Warriors academy
hrálo se Denně
od: 23. prosince 2009 16:56 do: 20. února 2010 19:23
Dobrodružství vedl(a) Monalis
| |
 | Příběh: Příběh bude probíhat v zemi zvané Seeria, která je již dlouho sužovaná vládci zla a jim sloužícími monstry a lidskými poskoky. Kvůli tomu byla založena akademie válečníků, která je vyhlášená po celé zemi. Každý muž nebo žena toužící po dobrém světě se mohou ve věku 18-ti let ucházet o místo na akademii. Každý rok probíhá příjmací řízení pro nové studenty. Akademie má pět ročníků, ze kterých každý uzavírá ročníková zkouška ze všech předmětů, a to nejen praktických, ale i teoretických. Akademie naučí své žáky, jak rozpoznat a odhadnout nepřítele. Všecno o rasách, o územích...zkrátka škola, jak má být. Co nabízím: Propracovaný příběh, neustálá akce, žádná nuda, dlouhé příspěvky. Co požaduji: Smysluplné příspěvky, spooooustu vlastní fantazie:)), aspoň průměrnou znalost gramatiky, životopis postav, ikonku. |
| |
| Všichni uchazeči o studium Již jste všichni slyšeli o Warriors academy ve městě Seeria. Vaše cíle a touhy, ať už byly jakékoliv, vás zavedli až před brány akademie. Před vámi se tyčil obrovský hrad v gotickém stylu. Honosné zahrady byly vyplněny cvičišti s terči, cvičnými panáky, s opičími dráhami a jinými výcvikovými místy. Brána i vysoký kamenný plot byly zdobeny nádhernými ornamenty. Písmem v různých jazycích. Celé toto místo zavánělo svou historií a honosností. Každý z vás věděl, že odsud vyšli ti nejlepší válečníci, kouzelníci...hrdinové. Ti, kteří se starají o dobro v okolí Seerie i daleko odsud. Každý z vás věděl, že jen několik málo vyvolených bylo vybráno k tomu, aby se tu mohlo učit. Každý z vás byl něčím zvláštní a věřil, že zde může nastartovat svůj osud. S nádechem jste vešli dovniř a přes rozsáhlé pozemky postupovali k akademii. V obrovské vstupní místnosti ze zdobeného mramoru vás přivítali dva elfové. Žena s Krátkými medovými vlasy, krásná, mladá, ale s velice přísným výrazem. A muž z něhož čišela dobrota a v očích mu hrály jiskřičky. " Vítám vás mládeži. Jmenuji se Dreema la Vivian a jsem profesorkou na této akademii. Zároveň jsem i ředitelkou tohoto zařízení. Toto je můj zástupce Profesor Kay Brenen. Pokud máte dost odvahy, budeme vás provázet vstupním testem. Skládá se ze tří zkoušek. Pokud prospějete ve všech zkouškách, budete přijati na akademii...Jistě víte, že zde mohou studovat jen ti nejlepší." |
| |
 | Když vkráčím do rozlehlé zahrady před nádhernou stavbou-Akademií, přepadá mne velice zvláštní pocit. Je to něco nového, něco co jsme ještě nikdy nezažila. Je to touha po dobrodružství, po nových, zajímavých zážitcích. Po učení, které bude určitě pro mě přínosem. V hlavě mám ale jediné. Zvládnout úspěšně přijímací řízení a tudíž se stát studentem na této slavné akademii, v jejíchž chodbách chodili ti nejznámnější a nejvýznamněší bytosti v našem městě a okolí. Studovat v těchto místech je pro mne sen. Těšila jsem se na tento den. Na den, až pravou nohou vkročím do těchto prostorů."Jaké by to asi bylo, relaxovat v těchto zahradách?" Podívám se o kus dál a přepadá mě další myšlenka..."Jaké by bylo vzdělávání v místnostech, které se skrývají uvnitř budovy?" Říkám si: "Dost přemýšlení, předsudků, představ a spoustu dalšího.Jdu na to!!Nepřišla jsem sem si to zkusit. Ale dostat se sem a podat ty nejlepší výkony.Vždyť to je můj sen!!" Ve chvíli, kdy se přede mnou otevře dokonale zdobená brána, jako ve snu vstupuji dovnitř. Z rozlehlé vstupní místnosti je cítit energie. Zase se vracím k myšlenkám, jaké by to bylo kdyby...A najednou se objeví dva elfové. Pozorně naslouchám, obdivuji a posléze čekám na znění prvního zkoušky. |
| |
 | Před branami snu Stál jsem chvíli jako přikovaný. Byl jsem z královského dvoru na hodně vznešené paláce a chrámy, ale tohle jsem nečekal. Z tohoto místa čišelo něco zvláštního. Dýchlo to na mě atmosféru stáří, tak silně, že jsem si i já připadal jako mladík. Otec na mě sázel a já sám jsem velice toužil stát se nejlepším, tak jako kdysy můj děd, který zde studoval. Věděl jsem, že protekce a nic mi nepomůže, ale doufal jsem, že jsem dostatečně připraven na to, co mě čeká. S hlubokým nádechem jsem vkročil na pozemky akademie. Celým tělem mi projelo zachvění a na tváři rozhodně dnes nehrál ten obvyklí usměv, který tam byl skoro vždy. Ve chvíli, kdy jsme stanuli před profesory. tedy ředitelkou a jejim zástupcem, tak jsem se musel znovu hluboce nadechnout. Pohled na ředitelku mi téměř vzal všechnu naději na úspěch, ale když jsem pohlédl na zelenovlasého, poměrně mladého elfa s úsměvem na rtech a jiskrami v očích, tak se mi hodně ulevilo. Jako kdyby mi vlil novou sílu do žil, dokonce jsem se na nadcházející úkoly těšil. Stačilo už jenom poslechnout si zadání. |
| |
 | Bylo to tu zase, jako každý rok. Usmála jsem se na Kaye, který měl stejně jako já pobavený úsměv. I my jsme tu kdysi takhle stáli. Ačkoliv jsme vypadali na dvacet, bylo to už přes třicet let, kdy jsme poprvé překročili práh těchto dveří. Všechno nám tehdy přišlo nádherné, úžasné a nové. Cítili jsme ty vědomosti a měli jsme strach z toho, co nás čeká. Stejně tak ho měli teď tři dospívající osoby, stojící před námi.Usmála jsem se a začala jsem mluvit. "Vždy si vás zavolám. Půjdete dovnitř po jednom. Projdete postupně třemi zkouškami. V první zjistíme něco o vaší duši a vašem úmyslu. Ve druhé zjistíme jaký máte reflex a intuici, jak dokážete reagovat na nebezpečí. A v poslední zkouště vyzkoušíme vaši přesnost střelbou na jednoduchý terč, pohyblivý terč a střelbu dvěma šípy naráz. Během zkoušky je zakázáno použít jakákoliv kouzla, bude to bráno jako podvod a budete vykázáni. Přestože je příjmací řízení během tří dnů, máte pouze jeden pokus. Jednu jedinou možnost, která vám možná změní život." Pohlédla jsem na dlouhovlasou dívku se zářivě zrzavými vlasy a pokývla jí hlavou. "Vy zde vyčkejte, než si vás vyžádám. Můžete se zatím posadit." Pokynula jsem rudovlásce a chlapci, ke zdobenému gauči. |
| |
| Pozorně naslouchám slovům, která vychází z úst paní ředitelky a začínám mít trému. "Ne, musím se uklidit", říkám si...1 zkoušeka se mi nezdá až tak obtížná. Ale nesmím propadnout tomu, že to není náročné. Hlavní je, abych zůstala po celou dobu sama sebou, zhluboka se nadechla a pověděla jim o mých úmyslech, cílech a snech...2 a 3 část bude jak se zdá obtížnější, ale zatnu pěsto, narovnám se, uklidním a snad se to podaří.Musí!! Paní profesorka na mě kývla jako na první. To je... to je něco nevídáného. Je to tak rychlé. Mám strach, ale zároveň se hrozně těším. Už jen zbývá vyčkat pár chvil... |
| |
 | První část zkoušky První část zkoušky spočívala na mě. Měl jsem jako obvykle přichystané otázky a čekal jsem na něj přesné nebo podobné odpovědi. Kdyby se nějak výrazně lyšili od přepokladů, pak uchazeč neuspěje. První měla jít zrzavá dívka. ,, Tak prosím, pojďte za mnou," pobídnu ji s úsměvem a zamířím do odzvučněné místnosti, která nás chrání proti odposlechu, ale také proti vyrušování. Síň je obrovská a není vybavená příliš velkým množstvím nábytku. Sedl jsem si ke stolu a nachystal jsem si otázky. Vybídl jsem dívku, aby usedla naproti mě. ,, Takže jako první část testu mi budeš muset odpovědět, podle pravdy, podotýkám, na několik otázek. Budeš mít na to určitý čas. Čas začně běžet ve chvíli, kdy budeš připravená. Na tři otázky budeš mít půl hodiny. Hodně štěstí!" popřeju ji a nachystám přesípací hodiny. ,, Připravená? Jak se jmenuješ, mi ještě prozraď!" když už jsem znal její jméno a ona mi kývla, že můžeme začít, tak jsem otočil přesýpací hodiny a položil jsem první otázku. ,, Takže za prvé: Co zachráníš z vesnice, kterou zasáhnou záplavy? Potraviny nebo lidi?; Druhá otázka: Co by jsi byla ochotna udělat proto, aby ses dostala na tuto akademii. Chci vědět tvé maximum a třetí otázka: Co je pro tebe v životě nejdůležitější?" |
| |
 | No bezva...abych se já zase dostavila se vší počestností, to by byl zázrak...Prostě Connie zase pozdě...klasika Podívala jsem se na slunce, které už dávno nebylo přímo nad nejvyšší věží Warriors academy. Dlouhé černé vlasy po pás za mnou vlály, jak jsem běžela. Černá košile do půli stehen s tříčtvrtečními rukávy a v pase stažená hnědým, širokým koženým páskem se mi přitiskla na tělo a na dlouhé úzké černé kožené kalhoty zastrčené do vysokých hnědých bot. Pohodila jsem bojovou holí v ruce, která mi klouzala dolů a nadhodila jsem si na rameni vak s věcma. Konečně jsem proběhla zdobenou bránou, která byla otevřená. Venku už ale nikdo nestál. Samozřejmě, to jen já mám vždycky něco extra. Vlítla jsem do honosné vstupní místnosti a uříceně se svalila vedle tmavovlasého elfa na gauč. "Tak co jsem prošvihla?"Otočila jsem se na dva čekající udýchaně a pak mi došlo. "Promiňte...Já jsem Connie." |
| |
| Vcházím s panem profesorem do jak se zdá odzvučněné místnosti, která mě nějak neosloví. Není tam skoro nic.Ale tak to má asi být. Je zbytečné mít v místnosti, kde se skládají zkoušky koberce,nábytek a prostě celkově drahé vybavení. "Jmenuje si Maurisa.", odpovídám na první položenou otázku předtím, než začne první část zkoušky. V hlavě mi probíhá spoustu myšlenek. Duševně se připravuji, zhluboa se nadechnu, pokývnu na pana profesora, že už jsem připravená. Následuje 1 ptázka. "Co zachráníš z vesnice, kterou zasáhnou záplavy? Potraviny nebo lidi?" Bez dlouhého rozmýšlení odpovím: "Kdyby vesnici zasáhly záplavy, snažila bych se zachránit co nejvíce lidí. Nemůžeme přeci dovolit, aby lidé umírali, když je můžeme zachránit. Ano, potrava je důležitá, ale ta bude pořád někde. Najdeme ji opodál. V jiné vesnici, v jiném městě. Ale stejné lidi nikde nenajdeme. Každý člověk je něčím vyjímečný, něčím přispívá k životu každého z nás. Zatímco ovoce, zelenina, maso, sýry atd., jsou pokaždé stejné. Může se stát, že vyhynou všechna zvířata, z kterých získáváme potravu. Nebo uschnou všechna pole. Ale to zatím nehrozí.Lidé jsou pro svět důležití!" 2 otázka je poněkud na zamyšlení."Pro to, abych se dostala na tuto akademii, bych udělala vše, oč by jste mě požádali, kdyby to bylo reálné, splnitelné a já bych kvůli tomu neporušovala zákony. Pokaždé by to bylo fér a vy by jste z toho měli nějaký užitek.Například, kdyby jste měli na univerzitě nedostatek profesorů, obešla bych celý svět a přivezla Vám ty nejlepší. Pracovala bych na sobě ve všech směrech. Studovala bych dnem i nocí, pracovala na svém těle abych měla dostatek síly. Dodávala bych si odvahy a také sebevědomí, abych patřila mezi nejlepší studenty na Vaší univerzitě." 3 otázka je jasná."Nejdůležitější pro mě je, dostat se na tuto univerzitu. Protože jenom tady, mám možnost rozvíjet svě schopnosti a znalosti. Poté bych mohla nějakým způsobem změnit naše město. Náš kraj. Náš celý svět!! Mohla bych pomáhat lidem a zločince potrestat a následně z nich udělat dobré lidi, kteří by pomáhali světu stejně jako my!" |
| |
| Další uchazečka Jako první si dovnitř pozvali rusovlásku, jejíž jméno jsem zatím neznal, ale napadlo mě, že ho snad poznám, až budeme oba studenti této akademie. Alespoň jsem v to doufal. Když jsem slyšel, co budou naše úkoly, tak jsem si nebyl jistý, zda mám utíkat nebo si začít věřit. Byly to hrozné pocity. Raději jsem se usadil na gauč, který zde byl a čekal jsem. Hlavou se mi honily myšlenky a já se nedokázal soustředit. Z podivného neklidu mě vytrhla elfí dívka s černými vlasy a holí, která se svalila vedle mě na pohovku a ptala se mě, o co přišla. Chvíli jsem na ní koukal a pak jsem jí vylíčil, co nám říkala ředitelka a tak. Doufal jsem, že zapředením hovoru se zbavím špatných myšlenek. Konečně jsem si také uvědomil přítomnost i lidské dívky, jenž byla také s námi v místnosti. ,, Ahoj Connie. Já jsem Daimon, pozdravím dodatečně černovlásku a také se jí představím. ,, Snad by jsi neměla chodit pozdě, mohlo by ti to přitížit, nemyslíš?" zašeptám. |
| |
| soukromá zpráva od agent Kay Brenen pro Vyslechl jsem si podstivě všechny její odpovědi a snažil jsem se již př první nezačít usmívat. Odpovídala přesně podle očekávání a já z toho měl velkou radost. Ve hcvíli, kdy ale ospovídala na druhou otázku, tak jsem se zpočátku zarazil, ale když to potom vyslvětlila, tak se mi ulevilo. Odpověděla nad očekávání dobře a ani jí nestihl vypršet celý čas. Vstal jsem ze svého místa a postavil jsem se po jejím boku. Postavila se a já ji podal ruku: ,, Blahopřeji k úspěšnému splnění první zkoušky Maurino, teď běž prosím tudy," ukážu na jiné dveře než kudy jsme vešli: ,, Tam už jsi tě převezmě paní ředitelka a čeká tě druhá zkouška. Tak hodně šťestí, pokud ti to výjde uvidíme se u třetí a závěrečné zkoušky!" kývnu a pošlu jí pryč. |
| |
| Začala jsem se smát po tom, co mi řekl. Vypadal na zodpovědného studenta. To já v povaze neměla i kdybych chtěla. Byla jsem průšvihář vždycky. Ale za to s jistým nadáním na boj. Nejraději jsem měla svou hůl. Byla to zbraň, které jsem nejvíc věřila. Zajiskřilo mi uličnicky v očích a ušklíbla se. "Myslím, že neměla...jenže to víš...sama sebe už ani nepřekvapuju." Pozdravila jsem i rudovlasou dívku a pak se rozhlédla po místnosti. Doufala jsem, že mě vezmou ke zkoušce i když jsem přišla pozdě a nebudu muset čekat na další den. Vždycky se něco okolo mě semele. Prostě na to mám šestý smysl. Dobrý je to v tom, že vždycky tak pospíchám, že ani nestihnu být nervozní. |
| |
| Další zkouška - Connie Když jsem poslal Maurinu za Dreem, tak jsem vyšel dveřmi, abych se dostal do hali, kde čekali další studenti. Pohled mi hned utkvěl na dívce s černými vlasy, která tady předtím nebyla. Držela bojovou hůl a to mě na ní zaujalo. Rozhodl jsem se, že si vezmu na řadu ji. ,, Prosím slečno, nyní vy!" kývnu na ní, aby věděla, že mluvím k ní. Zvedne a vydá se za mnou. Opět stejná místnost, stejná pravidla, stejný postup. Nejprve jsem se jí zeptal na jméno a potom jsem začal pokládat otázky: ,, První otázka: Máš zraněného koně a nedostatek všeho, jak pro sebe, tak pro něj. Zabila by jsi koně? Pokud ano, tak uveď důvod; Druhá otázka: V bortícím se chrámu jsou dva kalichy, jeden obsahuje živou vodu a druhého neustále proudí zlato. Který by sis vybrala, aby jsi pomohla lidem a proč? a Třetí otázka: Objetovala by jsi život pro jinou rasu než je ta tvoje?" |
| |
| Vykulila jsem šedé oči, když mě zavolal sympatický elf. Měla jsem trochu strach, ale byla jsem od přírody dost ukecaná a navíc, na maléry jsem byla zvyklá. Jestli proletím nebude to nic nového. Ale tolik jsem si tohle přála. Abych konečně dokázala, že nejsem k ničemu. Posadila jsem se a představila se profesoru Brenenovi. "Dobrý den. Jmenuji se Connie Londya." Křečovitě jsem svírala hůl. Svou oporu, svou kamarádku. Pokládal mi otázky a já se snažila nepošvihnout ani slovo. Kývla jsem a čas běžel. Víte, kdybych měla minimum zásob...což se samozřejmě může stát. Mě obzvlášť... uvědomila jsem si, že to jsem asi říkat neměla, ale pokračovala jsem dál. Víte záleží na situaci. Nejspíš bych se nevzdávala a za kažou cenu bych se nás snažila oba dostat do nejbližší vesnice nebo města. Dávala bych nám malé dávky. Pokud by to ale nešlo, jídlo i pití by došlo, ano. Ano zabila bych koně. Protože kůň nás nese, kůň je náš přítel a žádného přítele bych nikdy nechtěla vidět trpět." Odmlčela jsem se a čekala jsem, že mi řekne, že jsem naivní nebo něco podobného. Neřekl nic a nechal mě pokračovat. Ohledně těch pohárů. Neváhala bych ani chvíli profesore. Copak se kapka živé vody dá zaplatit zlatem? Nic není víc , nežli lidský život. Vzala bych pohár s živou vodou a rozdělila tu vzácnou tekutinu podle potřeby. Opatrovala ji, aby ji nikdo nezneužil....Třetí otázka...Myslím, že nezáleží na rase. Záleží na poslání a úmyslu bytosti, pro kterou jsme ochotni zemřít. Obětovala bych život pro jakoukoliv rasu, pokud bych to uznala za vhodné." |
| |
 | Akademie Naposledy se podívám do kusu skla, které používám jako zrcadlo. Ohnivě rudé vlasy mám kousek pod lopatky, ofina je směřována na levou stranu obličeje. Tmavohnědé oči jsou plné očekávání. Kolem nich jsou vidět drobounké vějířky vrásek, které naznačují častý smích. Rovný nos směřuje k světle růžovým rtům, momentálně roztažených do lehkého úsměvu. Podívám se na zbytek těla. Korzet v černorudé barvě a tmavé kalhoty jsou neutrální. Chránila jsem si ty nejlepší věci na nějakou příležitost a ta právě nastala. Po špičkách dojdu k botám. Jsou mi kousek pod kolena, černé, s vysokými jehlovými podpatky. Hned mě udělají o několik centimetrů vyšší. Vyjdu z polorozpadlého domu, který se nachází nedaleko Akademie. Úmyslně jsem sem cestovala už několik měsíců, ne v moc velkém tempu. Mou cestu provází pravidelný klapot podpatků, tohle není poprvé, co v něčem podobném chodím. Vlastně jen málokdy navléknu něco jiného. Před Akademií se na okamžik zastavím a snažím se uložit do paměti vše, co vidím. Rozlehlé zahrady jsou využity jako tréninkové plochy, zároveň ji však zjemňují ornamenty na plotě. I budova působí zvláštním, majestátním dojmem. Proklouznu do vstupní místnosti. Už na první pohled poznám, že většina z přítomných jsou elfové. No úžasný. Samí špičoušatí tady. Člověk by řekl, že se jich zbaví, když se vyhýbá zvlášť bohatým místům. Mohlo mě napadnout, že budou i tady lehce nakrčím nos, ale jinak nedám svou zášť najevo. Poslechnu si proslov elfí ředitelky. Ta třetí část bude nejobtížnější. S luky nemám žádnou praxi povzdechnu si, protože je jasné, kdo tohle vymyslel. Elfové. Pokyne mi a ještě nějakému elfíkovi, ať se posadíme. Učiním tak a přehodím si nohu přes nohu. Prsty sepnu k sobě, jako bych snad prováděla nějaké kouzlo. Samozřejmě, že neprovádím! Jen si zkracuji čas tím, že pohybuji prsty v určitém rytmu, který je znám jenom mě. O chvíli později přijde další elfka. Na pozdrav přikývnu, ale nepředstavím se jí. Ten profesor se zelenými vlasy si na pohovor pozve ji. Hej! Ona přišla pozdě! Je mi jasné, že se zatvářím uraženě. No co jsem mohla čekat, ta elfí protekce. Ta jejich čistota druhu.. Pche. začnu se tvářit nanejvýš otráveně a dál poklepávám prsty o prsty. |
| |
| soukromá zpráva od agent Kay Brenen pro I tato dívka odpovídala podle mých představ, vykouzlilo mi to na rtech úsměv, protože již dva z uchazečů prošli první zkouškou, což znamenalo, že mají aleppoň nějakou moralku, což byl základní předpoklad pro úspěch na této akademii. Tak jako předchozí dívku, jsem i Connie poslal dál k profesorce Dreem a já se vydal pro dalšícho uchazeče. |
| |
| Další zkouška - Poppy Vyšel jsem z místnosti a podíval na zatím poslední dva uchazeče. Doufal jsem, že ještě nějací dorazí, ale to bylo ve hvězdách. Pohled mi padl na trochu zamračenou rusovlásku. Byla člověkem, což mě velice potěšilo. Konečně se tady taky objevil někdo jiný než elf. Úsmál jsem se na ní a pobídl jí, aby šla za mnou. Usadil jsem jí ke stolu a řekl jí pravidla, která byla všeobecná pro všechny. ,, Nyní ti položím tři otázky a budu chtít slyšet tvé upřímné odpovědi: První otázka: Co by sis přála, kdyby jsi věděla, že tvé přání může všechno změnit?; Druhá otázka: Objetovala by ses pro jinou rasu něž je tvá tvoje? I kdyby to byl elf? ; Třetí otázka: V jedné ruce držíš klíč ke své budoucnosti a v druhé něco ještě cennějšího, co si myslíš, že to je?" Vybral jsem schválně takové otázky, které mi prozradí jak její charakter, tak to, co se skrývá hluboko uvnitř. |
| |
| Vešla jsem do místnosti vedle Kayovi učebny. Rozlehlá učebna s velkou tabulí. Polovina učebny byla pokryta koženými žíněnkami. několik vrhacích dýk, na třech stojanech v rohu. Žádná okna. Místnost osvětlovaly kouzelné plamínky u stropu. Vzhledem k vrhání dýk by se tady lucerny zrovna nehodily. Upravila jsem si černý pás kůže, který zakrýval můj hrudník a navazoval na kus mitrilu, který zdobil polovinu mého břicha. Zbytek byl odkrytý. Dlouhé stříbrné kalhoty mi těsně obepínaly nohy a černé šněrovací boty s plochou podrážkou měly zvláštní úchyty na moje milované trojzubé dýky. Prostřední zub dlouhý, po stranách jen krátké do oblouku zahnuté nožíky. Moje nejoblíbenější zbraně. Otočila jsem se ke dveřím, když vstoupila dívka s ryšavými vlasy. Pokývla jsem hlavou a usmála se na ni, když se představila. "Vítám tě Maurino u druhé zkoušky. To, že jsi tu, znamená, že jsi prošla zkouškou první a k tomu ti gratuluji. Zde ovšem budeš muset prokázatí víc, než jen teorii. Vyzkouším si, jak reaguješ. Jestli dokážeš vycítit úder dříve, než přijde. Prosím beze zbraně se postav sem zády ke mě. Soustřeď se na všechny zvuky, na všechny tvé vjemy. Na cokoliv, co ucítíš." Tiše jsem k ní došla a moje ruka rychle a bez varování zezadu vystřelila k její hlavě. |
| |
| Vcházím do místnosti ve stopách paní ředitelky a něco mi říká, že to už nebude jen tak ledajaký úkol. Vizáž pani profesorky je vskutku... no... výstřední. Místnost je velice zajímavá. Žíněnky, žádné lucerny, žáádná okna. Je vidět, že tu jsou použita kouzla. Vidím tři stojany se spousty dýkami. Říkám si, že to bude pohodička, s dýkami jsme si na vesnici hrále neustále. Ale hned, co paní ředitelka zadá úkol, mě všechno přejde. To opravdu nebude nic jednoduchého. Postavila jsem se zády k paní ředitelce a během vteřinky projel mým tělem lehký vánek. Přišlo mi to nekonečné, jak jsem tam stála přemýšlela, co to mělo znamenat. Ve skutečnosti to byla vteřina, možná dvě a můj instinkt mi napověděl, že bych se měla okamžitě otočit. Trhnu celým tělem, má ruka vystřela do úrovně mě hlavy a včas zachytím ruku paní profesorky, která měla namířenou na mou hlavu. |
| |
| Maurinina zkouška druhá Usmála jsem se, když mou ruku zachytila. Pokývala jsem pochvalně hlavou. Moje noha vyletěla do výšky a dívka se sehnula, takže prosvištěla těsně nad ní. "Pokud složíš zkoušku dítě, bude radost tě učit. Prosím otoč se ke mě."Ustoupila jsem o pořádný kus dál. Dýky byli očarované, tak, aby nikomu neublížily, i kdyby se zabodly do srdce. To ovšem dívka nevěděla. Byla jsem zvědavá, jak si poradí. Posunula jsem stojan na kolečkách s deseti dýkami k sobě. Roztočila jsem otáčivý vršek a rychle vrhala dýky prímo na Maurinu. Od čela až po břicho. |
| |
| 10 dýk? Které poletí přímo na mě? Vždyť mě můžou zabít!!! Letím na mě první dýka-chytím ji, odhodím a přímo na můj obličej míří další dvě. Rychle skočím na břicho, na podlahu a dvě dýky naštěstí proletí na druhý konec místnosti. Hbytě vstanu, pravou rukou chytím jednu dýku, levou rukou další a letí na mě další dvě! Nestíhám je chytit. Ruce nemám volné, co budu dělat? Odrazím se, jak nejvíc mohu a skáču do výšky dvou metrů. Jen tak tak dvě dýky proletí pod mýma nohama. Uffff... Na mé srdce míří další a poslední dýka. Zatnu svaly v celém těle a poslední dýku chytím oběma rukama. Jsem celá vyčerpaná, kapky potu ze mě stékají. Ale vyvázla jsem živá... |
| |
| Maurinina druhá zkouška Se zájmem jsem si ji prohlédla. Málo z nás kdy chytilo nějaké dýky. Většina uchazečů se vždy jen vyhnula. Došlo mi, že tahle dívka má v dýkách stejnou zálibu jako já. Usmála jsem se. "To bylo excelentní Maurin...vydala jsi ze sebe maximum. Bylo to právě tím, že si se bála o svůj život. Kdybych ti řekla o tom, že ti tyto dýky neubíží, nesnažila by ses tolik a neukázala mi svůj plný potenciál. Prosím posaď se. Usadily jsme se na žíněnky naproti sobě. Bylo vidět, že udýchaná, znavená, ale spokojená. "Odpovídej prosím co nejdříve a přýliš nad tím nepřemýšlej, potřebuji zjistit, jak jednáš v momentu. Ve chvíli, kdy není čas přemýšlet ano?" Když kývla, zahleděla jsem se jí do očí. "Stojíš proti trolovi. Nejsou příliš chytří, ale mají velkou sílu, jak ho co nejlépe zabiješ?......Tvoje město napadli nájezdníci. Kradou zásoby, ubližují lidem. Jsi jediná ve městě, kdo dokáže bojovat. Víš, že porazit je sama nedokážeš. Pustíš se přesto do boje?......Poslední je spíše pro informaci. Jakou zbraň máš nejraději a proč?" |
| |
| Tak... a teď mě čeká ještě poslední část... Doufám, že to zvládnu. Jsem už přeci u konce, tak do toho! "Říkáte, že trol má velkou sílu?" Řekla bych, že na síle mnohdy nezáleží. Mohla bych použít svou vychytralost,rychlost a inteligenci. Přemýšlím, rozmýšlím, jaké by bylo asi nejvhodnější řešení. " No... toto je záludná otázka, ale napadá mě, co bych udělala. Jelikož trolové nemají moc dobrý postřeh, pro začátek bych utíkala kolem něj. Při mé rychlosti, nemá trol šanci mě zachytit. Bude zmatený a bude se mu motat hlava. Pak jen stačí ho silou strčit, upadne na zem a budou následovat jednoduchá kouzla. Neviditelné provazy ho sváží a on stále s otřesem mozku neví, co se děje. Teď už je to jednoduché. Po kapsách nosím stále 4 dýky. I přes to , že trolové mají celkem obrovité tělo, 4 dýky na srdce postačí." 2 otázka je pro mne celkem jasná a srozumitelná. "Pokud by naši vesnici zasáhli nájezdníci, i přes to, že bych neměla šanci je porazit, šla bych s kuráží do boje. Zdržela bych je, protože by se soustředili jen na mě, aby mě odklidili z cesty, protože by věděli, že jsem jejich jedinou hrozbou. Pak by mohli ukrást zásoby všeho možného a zabít ostatní. Jenže v tuto chvíli, by ostatní obyvatelé vesnice utekli. Apoň části by se to určitě podařilo. Nikdy bych neseděla s rukama založenýma a nepohla ani prstem. Snaha je důležitá a mnohdy se vyplatí." " Zbraň? Nepotřebuji zbraň, která má nějaký tvar. Jak jsem již zmínila, po kapsách nosím stále 4 dýky, ale to neznamená, že je mou nejoblíbenější zbraní. Dávám přednost síle vůli. Pokud se soustředíme na to, co chceme provést v naší duší, je to ta nejlepší zbraň, kterou můžeme použít. A každopádně je skvělá zbraň naše vlastní tělo. Ruce a nohy mají mnohdy větší sílu, než nějaké šípy, dýky, kameny apod.." |
| |
| Usmála jsem se pokývala. Byla zvláštní a odpověděl zcela jinak, než jsem čekala, přesto velmi uspokojivě. Už v tého chvíli jsem věděla, že by pro naši akademii byla přínosem. Bylo vidět, že opravdu touží po tom prospět světu. A to byl náš cíl. "Jsem spokojená Maurino. Jen ke tvé poslední odpovědi. Ano, máš pravdu, síla vůle je dobrým společníkem a mnohdy tě dostane ze šlamastiky. Člověk bez vůle nemá naději. Ovšem někdy ti tvoje vůle a tělo na vítězství nestačí a nepodceňuj dobrou zbraň...Druhou zkoušku máš za sebou. Těmito dveřmi se dostaneš do střelnice. Tam prosím vyčkej, až se dostaví profesor Brenen. U této zkoušky budete všichni dohromady." Pokynula jsem rukou na dveře a zavolala si dívku, která čekala venku. Předtím jsem ji neviděla a tak jsem se trochu zamračila. neměla jsem ráda opozdilce. Zjevně jí tolik nezáleželo na tom, dostat se sem. Ale prošla prvním úkolem, tak jsem na ni byla zvědavá. Představila se jako Connie. |
| |
| První zkouška - no konečně! Profesor s nápadnými zelenými vlasy mě pozve dál. Očekávala bych kafe, čaj nebo nějaké zákusky, ale ono samozřejmě nic. Škoda. Vysvětlí mi pravidla a položí první otázku. Na chvíli se zamyslím. ,,Přála bych si, aby ze světa zmizela bída," odpovím rozvážně, stále ještě přemýšlejíc. Vím moc dobře, že přání se nevyplní jen tak, mávnutím kouzelným proutkem, a tak jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela. Je to příliš nepraktické pro život. I kdyby to byl elf? No.. trochu se pousměji, ačkoli mé myšlenky jsou spíš ironické. ,,Podle toho. Vždy záleží na situaci. Kdybych si měla vybrat, jestli zemřu já nebo někdo, kdo zapříčinil smrt mnoha ostatních, neobětovala bych se, nehledě na rasu. Nejde vždy jen o rasu, ale hlavně o charakter. Ale pokud by to byl někdo, kdo by neměl v úmyslu v příští sekundě zničit půlku světa, obětovala bych se," dovolím si trochu delší proslov. Je těžké vždy vysvětlit pochod mých myšlenek, jako bych je mohla pochopit jen já. Ještě něco cennějšího? ptám se sama sebe a asi na dvě minuty se zahloubám. ,,Klíč k minulosti. Z té je třeba se poučit a vyvarovat se chyb, které byly učiněny dříve," rozhodnu se nakonec, můj hlas je plný jistoty. |
| |
| První zkouška - Poppy, první zkouška - Daimon Pozorně jsem vyslechl její odpovědi i její argumenty a již u druhé odpovědi jsem si byl téměř jist, že ona dál neprojde. jenže potom přišla třetí odpověď, která mě poněkud zaskočila a taky tak říkajíc přesvědčila. Byla mi simpatická a přesto jsem z ní cíil tu zášť vůči elfům. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl ji dát šanci. ,, Dobře, prošla jsi, ale jen s odřenýma ušima. Uvidíme, jak se osvědčíš v dalších zkouškách. Prosím těmi dveřmi, bude tě tam očekávat paní ředitelka," ukážu na dveře a počkám až odejde. ,, Proč někdo, kdo nesnáší lefy, jde na akademii, kde se elfové nacházejí asi v nejpočetnějším množství?" napadlo mě. Byl jsem z té dívky opravdu zmatený. Ještě chvíli jsem seděl na místě a pak jsem se vydal pro dalšího uchazeče. Mladý elf se zvedl a následoval mě. Všiml jsem si, že má vzpřímenou a lehce namyšlenou chůzi, mohlo to znamenat, že pochází z nějaké vznešené rodiny. Takoví mají většinou seběvědomí až někde v oblacích. Na něj jsem byl také zvědavý. Vysvětlil jsem mu pravdila a položil své otázky: ,, První otázka: Sloužil by jsi někomu, kdo ubližuje bezbraným, kvůli penězům, které ti nabízí?; Druhá otázka: Kdyby jsi měl pomoci chudému za cenu sbeobjetování, udělal by jsi to? a Třetí otázka: Pro koho nebo pro co, bys byl ochoten objetovat svou duši?" |
| |
| Vešla jsem do místnosti se žíněnkami. Bylo vidět, že jsou zde použita kouzla. Tenhle hrad byl tak zvláštní. Přišlo mi, že to je místo, kde bych chtěla studovat. Možná jsem nebyla zrovna slušňák, ani vzorňáček a měla jsem vždycky smysl pro maléry, ale chtěla jsem, aby ze mě jendou něco bylo. Postavila jsem se beze zbraně ta žíněnky, jak mi řekla profesorka, která se na mě příliš netvářila. Zase to bylo tím pozdním příchodem, ten Diamon měl pravdu. Nepomohlo mi to. Zbystřila jsem všechny smysly, jak mi řekla, vnímala jsem každý zvuk, každý šust. Bylo to přesně to, co mě učil strýc. Rodiče jse už neměla, zabili je nájezdníci, když vykradli nás dům. Já byla zrovna u strýce. Už jsem u něj musela zůstat. Naučil mě všemu, co uměl a už jako děcku mi daroval mou hůl. Ucítila jsem jemné vibrace u levého boku. Zachytila jsem Profesorčinu nohu stále zády. Jemné hvízdnutí vzduchu a moje pravá ruka vystřelila, aby odrazila další útok. Nohy se mi odlepily od země, když jsem se vyhla podrážce nohou. Profesorka vypadala spokojeně. Postavila jsem se čelem k ní a když jsem viděla, co přijde, zalitovala jsem, že nemám svou hůl. Byla jsem zvyklá dýky a šípy chytat na ni. Tohle bude horší. Soustředila jsem se na každý její pohyb. Mrštila první dýku. Sledovala jsem její trajektorii a další a další. Vyskočila jsem do salta a vyhnula se čtyřem dýkám. Dopadla jsem do kliku a znovu vyskočila do vzduchu. minulo mě pět dýk. Chodidla se mi dotkla země a poslední dýku jsem zachytila těsně před čelem. Pak mi položila několik otázek, odpověděla jsem tak, jak mi přišlo vhodné. Vypadala spokojeně. Vešla jsem do místnosti, kam mě poslala. Střelnice. Posadila jsem se vedle zrzky, kterou jsem ještě neviděla. Zřejmě byla vevnitř, když jsem přišla. "Ahoj, já jsem Connie...tak už jen jedna zkouška. Máš strach?" |
| |
| Zkouška druhá- Poppy Usmála jsem se na rudovlásku a pokynula ji dovnitř. "Zde si vyzkouším tvou bojovou intuici. Zda dokážeš vycítit úder dříve, než přijde. Jak reaguješ v boji. Čeká tě praxe, ale i teorie. Začneme. Postav se prosím na prostření žíněnku zády ke mě a zbystři své instinkty. Beze zbraně samozřejmě." Počkala jsem, až se trochu odreaguje a pak jsem k ní tiše přiskočila a zezadu zaútočila na její pravou stranu obličeje. V tu samou chvíli jsem vymrštila nohu abych jí podrazila nohy. |
| |
| Zkouška druhá Ačkoli absolutně nechápu, co jsem řekla blbě, že jen s odřenýma ušima, trhnu rameny. ,,Díky," řeknu bez jakékoli známky emoce v hlasu. Paní ředitelka si mě pozve do něčeho, co se dá považovat za tělocvičnu. Rychle pohledem přejedu celou místnost a poslechnu si, co se po mě bude chtít. Postavím se na jednu ze žíněnek a zavřu oči. Je mi jasné, že nezaútočí zepředu a když nevnímám očima, dávám si větší pozor na zvuk. Zaslechnu opravdu tiché kroky, ale vzhledem k tichu v místnosti to není tak těžké. Dýchám pravidelně a velmi tiše. Uslyším zasvištění vzduchem kolem pravé strany obličeje. Rychle přenesu váhu na levou část těla a spíše omylem předvedu kotrmelec na stranu, dávám si ale pozor, abych neublížila sobě ani podpatkům. Díky náhlému přívalu adrenalinu je zbytek světa nějak pomalejší, než by měl být. Oči už mám otevřené a vidím, že se mi to povedlo jen tak tak, protože mi ředitelka chtěla podkopnout nohy. To by bolelo. Kvapně se postavím do obrané pozice - tělo je prohnuté dozadu, nohy lehce od sebe. Já se při tom nezabila pomyslím si a vrhnu krátký pohled na jehly. Jo, tomu se říká štěstí. Tentokrát mám oči otevřené a čekám, jestli mě nečeká další napadení. Zvlášť důkladně se snažím zaslechnout, zda se neděje něco za mnou. |
| |
 | Kabinet Sedím za svým stolem a přehrabuju se v papírech. Kde to je? Kam jsem to jen dala? Začínám být docela nervózní, protože ty papíry jsou důležité pro moji výuku. Jenže v tom binci na stole nemůžu nic najít. Všude, kam se podívám jsou stohy papírů, knihy a různé poznámky. Dokonce i na podlaze by se pár takových hromádek našlo. Budu tu muset zase někdy uklidit, pomyslím si a povede se mi loktem shodit obzvkáště velkou hromadu papírů na zem. No to mi ještě scházelo! zabručím a kleknu si na zem, abych papíry posbírala. Srovnávám si je do klína a sem tam nahlédnu, co je v nich napsáno. Najednou se narovnám, takže mi všechny papíry, které jsem měla poskládané v klíně, zase popadají na zem. Tentokrát je mi to jedno, protože jsem našla to, co jsem hledala. Zasednu zpátky za svůj stůl, smetu z něj hromádku papírů, které mi brání ve psaní. Úklid bududu muset odložit. Popadnu prázdný papír a začnu vypisovat důležité informace, které se budou hodit na hodinu. |
| |
| Sedím v místnosti, kde na nás čeká další úkol a přichází další studentka. Tu jsem ještě neviděla, pomyslím si. Najednou na mě promluví, hbytě odpovídám:"Ahoj Connie, já jsem Maurina. No strach... jak se to vezme. Uklidňuje mě to, že jsem prošla předešlými úkoly a teď už jen zbývá málo k úplnému konci. Co ty? Jak si to všechno zvládla? Neviděla jsem Tě, když jsme všichni společně vstupovali do budovy. Ty máš nějakou zvlláštní schopnost být neviditelná, nebo je to pouze tím, že jsi opozdilec?" |
| |
| Zkouška Poppy Prohlédla jsem si její výraz. Byla jsem spokojená. Zareagovala rychle a bezchybně. "Slečno Poppy, myslím, že pokud projdete všemi testy, měla byste se přezout." Trochu se zasměji její obuvi. I já jsem totiž kdysi nosila podobné boty. Jenže časem jsem zjistila, že mi to velmi ubírá na hbitosti, přestože ji má rasa má v krvi. "První část máme za sebou. Tohle mi stačilo. Postavte se čelem ke mě. Poraďte si, jak uznáte za vhodné." Mrkla jsem na ni a přitáhla si stojan s dýkami. Začala jsem je po ní vrhat s přesností milimentrů. Zajímalo mě, jaký je její styl. Dívky před ní i uhýbaly i chytaly. |
| |
| Střelnice Hlasitě jsem se zasmála jejím slovům. "Jediná moje nadpřirozená schopnost je dostat se do průšvihu....Přišla jsem pozdě a ty už jsi zjevně byla uvnitř. No já mám trošku strach, i když lukostřelba mi vždycky šla, bojím se, co udělá nervozita. Ale předchozí úkoly mi přišly celkem v pohodě. Snad jen ty otázky jsou trochu zákeřné." Mrkla jsem na ní a rozhlédla se po místnosti. "Bylo by fajn se sem dostat co myslíš?...Slyšela jsem toho spoustu o tomhle místě. Údajně odsud vyšli ti nejlepší a nikdo z nich se nedal na scestí...zvláštní." |
| |
| Druhá zkouška, část 2 Chtě nechtě se ředitelčině poznámce pousměji. ,,Jo, říkám si, že tohle možná nebyl nejlepší nápad," odsouhlasím. Když mi oznámí, že tahle část končí, jsem vážně spokojená. Takhle očekávat útoky a bránit se beze zbraně pro mě není zrovna nejpříjemnější řešení. Dýku mám sice u sebe, pečlivě schovanou v botě tak, aby nevypadla ani mě neřízla si neprořízla botu, ale z toho, že se nesmím normálně bránit, jsem nervózní. Pak ovšem paní ředitelka přitáhne stojan s dýkami a mě je jasné, co bude následovat. A sakra. Přikrčím se ještě ve chvíli, kdy nic nemá v ruce. Nechci předbíhat a tak počkám, až je začne házet. Když si všimnu, že letí směrem ke mně, zhoupnu se na špičky a vymrštím své tělo do vzduchu. Při odrazu jsem si dávala pozor, abych se trochu převážila na pravou stranu těla a následující skok aby se dostal od dráhy letících dýk. Při dopadu nastražím jako první špičky nohou a ruce zaťaté v pěsť. Vím, že mě budou nějakou dobu brnět, ale nic naplat. Teprve když mám celé tělo u zemi, došlápnu na podpatky a po chvíli, kdy odeznívá brnění nohou i rukou, se postavím. Kdybych nezažila tu rvačku o pitomýho koně, tak by se mi to nepovedlo.. Jo, mám štěstí, že jsem se tam nachomýtla.. v duchu se lehce otřesu. Tam ovšem majitel toho koně házel s mnohem menší přesností. Chlapík toho moc vypil, ale přesto se zbloudilá dýka - no, spíš normální nůž - dostala až ke mě a já neměla moc prostoru na úhyb ani čas a nějakým zázrakem se mi povedlo něco podobného. |
| |
| První zkouška a následuje druhá Profesor si mě pozval dovnitř ajá vstoupil do nezařízené místnosti se stolem a dvěma židlemi. Byly mi vysvětleny pravidla a položeny otázky. úkol mohl započít. Na první otázku jsem odpověděl: Nikdy bych nesloužil nikomu, kdo ubližuje bezbranným, ať už by mi nabízel sebevětší odměnu. Myslím si, že je něco nemorálního tohle dělat. Ohledně druhé otázky, no, asi ano, zatím jsem to nezažil, ale doufám, že bych se zachoval zrovna tak. Chtěl bych se tak zachovat a objetoval bych duši za svou rodinu a za to, aby lidé mohli žít v míru! odpověděl jsem, ale přitom jsem se chvěl po celém těle. Bál jsem se, že mé odpovědi budou příliš krátké, nikdy jsem nebyl neljelší řečník, ale profesor se usmál a poslal mě dál. |
| |
| Poppy druhá zkouška- závěr Vyhla se všem dýkám, tak jako uchazečky před ní. Byla první, kdo dýky nechytal, ale taky byla první lidský uchazeč. Pokývala jsem hlavou a pokynula jí aby se usadila na žíněnku. Posadila jsem se naproti ní a prohlédla si ji. "Většina lidských uchazečů se všem dýkám nevyhne. To ber jako kompliment. Teď už si můžeš trochu vydechnout, zahltím tě už jen kouskem teorie a pokud budu s odpověďmi spokojená, připojíš se k dívkám ve střelnici...První věc je, že chci, abys dlouho nepřemýšlela nad odpovědí. Potřebuji zjistit, jak bys jednala ve chvíli, kdy není čas si čin promyslet....Za prvé. Vodu ve tvém městě otrávili, co uděláš, aby si zachránila co nejvíc lidí?.....za druhé: Bojovala bys i kdyby si věděla, že nemáš šanci, když by na tobě záleželi životy dalších lidí?....a poslední: Jakou zbraň preferuješ a proč?" Zahleděla jsem se na ni a čekala na odpovědi. |
| |
| Poslední uchazeč, přemístění na poslední zkoušku Daimon poněkud znejistěl, ale jeho odpovědi se mi líbili. Nerozváděl to moc ze široka, ale jinak jeho odpovědi vapadali do předpokladu, který jsem měl v hlavě. Usmál jsem se tedy a poslal ho na druhou zkoušku k Dreem. Když odešel, podíval jsem se ještě na chodbu, zda někdo nepřibyl, a když jsem tam nikoho nenašel, tak jsem se vydal na střelnici, kde jsem měl nachystat třetí a poslední zkoušku. Účatnit se jí budou všichni najednou, takže jsem měl ještě někaou tu chvíli. V klidu jsem tam došel, a jakmile jsem uviděl obě první uchazečky sedět na trávě, tak jsem se usmál. Zatím to vypadalo slibně. Uspěly u obou zkoušek a to se nám nestalo již docela dlouho. ,, Rád Vás zase vidím, dámy. Kldině ještě poseďte, musíme počkat na další, jestli uspějí a pak se vrhneme na poslední zkoušku," snažím se je trochu povzbudit. Rychle jsem překontroloval všechno náčinní a pak jsem si sedl na trávu vedle dívek: ,, Tak, jak se cítite?" zeptám se, aby řeč nestála. Nikdy jsem nepreferoval, aby se mě studenti báli. Rád jsem se s nimi přátelil, ale také tady musela být nějaká ta úcta. |
| |
| Drhá zkouška, část 3 Jsem udýchaná a sednu si vážně ráda. Na kompliment jen přikývnu, ale opravdu mě hodně potěšil. Pak mi dá podobnou otázku, jako první profesor, ale tady je to více do hloubky, řekla bych. Více praktické. ,,Nechala bych to rozhlásit, nejlépe přes děti z ulice. Ty znají město nejlépe a vědí, které domy jsou obydlené a které ne, aby se to dostalo ke všem. Pokud bych měla tu možnost, nechala bych co nejvíce obyvatel evakuovat a sama bych šla pročistit zdroj vody, nejlépe ji nechat odtéct na místo, kde nemůže uškodit," spíš přemýšlím nahlas než že bych promyšleně odpovídala. ,,Pokud by na mě závisely i jiné životy, tak určitě. Ono se může zdát, že nemáte šanci, ale může se stát něco.. Cokoli, co vám dá jistou výhodu, takovou, díky které můžete i vyhrát," druhá odpověď se mi zdá poměrně lehká. Ačkoli jsem i zlodějka a vím to o sobě, tak mi záleží na ostatních. ,,Dýku," odpovím okamžitě, bez rozmyslu. Jinou ani nemám. ,,Dá se snadno schovat a je velice užitečná při boji tělo na tělo. Manipulace s ní není nijak náročná a umožňuje rychlejší útoky než meč," dopovím a odmlčím se. |
| |
| Cvičiště - další student Než stačila některá z dívek odpovědět, otevřely se dveře od zkouškové místnosti číslo dvě a vešla slečna Poppy. Zaradoval jsem se, že prošla další uchazečka. Tento ročník vypadal velice slibně. Už zbýval jen Daimon, pokud by nepřišlo ještě několik uchazečů a pak konečně započne závěrečná zkouška, která rozhodne o tom, kolik z nich postoupí dál. ,, Takže se vidíme znovu, slečno Poppy," zlehka kývnu hlavou a ukážu ji na místo vedle ostatních dívek. Nyní už nezbývalo nic jiného než čekat. |
| |
| Třetí zkouška Nakonec se mi nějak podaří projít druhou zkouškou, čemuž se upřímně divím. U třetí už jsou ty dvě dívky. Elfka a ta druhá.. Na chvilku se zarazím. Je jasné, že tahle není úplně člověk, ale elfka to také není. Jasně, půlelf. Že mě to nenapadlo dřív sednu si vedle nich na pokyn prvního profesora, Brenena. ,,A co jste čekal?" prohodím neutrálním tónem. Je mi jedno, jestli si někdo bude říkat, jak jsem nevycválaná; jsem zvyklá mluvit kdy chci a co chci. To, že je to většinou i kultivované a pravopisně správně, je jen bonus navíc. Doufám, že se připojil ještě někdo. Zatím je nás tu málo, i s tím elfem, co byl v přijímací hale napadne mě. No vážně, čtyři studenti, to není moc. ,,Ještě čekáme na toho posledního..?" tahle věta je něco mezi konstatováním a otázkou. Jak vůbec zjistí, jestli ten kluk nepostoupí? To tady budeme čekat do večera? |
| |
| Zkouška druhá- Diamon Usmála jsem se na prvního chlapce, který vešel do učebny. Pokynula jsem mu stejně jako dívkám, aby se postavil na žíněnky beze zbraní a zády ke mě. Nejprve jsem vyzkoušela jeho intuici. Útok zleva, podrážka nohou, útok zprava. Sledovala jsem, jak reaguje. Stejně jako na dívky jsem na něj začala vrhat dýky a dívala se, jak si s nimi poradí. Pak jsme se postavili naproti sobě a já mu položila tři otázky. "Bojoval bys, kdybys věděl, že není naděje na vítězství, ale byl bys jediný, kdo může?.....Jak by si nejlépe porazil skřety v přesile deset na jednoho. Čeho bys využil?....A poslední věc je spíše informativní. Jakou zbraň máš nejraději a proč?" |
| |
| Druhá zkouška Kdžy jsem vešel do další místnosti, tak tam na mě čekala paní ředitelka. Hned se mě ujala a řekla, abych se k ní postavil zády a zbystřil smysli. Udělal jsem to a díky své rychlosti, hbytosti a jasné mysli se mi podařilo vyhnout se všem jejím útokům. Útoku zleva jsem se vyhnul bez sebemenších potíží, prostě jsem jen tělo prohnul kousek do prava a hned se odrazil do kotoulu, takže jsem unikl i podražení nohou. Nějak jsem to vytušil. Sotva jsem se vzpřímil již jsem musel zachytit útok zprava. Ředitelka byla rychlá a zkoušela můj instinkt, který jsem měl díky tomu, že jsem hodně času trávil ve společnosti vojáků, dobře vyvinutý. Následovalo házení dýk. První dvě se mi podařilo chytit za čepel a odhodit je stranou. Dalšíkm jsem se vyhnul různými triky, které jsem se naučil od osobního strážce svého otce. Trochu jsem se zadýchal a pak se šel na žíněnku, kde mi ředitelka položila několik otázek. ,, Rozhodně bych bojoval, i kdybych při tom měl položit svůj život. Tak bych alespoň zabil, co nejvíce nepřátel, kteří by mohli ohrozit nevinné lidi!" Při otázce o skřetech jsem se lehce usmál. Vzpoměl jsem si na to, co mi o nich říkal Gwailnar, což je jeden z vojáků. ,, No, skřeti vynikají svou agresivností, ale tím i svou hlopustí. Spoléhal bych na svou rychlost a svůj rozum. Nalákal bych je do léčky," odpovím a zamyslím se nad poslední otázkou. ,, No nijak nepreferuji žádnou ze zbraní, používám asi od každého něco, ale nejvíc asi luk a krátké zahnuté meče! Luk protože je lehký a mohu si ho kdykoli vyrobit, pokud mám po ruce dřevo a koně, no a meče, protože jsou lehké a snadno skladné. Rychle se dají vytáhnout." |
| |
| Pokyvovala jsem hlavou, jak Daimon odpovídal. Bylo vidět, že každý z uchazečů už v nějakém boji byl. Líbilo se mi, jak odpovídal. Zvedla jsem se do stoje. "No...myslím, že tě mohu s čistým svědomím pustit ke třetímu úkolu. Tudy prosím..." Ukázala jsem na dveře a společně jsme vešli do střelnice. Už tam čekali jen na nás. Postavila jsem se dozadu naproti terčům, abych viděla, jak si budou všichni počínat. Kývla jsem na Kaye a čekala, až začne se třetí a poslední zkouškou dnešního řízení. Byla jsem docela unavená a věděla jsem, že mě to samé čeká i zítra. Příjmací řízení probíhalo tři dny, aby měli čas přijet i studenti ze vzdálenějších koutů země. |
| |
| Třetí a závěrečná zkouška - všichni Čekali jsme necelou hodinku, když dorazila Dreem s posledním studentem, který taktéž uspěl. Byl jsem tomu jenom rád. Konečně prošlo první dvě zkoušky víc studentů než v poslednáích létech. Postavil jsem se: ,, Zdavím Vás tedy všechny, jež úspěšně prošli prvními dvěma koly zkoušek. Nyní Vás čeká třetí a poslední část. Poprosím Vás tedy, aby jste si každý vzal luk, támhle," ukážu do rohu místnosti, kde se nachátí stojan s luky a šípy: ,, a k němu čtyři šípy. Budete mít jen jeden pokud na splnění. Zkouška má tři části. Zaprvé trefit nepohyblivý terč. Musíte trefit terč přímo ve středu, jinak neprojdete. Potom budete střílet na pohyblivé terče, které Vám vytvořím a nakonec budete střílet dva šípy najednou a oběma musíte trefit cíl. Je někomu něco nejasné?! Když nikdo nepromluvil, tak jsem je rozmístil naproti prvním, nepohyblivým terčům a nechal je vystřelit. Potom jsem pomocí jednoduchého kouzla rozpohyboval jiné terče, které museli trefit a nakonec se přemístili k poslednímu terči, aby mohli střílet se dvěma šípy. Když zkounčili, tak jsem je požádal, aby se posadili a já šel zkontrolovat výsledky. |
| |
| Třetí zkouška Je mi jasné, že tohle nebude lehké. S lukem jsem zatím neměla co do činění. Přesto si vezmu luk i šípy. Budu muset doufat ve štěstí. První cíl by neměl být až tak těžký. Nezačnu jako první, ale trochu okouknu, co se s tím má jakože dělat. Pak vložím šíp do luku a ten napnu co nejvíc to jde. Přiložím hlavu k tětivě a snažím se co nejpřesněji zamířit na střed terče. Ale počkat Zvednu hlavu, jak si uvědomím tu pitomost. Vždyť je hloupost, aby šíp dolétl přesně. Je vítr. Takže to nebude úplně přesně. A jelikož fouká vítr zprava, měla bych zamířit malinko vpravo a doufat, že to vyjde.. zamířím tedy vpravo; ne o moc, nanejvýš centimetr a vystřelím. Sleduji, jak vítr, ačkoli slabý, trochu vychýlí šíp z původní dráhy, přesně jak jsem si myslela. Druhý úkol, zasáhnout pohyblivý terč, není tak snadný. Držím luk i šíp v ruce a chvíli čekám, než stihnou vystřelit ti aktivnější. Měl by se pohybovat podle nějakého vzoru, ne? Když odhalím podle jakého, budu moct vystřelit na jiné místo, kam se teprve pohne.. napadne mě. Začnu pozorně sledovat dráhu terče, vnímám i, kdy nabírá jiný směr a kde zpomaluje. Tedy nikde. Nakonec se mi podaří najít jistý vzor - velice spletený - a založím šíp. Nedivila bych se, kdyby to už ostatní měli za sebou, ale já nemám čas je sledovat. Natáhnu tětivu. Sleduji chvíli znovu vzor pohybu terče a když zjistím, kde přibližně je, zacílím ke starému stromu, u kterého vždy proletí kolem té zlomené větve.. Dál znovu sleduji terč a vystřelím pár okamžiků před tím, než se dostane k větvi. Sleduji, jestli jsem se trefila, ale díky vzdálenosti a několika listům, které mi zastíní výhled, si nejsem zcela jistá. Třetí část, jistě ta nejtěžší. Dva šípy najednou. Chvíli je nerozhodně potěžkávám v ruce a znovu sleduji ostatní. Klid. Ty to zvládneš. Nenervuj se.. Zvládla jsi přece přežít tak dlouho. Byla jsi ještě strašně malá, když ses ocitla na ulici a naučila ses tam žít líp než většina ostatních. Proč bys to neměla zvládnout právě ty? Tak se přece uklidni! uklidňuji se. Překvapí mě až flegmatický klid, který se vzápětí dostaví. Založím šípy do tětivy a vyprazdňuji si hlavu. Začínám mít neodbytný pocit, že se na sebe dívám ze shora, že nejsem ve svém těle. Zaměřím a vystřelím. Klidný hlas profesora mě vrátí do reality. Překvapeně zamrkám a sednu si. Kolena jsou pokrčená. Položím si na ně bradu a obejmu si nohy rukama. Kupodivu nejsem nervózní, ani se nebojím. Jen čekám na výsledek. |
| |
| Výsledky - Poppy Pozorně jsem sledoval každého střelce a hodnotil jsem jejich techniku. Když potom dostříleli, tak jsem byl nejvíc zvědav na slečnu Poppy. bylo na ní poznat, že držela luk poprvé, ale i přesto se s tím poprala obstojně, tak jsem se nejprve zašel podívat na její terče. Hned, jak jsem spatřil první, tak jsem se usmál. Odhadla vítr perfektně a díky tomu trefila terč přesně uprostřed. Druhý terč trefila, což bylo dobré znamení. Nebylo to tak přesné, ale byla v třetím kruhu od středu, což nebylo na začátečníka vůbec zlé a poslední terč rozhodl. Jedním šípem trefila střed a druhý skončil v prvním kruhu od středu. Musel jsem přiznat, že je ta holka talent. Vrátil jsem se k sedícím. ,, Jako první jsem vyhonotil vysledky slečny Poppy, jenž dopadla velmi dobře. Je mi tedy potěšením oznámit Vám slečno Poppy i zde přítomné paní ředitelce, že jste ode dneška studentkou Warriors academi. Gratuluji! Pokud projdete přes nádvoří, kde jste byla na začátku a dáte se doleva, tak asi po dvaceti metrech spatříte velmi hezky zařízenou budovu. Je to ubytovna, můžete se mezitím zabydlet. Vás pokoj budem mít označen vašim jménem!" pošlu jí se ubytovat. |
| |
| Třetí test Kývla jsem na profesora a vzala si luk. První šíp. Byla jsem si naprosto jistá. Strýc mě každý den cvičil v lukostřelbě. Pro elfy je přirozená. Napnula jsem tětivu a vyměřila dráhu letu. O něco výše než střed. Šíp letí obloukem. Tětiva byla již na maximum. Vánek byl jen slabý, obklopovaly nás části hradu. Pustila jsem tětivu a ozvalo se svištění vzduchem. Druhý šíp. Sledovala jsem trajektorii pohyblivého terče. Měl svou dráhu, dalo se tedy krásně vypočítat, kam střílet. Skloubila jsem čas s dráhou a vystřelila. Poslední část byla nejtěžší. Dva šípy jsem ještě nepoužívala. Bylo to složité. Měla jsem trochu strach, že se šípy rozletí každý na jinou stranu, uhodí o sebe, vzdálí se od cíle. Chvíli jsem přemýšlela. Nikdo neřekl nic o tom , jak mají ty dva šípy být polohovány. Usmála jsem se a zabodla hrot jednoho šípu do konce druhého. Pak jsem prodloužený šíp nasadila, natáhla tětivu o něco více než obvykle a vystřelila. Teď zbývalo jen doufat, že neminou. |
| |
| Já.. To.. Zvládla! Když zaslechnu, že první jsou moje výsledky, připravuji se na totální ztrapnění. Vzápětí mi ale dojde, že jsem to udělala! Já to prostě nechápu vykulím oči a celá se napřímím, takže mi spadne malinko brada. Teprve teď mě zaplaví všechny ty pocity, které se měly dostavit dřív, ale nějak jsem je dokázala udržet na uzdě. Během jedné sekundy se ve mně vystřídá strach, nervozita, překvapení, ale hlavně radost. A samozřejmě pocit štěstí. ,,Já.. Já.. Děkuju Vám!" Můj hlas zní podivně vysoce a teprve teď se mi daří pusu zavřít a přimět oči, aby nabyly normální velikosti. Ani nevím jak, ale ocitnu se na nohou a už jdu k ubytovně, připomínající vítěze v bitvě. Tomu, co se děje dál, moc pozornosti nevěnuji, můj obyčejný lidský mozek má dost práce s tím, aby mě ukočíroval a já nezačala skákat do vzduchu nebo dělat podobné blbosti. V budově, které říkají ubytovna, hledám svůj pokoj. Netrvá mi to nijak dlouho. V tu chvíli se nezaobírám s tím, jak tam už teď může být mé jméno. Teprve v pokoji začnu zase vnímat. Už mi to totiž konečně došlo. Už nebudu bydlet na ulici. Už nebudu muset hladovět a okrádat. Už nebudu muset mrznout v noci, kdy nenajdu přístřeší. Už nebudu muset prostát na dešti, když sama nebudu chtít.. málem se mi z toho všeho zatočí hlava. Tyhle všechny věci totiž znamenají jediné. Že mám asi po čtrnácti letech zase domov, jakkoli mi nepatří. Prohlédnu si pokoj. Je čistý, velmi útulný. Postel v rohu pokoje, skříň, stůl a židle. Přesto jako první přejdu k oknu a pokochám se vyhlídkou. A aniž bych si to plánovala, vzápětí ležím na posteli a směju se. Není to hysterický smích, je to jen smích plný radosti. |
| |
| Konečně po dlouhém čekání vešel do místnosti další-poslední student a my jsme se mohli vydat vzhůru na poslední úkol, který má 3 části. "Luk a šíp? To by nemělo být zas tak obtížně", pomyslím si. Jenže menší zádrhel bude v tom, že máme pouze jediný pokus na strefení se do cíle. Nu co... Uvidíme, co se dá dělat. Musím přeci dokázat, že to, co mě učil v mládí můj dědeček, nebylo zbytečné. Postavím se naproti terči, popadnu luk a šíp, zhluboka se nadechnu, naštěluji si luk podle svých potřeb a vzpomínám na dědečkova slova. "Nikdy své oči křečovitě neupírej na střed terče. Tím se Ti všechno bude zdát rozmazané a je jasné, že se nikdy netrefíš. Použij mysl. Vystřel podle toho, jak uznáš za vhodné a myslí se pokus šíp nasměrovat směrem do středu." Když mi tohle dědeček říkal poprvé, myslela jsem si, že je úplný blázen. Jenže... pokaždé to fungovalo. Vystřelím a ta chvilinka, co šíp letí, se mi zdá nekonečná. Soustředím se jen a jen na šíp. Sleduji ho každou setinu. I přes to, že šíp letí velice přesně, v duchu mu přikazuji, ať míří do cíle. Pohyblivé terče? No to je přeci brnkačka. Jako malá jsem házela kameny na ošklivá zvířata, která ničila naše zahrady. Vím, není to moc zodpovědné, házet na zvířata kameny, ale pokaždé jsem je vystrašila a oni utekli. Pohyblivé terče...Pohyblivá zvířata...Šíp...kámen.... Jsou to odlišné věci, ale je to založené na stejném principu. Terč, jak vidím, se pohybuje ze strany na stranu. Zvířata přitom běhala nepravidelnou trasou. To by mohlo jít... Na nic nečekám a střílím.si. A teď ještě poslední část. Vystřelit dva šípy najednou? V tom si už moc nevěřím. POtřebuji si to promyslet. Dva šípy-stejná velikost, stejná délka, stejný tvar, do stejného středu. Ufff... Oba šípy pro štěstí pohládím a následuje stejný princip jako u první části tohoto úkolu. Soustřeď se, zapoj trochu svou mysl! Dva šípy letí, jeden výš a druhý těsně pod ním. Letí pár vteřin, ani nestačím zamkrat, jak se soustředím. Tak snad to bude jakžtakž dobré. Snažila jsem se, mám s tímto zkušenosti.. Teď už se jdu posadit a vyčkám na verdikt. No... posadit.... Jsem tak vyčerpaná, že se musím rozplácnout na podlahu, ač to asi nevypadá moc slušně, ale já už se na nic víc nezmohu.. |
| |
| Vyhodnocení - zbylá část uchazečů Sledovat, jak každý z nich zachází s lukem bylo opravdu zajímavé. Po Poppy jsem se rozhodl zhodnotit Connie, která měla dobrý styl a hlavně se mi líbilo, jak pojala poslední úkol. Když jsem se díval na její terče, tak jsem se málem zasmál nahlas. První trefila bezchybně, druhý nebyl přesně ve středu, ale byla v prvním kruhu od středu a u třetího nebylo, co namítat. Trefila oběma šípy střed, i když byl jeden zapíchnutý v druhém. Další byla na řadě slečna Maurina, ta taky měla slušnou techniku a předpoklady. Rozhodně již luk držela. První terč trefila bezchybně, u druhého ji chybělo jen několik málo centimetrů, aby trefila střed a poslední terč sice trefila, ale bylo to jen tak, tak. Středl byl zasažen jedním šípem, ale ten druhý byl skoro na kraji. Věděl jsem, že s ní na tom budu muset makat. Posledního jsem hodnotil jediného kluka ve skupině. Daimon. Hodně mě zaujala jeho technika střelby dvou šípů. Naslinil totiž nejprvé peří obou šípů než vystřelil, takže způsobil, že šípy letěli velmi těeně u sebe. První terč byl opět v pořádku, tak jako u statních. Druhý trefil do prvního kruhu od středu, což mě poněkud sklamalo. Čekal bych od něj víc, ale poslední terč mě opravdu potěšil. Nejenže trefil oběma šípy, ale dokonce se oběma trefil do středu. Ještě několik milimetrů a byly by šípy oba v sobě. Usmál jsem se a vydal se za sedícími studenty. ,, Jsem velice potěšen, že Vám mohu oznámit, že jste všichni tři prošli poslední zkouškou. S některými budu muset asi víc trénovat střelbu," hodím pohled na Maurinu a Daimona: ,, ale prozatím... Vítejte nový studenti Warriors academi! Tak jako Poppy se můžete jít ubytovat a odpočinout si. vyučování započne za dva dny, takže do té doby, budete mít čas se aklimatizovat a poznat pozemky školy i její zaměstnance, usměju se a tím je propustím. |
| |
| Tak a jsem student Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to vážně udělala. Všechno jsem zvládla. A bez průšvihu, dokonce jsem pobavila profesora a to jsem se trochu bála, že na mě bude řvát, a vyhodí mě, ale nestalo se. Měla jsem hroznou radost. Dokázala jsem se dostat na školu, na kterou jsem chtěla už tak dlouho. Na školu, kam se dostane tak málo lidí. Cítila jsem se skvěle. Zamířila jsem tedy i se svými věcmi na ubytovnu. Na jednom z pokojů bylo moje jméno. Pokoje byli zařízené trochu jako komnaty v palácích. Byla to nádhera. Plácla jsem sebou na postel a chvíli si jen užívala ten pocit. Pak jsem se ale zvedla s tím, že musím prozkoumat celý hrad. Podívat se kde co je a co všechno tu je. Hrozně jsem se těšila, až se začneme učit. |
| |
| Jooooo-v duchu křičím... Jsem šťastná, že jsem prošla společně s ostatními. Je mi jasné, že jsem všechny šípy netrefila úplně přesně, ale snažila jsem se a jsem tu. Na mé vysněné akademii. Odcházím směr zahrady, dávám se doleva a pořád se mi v hlavě honí, jaké to asi bude. Spoustu zážitků, nové přátelé, nové zkušenosti... Bude to super. Nacházím svůj pokoj s mým číslem, otevírám dveře do pokoje a v tu ránu o dveře dál vylítne Connie. Jak si pamatuji. "Ahoj Connie, tak jsme to zvládli co? Netušila jsem, že budem mít pokoj vedle sebe." Connie na mě nechápavě zírá, ale pokračuji dál. "Už jsi byla uvnitř pokoje? Jaké to je?" |
| |
| Poslední zkouška proběhla skvěle. Tohle byly silné příjmačky. Zatím se nestalo, že bychom přijali všechny v jednom dni. Byla jsem zvědavá, kdo přijde zítra. Ještě byl celý další den možnost přijít a ucházet se zde o studium a já už z toho měla hlavu jak balon. Byla jsem ředitelkou teprve chvíli. Po tom co starý ředitel předloni zemřel, jsem převzala jeho místo. Kaye jsem zvolila svým zástupce, protože věnoval akademii stejnou spoustu času jako já a zasloužil si to místo. Pohlédla jsem na něj s úsměvem. "Takže první den za námi. Zatím to vypadá slibně." |
| |
| Je to v kapse! Seděl jsem na trávě, dnes poprvé opravdu nervozní. Věděl jsem, že jsem netrefil perfektně a to mě štvalo, ale někde uvnitř mě doutnala naděje, že snad... možná! Když dorazil profesor a řekl, že jsme všichni prošli a že jsme studenti akademie, tak se mi radostí až zatočila hlava. Věděl jsem, že jsem udělal něco za co mě otec asi zabije, ale nyní mi to bylo jedno. Po tomhle jsem vždycky toužil. Stát se nejlepším bojovníkem, kralování mi nikdy nic neříkalo. S širokým úsměvem jsem se vydal do svého pokoje v nádherně zařízené budově. Na chodbě před pokojem jsem poznal obě dívky, které také prošli. ,, Ahoj, Connie! A jak se jmenuješ ty? Já jsem Daimon," obrátím se na zrzečku. |
| |
| První den zkoušek za námi Když všichni studenti opustili svá místa a vydali se na ubytovnu, tak jsem se pořádně uvolnil a hlasitě se zasmál. Měl jsem obrovskou radost z toho, jak první den dopadl. Usmál jsem se na Dreema, která z toho taky byla nadšená a přestože na ní byla vidět únava, tak se těšila na další uchazeče. Na to, že byla na místě ředitele teprve chvíli, zvládala to na výbornou a já jsem byl rád, že ji mohu pomáhat. ,, Pojď, odpočineme si, nevím, jak ty, ale za celý den toho mám docela dost a dal bych si něco dobrého k jídlu a pití, co ty?" |
| |
| Connie jen stála a koukala na mě, asi mě nepoznala. Nu co, snad si vzpomene.. Najednou přijde klučina, který je jak vidět, štěstím bez sebe. "Ahoj Daimonde, já jsem Maurina. Ráda Tě poznávám" , podávám mu ruku na seznámení. " Zajímalo by mne... Co tě přinutilo sem na akademii jít? Ať to bylo cokoliv..Gratuluji Ti." |
| |
| Před pokoji ,, Ahoj Maurino," usměju se. Dívka je simpatická a že je půlelf mi ani trochu nepřekáží. ,, Taky tě rád poznávám, taktéž blahopřeju. Evidentně jsme ode dneška spolužáci, no mě sem přivedla má vlastní touha nebýt jako otec a co sem přivedlo tebe?" zeptám se a doufám, že jí nebude vadit odpovědět. |
| |
| Venku Konečně se mi podaří přestat se smát. Nejen z důvodu, že na chodbě slyším hlasy. Moje věci.. uvědomím si a zamračím se. Nechala jsem si je ve městě. Postavím se a na okamžik zamyslím. Chodbou se mi nechce. Je docela možné, že mě budou zpovídat a já nevím, za jak dlouho najde moje věci. Pokud už se tak nestalo. Otevřu okno, vysadím se na parapet a seskočím na zem. Orientační smysl mám dobrý a tak brzy najdu východ z WA. K domu, kde jsem si nechala věci, je to jen kousek. Je opuštěný a tak nemusím čekat, až bude noc. Než vejdu, dám si pozor, aby mě nikdo neviděl. Ve sklepě toho domu jsem několik dní přespávala. Nahážu si svoje věci do brašny a nepozorovaně vyklouznu na ulici. Pak se ne moc rychlým ani ne moc pomalým tempem vracím znovu k Akademii. Do pokoje se vrátím stejnou cestou, jakou jsem tam přišla. Pečlivě poukládám všechny věci a vyjdu na chodbu, kde stále ještě mluví ostatní. Pousměji se na ně. ,,Ahoj." |
| |
| Do konverzace se připojí rudovlasá dívka a já nejdříve odpovídám Daimonovi: "Nebýt jako otec? Upřesníš mi, jak to myslíš? No u mě to je jednoduché. Maminka mi umřela, když jsem byla malá a tatínek je neustále v práci. Vychovával mě celou tu dobu dědeček, který mě nauči i různým trikům, kouzlům a hlavně vědomostem. I já, i on, jsme si přáli, abych se dostala na tuto akademii a byla co nejlepší a nějakým způsobem změnilo naše okolí." Po mé odpovědi se otočím na dívku, která jen naslouchá našim slovům. "Ahoj ahoj", podívá se na mne s milým úsměvem."Jak se jmenuješ? Ještě jsme neměli tu čest se seznámit. Jinak já jsem Maurina a gratuluji k úspěšným zkouškám." |
| |
| Chodba Napřed si chtě nechtě poslechnu delší rozmluvu zrzky. Na rozdíl od ní mám vlasy rovnější a víc výrazné. No, celkově mám účes víc lidský než ona. Po tom, co domluví, se otočí ke mně. Představí se a hned se ptá na mé jméno. ,,Poppy. Díky, taky Ti gratuluji," na chvíli se odmlčím a pohledem zatěkám po dalších dvou. ,,Vám samozřejmě taky," upřesním a doprovodím to dalším úsměvem. ,,Co myslíte, bude náročná výuka? Podle mě hodně. Ale zdá se mi, že čtyři žáci je trochu málo.." na vteřinku svraštím čelo, ale vzápětí se zase uvolním. Stejně je to zvláštní. Ti profesoři vypadali, jako by čtyři byli hodně. Nemělo by jich být mnohem víc? zaobírám se myšlenkou dál, už jen ale sama pro sebe. Možná chtějí lépe vyučovat, víc do hloubky a příliš žáků by odvádělo profesorovu pozornost na malichernosti a výuka by nebyla tak efektivní. Jo, to bude ono pomyslím si a v té chvíli mé myšlenky toto téma opustí a začnou se věnovat těm třem kolem mě. Mám vytrénované periferní vidění a tak mi nedělá problém je nenápadně pozorovat. |
| |
| Chodba Když jsem vyletěla z pokoje s plánem prozkoumat hrad, narazila jsem na Maurinu. "Jo, sama se divím, že tu fakt jsem...většinou mi věci nevycházejí tak, jak chci, ačkoliv s bojem jsem na tom dobře." Usmála jsem se a otočila se na přicházejícího Daimona. Nějak jsme se tu začali sbíhat. Začala jsem přemýšlet nad tím, co jsem všechno o akademii slyšela a kam bych se chtěla podívat. Trochu jsem se zasekla a pak s omluvou pozdravila Poppy. Zakroutila jsem hlavou na to, co říkala. "No vlastně je nás už skoro většina. Prý ve druhém ročníku je šest studentů. Strejda řikal, že většinou berou jen málo, proto je akademie tak vyhlášená, Každý je pod dohledem a mohou se nám tak mnohem lépe věnovat." Uvědomila jsem si, že přitom zírám do stropu, jak jsem se zamyslela a začala jsem říkat své myšlenky nahlas. Byla jsem trochu nervózní, protože jsem ještě neměla žádný malér a to ke mě moc nešlo. Ne že bych je vyhledávala. To maléry vyhledávaly mě. Vždycky. "Chtěla jsem si prohlídnout, co tu všechno je...co vy na to?" Usmála jsem se a přehodila dlouhé vlasy na rameno. |
| |
| Do konverzace se připojí i Poppy a Connie, to je Daimon je trochu pozadu... No jo.. možná to bude takový ten tichý študentík. "6 žáků ve druhém ročníku? Tak to jsem zvědavá, kdo další se k nám připojí.. Zkoušky budou ještě zítra a pozítří? Nevíte někdo? " Ta Poppy se mi zdá zvláštní... Pořád je taková... no taková myšlenkama jinde. A přijde mi, že jí vůbec nesedím. NU co... Ale i přesto jí odpovím." Podlé mého výuká musí být těžká. Musíme mít disciplínu. Však kdyby se s námi mazlili, nic by z nás nebylo..." Kývnu na Connie s tím, že souhlasím, abychom se šli projít a podívat se, co tu všechno je.. |
| |
| Tanir Velmi dlouhá pouť z tvého rodiště a útočiště tvého moudrého dědečka tě zavedla až do města jménem Seeria. Nevěděl jsi o tomto místě mnoho, ale co jsi věděl jistě bylo, že právě zde se nachází akademie válečníků. Akademie, o které jsi slyšel vyprávět. Hrad, který svou historií a vědomostmi psal historii sám. Nyní se rozléhal před tebou. Nádherná kovaná brána zdobená nápisy různými jazyky i písmy. Zahrady, které sahaly až do nedohledna byly vyplněny cvičišti, střelnicemi a překážkovými tratěmi. Sama stavba byla impozantní a ve smrákajícím se nebi a její věže tyčily snad až k mrakům. V hostinci, kde jsi přede dvěma dny spal, jsi zaslechl, že tyto tři dny se konají přijmací řízení od úsvitu do soumraku. Nevěděl jsi, zdali jsi schopný dostat se na akademii odkud vyšli ti nejlepší, ale rozhodně si to plánoval zkusit. |
| |
 | Cesta Cestoval jsem mnoho dní a ušel jsem dlouhou cestu. Potkal jsem pouze pár lidí, a ještě s méně jsem promluvil. Jelikož většina byla banditi. A od těch málo se kterými jsem promluvil jsem se doslechl o speciální akademii, o škole ve které by prohloubyli moje znalosti a vytrénovali mě na lepšího bojovníka. Bojovníka který bude schopen vykonat pomstu za své rodiče. Ihned jsem se do toho města vydal, i když jsem pořádně neznal cestu. Trvalo ještě týden než jsem dorazil do města Seeria. Již zdálky jsem viděl mohutný hrad ve kterém sídlí Akademie. Našel jsem si ve městě hostinec ve kterém jsem si pronajal pokoj. Hned první večer v hostinci jsem zaslechl, že se do akademie nabírají nový studenti. Trvalomi ještě jeden den než jsem se odhodla a přišel do akademie. Když jjsem přichál k akademii tak jsem si začal všímat všeh těch věcí kterých jsem si z větší vzdálenosti. Začali se objevovat různá tréniková cvičiště, překrásné zahrady a spoustu další věcí. Když jsem přišel k železné bráně prošel jsem a začal jsem hledat jestli nenajdu někoho kdo by mě podrobyl zkoužkám |
| |
| Na poslední chvíli Nečekala jsem, že ještě dneska někdo dorazí. Většinou se uchazeči dostavili hned ráno, ale když jsem scházela po schodišti z věžní knihovny, zahlédla jsem z okna nového příchozího. Jakožto ředitelka jsem měla povinnost jít ho přivítat. Bylo už však téměř na začátku soumraku a já nevěděla, zda stihneme ještě někoho vyzkoušet. Sešla jsem do vstupní síně ve stejnou chvíli, kdy do ní velkou bránou vešel chlapec v černé kápi. "Vítej mladíku...Jsem ředitelkou této akademie. Mé jméno je Dreema la Vivien. Předpokládám, že jsi se přišel podrobit příjmacím zkouškám...Problémem je, že se právě smráká a zkoušky trvají právě do této doby...Ovšem můžeš se zatím ubytovat zde..." Ukázala jsem rukou na velké dveře vedoucí ze vstupní síně. "...Za těmito dveřmi se nachází pokoje pro právě takové jako jsi ty. Můžeš toho využít a přespat zde. Hned za rozbřesku se dostavíš sem, kde budu čekat já, spolu s Profesorem Kayem Brenenem a tvá zkouška bude moct začít." Usměji se na něj. Byla jsem ráda, že máme dalšího zájemce ke studiu a upřímně jsem doufala, že obstojí. Zatím to vypadalo na silný ročník. |
| |
| Procházka Když Maurina kývla, vyrazily jsme chodbou k velkému schodišti. Hrad byl opravdu okouzlující. Pořád jsem se musela rozhlížet. Na stěnách visela spousta nádherných zbraní. Chodby osvětlovaly pochodně. Venku už se smrákalo a nebe za gotickými okny bylo jako rudá pokrývka vyplněná mraky o odstín světlejšími. Přišlo mi to zvláštní, že jsem součástí toho všeho. Že jsem vůbec součástí něčeho. Zastavila jsem se když jsem uviděla nějaké dveře nad schodištěm. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem prostě vzala za kliku. S dveřma se nestalo nic, ale zato se stalo něco s podlahou pod mýma nohama. Najednou jsem cítila, jak se podemnou propadla velká dlažební kostka. Instinktivně jsem se chtěla zachytit něčeho, co mám po ruce. Bohužel pro ni to v tuto chvíli byla Maurina. A pak už jsme jen padaly a křičely a nakonec dopadly do měkkého sena. Bohužel tam byla tma jako v pytli a já neviděla ani na svoje prsty. "Jsi v pořádku?...Promiň..." Sykla jsem omluvně. |
| |
| Na procházku po hradu jsme se vydaly jen já a má spolužáčka Connie - možná má nová kamarádka. Povídaly jsme si o našich snech, minulosti, koníčkách, plánek a tak celkově o všem... Obě jsme s otevřenou pusou pozorovali dokonale vyzdobený hrad, překrásný výhled z oken chodby a prostě... bralo nám to dech... Jsem myšlenkami uplně jinde a ani si nevšímám, co to Connie dělá, abych jí zarazila. Najednou se pod Connie propadá podlaha a naneštěstí mne táhne sebou. "No to je fakt super" , pomyslím si v letu. Jsme tu jeden den a už se společně řítíme do nějakého průseru. No... lépe řečeno se řítíme černou díru kamsi do neznáma. Connie se mi šeptem omluví, jakmile dopadneme do nějaké podestýlký či co..."Connie, co to má znamenat? Kde to jsme? Předpokládám, že netušíš. Jak se chceš odtud jako dostat? No jo, už mlčím, nemá to cenu." Naštěstí s sebou nosím pokaždé sirky. Přesně pro tyto případy. Jenže jsem vždy doufala, že je nebudu muset využít. Vytáhnu je a jednu zapálím. Obě vykulíme oči. "Co to má znamenat?", zeptám se. Je to snad milion dvěří a na podlaze něco jako seno. Spíš to tak vypadá. "Co myslíš, že se za těmi dveřmi skrývá? Docela se bojím je otevřit, jenže si myslím, že to je naše jediná možnost, jak se odtud dostat. Ty si nás sem dotáhla, tak nás odtud taky dostaneš, souhlasíš?" |
| |
| Místnost s mnoha dveřmi Rozhlédla jsem se, když Maur rozsvítila sirku. Vůbec se mi to nelíbilo. Takových dveří a sem jsme se dostaly právě díky jiným dveřím. Dveře nás sem dotali, dveře nás musí dostat ven. Pokrčila jsem rameny na Maurinina slova. " No...zkusit to můžu." Neochotně jsem se zvedla. Sirka zhasla. Došla jsem ke dveřím uprostřed jedné ze zdí. Sáhla jsem na kliku a nervozně pohlédla na svou spolužačku, která neměla o moc povzbudivější výraz. Už jsme se aspoň trochu rozkoukaly a bylo vidět lépe. Přivřela jsem oči a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Sáhla jsem do černých dlouhých vlasů a vytáhla pinetku. Zahnula jsem její konec a odemkla. Trochu mě děsilo, že jsou dveře tak silné. Právem. Nestihla jsem je ani dootevřít a rozletěly se tak, že vyletěly z pantů a robily se na několik kusů. Naproti mě stálo nasupeného něco, co jsem nedokázala identifikovat. Bylo to trochu jako nosorožec, akorát to bylo uhlově černé a ve tmě svítily jeho žluté oči. Na zádech to mělo malá netopýří křídla. Bezva. Nestačila jsem ani vydechnout, když se to rozeběhlo proti mě. Uhnula jsem stranou a na mušce se ocitla Maurina. Otočila jsem se a popadla velkou třísku ze dveří. "Nažeň to nějak ke mě!" Zařvala jsem na Maurinu a připravila ostrý hrot třísky. |
| |
| Bože, ta holka neni normální. Dostane nás sem a ještě jde k tak... k tak... k tam blbý dvěřím, kde na nás čeká skřížený zvíře se vším možným. A sakra... najednou to běží ke mě! No super, doufám, že aspoň nebude mít velkou sílu. Chvilku přemýšlím a pak mi dochází, že takové obrovité zvíře mě může klidně zabít. Paráda. Nahnat ho za Conn? "A jak asi?!", křičím na ní. Ona samozřejmě neví a čeká s připraveným kusem dřeva. Zvíře se ke mě rozeběhne a tak metr přede mnou zastaví a zírá na mě. Opravdu nechápu, co se to tady děje. První co mě napadne je, že vezmu kousek sena a podám to zvířeti. Sice to není kůň, nebo koza, ale za zkoušku to stojí. A k mému překvapení zvíře si to seno s potěšením vezme, ulehne a spokojeně začne chrápat. "Connie? Tak tohle bylo fakt podivný...Mám jít otevřít další dveře?" |
| |
| Zakroutila jsem hlavou a udiveně pustila třísku na zem. Ona to zvíře prostě nakrmila. Ale co když se probere a bude mít pocit, že vůbec neni býložravec. "Já...už...na žádnou kliku nesáhnu! Ne v tomhle semestru...." Zakroutila jsem hlavou a pokynula Maurině, aby si vybrala další dveře, protože já už jsem si to na triko vzít nechtěla. Vždy jsem si jen potvrdila doměnku, že na co sáhnu, v tom je nějakej háček. "Si na řadě...." |
| |
| "Na žádný dveře? tak to Tě chci vidět, jak budeš chodit na záchod, jak budeš vstupovat do tříd, ze školy, do školy atd..To aby sis honem pořídila nějakého sluhu." Dobře jdu na to. Pomalinku otevírám dvěře, které jsou pomalované a vypadají jako duha."No to snad ne!!!", zakřičím. Z těch dveří na mě vybaxne umělý šašek na pružině. "Connie, já chci odsuď pryč. Mě nepřipadá normální, aby na mě ze dveří vybafnul umělej šašek." Noo... promýšlím si, co udělám dál. Docházím k závěru, že bych ty dveře měla otevřít ještě jednou. Třeba jsem měla nějaké halucinace. Ani bych se nedivila. Tohle místo je... no prostě není normální. Dveře otevírám podruhé a naopak rychle a najednou na mě vypadne hromada lízátek, cukrových věcí, čokolád, pamlsky všeho druhu, karamel a já jsem v tom doslova až po uši... Ale na mojí hlavu dopadne ještě něco. Zlatý klíč s číslem 7. "Číslo 7? A od jakého konce to máme odpočítat? Nebo snad uprostřed? Je tady těch dveří nespočetně mnoho. Pochybuji, že se trefíme do dvěří, které mají nepsané číslo 7!Connie, jaký na to máš názor" |
| |
| A jejda Nemohla jsem si pomoct a začala jsem se smát. Maurina měla docela zajímavý výběr dveří, ale musela jsem uznat, že o trochu šťastnější, než já. Aspoň jsme se něco dozvěděly. Narozdíl od toho nosorožčího čehosi. Začínalo mi to tu připadat jak v nějakym praštěnym dětskym koutku. Už jsem si neskutečně přála odsud vypadnout. Dívala jsem se na Maurinu a na klíč se sedmičkou. "Co takhle vyzkoušet, do kterých dveří bude pasovat?" Došla jsem ke kamarádce zavalené cukrovím a vzala jí klíč z ruky. začala jsem postupně zkoušet zámky. Asi u pátého mi klíč zapadl krásně do dírky a po otočení klika cvakla. Zhluboka jsem se nadechla a porušila svůj slib nesahat na žádný další dveře. Otevřel se přede mnou pohled na celkem slušně vypadající schody. "Tradá..." Zavolala jsem vítězně a počkala na Maurinu, abychom spolu společně vyšly nahoru. Bylo to snad milion schodů. Po třech stech jsem přestala počítat. Další dveře. Tentokrát však šli v pořáku otevřít. Objevili jsme se v knihovně. Naštěstí jsme konečně věděly, kde jsme. Naneštěstí to věděla i ředitelka, která právě stála naproti mě s rukama založenýma na prsou. |
| |
 | Hluboké lesy Už třetím dnes se prodírám těmi otravnými větvemi, proč musí sakra růst tak u sebe ? To mám opravdu za trest. Povzdechnu si a kladu jednu nohu před druhou. Misho ? zeptám se najednou s obavami medvědice. Za mnou se ozve zapraskání větví. Jsem tady. ozve se mi v odpověď. Tohle mi nedělej, potvoro. ozve se v její hlavě pobavený hlas. Takže si mě pozvali do akademie abych učil ? To je duidská magie opravdu tak vzácná ? rozběhnu se. Kam ... tohle nemám ráda, víš to, že jo ! křičí na mne rozlobená medvědice běžíc za mnou.Já soustředím kus magie k tomu abych se proměnil na impozantní zvíře, sibiřského vlka, obrovský huňatý kožich, dlouhé a silné nohy. Nádherné a zároveň děsící, jen oči vyzařují nezkrotnost a moudrost. Odrážím se a utíkám dál. Najednou spatřím onu akademii zalitou sluncem tyčící se přede mnou. Proměním se zpět do své podoby. Jdu lovit. ozve se mi v hlavě hlas medvědice na který jen kývnu. Poupravím si oblečení a pomalým krokem jdu k akademii. Prý berou od 18 let.... jak mě vezmou ? Vždyť jsem jen o rok starší. takovéhle myšlenky mi zrovna létají hlavou. K akademii dorazím teprve k soumraku, nikdo mě ještě nikdy neviděl, slyšeli o mě a nechali mi poslat list. Nejspíš si budou myslet že jsem student. uchechtnu se. A to tady mám učit. nakloním hlavu a pomalu přijdu k dámě která se představí jako ředitelka. Dobrý podvečer. promluvím klidně a měkce jako voda tekoucí lesním potůčkem. Jsem zde na vaši žádost, přišel jsem učit magii. jakmile domluvím trochu nervózně se usměju. |
| |
| Akademie když jsem procházel bránou školy vynořila se ze dveří hlavní budovy žena která se mi představila jako ředitelka školy a řekne mi, že zkoužky pro dnešek zkončily a budou pokračovat až zítra ráno. Jmenuji se Tanir a máte pravdu chtěl bych se přihlásit na tuto Akademii Ředilka mi následně řekla že se mohu do rána ubytovat na škole a ukázala mi dokonce kde. Pokud jsou všichni učitelé tak to příjemní tak by mohlo být chození do školy něco ve stylu jak mě učíval dědeček nebo ostatní lidé z vesnice. A to byla celkem zábava nežvejdu do jednoho z pokojů, tak se otočím na ředitelku Děkuji mnohokrát za vaše uvítání a vaši pohostinost a bude mi čest pkusit se zítra složit vstupní zkoužky na tuto školu. poté vejdu do pokoje je přečkám až do následujícího dne |
| |
 | Warriors Academy V pracovně poletuji téměř jako splašená. Já vím, zbývá mi ještě několik dnů, ale já toho nemám ještě tolik hotového.. Zaslechnu tiché zavrčení a automaticky se podívám na stejně starou samici rysa ostrovida. Díky zvláštnímu kouzlu mého rodu, který se předává jen z generace na generaci, bude žít stejně dlouho jako já. Na okamžik se soustředím a vzápětí se jí optám v myšlenkách: Děje se něco, má milá? Calypso se na mě jen výmluvně podívá, ale neodpoví. Dojde mi to o několik sekund později. Jistě. Zase vyvádím. Pojď se raději projít pobídne mne ve své vlastní řeči, které rozumím, ale mluvit jí neumím, stejně jako ona mojí. Jediná forma oboustrané komunikace je pomocí myšlenek. Položím štos papírů zpět na stůl a jdu ke dveřím. Ačkoli slovo jdu nevyjadřuje to, co dělám. Pohybuji sice nohama, ale vznáším se přibližně půl metru nad zemí, a tak se dá o chůzi mluvit jen stěží. Calypso se drží vedle mě. Je mnohem vyšší, než většina rysů, takto mi dosahuje ke kolenům. V přijímací hale se obě zastavíme a chvíli si povídáme myšlenkami. Obě myslíme na studenty, kteří tudy prošli. Najednou mě osloví mladík. Otočím se na něj a čekám, co poví dál. Tak mladý? Spíš by to měl být student.. myšlenku si nechám pro sebe. ,,Dobrý večer," opravím ho jemně příjemným, vyšším hlasem, než je u lidí i elfů normální. O podvečeru se dá hovořit jen stěží. ,,To jste se spletl. Nejsem ředitelka této školy, ale taktéž profesorka. Paní ředitelka je pravděpodobně ve své kanceláři, s jistotou Vám to však říct nemohu. Jestli chcete, provedu Vás zatím po škole, třeba jí někde potkáme," nabídnu mu s profesionálním úsměvem. Calypso popojde o pár kroků blíž k němu a začichá. Tiše zavrčí, tak, abych jí rozuměla. Zdržoval se v blízkosti medvědů. Nepatrně přikývnu, aby věděla, že jsem její zprávu přijala. Vzhled Mám blonďaté vlasy k lopatkám, fialové oči, velice světlou pleť. Jsem velice malá, lidem dosahuji k lopatkám, elfům někdy i k loktům. Stále se vznáším tak půl metru nad zemí, vypadám tedy vyšší. Mám na sobě jednoduché světle modré šaty ke kolenům a jemné modré sandálky. |
| |
| Academy V prvním momentně se mi zdá že to je ředitelka, musela přece vědět že jsem mladý, ne ? sakra už to dělám zase, nech toho Rogane, nečti jim myšlenky, není to slušné ! okřiknu sám sebe, ale stejně vím že to ničemu nepomůže. Když se dozvím že ona sličná profesorka není ředitelkou nervózně se usměju a poškrábu ve vlasech. O-Omlouvám se, nevěděl jsem to. nervózní úsměv z tváře však nevyprchá. Budu velmi rád jestli mě provedete. Podívám se dolů na zvíře a znovu jako by omylem. Ano, zdržuje se se mnou medvědice, je mou partnerkou, zrovna je na lovu. najednou se zastydí. Nechtěl jsem poslouchat ten rozhovor sklopí oči a snaží se změnit téma. Co zde učíte ? podívá se na vznášející se postavu. Ovládá magii ? zmatená myšlenka mi propluje hlavou. |
| |
| Na prohlídce Mladý muž - profesor - se zjevně zastydí. ,,Nemusíte se stydět. To se občas stane každému," pousměji se přívětivě. Jeho slova o medvědici mě vyvedou z míry, nedám však nic znát. Rozuměl její zvířecí řeči? Jak.. proběhne mi hlavou myšlenka, ale Calypso ji utne. Učí magii, ne? Asi nejste jediné, kdo nám rozumí upozorní mne. Musím jedině souhlasit. ,,Rozumíte i zvířecí řeči? Zajímavé," řeknu jakoby mimochodem, nijak se tím nezaobírám. ,,Šerm. Také jsem školní léčitelka, dalo by se říct. Takže až si něco zlomíte, tak víte, za kým jít," zasměji se. Je to jen díky rozsáhlé znalosti bylin a léčivých kouzel našeho kmene. Musela jsem se samozřejmě doučit další, bez větších znalostí lidských a elfských nemocí bych toho moc nevyléčila. ,,Tady se provádějí přijímací zkoušky. Mají vytříbit studenty, kteří se budou dále učit, a ty, kteří nepostoupí. Testy jsou náročné, ale dají se zvládnout. Dnes je zvládli všichni čtyři studenti, kteří přišli," ukážu na první místnost, kde dnes Kay podroboval studenty výslechu. |
| |
 | Škola Jen tak jsem se procházel po škole a jejích pozemcích když jsem na ty dvě hrdličky narazil, oba jsem je odhadoval na profesory, i když toho kluka jsem si za boha nemohl vybavit. Asi někdo noví. Zrovna stáli u místnosti kde měla probíhat přijímací zkouška. Fíha, všichni čtyři? To bude tím že jsem zkoušku nevedl já uchechtl jsem se v duchu a hlasitě si odkašlal abych na sebe oba upozornil. Toš zdravím vás kolegové věnoval jsem oběma ne zrovna příjemný úsměv i když jsem se snažil aby příjemný byl. Jinak, já su Tawara a učím tu neozbrojený boj...no a pro zájemce i bojová kladiva. Popis Klasický trpaslík, malí podsaditý, v ramenou málem širší než je vysoký. S úctyhodným svalstvem schovaným pod lehkými kalhotami a košilí. Bez bot, ať si říká kdo chce co chce vždycky jsem tu chodil bos. Ani tvář není nijak výrazná oproti ostatním mé rasy, hranaté drsné rysi tváře ukryté pod dlouhým hnědým vousem ozdobeným copánky. Hnědé vlasy mi pak volně spadají na ramena. |
| |
| Prostory hradu Původně jsem zamířila do svého kabinetu, ale pak jsem si vzpoměla, že ještě potřebuji tu knihu od Gilberta Reeda, který tak úžasně popsal bojovou taktiku a chtěla jsem z ní něco vytáhnout na první hodinu s prváky. Vešla jsem do knihovny a kývla na postarší dámu s kočičíma očima a ocasem, která tu dělala knihovnici už snad od začátku. "Dobrý den Drusilo, potřebovala bych tu knížku, jak jsem měla minulý rok, od Reeda." Nemohla jsem si za boha vzpomenout, jak se ta kniha jmenuje. Drusila se usmála a začala hledat někde o pár metrů dál, než jsem chtěla původně začít já. Dívala jsem se, jak si vede, když jsem zaslechla kroky. Nebyly v knihovně, ale blízko. Nastražila jsem uši a došla k dubovým dveřím. Zaslechla jsem i funění a hlasy a v tom mi to bylo jasné. Zakroutila jsem hlavou a postavila se před dveře. Nečekala jsem ani pár vteřin, než se dveře otevřely a vešly dvě dívky, které jsme dnes přijali. Přesně jsem věděla, odkud tyhle dveře vedou. Co jsem nevěděla bylo, jak se tam dostaly, neboť bylo snad pět pastí rozmístěných po hradě, které tam vedly. "Takže dámy...je mi jedno, jak jste se dostaly do komnaty iluzí, ale řeknu vám jedno. Tak brzo po přijetí se dostat do maléru není zrovna lichotivé. A už vůbec ne u vás slečno Londyo, když uvážíme, že i na příjmačky jste přišla pozdě. Teď vás omlouvá to, že nevíte, jak to tu chodí...takže se odeberte do svých pokojů a vyčkejte, než budete svoláni do společenské místnosti a budou vám sdělena pravidla. Cestou raději na nic nesahejte." Významně jsem se podívala na Connie, která zrudla od hlavy až k patě a pak jsem se otočila na podpatku, vzala si od Drusily knihu a zamířila beze slova do kabinetu. Nový profesor Když jsem byla skoro u dveří, zpoza rohu vyšla, nebo spíše vyplula, jak to bylo jejím zvykem, Serafina a vedla nějakého druida. Chvíli mi to nedošlo, ale pak mi svitlo. " A...vy musíte být náš nový profesor magie. Promiňte, je tu trochu blázinec ohledně příjmaček a začátku roku a toho všeho. Já jsem Dreema la Vivien, ředitelka. Vítejte. Děkuji Serafino, už si to přeberu." Usmála jsem se na muže. Vypadal velmi mladý. Vzhledově mezi námi ovšem byly maximálně dva roky. Byla jsem si však jistá, že je mi tak o sto let víc. Pozvala jsem ho do kabinetu a prohlédla si medvěda, který ho doprovázel. Nepřekvapilo mě to. Konec konců. Byl to druid. "Takže, váš kabinet je o patro výš s popiskou s vaším jmenem a předmětem, který učíte a hned vedle jsou vaše pokoje. Věřím, že tam naleznete vše, co budete potřebovat. Rozvněž tam máte plánek hradu. Bude vám chvíli trvat, než se tu vyznáte bez něj. Mimochodem, děkuji, že jste přijal nabídku. Náš minulý profesor bohužel zemřel při práci v terénu, nevím, co pořád hledal, byl to trochu blázen....no...o mrtvých jen v dobrém. Máte nějaké dotazy?" |
| |
| Odpočinek, příprava Zbytek dne utekl celkem rychle, Dreem řekla, že si potřebuje ještě prostudovat nějakou knihu, tak jsem se odebral do svého pokoje v nejvyšším patře, kde jsem měl i kabinet a připravoval jsem si další otázky na příjmací zkoušky, kdyby se dostavili další studenti. Někdy k večeru jsem se dozvěděl, že dorazil další student. Udělal jsem si ještě několik poznámek k výuce, kterou budu brzy mít a odebral jsem se ke spánku. Chtěl jsem být svěží, až budeme zítra zkoušet toho nového kluka. Pokud totiž uspěje, tak tady budeme mít pouze dva studenty mužského pohlaví, jinak samé dívky. Bylo zvláštní, že se tahle situace stále opakovala, jako kdyby muži nechtěli být v dnešní době hrdiny, ale tíhly potom převážně dívky, což bylo ušlechtilé a mě to potěšilo. Vždy jsem si myslel, že ne všechny ženy patří k plotně a dokonalým příklad tomu byla i Dreem. Další den-příjmací řízení Ráno jsem vstal časně a připravil jsem si vše potřebné. Vstávat za rozbřesku byl můj takový rituál. Měl jsem radost, když jsem si mohl prohlédnout vycházející slunce, které bylo z mého pokoje krásně vidět. Celý pokoj vždy vypadal jako v lese, protože slunce nádherně oživilo zelenou barvu, ve které byl vybaven můj pokoj. Oblékl jsem se do obvyklých bílých kalhot a k nim jsem si vzal halenu bez rukávů světle zelené barvy s límcem a tmavším lemem, na to jsem hodil lehký kabát střední délky taktéž zelenobílé barvy. Hůl jsem nechal opřenou o zeď v pokoji, divoké zelené vlasy jsem si stáhl kovovým kroužkem s drobnými kamínky a řetízky, ale přesto mi spousta kratších pramenů spadala kolem obličeje. Vydal jsem se k příjmací hala, kde ještě nikdo nebyl. Ve zkušební místnosti jsem tedy zatím všechno nachystal a až pak znovu vyšel ze dveří, abych se podíval, zda se již objevil nový student. Byl tam. Pozval jsem ho dovnitř, vysvětlil mu pravidla s časem a s tím, že musí odpovídat podle pravdy a nic si nesmí přikrášlovat nebo vymýšlet. ,, Takže začneme s otázkami. Otázka první: Kdybys mohl zachránit malé dítě, ale musel bys při tom obětovat svůj život, udělal bys to?; Druhá otázka: Kdyby ti někdo nabídl spoustu zlata za to, abys zradil své blízké, o kolik peněz by sis řekl?; třetí otázka: Co by sis přál, kdybys věděl, že tvé přání může změnit svět? Toť vše, mám na to půl hodiny čistého času, můžeš začít, teď!" řeknu a otočím přesýpací hodiny.  To aby jste měli představu, jak vypadá Váš profesor! :-) |
| |
| Prohlídka Pousměji se, tentokrát docela jistěji. Děkuji ... víte občas mi to uletí. Ozve se můj hlas a usměju se také na šelmu. Dobrý večer i Vám, mocná. promluvím tichým telepatickým hlasem. Poté vzhlédnu. Možná vám budu moci pomoci, umím taky trošku léčit pomocí magie, zatím jsem ale zkoušel jsem to jen na sobě. pokrčím rameny. Mohu se od Vás naučit také šermovat ? Používám jen obyčejnou hůl a to mi na vojáky kteří mi křížili cestu nestačilo. Hlavou mi projede bolestná myšlenka. Dobrý den mistře trpaslíku. Váhavá úsměv ozdobí na chvilku mou tvář. Rogan, učitel magie. Představí se tiše a to již vzhlédne k učitelce. Kývne na pozdrav trpaslíkovi a políbí ruku profesorce, ale jen letmo. Ihned poté odejde. Věnuju další úsměv ředitelce. Chápu tuhle situaci. Jsem Rogan a ano jsem učitel magie. Pomalu se vydá za ředitelkou. Za chvilku doběhne i huňatá bílá medvědice. Mírně se jí ukloním a ona mne lehce plácne mohutnou tlapou po tváři. Roztáhnu koutky do úsměvu. Děkuji Vám, kabinet ... aha, plánek ? Nebojte se, rád si dělám procházky po nocích, uklidňuje mě to. Dotazy chvilku přemýšlí. Ano, nějaký by tady byl, můžu je učit co mi přijde vhodné aby věděli ? zeptá se a napodobí aniž by si to uvědomil svou medvědici, nakloní hlavu na stranu. |
| |
| Prohlídka Jen se lehce pousměji, když odpoví, že mu to občas ujede. Pak ale promluví ke Calypso. Probleskne mi to hlavou téměř okamžitě a pevně stisknu rty, zatímco Calypso se naježí. Mezi vílami je tohle považováno za urážku. ,,Už to, prosím, nikdy nedělejte. Má rasa to považuje za urážku," řeknu mu chladným hlasem. Musím si stále připomínat, že on o tom nic neví. Zároveň uklidňuji i Calypso, která se přestane ježit až asi po minutě. ,,Dobře. Samozřejmě, že naučím. Když budete mít volno, můžete se přijít podívat na nějakou mou hodinu," dávám si velký pozor, abych ovládala hlas a vymizel z toho ten chlad. Přesto se mi to nedaří úplně. ,,Já Vás také, Tawaro," pousměji se, chlad z hlasu již vymizel. Nyní mám své emoce zase zcela pod kontrolou. Poté oba zahlédneme ředitelku. Mladý elf mi lehce políbí ruku, což mě poměrně překvapí. Jen kývnu. Na ředitelčina slova kývnu již o něco důrazněji, načež si všimnu obou dívek, které zde nachytala. Zdá se, že se toulaly. Jo, taky se mi to stalo.. při té myšlence se lehce pousměji a vybaví se mi vzpomínka na dobu, kdy jsem zde studovala. Také jsem se omylem dostala do Komnat iluzí a dostala vynadáno. |
| |
| ráno Ráno jsem vstal, ikdyž z postele jsem nevstával, ale vstal jsem. Celou noc jsem spal na zemi jelikož jsem na postely nemohl usnout. Když jsem se zvedl ze země a začal jsem se oblékat. Opět jsem si na sebe oblékl, tenké oblečení které mi funguje pro spohodlnění mé zbroje. Na to jsem si oblékl svoji kroužkovou zbroj a přes ni jsem si přehodil svůj pláť. Zbraně jsem pověsil na běžná místa, takže jediné co bylo možné spatřit byl dlouhý luk na mích zádech a též lehká kuše. Přes hlavu jsem přehodil kapuci, aby mi nebylo viděd do obličeje. Přeci jenom na jizvu kterou mám přes levé oko není moc pěkný pohled a mé platinové vlasy taky přitahují příliž velikou pozornost. Po kompletních přípravách jsem vyšel z pokoje a došel jsem k jedné z místností kde probíhají zkoužky. Za chvíli nakoukl profesor a ihned mě vzal dovnitř kde začala zkoužka. Během chvíle mi vysvětlí vše potřebné a položí mi tři otázky. Co bych dělal kdybych obětováním vlastního života zachránil dítě. To je celkem těžká otázka. Přeci zachránit dítě je pěkná a vznešená věc, ale kde se najde člověk který řekneže bez váhání umře. po chvíli myšlení odpoví na první otázku Člověk nedokáže říct udělá když se dostane ke krizové situaci, dokud si ji sám nezažije. Mohu říct to co mě naučil děda a to je že člověk by se měl pokusit zachránit život jak svůj tak dítěte a když při tomto pokusu zemře může říct že udělal vše co bylo v jeho silách nad druhou otázkou již tak dlouho nepřemýšlím Jediné co potřebuji k přežití jsou silné ruce a moudrost v hlavě. Peníze člověk k přežití zase tak moc nepotřebuje. Takže bych je nezradil, ikdyž je mám mnoho dní cesty odsud. Ale nad třetí přemýšlím opravdu hodně dlouho a je vidět že přemýšlím opravdu odpovědně No co bych si přál? světový mír? to je naprostá hloupost. Co by člověk mohl mít za přání ? ... těsně před koncem limitu odpovím No co bych si přáL? To aby každý člověk žil tak, aby naplnil svoje nejlepší očekávání o svém životě. po těch to odpovědích se usměji a čekám co mi na to profesor odpoví |
| |
| Jen co jsme s Connie vyšly schody z té nejbláznivější místnosti, kterou jsem kdy spatřila a vkročily do knihovny, před námi se objevila paní ředitelk. No to bude průser, pomyslela jsem si...Vytřeštila jsem oči hned, jak jsem jí spařila a když začala mluvit. Nejradši bych se propadla hambou. Jak řekla... 1 den a už se tu někde touláme po hradě. Jediná věc, která mě utěšuje je, že paní profesorka se spíše zamřila na Connie než na mě. Není divu - přijde pozdě a ještě nás obě zatáhne do temné díry, po které padáme na seno. Málem přicházíme o život od nějakého tvora-následně jsem zasypána sladkostma a dál už to ani nemá cenu psát, jak jsem naštvaná. Kráčíme s Connie za paní ředitelkou, na chodbě míjíme nejspíš dva nové profesory, kteří se zdají jako v pohodě učitelé. Jak ta milá víla, tak pan profesor po jejím boku. Rudé až za ušima se dostáváme zase na chodby hradu. "Connie, já se z Tebe zblázním. Doufala jsem, že ředitelku nepotkáme. Bylo to jako na potvoru. No..aspoň víme, že na nic nemáme šahat.Co máš teď v plánu? Já teď nejspíš půjdu do pokoje, vykldim si kufry a počkáme na další pokyny,hm?" |
| |
| Další slibný student Poslouchal jsem jeho odpovědi. Potěšilo mě, že se na ně opravdu soustředil a dal si záležet. První odpověď byla trochu zvláštně vyložena, ale smysl měla podobný jako ta kterou jsem očekával, takže jsem jí uznal. Na druhou odpověděl bezchybně a třetí mě poněkud překvapil. Byla hodně diplomatická a skoro nic o něm nevypovídala, tedy snad jen to, že nemá jasnou představu o tom, co potřebuje tento svět a možná, že je to i dobře. Protože kdo může s jistotou říct, co potřebuje tento svět? Chvíli jsem tiše seděl a prohlížel si ho. Byl díky kápi tajemný, ale přesto průhledný. Svým způsobem. Musel jsem se usmát. ,, Blahopřeji, uspěl jsi. Když projdeš těmito dvěřmi," ukážu na dveře vedoucí do další zkušební místnosti, tentokrát zařízené, dle potřeb Dreem: ,, Tak tam budeš vykonávát další zkoušku s paní ředitelkou a pokud uspěješ, Tanire, tak bych byl rád, kdyby jsi tu kápy, alespoň v mých hodinách shodil. Tady na škole se jizev ani nebojíme, ani se nám nehnusí. Každý tady jizvu má nebo jí během studia získá, takže..." nedokončím a pokynem ruky ho pošlu ke dveřím. |
| |
| Chodba, pokoj Chvíli jsem si povídal s ostatníma na chodbě, ale nakonec jsem se na průskum s nimi nedal. Chtěl jsem si vybalit věci a trochu si poležet. Cestoval jsem slušnou dálku a nyní jsem si chtěl vychutnat to, že jsem někde daleko od domova, otce a toho všeho šaškování. Vybalování mi trvalo asi dvacet minut, všechno jsem vytáhl z báglu a pak dal do krásné starožitné skříně. Potom jsem se natáhl na postel. |
| |
| Ach ty kliky Nasadila jsem zkroušený výraz a kývla na ředitelku. Skoro neslyšně jsem se jí omluvila a pak jsme s Maurinou zamířily do pokojů. Už jsme byly v chodbě s pokoji, když jsem ze sebe konečně dostala nějaká další slova. "Hrozně se ti omlouvám Mauri...Já...prostě jsem potížista. Mrzí mě, že jsem tě do toho zatáhla. Byla to moje vina...i když to je skoro zbytečný zmiňovat. Obě víme, že to byla moje vina. Asi zalezu do pokoje a nevylezu, dokud mě někdo nezavolá." Automaticky jsem vzala za kliku pokoje a začala vcházet dovnitř. Zatímco jsem mluvila. Pak jsem si ale všimla Maurinina výrazu a otočila jsem se. Omylem jsem vešla do Daimonova pokoje. "Jee...promiň...bože. Já sem takový střevo. Nechápu, že mě vzali...No nic. Aspoň vím, kde bydlíš, i když díky těm cedulkám na dveřích to je docela jasný...no nic. Moc mluvím. Jdu do pokoje. Svýho....Kruci." Poslední slovo jsem zašeptala a vyšla z pokoje překvapeného Daimona směrem ke svému. |
| |
| Učitel magie Podívala jsem se na něj po jeho otázce. "Ano, v podstatě se to od vás očekává, že usoudíte, co by měli umět. Co požaduji já, jsou nějaká základní obranná kouzla, útočná a pak už je to tak nějak na vás. Myslím, že víte, co dnes válečník potřebuje, proto jsme vás vyžádali." Usmála jsem se na něj. Zbytek dne utekl jako voda a za úsvitu dne dalšího nás čekalo zkoušení dalšího uchazeče. Došla jsem do své učebny a vyčkala, zda ho Kay pošle dál. Tanir, zkouška druhá Otevřeli se dveře a já ho s úsměvem přivítala. "Gratuluji k první části. Doufám, že u mé budeš stejně úspěšný...Prosím odlož si zbraně a postav se doprostřed žíněnek, zády ke mě. Soustřeď se a vnímej každý hvizd vzduchu." Pokynula jsem mu k žíněnkám a počkala, až se připraví. Když byl plně koncentrovaný, tedy aspoň jsem v to doufala, zaútočila jsem zprava do boku, poté jsem vymrštila levou nohu k jeho obličeji, pak pokus o podražení nohou. Celou dobu jsem sledovala, jak reaguje. Pak jsem mu pokynula, aby se otočil čelem ke mě. Došla jsem na druhou stranu místnosti a přitáhla si stojan s patnácti vrhacími noži, které jsem po něm začala házet. Přesně mířené rány od hlavy až k patě. Bez ostychu, neboť jsem věděla, že jsou začarované, aby nikomu neublížili...narozdíl od něj. Pak jsem se posadila naproti němu a pokynula mu, aby i on si sednul. "Nyní ti položím několik otázek. Budou trochu jiného charakteru, než od mého kolegy....Za prvé. Jak by si nejlépe porazil trolla. Čeho bys využil, co bys uplatnil? Za druhé...Bojoval bys za svůj domov i kdybys byl jediný, kdo bojovat může a věděl bys, že nemám ani malou šanci vyhrát?....A poslední. Jakou zbraň používáš nejraději a proč?" |
| |
| Rychlá návštěva Ležel jsem na posteli a přemítal o tom, jestli se po mě otec schání nebo si našel už někoho jiného, i když jsem pochyboval, že by dosadil na trůn někoho nekrálovské krve, ale i tak. Když mu dědic utekl kdoví kam? Jednou jsme se šeredně pohádali a on řekl, že jestli jednou odejdu, tak už se nemám nikdy vracet. Z přemítání mě vytrhlo otevírání dveří. Do pokoje mi vpadla Connie. Tvařila se rozpačitě a začala něco plácat o tom, že alespoň ví, kde mám pokoj a pak o tom, že díky cedulkám to je vlastně jasné. Byla neuvěřitelně roztomilá, když nevěděla, co říct. Evidentně měla dnes špatný den. Plácala spoustu věcí a pak odešla. Byl jsem trochu zaseklý, ale potom jsem se zvedl a šel za ní. ,, Connie?! Hele, nechceš ...," pak se ale zaseknu, protože mě v tu chvíli napadlo, že asi odněkud přišla a zvát jí na procházku bylo divné, obvlášť když vedle ní stála Maurina. ,, Nechcete se teda stavit do mého pokoje a pokecat, nějak předtím nebyla možnost, no a u mě aspoň nehrozí, že se ti stane nějaký průšvih," navrhnu. |
| |
| Na chodbě Zarazila jsem se, když na mě zavolal a rozpačitě jsem se otočila...zeptal se mě jestli něco nechci, ale nedořekl to a pak se zeptal, jestli k němu nezajdeme s Maurinou. Pokrčila jsem rameny a jeho argument, že se u něj v pokoji do průšvihu nedostanu byl tak trochu pravdivý. Zrovna teď jsem si nedokázala představit nic, co by se mi tam mohlo stát, ale já byla prostě všehoschopná. "Nooo...já nevim, asi jo. Vlastně nevím co bych dělala u sebe, asi to samý co u tebe. Akorát bych si asi neměla s kym povídat. No to je logický..." Zase jsem se zarazila a zrudla. Proč sem sakra začala takhle blábolit. Zasekla jsem se pohledem na něm a pak jsem vešla zpátky do jeho pokoje. "No...tak jsem tu podruhý...Tvuj pokoj je o něco hezčí, než muj. To je asi prémie za to, že si přišel včas.... Posadila jsem se na postel a začala jsem si hrát s vlasy. Vždycky, když jsem něco řekla, přišlo mi, že to zní hrozně dementně, takže už jsem radši zmlkla. |
| |
| Na chodbě a pak v pokoji Sledoval jsem její reakce a když potom začala tak zvláštně blábolit, tak jsem se lehce usmál. Bylo to roztomilé. Určitě měla pořád průšvihy, takže už ani nevěděla, že to, co říká je celkem normální reakce a myslela si, že mluví divně. Byl jsem rád, že přijala. Společně jsme vešli do pokoje, který mi pochválila takovým stylem, že ho mám nejspíš hezčí, protože jsem přišel v čas. Tomu jsem se musel zasmát: ,, No u tebe v pokoji jsem ještě nebyl, ale nemyslím si, že by ředitelka dávala pokoje podle příchodů studentů, navíc všechny pokoje jsou stejný nebo ne?" Posadil jsem se na židli, která patřila k naleštěnému stolu, kde jsme měli pát nejspíš úkoli, pokud je budeme dostávat a sledoval jí, jak si pročesává vlasy. Maurina si sedla vedle ní na postel. ,, Tak co holky, co Vás sem přivedlo? Pokud to není tajemství!?" zeptám se vesele. Měl jsem najednou skvělou náladu. Zbavil jsem se příšerné povinosti a navíc jsem tady potkal spoustu zajimavých lidí, teda spíš jednu hodně zajímavou a nesmírně hezkou dívku. |
| |
| U Daimona Od smrti rodičů mě vychovával strýc. Byl jediný, kdo mi zbyl a staral se o mě dobře. Ale taky mi uměl pěkně lézt na nervy. I když to bylo asi oboustranné. Naučil mě spoustu věcí a hlavně mě naučil bojovat. Dal mi mou hůl, kterou jsem měla stále při ruce a když jsem ji nedržela, byla jsem trochu nervózní a pořád jsem si musela hrát s prsty nebo s vlasy. Na obou stranách byla u jejích konců obalená tmavě modrou páskou z elfské látky. Byla to spíš hmota, která zesílila úder. Byla tvrdší, než samotná hůl.Byla z hodně tmavého dřeva. Bylo to dřevo ze stromu Geira. Ten strom byl ve středu naší lesní vesnice. Byl obrovský a nádherný. Moji lidé mu vzdávali hold. Zbraně z něj si mohli udělat pouze Starší...duchovní vůdci našeho rodu. Můj strýc byl jedním z nich. Zvedla jsem k němu oči a zamyslela se. "No vlastně boj je jediný, co mi jde...a těch pár věcí okolo něj. Na spoustu věcí jsem fakt případ. Zvorám na co sáhnu. Strejda mi řekl, že tahle akademie je moje jediná šance na nějakou budoucnost. Tak jsem tady...a pořád tomu nevěřim..." |
| |
| Kensin Tvé kroky tě konečně zavedly až do Seerie, kde se před tebou rozléhaly obrovské pozemky hradu, který nesl název Warriors academy a odkud pocházeli, ti nejlepší, co kráčeli tímto světem. Bojovníci, jejichž věhlas byl známý na každém kontinentu. Příjmací řízení dnešního dne právě začínalo. Vešel jsi obrovskou branou, zdobenou rytinami elfského písma a dalších, které jsi většinou neznal. Zdi, kterými byly zahrady obehnány byly též zdobeny texty a sem tam se někde zaleskl pozlacený kousek, který se za ta léta ještě nevydrolil. Hlavními dveřmi jsi prošel do vstupní síně, kde již čekal elf v bílo zeleném oblečení s divoce zelenými vlasy a s úsměvem na tebe pokývl. Představil se ti jako Profesor Kay Brenen a pozval si tě do učebny s cílem uložit ti první část příjmacího řízení. Hodně štěstí:) |
| |
| Test 2. Když mě profesor řekne, že postupuji a gratuluje mi k tomu tak, je vidět že mě to potěšilo. Po slovech aby si sundal plášt, tak stáhnu kapujci. Z pod ní se vynoří dlouhé bílé vlasy a tvář, která je dokonalý příklad elfské krásy, jediné co ji kazí je celkem veliká jizva přes levé oko, ale také má tvář díky té jizvě velice mužnou podobu. Děkuji za váš čas profesore a jestli mě omluvíte budu pokračovat ve zkouškách. poté se vydám ke dveřím na které ukázal profesor. Když je otevřu spatří paní ředitelku kterou jsem již jednou potkal. Ihned mě vídá s usměvem a gratuluje mi k 1. zkoušce. děkuji mnoho krát za vaše gratulace, ale myslím si že zatím není co oslavovat. POté podle jejích instrukcí začnu odkládat výzbroj. Prvně sundál svůj luk a kuši které mám dané na zádech přes pláť, následuje plášt pod kterým se ještě ukrývá u pasu dlouhý meč a ještě pavéza. Všechno položím na předem určené místo a stoupnu si doprostřed žíněnek. Zavřu oči a poslouchá dění kolem sebe. Je to velice tichá místnost, proto když zaslechnu zapraskání žíněky za svími zády ihned skočím, pomocí kotoulu, směrem ke zbraní kde ihned šahám po meči. Když se ale otočím zpět, vidím jak mi ukazuje abych se vrátil zpět a stál k ní čelem. Vrátím proto meč a také se vrátím na svoji pozici. Ale to už ale ředitelka jde ke svým vrhacím nožům a začne jeden za druhým házet. si ze mě dělá srandu vždyt mě zabije, tomu se nemám šanci vyhnout. proto začnu skákat z jedné strany na druhou abych jí snížil pravděpodobnost mě trefit, ale samotného mě překvapilo že jsem neskončil jako ječek a že jsem to přežil Mě chcete zabít? Jsem musel mít obroské štěstí že nejsem jak ježek!! Ale ředitelka jenom ukáže, že si mám sednou naproti ní. Já velice opatrně si sednu a čekám co mi provede teďka. Když se mě ale začne ptát, zamyslím se, ale stále sleduji její pohyby abychstihl když tak uhnout. Porazit trola? trol je větší postavu a má veliou sílu, ale jeho obratnost není nejlepší. Při boji s mečem bych se snažil vyhýbat jeho útokům a útočil bych mu na nohy, abych snížil jeho výhodu. A taky abych případným lukostřelcům dal více času ho zasáhnout na smrtelné místo. ale na druhou otázku odpovím ihned a bez váhání Vždy je v boji šance na vítěztví a nikdy nelze přepovědět okolní vlivy bojiště i jediný muž může porazit obroskou armádu pokud má dobrý plán a štěstí v boji. Takže ano šel bych bojovat. ale nad třetí se zamyslím a žačnu odpovídat Já nemám nejoblíbenější zbraň, vždy používám co je v daný moment nejvýhodnější a nejúčinnější. Ale pokud bych si měl vybrat, tak by to asi byl můj luk po všech odpovědích se usměji a počkám co se bude dít dál |
| |
| Páni, víc studentů než obvykle! Tanir osešel do zkušební místnosti číslo dvě a já jsem se šel nadýchat čerstvého vzduchu. Stále se ve vzduchu vznášel ranní chlad, ale sluníčko již začínalo řádně svítit. Přivřel jsem oči, pak jsem je na okamžik zavřel a jen poslouchal šumění větru. Když jsem oči znovu otevřel, tak se na obzoru objevil nějaký mladík. Vypadalo to na dalšího studenta. Počkal jsem tedy, až dorazí a pak jsem ho s úsměvem vyzval ke vstupu, kde jsem ho usadil do židle naproti té mé a všechno podstatné mu vysvětlil. To že má na odpovědi přesně půlhodiny a taky to, že při odpovědích nesmí lhát ani podvádět. Taky jsem se ho zeptal na jméno a potom jsem mu již položil otázky: ,, Za prvé: Co bys udělal, kdyby jsi zjistil, že jeden z členů tvé rodiny či přátel je zrádce, dokázal bys ho zabít?; druhá: Mám omezenou zásobu jídla a ani vodu už téměř nemáš, potkáš ztraceného syrotka, který vypadá mnohem ubožei než ty, podělíš se s ním o jídlo, i přesto, že by to mohlo znamenat tvou vlastní smrt?; třetí: zabil bys jednorožce, kdyby jsi za to dostal nehorázně vysokou sumu peněz?" Nakonec se optám jestli všemu rozumí a pak již otočím přesýpací hodiny. |
| |
| S Connie v pokoji Díval jsem se, jak si hraje s vlasy a pozorně jí poslouchal. Byla hodně skromná. ,, Asi jsi v boji hodně dobrá, jinak bys tady teď se mnou nebyla, takže se nedpodceňuj a věř tomu,"usměju se na ní povzbudivě. Sice se mě neptala, co mě sem přivedlo, ale mě přišlo vhodné říct jí to, protože takhle by to mohlo vipadat, že z ní pouze tahám informace. ,, No mě sem zase přivádí touha v boji se zdokonalit natolik, abych se mohl stát tím nejlepším bojovníkem. Pak budu moci ochraňovat lidi a je tady i jiný důvodd proč jsem šel sem, chtěl jsem se zbavit otce a jeho neustálých plánů ze mě udělat něco, co nejsem,"pokrčím rameny jako kdyby to bylo zcela jednoduché. ,, A kde jste si byli projít? Viděli jste ěnco zajímavého?" |
| |
| Tanir Podívala jsem se na něj a neurčitě pokývala hlavou. "Co s tebou chlape..." Usmála jsem se a pohlédla mu do očí. "V první části úkolu jsi mě totiž trochu zklamal. Spoléhela jsem na to, že se budeš bránit beze zbraně, to jsi sice udělal, ale pak jsi zamířil ke svému meči....Zbytek úkolů byl ale v pořádku. Dýky tě zabít nemohly, jsou očarované tak, aby nikomu neublížily, kdyby tě zasáhly, jen by tebou neškodně proletěly. Kdybych ti to předem řekla, nepodal bys tak dobrý výkon. A na otázky jsi odpověděl uspokojivě....Takže s odřenýma ušima tě mohu pustit dál. Zde jsou dveře do střelnice, tam prosím počkej na profesora Brenena. Gratuluji, druhá část je za tebou." Usmála jsem se a pokynula mu ke střelnici. |
| |
| U Daimona Skousla jsem si ret a hodila rychlý pohled na Maurinu. "No...prostě jsme se chtěly podívat, co kde je...jenže, pak jsem vzala za nějakou kliku a propadly jsme se podlahou do komnaty iluzí. Teda, tak to nazvala ředitelka, po tom, co nás nachytala,když jsme se odtamtud dostaly. Zatáhla jsem do toho i Maurinu...to mě mrzí, ale ředitelka se zaměřila spíš na mě, takže snad to bude v pořádku. Já jsem zvyklá..." Ušklíbla jsem se. "Od smrti rodičů mě vychovával strejda. Je jeden ze Starších našeho rodu. Je dost důsledný a já jsem pro něj byla tak trochu zklamáním..." Napadlo mě, jestli mě konečně uzná, jestli vystuduju tady... |
| |
| Legrace ,, Tak to jste zažili určitě víc akce, než já tady se skříní," zasměju se jejímu popisu výletu, který skončil průšvihem. Naslouchal jsem tomu, že je pro svého strýce zklamáním a mě napadalo, že jsme na tom stejně. ,, No, jestli tě to trochu potěší, tak já jsem pro svého otce jenom zklamání a ono už se to nezmění, takže ..." nebyl důvod dokončovat větu. Smysl byl jasný až moc. Prostě budu pro otce sklamáním vždycky, ať už akademii dokončím nebo ne. Už těď jsem ho zklamal tím, že jsem sem šel a to už se nezmění. Cítil jsem ke Connie sympatie, protože měla podobné starosti jako já, jen měla trochu víc smůly, ale jinak... ,, Tak víš, co? Já se někdy vydám na výlet s tebou dobrovolně a jestli se dostaneme do průšvihu, tak to bude fajn a legrace!" mrknu na ní zvesela. Už jsem se nemohl dočkat, až se začne tady ve škole něco dít. |
| |
| U Daimona Začala jsem se smát. "No když myslíš...rozhodně to bude fakt legrace, když nás vyhodí..." Uchechtla jsem se a představila jsem si, co by mi strýc řekl, kdybych se vrátila za týden s tím, že mě vykopli. "Ale už se vážně těším, až zjistím, co tu všechno je. Protože prozkoumávat už to nehodlám, ale zajímalo by mě, co v tak velkym hradě může být. Pár učeben, knihovna, ošetřovna, pokoje...Co ještě?" Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Opravdu mi ten hrad přišel na školu dost velký a byla jsem si jistá, že kromě komnaty iluzí je tu ještě spousta dalších překvapení. |
| |
| U mě její jasný zvonivý smích se rozlehl místností a mě to potěšilo. Konečně jsem jí viděl zase veselou a moc jí to slušelo. Taky mě to dost zajímá, hrad je hrozně velký na to, aby tady bylo jen pár učeben a stalo by za hřích to prohledat, ale nechci tě dostat do průšvihu a sebe taky ne, sranda být musí, ale taky má své meze," nakrčím lehce nos. ,, Mě teď dost zajímá jaké budou pravidla a taky jestli tady bude nějaký režim, vlastně se už nemůžu dočkat, až to všechno začne!" Skutečně jsem byl natěšený jako malý kluk na lízátko. Už jsem si v hlavě představoval, jak to všechno bude asi probíhat a jak budeme úspěšní, přeci jenom to byla prestižní škola s ohromnou pověstí. |
| |
| U Daimona Pokývala jsem hlavou. "Jo to já taky...Myslím, že si ještě ani pořádně neuvědomujeme, že jsme součástí něčeho velkého. Mám pocit, že tady najdu to, co hledám....To zní hrozně vědátorsky.." Začala jsem se zase smát, protože mi opravdu přišlo, že mluvím jak nějaký z profesorů. Zadívala jsem se na Daimona. Naše pohledy se setkaly a já se usmála. Byl hezký, takový zvláštní, přišel mi jiný, než většina elfů, co jsem znala od nás. Kluci mě mezi sebe většinou nebrali. Neuznávali příliš ženy jako bojovnice. Tady to bylo jiné. Každý byl braný takový, jaký je a to se mi tu líbilo. Samozřejmě kromě jiného. "No asi si půjdu vybalit. Kdyby jste chtěli tak můj pokoj je ten...s cedulkou Connie Londya...haha...no nic. Překvapivě." Zase jsem plácala, to mi bylo podobný. Vešla jsem do svého pokoje a rozvalila se na postel. Měla jsem přátelé. Opravdové přátelé. Lidi, co se o mě zajímali. Nikdy se o mě nikdo nezajímal. Bylo to zvláštní. Začala jsem si vybalovat. Moc věcí jsem sebou neměla. Nějaké oblečení, plášť, svou hůl a luk od strýce. Moc jsem ho nepoužívala, přestože jsem to uměla dobře. Raději jsem měla svou hůl. |
| |
| U mě, bez Connie Ještě chvíli jsme si povídali a nakonec si Connie odešla vybalit své věci, odešla i Maurina, která toho moc nenamluvila, ale i tak to bylo v pohodě. Měl jsem radost, že mám přátelé a nikoli poddané jako tomu bývalo předtím, než jsem dorazil sem. Jelikož jsem nevěděl, co jiného dělat, tak jsem si urovnal věci ve skříni a pak jsem si zase lehl. Po západu slunce jsem usnul a vzbudil se až další den ráno. |
| |
| Ve svém pokoji Ležela jsem v posteli. Už byla dávno tma, ale já nemohla usnout. Postel byla měkká a pohodlná. V pokoji byl příjemný vzduch a peřiny krásně hřály. Byla jsem tak natěšená, co se všechno semele, že jsem vůbec nebyla schopná zabrat. Nakonec jsem, při dívání se z okna, usnula. Zdály se mi zvláštní sny. Byla tam komnata iluzí a z jedněch dveří vyšel Daimon. Nevěděla jsem proč, prostě tam byl. Pak jsem byla na střelnici a musela jsem se třefit čtyřmi šípy, ale nešly mi pospojovat a tak se rozletěly do všech stran. A pak ještě spousta dalších slátanin. Vzbudila jsem se při svítání. Tak brzo jsem většinou nevstávala. Obzvlášť, když jsem tak pozdě usnula. Vstala jsem z postele v dlouhé strýcově košili, kterou jsem mu kdysi zabavila a používala ji od té doby jako pyžamo. Trochu jsem se rozkoukala a došlo mi, že mi vedou z pokoje ještě jedny dvěře, kromě těch na chodbu. Byla to koupelna. Vše bylo z mramoru. Velká vana s kohoutky, rám velkého zrcadla i umyvadlo. na příčkách z kovu byl pověšený velký ručník. Využila jsem toho hned a vykoupala jsem se. Voda z kohoutku tekla příjemně teplá. Ještě s mokrými vlasy jsem se oblékla a přemýšlela, co teď budu asi dělat. Začínala jsem mít docela hlad, ale netušila jsem, kde je ta jídelna, o které ředitelka mluvila. |
| |
 | Letní vánek nadzvedává listy obrovského dubu a já pod ním sedím a vychutnávám si poslední šluky z mojí oblíbené vodní dýmky a pak konečně do civilizace ,cestoval jsem dlouho , mimo pěšiny a stezky , abych nepolekal nevinné pocestné a obchodníky cestující sem a tam z města do města . Přece jenom osoba mého vzezření lehce nahání strach ,dlouhý špičatý klobouk , temný černý plášt sahající až na sem a temně šedivá tunika ,není oblečený které se jen tak vidí. Konečně přestávám lelkovat a vydávám se na cestu .Na obzoru se tyčí monumentální hrad a to je právě můj cíl. Vstupuji vsupní branou do do té věhlasné akademie a začínám počitovat lehkou nervozitu a v duchu si říkám : ,, patřím sem vůbec , bylo to správné rozhodnutí sem jít , mno uvidíme ... “ Přicházím k hlavním dveřím kde spatřím usmívající ho se elfíka který mi je představen jako pr. Kay Brenen s kterým budu zřejmě vykonávat první zkoušku . Prof. Brenen me vyzval at vstoupím a usadím se , odložím tedy cestovní vak, jeden a pul ruční meč a usedám ke stolu naproti němu, vysvětlí mi jak zkouška bude probíhat a co se odemě očekává , potom mi začne klást otázky : ,, Za prvé: Co bys udělal, kdyby jsi zjistil, že jeden z členů tvé rodiny či přátel je zrádce, dokázal bys ho zabít?; chvilinku se zamyslím a pak s úsměvem na rtech odpovídám : za život jsem měl pouze jednoho přítele proto je tato otázka pro mě velmi obtížná ale pokud by to byl zrádce určitě bych ho chytil ,svázal a přivedl před spravedlivý soud ten by teprve rozhodl jak s ním naložit …. Druhá otázka je triviální , jsem hraničář a patří mezi mojí povinnost pomoci bezbraným , určitě bych se s ním nepodělil ale dal bych mu úplně všechno e to přeci ještě malé děcko ,který má celý život před sebou ,poslední otázka je trochu obtížná ,ale jednorožec je překrásné stvoření s čistou duší a pohled na takové zvíře jak cválá se nevyrovná žádnému množstvím zlata … trochu nervozně se povídám na zelenovlasého elfa , potom se zlehka ušklíbnu a v klidu vyčkám na jeho rozhodnutí… |
| |
| Jen směle dál Sledoval jsem jeho chování a přišlo mi, že bude asi dost...no...namyšlený, ale to nyní nebylo předmětné, takže jsem se zaměřil na jeho odpovědi. Všechny byly zodpovězeny podle předpokladů a já ho mohl s čistým svědomím poslat k ředitelce. ,, Blahopřeji k úspěchu u první zkoušky, když projdeš támhle těmi dveřmi, tak už tě tam bude čekat ředitelka, u níž se podrobíš další zkoušce," pošlu ho k masivním dubovým dveřím. |
| |
| Zelenovlasatý profesor si mě přeměřil přísným pohledem od hlavy až k patě ,chvíli jsem se žačal obávat , že se mu mé odpovědi nelíbili nebo někde spatřil nějakou chybu ale nakonec se usmál ,poblahopřál mi a vyzval mě at pokračuji k zvláště zdobeným masivním dubovým dveřím . Lehce zaklepu prsty na jemné dubové dřevo a nervozně vstoupím . Mé oči chvíli přeletují po místnost až nakonec spočinou na opravdu překrásnou velmi mladě vypadající elfku , její věk prozrazují pouze krásná očka naplněná moudrostí a zkušenostmi . Odtrhnu oči od té krásy a pokloním se a představím se: „jsem Kensin, Kensin Kelevra , míšenec lesních elfů a divokých barbaru ze severu je mi ctí ucházet se o místo studenta na zdejší akademii“ ,lehce se usměji a vyčkávám na její reakci… |
| |
| Během toho, co jsme s Connie seděly u Daimona v pokoji, jsem měla hlavu plnou myšlenek. Ani nevím co to bylo za výlevy mé mysli, ale byla jsem tím zcela pohlcena.Daimon si určitě myslí, že jsem nekomunikativní typ, jenže v tom to není. Hned jak jsme vešly do pokoje, jsem si všimla Daimonova pohledu, který upíral na Connie. Není divu, je tak krásná. V tu chvíli, co Daimon Connie nabídnul pozdější prohlídku po hradu, bylo mi to ještě jasnější. Líbí se mu, to je jasné. Vypařila jsem se jako myška a nechala jsem je o samotě. Pomalinku jsem si začala vybalovat, přišlo mi.. že jsem taková zabržděná. Všechno mi šlo pomalu a já měla hlavu někde v oblacích. Po chvílí nezáživného vybalování jsem se natáhla na postel, která byla parádní. Místo mé tvrdé postele, kterou mám doma na kterou jsem zvyklá, jsem se ocitla na pérovací posteli a pěkně huňatých polštářů a peřiny. Bylo super jen tak ležet, přemýšlet nad tím, kde vlastně jsem, čím jsem si dnes prošla a sledovat hvězdy. Neochotně jsem vstala s tím, že zajdu za Connie a zeptám se jí na její vztah s Daimonem. Vím, byla jsem celkem zvědavá ale co... Holky byly vždycky drbny. Pomalinku jsem otevřela dveře, které byly vedle mého pokoje, jenže Connie už byla v říši snů. Nechtěla jsem jí budit. Počká to do rána. Vešla jsem zpátky do svého pokoje, ani jsem se nestihla opláchnout a ve venkovním oblečení jsem okamžitě usnula. Ráno jsem se probudila nehezky brzo. Byla jsem celá rozlámaná a kupodivu se mi nezdál žádný sen. To mi přišlo divné. Už od malinka jsem si pamatovala většinu snů pokaždé, když jsem se probudila. Vedle skříně byly dveře, které vedle do koupelny. Všimla jsem si jich už včera, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Koupelna byla velice zvláštní. Ornamenty byly vryté do dlaždic po celé koupelně. Dávalo to tomuto místo takový tajemný vzhled. Líbilo se mi to. Podívala jsem se do zrdcadla a málem jsem se nepoznala. Kruhy pod očima, vlasy jak kdybych vylezla z křoví. Takhle přeci nemůžu vyjít mezi lidi. Jen co jsem se vykoupala, upravila se, vyrazila jsem za Connie. Zaklepala jsem a bez sebemenšího rozmýšlení jsem vešla. Connie byla kupovidu vzhůru a něco si ve skříni urovnávala. "Dobré ráno, Connie. Tak jak to jde s Daimonem? Včera jste si celkem rozuměli,hm? Ani jste si nevšimli, jak jsem se vypařila. Co zajímavého povídal?chci slyšet všechno. Šup sem s tím." Šibalsky jsem na ní zamrkala a přišlo mi, že se Connie trošku červená. |
| |
| Překvapení - další uchazeč Myslela jsem si, že uklidím dýky a nejspíš se půjdu podívat na poslední úkol, ale když jsem zasunula stojan na své místo a urovnala žíněnky, zaslechla jsem otevírání dveří. Vešel mladík, velmi slušně se představil jako první. Jeho vysvětlení o původu bylo na místě, protože jsem na první pohled poznala, že nejde o čistokrevného elfa. Bylo to zvláštní spojení. Elf a barbar. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkala. Usmála jsem se na něj a pokývla hlavou. "Pak tě tedy vítám Kensine a přeji ti hodně štěstí do další části zkoušky. Já jsem Dreema la Vivian, ředitelka akademie. Vyzkouším si tvou bojovou intuici a tvé schopnosti v krizových situacích. Projdeš částí praktickou i teoretickou. Nyní tě požádám, aby sis odložil své zbraně a postavil se do středu žíněnek, zády ke mě. Koncentruj své smysly a vnímej okolí." Počkala jsem až udělá to, co jsem mu řekla a pak jsem se k němu tiše přiblížila zezadu. Následovala klasická řada útoků ze zadu. Jedna noha mi vystřelila k jeho pravé tváři, zatímco levá ruka zamířila na jeho bok. Pak pokus o podražení nohou. Celou dobu jsem sledovala, jak si počíná. Potom jsem kývla a požádala ho, aby se prozměnu otočil čelem ke mně. Přitáhla jsem si stojan s patnácti dýkami. "Je na tobě, jak si s tím poradíš..." mrkla jsem na něj a roztočila stojan, načež jsem začala dýky, jednu po druhé, vrhat přímo na smrtelné body, od hlavy až k patě. Samozřejmě to, že dýky byly očarované, aby nikomu neublížily, jsem mu neřekla. Po jeho výkonu jsem mu pokynula, aby se posadil a položila jsem mu tři otázky, jako uchazečům před ním. "Tak, teď se podíváme, jak jednáš v bojových situacích teoreticky. Prosím odpovídej bez přemýšlení, na bojišti není času na zbyt....Za prvé. Bojoval bys za svůj domov přesto, že bys věděl, že není téměř žádná šance přežít, ale byl bys jediný, kdo může město bránit?...Za druhé. Jak bys nejlépe porazil kyklopa( jednooký obr). Čeho by si využil jako výhody? ....A za třetí. Jakou zbraň máš nejraději a proč?" |
| |
| Návštěva Napadlo mě, že si srovnám věci ve skříni, i když to byla blbost, protože jsem to dělala včera, ale nechtěla jsem jít hledat jídelnu sama, obzvlášť po včerejšku. Pak jsem zaslechla otevírání dveří a vykoukla jsem zpoza skříně. Maurinina slova mě trochu vyvedla z míry. Zaroutila jsem hlavou a mokré vlasy mě zastuděly na zádech. "Jo...je fajn. Povídali jsme si. O běžných věcech. Nic závratného." Pokrčila jsem rameny a měla jsem pocit, že mi hoří tváře, ačkoliv jsem říkala pravdu. Vlastně jsem příliš nechápala, na co naráží. Bavil se přeci s námi oběma. Nebo ne? Jo je hezký, toho jsme si zjevně všimly obě, ale že by v tom bylo něco víc? To asi ne... "Nemyslím si, že by...no...víš....že by o mě stál nějak jinak." Zase jsem začala plácat. Jako vždycky, když jsem byla nervózní. Tuhle svoji vlastnost jsem naprosto nesnášela. Byla jsem díky ní děsně čitelná. |
| |
| Pár vteřin bylo naprosté ticho . Paní řiditelka si mě změřila přísným pohledem , nakonec se však pousmála a stručně ale výstižně mě vysvětlila o co půjde v této zkoušce . Postavil jsem se do středu žíněnek . Zavřel jsem oči, uklidnil svůj dech a pak se s naprostým klidem pozoroval podlahu po de mnou .Aniž bych cokoliv zaslechnul ,uviděl jsem stín paní profesorky vržený jedním z kouzelných lampionů osvětlující celou místnost ( lampion musel být zřejmě nějak kouzelný protože jen tak levitoval ve vzduchu ).Následuje prudký výpad pravou nohou na mojí tvář , jsem lehce zděšen nečekal jsem takový hbitý a svižný kop od takové křehké elfky. Pokrčím jemně kolena ,předkloním se a přenáším veškerou vánu na svojí levou nohu .Noha těsně míjí mojí hlavu , posílá ovšem můj dlouhý klobouk do rohu místnosti .Zárověn však řiditelka činí další výpad levou rukou na můj pravý boj, tentokrát jsem již připraven a výpad kryji svojí levou rukou a zárověn se přetáčím celým tělem abych stanul svému protivníku čelem. Třetí a finálový útok za účelem podražení kryji svým nártem pravé nohy.Vrhám na protivníka zkoumavý pohled ,ale zdá se že už žádný další útok nebude následovat . Přistupujeme na druhé části ,elfka ustupuje o kus dále , bere si stojan s dýkami a pravý : „Je to jen na tobě jak si s tím poradíš“ žasnu údivem , to snad nemyslí vážně opravdové dýky ? V duchu si říkám : „Tak tohle bude zajímavý“ Zaujímám bojovou pozici ,ruce mírně předpažím a bedlivě sleduji oči paní řiditelky , je přeci lepší vědět kam dýky letí než jim uhýbat na poslední chvíli. A jdeme na to ,letí první druhá třetí a všechny tří míří na hlavu ,tak dělám parakotoul na pravý ,letí další tak se ze špiček odrážím a dělám jedno salto vzad letí sedmá a osmá tak následuje další salto , další dvě dýky chytám a odhazuji stranou to mi dodává odvahy ,proto uklidnuji dech a uhýbám dalším dvou ,potom se krčím a další dvě mi proletí těsně nad hlavou ,už zbývají poslední dvě ,prohýbám se dozadu a opírám se svou levou rukou o zem , předposlední dýka míjí těsně mojí hrud a poslední s vypětím posledních sil chytím pravou rukou poslední a pak padám na zem ,dosti vyčerpán ale štasten. Přicházíme k poslední části zkoušky ,pokládá mi lehce záludné otázky a já ješte zachvácen adrenalinem z boje se nad nimi nerozmýšlím, z patra odpovídám: „Nasadit svůj život na ochranu bezbraných je povinností každého hraničáře a hlavně nikdy nevíte jak boj bude pokračovat a jestli se na vaši stranu náhodou nepřikloní štěstí.Dále:kyklop je dosti velký a na svoji volikost o i nepochopitelně mrštný ,proto bych bez váhání vytáhnul své tři dýky, tyto tři dýky neustále nosím u sebe.Mrštím je pokusím se trefit jeho jediné oko na jednu ze tří dýk se mi to určitě podař, pak už oslepeného kyklopa jednoduše skolím budto lukem nebo jeden a pul ručním mečem“ „A poslední otázka: Nejraději mám luk protože s ním můžu zabít nepřítele na hodně velkou vzdálenost a ulovím si s ním kdejaké divoké zvíře“… zvědavě pohlednu na elfku a zatajím dech. |
| |
| Když Connie drmoleně odříká pěknou hloupost, zaklepu si na čelu a povídám: " Connie, ty seš asi slepá viď? přeci dobře obě víme, že mezi vámi vládne nějaká sypmatie.. Ať je to cokoliv, neříkej mi prosím-tě, že by o Tebe nestál. Viděla jsem, jak Vám oběma zářily očka a stále jste se smáli, povídali si a přišlo mi, že mezi vámi vládne opravdu něco jiného.." Connie nesouhlasně kroutí hlavou, ale moc slov z ní nevyleze, tak ještě dodávám: " A nemysli si, že jsem si teď nevšimla, jak se červenáš. Čím to? Mrknu na ní spiklenecky." |
| |
| Vyhodnocení - Kensin Už při prvním úkolu mi bylo jasné, že tohle je člověk pro naši akademii. Byl opravdu nadaný a bylo vidět, že už má rozhodně něco nabojováno. Když jsme se dostali k části s dýkami, všimla jsem si na něm něčeho, co jsem u ostatních nenašla. Nedíval se mi na ruce, ale na oči. Bylo to vlastně logické, protože jen tak mohl poznat, kam mířím dřív, než hodím. Většina lidí by se koukala přímo na dýky a museli by jednat rychleji. Tak jak to udělala většina předchozích a již přijatých uchazečů. A po jeho reakcích na mé otázky jsem byla velice spokojená. Obdařila jsem ho zářivým úsměvem a pokývla hlavou. "Jsi velmi nadějný, mladý válečník a já doufám, že v příštím kole budeš stejně úspěšný, jako v mém." Ukázala jsem mu na dveře vedoucí do střelnice a povzbudivě na něj mrkla. |
| |
| V pokoji Její poslední narážka byla docela trefná, cítila jsem, jak se červenám, přes studící mokré vlasy mi bylo docela horko. Zvedla jsem se a hravě do ní šťouchla. "Necháš toho..." a zasmála jsem se. Pak mi padl pohled na stolek, kde byl nějaký kus papíru. Předtím jsem si ho nevšimla, což byla asi docela chyba. Na stole totiž ležel plánek hradu s vyznačenými učebnami, pokoji, jídelnou a společenskou místností. "No paráda, můžeme jít na snídani. Už hlady šilhám...Co ty na to? Víme kudy a otevírat budeš ty." Mrkla jsem na ni s úsměvem po tom, co jsem obzvlášť zdůraznila poslední větu. Pak jsem jí zamávala plánkem před nosem. "Bude to hračka..."...tedy aspoň v to doufám. |
| |
| Závěrčná zkouška posledních dvou studentů Chvíli jsem se procházel kolem hradu a pak jsem se vydal na střelnici, kde proběhne poslední zkouška. Když jsem tam došel Tanir, tam již byl a Kensin zrovna vcházel dovnitř. Poslední zkouška mohla započít. Řekl jsem jim přesně to samé, co předchozím studentům: ,, Zdravím, úspěšně jste prošli prvními dvěma koly zkoušek. Nyní Vás čeká třetí a poslední část. Poprosím Vás tedy, abyste si každý vzal luk, támhle,"," ukážu do rohu místnosti, kde se nachází stojan s luky a šípy:,, a k němu čtyři šípy. Budete mít jen jeden pokus na splnění. Zkouška má tři části. Zaprvé trefit nepohyblivý terč. Musíte trefit terč přímo ve středu, jinak neprojdete. Potom budete střílet na pohyblivé terče, které Vám vytvořím, a nakonec budete střílet dva šípy najednou a oběma musíte trefit cíl. Je někomu něco nejasné?! Když nikdo nepromluvil, tak jsem je rozmístil naproti prvním, nepohyblivým terčům a nechal je vystřelit. Potom jsem pomocí jednoduchého kouzla rozpohyboval jiné terče, které museli trefit a nakonec se přemístili k poslednímu terči, aby mohli střílet se dvěma šípy. Když skončili, tak jsem je požádal, aby se posadili a já šel zkontrolovat výsledky. |
| |
| Hm hm.. z toho něco bude..Pomyslela jsem si. Connie ví, že mám aspoň v něčem pravdu. No, uvidíme.. Byl by to roztomilý páreček, ale jsme tu teprv druhý den, tak uvidíme, jak se vše bued vyvíjet. Plánku, který Connie objevila, jsem si v mém pokoji nevšimla. Včera jsem ulehla, nerozhlížela jsem se kolem sebe a hned jsem se ponořila do spánku. Každopádně odpovídám: "To je dobrej plán. Každou chvíli bych Ti totiž musela sníst ruku, jakej mám hlad." Obě jsme se zasmáli a vydali jsme se vstříc místnosti, kde určitě čekaly plné stoly jídla. Nejprve jsme se museli nějak dostat do třetího patra. Všude byly schody a zase jen schody."Sakra co to je za místno, Connie? Přijde mi, že ceký hrad se skládá ze schodů." Když mi Connie neodpověděla, v jejim výrazu jsem poznala, že mi nechce v ničem radit, protože už se nechce dostat do dalšího průseru. Tedy... aspoň prozatím ne. Plánek jsem zatím moc nechápala, ale záhadným způsobem jsme se ocitly ve třetím patře, kde byly jen jedny dveře. "To je divné. V jednom poschodí pouze jedny dveře. Veliké dveře." Ale myslím, že to pro nás bylo jednodužší. Kdyby tu bylo víc dveří jako v komnatě iluzí, myslím, že by to nepředvídalo nic dobrého. Rychlým krokem jsme došly ke dveřím, na kterých bylo cosi zvláštního. Celé byly třpytivé a poseté takovými malinkými drahokami."Connie? Vidí to, co já? To se snad v téhle akademii pěstují drahokami? Co říkáš tomu, že bychom si vzaly jeden na památku?" Usmála jsem se a natáhla pro jeden ruku. |
| |
| Dveře od jídelny Prošly jsme snad milion schodišti, do ničeho jsem se nechtěla moc angažovat, neboť špatných dveří jsem včera otevřela dost. Konečně jsme se dostaly do třetího patra. Byli tam jen jedny dveře. Nejspíš byla jídelna velká. To by dávalo smysl, nebyl tu jen jeden ročník, pak nějací učitelé... Dveře byli nádherné, celé vyskládané třpytivými kameny. Nevěděla jsem, zda jsou to pravé drahokamy, mohlo to být jen sklo, ale vypadalo to honosně a krásně. Maurina se na jeden natáhla s vtipem, že by si jeden vzala a přejela po něm obdivně prstem. Hned jak se ho dotkla, dveře se otevřeli. Zůstala jsem zírat. Jídelna byla velká. Opravdu velká. Bylo tam šest dlouhých stolů. Dva z nich byly u stěn a byly pokryty velkými talíři s jídlem a čtyři byly pro strávníky. Bylo tam několik studentů. Na první pohled nevypadali starší, než my. Věkový rozdíl velký nebyl ani u studentů v posledním ročníku. Vešly jsme tedy ostýchavě dovnitř a zamířily ke stolu s jídlem. Vzala jsem si pozlacený talíř a nandla si na něj nějaký koláč a k tomu jsem si vzala hrnek teplého mléka. Sedly jsme si ke stolu nejblíž dveřím a pustily se do jídla. |
| |
| "Sakra Connie. Ten jeden kámen mi asi nebyl dopřán, když se hned dveře otevřeli", Zasměju se a pokračujeme obě do převeliké místnosti, kde to jen vonělo jídlem. Jelikož jsem veliký jedlík, vyhlídla jsem si ten nejěvtší talíř v celé místnosti, prošla jsem jeden stůl, ze kterého jsem si vzala čokoládové lupínky s mlékem, housku a nějakou zvláštné oranžovou polevu a dovršila jsem to pořádnou porcí medových rohlíčků. "Mňam, to bude pochoutka." Connie se na mě pobaveně podívala a když spatřila můj talíř, na který se už nic nevejde, vykulila oči."To víš, já jsem vždycky měla ráda dobré jídlo. Nezáleží na tom, jestli to k sobě sedí, ale prostě to sním a jsem spokojená." Posadily jsme se k jednomu dlouhému stolu a pustily jsme se s chutí do jídla. |
| |
| Závěrečný úkol Začala jsem uklízet učebnu, posbírala jsem dýky, urovnala žíněnky, jako vždycky a pak jsem se přesunula na střelnici. Stoupla jsem si vedle Kaye a s úsměvem pozorovala chlapce, jak si povedou. Už jsem ale přemýšlela nad tím, že budu muset říct Madlyn, aby rozeslala upozornění o uvítání ve společenské místnosti. Akademie totiž byla již ode dávna propojena se skupinou kouzelníků, kteří tam byli spíše jako organizátoři. Ředitel zadal hlavnímu kouzelníkovi, čas a místo a to se pak objevilo u každého studenta v pokoji nade dveřmi, jako velké červené písmo, které tam zářilo, dokud termín neskončil. Stejně tak udržovali osvícení v celém hradě. Očarovali spoustu předmětů a průběžně je kontrolovali. Na vaření a uklízení jsme měli zásadně lidi. Vytrhla jsem se z myšlenek a upřela pohled zpět na terče. |
| |
| Snídaně Seděla jsem se svými dvěma kusy koláče a hrnkem mléka a zírala jsem na napěchovaný talíř...ne...tác s jídlem, který si přinesla Maurina. Nechápala jsem, jak někdo takhle křehce vypadající může sníst tolik jídla. Na její vysvětlení jsem nechápavě pokrčila rameny a znovu si prohlédla velmi štíhlou dívku s jemným običejem, rámovaným zrzavou kšticí. "Snažím se...opravdu se snažím...ale tohle fakt nechápu." Ušklíbla jsem se a zkousla se do borůvkového koláče. Chutnal výborně. Nevěděla jsem, jestli byl opravdu tak dobrý a nebo mi to jen přišlo tím, že jsem tak dlouho nejedla. Sledovala jsem Maurinu, jak se láduje a zašklebila jsem se. "Dyť praskneš...Tohle by normální smrtelník nesnědl ani...ani vůbec prostě..." Začala jsem se smát, protože jsem neměla slov. |
| |
| Zhluboka jsem si oddechl ,když jsem spatřil široký úsměv kterým mne moje zkoušející odměnila , poklonil jsem se a poděkoval za její chválu. Posléze mi ukázala další dveře a já se vydal vstříc závěrečné zkoušce. Vyšel jsem na prostornou zahradu .Slunce již bylo lehce na západě a foukal svěží jarní vánek .Na zahradě již čekal další student ,také usměvavý chlapík jako já ,sice o pár let mladší ale vypadalo ,že už má taky nějaké zkušenosti za sebou ,lehce jsem přikývnul na pozdrav a mladík úkon opakoval. Když se objevil zelenovlasatý profesor a vysvětlil nám v čem spočívá poslední úkol ,zhluboka jsem si oddechnul a moje tvář zakryl široký úsměv ,profesor to zřejmě postřehnul ,a proto si mne podezřívavě změřil ,pomyslel jsem si ,že mě ten elf asi nemá moc v lásce ,ale rychle jsem to zavrhl ,protože jsem se za se musel věnovat důležitějšímu úkolu. Sebral jsem ze stojanu luk a čtyři šípy , nejprve jsem naprázdno natáhl tětivu a prověřil ,že je luk v naprostém pořádku ,poté jsem si ho poctivě prohlédl. Nebyl to příliš kvalitní luk ,ale svému účelu zřejmě poslouží dobře. Uchopil jsem první šíp a naplno napnul tětivu ,přimhouřil oči zadržel dech, počkal až ustane i ten nejmenší vánek a pak vypustil … Mé oči pozorovali šíp až do poslední setiny ušklíbnul jsem se. Poté jsem uchopil druhý,tentokrát to bude težší pomyslel jsem si.Tentokrát jsem pokleknul na jedno koleno kvůli vetší stabilitě .Jemně jsem olíznul peří na konci šípu ,propočítal jsem kolik vteřin uběhne v jednom kyvu terče druhý šíp jemně skousnul ústy ,proste už ze zvyku. Přimhouřil pravé oka a vypustil šíp. Nastává poslední rozhodující okamžik ,dva šípy najednou jsem již střílel mnohokrát ,ovšem do cílu dost daleko od sebe ,musel jsem se tedy zamyslet ,potom mě to napadlo ,opět jsem olízl obě peříčka došel si ke stojanu pro jeden šíp navíc ,který jsem jemně skousnul a pokleknul .Tentokrát jsem luk otočil na ležato a oba šípy umístil těsně vedle sebe .Nadechnul jsem se a začal pomalu vydechovat .Se závěrečným úšklebkem jsem šípy vypustil … |
| |
| Dotaz Zhluboka oddechuji a vyčkávám až můj ,doufám že budoucí spolužák ,vystřelí poslední dvojici šípů s kterou si dává opravdu na čas.Poté přistoupím k naší řiditelce ,lehce se pokloním a pravím: „Doufám ,že to není předčasné ,ale mám drobný dotaz ,jaké tu jsou pravidla pro domácí mazlíčky ?“ Otočím a vyndám ze svého vaku ještě mládě bílého tygra s zvláštně zbarvenými černými pruhy.Rozpačitě se na ní podívám a z lehka se usměji. |
| |
| Probuzení, snídaně Vzbudil jsem se chvíli po úsvitu, v pokoji bylo příjemně svěže a slunce již dopadalo na okraj psacího stolu. Protáhl jsem pořádně celé tělo a pak jsem si šel dát sprchu. Koupelna mě překvapila svou honosností a výzdobou. Voda byla teplá a příjemná. Oblékl jsem si černé oblečení, obyčejnou halenu s kalhotami. Část vlasů jsem si stáhl so culíku a zbytek jsem nechal volně slpývat podel zad. Zrovna, když jsem začal přemýšlet, kde asi budu hledat jídelnu, tak jsem periferním viděním záhledl papír ležící na stole, když jsem se podíval víc zblízka, tak jsem zjistil, že je to plánek hradu s vyznačenýma učebnama, jídelnou a vším potřebným. Vydal jsem se tedy do třetího patra, kde se měla nacházet jídelna. Našel jsem masivní dveře vyzdobené spoustou lesklých kamínku, snad drahokamů. Lehce jsem se jich dotknul a oni se sami otevřely. Vstoupil jsem dovnitř a všiml si, že Connie a Maurina jsou již tady. Maurina měla naložený plný tác dobrot, které k sobě moc neseděli, ale nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Má sestra toho vždycky spořádala neuvěřitelné množství. Bylo tady i několik studentů, evidentně ze starších ročníků, ale přitom starší nevypadali. Vzal jsem si talíř, naložil jsem si na něj tři koláče, každý s jinou příchutí, k tomu jsem si vzal teplý čaj a šel jsem za holkama. ,, Mohu přisednout?" zeptám se s úsměvem na rtech. |
| |
| Vyhodnocení-Kensin Jako první jsem se rozhodl vyhodnotit Kensina. Jeho potěčený úsměv mě trochu zarazil, přišlo mi, že si hodně věří. Zase mi přišlo, že je hodně namyšlený, taky jeho rozmluva s Dreemou o domacím mazlíčkovi. Jediné, co mě zaujalo bylo jeho technika střílení dvou šípů. Raději jsem se vydal k jeho terčům, první zasáhl bez potíží do středu, druhý, pohyblivý terč zasáhl do prvního kruhu od středu, což byl průměrný výkon u těch, kteří střílí již delší dobu. Poslední terč jsem si prohlédl pozorně. Jeden ze šípů skončil ve středu a druhý skončil v druhém kruhu od středu. Kensin byl dobrý střelec, to se muselo nechat, ale nebyl lepší než ostatní, které jsme letos přijali. Snad mi byla nepříjemná jeho namyšlenost a já doufal, že se v něm mýlím. Vrátil jsem se k němu a oznámil mu, že postupuje a že se může jít ubytovat. Pokoj má označený jménem. Poté jsem se vydal k terčům Tanira, abych mohl ohodnotit i jeho. |
| |
| Můj kabinet Mezitím co dole probíhá další kolo zkoušek, já jsem opět ve svém kabinetě a dávám dohromady poslední detaily, které se týkají mé výuky. Včera mi přišel dopis, který jsem napsala před několika dny. Potřebovala jsem si ujistit jisté informace, kterými jsem si nebyla moc jistá. Moje doměnky se potvrdily. Nevím toho moc o temných elfech. I když jsem sama elfka, nikdy se tam, odkud pocházím, nemohlo mluvit o "vyvrhelech". Tak jim říkají, vyvrhelové. Když jsem potom putovala po světě a sbírala informace o rasách, které jsem potkala, nikdy jsem se neodvážila jít k temným elfům. Byla by to moje smrt. Takže si teď připravuji hodinu. Zajímalo by mě, kolik studentů bude tento rok přijato. Doufám, že se mezi nimi najde někdo s vášní pro historii. |
| |
| Dotaz Stála jsem na střelnici a dívala se, jak případní budoucí studentí střílí. Nebyli špatní a ani jeden nestřílel poprvé. To bylo znát. Když dostřílel Kensin, překvapilo mě, že nečekal na výsledky, ale otočil se na mě s otázkou o domácích mazlíčcích. Zřejmě nebyl moc nervózní ze svých výsledků. Pohlédla jsem na mládě, které vytáhl a musela jsem se lehce usmát, ačkoliv mi to teď přišlo trochu nevhodné. "Ano...zvířecí přátelé jsou povoleni. Ale myslím, že teď by tě mělo zajímat něco trochu jiněho." Řekla jsem dost přísně, přestože jsem se usmívala. Pokynula jsem hlavou na Kaye, který zrovna kontroloval jeho úspěšnost, aby se teď věnoval jemu. Věděla jsem, jak se Kay staví k nepozornosti. |
| |
| Snídaně Zrovna jsem načínala druhý kousek koláče, když jsem zaslechla Daimonův hlas. Otočila jsem se a pozvedla koutek v úsměv. " Jasně..." Otočila jsem se zpátky ke svému koláči a pak jsem se podívala na Maurinu, která do sebe cpala asi osmý kousek jídla. "No chápeš to? Ona je snad bezedná...." Zakroutila jsem hlavou. "Jak jste se vyspali? Mě se tu spalo skvěle...Dokonce jsem i sama vstala." |
| |
| Snídaně Když jsem dostal povolení, tak jsem si sedl naproti holek a zakousl jsem se do prvního, tvarového koláče. Když se mě Connie zeptála, jestli chápu to, jak se Maurina cpe, tak jsem se musel napít nejdřív čaje, baych mohl odpovědět. ,, Vlastně mě to nepříjde zase tak neobvyklé, moje mladší sestra se taky pořád něčím ládovala, skoro celý den něco jedla a ve velkém množství a přitom je to křehotinská, skoro jako tady Maurina," usměju se, protože mi Maurina na hodně připomínala mou sestru, že se mi až postesklo. Ona byla jediná, po které se mi bude stýskat. ,, Vyspal jsem se skvěle, postele jsou tady hrozně pohodlné, díky za optání. Mýváš potíže se vstáváním?" znovu si kousnu do koláče. Byl neuvěřitelně dobrý, dokonce byl ještě teplý. |
| |
| Snídaně Zasmála jsem se, když se mě zeptal, jestli más potíže se vstáváním. To jsem rozhodně měla. "Hrozně ráda spím, proto sem tam přijdu někam pozdě..." Ušklíbla jsem se. Nikdy to nebylo tak, že bych byla nepolehlivá nebo mi na ničem nezáleželo, prostě jsem občas zaspala a taky jsem se občas přimotala tam, kde jsem neměla co dělat. Já problémy nevyhledávala, to oni vyhledávaly mě. "Někdy mi prostě věci nevyjdou tak, jak bych si to zrovna představovala...."Pokrčila jsem rameny a napila se mléka. |
| |
| Vyhodnocení- Tanir Tanir střílel průměrně, bylo znát, že už luk držel a docela často z něj střílí, ale nebylo to dokonalé, tak jako u žádného ze studentů. První terč trefil bezchybně, druhý zasáhl ve třetím kruhu od středu a poslední zasáhl oběma šípy a jeden z nich se dostal do terče, čímž splnil podmínky přijetí. Usmál jsem se sám pro sebe, protože to nudné zkoušení bylo za námi. Vrátil jsem se za Tanirem a Dreemou. Pogratuloval jsem i Tanirovy k úspěchu a pak jsem jej poslal na ubytovnu. Když jsme s Dreem osaměli, tak jsem se k ní otočil s úsměvem na rtech: ,, Letošní rok byl velice úspěšný, co se příjmaček týče, ale jsem rád, že už je to za námi," oddychnu si. ,, Tak kdy bude informační sraz?" zeptám se. |
| |
| Další den, snídaně Probudím se chvíli po svítání, ale za nic bych z postele hned nevylezla. V normální čistý posteli jsem nespala už.. No, dlouho. Nakonec mě ale donutí vstát hladem sevřený žaludek. Sice jsem jedla při včerejší večeři, ale ještě nemůžu jíst dostatečně hodně, protože by se mi udělalo špatně. Už jsem to zažila, že jsem dlouho hladověla a pak se hodně najedla. Skončilo to tím, že jsem měla zase prázdný žaludek. Převléknu se do stejných kalhot i korzetu jako předchozí den, jen boty si vezmu bez podpatků. Tyhle spíš vypadají jako hodně obnošené sandály. Učešu se za pomoci napůl nefunkčního kartáče a kusu skla. Prsty si upravím i linky, které jsem si včera nesmyla. Ustelu postel a jemně pohladím deku. Mimoděk se pousměji. Teprve teď se vydám z pokoje. Cestu do jídelny jsem si zapamatovala předchozí den, to není problém. ,,Ahoj," pozdravím Connie a Maurinu, také kluka, co neznám. Původně jsem chtěla říct "ahoj, lidi", ale došlo mi, že je to nevhodné vzhledem k tomu, že jsou to spíš elfové. Sednu si k nim, ne moc blízko, ale ani ne moc daleko a po troškách začnu jíst. |
| |
| "Ahoj Daimone", odpovím na něj a oči mrknu na Maurinu."Connie musíš se neustále divit tomu, co se všechno do mě vejde? Vím, nezdá se to, ale pomáhá mi to v boji. Mám asi rychlý spalování." Zasměju se a pustím se do dalšího kousku jídla. Ani nevím jak se to jmenuje, ale je to sladké a mě to chutná. Nepotřebuji znát název. Po chvilku se k nám přidává Poppy. Jeden z mála lidí, které znám. Doufám, že spolu budeme všichni vycházet. Nechtěla bych, aby mezi námi panovali nějaké rasistické hádky. "Ahoj Poppy. Tak jak ses měla večer? To my s Connie jsme se už stihly dostat do průšvyhu." Obě se zasmějeme a já pokračuji dál: "Tohle je Daimon, asi se ještě neznáte." |
| |
| Snídaně, další studenti Zrovna jsem jedel další koláč, když se k nám přidala další naše spolužačka. Měla krásnou barvu vlasů, vždycky se mi líbila rudá barva a jí to sedělo. Poslouchal jsem dívky a když mě potom Maur představila, tak jsem se usmál a pozdravil ji: ,, Ahoj Poppy!" Nechtěl jsem rušit, protože se maurina už na něco ptala, tak jsem jenom tiše poslouchal a pustil se do posledního koláče. Čaj příjemně vychladl. Cítil jsem se příjemně, kolem nás proudili studenti, kteří evidentně někam mířili nebo šli teprve na snídani. Nebylo jich nějak přehnaně moc, ale bylo jich přiměřeně. Někteří si nás zvědavě prohlíželi, jiní jen prošli kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Kensin Kelevra pro Ještě více ztlumím hlas a začnu vyprávět: „ Od 6 let se se svým strýcem potuluji na v lesích na hranici mezi území elfů a jejich temných protějšků ,neboť naší vesnici zpustošila banda nájezdníku ,jejichž původ se nám bohužel nikdy nepodařilo zjistit .Můj strýc byl mudrc a potulný cestovatel ,ten mě již od začátku učil, jak přežít v divočině sám bez pomoci nikoho .Často mě nechával samotného několik týdnu a pouze mne z dálky pozoroval.Až do soudného dne kdy zemřel . Toho dne jsem se vydal na cestu a po nekonečném putování jsem dorazil až jsem .Proto by pro mě bylo nesmírnou potupou kdybych nedokázal splnit zkoušky ve střelbě z luku a v boji beze zbraně ,protože jsem to celých 22 let využíval v praxi ".Zakončil jsem svoje vyprávění a ještě potichu dodal ,jestli by tento příběh mohl zatím zůstat mezi námi . |
| |
| Konečně konec Vždycky jsem si oddychla, když byly zkoušky za námi. Kývla jsem na Kensinova slova a jemu i Tanirovi pogratulovala k jejich přijetí. Poslali jsme je do pokojů a zůstali s Kayem na střelnici sami. Kay se na mě otočil s úsměvem a pramen zelených vlasů mu spadl do tváře. Protáhla jsem si prsty a přikývla. "To jo, mnohem lépe, než obvykle. Ale ještě, že už je konec, tohle mě fakt vyčerpává.....Schůzku bych dala před obědem. Tak v jedenáct...Budu to muset říct Madlyn a pak spousta papírování a pak si asi půjdu něčím hodit." Něčím jsem samozřejmě myslela své dýky. Chodila jsem se sem uklidňovat házením na terč. |
| |
| ,,jupí jupí jou ", Zaraduji se z vesela .Konečně jsem právoplatný student slavné akademie. Ukloním se obou dvou učitelům ,položím mládě tigříka na zem a odkráčím do hradu hledat ,poprvé v životě,můj vlastní pokoj. Na Tváři mi září široký úsměv. |
| |
| Snídaně Maurina se ke mně chová přátelsky. Překvapí mě to. Přátelství se na ulici nikdy moc nevedlo, tam šlo hlavně o jedno. Přežít. A přátelství tam jen zbytečně ubližovalo už tak dost poničeným. Nesměle se na ní usměji, i na Daimona, co mě pozdraví. ,,Utahaně. Netušila jsem, že ta zkouška na mě tolik dolehne. Do jakého průšvihu?" zajímám se a lehce se zamračím. Ne že bych snad měla něco proti průšvihům, spíš jako bych se divila nebo zlobila sama na sebe, že jsem tam nebyla. Průšvih a já tam nebyla? Divný. To se mi ještě snad ani nestalo. A vůbec, co se tady dá provýst..? ptám se sama sebe. Ale je blbý, že jsem tam nebyla. Průšvihy já ráda trochu pokřiveně se usměji a teprve teď se podívám, co vlastně jím. Koláč. Dokonce borůvkovej. Jak na nějakým zámku uvědomím si a zase si kousek ukousnu. Celou dobu dávám pozor, aby se mi nevzbouřil žaludek. |
| |
| Studenti Všichni jste se odebrali do svých pokojů. Ať už z jídelny nebo odjinud. Každý z vás již objevil na svém stole plánek hradu. Nyní jste si však všimli toho, že nad vašimi dveřmi v pokoji svítí rudý nápis: Informační schůzka pro nové studenty 11:00 Společenská místnost Odebrali jste se tedy podle plánku do prvního poschodí do společenské místnosti. Byla to Rozsáhlá místnost s několika křesly a sedačkami v červené barvě se zlatými ornamenty a opěrkami prokládanými tmavým dřevem. Naproti dveřím hořel velký krb a po stěnách byla spousta ozdobných zbraní a různých vyznamenání studentů. Některá křesla byla do kroužků a mezi nimi stoleček. Bylo vidět, že je to místnost buď pro schůzky nebo prostě jen pro klábosení. U krbu již stála ředitelka i zástupce a čekali, až se všichni usadíte a začnete jim věnovat pozornost. |
| |
| Střelba a konec dne celou střelbu jsem se nebyl schopen pořádně soustředit, pořád jsem si v hlavě opakoval co mi řekla ředitelka A jak jsem měl vědět, že se mám bránit bezebraně. A to že jsem skočil po tom meči byl reflex. Děda mi vždycky říkal že mám vždy vědět kde jsou moje zbraně a kdykoliv se vyskytne nebezpečí tak se mám bránit co nejefektivněji, což v mém případě znamená použít meč. Ve vesnici nebyl totiž nikd kdo by mě neučil bít se bezezbraně.... Moje nesoustředění se samozdřejmě projevilo u mé střelby, nebyl jsem schopen nastřílet víc než průměrný střelec a to mě užíralo ještě víc. Děda se musí zrovna otáčet v hrobě kvůli těmto výsledkům, za toto se budu stydět zbytek života. Ale důležité je, že jsem prošel. Po gratulacích k přijetí jsem se vydal do přidělené pokoje, kde jsemze sebe shodil zbroj a plášt a oblékl si pouze tenké oblečení, k pasu jsem si opět ale upnul svůj meč a na záda luk, kuš a pavézu jsem tentokrát nechal na pokoji. Poté jsem vyšel z pokoje a chtěl jsem si zajít si znovu zastřílet abych si zlepšil svoji zničenou pýchu, ale když jsemvyšel z pokoje všiml jsem si nápisu nad dveřmi. Proto jsem se vydal do společenské místnosti kde již čekala ředitelka a její zástupce. Já jsemsi sedl na jedno olné křeslo a čekal jsem co se bude dít |
| |
| Snídaně a schůzka Kývla jsem na Poppy a pozdravila ji. Včera ve vstupní hale mi přišlo, že jí nesedím, tak jse se snažila vykročit správnou nohou. "Ahoj Poppy, koukám, že máš stejný chuťový buňky..." přátelsky jsem se ušklíbla, když jsem si všimla, že má na talíři též borůvkový koláč. Když se zeptala na ten průšvih, cítila jsem, jak se červenám. Věděla jsem, že je Maurina pořád trochu naštvaná, že jsem jí do toho zatáhla. "Dostali jsme se...totiž...já jsem nás dostala do komnaty iluzí. Byla tam spousta dveří a v každých něco jinýho. Problém je, že tam se zjevně běžně nechodí, jak nám vysvětlila ředitelka po tom, co nás nachytala u východu." Pozvedla jsem koutek v provinilý úšklebek a pak jsem dodala. "A to jsem jenom vzala za jednu kliku...." Snídaně proběhla příjemně a nakonec jsme se vrátili do pokojů. Když jsem vešla do svého, všimla jsem si, že něco hází červený odraz na zeď, otočila jsem se a nade dveřmi se skvěl nápis o schůzce. Tak takhle zjevně informovali studenty o akcích a událostech. Všimla jsem si, že je právě na čase na schůzku vyrazit a vydala jsem se tedy do společenské místnosti. Po cestě jsem narazila na Maurinu. Vešli jsme do rozsáhlé místnosti s krbem, celé slazené do ruda a tmavého dřeva. Bylo tam velice příjemně. Trochu přítmí, popraskávající oheň, trofeje. Od krbu se na nás dívalo vedení školy. Posadily jsme se tedy kousek od profesorů a čekaly, co se bude dít. |
| |
| Snídaně, schůzka Dojedl jsem poslední koláč, dopil čaj a rozloučil se s dívkami. Zamířil jsem do svého pokoje, kde mě čekalo překvapení v podobě červeného nápisu na stěně, který mě informoval o schůzce v prvním patře, kam jsem se hned vydal. Místnost byla lazená do rudých barev, mých oblibených a v krbu hořel oheň. Ředitelka se zástupcem už tam byli a čekali, až dorazí všichni studenti. Hned jsem si všiml nového studenta, kterého vůbec neznám. Rozhodně nebyl u příjmaček první den, musel tedy udělat zkoušky dnes. Posadil jsem se na jednu ze židlí a pozdravil ho. Kluk měl světlounké vlasy a jizvu přes jedno oko. Měl jsem z něj dojem, že už toho hodně zažil. ,, Ahoj, já jsem Daimon a ty?" zeptám se přátelsky, doufal jsem, že se stihneme poznat, než dorazí ostatní a taky jsem doufal, že profesorům nebude vadit, že se bavíme. Potom už dorazila Connie s Maurinou. |
| |
| Celou cestou hradem jsem byl zadumán sám do sebe a téměř vůbec nevnímal okolí ,probral jsem se až když jsem vcházel do svého pokoje ,schodil jsem cestovni ruksak ,pomocí nože z něj udělat jednoduchý pelíšek pro svého tygříka. Když v tom jsem spatři nade dveřmi jasný nápis: Informační schůzka pro nové studenty 11:00 Společenská místnost Oblékl jsem si pouze tedy tuniku ,přes ramena přehodil plášt ,který nikdy nesundavám ,na rameno svůj milovaný luk a doufal jsem že se ostatní nepolekají mé divokého vzhledu přeci jenom pokud celý život žijete v divočině je to na vás znát ,posléze vydal jsem se tedy do oné společenské místnosti. Ve chvíli jsem vstoupil spatřil jsem ,že jak je mojí specialitou patřím zřejmě mezi poslední ,na všechny přítomné jsem se z lehka usmál ,poklonil jsem se a představil: ,,Ahoj já jsem Kensin a rád vás poznávám" a usedl jsem k ostatním. |
| |
| Konec příjmaček, informační schůzka ,, Mě to celkem taky unavuje, přece jenom je to záběr vyzkoušet tolik studentů, ale mám z toho letoška opravdu radost. Rozhodně bych dal zchůzku před obědem, potom se alespoň můžeme v klidu najíst," usměju se pozitivně a pak doprovodím Dreemu ke kouzelníkům, kteří nechali v každém pokoji nováčků zazářit informační nápis, kde se mají nacházet a v kolik na informační schůzce. Nakonec byl tak akorát čas se vydat do společenské místnosti. Jako vždy zde hořel oheň, který nidky nevyhasínal. Bylo zde příjemné přítmí a poklidná atmosféra, postavili jsme se s Dreem ke krbu a čekali, až dorazí všichni studenti prvního ročníku. |
| |
| Konec snídaně, pokoj, schůzka Když uslyším jejich průšvih, jen se zazubím. Zní to celkem zábavně. ... Když dojdu do pokoje, všimnu si mapky a pak rudého nápisu. Myslím, že je jasné, co dělat dál. Vydám se do společenské místnosti podle mapky. Přiznám se, že mi to dělá trochu problémy. Číst sice umím, tojo, ale asi tak jako každý z ulice. Tedy nijak zvlášť. Přesto se mi podaří vše přelouskat a pak najdu tu místnost. Rychlým pohledem zjistím, že jsou tu dva navíc, a pokud nepřijde ještě někdo, jsem poslední. Sednu si do jednoho z křesílek. Až teď se rozhlédnu po místnosti. Je laděna do tmavých, těžkých barev i materiálu, takže působí lehce stísněně a vyvolává jak nervozitu, tak agresi. Nedokážu si představit, že tady se konají nějaké schůzky. Strašně ponurý tohle. Červená, zlatá, tmavý dřevo. To není moc dobrá kombinace sevřu rty a donutím své myšlenky sklapnout. Poslouchám, co nám vlastně řeknou. |
| |
| Schůzka Když dorazili i poslední, usadila jsem se do křesla před nimi a Kay si sedl vedle mě. Nadechla jsem se a začala. "Takže...Dovoluji si vás uvítat na Warriors academy, jako právoplatné studenty prvního ročníku. V první řadě vám gratuluji k přijetí. Není obvyklé, abychom přijali všechny uchazeče, což se letos stalo. Také ale musím přidat, že to, že jste tu neznamená, že nemůžete vyletět..." Vážně jsem si prohlédla všechny přítomné. Začínala ta méně příjemná část. Pravidla a očekávání. "...Už se to totiž několikrát stalo. Co od vás očekáváme je respekt, snaha, chuť do studia a především, abyste do toho dali sami sebe. Svou duši. Vše co máte v sobě. Co nestrpíme, jsou krádeže,lhaní, šikana a nekázeň." Na chvíli jsem se odmlčela a slova tak více vyzněla do ticha. "Z této akademie vycházejí ti nejlepší. Vy jste nyní nic...až odsud vyjdete, pak teprve budete válečníci. Bojovníci schopni chránit svou věc a bojovat za ni. Tady vás naučíme všechno, co budete potřebovat, ale příliš tupý meč nenabrousíš a jestliže nebudete dřít, není šance, že se dostanete do druháku." Znovu jsem se odmlčela a pak jsem ukončila mravní kázání. "Každý jste již dostali svůj pokoj, který vám je plně k dispozici. Je váš a je na vás, v jakém pořádku si ho budete udržovat. Personál vám vypere, ustele a každý týden uklidí pokoj, zatímco budete na vyučování. Hrad je plný kouzel, jak jste si již mohli všimnout. Oheň v krbu, lampy, zbraně se kterými budeme cvičit, vaše zeď nade dveřmi....Každý jste dostali svůj plánek hradu. I ten je očarovaný, vždy se vám červeně zvýrazní učebna nebo místo, kde zrovna máte být....Hrad je plný pastí a proto nestrkejte prsty tam, kam nemáte. Ani já sama pořádně nevím, kde je jaká neplecha, takže si dávejte pozor ať jste jen tam, kde být máte. Samozřejmě je vám plně k dispozici knihovna, kde najdete opavdu všechno, co budete potřebovat. Knihovnice Drusila vám pomůže kdykoliv ji požádáte." Vstala jsem a všem jsem začala rodávat rozvrhy hodin na tvrdém papíře. "Tady máte každý rozvrh hodin. Na druhé straně jsou vysvětlivky zkratek pro předměty a profesoři, který předmět učí. Učebny máte uvedeny na plánku. Lukostřelba bude vždy logicky na střelnici....Ve všední dny není dovoleno opouštět hrad. O víkendu si jděte, kam uznáte za vhodné. Předměty, které máte na rozvrhu jsou povinné a je nutné, abyste neměli téměř žádnou absenci. Každý učitel vám na své hodině řekne, jaké volitelné předměty pořádá a můžete se na ně dobrovolně napsat. Není to však povinné, i tak toho budete mít nad hlavu....Jídlo bude v jídelně celodenně od sedmi od rána až do desáté večerní. Po půlnoci nechci nikoho vidět běhat po hradě. Vše, co se tu odehraje a co se zde naučíte, bude výhradně mezi vámi a námi a nebudete to prezentovat nikde kromě hradu. To vám přísluší až po absolvování...." Prohlédla jsem si je. Věnovali mi pozornost, což mě potěšilo. "Zde, ve společenské místnosti můžete trávit kolik času chcete, dělat si zde úkoly, bavit se...Na této nástěnce...." Ukázala jsem rukou na velkou dřevěnou desku na zdi na které byla spousta papírů. "...budou vždy vypsané akce. Termíny zkoušek a výsledky zkoušek. Stejně tak průběžné známky každého z vás. Čili dbejte na to, že každý uvidí váš prospěch. Navzájem si pomáhejte, to není zakázáno. S učiteli je možnost dohodnout konzultační hodiny, kde vám pomohou s něčím, s čím si nebudete vědět rady. Pokud by se vám něco stalo, třeba jen nepatrného, běžte na ošetřovnu, je modře označena na plánku hradu. Tam vám pomůže prof. Serafina Pekkala, která je naší léčitelkou a také učí šerm. No ode mě je to vše. Doufám, že spolu budeme vycházet a do jisté míry budeme i přáteli." |
| |
| Schůzka, pravidla Pohodlně jsem se usadil a pak jsem se zaposlouchal do slov paní ředitelky a musel jsem si přiznat, že ani nás nemusela upozorňovat na úctu, z ní to totí přímo číšelo. Člověk k ní musel mít úctu za každou cenu. Dokonce mi přišlo, že tady ani nemám, co dělat. Byl jsem zvyklý si vždy dělat, co se mi zlíbí a nyní budu muset poslouchat pravidla a dodržovat, což jsem vlastně chtěl, když jsem sem mířil, ale trochu mě to překvapilo, že je to zde tam přísné. Na jednu stranu jsem se hrozně těšil a na druhou jsem se děsil toho, že se něco pokazí a pak mě vylijou. Byla by to děsná ostuda. Když ředitelka domluvila, tak jsem se pořádně nadechl a podíval se na rozvrh hodin, který jsem držel v ruce. Každý den pět hodin mi nepřišlo jako moc, ale musel jsem si vzpomenou, jaký záběr byla pouze zkouška natož celý den boje, cvičení a učení. Podíval jsem se na ostatní, jestli jsou taky tak zaražení jako já nebo jsem z toho mimo jen já. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se zvednout a odejít nebo čekat až nás propustí. Raději jsem proto zůstal sedět a čekal jsem, až někdo udělá první krok. |
| |
| Schůzka Ředitelka spustí. Dávám si takový pozor na to, aby mi nic neuniklo, že při tom málem nestíhám přemýšlet. Její hlas je plný autority a zápalu, toho si nelze nevšimnout. Sice nevím, jak dlouho je tu ředitelkou, ale rozhodně je pro školu přínosem. Poté přestane s pravidly a začne s nějakým tím vysvětlováním. Podívám se na plánek a všimnu si modré místnosti, a po chvíli rozlousknu nápis. Ošetřovna. Rozdá nám rozvrhy. Jen ho prolétnu očima, ale zkratky mi nic neříkají a tak si to pročtu i z druhé strany. Doufám, že si to brzo zapamatuji a nebudu muset pořád hledat. Podívám se na desku a zlehka polknu. Tohle bude trochu problém. Je mi jasné, že se budu muset naučit pořádně číst, abych se mohla učit, a zároveň budu muset trénovat. Nebude to lehké.. Ale já to určitě zvládnu. Když skončí, porozhlédnu se pokud možno po ostatních. Já žádné dotazy nemám. Jedině snad.. ,,Od čeho jsou Komnaty iluzí?" zeptám se. Ten název jsem slyšela na snídani a vrtá mi hlavou. K čemu by mohly být? |
| |
| Dotaz Pousmála jsem se na Poppy a hodila jsem rychlým pohledem na Connie, která zrudla až za ušima. "Komnata iluzí zde má své poslání. Nemohu vám ho prozradit nyní, ale můžu vám říct, ať se jí vyhýbáte, dokud tam nebudete mít co dělat. Ta chvíle ovšem přijde." Tajemně jsem se usmála. Samozřejmě jsem jim nemohla říct, že tam budou skládat zkoušku. Komnata totiž fungovala jinak, když jste věděli, co od ní zrovna potřebujete. "Chcete se ještě někdo na něco zeptat?" |
| |
| Když jsme se s Connie potkaly na chodbě, společně jsme zamířily do společenské místnosti, kde nás čekala informační schůzka. Ještě předtím se objevil červený nápis nad dveřmi. Málem jsem upadla na podlahu, jak jsem se lekla velikého červeného nápisu. Ale myslím, že si budu muset zvykat. Hrad je plný kouzel a záhad, jak už jsem poznala. Tohle je jedna z nich. Dorazily jsme s Connie do společneské místnosti. Usadila jsem se na pohodlné křeslo vedle Connie, která se posadilo těsně k Daimonovy. Kousek od nás seděla i Poppy a po chvíli se přidal i jeden mladík, který měl na obličeji jizvu. Zajímalo mě, co se mu stalo. Bude to asi dobrodruh a bojovník podle vzhledu. Hodně to o něm vypovídá. Na druhou stranu mi přijde i jako milý kluk, který tohle všechno o sobě ví. Nu co... Není na škodu mít zdravé sebevědomí. Sedá si k nám a představuje se Jako Kensin Kelevra. Zajímavé jméno.. Pomyslím si... Podávám mu ruku a říkám: "Ahoj, já jsem Maurina. Tohle je Connie, Daimon a naproti sedí Poppy. Vypadá to, že bychom si všichni mohli rozumět,hm?" Zamrkám na něj a v tu chvíli se spustí paní ředitelka do proslovu. Celou dobu sedím zaražená v křesle, skoro ani nedýchám, jak se snažím pozorně naslouchat. Pravidla jsou celkém jasná, rozvrh hodin přehledný... Tedy... až na to, že nemám ponětí, co znamenají všechny ty zkratky. Nezbývá nám nic jiného, než si to pozorně číst a snažit se to zapamatovat. Myslím si, že během roku to zvládneme levou zadní. Otázky na profesorku nemá nikdo kromě Poppy. Ptá se, od čeho je Komnata iluzí. Taky by mě to zajímalo, ale nemám odvahu se paní ředitelky zeptat. Zvláště potom, co nás nachytala v tu chvíli, když jsme se z ní s Connie vracely. Jak jsem si myslela, paní ředitelka nám nesdělila od čeho komnata je. Očividně to zjistíme až tehdy, když budeme připravení. Zajímalo by mě, jestli komnata bude pořád stejná. Jestli tam na nás vyletí to stejné zvíře s křídlama, nebo tentokrát na nás vyběhne tygr, nebo něco jiného. Uvidíme... Pomalu se začínáme všichni zvedat a já se snažím navázat konverzaci s mladíkem jménem Kensin. Otačím se na něj a s úsměvem se rozpovídám: "To bude docela fuška hm? Jsem na nás všechny zvědavá, jak si na to zvykneme a jak to budeme zvládat. Doufám, že se tu udržíme co nejdéle. Víš.. Kensine... Právě jsme se poznali, ale jestli to není troufalé, zajímalo by mne, z čeho máš tu jizvu?" |
| |
| Schůzka Postupně se dostavili všichni a a já s úsměvem kývla na nové dva kluky, kterým nás Maurina představila. Ředitelka začala mluvit. Z toho nárůstu informací se mi začaly vařit mozkový závity. Snažila jsem se vstřebat úplně všechno a nejvíce pozornosti jsem věnovala částem, kde se mluvilo o tom, kam nemáme chodit a co nemáme dělat, protože to by se mně mělo říct vícekrát. Podívala jsem se na rozvrh hodin. Většina zkratek byla docela logických a celkem dobře zapamatovatelných. Měli jsme na skoro na každý předmět jiného učitele. Byla jsem zvědavá, jací budou. Kdo se po nás bude vozit a kdo bude fajn. Divila jsem se, kolik kouzel je v tohmhle hradě. Myslela jsem si, že tu jsou, ale že v tolika věcech mě ani nenapadlo. Poppy se zeptala, k čemu je komnata iluzí a já zbystřila pozornost. Nepředpokládala jsem, že nám to řekne. V podstatě to ani neudělala. Byla to spíš taková tajemná hádanka. Pak už se nikdo na nic nezeptal a já žádný dotaz neměla, tak jsem se začala věnovat konverzaci. Přítomní profesoři se s námi rozloučili a odešli. Zůstali jsme tam tedy jen my studenti. Přišlo mi to trochu jako seznamovací párty. |
| |
| Poté co se dostavila rudovlasá dívka a jak jsem pochopil šestý a zároven poslední nový studet,pustila se paní řiditelka do proslovu.Při proslovu se pokouším vstřebat každou informaci a dávát zvláště pozor ,v části kde nás paní řiditelka informuje co smíme a co ne .Rozvrh se ihned snažím naučit nazpamnět a po několika opakování se mi to daří.Na konci svého proslovu ,se nás optá zda máme nějaké otázky .Po proslovu oba dva profesoři odcházejí a nechávají nás studenty o samotě. Většina z nás se začíná pomalu zvedat ,když v tom mě osloví mile vypadající Maurina a následuje lavina otázek ,z které mi jde hlava kolem . Usměji se a optám se ,zda by nevadilo kdybychom mohli vést rozhovor za chůze mám v pokoji něco důležitého na práci ,ale budu rád ,když se ke mě připojí, chvilinku se rozpačitě kouká ,ale nakonec souhlasí. Slušně se se všemi rozloučíme a při odchodu z místnosti ,jak se sluší a parří přistoupím jako první ke dveřím ,otevřu je a nechám dívenku projít. Procházíme chodbou a já začínám odpovídat na její zvídavé otázky: „Myslím ,že to bude fuška hlavně ze začátku ,než si na všechno zvykneme a přizpůsobíme se novému životu,hlavně pro mne to bude velký problém ,celý život žiju v divočině ,v hustých lesích daleko na severu a zvyknout si na tu spoustu lidí nebude úplně jednoduché. A co se týče té jizvy ,je to moje památka na setkání s Temným elfem ,už od raného věku jsem žil na hranici území elfu a jejich temných protějšku ,cestovali jsme s mým strýcem ,který byl mudrc a dobrodruh. Jednoho letního večera jsme omylem narazili na osamoceného lovce a málem se stali jeho kořistí "Zamračím se. ,,Zachránila nás náhoda a kopec štěstí ,podrobnosti říkat nebudu nejsou důležité.Důležité je to že , jsem se při útěku ohlídl a to mi bylo osudným.Ta jizva je od jeho šípu který po nás v vystřelil ,když mu bylo jasné že nás nedohoní ,je to sice jenom škrábanec ale i tak mi zůstane ještě hodně dlouho.“ Zlehka jsem se pousmál a pravil : „Ted ,když jsem se vypovídal jaký je tvůj příběh a pročpak si se ty stala studentem této akademie ?“ |
| |
| Poté, co se mě Kensin zeptá, jestli by nevadilo, kdybychom si popovídali při chůzi, souhlasím a vydáváme se směr naše pokoje. Když mi otevírá dveře, nestačím se divit. To bude asi gentelman tenhle klučina...Nebo to je jen taková maska? No..uvidíme. Každopádně tím, co mi vypráví se jeví jako oprvavdový dobrodruh, jak jsem si myslela již předtím. Když Kensin odvypráví jeho příběh, ocitáme se v 1 patře hradu a ještě musíme projít spoustou chodeb, abychom se dostali do našich pokojů. "To je zajímavé, co všechno už si prožil... Kde mám začít já. Hned bych Tě nejprve upozornila na to, že můj příběh nebude až tak pestrý jako ten tvůj. Žádná vážná zranění nemám, jen možná jizvy na nohou. To mám ještě z dětsví, když jsme se s kamarádama ze srandy pošťuchovali a ne vždycky to dopadlo jen odřeninou. Už od malinka se přátelím spíše s elfama, půlelfama a někdy i s klukama lidské rasy. Vyjímkou je teď Connie, která se zatím jeví jako super kamarádka. Jinak abych Ti tady pořád nevyprávěla a takových prkotinách, tak když jsem se narodila, otec mě a matku opustil a ve 3 letech nějací lidé přepadli vesnici, kde jsme bydleli a zabili mi matku. Já jsem stihla utéct k dědečkovi, který se o mě od té doby stará nejlépe jak může. Slyšel o této akademii už mnoho, zná jednoho objevitele, který chodil na tuto školu. Bohužel jméno bylo tak složité, že si ho nepamatuju. No a dědeček chtěl, aby ze mě něco bylo. Říká, že ná to mám vlohy, neobvyklou sílu na to, že jsem holka a ví, že se budu snažit nejlépe jak můžu..." |
| |
| Pozorně jsem naslouchal každému slovu ,které Maurina pronesla a přišlo mi ,že i když jsou naše příběhy naprosto rozdílné ,tak máme spoustu věcí společných ,oba jsme již od mala žili bez rodičů a oba nás vychovali příbuzný . Lehce jsem se pousmál nad jejím příběhem a odpověděl: „Myslím ,že tvůj život ,i když nebyl tak dobrodružný musel být stejně zajímavý jako ten můj , já jsem nikdy neměl žádné přátele ani žádné radovánky ,jenom boj o přežití ,nelituji toho ,hodně mě to naučilo ,ale není to jednoduchý život“. Postupně procházíme hradem a já si poprvé všímám výzdoby a vzhledu hradu ,jsem lehce ohromen ,nikdy v zivotě ,by mě nenapadlo že se budu procházet po tak honosné stavbě. Blížíme se konečně k našim pokojům a mě napadá další otázka: „Můžu se ješte zeptat na jaký předmět se nejvíce těšíš“? |
| |
| Ráno Tak vám začal první den vyučování. Pro studenty je to den plný nervozity a očekávání. Pro kantory zase obvyklá rutina. Začnou nové vztahy, nové možnosti, nové vědomosti. Je pondělí a vy se právě chystáte na první hodinu s profesorem Bunshichi. Tak jedeme, učit se, učit se a učit se:) |
| |
| Konec jednoho dne a začátek nového Jen jsem stál Dreem po boku a sledoval reakce studentů. Všichni bedlivě poslouchali, což mě ani neudivilo, Dreem uměla upoutat pozornost. Když se zeptala pouze jedna studentka na komnatu iluzí, tak jim Dreem neprozradila nic závratného, ale taky otázku nenechala bez odpovědi. Byla to úžasná ukázka diplomacie. Jelikož se již nevyskytli další dotazy, tak jsme společně opustili společenskou místnost a já Dreem doprovodil na pokoj. Posadil jsem se do křesla na své obvyklé místo a sledoval, jak se protahuje. ,, Konečně jsou příjmačky za námi, co? Mám vždycky potom pocit, že už mi nic v hlavě nezbylo," zasměju se. |
| |
| A úvod je za námi Odešli jsme s Kayem ze společenky v tichosti. Studenti měli trochu času se seznámit, přestože jsme věděli, že ho budou mít ještě spoustu. Jako obvykle mě doprovodil do pokoje a usadil se svého oblíbeného křesla. Někdy mi odtamtud předčítal na uklidnění. "Jo, jsem za to ráda, tohle bývá opravdu vyčerpávající. Teď se dají věci zase do pohybu...Potřebuju trochu relaxovat, protože jinak nepřežiju zítřek." Usmála jsem se na něj a prohlédla si jeho tvář v pološeru. Zůstal přes noc a ráno jsme spolu vyrazili na snídani. Prváci, které jsme potkali se tvářili převážně nervózně a starší ročníky jen pokyvovali na pozdrav. Klasické první pondělí školy. |
| |
| Když mě Kensin doprovodil k pokoji a zeptal se mě, na jaký předmět se nejvíce těším, moje odpověď byla jasná: "Dějiny...", vyhrkla jsem hned..."...Ale musím také říct, že lukostřelba není o nic horší." Vidím, jak se Kensin pousmál, protože luk a šíp, to musí být jeho..."Tak se zatím měj Kensine, jsem ráda, že jsme si aspoň trochu popovídali. Myslím, že se brzy uvidíme." Rozloučím se s ním a odcházím do svého pokoje... Mrknu na rozvrh a koukám, že první hodina je s profesorem Bunschichi. Hmmm... zajímavé jméno. Podle zkratky ale nepoznám, co vyučuje.. Po chvilce se vracím zpět na chodbu a mířím ke dveřím, která vedou ke Connie. "Conniiieeee. Jdeme se učiiit. Já už jsem na to hrozně natěšená. Teď nás vedeš ty. Mrkni na plánek a jde se." Connie na mě překvapeně kouká. Asi nechápe, jak se takhle můžu těšit. No... Přeci jenom to bude něco jiného, nového a určitě zajímavého. |
| |
| Ráno V hlavě si promítám co nám včera říkala ředitelka, když lezu z postele a přemýšlím jak nejlépe naložit s novými poznatky Takže si musíme dát pozor celkem na dost věcí pokud chceme projít bez větších problému Když jsem již na nohách tak si skočím provést svoji ranní hygienu a následně se začnu oblékat. Opět si obléknu jenom tenké oblečení a plášt, přeci jenom nosit zbroj není moc příjemné, a k pasu si dám pouze meč a na záda luk. Ikdyž jsme tu v "bezpečí" tak to neznamená že bych měl chodti nepřipraven na boj POté jsem se vydal do jídelny kde už probíhala snídaně a sám se nasnídám. Moc jsem nevnímal co jsem to jedl, přeci jenom jsem byl pořád zamyšlený a takový detail jako co je k jídlu není moc důležitý. Chvíli jsem tam seděl a následně jsem se podíval na mapu kterou jsme včera dostali a vydám se na vyznačené místo abych byl včas na hodině |
| |
| První dvě hodiny Přišli jste k učebně Boje beze zbraně a na dveřích se skvěla cedulka, že první dvě hodiny odpadají. Což pro vás znamenalo dvě hodiny volna a pak hurá na hodinu magie s profesorem Wariasem. |
| |
| Jak já nesnášim vstávání Nakonec jsem ze společenské místnosti odešla sama. Maurina odešla s tím divoce vypadajícím Kensinem a já se pomalu došourala do pokoje. Rozhodla jsem se, že dneska půjdu brzo spát, abych se ráno probudila. Ráno bylo horší, než jsem myslela. Za prvé jsem byla děsně nervózní, co zase první den výuky zpackám a za druhý jsem opravdu, ale opravdu ze srdce nesnášela vstávání. Neochotně jsem se posadila na posteli. Podle umístění slunce jsem odhadla, že může být tak sedm. Vstala jsem tedy i přes svoje vnitřní rozpory, zda je to opravdu nutné a šla jsem se umýt. Pak jsem si oblíkla své oblíbené černé kožené kalhoty, vysoké hnědé boty s plochou podrážkou, tmavě šedou košili, která mi sahala až do půli stehen a do pasu hnědý, široký, kožený pásek. Dlouhé vlasy jsem si stáhla do culíku a ještě jednou jsem si opláchla obličej, abych se opravdu probrala. Asi dvě vteřiny na to otevřela Maurina s neskutečně veselým výrazem, což jsem nechápala. Bylo přece brzo ráno... Lehce jsem se pousmála jejímu elánu a vzala jsem plánek do ruky. Podle nejkratší trasy na plánku jsme se vydaly k učebně boje beze zbraně, kterého jsme měli mít hned první dvouhodinovku, jenže když jsme došly k učebně, byla na nich cedulka, že BBZ odpadá. Trochu mě to překvapilo, že hned první den něco odpadá a podívala jsem se do rozvrhu, co máme potom. Měli jsme mít magii, jenže zbývaly ještě dvě hodiny volna. "Tak si zatím zajdeme na snídani ne? Nějak jsme jí nestihly..." |
| |
| Mé hodiny Bylo mi zle, strašně zle. Včera jsem se zašil po seznámení s novím profesorem v hospodě a teď jsem trpěl jednou z nejhorších kocovin svého života, ale proto že jsem měl hned ráno nováčky a nechtěl jsem se před nimi shodit rozhodl jsem se že se překonám a vstanu. Nijak neupraven, navlečený jenom v kožených kalhotách, páchnoucí alkoholem a bos jsem vyrazil ke své učebně, odkud už se mi žactvo chtělo rozprchnout, inu nějaký snaživka patrně viděl můj stav a odhadoval že dnes nepřijdu, jenže to mě tedy hodně podcenil. Hej, hej hej panstvo nikam se nejde, hodina je. zvolal jsem do chodby zvučným hlasem takže se na mě okamžitě obrátili všechny oči. Jsem poměrně malí a to i na můj národ, veškerou nedostatečnou výku si však vynahrazuji extrémně vyvynutou svalovou hmotou. Vlasy, zpletené do pevného copu i vousy ozdomené větším množštvím malích copánků mám hnědé stejně jako oči. Na sobě nemám kromě kožených kalhot a zlaté naušnice v levém uchu vůbec nic a ti co stojí blíže u mě cítí silný zápach alkoholu. Na tváři se mi objevil úsměv odhalující silné bílé zuby schopné překousnout nejednu kost. No co tak zíráte já sem profesor vážně. zakorutil jsem hlavou čehož jsem kvůli kocovině okamžitě zalitoval, chvíli jen tak stál, než jsem otevřel dveře a pustil studenty do učebny, velké místnosti bez jakéhokoliv vybavení nepočítám li měkou podlahu složenou ze zvláštních rohoží. Tááááákže koukám že ste tu všeci obdařil jsem je dalším úsměvem a zabouchl za sebou dveře. Mé ctěné jméno jest Tawara Bunshichi ale pro vás jedině profesor Tawara. Jak už vám asi někdo vyvalil budu vás učit ten nejdůležitější předmět...což vám řekne každej... a to je boj bezezbraně. Než začnem, rád bych si poslechl vaše ména a taky to jaký, jestli nějaký, máte s tímdle způsobem boje zkušenosti. |
| |
| Tak hodina přeci jen bude Už jsme se chystaly s Maurinou na snídani, kterou jsme nestihly, když se za námi ozval zvučný hlas. Čekala jsem, že uvidím nejméně dvoumetrového valibuka a ono nic...hehe...trpaslík. Ale hlas teda má. Neubránila jsem se ale trochu vyjevenému pohledu a jeho slova, že je vážně profesor mě skoro pobavila. Vrátili jsme se tedy zpátky a vešli jsme do učebny. Když jsem prošla okolo profesora, měla jsem pocit, že jsem opilá. Rozhodně měl včera zajímavý večer. Představil se jako profeso Tawara. To bylo celkem zapamatovatelné a byla jsem ráda, že po mě nechtěl jeho příjmení, protože to jsem zapoměla asi vteřinu po tom, co ho vyslovil. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nikdo nevypadal, že by chtěl začít, a tak jsem pokrčila rameny. "Já jsem Connie Londya a beze zbraně jsem bojovala dost často. Nejen cvičně se strýcem, ale párkrát i doopravdy...Jistější si sem asi se zbraní, i když bez ní zase lehčí, rychlejší a hbitější. Podle mě to má výhody i nevýhody, jako všechno." Trochu jsem zrudla, když jsem si uvědomila, že všichni koukají a začala jsem přemýšlet, jestli jsem nevyžbleptla zase nějakou blbost. |
| |
| Ranní snídaně a první hodiny Vstávání brzy ráno mi nikdy příliš nevadilo, jako princ jsem nemusel, ale já chtěl. Vždy jsem chodil na snídani za Rusiou, což byla naše hospodině a kuchařka v jednom, pomáhat a taky s ní snídat. Nerad jsem snídal s otcem. Nyní jsem se protáhl a šel se opláchnout do koupelny, poté jsem si oblékl čisté šaty a vydal se na snídani. V jídelně jsem potkal ředitelku se zástupcem. Vypadali...no...řekl bych spokojeně. Oba se usmívali, pozdravil jsem je a šel se usadit k jednomu zes tolů. Na snídani jsem si dal vločky a kávu. Nějak jsem měl na tuto kombinaci chuť. Po snídani jsem se vidal k učebně, kde měly probíhat první dvě hodiny, ale byla tam cedule, že první dvě hodiny odpopadají. Chvíli jsem tam stál a přemítal, co teď a mezitím dorazili i ostatní. Pozdravil jsem je a dál přemítal. Děvčata mluvili o snídani, ale tam já už byl, ale než jsem stihl něco vymyslet, tak jsem objevil nás profesor, zjevně. Přišel mi zvláštní, byl to trpaslík, ale to bylo v pohodě, spíš mě zarazilo, že z něj táhl alkohol, i když už zvětralý a evidentně měl kocovinu, ale což. Pokud nás něco naučí, tak je to jeho věc, kolik vypije. Vešel jsem do učebny a posadil se. Pozorně jsem poslouchal profesora a když na mě přišla řada, tak jsem se představil: ,, Jmenuji se Daimon, no příjmení mám příliš složité, takže bude jednoduší mi říkat pouze Daimone, no a s bojem beze zbraně nemám žádné zkušenosti, bojoval jsem pouze se zbraněma, prozatím," svěřím se. |
| |
| V tu ránu, co jsme chtěly s Connie odkráčet na snídani, se za námi ozval velice přímý hlas. Otočím se a musela jsem se lehce pousmát. "Tak tenhle chlapík nás bude učit bojovat bez zbraně? ", pošeptala jsem Connie. Ta se zasmála a obě jsme i s ostatními vkročili do učebny. Byla to celkem rozlehlá místnost s vysokými stropy, pár žíňěnkami a dvěmi dlouhými stoly s židlemi.. To bylo vše, čeho jsem si prozatím všimla. Myslím, že nic jiného tu není potřeba. Obdivovala jsem Connie a Daimona, že s o sobě s naprostým klidem začli hovořit. Ale co...pokrčila jsem rameny a začla jsem : "Já jsem Maurina Helekes a abych pravdu řekla, bez zbraní jsem se "prala" pouze se svými kamarády. Bylo to spíše takové dětské pošťuchování, ale základy mi dal i dědeček. Ale nic velkého to nikdy nebylo. Mohu Vás ujistit, že se budu snažit obnovit základy, které jsem od dědečka získala." |
| |
| Ráno Otevřu oči a okamžitě ucítím, že je něco špatně. Navléknu na sebe černorudý korzet, černé kalhoty a boty bez podpatků. Pročešu nepoddajné vlasy a trochu se nalíčím. Pak už je nejvyšší čas vyrazit. Doběhnu k učebně chvíli po tom, co tam dojde profesor. Musím přiznat, že mě zápach alkoholu překvapí a svým způsobem i utěšení. Ne všichni tu jsou dokonalí. Pustí nás do místnosti bez nějakého vybavení a představí se. Samozřejmě zdůrazní, že jeho předmět je nejdůležitější. Pak po nás chce, abychom ho obeznámili se svými zkušenostmi s bojem beze zbraně. První začne Connie, následovaná Daimonem a Maurinou. Teď jsem na řadě já. ,,Jsem Poppy. S bojem beze zbraně nějaké zkušenosti mám, ale že by to byla nějaká sláva, to zase ne. Spíš jsem se jen účastnila nějakých pouličních rvaček," odpovím mu s menším zázubem. Musím přiznat, že tenhle profesor je zatím celkem sympatický. Nejspíš se opil v místní hospodě. Připomíná mi to starýho Johna - ten taky trávil dny s alkoholem.. trošku se ušklíbnu, ale nejspíš to není téměř vidět. |
| |
| Když jsem šel tak se došel ke třídě tak zrovna Profesor sundával nějákou cedulku ze dveří,ani jsem nestihl přečíst co. Vešel jsem do třídy a sedl jsem si. Profesor se nám před stavil a řekl že se máme taky představit. Prvně se představily lidi kolem mě Já jsem Tanir, příjmení nemám. Moje zkušenosti s bojem jsou, že jsem potkal pár banditů cestou sem a jinak jenom trénik. Bojovat bezezbraně moc neumím, spíše se zbraní. to jsem zvědav co se vyklube z toho to předmětu |
| |
| Učebna Během jejich vyprávění se veškeré známky kocoviny ztratily. Zívl jsem. Fajn, toš většina z vás má zkušenosti malí nebo žádný to se hodí, jak se říká z nezvoranýho pole je největší úroda....nebo tak nějak zatvářil jsem se drobet nejistě. No, ono je to vlastně jedno, přejdem k důležitějším věcem hem...všim sem si jak se vaše tlamy kroutili když sem říkal že je můj předmět nejdůležitější jako by ste mi nevěřili...no já vás nehodlám přesvědčovat páč v tlachání v blbostech dobrej nejsem ani za mák a navíc to není to proč ste tady že? Takže já si prostě počkám až vám capartům usopleném dojde že sem měl pravdu. začal jsem se protahovat. Toš dneska je už plácání dost a páč je todle první hodina, rozhod sem se to udělat pro vás speciální stále jsem pokračoval v protahování. Takže dneska sa učit nebudem ale dáme si takovej menší přátelskej boj. Vy všichni proti mě, přičemž můžete použít co uznáte za vhodný...když mě položíte na zem zvu vás do putny, když ne zvete vy mě jasný? Začít možete kdy chcete |
| |
| Ráno Znovu se mi zdá ten sen, nemůžu použít nic ze své magie, všude kolem jsou draci a zvou mě k sobě, ale já se nemůžu pohnout. Natahuju k nim ruku ale nedosáhnu, chci skočit, nejde to. Najednou mě něco vzbudí, něco nepříjemného a ... živého ? Vstávačka ospalče, nechceš přece přijít na první hodinu pozdě, nebo jo S trhnutím se posadím. Kolik mám času ? Můj hlas je "mírně vystrašený". V hlavě se mi však začne smát jiný hlas. Máš ještě dost času, jen jsem tě chtěla probudit. Škodolibost z onoho hlasu jde poznat na několik mil. Pomalu vstanu, věci si svážu do uzlíku a změním se ve velkého orla, chytnu uzlík a letím. Po pár minutách se ocitám u vody kam si skočím, voda je studená ale nic se nedá dělat, proměním se do svého normálního těla a jen tak si plavu,je to nádhera být jen tak, obepínán vodou, všude ticho, práci odletěli ze strachu, které by jim poskytl orel. Po hodné chvíli vylezu a nahážu na sebe věci, po cestě zpět již třímám v ruce hůl, tohle se mi povedlo téměř vždy, jednoduché přivolávací kouzlo které nežere moc many. Když však přijdu na pozemky spatřím profesora ... jak jenom se to jmenoval ? Tawara ? Ano, tak to bylo, pomalu přijdu blíž. Mohu se přidat profesore ? Se zbraněmi mi to moc nejde, jestli by Vám nevadil další student. Mírně se pousměju, z hloučku moc nevyčnívám, možná pouze hladkou elfskou tváří, ne zrovna ostrými rysy a po lopatky padajícími vlasy.V ruce třímám obyčejnou hůl. |
| |
| Zajímavý začátek Líbilo se mi, jakým stylem k nám profesor přistupoval. Nebyl příliš upjatý, ani nudný, ale zato bylo vidět, že si umí vybudovat autoritu. Čekala jsem, že začne teorií, obzvlášť s tou opicí, ale....nezačal. Když nám řekl, abychom se do něj pustili všichni najednou, trochu jsem se zarazila. Jo, věděla jsem, že trpaslíci svou velikost vynahrazují silou a technikou boje, ale...nás bylo šest, plus ten světlovlasý profesor, který se k nám přidal. Nechtěla jsem začít první. Strýc mě vždycky učil, že ten kdo nechá zaútočit soupeře, má jistou výhodu. Jenže se k tomu neměl nikdo. To ticho bylo hrozný a já jsem začínala cítit, jak už se potřebuju začít hýbat. Nebyla jsem osoba, co vydrží příliš dlouho v klidu. Byl to boj beze zbraně, takže jsem si s sebou žádnou nebrala, což znamenalo, že jeho svolení používat to, co uznáme za vhodné, mi bylo dost k ničemu. Prohlédla jsem si jeho postavu. Podívala se na ruce a přemýšlela, zda je pravák nebo levák. Většinou jsem to poznala podle toho, na které ruce měl protivník zatnutější svaly. Usoudila jsem, že je pravák a bez varování jsem naznačila útok na pravo, ale těsně, než se moje ruka dotkla jeho pravého boku, vykopla jsem levou nohou vlevo. Doufala jsem, že můj pokus o zmatení aspoň trochu zabere. |
| |
| Hodina Koukal jsem na jejich překvapené obličeje a myslel že se začnu smát. Takhle reagují všichni a vždycky. No co tak koukáte? Snad ste nečekali teorii? zeptalj sem se vyjeveně. Děcka tady se učíte jak bojovat ne jak psát přežití nenajdete v knížce to se musíte naučit vlastním tělem a... zadíval jsem se na profesora magie. Samozřejmě, jenom pokud se hodláte přiučit a ne předvést, nekou... v ten okamžik proti mě vystartovala ta dívka co začala mluvit jako první. Zatím jsem netušil jestli ji mám mít rád nebo zařadit do kategorie beznadějný vlezdoprdelka. Její útok napovídal že to druhé, podle trhaných pohybů jsem odhadoval že při boji dokonce přemýšlela...při naznačeném útoku rukou jsem jí chytil za zápěstí a ležérním pohybem ji donutil se otočit tak aby stála zády ke mě a ruku jsem jí zkroutil tak aby se nemohla otočit zpět. zlete dokončil jsem plynule větu a volnou rukou blokovanou dívku poplácal po zadečku. No jo no se pozná že někdo netrénoval...proboha dětska co to má bejt je vás sedm a dete po jednom? Řekl sem všichni a zarás a ještě něco, pokud nebudete útočit tak jako byste mě chtěli vážně zabít ste bez šance s tím jsem dívku pustil a žduchl ji proti jejím kolegům. |
| |
| Hodina Dívám se na profesora, slyšel jsem o trpaslících hodně, ale nikdy jsem je neviděl. Děkuji. Přikývnu, přece jenom nejsem o tolik starší než ostatní studenti. Sleduji celkem dobře provedený výpad, ale ouha, jako by věděl ještě dřív než to udělá co se stane. Výpad pravou rukou vykryl dokonale čímž zabránil jakémukoliv dalšímu výpadu, jde vidět, že zvěsti o trpasličím národu nelhaly. Slyšel jsem taky jak se s nimi vypořádat, buď utíkat z kopce, mají krátké nohy a lehce zakopnou, nebo je opít což tady opravdu v úvahu nepřipadá a navíc vypadá že už trochu měl,snad ne dnes. Třetí možnost, kterou bych s radostí použil byla vyvrácena posledním slovem. Nebudu. Přikývnu a chytím hůl, ne moc pevně ale ani lehce, v tomhle mám praxi, ještě když žil můj učitel. Rozhlédnu se po ostatních, udělám půlotočku když pustí dívku zpět, holí mu máchnu přímo po ruce, kterou zajísté nastaví aby hůl chytl,hůl však i když ji chytne zatlačím do levé strany, ale držím si odstup,kdyby trhnul pustím hůl, když se mi povede převrat i do druhé ruky, snažím se hůl držet, i když to je velmi obtížné a jediným prudkým pohybem by mě mohl shodit na zem, doufám jen že se ostatní chytnou šance. |
| |
| Hodina Jenom co jsem pustil tu holku zaútočil na mě profesor tou svou tyčkou od plotu. Začal s ní provádět nějaký fígle načež mi s ní máchl po ruce. Blbí bylo že tu ruku jsem měl moc vysoko a ještě pitomější že sem jako cíl dal dostat mě na zem takže jsem nemohl použí pár triků, nakonec jsem ale bleskově stáhl ruku, načež jsem mu konec hole celou vahou přidupl k zemi. Jsem sice trpaslík ale pochybuji že by elf jako on tu hůl dokázal dál držet. V okamžiku kdy ji pustíl jsem si ji nohou lehce nadhodil a bosou nohou kopl do jejího konce takže jsem ji proti profesorovi poslal jako kopí...tedy proti profesorovi nějak jsem tušil že to s jeho bojovejma schopnostma nebude nějak valný a tak jsem mířil vedle. Pokud je hůl kvalitní tak udělá do zdi díru a spadne na zem pokud ne zbudou z ní třísky. Brej pokus profesore fakt jo ale strašně pomalej zívl jsem unaveně. |
| |
| Hodina Dívali jste se, jak zaútočili neúspěšně dva z vaší strany. Profesor byl velmi obratný, ale na všechny dohromady dlouho stačit nemohl. Usodili jste, že bude nejlepší obklíčit ho ze všech stran. Daimon šel zepředu, Tanir zprava, Poppy zleva a profesor Rogan zezadu. Ostatní jste obkoužili tenhle hlouček a čekali, kde se uvolní místo, aby jste ho vzápětí mohli okamžitě vyplnit. |
| |
| Hodina když sleduji boj, přemýšlím, jaké pohyb použil a jak bych ho mohl odvrátit. Ale nenapadá mě nic využitelného, přeci jenom on je mistr a proto to učí, plus jeho výška mu dává nízko položené těžiště a to v boji je celkem výhodné. Nakonec se všichni zvedneme a obklíčíme ho. Jdu na něj zprava. Říkal že můžeme použít, co chceme a musíme chtít ho zabít. Dobře tedy. Vytasím svůj meč, držím ho obouručně. Chvíli čekám, a snažím se odhadnout, kdy bude nejlepší zaútočit. Ale nakonec usoudím, že to nemá smysl a vyrazím na něj. Jdu celkem rychle, jelikož, jsem zvyklí se pohybovat v brnění a nyní ho na sobě nemám. Svůj úder meče vedu ze spodu z pravé strany na vrch na stranu levou. Počítám s tím, že můj uder mečem odrazí úderem do boku meče, na ten okamžik já čekám a pokud to umožní tak ho zkusím kopnout směrem k Poppy a tím ji dát šanci na něj zaútočit |
| |
| Hodina Profesor po nás chce, abychom na něj zaútočili. Snad nemusím říkat, že se mi to moc nezdá. Jako první to zkusí Connie, ale on její útok v klidu vykryje. Mezitím se přidá nějaký elf, kterého jsem včera na schůzce neviděla. Kde to je? ptám se sama sebe, ale to on už útočí. Zase se profesorovi nic nestane a odpověď profesora Tawara mi osvětlí, kdo je ten elf. Taky profesor. Následně profesora Tawaru obklíčíme. Já jsem nalevo. Z korzetu vytáhnu řádně ukrytou menší dýku. Tanir zase vytáhne meč a zaútočí na profesora. Ke konci po něm kopne tak, že mám příležitost. Bez jediného hlesu vyrazím k profesorovi a seknu mu dýkou po krku. Během toho zároveň zatnu druhou ruku v pěst a rozmáchnu se po jeho těle. Snad to vyjde.. projde mi hlavou. Měla bych ho něčím trefit, zvlášť když vezmu v potaz, že ho Tanir kopá z druhé strany. Teď jen doufat, že se někdo přidá, aby neměl moc prostoru na manévrování a aby všechny nechytil za ruku či nohu jako předtím Connie. Přesto se nedívám, zda se někdo přidá, během těch pár sekund prostě není čas.. |
| |
| Hodina Sledoval jsem profesora a to, jak si poradil s Connie a následně s profesorem, který se zapojil do hodiny. Profesor na mě působyl takovým tím svérazným způsobem a já už věděl, že ať už zaútočíme jakýmkoli stylem, tak nás položí na lopatky. Ale když řekl, abychom útočili najednou, tak jsme se nakonec zvedli a zaútočili. Někteří z boku, jiní zezadu a já zepředu. Veděl jsem, že jako první skončím buď na zemi, nebo s rukou stočenou za zády, ale aspoň jsem to zkusil. Ve chvíli, kdy si ho ti dva příhraváli jsem se vrhl na zem a zkoušel jsem se mu dostat na citlivé místa. Byla to podpásovka, ale řekl jakýmkoli stylem, tak jsem to zkusil. Zároveň jsem se mu snažil podrazit vlastním tělem nohy, ale díky jeho širokému rozkročení jsem si nebyl jistý úspěchem. |
| |
| Hodina POslušně jsem čekal až mě obestoupí v kruhu abych jim dal alespoň nějakou šanci na výtězství. Naštěstí nebyli moc hloupí a své šance se chopily, i když mi něco říkalo že z toho obklíčení budu mít více výhod já než oni. Jako první to vyzkoušel klučina jménem Tanir...asi, který po mě sekl z boku mečem. Byl to docela dobrý pokus a nechyběla mu ani rychlost, ale s rychlím krokem směrem k němu počítat prostě nemohl. Zároveň co jsem dělal onen krok jsem si hlídal jeho nohy kdyby mě náhodou chtěl kopnout a chytil jeho ruce které svírali jílec meče. Taková ošklivá hračka.. zakroutil jsem hlavou, načež sis vysloužil úder třemi složenými prsty na solar plexus, meč jsem ti vytrhl z ruky a ledabile jej hodil do davu. Ani jsem si nevšiml že jsem omilem zasáhl hlavicí profesora magie který se zhorutil v bezvědomí k zemi. Jako další to zkusila Poppy, byla dobrá, zatímco jsem se paplal s tím prvním přikradla se ke mě zezadu, její chyba ale byla útok oběma rukama, přičemž si nenechala ani jednu na obranu, to byla chyba. Před útoky jsem se instinktivně přikrčil a proto že první mířil na hlavu a druhý na krk, vyhnul jsem se jim, zároveň jsem učinil spolu s krokem zpět úder loktem a zasáhl jí břícho, přičemž stále stojím zády k ní. Poslední a nejzákeřnější byl Daimon, vrhl se na zem a susil mě zasáhnout do koulí, tak jsem jeho oblyčej nechal seznámit se svím chodidlem. To je vše? zeptal jsem se s úsměvem. |
| |
| Vážení profesoři a studenti !!!DŮLEŽITÉ OZNÁMENÍ!!! Možná jste si všimli jisté potyčky mezi mnou a bývalým profesorem Tawarou. Nevím, zda se mnou souhlasíte nebo ne, v každém případě jsem ho vyřadila z dobrodružství, neboť někdo, kdo nedá nejmenší šanci studentům se projevi a sám si přihazuje teoreticky i prakticky nemožné schopnosti, si pode mě nezaslouží být profesorem, ani hráčem v mé jeskyni. Možná jsem idiot a nevím o boji vůbec nic, jak řekl nepřímo Tawara a možná nemám právo mít jeskyni na toto téma....ALE....já jí mám:D:D A můžu si v ní dělat co chci, neboť jsem jejím strůjcem. Takže se odprostěme od této nepříjemné zkušenosti. Zapomeňme na hodinu plnou potupy a přejděme dále. Takto jsem si to totiž nepředstavovala. S nikým dalším z vás problém nemám, tak doufám, že to tak zůstane:))) Rogan sice sem tam pozlobí s tím zdržováním, ale on se polepší, že?:))) Tímto bych tento incident chtěla uzavřít a posunout se dál, doufám, že tu nejsou další, co mají stejný názor, jako on....děkuji za pochopení:) Hodina Všichni jste se odebrali na hodinu historie, neboť žádná hodina boje beze zbraně neproběhla. Profesora otrávili včera v hospodě, kde se zlískal jako čuník...(trošku pomsta, omluvte mou povrchnost) Učebna historie a ras je podle vašeho plánku v přízemí. |
| |
| Hodina historie a ras Začíná moje první hodina v tomto roce a hned s novými studenty. Tento rok jich bylo přijato nezvykle dost, jak už jsem se mohla přesvědčit na snídani. Rázným krokem tedy vstoupím do učebny, kde na mě již studenti čekají. Vítám vás na hodině historie a ras. Jsem vaše profesorka a jmenuji se Areida Aernová. Budete mne oslovovat paní nebo paní profesorko, doufám, že je to všem jasné. Přejedu je všechny tvrdým pohledem a pokračuji dále ve svém monologu. V těchto hodinách se ponoříme do tajů dávné historie a budu se vám snažit osvětlit i původ a zvyky všech možných ras, které můžete najít v této zemi. Předem vás chci upozornit, že nestrpím nekázeň. Proto bych vám ani neradil nedovolit si vypracovat mnou zadaný úkol. Následky by mohly být vážné. V hodinách bude v této učebně ticho a jediný, kdo bude mluvit, jsem já. Pokud budete mít nějaký dotaz nebo něčemu nebudete rozumět, slušně se přihlásíte a počkáte, až vás vyvolám. Pokud byste potřebovali s něčím pomoci, nebo byste si nedej bože nevědli rady s úkoly, dveře mého kabinetu jsou vám otevřeny. Mileráda pomůžu studentům, které alespoň trochu historie zajímá. Teď, když jsme si ujasnili pravidla, bych vás chtěla požádat, abyste se mi po jednom představili a řekli něco málo o sobě. Ukončím svoji řeč a zadívám se na studenty sedící tiše v lavicích. |
| |
| Hodina historie Na historii jsem se opravdu hodně těšila. Moc jsem o ní nevěděla, ale byla jsem ochotná se všechno dozvědět. Vždycky mě to zajímalo a strejda mi toho moc neřekl a knihovna v našem městě byla docela omezená na tento obor a tak jsem s úsměvem nakráčela do učebny. Posadily jsme se s Maurinou do první lavice. Když přišla profesorka, hltala jsem každé její slovo. Bylo vidět, že je dost důsledná, ale tak to mělo být. Pokud se máme něco naučit, musíme sekat latinu. Požádala nás, abychom se představili a něco o sobě řekli...moc jsem nevěděla, co bych o sobě měla říct, a tak jsem zvolila asi to nejzákladnější. Když jsem byla na řadě, usmála jsem se na profesorku. "Já jsem Connie Londya, jsem z elfského města Nasidiel. Můj strýc je jedním z tamějších starších a on mě také vychoval. Historie mě zajímá, přijde mi, že člověk by měl znát minulost, pokud chce přežít přítomnost a dožít se budoucnosti." Nejistě jsem se ušklíbla a pokrčila rameny. Nevěděla jsem, co bych ještě řekla. Moc toho o mě nebylo. Nechtěla jsem vykládat, jak mi umřeli rodiče nebo že jsem tady, protže mi strýc řekl, že nic jiného neumím... |
| |
| Hodina historie a ras Seděl jsem v lavici a čekal na příchod proferoky. Historii jsem bral jako trochu nutné zlo, ale nevadila mi, už jsem musel povině studovat historii doma, abych byl dobrým panovníkem, takže jsem doufal, že jsem něco pchytil a že to zvládnu, ale ve chvíli, kdy vešla profesorka a začala mluvit, i ten mírný úsměv mi zmizel ze rtu a ztvrdl v kamén. Určitě jsem i zbledl, ale nikoli strachy, ale ... vlastně jsem nevěděl, ale asi jsem se naštval. Ze všeho na světe jsem nenáviděl jeden druh lidí a to takové, kteří si myslí, že je jejich předmět nejdůležitější na světě a dávají to všem, kteří jsou jen kapánek méně zapálení, sežrat. A je jen jeden druh lidí ještě horších, právě takový a k tomu mají ve vínku tak hnusnou vlastnost, že pokud to není podle nich, tak je to špatně, ať už jste to mysleli dobře nebo ne. Když jsem slyšel mluvit Connie, jak miluje histirii, tak jsem jí nepoznával. Tohle nebyla ta super holka, co jsem ji poznal. Kdžy přišla řada na mě, tak jsem řekl: ,, Jmenuji se Daimon!" a pak jsem předal slovo dalšímu. Hleděl jsem raději do zdi, protože bych se na profesorku nedokázal ani podívat, nestávalo se mi, že by mi byl někdo už od prvního okamžiku, tak strašně nesympatickký, že jsem až pocítil nenávist. Snad jen jednou, když mi otec přivedl jednoho nového člena ochranky, byl to vysloužilí voják a já ho nesnášel a tak dlouho jsem se mu vzpíral, až to skončilo rvačkou při které mě sice málem zabil, ale já jsem vyhrál, protože jsem se mu nepodvolil. Uměl jsem být pěkně paličatý. |
| |
| Před hodinou PO té co jsem se vydal do hodiny boje bezezbraně jsem zjistil, že hodiny není. Profesorovi který to učil se stalo něco vážné, aspoň podle toho co jsem zaslech, co si povídali žádci vyžších ročníků. Proto jsem se vydal na střelnici, sundal jsem luk a začal jsem střílet jeden šíp za druhém do jednoho z terčů. První hodiny co máme a hnedka odpadá, to nám to pěkně začíná. Ale to by mě zajímalo co se mu stalo že už nebude učit... mé nesoustředění na střelbu se opět projeví snížením kvality střelby, není to tak hrozné jak u vstupních zkoušek, ale stale to není můj nejlepší výsledek. Tuto činnost provozuji celou hodinu, kdy se podívám na mapu a tam u velice zřetelně bliká jedna z učeben. Na nic jsem nečekal, hodil jsem luk opět na záda a vydal jsem se d učebny Hodina Cestou jsem musel velice zrychlit, abych to stihl. V běhu jsem zatočil za jeden roh a spatřil jsem nějákou učitelku která viditelně šla taky do učebny. Proběhl jsem co nejrychleji to šlo, zahnul jsem do učebny a sednu jsem si na jedno z posledních volných míst. To bylo těsně, vyrazit o chvíli později tak už bych to nestihl Jenom jsem dosedl tak fo učebny vstoupila profesorka kolem které jsem utíkal na chodbě. A spustí ten svůj monolok. Pozorně ji poslouchám a snažím sena sebe moc neupozorňovat. A když dojde k představování, radši začnu mluvit zhruba v půlvr celého osazenstva Jmenuji se Tanir, jsem z jedné malé elfské vesnice. Historii z části znám jelikož mě ji učil můj již zesnulí děda ukončím svoje představování a pozoruji profesorčiny pohyby, jelikož mě děda taky učil, že každý se dokáže chovat jinak než je mu běžné, ale nekodáže pořádně ovládat svoje zvyky. Spoléhat na první dojem je lepší si udělat názor z jeho zvyků. |
| |
| Hodina Po snídani najdu na plánku učebnu "Historie a rasy". Sice chvíli trvá, než se tam dostanu, ale díky létům, kdy jsem se toulala po všelijakých místech, se neztratím. Tohle bude zřejmě teoretický předmět, takže se nejspíš bude dost číst. Trochu protáhnu obličej. Měla bych to nějak procvičovat, ale dokážu si představit, že budeme celé dny trénovat praktické věci, takže si nějak nejsem jistá, kdy to mám jako cvičit. Na hodině po nás profesorka chce, abychom řekli něco o sobě a svém zájmu o historii. Připomene mi to první den, kdy jsem řekla, že kdybych si měla přát cokoli, byl by to klíč k minulosti. Sama sice historii neznám, ale je mi jasné, že by se z ní lidé - a samozřejmě i ostatní - měli poučit a nedělat stále stejné chyby. ,,Já jsem Poppy," představím se jako poslední. ,,O historii toho moc nevím, ale je mi jasné, že je důležitá. Všichni bychom se z ní měli poučit," zvlášť druhou větu řeknu trochu pedantským tónem, který nejvíc překvapí i pobaví mě samotnou. |
| |
| Hodina Když jsme skončili s představováním, rozhlédla jsem se po třídě. Měla jsem dojem, že by tu mělo být pět nových studentů. Ale ať počítám jak chci, stále mi tu jeden chybí. Podívám se do seznamu a dojde mi, kdo chybí. Maurina, pěkně začíná, jen co je pravda. Napíši ji tedy absenci a doufám, že na příští hodinu už dorazí. Začneme tedy s historií. Jak jistě víte, osídlování naší země začalo již před dvěma tisíci lety, kdy se sem poprvé dostaly lidské kmeny, přesídlující ze severu. Zabrali nejdřívě nepatrnou část země u severních hranic. Živili se především lovem zvířat a zemědělstvím. Postupem času začali osídlovat další části země a vznikaly první větší osady o dvaceti obyvatelých, většinou to byli členové jedné rodiny. Neexistovaly žádné školy, ale nejvíce se v této době začal vyvíjet boj se zbraní. Každý, dokonce i ženy, musel umět zacházet se zbraní, protože osady mezi sebou navzájem bojovaly, aby získaly nová území. Nadechnu se a počkám, až si dopíší nějaké poznámky. Možná jsem zezačátku začala moc rychle a tak bych měla trochu zmírnit tempo. Pokud máte nějaké otázky, sem s nimi. Na každé téma, které budeme probírat, se budete moci vyjádřit. Dávam přednost klidnějším diskuzím. Mohli byste se dozvědět něco, co by vás konkrétně zajímalo. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR