Andor.cz - online Dračí doupě

Země #612 (Scott Summers *Cyclops*)

Nad Xavierovým institutem svítá, jako každý jiný den. Je výjimečně klidné ráno - žádné Sentinely dupající po předním trávníku, žádné superelitní kmando plížící se kolem basketbalového hříště, aby mohlo přepadnout nicnetušící mutanty, žádné Bratrstvo na prahu ani Magneto na střeše.

A tak tvá první myšlenka, sotva protřeš oko, nemusí nutně směřovat koridory typu "Budeme dost rychle v uniformách, než se prolomí obranou linií?" nebo "Bude se Profesor zlobit, když tu starodávnou vázu z odpočivadla v prvním patře omlátíme Toadovi o hlavu?", ale zcela obvyklým tempem a úvahami někoho, kdo se právě probral a neví, která strana je levá a která ta druhá levá.

Dáš se jakžtakž do pořádku a chystáš se vyrazit na snídani. Otevřeš dveře do chodby, která vypadá úplně stejně obyčejně jako jindy, uděláš krok přes práh...

... a přistaneš čelně přímo uprostřed písečné duny. Ve chvíli, kdy se vyhrabeš, samozřejmě není po dveřích, kterými jsi přišel, ani památky. Všude kolem se rozprostírá jen nekonečný písek, nad kterým rudne zapadající slunce.

Země› #10005 (Ororo Munroe - Storm)

Nevidíš kolem sebe dál, než na půl sáhu. Něco je špatně. Tolik prachu by jeden padlý robot, byť značně naddimenzovaných rozměrů, zvířit neměl. Že by mu povolily chladící okruhy a chladící kapalina uniklá do okolního vzduchu okamžitým vypařením způsibla takovou mlhu?

Jenže rozfoukat nejde. A pak si uvědomíš, že když už je nevidíš, měla bys alespoň slyšet, jak Wolverine, Beast, Colossus a Iceman párají na kusy druhý Sentinel. Veškerý hluk i zvuk naprosto utichly. Slyšíš jen vlastní srdce a dech.

Navíc tě ani počasí v okolí nijak zvlášť neposlouchá. Vzduch kolem tebe lehce zavíří, ale žádná bouře, žádný blizzard na povel. Svět je prostě zvláštní místo. V jednu chvíli cupuješ s kolegy na kousky trio Sentinelů, co se vám rozhodlo projít po zahrádce, pak sotva mrkneš... a nic.
Nic je takové výstižné slovo. Je všude kolem. Skoro bys čekala ozvěnu, jako je na takových místech ve filmech.

Že by... že by ti ten Sentinel, kterého jsi tak elegantním bleskem poslala směrem gravitačního zrychlení, zahučel přímo na hlavu? Vážně, mohla by tohle být... smrt?

Než stihneš začít uvažovat nad tím, jestli tě pohřbí vedle Jean nebo Scotta, nicota kolem ti vyvede další kanadský žertík. Náhle zmizí.

Místo nicoty se octneš na skalnaté, jasně modrým mořem omývané pláži. Všude kolem, kam se podíváš, jsou skály... ze kterých sem tam trčí naprosto příšerně kýčovitě růžový krystal.

Jiný svět?

Opravdu netuším, co se to stalo. A kam zmizeli ostatní? Když se rozhlídnu kolem, tak nevidím důvěrně známé prostředí a ani trosky sentinelů. Nevidím vlastně nic povědomého nebo známého a to mé zmatení tka nějak ještě víc umocňuje.

Na skalnaté pláži je sice hezky, ale nic to nemění na tom, že bych se měla jít podívat kolem a zjistit, kde to zase sem. Jestli tedy skutečně nejsem mrtvá. A pokud jsem mrtvá? je tohle nebe nebo peklo?

Pak mi zrak konečně padne na ten bárbínovsky růžový krystal. Nevím proč, ale naskočí mi husí kůže. Nicméně se vydám tím směrem "Aspoň nějaký orientační bod" řeknu si polohlasně a opráším oblečení. Vyrazím k tomu krystalu a doufám, že mi to nějak pomůže.

Panoptichron - Pobřeží

Dorazil jsem právě včas. Akorát za jednou ze skal zahlídnu povědomý záblesk nazlátlé energie, následovaný zvukem kroků. Nováček je tady.

Můžu jenom doufat, že v jeho... 'Jejím,' opravím se v duchu. 'Santal... a hlavně ozón a bouře. Nazdar, Storm.' ... že v jejím světě nejsme na kordy. Fakt bezmezně toužim po tom, abych ZASE dostal přes hubu jen díky tomu, že mé alternativní já v tom kterém světě je hovado a dotyčné/dotyčnému podupalo záhonek lilií nebo ukradlo lízátko. A je většinou úplně jedno, že na rozdíl od většiny svých protějšků nevypadám jako exponát, co vzal roha z pavilonu kočkovitejch šelem v nějaký hodně zanedbaný zoo.

Kdyby nic jinýho, mohlo by je aspoň trknout, že nenosím to příšerný chlupatý pyžamo, co má znepokojivá většina ostatních Creedů. Holt jsem se narodil jako Sabretooth, no bože, lidi s tim nadělaj.

Zatím si mě nevšimla. Místo toho obhlíží jeden ze spousty růžových krystalů, co tu kolem rostou. Nedivím se jí. Já na ně prvně taky docela čuměl. A když se to vezme kolem a kolem, hrabe mi z nich doteď. Věčně se ale za šutrem schovávat nemůžu. No co, bleskem už jsem dostal, nebylo by to poprvý...

Pro jistotu se ale přesunu na vyvýšenou skálu za ní. Kdyby náhodou přece jenom chtěla otestovat bleskotěsnost mojí zadnice, chci mít příležitost uskočit, než se otočí.

"Nazdar," oslovím ji. "Hele, než mě něčim sejmeš, zkus chvíli věřit tomu, že jsem tě nepřišel zabít, jo?"

Nečekaný výlet

Dnešní ráno bylo vyjímečné. Bylo vyjímečně klidné. Neměl jsem ani žádné noční můry. Prostě obyčejná noc. Bylo to až neuvěřitelné.
Po několika minutách mžourání směrem k oknu, jsem se přinutil vstát a protáhnout se.

Následovala ranní hygiena a sprcha. Pod proudem vlažné vody jsem pár minut stál a nechal vodu téct po těle.
Bylo to osvěžující.
Oblékl jsem se a měl jsem v plánu zajít si na snídani.

Sotva jsem otevřel dveře a vykročil z nich, nestačil jsem se divit.
Jeden krok a už jsem nebyl ve Westchesteru, ale někde v poušti.
Nejprve mě napadlo, že se mi to zdá, ale nezdálo. Nebyla to žádná iluze, ale skutečná poušť.
Vyvstává tu otázka, měl jsem za dveřmi poušť nebo mi někdo přesunul pokoj do pouště?
Když jsem se ohlédl, byly dveře pryč, nečekaně.

Přiložil jsem hřbet dlaně a čelo a začal se rozhlížet po okolí.
Co to má znamenat?
Přeci jsem si neobjednal žádný výlet do Egypta nebo kamsi jinam.
Moc se mi nezamlouvá, že Slunce začíná zapadat, v noci bývá v poušti dost zima.
Vyrazím směrem na sever v naději, že najdu civilizaci.
Snad nebyla voda, kterou jsem viděl v koupelně, poslední voda, kterou jsem na dlouhou dobu viděl.

Pouštní sál (Scott Summers *Cyclops*)

Z vesela... dobře, z menšího vesela... se potácíš pouští. Přelezeš jednu dunu, druhou dunu... a máš toho dost. Ale poušť nevypadá, že by se jí chtělo končit.

Tvoří ji naprosto čistý, jemný písek. Žádné kameny, žádné zbytky rostlin nebo jiných organických nečistot, natož pak nějaké drobné zvíře. A i když nefouká žádný vítr, zdá se ti, že na poušti není zdaleka takové horko, jaké bys čekal. Naopak, panuje relativně příjemné... vlažno.

I tak se ovšem pouštní pochoďák po pár dalších dunách těžce znechutí. Navíc si nemůžeš být ani jistý, že jdeš nějak zásadně rovně. I když ti přijde, že pochoduješ snad hodinu, ne-li více, slunce stále visí na tom samém místě a k dalšímu zapadání se nějak nemá. Kdo ví, jestli je vůbec na západě.

Když už toho máš tak akorát a nejradši bys rozkopl nejbližší dunu, zastavíš a přemýšlíš, co dál. Když tu tě náhle nalevo od tebe upoutá v záři slunce něco, co bys byl ochoten přísahat, že tam nebylo nejen před pěti minutami, ale před pěti vteřinami. A že ses tím směrem díval opakovaně.

V paprscích podvečerního slunce se nějakých sto metrů od tebe tyčí obrovský palác tvořený růžovofialovými drahokamy. Krystaly vrhají odlesky na široké okolí. Směrem od paláce se rozprostírá krásně svěží tráva a co krok rostou všelijaké tropické, studenomilné i naprosto fantaskní a smyšlené rostliny.

Byť nebylo doteď vidět ani živáčka, nad hlavou ti náhle prosviští se zaskřehotáním sokol a zamíří přímo k nejvyššímu z krystalů na paláci, kde se ztratí z dohledu.

Plane of Suck

'Prej hlavně nikam nezahuč,' přehraju si v mysli Creedova poslední slova a vrhnu na jeho vzdalující se záda vražedný pohled. 'Věř mi, že bych zahučel do prvních dveří, co by mi vedly domů, kdybych věděl, kde k nim přijít.' Rozhlédnu se kolem sebe na nekonečné množství odlesků plošek růžových krystalů. Tady asi vážně nikde nenajdu velký nápis Exit.

S odevzdaným povzdechem to otočím zpět ke vchodu do Paláce. Na tu prohlídku třeba časem taky dojde, ale momentálně si potřebuju ledacos srovnat v hlavě a hádám, že mi to půjde líp někde, kde to nevypadá jako v pokoji pro sedmiletou sladkou holčičku. Ten odstín je děsnej a moje oči s ním mají určité potíže.

'Che, prej nejlepší z postradatelnejch... to fakt potěší... blbější náborovej proslov už měl jen Summers, když vykřikoval něco o tom, že v sobě mám někde něco dobrýho a on že už to vytáhne na světlo. Vsadím se, že se mu hodně uleví, až zjistí, že sem se vypařil,' ušklíbnu se pro sebe.

Popravdě řečeno mi dělají starosti úplně jiní lidé než zrovna Cyclops, kterého i s celým tím zbytkem spandexového kabaretu vypustím z hlavy, sotva překročím práh do prostoru obklopujícího ten psychedelický krystalický útvar. Trávou mezi stromy opodál proskotačí laň s kolouchem. Natáhnu krok, abych byl z té parodie rajské zahrady pryč dřív, než se k nim přidá další havěť a začne sborově zpívat. Moje tolerance podivností pro dnešní den byla vyčerpána událostmi poslední asi hodiny. A to to vypadalo jako tak slibný den...

S hlavou bublající směsí nepříliš optimistických myšlenek na budoucnost a poměrně bolestivých vzpomínek na minulost, skrz něž se proplétají plány na to, jak si vydupat občasný opušťák zpátky do své reality (a nevrátit se už z prvního), se vycházkovým krokem vydám od zazeleněného území. Ne že bych měl v plánu se přímo ztratit v poušti, ale ten plevel svým způsobem jen zdůrazňuje, jak je tady všude kolem neskutečně mrtvo, zvlášť pro někoho, kdo byl celý život zvyklý pohybovat se mezi velkým množstvím lidí. Tiky z toho začínám mít už teď, tím spíš že se nedokážu zbavit vtíravé myšlenky na to, že tohle místo je svým způsobem něco jako šílené vězení, ze kterého jsou vycházky povolené jen na zachraňování světa... světů... to je jedno. Skvělý. Prostě... skvělý.

No teda

Nejprve to vypadalo, že si udělám procházku pouští, když už jsem nedošel na snídani, ale procházka se změnila v otravnou cestu po obrovském pískovišti.
Nejradši bych sebou plácnul do písku a nechal se jím zavát. Duna sem, duna tam, jejich zdolávání nebylo tak snadné jak se zdálo.
Písek mám snad všude a to tu nejsem ani tak dlouho.
Nejprve to vypadá, že tu na míle daleko není nic, ale pak cosi zahlédnu.
Nejprve mě napadne fata morgana, dál si všimnu, že slunce se nehlo ani o píď a že tu není takové vedro, jaké by být mohlo nebo mělo.
Je to tu rozhodně nějaké divné.

Nad hlavou mi proletí sokol. Další divná věc. To jsou šoky, nejprve v pokoji, pak v prázné poušti a najednou tu lítaj ptáci.
Co to má znamenat?
Inu vyrazím za tím, co se mi jeví jako krystalové město, ať už je skutečné nebo jen přeludem.
Tím, že mám alespoň nějaký cíl, jsem schopen pokračovat v tom neskutečně nudném pochodu pískem.

Setkání s přítelem?- Victor Creed

Chvíli si prohlížím ten divný krystal. jsme docela vyvedená z míry tím, co se děje, ale tam nějak mi to docvakává. Náš Beast nám vyprávěl o svém cestování realitami, ale on cestuje veskrze dobrovolně na rozdíl ode mě. Já přece nikam nechtěla, tak proč jsem sakra tady?

Takovéhle myšlenky se mi honí hlavou, když se zadívám na tu kýčovitou růžovou věc. Až teď mi dojde, jak nesnáším růžovou. Opravdu nesnáším růžovou. Co je tohle za svět? Peklo? Pak mě ze zamyšlení vytrhne víc než povědomí hlas "Nazdar," upoutá moji pozornost "Hele, než mě něčim sejmeš, zkus chvíli věřit tomu, že jsem tě nepřišel zabít, jo?" Tahle jeho věta mi moc nedává smysl. Proč bych ho měla chtít zabít?

"Zabít? Victore, co...Ty ses ostříhal?" Já vím, takhle působím trochu zmateně, ale nějak to neovlivním "A kde to vůbec jsme?"

Pláž

Ha, úleva, v jejím světě si tykáme. Sice by to bylo snad poprvé, když nepočítám svojí domovinu, ale tak co, stěžovat si rozhodně nebudu. A žádnej blesk nepřiletěl, to je taky dobrá zpráva.

"Moment... jak, ostříhal?!" zabručím spíš pro sebe a okamžitě hrábnu za krk. Je to skoro podmíněný reflex. Morph něčím podobným vyhrožoval, kdyby to fakt udělal... Má kliku, hřívu mám pořád na místě, svázanou do ohonu. Kdyby to fakt udělal, musel bych si najít způsob, jak přerazit někoho, kdo má jako on konzistenci gumy.

"Dobře. Pro začátek, nejsem Viktor. Nebo aspoň ne ten, kterýho znáš. Říká ti něco pojem 'alternativní reality'?" Jelikož mě na první ránu nezkusila zabít, usoudím, že nebude od věci slízt ze šutru. Seskočím dolů za ní. Na první dojem mě překvapí, že je docela zakrslá. Storm, co znám odjinud, by si se mnou mohly skoro koukat z očí do očí. Tahle je jen o málo vyšší, než bývala Cat. "Já doufám, že jo. Nerad bych dával tu samou přednášku čtyrykrát v ten samej den."

Panoptichron (Remy LeBeau - Gambit)

"Z tohohle týmu se nedezertuje," osloví tě náhle hlas, o kterém se dá s jistotou prohlásit několik věcí - působí dojmem, že jeho nositel má v rukávu podstatně víc trumfů než ty, je studený jako psí čumák a zjevně pochází shůry, protože se jednak naproto neuvěřitelně rozhléhá a druhak není dotyčná - podle hlasu žena - nikde k nalezení.

"Kam bys taky chtěl utíkat? Je odsud vidět všechno. A k čemu? Ke svému cechu? Ke své práci? Nebo si snad žehlit tu svoji srdeční záležitost?" Dobře, hlas je rozhodně shůry, s každou větou se mění směr, odkud přichází.

"Sabretooth mluvil pravdu, když ti říkal, proč tu jsi. Pro svůj svět jsi postradatelný."
Mezi dvěma kameny se mihne stín a přímo z jednoho z krystalů, nebo se tak alespoň zdá, vystoupí žena kolem třicítky. Pohybuje se jako někdo, komu tohle místo nejen patří,ale kdo si dovede ohlídat, aby se v něm bez jeho souhlasu nepohnula ani myš.

"A mimochodem, Gambite." Je to poprvé, co se jí do hlasu připlíží i něco jako emoce. Vzhledem k tomu, že zní skoro dotčeně, zřejmě si nemůžeš zrovna gratulovat. "Jmenuje se to tu Panoptichron, ne 'sféra prudy'."

Pláž

Mno jo mělo mi to dojít. Něco tu zatraceně smrdí a tohle se mi moc nezdá. Nicméně jeho poznámka o alternativním světě dává smysl. Možná by to vysvětlilo i ten můj divný přesun, ale proč já a proč zrovna sem?
Ještě pořád jsem nejistá a to, že řekl, že není Victor, kterého znám mě ještě víc vykolejí.

"Něco o alternativních světech vím. A co je tohle? Další Apocalipsova past?" oči mi začnou bělat jako vždycky, když chci ovládnout počasí. Sevřu ruku v pěst a nebe se začne pozvolna zatahovat těžkými černými mraky. "Kde to jsem a kde jsou tedy moji přátelé?" Hold jsem trochu vznětlivější, ale podle toho, co říkal asi ne tolik, jako ta Storm, kterou čekal.

Pláž

'Né. Tohle né. Proč zrovna já?!' Už to vypadalo, že bude v pohodě, že mi výjimečně někdo nezkusí dát přes hubu, jenom sem vleze. A ona začne šílet až teď. Odteď za sebe budu zásadně posílat Betsy. Nebo Morpha. Nebo kohokoliv.

"Hele, klid, ženská, říkám, že jsem tě nepřišel zabít. Ani vykuchat," zvednu okamžitě defenzivně ruce do vzduchu. Zpětně jsem docela rád, že s mojí alternativní verzí není na kordy, takhle dobrovolně ukazovat palec dlouhý drápy bych nemusel. "Tak co takhle nechat si to v klidu vysvětlit, místo abys na mě pouštěla hrůzu?"

"Jo, jsem Victor Creed, ale ne ten, kterýho znáš. Jsem jeho alternativní verze. Vedu tým, kterej tě momentálně potřebuje a kterej je svinsky důležitější, než tvůj vlastní svět, takže až na mě přestaneš cenit zuby, můžem přejít k věci."

"A předem ti řikám, že Apocalypse v tomhle pazoury fakt nemá. Tvý parťáci jsou doma. Momentálně, pokud se nepletu, hledaj tvojí mrtvolu. Sorry."

Pláž

Mrtvolu? bleskne mi hlavou a malinko se zklidním. Obláčky na obloze jsou už jen malinko šedivé "Takže Beast měl pravdu" řeknu a povolím křečovitě zatnuté pěsti. "Victore...Co je tohle za svět? A proč mě potřebujete víc, než moji přátelé?" zeptám se trochu zmateně a znovu si ho prohlídnu. Pravda, na rozdíl on našeho Sabertootha má o poznání kratší vlasy, vypadá víc kultivovaně a taky jeho hlas je o něco příjemnější, i když já proti Victorovi nic neměla ani u nás. Tohle je zvláštní změna.

"Takže...předpokládám, že vrátit se už nemůžu. Nikdy, že?" trochu rezignovaně pokrčím rameny a kouknu se kolem a pak na oblohu

Still Plane of Suck

Johanka z Arku prý taky slyšela hlasy. Skoro by mě to svádělo k tomu začít si připadat výjimečný (nebo usoudit, že už mi stačilo úspěšně přeskočit), kdybych neměl své zkušenosti s Xavierem. Takže sebou jen překvapeně škubnu a rozhlédnu se kolem, zda přece jen někde nezahlédnu majitelku onoho káravého prohlášení. Nic. Nečekaně.

"A ty seš co? Místní hlas svědomí?" zeptám se místo odpovědi na otázku a pokračuju ve své bezcílné procházce. "To, kam a k čemu bych se chtěl vrátit, může tobě bejt ukradený." 'Beztak nezníš jako někdo, kdy byl schopnej nebo spíš ochotnej to brát v potaz.'

Dokážu se dokopat k tomu znít téměř přívětivě, přestože nemám vůbec tušení, o jaké záležitosti to mluví. Na srdci nemám ani šelest, natož něco navíc. Ale pokud ji tyhle psychohry baví, proč jí to kazit.

"A to mi má jako pomoct cejtit se líp?" uchechtnu se po další poznámce. Podruhé už to jednak tak nevyzní a druhak mě to stejně nijak zvlášť netrápí, tím spíš že si o tom myslím svoje.

No páni, tak paní ředitelka má nejen hlas, ale i tělo. A ne úplně k zahození, pokud bych tedy stál o omrzliny. Zastavím se a podvědomě začnu šátrat v kapsách kabátu po krabičce cigaret. Stejně tak automaticky jednu vylovím, zapálím ji a s chutí potáhnu. To je lepší.

Nevidím jediný důvod, proč bych si nemohl gratulovat, naopak se pobaveně ušklíbnu. "Oh, c'est vrai? Poušť? Růžovej krystalovej palác? Stromy a kytky jak vypadlý z Vojnychova rukopisu? Nějakej další důvod, proč by se to tak nemělo menovat?" Nic z toho nepatří k věcem, které by ve mně vzbuzovaly touhu tu dlouhodobě pobývat.

Pláž

Málem si nahlas oddechnu. Aspoň že tak. Pomalu, opatrně spustím pracky zase dolů a doufám, že to nebude opakovat. Stačí mi, že jsem kdysi dostal kulovým bleskem na solar od jejího syna, ještě tohohle trochu. Pořád si pamatuju, jak to štípe.

"Tohle vlastně neni žádnej svět. Nebo taky všechny světy." Kruci, na tohle vysvětlování jsem nikdy nebyl kovanej. V mý době se jeden buď přizpůsobil a neklad blbý otázky, nebo ho vzápětí něco sejmulo, protože si nedával bacha. Ale pravda, já nezačínal jako Exile. "Hele, to je složitý. Prostě tě potřebujem, abys nám pomohla zachránit pár zemí. To je podstatnější než jeden svět. Ten tvůj navíc ani neni v maléru, jsou takový, co to říct nemůžou. A když jim nepomůžem my, skončej. Komplet. A s nima třeba i další, co jsou na ně napojený."

Snažím se znít tak blbuvzdorně, jak to jde. Což je výkon, když tomu sám dodneška pořádně nerozumim. "A nikdo neřiká, že se nemůžeš vrátit." Asi jsem neměl říkat to, s tou mrtvolou... "Ale teď prostě máme podstav, tak nabíráme nový členy. Sice pro nás neplatí čas, ale služba v tomhle týmu neni navěky." 'Pokud v něm nezařveš.' Dobře, to jí říkat radši nebudu. "Akorát že tě Sage vytáhla těsně předtim, než na tebe zahučel Seninel. Tvý parťáci z toho asi budou mít trochu vítr. Bez urážky."

Úpatí paláce (Remy LeBeau - Gambit, Scott Summers *Cyclops*)

Pohled, který správkyně paláce vrhne na Gambita, připomíná pohled Phoenix, kterým si na Zemi #616 měřila Jasona Wyngardea, než mu předvedla vtělení pekla. Nebo ten, kterým počastoval Sabretooth ze Země #3011 Jean Greyovou, než ji sežral. Dostala odpověď, která se jí nelíbí.

"Nám celkem nezáleží, co si o tom myslíš." Navzdory výrazu v očích má hlas i tvář naprosto klidné. "Ale v sázce jsou světy a jejich životy. Včetně toho tvého. Pokud nám odmítneš pomoct, miliardy lidí, včetně tvých, nezemřou. Přestanou existovat." Většina jiných známých hrdinů by podobný argument použila k citovému vydírání, nebo alespoň k apelu na svědomí jedince. Sage věc konstatuje to jako fakt. Jako jednoduchou matematickou rovnici. A Remyho nechá, ať si k výsledku dojde sám.

"Mimochodem," ukáže kamsi za Remyho, kde se mezi růžovými skalami objevuje Cyclops, "támhle tvůj kolega k tomu bude taky možná chtít něco říct. Hrajeme i o jeho domov." A pak, aniž by se Remy otočil zády, zmizí. Prostě v jednu chvíli stojí kus před ním, ve druhé tam není.

My jsme malé ztracené ovečky, bééé bééé bééé

'A mně nezáleží na tom, že vám na tom nezáleží. Ámen.'

Měl bych se možná přestat šklebit, když mi klade na srdce tak důležité upozornění, jenže mně se zrovna nechce tvářit se kajícně a slibovat, jak se budu chovat strašlivě zodpovědně pro dobro vyšší věci. To mi nikdy nešlo.

'Jááásně, jen žádnej tlak,' pomyslím si pobaveně. Já to pochopil už poprvé, ale to neznamená, že bych se oprávněně nemohl cítit vztekle. Jak se zdá, právě jsem nedobrovolně evolvoval na další stupeň superhrdiny. Co je asi další stádium? Bůh? Pravděpodobně.

Abych slečně počítači udělal alespoň trochu radost, odkývu jí, že zpráva byla doručena. Sice mám jisté pochybnosti o tom, že existence x cizích realit stojí a padá s mou ochotou ke spolupráci, zejména když podle všeho stejně ani nemám na výběr, ale hádat se s ní nebudu.

'Kolega?' ohlédnu se. 'A jéje.' Úšklebek, který následuje, je napůl škodolibý, napůl soustrastný. "No, tak tenle se nejspíš - hm? Pěknej trik," poznamenám už do vzduchu, kde ještě před vteřinou stála Sage a kde se teď vznáší jen proužek cigaretového dýmu. Pokrčím rameny a pomalu vykročím vstříc blížícímu se Cyclopsovi.

"Buď pozdraven, ó neohrožený vůdče," kývnu na něj přátelsky. "To mi neříkej, že zrovna ty seš někde postradatelnej."

Nepodařený pokus

Konečne po dlouhé době samých akcí a různých problémů s Hydrou budu mít jeden den volna. Je to jako sen, ale je to naštěstí skutečnost. Stále připraven vcházím do laboratoře. "Ahoj Tony tak jsem tu kdy vyrazíme?" Stark mi řekne jen řekne "Nech se překvapit." Posbíra pár svých udělátek a dá je na stůl. "Tak můžem vyrazit."

Po pár minutách přicházíme do klubu. Tam už hrála hudba a byla pohoda. Já se posadil u baru a poprosil barmana o pití. Tony už se hned po příchodu vydal na lov mladých slečen. Po jedné minutě ke mě přijde Tony a spolu s ním tři osmnáctileté dívky. "Tak kterou si vybereš?" zeptá se mě Tony. "Honem dokud jsou k mání." Jen tak namátkou jsem vybral tu prostřední. Ona se ke mě přisedla, zatímco Tony něco těm dvěma dívkam potichu řekl a odešel s nimi přyč.

Pár hodin jsme si povídali o všem možný co se odehrálo a tak různě. Potom jsem ji odvedl jako galantní muž až k ní domů a potom jsem šel spát k sobě domů.

Pláž

Poslouchám, co mi Victor říká, ale s každým slovem se mi to líbí míň a míň, ale usoudím, že to nebude Apocalipsova past. Nejspíš bych totiž byla už dávno mrtvá.

Nevím proč, ale příjde mi docela směšné, že jsem se tu ocitla zrovna já. Nejsem zrovna nejstatečnější bojovník a dokonce nejsem ani diplomat. Někdy mi ujedou nervy a pak prostě udělám nějakou hloupost. Ale když se na to podívám z jinýho úhlu pohledu, je vcelku jasné, proč já. Umím ovládat počasí a to je kolikrát v boji dost důležitá výhoda.

"Potřebujete mě? Kdo Vy? Kolik vás tu je? A proč si mi vstříc přišel zrovna ty, když ses očividně bál, že tě usmažím?" Tohle není bezhlavé chrlení otázek. jen se prostě snažím mít aspoň nějaké použitelné informace.

Pak vysloví jméno, nebo si myslím, že je to jméno Sage "Kdo nebo co je Sage?" zeptám se nakonec. Teprve pak mi docvakne, jaký měl výraz úlevy, když se černé mraky nad jeho hlavou rozplynuly "Jo a promiň za ten...zkrat. V mým světě nás Apocalyps nahání jako lovnou zvěř. Nebylo to nic proti tobě. Jen pouhá ostražitost"

Palác - Remy

Nějakou chvilku mi zabere cesta k paláci, v tomhle...světě...čas jako kdyby neběžel. Příjde mi, že jsem tu věčnost a zároveň chvilku.
Z dálky vidím dvě postavy, ale rozeznat je nedovedu.
Přiblížím se blíž. Jedna z postav zmizí.
Ta, která zde zůstala mi vyrazí vstříc. Je to Remy.

"Gambite? Co tu děláš? A kdo to byl?"
Mohl bych na něj vychrlit další otázky, nerad bych ho však zahltil a navíc je tu možnost, že neví nic stejně jako já.
Rozhlédnu se kolem.
"Víš vůbec, kde to jsme?"

Copak si někdo dal tu práci, aby nějakým způsobem přenesl pár mutantů na jedno místo? A za jakým účelem? Nějaké poslání? Chystají se na zabít? Oč jde?
Jsou to stěžejní otázky, na které musíme najít odpovědi.
Je tu ještě nějaká známá tvář?

U Paláce

Vida, tenhle mě taky zná. A já doteď doufal, že jsem jediná svoje verze, která se zvrhla. A jediná s tímhle kódovým jménem. Novináři jsou nejspíš všude stejní. Člověk asi nemůže mít všechno. Ale co, má to i svoje výhody. Zajímalo by mě, kdy mu dojde, že se vlastně neznáme.

"Pravděpodobně to samý co ty," odpovím na Cyclopsovu první otázku. "A tohle..." ohlédnu se letmo do míst, kde se vypařila Miss Ledovka, "byla pravděpodobně Sage. Místní hlídací pes. A něco jako počítačový rozhraní. K bližšímu seznámení sme se zatím nedostali." Alespoň z mojí strany, naopak dáma zřejmě ví o mé maličkosti víc, než by mi bylo milo.

Přistihnu se u toho, že je mi Scottyho celkem upřímně líto; vzpomínka na mé vlastní přistání je ještě příliš aktuální, abych nedovedl odhadnout, jak mu asi je. A to se na něj odnikud nešklebí Creed.

Pár vteřin si pohrávám s myšlenkou, že bych svěřil základní seznámení s prostředím někomu povolanějšímu, už jen abych zjistil, jestli se tady kolega taky pokusí odpálit mu ksicht do příštího pondělí. Nakonec si to rozmyslím a pokrčím rameny.

"Tak trochu. Prej se tomu říká Panoptichron," ukážu ledabylým gestem směrem k Paláci. "Základna týmu existujícího mimo veškerý reality a čas, co dává bacha, aby dějiny žádnýho světa nenabraly takovej směr, kerej by celou tu realitu přived k zániku, protože by se s ní zhroutilo pámbuvíkolik dalších. Vyhrál's bingo, zrovna nabíraj nový členy."

U Paláce

Připadám si tu jak Alenka v Říši Divů. Naslouchám Gambitovi a nestačím se divit.
"Sage..." Zopakuji polohlasně, marně se snažím si to jméno někam zařadit, avšak bez úspěchu.
Počítače...docela pokročilá umělá inteligence, poměrně sofistikovaná...

Je zvláštní vidět tu Remyho, původně jsem myslel, že jsem tu sám, alespoň nějaká "známá" tvář.
To to vypadalo na tak poklidné ráno, místo toho, abych se v klídku nasnídal a věnoval se povinnostem, jsem na výletě v Zemi Nezemi.

"Že by si nás někdo pozval, abychom spasili všechny světy a dimenze? Proč zrovna my? To nám někdo tak moc věří? A jakému nebezpečí vesmír čelí?"
Krátce se odmlčím a uvědomím si, že na Remyho chrlím jednu otázku za druhou.
"Promiň Remy, ale ve vzduchu tu visí spousta nezodpovězených otázek."

Přes můj vizor se zahledím na palác.
"Co kdybychom se pozvali dál?"
Vykročím k paláci, ujdu pár metrů a podívám se na Remyho.
Jsme tu jen my dva nebo i někdo jiný?

Palác

"Něco v tom smyslu, aspoň z toho, co sem pochopil," odkývu jeho myšlenkový pochod. "Akorát bych neřek, že to je o důvěře." Jinak bych tady asi zrovna já nebyl.

Nechám ho dokončit tu jeho kulometnou palbu dotazů, hlavně abych si rozmyslel, co mu na to vůbec říct. Při té příležitosti si v rychlosti ještě jednou projedu informace, které se dostaly mně. Ne protože bych tak strašně toužil dělat chytrého, zvlášť když jsem to všechno teprve sám začal trávit, jen mi to přijde jako jednodušší a rychlejší řešení než čekat, až se Creed zase uráčí vynořit.

Ten rozhorlený závěr mě upřímně pobaví. Nějaká specifická esence Summersovitosti je pravděpodobně přítomná ve všech světech bez ohledu na podobu. Jsem ochoten se vsadit, že kdybychom zahučeli nějak do hypotetické dimenze, kde se místo lidí na pozici pánů tvorstva vydrápal hmyz, narazíme určitě někde na cikádu s rubínovým vizorem a povahou vzorného skauta.

Počkám, dokud konečně nesklapne. Scotty, kterému jede huba víc než mně? Zážitek k nezaplacení. I tak bych se ale rád dostal zpět ke slovu.

"A nejspíš bude eště chvíli viset, tak si začni pomalu zvykat," doporučím mu. "Nejsme tady kůli tomu, že by nás někdo vyhodnotil jako nejvhodnější kandidáty na podobný akce. Ten dotyčnej spíš dospěl k závěru, že ve svým světě nejsme dostatečně zásadní hráči, abysme tam někomu chyběli, tak nás vytáh sem, ať dem dělat něco užitečnýho." Přiznám, že se mi do tónu vloudí trochu jedovatosti, která ovšem není směřována na Cyclopse. "Před čím budem koho zachraňovat se mě neptej, mám pocit, že to tady dopředu netuší nikdo. Ale nudit se asi nebudem."

Co řekl pak mi v první uniklo, protože jsem zůstal zírat na obrovského bílého králíka, který se vynořil z křoví, proběhl kolem nás a odhopsal k vchodu do Paláce. Zavrtím hlavou. "Divnoucnější a divnoucnější," poznamenám pro sebe sarkasticky. "Ta ženská musí bejt cvok.

Klidně se pozvi, v tý věci budem bydlet," odpovím pak hlasitěji Scottovi a vyrazím spolu s ním.

Nejsem bůhvíjak říčný z toho vlézt zpět do té krystalické obludnosti, přesto je to momentálně o něco málo lepší vyhlídka, než bloumat kolem sám s rizikem, že se kolem vznáší Sage s další dávkou kázání.

Pláž

Pokrčím rameny. "V klidu. Jsem zvyklej na horší přivítání." Navíc tak jako Betsy mě do kulatý krychle neskopal ještě nikdo. Přežil jsem jí, přežiju všecko. "A momentálně jsem tady akorát já a banda grínhornů, takže nikdo jinej tě vítat moc dobře nemoh."

Otázku na Sage se ovšem moc necejtim odpovídat. Sage je... komplikovaná. Ona se představí sama až to uzná za vhodný. Teda doufám. Nebo je jenom přijde strašit. To dělá extra ráda. Nedivil bych se, kdyby na mě teď zase bafla zpoza šutru.

"Takže jestli je to zatim všecko, vítám tě u Exiles." S tím jí na oficiální přivítání podám ruku. "Až vás seženu dohromady, vysvětlim vám, jak to tady chodí." Opakovat to každýmu zvlášť, asi by mi hráblo. "Ostatní, co už dorazili, na nás čekaj v Paláci. Takže jestli tady neplánuješ stát a koukat na moře..." gestem jí odkážu k pevnosti celé stvořené z růžových krystalů.

Země #113 (Raphael Raven Darkholme / Mystiq, Alex Summers *Havok*)

Nad New Yorkem panuje noc, ale město i tak nespí. Najít proto vhodné místo k parkování je docela problém. Zvlášť když někam po přenosu mezi dimenzemi potřebujete zaparkovat sebe. Nakonec oba dva končí v postranní uličce mezi pytli odpadků, takže se jejich "přistání" obejde beze svědků. Nepočítáme-li jednoho pudla toho času se venčícího na přilehlé zahrádce, který z náhlého příchodu dvou cizinců dostal hysterický záchvat.

Na ulicích jako takových není nijak zvláštní provoz, jen sem tam projede auto a po chodnících se potuluje pár civilistů. A jedna policejní hlídka.

Rychlý pohled na architekturu a množství zeleně (stejně jako brífink před výpravou) vám prozradí s jistotou jednu věc - nacházíte se v newyorské čtvrti Queens. Cedule na pouliční lampě vás informuje ještě konkrétněji, jste na 43. ulici. Někde tady číhá ten, pro koho vás Sage posílá.

Země #113

Fakt, lepší místo jsme nemohli použít.
Zanadávám si v duchu a podívám se kolem sebe. To jak je na tom Mystiq je mi celkem jedno. Dokáže se o sebe postarat a určitě mu to není příjemný stejně jako mě. Pomalu se postavím a podívám se kolem sebe. Nic než štěkající pes tu není. Několikrát zadupu, aby vypadl a pak se pomalým krokem vydám k hlavní. Pořád čekám, že nám nad hlavou prolítne loď, je to taková menší paranoia, které se nedokážu zbavit ani po tak dlouhé době. Podle cedule na lampě se dozvím, že jsme opravdu tam, kde být máme. Otočím se do uličky a podívám se na Mystiqa jestli se už vyhrabal.
"Co tam děláš?"
Snažím se ho popohnat. Doufám, že dával pozor, já jsem toho co máme najít viděl jenom na fotce z briefingu a kdo ví jak bude vypadat tady. Stačí se podívat tady na Raven a hned je jasné, že to může být klidně žena.
"Jsme tu správně, měl by být někde tady."
Kývnu na něj a sleduju okolí...

Země #991033 (Steve Rogers - Captain Avenger)

Tucson, pustina. Arizonská poušť bývala nepříliš zajímavé místo i v dobách, kdy tu bývali lidé ve větším množství. Nebo když tu bývalo alespoň to město. Teď jsou z něj pískem a popelem zasypané trosky, ve kterých se sem tam uchytilo něco málo vegetace buď příliš paličaté, nebo příliš blbé na to, aby došla k závěru, že jsou i hostinnější místa pro život.

Smráká se. Nad pouštěmi noc padá rychlostí upuštěné kovadliny. Brzy nebude vidět na krok, leda by se rozptýlily mraky a do tmy svítily alespoň hvězdy.

Obvykle bys čekal, že se budou kolem potulovat alespoň zbytky místní populace ve snaze před dlouhou nocí sehnat ještě alespoň něco k jídlu či k jinému užitku, ale místo je podezřele... vylidněné.

43. ulice, Queens, NY; Země #113

Jsem vcelku rád, že jsme přistáli, kde jsme přistáli. Jsou i mnohem špinavější díry, do kterých se dá při vstupu do světa zapadnout. Navíc je místní sousedství relativně čisté a nepočítám-li několik černých pytlů, dva kontejnery, rozbitou koloběžku a dvě ojeté pneumatiky, panuje v uličce poměrně pořádek.

A i kdybychom přistáli na skládce, což je sice nepravděpodobné, ale bohužel ne nemožné, mám stále v živé paměti taková místa dopadu (až nepříjemně často doslova) jako jsou střecha vlaku - samozřejmě jedoucího, zaplavené New Orleans, kde nejsou větší suché plochy než pojmutí rámcově jeden a půl dospělé osoby, nebo můj osobně nejoblíbenější starý hřbitov. Řekněme, že nepovažuji zrovna za zábavné dopadnout do starého, propadlého hrobu a následně se z něho hodnou dobu sápat ven.

Nízko nad hlavou nám s rykem tryskových motorů proletí dopravní letoun. Sotva vzlétl, nedaleko musí být letiště. Z brífingu vím, že se nacházíme v New Yorku. Sám jsem v téhle části města nikdy v podobné realitě nebyl. V té mé jsem ani neopustil Evropu. Navíc podle moderního vzhledu celkem pochybuji, že u nás něco takového v mé době stojí.

Můj kolega uličku dávno s notným nadáváním opustil. Je mladý a u týmu relativně nový, ale učí se rychle. Horkokrevností mi trochu připomíná mladého Howletta a v touze být všude hned a přístupem "včera bylo pozdě", jak to trefně nazvala Elizabeth, ho i dalece předčí. Proto jsem tu já. Alespoň se tak domnívám. Vyvážím ho. On mne. Sage má na tyhle hrátky poměrně obskurní, leč velmi funkční patent, jak se zdá.

Rozhlédnu se po svém okolí. Pro jednou jsem výjimečně rád, že mám na sobě svůj pracovní "oděv", rukavice mi teď rozhodně přicházejí vhod. "Trpělivost, mladý Havoku..." zavolám polohlasem na svého společníka, na hlavní ulici a po tváři se mi roztáhne spokojený úsměv, když se mi podaří nalézt, co jsem hledal. "O té je přeci známo, že růže přináší. Nebo nám alespoň adresu. Prosím, mělo by to být půl druhého bloku tímhle směrem." Ukážu severozápadně dál po ulici.

"Prosím. Chceš jít napřed, nebo ti mám ukázat cestu?" zeptám se ho.

Země #113

Raven konečně dorazí, netuším co tam dělal tak dlouho i když... zase taková doba to nebyla. Podívám se na něj jestli je v pořádku a jestli na něm nezůstalo třeba sebemenší smítko. To si piště, že bych to okomentoval. Z hledání chyb mě vyruší až jeho slova. Připadají mi, jako bych to někde slyšel, v nějakém filmu možná, jenom bych vyměnil moje jméno za jiné slovo. Kývnu na Ravena a snažím se vzpomenout na ifnormace, které jsme slyšeli na briefingu. Možná by nebylo na škodu si někdy udělat poznámky.
"Trpělivost? To máš pravdu..."
Opravdu s ním souhlasím, nadruhou stranu jsem tuhle vlastnost nikdy neovládal. Podívám se směrem kam ukázal. Nemělo by to být daleko. V New Yorku jsem byl několikrát, ale rozhodně nevypadal takhle. Naštěstí tu jsou určité fragmenty, které mi dávají souvislosti s tím starým. Kývnu na něj ramenama a vydám se směrem, kterým ukazoval. Sleduju ulici a hlavně lidi kolem mě, vidět člověka je taky skoro vzácnost. Po krátké prohlídce se otočím na Ravena.
"Už jsi přemýšlel nad tím co mu řekneme? Jak ho přesvědčíme?"
Ovládat rozumnou diplomacii může být složité pokud jdete vyjednávat s člověkem, o kterém skoro nic nevíte. Věřím ve schopnost Ravena...

Palác

Spolu s Remym jsme vstoupili do paláce, který působil prazvláštním dojmem. Byl tvořen z krystalu(ů). Netroufám si odhadnout, jaký je to materiál, respektive jaké je složení krystalu, až budu mít tu možnost, tak se optám. Je možné, že je to materiál na Zemi neznámý.
"Teda...není tu moc živo. To tu není nikdo, kdo by tu hlídal? Kam se poděla ta žena? No takhle to vypadá, když něco vede žena. Tohle by se mi nestalo..." Poslední větu si trochu nevrle polohlasně zamumlám spíše pro sebe, přesto je možné, že ji Remy uslyší.
"Remy, je tu někdo další? Jsme tu jen my dva a ta divná ženská, která nám není schopna nic pořádného říct nebo je tu i někdo další?"
Katastrofa, kam čert nemůže, tam nasadí ženskou.
Pokračuji dále jakousi jeskyní, pořád mě to tu moc nefascinuje. Zvenčí to vypadala teda lépe. Čekal jsem něco...trochu víc...impozantního.
Je to tu jak stoka z křišťálu.

Queens

Bez dalších průtahů, které by můj kolega zajisté považoval za něco neodpustitelného, se vydám směrem, jejž jsem si sám určil. Oproti jiným výpravám je to příjemná procházka vlahým večerem, tentokrát zcela výjimečně i doslova. I když samozřejmě částí své pozornosti bedlivě sleduji okolí a hledám případné lapálie, jelikož mám určitou pochybnost, že by tuto činnost zastal Alexander. Skoro mne až mrzí, že bude zjevně velmi krátká.

"Domnívám se, že začneme-li tím, že se slušně představíme, nemáme tím co zkazit," odpovím na Havokovu otázku. "Dál bych jednal až podle toho, jak se věci vyvinou."

Nad hlavou nám proletí další obrovský stroj. Dobrá, to kýženou atmosféru lehce narušuje. Ale jinak bych se tu klidně procházel o něco déle. Jenže povinnost mi nic neodpustí. A Sage koneckonců také ne.

"Samozřejmě, pokud máš jiný návrh, jak bychom měli v této věci postupovat, jsem mu zcela otevřen."

Palác

Asi bych mu měl alespoň v duchu složit poklonu, já se vztekal daleko víc, když jsem se prvně dozvěděl to, co jsem mu teď zopakoval. Univerzální summersovitost, fakt že jo. A nebo jen čeká, až si bude moct podat nějakou autoritu.

Proč mě vlastně Creed posílal na prohlídku? Jediné, co je tu k prohlížení, je spousta a spousta růžových šutrů. Do jednoho šťouchnu prstem, čistě ze zvědavosti jak vede náboj. Zajímalo by mě, kolik by pár kousků těch krystalů hodilo. Čert ví co to vydrží a jestli se to dá brousit... možná nějakej sběratel kuriozit by pustil chlup. Stálo by to za vyzkoušení.

"Co bys tady chtěl hlídat?" odpovím protiotázkou na Cyclopsův údiv. "Hromadu kamení? Kromě toho se sem prej zvenčí dostat nedá."

Ano, tu poslední větu jsem zaslechl, což je také důvod, proč jsem se odmlčel: abych se pokusil nerozesmát nahlas. Mimoděk se rozhlédnu kolem, jestli ho slyšela taky. Uvážím-li, jak sjela mě, když jsem si dovolil vyjádřit jistou neúctou vůči celé téhle realitě nerealitě, chci vidět její reakci na podobné obvinění.

"Ženská nutně neznamená neschopnýho šéfa, mon ami," podotknu. Vím hnedka o několika, které to dokazují, a jedna každá z nich by mu ten šovinismus dala pěkně sežrat. Při té představě se s tichou škodolibostí ušklíbnu. Nemyslím, že zrovna Sage by nám nebyla schopná nic říct... koneckonců je součástí zdejšího počítače nebo tak něco... spíš jen nemá důvod se s námi vybavovat. Možná je to lepší. Nevypadala jako partner na příjemnou konverzaci.

"Hádám, že zatím sme tu akorát mi dva. Standardní tým se plácá čertvíkde na misi. Ale za chvilku by se sem měl dokutálet eště někdo." Děsivá představa, že bychom tu zůstali trčet sami dva. Celkem mě zajímá, koho to s sebou Creed přivleče. Další ztracenou duši. Potřesu hlavou.

'Kdyby to byl aspoň někdo, kdo by mi pomoh přestat se cejtit ve špatný společnosti.'

"Jo a Scotty... řikej mi akorát Gambit," požádám ještě svého novopečeného kolegu. Slyšet zrovna jeho oslovovat mě jménem zní divně.

Pláž a nejspíš směr palác

Povytáhnu obočí a podívám se trochu udiveně na Victora. Přísahala bych, že před chvílí tam ten palác ještě nebyl bleskne mi hlavou, ale nechám to plavat. Jestli je pravda všechno, co říkal, tak tady je možný v podstatě všechno. A v tomhle světě, nebo světě světů nebo jak to nazvat tu mám žít. To je opravdu skvělý.

Nějak nevím, co je horší. Jestli to, že jsem tady, kde se může kdykoliv stát cokoliv ať už je to podle mých měřítek možné nebo nemožné, nebo jestli je horší to, že si moji teď už bývalí kolegové a přátelé myslí, že jsem mrtvá.

Znovu se podívám se směrem, kam Victor ukazuje. Věta "Takže jestli je to zatim všecko, vítám tě u Exiles." mi příjde trochu ironická, ale přejdu to. "Já si myslím, že můžeme jít. Jsem zvědavá jestli tu na mě někde nevyskočí velký růžový králík" pokusím se o vtip a pokusím se i usmát, ale moc mi to nejde. Musím se s tím nejdřív srovnat. Radši vyrazím k tomu paláci. Uvidím, co mě tu ještě čeká.

Skalní stezka

'Jo kdyby byl růžovej králík to nejhorší, co tě tady může potkat...' ušklíbnu se v duchu. Já sám jsem Exile už... no dobře, na roky to dost dobře měřit nemůžu, ale hádám že zhruba tak nějak kratší věčnost. A i tak mě tahle zatracená hromada šutrů pořád dokáže představit. Je to sotva pár misí zpátky, co jsme tady měli akorát moře, palác, poušť a galaxie nad hlavou, když se nám Panoptichron rozhodl udělat noc.

Teď tu roste tráva, zvěř... Palác je... živý. I když, to byl vždycky. Ale teď je to jiné. Teď se přizpůsobuje, čte nám myšlenky, plní nám přání dřív, než si je vůbec uvědomíme. Zajímalo by mě, jak dalece s tím souvisí, že má teď Sage místo počítače...

Funguje to neustále, i teď. Sám bych neměl problém šplhat přímo vzhůru po skalách. Možná bych si to užil spíš než pohodlnou stezku, kterou nám palác servíruje teď s ohledem na můj doprovod a která tam ještě před pár minutami nebyla. Čas od času si po sluchu zkontroluju, jak je na tom Storm za mnou. Nerad bych, aby zahučela někam do jámy. Sage by ji asi nenechala, ale náhoda je blbec.

"Támhle máš nový parťáky," ukážu směrem ke dvěma individuím postávajícím pár metrů před námi mezi dvěma šutry. "Ten v civilu, v triku a kalhotách je Cyclops. Druhej je Gambit." A já vážně doufám, že mě první zmíněnej nezatluče do země.

Stále Palác

Tenhle způsob zábavy zdá se mi poněkud nešťastným. A nudným. Nemluvě o tom, že mě opravdu začínají pálit oči. Asi zdrhnu zpátky ven. Tam to nejhorší, co mě čeká, je srážka s Bambim.

'Hm... takovej srnčí hřbet...' napadne mě mlsně. Budu muset vyzkoumat, jak je to tady pořešené se zásobami.

Poodejdu kousek směrem k východu ze sálu, nicméně zarazím se při zaslechnutí blížícího se zvuku kroků. Ty těžší budou s nějvětší pravděpodobností patřit Creedovi, druhé tipuju spíš na nějaké něžné stvoření. Což je, pravda, dost relativní pojem, protože vedle Creeda je něžné stvoření i piraňa.

Tohle je zralé na fotku. Dvě zatím celkem nezřetelné siluety, jedna o hlavu větší než kropicí konev, druhá o hlavu menší než kropicí auto. Tak kdopak se nám vyklube z toho prcka?

Ono se sice říká "přej si a bude ti přáno", ale nejsem si úplně jistý, zda jsem chtěl přímo tohle. Chvíli mi trvá, než si vlastně přeberu to, co vidím před sebou. Jasně, alternativní reality a všechny ty kecy kolem, ale přece jen...

"Stormy?" nakloním tázavě hlavu ke straně, nejistý, jestli opravdu oslovuju nějakou jinou verzi Ororo. Část základních rysů by víceméně odpovídala, ten zbytek... asi se příliš neseknu, když odhadnu, že je skoro o hlavu menší než já, a to má podpatky. Co se stalo s tou úžasnou stříbrnou hřívou? A modrýma kočičíma kukadlama?

Nebudu předstírat, že se v první chvíli netvářím tak trochu jako spadlý z višně. Kdyby mi někdo řekl, že další zoufalec je Storm, čekal bych hodně, ale ne něco, co by se při nejlepší vůli dalo popsat jako přičmoudlé pampeliškové chmýří. Během vteřiny ovšem překvapení vystřídá přátelský úsměv.

"Salut."

V paláci

Ukončil jsem debatu s Gambitem mlčením. Nemá cenu se o některých věcech bavit, protože máme odlišné názory a vzhledem k tomu, že nejspíš budeme muset nadále spolupracovat, tak by nebylo nejlepší se rozhádat.

Následuji Gambita, když v tom se k nám donese zvuk kroků.
Pootočím se a uzřím dvě siluety k nám blížící se. Snažím se zaostřit, abych zjistil, kdo nás hodlá poctít svou přítomností.
Doufám, že někdo, koho znám. Napadne mě jedno jméno. Jean. Ale ta to nebude, to bych poznal.

Menší postava se ukáže jako Storm. Ta druhá...Sabertooth.
Jakmile Creeda spatřím, přiložím prsty pravé ruky k brýlím. Tenhle chlápek nám způsobil pár problémů.

"Ororo, jsi v pořádku!?" Zavolám na ni, ale krátce na to, si uvědomím, že je to jinačí Ororo, ne ta, kterou dobře znám.
Neustále mířím pohledem na Creeda, s prsty připravenými k sundání brýlí.
Škoda, že tu nemám vizor, s ním by se lépe mířilo a střílelo.

V paláci

Victor mě vede jakousi stezkou. Není to úplně nepohodlné, takže si jinak nestěžuji. Vlastně se snažím to tady nějak pochopit a utřídit si myšlenky v hlavě, ale je to těžké. Je to těžší než se zdá a fakt, že někdo, komu jsem tam u nás věřila mě vlastně nezná, mi v tom moc nepomůže, takže jsem velmi zmatená.

Když mě Victor upozorní na ty dvě postavy u paláce zaostřím nejdříve na Scotta. Možná v tom hraje jistou roli to, že na mě křikne už v půlce cesty otázku, zda jsem v pořádku. Nejde si nevšimnout jeho ruky, která se dotýká obrouček brýlí „Jsem v nejlepším pořádku, Summersi a musím tě varovat. Pokud vypálíš na Victora, bude to to poslední, co ve svém životě uděláš“ jako potvrzení mých slov se obloha lehce zatáhne šedivými mraky. Scotta jsem moc neměla ráda ani v našem světě, takže se tak podle toho chovám.

Naopak příjemně mě potěší druhá postava – Gambit. Sice nevím, co si o něm myslet, to je pravda, ale na pohled mi příjde velmi sympatický. Osloví mě a pak i pozdraví. Oplatím mu to přátelským úsměvem „Taky tě zdrravím, Remy“ Pak se zastavím a otočím zpátky na Scotta. Jsem zvědavá, jestli si to už rozmyslel, nebo budu muset vrhat blesky.

Mezi ploty šutry

Při Cyclopsově okamžitém našponování, sotva zmerčí Creeda, se lehouce škodolibě ušklíbnu. O jeho zdejší přítomnosti a pozici jsem ho neinformoval úmyslně, právě abych zjistil, jak bude reagovat on. Trochu zklamal, myslel jsem, že prvotní impulz bude prostřelit ho skrz stěnu za ním. Člověk hold nemůže mít všechno.

Scotty tedy příliš nepřekvapil, Storm, na druhou stranu, víc než málo, a to ani zdaleka nejen svým nezvyklým vzezřením. Teď už svoji mimiku dokážu uhlídat natolik, aby mi spodní čelist nenarazila na podlahu, takže jen nevěřícně zamrkám. "Summersi"? "Victora"? "Poslední, co ve svém životě uděláš", když po něm střelí? Svatá matko na nebesích, kam já se to zase dostal?

Se stále sílícím vnitřním přesvědčením, že bych měl začít podobné šokové terapie ignorovat, nebo se brzy zcvoknu, raději ustoupím z dráhy, kudy by mohly proletět blesky nebo optické paprsky, pokud by se ti dva rozhodli přenést vzájemné nesympatie na vyšší úroveň.

"A tohle má fungovat jako tým, jo?" zakřením se na Creeda. "Jak velký procento ztrát světů je povolený?"

Země #991 (Elizabeth Braddock *Psylocke)

Starý známý svět. Když jste tu byli kdysi dávno ty, Sabretooth a Gambit, vypadal trochu jinak, ale stále je to on. Amerika tu je nehostinnější.

Jednou, v místních poměrech už tak dávno, že je o tom záznam jen v nejstarších kronikách, jste tohle místo už zachránili. Tehdy jste pomáhali Vikingům zabydleným v Americe odrazit mongolské nájezdníky. Kmen Nordů, zmítaných nástupnickým bojem, by to bez vás tenkrát neutáhl. Ale sláva, nazdar výletu, oškliví barbaři byli poraženi a seveřané se semkli pod vládou Thora Odinsona. Ne boha blesku známého z jiných světů, ale smrtelníka, byť z rodu prý vyvoleného vyšší mocí.

A zatímco vy jste se vydali zpět do Paláce, čas v tomhle světě šel dál. A zatímco pro vás neplatil, tady uběhlo už mnoho generací. Přesto zůstal stále svůj - stejně chladný, stejně nehostinný a hrubý, se stejnou technologií. Jako by tu někdo neúprosně držel kolo pokroku zaseknuté stále na stejný převod. Změny jsou jen malé. Rozmohl se chov koní a stabilní měna získala větší podíl na trhu dřív fungujícím hlavně na principu směny. Z klanových vůdců se stali knížata a posléze králové.

A jednoho takového krále, Thorova prapotomka, je třeba svrhnout z trůnu. Volstagg není špatný člověk. Ani až tak špatný král. Ale pokud byokračoval ve své vládě, časem by se jedním nevyhnutelně stal. V přepočtu na místní čas jsi na tomhle světě už déle než tři měsíce. Na počátku tvého snažení ti asistoval Spark, ale když přestal být nutně potřeba, byl odvolán jinam.

Ale i tvoje práce už se chýlí ke konci. Rebelie, kterou jsi tři měsíce dávala dohromady, už je svébytná a životaschopná. Stará horská pevnost, rebely znovuopevněná ruina Sovrengrad, je jako starý domov - když jste tu byli minule, bydleli jste na tehdy nově postaveném sídle. Za desetiletí zchátral k nepoznání, ale teď je zpět ke své bývalé slávě.

Ranní slunce se prokousává vrstvou zmrzlé řídké mlhy. Byť podle standartního času vrcholí jaro, tady pořád leží sníh. Naštěstí jsou místní mistři co se týče zpracování okolní fauny do čehokoli, co zabrání omrzlinám.

I když je místní vzbouřenecké hnutí víceméně tvá zásluha, nikdy sis neuzurpovala jeho vůdčí pozicí. Hýbala jsi věcmi zpovzdálí, inspirovala ostatní k tomu, aby udělali, co bylo třeba. I tak máš mezi rebely postavení poměrně výsadní, coby jeden z asistentů vrchního velitele můžeš dávat pozor, že vše běží, jak má. Má to i své výhody - máš vlastní malý kamený domek ve zdech pevnosti na jejím horním nádvoří, kde je dost soukromí, a navíc můžeš jít kdykoli, kamkoli a dělat v podstatě cokoli, aniž by se někdo nemístně ptal nebo to vůbec považoval za nepatřičné.

Posledních pár dní máš pocit, že jen čekáš, až se něco semele. Co jsi měla udělat je dávno hotové, přesto volání z Paláce nepřichází. Velitel rebelů, místní mladá varianta Magneta, má věci pevně ve svých rukou. Je jen otázka času, než jedné nebo druhé straně povolí nervy a dojde i na převrat.

Země #991

Tři měsíce v bohem opomenuté Americe utekly jako voda. Nedlouho poté, co jsem sem zavítala s úkolem pomoci tamějšímu obyvatelstvu svrhnout panovníka, jenž se měl v budoucnosti zasloužit o to, aby tato země přestala existovat, jsem se zařekla, že Sage mne už nikdy do takové zimy prostě nepošle.

Krajina zde má své kouzlo, lidé jsou vlídní, milí a usměvaví, přese všechny strasti, které se dějí/děly, ale je tu prostě… zima!

Někteří na nás již zapomněli, z toho mála, co jsme zde kdysi stihli udělat, si naši malou a skromnou legendu pamatoval jen málokdo. Jak se příběh předával z otce na syna, atd. atd., divím se, že při ústním folklóru si ještě pamatovali, že jedna z hrdinů měla fialové vlasy.
Nu což, díky tomu si někteří přeci jen vybavili staré báchorky. A díky tomu jsem taky mohla ochutnat místní pohostinnost. Není nad znovunalezeného hrdinu, který se jal pomoci lidu v nouzi.

Tři měsíce…
Tři měsíce mravenčí práce, popichování, stání za Erikovými zády a nahlížení přes jeho rameno.
Tři měsíce práce, kterou z celé duše nesnáším. Komploty a intriky. Nejsem žádná šedá eminence ani kardinál Richelieau, bývám pro rychlé vyřešení situace. Útok a únik. Asi jsem tohle chytila od Creeda.
Jenže věci se zde měly delikátně. Na místní, některé nepříliš inteligentní, se muselo pomaleji. Naštěstí Erik je z těch chápavější a navíc, má charisma vůdce. Nebyl to nesplnitelný úkol, ale… ta zima!

Dnes ráno to měl být ten slavný den D. Dnes jsem měla po třech měsících obdržet zprávu a vrátit se domů. Jenže s postupujícím dnem se úsměv na mé tváři vytrácel a já kolem bloudila zamyšlená, nervózní a nemluvná.
Proč se ještě neozvali. Tallus je naprosto pasivní, žádná odezva. Co se tam ksakru děje

Panoptichron

"Jop, má. Ale na mě nekoukej, já si vás nevybíral," odpovím Gambitovi, zatímco v duchu mi běží dvacet a jeden způsob jak ho zamordovat za to, že ho nenapadlo Summerse varovat. Kdybych fakt skončil proraženej skrz šutr lejzrovým paprskem, jeden i více z nich bych býval mile rád realizoval.

Obrátím se k Cyclopsovi. "Hele, jelikož ti tenhle kašpar zjevně nic moc neřek, tak ti doplnim vzdělání. A sundej ruku z těch brejlí, než z tebe dostanu tik."

"Jo, jsem Sabretooth. Ale poslední, po čem toužim, je urvat ti hlavu, sežrat srdce a rozvěsit vnitřnosti po okolí." Vypadá to tu dost kýčovitě i bez toho. "Nebo cokoli co tak obvykle touží udělat ten, kterýho znáš ty."

"Velim týhle bandě, nebo aspoň vejletům do terénu. Je nás víc, ale ostatní momentálně lítaj všude možně. Časem je potkáte."

Postupně přejdu k tomu, že mluvím ke všem naráz. "Nic nebrání tomu, abyste se vrátili domů, až vás tady nebudem potřebovat. Dokud jste Exilové, neplatí pro vás čas. Nebudete stárnout. Prej bychom teoreticky nemuseli ani spát, ale to doporučuju netestovat, potřebuju vás relativně použitelný. Palác nám opatří všecko, co budem potřebovat pro kterou konkrétní misi a jídlo, když budem doma. Při troše štěstí vám Mystiq něco uvaří." Kruci, dal bych si. Ale Raphael je kdovíkde.

"Jak funguje Palác dál vám budu muset vysvětlit pozdějc, momentálně máme vyletět někam zachraňovat svět. Takže jestli chcete vědět něco, ptejte se hned, protože vyrážíme."

Dobré ráno, pane profesore...

"Bien, cela va être amusant," poznamenám polohlasem čistě pro sebe. Že to opomenutí bylo cílené, nikoliv způsobené časnou sklerózou, mu vykládat nebudu. Nemuselo by to být bezpečné mému zdraví. A stačí tady jedna vševědoucí entita.

Tohle vypadá na delší přednášku, takže se v rámci možností pohodlně uvelebím na jeden ze šutrů, abych si ji vyposlechl. Čím více informací, tím lépe. Při té příležitosti podruhé sáhnu po cigaretě. Vajgl té první skončil diplomaticky a ekologicky rozložen na molekuly, které není třeba ani sbírat, ani zametat. Se semetrikou jako paní domu je lepší neriskovat přes míru.

Velkou část z toho, co tu teď Creed ze sebe sype, jsem od něj slyšel již předtím, přesto dávám pozor na ten zbytek. Je příjemné vědět, že se tady dá i vařit. Při nejbližší příležitosti to budu muset vyzkoušet, představa, že bych měl pozřít něco, co připravil někdo jménem Mystique, mě tak docela neláká, jakkoliv asi taky kope za ty hodný. Jestlipak umí tohle zařízení opatřit slušnou aligátoří flákotu?

Páni, tady jdou věci fofrem. Nebudu lhát, že mě Creedovo oznámení o brzkém odchodu nepotěšilo. Znamená to totiž jednak možnost konečně vypadnout z téhle sféry děsu, druhak slušná šance narazit při akci na někoho vhodného na zchlazení žáhy. Oboje bych potřeboval jako sůl.

"Existujou ňáký univerzální pravidla, kerý se tam někde venku za žádnou cenu nesměj porušit, ať se děje co se děje?" zeptám se nakonec. Jsou věci, o kterých je lépe vědět předem. Třeba že nesmíme šlapat na mravence nebo vraždit své vlastní dědečky.

Pevnost Sovrengrad

Čekání na konec je neskutečně úporná záležitost. Už dobře... jak dlouho. Týden? Dva? Nebo déle? Celou dobu se nic neděje. Jen plníš rutinní úkoly a staráš se o to, aby pevnost fungovala. A každý den si říkáš, že dnes už musí zpráva přijít. A když ne dnes... zítra určitě... nebo... ale k čemu jinému tu jsi? Rozkazy udílíš jen proto, že jsou očekávány, ne proto, že by si bez tebe ostatní neporadili.

Když zavřeš oči, automaticky si vybavíš kažodenní trasu. Vstát, nasnídat se, udělat kolečko po strážnicích, jít přísedět veliteli při úředních záležitostech, naobědvat se, dohlížet na rekruty, plánovat, navečeřet se a zašít se zpátky do domu pomalu se slepicemi. Absence elektřiny a zimní tma mají poměrně ošklivou tendenci bránit jakékoli další kreativní činnosti. I když je pevnost soběstačná a ty coby jeden z předáků odboje těžko budeš mít někdy nedostatek čehokoli, natož pak voskovic na svícení, ani tak se s tím příliš vyžít nedá. Koneckonců, tvé obvyklé povolání je výrazně náročnější (a zajímavější) než kontrolovat kuchaře, jestli správně oškubává sněžné husy.

Toho odpoledne se uhnízdíš v jednom z přilehlých křídel velkého sálu pevnostního sídla. I když v sále samotném se u obrovského ohniště uprostřed pár lidí sešlo, tady jsi sama, nikdo tě neruší. Místní obyvatelé jsou pozoruhodná sebranka. Vikingové, Indiáni, míšenci. Sem tam dokonce i pár potomků mongolských nájezdníků.

Znovu procházíš itinerář obsahující zprávy a depeše o úspěších rebelie. Znovu se ujišťuješ, že jsi splnila, co jsi měla. Ale začíná v tobě hlodat červíček pochyb. Nechybí něco? Nepřehlížíš důležitý detail? Kdyby nic jiného, je to alespoň nějaká zábava pro mozek, než se ti z toho nicnedělání uvaří.

Zabereš se do čtení a ani si nevšimneš, že už hodnou dobu mezi sloupy bočního křídla nedočkavě přešlapuje mladý voják. Nakonec se odváží si odkašlat aby na sebe upozornil. Jméno ti naskočí rychle. Christopher z rodu Summersů. Mnohem mladší, než hvězdný pirát Corsair na tvém a mnoha jiných světěch - sotva mu táhne na třicet. Ale některé věci se nemění. I on má, pokud tě paměť neklame, manželku Katherine a syny Scotta a Alexe. Ale tady jsou oba ještě malí kluci, kteří místo záchrany svého světa maximálně tak plánují, jak si navzájem vypíchnout oko dřevěnými meči. "Lady Psylocke?" osloví tě zdvořile.

To jsou mi ale novinky

Jsem z toho všeho zmaten, Ororo místo toho, aby Creeda usmažila se k němu nějak má a mě zrovna nesnese.
Creed místo toho, aby se na mě vrhnul, tak vede zdejší partu, které jsem členem. A Gambit je prostě Gambit. Ten mi příjde nejpodobnější mému světu.

Sundám prst "ze spouště" a spustím ruku podél těla.
"Promiňte. Připadám si tu jak v říši za zrcadlem...nějak si nemůžu zvyknout...no vlastně na to všechno."
Dále nám, teda hlavně mně vysvětluje, jak to tu chodí. Sice je to stručné, přesto jsem se dozvěděl další informace.

Tak palác nám vše potřebné obstará...pro jaké mise? Tak nějak jsem si myslel, že nás čeká jen jedna mise, zachráníme všechny světy a já se vrátím do mého světa, kde bych se rád nasnídal, doufám, že se tam nevrátím za sto let a že škola nebude zničená a podobně.

"Mně by se docela šiknul můj vizor...a...poznáme nějak, kolik času uběhlo v našich světech mezitím, co jsme...tady?"
Možná působím jako nevěřící Tomáš, ale je to prostě divný. Všechno je tu divný.

"Dobrý dotaz Gambite...nerad bych udělal nedopatřením něco, co nesmím..."
Najednou mi dojde, že se Victor zmínil o tom, že nám Mystique možná něco uvaří.
Je to ta stejná Mystique? Nebo je tohle mutantka kuchařka? V našem světě bych si od Mystique nevzal nic, protože by mě nejspíš chtěla otrávit...ale tady...když už se tu kamarádíčkuju se Sabertoothem, tak proč ne i s Mystique že?

Nejsem sama zmatená

Dost se uklidním, když Scott sundá ruku z brýlí a svěsí jí podél těla. Obloha se téměř okamžitě vyjasní "Nejsi jediný, kdo je tu zmatený, Scotte. Myslím si, že pro všechny je tohle prostě divné, ale to snad neznamená, že se tu musíme povraždit ne?" Mluvím už o poznání klidněji a méně výhružně. Vlastně se výhružka z mého hlasu ztratila úplně.

Pak následuje Victorova řeč. Je to trochu nudné, ale dozvím se pár nových informací, které jsou víc než užitečné. Mezi nimi je i ta, že se tu moc dlouho neohřeju. Ovšem...Padne něco o jakési výbavě a takových věcech. Začínám si zvykat, že je tu všechno možné. Ohledně nějakých otázek...Myslím, že ty hlavní už položili Gambit se Scottem, takže já už se vlastně ani na nic zeptat nechci.

Země #991, Pevnost Sovrengrad

Necítila jsem se na společenskou sešlost, která se plánovala v hlavním sále. Procházejíc temnými a chladnými chodbami hradu jsem se šikovně vyhnula veškeré pozornosti, která by byla případně zaměřená na mou maličkost.
Lidé by se zde měli více a více soustřeďovat na Erika, protože mne již zde nezbývá tolik času. Doufejme.
Nohy mne donesly do odlehlejší části pevnosti, kde jsem se mohla v klidu usídlit sama v jedné z místností.
Zasedla jsem k masivnímu dřevěnému stolu, obklopena stohy papírů, mapami a čímsi, co později mělo vypadat jako plnohodnotná kniha. Možná kronika?

Rozprostřela jsem před sebou po stole mapu přilehlého okolí, na ní jsem rozevřela itinerář a očima sjížděla naplánovanou trasu případného útoku naší rebélie. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že zde nevidím žádný háček, že plán by měl být téměř dokonalý. V návaznosti s tím, že se vždycky může něco pokazit, jsme pečlivě postupovali, krok po kroku. Snad Erikovi vyjde vše tak, jak má a svět i Omniverse bude spokojený.
Z mého soustředění nad papíry mne vytrhl známý hlas. Pomalu jsem k muži stojícím u sloupoví zvedla hlavu a tázavě si ho prohlédla.
Jak dlouho už tady takhle stojí? Ztrácím svůj instinkt, sakra
Nervozitu jsem na sobě nedala znát. To, že by to mohl být někdo, kdo by na mne zaútočil a využil mé nepozornosti, jsem si nechtěla ani nechat připustit.
“Christophere, co máš na srdci?“ nasadila jsem stejný milý tón jako on na mne.

Země #113

Nějakou dobu po přenosu mi trvá než se v novém světě aklimatizuju. Musím si na něj prostě zvyknout. Tady vypadá všechno v pohodě a jak má být, skoro by jim to člověk mohl až závidět. S parťákem jdeme po ulici na místo setkání s tím, jehož jméno mi vypadlo už v paláci. Podívám se na Ravena. Říká docela logické věci. Na to ohledně představování jenom pokyvuju.
"Hm, to bude asi nejlepší."
Kývnu ramenama a podívám se kolem sebe. Nerad bych, aby mě tu přejelo nějaké auto. Na jeho další slova zavrtím hlavou.
"Ne máš pravdu, představování bude nejlepší a pak se uvidí."
Nějakou dobu mlčím a koukám pod nohy. Cesta je dost jednotvárná i když rychlá.
"Už jsi se s ním někdy setkal?"
Doufám, že Ravenovi dojde, že myslím jeho v jiné realitě a né tohodle konkrétního. U nás nikdo takový nebyl nebo mě aspoň s nikým takovým nepředstavili...

Panoptichron

"Univerzální pravidla sou, dokonce i poměrně jednoduchý. Držte si v hlavě, kdo ste a co tu děláte. Pamatujte si, že lidi, co potkáte, nejsou ty samý, co znáte doma. Starý parťáci vám klidně vrazej kudlu do zad." Věřit někomu jenom proto, že mu věříte na svým a kupě jinejch světů už se pár lidem šeredně nevyplatilo. Koneckonců, sám jsem asi nejlepší příklad toho, jak šílený triky umí Omniverz vpálit nicnetušícím cestovatelům. Kdyby mi většinou nevpálili jednu zpátky, měl bych je radši.

Byl bych stokrát radši, kdybych tyhle věci moh servírovat po kouskách. Na takovýhle přednášky fakt neni stavěná petiminutovka před výpravou. Na tý prostě nejde vysvětlit všem, že co doopravdy znamená bejt Exile je bejt tak trochu svině. Někdy to znamená někomu zachránit kůži, jindy ho zabít. Sage měla kdysi pravdu, když Sparkovi omlátila o čumák, že máme světy zachraňovat, ne spasit. A zachraňovat znamená včetně všech jejich podrazáků, vrahů, bezcharakterních parchantů, otrokářů a jinejch roztomilostí. Ale to jim snad můžu říct pozdějc, až se trochu otrkaj.

"A zlatý pravidlo číslo jedna - když se dostanem do průs..." Dobře, Storm sice není zrovna něžné stvoření, ale stejně. Mystiq se na mě začíná podepisovat čím dál tím hůř. Jsem zralej na to, aby ze mě tyhle věci zas někdo vymlátil. "... Do maléru, tak než cokoli a kohokoli sejmete bleskem, klackem a já nevim čim ještě, koukejte v první řadě na mě. Možná nejsem zrovna génius, co se taktiky týče, ale tahle věc," poklepu drápem na jako pěst velký rubín vsazený do zlatého nátepníku, který mi obepíná pravé zápěstí, "většinou ví, co dělá a kam nás vede." I když bych byl sakra radši, aby mi Sage jednou řekla všechno, než mě pošle strčit palici do potíží.

"A teď už padáme, bando. Připravte si zimní srst."

Křišťálový palác -> odchod (Victor Creed / Sabretooth; Ororo Munroe - Storm; Remy LeBeau - Gambit; Scott Summers *Cyclops*)

S Creedovými slovy se kolem čtveřice mutantů zableskne zlatavou energií a všichni přítomní beze stopy zmizí stejně náhle, jako prve Sage opustila konverzaci s Gambitem.

V celém kamenitém pobřeží jen kýčovitě růžový králík, který přeskáče několik skal a pak se rozplyne jako myšlenka na sen.

Země #991

Mladý muž kývne na pozdrav a projde dál do bočního sálu. "Hlásím, že všechny hlídky se úspěšně vrátily, madam. U jižní brány právě odtroubili příjezd poslední skupiny, od té zatím postrádám hlášení." Poslední větu pronese způsobem, kterým sebe sama málem obžaloval z neúspěchu.

"Všichni zvědové potvrdili předchozí hlášení. Volstagg dál stahuje své muže z osad." Jako v podstatě všichni rebelové, ani Summers netituloval právoplatného vládce říše králem. Na rozdíl od ostatních ale ani prašivým bastardem, ani zkurvysynem, ani svým už zdomácnělým přízvyskem "Prašivý král". Na druhou stranu, král by to asi za výhru nepovažoval. "Většina má dost dobrých chlapů na obranu před vlky a lvy, ale oficiální vysvětlení nedostal nikdo. Vladykové a gubernátoři předstírají smrt, jenom aby nemuseli nic vysvětlovat."

"Steve nechal pár našich v Asgeiru." Spolu se jménem naskakuje skoro až encyklopedický popis. Malá rybářská osada, skoro jen rodinný klan. Třicet mil na jihovýchod. "Až se postará o koně a zbytek hlídky, má v plánu vyrazit za adal Erikem se žádostí o anexi osady." Pokud ji velitel schválí, bude třeba vyčlenit prostředky a muže na dopravu asgeirských až sem.

"A hlásím, že-"

K dokončení své myšlenky, bohužel poměrně zásadní, se už Christopher nedostane, protože se o něj vzápětí přerazí malý chlapec, který kotrmelcem následujícím coby logický následek zbrždění ze sprintu na stop přistane uprostřed místnosti. Skutečné jméno si nevybavíš, pamatuješ si jen, že se mu tu říká Rafan. On a jemu podobní slouží na rychlé předávání zpráv napříč pevností.

Ještě se nestačí ani oklepat a už ze sebe chrlí cennou svěřenou novinku. Té ovšem není rozumět ani slovo. Rebelský důstojník ale snad přeci jen něco málo zachytil, protože zapomněl, co plánoval hlásit, a sklonil se ke chlapci, toho času dřepícímu na holém kamení a zkoumajícímu čerstvou odřeninu na koleně. "Co že Cal přivedl?"

"Zajatce. Prej nějaký cizáky. Asi špiclujou pro Prašivce. Hodili je do černýho sklepa." vyplivne ze sebe Rafan za dobu, která by průměrnému člověku stačila sotva na tři slova, a hladově znárodní měďák, který mu muž za odměnu věnuje.

Černý sklep je neoficiální název pro podzemní kobku u brány pevnosti. Slouží jako součást podzemního labyrintu táhnoucího se jako pavoučí síť napříč celým komplexem. A příležitostně jako cela pro zajatce.

Kobky Sovrengradu (Sabretooth, Cyclops, Storm, Gambit)

Malér je takové poměrně padnoucí, výstižné slovo. Dobře, už když jste se octli na novém světě po kolena ve sněhu, dávalo to tušit, že nepůjde zrovna o příjemnou rekreační procházku.

Naštěstí vás alespoň na místní podmínky Sage poměrně dobře vybavila a tak jste se na místo přenesli teple oblečení, každý v nordicky laděné zbroji uzpůsobené vkusu a stylu boje každého z vás. Jen Cyclopse se na robustní přilbici kryjící mu hledí rubínovým sklíčkem nikdo neptal.

Zima a na první pohled pustina kolem ovšem nebyl váš hlavní problém. Hlavní problém se objevil ve chvíli, kdy si to na vás napochodovalo tucet chlapů naježených všemožným železem a odvleklo vás s sebou do pevnosti. Nezacházeli s vámi nijak hrubě, ale prostě jen trvali na tom, že dokud se neporadí s velitelem, musíte to chvíli vydržet pod zámkem. Kdo ví, co jste koneckonců zač.

Nebyli nijak zvlášť vybavení a kdybyste bývali chtěli, jeden každý z vás je mohl snadno vyřídit. Mutant mezi nimi byl jen jeden - Nicholas Gleason, alias Wolf Cub. Ale Creed nařídil hrát podle jejich pravidel. A stojí si na svém. A tak jste skončili zavření na cele o devíti metrech čtverečních, kde jste nuceni čekat, než dojdete vysvobození.

Cele v cele

Uznávám, už jsem mise startoval i líp. Trčet v místní parafrázi vězení mě zrovna netěší. Ale aspoň nám nejde o kejhák, staraj se o nás celkem slušně a neni to na dlouho. Takže objektivně, startoval jsem mise i podstatně hůř.

Ale taky mě Sage mohla předem varovat. Začínám jí podezřívat, že si z toho dělá zvrácenou zálibu. Po podobnejch eskapádách fakt toužim. Aspoň že vybavení nám dala slušný. Těžká ocelová zbroj s kožešinovým podkladem mi sedne jako ulitá na míru, stavěná přesně na můj styl boje. Kožich z jeskynního lva. Fakt vtipný. Nedivil bych se, kdyby jeho bejvalej majitel měl šavlový zuby.

Když se to veme kolem a kolem, neni moc na co si stěžovat. Akorát to čekání mi leze na nervy. Buď tady usnu, nebo vyopírám díru do zdi. Ale podle Tallu by to nemělo trvat dlouho.

V cele

Nějak jsem nečekala, že bude až tolik legrace. Nejdřív se objevíme na zasněžené zamrzlé planetce. Naštěstí Sage nebo jak se ta hyperinteligentní entita, co se o nás má starat, jmenuje, myslela na to, že by nám mohla být zima. Mě naštěstí tolik zima nevadí a možná bych si s tímhle sněhovým nadělením dokázala poradit, ale než stihnu něco udělat objeví se skupinka vojáků a trvají na tom, že půjdeme s nimi.

Pro jistotu jsem se podívala na Victora ještě jednou jestli to opravdu myslí vážně, že nemáme nic dělat. Když si to potvrdím tak jen pokrčím rameny a nechám se odvést.

Zavedou nás do moc pěkné pevnosti a ještě pěknější cely. Proč jen se mi tenhle výlet ani trochu nelíbí? Kouknu se po ostatních "Docela by mě zajímalo, co tímhle sledujeme. Vždyť jsme je mohli v odzbrojit a ani by nestihli postřehnout odkud to přišlo. Proč tohle divadýlko?" Při týhle otázce se dívám na Creeda. Tak nějak prostě ví víc

Queens

Zapátrám v paměti. John Rogers se zdá být poměrně vzácný, většinou všude figuruje jen jeho otec. Toho jsem potkal tolikrát, že už to nestíhám počítat. Naposledy na předposlední výpravě. I když, je tu jeden případ...

"Myslím, že jednou jsme na něho narazili. Ale nijak zvlášť výrazně jsem se s ním tehdy neseznámil. Bylo mu sotva deset let." Zato s jeho malým přítelem, Jacobem Furym, jsme měli poměrně slušné pořízení.

V duchu odečítám vzdálenost, adresu a čas. Nakonec zastavím před malým dvoupatrovým domkem vtěsnaným mezi dva rodinné. Zdá se být jedním z mála původních kusů architektury, které nepodlehly modernizaci, rozkladu a bagrům. "No, jsme na místě." Nezávidím mu. Nerad bych se nechal vytrhnout z reality zrovna vprostřed zaslouženého spánku...

Otevřu malou kovanou branku, kterou bych možná snáz i přeskočil, a vyjdu tři schody dělící mě ode dveří a zaklepu na dveře Johna Rogerse, místní současné verze Kapitána Ameriky.

V cele

Ledová pustina, tak by se dalo nazvat místo, kde jsme se objevili. Respektive kam jsme byli přeneseni. Vlastně nevím, co tu budeme dělat, ale jsme tu z nějakého důvodu. Doufám, že nás Creedův kouzelný módní doplněk povede.
Krátce po našem "příchodu", mimochodem jsme všichni vyfasovali krásné oděvy...což o to, ty by ušly, ale má helmice..., se nás "ujala" partička místních čehosi, patrně bojovníků a odvedli nás do cely v nějaké pevnosti.

Nebyl jsem jediný, komu se to nepozdávalo, Storm měla podobný názor jako já.
Což mě mimo jiné překvapilo.
"Souhlasím s Ororo...proč?"
Doufám, že tu nebudeme dlouho, tohle není zrovna krásné místečko a už vůbec se mi nezamlouvá být pod zámkem.
Volný čas trávím tím, že si prohlížím celu, abych v případě nouze mohl vyrobit vlastní východ.

Co sem zas komu udělal?

Pravidla Creedovi mlčky odkývu. S tím prvním bych větší problémy mít neměl, s tím druhým... dovedu si představit jen tak z fleku asi tak deset situací, kdy nás tohle vyčkávání, jak se vyžvejkne nějaký drahokam, může dostat do pěkné kaše. Nemluvě o možnosti, že se někde rozdělíme. Snad ten chlap ví, co dělá.

Ale jsem rád, že nás aspoň varoval před přenosem. Tohle vážně není příjemný způsob cestování. Invazi mravenců pod kůží bych si s klidem odpustil. I když jak na to tak koukám, tohle bude moje momentální nejmenší starost. Asi jsem měl přikládat větší důležitost té poznámce o zimní srsti.

Zamumlám pro sebe komentář ani slušný, ani zdvořilý, nicméně zcela na místě. "Proč vypadáme jako -" 'Debilové?' "- komparz z Pána prstenů?" zeptám se pak s lehkou nejistotou. Je tahle maškarní přehlídka víc potřeba nás vhodně zazimovat, nebo snaha splynout s okolím? Kolem není nic, čeho by se dalo chytit, takže se rozhodnu pro kompromis obojího. Protože zateplení se dá řešit praktičtěji, navíc já ho se svou uniformou ani nepotřebo-

S hodně nepříjemným pocitem začnu prozkoumávat svoje oblečení. Naděje, že je tahle fantasy výbava jen vnější slupka navlečená na našich předchozích úborech, mě rychle opustí. Nevím, která palácová entita to měla na svědomí, ale vzala to důkladně. Až příliš důkladně.

Hm. Vlněná kazajka, svrchní oděv z nějaké chlupatosti a navrch dlouhá zbroj z vrstvené kůže zesílená cvočky, padnoucí doplňky, kožešinový plášť s kapucí lemovaný liščími ohony, široká čelenka, všechno množstvím srsti nebo přinejmenším materiálem nasvědčující tomu, že přede mnou to nosilo na sobě něco jiného. Kožené rukavice. Dobrý vtip. Byl by ještě lepší, kdyby mi zůstalo vybavení. Navzdory vrstvě oděvů si bez všech těch věcí, které jsem zvyklý tahat s sebou za každých okolností, připadám jako nahý. Vrhnu po zbývajícím triu pohled téměř závistivý. Oni mohou využívat své schopnosti přímo, jen já je musím uplatňovat skrz něco. Co já bych dal za to mít tu aspoň svoji hůl, když už musím oželet vrhací nože...

Cítím, jak se mi uvnitř zvedá nová vlna vzteku, podobná, jaká následovalo první setkání s institucí Exiles. Nejraději bych něco, respektive někoho nakopl. Nebo zaviroval. Místo toho se k ostatním otočím zády, na moment zavřu oči a párkrát se zhluboka nadechnu. Trochu to pomůže. Ne že bych byl zničeho nic veselý a šťastný malý dobrodruh, ale opět mám kontrolu nad svými emocemi a ne naopak. Jen si nejsem příliš jistý, kolik toho dnes ještě snesu, než s konečnou platností vybouchnu.

'A dopr-!'

Nic lepšího mě při pohledu na sbíhající se skupinu vojáků nenapadne. Pamětliv předchozího výčtu pravidel nevyrvu nejbližšímu domorodci libovolnou zbraň a nepřerazím mu ji o hlavu, bez ohledu na to, jak moc mě svrbí ruce. Zdá se, že zatím děláme hodné neškodné zbloudilé mutantíky. No dobrá. Je to rozumnější než je zadupat do sněhu. Zvlášť když se netváří, že nám chtějí za každou cenu ublížit.

Popravdě řečeno jsem doufal, že poputujeme rovnou k nějaké místní autoritě na pohovor. Tu mezihru s vězením si mohli odpustit. Jestli takhle začíná každá mise těhle šašků, tak vážně při nejbližší příležitosti dezertuju.

"Skvělý. Vypadá to, že nám vybyla chvilka pro sebe," poznamenám po rychlé prohlídce kobky a Creedově zákazu udělat do ní druhé dveře. "Co má k tomu co říct ta tvoje ozdoba? Ty něco evidentně víš, nebylo by špatný, kdyby ses podělil. Pokud už mám něco dělat, rád bych znal důvod."

Jelikož to může platit jen jednomu členovi našeho týmu, nenamáhám se k němu obracet, zvlášť když se do něj ti dva už pustili také. Zatímco čekám na odpověď, přejdu párkrát celu z jedné strany na druhou, než mi bota zavadí o několik kamínků. Na okamžik se zatvářím jako malý harant plánující nějakou ničemnost, načež se pro ně sehnu. Cyclopsova fešácká helma představuje neodolatelný cíl.

*cink!* A druhé cink následuje téměř vzápětí, protože jsem ten kamínek hodil tak, aby do helmy nejen narazil, ale odrazil se směrem vzhůru a spadl na ni podruhé. Myslím, že jsem si právě našel hračku...

V cele

Překvapuje mě, že tahle otázka přiletěla až teď. No co, jednou bych na ní stejně odpovědět musel. Akorát jsem doufal, že až na ní dojde, budu mít o trochu víc informací. Krystal Tallu sice pořád slabě září, ale nic nového jsem se od Sage zatím nedozvěděl.

"Nevim, jestli vás to utěší, ale nevim o moc víc než vy. Máme tady počkat, dokud nás někdo nevytáhne." Na chvíli se zarazím a uvažuju, nakolik mám prozrazovat to jediný, čím jsem si celkem jistej. "Máme tady už delší dobu... někoho od nás. Pokud se nepletu, tuhle bandu má na povel," dodám nakonec o něco smířlivějším tónem.

"A my jim máme pomoct, takže zatlouct je předtim metr do země neni zrovna dobrej nápad."

Mimochodem chytím další kámen letící Cyclopsovým směrem. Dobře, ve vlastním zájmu bych měl doufat, že moje lepší polovička hejbne kostrou, než se tady tyhle jelita navzájem povražděj na ponorkovou nemoc.

V cele

Pokrčím rameny. "Tak holt počkáme..."
Tohle mi nikdo neuvěří, že jsem spolupracoval s Victorem. Tenhle Victor vypadá...slušnějc než ten náš. Ale první setkání bylo...trochu překvapující.

Zničehonic se má helmice rozezní jak zvon. Pro mé uši je to něco dost nepříjemného. Otočím se a spatřím Gambita s kamínky v ruce.
Jeden z letících kamínků chytí Victor.
"Hodíš ještě jedeš a proletíš se sám...jasný, určitě to zkomplikuje naši misi, ale ty to jistě rád Sage vysvětlíš...rozhodně by byla nadšená, že by naše mise mohla neuspět díky tvému dětinskému chování...varuju tě Gambite, nenuť mě ti to oplácet."
Je to nečekaný, ale Gambit mi leze na nervy. Jako rušivý element jsem původně považoval Creeda, ale spletl jsem se v něm.
"Díky Victore."

Sovrengrad Prison Blues

Neutěší. Opravdu neutěší. Už proto, že je to tak padesát na padesát, jestli mu mohu opravdu věřit. Pokud říká pravdu, má mou tichou soustrast, protože tahat se po všech čertech na rozmar všehomíra a doufat, že ho bude také milostivě informovat o dalším postupu, musí být silný nápor na nervy. A jak k tomu teprve přijdeme my, co musíme vystačit ve zprávami z druhé ruky.

"Tak to teda doufejme, že má v popisu práce denní revizi kobek," zahučím spíš pro sebe na adresu již údajně přítomného člena týmu. Prý by to nemělo dlouho trvat. Uvidíme, řekl slepej.

Znechuceně se ušklíbnu, když mi Creed vstoupí do dalšího vrhu, který mířil tentokrát na nánosník. Škůdce. Ale Cyclops mě naopak opravdu upřímně pobaví. Jiní by prostě řekli, ať toho nechám, on musí vyplodit řečnické cvičení obsahující úvod, stať a závěr. Naoko tázavě se rozhlédnu kolem sebe, kam bych se jako asi měl proletět a s uchechtnutím pokrčím rameny.

"Quoi? Hele, znám akorát čtyry způsoby, jak se zabavit v lochu: spát, čmárat po zdech, plánovat a uskutečňovat útěk a šikanovat spoluvězně. Spát se mi nechce, čmárat neni čim a útěk máme zaraženej, takže je dost jednoduchý spočítat si, co zbejvá."

Je znát, že jsem se ho dotkl. Asi bych se zastyděl do hloubi duše, kdybych nebyl já. Takhle se jen zabalím do pláště, protože při nečinnosti se do mě začíná rychle dávat zima, a opřu se o zeď s tichými prosbami adresovanými libovolné vyšší moci, ať se ta slíbená pátá kolona ukáže co nejrychleji. Zbylé kamínky schovám v dlani. Však ony se budou hodit, až se Creed nebude koukat.

Prostě cela a pořád cela

Copak jsem jediná, komu tohle opravdu nevadí? pomyslím si, když sleduji ostatní. Victor vypadá dosti nezůčastněně. Ovšem jen do doby, kdy Gambit začne terorizovat Cyplopse. "Jako malí kluci na písku" zasměju se a jelikož mi chlad nevadí rozhlížím se po cele.

Už jen v zájmu zachování tohohle divnýho týmu doufám, že se ta naše posila objeví co nejdřív Kouknu na ty dva (tedy na Gambita a Cyclopse) Jinak se ti dva pozabíjí

Nesnažím se přiklánět na ničí stranu. Tohle jsou jejich žabomyší války a to není můj obor.

Země #991

Poslouchám Summersovo hlášení o probíhající situaci, vracejících se hlídkách a nových informací, které má k dispozici.
Zmínka o mrtvých broucích mi ve tváři vyloudí skoro až kyselý úsměv.
“Obvykle to tak bývá. Dojde-li na lámání chleba, lidé stáhnou ocasy mezi nohy a říkají tomu diplomatické jednání.“ podotknu zklamaně, leč není to věc, kterou bych nečekala. Jen málokdo dokáže vyslovit svůj názor na dění v říši napřímo, aniž by potřeboval intrikány a manipulátory za svými zády.
Holt… taková je doba a očividně se nikdy a nikde nezměnila.

Když náš rozhovor naruší malý kluk, nejprve se na něj velice nepříjemně podívám. Doslova ho zpražím pohledem.
“Tohle není entrée hodné slušně vychovaného mladého muže,“ dívám se na něj tvrdým pohledem. Naznačím mu, aby se vydýchal a poté začal mluvit. Bohužel, horká hlava rovná se huba mele o stošest.
“Cože?“ zarazím se a dívám se na Summerse. Krátce na to pojmu podezření, že by se mohlo jednat o někoho mne známého.
Že by Victor?
Rozhodně to je věc, která stojí za mou pozornost.
“Běž za Erikem, řekni mu to, co jsi řekl mě.“ podám ruku klukovi sedícímu na zemi. “To koleno si nech ošetřit.“
Poté se otočím na Summerse a naznačím, aby mne následoval.
“Počkáme na Erika před kobkami.“ řeknu Summersovi. Pokud to jsou opravdu zvědové, byla bych ráda, aby u toho byl jak on, tak i Erik.

Někdo ťuká na dveře
Z mého hlubokého spánku mě probouzí nějaký hlasitý hluk. Po chvilce zjišťuji, že mi to někdo tluče na dveře. Promnu si oči rychle vstanu opláchnu si obličej a jdu otevřít dveře. Copak odemě potřebujete nemám moc času musím jít zase do služby.

Pevnost Sovrengrad (Elizabeth Braddock *Psylocke )

Rafan se nejdřív ohlédne, koho že jako myslíš tím vychovaným mladým mužem, pak to hodí za hlavu jako něco, co je mimo jeho mozkové buňky a odběhne. Odřené koleno hodí tamtéž.

Zato Christopher vypadá o něco méně rozhodně. Zdá se, že nemá v úmyslu tě někam následovat. Nervózně přešlápne na místě. "Lord Magnus ale výslovně žádal, že nechce být rušen a že naopak... všechny administrativní záležitosti máte vyřizovat vy..." Někde v polovině věty se lehce zadrhne, protože byl vychován a bit ve víře, že slovo krále a jeho vazalů je slovo boží, i když si odporuje. A pokud se mu vzepře, bude trpět. Ale pak jako by si vzpomněl, že rebelové tahle pravidla nemají, a znovu narovnal páteř.

"Mohu vám přidělit stráž, madam, ale sám musím následovat jiné povinnosti."

Tuscom

Hukot silné dvoukolového stroje se rozléhal po arizonské poušti a ještě dál. Slunce pomalu ustupovalo a já mohl tak sledovat z pohodlí motocyklu západ slunce. Vánek mi čechral zaprášený kabát a nutil klobouk, aby se s ním proletěl. Nic takového jsem si nenechal líbit a přimáčkl ho více na svoji hlavu pokrytou maskou.
Dlouhá cesta byla unavující a já potřeboval doplnit další zásoby kterých nebylo na tomto zničeném světě mnoho. Tuscom ležel přede mnou. To již měsíc vyšel na obzor aby přivolal z hlubin země nestvůry různých velikostí a tvar jenž se za ta léta v této apokalypse zrodili.
Pomalu jsem vjížděl do polorozpadlého města sledujíc známky nějakého pohybu. Nikde nikdo. Bylo to zvláštní. Takovéhle velké město nemůže být přece pusté. Zabrzdím stroj někde v centru města a pomalu slezu.
Vytasím z pouzdra na stehně speciálně upravenou pistoli, která nepotřebovala žádné náboje a měla ničivou sílu. Aspoň něco se stihlo vyvinout, než zem padla.
Nechám motocykl za sebou a se štítem na zádech a zbraní v ruce se vydám prozkoumat to pusté místo…

Země #991 – Pevnost Sovrengrad

Asi jsem tady už příliš dlouho a ztratila jsem pojem o tom, co je to vlastně administrativní záležitost.
“Říkáš, že výslech případných zvědů a špionů je administrativní záležitost, kterou mám provést já?“ podívám se na něj tak, že kdyby byl štěně, začal by kňučet a možná by se i počůral. Zlostně přimhouřím oči. Mám sto chutí mu dát pohlavek.
Summersové jsou všude stejní, na chlup
Zaskřípu zubama, jak se snažím uklidnit.
“Dobře, půjdu tam sama. Nestojím o posily.“
Mávnutím ruky pošlu Summerse ven z místnosti a krátce poté se vydám sama do kobek.
Administrativní záležitosti, kde sakra berou tahle slova? Pochybuju, že by to slyšeli ode mě.

Kobky Sovrengradu

Křivě se ušklíbnu. "Já znám i pátej, Gambite. Ale jsem fakt rád, že ten tě nenapad." Upřímně by to asi bylo to poslední, o co bych stál, abyste mi tady předváděli. V zájmu vlastních nervů doufám, že si daj pokoj dřív, než mi z nich rupne v kouli. Z vobou.

Celkem příjemně překvapila Ororo. Upřímně jsem se bál, že bude z daný situace na prášky. Ale tahle zjevně na rozdíl od jejích alterací není klaustrofobik a stejně jako ty ostatní, co jsem znal, je poměrně stoik, takže kdyby nic jinýho, snad mi aspoň v případě nouze pomůže zpaficikovat tyhle dva.

Ale vypadá to, že to nakonec nebude potřeba. O čumák mě praští povědomý pach. Dobře, co si budu nalhávat. Důvěrně známý. A nemůžu si pomoct, než se spokojeně usmát. Kruci, fakt mi chyběla. "Vážení, náš žalářník je tady."

Opřu se o mříže. Ohně pochodní osvětlují hlavně cely, chodba je temnější. I mně dělá problém vidět proti světlu. Ale tohle bych dal i poslepu. Sotva povědomý stín vstoupí do chodby, mám na sto procent potvrzeno. "Doufám, že nás jdeš vysvobodit," zamručím na svou týmovou kolegyni místo pozdravu. "Ahoj," dodám nakonec tiše, když dojde blíž.

Země #991 – Kobky Sovrengradu

Převzala jsem si od žalářníka klíče. Nějakým záhadným způsobem se mu dolů do kobek už nechtělo. Prý jsou tam divné přízraky, rudoocí démoni a něco podobného.
Přijde mi to zvláštně povědomé…

Skomírající světlo pochodní to tu dole osvětluje jen poskromnu, ale i tak rozpoznám siluetu stojící u mříží dřív, než k nim dojdu.
“To snad…“ překvapení na mé tváři je naprosto nefalšované a nehrané. “Co tady děláš?“ podívám se na Victora. Je to spíše řečnická otázka, protože Victor se již dožaduje vysvobození.
“To si ještě rozmyslím,“ zpražím ho pohledem.
“Máš zpoždění.“ věnuji mu další vyčítavý pohled a pak si všimnu ostatních, pro mne neznalých, ale povědomých obličejů.
“A tihle?“ Prstem ukážu na zbytek party. “Kde jsi je sebral?“

U setkání odloučených milenců

"Copak o to, já ho znám taky, ale na to sem nikdy nebyl," zašklebím se na Creeda zpět. V tomhle směru se může cítit bezpečně.

Zpráva o možném příchodu spasitele mě potěší daleko víc, než jsem ochoten dát najevo. Pouze zvednu hlavu a zadívám se ke dveřím, abych zjistil, s kým budu mít tu čest tentokrát.

'To je mišmaš,' pomyslím si na adresu týmu, když se za Creedovým ramenem objeví odlesk fialových vlasů. Za jiných okolností bych se radoval, koho to čerti přinesli, tady si raději nechám trochu času na pozorování a na rozmyšlenou. Přesto ji vidím rád, už z toho důvodu, že se podle všeho skutečně jedná o náš lístek pryč z tohohle vymrzlého kamrlíku.

Na Betsyinu překvapenou otázku jen zahučím "Tvrdnem, co asi?" a nechám ty dva, ať si mezi sebou ujasní zbytek.

Kobky Sovrengradu, toho času za účasti inkvizitora

Pokrčím rameny a poměrně výmluvně se rozhlídnu po okolí. "Sedim ve vězení, co bych tu dělal. Támhleten," ukážu si palcem přes rameno na Gambita, "dělal na místní blbý ksichty, tak nás zašili za to, že se s nim vůbec vybavujem."

Nad jejím nevěřícným výrazem se pobaveně ušklíbnu. Tak aspoň nějaký body jsem uhnal. Teď se ale překvapeně tvářim prozměnu já. "Moment, jak pozdě? Sage ti něco řikala?" Je to subjektivním odhadem sotva pár hodin, co jsem ještě neměl páru, že sem vyrazíme. Původní plán týhle mise zněl poslat sem jednoho člověka a až skončí, vrátit ho domů. Co já vim, celej tým je ve hře teď čerstvě. Leda by mi zase něco neřekla...

"A támhleta banda jsou naši zelenáči. Máme je jako posily. Tom, Sarah, Raphael a Morph jsou obsazený a potřebujem dočasně víc rukou navíc." Byl bych radši měl za zadkem lidi, který znám, ale co. Tohle vypadá na rutinní misi, tak to snad nebude problém.

"Tak už nás pust. Čim tady vyřešíme tu revoluci, tim dřív se vrátíme domů. A všichni."

Země #991 – Kobky Sovrengradu

Remymu věnuji jen krátký pohled a dál se soustředím na Victora. Přeci jen, jeho jediného tady ráda vidím.
“Proč mě to nepřekvapuje,“ podotknu ke způsobu, díky kterému se dostali do vězení. “A vás pak napadlo, že když vás rebelové zajmou, že se ke mně dostanete rychleji?“ pobaveně se usměji.
“Brilantní plán Victore,“ zachrastí klíčky, jak vybírám ten správný a následně odemykám jejich klec.
Dokořán otevřu a vyzvu je, aby vyšli.
“Sage byla dlouhou dobu potichu, ale co se ozvala, tak jsi měl dorazit někdy… no prostě doufala jsem, že dřív.“ můj hlas už nezní tak vyčítavě. Už od rána jsem něco cítila ve vzduchu. Kdybych měla čumák jako Victor, byla bych nejspíš v klidu. Jenže já se vnitřně klepala, co se zase kde pokazí.
Natáhnu se k Victorovi a krátce ho políbím na tvář. Je v tom ale natolik něžnosti, aby to těm třem napovědělo, že my dva patříme k sobě.

V krátkosti jim pak shrnu situaci. Z trůnu je potřeba dostat Volstagga. Pra-pra-prasynátora Thora, jednoho z těch lepších králů v téhle zemi. Bohužel ne všichni jeho potomci budou schopni svou zemi vést k zářivé budoucnosti. Volstagg svou zemi utopí v krvi, pokud nezasáhneme.
Nějakou dobu již zde připravuji odboj. Lidé, kteří měli dost kuráže k tomu, aby se dali dohromady a začali jednat, ne jen krafat nad korbelem piva v hospodě, se stali nefalšovanými revolucionáři. Vedení jsou Erikem Magnusem. Je nás sice málo, ale pracuje se na plánu. Ke svrhnutí je potřeba, aby došlo v co nejkratší možné době.
Upozorním je i na fakt, že se tu objevuje Summersoid. Apeluji na to, aby náš nový Scott byl řádně maskován. Nechci, aby zde došlo k nějakým genealogickým neshodám.

Cyclopsi, Sabretoothe, Psylocke, Storm a Gambite

Právě jste úspěšně zahájili úkol

OHNĚ A LEDY REVOLUCE

Nadále prosím značte nadpisy svých příspěvků červenou barvou, aby bylo snazší se orientovat v těch, které patří k sobě. Děkuji.

Únik z cely a noví (ne)přítel?

Cela mi nepřipadala ke konci moc příjemná, ale ještě větší nepříjemnost mi nahnala nově příchozí. Nemám z ní dobrý pocit, ale jelikož nejsem zrovna mutant, který by se řídil pocity tak to jen přejdu. Ovšem, když se Victora zeptá, kdo jsme, chtěla bych se představit. Jen to jaksi nestihnu.

V tomhle týmu budu asi velmi mlčenlivým společníkem. Ohlídnu se směrem odkud naše nová přítelkyně přišla. Zdálo se mi to, nebo jsem tam něco zaslechla? "A co by mělo být tak těžké na sesazení jednoho muže z trůnu? Může ho při vyjížďce zastihnout bouře a trefit blesk, nebo zabloudí ve sněhové vánici" pokrčím rameny a znovu se nervozně ohlédnu přes rameno.

"Útěk" z vězení

Znova se přistihnu u toho, jak krčím rameny. "Hele, původní nápad byl jít sem po svejch. Ale místní hoši holt byli rychlejší, no." Ve vlastním zájmu doufám, že se ty zelený svišti za mnou nedovtípěj, že to takhle chodí s většinou věcí, co nás potká. "A věř mi, bejt to na mně, jsem tady už dávno," dodám tak, aby to pokud možno ti tři neslyšeli.

Nad její náhlou demonstrací náklonnosti jenom pobaveně povytáhnu obočí. Ale? Před pěti minutama vypadala, že mi vrazí jednu až dvě přes hubu a teď...? Čím jsem si to zasloužil? Dobře, darovanýmu koni... blbý přirovnání... prostě stěžovat si nebudu, ale i tak mě to poměrně překvapí.

Na následující přednášku jsem rád, že si konečně můžu hodit oraz. Jsem ten poslední, kdo by byl stavěnej na budování podobnejch instruktážních proslovů a to, že ho výjimečně za mě udělá někdo jinej, je dost příjemnej pocit. Ne že bych se tu dobu zrovna flákal, v duchu porovnávám a doplňuju informace od Betsy s těma od Paláce.

Když ale nastane ta pro mě většinou nejhorší chvíle na dotazy z publika a slovo si vezme Storm, chvíli mi mozek tráví, co uši právě slyšely. No těpic. Budu muset Sparka připravit na menší kulturní šok, jestli tuhle verzi svojí matky jednou potká. Zatímco "jeho" verze... a skoro všechny ostatní, co jsem osobně potkal, by šly na fyzickou újmu protivníka jenom pokud by si ten zatraceně koledoval (a tady tím zatraceně koledoval myslím újmu na libovolném zdraví buď blízkých nebo nevinných), tahle nejde pro ránu daleko. Dobře, možná bych se měl držet vlastního kázání a nenechat se tim, co v tomhle ohledu vyváděj alternativní reality, vyvíst z míry.

Uznávám, tohle přímý řešení by se mi zamlouvalo. Ale mám smůlu. My oba ji máme. "Sorry, Ororo, většinou to takhle nefunguje," obrátím se k ní, ale je znát, že bych s jejím názorem jinak s gustem souhlasil. "Kdyby to bylo tak snadný, klidně mě sem mohli dávno poslat, abych ho podříznul ve spánku. Ale ničemu nepomůžem, když akorát rozpoutáme válku o nástupnictví a zmizíme. Potřebujem státní převrat, pěkně čistej a důkladnej."

Útěk

Tak přeci jenom jsme se dočkali vysvobození. Psylocke, moc ji neznám a hlavně tahle je zase jinačí.
Připadám si jak na nějakém comic conu nebo na srazu historického spolku.
Je to pěkný blázinec.

Stormin nápad se mi zamlouvá, ale bohužel jej Victor zamítne.
"Takže tu budeme hrát nějakou politickou hru?" To je to nejhorší možné řešení dané situace. Nesnáším tyhle hry, ale když se nedá nic dělat.
"Kolik se nás tu ještě objeví? Za chvilku si budeme moc zorganizovat armádu a ovládnout si to tu sami."
Mávnu nad tím vším rukou a zaměřím se na to, co se bude dít.
Čekal jsem, že nás tu bude jen pár, že tu budeme hrát v pozadí, ne že nás tu bude tolik.

S rebely ruku v ruce prapory revoluce po celé zemi rozvinem

Koukám, že hra "Všechno se hodí na Gambita" funguje úspěšně v celém mnohovesmíru. To vysloveně potěší. Pobaveně mu doporučím, aby příště zkusili dělat, že ke mně nepatří.

'Revoluce?'

Začíná to znít čím dál lépe. Snad nás Psylocke nejen pustí ven, ale trochu lépe zasvětí do situace. Jestli tady tomu kolem velí, mohla by být lépe informovaná než její... partner? Jak roztomilé. Jsou věci, jejichž svědkem jsem vážně být nemusel.

Místo váhání, zda se mi má nebo nemá udělat špatně, se raději zaposlouchám do výkladu. I když jsem se tak nějak vnitřně připravil na to, že podle Creedova popisu činnosti Exiles to nebude úplně totéž, co se po mně chtělo doteď, zatím jsem vlastně příliš nepřemýšlel o tom, jak vypadá manipulace s vývojem dějin v praxi. Svrhnout potenciálního tyrana ještě dříve, než vůbec dostane příležitost se tím tyranem stát... nemůžu se zbavit dojmu, že mi ten systém něco připomíná. Jen vesmír asi žádné minority reporty nezná. Nebo neuznává. Ať žije idea vyššího dobra.

'Z čehopak je asi Stormy tak vycukaná?' pozoruju už chvilku se zájmem, jak se Ororo nervózně ošívá. Všichni ostatní jsou v klidu, dokonce i Creed. Na druhou stranu bych neměl zapomínat, že minimálně v případě té, co znám, je úsloví "cítit něco ve vzduchu" víc než jen řečnický obrat. Neuškodí být pro všechny potřeby ve střehu. Přestože tahle Storm se od mé vlastní kolegyně a přítelkyně nemůže lišit víc. Nikdy bych si netroufal ani uvažovat o tom, že když se bude řešit svržení nepohodlného vládce, první řešení, které navrhne, bude naprosto chladnokrevná vražda.

'Co ta má za sebou, že sem leze s takovejma nápadama?' zavrtím překvapeně hlavou a nejsem si moc jistý, že chci znát odpověď. Že by jí tenhle postup klidně odkýval Creed mě nijak nezaráží, to už spíš jeho politická angažovanost, ale... 'Et tu, Scotty?' Znechucení ze zdlouhavějšího a složitějšího řešení je na něm jasně patrné a poznámkou o armádě tím jen nasadí korunu. Začínám se obávat, že pracovní postupy téhle pseudohrdinské skupiny nebudou ten hlavní problém.

Nechápejte mě špatně, já z toho podílení se na revoluci také nejsem dvakrát na větvi, hlavně proto, že to není nic, na co bych byl kdy trénovaný, a zcela upřímně, politika stála vždycky hodně daleko mimo můj okruh zájmů.

"Copak, už se vidíš jako král Scott I. Totálně suprovní?" zeptám se Cyclopse s neskrývanou jízlivostí na adresu jeho předchozího výroku. Další věta už patří především velitelskému páru. "Takže vy tady máte dobře rozjetý rebelský povstání, funkční a se schopným velitelem, kerej už jen čeká na vhodnou chvíli, kdy celej ten převrat odstartovat. Na co potřebujou eště asistenci celýho týmu?" Psylocke chápu, jako strůjce událostí by měla být svědkem jejich zdárného naplnění, ale další čtyři hráči stojící doteď mimo? Jako pomocná bojová síla bychom možná obstáli, koneckonců mít na své straně Storm je vždycky výhoda, ale nejsem si jistý, že by nás Sage tahala podle užitečnosti pro tuhle konkrétní misi, když není jediná, která nás čeká. "Jako pozorovatele? Nebo jako pojistku, že pokud se něco zvoře, stihneme to včas postrčit zpátky do správnejch kolejí?" Ví to vůbec někdo z vás?

Vězení

Když se do hovoru vmísí Storm, podívám se na ní, abych si poslechla, čím ona chce přispět do vínku.
Cože? stěží dokážu ve své tváři držet zděšení a překvapení nad tím, co vypadlo Storm z pusy. Úkladnou vraždu, nejlépe na honu, sežehnutí bleskem? Proboha… odkud tuhle Storm vytáhli
Vyčítavě a zároveň tázavě se podívám na Victora. V tomhle ohledu budu požadovat vysvětlení.
Setkali jsme se s mnoha různými alternacemi jednotlivých mutantů, které známe, kteří jsou či byli našimi přáteli. Některé alternace mne ale stále nepřestávají fascinovat a šokovat.
Třeba jako Scotty tady.
Rozený vůdce se fakt nezapře.
“Je to tak, jak řekl Victor. Nemůžeme si dovolit zničit něco, co jsem tu… co jsme tu několik měsíců budovali. Ne ke všemu je potřeba v první řadě hrubá síla a násilí, Ororo. To bys mohla vědět nejlépe. Pokud se tedy nemýlím.“ snažím se apelovat na její pseudohumanitní stránku osobnosti, jestli ji tahle Storm má.
Pak se otočím na Scotta a nakročím si k němu blíž. “Tady nejde o žádné: My to tu ovládneme, my jsme armáda mutantů.“ zašermuji Scottovi před obličejem prstem.
“Zaprvé tu měl být jen Victor a zadruhé to znamená, že vy jste tu navíc. Nebo taky ne, třeba Sage má v záloze nějakej plán, o kterém se zapomněla zmínit.“
Vrhnu ještě jeden zlostný pohled po Summersovi a stáhnu se zpět vedle Victora.
“Byla bych radši, kdybychom nemuseli zasahovat přímo. Ráda bych si myslela, že jste tu jen jako pojistka.“ odpovím Gambitovi a nezním příliš přesvědčeně.

Vězení

Dobře, čekal jsem hodně, ale tohle ne. Obvykle mám tendence zachovávat si pokud možno kamennej ksicht, ale tady bylo překvapení rychlejší než já. Když pominu kázání jako takový... jak, nejlépe? Copak sama neví, co omniverz umí? Sakra, vždyť to je jako by vyčítala mě, že nejsem to do chlupatýho pyžama navlečený hovado, co se jí snaží při nejbližší příležitosti vyrvat srdce z těla. Dobře, pravda je, že s tim na začátku měla trochu problém, ale to je skoro pravěká historie.

Druhá ťafka přiletí vzápětí. Jak jako... navíc? "Hele, buď na ně hodná, jo? Ještě je budem potřebovat," neodpustím si tentokrát a i když mluvím klidně, skoro až žertem, nenápadný podtón v hlase dává jasně najevo, že tohle už považuju za ránu přes čáru.

Nikdy jsem tomuhle týmu velet nemusel, byť mi Morph pije krev tim, že mi ten titul přišil. Nevelim, vedu. Akorát jsem předávám zprávy od Paláce a dávám k diskusi svojí zkušenost jako přidanou hodnotu. Rozkaz jsem nikdy nevydal a kdybych vydal, připadal bych si jako idiot. Nerad bych nějakou vojenskou posloupnost velení zakládal teď, když jsme jí nepotřebovali kdovíkolik let. Nebo desetiletí. Nebo jak sakra dlouho už tuhle práci dělám.

A že je tu navíc... dobře, nebudu lhát, že jsem to nikdy nepoužil, ale bylo to akorát na Sidneyho když na něj přišla chuť šmírovat. Na misi je každá tlapa dobrá. A dost často se vyvažuje zlatem, i když to původně vypadalo, že bude akorát do počtu.

"Tak na koukanou tady fakt nejsme. Neboj, Summersi, i tu akci si užiješ." A do syta. Původní úkol vážně zněl nechat věci místním a jen se dívat. Původně tu taky ale měla být jenom Elizabeth. "Plán se trochu změnil," dodám jí na vysvětlenou. "Ale to vyřešíme jinde. Fakt nerad bych tady zůstával, když to neni nutný. Z těch mříží mam tik."

Queens

Už bych se málem obával, že se budu muset podívat, zdali se mladému muži, kvůli kterému tu jsme, něco nestalo, když konečně otevře dveře. Teď jsem si jistý, že je to jeden a ten samý, kterého jsem potkal kdysi. Sice je o dobrou dekádu starší, ale jsou si k nerozeznání podobní.

Nebudu popírat, že jsem situací lehce zmaten. Ne že bych samozřejmě chtěl mladému muži narušovat jeho iluze o těžkém pracovním nasazení, ale podle toho, jak vypadá rozježeně, bych hádal spíš to, že právě vylezl z postele, než že právě zachraňoval svět. Ale kdo jsem, abych sloužil, jak má či nemá vypadat taková... služba.

"V tom připadě nám odpusť, ale budeme tě chvíli rušit. Můžeš mi říkat Mystiq. Tady můj společník," kývnu přes rameno na mladšího Exila, "odpovídá na jméno Havok."

"Jsme tu, protože potřebujeme pomoc Kapitána Ameriky, chlapče." Dobře, vyjádřil jsem se ne zcela přesně. Omniverse ji potřebuje.

Země #113

Výborně, tak to netrvalo tak dlouho.
Připadám si spíše jako na procházce než na akci. To loudavý tempo mě moc nebaví, ale co se dá dělat, někdo vždycky zdržovat musí. Opřu se o zeď u dveří a čekám až Rogers otevře. Bude lepší, když bude mluvit Mystiq, mě by asi nic jinýho než představování nenapadlo.
"Myslíš, že tam je?"
Otázka je docela na míste, protože dveře stále nikdo neotevírá. Otočím se a prohlídnu si dům. Určitě by se do jeho bytu dalo vlézt oknem. Můj plán rychle ztrácí na aktuálnosti, protože se dveře otevřou. Mystiq se ujme slova, při vyslovení mého jména na Ameriku jenom mávnu rukou a kývnu. Nemám k výkladu nic co bych dodal, proto mlčím...

Vězení

Victor zmíní změnu plánu, což ve mne vyvolá zvědavost. Rozhodně bych chtěla vědět, co Sage zamýšlí. Tyhle intrikánoviny mne začínají docela zmáhat.
Po tomhle, až bude tady tomu všemu konec, si nejsem jistá, jestli si ještě někdy zahraju s Raphaelem šachy.
“Tak pojďte,“ otočím se a vyrazím směrem do chodby, kterou jsem přišla. Z kobek ven. Doufám, že nemusím připomínat, aby se chovali slušně.

U vchodu kobek zanechám vypůjčenou pochodeň a klíčky vrátím žalářníkovi. Vyměním si s ním krátký, ale o to výmluvný pohled.
Ano… tihle všichni jsou skutečně mí známí.
Vedu svatou čtveřici ven z rebelantské pevnosti do svého skromného malého kamenného domku, nedaleko nádvoří. Jsme tam cobydup.

U mě „doma“

Dům je zařízen po čertech spartánsky. Jestli je tu jedna postel, na které se válí cosi, co připomíná deku a něco, co by mělo být polštář, dřevěný stolek, pár židlí, které pamatovaly už lepší časy, nějaká ta truhla a skříň, je tu toho hodně. Ale po ty tři měsíce, co jsem tady, mi tohle stačilo.
V rohu jsou kamna, tak se ujmu zatopit, než se tu rozkoukají.
“Možná mi tu zbyla ještě nějaká polévka. Tak kdyby byl hlad, hlašte se.“ promluvím k ostatním a už rozfoukávám oheň. Třísky začnou spokojeně popraskávat, domkem se rozlije vůně dřeva a o chvíli později je už jen slyšet praskání ohně.
“Tak povídej Victore, co se teda změnilo?“ zeptám se, usadím se na postel. Sundám si ze sebe svrchní díl oblečení, pod kterým mám ručně tkanou halenu. Kdysi bývala bílá, teď působí omšele a šedivě.

Velitelský dům

Zima mi příliš nevadí, ale i tak mi přechod zvenku do relativního tepla domu nažene husí kůži. Celkem mě překvapí, že má dům krb v koutě, místo uprostřed podlahy, jak si pamatuju. Ale pár století je holt pár století, nadělá divy. A to můžu mluvit ještě o klice, na jinejch světech bych touhle dobou stál klidně vprostřed dálnice.

Nechám zelenáče, aby se rozkoukali sami, a usadím se na kované truhle, odkud mám slušný přehled. Je to spíš zvyk než úmysl.

"Je to celkem jednoduchý," odpovím na otázku o něco míň přímočaře, než by se mi líbilo. Ale když jeden tlumočí Sage, musí si dávat majzla. "Budem muset za odboj províst trochu špinavý práce. Na počty a podporu jsou fajn, ale nejsou vojáci. Volstagg má profesionální armádu. My všichni jsme tady cvičený v používání schopností a vydáme každej za jednotku takovejch. Co vim, od nás se čeká nějaká partyzánština. Víc ti povim, až mi ukážeš mapu."

"Budem muset fungovat jako hrot samotnýho útoku. Místní nám budou hlídat záda." Na chvíli se odmlčím, abych si prohnal hlavou, jestli jsem něco nazapomněl. "Víc mi Sage neřekla," dodám nakonec tónem, co nováčci pochopit nemůžou, ale ani já ani moje parťačka z věci za ním schovaný skákat radostí nemůžem.

Jedna moje část s ní jako zkušenej Exile souhlasí. Někdy je fakt lepší nevědět a dokázat něco omylem než vědět a naopak to zvorat proto, že se člověk obvykle snaží dojít ke kýženýmu řešení nejkratší možnou cestou. Ale druhý se z představy, že jde strčit hlavu naslepo do maléru, ježí všechno, co může. A zrovna v tomhle případě mi něco řiká, že tady na nás číhá ne háček, ale hák na velrybu.

Neni náhoda, že akci, kterou měl původně sfouknout jeden člověk, najednou musí zachraňovat celej plně bojeschopnej tým, kterej navíc nutně musíme na poslední chvíli verbovat kdoví odkaď. Ale to nahlas říct nemůžu. "Nečekejte, že to bude snadný, vy tři. Takovouhle 'armádu' tady nemáme pro srandu králikům," řeknu místo toho nakonec zelenáčům, Summersovi jmenovitě. Postřeh se mu musí nechat.

Minimálně nutný rozklad silám utlačovatelů bez nezbytného utrpení

Výstup Psylocke na adresu svých dvou nových kolegů přejdu s očima protočenýma v sloup, aniž bych se namáhal to jakkoliv komentovat nebo se nad tím pozastavovat. Budu muset nějak vydržet do doby, než mi konečně sepne mentální adaptace na prostředí.

"Toliko k tvýmu proslovu, jak sme tady děsně potřeba," zašklebím se na Creeda, sotva zazní na naši adresu div ne výtka za existenci. Ti dva by si možná měli sjednotit přístup k novým rekrutům.

Jsem poslední, kdo by něco namítal proti změně prostředí. Sice když koukám na vybavení, moc jsme si nepomohli, ale na druhou stranu tahle kůlna nemá v oknech mříže a dá se tu zatopit. Uvelebím se vedle krbu, zády ke zdi, s výhledem na dveře, a už jen poslouchám.

Dobrá, opravuji své předchozí přesvědčení, že se to jejich povstání považovat za funkční. Ideály a odhodlání jsou hrozně fajn a záslužné a kdesi cosi, jenže proti armádě si tím vyslouží tak maximálně vzpomínku v lidové slovesnosti a to ještě in memoriam. Creedova zmínka o naší bojové hodnotě staví i možnou použitelnost jejich velitele do trochu jiného světla. A na definici špinavé práce se raději neptám. Partyzánština nebo ne, měl bych se včas pozeptat po trochu slušném kováři. Vzhledem ke stupni místního historického vývoje si velké iluze o kvalitě kovu nedělám, přesto to bude lepší než vůbec nic.

'Proč ty změny na poslední chvíli? Museli přece od začátku vědět, že budou mít proti sobě početnější a líp vyzbrojenou armádu. Buď se to sestavování rebelský jednotky nepovedlo podle původních představ, nebo... v tom případě teda potěš pámbu,' pomyslím si se známým nepříjemným pocitem v útrobách, když mi dojde význam a hlavně rizika toho "nebo", a vrhnu jeden ne právě pěkný pohled na krystal Tallu. Tohle vážně nenávidím. Možná jsem se měl zeptat, jaká je průměrná úmrtnost členů tohohle spolku.

"Neboj. Tahle iluze mě opustila v momentě, kdy ses objevil na tý poušti," odpovím na poslední upozornění.

Země #113

Podívám se na Hevoka. Zdáš se mi hodně povědomí. No jo Hevok. Co tu děláš neměl bys být zrovna na akademii? Co se týče co ode mě potřebujete? Zrovna jsem se chystal znovu jít do své práce a nakopat Hdydře zadek. Velice podivné něco tu vážně nehraje musím si dávat pozor na tyhle dva něco mi na nich nesedí.

Země #113

Netrvá dlouho a kapitán America se ozve. Nečekal jsem, že mě v tomhle světě bude znát.
Výborně a máme tu první problém.
Odrazím se od zdi a narovnám se. Po jeho slovech nechci vypadat jako nějaký... někdo. Otázkou je jaký je Havok na Zemi 113. Vždycky jsem se chtěl potkat se svým alter-egem, u Exiles jsem však moc krátce.
Uvědomím si, že je dlouhé ticho a že bychom něco měli říct. Nadruhou stranu mi America připadá trochu podnalilý. Slova, která řiká jsou zvláštní. Zaprvé nejsem Hevok, možná to je někdo jiný a zadruhé neznám žádnou hdydřu. Na malou chvíli se podívám na Mystiqa jestli k tomu nechce něco říct, ale nakonec se ujmu slova já.
"Jistě, že měl, ale jak říkal tady Mystique, potřebujeme tvojí pomoc a byli bychom rádi, kdyby jsi šel s námi."
Je lepší hrát si na známého než říkat, že jsem někdo jiný z jiného universa, co by si pak místní sílák se štítem myslel...

Komentář k nechtěným

Vysvobodí nás z vězení. To ještě jakž takž beru. Dovede nás k sobě domu. Dobře dejme tomu, že by se dala označit za přítele, ale to, co řekne!? Jo, jsem jí vděčná, že nás vytáhla z toho vězení ikdyž bych se z něj dokázala dostat sama. Snažím se to tak nějak pochopit a nějak si udělat pořádek, ale docela dost to ve mě vře.

Tak kvůli tomuhle mě vzali z mýho světa? Kvůli tomu, aby mi někdo řekl, že jsem tu navíc? Myšlenky se hodně rychle vlívají do emocí a emoce zase ovlivňují moje schopnosti. Takže se obloha začne opět zatahovat.

Přišla jsem na to, že o můj názor tu prakticky nikdo nestojí. Jsem tu navíc. Psylocke to řekla jasně. Nestojím o její pohostinnost. Nestojím ani o tuhne zkurvenou misi. Chvíli po tom, co se usadím, tak znovu vstanu a jdu ven. Opřu se zády o chladnou zeď a sleduju oblohu, kde se převalují těžká téměř černá mračna.

"Tak navíc..." zavrčím sama pro sebe a mimoděk si vzpomenu na své bývalé parťáky a přátele. tam by mi nikdo neřekl, že jsme zbytečná, že mě nepotřebují "Kašlu vám na zachraňování světů" zavrčím přes zatnuté zuby a k zemi sjede první klikatý blesk. Hrom zaduní krajem. "Omnivez si může pro mě za mě třeba políbit svoje ctěné pozadí...A ta sage taky" Následuje krátká úvaha o tom, zda je to u jednoho nebo druhého možné. Mezitím sjede k zemi další blesk. Země se po úderu hromu zachvěje.

Velitelský dům

Victor se ujme slova. Nerada to říkám, ale z jeho úst vyzní cíl naší mise jako krapet sebevražedná.
Neuvěřitelné… ten i kdyby recitoval báseň, tak budou lidem vstávat chlupy na krku
Ale má pravdu. Jestli Sage poslala malé komando namísto jen samotného Creeda, bude potřeba to tu ukončit rychle, svrhnout krále, nastolit nový pořádek s novým králem na trůně.
Mezitím se z domku vypařila Storm. Dvakrát nadšeně se netvářila. Neberu jí to za zlé, asi bych taky měla problém smířit se s tím, že jsem někde na cizí planetě s cizími lidmi… vlastně už jsem si to prožila. Tohle je holt úděl Exiles. Svobodná vůle Omniversu opravdu nic neříká.

Podívám se po chlapech. Tohle asi zbyde na mě. Já jsem je tu přivítala a udělala první dojem. Se vzdechnutím se zvednu z postele. Dolézání mi nedělá moc dobře.
Ale když zazní první hrom a udeří blesk, je to jasné. Někdo si to tu bere až moc osobně…
Zakroutím hlavou a vydám se ke dveřím.

Venku stojí Storm, opřená o zeď, s výrazem, že kdyby měla tu sílu, nejspíše by mne zabila pohledem.
“Ehm, Stormy… nechceš se uklidnit? Místní lidé nejsou zvyklí na bouřky a blesky v tomhle ročním období.“ pokusím se zatvářit co možná nejvlídněji. Opravdu bych nerada, aby tu slečna-metám-blesky-ostošest na nás opět poukazovala.
“Nezapomeň, že je potřeba, abychom na sebe příliš nelákali pozornost, a ty tvoje žhnoucí oči ve tmě jsou krapet přes míru. Pojď dovnitř, prosím.“
Poslední slovo vyslovím s naléhavostí a vybídnu jí, aby se k nám připojila.
Notak, přestaň tu trucovat.
Musím se nad tím pousmát. Storm jakou znám já, by nikdy nevyváděla. Rozhodně zvažuje své činy, to, kdy použije svou schopnost, a následky, které se s tím ponesou. Tahle Storm… ta je hodně horká hlava.

Velitelský dům

Z mého zamyšlení mě vytrhne hlas Psylocke. Nějak nevím, jaký si o ní udělat obrázek. Zatím mě moc nepřesvědčila. Možná je to světem z kterého jsem, že jí nevěřím. Možná je to něčím jiným. Každopádně, když mluví o tom, jestli se nechci uklidnit, mám sto chutí jí poslat do háje, ale pak mi dojde, že by to asi nebylo moc rozumné.

Navíc ať už ovládám počasí, kdyby se proti mě postavili všichni ostatní nejspíš bych moc šancí neměla. Tenhle svět mě štve. Mutant si tu nemůže ani trochu povolit uzdu, aniž by neschytal kázání, ale něco na tom bude. Neodpovím Psylocke, protože nepovažuji za nutné odpovědět. Podle mě je dostačující odpovědí to, že se černé mraky rozplynou a moje oči přestanou svítit, jak trefně poznamenala.

Kouknu se jí do očí. Vlastně ani nevím proč, ale jeden z možných důvodů je, že chci aby věděla, že jí fakt nemám ráda. Slovo prosím mě vcelku zarazí a malinko nakrabatím obočí "Nevím, co tu mám dělat, ale nemám ráda, když o mě někdo říká, že jsem tu navíc, jasné?" řeknu jen proto aby jí bylo jasné, na čem je.

Velitelský dům

Rozplynuvší se mračno nad hlavami přivítám úlevným povzdechem. Nechci ani domýšlet, jak si lidé tenhle rozmar naší Storm budou vysvětlovat. Tady opravdu není zvykem, že by se počasí měnilo během pár vteřin z extrému do extrému.
“Storm, ale vy jste tady navíc. Ať se ti to líbí nebo ne, jste tu z nějakého důvodu. Víceméně nemáš navýběr. Buď budeš spolupracovat a nebo si můžeš jít, kam tě nohy zanesou a vítr zavane. Ale věř mi, že na týhle planetě nebudeš chtít být déle než je nezbytné.“
Mluvím k ní pomalu, srozumitelně, téměř jako na malé dítě. Rozhodně nehodlám riskovat další její výlev, který by mohl zapříčinit tornáda nebo potopu. Jestli si nedá říct, tak ji prostě a jednoduše zpacifikuje a basta.
Poté opět pokynu směrem ke dveřím.
“Prosím, začíná nám utíkat teplo z vnitřku.“ tázavě nadzvednu obočí a čekám, až se rozmyslí. Další příležitost ode mne nedostane. A do třetice prosím taktéž říkat nehodlám. Nebudu s ní jednat jako s malou holkou.

Tucson, pustina (Captain Avenger)

Ať se díváš kam chceš a ať špicuješ uši jak to jen jde, všechny smysly ti potvrzují prvotní dojem. Místo je doopravdy naprosto opuštěné. Nikde není nejen nikdo, ale ani nic. A alespoň to nic bys čekal, že se ukáže, když už to bylo schopné dokonale vyčistit lidskou osadu.

Když zastavíš těžký dvoukolový stroj, dokonce není ani nic slyšet krom tvého vlastního dechu a srdce. Vítr je ten tam.

Soustředění a ticho kolem tě připravují o jakýkoli pojem o čase. Brouzdáš opuštěnou troskou ulice deset vteřin? Minutu? Deset minut? Těžko říct. Nenajdeš ale ani zdechlou myš.

"Tu zbraň nebudete potřebovat, kapitáne," osloví tě náhle hlas, který vychází odnikud a zároveň odevšad. Podle jeho tónu a výšky patří mladší ženě. Prvotní podezření na telepata je mylné - echo, které hlas má, je tvořené budovami a koridorem ulice. A přesto není možné určit, odkud přichází.

A zase navíc

Je to moje vina, že mě tyhle řeči začínají nudit? Nejdřív dlouhatánské proslovy o tom, jak jsme důležití a jak nás potřebují a teď tohle? Zamračím se. Podívám se Psylocke do očí a v tu chvíli mám vcelku dost velké nutkání přimrazit jí na místě a nechat jí zamrznout, nebo jí nechat seškvařit bleskem, ale ... Já jsem tady přece jako kladnej hrdina ne?

Podívám se ke dveřím "Ve tvém vlastním zájmu...Už raději nemluv!" řeknu jí a jdu dovnitř. Někdo hold umění řečnictví ovládat neumí. Špatně zvolená slova dokážou lidi a i mutanty vytočit k nepříčetnosti. Navíc, když se jedna a ta samá věc omílá pořád dokola...

Vrátím se k ostatním a posadím se někam. Nejspíš kamkoliv. Příjde mi neslušné sednout si na postel, takže nejspíš opřu své pozadí o hranu stolu a prohlídnu si Gambita a Cyclopse.

Země #113

I když se mi to vůbec nezdá, ale nakonec souhlasím. Ještě chvilku počkejte. Obleču se, nasadím si náramek a projistotu si vezmu ještě pistoli. Člověk nikdy neví. Tak jsem připraven s vámi jít. Pousměju se. Uvidíme jestli nejsou náhodou agenti Hydry. Zamču dům a v klidu s nimi odejdu.

Velitelský dům

Dobře, čekal jsem, že Storm rupnou nervy podstatně dřív. Za to, že to vydržela doteď, u mě má body k dobru. Opřuse zády o kamennou stěnu. Tohle bude chvíli trvat. Vzápětí v duchu zaskučím. Nedělá mi problém vyslechnout celou konverzaci venku a skoro lituju, že jsem hlavou nevzal tu stěnu víc.

Nezbejvá mi než poopravit svojí původní vězeňskou definici. Zažil jsem i lepší začátky výprav. Nuff said. Na catfight teda naštěstí nedojde. Ještě že tak, poslední, co bych potřeboval, je rvát tyhle dvě od sebe. Bleskem po hubě a z druhý strany psi-dýkou do zad je tak to poslední, o co bych nějak stál.

"Super, takže jestli se už nikdo poprat nechce, můžu vidět tu mapu?" opáčím, když se obě přinesou zpátky dovnitř.

Velitelský dům

Podívám se Storm do očí. Z její poznámky si očividně nic nedělám, ale překvapila mne. Tohle bych do ní neřekla.
Jestli je tohle kdesi v hloubi nitru spřízněný s nějakou jinou Ororo, tak potěš koště. Zajímalo by mne, jestli ji taky uctívali jako bohyni na té její planetě a jestli jo, jak moc byl ten národ civilizovanej
Otočím se a vcházím zpět dovnitř.
Creedovu poznámku přejdu a zamířím rovnou k truhle. Otevřu těžké víko s kováním a zevnitř vyštrachám roli papíru.
Mapu rozložím na stole, zatížím čímkoliv, co najdu od svícnů přes hrnky. Dlaní ještě dorovnám nerovnosti.
“Tak prosím.“ podotknu ke Creedovi. “Mapa Sovrengradu a okolí.“

Bojová porada

"Stormy?" přestanu při nenadálém Orořině odchodu pohledem vraždit Creedovu ozdobu a ohlédnu se ke dveřím.

No páni, a to jsem si myslel, že já tohle všechno beru špatně. Blýskání a hlasité hřmění zvenčí je celkem jasnou známkou toho, že je tu přece jen někdo s nervy ještě více na pochodu. A nestydí se to dát najevo. Tiše si pro sebe překvapeně hvízdnu. To její ne právě veselé rozpoložení bylo znát už předtím, jen jsem netušil, že se dokáže takhle urazit.

Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych se za ní šel podívat, ale než se rozhoupu, předběhne mě Psylocke. Když si vzpomenu na její dosavadní vystupování, nedokážu se ubránit úvaze, zda je větší pravděpodobnost, že se jí povede Storm uklidnit, nebo si bude muset místní odboj hledat novou šedou eminenci.

Na tenhle rozhovor jsem zvědavý. Poslouchat, jak se baví cizí lidé je sice nezdvořilé, nemorální, zvědavost zabila kočku a čertví co ještě, ale stejně mi to nedá, hlavně když Psylocke nechala otevřené dveře. Netvrdím, že se hodlám přímo nasáčkovat vedle futer, jen se poněkud odsunu od krbu, abych zmírnil rušivý vliv praskání dřeva. Ne že by to pomohlo tolik, ani jedna z nich nemluví tak zřetelně, aby bylo slyšet všechno, přesto se mi povede sem tam nějaké slovo zachytit, a co víc, tak tón řeči. Na tváři se mi pomalu objeví výraz nevěřícného úžasu. Nějak si totiž nedovedu představit, že by takhle někdo mohl mluvit se Storm a odkráčet se zdravou kůží. Zvlášť když je tahle podle všeho pěkně od rány.

Jak ovšem vidno, má taky pořád ještě dost soudnosti. A nebo má Psylocke víc štěstí než rozumu. Tipnu si kombinaci obojího. Storm věnuju oceňující úsměv. "Pěkný. Tohle bych do tebe nehádal." Dál to raději nerozvádím, když vidím, jak se pořád ještě tváří. Asi bude bezpečnější věnovat se té mapě. Bezpečnější a v tuhle chvíli potřebnější, zvlášť pokud se k ní bude vztahovat další přednáška.

Mapa a co dál?

Už když vcházím zpátky dovnitř není mi dobře. Poprvé za dlouhou dobu nevím, za čí tým vlastně kopu. Omniverz má asi zvláštní smysl pro humor, když mě dal zrovna sem. Pravda, do vyděšeného králíka mám asi daleko, ale prostředí ani jistí lidé kolem mi opravdu nesedí.

Psylocke jde k truhle a vytáhne z ní mapu, o kterou jí žádal Creed jakmile jsme se vrátili z té naší slovní přestřelky venku. Ale co bych se do toho míchala? Ať si to Creed a Psylocke vyřídí a mě dá pokoj. Už je to dlouho, co jsme se naposled takhle cítila...Naštvaná a zároveň bezmocná. Mno i když bezmocná, jak se to vezme. Jen z pohledů Gambita a Victora se dá soudit, že by se se mnou měřili neradi,takže o nějaké bezmocnosti asi nemůže být řeč, ale stejně hrajou svoje role v týhle divný šachový partii. Takže ta bezmoc? Že by to byl jen můj pocit? Proč se sakra cítím jako zvíře zahnaný do kouta? A jaká je sakra moje role?

Rozhodnu se, že radši tyhle úvahy vynechám, nebo by se mi mohlo vymknout místní podnebí a to by nebylo zrovna nenápadné. Když se posadím tak se klidně opřu a zavřu na chvíli oči. Slyším, jak na mě ještě promluví Gambit "Pěkný. Tohle bych do tebe nehádal." Na to oči opět otevřu "Nejsem ze světa, kde by bylo něco zadarmo. Kdyby tam pomohli slova, tak by Apocalips nikdy nebyl tam, kde je a spousta z nás by nemuselo zemřít, kdyby pomohlo mluvení. Omlouvám se za svůj poklesek a pokusím se aby se to už neopakovalo." v očích se mi podivně zaleskne při vzpomínce na domov, ale oklepu hlavou a zaženu to.

Nad mapou

Zavrtím pro sebe hlavou. Okolí nechci, to je mi na houby. Potřebuju celou oblast. Zahrabu v nabídnutejch mapách a najdu tu, co je potřeba. Místní hodím vedle toho pro srovnání. Chvíli mi trvá, než se zorientuju. Nikdy jsem nebyl zrovna vášnivej kartograf.

"Tak jo." Rozhlídnu se po ostatních. "Hele, pojďte k tomu stolu taky, jo? Nebudu to vysvětlovat pětkrát." Nejsem tlampač. A nehodlám se na něj nechat pasovat. "Čelnej útok na krále zatim neustojíme ani s rebelama v zádech. Ale když ho kopnem do koulí, naděláme dost škody pro hlavní útok. Dámy prominou."

Ukážu na jeden z bodů na mapě označený jako vojenská pevnost. "Vaši slídilové," kývnu na Psylocke, "Totiž nemaj šanci vědět jednu věc. Tady si místní král vydržuje svý nejlepší chlapy." Hodnou dálku od paláce. Narychlo se odtamtaď odvolat určitě nedaj. "Strategickej význam to nemá nijak zásadně výjimečnej, takže musí bejt ta věc důležitá z jinýho důvodu." Možná něco hlídaj. Něco, co král považuje víc než vlastní krk. "Když vyřídíme je a to cokoli, co tam maj na povel, buď zlikvidujem, nebo přidáme k nám, máme se odkaď odpíchnout."

Obrátím se na dosavadní spojku s místním světem. "Máte poblíž nějaký špehy, který by se dal kontaktovat mobilem, potrubní poštou, holubem, vránou, nebo co se tady používá? Kdyby do zejtra stihli obhlídnout oblast důkladnějc, usnadnilo by nám to práci, než se tam nacpem my."

Mrtvé město

Kráčím pustou temnou ulicí upřeně hledíc do každého rohu či zákoutí. Něco zde není v pořádku a cítím to všude kolem sebe. Poklepávám prstem na spoušti své zbraně připraven kdykoliv vystřelit.
Měsíc již plně zářil na obloze za zády a odrážel se do slávou zašlého štítu, jenž kdysi používal slavný Kapitán Amerika. Amerika neexistovala. Symbol její slávy přestal účinkovat v den vzniku apokalypsy.
V této kruté a nebezpečné době již nebyl potřeba ochránce. Země svou záchranu propásla. Nastal čas pomsty těch, co si to zaslouží.
Přitlačil jsem si klobouk více do obličeje a kabát více k tělu. Noci jsou čím dál chladnější. Slunci dochází dech.
Nevím, jak dlouho jsem zde, ale postupně se ujišťuji, že toto místo je zcela opuštěné. Zamračím se a otočím zpět od kud sem přišel.
"Tu zbraň nebudete potřebovat, kapitáne," Ozve se cizí ženský hlas. Je to v mé hlavě? Ihned namířím zbraň do všech světových stran kolem sebe. Nikde nikdo.
„Kdo jste! Ukažte svoji tvář!“ Křiknu do prázdna poté, co si uvědomím, že to není v mé hlavě nýbrž někde mezi budovami. Něco zde není v pořádku.

A pak zaútočíme taktickým obchvatem na způsob levého háku

Stormina odpověď ledacos naznačí. Apocalypse? Ta rybí tlama s darwinovským komplexem? Představa, že se mu přece jen v nějakém světě podařilo urvat zásadnější pozici, je poměrně děsivá. Bohatě mi stačí vzpomínka na ten jeho pokus o invazi před nějakými čtyřmi lety. Svět v chaosu, vojska pochodující po všech větších městech Států, globální válka na spadnutí, zmatek, strach a nejistota. Mít tohle doma den co den musí být příjemné... a přesto vypadá, že se jí po tom stýská. Na tom rčení, že domov je jen jeden, asi vážně něco bude. Přes tvář mi přeletí soucitný úšklebek. Tohle je teprve první den. Až se ten stesk rozleží, bude hůř.

"Zas si to tak neber. Nikomu se nic nestalo, tak co," ujistím ji, když vyplodí omluvu, přestože nepatří mně.

Pak už se zaberu do zkoumání map. Z okolí jsme toho sice po našem příchodu moc neviděli, ale vždycky se hodí vědět, kde co kolem je. Kromě tun sněhu, lesů beztak plných kdejaké havěti a podobných krajinných prvků. Ztratit se tady, mám zhruba stejnou šanci, že někde zmrznu nebo mě něco sežere, než že se mi podaří podle paměti najít cestu k nějaké výspě civilizace.

Dámy možná prominou, mě ta formulace spíš přinutí na zlomek vteřiny se zamyslet, jak moc ji může myslet doslovně. Asi ani to už by mě nepřekvapilo.

Jak Creed rozvíjí další úvahy a plány, začínám poslouchat s čím dál větším zájmem. Tohle se už totiž trochu podobá něčemu, na co jsem zvyklý. No dobře, ne právě na vymlácení celé pevnosti vojáků, protože si nedělám iluze o tom, co znamená vyřídit je...

'Kolik jich tam může bejt? Má to bejt elitní jednotka, takže asi víc než jen pár. Několik desítek? Nebo víc? Pravda, nikoliv nezbytně, pokud tam maj mutanty. Z toho by se taky moh vyklubat pěknej průser.'

Už jenom kvůli alespoň přibližnému údaji o počtu a charakteru nepřátelských sil by bylo fajn, kdyby tam rebelové nějaké výzvědné síly měli.

Queens, Země #113

Setkal jsem se za svou dobu působení u strážců Omniverzu s ledasčím. Ale nad tímhle hochem mi zůstává rozum stát. Ještě jsem neviděl, abychom na někoho zazvonili vprostřed noci, odvyprávěli mu šílenou báchorku téměř nulové vypovídací hodnoty a on, aniž by proti tomu vznesl jediný dotaz, jen pokrčí rameny a jde.

Na tváři se mi objeví pobavený úsměv. "No, jak si přeješ, chlapče," pokrčím rameny. Nad hlavami nám prosviští další dopravní letoun. Zvednu hlavu k obloze. "Sage? Mohla bys, prosím?" Netuším, co to má lidský druh, mne nevyjímaje, za zvláštní zvyk oslovovat jakoukoli vyšší moc zrovna tímhle směrem. Jako by mne zmíněná dáma snad neslyšela, kdybych mluvil třeba do zdi.

Nicméně kýžený efekt na sebe nenechá dlouho čekat. Všechny tři nás obemkne jasně zlatý proud energie a vytrhne nás ze sféry bytí...

... aby nás vzápětí zhmotnil úplně jinde - v předsálí Panoptichronu. K jasně modré obloze se tyčí růžovonachové krystaly. Všude je klid a ticho. Předpokládám, že všichni mí kolegové jsou tedy na svých vlastních výpravách. "Nuže, vítej v Křišťálovém paláci, Johne Rogersi."

Tucson (Captain Avenger)

"Přímo za vámi," odpoví ti hlas s určitou dávkou pobavení. Když se otočíš, autora výroku konečně najdeš. Problém je v tom, že když ses tamtéž před sotva vteřinou díval, nebylo tam vůbec nic. A dotyčná momentálně vypadá, že si tam takhle ležérně sedí dobrých pár minut a chytá lelky.

Má nohu ležérně přehozenou přes nohu a vysedává si na okraji jedné z pobořených zdí. Pod očima, kterýma si tě upřeně prohlíží, má zvláštní jizvy, které na první pohled vypadají jako tetování. Ono upřené prohlížení je poměrně nepříjemné. Jakýsi hlásek někde vzadu v hlavě ti napovídá, že dotyčná ti snad čte myšlenky. Nebo tě má alespoň dokonale přečteného.

Už od pohledu se tváří, že je studená jako rampouch. Dojem dotváří i bledá kůže a uhlově černé vlasy. Něco podobného se většinou prochází po hororech a zvěstuje zkázu a smrt do sedmi dnů. "Takhle už vám to vyhovuje víc?" I když ženu vidíš přímo před sebou, její hlas stále přichází úplně odevšad. "Nemusíte se představovat. Vím, kdo jste. Jsem Sage." Poslední větu dodá skoro jako na vysvětlenou. Skrývá se v ní dvojí ostří. Je to jméno? Nebo přezdívka? Sage znamená učenec. Vzdělaný člověk. Jak moc vzdělaná ale může být o tobě?

Mrtvé město

Otočím se a spatřím tu strůjce onoho hlasu. Ihned namířím svoji pistoli na postavu a s krátkým bzučícím tónem zbraň aktivuji.
Stojím naproti ženě, která se tu náhle zjevila jako duch a jsem připraven ihned vystřelit. Něco mi ale říká, že ta osoba není nebezpečná a že mi chce snad pomoci. Jako by mi hlas šeptal do hlavy. Než stačím cokoliv vykoktat tak se žena představí jako Sage.
Zvláštní nikdy jsem to jméno neslyšel a ani mi ta žena není povědomá ničím. Říká, že mne zná. To není divu. Každý pozná uniformu Kapitána Ameriky.
„Myslíte?“ Odhrnu pobaveně svůj kabát, aby viděla celý můj oděv. „Není nikdo, kdo by neznal kapitána.“ Odmlčím se a porozhlídnu po okolí, zda si ona osoba nepřinesla nějaké posily.
„Takže“ Znovu namířím zbraň. „Co potřebujete?“

Tucson (Captain Avenger)

"Můžete se přestat ohlížet, jsme tu sami," oznámí ti žena, která se představila jako Sage. "A tu zbraň můžete odložit, k ničemu vám nebude." Mávne rukou kamsi za tebe, odkud se z ničeho nic vynoří zergling, chňapne zbraň do tlamy a zmizí pod zemí. "Časem vám ji vrátím," pronese Sage mimochodem.

"Možná vás to překvapí, ale je mnoho lidí, kteří o 'kapitánovi' v životě neslyšeli." Seskočí ze zídky a vydá se směrem k tobě. Zvedne ruku dlaní vzhůru a přímo nad ní se objeví něco, co musí být iluze. Zákonitě. Nebo ne? Sbírka rotujících... ne planet, ne galaxií, celých dimenzí. "Vlastně jsou takových lidí celé světy." Jeden z přízračných sférických objektů náhle jasně zahoří a hned nato zhasne a zmizí. "A zrovna těm by se takový... kapitán Amerika hodil." Způsob, jakým klade důraz na tvou původní přezdívku, dává tušit, že ji použila zcela úmyslně.

Tuscom

„Co to..!“ Prudce uskočím poté co mi zergling vyrve z ruky a opět zas zmizí od kud se vynořil. „ Pak ženu před sebou zpražím nevraživým pohledem a již chci sáhnout pro štít ze zad.
To již ale Sage, jaks e ta žena představila a kráčí blíže. O krok ustoupím a vyčkávám co má zas v plánu.
Utvoří nad námi jakýsi holoobraz rotujících planet. Dimenze. Galaxie. Nemám ponětí, o co se tu jedná, ale dál sleduji, jak objet zmizí.
„Takže chcete říct že světů jako je tento je více?“ Zachmuřím se. „Myslím stejných jako tento.“ Jiné dimenze, reality nebo jak se to zpropadeně nazývá. Je to realita? Je to jen teorie…
„Je to jen teorie. To samé jako UFO. Nic z toho nejde prokázat.“ Dokončím a rázně zkřížím ruce na prsou. Nejsem žádnej vědec.

Dumaly hlavy, dumaly

Zařadím se vedle Victora ke stolu nad mapou. Kdyby si řekl, jakou chtěl, nemusel by se pak prohrabovat v mé truhle, ačkoliv k tomu nedostal svolení. Ten je doma asi kdekoliv, kde si usmyslí.
Poslouchám jeho výklad, ve tváři neutrální výraz, ale rozhodně to, s čím přišel, zní zajímavě. Dost na to, aby to vyvolalo mou zvědavost. Rozhodně má pravdu, nebylo by to tak daleko a nebylo by to chráněno úžasnou skvadrou, kdyby tam Něco nebylo.
“Sage s tím mohla přijít dřív a když byste dorazili, mohli jste to mít naservírované jak na talíři,“ podotknu krapet uštěpačně, protože jsme si mohli ulehčit pár dní práce. Rozhodně jsem se na to místo mohla zajet podívat sama a zjistit, co se dá. Ale asi to bylo v plánu…
“Jasně Victore, mám tu mobilní telefony a wi-fi,“ pobaveně se na něj podívám. “Pošlu zprávu po poštovním holubovi. Je tam pár kluků, kteří jsou natolik schopní, aby se nedali odhalit. Okolí tu znají jako svoje boty. Bude to ale nějakou chvíli trvat, takže si tu najděte nějaké místo, kde budete. Sem se všichni nevejdeme.“

S tím tady končím poradu. Tým si může třeba dolaďovat detaily, já odcházím k našemu místnímu holubákovi, nebo jak se těm lidem, kteří střeží poštovní holuby, říká. Předat vzkaz, ať se špiclování rozjede co možná nejdříve.

Rozchod

'Asi se jí nechtělo,' pomyslím si na adresu zmíněné Sage. Možná si myslela, že to takhle bude zajímavější. Nebo že by se události měnily takovou rychlostí, že i srdce celého mnohovesmíru s nimi jen tak tak drží krok?

Psylocke ani nemusela vznášet upozornění, že si na zprávy z terénu chvíli počkáme. Vlastně je to dobře, protože bych si potřeboval oběhat pár věcí. Proto ji odchytnu, ještě než se stačí vytratit do holubníku, a vyptám se jí, kde je v téhle pevnosti dostupná zbrojnice, kovárna a něco jako cvičiště, které bych mohl využít, aniž by mě místní okamžitě vysypali zpátky do cely. Taky by bylo dobré vědět, jak se máme hlásit, když se bude někdo ptát, kdo vlastně jsme a odkud jsme se tu vzali. Čtyři cizí ksichty se asi jen tak neztratí a kromě toho známost s místní celebritou by mohla být dobrou záminkou, jak si zajistit speciální služby a vybavení. Pak už zbývá jen počkat, zda se Creed rozhodne podnikat něco dalšího hned teď, nebo to tu komplet rozpustí.

Rozchod krát dva

Fajn, to bychom měli. Sice jsem neplánoval, že bude mapovej sněm rozpuštěnej až tak brzo, ale zase na druhou stranu se mi celkem hodí, že si teď můžu Betsy ulovit na chvíli pro sebe. Jsou věci, u kterejch nechci, aby grínhorni byli.

Dobře, budu muset nějak vypoklonkovat ještě Gambita, kterej zjevně nutně pocítil neovladatelnou touhu nechat se tu navigovat.

"Fajn, vy dva. Chvíli tady počkejte, chci s váma pak ještě něco domluvit," ukážu na ty dva, co se mnou zbyli. "Zkuste se tady navzájem nezabít. Ale když na tebe bude Summers hnusnej, máš povolení ho něčim praštit," ušklíbnu se na Storm a vyrazim ze dveří.

Psylocke mi nestihne utýct daleko. Teď ještě toho Gambita... "Nazdar. Plánujete tady vrkat ještě dlouho, nebo mi jí na chvíli pučíš?" oslovím mladšího muže.

Pohov a rozchod

Nevím, jestli jsem to dobře dobře pochopila...To si jako máme najít nějakou chalupu a idylicky si tam žít než se k nám dostanou informace? To mi příjde trochu na hlavu. Nicméně tady je to oficiálně rozpuštěné.

Creed má pro nás zelenáče snad aspoň trochu pochopení. "Fajn, vy dva. Chvíli tady počkejte, chci s váma pak ještě něco domluvit," ukáže na mě a Cyclopse. Následující věta mě ale velmi potěší "Zkuste se tady navzájem nezabít. Ale když na tebe bude Summers hnusnej, máš povolení ho něčim praštit."

Musím se tomu prostě pousmát. "Jasně, šéfíku, ale myslím si, že si nic nedovolí a bude hodnej chlapeček" ušklíbnu se na Cyclopse

Země #113

Stojím na místě skoro s otevřenou pustou a koukám na Rogerse. Mystiqa to překvapilo stejně jako mě, ale nedal to na sobě tolik znát. Je to teda jenom můj úsudek. Chvíli nemám co říct, nespouštím oči s Rogerse.
Vůbec jsem nepočítal s tím, že to bude tak rychlé
Kývnu ramenama a krátce se podívám na Mystiqa.
"Výborně, to bychom měli."
Usměju se a popojdu trochu stranou. Trochu mě mrzí, že jsem z toho světa moc neviděl, ale práce je práce. Mystiq dál jedná, zavolá Sage a my mizíme v záři. Říkám si, že by mohla být docela zábava, kdyby nás někdo viděl.

Objevíme se v předsálí Panoptichronu. Barva krystalů se mi nikdy moc nelíbila, nadruhou stranu jsem tu ještě nebyl tak dlouho, abych z toho začal šílet. Ihned po přenesení se kouknu na Rogerse, jak se zatváří. Já byl taky dost vykulený a nevěděl jsem co se děje. Zpětně si říkám, že jsem udělal jenom dobře...

Země #113

Znenadání se objeví záře a já se objevím někde úplně v jiném světě. Co to? Jak je to možné? Stejně už s tím nic nenadělám. Jen zachovat chladnou hlavu. Kde to jsme a co jste přesně potřebovali za pomoc? Klidně se zeptám. Meztím se už pro jistotu chystám k boji.

Velitelské stanoviště

Jak to Psylocke myslí, 'Najděte nějaké místo'? Copak to tu známe? Znovu se utvrzuji, že žena ve velitelské pozici je neštěstí.

Sabretooth mi radost taky neudělá. "No tak tedy nevím, proč bych měl být na někoho hnusný...už vůbec ne na Storm...copak mi něco provedla? Doufám, že mu to nebude trvat dlouho...rád bych se dozvěděl, co tu máme dělat."

Doufám ve víc věcí. Třeba že ti jejich zvědové za něco stojí. Obléhání pevnosti. Hm. Když jsem řekl, že budeme armáda, taky jsem nemohl vědět, že mě ten chlap vezme vážně.

Už ne tak docela Tucson (Captain Avenger)

Usměje se na tebe. A je to zhruba stejě příjemný úsměv, jaký vrhne piraňa na párek. "Světů jako je tenhle je mnoho. A světů, kde jsou možnosti, o kterých se vám nezdálo, je téměř nekonečné množství. Znám přesný počet. Ale nebudu vás jím zatěžovat."

Sevře ruku v pěst a iluze galaxií vystavených na její dlani zmizí. "A nemusím vám nic dokazovat. Na to je už trochu pozdě." Aniž byste se pohnuli z místa, svět kolem vás se náhle změní. Ne pomalu a pozvolna jako mizející přelud nebo hologram ve filmu. Prostě v jednu chvíli jste v Tucsonu a dekoraci kolem vás tvoří písek, prach a polorozpadlé budovy. Ve druhou je všechno úplně jinak. Železobetonové pilíře střídají podivné krystaly. Místo okrovošedivého prachu máte pod nohama téměř bílý písek a nad hlavou jasně modrou oblohu. Nedaleko od vás omývá pláž dokonale čisté moře.

Nestalo se to ani ze vteřiny na vteřinu. V jednom okamžiku byla pravda tak, o setinu vteřiny později úplně jinak. Není možné přijít na to, kdy k tomu došlo. Na to nemá lidský mozek vybavení.

Ve sněhu s Gambitem a šavlozubkou

Mohlo mě napadnout, že zrovna on to tu chvíli nevydrží. Akorát mám pocit, že jsem si možná ty otázky měla psát při tom, kolik jich na mě vytáhl.

"Nic jako erární zbrojnici tu nenajdeš, každý jede s výbavou víceméně sám na sebe. Ale kovárna je tímhle směrem. Hledej takovou velkou budovu s výhní, to snad najdeš," neodpustím si dodat s potutelným úšklebkem. "Na zbytek se snáz doptáš tam."

A tři jsou dav... "Chvíli vydrž, domluvíme si rande a pak mě máš pro sebe," odpovím Creedovi místo pozdravu. Obrátím se zpátky ke Gambitovi. "A můžeš být v klidu, nikdo tě tu řešit nebude. Maximálně se tě někdo zeptá, co jsi zač, ale to, že jsi za hradbama, znamená samo o sobě, že tě sem pustil někdo z velení."

Začíná mi být zima. Kruci, co mě to napadlo vyletět si jen tak v košili. "Žádáš si ještě něco? Ne ty, ten menší a hezčí?" dodám, když se Creed zatváří, že by se jako něco našlo.

Go get a dovecote you two

Ne, nevydržím. A to jsem si odpustil dotazy na nejbližší hospodu, latrínu a autobusovou zastávku.

Musím připustit, že jsem doufal v trochu lepší zprávy. Absence zbrojnice zamrzí nejvíc, protože tím se možnost získání nějaké slušné zbraně rapidně snižuje, a mně se vážně nechce nikam vyrážet s prázdnýma rukama. Co se dá dělat. Poptám se a uvidím. Přinejhorším se dá vždycky spolehnout na starou osvědčenou kreativní relokaci osobního vlastnictví.

"Když ne, najdu si aspoň někoho jinýho, koho budu moct votravovat," vrátím jí úšklebek. Ztratit se tady by mělo mít také své výhody.

Creed mi tu nechyběl. Bylo docela příjemné nemít ho tu chvilku na očích. Preventivně udělám krok stranou, abych o něco zvětšil vzdálenost mezi námi dvěma. Odpovědět na jeho otázku už stačila Psylocke a já k tomu nemám co dodat. Říct to ta, co znám, asi bych ten nápad podpořil. Tahle... nějak nemám chuť.

Vyslechnu si zbytek a zatvářím se spokojeně. "Skvělý. Přílišná paranoia škodí zdraví." Teď je jen otázka, jestli mají tak dobrou obranu, že si mohou být bezvýhradně jistí tím, že jim sem nepronikne nikdo nepovolaný, nebo tomu jen příliš věří.

Nad poslední otázkou se zamyslím. Toho, co bych opravdu chtěl, se stejně nedočkám, takže bude rozumnější pohnout se dál. "Jo, světovej mír," odpovím cynicky. "Zatím nic dalšího, dík. Potřebuješ mě ty teď eště na něco?" obrátím se na Creeda. V případě kladné odpovědi se vrátím čekat do chatrče, než se tihle dva vyvrkají, v opačném případě vyrazím ke kovárně. Kdyby nic jiného, půjde se tam nejspíš slušně ohřát.

Zima za roh a závěj po kolena

Dobrá otázka. Věnuju jí pár vteřin času, než dojdu k závěru, že ho radši nebudu nutit čekat, když nemám páru, jak dlouho se tady zaseknu. "Zařiď si tady, co chceš. Vypadá to, že vyrážet do terénu se bude až ráno. Když tě budu shánět, tak si tě někde vyčmuchám."

"Jo, ale než vemeš roha s konečnou platností, stav se v baráku. Nebude od věci, když budou ty druhý dva taky vědět, kam ses zdejchnul." Ne že bych na starý kolena trpěl velitelskou paranoiou, na tu tady koneckonců máme Summerse. Ale už párkrát se šeredně vyplatilo, když měli všichni o všech přehled. Fakt nerad bych zase strávil na Zemi půlku času tim, že bych hledal, kam se mi zaběhli parťáci.

"A s tim světovým mírem nevyhrožuj," dodám nakonec, ale sám nevim, jestli chci, aby to Gambit slyšel. "Nemáš páru, jaký to umí bejt svinstvo."