehlídnu. Kruci... mohla to být tak dobrá příležitost. Chvíli čekám co se bude dít když zničeho nic Delaina oznámí že ví kudy se dostane k vodě. Jasně, a Tebe samotnou můžem nechat jít protože....??? a čekám že mo větu doplní... popravdě docela by mě zajimalo co vymyslí za odpověď a vsadím boty na to že to nebude nic konkrétního. Držet tě tu u nás nebudu Delaino, ale jestli se ti něco stane, nečekej že tu zůstanu sedět a zadku u Longina... Nic ve zlém Longine... Slib mi že odtud nebudeš moc daleko. Řeknu Delaině starostlivě a s obavami v hlase, ale také šla v mém hlase cítit jistá autorita nedovolující odpor.

Aymir - 30. září 2010 07:58

Vyrážím Myslím, že je to všechno. Odtuším odměřeně a mírně zhnuseně si prohlížím plášť. Něco takového si mám obléct? Když mě někdo pozná v tomhle, bude to větší ostuda, než kdyby mě odsoudili za... ne - nebude. Pak to třeba nějak vysvětlím... Ač mne žádné možné vysvětlení tohohle v případě potřeby rozhodně nenapadá. Tiše si povzdechnu a podívám se na náramek. Samozřejmě bych z pláště mohla jenom odervat kus, kterým bych si zavázala zápěstí - ale nakonec musím ustoupit racionalitě. V plášti si mě nikdo všímat nebude - v obkelu čarodějky konkláve bych byla pěst na oko... ač by se jednalo o krásnou pěst. Ještě jedna věta mne zaujme. ... že jim máte být k službám. Ne, že by to nebylo tak nějak logické. Nicméně přes všechny události posledních pár hodin jsem nad tím tak nějak neměla možnost uvažovat. Beze slov seš zahalím do svého úžasného nového pláště a odcházím směrem ven. Jen doufáím, že mě někdo nepovolaný nepozná. Kolik svých známých na Slaaneshově večírku asi uvidím?

Beatrix - 30. září 2010 08:14

A já prosím nechte zvony znít... Jak už je u kní zvykem, ve chvíli, kdy se mému jezdi podaří mne přesvědčit, abych šla tam, kam chce, na jakýkoli možný strach jaksi zapomínám a postupuju vpřed, směrem ke zvonu. Zatím mě nijak nevyrušuje. Je to prostě obrovská statická věc. Za svůj život už jsem měla tu možnost spatřit i pár větších věcí, které patřily dvounožcům. A tady je stejně všechno větší než obvykle. Žáby, krysy... tohle je divný kraj. Jen té pastvy je tady málo. "Zůstaň" S těmito slovy mi ze zad sesedá. Pocítím okamžitou úlevu, jak se můj hřbet zbaví přítěže. Skloním hlavu a protáhnu krk. Nato zavětřím ovoce a zatímco můj majitel očichává zvon, já zamířím ke košíku s jídlem. \nškolik kousků zkusmo očenichám, nicméně žádnou závadu nenajdu, tak se s chutí pustím do jídla. Nejspíše jsem byla opravdu hodná, tolik jablek už jsem nedostala hezky dlouho... Zařinčení mne od žraní odtrhne. Zvon s neskutečným hlukem padá k zemi. Vyděšeně uskočím na stranu. "Zůstaň." Rozkaz převáží instinkt. Rychle se uklidním. Zvon koneckonců leží pokojně na zemi. jen párkrát přešlápnu a spolknu jedno z jablek. Můj pán nicméně ani teď není spokojen a do zvonu praští. Ten hluk je nesnesitelný. "Zůstaň!" ..uteč... "Zůstaň!" ...uteč.... UTEČ! Rozkaz, tváří v tvář hrůze tohoto zvuku, ztrácí jakoukoli váhu. Nechávám ovoce ovocem, rytíře rytířem a s poplašeně zdviženou hlavou utíkám plným cvalem pryč. Nevím přesně kam, prostě jen kamsi, kamkoli, daleko.

Longin - 30. září 2010 17:40

Voda Nakonec tedy sevřu kuklu v ruce, ale jelikož si stále myslím, že je to pouze pohmožděné, nic s ní nedělám, místo toho poslouchám elfovi námitky a pomalu přikyvuju. "Když jsem říkal, že není rozumné, aby šel sám Loki, rozhodně si nemyslím, že abys šla sama ty, je rozumnější... sice sis s tím válečníkem poradila bravurně, ale stačí jen trocha smůly a nepomůže ti sebelepší obratnost a hbitost. Stačí jeden přesně mířený šíp někde ze zálohy a mi se ani nedovíme, co se stalo. Osobně bych navrhoval, abyste pro vodu šli vy dva - jednak jste rychlejší a druhak si alespoň budete moct hlídat záda.... a ty jsi říkala, že tady jsme v bezpečí... a i kdyby ne, já mám tužší kořínek, než by se mohlo zdát." A taky bych měl chvilku klid. Čekám na její reakci a zoufale se snažím nevnímat, co mi špitá ten druhý v hlavě. "Navíc... haha... co se stane tady, poznáte snadno - buďto tu budu já i s věcmi... a nebo tu budou krvavé cákance všude kolem a jedno nebo více těl - podle toho, kdo by měl kliku." Ušklíbnu se, jako bych řekl nějaký vtip a rozhlédnu se, jestli kolem neleží nějaký klace, o který bych se mohl alespoň trochu opřít - je pravda, že mělký, opatrný dech moc kyslíku nedodává.

Tzeentch, Měnitel Cest - 01. října 2010 21:48

Longin + Loki Bystré Oko Kdo tedy? "Jsme zde v bezpečí," řekne přesvědčeně a na moment zaváhá, nicméně nakonec ke svým slovům nic nedodá. Poté si vyslechne názory vás obou. Neskáče ani jednomu do řeči, je vidět, jak vstřebává každé slovo a z tváře můžete vyčíst, že není zrovna dvakrát nadšená. "Nemusíte mít o mě takový strach, sotva mě tam potká něco horšího, než co jsem zde už zažila," řekne mírně nahněvaně, jako by snad brala slova o opatrnosti jako nedůvěru v její schopnosti. Ale spíše než by se tvářila zlostně, zachovává si kamennou tvář, čímž dokazuje, že je to pro ní jen detail proti tomu, co jí řekl Longin. "Vůbec se mi to nezamlouvá a 'byla' bych proti," sdělí Delainy rázně Longinovi skoro až rodičovským tónem. Zapře si ruku v bok, zatímco druhou si z čela odsune těch pár překážejících světlých pramenů, které se jí snaží zastínit výhled. "Ale jsme zde, tady skutečně nepotřebuješ dohled," vrátí se ke svému stylu plnému pochopení a úsměvů. "Pokud tedy chceš jít pro vodu, tak půjdeme spolu. Povedu nás...a mezitím mi můžeš o sobě povědět něco více," sdělí Lokimu a párkrát pěstí lehce udeří do své zbroje, nejspíše aby si ověřila její funkčnost. "A ty na sebe dávej pozor, jsou rány, které kukla nedokáže zatáhnout," řekne soucitně Longinovi. "Můžeš nasbírat nějaké tiché dříví, abychom se mohli po návratu ohřát. Samozřejmě, pokud se na to budeš cítit," dodá a pomalu se sbírá k odchodu, její ruka nyní ochraňuje pár měchů z její cestovní výbavy. "Jak ses rozhodl?," zeptá se Lokiho, zatímco si měchy přivazuje k pasu a sundává těch pár větviček a trnů, které jí ulpěly na oděvu.

Loki Bystré Oko - 01. října 2010 22:55

Tábor u sochy Poslouchám Delainu i Longina a když Delaina začne mluvit jakobychom nevěřili v její schopnosti... zatvářím se smutně. Tak to přece není... jen o tebe máme strach... Počkám na konec rozhovoru.... položím kabelu k Longinovi a přikývnu. Ano, pujdu s tebou. Alespoň toho unesem víc. To že si s n chci promluvit mezi čtyřma očima však neřeknu nahlas... přijdu k ní... rozhlídnu se na všechny strany a prohlásím Tak nás veď, budu důvěřovat tvým schopnostem Mrknu na ni a vyrazíme. (vím že je to krátké, ale zbytek pošlu soukromkou)

Loki Bystré Oko - 01. října 2010 23:21

soukromá zpráva od Loki Bystré Oko pro Cesta za vodou Chvíli jdu mlčky a jen co si jsem jistý že jsme dost daleko od Longina na to aby nás neslyšel tak začnu mluvit... málem bych zapoměl zmínit že se stále snažím pohybovat co nejtišeji... nešlapu na suché větvičky a snažím se neotírat se o křoví co by mohlo šustit a tak podobně. Zmínila ses že bys toho o mě chtěla vědět víc. To je oboustrané, ale ptala ses první, tak začnu. Stejně myslím že budeš moct plynule navázat. Mluvím tiše ale dost nahlas aby mě Delaina slyšela... Pokud se na mě podívá mám víceméně úsměv na tváři, ale v hlase jsem vážný. Byl jsem vychován jako stopař a lukostřelc. S tím samozřejmě souvisí i fakt že se musím umět skrývat a pohybovat tiše a rychle. Že jsem do pustiny přišel hledat bratra už jsem řekl, tak trochu víc rozeberu něco málo o sobě z přítomnosti. Minulost prozatím nechám stranou. Udělám krátkou odmlku a pokračuji ve vyprávění. Už delší dobu mi vrtalo hlavou několik věcí, jsem přirozeně zvědavý a možná až moc všímavý typ elfa... proto mě taky pojmenovali Bystré Oko. Další kratší odmlka a pokračuju v příběhu. Jako první mě znepokojila ta stopa hada která mě k vám přivedla... ten muel vážit minymálně 50 kilo a to už je pěkný kus... dovedl by si poradit s leckým... nejspíš i semnou. Pak jsem vás potkal a hada jsem vypustil z hlavy, ale jakmile jsme se vydali na cestu, hned se mi zase připoměl. No né hned.... chvíli to trvalo. Další odmlka je kratší, jen abych se mohl nadechnout. Začalo to když na nás zaútočil ten válečník... zmizela jsi jak pára nad hrncem... naprosto dokonale a bezestopy... toužil jsem naučit se jak to děláš.... byl jsem hned za Tebou a pečlivě jsem tě pozoroval abych zjistil v čem je ten trik že jsi tak dokonale zmizela... Triku jsem si nevšimnul, zato mě praštil do očí jiný fakt. Já i Longn jsme nechávali stopy v podobě dvou šlápot... tvá stopa byla úzký táhlý pruh. V té chvíli jsem si vzpoměl na toho hada a nic jsem nechápal. ČČekám že se teď asi zastaví... ať udělá cokoli, nechystám se tasit nebo tak něco... naopak zvednu ruce v uklidňujícím gestu s otevřenýma dlaněma aby šlo vidět že nedržím nůž ani nic jiného. Bál jsem se... netušil jsem kdo... nebo co jsi. Od té chvíle jsem byl stále připravený a čekal jsem od tebe zradu... byl jsem zmaten a netušil jsem co si myslet. Až do chvíle kdy jsme došli k té soše. To že jsem k Tobě přišel a chytil tě za ruce.. pohled do očí... vše.... musím se přiznat... byla to přetářka abych poznal jaká skutečně jsi... ale pak jsi řekla něco co mě naprosto uzemnilo. Řeklas že jediné co si přeješ je naše společnost a v tu chvíli jsem ti začal věřit. Tohle vše ti říkám, protože když ti věřím, nechci ti lhát. Nechci se přetvařovat. Chci abys věděla jaký skutečně jsem. Získala jsi mou důvěru a já si chci získat tu tvou. Natáhnu ruku k její sukni ale sukni ji nechytím. V jednu chvíli jsem měl chuť ti jen o kousek nadzvednout sukni a přesvěčit se jestli se pletu nebo ne, ale věím že to by se ti nelíbilo. Mírně se pousměju a sklopím hlavu. myslím že už chápu proč se ti žena zobrazená na soše tolik líbila... prosím odpusť mi že jsem tě podezříval. Sklopím pohled k zemi a hlavu mírně odvrátím stranou na znamení toho jak se stydím a počkám co mi na to řekne.

Longin - 02. října 2010 02:29

Sem lepší, než jsem čekal Poslouchám dívku a jen čekám, až mě pošle do háje tím, že mluvím z cesty, ale kupodivu kývne. Jemu se zase něco nelíbí na elfovi, ale tentokrát ho ignoruju a jen se dívám za odcházející dvojicí. Dřevo... tak jdeme hledat dřevo... suché dřevo... Pečlivě držím myšlenky u jediného, praktického problému. Říkám ti... Dřevo... nějaké suché dřevo, co mě nebude chtít sežrat... Může se zdát směšné, že se sám překřikuju. Sakra poslouchej mě...!! Dřevo, aby se Delainy mohla zahřát a znovu předvést kulinářské schopnosti... Ale on...! Doufám, že to zase nebude nějakej slimák... Rozhlížím se kolem a obezřetně sbírám větvičky, dávám pozor na každé zašramocení a rozhodně se nevzdaluju od věcí. Jen on je jako otravnej hmyz, ale já nechci slyšet, co povídá.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. října 2010 22:30

Longin Divné dříví Vemeš do rukou pár větviček, pěkně vyschlých, ideálních pro oheň. Jak ale sáhneš po dalším kousku, tvůj dotek spustí v mrtvém dřevu nebývalou odezvu. Klacík se zachvěje a začne vydávat nějakou směsici překrývajících se zvuků. Chvilku se snažíš soustředit na poselství, které se ti to dřevo snaží sdělit, či někdo jiný skrze dřevo vysílá. Nečekaně opět slyšíš smích, nespočet hlasů, které se smějí jak by zrovna prožívaly vrchol blaha. Samo o sobě to působí dostatečně nepřirozeně, ale to není to nejpodivnější na celém tom divadle. Nejde o hlasy dospělých lidí, ale o bezstarostný dětský smích, stovky dětských hlasů znějící ve stejný moment, skrytých v jednom uschlém kusu dřeva. Tvůj sluch svádí krátký boj se zrakem, prožíváš krátkou chvilku dezorientace, která skončí jakmile sevření tvé ruky sešle klacík zpět na zem a ten dopadne mezi ostatní. Upoutá tě strom, jehož součástí bývala ona větev. Statný kmen, porostlý zelenavým mechem, připomíná stromy, kterých je v Říši habaděj. Jeho koruna už poznala i lepší časy a dobrá polovina větví již leží poblíž jeho kmene, nejspíše setřesena poryvy větru. Sám strom nejeví jakékoliv ambice jako jeho spadlá větev, ale při pozornějším pohledu se pod mechem nacházejí jakési nerovnosti, jakoby strom chtěl něco ukrývat.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. října 2010 23:37

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Loki Bystré Oko Hledači vody Delainy postupuje dost sebejistě, skoro až máš pocit, jako by nevěděla pouze směr, ale měla přesně vykreslenou mapku. S úsměvem, jako by se ocitla na rekreační procházce míjí i sebemenší ostružiní bez nutnosti se byť podívat na zem. "Ráda si to poslechnu, zajímají mne osudy dalších zbloudilců," pobídne tě Delainy k vyprávění a otočí na tebe hlavu, na které se skví výraz plný zvědavosti a očekávání. Vyslechne si krátký příběh a jemně pokývá hlavou. "Vidím, že nejsi muž mnoha slov," usměje se na tebe a pokusí se tě pobídnout dále. "Přesto bych ráda o tvém bratrovi ještě slyšela, třeba budu nějak nápomocna," dodá a dál naslouchá tvým slovům. Tvá zmínka o hadovi ji očividně zaujme ještě více, soudě dle rozšířených očí doplňujících již snad přikovaný úsměv. Pozvolna nadejde další odmlka, kdy se nepochybně její zvědavost mění v dychtivé očekávání, co bude následovat. Přecházíš k další části své připravené řeči a ona prudce otočí hlavu před sebe, abys jí nemohl číst z její tváře, zatímco uši jí do mysli vkládají tvá slova. Při zmínce o šlápotách se skutečně dle tvého odhadu zarazí a zastaví na místě, ruce drží stále při bocích a téměř neslyšně oddechuje. Pár sekund se protáhne na minuty, zatímco bez hlesu stojí, otočena zády k tobě. "A co hodláš dělat dál?," zeptá se stručně a vážně, aniž by k tobě otočila tvář. Její slova se táhnou pomalu, a ty na ně navazuješ. "Cože?," řekne překvapeně a otočí se prudce na tebe, v její tváři se zračí vztek, kterému ale chybí jakékoliv palivo, nejspíše se věci odehrávají úplně jinak, než očekávala. "Já...co je to za hru?," zeptá se mírně podrážděně a hledá onen skrytý důvod, ono vysvětlení. "Ne...to by se mi nelíbilo, trocha slušných mravů se jistě neztratí," odpoví ti a její obličej se značně klidní, jak pozvolna nabývá jistoty. "Sdílíme patrona, ale nesdílíme tělo...pokud sis to myslel," odpoví tiše a zase ti přijde stejná jako na začátku cesty. Odhrne si z čela světlý pramen a zapře ruce v bok. "Každý je odměněn jiným způsobem," pronese a rukou jemně sjede ke své hrubé sukni. "A každý způsob skýtá nečekaná potěšení," dodá ke svým slovům a rukou zamíří ze sukně směrem k tobě. "Jak s tím hodláš naložit?," zeptá se s očekáváním.

Loki Bystré Oko - 03. října 2010 00:36

soukromá zpráva od Loki Bystré Oko pro Od vody k filozofii Delaina v jednu chvíli reagovala agresivně.. jindy udiveně... nálady se jí mění až překvapivě rychle. Stále si nejsem tak docela jistý co si o tom mám myslet, ale již jsem rozhovor nakusl jedním směrem tak se od něja nebudu odvracet. Na zmínku o patronovi a těle jí odpovím. Ano, podle všeho co jsem zpozoroval. Podle tvých stop i podle chůze která postrádá viditelné kroky a taky podle sukně která se dotýká země jsem se domníval, žecelá tvá spodní polovina těla od pasu dolů je hadí. Ale je mi to jedno. Poté přijdou další dvě věty kde zmiňuje odměny a potěšení... její gestikulace ve mě budí dojem že flirtuje. Chce mě snad svést? Blbost poté co jsem jí takhle nařknul... a i kdyby... budu děat jako že nic dokud mi to neřekne narovinu. Dívám se stranou jakož zamyšleně přičemž "čirou náhodou" přehlížím její gesta.. Zajisté že jsem je viděl, ale nedávám to najevo. To by mě zajimalo Jak budu jednou odměněn já... a tak trochu se bojím že "odměna" co mě čeká tady v pustinách mě moc nepotěší. Stále se dívám stranou jakoby zamyšleně. pak padne dotaz "jak s tím hodláš naložit". S mojima doměnkama? Otočím se tázavě zpět na Delainu. Nechám si je pro sebe... nikomu je nikdy neřeknu... proč taky... jsou to pouhé doměnky a lidé jsou hloupí... první kdo by to slyšel by udělal pěkou hranici... zapálil louči a šel by tě najít se slovy "hurá na čarodejnici". To bych nedovolil. Sleduju Delainu s víceméně neutrálním phledem protože fakt netuším co se té ženské hodí hlavou. Chce mě napadnout? chápe mě? chce mě svést? myslí spíš na vodu než na tenhle rozhovor? Sakra naprosto se začínámztrácet v tom co je fakt a co je fikce. Na okamžik pohled odvrátím a zakroutím hlavou jako bych z hlavy vyháněl nějakou hloupou myšlenku, ale oči se chytí delaniny sukně a důkladně ji obejdou ze všech stran kam jen dohlédnou. Zajimá mě jestli někde z pod sukně čirou náhodou nekouká hadí ocásek. Po asi dvou vteřinách se opět dívám Delaině do očí.

Tzeentch, Měnitel Cest - 03. října 2010 23:33

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Loki Bystré Oko Cesty bohů jsou nevyzpytatelné Původní cíl vzal momentálně za své, jak se Delainy nejspíše odmítá pohnout, dokud nebude vědět na čem je. Další zmínka o hadím těle ji jen donutí pozvednout obočí, jako kdyby naslouchala pohádce, které nedokáže uvěřit. "Třeba jsem celá had a ty vidíš jen to, co chceš vidět," nadhodí jinou možnost, jejíž vážné mínění jí vydrží pár sekund, než se rozesměje a mávne rukou. Ale rázem zase více zvážní, jak zmíníš odměňování, tehdy jí na malý moment spadne zrak, ač šlo jen o pár sekund, ty sis toho přesto všiml. Tuto tvou otázku ponechává bez odpovědi a z očí jí hoří zvědavost smíšená z vědomím, že se nejspíše nebude muset bránit. Nakonec se jí dočká, sladce se na tebe usměje při ujištění, že si jisté informace necháš pro sebe. "To je od tebe velice laskavé, ač si nemyslím, že bych v těchto končinách někoho takového potkala," sdělí ti s jistotou v hlase a lehce ti pokyne, abys ji následoval vstříc vašemu původnímu cíli - vodě. Ač se svými pohyby nedělá cavyky jak předtím, přesto se sukně nenazvedne dost, abys měl tu čest spatřit nějaký důkaz. "Na lidskou hloupost tady nenarazíš...jen na pavučiny komplotů místních bohů. Ve dne jsi koněm na šachovnici a vykopáváš pěšce, zatímco v noci se coby onen pěšec vracíš a zbavuješ oponenta královny. Nebo...si zvolíš jednoho z hráčů," zasní se na chvilku a několika gesty simuluje šachové tahy, přičemž jí oči zazáří při zmínce onoho výběru. "Jednou se taky na ní ocitneš...každý k ní dojde a bude zvažovat své možnosti," pronese klidně, jako by se bavila o počasí a pokračuje dále, vedena neviditelnou stopou k hledané vodě.

Guy de Lorein - 04. října 2010 20:19

Poražený vítěz Meč nepřístojnému kusu temných věd a umění přináší spravedlivý trest. Váha pádnost meče zbavuje zvon hlasu. Bohužel jej nedokáže zbavit kouzel. Divný zvuk a ještě horší pocit se rozlévá po těle. Odporná vlna děsu vyvěrá z útrob. Noha samovolně couvne. Nechápu to. Nevědomost - to je to, co přidává těm trikům polínka do ohně. Strach z neznáma je nejsilnější. Utéct a prchnout? V jedné vteřin se tento nápad opakuje alespoň stokrát. Zahodit vše a nechat také všechno za hlavou. Snadné. Lákavé. Ne... Hrdost a čest, nebo spíše dobře kamuflovaná pýcha dodává jako protizávaží nepřístojné. "Ne." Rty šeptnou. Ruce pevněji sevřou meč. Rytina překrásné patronky mého lidu na čepeli ukazuje zradu, které bych se měl dopustit. Znovu vybídnu svaly k činnosti. Meč zvednu nad hlavu"NE!" Křičím, abych si ulevil, abych přebil ohavnosti hlasu toho zvonu. A pak, jako mávnutím proutku je klid. Ržání. Zatímco já stojím strnule skoro jako socha, která váhá, zda chce mečem praštit, nebo se jeho vahou převážit, můj oddaný a drahý oř s úžasným původem se vyrovnává s touto překážkou po svém. Stejně věrně a rychle, jako mě vozí do útoku nyní míří kamsi do dálky. Vzdech. Uklízím meč. Musím se smát jinak bych plakal. Zdá se, že vrtošivá štěstěna mě nemá v lásce a každé mé vítězství hodlá proměnit v tragédii. Svěsím ramena. Kroky ve kterých se pokleslá nálada odráží sem tam změní rytmus - to si jen vybíjí nevrlost na příhodných kamínkách k nakopnutí. Hledám nějaké vhodné místo k usazení. Nezbývá než doufat, že zvíře bude hledat spíše svého jezdce než rodný kraj. Usednu. Se zvláštním klidem - to si má frustrovaná hlava nepřipouští, že se koník vrátit nemusí začínám přemýšlet, jestli nebude vhodnější po dosažení cíle si celou pouť vymyslet a zapamatovat nazpaměť. Přeci jen tohle mi asi nikdo neuvěří...

Beatrix - 04. října 2010 21:18

Útěk... nakonec není tak fajn Silné nohy mne rychle nesou z místa ohrožení. Obrovská kopyta duní o vyprahlou zem pustiny. Nerozhlížím se. Utíkám. A přeci jen... po chvíli se má protním instinktem plachého zvířete zatemněná mysl začne vyjasňovat. Něco je špatně. Proč neutekl? Zjišťuji, že poslední člen mého stáda, který mi zde zbyl, tak nějak chybí. Přijít o ostatní koně z pastviny, když mě od nich odvedl - to se dá zvládnout. Přece jen, dokud mám vedle sebe svého pána, necítím se sama, ba ani vyloženě ohrožená. Zpomaluji. Jenže teď jsem sama. V neznámém prostředí plném predátorů. To ne. Ne, vůbec se mi tahle situace nezamlouvá. Po několika pomalých cvalových krocích přecházím do klusu, načež zastavuji. Chvíle nerozhodnosti. Chuť jablka trpne na patře hanbou. Opravdu jsem utekla? To, že jsem udělala? On zůstal. Myšlenka na statečnost vůdce stáda i v takové situaci mne... dalo by se říci, že zahanbuje, kdyby kůň znal pojmy, jako je "hanba". S ušima nastraženýma, abych mohla zachytit možné nebezpečí, se otáčím. Měla bych se vrátit - jistě.

Guy de Lorein - 04. října 2010 22:11

Nejen dobří holubi se vracejí Měl jsem ji uvázat... Spokojeně si hovím na hromádce kamení. Křup. Poslední jablko, které zbylo v košíku zahání můj hlad i žízeň. Tedy snažím se o tom sám sebe přesvědčit. Přeci jen fakt, že veškeré zásoby, výbavu... zkrátka, že vše má prchající koník nelze jen tak přehlídnout. Ale zas k čemu bych ji přivázal? Chvilková lítost absence uvázání bere za své. Kdyby chtěla, tak strhne i tu věž... Hrdost. Bezmezná. Jako bretoněc mám mnoho důvodu být hrdý a pyšný na svou zem! Beatrixino plémně je jeden z mnoha takových. Elfí původ se v tomto koni nezapře. Vytrvalost, síla, rychlost... věřím, že není nic co by takový kůň nedokázal a ani za mák nevěřím, že nějaká jiná plemena by byla schopná překonat jej alespoň v jednom ohledu. Chroup. Kus jablka končí v ústech. Vrátí se. Jistota sílí. Najde mě. Chroupání ustane. Divný pocit. Takový, že je něco špatně a že jsem dost možná něco nedomyslel. Ale jak? Sousto převalím z jedné strany úst do druhé. Sakra... Polknu. Ohryzek zahodím za sebe. Nohy vyráží za koňskými stopami. "Beatrix! Beatrix!" Začínám vyřvávat do dálky. V celém tom rozčilení jsem úplně vypustil fakt, že by se ji v této pustině mohlo hodit cokoliv, co by ji ke mě zpátky pomohlo zavést. Prach v dálce. Úleva. Hodný a hodně zlobivý tvor se vrací. Když vám vstříc míří přes tunu těžký kolos, tak i nejtvrdší ze srdcí pookřejí. Nakonec, když u mě zastaví, se ani moc zlobit nedokážu. Zatracená mrcho! Ještě jednou, opovaž se ještě jednou.. "Hodná, vrátila se hodná." Vřelá slova říkám jen s drobným sebezapřením. Po chvilce hlazení tiše zašeptám "Už to nikdy nedělej, nikdy!" Nakonec je mi přeci jen dobře a za pár minut, kdy mám ránu ignorovanou různým hrůzným roztrpčením omytou a ovázanou je mi ještě líp. Nakonec jen dám napít Trix, vyhoupnu se do sedla a zamířím dál. Ač i zchátralá tvrz vypadá jako slušné místo k nocování a odpočinku oproti močálům nebo pohyblivým keřům, představa přebývání v místech, kde žijí tvorové zodpovědní za vyhubení svého času poloviny Bretonie nemocemi, se mi ani za mák nezamlouvá. Zvláště se zraněním. "Vpřed, Beatrix! Ať už je tohle místo za námi..."

Beatrix - 04. října 2010 22:34

Zase spolu Po chvíli v dálce rozeznám známou siluetu. Nejistý krok přejde do klusu a nakonec i nacválám. At už jsem kdekoli, ze všeho nejvíc se bojím toho, že bych zůstala úplně sama. Je to typické chování stádového zvířete. Navíc tohoto člověka znám. Když to vypadá, že jej setrvačností dvého mohutného těla musím nutně převálcovat, z vteřiny na vteřinu zastavím. "Hodná, vrátila se hodná." Správně, správně jsem to udělala. "Už to nikdy nedělej, nikdy!" Nerozumím.... ale zní to pořád stejně. Dostanu dokonce i napít, což mi přijde vhod. Vody v močále jsem se štítila dotknout - hnus poznám na sto honů - a tohle hnus byl. Dost to, že jsem do toho musela vlézt kopyty. Nakonec, s jezdcem zase pevně v sedle se vydáváme kamsi jinam než tam, odkud jsem vlastně utekla. "Vpřed, Beatrix! Ať už je tohle místo za námi..." Vůdce je moudrý. To místo bylo špatné. Hrozné.

Tzeentch, Měnitel Cest - 05. října 2010 03:04

Guy de Lorein Není kůň jako kůň Opouštíš tu bývalou krysí državu a zanecháváš za sebou mrtvá těla a poškozený artefakt, jehož tóny již nikomu nezpůsobí žádné problémy. Rána na sebe sice upozorňuje, ale postupně tě obtěžuje méně a méně, což naštěstí znamená, že zbraň nebyla otrávená. Dáváš se směrem, který dozajista vede hlouběji do tohoto semeniště zla a nabízí schůdnější terén, než jakým byla ta bezútěšná bažina. Chvíli projíždíš pustinou lemovanou dalšími bažinami a hustým lesem a ke tvému překvapení tě přivítá porost keřů či malých stromků, úhledně vysázených do pěti lánů. Světle zelené lístečky hustě obklopují tenké větvičky, zatímco kmínky rostou zpříma bez sebemenšího zakřivení. Prosté jakýchkoliv klacíků či motouzů, které by tento ideální stav zajišťovaly bys čekal poblíž domek mistra zahradníka, avšak kdokoliv tyto lány vlastní, dnes o ně nepečuje. Povšimneš si i zvláštního lemování každého lístku, pár bílých nitek kopíruje okraje, jen aby se v dolním cípu všechny linky spojily. Z prohlížení nevídaně udržované zeleně tě vyruší rychlé mlasknutí a zašumění listí. Otočíš se po směru, kterým přichází a spatříš prazvláštní kreaturu. Trup podobný ptačímu, avšak prostý jakéhokoliv peří nadnáší jediný pár nohou, které zakončují ostré drápy. Tělo na jedné straně zakončuje ocásek podobný ještěrčímu, zatímco hlava je podobná koňské, pokud pomineš její drobnost a fakt, že hřívu tvoří spíše několik hrotů vyrůstajících z těla bestie. Zatímco svrchní část tvora nabývá odstínů fialové a růžové, břicho je krémově bílé, stejně tak i spodek dlouhého krku. Její autor se rozhodl nenechat na pokoji ani tlamu, která má kruhový tvar a další zamlasknutí ti umožní sledovat dlouhý jazyk, kterak se vymrští a prorazí měkkou slupku jakéhosi růžového ovoce, které tyto keře plodí. Pohotově jazyk zasouvá zpátky, přičemž na něm táhne i svou nadbodnutou kořist, která mizí v jeho bizarním chřtánu. Detailněji se podíváš na keř, avšak na tvé straně ovoce neroste, soudě dle několika nalomených větviček a rozcuchaného listí si již něco dopřálo svačinku. Chvilku sleduješ jak omámený pohyby toho stvoření, které se zdají být definicí elegance. I ten odporný způsob konzumace, doprovázený šelestem odhrnovaného listí působí zvráceně i krásně najednou.

Longin - 05. října 2010 08:27

Strom Po pár klacíkách se opět stane něco divného. Tedy... divného je slabé slovo. Jakmile se mi podaří zrádný kus dřeva odhodit, pěkně si zanadávám. Docela mi to vydrží. Když se po pár minutách konečně trochu uklidním a rozhlédnu kolem, téměř okamžitě je mi jasné, odkud větev pochází. Proč tu nemůžou být úplně obyčejné stromy....?? Nedá mi to a dojdu kousek blíž. Pozorně si strom i s větvemi prohlížím - no nevypadá moc zdravě, ale co tady tak vypadá. Jen na okamžik mi probleskne hlavou, že bych možná měl počkat na ty dva, ale pak na ně zase velmi rychle zapomenu. Jen si trochu promnu žebra a už natahuju ruku, abych se mohl podivného stromu dotknout. V tu chvíli málem ohluchnu ve vlastní hlavě... a rozhodně ne něčím příjemným, i když uznávám, že by to mohlo být i o dost horší. Seš normální??!!... Šahat na TO rukou??!! HOLOU rukou??!! Ty ses asi úplně zbláznil! prudce stáhnu ruku zpátky leknutím, ale asi bych mu měl dát za pravdu, ale nemusím to přeci přiznávat slovy, takže ho hezky ignoruju a místo toho vytáhnu elfský meč a pokusím se mech opatrně odhrnout. Snažím se vůbec nedotknout kůry.

Koris Derak - 05. října 2010 16:26
	Šlechticova vila Zatím co hobit snaží donést plášť zadívám se zamyšleně na šlechtice"No, jsem asi zkutečně na tvrdlej, ale co vlastně máme udělat, jakmile pronikneme do budovy?" Ptám se klidně. Jakmile šlechtic odpoví vyjdu s domu. Cestou k domu jen těžko skrývám zhnusení.Já jsem musel spáchat nějakej těžký hřích. Celé tohle je můj trest. Postavím se ke všemu co příjde čelem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 05. října 2010 21:04

Longin Trochu hlučnější dřevo Prostý jakéhokoliv přímého kontaktu strom ztichne, veškeré hlasy, které se ozývaly utichly, jakoby tě oddělovala silná hradní stěna. Jak posléze zjistíš, ocel ale strom nechává chladným, necítí potřebu na hrot meče jakkoli reagovat, zatímco lesklá špička pomalu odhrnuje jeden z mechových zábalů. Pomalu odhaluješ záhyby v kůře, které bys normálně čekal u sochy ze dřeva, ale povrch nejeví známky jakéhokoliv lidského zásahu. To, co pomalu vyplouvá na povrch je tvář, drobný dětský obličej s veselýma očima, který vystupuje jemně z kůry. Celé to vypadá jako nevinná hříčka, dá-li se něco takového s čistým svědomím říct, ale optimistické vyznění tváře ničí ústa, navždy zastavena ve výkřiku. Meč odhaluje poslední kousek a poodrhne i další mechový závoj, zpod kterého vykukuje náznak další tváře, kterých je na tomto stromě bezmála tucet. Výzdoba se před tebou v tichosti skví, zatímco na odhalených místech se lehce začíná zelenat nový mech, demonstrace vůle stromu, který si chce nechávat dětské tváře jen pro sebe.

Tzeentch, Měnitel Cest - 05. října 2010 21:20

Aymir + Koris Derak Dokončení závazku "Buďte jim k službám, bylo by hloupé se jim protivit, když jste jejich noví členové, že? Oni vás velice rádi vženou do nějakého...ze svých testů...což je výhodné i pro vás," odpoví elf Korisovi a snaží se vás popostrčit ze dveří ven, aby si konečně mohl užít svého mnohokrát vydobytého luxusu. S vědomím, že vám řekl vše a beztak i mnohem více - a tato myšlenka se okatě zračí na jeho tváři, připomínající dvě hodiny neobslouženého hosta - vás předkládá Karond Karu a zavírá za vámi dveře, za kterými zaslechnete ještě dvojí zamknutí, jak šlechtic dokazuje svou obezřetnost před některými zvyky Nagarrothských. Od šlechticova domu nemusíte ani moc dlouho kráčet a na obzoru spatříte cílové stavení. Kolemjdoucí vás přecházejí zrakem, někteří se možná zaujatě zadívají, ale naštěstí se nezdá, že by byť jedno oko padlo na skryté náramky, onu přímou cestu rovnou pod obětní nůž či kruté práce spolu s odpornými otroky. Dojdete k domu, který se rozhodně netváří tak honosně jak šlechticův, ač je na elfí poměry slušný. Žádné okaté trofeje, nic co by naznačovalo přítomnost vašich dalších dočasných zaměstnavatelů. Navzdory prosvícenému interiéru k vám nedoléhají žádné zvuky, před dveřmi ani nestojí stráž či otrok, co by ihned příchozí nahlásil pánovi. Jen vy, bytelné dřevěné dveře a vzdálený hluk rušnějších částí Karond Karu. //Dovolil jsem si vás hodit rovnou k tomu domu, nechtěl jsem se zdržovat procházkou po Karu. Pokud jste měli něco v plánu, dejte mi vědět a můžeme se dohodnout na změně.

Beatrix - 07. října 2010 14:12

Ta... vecička. Už ve chvíli, kdy zahlídnu zelené keříky, pookřeju. Pravou trávu už jsem neviděla hezky dlouho - a ač z dálky nejsem pořádně schopna rozeznat, zdali bude k snědku, vidina něčeho, co dobře znám, mě pohání kupředu. Proto kráčím ke kýžené zastávce na cestě svěžím, možná až trochu jankovitým krokem. Jak se s každým metrem blížím, utvrzuji se v přesvědčení, že se opravdu jedná o zelené keře - a že by opravdu mohly být jedlé. Jsem kůň - samozřejmě že ně nenapadne žádná otázka typu "co tady, uprostřed ničeho, dělají ksakru keře?" Ne. Jediné, co před sebou vidím, je možnost pastvy. Možná proto si neznámého společníka všimnu, až když zamlaská a začne šustit v keři. Poplašeně se na ono zvíře otočím - ale vzhledem k tomu, že požírá keříky.. či něco z nich, nepřijde mi zrovna nebezpečné. Vtáhnu do nozder jeho pach. Jsem zmatená. Co je to? Je to kůň... a přesto to kůň není. Začenichám znovu. ten tvor, jako by mou pozornost od žrádla úplně odváděl. Je úžasný. Skvělý. A moc příjemně voní. S tichým, až slastným zaržáním hrábnu jednou z předních nohou do země a pomalu k tvoru přistoupím. Možná jsem mířili k tomuto - možná, že je to naše nové stádo, možná... Lehce do neosrstěného dloubnu nosem.

Aymir - 07. října 2010 14:27

Slánešáci Nakonec náš "hostitel" Stínovi odpoví i na jeho vymazanou otázku. jako by to dávno neříkal, kam jít a co tam dělat. Ač příliš nechápu, jakou to má spojitost s tím úkolem, který nám naznačil ten válečník chaosu v onom táboře, kde nás chvíli drželi. Bude Tzeentchův mazlík, kterého máme vysvobodit, tam? Nebo nakonec děláme něco jiného? Třeba je některý z těch dvou senilní a svůj úkol popsal špatně, protože já stále nechápu spojitost. S odevzdaným povzdechem a zavrtěním hlavy se snažím tvářit co možná nejnenápadněji a taky co možná nejlépe schovat ten náramek. Ještě, že to není daleko, už takhle se propadám hanbou. Ne, že by se mi vyhlídky na "bytí k dispozici" příliš zamlouvaly. Na druhou stranu ale příliš na výběr nemám. Mohla bych utéct z Karu, s náramkem na ruce - a pak? Kam bych šla? taky bych se mohla rozhodnout, že na mém životě nezáleží a vrazit si dýku do břicha, dokud v sobě mám ještě dostatek sebeúcty. Co bude dělat on? Jdeme mlčky, ale přesto se na svého společníka kradmo podívám. Nevím ani jak se jmenuje - ne že by na tom nějak extra záleželo. Možná to říkal a já jej prostě ignorovala. Přede dveřmi se nervózně zastavím. Nic nenasvědčuje tajnému kultu uvnitř. Je to past? Nikdy mě nenapadlo, že by tady ten Slaaneshův dýchánek vlastně ani nemusel být. Ne, že by to mělo nějakou vypovídací hodnotu. Samozřejmě mi je jasné, že po ulici nebudou nakreslené růžové šipky s nápisem "rozkoš tudy". A že dům bude nenápadný. Jen... co když...?

Longin - 09. října 2010 10:15

Strom Prohlížím si strom a zvláštní tvary na něm a už už se ke kůře natahuju konečky prstů, když se zarazim. Těsně před tím, než se ozve velmi hlasitě ten druhý a začne na mě ječet, jestli jsem normální. Vždyť jsem se zastavil... nechtěl jsem na to sahat... Jo... to povídej někomu jinému... Skoro jsem viděl ten pohrdavý úšklebek. Ani nevim, proč se namáhám něco mu říkat. Bla, bla, bla... říkám, že jsem to nechtěl udělat - nejsem sebevrah... No jasně... a já jsem roztomilej králíček... Skoro jsem do toho stromu praštil, jen abych ze sebe dostal ten vztek, kterej mě popadl. Počkáme na ty dva, stačí? Pokud jsi je už nepřestal bavit a nenechali tě tu... Tak to se na to pak asi budu muset podívat sám... třeba se ti bude líbit věčnost ve dřevě... Kupodivu neodpověděl, tak jsem se vyhnul divnému stromu a pokračoval v hledání klacíků. Rozhodl jsem se počkat, až se ti dva vrátěj, třeba o tom budou něco vědět.

Loki Bystré Oko - 09. října 2010 15:28

soukromá zpráva od Loki Bystré Oko pro les Zamyslím se a vložím se do debaty. spíš si zvolím jednoho z hráčů než být figurka na šachovnici. Nikdy jsem nikoho nenechal řídit můj osud a nehodlám na tom nic měnit. Krom toho doufám, že tu nebudu dost dlouho na to abych se do podobné situace dostal. Jen co najdu nějakou další stopu vedoucí k bratrovi tak se jí chytím jak klíště, najdu bráchu, popadnu ho za uši a hurá domů. Se slovem domů máchnu rukou směrem kde se domnívám žee se kdesi v dálce nacházejí elfské lesy. Jak dlouho už vlastně žiješ tady... tady v pustině? Věřím že se tu sice vyznáš, ale i tak to tu je podle mě víc než jen velice nebezpečné. chvíli se odmlčím a tišeji dodám ... a určitě je to tady také velice... osamělý život. Rozhlížím se po okolí a hledám pohledem nejrůznější zajimavosti jako podivné stromy křoví kameny 6 oké koně nebo třímetrové motýly.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. října 2010 02:30

Longin Čekání poblíž smějícího se stromu Klacíky se pomalu vrší a nasbíral jsi jich už slušný počet, který vystačí na nejednu hodinu v teple u ohně, zda v bezpečí, to se neodvažuješ prozatím soudit. Suché, naštěstí mlčící dřevo, které zde rozhodně nebude nikomu chybět, stromů porostlých vrstou mechu se již s odstupem vyhýbáš, stejně jako jejich skrytému překvapení. Postavíš se nad sesbíranou hromádku, na které bezpochyby Delainy upeče další tucet slimáků nebo něčeho stokrát vábnějšího, když se tě náhle někdo snaží vtáhnout do konverzace. Z nesmírné dálky k tobě docestoval notně příjemný hlas, které nepoznáváš. Vibrace v něm ti odmítnou odhalit pohlaví mluvčího, avšak tón jakým mluví je konejšivý, uspokojivý, přátelský. "Líbí se ti mé výtvory?," položí ti otázku, aniž by se ti vyjevil. Nedokážeš vytušit, odkud přichází či kdo tě sleduje, ale máš pocit, že ten hlas vychází z tvé hlavy. Ani hluboký, dokonce ani vysoký, něco mezi tím, jakoby se odmítl nechat přiřadit ke každému z pólů. Pomalu utichá, pouze otázka ti rezonuje v hlavě, kde se rozplývá v tisíce slabých záchvěvů.

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. října 2010 02:43

soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Loki Bystré Oko Vodní tok "Figurkou jsi vždy, ale již ne obyčejným pěšákem...něčím, jiným," pokusí se Delainy o odpověď, přičemž vás stále vede skrze lesní porost, vedena dále svým neslyšitelným rádcem. Výtky o řízení osudu nechává proplouvat vzduchem, nezdá se nijak popuzená, vztahovačnost asi vzala v těchto místech za své. "A co zde hledal tvůj bratr? Pokud hledal to, co zde hledalo mnoho dalších duší, zvážil si možnost, že se nebude chtít vrátit? Že našel své místo na oné pomyslné šachovnici?," nadhodí otázku, kterou nejspíše zamýšlela jako řečnickou, protože ihned poté cukla hlavou kousíček napravo a na tváři se jí rozzářil vítězný úsměv, jehož příčina ti je hned jasná. Slabé zurčení. "Vypadá to, že jsme došli k cíli," konstatuje a zamíří novým směrem, kde po průchodu menším houštím vaše oči padnou na malou studánku, z níž prýští tenký svazek vody a vytváří mrňavý potůček, který se vydává na svou pouť do hloubi lesa. Kamení, ze kterého voda pochází se zdá nezasažené jakoukoliv bláznivou silou, jako kdyby zde pramen existoval staletí a zůstal nepovšimnut, jakoby ani nějaký proradný bestiák nebyl schopen na takové místo proniknout. Delainy se mírně sehne a ihned začne plnit měchy průzračnou tekutinou. "Jak dlouho tu jsem? Netuším, dny jsem počítala jen ze začátku, než mi došla marnost takového počínání," odpoví ti na otázku, která se zdála pomalu ztracená, avšak zdá se, že jí časové skoky nedělají sebemenší problém. Nicméně část s nebezpečností zůstává nezodpovězena. "Osamělý...to býval," začne cedit větu a nadšení vymění zachmuřenost nejspíše doprovázená několika starými vzpomínkami. "Ale to je teď minulostí," řekne jemně a pomalu uvazuje měchy k pasu, zatímco tobě pokyne směrem k prameni. "Vem kolik můžeš, nerada bych, aby tam byl Longin déle, než je nutné."

Guy de Lorein - 10. října 2010 11:10

Podporuje chaos přírodní rezervace? Ponurost bažin střídají pečlivě vysázené stromy. Promnu oči. Přítomnost udržovaného pozemku je pro mě naprosto nečekaná, ostatně já zde tušil jen spálenou zemi se šampiony chaosu... Zatřesu hlavou. Zdá se, že veškeré pokusy o probrání ze sna jsou neúčinné, takže buď spím tvrdě, nebo toto je realita. Ať zdejší půda patří komukoliv, má dobrého zahradníka... Beatrix se zdá být také nadšená. Marně zatápu v paměti, kdy naposledy jsme prošli takovým krajem. Krása! Možná by neuškodilo promluvit se zdejším pánem. Až uspěji, zajisté by podobná nádhera v okolí kaple potěšila jezerní paní... Moment! Málem jsem zapomněl, kde se pohybuji. Zahrada ve mě sice zanechává akorát příjemný dojem, ale myšlenka na pána, to je jiná. Že by tu dlel nějaký zrádce stavu rytířského? Někdo vyhnaný pro bezectnost a neschopný se odtrhnout od milovaného kraje... Nakonec usilovné úvahy přejdou do dřímání. Dřímání téměř ke spánku. Je snadné zapomenout na všechno, když si přijdete jako doma. Když už se před zavřenýma očima začíná formovat sen probere mě podivné chování mého oře. Nějaký jiný tvor se zrovna před námi pase. Zvláštnost se kterou se krmí i každý jeho pohyb je prosycený elegancí. Zvíře, jen zvíře... Vzpomenu si na žáby. To taky byla jen zvířata... Pomalu sahám po meči. Ale je tak hezký... Nemám se k tomu abych jej použil. Fakt, že tvor vypadá vzhledem k stravě mírumilovně, stejně jako to, že válečný oř z něj necítí nebezpečí mě uklidňuje. Každý ví, že by kůň přeci nešel sám vlkovi do tlamy...

Tzeentch, Měnitel Cest - 10. října 2010 17:44

Guy de Lorein Setkání mezi dvěma druhy Beatrixino dloubnutí vytrhne tvora z krmení, pár korálkových očí se zaměří na tvora, jenž z něj nejspíše necítí nebezpečí. Pár sekund napětí, během kterých tvor upjatě sleduje své dva nové obdivovatele přeruší vymrštění jazyka. Pokrytý podivnou narůžovělou hmotou dopadá na hlavu Beatrix, přičemž těsně míjí oko a neškodně naráží do lícní kosti. S nevídanou lehkostí se tvor na místě obrací a pohopkává směrem pryč od keříků, odrazen od dalšího klání neefektivitou svého útoku. Zbylé plody ponechává jiným konzumentům, avšak vidíš, že keříky obral důkladně. Tvor je na svůj dvounohý handicap překvapivě rychlý, zvednutým ocasem udržuje rovnováhu a prodlouženou hlavu užívá jako klín, kterým protíná vzdorující vzduch. Míří k nedalekému lesu, který při ostřejším pohledu oddaluje dalších pár keříků schovaných za několika vzrostlými stromy, kde stvoření chce dokončit svou svačinu, hrubě přerušenou tvým koněm.

Longin - 11. října 2010 11:26

Les a... kdo to?? Celkem v klidu si hledím dřeva, širokým obloukem se vyhýbám divnému stromu, sem tam se ozve nepříjemné rejpnutí od hlasu v mé hlavě... no jeden by mohl říct: prostě idylka. Nic ale netrvá věčně a i toto příjemné poflakování bohužel skončilo a to velmi nečekaně. "Líbí se ti mé výtvory?" Docela sebou trhnu, vůbec nechápu, o čem to ten druhý vlastně mluví - přece nemůže nic dělat nebo ano? Cože? Jaké? Cože? Jaké? Tak tohle je trochu moc. Stejné slova ve stejnou chvíli - takže to nebyl ani jeden z nás a přesto ten hlas... jakoby mi zněl přímo v hlavě, i když je pravda, že mnohem neutrálnější a daleko hůře identifikovatelnej, než jeho hlas. Okamžitě začnu pátrat, jestli jsem ve svojí mysli sám... tedy tak sám jako obvykle, s tím příšernym hlasem, který bych nejradši rovnou zabil a který se mými výhružkami leda tak dobře baví. Zároveň se rozhlížim kolem a napínám sluch, jestli se někde neozve nějaké šustnutí, které by odhalilo nečekaného návštěvníka. "Výtvory...?" Odvážím se porušit ticho, ale spíš jen proto, abych mohl identifikovat, odkud by mi mohlo hrozit nebezpečí, není pochyb o tom, že mluvčí o mě ví, takže udržování ticha je tu jen proto, aby hluk prozradil neznámého, než že bych měl moc šancí uniknout nechtěné pozornosti. Pro jistotu zkontroluju, že mám dýku na dosah.

Koris Derak - 11. října 2010 16:44

Před domem Zasmušile přijmu odpověď šlechtice. Takže on svá slova myslel, přesně tak, jak to řekl. Zajímavé. Zastavím se před domem v jednom ze stínů. Ruce založím na jílcích šavlí. Začnu rychle rozvažovat své možnosti. Mohl bych čarodějku probodnout a následně zmizet ve stínech tohoto města. Mám ovšem neodbytný pocit, že by ten šlechtic byl ochoten zalarmovat celou městskou posádku, aby mne dopadl. Je silně nepravděpodobné, že bych s tím náramkem prošel branou. Informovat stráž by bylo to první, co by udělal. Šlechtice ve férovém boji neporazím, jak jasně předvedl. Nezbývá tedy než vyčkat na další příležitost a hlavně se zbavit tohohle náramku. Tiše zakleju. Ač nerad, musím přiznat, že mne šlechtic dostal. Teď nezbývá přijít do sídla té lůzy a splnit její pokleslá přání. Zhodnotím dům, jenž je našim cílem. Nemá tolik ozdob a je celkově prostší , než ten v kterém je ubytován šlechtic. Takže víme, že šlechtic, slouží bohu změn. Tudíž musí mít nějaký plán. Jakou roli vněm hraje čarodějka nevím, ale já nejsem ta figurka, jenž si naplánovali postavit na hrací plochu. Co s toho plyne? Buď jsem přebytečná figura a nebo jim můžu zamíchat šachovnicí. “Je v těchto vznešených domech nějaký zvláštní rituál pro vstup, který zahrnuje zírání na nezdobené dveře? Pokut ano, rozšiř mé chabé obzory, prosím.“ ptám se své společnice uštěpačně a klepu.

Beatrix - 12. října 2010 11:08

Vyhnání z ráje Tvor zareaguje naprosto nesmyslně,a bezdůvodně ustrašeně. Růžový jazyk vystřelí směrem k mé hlavě. Reflexivně hlavu zvednu co nejvýše a s tichým, protestujícím zaržáním couvnu. I tak mě lepkavá věcička švihne přes lícní kost. Ne, že by to bylo nějakým způsobem bolestivé. Spíš to působí strašidelně a cize. Dojde mi, že se tvor zcela samozřejmě bojí, nejspíše není zvyklý na společnost velkých zvířat, jako jsem já. Než se stačím vzpamatovat z prvotního úleku, podivný, úžasně vonící kůň bere nohy na ramena a snaží se zmizet. Ne, počkej! Bez velkého rozmýšlení se za oním neznámým zvířetem vydávám. Dva zoufalé kroky. Zastavení a nádech. Nyní, když cítím jeho pach jen jako něco vzdáleného a abstraktního, již nemám takovou chuť jej pronásledovat. Jako by veškeré oblouznění zmizelo. Třeba se vrátí… a když ne – nakonec je to tady celé moje. V ohradě jsem ostatní klisny také odháněla od kopy sena. Tahle ( … tenhle?) mi nakonec ušetřila práci. Přestanu pozorovat místo, kam zvíře uteklo a pomalu se otočím k nově nabyté pastvě. Spokojené odfrknutí, hluboký výdech, švihnutí ocasem, jako bych se snažila odehnat imaginární mouchu. Mouchy k pastvě patří. To, že tady nejsou, mě nedokáže odradit od toho, abych si je alespoň představila. Keř zpočátku opatrně očichám a poté, pokud nenajdu cokoli, co by mi v tom mohlo bránit (pach jedu, trny…), pustím se do jídla. Kdyby ještě na chvíli seslezl a šel kousek po svých, svět by byl krásnější.

Guy de Lorein - 12. října 2010 13:31

Je to jako pohádka, tak nádherná zahrádka... Tvor si zjevně přátelský přístup Beatrix vyložil po svém. Cinknutí. Zbytečný útok se nesl ve znamení marnosti. Ať už se jednalo o obyčejného tvora, nebo to byla útokuchtivá potvora, bere do zaječích. Pohyb vpřed. Instinktivně se chystám vzít pevně otěže. Stojíme. Dříve, než jsem dostal možnost zareagovat, dostal můj oř rozum. Divné, jako všechno tady... Zavrtím hlavou. O podivně krásné stvoření ztrácím zájem, což se o přívětivém okolí říci nedá. Celé to vybízí přímo k odpočinku. Čerstvá tráva, stromy... Neodolám. Sesednu. Syknu. Rána se jen slabě připomene. Pohladím jemně Beatrix. "Drž se blízko, zůstaň." Protahujíc se, zamířm k nejbližšímu nízkému stromu. Možnost doplnit cenná jablka, které má zlobivá mnohosetkilová společnice mě naprosto záhadným způsobem ukořistila, se nemusí jen tak naskytnout...

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. října 2010 21:51

Guy de Lorein Kdopak nám tu trhá jablíčka? Bereš první kousek do ruky a prohlížíš si ho, zatímco Beatrix už dva kousky slupla a chystá se navázat třetím. Nazval bys to i jablkem, avšak tento plod nabývá přesně kulovitého tvaru, ačkoliv na dotek působí stejně jak jablečná slupka. Povrch je zářivě růžový, na omak hebký, na jednom místě narušený v místě, odkud jsi ovoce odtrhl od keře. Plod sladce voní, aroma ovocných keřů se lehce vznáší nad celým místem a působí až omamně, takto krásně nevoní ani ty nejkrásnější zahrady v době rozkvétání ovocných stromů. A zde na to stačí pouze pár keříků a několik zbylých plodů, které tu to podivné zvíře nechalo a Beatrix ještě nestihla spořádat. Spatříš ještě půltuctu zbylých kousků, které se ti akorát vejdou k cestovním zavazadlům a pomohou zahnat na tvé dlouhé pouti hlad. Beatrix se mezitím stará o česání svého vyvoleného keříku a jeden po druhém plody opouštějí svá původní místa. Soudě dle její chuti soudíš, že ovoce nebude ani špatně chutnat, takže neskýtá bůhvíjak trpké překvapení.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. října 2010 21:57
	soukromá zpráva od Tzeentch, Měnitel Cest pro Postupně se ti mírně mlží zrak, celý svět je najednou v pohybu a jemně se houpe, avšak ty se cítíš blaženě. Sladkost "jablek" se čímdál tím víc prodlužuje, až stvoří konstatní aroma v tvé tlamě. Aby nebylo té radosti dost, v místě, kam odběhlo to lysé cosik vidíš *popis nějakého tobě podobného a tedy i spřízněného koně*.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. října 2010 22:21

Longin Moc hlasů najednou Dýka je na svém místě, ale navzdory šelestu se nezdá, že by se kdokoliv plížil. Pokud tě někdo poslouchá, tak by svou další salvou slov zajisté prozradil svůj úkryt. Vzneseš neznámému i otázku, které se nepochybně rád chytne. Avšak namísto odpovědi zaslechneš pouze vlnu smíchu, která se zrodí ve tvé hlavě a morfuje se v ohlušující symfonii, která tak náhle jak začla opouští tvé tělo a nechává na malou chvíli tvé myšlenky jen tobě, máš pocit, jakoby se ti skrz uši protáhl velký had a rozplynul se někde ve vzduchu a nebylo to zrovna dvakrát příjemné. "Viděl jsi již dost mých výtvorů," zašeptá ti a ten sladce znějící hlas nyní směřuje k tobě ze všech stran, každou jeho slabiku doprovodí šelest v korunách stromů. "Třeba ty stromy...rozkožné ve své obnaženosti," pokračuje a nepochybně se snaží zmínit onen strom, kterému jsi odškrábl mechový porost. "A co pozvedne ducha válečníka více, než radostný dětský smích...melodie domova." navazuje hlas, příčemž klade na každou hlásku neobyčejný důraz, jako by pro něj správná tónina i důraz bylo významnější, než smysl všech těch slov.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. října 2010 22:38

Aymir + Koris Derak Kdo tam? Již první zaklepání vyprovokuje odezvu, jelikož slyšíte zrychlující kromy krátící si vzdálenost od vás před dřevěnou podlahu, až jsou slyšitelná i skřípající prkna. Dotyčná osoba dorazila k dveřím, avšak chvilku se nezdá, že by jakkoli spěchala s vyvíjením aktivity a je zřejmé, že poslouchá a nechce zrovna dvakrát otevírat neznámým. Za minutku se ale situace zvrátí ve váš prospěch, když v zámku zašramotí klíč a dveře se s protestem začnou otevírat a vám se naskytne úzký výhled do běžně vypadajícího domu, jenž spíše působí dojmem, že jej osidluje někdo, kdo neměl za život šanci spatřit větší obnos peněz, natož si koupit vlastní otroky. Váš dojem jen potvrzuje objevivší se ženská tvář, jejíž vzezření spíše než šlechtičnu připomíná věrného vojáka, který se ale nikdy nedostal v hierarchii výš než začínal. Absence jakýchkoliv ozdob či i nějaké vznešenější úpravy vlasů dá vyniknout výrazu, vyjadřujícímu notnou dávku nedůvěry. Nevidíte ani žádnou zbraň, avšak více jak polovina těla je zakryta dveřmi a málokterý elf se pohybuje neozbrojen. "Kdo jste a co chcete?," zeptá se vás a nesnaží se být jakkoli příjemná k nečekaným hostím. Její oči po vás bloudí a snaží se nejspíše zvláštní dvojici někam zařadit, jak čeká na na vaši odpověď.

Longin - 13. října 2010 13:38

Hra na schovávanou Dál se rozhlížím kolem, ale je mi to úplně na nic. Nikoho nevidím a po mé otázce se mi jen v hlavě rozezní něčí smích. Tentokrát se s tím druhým vyjímečně shodneme, že je to mimořádně nepříjemný... a to není všechno. Ten nechutný pocit, jako by se mi něco soukalo z ucha... málem jsem umřel znechucením. Možná jediný světlý moment na tom všem byl, když jsem si uvědomil, že tohle zhnusení neprožívám sám. Docela by mě zajímalo, jestli se mi to jen zdálo nebo to byla pravda. No... to, že se to teď ozývá ze všech stran, je asi o něco málo lepší, než když se mi to ozývalo přímo v hlavě, ale přeci jen bych dal přednost tichu a obyčejnému šveholení větru. Šveholení větru?? Kde na ty výrazy chodíš?? Nechápu, že se i teď může smát. Já místo toho radši uvažoval, jestli je ten hlas spíš přátelskej nebo zákeřně nepřátelskej. Skutečně mě netěší moje paranoidní nazírání na věc, ale nemůžu si dovolit nechat se zaskočit. Klika, že na mě štěňátka, koťátka a jiná roztomilá átka prostě neplatěj. Znovu jsem se rozhlédl. "Kdo jsi...?"

Guy de Lorein - 14. října 2010 21:03

Koulelo se koulelo Plod vypadá slibně. Těžko uvěřit, že taková perla se může zrodit uvnitř nicoty. Stále nemůžu uvěřit tomu, kde vlastně jsem. Ta vůně... Další smysl se cítí naprosto okouzlen. Nechápu, jak je to možné, ale v jednom plodu stromu se snoubí potěšení pro celé vnímání. Nic není vynecháno z příjemných prožitků. Ohlédnu se. Beatrix zjevně chutná taky. Očesává si svůj díl potěšení. Ta mrcha si to nezaslouží Trochu mě popíchne vzpomínka na její útěk. Fakt, že se zvířetem musím být zadobře i když bych mu nejraději dal za uši je nezvratný. Na druhou stranu... Těžko bych ovšem zde hledal větší oporu. Zapomenu na strasti. Na dlouhé putování, svérázného koně i ostatní věci. Je tu tak krásně Zdejší nádheru nechci kazit ani myšlenkou. Každý pocit je tak intenzivní. Svou pozornost přesunu na plod stromu. Opojen vůní i vzhledem neodolám. Rozkrojím jedno jablko na zkoušku. Vyndám semínka a nechám dosud nezapojenou chuť, aby přidala ke všem slastem alespoň jednu další...

Beatrix - 15. října 2010 09:40

Nepojíš ovoce ze zakázaného stromu... Tak tuhle větu mi, naštěstí, nikdo neřekl. Proto se nějakou chvíli naprosto bezostyšně cpu ovocem, které zde před námi pojídal onen zvláštní, ale přitažlivý tvor. Chuť je mi neznámá, první sousto nespokojeně s pohazováním hlavy vyplivu z tlamy. Je to přirozená reakce na cokoli cizího. Co to...? Sladký pocit na jazyku ale zůstává a netrvá ani minutu mi zhodnotit, že ovoce chuťově závadné opravdu není. Můj jezdec už začíná plody kousek opodál sbírat, jeden kousek po druhém mizí v té záhadné druhé tlamě, kterou občas nosí v ruce. To je dobře. Znamená to, že po cestě o sladké odměny tohoto typu nebude nouze. To už ale obrovský, ale přesto velmi obratný čenich odhrnuje listí, aby se dostal k dalším plodům - a dalším a dalším. Kolika? Nebude... Sladká šťáva mi stéká v podobě jakési moštovité pěny po spodním pysku. Pomalu mne zaplavuje takový... podivný pocit. Před očima se mi mlží svět. Krátký záblesk náznaku paniky je brzy utlumen. Vše je v pořádku, vše je fajn. S tichým spokojeným odfrknutím se natáhnu pro další kousek ovoce. Zatímco jej žvýkám, přejdu ke svému jezdci a několkrát do něj dloubnu nosem, žádajíc o pozornost. Drbej... Ale ani tento nápad v hlavě dlouho neudržím. V mlze, tam, kousíček ode mne, stojí jeden z mého druhu. Dalo by se říci, že jej vidím jasně, ač, upřímně, co je pro zfetovaného koně jasné. Tmavohnědá srst jemně konstrastuje s bílou lysinou a ponožkami. Černá hříva... Znám jej? Záleží na tom? Ještě jednou svého jezdce pošťouchnu a pak se omámeným, ne příliš rovným krokem vydám směrem k novému příteli.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. října 2010 22:22

Longin Rozmlouvání z očí do...čeho? Vzneseným dotazem jsi neznámému jasně naznačil, že by měl přejít k věci a nechat toho žvatlání, ale namísto kýženého jména uslyšíš jemný smích působící proti předchozí intenzitě toho hlasu jak čerstvě zasazený semenáček. Stejně jemně a téměř neznatelně přejde posmívání v sled neznámých hlásek, tvořící nejspíše souvislou odpověď. Navzdory ladnosti a melodičnosti ti nezůstává skryta ona tvrdost té řeči a její celkový temný nádech. Zaříkávání pozvolna zaniká, avšak s pocitem, že jde o onen příslovečný klid před bouří. A skutečně, ani ne za půlminutu posvátného ticha a klidu dá opět vědět o své přítomnosti. "Žádná odpověď ti neposkytne slast. Informace nemůžeš pocítit na vlastní kůži, nepocítíš jejich vzrušující dotek a nemůžeš si vychutnat tlukot jejich srdce," poví ti, jako by se tě snažil svést ze špatné cesty. Překvapuje tě až laskavost a chápavost toho hlasu, jakoby jsi byl pro něj tak výjimečný, že přišel s radou. Nastává další odmlka, spjatá s pomalým uvadáním síly toho hlasu, avšak ta slova stále cítíš vypálená do své hlavy.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. října 2010 22:43

Guy de Lorein Pastva pro oči i mysl Po zakousnutí se tě plod rozhodne odměnit za tvou celodenní dřinu přímo královsky. Již s prvním soustem cítíš tu nezměrnou sladkost rozlévající se ti v ústech, takovou lahodu nevyprodukuje ani ten nejzdatnější Bretoňský sadař a i tajemný lid Athel Lorenu by bledl závistí před mistrovstvím místního sadaře. Skrze intenzitu ti uniká několikeré dloubnutí od Beatrix, máš pocit, že se do tebe opřel pouze lehký větřík a cuchá ti vlasy, což tě činý navýsost spokojeným. Šeď oblohy nabývá blankytné modři, pestří ptáci krouží kdesi ve výši a zířivý kotouč vás oba oslňuje, čímž zahání myšlenky na místo, kde se právě nacházíte. Téměř jako bys neměl vládu nad svými pažemi, chápeš se dalšího plodu a zanedlouho se do jeho sněhově bílé dužniny zarývají tvé zuby a další salva sladkého nektaru tě potěší natolik, že se ti až mírně zatočí hlava. Krajina okolo se občas jemně zavlní, avšak tobě to nepřipadne nijak podezřelé. Navzdory oné euforii se ohlédneš za svým věrným ořem, který nejspíše něco zahlédl či se vydal k nové pastvě. Na místech, kde předtím stálo ono divné zvíře se nyní pase udržovaný kůň, dobře opečovávaný a soudě dle síly, kterou z něj cítíš bys jej otipoval na bretoňský chov. A skutečně! Z křoví poblíž vychází jedna ze služebnic Paní, oplývající jako jiné jejího druhu nebývalou krásou. Světle modrý šat se jen vlní, jak pomalu kráčí ke svému oři, dospod zad jí splývají uhlíkově černé vlasy a v nich se skví stříbrná korunka, vrhající po okolí tucty malých zářivých odrazů. Působí jak klenot v místních zanedbaných krajinách, nemluvě o fascinací jistotou jejích pohybů a faktu, že zde pobývá bez doprovodu a navíc neozbrojená.

Longin - 17. října 2010 09:54

Mýtina - prej bezpečná A to tu mělo být bezpečno... Neříkej, že jsi tomu věřil - dokonce ani ty přeci nejsi tak naivní... Možná... jsem doufal... Jako bys nedoufal už tisíckrát... a vždycky to dopadlo téměř katastrofou - nemysli si, že to nevim. Potichu jsem si povzdechl, ale pozornost jsem nepolevil - nakonec má ten cynik nejspíš pravdu. "Tak fajn, když mi informace nepřinesou slast, co mi ji přinese?... a co po mě vlastně chceš?" Skutečně ses musel ptát? Osobně nepotřebuju vědět, že nás to chce roztrhat na kousíčky a sežrat... ať už je to, co je to. Pravda, ale zase se pak nebudeš tolik divit, až s tím začne... Humor? Jen trochu. Znovu jsem se rozhlédl a ustoupil na volné prostranství. Docela jsem doufal, že se ti dva už objeví.

Aymir - 18. října 2010 11:19

To jsem já, vaše maminka! (A s tenčím hláskem běžte do prdele!) Z nerozhodného postávání mne vytrhne Stín svou nemístnou otázkou. On si z tebe dělá srandu! Normálně si tady z tebe drze utahuje! Zab ho! Zab ho! Ještě máš čas! Tiše, nenápadně, schovám ruku pod plášť... zaklepání. KSAKRU! Nakonec je to dobře - co by mi vražda Stína, samozřejmě krom osobního zadostiučinění, přinesla? Akorát potíže. To. Navíc - ač ten dům nevypadá, jdeme k urozeným. Urození už se na Stínovi pobaví... Slaanesh přeci není jen bůh sexuálních rozkoší... Raději nemyslet, že by se to samé mohlo stát také mně. Ne. Je to absurdní. Jsem sice zrádkyně, ale pořádvysoce postavená šlechtična - a koneckonců - ONI jsou zrádcové taky. Ač by se jim to hůře dokazovalo a pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo by mohl. Já o nich vím, jenže tady hraje v jejich prospěch nejen fakt, že já nemohu nikomu nic nahlásit, díky svému průšvihu, způsobenému svým idiotickým bratrem, ale že za krátký čas budu také jedním z účastníků hrůz chaosu. Hrůz chaosu? Neměla bych nad tím přemýšet tímto způsobem. Jsem odsouzená Králem k smrti - už tento fakt hraje ve prospěch tvrzení, že v systému Druchii je chyba. Na odpověď po zaklepání nemusíme příliš dlouho čekat. Ve dveřích se objevuje ženská tvář - notně obyčejná, jak bych řekla já, při někdejším výběru svých osobních otrokyň pro občasné potěšení - "použitá". Jedná se o ten typ žen, které někoho, jako jsem já, nemají šanci zaujmout. I přes drobné oděrky cest, pocuchané, husté vlasy a ubohý plášť jsem si docela dobře jistá, že jsem stále krásnější, než ona. Ne, že by se to zrovna teď slušelo povýšenecky oznamovat... ale to vědomí jě potěšující. Co to je vůbec zač? Služka? Nějaký ubohý typ vazala? Nebo nějaký z druchii, upadnuvší v dlužní otroctví? S dlužníky jsem nikdy nepracovala, ale co vím, druchii se k nim chovají lépe, než k otrokům cizích, nižších ras - přece jen jsou to pořád naši. Kdo jste a co chcete? Nedůvěra. To není zrovna hloupé. Ani já nejsem úplně důvěřivá. Je to jakýsi způsob místního života. Proto velmi rychle usoudím, že oháění se vlastním jménem, dokud to nebude nezbytně nutné, nemusí být zrovna užitečná věc. V dojmu mne utrvzuje také onen elf, který nás sem poslal. Pokud své jméno zmínil, nepamatuji si jej. "Jsme vyslanci." Nenápadně vytáhnu ruku zpod otrhaného kusu oblečení a ukážu náramek. Jestli to nejsou kultisti, bude z nás polívka... ale tak, to nás stejně čeká v devadesáti procentech případů... takže se vlastně ani není čeho bát. Rozhodně jsem nechtěla nechat Stínovi iniciativu. Já jsem zde urozená - i když momentálně jen jaksi formálně a bezvýznamně - stejně jej ale nenechám mluvit prvního! Vyženu jakoukoli myšlenku, která by mne třeba ze zvyku nutila se pomodlit ke Khainovi. Můj bůh mne zradil a opustil - tak jako temná matka.

Guy de Lorein - 21. října 2010 12:29

Neber drogy! Nikdy nikomu neber drogy! To říkávala maminka a tak jsem si začal shánět vlastní Nádherný plod se rozplývá na jazyku. Chuť je více než odrazem jeho vzhledu. Marně tonu v úvahách, kde by se mohlo něco takového urodit. Zdá se, že tak sladké plody nemá ani rodná Bretonie, ani tajemný lid ještě tajemnějšího hvozdu v království. Krmě hodná šlechty, co více, ani stůl krále by dle mě neurazil. Chroup. Sladkost dobýjí ústa. Chroup. Vzletný pocit zas duši. Nádhera. S každým kouskem přijímám i nový a notný kus radosti. Nebe je vlídné, teplo hřejivé, zbroj netíží a o zdravotních potíží si mohu nechat jen zdát, je to tak úžasné, musím se smát. S úsměvem od ucha k uchu o okolním dění nemám ani potuchu. Ovane mě svěží vítr. O pár chvil později si uvědomím, že zřejmě to byla beatrix. Ať už vánek nebo několika tunové zvíře - mě je to jedno. Je mi dobře a ty plody to mají na svědomí. Snad to dojde i mému podvědomí, takže spontáně trestám jeden ovocný skvost za druhým za jeho ničemnou euforii. Šok. Fascinace. Chroup. Sotva odtrhnu zrak od jídla. Chroup. Nebo spíše uvolním si ruku k dalšímu přídavku, spatřím obraz ze kterého srdce každého rytíře zaplesá. Spíše než výstavním kusu bretoňského chovu mluvím o, taktéž výstavní a taktéž z bretonie, přenádherné kněžce mé drahé paní. Povinnost je povinnost. Dokonce i ve stavu nad víno vzletnějším si to uvědomuji a fakt, že jsem povinován krásce to ulehčuje, tedy ne že by rytíř odmítl pomoci méně spanilé dívce... ale... no... to nadšení je takhle nesporně větší. Chvátám. Dlouhými kroky krátím vzdálenost k velectěné. Nějak mi ani nepřijde divné, že ji potkávám v pustinách chaosu. Vlastně mi ani nepřijde na mysl, že jsem v pustinách. Je mi tak dobře, vše, co bych si mohl přát mám. K tomu všemu rozjaření dostávám jako třešničku na dortu možnost získat poctu nejvyšší - posloužit skrze služebnici samotné jezerní paní. Životem, ctí a zbraní, jak se sluší a patří. Kdesi uvnitř se cosi ozvývá. Slabý a nenápadný hlásek mluvící o tom, že bych měl přeci bojovat a to o slávu a přízeň. Mohu se však u cházet o přízeň své paní lépe, než úslužností prostřednici její vůle tak, jak si zaslouží? Nebo...

Tzeentch, Měnitel Cest - 21. října 2010 21:18

Longin Nejspíše konec dialogu Rozhlédneš se a jsi obklopen místy, která Delainy tak květnatě popsala jako bezpečný úkryt, kde vám nehrozí nějaký nenadálý přepad. Avšak to vypadá, že některé entity nepotřebují ani vstoupit do tvé blízkosti, aby tě mohly oslovovat, nemluvě o notné dávce ignorace práva na soukromí. Zdá se, že tvé odpovědi jsou pořádnými polínky do neviděného ohně, jelikož z hlasu září přímo radost s navazujícího hovoru. "Cožpak tě nic nenapadá? Smích. Bez zábran. Kdo se při něm nenechá unést a necítí se blažený, kdy zapomene na své strasti?," vznese spíše řečnickou otázku a z poryvu větru máš pocit, jakoby tě neznámý obklopoval a na zádech pocítíš dotyk chladu. "Nebo opojný tanec předváděný talentovanou krásnou ženou. Každý krok tě poposune výše k oblakům, kde čas není hybatelem a tvé hrubé okolí zamrzne, abys mohl být obalen rudým sametem, v jehož hebkosti pochopíš pravý význam mých slov," pomalu popisuje ten neurčitý hlas a pomalu přechází v šepot, který tě opouští, zatímco se tvé okolí zahaluje do ticha. Šumící koruny přecházejí z třasu pouze do téměř neviditelného vlnění, jak se mýtinka navrací do normálu a cokoliv to mělo být, navrátilo se to do míst, která nazývá domovem. Nicméně vaše diskuse nezanechala krajinu neposkvrněnou. Tvůj zrak upoutá linie ohnuté trávy, která jakoby opisuje kolo kolem tebe, precizní kružnice v jejímž středu se nachází tobě neznámý symbol. Nepamatuješ si na žádný tak silný poryv větru, co by dokázal dokonale uhladit trávu. A už vůbec si nepamatuješ, že bys kdy četl či slyšel o větru, který se vyžívá v tak zvráceném umění.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. října 2010 12:04

Guy de Lorein Dáma v nesnázích...dáma? Zkracuješ vzdálenost mezi tebou a služebnicí Paní, která dopřává chrabrému rytíři možnost pohlédnout do její líbezné tváře. Prohrábne rukou hřívu svého oře a se sladkým úsměvem na rtech mu cosi šeptá. Poryv větru prolétne jejími vlasy a jednotlivé prameny zatančí krátkou serenádu, zatímco se ona otáčí po zvuku tvých kroků, její pohled poprvé spočine na odhodlaném synovi Bretonnie. Nejsi schopen vnímat Beatrix, která volným krokem přichází k dáminu koni a snaží se s ním sblížit, nevnímáš krajinu okolo. Být za prvním stromem goblin, jsi mu vydán na pospas a nejsi si jistý, zda by ti to vůbec vadilo. Andělská bytost s rozevlátými vlasy tě hypnotizuje pohledem, které se jeví obezřetný, ale přesto laskavý v mezích možností. Tenké nožky si třemi kroky zvětší vzdálenost od tebe a s hlavou skloněnou mírně na stranu si tě měří, jako by zvažovala, zda jsi vůbec hoden její přítomnosti. Její oči se zavrtávají do každého milimetru tvé tváře, než ze tvých rysů dojde k dostatečné odpovědi a odmění tě krásným úsměvem spojeným s pokynutím rukou, kterou tě zve blíže k sobě. Její rty se pomalu oddělují připraveny vyslovit něco, na čem ti pranic nezáleží. Ať to bude cokoliv, bude to líbeznější než cokoliv jiného v tomto kraji. "Zajisté jsi znavený...rytíři," pronese polohlasem a pokyne ti opětovně rukou. Je to ale tato chvíle, kdy se do tebe zaryje něco, co bys v nejmenším nečekal. Pochybnost. Malou chvilku předtím, než se rty opět spojily, prosvitlo na tebe několik špičáků, bedlivě schovaných za obalem z krásy a něhy. Což už jen vedlo k povšimnutí, že její nehty nabývají podobně špičatého tvaru a jsou delší, než jsi kdy u těchto dam viděl. "Přijmeš mé pohostinství?," zašeptá s minimálním pohybem rtů, čímž ti brání ověřit si svá podezření. Nabídne ti svou ruku, světlou a zajisté nebesky hebkou pokožku zahaluje tenká vrstva bledě modrého rukávu.

Koris Derak - 26. října 2010 19:47

Kdo tam ? Mi. Mírně při pohledu do očí čárodějky zaváhám.Možná jsem to přehnal. Když ruku stáhne, rychle šáhnu po jílcích svých zbraní. Bude mi to k něčemu? Zná stejné kouzlo, jako ten prašiví šlechtic? Než se stačí situace viostřit otevřou se dveře. Ustoupím od dveří, což považuju za vychované chování a založím ruce na hrudi v póze čekajícího. Dávám dveřnici šanci prohlédnout si mé viditlné části. Pravdou je, že ze mne není vidět téměř nic. Jen oči a čelo. Zastavím se až krok za Aymir, napočítám do tří a prudce se otočím. Rychle se rozhlédnu, jestli nás nikdo nesleduje. Když nezaznamenám nic podezřelého otočím se bokem k naší "hostitelce" dávám jí tak možnot si prohlédnout prázdné ruce. Trochu se zamračím, když Aymir ukáže svůj náramek jen tak na ulici. Ruce posunu na jílce. Očekávaje potíže.

Guy de Lorein - 26. října 2010 22:31

Dívka, krásná, střízlivá a se zájmem o mě - tady něco nehraje Jako můra léta za světlem, já kráčím vstříc svému plamínku. Opojen krásou a jablek lahodou, místo nebezpečí jsem obklopen pohodou. Zastavím. Je jako víla Nemohu z ní spustit oči. Tiše vyčkávám. Lehkým gestem chci uzmout křehkou ručku, abych políbením mohl pozdravit společensky významnější lady. Bodnutí u srdce. Vzpomínka na sice méně spanilou, přesto milovanou a zesnulou ženu. Nepodlehneš stesku po domově. Smutek patrně přidal mé tváři na létech a ukryl odhodlání, které se vnitru neztenčilo. "Zajisté jsi znavený...rytíři" Ostuda! Já bych se měl tázat této vznešené... Fakt, že poněkud hravě odcupitala kousek dál mě překvapuje. Přesto pod vlivem příjemného pohodlí se to nezdá významné. Vřelý úsměv rtů vskutku k zulíbání. Dokonce i špičáky esteticky lahodily oku. Špičáky? Tedy onen již užší úsměv. "Má paní..." Výřečnost mě opouští. Nemohu se zbavit pocitu, že mi něco uniká. Ať semi to nelíbí sebevíc zdá se, že ona intuice se týká právě této kněžky. Směsice obav, studu a zmatku "Přijmeš mé pohostinství?" Nyní se drobná nabízí. Co teď? Nemohu odepřít velectěné chování, kterého zasluhuje. Nehodlám se stát prvním rytířem, který vinou podivností bezectných zemí zesměšnil sebe a šlechtický stav planými obavami. Ale... Přesto nemohu nedělat nic. Lehce políbím hřbet její ruky. Krok ucouvnu. "Jsem poctěn Vaší nabídkou, avšak jako muž a rytíř nemohu připustit, aby dívka, byť vaší moudrostí oplývající, starala se o pohodlí muže v krajích nebezpečných." Pomalu sáhnu po meči. Lehce, bez jakékoliv známky agrese, téměř s rituální až teatrální okázalostí jej vytasím. Hrot čepele zamíří k zemi. Poklekám. "Jak velí čest a dobré způsoby rodného kraje, přijměte, prosím, můj meč, štít a oře ku svému prospěchu." Pokorně skláním hlavu. Oči však dívku nepřestávají pozorovat. Teď nebo nikdy... Pochybnosti a slušné vychování nacházejí kompromis. "Já, Guy de Lorein..." Zpozorním. Každý okamžik teď rozhodne. "...z Bastonne, dříve povinován lénem vévodovi z Bastonne, nyní rytíř hledající přízeň naší paní, učiním vše pro Vaší ochranu. Životem i smrtí..." Nervozita prostupuje celým tělem. Pokud je tato sličná slečna poupětem vzrostlým v zemi nejkrásnější, ohradí se, sic by jí byla křivá přísaha podezřelá.Pokud je to hloupé a naprosto nevhodné pochybení na místě, meč místo v zemi najde místo v jejím těle. Vyjma možnosti, že je to stvůra znalá domácích poměrů a heraldiky, cítím, že jsem připraven na cokoliv. Ať už společenské nedorozumění, či bitvu o holý život.

Beatrix - 26. října 2010 23:12

Můj koníček vraný... ten nic nedělá! Krok za krokem se blížím ke svému kýženému druhu. Tenhle je lepší, než onen růžový tvor předtím - ač voní stejně hezky. Koutkem oka si všimnu, že můj jezdec jde přímo za mnou. Ano, i on souhlasí! Žena přede mnou mne také přesvědčí o faktu, že jsme pravděpodobně našli své stádo. Ovoce v tlamě zanechalo stále tu sladkou, úžasnou pachuť, uvědomuji si, že mám touhu po dalším kousku. Měla bych upozornit toho koně, že zde je výtečná pastva. A zároveň dát samozřejmě pozor, aby mi to celé nesežral. To by se pak muselo vyjasnit několika drobnými kopanci. Zahrabání kopytem, zastavení se. Rozšířené nozdra značí zvědavost, stejně tak, jako dopředu našpiclované uši. Kdo jsi? Tak jako předtím do růžového tvora, i nyní do svého potenciálního druha strčím čenichem a opatrně, aby se mě třeba nesnažil ze začátku našeho seznámení kopnout či odehnat, se ujmu očichávání.

Longin - 27. října 2010 08:33

Mýtina Smích, tanec...? Co je to za divného tvora? To je mi jedno - smrdí nepřirozenem na bůhví kolik kilometrů a ještě se nám nabourává do mysli! Nám? Puntičkáři! Prostě jsem tady a ty by ses s tím měl smířit... stejně ti to přináší hlavně užitek. Jiustě.... pokud užitek říkáš bolení hlavy, jízlivým poznámkám a dalším nechutným činnostem, co provádíš, nejspíš je proto, abys mě naštval! Ano... hezky mi to tu vytmavuješ, ale nemáme trochu jiný problém? Třeba tu mrchu, co se nám pokusila způsobit migrénu?... a nebo támhle to...? Trhnul jsem sebou a rozhlédl se kolem. Docela by mě zajímalo, jak si mohl obrazce všimnout on, ale to teď jaksi stálo trochu... trochu dost níž, než význam toho všeho. Ať jsem přemýšlel jak chtěl, ignoroval jeho poznámky a návrhy, stejně jsem nemohl přijít na žádné pravděpodobné vysvětlení momentální situace. Radši jsem se přesunul na druhou stranu mýtiny, sesbírané klacíky jsem pochopitelně vzal s sebou a k divnému stromu přidal další událost, kterou budu řešit teprve až se vrátěj ti dva... ostatně už jsou pryč dost dlouho...

Loki Bystré Oko - 27. října 2010 09:08

cesta k vodě, studánka Poslechnu si jak mě přesvědčí o tom že figurka jsem. Chápu jak to myslí, ale i přesto se zatvářím jak malé dítě a trvám si na svém. A ne a ne a ne, nejsem figurka. Začnu se smát a s úsměvem do Delainy provokativně strčím. S čímž se zmní téma na bráchu. Řekl bych že se brácha bude chtít vrátit. On je totiž žoldák. Pracuje za peníze a šel tady protože z toho měl získat docela slušný obnos peněz. Ale nemyslím že tady bude chtít strávit zbytek života. A pokud se pletu, nebudu mu v tom bránit, pozdravím se s ním a vyrazím zpátky domů pokud mě nic nepřesvědčí abych tady zůstal. V tom se zarazím a mrknu na Delainu která si něčeho všimla. Voda :) Po chvíli povídání najdem pramen a Delaina začne plnit měchy, já ji stále tiše naslouchám. Sám se po Delaině skloním k pramenu a odšpuntju mou čutoru. Máš pravdu, nenecháme ho tam dýl než je nutné. Plnou čutoru opět zašpuntuju a dám najevo že můžem jít.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. října 2010 02:37

Guy de Lorein Test znalostí Tvá přísaha paní nepochybně potěší, oči jí přímo září radostí a pohladí tě po vlasech na znamení přízně. Avšak úsměvem, který by ti mohl odhalit opětovně špičáky a tím zpochybnit její čistotu tě neobdaří, rty propouštějí pouze klidný rytmus dechu. "Ráda přijímám...rytíři," zašeptá ti v odpověď a stáhne ruku zpět k tělu, krátce cítíš i dotek těch dlouhých nehtů, kterými ti projede po hlavě, avšak zlehounka. Druhou rukou ti prsty jemně podepře bradu a snaží se ti naznačit, abys povstal. Opět pociťuješ slabé štípnutí, jak jeden z dlouhých nehtů tlačí proti tvé kůžu, avšak dáma do svých pohybů nedává bůhvíjakou sílu. "Statečných ochránců jako jsi ty je zde pomálu," zalichotí ti a opět se postaví kousek od tebe, aby si udržela prostor. Druhý kůň na Beatrix nijak pohotově nereaguje, spíše budí dojmem, že je pro něj setkání překvapivé a cítí se dost nejistě. Nepůsobí nijak nepřátelsky, avšak dtyk čenichu je mu nepříjemný a vždy o kousek popojde či se jen stočí, aby získal svůj soukromý prostor. Jeho vůně je stejná jako vůně ovoce, rozhodně musel mít taky tu čest hodovat na místních výtečných plodech.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. října 2010 02:51

Loki Bystré Oko Návrat vodonošů S drahocennou vodou bezpečně ukrytou v měších a s cestičkou nakrásno vyšlapanou (z tvé části) se vydáváte zpět na ono chráněné místo, které nyní obývá váš osamocený společník. "Tahle místa se špatně opouštějí," zkonstatuje a naposledy se ohlédne na studánku, na tváří se jí zračí mírný smutek. Zavře oči a vydá se směrem k mýtině, překvapivě těch pár sekund pohybu poslepu jí nedělá problém, stejně jako se strouha nevylévá z brázdy. "Navíc, většina zde žijících nemá důvody toto místo opouštět," pronese a není pochyb o tom, že tím myslí i sebe. Na chvilku sklopený zrak a žádný náznak bujarého veselí svědčí o jejím návratu k tobě neznámým vzpomínkám, než se jejich opar rozplyne působením dalšího úsměvu a už zřetelně vřelejších slov. "Akorát se zde špatně odhaduje počasí," dodá a při pohledu na oblohu se rozesměje. Na blankytně modrém nebi občas zahlédneš bělavý svazek, který se klikatí a přeskakuje z jednoho mraku na druhý, jak chaotická povaha ovlivňuje i blesky. Delainy s pomocí lesu samotného vás dovádí nazpět na mýtinu. Avšak ne vše je takové, jaké jste to zanechali, Delainy ustrne, jak spatří v trávě ten tajemný symbol. Podivnější ještě je, že nemůže jít o náhodu, takové poryvy větru jsi nikdy v životě neviděl. Longin je v pořádku, ani okolí nenese známk jiné než vaší přítomnosti a kupička dříví se již těší, až se rozplyne v hřejivém ohni v průběhu chladného večera.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. října 2010 03:04

Longin Návrat vodonošů, část druhá Několikeré slabé zapraskání větviček a zašumění v podrostu by sice mnohdy indikovalo problémy, ale smíšená elfí dvojice přináší krom jistoty, že tě nenechali samotného i několik měchů vody, která se v pustinách jeví jako poměrně vzácná komodita. Delainy se nejspíše chystala zkontrolovat tvá zranění, když ji hned z kraje jakoby zafixoval ten symbol, před kterým ztuhla jak paralyzovaná prudkým jedem. Vytřeštěné oči pomalu procházejí každý kousíček onoho travnatého výtvoru, nejspíše pod taktovkou toho bezpohlavního hlasu, jež si nejspíše nyní vyhlédl v dálce další oběť či ztratil zájem. Avšak nezůstáváš prostý jakéhokoliv spojení, záchytného bodu - na Delainině zbroji, na místečku těsně pod krkem, se skví zlatou jehlou vyšívaný ornament, jehož hrubší verzi ona nyní sleduje na zemi. S rukami svěšenými u pasu, bez jakéhokoliv zkratovitého chování, Delainy pozvedne hlavu a její pronikavý pohled se do tebe zaryje jak vystřelený šíp. Necítíš z něj žádnou zlost, dokonce ani strach ne, spíše je v něm skrytá nepoložená otázka, která osciluje mezi 'kdy' a 'jak'. Mlčky očima projíždí symbol až na konec každého obloučku a přitom čas od času pohlédne i na tebe, jako by se snažila z tvé tváře vyčíst odpověď.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. října 2010 14:56

Aymir + Koris Derak Na zápraží Aymiřin náramek si žena bedlivě prohlédne, ale z její tváře nedokážete nic vyčíst krom jisté dávky odporu k vám dvěma. Vaše představení vám nejspíše nijak nedodalo na důvěryhodnosti, elfka při slově 'vyslanci' pouze nadzvedne obočí a zlehka pokýve hlavou. Kýžené vpuštění dovnitř se ale nekoná, namísto toho zavrtí žena hlavou v odmítavém gestu. "Nemám zájem o takové cetky," odpoví nevraživě a mírně přivře dveře, avšak nesnaží se s tím nijak spěchat. V ten moment vám v mysli přistanou ona slova, sdělená vám elfem v instrukcích. Dvojice přízvisek sloužících jako propustka, "Pátrač" pro Aymir a "Ničitel" pro Korise. Naštěstí vám paměť slouží více než dobře a tak stíháte tato vstupní slova sdělit elfce dříve, než vám uzavře cestu dovnitř domu a odsoudí vás tak k přežívání v elfím městě. Žena vás vede do sklepní místnosti, celou dobu vám pouze mlčky kyne rukou, abyste ji následovaly. Vnitřek domu není nijak honosně vybaven, spíše jste vstoupili do běžného příbytku vybaveného spíše prakticky než na odiv ostatním. Zásoby, několik zbraní, poopravovaná zbroj na stojanu, to vše míjíte, než vstupujete do hloubi domu a vítá vás svícemi ozářená místnost, která slabě osvětluje dvojici elfích postav, zahalených ve vínových róbách zdobenými m nožstvím stříbrně vyšitých ornamentů. Jejich ruce nezdobí náramky podobné těm vašim, něco vám napovídá, že oni si zvolili první možnost, o kterou se pokoušel i váš hostitel. Žena vás před ně předvede a jako jediná nezahalená se stane prostřednicí mezi vámi a dvojicí postav. "Pátrač," sdělí jim a při tom ukáže na Aymir, "a Ničitel," doplní i o představení Korise, na což dvojice zareaguje znatelným pokýváním. Prohlédnete si místnost a zjistíte, že její jedinou výzdobou je pár praporců se zvláštním znakem, nepochybně symbolem Slaaneshe vyvedeným černým vláknem na růžovém podkladu. Krom nich si ještě povšimnete poklopu v zemi, umístěného v rohu s cestou zahrazenou vám onou dvojicí, nejspíše druhá možná úniková cesta v případě, že by byla místnost odhalena. "Pak tedy zvěsti nelhaly, konečně nám náš patron seslal vhodné otroky slasti," ozve se mužský hlas pravé postavy z dvojice, ihned doplněný hlasem druhého. "Nesmíme zbytečně zahálet, přišli jsme už o dost času!" Naléhavý tón přeruší rozvážný hlas ženy, která je nepochybně jim rovná. "Pak není problém tento sladký párek vypustit," navrhne a pohlédne na vás dva, zatímco jí stíny tančí po tváři. "Pátrač půjde zabít bestii, tak bylo ujednáno a tak se i stane!," promluví pravá osoba. "A Ničitel přinese rozkoš tomu, jenž nás chce vidět v plamenech," dodá a z jeho hlasu je patrná radost z vašeho načasovaného příchodu. "Na obě z míst se dostanete tunelem, Pátračův cíl se nalézá vlevo a Ničitelův vpravo," doplní jej žena a založí ruce, zatímco oba zahalenci se pomalu odebírají k odchodu a pomalu procházejí do horních místností, aniž by o vás zavadili byť pohledem. Zanechávají vás ve společnosti elfky, která vám má nepochybně sloužit jako zdroj informací. Postává vedle vás, stále se založenýma rukama a mírně znaveným výrazem, zatímco očekává váš odchod či požadavek po detailnějších informacích. "Ještě něco?," zeptá se a slabé světlo jí na tváři zahraje krátkou stínohru.

Longin - 02. listopadu 2010 10:46

Návrat elfíků Klika, že se ti dva vrátili téměř vzápětí - nejsem si jist, jak dlouho bych tam na ně ještě čekal. Co mě... a jeho... ale zaujme, je nenápadný znak vyšitý na Delainině oblečení. Naprosto nepokrytě ho pozoruju s tázavě povytaženým obočím. Když zachytím její pohled, jen lehce pokrčím rameny. Docela mě znepokojilo, jak na symbol zareagovala a jestliže jsem z toho tady měl nepříjemný pocit už předtím, teď se mi tu nelíbí vůbec. Na naražený žebra jsem už v podstatě zapomněl. "Co to je...?"

Guy de Lorein - 02. listopadu 2010 19:26

Guy a krásná děva - okamžik přeříznutí "Ráda přijímám... rytíři" Slova sladká tak, že málem mi unikne obsah. Na slušnou dívku příliš dlouhé nehty spolu s rukou poctí mě dotekem. Lehkým. Sametovým. Tělo si ihned, ač je to nemístné, rychle uvědomuje, že tohle zdaleka nejsou hranice potěšení. Mysl se na moment zatoulá. Píchnutí. Lehké a zlobivé bodnutí vycházející z jejich prstů. Zavírám oči. Konejšivé teplo škádlí mé tváře i bradu. Monfort, ze skvělých koutů bretonie jedno z nejskvělejších, přijala přísahu... kněžka naší paní... Otevírám je. Pochybnosti znovu konfrontuje přesvědčivá malebnost. Chce abych vstal a já nehodlám neposlechnout. Jaký to má smysl? Kde je pravda a kde lež? Je tak skutečná, přesto pochybila. V tomto by se žádná nemohla splést. Ucouvla udržujíc si odstup. "Statečných obránců, jako jsi ty, je zde pomálu." Odvaha, čest. Je-li to přelud, nemohu strpět takovou svatokrádež Oči zabloudí k meči, symbolu mého hledání. Stejně jako slávu, čest a svatý grál musím hledat i pravdu. A stejně tak nelze učinit jinak, než skrze odvahu, rozhodnost a meč. Ruce sáhnou po jílci. Pomalu. Klidně. Jedna jej uchopí a druhá podepře čepel. Rytina jezerní paní se na zbrani nádherně vyjímá. Symbolika, ať už výjevu, či válečného nástroje, mi připomíná přísahu. Odložil jsem své kopí, symbol mé povinnosti. Zavrhl jsem ty, které miluji. Všechno jsem opustil, a pozvedl jsem zbraň mého hledání. Žádná překážka mě nezastaví. Nebudu prosit o žádnou pomoc. Měsíc na mě neshlédne podruhé, abych snad nebyl považován za nečinného. Dávám své tělo, srdce a duši Paní, jíž hledám. Zrak se vrátí k sličné bytosti. "Vše co konán, konám v jejím jméně!" Rychlý pohyb mění roli symboliky zpátky k původnímu účelu - spravedlivému boji. Dvojruční meč opíše oblouk. Paže dávají do rány sílu. Oči se zavírá ve strachu z omylu. Ač cítím, jak poctivý kov proniká tělem, ač jsem si vědom zvuku praskajících kostí, stále se nezbavuji strachu ze špatného úsudku. Žuchnutí. Zřejmě tělo nejspíše objímá zemi. Srdce buší a spánky tepou. Nejistě nechávám oči vykouknout zpoza závoje víček...

Aymir - 03. listopadu 2010 10:08

Bestie? Cožeto? Pátrač a Ničitel Pokyne naše hostitelka směrem k nám. Jsem tady jediná, komu se ona jména zdají ironická? Oproti honosně oblečeným elfům se ve svém ohyzdném plášti cítím veskrze méněcenná. I já kdysi nosívala krásné šaty. A popravdě si na život vyhnance nemohu zvyknout. Možná je to normální – ještě před pár dny jsem měla na práci akorát polehávat na měkké posteli, dávat svým starším sourozencům najevo, že nejsem nebezpečná a občasně si vylívat drobné frustrace na otrocích. Jaká asi budu za pár týdnů, pokud se jich dožiji? Pak tedy zvěsti nelhaly, konečně nám náš patron seslal vhodné otroky slasti …Nedožiji. Pátrač půjde zabít bestii, tak bylo ujednáno a tak se i stane! Neklidně přešlápnu. Čekala jsem nějaké orgie nebo tak něco… ne souboj s nějakou sviní. Bestie? Takže mě neumučí? Už jsem zabíjela bestie. Dvanáct úkolů má za cíl prověřit i takové vlastnosti, jako je schopnost bojovat s netvory… samozřejmě záleží na tom o jakou bestii se jedná… Při představení si nejhoršího možného scénáře se mírně oklepu. Blbost. Mám ji přeci zabít – ne se jí nechat sežrat. Takže tak. A Ničitel přinese rozkoš tomu, jenž nás chce vidět v plamenech. Musím se poněkud snažit, abych se neuchechtla. To dopadl tedy hůře než já. Náfuka jeden vesnický! Ještě něco? Asi bych měla vyrazit, abych to měla rychle za sebou. Pořád mám dýky a svou magickou moc… tedy doufám. Nijaké výrazné změny v proudech magií jsem nepocítila a náramek snad není natolik důmyslný, aby mne odstřihl od moci, aniž bych si toho mohla všimnout. Byli by sami proti sobě… Že ano? Ono „že ano“ má ovšem spíše uklidňující a ujišťující funkci. Povzdech. Asi nemá přílišný smysl ptát se na to, o jakou bestii se jedná, hm? Pokud se elfka odmítne o své vědomosti podělit, jsem připravená vyrazit. Jak z toho ven? Proč jsem takhle dopadla? Jako něčí loutka? Občas mne zajímá, jestli doma někomu chybím. Ne, že by mi na tom nějak záleželo – ale čistě z informačního hlediska…

Tzeentch, Měnitel Cest - 04. listopadu 2010 16:12

Longin + Loki Překvapení Zdá se, že elf si prozatím ničeho nevšiml či je zahloubán ve vlastních myšlenkách, zatímco Delainy nepochybně ví moc dobře o čem je řeč. Její hypnotický pohled, který ji ale dovedl ke strnulé póze divadelní loutky s Longinovým dotazem poleví. Otevřená ústa a pokrčené obočí nahradí nevinným úsměvem, jako by ji někdo v duchu poučil, že takto se pravá dáma nechová. "Je to...symbol," leze z ní pomalu, poslední slovo za sebou zanechává letmý dotek otazníku. "Ale...vždyť," pokouší se nějak navázat a zároveň její těkající oči vypovídají o marném odolávání vlastnímu dotazu, "Co se tu dělo? Tys...s ním mluvil?," zeptá se tě opatrně a zapře ruku v bok, její pohled je fixován na tebe a máš pocit, jako by každý pohyb tvých úst podrobovala kontrole, zda jí říkáš pravdu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 04. listopadu 2010 16:25

Guy de Lorein Falešná dáma Nezávisle na dávce omamných látek tvůj meč nepadá nadarmo. Na malý okamžik, těsně před tím, než by ostří rozťalo první kousek sametové pokožky ti probleskne mnohem děsivější obraz. Na krátkou vteřinu se černovlasá kráska změní na téměř nahou ženu, jejíž bledě fialovou kůži zdobí mnohá vyřezaná zvrácená znamení a ruce, které by nejeden rytíř rád líbal nabyly vzhledu dvojice zubatých klepet. Krátká vize jen umocnila tvou hrubou sílu a meči nezáleží na tom, kdo před ním stojí. Křehká žena vytřeští oči překvapením, její modrý šat zabarví rudé skvrny a pohled rychle skelnatí. V odpověď na hrozné zranění se ale roznese nelidský výkřik, jako by trojí ústa vyjádřila svůj odpor a každé v jiné intonaci. Dostals další důkaz, že některé věci nejsou takovými, jakými se zdají být a ponecháváš umírající ženu v objetí zářivě zelené trávy, jakékoliv síly ji povolaly nyní nedokáží udržet takovou zející ránu pod kontrolou. Mnohá slova vzdoru a znechucení míří k tvým uším v jazyce, který je ti neznámý. Jako by snad stvůra svůj pád považovala za zlovůli osudu. Beatrixino seznamování veme prudce za své, jak dámin kůň okamžitě zareaguje na napadení majitelky. Kde se vzal, tu se vzal - ostnatý jazyk, u koní rozhodně nevídaný vyrazil a silou šlehnul Beatrix přes nechráněnou část tváře. Několik zelených kapek se vpíjí do krvavého šrámu a pálí jak první kroky v pekle. Jed sice pozbývá schopnosti usmrtit koně, ale dočasně paralyzuje zasaženou část tváře a dává najevo svou přítomnost seč může, každou žilku zevnitř řežou neviditelné střepy jak toxiny svádějí boj s imunitním systémem. Zákeřný tvor maskovaný za koně nečeká na jakoukoliv odvetu a peláší pryč, dovnitř lesa. Keříky nechává na pospas vám, bez mrtvé majitelky jakoby ztratil jakoukoliv kuráž a uhání dost rychle na to, aby vám zmizel, zanechávajíc za sebou pouze mrtvé tělo své jezdkyně.

Tzeentch, Měnitel Cest - 04. listopadu 2010 16:46

Aymir Zabít bestii! Vyčteš ve tváři ženě prvoplánovou odpověď, vyjadřující údiv nad tvou nevědomostí. Nicméně jej smaže vzpomínka na vlastní nabídku a nejspíše i na roky vzdálená mladá léta, ve kterých beztak procházela podobnýnmi rituály. "Tou stvůrou je drak, a ne ledajaký," začne vážným tónem, ale ke konci přejde do pološeptu, kterým bleskurychle dodává : "Jeho patronem je sám Tzeentch." Poslední informaci doprovodí menším úsměvem. "Ráda bych viděla, jak draka skolíš Pátrači, může jít...o slastnou podívanou," nadhodí, aby si zároveň sama zdatně zaoponovala : "Ale náš patron by byl nerad, kdyby někdo pomáhal jeho nástrojům." S posledními slovy se dostává z tvé krátké extáze, kdy se jí beztak před očima zjevil zmírající drak odevzdávajícího svůj život do jejích rukou. Nicméně procitnutí do reality zvládá až profesionálně, s přesvědčením, že ti dala všechny potřebné informace ti kyne směrem k poklopu, pohybem několika prstů dává jasné gesto, že bys již měla znát vše potřebné. Bez přání dobré cesty.

Fuzzlik Ocashryz - 07. listopadu 2010 19:50

Černý jestřáb sestřelen *Puf! Puf!* mocná skavení gyrokoptéra vydává ze svých útrob další obláček zeleného dýmu a vyruší mě tak z...“čumění do blba“. Posledních pár minut si téměř nepamatuji, několik chvil po úprku jsem si šňupl další dávku chaotitového prachu a právě se nalézám na prahu předávkování. Z nosních dírek mi crčí krev, ale nezdá se, že bych si toho vůbec všiml. Přejíždím pohledem po okolí. Kde to u Rohaté krysy jsem?! A co je to za rámus?! Pohled mi sklouzne k zemi. Následuje kvíknutí plné zděšení, doprovázené mrakem pyžma strachu. Gyrokoptéra se řítí k zemi. Snaha o znovuzískání kontroly nad ní se setkává s problémem chybějícího kniplu, který se Rohatá krysa ví jak ocitl v mé pracce. Zlostně se na knipl šklebím a v duchu proklínám to lejno, které zkonstruovalo tenhle „již-brzy-vrak“.   V poslední chvíli se z posledních zbytků duševní stability vrhnu ven z kokpitu a z hlasitým šplouchnutím se potápím do bažiny. Následuje mocný zelený výbuch a gyrokoptéra se obrací v hrudku roztaveného kovu. O několik metrů dále se z hlasitým kašláním a skučením snažím vyškrábat na jednu z mnoha zpola shnilých klád. Konečně si mi to podařilo a já teď ležím a ztěžka chrchlám. Eh...heh...hehehe..hehehehe he. Nikdo se jen tak nezbaví Fuzzlika Ocashryze! Ne, ne! Žádní sabotéři! Žádní šedí věštci ne ne né, hehe! NE! Poslední „Ne!“ doprovázel další výraz naprostého zděšení – váček s chaotitem je pryč! (Stejně tak pytlík s kulemi a moje hůl skaveního inženýra, ale to je vedlejší.) Ne! Ne ne ne ne ne! Zloději! Ukradli mi ho! Né! Vztekle pištím a metám kolem sebe bahno. Záchvat je přerušen, když se přestanu přidržovat klády, abych rozdrtil obzvlášť škodolibě se tvářící shluk řas na hladině kalné vody a opět se potápím. Ihned se zase vynořuji a panicky / komicky se snažím znovu vydrápat na kládu. Když jsem konečně nahoře tak se poprvé rozhlédnu po okolí, abych zjistil kde to vůbec jsem a překvapeně zapištím, když uvidím polorozbořený hrad poblíž, jenž mi ještě nedávno sloužil jako základna. Jako kdyby ve mě něco cvaklo a bez jakéhokoli přemýšlení začnu pádlovat klepetem směrem ke své dřívější državě. Ignoruji myšlenky na nebezpečí, které by tam stále ještě mohlo číhat a plně se soustředím na jedinou věc, kterou má již plně duševně narušená mysl dokáže pochopit – určitě zůstal nějaký chaotit, který jsem tam zapomněl.

Aymir - 08. listopadu 2010 11:33

Drak? To je ubohý substitut orgií, že ano? "Tou stvůrou je drak, a ne ledajaký," Odpovídá paní.. hm… hostitelka? Poslední dobou mám zjevně štěstí na divné hostitele. Tzeentchův drak? Vašim úkolem je osvobodit jednoho Tzeentchova mazlíčka, který je v Karu držen. Slova šampiona chaosu se mi zjeví v mysli. Věděla jsem, že je Kar, tak jako každé jiné město druchii, prohnilý až do morku svých kostí – ale že se zde toho děje tolik? Jakou moc má vůbec černokněžný král? Myšleno – jakou reálnou moc? Vždy jsem byla věcem své rasy loajální. Události posledních dní mě nutí drasticky přehodnotit situaci. Stojím na rozcestí. Jenže už to není to předchozí. Už to není rozvažování mezi svou rasou a pokloněním se silám Chaosu. Nyní se musím rozhodnout, kterému z temných bohů posloužím. Zabít či osvobodit? Tato otázka poněkud pálí. Je mi jasné, že se jedná ze strany válečníka, který mě zajal, o jakýsi typ zvrácené zkoušky. Proč zrovna já, o tom se mohu jen dohadovat. Třeba jej zajímá právě fakt, že jsem čarodějka. Který z nich mi má více co nabídnout? Co mi dokáže, krom nějakých přechodných potěšení, dát Slaanesh? Odpověď je nasnadě. Nic. Nedokážu přijít na jedinou věc, byť jedinou, kterou bych si od něj mohla žádat odměnou za své služby. Zabít tedy draka? Zase ta otázka. Poslali mě sem jej zabít, že ano? Nebo ne? Proč by mě onen šampion poslal zabalenou v bedně z krystalu právě před někoho, kdo mu namísto osvobození zrůdy nabídl její zabití? Plus zde je ta moc, kterou jsem cítila v jeho domě. Nejopojnější pocit, touha smět si na něco podobného jen jednou, jedinkrát sáhnout. Dala bych za to vše. Všechno, co mohu nabídnout, výměnu za tu moc. Ten elf, který nás sem poslal, byl služebník Tzeentche. Ať si už myslí uctívači boha rozkoší cokoli, on nejspíše nesdílí jejich názor ohledně toho, co je nutné udělat s drakem. Asi je čas vyrazit. Přistoupím k poklopu, připravená vejít dovnitř. Na uvažování, co s tou bestií udělám, budu mít snad ještě nějakou chvíli čas. Naposledy se podívám na Stína. To tys mě dostal do téhle šlamastyky. Doufám, že tam, kam jdeš, zdechneš ve strašných bolestech. Jakoby odnikud se mi v hlavě vynoří slova mého bratra. Život je sázka do loterie. Nikdy nevíš, jak tvá sázka dopadne. Míním já vsadit vše na jednu kartu? Co jiného mi taky možná zbývá? Čepele dýk chladí na stehnech. Buďto posloužím jednomu, nebo druhému. Momentálně mi záleží jen na jedné věci. Na Přežití. Vše ostatní bude jen hezký bonus.

Koris Derak - 08. listopadu 2010 11:54

přijímací sál Mluvení nechám na své spolenici. Válečnici mluví jen málo, to jem odpozoroval a nehodlám dávat našim hostitelům nic podle čeho by mne mohli vyhledat. Spod pláště sleduji své hostitele. Založím ruce na prsou a naslouchám svému úkolu a zuřivě se mračím. Aby zhořeli. Všichni zhořte! Tiše skřípu zuby. "Zřejmě došlo k omilu. Na zabíjení jsem lepší. Pochopil jsem vaše slova správně. Přejete si aby osoba, jenž mám navštívit, byla naživu i po mém odchodu? " ptám se zvědavě.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. listopadu 2010 11:01

Fuzzlik Ocashryz Zmoklý jako myš Voda je kalná, a s s nadšením vpíjí do tvého kožichu, zatímco pádluješ směrem ke hradu, k jednomu z mála monumentů v těchto krajích, na který bylo vyplýtváno více kreativity než v případech položení balvanu a načrtnutí několika run. Nemáš ale čas se kochat tím člověčenským výtvorem, svižně pádluješ k břehu, klepeto se opětovně noří pod hladinu kovová masa tě tlačí dál k tvému cíli. Nalezení pevného bodu ti nečiní žádný větší problém a opět staneš na souši, na místě tobě daleko příjemnějším. Za sebou zaslechneš trojí zakvákání žab a jedno šplouchnutí, očividně nejsi jediný, kdo si zde chodí zaplavat. Na cestě k hradu spatříš otisky kopyt, patřící tomu rozvraceči na koni. Po chvilce uvidíš na zemi nehybné skavení tělo zachumlané v černé látce, pár zubytých čepelí leží pod zkrouceným tělem lemovaným kaluží krve, svědčící o nepovedeném úprku nočního běžce. Průchod do hradu ti naskytne poněkud krvavější pohled, svědčící o poněkud jednostranném vývoji boje. Těla noviců klanu Eshin leží rozsekána a rozdrcena kopyty uvnitř zříceniny, což jen potvrzuje fakt, že tě klan projednou opět podrazil a poslal ti neschopné šupáky. Nutkavost potěžkat váček chaotitu v rukách, cítit jeho omamný pach v nozdrách či jeho plátek poválet v tlamě ti zatemní myšlenku na zvon, na práci, kterou jsi byl poslán vykonat. Místo toho se na tebe usmívá štěstí, přízeň samotné Rohaté. Ne jeden, ale dva váčky jsi zde musel zanechat, oba schované za uvolněnou cihlou, aby si někdo nepomohl k jejich uzmutí. Skavení zlato nyní spočívá v tvých rukou, umožňující ti si vzpomenout na zvon. Avšak jeden pohled stačí na to, abys pochopil, že se tento úkol řádně zkomplikuje. Bronzový povrch zvonu již nevidíš skrze otvory ve vršku zvonice, namísto toho shozený posedává nedaleko zavaleného tunelu, v jeho boku zeje velká prasklina, posvátné runy byly přeseknuty a kdoví, jak dopadlo jeho chaotitové srdce.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. listopadu 2010 11:11

Koris Derak Ničitelovy úkoly Žena se na tvou zmínku o omylu nejdříve podezřívavě zamračí, rukou instinktivně sjíždí ke zbrani a její pohled prorůstá vlna opovržení, která se vytratí, jakmile onu zmínku doprovodíš otázkou, čímž jí to celé začne dávat větší smysl a prsty se pomalu vytrácejí z dosahu meče. "Kdepak, dopřeješ mu tak silné objetí slasti, že se bude svíjet v extázi a jeho poslední dech unikající z jeho plic bude symfonií našemu pánovi," odpoví ti se značným nadšením v hlase, jako by se obraz celé scény dokola přehrával v její hlavě a oni si jej užívala. "Jak sejde z tohoto světa, to je na tobě," dodá a zase se uklidní, zaujme pózu s rukama složenýma na hrudi a nejspíše vyčkává, zda se po vzoru Aymir rovněž vydáš vstříc svému úkolu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. listopadu 2010 11:19

Aymir Vstříc kotcům s bestiemi Otevřeš poklop a nahlédneš dolů. Dřevěný žebřík vedoucí k osvětlenému bodu je vše, co můžeš zahlédnout. Nesestupuješ ani dlouho, za malou chvíli stojíš opět nohama pěvně na zemi, na hliněném podloží tunelu, do kterého se skrčená snadno vejdeš a jenž ti hned ze začátku nabídne z pětice hořících loučí na jedné ze stěn. Protínají okolní černotu jak vrahova dýka, dovolují ti o kousek dál spatřit rozcestí, nepochybně jde o ty tunely, o kterých vám již povídali. Tunel zatáčející vlevo, vedoucí k uvězněné bestii, která se stala trnem v oku sektářů. Napravo tunel, do něhož vstoupí tvůj dosavadní společník, jdoucí si za sobě uděleným cílem. Hloubeji do levého tunelu pohlédnout nelze, ač soudě dle vchodu ti nenabídne stísněnější prostor, malé shrbení je vše, co bude třeba.

Guy de Lorein - 09. listopadu 2010 13:41

Nakonec mi padla k nohám... Nic není takové jaké se zdá. Pravda povzbuzená čepelí vyšla napovrch. Obludné tělo tvora, pro nějž ani nencházím pojmenování, si užívá chladu smrti. Dech se klidní. Možnost, že můj úsudek byl špatný a mohl vést... raději ani nechci pomyslet. Ruce se třesou, jako bych před sebou místo jednoho nepřítele měl celou bitvu. Ač tělo je je uvyklé námaze, mysl rozhodně zvyklá k váhání není. Žáby, krysy... Proti úkladům, zradám a iluzím je přímé nebezpečí mnohem snesitelnější, ať je jakoliv veliké. Jsem rytíř a jako takový v těchto okamžicích uvažuji jen o cestách vítězství. Tato zkušenost hluboko do nitra vpaluje znepokojení. Obezřetnost... Poprvé se setkávám s opravdovými zločáry tváří v tvář. Stůj při má paní tak, jako já vždy budu stát při tobě... S mečem v ruce se ohlédnu. Na Beatrix jsem téměř při tom všem zapomněl. Z domnělého oře kněžky se vyklubala stvůra podobná té, kterou jsme zahnali při příchodu. Je raněná? Zdá se, že si tvor na věrném koni vynahradil zlost za ztrátu svého jezdce. Pospíším si k Beatrix. Vymytí rány je to nejmenší co mohu udělat.

Longin - 09. listopadu 2010 14:11

Symbol Ani omylem mi neunikne, že mi vůbec neodpověděla na otázku a hned se na něco ptá sama. To, že je to symbol, to bylo přímo do očí bijící a rozhodně mi to nic nového neřeklo. Trochu se zamračím, ale přesto odpovím ještě celkem neutrálním hlasem. "Jestli s ním, to nevím, ale někdo nebo něco se mi dost nevybíravě nabouralo do mysli." Nám. Ty buď zticha! S tebou není žádná sranda. Ne, to není... a jestli mě nepřestaneš otravovat, ještě se to o hodně zhorší... Skutečně mě překvapilo, že už se znovu ozvat neodvážil, ale spíš bych to viděl na nějakou chvilkovou indisposici než na stav trvalejšího charakteru. Nespouštím ale oči z Delainy a snažím se tvářit přísně, aby jí došlo, že tentokrát chci slyšet nějakou jasnější odpověď než před chvílí. "Takže čí je to symbol, případně co je to za symbol, co znamená... a kdo je ten on, o kterém jsi mluvila?"

Beatrix - 09. listopadu 2010 19:50

a zase jsem tady jediná žena v okolí Nozdry se rozšiřují, jak k neznámému koni opatrně čichám. Je zvláštní, voní jinak, než ostatní koně. Sladké ovoce, ostatní koně, jiní lidé… všechno je tak nějak jiné. Od doby, co jsme vjeli do těch podivných končin, jsme nepotkali nikoho, kdo by vypadal jako od nás z domoviny. Nyní je zde ta žena, vše je nádherné, plné zeleně… Události dalších několika vteřin naberou rychlý spád. Dva lidé spolu o něčem rozmlouvají. Ne že bych tomu rozuměla, či věnovala nějakou zvýšenou pozornost jejich rozhovoru. Jsem kůň a lidské věci mi jsou cizí, přijdou mi nepochopitelné a nezajímavé. Když jsem byla hříbě, snad jsem i nějakou tu snahu porozumět lidem měla. Od té doby jsem přišla na to, že stačí se naučit pár slov a můj život bude klidný. Tedy… klidný, když nepočítám občasné hloupé nápady svého rytíře. Co ho přinutilo vyjet tady a bojovat se všemi okolo, to nepochopím… Jezdec, ještě před chvílí cukrujíc na ženu, tak jako měl občas ve zvyku cukrovat na mě, když jsem udělala na kolbišti vše, co si přál, vytahuje meč. Mrtvé tělo padá na zem. Úlek. Typický reflex koní mě nutí uskočit na stranu, rozčapnout nohy a sklonit hlavu v jakémsi polovylekaném a polozvědavém výrazu. Tělo leží na zemi. Proč tu ženu zabil? Kůň vedle mne se zjevně lekne také. Lepkavý jazyk mě švihne přes líc, načež utíká pryč. Ne, kam jdeš? Patříš k našemu stádu! Jakožto stádové zvíře si prostě nedokážu přiřadit koně k mrtvé ženě na zemi. Nevnímám svět takovýmto způsobem. Je to kůň, tím pádem je mi blíže, než lidé. Mimoděk si všímám, že rytíř se obrací směrem ke mně. Asi je taky nervózní ze ztráty druhého zvířete. Konečně rozumná myšlenka… Pochválím jej v duchu, než začnu jednat. Počkej! Vrhám se do keříčků za patvorem. Však On přijde…. No a nebo se časem vrátím.

Guy de Lorein - 09. listopadu 2010 22:02

Nejsem zrovna doktor z hor... ale řešit to útěkem? Prapodivné stvoření mizí v dáli. Šok. Úžas. Vztek. Můj věrný, ušlechtilý a oddaný tvor jej loajálně následuje. Snad vinou jablek, nebo podivností tohoto místa, že Beatrix změnila priority. Možná mi dává za vinu opuštění krásného a hojností oplývajícího domova a možná se tak narodila. Ta svině... "STŮJ" Nezbývá než křičet. Né, že by to na její cestu mělo vliv. Tichý a hlavně rychlý vzdech. Meč opřu o rameno. Nohy se odrazí od země. Oplátované tělo se dává do pohybu. Hrudník se zvedá námahou. Poctivý kov nepříjemně tíží a svaly se perou s jeho vahou. Žádná jablka, už nikdy... a jestli bude mít hříbě, to bude mít taky utrum... Slíbená obezřetnost jako by nebyla, jako by zmizela se stejnou záhadností, jako zábava z děl bretoňských pěvců. Prioritou číslo jedna se stává dohnání prohnané kobyly. Za to... Pozici číslo dvě obsazují představy mravně-kárných opatření. Těžké kroky rozdupávají trávu. "Tak zastav!" Navzdory chuti nezbývá dech na kletbu a řádnou nadávku. Zranění z minulého boje se probouzí, aby si také přisadilo svou troškou na můj smolný mlýn. Zatínám zuby. Téměř vrčím. Koneckonců mám dobrou motivaci, pokud Trix nedoženu, nebo se pak neovládnu, tak tohle bude teprve předzvěst nelehkých časů, kdy budu muset sprintovat do boje po svých...

Beatrix - 09. listopadu 2010 23:35

Nepůjdu domů - nepůjdu domů... byl bych doma bit! "STŮJ" Výkřik majitele se ostře ozve v uších, stále ještě trochu jinak vnímajících okolní svět. Na okamžik se zastavím a otočím hlavu. Žel koňskému bohu mi mezitím druhý kůň uteče. Co teď? Znaleckým posudkem zhodnotím situaci. Můj člověk je naštvaný. Křičí na mě! Z toho kouká výprask! Kousek poodběhnu. Ale já nechci výprask! Nic jsem neudělala! "Tak zastav!" Ale ON je nazlobený! Další poodběhnutí. Těžká kopyta vyrývají kusy země, když po zdejším povrchu klušu. Neodbíhám nikam daleko, jen se pořád držím z dosahu naštvaného rytíře. Nepůjdu k tobě! Si myslíš že jsem blbá! Vychladni a pak se o tom budeme bavit!

Guy de Lorein - 10. listopadu 2010 19:03

Ta (doplňte libovolné vhodné sprosté slovo)! Úprk válečného oře se mění ve hru. Těžko najít něco jiného, co by se blížilo k popisu Beatrixina chování. Rozhodně se mi nechce připouštět, že by si kůň dělal cíleně blázny z rytíře. Potvora... Myšlenky utíkají ve chvílí, kdy nohy dál běžet už nemohou. Tíha výstroje a výzbroje, únava a bláznivé chování dávají běžecké motivaci vale. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Zastavím se. Popadám dech. "Pojď sem..." ...a něco zažiješ bestie jedna! Zasípu. Pomalé kroky. Zdánlivá rozvaha. Snad pochopí, že to myslím vážně... "Pojď..." Do hlasu přidám na důrazu. Doufám, že si uvědomí, že tohle není hra. A pak něco zažije...

Beatrix - 10. listopadu 2010 19:25

Hmmm.... ne. Pojď. Hlas rytíře je stále podbarven jakousi zlostí. Vpravdě se k němu neodvážím přijít dříve, než se úplně uklidní a uvědomí si, že bití nikam nevede. No.... ne. Kousek poodejdu a zastříhám ušima. Zatím nemůžu. Vyhlídka na ránu - možná i dvě mě odrazuje dostatečně. Ještě o kousek dál. Uklidni se! Silní nebojují! Typické stádové pravidlo. Silní vůdci nemají potřebu dokazovat svou nadřazenost hrubostí. A pokud je slabý, nemám důvod jej respektovat.... více než teď. Obrovité tělo se otočí čelem k "jezdci" a zpovzdálí jej pozorují mé velké tmavé oči.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. listopadu 2010 00:31

Longin Něžné dřevěné objetí Na slova o nabourání do mysli jen Delainy zvídavě povytáhne obočí. Na mladé tváři se zračí očekávání, že nezůstaneš jen u tak strohého popisu a ona se dozví o trochu více. Ona zvídavost se ale začne vytrácet, když se začneš důrazněji domáhat odpovědi, přičemž není pochyb o tom, že někde uvnitř její hlavy vzniká nějaký únikový plán, na to jí není třeba vidět do hlavy. "On ti jej neřekl?," kontruje otázkou, která se jeví být spíše konstatováním. Olízne si rty a pohlédne kolmo nad sebe, jako by pátrala po nápovědě. Nicméně trojí pokývání hlavou coby gesto jisté rezignace ti dodává naději, že se dozvíš odpovědi ještě v tomto životě. Zainteresováni v hovoru si nevšímáte Lokiho, který poodešel k první řadě stromů obklopujících mýtinu a zvídavě si je prohlíží. "Slaanesh," vyhrkne Delainy s úctou v tichém hlase, jako by ti sdělovala nějaké velké tajemství. "Sám Temný Princ tě poctil svou osobní návštěvou," dodává a věnuje ti příjemný úsměv, jako kdyby tě chtěla přivítat v nějakém užším kruhu zasvěcení. Prsty jemně pohladí onen emblém zdobící její zbroj, stejně jako krátce pohlédne na umělecké dílo v trávě, stále pevně držící tvar. "Byla to jeho slova, která mne vyvedla ze shnilého zámotku a vedla mne za ruku do království všemožného pokušení a neskonalé krásy," zamyslí se nahlas a nepochybně jí hlavou prolétávají příjemné vzpomínky, blažený úsměv tuto domněnku jen potvrzuje. Jak unikla poslední hláska, krátký moment uchopilo příležitost ticho, dopřávající slova i zeleni okolo. Avšak krom zeleně k vašim uším dolehlo i několikeré zahuhlání a přidušený výkřik. Téměř nepostřehnut mizí Delainin meč ze svého pouzdra a jeho hrot instinktivně zamíří k smrti hlučného narušitele. Dívčiny zorničky se prudce roztáhnou, celé její tělo se zdá napjaté jak by byla kočkovitou šelmou připravenou ke skoku. Avšak není to další sluha Chaosu, dokonce ani nějaká další zbloudilá duše. Pouze vlnění pod nánosem mechu na stromu, který Longinovi rozhodně není neznámý, je to jeden z těch, které ten hlas hrdě označil za svůj umělecký výtvor. Tvář skrytá pod mechem ve spojitosti s náhlou Lokiho absencí, jehož průzkum dřevin zůstal vámi nepovšimnut, maže jakoukoliv pochybnost. Delainin meč klesá, bojové nadšení opadá a z tváře jí sálá pocit viny. "Zapomněla jsem ho varovat, a on...," snaží se sama nějak srovnat se situací,"...Ne každá ruka je hodna doteku jeho krás, a náš přítel...se nyní stal jednou z nich," zašeptá se zřejmou pokorou v hlase, načež zavře oči a po tváři jí začne stékat slza třpytící se v paprscích pronikajícího slunce.

Guy de Lorein - 11. listopadu 2010 02:28

A ona nejde Začíná to ve mě vřít. Co je moc, to je moc a čeho je příliš, o tom už raději ani nedumám. Nechápu to. Nerozumím tomu. Ten kůň mě buď chce naprosto znemožnit, nebo se snad snaží otestovat mou trpělivost. To první se mu nepodaří a to druhé také, protože má trpělivost pro tento test dosáhla maxima v minulém kole. Upřený pohled. Soustředěný. Odhodlaný. Koukám to Beatrixiných očí, jako bych zíral na nepřítele. Mě nedostaneš Čas běží. Beze slov a bez činnosti. Jen vyplněný zíráním. Těžko říci, jak dlouhá doba to je, protože i nejmenší okamžik se brzy stává proklatě nudným a dlouhým. Vytrvávám. Kůň mě prostě neporazí. Nemůže, nesmí. Zvláště ten můj. Na druhou stranu můj hněv také není nekonečný, nebo alespoň nekonečně zřejmý. Bojí se mě? Měla by... "Beatrix..." Nespouštím z ní zrak. Sám sebe jsem snad přesvědčil o tom, že kdo se odvrátí zrak prohraje. "Pojď hezky sem." Mluvím pomalu, rozvážně a s velikým sebezapřením snad i klidně. Až se mi dostaneš do rukou...

Beatrix - 12. listopadu 2010 22:11

Jak moc hezky tam mám jít? Nejistota. Ač můj rytíř mluví mnohem klidněji, stále si nejsem jistá, že se uklidnil. Několik rychlých záškubů svalů, které by dost dobře mohly být nazvány tikem, prazrazují moji nervozitu. Ne. Já rozhodně neudělala nic špatně. Kdo mu může za to, že se vzteká? Kdyby mě nevyrušil a běžel za mnou, bylo by stádo kompletní. Takhle nám ten kůň utekl. ON ZA TO MŮŽE! NE JÁ! Zjevně mi nedochází, proč se vlastně majitel zlobí. "Pojď hezky sem." Je to sázka. Nepřijdu a třeba se ještě více naštve. Nebo přijdu a dostanu. Kde si tady budu hledat nové stádo, když se rozhodnu utéct? Otočím hlavu směrem, kudy utekl ten kůň. Ne. To nepřipadá v úvahu. Dlouho vštěpovaná loajalita sklízí své ovoce. Opovaž se mě podvést. První krok, lehce váhavý. Ještě jeden. Jistě - bojím se. Jakkoli se to od zvířete, vážícího přes tunu, zdá neočekávané. Upřímně doufám, že to bude jako minule a že mě za příchod pochválí. Však já za nic nemůžu!

Aymir - 12. listopadu 2010 22:29

Nemám ráda tunely.... ani bez těch draků na konci Vše je dohodnuto, zbývá už jen jít. Nikdy jsem neměla příliš vyvinutý smysl pro ironii, proto oné přisluhovačce boha slastí ani nepopřeji brzké shledání. Jen beze slova či ohlédnutí vlezu dovnitř. Tunely jsou odporné - vlastně jsem předtím nikdy v žádných nebyla. Jsou pro mne synonymem kanalizace - tedy místa, kudy noha urozeného nemusí projít po celou délku jeho života... a taky místa, kde možná někteří z našich řad padají hlavou napřed. Tohle ovšem kanalizace není. Jedná se prostě o tunel. Ač v mých očích to zase takový neskutečný rozdíl není. Je to prostě hnus. To je to. Fakt, že na konci mě čeká dosti nepříjemné rozhodnutí, tedy co s drakem, mi taky příliš nepřidává. Stojím na rozcestí. Nejen tom myšlenkovém. Přede mnou zejí dvě velké černé díry. Tady se nevětví jen podzemní chodby. Tady se odděluje také má cesta od Stínovy. Mohla bych jej zabít. Měla bych! Nemá smysl - nemá smysl se vysilovat. Jeho cíl se už o to postará za tebe. A myslíš, že pak autarii přežije? Ne. Město skýtá mnohá nebezpečí. Bude se muset vrátit k patronovi, okud nechce přijít s náramkem do své osady. Pokud tak neučiní, bude z něj buďto mrtvola nebo vyhnanec. Zkřížil mi cestu, nyní dost možná bude trpět stejným osudem jako já. Patří mu to! Poslední pohled. Lehký, ironický úsměv na půl úst. Šťastnou cestu, Stíne. Zacukruju zlomyslně. Nechť tě temná matka provází na tvé cestě. Protože ode mne se odvrátila a já sama už si dost možná vyvolila jiného patrona.

Koris Derak - 15. listopadu 2010 18:35

Do podzemí a ještě níž Pobaveně sleduji znepokojení ve tváři naši hostitelky a její rádoby nenápadné šahání po zbrani. Už jsem se dnes pohádal s jedním černokněžníkem a žiju. Tak proč na seznam nepřidat další. Stejně sis vysloužila ranu čeplí už v okamžiku kdy jsi mne označila za otroka. plášť s kápí skrývá, mou tvář i výraz. To je zásadní vyhodou stínu. Mi nosíme pláště neustále a máme jsme na ně zvyklí. Hostitelka se uvolnila a ve mně se sráží dva protichůdné poscity. Úleva, že nemusím bojovat s dalším služebníkem temných bohů, oproti sklamání, že nemohu ponořit své čepele do jejího těla. Zajímalo by mne, co by naši hostielé řekli, kdyby zjistili, že jeden s jejich služebníků je stín. uvažuji a přemýšlím jestli nestáhnout kapuci. Nakonec tak nučiním se závěrem, že klady nepřeváží zápory, takového činu. “Žiju abych sloužil.“ odpovím a slezu dolů do poklopu, jenž otevřela Aymir. Duševně se obrním proti případným pachům, jenž mne dole mohou čekat. Když neslezu do stoky jsem mile překvapený, kolem nás se rozkládá sice temná a nízká, ale přseto chodba. Fakt, že se musím přikrčit mi téměř nevadí. Zvláště když se zamýslím, že bych se klidně mohl brodit odpoadky. Trochu mne znérvózňují louče, respektive to, že mi ruší noční vidění. Pomalu jdu za Aymir a přemýšlím. Neměl bych ji vrazit dýku do zad? Ovšem kudy odtud. Za mnou jsou kultisti, předemnou nepřátelé. Tak budu muset hrát jejich hru. Tedy než se zbavím toho náramku. Šťastnou cestu stíne. pronese čarodějka čím mne absolutně vyvede s rovnováhy. Co tím myslela? “I tobe čarodějko“ zachvíli se zamyslím “Nech tě provází pohled předků. “ vstoupím do temnoty.

Guy de Lorein - 15. listopadu 2010 21:27

Popojedem? Trpělivost přináší růže. Někdy i několik stovek kilogramů vážícího koníka. Nebo má přinášet ovoce? Paměť si moc jistá v příslovích není, ale bez nejmenších pochybností ví bezpečně, co si vybavit při zmínce o ovoci. Letmá vzpomínka stačí, aby ústa naplnila chuť k dalším soustům. Ne, jsou to stejné čáry... Naštěstí ani nepřemýšlím o tom, co jsem to vlastně mohl sníst. Beatrix váhá. Letmý pohled do zpět, tam kam zmizel divný tvor. Je očarovaná? Nebo... Závan překvapení. Se mě bojí... sice má proč... Na moment hněv ustoupí. Uvědomění. Sice je jen zvíře a i zvířata by měla dostat za uši, aby pochopila, co se nesmí. Přesto teď, když se tak nervózně vrací, se mi do toho ani nechce. Přeci jen je to její hřbet, co mě nosí do bitvy. Je jediným kouskem domova, co u sebe smím mít. Nostalgie. Stesk. Nepodlehnu... Trix je na dosah. Chytnu uzdu. "Trix..." Nádech. Výdech. Skutečně bych ji rád jednu flákl, být doma, tak to se ani nerozmýšlím. Jenže teď je teď. Dlouhá cesta svým způsobem dokáže přeřadit priority. Tedy alespoň trochu. "Už mi nikdy neutíkej!" Upřeně se jí dívám do očí. "Nikdy, ty mrcho!" Pár kroků. Škrábu se do sedla. Nádech. Výdech. Dechová cvičení mi začínají jít. Jezerní paní, kromě ostří meče a pevnosti srdce zkoušíš i mou trpělivost? V duchu s očima k obloze upřenýma pokládám si otázku, která zůstává samozřejmě bez odpovědi. "Jdeme, Beatrix" Poplácám ji vřele po hlavě. Míříme rovnou za nosem do divného lesa za ještě podivnějším tvorem. Jen má paní ví, kolik jemu podobných se tu může prohánět a zda má každý svou jezdkyni. Pokud ano, tak jedna každá zrůda zaplatí za rouhání v podobě iluzích svatých služebnic. Nepřežije žádná, jež mi zkříží cestu, přísahám... Jediný cíl. Rád bych řekl, že to byla i jediná myšlenka, žel... kazí to pomyšlení na jedno, dvě jablka na cestu... čemuž naštěstí zatím odolávám.

Longin - 16. listopadu 2010 08:20

Nepříjemný konec Vzteklé odseknutí mi odumře na rtech, když mi její slova dojdou. Slaanesh.... bohové, za co mne trestáte?... Slaanesh... a ona... sakra!... Slaanesh... No tak... seber se, nebo tě budu muset sebrat já a to by se ti rozhodně vůbec nelíbilo... Slaanesh... Co jsem komu sakra udělal??... nejenže tenhle týpek se mi nabourá do mysli, která není pořádně moje, ale ještě k tomu složí toho ubožáka, co ovládá tělo... to se fakt může stát jen mně. Vnitřní v podstatě dva monology přeruší přidušený výkřik. Překvapeně zamrkám, když se moje tělo otočí, ale já to neovlivnil. Co se to sakra zase...?? Chvíli dokonce zaražené ticho, ale pak nekonečně pobavený pocit. Pomalu si zvedl ruce před tvář. Dokonalé!!! Cos to udělal?? Já nic... to tys musel něco pokaňkat... Jeho hlas zněl skutečně pobaveně a pomalu zamířil ke stromu, zdálo se ale, že si víc prohlíží Delainy, dolehlo ke mě jen pár neurčitých myšlenek, které se jí nejspíš týkaly. "No a sme zase sami..." Tedy... jestli můj hlas zní taky takhle, už v životě nepromluvím... Pokud do toho budu mít co říct, tak to tak přesně bude... Až jsem se otřásl, jak se můj otravný společník najednou změnil.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. listopadu 2010 00:11

Aymir Vstříc neznámému Tunýlek se nezdá být jen narychlo vykopanou štolou, spíše naopak. Vydlážděné okraje vykazují řemeslnou zručnost jeho tvůrců, ač by neškodilo trochu zvýšit strop. Navzdory jisté stísněnosti ale cesta není nepříjemná, světlo louče tě brzy varuje o jakékoliv zákeřné nerovnosti či i nějakému trčícímu kořeni, který zřejmě po mnoha letech prorazil skrze dláždění. Tvé kroky za sebou nechávají táhlou ozvěnu, pokud je někdo v tom samém tunelu, nepochybně o tobě ví, takže zbývá jen doufat, že je vaše akce skutečně tak utajená, jak se všichni tvářili. Netrvá to ale dlouho a nadchází kýžená chvíle na oddechnutí a vydání se dál, tunýlek je zakončený jakousi dřevěnou deskou, která po jemném doteku začne povolovat. Bez jakéhokoliv skřípání ti umožní desku odklopit a ta se sveze potichu na zem, snažíš se zadržet její pád a to se i daří. Sfoukáváš louč, světla se tu zdá více než dost, vstoupila jsi do rozlehlé haly, jejíž stěny jsou přímo posety hořícímu ohni v koších, které jsou zpracovány do zubatých tvarů, tak oblíbených u tvých soukmenovců. Nemáš představu, zda jde o pouhou spojovací chodbu, nicméně ochozy vysoko nad tvou hlavou tuto domněnku docela potvrzují. Ve zdech vidíš dvoje velká vrata opatřená mohutným kováním, daleko více připomínají brány nějaké tvrze, které bys tu rozhodně nečekala. NA zemi se semtam vyskytuje krvavá skvrna, tady se asi často neuklízí. Nicméně nikde žádná vodítka kam dál, dveře jsou víceméně identické a obě se otevírají dovnitř haly. Rovněž nahoře není vidět cokoliv, možná naštěstí, pokud tudy procházejí stráže. Tato otázka se zodpovídá víceméně sama, dveře nalevo od tebe se začínají otevírat, slyšíš odklápění závor a chrastění řetězů. Se skřípěním brána odhaluje svá tajemství - párek elfů oděných v kroužkových košilích s biči za opasky, kteří se zarputilým výrazem procházejí halou. Tebe si nijak nepovšimnou, v místě odkud jsi vyšla není dost světla, aby tě snadno odhalili, navíc se nejspíše zabývají jinými problémy. Po jejich prvních krocích zaslechneš zavírání vrat, cesta je zanedlouho opět zavřena a pár pokračuje ke svému cíli. Co je jím ti ihned napoví vzteklý řev vedoucí zpoza druhých dveří, na což oba reagují pobaveným smíchem. Řev se jakoby skládal z mnoha různých hlasů a podivně ti rezonuje v hlavě, jak kdyby šlo o černého draka, jenž není ve své hlavě sám. Nahoře na ochozech není ani živáčka, jen ty a další dva, kteří mají stejný cíl a právě se dožadují vstupu dál zuřivým boucháním. Opět zachrastí řetězy, skřípot zanikne v křiku spoutaného tvora a cesta k němu se otevírá.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. listopadu 2010 00:24

Koris Derak Konečně trocha akce. Tunýlek se nezdá být jen narychlo vykopanou štolou, spíše naopak. Vydlážděné okraje vykazují řemeslnou zručnost jeho tvůrců, ač by neškodilo trochu zvýšit strop. Navzdory jisté stísněnosti ale cesta není nepříjemná, světlo louče tě brzy varuje o jakékoliv zákeřné nerovnosti či i nějakému trčícímu kořeni, který zřejmě po mnoha letech prorazil skrze dláždění. Tvé kroky za sebou nechávají táhlou ozvěnu, pokud je někdo v tom samém tunelu, nepochybně o tobě ví, takže zbývá jen doufat, že je vaše akce skutečně tak utajená, jak se všichni tvářili. Pochod tunelem je krapet nudný, nicméně trpělivost tvých lidí na takové putování postačí. Vše se stává příznivějším, než veškeré dobré vyhlídky sebere nepříjemná konfrontace s novou skutečností. Zaslechneš dva hlasy a zvuky, jako když někdo pokládá kámen na kámen. "A jak je třeba se zabývat takovou ponižující prací, tak dojdou otroci," zaslechneš stížnost patřící prvnímu z páru, jehož hlas se jeví daleko více podrážděný, než hlas druhého z přítomných. "Pán je nechal obětovat jako poctu, brzy si pořídí jiné, však ho znáš," zazní druhý, o něco smířlivější. Nahlédneš, aby sis mohl přiřadit tváře a vyhodnotit situaci. Sluch tě neklamal, vidíš elfí ruku, kterak pokládá cihlu a tím se snaží zazdít tvou cestu ven, cestu ke splnění úkolu. Nenecháváš nic náhodě a sfoukáváš louč, aby sis ušetřil zbytečné potíže. Po chvilce se ti naskytne dalších pár odpovědí, oba pracující nejsou jen tak nějací sluhové, oba jsou zakryti kroužkovými košilemi a u zdi na protější straně východu vidíš pár odložených zubatých halaparten. Oba sice vypadají dobře vycvičeně, ale nejde o Black Guardu, která by svižně ukončila svůj postup, zde jde jen o dva běžné vojáky. Další cihla se mezitím objeví na vznikající zídce a oba pokračují v nezáživném hovoru, než konečně přinesou zajímavou informaci. "Dal nám na práci dvě hodiny. To je dost času. Myslím si, že si odpočinek zasloužím," ohlásí ten první, uchopí svou halapartnu a nechá zídku zídkou, zatímco odkráčí kamsi doprava, do míst, kam nevidíš. Druhý s povzdechem naváže na jeho práci a odkráčí na druhou stranu, odkud zaslechneš, jak nejspíše nabírá další cihly.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. listopadu 2010 00:55

Guy de Lorein Následování do neznáma Čas strávený chytáním tvého koně poskytl tvorovi více než dostatečný náskok, což spojeno s faktem, že je dokonce rychlejší než Beatrix zažene jakoukoliv víru v jeho polapení. Dokonce i jeho stopy jsou moc mělké, než aby se dal jistě vysledovat. Namísto toho tě vtáhl do jakéhosi lesního porostu, jehož okraj s jablečnými keříky byl rozhodně přívětivější tváří. Stromy zde začaly nějak pozbývat pevné kmeny a větve, namísto toho působí dojmem, jako by je spletl nějaký bláznivý košíkář. I ta nejmenší větvička je pouhým spletencem ještě menších, které se vzájemně porůznu ovíjejí, občas stvoří hlouček, jako kdyby strom trápil nádor o vzhledu klubíčka. Rovněž tyto stromy plodí ovoce, které ale už nevoní tak nádherně a neslibuje omamnou chuť. Namísto toho se ti naskytne pohled na plody podobné hrozným rostoucí v bujných trsech po několika tuctech, barvou bys je zařadil mezi fialovou a růžovou. Nerostou nijak vysoko, kdyby ses natáhl v sedle, mohl bys je zajisté sebrat. Beatrix o ně nejeví valný zájem, absence vůně postačila k jisté netečnosti. Navzdory faktu, že bys na takových místec očekával rej démonů se nic podivného neobjevuje, teda ono se vůbec nic neobjevuje. Teda ař do momentu, než se jakoby z ničeho před tebou zhmotní žena divokého zjevu. Černé vlasy splývající až po záda, potemnělá kůže ozdobená mnohými tetováními, zářivé oči vyjadřující nezkrotnou divokost a pár jakoby krabích klepet, zaostřených a připravených se zaseknout do masa jakékoliv živé bytosti. Svůdně na tebe zamrká a odhalí řadu špičatých zubů, bělejších než první sníh. "Hej rytíři! Proč neodložíš své strasti a bojuješ s nevyhnutelným? Poslouchej své tělo, které by velice rádo ulehlo v přítomnosti...nás," nabídne ti příjemným melodickým hlasem, zatímco se pozvolna vysvětluje její poslední slovo. Z každé strany se jakoby z ničeho vynořují další dvě, které se liší snad jen provedením tetování a poněkud větší odhaleností, kdybys byl vilným imperiálním bardem, byly by primární lidské pohnutky vším, co bys byl schopen vnímat. "Sesedni a my ti vysvětlíme podstatu rozkoše," nabídne ti pravá z nich a i ona ti předvede své ostré zoubky odhalené v zářivém úsměvu. Dychtové oči jsou upřené na tebe, nabídka byla vyřčena a ony s očekávání čekají tvou reakci.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. listopadu 2010 01:13

Longin Obnovené párování Smutek se jí sice drží, ale podobně jako u jiných psychických výkyvů i ten začne mizet, nahrazený naprosto jinými dojmy. "Dá-li můj patron, stanu se v mé poslední chvíli rovněž něčím tak krásným, půvabným," zasní se nad svou budoucí smrtí, až zpochybňuje možnost, že vůbec cítila nějaký smutek a nešlo jen o závist. "Avšak můj cíl nesmí zlstat nesplněn," řekne polohlasem a upřeně na tebe pohlédne, čímž pochytí i jistou známku tvého vnitřního neklidu. Sotva odhadla, o čem vlastně přemýšlíš, a je bez pochyb, že i kdyby měla vodítka, došla by jakkoli blízko. Tvá následující slova ji přinutí pouze k souhlasnému pokývání, nezdá se, že by se snažila cokoliv namítat. "Ano, sami. Ale přesto sledováni," konstatuje a pousměje se, jakoby se tě snažila takto uchlácholit a dodat ti důvěry v její vedení. Opět pokýve, spíše jako odpověď v nějaké vnitřní pnutí, odpovědi na vlastní otázky a vyrovnání se s nastálou situací. Dívka se k tobě otočí zády, dopřává svému tělu řádné protáhnutí, poté mlčky skloní hlavu k emblému a zdlouhavě si ho prohlíží. "Nezdál ses nadšený, že to byl zrovna Temný Princ kdo se tě rozhodl oslovit," položí ti otázku-neotázku, vyřčenou pevným hlasem, s pohledem stále zafixovaným na emblém. Jde o ten druh dotazu, kdy jakákoliv odpověď na něj vyvolá jen další otázky a nemáš pochyby, že Delainy nebude výjimkou.

Guy de Lorein - 17. listopadu 2010 22:08

Kdyby maminka věděla, s kým se to vlastně stýkám... Pronásledování bere za své. Úmysl se znovu nedokázal stát realitou. Náš cíl se ztratil stejně jistě jako jeho stopa. Mrštný a bleskurychlý tvor po svých krocích téměř nezanechal památku. Nemožné... Nechápu. Nerozumím tomu. Vím naprosto s jistotou, že koně z bretonie jsou nejlepší. Silní, hrdí, vytrvalí - jako muži kteří je sedlají. Fakt, že kdo ví jaká bestie pomyslný závod vyhrává nasvědčuje jedinému. Kouzla... Tam kde rozum zůstává stát, jsou dobrým a jasným vysvětlením. Nelíbí se mi to... Úvahy o magii se příjemností rovnají našemu okolí. Nádherné sady se změnili v karikatury stromů. Pokřivené propletence tvoří bizarní podívanou. Nemluvě o plodech, které postrádají krásu a lákavost těch na kraji. Jazyk zvlhčí rty. Ústa mimoděk při vzpomínce vyschnout, jako by je měla osvěžit jen kouzelně dobrá šťáva. Zatřesu hlavou ve snaze zapudit vzpomínky na neobvyklou dobrotu. Oči se soustředí na les. Klid. Pohoda. Příroda, pokud se tomu dá říkat, možná vypadá jako z bláznivého snu, nic méně postrádá jakýkoliv jiný život. Kopyta se opírají do země. Krok za krokem. Cesta ubíhá. Netrvá dlouho a stejně jako v močále okolní prostředí zevšední. Strom jako strom, bez ohledu na to, kde roste., ale bubliny, to byla jiná... Na moment se v duchu vrátím ke vstupu do pustin. Děsivé to sice není... Nakonec mohu být spokojený. Ač mi osud prostřednictvím Trix moc vážnosti nedopřává, zdá se, že právě ona cizost všeho kolem by mohla jednou mou vlastní ságu ozvláštnit. Když k tomu připočtu fakt, že jsem si předsevzal vyhubit odporné, šílené a ctiprosté ženštiny, které si troufají brát na sebe iluzi podoby služebnic té, jež je nejkrásnější ze všech. Úsměv. Radost. Kupodivu rozjímání a přesvědčování se o vlastní důležitosti je mnohem zajímavější, než dávání pozor na okolí a dumání o riziku. "Hej rytíři..." Cizí hlas poněkud přetrhává toky myšlenek. Zrak se přesune k narušiteli. Narušitelce. Spíše než fakt, že se zjevila odnikud mě šokuje její zjev. Stud, typický pro nevěstky zapadlých koutů ctí nepoznamenané říše, k tomu zvrhlé potěšení z vlastní nahoty a... obludnosti. Obludnost? Začínám váhat. Těžko říct, jak nazvat něco mezi dívkou a krabem. K ideálu krásy mého domova mají blízko jako hromada kamení k hradu. Marionet... V ničem nesahá mé zesnulé choti ani po kotníky, přesto je mnohem víc vzrušující než ona kdy byla. Zatnu pěst. Hněv. Je zradou na všech bretoňských dívkách, že něco takového může vzbudit byť závan touhy. Bude se kát mečem má paní, naplním její odpornou nenasytnost ocelí. Již více nebude jejich chlípný mrav, ani rouhání dopadat k tvým zrakům... Adrenalin ředí krev. Napětí. Každý sval se připravuje k boji. "Sesedni a my ti vysvětlíme podstatu rozkoše." Příslovečná poslední kapka. Takže je jich tu víc... Oči se přesunou za hlasem. Stejná bytost. Stejný hněv. Znechucení nechávám vyplout na povrch. "Ulehnu s vámi rád." Tasím meč. Pod tíhou ran na bitevním poli! VPŘED!" Pobídnu Beatrix. Údiv a prudkost útoku nese své ovoce. Čepel se mihne. Krev v kapkách zavlažila půdu. Zvrhlá děva se dočkala otevřené náruče. Ostří mého meče se stalo jejím posledním milencem. Beatrix směřuji proti nestoudnici, jež stojí v popředí. "UDEŘ!" Znič ji, zadupej ji do do země...

Longin - 22. listopadu 2010 13:43

Otázky a odpovědi Jen se pobaveně ušklíbne a mě nezbývá než bezmocně přihlížet, jak sebevědomě udělá pár kroků k dívce. Slaanesh... je oddána Slaaneshovi a ty na ní chceš něco zkoušet?? Slaanesh!! S přehledem mě ignoruje a já si začínám říkat, jestli mě vůbec slyší jako ten otravný hlásek, jako já vždycky jeho. A zjevně nejsem jediný, koho ignoruje, protože s úplně stejným přehledem přejde i Delaininu otázku na Temného prince, zjevně ho ale zaujalo něco jiného v jejím prohlášení. "Máš cíl? Jakej je to cíl?" Dojde až asi na dva kroky za ni a upřeně pozoruje její šíji. Sem docela rád, že vůbec netuším na co myslí, ale to je zřejmě jednostranné. Ale neboj... já po ní nechci skočit... zatím... Skutečně mě docela překvapí. Ty... ty víš, na co myslim? Každé písmenko... úplně všechno. Je mi jasné, že se na mé tváři právě roztáhl lehký, nepříjemný úsměv, ze kterého by mě jistě bolely všechny svaly a nejspíš nejen svaly, ale i zuby a další části mé anatomie.

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. listopadu 2010 22:02

Longin Kdyby měla krytá záda... Delainy drží hlavu natočenou k emblému, nezdá se, že by ignorace její otázky měla dostatečnou sílu ji popudit či vytrhnout ze zamyšlení. Pouze vydá tlumené povzdechnutí, jinak zůstává nehybnou stejně jako přítomná socha. "Můj cíl?," odpoví překvapeně na tvůj dotaz vlastní otázkou, stále zády k tobě. "Chceš mi podat pomocnou ruku?," naváže další otázkou, tentokrát konkrétnější, čímž se chopí iniciativy. Její hlas nezní nijak posměšně, spíše je skutečně zvědavá. Nečekajíc na odpověď popojde k emblému ze složené trávy a sehne se, aby utrhla jedno ze stále stojících zelených stébel a začne ho jemně mnout mezi prsty. Poddajný dlouhý lístek se pod jejími dotyky divoce kroutí a po chvilce začne ztrácet zelený lesk, načež jej Delainy osvobodí z vlastního sevření a on pomalu lehounce dopadá zpět na udusané podloží.

Beatrix - 25. listopadu 2010 20:51

Neúspěch - koho to ještě překvapuje? VPŘED! UDEŘ! Naprosto jasná poselství, narozdíl od nedávné... příhody. Lidem podobní tvorové v mém jezdci probouzejí agresi, ve mně neklid. jsou stejní jako ten, kterého před chvílí můj rytíř zabil. Samice. Menší stádečko. Mluvily.... rytíř mluvil... a nyní přišel rozkaz. Zlostně přežvýknu udidlo, svalnaté zadní nohy podsadím pod tělo, načež se s ryčivým zaržáním vzepnu. Veliká kopyta pročísnou vzduch. Bohužel jen ten. Jako nešťastnou náhodou míjím. Možná si vybírají svou daň lehká zranění, která jsem utržila během naší dlouhé cesty, možná chabá výživa, jen stěží srovnatelná s pastvou a ovsem, na který jsem za normálních okolností zvyklá. A nebo mám možná jen smůlu. Převážena vlastní tíhou, spadnu zase na všechny čtyři nohy. Kopyta selhala. Ještě mám jednu zbraň - sedí mi na zádech.

Longin - 27. listopadu 2010 10:30

Proč já?? - Proč ne? Chvíli Delainy pozoruje a pak se pobaveně ušklíbne a pokrčí mými rameny. "Pomoct... nebo tě zabít - ještě nevím - neřekla jsi mi, jaký je tvůj cíl, abych se mohl rozhodnout." Nejradši bych si v tu chvíli ukousnul jazyk, ale to mu bylo zřejmě úplně jedno, vůbec si mě nevšímal a dál pozoroval dívku, jak si hraje se stéblem. Ani se nehnul, i když jsem si před tím myslel, že ji chce obejmout, ale možná mě chtěl jen pořádně vyděsit. Chceš nás sakra zabít?? Na to, jak jsem se snažil křičet jsem dostal skutečně jen minimální odezvu - sotva mu cuknul koutek oka, jako by ho jen něco nepříjemně píchlo, ale to bylo úplně všechno. Jen stál a čekal, co mu dívka odpoví.

Tzeentch, Měnitel Cest - 27. listopadu 2010 23:52

Longin Krapet jiná pomocná ruka Zřejmě ač zamyšlená jak mnohokrát předtím, kouzelné slůvko 'zabít' ji okamžitě vrací zpět do reality a ona se prudce otáčí tvým směrem. Její oči září jistým nadšením, jednu ruku drží opřenu v bok, prsty drží kus od svého meče. Na tváři se jí rozjasnil lehký úsměv, hlavu skloní k jednomu rameni, následně ke druhému. "Takže...ty si chceš zvolit dle povahy mého úkolu?," zeptá se zvědavě nevinným hláskem, připomínající to naivní děvčátko, které připomínala při prvním setkání. "Nadchází moment, kdy můj pán žádá, abych z šachovnice bohů odstranila jednoho Tzeentchova pěšce," odpoví ti pološeptem a rázem z nevinnosti přešla k póze chladného zabijáka. Nepřestává se ale usmívat, nesnaží se vymanit ze svého neutrálního postoje, stejně jako očima netěká po tvých rukách či po zbraních. "Pokud ale soudíš, že se naše těla musí zaplést v extázi smrti, kdy vítěz z plných plic nabere esenci posledního dechu zmírajícího soka, nebudu ti ve tvém záměru bránit," vysloví s neskrývaným nadšením a aniž by vedla své ruce k nějakému agresivnímu pohybu, vyčkává na tvou volbu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. listopadu 2010 20:47

Guy de Lorein Rvačka s ženštinami (pokud vůbec) Podivné svůdné zplozenkyně zvrácené chuti odporného boha kolem tebe tančí a přitom nepříjemně dorážejí, soudě dle lesknoucích se špičáků více než rády odpoví na agresi ještě větší agresí a ideálně krveprolitím pro slávu jejich patrona. Ač jsou v přesile a nepřirozeně rychlé, jedna již leží na zemi, půda přijímá vytékající ichor a zbývající dvojice nijak nejeví známky, že by ztráta kolegyně bolela, ba spíše naopak, využívají nově nabytého prostoru. Klepeta se míhají a občas dopadnou na tvou zbroj, řinčení kroužků je vzdorem jejich snažení. Avšak jedné rány sis nestačil povšimnou, trestem je nevykrytý úder a ostrá hrana klepeta si nachází cestičku ve zbroji a démonetka sladce vyjekne, jak pocítí dotek tvého těla a spatří těch pár krvavých kapek na své znetvořené paži. "Cítíš tu slast, když tě opouští falešný pocit života? Dotek slasti, jímž jsem tě obdařila?," zazpívá démonetka sladkým hláskem, který snad ani nevychází z jejích úst, pohyby rtů odhalí zuby a pár očí září jako pod vlivem nějakého zvráceného zaklínadla. Vyprostí klepeto z rány a fanatický pohled zaměří na karmínové záblesky, jako umělec pyšný na své dílo. Zatímco její kolegyně neúnavně dotírá a zaměstnává tvé raněné tělo prudkými údery, ona se kochá svou vytouženou cenou, než se opět zaměří na svou vysněnou kořist a testuje tvou obranu dalšími útoky, zatímco se střídavě přibližuje a vzdaluje v psychotickém tanci.

Aymir - 28. listopadu 2010 22:12

Já vám říkala že umím kouzlit - i když to moc nedělám! Nechť tě provází pohled předků. No to snad radši ne... S těmito slovy se věnuji vlastním problémům... tedy vlastnímu tunýlku. Cesta se nijak náročná nejeví. Bohu díky... Co možná nejtiššeji kladu nohu před nohu, zatímco si osvětluji prostor před sebou. Co možná nejtišeji rozhodně ale neznamená dost tiše. V duchu se proklínám. Tohle je neopatrnost. Jistě - nezbytná, nemám jinou možnost. Ale stejně je to neopatrné. Pokud tady někdo je, už o mně ví. Jenže kdyby tady někdo byl, už by na mě zaútočil... takže se spíše - zatím není čeho bát. Že? Neřekla bych. Ještě nikdy nenastal čas, kdy by nebylo čeho se bát. Vždycky se může stát, že... a hele deska! Chvíli za destkou tiše poslouchám, jestli tam třeba hned nefuní drak a když se nic nebezpečného neozývá, rozhodnu se ji vypáčit. V tichosti se mi pevede desku vypáčit. Po pohledu vzniklou dírou usuzuji, že to nebude tak jednoduché. Drak je zjevně kousek dál. Vlevo nebo vpravo? Z jedněch dveří beze slov vyjdou ven dva beastmasteři. Třeba jdou od draka a... řev prozradí, že jdou spíše ke draku, než od něj. Při tom křiku se otřepu. Možná bych tudy mohla vyklouznout ven a a draka se lidově řečeno vysrat... Pohled mi sklouzne na náramek. A jak s tím pak dolů? Nicméně... Kdo mi zaručí, že jej ten elf pak sundá? Dá mi další úkol a tak mě bude vaužívat, než umřu. Tak je to. Ze mě bude jenom jeden z jeho poskoků. Navždy... Jenže... Když jej nesundá po téhle "akci" můžu utéct při té druhé, kdy budu mít jistotu, že na něčem takovém jako je mé propuštění po splnění úkolu, nemá zájem. Je rozhodnuto. Splním úkol a.... pak se uvidí. zabiju tyhle dva a... a za dveřmi je ještě někdo - třetí osoba, která je musela otevřít. Je jen jedna? Může se na mne pak buďto vyřítit... a nebo zavřít dveře. Upřímně doufám v první možnost - ta druhá by situaci stížila. Chladná střenka dýky zastudí v dlani. Krátce nato i druhá. Ne, že bych měla v plánu primárně bojovat na nože. Chvíli čekám a než mi dva elfové, drazí příbuzní, zalezou do dveří, využiju momentu překvapení a vyskočím z díry. Spíše tedy vylezu - ale ono to tak nezní. Magické proudy mi zašumí okolo hlavy. Natáhnu nosem vzuch, jako bych doufala, že ten pocit zachytím, ucítím... Není čas ztrácet čas. Zformuji v hlavě myšlenku, zasyčím několik tichých slov. Mohla bych je i zařvat - už proto, že kouzlo stejně zburcuje všechny v dosahu několika desítek metrů. Nehledě na to, že jestli je drak Tzeentchův, ucítí je... Požehnání paní tisíce ran na sebe nenechá dlouho čekat. Vzduchem začne vířit několik desítek čepelí, zjevivších se prakticky odnikud. Beastmasteři jsou od pohledu zaskočeni. Očividně nečekali, že by na ně někdo mohl zaútočit na místě, které jim prakticky patří, které znají jako své boty. Očividně nevyrůstali na dvoře bohatých šlechticů. Jinak by měli na celou věc jiný náhled. Rozřezaní padají do kaluží vlastní krve. Jen kapičku... malou... malinkatou, srknout si, dokud je teplá.... trošičku... Pohled na dveře jakékoli choutky uklidní. Ještě je tam minimálně jeden. Krok ucouvnutí. Pojď ven, ven, ven!

Guy de Lorein - 30. listopadu 2010 21:28

Plehovka vs Krabice (Kolo č. 2) Jejich pohyb je stejný jako jejich vzhled. Šílený přesto krásný, nelidský a přesto půvabný. Jsou jako plameny, mihotají se v lačné touze upřít své teplo k čemukoliv, co je v dosahu. A spálit, bude-li to možné... Výhoda v podobě momentu překvapení bere za své. V návalu spravedlivého hněvu se snadno schovalo i podcenění. Mrštnost a grácie takového typu, to není nic, co by očekával hrdý a těžce obrněný syn bretonie. Jsou to právě lehké kroky, které by na parketu vzbudili úžas, co dostává cíl Beatrix do bezpečí z pod kopyt, tytéž kroky, co vyráží do protiútoku. Pravá, ne levá... Dvě víly v podivném rytmu. Cvakot klepet. Cinkot kovu. Okulibá smršť úderů. Okulibá? Bůh zvrhlosti má zvláštní smysl pro humor, když zkouší servírovat svou pochybnou krásu takovým způsobem i těm, co jí odmítají. Bolest. Z celé inscenace nemá potěšení jen zrak. Maso ochutnalo přítomnost klepeta. Z paže stéká krev. "Cítíš..." Téměř vychloubačný hlas. Téměř. Pohled je mnohem horší. Nevím a netuším, co ji hraje v očích, ale vím jistě, že je to vrcholně nepřirozené, jako jejich existence. Koutek oka zachytí pohyb. Druhá nehodlá zůstat pozadu. Chtivé kdysi-ruce chtějí svůj kus. Cinkot. Dostávají jej v podobě štítu. Nakloním se vpřed. Bodám. Ocel umlčí křik. Ta co žíznila po krvi se jí napila do syta. "Má jediná slast..." Pozornost přesouvám k druhé straně. Ďábelská ženština opět zkouší štěstí. "...je služba mé paní" Meč je tentokrát na místě. Ostří přivítá klepeta i její majitelku. Žíznivý a věrný pomocník rytíře hodlá uhasit i její žízeň. Uhýbá. Co to? Nechápu jak. V nedokáži říct, jestli jsem s výjimkou blesku viděl něco byť podobného. Syknutí. Rty i zuby jsou sevřené bolestí. Druhá rána dnešního dne není o nic příjemnější než ta první. Paže ověnčena ranou začíná prahnout po odpočinku a právě tímto způsobem mi to dává najevo. "Trix, UDEŘ" Zavelím, jako mnohorkát. Povel zní jako rána, ke které se nechce má ruka uvolit. Probodnu poslední zvrhlost pohledem, což je také to jediné, čím ji jsem teď schopný bodnout. Jednou si uhla, zvládneš to po druhé?

Beatrix - 30. listopadu 2010 22:54

Zlá kobyla, jsem zlá kobyla! Mrtvola prapodivné ženštiny mi padá pod nohy. Horký ichor mi cáká na holeně, zatímco se snažím odtancovat z mrtvoly pryč. Fuj, ne! Díky jednomu nešťastnému ucouvnutí vzad na šlápnu na břicho oné mrtvé. Kopyto se zaryje do měkké tkáně, noha podklouzne. Ucukávám vzad. Jen tak matně vnímám povel k útoku. Ne, teď to rozhodně nejde. Stavím se vzdorovitě na zadní. Bohužel, cíl, který bych podobným útokem měla zasáhnout, je daleko. Ani se nesnažím, celá má mysl je zachvácena pocitem hnusu a jakéhosi nepříčetného panického strachu. Být v mé blízkosti někdo, kdokoli, koušu. Ne proto, abych vyhověla příkazům - jen čistě z toho důvodu, že mám strach a vím, že utéct nemůžu. Protože jsem zoufalá, protože... ještě jeden krok vzad vyřeší celou prekérní situaci, mrtvola zůstane bezpečně z dosahu. Je rozdíl mezi udupat a přeskočit nebo přebehnout. My koně tento rozdíl vnímáme velice dobře. Panika je pryč - ale s ní také šance k útoku....

Longin - 02. prosince 2010 14:44

Pokračujeme? Znovu mě vyděsí, když se po její odpovědi pousměje. Sice dost chladně, ale úsměv by se tomu říkat skutečně mohlo. „Naše těla se musí zaplést v extázi smrti... krásná věta...“ Ani se nesnaží šáhnout po zbraních, jen ji začne pomalu obcházet, ruce si spojí za zády. „Jen bych možná vynechal u smrt... mohlo by to být daleko příjemnější... daleko intensivnější... i když... oheň... bolest... smrt...“ Já už bych se roztřásl strachy ho jen slyšet. Ten tón hlasu prostě sám vyvolával mrazení v zádech, ani by jeden nemusel rozumět zamyšleným slovům. Znovu kouknul jejím směrem, ale pak se zahleděl do dálky. „Pěšce...“ Bál jsem se, že ji ani nevnímá, navíc k ní stál skoro bokem, kdyby se rozhodla zaútočit, jistě by neměla moc problémů s tím, ho prošpikovat skrz naskrz. „Co jsme všichni jiného, než pěšáci...?“ Kupodivu mě ani neuklidnilo, že se k ní zase obrátil čelem, protože mi přišlo, že ji stále vůbec nevnímá, jakoby mluvil sám se sebou, dokonce i mě ignoroval a ani si nedělal srandu z má nejistoty a obrovského strachu, který ve mě jeho reakce bezděky vyvolávaly. „Pomůžu ti... nebo alespoň pro teď nepůjdu proti tobě...“ Až mě zarazilo, nakolik bez zájmu to tentokrát znělo, jakoby řešil něco mnohem podstatnějšího, s čím se nejspíš neuměl vyrovnat. Ptát se ale bylo naprosto zbytečné.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. prosince 2010 20:05

Guy de Lorein Tak se jedná s dámou? Ač zplozenkyně přicházející z kotle plného nepopsatelných hrůz, stačíš na ně a dokonce jsou to ony, kdo je v úzkých. Poslední démonetka, jediná, která tě vůbec oslovila a které vděčíš za svou ránu stále stojí na svých znetvořených nohách a míhá se ti před očima, jako vichr tančí kolem Beatrix a občas tu podívanou ozdobí řinkot tvé zbroje, jak se ta šerednost snaží nabrat další životodárnou mízu na jedno ze svých ostrých klepet. "Tak neohrabaný, tak vzpurný," zašveholí, zatímco vytočí další piruetku a s grácií baletky se zastaví kus opodál se zkříženými klepety a zákeřným úsměvem kočky, hrající si s myší. "Dopřej mi nasát tu karmínovou rozkož a nebudeš litovat!," zašeptá a vrhne se do další otočky, která ji dovede až nepříjemně blízko tobě. Oči planoucí chtíčem zaměří místo, kde už jedna rána dopadla a klepeto vyráží vpřed, aby dokonalo práci. Z úst démonetky se ozve nezvykle hluboké zavrčení plné vzteku, jak se kroužky tentokrát rozhodly vzdorovat její chuti. Nejspíše trpělivost nepatří mezi vlastnosti těchto démonických schopností, jelikož ti přijde unavená a nevrlá, jako dítě, kterému odepřeš potřetí jeho milovanou hračku.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. prosince 2010 20:35

Aymir Čáry máry Na kaši rozřezaní beastmasteři končí na zemi, aniž by stihli vyřknout jediné slovo nebo varovat ostatní. Rudé šmouhy se táhnou přes velká vrata a několik linek ode dneška zdobí i přilehlé stěny. Avšak nebyli jediní, kdo se s tebou vyskytuje na stejném místě. Rychlé kroky svědčí o úmyslech dotyčného, jejich sílící ozvěna je ctí elfí odvaze, avšak je otázkou, zda nejde o přílišnou zbrklost. Pár očí zúžených vztekem ze zrady navádí opakovací kuši, díky tvému spíše estetickému oděvu se elf ani nesnaží mířit. V ohních loučí se zaleskne dvojice šipek a slyšíš slaboučké zavlnění vzduchu, jak ti první prosviští vedle hlavy, zatímco druhá se prožene pláštěm a se slabým cinkotem se odrazí od zdi. Tvůj útočník teď zajisté zpytuje své svědomí a přísahá si neopakování takového selhání, zatímco stojí kousek od pyré z beastmasterů. Jeho tvář z poloviny zakrývá přilba s ostrými konci, ochranou je mu zbroj z kroužků z temné oceli, krom opakovací kuše si u pasu vydržuje zahnutý dlouhý meč. Nic jiného než prachobyčejný strážný, nyní s potěšením sledující nový pár šipek, které mechanismus připravuje k vystřelení a snaží se ti hledět do očí, i na tu dálku cítíš sílu jeho pohrdání.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. prosince 2010 21:01

Longin Ano, pokračujeme „Jen bych možná vynechal u smrt... mohlo by to být daleko příjemnější... daleko intensivnější... i když... oheň... bolest... smrt...“ Delainy se po tvých slovech k tobě prudce přiblíží a hřbetem ovázané ruky ti jemně pohladí tvář. Kdybys byl v jiných krajích, bylo by to nepochybně gesto jejího souhlasu. Nicméně to by nenásledoval tak okatě hraný smutný výraz, který neváhá doprovodit mírně ironickou poznámkou. "Ano...příjemnější...by to bylo. To je taková škoda, že tě nezaujala jeho slova," řekne lítostivě a tahy její ruky pomalu klesají k tvým ústům. "Z usychající kukly nikdy nevylétne motýl s duhovými křídly a oblažující pohled, pokud si on neuvědomí, jakého půvabu může dosáhnout," zašeptá ti zblízka a prudce se odtáhne, ruku si otáčí před očima, ajko by ji kontrolovala, zda jí na ní něco neulpělo. S rozverným úsměvem ji nechá splývající u těla, stále daleko od meče, očividně si dává na absenci doteku se zbraní záležet. "Jsme požehnaní, že jsme 'jen' pěšáci. Pouze pěšec smí být téměř jakoukoliv figurkou na herním plánu," doplňuje svou poznámku o hře a zapře ovázanou ruku v bok, přičemž se nakloní na stranu a druhou rukou si jemně prohrábne vlasy. "Avšak soupeřovy figury neusilují o nic jiného. Pouze odvážné figurky získávají přízeň svého krále," dodává a jak řekne 'krále', pokyne na symbol v trávě. Chviličku se na něj ještě dívá, jako by na ni působil přímo hypnoticky a držel Delainy na místě. Jak dívka odvrátí pohled, pokýve třikrát hlavou v jakémsi váhavém souhlasu a založí ruce na hrudi. "Bude z tebe výtečný pěšec," promluví po chvilce ticha a přátelsky se usměje, očividně jsi jí udělal skutečnou radost.

Tzeentch, Měnitel Cest - 06. prosince 2010 20:10

Gnorim Kyiersson Všude kolem mrtvo Nejsi nejspíše prvním ani posledním zneuctěným trpaslíkem, co hledá smrt v místech, kde se rodí ty nejodpornější a nejmocnější stvůry, jaké svět kdy viděl. Nezřídka vojska Chaosu doprovázely ničivé kolosy, kráčející avatarové destrukce. Tam, kde i elitního válečníka v jeho krvavé cestě zastavila kovaná brána se tito tvorové nezaobírali hledáním vchodu - udělali si ho sami. Lidé tyto zvěsti mění v pohádky, málokdo přežívá střetnutí s takovými bestiemi. Ale ty nejsi běžný člověk, pro tebe není ani ten nejstarší Shaggoth ničím jiným než skvělou příležitostí k epickému konci hodného legend. Avšak cesta za takovým vznešeným cílem bývá kamenitá více než dost, a hlavně dost skalnatá... Přecházíš další skalisko a pohled do dáli nevěstí nic dobrého. Podle bouřkových mračen bys řekl, že se pod nimi něco nechutného děje, ale o těchto místech se říká, že je tu málo míst, kde se vůbec nic neděje. A na jedno takové místo jsi natrefil ty. Kolem samé skály, které ti krom vydatné rozcvičky nenabízejí žádný krásný výhled, před tebou se rozléhají jen hory a pláně. Zamíříš cestou níže, směrem ke pláním. Chladný vítr ošlehává tvou tvář a na horizontu září pár krvavě rudých bodů, jak sopky chrlí svůj žhnoucí obsah na okolní masivy a vyhlazují vše na svých úpatích. Je to už týden, kdy jsi naposledy na obloze viděl ptáka, či aspoň něco podobného. Možná kdybys začal zuřivě hrabat do podloží, našel bys časem žížalu nebo aspoň nějaké obrané kosti, nicméně zanedlouho seznáváš, že společnost lze získat snáze a k tomu půjde o cestu z kopce. Přicházíš k okraji skály, kde se improvizovaná cesta sváží dolů do plání, tisíce ostrých kamínků tě varují před jakýmkoliv zaškobrtnutím, ale tvé soustředění nad cestou vyruší bojový pokřik a ostrý praskavý zvuk. Mohutná postava, zakutá v hrubých plátech zdobených hvězdou Chaosu tříští palcátem hrudní koš kostlivce, výsměchu říššskému vojákovi, jehož uniforma nyní zakrývá zbytek kostěného těla. Další čtyři nemrtví vyrážejí na obrněnce halapartnami a ty získáváš více než dobrý výhled na jejich marnost, kdy každý výpad naráží na tvrzený materiál, zatímco válečník Chaosu mává ve smrtícím tanci párem ostnatých palcátů, které již z poškozené kostry dělají hromádu bílých odštěpků. Bezhlasé výrazy koster svědčí o neuvědomění si bezvýchodné situace a zrezivělá ostří se stále snaží najít skulinku, zatímco jeden po druhém padají pod neúprosnými ranami obrněnce. Než se naděješ a rozmyslíš se, kdo pod tvou sekerou sejde dříve, přiletí ti pod nohy coby pobídka půlka popraskané lebky s pomalu vyhasínajícím očním důlkem, jak mohutný nápřah rozházel krční obratle po okolí. Obě zbraně poklesnou, paže je držící si dopřejí chvilkový odpočinek, zatímco si válečník prohlíží své dílo, zda náhodou v nějakém nespatří malou jiskřičku nekromantské moci.

Guy de Lorein - 06. prosince 2010 22:08

Se ženou jako s květinou - seřezat, svázat a podvodu ! Přesně to bych měl v nadpisu, kdybych nebyl gentlemanem proti své vůli Rány střídají posměšky. Vtíravý hlas přecházející v šepot - její odpověď na mou snahu zbavit svět této hanby. "Udeř!" Nic víc na adresu toho odporného stvoření pronášet nehodlám. Čím déle bojujeme, tím více ke mě proniká nechutný půvab této... hříčky chaosu. Cloumá mnou hněv. Vztek jako oheň žhne celým tělem, pomalu zatlačuje i bolest do pozadí, vztek vyvolaný marnými pokusy o její život, vztek nad chabou sebekontrolou, že si dovoluji k tak bezectnému tvoru přisuzovat... uznání. Kopyta dopadnou do půdy. Válečný oř opět zklamal v boji s hbitostí. Sotva se jeho váha opře do země, přichází protiútok. Klepeta protnou vzduch. Paže zakončené zmutovanou zbraní cvaknou. Cinkot. Štít je na místě a to spíše dílem intuice než postřehu. Zatnu zuby. Ani spravedlivý hněv nedokáže plně zastřít namáhanou raněnou paži. Čepel příliš pomalu následuje uskakující tělo. Opět napřáhnu. Syknutí. Postupující křeč maří mou snahu. "Znovu trix..." Cedím mezi zuby. "Udeř!" Nemůže přece utíkat věčně...

Gnorim Kyiersson - 06. prosince 2010 23:12

Pustina Tfuj... odplivnu si a rozhlídnu se kolem. Skály, skály a skály. Nikde nic jinýho. Navíc pořád do kopce ne že by mě to unavovalo jsem trpaslík navíc trolobijce ale zato nemůžu říct že by mě to bavilo. Podívám se směrem k nebi. Bouře chaosu. Bestie, chtělo by to bestie. Rozdrtit hlavy pár příznivcům těch odporných chaosáckých bohů... navíc mi začíná kručet v břiše. Podrbu se ve vousech a hlasitě si říhnu. Tuplák piva a pořádná kýta by bodla. Ale nic vydám se dál třeba za tím svahem na mě čeká má vytoužená smrt. Když se vyšplhám na kopec uslyším válečný řev. Scházím dolů tomu blíž. Vidím válečníka chaosu. Jeho brnění zdobené odporným znakem chaosu. Khornův válečník... řeknu s úšklebkem přes celou tvář. Konečně pořádná výzva. Třeba zde naleznu svou slavnou smrt hodnou legend. Jeho kostliví "ne"přátelé se zastavují o jeho brnění. Nemají nejmenší šanci. Shodím Drtiče z ramene a pohladím ho po melé špici na vrchu. Když se chci vrhnout vpřed přiletí zničeho nic přede mě část kostlivé lebky. S co největší razancí jí rozdupnu a podívám se směrem k válečníkovy. Poté se rozmáchnu Drtičem a udeřím do nejbližšího kamene, ze kterého se po úderu odštípnou nemalé kusy. Doufám že si mě všiml.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. prosince 2010 21:27

Gnorim Kyiersson Výzva se přijímá Tucty malých kamenných úlomků se rozlétly do okolí, jak tvé kladivo vyřklo za tebe jasnou výzvu. Pozvolný pohyb válečníka ustal, jakoby na malou chvilku ztuhnul v čase, než prudce otočil hlavou. Tvůj pohled se střetl s jeho, ač nevidíš do očí svého soka, které zůstávají skryty za přilbou z černé oceli. Navzdory váze své a těžké zbroje se hbitě postaví do střehu, pravý palcát, dosud ozdobený úlomky kostí, kvůli kterým vypadá jak posetý sněhovými vločkami, míří k tobě. Druhým palcátem opíše oblouček a s křupnutím k tobě posílá další zbytek lebky, který se dokutálí k tvým nohám. Barbarské gesto výzvy spojené s jasnou výzvou, nehodlá opustit toto místo bez boje a jako obří mlčící socha očekává tvou reakci. Obě pádně působící zbraně čekají na poměření s tvými, pláty kované trpaslíky Chaosu čekají na střetnutí s dílem svých neposkvrněných bratří.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. prosince 2010 22:19

At'che-ack Přijatelná ztráta Sedíš pod mohutným stromem uprostřed tábora sil Chaosu, sestávajícího se jak z válečníků tak tvých bestiích soukmenovců. Strom tiše zakŇourá bolestí a sáhodlouhým utrpením, zpočátku to ve tvých bratřích vyvolávalo obavy z tajemných čárů, nyní každý pokus o dřevnatý brekot přehluší hurónský smích pobavených bestií. Několik ohňů plane v noci a ozařuje okolí a vládne u nich bujará zábava. Utečenec z člověčenských krajin, jenž byl lapen hlídkou a nyní ti stejně jako ostatním doslova leží v žaludku měl v brašně i mnoho podivných nádob. Tví bratři se jich okamžitě chopili a soudě dle hlasitého chrápání, chraplavého smíchu a dokonce občasnému úderu o zem, jak jeden z nich prohrál svůj boj s rovnováhou svědčí o tom, že všechny nádoby byly dokonale vyprázdněny. Avšak jsou zde i takoví, kteří neshledávají podobné manýry zábavnými. Cesty tvého patrona jsou vskutku nevyzpytatelné. Zdá se, že plán chráněnce boha Tzeentche Telcontara nejde přesně dle jeho představ, protože navzdory snaze vypadat klidně jsou na něm patrné známky neklidu. Není ani moc divu, nejdříve přivede dva elfy, aby vzápětí jednoho šamana zaživa upálil a dalšího postavil do nerovného boje s jedním z elfů, jen aby si spravil náladu. Jak se zbavil elfů, navštívil váš tábor stoupenec boha Nurgla, jen aby vyzval Telcontara na čestný souboj, který se mu stal osudným. Na malý moment si váš velitel mohl být jistý přízní patrona, jenž mu zdánlivě začal splétat osud o něco příznivěji, avšak s každou postupující hodinou se zdá být neklidnější a neklidnější. Zakutý v zbroji zářící jak pravé stříbro, se zlatými linkami lemující každý jednotlivý plát a s hnisem pokrytým řemdihem připoutaným k pasu, nesoucím dosud pozůstatky poraženého válečníka, přichází váš vrchní velitel k tobě. Od škvíry k dýchání se pravidelně zvedají obláčky páry, každý krok razí cestu skrz nerovný terén a rozlomí i překážející bestiácké kopí jedním rázným dupnutím. Ungor, mrňous v porovnání se šampionem Chaosu, ztrácí pevnou půdu pod nohama, jak jeho nechtěné stání v cestě volalo po okamžitém trestu. Dvojí křupnutí a bolestivý křik ukončují krátký let vzduchem, ve který ho uvrhl pár mocných paží. Bujaré veselí mírně utichlo a ty na sobě cítíš více očí, než by ti bylo příjemné. Tvůj současný pán se před tebou zastavil, avšak nejprve pohlédl směrem k polámanému Ungorovi. "Ubohý červ," slyšíš jeho hlas plně zbavený emocí. Posléze přemístí svou pozornost na tebe, zatímco tvou pozornost upoutává jemně zhotovené Tzeentchovo oko nad hledím jeho přilby. "Půjdeš se podívat, proč to čaroději tolik trvá. Vyrážíš ihned," přikáže ti stručně a ty nemáš pochyby, koho tím myslí. Tzeentchův mág, jehož hlava byla nahrazena jakýmsi kusem krystalu, který vypovídal o neobyčejné přízni a víře vašeho společného patrona v něj. Telcontar mlčky ukáže směrem k lesu, do kterého čaroděj naposledy vkročil a šel plnit jiný z velitelových plánů.

At`che-ack - 11. prosince 2010 02:13

Služebníček! ...a kdybyste dovolil, zde, pár švestiček z mé zahrádky... At'che sedí, sedí, protože není co lepšího na práci, sedí sám a zadumán. At'che zachytil pach, který jej dovedl k této tlupě, před několika dny. Téměř ihned po opuštění rodné hordy. A At'che, ač se v jeho srsti netřpytí stříbrné nitky stáří a dosud mu ani neraší důstojná bradka, již nevěří na náhody. Nevěří však ani v osud. Jako všichni jeho vyznání vidí v obojím Cesty a Způsoby, jejichž opatrovatel, benevolentní krutovládce i krvavý mecenáš si dává říkat Tzeentch. Noc je vlahá, a tak se řev i zpěv se rozléhá okolní krajinou. To At'chemu nevadí, nikdy nevadilo. Po pravdě, jako mláděti mu často dělalo potíže odolat pokušení připojit sebe i svůj hlas k všeobecné zábavě. Šaman si však musí držet odstup, jasnou mysl. Dnes by se kvasu nedotkl snad ani na naléhání. Mohutný nádech rozzáří uhlíky v jeho dýmce, které se okamžik poté ztrácí pod závojem šalvějového kouře. Ano, ano, každý má své drobné neřesti. Známý pach uklidňuje, navozuje i v této neznámé tlupě pocit bezpečí. Pocit falešný a nebezpečný, At'che ví. Šamanova osoba zde není tabu. Na vlastní oči zde viděl dva zahynout jen pro potěchu Telcontara, Tzeentchova vyvoleného. Na nich At'chemu záleží pramálo, snad by to bylo i vítané odstranění soupeřů, neboť tradiční duely mezi šamany nejsou dle tradice možné. At'che byl ale zaražen, že se nikdo z nich ani v tak závažné situaci neuchýlil k magii. Že by šlo o čtvrtdrápy, TyKteříKlamou? Tací, co se vydávají za požehnané Chaosem? Občas se to stává. Pohrdat takovými je přirozené, ale podceňovat hloupé. Často mají díky svému umu říkat správné věci ve správnou chvíli nemalý, a často také - třeba přiznat - prospěšný, vliv. A protože mezi šamany není běžných duelů... At'che vyklepává vyhasínající dýmku. Jeho pohled se obrací ke koním. Ve tmě mimo dosvit ohňů jsou téměř nerozeznatelní, avšak At'che nepotřebuje, nechce v těchto případech užívat oči. Identita těch tvorů je podivná. Zřejmě vlivem chaosu se mysl každého z nich se nachází v odlišném stupni přerodu z býložravce na predátora. Plachost je zvolna nahrazována krvelačnou bojovností a At'che si uvědomuje, že o nich poprvé přestává myslet jako o žrádle, kořisti a berličce pro slabé a pomalé lidské dlaňochodné nohy. Mít dost kusů a času, možná by se z koní přeci jen dalo v rozmezí několika generací vyšlechtit skrze chaos něco použitelného. O to víc At'chea rozčiluje majetnické chování jejich jezdců. Zabít se ale kvůli pár kusům nevšedně ozubeného dobytka nenechá. Kdosi křičí, což není pro toto ležení nic neobvyklého. Až při dvojitém, vlhkém zapraskání usuzuje At'che, že situace stojí za otočení. "Ubohý červ", ozývá se před At'chem stojící Telcontar. To on jistě zabíjel, ano, ano, jak jinak. A otáčí se k At'chemu! Ten nečiní jediný prudký pohyb, nedává najevo strach ani rozrušení, není hlupák. Projev slabosti je mezi beastmeny rozsudkem smrti, a chce-li šampion jednoduše zabít dalšího šamana, dráp či čelist, alespoň At'che sejde se ždibcem důstojnosti. Místo ran však prší rozkazy. At'cheova dlouhými rohy zdobená hlava se pohne ve směsi přikývnutí a úklony, zatímco rozvážně vstává. Místo kde seděl se na pár okamžiků zahemží rojem nevábného hmyzu, který ale během pár okamžiků dle svých možností rozličně doleze, doskáče či doletí zpět do At'cheovy husté srsti. Ten se, svižně posbírajíc svých pár věcí, bez dalších okolků vydává určeným směrem. Po pár krocích přechází At'che ve svižný, leč úsporný poklus tvořící jeho běžnou cestovní rutinu. Není šťastný, ó ne. Stále je to však lepší než smrt, která by jistě nastala v případě jakéhokoliv vzdoru. Byl příliš na očích, a zároveň nepozorný. Toto poučení přišlo zatím celkem lacino. Nozdry se rozšiřují, jak jimi proniká čerstvý noční vzduch, nasycený vůněmi a pachy okolí. Nyní by se tak dobře lovilo - dvounohá či čtvernohá - a At'che namísto lovu, cvičení či relaxace dělá práci ungorů. Tiché, pobavené odfrknutí. Šampionova tlupa. Velké činy, legendární boje, krev, sláva, vědění, ambice. Smysl pro humor rozhodně nelze Tzeentchovi upřít.

Longin - 12. prosince 2010 10:51

Mýtina Nejradši bych přecházel sem a tam, ale těžko můžu dělat něco takového tělem, kterým nevládnu. A to nemluvím o tom, jak moc se mi nelíbí, o čem ti dva mluví, natož jeho pohled naprosto fixovaný jejím tělem. Nejhorší na tom je, že cítím, jak moc ho to vzrušuje a fakt se bojim, aby neudělal nějakou příšernou hloupost - skutečně nerad bych se probudil vedle vyznavačky chaosu. Mám takovej pocit, že její řeči o pěšácích se nelíbí ani jemu, ale to může klidně být jeho nechutným egem, takže to nemusí znamenat vůbec nic. Nakonec pomalu kývne hlavou a začne sbírat moje věci kolem. Se znechuceným úšklebkem si uvědomím, že bere i elfovi věci (pokud tam nějaké jsou). "Tak jdeme?" Dál sleduje každý Delaynin pohyb.

Aymir - 25. prosince 2010 20:57

Za dveřmi někdo je! Kolem tváře a boku se mi mihnou projektily. Ksakru! Šipky! Tohle je ale silně nečestné! Chystám se o krok ustoupit, nicméně si periferně všimnu kousíčků nařezaného masa, válejícího se v krvi na zemi. Na to šlapat nebudu! I tváří v tvář smrtelnému bezepečí jsem schopná hledět na čistotu svých podrážek. Není to proto, že bych byla marnivá... ale krvavé stopy nejsou tou nejlepší věcí, kterou za sebou můžete zanechat. Ironie - už jsi za sebou zanechala dvě senzační sekané. V prostoru, kde se pohybují beastmasteři a tedy nejspíše i bestie - co lepšího a lzomyslnějšího jsi mohla ještě udělat? Co celkově bych mohla ještě tak udělat? Tiché klení napoví. Zachránit si život! Hluboký nádech, ostrý výdech. začnu nasávat vzduch nosem a koncentrovat se. Bože vražd, ještě jednou stůj při mně!.... Nebo kdokoli jiný. A pak znovu a znovu. Prosím. Všudepřítomný pach krve mne dráždí. Ta touhla smočit v ní alespoň palce u nohou je až nepředstavitelná. Vytáhnu z pouzdra na noze jednu z krátkých obřadních dýk. Nikdo neříká, že mi kouzlo musí nutně vyjít. Práskla bych ho holí, ale díky tomu zatrolenému stínu jsem o ni přišla! Dvě tichá slova. Třetí, čtvrté. Protivník zjevně zrychluje svou snahu nabití zbraně - vypadá, že každou setinou sekundy je ve větším a větším stresu. Třesoucí se ruce, odhodlaný pohled. Kéž bych dokázala cítit strach a pást se na něm více smysly než pohledem! Intenzivní smrad síry naplní nejbližší prostory. Odněkud ze stropu šlehne cosi, co je vzdáleně podobné blesku. Černá linka jako by pohlcovala všechny barvy, včetně světla pochodní. Odvracím oči, zatímco doombolt škvaří strážce dveří. Cesta je volná, prozatím. Opatrně překročím smrdutý ohaek čehosi, co ještě kdysi byl zástupce mé vlastní rasy. Je to tak neosobní, tak.. neuspokojivé. Kéž bych tak měla alespoň hodinu a nějakou místnost, ve které by mě po tu dobu nikdo nerušil.... Nemůžu mít všechno. Teď bych měla být ráda že mám všechny končetiny a jsem vlastní paní své duše. S tím, jaký vroubek mám u temnokrále jsem už takové štěstí mít nemusela... A pak je tady ten drak. Měla bych jít dál. Chvíli jen tak stojím a pozorně poslouchám, jestli poblíž není ještě někdo, kdo by mou cestu za ním mohl znepříjemnit.

Koris Derak - 27. prosince 2010 17:14

Chodba Zlehka kráčím vpřed tunelem. Nejsem poprvé v cizím podzemí a jedno jsem se stihl naučit podzemí zvláště takové, jako je tady může skrývat mnohá nebezpečí. Je lepší předpokládat, že tu jsou kolem pasti, než do nějaké vběhnout. O tom se v minulosti členové mého klanu. Bohužel jsem neměl čas změnit podrážky a tak se pod pláštěm mračím po každém kroku. Občas se prudce otočím a zadívám se do tmy za mnou jestli neuvidím odrazy očí, někoho kdo by mne sledoval, ikdyž nikoho nevidím příliš mne to neuklidňuje. Levou rukou tasím dýku a zamířím ji hrotem k lokti, aby kdybych náhodou spadl a nebo byl přinucen vrhnout se k zemi neškodně svezla po nátepníku a zároveň abych mohl správně přivítat kohokoliv koho bych v tunelu potkal. Kráčím chodbou a stále se nic neděje, což mne sice částečně vytáčí. Na druhou stranu dokud se nic neděje znamená to, že o mne nikdo neví a nesnaží se mne zabít. můj vnitřní hlas mne sice upozorní, že to nemusí být pravda, ale co nadělám. Tiše kráčím chodbou snažím se vydávat co nejméně zvuků, abych neupozornil čekající strážce. Moje opatrnost se vyplatí v okamžiku, kdy zaslechnu hlasy a zvuky prací. Okamžitě se zastavím a doslova přilnu ke stěně tunelu. Našpicuji uši a poslouchám. Dýku přetočím vstříc případným protivníkům. Neminul jsem žádnou odbočku a nikdo za mnou nešel. Tudíž ti dva o mně pravděpodobně skutečně neví. Nesnaží se tedy odlákat mou pozornost, aby mne někdo dostal zezadu. pro jistotu se otočím a znovu se na okamžik zadívám do chodby za sebou, pak vrátím svou pozornost spět k mužům předemnou. Zhasnu louč a péoaml postupuji za zatáčku, kam opatrně nahlédnu. Zahlédnu dvojici elfů Minimálně dva upozorní mně vnitřní hlas. Pozorně si prohlédnu dvojici mužů, stavějící zídku. První okamžik se leknu, že se jedná o členy černé gardy. Během několika okamžiků si uvědomím, že ti by nikdy nestavěli jinou zídku než s mrtvol. Závěr je jasný ti dva muži jsou vojáci něčí stráže a nebo hodně nízcí šlechtici. Zadívám se na dýku potřenou ochromujícím jedem a snažím se spočítat šanci, že proskočím zídkou a přemůžu oba naráz. Šance to není moc velká. Byla by větší, kdybych nepřišel o všechny své flakónky tam na severu. Stačilo by jim tam hodit nějakou dráždivou látku a pak bych je dorazil. Bohužel poslední skončila pod nohama chladného. To, že tam jsou by nebyl problém, problém je že staví zítku. Pokut ji dokončí budu mít se splněním úkolu velký problém. Sice by asi nebyl problém zídku zase rozebrat, ale jen předkové vědí s čeho ji stavějí a co plánuje udělat jejich nadřízený. Rezimé zní nesmím čekat a taky není na co. Teď musím navléct, tak abych vyhrál a oni neměli šanci vyhlásit poplach. Zatím, co takto usilovně přemýšlím, se na mně usmějí předci a jeden ze strážných odejde někam pryč. Zdá se, že je tu šance a lepší už nebude. Rychle a tiše doběhnu k zídce. Pokut je dostatečně velká tak se za ni schoulím. Dýku připravenou na hrudi. Čekám až se objeví ruku dávající další cihlu. Počítám s tím, že muž nemá rukavice. Zaschlou maltu by z nich jen těžko dostával a tak je můj plán jednoduchý. Lehce ho škrábnu velmi ostrou dýkou namočenou v ochromujícím jedu. Muž se během okamžiku zhroutí a nikdy nedozví, co se stalo. Poté by cesta do domu mého cíle měla být volná. Upřednostnil bych tuto možnost, protože toho chlapa za okamžik najde jeho partner a za dvě hodiny je sem přijde hledat jejich nadřízený. Pokut je zídka příliš malá. Rychle se rozběhnu do místnosti. Díky dloudobému výcviku, bych se měl do místnosti dostat bez sebemenšího zvuku. Využiji těch několik okamžiků, co mám k dobru abych se zorientoval.(pokut je v místnosti, kde se skrýt tak další odstavec nečti, pak se pokusím skrýt) Pak se vrhnu na strážného. Pokut bude zády bude mít jen minimální šanci. Plán je ten že muži přiložím ruku na ústa a s ledovým klidem jej podříznu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. ledna 2011 21:58

Longin Trnitá cesta k povýšení Z elfových hmotných statků toho moc nezbylo, snad jen pár elfích dýk bylo vše, co hladový strom zanechal hledačům pokladů, to ostatní se nachází nejspíše poblíž tvůrce této bizarnosti. "Jdeme, nechceme ho přece nechat čekat," odpoví Delainy na pobídku tvého společníka. Se vší svou výbavou bleskově sbalenou a připravenou na další cestu se vydá na okraj mýtiny, přičemž se starostlivě vyhýbá obrazci, aby náhodou do něj nevstoupila či jej nějak nepoškodila. Neujde ti, že k tomuto úkonu nepotřebovala ani jedno pohlédnutí na zem, vše působilo intuitivně, jakoby se jí obrazec doslova vpálil do očí. "Někdo jako ty již nepochybně vzal něčemu život...," adresuji ti další proud svých myšlenek. Slova znějí až mrazivě, vyznívá z nich absolutní přesvědčení, že se to někdy skutečně stalo. "Nebo někomu," dojde k pointě, otočí hlavou a zahledí se na tebe. "Jaké to bylo, když tě ovál poslední zmírající závan dechu tvého soka? Jak ti v mysli hrála jeho poslední slova?," skoro šeptem si položí otázku a oči jí září touhou znát odpověď.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. ledna 2011 22:51

At'che-ack Po stopách nadřazených Telcontar tě sice nasměroval, ale nijak se nezatěžoval sdělit cokoliv více. Bezpečí spřízněných následovníků Tzeentche nahradilo jedno z nespočetně mnoha území nikoho, kde přívrženci bohů hledají vhodné soupeře coby krvavé kroky k povýšení a pozvednutí nad obyčejné smrtelníky. Přicházíš na okraj jakéhosi trnitého porostu, ze země trčí ohromné pole bodců, které prorážejí půdu a míří ke slunci do výšky dospělého bestiáka. Trny jakoby rašily ze zad nějaké pohřbené bestie, nebo prostě jen tak spontánně vyrůstaly jako zahrádka jednoho z bohů, coby demonstrace vlastní moci, avšak z něj není cítit nic nepřirozeného. Jak se ocitneš poblíž jednoho z nich, je vidět, že nejde o žádný tvarovaný krystal, ani o opracované dřevo či vybroušený kámen, ale o něco velmi podobnému rohům, jak na pohled, tak na omak. Navíc se zdá, že v dálce je na některé hroty cosi napíchnuto, nebo to z nich vyráží. K nozdrám ti dovane pach rozkládající se mršiny, jako by šlo o nějakou zásobárnu. Z dalšího zkoumání tě vyruší pobavené zachrochtání dvou tvorů, kteří zběsile míří k podivné zahrádce, nepochybně další bestiáci, z nichž ten větší nese cosi přes rameno. Tví soukmenovci nepůsobí dojmem, že by si tě všimli, spíše jsou plně zaujati svou kořistí, kterou nyní můžeš už trochu rozeznat. Pár nohou, pár rukou a vcelku drobná postava proti dvojici uchvatitelů svědčí o dalším nepřipraveném návštěvníkovi místních končin. Než získáš možnost pohlédnout kořisti do tváře, bestiáci humanoida pevně uchopí a narazí jej na jeden z nevyužitých ostnů, načež se místem rozlehne jejich vítězné zavytí. Skřeky připomínají nějakou modlitbu, kašlavé zvuky a jiné chrčení vytváří těžko srozumitelnou mantru, kterou nahrazuje veselé křepčení poblíž napíchnutého těla.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. ledna 2011 23:21

Aymir Cesta je volná Zčernalé torzo dopadá na podlahu a místnost naplní pach spáleniny, který se mísí s krvavým nádechem pocházejícícm z dříve stvořené elfí sekané. Navzdory slušnému lomozu ale žádná další hlídka nepřichází. Vstupní dveře jsou pevně zavřené, žádný řetěz nechrastí, což zatím povede k absenci dalších strážných, druhé dveře vedou do další potemnělé chodby, odkud již dříve přišel řev jakési, snad tebou hledané, bestie. V odpověd se k tobě nesele pomalé vrčení, ať tě za chodbou čeká cokoliv, určitě bude třeba pořádné zaklonění hlavy. Chvilku opatrně posloucháš, šipka z kuše dobře připraveného strážného by mohla celou cestu bleskově ukončit. Nic takového se zdá se nekoná, ani jeden krůček, ani zapištění hlodavce, pouze tmavá chodba, osvětlená jen několika málo loučemi, tvořícími osvětlené zastávky při průchodu do hloubi vězení. První tvé kroky našlapují na kamennou dlažbu, vydáváš se kupředu a za sebou zanecháváš zničené elfí pozůstatky. Necháváš se vést slabým světlem, minuty pomalu uplývají, zatímco se noříš do útrob žaláře, než v dáli spatříš, že chodba končí volným prostorem a zábradlím. Pozvolna se vydáváš do otevřeného prostoru, kde spatříš skutečný poklad tohoto místa. Pod tebou se nachází velká klec z černého kovu a hrubými mřížemi obklopená matným fialovým světlem vycházejícím z prohlubní tvořící tři soustředné kružnice kolem klece. Jejich původ tě nenechává na pochybách - magii cítíš více než zřetelně. V kleci se nachází tvor vskutku vznešený a přitom poznamenaný démonickými silami - jeden z draků z dávných dob, jehož krk s hlavou byly ale nějakou silou doslova roztrhnuty na dvě, plně funkční a nepochybně stejně mocné části. Tvor se zdá plně zaujatý svým zajetím, jedna z mohutných končetin tlačí na mříže, aby tuto marnou snahu následovalo dračí vzteklé zavrčení. Ze zábradlí vidíš i možnou přístupovou cestu ke tvému cíli, a to podobně se svažující chodbu začínající prakticky hned vedle přístupové. Dolů není vidět dostatečně na to, aby se dalo říct, kde chodba končí, ale dá se odhadovat, že to bude přesně pod balkónem, kde nyní stojíš. Strážného žádného nevidíš, neslyšíš ani žádný krok či elfí hlas.

Tzeentch, Měnitel Cest - 25. ledna 2011 23:42

Koris Derak Stornování stavebních prací Zídka ti umožní bez problémů se dostat ven, dokonce nezavadíš ani o cihličku a tak neunikne byť jediný zvuk, který by mohl alarmovat stráže. Místnost je z menších, jakási vstupní cesta do vyšších pater. Nalevo, kam odkráčel jeden ze strážných, jsou dveře s viditelným zámkem, ač si nepamatuješ žádný zvuk zamykání. Klika je přítomna, na dveřích ani poblíž nich není poznamenáno kam vedou. Na druhé straně spatříš asi tři metry vzdáleného hlídače, který k tobě stojí bokem a právě zvedá cihlu z hromádky jí podobných, připravených na zazdění. Za ním jde spatřit schodiště, které vede někam do vyšších pater, avšak těžko k němu vede jiná cesta než přes hlídače. Proti zdi, ve které je díra kanálu se nachází schodiště vedoucí o patro níže, opět bez jakékoliv poznámky, kam přesně vede. Nikdo na něm nestojí, nevede ani moc hluboko, tobě ale nyní postačí jako vhodné místo ke skrytí. Svižný pohyb tě dostane mimo hlídačovo zorné pole, tak tak se stíháš vyhnout přímé konfrontaci. Ač držící cihlu, meč u pasu je stále připravený k pohotovosti a nezdá se, že by si majitel budovy vybral za ochranku amatéry, ač jim právě svěřuje podřadnou práci. "Zase nějaká havěť. Chápu, proč to chce mít zazděné," uleví si strážný a znuděně zamručí, nepochybně tvůj svižný krok upoutal jeho pozornost, ačkoliv byl dost opatrný na to, aby nebyl poznat původce. Nedobrovolný pracovník nyní nese cihlu na její cílovou destinaci a je asi metr od tebe, zatímco ty jsi skrytý jeho očím ve schodišti, vedoucím do spodních pater.

Beatrix - 26. ledna 2011 17:01

Na první pokus se to nezdařilo - pak jsem přestala pokusy počítat - AŽ NYNÍ....! Strach, všechny ty agresivní emoce okolo, křik, řinčení zbraně a postroje, jakýsi pocit marnosti. Měli bychom utéct - utéct a třeba nás nedostihne. Nebo odchytí slabší kusy ze stáda... stáda? Fakt, že sebou žádné stádo vlastně nemám se mi připomene v celé své hrůze a rozruší mne ještě víc. Ucouvnutí. Odporný smích bytosti s klepetem. Tutam je opojení z ovoce. Ta sladká chvíle, kdy mi nepřišlo nic nebezpečné. "Znovu Trix... Udeř!" Věděla jsem, že to přijde. On je hloupý a nikdy nechce utéct, když se to hodí. Navíc zrovna používá ten tón hlasu, který se mi nelíbí. Ten, který skrývá tak trochu výhružku - protože pokud se teď pokusím zachránit náš život, jediné, co za to sklidím, bude peskování. Musím vpřed. Není jiná možnost. S hlubokým, nedefinovatelným zamručením se bleším skokem přiblížím k tomu ohavnému a nezvykle vonícímu stvoření blíž. Plecí do démonetky narazím, čímž ji vyvedu z rovnováhy. Chňapnutí silné tlamy vyjde naprázdno - kopanec už ne. Bestie se skládá s křikem k zemi. Ještě žije, ač ji nejspíše bolest nedovoluje nějakou chvíli bojovat. Tlak páky v koutcích. Kopnutí ostruhami. Vzpínám se a dopadám na svíjející se tělo. Ještě jednou.. a ještě - tak dlouho, dokud se nepřestane hýbat.

At`che-ack - 27. ledna 2011 22:07

Tam v lesíku na tyči, zoufale řve ražniči Mladé, pružné nohy nesou At'chea k lesu. Lesu trnů, od malých ostnatých šlahounů po gigantické kly. At'che marně loví v paměti, ještě nic takového neviděl, je tedy třeba být na pozoru. Strach je vlastností slabochů, ale zaslepenost patří hlupákům, ach ano, ti nejsou o nic méně zavrženíhodní. Celá situace se jeví At'chemu také jako hloupá. Šampion ztratil kouzelníka. Kouzelník možná ztratil život. At'che může zase jen najít. Kouzelníka, nebo smrt. Smrt tu opravdu je. Sladce těžký pach hnijících těl se již zdaleka nese k At'cheho citlivým nozdrám. Ach ano, toto místo je silné, silné tradicí, či přímo svatostí. At'che se podvědomě dotkne své známky, symbolu svého patrona. Pak se odkudsi objevují soukmenovci, i s trochu odporujícím přítelem přes rameno. Zajímavé se stává fascinujícím, když je kořist naražena na kůl. At'che chce jít blíž, jde blíž. Slyší nějaké recitování, podivné, neznámé, vkusně doplňované veselým tancem. Žel, jako šaman musí At'che udržovat jistou odtažitost, nemůže se přidat. Navíc, At'che nezná nápěv ni slova tohoto prazvláštního kantu. Přesto je s nimi radno mluvit. Mršin, či snad obětí, je tu nemálo, což znamená, že tito bratři budou nejspíše z místní tlupy. Ach ano, ti by mohli vědět, co se tu děje. Zda neviděli kouzelníka. Mohli by i říct. At'che sundavá a pěchuje dýmku. Křesadlo čaruje několik snopů živých jisker, napěchovaný suchý list chytá po pár potáhnutích jako troud. Na svět se dostává první, nesmělý obláček omamného kouře, herald věcí příštích. At'che sedá do trávy nedaleko této zajímavé scenérie a čeká, pozoruje ve snaze odhadnout charakter rituálu. Čeká a naslouchá, nepřeje si být neuctivý. Trochu si po běhu odpočine, a až bude po všem, soukmenovci jej nejspíše osloví. Pokud nikoli, učiní tak sám. Odejít se nechce. At'che by tak přišel o možné vědění, a směřovat někam naslepo je nerozumné, ach ano, přímo hloupé. Kouř vylétá v jednom hlubokém výdechu z obou nozder protáhlého čumáku. Vztyčené, vpřed otočené uši pečlivě zaznamenávají podivné zvuky, zato oči, oči jsou zavřené. Koneckonců, jsou jen jedním ze způsobů, jak "vidět" svět kolem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. února 2011 02:08

At'che-ack Libě to vonící spižírna Bestiáci věnují dalších pár okamžiků oslavě svého úspěšného hledání, než jeden z nich rázem ustrne a bázlivě pohlédne vzhůru. Dva prudké údery do zad donutí i druhého bestiáka zaměřit svůj pohled na objekt, jež upoutal pozornost jeho kolegy. Oba primitivnější soukmenovci sledují vznášející se obláčky dýmu a podníceni zvědavostí pátrají po dalších, které pozvolna opouštějí tvou dýmku. Netrvá dlouho a jsi vystopován, oba bestiáci zkoumají tvou siluetu a nepochybně jejich jednodušší mysl zaplňují desítky otázek. První z bestiáků tasí nůž, ale ihned se k tobě otáčí zády a přistupuje k čerstvému objektu ve své tlející sbírce. Nožík neochotně zajíždí do mrtvé paže a podpořen bestiákovou nemalou silou odděluje paži od ramene, přičemž několika prudkými ranami pobízí kost, aby vydala chutné sousto. Nůž skončí schovaný za jednoduchou bederní rouškou a soukmenovec k tobě pomalu kráčí, přičemž před sebou v natažených rukách svírá oddělenou končetinu. Druhý jej opatrně následuje, ani jeden tě nezpouští z očí. Jak se přibližují, všimneš si krapet rozdílné tváře prvního bestiáka oproti dalším jemu podobným. Tento jedinec přišel o oko, což není tak neobvyklé, zvláštní je pokreslený kámen, který nyní hoví v očním důlku. Původní záměr co nejvěrněji replikovat ztracený orgán ale zplodil poněkud znervózňující čmáranici zhotovenou zaschlou krví a černým popelem. Gor ti položí ruku k nohám, načež se o dva krůčky vzdálí a ukáže na svůj dar. "Ty jíst. Dobré. Ne tuhé," vyjmenuje ti všechny kvality nabízené pochutiny. Druhý bestiák se přišourá na jeho úroveň, ač neopouští svou výhodnou pozici zčásti za zády svého druha.

Aymir - 10. února 2011 19:00

Někomu řve po balkónem Romeo a někomu drak... Ticho. Temná chodba, zdající se mi nekonečnou. I přes těch několik pochodní se nemohu zbavit paranoidního pocitu z šera okolo. Několikrát se zastavím a poslouchám, zda se ke mně někdo nablíží. Nic. Naštěstí. Uplyne několik krátkých minut, které se mi neskutečně vlečou. V nose stále cítím sladkou vůni krve i ohavný uápach škvařícího se masa. Spíše vzpomínka, než opravdový čichový vjem. Jsem příliš daleko. Na krev ale budu myslet ještě dlouho. Ten blahý pocit, smočit si prst a ochutnat - chybí mi. Nebyl čas. NEBYL ČAS! Mám úkol. Jsem na místě. Tedy... na jakém místě? Balkon, vrčení, lomození mřížemi. Přítomnost magie mi ježí vlasy v zátylku. Je tady. Opatrně shlížím na bestii a prozkoumávám okolí. Výborně - a co teď? Slaaneshovic bandička očekává, že draka zabiju. Tzeentchovic uctívači v pustinách zase očekávají, že draka osvobodím. Nejsem stupidní. Obojí možné může vyústit v můj konec. Letmý pohled na cejchovací náramek na mé ruce. Nemůže se jednat o nic, co by Tzeentchovi čarodějové nemohli... ale proč by to dělali? Pravděpodobně čekají, že při výkonu úkolu zemřu. Co taky se mnou? Nedělám si iluzi o dobrých úmyslech ani jednoho z táborů. Tichý povzdech. Není jiného zbytí, musím to prozkoumat blíže... třeba mě pak.. něco napadne. JSEM UROZENÁ! Musí mě něco napadnout! Vždycky mě zatím něco napadlo! Už sama v duchu nedodávám, že ne všechny nápady byly šťastné a vydávám se tiše dolů, blíže ke kleci a magickým kruhům.

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. února 2011 19:41

Guy de Lorein Zadní vrátka Přemožený slouha zvrácených bohů upadá do trávy, stébla se zabarvují od unikajícího ichoru a z hrdla se derou přidušené skřeky, jak bytost odmítá myšlenku, že je právě poražena. Než se stihne vzchopit a postavit na nohy, kopyta tvého koně opět dopadnou a dále drtí tělo démonické ženštiny. Zvláštní je ale, že její tvář není zkroucena do bolestivé grimasy, spíše naopak. Obdaří tě pobaveným úsměvem, který je ozdobený množstvím špičatých zoubků, zatímco jí z koutku úst uniká tenký pramínek ichoru. Další dopad Beatrixina kopyta nadále devastuje fyzickou schránku démonetky, která zvedne hlavu v poslední snaze o odpor a plivne po tobě s výrazem bavícího se dítěte. Pár kapek páchnoucí démonické krve ti ulpí na tváři, zatímco k tvým uším doléhá tlumený smích tvora, jehož esence zmizela z tohoto světa a nyní Beatrix dupe jen po prázdné schránce. Je po boji. Kolem tebe leží rozprostřena těla poražených soků, jejich těla se začínají prudce rozkládat a jakoby vsakovat do země. Kůže, vlasy, kosti, vše se mísí s půdou a mizí ti téměř před očima. Kapky temné démonické krve nahrazují zelenkavé lístečky, jejichž rychlost růstu by dovedla nejednoho zahradníka k slzám. Lístečky se mění v celé trsy jakýchsi rostlin, jejichž stonky se vlní ve snaze nasát trochu slunečního svitu. Pupeny na koncích pomalu nabývají na objemu, cokoliv klíčí uvnitř chce nepochybně okamžitě ven. Zvuky pukání slyšíš všude kolem sebe, rudé lístky prorážejí své dosavadní vězení a vystavují se na obdiv. Velké květy barvy ichoru a vůní královské zahrady nyní zdobí místo pádu každé z démonetek, coby náhrobní kameny oddaných služebnic nějakého zvráceného estéta. "Přijmi tuto pozornost, ctěný Synu Bretonnie," zaslechneš uchu lahodící ženský hlas, splývající s vánkem šelestícím ve větvích stromů. Květiny se jak na povel otočí na tebe a odhalí okvětní lístky ve svém středu. Malé očko, které každá květina schovávala za lístky, tě nyní upřeně pozoruje, bez jediného mrknutí a dalšího pohnutí němých pozorovatelů. "Hledáš, stále hledáš," řekne soucitně ten samý ženský hlas, z jeho tónu cítíš až nebývale velký soucit. Němí pozorovatelé zavřou svá očka, jako jeden se vzpřímí kolmo k nebi a okvětní lístky se složí do tvaru kalicha. Stonek se mírně nakrabatí a je až s podivem, jak rychle se tato živá forma přetvořila do repliky grálu takového, jaký je zobrazován v příbězích. "Tvé hledání může být u konce...," zašeptá hlas a pomalu slábne, poslední hlásky téměř zanikají, následované tichem a přetvořenými květinami držícími odhodlaně svůj nynější tvar.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. února 2011 21:01

Aymir Setkání dvou světů Opatrně sestupuješ, chodba se lehce zatáčí a není zdaleka tak dlouhá jako předchozí. Je navíc dobře osvětlená, vždy po několika krocích je na obou stranách chodby připevněna louč. Chodbou se nese lehká ozvěna tvých kroků, spojena s plápoláním loučí, tvor nevydává ani hlásku a zdá se, že tebou odstraněné posluhy nikdo nepostrádá. Zatím. Blížíš se k výjevu, který sis mohla předtím prohlédnout z balkónu. Tlusté mříže klece držící společný zájem tebe a jiných Druchii a trojice matně svítících zábran, vycházejících z hloubi kamenného podkladu žaláře. Zábrany svedou tvé oči vzhůru, ale ani všechna přítomná světla neodhalí strop tohoto vězení, ani chodbu či otvor dost velký na to, aby jím bylo možno přivléct draka. Neujde ti, že tě uvězněný tvor bedlivě pozoruje, přičemž mu pár očí žhne podivným vnitřním světlem, jehož barvy se proměnují ze vteřiny na vteřinu. Tyče klece nesou četné známky nárazů jeho pařátů, semtam je vidět i marná snaha mohutných čelistí tyče rozlomit. Netušíš, kolik hodin strávili kováři s čarodějkami při jejich výrobě, ale práci rozhodně neodbyli. Magii cítíš v každém z ochranných kruhů, v kleci, silnou esenci v sobě drží i tvor samotný. Při pozorování ti neujde jeden drobný detail - před prvním kruhem do země kdosi vytesal i menší kopii tří kruhů, složenou z malých písmenek. "Třikráte spoutávám šelmu esence přečisté," čteš z prvního kruhu. "Silou mosazného bratra," stojí v menším prostředním kruhu. "Sytý je zlomený," je napsáno v nejmenším vnitřním kruhu.

Longin - 16. února 2011 13:38

Uvězněn na cestě Stále se nějak nemůžu propracovat k jeho myšlenkám a o tom, že by mě snad alespoň trochu vnímal, si nedělám iluze. Všechno co vím a mohu pozorovat jsou jeho pohyby, což mi moc neprozradí. Něco nepěkného... snad ne další hlásek v mojí hlavě... mi říká, že je jako had a rozhodně nemám šanci vypozorovat, co si vlastně myslí. Asi bych si měl dávat na ty hlasy, co mě neustále k něčemu navádějí, větší pozor. Ze sebezkoumání mě vytrhne až hlas dívky. Docela by mě zajímalo, co těmi otázkami sleduje, a jeho zjevně taky, jelikož jsem pocítil lehký záchvěv zájmu o něco jiného, než o její tělo. "Něčemu.. i tak by se to dalo říct." Překvapivě pomalu přikývne a já jen čekám, jestli z něj vypadne něco dalšího. Asi jsem se na jeho odpověď neměl soustředit tolik, protože vzápětí mi myslí prorazí ostrá bolest, přirovnal bych ji k sekeře zaražené hluboko v lebce. Nejhorší bylo, že nebylo kam uhnout, ani kam se schovat. Mám tě... Z myšlenky přímo odkapávalo chladné pobavení, které se navenek odrazilo jen v lehkém úsměvu, kterým počastoval přítomnou dívku. Ať jsem se kroutil sebevíc, sevření a bolest nepolevovali, snad se naopak ještě stupňovali, proto jsem zbytek rozhovoru vnímal jen zamlženě a jakoby zdálky. "Ačkoli se mi zdá, že nechat oběť naživu je daleko... uspokojivější..." V krvelačném úšklebku se zaleskly zuby. "Zvláště je-li oběť vnímající a třeba trochu myslící bytost... to by pak byla smrt zbytečným milosrdenstvím... a proč pak dělat něco takového, když další varianta je mnohem zábavnější." Skoro se mi chtělo bolestí zvrat - ještěže jsem neměl jak. On mezitím jakoby nic prošel kolem symbolu i Delainy a pečlivě si za pas zastrčil elfské dýky. Zjevně se mu docela líbily, a kdybych neměl svých starostí víc než dost, jistě bych uvažoval o tom, v čích zádech skončej. mi nepřišlo na mysl, že já jsem ho ignorovat nemohl, když byly role obráceně... nebo mohl, ale jen jako otravný hmyz. Naproti to se zdálo, že on mě skutečně vůbec neslyší. Škoda, že jsem neměl dost mozkové kapacity na to o tom přemýšlet.

Beatrix - 16. února 2011 20:52

Kdo by byl čekal, že svatý grál bude tak super věc? Vyklenutý krk, široce rozevřené nozdry a vytřeštěné oči. Přežvykujíc udidlo, tancuji na několika málo metrech čtverečních. Kopyta se stále znovu a znovu zabořují do mrtvého masa, což mě opětně plaší, takže se ocitám na okamžik v jistém začarovaném kruhu. Bohužel mě kdovíproč nenapadne uskočit pryč. Díky bohu, ať už kterémukoli, mrtvoly brzy mizí. Stále velmi hlasitě a poděšeně funím, ale už stojím na všech čtyřech, zhluboka dýchám. Odlehlo mi. Jako vždy, když je po boji. Vtom začne vše okolo zběsila pučet a růst. Nervózní přešlápnutí - ale v mých očích je to, ač zběsile rostoucí, pořád JEN tráva. Takže se v zásadě jedná o něco, co je mi v pustinách země zdejší nesmírně vzácné. Chvíli sleduji rostoucí květiny. Určitě je čas doplnit zásoby v žaludku... vždycky je čas doplnit zásoby v žaludku. Jsem prostě kůň. I malou chvíli po zažitých hrůzách jsem schopná přemýšlet nad jídlem. Tváří v tvář trávě na nebezpečí prostě spokojeně zapomínám - ani mrkající květiny nejsou výjimkou. Něco začne mluvit. Chvíli se otáčím na obrtlíku a hledám zdroj hlasu. Když jej ani po třetí otočce nenajdu, přestanu mu věnovat pozornost. Fakt, že se přede mnou mezitím objevila velmi zvláštní spletená kytka, mě přinutí na hlas dočista zapomenout. Nemusím se ani tak sklánět, roste docela do výšky. Ukousnu si. Tráva. Báječné.

Aymir - 17. února 2011 00:20

Pečlivě čtěte příbalový leták... "Třikráte spoutávám šelmu esence přečisté," "Silou mosazného bratra," "Sytý je zlomený," Tři kruhy. Jeden drak. Jedna Klec. Jedna hádanka. Málo času. "Třikráte spoutávám šelmu esence přečisté," Recituji tiše a snažím se nějak usumírovat myšlenky. Hezké - tohle je o třech kruzích - fajn. Potud to ještě dává smysl. Esence přečistá je magie... hm... "Silou mosazného bratra," Zarazím se. Mosazný bratr? Nervozitou si začnu mnout mezi prsty špičku ucha. Hádanky přijdou vždycky, když mám jen velmi málo času na jejich vyřešení - PROČ, KHAINE, PROČ? Bůh s krvavýma rukama mi ovšem nepomůže. Ten zmetek mi totiž nepomůže VŮBEC NIKDY! S tichým povzdechem se soustředím na původní úkol. Mosazný bratr by mohl být oheň.... tedy pokud... jakože s trochou dávkou fantazie... a faktem, že by se jednalo o pobodnost na bázi barevnosti... Proč bratr... to mi vrtá hlavou. Bratr.... draků? Obvykle si je všichni spijují s chrlením ohně, ač to zdaleka není pravda... mohl.... mohl by být... Pohodím hlavou. Spoutaný ohněm... tedy možná. Snad. "Sytý je zlomený," Tohle mi nedává smysl. Sytý... sytý kdo? Poslední kruh? Sytý čím? Ohněm? Magií? Oh.... ohněm.... ale... jak? Pohlédnu na bestii, zda se k tomu náhodou nemíní třeba vyjádřit - jak se mi odvděčí za to, že ji případně pustím? Sežere mě? Takový prastarý drak přeci nemůže být hlupák - možná bych, pokud tedy dokáže mluvit, mohla podmínky vyjednat... ač vzpomínka na zvířecký řev tomu příliš nenapovídá. Tak či onak, zajdu si do chodby pro jednu louč, pokud je můj tip správný, může se hodit, ač si ještě nejsem jistá jak. Když se vrátím, zabloudím pohledem k drakovi... drak...ům? Nevím přesně, jak mám vnímat dvouhlavé stvoření. "Umíš mluvit?" Připadám si jako idiot - mluvím s bestií!

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. února 2011 18:02

Aymir 'Stojímť u dveří a tluku...' Louč nijak neodporuje, snadno ji uvolníš a lehký chlad chodby nahradí příjemné teplo, nahrazující tobě z velké části chybějící oděv. Se zdrojem světla dojdeš zpět ke kleci a tvor s tebou okamžitě naváže oční kontakt, kdy na tebe natočí jednu polovinu své bývalé hlavy, zatímco druhá část zblízka zkoumá stěny svého vězení. Optáš se tvora na jeho schopnost verbální komunikace a na malý moment máš pocit, že se světla v dračím oku začala střídat mnohonásobně rychleji, až splývají v jednu duhovou skvrnu. Tenká vlákna, která dříve mohla být šlachami či žílami a doposud trčely zplihle z rozpůleného krku se začnou vlnit, ale plamen na tvé louči zůstává stále kolmý. Drak rozevře čelist své první hlavy a vydá ze sebe krátké hrdelní zavrčení, příčemž vystavuje na odiv sadu ostrých a mohutných zubů, přičemž druhá hlava pokračuje ve studiu cely. Úponky přestávají kmitat, stvoření se pozvolna uklidňuje a první hlava dala opět přednost tichému pozorování.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. února 2011 18:24

Argenas Teplá večeře Probouzíš se do světa stvořeného z bolesti a mlhy. Tvůj zátylek si výrazně stěžuje, vzpomínky vedoucí k jakékoliv příčině chybí a kdybys to zčernalé nebe už tolikrát neviděl, věřil bys, že je to jen špatný sen po špatném dni. Tohle je ale až moc skutečné. Navíc ten zápach. Spatříš vedle sebe nečekanou společnost - mrtvé tělo, soudě dle oblečení a výrazu ve tváři šlo o nepříliš vhodně připraveného člověka. Čelo má rozbité a tvář silně zakrvácenou, ač se jej někdo snažil neúspěšně očistit. Nepochybně vám byl určen podobný osud, ale kdokoliv jej tak zdařile poslal do záhrobí, u tebe si štěstěna vybrala druhou stranu. Nebo to může být i naopak. On měl štěstí a ty ne. Rozhlížíš se kolem sebe, vzpomínky se pomalu ujasňují a přehráváš si v hlavě krátkou rekapitulaci. Byla tam cesta, pár menších střetů se zmutovanými domorodci, nic zvláštního co by tě přivedlo do nevědomého stavu. Až na jedinou bolestivou vzpomínku toho dne, která mizí ve stejném oparu, z jakého se vynořují vzpomínky na probuzení. Okamžitě se ohlédneš po svých věcech a vcelku brzy je nacházíš. O kousek dál se povalují u ohně, ohně plápolajícího na vcelku volném prostranství, ač v dálce je vidět zalesněný porost a špičaté skály. Posbíráš své věci, tvůj hostitel má sice zvláštní způsob vítání nocležníků, a bude nejspíše i sběratelem. Vše tak, jak má být, možná až na pár šípů, které se válí u ohně poté, co posloužily jako pofidérně fungující opékací klacík. Z rozhlížení tě vyruší chraplavé zafunění a dvojí zahrabání do země. Nejsi zde jediný žvý. To, co se zdálo být kamenem pro tvůj ještě mírně zamlžený zrak, se snaží ze spaní upravit podloží k získání krapet většího pohodlí. Tvor se svalnatým trupem a podivně vypadající hlavou, skoro až kozlí. Trup přechází v koňský zbytek, akorát kopyta nahrazují prsty s drápy, neklamná známka Centigora. Poněkud divočejší verze bestiáka svírá prázdný trpasličí korbel s obitými hranami a pokreslený bestiáckými runami, pach připomíná nějaký silný alkohol. Soudě dle šrámů na těle bestiáka, neulehl ke spánku spořádaně a nejspíše bude ještě pár hodin mimo, než v jeho žilách získá krev převahu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. února 2011 18:54

Longin Pěšci na C3 Sbalená Delainy se na rozloučenou ukloní soše Slaaneshovy chráněnkyně, celý elegantní akt nedoprovází byť jediným slůvkem, ozve se až v momentu, kdy s citelným odhodláním zahájí váš pochod vstříc jiným podobně odhodlaným, toužícím po věhlasu stejně jako ona. "Překvapuješ mne," shrne své pocity z tvých slov, nepochybně zcela upřímné. "Rozmluva s ním tě skutečně změnila, inspiroval tě," pokračuje v říkání svých dojmů nahlas, zatímco vedena neviditelným kompasem míjí jedno trnité křoví po druhém. Krásu si vypůjčily od růžových keřů, stejně tak i barvu, akorát růže nevylučují nachovou nasládlou tekutinu a neotáčejí se za každým návštěvníkem. Delainy si od nich drží dostatečný odstup, podle několika mávnutí rukou, kterými přerušuje svou řeč ti doporučuje to samé. "Nechávat oběť naživu ti ale znemožní pocítit ty nejkrásnější chvilky, uvědomuješ si to?," nasazuje káravý tón. "Udržovat někoho naživu je tak zdlouhavé..." Růže se mezitím stávají vzácnějšími, nahrazují je pestrobarevné variace květin z tobě známého světa až na ten detail, že kostou krapet obráceně. Květy raší ze země a z jejich středu vyrůstá dlouhý stonek, který končí množstvím drobných lístečků. "Kdo byl ten, komu jsi tak dlouho odpíral sametovou náruč smrti?," zeptá se tě jasněji, než je na ni zvyklé, ale její zájem je nepochybně skutečný.

Guy de Lorein - 17. února 2011 21:25

Grál jako zeleninová mísa? To vám nežeru! Je konec. Těla půvabných netvorů mají v sobě stejně života jako cti. Kopyta stále dupou. Snad i Beatrix ví, že za vydávání se za služebnici naší paní si nic jiného nezaslouží. Jsem hrdý, opravdu hrdý když Trix celou svou vahou drtí ten odpad na prach. Úleva. Víly prostopášnosti dokončili svůj poslední tanec. Žádné další kroky, žádný vábivý hlas, ani svádivá ladnost dráždící fantazii... Syknutí. Raněná ruka si říká o pozornost. Spolu s ranou na noze se příjemně doplňuje. Díky za to... Vděk. Paradoxně jsem útrapám vděčný. Připomínají mi, proč bych neměl o těchto tvorech přemýšlet. Chorá mysl, která je stvořila, si rozhodně žádný kladný atribut nezaslouží. Možná to není pravdivé, ale je to přinejmenším správné. Koutkem oka zachytím pohyb. Šok. Úžas. Nevěřím svým očím. Všechno roste. Kvete a... šílí? Stále a stále mi pustiny dokazují, že rozum, klid a pořádek najdu jen tam, kde leží můj domov. Tam, kde z hradu je vidět hrádek sousedův... Ovšem i tento přírodní úkaz nese punc šílenství a pokroucenost, za kterou by se styděl i Moussilion. "Přijmi tuto pozornost, ctěný Synu Bretonnie" Další odpornost zabalená v medu. Jako by hořký pelyněk faktu, že se mnou jedná nějaký ďábel, mohlo zakrýt pár kostek cukru v podobě milého tónu. Zmatek. Hlas musí odněkud přicházet. Hledám. Teď pro změnu tančíme my - jezdec a oř. Pozorné pohledy i zvědavé otáčení nenese žádné plody. "Hledáš, stále hledáš..." Zlost. Pýcha je pýcha. Ať si utahuje z mé pátráčské snahy, nebo mého úkolu... tak jako tak se mi to nelíbí. Nádech. Výdech. Prsty pohladí jílec. Mám tušení, že meč bude brzy potřeba. "Ano! Hledám takové jako ty!" Není třeba víc dodávat. Ruka na meči hovoří jasně. Ač jindy slovy nešetřím, teď se potýkám spíše sám se sebou. Celý den na cestách, šrámy a půtky... spíše než s nepřítelem se cítím na válku se spánkem. Žel, má paní si přeje další zkoušku mé oddanosti a já, já nehodlám zklamat. "Tvé hledání může být u konce..." Zpozorním. Drzost. Troufalost. Na moment zpitomněle zírám na tento podivný grál. Srdce buší. Spánky tepou. Můj sok si se mnou hraje. Magie. Čáry. Nepoctivé nástroje v klání síly, odhodlání a udatnosti. Ten... neřád je má k dispozici. Zavřu oči. Jsem sám, dost možná v pasti. Domov je vzdálený jako nebeská výše a nic v něm na mě už nečeká. Mrazivý závan. Nespočítám dny, kdy jsem nepotkal rozumnou živou duši. Nevzpomenu na chvíle štěstí, bezstarostnosti. Teď mám před sebou cosi, co se tváří jako zkratka ke štěstí. Lituji? Stojí mi to skutečně za to? Podivný zhýčkaný hlásek má dost, škemrá, hlodá aby sobě mohl zajistit blahobyt. Je to slabost, lenivost a zbabělost, je to rez co činí z rytířova meče šrot bez ceny. Je to něco naprosto neakceptovatelného. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Co víc, kvůli tomu jsem si to vybral. Sám jsem si slíbil, že buď na konci cesty se shledám se svou zesnulou ženou, nebo jezerní paní, že s jinými z dívek svůj osud již více nespojím. Necouvnu. Neskloním se. Hrdost nebo vzpupnost mi to nedovolí. Já si to nedovolím. Nepošpiním ducha národa, který hroty kopí dokazuje, že čest ze světa nevymizela. Nepošpiním rytířský stav, neotočím se k výzvě zády. V neposlední řadě, nezklamu důvěru své paní, když mě uráčila vystavit takovým zkouškám. Tasím meč. "Nestojím o tvé dary!" Křičím. "Pohrdám jimi tak, jako pohrdám tebou!" Oženu se po té karikatuře grálu. "Ať jsi kdo jsi, přijď a postav se mi!" Řvu svou výzvu. "Lostejno zda jsi stvůra, duch, démon nebo bůh! Urážkou cti mé paní a jejího symbolu, zasloužíš dvakrát smrt!" Rozhlížím se. "Přijď, jen přijď a na mém ostří pocítíš alespoň jedinou!" S každým slovem získávám rovnováhu. Starosti mizí jak je odplavuje adrenalin. Přemítání o osudu vytlačilo napětí. Chci svého soka, ať bude kýmkoliv. Vzpomínka na domov, mou paní a rozhodnutí necouvnout ve mě rozdmychává oheň. Planu touhou zvítězit. Sice je to jen blud mé vlastní hlavy, co plaší bolest i únavu, přesto pro tyto okamžiky žiji. Fantazie pomalu vytváří v hlavě obraz epického boje a jeho následnou prezentaci ve vlastní písní. Cítím se jako hrdina. Jsem syn bretonie, jsem čestný rytíř! A takoví nikdy neprohrávají...

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. února 2011 22:15

Guy de Lorein Výzva přijata Vyzýváš svého neviditelného soka jako pravý syn Bretonnie, každý rytíř by na tvá slova zareagoval okamžitou výzvou k boji, či minimálně předstoupil a obhájil své činy, ale tvůj protivník se nemůže podobnými vlastnostmi pyšnit. Za každou svou větou slyšíš jeho smích, smích malého dítěte skrytého za velkým rváčem. Květinky se všechny otočí na tebe a vykulí svá očka, jako by nevěřila vlastním...lístkům. Občas mrkají, ale oproti neviděnému posměváčkovi alespoň mlčí. "Vidět mne mohou jen toho hodni," změní se ženský milý hlas na mužský popuzený, s tónem hradního pána, jemuž donesli k hodování zkyslé víno. Na malý moment to vypadá, že se svého soka dočkáš, že nezanechá tvou výzvu bez odpovědi. Ale jakoukoliv naději zhatí další salva posměchu, jak šprýmař opakovaně zkouší tvou trpělivost. "Pak nechť rozhodně střet šampionů," ozve se pro změnu ženský hlas, nyní již bez smíchu, ale s vnitřní jistotou a stylem hlasatele na turnajích. "Sire Demon de Ette, obhajte mou čest," prohlásí ženský hlas a během několika sekund se před tebou zhmotní to něco, co ji má nejspíše bránit. Pár metrů před tebou se zavíří vzduch a proti tobě stojí jakási parodie na spořádaného bretoňského rytíře. Sedí na podobné zrůdičce, jaká vám unikla do lesů, nyní je ale zčásti zakryta zakrvácenou a potrhanou čabrakou, nesoucí insignii města Bastonne. Jezdec je ještě podivnější, ale pro tebe nejde o žádnou premiéru, ihned tě upoutá klepeto zakončující jednu z jezdcových rukou. Zbytek zakrývá zrezlá kroužková košile a několik kusů plátů, v různém stádiu znečištěnosti od hlíny po zaschlou krev. Štít je zarostlý kusem mechu a insignie na něm, kdysi představující hrdého pegase z Parravonu, je nyní zohyzděna přikreslením dalších končetin a ostnů. Nemáš tušení, jak se tam vzala a kdo ji do něčeho podobného navlekl, ale je až moc reálná. "Spanilí rytíři, bojujte o mou čest a vítěze zahrnu svou láskou," mile zazní ženský hlas rozkmitaný ozvěnou, jako byste oba stáli na turnaji, ač jste stále v řidší části lesa a nejspíše bez diváků. Tvůj obrněný oponent sedí nehnutě a vyčkává na zahájení, avšak osud se ti rozhodl uštědřit ještě jeden políček, jelikož beatrix se předtím rozhodla ochutnat jeden z květinkových grálů. Beatrix Veganství škodí zdraví Květina je lákavým zpestřením už tak zredukovaného jídelníčku, nemluvě o tom, že dosavadní pohoštění v těchto krajích bylo jedno z nejlepších, co si kůň může přát. Avšak kraj se rozhodl ukázat ti i zákeřnější tvář, nezkoušet zdlouhavé léčky a zkusit něco jednoduššího. Květina se dobrovolně odpoutává od země, jako by ani neměla kořínky. Ale již první stisk zubů, které protrhnou jemnou ochranu kvítků, spustí proud žhavé tekutiny, která ti v kapkách dopadá do tlamy. Nijak tě nespalují, ale to jim nebrání aby nesálaly silou mnoha ohňů a vysílaly vlny dráždivé ostré chuti, která bezchybně nachází tvé chuťové buňky. //z hlediska chronologického uspořádání, řekněme, že to Beatrix chvilku trvalo, než se chuť plně projevila

At`che-ack - 17. února 2011 22:19

Ruka na divoko Dvojice se k At'chemu má, nabízí i pohostinství. Ač mysl nyní zaměstnávají jiné myšlenky, žaludek může být vždy o něco plnější. At'che drápem vyškrabává poslední uhlíky z dýmky, kterou s velkou péčí uloží. Nelehká je tvorba takového nástroje, a i vzpomínky mění tento opracovaný kousek dřeva v jistou formu totemu. At'che kývá oběma gorům, bere je na vědomí. Kývá i k daru, přijímá jej a oceňuje. Ach ano, oceňuje. Gorové dávají co mají, protože co nemají, nemohou dát. Cena daru je obět, kterou pro darujícího představuje. Nyní měli úspěšný lov, co když ale příště štěstěna zakryje svou tvář, když se spletité cesty Chaosu rozhodnou zkoušet? Pak může být každý kus stravitelného masa rozdílem mezi smrtí a přežitím, mezi slabostí a silou. Sám Měnitel Cest šeptá, šeptá těm co naslouchají, že každá věc má tisíc podob, tisíc tváří. Vše dostane pravou tvář až s posouzením okolí. Něco bez ničeho je nic bez něčeho a i prapůvodní Chaos odporuje prázdnotě. I proto k sobě At'che gestem přivolává opodál stojící dvojici. Ach ano, mohou z mé značky vidět, že jsem snad jiný posláním. Mohou z všudypřítomného hmyzu usoudit, že jsem jiný duší. Ale musí pochopit, že jsem stejný krví. Jinak upřímně neporadí, nepomohou. "Hojnost vaší kořisti, sílu vašim pažím, potěchu vaší mysli.", uvozuje At'che obřadně. Ó ne, není to prázdné tlučení pantem. Každé kopyto udělá svůj krok pro Chaos, pro Pána Změn, ta silná jich však učiní více. "At'che se musí zeptat, položit důležitou otázku. Odpovědí můžete přispět Velké Věci, a oči Strašlivých Pánů mohou na vás spočinout se zálibou. I neviděli jste tu tvora, tvora s tělem jako vyzáblý člověk, avšak s hlavou z čirého kamene? S ostrými pachy jež nemají snadného popisu? Mocní si jej žádají, zpět mezi sebe." At'che čeká na odpověď, a ukusuje z ruky po jednom prsty. Je v podstatě syt, ale dar musí být přebrán - a proč tedy nezačít nejmilejším soustem? Část přežvýkané hmoty je vyplivnuta do dlaně, kde se okamžitě ztratí pod hodujícím rojem rozličného hmyzu. Ach ano, tisícero spojení s tisícery jiskřičkami vědomí, jež nachází uspokojení a chvilkové vysvobození z údělu věčného hladu. Jejich radost je malou radostí At'che, neb jeho duše není svázána se světem způsobem zcela obvyklým. Ve hmotě lze rozeznat nehet, pozoruhodné. Nepodlehl jako kosti drtícím čelistem, pružně se poddal a přizpůsobil tlaku ostrých zubů. Ohebnost a přizpůsobivost obstála tam, kde prostá tvrdost nepomohla, neb narazila na nerovného soupeře. Nejedna pomýlená rasa horečně tesá svá vědění do kamenů, čárá, seká, maluje. Jediné potřebné k získání moudrosti je však pouhé otevření očí, vtloukali At'chemu už jako mláděti. Což je věc, která dělá zmíněným ty největší potíže.

Argenas T`Nerow - 18. února 2011 01:06

Po flámu je každej hodnej (zvlášť když spí) Rychle si posbírám svých pět švestek, zkontroluji ty "použité" šípy a vezmu si z nich hroty a to, co zbylo z opeření, jelikož dřívka jsou pokroucená a ožehnutá. Au... Kdyby mne aspoň tak nebolela hlava... Snažím si zapamatovat, jeho obličej a seberu ten zbytek co se dá narychlo sebrat... Nebudu riskovat a vyklidím pole, nejdříve si to tu okouknu jak to tu chodí... Jedno je jistý, tohle je pustina. Napnu tětivu a s lukem v ruce prohlížím stopy, abych se dozvěděl něco o známkách boje, či události, jež předcházeli mému probuzení, avšak stále dávám pozor na Centigora. Ačkoliv vypadá jako bestie, nepřipadá mi, že by byl zmutován do této podoby, ale spíše jako jeho přirozená podoba... jako krysáci... Prohlížím si jeho stopy, jistě jich zde je dostatek a snad mi řeknou so se stalo. Pro příště by se mi hodilo vědět jestli se na nás vehnal- na příchozím místě více rozdrásaná půda, nebo šel pomalu. Jsem v pustině a sám moc dlouho nepřežiji. Tenhle je však mimo mou chuť na přátelení. A to sem se v Athelu přátelil s kdejakými horory. ... Kdybych si aspoň vzpoměl jestli jsme měli sebou alkohol. ... Zkontroluji zda mám ve vybavení dostatek zásob, křesadlo a něco k pití, můj dlouhý nůž a meč, a vydám se nejbližší cestou k zalesněnému porostu a skalám, při čemž se po cestě pohybuju "nenápadně" jak jen to de...

Tzeentch, Měnitel Cest - 18. února 2011 22:02

At'che-ack Mezi námi gastronomy... Kamenooký bestiák potěšeně zachroptí, jak tě spatří přijímat nabízenou krmi, druhý již nevyhledává bezpečí jeho zad a staví se vedle něj. Vyslechnou si tvé požehnání a na malý moment se na sebe bázlivě podívají a kamenooký párkrát pokrčí rameny, menší mu stihne odpovědět dvojím poškrábáním na zjizveném čele. Tvá slova si ale postupně nacházejí nějakou skulinku k jejich myslím, protože oba začnou souhlasně pokyvovat a sledují dychtivě tvé hodování. Položená otázka je nutí k váhavému pohlížení kolem sebe, jak se snaží přistoupit k obsahu tvých slov. Je to ale až jedna z dalších vět, která vybídne menšího z bestiáků k pohotové reakci. "Člověk...vyzáblý," začne skládat svou domněnku a ukáže na tebou konzumovanou ruku. Začne se poohlížet na jejich improvizovaný špajz, načež ukáže na jedno tělo v pokročilém rozkladu, které skončilo nabodnuto na jeden z bližších bodců. Myšlenku ale utne druhý bestiák, který si významně poklepe na svou oční náhradu ve snaze svého druha poučit. "Moudrý říkal on hlava jak já to," přivede na lepší stopu kamenooký a malý moment cosi kreslí rukou ve vzduchu, nepochybně se snaží naladit na stejnou vlnu jako ty, ač mu to působí nemalé potíže. "Moudrý chce...my našli člověk a dát ho mu," vypadne z něj a a významně se na tebe zadívá, jako objevitel velké myšlenky. Ve tváři druhého vidíš přicházející úlevu, že jej jeho druh zachránil od případného hněvu šamana, pověrčivost je u kmenů běžným rysem. "Velký chtít jíst kámen hlava člověk, my najít," rezolutně pronese menší z bestiáků, na což kamenooký přikývne s výrazem pevného odhodlání. "Kam on jít?," ozve se větší bestiák a větří ve vzduchu, snaží se zachytit tebou popsaný pach a poprvé od vašeho rozhovoru se oba goři napřimují, nepochybně se cítí poctěni tak významným úkolem.

Tzeentch, Měnitel Cest - 18. února 2011 22:18

Argenas Vstříc lesům Centigor se zase převalí, zafuní si cosi do prachu a hlíny, jejíž tvrdost si není schopen uvědomit. Naštěstí jeho míra opojení ti dovoluje porozhlédnout se po okolí bez většího rizika, centigorovy stopy jsou jasné a nepřekvapivě snad všude. Některé z nich jsou i několik dní staré, nejde tedy o nějaké náhlé místo k přenocování, spíše oblíbený pelech. Nejsou to ale jen jeho stopy, které na zemi nacházíš. Vidíš i otisky kopyt, které se dost liší od centigorových nohou s drápy. Navíc je jejich krok lehčí, nepochybně dvounohý tvor, a ve společnosti centigorů se pohybuje jen jeden druh dvounožců, kteří mohou zanechat takové stopy - bestiáci. Šípy-rožně jsou nezachránitelně zničené, snad jen jejich hroty by šly někdy v budoucnu využít. Zbytek výbavy je ale v pořádku, bez problémů se zase ozbrojíš, ani cinkot čepelí nepřeruší centigorovo klidné oddechování. Vydáš se k lesu, necháváš čtvernožce a mrtvolu neznámého jejich osudům a vydáváš se vstříc tobě nejmilejšímu prostředí - lesu. Navzdory černé obloze nemáš sebemenší problémy s viděním, na počasí se zde nelze vůbec spolehnout, a kde je slunce poskytující světlo netušíš. Na začátku lesa tě ale čeká překvapení, stopy nenapovídaly, že by se stejným směrem vydával nějaký tvor, avšak tvůj pohled se setkává s pohledem beastmana, který se na tebe poděšeně zadívá, než se mu rozzáří pár zvířecích oček. "Chodící člověk. Čerstvý člověk!," vykřikne a pozvedne dřevěnou palici s naraženými hřeby a kousky kostí, nepochybně jeho vlastní práce. Kopyta dusají do země, jak bestiák vystřelil vstříc tobě, s palicí zdviženou a připravenou zajistit mu dnešní bohatou krmi.

Argenas T`Nerow - 19. února 2011 10:27
	Vstříc lesům Co? A dopr. Rychle založím šíp, zacílím a vystřelím se zdrcujícím účinkem (schopnost). Po té znovu a znovu.... snad zasáhnu

Aymir - 19. února 2011 11:28

Tak jsme si hezky pokecali... V první chvíli, když se na mne polovina hlavy.... jedna ze dvou hlav... nevím, opravdu nevím, jak k tomu mám myšlenkově přistupovat... podívá, pocítím jistý záchvěv naděje. Možná přece jen... Ale pak drak jen bestiálně zařve. Zklamáním mi posklesnou ramena - a nebo mi poklesnou z toho, že zvíře odhalí řadu ostrých, dlouhých zubů. Pustím ho a ty zuby budou první, co se do mě pustí. Je lepší vidět svět černě a pak být příjemně překvapená - než být optimista, a tedy nutně i debil - a umřít. Začnu zkoumat okolí a poměřovat, zda by se za mnou stvůra mohla vydat chodbou, kterou jsem přišla. Pokud ne, mohla bychtamtudy prchnout... A pak? Dotěrná myšlenka. Ohavná. Ke slaaneshovic vyznavačům se vrátit nemůžu - protože bestie nebude mrtvá, jak si po mně žádali. Do tábora tzeentchova šampiona se nejen nedostanu - ale ani po tom přílišně netoužím... ač to maso na jejich menu, které bylo nejspíše bestií, nechutnalo úplně špatně. Dala bych sice přednost syrovějšímu - ale kdo si může v mém momentálním postavení vybírat? Rychle vypudím z hlavy ten fakt, že jsem před sebou ještě před chvílí měla velkou spoustu úplně syrového masa. Proč jsem se prostě nesehla... Minutu, víc bych nepotřebovala... Proč takové zbytečnosti vůbec řeším... Jako jediné možné východisko se jeví ten urozený, ke kterému mne se Stínem poslal čaroděj. Mám případný úspěch hlásit jemu? Ten dům bych byla schopná najít... Možná. Absolutně netuším, pod jakou částí Karu se nacházím. Jsou tohle standardní prostory a cvičiště beastmasterů? Pokud ano, vím přibližně - hodně přibližně, kde jsem. Pracuje zde má starší sestra. Jedna z. Vrátím se k hádance. Nápad bych měla, akorát si nejsem jistá, co udělám pak. Chodbu jsem si přeměřila, nyní zkoumám, zdali je zde nějaký jiný východ, kterým by se případně mohl protáhnout pryč drak. Než na tohle přijdu, odmítám se hnout. A když už jsme u toho... "Rozumíš mi alespoň?" Protáhnu nevrle směrem k bestii.

Tzeentch, Měnitel Cest - 19. února 2011 21:42

Aymir Hovory s ještěrem "Rozumíš mi alespoň?," zazní místností, naštěstí ne tak hlasitě, aby hrozilo nepříjemné vyzrazení. Tvor na tebe astále hledí, pokud ti rozumí, tak se rozhodně zdráhá jakkoli projevit. A nebo tu pak je ta druhá možnost. Drak se snaží naznačit tu druhou, jelikož krom pozorování pokračuje v testování odolnosti klece a ještě volnou prackou zkouší ležérně zahrabat v zemi, ač je na něm vidět, že to není první pokus. Pochodeň ti v ruce dále plápolá, jsi jediným nešupinatým tvorem v místnosti, pokud tě náhodou nešálí zrak, a jediným zvukovým podkresem je neustálé škrabkání, jak se třou velké drápy o mříž.

Tzeentch, Měnitel Cest - 21. února 2011 19:59

Argenas Kozlík šikula Tvůj šíp proplachtí kolem bestiákovy srsti a ač chybělo jen pár palců k prostřelení krku, tvůj sok se ti snaží dokázat svou paličkou, že střelba je dle něj jen pro zbabělce. Svalnatá paže se ti mihne před očima stejně jako hřeby obohacený kus dřeva. Krátký okamžik ti v hlavě oživil jednu zapadlou vzpomínku, s touto zbraní ses již jednou setkal. Tak tak uhýbáš opětovnému shledání a dalšímu nedobrovolnému spánku, ani bestiákova muška není tak dobrá, jak by si on sám přál. Navzdory zdánlivě neohrabaným kopytům ale nabere na moment ztracenou rovnováhou a nepochybně se jen tak nevzdá dnešního hlavního chodu.

Argenas T`Nerow - 21. února 2011 20:50
	Kozlík šikula po té co jsem nezasáhl, jsem upustil luk a tasil meč a dlouhý nůž. Protisekem mečem proti kyji se snažím odvrátit jeho kyj trošku stranou a dlouhým nožem se mu snažím bodnout do slabin.... Snad tam není změněn...

Tzeentch, Měnitel Cest - 22. února 2011 20:04

Argenas My o kozlu... Vyhýbáš se dalším ranám primitivní, ale pádné bestiákovy zbraně. Jeden švih ji přivedl natolik blízko k tvému oku, že sis mohl prohlédnout tucty temně rudých fleků zaschlé krve na sokově zbrani. Nepřenecháváš ale svému nepříteli iniciativu a tak se i on musí svou zbraní snažit odrážet tvé rány, které na něj vytrvale dopadají. Jeden sek jej připravil o chomáč chlupů na rameni, kdy jej zvířecí instinkt donutil na poslední chvíli stáhnout krk z dráhy tvé zbraně. Bestie překvapeně zamrkala a vzdorně zamečela, přičemž párkrát máchla palicí, spíše pro výstrahu než jako reálné ohrožení. Instinkt zabíjet je z tvora přímo cítit, ale kde je motivace, schází soustředění. Rána, která kdyby padla by roztříštila tvou lebku proto zaniká už v zárodku a bestiák se zastavuje s vystrašeným pohledem. Rozšířené oči pomalu sjíždějí na čepel tvého meče, který se pozvolna vnořuje do jeho těla. Hříčka chaosu se sesouvá k zemi, palice vypadává s rukou a dopadá na zem, zatímco se její majitel chvěje a chroptí, ruce sjíždějí k ráně a snaží se napravit nevyhnutelné. Nemusíš ani čekat dlouho, tvor může být zocelený pustinami, ale to jej nezachránilo, leží před tebou mrtev.

Beatrix - 22. února 2011 22:11

Co je horší než čokoláda z polska? SVATÝ GRÁL! Zatímco se pasu, můj rytíř stále rozmlouvá se vzduchem. První skousnutí není vůbec špatné, vlastně to chutná vcleku jako tráva a tak si ukousnu znovu. V duchu, tak jako všichni koně, děkuji té trávě, že se jí tady chtělo vyrůst. O to víc, díky tomu, že jsem na pořádné pastvě už nebyla týdny. Měli bychom jít domů. Myslím to vážně. Migrujeme tady zbytečně - pastvin je málo pro jednoho, natož celé stádo. Jsou zde predátoři - a vlastně příliš mnoho nebezpečí. Co bylo špatného na zemi, kde jsme žili doposud? Nepamatuji si, že by ji přebralo cizí stádo - a i kdyby, i do toho se dá začlenit... my koně se prostě domluvíme po dobrém - nejsme jako ty obří žáby v tom smrdutém močále! "Spanilí rytíři, bojujte o mou čest a vítěze zahrnu svou láskou," Natočím ucho směrem, odkud se ozývají, krom rozmluvy lidí, které samozřejmě nerozumím, prapodivné zvuky, které mi připomínají koně. V tu chvíli mě ovšem překvapí i něco jiného. Ohavný pocit v tlamě. Jako by mě řezalo to nejostřejší udidlo, jako bych snědla něco, co rozhodně do koňského chřtánu nepatří. Instinktivně začnu plivat kousky slinami pokryté rostliny ven. Kývám hlavou nahoru a dolů a couvám. Nepomáhá to. Nepomáhá to! Začinám pomalu panikařit. Chuť, přerůstající až v bolestivý pocit, sílí. Několikrát vyskočím na místě a vyhodím zadkem, přičemž hážu hlavou ve snaze se té ohavnosti zbavit. Několik kousků se zachytilo na udidle a nechtějí ven. Několikrát se na místě otočím okolo své osy a znovu vyhodím. Kčertu s cizím koněm a kčertu s cizím jezdcem! Mám jiné problémy!

Guy de Lorein - 22. února 2011 23:46

Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře... Podivný, často měnící se hlas odstartovává tuto karikaturu souboje. Pokroucenost sama - hlavní atribut mého soka je taktéž důkazem, že tohle všechno je jen ubohou náhradou tak váženým kláním cti a bojové dovednosti. I sok je vznešené slovo. Je to prostý nepřítel, je to stejná urážka, jaké se dopustil jeho... pán? Paní? Sir Demon de Ette... Má paměť mi neposkytuje nikoho takového jména. Přesto titul sir si nyní již nezaslouží. Vlastně nikdy si ho nemohl zasloužit muž, který se odvrátil od své země, lidu i paní. "Pro slávu paní a..." Bojový pokřik je zakončen bojem. Tentokrát ovšem ne vinou soupeře. Trix se vzpíná. Jako pomatená sebou trhá. Ztrácím rovnováhu. Šok z nečekané reakce a její prudkost je nad mé síly. Navzdory své snaze opouštím sedlo. Pocit letu. Pár okamžiků tak krátkých a zároveň dlouhých. Náraz. Bolest. Řinčení oceli. Můj pokus plachtit vzduchem ztroskotal na pevné zemi. Její vlídná, otevřená a tvrdá náruč mě vítá. Omámeně vstávám. Ruka cítí nepříjemnou prázdnotu. Meč... Netuším kam zmizel. Dusot. Sir kolegiálně nečeká. Zahazuji štít. Paže navzdory bolestivému protestu se chápou obouručního meče. Příliš pomalu. Fascinace. Jezdec na svém podivném oři. Je jako z nějakého snu. Neskutečný, neuvěřitelný. Úkrok stranou. Sbírání sil. Bolest. Příliš pomalý blok. Další šrám zdobí mé těla, další rána dokazuje věrnost mému ideálu. Zuby drtí sten. Navzdory odhodlání a veškeré snaze je to protivník, kdo sklízí ovoce. Otáčím se. Chystám se na další jeho výpad. Rameno, paže, noha... symfonie strastí jednoho dne. Slíbil jsem však, že dám klidně mnohem víc. Má čest, má víra, mé všechno. Tvor, spíše netvor se blíží. Svaly se porvou s ocelí. Rozpohybují její váhu. Těžké a zdobené ostří zasviští vzduchem. Bolest. Znovu je to čepel sira de Ette, která se barví do ruda. Hlubokým šrám ve zbroji zarůstá rudými květy. Pravá lidská krev smývá ďábelský ichor. Žuchnutí. Nohy nemají sílu. Ruce pouští bezvládný kus kovu. Odhodlání nechybí, ale je to tělo, kdo zrazuje v tomto boji. Zbraň je pro prsty příliš těžká. Padám. Dopad ani necítím. Je to zvláštní, divné, ale půda pustin mě snad vítá. Nebo si poškozený organismus už nic nedělá z drobného nepohodlí. Chlad. Zima. To krev uniká z mého těla. Opouští mě. Jako hněv, zpupnost a pýcha. Plamen touhy hasne, jak palivo mého života mizí ze svého místa. Unavený pohled k nebi. Víčka poličku těžknou. Rty se třesou, ač nechtějí nic říct. Zrak slábne. Toužebně zkouší projít tím divným tam nahoře. Nebeská klenba čistě modrá a bez mráčku, jako bývala doma. Přál bych si, aby tam byla. Místo toho další z nepopsatelných příšerností tohoto proklatého kraje. Zavírám oči. Nejde to již více. Závoj tmy mi laskavě halí pohled na rozbitého sebe i koně, který se mnou spojil osud jako já s ním. Co s ním bude? Nevím. Nikdy se nedovím tak, jako se to nedoví o mě. Nechci tmu. Chci vidět slunce. Okna do duše i světa jsou proti. Hlavou víří vzpomínky. Vím, tuším a modlím se za to, že tam někde nad tím šílenstvím je slunce v barvě, jako měla vlasy má žena. Svou paní jsem nenašel. Svůj úkol jsem nesplnil. Snad na mě nepohlédne s pohrdáním, že tato zkouška byla pro mě příliš těžká. Je laskavá, já vím. Hlas... znovu se vrací. Nejsem si jist co říká, zda rozumím. Nejsem si jist ani tím, zda ještě žiji, nebo bloumám mezi tím a smrtí. Navzdory jemu, sobě a všemu unavená a utrápená tvář získává to, co ze srdce nejvíce chtěla. Svůj klid. Představy mizí. Fantazie, nebo paměť vypovídá službu stejně jako zrak. Sluch šel spát. Hmat, čich i chuť odešli již před chvílí. Oddaní služebníci, kterými jsem měl možnost poznávat svůj život mě nechávají. V tichu a pokoji v moři černi...

Aymir - 23. února 2011 11:06

Bude to krátké... a teď jestli myslím příspěvek a nebo to, co se mnou udělá ten drak Inu - rozhlídla jsem se okolo a zařadila si na seznam svých postřehů několik dalších. Nejduležitějším z nich je asi ten, že drak musí vyletět místností s nedohledným stropem směrem nahoru, protože chodbičkou, kterou jsem přišla, neprojde. Chvíli jen tak přešlapuji a chodím okolo, hlodána vědomím, že na tohle tajtrlíkování nemám čas. Kdykoli tady může někdo přijít - a nastanou problémy. Před sebou nebezpečnou bestii a za zády nepřítele - to je jeden z těch horších scénářů, které si představuji. Vyhřívám se v teple pochodně, zatímco dojdu k prvnímu, vnějšímu kruhu - na místo co nejblíže vchodu do chodbičky. "Sytý je zlomený..." Zopakuji zamyšleně a skloním louč tak, aby plamen olíznul kruh, nakreslený na zemi. Stejně to beztak nebude fungovat...

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. února 2011 16:40

Guy de Lorein Turnaj dvou krví Tvá pouť sa grálem končí. Rostoucí tma našeptává, že pohled do očí Jezerní Paní bude jen pouhou představou v posledních několika okamžicích, škubnutím zmírající mysli toužící po pozvednutí mezi nesmrtelné hrdiny Bretonnie. "A vítězem je Sir Demon de Ette," slyšíš ženský posměšný hlas, glorifikující tvého vítězného soka, tu hříčku navlečenou do pancíře, seč nabitou démonickými silami. Jak nečestné. Na malý okamžik nejde rozeznat, zda hovoří muž či žena, ale jisté je, že stále mluví. Konejšivá slova, jak hojivý balzám, mísí se společně s trnovými sprškami skřípavého hlasu, ke kterému se přidávají další. Skrz pozvolna houstnoucí závoj mlhy už jen vidíš, jak obrněný sok seskakuje ze svého zrůdného oře, agresivní cvaknutí klepetem nevydává jediného hlásku. Posledním obrázkem z tohoto světa je krok okované boty vstříc tobě, následovaný pokleknutím a spatřením páru žhnoucích lačných očí skrytých za kovovým průzorem helmy. Bohové si tentokrát vyžádali urozenou oběť...

Tzeentch, Měnitel Cest - 23. února 2011 16:51

Aymir Barbecue nebo smrt Jak se blížíš ke kruhu s hořící loučí v ruce, drak zpozorní. Dračí jiskřivé oko tě s očekáváním pozoruje, dá se říct, že z výrazu cítíš i nějaké napětí, ač se stále druhou hlavou snaží nahlodat pevné mříže. Několik úponků na krku zavířilo, skoro jako by se snažily napodobit plápolání plamene. Přicházíš k prohlubni, nejspíše první zkouškou na cestě k tvorovi, a nabízíš mu oheň, který lehce olízne okraj kružnice. Průshledná bariéra louč propouští bez jakéhokoliv výrazného odporu, pocítíš jen lehké brnění a barva kolem průniku se blíží tmavému odstínu modré. Chviličku zkoušíš, zda je to skutečný klíč k postupu dále, ale okolí se nezdá nijak změněné, dokonce i drak odvrací svou hlavu a začne oškrabovat několik odstávajících starých šupin. Žel toto chování je jedinou změnou, které se podařilo tímto pokusem docílit, bariéra zůstává funkční a i modrý flek začne mizet, až se navrátí do původního stavu.

At`che-ack - 23. února 2011 23:52

Keř blbosti nese rozmanité ovoce, je-li osvícen chaosem a zaléván krví At'che tiskne uši pevně vzad, ke své lebce, je totiž rozezlen, ach ano, rozezlen a zklamán jednoduchostí svých druhových bratří. Do pozice rezignované frustrace se spouští, když jednooký o něco lépe odhadne popis, ne však okolnosti. At'che však může vinit jen sebe, neb neužil přiměřených slov, prostších způsobů. V nevědomosti není hloupost, ani v jednoduchosti. Ach ano, hloupost je v ignoranci. "Ne.", prohlásí At'che rezolutně, avšak beze vzteku či výhrůžek. "At'che", ukazuje dráp na vlastní hruď, "nejíst člověk s hlava kámen." Je třeba mluvit pomalu, ach ano, pomalu a rozvážně, pomalu a klidně, pomalu a zřetelně. "Člověk-hlava-kámen slouží, slouží jako At'che-ack Měniteli Cest.", spár zvýrazňuje na srsti jasně viditelné znamení. "At'che-ack hledat člověk-hlava-kámen, protože potřebovat mluvit s člověk-hlava-kámen." Nyní je třeba chvíli čekat, slova se musí vstřebat, vstřebat a rozkvést v uvědomění. To by stačilo. "Vy člověk-hlava-kámen nepotkali. At'che bude pokračovat, pokračovat pryč. Pokud vy člověk-hlava-kámen uvidět, říct mu, že jej služebníci Měnitele Cest hledají." At'che vstává, odkládá zbytek ruky a protahuje vlastní nohy. Nastal čas jít. "At'che-ack vám děkuje za dar potravy. Vy jste At'che pomohli, At'che slouží Pánu Osudů. I vy jste tedy dnes přispěli Nejvyššímu svým dílem." Že by se At'che tak rád poslouchal? Snad, protože bratři asi nerozumí. Ach ano, marnivost, jak málo jí stačí. Smějme se tvorům pro jejich zálibu v lesklých cetkách, oč lepší je však přednes hluchým uším? "Nechť vede vaše kroky k velikosti.", zakončuje At'che formálně, když vybíhá dál, ach ano, zas o kus dál. Čerstvý vzduch čechrá srst, je nasáván, hodnocen a vychutnávám pro své pachy. Jaké jen přinese? Běh je příjemný. I hmyz, tisíce drobných skoromyslí, se podvoluje pohybu s mimořádnou ochotou, pro prostou radost z této ještě prostší činnosti. At'che občas závidí. Svět je jednoduchý, pro jednoduchou mysl.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. února 2011 00:19

At'che-ack Bestie oni jít dům? Bestiáky tvá prvotní reakce mírně vyděsí, či spíše naplní slušnou dávkou nejistoty, až se začnou vzájemnými pohledy domlouvat, zda se jedná o hrozbu či věštbu. Kamenooký se ale jeví bystřejším z dvojice, oproti svému druhovi totiž bedlivě naslouchá, či to výtečně hraje a má vskutku talent. "Nejíst kámen-hlava," rezolutně prohlásí kamenooký a pozvedne hlavu v hrdém gestu, že se přidal na stranu moudrosti a porozumění. Jeho kolega sice doprovodí názor kolegy váhavým "Uh-huh", ale tvář napovídá, že ještě vstřebává. Mluvíš co nejjednodušeji a překvapuje tě zrychlení úsudku obou spříznených tvorů, kteří se již nesnaží tak okatě ujišťovat o významu tvých slov. "On tady tak?," ptá se tě tupější bestiák a naznačuje si větší objem hrudníku a kreslí do vzduchu něco, co vypadá jako nějaký hrubý oděv, či dokonce zbroj. Kamenooký jej také sleduje se zaujetím, než se svého druha zeptá krátkým gestem, kdy zvedne paži do výšky dvou metrů a naznačí něco poměrně vysokého. "Uh-huh," komentuje druhý bestiák a souhlas doprovází tím samým gestem, než se oba na tebe zmateně podívají, zda je to to, co hledáš. V žáru bestiácké pantomimy jim ušla ostatní tvá slova, proto se ještě chvilku rozhodnou na tebe zírat se zdviženými pažemi, než kamenooký ukáže kamsi k lesu, rostoucímu za jejich improvizovanou spižírnou. Opět si naznačí mohutnější hrudník a složitý oděv a pochopitelně ještě zdůrazní výšku, než se se podrbe na rohu, jako by nad něčím přemýšlel. "Kámen ale ne, on na krk měsíc. Moc zvuk všude," projevuje kamenooký nezvyklý sklon k napínavému vyprávění, než se opět podrbe na rohu. "Asi někdo jiný," vycítí příležitost ten druhý a snaží se nějak omluvit další zdržování tvé osoby, přičemž nechá dumajícího kolegu si dále sloupávat nějaké nečistoty z hlavy.

Longin - 24. února 2011 18:03

Rozhovor Nezdá se, že by věnoval moc pozornosti krásám... nebo příšernostem okolní krajiny, záleží jistě na úhlu pohledu, ze kterého se na ni díváte. Mě přišla odporná, ale můj názor byl jistě zkreslen nenadálou smrtí elfovou, která mnou poněkud otřásla. Ve chvíli, kdy promluvila o inspiraci, se skutečně nepěkně usmál - ani jsem si nevšilml, že to dělá až tak často. "Ano... ten rozhovor mě inspiroval skutečně hodně... víc než co jiného v poslední době." Nevím, jak se mu povedlo, že ten hlas zněl tak chladně, ale nějak to dělal. Tentokrát jsem naprosto přesně věděl, o čem přemýšlí. V mysli mu kolovala jen jediná věc - vražda toho, kdo se mu naboural do mysli a všech jeho přívrženců. Jeho další pohled mě jen utvrdil v tom, že mám pravdu - přejel očima po Delaynině těle takovým způsobem, jakoby hledal, kde v něm nejlépe utopit ostří jedné z elfských dýk. Když se pohledem setkal s jejím bez známky rozpačitosti se jí zahleděl do očí. "Není na tom nic zdlouhavého... to jen ty jsi zbytečně zbrklá a neumíš si přestavit to poslední zaplanutí v očích, kdy je ti oběť vlastně už vděčná za to, žes jí zkrátila utrpení a pak si uvědomila, že to ty jsi jí ho způsobila." Netuším, jak na tohle vlastně přišel, ale každé slovo myslel smrtelně vážně a v pauze, kdy čekal, až jeho slova plně dopadnou mě znovu ochromil bolestí - potřeboval bych se toho zbavit, ale nemám na to sílu a vlastně nejspíš ani schopnosti. Promiň, příteli, ale tobě milosrdenství neprokážu... ty budeš trpět. Měl jsem skutečně velmi nepříjemný pocit, že tohle myslí vážněji než cokoli, co do té chvíle řekl nebo udělal. Otřásl bych se, mít tělo a necítit tu příšernou, paralizující bolest. "Nic se nesmí uspěchat." Sotva jsem ho zaslechl, i tón jeho řeči mluvil o nadřazenosti nad čímkoli na tomto světě - nejspíš ho zmínkou o něm musela skutečně dost namýchnout.

Tzeentch, Měnitel Cest - 24. února 2011 20:48

Longin Spěchej, čas jsou...je přízeň Delainy vás vede dál a dál, občas tě ale zkontroluje krátkým pohlédnutím vzad, na tváři vždy vykouzlí upřímný úsměv, zatímco se jí pár paprsků, prorážejícíc korunami pokřivených stromů odráží od světlýc vlasů a z cestující lunatičky se na pár sekund promění v princeznu hodné elfích písní. Ale princezny se nesnaží moc rozebírat smrt a vše s ní spojené. "Věřím, že v moment, kdy staneme u cíle pocítíš to pravé volání, tu nejsilnější motivaci," číší z ní radost z tvého výběru strany. Ladně si klestí cestu skrz všerůznou flóru, pokud v cestě narazí na nějakou nemilou překážku, vidíš jen mihnutí tenké čepele jejího meče, která precizně odděluje jakoukoliv vzdorující flóru. "Co je na tom špatného být zbrký? Rychlý, impulzivní, prožívající každý okamžik. Co je špatného na tom proklát oběti srdce uprostřed nádechu. A při výdechu tomu zmírajícímu otroku slasti jemně prsty přejíždět přes záda, šeptat do ucha konejšivá slova," obhajuje se, ale nijak agresivně, spíše se tě snaží přeargumentovat, buď vlastní zkušeností, nebo jen zbožným přáním. "Ale nezávisí na tom, jak dlouze si umíme užít slastných chvilek. Záleží jen na tom, zda jej potěší, zda je ocení. K čemu je stahovat z kůže libě vřískající kořist, když se nedívá?," snaží se ti předat pár rad do života, ač by sotva kdy byla dobrým mentorem. Vede vás dál, krajina kolem vás ubíhá a nyní se vás snaží pánové pustin oblažit jakýmisi kostěnými motýlky, kteří kolem vás prolétávají jak kdyby udeřilo léto v plném proudu. Jeden z nich do tebe narazí a zanechá malý šrám, načež se jedna z kůstek tvořící tenké křídlo oddělí a dopadne ti k nohám. Motýlek spadne k zemi, kde se promění na hromádku kůstek, jejichž původ nedokážeš vůbec vytušit. "Něco mi ale dlužíš," řekne náhle Delainy vážně, ustrne na místě a pozvolna otáčí hlavou. Zde již není dost světla, aby si mohla hrát na princeznu, kór s kostěnými motýlky okolo. "Neřekl jsi mi, kdo byl ten šťastlivec, čí poslední zaplanutí jsi sledoval," nadhodí a pozvedne ruku, na kterou jí usedne jeden z motýlků. Tvoreček se dotkne kůstkami Delaininy hladké ruky, chviličku doteky kostlivých nožek zkoumá nové prostředí. Jak ale tvor vysune z hlavy cosi, co při troše představivosti připomíná sosák, dívka rychle sevře pěst, což následuje tiché chroupnutí. "A nebo to byla ona?," usměje se na tebe šibalsky, jak touží po odpovědi, ať už je jakákoliv, zatímco z otevřené dlaně vysypává zbytky zlámaných kostiček.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. února 2011 02:13

Garlod Vrtošivá vůle patronova Pomalu jako návrat domů, kdyby se tahle část světa dala domoven nazvat. Poprvé od ztráty Tzeentchovy přízně, kdy se ze souputníků stávali nadšení lovci, můžeš procházet pustinou Chaosu, aniž bys byl sledován. Už žádní pestrobarevní démoni plující ladně po obloze, žádný plápolající kotouč nesoucí jednoho z mnohých pronásledovatelů. Doba byla zlá, vrtkavá přízeň Měnitele Cest tě stála mnoho z nabytého jmění a tvých sil, nyní ale nastala doba, abys napravil své činy, či alespoň posloužil v jednom z mnoha Tzeentchovým plánů. Prvním náznakem možnosti nového startu bylo náhlé zatažení mračen, která se zformovala do obřího Tzeentchova oka, pro mnohé pouze hra barev a náhodný jev, přinejlepším ohavná iluze. Ale pro ty znalé jeho symbolů se takové nebe stalo vodítkem, mapou. Vzkaz byl jasný, jeden z Tzeentchových šampionů svolával všechny v dosahu, aby mu pomohli v aspirantství výměnou za část patronovy přízně. Mraky se sice nakonec rozplynuly a nahradila je choreografie blesků křižujících po zčernalé obloze, avšak pozice šampiona ti zůstala vypálená do mysli, zářící bod v nekonečné záplavě tmy. Proudy energie se za hlasitého hřmění slévaly, štěpily a ty největší nakonec sjížděly do špičatých skal na horizontu, jako by je něco v těch místech přitahovalo. Podle míry zatuchlosti okolní flóry se nacházíš nejspíše v oblasti požehnané bohem Nurglem, Pánem Rozkladu. Stromy kolem tebe hnijí, ale jejich utrpení se nepochybně bude táhnout ještě po pár dalších desetiletí. Z dutin vylézají tlustí červi a dívají se na svého nového návštěvníka. Semtam skrze spadané hnijící zbytky zahlédneš bílý záblesk obrané kosti, patřící nějakému předchozímu návštěvníkovi těchto končin. Žádná zbytková výstroj ale není k vidění, nepochybně se červi dokáží postarat i o více jak maso. Nejsi ale sám, kdo v tuto chvíli využívá Nurglova hájku k průchodu za svým cílem, shrbená karikatura bestiáka se plouží skrze organické zbytky, přičemž hlasitě supí. Srst má na mnoha místech posetou boláky, dříve zvířecí srst nahradily hrubé ostny, nejspíše zmutované kosterní výrustky. V odulých pažích třímá pár kostěných palic, zažloutlé stehenní kosti omotané zpracovanou lidskou kůží a na hlavici obohacené o slušné množství hřebů. Tvor nahlas zavětří a natočí se směrem k tobě, obě oči jsou mléčně zakalené, jeho zvířecká tvář nese četné známky požehnání ze strany svého patrona. Tvor se nezdá nadšený tvou přítomností, spíše naopak - pozvednutými palicemi se tě pokouší varovat a demonstrovat, že ti rozhodně nehodlá dopřát průchod skrze místa věnovaná svému bohu. Z hrdla se mu vydere kloktavý zvuk, jak prožrané plíce odmítnou vypustit zvířecí řev. S pozvednutými zbraněmi se ti bestiák vydává vstříc, s úmyslem získat další požehnání boha Nurgla.

Garlod - 26. února 2011 21:56

Setkání se smrdícím kozlíkem Jak dlouho to je?řekl si sám pro sebe dlouho dlouho nebyl tak hluboko v pustinách. Kdy naposled cítil tak intenzivní větry chaosu. Tak dlouho nemohl ani vystrčit paty z ústraní ,aby na něm nebyli nalepení ti co si dřív říkali spojenci. Stačí přijít o moc a přijdete o vše. Kde zůstali jeho amulety, kde byl jeho disk a většina jeho knih a jiných pokladů. Vše zmizelo v nenávratnu spolu s přízní Měnitele Cest. "Proč?" pronesu otázku směrem k nejbližšímu šutru stejně nečekám odpověď a tak do něj jen popudlivě kopnu. "Co sem udělal že se na mě Architekt osudu tak moc pozlobil?...Ne ptám se špatně co jsem neudělal?" zanechám těch dohadů. stejně se odpověď nikdy nedozvím . Žiju a to je nejlepší pro to získat svou moc zpátky. Jako by Tzeentch čekal na tuhle myšlenku . Začne sám měnit mraky tvořící se v pustině chaosu a vytvoří v nich své oko. Možná to je znamení. možná si se mnou jen někdo hraje. To se nezjistí dokuď se nedostanu blíž. "Šampion?Hmm uvidíme aspoň máme kde začít" Vzkaz i energie směřující k špičatým vrcholkům byla jasným vzkazem. Jsem šampion Měnitele a jsem tu. "Nu tak se na tebe podíváme." Za chvíli se dostal do krajiny která připomínala velký kompost. Hromada hnijícího dřeva zdálo se mu že hnije i země. Velcí tlustí červíci mi moc náladu nezvednou. Zvláště když zjistím že ty mrchy nejspíš žerou absolutně všechno co se k nim dostane. Kdepak tohle není krajinka ve které bych chtěl zůstat dlouho. Přidám do kroku a za chvíli zahlédnu mezi stromy a červíky něco mnohem horšího. hnusný vředovitý bestiák, nakažený nějakým Nurgleho morem. "Hnus." chvilku uvažuji i o tom ,že toho bestiaka obejdu nevím jak jsou na tom moje schopnosti. Nicméně jeho chrčení a to že se ke mě blíží s napřaženou kostí mi dává jasně najevo . Že obejití nepřichází v úvahu. "Neměl bych ho nechat se mě dotknout." připomenu si bezděčně. Bohužel pro něj jsem kouzelník. Proto se jen napojím na vichry magie začnu tvořit spojení mezi holí. mnou a vichry začnu velice obezřetně schromaždovať potřebnou magii. Postupuji opatrně. Přeci jen nevím co jsem teď schopen vykouzlit. Za chvíli už částí svoji mysli slyším sám sebe recitovat zaklínadlo

Garlod - 26. února 2011 21:57
	soukromá zpráva od Garlod pro mh: chtěl bych seslat Flickering Fire of Tzeentch (Tzeentchův oheň) s dvěma kostkama. mám nahodit hned?

Garlod - 26. února 2011 23:21

je čas udělat bestiákovi pápá-aneb malí dodatek Bestiak brzy pochopil co se na něj chystá a zrachlil svůj krok směrem ke mě. Bohužel pro něj mi práce s větry chaosu šla mnohem lepe od ruky. "To je jako bych ani nepřišel o moc." pomyslím si na chvilku naštěstí jen častí myslí . Jinak by to mohla být hotová tragedie. Kouzlo se formuje takřka samo a tak se za chvíli začne kolem mě i mojí hole formovat viditelná materie větrů chaosu. Trvá jen mžiknutí oka než vše zaujme své místo a z mé ruky vyšlehne růžoví plamen směr bestiák. Skoro zahlédnu jak bestiak rozšíří zorničky než ho pohltí plamen. Chvilku jen malou vteřinu se zdá že plameny bestiakovi nic nedělají. Jenže pak ho ve vteřině pozřou. Bestiakák nestihne ani bolestí zamečet. Když oheň zmizí. Zůstane na zemi jen prach a dva nespálené rohy. "Tomu se říká pořádně očišťující plamen." uchechtnu se,ale dojde mi ,že zrovna tady na to místě není dobré zůstávat dlouho. Sice se ukázalo ,že to s mou magii nebude tak zlé. Ale je zbytečné to riskovat. Raději rychlím krokem směřuji k vzdáleným skalám

Argenas T`Nerow - 28. února 2011 11:21

My o kozlu... Nelíbí se mi to. Takhle tu můžu bojovat hodiny, než mne nějakej dobrej, nebo čistě množstvím sejmou... Vydám se dál do lesního porostu, kde budu moci najít místo z kterého obhlédnu větší prostor a budu moci se rozhodnout co dále. Nepolevuji však v ostražitosti a snažím se být nenápadný. Možná by nebylo od věci se dostat zpátky do Kislewu a tam najít nějakou skupinu jež se sem chce vydat, nebo aspoň brání hranice a hledá průzkumníka... Nebo jen vzpomenout si co zde dělám a na zkušenosti jež jsem zde již nabyl.

Fuzzlik Ocashryz - 02. března 2011 20:42

Should I stay or should I go? Mířím ke svému dřívějšímu útočišti. Touha nad dalším šňupnutím ovládla celé mé tělo a já se bez jakéhokoliv protestu podávám její moci. Čím blíže jsem, tím zřejmější jsou známky boje, jež zde ještě před chvílí proběhl. Jako první narážím na stopy kopyt té čtyřnohé bestie co vezla na zádech tu dvou nohou bestii. Ještě teď mě bolí hlava při pomyšlení na ty dva a hlavně na ty jejich barevné hadry! Jako další se mi naskytne pohled na pomlácené tělo jednoho z Okapových běžců, respektive novice, a pociťuji jistou dávku škodolibého uspokojení nad jeho koncem. He he, takhle se platí za zradu Fuzzlika Ocashryze! Takhle ty bídný truse! Už nejsi ten povýšený Eshin, co? He he he. Ve svém šílenství si ani neuvědomuji jeho „komunikační dysfunkci“, takže pár okamžiků tupě zírám na zdechlinu, která se již pomalu začala rozkládat (což se nedalo tak dobře poznat, protože vypadala téměř stejně jako za života), očekávaje nějakou odpověď. Za chvíli mě to však přestane bavit a s konstatováním sobě samému, že mu došla řeč, zavrčím a pokračuji dále. Nemít panický absťák a samozřejmě nebýt ještě k tomu již zcela šílený, jistě bych postupoval opatrněji a s rozmyslem. Přece jen by tam ten „pitomí-člověk-co-ho-jistě-najali-mí-nepřátelé-aby-se-mě-nadobro-zbavili“ mohl ještě být a čekat na mě. Můj současný stav však není kompatibilní s jinou myšlenkou, než „Určitě jsem tu nechal nějaký chaotit!“. Ignoruji krvavý výjev uvnitř pevnosti, tedy kromě bleskové myšlenky „Že by v tam té mrtvole?“ a s jistotou jen závislákovi známé běžím k jedné ze svých mnoha skrýší. Jakmile odhodím uvolněnou cihlu v jedné ze zdí pevnosti, mé oči se zalijí slzami a radostí vypísknu nad tím požehnáním Rohaté krysy. Rovnou 2 váčky chaotitového prachu a oba jsou mé! Jen MÉ! Nemeškám ani úder srdce a ani se neobtěžuji se sypáním prášku na ruku a strčím celý čumák do jednoho z pytlíčků. Tělem se mi ihned rozlije příjemný zelený klid rušený jen potůčky krve vytékajícími z mých nosních dírek. Dokonce se mi vrací i trochu z mé roztříštěné mysli a já si konečně začínám uvědomovat kde jsem a co se vše stalo během posledních několika hodin. Chvíli dokonce zápasím s pocitem, že to vše byl jen sen a já se z ně probral, ale pach mrtvých a trosky prvního patra pevnosti zničeného propadem zvonu mi nedávají jinou možnost, než vzít na vědomí mou současnou a hlavně reálnou situaci. S malou kapičkou naděje, kterou v sobě ještě jakž takž držím, se dám do prohlídky zvonu. Kapička se rázem mění v jezero, avšak v jezero beznaděje a v tu chvíli s hlasitým mlasknutím dopadnu na zem, kde se ihned schoulím do klubíčka, jako čerstvě narozené mládě v hlubinách Skavenmoru. Nenenene, Fuzzlik nemůže být poraže, Fuzzlik je silný, Fuzzlik je chytrý, Fuzzlik je největší, ano ano, nějvětší skavenní technomág všech dob! Zrádci! Je to jejich vina! Fuzzlik je oběť! Tohle pokračuje přibližně dalších 15 minut. Sebelítost se pomalu mění ve vztek a nakonec se zvednu rozhlížeje se kolem sebe v neodbytné touze něco dlouze a příšerně mučit. Nic živého nenalézám tak si aspoň zlostně kopnu do zbytků Krysího lidožrouta, který si dovolil tak snadno chcípnout. Co teď? Fuzzlik na něco přijde!...? Ano, ano, nějaký krutý plán jak se pomstít! Komu? Všem! I sobě samému? Ano! Tedy ne! Možná! He he! Pátrám pohledem po troskách a mrtvolách, hledaje nějakou inspiraci, až narážím na známý čumák jednoho ze svých podlézavých učedníků. Další zrádce! Něco důležitého! Ano, ano! Co to povídá? Chaotit? Chaos? Pustiny? He? Mluv srozumitelně ty hnise! Mrštím po zdechlině kámen. Dobře, takže v pustinách je chaotit. Ano? Ano! ANO! Fuzzlik je geniální! Vydá se do pustin a nalezne žílu ano, ano bohatou žílu chaotitu a s ní si koupí své dřívější postavení! A nechá zabít  zrádce, zrádce! A podlézavé učedníky! A neschopné krysí lidožrouty! Nebo si koupí krysí lidožrouty! Koupí si všechny a všechno! Všichni se budou klanět, ano klanět! A pak je zničí! Do každé malého, tupého, smradlavého červa! Fuzzlik se pomstí! Hehehehe –ehr, ehr... Můj monolog přeruší kašel krve a hlenu způsobený předávkováním chaotitem a já se tak několik úderů srdce opírám o lidožroutovu mrtvolu ve snaze znovu nabrat dech. Když záchvat ustane, ještě jednou se tajemně uchechtnu, popadnu zbývající váček zeleného prášku a jakousi dřevěnou tyč, na kterou nabodnu jednu z useknutých skavenních hlav. Není to to nejvhodnější pro skavenního technomága, ale prozatím to bude muset stačit. Pomyslím si. Ještě jednou se rozhlédnu po rozvalině, jež mi chvíli byla útočištěm a pak se s energií zfetované krysy, kterou vlastně jsem, vydám na cestu hlouběji do pustin. Na to, že kdybych pořádně pohledal, tak bych možná našel nějaké kule a střelný prach, jsem vůbec ani nepomyslel.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. března 2011 21:37

Garlod Tam žijí draci, lidi se jí navzíjem Zanecháváš doutnající zdechlinu boláky posetého bestiáka v Nurglově hájku, což okamžitě uvítá nejméně tucet malých tvorečků, kteří přijali pozvání na hostinu. Kráčíš dále, občas se brodíš tlejícím listím a jinými zbytky sahajícími až ke kotníkům, jindy je třeba zvolnit dech a nenechat Pána Rozkladu obejmout zplna tvé plíce. Cesta k zářícímu bodu naštěstí začíná být méně a méně posetá prohnilým stromovím, stopy nákazy jsou vzácnější a vzácnější, jak se hájek prolíná do kamenitého podkladu místy pokrytého schnoucí zeminou. Neutrální území, kde žádný patron nestaví na odiv své výtvory, kde se nejlépe daří těm, kdo vyzývají všechny aspekty Chaosu rovným dílem. Lákadlo šampiona tě zvolna vede k horám. Na obzoru se vynořují další skalnaté špičáky, ty nejvzdálenější vzdorují černým nebesům, která je obklopují. Elektrické výboje pravidelně bičují vyprahlé vrcholky, které jsou nehostinným prostředím pro všechny krom největších hrůz pustin. Naštěstí pro tebe, nevlídné počasí nepřekračuje úpatí prvních skal, zdržuje se výhradně nad masivem, zatímco vzdoruje snahám větru o změnu pozice. Nad tebou září slunce, které spíše vypadá jako dva spojené kotouče, zářící o dvojnásobné intenzitě, lidé by to asi nazývali parným létem... Nestihneš ani dojít na půl cesty ke skalám, když pocítíš náhlou ostrou změnu. Jako kdyby někdo vytrhl špatnou stránku a narychlo psal novou, stejným způsobem cítíš šampionovo volání z jiného směru, z nedalekého lesního porostu. Zelené okrajní lístky jen stěží zakrývají divoký rej barev tančící v listoví. Stačí jen na malý moment otočit zrak a zdá se, že si stromy vyměňují místa či dokonce mizí a zase se objevují. Stejně tak i jejich barvy. Kde dřív zářila fialová, tam se nyní vyjímá blankytná modř, jen aby se vzápětí snažila skrýt v zeleném kabátku.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. března 2011 21:51

Argenas Spižírna Boj s kozlem dovolil tvým svalům pořádně se protáhnout. Málokdo zažívá tak aktivní probuzení, ještě méně takových bývá poránu označeno za snídani. Pokračuje do pro tebe příjemnějšího prostředí, které sice nepřipomíná Athel Loren ani zdaleka, ale kmen a nějaké listí to má. Soudě dle stop bestiák přišel z podobného směru, nebo šlo o jiného jeho druhu. Přecijen, bestiák je taky lesní tvor, ač se nikdy nesnaží si spříznit prostředí, kde chce žít. Pokračuješ dál a na obzoru se rýsuje strom s hrubějším kmenem, než jaký mají ostatní, a to zhruba o dvojnásobek. Blížíš se k lesnímu velikánovi, tvé smysly nezaregistrovaly žádného dalšího návštěvníka, zato až moc dobře vnímají všechny ozdoby statného stromu. V necivilizovaných krajích se na stromy věší, na konopných oprátkách a zpravidla bez soudu. Tady se zdá že si někdo ještě primitivnější buduje improvizovanou spižírnu. Tvůj nos ovládne pach tlejícího masa, oči upoutají tři tucty bezvládných ostatků napíchaných na rozličné větve. Zápach i četná zmrzačení zabraňují odhadnout původ nešťastníků, při dalším rozhlédnutí ale na boku kmene nacházíš ještě jedno zachovalé. Člověk, dle vousů muž, leží nepohodlně složený na zapouštějících se kořenech. Tvář mu zdobí množství ranek, oděv má rozedraný a na několika místech zněčištěný zaschlou krví. Oči má pokojně zavřené, žádná smrtelná rána není zřetelná.

Argenas T`Nerow - 02. března 2011 22:12
	Spižírna Kouknu pořádně na něj a snažím se odhadnout odkud asi pochází - podle stylu ošacení (bretonec nevypadá jako imperiálec, většinou, nebo podle úpravy vousů). Pokusím se ho narovnat a vzkřísit, protože nevypadá jako někdo kdo by byl zabit majitelem této spižírny, ani že by zemřel strachem. Dávám však pozor aby mne nenapadl a mám po ruce dlouhý nůž.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. března 2011 22:17

Fuzzlik Ocashryz Honba za chaotitem Nepochybně existují takoví, kteří mají za to, že v pustinách se to bude chaotitem jen hemžit. Nejeden učenec vážně pronese, že zásoby města Mordheim nejsou nic proti tomu, co se dá v pustinách najít při každém kroku. Popravdě kdokoliv mimo tyto kraje si myslí, že pustina je jen krycí termín, že tu chaotit raší ze země a padá namísto kapek deště. Jak hodně se pletou... Posilněn extraktem se vydáváš na pouť za dalšími zásobami. Jako každý skaven nechápeš tuto surovinu jak krásně svítící kámen, ale jako základ ideální společnosti. Tady ale ta společnost jen tak nevypučí. Ač by se zkoumání každého kamene jevilo zdravé duši jako známka šílenství, historie ráda dokáže, že nejjednodušší řešení mohou přinášet potěšující výsledky. V tvém případě jde o hlubokou stopu obsahující nazelenalé smítko. Miniaturní úlomek, který i ve své malosti sálá energií. Kousíček chaotitu zašlápnutý či pohozený nějakým velkým tvorem, který se vydával vstříc maléku uskupení skal, připomínající osekané homole. Stopy vedou kam až dohlédneš, jejich trajektorie se okatě vlní, jako by autor stop prožíval euforii. Nějakou kulturu stolování bude rovněž ovládat, ač nevalnou - kousek od tebe se vedle další stopy válí trojice ukousnutých a vyplivnutých prstů, jeden z nich dosud zdobí stříbrný prstýnek.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. března 2011 22:29

Argenas Budíček Roztrhaný oděv bys přiřkl nějakému sedlákovi, nebo chudšímu měšťanovi. Pokud měl kdy honosnější oblečení, zahodil jej a nebo mu bylo odebráno. Na prstech nevidíš žádný šperk, boty spíše budí údiv, jak v nich mohl dojít tak daleko. Vousy jsou neudržované, momentálně v podobě nevzhledného plnovousu. Zvedneš jej zády ke stromu, abys mu dopřál krátké opření. Tělo vzdoruje, ihned se snaží svalit zpět, nedrženo vědomím svého majitele. Následuje pokus o vzkříšený, který již po prvním lehkém proplesknutí slaví úspěchy. Muž pomalu otevírá oči, ústa se otevřou v touze po pořádném nadechnutí. Jak tě spatří, okamžitě vytřeští oči a z plna hrdla zaječí. "Ne! Ženštiny mění podobu! Ne, již více ne!," křičí z plných plic a snaží se neohrabaně zvednout, což očekávaně končí neohrabaným přepadnutím přes kořen a pád na záda, který mu div nevyrazí dech.

Argenas T`Nerow - 02. března 2011 22:35
	Budíček Tiše! siknu Jsem Argenas. Co se ti stalo? Pořád si však dávám bacha, protože ta spižírna může být jeho. Vypadá celkem mimo a tak pokud bude ještě chvíli takhle řvát, tak ho propleskám znovu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. března 2011 22:49

Argenas Hlasivky má v pořádku... "Tiše" Muž zakašle, jak se snaží nahnat vzduch do plic po tvrdém pádu. Upře na tebe své vyděšené oči, rty se mu pohybují bez unikajících slov, chvěje se po celém těle. "Co se ti stalo?" Chlap začne opět ječet, jak nabral dostatek dechu a snaží se odplazit pryč, tváří otočenou k tobě. "Ne! Milá tvář skrývá zuby a drápy!," obdaří tě další várku svých domněnek a začne na tebe ukazovat klepající se rukou. "Gaston není takový blázen. Gaston viděl, jak skončili ostatní. Gaston ví, jak ty vypadáš," říká a proslov doprovází nejistým smíchem, rukou naznačuje otevírající a svírající se dlaň, která chňape po něčem ve vzduchu.

Argenas T`Nerow - 02. března 2011 23:27
	Hlasivky má v pořádku... nesnažím se ani řvát, ani mluvit tiše, ale tak, aby mi rozuměl. Doufám, že můj přízvuk není moc nesrozumitelný Tiše než sem příjde něco, co tohle vše způsobilo. Jsem elf a né démon. Jestli se ještě někdy chceš dostat domů, tak pojď se mnou. Nebo tě tu nechám sežrat tím co tu rozvěsilo to maso. Doufám že se probere, abych mu nemusel dát ránu z milosti.

Fuzzlik Ocashryz - 03. března 2011 00:00

Sherlock Ocashryz *Plesk!* Chaotitem zamlžený mozek, nebo to co z něj ještě zbylo, je dobrá věc, když skaven cestuje na dlouhou vzdálenost a nechce jaksi vnímat co se kolem něj děje, a cesta mu tak rychleji utíká. Tahle ta apatická technika má bohužel i několik chyb a to hlavně apatii samotnou. Reakční doba mezi očima, mozkem a nohama se notně zvětšuje a mozek se také není schopen soustředit na nic jiného než na jedinou souvislou myšlenku, což je také jeden z důvodů proč jsou Šedí věštci výkonnější kouzelníci, když jsou zfetovaní. Není se tedy čemu divit, že když jsem spatřil jasně zářiví zelený úlomek v jakési veliké stopě po čemsi velikém, byl jsem tak potěšen a nadšen svým nálezem, že už jsem si nevšiml stopy samotné a já se tak rozplácl, jak dlouhý, tak vychrtlý přímo v ní. Následující proud nesrozumitelných nadávek pronášených několika modulacemi hlasu a jeho tónu, by nezávislého pozorovatele pravděpodobně přesvědčil o hádce několika osob, které se hádají o tom, kdo může za jejich situaci,koho za to umučí a následně pak použijí jako nástěnný koberec. Můj současný duševní stav se totiž právě nachází ve fázi rozštěpení osobnosti. To navíc umocňuje předávkování a tak se všech 13 osobností v mé hlavě hádá o tom, která z nich se vlastně jmenuje Fuzzlik. Tento nenadálý pohyb a náraz zapůsobil na 12 osobností tak, že vypustili imaginární pížmo strachu a semkly se rychle ke 13., aby se dokázali co nejlépe bránit. Našel jsem ho! Je tady! Kdo? On! Chaotit? Ano! Ano, ano, chaotit! Našli jsme ho! JÁ ho našel! MY ho našli! Ale je ho málo. Musí ho být víc! Běž hledej další! Kde? Nevím! Stopa! Kde? Aha. Sleduj stopu. Ano, ano, stopa je dobrá, je dobrá. Čí je to stopa? To je jedno! Má ho víc! MY ho musíme mít víc! Rozhlížím se a očima pomalu sleduji jednu stopu za druhou, až můj pohled zavadí o cosi lesklého a růžového. Další! Ne. Ale leskne se to! To je prst? A další, další ano, ano! V ten jediný vzácný okamžik došlo všech 13 osobností k vzájemné shodě a všechny naráz zakřičely: Jídlo! Už je to téměř půl dne co jsem jedl. Naposledy několik hodin před útokem na Útočiště. Vrhám se tedy po prstech, jako žíznivý trpaslík po pivu. Nejdřív je očichávám, jestli nejsou jedovaté. Oni je mohli nastražit! Avšak hlad nakonec vítězí nad paranoiou a já je začínám žvýkat. Jsou již trochu tuhé a slizké. Zdá se, že už je někdo žužlal přede mnou, ale to není nic na co bych nebyl zvyklí. Dokonce se mi zdá, že to tak chutná lépe. Stříbrný prstýnek na jednom z prstů končí vyplivnutý na zemi. Kupodivu ani jedna osobnost o něj neměla zájem. Ještě chvíli přežvykuji a nakonec polknu. Rozhlédnu se po dalších, ale zklamaně konstatuji, že to bude veškeré jídlo, co jsem mohl sníst. Třeba bude mít víc on! Kdo? Stopa! Jaká stopa? Ty stopy! A chaotit! Ano, ano chaotit A prstíky! Buclaté, buclaté prstíčky, čerstvě uříznuté! Rychle, rychle! Chci více! Neodporuji a vydávám se po stopách tvora jež je zanechal.

Tzeentch, Měnitel Cest - 03. března 2011 00:04

Argenas Démonolog Gaston "Tak jaktože máš tamto?," ukáže Gaston na tvou levou ruku a opět předvede to gesto se svíráním a otevíráním dlaně, jako když po něčem chňape. "To...to...to...elfové nemají, ha!," uculí se muž pádnosti svých logických argumentů zdvihne ukazováček, aby podotkl významný rozpor. Oči mu stále divoce těkají, chová se pomalu jak flagelant, akorát s mnohonásobně bohatší slovní zásobou. Tvá další slova zapůsobí znatelně více, chlap nakrabatí obočí, jak si přemítá význam tvé pobídky. "Ne, ne, ne! Gaston nikdy žádného démonami branami neprotáhne. Nikdy!," postaví se odmítavě ke tvé nabídce, jak se mu v hlavě míhají divoké asociace. "Nebo démon dovede Gastona do svého města?," pozvedne obočí, promne si vous a začne si něco nesrozumitelného pro sebe mumlat.

Tzeentch, Měnitel Cest - 03. března 2011 00:24

Fuzzlik Ocashryz Snídaně šampionů Prstíky chutnají překvapivě dobře, předchozí gurmán jejich kvalitu nijak neznehodnotil a oproti kousku chaotitu je ani nezašlápl. Prstýnek končí zpátky poblíž stopy, čekající nepochybně na pozornost jakéhokoliv stvoření, ve kterém se skrývá aspoň špetka marnivosti. Po královské krmi se klikatou trasou vydáváš za stejným cílem jako tajemný zdroj chaotitu, opisuješ vlnky stále blíže k jedné z osekaných skalnatých mohyl. Na úpatí kopečku tě ani nepřekvapí, že stopy zmizely. Ale to neznamená, že by tvor nezanechal žádné známky svého průchodu, právě naopak - povrch tvořený stovkami jemných kamínků hyzdí dvě hlubí brázdy, jak podloží odmítlo vzdorovat velké tlapě stopovaného. Zjevnou přítomnost dokazuje i lesknoucí se kousek kovu. Zaujme tě především několik hlubších zubů na jinak zručně vyrobené čepeli. Zbraň je navíc pozohýbaná, jakákoliv rukojeť chybí a ve výsledku bojově naprosto nevyužitelná. Vkus tebou sledované bestie bude nepochybně méně vytříběný, než ten tvůj. Sleduješ pomalu stoupající cestičku, kamínky ti ujíždí pod packami a některé z nich nepříjemně řežou do chodidel. Homole se zdá dokonale pustá, co není kámen nebo kus skály, to jsi tak akorát ty, případně další lovec chaotitu, který neohroženě kráčel ještě o kus výše. Naštěstí tvor brzy zvolil volnější trasu, vodorovnější a vedoucí k nějaké díře na okraji homole. Otvor samotný nevypadá nijak obydleně, ani občasné sluneční paprsky nedohlédnout dále než na okraj sluje. Zato před vchodem se tyčí zapíchlý kus dřeva, jehož statika je podpořena tuctem balvanů naskládaných neúhledně kolem trámku. Na jeho vrcholu kdosi narazil kovový štít, z jehož povrchu se na tebe šklebí vydrápaná vzteklá tvář. Mizerné provedení nejblíže připomíná tvář zelenokožce s velkými kly, ač se to nedá stanovit jistě.

Argenas T`Nerow - 03. března 2011 12:42
	Trouba Gaston Podívám se na sebe abych věděl na co ukazuje. Protože pokud si pamatuji, tak žádné chapadlo ani klepeto nemám. A co bych měl mít s rukou? Chceš se mnou hledat cestu do Praagu či Bretonu? Vracím se do Athel Lorenu a jsem tu jediný kdo ti může pomoci. Ano či ne, marníš akorát můj čas a já chci zůstat nenápadný před těma stvůrama.

Garlod - 03. března 2011 15:28

Měniteli ty si země děláš pr... "Fuj." tohle konstatovaní muže stačit všem těm broučkům a hnusu kolem . Nurgle prostě nemá fantazii Měnitele, umí jenom udělat boláky a smrad nic víc nic míň. Nicméně to dokáže hodně zapůsobit pravda sice jen na čichové buňky ale i tak. Raději místo dumáním nad tím, proč si někteří bohové libují v něčem tak naprosto neoriginálním, zrychlil svůj krok aby tohle zpropadené místo opustil co nejdříve. Raději vzhlédl oči k obloze a pozoroval nádherné světelné představení blesků. Dokonce to začalo vypadat že se dostal na území nikoho. To bylo dobře i špatně zároveň území nikoho, nebyla území nikoho dlouho. Takže se mohlo stát ,že tu potká něco mnohem více nebezpečného než slabého Nurgleho bestiáka. s tímto věděním pokračoval systematicky směr vzdálené hory. KDyž se obloha nad ním rozjasnila a dala tak průchod slunci zoufale zaprskal. To bylo to poslední co ve svém plahočení potřeboval obrovské nechutné vedro. "Tzeentchi za co mě trestáš.... A ano už vím." pronesl malou kletbu i s rychlím dodatkem ,přeci jen nebyl dobré se ptát bohů kde jste pochybili. " Co to sakra." bylo to jako by ho někdo praštil do hlavy a zároveň s ním několikrát zatočil. Něco bylo zatraceně jinak a znal jednoho jediného boha . Jehož doménou bylo měnit věci. "Zajimavé." pronesl když jeho oči spatřili zajímavý lesní porost nejenom,že si někdo nejspíš hrál na dobrého malíře a každou chvílí přemaloval stromům listy ještě se zdálo ,že se mění samé pozice stromů. Vejít do takového lesa mohlo být krajně nebezpečné ačkoliv pokud jste potřebovali dobrý signál pro uctívače Tzeentche. Bylo něco takového až nesmyslnou ukázkou síly. Chvilku se nad tím zamyslel ,přeci jen nepřišla mu ona pompa hodná boha konspirace. Ale dokuď nezjistí co se to děje a kdo za tím stojí muže zůstat jen u dohadů. Musel prostě do toho lesa vstoupit a zjistit kdo si s ním tak hraje. To také udělal velice opatrně se vydal onen les prozkoumat doufaje v to že se nějaký strom neobjeví tam kde bude on.

Aymir - 03. března 2011 16:26

Emo chvilky u hádanky... "Ksakru!" Zakleju a odolám tomu nutkání, hodit s pochodní vztekle o zem. Jako by za mé špatné řešení hádanky mohla ona. Však také může! Co jiného má asi mosaznou barvu? Nebo nějak jinak připomíná mosaz? Dává to smysl! Musí! Fakt, že jsem se dostala až tady, pozabíjela stráže a to ještě aniž bych z nich ochutnala by%t kousíček - a nyní selhávám, mě téměř dohání ke vzteklé hysterii. Drak, zjevně nesmírně stupidní a přízemní zvíře, které nejen že neumí mluvit, ale dokonce mi není schopné ani porozumět, takže vylučuje možnost jakékoli rozumné domluvy (ne že by domluva s draky chaosu byť mohla být považována za rozumnou), škrábe drápy o mříže, jako by mu to mělo pomoci v útěku. Nebo se možná nudí. Co já vlastně vím o bestiích? Sestra se v nich vyzná mnohem líp. Ale ta mi nepomůže - a to nejen proto, že tady není... nicméně to bych v myšlenkách zacházela až příliš daleko od tématu. Tématem je samozřejmě ta zatrolená hádanka. Fakt, že mi bůh s krvavýma rukama nepomůže, je mi docela ... Zarazím se a pohlédnu na své ruce. "Sytý je zlomený." Mnoho magie se sytí krví. To by pak ale... se zbytkem hádanky... Znovu se zahledím na text. Možná bych celou hádanku měla vzít z jiného úhlu pohledu. "Silou mosazného bratra..." Kdyby mosazný bratr nebyl oheň - ale opravdový bratr - bratr Tzeentche... Khorne? "Sytý je zlomený." Ano - to je možné. Nasytit kruh krví. Nasytit... Nervózně přešlápnu. Kolik krve musím obětovat, aby se kruh zlomil? Mám ve zvyku čekat vždy to nejhorší, předpokládám tady, že v nejhorším všechnu a jakožto bonus ještě přidat svou duši. Rozkošné. Kdyby ovšem nešlo o MOU krev a MOU duši. A okolo nikdo. "kde jsou nějací idioti, když je potřebuju?" S odevzdaným povzdechem vytáhnu dýku. Proč na to jít složitě a vydávat se hledat oběť, když můžu zkusit, zda to třeba, tou nejoptimističtější a nejnepravděpodobnější náhodou, nepůjde jednoduše? Odložím pochodeň, potřebuji mít ruce volné. Postavím se tak, abych v případě potřeby mohla před drakem pláchnout do chodby a zlehka si naříznu pravé zápěstí. Pravé používám míň. "Ať to tentokrát funguje." Pokud možno jen s malou troškou krve! Tepny jsou daleko, nemusím mít strach, že bych je prořízla, pokud si dám pozor.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. března 2011 23:46

Argenas Blázen Gaston "Praag?," podivuje se chlap tvé nabídce, oči mu planou nedůvěřivostí a stěží ukrývají stále rostoucí zmatek. "Takže tvůj druh obývá Praag," vysloví svou domněnku. "Ale Gaston tam půjde jen, pokud je to blízko. Třeba pár minut. Možná hodinka, aby nemusel spát a nebolely ho nohy," odpoví ti, druhý název místa mlčky přešel, nejspíše k němu nemá co říct. "Ale nebudu tě stíhat," namítne a ukáže na tvé nohy. "Gastonovi takové věcičky nenarostly, on má jen nohy a nerad utíká." "Nenápadný? Stvůry?," opět se podiví a nadzvihne obočí. Cosi rukama kreslí ve vzduchu, jako by se snažil něco popsat nebo naznačit. Jde spíše o zmatené máchání rukama, ani s veškerou dostupnou představivostí nenabývá jeho hestikulace jakéhokoliv významu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. března 2011 00:14

Garlod Shledání myslí prahnoucích po Změně Sotva vstoupíš do místa, kde začíná růst rostodivná vegetace, spatříš úzkou vlnící se stezku, které sis předtím nevšiml. Jako by před tebou ustoupilo každé stéblo trávy, každý stonek květiny a posunul se i mohutný kmen stromu, jen aby ti umožnili nerušený pochod vstříc ukrývané destinaci, k místu, ze kterého pocházelo ono naléhavé volání. Stezka nesálá žádnou magickou energií, nejde ani o nějakou rafinovanou iluzi. Ale jakmile jsi na ni stoupl, zaplavila tě jistota, že tě dovede vstříc destinaci rychle a bezpečně. Necháváš se vést. Ač ovládáš svou mysl, své nohy, celé své tělo, lákání je příliš silné. Podporuje je i stále sílící intenzita volání. Cíl se rychle blíží, koruny stromů začínají řídnout a před tebou se rýsuje velká mýtina. Nemusíš se ani moc přiblížit, aby sis všiml, že je tato část lesa osídlená a docela rušná. Skrze kmeny prosvítají plameny sálající z několika ohnišť, doprovázena o mečivou konverzaci bestiáků. Hříčky Chaosu mluví jedna přes druhou a veškerý význam jejich slov splývá, slyšíš jak jejich hrdelní smích tak i hlasité a rozhodné výhružky či bolestivé výkřiky. Krom nich k tvým uším dojde i jiný zvuk, nezvyklý pro uskupení Bestií. Dlouhé ztlumené sténání, které se nepodobá žádné tebou známé humanoidní rase. Každý sten v sobě nese vpověď o dlouhém utrpení společně s patrnou známkou beznaděje. Každé vzlyknutí okamžitě doprovází hlasitý řehot bestiáků, zdroj jejich pobavení a všech stenů ale nevidíš. Chvilku ještě hodnotíš osazenstvo mýtiny, než tvůj pohled upoutá mohutná postava od hlavy k patě zakutá ve složitém plátovém brnění s mnoha vlisovanými ornamenty. Válečník Chaosu přechází na druhou stranu mýtiny, pryč od bestiáckého ležení. Každý válečník nosí insignii svého patrona, nebo osmicípé hvězdy Chaosu, tento nese hrdě symbol Tzeentche Měnitele cest - Tzeentchův symbol zdobí válečníkův hrubý štít. Pohlédneš jeho směrem a neujde ti více válečníkovi podobných postav, dokonce siluety tvorů podobných koním. Nepochybně jde o ležení avizovaného Tzeentchova šampiona, bestiáci zřejmě slouží jako obětovatelní poskoci či manuální pracovníci, nepochybně výměnou za jakýs takýs pocit bezpečí a trochu jídla.

Tzeentch, Měnitel Cest - 08. března 2011 00:27

Aymir Dárce krve Několik kapek karmínové tekutiny dopadá do žlábku tvořícího největší z kruhů. Sotva se krev dotkne povrchu žlábku, začne okamžitě vřít a nepříjemně syčet. Náhlé vypařování má ale naštěstí i kýžený vedlejší efekt - největší z bariér řídne, pozvolna je pohlcována kruhem a klec tak přichází o první ze svých tří ochranných zábran. Uvězněný tvor si povšiml tvého pokroku a dokonce směřuje oběma hlavami tvým směrem, v duhových očích se zobrazuje neksrývaný zájem. Mohutné tělo se tlačí blíže k mříži, aby mohla bestie lépe sledovat tvé další počínání. Nezkouší ale nijak na mříž zatlačit, dokonce se ani zubem nedotkne tyčí a nezkusí je ohnout, jak kamenný chrlič shlíží na tvůj postup při osvobozování.

Argenas T`Nerow - 08. března 2011 15:44
	Gaston blázen či vizionář? Vydám se s ním tedy dále vstříc horám. Přese vše mu však nedůvěřuji a nechávám ho jít kousek ode mne. Pozoruji cestu a doufám že dnešní dávku hryy bohů jsem si již vysloužil a nechají mne se svými žertíky alespoň do zítřka na pokoji. Jakmile se bude zdát že je již čas, najdu nějaké útočiště vhodné ke spánku.

Longin - 08. března 2011 16:59

Cestou necestou za... kamžeto vlastně? Společně s ním sleduji kostěné motýlky a uvažuju nad zvráceností chaosu, který tvoří z krásných bytostí zrůdy a z ubohých kostí nádherná stvoření, nejspíše stejně vražedná jako cokoli jiného tady kolem. Ani se moc nedivím, když mi jen letmý dotek s tím stvořením přivodí zranění a pokusím se ucuknout, ale ten pokus o pohyb mě znovu vrátí do reality toho, že nevládnu vlastnímu tělu. Znovu se mě zmocní bezmoc a bolest, ačkoli o něco slabší, jak jsem čím dál tím víc otupělý únavou. „Jistě... zabít v jednom okamžiku... vychutnávat si horkou krev s posledním závanem života... má to své kouzlo... jistě.... přesto... zbytečně tě připravuje o hodiny a hodiny... dny... měsíce... roky uspokojivé zábavy. A proč se něčeho takového vzdávat, pokud je jiná možnost. Chápu opojení bitvou, ale přeci jen... obojí má něco do sebe.“ Pokrčí rameny, chvíli se mi zdálo, jakoby mluvil s nějakou učednicí či co, při tom on sám, soudě podle mně, moc zkušeností mít nemohl. Ačkoli... kdo ví, kde se vzal a co všechno ví... nebo si myslí, že ví. Trochu jsem se zhrozil při jeho dalších slovech – těžko říct, jestli měly patřit jí nebo byly určeny přímo mně. „Ti před ním byli nepodstatní... jen plevel a odpad společnosti... studijní materiál, dalo by se říct... ale on... on bude trpět roky... od teď do chvíle mé smrti.“ To nezní vůbec dobře – už abych měl své tělo zpět... a to skutečně velmi rychle. Neboj, to nehrozí. Fakt jsem se lekl a jeho to zjevně dost pobavilo, protože si začal dokonce tiše hvízdat nějakou odrhovačku. Trochu přidal do kroku, až šel těsně za dívkou – ani ho nenapadlo, že by snad cestu razil sám. „Kam máme vlastně namířeno... Delayny?“ Úplně jsem cítil na jazyku to „krásko“, které nakonec nevyslovil. Jistěže by mně zajímala její reakce... kdyby zrovna nešlo o moje tělo.

Garlod - 08. března 2011 20:31

1. home 2.sweet 3. back to 1 Vida jestli mi chtěl někdo dát nějakou pozvánku mohl to skoro udělat takhle. pomyslel si když zjistil že ho les přijal. Lákání toho kdo to zařizoval bylo čím dál tím silnější. Věděl že by měl možná zvolnit a nepostupovat tak bezhlavě vpřed.Ale kdyby to jen šlo to lákání bylo mnohem mnohem větší. Sotva vnímal bestiaky a hlas toho co mučili, bylo mu celkem jasné ,že mučený nejspíš prošel Tzeetchovím požehnáním. To se totiž už ztráceli normální tony hlasu.Bezděčně se opřu o hůl začínám být nervozní tolik bestiaků a dalších jednotek to by mohl být problém kdepak tohle bude vyžadovat opravdu opatrný přístup.Snažím se nesoustředit na lákaní k bezhlavému postupu a raději zapojit mozek a chvilku se nesoustředit na bestiaky. Funguje to zahlédnu něco co bych možná taky raději neviděl mohutného oplechovaného a Tzeetchovími runami posetého šampiona. "Sakra vypadá to že noví vyvolený bude pořádně od rány." promluvil spíš sám k sobě a raději se přesvědčil o tom ,že ho nikdo neslyšel. Postupoval obezřetně tak nějak jako by tam už patřil snažil se najít někoho kdo by vypadal jako mág. Přeci jen pakliže tam někdo bude, mohlo by být postavení v armádě zajímavější a možná možná by bylo lepší ho nenápadně odstranit... nebo využít k tomu aby se dostal blíž k šampionovi. To taky znělo dobře , tak či tak se snažil aby nebyl moc nápadný a působil,že tam patří i když je pravda že jeho změněné tělo a zbroj muselo upoutávat dost pozornosti.

Aymir - 10. března 2011 09:36

Pojednou tedy pincez...errr....pann...ehmm... ŽENSKÁ... zachraňuje draka... Jeden kruh je zjevně zcesty. Protože nevím, nakolik je kouzlo bez posledního z kruhů, stabilní, rozhodnu se ucouvnout a chvíli počkat, zda drak klec nerozbije - a případně se také nevrhne hned po mně. Kdo koneckonců ví, jak dlouho tu potvoru nekrmili. Nic se neděje. Jediným výsledkem je, že se zvíře otočí a sleduje, co udělám dál. Hezky, chytrá obluda - počkáš si až rozruším poslední kruh - a dostanu se k tobě dost blízko nato, abys mě bez větších potíží chytil a sežral! Inu, kdybych byla drak a kolem mě hopsalo s občasnými nadávkami mé potenciální žrádlo, udělala bych zřejmě to samé. Co naplat. Není nutné připomínat mou situaci - jsem v kaši. Jeden drak už to prostě nezhorší. Ne, že by neexistovalo nic, co by nemohlo mou situaci zhoršit - takový příchod stráží mezi možnostmi, které se vylíhly v mé hlavě, zabírá přední pozice. Co se dá dělat, přistupuji ke druhému kruhu. Pravděpodobně bude stejná metoda fungovat i na zbývající dva. Proto se v rance ještě trochu porýpu a několik kapek nechám stéci k další bariéře. A pokud se vše podaří, celou záležitost zopakuji i u posledního, připravena vzít rychle do zaječích. "To máš tak - já tě teď osvobodím, ty mě sežereš... a někdo z toho spokojený určitě bude. Ale mám pocit, že já mezi ty šťastné asi patřit nebudu." Zamumlám spíše mimoděk. Už vím, že ten drak nijak zvlášť prudce inteligentní není.

At`che-ack - 11. března 2011 21:14

Prozřetelné štěstí nebo šťastná prozřetelnost? Rohaté duo bestiáků se začíná bavit pantomimou. At'che se vzrůstajícím podrážděním přitahuje své uši vzad, těsně k lebce. Nejen že nerozumí, oni jeho slovům vůbec nevěnují pozornost. Kdyby At'che zvolil ke konverzaci kmen stromu či trs trávy, získal by pozornějšího a méně páchnoucího posluchače. I roj po něm věčně lezoucí havěti reaguje na agitaci s nimi spjatého vědomí horečnou aktivitou. Až jasný mentální příkaz je přiměl přestat jančit. Výdech. Šaman musí být klidný. Ach ano, vždy hlasem hlasem racionality, okem vidícím za obzor omezené perspektivy momentálního dění. Pane všech cest, proč to ale musí být tak těžké? Pomalý nádech. Nemá cenu křičet. Řev nikterak nepomáhá autoritě, tedy pokud jej nevyluzuje posluchač, a každý respekt musí začínat a být podložen respektem k sobě samému. Podvědomě naježená srst se vrací do normálu. Teď jen prostě ode- "Kámen ale ne, on na krk měsíc. Moc zvuk všude" At'che strnul vprostřed odvracení se od tříokého páru nešťastníků. Měsíc, luna, vševidící, proměnlivé oko noci? Na krku? Přívěšek, snad maska - čeho však? Přívěšek identitu doplňuje, maska nahrazuje, alespoň v základním pojetí symbolismu. Jaká je však podoba luny? Nyní? Když ji viděli? Jaký může její manifestace vydávat zvuk? Vše je to pošetilé, jako zkoušet ochutnat hvězdy. Ačkoli existují kombinace bylin které do podobných stavů svého konzumenta jistojistě přivedou, lze se stejně dobře nechat osvítit i pořádným kyjem. "Asi někdo jiný." At'che se obrací zpět, aby učinil krok jejich směrem. "Možná. Doveďte At'che za ním, aby mohl sám vidět," rozkazuje At'che-ack již naprosto klidně, leč autoritativně. Ach ano, je třeba se přesvědčit, vyzvědět, a odejít zase o kousek moudřejší. Tak jest.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. března 2011 22:44

Longin Ukončení kouzelných chvilek Delainy stále pokračuje stejným tempem, s jistotou hodnou hraničářů nachází nejjednodušší cestičku. Na otázky tvého v tuto chvíli dominujícího pasažéra nereaguje ihned, podle občasných milých pohledů vzad je ale spokojena se směrem, kterým se hovor ubírá. Zdá se být v těchto krajích velmi sebejistá, stejně jako je sebejistá ve svých slovech a činech. Na popis, kterak je lepší oběť držet na živu, se potichu uchichtne a zašeptá si něco sama pro sebe, čemu ani jeden z vás nerozumí. "Vidím, že přede mnou uhýbáš. Tak snaživě utajuješ informaci kdo to byl, kým byl...zda ti byl blízký," znova nadhazuje pro ni ještě nezodpovězenou otázku a šibalsky na tebe mrkne, jak opět kontroluje, zda ji stále následuješ. "Víš, nejsi daleko od pochopení...ale stále ti ještě něco chybí," pronese a razí vám cestu dále, hlouběji do lesů vstříc nepopsanému cíli. "To pochopení k tobě dojde samo, již brzy pochopíš...," dodá a na poslední chvíli spolkne něco, co ti chtěla nejspíše ještě sdělit. Očekávanou informaci ale nahradí mlčení, které Delainy ale dlouho nevydrží. "Tzeentch si našel novou loutku, loutku co ráda ničí cizí plány. A mě byla dána čest vytrhnout jeho bijící srdce a věnovat je mému patronovi," stručně zodpoví tvou otázku podezřele vážným tónem. "Nicméně ty s ním poměřovat síly nebudeš. Tvá úloha je...speciální...bude se ti líbit, určitě," zahrne ve svých slovech i tvou případnou úlohu, než se na tebe opět s úsměvem podívá a nejspíše doufá, že spatří kýženou souhlasnou reakci.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. března 2011 23:08

Garlod Setkání na nejvyšší úrovni Tvůj pokus se setkává s téměř okamžitým úspěchem - bestiáci utichají a spíše mečí výhradně pro sebe, zatímco obrněný válečník pomalu postupuje tvým směrem. Konečně vidíš i příčinu sténání, kterou je mohutný nízký strom s velkou dutinou, připomínající ústa. Z mnoha sečných ran vytéká něco podobné smůle a strom posílený esencí někerého z patronů opět naříká. Vyruší tě ale zvedající se hlasitost kroků, jak zakutec zkracuje vzdálenost mezi tebou a jím dlouhými kroky. Opět si můžeš ověřit válečníkovu příslušnost, která je stejná jak ta tvá, takové ornamenty na štítu nesmí nosit nikdo, kdo nechová přízeň Tzeentche. Válečník pozvedává volnou ruku a někomu za ním, přičemž se tě snaží mít stále na očích a zároveň udržuje dostatečnou vzdálenost pro případnou obranu. Půltucet dalších jemu podobných a stejně označených se přibližuje za jeho zády, s připravenými zbraněmi a jistým krokem pramenícím z jejich schopnosti se zbraní. Krom hloučku upoutala tvá pozornost další osobu, která se připojila ke kráčející skupince. Mohutný válečník, jehož tělo zakrývá zručně zhotovená stříbrná zbroj se zlatými vlisy, které na hrudníku vykreslují Tzeentchovo oko. Stejně tak tvář mu zakrývá hrubá helma, která ti znemožňuje odhadnout cokoliv z bojovníkova pohledu. Oproti ostatním přítomným ale nespoléhá nikterak na ukrývání se za štítem - v ruce svírá násadu, ke které je kratším řetězem připevněna ostnatá koule, na se které i přes dálku blyští nějaká směs nažloutlé tekutiny a krve. "Vstoupil jsi na území Telcontara, šampiona Tzeentche," stroze tě informuje postava a soudě dle autoritativního stylu mluví o sobě. "Co zde pohledáváš. Mluv!," vyštěkne příkaz, zatímco tě jeho válečníci mlčky sledují, připraveni k obraně svého velitele.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. března 2011 23:48

Aymir Osvobozen...a možná hladov Druhá bariéra ztrácí sílu a pomalu vniká zpět do míst, odkud přišla. Po tvé menší oběti i třetí magií vyvolaná zábrana mizí, až pocítíš tu sílu unikající z místnosti, nechávající mříže bez podpory. Kov černý jak půlnoční nebe je poslední překážkou mezi bestií a okolním světem. Draka tvé počínání zaujalo a výsledek musel dozajista potěšit, jelikož tvor rozevřel tlamu obou svých hlav a odhalil množství silných zubů se zahnívajícími zbytky kořistí mezi nimi. Z jeho tlam se ale neline očekávaný řev, dokonce jimi ani nestiskává mříže svého vězení, aby se dostal ven. Namísto toho z každé hlavy vychrlil oblak nafialovělé páry, která se okamžitě začala vlnit kolem hrubých tyčí z černé oceli. Jako popínavá rostlina, vlásky drakovy páry šplhat ke stropu klece, některé se až zapouštěly dovnitř kovu. Brzy nato zapraskala první tyč, černý kov se začal proměňovat v poddajný materiál, jak se na něm vyrojilo nespočet prasklin. Dračí tlamy přestaly chrlit páru, iniciativu předaly přední pracce, která s rámusem dopadá na jednu narušenou mříž. Hlasité zapraskání doprovází tyč padající ze své pozice a rozpadající se na množství úlomků, zatímco drak drtí další dopadem své mohutné pracky. Další a další kusy šrotu se válí po zemi, opakované údery vyráží v mříži kruhový otvor dostatečně velký na to, aby umožnil bestii vymanit se ze svých neviditelných okovů. O pár sekund později je tvor opět volný, stojící v plné kráse před troskami svého vězení, obě hlavy si dopřávají možnost pohlížet na okolí ze své uvyklé výšky, pěkně shora na všechny smrtelníky a jim podobné. Nyní ale dračí oči hledí upřeně na tebe, ale drak zůstává na místě. "Jsem volný. Ty také. Vím. Teď jdi," uslyšíš ve své hlavě starý hluboký hlas, nepochybně patřící před tebou klidně stojící bestii. Tedy alespoň se to tak zdálo. Oproštěn od telepatického kontaktu s obnovenou vládou nad zbytkem těla vydá bestie z obou hrdel vzteklý zvířecí výkřik, který rezonuje v celé hale a vniká do okolních chodeb. Bestie je rozzuřená, hodně rozzuřená. Do hlavy ti vniká jeden obrázek za druhým, všechny obsahují obrovské utrpení jeho únosců a zkázu, která postihne celé místo, než bude na čase odletět pryč. Desítky elfů umírajících pod padajícím kamením a přesnými údery mstícího se tvora, které nepochybně přijdou co nevidět...

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. března 2011 00:02

Argenas (ne)Příjemná společnost... Tvému doprovodu se další vize chození nejspíše moc nelíbí, když se k tomu připočte několik nezodpovězených dotazů šílencových, stává se z Gastona společník, co nemá v úmyslu zmlknout. "A co vlastně takoví jako ty jíte?," zeptá se s podezřívavostí v hlase. "Doufám, že ne lidi. Že spíše elfy nebo tak. Gaston nechce jíst vlastní, nikdy!," vymezí si svůj případný dnešní jídelníček. I přes otázky s tebou drží krok a míří vstříc horám, jejichž vrcholky začala obklopovat šedofialová mračna. Dojdete až k úpatí prvního kopce, ani známka po životě či sebemenším stébelku trávy. Jediným vaším společníkem je jen několik balvanů, neomezeně hrstí štěrku a kus skalního převisu, který by měl ochránit dva lidi před případnou bouřkou. Šedofialová mračna se ale k ničemu podobnému nejspíše nechystají, spíše pozvolna sestupují níže a níže, skoro jakoby horu pohlcovaly. Po chvilce odběhne Gaston kousek výše, několik metrů nad převis a zvedne ze země něco, co se v těch několika paprscích světla co pronikají přes mračno zářivě zeleně zablýskne. "Haha!," zajásá nahlas a zelený kousek čehosi okamžitě mizí v mužově kapse, načež opět seběhne dolů a postaví se kousek od převisu, zatímco sleduje sestupující mračna.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. března 2011 00:32

At'che-ack Více hlav, půlka rozumu... Bestiáci začnou horečně pokyvovat, jak se začneš vracet. Ten menší se ale párkrát zmateně podívá na svého druha, aby si ujasnil zamyšlené reakce a ujistil se, že se nemá připravovat k běhu. Kamenooký se snaží stát hrdě, nepochybně pocítil možnost obdržet posléze nějakou dávku uznání či dokonce možnost dostat se do šamanovy přízně. "On moc divný, nechtít jídlo, jen jít a zuřit," snaží se ti popsat kamenooký uplynulé události lámanou řečí, zatímco z paměti vyštrachává všechny dle něj podstatné detaily. "Pak jít tam," ukáže do přilehlého lesíku, kousek od improvizované spižírny. "Ano, přesně tam. A rychle!," přizvukuje mu druhý bestiák a svižně přikyvuje verzi svého kolegy, načež se snaží ukázat na přibližně stejné místo. "On odejít, pak i ta zvuk všude zmizet. Potom za tolik chůze moc ran," sděluje ti kamenooký a ukazuje na lesík a jeden z ostnů, aby dokreslil vzdálenost. Nepochybně jakékoliv měření času vyžaduje trénovaný vnitřní smysl a u těchto dvou je zázrak, že aspoň vzdáleně tuší, co to je. "Divná oheň nahoru," druhý bestiák kmitáním rukou zkouší znázornit dění, které mohli spatřit. Stínohra je to impozantní, ale opět nejde z jeho hry nic vyčíst. Kamenooký jeho dodatku přikyvuje, až se mu zavlní hustá kozlí bradka. Pošoupne si v důlku pokreslený kus kamene a dívá se na tebe pohledem chápavého gora, ač o skutečném stavu můžeš bez zaváhání pochybovat. "Vzít jídlo na cesta, pak tam vzít šaman, ano?," zeptá se opatrně druhý bestiák, zatímco jeho druh drží svou pózu s vytrvalostí kamenné sochy.

Garlod - 14. března 2011 09:18

Představte se představte se představte se Takže týranou osobou je strom ... zajimavé otazka je jestli to stvořilo okolí a přítomnost Měnitele , nebo to tu bylo pořád.. každopadně docela vhodná obětina to se musí nechat. pomyslel si když konečně zjistil co to ti bestiaci tak hezky mučí. Z celkem plodného hledaní ho vyrušil zvuk kroků směřující k němu. " vida tomuhle si říká uvítání no doufám ,že si mě nidko z nich už nepamatuje uvidime... snad už můj neioblyčej už nikdo nepozná." Přeci jen ono zastrašující riziko toho ,že někdo zná jeho jméno nebo jeho oblyčej a ještzě ke všem uten někdo budfe někdo kdo ho za dob jeho slávy neměl moc rád... Trochu se při tom pomyšlení otřasl.Nicmeně se snažil tvařit a chovat stále přirozeně. Spíš obdivoval celkovou vybavenost armády. Trochu si teskně zavzpomínal na časy kdy byl sám hodně mocný a oblíbený v očích Tzeentche, tekrát byli armady taky dobře vybavené a jak to vše dopadlo. Polk hlavně tehdy když mezi plechovkami vyvstala jedna ,která už od pohledu jasně řvala Šampion. Počkal než šapion zahraje etudu na tema já velký zlí a bojte se mě. Pak se mírně uklonil ,přeci je n nechtěl se seznamovat s ono užluto krvavou kapalinou ani zbraní ze které ona kapalina kapala. " Co tu pohedávám vskutku dobrý dotaz. Hledám toho kdo změnil mojí cestu. Hledám toho jehož Architekt osudů určil k za svého šampiona. A proč ho hledám jsem Garlod. Mág ochotný přispět svými schopnostmi do plánů Tzeentchova šampiona.Když si mě prohlednete pořadně zjsitíte že nejsem Tzeentchovi uplně lhostejný nicmeně nemohu dosahnout oblíbenosti vaší. A ta bude jsitě větší pokud změníte uzemí nedaleko odsud. Je prolezlé hnilobou smadem a nemocí. Nic pěkného mnohem raději bych o něm mluvil jako o mýstě plném změn."

Aymir - 15. března 2011 08:27

ONO TO MLUVÍ! A nebo do těch pochodní cpou nějaké listí? "Jsem volný. Ty také. Vím. Teď jdi.“ Zarazím se. A nejen proto, že jsem překvapená faktem, že na mne je bestie, jejíž hlava je rozpůlená vedví, mluví. Co tím myslel? Já také? Já asi těžko. Namísto, abych byla v podstatě vděčná, že jsem svou smrt v tlamě draka odsunula na neurčito, stejně uvažuji nad tím, že jsem stále ve stejném svrabu. Co udělám teď? Můžu se vrátit odkud jsem přišla – čímž nejspíše napochoduji do sídla Slaaneshových děvek. Už proto, že jsem jejich úkol nesplnila úplně jak jsem měla, ze mě asi nebudou vyloženě nadšení. Naše nenadšení je zjevně vzájemné. Zlostně si promnu zápěstí s náramkem. K věci. Tím se můžeš zabývat později. Nyní je na čase přecejen prchnout. To, že mě nejspíše drak nemíní sežrat ještě neznamená, že jeho vinou nemůžu umřít – už proto, že se zjevně rozhodl to tady celé zbořit. Ve chvíli, kdy začne jedna ze stěn pukat, rozhodnu se, že mám vše, jen ne čas tady postávat a lamentovat nad svým zkaženým životem. Ať už díky mému idiotickému bratru, nebo tomu otravnému autarii. Kéž už jsou oba mrtví! Není čas ztrácet čas. “Se za mě kdyžtak nezapomeň přimluvit.“ Zabrblám spíše pro sebe a spíše sarkasticky, načež se otočím a mizím v tunelu. I při útěku se snažím být co nejopatrnější a jak se tak říká nenaběhnout někomu na nůž.

Longin - 15. března 2011 11:16

Cesta Cítil jsem, jak si promýšlí odpovědi na její otázky a mezitím se rozhlíží kolem, v ruce si pohrává s jednou z dýk. Mám pocit, že chvilkami uvažuje, jak hluboko by ji musel zarazit mezi dívčiny lopatky, aby vepředu spatřil její hrot. Nakonec se ale zjevně rozhodne ještě chvíli si ji nechat. "On... ano... je mi skutečně hodně blízký... někdo by mohl říct až nepříjemně blízký." Trochu zamyšleně, ale víc jako by to vůbec nepovažoval za důležité. Nejsem daleko od pochopení... ano... možná... a možná jsem dál, než si myslíš, krásko... Až mi přeběhl mráz po zádech a překvapeně jsem zaregistroval, že se moje tělo, ačkoli pod jeho kontrolou, nepatrně zachvělo. Nezdálo se, že by tomu věnoval velkou pozornost... třeba si toho ani nevšiml. "Speciální úloha?" Tentokrát ji skutečně dohnal a rukou na jejím rameni ji prudce otočil čelem k sobě. Zjevně se mu vůbec nelíbila představa, že ho chce opět někdo ovládat. Asi bych se teď trochu bál, stát před ním. Nepochybuju, že to jeho oči se museli velmi podobně jako teď, odrážet v mých, když jsme pálili ty kacířské vesnice. Všechny ty ženy a děti...

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. března 2011 22:00

Longin Změna kursu? Delainy se krátce pousměje, jako by ji snad bavilo dolovat z tebe informace, ale nenaváže ihned další otázkou. Nic ji neruší ve zdolávání vytyčené trasy, za tu dobu se neukázalo nic, co by mělo chuť se vám stavět do cesty, což působí mírně podezřele. Každý její pohyb působí dojmem zmíněné šachové figurky, jako kdyby ji vedla neviditelná ruka a vyhýbala se ostatním figurám, které by ji mohly ohrozit, které by mohly ohrozit vás. Až tvůj úchop rukou dokazil Delainy zastavit, zamezit ji v dalšímu proplétání se flórou vstříc Tzeentchově loutce, jak nazvala svůj cíl. V první chvíli její tělo zareagovalo překvapivou pevností a vzdorovalo tvé snaze Delainy otočit, což přešlo v krátký svižný pohyb, jak se dívka otočila sama, téměř na místě. "Hm?," pobídne tě krátce a opře se rukou v bok, ve tváři vidíš stále veselý výraz jako v počátcích rozhovoru. V očích jí plane zájem o cokoliv, co jí nyní chceš sdělit, zatímco tvůj výraz zůstává nejspíše opomíjen.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. března 2011 22:58

Garlod Vítej mezi svými "Pak jsi ho našel," dostaneš strohou odpověď na tvá slova o hledání. Jeho strážci zůstávají stále bdělí a připravení, šampion sám působí mírně otráven, že nebyl vyzván k souboji a dáváš přednost slovům. Nevrlost jako by patřila k údělu každého vůdce takového seskupení, kdy nelze udržet vedení bez nesčetných úderů zbraní. "Čaroděj?," položí řečnickou otázku, když zmíníš své magické schopnosti. Válečníci zůstávají kamennými sochami, ale vůdce sám se zklidňuje. "Výborně...náhrada se hodí," pronese a zaslechneš až škodolibý smích zpoza široké přelky s úzkým hledím. Zbraň již zcela ztrácí svou připravenost, šampion je očividně potěšen tvým příchodem. Šampion a jeho doprovod si vyslechnou tvůj návrh, který občas přeruší zasténání týraného stromu. V nastalém tichu je slyšet akorát až otravný posměšný ryk bestiáků, než se šampion rozhodne opět promluvit. "Ne, není vhodná chvíle pro to opustit toto místo. Ne, když ta Nurglova loutka stále láká nové a nové slouhy svého pána," trochu osvětlí důvod, proč je ta hlučná dřevina stále naživu a vydána pro zábavu gorům. "Ne, když očekávám návrat svých vlastních loutek...velmi brzy," dodá a krátce vzhlédne vzhůru, jako by snad něco čekal. Aniž by osvětlil své počínání, ukončí své krátké sledování proměnlivé oblohy a otočí se pryč od tebe, na místo, kde se náhle zjevila temná elfka, obalena fialovomodrými krystalky, zabbraňující veškerému pohybu a soudě dle silné přítomnosti magie, stvořené poměrně zdatným mágem. Jeden po druhém odpadávají, uvolňují tělo ukryté před nebezpečenstvími přenosu, až nechávají elfku volnou a stojící před vámi. //setkáváš se s Aymir, popiš se jí a konej jak uznáš za vhodné.

Tzeentch, Měnitel Cest - 17. března 2011 23:13

Aymir Malý krok pro mágy, velký skok pro elfa Snažíš se seč ti síly stačí vstříc jediné únikové cestě, která nezahrnuje tucet šipek z opakovací kuše v zádech. Za pár okamžiků zaslechneš rámus, který nezpochybnitelně značí začínající demolici místního vězení. Dřevěné trámy podléhají síle monstra, ohlušující výbuchy následuje rachot padajících kusů zdiva. Budova se citelně otřásá, ale tobě se daří udržet na nohách, ač tvou cestu provází občasné zavíření prachu, jak strop chodeb vzdoruje prastarým silám. Postupuješ vstříc malé cestičce, vedoucí k uctívačům toho, kdo si přál tuto bestii mrtvou...a kdo nyní asi nebude poskakovat radostí. Blížíš se už k místu úniku a zbývá jedna jediná chodba, jejíž vstup jsi ozdobila několika doutnajícími a nasekanými těly. Tvůj pohled se střetává s pohledem temného elfa nesdílejícího tvůj pohled na věc. Ve stejný moment, kdy první šipka opouští jeho kuši a míří vstříc tvému čelu, ucítíš náhlé zamražení po těle. Namísto paniky tě ale začnou obrůstat krystalky, malé pestrobarevné krystalky, které jsi už v tomto dni jednou zažila. Děsivou rychlostí raší další a další, závodí s časem, aby tě odnesly pryč dříve, než budeš ozdobena o černé opeření čouhající z hlavy. Šipka nakonec doráží pozdě, hrot se odrazí od vrstvy krystalů a padá s cinknutím k zemi, doprovázena nadávkami útočníka a hlukem řítícího se stropu sálu, který jej pohřbí na věky... "Nenechala ses sežrat...máš talent, holčičko," ozve se odnikud nepříjemný hlas elfího šlechtice, který ze vzniklé situace má velkou radost. Zastřený pohled se pomalu zjasňuje, šmouhy se pozvolna mění v křivky a hrany, pomalu rozlišuješ jednotlivé barvy. Jak krystalky opouštějí tvé tělo a zbavují tě mrazivého zábalu, vidíš, že ses nezjevila ve šlechticově pracovně, ale na poněkud nehostinnějším místě. Smích bestiáků, podivně zbarvená obloha, dřevnaté sténání a hlavně Telcontar tyčící se před tebou v doporovodu někoho nového, trochu se lišícího od zbytku Telcontarových nohsledů... //Setkáváš se s Garlodem, popiš se mu a konej jak uznáš za vhodné.

At`che-ack - 18. března 2011 17:10

Po stopách měsíčního muže At'che se snaží pochopit výklad těchto prostých bratří, ach ano, snaží, ale bezvýsledně. Snad jen poslední žádost dává trochu smyslu, jen ta je zasazena do postihnutelných okolností. "Vezměte jídlo, At'che počká." Jakkoli je další zdržení nemilé, odmítat zásoby zde v Pustinách je hloupé, ach ano, trestuhodně a sebevražedně hloupé. Pozorujíc přípravy, At'che protahuje sezením strnulé, avšak silné nohy. Snad jej nebudou soukmenovci příliš zdržovat. Tvor nechtěl jídlo, to dává smysl. Zuřil, což je v přítomnosti této dvojice rovněž přirozené, ach ano, At'che měl také možnost pocítit hloupostí kořeněnou chuť vzteku. Pak rány, oheň, popis bezesporu ještě obecnější než bláznivými hřiby vyvolaná věštba. Čas ukáže, předvede, a svědci snad přežijí. At'che netrpělivě frká, v očekávání je každá chvíle dlouhá. Až konečně nastane čas vyrazit, přechází do lehkého klusu naznačeným směrem, vstříc této malé záhadě či velkému problému. Smysly lačně hltají jakýkoli vjem, tělo si je dobře vědomo potřeby být připraven. I sám Pán Cest přeje pozorným, schopným, zatímco byť sebeoddanější hlupáci a zaslepenci často trpí nepřízní. Taková je pravá tvář světa, zbavená hloupého patosu a podvodných vizí.

Aymir - 21. března 2011 13:48

Šutroexpress vás vítá, prosíme, posaďte se. "Nenechala ses sežrat...máš talent, holčičko," Opřu se o krystalickou "stěnu" a úlevně vydechnu. Je dobré slyšet známý hlas, když okolo vás zase jednou vyrostou magické krystaly. Alespoň se tím vyřešil můj problém s návratem. No a pak taky ta "nepodstatná" věc se šipkou, která mi letěla mezi oči. Ne, že by to znamenalo, že se v kamenném kvádru elfího mága cítím dobře. Spíše naopak. Je to znepokojující a cizí. Pořád je to ale lepší než ty výše zmíněná šipka. No a nebo zavalení kameny zaživa. Nehodlám oponovat tím, že mě ten drak vlastně ani sežrat nechtěl. Když mi tvrdí, že mám talent, tak ho přeci asi mám. Mělo by mi to dělat radost. Ale když vás obrostou drahokamy a někam vás unášejí, není to až tak úplně možné. Teď mě to vyflusne v jeho pracovně... a pak co? A proč vůbec pořád uvažuju, co bude pak? Koho to zajímá? Na to přijdu... za nějakou chvíli. K mému údivu se objevuji dál - až v táboře, kde to vlastně všechno začalo. Když se okolí rozjasňuje, všimnu si, že opodál někdo je. Je to ten autarii? Po několikerém zamrkání je mi jasné, že rozhodně ne. Zhluboka se nadechnu a začnu nepřítomně (a neefektivně) sloupávat zažranou špínu z pláště. Takže stín tady není. Báječné. Má přání se pomalu plní. Rozhodně doufám, že se po nějaké chvíli neobjeví a nezničí mi mé sny. Taky nemíním promluvit jako první - co inteligentního bych tak asi měla říct? ********************** (popis použiji ten starý, co tady mám a upravím ho o pár věcí, které přibyly či zmizely) Jsem asi 175 centimetrů vysoká, útlá a dlouhonohá bledá osoba. Mám jemně zešikmené oči světle šedofialové barvy, dlouhé vlasy v barvě havraní černi, které ostře kontrastují s bledou pletí, stejně tak jako tmavé rty, které své plně rudé barvy dosáhly po pár koupelích v Khainově kotli. Mám dlouhé nehty, spilované do špičatých drápků (některé se nejspíše ulámaly) a vzadu na lopatce mám vytetovaný nějaký magický klikyhákový symbol. Ve vlasech mám posazenou čelenku s několika hroty, které míří směrem vzhůru. (čelenka je tak trochu nakřivo, nejspíše je to poslední věc, na kterou jsem při útěku z bortícího se dračího vězení myslela) Vršek oblečení vidíte na ikonce (jak to drží, to nemám tucha ani já jako hráč, heh) Sukni mám dlouhou, ale prostřiženou tak, aby odhalovala při chůzi obě stehna, vepředu mám ozdobu v podobě vrčící hlavy nauglira. Tato hlava se objevuje i na některých přezkách mého „brnění“ (brnění.. kucky kucky!) Botičky mám měkké, pravděpodobně z lidské kůže, podražené nízkým klínovitým podpatkem – zezadu na botách mám dlouhé, špičaté ostruhy, které jsem používala na nebožku Zášť. Na krku mám amulet, který mne určuje jakožto členku konventu čarodějek. (ach, ta nostalgie!) Na ruce mám pečetící prsten jednoho z význačnějších rodů Karond Karu - no a taky nepěkný náramek, prokazující mě jako osobu, která má něco společného s kultem Slaaneshe. Uši mám probodnuté několika náušnicemi, na kterých visí takové ty typické cingrlátka ve tvaru run druchastu, které urození obvykle nosí, kdekoli se dají narvat. Dodejme, že moje oblečení je poněkud špinavější, než bylo před půldnem, botky jsou zaprášené a okopané a vypadám, že by mi zase úplně neškodilo se okoupat a učesat. Přes ramena mám přehozený dosti nemožně vypadající ošuntělý plášť, který mi je poněkud velký a rozhodně nebyl původně můj. …A TA PRSA JSOU PRAVÁ!

Garlod - 21. března 2011 15:46

Kam čert nemůže nastrčí elfku "Nurgleho loutka, takže ta věc má na svědomí větší množství sluhů pána hniloby? Měla by projít poslední proměnou a posloužit tak Měniteli cest." snažíil se mluvit tak abych šampiona nevytočil, neb ho ani trochu netěšil fakt ,že budu náhrada dost možná to muže znamenat ,že se předchozímu čarodějovi stala nepěkná věc, pravě z rukou šampiona. " A kolik času jetě potrvá než se shromaždí všichni věrní Tzeentchovi?" chtěl mluvit dál a rozvést svou uvahu na to že čím déle budeme na vojska čekat tím delší dobu bude mít i proti strana na přípravu naštěstí nebo naneštěstí moji řeč přeruší prudký nárůst magie, který byl zakončen vytvořením podivné krystalové kreatury ze které se vyloupla elfa. Dalok si jí rychle prohlédl. "Zdá se Telcontare,že tě má architekt opravdu rád , když ti posílá Slaaneshovu běhnu." konstatoval suše a možná někde v koutku mysli se podivil nad tím co sakra drží jisté části zbroje. ________________________________ Popis: použiji oficiální popis jen upraven o to co už nemá Garlod už dávno nepřipomínáí toho člověka kterým byl kdysi dávno. PRavda stale je velký jako normální lidé stale chodí trochu nahrben a stale je spíš pohublí než svalnatý ale to je už asi vše. Jeho pokožka je pokryta namodralími šupinami. Oblyčej prakticky neexistuje Chaos jej vyhladil tak že z něj zbyli jen nebezpečně vyhlížející oči zuby patřící spíše šelmě a nosní dírky jinak je oblyčej až nestvůrně hladký. Tato tělesná schránka je odděna do zbroje jež je Darem od samotného měnitele cest jedná se o zbroj které mísí fialové kněžské roucho ( kápě část rukavu a jakýsi podklad) a zlatavé šupinky vlastní zbroje která spolehlivě chrání mága před vším co by ho mohlo potkat. Nárameníky zbroje jsou zlatavé zdobené rohy a z přední strany mají na vrchu pěknou řádku modrých oček které občas spiklenecky pomrkávají a občas se tváří jako pouhý ornament. Momentálně se mírně opírá o černou hůl která má na vrcholu zdobení ve tvaru Tzeentchovi runy. Vrcholek runy zdobí modré oko,které je momentálně zavřené.

Aymir - 21. března 2011 23:29

Mé setkání s... Lordem Voldemortem? K mému údivu je tím, kdo prolomí ticho, podivný cizinec, nejspíše také Tzeentchův mág. "Zdá se Telcontare,že tě má architekt opravdu rád , když ti posílá Slaaneshovu běhnu." Naježím se. Kdo je u tebe běhna? A vůbec... Několikrát zkusmo potáhnu za ten náramek, který mi zjevně stále drží na ruce. Holt si to vyžadovala situace! Co ty o tom víš, zrůdičko? Mé fialové oči se nenávistně upřou na onoho cizince - nicméně ten pohled nevydržím dlouho a uhnu pryč. Není to příjemné se dívat na abominaci chaosu. Nebo spíše je to... takové nepřirozené. Tímto znetvořením se platí za moc? Vskutku ohavné. Jsem vnitřně lehce nazuřená. Toho náramku se potřebuju co nejrychleji zbavit. Pak mě zařazují ke špatným "lidem". Znovu za něj zlostně popotáhnu. Kčertu s tou cetkou! Pak se přestanu vlastní ješitností a urážkou svého ega (které jen tak mimochodem poslední dobou krutě trpí) zabývat a začnu uvažovat nad důležitějšími věcmi. Jakže mu ten beznosák řekl? Telcontar? Nenápadně si vůdce zdejšího tábora prohlídnu. Hezké jméno... Minule ses mi jaksi totiž neobtěžoval představit, víme? S těžkým povzdechem se odhodlám k tomu, že konečně možná něco řeknu i nahlas. "Drak je volný." Velmi duchaplná věta. A jak dlouhá... Blahopřeji Aymir, začínáš se chovat jako dobrá služka... Zatnu zuby. Narozdíl od mého uraženého ega, já vím, kdy si můžu vyskakovat a kdy je lepší držet jazyk za zuby.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. března 2011 13:58

At'che-ack Po stopách měsíce Kamenooký se svým ještě tupějším kolegou se za pár momentů vrátí, každému se u pasu houpe odřízlý kus stehna, pěkně odleželého a aromatického, což nejspíše znemožní váš nepozorovaný postup. Každá šelma v okolí bude vědět, kde se nacházíte, ale místní šelmy se také rozmýšlejí, koho napadnou. Bestiáci ti pokynou ať je následuješ a svižně se vydají na cestu, překvapivě bez sebemenší vzájemné roztržky či ujištění. NA tupce, kterými jsou, tě ale docela jistě vedou k místu, kde tehdy viděli ten rej barev, odpovídající místu posledního pobytu Tzeentchova mága. Občas si tví průvodci ukousnout z nesených stehen, nejspíše pro dodání energie a dost i z nervozity, jelikož se okolní krajina začala prudce proměňovat. Kolem vás rostou krvavě rudé květiny s hrubými stonky, které se na vás okamžitě otáčejí a sledují každý váš krok. Oba bestiáci si udržují co největší možný odstup, soudě dle jejich bázlivých tváří je berou jako cosi nadpřirozeného, ač květina vypadá celkem neškodně. Počet květinek pozvolna narůstá, kde cestu lemovala jen jedna jsou teď dvě nebo tři. Všechny jako tiší pozorovatelé sklánějí své stonky, aby na vás dohlédly, ač je sporné, zda květina vlastně vidí. Nakonec jimi lemovaná cesta zavede tvé dva průvodce na místo, kde pro jistotu rostou čtyři květinky jež nabyly zvláštního tvaru. Miska na vrcholu stonku, dalo by se říci, ale nikdo z vás nikdy předtím podobnou rostlinu ani tvar neviděl. Mezi květinami leží tělo, tvář je mírně zabořena v zemi, tělo zahaluje kroužková košile zčásti zakrytá nějakou látkou s vyšitými symboly, vedle mrtvého leží i velký obouruční meč. Bestiáci ihned vyběhnou vstříc mrtvému a několika kopanci se ujišťují, zda je ležící skutečně mrtvý - a tedy nejspíše vhodným dalším přírůstkem do spižírny. Další pár šťouchnutí nožíkem a nabývají plného přesvědčení, načež kamenooký pomáhá menšímu gorovi nasadit mrtvolu na ramena, což následuje krátká mečivá domluva, ze které chápeš, že druhý gor nejspíše půjde uložit tělo do spižírny, dokud je čerstvé. Kamenooký přistoupí k tobě, očekává, zda nebudeš mít námitky vůči jejich počínání a zda nebudeš chtít první košt, který ti jako duchovnímu vůdci kmene právem náleží. Vyruší vás ale hlasité odfrknutí, které rozhodně nepatří mezi bestáky a naštěstí ani mezi minotaury. Kousek popojdete, lákáni jeho zdrojem, zatímco menší gor poslušně čeká s mrtvolou na zádech, funící pod jeho tíhou. Po pár sekundách spatříte zajímavé zvíře - koně, na kterém se občas prohánějí barbarští obyvatelé pustin. Tento ale není vychován v naprosté volnosti, jeho tělo je ochráněno hrubou čabrakou, jeho tělo je už na několika místech poznamenáno nehostinnou krajinou. Soudě dle symbolů na látce je toto zvíře nějak spjato s tím padlým, avšak nyní je bez pána. Kamenooký tahá nožík a se zlověstným výrazem ve tváři učiní první odhodlaný krok vstříc vybrané delikatese.

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. března 2011 14:25

Aymir + Garlod Dva mágové jednou ranou? Telcontar nehne ani brvou, naštěstí to znamená, že se nerozhodl přivítat nově objevivší se řemdihem, namísto toho se ozve zpod přilby tlumený smích, nepochybně je přesvědčen o úspěchu své služebnice. Zmínka o Slaaneshově běhně jej donutí pořádně si prohlédnout náramek, který má Aymir na ruce. Než ale stihne cokoliv poznamenat či nějak konat, dostane se mu strohého hlášení o výsledku akce. "Drak je volný" "Odlož ten náramek," zavelí Telcontar a Aymir pocítí, že se mechanismus uvnitř náramku prudce pohnul. Zacvaknutí následovalo uvolnění všech zámků a nyní stačí letmý pohyb rukou, aby se mohla konečně osvobodit od své nabyté ozdoby. "Poslal jsem vás dva. Kde je ten druhý?," zeptá se elfky, očividně se nechce zabývat nějakou veřejnou pochvalou či uznáním. Krátké ticho opět proloží strom svým dlouhým stenem. "Až přijde chvíle, objeví se zde ten, jehož nabodnu na ten prohnilý strom," sdělí Garlodovi krátce svůj záměr se stromem a proč jej vlastně nechává naživu. Dost to pro něj znamená, jelikož i skrz helmu a zbroj je patrné pnutí a chuť nadělat ze stromu kupičku třísek. "Zatím vyčkáme. Přichází a bude tu velmi brzy. Toho šamana jsem nakonec ani hnát nemusel," pronese ještě a nezdá se, že by jeho slova byla míněna konkrétně pro někoho z vás dvou. Hledí někam do prázdna, ale to neznamená, že nevnímá, co se okolo šustne a co mu kdo říká.

Argenas T`Nerow - 30. března 2011 19:50

(Ne)příjemná společnost Už od počátku cesty s tímto individuem mám pocit že s ním není něco v pořádku... Po nějaké době chůze si začne stěžovat že ho snad bolí nožičky či co... Spíše hlava. "Já jím to co lidé. Co ty máš k jídlu nejraději?" Zeptám se, aby jeho hovor neskončil, jelikož mne to stále přeze vše uklidňuje. Stále přemýtám zda nebylo lepší jej usmrtit jako vzteklé zvíře, ale vždy dojdu k nevyhnutelnému. Třeba jen se pomátl kvůli tomu co viděl. "Jak dlouho již putuješ těmito končinami? A co vlastně po celou tu dobu jíš?" Třeba se prořekne a budu vědět vícero o tomto prostředí... Informace se hodí vždy. Po té co zahlédnu klesající mraky, se začnu poohlížet důkladněji po nějakém útočišti k odpočinku. Všiml jsem si že našel nějaký divný předmět... A jsme doma.... Jí jen chaotit. V jednom měl však pravdu a tak řeknu: "Počkej tady, najdu útočiště před tou bouří. Pak se oba najíme." A ukážu na blížící se mraky.

Aymir - 02. dubna 2011 22:15

Koris je mrtev! (...Ať žije Koris?) "Odlož ten náramek," Zahřmí šampion chaosu rázně. "Jo to bych ráda, ale.... aha." Mechanismus slaaneshovy cetky cvakne a já zjišťuji, že jde zcela bez problémů sundat, do určité míry by dokonce spadla sama. Proklínám se za svou prostořekost a bezmyšlenkovité reakce. No co už. Zase si nemusí myslet že se sebou nechám zametat. Ač v zájmu o svůj život samozřejmě nechám. Náramek končí v prachu pustiny. "Poslal jsem vás dva. Kde je ten druhý?" Trošku podivná otázka. Jen dokazuje, že stín se opravdu nezjevil. Že by se mu podařilo prchnout? Ne... ne - pochybuji. Byl možná podlý - ale ne dost podlý - rozhodně ne tak, aby obešel magii, které nerozumím ani já, natož nějaký ubohý vesničan. "To nevím. Možná zemřel." DOUFÁM že zemřel! "Pracovala jsem sama, jemu byl zadán nějaký jiný úkol." Třeba velitele stráží ještě pořád obšťastňuje... Při této představě se zlomyslně ušklíbnu.

At`che-ack - 03. dubna 2011 00:22

Namísto mága, štěstěno vylitá - mrtvola chlápka a čtyři kopyta Květiny jsou zvláštní, At'che nikdy nic takového neviděl. Jejich pozoruhodnost nabádá k opatrnosti, ach ano, třeba i ke strachu. At'che zpozorní, avšak nezpomaluje, protože svět je širý, sahá dále než myšlenka každého jednoho živého tvora. Viděl z něj jen zlomek, a i kdyby přežil tisíc a jednu zimu, nepoznal by více než zlomek jen o něco větší. Vše ví jen Pán Cest, proto je také esencí všeho a čehokoli. Proto je mocný. Smrtelníkovi nezbývá než občas vkročit do neznáma, přijmout nebezpečí cizího s vírou v Jeho radu. Krok vpřed může velmi snadno znamenat záhubu, avšak stagnace a zahálka ji znamenají zcela jistě. At'che se nenechá zastavit na místě podivnou rostlinou, ó ne. Nechá si však poradit, nechá se varovat. Rostliny voní po smrti. Bližší pohled však odhaluje jiného původce, lidskou mršinu. At'cheho obezřetnost ještě stoupá. Zná tento typ lidí, slyšel o těchto bojovnících. Cokoli rozdrtilo v boji jednoho z velmi nebezpečných obrněnců může být stále nablízku. Dvojice stejné krve se chová hloupě, křepčíc okolo těla jako kůzlata kol zbytků z jídel, slepá ku svému okolí. At'che vědomě povolí rozčarováním mimovolně nakrčený čumák zpět do neutrální polohy, když se k němu otáčí Kamenooký s dotazy. Již je to jedno, ach ano, nač plísnit šťastného hlupáka? Hlupcem zůstane, štěstěnu neuplatí a osud neobchoduje s těmi, jenž nemají čeho nabídnout. At'che souhlasí s odnosem mrtvoly, nesluší se pohrdat skromnými dary pustin, zvláště když jistě krmí i své soukmenovce. Ochutnávku mírně, leč pevně odmítá. I když je maso čerstvé, nemá nyní klid na trávení a následné přežvykování většího množství masa. Oko spočine na barevných symbolech, okázalých, křiklavých barvách, které se již jako mládě naučil nenávidět. Nepatří do těchto míst, do tohoto světa. Popírají jej, vysmívají se mu, vyzývají ho tisíci různými způsoby. A jako vše, co se snaží postavit syrové pravdě chaosu, padají. Některé dříve, jiné později, neb samy jsou hříčkou jeho rozmarů. Jak snadno lze manipulovat toho, jenž se snaží činit vše obráceně, v rozporu! Jak vlastní odraz na hladině vody. Frknutí ruší další rozjímání. Snad v prázdném vzduchu, určitě po větru, se zhmotnilo živé, velké jezdecké zvíře. Ach ano, jezdecké. Jak jinak vysvětlit postroj, veškerou tu marnotratnou parádu vymezující ho... ji jako otroka tohoto mrtvého člověka? At'cheho ruka zachytává vyrážejícího Kamenookého za paži. "Takhle ti uteče.", praví At'che tiše, pevně, jednoduše. Vskutku, dostihnout toto plaché zvíře je téměř nemožné. A ani pak není úspěch proti mase svalstva a bijících kopyt zaručen, rozhodně ne s malým, primitivním nožíkem. Bijící kopyta... stačí jen domyslet ostré zuby a mysl opravdového predátora místo hloupého býložravce, ach ano, a celek připomíná ty fascinující tvory chované družinou Vyvoleného. Ty, které si tak úzkostlivě, žárlivě střeží. Ty, jenž jsou záhadou, neboť sami o sobě by kvůli svým potravním a pečovatelským nárokům nemohli přežít, přesto však jsou z masa a krve a není exorcismu cizáckého zaslepence, který by je zahnal. Kde je kován takový tvor? Formou, ach ano, formou jsou si podobní, odlišnost je však v jejich podstatě. Velká odlišnost. Přesto však... At'che přimhouřil oči. Ach ano, tohle by mnohé vysvětlovalo. Třeba bude mít tento tvor pro šamana větší hodnotu, než jakou má jeho kůže a maso. Neúspěch zmizí beze stopy v žaludcích, ale případný úspěch bude jasnou zprávou a důkazem pro šampionovu družinu. Nesejde, jak roztodivné tvory a způsoby jejich výcviku užívají, náš prastarý druh nezná v této oblasti soka, neb chaos saje již s mateřským mlékem. Nesejde, co za živoucí roztodivnost vytvoří. Svedeme jiné i totéž, a vše lépe. Morda se povytahuje v plánujícím úsměvu. At'che pouští Kamenookého. "To zvíře nech, je cennější živé." Tón nepřipouští diskuzi, přesto však At'che pokračuje již mírněji. "Vezmi meč. Je to dobrá zbraň. Nech si ho, nebo jej dej někomu z tlupy, nedbám. Teď At'che nech osamotě." Pro At'che je tato zbraň opravdu jen kouskem nepoužitelného kovu, je si však vědom její hodnoty a účinnosti ve správných spárech. Na nuzné poměry Pustin je sama o sobě menší poklad. Jen co At'che odbavuje jednookého prosťáčka, usedá na trávu a zavírá oči. Přemýšlí, přemýšlí a medituje. Medituje a manipuluje. Opravdu, mysl býložravce je jiná, cizí. Dravému a dynamickému bestiáckému šamanovi naprosto neznámá, ach ano, neprobádaná. Hmyz je jednoduchý, ovladatelný skoro podvědomě. Dravce lze přesvědčit, dominovat mu. Poslechne silnější mysl se stejnou touhou po vzrušení lovu, po sladké chuti uštvané kořisti, po pachu jejího strachu. Co ale At'che sdílí s ustrašenou, poraženeckou myslí toužící po klidu? Koncentrace. První kapka potu. Pečlivé zkoumání. Jiné, ach ano, to zvíře je úplně jiné. At'che se však již rozhodl, necouvá. Skrze odpor a možné neporozumění se jednoduše prorve! Ó ne, ne tak. Kde není společná řeč, může být společný prospěch. Mizerná a ostudná představa, avšak pro začátek to stačit musí. Co však nabídnout? Tvor zhrdl dobrou mrtvolou, pastva je také všude. Oči se svírají ještě křečovitěji. Zvláštní pocit. Nemoc? Je to nemocné? Ne. Nepohodlí? Ne... ano, ach ano, nepohodlí! Krátký pohled potvrzuje výsledek pátrání - je to to množství zdrapů a řemení, kterými je zvíře obaleno. Rozhodnutí a plán ne sebe nedává dlouho čekat. At'che nezná mysl koně, neumí v něm číst. Přesto však zkouší přenést, vnuknout, navodit představy, které snad nebudou této věci cizí. Bezpečí. Nepředstavuje hrozbu. Naopak. Ochrana. Zbavení nepohodlí. Pohodlí. Porozumění? Přijď sem. Zde je pomoc. Poslední již je opravdu nejisté. Vlastně, jisté není nic. Pochopí vůbec něco z toho býložravý zbabělec? Zrovna nyní je jediná možnost, jak to zjistit. Ach ano, At'che pokračuje v sugesci. A čeká.

Garlod - 03. dubna 2011 13:27

Jak málo stačí k zmatení mysli. Kdyby to šlo tak nasadí ten nejvíce nechápavý vyraz nechápal ,jaký drak ani co má šampion chaosu společného s elfkou. "Hmm mohl by mě někdo zasvětit do situace, jaký drak?" snažil se trochu dumat nad tím co se tu vlastně děje. " Takže jaký přesně je program, čekat než přijde Nurgleho stoupenec? Nebo je něco na programu?" potřeboval vědět co se bude dít ,aby se mohl lepe připravit na věci budoucí stále sledoval všechny okolo přeci jen , nemohl věřit všem jen tak kort, když poslední mág zřejmě zahynul za tragických okolností.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. dubna 2011 22:51

Aymir + Garlod Poctivý raport a nevrlost nadřízených "Zvláštní," zazní smrštěná reakce Tzeentchova šampiona na možný stínův skon. Nezdá se ale být jeho smrtí jakkoliv zasažen, jeho hlas zůstává krásně monotónní, ač se všudypřítomnou špetkou pohrdání. "Jedno ale stačí," zhodnotí dopad Aymiřiny akce. Než ale stihne jakkoli okomentovat dosaženého cíle, hned musí odpovídat na další dotazy, tentokrát z druhé strany. Otázku na původ draka přejde mlčením, nejspíše necítí důvod cokoliv vysvětlovat...či cokoliv dalšího, co nepřekročí plátování jeho helmy. "Nurglův stoupenec již přišel," sdělí Garlodovi stroze a zpod helmy se ozve hluboký smích. "Koho očekávám já te němusí zajímat," odbyde dotaz snažící se o poodhalení jeho plánů. "Ale můžeš jít nově příchozímu vstříc. Neunaví se natolik, aby mi jeho porážka přinesla méně uznání," zavrčí a otočí se na Aymir. "Řekla snad ta elfí třasořitka hrající si na Tzeentchova válečníka něco o tvém 'spolubojovníkovi'?," vychrlí dotaz na Aymir. "Pokud se objeví v nevhodnou chvíli, nabodnu jej na ten odporný strom," pohrozí sice zřetelně, ale přesto tlumeně, na což jeho válečníci souhlasně pokývají hlavami.

Tzeentch, Měnitel Cest - 07. dubna 2011 23:02

At'che-ack Koňský salám se nekoná, z bestiáků se nikdy gurmáni nestanou... Tělo rytíře je odnášeno na bestiáckých bedrech směrem k jemu podobným, které skončí jako spižírna pro tvory chaosu libé a coby varování pro neopatrné poutníky, kteří se brzy přidají k hrůzným totemům pustiny. Kamenooký se zarazí, tvá slova mu přicházejí cizí jako většina jiných a tlučou se s bestiáckou přirozeností skolit tak cennou kořist. Vnitřní boj prožívají i tak tupá stvoření, jakým on bezesporu je a je jen zázrak, že se uklidnil a plíží se blíže k tobě v očekávání, co s takovým zvířetem chceš dělat. "Šaman chtít právo první rána a první košt?," zeptá se opatrně a poníženě s vědomím, že nejspíše porušil nějakou jemu neznámou kmenovou výsadu. Vykázání pryč na něj působí jak rána holí, pokýve poslušně hlavou na žádost, ať odkráčí pryč. Ve snaze o maximální utajení, kdy si vinou své rozumové absence neuvědomuje, že ač se drží pod rovinou křovin, tak jeho rohy zůstávají viditelné na tucet metrů nejméně, pokračuje vstříc náplasti za zakázanou královskou hostinu. Zaslechneš ještě kovový lomoz, jak uposlechl tvé výzvy a nejspíše se učí zacházet s novou zbraní, šustění listů napovídá, že nebohá květena plní úlohu cvičného terče. Poté se už z jeho směru neozývá nic - jsi konečně oproštěn od svého natvrdlého doprovodu.

Beatrix - 19. dubna 2011 09:58

Stádové problémy a jiné nekalosti. Jezdec opouští mé sedlo a se zaduněním padá na zem. Problém. S tím jediným si takovou situaci spojuji. Ne, že bych si snad byla vědoma nebezpečí, které mu po pádu hrozí. Spíše se mi vybavuje mnoho podobných situací na cvičišti z dob, kdy jsem byla sotva čtyřroček. Vždy potom přišel křik, nadávky a někdy i nějaká ta rána bičem. Mnohdy to nebyla ani moje chyba. Ani teď v zásadě není. Je přirozené se splašit, když něco nabourává pevně daný svět, jak jej znám. Odskočím od rytíře pryč a z pro lidi ne úplně pochopitelných důvodů vykopnu do vzduchu ještě jednou. Odběhnu. Kousek ode mě právě probíhá boj, ale bez ostruh, pobízejících mne proti nepříteli volím raději možnost útěku od nebezpečí. Je to chytřejší varianta. Kdybychom to takhle udělali mnohokrát předtím, je nám lépe. Těžko to někomu vysvětlovat. Já utíkám, měl bys udělat to samé. Přesvědčena, že můj rytíř konečně dostane rozum a opravdu uteče se mnou, ani se neohlížím a vyrážím vpřed. Bez jasného cíle, kamkoli. Mohutná kopyta vytrhávají při cvalu drny místní prokleté trávy. Neběžím daleko. Kus čabraky se mi zatrhne za keř a s trhnutím povolí. Fialový cár látky, visící z větve, jako by dokazoval náš neúspěch. Tak jako každý kůň, i já se po chvilce uklidním a přejdu do klusu, doufajíc, že jsem nebezpečí unikla. Přitom jsem připravená kdykoli znovu prchat. Ohlédnutí. On neutekl. Jsem tady sama. SAMA! Pro stádové zvíře je tato situace utrpením. Prastaré pudy radí, že jedinec oddělený od stáda je snadnou a bezbrannou kořistí, pokud rychle nenajde jiné stádo, umírá. Zoufalé zaržání. A ještě jedno. Třeba přijde. Jen běžel na druhou stranu. Pachuť rostlin v hubě pomalu mizí. Musím se vrátit. Neochotně se otáčím a pomalu, obezřetně vydávám zpět. Když už jsem docela blízko, nasaju do nozder zvláštní pach. Smrad masožravce. Můj pán byl tedy sežrán predátory. Instinkt velí se co nejrychleji otočit a běžet pryč. Hledat si stádo jinde. Možná se pokusit vrátit domů. Stále ještě tuším, kterým směrem se nachází. A pak tady je ten druhý pocit. Ten, který nepoznávám. Na rozdíl od pudů, které nikdy nelžou, tento napovídá udělat něco, co se s mou přirozenou opatrností příčí. A přesto, myšlenka na sundání postroje je velmi lákavá. Na některých místech mi podbřišník již vydřel srst, myslím, že možná mám i několik krvavých ranek. Stačí udělat jen pár kroků a tomu škrcení popruhů je konec. I té otravné čabrace, pod kterou se mnohdy potím. Udidlo přestane tahat tlamu. Váhavý krok – a další. Ne. Jsou to masožravci. Udělají mi to samé co jemu! Krok zpátky. Smrdí jako masožravci, ač nejvíce připomínají skopový dobytek. Nepřibližuji se – ale přesto mě něco přesvědčuje, abych neutíkala. Jak k tomu přijdu, že jsem zase tam, odkud jsem před chvílí prchala? Na druhou stranu jsem zmatená. Lidé jsou také masožravci a dokážeme se sdružovat do stád – ač divných. Možná, že bych se k těmto mohla také přidat. To těžko. Roztrhají mě na kusy. Přijď sem. Zde je pomoc. Nejsem si tím jistá. Není přirozené, jít k nepříteli. Zastavím se na dohled, ale přesto dost daleko, abych mohla od dravce, číhajícího na zemi, utéci, kdyby vyrazil. Vím, jak loví šelmy. Mnohé se skrčí… a když je kůň míjí, myslejíc si, že jsou malí a neškodní, vyrazí.

Aymir - 18. května 2011 22:04

Velmi křehké vztahy a jiné telenovely "Řekla snad ta elfí třasořitka hrající si na Tzeentchova válečníka něco o tvém 'spolubojovníkovi'?" Po krátkém štěkání na mága se pan Telcontar otočí na mne. Poslouchám zpracovávám informace, ze kterých se snažím poskládat jakous takous mozaiku zdejších velmi křehkých vztahů. Takže třasořítka, hrající si na válečníka - pánové se sebou mají zjevně nějaký nevyřčený problém, který zatím neřeší.. protože se... k něčemu potřebují? K čemu přesně? Zajímalo by mě taky, z jakého důvodu právě mě poslali pro draka, což bych možná zjistila, kdyby se do toho nevložil ten zakuklený ignorant - a vlastně taky proto, proč mě zajal - dle všeho šel původně po mě a bratru. Jak o nás věděl a k čemu bychom mu mohli být dobří právě my? Zdalipak už Nakhir chcípnul? Na tváři se mi objeví dravčí úsměv. "Pokud se objeví v nevhodnou chvíli, nabodnu jej na ten odporný strom," Je to všechno krásné. Nakhir je mrtvý, stín asi taky - a pokud není, tak brzy bude. Vlastně si tak trochu přeju, aby mrtvý ještě nebyl a objevil se právě v tu nevhodnou chvíli. Jak já bych ho chtěla vidět umírat a řvát! Otázkou zůstává - co je nevhodná chvíle? Co se bude dít, aby taková chvíle nastala? A co tady dělá ten nový mág? Popravdě je otázek mnoho. Na ty čistě rétorické typu "kdo jsem, kam směřuji a co se mnou bude" se raději ani sama sebe neptám. Dle předchozích slov se na něco čeká. Někoho. Hm.. Rozhlédnu se okolo, zda ty prašivé bestie nepečou náhodou nějaké maso. V lepším případě zda neporcují rovnou syrové. Nejlepší je začerstva.

Tzeentch, Měnitel Cest - 12. června 2011 04:24

Argenas Klid před bouří "Gaston jí skoro vše, když zavře oči," řekne trhan a připitoměle se usměje. Poškrábe se na čele a a začne pozvolna vyjmenovávat svá nejoblíbenější denní menu. "Bobule, ovoce, občas i slimáka," odpoví ti s jistou hrdostí na svou dovednost přežít. "A nejsem tu moc dlouho, ne pane démon, jen pár let. Nebo to jsou jen dny?," zareaguje na tvůj předešlý dotaz, který dává zabrat té zbývající špetce jeho rozumu. Začne si něco počítat na prstech a mrmlat si pro sebe, jeho pozornost se ale stejně vrací k nabytému kamínku, který mu slabě září v dlani. Zkusí jím hodit do vzduchu a následně jej chytit, ale navzdory jeho očekávání gravitace funguje. Třikrát se jím uhodí do čela, ale i zde valounek nenaplňuje jeho očekávání, takže pokračuje v tupém zírání na zářivý kámen a zdá se být zahloubán ve vymýšlení dalšího experimentu. Při zmínce o bouřce se poohlédne, ale pouze pokývne na porozuměnou a vrací se ke své nové zábavě na ukrácení dlouhé chvíle. Po menším rozhlédnutí bude nedaleký převis vhodným místem na úkryt před bouří. Mračna se proměňují v hustou mlhu a nadále sestupují, po sebemenším blesku ani vidu, po hromu ani slechu. Spíše jako by si hora chtěla navléct nový pestrý kabátek. Ve vzduchu není ale ani památky, že by mlha skrývala nějaké jedovaté překvapení. Dokonce ani tvůj poblázněný společník se nemá k vyřknutí další odvážné teorie.

Tzeentch, Měnitel Cest - 28. června 2011 22:19

Gaelan + Nibrae Mimo civilizované končiny První kroky v neudržované divočině, která se pokládá za panství chaosích bohů pod správou jejich smrtelných následovníků byly takové, jak se dalo předpokládat. Kde dřív stávaly rovné jehličnany, nacházejí se nyní jejich pokřivené odrůdy. Jakmile mohla nějaká nečistá síla dodat otrávený osten či ukrýt jiné nemilé překvapení na dříve bezelstnou dřevinu, učinila tak a pro nejednoho dobrodruha se zajisté jeho první kroky staly i posledními. Květiny se spokojují jen s duovou plejádou barev, případně odporným zápachem, kterým k sobě vábí odulé příbuzné hmyzu, kteří za dusivě bzučivého kloktání doslova hltají všechen odporně páchnoucí nektar z nabídnutých květů. V dáli pozvolna zapadá slunce. Odhadem zbývá několik hodin, než se tento kraj zahalí do tmy (a stane-li se vůbec tak). Zrovna kráčíte kolem malého potůčku, kterým protéká křišťálově čistá voda - až můžete zahlédnout slabý zelený odlesk jakéhosi předmětu, který leží na jeho dně mezi ostatními oblázky. Odlesk se ještě dvakrát zopakuje, než je doplněn odleskem něčeho červeného, co zvolna pohlcuje zeleně zářící předmět. Ať je ono červené mihotání cokoliv, za chviličku není po zeleném odlesku ani stopa. Budí to dojem, že nějaký tvor zkoumá dno řeky, zapadající slunce vám ale znemožňuje jeho lepší identifikaci.

Galean - 04. července 2011 22:38

Tak trochu romantická procházka Zvrácenost. Nenapadá mě lepší příměr pro tenhle kraj. Všechno působí zvláštní lačností po životě a jeho ukončení. Rostliny, brouci i nebe nic tu není takové, jak by to mělo být. Bez ohledu na znepokojení, alespoň zdejší život si nás, jako v rozumnějších krajinách, nevšímá. Na jednu stranu mě naplňuje pocit hrdosti, že právě náš rod je spásou a skutečnou hrází před pokřiveným osudem. Na straně druhé pak kráčí ve obnaženého meče neklid a strach z možných nástrah. Letmý pohled zpět, krátké ujištění, že Nibrae je nablízku. I ona je součástí toho ponurého oblaku obav. Fakt, že v nepřátelském prostředí se musím spolehnout na někoho bez výcviku a... navzdory okolnostem i téměř neznámému, nepatří k nejveselejším. Podivný pocit, je jako zabodnutý dlouhý chladný osten, asi je to lítost. Je to jediné, co se mi při pohledu na ni vybaví. Ať se snažím sebevíc, nic lepšího se ke své "ženě" nedokážu donutit cítit. Snad jen mi přijde kruté si přiznat, že jde o něco jako lhostejnost. Když už myšlenky přejdou k její vlastní bezpečnosti, činí tak pouze jen kvůli vyměněnému slibu a vlastní hrdosti, či pocitu povinnosti. "Jak je Vám, drahá?" Hloupá otázka, které lituji snad hned, co ji vyslovím. Vždyť co mi může říct? Je ztracená neznámo kde, daleko od všeho co zná. Slovy zkrátka nevládnu tak dobře, abych jemně zabalil "ty tam, můžeš se ještě tímhle tempem ploužit?" nebo "potřebovali bychom se takhle táhnout alespoň o pár hodin déle". Také neoplývám takovou drzostí nebo upřímností abych něco takového dokázal vyslovit. "Beze studu řekněte jediného slova a můžeme si zde odpočinout." Patrně je to tedy chybějící upřímnost, když nechávám slova v rozporu s přesvědčením. Oči se zabodnou do okolí. Raději budu hledat stopy nepřátel než tonout v myšlenkách. Slunce, snad, půjde brzy spát, ale zatím jeho paprsky ochotně hladí hladinu řeky. Záblesk. Zelený? Nezřetelná podívaná upoutává pozornost. Zeleň se ještě dvakrát ozve než lesk předá rudé. Co to... Nedokážu to zařadit. Tvor, nebo nějaký divný kámen? Očím se nedaří zjistit více. Stejně mám dojem, že i kdybych to viděl jasně, nebylo by to žádnou z věcí, co jsem kdy spatřil. Nepřítomně, bez ohledu na slova mé společnice řeknu jen: "Buďte opatrná" Tváří v tvář možnému ohrožení jde i zdvořilost stranou. Raději budu riskovat připraven nebezpečí teď, než se nechat překvapit záhy. S mečem v rukou mířím blíže ke břehu a s očima upřenýma na podivnost pod hladinou.

Nibrae - 11. července 2011 21:50

Tak abychom nějak duchaplně začali... "Jak je Vám, drahá?" Při pohledu okolo - a vlastně i na mě - mu přeci musí nutně dojít, jak mi je. Jsme na neznámém místě, patřícím temným silám, obklopeni mnohými zvrácenostmi, ztraceni a nejspíše také odsouzeni k smrti. Samozřejmě, že mi nikdy nebylo líp! Na druhou stranu - ač svého novopečeného manžela mohu vinit z mnohých věcí - z téhle asi ne. Prostě nikdo nepředpokládal, že se takhle náhodou ocitneme... Jak jsem mohla tušit, že nás zastihne ta bouře? "Už to bylo lepší." Vzmůžu se na nicneříkající odseknutí, zatímco se snažím tak nějak táhnout dál, tím směrem, kterým on prý tuší, že by mohla vést nejkratší cesta z téhle pustiny ven. Já osobně si myslím, že je to přesně na opačnou stranu, ale vzhledem k tomu, že Galean je tady ten, kdo má meč, nezbývá mi, než v rámci možností mlčet. To je z toho, že mě prodali, jako kus dobytka. On chce titul a rodina věno. Kolikrát jsem tohle slyšela? "Beze studu řekněte jediného slova a můžeme si zde odpočinout." "Já nejsem unavená." Větší lež jsem neprohlásila od odpovědi "ano" na otázku "berete si zde přítomného dobrovolně". Každopádně, jako by mi prohlášení o neúnavě vlilo trochu krve do žil, udělám několik rychlejších kroků. Patrně, aby si nemyslel. Možná je to tím, že nedaleko bublá řeka. Ač přesně nevím, co od místní vody vlastně předem čekám. Pokud je toto území bohů chaosu, asi to nebude nic od pohledu vábného, nemluvě o tom, že se může jednat o nebezpečnou záležitost. Zdá se, že Galean něco studuje ve vodách. Popravdě jsem tak trochu pomalejší, než on a tak nevím, čeho si všiml - ani k čemu se váže ono jeho"Buďte opatrná." "Budu." V podstatě nemám ani v plánu, zkoumat, co to v té vodě je. A jeho zastavení se je dobrá záminka k odpočinku. Sednu si na paty, kousek opodál od té řeky, když je tak nebezpečná - a - nedá se říci, že čekám, co se bude dít - spíše jen sedím a snažím se nabrat dech. Jak dlouho ještě půjdeme, než nás něco sežere?

Tzeentch, Měnitel Cest - 14. července 2011 15:10

Gaelan + Nibrae Lekce o potravním řetězci Ono červené mihotání se při Gaelanově přiblížení stává znatelně ostřejším, až v něm lze rozeznat tvora stojícího na kameni, vystupujícím z vodní hladiny. Podobná stvoření jsi již nepochybně viděl a zahlédnout rudý krunýř raka pod vodní hladinou nebylo v Říších nic neobvyklého. V porovnání se zdejší faunou se však stávají maličkými vzpomínkami, a také mnohem líbivějšími. Prvním, co tě na starousedlíkovi upoutá je velikost jeho klepeta, které mu zrůdné podnebí vedené rukou chaosí čtveřice nezaměnilo trojicí svíjejících se chapadel, jako klepeto druhé. Velikostí se rovná domácí kočce, možná menšímu psovi. Na místě očí se nachází neporušený krunýř, zdá se, že se tvor orientuje čistě svými tykadly, kterými zuřivě máchá kolem sebe, aby našel potenciální kořist. Ona zelená záře nejspíše vychází z kamínku, který račí mutant souká do své kruhové tlamy lemované špičatými zuby. Zelený kamínek téměř okamžitě mizí v mutantových útrobách a jeho tykadla nepochybně vyhledávají další jedlý objekt, správným se jeví nedaleký oblázek. Rak jej uchopí do svého chapadla a z úst na něj vypustí spršku zelené tekutiny, která okamžitě ulpí na oblázku a začne do něj vyhlodávat díry, až jej učiní na několika místech průhledným. Po dalším ohmatání a krátkém ozkoušení kruhovými ústy jej zvíře odhazuje a vydává se dále po proudu a centimetr po centimetru šmejdí po dalším barevném kamínku. Nibrae je svědkem Gaelanova přibližování a postupujícího rudého mihotání, nemá důvod pochybovat o živosti toho tvora, ale jeho úmysly se nejspíše projeví až v momentě, zda se bude snažit či nesnažit jejího milého sežrat. Potůček dále klidně zurčí, ptáci jaksi skřehotavě a kašlavě zpívají, ale ještě se to dá nazvat zpěvem. Nicméně ptačí kakofonii občas přeruší ladný hlásek, který zachytí Nibrae. A co více, lidský nebo ještě blíže elfí hlásek. Ať se to jeví jakkoli nepravděpodobné, Nibrae buď šálí sluch a nebo zde mají společnost Hlásek se line z opačné strany než rudé mihotání, z malého listnatého blízkého lesíku, tvořeného stromy, jejichž kmeny se sice dovice kroutí a občas vzájemně proplétají, ale jinak nevypadají nijak podezřele.

At`che-ack - 14. července 2011 18:59

Když ptáčka lapají, pěkně mu zp létají třísky. At'che sedí, sedí však bez pohodlí, neb napětí a námaha ducha bývá horší než tělesná, ach ano, proto smích tak často blaží ty nejprostší. Stovky hmyzích těl víří kolem At'cheho, odrážejíc podrážděný stav, ve kterém se nyní nachází šamanova mysl. Mysl tak odlišná od té náležící vábenému koni jen těžko potlačuje frustraci umocňovanou, hluboko zakořeněnou touhu vyrazit za kořistí. Tvor se obezřetně zastavuje. Váhá, má strach. Co dělá At'che špatně? Není snad nehybný sed tou nejuctivější formou kontaktu? Zde já, mé území, má vůle - sedím, nechci zaútočit na tebe a tvé, avšak neležím, respektuji a neurážím tvou sílu, pravidla vyrytá do myslí všech predátorů od úsvitu věků. Býložravci jsou jiní. At'che si odfrkává, příliš slabý výraz. Těžké věřit, jak plná strachu je existence tak velkého tvora. Není snad obav o dostatek potravy, život mláďat a vlastní teritorium dost? Jaký smysl má existence na neustálém útěku? Ústup je prohra, příliš mnoho proher pak smrt. At'che, predátor vyhozený dary chaosu - intelektem a magií - na samotný vrchol přirozeného potravního řetězce býložravce nejen nedokáže pochopit, nedokáže s nimi ani komunikovat. Selhal. Tiché zavrčení. Problémy neřešitelné jednoduchým prokousnutím krční tepny jsou nevyhnutelnou, krutou daní za schopnost myslet ve slovech. At'che křečovitě zavírá oči a začíná se opět koncentrovat. Přímočaří a inherentně agresivní bestiáci nepřijímají porážky snadno, a šamani bývají z nich nejtvrdohlavější. Bude-li to pro splnění záměru potřeba, udělá ze sebe At'che toho nejubožejšího drnožrouta ze všech. Opět navazuje duševní spojení, opět naráží na vířící směs zcela neznámých pocitů a vjemů. "Přijď, pomohu." To nebude stačit, ach ne, toto se již setkalo s neúspěchem. Jak myslet? Kudy do duše koně? "Jsem sytý. Mimo smečku." Obojí je pravda, At'che však musí myslet více, ach ano, přechytračit na krátkou chvíli onu opatrnou nedůvěřivost, největší z darů nespočtu generací jejích koňských předků. "Chci klidně trávit, ty hlídej. Za to pomohu." Není děje bez příčin ni bez následků, vlákna příčinných následností sešívají k sobě malířské plátno našeho světa. I tvor nevládnoucí štětcem abstraktních konstrukcí se může pozastavit nad dírou či odnikud začínající linií, odporující instinktu a dosavadním zkušenostem. Rozmazat, přepsat či napojit na jinou - i to je fragmentem principu, jehož znamení At'che nese. Bestie zabíjely ještě před Khornem, trpěly již před Nurglem, přežíraly se před Slaaneshovým vznikem. Tzeentch je naučil vědomě lhát.

Tzeentch, Měnitel Cest - 18. července 2011 23:03

Aymir Já jsem vedoucí. Chaosák. Čáry. Řemdih. Pravý hák. Aymiřino zadumání mohlo být krátké jak chtělo, ale pro Tzeentchova šampiona bylo dlouhé jako celá věčnost. Pár hlasitých výdechů svědčících o prozatím kontrolovaném hněvu následuje nevybíravé popadnutí Aymir za rameno a nucené natočení čelem k němu. Úchop rukavice vyrobené chaosu zaprodanými trpaslíky není nic příjemného, jak se ostré hrany odírají o jemnou elfí kůži. "Říkal ten elfí červ něco o tvém spolubojovníkovi? Nebo se místo toho stejně jako ty kochal krajinou?," zopakuje pomalu svou otázku a namísto tečky povolí své sevření a dopřeje ti opět volnost, ač jsi bohatší o pár malých šrámů. Poohlédne se i na stranu, kde stále stojí nově příchozí, jehož řítomnost Telcontara nejspíše začala iritovat, či lépe řečeno, působí dojmem, že se rozhodl svůj hněv spravedlivě rozdělit. "A ty! Buď užitečný našemu pánovi!," vyštěkne na něj bleskurychle a ukáže na dva své pobočníky, válečníky chaosu, kteří krátce pokývou hlavou, načež se obrátí na Garloda. "Zastoupíš mého čaroděje. Rituál bude pokračovat!," dodá a jako na povel obě Garlodovy obrněné chůvy popadnou čaroděje za ruce a krapet proti jeho vůli jej tlačí kousek od tábora, na místo tobě zakryté vegetací či navršeným odpadem. Krátké porozhlédnutí po táboře ti prozradilo, že si bestiáci skutečně připravují krátkou svačinku. Podle stavu masa, které se kousek od tebe u jednoho tábořiště otáčí na nepříliš rovném klacku plynule otáčeném chlupatou a lehce popálenou rukou statného bestiáka, usuzuješ, že večeřička bude hotova krátce po setmění. Původ masa ale nerozeznáš, nicméně nevoní to zle.

Nibrae - 23. července 2011 22:20

Na paloučku u lesa Zatímco můj "milý" v potoce očima loví kdovíco a já se raději příliš neobtěžuji mu připomínat, že ta voda může být kontaminovaná a není radno do ní případně vstupovat, upoutá mou pozornost něco jiného. Někdo mluví? "...Galeane?" Já s ním mluvím? Jakože s ním doopravdy, dobrovolně mluvím? Nemůžu tomu uvěřit. Zoufalá situace si ovšem asi žádá zoufalé činy. Tímto oslovením bych onen zoufalý počin vlastně ukončila, protože záhy zjistím, že nevím, co bych mu měla říct. Že slyším hlas? A že ten hlas, bože nedej, zpívá nebo recituje? Vlastně si nejsem jistá, jestli mě nešálí uši. Už proto, že nedokážu z hlásku rozeznat jediné slovo - ale mám z nějakého důvodu pocit, že jej slyším čím dál zřetelněji, ač se může jednat o jistou formu autosugesce. Možná... nejsem zase tak daleko od domova, jak se zdálo - třeba jsme docela poblíž, potkáme jiné vznešené, kteří nám poradí, kudy se vrátit... a možná nám i prodají koně. Mám snad bohatého manžela ne? Můžeme si dovolit párek koní. Stále sedím na zemi, se zrakem upřeným na nedaleký lesík. Nakonec se odhodlám v načaté větě pokračovat, jakkoli se vystavuji riziku, že budu prohlášena za blázna. "...slyšíte to?"

Aymir - 23. července 2011 22:56

Já jsem Aymir a písničky nezpívám... dokud mi teda někdo nedrtí rameno, že! Rameno začne ošklivě pálet, když se mi do něj vrývají ostny zbroje válečníka Chaosu. Ne, že bych na fyzickou bolest nebyla do určité míry zvyklá. Jenže při rituálech do sebe obvykle řežu tak nějak sama - nebo jsem... no nic si tady nenalhávejme - na utlumujících drogách. Skousnu si ret a bolestně zasyčím, zatímco se vnitřně nutím nevykřiknout. Tohle... je den hrůzy. O co jednodušší by to bylo, kdyby mě ten drak sežral? Jenže já nemíním umřít. To je na tom ten největší problém. Kdybych chtěla, mohla jsem se dneska nechat zabít nesčetněkrát - a vždycky jsem se tomu... tak nějak vyhnula. Sláva mi, upřímně. "Říkal ten elfí červ něco o tvém spolubojovníkovi? Nebo se místo toho stejně jako ty kochal krajinou?," ALE HOVN.... lepší odpověď lepší odpověď lepší odpověď....... "...NE!" S povolením sevření si viditelně vydechnu. Ten zmetek! "A ty! Buď užitečný našemu pánovi!," Jsem temný elf. Chovám se jako temný elf... a taky tak přemýšlím - jste překvapeni? Já ne. Nicméně, ve chvíli, kdy zpozoruji, že pán Telcontar, jinak též zvaný "ten hajzl", upřel svou pozornost na Garloda... který v mých myšlenkách nemá o nic lepší přízvisko, ač ještě přesně nevím, čím si to zasloužil, stáhnu se do pozadí a pokud možno si hledím toho, aby se vybil na něm a neobrátil se zase na mě. "Zastoupíš mého čaroděje. Rituál bude pokračovat!," Nevím sice přesně, o jakém rituálu mluví, a celkově vypadám, jako by mě zrovna ze všeho nejvíce zajímala prve špička vlastní boty a pak díra v sukni, nicméně jsem přesvědčena o tom, že jsem ráda, že si pro tento rituál nevybral mě, ale jeho. Ne, že bych to nebyla schopná zvládnout! O tom ani na chvíli nepochybuji - jsem dobrá, nebo ne? - ale pokud je to jeden z těch rozkošných rituálů, který končí obětí mága ve prospěch čehosi temného - ne, děkuji. Nepřežila jsem bratra, stína, slaanesháky a draka, jenom abych tady chcípla u nějakého rituálu. Vlastně se v duchu tiše pochechtávám, když vidím, jak jej popostrkuje Telcontar pryč. Sbohem, Galrode! Ráda jsem tě poznala! Krátké natáhnutí vzduchu nosem prozrazuje, že se opodál cosi peče. Nejsem si jistá, nakolik jsou bestie pohostinné - a vzhledem k tomu, že jsem ještě před chvílí prohlašovala, jak nejsem čistokrevný temný elf, k ničemu takovému bych se neměla snižovat... ale znovu - buďme k sobě upřímní - jsem ve špatné životní situaci. A taky mám hlad. A.. někdy vítěží priority nad rasismem... a tak pokukávám nejen po ohni, který ty stvůry udržují, ale samozřejmě taky po mase... které bych ráda dostala ještě dřív, než se na ten oheň dostane...

Galean - 24. července 2011 20:23

Kdopak to mluví? Zdroj znepokojení je rázem vidět v celé své "kráse". Na prví pohled skoro normální rak. Slovo "skoro" tam svítí jako druhé upravené klepeto a podobně podivný jídelníček. Vodní tvorstvo sice nepatří mezi mé zájmy, ale zelené zřejmě-kamínky by dle mě jíst nic nemělo. Vcelku dokonce ani nepůsobí nebezpečným dojmem. O to je to ovšem horší. Chvilka přemítání. Nakonec nezbývá než doufat, že se bude držet svých šutrů a další voda bude pokud možno bez podivných kusů hornin a ještě podivnějších obyvatel. Upřímně se mi nechce testovat osvěžující vliv této koupele a preventivně pobíjet, snad i nám neškodné tvory. Tak trochu ovšem v nitru hlodá pomyslný červík se jménem "co když"... "Galeane?" Lehké trhnutí. Drobný úlek málem obrátil zbraň směrem k mé "manželce". Na štěstí tato jemná potupa skočila jen oním trhnutím. Nedostatek koncentrace mě rázem rmoutí stejně, jako relativní vzácnost slov jí vyřčených. Další malá připomínka toho, jak moc navzdory oficialitám mám neznámou společnost. "...slyšíte to?" Krátký nechápavý pohled. Kromě šplouchavých zvuků toho vodního toku nevnímám nic. Vykročím ji vstříc. Snažím se taktně zakrýt pochyby. Nevěřím spoustě věcem v tomhle místě a jedna z nich je i skutečná užitečnost mé manželky. Zmatek a neznámé prostřední snadno ponoukají fantazii aby... Cizí hlas? Nevěřím svým uším. Tu a tam se skrze hluky okolí prodere i něco mnohem jemnějšího. Je to skutečné? I letmý pohled napoví, že prve ani po druhé mě smysly nešálí Souhlasně kývnu. Po troše hledání se dá snadno určit i háj, ze kterého tento rušivý element pochází. Je zbytečné se ptát, komu asi může patřit. Moc možností tu není, od podivných v šílenstvích ztracených existencí, zrádců a uctívačů zakázaných kultů nebo přímých služebníků strůjců tohoto bláznovství. Kdyby vše záleželo jen na mě, raději bych spoléhal jen na své síly a strůjci toho představení se vyhnul. Ale... Je otázkou, jak dlouho tu může přežít válečník a jak dlouho pro změnu křehká dáma. "Půjdeme"Přijatá zodpovědnost tedy nutí riskovat a následovat hlas. Ať už patří komukoliv, dotyčný tu minimálně dokáže nějaký čas přežít, tedy se i musí dokázat nějak orientovat v pustinách. "Držte se, prosím, za mnou." Prosím - zrovna já. Jestli mě něco vytáčí tak její jistá vzdorovitá forma drzosti se kterou se o nic neprosí. Chápu její rozhořčení, nebo se o to snažím, vždyť můj osud se od jejího zas tak moc neliší. Ale nechápu jak se může tvářit takhle, bohatství a spása přišla pro její rod jen skrze mě, mezi ní a nynějšími nástrahami stojím já, hájím ji svým životem. Měla by prosit a už kvůli tomu si alespoň vážit mého konání, alespoň k tomu ji povinnost zavazuje. "Ničemu nevěřte a na nic nesahejte, drahá." Rána na pýše, byť skryta, pálí. Mé kroky vedou k podivnému hájku zatímco hlavou bloumá myšlenka, že silnou a hrdou ženu může oceňovat muž jen dokud je svobodný. Tímto se také zdá, že společná konverzace opět dosahuje maxima. Nakonec, když láskyplnost šeptající varování v duchu "co udělat, abys nás, drahá, nezabila" dosáhla vrcholu, zbývá ještě poslední věc. "Šetřete síly..." Tento výlet totiž může přejít v útěk. "...jděte prosím zvolna. Já se vám přizpůsobím, drahá."

Nibrae - 24. července 2011 20:42

Spis o drahotě Na chvíli popadnu podezření, že mě přeci jen můj novopečený muž nazve bláznem, který má ve zdejších pustinách slyšiny. I když, pokud tohle jsou opravdu pustiny, patřící Chaosu - nebylo by asi úplně nenormální, slýchat zde různé prapodivné věci. Přece jen, o tom místě jsem slyšela dost na to, abych věděla, že figuruje na prvních příčkách míst, kam bych se nikdy nechtěla dostat. Což je na někoho, kdo v podstatě celý život nevytáhl paty z rodné vsi, docela výkon. Pak se ovšem zdá, že i Galean něco zaslechl - minimálně to vypadá, že trochu znejistěl při pohledu na lesík opodál. Takže tam přeci jen asi... "Půjdeme" S tichým povzdechem, nicméně bez odmlouvání, se zvedám zase na nohy. Usuzuji, že voda stejně asi není pitná, když od ní odešel - a v tom lese může číhat kdejaké nebezpečí, od kterého by možná bylo vhodné se dostat co nejdále. Ač se stále nemohu odprostit od myšlenky, že ten hlásek je líbezný nezní nebezpečně. "Držte se, prosím, za mnou." K mému překvapení OPĚTNĚ míříme opačným směrem, než jsem si myslela, že je správná cesta. Další tichý povzdech, přikývnutí a zařazení se na své místo, kde asi stejně strávím zbytek svého života. "Za ním". "Ničemu nevěřte a na nic nesahejte, drahá." Drahá... DRAHÁ! Zatínám pěsti, ale mlčím. "Šetřete síly......jděte prosím zvolna. Já se vám přizpůsobím, drahá." DRAHÁ!!! Nevydržím to. Zastavuji se. "To mi to musíte pořád připomínat? Drahá? Musíte mi pořád dokola připomínat, že mne má rodina prodala jako ovci na trhu? Kolik jsem vás stála? Roční výtěžek z obchodů? Víc? Míň?"

Galean - 24. července 2011 21:25

Rodiná dovolená a jiné neštěstí "To mi to musíte pořád připomínat? Drahá? Musíte mi pořád dokola připomínat, že mne má rodina prodala jako ovci na trhu? Kolik jsem vás stála? Roční výtěžek z obchodů? Víc? Míň?" Zastavím v půli kroku. Čekal jsem tichou zdvořilou a spořádanou ignoraci této dámy, ne výtky a hořekování. Nervy a svali v ruce zaškubají. Lahodná je představa sevřené pěsti. Nervy na pochodu a věčná nejistota toho místa by snad i dokázala svést k pomyšlení na úder. Barbarské, odsouzení hodné, nečestné a v její výchově zřejmě velmi zanedbané. Proč se snažím? Etiketa žádá zdvořilé oslovení, pokud možno s nějakým nádechem citu, nebo s jeho zdáním. Místo toho další nesouhlas. Co vlastně chce? Pokud to, abych začal litovat své povinnosti, tak toho nejspíše brzy, velmi brzy dosáhne. Nechci se ani na moment zabývat tím, jaký by mohl být můj život... je to moudré počínání osvobozující od bolesti. Místo toho se ona drží ukřivděnosti jako prach polorozpadlých stěn. "Mýlíte se." Stejně na tom nezáleží. "Ničeho Vám nepředhazuji, nemám nejmenšího zájmu zraňovat vaše city." Taky nemám nejmenší zájem se tímhle zdržovat. Proč to vlastně dělám? Bude to k ničemu, přesto, přesto si nemohu pomoct. "Pokud Vás toto oslovení tíží, rád u žiji jiné." S trochou fantazie i "hej ty" zní dost vznešeně, což teprv "vaše nepříjemnosti" to má skutečný šmrnc. "Jestliže Vám oslovení lásko nebo milovaná nepřijde jako výsměch, mohu jej užít. Taky se mohu naučit za pár let pronášet věrohodně. Také by na místě mohlo být oficiálnější - choti, zvolte si, či navrhněte jiné. Pokud najde méně směšné, složím ji poklonu. Rád vám, vyhovím." Kamenná tvář a falešná vlídnost občas dokáží divy. Je až k nevíře, jak snadno se věci mění. Před okamžikem jsem uvažoval, jak se donutit prokázat vlídnější city a teď jak dovedně ukrýt ty nevlídné. "Nyní, pokud dovolíte, bych Vás pro změnu já požádal." V podstatě je to jen řečnická úvodní formulace. Nehodlám ji nenechat dovolit. "Chovejte se úměrně svému postavení a pozici v životě." Další pochybnosti. Přestávám věřit, že by mohla chápat, co to znamená. "Nejste prosťáček nebo nějaký nižší tvor, abyste propadala zoufalství. Čelte tomu s pokorou a alespoň se pokuste vytvořit zdání plnění své nově nabyté role, jako se o to pokouším já." Také se pokouším opravdu, opravdu zlepšit v sebeovládání. "Můžete k tomu využít energii vloženou do trucování." Moc mi zrovna nejde."Ohledně svatebních darů a dalších náležitostí Vás ujišťuji ,že udělám maximum po našem návratu, aby vaše otázka byla zodpovězena do posledního kousku drahého kamene." Slova jdou ven a já jich pomalu začínám litovat. Všeho je strašně moc a děje se to příliš rychle. Je to svým způsobem kruté, ale co jsem jednou vyřkl, nelze vzít zpět. Svědomí pak trochu odlehčuje fakt, že si o to sama říká...

Tzeentch, Měnitel Cest - 26. července 2011 14:05

Aymir Bestiákovy dobroty Reakcí na tvou jednoznačnou odpověď je zlostné zamručení zpod přilby a hlasitý náraz kovu o kov, jak Telcontar ze vzteku zaťal ruku v pěst. Tzeentchlv šampion zakřičí něco ve svém rodném jazyce na své osobní strážce, kteří i dále jako kamenné sochy drží pozice v půlkruhu kolem svého pána a ani jeho hlasité láteření jim nezadává důvod k sebemenšímu neklidu. Zato bestiáci ustali v divokém halekání a namísto toho se většina z nich krčí a bázlivě sleduje další vývoj událostí. "A kde je ten šaman!," ozve se v další vlně šampionova vzteku, na kterou nenajde jiné odpovědi než zarytého mlčení, kdy tichem proráží leda sténání Nurglem požehnaného stromu. S vědomím, že samomluvou stejně nic nevyřeší, dává se Telcontar na odchod do části tábora určené pro chaosí rytíře. Vidíš, jak se nejméně pětice chaosem zušlechtěných koní krmí něčím, z čeho okatě čouhá paže. Jejich páni stojí opodál, jeden vedle druhého obr skrytý ve zbroji s pečlivostí vyrobenou ve zvrácených výhních zkažených trpaslíků, se zbraněmi, které v šeru pulzují matnou září. Ty se ale poohlížíš spíše po produktech klasické bestiácké kuchyně. Kozloidní tvorové jsou zpočátku zaražení tvým zjevením, ale velice brzy pookřejí a ticho vymění za hýkavé posměšky a divokou gestikulaci, které naštěstí pro tebe pranic nerozumíš. Zběžné ohlédnutí odhalí, že nejde o moc vybíravou společnost - dvojice tučných slimáků se líně vlní nabodnutá na tyči nad rozpáleným ohněm, jednoruký bestiák tak využívá celé své zbylé paže, aby z ohavně vypadajícího tvora udělal něco, co se dá s trochou dobré vůle požívat. Dále pak vidíš kousky masa připravené na opékání. Zjizvený bestiák, nejspíše táborový kuchař, tě nejdříve zpraží nenávistným pohledem a poté začne probírat jednotlivé flákoty, mezi nimiž nalezne i odštěpek bestiáckého rohu a utrženou nohu s kopytem. Bez jakýchkoliv předsudků proti kanibalismu odhazuje nepoživatelné kopyto s rohem pryč a pokračuje v přebírání a předávání vybraných kousků gorům, coby povolené příděly na večer. Za jeho zády spatříš i několik sudů, z jednoho kouká ještě neopracovaná a nejspíše relativně čerstvá lidská ruka, avšak zda je stále ještě připojena k tělu jasné není.

Nibrae - 03. srpna 2011 22:30

Velmi křehké vztahy "Chovejte se úměrně svému postavení a pozici v životě." Ze všech vět, které pronese, a že jsem jej snad ještě nikdy neslyšela říci tolik slov najednou, mne tahle zasáhne nejvíce. To o možnostech oslovení jsem jaksi přešla mlčením. Jednak proto, že mi to za to nestojí - a jednak (a to hlavně) také proto, že nevím, co na něco takového mám odpovědět. Ale postavení a pozice v životě.... POSTAVENÍ! Jakou pozici v životě by asi tak měl, kdyby se nestal díky sňatku se mnou šlechticem? Jak se vůbec ten obchodník opovažuje mi připomínat mou pozici? Jak je možné, že mne o něčem takovém poučuje? Jako bych byla nějaká obyčejná služka! Pozice v životě? Cha! Nicméně mlčím. Zaťaté zuby, upřený pohled. "Nejste prosťáček nebo nějaký nižší tvor, abyste propadala zoufalství. Čelte tomu s pokorou a alespoň se pokuste vytvořit zdání plnění své nově nabyté role, jako se o to pokouším já." A jaká role to asi tak bude? Večeře mantichory? Předložka před bestií krb? "Můžete k tomu využít energii vloženou do trucování." Prudký, dotčený nádech. NO. TOHLE! "...do posledního kousku drahého kamene." "To nebude potřeba." Raději to nechci vědět, mohla bych třeba zjistit, že mne má zchudlá šlechtická rodina prodala vcelku lacino. Popravdě - náš majetek, alespoň ta většina, kterou jsme vlastnili v naturáliích a dobytku, tak nějak poumírala na nějakou nemoc. A zoufalá doba si žádá zoufalé činy. "To nebude nutné." Odseknu. Nakonec nechápu, proč si koupil zrovna mě. Určitě by se našla nějaká slepička, která by si jej vzala snad i dobrovolně. Škaredý zrovna není. A žádný chudák taky ne. Bohužel, o to tady teď vůbec neběží. "Nechejte si zprávu o vaší ztrátě zlata pro sebe a třeba se tímto neštěstím trapte do konce života." ...Já vaše trápení budu celý svůj zbývající život sledovat a uklidňovat se pocitem, že si za to můžete sám! Rozhlédnu se po okolí. I když... "...který jen tak mimochodem nemusí být tak daleko, pokud opravdu míříme do toho lesa."

Galean - 17. srpna 2011 23:10

Mexicko-venezuelský počin Výměna něžností zdárně pokračuje. "Nechejte si zprávu o vaší ztrátě zlata pro sebe a třeba se tímto neštěstím trapte do konce života." Je to milé a velmi potěšující mít k případnému trápení i povolení. Dokonce si nelze naříkat nad těžkostí s nalézáním důvodu. V některých věcech se zdá, mohu to tvrdit dokonce i po relativně krátkém čase s ní, Nibrae skutečně neobvykle "dobrou" manželkou. Směšné... Předně mi přijde, že tato záležitost pálí převážně ji. Je to smutné, pochopitelné, že nesouhlasí. Ovšem veškeré tyto vytáčky a vybíjení si hněvu nebo zbytečné vzdorování už pochopitelné není. Spíše mám pocit, že jsem jen vhodným cílem frustrace, což je nepohodlné a krajně ubíjející. "...který jen tak mimochodem nemusí být tak daleko, pokud opravdu míříme do toho lesa." Dobrá poznámka. Jako šíp našla vhodný cíl, do kterého se hrot jízlivosti mohl řádně zakousnout. Jisté pochybnosti jsou samozřejmě na místě. Ač to předchozí úvahy také neoznačili za nejlepší variantu, stačí jen přítomnost jejího "šťouchance" k tomu, abych nadobro zanevřel nad jinou trasou. "Chápu vaše znepokojení." Bylo by vhodné doplnit "alespoň něco"? "Ač je šance, že by nám zde bylo něco ku pomoci minimální, stále ji věřím více, než zázraku uprostřed putování..." Jen těžko hledám vhodný termín pro kraj, jež nás obklopuje. "...tímhle místem." Pohled upřu na svou, dle jejího přání, ne-drahou polovičku. "Máme zde hrozbu, o které částečně víme. Proti tomu se staví prosté neznámo - to považujete za lepší alternativu?" S kamennou tváří vyčkávám na odpověď.

Tzeentch, Měnitel Cest - 18. srpna 2011 16:30

Konrád Rána bývají nejhorší Otevíráš oči a s překvapením zjišťuješ, že hledíš na fialové nebe, ozdobené trojicí bělavých vírů. Ještě před pár okamžiky bys přísahal, že nebe bylo blankytně modré a vzduch okolo protínaly hlasy vyděšené kořisti. To vše nahradilo zlověstné ticho, a také neprostupná čerň ve tvé paměti, když se snažíš dopátrat důvodu, proč jsi skončil ležící na zemi s tak obitým tělem. Pamatuješ si na lov bestiáků, za který jsi měl dostat celkem dobře zaplaceno, jak ve zlatu tak naturáliích. Také na momenty, kdy bestiáci padali k zemi se šípy v těle, poděšený vřískot byl jasným znamením, že již brzy bude odměna tvá. Pak se ale náhle okolo setmělo a tvůj svět zmizel za pavučinou protkanou bolestivými okamžiky, z níž ses vymotal před chvílí. Při rozhlédnutí zjišťuješ, že ležíš poblíž trojice statných stromů, úplně bez listí, zato s kmeny posetými tucty chorošů. A v ten moment si povšimneš, že zde nejsi zdaleka sám. Kousek od tebe leží na zádech statný bestiák, gor, s mohutnou dvojicí rohů a dřevenou palicí spadlou na hrubé prachové podloží. Palici zdobí několik krvavých kruhů, nepochybně co kruh, to úder do hlavy a bestiákova kořist, co se ti vlastně stalo se nyní stává jasným. Zdá se ale, že tentokrát byla oběť šťastnější než útočník - bestiák leží bez hnutí, v hrudi na místě kde bys očekával srdce jej zdobí hluboká bodná rána, vedená nepochybně zručnou rukou. K tomu je navíc bestiákova tvář ozdobena párem sečných ran, které jej připravily o zrak, jak se někdo bavil celkem zvrácenou hrou. Jemná hlína ti dovoluje snadno rozeznat otisky bestiákových kopyt, které doprovází dvě rýhy od tvých nohou, jak tě táhl po zemi. Ovšem nacházíš i další rýhu, tentokrát jednotlivou, která se poblíž bestiáka mění v téměř celé kolečko, jemně udusané neznámým, které opět přejde v jeden pruh a mizí kamsi pryč, do lesního porostu podezřele malé výšky, tobě na dohled. Ohlédneš se ostatními směry, ale v dálce vidíš jen zvířený prah, jen občas na horizontu spatříš záblesk skalnatého špičáku či temně fialové nebe protkané rejdícími elektrickými výboji. Jak nabýváš životu potřebnou rovnováhu a ještě jednou spočineš na stopě tvého zdánlivého zachránce, vzpomeneš si na hlas, který jednou proťal neprostupnou čerň tvého světa snů. Jemný ženský hlas, konejšivý ve své podstatě. "Spi sladce v náruči Prince." //Tvá výbava je zachována, pokud již byla pořešena. Pokud ne, pořeším ji s tebou co nejdříve. Tak jako tak, tvým "zajetím" neutrpí újmu.

Konrád - 18. srpna 2011 16:59

Rána bývají nejhorší Probral jsem se někde v nehostiné zemi s fialovým nebem. Stoupnu si a rozhlédnu se kolem. Na zemi vidím ležet bestii. Rychle vytáhnu meč a dýku, vtom si uvědomím že již není můj nepřítel. Motá se mi hlava a tak si na chvíli klekám, aby jsem nabral rovnováhu a plné vědomí. Poškrabu se na hlavě a podívám se na fialové nebe. "Zatraceně, tak to vypadalo nadějně a já skončím v téhle bohapusté krajině" zabručím a postavím se. Vidím rýhy v zemi jak bestie táhla mé tělo, ale taky něco jiného. Jednu stopu která vede k bestii a poté do lesního porostu, který je velice nízký a vypadá poněkud zakrněle. Meč pro jistotu ještě jednou zabodnu bestii do krku, očistím ho kapesníkem a poté vložím zpět do pochvy. Sleduji stopu v zemi a tají se mi dech. Co ohavného mohlo zanechat jen tohle nebo je to snad nějaký stroj ? potichu se ptám sám sebe a našlapuji v rýze aby moje stpy nebyli tak jednoduše zachytitelné. Když dojdu k porostu, vytáhnu meč a poté do něj vkročím. Ani nedutám, jen mám nastražené smysli na maximum a hledám cokoli nebezpečného.

Tzeentch, Měnitel Cest - 18. srpna 2011 23:17

Konrád Na stopě "zachránce" Na první pohled tvoří porost zcela běžné, ničím nápadné stromky...pomineš-li fakt, že jsou zhruba třetinové, některé ještě menší. Nejvyšší ze stromků čouhají mírně nad tvou hlavu, avšak co ztrácejí na výšce si vynahrazují hustotou. I při poskočení nevidíš více než pozvolna se zvyšující vrcholky stromů, které se sbíhají do jakési lesnaté pyramidy, do jejíhož středu míří i tebou sledované stopy. Přes všechnu abnormalitu v okolí se zdá lesík klidný, kolem tebe ani živáčka, ale jakmile nastražíš uši, zaslechneš směrem ke středu lesa jakési bolestivé pokašlavání, skoro jako by někdo zoufale zápasil o každý doušek vzduchu. Kus od tebe navíc i spatříš ruku nějakého humanoida, kterak se na pár chvil chytne vršku jednoho z malých stromků, následovaná vrabčím hnízdem hnědých vlasů a doprovázená dalším zakašláním, načež stisk povolí a osoba se soudě dle zapraskání větviček octla na zemi. Nní zřejmé, zda si tě dotyčná osoba dokázala povšimnout, ale jediným jejím projevem jsou i nadále chraplavé pokusy se pořádně nadechnout.

Konrád - 18. srpna 2011 23:32

Prodírám se hustým a doti protivným lesíkem a sleduji stopu. Občas useknu nějakou větev a vtom zaslechnu chraplavé a hltavé zvuky. To se tady snad někdo dusí ? Vtom zahlédnu ruku. Obrovsky se leknu, protože zahlédnout jen samostatnou ruku není moc běžné, naštěstí poté vyleze z houští nějaká postava a spadne na zem. Stále lapá po dechu a já jsem na rozpacích. "Zatraceně co ti je ?!"křiknu a zrychlím aby jsem se k němu rychle dostal. Vlasy má rozcucháné a je vyčerpaný. Pkleknu k němu a dýku mu špicí namířim na bok krku, tam kde vede trubice a tepna. Vidím jak lape po dechu a proto mu dám napít a pomůžu mu sednou aby se mohl lépe nadechnout. "Jak jste se sem zatraceně dostal, mě sem dotáhl tan démon, ale vy ?"Zeptám se a stále mud držím dýku u krku. On to ani moc nevnímá, ale já jsem radši opatrný. Bůh ví co je to zač.

Aymir - 19. srpna 2011 21:44

Prostřeno? "A kde je ten šaman!," Nějaký prastarý instinkt, který zřejmě má co dělat s čistou sebezáchovou, radí ukázat prstem kamkoli, hlavně aby to byl na opačnou stranu, než jdu já. Pán Telcontar je pro změnu nabručený až hrůza - a já můžu jen děkovat - ať už vlastně děkuji komukoli, když jsme v táboře chaosáckých bestií - že si zrovna nevšímá mě. Na důkaz své nesmírné radosti zahýbám podrápaným ramenem. Ještě, že mě ten zmetek nechytil pod krkem... Věnuji tedy svůj pohled místní kuchyni. Posledně to, ať už to byl kus opečené bestie, nebo nebyl - nechutnalo zase tak zle. Upřímně - my temní elfové se možná chováme velmi povzneseně nad všemi ostatními národy - což také, jen tak mimochodem, taky jsme - ale naše stravovací návyky se do pořadu "etiketa" zrovna dvakrát nenapasují. Takže hlavně neopékat. Tiše závidím těm koním, kteří dostali neupravené krvavé maso, zatímco já se na oběd musela spokojit s jakýmsi krematoriem. Kuchař se na mě nedívá zrovna přívětivě... a já bych se nerada dostala s bestiáky do sporu a stala se jejich dalším chodem. Nicméně hlad je silný... a tak sud s poživatelnými mršinami ještě chvíli pozoruji. Jednou jsem měla takovou sladkou malou otrokyni. Mohlo jí být tak deset... Tak dobře jsem se dlouho nenajedla... Sny a sníky - to vše je pryč. Takže bych sebou měla hodit a požádat o nějakou bestií nohu. S trochou štěstí lidskou - a pokud budu opravdu nejšťastlivější elf na světě - najde se pro mě v sudu kousek mého chcíplého bratra. Ach bratříčku.... Můj rozkošný, milovaný Nakhire... kéž bych ti mohla rozlousknout tu tvoji ohavnou hlavu a okusit ta hovna, cos měl uvnitř místo mozku! Opatrně vykročím směrem k sudu s jídlem. Třeba mi táborový kuchař sám něco nabídne - krom bodnutí do ledvin, pokud možno.

Tzeentch, Měnitel Cest - 21. srpna 2011 00:27

Konrád Nádech, výdech... Jak se blížíš ke kašlajícímu humanoidovi, neujde ti, že je jeho kůže doslova na každém místě poseta hnisavými boláky. Jeho pravé oko je celé zažloutlé, rty rozpraskané a na hlavě mu zbývá už jen pár posledních chomáčů vlasů, které nejvíce připomínají zmírající stébla trávy. Rovněž i zápach neznámého se zdá být kombinací rozkladu jeho vnější schránky a zároveň neudržováním oděvu, který je téměř celý pokryt zaschlou krví a hnisem z boláků, plus na něm ulpělo bezpočet listí a jiné opadnuvší zeleně. Dýka na krku vyvolá zděšení ve zdravém oku, skoro jako by si tvé přítomnosti všimnul až teď. Ústa se pokusí otevřít natolik, aby byla schopna odpovědět na tvou výzvu, avšak místo jasného hlasu vypustí pouze slabé zasípání. "Ar..Arge...ge...Argenas." Představení je téměř okamžitě následováno dalším záchvatem kašle, při kterém neznámému vypadne z dlaně jakýsi malý zeleně zářící oblázek, který okamžitě uchopí a pevně sevře v pěsti. "Dos...dostal? Te...gas...Gasto...ten," zasípá a nezaťatou rukou přejede po několika bolácích na své tváři, což doprovodí slovy: "To...on...on."

Konrád - 21. srpna 2011 11:52

Nádech, výdech... Vifím že ten muž má na sobě spostu boláků a že strašlivě trpí, poté se mu vykutálí z dlaně zelený zářící kamínek, který rychle zase polapí. Sotva dokáže vycedit z úst slovo a vypadá to že strašlivě trpí. "Odpusť mi to, ale je to pro tebe leší" šeptnu a muže zabiji tak rychle jak dokáži. Zatraceně, co to mělo být, snad ho neposedly démoní a nebo hůř, co když měl Mor. Pomyslím si a dostanu strach. Pomocí meče mu rozevřu dlaň a zelený kamínek který držel v ruce odkopnu někam daleko. Jestli jsem to správně pochopil, tak ten kamen způsobil jeho strašlivé utrpení a já nestojím o to samé.

Nibrae - 31. srpna 2011 15:38

Kdo se bojí, nesmí do lesa Chaosu "Chápu vaše znepokojení. Ač je šance, že by nám zde bylo něco ku pomoci minimální, stále ji věřím více, než zázraku uprostřed putování... tímhle místem." Nemůžu a nechci nijak oponovat. Na jednu stranu má pravdu - alespoň víme, že tam v lese něco je a jaksi se to ozývá. Fakt, že se jedná o líbezný hlásek může být stejně dobře skvělá zpráva, jako ohavný podvrh Chaosu. Osobně, v těchto končinách možná sázím na to druhé. Na druhou stranu nechápu, co myslí tím že raději půjde tam, než abychom putovali tímhle místem. Osobně mám za to že i když les navštívíme a přežijeme, nakonec nám stejně nezbyde nic jiného, než tudy putovat a doufat, že se nějak dostaneme zpátky. Tohle je ta nejhorší svatební cesta, jakou jsem si kdy představovala. "Máme zde hrozbu, o které částečně víme. Proti tomu se staví prosté neznámo - to považujete za lepší alternativu?" "Tady nejsou špatné a dobré alternativy." Jen smrt. "Pokud věříte tomu, že dokážete případnou hrozbu v lese odvrátit..." Tak jste možná trošku chvastoun... "...tak tomu věřím také." Nakonec - co jiného asi tak říci? Elitní rytíř to rozhodně není - ale připomínat mi to nepřijde zrovna vhodné. Navíc bych nerada byla znovu poučena o svém místě v životě. Je to poněkud ponižující. Pokusím se vyloudit něco jako důvěřivý pohled.

Tzeentch, Měnitel Cest - 31. srpna 2011 23:13

Aymir Ano, šéfe! Sekáček s hlasitým lupnutím přesekne stehenní kost ve dví a zasekne se dobrých pár coulů do statného pařezu, sloužícího jako pult pro ne zrovna majetné. Zjizvený bestiák na tebe pohlédne se zmateným opovržením zatímco zdravou rukou se snaží vybrat z rozpůlené kosti cenný morek. "Další jídlo?," zeptá se tě lámaně bestiák, načež vytáhne ze sudu lidskou ruku nesoucí mnohačetné stopy ostrých zubů a jemně do ní píchne nožem. "Normálně nosí mrtvé, ty živá," nožíkem začne zručně stahovat kůži a několikrát si přičichne k masu. V porovnání s jeho vlastním zápachem se zdá i to odleželé maso být lákavým soustem. Během krátké doby dovrší svou práci a malý ungor, nejspíše další jeho pobočník, již odnáší upravenou paži k jednomu z ohňů. Stihneš zahlédnout, jak gor, jemuž bylo maso cíleno, vyrve své sousto nevybíravě z rukou ungora a coby pochvalu za vzorné chování poslíčka jej udeří sucho větví před záda. "Lehnout sem. Být rychlé," sdělí ti kuchař svůj záměr a naznačí ti, aby sis lehla na jeho pařez, ze kterého před chvilkou vytáhl sekáček a prohlíží si jeho notně opotřebované ostří. V povzdálí zatím doznívá lupnutí suché větve a z pařezu tě bije do nosu pach zaschlé krve téměř všech pevninských ras, které měli místní gurmání čest ochutnat.

Tzeentch, Měnitel Cest - 31. srpna 2011 23:28

Konrád Rána z milosti Tvá dýka naráží na nečekanou hrubost kůže nebožáka, ačkoliv jeho výraz nemluví o bolesti, tedy rozhodně ne o větší bolesti než kterou trpěl doposud. Nicméně čepel přemohla jakkoli zkaženou kůži a krk nakaženého namísto karmínových pramenů opouští mrak jakéhosi malého hmyzu, jehož bzučení dokonale přehlušilo i kašel raněného a jenž nyní mizí ve spleti nízkých stromů. Argenas před tebou leží bez hnutí, jeho tělo se pozvolna sesouvá a zanechává na stromku několik nažloutlých šmouh. Až nyní si na ruce všímáš uskupení boláků, které nápadně připomínají nějakou zvrácenou runu. Tekutina, která zřejmě Argenasovi sloužila jako krev, sen doslova prožířá kůrou stromků a zanechává za sebou odporný zápach rozkladu. Krom této nepříjemnosti se ti mrtvý nechystá připravit další překvapení, naštěstí všechen hmyz již buďto opustil tělo, nebo se právě nechystá obdařit tě svou přítomností. Pohlédneš i na místo, kam jsi vyrazil onen malý zelený kamínek, jež nebožtík svíral v ruce. Divoce pokřivená flóra, jejímž příkladem je malý stromek mrkající velkým skelně vypadajícím okem tě přesvědčuje o správnosti tvého úsudku. Kamínek stále září a rostliny kolem se k němu sklánějí, jako by se chtěly vyhřívat v přízni nerostu. Ty na sobě naštěstí žádné známky deformace nepozoruješ, dokonce ani nejsi potřísněn zbytky Argenase. Opět se nacházíš v pláních sám, jedinou známkou o životě je nadále ona vinoucí se stopa někam do dáli.

Tzeentch, Měnitel Cest - 31. srpna 2011 23:57

Gaelan + Nibrae Sraz elfích 'cestovatelů' Hlásek zdá se neodradila ani vaše výměna názorů, ba naopak se stále přibližuje. Slova spletená v melodický refrén se ozývají blíže a blíže, poznáváte v nich jednu z písniček oblíbených před léty u elfích dvorů, opěvující doby, kdy nebylo vašich temných příbuzných a kdy Ulthuanu a jiným elfím panstvím nehrozilo neustálé nebezpečí. Doby, kdy zahlédnout draka v Caledoru nebylo pouhou šťastnou náhodou a knížata osedlávala tyto majestátní tvory, namísto bohatě zdobených koní. Jen o pár chvilek později mezi stromy probleskne bílá košilka a několik světlých pramenů, načež zpěv okamžitě utichne a stvoření okamžitě zmizí za kmenem statného stromu. Rázem celé místo utichne, pouze zurčení potůčku dodává pocit, že se nezastavil čas. Jemná dívčí tvář vykoukne zpoza kmene, jen si prohlédla každého z vás, načež opět zmizí ve svém provizorním úkrytu a soudě dle odlesku světla nyní na světlo vytáhla svou zbraň. "Nenechám se odvést!," ozve se rozhodný hlas, který svou pevností již pranic nepřipomíná onen melodický hlásek. Zpoza blýskající se čepele opět spatříte dívčinu tvář, kterak sleduje každý váš pohyb. Několik prasátek dopadne na Gaelanovu tvář, ač se nezdá, že by šlo o záměr neznámé. "Vzkažte jim, že se již nevrátím. Nikdy!," vyhrkne na vás, přimčemž poslední slovo je doslova naplněno vztekem. Meč obratně skloní špicí k vám, ač stále neopouští bezpečí stromu. "Chcete-li ale boj, drazí lokajové, neodpustím si to potěšení," dokázala zklidnit svůj hlas a nyní vám přednesla svou jasnou výzvu. Nezdá se být nijak zvlášť obrněná, jejím oděvem je nejspíše nějaká varianta kožené kazajky. Věkem ji ale nepochybně předčíte, na elfí standarty jde stále o mladou horkou krev, což by napovídal i její projev. Stále se drží svého bezpečí a vzdorně na vás míří špičkou čepele, s pohledem upřeným na každé vaše pohnutí.

Galean - 02. září 2011 16:41

Už i pustiny mají talent Zpěv v šumění větru výsměšně kontrastuje s naší situací. Snad rozladění čerstvou výměnou názorů, nebo vlivem neochoty se prostě zbláznit nedokážu umění plně ocenit. Zdroj slov a připomínek na časy dávno zašlé je čím dál blíž, zatímco myšlenky se toulají v otázkách ohledně podoby umělkyně. K mému překvapení se brzy dočkám. Ač fantazie nedokázala dát dohromady přesný tvar, jemnou tvář dívky jsem očekával ze všeho nejméně. Proč... Pochybuji, že by měla tolik smůly co já a má "drahá" polovička, je snad uprchlík? Někdo ztracený příliš dlouho nebo vyhnaný za službu kultům? Nelíbí se mi to. V nitru hlodá nepříjemný pocit obav, přestože jsem s ničím jiným ani počítat nemohu. "Nenechám se odvést!" Zeptal bych se kam, kdyby mi myšlenka na to, že by v tomhle kraji někdo chtěl setrvat dobrovolně nevyrazila dech a její zbraň pro změnu vlastní meč do ruky. "Vzkažte jim, že se již nevrátím. Nikdy!" Smysly mě tedy nešálí. Po pravdě je trochu uklidňující, že z nás tří je tu potvrzený jen jeden blázen. "Chcete-li ale boj, drazí lokajové, neodpustím si to potěšení." Bohové musí smysl pro humor, když takhle jejími ústy častují nejen mě, ale mi mou draze urozenou ženu. "Nepřišli jsme pro tebe." O kousek skloním zbraň. Letmým pohledem kontroluji Nibrae. Snažím se stát mezi ní a touto neznámou, která ať je kýmkoliv, tu nějakým způsobem přežila, čímž si rozhodně vysloužkla obezřetnost. "Neprahneme po..." Šílenství... Jen těžko se mi daří nalézt vhodné slovo. "...tvé svobodě, ani ničem jiném tobě patřícím." Pokud mohu mluvit za sebe, já se toužím jen dostat pryč. Předpokládám, že se v tomhle přeci jen s Nibrae shodneme a bude to asi první a na dlouhou dobu poslední ze společných zájmů. "Jsme jen ztracené duše hledající cestu." Takhle mi to zní mnohem přijatelněji než prosté "ztratili jsme se". Nepřiznal bych to a ještě méně bych byl ochotný to dát přímo najevo, ale spolu s rostoucími obavami začínám mít pocit, že návrhy mé choti možná nebyly o tolik nerozumnější než ty mé...

Konrád - 09. září 2011 19:32
	Pustiny: Je možné že by se vyléčil kdyby jsem mu pouze vyrazil z ruky ten kámen. Přemíšlím a odkopnu mrtvolu do keře. Poté důkladně očistím dýku o kus hadru a ten hodím pryč. "Zatraceně, ty stopy zřejmě nepatřili tomuto chudákovy" uvažuji nahlas a vkládám šíp do luku. Poté se skrčím a jdu po stopě dále.

Tzeentch, Měnitel Cest - 11. září 2011 20:18

Konrád Stopy civilizace Dýku zbavuješ posledních známek jakékoliv nelibě vypadající nečistoty, ačkoliv Argenas se už tak dobře skrýt nedá. Na straně druhé, to poslední co by tu cestovatel očekával by byly nějaké stráže. Navíc takové, kterým by zbyla po letech hlídkování příčetnost. Ať už je sledovaným tvorem někdo s dobrými či zlými úmysly, nedá se mu upřít cit pro hledání nejvhodnější cesty. Ač je tvým okolím stále stejný nízký lesík, jeho podloží se výrazně změnilo. Namísto trávy, oblázků a spadaných větví kráčíš po horkém podloží z kamínků, tu a tam spatříš i pramínky vypouštějící ze země žhnoucí rudou tekutinu. Každopádně bytost si dává záležet na vlastním pohodlí a až s bravurnou jednoduchostí vede cesta vždy mimo sebemenší nepříjemnost, ať už se jedná o stroužek žhavé tekutiny či jde o trs trny chráněných stonků rostliny působící dojmem ostružiní. Nakonec je tvá procházka odměněna úspěchem a nízký lesík pozvolna roste, tvé kroky navíc opět došlapují na měkkou hlínu porostlou trávou, skoro jako by ses octl v jednom z lesů nacházejících se ještě v civilizovanějších krajích. Po dalších pár krocích spatříš prosvítat mezi kmeny světlou barvu jakési látky, která se po přiblížení promění v malý stan. Před stanem je udusané ohniště, kolem kterého se válí několik větví, ořezaných pro užití při opékání. Stan je zakrytý, avšak i tak se zdá, že jsi tu stále sám. Tomu nasvědčuje i stopa, která ač nepochybně patří majiteli stanu, se nadále odklání k jihu. Soudě dle stáří tomu není nijak dávno, odhaduješ, že má nejvýše tak půlden náskok.

Aymir - 12. září 2011 10:07

To tedy ne, pane Babico. Řekla bych, že mám na problémy čuch. Už proto, že věta "Normálně nosí mrtvé, ty živá," problémem prostě smrdí. A to jedním z takových těch problémů, jako "smrt" či "náhlé a nepochopitelné ukončení života tím nejnemožnějším způsobem, jaký si umíte představit", pokud chcete. Ať už tak či onak, ani jedna verze se mi nelíbí. A to jsem se chtěla jenom najíst. "Lehnout sem. Být rychlé," Nechci říkat že se situace přiostřuje. Prostě jen... no, asi bych k tomu už měla něco říct. "Jsem tady z vůle pana Telcontara a jdu si pro jídlo." Já vám holt možná po chuti nebudu. "Takže mi, pokud možno dej něco čerstvého." A opovaž se na to plivnout, ty smradlavá lůzo! "Dokončila jsem práci a mám hlad." Jestli tohle je vděk chaosu, tak si nejsem jistá, jak vypadá jeho nepřízeň.

Nibrae - 12. září 2011 10:27

Tady není dost místa pro dvě ženy! Hlásek se, čím více se blížíme k lesu, stává jasnějším a jasnějším - k mému překvapení to opravdu zní, jako kdyby někde tady poblíž byl - a zpíval, což je podivné - příslušník naší rasy. Nikdo jiný by to takhle nedokázal - snad ani mrzký klam Chaosu by nemohl takhle krásně zpívat - všechny ty staré písně. Některé z nich dokonce sama znám a během vyšívání jsem je zpívávala. To bylo ještě v dobách, kdy jsem byla do určité míry šťastná - a svobodná. Po chvíli, která se zdá jako věčnost a z mé strany je naplněna podezřelým očekáváním, dívku doopravdy spatříme. Co tady dělá? A proč vypadá, že se jí tady snad líbí? "Nenechám se odvést!" Odpovědi přijdou nasnadě. Odpovědi typu "je pomatená", "přišla o rozum" nebo "myslím, že dlouho pobývala na místním sluníčku". Možná je to dokonce normální, že se v těchto končinách elfové časem zblázní, pokud je do té doby nic nesežere. Představa mne samotné, jak tady běhám okolo v přesvědčení, že jsem šťastná a zpívám, mi nahání husí kůži. "Vzkažte jim, že se již nevrátím. Nikdy!" Nebýt toho, že jsem si jistá tím, že dívka je prostě blázen - asi bych se pídila po otázce, kdo jsou "oni" - možná se po ní pídit brzy i budu, ale teď mám na práci důležitější věci. "Chcete-li ale boj, drazí lokajové, neodpustím si to potěšení." Potěšení... potěšení z boje, v ruce dýka... takhle se žena nechová. Nikdo by neměl, pokud se jedná o boj, mluvit o jakémkoli potěšení. Už vůbec ne ona... Není náhodou...? "Nepřišli jsme pro tebe." "Je nakažená, Galeane." Ať už je či není, prohlášení o potěšení v kombinaci s bojem ji v mých očích spolehlivě usvědčilo. "Neprahneme po... tvé svobodě, ani ničem jiném tobě patřícím." Je zvláštní mluvit o svobodě před otrokem Chaosu. Ještě, když to říká někdo, kdo mou vlastní svobodu ukra... koupil. "Jsme jen ztracené duše hledající cestu." Bravo, Galeane. Nyní nám nabídne cestu Chaosu. Co víc si přát? Přešlápnu na místě. Pokud budou ti dva bojovat... To snad ne... "Jsi si tím jistý?" Syknu tiše a stále si neznámou nenávistně měřím.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. září 2011 01:03

Aymir Co to bude? Dva sifony... Na jméno tvého "zaměstnavatele" bestiák hodně dobře slyší, ale spíše než by projevil pokoru, důkladně se rozhlédne, zda není zrovna v zorném úhlu místního tyrana. Ujištěn, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí si otráveně odfrkne. Otočí se a zadívá se do sudu obsahujícího další materiál ke zpracování a krátce v něm zaloví rukou. Posléze vytáhne svůj úlovek - upadlý lidský prst - který si strčí mezi zuby a líně jej žužlá, zatímco poslouchá další ze série požadavků. Jakmile zaslecne požadavek na čerstvost, začne se smát, až mu vychutnávaný prstík zaskočí a ty si na chvíli dopřeješ pocitu, kdy před tebou klečí bestiák. Dávivý kašel jej sice zbaví vzpříčené pochutiny, přesto ještě chvíli vypadá krapet nesvůj a zmateně, jak zkoumá zemi pod sebou a nejspíše přemýšlí o druhém pokusu. Až slovo hlad je tím správným heslem, které ho donutí dělat něco jiného než poslouchat tvůj monolog a vytáhne ze sudu světlou paži hrubě useklou několika údery sekáčku. Bestiák si paži znalecky prohlédne a několikrát si k ní přičichne, přičemž vidíš, že je ruka zdobena nejedním tetováním zelené barvy, spolu s jejím nepochybným elfím původem jde o celkem cizokrajnou pochutinu. Kuchař dokončí svou kontrolu kvality a pokládá vedle paže i malý rezavý nožík, zřejmě místní náhražku příboru. Samotná ruka se sice přiblížila datu spotřeby, nevypadá to ale, že by se pod kůží cokoliv hýbalo a dokonce nijak neuhnívá. Kuchař tě nechává v očním kontaktu s rukou a pokračuje v pátrání po své vypadlé laskomině.

Tzeentch, Měnitel Cest - 15. září 2011 01:26

Gaelan + Nibrae Není-li bahno, pozbývá ženská rvačka smyslu Dívka bedlivě hodnotí vaše odpovědi, alespoň soudě dle stále napřaženého meče a faktu, že zpoza stromu vidíte stále akorát její hlavu. Každopádně po ujištění, že nemáte v úmyslu jí jakkoli ublížit svižným gestem vrací meč do pozice u pasu, kde jej nechává klidně hovět a místo sepne ruce k sobě a konečky ukazováčků se jemně dotýká svých rtů. Pozvolna vystupuje zpoza stromu a vy si ji konečně můžete prohlédnout ve vší parádě. Věkem ji rozhodně předčíte, i s elfí dlouhověkostí působí dojmem dívky, která čerstvě překročila hranici, kdy se mladí stávají pány vlastního osudu a muži podstupují první trénink se zbraní. Má na sobě bílou košilku, soudě dle několika cípů viditelných za koženou kazajkou, zdobenou mnoha pestrými vzorky, které spíše lahodí oku než by měly praktický význam. Od pasu dolů její tělo zakrývá hnědá sukně, navzdory jejímu vynoření z lesa prostá jediného smítka. Rovněž si na ní její majitelka vybila svou chuť ke zkrášlování. U pasu jí visí meč nepochybně elfího původu, i když se vzhledově nejvíce blíží ceremoniálním zbraním, které si doma vystavuje nejeden šlechtic. Vzhledem k jeho zdatnosti v posílání světelných prasátek se dá pochybovat o tom, zda jej dívka vůbec kdy využila a nejde pouze o další z estetických doplňků. "Ztracené duše?," vypustí z úst řečnickou otázku a pomalu se vám vydává naproti, ač je z jejího pohybu opatrnost více než jasná. Ruce drží stále sepnuté, nyní již spuštěné níže a nervózně tlačí palce proti sobě. "Hledáte cestu? Kam byste hledali cestu?," zeptá se podezřívavě Gaelana a skloní hlavu, přičemž nevědomky vyšle spadlým pramenem vlasů prasátko do obličeje Nibrae. "Omluvte mne prosím, kde jsou mé způsoby, jmenuji se Delainy, Delainy Stříbrořeká," vysekne vám úklonu a pokusí se o celkem věrohodný milý úsměv. Očima sice stále těká z jednoho na druhého, ale nepůsobí již tak vystrašeně. "Je to dlouhá doba, kdy se mě naposledy někdo ptal na cestu. To bylo ještě...," polkne zbytek věty a provinile svěsí hlavu. "...ještě...doma," dokončí větu a opět zvedne hlavu, čímž se vám nabízí pohled na modré oči, ve kterých se třpytí zárodky slz.

Galean - 15. září 2011 10:44

Kromě nebezpečí je třebav pustinách dbát i na módní trendy Navzdory původnímu zaražení a dojmům, milá neznáma v celé své kráse spíše evokuje vrhání úsměvů. Řekněme, že právě nyní je potěšení z "vrhání se do boje" asi poslední věcí, které bych byl ochotný věřit. Zbraně, jak její tak má, vyklízejí pole dávaje prostor slovům. "Hledáte cestu..." Sotva se nadechnu k odpovědi přichází představení. Stříbrořeká... Ať už si namáhám paměť jakkoliv, nikoho s tímto přízviskem si vybavit nedokážu. Zvědavost ruku v ruce s opatrností tedy mají znovu smůlu, na kterou si tu zjevně budou muset zvykat. "Mé jméno je Galean..." Předpokládám, že pouze jméno postačí. "Zde po mém boku..." Lehký úsměv zahraje na tváři. V podstatě není dílem skutečného potěšení, jako snahou vyplnit krátkou pauzu, během které jsem se ovládl a taktně vyhnul téměř automaticky využívanému slůvku "drahá". "...je má choť Nibrae." Tímto patrně pustiny získaly takovou dávku formalit, že si po další tisíciletí vystačí s prostým "hej ty, zabiju tě!" s čímž se nejspíše plně spokojily doposud. "...ještě...doma." Doma... Měl tohle být snad záblesk vzpomínek? Chvíle, kdy smysly hlásily přítomnost a krutost tohoto okolí? Stejnou měrou by to mohla být i hrozná vzpomínka, ani tohle se patrně nedovím a možná ani dovědět nechci? Jediné, co vím určitě, že chci pryč a tak nějak si nepřeji vidět jí plakat. Slzy do očí žen patří méně než do jejich rukou zbraně. Nejsme stvořeni k smutku, o to horší je jej vidět. V duchu tedy v tomto mohu složit poklonu své "drahé", která si povětšinou své city nechává pro sebe a rozhodně si nevzpomenu, že by mé nitro někdy drásal její pláč. "Nechci vracet bolestné vzpomínky..." Byl bych ochoten teď vynaložit nemalé jmení, abych zjistil, co se kromě nenávistných obav z této o dost ztracenější dívky honí hlavou Nibrae. "...přesto, o jakém místu mluvíš nebo si mluvila jako o domovu?" Patrně zbytečná otázka. Jak má "drahá" taktně upozornila, může být nakažená. To ovšem neznamená, že by nás s pro nás velkým sebezapřením a dávkou štěstí nemohla nasměrovat pryč z pustiny, nebo do nějakých... v rámci možností přijatelnějších krajin. Nemohla žít jen v tomhle hájku... Zatímco vyčkávám na odpověď snad můj odhodlaný postoj napoví, že já tuhle debatu myslím stejně vážně, jako to, že nás oba živé odtud dostanu.

Aymir - 15. září 2011 23:07

ňamiki! Na řadě je smích a doufejme, že ono "lehnout tady být rychlé" přestalo být aktuální záležitostí. Ostatně - Telcontarem jsem se možná ohnala - ale jestli mi to k něčemu bude, to ví snad jen bůh a to si ještě nejsem jistá, který. Tak či onak... On tady snad vydáví vlastní vnitřnosti... Pohled na kašlajícího bestiáka hladí mou zlomyslnou a celkově zkaženou dušičku. Při tom se samozřejmě neubráním ryze hladovým myšlenkám typu "jak asi chutnají takové bestií vnitřnosti. Čerstvé, ještě hezky teplé. Možná by se to mohlo zdát jako jedna z těch představ, honosících se nálepkou "nechutné" - nicméně... ono někdy vás přepadnou takové zvláštní myšlenky. Většinou obsahují násilí a následné násilné obcování s těmi zbytky, které násilí přežily... no a nyní do kolonky obcování mohu připsat další věc, začínající na "ob" - tedy oběd. Ač už je možná čas na večeři. Ale to trošku odbíháme. Zanedlouho přede mnou už leží čísi ruka. Elfí ruka. Tady je záhodno se s "čísi" opravit. Masíčko našich vznešených bratranečků je rozkošnost, kterou si jen tak nelze nechat ujít. Takže tady mají přece jen podpultové lahůdky... Bratrova hlava to sice není - ale nemohu mít všechno a jsem v podstatě dívka veskrze skromná, proto s "Děkuji." které spíše zní jako "no to bylo dost, kdo tady má na jídlo čekat než se tady vychrchláš, kreténe" popadnu bývalého elfa za ruku... a když už jsme u těch ručních vtipů, dalo by se říci že ruku v ruce odejdeme opodál. Tam si sednu, vytáhnu dýku, podélně naříznu kůži od zápěstí až po předloktí, kousek odchlípnu, načež jej strčím mezi zuby a začnu labužnicky stahovat a žvýkat. Jde to trošku ztuha a po několika přežvýknutích se tiše ujišťuji, že bych k tomu uvítala nějaké dobré víno, ale nakonec se mi podaří kus kůže odhlodat, polknout a po tomto tuhším předkrmu se mohu bez problémů vrhnout do masa.

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. září 2011 23:04

Gaelan + Nibrae Hraničářské stezky hadra... "Velice mne těší," odbývá si dívka k vám nezbytné formality, při kterých se mile celkem upřímně usmívá. Vlnivými pohyby se sune blíže a blíže, již bez nějakých podezřívavých pohledů či ohlížení se, meč nechává mimo dosah svých rukou a kdyby bylo okolní prostředí méně rušivé, dokázali byste si ji představit procházející se ve stínu ovocných stromů v civilizovaných krajích Ulthuanu. "Mým domovem býval Ulthuan," odpoví Gaelanovi po elfsku hrdě. "Žel, to 'býval' tomu ubírá lesk. Nemohu se navrátit do domoviny našich...mých předků," pokračuje a hrdost nahrazuje sémě hanby, přičemž Delainy mírně svěsí hlavu. Na chvíli je v jejích očích vidět zármutek, který ale okamžitě nahrazí další příval hrdosti a rozhodnutí pokračovat s hlavou vztyčenou. "Doufám, že stále odolává odpadlým temným bratřím, navzdory svému exilu jej stále považuji za svůj domov...," naváže obhajobným tónem, kdy ona sama v pozici žalobce zasypává samu sebe neslyšitelnými obviněními, soudě dle kolísajícího hlasu. Jakmile si uvědomí, jak roztěkaně nyní působí, dlouze se nadechne rozhodnuta pokračovat, když vás tři zasáhne vlna chladného vzduchu, jehož mrazivý dotek se podobá tisícům jehliček vnikajících do kůže. Delainy se prudce otočí, ještě než vám výhled zastíní hříva zlatých vlasů, všimnete si děsem rozšířených zorniček a křídově bledé tváře. Její pohled směřuje vzhůru, na místo, kde fialovomodré nebe hyzdí neprohlédnutelně černý vír, stahující do sebe mléčně bílá oblaka. Vír se začíná se zvyšující se rychlostí rotace trhat, jeho jednotlivé části přilínají jedna k druhé a není již pochyb, že nejde jen tak o nějaký přírodní úkaz. To co ještě před chvilkou bývalo bouřným chaosem se nyní stalo temným symbolem - okem obklopeným plameny. "Ale ne," vydechne Delainy a její hlas je nyní nějak hlubší, než jaký si pamatujete. Z dívčiných úst se dostává ven zaklení ve vám neznámém jazyce, který je oproti elfímu od poslechu hrubý a barbarský. Stěží uplyne sekunda a vy si všímáte, že ono křehké děvče nyní drží každého z vás za paži. Její stisk není kdovíjak pevný, ale v jejích očích vidíte až zvířecí divokost, zatímco její ústa rectiují krátkých pár veršíků. Svět kolem vás okamžitě upadá do temnoty, vaše těla už jakoby nepatřila vám. Z posledních sil se ještě držíte v realitě, vzdorujete paralyzující moci elfky, snaha jenž je předem odsouzena k neúspěchu. Ještě než upadáte do víru chaosu, zaslechnete vzdálená Delainina slova: "Nebude to bolet. Moc."

Tzeentch, Měnitel Cest - 29. září 2011 23:30

Konrád Ve špatnou chvíli... Ještě než se odhodláš prohlédnout si stan a zjistit, co zde může pohledávat někdo, kdo si udržel natolik přičetnosti, že má všechno krásně srovnané a přichystané, pocítíš náhlý mrazivý dotek na zátylku. Zprvu mrazení podobné podzimnímu vánku přechází ve spršku ledových hrotů, které mrazí takřka každý kousíček tvého těla a doslova tě paralyzují na místě. Ohlížíš se, snažíš se najít ve svém okolí původce, ale krom toho, že okolní flóru začíná pokrývat jinovatka si všímáš akorát faktu, že stan se ani nepohnul, jakoby nápor větru pro něj nebyl ničím závažným. Sotva se chlad odebere tam, odkud přišel, zaslechneš v dálce bolestivý výkřik následovaný posloupností dalších hrůzných kvilů, které mohou být jak výkřiky bolesti, tak i útočným pokřikem nějakých velkých a hlavně nyní rozzuřených bestií. Nejsou to ale bestie, co následně upoutá tvou pozornost. Je to oko, černé jako bezměsíčná noc, zvrácené jako totemy bestiáků, které někdo vypálil přímo do oblohy. Svazek blesků vylétává z jeho středu a krouží po jeho obvodu, vzduch je doslova naplněn statickým nábojem, až se ti ježí vlasy. "Ubohý Argenas," ozve se vnitř tvé hlavy. Ale není to tvůj hlas, ani žádný jiný, který bys znal. Zní, jakoby mu v krku hodovaly tucty červů, ale jemu to nikterak nevadilo. A přitom zní majestátně, až vznešeně a dokonce přátelsky. "Tys zabil MÉHO Argenase!," přechází hlas do vyčítavé polohy, aniž by ti dal možnost se jakkoli obhájit, jak se snaží získat nadvládu nad tvou hlavou. "Argenas byl dobrý. Tak málo stačilo a mohl zachránit můj strom!," neskrývaně lituje tu morem prožranou trosku, kterou jsi zbavil trápení. Ve své hlavě cítíš nespokojenost té mocné bytosti, na malou chvilku máš pocit, jakoby svíral tvou hlavu v dlaních a zvažoval, zda ji má rozmáčknout či ne. "Budeš užitečný? Určitě. Zachraň strom a odpustím ti smrt toho rozkošného elfa," přidělí ti bytost příkazy a aniž by čekala na nějaký souhlas, cítíš, jak opouští tvou hlavu. Tvé myšlenky jsou již zase jen tvé, nadpřirozený stisk je pryč. Rozhlížíš se okolo a všímáš si, že krajina je nějaká jiná, než byla předtím. Na místě, kde předtím býval stan se nachází strom. Hrubý kmen zdobí nesčetné šrámy, ze kterých vytéká nazelenalá odporně páchnoucí tekutina a jehož střed dobí obrovská rozeklaná ústa, ze kterých vychází nepřerušovaný sten plný agónie. Na jeho větvích jsou nabodány napůl shnilé části těl, kořeny prorůstají práznými očními důlky zažloutlých a rozpraskaných lebek a vude kolem je citelné utrpení smíchané se zkázou. Další rozhlédnutí ti ale odhaluje, že tě bytost neposlala jen tak na jednoduchý poslíčkovský úkol. Kousek od tebe spatříš bestiáka, odporného křížence člověka a kozla, který třímá velkou zrezlou sekeru a nejméně tucet jeho bratří se poblíž chápe zbraní. Zjišťuješ, že strom je obklopen několikia tábořišti, jehož obyvatelé mají nejspíše za úkol starat se o strom, avšak je nejspíše najala jiná strana. Než se bestiáci stíhají rozkoukat, kousek od tebe doslova pukne země a okolí začnou zasypávat padající drny. Skrz mračno prachu a zachlé hlíny na okamžik vykoukne zvířecí čumák doplněný dlouhými fousky, ke kterému za pár vteřin přibyde celý skaven. "Přítel," slyšíš odněkad z dálky hlas svého současného "zaměstnavatele".

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. září 2011 00:26

Fuzzlik Ocashryz Tam, kam se ještě jiný skaven nedostal! Tvá paměť selhává, co se týče vybavení si předchozích událostí. Ale tentokrát není vrásnivcový prášek tím, co bys mohl vinit. Tedy alespoň nevíš, že by se ti kdy přihodilo, že by tě prášek chytl za ocas a vytáhl kamsi vzhůru. Chvilka házení, kymácení jako bys snad byl nějaký zvoneček. Hlazení proti srsti, štípání do čumáku, všemožná ponižující tortura, prováděná spíše z pobavení, než že bys někomu šlapal po jeho plánech. A pak ten hlas... "Nositel moru," pamatuješ si první slova té bytosti, která si s tebou prováděla co chtěla, ale přitom neměla dostatek slušnosti se představit, či ukázat. Hlas podobný morovým mnichům, až na to, že snad žádný morový mnich neměl tak zčernalé a prohnilé plíce. Navíc oni vždycky spíše kašlají, než mluví. Tenhle hlavně mluvil. "Dodám ti vrásnivce, co hrdlo ráčí, ale budeš mi sloužit," podal ti stručně nabídku, ale v jeho hlas postrádal přísnost, spíše jako by šlo o nabídku od dobrého přítele. "Ochráníš můj strom. Zabiješ ty, kteří se mému milovanému tvoru budou snažit ublížit," oznamuje ti podrobnosti a neopomene ti vyslat do mysli obraz toho, co se stane, pokud jej neposlechneš. Tvůj dvojník ztrácí svou krysí podobu, kde byla packa je nyní vlnící se chapadlo, čumák nahradilo patero kruhovitých úst, ze kterých vystřelovaly rozeklané jazyky. Trest v podobě věčného putování v šílenství, osud zatracených. Cítíš, jak ti v duchu popřál hodně štěstí a ještě připomněl, že na úkol nebudeš sám. Myslí ti probleskne vidina lesního elfa, stojícího poblíž morem požehnaného kmene. Než si urovnáš své myšlenky, stisk na tvém ocase polevuje a ty padáš. Vzduch kolem tebe houstne, země se rapidně přibližuje každým okamžikem a hlas se ti již nevěnuje, cítíš, že je tvé přežití již jen na tobě a onom elfím 'příteli'. S ubývajícími metry se zdá tvé rozmáznutí o půdu pustin nevyhnutelné, ale tvůj nový zaměstnavatel má nejspíše rád dramatické zvraty. Namísto toho, aby se tvé kosti zpřelámaly dopadem a tvá krev ozdobila okolní flóru, země tě do sebe vtahuje jako by šlo o pohyblivý písek. Na okamžik si připadáš jako tunelář, země se před tebou rozevírá a za tebou sceluje, nepochopitelně pro tebe se ale hlína vyhýbá tvým nozdrám a průduškám... ...Nevzpomínáš si, jak dlouho cesta trvala, ani jak daleko jsi mohl takovým nešetrným způsobem cestovat. Procitnul jsi až ve chvíli, kdy se před tebou rozprskla vrstva zeminy dělící tě od povrchu. Zpoza koule tvořené zvednutým prachem a kusy drnů vidíš strom, strom tak odporný na pohled a tak zvráceně požehnaný, že nemáš sebemenších pochyb o své přítomnosti na místě určení. Hned se ale ukazuje, že vrásnivec nikdo nedává zadarmo, což dokazuje více než tucet ozbrojených bestiáků, jejichž zrezlé zbraně opouštějí klidovou pozici a dávají více než okatě najevo, že každý z vás patří k jinému táboru. Naštěstí pro tebe, tvůj údajný elfí komplic je zde také, jeho výraz ukazuje, že rovněž nepočítal s tak rychlým zjevením na místě činu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. září 2011 00:41

At'che-ack Koňský salám nejspíše už došel... Nějakou chvíli trávíš pokusy zlomit vůli koně, přivábit jej k sobě. Zdá se ale, že tvůj patron není tvým nynějším snahám nakloněn. Téměř instinktivně pohlédneš strmě vzhůru, nemusíš ani slyšet hlas svého patrona, již stačí jen lehký náznak. Zjišťuješ, že Tzeentch na nebe vyryl svůj symbol, temné oko obklopené plameny, jasný náznak, že hledat čaroděje již nemá nejmenšího smyslu. Blesky se prohánějí po obloze a ty dobře slyšíš všemožné stvůry, které provázejí magický úkaz nelidským řevem, ať jde o projev vzdoru či projev úcty Tzeentchovi. Nevnímáš ani, že kůň tryskem mizí, pro nebohé zvíře šlo o poslední kapku v naplněném poháru vlastní příčetnosti. Ač jsi schopný a zkušený šaman, přesto tě zaskočí chlad pozvolna rodící se u tvých nohou. Plátky krystalů prorážejí vyprahlý povrch zeminy a vlní se kolem tebe jak klubko hadů. Plátky měnící barvy od fialové po průzračně křišťálovou tě uzavírají v improvizovaném vězení. Jen jeden dotek stačí aby sis uvědomil, že zde hrubá síla nepomůže, ať se jedná o čáry kohokoliv, není jeho úmyslem aby ses z krystalové slupky dostal dříve, než sám uzná za vhodné. Zanedlouho končíš zcela odříznutý od vnějšího světa, jako nějaká bezbranné ptáče uvnitř vejce. Pociťuješ úlevu, jak spatříš první odpadávající plátek. Následují jej další a další, každý z nich se po dopadu na zem s třeskem mizí bez sebemenší stopy. Tvé oči si opětovně přivykají na světlo plání, krátce se ujišťuješ, že Tzeentchovo oko stále visí na obloze a před sebou vidíš svého momentálního velitele, muže schovaného za hrubou kovanou přilbou, ze kterého jako vždy cítíš enormní hněv.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. září 2011 01:48

Gaelan+Nibrae Ve vyšší společnosti Temnota spojená s psychickou torturou vás opouští. Minuty, které se zdály býti dny a měsíci. Chvíle, kdy vaše obnažené duše prchaly před chtivými prackami démonů, vydané na milost a nemilost vaší průvodkyně. Cítili jste její přítomnost, vidíte ji ale až nyní. Změněnou. A bohužel pro vás, zdá se, že nebude jediným trnem v patě. Nyní je v módě kráčet po ostnaté rohoži... Aymir Při jídle se neruší Maso chutná překvapivě dobře, nepochybně oproti bestiákům oceníš jeho jemnost, ač by jejich kuchyně určitě snesla pár kop výhrad co se týče tepelné a estetické úpravy. Ale hlad to zažene a naštěstí nejsi jedním z těch rádoby vznešených elfů, kteří by nad podobnou krmí ohrnovali nos a raději by hladověli. Ukusuješ další sousto, když zaslechneš vzrušené diskutování bestiáků a obvzlášť silné zasténání stromu, což tě donutí vzhlédnout vzhůru, kam ukazují bestiácké paže. Velké černé oko, vypálené přímo do oblohy, protkané bleskovými nitkami. Manifestace Tzeentche, pána změn. Téměř okamžitě slyšíš další kvílení stromu, doprovázené vzrušeným bestiáckým pokřikováním. Skoro máš chuť se podívat na ta pitomá svoření, když tu tě upoutá vlnění vzduchu poblíž stojícího Telcontara, který rovněž vzhlíží vzhůru a nejspíše se kochá demonstrací moci svého pána. Nicméně není mu dopřán ani chvilkový klid a už se z vlnění vzduchu stává hmotná krystalová schránka, dopravní prostředek, s nímž ses již měla tu čest blízce setkat. Slupka opadává a před Telcontarem rázem stojí bestiák, soudě dle dlouhé hole a různých primitivních symbolů jde o šamana. Než se ale kdokoliv uráčí vysvětlit, zda můžeš dále pokračovat v hodování, objevují se odnikud tři další osoby... Nibrae, Gaelan, Aymir, At'che-ack Seznamte se... Tři narůžovělé orby se objevují náhle odnikud, příval čiré energie spaluje okolní zemi a nutí Tzeentchovo oko na obloze metat blesky všude okolo, na což zareaguje mohutný šampion chaosu vytažením svého cepu. Tření kovu o kov svědčí o pevném stisku a také o kumulované zlobě, která nejspíše tak tak minula nebohého bestiáckého šamana, který nyní stojí po jeho boku. Spolu s ním doprovází svého velitele půltuctu zakutých válečníků chaosu, vyčkávající na rozkazy svého pána. Gaelan a Nibrae mají tu možnost spatřit chaosího velitele a jeho ochranku ve vší parádě, stejně tak temnou elfku, sedící opodál a žvýkající useknutý kus nohy. Pro osoby v portálech působivé divadlo, pro osoby zvenčí tři pulzující koule, které ohromily i jinak impulzivního šampiona. Jeden z jeho pobočníků, dvoumetrová hora svalů pokrytá zbrojí s hrubým mečem v rukách, pomalu vychází zkontrolovat prostřední orb. Dusání, pomalý kovový dech a téměř posvátné ticho, které mu dopřávají všichni přihlížející. Klid, který narušuje až zablýsknutí kovového bodce, který se noří z prostředního orbu... Blestivý výkřik dokonale přehlušuje ostré prořezávání ostří meče masem, třesoucí se válečník zavrávorá, jak se jeho hrudní plát barví do karmínova krví stříkající v proudech z jeho hledí. Ostatní válečníci okamžitě tasí své zbraně a staví se po bocích svého pána, který při pohledu na umírajícího souputníka nehne ani brvou, vyčkává. Prostřední sféra se prudce smrští a uvolní ze svého sevření elfí ženu, podle tváře spíše dívku, jejíž vzezření ostře kontrastuje se zkrvaveným ostřím meče, který pevně svírá v ruce. Tělo jí zakrývá zdobená vesta, protkaná zlatými nitkami a podle občasných záblesků zakrývající kroužkovou košili. Od pasu dolů je ale více než patrný vliv chaosu, namísto páru nohou její tělo podepírá dlouhý červovitý výběžek, na kterém se vlní až s nečekanou elegancí. Světlé vlasy jí splývají po ramena, zdobené několika proužky krve své oběti. S potěšeným výrazem otevře ústa a dlouhým hadovitým jazykem olízne ulpělou krev chaosáka, stékající po lesklém ostří a neodpustí si hlasité mlasknutí následované zachichotáním maniaka. "Temný Princ posílá své pozdravy, Telcontare, otroku Tzeentchův," představí se příchozí vražedkyně a jako na povel se smrští i obě zbývající sféry, které vypouští ze svého sevření dvojici vznešených elfů, muže a ženu. Telcontar zareaguje jako první, hlubokým smíchem, naplněným pohrdáním a pobavením. "Tvůj patron musí být hodně zoufalý," neodpustí si Tzeentchům šampion cílenou urážku, přičemž volnou rukou pokyne směrem k zjevivším se vznešeným elfům. "Jak se jmenuje ta, která bude poražena Telcontarem, šampionem Tzeentchovým?," pokračuje v urážkách, na což jeho sokyně zareaguje smyslným zavlněním zakončeným perfektní šermířskou pózou. "Delainy. Delainy, jež přemohla Telcontara. Delainy, aspirující šampionka Temného Prince, Slaaneshe," vychrlí elfka tempem herolda na turnajích a krátce pohlédne na temnou elfku, jejíž svačinu tak hrubě přerušila. Pošle jí na dálku pusu, následně pohlédne na své dva od pohledu nedobrovolné společníky. Telcontar se jejímu ujišťování opět dunivě rozesměje, nicméně nerozhoupe se k žádnému činu, stejně tak Delainy zůstává připravena jak precizně vytesaná socha. Telcontarovi válečníci rovněž vyčkávají, navzdory smrti jejich kolegy, ani jeden se neodváží provést nic, co by mohlo rozhněvat jejich velitele. Opodál slyšíte zvuk boje, ale ani jeden z vás necítí sebemenší důvod, proč by se vás měl týkat, vaše místo je zde. //Poslední odstavec je určen pro všechny, prosím zkuste ho brát z pohledu vlastní postavy. Máte nyní možnost dělat prakticky cokoliv, můžete utéct/vzdát se/zaútočit/promluvit/vyčkávat/vyjednávat.

Nibrae - 30. září 2011 21:12

Konec dobrý... všechno dobré? Jak jsem předpokládala, můj muž, můj DRAHÝ muž, pokud se počítá i vykoupení v slzách, namísto peněz, mě vůbec neposlouchá. Na druhou stranu alespoň mlčí, ještě bych si také před tou nakaženou šílenkyní mohla vyslechnout kázání o mém místě v životě a vměšování se do jeho věcí. Do jeho věcí. "Galeane..." Zní to tiše, až prosebně. Chaosačka, protože já jsem prostě přesvědčena o tom, že to JE chaosačka, nám vypráví cosi, co mě příliš nezajímá, ale hlavně - mě ani trochu nedojímá. Myšlenka na to, že bychom tady mohli, tak jako ona, taky skončit navždy, se mi jeví jako snad to nejhorší, co mě mohlo potkat. Kéž by zase bylo včera a první místo soutěže o nejhorší věci, které mne mohou na světě potkat, by byla svatba s neurozeným. Jenže včera bylo včera a dnes je dnes. Po chvíli dokonce usuzuji, že jsou i horší věci, než skončit zde navždy... třeba - být povolána... odvlečena... přeložte a vyložte si to jak chcete, jinam. Ve chvíli, kdy zaříká cizím jazykem je mi jasné, že můj tip byl správný - a Galeanův ne, ne že by na tom momentálně záleželo. Tábor plný bestiáků rozhodně není nic, na co bych byla psychicky připravena - na co bych se kdykoli v životě měla možnost a šanci připravit. Hrůzy, stojící okolo, dovršuje opodál sedící zástupkyně zrádcovské větve elfů, padlá a pošpiněná čarodějka Malekithova, zvířecky se živící ostatky jakéhosi nešťastníka. Běda, i takhle hluboko může naše vznešená rasa klesnout... Je to poprvé, co jednoho z nich vidím. A musím připustit, že jsou doopravdy mnohem ohavnější, než ve vyprávění o čarodějnicích, živící se dětským masem, kterým straší elfí chůvy neposlušné děti. Navíc jsem měla za to, že jsou to pohádky - jenže tady mám důkaz místo slibů - ona tu nohu fakt žere! Prastarý, hluboký odpor, se vzedme v mém nitru. Nic mi oproti pohledu na temnou elfku nepřijde srovnatelně hnusné a nepřirozené. Ani hordy bestií, ani čaroděj, zakutý v kovovém brnění. Nic. Ona je zosobnění úsloví "trn v oku". "Delainy. Delainy, jež přemohla Telcontara. Delainy, aspirující šampionka Temného Prince, Slaaneshe," Vychloubání končí. A mě přemáhá jiná emoce. Zoufalství, nenávist, zloba, pomstychtivost. Nic a vše z toho. Neznámá směsice, přikojená panickou hrůzou a vědomím vlastního fatálního osudu. Jsme mrtví. Je to její vina! Její! To ona nás sem zavlekla! Zrůda s něžnou tváří! Jakkoli je to nesmyslné, vytahuji z potrhaných šatů dýku. Beze slova či pokřiku se na naši "průvodkyni" vrhám.

Tzeentch, Měnitel Cest - 30. září 2011 23:28

Aymir, Gaelan, Nibrae, At'che-ack Druhá krev Vznešená elfka se zuřivě vrhá na Delainy, odporně svůdnou elfí ženu a ve světle se zablýskne její nůž. Delainy se zprvu ani nehne, její výraz je stále fixovaný na Telcontara a působí dojmem, jako by se jí situace ani netýkala. Jakmile je ale nůž na dosah ruky od jejího krku, její meč prosviští za hlasitého pískotu vzduchem, vedený nadpřirozenou rychlostí se všem doslova ztrácí z výhledu. Jeho trajektorii prozradí až ztuhlý postoj útočící elfky a cinkavý dopad nože na zem, jemuž dělají společnost dva elfčiny prsty. Překvapená elfka se instikntivně pokusí zabránit krvácení, zatímco šok uchvacuje její tělo. Delainy zavlní svým hadovitým tělem, načež končí v další šermířské pozici, ze které provede výpad ostrým hrotem, přičemž se blaženě usmívá. Čepel projede bez nejmenšího odporu Nibrainým tělem a Delainin meč vyjede z elfčiných zad doprovázen sprškou krve, která potřísní opodál stojícího Gaelana a dopadne několik stop od Telcontara, jehož kroucení hlavou dokazuje, že na něj teatrální projev jeho sokyně neudělal nejmenší dojem. Nibrae ze sebe nevydává ani hlásku, dokonce ani tehdy, když se k ní Delainy přivine, aby si s perverzním úsměvem na tváři užila jejího posledního dechu, esence, která zní Slaaneshovým nohsledům jak líbězný zpěv sirén. Netrvá to dlouho a Delainy se odtahuje, trhnutím zpět vysvobozuje svou oběť z objetí smrti a elfčino tělo se bezvládně hroutí k zemi. Slaaneshova šampionka ještě líbězně pohlédne na ostří svého meče a zdvihne jej před sebe ve varovném gestu.

Aymir - 01. října 2011 00:05

Fastfood dostává nový rozměr! Začíná se nám to tady přiostřovat - a je smutným konstatováním, které ovšem nevyslovím nahlas, že slušný delf se tady ani nenažere. O to více je překvapivé, že se mezi nás přisockujou dva vznešení elfové a jeden mutant, který snad kdysi vznešeným elfem byl. Mutantici odešlu vzdušný polibek zpátky. Ta noha je kurevsky slizká, miláčku - co bys řekla tomu, že bych ti ji jaksi propekla? Nastává chvíle typického naparovacího žvatlání na téma "moje péro je větší než to tvoje!". Myslím, že tímto trpí všechny rasy - chaosáky zjevně nevyjímaje. "Delainy. Delainy, jež přemohla Telcontara. Delainy, aspirující šampionka Temného Prince, Slaaneshe A z tohohle by se dala udělat hezká píseň, kde by ústředním slovem bylo její jméno - určitě by se jí moc líbila, protože svoje jméno, soudě dle projevu, velmi ráda poslouchá. Kurva, přitom není ani tak hezký... Můj prvotní nápad vezme za své, tedy sehnat někde štít, namísto tabule, krví na něm nakreslit pár piktogramů a následně od bestií vybírat sázky na téma "kdo rozšmelcuje ty ostatní" - osobně sázím tady na pana Telcontara - který má, jen tak mimochodem, srovnatelně blbé jméno. Možná bych si mohla soukromě dělat čárky, kolikrát na oplátku ten řekne slečně Delainy, protože tak se, jak nám několikrát nezapomněla sdělit, jmenuje, svoje jméno. Nicméně zatím šampion Tzeentche mlčí, čímž si u mě získává jakési plusové body za nežvatlání kravin. Elfí čubka získává body mínusové a to hlavně za položku "vyrušila mě od večeře". Jsem po náročném úkolu a řádně jsem nejedla. Čumí na mě ta pošahaná blond elfka, jako bych ji snad udělala něco více, než umučení několika nedůležitých příbuzných.... hele já si za ně zaplatila! A slušně! ... celkově je tohle den na hovno. Obvykle se nevměšuji - nicméně tady už se má horká krev neudrží. Už proto, že pak možná budu mít v ústech něco lepšího, než olezlou elfí nohu. Něco čerstvějšího, třeba... Je tohle možné? Malá bloncka jasně ukazuje, co v praxi znamená "naběhnout někomu na nůž" - bohužel naběhla na ten svůj. Z mého hrdla se vydere smích. Nejdříve tichý, ale čím víc si uvědomuji paradoxnost celé situace, nabírá na intenzitě. Jak, u bohů, může být tak blbá? Už hrozí, že se smíchem i zalknu. Odhodím nohu kamsi opodál a s elegancí kočky vstávám ze země. Na svoje šance nebo nešance lidově řečeno seru. Nedělám si iluze, koho by místo sebe Telcontar prve poslal. Ona se nechala takhle blbě zabít! Smích, již téměř potlačený, znovu vyperlí na povrch. Možná v něm zaznívá i jistý šílenecký podtón. Co myslíš, bratříčku? Uvidíme se? Jedna čubka už je mrtvá, načase zkusit načnout tu druhou. Ten elf stejně vypadá tak trochu jako srab... možná mi pak zbude živý. S hlubokým nádechem se ponořím do magických proudů, kterých je okolo - řekněme víc, než dostatek.

Galean - 01. října 2011 14:42

Tak rád bych se probudil... Všechno se zvesela mění v noční můru. Věci dějící se tak rychle a nepochopitelně jen onen dojem potvrzují, zatímco nepříjemný hlásek uvnitř tiše naříká nad tím, že je to skutečnost. Není divu, že si to mysl odmítá připustit, protože běžný den rozhodně neprobíhá tak, že jste během rozmluvy s bláznivou dívkou přeneseni do budoucího dějiště souboje šampionů temných bohů, jejich pohůnků a obecně se ocitnete v roli - dle ženské verze parodie na náš vznešený rod - poživatiny. Samozřejmě nemám srovnání, ani představu jak vypadá "běžná všednost" pustin. Podivná úzkost se dere ven. Najednou je jasné, že se návrat domů v celku neuskuteční a dokonce nehrozí ani návrat po kouskách. Bohové, může to být horší? |Může. V momentě, kdy nastal dojem dopadu na skutečné dno se rázem ukazuje, že jsou ještě jisté rezervy. Snad si to má "drahá" uvědomila také, nebo prostě ztratila soudnost... každopádně našla pro sebe východisko. Výsledkem zoufalého útoku je sice jen její krev stékající po čepeli, ale i tak se minimálně osvobodila od toho, co přijde. Jako třešnička na dortu je potom smích temné elfky. Co teď? Po pravdě nevím. Smrt mé ženy je tak tragická a smutná, jako smrt každého cizího elfa, s trochou nadsázky tedy velká bolest pro národ a malý soucit pro jedince. I tak jsem byl ale ochotný udělat všechno, dokonce se i bavit s... tou zrůdou... ve snaze nás odtud dostat. Když nic jiného, byla alespoň hromosvodech mých obav, díky kterému jsem myslel na jiné věci než vlastní stejně zoufalou situaci. Zatímco se... ta slaaneshe uctívající kreatura vítězně vlní jen ohromeně stojím. Vyhlídky zkrátka nejsou moc růžové. Jediná šance na vyváznutí se rýsuje pouze přidáním se k jedné zúčastněné straně, kde po pravdě ani hadovitá slečna Delainy, ani neméně nesympatický pán Telcontar zrovna nesymbolizují nic z toho, co bych chtěl v životě protrpět. Mě... už nic nečeká... Hořkost poznání se hlásí o slovo. Smích té čarodějnice je rázem docela příhodný. Bylo by směšné neudělat nic nebo vydat se na jinou cestu než zvolila má žena. Tato životní, nebo snad doživotní, investice dostala mou vlastní pýchu do slepé uličky. Vzdal bych se mnoha věcí, dost bych jich kvůli životu přetrpěl, ale nezaplatím vlastní hrdostí a už vůbec se nehodlám nechat zahanbit. Už tak stačí, že jsem se o ní nedokázal postarat, což je sice malé osobní selhání, ale i tak dost nepříjemné. S prázdným výrazem toho, kdo nemá co ztratit, vykročím vstříc té vražedkyni. Ani nevím jak se mi meč dostal do ruky, nesleduji ani co se kolem mě děje. Nic už nemá význam. I kdybych porazil ji, pořád je tu kolem příliš nepřátel. Paže napřahují, aby pozdrav v podobě ostří meče doručili adresátce. Beze slova a bez zájmu dávám tak svůj život všanc. S ostří lhostejnosti vykouzlí snad díky překvapení na těle stvůry ránu, spíše než akt nějakého hněvu, pomsty jen touhy po konci a pokoji. Druhá rána míjí, dokazujíc tak vrtkavost štěstěny, nepřízeň osudu nebo jen dočasnou výhodu momentu překvapení. Tak či onak, je čas čelit následkům s hlavou hrdě vztyčenou a touhou po domově větší než kdykoliv dřív...

Tzeentch, Měnitel Cest - 02. října 2011 20:30

Aymir, Gaelan, At'che-ack Elfocida Delainy náhle zaplaví roj svištících temných čepelí, kroužící kolem ní jak nějaká zvrácená aura. Telcontar se v ten moment ohlédne zpět na temnou elfku, která takto zfromovala svou mstu za rušení při večeři. Čepele kolem Delainy víří děsivou rychlostí, cinkání doprovází jejich snahu najít slabé místo polohadí ženy. Lesklá Delainina čepel se víří v podobném tempu, bleskurychlé reflexy jí dovolují blokovat jeden úder za druhým. Magické meče přesto neustávají v útočení a všem se naskytne pohled, kdy se jedné čepeli podaří vyříznout Delainy do paže dlouhou ránu, což Slaaneshovu šampionku soudě dle jejího výrazu rozzuřilo k nepoznání. S bojovým pokřikem vede úder svým mečem, čímž roztříští jeden magií ovládaný meč, který se okamžitě rozptýlí ve vzduchu. Z hrdla se jí vydere nějaký posměšek v její mateřštině a vy sledujete, jak se rána na její ruce pomalu stahuje, nepochybně vlivem přízně svého temného boha. Energie držící čepele pomalu slábne, jedno ostří za druhým mizí ve vzduchu bez jakékoliv známky předchozí přítomnosti a Delainy se vynořuje nezraněná, placoucí vášní a vztekem, jen aby se hned setkala s důsledkem svých předchozích činů. Malý okamžik nepozornosti dovolil Gaelanovi zasáhnout ji svým mečem, půltuctu stříbřitých kroužků dopadá na zem společně s kapkami Delaininy krve. Šampionka odvděčí Gaelanovu snahu pobaveným smíchem, vytržena z předchozího překvapení. Vzepře se na své hadovité noze a předvede pohyb, který by jí záviděla každá významná baletka, její meč opíše kružnici a svistot proráženého vzduchu na malý okamžik přeruší tiché lupnutí. Další trio lesklých kroužků opouští Delaininu zbroj, krev z rány ozdobila prvními kapkami i její sukni, přesto není na její tváři jediná známka bolesti. Již zastavena, kochá se pohledem na Gaelanovu čistě oddělenou hlavu, která ji nyní leží u nohou, zatímco se jeho tělo marně snaží udržet rovnováhu a zanedlouho již leží svinuto vedle mrtvoly své manželky. S krvelačností doslova tryskající z očí se Delainy za doprovodu nenávistného jekotu vrhá na svého úhlavního soka a Tzeentchův šampion se snaží vyhnout přívalu úderů. Čtveřice jeho válečníků ustupuje ve snaze dopřát svému veliteli co nejvíce prostoru. Jako jeden začnou naplocho tlouci meči do svých hrubých štítů, ať už tím chtějí povzbudit či jde o nějakou jinou jejich tradici. Delainin meč několikrát udeří do Telcontarovy zbroje, avšak vzhledem k jejímu bleskurychlému stahování se si svého soupeře spíše meří, ani jedna rána nepadala s takovou jistotou, jakou srazila k zemi oba nebožtíky. Telcontar vycítil svou příležitost a zakrvácená koule na dlouhém řetězu se snaží zapustit své tesáky i do měkkého masa Slaaneshovy šampionky. Brutálnost řemdihu se poprvé střetává s elegancí meče, hrubá síla při každém střetnutí div nevyrazí meč z šampiončiných rukou. Po chvíli elfka vyjekne, bolestivou grimasu nahrazuje pobavený smích, přecházející v šílený řehot, jak dvě hluboké rýhy na rameni mizí Telcontarovi před očima, aby zbyla jen hladká bledá kůže a po zranění nebylo ani stopy. Provede prudký výpad vedený jejím hněvem a špičkou vydloubne rudý drahokam na Telcontarově zbroji, který byl středem emblému vyjadřujícího Tzeentchovo oko. Telcontar zaburácí vztekem a Delainy se s grácií vyhne jeho výpadu, načež oba šampioni pokračují ve svém duelu.

Tzeentch, Měnitel Cest - 04. října 2011 21:40

Aymir, At'che-ack Když Chaos tančí Nerušeni svým okolím, ponecháni svým vlastním osudům, jejichž příběh se snaží vyrýt do těla svého soka, obrněný obr Telcontar, jehož těžký řemdih těsně míjí Delainino pružné tělo, její hbité pohyby zůstávají její jedinou obranou před údery jejího soupeře. A kde už nestačí rychlost, tam se zaleskne ostří jejího meče, zmírňující drtivý dopad ostnaté koule přičemž snad jen patronem darovaná síla jí dovoluje udržet zbraň v ruce. Dalšími výpady se snaží donutit svého soupeře zpomalit, donutit jej polevit z jeho neúprosné ofenzivy, kdy zbroj hravě zaceluje díry v Telcontarově obraně. Oči jí těkají ze zbraně na tvář útočníka, ústa stále dokola opakují nějakou zvláštní bojovou mantru přičemž s každou ubíhající sekundou jsou její slova stále hlasitější, až se původní recitace změní v šílený jek. Jak se jemné elfí rysy mění v šíleností sálající tvář, zasype Delainy Telcontara sprškou sotva viditelných úderů, vidíte pouze jiskření v místech, kde se ostří meče setkalo s pevnými pláty Tzeentchem požehnané zbroje. Z Telcontarova hrdla se vydere vzteklý a překvapený výkřik a mohutný válečník udeří volnou rukou vstříc Delaininým výpadům. Elfčin válečný pokřik nahradilo podrážděné vykašlávání a zahlédnete Delainy, jak se stahuje zpět, přičemž se drží za hrudník a snaží se popadnout dech, skrze její honosně zdobenou košili prosakuje pětice krvavých flíčků, ačkoliv jí větší problém dělá vyražený dech. Telcontar na druhé straně zasype svou sokyni přívalem nadávek okořeněných bolestí jejich autora, jeho zbroj jej poprvé zradila a dovolila čepeli zapíchnout se hluboko do masa, či do toho, co se pod zbrojí nachází. Tzeenchův šampion se navzdory bolesti rychle přesunuje ke své soupeřce, stejně ta se již dokázala zotavit a očekává jej v další učebnicové póze. Tentokrát je to Telcontar, kdo se snaží převzít iniciativu, a Delainy se až na poslední chvíli vyhne hlavou ostnaté kouli. Navzdory zakrvácené košilce a pozvolna opadávajícím kroužkům její zbroje elfka neztrácí eleganci ve svých pohybech, ráně za ranou se vyhýbá, ač je i přesto bohatší o pár sotva vditelných ranek, které se bleskurychle zatahují a vedou jejich autora k nepříčetnosti. Obrněný obr také ve víru boje zapomíná na stav vlastních zranění, dále žene Delainy do defenzivy, každé máchnutí zbraní doprovází hněvivým výkřikem za bubnování svých vyvolených bojovníků. Padá další úder a Delainy svou čepelí usměrňuje řetěz řemdihu mimo svou hlavu, přičemž si neodpustí se na svého soka pobaveně pousmát. Vyproštěnou čepel okamžitě vysílá vstříc otvoru v Telcontarově přilbě, avšak hřeby opatřená rukavice zabraňuje jejímu smrtícímu úderu. Další útok ihned navazuje, ale zanechává jen další mělkou rýhu na zbroji a zanechává Delainy v méně výhodné pozici, než jak původně nejspíše zamýšlela. V nouzi se elfka prohne na své hadovité noze, flexibilita jejího těla jí dovoluje zády se téměř dotknout země, přičemž kousek nad ní prolétne naprázdno hlavice řemdihu. Slaaneshova šampionka se rozhodne využít výhody okamžiku a bodne svým mečem vzhůru, jen aby donutila Telcontara o kousek ustoupit a zabránit tak zbrani, aby jej napíchla zespodu. Zatímco Delainy zaměstnala svou pravačku, levou rukou se natáhne po svém boku, dokud nenahmatá ostří Nibraeiny dýky, kterou s lupnutím vylamuje z elfčiných chladných prstů. Se škodolibým úsměvem na rtech se zhoupne kupředu na své hadí noze, prameny zlatých vlasů se jí přehupují do čela a ona provádí další ze svých výpadů, který ale Telcontar zvládne chytnout do své volné ruky a pevně se kolem ostří sevře, přičemž druhou rukou si připraví řemdih pro konečný úder, kterým rozhodne o tom, kdo ze šampionů se prokáže hodnějším postoupit na hodnostním žebříčku. Ale to, co se mu naskytlo nebyl Delainin vyděšený či vzdorný pohled, žádné smiřování se se svým osudem. Ale naopak úšklebek probokatéra, následovaný prudkým trhnutím meč svírající ruky, škubnutí, které přinutilo meč zaříznout se hluboko do Telcontarovy dlaně. Delainy pouští svou čepel a ponechává ji v jejím pohybu, zatímco ruka s dýkou vystřelila vstříc tak nedobytnému hledí přilby Tzeentchova šampiona. Ocelové zaskřípění následuje hlasité lupnutí praskající kosti a Delain úsměv přechází ve fanatický řehot, jak ji zničená Telcontarova tvář zkrápí krví. Telcontarovi válečníci přestávají povzbuzovat svého šampina a připravují své zbraně na dodržení svých povinností, které se nyní zúžily na okamžitou pomstu ve snaze připsat si za zabití nepřátelského šampiona cenné body u svého boha a zaplnit nyní již prázdné Telcontarovo místo. Zatímco se chystají učinit svůj první krok, Tzeentchův šampion konečně ztrácí rovnováhu a s rachotem dopadá na zem, dýka stále trčí zaražená v jeho hledí, prsty jeho paží se ještě několikrát křečovitě sevřou, zatímco si nad ním Delainy vychutnává svůj triumf. Elfka již definitivně ztratila poslední rys nevinnosti, její hladká tvář už jen semtam prosvítá pod nánosem Telcontarovy krve, zdobný oděv na mnoha místech zkrášlují trhliny a a vlastní rány, namísto svůdného pohledu a odzbrojujícího úsměvu elfí princezny hledíte do tváře zvrácené umělkyně, pyšné na své veledílo. Sehne se, aby zdvihla ze země bravený kámen, ozdobu Telcontarova brnění, předtím vyloupnutou jako urážku, nyní se na drahokam zálibně dívá, ale nikoliv pohledem dobyvatele, ale jako lovce trofejí. Jelen je mrtev a Delainy si nyní bere jeho paroží. Jak skryje kámen ve své dlani, přičemž slastně zavře oči, vzduch kolem ní začne houstnout. Tzeentchovo oko nad hlavami začne okamžitě chrlit blesky, které okamžite sjíždějí do špic skal, jen aby vám rozvibrovaly půdu pod nohama. A zatímco otřesy kdesi v dálce nutí obyvatele skal prchat z jejich skrýší, Delainy otevírá oči, s mečem zdvihnutým před tvář, v gestu výzvy komukoliv, kdo je ochotný se s ní měřit v boji. Oči, jejichž třpyt přivedl již tolik duší k věčnému zatracení. Oči, které nyní zdobí rudě žhnoucí svislé zorničky.

Aymir - 09. října 2011 19:10

Když se dva perou třetí se směje Telcontarova smrt mne poněkud zaskočí. Vlastně jsem nečekala, že by vyznavačka Slaaneshe mohla někoho, jako je on, porazit. Ono v podstatě jsem ani původně nečekala, že ji nezabiju já. Co ovšem očekávané bylo, byl skon mého elfího příbuzného. Vznešení elfové jsou prostě nenapravitelní slaboši a je jen dobře, že jich denně pokud možno zemře co nejvíce. Uzurpují naši zemi. Což bych ovšem zrovna nechtěla rozmatlávat. Protože jsem před chvíli jedla. Zatímco uvažuji, zda se Delainy, která sem, jak sama řekla, přišla porazit Telcontara, postavím ještě jednou a třeba budu mít více štěstí, než předtím - přece jen ona je bojovník a já mág, což už něco znamená, vrhají se na ni jiní. Mít tady tak ten štít, tak přepíšu kurzy. Předchozí sázku jsem prohrála - načase si vsadit znovu - a po vzoru denodenních sázkařů loterie opět věřit stejným číslům - nebo v mém případě stejnému bohu. Tak co, Tzeentchi? Neštve tě, že ti tadyhle slečinka zbušila šampiona? Jít do boje? Ne, zatím ne, děkuji. Utéct pryč? Ne, také ne, děkuji. Sledovat vývoj a pak třeba být tím, kdo se směje naposled? Ale ano, jistě.

Tzeentch, Měnitel Cest - 09. října 2011 20:45

Aymir, At'che-ack Dáma v nesnázích Telcontarovi ochránci, ti nejlepší z nejlepších válečníků svěřených mu Tzeentchem se sune k Delainy, všichni volají po krvi a následné slávě tomu, kdo zasadí smrtící úder. Ruce svírají jejich vyvolené nástroje zkázy - meč jehož ostří plane matným purpurovým světlem či palcát s hlavicí potřísněnou zaschlými zbytky nespočtu hlav neochotných přijmout Tzeentchovo vedení. Delainy prvního z Tzeentchových vyvolených zdraví svižným seknutím a válečník se na poslední chvíli pokusí nadzvednout štít. Ale ani letitý výcvik a zkušenosti nemohou konkurovat nelidské rychlosti Slaaneshovy šampionky, jejíž čepel mu hladce projíždí krkem a zanechává jej sraženého na zemi a odkopnutého stranou jeho druhem, který se s hněvem v hlase vrhá na vražednou elfku. Delainy si kousek poodstoupí a odmění druhého útočníka rychlým bodnutím na srdce, hrot ale pouze zajiskří o hrudní plát. Okamžitě svůj meč stahuje zpět a jen díky svým reflexům uniká sekeře, hadím pohybem zabraňuje širokému ostří přepůlit její útlé tělo. Vědoma si své početní nevýhody, máchne mečem po dalším válečníkovi, snažícím se jí uštědřit ránu palcátem do žeber. Meč zvládá odrazit palcát stranou, na tváři Delainy je patrná bolest šířící se z jejího zápěstí, které tak tak vydrželo nerozdrcené při střetu a vydá ze sebe vzteklé zasupění. Okamžitě provede další sek, tentokrát však již naráží na štít z hrubého plátu a dunivá rána se rozlehne bojištěm. Delainy zakřičí bolestí, meč již podruhé končí na zemi, nyní okamžitě odkopnut jedním z vyvolených mimo její dosah, přičemž válečníci tvoří kruh a připravují se na další úder. První válečník máchne mečem po své sokyni a ihned obdrží několik úderů holou rukou do zápěstí, jak se neozbrojená šampionka snaží dostat k nějaké náhradní zbrani. Sekera protne další půltucet kroužků, avšak včasná reakce dovolí Delainy se vyhnout jakémukoliv zranění na vlastním těle. S nutností uniknout z pasti se Delainy snaží smrští úderů povalit alespoň jednoho z bojovníků a získat si tak cestu ke své zbrani, popřípadě vytrhnout Telcontarovi dýku z hlavy. Rána za ranou dopadá na hrub přilby, štíty a pancíř na nohách, každé minutí odměňuje rychlým protiútokem se snahou využít váhu soupeře proti němu. Nakonec se jí podaří oběma rukama polapit válečníkovu sekeru, ranou loktem ji vysvobozuje z jeho držení a okamžitě jejím tupým koncem udeří válečníka do přilby, přičemž chvilkovou ztrátu rovnováhy dalším úderem do hrudního plátu mění v povalení. Na moment vypadá spokojená se svým úspěchem, utvrzená svým brzkým povýšením. Usmívá se, za očima se odehrává divadlo, v hlavní roli ona, v rolích mrtvol její současní sokové, držena tak krátce od svého cíle nedává najevo žádné ohrožení. Telcontarovým táborem se rozlehne hlasité prasknutí a Delainy se ve tváři zračí němý úžas. Déšť stříbrných kroužků se rozlétává na všechny strany za jejími zády, na malý okamžik má šampionka temného boha svou vlastní záživou auru hodnou elfích svatých. Idylku zkazí až její zoufalý pokus nabrat do plic vzduch. Ruce se jí nekontrolovaně třesou, stejně tak i její hadí noha, stovky drobných svalů rázem vyznávají anarchii a zanechávají Delainy třesoucí se při snahách nadechnout se. Krev na tvářích náhle smívají slzy, slzy plné bolesti a zmařených snů. Křečovitě se snaží otevřít více ústa, ale namísto kleteb nebo proseb z nich uniká tenký krvavý pramínek z levého koutku, zvolna nabírající na intenzitě. S přivřenýma očima Delainy padá k zemi, svaluje se vedle povaleného válečníka. Přichází další zoufalé nádechy, poražená Slaaneshova šampionka se i přes rozdrcené tělo snaží udržet při vědomí, ač její končetiny ztratily téměř jakýkoliv cit. Sražený válečník se sbírá na nohy a kolem padlé šampionky vzniká kroužek tří přeživších, z nichž jeden pozdvihne svůj meč a kopnutím převaluje Delainy na záda. Elfka na něj pohlíží skelnýma očima, poražená, neschopna splnit svůj závazek. Ponechaná na pospas svým bohem. Chaosem požehnaná čepel jí vniká do těla a přibodne Delainy k zemi, poslední nádech ustává a následuje jej pouze mrtvolné ticho. Delainy, šampionka Slaaneshe a pokořitelka Telcontara míří do panství svého patrona. Slaaneshova síla kolem Stromu Utrpení je zlomena, Temný Princ může ještě vyhrát věčný souboj o dominanci, avšak bitva je pro něj již ztracena. Trio válečníků vytahuje své zbraně a pozvedává jej vzhůru směrem k temnému oku na obloze. Provolávají jméno svého patrona, ač připraveni o dva své spolubojovníky, stále dost silní na to, aby vedli Tzeentchovu skupinu k vítezství.

Aymir - 16. října 2011 16:52

Byla to čest s vámi sloužit, hoši... Další vývoj událostí dá jasně najevo, že Delainy sice Telcontara sejmula, ale nakonec nebyla tak tvrdá, jak vypadala, že je. Tedy už proto, že mi tady zanechala něco, co by se dalo nazvat jako "příliš mnoho soupeřů" či, použijeme-li slova písně z jednoho sitcomu, "too many dicks on a dance floor". Je jedno, jak to nazvu - tolik chosenů prostě neporazím a tak se přede mnou otevírá několik cestiček osudu. Dvě. Jedna je vcelku jasná. Zůstanu tady, budu hodná holka a možná se stanu osobním mágem nějakého z těch plechem obalených volů - Aymir jako rozkošná, málo oblečená služtička. Když bude hodná, dostane k ožrání nějakou nohu, ruku, či jiný úd. Možná bude moct z frustrace občas usmažit nějakou bestii. Lákavé - ale ne. Druhá - ta je sice poněkud nejistější, ale dává vyhlídky na možnou otevřenou budoucnost, která možná zahrnuje i cosi jako "vlastní smečka debilů." To znamená, že si časem budu vybírat k jídlu nejlepší ruce nohy a jiné údy a bestie smažit, abych si upevnila autoritu a polechtala ego. Tato možnost začíná - útěkem. Jakkoli zbabělé se to zdá, ve chvíli, kdy se tihle pánové nejspíše začnou rvát o moc a bestie uzavírat sázky na svého nového ó vůdce, je zcela nejvhodnější doba se pokud možno nepozorovaně vypařit. A taky tak činím. Někde v pustinách si mám v plánu najít nějakou menší smečku bestií a možná se poptat Tzeentche, zdali by mi poskytl nějakou tu podporu, přece jen já už mu nějakou tu službu prokázala a neštítím se třeba nabídnout své služby i příště. Toliko k tomu, co jsem byla ještě předevčírem. Toliko k tomu, co bych mohla být zítra. Život... je tak trochu měňavý. Osud nevyzpytatelný. Ale já - já tady chcípnout nehodlám.

Tzeentch, Měnitel Cest - 16. října 2011 17:17

ZÁVĚR A tak nadešel konec jednoho příběhu, malé epizody v nekončícím honem za mocí, kdy tisíce roztodivných tvorů soupeří o právo dostat se co nejblíže svým patronům, svým modlám, čtveřici bohů Chaosu. Snaha, co bývá zřídkakdy odměněna úspěchem, o čemž svědčí nespočet pokřivených existencí bezcílně se plahočících pustinami, číhající na nic netušící návštěvníky, zbavené jakýchkoliv známek svých předchozích osobností a hnaných silným neutuchajícím pocitem hladu. Každý den pořádají démoni hody na duších nešťastníků, jejichž vůle nebyla dost silná, jejichž tělo se nedokázalo vzepřít násilné a kruté povaze pustin, povaze Chaosu. Přesto se čas od času vynoří někdo, kdo vyjde z tohoto království šílenství a nepodlehne. Často zjizvený, zdeformovaný, s myslí odvrácenou od své minulosti, soustředící se pouze na současnost a na případnou zářnou budoucnost v područí nových pánů...nebo troufale jako vlastní pán, soutěžící s časem a bohy samotnými, o moc, o kterou v pustinách není nouze. Nemálo takových jste potkali, účinkovali jste jako pěšáci v jejich troufalé hře či jste sledovali, jak se jim ve skelných očích rozpouští jejich sny, pohlceni prázdnotou odkráčeli vstříc svým pánům.

Khorne, Pán Krve - 16. října 2011 17:30

Epilog, část 1. Khornův plán byl přímočarý, jako už plány Pána Lebek bývají. Mnohokrát byl schopen předvést, kterak může být jemný přístup a pečlivé plánování padnout před zuřivostí. Bůh Krve moc dobře ví, že i sebelepší plán lze zvrátit useknutím hlavy, jež jej zdorila, a jeho následovníci si berou tyto lekce k srdci. A i zde, v jedné z mnoha bitev ve válce o konečnou dominanci, vsadil Khorne na stejnou kartu a pokusil se zdolat své nepřátele silou. Prostý a odvážný plán, za který zaplatili ostatní bohové mnohými svými oblíbenci. Ale jak vlastní ztráty nabývaly, stali se Khornovi válečníci nesourodým uskupením jednotlivců, jejichž touha získat pro svého pána co nejvíce lebek vyústila v ignorování původního úkolu. Bitvy přecházely ve vraždění, kde Khornův válečník nehleděl na to, čí krev potřísnila jeho zbroj, hlavní bylo, že tekla.

Nurgle, Pán Rozpadu - 16. října 2011 17:46

Epilog, část 2. Pro Pána Rozkladu byl boj o vlastnictví Stromu Utrpení bitvou velice osobní. Coby bůh, nejvíce si vážící svých morem stižených dětí, svých rozkládajících se tvorečků, snažil se najít šampiona hodného takového úkolu, někoho, kdo by navrátil strom do Nurglových rukou, kam jeho milovaný výtvor vždy patřil. A bylo to právě to lahodné vytí stromu, které jej donutilo do zoufalé akce, kdy jeho šampioni až na vzácnou výjimku nedokázali nalézt včas cestu, mnozí leželi již mrtví, nebo nekonečnými bojůvkami drženi v příliš velké vzdálenosti, která jim nedovolovala jakkoli zmařit Telcontarovu snahu o znesvěcení jejich posvátného symbolu, kdy Strom Utrpení měl být cennou obětí Tzeentchovi. Zoufalé okolnosti si žádaly zoufalé činy a Nurgle si byl moc dobře vědom, že přesun jeho vlastních stoupenců by vzedmul vlnu nevole a nejspíše i několikero odvetných akcí ze strany svých soupeřů. Rozhodl se proto využít bloudící ztracené duše, poskvrněné Chaosem, ale přesto ještě zčásti svobodné. Dvě divoké karty, které mohly rozhodnout o osudu Stromu Utrpení. Konrád stanul tváří v tvář bestiáckým nohsledům Telcontara. Primitivní povaha bestiáků sice jejich řadně notně znejistila, ale strach z hněvu Tzeentchova šampiona byl daleko silnější. Říká se, že strach dává lidem křídla. V případě bestií šlo o nečekanou zuřivost, se kterou se vrhly po Nurglem vyslanému elfovi, jehož dovednost a zkušenosti z Lorenského lesa nemohly soupeřit s početní převahou a jednoduchou, byť praktickou demonstrací hrubé síly. Fuzzlik, roztěkaný inženýr klanu Skryre, se ocitl v kole, z něož bylo stále těžší a těžší vystoupit. Jeden úkol následoval druhý úkol, horší než ten první, neustále oddalující kýžený návrat do Skavenmoru. Vstříc hordě bestiáků, jejichž kuráž odkopla tu Fuzzlikovu kilometry daleko, mohl skaven naposledy zalitovat, že mu došel šňupací prášek z vrásnivce. A byl to právě pytlíček naditý zelenkavým zlatem, jemuž skaven věnoval své poslední myšlenky.

Slaanesh, Temný Princ - 16. října 2011 18:02

Epilog, část 3. Slaaneshovu snahu zvrátit pokus Tzeentchova šampiona o poskočení na kariérním žebříčku nereprezentovalo nic lépe než jediné jméno : Delainy. Elfí princezna, jejíž touha po slasti a agónii ostatních vedla k jejímu vyvržení z ostrova jen aby se nakonec bez jediného slůvka vzdoru oddala existenci, která jediná na celém světe rozuměla jejím pocitům, jejím touhám a dokázala číst v její nesourodé mysli. Stále si ponechávala svou elfí hrdost, vlastnost, která jí dovolovala zakrývat hrůznou pravdu, dlící hluboko uvnitř, rozběsněnou sukubu skrývající se pod hladkým elfím zevnějškem. Vědom si jejího talentu a nezadržitelné chuti po vlastním vzestupu, zvolil ji Slaanesh svou reprezentantkou v blížícím se konfliktu, což Delainy s potěšením přijala. Jista si svým vlastním úsudkem a pečlivostí, s jakou zakrývala svůj pokřivený zevnějšek, zvolila Delainy zbraň ne tak rozšířenou u svých oponentů - diplomacii. Ale velice brzy přišla na to, že kromě Telcontara, jehož zabití chápala jako skutečnou zkoušku svých schopností, musí vést boj i s časem, který ji hnal ke stále zbrklejším rozhodnutím. Nakonec, když čelila Tzeentchovu šampionovi, dostihla ji vlastní nepromyšlená rozhodnutí, kdy přišla o svůj vlastní doprovod. Bez možnosti na ústup, chycena mezi šampiona a jeho věrné, dokázala Telcontara porazit, zabít jej a na malý okamžik se vyhřívala ve Slaaneshově přízni, jak ji opustil poslední zbytek jejího elfství. Přesto ji boj stál příliš mnoho sil, ani chaosem zocelené tělo nedokázalo bojovat donekonečna a Delainy se připojila k zástupům mrtvých. Její pokořitel, tehdy ještě jen Tzeentchův vyvolený, použil její hlavu na výrobu své nové zbraně. A tak Delainy, ač posmrtně, opět rozdávala smrt napříč pustinami.

Tzeentch, Měnitel Cest - 16. října 2011 19:10

Epilog, část 4. Obětování Stromu Utrpení, jakkoli se mohlo zdát nevýznamnou obětí, pro Tzeentche hodně znamenalo. Pro úkol si zvolil Telcontara, nadějného aspirujícího šampiona, kdysi dávno pouze levobočka jednoho z barbarských králů na hranici Kisleva. Léta věrné služby a plná oddanost Tzeentchi spojená s pevnou a tvrdou rukou, schopnou zkrotit stovky nohsledů včetně vždy rebelujících čarodějů, to vše mu v Tzeentchových očích skýtalo cenné výhody, neb věděl, že ostatní bohové nenechají jeho záměry bez odezvy. A tak se jedna z mnoha Tzeentchových tlup ocitla přímo ve středu dění, Telcontarův tábor postavený přímo kolem Stromu Utrpení, kde šampion vyčkával na vyzyvatele a blázny. Šampionovy cesty byly zpletité jak cesty jeho vlastního pána, veden jeho instrukcemi se občas dostával na zcestí pochybností o svém úkolu, nakolik jsou příkazy jeho pána pouhými zkouškami oddanosti, nebo šlo o nezbytné kroky, kterými si měl Telcontar zajistit povznesení mezi největší velitele, jaké kdy pustiny viděly? Svých odpovědí se dočkal až v momentu příchodu své sokyně, konkurentky a následovnice Slaaneshe, jejíž štěstím bylo, že se její drzost rovnala jejím dovednostem. S klidem přijal výzvu, vítěz mnoha desítek soubojů, smrt každého šampiona pro něj byla jen pomíjivým okamžikem, následovaným dlouhým čekáním na další střet. Telcontar, jenž celý svůj život zasvětil řešení problémů pomocí hrubé síly nakonec dostal lekci, k jejímuž pochopení má nyní celou věčnost. Jeho mrtvé tělo, gesto Tzeentchova zklamání, bylo na na hromadě spáleno s dalšími Tzeentchovými padlými, těla poskládána kolem Stromu Utrpení, objímáni žárem vysláni předat svému bohu cennou kořist, za doprovodu lamentování Pána Rozkladu. Aymir, uprchlík z Kar Karondu, projevila na elfku nezvyklou výdrž. Vstříc rozmaru bohů a jejich šampionů, vedena jako loutka zrádců v řadách temných elfů, stále pod cejchem podřadné existence a Telcontarem postavena na úroveň jeho bestiáckých nohsledů, vydržela - nutno přiznat že nedobrovolně - být součástí Tzeentchovy tlupy, držena šampionem jako cenný prvek překvapení, jeho trumf v blížícím se rituálu. S vlastním čarodějem ztraceným v objetí nástrah pustin byla pro Telcontara Aymir rezervou, možností dokončit rituál i za ztráty přiděleného čaroděje, neboť nepochyboval o její poslušnosti, zvláště pokud jí nedá na výběr. Rychlý spád událostí ale ukončil Telcontarův život a s ním i jeho plány, a jelikož nový šampion by pouze prodloužil elfčin nedobrovolný pobyt, rozhodla se pro útěk - vstříc neznámému, ale dost možná lepšímu, než co zažila doposud. A Tzeentchovi nohsledi ji také nechali jít, neznali Telcontarův plán, počítali s tím, že si ji pustina dříve či později najde, měla být jen další obětí hrůz, žijících pod patronací Chaosu... ...čas od času se jméno Aymir náhle vynoří ze tmy. Zvěsti o temné elfce, která přežívá v pustinách, či se tak alespoň tvrdí. Kráčející v temné mlze splétané z vlastního vzteku, z nenávisti ke svému bývalému lidu, z nenávisti chované k obyvatelům pustin, z nenávisti ke všemu živému. Proslýchává se, že bývá občas spatřena - bledá tvář se ztuhlými rty a žhnoucím párem očí - a rozputává magické bouře, aby se následně rozplynula ve stínech, zacnechávajíce po sobě jen těla, znetvořená rituály čarodějek z Kar Karondu. Proslýchá se, že se snaží sestavit armádu, avšak nikoliv k pokoření ostatních kmenů, bez známky chutě bojovat pod praporem některého z bohů. Její stopy se pozvolna stáčejí k jihu, cestou, která je pro obyvatele pustin známkou jejího podlehnutí šílenství. Říkají, že na každého jednou dojde, a při těch slovech všechny historky mizí a barbarští válečníci se opět vrací ke svým douškům medoviny. Jih, tam nic není, říkávají. Jen moře, chlad a smrt, smrt nehodná válečníka. Neuvědomují si ale, že na jihu je místo, ke kterému Aymir chová nejsilnější zášť. Její rodiště. Kar Karond. At'che byl na bestiáka vnímavým a bystrým šamanem, jako jediný se mohl holedbat, že jeho záda nenesou jediný otisk Telcontarových rukavic či dokonce bot, že ač zažil nejeden výbuch vzteku svého šampiona, nebyl to nakonec on, kdo došel k újmě. Dokonce byl pověřen nalezením zmizelého Tzeentchova čaroděje, úkol, který byl jak poctou, tak i krapet zoufalým řešením. Bez úspěchu, vrátil se At'che nazpět do svého tábora, přivolaný svým pánem, aby byl součástí boje o Strom Utrpení, a aby byl oporou svému pánovi a rovněž dalším bestiákům. Avšak Telcontarův pád se nakonec stal i At'cheho pádem, nový šampion nesdílel přesvědčení o užitku bestiáckých spojenců jako jeho předchůdce a bral je spíše jako snadno získatelné otroky. Status šamana, byť předtím výjimečný a ceněný, byl pro nového velitele ničím, označil všechny bestiáky za rovné, ač ani jeden z bestiáků necítil důvod k radosti. Každý další boj, každá potyčka, vždy začínala zlostným křikem doprovázeným ostrým šleháním biče, zakousávajícího se do chlupatých zad bestiáků. Ozbrojeni noži a kameny, vrhali se zoufalí mutanti vstříc nepřátelům, následováni válečníky, z nichž měli větší strach než ze smrti.

Tzeentch, Měnitel Cest - 16. října 2011 19:15
	KONEC THE END FINITO Vývojářský tým děkuje za hru všem, děkuje i těm, kteří to vůbec nečekali. A obvzláště těm, kteří vydrželi a hráli až do konce.