Andor.cz - online Dračí doupě

Vítejte v království Dartanie. V zemi, kde vládne klid a mír, kde panuje naprostá spokojenost obyvatel nad jejich životní situací a kde jsou slova zločin, válka a chudoba neznámými pojmy. A kvůli komu? Zasloužila se o to linie sedmi králů z rodu Anatreothů, kteří v Dartanii vládli po sobě přes dvě stě let. Uzavřeli dohody, sjednali přátelství a rozšířili obchod přes své hranice. Vládli neuvěřitelně moudře a mělo to svůj důvod…ve vzdálené zemi Weenërii žil jistý klenotník Klaucius, jenž vyráběl magické královské koruny. Ta zaručovaly svému nositeli podporu štěstěny a nekonečnou dávku moudrosti po celou dobu jeho kralování. Ano, pokud král zemřel, magická moc koruny přestala působit a byla pohřbena spolu s vladařem. A měl – li král více potomků, vyslal je těsně před smrtí na nebezpečnou, ale dobrodružnou cestu do Weenërie. Vyprávělo se, že Weenëria byla kdysi stejně prosperujícím královstvím jako Dartanie, ale jednou jí navštívila hrstka vyhnaných mágů a převzali nad zemí moc. Začali pracovat na svých pokusech, kvůli kterým byli vyhoštěni, ale magické formule se vymkly kontrole a rozšířili se po celém království. Kdysi klidné a tiché lesy se staly začarovaným, tajemným lůnem pro všemožné bestie, kde se nemůžete cítit v bezpečí ani ve stínu stromů, které jsou schopné ožít a roztrhat vás na kousky. V jezerech už neplavaly malé a neškodné rybky, nýbrž vražední vodníci, co rádi stahovali neopatrné plavce pod hladinu, a rusalky, lákající poutníky do záhuby pod přetvářkou nesmírné krásy a líbezného zpěvu. A o horách ani nemluvě. Ty se zahalily do strašidelného závoje mlhy a šeptalo se o hordách nestvůr, jako jsou vlkodlaci, upíři, bludičky a obří netopýři, kteří v těch horách žili. Zkrátka, Weenëria se stala zapovězenou zemí a vstup do ní byl jen na vlastní nebezpečí. Okolní království ji izolovaly od světa a nechali její obyvatele napospas osudu. Ti se ale vzchopili a proti nestvůrám začali bojovat. Obnovili města, vesnice a ohraničili je pevnými hradbami. A tak se stalo, že ve Weenërii žili buďto obyčejní lidé, sídlících ve městech, kde měli všechno, co potřebovali na přežití, a nestvůry, běhající volně po celé zemi, s naprostým nezájmem o města. Jediné, na čem jim záleželo, byla jejich prokletá území.
A právě v hlavním městě Weenërie – Anaralku, žil Klaucius, magický klenotník, proslulý výrobou kouzelných amuletů z drahých kovů a především – magickými královskými korunami. Každý Dartaniánský vladař, jemuž klenotník korunu vyrobil, nabídl šikovnému řemeslníkovi, aby s ním odcestoval do Dartanie a žil spokojený život, ale Klaucius každou nabídku odmítl…divné bylo i to, že přežil všech sedm králů. Očividně byl nesmrtelný, i když většinou o sobě tvrdil, že žije zdravým způsobem života.
Jednoho deštivého dne oběhla Dartanii smutná zpráva. Sedmý král Abrukiala nečekaně zemřel. Jeho lékaři se domnívali, že byl otráven. Ale na vyšetřování nebyl čas. Nejprve se musel zajistit nový král a tak Královská rada začala vysílat do Weenërie postupně všech jeho pět synů. Ten šestý byl ještě moc mladý a ani se nečekalo, že se někdy stane králem. Bohužel musel po dobu jednoho roku neustále poslouchat smutné zprávy, že všichni jeho bratři zřejmě neuspěli, neboť žádný z nich nedosáhl bran Anaralku. Prozatím vládu nad Dartanií převzal bratr sedmého krále, škodolibý Varsa. A ten měl s Dartanií spoustu plánů. Toužil po válce a začal dávat dohromady armádu. Navíc vládnul neobyčejně krutě a do srdcí ještě nedávno spokojených obyvatel zaséval strach. A aby toho nebylo málo, mladý princ Waliathan zmizel. Lidé si mysleli, že ho jeho strýc Varsa nechal usmrtit, ale pravda se nacházela jinde. Princ Waliathan nesnesl pohled na trpící království a tak jednou v noci utekl, aby se sám na vlastní pěst vydal pro korunu moci. V pouhých patnácti letech. Ovšem jeho sluha nechtěl, aby princ zahynul tak mladý a tak se za ním vydal, aby jej zadržel a nechal věcem volný průběh. Dostihl ho a odvedl do skryté osady bojovníků, nesouhlasící s vládou správce Varsy. Jak ji objevil, princovi nikdy neřekl. Důležitější bylo to, že měl princ útočiště a psanci ho rychle připravovali na cestu do Weenërie. Uběhly tři roky a nastal ten správný čas pro uskutečnění cesty. I přes Waliathanovi námitky mu psanci sehnali schopný doprovod dobrodruhů, potají naverbovaných ze všech koutů království. Království, které se pomalu rozpadalo a hrozil v něm válečný konflikt. A jedinou naději tvořil úspěch princovy honby za korunou moci.

V táboře psanců

Měsíc září v úplňku a vy mlčky stojíte uprostřed palouku ve stínu Neverských horských velikánů.
Vysoký psanec, který vás kolem dokola obchází a měří si vás pohledem, vám je nepříjemný, už kvůli svému divokému vzhledu, pohrdavému pohledu a arogantním jednáním. Ale je na něm vidět, že vydatně nesouhlasí s vládou správce Varsy.
,,Čekal jsem, že vás bude víc," zabručí a pokyne svým druhům, kteří doposud stáli opodál, ale nyní se pohnuli a došli až ke svému veliteli.
,,Jděte za námi a zahlazujte stopy, rozumíte?" rozkáže jim a lučištníci kývnou. Pak vrchní psanec pokyne vám a vaše cesta do tábora psanců začne.

Do celého tohoto dobrodružství jste se přidali poté, co vás oslovili na ulici nenápadní muži nebo ženy a nabídli vám práci ve prospěch království, což zprvu vypadalo, jako kdyby po vás chtěli práci pro Varsu, ale pak všem došlo, že to nebude jen tak, neboť Varsa by vám nic nenabízel a rovnou si vás naverboval.
Jak se ukázalo, muži a ženy byli psanci, kteří se pohybovali mezi Varsou utlačovaným lidem a sháněli někoho statečného. Statečného proto, že šlo o prince Waliathana, jenž se, jak jste se domnívali, před třemi roky záhadně ztratil. Souhlasili jste se pomocí a v průběhu několika týdnů vám chodili různé informace o zabezpečení před odhalením. Aby zbojníci dokázali, že nejsou jen pouhý vyzvědači Varsy, jehož šibenice už delší čas zela prázdnotou, párkrát na soukromá setkání přivedli prince, ale ten většinou jen mlčel a nedůvěřivě na vás hleděl. Ale poznali jste ho, což bylo hlavní.
A pak konečně nadešel ten večer, kdy jste měli být odvedeni do utajovaného tábora psanců, kde na vás nečekal jenom princ, ale i nová výstroj a zbraně, důležité pro úspěch cesty za korunou moci. Bohužel, tu noc, kdy nebylo zrovna nejtepleji, si pro vás přišel velmi přísný psanec a celou cestu až do tábora vás napomínal, ať neděláte takový rámus.
Prozatím se do družiny přidal, již zmíněný malý gnóm ( Sik ), mladá elfka a její vlk ( elfka Loriamon a vlčice Bleydhwen ), zjizvený tulák nebo snad chodec ( Calhen ) a muž, připomínající hraničáře ( Indil ).
Jelikož vás psanci kontaktovali po jednom, vidíte své nové druhy poprvé, ale již brzo dostanete příležitost s nimi poznat.
Jdete pomalou a opatrnou chůzí lesní cestou, když náhle uslyšíte řeku. A o pár minut později u ní stanete, na jejímž druhém břehu je postavená ve skrytu stromů obrovská bouda. V oknech se svítí a z komína vychází kouř.
,,Pěkné, že? Ale nebojte se...tahle část království je málo navštěvovaná už kvůli strašidelným historkám o příšerách z hor," zasměje se psanec a vede vás přes kamenný most k boudě.
Tam vkročíte na verandu a psanec zaklepe na jedny z mnoha dveří.
,,Kdo je?" ozve se zevnitř tlumený hlas a někteří z vás spatří, že se ze dveří u psancova břicha vynořil šíp.
Psanec ale zachová chladnou hlavu a zapíská nějakou melodii. Šíp se zatáhne zpět dovnitř a dveře se otevřou.
Psanec se k vám otočí a řekne:
,,Dovnitř."
Na nic nečekáte, neboť venku je zima a vy se docela těšíte na přítomnost ohně a tepla.

Nejsem z lidí, kterých by se nějak týkala politika. K Varsovi mám tentýž vztah, jako ke komukoliv jinému. Kdo chce projít mými lesy a nezaplatí, tomu podřežu krk a jeho hlavu pověsím nad cestu. Varsa nebo Waliathan, na tom nezáleží.

A pokud zaplatí... pokud zaplatí, tak ho skoro bez arogantních poznámek provedu přes les tam, kam chce, a postarám se, aby v relativním bezpečí přežil dostatečně dlouho, aby mi mohl zaplatit. Varsa nebo Wailathan, na tom nezáleží.

Na většinu méně inteligentních lidí působím jako hnusný, zjizvený, otrhaný půlelfský tulák s nenávistným pohledem, který k ničemu není a občas přijde do města koupit si nějaké zásoby, trochu si užít s nejlacinějšími děvkami a případně sehnat nějakou práci. Na většinu inteligentnějších lidí působím jako někdo, komu nezáleží na vlastním vzhledu, ale spíš na tom, aby jeho meč měl dostatek krve. Doprovod přes les nebo vražda, na tom nezáleží.

Pár lidí ví, co doopravdy dělám a co si myslí o lidech, kteří chtějí projít určitou oblastí. Oblastí, která je z nějakého záhadného a mně zcela nepochopitelného důvodu proslulá strašidelnými historkami. A když se těch pár lidí zeptáte, tak vám možná řeknou, v které dny chodím do nejbližšího městečka a v kterých hospodách si mne můžou najmout.

Mne si najala nějaká nenápadná, docela hezká a slušně vypadající žena. Nenapadlo mne, že by mohla patřit k psanecké organisaci, a po pravdě řečeno by mi to bylo jedno. Z nějakého důvodu mi ta ženská a ještě pár dalších lidí potřebovali dokázat, že opravdu jsou vysláni Waliathanem, což mi bylo úplně jedno, a tak mne zatáhli na pár schůzek ve městě a ukázali mi Wailathana. Mlčel a díval se ještě arogantněji, než já.

Konečně mne po pár týdnech toho úplně zbytečného otravování poslali do tábora psanců. Jako chodec jsem se trochu šklebil na směšné utajení tohoto tábora. Zkušenému chodci by jeho nalezení dalo jen trochu práce. Potěší mne nová výstroj a výzborj. Trochu mne sice štve, že musím opustit svou starou, odzkoušenou a navyklou, ale tahle je bezesporu mnohem kvalitnější. Prohlédnu si, jaký je výběr zbraní.

A teď tu stojím s několika idioty, jedním čoklem a arogantním princátkem. Je tam ještě jeden hraničář. Prohlédnu si ho pozorně, jako bych ho chtěl zhodnotit a porovnat. Stojím od nich trochu stranou a dívám se na ně na všechny s oprávněným pohrdáním.

Nechám všechny vejít dovnitř, vejdu jako poslední. Všechno si arogantně a podrobně prohlédnu.

Organizaci, jenž vytrvale bojuje proti Varsově krutovládě si pomáhal založit a pomáhal jsi stavět i obrovské sídlo na soutoku dvou řek. A proč že jsi to vlastně dělal, když jsi tichý a počestný elf. Snadno. Varsa totiž v počátku svého ,,zaskakování" vydal nařízení, která pojednávala o omezování elfů a když sis ta nařízení slyšel, pěkně ti to hnulo žlučí. Odešel jsi z hlavního města a dostal ses k partě svých budoucích přátel. Jen co bylo sídlo hotové, tak k vám dorazil mladý princ Waliathan i se svým pohotovým komorníkem, jenž mu zabránil utéct přes hranice a odtamtud až do prokleté země Weenërie.
Paličatý, nicméně odhodlaný princ ve vás vzbudil hrdost a na jedné z porad ses přihlásil k lidem, který měli prince zdokonalit v jeho bojových smyslech, aby se mu při cestě za korunou moci lépe dařilo. Zatímco zkušení šermíři ho učili svému oboru, ty jsi prince zaučoval v něčem daleko důležitějším a tím je lukostřelba. Učil jsi ho, že rytíř se mnohdy nemusí spoléhat jen na svou sílu, ale i obezřetnost a postřeh. A jelikož jsi nadaný hraničář, předal jsi něco ze svého povolání i princi.
Uběhly tři dlouhé roky a princ skončil ve svém výcviku, plně připraven na cestu a ty jsi musel obdivně zaklepat. Docílil jsi toho, že princ se dokonale vyznal v hlubokém a temném lese a z luku taky nestřílel špatně. Ale pořád tu byla jeho hrdost a víra, že by korunu klidně získal sám. A jelikož jsi to byl ty, kterého si princ hned po svém komorníkovi tolik oblíbil, svěřil se ti, že žádné dobrodruhy nechce...prý se mu příčí, že ostatní za něj budou nasazovat život...jeho bratři koneckonců taky šli pro korunu moci sami.
Pokorně jsi mu vysvětil, že on je poslední z rodu Anatreothů a že osud Dartanie je v jeho rukou. Psanci nechtějí riskovat.

Jednou takhle navečer jsi seděl ve svém pokoji a sledoval z okna tekoucí řeku, když náhle jsi uviděl mezi stromy pohyb a poznal jsi Faruka, mrzutého člena z vašich řad, jak vede hrstku odvážných do vaší obrovské boudy. Věděl jsi, že jsou za princovým komorníkem a ty jsi měl být u jejich přivítání. Proto jsi sešel dolů, aby ses toho všeho zúčastnil.

HM: Napiš příspěvek, ale podle sebe. Však jsem ti to vysvětloval v autobuse :-)

Ani neviem, čo ma sem priviedlo. Okolité hory sa na mňa usmievajú, akoby sa mi vysmievali, že tu som. A toľko mužov. Nemám ich rada. Neznášam, keď sú okolo. Bojím sa ich. Za všetko môžu oni. Do pohľadu sa mi vkradne opovrhnutie a strach. Držím sa bokom. Bokom, od všetkých. A obzvlášť od mužov. Akonáhle sa dáky pokúsi priblížiť, či prihovoriť sa mi, hneď ma niet a som niekde inde. Veď aj pre to som tu. K tomu ten vysoký, čo hovorí. Je to presne ten typ. Zamračím sa a rozmýšľam, či by nebolo predsa len lepšie poobzerať sa po inom úkryte. Do mesta sa vrátiť nemôžem. V lepšom prípade by ma čakal pranier. A dozorci sú muži. Pripomeniem si a snažím sa zahnať strach.

Ostatným musím pripadať divná. Tichá mladučká elfka so zjazvenou tvárou. Príliš tichá na to, aby to spolu nesúviselo a aby sa na to nik so zdravím rozumom nepýtal. Vyzerám krehko a naozaj som slabá. Privítala som túto možnosť, dostať sa z mesta, lebo som nemala na výber. Človek nemusí byť génius, na to, aby mu to došlo.

Muž nám prikáže vyraziť a zakrývať stopy. Rýchlo si vezmem vetvičku. Ľahké elfie kroky nebude ťažké zakryť a tak pomaly postupujem v pred s celou skupinou. Prezerám si jednotlivých prítomných, ale... Nepáči sa mi to. Gnóm. Chlap. Elfka. Lovec. Chlap. Postupne týmto spôsobom prezriem každú tvár. Na koniec zastaneme pri budove s mostom a vedúci skupiny nás posiela dnu. Opatrne vkročím a držím sa medzi dvoma z prítomných žien. Keby niečo, utečiem.

Změna.Tohle slovo je u mě stále nové.Když se k moci dostal Varsa bylo jasné, že se nikdo z princů nevrátí.Nejhorší bylo to, že nový panovník, jestli se tomu tak dá říkat, ihned začal sestavovat armádu a elfům dal na vybranou.Bud se přidají do armády a můžou zůstat v království nebo at odejdou.Tehdy jsem poznal, že je na čase něco dělat, spolu s ostatnímu jsme založili něco jako odboj a postavili jsme obrovské sídlo na soutoku dvou řek.Nebylo to snadné, ale nakonec bylo sídlo hotovo a dorazil i komorník s princem.Tehdy se říkalo, že princ chtěl utéct přes hranice a na vlastní pěst najít klenotníka.Naštěstí mu v tom zabránil jeho sluha, který mu sloužil od jeho narození.Jak léta plynula, princ se pomalu učil zacházet s mečem i štítem.Rytíři ho učili jezdit na koni, správně se chovat v přítomnosti dam i slušnému chováni hodno prince.Vše se skoro podařilo i když chování by mohlo být lepší.
Jednoho krásného dne ke mně přistoupil komorník a pověděl mi, že princ již umí vše, kromě zacházení s lukem.Jelikož jsem měl v tomto oboru největší zkušenosti mile rád jsem to přijal, no asi jsem to tehdy dělat neměl.Princ byl jako kámen v hedvábných šatech, uměl sice bravurně zacházet s mečem a chovat se v přítomnosti dam, ale tím to končilo.Spoléhal na hrubou sílu s mečem a vždy když jsem mu něco vytknul, tak se bud urazil nebo se mě snažil zasáhnout mečem.S mečem uměl to je pravda, ale na elfské umění to nestačilo.Jsem sice hraničář, ale také dovedu dobře zacházet s elfským mečem.Svými rychlými pohyby jsem mu vždy meč vyrazil a po čase princovi došlo, že moje učení nemusí být vůbec k zahození.Nejprve jsme vylepšili jeho zacházení s mečem a posléze jsme se přesunuli k luku.Co bylo důležité bylo to, aby měl vlastní luk a uměl ho vyrobit.Když jsem mu vše ukázal, vyrobil si vlastní luk a už nám nic nebránilo začít.
Postavil jsem terč na vzdálenost necelých deset metrů, přišel k Waliathanovi a řekl at vystřelí na terč.Mladý princ natáhl tětivu a vystřelil.Šíp dopadl těsně před terč a za ním druhý a třetí.Princovi pomalu začala docházet trpělivost, a proto jsem mu ukázal, jak se to správně dělá.Sundal jsem si svůj velký luk a pomalu natáhl tětivu s šípem, zamířil na terč a vypustil šíp.Šíp dopadl asi centimetr od středu terče a princ se pousmál.Po této ukázce mu to už šlo jako po másle.
V lese to bylo o něco horší, jelikož jsem ho odkázal sám na sebe, týden mu trvalo než se dostal zpět do sídla.Nicméně jsem ho pořád pozoroval a dával pozor, aby se mu něco nestalo.Trénink pokračoval dlouhé tři roky, až jsem jednoho dne pochopil, že ho nemám co naučit, sám život mu už ukáže cestu.Jeden pozdní večer se Waliathan stavil u mě v pokoji, byl to den, kdy měli přijít nový psanci a utvořit výpravu pro korunu moci.
,,Haldire...nechci, aby šel někdo se mnou...Moji bratři šli také sami.Musím to dokázat sám." řekne mi a já pomalu přistoupím k němu a položím mu ruku na rameno.
,,Víš princi..to ti nemůžeme dovolit.Kdyby si nedej bože zemřel, tak by tvůj strýc zničil už ten poslední kousek dobra co tu zůstal.Tví bratři tam šli sami a jak to s nimi dopadlo.A navíc korunu budeš muset nakonec získat sám, my tě budeme jenom doprovázet." vysvětlím mu a princ se usměje.Další večer koukám z okna na tekoucí řeku a má mysl se topí ve vzpomínkách.Náhle však zahlédnu Faruka, jak vede nové psance.Připnu si tedy za pas svůj elfský meč a pomalu sejdu dolů, kde si sednu do kouta na své obvyklé místo.Co se bude dít dál - netuším…

Je to už pekná doba, čo Phellipe odišiel. Aspoň tak mi tie dva tri týždne pripadajú a medzitým som došla na ďalšiu nepríjemnú skutočnosť. Do teraz neverím, že sa pridal k psancom. Ale čo už. Na to konto som sa vydala hľadať ho. Pôvodne... chcela som ho zabiť. Nechal ma samú. Opustil ma. Ani sa nerozlúčil. Myslela som si, že ho donútim za to zaplatiť. Ale kdeže. Po dvanástich dňoch v meste som prišla na tú vec. Najprv som si myslela, že je to zlý vtip a len som sa pomýlila, ale po tom som si to šla dať overiť.

Medzitým som sa už nechala naverbovať. Jedna z tých ženských, čo búria ľud, spravila tú chybu a oslovila ma. Iste. Kto by nepovedal áno, ak to znamená, dostať sa k cieľu. Najkratšia a najbezpečnejšia cesta. A na jej konci on. No v tom ma okolnosti donútili zvažovať. Nemôžem ho zniesť zo sveta, inak by som doň priviedla polosirotu. Moje obavy sa naplnili, len čo ma doktor prezrel. Nahnevaná sama na seba, na doktora, na otca dieťaťa... skrátka na všetkých a na všetko som z tade odišla. A musela som začať premýšľať na novo, čo podniknúť.

Nakoniec som sa rozhodla a tak som dnes tu. Horské prostredie, samota a pár podivných ľudí. No teraz ho musím nájsť a len, čo ho nájdem, oboznámim ho s tou novinou. Podľa jeho reakcie sa už dáko zariadim. Okolostojacich si moc nevšímam, za to oni na mňa asi hľadia. Dlhé čierne vlasy mám len zľahka zviazané bielou stuhou. Dokonalú postavu z väčšej časti skrýva voľné kimono, vínovej farby. Nezdá sa, že by som bola ozbrojená a nemám toho zo sebou veľa. Akosi do celej skupiny nezapadám. Som až moc uhladená.

Pozriem na chlapa, ktorý nás dnes vedie a prikývnem. Ako kráčam, dám si pozor, aby som stopy nezahládzala moc odborne. Nechcem budiť podozrenie. Zdá sa, že po ceste nik neprehovorí a aj ja mlčím a čkám. Len čo sa v diaľke zjaví budova s mostom, srdce sa mi rozbúšia a v duchu sa pousmejem. Dnes budem o krok bližšie. Horlivo vstúpim do domu.

Je to už nějaký čas co jsem dělal lektvary neboť od nástupu našeho nového krále, (jestli se tomu dítěti dá tak říkat) jsem byl tak trošku utiskován jeho poskoky kteří si dělaly z alchymistů srandu.
Prvně to začínalo věcmi jako „Hele prcku kdyby ses radši naučil vařit pivo místo těch hnusů co prodáváš!” a pokračovalo to natolik až mi vzali mou alchymistickou dílnu... „Ach moje dílna. Sám minulý král této řiše mi ji nechal postavit díky lektvaru který mu pomohl v bitvě.”
Popravdě řečeno, nečekal jsem že bude fungovat neboť to byl jeden z mých prvních lektvarů. Ovšem teď když už jsem, podle některých lidí, starý tak mi jde práce od ruky.
Zkušenosti dokážou mnohé. Není ulička kam bych nevkročil bez výbušného lektvaru pod pláštěm.
Bohužel nyní nemam ani na ten. Dilnu mi zavřely a peníze jsem si vydělával jen z ní.
A ještě aby to nestačilo, tak mám prvý na svá stará kolena opustit tuto zemi, protože tu král nechce šarlatána jako jsem já.
„Já bych mu ukázal mladíkovy jaký jsem šarlatán!” Proběhne mi myslí ,když se vedle mě postaví cizí muž.
„Vy jste Sik nemýlím se?” Nevěřícně jsem koukal že si mě ještě někdo pamatuje. Ikdyž je pravda že tu moc gnómů nechodí.
Přikývl jsem mu a muž mi dal nabídku kterou jsem přijal neboť Varsa to nemohl být, ten mě vyhnal...
Po pár dnech jsem se setkal s princem, nemohl jsem uvěřit že žije. Nakláněl jsem se dokonce tak moc abych mu pořádně viděl do tváře až mi křuplo v kříži.
Ovšem tu nesmírnou bolest jsem na sobě nedal znát. Pouze pot mi stékal po tvářích když jsem se silou vůle narovnal.
O pár dní později si mě ten samý můž odvedl do tábora kde byla skupina zvláštních lidí.
Ale ty ženy takové krasavice. Kdybych býval mladší možná bych je i oslovil, ovšem tady se jednalo o něco jiného.
Velký muž, kterému jsem byl po kolena nás zavedl do nádherné chatrče, kde jsme po průchodu střeženými dveřmi měli možnost si vybrat nové vybavení.
Já s sebou nenosím žádnou zbraň, vždy spoléhám na útěk nebo své kouřové bomby a své velice nestabilní lektvary nebo jedy.
Ihned jak jsem uviděl koutek pro alchymisty jsem si začal vyrábět nejlepší lektvary jaké se daly...

Už několik let se bezcílně potloukám po světě. Chvíli někde pobudu, někomu pomůžu a zase jdu o dům dál.
Již měsíc jsem v tomto městě, kde se mi stala ta zvláštní věc. Najednou se u mě objevil jakýsi muž a začal vyprávět něco o princi
Samozřejmě jsem se hned po příchodu do města informovala o všem důležitém - politická situace a tak. Proto jsem měla celkem slušnou představu, o čem mluvil.
Měla jsem se přidat k výpravě, která pomůže korunnímu princi znovu získat trůn. Chvíli jsem váhala, není to přeci můj princ, ale nakonec jsem se rozhodla, že výzvu přijmu. Ostatně stejně jsem neměla nic jiného na práci.

Teď, po několika pro mě celkem zbytečných schůzkách s princem, se konečně vydávám na cestu, stejně jako ostatní. Jdu sebevědomou chůzí hned za naším vůdcem a obratně zahlazuji stopy. Při tom si ještě stíhám všímat lidí okolo mne.
Zajímavé seskupení. Na první pohled arogantní půlelf, elfka, která se evidentně vyhýbá mužům, potom další elfka s vlkem. Vlk. Nejušlechtilejší ze všech zvířat. Zajímalo by mě, kde k němu přišla.
Celkově si myslím, že to bude zajímavá cesta. Tím spíš, že se princátko chová jak rozmazlený fracek.

Působivé. pomyslím si, když uvidím malou chaloupku. Skoro bych řekla až romantické.Této představě se také musím pousmát.
Světlo, které se objevilo z otevřených dveří se mi odráží v tmavých očích. Vlasy jsou stejně tmavé a sahají mi do poloviny zad.

Přivítání

Vstoupíte do rozlehlé místnosti a nestačíte se divit, co zde všechno je. Očividně je to nějaký sklad, sloužící psancům pro jejich soukromé účely, neboť tu vidíte několik stolů, podle vůně z borového dřeva, na nichž leží velké množství zbraní a brnění. A nejen ty, ale jsou tu i další věci, jako například alchymistické zařízení, na podstavci hole pro mágy, luky a samostříly.
,,Tohle je naše zbrojnice. Jak jste si jistě všimli, je přísně hlídaná, ale vy si zde můžete vybrat, co chcete a co bude při zítřejším odjezdu potřebovat. Pokud tu bude ještě něco scházet, nadiktujte mi to, já si to zapíšu a pokusím se vám to během noci sehnat," oznámí vám mrzutý zbojník a sedne si za prázdný stůl, z něhož vytáhne pergamen, inkoust a brk a čeká na vaše případné požadavky.
Vy si mezitím vybíráte to, co je vám nejbližší.
Muž, který stál za dveřmi a mířil na svého druha z důvodu bezpečnosti, si vás se zaujetím prohlíží. Je to elf v hraničářské zbroji a i když to ještě nevíte, je jeden z mála, komu se princ Waliathan svěřuje se svými starostmi. Po chvíli odejde. Zanedlouho se však vrátí, odkašle si a vy zpozorníte.
,,Dovolte, abych vám představil princova komorníka, Ithiana. Muže, jenž poslední naději království zachránil před zkázou."
Jakmile to dořekne, do místnosti dorazí menší muž se stařecky bledými vlasy a vrásčitou pletí. Chvíli se ptáte, jak mohl někdo takový pronásledovat prince přes celé království, přemoct ho a dopravit až do tábora zbojníků. Ale to vám asi zůstane navždy utajeno. Důležité je, že je tady a upřímně říká elfovi:
,,Ale no tak Haldire, teď to vypadá, jako kdybych hrdinně čekal za dveřmi...ale sám dobře víš, že už nejsem nejmladší a nejrychlejší."
Elf Haldir se potulně usměje a Ithian se obrátí k vám.
,,Vítejte v našem skromném táboře, ctění dobrodruzi. Jak už jste se dozvěděli z předchozích setkání, budete pomáhat princi Waliathanovi na cestě za získání koruny moci. A dobrodružství, ležící před vámi, nemusí dobře dopadnout. Přihlásili jste se dobrovolně a byli jste informováni o tom, co vás čeká. Opět vám říkám, že si toho nesmírně vážím. A nyní bude nejlepší, když tady náš přítel Haldir dojde pro mladého prince Waliathana a vy se s ním konečně seznámíte mnohem víc, než na setkáních," dopoví stařík a Haldir automaticky přikývne a opět rázným krokem odejde.
,,No a vy mi zatím můžete položit pár otázek. Nuže, jsou nějaké, které vám leží na srdci?" zeptá se stařík a zvědavě se na vás podívá.

Zbrojnice je nádherná. Zbraně mám rád. Šetří čas a energii, ubíjet rukou dá trochu moc práce. Po letmém přehlédnutí zbraní se rozhodnu příliš výběr nepřehánět.

Hej, ty tam! Vezmu si krátký meč a k němu dýku. K tomu koženou zbroj a nějakou menší kuši, spíš loveckou než bojovou. A nezapomeň na slušnou zásobu šípů. Budou potřeba!

Prošením a děkování se nezdržuji.

Pozorně poslouchám, jaké zbraně si vezmou ostatní, zkouším si představit, jak krásný bude ten boj. Pak si ještě všimnu toho čokla. Vlastně je to vlk, ale čokl jako čokl.
To si fakt všichni musí na výpravy tahat svoje psí mazlíčky? Kdyby ho radši stáhli z kůže a tu dobře prodali, třeba by jim nedělalo až takový problém mi zaplatit za doprovod.

Pak si všimnu, že si mne velmi nepříjemně civí nějaký elf, podle všeho hraničář. Vypadá důležitě. Nejspíš jeden z těch, co si hrajou na hraničáře a za celý život se nehli z paláce. A aby působili nebezpečně, tak si ochočí vlka. Haha.

Možná je to tím, že psi nemají rádi zlé lidi, ale já psa nikdy neměl a hraničářské čokly jsem proto vždycky pokládal za zbytečnost. Teď sem navíc přivede nějakého dědka, kterého asi taky budu doprovázet, ale momentálně mne nemusí zajímat.

Patetický proslov si pro sebe zredukuji na jednoduché zadání: doprovázej to arogantní princátko přes divočinu. Otázku nepoložím, na podobných akcích mne většinou zajímá výlučně cena. Jenom se dívám do stropu a přemýšlím o aktuálních cenách vlčích kůží.

Ahojda. Tak jak to teda uděláme tu naši spolupráci? Já bych si to třeba představoval tak jako že bych s Loriamon šel lesem a zachytil bych tvoje myšlenky ptž já umim komunikovat s živejma věcma prostřednictvim myšlenek a ty bys měla třeba nohu v pasti a já bych tě nějak zachránil a ty bys mi svěřila to že jsi vlastně žena zakletá do vlka. Ale samozřejmě jak budeš chtít ty. Tak se co nejdřív ozvi. Dyžtak moje icq je 365385348. Bude to tak rychlejší ta naše domluva. Tak se měj.
Loriamon

Jakmile si namíchám dostatek lektvarů tak si raděj do své brašny kterou mám okolo pasu dám několik věcí, které by se později mohli hodit na další dryjáky.
Vyjdu z rohu a trochu nemotornou chůzí se snažím proklusat dopředu kde má zbojník jakýsi informační proslov. Když domluví tak si chci k němu dojít sednout a poprosit ho jestli by mi nepřinesl medovinu, neboť ta tu jediná chybí.
Ovšem když procházím okolo vlka, tak ten na mne začne vrčet. Možná proto že jsem o trochu menší jak on. Všimnu si elfky která ho uklidňuje. Příjdu k ní a vyskočím na židli která je hned vedle. Ukloním se tak o dvacet stupňů (víc mi záda nedovolí) a představím se. „Zdravím vás krásná slečno. Já jsem Sik proslulý alchymista, namíchám vše včetně nápoje lásky, ovšem ten taky někdy vyprchá.”
Ta se na mne podívá a řekne „Lorinamon...” Ovšem než stačí něco říct tak se ihned pustím do řeči.
„Oooo to je ale krásné jméno. Co asi znamená? No nebudu vás zatěžovat otázkami drahá. Jen jsem se chtěl zeptat jestli by jste si nedávala na svého nádherného vlka pozor. Vlci mě nemají moc rádi a já zas je. Tak zatím děkuji za náš příjemný rozhovor ještě si budem moct pohovořit doufám.”
Než stačí něco říct tak odejdu ke zbojníkovi. Ten mě ovšem přehlédl kvůli mé výšce. Skloním hlavu „Proč já na svá stará kolena...”
Aby si mě zbojník všiml tak jsem jednou vyskočil do výšky. Myslím že červený plášť tak lehce přehlédnout nejde. Muž se mi omluvil a já ho poprosil o trochu medoviny. „Chybí mi do jedoho lektvaru.” doplnil jsem.
Muž mi řekl že mi jí donese a já se šel seznamovat s novými „přáteli”...

Sedím za svým psacím stolem a snažím se tvářit aspoň trošku mile při představě, že můj doprovod do Weenërie má už brzo dostavit. Doprovod. Při vyslovení toho jména se mi vždy pohne žluč.
Už od počátku rodu Anetreothů musel každý princ, ať už měl bratry nebo ne, podstoupit cestu za korunou moci sám...jenom chudák malý Waliathan musí někoho dostat. Ale s tím už asi nic neudělám. Nejlepší je prostě držet zobák, tvářit se příjemně a dělat, že mě to těší.
Nuže, na cestu do Weenërie jsem se připravoval od doby, co mě sem můj komorník přitáhl a za zkušenosti, zde nasbírané, se upřímně nezlobím. Střelba z luku je mnohdy příjemná a uklidňující a navíc, pořád lepší střílet z luku než ze stříbro - flusky. Tenhle roztomilý vynález dostane totiž každý z nás a už se poměrně těším na to, až uvidím ty překvapené výrazy ve tvářích dobrodruhů až z nich vystřelí. I já jsem to zkusil. Při stisknutí spouště se ozve silná rána, stříbrná kulička velikosti vlašského ořechu vyletí a nadělá v místě svého doletu neuvěřitelnou spoušť a zpětný ráz vás pošle na záda. Stříbro - fluska je sice malá, ale silnější než ta medvědice z hlavního města, co nám občas přiveze nějaké zásoby.
A jak jsem se už zmínil, stříbro - flusku bude mít každý z nás na ty bestie, co po Weenërii běhají bez dozoru. K této bambitce s nenápadným názvem jsem si mimoto vzal i typický severský meč, luk a toulec se šípy a dýku z mých dětských let...tu mi naštěstí strýc Varsa v počátku své vlády nevzal.

Hodina míjí hodinu a venku se začne stmívat. Jakmile padne na krajinu tma, začnu nervózně šmajdat po svém pokoji a vyčkávat na příchod dobrodruhů. Zrovna v momentě, kdy jsem měl pocit, že bych měl utéct otevřeným oknem a pustit do toho všeho bez doprovodu, na mé dveře někdo zaklepal.
Pozval jsem dotyčného dovnitř. Byl to Haldir, jeden z mála, komu se já svěřuji. Naštěstí ten kluk elfskej ušatej jde do Weenërie se mnou, takže se nebudu v přítomnosti ostatních cítit blbě.
Oznámí mi, že dobrodruzi už dorazili a čekají na mě.
Vyběhnu ze dveří, abych měl ten uvítací ceremoniál co nejrychleji za sebou a spatřil svoje nové druhy, které jsem už sice viděl, ale předtím jsem si jich ani tolik nevšímal.
Čekají ve zbrojnici, stejně jako Ithian, můj starý, ale čilý komorník. Teď, v osmnácti letech, toho chudáka šedivého převyšuji už nejméně o tři hlavy, ale pořád je to fajn chlap i když zprvu jsem měl sto chutí na něj poslat tolik kleteb, kolik jsem za celý svůj život ještě nevyslovil.
Dojdu k němu a pohlédnu na dobrodruhy, jež mi ani nevěnují tolik pozornosti.
,,Dobré znamení číslo jedna...pokud bude jejich všímavost tak dobrá jako teď, můžu se od nich s Haldirem v nestřeženém momentě oddělit," pomyslím si. Ale teď je chci uvítat a tak si odkašlu, počkám, až mi všichni začnou věnovat trochu pozornosti a dám se do řeči.
,,Ahoj...jmenuji se Waliathan a prosím, neříkejte mi princi, leč jím sem. Zaprvé, vítám vás, stejně jako to možná udělali mí druzi přede mnou a doufám, že se vám tady bude ta jedna noc líbit. Pro vaši zábavu a pohodlí jsme zprovoznili tavernu na druhé straně této budovy. Většina zbojníků tam už popíjí na vaši a mou počest, tak se k nim můžete přidat. Jen prosím, s tím pitím to nepřehánějte, zítra kolem poledne vyrážíme a cesta až k hranicím Weenërie je dlouhá. Takže ještě jednou vítejte a bavte se...dokud to jde," dokončím svůj proslov a vypadnu. Chystal jsem si tuhle řeč už předem a při vyslovení každého slova v něm jsem cítil, jak veškerá moje hrdost jde do háje.
,,Jsem jako malé a nezkušené rozmazlené princátko, co potřebuje mít za zadkem pořád někoho...k sakru," zakleji v duchu a odeberu se zpět do svého pokoje, abych přišel na jiné myšlenky.

Rozhliadnem sa po veciach v zbrojnici. Vôbec nie dobré. Kam som sa to dostala?Odstúpim do kúta ku kušiam, akoby som si ich chcela obzrieť, ale vlastne len hľadám výhovorku, ako nebyť pri ostatných. Pomaly prechádzam popri všetkých tých veciach a pri tom počúvam, čo vravia domáci.
Skloním sa nad stôl a zdvihnem kušu. Nie je veľká. Je tak akurát, aby sa dala skryť pod plášť. Dlhšia strana má dvadsať centimetrov. Zasunem si ju do držiaka v plášti a obchádzam zbrane ďalej. Ďalej sada šipiek do kuše... Plášť si rozhodne mienim nechať svoj. Medzi zbraňami nájdem nátepníky. V oboch je zasunutých pätoro vrhacích nožov. Ešte som nikdy nikoho nezabila a začínať s tým nemienim. Niečo mi však vraví, že si ich mám aj tak zobrať. Kožené vestovité brnenie si síce vezmem, ale oblečiem si ho až neskôr niekde, kde bude súkromie. Ešte sada pakľúčov a amulet pre šťastie. Základom je nenápadnosť. Poodkladám si veci a Otočím sa čelom k ostatným. Ostávam ale stále na opačnom konci miestnosti.
Dúfam, že sa dostanem dosť ďaleko. Ak budeme ďaleko, môžem sa v dákom meste v kľude odpojiť a stratiť sa. Nikdy ma nenájdu.

Zaujímavé. Kto by si pomyslel, že toho majú toľko. V duchu sa zamračím, ale navonok nedám nič vidieť. “Pekná zbierka. Ale ja nič nepotrebujem. Skôr by sa hodili zásoby vody a jedla.“ Nebudem vám ukazovať svoje zbrane. Na to tu nie som.
Napriek tomu pohľadom rýchlo prebehnem miestnosť. To začnú dvaja uži hovoriť.
Ithian, snáď mu už pamäť až tak neslúži. Ešte lepšie by bolo, ak by ma nepoznal z videnia. Viem, že mne ho Phellipe ukazoval. Snáď ma pri tom nevidel a ak... Stále mám, čo povedať. Tak trochu ma prítomnosť starca vydesí. Mohol by ma označiť za správcovho oddaného assasína a to by dobré rozhodne nebolo. Stále sa však môžem z toho vykrútiť. Pozorne si starca prezriem, či nezareaguje, ale zatiaľ nič. To, ako ho mladší muž vychvaľuje a jemu to vadí, ma pobaví.
Do miestnosti vojde princ a ja ho prebodnem pohľadom. Jeho Výsosť. Ak sa mi podarí nájsť Phellipeho a presvedčiť ho, aby s vrátil, jeho hlava by nám zaistila cestu späť. Ale bol by to dobrý svet pre naše dieťa? To princátko by mohlo doniesť krajine prosperitu. Pohľad na princovi je hlboký a ostrý.

Když si nás arogantní princátko pozve k sobě a přednese nám svůj úžasný projev, jsem ještě naštvanější, než předtím. Hledím na něj s mimořádným pohrdáním, neřeknu ani slovo. Proč jsou všichni před jednoduchými misemi tak strašně ukecaní? Kdybych něčemu podobnému velel já, řekl bych prostě "Jdeme." Ale chápu, že ty zelenáče to možná potěší, i když se zdají být stejně nadšení jako já.

Když skončí, beze slova pohlédnu na ostatní, pro které už mám připravených tolik krásných urážek. Dívám se, jestli odejdou do taverny. Pokud ano, jdu za nimi. Ne že by mne nějak lákala jejich vznešená a příjemná společnost, ale zajímalo by mne, s jakou chamradí vlastně půjdu.

Nenápadný souputník

Ani sám nevím co mě přimělo se ke skupině zbojníků připojit. Možná mé dlouhodoblé odloučení od společnosti se začalo na mé psychice podepisovat více než jsem chtěl uznat, možná jsem jen doufal že kdy s nimi budu cestovat, narazím na NI. Sám jsem nevěděl, každopádně, když mi nabýdli spolupráci, neodmítl jsem. Po cestě jsem se držel hodně vzadu, takoví nadměrně velký mlčenliví stín sledující skupinu, tedy spíše řečeno vyhlížející kořist. Z celé skupiny se mi nejvíce zamlouvala ta mladičká elfka. Odhadoval jsem ji tak na dvacet ale spíše mladší. Byla zvláštní, rozhodně neměla mladé oči, spíše oči člověka který toho viděl příliš mnoho, podobné jako mám já sám. Její pohled, jizva a to jak se držela dál od mužů a to i toho stařičkého a vetchého gnóma mi dávali docela jasnoup ředstavu ohledně věcí které si musela prožít. Bylo mi ji celkem líto ale stejně jsem si nemohl pomoci, takže většinu cesty patrně cítila můj pohled na svém zadečku. Byl až téměř zázrak že jsem ji stihl pozorovat a zametat za sebou stopy zároveň.

Když jsme dorazili stále jsem se držel vzadu, tak abych měl dobrý výhled na elfku a všechny své spoludobrodruhy. Možná jsem trošku paranoidní, ale s počtem nepřátel které jsem si spolu s otcem nadělal kdo oby se divil?

Zatímco ostatní se nahrnuli do zbrojnice já jen postával opřený o stěnu a přemýšlel. Byli mi skoro k smíchu se svou závyslostí na zbrojích a zbraních když všechno co člověk k boji potřeboval bylo jeho tělo. Zadíval jsem se na své pěsti. Jediné co by mi mohly nabýdnout, možnost rozvinout své umění tu být nemohlo.
Nakonec jsem ael neodolal a do zbrojnice vešel, když už jen abych se vyhnul zkoumavím pohledům ostaních. Postupně se nám přišlo představit pár lidí, od elfa, přez starce až po prince, který na mě dělal dojem mladíka jenž ze všeho nejvíc touží po tom aby se na nás spolehnout nemusel.
No to bude cesta
povzdechl jsem si
Co myslíš?
zeptal jsem se elfky ke které jsem se mezitím nenápadně připlížil.


Jak vypadám? Inu jsem opravdu velice nenápadný, takřka dvoumetrové chlapisko které narostlo víc než je normální ve všech ohledech, s velkým množstvím svalové hmoty, které se jen tak tak zvládne ukrýt v plátěných kalhotách černé a k tomu kontratující košili bílé barvy. U sebe nemám očividně žádnou zbraň ani šperk. Ve tváři která odpovídá ikoně pak mám vepsaný přátelský úsměv, dokonale korespondující s bezstarostným a veselím výrazem který jsem vnutil svím očím.

Po chvilce povídání se zbojníkem přišel princ. Ihned jsem si stoupl na židli a zdvořile se uklonil.
Po té nám vysvětlil proč jsme tu a co bude náš úkol.
„Tavernu na druhé straně této budovy.”
Jakmile princ dořekl tato slova okamžitě jsem seskočil ze židle a vydal se hledat oné místo.
Pořádnou medovinu jsem neměl od té doby co mi zavřeli dílnu. U dveří jsem narazil do hromotluka, kterého jsem si celou cestu nevšiml.
„Omlouvám se ale neviděl jsem vás pane.” Otočil jsem se i na stydlivou dámu a uklonil se. „Slečno.”
Jakmile jsem vyšel ze dveří slyšel jsem jak už někdo jde za mnou.
„Aspoň se lépe poznáme. To by nebyla správná výprava kdyby nikdo neřekl ani slovo nebo historku ze života.”
V taverně jsem si obědnal džbán medoviny a když přišli i ostatní, tak jsem začal vyprávět o sobě, o své minulosti, o výpravách na kterých jsem byl a o krásných slečnách se kterýma jsem za mlada pobýval. My gnómové jsme totiž rození vypravěči. I když přeze všechno mé úsilí jsem některé nezajímal...

“Čo?!“ Nahlas vykríknem. Chlap ma dosť prekvapil. Vydesene na neho pozriem a cúvnem. “Č-čo odo mňa chcete.“ Automaticky som ho zaradila medzi nebezpečných úchylákov. To, že je kňaz, som nemala s kde vytušiť. Na to nemám dosť vzdelania a nikoho, ako on, som zatiaľ nestretla. Vydesene ucúvnem a pri tom sa chrbtom opriem o stôl. Nahmatám... do ruky mi vkĺzne dýka. “Ň-nechajte ma! Budem sa brániť.“ Ostatný sa už pomaly súkajú von a tak by ich krik mal zastaviť.
Pomaly cúvam ku dverám. Pomaly. Hľadím pred seba a držím si odstup od muža. Ak stojí, spomalím, ak ma nasleduje, pridám, každopádne... O chvíľu som pri otvorených dverách a nečakajúc, že sú otvorené, nimi prepadnem a ostanem ležať na zemi. Padla som dosť blbo a bude to chcieť minimálne čas, aby som sa prebrala.

Zbrojnice

Při její přehnané reakci se mi ve tváři objevil soucitný výraz a pomalu jsem zvedl ruce aby viděla že jsou prázdné a nehodlám jí nijak ublížit.
Klid děvče, nechci ti nijak ublížit. Právě naopak
začal jsem tichým, uklidňujícím hlasem, a jinak se ani nepohnul abych ji ještě víc neviděsil. Mé snažení očividně vyšlo nadarmo, když začala rychle couvat až nakonec propadla dveřmi.
Hmmmmm, nestalo se ti nic?
zeptal jsem se. To že mi neodpověděla ani nepokračovala v útěku se mi nijak nelíbylo, takže jsem několika dlouhými kroky překonal vzdálenost která nás dělila a opatrně ji zvedl ze země. Zdálo se že ta rána co jsem zaslechl byl vážně úder hlavy o zem.
Hmmmmm, nenechte se rušit vážení a pokračujte, jenom ji dám dohromady a doženem vás
zavolal jsem za odcházejícími, načež jsem ji přenesl někam mimo hlavní trasu chodců. Upřímě nikdy jsem nebyl dobrý léčitel, jsem na to moc neohrabaný a ta trocha kouzel co znám se k léčení ani omilem nehodí, přesto jsem si byl docela jistý že se mi ji podaři probrat. Prostě jsem zkoušel všechny lidové metody od facky až...no polibek z pravé lásky to asi nebude, ale za pokus jeden nic nedá. Na co jsem si hlavně dával pozor je její probuzení. Z tohoto důvodu jsem se nenápadně neustále kryl na nejzranitelnějším místě svého těla.

Pomaly odchádzam do hostinca, keď sa ozve výkrik mladučkej elfky. Obrátim sa a vrátim sa naspäť. Je to ešte len dieťa. Čo si ten chlap myslí, že robí... Hmm... Nechcem vedieť, čo sa jej stalo, ale mohla by mi ešte byť na osoh. Usmejem sa a vojdem do miestnosti. To sa ju práve chystá preberať.
“To by som nerobila. Stále má v ruke dýku a nemuselo by to pre Vás dopadnúť dobre. Je tým posledným, čo chcete v živote vidieť?“ Spýtam sa bez výrazu. Ťažko povedať, či som pobavená, či sa i vysmievam alebo len nezištne radím. Každopádne som tu.
Podídem k tebe a k elfke a priložím ucho k jej nosu. “Bude v poriadku. Vezmi ju a odnes do hostinca na lavičku. Toto je čpavok. Mal by ju prebrať.“ Vyberiem tú správnu fľaštičku. To, že si vezmem pár s jedmi a schovám si ich, nik nevidí. Na to si dám pozor. Po tom ťa nasledujem do hostinca.

Zbrojnice

S veselím úsměvem jse mse zadíval na nově příchozí ženu.
Hmmmmmm, dýku? V kalhotách mám delší hračku než je čepel té tvé zbraně
uchechtl jsem se, načež jsem elfku zvedl ze země a zamířil s ní do taverny.
Ten svůj čpavek si nechej, můžeš jí ho naordinovat sama
To co jsem řekl bylo dokonale prodchnuto ironií přecházející až v sarkazmus.
Pche, co je jí do toho? Navíc jediná její zbraň je dýka? Bude asi dobrá když proti divoké zvěři má jen tak maličkou zbraň...dobrá nebo naprosto šílené
pousmál jsem se a zařadil se s elfkou v náručí mezi ostatní mířící za zábavou.

Cestou jsem klusala převážně v blízkosti Loriamon, jen když byl někdo poblíž, vzdálila jsem se do šera. Těžko se mi ovládá plachost.
A pak jsme došli k budově - a dovnitř! Trochu se mi zježily chlupy na zádech.
Je to takovou dobu, už akovou dobu! Opravdu budovy působí vždy tak stísněně?...Klid, to bude dobrý...
Snažím se uklidnit. Radši se schovávám za Loriamon. Chvíli neodolám a nahlédnu do zbrojnice. Už se tam ale aždou chvíli někdo trousí, aby si něco uzmul, a já raději couvnu zpět za svou jedinou přítelkyní. Upřu na ni svůj smutný pohled a pak s lehkým povzdychnutím začnu zkoumat ty okolo. Ten arogantní chlápek, asi lovec, se mi vůbec nelíbí. Kouká na mě, jako by si mě nejradši chtěl pověsit nad krb. To si zkus ty pacholku. Podrážděně zavrčím. V tu chvíli kolem projde upovídaný gnóm a chudák si myslí, že to bylo na něj. Vydám jakýsi zvuk, zní trochu jako škytnutí. Jen Loriamon ví, že to mělo být uchechtnutí.

A pak se objeví spousta dalších lidí a každou chvíli někdo mluví a mne z toho začíná bolet hlava. Zvykej si, takhle už to bude pořád.
Z prince je cítit nervozita. Snaží se býtmilý a zdvořilý a tvářit se že nás rád vidí, ale jeho pach říká něco jiného. Je mi ho trochu líto, ale on určitě chápe, že takhle to musí být.
A pošlou nás do taverny.
Medovina! Táhle zakňučím a šťouchnu packou do Loriamon. Olíznu si čenich.
Nejde to, pít medovinu. Pach alkoholu je příliš silný, štípe v nose, pálí z něj oči. Zcela přebije tu sladkou vůni propolisu a bylin...

“Počúvaj, frajírku...“ Poviem dosť z ostra. “... Ak ti to nedošlo, tak práve tohto správania sa to dievča desilo. Takže s tým prestaň skôr, než sa preberie. Inak sa ti môže niečo stať. Ženská v ohrození je horšia, než tvoja nočná mora a ja nemám náladu na to zachraňovať ťa. A svoje n´vrhy si strč z klobúk. Žiadna tu na ne nie je zvedavá.“
Nech je akokoľvek veľký, nie je dosť rýchli. Ako dievča zdvíha, na okamih na krku ucíti studený kov. Kedy som tasila jedno z vakizashi, nik nepostrehol, ale zrazu je tam.
“Pochopili sme sa?“ Poviem rovnako bezvýrazne a odložím zbraň. Vezmeš ju teda na tú lavicu?“

U zbrojnice

Místností projel záblesk slabé magie, načež jsem stál o dva metry stranou a za záda jsem si pokládal bezvědomé elfčino tělo. Čepel se mě nestihl ani dotknout.
Kdo tě najal?
zeptal jsem se oné ženy a očividně jsem to nemyslel zesrandy. Život na mě milí nebyl a tak poznám typi které se živí zabíjením jiných a když někdo takoví tasí proti vám...inu nemám zas takoví smysl pro humor jak se o mě říká.
Když mi odpovíš na mou otázku zabiju tě rychle...třeba to ani nebude bolet
hořce jsem se usmál. V očích jsem neměl slitování ani náznak humoru, spíš tam byla vidět něčí smrt.
Je vážně dobrá, ale udělala chybu...podcenila mě.

Hostinec U švihlého bejka

Princ odešel a vy jste z něj měli rozdílné pocity. Tak či onak, nedokázali jste přesně určit, jak se to dobrodružství s ním bude odvíjet. Ale prozatím jste tyto starosti hodili za hlavu a dál se věnovali svým činnostem. Ithian mezitím postával v rohu místnosti a čekal, až si dořešíte své záležitosti a vyberete si potřebné zbraně.
Když viděl, že máte vše hotovo, zatleskal a prohlásil:
,,Vidím, že jste hotovi...ale noc je ještě mladá a váš příchod si zaslouží přípitek. Prosím, následujte mě do našeho hostince."
Otočí se a odchází a vy jdete za ním.
Vede vás dlouhou chodbou, až konečně narazíte na točité schodiště, vedoucí do sklepa. Následujete Ithiana do velmi rozlehlé místnosti, kde to překypuje vůní čerstvě pečeného masa, ječného piva, medovinou a vína. Při pohledu na pečící se sele si mnozí z vás vzpomenou, že už dlouho nejedli a tak si plánujete objednávku příjemné večeře. Zatím vás ale Ithian zavede skrz řadu menších stolů až k jednomu velkému, kde se usadíte všichni.
V hostinci je už několik psanců a po vašem příchodu přestali hovořit a bedlivě vás sledují. Ithian rozpřáhne ruce.
,,Bavte se dál a připijte na zdraví našim novým princovým ochráncům," zvolá a zbojníci rozpačitě pozvednou své poháry a mumlavě vám připíjejí. Pak se dá naštěstí všeobecné hovory vrátí do starých kolejí a vy se tu konečně začnete cítit uvolněně.
Ithian si k vám na chvíli sedne a řekne:
,,Najezte se, napijte a užijte si zábavu. Já si musím promluvit ještě s princem. Nezapomínejte, že všechno, co si zde objednáte, máte zadarmo. Berte to jako další poděkování za ochotu princovi pomoct. Prozatím sbohem."
Ithian se vrátí k točitým schodům a odejde. Za chvíli k vám dorazí sám odulý hostinský a jeho sličná dcera. Ptají se vás, co si dáte, i když toho na výběr moc není...většinou jen samé maso z lesní zvěře a již zmíněné pečené sele. Jakmile jsou objednávky vyřízeny, obsluha odejde, aby vyhověla vašim požadavkům a vy se začínáte pomalu seznamovat.

No predsa tí, čo teba. Či y si sa poctivo zriekol odmeny?“ Zamračím sa. Mág. To mi ešte chýbalo. “Sem tam sa aj im pošťastí najať profesionála.“ Usmejem sa.
Chlapče, chlapče. Nebudem ti tu teraz vykladať o tom, čo ma sem doviedlo. Aj tak by to podľa teba bola lož. Ale... za okus nič nedám.
“Nechcem, aby moje dieťa vyrastalo v ríši Správcu.“ Pre mňa je vec zjavne uzavretá. Otočím sa a odchádzam smerom do hostina, za ostatnými. Ako si pri chôdzi zasunem vakizashi, na sekundu zahliadneš na chrbte znak Klanu Kráľovských Assasínov.

Chata

Jo takhle
usmáll jsem se když jsem na jejích zádech spatřil znak královích psů.
Hmmmmmm, to bylo těsné
uvědomil jsem si a opět se uvolnil, nyní už s veselím výrazem sje mopět vzal elfku do náručí a zamířil s ní k hostinci.
Myslel jsem si že jsi někdo jiný.
poznamenal jsem. Bylo na mě vidět že mě zjištění kde se vzal tvůj výcvik dost uklidnilo, což je vzhledem k okolnostem mírně řečeno zvláštní
Hergot ještě že ten znak nosí, málem jsem ji zabil a bezdůvodně...měl bych si dávat větší pozor.

“Kto nič neskrýva, nemá sa čoho báť.“ Odvrknem mu. Nemám na neho náladu. Nepokladá ma za hrozbu. Buď je tak dobrý mág, alebo po ňom ide niečo horšie. Každopádne... Na neho si posvietim.
Pomaly dôjdem až do hostinca. “Radšej ju polož a ustúp. Neviem, ako by reagovala, keby po prebratí videla ako prvého muža.“ Upozorním ho a čakám, než tak spraví. Asi to aj upútalo dáku tú pozornosť, lebo sme nesúrodá dvojica na starostlivosť o elfku.

Chata


Nikdy jsem neřekl že nic nezkrývám
zasmál jsem se a lehkým kopnutím otevřel dveře do hospůdky, kde nás přivýtaly tázavé pohledy ostatních.
Jak já jen miluju pozornost
povzdechl jsem si, to už jsem ale došel k nejbližší volné lavici a elfku na ni položil.

Hmmmm, na tom něco bude
připoustil jsem neochotně po jejím upozornění a tak jsem je nechal o samotě a doběhl odcházejícího hostinského, kterému jsem oznámil svou obědnávku.
Co největší kus pečeného selete a korbel ničím neředěného piva. Po vykonání této nutnosti jsem se opět vrátil k lavici. Zajímalo mě totiž co se bude dít.

“Vďaka.“ Usmejem sa, keď odstúpi a vytiahnem fľašku so čpavkom. Priložím ju elfke pod nos a počkám, než sa rozkašle. “To by sme mali. To dieťa potrebuj niečo tekuté a teplé do žalúdka a rýchlo. Mne stačí chlieb, cibuľa, slanina a fľaška... Nie, krčah mlieka.“ Poviem a opäť pozriem na elfku. Tá sa pomaly začína preberať.
“Ničoho sa neboj. Nič sa tam nestalo. Je to mních. Nedotkne sa ťa. A kao to ja vidím, k inkvizítorovi má ďaleko.“ Poviem dievčaťu chlácholivo.
Medzitým donesie obsluha jej polievku. “Vďaka... Tu máš. Jedz. Spraví ti to dobre.“

Pomaly sa mi otvoria oči. Neviem, čo sa stalo. Nie v prvý moment. Po chvíli s mi vybaví vysoký hrôzostrašný muž a ja sa veľmi rýchlo posadím. Bolí ma hlava a zároveň ma páli nos po čpavku. Rozhliadnem sa a s úľavou nad sebou vidím ženu v kimone. Niečo mi vraví, že tej sa báť nemusím.
“Vďaka.“ Poviem veľmi ticho a to mi už obsluha nesie polievku. Vydesene na toho muža pozriem a otočím sa, hľadajúc únik. To zbadám, že obor od vedľa sedí pri mne. Zdesene ucúvnem k žene. Nezdá sa, že by som si robila moc, z jej ubezpečenia, že je neškodný.

Hospoda

S veselím úsměvem jsem od hostinského přijal pivo a zhluboka se napil.
Kde k čertu přišla na to že jsem mnich? Nebo že by chtěla jenom uklidnit tu elfku?
zeptal jsem se sám sebe, ale na obličeji jsem toho moc dát nedal. Místo toho jsem si otřel bohatou pěnu z tváře a věnoval vyděšené elfce přátelský úsměv.
Jasně že mě se bát nemusíš maličká. Prostě mě ber jako takoví štít mezi tebou a ostatníma chlapama.
zasmál jsem se a velice pomalu a opatrně jsem k ní natáhl ruku v přátelském gestu.
Já jsem Tawara Bunshichi, ale kdyby se ti to zdálo těžký na zapamatování můžeš mi říkat prostě Medvěd

Vydesene na neho hľadím, ale žena mi ukľudňujúco položí ruku na rameno.
“Saione Malve.“ Rýchlo mu podám ruku a po tom ju zas stiahnem k sebe. Už podľa znenia je to meno nie lesných, či temných, ale vznešených elfov. No napriek tomu na mne nebadať, že by som niekedy žila život k tomu patriaci.
“Čo sa stalo? Kde to sme?“ Rozhliadnem sa po hostinci. Ešte viac mužov, ako pred tým. Pri tom pomyslení ma strasie.
“Môžem dostať niečo tuhšie?“ Pozriem na polievku pred sebou. Teda... Nahádžem ju do seba.

Hospoda

Jak jsi předemnou utíkala praštila ses do hlavy a omdlela, tak jsme tě sem odnesli.
vysvětlil jsem jí a stáhl ruku zpět, načež jsem se opět napil, načež jsem změnil veselí výraz na vážný.
Maličká, ten kdo ti to udělal...je mrtví, nebo je naživu?
zeptal jsem se a doufal že ji tou otázkou moc nevyděsím.
Chtěl bych potkat mrzáka co tohle dokáže udělat tak malí holce, potkat a velice "přátelsky" si s ním promluvit...

Hospoda je přesně taková, jak by měla vypadat.
Sice s trošku vybranou společností ale nevadí.
Jde s námi celá skupina a všichni sedneme k jednomu velkému stolu.
Objednám si něco k pití a kus zvěřiny.
Když uvidím jak jde vlk pod stůl, tak ze strachu na ten stůl vyskočím.
Tohle není dobrý. Pomyslím si když uvidím jak na mne všichni zírají.
Uklonil jsem se tedy a nahlas řekl.
„Těší mě mí nový společníci. Já jsem Sik byvalý královský alchymista. Ach ano bývalý neboť mi vzal Varsa dílnu. No, to je teď vedlejší. Chci jen říct že pro vás mohu nachystat jakýkoliv lektvar!”
Trošku zmírním hlas. „Popřípadě i jed.”
Skočím zpět na židly a vidím, že vlk na to nějak nereagoval, tak se uklidním a čekám na svou objednávku.

“Vďaka.“ Placho usmejem. Žena v kimone mi zašla niečo objednať. Vďačne za ňou pozriem.
To sa ale Medveď spýta na moju minulosť. Kladne pokrútim hlavou a zblednem. Bolo to už dosť dávno, ale mám o stále v živej pamäti. Nie! Nesmiem sa ponoriť do spomienok. Mierne sa roztrasiem a pozriem sa okolo. Okrem piva však v okolí žiaden alkohol nie je. Nechám to teda tak.

Hospoda

S úsměvem jsem pozoroval stařičkého gnóma jak vyskočil na stůl, jen proto aby se představil a následně opět slezl.
No, mě by se hodil jeden Kámen mudrců, zkapalněné blaho Mýnojská sféra a hodně pálenky
zasmál jsem se jako reakci na jeho proslov, načež jsem se otočil zpět k elfce a zahlédl její pohled směrem k mému pivu.
To není dobrý nápad, alkohol ti z tohodle nepomůže. To můžeš jen ty sama, nebo někdo komu opravdu věříš...
podotkl jsem tak aby nás nikdo jiný neslyšel.
Ovšem jestli si myslíš něco jiného, klidně si ho vem...pokud nemáš ráda zrovna pivo, donesu ti něco silnějšího.

“Nie, radšej nie.“ Zamračím sa. Prestanem sa tak báť, lebo sa zdá, že v miestnosti, plnej ľudí, mi od neho nič nehrozí. “Vďaka.“ Váhavo sa pokúsim o úsmev.
To sa už vráti čiernovlasá žena a postaví predo mňa to isté, čo pred tým objednala aj sebe. “Ďakujem.“ Trocha udivene si premeriam ju a mlieko, ale po tom usúdim, že nie je dobé pýtať sa. Asi má dôvod nepiť. Čistá myseľ je dobrá vec.

Hospoda

Moudré rozhodnutí maličká, alkohol není vůbec dobrá věc
pousmál jsem se a otočil do sebe zbytek džbánku, načež jsem si objednal další.
Na druhou stranu někdy není zbytí jako třeba teď
dodal jsem zvesela. Na černovlasou ženu jsem se zadíval s lehkým překvapením, které vystřídal chápaví úsměv.
Nechci být nijak dotěrný, ale jste si jistá že ve svém stavu zvládnete tak nebezpečnou cestu?

Setkání v lese
Trochu zadýchaně jsem doběhla k vysokému stromu a vyčerpaně si opřela hlavu o jeho vrásčitý kmen.
"Další pronásledovatelé....tenhle týden již třetí!" pomyslím si a zastrčím luk zpět do pouzdra na zádech.
Myslím, že jsem je setřásla a tak jsem se vydala lesní pěšinou směrem, kde jsem tušila nějakou osadu nebo město. Pořád jsem musela být obezřetná, protože bylo mnoho lidí, kteří mne nenáviděly a nebyl to jen náš drahý vládce Varsa, ale i jiní. Už mnoho měsíců jsem jim s úspěchem unikala tak, že ze mne nikdy nezahlédly ani kousek oděvu. Viděly jen moje šípy zabodlé v jejich kamarádech nebo projevy mé moci. Nikdy mne nesmí dostihnout! Počítala jsem s tím, že do blízkosti civilizace se neodváží a tak jsem zamířila právě sem.
Svou myslí jsem se letmo dotýkala stromů, květin i drobných zvířátek a radovala jsem se s tohoto soužití. Ale tu náhle do mé mysli vstoupil jakýsi negativní tvor. Napřela jsem všechnu svou sílu na jeho mysl a doslova mne pohltil proud smíšené bolesti, strachu a zuřivosti. Když jsem zjistila, odkud vychází, rozběhla jsem se tam.
Za nízkým křovím mezi dvěma smrky stála nádherná bíla vlčice, ale přední tlapku měla sevřenou mezi dvěma mohutnými železy. Pořád se snažila se vyprostit, ale tím si způsobovala jen větší bolest.
Plna bázně a úcty k tomuto nádhernému zvířeti jsem ji obešla a stanula ji tváří v tvář. Vlčice se trochu zklidnila a pohlédla mi přímo do očí svým hlubokým jantarovým pohledem. Viděla jsem v něm ne zvířecí instinkt, ale cosi jako porozumění a ještě něco co jsem neuměla vysvětlit.
"Kdo jsi?" zazněla mi v hlavě jasná otázka.
To bylo poprvé kdy se mnou nějaké zvíře navázalo kontakt a já tím byla vysloveně ohromena.
"Nechť máš v duši mír!" poslala jsem jí dávný pozdrav do její mysli a podle zvyku elfů jsem se malinko uklonila.
"Mír v mé duši nastane, až tyto okovy přestanou zotročovat mé tělo." ozval se její hlas, daleko smutnější než předtím a zdálo se, že začne znovu zuřit.
"Neboj se. Zbavím tě těch želez. Důvěřuj mi..." dodala jsem jí odvahy a přistoupila k ní blíž.
Chvíli jsem zkoumala na jakém principu past funguje a pokusila jsem se jí otevřít. Ale byla už stará a rezavá a tak mi to moc nešlo a navíc jsem měla trochu obavy aby vlčice neztratila trpělivost. Nakonec jsem musela na past položit pravou ruku a zašeptat pár slov. Past se rozzářila jasně indigovou barvou a následná energie se vpila do mé ruky, takže z pasti nezůstalo nic a vlčice byla volná. Ještě jsem jí tlapku převázala slabým obvazem, jelikož kost zlomená kupodivu nebyla, takže kulhala jen slabě.
"Jen jdi. Jsi volná." dotkla jsem se její mysli, ale ona pořád stála a dívala se na mě.
Otočila jsem se tedy a vydala se po své původní trase. Když jsem se asi po deseti minutách otočila, vlčice byla deset kroků za mnou a stále na mě upřeně hleděla.
"Co se děje? Proč nejdeš do svého doupěte?"
"Jsi první, kdo mi po dlouhých měsících projevil laskavost a navíc nemám domov. Jen se toulám po tomto kraji. Jmenuji se Bleydhwen..." slyšela jsem její hlas v mysli a ten zněl velmi naléhavě.
Krátce jsem se zamyslela, ale nenašla jsem žádný důvod proč bych ji nemohla vzít sebou.
"Dobrá tedy. Přidej se ke mě. Ale můj život není vždy pohodový a mám mnoho nepřátel." dodala jsem, ale dostala jsem jasnou odpověď.
"Kdo nemá nepřátele?" a zařadila se vedle mě.
Poprvé jsem se odvážila ji pohladit a měla nádherný sametový kožich.
A od té doby se už ode mě nehnula...

Město
Sotva jsme přišli do města, budily jsme hodně pozornosti a nejspíš proto se k nám přitočil nějaký muž a nabízel nám práci. Nejprve jsem ho měla za zloděje co potřebuje společníky. Ale vyklubal se z něj zbojník co shání ochranu pro prince Walianthana.
"V dospělosti stále potřebuje ochranu?" pomyslela jsem si a vlčice se mi otřela o nohu.
Nestále byli naše mysli spojené a obě jsme slyšely myšlenky té druhé. Měly jsme si pořád co povídat. Bylo zajímavé poslouchat její vyprávění o životě mezi zvířaty a já jsem jí zase dlouho vyprávěla o dalekých krajích, které jsem prošla.
A tak jsme se po několika týdnech strávených ve městě konečně dostaly mezi zbojníky a setkaly se s ostatními dobrodruhy. Držely jsme se docela zpátky protože Bleydhwen byla z města nejistá a většinu času strávila schovaná za mě nebo v mé blízkosti.
Když k nám mluvil princ, okamžitě jsem pocítila, že se vlčici nelíbí. Naježily se jí chlupy na krku a poodhrnula ret aby ukázala své bělostné tesáky. To ostatně dělala teď skoro pořád, protože jí ve společnosti mých nových druhů, převážně lovců, nebylo moc dobře. Na mě princ taky neudělal moc velký dojem. Takto by měl vypadat náš budoucí král? To se snad radši zase vydám na cesty. Ale Bleydhwen do mě strčila.
"No tak...dej mu ještě šanci....vypadá celkem mile." dodávala mi odvahu.
Ve zbrojnici jsem se ani nezastavila, jednak proto, že Bleydhwen se tady necítila dobře, a jednak proto, že já už zbraně mám. Dlouhý elfský luk, krátký obousečný meč a dýku. A samozřejmě svou magii, ale tu moc v bitvě nevyužívám.
V taverně jsem se seznámila s jakýmsi gnómem, ale Bleydhwen se vůbec nelíbil, asi proto, že byl ještě menší než ona.
Když mi přinesou mou objednanou medovinu, Bleydhwen zasvítí oči a šťouchne do mě packou.
"Copak vlčice pijí medovinu?" usměji se a vlčice se zatváří uraženě.
"Víš, kolik je v ní bylinek?"
A tak jsem to vzdala a nechala jsem jí trochu přinést v misce. Ani jsem se nestačila napít ze své číše a její miska byla prázdná a Bleydhwen ji se zaujetím postrkávala po podlaze.
A tak jsme obě seděly v rohu taverny a z přítmí pozorovaly naše druhy ve zbrani...

Donesiem elfke niečo málo pod zub a posadím sa. Poznámku o alkohole prejdem s úsmevom. Po tom sa však mních spýta mňa na môj stav. “Nemám dvakrát na výber. Je to lepšie, než ostať tam. Tam by som dostala nesplniteľnejšie úlohy...“ Pozriem na neho. Moje oči to dopovedia za mňa. ...a nik by sa ma nepýtal, v akom som stave alebo, či to zvládnem.
Pozriem sa do taniera a začnem jesť.

Hospoda

Dopil jsem druhé pivo a objednal třetí, oči mi začali podezřele svítit.
No, na tom asi něco bude, ale stejně prosím zkuste se držet od boje dál. Mohlo by se stát že by jste pak litovala.
podotkl jsem a pustil se do třetího piva. Na otce ani proč se o ni nepostará on jsem se neptal. Nebyla to moje věc a upřímě mě to ani nezajímalo.
Jen tak mimochodem, nejsem si jistý ale řekl bych že jsem přeslechl vaše jméno...já jsem Tawara, Bunshichi Tawara pro přátele Medvěd.

“Viem sa o seba postarať. Nimue Baskard.“ Poviem príkro. Viac, než som chcela. Každopádne sa zadívam na jeho oči. “Nepite toľko. Ak stratíte kontrolu a tú malú vyplašíte... nemusíte mať opäť také šťastie.“
Už viem zhruba, ako bojuješ. Vraví pohľad, ktorý na neho upriem. Elfka zatiaľ hltavo je.

Hospoda

Nemusíte se bát, umím se ovládat
zasmál jsem se a obrátil do sebe třetí, posleze i čtvrtý a pátý džbán. Mé oči těm jejím jasně odpovídají že neví vůbec nic.

Hmmmm, štěstí....to co setam stalo nebylo štěstí, rozhodně ne moje
zasmál jsem se a spokojeně se opřel o zeď za mími zády.
Navíc, proč bych ji měl děsit? Takové dívky jako je ona se neděsí, o takové se má chlap starat a chránit je i kdyby u toho měl umřít...mor a filcky pak na všechny kdo by jim chtěli ublížit.

Elfka odišla na WC. Zahľadím sa na mnícha. “Áno, má. Ale nežijeme v takom svete. Inak by tu nikto nás nebol. Chlapi väčšinou nerobia to, čo by mali.“ Zamračím sa. Povedala som viac, než som chcela. Aspoň opustil len mňa. O dieťati nevedel.
Napijem sa z mlieka a povzdychnem si. Chcelo by to niečo iné, ale nemôžem.

Hospoda

Vidíš?
Usmál jsem se
Jsem světlá výjimka nejen že to vím, ale dokonce se podle toho i chovám
zasmál jsem se a konečně se pustil místo do piva do stydnoucího jídla předemnou.
Na druhou stranu, bude lepší když si holčina na mužskou společnost zvykne, chce li s námi cestovat a bude určitě lepší když si bude zvykat na někoho kdo se umí ovládat a neublíží ji ještě víc.

"Každopádne... asi áno. Ale aj tak pomali. Radšej nechcem vedieť, čo sa jej stalo a môžme len dúfať, že na dotyčného nenarazíme."
Od kedy sa tak starám o cudzie problémy. Nevadí. "Ospravedlň am na chvíľu." Zájdem k obsluhe sa spýtať, na to, prečo som vlastne tu. "Nebol tu tento muž?" Spýtam sa a vytiahnem portrét.

Hospoda

Jen jsem pokrčil rameny, dojedl a nalil do sebe šesté pivo, načež jsem si objednal další.
Se mi to radí ostatním a sám chlastám jak duha
ušklíbl jsem se a lehce se podrbal na halvě.
Jo, to já doufám že na dotyčného narazíme, strašně rád bych tomu prevítovi zlámal každou kost kterou v těle má i něco navíc
zívl jsem a znovu se opřel o zeď, s poněkud labužnickým úsměvem na tváři jsem pozoroval okolí.

Výčepní se k tobě obrátí, převezme portrét a jen okem na něj pohlédne a zakroutí hlavou.
,,Kdepak slečno...náš tábora je utajovaný a my si nemůžem dovolit riskovat, že nás někdo prozradí. Od doby, co jsme vznikly, sem přišli nově pouze dva nový členové a tohoto muže neznám. Promiňte," řekne a dál se věnuje čepováním piva a obsluhování hostů.

Nie moc šťastná a príliš zamyslená sa vrátim ku stolu a po tichu si sadnem.
K čertu. Kde len asi tak môže byť. Musím ho nájsť. Ak nie tu, tak kde? Kto ešte ide proti správcovi... aktívne verejne? Kde tak asi si? Čo teraz robíš?
Mračím sa na tanier predo mnou, akoby som ho chcela rozbiť pohľadom.

Setkání v lese

Tak tohle se mi ješět nestalo. To mi tak ještě sházelo! Sakra! Chytnu se do želez jak pitomej králík! Achnééé!!! Zkusím tlapou trochu zatřepat, ale to byla chyba - v duchu zaskučím bolestí.
Ne, to nepůjde, je to zrezlé,ještě dostanu tetanus...Jak to dělají ty lišky, ukoušou si nohu? Ale ne, nechci si ukousat nohu...nechci být ještě k tomu všemu mrzák! A tu zaslechnu něčí myšlenky. Ztuhnu, než ke mně dojde jejich obsah, mám pocit, že bych měla utéct, protože to bude lovec co si jde vyzvednout kořist. Ale uklidním se. Blíží se příjemně vypadající elfka. A pozdraví mne tím uklidňujícím starobylým pozdravem, snažím se tedy také chovat kultivovaně. Plně spolupracuji, když mne vysvobozuje a upřímně mě šokuje, když chce odejít sama. Jsem odhodlaná ji následovat i kdyby protestovala. Jenže neprotestuje.

Větší dilema jsem měla, když jsme se přiblížily k městu. Zastavila jsem se a celá se třásla. Zaplavily mě vzpomínky...
Opravdu tam musíš jít? Ano, chápu, potřebuješ novinky, zboží, sřechu nad hlavou. Prosím neopusť mne! Já tě tam nedokážu následovat, ale sejdeme se pod tím dubem u cesty k bráně? Budu tam na tebe čekat!
A tak jsme se setkáaly několik dní. Pověděla mi o lidech co jí nabízí práci, i o situaci ve městě a ta mne znepokojovala a utvrzovala v tom, že dovnitř nevstoupím. Občas jsme se procházely večer před branami města než je zavřeli a já se rozhodla jít pomalu s celou pravdou ven.
Neznáš nějakého druida co se specializuje na zvířata a tvaroměnu?
Víš, ten by byl asi jedin kdo mi dokáže pomoct. Možná ti přišlo zvláštní že se celkem vyznám v lidské společnosti a bylinách a podobně...A moc si cením toho že jsi se nevyptávala a brala mě zkrátka jako výjimečné zvíře. Faktem ale je, že jsem člověk, tedy ještě ve mě snad něco lidského zůstalo. Neodvažuji se na tebe podívat, i když se mě tvé myšlenky stejně dotknou.
Dvacet let, od svých osmi, jsem studovala na druida. A protože jsem zbožňovala vlky, po dvanácti letech základů drudismu jsem se začala specializovat na studium jich jako zvířat a na souznění s nimi. Naučila jsem se vzít jejich podobu, protože jak se říká - kdo chce s vlky výti (a porozumět jim), musí s nimi býti! Ale zkrátka, nebudu to déle protahovat: s kýmsi jsem se nepohodla a když jsem se rozhodla hádku ukončit útěkem ve vlčí podobě, seslal na mě kletu a já se už nemohla proměnit zpátky.
A najednou se rozpovídám. Chvíli jsem měla přátele. Vlastně jsem se s nimi setkala podobně jako s tebou - vytáhli mě z bryndy. Tedy nikoliv z železné pasti ale z kamenného sklepa, kam mě můj drahý "dobrodinec" po onom incidentu zavřel. A to bylo fajn - byla tam hraničkáka a měla úžasného psa...Když ti něco sdělím, nebudeš se mi smát? Zkrátka, můj drahý Xerry...zamilovali jsme se do sebe a plánovali smečku. Hodlala jsem zapomenout na své lidství a strávit zbytek života po boku psa! Nahlas se zasměju, což s mými nynějšími hlasivkami zní spíše jako kdybych zkoušela výt za strašné škytavky. A dál vyprávím, jak jsme byli přepadeni, roztýleni a už jsem je nikdy neviděla, přestože jsem je hledala. Jak jsem se pak toulala lesy - osamělá vlčice - a snažila se lovit, o pár tvrdých bojích s kanci či jak jsem strašila veverky. O tom, jak je lidské mentalitě zatěžko ulovit koloucha a jak hlad a vlčí pudy naučí.
A nakonec i o tom, jak by bylo zajímavé vzít tu i, co ti nabízeli...

Ještě než přišel princ, nahlédla jsem do zbrojnice. Měli tu pár pěkných kousků. Ale svoji zbroj už mám. Meč a luk, které nosím vždy sebou. Vzala jsem si pouze pár šípů, kterých není nikdy dost.

Rozešla jsem se za ostatními do hostince. Sedla jsem si na lavici a objednala si víno. Musím se pousmát gnómovu projevu. Třeba ta cesta nakonec nebude tak nudná, jak se zdá.

Rozhlížím se a přemýšlím, jestli se s někým dát do řeči. Nikdo tu nevypadá moc přátelsky. Ne že já bych vypadala, ale jednou s nimi mám plnit důležitý úkol, tak by nebylo špatné dovědět se o nich něco víc.
Všimnu si elfky a její vlčice. Sedí v rohu, trochu stranou od ostatních. Zvednu se a dojdu k nim. Zdravím. Jmenuji se Indil. Začnu přátelsky. A také zdravím i tebe, vzácná vlčice. řeknu s mírnou úklonou hlavy. Máte zde volno? zeptám se a zadívám se na prázdnou židli.

u zbojníků

Stále se ti omlouvám za svou plachost.
Myslím, že jsem dokonalý příklad toho termínu "zvlčet"!
Kolem zbrojnice chodím rozpačitě, mám pocit, že by se nějaká zbroj hodila, ale těžko mi nějaká sedne.
Jen se stále bavím tím vyděšeným upovídaným alchymistou.
Ne, promiň, já na něj nechtěla vrčet, to jste si oba špatně vyložili! Já se jen křením protože smrdí! uvedu pak vše omluvně na pravou míru. Jediný, na koho vrčím zcela upřímně, je ten arogantní lovec.
A pak začnou mluvit o té medovině.
Ani nevíš jak bych si dala...Ale ne, nedokážu jí vypít. Alkohol mě štípe už jen když se k němu přiblížím. Děkuji.Připij si i na moje zdraví. Zním zklamaně a zdá se, že zase pro jednou po dlouhé době zatoužím po lidském těle.

Cesta začíná

Noc se vleče a vy, unaveni vlivem dobrého jídla a pití, začínáte pomalu klimbat nad stolem.
Jakoby na zavolanou dorazí do lokálu Ithien a přisedne se k vám.
,,Vidím, že jste ospalí," usměje se a bez dalších řečí se postaví a řekne vám, ať jdete znovu za ním.
Malátně za ním škobrtáte a cesta po schodech vám dělí značné obtíže. A aby toho nebylo málo, vaše pokoje jsou až v nejvyšším patře, takže když se konečně dostanete ke svému cíli, popadáte dech a mnozí se svalí únavou i na zem.
Ithian dojde k jedním z mnoha dveří, které na chodbě jsou, otevře je a počká, až všichni do místnosti vstoupíte. V místnosti je několik lůžek, spíše je to taková noclehárna. Ale postele vypadají čistě. Ithian omluvně řekne.
,,Víte, při stavbě jsme věděli, že je nás hodně a tak jsme nedělali pokoje pro jednoho, ale hromadné noclehárny. Tato byla na jednu uvolněna vám. Teď vám chci jen popřát dobrou noc."
A zase zmizí. Každý si vyberete jedno lůžko a po čase se vám podaří usnout.

Ráno vám do pokoje svítí jasné sluneční paprsky. Na obloze není ani mráček a vzduch je po ránu příjemně chladivý, čerstvý a prosycený vůní lesa. Zurčení řeky vám dodává pocit uklidnění a pohody, ale bohužel, uvědomujete si, že dnešní den je vlastně začátek nebezpečné cesty, ze které se nemusíte všichni vrátit, alespoň ne celí.
V hostinci dostanete vydatnou snídani a poté si další dvě hodiny děláte co chcete, většinou kontrolujete vybavení, jak zbraně tak i zbroj. Nejednou potkáte prince Waliathana, ale jeho mrzutou společnost nevyhledáváte. Princ ani nemá náladu rozsévat ranní pozdravy, jak jste si všimli a jediný, koho z vás pozdravil, byl vlk sličné elfky, co je součástí vaší družiny.
Slunce pomalu stoupá vysoko nad oblohu a kolem poledne se už začínají zbojníci shromažďovat před chatou.
Darují vám koně ze svých stájí, za což jste jim docela vděční, neboť cesta až do Weenërie je dlouhá a pěšky byste tam došli nejspíš až za měsíc. Takhle vám to bude trvat tak nanejvýš čtyři dny, nezastaví - li vás nějaká překážka.
Princ, postávající u svého černého oře a doposud zamlklí, náhle promluví a zavolá vás k sobě.
,,Vyspali jste se dobře?" zeptá se vás.
Přikývnete.
,,Tak to jsem rád...mám totiž v plánu cestovat až do Weenërie jen s minimálními přestávkami...většinou přestávky jen na noc," vysvětlí a nechá vás, ať o tom přemýšlíte.
Najednou spatříte vysokého elfa, co vás včera uvítal ve zbrojnici. Teď je oblečen na cesty a i on si vede koně.
,,Haldir jede s námi," promluví princ s náznakem radosti v hlase.
Poté se věnujete dál svým činnostem a když je vše hotovo, Ithian zatleská, zbojníci a vy ztichnou a princův komorník promluví a snaží se, aby byl jeho hlas dobře slyšet.
,,Kdysi dávno existovala skupinka dobrodruhů, pracující pro krále. Jezdili do vedlejších království, většinou z diplomatických důvodů nebo sjednání obchodních záležitostí. Říkali si Dartanianské bratrstvo. Bohužel, Dartanie je pod vládou Varsy poměrně nenáviděným královstvím mezi ostatními velmocemi a tak jsme usnesli, že vy budete vystupovat pod názvem Bratrstvo Anatreothů. Linie osmi králů je dodnes všude uctívána a mezi vámi se nachází jeden z jeho potomků. Dokud budete nést tento název, máte zaručenou bezpečnou cestu až do Weenërie. A nyní, vyražte. Čas je drahý a neúprosný, čas je věc, kterou v dnešních dobách nemáme," domluví a vy začnete nasedat na koně. Mnozí z vás zahlédnou prince, jak nehledí na chatu, která byla po celé tři roky jeho domovem a útočištěm, ale na cestu, ležící před ním. Jen na moment se ohlédne, aby zamával svému komorníkovi a ostatním zbojníkům a poté koně obrátí zpět, pobídne ho do klusu a začne po cestě ujíždět. Povzdechnete si a vydáte se za ním. Směr jih, směr království Ertonie, směr Weenërie...cesta plná nebezpečí, nástrah a smrti právě začala.

align=center>

"Buď zdráva, Indil. Mé jméno je Loriamon a tato vzácná vlčice nese jméno Bleydhwen. Každý, kdo je přítel, může přisednout." řeknu velkoryse a trochu šťouchnu do Bleydhwen, aby uvolnila místo u židle.
"Ráda vidím po mém boku někoho, kdo je stejný jako já. začala jsem rozhovor a po chvíli už otázky jen pršely a večer nám příjemně utekl.
Když nás Ithian uvede do noclehárny, hřeje mě pocit, že jsme se s Bleydhwen opět sblížily s dalším členem naší družiny.

Ráno
Probuzení bylo celkem příjemné vzhledem k tomu, že jsem se snažila toho moc nevypít, ale jiní to zdá se trochu přehnaly. Opět jsme se setkaly s Walianthanem a zjistila jsem, že už k němu nechovám takové opovržení jako předchozího večera. Ale enjvětší dojemn a mne udělalo, když jsem si mohli vybrat své koně. Dlouho jsme přecházela od stání ke stání a dlouho si nemohla vybrat. Ale pak mě upoutala klisna černá jako uhel s jasnýmy znaky elfských chovů.
"Dám ti jméno Istreil" řekla jsem a vyvedla ji pomalu ven.
Bleydhwen byla velmi spokojená že jsme opustily stísněné zdi budovy a vesele vedle mě přešlapovala.
Konečně jsme se vydaly na cestu...

Hospoda, začátek cesty

V hospodě si objednám medovinu. Nechápu, jak někdo může pít pivo nebo víno. Pivo chutná jako psí a víno jako koňské chcanky. Jsem asi jeden z mála lidí, co to někdy srovnával, takže mi to můžete věřit. Není nad medovinu. S nikým nemluvím, poslouchám je a v duchu si říkám, jací to jsou idioti. Nevypiju moc, jen asi tři poháry. Když nás Ithian odvede do noclehárny, jdu s ním. Lehnu si trochu dál od nich, nejsem opilý ani unavený. Usnu brzy, ruku na jílci meče.

Spím dlouho. Pokud po mně nějaký kretén nechce, abych se probudil, tak se neprobudím. Chvilku seřvávám ty sluhy, že mi nedodali přesně tu kuši, jakou jsem chtěl, ale pak si ji vezmu a zkouším střílet ptáky. Nejde mi to, ale na tom příliš nezáleží. Kdykoliv potkám některého ze spolucestujících, sjedu ho pohrdlivým pohledem a neřeknu ani slovo. Když nás nakonci přivítá princ, chvilku poslouchám jeho zbytečné tlachání.

Nasednu na koně, kterého mi přidělí, a vyrazím, jedu rychle. Po téhle cestě jsem už kdysi jel, nebo aspoň mám takový pocit, a i kdyby ne, pro hraničáře to nic moc neznamená. Zahlédnu prince, jak mává svým přátelům. Mává. Fakt. Ve válce. Přemýšlím o tom, že je nás trochu moc na tak utajenou výpravu. Koho by asi bylo nejlíp obětovat... Jak se na téhle cestě asi bude lovit... Kdo z nás kromě mne zná cestu? zavrčím za jízdy na ostatní.

V hospodě se nic tak zajímavého později nedělo. Nezbylo mi nic, než jen sám popíjet medovinu a pozorovat jednoho, od pohledu jasného, hraničáře, který se na všechny díval jako by byl král světa.
I když po pátém džbánu mi to bylo jedno.

Do noclehárny jsem se odkulhal a, i když s trochou námachy ale přeci, vylezl na postel.

Ráno
„To si snad děláte srandu?!”
Zařval jsem nechápavě když jsem uviděl koně tři krát většího než jsem já. Komorník se pousmál a přinesl mi menší sedlo.
„Poníky bohužel nemáme.”
Smutně jsem svěsil hlavu a sáhl pod plášť.
Vytáhl jsem svůj zvětšovací lektvar a loknul jsem si kapku, abych mohl vylézt na koně.
Jakmile jsem vylezl, opět jsem se zmenšil.
„To bude cesta...” napadlo mě když jsem si vzpoměl, že jsem na koni jel pouze párkrát v životě.

Jakmile princ dořekne svá slova, ihned odejde.S komorníkem se na sebe podíváme a vydáme se za ním.Princ ihned zamířil do svého pokoje, rozrazí dveře a tváří se nepříjemně.Není se čemu divit nejradši byl jel sám až do Weenërie, ale to asi nepůjde jelikož je poslední, kdo má právo na trůn.
,,Co se děje Waliathane?" prolomí nakonec ticho mezi námi Ithian.
,,Nic co by se dělo? Jenom jsem dostal na krk nějaký vrahy a psance bez minulosti a budoucnosti..." odpoví a lehne si na postel.
,,Přísahali vám věrnost a sami to nezvládneme...zatím je potřebujeme." řeknu princi a s komorníkem se na mě otočí.V jejich pohledu vidím nervozitu a strach.
,,Máš pravdu Haldire...běž tedy do hospody a zjisti o nich vše co budeš moci." odpoví komorník a já se ukloním a odejdu.Moc se mi to nechce dělat, ale nemám ny vybranou, kdyby se přece jenom obrátili proti nám musíme mít eso v rukávu.Sejdu dolů po krásných dřevěných schodech a zamířím ihned k obsluze.Hostinský si mne hned všimne a řekne:
,,Ááá Haldire, kde se tu bereš? Co to bude jako obvykle? Polívka s elfským chlebem? A co k tomu víno medovinu?" řekne a pošle do kuchyně pro polévku.
,,Taky tě rád vidím...ano polévka přijde vhod...ne děkuji stačí voda." odpovím mu a hostinského to moc nepřekvapí jelikož nejsem moc na alkohol.Když mi to konečně přinesou, vezmu si svoji objednávku a sednu si do rohu na své místo.Tam tiše jím a pozoruji ostatní, vypadá to, že je to banda docela příjemných lidí a jen čas ukáže co dokáží.
Přede mnou sedí dvě elfky s krásnou vlčicí, ta jen popostrkuje misku a nikdo si ji moc nevšímá.Když dojím hodím jí zbytek chleba a odejdu.Ve svém pokoji si zkontroluji luk i meč a ulehnu ke spánku.

Ráno jsem si přivstal a nasadil si svoji zbroj a přes ní přehodil plášt.Meč jsem si dal k pasu a na záda nahodil luk.Zamířil jsem do kuchyně, kde jsem si vzal do zásoby Lembas.Nakonec jsem zamířil do stájí ke svému koni.Vilík na mě už netrpělivě čekal.Je to krásný bělouš a mám ho už od dob, kdy jsem byl ještě malý chlapec.V stáji si opět všimnu jedné elfky s vlčicí, ale zatím nedávám nic najevo a navíc co bych jim řekl nejsem moc řečnický typ.Venku už čeká celá družina s princem v čele.Za chvíli vyrazíme.Princ se ani neotočil jenom se rozloučil s komorníkem.Všichni vyrazili za ním až jsem zůstal jenom já.
,,Hodně štěstí Haldire.. a dávej pozor na Waliathana." řekne mi Ithian.
,,I vám hodně štěstí.Budu se snažit...sbohem." odpovím mu a popoženu Vilíka, aby dohnal náskok.

Po příchodu Indil se trochu uskromním a pozdravím ji zavrtěním ocasu. Velice si cením toho jak mě pozdravila. Konečně taky někdo projevil trochu úcty!
Poslouchám, co si s Loriamon povídají a nejradši ybch se sama zapojila. Ale ne, musím dělat poslušné zvířátko ležící u nohou.
Jsem trochu zaskočena Haldirovým chováním, když se na chvilku zastaví. Ale nevrím na něj za to že mě urazil, on to určitě myslel dobře. Raději ten kus pečiva "uklidím" tlapou pod stůl, aby se nerozšlapal.

Z faktu, že budu spát pod střechou, jsem silně nervózní. Vzbuzuje to ve mě vzpomínky na mokrý a studený sklep...
I když ve skutečnosti je tu sucho a docela teplo. Váhám jestli skočit na některou postelí. Jednu vyzkouším, ale po chvíli opět slezu a udělám si pohodlí na zemi v rohu místnosti.

ráno

Být zpět pod širým nebem je skutečně úleva. Na druhou stranu, po vydatné večeři a ničím nerušeném spánku se cítím čerstvá, vlastně se cítím mnohem silnější a plná energie než za posledních mnoho týdnů.
Cesta mne neděsí - nakonec, ve Weenerii jsou největším nebezpečím jen nějaké příšery - upíři, vodníci a tak. Jen čisté, přímočaré zlo. To MĚ, která se už setkala s LIDMI, nemůže vyděsit.
Princovi odpovím na pozdrav zavrtěním ocasu a abych ho povzbudila, šťouchnu ho čenichem do stehna a pokud se na mě otočí, spiklenecky na něj mrknu. To od vlka nečekal!
Jdu se podívat na koně. Ne že bych se snad chtěla pokoušet na nich je, jen ze zájmu. A Loriamon její volbu schválím.
Pěkné zvíře, to se musí nechat. Kéž ti dobře slouží na cestě a nezalekne se nečekaného. popřeju jí a pak koni na oplátku popřeji cosi povzbudivého o jeho jezdkyni.

A konečně vyrážíme. Klušu Istreil po boku a užívám si pohyb za krásného počasí. Tempo mě neznervózňuje - vlk dokáže běžet na delší trati než kůň.

Večer

Do konce veselého večera se nic nestalo, snad jen já jsem se proléval pivem více než bylo nutné a tak jsem měl dosti velké problémy dostat se do schodů a do postele. Se značným vděkem jsem zalehl na druhém konci místnosti než elfka a do minuty usnul.

Ráno
Ráno bylo opravdu jedno z těch velice těžkých. Přestože můj organizmus je velice odolný a dokáže odbourat značnou část nejrůznějších toxických látek, na kocovinu je stále ještě krátký.
Moje ubohá hlava
zasténal jsem a vyškrábal se z postele. Celé následující ráno jsem byl podrážděný a nevrlí snad na všechny kromě případných rozhovorů s Malve. Tak jsem se přez snídani dostal až před dům a tedy na začátek naší cesty. Když mi nabýdli koně, jenom jsem zavrtěl hlavou.
Ne, díky půjdu po svích...a stejně na tom ani neumím
poznamenal jsem s hořkým úsměvem a prohlédl si skupinu. Dokonce i ten malej gnóm byl v sedle, ale co už stejně jsem potřeboval protáhnout nohy.

Je nás jako kdybysme chtěli tu zemi dobýt a ne jen získat nějakou kornu
poznamenal jsem než jsme vyrazili, načež jsem vyběhl za ostatními. V rámci šetření energie jsem se držel úplně v zadu, což vzhledem ke koním ostatních je i tak docela slušný výkon.
Cestu? Já, párkrát už jsem tudy šel
odpověděl jsem arogantnímu elfovi.

Zvyšok večera už strávim mlčky, akoby som chcela mladej elfke konkurpvať. Či je to tak, alebo inak, bezo slova sa vyberiem na kute. Tam ešte dlho leźím, než konečne, až nad ránom, zaspím.

Ráno vstanem včasnejšie. Je to môj zvyk. Veď do teraz som každé ráno trávila tréningom. Do hostinca prídem za rovno s kuchárom, ktorý má pripraviť raňajky. Onedlho sa mi ich dostane. V tom čase už začínajú dochádzať aj ostatný, no ja nei som o nić zhovorćivejšia, než večer.
Nik ho nevidel a do toho ten sen. Kde asi tak môže byť? Prečo sa mi snívalo, že je mŕtvy. nesmie byť mŕtvy. Viem, že som odbila správcu a jeho priazeň, ale nemohol ho nájsť skôr a dať zabiť. Nesmie to byť pravda. Musím ho nájsť. Ak je niekde odpoveď, tak na tejto ceste.

Prejde dáky čas a my si vypočujeme radu ďaľśích príhovorov. Tie prepočujem, až na poslednú vetu. "Ja. Znalosť máp a poznanie ciest tieź patrí k mojej práci." Zamračím sa. Povedala som viac, než som mala. Ale čo už.

Po tichu dojem večeru a nepriek tomu, že mu trocha verím, sa držím od Medveďa bokom. Od ostatnyćh mužov sa vśak držím ešte ďalej a najme od princa, ktorého zjav vo mne budí obavy. Po tom príde na radu ubytovanie a to sa fakt vydesím.
"N-nie... to nie." Nevojdem tam. Tam nemôžem vojsť. Nezaspím tam. Nie. S... s nimi... nechránená. V jednej izbe." Stiahnem z jednej z postelí dve deky a vankúš a vybehnem pred dom. Les, tráva, stromy a žiadny muži. Spokojne sa rozhliadnem. Na rosu či nečas nedbám a usteliem si pod veľkým košatým stromom.

Ráno sa zobudím mierne dolámaná. Len mierne. ie je to prvý raz, ćo som spala vśetkým mimo očí. Vetšina ľudí ma za to poladá za ešte divnejšiu, ale ja nedbám. nemám prećo. Prídem k ostatným a rýchle niečo zjem. Po tom si vojdem do stajne vybrať koňa. Bieli. "Ahoj Aegisir." Nazvem ho svojim strážcom. Keď sa opäť zjavý princ, schovám sa za Aegisira.

Cesta v klidu ubíhá po lesní cestě a my jedem volným klusem. Snažím se jet v předu a doufám, že těm důvěřivcům ujedu, ale Haldir se svými jezdeckými schopnostmi mi nedá šanci. Navíc zná můj záměr o plánovaném útěku.
No, alespoň si mé nové společníky vychutnám o přestávce, kdy bude potřeba nechat koně napást trávou a napojit vodou.
Lesní cesta po chvíli zkamení a my jsme nuceni zastavit a překonat horský průsmyk. Skoro dvě hodiny se trmácíme ze zvěří a naším vybavením do kopce. Doposud jsem si myslel, že z kopce to jde lépe než do kopce, ale opak je pravdou. Nejednou se stane, že na rozbahněném svahu uklouznu a dole pod průsmykem jsem celý špinavý. Povzdechnu si.
,,Beru to alespoň z tý lepší stránky...díky této události mohli dobrodruzi spatřit, že jsem opravdu vhodný adept na krále Dartanie," pomyslím si cynicky a nasednu na koně zpět.
Dalších pár hodin v sedle střídáme tempa. Někdy jedeme rychle, jindy zas pomalu a svižně, až konečně slunce klesne za obzor a na krajinu padá tma a jelikož nejsem zrovna nejčistší, zastavím se a řeknu:
,,Najdeme v téhle pustině potok a nebo jezero. Tam se usadíme na noc, navíc vám chci něco ukázat."
Pobídnu koně a až za tmy objevíme menší jezero. Tam rozděláme trošku větší oheň, aby bylo dobře vidět. Po skromné večeři si odkašlu, abych ostatním předvedl Stříbro - flusku.
,,Jak jste si všimli, dostali jsme jako doplněk ke svému vybavení nový typ zbraně, který ještě nikdy nebyl použit. Jmenuje se Stříbro - fluska a je to takový revoluční vynález, mnohonásobně smrtelnější, než luk. Vyndejte si je prosím, chci vám předvést, jak se s ní zachází, dokud jsem ještě špinavý," požádám dobrodruhy a ti po chvílí šmátrání v batohu je vytáhnou.
Pokračuji a mávám ve vzduchu tou svou.
,,Střbro - fluska nám byla dána na zabíjení nočních tvorů, kteří se údajně ve Weenërii vyskytují. Proto máme sadu stříbrných kule, ale jak jste s všimli, i obyčejných kovových. Tudíž je Stříbro - fluska vhodná na zabíjení lidí," řeknu a namířím na jednoho z dobrodruhů, ,,na elfy," namířím na sympatickou elfku, ,,a na divokou zvěř," obrátím zbraň na vrčícího vlka.
,,Krom toho je Stříbro - fluska smrtící snad pro každého, proto s ní prosím zacházejte opatrně. Teď vám ukážu, jak se nabíjí," pokračuji a vytáhnu z batohu váček s kovovými kulkami.
,,Stiskněte tuhle pojistku...tak, přesně. Takhle zbraň musíte od hlavně oddělit a nacpat kulku do otáčivého zásobníku. Do toho se vejdou tři kulky. Jakmile máte nabito, zaklapněte a můžete střílet. To jak dál Stříbro - fluska pracuje mi není známo. Mnozí mi to vysvětlovali, ale já nejsem schopen si to zapamatovat," řeknu a zvednu se.
,,Teď vystřelím do prázdna," varuji a namířím do tmy. Nadechnu se, zmáčknu spoušť a pak to přijde. Ohlušují rána protne noční vzduch, ozvěna se nejspíš nese na míle daleko, moji tvář zahalí kouř. Rána mi navíc vymrštila ruku vzhůru a tlak výstřelu mě šoupl trochu dozadu, až jsem ztratil rovnováhu a padl na od rosy promočenou trávu. Zvednu se, opráším se a trošku otřeseně oznámím.
,,Takže takhle funguje Stříbro - fluska. Pokud si to chcete vyzkoušet, prosím. Ale neručím za ní. Má strašnou sílu, ani byste netušili, jakou. Když mě teď omluvíte, půjdu se umýt."
Letmo se ukloním ženám v družině, abych si přece jen zachoval svou důstojnost prince a odejdu. U jezera si namočím obličej a pocítím náhlý příval únavy. Stříbro - flusku odložím a než se svléknu a vykoupu v dostatečné vzdálenosti od dobrodruhů, vyjmu z ní kulky a dám je do kapsy od kalhot...

Cesta

Trošku svižnějším tempem jsem cestoval spolu s ostantními. Při tom si všímám že na Malve neudělal princ zrovna dobrý dojem, což se v budoucnosti může ukázat jako slušný problém.
Docela mě pobavilo když jsem sledoval naše velké jezdce jak se plahočí do průsmyku pěšky s jazykem vyplazeným na vestě. Já samozřejmě neběžel, stále jsem šel jako poslední a šetřil energií. Když se nám naše králvoská vznešenost vyválela v blátě stěží jsem potlačoval smích, ale udržel jsem se. Od toho okamžiku jsem cestoval spolu s ostatními a snažil se nenápadně držet blízko Malve, rozhovor jsem s ní však nezačínal. Byl jsem naprosto klidný až do okamžiku kdy nám princ předvedl svou stříbroflusku a pod jediným výstřele opět ráčil do bahna. Tentokrát jsem to opravdu nevydržel a vybuchl smíchy.
Jistě vaše výsosti, je důležité aby ve vás divoká zvěř poznala krále, hlavně aby vás cítila na míle daleko mýdlem
zasmál jsem se jako reakci na jeho slova, načež jsem se rozhodl si stříbroflusku vyzkoušel také. Dle instrukcí jsem ji nabyl a vystřelil do prázdna. Docela nepříjemně mě to koplo do ramene, ale nic hrozného to nebylo.
Fakt kope potvora
poznamenal jsem, načež jsem zbraň hodil do bláta.
Každopádně odmítám se tahat se zbytečnou blbostí, která na mě upozorní nepřítele v okuru deseti mil.

První zbraň

Cesta pro mne probíhala opravdu špatně. Nemám rád koně a nikdy jsem neměl.
Jsou na mě až příliš velcí. Navíc princ spěchal jak o život a já div nespadl.
Ovšem když jsme museli lézt z toho kopce, to bylo teprve peklo pro mě a má stará záda.
Navíc jsem měl co dělat, abych se udržel koně, neboť jsem neměl žádnou jinou oporu proti kluzkému povrchu.

Konečně jsme se po pár chvílích a pádům, kterým jsem se neubránil, utábořily.
Vyslechl jsem si princův projev a dost se lekl když jsem uviděl co tato zbraň dovede.
Nikdy jsem nenosil zbraně, pouze své lektvary. „Ach ano má neujúčinější zbraň.” Z mé myšlenky mě ovšem vyrušil další výstřel od našeho hromotluka, ale přez to vše jsem nedokázal odolat pokušení, vyzkoušet si tu velmi zajímavou zbraň.
Na můj vkus docela velká. Avšak co se dá dělat.

Odjistil jsem, nabil, namířil na nedaleký kopec a stiskl spoušť.
Ozvala se opět ohlušující rána a já odletěl snad dvacet metrů daleko a přistál v potoce.
Přál jsem si aby mě nikdo neslyšel, bohužel opak byl pravdou. Tuhle ránu by slyšel i hluchý.
Po smíchu svých nových spolucestovatelů jsem dodal na svou obhajobu. „Stejně jsem se chtěl jít vykoupat.” Bohužel to nějak nepomohlo. Vylezl jsem tedy a sedl si pod strom a šel kontrolovat lektvary, či se nějaký nepoškodil, či se neuvolnila zátka. Po té když jsem zjistil že je vše v pořádku, tak jsem si zbraň schoval k lektvarům pod plášť. „Aspoň na útěk se bude hodit.” pomyslel jsem si a sledoval chování ostatních okolo...

Cesta a večer

Kluše se mi příjemně a v kopcích jsem už rychlejší než koně. Vždy vyskáču po skalkách kousek výš a tam počkám na Loriamon.
Z kopce pak družinu obíhám v kruzích a vždycky se zastavím u těch co spadli, abych zkontrolovala, jestli jsou v pořádku. Vlastně to zjistí velmi záhy a sice ne tak, jak mám v plánu, nicméně účinně. Bývají chudáci nesví když k nim přiběhne vlk a vstávají velice rychle. To trochu zabolí... Možná se pak přestanou ostýchat, když i já najednou uklouznu a sjedu kousek po boku. Pak mám i já svou krásnou srst na stehně špinavou od bahna.

Tábořiště u jezera se mi líbí. Ihned doběhnu k vodě a dlouho piju. Vyruší mě z toho až strašlivá rána, jako by se okolní hory propadly do hlubin nebo možná naopak zrovna vyvedly. Přikrčím se a uši nalepím téměř k šíji, ale ovládnu se a neuteču.
Pak následují další dva výtřely, ale přestože mě z nich zabolí hlava téměř jako by mě do ní střela zasáhla, přestanu se chovat jako vyplašené zvíře. Raději zastoupím cestu vyděšenému koni, kterému se zachtělo utéct od toho děsivého zvuku. Při pohledu na šelmu si to naštěstí rozmyslel.

Vida, má to i své výhody!

Cesta lesem ubíhá klidně, nikdo na nás neútočí a proto nemám příliš práce. Když princ vyhlásí přestávku, seskočím z koně a nechám ho napít se z jezera. Sám prohlížím okolí s kuší v ruce, snažím se najít něco, co by se dalo ulovit. Nic ale nevidím a jsem trochu zklamaný. S ostatními z družiny příliš nekomunikuji, držím se dál. Poněkud mlsně se dívám na vlka. Teď ale ještě není vhodná chvíle.

Přesouváme se do hor. Hory nemám příliš rád, les na nížině poskytuje mnohem víc možností. Navíc to výrazně zpomalí cestu. Mohli bychom tu potkat tvory, které potkávám nerad. V boji třeba s trolly mám jen minimum zkušeností, a momentálně nemám moc náladu je získat. Jsem proto ostražitější. Přemýšlím po únikových cestách, jdu středně rychle, abych se moc rychle neunavil.

Začíná se stmívat, přemýšlím, jestli ti idioti chtějí jít i v noci nebo ne. Princi naštěstí, poté co si málem rozbije držku na bahnitém svahu, konečně pochopí, že v noci není takové prostředí pro skupinku hlučných a vypatlaných lidí zrovna bezpečné. Kde tu může být jezero odhadnu velmi rychle a snadno, ale chci se přesvědčit o hraničářských schopnostech svých kolegů (haha). Naštěstí vodu najdou docela jednoduše, ale v tomhle terénu to taky není nic moc těžkého.

Když k vodě dojedeme, seskočím s koně, uvážu jej. Sežeňte nějaký dřevo, řeknu všem povýšeně, ale sám taky začnu sbírat větve (přitom rychle prohlédnu okolí) a skládat z nich hraničku. Ne moc velkou, ale na jednu noc vystačí. Když se větví sejde víc, rozdělám oheň. Nechám ostatní, aby připravili zásoby a jídlo. Kdo bude hlídat přes noc? zeptám se všech.

Když je prozatímní tábor hotový, pozoruji s pobavením prince, jak ukazuje svůj slavný vynález.

Jestli si myslíš, že tohle je lepší než luk nebo kuše, tak to svědčí jenom o tom, že s lukem neumíš pořádně zacházet. Zaprvý, luk ti nevyplaší všechno jídlo, totiž... zvěř, na míli daleko. Zadruhý, lukem zabiješ zvíře na stopadesát kroků, i víc. Přesně. Tímhle nevím kolik, ale tolik určitě ne. Zatřetí, když tímhle jednou vystřelíte na útěku před nepřáteli, tak jste za pár vteřin kvůli hluku mrtví. Věř mi, mladej. A na síle vůbec nezáleží. Záleží na dostřelu a přesnosti. To bys moh vědět, i jako … co že to jsi? Princ? Nedokážu si představit, že by se našel někdo, kdo je schopnej kuši vyměnit za tuhle zbytečnost.

Stříbroflusku (proč si pro tu věc vymyslel tak blbý název?) si nevezmu a radši jdu ošetřit svého koně a sebe samotného. Vykoupat se nejdu, aspoň zatím ne. Ve vodě by klidně mohlo něco být. Jen ať si tam princ vleze první. Pak uslyším, jak ten malý divný ve snaze vystřelit tím princovým vynálezem odletí do potoka. Zasměju se. Co jsem ti říkal, War... Wal... jakže se to jmenuješ? Prostě princi. Ta tvoje zbraň je na nic. Až s tím ulovíš jelena a zabiješ tři lidi a nezabiješ se přitom, možná ti budu věřit, že ji jde použít.

Na druhou stranu, jestli ten malý divný tvor přežije, ve vodě asi nic není. Trochu se umyju, ale nijak zvlášť to nepřeháním. Sleduji reakce ostatních.

Cesta ubíhala celkem rychle.Princ se sice snažil ujed ostatním, ale jak jsem slíbil komorníkovi budu ho bránit až do smrti.Ostatní na něj pohlížejí s opovržením a asi bych na jejich místě udělal to samé, ale oni si musejí uvědomit, že jednoho dne z něj bude král.On jediný na to má skutečné právo a to mu nikdo nevezme, je pravda že není zatím moc zkušený, ale život ho už naučí.Rychlost družiny je různá chvíli rychle chvíli pomalu, pěšky nebo v sedle.Na malicherné řeči co mají zůstat v jejich hlavách moc nereaguji, vlastně je mi to fuk.
Znám to tu dobře, ale jak se říká více očí víc vidí a já nehodlám riskovat život nikoho z nás.Je pravda, že jsem zatím žádného neviděl bojovat, ale nevypadají na to, že by před bojem utekli.Jediné čemu se divím je proč si ten člověk nevzal koně, ale když mu to tak vyhovuje, tak prosím.
Na skalnatém povrchu jsme se trochu zpomalili.Dokonce i princ spadl do bahna, ale naštěstí to nebylo nic vážného.Než zapadlo slunce koukal jsem do dáli a přemýšlel.Nikde nikdo ani živáčka, za celou cestu, nikdo to je velmi zvláštní a znepokojující.Na večer princ rozhodl se utábořit.Ten elf, myslím, že je to také hraničář rozkázal přinést dřevo.
,,No budiž.." řeknu si v duchu a přiložím ruku k dílu.Po rozdělání ohně ukazoval princ tu velmi hlasitou zbraň.Nemám ji moc rád, ale třeba si ji někdo vezme.Než vystřelil dal jsem si ruce na uši, jelikož jsem věděl co přijde.Rána to byla obrovská, skoro všechny to zaskočilo.Když princ všem ukázal co stím uslyšel jsem ještě dvě rány, ale to už jsem byl na velkou vzdálenost od výstřelu.
,,Tak jak se vede princi?" řeknu Waliathanovi, když si sundával zbroj.
,,Fuj to jsem se lek!...Tohle mi už nedělej!..ale jo docela dobrý...už se jenom těším až to naše dobrodruhy omrzí a půjdou si po svých." odpověd byla zajímavá a rychlá.Jenom mě docela překvapilo, že se lekl, přece jenom jsem ho tohle všechno učil.Uklonil jsem se a zamířil k ohni.Přicházel jsem zrovna když elf ptal, kdo bude mít hlídku.
,,Je ji vezmu, ale jenom do půlnoci..taky se potřebuji někdy vyspat." moje odpověd byla rychlá a všechny to zaskočilo.Ne ze slov, ale jak se to ozvalo ze tmy.Většina tasila zbraně, ale já jsem je uklidnil.
,,Dobře tedy..je tvoje.." odpoví elf.Ukloním se a popřeji klidnou noc a pomalu odejdu na nedaleký kopec, kde budu mít aspoň nějaký výhled.Luk v pohotovosti...

Tady se fakt nedá spát

... "No tak Duline. Neser se s tim hovadem a pořádnou mu jí šlehni až vymaluješ protější zeď jeho mozkem. Co? Mě nezajímá, že je to skřetí bezmozek. Znič ho. Eh co?" ...
z mého poněkud morbidního snu mne probudí vzdálené rány.
... Což, že by tu byl náš střelecký batalion? Ale proč? Tohle se mi nezdá. Asi to vomrknu. ...
pomyslím si a pomalu se posadím na přikrývce. V ohništi přede mnou poskakuje už jen několik drobných plamínků, které by nezahřály, ani prst natož pak metrákového trpaslíka.
Promnu oči a hlasitě zívnu.
Vstanu, poberu svojí výzbroj, kladivo si hodím přes rameno a vydám se lesním porostem k místu odkud vycházely a ještě vycházejí rány.

... Pche. Zdá se, že lidé konečně objevili moc střelného prachu. ...
pomyslím si a záhy si vzpomenu na naše trpasličí střelecké oddíly v rodném městě. To bylo slávy, když mašírovaly ulicemi Coranthie. Odlesky brnění a hlavní dračích holí byly vidět i na několik síní daleko.
Pozoruji s potlačovaným smíchem jak s nimi pušky mávají, tu jednoho shodí do bahna zpětným rázem, tu jinému úlekem málem vypadnou z ruky.

Nakonec mi to nedá a vylezu z úkrytu.
" Tož je sice fajné, že sta sá tekto rozholi koštnót vašu zbrojnicu, ale sú tu tací co by sá takéc rádi vyspali. S tým sta mohli počkat do rána. Tož som Dain, Dain syn toho cápká Thoragenna. Tož jen byste sa nemysleli, že su ňáké lupič. Móžem bét tak trófaé a zpýtat sa vás co tu gomáte?"
řeknu nahlas a ároveň se snažím nechovat příliš nepřátelsky. Až moc dobře vím jak jsou ty pušky účinné a nerad bych dostal kulí do zadele zhruba o půlnoci.

Z lesíka se vynořila shruba čtyři stopy vysoká postavička (a zhruba stejně tak široká).
Později se z této postavy vyklubal trpaslík. Na hlavě má koženou helmu místy vyztuženou kovovými nýty a pásky. Z pod helmy se usmívají dvě veselá očka a co hlavně, hustý plnovous, v němž jsou spleteny dva vousy. Dále je oděn do kožené zbroje rovněž vyztužené nýty, kovovými pásky a vycpávkami. Místy je již sešívaná a spravovaná, ale vypadá i přes to celkem pevně. Na krku se pohupuje stříbrný přívěšek tvaru štítu na němž je vyobrazen symbol ruky s okem v dlani.
Na zádech se houpe velký dřevěný štít nesoucí již rýhy a oděrky mnoha bojů. V pravé ruce drží kladivo jenž má přehozené přes rameno. Je velmi pěkně zdobené, ale na hranách otlučené od častého používání, a velké tak, že i statný člověk by měl problém pořádně jej uchopit, zvednou a bojovat s ním.
Opasek je ověšen několika čutorami a váčky a také šátkem červené barvy se stejným symbolem, který je vyobrazen na přívěsku. Následují kalhoty s koženými výztuhami a nakonec těžké kožené boty. Na zádech pod štítem ještě vykukuje kuše, která nevypadá jako žádná jakou jste kdy viděli.

S koupele nakonec nebylo nic. Zdá se, že jsme narazili na nějaký špinavý patok. Jen doufám, že se z toho nikdo nenapil. A ačkoliv to zní šíleně, když jsem se v tom nevykoupal já, setřel jsem si alespoň hadrem bahno z brnění. Bahno, které jsem si dneska tak pečlivě nahrabal v horách. Zdálky slyším nesouhlasy se Stříbro - fluskami.
,,Cože? To si snad dělaj srandu...mají v rukou výborný nástroj, který jim nepochybně zachrání život před vlkodlakem nebo upírem a oni si stěžují? No, jejich blbost."

A jen co se k nim vrátím, hlavou mi projede myšlenka o tom, že bych svůj útěk od těchto hlavounů měl uspíšit. Haldir Nehaldir. Jedna Stříbro - fluska se válí po zemi a já vidím, že mezi námi stojí někdo, kdo je mi neznámý. Nově příchozí je trpaslík s velmi vtipným přízvukem a to nemluvím v ironii. Ostatní se s ním už vybavují a tak se přidám. Trpaslík už asi po několikáté zopakuje svou otázku a tak odpovím:
,,Jsme členové Bratrstva Anatreothů, trpaslíku a cestujeme po těchto planinách. Zrovna tu odpočíváme, jen jsem předváděl ostatním, jak se střílí z této zbraně. Bohužel nejsem přesvědčen, že s ní umím. Teď mám ale otázku já...co tady děláš ty, smím - li se zeptat?" dořeknu a čekám na odpověď. Jen škoda, že jsou trpaslící tak drobní. Lépe by se s nimi komunikovalo.

Když Haldir přijme hlídku, řeknu mu: Pak mne vzbuď. Do rána budu hlídat já.

Pomalu jím, opřený o jeden ze stromů, a pozoruji celou družinu. V lese se vyznají trochu líp, než jsem si myslel. Ale stejně to jsou idioti.

Namočím si ruce v potoce, abych si trochu upravil vlasy. Už to není, co to bývalo. Ani vlasy, ani ruce. Ruce od té doby, co mi usekali prsty z levé ruky. Svině. Všimnu si, že voda z potoka je neuvěřitelně bahnivá a špinavá. Štítivě otřu ruce o kalhoty a dál se otázkou jakékoli hygieny nezabývám.

Chystám se spát, ale všimnu si nějakého šustotu poblíž. Vida, princ nevyplašil svou hračkou všechnu zvěř. Přichází jídlo... Vezmu svou kuši, zdravou rukou ji natáhnu... a zklamaně zjistím, že z křoví vychází jenom pajzl.

Odolám mocnému pokušení ho zastřelit a položím kuši na zem vedle sebe. Jsem sice jenom půlelf, ale právě nenávist k trpaslíkům jsem zdědil po své špičatouché matce. Pajzl. Jaktože jsem si jich nevšiml? Musí jich tu někde poblíž být víc. Že by kurva tady někde bylo trpasličí sídlo, o kterým nevím?

Ještě před princovou odpovědí na něj křiknu. Po tom ti nic není, pajzle! Přidám několik obvyklých urážek. Proč nám bohové posílají zrovna pajzla, když to klidně mohlo být něco jedlého? Všimnu si, že se princ s pajzlem vybavuje, nečekám na odpověď a usnu. Za chvíli by mne měl někdo vzbudit, abych držel noční hlídku.

Tábořiště

Poté co jsem zahodil stříbroflusku jsem se uklidil někam stranou od odstatních, kde jsem se věnoval pomalému nácviku boje a technik, když v tom z křoví nedaleko odemě vyleze malá postavička, patrně trpaslík a začne mluvit o "našich" stříbrofluskách.
Hmmmmm, trpaslík...pokud mě paměť neklame, to oni vytvořili většinu bojovích umění která používám....i když tenhle na to moc nevypadá, mohl bych se ho zkusit zeptat...
poškrábal jsem se zamyšleně na bradě a nakročil směrem k trpaslíkovi, to ho ale začal urážet ten půlelf co se chová jako by byl pánem světa.
Tak poslouchej ty poloviční špičatý ucho, přestaň mistra trpaslíka urážet, tobě taky nikdo neříká šikmouchá sv.ně, bastard, z ku.vy syn, kastrát nebo hošan.
zkusil jsem ho odpálkovat v naději že trpaslíka moc nerozčílí, to poslední co jsme mohly potřebovat byla krevní msta vousatého lidu.
Poté co jsem domluvil, jsem zamířil zpět na okraj lesa cvičit, tímto se dokážu zabavit následující dvě hodiny, po nichž jdu spát, nenápadně se pokusím ustlat poblíž mladé elfky.

Vítán nevítán?

Poté co si půlelf uleví a nějaký jiný muž se mne zastane tak za tím míšencem ještě křiknu:
"Tož možná sú pre tebe jen blbé pajzl, ale ja móžem být hrdé, že sú čisté krve a né ňáka mezirasové směska."
pak mi to nedá a ještě si do trávy odplivnu.
... Bastard. Všechny tyhle půlelfy a podobnej šmejd by měli někam nahnat a pozabíjet. Akorát si léčí svoje mindráky z toho, že jejich máti obcovala s elfem nebo jejich otec šoustal elfku. Prostě hnus. A jestli se mu to nelíbí ať to zopakuje mému kladivu. ...
" Tož kémo klíd. Nechcú dělat rozobroje mezi váma. Kdež Helm (dotknu se medailonu na krku)rozdával múdrost ,tak našé majstr špicaucho nejspíše chýbal. „ řeknu muži, který mě bránil a pak se otočím k třetí osobě jenž mě oslovila.
“Tož já dem odtamtaď … „ ukážu směrem kamsi přes les, “ … a dó asi tám.“
řeknu a ukážu přesně opačným směrem co před chvílí.
“A teď sóm si v klidó spal a ty vašé manévre ma zbudili. Tož mali sta se aspoň s téma puškami naučit zacházat, než sa bodete s nimi musét bránit.“
řeknu a ukážu na pušku ležící na zemi v bahně.

Kravál přilákal první zvědavce

Když se přestalo střílet, nálada se poněkud uvolnila a já si šla "popovídat" se svými známými.
Náhle můj nos zachytí cií pach. Zpozorním a snažím se jej lokalizovat.
Loriamon! Blíží se trpaslík. Myslím že je sám, ale stejně pozor! sdělím jí.
A to už se přiblíží natolik, že jej zaregistrují i ostatní.
Nicméně nevypadá nepřátelsky a někteří už si s ním povídají. Přestanu si ho tedy zatím všímat a teprve když se přiblíží, očichám ho důkladněji, abych se o něm dozvěděla víc. Nicméně si u toho připadám poněkud nezdvořile. Vrhám tedy na trpaslíka omluvné pohledy.

Jak tak sleduji, tak vidím, že zbojníci do mé družiny naverbovali opravdu vzorové občany. No, alespoň tu byl někdo, kdo se toho trpaslíka zastal. I když o tomto pidi národě moc nevím, jedno je jasné. Rozzlobí - li je někdo, vytáhnou sekeru a útočí se zuřivostí.
Naštěstí díky...jakže se to jmenuje? To je jedno, předešel jednomu velkému problému.

Otočím se k trpaslíkovi:
,,Odpusť mistře trpaslíku, nechtěli jsme tě vzbudit, ale pocítil jsem nutnost ostatním vysvětlit, jak se s touto zbraní zachází. Bohužel, nikdo z nich k ní zřejmě nenašel obdiv."
Dojdu ke Stříbro - flusce, která leží osamoceně v trávě a z batohu vytáhnu kovové náboje. Vrátím se k trpaslíkovi a podám mu ji:
,,Ty myslím budeš vědět, jak se z ní střílí. Mě vždycky povalí na zem," usměji se.
Ten trpaslík je správnej. Sice neznám důvod, proč se ke mě ostatní přidali...jestli viděli vidinu peněžní odměny nebo mě jako monarchu na trůnu Dartanie...a nebo prostě jen chtějí nahradit Varsu. Ale všichni jsou mi, kromě Haldira, nějak ukradení. Příliš nevděční. Tak jsem jen zvědavý, jak trpaslík obstojí...a když ano, asi mu nabídnu členství ve své družině...no, uvidíme.

Pif paf

"Tož preč né. Možná si eště zpomenu jak sa z toho pálí.“
Řeknu a zalovím v paměti do mých mladých let. Do doby, kdy jsem byl ještě novic u řádu a kamarádil se s vojáky. Hlavně s jedním. Střelcem Balinem. Jo to byl kamarád. Za pár piv byl schopen udělat cokoli no a tak jsem ho po pár pivech ukecal, aby mě tu slavnou pušku půjčil a naučil mě s ní střílet. Snad si to ještě pamatuju, i když je to dávno a oba jsme za to pak měli oplétačky s nadřízenými. On si pár dní poseděl v base, já musel činit několik dní za sebou pokání. Těžko říct co bylo horší.

Vezmu si od prince pušku a začnu s názorným výkladem:
“Tož napřéd sa musí pevně chytnút. Tu za spúští a tu pod hlavní. Šák je tu na té také pekné tvarování. Pak je potrebá pušku pevně zapřít o rameno. (poukazuji na dřevěné držení hlavně jež je tvarováno celkem pohodlně a padne do ruky a pušku pořádně zapřu o rameno) Tož pak sa musíte také spravně postavit. Mírně nakročíno a zadní nohú sa zapřít. Tak sa získá stabilita. Eštěc je dobré sa trochem přikrčit a pokrčit v kolenóch. Sníží sa tím to … no … těžiště. (zaujmu přikrčený postoj mírně nakročený kupředu)
Pak je nutné sa pořádně uklidnít. Aj ty nejfajnější střelci sa pořádně nadéchnó a zas vydéchnó. Puška je těžké a nervy pracujú. Šak máte skorem dycky jen jeden výstřel páč potom už musíte do bitky zblízka. Narozděl od luku či kušiska. (pořádně se nadechnu a vydechnu) Pak je třebá také slušně zamířit. (přimhouřím oko) No a pak sa stiskné spúšť.“ dořeknu a stisknu spoušť. Vyjde rána a všude plno kouře. Pušku mám stále zapřenou o rameno, ale nyní jí držím už jen jednou rukou za spouští hlavní směrem k nebi. Na kraji leza se ulomí jedna větev ze stromu a s hřmotem spadne na zem.
“Nó a tak sa z toho střílá.“ řeknu spokojeně a pušku podám zpět jejímu majiteli.
“Tož jak som říkal. Som Dain. Helmóv klerik se zkušenostma s ošetřováním raněnéch z prvné lajny. A samozřéme i se zkušenostma boje v prvé lajně. Těší ma.“ řeknu a stisknu princi pravici v přátelském pozdravném gestu.

Osada kdesi v lesích

Zamračený stařešina v kožešinové čapce vyndá z měšce poslední zlaťák, naposled na něj s lítostí pohlédne a pustí ho do dlaně cizinci, stojícímu před ním. Jde z něj strach. Muž naproti němu chytne zlaťák a uloží ho do měšce, upleteného z kovových kroužků, obličej barvy mědi bez výrazu a bez pohybu, pouze zlatýma, nemrkajícíma očima pozorující stařešinu vesnice. Poté měšec uloží kamsi do oděvu, kde spod několika kožešin vykoukne zvláští, kovově se lesknoucí róba, snad kroužková zbroj.
Chceme se jich zbavit... nemusíte je zabíjet...
poslední větu dodá ještě stařešina, jakoby vystrašen cizincovým upřeným pohledem.
jenom chceme, aby nám dál nenapadli vesnici.
Cizinec dál mlčky stojí a sleduje stařešinu. Z oken okolních domů zvědavě vykukují děti, ale cizinec je zdá-se nevnímá, stejně jako několik odvážnějších mužů, stojících opodál se sekerami a pohledy, v nichž se mísí strach, nedůvěřivost a úleva.

Náhle se muž naproti stařešinovi jakoby probere a ožije.
Řříkal jssste, že dalšší dva dny má být sssuchoo. Útočníssi ssemřou do ssítřřka. Při hlasu cizince stařešina nervózně udělá krok zpět. Z cizince jako by sálal zvláštní žár a jeho hlas má očividně s místním jazykem problémy. Kolují zvěsti, že na jihu žijí divní lidé.
Poté se bez dalších pozdravů cizinec otočí a zamíří po cestě směrem k lesu. Děti ještě stihnou zahlédnout, jak se na bezvýrazné tváři objeví výraz znechucení. Ještě stačí zahlédnout zvláštní jílec, trčící cizincovi zpoza kůží, jílec lesknoucí v odpoledním slunci.

Na osamělých planinách

Princ podal trpaslíkovi ruku na znamení přátelství vděku, jenž si Dain za ukázku střeleckého umění ze Stříbro - flusky patrně podle prince zasloužil.
Mladý Waliathan, nespokojený s přítomností všech dobrodruhů, které mu psanci sehnali, dostal plán, který podle sebe považoval za celkem dobrý. Když už musel mít doprovod, chtěl si ho vybrat sám a chtěl ho mít sestavený z těch nejudatnějších a nejdrsnějších válečníků a válečnic. Předchozí gesto ostatních dobrodruhů, to jak pohazovali, dle jeho názoru životně důležité zbraně do bláta a nebo je projevili nechuť nad něčím tak hlasitým, se mu nelíbilo.
A tak proto, aby svůj plán uskutečnil, se představil Dainovi, jako princ Waliathan z rodu Anatreothů. Prozradil, že on a jeho družina cestují na jih do Weenërie, aby tam nalezli klenotníka, s jehož pomocí a také s pomocí koruny moci, navrátili Dartanii dnes již zašlou slávu. Princ pak přejel pohledem po ostatních a nabídl Dainovi členství ve družině, pod příslibem peněžní odměny a dání Stříbro - flusky do Dainova osobního vlastnictví. Dain chvíli uvažoval, ale nakonec souhlasil.
MH: Promiň, že jsem rozhodl za tebe, ale neumím si představit, co bys jinak v této jeskyni dělal :)

Tím bylo dokonáno. Ať už byla nálada ostatních jakákoliv, princ usínal s blaženým výrazem ve tváři, že vše nakonec bude podle něho a ve skrytu duše doufal, že během zítřejšího putování narazí na někoho dalšího.
Noc proběhla v klidu. Není divu. Toto království je jako ticho před bouří. Je mírumilovné, pohostinné, trošku podobné Dartanii, v době kdy ještě byla taky slavná. Ale čím víc se blížíte na jih, tím je to horší. To ale až později.
Ráno vstanete a nasnídáte se. Tíží vás čas, alespoň to tak říká princ, který se do rána probudil ne zrovna v dobrém rozmaru, leč se mu včerejšího večera povedl triumf.
Tábor rozbijete a chystáte se odjet, nicméně objevil se problém. Dain nemá žádnou pojízdnou zvěř. Princ ale namítá, že vlčice Bleydhwen je stále neosedlaná, to je však rázně zamítnuto výhružným zavrčením.¨
Princ prozatím dovolí Dainovi, aby si sedl za něj a tak dvě hodiny na cestách nejsou zrovna nejrychlejší. Brzo ale narazíte na vesnici, kde si Dain zvěř pořídí za princovi vypůjčené peníze a cesta pokračuje. Vine se mezi lány nezkrocené přírody. Jen jednou projedete hustým lesem a takřka dalších několik hodin strávíte jen na zelených planinách, posetými vysokými kopci. Jízda je bezstarostná, princ občas uvolí zvolnit tempo, někdy zastavit a napojit koně.
Tak či onak, když je už slunce vysoko na obloze a vy necháváte planiny za sebou, uvidíte z blízkého lesa vycházet kouř. A zvědavému princovi to nedá a pobídne koně, aby to prozkoumal.

Kouř z lesa

O čem se mi zdálo si až tak úplně nepamatuju, ale když mne ten druhý hlídkující elf uprostřed noci zjistil, shledal jsem, že princ se patrně rozhodl přidat pajzla k naší skromné družině. Ta představa mne naplnila neskutečným nadšením.

Vzal jsem kuši a začal obcházet náš provizorní tábor. Po pár hodinách hlídkování mne to přestalo bavit, sedl jsem si k ohni a začal si čistit zbraně a později rozebírat a zase skládat kuši, a pečlivě sleduji malou hraničku ohně. Je to úžasná zbytečná zábava na několik hodin noční hlídky.

Obvykle jsem při podobných akcích dost paranoidní a po každém zvuku rozstřílím většinu okolního křoví, ale tato noc byla kupodivu klidná. Nedá se říci, že by mi to úplně vyhovovalo. Vzpomněl jsem si, co mne naučili hned první den. Když procházíš lesem a vyplašíš zvěř, můžeš si být jistý alespoň tím, že tam nikdo není před tebou... Možná by byl lepší útok skupiny vlků.

Když se ostatní vzbudí, vezmu si něco k snídani a napiju se ze zásob vody. Zkusím naprázdno pár úderů mečem a rychle a bez emocí ošetřím koně. Poté zabalím svoje věci a naložím je na koně. Jedu povýšeně pár kroků před skupinkou, nemíním totiž poslouchat debilní diskuse prince a pajzla.

Jedeme lesem, klidným a bezproblémovým. Jedeme pomalu. Zbytečně pomalu. Příroda vypadá nedotčeně a zcela bezpečně. To nevypadá dobře. Proč si mne tedy najímali, když nehodlají mít žádné problémy? Po chvíli uvidím kouř z lesa. Lesní požár nebo tábořiště. V každém případě něco špatného. Necítím potřebu na to někoho upozorňovat, protože opravdu nepotřebuji jít k táboráku bandy loupežníků. Princ si jej ale všimne i beze mne a navrhuje tam jít.

Fakt tam chcete jít? Kouř v lese může znamenat dvě možnosti. Buď lesní požár. Jděte blíž a dost možná vás usmaží. Nebo táborák. Táborák našich nepřátel. A pokud se s nima nehodláš bratříčkovat jako s... no, to je jedno, pokud se s nima prostě nehodláš zase bratříčkovat a tahat do skupiny kdekoho, tak tě nejspíš zabijou.

večer, cesta a kouř z lesa

Princ se s trpaslíkem nějak moc spřátelil. To je dobře, snad bude konečně uvolněnější, zatím je z nás pořád nervózní a napjatý...
A tak strávím večer "povídáním" s Loriamon a tou druhou přátelskou elfkou.
Další den si oět užívám cestu, kochám se krajinou, ulovím si k svačině rejska.
A pak najednou zavětřím kouř. Brzy ho postřehne i zbytek družiny a tak zpozorním. Princ se tam už chystá vrhnout, když ho ten nesnesitelný lovec zarazí. Zdá se, že si vyčerpal světlou chvilku tohoto roku a řekl něco užitečného. odfrknu si.
Pak upřu tázavý pohled na Loriamon. Chvilku na sebe jen hledíme a ona se pak otočí na vás.
Vyčkejte chvíli, Bleydhwen půjde na výzvědy. Pokud zjistí, že vám, princi, nehrozí nebezpečí, vydáme se tam všichni. Není však moudré vyrážet tak otevřeně.
A pokud se princ skutečně zastaví a ostatní (krom toho lovce, ten už nic rozumného neřekne, tak není třeba jej vnímat) suhlasí, odklušu tiše do lesa, tiše, nenápadně, ale zároveň rychle - jako na lovu. Větřím a v odporném štiplavém pachu kouře se snažím vycítit i jiné pachy - pachy lidí, zvířat, jejich pocitů...

Hlídka probíhá v klidu...no až moc v klidu.Nikde ani živáčka zvěř tu také nikde nepobíhá což je docela neobvyklé.Dobře v noci to chápu, ale že ani ve dne nikde nikdo.Došli jsme snad do země nikoho?Náhle zpozoruji malou postavu co se blíží k nám.Vytáhnu šíp z toulce a natáhnu tětivu.Mířím přímo na něj a jediný špatný krok nebo gesto a je po něm.Z postavy se vyklubal trpaslík.Zajímavá rasa to je pravda, ale na můj vkus moc chamtivá to jejich dolování je bude jednou stát život.Pomalu se blíží k táboru a já z něj nespouštím oči.Z dálky jsem zahlédl, jak se ten půlelf do něj pouští, ale nakonec to dopadlo dobře.
Když se objeví princ, trochu znervózním.Podá mu stříbro-flusku.I když mi jeho plán není jasný nezbývá mi nic jiného než čekat.Když trpaslík vystřelí dojde mi, že to byla nejspíše ukázka..trpaslíci jsou tímto známý.Zbytek hlídky byl celkem v klidu.Asi dvakrát jsem obešel tábor a pak zamířil Calhenovi, abych mu předal hlídku.Je to sice bručoun to je pravda, ale aspoň má nějaké užitečné dovednosti nebo v to aspoň doufám.Odfrkne si a zvedne se ze země.Únava si začíná vybírat svou část, a proto zalehnu k ohni.
Ráno je celkem zmatené, nicméně to mám ulehčené.Jedinou mou poviností je dávat pozor na prince.Pojím malou snídani a nasednu na koně.Trpaslík si sedne za Waliathana na koně a konečně vyrazíme.Pobídnu Vilíka, aby držel krok s princem.
,,Ááá zdravím my se ještě neznáme.Jsem Haldir."řeknu trpaslíkovi a podám mu ruku.
,,Dain, syn Thoragennův...moc mě těší." opětuje mi pozdrav.Cesta příjemně utíkala a když jsme dorazili do nedaleké vesnice za princovi peníze nám dali a dalšího koně.Jak jsem posléze zjistil byl pro Daina.Po malé zastávce jsme trochu zrychlili tempo, až nám cestu zkřížil nějaký kouř v dálce.Nejdřív chtěl princ projed, ale nakonec nabídnula Loriamon, at jde Bleydhwen.Sesednul jsem z koně a dal si luk do ruky.Nechci nic rikovat...

Na cestu jsem se vypravila s nádherným černým koněm, který mi, doufám, bude věrným přítelem, dá-li se to tak nazvat. Cestou se držím Loraimon a její vlčice.
Když jsem se zastavili a seznamovali se stříbro-fluskami, uklidňovala jsem koně a pozorovala snahu ostatních jen z povzdálí. Nevyjadřovala jsem se k tomu, ale stříbro-flusku si nechala. Pokud si myslí, že nám pomůže, budu mu věřit. I když nevypadá extra věruhodně, ale co.
Když se k nám připojil trpaslík, představila jsem se mu bez jakéhokoli odporu. Ne všichni elfové sdílejí stejný názor na trpaslíky. Pouze se opovrřlivě zadívám na toho drzého půjelfa, abych mu dala najevo, co si o něm myslím.

Ráno se probudím, nasnídám, zkontroluji koně a vydám se na cestu. Opět se držím blízko elfky a její vlčice. Rozhlížím se po okolí a jsem ve střehu, ale evidentně jediné nebezpečí je vzdálený kouř. Zastavím koně a seskočím z něj.
Opatruj se. Ne všichni vidí rádi vlky blízko tábořiště. řeknu Bleydhwen, i když nepochybuji o jejích schopnostech.
Když odběhla, znovu jsem zkontrolovala koně, a potom ho nechala napást. Sedla jsem si na kámen a pozorovala, co budou dělat ostatní.

Noví společníci

Princ mi za ukázku střelby nabídne místo v družině. Beztak nemám co na práci a tak na to kejvnu, aspoň bude nějaký vzrůšo. Co mně, ale vyrazí dech je, že mne vcelku ostatní elfové přijmou dobře. Přecijen trpaslíci a elfové se nijak zvlášť nemusejí. I když ode mě by se taky ničeho zlého nedočkali. Však jak se do lesa volá tak se z lesa ozývá.
... Šak říkam. Zamindrákovanej půlelf ...
Najdu si pohodlné místo u ohně a stejně jako většina ostatních, kromě hlídky, ulehnu ke spánku.
Musím dohnat to co jsem nyní zameškal.

Ráno se vzbudím s jasnou hlavou a odpočatý. Trochu neochotně nasednu za prince na koně, když odjíždíme, nejspíše bych odmítl, ale utíkat pěšky za výpravou se mi taky nechce, a tak raději volím menší zlo a nasedám. Cestou mne pozdraví ještě jeden cestovatel.
"Dain, syn Thoragennův...moc mě těší."
odpovím na pozdrav a dál si ostatní prohlížím.
Po chvíli cesty dorazíme do nějaké vesnice. Princ, jak se zdá, mi chce koupit koně.
... Dělá si legraci? Předchozích několik minut bylo nejhorších v mým životě. ...
Jak známo trpaslíci mají z koní strach, zvláště z jejich velikosti.
"Šéfe ... " zataham prince za rukáv, " ... nechcú bét nevděčné či nezdořilé, alé nebyl by k dizpozici spíš ňáké poník? My trpaslíci sa na velkéch koních necítíme extra dobré."
poprosím prince a nakonec se šťastně vezu na hřbetu hnědého poníka. Sice je trošku pomalejší než ostatní koně, ale zato vytrvalejší a silnější, takže ho moje metrákové tělo jen tak nestrhne, a hlavně není tak vysoký. a tak se do sedla vyškrábu bez cizí pomoci.
... U nás ve městě jsme sedlali velké divočáky. Poníci jsou jim trochu podobní. Minimálně téměř výškou. ...
pomyslím si a cesta příjemně ubíhá. Ostatní, stejně jako již já spatří v dálce kouř.
"Kúř značí trable."
zabručím si spíše pro sebe.

Bohužel jsem v noci usl tak mě probudil až ukázkový výstřel.
Otevřu oči a co nevidím! Trpaslík! Kde se tady vzal, ale jakmile jsem viděl že se mu pár lidí představilo, tak jsem neváhal vstal jsem a pozdravil ho též.
„Vítej v naší družině moudrý trpaslíku. Mé jméno je Sik bývalý královský alchymista.”
řekl jsem a uklonil se...

Druhý den ráno jsem vstal a oprášil se. Po dalším doušku z mého lektvaru jsem vylezl na koně a pokračovali jsme v cestě. Doufám že ten lektvar nebudu muset pořád pít kvůli vedlejším účinkům. Aby se mi zvyšovali různé části těla o to vážně nestojím. Navíc namíchat ho taky není snadné.
Když jsme dojeli do vesničky a trpaslík si koupil poníka, neváhal jsem a jednoho si také koupil. Přeci jen gnóm na koni by moc lidem nesedělo. Cesta poté pokračovala celkem slibně jen ruka se mi občas zvětšila na dvojnásobnou velikost. Asi jsem přehnal ráno vzít si to nalačno.
Když jsme dorazily ke kouři sesedl jsem z koně, stoupl si vedle něho a čekal co se bude dít...

Když mě Calhen zadrží a řekne mi své domněnky, zamračím se.
,,Táborák našich nepřátel? Pff, to si ze mě děláš srandu. Lidi, nepřátelé na nás čekají ve Weenërii, tohle je klidné království s minimální zločinností. A já říkám, že se tam jdeme podívat, neboť tam jsou možná lidé, kteří potřebují naši pomoc. V případě požáru."
Už se chystám pobídnout koně, když v tom se ozve mladá elfka Loriamon a navrhne, že by její pes mohl jít na výzvědy.
,,Ne, to je vyloučeno. Uznávám, že nápad je to dobrý, ale my nemáme tolik času na to, aby za nás tvoje vlčice dělala výzvědy," rozhodnu a tentokrát už na nic nečekám. Kopnu koně do slabin, ten zařehtá a rozeběhne se k místu, odkud kouř vychází. Lesní smrky jsou čím dál blíž a v houstnoucí tmě na mě působí jako horda obřích přízraků. Je to asi poprvé a rozhodně ne naposled, co se nervózně ošiji při pohledu na ně.
Dorazím k lesu a co nevidím. Prchající skupinku lidí. Vyrazím jim naproti, ale náhle mě cosi z jejich řad překvapí. Je to šíp, jenž mi je o vlásek mine rameno. Tázavě se na utíkající muže podívám. Většina z nich tasí meče a já nevěřícně kroutím hlavou.
,,Oni mě považují za hrozbu."
Na nic nečekám. Tasím meč a doufám, že z toho vyváznu ve zdraví. Ale měl bych, koneckonců, ostatní jsou za mnou...alespoň doufám.

Pokrčím rameny. No jo. Možná tam jsou lidi, kteří potřebujou naši pomoc. A možná tam taky jsou tvorové, proti kterým bysme potřebovali pomoct my. Zločinnost do toho netahej. A konečně, co je nám po nějakým požáru? Vidím, že si princ nedá svůj záměr vymluvit. Dokonce i odmítne poslat tam čokla, abysme měli aspoň přibližnou představu, co tam je. Je fakt, že když se usmaží nějaký čokl, vadí mi to podstatně míň, než když se usmažím já, a takhle nám hafík může být aspoň k něčemu dobrý. Ty někam spěcháš? zavrčím, když se vymlouvá na nedostatek času. Zajede do smrkového lesa. Smrkového, smrtkového, hahahahahaha. Nelíbí se mi to, ale co, najal si mne. Jedu kousek za tím mladým kreténem. Jednou rukou držím uzdu koně, druhou nataženou kuši. Bude o něco výhodnější, než meč. Hele, princi, možná by bylo lepší, kdybys jim tam nevjel jako kachna na talíř, prostě tam jeď trochu opatrně. Možná tu je minimální zločinost (i když to s náma nemá vůbec nic společnýho), ale v naší situaci je každej potenciální nepřítel. Možná jsem paranoidní, ale všimni si, jsem živej... Takže jeď trochu pomalejc a vopatrnějc, ať jich kdyžtak můžu pár postřílet ze zálohy, řeknu tomu princi s nevyslovitelným jménem. Doufám, že dá na mou radu. Tak už do prdele zpomal, zavrčím na něj, když ne. Po chvíli přijedeme na místo, odkud pravděpodobně vychází kouř. A nejen kouř, taky skupinka prchajících a zjevně ne moc přátelsky naladěných lidí. Princi konečně dojde, že ho tu opravdu, ale opravdu nemají rádi a tasí meč. Co sem ti řikal? zařvu na něj a vystřelím do davu. Naneštěstí se netrefím. Hej, vy! Zůstaňte kde ste a možná na vás nezaútočíme, křiknu na lidi a rychle přebiju kuši. Ve vyjednávání nejsem zrovna dobrý, ale tihle jsou v evidentní přesile a na útěk není vhodné místo. Princ je kretén.

S lukem připraveným na boj čekám co se bude dít dál.Docela mi přišlo jako dobrý nápad, aby jsme tam vyslali vlčici ,ale princ je hold princ.Mládí ho žene za svým cílem a nevnímá věci okolo ani takové, které ho mohou stát život.Jakmile se rozjede směrem ke kouři, neváhám ani minutu nasednu na koně a jedu za ním.Přede mnou jede ještě Calhen a vypadá to, že není zrovna nadšený z princova chování.Princ Waliathan je opravdu temperamentní, ale to ho může stát také život a jelikož je poslední ze synů měl by si dávat větší pozor.Ani nevím jestli se k nám někdo s ostatních přidal a nebo jestli jedem jenom tři.Doufám, že ano.Když kolem prince jen těsně prolétne šíp neváhám a rychle přijedu k němu a ještě v běhu koně sesednu z Vilíka.Calhen vystřelil z kuše jenom do prázdna a jen čas ukáže jestli to byla chyba.Natáhnu luk a vystřelím také a šíp proletí těsně ucha jednoho u chlapů.Namířím dalším šípem na jedno z nich co drží v ruce luk, nebo kuš...bůh ví co to má.Chvíli na sebe hledíme a čekáme co se bude dít dál.Jestli se jenom jedem z nich špatně pohne bude to poslední co udělá...

Neuběhnu ani dvacet kroků a už za sebou slyším kopyta.
Ty blbečku! ozve se proncovi v hlavě. Že by svědomí? Možná...
Když ale holt tak zhatil plány, uhnu trochu z původního směru, abych nebyla s nimi tak nápadná.
Frajírci frajírci, dělají akorát dusno. odfrknu si, ale dál se držím tiše. Měkce našlapuji podrostem a skrývám se v něm před zraky. Obloukem se dostávám "kořisti" do boku, zatímco jádro smečky útočí přímo. Klasická vlčí taktika...
Na místě jsou lidé a jak spatří jezdce, dají se na útěk, jen za princem vystřelí na pozdrav.
Ještě že nemají mušku.
Přikrčená v pradí vyčkávám, co se bude dít dál, jestli se vzdají, budou bojovat, nebo utečou. Pohledem pátrám, kolik mají ještě šípů, jestli by bylo bezpečné je obklíčit nebo nikoli.

Lesní tábořiště

Idioti, tahle sféra... idiot vedle idiota. Já tam příjdu a slušně je požádám, aby odešli, že jinak zemřou. Vidí jednoho muže proti nim... ne že by je napadlo, proč je sám, oni si asi myslí, že je to blbec (v téhle sféře na druhou stranu docela logický předpoklad) a tasí meče... idioti
zaobírám se vlastní mizérií, zatímco vypaluji tábor. Plameny jsou jako děti. I když ne, v téhle sféře jako zvířata. Zapískejte na píšťalku a postaví se na zadní. Zapískejte znova a skočí... Plameny... plameny... už dlouho jsem se necítil tak dobře. Měníme toto místo v oblast čístého elementu. Plameny poskakují, pletou se, vytahují se k nebesům a plazí se po zemi. Plameny...
Jeden z těch idiotů na mě běží s mečem. Hlupák. Plameny kolem, stačí sáhnout.
Sem...

Plameny vyskočí a obtočí se mi kolem těla. Idiot znejistí. Asi mu to došlo...pozdě.
Támhle, támhle je cíl, támhle je koříst.
Plameny jako hladová zvířata vyrazí za mužem a obtočí se kolem něj... Muž křičí. V jeho těle probíhá boj, boj který probíhá ode dávna, z dob, kdy bohové neexistovali. Oheň válčí s vodou. Vody je míň, prohrává, vypařuje se. Muž je míšenec, sprskanina elementů, závislá na jejich křehké rovnováte. Voda mu utíká, život se bortí, maso se škvaří. Muž křičí. Vždycky křičí. Dál, dál.

Támhle jich několik utíká. Proč vždycky utíkají až když je pozdě...
Pojďte, pojďte zamnou.
Nemůžou. Les je vlhký, hnusný, nepřátelský, příliš vody... Nenávidím tuhle sféru. Vytáhnout zpoza opasku šavli. Chce se mi z ni zvracet, tak mizernou práci by neodvedlo ani dítě. Nedá se nic dělat. Po oblečení z kovových kroužků začnou přebíhat planemy. Ne ovládané, cizí, ale čisté, nejčtstší plameny, jaké tato sféra poznala. Plameny pocházející ze sféry. Přidat do kroku. Už jsou na dosah. Vida, další. Moje cíle na ně míří. Nepatří k nim. Dobré, není třeba se vysilovat dalším zabíjením.

Družinka
Pár okamžiků poté, co útočníci tasí zbraně se zpoza nich ozve tlumené dusání. Záhy se za zády lapků vynoří muž, nebo něco jemu velmi podobné. Postava vypadá téměř jako člověk, člověk menší a šlachovitý, s kůží barvy zašlé mědi a černými vlasy. Krátká šavle, kterou drží v ruce se zdá také téměř lidská. O něco podivnější je jeho oděv, jež se matně kovově leskne a podle lehkého, slabého zvonění při každhém jeho pohybu je nejspíš vyroben z miniaturních kovových kroužků.
Co však sebere jakékoli pochyby jsou krátké plameny, jež z muže šlehají a přebíhají mu po rukou, poskakují mezi vlasy a plazí se po těle. Jeho oči, jež jsou zlaté s uhlově černými zorničkami také vypadají poněkud nelidsky.

Se zasyčením, podobným zvuku vody, dopadající na žhavé kamení se cizinec vrhne přímo na záda útočníků.

Zbojníci jsou pobiti a všichni leží v krvi na zemi. Že by v krvi? Tak se to snad ani říct nedá, neboť někteří utrpěli zranění popálením od jak se domníváte, ohnivých kouzel jednoho muže, před kterým nejspíš zbojníci utíkali.
Princ mezitím po boji odhodil svůj meč do trávy a ze sedlové brašny vytáhl čutoru s vodou. Nalil si ji na ránu, neboť jeden z jeho nepřátel ho sekl do levého zápěstí. Waliathan chvíli syčí bolestí, na kterou očividně není zvyklý, alespoň ne na tuhle.
Kleje a nadává, pokud v tom je nějaký rozdíl, ale vy si ho nevšímáte. Místo toho pohlížíte na tajemného muže, který si vás měří arogantním pohledem. Už je na odchodu, když v tom na něj princ zavolá.
,,Hej, ty. Počkej prosím."
Muž se otočí a z očí mu srší blesky. Princ si rychle obváže ránu kusem látky a spěchá za mužem.
Když je u něj, zeptá se ho:
,,Promiň, ale kdo jsi, smím - li to vědět?"

Mýtina

Bitva začíná být únavná. V jednu chvíli jeden z míšenců udělá výpad v tak stupidní chvíli, že to překvapí nejspíš i jeho samotného a určitě i mě. Kryt se příliš pomalý, sek projde až na tělo. Kovový oděv zdá se opravdu spíš oděvem než zbrojí, na předloktí v něm zůstane menší zásek. Po úderu mečem se z něj vyvalí vlna horka a žáru, až se vzduch zatetelí. Útočník v zápětí zemře a rána se zatáhne, ale drahocený element unikl. Pohyby jsou nyní pomalejší. Přesto je po chvíli konec.

Znechuceně pohlédnu na tesák, který, podle rzi na něm, asi patřil některému z banditů. Poté přejedu pohledem z čepele na skupinu předemnou a zpět na zbraň. Poté opět na skupinu.
S tesákem v ruce a zkoumavým pohledem je jednoho po druhém přejedu. Několik zvířat, jedoucích na jiných jezdeckých. Jeden z nich, zdá se ten nejmladší se na něco ptá. Otázka je irelevantní.
Vy patřřříte k níím?
Řeč muže zní exoticky, jako by podbarvená tichým praskáním uhlíků a syčením plamenů.

Mýtina

Přikrčena v podrostu ani nedutám. Něco polehtalo mé instinkty a drží mě přitisklou k zemi, srst na hřbetě zježenou.
Tento instinktivní strach má na svědomí to stvoření na mýtině. Jde z něj žár, páchne jako oheň, který ale nemá co pálit. Je to zvláštní! Smrdí ohněm, ale ne kouřem nebo spáleninou! A princ jde za ním! Vyběhnu ze svého úkrytu a postavím se mu k boku.

Waliathane buď na pozoru! Je to oheň, oheň z jného světa. Vyšlu k princi velmi intenzívní myšlenku, takže by měla probourat i jeho bariéru mládí a uvědomění.

Když mi muž odpoví, zděsím se a pobavím zároveň:
,,Tvůj hlas zní zvláštně, ale než se tě začnu znovu ptát, odpovím nejprve na tu tvoji otázku. Takže, nepatříme k nim, jestli myslíš tyhle mrtvé muže. Viděli jsme kouř a tak jsme to jeli prozkoumat. Ti co utíkali na nás zaůtočili a zbytek už znáš. Ale ještě jsem neslyšel odpověď na svou otázku. Kdo jsi ty?"

Setkání

Zamračím se
Míšenec klade otázky mě. Zábavné. Proč mu neodpovědět.
Na odpověď zasyčím
Jsem Rashaan... Co jsi ty? Vypadáte... zamyšlená pauza v řeči zní jako tiché ševelení dohasínajícíh plamenů. Je partné, že muž hledá odpověď ...neobvykle.

Prostá otázka.
,,Jsme skupina dobrodruhů z Dartanie, která cestuje do Weenërie, abychom tam splnili určitý úkol. Možná si říkáš, že jít do Weenérie je šílenost, a abych byl upřímý, i já to tvrdím, nicméně úspěch naší mise je důležitý a nějaké ty příšery nás nezastaví. Ale neřekl jsem ti ještě všechno. Pro koho pracuješ ty?" zeptám se muže a čekám na odpověď.

A tak jste znovu vyrazili na cestu a vaše družina byla posilněná o nového člena, který vás ovšem jaksi nechápal a většina z vás z něj měla různé a odlišné pocity. Každopádně jste tak trochu proklínali prince za jeho neopatrnost, neboť byl v boji se zbojníky zraněn. Ale nemělo cenu se zabývat a smířit se s faktem, že takovýchto událostí bude po boku prince ještě spousta.
Pokračovali jste po bezpečné cestě, která pořád vedla mezi kopcovitými velikány. Ty ale po dni cestování začali ustupovat a během následujícího dne zmizely úplně a vám se naskytl nový pohled na nejhojněji obytnou část této země...a taky posledním bodem civilizace před Weenërií. Princ si zasteskl po nějakém domácí prostředí a prozatím ho opustila dobrodružná posedlost. Rozhodl, že najdete nějakou pěknou tavernu, kde si důkladně odpočinete a naberete nové síly, ale zas tak jednoduché to nebylo. Princ si chtěl potrpět na opravdu luxusní taverně, kdoví, jestli přitom myslel i na vás. Tak či tak jste jezdili od vesnice k vesnici a hledali jste tavernu podle princových požadavků, což vám zabralo bezmála dne. V době smrákání princ usoudil, že konečně našel tu pravou. Taverna nesla hrdě název ,,U černé orchideje".
Vaše koně ustájil za poměrně nízkou cenu pacholek a vy jste mezitím vstoupili do rozlehlého lokálu, kde se u stropu převaloval hustý kouř z vanilkových doutníků a po celé místnosti se nesla bohulibá vůně právě pečeného selete a dalších pokrmů. Princ si mnul ruce.
,,No nemám talent na hledání dokonalého ubytování?" zeptal se se zářivým úsměvem na vás a zašel k pultu. Jak jste si všimli, v tomto hostinci není jenom jeden hostinský, který obsluhuje všechny, ale pomáhají mu i dvě mladé ženy, tušíte, že to budou jeho dcery. Princ si za příplatek objednal pořádný stůl, kam jste se vešli všichni. Jakmile jste byli usazení, opakovala se situace jako v boudě lesních zbojníků v Dartanii. Hostinského dcera začala přijímat objednávky.

Když jsem viděl že se princ rozjel napřed a za ním půlelf a elf neváhal jsem a běžel za nimi. Ano běžel na koně jsem zapoměl. Když jsem uviděl jak na prince někdo zaútočil chtěl jsem vytáhnout jednu ze svých deseti výbušnin které jsem měl připevněné u opasku, ale než jsem hodil, zastavil útočníka zvláštní cizinec. Zastrčil jsem výbušninu a radši se stáhl trošku do ústraní. U mne toto chování není zvykem, ale to individuum vypadalo vážně divně. Až mě z něho mrazilo. A to jsem viděl dost divnejch mladíků. Ovšem tenhle nevypadal ani jako z našeho světa...

Cesta pokračovala pomalu a klidně. Byla dlouhá a únavná... Navíc ještě člen královské rodiny hledal hospodu celý den. Mno nakonec mohu říct, že se to vyplatilo a s úsměvem jsem si užíval nového prostředí.
Sedl jsem si k baru a objednal si ten nejtvrdší alkohol co tu mají. Dnes se hodlám spráskat tak že o mě nikdo nebude vědět. No při mé povaze když jsem opilý spíš o mě budou vědět všichni. Jednou se mi podařilo rozhazovat bomby co jsem měl u sebe... Ach ta krásná bezstarostná minulost kdy jsem byl ještě mladík....

To si kurva ten princoidní vypatlanec chce tahat do družiny každého zasraného vagabunda, kterého potká po cestě? Tenhle se jmenuje Rashan... Co je to za jméno? Z jakého kraje může být? Nejspíš z nějaké díry, kde si lidi vytírají prdel krysama... Nesnáším lidi, k Rashanovi jsem pocítil okamžitou nenávist a myslím, že můj pohled dává zcela jednoznačně najevo, že ho mu chci na nejbližší zastávce rozstřelit hlavu. Cesta klidnou kopcovitou krajinou bez nebezpečí a zajímavostí mne nesmírně nudí. Jedu potichu, upírám záštiplný pohled na celé své okolí. Řekl bych, že na základě mého ksichtu vznikají ty pohádky o bubácích. Uvažuju o tom, že bych střílel okolní zvěř nebo kolemjedoucí, ale nemá to smysl. O pauzách cvičím šermířské údery, jakousi zvláštní náhodou jsem vždy otočený směrem k Rashanovi. Nic ale neříkám. Nudný den se naštěstí začíná chýlit ke konci a družina začíná upínat mysl k hospodě. Princ samozřejmě vybere tu nejdražší a nejsnobštější. Nesnáším snoby a luxus. Nevím, jak se v takových místech chovat, navíc lidi se v podobných snobských pajzlech většinou chovají jako mimořádní kreténi a je třeba zabíjet víc než jindy. Princátko nám vybere jednu hospodu, která se navíc jmenuje podle kytky! Podle FIKTIVNÍ kytky! Co to do prdele má být? Nechám všechny vlízt dovnitř, vejdu až jako poslední. Moje hadry jsou možná trochu nestylový v tak snobský putyce, ale moje kuše je nabitá a natažená. Držím v ruce dýku a nenápadně s ní pohazuji. Sednu si na kraj a poslouchám kecy ostatních. Poručím si: Dones medovinu a nějaký maso, třeba kus toho selete, co se tam smaží. A dělej. Vlastně mezi luxusním a odporným pajzlem není až takový rozdíl.

Napnutý luk připravený k boji.Jemný vánek mi vlál do zad a nadnášel můj červený plášť.Jakmile kolem prince proletěl další šíp neváhal jsem ani minutu a vystřelil po prvním zbojníkovi šíp, který se mu zaryl přímo mezi oči.Půlelf vystřelil také z kuše a zabil dalšího.Druhý, který se dostal příliš blízko mě se ohnal mečem, proto jsem vytáhl svůj meč a jeho ránu srazil k zemi, přehodil si meč a podsekl mu hrdlo.Ostatní zbojníky zabil nějaký muž v ohni.Rychle jsem se schoval za strom a napnul tětivu luku a byl připraven na další střed.Princ je opravdu důvěřivý hlupák.To že zabil bandity neznamená, že je na naší straně, ale naštěstí to dopadlo dobře.Když všechno nebezpečí pominulo vydal jsem se ke svému koni a zamířil za princem.
,,Tak, aby bylo jasno princi.Ještě jednou se necháš vystavit jasnému nebezpečí a nebudeš uvažovat hlavou, tak tě snad zabiji sám.Máš štěstí, že mi komorník nařídil, aby si se dostal v pořádku do Weenerie a já to hodlám dodržet." řeknu mu a popojedu dopředu.Zbytek cesty už byl celkem klidný, ale nemohl jsem si nevšimnout Calhena, jakou pocítil nenávist vůči tomu muži ohně.Kopcovité a hornaté prostředí vystřídala klidná krajina se spoustou domů a lidí.Princ rozhodl, že před příjezdem do Weenerie si odpočneme dokud je to možné.Střídal hostinec za hostincem, až nakonec vybral samozřejmě ten nejluxusnější a nejdražší široko daleko.Koně jsem nechali ve stájích a vydali se dovnitř hostince.Vešel jsem jako první, aby v případě nečekaného útoku jsem to odnesl já a ne princ.Naštěstí se nic takového nestalo a hostinec byl celkem příjemným místem.Ale za ty prachy jsem v to doufal.Objednal jsem si volný pokoj a zamířil jsem za jednou slečnou, která mě ho šla ukázat.Byla to taková malá komůrka, ale mě to stačilo.Dal jsem si tam svoje věci, zbroj a luk.Převlékl jsem se do šatů a za pas jsem si dal meč.U hostinského jsem si nechal nalít džbánek vody a nějaké to maso se zeleninou.Princ jedním očkem koukal po jedné z holek co byla dcerou hostinského.
,,Ach to mládí." usmál jsem se a řekl jsem si v duchu.Když jsem dojedl vyšel jsem z hospody na čerství vzduch, jelikož tem bylo nedýchatelno.Zkontroloval jsem koně a pomalu se vracel zpět.U vchodu jsem si všiml aspoň pěti mužů v černých šatech s meči a dýky u pasu.Nevypadali jako normální hosté.Ze spoda rohu jsem je pozoroval a všiml si, že jejich velitel má znak vojáků Varsi...

Princ, zdá se, jedná přesně opačně než jak mu jeho věrní radí. Pro příště si to budu pamatovat.
Cestou se držím dál od družiny, zvláště od Calhena a toho nového ohnivého..."muže". Od té doby, co Loriamon zmizela, nikomu nevěřím. Snažm se mít pronce na dohled, to ale neznamená, že on má nadohled mě.

Zjevně chce své průvodce opět naštvat, protože vybere hostinec, který si skoro nikdo nemůže dovolit. Nejdu dovnitř, raději se schovám ve stájích u koní. Můj pach v nich zpočátku vzbudí neklid, ale ukonejším je.
Z hostince se sem line vůně pečeného masa. To jsou muka... Ale cestou jsem si nalovila několik rejsků a snědla mrtvého havrana, takže hlad nemám.
Indil měla chvíli snahu mne přesvědčit, abych se k nim v lokálu připojila, ale odmítla jsem dosti nekompromisně, schovala jsem se pod jejího koně.
Uložím se ke spánku, ale spánku šelmy - svaly odpočívají, ale uši i nos jsou napnuté a pozorné.

Stejně jako ostatní se i já zúčastním boje. A stejně jako většina ostatních i já se vyhýbám našemu novému společníkovi. Ne že bych měla něco proti ohni. Oheň mi nevadí, ale je to živel a nikdo nemá právo ho ovládat tak, jako ho ovládá on. Je to nebezpečné. Příliž nebezpečné.

Cestou přemýšlím nad tím, proč jsem vůbec tuhle práci vzala. Nebyl to nejspíš úplně ten nejlepší nápad. Princ je namyšlený spratek a celkově naše družina není jednotná. A navíc zmizela Loriamon a nemám si s kým povídat. Občas sice prohodím pár slov s její vlčicí, ale ta se drží spíše mimo družinu.

Po nějakém čase dojedeme k hostinci. Překvapilo mě, kolik hostinců se může najít na tak malé rozloze. Než si princ vybral, projeli jsme jich desítky.
Konečně jsem slezla z koně a dala ho do stájí. Zkontrolovala jsem, jestli má dostatek jídla a pití a pkoušela jsem se přesvědčit Bleydhwen aby šla s námi, ale nechtělo se jí. Ještě než usnula, přinesla jsem jí alespoň misku medoviny.
Objednala jsem si kus masa a víno a posadila se co nejdál od Rahsana.

Ještě v lese

Netrvá dlouho, abych pochopil, že ten mladík s chováním mephita je místní parodií na šlechtice a ostatní jeho sluhy. Přesto mě poněkud zaráží, jak se sebou nechá mluvit. Jenom představa toho, že by někdo se Sultánem nebo kýmkoli z jeho dvora promluvil jenom z desetiny podobně urážlivě a přitom přežil (vlastně jeden to jednou zkusil a přežil ještě dva roky... z nichž rok a tři čtvrtě křičel bolestí a čtvrt roku byl v bezvědomí) by mi asi ještě víc snížila mé mínění o této sféře - tedy, kdyby ještě bylo kam snižovat.

Nakonec se rozhodnu se přidat ke skupině. Jejich tempu na koních se dá stačit rychlým během - není to nijak zvlášť pohodlné, ale jzedeckého Salamandra tady asi nekoupím. Ach, salamandři v bronzových postrojích, blištících se na míle daleko. Trochu se zasním, až poměrně značnou rychlostí skoro vrazím do jednoho malého stromku.
Debilní sféra.
Svým výrazem asi doplňuji výrazy ostatních, pokud nás někdo pozná, asi si bude myslet, že jsme pohřební průvod vedený děckem a čoklem.
Tak to jde až než se dostaneme do nějaké díry, které tu říkají vesnice. Z úrovně jejich náleven se mi dělá na nic. Princ vybere tu nejméně zaplivanou, čili se dá očekávat, že vevnitř bude pouze odporná. Vzhledem k tomu,že zde mám jednání se šlechticem a tudíž neočekávám, že by po mě chtěli zaplatit nějaké škody (ty vypálené hostince už mě unavují), v klidu se posadím na židli a v klidu ignoruji lehký zápach spáleného dřeva, který se začne linout zpod mého zadku.
Když příjde pohunek, upřu na něj pohled svých zlatých očí
Dejte mi vaššší neejlepšší páálenku. Khoorbel. A massso.
zasyčím na něj a dál se mu nevěnuji. Asi bude zblble koukat, ale to se dá čekat. Po tak dlouhém běhu a navíc boji opravdu potřebuji doplnit energii. Když mi sluha donese mou porci, v klidu se zvednu a dojdu až k místu, kde se peče sele. Tam hrábnu rukou do žhavých uhlíků, vyhrábnu nějaké uhlí zespodu a pomalu ho začnu v rukou drtit, až začne prášek padat do korbelu. Poté, jako by se nechumelilo dojdu se vzniklým koktejlem zpět ke stolu, pozvolna na korbel dýchnu, až se vzniklá směs vznítí a začnu zvolna vdechovat plamen. Je to jako jíst trus, ale v téhle dimenzi nic čistšího nedostanu.

Po chvilce se konečně dostanu k tomu, proč jsem jel ten kus s družinou.
ty, mladý ššlechtici, říkal jsssi, že hledášš doprovod. Nechám ssse najmout, jesstli zaplatíšš...

Zábava v hospodě je čím dál větší, ale ta největší má teprve přijít. Trpce sledujete, jak do sebe princ hrne jedno pivo za druhým a míchá to s vínem a medovinou. Zanedlouho si už vás vůbec nevšímá a místo toho se začne ovíjet kolem mladé vesnické dívky, která se nikterak jeho milostným sklonům nebrání. Alespoň, pokud se podaří princi usednout na trůn, nebude v budoucnu strádat o dědice, pomyslíte si.
Večer plyne dál, když v tom najednou přichází do lokálu Haldir. Ten před chvílí odešel, zřejmě na čerstvý vzduch. Přispěchá k princovi a cosi mu pošeptá, něco, co neslyšíte. Najednou se ale lokálem rozezní princův hlučný smích.
,,Haldire, už to nepij," zahuláká a vesnická dívka mu přimáčkne zpět obličej na svoji hruď. Haldir se znechuceně odvrátí a přiběhne k vám.
,,Venku jsou Varsovi vojáci, prozatím jsem jich viděl pět, ale možná je jich víc," řekne spěšně.
Než stihne někdo z vás cokoliv říct, oheň v krbu zaplápolá vlivem venkovního větru z otevřených dveří. Haldir se polekaně otočí a jakmile spatříte nové hosty, uvědomíte si, že nebyl vůbec nalitej.
Muži jsou oblečení v černém, ale ne tak, aby působili tolik nápadně. Černá barva je omšelá a jen rukavice, tunika bez rukávů a kalhoty jsou do ní zbarvené. Na zbytku těla mají vojáci lehké kožené brnění, jenom ten obrovský muž v popředí má zbroj kroužkovou.
,,Zavři ty dveře, moulo," ucedí jeden z hostů na nově příchozí.
Muž v kroužkové zbroj se na něj otočí a vy poprvé vidíte na jeho hrudi znak s vyobrazením vlka a kopí. To znamení není moc velké, ale vy jste ještě nedávno vídali skoro na každém kroku ve svém domově, výjma některých členů vaší družiny ( Rahsan ).
Velitel se k muži skloní. Neslyšíte, co si povídají, neboť v hospodě i přes nově příchozí stále trvá. Stále jste na pozoru, ale nikdo z vás se neodváží jít k princovi. Přílíšná starost o jeho osobu by vás možná prozradila. Velitel varsových vojáků zničehonic muže popadne za flígr a hodí s ním takřka přes celou místnost. Nebožák dopadne na jeden stůl a ten nevydrží mužovi váhu. Misky s jídlem a džbery s nápoji se rozsypou po podlaze a teprve po tomto incidentu celý sál ztichne. Velitel potěšen svou silou rozpřáhne ruce a dá se do řeči.
,,Vážení, vroucně se vám omlouvám, že jsme sem tak vtrhli, ale obávám se, že je mezi vámi nebezpečný zločinec, který nám už delší dobu uniká. Jmenuje se Waliathan a za jeho hlavu je v našem království vypsána odměna deset tisíc zlatých rublů. Hlavu našemu panovníkovi doneseme vy, ale odměna vás nemime i v případě cenné informace," dopoví a Haldir položí ruku na hrušku jílce meče. V celém sále se rozezvučí nesouhlasné hlasy, nikdo o žádném Waliathanovi nikdy neslyšel.
,,Co třeba popis?" navrhne veliteli hostinský.
,,Och ano, no jistě. Walilathan je poměrně mladý muž, ale už dost starý na to, aby mu sekera přeťala hrdlo. Má kratší slámové vlasy, dětskej ksicht a zelené oči, tuším že," odpoví velitel a princ Waliathan, po druhém zaslechnutí svého jména, hlavu zvedne a podívá se na velitele. Jen co spatří znak Varsy, odstrčí prudce dívku a opileckým hlasem vykřikne:
,,Já jsem Waliathan a jsem právoplatný princ svého království, ty zrádná lůzo!"
Velitel se zasměje a poukáže na něj.
,,Vidíte ho? Tak to je on a zrovna je nalitý jako žok. Deset tisíc zlatých rublů tomu, kdo jej spacifikuje," nabídne všem okolo velitel a pár vesničanů se skutečně zvedne. Vaše družina a princ tasíte meče a vesničané se krátce před princem zastaví. I přes svou opilost vypadá princ stále nebezpečně a jeho čepel se leskne ve světle ohně a svícnů.
,,Tak si pro mě pojď," řekne Waliathan směrem k veliteli.
,,Proč ne? Takový štěně jako ty..." uchechtne se velitel, tasí svou zbraň, odstrčí vesničany a postupuje k princi. Ten ale neváhá. Z opasku vytáhne stříbro - flusku a vystřelí. Je vržen zpětným rázem na lavice a velitel se drží za bok, odkud mu mezi prsty prosakuje tmavá tekutina. A v hospodě se rozzuří boj. Před opilého prince se postaví Haldir a mnozí z vás a musíte čelit čtyřem Varsovým vojákům a po chvíli i rozzuřenému veliteli.

Před soubojem se princ na tebe otočí, aby ti odpověděl na otázku. Nebyl ještě tolik nalitej, takže věděl, o čem mluvil.
,,Jistě, odměna nemine nikoho. Pokud se nám podaří zmocnit se zpět trůnu, otevřu královskou pokladnici a každému z ní něco daruji...a budeš - li bojovat dobře a já s tebou budu nadmíru spokojen, zahrnu tě zlatem. Stačí ti to jako odměna, nebo toužíš snad po něčem jiném?" táže se tě.

Celou noc jsem do sebe lil jeden pohár za druhým nehledě na cenu. Po nějaké době jsem byl tak opilý, že jsem úplně zapoměl na to, že mám po pláštěm lektvary všeho druhu a v záchvatu opilosti jem ho hodil po nejbližší dámě. Začal jsem tancovat na stole, ale mé staré kosti se po chvíly unavily a já spadl ze stolu na zem a tam jsem usnul. Probudila mě až šílená rána, která mi byla dobře známa. Vstal jsem s šílenou bolestí hlavy a pozoroval okolní dění a prince co prolétl těsně vedle mě.
Vypadá to, že můj plán "spráskat se pod obraz" asi nebyl tou nejlepší volbou pro dnešní večer.
Se silně motajicí a bolející hlavou jsem začal hledat svůj plášť, který nebyl k nalezení. Všechny lektvary a výbušniny mám v něm. Musel jsem kličkovat a uhýbat před létajícími štamgasty, až jsem uviděl rudou látku. Přeběhl jsem přez jednoho povaleného Varsova poskoka a dostal jsem se až k plášti. Naštěstí ona dáma nebyla zlodějka a byla spíše znechucena, tak mi ho tu nechala.
Kvůli bolesti hlavy jsem ani neviděl který lektvar jsem vytáhl a lokl si trochu. Zřejmě to nebyl nejlepší nápad. Okamžitě jsem vyvrátil obsah svého malého žalůdku na zem. „Tak takovejhle blivajz do pusy už nikdy nestrčím!” zařval jsem si a hodil lektvar po nejbližším muži co měl na hrudi znak Varsy. Ten se na mě nechápavě koukl a po chvíli zjistil, že ho svédí celé tělo. Začal se svíjet na zemi snažíjíc se poškrábat všude možně po těle. „Tak nevím co to bylo, ale díky bohu že jsem to vyzvracel.” Vytáhl jsem další, ale pro ten jsem si řekl že ten pít nebudu a hodil jsem ho do davu i když měl letět úplně jinám. Nevím koho jsem zradil, ale vypadalo to na výbušninu, protože pár lidí odlétlo od místa hodu. „Radši nebudu nic házet nebo požívat doku to nebude nutné!” pomyslel jsem si a zalezl k barmanskému pultu a sledoval členy naší družiny, abych v případě jejich ohrožení mohl zareagovat...

Mé oči pozorují několik mužů, kteří sesedají z koně a připravují se vejít do hospody. Vůbec netuší, že je sleduji, rychle oběhnu stáje a bočním vchodem zamířím do hospody. Uvnitř co nejrychleji hledám prince a jeho družinu. Celá družina je roztroušena po celém hostinci, princ si užívá s nějakou dívkou a vypadá celkem šťastný. Teprve když jsem k němu přišel došli mi, že jeho dobrá nálada je z toho, že dnes se víc kamarádíčkoval s pivem než s ostatními členy družiny. Skloním se k němu a řeknu šeptem co jsem viděl. Myslel jsem si, že je ještě schopen vnímat, ale to jsem se hluboce mýlil. Místo plánu mě s úsměvem na tváři řekl, že jsem opilí. Já a opilí to je dobrý vtip, já nikdy nepiji, ani když je nějaké oslava. Chtěl jsem to nějak vyřešit, ale než jsem mohl cokoli udělat do hospody vešli vojáci. Jejich velitel byl celkem namakaný a vypadá to, že i něco z rozumu pobral. Hned se začal vyptávat na Waliathana a na družinu. Nabízel peníze, vyhrožoval prostě vše co alespoň trochu zabíralo. Měl jsem plán jak se s princem rychle dostat ven a odjed, ale trochu mi to překazil sám princ, když na sebe upozornil. Už mi bylo jasné, že se boji nevyhneme a rukou jsem přejel k jílci meče. Waliathan nakonec vystřelil z pistole a velitele zranil, načež v hospodě začali velké bitka. Postavil jsem se před prince, jelikož on byl po tom výstřelu dost omámený a navíc nalitý jak žok.
,,Jestli mu něco chceš řekni to mě." obořil jsem se na velitele.
,,Ano chci ho zabít, a jestli mi v tom budeš bránit zemřeš taky!" řekl drsným hlasem a trochu se usmál.
,,Fajn!" odpověděl jsem mu a tasil meč. On se ještě víc usmál a tasil dva svoje meče a pomalu se blížil ke mě. Čekal jsem na jeho první útok a dal si meč za záda a připravil se na rychlý úhyb stranou. Byl to zuřivý blázen a začal mávat svými meči do všech stran jen, aby mě zasáhl, ale kdykoli bych se nestačil uhnout vykryl jsem jeho ránu mečem. Po několika útocích jeho bylo znát, že je unaven a karta se obrátila. Přehodil jsem si meč do levé ruky a rychlím švihem jsem mu jeden meč vyrazil, podtočil jsem se pod jeho útokem, vrátil jsem meč do pravé ruky a rozsekl jsem mu šlachu, přesně tam, kde končilo kroužkové brnění. Velitel klekl na kolena a já jsem ho jediným švihem odzbrojil. V hostinci byla se do bitvy zapojili už všichni kdo tam byli. Několik dalších vojáků přiběhlo z venku a pustili se do všeho co viděli. Vzal jsem velitele za vlasy a prudkým bodnutím jsem ukončil jeho život. Jeho mrtvé tělo spadlo na zem, toho si všimli další dva vojáci a vrhli se na mě. Ze země jsem vzal meč od velitele a jejich útoky jsem zkřížil do kříže, strhl jsem jejich meče na zem, kde jsem je posléze odkopl nohou. Vojáci se dali na bezhlavý útěk, ale cestou překlopili několik svícnů a místnost začala hořet. Hodně tomu pomohlo vylitý alkohol na zemi. Zahodil jsem "půjčený" meč a svůj jsem zastrčil zpět do pochvy. Popadl jsem moje a princovi věci co leželi kolem a hodil jsem je na záda. Waliathana jsem si hodil na rameno.
,,Ven!" křikl jsem na ostatní a co nejrychleji jsem utíkal ven z hostince. Venku se princ probral se slovy:
,,Přišel jsem o něco?"

Princ chlastá jak duha a chmatá po nějaké děvce, připláclý se kretén s divným jménem se k nám přidá. No, co jsem vlastně čekal. Jím, co mi přinesli, přičemž zabodnu dýku do stolu asi centimetr od své ruky. Piju střídmě, jím rychle. Pozoruju okolí, ani ne tak proto, že bych se něčeho bál, spíš přemýšlím, co by se dalo ukrást.

Pak dovnitř vlezou Varsovi vojáci. Do prdele. No, co se dá dělat. Třeba si nás nevšimnou. Házím do sebe kusy masa a dívám se do solničky. Cítím pohledy spolustolovníků, jakoby říkaly: "Teď se ti machruje." No fajn. Pak nás velitel těch vojáků začne otravovat s popisem našeho debila. Fajn, fajn, fajn. A princ, protože je jak motyka, se mu přizná. Výborně, řeknu si. Hodím do úst poslední sousto a chmátnu po kuši a zařvu svůj oblíbený bojový pokřik: Zhebni!

Je jich jen pět. Až princátko dokoktá svou deklaraci nezávislosti, vystřelím směrem k velitelově hlavě. Ustřelím mu kus ucha. Rychle nabiju znovu a trochu ustoupím. V boji dýkou bych neměl šanci, kuše sice taky není v místnosti moc dobrá, ale pořád je to lepší než nic. Střílím, nabíjím, střílím, nabíjím. Vystřelím čtyřikrát. Dva šípy minou cíl, jeden se zaryje jednomu z vojáků do hlavy (padne k zemi mrtev nebo těžce zraněný) a druhým trefím jednoho do břicha (může pokračovat v boji). Mé střelecké umění se zhoršuje... Budu muset trénovat, kurva.

Vzápětí zalituju svého přístupu. Deset tisíc zlatých, do prdele? No, snad mi princ dá víc, až se zase chopí moci, kurvadrát, protože jinak se to do prdele nevyplatí! Ale na druhou stranu, nemůžu přece přeběhnout na druhou stranu uprostřed boje... A pokud nabízel peníze, znamená to, že by je aspoň teoreticky měl mít, takže... A krom toho, nějaký meč by se hodil. Přemýšlím, jestli mi princ ve své směšné čestnosti dovolí mrtvolám nějaký vzít. Rychle přesvědčím sám sebe, že je lepší dobojovat tuhle rvačku na straně prince. Nabiji znovu a sleduji, jak se vyvíjí situace.

Rozhovor s princem

Pootřebuji zlaato. Nebo vííc, co ti řeknu, až přřííjde čass, šššlechtici.
poslední větu pronesu s očividným lehkým pobavením, jako bych se pro sebe smál tomu, že toto si řiká šlechtic. Poté se dál věnuji svému pití, z něhož se lehce sytím elementem.

Hossspoda

Po krátkém, tichém rozhovou s princem se věnuju tomu jedinému, co se dá v krčmě dělat - mlčení. Bavit se s některým z těch slouhů nebo s místní lůzou nemá význam a princ, jediný míšenec, který by měl být trochu na úrovni má plnou pusu výstřihu nějaké šlapky a asi jenom stůl ho zachraňuje od všeobecného odsouzení.
Vše se změní, když pár idiotů vtrhne do místnosti. Už se pomalu učím poznávat místní niance v chování a oděvu a proto mi poměrně záhy dojde, že se jedná o někoho obávaného. Hrubí a namyšlení jako většina tupců v této sféře, navíc ozbrojeni meči. Každý, komu se kdy dostalo nějakého vzdělání v boji vytuší, že dlouhý meč pro boj v uzavřejném prostoru, kde je je nízko strop a kolem spousta překážek není zdaleka nejlepší zbraní. Druhý z tupců má 2 krátké meče - známka inteligence, pozoruhodné.
Chvíli zvažuji svou reakci, mezitím družina naplno ukáže své omezené možnosti. Opilý skrčet vrhá nějaké nádoby, druhá vede exotickou bitvu plnou uhývání v místnosti narvané lidmi, židlemi a stoly, jenom s pobavením sleduji, jak se při úhybech vyhýbá překážkám a překvapivě mu to vychází. Blázni mají štěstí, očividně.
Naštěstí při své exhibici zvrhne lampu a kolem se rozlije oheň. Oheň... to mi připomene, že bych se mohl do boje vložit. Oheň, všude kolem je spousta ohně. Oheň na podlaze z vylitého petroleje, oheň pod prasetem a nejčistší oheň ve mě. Není třeba plýtvat jím, kolem je spousta plamenů. Jsou nečitsté, hrubé, ale jsou to plameny. Žádný plamen neodmítne volání své podstaty. Zde jsou to jen bytosti, zdegenerované jako krysy, jež žijí ve stokách tak dlouho, až ztratí oči a tělo jim pokryjí vředy. Uvnitř však stále žhne jejich život, život jež proudí do této sféry skrze Éter a jež začíná ve sféře ohně. Žádný plamen nemůže odolat volání člena své domovské sféry. Žádný plamen nemůže odolat volání ifríta.

Pomalu svůj zadek zvednu ze židle, do ních mezitím přes kovový oděv vypálil dvě úhledné hnědé elipsy.
Osvoboďte se. Tančete, maličcí. Žijte. Nenechte se utlouci pachem této sféry, prosycené vodou. ŽIJTE.
plameny v ohništi pod prasetem zapraskají a divoce vyšlehnou do výše, pálíc pečící se sele. Plameny, pomalu pohlcující petrolej se rozeběhnou po všech površích, jež petrolej zasáhl a začnou stravovat i dřevo pod nimi.
Žijte a vnímejte!
Jako může člověk vycítit pohledy ostatních lidí, může Ifrít vycítit pomalu se jasnící pohledy živlu, plamenů, jež měli do teď zalepené oči. Je kruté, že jim je tato sféra sama brzi ucpe. Nyní však mohou prohlédnout. Alespoň na chvíli.
Tančete! Žijte.
Praskání plamenů jako by se pomalu slilo do jakési melodie, nepravidelné a přesto se opakující, melodie syčení, praskání a jisker. Konečně se plameny probudily. Začínají se osvobozovat. Zmateně koukají kolem sebe, některé plameny vyskocí z krbů a zapálí okolní stoly. Jsou jako štěňata, očichívající okolí a kousající do všeho, co je zajímavé. Odněkud zezadu se ozve zařvání člověka, jehož si jeden plamen vyhlídl. Je to jen lůza, je nepodstatný. Ochrana šlechtice je důležitá. Nahnání strachu je důležité. Plameny jsou důležité. Irfít již dlouho nebyl na místě, kde by bylo tak málo vody v okolí. Vyschlé dřevo, dva ohně...
Tam! tam jsou cíle. Jděte a kousejte. Lísejte se. Mazlete s nimi. Chutnají dobře, i když jsou plní vody. Běžte!
Konečně se několik plamenu, velikostí od planímku svíčky až po svazky plamenů velikosti pěsty uvolní a rozeběhnou se směrem za útočníky. Některé běží po dřevě a nechávají na něm hnědou stopu, jiné, menší, skáčou z místa na místo, ze židle na trámy, na člověka a znovu na lidi. Houf dětí, šťastných a rozjívených běží tam, kde jim rodič ukázal, že je sladkost.
Irfít mezitím stojí vzadu a z hrdla mu vychází cosi pohobné smíchu. Syčivé bublání, občas doprovázené náhlým, hlasitým zapraskáním. Přesto je smutný. Ukazuje plamenům cíle, cíle plné vody. Plameny je ztráví, ale pohasnou. Voda v tělech míšenců je bude bolet. Přesto, po dlouhé době cítí něco jako radost. Nevnímá hluk kolem, to, že několik stolů začalo hořet a hospodou se pomalu šíří požár.

hospoda

Mé obavy se potvrdily. Vojáci vešli dovnitř a chvíli poté se z hostince začnou ozývat zvuky boje. Nerozhodně postávám u dveří, ale dovnitř nevejdu. Kdyby se jim podařilo zajmout Waliathana, ven je nepustím.
Hluk boje se ale stupňuje. Srst na hřbetě se mi samovolně ježí. A najednou zjistím proč. Cítím kouř. Už ho cítí i koně, cítím jejich strach, nervózně podupávají kopyty.
Zmítá mnou dilema. Mám dál stát u dveří, kdyby vyběhli? Nebo mám zachránit koně? Zachránit koně!
A vběhnu zpět do stáje, kde koně začínají panikařit z kouře. Není ho tu ale ještě tolik, aby se udusili. Kdyby ale houstl nebo sem pronikly plameny, jsem připravena okamžitě překousat jejich provazy.

Hostinec se začne zmítat v plamenech a hosté ve snaze neuhořet se snaží dosta ven. Vy s princem tam už naštěstí jste a jen sledujete dílo zkázy. Klid ale ještě není. Jak Haldir předpokládal, někde poblíž byli i ostatní Varsovy stoupenci a ti se teď na vás vrhnou ze stínů. Nastává další zmatek. Lidi kolem vás pobíhají a míří co nejdál pryč. Varsovi vojáci, ve snaze se k vám dostat, zraňují nevinné a do nočního vzduchu se nese nářek raněných a v některých případech i umírajících.
Ze stájí vyběhne pár koní a uslyšíte i štěkot, jak se zdá, vaše vlčí společnice se snaží alespoň ty koně zachránit před plameny.
Vy se však nyní bojujete boji a jen díky svému zručnému umění prince ochráníte. Už si myslíte, že je po všem, když náhle se z dálky ozve dusot koňských kopyt a k hostinci dorazí garda vojáků, se znakem království, ve kterém se momentálně nacházíte. Obklíčí vás a namíří na vás kopími.
,,Odhoďte zbraně, HNED!" přikáže vám velitel. Zprvu odmítáte, ale když vás pošťochnou, neváháte a raději pokládáte zbraně. Situaci se snaží zachránit Haldir a poukazuje na mrtvoly Varsových vojáků, že to oni způsobili tuto tragédii. Gardu to ale nezajímá. Všichni, kromě Rahsana a Bleydhwen jste zatčeni, svázani a vedeni na neznámé místo, kde vás nejspíš vyslechnou. Do vašeho dobrodružství zasáhla nečekané změna událostí.

Vší silou jsem se držela Istreilina sedla, když klisna přešla z klusu do trysku a větve stromů mne šlehaly do tváře. Mé chabě ovázané rány na boku a levém rameni velmi bolely a hrozilo, že s každou chvíli otevřou a znovu začnu krvácet. V hlavě mi hučelo jako v úlu a můj zrak se rozostřoval tou velkou ztrátou krve. Nestále jsem napínala sluch, zda-li moji pronásledovatelé již nejsou za mnou. Ale můj útěk byl velmi nenadálý a proto ještě nemají ani podezření, že jsem pryč. Pořád jsme si říkala jak jsme se mohla ocitnout v takové situaci. Už je to pár dní, co jsem družinu prince Walianthana neviděla. Byla jsem totiž unesena…
Když jsme tehdy zastavily u jezera naposledy jsem spatřila Bleydhwen, které odešla na průzkum. Za nedlouho jsem šla za ní, abych se přesvědčila, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Nevím jestli se nepřítel přiblížil tak rychle nebo jestli jsem polevila v pozornosti, ale náhle mne popadly silné ruce, a než jsem stihla vyřknout omračující kouzlo, přitiskly mi na obličej kus látky napuštěný nějakým jedem. Chvíli jsem vlivu jedu zkoušela nepodlehnout, ale nakonec jsem zavřela oči a upadla do bezvědomí.
Probudila jsem se v temné místnosti kdesi pod zemí a pomalu přivykala temnotě. Nebyla jsem svázaná moc pevně jelikož moji věznitelé spoléhaly na to, že jed bude působit ještě dlouho. Zkusila jsem se jednoduchým kouzlem probourat směrem nahoru na povrch, ale byla jsem tak vyčerpaná a oslabená, že jsem zvládla vždy jen kousek denně. Nakonec po několika dnech jsem narazila na vrstvu hlíny a do očí mne udeřilo silné sluneční světlo. Byla jsem vězněna v nějaké opuštěné pevnosti a kolem byly všude stany vojáků a vlály zde vlajky se znakem kopí a vlka. Matně jsme si vzpomínala co nám Walianthan vyprávěl o svém strýci Varsovi. Chtěla jsem nepozorovaně proniknout na kraj lesa a zmizet, ale nechtěla jsem nechat svou vzácnou klisnu v jejich rukou a tak jsem se vydala ke stájím, abych ji ukořistila zpět. Stála jen tak ve stání a ani nebyla uvázaná a tak jsem ji potichu vyvedla ven. Ale tady si mne všimli asi čtyři vojáci a ihned tasily zbraně. Prvního jsem kouzlem omráčila, ale na další už mi síla nezbyla a tak jsme vytasila svůj luk a v rychlosti vypustila dva šípy. První se zabodl asi metr od vojáků a druhý jednomu z nich prorval krk. Voják vytřeštil oči, chytil se za krvácející krk a padl z zemi. Luk jsme rychle zasunula zpět do pouzdra na zádech, jelikož byli moc blízko na to, aby se dalo střílet a vytasila jsem meč. Oba jsem odzbrojila celkem rychle, ale ten omráčený se zvedl a vrávoral ke mně. Než jsem si ho stačila všimnout, probodl mi bok mečem a druhý těžce raněný se po mě ohnal a seknul mne do ramene. S vypětím všech sil jsem oba dorazila a rychle vyskočila na Istreil. Naštěstí všichni vojáci byli zrovna na výpadu takže v táboře nikdo jiný nebyl.
Jela jsem rychle jako vítr a po nějaké době jsem dorazila do vesnice. Všude byl zmatek a vesnici vévodila vypálená hospoda. V dáli jsem spatřila oddíl vojáků a někde tam jsem slabě zachytila Bleydhweniny myšlenky. Opatrně jsem dojela až k nim a viděla jsem celou družinu spoutanou. Bleydhwen se držela poblíž princovi a vrčela na každého strážného, který se chtěl přiblížit. I ona mne vycítila a vztyčila uši, přičemž se napjala od hlavy až k ocasu a zkoumavě hleděla na les podél cesty.
"Neměj strach, Bleydhwen. Jsem tu a postarám se o vás. Dej vědět Walianthanovi a Haldirovi že jsem zde a čekám na jejich rozkazy. Jsem ráda že se ti nic nestalo, sestřičko..."

Princ vypadá v pořádku. Je sice trochu napitý a sem tam nějaká ta spálenina a modřina, ale jinak je celkem v pořádku. Venku jsme se všichni dívali na spoušť co udělali Varsovi muži a pomáháme okolním lidem co jsou nějak zranění. Ze stájí vyběhlo i několik koní, které nejspíš osvobodila Bleydhwen, koně kolem nás proběhnou a snaží se dostat co nejdál od ohně. Venku je naštěstí celá družina a i většina lidí, ale uvnitř je jich pořád dost, kteří potřebují pomoc. Neváhám a vrátím se zpět do hostince a nevnímám plameny okolo. Uvnitř je vše v plamenech a spousta nářku. Popadnu jednu ženu a hodím si ji přes rameno a co nejrychleji vyběhnu ven a slyším, jak se za mnou hroutí vchod. Opatrně ji položím na zem a vrátím se k princovi, který se snaží postavit na nohy. Když už je skoro na nahou vyběhne na nás další oddíl Varsových mužů. Všichni tasíme zbraně a pustíme se do nich. Boj byl krátký, dva vojáky jsem jen odzbrojil, abych se vyhnul zbytečnému zabíjení. Jeden si však nedal říct a musel jsem mu useknout zápěstí, po této zkušenosti již dal pokoj. Za chvíli bylo opět ticho, bylo jen slyšet praskající dřevo a plameny. Vypadalo to, že vše máme za sebou, ale opak byl pravdou. Přijela královská garda o síle dvou set mužů a obklíčila nás. Jejich velitel nás vyzval ať složíme zbraně. Nechtěli jsme protože jsme nic zlého neudělali, ale nedal jsi říct. Položili jsme zbraně na zem a chvíli na to přiběhl jeden voják a posbíral je. Byli jsme spoutáni a odváděni na hrad, jediná pevnost široko daleko. Kolem nás jezdilo na koních spousta vojáků a dávali pozor, aby jim nikdo neunikl. Jen Rashan a Bleydhwen chyběli, aspoň, že nás nedostali všechny.
,,Veliteli, přísahám nic zlého jsme neudělali. Bránili jsme se jen před útočníky. Hospoda začala hořet jen díky tomu, že nás přepadli." zavolal jsem na projíždějícího velitele.
,,Možná ano možná ne! To posoudí až král." odfrkne si a odjede. V tu chvíli se mi v hlavě ozve hlas vlčice a Loriamon. Nabízejí své síly na naše osvobození. Chvíli váhám, ale nakonec řeknu, že ne jelikož jsme nic neudělali, až budeme na popravišti pak zasáhněte, pošlu jim odpověď a trochu zavtipkuji. Už jsme skoro u hradu, kde nás hned hodí do vězení vedle nějakých zločinců. V cele jsem jen s princem a zbytek je někde jinde.
,,No co teď?" zeptá se princ a mě nic nenapadá.
,,Počkáme, pravda zvítězí." odpovím mu.
,,Skvělí." prohodí a já pohlédnu z okénka na protékající řeku a přemýšlím jak to dopadne...

Doprdele kurva pes! Ten zasraný kretén, co si ho princ přitáhl do skupinky, zapálil hospodu. Nevšímám si ničeho a třímaje kuši vylítnu ven. Tam jsou další vojáci. Je jich hodně. Tohle už fakt nemá cenu. Odložím zbraň a vzdám se. Nechám se spoutat a odvézt, přitom trochu nadávám, ale zase jim nedávám záminku, aby mne mlátili. Pomalu jdu mezi zajatými, nemluvím, jen cítím, jak mi v řídnoucích vlasech poskakují blechy. Vrazí mne do cely mezi tuláky a vagabundy, konečně, i tak vypadám. Není tam nikdo z naší skupinky. Asi nás nechtěli dávat moc dohromady, nebo co. Asi pěti slovy (z toho tři jsou "kurva") se představím, jinak se od nich držím dál. Měl jsem prince prodat...

Oheň brzy zachvátil i stáje, nikdo ho nehasil. Proč nehasí?!
Zvířata už začínají panikařit, jejich ržání je slyšet i přes hukot plamenů a zoufale se vzpínají, ve snaze uniknout. Pustím se do likvidace úvazů, začnu koněm, který je nejblíž pamenům, a pokračuju dál. Nevyhnu se kopancům od zvíat, šílících strachy, ale žádný mne neochromí příliš. Utíkají. Cítím se trochu provinile, že jsem družinu připravila o koně, ale nakonec, možná by už stejně přišli pozdě a koně by byli mrtví. Takhle snad aspoň někteří přežijí.
Vykulhám ze stáje a vidím, jak mí společníci věhli z bláta do louže. Z povzdálí sleduji, co se bude dít a poté skupinu následuji. Tak abych jim byla z dohledu, ale zároveň tak, aby se nikdy nedostali z dohledu (nebo aspoň z dočichu) oni mně.
A najednou zaslechnu ve své hlavě hlas. Loriamon! rozveselím se.
Co s tebou bylo? Nachvíli jsem od tebe uslyšela strach a najednou sji zmizela! měla jsem starost. Obávám se, že teď nejsou v pozici, kdy by mohli vydávat rozkazy. Ale sleduju je, následuj!
A nakonec, jsem dost daleko a přece ne příliš, odvážím se o trik. Trik, který by mohl znepokojit věznitele a zároveň by pomohl Loriamon, aby mne našla. Zavyju. Táhle a teskně, jako osamělý vlk, co hledá partnery na lov. A pak si, spíše pro vlastní potěchu, dodám tlumené zavytí jako "vzdálenou odpověď". Jen ať si myslí, že se na ně stahují smečky.

Máte - li v sobě špetku alkoholu, jste ve veselé náladě. Ale vypijete - li toho víc, vnímáte okolí už trochu jinak a všechen stud a strach jdou stranou. Tak jako v hostinci.
Když tam vpadli Varsovi nohsledi, zprvu jsem si jich ani nevšímal. Nebylo divu, byl jsem totiž zrovna...zaneprázdněn. Pak mě ale cosi nakoplo. Vztek, že mi můj vlastní strýc sebral království a držel můj, ještě nedávno spokojený lid, ve strachu. A já se kvůli němu musel všeho vzdát a všechno mu přenechat a odcestovat do prokleté země, jen abych ho sesadil z mého trůnu. A on za mnou ještě posílá své poskoky? Takové zrádce? Na špínu a odpad se musí jít pořádně, což jsem taky udělal. Na velitele těchto řečených zabijáků jsem v touze prolít krev, vytáhl stříbro - flusku a velitele postřelil. Byl bych se trefil snad i do srdce, nebo snad i do hlavy. Bohužel, moje podnapilá mysl mi nedovolila tak učinit. Jen bolestný výkřik, vycházející z jeho hrdla, mi prozradil, že byl trefen, ne však zabit. A tlak, který stříbro - fluska vydává, mě odhodil dozadu na lavice, kde jsem se praštil do zátylku a na pár vteřin ztratil vědomí.
Pak už si vybavuji jen útržky. Moji věrní, leč trochu mrzutí, se kolem mě shromáždili a chránili...
Viděl jsem dům, hořící do černé noci a křik utíkajících lidí...nepopsatelný zmatek.
Dále rozčilené hlasy Haldira a ostatních, snažíc se někoho přesvědčit, ale nevím koho.
A nakonec dotek číši rukou, jak mě zvedají a kamsi odvádějí.

Samozřejmě jsem ze sebe vydal pár slov, snad i srozumitelných a všechny ty útržky jsem si snažil vybavit ještě později.
Probudil jsem v okamžiku dalšího pádu. Někdo se mnou prudce hodil a já dopadl na slámou pokrytou dlažbu. Vyčerpaně jsem se chytl za hlavu, ale stále nade mnou vítězil prokletý duch medoviny.
Cosi dalšího jsem zamumlal a zaslechl Haldira. Povídal jsem si s ním, i když nevím co, dokud mě nepřemohla únava a já neusnul na místě, kam jsem dopadl.

Skrz malé okénko dopadají do místnosti sluneční paprsky a osvítí mou tvář. Zacloním si tvář rukou a otočím se na bok. Celé tělo mě bolí, nejvíc hlava, ale už jsem při sobě a dokážu sám a dobře uvažovat. A vnímat taky. Velice se podivím, když zjistím, v jaké místnosti to jsem.
Je to malá vězeňská kobka, postavená maximálně pro dva muže. Rozhlédnu se. Haldir leží na lavici a oddechuje. Zbraně nemá. Polekaně sáhnu rukou na místo, kde mám normálně přidělaný meč i s pouzdrem, ale má ruka se ničeho nedotkne. Zakleji a v plně doufám, že jsem meč v té opilosti nikdy neztratil. Bez něj by má bojeschopnost vyprchala.
Probudím Haldira. Dělám to nerad, ale musím a chci po něm, aby mi vysvětlil, co se vlastně stalo. Haldir se rozespale dá do řeči a vypráví mi o tom, jak poté, co jsem postřelil kapitána, se v hospodě strhla strašná rvačka, při níž náš nový člen Rahsan hospodu zapálil. Alespoň si to Haldir myslí. Vevnitř před hospodou se udál další boj mezi členy naší družiny a Varsovými zabijáky, načež, když všichni padli, přijela královská garda a pozatýkala nás. Já a Haldir jsme byli vrženi do chladné kobky a o ostatních členech družiny nemáme informace.
Proklínám sám sebe. Je to moje vina, že se tohle stalo.
Teď nám ale nezbývá, než čekat a doufat. Vzhledem k malé prostupnosti světla nedokážu odhadnout, jaká denní doba je. Až po třech hodinách od mého probuzení zaslechnu na chodbě za dveřmi cely, těžké kroky a rozčilené hlasy. I přes zdi jsou docela jasné.
,,To jste je nemohl aspoň prohledat, zda - li nemají královskou pečeť, jak to tyhle výpravy nosí?" ozve se první, vyčítavý hlas s hlubším, zato ušlechtilým tónem.
,,Víte, pane, já myslel, že to jsou zbojníci, ty se vždy takto hájí. A hostinec na předmětí lehl popelem, měl jsem plný důvod jednat tak, jak jsem jednal," zaslechnu druhý hlas, zjevně hlas podřízeného vojáka.
,,Vaše prozíravost vás jako jediná omlouvá," utrousí druhý muž. Oba dva se zastaví u naší cely a v zámku zarachotí klíč.¨
,,Jste si jistý, že tam chcete vstoupit sám?" táže se voják svého pána, jehož zatím nevidíme.
,,Naprosto," odvětí druhý muž. Dveře se otevřou a já spatřím původce onoho ušlechtilého hlasu. Je to muž ve středních letech, oblečený do kalhot z té nejjemnější kůže, lesklé drátěné košile, přes níž má přehozenou vestu s vyobrazením tesáku, a ruce mu zakrývá volnější rukávy bílé košile. Muž má černé a pečlivě ostříhané vlasy, uhlazenou černou bradkou a i obličej mi jasně dává najevo, že muž je šlechtic.
Pozdravím ho, ale on mě zadrží rukou.
,,Nemluv. Máš - li královskou pečeť, ukaž mi ji. Jinak ode mě odstup," prohlásí.
Prohledám kapsy. Na vnitřní straně mé kazajky ji mám. Je to cenný papír, sloužící proto, abych dostal Korunu moci. Předám muži listinu, on ji rozvine a na zamračené tváři se mu zhostí úsměv.
,,Princi Waliathane, dlužíte mi vysvětlení," řekne krátce.
,,Vysvětlení?" zeptám se ho udiveně.
,,Ano. Musíte mi vysvětlit, proč po našem království běhají muži v černém a ptají se neustále na vaše jméno. A taky vysvětlit, proč nejlepší hostinec v celém království lehl popelem," odpoví muž. ,,Promiňte, ale zapomněl jsem se představit. Jsem lord Duront, panovník města Lyon," dodá.
,,Ne tak rychle, Duronte. Nepovím vám nic, dokud nezjistím, kde jsou mí bojovníci," zabrzdím ho a lord mě spraží pohledem. Očividně mu nikdo tolik neodporuje.
Lord zaťuká na dveře a do místnosti vtrhne voják.
,,Pane?" vykřikne oddaně.
,,Klíd, Rade. Bojovníci, které jste včera zajali u hospody, okamžitě propusťte a dejte jim jídlo a pití. A nejradši i koupel. Zkrátka, ať se jim dostane vše potřebné. Jak to tak vypadá, máme tu výpravu z Dartanie," usměje se na mě a Haldira znovu lord Duront a voják se ukloní a odpochoduje.

Z poza barmanského pultu mě vyžene plamen, který se hostincem šíří až nečekaně rychle. Dokonce to vypadalo že plameny hrají nějakou melodii a dokonce i tančí. Není čas se ale dívat na tento zvláštní úkaz. Musím vyběhnout ven a postarat se, aby co nejvíce lidí šli tou samou cestou.
Skoro všem přítomným se podařilo dostat ven. Měl jsem ale pocit že jsem na někoho zapoměl.
Ohlédnu se a uvidím našeho nového člena jak si v plamenech libuje, snad jako by je řídil.
Plameny tančí jak on poroučí. Nechám člena členem a utíkám ze dveří ven, kde už jsou kromě mě všichni a ještě navíc nějaká skupina zdejších.
Docela i chápu že si nenechali nic vysvětlit. V celém okolí klid a jen přijedeme my, tak lehne plamenem první hostinec.
Stejně jako ostatním zabavují zbraně, tak i já jim odevzdávám s nechutí svůj kabát plný lektvarů a surovin.
Sice se cítím o deset kilo lehčí ale na druhou stranu teď se nemám jak bránit. Tenhle stav v mém věku je opravdu nepříjemný.
Všechny nás odvedou do místního žaláře a smysluplně rozdělí.
Mě, i když měřím sotva metr, strčí do cely s dvoumetrovým svalovcem jehož mozek by se dal přirovnat k hrášku.
Už od chvíle co jsem zde byl si ke mě klekl a začal povídat. „Jéžiš ty si ale roztomilé děťátko. A jaképak máš rozkošné vousky. Jak sis je přilepil? Ukaž.” řekl líbezným hlasem a začal mi rvát můj vyšlechtěný vous.
Prožil jsem několik hodin příšerného pekla s dvoumetrovou horou svalů přetékající ženskostí.
Zajímalo by mě za co se sem dostal, ale ještě než jsem se ho zeptal mi došlo, že to opravdu není dobrý nápad.
Konečně otevřely stráže a já se jim pokusil utéct otevřenými dveřmi. Bohužel jsem byl tak vysílený že můj běh se dal přirovnat k běhu lenochoda. Spíše jsem kulhal, než běžel.
Padl jsem přímo k nohám jednoho z nich. Ten mě vzal a odnesl do jakéhosi pokoje, kde jsem měl přichistáno jídlo a pití.„Vše co zde máte pane užijte podle své libosti. Poté přijďte prosím do sálu, kde na vás budou čekat ostatní.” Dodal strážný a zavřel dveře. Najedl jsem se, napil a dal si dlouhou koupel. Po té jsem šel na místo určení, zbraně nám rozdají zřejmě až tam...

Sotva mou myslí rozvířila Bleydhwenina radostná zpráva, uslyšela jsem její táhlé zavytí a ihned jsem věděla, že moje přítelkyně je někde nablízku. Naposledy jsem zkontolovala skupinu a když jsme viděla, že jim nic nehrozí, aspoň pro tuto chvíli, rozběhla jsem se rychle tím směrem, odkud se vytí ozývalo. Jako pták jsem se vnořila nelyšně mezi větve stromů a můj kontakt s Bleydhwen každým metrem sílil. Na jedné mezi jsem se zastavila, přitiskla si ruce k ústům a napodobila Bleydhwenino volání, přesně jak mne to moje přítelkyně učila během naší společné cesty, ještě dříve než jsme potkaly Walianthana. Okamžitě jsem slyšela zpětnou odpověď.
"Už běžím Bleydhwen.... Ale pojď mi naproti.... Ty okolní hvozdy dělají hroznou ozvěnu a matou mě...." vyslala jsem ještě rychlou zprávu.
Konečně jsme se setkali. Vyběhla jsem na malou louku a Bleydhwen zrovna vybíhala z protějšího porostu. Ani na okamžik nezpomalila a její nádherná sněhobílá srst zářila ve vycházejícím slunci jako třpytivý sníh na vrcholcích hor. Hravě, několika skoky, překonala vzdálenost, která nás od sebe dělila a skočila mi do náruče...

V klidu si sedím v hospodě, popíjím víno a přemýšlím. Najednou se objeví vojáci, a že prý hledají našeho prince. Nedělám vůbec nic. Nezměním své chování, aych nás neprozradila. Tedy až do doby, než se prokecnul sám princ. protočím oči vsloup a rychle vyndám meč. Na rozkaz Haldira vyběhnu z hospody a bezradně sleduji hořící hospodu. To snad není možný. To neumí bojovat i jinak než pomocí ohně? poroběhne mi hlavou, než se objeví další vojáci. Naštěstí nebylo tak těžké se jich zbavit. Jen co se nám to povedlo, začnu pomáhat s požárem a se zraněnými. Bohužel, zprávy o požárech se tu šíří rychle, a tak jsme brzy obklopeni dalšími vojáky, tentokrát nás ale enchtějí zabít, ale jen zaknout. Z bláta do louže.
Nechám se v klidu dovést do cely. Ani si nevšímám, ke komu mě strčili. Ten hnusnej ohnivák to všechno způsobil a jeho tamnechali. A ještě s Bleydhwen. ta bude nadšená. Sednu si do kouta a tvářím se dost nebezpečně na to, aby se nikdo neodvážil mě rušit. V noci nespím. Jsem ostražitá a potřebuji vědět, co s námi bude.
Po čase, který mi přišel jako věčnost, se otevřou dveře. Tak fajn. Poprava, nebo jenom mučení? Docela mile mě překvapí, že ani jedno z toho.
Docela ráda ze sbe sundám začouzené šaty a vlezu si do lázně. Umyju si hlavu a obléknu si čisté oblečení. Vezmu si trochu jídla a pití a vydám se do sálu, kde by měli být už ostatní.

Noc byla studená a drsná. V cele naštěstí nebyl nikdo kromě mě a Waliathana. Princ celou noc hlasitě chrápal což mi v mém spánku dost bránilo a nebyl jsem z toho zrovna nadšený. K ránu jsem konečně usnul, ale zdálo se mi, že jsem spal jen pět minut. Do cely vešel nějaký šlechtic a na něco se ptal prince. Opřel jsem se o okénko aby jsem si pomohl postavit na nohy. Za princem jsem nepatrně poslouchal o čem se baví, potěšilo mě když řekl, že nás pustí z téhle kopky. Z vězení jsme vyrazili přímo do hradu, kde už začínal být postupně vidět rozdíl mezi pachem a čistotou. Přede mnou šel princ, šlechtic a pár vojáků, zastavili jsme u jednoho pokoje, kde nás rozdělili. V mém pokoji byla připravena lázeň a jídlo. Několik služebných se mihlo po pokoji a co nejrychleji zmizelo. Sundal jsem ze sebe svoje věci a vlezl do lázně s pěnou. Chvíli na to přiběhla nějaké služka a vzala moje věci.
,,Počkej to jsou moje věci!" křiknul jsem na ní, ale bylo pozdě. Když jsem se vykoupal popadl jsem ručník co vysel vedle a omotal jsem si ho kolem pasu. Něco málo jsem pojedl z jídla, když najednou přiběhla služka a přinesla mi moje věci dokonale vyprané. Oblékl jsem se a vzal do ruky kousek chleba. Vejdu do místnosti do vedlejší místnosti, kde již byli kromě mě všichni...

Lord Duront po vyřízení rozkazu na nás mávne a my i s Haldirem vyjdeme z chladných kobek. Na denním světle si všimnu že je to čtvercová jednopatrová budova, jež má cely zejména ve sklepě, a malá okénka propůjčují vězňům dar světla, jediné spojení se světem. Jak se ale i tak rozhlížím, nikde nevidím dobrodruhy, kteří mě doprovázejí na cestě. Lord Duront vycítí moje obavy a řekne:
,,Nebojte se, princi. Jsou už propuštěni a jen čekají na stráže, která je doprovodí na můj hrad. Tam také míříme," poukáže na vysokou stavbu uprostřed města, která zastiňuje slunce. Zvlášť když se ocitneme pod ní. Při příchodu lorda se vojáci u vchodu postaví do pozoru a pouštějí nás bez okolků dovnitř. Uvnitř je krátká chodba, lemovaná dubovými dveřmi. U jedněch se zastavíme.
,,Zde je váš pokoj, mistře elfe," otočí se lord na Haldira a osobně mu dveře otevře a přidrží. Když Haldir zmizí, lord Duront mě vede dál.
,,Mé osobní komnaty jsou vám k službám, princi. Berte to jako omluvu za tak malé nedorozumění," ukloní se mi Duront, což je na muže jeho formátu velmi neobvyklé.
Poděkuji a nechám se zavést do místnosti, kde se připravuje už koupel.
,,Jídlo bude doneseno zanedlouho, vám i vašim druhům. Prozatím vás necháme o samotě, princi. Vykoupejte se, poté se najezte a jestli chcete, doneseme vám i nové oblečení," nabídne mi lord Duront.
,,Ano, nové oblečení bych přijal s radostí," odpovím a lord luskne prsty. Mlčenlivý sluha v livreji, postávají v rohu místnosti, se pohne, dojde ke mě a krejčovským metrem mě několikrát přeměří a zapíše si poznámky do notesu.
,,Vše je vám k dispozici," usměje se lord a se všemi svými poddanými odejde z místnosti. Váhavě přistupuji k lázni. Když ale pocítím horký vzduch, vycházející z teplé vody, neodolám a skočím i s šaty. Oblečeni se mi přilepí na tělo a já si užívám pohodlí, které se mi nedostalo tři roky.
,,Na tohle bych si dokázal zvyknout," pomyslím si vesele a sundám si promočené oblečení, které pak pohodím na hromádku vedle lázně. Sluha po pár minutách přinese nové oblečení, ukloní se a odporoučí se. Když pohlédnu na to, co všechno přinesl, všimnu si i ručníků. Při opuštění lázně je použiji a obléknu si novou bílou košili, černou koženou vestu, černé látkové kalhoty s koženými záplatami u kolen. Zkrátka typické civilní oblečení, ale nevadí mi. Za tři roky u zbojníků jsem se naučil, že bych měl přijmout, vše co mi je dáno. Jedině tak se zbavím své šlechtické rozmazlenosti a stane se ze mě náležitý následník trůnu.
Stejně jako moji bratři. Ano, moji bratři. Kde jim je konec? Doufám, že se nich něco víc dozvím, až budeme ve Weenërii.
Když se obléknu, počkám si ještě na jídlo a po něm mě strážce zavede do hlavního sálu hradu, kde už je pár mých spolubojovníků. Vyčítavě je prozradím, koneckonců, do té šlamastyky s vězením jsem je dostal já. Lord Duront mi nabídne čestné místo po jeho pravici a tak usednu a mlčenlivě si prohlížím místnost. Nad obrovským krbem, v němž zrovna plápolá oheň, má Duront pověšený zdobený kovový štít a pod ním dva zkřížené meče. Po obou stranách štítu jsou trofeje vycpaných sobích hlav. Z protější stěny visí dvě do žluta zbarvené vlajky s černým pruhem uprostřed. Stůl, u kterého sedíme, má obdelníkový tvar a obyčejně nejspíš slouží jako stůl pro různá zasedání a schůze. Teď ale u něj sedíme my a jen co přijde Haldir a usedne na své místo, lord povstane, odkašle si a dá se do zvučného proslovu.
,,Drazí dobrodruzi a vy, princi Waliathane. Ještě jednou přijměte mou nejhlubší omluvu zato, jak s vámi mí muži jednali. Doufejme, že vám to moje pohostinnost vynahradí. Jak už jsem se dozvěděl od prince Waliathana, cestujete z Dartanie, ale on mi na oplátku, že vás já propustím z vězení a dodám vám vše potřebné, nabídl, že mi podá vysvětlení, proč se po našem království potulují muži v černém, ptají se na jeho jméno a někdy ohrožují i nevinné obyvatele. Je to tak, princi?" otočí se na mě.
,,Tak jest," potvrdím a na jeho pokynutí se dám do vyprávění. Nevynechám nic o tom, jak se u nás dědí trůn, což ale on jako královský pobočník ví. Ovšem co netuší je to, ohledně mého strýce, který se snaží v Dartanii zavést nový pořádek a že se chce i zmocnit trůnu. Proto se dostávám k příčině naší výpravy a povím mu i něco co dobrodruzích, lépe řečeno, proč mě doprovází. Mé vyprávění končí tím, jak hospoda vzplanula, ale nepovím lordovi, že to byl jeden z mé družiny.
,,Až toho Rahsana najdu, asi mu nakopu...." pomyslím si vztekle. Lord Duront chvíli mlčí a pak se ozve:
,,Děkuji vám, princi. Ještě dnes pošlu dopis králi, aby se měl před těmito zrádci z vaší země na pozoru. Raději upozorníme veškerá království, aby si před Dartanií držely odstup. Bude nejlepší, když prostě s ní uzavřeme všechny obchody," navrhne, ale rázně to odmítám.
,,Na pozoru se mějte před Varsovými muži, ale s Dartanií nepřerušujte obchodní styky. Pořád má můj strýc k dispozici silnou armádu, složenou z těžké obrnění jízdy, obléhacích nástrojů a dalších. Kdo ví, co zformoval během mé nepřítomnosti na hradu. Navíc, kdybyste přerušili obchodní cesty do Dartanie, můj lid by hladověl ještě víc, než teď."
Lord si promne bradu. ,,V tom případě pomůže jen varování. Jen se vás ještě zeptá, princi: Hodláte se zde na mém hradě dlouho zdržet?"
,,Nikoliv, lorde," odpovím, ,,čas nás tíží. Čím déle se budeme zdržet, tím hůř pro Weenërii a pro ostatní království. Věřím, že strýc po nějakém čase tvrdé diktatury v Dartanii zatouží po něčem víc. Tak či tak, všechna sousední království budou dříve nebo později napadnuta. Dokud ale trvají obchodní styky, je to dobré znamení, že můj strýc shromažďuje zásoby. To je právě příčina hladovění mého lidu. Jakmile ale budou styky přerušeny ze strany Dartanie, připravte se na válku. A nejradši bych vyrazil hned zítra za úsvitu."
,,Víte, abych byl upřímný, můj hrad a město není jak tak obyčejné. Vstup do prokleté země je několik mil odsud a můj hrad slouží v podstatě jako brána, kudy projde každý hrdina, který se nechce trmácet přes horské průsmyky," vysvětlí mi lord a já na něj překvapeně vyvalím oči.
,,Vážně?"
,,Ano," kývne lord, ,,můžeme vám dodat zbraně, brnění, koně a proviant a pokud chcete, tak i průvodce. Ovšem pod jednou podmínkou. Dostanete se až do ke Koruně moci a zachráníte svět před válkou."
,,Taková nabídka se nedá odmítnout. Nuže, každý z mých spolobojovníků nechť si řekne o to, co si přeje a zítra ráno vyrazíme. Berete to tak?" zeptám se ho. Souhlasí a naši dohodu stvrdíme podáním ruky.
,,Nuže dobrá. Teď bych nejradši vyřídil ty objednávky a pak vás nechal po zbytek dne odpočívat," rozhodne lord a zvedne se. Cosi zamumlá strážci a zanedlouho do místnosti vejdou další sluhové a každý z nich se zastaví u jednoho z mých bojovníků.
,,Takhle to tak bude nejlepší. Ale...kde je sakra Rahsan a ta vlčice?" zeptám ze sám sebe v duchu a opřu se o stůl.

někde v lesích za městem

Pobavila mne Loriamonina odpověď. Ještě se má dost co učit, ale na humanoidní hlasivky opravdu dobré! A tak vyběhnu za ní a radostně ji přivítám.
Pospěš, než jejich stopa vychladne! Vše ti vysvětlím cestou! A tak navážu na stopu a běžím po ní. Není tam žádná krev, to je dobré znamení.
Cestou své společnici povím, jak jsme se ubytovali v luxusním hostinci, ale já raději zůstala ve stáji. Jak jsem postřehla Varsovy vojáky, ale příliš brzy na to se z hostince začaly ozývat zvuky boje a potom vzplanul. Nebyl čas, neměla jsem na výběr. Musela jsem doufat, že se o sebe ti vevnitř postarají, já zachránila koně. A řeknu ti... zkoušela jsi někdy držet stádo splašných koní? Myslela jsem že mě ušlapou. Ale přežili. Ale mezitím se objevili nějací cizí vojáci, jejich erb ani pach neznám. Odvedli je - aspoň vím, že byli všichni na živu, jen nevím co bylo s Rahsanem. Ty jsi se vlastně s Rahsanem nesetkala, viď? Jde z něho strach. On je ohněm. Myslím, přímo podstatou. Ale na tom nezáleží, musíme následovat zbytek.
Až se najednou zarazím, neboť zjistím, že stopy vedou do města. A ozbrojenci s našimi svěřenci právě prošli branou.
Teskně zakňučím a posadím se. Co teď?

O pár hodin později mne vzbudí strážní. K-kurva do prdele co je zase co chcete nechte mne spát už do hajzlu... mumlám si, strážní mne ale odváděj do místnosti s vanou horké vody. Co to má kurva znamenat? Odkdy se uvěznění vzbouřenci vodí do lázně? Strážní mne opustí. Že bych tolik smrděl? Nedůvěřivě si přičichnu k podpaží - ne, není to tak strašné. Opatrně si omývám jednotlivé části těla, ale nikdy se nesvléknu úplně, ani neodložím zbraň. Je tam i zrcadlo, mýdlo a břitva. Mám se podřezat nebo oholit? Nejsem si úplně jistý, ale vyberu si druhou možnost, napatlám si tvář mýdlem a oškrábu si nabroušenou věcí bradu a čelisti, pak si otřu tvář rukou namočenou ve vodě z vany. Kdyby mne v téhle chvíli někdo napadl, vypadalo by to určitě hodně směšně, bojovat s nějakým zkruvy. Kurva. Hej, křiknu. Co to má být? Ani mne tady nezamkli! Dovnitř napochodují vojáci. Důstojník mi řekne, že jsem volný (dívá se na mne pohrdavě a krčí nos - konečně vypadám, chovám se a jsem cítit jako nejhorší vágus). Jak jako volnej? nechápu ho. Vaši nadřízení vám to určitě vysvětlí. Zatím vám můžeme zajistit jakoukoliv výzbroj, kterou budete potřebovat. A jídlo. Co to kurva je? Poslední večeře před popravou nebo co? No fajn, tak mi dejte nějakou vodu, chleba a maso. A jako zbraně - nějaký dýky, lehkou kuši a krátkej meč. A teď mne doveďte k mejm nadřízenejm, dobře? Snažím se nemluvit sprostě. Dovedou mne napřed do zbrojnice, kde mi vydají zbraně, které se mi líbí, a pak do jídelny pro sluhy, kde mi dají maso. Holt vypadám jako vagabund. Pak mne mlčky uvedou do hlavního sálu, kde jsou ostatní z družiny, princ a ještě nějací lidé. Když uvidím svou skupinu, jsem trochu zklamaný. Chtěl jsem je přece prodat. Moc neposlouchám prince s jiným šlechticem. Ani nevnímám, že se tázavě dívají na prince, jestli opravdu patřím k nim, vmísím se do skupinky a s neuvěřitelně znechuceným výrazem čekám na další vývoj událostí.

„Náhlý zvrat událostí nakonec vede k tomu že bych si mohl doplnit, to co jsem v hospodě výházel?”
Nevidím důvod odmítnout jejich nabídku, když podmínka je vlastně cíl naší cesty.
Narovnám se jak se sluší a patří a začnu si hladit vousy.
„Vypadá to že je řada na mě.” usměju se.
„Nejdříve bych potřeboval svůj kabát s lektvary a výbušninami. Po té nějakou tyč, dlouhou tak deset až patnáct centimetrů, střelný prach, tuto bylinku kvůli velkému dýmu látku metr dlouhou a dvakrát širší jak délka tyče kterou mi přinesete, jako bonus ještě doutnák . V plášti by měli být ještě 4 bomby této výroby, stříbro-fluska, půlka zvětšujícího lektvaru, kyselina v takové nádobce z tlustého skla a nějaké léčebné byliny.” „Co jsem to asi zahodil za lektvar když jsem byl v té hospodě.”
„A kvůli výrobním účelům budu potřebovat ten nejtvrdší alkohol co tu máte, alespoň láhev.”„A ještě jestli by to šlo tak flakónek nějakého paralyzujícího jedu.” Teď když budeme pracovat ve skupině tak by se to mohlo hodit...

Princův proslov mě mile překvapil. Po celou dobu naší výpravy se choval jak rozmazlený pitomeček, ale to, co nyní předvedl, bylo hodno opravdového následníka trůnu. Myslím, že si ho asi začnu více vážit.
Já bych prosila luk a šípy. K tomu meč, asi středně dlouhý. Zamyslím se, jestli ještě něco nepotřebuji. To bude asi všechno, děkuji.

Přistoupím k princi. Pane, měli bychom najít Bleydhwen. A Rhasana možná taky.

,,Ptám se váš ještě jednou, mladá Weenërio, nebude pro vás dělat té skupince průvodce přítrž?" zeptá se mě snad posté lord Duront a nervózně si mne ruce. Zprvu mu neodpovídám a stáhnu si vlasy do jednoduchého copu. Ještě poté se před zrcadlem trochu nakroutím, hodím nevinný úšklebek, abych pobavila sama sebe. Pak odpovím lordu Durontovi.
,,Vůbec ne, můj pane. Navštívit prokletou zemi bude spíše zábava, než přítrž."
,,Váš optimismus je obdivuhodný, mladá Weenërio. Princ Waliathan a dobrodruzi i jistě nepochybně uvítají vaše umění v léčení," usměje se lord Duront a přidrží mi dveře. Vyjdu na chodbu.
,,O tom nepochybuji. A mému optimismu se nedivte. Když se jmenujete stejně jako ty nebezpečné končiny, nálada je vždy na dobrém místě, ačkoliv si to neumím vysvětlit."
Lord Duront přitaká a vede mě chodbou k místu, kde už čekají dobrodruzi i s princem. A já si jen tak mimoto vzpomenu na události posledních dnů.
Mé jméno je Weenéria Elinther. Jak už jsem se zmínila lordu Durontovi, mé křestní jméno se jmenuje stejně jako země, do níž putuji. Už od útlého dětství, respektive od doby, kdy jsem se naučila ovládat zbraň, jsem s otcem podnikala nebezpečné výpravy, někdy i do středu samotné země. Tatínek byl totiž velmi mocný mág, jenž společně se svým řádem chtěl na tom místě obnovit pořádek. Při jednom průzkumu, kterého jsem se neúčastnila, můj otec zahynul. Zrovna v době, kdy jsem nastupovala do učení kleriků. Kráčející v jeho šlépějích, jsem začala i já podnikat výpravy na vlastní pěst a odhalila spolu s ostatními mocnou zbraň, působící na všechny zrůdy, co ve Weenérii pobíhají. Světlo. Nemyslím teď přímo denní světlo, nebo zář pochodně či ohně, ale světlo přímo od bohů, takové, jehož tajemství znají jen paladinové a nebo v mém případě, i klerikové. Překonat hranice do Weenërie nebylo snadné a nejednou se stalo, že jsem musela v tom temném světě i přespat. A když jsem byla za hranicemi, bydlela jsem v malé vesničce poblíž hraničního přechodu. O mém umění se později doslechl lord Duront a nabídl mi svém městě dům a potřebné vybavení.
Nedávno pohostil skupinku, cestující z Dartanie, která se podle zpráv mladého prince zmítá v korupci. A on, aby zachránil svůj lid, cestuje do Weenërie, aby našel bájnou Korunu moci, pomocí níž by obnovil pořádek ve svém království. Jak šlechetné. Ale je mladý a nerozvážný. To jsem v podstatě i já. Ale znám Weenërii velmi dobře a má pomoc se bude jistě hodit.
Lord Duront mi džentlmensky otevře další dveře a nechá mě vejít na nádvoří jeho hradu, kde už běhají podkoní a další služebnictvo. Vyvádějí osedlané koně ze stájí, zbrojíři zase kontrolují plody své práce ještě předtím než je darují dobrodruhům. Princ Waliathan už stojí, plně připraven a s neutrálním výrazem ve tváři sleduje celé dění. Když ale spatří mě a lorda, přispěchá k nám a ukloní se. Políbí mi ruku.
,,Slečno Weenërio, jsem poctěn."
,,Já též. Nepoštěstí se dnes každému, aby měl královský doprovod, že?" zavtipkuji a princ se zasměje.
,,To opravdu ne. Ale já nejsem král, jenom princ a úspěch naší cesty zavísí předem na vaší znalosti Weenërii, slečno Weenërio."
Zamračím se. ,,Říkejte mi Weni, alespoň si tolik nebudete plést. A tykejte mi, budu vám pak více důvěřovat."
Princ se ukloní. ,,Jak si přejete. Teda přeješ, Weni."
Usměji se a společně s lordem sleduji, jak princ obchází všechny své dobrodruhy a ujišťuje se, zda mají všechno, co si přáli.
,,Myslíte, slečno Weenërio, že má šanci uspět?" zeptá se mě lord Duront.
,,Prozatím jsem ještě neměla příležitost ho pořádně poznat. Koneckonců, dobrá pohostinnost od vaší osoby jistě spraví náladu každému, ale drsné prostředí místa, kam jedeme, ji zase rychle zkazí. Jakmile to bude možné, budu vás pravidelně informovat."
To uvítám s radostí. Vztahy s Dartanií jsou čím dál napjatější a mladý Waliathan je naší poslední nadějí na mír. Chci, abyste veškerou ochranu především zaměřila na něj. O ostatní se tolik nestarejte, jsou to žoldáci," řekne lord tajemně a já kývnu.
,,Jak si přejete."
Ale z hloubi duše se mi takový rozkaz velmi příčí.
Proběhnou ještě poslední úpravy a zanedlouho za svítání slunce opouštíme lordovu pevnost a míříme k nedalekému hraničnímu přechodu.

Hostina, nebo omluva? Zvyk lidí je opravdu někdy zvláštní. Jeden den ve vězení další v nejlepší společnosti Lorda Duronta. Usadím se vedle prince a pustím se mírně do jídla. Zelenina a nějaký chleba, maso jím jen ojediněle. Pak se Lord Duront omluví za problémy, která nastaly a spolu s princem začnou jednat o politice a hlavně o našem největším problému. Varsa. Strýc Waliathana a nyní regent celého království. Párkrát jsem ho potkal a není to dobrý člověk, podlý zlý a vychytralí. Využije všeho, aby se dostal k moci a neštítí se ani vraždy. Je mu jedno jestli ho lid miluje nebo nenávidí, když má armádu bude chtít zvětšit svoji moc tím jsem si jist. Naverbuje všechny žoldáky a bojeschopné muže a slíbí jim hory doly, pak jim vezme svobodu a ještě mu zatleskají za vojenské tažení. Když ovšem získáme korunu a princ usedne na trůn, tak to stejnak povede k masakru obyčejných lidí. Varsa se nikdy nevzdá jen tak vlády, na to je moc hrdý. Waliathan se zase bude dožadovat svého práva a v zemi vypukne občanská válka. Tím alespoň nebude trpět nikdy další s ostatních zemí. Nebo Varsa prostě zmizí. Malá nehoda a bude po problému. Když bude vládnout Waliathan bude aspoň nějaká šance, že bude dobrý vládce. Z mého rozjímání mě probudí myšlenka na vlčici a Rashana. Zůstaly u hostince. Potom to řeknu princi, teď by bylo dobré si sehnat věci které mě zabavili, když mě uvěznili. Než jsem mohl něco udělat, tak lord dořekl poslední slova a všichni se vydali ven. Jeden z vojáků mě zavedl do zbrojnice a nabídl mi veškeré vybavení.
,,Ne děkuji. Chci jen své věci." řeknu a voják hned odběhne. Za chvíli se vrátí s mými věcmi. Poděkuji a vezmu si můj meč, luk, plus šípy a zbroj. Venku je malý dvorek, kde jsem se skoro všichni sešli. Je tu ovšem jedna nová žena. Co jsem tak odposlouchal, tak to vypadá na průvodkyni. Waliathan plný energie, by chtěl hned vyrazit do Weenërie a nezajímají ho jiné názory. Je mladý to ho omlouvá. Rychlejším krokem projdu kolem nové členky družiny a ukloním se. Chytnu prince za rameno.
,,Princi, musím připomenout, že Weenërie je velmi nebezpečné místo a prosím, aby jsi nám dal ještě nějaké volno, ať jsme v plné síle. Jestli ovšem trváš na tom, že chceš jít, tak půjdu a budu tě chránit po celou tvoji cestu." řeknu mu a Waliathan se zamyslí.
,,Máš pravdu Haldire, Weenërie nikam neuteče a jeden den nás nezabije. Dobře, že jsi to řekl, ale jen jeden den. Déle čekat nemůžeme." odpoví a já se mírně usměji.
,,Jistě princi." řeknu a náhle k nám přistoupí ona žena, co má být průvodkyně.
,,Já, nechtěla jsem poslouchat, ale když jsem to už slyšela, tak u hranic je jeden hostinec, kde si můžeme odpočinout. Druhý den od hostince můžeme vyrazit do Weenërie a ztráta nebude taková." řekne a princ se usměje.
,,Výborný nápad Weni! Doveď nás tam tedy." řekne Waliathan a vydáme se do hostince, kde si odpočineme a překročíme hranice do neznáma.

Čím dál líp, kurva, čím dál líp.
Zdržujeme se tady v nějaké vypatlané díře pro nějaký zasraný snoby, místo abysme kurva šli do boje a udělali, co se od nás chce, dostali zaplaceno a šli dál, už kurva do prdele!
Navíc, princ evidentně pokračuje ve své mánii přitahovat si do skupinky pajzly a jiný póvly, který jsou nám úplně na hovno, jen proto, že se mu po cestě zalíbí.
Výborně. Teď navíc do skupinky přitáh nějakou krávu, co má jenom tu kvalifikaci, že jí její zkurvení rodiče pojmenovali stejně jako tu zem.
Už se těším do skutečné Weenërie.
Všechny ženský jsou kurvy, řeknu si a dám se do pochmurných úvah na téma zasranosti ženského pokolení.
Povzdechnu si, rukou s dávno osekanými pahýly prstů si prohrábnu řídké vlasy, abych odhalil kouty a divně tvarované půlelfské uši. Vypadám hnusně. To je jen dobře. Zasraný ženský.
Tak jdeme už, kurva? vyštěknu.
Zaplatili jste si mne kurva na doprovod přes nebezpečnou Weenërii a ne kurva na nějaký zasraný diskuse na nějakým zasraným hradě nějakýho zasranýho kreténa! Nejsem takový idiot, abych tohle říkal nahlas, ale můj nasraný ksicht to vyjadřuje dostatečně jasně.
Nemůžu se dočkat Weenërie. Země, kde nestačí sladký řečičky na to, aby jste se vyhnuli smrti. Kde musíte druhýmu vyrvat pajšl, protože se to prostě tak dělá. To je moje země. Plná stvoření, který vám chtějí utrhnout hlavu a nasrat do krku, ale kde zase je pokoj od vypatlaných ženských, co nemají nic lepšího na práci než házet kurva cukrbliky.
Čekám na tu idylu procházet mezi mrtvejma tělama. Jak jedeme po cestě (jedu první), představuju si, jak můj kůň dupe po mrtvejch rukách a ksichtech různých vypatlaných kreténů...
Zatím je ale klid. Nikdo k zabití. Třeba by se mi povedlo někoho ulovit, co?
V kterým pajzlu teda chceš zůstat? zeptám se po chvíli cesty toho špicoucha, co si nejvíc hraje na důležitýho (Haldir).

,,Nevím," odpovím Calhenovi, který se mě zeptá ve kterém hostinci si odpočineme.
,,Uvidíme kam nás Weenëria dovede." dořeknu odpověď a jdu pořád za princem a koukám se po okolí. Místo kamenné cesty ji nahradila prašná a suchá cesta a každý krok dělal kouř. Svižné tempo dokázalo, že během půl hodiny jsme byli na místě. Naše průvodkyně se zeptala nějakého pobudy, kde leží jejich hostinec a on jen beze slov ukázal na dům za ním. Větší budova kamenná budova s chlívkem a stájemi skoro uprostřed lesa. Hostinec u zlého znamení. Paráda skvělí název. Na vývěsce byl havran, jak sedí na prstenu a vypadalo to, že tomudle hostinci je lepší se vyhnout. Koně jsme nechali ve stájích a zamířili dovnitř. Průvodkyně vešla jako první a já hned za ní. Uvnitř to dost páchlo, ale dalo se na to zvyknout. Asi pět stolů pult a plešatý hostinský to bylo vše výrazné co se na první pohled dalo vidět. Princ se netvářil nadšeně a dalo by se říct, že spíš znechuceně než radostně. Hostinský se taky netvářil bůh ví jak růžově. Plivl do pul litru a starým hadrem ho pořád dokola leštil. Naštěstí nám aspoň dal nocleh a to za rozumnou cenu. Když jsem si odložili svoje věci, které máme na cestu do Weenërie, tak princ zmizel ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Průvodkyně nám řekla, že kousek odtud je menší tržiště a ať tam nakoupíme nějaké další jídlo a zásoby. Všichni byli nadšení, ale udělali co chtěla.
,,Já tu zůstanu a budu hlídat naše věci. Přeci jen hostů tu moc není a ty co jsou tu vypadají spíš na chmatáka než na hosty." nabídl jsem se a dostal jsem "svoleno" že mohu zůstat. Potom odešla ven hledat prince a než se zavřeli dveře viděl jsem, jak míří do lesa. Zůstal jsem sám v hostiny jen s nějakými pobudy. Hostinský byl dost zvědavý a pořád se mě vyptával co jsem zač a kam máme namířeno. Nechtěl jsem mu nic říkat, a tak jsem mu řekl, že tudy jen projíždíme. Náhle se rozrazili dveře a v nich se objevilo šest mužů. No nevím jestli to byli lidi, moc se tak nechovali a vypadali spíš jako na půl zvíře na půl člověk. Nevšímal jsem si jich. Čtyři odešli beze slova nahoru a zbytek zůstal dole hlídat dveře, jakoby se báli, aby jim nikdo neutekl. Hledal jsem nějakou přátelskou tvář, ale nikde nikdo, dokonce ani vlčice. Náhle se ze shora ozval divný zvuk a chvíli na to se vrátili s Waliathanovými věcmi. Jeden přistoupil k hostinckému, asi velitel a začal se ho vyptávat, kde jsou jeho hosti a hlavně ten kterému tyto věci patří. Tím, že měli kápě jsem jim neviděl do tváře, ale nevypadali moc přátelsky. Hostinský nejdřív nechtěl nic říct, ale jakmile vytáhl dýky a přišpendlil mu dlaň k pulty ihned na mě ukázal prstem a řekl, že jsem jeden z té skupiny. Rychle jsem uskočil a slyšel jak nade mnou proletěl šíp. Být tam o vteřinu déle byl bych o hlavu kratší. Vytáhl jsem meč a několikrát jsem s ním máchnul, aby jsem je zastavil. Útočníci se pustili do všeho co viděli a zabíjeli vše co jim přišlo pod čepel. Vykrýval jsem jednu ránu za druhou a snažil se uskakovat a dělat protiútoky, ale jejich umění se mým nedalo srovnat, nikdy jsem nic takového neviděl. Náhle jsem vykryl jeden úder a naskytla se šance jednoho zabít. Vší silou jsem ho bodl do břicha a cítil, jak mu čepel zajela do masa. Chvíli ho to vyvedlo z rovnováhy, ale potom mě chytl za ruku a vytáhl meč zpět. Usmál se a udeřil mě do hlavy, až jsem spadl na zem. Bylo to jakoby mě trefil kámen, než pěst. Snažil jsem se rychle postavit, když jsem se postavil ucítil jsem, jak mi záda rozsekla čepel meče. Než jsem spadl na zem, pustil se do mě další a probodl mi bok, pak mě odkopl a já spadl na zem.
,,Hodně štěstí..." zašeptal jsem, když se ke mě snášel stín meče.

Dartanie. Země, která kdysi prosperovala a lidé žili v míru a to hlavně díky dobrému vládci. Ale král zemřel, a tak jak bylo zvykem měl nastoupit na trůn nejstarší syn krále. Vydal se do země zvané jako Weenërie a již ho nikdy nikdo nespatřil. Jeho bratři se pokoušeli o to samé a zmizeli spolu s ním. Jejich chamtivý strýc a bratr krále využil mládí posledního syna krále a ujal se vlády. Od té doby země trpí a to i díky tomu, že princ zmizel se svým komorníkem. Varsa nejhorší jméno pro obyvatel začal dělat vojsko a naverboval každého, kdo mohl pozvednout zbraň a lidé se k němu s radostí přidávali, protože cítili možnost, jak se dostat k moci. Naštěstí jeho názory nesdílejí všichni a začal v Dartanii tajný odboj, který jsem pomáhal založit. Když jsem se vrátil začal jsem využívat toho, že ne všichni jsou spokojeni s Varsovou vládou a všude možně po zemi jsem zorganizoval malé tábory, které mají Varsovi znepříjemnit život. Ze začátku se nám dařilo, karavany byly jen ojediněle ozbrojené a lidé se k nám přidávali. Po několika týdnech se vše změnilo a Varsa posílil karavany a začal organizovat útoky proti tzv. rebelům. Vypálil několik našich táborů a sázel na to, že to bude mít účinek. Měl. Lidé se začali bát a jít Varsovi na ruku. Udávali, přidávali se do armády, vše pro to, aby jejich rodiny přežily. Po několika měsících zbylo už jen pár táborů, které vojáci nenašli. Nejhorší byli Haergové, Varsovi zabijáci. Temně očarované stvůry, které jsou na půl člověk, na půl elf. Dokáží běžet celé dny a to bez přestávky. V boji jsou vychytralí a snaží se dostat protivníka díky lsti nebo se na něj prostě vrhnou a roztrhají ho na kusy. Bůh ví jak k nim Varsa přišel, ale musí to být nějaká temná magie, jiné vysvětlení pro to není. Zprávy mezi tábory se šířili velmi pomalu a to hlavně díky Haergům. Každého posla zabili dřív, než se mohl někam dostat, naštěstí ho zabijí dřív než jim stačí něco říct. Jednoho dne se konečně dostala do tábora zpráva, že princ Waliathan se vydal se svojí družinou do Weenërie a chce získat korunu moci. Tím nám shořela naděje, že jednoho dne bude Varsa sesazen. Tím se odpor proti němu zvýšil a země se ocitla, až na pokraji války. Varsa, ale přišel s novým plánem. Začal se zaměřovat na nejdůležitější osoby odboje a zabíjet je. Některé si podali Haergové, některé nechal pro jistotu pověsit všem na očích. Dokonce i já jsem byl v podezření. Díky tomu, že jsem stále žil ve městě jsem byl považován za neškodného, ale začínalo se to pomalu měnit. Neváhal jsem tedy a začal se připravovat na cestu k horám na východě a do největšího tábora rebelů. U stájí mě však zadržel nějaký muž.
,,Dobrý den. Jste Brom? Králův přítel?" zašeptá, aby ho nikdo neslyšel, ale i já mám co dělat, abych ho slyšel.
,,Ano, co si přejete?" opáčím.
,,Jmenuji se Ithian. Jsem komorník prince Waliathana, není vůbec lehké vás najít a o vašem životě se něco dozvědět je učiněný zázrak. Nicméně od vás potřebuji, aby jste se vydal do Asprovalty a našel prince." řekne a já se zamračím.
,,Proč ho mám najít a dát na něj pozor? Je v nebezpečí? Má prý sebou nějakou skupinu, která ho chrání." odpovím mu stále co nejtišeji, i když drsnějším tónem.
,,Princ je v neustálém nebezpečí. Vím, že jste něco naučil i krále a potřebuji, aby jste to udělal i s princem. Waliathan je mladý a nezkušený a potřebuje učitele. Jak v boji, tak i v diplomacii a moudrosti. Prosím jeďte do Asprovalty a učte prince." odpoví a snaží se vypadat přesvědčivě. Dlouho přemýšlím a rovnám si vše v hlavě. Vypadá to na dobrý nápad a navíc aspoň dám pozor na naději lidu z Daratanie.
,,Dobrá. Budu ho učit a dám na něj pozor Ithiane, kde ho mám hledat?" opáčím a zeptám se ho. Odpověď je jednoduchá: u hranicích Weenërie. Osedlám koně a připravím vše důležité. Z horní poličky vytáhnu i svůj meč a připnu si ho kolem pasu. Rozloučím se s komorníkem a vyrazím na cestu.

Zamířím směrem na východ, přes hory a do Asprovalty. V horách je jen málo soutěsek, pro přechod, ale naštěstí jsem je již mnohokrát překročil. Nejhorší byli vždy sestupy. Stěny skal byly vždy šikmé a zdálo se, že spadnu dolů a přelámu si kosti v těle. Naštěstí vše dopadlo dobře a během několika dní jsem hory přešel. Snažil jsem se využívat postraních cest, aby jsi mě nikdo nevšiml. Naštěstí Asprovalta je krásná země a cesta rychle ubíhala. Během pár dní jsem projel asi třemi vesnicemi, kde jsem dozvěděl zajímavé poznatky o Waliatahnovi. Nikdy jsem ho nevyděl a ani přesně nevím kolik mu je, ale vypadá to, že je takový, jak ho popsal Ithian. Kousek od města lorda Duronta s kterým jsem se seznámil, když jsem vyléčil vážnou nemoc jeho manželky, jsem na cestě uviděl zvláštní stopy. Sesedl jsem z koně, abych si je pořádně prohlédl. ,,Haergové!" řekl jsem si v duchu, protože byli jen několik hodin staré. Jestli jsou tu, tak to z jediného důvodu. Varsa asi nemá rád pověsti o princi, tak ho chce zabít. Nasednu na koně a kopnu ho do slabin. Půl hodiny na to, jsem u bran města. Mám obrovské štěstí, protože narazím na lorda Duronta. Sesednu z koně a chytnu ho za rameno.
,,Lorde Duronte, rád vás zase vidím." zpustím a na jeho tváři se objeví náznak radosti.
,,Brome rád vás vidím. Co vás přivádí do mého města?" zeptá se a potřese mi rukou.
,,Potřebuji informace o princi Waliathanovi je v nebezpečí." odpovím mu a v mém hlase je slyšet mírné znepokojení.
,,Ano jistě, asi před dvěma hodinami odešel se svojí skupinou do hostince na hranicích Weenërie. Poslal jsem s ním průvodkyni, takže by měl být v bezpečí." odpoví a znejistí.
,,Děkuji, je v nebezpečí a vy taky. Doporučuji vám, aby jste z dvojnásobil stráže. Sbohem lorde." odpovím a vyhoupnu se zpět na koně. Pobídnu ho ke cvalu a zamířím do hostince. Na cestě je několik čerstvých stop a vypadá to, že patří Haergalům. Zastavím se kouskem od hostince, odkud právě vyšli Haergové. Vypadá to, že celý hostinec vymlátili a rozeběhli se po okolí. Chvíli na to přiběhne nějaký kluk a za ním běží nějaká dívka. Možná je to Waliathan možná ne, ale po skupině ani památky. Vběhne do hostince a po chvíli zase vyjde a křičí na tu dívku.
,, ....je to tvoje vina!" křikne na ni.
,,Potkal by tě stejný osud." odpoví s mírným zaváháním.
,,Ne! Zachránil bych ho! Běž pryč! A nevracej se!" zase křikne na dívku a ona nejistým krokem odejde. Pobídnu koně a dojedu k hostinci, sesednu a pomalým krokem přijdu do vchodu hostince. Nějaký chlapec přikrývá mrtvé tělo kusem hadru který v hostinci našel. Se slzami v očích se rychle otočí vytáhne meč a bojovým "pokřikem" na mě s nataženou rukou ve vzduchu běží. Chytnu ho za zápěstí a zkroutím mu ruku, tak že si klekne. Z košile mu vypadne pečeť Dartanie.
,,Ty?!" zeptám se sám sebe udiveně.
,,Nešahej na mě!" řekne a prudkým trhnutím si uvolní ruku.
,,Kde je tvá skupina?" zeptám se.
,,Pryč!" odpoví tázavým hlasem.
,,Jak to pryč?!"
,,Poslal jsem ji pryč!" utrousí a otočí se zpět k tělu.
,,Nemůžeš tu zůstat oni se vrátí!" řeknu a chytnu ho za paži. Chlapec se otočí a strčí do mě a proto ho pustím. ,,Nikam nepůjdu! Dokud ho nepohřbím." odpoví. Oddechnu si a rychlím krokem přistoupím ke krbu a vytáhnu jedno hořící poleno a hodím ho k tělu. ,,Tak." řeknu a rozhlédnu se po hostinci jestli někdo nepřežil. Nikdo, všichni jsou mrtvý.
,,Co to děláš?!" zeptá se mě opět Waliathan.
,,Pohřeb hodný krále. Pojď!" řeknu a opět ho chytnu za paži a táhnu ho směrem ven. Waliathan jde chvíli pozadu a hledí na mrtvé tělo, a proto ho otočím. Ještě do něčeho vrazí.
,,Nech mě být!" křikne a snaží se vyprosti z mého sevření. Chytnu ho pod krkem za vestu a řeknu:
,,Poslouchej! Zabili jeho, ale hledali tebe! Když tu zůstaneme zemřeme oba! Tak nasedni na koně! Dělej! Nasedej!" říkám mu a táhnu ho směrem ke koni a donutím ho nasednout. Waliathan se otočí v sedle a zeptá se:
,,Co jsi zač?!"
,,Jeď! Dělej! Hni se!" křiknu na něj a bouchnu koně do slabin, aby se rozjel. Potom nasednu na svého koně a jedu za ním. Vyjedeme na kopec a Waliathan se zastaví a kouká zpět na hořící hostinec.
,,No tak hochu pojeď!" křiknu na něj a zamíříme do lesa...

Cesta v klidu ubíhala a družina se rozhodla, že před samotným vstupem do nebezpečných končin, si chce odpočinout. Velice nezvyklé rozhodnutí, přihlédnu - li na princovu horlivost, o níž jsem tolik slýchávala. Nicméně jsem si jejich přání vzala k srdci a zavedla do je malé pohraniční vesničky. Pravda, je to mírná odchylka z naší původní cesty. Vesnice leží dvě míle severně od cesty, která vede k nejbližšímu hraničnímu postu - k bráně, ve dne v noci hlídanou strážemi z města Lorda Duronta. A myslím si, že dvě míle nejsou zas tak velká dálka.
Proto po pár hodinách odbočíme z původně plánované cesty a po chvilce jízdy se ocitneme na okraji malebné vesničky. Není zas tak moc velká. Je tu malé tržiště, hostinec a několik chatrčí pro rolníky, jenž obstarávají nedaleké pole.
Náš příjezd je brán s jistou lhostejností. Vesničané si za ta léta, co je Weenëria prokletá, už zvykli na nikdy neustávající houf dobrodruhů, hledajíc v prokleté zemi svůj osud. Vyhledáme hostinec, kde ustájíme koně, ubytujeme se. Poté se všichni sejdeme v dolním lokále, kde teď v tuto denní dobu není moc hostů. Je krátce před polednem. Řeknu ostatním o vesnickém tržišti, což uvítají a rozhodnou se ho navštívit, včetně prince. Jen ten tajemný elf Haldir po tom nijak netouží a nabídne se, že mezitím pohlídá naše vybavení, abychom se s tím nemuseli tahat.
,,Nuže dobrá, příteli. Chceš něco zakoupit?" zeptá se princ elfa. Ten ale odmítavě zakroutí hlavou.
A tak všichni odejdeme.
Po tržišti chodíme od stánku ke stánku a ačkoliv jsme plně vybavení, občas si i něco zakoupíme. Vzhledem ale k tomu, že tohle místo je jen vesnice a ne dobře vybavené město, nabízené zboží není nikterak kvalitní a navíc i docela drahé. Peníze nám ale ve Weenërii k ničemu nebudou. Pravda, nachází se tam pár dobře opevněných měst, ale tam jsou k návštěvníkům velmi nepřátelští. Není se čemu divit. Dobrodruzi, pachtící po pokladech, těmto město přinesli nejeden problém, alespoň co jsem slyšela z různých vyprávění.
Po nějakém čase mě přestane to bloumání bavit a tak ostatním oznámím, že se vracím do hostince. Princ, otrávený zbožím, stejně jako já, mě po chvíli dožene. Dáme se do velice příjemné řeči. Waliathan je možná mladý, ale podle toho, jak se vyjadřuje, může být jednou dobrý král.
U hostince se ale vzájemná idylka změní v peklo. Když otevřeme dveře a vkročíme do lokálu, spatříme totální dílo zkázy. Na zemi leží bezvládná a zakrvácená těla. Od krve jsou potřísněny stěny, podlaha a stoly. Princ se spěšně rozhlédne k místu, kde jsme naposled spatřili Haldira.
I když jsem toho elfa znala jen pár hodin, srdce mi sevře ledová ruka, když ho spatřím mezi oběťmi. Zcela bez života leží na břiše, s mnoha četnými bodnými ranami a rozseknutými zády. Jakmile ho princ otočí, uvidím elfovu posmrtnou grimasu. Kousek od něj leží zbraň.
,,Bránil se," pomyslím si. Ale zřejmě na něj byla přesila. Přistoupím k Waliathanovi a popadnu ho za ramena.
,,Musíme pryč, páchne to tu smrtí," řeknu mu a vytáhnu ho ven z hostince, kde se mi ale Waliathan vytrhne a zuřivě se do mě pustí. Nakonec mě pošle pryč. Vím dobře, že sama ho uklidnit nedokážu a tak alespoň jdu rychle vyhledat ostatní členy družiny. Jak se ale zdá, oni muži, co řádili v hostinci, se později vydali i na tržiště, kde i též prolili krev. Vidím ale známé tváře. Členové družiny se horlivě brání ohromné přesile. Na nic nečekám. Tasím meč a přidám se k boji.

Veden neznámým cizincem, cválám na koni do lesa, pryč od mé skupinky, pryč od vesnice, pryč od Haldirova těla, jehož právě teď pohlcují plameny, stejně tak i veškeré naše vybavení, jak si trpce na to všechno vzpomenu.
Proč zrovna Haldir? To si nezasloužil. Ne on. Byl to můj přítel a ochránce, honí se mi hlavou bolestné myšlenky na vysokého elfa, který představoval pro psance v Dartanii jednoho z nejcennějších lidí. Bez něj bude ta cesta velmi těžká. Podívám se za sebe a doufám, že můj pohled směřuje tam, kde za tolika mílemi, za vysokými horami a šírými pláněmi, leží moje zem, kde teď vládne můj proradný strýc.
,,Ty mě možná neslyšíš, strýci Varso, ale věz, že to budu já, nejmladší syn tvého bratra, který ti prožene čepel krkem a zbaví tě života. A věz, že si ti nedostane ani řádného pohřbu. Nechám tě pověsit za nohy z nejvyšší věže a nechám, ať tvé tělo sežerou krkavci. Věz, že za své počínání ti ani nedám dva metry půdy svého království, které by normálně stačili na hrob. Tvé tlející tělo skončí v městských stokách, kde zůstane, dokud se tvé kosti časem nerozpadnou na prach," zašeptám výhrůžku a poté stočím svůj pohled směrem k vesnici.
,,Haldire, drahý příteli. Odpočívej v pokoji. Zde, na tomto místě, přísáhám já, princ Waliathan, poslední naděje Dartanie, že pomstím tvou smrt a nechám o tobě rozšířit slovo. Trubadůři po celé zemi budou vyprávět o tvé slávě a statečnosti a tvé jméno se stane legendou. Po staletí si malé děti budou hrát na zloduchy, jako je Varsa a na statečného elfího bojovníka, Haldira. Na bojovníka, jenž položil za Dartanii tu oběť nejcennější. Až se vrátím do svého království a vykonám pomstu, nechám na tvou počest postavit město s krásným pomníkem. Sbohem Haldire. Nechť tvá sláva nikdy nevybledne," zašeptám podruhé a do očí mi vhrknou slzy. Ty vzpomínky na starého přítele jsou až příliš bolestné. Těžko se dá zapomenout na jeho moudrost, na to, jak mě učil s lukem a nechal mě poznávat přírodu. Vykonal toho strašně moc. Chci - li ale dostát toho, abych rozšířil Haldirovu slávu, měl bych spíše vykonávat činy, než říkat sliby. Což mě přinutí jednat. Obrátím pozornost na muže, jenž mě zachránil. Začínám mít mírné podezření, že patří k Varsovi. Koneckonců, vede mě od mé družiny hluboko do lesa. Odměna za mou hlavu musí být v Dartanii velmi vysoká. Tento muž chce určitě shrábnout všechny peníze, než aby se o ně dělil s bandou zabijáků. Na nic nečekám. Zastavím koně a otočím ho zpět k vesnici. Pobídnu ho do divokého cvalu a po chvilce za sebou uslyším, jak na mě bojovník cosi drmolí. Následuje honička, při níž mě nejednou pohltí panika, že mě ten muž dohání. Brzo vjedu do vesnice s podivným mužem v patách. Spatřím hořící hostinec a hledám ostatní. S úlevou ještě zjistím, že naše koně někdo pustil a oni teď stojí nedaleko, z dostatečné vzdálenosti od ohně.
S tím svým koněm se dostávám na tržiště, kde vidím své druhy, jak odpočívají. Důvod jejich odpočinku vidím v podobě mrtvých Varsových nájemných vrahů, kteří leží v krvi na zemi. Weni běhá od jednoho člena skupiny k druhému a ujišťuje se, zda není nikdo zraněn. Když mě uslyší přicházet, vyjde mi vstříc.
,,Do zbraně!" zahulákám na ní varovně a všichni členové družiny rychle povstanou. Postaví se přede mě a muž na koni, který mě celou dobu pronásledoval, se zmateně zastaví.
,,Proč jsi utíkal, k čertu?" zeptá se mě, zatímco ho ostatní drží v dostatečné vzdálenosti. Řeknu jim, ať zatím na neznámého neútočí a poté se obrátím k němu samému.
,,Jak ti mám věřit? Přišel jsi do hostince a jen tak si mě posadil na koně a vedl co nejdál od družiny. Hostinec jsi pak zapálil, neměl jsi vůbec žádnou úctu k mrtvému Haldirovi. Zasloužil si mnohem lepší pohřeb, než v plamenech. Kdo jsi? A mluv s rozvahou, já svým lidem bezmezně věřím a jsem si pevně jist, že proti všem bys neobstál. Znovu se ptám. Co jsi zač?"

Weenëria a sedm vlkodlaků

,,Kapitáne Swene!"
Rozkaz, vyřčený tím největším chcípáčkem z mojí jednotky, se nese průsmykem až k mým uším. Zklamaně odhodím vepřovou kýtu, kterou jsem si jako pako ohříval dvě hodiny nad ohněm. Ale co, beztak jsem ji připálil. Postavím se na nohy a zatočí se mi hlava. Vrhnu kradmý pohled na vypitou láhev medoviny. ,,Jujda, já mám upito," zamumlám a vypravím se směrem k místu, odkud mě volali.
Jako kapitán jednoho z průsmyků, vedoucí do Weenérie, jsem povinen hlídat hraniční post před vpády zrůd. Obyvatelé nedalekých vesnic platí dobře a myslím, že celkem zbytečně, páč pokud se jen živá duše z toho pajzlu hne, skončí provrtaná skrz naskrz a rozsekaná tak, že na první pohled připomíná sekanou se zuby. A divím se, proč mě mí vojáci volají právě v tuto dobu, když se nikdy nic v poslední době v mém revíru nedělo. Pokrčím rameny a nechám se překvapit. Vyšplhám po žebříku, ale trvá mi to pár minut. Vzhledem k mé váze se tyhle vratké bestie vždycky přelomí. Když se mnou naposled jedna spadla, klel jsem jako pohan a na vlastní pěst se vypravil do Weenërie, abych ukojil svůj hněv.
Nahoru mi naštěstí pomůžou vojáci. Vypnu hruď, abych působil hrdým dojmem a ne dojmem hospodskýho vožraly a položím vojákům otázku: ,,Ano?"
Starej knírač, seržant Mudrle, zvedne ruku a prstem namíří přes hradby. ,,Něco se tam hýbe, pane," pronese, ale já mávnu rukou. ,,Nechte to bejt a kdyby přece jen něco, zabit, zapálit, uškvařit, uvařit, přinést mě...ano?"
,,Jistě, pane!" zasalutuje. Odfrknu si.
Tihle týpci fakt nemaj smysl pro humor. Vše berou vážně.
S dalším odfrknutím slezu ze žebříku ( a divím se, že jsem se dole ocitnul bez jakékoliv zlomené kosti ) a odpochoduji zpátky ke své večeři. Prudce tasím meč, když zjistím, že mi můj milovanej steak čmajzl strážnickej pes. Spatřím ho na druhé straně tábora. Čokl hledí mým směrem a v očích se mu zračí provinilej výraz. Zavolám si jednoho z vojáků a ukážu na psa. ,,Chyť toho psa a přines mi ho opečeného i s nádivkou. A s jablkem v tlamě."
Voják kývne a tasí meč. Když odhodlaně vykročí ke psovi, zadržím ho. ,,Počkej, já si dělal bžundu. Nic mu nedělej."
Voják zasalutuje a odejde.
Nemaj smysl pro humor. A takhle to tu chodí každej den. Já chci zpět do své dvorany, postesknu si a uvědomím si, že lepší sranda už tu ani nebude...

V sedle svého koně vedu Waliathana směrem do lesa a děkuji štěstí, že jsme nenarazili na Haergy. Nikdo vlastně pořádně neví, kde se najednou vzali, prostě se jednoho dne objevili a začali zabíjet. Varsa se zanedlouho prohlásil králem a vzal si korunu svého bratra krále Abrukiala. Lidé věřili, že mu dává korunua moudrost, kterou měla když žil král. Opak byl pravdou, Varsa toho využil a začal budovat armádu. Najednou Waliathan otočí svého koně a míří zpět do malé vesnice. ,,Kruci!" pomyslím si a otočím koně zpět za ním. Projedeme kolem hořícího hostince, a pak k nedalekému tržišti, kde jsou známky toho, že se tu bojovalo. Waliathan okamžitě dá povel k boji a zmizí uprostřed nějakých bojovníků. Po tichu zakleji a sesednu z koně. Meč nechám u sedla koně a přiblížím se ke skupince. Vypadá to, že jsou to ti, o kterých mluvil Ithian. Waliathan neváhá a začne se vyptávat na vše co ho teď nevíce zajímá a to jsem já. Věřit? Já jsem učil tvého otce a byl jeho nejlepší přítel! Nu což je nařadě něco říci Waliathanovi než se do mě pustí jeho banda žoldáků.
,,Byl jsem přítel tvého otce, krále Abrukiala. Za mou věrnost a přátelství mi dal tento prsten, na znamení, že jsem králův spojenec. Důvod proč jsem tu je prostý, poslal mě sem tvůj komorník Ithian." řeknu mu a podám mu prsten, aby jsi ho prohlédl. Když tak učiní nebezpečí pomine.
,,Proč si mi to neřekl hned? A proč tě Ithian poslal?" zeptá se a v jeho hlase je znát nerozvážnost a zvědavost.
,,Protože Ithian chtěl, abych tě začal učit. Mohu ti říct o tvé rodné zemi, budeš-li chtít a také spoustu věcí o tvém strýci. Musel jsem tě co nejrychleji dostat z toho hostince, kvůli Haergům...," při slově Haerg Waliathna stuhl a polovina jeho skupiny také, ale snažili se, aby to nebylo moc znát.
,,Ach ano. Ty jsi o nich ještě neslyšel. Haergové jsou zabijáci Varsi a jsou tu z jediného důvodu, aby tě zabili. Není to ani člověk ani trpaslík ani elf, ale jejich bojové umění se rovná všem co leží tady, akorát s tím rozdílem, že by se museli dát dohromady, aby dali jednoho Haerga...," řeknu Waliathanovi a ten mě přeruší.
,,Ha! Jak to všechno víš?" zasupěl Waliathan. ,,Kdo tedy jsi?" Usměji se.
,,Mám toho už hodně za sebou. Nezavrhuj má slova jsou to ta nejpravdivější jaká jsem kdy vyslovil. Ale neodpovím na tvé otázky. V tuto chvíli nepotřebuješ znát můj příběh, ani sis to ještě pořádně nezasloužil. Budeš se s tím muset naučit žít a také se skutečností, že nelíčím svůj život každému, kdo se zeptá!" Waliathan na mě rozmrzele pohlédl. Mě to nepřekvapilo, ale i tak jsem měl v očích hluboký zármutek. Zamířil jsem zpět ke svému koni, kde jsem vytáhl zabalený předmět. Zamířím zpět k Waliathanovi.
,,Mám mimořádný zájem na tom, abys zůstal naživu, kvůli jistým důvodům." řekl jsem a hodil po měm zabalený meč. Waliathan ho začal rozpalovat do té doby než se objevil první záblesk čepele. Mám dojem, že mladý princ poznal podle znaku, že je to meč jeho otce. Pohlédl na mě, ale než stačil něco říct, předběhl jsem ho.
,,Na tom nezáleží....Řeknu ti jen, že mě to stálo řadu nepříjemných a nebezpečných dobrodružství, než jsem ho získal. Vezmi si ho. Máš na něj mnohem větší nárok než já a než bude všechno za námi, myslím, že ho budeš potřebovat...."

No ještě lepší! Z pajzlu, který vypadal docela hezky ponuře (skoro jako ve Weenerii) nás kurva vytáhnou na tržiště mezi davy kreténů, abysme smlouvali o cenách nějakých sraček, no je to kurva možný? Mám neskutečnou chuť na nějakej chlast. Nebo možná spíš na krev. Mnu si zmrzačené prsty. Skoro jakobych chtěl otevřít staré rány.
Lidi se na mně dívaj nevraživě. Možná bych se měl umejt. Nebo převlíknout. Nebo aspoň učesat. Tady by to snad nemuselo způsobovat takový rozruch, vandráků je všude kolem plno.
Já se kurva tak nudím! Odcházím od skupinky, procházím si tržiště.
Přitočím se ke krámku, kde nějaká vesnická babka s tunou bradavic na ksichtě prodává černé slepice. Ani se neobtěžuje je prodávat v klecích, nechá je normálně kurva pobíhat kolem... Co je to za krávu? Dívá se na mne podezíravě, ale podaří se mi jedno kuře odlákat do nejbližšího křoví. Kó-kokodák! Zakroutím malé černé slepici krkem a strčím si ji pod hadry.
Vypadá to sice trochu vybouleně, jakobych měl kozy, ale to je tu všem jedno.
Dívám se po ostatních. Princ, špičatý ucho a kráva zdá se zapadli do hospody, abysme jim my donesli žrádlo a vybavení. Samozřejmě, ti, kteří jako jediní zvládaj situaci, musí posluhovat čubkám a rozmazlenejm vypatlanejm princátkům, no geniální, kurva už do prdele! A ti, kteří vypadají o trochu míň podřadně, obchází krámky se zeleninou, zvířatama a různýma bezcennýma krámama a přéslázéněé diskutujou s těma kreténama, co je prodávaj. Možná bych si moh ukrást ještě jedno kuře, třeba by to zahnalo tu neskutečnou nudu.... Nebo někoho zabít, to by zahnalo nudu naprosto spolehlivě...
A co se kurva děje teď? Na tržiště vběhne banda týpků v černým, všechny vesničany rozhání. Evidentně hledají nás...Rvačka.
Boj je těžký. Šípy a křik létají vzduchem všude kolem, ve vzduchu zní hluk převrhávaných stánků, řinčení mečů, kdákání drůbeže. Vlastně všechen ten zasranej hluk zní spíš kouřem, protože nějaký kretén zapálí hospodu. Vystřílím většinu šípů z toulce (tentokrát se trefím skoro každým), mám sečnou ránu na levé ruce a lehké zranění nohy. Budu trochu pajdat, ale rána se zacelí. Ostatní bojují také - a banda týpků je za chvíli buď mrtvá nebo se stáhne.
Tržiště je prakticky zlikvidované. Vytáhnu z bahna jabko a zakousnu sě do něj zatímco otírám krev z meče. Trhovci se postupně vrací, většina z nich jen zaběhla do lesa, někteří po mně chtějí vysvětlení, ale odpovídám jen urážkami. Zdá se, že ze skupiny to všichni přežili. Ne že by mi na tom nějak záleželo.
V tu chvíli se vrátí princ. S klidem obchází ex-bojiště.
Ještě s nějakým kreténem. No skvělé. Princ se tváří nějak smutně. Proč asi? V hospodě mu udělali bebíčko, kurva?
Princi, řeknu nejsladčím možným hlasem. Možná ti to ušlo, ale když vlezem do nějakýho zasranýho pajzlu, tak se nás ty nasraný kurvy snaží většinou zabít. Jsme kurva NA ÚTĚKU! Lidi na útěku kurva nechodí do hospod, chápeš? Zachytím jeho podivný pohled na můj hrudník, vyndám ze svého oděvu mrtvé kuře a chci si ho dát k věcem.
No výborný, tak my jsme přišli i o všechny věci, když zhořel pajzl, skvělý, super, úžasný, kurva... vrčím, ale už zcela neadresně. Pak si uvědomím, že je tu tržiště plné zboží. Nakradem si nový? navrhnu, dokonce i se špetkou nadšení.

Jsem poněkud udiven, když spatřím meč svého otce. A ještě víc o to jsem překvapen, když mi cizinec oznámí, že ho poslal můj komorní sluha Ithian, jemuž vděčím za záchranu vlastního života, tehdy, kdy jsem se chtěl vydat na vlastní pěst do Weenëria, abych zachránil své království.
Rozhodnu se celou věc nadále řešit, ale ne nyní. V dálce vidím hořící hospodu, po tržišti leží mrtví obyvatelé vesnice, ale také i ohavní Varsovi zabijáci - Haergové, jak jim cizinec říká.
Otočím se na cizince.
,,Dobře, ten meč se mi jistě bude hodit. Ale na vyprávění tvého příběhu momentálně není čas, neboť čas nás nyní tíží. Nepočítám s tím, že v prokleté zemi budeme mít klid na věci, jenž pro nás doposud představovaly každodenní záležitost. Proto vyražme a to hned," řeknu, ale náhle zaslechnu ostré nadávky a kletby Calhena. Nutno říct, že jeho slova neberu na lehkou váhu.
,,Ukrást?" ptám se a Calhen nadšeně přikyvuje. Podívám se na zbořené tržiště.
,,Určitě by se to hodilo. Nuže dobrá, seberte vše, co se dá a rychle odjíždíme, než sem dorazí vojenské síly. Znovu v temné kobce skončit nechci," uzavřu a vydám se jako první sebrat hrst jablek. Najednou mě ale někdo chytí za ruku. Je to Weenëria. Tázavě zvednu obočí a trošku mě vyděsí její rozlobený pohled.
,,Tohle dělá následník trůnu? Rabuje tržiště jako obyčejný zloděj? To snad ne?
,,Následník trunů musí občas dělat hrůzné věci, aby zachránil svůj lid. To jídlo budeme potřebovat, pokud chceš, naše zlaťáky nám u pasů zůstaly. Můžeme je tady nechat na znamení díků a taky na odškodnění obětí," hajím se a dívka mě pustí. Pořád má ve tváři rozzlobený výraz. Pak ale tasí svou dýku a odřízne si měšec. Hodí ho doprostřed tržiště, až se zlaťáky rozsypou všude kolem s lákavě cinkavým zvukem. ,,Calhene, ne!" pravím ostře, když spatřím zmrzačeného člena své družiny, jak se pomalu k měšci krade.
Společně s ostatními členy pak sebereme nějaké jídlo a nastrkáme do ho kožených tlumoků. Záhadný cizinec stojí i dvou koní a zvědavě nás pozoruje. Mám v plánu položit mu hodně otázek, nehledě na to, co mi říkal předtím. Doufám, že mi na ně odpoví, nerad bych totiž pátral po jeho minulosti uprostřed Weeërie.
Jakmile je vše hotové, nasedneme na naše koně, které někdo pustil z hospodských stájí. Z vesnice vyjedeme klusem, kromě Bleydwhen, která běží po boku Loriamon. Jakmile jsme v zatáčce, po níž už nebudeme na vesnici vidět, ještě naposled se ohlédnu na vzdálenou hořící hospodu.
,,Sbohem, příteli," pronesu žalostná slova na účet Haldira. Pak pobídnu koně a vracím se s ostatními na rozcestí.

Šla jsem s ostatními vklidu na tržnici. Než jsem se ale pořádně rozhlédla, byli tu jacísi bojovníci a zaútočili na nás. Chvíli jsme zarputile bojovali a já přemýšlela, kde je princ a jestli je v bezpečí. Za chvíli bylo po boji. A taky princ se objevil a opět s nějakým novým členem družiny. Představí se jako Brom a přitel princova otce. No a než se jeden stihnul vzpamatovat, už jsme kradli na tržnici a vydali se na další cestu.

Konečně opět na cestách a to i s mým novým poníkem...
Dobře není to nejlrychlejší zvíře na cesty ale nosit stoličku na zádech nebo žebřík pokaždé když chci nasednout na koně by bylo pro mě příliš. Všichni vypadají vcelku nadčeně až na Calhena.
Ten mladík mi nějak nepadl do oka. Jako by si myslel že je celý svět proti němu.
Jsem docela zvědav na spolupráci s ním ve Weenerii.
Konečně nějaká vesnička. Vypadá to, že toto bude naše poslední zastávka před zemí plnou nástrah a temných tvorů.
Ubytujeme se a vyjdeme s průvodkyní na tržiště. Zde mi jistá paní prodala jisté listí, ze kterého když uděláte čaj, tak spíte jak zabití.
Když už jsme u toho zabíjení, stačilo se otočit a uviděl jsem divné stvůry s Varsovým znakem. Ačkoliv žiji již mnoho let nic takového jsem ještě neviděl. Po pravdě řečeno nevypadá to, že by nechávali svědky. Zabíjejí a ničí vše co můžou. Všichni se jim statečně postaví i já.
Vytáhnu stříbro-flusku, namířím jak to ukazoval trpaslík a vystřelím.
Bohužel zbraň má na mé malé tělo větší zpětný ráz a já se proletím do jednoho ze stánků.
Když se proberu, uvidím Calhena jak prohledává stánek ve kterém zrovna ležím ukrytý pod plachtou. Vstanu a vyděšeně na něho zakřičím.
„Kde jsou ty stvůry! A proč okrádáš zdejší obchodníky!”
Calhen mě odstrčí z poza plachty abych mu nepřekážel při prohledávání s né zrovn nadšeným výrazem mi odpoví.
„Neotravuj skrčku mám povolení.”
Chci se nějak slovně bránit ale když uvidím ostatní jak dělají totéž jen se opráším a jdu ke svému poníkovi.
Udiveně se pozastavím když uvidím další hospodu, kterou jsme navštívili, v plamenech.
„Princ ví jaký trout si vybrat...”
Stále se nemůžu zbavit pocitu že někdo chybí...

Cesta se mění s každým krokem. Okolní příroda už není tolik udržovaná, jako například v okolí měst. Stromy jsou více pokroucenější, traviny větší a obsahuji více plevele než je zdrávo. A z jihovýchodu, kam míříme, k nám doléhají první hlasy vojáků.
Zanedlouho se vynoříme ze zatáčky a spatříme před sebou dvě široké skály, umístěné asi dvacet stop navzájem od sebe. Mezi nimi je postavena kamenná hradba, před níž je postaveno několik stanů, ale i starých a oprýskaných budov. Když se kouř neline z mnoha táborových ohňů, line se z tmavých komínů.
Konečně, pomyslím si a úlevně vydechnu. Ostatní členové družinky se zastaví a hledí, stejně jako já, před sebe. Wenia zatáhne za uzdu a otočí se na nás.
,,Hraniční přechod. Zde se nám nabízejí dvě možnosti. Buďto zde přespíme, i když strávit zde noc ve společnosti vojáků by bylo krajně nepříjemné, především pro ženy, anebo si zde doplníme zásoby a vyrazíme, ještě tento večer. Princi?" zeptá se mě, jako kdyby toto rozhodnutí záviselo na mě.
,,Pobudeme zde jen pár hodin. Napojíme naše koně, naostříme zbraně a půjdeme do války, vstříc tomu, kvůli čemu jsme vůbec vyjeli z Dartanie," řeknu a bojím se bouřlivých reakcí ostatních členů družiny, ale na druhou stranu, proč by měli přicházet? Jako žoldáci dostanou za svou práci zaplaceno a co vím, pro žoldáky je mnohem lepší vidina zla, než strach o svůj vlastní život. To je můj úsudek.
Nakonec k nim ale přece jen prohodím pár slov.
,,Zde, na hranici s Weenérií, stojíme my, nebo spíše vy, ti nejstatečnější, co se přihlásili dobrovolně na tuto výpravu. Šli jste sem pouze z vlastní vůle a proto já, pirnc Waliathan, jediný žijící dědic krále Abrukialy, vám oznamuji, že pokud mě již nebudete na tomto dobrodružství následovat, nebudu váš čin považovat za zbabělost nebo zradu. Pokud tedy chcete, obraťte své koně a vraťe se domů. Pokud ale zůstanete, máte můj vděk..." dokončím větu a s napětím čekám, jak se různí jednotlivci rozhodnou.

Začínám ožívat, jsem zase ve Weenërii. Zem, kde jednoho nikdo neotravuje, žádný hnusný zemědělství a žádný zasraný baráky, jen prostě země, kde člověk zabíjí aby zabíjel. Zhluboka dýchám, skoro se začínám usmívat, i když u mne to vypadá spíš jako vražedný škleb. V ruce pevně svírám rukojeť meče, jakobych si z něj bral energii. Dojedeme k tábořišti vojáků a princátko má zase blbý řeči. Zase chtěj přespat, jakobysme s přespáváním v obydlenejch oblastech neměli dost špatný zkušenosti. Šklebím se, nic neříkám. Seskočím z koně a znuděně kopu do šutrů podle cesty. Ukradené kuře mi ještě neoškubané visí u sedla, možná by se mělo oškubat a upéct. A sežrat. Ne tady posrávat vojákům baráky.
Abych nezapomněl, princ má samozřejmě patetický proslov. Co to kurva mele za píčoviny? My, nejstatečnější? Zbabělost nebo zrada? Kurva nám snad slíbil docela slušnej plat, takže jestli ho chceme, nemůžem couvnout. Nešli jsme sem do prdele z vlastní vůle, ale kvůli zasranýmu zlatu, tak co to kurva ten vypatlanec hemzí? Kdyby nějaký podobný hovna blil v boji, podíval bych se na něj jak na kreténa a pak bych mu usekl hlavu, protože to se tak dělá magorům. Dívám se, jak se tváří ostatní. To jsou úplně stejní kreténi jako on. Pak zavrčím: Tak už pojďte, kurva. Budem tu srát vojákům na nohy nebo co?
Chci jít do Weenërie, chci kurva bojovat a co nejdřív dostat do prdele svoje peníze. Rychle, kurva.

Zajímavé, princ a chce krást? No mimořádná situace vyžaduje mimořádné prostředky. Nebráním jim v tom, je pravda, že hostinec jsem zapálil já, takže proč na sebe upozorňovat. Waliathan byl dost udiven, když uviděl meč svého otce a na mé tváři se objevil samolibý úsměv. Ta práce než jsem ho získal. Po smrti krále si ho vzal Varsa a bylo dost těžké se vůbec dostat do hradu, když jsem povstání vytvořil já. Nakonec jsem se tam dostal jako zahradník a jedné noci jsem se vloupal do Varsova pokoje, kde jsem vzal králům meč a také poznal Varsovi úmysly. Měl v plánu namluvit lidem, že koruna moci neztratila svou moc a že mu dodává moudrost. Takto se stal králem a ani naše varování rebelů lidi nepřesvědčilo o opaku. Jen pár se k nám přidalo, Varsa se stal králem a na Waliathana se zapomnělo. Teď určitě dává dohromady armádu a namluví lidem, že zničit a zotročit všechny ostatní země je moudrá myšlenka, může být někdo tak slepý? Nicméně když jsem zjistil, kde je princ a ještě mě požádal jeho komorník, aby jsem se o něj postaral neváhal jsem. Když ostatní kradli zásoby, prohlédl jsem si všechny členy skupiny. Mladá průvodkyně Weny stojí opodál a smutně přihlíží tomu, jak se tržiště mění ve vydrancované stánky. Princ to ze zaujetím pozoruje a jen tam tak stojí. Ze stánku vyběhne i malý Gnóm, který asi zmizel při útoku. Půl elf Calhen zase používá své vytříbrná slova a krade co může. Hraničářka Indil bere jen to co bude potřebovat, elfka stojí vedle vlčice a bez zaujetí pozorují okolí, asi jako jediní. Musíme se pospíšit, než se vrátí Haergové, jinak nám ani naše zbraně nepomůžou. Pomalým tichým krokem dojdu k vlčici a elfce a ukloním se.
,,Dobrý den. Mohu prosím znát vaše jména?" zeptám se přívětivě a obě si mě prohlédnou. Nakonec elfka odpoví: ,,Loriamon," řekne a ukáže na vlčici ,,A tohle je Bleydhwen." dokončila větu. Pohlédnu na Bleydhwen.
,,Zdravím tě, Bleydhwen. Je mi ctí, že tě poznávám." stočil jsem ruku do podivného posunku a poklonil se. To samé jsem udělal u Loriamon a vrátil se ke koni. Všichni už dokradli a mohli jsme vyrazit. Vyhoupl jsem se do koně a vyrazil za Wenii. Princ se držel u mě a vypadlo to, že má spoustu otázek, ale bojí se mě na ně zeptat. V mlčení jsme dorazili, až ke skalám s opevněním, kde je poslední civilizace široko daleko. Weny nám řekla svůj názor a zeptala se prince co dál. Waliathna mě proslov, ale podle mého názoru to neměl dělat, ale co jsem tu od toho, aby jsem ho právě tohle naučil. Chvíle jsme se tedy zdrželi a čekali na večer, kdy vyrazíme do Weënerie. Procházel jsem táborem vojáků a hledal někoho, kdo by se nám hodil do skupiny. Je pravda, že máme hodně kouzelníků, hraničářů, ale žádného opravdového bojovníka nemáme. Možná, že to byl právě Haldir, ale ten je mrtev a jeho popel rozfoukal vítr. Zastavím jednoho vojáka a slušně se zeptám, kde je tu kapitán. Voják si mě dvakrát přeměří a pak ukáže na muže sedícího u ohně, opékajíc kus masa. Zamířím k němu a pozdravím. Muž si odplivne a ani se na mě nepodívá.
,,Jmenuji se Brom a potřeboval bych od vás jednu službu. Potřebuji nějakého válečníka, který se vyzná v okolí a není to žádná bábovka. Jistě že za jeho služby dobře zaplatíme." řeknu a muž při slově "peníze" se konečně odtrhne od dušeného masa. Prohlédne si mě a pak se zvedne.
,,Uhni dědo, tady není žádný tropický letovisko." prohodí a chce odejít. Chytnu ho za ruku a pohlédnu mu do očí.
,,Jestli bude mít někdo zájem, tak mu řekněte, že mu nabízím třikrát tolik zlaťáků co má tady. Jestli mu to bude málo, tak se můžeme dohodnout." řeknu a muž přikývne, pak odejde. Vypadá, že je to čestný chlap, i když neomalenec, ale právě takový se nám teď hodí. Vrátím se zpět ke koni a vytáhnu svoji fajfku, nacpu do ní tabák a sednu si na pařez. Zapálím a vydechnu první mráček kouře a sleduji, jak mizí nad korunami stromů. Náhle přijde Waliathan a sedne si vedle mě.
,,Jak to vypadá v mé rodné zemi?" zeptá se najednou. Usměji se a vypustím další stroužek kouře.
,,Waliathane, je to pořád stejné, ale horší se to. Varsa je králem a...." než jsem mohl dokončit větu Waliathan se bleskurychle postavil a vykřikl: ,,On je králem?!" vykřikne a já se postavím a chytnu ho za rameno, aby se uklidnil a zase posadil.
,,Ticho! Nikdo tady nesmí vědět, že jsi urozený. Špehové mohou být všude! Dost na to, že to ví tvoje skupina. Je králem a chystá se na válku a lidé ho podporují, protože má korunu moci od tvého otce. Je k ničemu ano, ale lidé si myslí, že mu dodává moudrost." řeknu, aby jsem ho aspoň trochu uklidnil a princ kopne do nejbližšího kamene. Než se zase mohl na něco zeptat vyručil ho Calhen, který zase něco mluvil o Weënerii.
,,Budeme pokračovat příště." řeknu vysypu tabák s fajfky.

Když poslední zkrvavené tělo nepřátelského bojovníka padne do prachu tržiště, očistím svůj meč a v duchu se spojím s mojí společnicí.
„Bleydhwen! Jsi pořádku? Kde jsi?“ zeptám se starostlivě a hlas vlčice se mi v mysli ozve potichu, jako by se stále něčeho bála.
Když mi sdělila kde je, rychle jsem k ní přiběhla. Vlčice byla očividně trochu vylekaná a její zářící oči ne mne hleděly zpod jednoho povozu. Pohladila jsem jí tedy po hlavě a ujistila ji, že nebezpečí je již pryč, načež Bleydhwen pomalu vylezla. Došli jsme zpět na tržiště a usedli jsme trochu dál od ostatních. Zády jsem se opřela o rozpálenou stěnu jednoho krámku a věrná vlčice mi položila hlavu do klína. V jejím pohledu bylo něco nádherného a tajemného. Pomalu jsem přestávala na ni pohlížet jen jako na zvíře – měla v sobě totiž něco, co mi více připomínalo člověka.
Ale tyto myšlenky mi z hlavy brzy vytlačila realita. Po souboji s neznámými bojovníky družina odpočívala a na scéně se objevil nový člen. Došlo mi, že se Haldirovi zřejmě něco stalo, jelikož zde chyběl a princův vždy rozesmátý obličej zahalily posmutnělé stíny. Brom, tak se jmenoval ten člověk, co před námi stál, byl asi Walianthanův ochránce nebo něco takového.
Když za námi přišel, vlčice se napnula a já cítila jak se srst pod mojí rukou začíná ježit. Ale zdvořile jsem odpověděla na dotaz a představila jsem se.
Když jsme se chystali k odjezdu, myslí jsem zavolala moji klisnu Istreil a vyhoupla se do sedla. Ještě jsem se naposledy podívala na Bleydhwen a vyjeli jsme. Za několik hodin jsme dorazily k nějakému opevnění a tak jsem sesedla z koně a našla si pohodlné místo k odpočinku…

Konečně jsme dorazili s Princem a jeho ,,delegací" k hraničnímu přechodu. Znala jsem tuhle družinku teprve krátce, ale hned jsem poznala, že je cosi spojuje, neboť když princ vznesl svým věrným nabídku, že ještě mohou odejít, neučinili tak. A tak jsme vstoupili do samotného tábora, kde náš příchod sledovalo mnoho vojáků, ale po chvilce odtrhli zrak a dál se věnovali své činnosti. Někteří mě pozdravili, včetně urostlého kapitána Swena, jenž této sebrance velel. Mával mi z dálky a seděl u ohně. Zrovna večeřel. Dýkou si ukrajoval z kosti malé kusy opečeného masa a vzhledem k tvaru pečínku usuzuji, že to nebude maso kuřecí.
,,Počkejte tady," řeknu ostatním, včetně prince a přistoupím ke Swenovi.
,,Kapitána Swene," pozdravím ho.
,,Rád vás zase vidím, Weenërio," opětuje mi pozdrav a pohlédne přes mé rameno.
,,Další šílenci, kteří chtějí zkusit své štěstí v té prokleté zemi? Pro jejich dobro je tam snad ani nepustím."
,,Tentokrát to je vážnější. Vidíte toho mladého muže, je z nich nejmenší. Ano, ten s tou jemnou, ale špinavou tváří? Tak to je korunní princ z Dartanie, které teď panuje jeho strýc a podle všeho shromažďuje armádu, aby rozpoutal válku. A to nejen ve své zemi," vysvětlím celou situaci kapitánovi Swenovi.
,,Výborně, další dobrej důvod, proč je nevpouštět. Alespoň si zase zabojuji," usměje se kapitán.
,,Chápu, že je tady nuda. Ehm, princi Waliathane. Na slovíčko," zavolám na prince, který se ihned dostaví i s tím mužem, jenž se nám všem představil jako přítel jeho otce.
,,Princi, tohle je kapitán Swen, kapitáne Swene, tohle je korunní princ Dartanie, Waliathan," představím je navzájem a princ formálně napřáhne ruku. Swen mu ji ale nestiskne.
,,Ehm, zdravím. Podal bych vám ruku, pane, ale bohužel ji mám mastnou. No, takže co potřebujete? O pardon, že se ptám. Jdete do Weenérie," řekne kapitán a princ přikývne.
,,Ano, míříme tam, vskutku a jak tak na vás koukám, nechtěl byste se přidat?"
Kapitán Swen zpozorní, ale dál si hraje na nedostupného.
,,Nevím, co vás k tomu vede, princi, ale já musím hlídat tyto chlapy, nebo se mi tu ještě pobijou..no vidíte, tamhle?" ukáže směrem před sebe, kde se zrovna perou dva vojáci. Swen ale mávne rukou.
,,Aspoň budou líp spát. No nic, vaši nabídku princi zvážíma zítra vám dám vědět. Prozatím buďte mými hosty, jak vidíte, jsou tu jen stany a pokud jste muž, vojáci vás dovnitř nepustí. Pokud máte ale svoje, postavte si je zde a zítra ráno vám otevřu brány do Weenérie," rozhodne kapitán Swen a princ znovu přikývne.
,,Děkuji....za všechny," poděkuje a odejde ke své družině, aby jim oznámil, co právě slyšel od kapitána.
,,Asi bych si měla udělat pohodlí," prohodím a sednu si blíž k ohni. Pohlédnu na Swenovu svačinku a zeptám se ho: ,,Co to jíte?"

Co jsem jednou slíbila, to dodržím. proto následuji prince do tábora. Do tábora plného vojáků kteří neviděli ženskou nejspíš pořádně louho. Ten opravdu umí vybírat ta nejvodnější místa k odpočinku.
Když přijedeme do tábora, držím se co nejvíc u družiny. Nerada bych tu někomu ublížila. Vybavená jsem na to dost a zkušenosti mám také. Po chvíli nejistého přešlapování u svého koně si uvědomím, že mám hlad. Postarám se o koně a poté vytáhnu z vaku kuře, které jsem sebrala na tržnici, přisednu si k ohni a se slušným Zdovolením začnu kuře opékat.
Po chvíli je kuře upečené. Kus sním a zbytek nabídnu ostatním. Nakonec se napiju a pozoruji dění kolem.

Dobrodruzi se rozmístili po táboře a já se usadil k velkému plápolajícímu ohni, který kapitán Swen udělal hned po setmění. Plameny šlehají vysoko do vzduchu a já zadumaně hledím do mihotajících se plamenů. Jsem tu sám, ale postupně se sem přidávají ostatní a nastavují ruce směrem ke zdroji tepla. Když k ohni kráčí, téměř je neslyším, ale těžké kroky mohutného seveřana Swena se nedají přeslechnout.
Posadí se na stejnou lavici jako já a jakmile tak učiní, mírně nadskočím. Pohlédnu na něj a všimnu si, že v ruce drží průsvitnou láhev s čirou tekutinou. Lokne si a říhne si tak jadrně, že by to probudilo i mrtvého. Pak nabídne lidem okolo ohně, ale většina z nich slušně odmítne. Když přijde řada na mě, chystám se též odmítnout, ale jelikož je Swen rozzlobený, že jeho severskou pálenku nechce nikdo ochutnat, popadnu láhev, přiložím si hrdlo k ústům a pomalu se napiji. Dobrých pět vteřin se nemůžu pořádně nadechnout a Swen se s plných plic rozesměje a poplácá mě po zádech. Když mě konečně potom přestane pálit v krku, podám kapitánovi láhev zpátky.
,,Co to k čertu je? Tím byste snadno mohl čistit zrezivělou zbroj, kapitáne," utrousím.
,,Vy Jižané nic nevydržíte," postěžuje si Swen a znovu si lokne toho silného nápoje.
Pak láhev odloží a ze svého tlumoku vyndá ještě neopečené maso. Dobrou hodinu ho drží napíchnuté na klacku nad ohněm a jakmile je maso hotové, kolem ohniště se nese příjemná vůně, až se mi začnou sbíhat sliny. Samozřejmě, že se s námi kapitán podělí.
Při jídle uznale pokyvuji hlavou.
,,To je dobré, kapitáne Swene, co to je?"
,,Bažant," odpoví kapitán překvapivě rychle.
Zanedlouho k ohništi přiběhne voják.
,,Kapitána Swene, nemůžeme najít strážnického psa," řekne zoufale. Swen se poškrábe na hlavě, ale pak mávne rukou a slastně se pohladí na břiše.
,,Asi se zase zaběhl...do rána se snad vrátí," řekne vojákovi a ten po chvilce váhání zasalutuje a odejde.
A tak večer pokračuje...

Jakási prdel u weenerijských hranic
No takže princátko podle všúeho nemíní respektovat mý rozumný rady a chce tu srát na nohy vojákům a užírat jim ty krysy, co žerou. Vždycky jsem nesnášel vojáky, umí hovno a machrujou s přesilou, kreténi, mozky zelený, vlastně ani mozky, maj tam jen hovna, co se nedaj ani rozkopat. No fakt, když rozseknete vojákovi hlavu, kapou z ní jen hnědý hovna a žádnej růžovoučkej mozek, zkusil jsem to mockrát. Princátko se rozhodne vyjednávat s nějakým zelenomozkým kreténem o vstup do tábora, whopeeeee! Sednu si k ohni, dál od ostatních, a čistím si zbraně. Bude to potřeba. Pak mi nějakej kretén nabídne pálenku, docela slušná. Nechápu, proč se z ní tamto hovado málem poblilo. Hm, zamručím. Ujde. Pozoruju okolí, všímám si každýho detailu. Jak asi bude ve Weenerii? Těším se na ráno, až nás ten zasranej velitel konečně pustí z tábora... Vnímám pečlivě počasí, všechny zvuky, zvířata... Nemám ani moc hlad, takže skoro nejím. Pečlivě si vyčistím zbraně a k ránu si na pár hodin odpočinu. Zasranej život, řeknu bez souvislosti. Ráno vstanu co nejdříve, potloukám se kolem spících druhů, snažím se odhadnout situaci ve Weenerii. Vrčím si nadávky. Zasraný zdržování.