Pán Jeskyně - 21. března 2009 17:25

Jsme snad špatní nebo zlí? Ne, jsme jen mutanti. Někteří si přejí, aby lidé vymřeli jiní z nás se rozhodli je bránit. Začínáme úplně od začátku a je jen na nás jak to bude pokračovat. Charles Xavier a Erik Lansher založili akademii pro mimořádně nadanou mládež. Storm, Cyclop a Jeany začali učit a teď je začátek nového školního ruku. Kdo přibude do řad studentů a založí Erik svoje bratrstvo? Pojďme to společně zjistit.

Pán Jeskyně - 25. března 2009 19:01

Začátek Není tomu dlouho co byla založena Akademie.Byli nalezeni Mutanti kteří jsou zkušenější a mohli by své zkušenosti učit jiným. Jako každý den začal ránem.Je už asi 11 hodin dopoledne a na Akademii začínají jezdit první jedinci.Někteří sami,jiní za doporvodu rodičů a někteří za dorpovodu profesorů. I přesto že škola terpve nedávno otevřela je na Akademii pár lidí které sotjí zato jemnovat. Patřé mězi ně profesorka Ororo Munroe a Jean Grey,dále pak profesor Scott Summers a James Howlett. Mezi žáky pak můžeme přivítat Piotra Rasputina,Roberta Drakeho. (Máte tu možnost se úvest sami =) )

Angelika *Ange* - 25. března 2009 19:52

Akademie Procházím chodbou a ozvěnou se mi ozývá klapot podrážek mých bot. Klap klap v pravidelném rytmu. Jdu na hodinu slečny Munroe. Probíráme teď řeckou mytologii a ta je velice zajímavá. Velká černá křídla mám přitažená k tělu a snažím se nevnímat pohledy okolí. Sice jsou také jako já, ale ne na všech je jejich moc vidět. Moje křídla vždy vzbuzovala pozornost, protože si nikdo nedokáže vysvětlit, proč jsou černá. Prý je to následek toho, že dokážu pomáhat. Vše zlé se ukládá do nich a tím zčernala. Moc tomu nerozumím, ale to nevadí. Doběhnu na hodinu a posadím se někde dopředu. Ne do první lavice jen dopředu. Černá křídla mám pořád přitisknutá k tělu a opatrně se posadím na židli a opřu se. Pozoruji ostatní a vytáhnu si blok, abych si mohla kreslit nebo dělat poznámky. Jsem ráda, že se nám slečna Munroe věnuje i mimo své vyučovací hodiny matematiky. Všichni jsou tady tak hodní. Příjemná změna po tolika letech utrpení. Upravím si hnědé vlasy do culíku a přitáhnu si víc k tělu mikinu. Začíná tu být chladno. Hold září. Už začíná být zima a na dušičky mi již bude 18.

*Scott Summers Cyclops* - 25. března 2009 20:36

Akademie Ráno jako každé jiné. Profesor se včera zmínil o tom, že by měli dorazit noví studenti. Třeba na hodiny fyziky mám jen čtyři studenty. Po ranní snídani jsem se začal připravovat na výuku. Na dnešek jsem připravil trochu volnější hodinu. Čas od času není na škodu trochu vybočit z kolejí. Vzal jsem proto studenty do garáží. ...účinnost tepelného motoru... Pokračuji ve své přednášce. Noví studenti se budou hodit, ale na druhou stranu pracovat s menší skupinkou je účinnější, mám na ně víc času, mohu se jim lépe věnovat, také je to mnohem víc baví. Ke konci hodiny vezmu každého z nich na kratší projížďku po akademii, myslím, že by brali o dost delší projížďku, ale musel jsem to rozvrhnout, tak abychom to stihli a aby se dostalo na každého z nich. Po hodině uklidím motorku, rozpustím třídu a zamknu garáž, odejdu do své kanceláře. Posadím se ke stolu a otevřu učebnici fyziky, jen tak zběžně se podívám na téma příští hodiny a dále už se zaměřím na přihlášky některých ohlášených studentů, abych věděl, co nás čeká.

James Logan Howlett (Wolverine) - 25. března 2009 20:42

město Rockville,Marylend Včera jse v hospodě zaslechl dva muže že se tu konaj zápasy v kleci tak neváhám a jdu se tam podívat Nějaký peníze by se šikly! zamyslím se a jdu tím směrem který říkali ti dva. Když dojdu k tomu domu podívám se na něj je vydět že to je něco jako putika No uvydíme jak jsou dobří hlavně ať se nevysunou! zaprosím pro sebe a promnu si klouby na ruce a vejdu do vnitř je tu rušno. Za pultem se na mě podívá výčepní a měří si mě pohledem je vydět že tady se všichni znají Jdeš nám tu nechat nějaký peníze? Tak jen pojď! zavolá na mě výčepní Jasně jasně! Ale spíš jsem si pro někaý přišel! řeknu mu nazpátek a zapálím si doutník Tak kdo mě chce dát svoje peníze? zavolám do davu na zde přítomné Můžeš to zkusit své peníze jsem ještě nikomu nenechal a nikdo už proti mě nechce jít! TRakco ty neutečeš na žáchod? zeptá se mě Radši si zaplať co máš rozpito protože tady jinak budeš mít malej dluh! odpovím vyzívavě Tak prosím domácí má přednost! řeknu a ukážu na dveře klece a čekám až vejde.

Randy Orton - 25. března 2009 21:20

Stále na útěku Každou chvíli se otáčím a rozhlížím jestli po mně zas někdo nejde...teda jestli mě ti imbecilové nevyhmátli. Asi už jsem tak paranoidní. Potuluji se mezi spodinou New Yorku, tam se jen tak někdo neopováží. Všude samí lidé, kteří si nezaslouží ani dýchat vzduch. Tu a tam někdo kolem koho projdu chytne třeba křeč, neví o tom, že to dělám já, jsou to omezenci. Ale nejsou tak zkažení jako bastardi z ústavu. Dneska jsem si něco nakradl a tak se po nějaké době pořádně najedl, musel jsem se najíst hned, protože procházet se s kusem lepšího a hlavně čerstvého jídla mezi takovými individui není nejlepší zážitek. Konečně najdu místo, kde nikdo není, je to skoro zázrak. On sem nikdo moc nechodí, jsem tu už pátým dnem. Prý tohle místo je prokleté, už několik pochybných existencí tu příšlo o život a já v tom prsty nemám. Nevím, co se tu dělo a je mi to jedno, hlavně, že mám klid. Posadím se na velkou, starou a trochu ztrouchnivělou krabici. Je mi jedno, kde se tu vzala nebo k čemu sloužila. Hlavou mi vrtá kam teď půjdu a jestli mám ten divní pocit z pronásledování oprávněně nebo zatim netuší, kde jsem. Sáhnu do kapsy, vytáhnu malou lahvičku s prášky proti bolestem, pozřu jednu tabletku a čekám na úlevu, která co nevidět nastoupí. Zachrastím lahvičkou, je tam zhruba necelá polovina prášků. Na nějakou dobu to vystačí. Přestože je den, tak kolem moc světla není, je tu i chladno, proto si natáhnu kapuci a opřu se o nepříjemně vlhkou stěnu a zavřu oči. Dlouho mi to nevydrží poněvadž se mi hlavou začnou honit nepěkné obrazy z minulosti a tak se trhnutím vrátím do "obyčejného" světa. Co dneska? Chvíli tu zůstanu, nevím jak dlouho, ale přes noc tu už dneska nebudu, přemístím se jinam. Není to těžké, když člověk nemá nic, co by bral s sebou. Na "temném" místě setrvám zhruba hodinu a pak se zvednu a vypadnu. Zase míjím ty ztracené duše, vyvrhelové jako já, přesto jsou úplně jiní. Vydám se do ulic. Vybrat si v ulici rušnou ulici není problém, ne že by se mi to líbilo, ale umožňuje mi to splynout s davem těch lidí. Neměl jsem určený cíl, ale zakotvil jsem v Central Parku, posadím se do trávy kousek od vody. Dřív se mi o tomhle mohlo akorát snít, ale moje sny byly jiné, v mých snech jsem žil normálně, jako mutant, ale normálně. Ale naše minulost ovlivňuje naši budoucnost, tohle je toho důkazem. Jsem psanec, pohrdají mnou, ale chtějí mě dál testovat, ale než aby mě dostali, tak to radši zemřít. Několikrát jsem o tom uvažoval, bylo by to jako utratit zvíře, zbavil bych se bolesti a trápení.

P.N.Rasputin-Colossus - 25. března 2009 21:21

Letiště Letiště patří mezi nejhlučnější místa na světě. Každy buď pospíchá nebo čeká a nekonečné návaly lidí, dychtících po cestě pryč, jsou stejně nebezpečné jako lavina, která se nezastaví před ničím. Z jednoho z mnoha letadel právě vystupují cestující z Ruské federace. Do ameriky přiletli buď za prací nebo z dovolené. Ale pouze jeden z nich má velmi zvláštní cíl, najít přátele a pomocí schopností, jež mu byli naděleny, dokázat všem, že ti jako on jsou stejně inteligentní a mírumilovní tvorové jako jiní. Mimochodem už na pohled zaujme svou výškou, která činí dost nad dva metry. Z jeho mladého obličeje (26 let) čiší dobrota rytířskost. Alespoň o tyto vlastnosti se snaží. ... Hlavou mi během cesty do USA proběhlo tisíce myšlenek. A skoro každá z nich byla věnována mé malé sestřičce. Jsem si jist, že těch pár přátel co ještě ve své rodné zemi mám se o ní dobře postará. Teď mám nový cíl. Doslechl jsem se o zahraniční škole pro mutanty... pro takové jako jsem já. Těžko mohu vyjádřit radost jakou jsem pocítil tu možnost. Možnost na nový život. Možnost žít bez nebezpečí, které jsem přinášel své rodině a přátelům jenom svou přítomností. Vyměnil jsem si se zakladatelem školy několik dopisů a nakonec jsem přijal nabídku přijetí mě do jejich řad. Na studium si připadám už starý a navíc jsem pouhý farmář. Raději bych se učil jak nejlépe využívat svých schopností. Poprvé se mé schopnosti projevily ve třinácti letech, kdy na mého nevlastního strýce spadl traktor, který opravoval. Byl jsem vyděšený ale něco mě vedlo k tomu abych sep okusil traktor zvednout. Povedlo se. Zatímco jednou rukou jsem nadzdvihl traktor, druhou jsem vytáhl strýce, který náhle neměl v obličeji výraz bolesti ale zděšení a údivu. S mým tělem blyo něco špatně... byl ocelé z nějakého kovu... z organické oceli jak jsem po několika letech zjistil. Zastavuji si u cesty z letiště taxi a angličtinou s ruským přízvukem se ptám řidiče, zda-li ví, kde leží Xavierova škola pro nadané děti. Nejdříve to vypadá, že mne odmítne odvézt... ale nakonec stejně jak ovětšina lidí souhlasí. Nejspíš kvůli tomu, že jsem byl o několik desítek centimetrů vyšší než on. Tohle jsem nikdy neměl rád... nechci, aby se mě lidé báli... chci, aby mi věřili. Akademie Asi po hodině přijíždíme ke vstupní bráně na pozemky školy "Spasiba." poděkuji co nejslušněji umím a podávám Taxikáři bankovky. Naštěstí jsem si o amerických penězích něco zjistil, než jsem sem přijel takže vím přesně kolik mám dát. Taxikář odjíždí poměrně rychle, jako by chtěl být co nejdřív odsud. Proč? Co jsem udělal špatně? zeptám se sám sebe a můj obličej posmutní. Rozjasní se teprve, když se otočím ke vstupní bráně a vejdu dovnitř. Konečně jsem tady! Konečně možnost něco změnit! Kráčím po příjezdové cestě a vychutnávám si každý krok po této pro mě posvěcené půdě. Konečně dorazím ke vstupním dvěřím do budovy školy. "Tak... s chutí do toho." zabrumlám, nadechnu se a zazvoním.

Kurt Wagner-Nightcrawler - 25. března 2009 21:52

Nádraží Vystoupím z vlaku, rozhlédnu se po špinavém a smradlavém nástupišti. Na lavičkách se válí bezdomovci. Mám na sobě dlouhý kožený kabát s kapucí. Po cestě k autobusové zastávce se snažím hádat co jsou zač lidi v okolí. Člověk, člověk, člověk, možná mutant. pomyslím si když míjím podezřele vyhlížejícího muže. Možná má pod zádama ocas, nebo je to žába. Nad poslední myšlenkou se trochu uchechtnu a pokračuju dál. Autobusem jedu načerno. "Herr Got, to je drahý." Zašeptám při pohledu na ceník. Po cestě na nic moc nemyslím, ale snažím se přesunovat si mobil z jedné kapsy do druhé, jen pomocí mé schopnosti. Autobus zastavil asi sto metrů od institutu. Když konečně zmizí, teleportuji se k bráně. Stále schovaný pod kapucí projdu několik chodeb a mířím k fyzikáři Scottu Summersovi ten mi snad vysvětlí co se to se mnou vlastně děje. Při pohledu na mutanty které míjím nenajdu nic neobvyklého. Všude jenom lidi, nic tak jako já. Nic zelenýho, červenýho, nebo průhlednýho. To sem tu jedinej divnej? Zaklepu na dveře, počkám pár vteřin a vejdu dovnitř.

*Scott Summers Cyclops* - 25. března 2009 22:01

Institut, moje pracovna Odložím poslední přihlášku na hromádku a pohodlně se usadím v koženém kolečkovém křesle, dám si ruce za hlavu a nic nedělám. Trochu si chci odpočinout. Někdo zaklepe a tak jej vyzvu ke vstupu. Dále... Do místnosti vstoupí mutant, kterého jsem neviděl, zatím neviděl. Vstanu od stolu. Prosím...posaďte se... Nabídnu mu židli naproti mně. Natáhnu k onomu nově příchozímu pravici. Jmenuji se Scott Summers...a předpokládám, že víte, co jsme za institut...je tomu přesně tak, jak stojí na štítu u brány...jsme tu pro nadannou mládež... Netroufám si odhadovat jeho věk. Znovu se usadím do křesla a zapluji ke stolu. Je to jen taková formalita...ale měl bych se vás zeptat...co vás sem přivádí... Možná bys nemusel být tak moc formální....

James Logan Howlett (Wolverine) - 25. března 2009 22:26

Putyka město Rockville,Marylend Je na něm vydět že je to odhodlaný muž a chce si od sud odnést nějaké peníze. Hm tak co mám tě chvíly nechat v eufórii? Nebo to vezmem hned od začátku? zamyslím se Hm tak teda jo jen ať to vypadá na náhodu! dospěju k výsledku mého plánu a jen se na něj usměju Tak pojď ukaž že něco umíš ukaž že tě někdo učil se prát nebo jsi se jen vytahoval? zavolám na něj a chodím pomalu po obvodu klece a čekám na jeho útok Ty šmejde! Vymlátím z tebe duši! zařve a rozběhne se na mě a chce mě vrazit do tváž´ře pěstí jen bez problému uhnu a schválně nechám ať mě vrazí druhou do brady. Kdybych nebyl tím čím jsem byl by to jistej knock out ale já se jen skácím k zemi čelem k podlaze jen si chytnu čelist a škubnutím si jí vrátím zpátky Ach jo proč všichni hned útočí do huby proč mě někdy nefláknou do břicha ale oni né oni musí na zubů! pomyslím si naštvaně Ale co nadělám chvílu ho nechám takhle dostanu mnohem víc než bych ho vyřídil rovnou! zamyslím se a zahraju že těžce vstávám ze země Ha to byla náhoda nebyl jsem zahřátej! zavolám na něj. A otočím se k divákům Co nechcete uzavřít sázky já jen že jsem momentálně bez peněz a budou se mě hodit! zavolám na lidi Jak chceš ty blázne všechno co mám u sebe bude tvoje jestli Frenka porazíš ale jestli prohraješ všechno co je tvoje bude moje! zavolá na mě jeden potetovanej chlap Tohle se mě líbí to beru! zavolám on se jen usměje A sakra já na někoho zapoměl! uvědomím si už se chystám zase otočit ke svému soupeři když mě vemě za pásek a za krk Sakra ten má ale sílu! pomyslím si zrovna když letím proti kleci. Jen to zadunělo jak jsem narazil na stěnu klece Tak to by už stačilo! zařvu a chystám se mu vrazit pěstí do břicha ale uhne Hm asi se opravdu umí prát na člověka slušný! Ale už mě to hraní nebaví! Když promáchnu jen se usměju a vydím že se chysá udeřit on proto rychle vystřelí má pěst a střetne se s její když se potkají v plné rychlosti jen se ozve hlasité křupnutí kostí ale vůbec nikdo neví koho. A po chvíly strnutí je vydět že dśe Frenk drží za zépěstí a syká bolestí Sakra co jsi zač!¨zařve a ještě se mě chystá udeřit druhou rukou bezproblému uhnu a vrazím mu lehkou do břicha i tak se skácel k zemi asi týden tam bude mít monokl ale zlomený nic nemá na to jsem byl moc opatrnej. Když klesne k zemi jen se drží za břicho a už nevstává. Tak dělej vše co máš u sebe a nezapomeň i hadry ale trenky si můžeš nechat budu hodnej! zavolám na něj a výjdu z našeho ringu. Dojdu k němu a už se jen vyslíká. Podívám se do hader a vyndám jeho peněženku z jedné kapsi Ááá tak tohle si vezmu! řeknu když uvydím bankovky. Jen si je vezmu a peněženku z doklady mu vrátím prohrabuju se dál a uslyším cinkot klíčů A copak si to střežíš po kapsách? zeptám se ho a jen se na něj podívám vypadá to že je chudák na dně asi jsem našel klíče od jeho Harleje. Díky tohle mě stačí a hadry si nech nejsou můj styl a příště se nevsázej když neznáš soupeře! řeknu s usměvem a jen lehce vyšlapuju k pultu Dám si pivo! zavolám a nevnímám poblikum co na mě hledí na tohle už jsem si zvyk C chcete nechte nás být zmyzte odsud svoje už máte! huláká na mě výčepní No jo no jo dopiju a mizím nemusíte mít strach! řeknu a vezmu si pivo ktrý mě načepoval do půlky ho vypiju když ucítím v zádech hlaveň od brokovnice O co se snažíš? Zabít mě? zeptám se klidně chlapa co na mě míří bouchačkou dopiju a vklidu se otočím čelem k němu je to další takovej motorkář jako ten okradenej asi chce pomstít kamaráda. Po chvíli co se na něj dívám vydím že se chystá stisknout kohoutek tak moje ruka bleskově vyletí a zničeho nic z ní vystřelí tři drápy které rozseknou hlaveň na dva kousky ale nezaregistruju ještě jednoho kterej na mě vystřelí z 9mm zbraně přímo k srdci jen se protočím a spadnu na zem a přitom sebou vezmu židly Sakra víte jak to bolí? zakleju a pomalu se zvedám na nohy a přitom je vydět že se kulka pomalu vytlačuje z těla a po chvíly padně s cinkotem na podlahu Už to nedělej nebo špatně skončíš! řeknu a ukážu na něj druhou rkou z které me vyjedou další tři drápy Co to doprdele je? nevěří vlastním očím výčepní Dám si ještě jedno a mizím od sud! řeknu a hned tu mám další je vydět že se to tu rychle po aféře vylídnilo je tu jen pár motorkářskejch kumpánů dopiju další pivo a odcházím z tohohle lokálu Abych nezapoměl§ zavolám zády k výčepnímu Něco za problémy! a hodím zády k sobě nějaké bankovky. Výjdu a najdu si motorku která teď patří mě nastartuju a mířím si to do Washingtonu jelikož jsem slyšel že je tam jedna škola pro zvláštní jedince. Jen sy nasadím brýle a vyrážím po silnici kudy mě vedou směrovky.

Rogue Marie D'Ancanto - 26. března 2009 00:59

V jakémsi nočním podniku Sedím na barové stoličce a pravou nohou lehce pohupuji. Nevnímám, co dělám, nebo, co se děje kolem. Jen tiše sedím a prohlížím si svoje ruce. Srovnám si bezmyšlenkovitě velkou černou mikinu s kapucí, co mám přetaženou přes hlavu, aby mě nebylo zezadu poznat. Nevadí mi, že barmanka mi do obličeje vidí. Nezajímá se o mě. Má dost starostí s jakousi pochybnou partou, snažící se z jukeboxu "vyklepat duši". Letmo pohlédne do mých očí jen, když mi nese sklenici vody. Evidentně se jí zdám neškodná. Prostě obyčená dospělá dívka s horší náladou. Jenže všechno je jinak než se zdá. Horší nálada je hodně slabý výraz toho, jak mi právě je. Jsem zrůda... Ozývá se v pravidelných časových intervalech mojí hlavou. Polekaně se otočím vyrušena z přemýšlení náhlým hlukem. Do dveří baru doslova vpadne, už dost napitý odjinud, muž větších rozměrů a skončí obličejem zabořeným do podlahy. Dva vyhazovači míří k němu, aby ho zřejmě poučili o míře alkoholu, co je schopen ustát. Možná i pěstmi. O to už se ale nezajímám a vracím se zpět ke svým teskným myšlenkám. Ano. Sem patřím... Mezi ty trosky. Vlastně mezi nás trosky. Jsem jednou z nich. Vlastně bych neměla žít. Ani na život nemám právo po tom, co jsem provedla. Zahledím se do poloprázné sklenice. Nahnu ji směrem k sobě a na hladině se objeví mě známé výjevy. Moje vzpomínky. Probíhá celkem normální den až na odpoledne, které změnilo můj život od základů. Do našeho domu vcházím ruku v ruce s Cobbym. Mým přítelem. "Ahoj mami. Sem doma!" Zavolám směrem ke kuchyni, odkud slyším mixér, a z obýváku se ozve tátův hlas: "Jak bylo??" Super a mám je zmapovaný. Pomyslím si vítězně. Otočím se na Cobbyho a prstem naznačím, aby byl potichu. Ukážu na schody. On pochopí a nezvučně s veškerou svou obratností vyběhne do druhého patra. Od zábradlí se na mě kouzelně zazubí. "Jo bylo fajn. Jako dycky! Jdu si dělat úkoly, tak prosím nerušit." A máme čásek jen pro nás. Usměju se sama pro sebe a pak svůj úsměv přesunu směrem vzhůru. V očích mám jiskřičky štěstí. I Cobby je očividně nadšený, že tu může být a naznačí mi, abych ho následovala. Ladně vyskáču schody po dvou a jdu za ním do svého pokoje. I kdyby tu nikdy nebyl, jakože byl už nejméně desetkrát, věděl, kam zamířit. Na mých bílých pokojových dveřích se skví velký červený nápis "Marie". Sebejistě se bez vyzvání posadí na postel s fialovým přehozem. Já zavřu dveře, zamknu na jeden západ, tiše zašeptám: "Jen pojistka." a opřu se o ně. Možná bych si měla koupit nebesa... Ano to by se sem hodilo. Bylo by to konečně perfektní... Ikdyž... Vedle Cobbyho by to bylo úplně zastíněné... Ne nemá to cenu. On je tu ten nejkrásnější. Budu si muset koupit jeho. Šibalsky se na něj usměju. Nevydržím to a z očí mi vytrysknou slzy. Proboha, jak se to jen mohlo stát? Zeptám se sama sebe a odkloním sklenici. Bohužel vize dál pokračuje. To už ale sedím vedle Cobbyho a zkoumám jeho krásné hnědé hluboké oči. Srdce mi buší a dech mám zrychlený. Cobby to nechce dál protahovat, a tak mi věnuje polibek. Tím však ve mě rozpoutá neskutečnou dychtivost. Hlavou mi probleskuje jen moje touha. Uslyším podivné zvuky. Otevřu oči a zjistím, že to Cobby sténá bolestí. Na kůži mu vystupují žíly a oči má vytřeštěné hrůzou. Už nejsou hnědé. Zorničky se rozšiřují, a tak jsou temně čené. Umírají. Zděšeně od něj odstoupím a stoupnu si do rohu místnosti. On se skácí k zemi. Tělo má mrtvolně bledé. Začnu křičet vysokým pronikavým tónem. Vzpomínka se rozplyne v návalu dalších slz. Jako horské potůčky mi stékají po tvářích a máčí modré kalhoty. Zdá se, že jsou nezadržitelné a vytékají z bezedné nádoby umístěné někde v očních koutcích. Utřu si jedním rukávem poslední slzu po čtvrthodině usedavého pláče, zvednu se ze židle a vezmu batoh, co jsem si v rychlosti sbalila, když jsem utíkala z domu. Od dříve mě milující rodiny, milovaného přítele, kterého sem skoro připravila o život a všeho toho, co jsem měla dřív než jsem zjistila, že jsem mutant. Zamířím k východu se sklopenou hlavou. Dlouhé vlasy mi padají do obličeje. Ramenem omylem vrazím do slečny v minisukni s cigaretou v ruce a ta ke mě křikne: "Koukej laskavě na cestu!" Na ulicích Jdu tmavou uličkou. Nebojím se o svůj život, nezáleží mi na něm. Už ne. Rozhodnu se dnes přespat znovu na vlakovém nádraží. Ustelu si na roztrhaných krabicích u automatu a otočím se čelem ke stěně. Nehty začnu olupovat omítku a během několika minut usnu obrovskou únavou, pramenící v mém hlubokém smutku a dlouhém pláči. Ráno mě vzbudí ženský hlubší hlas, vycházející z černých reproduktorů, rozmístěných tak, aby byly všude dostatečně slyšet, ohlašující příjezd osobního vlaku na druhou kolej. Následuje trhavé ohlášení času příjezdu. Pravděpodobně automat, protože i hlas zní jinak. "Právě je deset hodin a patnáct minut." Ta je hned tady pod těmi schody, nemýlím-li se... Zvednu se ze špinavé země a doběhnu se na veřejné záchodky umýt. Když se vracím, abych si sedla na lavičku, mine mě zahalené postava s nataženou kapucí. Koutkem oka zahlédnu něco modrého. Nejdříve tomu nevěnuju žádnou pozornost, ale pak, jako by mě něco praštilo do nosu, se otočím a vyběhnu za ním. Stejně nemám, co dělat... A kdyby měl něco společného s mým koncem, jakožto rychlou smrtí, tím lépe. Nastoupí do autobusu a jede na mě neznámou adresu. Stále po něm po očku pokukuju. Co dělá a jestli mi moje oči nelhaly. Řidič kdesi zastaví a když já i můj modrý neznamý vystoupíme, sleduji jakým směrem se vydává, ale pak se rychle otočím na opačnou stranu. Když se chci ohlédnou, kam míří, nikdo v koženém kabátě a kapuci už na ulici není. Vydám se s nechápavým výrazem ve tváři stejným směrem jako on. Všechny budovy jsou tu podobné. Když však procházím kolem vysoké železné tepané brány, zarazím se. Za ní se rozkládá mnohem honosnější budova, ne-li budovy a na průčelí je zlatě napsán můj nový osud. Stojím totiž před Akademií Charlese Xaviera pro nadané.

Munroe Ororo *Storm* - 26. března 2009 06:48

Akademie Právě se chystám na svou hodinu, kterou mám jen pro pár zasvětcených, když uslyším zvonek. Jeho zvuk je docela naléhavý a já jako zástupkyně profesora vím, že mají přijít nový žáci. Urovnám si bílou halenku a rifle. Vezmu si sebou učebnice a jdu k hlavním dveřím otevřít. Hned jak otevřu dveře musím udělat krok zpátky, abych dotyčnému vyděla do obličeje. Je velice vysoký. Dobrý den, jmenuji se Ororo Munroová a jsem zdejší zástupkyně ředitele. Pojďte dál. Vybídnu staršího chlapce a uvolním mu místo ve dveřích, aby mohl projít. Cítím, že je to mutant.

Britney Allen *Squeeze* - 26. března 2009 08:39

Autobus Znuděně zírám z okna. Právě jedu do nějaké školy Charlese Xaviera. Byli u nás nějací lidé. Přesvědčili mě, že být mutantem není špatné. A že se v téhle "škole" naučím svojí moc ovládat. Heh, moc. To zní ujetě. No,. ještě že jsem ujetá. Světlou, téměř bílou rukou si prohrábnu fialovo-bílé vlasy. Ta bílá není úplně bílá. Je to má původní barva. Nojo, jsem albína po matce. Ale nechtěla jsem prožít život s bílými vlasy. I tak jsem dost neoblíbená, proč ještě dávat další důvod. A jelikož již nějakou dobu vyznávám gothic (takovou tu mírnější verzi bez sebevražd), rozhodla jsem se pro moji oblíbenou fialovou. No a co že vypadám divně? Když to tak vezmete, každý vypadá divně. Už jen proto, že jsme lidi. Nebo mutanti. ,,Už jsme dojeli," houkl na mě netrpělivý řidič. Zjevně nebyl moc nadšený z toho, že tu ještě pořád sedím. Objevila se ve mě touha vypláznout jazyk, ale odolala jsem. Nejsem osmiletá holka. Bohužel. Popadla jsem taška a vystoupila z autobusu, která se okamžitě rozjel pryč. Úniková cesta již tedy nebyla. Opatrně jsem došla k bráně, připravená kdykoli zmizet svým jedinečným způsobem. Stálo tu ještě pár dalších.. Lidí. Nebo spíš mutantů. Sama jsem netušila, co mám používat. Stála jsem trochu dál od ostatních, na seznamování času dost. No ne?

Kurt Wagner-Nightcrawler - 26. března 2009 15:41

Institut, pracovna Scotta Summerse Na povel dále vstoupím do místnosti, stále zahalený. Podám profesorovi ruku, pokud je vyděšený jen třemi prsty, nedal to na sobě znát. Co mě sem přivádí? Doufal sem že s nim bude větší sranda. Sundám si kapuci a odhalím tak své žluté oči bez zorniček a modré špičaté uši. Pokusím se o úsměv a vycením své tesáky. "Jmenuju se Kurt Wagner, v cirkuse mi říkali Nightcrawler a v těch vašich lejstrech mě nenajdete." Řeknu a ukážu na papíry uchazečů o studium. "Chci zjistit co se to se mnou vlastně děje a chci se naučit svý schopnosti používat."

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 26. března 2009 16:27

Bůh ví kde Potuluji se městem plným lidí.Nevím momentálně kde se nacházím ale vím kam mám dojít.Můj cíl je Akademie profesora Charlese Xaviera.Podle mapy už jsem blízko. Na sobě mám volnější rifle,bílé tílko,rozeplou červeno-bílou košili a sportovní boty.Přez rameno mám přehozený batoh. Mám u sebe nějáké peníze takže nejsem hladový ani donucen krást.Jediný můj problém je že mám už dlouhodobý porblém s Astma.Beru na to prážky které nejsou levné a taky potřebuji často použít inhalátor. Ale tohle není ten problém kvůli kterému jsem se rozhodl vyhledat tuhl Akademii a dostat se tam..rpoblém je poněkud jinde.Jsem mutant.Né že by se mi má schopnost nehodila a já ji nerad používal,to netvrdím.Ale slyšel jsem že se dá něco přiučit a je to místo kde nás,mutanti,nepovažuje nikdo jako za příšery a nebo lidi kteří nemájí právo žít normálně jako ostatní. Xavierova Akademie Asi po hodině chůze po městě a blouzení kolem silnic,potoků a spousty keřů a stromů jsem to konečně našel.Obrovskou bránu obklopující celý areál.Velký prostor a pěkné prostředí.Obrovská mohutná budova rozlehlá po polovině Areálu.Když vztupuji přez bránu do areálů mám takové divné pocity..divné ale přesto pěkné.Těším se až tu budu vyrůstat,až se tu budu bavit a najdu si třeba konečně přátelé.Až se naučím třeba lépe ovládat svou mco než umím do teď.. Když jdu stále blíž k Akademii všimnu si ale pár lidí kteří přišli možná ze stejného důvodu.Pohledem si je přeměřím ale radši je nechám jít dříve jako mě. Když už odejdou z mého pohledu pozoruji ještě chvíli zdejší prostředí a pak se vydám ke vchodu do budovy. Vejdu dovnitř kde už stojí pár mutantů a žena se zkoro stříbrnými vlasy. Dobrý den.Jsem tu zprávně v Akademii pro nadané? ujistím se radši

P.N.Rasputin-Colossus - 26. března 2009 16:29

Akademie Dveře se otevřely a já mám srdce až v krku. Stojí v nich mladá a velmi krásná žena se stříbrnými vlasy. "Zdravstvujte. Já jsem Pjotr Nikolajevič Rasputin. Nějakou dobu jsem si psal v profesorem Xavierem a ten mne pozval, abych vstoupil do vašich řad. " představím se a pak se sehnu abych té neznámé slečně políbil ruku. "Zástupce? A já myslel, že jste studentka." řeknu udiveně ale upřímně. Slečna Munroová mě následně vyzve abych vstoupil a já s radostí nabídku přijmu. Rozhlížím se po přijímacím sále a vypadám ohromeně. Je to tu skvěle zařízené. Charašó! A já čekal, že z důvodu nenávisti jakou k nám mnoho lidí chová, nebude peněz nazbyt.. s úsměvem se otočím ke slečně Ororo a vyčkávám. Pak se zarazím "Tedy... abyste rozuměla. Jsem mutant... ale podle dopisů od profesora Xaviera... tu asi nebudu jediný." vysvětluji.

*Scott Summers Cyclops* - 26. března 2009 16:38

Akademie - moje pracovna Co se týče mutace, tak mě jen tak nic nepřekvapí, u tohohle mladíka tomu není jinak. Akorát je na něm vidět o něco víc, že je jedním z nás. "V cirkuse..." Zopakuji po něm. Tak to je minimálně ponižující, ukazovat mutanta v cirkuse. "Co se děje?" Trochu se pousměju a narovnám si brýle. "Co by se podle tebe mělo dít? Podle mě se s nikým z nás nic neděje...akorát máme něco navíc...Darwin by to nazval evolucí...my jsme tu od toho, abychom pomohli mutantům zvládnout a rozvíjet jejich nadání...Někteří tu i mimo jiné našli i útočiště...domov...lide nás ještě úplně nepřijali...oni se jen bojí a strach občas kazí jejich mínění a úsudek...ale všechno chce svůj čas...Pokud tu budeš chtít zůstat, tak bys měl zajít za panem Xavierem, to on je ředitelem a zakladatelem tohoto institutu...".

Ethan Crane - 26. března 2009 16:39

Město Už dlouho jdu pěšky. Pokaždé když se snažím si někoho stopnout, nezastaví. Parchanti, to prostě nemůžou zastavit?! Pomyslím si a zamračím se. Když projede kolem další auto, dojde mi to. Proč sis ještě nesundal tu kapuci?! Hned další auto zastaví. "Díky, už sem ani nedoufal." Řeknu. "Kam to bude?" řekne on když se rozjedeme. "Xavierův institut pro nadanou mládež. Znáte?" "Cože?" "Ta velká budova s kovanou bránou." "Jo tam!" Zbytek dlouhé cesty prospím, ale zdá se mi hodně zvláštní sen: Velmi z dálky vidím boj asi pěti lidí, tří proti dvěma. Nedá se nikoho identifikovat podle obličeje. Jeden z těch tří se přemisťuje z jednoho místa na druhé. Najednou se pohledem přesunu do jednoho z trojice a než se rozkoukám všechno zmizí. Institut Vystoupím z auta a koukám na velkou kovanou bránu. Nasadím si kapuci a přeběhnu nádvoří. Xavier musí bejt šlechtic, že si tohle dovolil. Pomyslím si a zazvoním.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 26. března 2009 16:45

Město, jeden pajzl za druhym.. Že to ale dalo práci... Přemýšlím, když jdu pomalu po ulici a listuju matčiným deníkem. Je to k nevíře, že dům, kde už 17 let bydlí někdo jinej, skýtá v podkroví stále poklad matčiných věcí. Trvalo dlouho, přesvědčit majitele, aby mě tam pustil a celou půdu po jednom prohrabat. Našla jsem nějaké staré fotografie, medailonek, osobní věci a deníky. Fotografie, medailon i deníky si nechám a tím mé bádání končí. Prozatím. V tmavých džínech, steelech, černém kabátě a taškou přes rameno spěchám ulicemi města a hledám, kde by se tak dalo zakotvit. .............. "Pivo.." Poručím si výčepnímu a sednu si u baru. Z tašky vydnám deník a pouštím se do dalšího bádání. Na začátku jsem našla zbytek fotografie. Byla na ní matka, ást těla muže, jeho ruka matku objímajíc a zbytek byl odtržen. Všechny hlavní detaily byly neodvratně pryč. S velkým nasazením pročítám deník toužíc zjistit, kdo onen muž na fotce je. Je to ten parchant? Zamyslím se a dál čtu. Tím parchantem nemile nazývám svého otce. Biologického, samozdřejmě. Měla jsem několik adoptivních, ale moc to nefungovalo. Asi sem jim jako dítko nesedla. No co. .............. "Ahoj kočičko, co odložit tu knížečku a jít si s náma radši zašpásovat?" Přilepí se na mě nějakej obejda s rukou plavně položenou na mém pozadí. Za jeho zády další čtyři nochsledi. Pohlédnu na barmana, který jen s hlavou vtaženou mezi ramena mizí v zadní místnosti. Takže nějaká problémová partička.. "Kocoure, co kdybys dal tu ruku pryč než ti ji přerazim na kousky který nesložíš ani jako puzzle?" Světle modrýma, místy bílýma očima se na něj zadívám. Moje odpověď se mu asi nelíbila. Vykřikoval něco o tom, že kotě má rádo hry a násilně mě stáhl ze židle, čelem k sobě přitiskl a popadl oběma rukama za zadek. Takhle teda ne.. Nevadí, že jsem skoro o dvě hlavy menší. Teď prostě něco uvidí. S nevídanou silou ho odsrčím, vyhnu se chňapající ruce a už dostane pěstí přímo do brady. Ránu následuje úhyb a kopanec do hrudníku. "Už ti někdo řekl, že koťata maj drápy? Tohle jedno má a líbit se ti to nebude." Jedna hloupoučká větička rozpoutala celkem slušnou válku. K partičce se přidali další. O ochmatávače přerazím židli a peru se jako lvice. Bez problémů vyřadím ze hry tři. Zbývají čtyři. Hloupá začátečnická chyba.. Pomyslím si, když se po jedné nepozornosti dílem silné rány ocitnu u zdi a následně chycena pod krkem, a přitlačena na zeď.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 26. března 2009 16:56

Akademie Ráno se probudím celkem pozdě.Chvíli se ještě převaluji v postely a už teď mám divný pocit..je to ten pocit že se budu muset dělit o pokoj a o vše co tu je.Né že bych byl chrt ale vidím ty davy lidí co příjdou a ty davy lidí co se tu budou všude pohybovat,řvát a hrát si na honěnou. Vztanu z postele a zamířím si to přímo do koueplny..vysleču se a jdu se osprchovat.. Obleču se do spodního prádla a stoupnu si před umyvadlo. Vyčistím si zuby a rukou projedu své malé strniště na bradě. Měl bych udělat dojem. řeknu si pro sebe a po chvilce mám své malé strniště oblečené. Ve spoďárcích rychle přeběhnu do svého pokoje kde se postupně začnu oblékat. Po chvíli vyjdu oblečený,upravený a připravený ze svého pokoje.Sejdu schody a už vidím pár jedinců. Když výjdu ven vydím dalších pár lidí.Můj pohled ale upoutá dívka stojící poblíž brány. Je zahalená a vypadá jako by váhala jeslti vztoupit nebo se připravovala na to co ji čeká.. Ani chvíli neváhám a dojdu k ní. Ahoj,jsi tu nová? zeptám se a usměji se. Podívám se na její "zavazadlo" Nechceš pomoct? zeptám se a opět se usměji..natáhnu ruku.. Vzhled: Sportovní boty,Rifle,modrá bunda.

James Logan Howlett (Wolverine) - 26. března 2009 17:15

Woshington Vjíždím do města a začne mě skákat stroj! "No skvělí došel benzín! To si to nemohla ještě počkat?" zahulákám na motorku "No nic máš to přečtený jdeš zpátky!" řeknu a na lístek který mám v kapse napíšu odkud je tahle motorka a nechám jí u chodníku. Hm t co teď? zamyslím se a rozhlížím se po okolí a všimnu si jednoho podniku No to už je lepší! usměju se a razím si to dovnitř už před vchodem uslyším že tam je rušno. Pomalu vejdu a vidím tam jak muž škrtí ženu připláclou ke zdi! Rychleji k němu dojdu a chytnu mu ruku a tu mu překroutím "Ty nevíš že se dívkám neubližuje?" zeptám se ho a přitom mu dál kroutím ruku dívku hned pustil "No vidíš tak je to lepší!" odpovím "Jsi v pořádku holka? Nevypadalo to pěkně!" řeknu a dívám se na ní když na mě míří jeho druhá jen jí mou volnou rukou zachytím a mírně zmáčknu sevření a borec skučí bolestí "Vypadá to že nejsou moc rádi že tu jsme nepůjdeme jinam?" nabídnu ji a čekám co odpoví

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 26. března 2009 17:35

Washington "Dej tu pracku pryč!" Zvrčím na něj a zaseknu mu nehty do ruky. Odolává, hajzl. Za chvíli, jako shodou náhod do baru vleze nějakej chlápek. Během chvíle je u mě a pomáhá mi od nehtěného kontaktu. Jo jo, v pohodě. Pozor. Upozorním ho a on ránu pěkně vychytá. Strhne se z toho celkem vzrušující podívaná. Já ale nemám čas se dívat. Hrozivě rozpařená hora masa se ke mě blíží a já jen stihnu se skrčit a podkouznout mezi nohama, vzít židli a uštědřit mu ránu do jeho holé kebule. Spi sladce. Biju se stejně náruživě jako muži, ten novej na mě udělá dojem. Je dobrej. Jen málo lidí byla lepší než já a on určitě je. Ne ne, mám obědnaný pivo. Co kdyby sis dal se mnou? Zeptám se ho a kejvnu, ta badna zmlácenejch násilníků už potíže dělat nebude. V klidu zakotvím zpátky u baru a pustím se do piva. Dík za pomoc, já sem Lex. Představím se mu, když i on sedí u baru. Periferně si všimnu, že dva z nich se zvedli a bláznivě se opět blíží. Jen po něm šlehnu očima, ty mírně zbělají (všimne si jen Logan) a ty dva se pak v křečích zhroutí k zemi.

Kurt Wagner-Nightcrawler - 26. března 2009 17:53
	Institut, pracovna Scotta Summerse Teď se usměju zase já. "spíš by mě zajímalo ce se se mnou děje, když se teleportuju. Jsem rád za svojí schopnost." Řeknu. "Jste fyzikář, a tak jsem doufal že vy mi to vysvětlíte. A pokud jde,o cirkus, u cirkusu mě převáželi v kleci, abych jim nemohl uniknout, pouštěli do mě elektrošoky. Mimochodem, kde je pan Xavier?"

James Logan Howlett (Wolverine) - 26. března 2009 17:56

Woshington, bar "No vlastně jsem tu kvůli tomu." odpovím a vydím jak zpacifikuje toho borce židlý "Jau to tě muselo bolet! Jé fakt promiň ale jestli to zopakuješ tak te ztřískám víc než tady Lexi!" řeknu mu trochu vytočeně sotva to dořeknu už se zavírají dveře a kumpáni jsou pryč "No tak už asi bude klid!" řeknu posměšně tyhle situace mám zevšeho nejradši "Já jsem Logan rád tě poznávám Lexi." odpovím jí zpátky "Máš docela dobrej styl ta židla sedla přesně! Dovol abych tě pozval zasloužíš si to. odpovím a vydím že se sem chystají další bitkaři ale najednou se složí k zemi a já si přitom všimnu jak jí zbělaj oči už jsem se chystal vytasit drápy a odstrašit je ale už to není potřeba. Co to sakra bylo s těma jejíma očima? zamyslím se Ehm můžu se na něco zeptat když sem šli ti dva co tu teď leží na zemi tak jsem si všimnul tvích očí že se nějak změníli nebo co co jsi zač? Nejsi ty ten takzvaný mutant? zeptám se jí potichu a slovo mutant řeknu ještě potišeji když zjistí že jsem vyděl jijí oči trochu znervózní a jen se na ní z úsměvem dívám Mám dojem že to spadli kvůli tobě! odpovím bezestrachu a napiju se Tak na zdraví a na pořádný bitky v těch já si libuju! dodám k přiťuknutí

Kurt Wagner-Nightcrawler - 26. března 2009 18:52

Institut, pracovna Scotta Summerse "Mno, asi už půjdu, díky za pomoc." Bez dalších slov se zvednu a jdu ke dveřím. Těsně před nimi se ale teleportuji a objevím se za nimi. Znovu si nasadím kapuci a jdu k východu. Tak kam půjdem? Zeptám se sám sebe. Když vyjdu ven, všimnu si dvojice u brány. Neni to ta holka co se mnou jela autobusem? Teleportuji se tři metry od ní a zamávám na ní třemi prsty. Pomalu se k ní přiblížím, sundám si kapuci a zazubím se.

*Scott Summers Cyclops* - 26. března 2009 19:01

Institut, moje pracovna Ten mladík nesrší zrovna slušným vychováním. Zmizí si aniž by počkal, než mu odpovím. Pokrčím rameny a z druhé zásuvky mého stolu vytáhnu několik lejster a znovu se dám do vyřizování papírů. Evidence, výkazy, pracovat jako učitel není zrovna lehké, občas mi příjde, že mám víc práce s papírováním a dalšíma věcma namísto učení. Ale co mi zbývá? Přeci jenom profesor má práce mnohem víc. Ať ta práce je jakkoliv náročná, tak je prospěšná, co by dělaly ty děti, které by neměly kam jít. Žily by na ulici, živily by se krádežemi nebo bůhví jak. Mně taky profesor strašně pomohl, kde bych byl bez něj, to nevím, asi bych neskončil dobře.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 26. března 2009 19:13
	soukromá zpráva od Robert*Bobby*Drake - Iceman pro BloodBello xD Budu ti věřit snad si hodná holka =) až budeš mít čs tak mě porsím prozvoň na 608446073 přísahám že ti to nevezmu..jen když mám i titulky tak mě od toho asi nci nedotrhne kromě rog =)

Rogue Marie D'Ancanto - 26. března 2009 19:36

Před akademií Ohromeně sleduju, jak kolem mě prochází neznámí lidé. Po tajemné modré bytosti však tady není ani stopa i když v hlubi duše vím, že mířil sem. Kam jinam by šel? Zmateně sleduju skupinku teenagerů radostně debatujících s učebnicemi v náručích. Vůbec nevypadají podezřele. Copak to nejsou mutanti? Z hlavních dveří vyjde pár dalších osob. Mezi nimi je i moc hezký, taky úplně normální kluk, co má namířeno přímo ke mně. Kdo je to? Ohlédnu se, abych vyvrátila svoje doměnky, že by snad šel opravdu za mnou, ale nikdo za mnou nestojí. To už je ale u mě a ptá se jestli jsem tu nová. Nová? "Nová?" Zopakuju po něm jako úplný hlupák, protože mi následně všechno dojde. Jsem natvrdlá... Dyť je začátek září. Naštěstí to přejde s úsměvem a ptá se dál, když vidí, že držím kožený batoh. "Nechceš pomoct?" Znovu se zazubí. Začne ke mě napřahovat ruku a já automaticky ustoupím. Asi to vypadá, že se ho bojím, že jsem blázen, ale já už nechci nikomu ublížit. "Co... kdo..." Začnu trapně koktat a nakonec pro něj dám dohromady první delší otázku. "Vysvětlíš mi prosím, co znamená "pro nadané"?"

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 26. března 2009 19:37

Washington "Tak ok, nikdo ti nebrání abys za mě platil. Byla bych blbá, kdybych řekla ne. Víš jak se to říká? Blbý kdo nabízí, blbější kdo nebere." Lehce se pousměju a řeknu si barmanovi o nový pivo. "Moc se omlouvám, trochu sem ti to tady zničila, ale ty židle můžu dát zas do kupy, a to sklo, no.." Podrbu se na zátylku. Zaplatim.. Ne že bych hýřila penězma, ale co se dá dělat. Ale mám štěstí, barman nechce nic platit, dokonce mi nabízí práci, abych takový magory spacifikovala. To se mi hodí. "To beru" Zazubím se a usměju se na Logana. "Jo, taky ti to šlo pěkně od ruky. No, podle toho, co jsem zjistila, sem v tomhle po tátovi." Hrubě se zasměju. Aspoň něco dobrýho po sobě nechal. "No, ty oči.." Trošku znejistím. Co když nemá mutanty rád? Jeho asi nepřeperu. Ale kupodivu je to cajk a on se jen zasměje. "Nebudou ležet moc dlouho, to bylo jen aby vychladli." S bezelstným úsměvem pokrčím rameny a ťuknu si s nim. Na zdraví.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 26. března 2009 19:45

Před Akademií Usměji se na dívku a znova si ji prohlédnu. Moc pěkná holka. řeknu si pro sebe když se na ni dívám. Pak mě ale překvapí její otázka. Ano nová.Profesor Xavier nabérá nové mutanty.Ať už bez domova nebo s domovem snaží se jim pomoct. řeknu a pak mě překvapí její reakce..když ji chcy pomoci tak o krok ustoupí. Nejspíše kvůli mutaci. Napadne mě hned a tak se na ni chvíli koukám.. Pardon,nepředstavil jsem se. řeknu a zakašlu. Já jsem Robert Drake..Ale můžeš mi říkat Bobby. usměji se a podám jí ruku pak si ale uvědomým že by si to asi nepřála tak si jí jen trapně poškrabu za krkem a vyslehcnu její otázku. Pro nadané znamená vlastně mutanti.Všichni zde jsme mutanti a zdejší profesoři nás učí jak základnímu vzdělání tak naučit se ovládat sovu moc. řeknu a usměji se. Ukážu ti to. řeknu a usměji se.. Sevřu ruce jako bych v nich měl mouchu a za chvíli je kolem nich viditelný slabý "kouř" od chladu a samotný chlad cítit.. Když jednu ruku oddělám na dlani leží růže.

James Logan Howlett (Wolverine) - 26. března 2009 20:01

Washington "To je dobrý usměju se "Něco ti ukážu." odpovím a zapálím si doutník potáhnu nastavím dlaň a ťípnu to o ruku přitom se mi tam udělá pěkná spálení vypadalo to jako by mě chtěla Lex zastavit ale neudělala to po chvíli se mě kůže zase spraví Já asi taky. řeknu trochu nervózně "A vím že někde tady je nějaká škola pro někoho jako jsme my! Ale nevím jestli je to něco pro mě! Já se nemám co učit!" řeknu s úsměvem "Víš co já tě tam hodím a vezmu to tady místo tebe ty se musíš učit svou moc kontrolovat a vyvíjet já nemám co vyvíjet! řeknu vážně

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 26. března 2009 20:06

Washington Prosim? Cože se musim učit? Naštvaně zaprskám, já teda svojí moc umim dostatečně kontrolovat. Tak se dívej. Vytáhnu si cigaretu, zapálim si, chvíli kouřim a pak si ji taky típnu o hřbet ruky. Zkřivím tvář bolestí, přeci jen, není to pěkný. Pak se kůže sama stáhne a zacelí, jako jemu. Učit se asi nemusim nic. A to neni jedniný, co umim. A víš co je zajímavý? To s tou kůží mám prej taky po tátovi. Dopiju pivo, ne že bych z toho byla odvázaná. Pivo moc ráda nemám, ale dneska sem na něj měla prostě chuť. Já taky nemusim nic vyvíjet, takže pohov. Nikam, do nějakýho ústavu co se tváří jako škola nejdu.

James Logan Howlett (Wolverine) - 26. března 2009 20:25

Woshington "No ale u tak mladejch lidí je potřeba se pořád učit věřmi taky jsem se učil! Aspoň myslím. odpovím s trochu smutným tónem"Ztratil jsem paměť je to asi rok probral jsem se v lese celej no mokrej a jen v kalhotech a mykyně s kapicí a když jsem zjistil co se mnou je byl to zážitek na celí kolo ocitl jsem se v přestřelce a nastříleli do mě asi deset kulek probral jsem se na pitevně a když mě vyděl doktor tak to s ním švyhlo vím je to drsný ale tak za měsíc jsem se smál jak blázen když si vzpomenu jak padal k zemi!" a hzasměju se znovu při té vzpomínce a pak se na chvílu zahledím do jejích očí Ty už jsem někde vyděl! zamyslím se a mám záblesk vzpomínky na jednu ženu a je hodně podobná Lex ale nevím kdo to je "Něvyděli jsme se už někdy připadáte mě povědomá!" řeknu bez ostychu a vypiju další pivo Jo a málem bych zapoměl! dodám a ukážu zatnutou pěst a povytáhnu trochu drápy ale otočím se přitom tak aby to vyděla jen Lex

Rogue Marie D'Ancanto - 26. března 2009 20:41

Před akademií Zaujme mě povědomá postava. Zdá se jakoby na mě mávala. Když však sundá kapuci trochu se leknu. S klukem vedle mě to však nic neudělá. A tak se uklidním a vrátím bytosti úsměv. Budu si na to muset zvyknout. Opět se věnuji tomu klukovi. Mutanty bez domova?... Snaží se pomoci... Profesor Xavier... Myšlenky se mi v hlavě honí jako neposedné veverky. Zvednu hlavu, abych se "Bobbymu" podívala do očí. Má neuvěřitelně chápavý výraz. Nejspíš má už nějaké zkušenosti z různými mutanty. Opět hlavu sklopím a přivřu oči, když se mi na místo země dostane opět vzpomínka na bezvládné tělo Cobbyho. Mají podobné jméno... Dojde mi a slza si najde cestu kolem očního víčka, aby následně ukápla na zmrzlou růži, co mi ji Bobby ukáže. V myšlenkách se vrátím k tomu, co mi řekl. Profesoři je učí ovládat svou moc... "Myslíš, že i mě by to naučili?" Zeptám se s nadějí v hlase, ale plna úzkosti a opět na něj pohlédnu teď u uslzenýma očima.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 26. března 2009 20:45

Washington Jak mladejch? Proboha, nejsem už malá káča. Začnu se smát. No, ale celkem by se to vlastně na čas šiklo. Dozvim se něco novýho, budu mít kde bydlet a bude to. Porkčím rameny. Ono furt platit za ubytovny taky neni nejlepší. A z doby předtim si nepamatuješ vůbec nic? To je divný, ne? Podivím se nad tím a pak si všimnu, jak na mě kouká. Co je? Lehce se zamračím. Mám snad na obličeji něco divnýho? Nezbělaly mi zas oči? Nebo kůže? Zamyslím se, on pak ale řekne, že mu sem povědomá. Nemusíš mi najednou tykat a ne, myslim, že bych si to pamatovala. Zasměju se. Pecka! Vykulím oči na nože, co mu vyjely z rukou. Tak to je něco. Bolí to?

Kurt Wagner-Nightcrawler - 26. března 2009 20:47
	Když vidím slzu padat na ledovou růži, přijdu k dívce a pokusím se ji utěšit slovy: Was ist das, meine Shöne?" Snad neumí německy. Idiote, první setkání a ty jí hned řekneš krásko! Zanadávám si a doufám že opravdu němeky neumí. Snažím se tvářit co nejpřátelštěji a podám jí ruku. "Jmenuju se Kurt, jsi tu nová?"

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 26. března 2009 20:47

Před Akademií Podívám se na dalšího mutanta co přišel. Barva jeho pleti mi někoho připoméní,jen nevím koho.Celkvoě je mi nějáký povědomí..akorát mutanta kterého mi připomíná nemá tři prsty. Když se podívám na tu dívku uvidím jak ji skápne slza. co se stalo?děje se něco?To ten Mutant? zeptám se jí a podívám se znova na toho mutanta. Uslyším že dívka mnluví tak se na ni otočím a podvíám se jí do uslzených očí. Nemyslím.. řeknu a usměji se.. Já to vím.. řeknu a utřu jí slzu která ji stéká po tváři.. V tom ale ucítím trochu divný pocit..takový..záblesk.

James Logan Howlett (Wolverine) - 26. března 2009 20:59

Washington "No vydíš že to má svý výhody ale já bohužel nemůžu musím zjistit co jsem zač!" A vždycky mě to táhlo do tohohle města!" řeknu jako výmluvu "Nechci se vymlouvat ale já jsem samotářskej typ" dodám a usměju se nemůžu si pomoct ale gty oči jsem už někde vyděl "Vážně jsem vás nikde nepotkal ty vaše oči jsou mě hrozně povědomí."odpovím "Promiň probírám s teou něco co s tebou nemá nic společnýho no nic asi dopiju a půjdu dál kam mě hlava povede." řeknu a chystám se odejít

Ethan Crane - 26. března 2009 20:59

Institut Když mi nikdo neodpovídá, jdu ven s myšlenkou na procházku. Projdu kolem trojice u brány skoro bez povšimnutí, nastoupím do autobusu a jedu do města. Do autobusu nastoupí revizor. Naštěstí sedím vzadu. Pokusím se uplatnit schopnost Telekineze, ale nic moc mi to nejde. Když je revizor skoro u mě, konečně pohnu s jízdenkou která vypadla z kapsy muži přes uličku. Přitáhnu jí k sobě a ukážu revizorovi. Na poslední chvíli. Central Park Vystou pím z autobusu a procházím se po Central Parku. Myšlenky mi víří hlavou. Institut, Xavier, revizor... Najednou zahlédnu někoho kdo se mi velmi podobá, možná mutanta. Je na to dost ostražitý. Zamířím k němu.

Randy Orton - 26. března 2009 21:10

NY - Central Park Zhruba půl hodiny sedím u vody. Neustále se rozhlížím kolem, jestli mě někdo nesleduje, nesmím polevit, nepřežil bych, kdyby mě znovu chytli a vlastně by to asi nepřežil ani někdo z nich. Sedím tam u vody, oblečen v černých, trochu odřených a špinavých kalhotech, v černé mikině s kapucou, pod mikinou mám černé tričko s potiskem, logo kapely Mnemic a také název jejich alba, abych byl přesný tak "The Audio Injected Soul". Na rukou mám černé kožené rukavice bez prstů. Jediné co nemám zahalené je obličej. Čas pomalu plyne a já se soustředím jen na tekoucí vodu, když vynechám rozhlížení se kolem. Slyším jak někdo jde ke mně nebo se minimálně přibližuje, což je maximálně podezřelé. Trochu se otočím než zahlédnu nějakého kluka. Že by to zkusili v utajení? To už tu párkrát bylo... A ten poslední, který mě chtěl chytit skončil v nemocnici. Zatím trpělivě vyčkávám, nehybně, znovu sleduji vodní hladinu, ale soustředím se na kroky toho mladíka. Je dost mladej...ale mě nevoblbnou... Jednou se jim málem povedlo mě dostat, málem, jinak pokaždé to bylo tak, že jsem se vypařil dřív, než stihli hnout prstem. Jo, člověk se naučím zdrhat, mizet, když je třeba.

Rogue Marie D'Ancanto - 26. března 2009 21:17

Před akademií Modrá bytost mi řekne cosi nějakým jazykem, kterému k mé smůle nerozumím, a představí se jako Kurt. Ignoruju však jeho napřaženou ruku. Zdá se přátelský, ikdyž z něj jde strach a vypadá podivně. Kývnu hlavou, abych mu potvrdila, že tu jsem v jistém smyslu opravdu nová. "Já jsem Rogue." Oznámím oběma, když si vzpomenu, že jsem se ještě nepředstavila. Vzápětí však vrtím hlavou, abych Bobbymu vyvrátila špatnou doměnku. Jsem potěšena, že je optimistický ohledně ovládání mé moci. Ještě stihnu říct, v myšlenkách na svou schopnost: "Já jenom všem ubližuju...", jenže to už se mě Bobby snaží utěšit dotykem. Ucítím jen, jak mi začne být rychleji srdce a z Bobbyho, jako kdybych odklopila pokličku hrnce a utekla pára, začne prchat energie. Podivná bolest mě přinutí rychle přivřít oči a mě se na očních víčkách objeví úplně neznámé výjevy. Jsem to já, co to prožívá, ale v těle někoho jiného. Vidím narozeninový dort se zapálenými svíčkami. Následuje pocit velkého štěstí. Mění se to. Objevuje se pes, co mě pronásleduje po rozlehlé zahradě. Zase se to promění. Stojím uprostřed bazénu a pod mojí rukou začne zamrzat vodní hladina. Dojde mi, oč jde a vyjeknu zděšením. Bobbyho vzpomínky. "Ne!!" Pomozte mi někdo!

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 26. března 2009 21:20

Washington, bar "Zjistit co jsi zač?" Krátce se zamyslím. Zaslechnu několik málo z jeho chaotických myšlenek. "Hele, co když je tam nějakej empatik nebo telepat co to dokonale ovládá? Můžeš se tak dostat i do vzpomínek. To mě ale zatim moc nejde." Pokrčím rameny a zamyslím se. "Ale za zkoušku nic nedáš a můžeš mě tam rovnou hodit." Bezelstně se zazubím. "To je dobrý plán, nemyslíš? Optám se trošku drze." Hmm, vychování a etika. Nic pro mě. "Jo samotářskej typ, nějakej starej vlk, jo?" Provokuju a pak si mě zas prohlíží. Přemýšlí o mých očích, že je někde viděl. "Proboha, přestaň mi vykat. To je jak schyzofrenie a ne, fakt bych si pamatovala. Třeba znáš někoho, kdo má stejný oči." I když lidí, co měli světle modrý až bílý oči je málo. "Třeba si znal mojí mámu. Napadne mě. Nevzpomínáš si na Victorii Morganovou?" (Nevzpomínáš)

Kurt Wagner-Nightcrawler - 26. března 2009 21:26

Institut Když kývne a představí se trochu ukřivděně stáhnu ruku dolů. To se mě do konce života budou lidi jen bát? "Já jenom všem ubližuju..." řekla Rogue. V tu chvíli se jí ten kluk dotkne, začne sebou cukat a vystoupí mu žíly. Ve vteřině mi to dojde, rychle vyskočím a stáhnu toho mražouna z dosahu Rogue. Rychle se podívám, jestli se ani jednomu z nich nic nestalo. Rogue ma docela nepřítomný pohled. "Jste oba v pořádku?!" Vykřiknu a vzápětí volám o pomoc: "Hej, máme tady docela problém, zavolejte někoho!"

James Logan Howlett (Wolverine) - 26. března 2009 21:27

Washington, bar "Víš že nad tímhle jsem nepřemíšlel." řeknu zní to jako plán A promiň už dlouho jsem si s nikým tak bez omezení nepopovídal a s tím vykáním se budu snažit mírnit. řeknu s úsměvem Sakra motorka! uvědomým si No je tady problém můj dopravní prostředek je jaksi nefunkční ale můžem si vzít taxi co vy ehm ty na to?zeptám se a hodím na stůl něco za útratu zvednu se ze židle a vycházím na chodník chytnout nějaký taxi

Ethan Crane - 26. března 2009 21:34
	Central Park Sednu si k neznámému na lavičku. Chvíli sledujeme společně vodu. Pak řeknu: "Tak co, jak je? Mě některý řikaj Stamper. Taky po tobě jdou? Myslim, že s tim ti můžu pomoct." Podívám se na něj, pak na důkaz že jsem mutant vezmu z země kámen, postavím ho do vzduchu, pak kousek pod ním sevřu pěst a kámen se rozpadne na prach. "Mě můžeš věřit."

Randy Orton - 26. března 2009 21:43

Central Park Dokonce se posadí vedle mě. To už jsem připraven zasáhnout proti němu, jen vyčkávám vhodného impulzu. "Stamper...co je to za jméno? Zeptám se trochu nevrle. "Kdo by po mně měl jít?" Dělám, že nevím co má namysli. Poté demonstruje své schopnosti. To je zvláštní. Že by do svých řad nabrali mutanty? Ne, to ne, to by neuděllali, to je proti jejich zásadám...a navíc by mohl utéct...to je divný... Přesto z toho mám divné pocity. Něco se mi na něm nezdá. "Jestli ti budu nebo nebudu věřit nech na mně...spíš mi řekni, jak bys mi zrovna ty mohl pomoct?" Jediné co mu věřím je, že je mutant, to je tak všechno. Promnu si ruce a vstanu. "Jestli už nemáš nic na srdci...tak sbohem..." Pronesu se znatelnou dávkou ironie. Pomalu se otočím a kráčím pryč. Co to mělo bejt ksakru. Za tím musej bejt oni. Vduchu nad tím mávnu rukou a štráduju si to pryč. Čekám, že mě jen tak nenechá odejít a taky jsem na to připraven. Připraven na to, že by střet s mutantem nemusel probíhat tak hladce jako s člověkem. Já už toho přežil dost...a na druhou stranu, na něco umřít musim.

Ethan Crane - 26. března 2009 21:54

Central Park "Znám místo, který je považovaný za tajný útočiště mutantů. A pokud jde o ně," vyhrnu si mikinu a triko a ukážu mu jizvu táhnoucí se od žaludku až k žebrům, "tak já je znám. Ale já jsem jim zdrhnul." Uchechtnu se. "Klidně mi nevěř, ale já tě zavedu na mutantskou Nirvanu. Tak co řikáš?" Řeknu a vstanu a pomalu k němu mířím, zastrkujíc si triko zpátky pod mikinu. "Nabízím ti jedinečnou šanci na plnohodnotnej život, tam tě nenajdou."

Randy Orton - 26. března 2009 22:04

Central Park " Tak útočiště mutantů...z jednoho takovýho útočiště jsem zdrhnul..." Oni tam přeci dělali všechny ty testy pro naše dobro...hajzlové. Otočím se k němu zrovna ve chvíli, kdy si vytahuje tričko. Udělal bych lepší...větší... Pomyslím si a uvědomím si, že je ta jizva podobná té mé, akorát je ta jeho menší. "Tak Nirvanu....no...zkusit to můžu...ale varuju tě...jestli se mě pokusíš podrazit, tak neskončíš dobře...." Pokrčím rameny a pomalu jdu k němu. " Hlavně neudělej žádnou hloupost...litoval bys toho..." Znovu ho varuji, aby se vyhnul všem pokusům o něco, co by se mi nelíbilo. Copak to bude? Drogový doupě mutantů? No, nemusí to bejt špatný...hlavně se tam někde zavřít a mít klid... Rychlejším krokem následuji toho kluka a stále se, možná už paranoidně, rozhlížím jestli mi někdo není v patách, zatím je to v pohodě, zatím. Pokud tenhle nepatří k nim a jestli jo, tak to, co mu provedu se mu nebude líbit, ta jeho jizva by k tomu byla ideální.

Munroe Ororo *Storm* - 27. března 2009 09:58

Institut “Velice děkuji, ale studentka už nějaký ten pátek nejsem. Přiznám s úsměvem, ale ve tvářích zrudnu jako prvotřídní rajče. Tady jsou všichni mutanti. Na některých je to vidět na některých by si toho ani člověk nevšiml. Pojď za mnou. Vyzvu Petera a jdu k mé kanceláři, kde už mám nachystané některé klíče od pokojů. Vytáhnu jeden a podám ho Peterovi. Tady máš klíč od svého pokoje. Klidně tě tady provedu. Můj pohled zabloudí k hodinkám, které mám na ruce. Jejda, to už je tolik? Zeptám se sama sebe překvapeně. Musím už jít. Mám dobrovolnou hodinu řecké mytologie, pokud chceš můžeš jít se mnou a já nebo nějaký studenti ti tu všechno ukážeme. Nebo se můžeš toulat sám. Záleží na tobě. Řeknu Peterovi a usměji se na něj. Vůbec jsem si neuvědomila, že dnes hodinu mám i když jsem se na ni chystala.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 27. března 2009 16:05

Institut Když příjde ten nový modrý kluk se slovy které mi připomínají němčinu nebo něco podobného jen se na něj trochu nechápavě podívám. Moc mi ale nevadí a vidím další slzu stekájicí po tváři Roug. Neuvědomil jsem si že si mohu ublížit nebo zažít něco divného proto jsem hned natáhl ruku abych ji setřel. Když se ale má ruka dotkla tváře Rog cítím zvláštní pocit. Jaky když upír saje z člověka krev tak ona ze mě saje sílu. Cítím jak mi na ruce vystupují žíli a jak se mi podlamují kolena.. Jsem nucen na ně dopadnou a zhluboka se nadechnout. Jsem zvyklí na leda cos ale tohle bylo divné. Hned když jsem pustil její tvář trichu se mi ulevilo..už mi nepřipadalo že mi někdo vytahuje žíli a bere mou energii. V tom ale začne ten modrý mutant volat o pomoc.. "Nech toho.." řeknu po chvíli když volá o pomoc. Chvíle to byla malá ale ulevilo se mi,to musím uznat. ''Nepotřebujiu pomoc.'' řeknu a ochladím si ruku tu si přiložím k čelu..za hcvíli ji dám prsč az nvoa se zlhuboka nadehcnu

Britney Allen *Squeeze* - 27. března 2009 16:15

Brána institutu Celý.. Incident sleduji s mírným úšklebkem. Takového povyku pro nic za nic. Přehnaně směšné. Po chvíli se očima přesunu na malou myš hrabající se v odpadcích. Pocítím neodolatelnou chuť zmizet. Ale vím, že nesmím, což mě štve asi nejvíc. Zároveň cítím potřebu změnit se. A to co nejvíc. ,,Co by bylo efektní? No jasně, zkusím tygra," uvažuji v myšlenkách. Vzápětí si ovšem uvědomím, že bych jim něco mohla udělat. Zároveň s podobou zvířat jsem vždy měla jejich instinkty - sice jsem pořád přemýšlela a byla člověk, ale jako tygr by tu nemuseli být moc dlouho. A tím tady myslím svět živých. ,,Uklidni se. Klid. Nádech, výdech. Znáš to, ne?" Poroučím si sama sobě v myšlenkách. A opravdu, po chvíli se uklidňuju a přesouvám pohled znova na "divadýlko", které už zjevně skončilo.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 27. března 2009 16:21

Institut Tolik nových lidí,tolik mutantů na jendom msítě. Jak si mohou být jisti že někdo znich není zrádce a nebo to dokonce není někdo,mylsím něáký člověk co chce mutantům ubližovat? Mám s tohodle místa divný pocit.Nejraději bych se zneviditelnil aa utekl.. Když se chci otočit spatří mezi bránou stát dívku která má zdřejmě ten samý problém. Jako první mě napadlo zajít za ní a třeba si sní pormluvit.možná bych si našel kamarádku a třeba by mi mohla zvednout sebevědomí..po přápadě já jí. Ale nechci e vnucovat..co když přece jen čeká na někoho kdo ji rpovede Akademií? Co když vlastně vůbec nejde sem? Trochu se přiblížím a dívám se na ni..už zdálky jsem viděl podivnou barvu vlasů ale až teď se ukázala barva.. Růžové?Má opravdu růžové vlasy? ptám se sám sebe..tohle jediné mě ujistí že je to doopravdy mutant nebo střeštěná dívka. Když už stojím pár metrů od ní podívám se jí do obličeje. A-Ahoj. řeknu a mírně se pousměji. Jsi..Tu taky nová? zeptám se jí

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 27. března 2009 17:31

Wshington, bar, ulice "No vidíš a mě to napadlo hned. Potřebuješ vedle sebe zkušenější mozek. " S lehce arogantním, ale úmyslným úsměvem pohodím černovlasou kšticí a zasměju se. "To, to se teda mírni, nebo tě zmírnim sama. " Drze se usměju, až bílé zoubky zazáří mezi rty. "A kde je a co je s tvým jediným dopravním prostředkem? Třeba bych se mrkla. Pracovala sem jako pomocnice automechanika, sice sem jen podávala klíče, ale dost věcí okoukáš. " Naštěstí, či naneštěstí není má práce nutná. Není benzín a nejspíš tam motorka ani nebude jeho, když o ni ani nemá zájem. "Tak já zejtra brnknu a domluvíme se na směnách.." Houknu ještě na barmana, než popadnu tašku a s vlajícím kabátem vyběhnu na ulici za Loganem. Nezastavím se však u něj ale plnou rychlostí vběhnu do ulice a zapískám. "Taxi!" Zavolám a mávnu, hned u sebe jednoho mám. Jen kejvnu na Logana a zapluju na zadní sedadlo. Jeho nechám sedět vepředu. Přece jen, on o tý škole mluvil, tak snad ví kde to je.

James Logan Howlett (Wolverine) - 27. března 2009 18:00

Woshington, ulice "Taxi umíš chytat to se mysí nechat." řeknu s úsměvem a nasednu Nevíte o nějaké academii pro nadanou mládež poteboval bych se tam dostat! odpovím a dívám se na řidiče Věřte mě tam byste nechtěli co třeba do centra? Tam je to přes den dobrý! Hm co vyna to teda do centra? snaží se z toho vkroutit asi tam nerad jezdí "Ehm myslel jsem že vy nás vozíte kam chcem my ne kam chcete vy a zato vás mám dojem platíme nebo ti vrazím do tlamy vystčím tě na ulici a najdu si to sám a nebo si vezmeš tady ty prachy a vezmeš nás k té škole o které jsem mluvil a já mám takovej pocit že moc dobře víš kde to je!" řeknu trochu nevrle. Jen si povzdechne a už jedem k našemu cíly. Když dojedem na druhý konec města uvydím velký dům s oplocením a velkou bránou Myslel jsem že jsem chtěl k Academii nebo škole pro nadanou mládeš a né na panství nějakýho boháče! řeknu naštvaně Kam jste chtěl tam jste! Ale rychle prosím neraz se tu zdržuju dýl než musím! jen sy povzdychnu a odím mu nějaký poníze Ale to je málo! zahuláká "Měls keci měl takže víc nedostaneš kdyby gto bylo bez keců dal bych ti víc ale máš smůlu!! Jen zabouchnu dveře a otevřu Lex "Asi jsme tady." řeknu jí když vystoupí "Něměl jsem mu dávat ani to co dostal!" řeknu nevrle jsem tady docela nervózní cítím hodně nenormálních pachů a rozhlídnu se tu po okolí a vydím tu i nějaký mladý lidi ale jen stojím u Lex a nic nedělám čekám co ona vyvede

Britney Allen *Squeeze* - 27. března 2009 20:17

Brána Akademie Najednou ke mně přijde nějaký kluk. Vypadá dost nejistě. No, nejistě je slabý výraz pro to, co je, řekla bych. Napřed mě koktavě pozdraví, potom se přeřekne. Dobrej začátek, jen co je pravda. ,,Ahoj. Jo jsem. Podle toho taky bych řekla, že jsi tu ještě nebyl," já vím, jsem trošinku neomalená na někoho, kdo se na mě usmívá a mluví se mnou. Ale to už je zvyk vytvářet si kolem sebe ochranné bariéry - chránit se před nadávkami a slovy jež zraňují. Ani jsem se na něj oplátkou neusmála, jen na něj upřela světlé modré oči ve zkoumavém pohledu. Co asi umí? Ptala jsem se sama sebe.

P.N.Rasputin-Colossus - 27. března 2009 21:52

Institut Je ke mě moc milá. bleskne mi hlavou, když mi Ororo dá klíče od pokoje. "Řecká mytologie? To je velmi zajímavé téma... ale spíše si teď půjdu vybalit a odpočinout si. Prozkoumám si to tady sám ať vás neobtěžuji." usměji se a se sportovní taškou přes rameno vyjdu na chodbu a pak směrem ke svému právě přidělenému pokoji. Akademie je zevnitř vybavena velmi krásnými obrazy. Mé obrazy takové kvality nedosahují... ale snad jednou budou. Ta procítěnost a síla. Myslím, že právě tato doba a strana ke které patřím, mi poskytuje dostatečně námětu pro mé obrazy. Jsem tak hluboce zamyšlen, že mě velmi překvapí, když se objevím přede dveřmi pokoje. Vložím klíč do klíčové dírky a dvakrát jím otočím. Vejdu dovnitř, zhluboka se nadechnu a pak se rozhlédnu. Na mé tváři se objeví nadmíru spokojený výraz. Pokoj je prostorný a skvěle vybavený. Dokonce mám i vlastní koupelnu. Vybral jsem si správnou stranu barikády. pomyslím si a zachechtám se nad mým skvěle vyvedeným vtípkem. Obsah cestovní tašky úhlédně naskládám do polic a skříní a potom na chvíli zmizím v koupelně, kde se řádně osprchuji. Poměrně unavený cestou do ameriky sebou praštím na postel, která pod mou váhou značně "zaskučí", a behem chvilky usnu.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 27. března 2009 22:35

Washington Když tak poslouchám řidičovo vymlouvání se, zajímá mě proč. Trvá to jen chvilku. Kdyby se podíval do zpětného zrcátka, všiml by si zářících bílých očí a černých rtů. Byl ale tak zaměstnán koktáním a sledováním Logana, že si radši dal pozor. Hmm...vozí tam samý divný lidi. Podle něj. No jo, kdo by to byl řekl. V jeho vzpomínkách uvidím zeleného chlapíka. Opravdu vyadá podivně. Hodně mě to rozesměje, tak se začnu smát. Oba se na mě podívají a já se jen, už v normální podobě, zaculím. "Pardon, jen mě rozesmála vaše výměna názorů. Pane, nikdo vás tam netahá, My se tam chcem prostě podívat. Tak jdem, ne?" Jede, možná proto, že jsem mu trošku poupravila, jestli chce nebo ne. "Notak, Logane, netrap toho pána a jdeme konečně. " Vyháním ho z auta a pak chlápkovi hodím dvacku. " Za spolupráci" Mrknu na něj rozverně a vyskočím ven. Těžkou tašku si hodím na druhé rameno a následuju Logana k bráně. "No, ale odvezl nás a benzín se mu sám nezaplatí" Uklidňuju Logana. Také cítím ty nenormální pachy a maličko nakrčím nos. Zvláštní, jeho pach mi nevadí. Přijde mi normální.. "Tak si zazvoníme, ne?" Zazvoním na bránu, chvíli něco vysvětluju do mluvítka, za chvíli se brána s bzučením otevře a my vstoupíme. "Máme jít prý za profesorem" Řeknu Loganovi a vyjdu. Je to tu pěkné, až moc, aby bylo možné, že tady budu moc být.

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 10:16

Před academii "Tak jestli tohle je škola nebo academie nebo co to vlastně je tak to nevypadá zase tak hrozně." prohlásím s mírným obdivem "Když vezmu v úvahu že to klidně mohla být nějaká zřícenina."dodám a jdu za Lex u brány je pár tínejdžru je tam nějaký pozdvižení Beztak se tam praly. pomyslím si "Lex tohle fakt pro mě není vždyť tady není nikdo starší dvaceti let jak by mě tady mohly něco naučit možná to ani není pro nás ale pro prachatý dětičky." odpovím a dívám se do toho chumlu těch mladých a všimnu si něčeho divného "Sakra Lex ten jeden má modrou kůži!" řeknu nevěřícně Tak možná jsme tu dobře. odpovím a mírně pokynu hlavou ze strany na stranu mírně se protáhnu "Sakra jsem celej stuhlej!! zanadávám "No tak jdem no ale jakmile se mě tu přestane líbit já mizím!" povím odhodlaně a jdu ke dveřím když míjíme tu skupinku dívám se na ně a je vidět že se tu něco stalo a ten modrej vypadá nervózně "Lex moment tady se asi něco stalo." řeknu a jdu k němu "Stalo se něco?" odpovím do skupinky a dívám se jestli mě někdo bude věnovat pozornost Tak teď by mě zajímalo co si o mě myslí určitě si říkají co jsem to za trapáka! zamyslím se a dál se na ně dívám a čekám jestli někdo něco udělá

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 28. března 2009 16:11

Institut Trochu se zarazím a ryhcle sáhnu do brašeny kterou mám hozenou přez rameno.Vytáhnu krabičku z prášky a jeden si dám do pusy. Prášky na Astma se berou po určité době. Jo,nebyl.Ale nemám z toho zrovna dvakrát dobrý pocit. řeknu a mírně se pousměji. Zajímalo by mě jeslti její vlasy mají psolečného něco s její mutací. pomylsím si a prohlédnu si ji. Nejde přehlédnout bílá pleť a dětské rysi oblyčeje.Tuhle slečnu bych tipoval na roky 14-16. Styl malování a oblékání mi malinko připomíná Gothik nebo nějáké Emo.. Na chvíli se zamyslím jeslti tu zůstat a třeba si s ní povídat,nebo tu zůstat ale jtí si obztarat pokoj a nebo odejít a žít tak jako jsem žil doposud.Normální život aniž by nidko veděl že jsem mutant,nevyužívat svou moc a hledat náhradní rodinu. Připadám si už předem trochu trapně a blbě ale něco uvnitř mě to rpostě chce. A mohu se zeptat? zeptám se a podívám se na ni..na nci nečekám a rovnou se ptám. Co budeš teď dělat?Myslím co máš vplánu zajít za Xavierem nebo tu budeš jen stát a slkedovat okolí?

Britney Allen *Squeeze* - 28. března 2009 16:19

Před Akademií Jeho pohled se mi moc nelíbí. Obočí se mi na chvíli spojí do zlostného V, ale vzápětí už zase nadhodím svůj otráveno-ironický výraz. Jako by mi byl celý svět u.. No, vždyť vy víte kde. Otázka mě překvapí. Takhle přímo se mě neptali ani oni. A ani moje sestřička, natož pak rodiče. Všichni to brali jako fakt, jako předem danou skutečnost. ,,Nóóó.." začnu opatrně. Měla bych jít za Xavierem, ale ještě raději bych zmizela. Jenže se občas nedokážu ovládat. ,,Zkusím to na Akademii. A ty?" Odpovím po chvíli poněkud nejistě. Dokonce se přistihnu, jak si skousávám rty. Je to můj starý zlozvyk. to jsem si myslela, že už jsem se ho zbavila...

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 28. března 2009 16:48

Isntitut Když se na ní dívám uvidím pohled který mi není dvakrát příjemný.Nadzvedne obočí do tvaru V a v jejím podání toi vypadá clekem zvláštně. Ale nejspíš za to můžu já. No jo hochu,kdyby jsi nebyl takovej vůl. pomyslím si ap odívám se na nebe..není moc hezké počasí a není ani moc teplo. Rozeplou košili si zapnu a strčím si ruce do kapes.(u kalhot) Nooo? zeptám se a trochu se usměji Co já? zeptám se ještě jendou jako bych tomu nevěřil.Normálně se mě zeptala bez úšklebků a čehokoliv jiného. Nejspíš půjdu za někám z profesorů a požádám o nějáký pokoj nebo jestly bych tu nemohl zůstat.. řeknu a nejistě se usměji

Britney Allen *Squeeze* - 28. března 2009 16:55

Před Akademií Zastrčil si ruce do kapes. To znamená, že je nervózní. Nebo to alespoň píšou v časopisech. Neví, co má dělat s rukama, tak je strčí do kapes. Já mezitím stále držím v rukou tašku. Ještě že jsem si nebalila moc věcí, nechtěla bych jí pokládat na tuhle špinavou zem. Přeci jenom je značková. ,,Tak to se tam asi uvidíme," řeknu po chvíli trapného ticha a zírání na nebe. No úžasný. Jen se ztrapni, ať si o tobě každej udělá obrázek Shodím sama sebe v myšlenkách. No dobře, nejsem to tak úplně já, jen moje ironická část, která se nahlas moc neprojevuje. Bohužel.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 28. března 2009 17:17

Institut Stále ji sleduji a přemýšlím nad čím může asi tak myslet když na mě pořád tak divně civí.. Stále se nemohu rozhodnout zda zůstat a nebo jít.. pomyslím si a podívám se na hodinky na ruce. I kdybych se rozhodl nezůstat mám ejště dost času..tak rpoč ho neztrávit aspoň někdy mezi svýma. Podívám se na ni od hlavy až k patě a všimnu si tažky kterou drží. Jo,možná jo,nejspíš jo.. řeknu trapně a mírně se pousměji. Než odejde tak se jí ještě zeptám. Nechceš třeba..dorpovodti?Nebo pomoct s tažkou? zeptám se a strčím ruku zase (radši) do kapsy

Britney Allen *Squeeze* - 28. března 2009 17:23
	Před Akademií ,,Ne, to je v pohodě," odpovím na dotaz s taškou a raději jdu bránou dál do institutu. Vejdu otevřenými dřevěnými dveřmi a.. Co teď? Ptám se sama sebe a usilovně se rozhlížím po okolí.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 28. března 2009 17:26
	Institut No super,teď si o tobě bude myslet že jsi blbec! napomenu se a když se ke mě otočí zády proměním se. Místo kde jsem teď stál není nci jen stopy. Nadechnu se a zadržím dech rozběhnu se kolem ní až dovnitř do akademie.Když se shocvám za roh proměním se zase zpět a zlhuboka vydechnu.. Nádech výdech nádech výdech Podporuju se v mysli

Rogue Marie D'Ancanto - 28. března 2009 19:04

Před akademií Podivný pocit ustane a i bolest náhle ustoupí. Vidím, že Kurt ode mě Bobbyho odstrčil. On se však brání jakékoli pomoci, ikdyž se mu bolestí podlomila kolena. Snažím se rychle vzpamatovat a okamžitě mám o Bobbyho starosti. "Jsi v pořádku?? Moc se omlouvám. Neumím to ovládat... Vůbec bych tu neměla být. Mě nemůžete pomoct." Otočím se a mám se k odchodu. Zastavím se však. Mám neuvěřitelné výčitky, že za sebou zase nechávám spoušť a utíkám před tím. Před zodpovědností za své činy. Měla bych se někomu zodpovídat. Tohle přeci nesmím dělat. Ale, jak to ovládat? Kdosi zjevně viděl můj malý incident a starostlivě se ptá, co se tu stalo. Otočím se a vidím poměrně mladého muže. Tedy podle mě je mladý. Vlasy mu stojí, jakoby právě vstal z postele, ale vypadá to roztomile. Zaujme mě, protože vypadá taky jako obyčený člověk, ikdyž pravděpodobně není. Jinak by tu nebyl. "Eh... Já... Moje schopnosti se mi vymykají. Nemůžu se nikoho dotknout bez toho, abych mu ublížila." Sklopím kajícně hlavu.

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 19:53

Před akademií Dívám se na tu dívku která byla trochu mimo z toho co udělala Ona umí zranit dotekem copak asi vydržím? zamyslím se a podívám se na ní Promiň mě ale slyšel jsem jak si smutná kvůli tomu co děláš svým dotykem a chtěl bych tě o něco poprosit! povím jí odhodlaně Jsem asi jediný kdo může a tak si to chci dokázat že je to pravda dotkni se mě! řeknu to ale to dotkni se mě znělo trochu nervózně Neboj díky mě mutaci by se mě nemělo nic stát! řeknu a pozvednu ruku a čekám co udělá Jestli mě nic neudělá asi jí zpravím náladu proto to musím udělat musím být aspoň k něčemu užitečný! říkám si pro sebe

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 28. března 2009 21:02

Před akademií Pozoruji celou tu scenérii a zvědavě mířím za Loganem ke skupince. No fakt, má modrý tělo. Žasnu nad tím, je to zajímavý a přijde mi to jako dobrej úlet. Ty umíš zranit dotekem? To je úžasný. Já se ani dotýkat nemusim, ale to je věc druhá. Mmm jo, Logene, hraj si na hrdinu. Já jdu zatim někam odnýst toho kluka. Nebo, pokusit se. Zasměju se a dojdu k "umírajícímu xD" chlapci na zemi. Jak ti je? Zvládneš jít? Pomůžu ti. Jen mi řekni kam, jsem tu nová. Podám mu ruku a pomáhám mu na nohy. Neboj, nesežeru tě, aspoň ne zatim. Mrknu na něj.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 28. března 2009 21:15

Institut Sedím na kolenou a hlavu mám mezi rucemi. Zhluboka dýchám.Necítím se nějak na umírání ale je mi divně tak že bych měl zvracet..je to spíše od žaludku. Fuj..tohle bylo divný. řeknu si pro sebe a znova se zhluboka nadechnu. Pak si všimnu toho chlápka co sotjí naporti Roug..Ruce má nabouchaný tváře mu zdobý strniště a vlasy jako by se právě probral. Zajmavé.Takže její moc saje mou sílu a zároveň mi to ubližuje..To znamená kdybych se jí dotýkal delší dobu tak bych zdřejmě zemřel. Zamyslím se nad její schopností a zajmá mě co vše cítila a jestli získala více než mou energii. Když chci ale vztát příjde ke mě nějáká neznámá dívka. Podá mi ruku a vypadá že mě nepřišla dokopat a plyvnout mi na bundu. S její pomocý tedy vztanu. Jo už jsem v pohodě díky. řeknu a mríně se pousměji. Zatim?Naháníš mi hrůzu.. řeknu jí a znova se mírně usměji..očividně mi už je lépe. Rád bych se napil..Kuchyˇje hend tady,ale nehci tě obtěžovat.

Rogue Marie D'Ancanto - 28. března 2009 21:30

Před akademií Ohlédnu se a vidím tmavovlasou dívku, co přišla s tím mužem, jak odvádí Bobbyho. Aspoň někdo mu pomůže. Zaměřím se na muže, co ke mě mluví a pohlédnu mu zpříma do očí, jakobych mu chtěla vidět až do duše. Kdo jste?... Vůbec vás neznám a nechci vám bezdůvodně ublížit. Zase smutně sklopím hlavu, ale hned ji zvednu a podívám se mu zpět do duše. Ráda bych kdyby to někomu neubližovalo, ale proč to pokoušet?

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 21:33

Před budovou Vydím že Lex se chystá odejít s tím klukem co je mimo ale asi nic vážného se nestalo Kdyby něco bylo v nepořádku tak se začni potit a já jsem u tebe! řeknu na poťukám si před ní na nos asi to vyznělo blbě ale jak někdo slyší tak já cítím an míle daleko proto pořádně teď nasaju její pach abych jí kdyžtak bezproblému našel Tak co už jste v pořádku? Nikoho se už nedotkla? Mimochodem já jsem Logan a jak znám vás mladý tak něco na tu holku co odešla s vaším přítelem budete zkoušet tak jedině přez mou mrtvolu! řeknu a znovu se podívám na ní Jsem tady abych zjistil čeho všeho jsem schopný a ty mě to můžeš pomoct to zjistit až do uplnýho maxima! dodám na její otázku A neboj ty mě neublížíš co jsem vyděl tak by mě jenom měli brnět nohy! řeknu s úsměvem

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 28. března 2009 21:41

Před akademií Dělám si legraci, klídek. Rozesměju se a lehce ho podepřu. Napít, tak jo. Poď, ale musíš mě navigovat. Zase se na něj usměju. Už odcházíme, když na mě Logan promluví. Zastavvím se a otočím k němu hlavu. Cože? To teda neni moc pěkný. Ušklíbnu se a nevěřícně se na něj podívám. A navíc, měl bys vědět, že se o sebe dokážu postarat. Viděl si to. A tady, mezi svejma se krotit nebudu. Zase Bobbyho podepřu a odcházíme. Logane! Já tě slyšim! Nejsi muj fotr, takže klídek, jo? Nasupeně na něj zařvu. Jsem sice už u akademie, ale sluch mám dobrej. Mimochodem, já sem Lex. Tak kudy? Představím se Bobymu a už vystupujeme po schodech a do budovy.

Randy Orton - 28. března 2009 21:45

NY City - za městem, u akademie Vydal jsem se s tím klukem do rušných Newyorkskýck ulic. Bylo tam tolik lidí, vlastně pořád je. Nejradši bych zmizel co nejdál od nich, kdyby věděli, co jsem zač a co bych jim nejradši provedl, tak by kolem jen tak nechodili a tupě nezírali. Ale co, jsou to prostě lidé, omezení, ubozí, hloupí, divím se, že vůbec žijou. On je i zázrak, že žiju jinde než v prosklené laboratoři a vypolstrovaném pokoji s tvrdou postelí. Ve chvíli, kdy jsme přecházeli ulici jsem zůstal stát namístě. On přeběhl přes silnici, provoz byl dost rušný, v podstatě stejně jako "provoz" lidí na chodníku. Ztratil jsem se mu. Možná mě najde, možná ne, to už je jeho věc, ale třeba mu dojde, že kdybych s ním chtěl jít do toho jeho ráje, tak jdu a nezůstával bych tady. Na pomyslném druhém břehu. Ztratím se v davu, sice nevypadám jako někdo z lepší společnosti, spíš jako chudej kluk z nižší vrstvy, to je dobře, o takový se tu nikdo nestará a nejeví zájem, což mi výborně hraje do karet. Aby se o mě někdo zajímal, to je to poslední, co bych si přál, hlavně když po mně pořád jdou. Oni vlastně pořád půjdou, pochybuju, že si daj někdy pokoj. Propašuju se do přecpané tramvaje a na třetí zastávce z ní vyskočím. Pokračuji po bulváru jako by se nic nedělo. Možná by si jen tak na ulici nic nedovolili nebo by ze mě udělali nějakého blázna, delikventa či bůhví co, aby mě mohli i před "civilizovanýma" lidma sebrat. Čas pro mě není moc důležitou veličinou, po nějaké době se dostanu z centra města, několikrát načerno využiju i městské dopravy, svědomí mi to tížit rozhodně nebude. Pořád jsem byl v pohybu, krom chvilky, kdy jsem si vzal prášek proti bolestem, krom tohohle krátkého okamžiku. Octnu se na okraji města. Kam chceš jít teď? Vypadnou z města? Asi jo...pokračujem dál...jinam...musím být v pohybu, aby mě nedostali. A toho se také držím, nikde nebýt dlouho. Jdu podél silnice, přes hlavu si natáhnu kapuci, koženou bundu si nechám rozepnutou, při chůzi mi zima rozhodně nebude. Moje nohy začnou trochu protestovat a tak zpomalím. V dálce zahlédnu nějaké panství, nejspíš místní boháč, kterej neví co s prachama, radši si tady postavil vilu, spíš mini-zámek namísto koupi luxusního bytečku v centru. Zastavím se u krajnice, naproti velké tepané bráně, která dělí soukromí svět neznámého pracháče od světa těch dole. Jen ať si zůstane zavřenej v tom svym přepychu...tam je relativně v bezpečí. Proletí mi hlavou, když sleduji rozlehlé panství. Rozhlédnu se a pak přeběhnu silnici, zvědavost mi nedá a tak se chci podívat trochu víc zblízka. Na sloupu u brány jest do kovového štítku vyryto "Xavierova škola pro nadannou mládež". Nemohu se nad tím nepousmát. Kouknu skrz mříže a spatřím v dáli něčí siluety. Tak škola jo? Taky dobrý...takže škola pro snobský haranty, kam je šoupnou jejich rodiče, aby se jich zbavili a zároveň si je nechali převychovat k obrazu svému...

Munroe Ororo *Storm* - 28. března 2009 21:56

Institut Tak nashledanou později. Rozloučím se s Peterem a zajdu do učebny, kde už na mě čekají netrpělivý studenti. Omlouvám se za malé zdržení, ale přijel nový student. No však to znáte. Usměji se na ně a rozevřu si složky, které mám nachystané na dnešní hodinu. Dnes si povíme něco o Bohu spánku Hypnosovi. Velice zajímavý Bůh dokonce si ho oblíbil i Zeus. Začnu svoji řeč a nakreslím obraz Boha Hypnose na tabuli. Hlava s přilbou, na které jsou péra. Hypnos každou noc sestupoval na zemi, se svou matkou tiše procházeli a na všechny živé tvory sesílali spánek, který je zbavoval trápení a starostí. Lidem také dával sny. Jeho moc byla neodolatelná, stalo se, že uspal samotného nejvyššího boha Dia. Poprvé to bylo, když Héra chtěla zničit Hérakla, podruhé když proti vůli Dia pomáhal Poseidón v trojské válce Achajcům. Promlouvám k žákům a koukám jak si dělají poznámky.

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 21:57

Před budovou Já vím ale ještě s tebou budu chtít mluvit kvůli těm očím jestli mě tady někdo dokáže dát dohromady tak věřím že ty budeš jedna znich a pokud vím lék se má brát pravydelně a nestrácet ho! zavolám na ni nevím proč ale začínám být na Lex fixovanej Ne nemůžu mít přátele až mě najdou půjdou i poní nesmím mít přátele musím co nejdřív zmizet nebo budou všichni tady v nebezpečí! zamyslím se co se stalo co se stalo s posledním kamarádem Karlem když jsem přemýšlel tvářil jsem se hodně nervózně a je vydět že ostatní si toho taky všimly Ehm nic se neděje jsem v pořádku jestli nechceš navadí ale aspoň by mě mohl někdo říct kde tady najdu někoho kdo umí číst v hlavě? zeptám se a dívám se kdo bude jak reagovat

Rogue Marie D'Ancanto - 28. března 2009 22:02

Před akademií Chce zjistit, co vydrží... Nu já bych zase ráda věděla něco o sobě. Nelíbí se mi, jak mě popichuje. Tak dobře... Mimochodem jmenuji se Rogue. Dodám, aby sme doplnili formality a on se zdvořile taky představí. Nerada bych tu stála a dělala ostatním divadlo. Pokud tohle opravdu chceš, tak pojďme dovnitř. Snad to nebude panu Xavierovi vadit. Začínám být netrpělivá, protože pokud říká, že to vydrží, chci vyzkoušet, co dokážu. Přede jen to ke mě patří, tak to nějak musím ovládat, nebo to alespoň chápat. Vzhledem k tomu, že neznámá dívka s Bobbym už zmizeli v budově a zůstal tu se mnou jen můj "popichovač" a modrý pozorovatel Kurt, který je zjevně zvědavý a zároveň silný, požádám ho, aby nám dělal "dozor". Nevím kam mám jít, ale vejdu do budovy. Snad to nebude nikomu vadit. Jdu chodbou, kterou sem tam projde nějaký mutant. Hned za první rohem jsou otevřené dveře a unitř stůl a čtyři židle. Už mě nebaví čekání, tak bez rozmýšlení vpadnu dovnitř následována dvěmi tichými postavami. Odhodím bato na jednu z židlí a na jinou si sama sednu. Opravdu to chceš? Naposledy se zeptám, ale on je neoblomný. Sedne si naproti mě a nastaví ruce s nedočkavým úsměvem. Tak já ti jsem k smíchu? Zasměju se také, protože evidentně nevím to, co on. Zavřu oči a zvednu ruce. Pomalu se přibližuju k jeho dlaním. Sálá s nich teplo. Cítím to moc dobře, takže už musím být blízko. Bude to ještě dnes? Zase mě musí popíchnout a modrásek se rozesměje, když vidí, že si z toho dokáže moje oběť dělat legraci. Popuzena se ho dotknu a zase ucítím podivnou bolest., která mě donutí přivřít oči. Jako by to byl impluz, který mě donutí stáhnout promítací plátno. Okamžitě se totiž objeví povědomé vize. Ne obsahem, ale tím, že je prožívám já. Zdá se to být nevinné. Vidím jen tmu. Dostaví se však i pocity a do mě začne pronikat neuvěřitelná bolest. Áááááá....!!! Vše najednou zmizí a já se vrátím do reality. Snažím se rozkoukat a vidím, jak Loganovi vystouplé žíly mizají a vrací se mu jeho barva. Jsem od něj dál, takže ho Kurt musel odtáhnout. Nejsme tu však sami a novým pozorovatelem se stal mile vypadající starší holohlavý pán na kolečkovém křesle. Má mrzutý výraz.

Angelika *Ange* - 28. března 2009 22:03

Institut Čekám na profesorku a když konečně dorazí začne mluvit o Bohu Hypnosovi. Nic moc pro mě, ale uklidňující spánek by se mi hodil. Najednou mám pocit jako by mě ta místnost svírala. Nemůžu dýchat, já nemůžu dýchat. Uvědomím si najednou a nechám věci na stole a vypadnu rychle ven. Běžím chodbou ke vstupním dveřím. Křídla přitisknutá k tělu, aby mi nezavazeli. Když se konečně dostanu ven ještě chvíli běžím, ale pak padnu na kolena na trávě. Snažím se dýchat a polapit všechen dech, který můžu. Zatracená klaustrofobie, tohle se mi stává málokdy. Skryju své tělo velkými černými křídly. Nechci, aby mi někdo viděl do obličeje. Pomoc, pomoc… prosím… pomozte mi.

Pán Jeskyně - 28. března 2009 22:15

Charles Xavier Máme plno nováčků. Všechny je slyším, ať chtějí nebo ne. S radostí i zklamáním zjišťuji, že jsou to všichni velice nadaní jedinci. Kovový chlapík Piotr, dívka mohouc jedním dotekem vzít životní sílu i schopnosti Rogue, chlapce, který má možnost být neviditelný lidským očím, Dominika, dívenku jež si může měnit své tělo Alici, další dívku o které sice vím, ale nějakým způsobem v ní nemohu číst a nakonec, ale ne poslední je tu nový dospělý jedinec. Muž s podivnou schopností regenerace a záhadnou zdí minulosti. Logan. Vyjedu se za nimi podívat. Logan a Rogue, ve společnosti Kurta jsou zrovna v kupodivu prázdné kuchyni. Chvíli je jen tak pozoruji od dveří, než vjedu dovnitř. Viděl jsem co viděla dívka, tedy jen tmu. Dost, Rogue, Loganovi sice neublížíš. Máte velmi podivuhodnou schopnost regenerace, Logane. Pohlédnu krátce na muže, než svou pozornost stočím zpět k Rogue. Tobě to ovšem ublížit mohlo a to po psychické stránce. Neměj strach, pomůžeme ti rozsah schopností jaksi ovládnout, ovšem musíš nám pomoc a nezkoušet nic sama. A vy Logane, ji nepopichujte. Lehce se usměju. Jsem Charles Xavier, ředitel tohoto institutu. Vítejte. Znovu se na ně přívětivě usměju. Pane Summersi, máme příval nových studentů. Prosím, po hodině je svolejte a postupně přivěďte. Budu vám velmi vděčný.

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 22:22

V budově Zavedemě do domu pak do nějaké místnosti chvíly se zdráhá tak jí mírně popostrčím pak natahuje ruce cítím jak se potí je hodně nervózní pak to příjde cítím se jako bych všude krvácel jako by ze mě někdo půmpoval krev krev a najednou vydím jen tmu mé tělo upadlo do něčeho co připomínalo koma a jáí jen cítím že mě berou nějaké ruce a někam mě táhnou moje tělo umíralo ale jakmile jsem se zbavil jejího dotyku zase se začalo regenerovat po chvíly otevřu oči Sakra tak tohle bylo fakt extrémní takovou bolest jsem nezažil ani když mě střelily tím samopalem! řeknu a zhluboka oddychuju Ajeje asi jsem mluvil na hlas co? zeptám se těch co tu jsou a to je modrásek a ještě někdo je to muž v koločkovém křesle a je jaksi bezvlasů Jsi v pořádku? vychrlím ze sebe a běžím k Roug když vydím že je při vědomí Díky za ponaučení ale jak vydíš jsem v pořádku sice se cítám jak po několikakilometrovém maratonu ale jsem v pořádku! odpovím vyčítavě Asi jsem jí vystrašil víc než sám sebe! zamyslím se

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 22:32

Kuchyň Poslouchám toho muže jeho slova mě vyloženě vytáčí Hele jestli mě budete říkat co a jak mám ze sebou dělat tak já tu nemusím bít já už jsem dávno že školy už dávno venku! A vaši pomoc nepotřebuju chcu jen aby se mě někdo podíval do hlavy a zjistil co se semnou dělo! Než jsem to všechno zapoměl! A já věřím ře Roug je sylná jí by se nic nestalo nikdo by nedostal takový "dar" aniž by se sním nedokázal vyrovnat a věřtemy vím to z vlastní zkušenosti! řeknu profesorovy naštvaně a vysunu jeden dráp a hluboce se říznu do druhé ruky. Delší dobu rána krváci ale nezahojuje se až po nějaké chvíly se rána začne pomalu zavírat Jak to obvykle se to hojí okamžitě? dívím se tomu za chvilku po ráně není ani vidu ale já vypadám trochu ustaraně

P.N.Rasputin-Colossus - 28. března 2009 23:06

Intitut Můj spánek nebyl nijak dlouhý, ale zato byl neuvěřitelně osvěžující. Vstanu z postele a té se viditelně uleví. Mé další kroky vedou do koupelny, kde si důkladně opláchnu obličej, a zadívám se na sebe do zrcadla. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem nechal svou malou sestřičku tak daleko... co když se jí něco stane... neměl bych se ještě vrátit? mé výčitky přeruší hlasité zakručení v břiše... to se můj žaludek dožaduje potravy... no je si zkuste živit dvoumetrového chlapa! Je na čase zkontrolovat jeslti tu mají i kuchyň. bleskne mi hlavou a na tváři se mi objeví trochu provinilý výraz z toho, že jsem tady další hladový krk navíc. Vyjdu z pokoje a vydám se na cestu po, mě neznámé, budově. Nejdříve vkročím na záchody Tak to se nepovedlo. pak do malé komory, kde je ukrutná tma a po dvou krocích vpřed se praštím o jakousi věc trčící z vrchu police Má výška je občas pkěně na obtíž. zavřu dveře zvenku a mnu si malou bouli, která mi začala vyskakovat na čele. Po několika dalších omylech během, kterých sestihnu ještě praštit o (pro mě) nízko visící lustr, konečně vejdu do kuchyně, kde je hned několik lidí. "Zdravstvujte. Tedy... dobrý den... ehm... já jsem Pjotr Nikolajevič Rasputin a... ehm... jaksi jsem přijel abych... tedy... abych mohl udělat něco pro takové jako jsem já." představím se a je dostatečně jasné jak moc jsem byl z tohoto okamžiku nervózní.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 28. března 2009 23:19

Kuchyně Po nějaké době tak dojdeme. Ne že bychom se ztráceli, ovšem Bobby, jak se mladík představil, je evidentně dost vyčerpaný a jdeme značně pomalu. Podle jeho instrukcí jej dovedu až do kuchyně, cestou si prohlížím chodby a nakukuji do otevřených dveří. Je hodně vidět, že zakladatel není zrovna chudý pán. Celá tato budova je honosná a velice dobře vybavená. Tak, chceš vodu nebo něco z ledničky? Zeptám se ho a podle toho, co si poručí mu něco, až ho posadím do židle, vyndám. Posadím se na opěradlo židle a jen na něj zvědavě pokukuji. Hmm...jsi tady dlouho? Zeptám se ho, ale to už do místnosti vchází i ti zvenku. Rychle z opěradla skočím na sedadlo a dělám že nic. Další podívaná je tedy rozhodně zajímavější. Logane, pozor aby se ti něco nestalo. Provokuju ho a sleduji to divadlo. Úžasný.. Pomyslím si, když vidím jak mu vystupují žíli a kůže promodrává, ale jinak se nic nestalo. Pak, když ho Rogue pustí během chvíle je zas normální. Ne jako Bobby. To chci taky zkusit.. Už o to chci i poprosit, když do místnosti vjede pán na kolečkovém křesle. Vyzařuje z něj moudrost a znalosti. Jeho mysl je jako nepřístupné místo obalené zdí. Stačí chvíle, když mluví a vím, kdo to je. Ředitel. Mmm...dobrý den. Pozdravím ho trošku rozpačitě. Já jsem Victorie Morganová Představím se mu. Pak chvíli poslouchám Loganovo rozčilování se a jen se ušklíbnu. Teda teda, tomu se neříká slušné chování. Popíchnu ho, také evidentně neslušně. A navíc, přece bys mě tady nenechal hned samotnou, že ne? Udělám na něj psí oči a ohrnu spodní ret. Ahoj.. Pozdravím dalšího, co přijde a chvíli jen žasnu. Fíha.. Je to hora svalů. Oproti mě hora tedy určitě. Jsem ráda za svých 160 cm.

James Logan Howlett (Wolverine) - 28. března 2009 23:51

Kuchyně Pochvilce si také všimnu Lex byla bokem takže jsem jí předtím nezaregistroval Pane profesore nebýt jedné osoby tak už tady nejsem berte to jako upozornění! Jelikož ona byla první při které jsem vyděl něco z minulosti a já věřím že díky ní se dozvým víc! řeknu když na mě Lex promluví pak se mě dostaví bolest hlavy začala regenerce odumřelých buněk a pak ucítím nějaký pach ta osoba je hodně ustrašená jako by se sní něco dělo tohle nění klasický strach je to srmtelný strach a proto neváhám a přeskočím profesora Pardon! zavolám v běhu čich mě táhne ven z domu vyběhnu ze dveří je vydět že ten stav když jsem se jí držel mě rozvynul čich a jsem teď schopný ho mnohem víc využívat ale zato moje oči se zhoršují a přestávám vydět. Když kní doběhnu leží tak dva metry odemě můj čich se začíná vracet do normálu a moje oči začínají zase vydět všechny barvy a pak si teprvě uvědomím co je zač je něco jako anděl doběhnu Jsi v pořádku? zeptám se nervózně a beru ju do náruče a běžím s ní do budovy vběhnu do vstupní haly Tak tohle je nad moje síly já nejsem doktor! uvědomým si Potřebuju pomoc něco s ní je! zařvu na celou budovu a čekám jestli někdo přiběhne

Angelika *Ange* - 29. března 2009 11:44

Venku Jen jen jsem potřebovala vzduch. Řeknu muži, který ke mně starostlivě přiběhl. Dokonce mě vzal do náručí. Musí to být velký silák. S křídly vážím daleko víc než obyčejné děvče. Už je to dobré, jsem v pořádku. Já jsem tady doktor. Řeknu neznámému muži a snažím se mu vykroutit, aby mě pustil na zem. Nelíbí se mi, když mě někdo nosí. To dělávali jen lidé tam…. Křídla si složím co nejblíže k tělu, aby se mi něco s nimi nestalo. Nedávno mi jedno trošku prasklo. Hold jsem je moc křečovitě držela u těla a spadla na záda. Moje nešikovnost je občas výjmečná. Prosím, pusťte mě na zem. Jsem v pořádku. Poprosím neznámého muže.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 12:02

Venku->Budova Začne se kroutit abych jí pustil Ale paní doktorko nemáme si náhodou doktory vážit a rozmazlovat co kdyby e vám něco stalo a někdo by se zranil a vy byste nebyla schopná jim pomoci to si na tryko nevemu! řeknu z úsměvem a Opravdu ti nic není jestli tě položím a vy hned zmyznete a já se ani nedovím jméno ženy které jsem *pomohl*! řeknu trochu trapně I za vojny byli sestřičky a doktorky to nejcenější! A najednou si zase něco vybavím uvydím lidi v bílích pláštích a najednou stašná bolest Ááááá chytnu se za hlavu která mě příšerně třeští jako by mě řezaly

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 29. března 2009 12:04

Kuchyně Je mi sice blbé že me ta dívka podpírá ale vážně nemám mco sílu v nohách a proto se mi hůř jde. Po chvíli dojdeme do kuchyně. Díky,dal bych si džus. řeknu jí a usměji se. Posadím se s její pomocí na židli a ona mi podá džus.připadám si jak malé déítě o které se musí někdo starat. Chytím sklenici s džusem a otrhuc si jej ochladím,napiji se. Dlouho ne,ale už sjem se ztihl zabydlet a seznámit se zdejšími profesory. řeknu a usměji se. Pak ale vejdou i ostatní a Rog udělá Loganovi to samé co mě. To je zvláštní. pomyslím si když to sleduji..proces se opakuje sátle do kola.Stuhne výraz,bledne pleť,vystupují žíli,koma. Vše po chvíli přestane a Rog začne křičet.Do místnosti příjde i profesor. Dobrý den Profesore. řeknu a mírně se usměji.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 12:06
	Budova Tak tak se vykroutím, abych nezkončila na zemi, když se neznámí muž začne kroutit. Nevím co to způsobuje. Jestli bolest nebo něco jiného. Položím opatrně muži ruku na hlavu a zavřu oči. Černá křídla najednou dostanou ještě tmavší barvu. Nevím zda to pomáhá jen v tom můžu doufat, ale mělo by. Aspon od fyzické bolesti by to mělo pomoci.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 12:38
	Budova Halva mě třeští jak blázen ale tělo se začína unavovat jako kdyby usínalo asi je to její jako by se snažila ze mě dostat tělesnou bolest ale to moc nepůsobí tohle je psychická bolest z vyvoláné vzpomínky jen moje tělo se brání tím že začíná usýnat ale hlava třeští sice míň ale třeští

Angelika *Ange* - 29. března 2009 12:40
	Budova Uvidím, že to nezabírá. Rozhlédnu se kolem sebe. Pomozte mi! Prosím pomoc! Začnu křičet a pokusím se Logana položit, aby nespadl na zem. Nechci, aby si ještě nějak ublížil pádem když už tak dost trpí.

Randy Orton - 29. března 2009 12:46

Institut Stepuju před bránou, moc toho nevidím, žádná změna. Proč se nepozvat a nejít dál? To je dobrá otázka. Bylo by dost hloupé, abych se vloupal na cizí pozemek jen ze zvědavosti, když po mně jdou ti maniaci z ústavu, kdyby sem přijela policie, kvůli nějakému nezvanému hostu, tak by se to určitě dověděli, oni maj prsty všude, všude. Z toho plyne, že člověk byť jen se špetkou zdravého rozumu by se nepokoušel o něco tak potenciálně nebezpečného. Ale já nejsem člověk řídící se zdravým rozumem. A proto se jsem se rozhodl podívat se do světa pracháčů, no co, zdrhat umím dost rychle. Chytnu se mříží a zkusím jestli mě udrží, jsou dost bytelný na to, aby udržely i větší váhu. Vyhoupnu se nahoru a opatrně seskočím. Po mém dopadu se zvedne malý obláček prachu, který se ale pomalu usadí. Opráším si již tak špinavé černé kalhoty a opustím příjezdovou cestu. Nenápadně si to mířím po trávníku k rozlehlé budově. Tak ti malí zbohatlící se tu špatně mít nebudou...nečekaně... Zatím nespozrovám se blížím k vile nebo jak to nazvat. Mé smysly jsou napnuté, musím si dávat pozor, už takhle si hraju s ohněm, že jsem sem vůbec vlezl.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 29. března 2009 12:55

Kuchyně Ještě nějakou dobu sedím v kuchyni. Logan někam odběhl a já si povídám s profesorem. Říkám mu jak se jmenuji, jak dlouho vím že jsem mutnatn, o zázemí, rodině a tak dále. Řekne mi, že má schopnost se nazývá parapsychonie a že jsem měla nejspíš velice silné rodiče, podle schopností, jež mi byly naděleny. Dohodnu se s ním, že večer k němu přijdu na sezení. Nejspíš si máme o čem dost promluvit. Chci se ho ještě na něco zeptat. Na tátu. Přece by mohl vědět, kdo to je. Když najednou zvenku zaslechnu volání o pomoc. Nevím, zda to slyšel i někdo další ale já dost hlasitě. Slyšeli jste to? Někdo volá o pomoc! Vyskočím na nohy a vyhlédnu z okna. Tam na zemi leží Logan a nad ním stojí okřídlená holka. Ehm..pardon.. Omluvně se otočím na púrofesora, než vylezu na parapet a skočím dolů a běžím k těm dvoum. Co se děje? Co jsi mu udělala? Logane! Slyšíš mě? Obořím se na dívku, než si kleknu k Loganovi a pozoruji ho. Notak, Siláku, vstávej. Nenecháš se přece skolit. Promiň že jsem na tebe vyjela, co mu je? Dívce se omluvím. Jsem horká hlava.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 12:59
	Budova On najednou.... Pokusím se vysvětlit. Najednou začal křičet a chytil si hlavu.. chtěla jsem mu jen pomoct... Vysvětlím a raději se odtáhnu od neznámého. Ta holka nejspíš bude nová studentka tak jako jsem byla před rokem já. Já já už musím jít. Promluvím a vyběhnu ven... Nekoukám se kam ani běžím... Všechno jsem pokazila... všechno

Randy Orton - 29. března 2009 13:05

Na pozemku To by mě zajímalo, jak to vypadá uvnitř. Tam to bude dost luxusně zařízení, stačí když se podívám jak vypadá zahrada. Procházím kolem velkého keře, když něco zaslechnu, tak se otočím a uvidím dívku, teda vypadá spíš jako anděl. Jako bych se nechal unést vidinou anděla opustím své útočiště za keřem a sleduji utíkajícího anděla. Kolik sis vzal těch prášků? Už jsem pákrát halucinace měl, jestli je tohle další, tak je mi to jedno, v tuhle chvíli těžko rozeznám co je a co není skutečný. Ani se nezajímám o to, jestli mě někdo uvidí nebo ne, jen se ženu za svojí pěknou halucinací. Neběží zas tak rychle, ehm, teda já utíkám rychlejc, už to mám dost nacvičený. Běžím zhruba tři metry za ní. Jen leť! Pomyslím si učarovaně svoji bujnou fantazií nejspíš povzbuzenou nadměrným množstvím prášků v mém těle.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 13:13

Na pozemku Uslyším, že někdo běží za mnou. Hrozně se leknu a roztáhnu černá křídla a trochu se vznesu nad zem. Né moc, protože křídla mám ještě slabá a kouknu se dolů, kdo za mnou vlastně utíkal. Ty jsi tady nový? Zeptám se a koukám na něj vyděšenýma očima. Jenže moje křídla jsou ještě pořád slabá. Snažím se se udržet ve vzduchu, ale je to těžké. Za chvíli mě křídla neudrží a já začnu padat. Křídly se snažím zpomalit pád, ale není to snadné.

Randy Orton - 29. března 2009 13:21

Na pozemku Běžím si za svým přeludem, ale v zápětí začnu pochybovat o tom, že je to přelud. Moje přeludy ať už byly jakékoliv se mnou nikdy nemluvili. Vyděšeně, vážně vyděšeně se na ni podívám a prudce se zastavím. Nevím co si mám myslet, v tu chvíli mě napadne jediné, že jsem se zbláznil, že na mě možná zkoušej nějakou svoji past, vždyť používali halucinogenní drogy. Mě nedostanete... Vykřiknu impulzivně, otočím se a co největší rychlostí běžím k té velké bráně. Neměl jsi sem vůbec lézt! Zanadávám si v duchu. Otočím se, abych zjistil jak na tom s pronásledováním jsem a když se otáčím nazpátek, tak narazím do brány a spadnu na zem. Sakra! Zakleju a chytnu se za nos ze kterého mi trošku teče krev. Pokouším se zvednou ze země, abych mohl pokračovat. Tak dělej...nebo chceš, aby tě zas zavřeli?

Angelika *Ange* - 29. března 2009 13:26

Na pozemku Uvidím, že jsem toho chlapce nejspíše hodně viděsila. Přitisknu si křídla k tělu a zvednu se ze země. Opráším kalhoty a podívám se na chlapce, který utíká pryč. Narazil do brány. Mě nedostanete? Co to znamená? Pomyslím si a doběhnu za tím chlapcem. Nechci ti ublížit. Promin, jestli jsem tě vylekala, asi často nevidíš dívku s křídly. Promluvím k němu a ruce zvednuté, aby viděl, že nejsem ozbrojená a nechci mu ublížit. Můžu ti nějak pomoct? Neublížil sis? Zeptám se ho a pomalu jdu k němu. V očích mám upřímný výraz.

Randy Orton - 29. března 2009 13:31

Na pozemku Nějak se nemůžu zvednout, jsem docela v šoku, docela dost. Srdce mi buší strašně rychle. Já nechci aby mě chytili, ne nechci. Z pozadí mi v mysli vyplují obrazy z minulosti. Začnu se potit. Otočím se a vidím, jak ta dívka jde ke mně. Sedíc na zemi se začnu šoupat pryč, je jedno kam, hlavně, aby to nebyl můj konec. Ne...já už tam nechci... Mluví ze mě čirá zoufalost. Přitáhnu k sobě kolena, zavřu oči, dýchám dost rychle, snažím se myslet na něco pozitivního, ale nejde mi to, tak na co pozitivního můžu myslet. Otevřu znovu oči a vidím totéž jako před okamžikem, jen je ta dívka blíž. Ze zoufalosti se stane šílenství, nepřítomným a šíleným pohledem hledím směrem k dívce, najdu v ní slabší místo, její křídla a začnu do těch míst vysílat bolestivé impulzy. Nevím co dělám, nevím co to přesně udělá, nevím jestli z toho vyváznu živý, ale mohl bych tím získat čas.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 13:36

Na pozemku Chci chlapci pomoct a dojdu až k němu. Asi ze mě má hrozný strach. Když už mám ruku těsně u něj a chci mu pomoci najednou ucítím hroznou bolest v křídlech. Kleknu si pod tíhou bolesti. Mám pocit jako by mi je chtěli utrhnout. Au... prosím přestaň... to bolí... Začnu prosit a do očí se mi nahrnou slzy. Nikdy mi nikdo takhle neublížil a já byla na bolest zvyklá, ale teď je to něco jiného. Prosím... jen jen chtěla jsem ti pomoct.... Promlouvám k němu a snažím se dotekem ruky snížit tu bolest, ale na mě moje moc nepůsobí.

*Scott Summers Cyclops* - 29. března 2009 13:44

Akademie Práci už mám hotovou a až bude mít profesor čas, tak se zařídím podle jeho zprávy. Odložím kuličkové pero, urovnám papíry a vstanu od stolu. Projdu se po pracovně, abych si trochu protáhl nohy, přeci jenom sedět tak dlouho není zrovna příjemné. Jdi ven...na vzduch... Opustím svoji pracovnu, zamknu dveře a svižným, energickým krokem projdu chodbou až ke dveřím. Vylezu ven a nadechnu se zhluboka čerstvého vzduchu. Něco se děje u brány. Radši se tam podívám, jeden nikdy neví, co ta mládež může vyvádět. Zhruba v polovině cesty zjistím, že se nejedná o nějakou lumpárnu nebo pubertální hru, jako reakci na mé zjištění začnu utíkat. Ange! Vykřiknu. Vypadá to, že jí ten kluk, kterého jsem tu mimochodem neviděl nějak ubližuje. Ange si podle profesora toho protrpěla dost. Vrhnu se na toho kluka, povalím ho na zem, v tu chvíli se Ange trochu uleví. Rukama přitisknutýma na jeho hruď jej přidržuju na zemi. Ohlédnu se po Ange. Jsi v pořádku? Neudělal ti nic? Dál svoji pozornost věnuji tomu klukovi. Vypadá jako úplnej cvok. Ještě jednou na ni něco zkusíš tak budeš litovat, že jsi sem vlezl... Zabručím na něj. Ale jak to tak vypadá, tak ten kluk mě moc nevnímá, je duchem nepřítomen.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 13:50

Na pozemku Najednou uslyším jak někdo vykřikl mé jméno a bolest najednou poleví. Několikrát se nadechnu a pohladím si černá křídla. Jsem jsem v pohodě. Děkuju... Řeknu Scottovi a podívám se na něj. Zachránil mi život. Minimálně dva měsíce bolestí než by křídla dorostla. On se mě jen lekl. Nechtěl mi ublížit jen se mě lekl. Snažím se bránit chlapce, který je ted nějak mimo. Přistoupím k němu a vyléčím mu nos.

*Scott Summers Cyclops* - 29. března 2009 13:57

Na pozemku Už ani nemusím toho kluka přidržovat, ten je vážně mimo, jen nepřítomně hledí před sebe, nehýbe se, nic. Vážně? Opravdu ti nic neudělal? Pomalu vstanu a přitom na kluka dávám pozor. Položím jí ruku na rameno. Dám na tvoje slova...vím, že jsi silná...kdyby něco, tak mě zavolej... Vím, že nemá cenu jí odporovat, má svoji hlavu a tak se pomalu začnu vzdalovat. Dávej na něj pozor... Pomalu mířím k budově a víc než cestu sleduju tu dvojici u brány.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 14:02

Na pozemku Jako většina z nás si neuvědomuje svoji moc. Řeknu Scottovi a položím mu ruku na rameno. Neublížil mi díky tobě. Děkuju a teď už to bude v pořádku. Nedívím se, že se lekl holky s křídly. Usměju se. Asi musím vypadat jako smrtka. Postavím se a podívám se Scottovi do míst, kde má mít oči. Jistě, křičení už mám nacvičený. Řeknu vesele a zamávám mu, když se začne vzdalovat. Pomůžu mu jak jen budu moci... Řeknu Scottovi a sednu si k neznámému chlapci a pohladím ho po vlasech. Kdybych tak jen věděla, proč se mě tolik bojíš.

Britney Allen *Squeeze* - 29. března 2009 14:04

Akademie Nějakou dobu stojím v hale. Nic se neděje. Hm. Tohle možná nebyl až tak dobrý nápad ušklíbnu se v myšlenkách. Rozhlédnu se kolem, znovu. Vypadá to, že to tu je hodně velké. Až moc. Jak se tu někdo může vyznat? No dobře, všichni nemají tak špatnou paměť na cestu a tak špatnou orientaci jak já, ale stejně.. ,,Je tu někdo?" Zeptám se opatrně do ticha. Nepříjemný pocit. Jako by mě někdo sledoval. Prudce se otočím, ale nic nevidím. Brr, tohle je divný místo. Asi nemám na vybranou Povzdechnu si a pomalu se rozejdu do útrob Akademie.

Randy Orton - 29. března 2009 14:13

Na pozemku Poté co jsem ve svém vyděšeném, šíleném stavu vysílal intenzivní bolest ztratil jsem schopnost ovládat se. Bolelo mě to taky, ale to vždycky, když to takhle používám. Ztratil jsem napůl vědomí, nemohl jsem dělat nic jiného než se dívat před sebe, nemohl jsem se ani pohnout, jen trpět bolestmi. Pokaždé mě začnou bolet moje jizvy, takové ostré pálení, jako tisíce malých žhavých kousků železa pod mojí kůží. Jediné co mi zbývá je vnímat okolí a intenzivní bolest. Ta dívka, proč mě ještě neomráčila a proč už mě nenadopovali sedativy, aby mě mohli převést do laboratoře? Cítím její blízkost, chci utéct, nevím přec čím, ale chci utéct. Po deseti minutách trochu bolest ustane a pomine i paralýza, první co udělám je, že si z kapsy vytáhnu prášky a polknu hned dva. Vždycky stačí jen jeden, ale takováhle bolest, chci tu bolest utlumit a to hned. Dále se pomalu a neohrabaně začnu zvedat, přitom se chytám mříží, které mi slouží jako opora. Zády se k nim přitisknu a sbírám síly na útěk. Pokaždé když se dívka pohne, tak se také pohnu, aby se ke mně nedostala tak blízko, aby se mě mohla nedejbože dotknout. Pohledem raněného zvířete si ji prohlížím a plánuji útěk.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 14:19

Na pozemku Prosím neboj se mě... Řeknu chlapci a podívám se mu do očí. Nevím, kdo si myslíš, že jsem, ale jsem mutant. Řeknu mu a podívám se na něj. Tyhle křídla jsou jen důsledkem mutace a nejsem smrtka ani nic podobného. Usměju se. Jestli chceš odejdu a nechám tě tady až si všechno srovnáš ano? Zeptám se ho a ruce nechám volně podél těla. Přemýšlím, co mám udělat, abych mohla vzbudit v chlapci důvěru.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 29. března 2009 14:20

Institut Když stojím opřený o zeď v Akademii a zhluboka dýchám chodí kolem mě pár lidí. Svalnatý týpek co má zkoro 2 metry,pán co má na očích podivné ale přesto zkoro normální brýle a mnoho jiných osob.Však jen jedna mě zajimá.Ta holka s kteoru jsem před chvíli mluvil. Když uslyším kroky a v odrazu skla si višmnu že vcházý dovnitř zneviditelním se. Stojí naproti mě jako tvrdé Y a do ticha zavolá "Je tu někdo?" Odpovědi se jí nedostává a já nervozně přešlápnu..To však bylo zdřejmě slyšitelné a dívka se otočila.. Klid..buď v klidu..! napomenu se a zavrtím hlavou

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 14:24
	Budova Mluví na mě Lex já z těžka otevřu oči Jsem v pořádku Victorie nic to není jen špatnej děj! řeknu z těžka když jsem otevřel oči vyděl jsem někoho koho znám mou ženu Chce se mě spát ale já nemůžu já nechci! promítají se mě různé vzpomínky v hlavě která se zatím z bolestí už vyrovnala ale tělo mě vůbec neposlouchá nejsem schopný se ani pohnout

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 29. března 2009 14:31

Pozemky Logane, vstávej, seš velkej chlap. AŽ moc velkej na to, abych tě nosila. Notak. Snažím se ho probrat. Když na mě promluví, ruce mi bezvládně klesnou podél těla, oči dostanou prázdný výraz a čelist spadne dolů. Jak jsi mi to... Oslovil mě jako matku. Sice se taky tak jmenuji, ale nikomu se nepředstavuju jinak, než Lex. Ani nevím proč, ale prý se to jméno líbilo tátovi. Tátovi.. V hlavě mi to podivně šrotuje. Oči se mi samovolně rozsvítí a zbělají a já najednou vidím Loganovýma očima. Vidím svojí mámu a jeho, jejich společné chvíle. Je to jako rána s jedem., Ten jed se rozlévá celým tělem a do očí mi vstoupí slzy. Tati... Vydechnu jemně, zavrtím hlavou a rozběhnu se pryč. Proč zrovna on? Proč on? Běžím k nejbližší zdi. S lehkým odrazem ji přeletím a běžím dál do města.

Randy Orton - 29. března 2009 14:33

Na pozemku Když v sobě vycítím záchvěv citů, tak najednou obrátím, obrním se pevnou schránkou sobeckosti, necitlivosti. Snažím se vypadat pohodě. Mutant...to já taky... Vyšplhám po mřížích nahoru a pak přelezu na sloup na které jsou mříže zavěšeny. Podívám se dolů na dívku. Já si nic nepotřebuju srovnávat... Odpovím nepříjemně. Snad by ses nám tady s holkou nedojímal.... Jsem zlý na ni i na sebe. Zapomeň na to, žes mě někdy viděla... Pronesu rádoby výhružně, u kohokoliv jiného bych to myslel vážně, ale u ní ne, nevim proč, ale nemám čas to řešit. Nechce se mi odejít, ale musím, jo, už se mi chce odejít. Chytnu se za okraj sloupu a spustím se dolů na druhou stranu mříží. Krátce se na ni povídám jako někdo, kdo je zraněný a hlavně zranitelný, po chvilce už zas ten obrněný bezcitný pohled. Musím odejít... Slabochu. Dokud jsem v jejím zorném poli, tak jdu hrdě, ale potom sklopím hlavu a vleču se jako smůla. Ale ale...snad se nám tu někdo nezačíná polidšťovat...ta na tebe zapomene tak rychle, že by zítra nevěděla kdo jseš...radši zmiz.

Britney Allen *Squeeze* - 29. března 2009 14:36

Akademie Jdu dál. Zase něco zaslechnu. Hlasy. Jsou celkem blízko, ale kvůli ozvěně nedokážu přijít na to, odkud se ozývají. Stejně jsem úplně blbá. Vlízt někam, kde to neznám. A ještě k tomu s takovýmhle báglem... Stěžuju si sama sobě v myšlenkách. Ale co kdybych.. Začnu s velmi plodnou myšlenkou. Položím tašku na zem. Hm.. Pes? Ne, to ne. Moucha? Fuj! Kočka? Jo, to by šlo... Sama se nad svými myšlenkovými pochody pousměji. Nemusím ani zavírat oči, abych se soustředila. Kočka byla úplně první zvíře, na jaké jsem se proměnila a ta proměna mi jde doteď nejsnáz. Vím, jak proměna probíhá. Napřed mi zfialoví oči - jen na několik vteřin, stěží na pět - a pak už se ze mně stane zvíře. Mám stejné instinkty, ale zároveň své myšlenky. V podobě mourovaté kočky a bílými tlapky, čumáčkem a koncem ocasu se posadím. Mrskám ocasem a poslouchám. Teď už vím jistě, odkud se zvuky ozývají. Super pomyslím si, krátce zapředu a vrátím se do podoby člověka. Tohle je nepříjemné - vždycky se mi u toho udělá trochu špatně. Jako když děláte výmyk a máte se zrovna přetočit. Vezmu tašku do ruky a rozejdu se k místnosti, odkud se ozývají hlasy.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 15:36

Na pozemku Proč mám zapomenout? Zeptám se a dívám se na něj vytřeštěnýma očima. Přiblížím se ke mříži a chytnu se jí a dívám se na toho chlapce. Neodcházej, prosím. Dívám se na něj ve tváři prosebný výraz. Stojím tam celou dobu dokud mi nezmizí z dohledu. Jdu k akademii, ale nakonec si to rozmyslím. Rozběhnu se a otevřu branku. Běžím za tím klukem. Počkej na mě, prosím počkej! Zavolám na něj. Snad mě poslechne. Něco v jeho očích mi říká, že na tom byl stejně jako já.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 15:50
	Budova Otevřu oči a vnímám okolí a slyším jak říká to "tati" To přece jak by, to to není.......regenerace chování ona je oje dcera! uvědomým si to ale ještě si nejsm jistej Lex zavolám jak nejsilneji můžu a snažím se vztát ale nohy mě nepracujou jak maj Lex! zavolám znova

Randy Orton - 29. března 2009 16:15

U akademie Zhluboka se nadechnu a zastavím se. Snažím se být silný, ale to že se tak budu tvářit neznamená, že silný budu. Nejsem silný tak jak bych chtěl. Podle kroků počkám, až mě dívka doběhne a pak se otočím. No...čekám... Odpovím nevrle, aniž bych to tak myslel. Sklopím oči, nemůžu se jí dívat do očí. Kdyby se ke mně přiblížila na dosah ruky, tak ucouvnu. Abych nemusel na nic myslet, tak si začnu upravovat kožené rukavice bez prstů. Co chceš... Snažím si vzpomenout na její jméno, zaslechl jsem ho, když přiběhl ten brejlatej. ...Ange? Dodám vzápětí a tvářím se, že mám navrch. Proč vypadá jak anděl? Proč se tak chová? Je to jejich další trik? Nejsem si tím jistej, ale nedá se říct, že bych byl pevně přesvědčen o tom, že je jejím cílem mě dostat.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 17:52

Před akadenií Před bránou zastaví drahý mercedes a zněho vystoupí zahalený muž v kabátě o dost silnější než Logan na hlavě má klobouk který mu schovává obličej Díky doktore Jackyle snad se nám podaří! řeknu a rozloučím se z přítelem a pak v klidu vejdu na pozemek Dlouho jsem tu nebyl ale snad se mě členové X neleknou ještě mě v modrém nevyděli naposledy jsem vypadal ještě víc jak člověk ale to se změnilo výbuchem v laboratoři! nyní se vracím do místa kde jsem vyrůstal Ani nezvoním a vejdu v kildu do vnitř a tam uvydím ležet na zemi jednoho muže Co se tady... jste v pořádku? doběhnu k němu a podívám se na něj je zmatený vypadá hodně unaveně ale jinak je v pořádku ale z nějakého mě zatím neznámého důvodu se nemůže hýbat Kdo je to? zamyslím se a pak ho opatrně vezmu do ruk Charlsi kde jsi mám tady menší problém z jedním mužem je všoku potřebuju ho dostat dolů! Tak je tu někdo Ororo Scotte Jean? zavolám někoho kdo ví o tom místě dole Co se mu jenom stalo? zamyslím se Sotva příjdu a už mám práci! usměji se ale nikam s ním nejdu nechci riskovat že ho zraním

Pán Jeskyně - 29. března 2009 18:01

Profesor Vše ostatní, co se děje mne vcelku nechává chladným. Aspoň uvidíme, jak si s tím nováčci poradí. Mezitím dojedu do své kanceláře, kde něco dělám a nevnímám okolí. Probere mne až hlas přítele, kterého jsem léta neviděl. Ororo, prosím, potřebujeme tvou pomoc. Přines z laboratoře injekční stříkačku a pětiprocentní roztok. Vím, že přesně to Hank chtěl. Během chvíle vyjíždím z akademie a jedu k Loganovi a Hankovi. Zdravím tě Hanku, inu vypadáš..modře. Pobaveně se usměju. Rád tě vidím. Stisknu mu ruku.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 18:14
	Akademie A chlupatě! řeknu s úsměvem a opatrně muže položím na kabát který si sundám a dám mu ho pod hlavu a přitom vedle něho položím i můj klobouk a tak všichni kdo mě teď uvidí můžou vidět tvář vypracovaného chlupatého modrého muže Vůbec jsi se nezměnil příteli co se tady stalo? A kdo je ten muž? zeptám se. Hned mě "mladík" zaujal

Ororo Munroe / Storm - 29. března 2009 19:05

V institutu Žáci si pěčlivě zapisovali, když v tom se jedna dívka s velkými černými křídly zvedla a vyběhla za třídy. Co se Ange stalo?? Podívám se na mutanta, co seděl vedle ní, ale on jen pokrčí rameny. "Běž se za ní podívat." Přikývne a odejde, ale po chvilce se vrátí zpátky, že ji nikde nenašel. Nepřijde mi nutné jít ji hledat sama. Nikdo ji nepřehlédne a určitě jí pomůžou, kdyby se něco dělo. Dokončím tedy výklad a ukončím hodinu. Hlavou mi probleskne příkaz od Charlese. "Ororo, prosím, potřebujeme tvou pomoc. Přines z laboratoře injekční stříkačku a pětiprocentní roztok." Neváhám a jdu do laboratoře. Jistě szamířím rovnou ke skříni se správným roztokem a z jednoho bílého stolu popadnu stříkačku. Běžím před budovu. Skoro letím, jak jsem rozrušena. Doběhnu k malé skupince utvořené u neznámého muže. "Už běžím." Křičím už z dálky a když doběhnu těsně k nim. Sehnu se a nahmatám žílu na předloktí, kam vpíchnu injekcí obsah lahvičky.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 19:26

Akademie Jak mu Orora píchne adrenalin jen se na něj dívámNo tak to je něco to by probralo i mě hned jak bych to dostal a to nemluvím o jehly ale otom přípravku! dodám údivně To udělala nějaké mutace jinak si to nedokážu vysvětlit! dodám a všimnu si že vstup po injekci se zacelila Aha ten chlapík se umí regenerovat! odpovím To lecos vysvětluje ale nevysvětlu je to proč se dostal do toho stavu ve kterém je kdo byl u něj vyděl někdo co se mu stalo? zeptám se zde přítomných a dívám se kdo tu je Mimochodem Ororo pěknej střih. pochválím účes a pak si všimnu většíhu muže Ehm ty můžeš mě sním pomoct ale opatrně ať je hlavně v klidu! řeknu a volám na Colosea

Pán Jeskyně - 29. března 2009 19:38

Xavier Věci se mění.. Zasměnju se a za chvíli už přibíhá Ororo. Výborně, Ororo. Děkuji. Píchni mu to rychle. Ororo tak učinní a za chvíli se celý roztok adrenalinu rozpíná v Loganových žilách. No, Hanku, to je na dlouho. A nemusíte ho nikam nosit. S jeho regenerací a tím adrenalinem by se měl každou chvíli probudit. Jeho regenerace je ve spojení Angeny moci veliký jed na jeho psychiku. Ta se regenerací léčit nedá a otupí smysly. Lex Běžíš ulicemi, spíše už pomalu tmavnoucími uličkami. Tvé smysly tě zrazují. Hlavu máš plnou zmatku a bolesti. Možná to je taky důvod, proč tě velmi překvapí něčí dotek. Ale ale, copak kočičko, tak sama tady? Jsou tři. Jako by dodoplední zkušenost nestačila. Bráníš se, ale jeden z nich vytáhne pistoli a střelí tě do nohy. Máš regeneraci, ale kulka se zastavoila v kosti a nevypadne, tím pádem se to ani nezahojí. V tomto směru je tvá regenerace jiná než Loganova. Tvého otce. Jeden z nich tě sebere ze země. Kvůli prostřelené noze se nemůžeš bránit. Bolí to jako čert a kvůli zmatku v hlavě nemůžeš ovládnout parapsychonickou moc. Jsi bezbranná. Surově tě natisknou na zeď a jeden ti začne rozepínat kalhoty.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 19:40

Budova Jsem mimo vydím různé přeludy a vzpomínky které nedávají smysl a jiné ženu nějakou operaci z pohledu operovaného když se to vše začne strácet a já se ocitám v tom pravém světě Co se stalo? Kde to jsem? jsem dezorientovanej a snažím se vztát ale jamile se postavím mé nohy se roztřepou a hned se zase klátím k zemi Sakra co se mě to stralo? Proč nemůžu chodit? zeptám se a snažím se vysunout drápy ale nedaříse Jako bych neměl cit ve svalech! Co jste to se mnou udělali? začínám křičet a pak si začínám něco vzpomínat Kde je Lex byla tady nademnou kdeje? a zase se snažím vstát silou vůle to zvládnu tak pět vtrřin ale zase se sklátím Zdálo se mě to nebo je Lex moje dcera? zapřemýšlím jelikož na tohle jsem myslel když nademnou klečela ale pak odešla a já nevím proč Kde je Lex? CO se sakra stalo proč jsem na tom takhle? ptám se znovu a až pochvíly si všimnu někoho modrýho a chlupatýho Co to sakra.... řeknu si v duchu a nevěřícně koukám na toho "modrého chlupatého muže"

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 19:45
	Akademie Uklidněte se mladíku byl jste na tom zle ale pomohly jsme vám dali jsme vám adrenalín! odpovím a dívám se na něj Kdo je Lex? zeptám se nechápavě a dívám se po okolí Nezvedejte se prosím ještě jste se uplně nezotavil ten mutant vám jak bychto řekla abyjste to pochopil "vypnul mozek" ale vaší schopnosti se to nelíbylo tak s tím bojovalo a teď díky tomu máte tuhle svalovou křeč! odpovím mu

Pán Jeskyně - 29. března 2009 19:50

Charles Klid Logane. Snažím se ho uklidnit. Pak se začne shánět po Lex. Lex? Zamyslím se, stačí chvilička a vidím, co viděl on. I jí, jak neslyšeně zašeptala tati a utekla. Inu, za tu dobu, co jsem měl s tou dívkou čest jsem vypozoroval, že celé roky hledá svého otce a chce se mu pomstít. Pomyšlení, že se má mstít zrovna vám jí hodně vykolejilo. Nejspíše utekla. Možná se vrátí a možná ne. Můžeme se jí pokusit večer najít na Cerebru. Vysvětlím mu. Myslím, že je to silná dívka a nic se jí nestane.

Ororo Munroe / Storm - 29. března 2009 19:57

Před institutem Ráda tě vidím Hanku. Zaslechnu chválu na můj účet, týkající se mého účesu a neodpustím si malé popíchnutí. Ty máš taky pěknej sestřih... Tuhle barvu sem taky sháněla. Samozřejmě to myslím v dobrém, takže doufám, že se tomu jen společně zasmějeme. Sleduji dění kolem sebe. Charles musí muže uklidňovat, protože se zbytečně rozrušuje. Přistoupím k němu a položím mu ruku na rameno. Také mu chci pomoci. Nemějte obavy. My se o vše postaráme.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 20:02

Budova No to si dělate legraci že ona je......moje? zeptám se ho Jste si jistej? vychrlím Počkejte říkáte adrenalin? Toje na celkové posilnění těla ne? Jako nějaké hodně silná energetická tyčinka že? vysvětlím svůj pois Dejte mě ještě jeden musím jí najít a to hned jestli říkáte že byla vykolejená její smysli nebudou fungovat znám to dkyž jsem v šoku moje smysli a schopnosti nejdou jak mají proto se jí klidně může něco stát! Počkejte mluvil jste o nějakém Celeru nebo tak nějak co je to? Najde ju to? zeptám se pochybovačně

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 20:10
	Akademie Poslouchám Logana On nic ještě neví? Charlsi? podívám se na něj Mohl by se vám hodit regenerace je výmečná vlastnost! A nebojte mladíku mimochodem je to Cerebro a ano najde to skoro všechny! dodám A ten Adrenalín vám už nedáme jelikož by si na něj tělo zvyklo a už by ho chtělo pořád byl byste na něm závyslej! odpovím

Pán Jeskyně - 29. března 2009 20:11

Charles Vidím, že mu na tom hodně záleží a výraz v jeho očích je velice nálehavý. Dobře, ublížit to myslím nemůže. Adrenalin rozšiřuje svalové cévy, urychluje srdeční činnost a činnost plic. Normálnímu člověku by hrozil i infarkt při nadměrné dávce adrenalinu. Ale vám to myslím nic neudělá. Hanku, píchněte mu zbytek dávky. Řeknu, V ampulce, kterou Ororo přinesla byly dávky dvě až tři. Cerebro je přístroj, podle kterého mohu najít každého mutanta na základě psychických vln. Bude to ale nějakou dobu trvat, zvlášť pokud má Lex mysl stále zablokovanou. Cože se hlavně při rozrušení stává.

Rogue Marie D'Ancanto - 29. března 2009 20:17

V kuchyni Odkud zná moje jméno?? Starší pán se představí jako ředitel akademie a já jen zmateně sleduji, co mi říká. Mohlo mi to ublížit?? Ještě víc než mi to ubližuje?? Stydím se za sebe, že jsem chtěla zkoušet něco na vlastní pěst. Omluvám se už se to nestane. Promlouvá ke mě Logan. Je starostlivý. Připomíná mi tátu... Jo jsem v pořádku. Uklidňuju ho. Kolem zrovna prochází hodně vysoký pán a není mu ano vidět hlava, takže když se sehne a představí jen si ho obezřetně měřím pohledem. Hned zase odchází, když i ostatní se rozutečou. V místnosti se mnou zůstane jen Bobby. Prohlédnu si ho od hlavy k patě a zpět a nasadím upřímný úsměv. Odkud jsi? Snažím se navázat konverzaci.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 29. března 2009 20:28
	Kuchyně usměji se na Rog a dopiji džus. Vztanu a jdu do ledničky a naleji si do sklenice další. Dáš si taky? zeptám se jí s úsměvem a chystám se vytáhnout další sklenici.. Pak se na ní ale otočím a zjistím že tu jsme sami. Toho bych mohl využít..SAKRA,na co zase myslíš! Odkud jsem?Já jsu z Bostonu. řeknu a usměji se. Odkud jsi ty? zeptám se.

Rogue Marie D'Ancanto - 29. března 2009 20:37
	V kuchyni Ehm... Jo díky... Vypadá, že je na rozpacích. Stroze odpoví, že je z Bostonu a nasadí úsměv. Ihned se ptá mě odkud jsem. Ehm... to neznáš. Snažím se odvést od sebe pozornost. Popravdě jsem si myslela, že se o sobě rozpovídá trochu víc. No já jsem z New Jersey. Rodiče se sem přestěhovali za prací. Co tvoji?

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 29. března 2009 20:41

Kuchyně Naliji džus i pro ně a krabici schovám do lednice..Nad džusi přelítne má ruka a jsou o trochu sutednější..vezmu je do rukou a položím na stůl.Z jednoho se napiji já a druhý podám Rog. Je pěkná,že? zeptám se sám sebe.. Jo..to je. odpovím si zase já a jen protočím oči.Jsem naprostý idiot nebo je orpavdu tak hezká že si mluví mrpo sebe.. Pak se zmíní o rodičích. No..Řekl jsem jim že jsem odjel na gympl..nevědí kde jsem ani že jsem mutant. řeknu a mírně se usměji..spíše je to trapný úšklebek než pousmání.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 20:47
	Akademie Charlsi příteli nevíme co mu to udělá jeto tělo itak teď dostalo víc než dost může na něm být už do konce života závisly ale ty jsi tu ředitel! odpovím a píchnu mu zbytel adrenalinu Snad se nic nestane a pokud jde o nějakou dívku jsem vyděl jak běží od Akademie směrem do města odpovím a čekám co udělá adrenalin

Rogue Marie D'Ancanto - 29. března 2009 20:50

Kuchyně Líbí se mi jeho schopnost. Hodně praktické. Pomyslím si, když nám ochladí džusy přesně, jak to mám ráda. Prohlíží si mě. Nutí mě to uhnout pohledem. Okamžitě cítím, jak rudnu. Kéž bych měla radši schopnost, jak nerudnout. To by se mi hodilo mnohem víc. Podívám se na něj, protože tomu nemůžu odolat, ikdyž vím, že budu během vteřiny jako rajče. Po jeho slovech si pomyslím: Kéž by to i naši nevěděli. A nasadím zoufalý výraz. Začíná mi bušit srdce, protože se mu dívám do očí, jakobych mu měla vidět až do duše. Jsou tak milé a upřímné. Omlouvám se za tamto předtím. Nechtěla jsem ti ublížit. Říkám to spíš toužebně než-li provinile. Zrychlí se mi dech. Proboha uklidni se Rogue. Napomenu se a přetrhnu náš oční kontakt, abych nebyla tak omámená. Odkašlu si. No ehm... Máš tam ještě džus? Ukážu mu prázdnou sklenici a usměju se.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 29. března 2009 20:54

Kuchyně dívám se na Roug..má krásné oči a nedívat se do ncih by byl hřích. Když v tom ale uhne pohledem a vidím jak ji červenajá tváře. Usměji se. Je vážně mco hezká.. pomylsím si když se na ni dívam.. Ne,nemylsi na to! napomenu se a zhluboka se nadehcnu.. To je v pohodě..byla to má chyba.. řeknu jí a mírně se pousměji stále se ti dívám do očí a nepatrně se přiblížím. jo..jasně řeknu a usměji se. Vezmu sklenici a naleji do ní džus. Chytím sklenici a udělám sní to co předtím a před předtím-ochladím ho. Tady máš. řeknu s úsměvem

Rogue Marie D'Ancanto - 29. března 2009 21:09

Kuchyně Přijmu sklenici a usmívám se. Díky. Dávám pozor, abych se ho nedotkla. Postavím se, abych se mu mohla zpříma znovu podívat do očí a stoupnu si asi pět centimetrů od něj. Stále se dívám do jeho očí. Najednou ucítím, jakoby z mého nitra vylézaly neviditelné ruce a chtěly ho. Jeho sílu, jeho schopnosti, jeho vzpomínky. Nehýbat.Zašeptám soustředěně. Přivřu oči a myslím na ty ruce. Přikazuju jim, aby se stáhly, ale nechtějí mě poslouchat. Soustředím se na bušení srdce a touhu přicházející od neviditelných rukou, které mermomocí chtějí energii, co stojí přede mnou, ale stále nic. Nebudu to dál pokoušet a budu to procvičovat na někom jiném. Ne na někom na kom mi tolik záleží. Poraženě odstoupím. Nejde mi to. Chtěla jsem... chtěla jsem tě... Ne... kurňa co to mumlám... Jasně že bych nemohla... Mlč už! Zarazím se tedy a zmučeně sleduju jeho výraz.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 29. března 2009 21:20

Kuchyně Nemáš vůbec za co.. řeknu a usměji se.Když vstane a je kousek ode mne snažím se abych nenátahl ruku a neudělal nějákou hloupost.Musí msi pamatovat na její schopnosti. Dobrá. Zašeptám také a koukám se na ni.Zajmalo by mě co cche udělat. Ještě chvíli a neduržím se. poymslím si a stále se na ni dívám. Kousek odstoupí a promluví. Co?Cože? zeptám se sám sebe a dívám se na ni. Posunu se kousek blíže k ní.Jsem tak blízko že bych ji dokázal zpočítat řasy. Věř mi. řeknu jí a zavřu oči. Nic mě nebolí..mám tělo z ledu.. řeknu si pro sebe a políbím ji.. z mého těla jde cítit chlad.

Rogue Marie D'Ancanto - 29. března 2009 21:41

Kuchyně On se nevzdává a zkouší to skrze své schopnosti. Přiblíží se ke mě a zavře oči. Mám strach. Nechci se mu ale bránit, vždyť i já o to stojím. Musím mu věřit. Ještě než se mě dotkne zase cítím, jak ze mě vystřelují ruce sápající se po jeho energii. Ty však narazí na tvrdou překážku. Led... Cítím na rtech chlad, ale není to nepříjemné. Moje schopnost jako by seškrabávala onen led, ale ten se vždy zase obnoví a nedovolí neviditelným rukám proklouznout. Je to marný boj a já jsem za to ráda. Nehodlám to pokoušet, ikdyž je to moc příjemné a nepatrně se odtáhnu a podívám se mu do očí. Na řasách má trochu sněhu a tváře modrobílé. Po žílách není ani stopa. Tak tohle by mě vážně nenapadlo. Usměju se plna neuvěřitelného štěstí.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 21:43

Budova Díky řeknu když souhlasí s adrenalinem jen co mě ho píchne se cítím líp Tak schválně! řeknu a trhnu rukama a znich vystřelí drápy. Jen se usměju a vstanu ještě to není ono ale je to dobrý. A najednou mě svyhne Lexin pach do nosu Neco se jí děje cítím to! Cítím to až sem! řeknu a rozběhnu s z domu a běžím do města sice ne jako normálně ale jde to adrenalin má stále lepší účinek zbystřím čichový smysl a už se nechám vést jen jím po nějaké době doběhnu k rohu ani jsem nevěnoval pozornost kudy běžím čich nechám polevit a všimnu si že jsem ve městě kouknu za roh a tam s na ní někdo dovoluje rozběhnu se na něj ale drápy mám zatažené a rozběhnu se ragbisticky na něj a shodím ho na zem Tohle jsi neměl dělat kamaráde! řeknu a vrazím mu dělo do tváře až jsem mu vyhodil čelist a pak skočím na ty dva a rovněž je zmlátím do neposlušný psi co právě pokousali náhodného kolemjdoucího když už jen hekají bolestí běžím k Lex a vydím že v noze má stopu po kulce Nechci ryskovat vezmu tě do té budovy! řeknu a vezmu jí do náruče a běžím sní zpátky po mé pachové stopě když už někam běžím zpátky se tam dostat nemám problém. Po nějaké době doběhnem k panství ale adrenalin přestává působit Pomozte jsme u brány! zavolám jak nejsilněji můžu a čekám až někdo přiběhne

Ororo Munroe / Storm - 29. března 2009 21:56

Před institutem Založím si ruce na prsou a sleduji ředitele Xaviera a Hanka, jak debatují o adrenalinu. Nakonec ho muži dají. Ten se rozhodne jednat sám a běžet za tou černovlasou dívkou, prý jeho dcerou. Podívám se pochybovačně na Charlese.Tak to jsem zvědavá, jak tohle dopadne... Už jsou pryč delší dobu a najednou se ozve mužův křik směrem od brány a i jeho slova mi potvrdí jeho umístění. Běžím k nim. On drží dívku v náručí a ona je zjevně zraněná na noze. Pojďte se mnou na ošetřovnu. Páni takových podivností a úrazů v jeden krátký časový úsek. Ty se snad domluvili. Odhodím sarkasmus a vedu je rychle do budovy. Kličkujeme chodbami a pak se ocitneme ve světlé místnosti s několika lůžky. Polož ji sem. Nakážu mu přísně a sahám po injekci s umrtvením, kterou okamžitě píchám ke zranění. Že vzniklo od kulky jsem si všimla už předtím, takže teď sáhnu po skalpelu a speciálním nástroji, kterým ji dostanu ven. S cvaknutím dopadne do plechové misky. Teď už si s tím musíš poradit sama. Řeknu spíše jako bych mluvila jen k její noze. A sahám po obvazu. Než to však stihnu obvázat, rána je zacelená a zbyde jen napůl zaschlá krev, kterou tedy obvazem setřu. Nepřekvapila mě její regenerace. Na téhle škole je normální mít velké schopnosti.

James Logan Howlett (Wolverine) - 29. března 2009 21:59
	Budova Příjdeme pomoct jedna žena sotva doběhnem na ošetřovnu skoro všechen adrenalin vyprší hodně jsem se namáhál proto rychle vyprchal a tělo se hlásí o další jako dýler chce další dávku Ten adrenalin moje tělo... řeknu a opřu se o zeď zase mě začínají bolet svaly

Angelika *Ange* - 29. března 2009 22:07

U akademie Zastavím se kousek od chlapce tak, aby se nebál, že bych mu mohla ublížit. Ano, jsem Ange, ale vlastně to není mé jméno. Zavrtím hlavou a pak se podívám chlapci do očí. Chtěla jsem ti jen nabídnout jestli by jsi nechtěl zůstat. Taky jsem tam před rokem našla útočiště, když jsem…. Když jsem utekla z laboratoře. Vysvětlím a snažím se, abych nepůsobila nervozně, ale to se mi vůbec nedaří. Nic ti nenutím, jen jsem si myslela, že máš třeba hlad nebo se chceš vyspat. Řeknu a tentokrát já sklopím hlavu k zemi. Připadám si hloupě. To on přece odešel… Měla jsem ho nechat jít? Kdybych jen neviděla jeho vyděšené oči, když zjistil, že asi nejsem jen sen, ale umím i mluvit. Objemu se pažemi, abych získala trochu odvahy, ale stejně mám pocit, že se mé tělo za chvíli rozpadne na kousky. Možná kdybych vypadala jako normální holka, třeba bych nebyla pro ostatní taková zrůda.

Randy Orton - 29. března 2009 22:14

U akademie To co říká zní strašně hezky, ale je to pro mě? Zasloužím si něco takového? Past to nejspíš není, ale tohle přeci není můj svět. Utekla...já taky...jsou mi v patách...ale proč? Když pominu pár lidí, které jsem zabil, ale jen kvůli tomu, abych přežil nebo kvůli tomu, že jsem se nedokázal ovládnout, tak jsem nic neudělal. Ti lidé si to zaslouží, celá planeta je jich plná a kdybych předem oznámil, že zabiju tolik a tolik lidí, tak by ostatní kvůli tomu nedělali tolik povyku, protože by to prostě "bylo v plánu". Já už nemám sílu utíkat...být zveří, kterou chce někdo ulovit...už se tam nechci vrátit...zabíjel jsem kvůli tomu...udělali ze mě zvíře! Zvíře... Připadám si tak slabý, že mám co dělat, abych se nerozbrečel jako malý děcko. ...musím odejít...zmizet...pořád být v pohybu...jinak mě dostanou... Na chvilku si zakryju oči, abych se trochu vzpamatoval. Já jsem zrůda...a pro ty není nikde místo...jen v laboratoři a tam se živý nevrátim...nikdy... Neumím se ovládat, což je vidět, v jednu chvíli to vypadá, že se tu rozbřečím a v další, ale kratší chvíli, že někomu ublížím. Jsem zrůda! Vykřiknu na ni lítostivě a upřímně.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 22:25

U akademie Protože se nás bojí. Copak to nechápeš? Ví, že jim můžeme ublížit. Nemají rádi neznámé věci. Vysvětlím a podívám se na něj upřímnýma očima. Neutíkej, zůstaň tu se mnou. Profesor nás chrání před lidmi. Vysvětluji dál a snažím se ho přesvědčit. Udělají z tebe jen to co ze sebe necháš udělat. Nejsi zvíře. Neutíkej nejsi lovná zvěř. Jsi jen jiný a tady tě za tvou výjimečnost nikdo odsuzovat nebude. Pokusím se ho trochu povzbudit, ukázat mu i jiné stránky života. Myslíš, že i já jsem zrůda? Zeptám se ho, když vykřikne, že je zrůda. Dívám se mu do očí a nechám otázku rozplynout se v tichu. Mám štěstí, že to na tobě nejde vidět. Vše si nosíš uvnitř, ale mě když někdo uvidí začne mluvit o poslu smrti a křižovat se. Přitom moje moc dává život, ne smrt. Řeknu a snažím se koukat chlapci do očí. Pojď se mnou. Ukážu ti, že můžeš žít jinak než ti ukázali oni a jinak než jako zvíře. Nejsi zrůda jsi jen vyjímečný.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 29. března 2009 22:26

Budova Když někam běží ja si to nasměruju k ošetřovně a podívám se co tu mají chvílu se tu rozhlížím a zachvíly sem vtrhne Orora s Loganem a tou dívkou. Dívám se jak dělá na té noze Hm asi se odemně něco naučila! Dobrá práce Ororo je vydět že jsi z toho nic nezapoměla! řeknu pochvalně když skonči dopovím to a všimnu si Logana jak už je zase slabej a ve svalový křeči Tak na adrenalin už rovnou zapomeň už není koho zachraňovat takže tě teď vezmu a odvedu tě na jeden pokoj kde si schrupneš a zitra ti bude líp! řeknu když jdu k němu podepřu ho a jdu sním do jednoho pokoje kde ho položím na postel sotva lehne už spí jak malej kluk Tohle je teda něco co všechno dokáže je hodně odolný! řeknu potichu a odejdu k Charlsovi Už konečně spí ten náš hrdina! řeknu s úsměvem Tohle jsem ještě nevyděl ty drápy čich je skoro jako opravdové zníře neř jako člověk! Ty smisly neuvěřitelné! Řekl bych že to doněj dala ta společnost! Už mě fakt štvou musíme to zarazit nebo znetvoří další z nás! řeknu naštvaně a trochu se mě naježí chlupy na hlavě

Randy Orton - 29. března 2009 22:33

U akademie Mezi sebou mají takové zrůdy...stačí se podívat do novin...chlap zastřelí manželku, syna a pak se oběsí...tohle je normální? Někdo by je měl zastavit...naučit je vážit si života... Mluví ze mě zlost. Mě nikdo neochrání...ale z neznámého důvodu ti věřím...nevím proč...možná na to i doplatím...ale věřím ti...takhle jsem někomu věřil jen jednou...ten člověk, mutant zemřel... Ale ne mojí rukou, je to věc, kterou si budu vyčítat do konce svého bídného života. Ukáži prstem na ni. Ty nejsi zrůda... Ale já jsem lidi zabíjel a ne zrovna milostivě, nechal jsem je trpět. Jak říkám...oni si nezaslouží žít...jsou to primitivní stvoření a ze mě stvořili bestii... Všechny bych se pochytal, zavřel je na jednom místě, jako zvířata by se tam ti takzvaní lidé pozabíjeli. Pořád ucukávám pohledem a snažím se dívat jinam než do jejích očí. Mám dar...ale ten posiluje moji krutost...umocňuje to, co ze mě udělali...to za co se budu mstít... A také to, kvůli čemu pořád utíkám. Příjdu k ní blíž, ale ne tak blízko, aby se mě mohla dotknout. Já nepatřím do tvého světa.

Angelika *Ange* - 29. března 2009 22:44

U akademie Každý život si zaslouží vzduch, který je na téhle zemi, nejsou všichni lidé zlý. Sklopím zrak a poslouchám dál jeho slova. Každý z nás má dar. Někdo umí zpívat, jiný malovat, já létat a ty ničit. Podle mě by se tvoje moc dala využít i k lepším věcem než jen ubližováním druhým. Ten chlapec ke mně přistoupí blíž a najednou se mi zase tak těžce dýchá. Moje srdce buší tak rychle jako by si přálo utéct z mého těla. Není to můj svět. Je to náš svět a nechtěj žít v mém osobním, protože ten je peklem každým dnem, kdy někdo jen sklopí oči, aby se vyhnul andělu smrti… Promlouvám a pak se mi hlas najednou zlomí. Nepatřím do světla, nemůžu si užívat zářivého slunce aniž by se mě někdo nelekl. Už patřím do temnoty a nechci, abys v ní žil i ty. Sklopím oči a je mi do breku. Naši mě prohlásili za mrtvou a nechali zkoumat mé léčebné schopnosti, ale já samu sebe vyléčit nedokážu. Už si ani nepamatuji své jméno. Jeden mutant z ústavu mi řekl Angeliko a toto se stalo mým jménem i když nevím zda je tím pravým. Povzdechnu si a podívám se chlapci do očí. Pokud chceš odejít nebudu ti bránit, ale pamatuj si jediné. Dveře institutu jsou vždy otevřené pro všechny, kteří hledají pomoc.

Randy Orton - 29. března 2009 22:55

U akademie To je hloupost...je to naivní si myslet, že jsou lidé, kteří by byli hodní aniž by z toho něco měli... Každej jde vždycky za tím svým i když se musí obětovat a chovat se nesobecky, udělá pro to cokoliv. Mohu brát život...jednou jsem přemýšlel nad tím, proč zrovna já? Jestli mi to nebylo dáno, abych tenhle svět napravil, naučil ty idioty, aby si vážili svejch ubohejch životů...tuhle myšlenku jsem nedokončil, protože jsem musel zdrhat a to dost rychle.... Cítím, že tím, že jsem se k ní přiblížil se něco změnilo, nevím co. Peklo je to jediný co mám... Kouknu na své ruce v rukavicích. Jen mé prsty a obličej jsou jediná viditelná místa na mém těle...ten zbytek bych nepřál nikomu vidět. Temnota...to je smysl mého života... Pronesu vzápětí. O svojí "rodině" radši nemluvím, zavrhnul jsem je za to, co mi udělali, co mi způsobili. Jednou je najdu a ukážu jim jaká stvůra jsem, že je to mnohem horší než si mysleli a až budou umírat tak se mi budou dívat do očí. Srdce se mi vztekem rozbuší, do očí se mi vžene stejná nepřítomnost jako když jsem ji napadl, sevřu dlaně v pěst. Nechci odejít...nechci takhle žít... Procedím skrz zuby. Radši ustup...mám pocit...že se...neovládnu... Před očima se mi dělá temno, už zase jeden z těch záchvatů, kdy zraňuji i sebe samého víc než kdy jindy. Padnu do kolen. Nechci ti ublížit...nech mě tu...a vrať se... Mám pocit, že tomu každou chvíli podlehnu a doufám, že se vzdálí, protože mě nikdo nepomůže. Nemůžeš mi pomoct...jsem zvíře...

Angelika *Ange* - 30. března 2009 06:27

U akademie V institutu byl ošetřovatel, který mi pomohl utéct a myslím si, že z toho měl tak maximálně problémy. Oponuji hned chlapci, protože až tak nesouhlasím s tím, že lidé dělají věci kvůli sobeckým důvodům. Nikomu nebylo předurčeno hrát si na Boha. Dostal jsi dar, abys ho dobře využil a né zneužíval. Prohlásím rozhodně a v mých očích je již špetička vzteku. Mám pocit jako by mě neposlouchal a jen si mlel svou jako by se chtěl ospravedlnit před tím před kým nemusí. Nenechám tě samotného. Řeknu rozhodně a udělám ten rozhodný krok k němu. Chci, aby věděl, že není na všechno sám ani na radost či bolest. Položím mu ruce na ramena a zakryji nás temnými křídly jako bych byla ďábel a chtěla ho odnést do pekel. Jenže opak je pravdou.

Randy Orton - 30. března 2009 06:43

U akademie Jenom pokrčím rameny. V tom případě asi neměl pud sebezáchovy... Ale to já asi taky moc ne, když jsem jen kvůli zvědavosti lezl přes mříže na pozemek, který je kousek od nás. A kdo bude dohlížet na to, jak každý z nás svůj talent využtívá? Cpali do mě jaká jsem stvůra...ale to, že mě drželi a testovali mě...to jim proti vůli...nebo té jejich "etice" nebylo... Nikomu to nevadilo, ani rodině. Ta myšlenka přileje olej do pomyslného ohně v mém nitru. Prosím...jdi... Vydám ze sebe zoufale. Její dotek je zvláštní, nemůžu se z něj v tu chvíli vymanit, nemůžu dělat nic, začínám být otrokem vlastního těla. Nemůžu jí ublížit...nechci jí ublížit...musíš se uklidnit...vzpamatuju se...ona je tu s tebou...podala ti pomocnou ruku... Trochu mi to pomůže, zmírní to můj záchvat, ale nezmizí. Přesměruji svoji zlobu na nejbližší strom, který je od nás vzdálený možná dva metry. Nemusím ho vidět, když zavřu oči, tak ho vidím jako svítivé body, stejně tak vidím Ange, ta přede mnou září. Vždycky při záchvatu se orientuju pomocí těhle světel. Všechno živé v mém okolí vydává jakousi záři. Zaměřím se tedy na strom, kterému začnou tmavnou listy. Je to normální strom, akorát zevnitř odumírá a jeho světlo hasne. Cítím to. Ale neublížil jsem jí. Po mém záchvatu se po chvilce vzpamatuju a první co udělám je, že se od Ange odtrhnu, nemám rád, když se mě někdo dotýká. Posadím se na zem a dýchám zhluboka. Kéž bych se to naučil ovládat. Natočím hlavu a podívám se na strom. Není mrtvý, to ne, ale bude mít co dělat, možná se z toho nevzpamatuje. Kůra je trochu zjizvená, listy hnědé a uvnitř stromu tu nejspíš taky nevypadá nejlépe. Promiň... Pronesu, když se otočím nazpět.

Angelika *Ange* - 30. března 2009 15:00

U akademie Nikdo na nás nemůže dohlížet. Jen mi sami, ale lidi taky nikdo nehlídá. Zavrtím hlavou. A je to pravda. Nikdo nemůže zabránit lidem, aby nás netestovali a oni zase nám, abychom je nevraždili. Chci tu být s tebou. Řeknu rozhodně. Chci, aby věděl, že není sám. Když se ode mě odtrhne docela to chápu, ale na druhou stanu mě to i trochu zabolí. Dřepím tam vedle něj a dívám se a čekám jestli něco řekne. Nic se nestalo. Vlastně se můžeme doplňovat. Řeknu, když si znalecky prohlédnu strom. Ještě není mrtvý. Ještě se dá zachránit. Přijdu ke stromu a položím na něj svoji dlaň. Tmavé listy opadají a na jejich místě vyrostou nové, dokonce vykvete i pár květů. Jenže to byla chyba takhle se předvádět. Cítím jak se mi motá hlava a musím se posadit do trávy jinak bych asi omdlela. Chytím se za hlavu. Měla bych se přestat předvádět. Pousměji se a snažím se z toho udělat vtip, ale dvakrát do smíchu mi není. Prosím, řekni, že zůstaneš aspoň chvíli tady. Zaprosím v duchu a podívám se chlapci do očí. Jak se vlastně jmenuješ? Ty mé jméno znáš, ale já tvé ne. Sice slovo znáš je trochu hloupé, když své jméno neznám ani já, ale řekněme, že Ange je mé jméno.

Randy Orton - 30. března 2009 16:09

U akademie Nehlídá...to je vidět....oni by nad sebou potřebovali někoho, kdo je bude krotit... Ačkoli by na něj nikdo nedohlížel. Proč? Zeptám se jí se zoufalostí v očích. Dále už jen sleduji, jak Ange vykoná opačný proces než já. Já jsem anděl smrti a ona...rozsévač života... Probleskne mi hlavou. Nějak jí to vyčerpalo, bez hnutí zůstanu stát na místě. Každej dělá co může...někdo život bere...někdo ho navrací... Není to zrovna přesná formulace, život mu nevrátila, nebyl mrtev. Asi bych neměl jen tak stát a sledovat ji, ale to je to nejlepší co v tu chvíli svedu. Kvůli mně se vyčerpala, aby napravila důsledek mé neschopnosti se ovládat. Proč? Na chvíli tu zůstanu...den...nanejvýš...pak budu muset odejít...a mám jednu podmínku...čím méně lidí se o mně dozví, tím líp... Moje jméno? To je něco, co jsem dlouho neslyšel, nikdo mě jménem neoslovoval. Maximálně na mě volali třeba: ty malá zrůdo, mrzáku, zdegenerovanej šmejde a podobně, nikdo mě minimálně deset let neoslovil mým pravým jménem, což neznamená, že bych ho zapomněl. Jmenuji se Randal...ale to zní divně...říkej mi Randy... Přiblížím se k ní opět do "vhodné" vzdálenosti. Absolutně nevím, co říct a tak jen nervózně přešlapuju na místě a upravuju si rukavice. Eh... Nic lepšího ze mě nevypadne. Zabořím pohled do země, do silnice a doufám, že Ange prolomí to ticho.

Britney Allen *Squeeze* - 30. března 2009 17:09
	Institut Stěží ujdu pár metrů a cítím, jak do něčeho - nebo někoho - narazím. Kdyby tu byla zeď, bylo by to pro mě normální. Ale.. Ono přede mnou nic není... Rychle odskočím, docela vystrašená. Jak už je mým zvykem všechno zvorat, během skoku se mi stačí překřížit nohy a já spadnu na zem. Napřed vrazíš do něčeho, co není vidět a pak slítneš. No úžasný ušklíbne se ironická část mého já.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 30. března 2009 17:19
	S Rog-Kuchyně Když se ode mne Rog odtáhne jen se mírně pousměji a po chvíli už sjem zase nromální. Takže to doopravdy funguje,skěvlý. pousměji se ještě jendou a podívám se na Rog. Jo..já..no..chtěl jsem to vyzkoušet. řeknu a podívám se nan i jestli není zhnusena nebo třeba naštvaná. Pak se otočím a vemzu si džus napiji se a zase ho položím. Stále sotjím naproti Rog a dívám se jí do očí.

Rogue Marie D'Ancanto - 30. března 2009 17:55

Kuchyně Konečně někdo, kdo se mě nemusí bát. Tedy skoro nemusí. Ušklíbnu se nad svými pesimistickými myšlenkami. Otočí se a já se na okamžik leknu, že to je kvůli mě, ale uklidní mě, když sáhne po svém džusu. Zase naváže oční kontakt a já opět začnu pociťovat ruměnec na svých tvářích. A nechtěl bys to vyzkoušet ještě jednou? Nebo ještě dvakrát?? Nebo třikrát??? Šibalsky se usměju a nasadím nevinný andělský výraz. Už chybí jen svatozář. Co když vyjdeme ze cviku? Zastrčím si neposedné vlasy za ucho a trpělivě čekám.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 30. března 2009 18:03

S Rog-Kuchyně Líbí se mi,pokaždé zčervená. řeknu si pro sebe a v duši se usměji. Je to roztomilí. řeknu a usměji se už normálně.Pak mě ale překvapí její otázka. Vážně to chceš? zeptám se jí a usměji se. Když ale uvidím její úšklebek s nevyním výrazem musím se zasmát. To bych nedovolil. řeknu a zase se chvíli soustředím. Od hlavy jde opět cítit chlad. Jsi připravena? zeptám se a přiblížím se.Jednou rukou ji optrně zajedu do vlasů a políbím ji. Snad mco nestudím. modlím se v duchu

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 30. března 2009 19:33

Ošetřovna Moc to nevnímám. Nevnímám skoro nic. Jak tělo s regenerací bojuje proti kulce, hrozně mě to oslabuje. Navíc to co jsem zjistila.. Jsem psychicky na dně. Ani skoro nevnímám Logana, který tam púřiběhne a útočníky vyřídí. Po zdi zády sjedu na zem, rukou stisknu bolestivě prostřelenou nohu a psychicky vyčerpaná jen brečím. Logane..tati..já..nech mě .. Břečím, ale to už mě vezme do náruče a běží zpět na akademii. Odnese mě společně s ženou, kterou jsem ještě neviděla na ošetřovnu a ta mi vyndá kulku. Je to úleva, když se rána může zahojit. Naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaná se otočím na bok a usnu. ....... Když se pak probudím a vyjdu na chodbu. Je prázdná. Nevím kam teď a hlavně kudy. Pomaloučku procházím chodbou a nakukuji do jednotlivých dveří. Když nakouknu do jednoho z nich uvidím na posteli své věci. To bude asi můj pokoj.. Ulehčeně tam zalezu, převléknu se do volných tepláků a tílka. Z tašky vytáhnu empinu a zapnu ji na repráček. Z repráčku začne hrát většinou rocková či metalová hudba. Například ClayFeeders :P Jen si lehnu na postel a zavřu oči. Přemýšlím a poslouchám.

Angelika *Ange* - 30. března 2009 20:43

U akademie Nevracím život jen léčím tam kde to je ještě možné. Prohlásím a zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala. Dobře, děkuji, že zůstaneš. Usměji se na něj a postavím se na nohy. Potřebuji získat energii. Těší mě Randy, jsem Ange. Usměji se a nevím zda mu mám podat ruku a tak jen přešlápnu nervozně na místě. Nemáš hlad? Určitě se v kuchyni najde spousta jídla a mohla bych ti něco uvařit. Navrhnu, abych prolomila nekonečné ticho, které mezi námi visí. Přemýšlím, kam vlastně Randyho uložím, asi k sobě do pokoje. Mám dvoulůžkáč, ale nikdo zatím neměl tolik odvahy, aby bydlel s andělem smrti.

Randy Orton - 30. března 2009 21:04

U akademie Dobře.... Odsouhlasím bez nějakého odporování, to ona ví jaké jsou její schopnosti, ne já. Eh...to nestojí za řeč.... Jediná odpověď, která mě v tu chvíli napadla. Ta bariéra tvořená tichem je k zešílení, asi i já bych mohl ještě zešílet, tedy ještě víc. Byl jsem rád, že mi nepodala ruku, ulevilo se mi. Hlad je můj každodenní společník...teda někdy... Zastavím se a přestanu mluvit. No...víš...co kdybychom šli? Já...stačí, když mě někam schováš...nejlíp...kdyby mě nikdo neviděl... Prohlásím trochu nejistě a po boku Ange, tedy v jejím závěsu se s dávkou opatrnosti vydáváme zpět k bráně a následně na pozemky té školy nebo co to je. Jo, školy. Jeden den...jedna noc...pak zmizíš...nemůžeš tu zůstat... Nemůžu a nechci, tohle není pro mě, ale pro jiné než jsem já. Zase mlčím, ale teď to není to ubíjející ticho, teď mlčím a dávám pozor na okolí, já nejsem zvyklý jen tak mluvit, natož s někým dalším.

Laura Kinney- X-23 - 30. března 2009 21:04

NY Pomalu projíždím městem ve svém Hummeru H2. Konečně tě mám, ty parchante! Zakřičím v myšlenkách. Zařadím rychlost a jedu dál. V hlavě se mi honí vzpomínky: Probrala jsem se ve vodě, ve skleněném boxu. Nade mnou stojí nějaký muž. Zmáčkl jakési tlačítko a trubičky připojené k mému tělu se naplnili stříbrnou látkou. BOLEST! Mé kosti se mění v ocel. Prorazila jsem sklo, z rukou mi vyrazili dva drápy, z každé nohy jeden! Křičím... Málem jsem vyletěla ze silnice. Dávej větší pozor! Za chvíli vzpomínka pokračuje: Neumím mluvit, kdo jsem? Chytili mě, příští dva týdny se učím mluvit. Třetí týden zabíjet. .............. Teplá krev mi stéká po rukou. Můj hrudník se konečně zacelil. Kolem mě se válí pět mrtvol. Všude je krev. Vracím se na základnu. Jdu do své kanceláře, jak tomu říkají oni. Pro mě je to cela. Zpod kabátu vytahuji složku, kterou jsem ukradla při misi: Projekt: Zbraň X Jméno: Laura Kinney (X-23) Biologická předloha: James Howlett (Wolverine) Jsem klon! Vzpomínka končí příjezdem k Institutu pro nadanou mládež. "Tady tě zlikviduju, Jamesi, protože kvůli tobě jsem k tomu byla stvořena." Řeknu potichu a jdu k velké braáně. Můj černý Hummer stojí před ní.

Angelika *Ange* - 30. března 2009 21:47

U akademie Tak pojď se mnou. Dneska přišli nový žáci tak nikomu nebude divné, že tě ještě neznají. Schovám tě k sobě do pokoje. Jdu tedy směrem ke škole a docela rychle proletíme spolu pozemky. Propletu se chodbičkami akademie, které zná jen málokdo. Tak nás potká jen pár lidí, ale ti si nás vůbec nevšímají. Hledí si svého. Za chvíli jsme u mého pokoje. Vytáhnu klíč a odemknu pokoj. Naštěstí jsem včera uklízela takže je tam čisto, ale všude po stěnách jsou moje kresby andělů. Tak tohle je moje útočiště, alespoň prozatím než se postavím na vlastní nohy. Usměju se a sundám ze židle batoh, který tam mám hozený. Posaď se a já ti mezitím donesu jídlo, souhlasíš? Zeptám se a nejde se neusmívat. Jsem tak šťastná jako nikdy. Konečně někdo, kdo se mě nebojí.

Randy Orton - 30. března 2009 21:55

U akademie, pokoj To se bude hodit...jak to jen...jo...splynout s "davem" že... Je vidět, že tu Ange není nová, vyzná se tu. Bez váhání mě vede pro mě labyrintem chodeb a k jejímu pokoji. Proč to dělá? Vrtá mi hlavou. Má tušení, co jsem zač, ale přesto mě u sebe chce schovat. Vstoupím po ní do pokoje. Vypadá odlišně než ten můj. Tvářím se asi jako Alenka v říši divů, nic takového jsem neviděl, tím mám namysli hlavně ty kresby, které si se zájmem začnu prohlížet. I kdyby v pokoji byl nepořádek, což není, tak by se mi tu líbilo, je to taková útulná skrýš a pěkně vyzdobená. Nevyslovitelně lepší než čtyří holé, těsné bílé stěny plus jedna postel. Po chvilce mi dojde, že na mě Ange mluvila. Cos říkala? Poté co mi zopakuje svoji otázku jí odpovím. Jo...můžeš...eh... Zamumlám. ...vrať se brzy... Zamumlám tak, že to snad neuslyší, dál se věnuji kresbám, které mě učarovaly. To jsou její díla?

Angelika *Ange* - 30. března 2009 22:25

Institut Za chvíli jsem zpátky. Usměji se a zavřu za sebou dveře. Klíč nechám na stole, přece budu za chvíli zpátky. Zamířím směr kuchyně. Ahoj Pozdravím ostatní a dál si jich nevšímám. Nechci, aby mě kdokoliv podezříval. Ostatní jsou zvyklí, že si beru jídlo do pokoje. Dělá to tak hodně lidí pokud chtějí chvíli klid. Vezmu si tác a začnu na něj nakládat jídlo. Nevím, co má Randy rád a tak vezmu nějaké ovoce, zeleninu, mléko, jogurty, vločky, pečivo a také džus. Skoro se mi to na tác nevleze, ale jsem zvyklá držet balanc takže se lehce propletu z kuchyně a mířím zpátky do pokoje. Cesta chodbou mi připadá nekonečná. Asi je to tím, že musím držet balanc. Díky křídlům to však vyrovnávám a nic mi nespadne. Dveře otevřu loktem a vejdu do pokoje. Dveře zavřu nohou a tác dám na stůl. Donášková služba. Sváča je tady. Usměji se na Randyho a snažím se nevnímat jeho zájem o moje kresby. Líbí se ti? Zeptám se ho a zamrkám oči. Ve tvářích malinko zrudnu a sednu si na jednu ze dvou postelí, kterou používám ke spaní. Je kousek odtáhnutá od stěny, aby mi nezavazeli křídla.

Randy Orton - 30. března 2009 22:40

Institut, pokoj Ange Dobře... Procházím se po pokoji a detailně zkoumám kresby. Ona je vážně anděl... Anděl a ďábel, ona a já, nemožná kombinace. Netrvá to dlouho a Ange je zpět, chvilku trvá než se odtrhnu od jejích obrázků a začnu se věnovat Ange a v neposlední řadě i jídlu. Žasnu nad množstvím a rozmanitostí jídla. Pořádné jídlo v solidním množství jsem dlouho nepozřel. Se zápalem hladového dítěte se pustím do čerstvého a hlavně dobrého ovoce. Tak šťavnatá jablka, jsem v sedmém nebi. Dále se spokojím jen s kusem čerstvého a křupavého pečiva, které zapiju sklenicí mléka. Většina jídla na táce zůstala, nemůžu se přecpávat a hlavně si na to zvykat. Nemůžu si zvykat na pravidelný přísun jídla. Já blbec... Úplně jsem v tom zápalu zapomněl objektivně ohodnotit její kresby. Ty...ty obrázky...jsou vyjímečné...úžasné...propracované... Znovu se začnu procházet po pokoji a znovu si prohlížet andělské kresby.Jen tak chodím a dívám se. Možná bych s ní měl mluvit, ale jediné co mě napadá je: Ehm...no... Těžko se to říká, nejsem na to zvyklý. ...děkuju... Doufám, že tuší, že tu nezůstanu, že zmizím a nejspíš už se neuvidíme.

Laura Kinney- X-23 - 30. března 2009 22:43

Institut Jdu po příjezdové cestě, srdce mi buší a svaly mám napjaté. Těch několik let hlledání a utrpení se vyplatilo. Brzo už bude po něm. Užij si posledních pár minut života. Řeknu mu v duchu. Už cítím jeho krev na rukách, těším se. Vejdu do budovy a nasadím líbezný úsměv. Jsem malá a občas i roztomilá. Jenom 156 centimetrů. To bude asi chyba v genetickém kódu. V místnosti na zemi leží dívka s bledou kůží, ale cítím ještě někoho. Všude samí mutanti. To je teda ta nadaná mládež. "Ahoj vy dva," řeknu a jdu svižně dál. Namátkou si vybírám chodby a konečně cítím něco, co by mohlo být ono. Pach strachu a starostí. Jdu směrem k němu. Ošetřovna Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Na posteli leží dívka a spí, někde u zdi podivný, velký, chlupatý modrý tvor. Žena, vcelku mladá s bílími vlasy. A konečně nad dívkou stojí miž, kterého hledám: James Howlett, Wolverine. Podívám se na něj, zaťukám a řeknu líbezně: "James Logan Howlett?"

Ororo Munroe / Storm - 30. března 2009 23:36

Ošetřovna Hank mě pochválí za mé správně provedené ošetření a já na něj jen mrknu a zazubím se. Tmavovlasá dívka zřejmě únavou usne a muž, co před chvíli dostal adrenalin, už touží po další dávce. To mu však Hank zatrhne a raději ho odvede do jiného pokoje, aby si odpočinul a vyspal se ze všeho. Už se nevrátí a já na něj nečekám. Mám dost své práce. Otočím se ještě k dívce a sleduji rysy jejího obličeje. Má je ostré a jasné stejně jako ten muž. Profesor ho oslovoval Logane, tak tedy Logan. Její jméno jsem už také zaslechla. Vzpomenu si. Lex... Kývnu si potěšeně hlavou. Nehodlám jim vykat, jsem tu přece profesorka. Zasměju se, jako bych řekla vtip, kterému můžu rozumnět jen já. Otočím se k ní zády a začnu se věnovat svým povinnostem. Nečeká mě další hodina a já se rozhodnu uklidit laboratoř. Přesunu se tedy do vedlejší místnosti a chvíli kontroluji správné nápisy a umístění chemikálií a léků. Po chvilce zaslechnu slabý šramot a zarazím se, abych nepřehlušila ozývající se zvuky odvedle. Už je jí asi lépe. Domyslím si, že dívka odešla, protože už nepotřebuje mou pomoc. Není zač. Znovu se usměju sama pro sebe a přejdu od srovnané skříňky k mikroskopu. Skontroluji sklíčko, které se právě nachází pod objektivem a zapíšu stav do tabulky, co mám položenou hned vedle. Vrátím se k lůžkům a jen pro jistotu skontroluji zda jsem se nemýlila, ale dívka odešla, jak jsem předpokládala. Přejdu ke stolu, abych se napila z velkého hrnku s připravenou kávou. Mňam... Kdosi vejde do místnosti a tak se ohlédnu na nově příchozí. Nikdy jsem ji tu zatím neviděla. "Zdravím. Co si přejete?"

Rogue Marie D'Ancanto - 31. března 2009 00:08

Kuchyně Motá se mi hlava a bušení srdce neustává naopak jakoby sílilo, pokud to ještě vůbec je možné. Cítím v břiše motýlky a jakoby tím menší tlak z nitra od těch zlých neviditelných paží. Rukou si mě přidrží a přiblíží se. Cítím jen příjemné chlazení i když má ruku zřejmě celou z ledu. Vždyť i rukáv má zmrzlý až k rameni. Dovolím myšlenkám uvažovat nad novou situací. Páni... Je to ten pravý?... Musí být... Kdo jiný by mi mohl věnovat alespoň takovéto polibky... Ale vždyť jsme se potkali sotva před pár hodinami... Mám však pocit, že ho znám celý život... Nepřekvapí mě svými reakcemi. Jsou vždy správné... A jako by byl půlkou mě samotné, kterou jsem vždycky hledala, ale na špatném místě... Jenže, co když mě překvapí. Co když není tím, kým se zdá být... Ne... nesmím takhle uvažovat... To by nedokázal. Vidím mu to na očích. Jsou upřímné a tak... tak... krásné... Otevřu oči, ale nechávám proudit studený vzduch do mých plic skrze spojení našich rtů. Na jednu stranu si ho chci prohlédnout, ale na druhou stranu i kontrolovat, jestli se mu náhodou něco neděje. Začínám si myslet, že se nekontroluje. Věř mu přece trochu Rogue... Je zkušenější a umí to lépe než ty... Ty jsi tu ta, co nic neumí. Usměju se a přivinu se k ledové soše, která však pod svou mrtvou schránkou skrývá očividně velké city. Nemyslela jsem si, že by jsme tu mohli zůstat celou dobu o samotě. To není možné na tak velké škole plné mutantů. Dveřmi projde neznámá dívka. Nevidím ji, protože se nechci od Bobbyho odtrhnout. Pozdraví nás jakoby nic. Ahoj. To jsou tu takovéhle věci taky normální? Nerada se odtáhnu a vymaním ze sevření mého "věznitele" a zachichotám se jako naprostá puberťačka. Okamžitě je mi tak nějak trapně, ale hezky trapně, a jsem v tvářích jako rajče. Pohlédnu na příchozí a malinko se zarazím, když vidím jen velká černá křídla, před místem, kde stála lednice. Jo... Ahoj... Zamumlám mile překvapena, ale nemile vyrušena. Otočím se na Bobbyho, který je stále ztuhlý jako kámen. Zamyslím se. Bůhví, kdo všechno nás slyšel, viděl nebo dokonce cítil to , co my... Hm... ale mě je to jedno. Dívka odchází s plným tácem jídla a my jsme zase o samotě. Znovu si vlezu pod Bobbyho zmrzlé ruce, jako že se nic nestalo a čekám až se probudí. Nasadím provinilý úsměv, ale v koutcích mi cuká. Po pár vteřinách procitá. To sem byla tak nudná, že jsem tě uspala? Popíchnu ho.

Angelika *Ange* - 31. března 2009 06:35

Můj pokoj Sleduji Randyho jak si pochutnává na jídlo. Vidím, že z něj má takovou radost. To už jsem dlouho neviděla. Já už beru jídlo jako samozřejmost a spíš jako nutnost pro přežití. Děkuju Zrudnu jako prvotřídní rajče. Měla… měla jsem spoustu času, abych je mohla dokončit. Řeknu vlastně pravdu, protože s křídly se do bazénu moc nedostanu a dny tady bývají občas dlouhé a nudné. Klidně si jeden vyber. Na památku, abys věděl, že se máš kam vrátit. Promluvím tiše a skoro pro sebe. Ani nevím zda mě slyšel. Protáhnu jemně křídla a pohladím je rukou. Až na pár maličkostí je to fajn je mít i když pro člověka nepraktické. Vím přesně proč Bůh nedal lidem křídla.

Randy Orton - 31. března 2009 06:44

Institut, pokoj Ange Teď s relativně plným žaludkem se cítím lépe. Hlavně potom, co jsem se neovládl a vyčerpal se při zabíjení toho stromu. Nemáš zač...vážně... Divím se, že vůbec něco takového říkám, tohle ke mně nesedí. Zastavím se dva metry od Ange. Maluješ fakt dobře... V podstatě už tohle je ode mě dost velký pochvala, protože si nevzpomínám na chvíli, kdy jsem naposled něco chválil. Vyberu si tedy jeden z obrázků, ten, na kterém anděl vypadá jako živý, jako by letěl někomu pomoct. Je to sice jen falešná naděje, ale lepší než nic. Sundám jej ze stěny a otočím se. Já se sem nebudu moct vrátit...asi už se nikdy...eh....neuvidíme... Já jsem v podstatě projekt do kterýho investovali dost velký prachy a proto mě chtěj dostat, nechtějí přijít o peníze. Podle nich jsem jejich majetek. Stejně je to zvláštní, že jsem tady a to všechno...

Angelika *Ange* - 31. března 2009 10:54

Můj pokoj Vážně děkuju. Usmívám se a koukám Randymu do očí. Připadá mi to tak krásné nebýt tu sama. Ten pokoj se tak rozzářil. Boží cesty jsou nevyzpytatelné a nikdy nevíš, koho potkáš a já myslím, že se jistě ještě setkáme. Usměji se na něj. Nezbývá mi nic jiného než věřit. Bez víry bych již nežila. Docela dokážu odhadnout nad čím asi přemýšlí. Můžeš tu zůstat jak dlouho chceš. Tady tě nikdo nenajde. Sem se nikdo nedostane, krom těch kteří hledají domov či útočiště. Usměji se a zahoupu nohoma jak malé dítě.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 31. března 2009 15:34

Kuchyně Cítím jak její moc se chce dostat pod led.Když už je to zkoro u mé kůže led se obnoví a to se opakuje stále dokola a dokola. Je to silnější než sjem si myslel. poymsím si a v duchu se usměji. Ale až teď mě napadlo.Co když má třeba kluka? Nebo co když nejsem její typ? mohlo by to vypadat že se jí vnucuji. Neblázni..znáš jí sotva pár hodin..Kdyby měla kluka tak by tohle po pár hodinách nepodstouipla řekne mi mé druhé já a já se spokojeně usměji,přeci jen je to pravda. Po chvíli však ale uslyším klapnutí dveří a když otevřu oči spatřím tu dívku s křádli,Ange. Rog se mě pustí a trochu se odstrčí. Ahoj. řeknu né moc nahlas a nejde mi ani pořádně rozumět,za to mlže zdřejmě led. Když po chvilce dívka odejde z jídlem Rog se usměje a dojde zase ke mě.Když ji zase držím pomalu se znažím abych vypadal jako vypadat mám. Za chvíli už držím Rog ve své normální podobě. Držím ji jen tak aby mi nesála sílu. Chceš to tady ukázat?mohl bych ti najít ovlný pokoj. řeknu a usměji se

Rogue Marie D'Ancanto - 31. března 2009 16:14

Kuchyně "Určitě..." Kývnu horlivě a popadnu svůj batoh. Vyjdeme z kuchyně na chodbu a já se nejistě rozhlédnu. Kolem mě projde mutant, držící hořící kouli a hned za ním skupinka tří navlas stejných děvčat, držících nějaké učebnice. Ty jsou však všechny odlišné. Sleduji ty dívky až na konec chodby a ony těsně před tím než zmizí za roh splasknou v jednu a ta nahlas radostě zakřičí: "A teď přichází na řadu zábava!" Páni... Takhle se jako učí? ... To by mi s tím mohla pomoct a poslat mi jednu dvojnici na doučování. Zachichotám se uznale nad svým nápadem, ale ihned ho odložím na později. Otočím se na Bobbyho a podívám se mu do očí, abych mu naznačila Tak mě tedy veď. Líbezně se usměju a pohodím vlasy na druhou stranu.

Randy Orton - 31. března 2009 16:16

Můj pokoj To nestojí za řeč...jen říkám, co vidím... Odpovím jí a rukou se opřu o stůl. Hmm...boží cesty... Pokud je ona věřící, pokud Bůh existuje, tak je to neskutečnej hajzl, ať mi někdo zkusí tvrdit, že to, co jsem prožil byla jen jakási zkouška nebo že mě to mělo posílit, s tím ať na mě nikdo nechodí. Bůh je jen poslední nadějí lidí, kteří se potřebují jen o něco opřít. Nemůžu tu zůstat...a kdybych mohl, tak tohle není nic pro mě...já jsem zvyklej na ulici...každej den si snažit sehnat jídlo, někde přespat...žiju si prachbídně, ale mám volnost...žádná cela...žádnej pokoj...svoboda i když jsem pronásledovanej... Vysvětlím jí. Pro ni je tohle něco jako druhý, možná první pořádný domov, ale pro mě? Jen místo, kde složím hlavu než budu pokračovat dál. Víš...vážně tu nezůstanu... Jako by mělo vadit, že tu nebude s někým jako jsem já. Tady je spousta jiných mutantů, kteří se chovaj lidsky, ne jako já. Vážně...odejdu...a pochybuju, že se uvidíme jindy než zítra ráno...brzy na to zapomeneš...tohle je tvůj domov...tak se toho drž.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 31. března 2009 16:22

Institut Dobrá tak jdeme. řeknu a dipiji džus sklenice dám do myčky,dřezu neb oco tu vlastně máme a vyjdu na chodbu. Sem tam kolem projde mutant ale protže se dnes ani zítra neučí většina mutantů je ve městě nebo ve svých pokojích. Tady je společenka,většina z nás tu tráví svůj volná čas. řeknu a usměji se. Je tu vše na co si zvpomenše:Křesla,sedačka,šachy,knihovna,stolní hry,televize,playstation,prostě vše. NEchám Rog aby se to trcohu porozhléla a dju dál.Takhle ji provedu po cele Akademii a v ruce už netrpěliva svírám klíček od jejího pokoje. Patnáct..Já mám dvanáct,hmm,nejsem od sebe mco daleko. Pomyslím si a usměji se. Dojdeme před pokoj s číslem na dveřích "15" Tohle je tvůj pokoj,a tohle tév klíčky. řeknu a usměji se. Žáci nemají na pokojích koueplny a proto jsou koupelny rozdělené řeknu a spolu s Rog se otočím ukážy prstem na dveřev levo. Chlapecké řeknu a usměji se Dívčí.. řeknu a ukážy prstem na dveře v pravo. Najdeš tam tři sprchové kouty dvě vany pár záchodů a asi čtyři umyvadla,u umyvadel najdež u každého dvě zásuvky. řeknu a usměji se. Tak to je asi všechno. řeknu a přešlápnu,stojím před dveřmy jejího pokoje a dívám se jí do očí. Snad to všechno ztřebá. Kdyby jsi něoc neveděla nebo jsi nebyla jistá můžeš se mě jí kldině zeptat,mám pokoj číslo dvanáct. řeknu a ukáži na dveře nedaleko.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 31. března 2009 16:29
	Institut Stojím a lseduji tu dívku jako slovo boží. Má zajmavou schopnost a vypadá celkově i zajmavě. Chci nenápadně a potichu projít když v otm změní směr a narazí do mě..Stejně jako ona spadnu. Rychle se zvednu a zviditelním se. Jsi v pořádku? zeptám se jí ap odím jí ruku abych ji pomohl vztát. Neublížila sis? zeptám se a podívá mse na ni

Britney Allen *Squeeze* - 31. března 2009 16:34

Insitut Téměř začnu nadávat (a že znám hodně sprostých slov). Vzápětí zaslechnu tiché zadunění. Tak to spadl ještě někdo. Podívám se do těch míst.. Je to ten kluk! Přijde ke mně a natáhne ruku, aby mi pomohl vstát. Mezitím se mě ptá jestli jsem v pořádku. Neodpovídám. Pak se mně zeptá, jestli jsem si neublížila. Zase mlčím (tímhle tempem se mě za chvíli zeptá, jestli nejsem mentálně postižená...). ,,Ty?" Zeptám se po chvíli nedůvěřivě. Ruku nepřijmu, ale zároveň ani nevstanu.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 31. března 2009 16:46
	Institut Když se jí zeptám jestli se jí něco enstalo neodpovídá. KDyž ji nabýdnu ruku tak ji nepříjme. Jen se na ní podívám a rukou se trapně poškrabu za uchem pak ji dám ovlně podél těla. Hm.. vydám ze sebe jen po chvíli. Jo,já. řeknu a zneviditelním se,pak se zase hend pormením zpět.

Rogue Marie D'Ancanto - 31. března 2009 16:47

Institut Pozorně poslouchám a snažím si zapamatovat přesně, co se kde nachází. Upřednostním mě přednější předměty. Dobře... knihovna... hm... televize... Přikyvuji. Po akademii bloudíme dobrou třičtvrtěhodinku a nakonec staneme před dřevěnými dvěřmi s číslicemi jedna a pět. Bobby s úsměvem nadzvedne klíčky, které zjevně celou cestu skrýval v dlani. Na závěr mi zdělí podrobnosti o koupelnách. Zbystřím, když ukáže na dveře vpravo a řekne. Dívčí. Nervózně ještě postává se mnou u čísla patnáct a já cítím, jak se postupně začínám zase červenat. Bobby ještě dodá, že má pokoj o tři zpět a mě poskočí srdce radostí. Nemusím se ptát sama... Usměju se a když je na odchodu, zarazím se. A co jsem dlužna? Tedy... vlastně kolik mě to tu bude stát. Páni. Úplně jsem zapomněla zeptat se na cenu. Přiblížím se k němu a ještě poznamenám. A co pusa na rozloučenou?? Neskrývám vyčítavý tón.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 31. března 2009 16:53

Institut Usměji se ještě na Rog a jsem na odchodu když v otm mě zastaví. Otočím se na ni a překvapí mě její otázka. Dlužna? Za co by jsi byla dlužna? zeptám se jí překvapeně. Platit nic nemusíš,tohle je pro mutanty jak v tístni tak pro ty kteří se mají dobře.pokud o tom rodiče vědí někteří přizpějí nebo přizpívají pravidelně a když o to menví profesor je rád když tu někdo zůstane a učí se rozvíjet svou moc. řeknu a usměji se. Tak pusa na rozloučenou? zopakuji v mysli a dojdu k Rog..Tentokrát to rysknu i bez proměny. Pomalu se k ní přiblížím a letmo ji políbím.Když už ale ciím že se mě uchopila její moc odtáhnu se a nadechnu se. Pomalu rudnoucí kůže je zase v normálu. Dyžtak víš kde mě najdeš. řeknu ještě a usměji se.

Britney Allen *Squeeze* - 31. března 2009 16:55
	Institut Týjo. Ten má dobrou schopnost Ano, tohle bylo to první, co mě napadlo. Tedy krom toho, že bych ho nejraději zaškrtila. A taky co tady dělal. Sledoval mě snad? Pokud ano, není to úchyl? No, možné je všechno. ,,Tys mě.. Sledoval?" Zeptala jsem se ho. Možná, že ze sebe dělám středobod vesmíru (no jo, už zase), ale na nic jiného jsem přijít nemohla. No jo, nedostatek mozkových buněk...

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 31. března 2009 16:59

Institut Dívám se na tu dívku která stále sedí na zemi. Opravdu nechceš pomcot? zeptám se jí ještě jendou,pak mě ale zarazí. Po chvilce mlčení se na ni podívám. Ne nesledoval,jen jsem se necítil doře na očích tolika mutantů. vysvětlím zrkáceně ale tohle mě opravdu nenapadlo. I když je pravda že mě zajmalo ak jde ale když jsem byl na odchodu vrazila do mě.Opravdu mě nenapadlo že to mohlo vypadat jako sledování.

Britney Allen *Squeeze* - 31. března 2009 17:12

Institut ,,Eee.. ne," odpovím na otázku, jestli vážně nechci pomoct. Krásně ses ztrapnila. Jsi už spokojená? Zavrčí na mě v mysli můj ironický a velmi nepříjemný hlas. Vážně jsem se už nemohla víc ztrapnit. No, i když... Začala jsem se hrabat na nohy. Moc práce mi to nedalo, s pády mám dost zkušeností. No, tohle už je lepší. Koukat se na někoho zezdola je dost.. ponižující. I když i tak musím mít trochu hlavu nahoru (co taky po mě s mými necelými 165 cm chcete...)

Rogue Marie D'Ancanto - 31. března 2009 17:41

U "mého" pokoje Bobby vypadá překvapeně. No... myslela jsem... že to je jako soukromá škola... Tak dobře... Oplatím mu mile úsměv. Jakoby omluvně ke mě přistoupí, ale zdá se, že zapomněl na obranu, protože cítím větší tlak na hrudi, a když se během pár vteřin odtáhne, vidím, že jsem se nemýlila. Neměli bysme to pokoušet a ty už teprve ne... Řeknu vyčítavě a zamračím se. Naštěští naše propojení netrvalo dlouho. Buď to budeme muset omezit... Udělám bolestný úšklebek. Nebo se to prostě MUSÍM naučit ovládat. Nasadím pozitivní masku, aby si nemyslel, že mám nějaké starosti. Nechci ho tím zatěžovat. Oboje dokážu ovlivnit já sama. Ano... pak se za tebou stavím... Usměju se teď už naprosto upřímně a zamávám mu.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 31. března 2009 18:10
	Institut > Můj pokoj Ano já vím. řeknu a trochu zklamaně ale přesto se pousměji. Snad se svou cmo brzy naučí ovládat. pomylsím si když se na ní podívám a pomalu jdu. Dobrá budu ve svém pokoji. řeknu a ještě jendou se usměji,teď už se otočím a jdu do svého pokoje. Sundám ze sebe boty a bundu hodím na věšák. Dopandu na postel obličejem do polštářů a začnu přemýšlet.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 31. března 2009 18:13
	Institut Hm,Dobrá řeknu a trochu odstoupím. Když se na mě dívá chvíli vydržím bez pohnutí a zahltilo to tu ticho. Tak,abych šel. řeknu a otočím se,jsem na odhcodu.

Angelika *Ange* - 31. března 2009 18:13

Můj pokoj Tady je taky svoboda, také můžeš odejít kdykoliv budeš chtít a kdykoliv se vrátit. Řeknu, abych ho přesvědčila, ale vím, že to je téměř marné. Mohl by to být náš domov, kdybys chtěl a já nezapomínám. To možná někdy zjistíš. Sklopím hlavu a nechce se mi moc mluvit. Pokud chceš seženu ti tu nějaké čisté oblečení a tady za dveřmi je sprcha. Ukážu na jedny dveře a pak se na Randyho podívám. Prosím, zůstaň! Pomyslím si v duchu, ale nahlas bych to nikdy nevyslovila. Můžu si tě pak nakreslit? Chci mít něco na památku.

Britney Allen *Squeeze* - 31. března 2009 18:19
	Institut Tak jo. Už to skončilo.. Odchází. Nemůžu říct, že by mi to moc vadilo. Na okamžik se zaposlouchám. Hlasy už není vůbec slyšet. A do.. Pomyslím si a skousnu si ret tak silně, až ucítím na jazyku slanou chuť krve. Rozhlédnu se kolem. Nikde nikdo (krom toho odcházejícího kluka). Rozejdu se pro jistotu opačným směrem než on, v naději, že někoho potkám

Randy Orton - 31. března 2009 18:41

Pokoj Ange Já vím jak to myslíš...a ty víš, jak to myslím já...nechci si tu hrát se slovíčky. Proč se mě snaží přesvědčit, abych tu zůstal? Proč? Zarazí mě spoje "náš". Náš? Je to víc zarážející než slovo domov. Každý zapomíná...teda...člověk nezapomene jen na ty špatný věci... Opravím se. Prohlédnu si své trochu ošoupané a špinavé oblečení, černé kalhoty, které už nejsou černé, jako spíš šedé od prachu. To...to nemusíš...nedělej si škodu... Sklopím zrak a radši se dívám na podlahu, když sleduji její prosebný výraz, tak mi nic jiného nezbývá. Nakreslit? No...no...dobře... Nechce se mi od ní odejít, je to snad první člověk, který se mnou zachází jinak než jak s kusem hadru. Ukážu na druhou postel. Můžu? Poté se na postel posadím. Eh...tak...můžeme začít? Zeptám se jí zvědavě. Nevím jak se mám posadit, jak se tvářit, co dělat, abych na tom obrázku vypadal alespoň trochu jako lidská bytost. Trochu si upravím mikinu, která má menší díru na levém loktu a je na pravém boku odřená se zbytky něčeho zaschlého, to něco je moje krev.

Kurt Wagner-Nightcrawler - 31. března 2009 18:48

Institut Odejdu z kuchyně a jdu si najít pokoj. Profesora se zeptám až zítra, byl to těžký den a já si chci odpočinout. Najdu si prázdný pokoj, vejdu, odhodím kabát do rohu, protáhnu se a lehnu si na postel. Za chvíli usínám. Zdá se mi o životě v cirkuse. Nepříjemné vzpomínky. Drží mě v kleci. Z té mám krásný výhled na plakáty se mnou samotným. "Der Teufel" stojí na nich. Ďábel. Dali mi docela pěkný náramek. Nedá se sundat, a abych se nepřemístil a neutekl, každých deset vteřin do mě pouští elektrošoky. Další sen vidím velmi zvláštně, jednoduše. Jsem ještě dítě, novorozeně a drží mě žena skrytá pod kapucí. Před ní stojí muž, kterému není vidět do obličeje. "Dej mi ho!" Zařval. "Nikdy!" Odpověděla mu křikem a vzlyky ta žena. O okamžik později běží přes rozhoupaný most se mnou v náručí. Zakopla a já padám do řeky...

Angelika *Ange* - 31. března 2009 19:54

Můj pokoj Nejsi špatná věc v mém životě. Zavrtím hlavou. Navíc podle mě si člověk pamatuje hlavně to špatné, jsi důkaz toho. Připomenu mu. Nebudu si dělat škodu. Akademie tady má oblečení, protože sem kolikrát přijdou mutanti bez jakéhokoliv oblečení, většinou promáčení deštěm tak jako já. Usměji se a už se natahuji pro blok, který mám na stole. Vytáhnu tužku z pouzdra a také gumu. Jistě. Ta je teď tvoje. Usměji se na něj. Sleduji jak se posadil a dám si neposedný vlásek zase za ucho. Už jsem začala. Usměji se a na papíře se mi rýsuje několik čar z kterých nakonec bude obraz. Nemusíš mi nijak pózovat. Nakonec si to stejně udělám po svém. Usměji se a dál kreslím další a další čáry. Snad aspoň příjme nějaké oblečení. Hlavně by mu bodla teplá koupel. Přemýšlím si pro sebe a usmívám se. Občas se podívám na Randyho a pak zase k papíru.

P.N.Rasputin-Colossus - 31. března 2009 20:23

V pokoji (mém:-P) Sedím u stolu a ruce držím zarámovanou fotku. Je na ní smějící se malá holčička, která sedí na rameni, někdo by řekl, kovové soše. Nebyla to však kovová socha, které holčička seděla na rameni... byl jsem to já. Chvílemi svou mutaci nenávidím a ve chvílích, kdy díky ní zachráním život nebo jen vyloudím úsměv na něčí utrápené tváři, za ní děkuji. Prstem pohladím obličej dívenky a věnuji jí ještě jeden dlouhý pohled. Potom fotku schovám do šuplíku u stolu ale ještě, než šuplík zavřu, se zarazím Tady se přeci nemusím schovávat. Tady mě nebudou nenávidět za to čím jsem a ani neohrozím svou sestřičku. myšlenky mi létají hlavou a nedaří sem i je alespoň na chvíli zastavit, abych je mohl opravdu rozebrat. Váhavě ale přece položím fotku na stůl tak, aby ji viděl každý, kdo vejde do pokoje. "Asi bych se měl pokusit, seznámit se se zdejšími studenty a profesory. Jak jsem psal profesoru Xavierovi "Na studium se cítím příliš starý... přesto, že je mi teprve 26 let ale i tak chci být tam u vás, protože právě jen u vás mám možnost udělat něco pro to, aby byl svět lepší." pomalu kráčím ke dveřím pokoje a nakonec z nich rázně vyjdu na chodbu. Procházím se tam a sem, prohlížím si veškerou výzdobu a žasnu nad uměním malířů a sochařů. Je vidět, že profesor Xavier má cit pro umění a ví jak investovat peníze. Nakonec zabloudím až k místnosti, na které je velký nápis "Posilovna". To je něco pro mě. pomyslím si a opatrně nakouknu dovnitř. Takže se tedy s nikým novým neseznámím... zato si ale protáhnu kostru. Ihned se vrhnu k benchpressové lavici, kde si s myšlenkou, překonat svůj starý rekord, naložím poměrně slušnou zátěž. Tak se ukaž.... Colossusi. popíchnu sám sebe a začnu s posilováním. Snažím se nenadělat moc velký hluk... což dost dobře nejde, vzhledem k zatěži, jakou zvedám. Mnoha lidem známé hekání a odfukování se rozléhá po celé místnosti a dost možná i za její dveře.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 31. března 2009 21:27

Pokoj Ani nevím, jak dlouho se tu jen tak povaluji. Dost dlouho. Zrovna skončila písnička cvok. Pslouchala jsem všechny ty písničky několikrát dokola a už z toho celkem taky cvokatím. Takhle by to nešlo! Nejsem zvyklá nic nedělat. Ono taky nešlo se jen válet, když se musí pracovat. Logan nelogan, jdem něco dělat. Empinu si přepnu na sluchátka, vlasy sepnu do culíku, z tašky vyndám ručník a mířím do posilovny, kolem které jsem šla, když jsem tahala toho Bobbyho. Snad tam maj ptyel.. Říkám si, když si vážu dlaně a zápěstí bándážemi. A když ne, aspoň je mám zpevněný.. Mám na sobě pořád ty volný tepláky, bílý pánský tílko přesně kopírující postavu a s vykrojenýma ramena, že odhaluje kus tetování po šíji. Kde končí není následkem tílka vidět. Kvůli mp3 neslyším skoro nic, co se z posilovny line za zvuky. Trošku jo, ale neodvodím si, že je to odtamtud. Jsem zaměstnána hudbou. Proto mě trošku překvapí, když otevřu dveře a tam vidím tu dvoumetrovou horu svalů. Rozhoduji se, že ho nebudu rušit. Už tak má dost velký závaží, nač ho namáhat mluvením? Pokud si mě všimne, usměju se a dojdu k pytli. Ručník hodím na okno a na začátek se nejdřív protáhnu. Jak dlouho jsem nebyla si zaboxovat? Přemýšlím, zatímco si protahuju nohy. Myslím samozřejmě boxování do neživých předmětů. Živé nejsou tak nedávné. Když už si přijdu dostatečně protažená a rozcvičená, začnu boxovat.

Randy Orton - 31. března 2009 21:40

Pokoj Ange Nejsem nic v tvém životě...přišel jsem...odejdu... Pokrčím rameny. Je to přeci jednoduché. Možná jsem důkaz nejen toho... Jsem důkaz lidské zvrácenosti, což mi žíly netrhá. Aha...takže budu parazitovat jen na týhle škole... Tohle nebyla odpověď, kterou jsem čekal, ale budiž. Cos čekal? Ange se natáhne pro blok, skicák, aby mě mohla zachytit. Zachytit zvíře v lidské podobě. Moje? Jen pro dnešek... Znovu naznačím, že tu nezůstanu. Zatřepu hlavou a pak si dám vlasy trochu nastranu, abych nevypadal jak imbecil. Ale příjde mi, že je to pořád totéž. Aha...začala...to je fofr...nebo mám tak dlouhý vedení... Jen tak pokývu hlavou. Chopí se mě nervozita. Nejistě se rozhlížm kolem a nemám nějak slov, prsty si začnu bubnovat do stehen. Koupel...jídlo...spánek...zmizet...zmizet ryychle, nepozorovaně, nikdy se tu neukázat... Nevím coby, tak přemýšlím, plánuji další kroky. Eh... Chtěl jsem něco říct, ale na nic jsem nepřišel. Co bych jí měl říkat? Třeba jí vyprávět o tom, proč mám krvavou skvrnu na mikině a na triku? Na mém Mnemic tričku. Trochu se začnu vrtět a rozhlížet se kolem, na čele se mi začnou hromadit kapičky potu. Klid...buď v klidu... V klidu, to mi říkali i v ústavu.

P.N.Rasputin-Colossus - 31. března 2009 21:43

Posilovna Jsem tak zaměstnán zvedáním činky, že si ani nevšimnu dívky, která vstoupila dovnitř. Náhle se ozve rána do pytle a já se leknu div si činku nepustím na krk. Podaří se mi ji nadhodit zpět do držáků a rychle se zvednu "Ehm... zdravstvuj...teda... ahoj... ehm... já jsem Pjotr... teda...ve vašem jazyce jsem Peter. Ehm... ahoj.." zopakuju a mezitím dojdu ažk neznámé dívce. Váhavě k ní natáhnu ruku a čekám. To se uvedl přímo parádně! Opravdu lépe to ani nešlo. Teď si určitě bude myslet, že jsi nějaký duševně postižený výměnný student z Evropy. v duchu si nadávám a nervózně se usmívám. Náhle za sebou zaslechnu jakýsi hlasitý vrzající a škrábavý zvuk. Otočím se a všimnu si, že lavička nezvládá váhu činky a poněkud se... prohýbá. Teprve pak si všimnu nápisu na okraji "Zátěž maximálně do 100KG". Zatraceně... to je dámská lavička... já jsem takovej... doběhnu k laviččce, která se mezitím složila jako domeček z karet a činka s třísknutím dopadla na zem. "Sakra!" zanadávám a pak si uvědomím, že je v místnosti ta dívka. Pohotově se k ní otočím, div si nezakopnu o vlastní nohy a znovu napřáhnu ruku "Promiň... teda... tak... já jsem Pjot...Peter."

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 31. března 2009 21:55

Posilovna Na uších mám sluchátka a tak opět nevnímám nic kolem sebe. V rytmu hudby mlátím do pytle. Je to tedy celkem náhoda, že si muže všimnu a stihnu si sundat sluchátka dřív, než na mě promluví. Všimnu si ho hlavně díky zvednutí se, které perferně zaznamenám. S hlavou zkoumavě nakloněnou na stranu ho pozoruji, jak se ke mě přibližuje. Je to tedy spíš pozorování v záklonu. Když má někdo 160 cm, je konverzace s dvoumetrovým chlapem v tomto směru obtížná. Trošku překotně se představí. On se snad přede mnou stydí.. Pomyslím si, překvapilo mě to a pokud tomu tak je, tak nepopírám, že mi to lichotí. Takže Peter.. Taky k němu natáhnu ruku, abych se představila, když v tom se otočí kvůli skřípění lavičky, které i mě drancovalo uši. Zvlášť když dopadne na zem a zaduní obrovskou ránou, mám dojem, že mi to protrhne bubínky. Au au, pozor, tady je někdo citlivej... Jo, jo..nic se neděje. Já jsem Lex. Těší mě Petere. Představím se mu také, vlivem jeho jednání mírně rozhozená. Abych ho však ujistila, že si nemyslím nic špatnýho, usměju se na něj.

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 06:32

Můj pokoj To není o vedení, ale o odvedení pozornosti. Usměji se zářivě, protože je nejjednodušší odvést pozornost k rozhovoru. Lidé se pak uvolní a nejsou ani na obrazcích tak škrobení. Dál maluji jeho tvář a najednou jako by všechno zmizelo. Najednou vnímám jen ten obraz. Ale najednou uslyším hlas. Podívám se na Randyho a změřím si ho očima. Copak se děje? Jsi nějaký nervózní. Tobě se tady nelíbí, že? Zeptám se a raději sáhnu po gumičce, kterou sepnu vlasy, protože mi pořád lezou do očí, když kreslím. Sleduji Randyho, ale i tak si najdu chvilinky, abych dokreslila rukáv mikiny a lem kalhot. Nemůžeš, že tady držet jako nějaké zvíře. I když si myslíš, že je to to nejlepší. Přece to on nechce. Chce být svobodný. Nestojí o tvou péči.

Randy Orton - 01. dubna 2009 06:46

Pokoj Ange Po-pozornosti? Zeptám se překvapeně, protože mi hned nedojde co měla Ange namysli, myšlenkami jsem byl někde jinde. Ange kreslí do doby než ji vyruším, to nebyl úmysl, já za to nemůžu. Nic...to...to...nic... Hřbetem ruky si otřu kapkičky potu z čela. Stále se potím, mírně se mi třesou ruce a já se chaoticky rozhlížím po pokoji. Pokaždé když zvedne zrak od papíru ke mně, její pohled mnou projede. Měl bys vypadnout ještě dnes...ať jí uděláš trochu radost...ať má klid... Pomyslím si kriticky. A-Ange...jak...jak to jde? Zeptám se jí a po delší době se na ni dlouze podívám. Zdá se mi, jako by z mé přítomnosti nebyla ve své kůži, sice mě kreslí, ale to mohl být ve své podstatě útěk přede mnou, věnuje se něčemu jinému než aby se věnovala mně. Promiň. Vypadne ze mě z ničehonic. Nechtěl jsem...zdržovat...měl bych odejít...nechci ti tu pít krev...což dělám dost často... Teda v případě, že se někde dám s někým do řeči a to není moc často.

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 13:13

Můj pokoj Dobře jak myslíš. Usměji se na Randyho a zase se kouknu na papír a dokreslím pár další čar. Na papíře se mi již rýsuje obraz Randyho jak sedí na posteli né nepodobný fotografii. Chvíli pracuji v naprostém tichu a jediný zvuk, který mě ruší je tlukot našich srdcí a také pohyb tužky po papíře. Dobře, jde to dobře. Už to budu mít. Dej mi ještě chvíli. Usměji se na něj. Za co se omlouváš? Zeptám se překvapeně a koukám tak na něj. Od ničeho mě nezdržuješ jen si myslím, že je málo věcí, které by jsi mi chtěl říct. Pokrčím rameny a dodělám pár čar a do pravého dolního rohu udělám svou značku a připíšu datum. Pak ho podám Randymu. Oblečení ti, ale nějaké dám. Nechci, abys chodil v roztrhaném a zakrváceném oblečení. Řeknu a přeměřím si ho očima. Usmívám se, ale moc do smíchu mi není, protože vím, že Randy odejde a je mi z toho smutno. Konečně někdo, kdo se mnou mluvil a on chce odejít.

Randy Orton - 01. dubna 2009 16:15

Pokoj Ange Dobře... Následuje dlouhé ticho, tedy ticho, spíš doba mlčení a nicnedělání, tedy co se mě týče. Ange se věnuje mé kresbě. V pohodě...nikam nespěchám. Zatím. Dodám si v duchu. Je vidět, že jednat s někým není zrovna moje parketa. Není věta, kdy bych neřekl ani jednu kravinu. Asi, teda určitě vypadám jako blbec, ale co nadělám? Takovej jsem, takovýho mě "vychovali". Další chvíle ticha a prázdna, pro mě v podstatě nic vyjímečného, ta chvíle uplyne a obrázek je hotový. Ange mi ho podá, vezmu jej a prohlédnu si ho. Takhle vážně vypadám? Zeptám se vážně překvapeně. Mohla by ses tím živit... Podám jí kresbu nazpět. Bude na mě mít památku, alespoň tam vypadám trochu normálně, lidsky, takhle zapomene na to, co jsem a přesto bude mít můj portrét. Když na tom trváš...vážně...já bych si něco sehnal... Ukradl. Když je třeba, tak si seženu leccos. Kdybys sem nechodil... Je pravda, že s Ange je mi řekněme dobře, ale prostě odejdu. Kdyby mohla jít se mnou...hlavně kdyby chtěla, o čemž pochybuju. Vyměnit tohle všechno za nic a bídu? To ne, proč by to dělala? Díky...za jídlo...za oblečení...za to všechno... Někdo se mnou zachází slušně. Hlavně se nenechávej rozmazlovat... Zítra se vrátím do starých kolejí, denního boje s trochou nadsázky, fakt jen s trochou, o holý život, no přesněji o svobodu, to je to jediné co můžu ztratit, jediné co mám. Když se na mě Ange nedívá, tak se na ni dívám já. Je to hotový anděl.

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 20:38

Můj pokoj Kreslím to jak tě vidím svýma očima, ale ano, takhle vypadáš. Usměji se a pak si vezmu od Randyho zase blok. Nemohla. Lidé nepřijdou za andělem smrti. Usměji se, ale můj úsměv se mi zkřiví bolestí. Je to rok, co jsme na tom byli stejně. Nech mě se o tebe alespoň v maličkostech postarat. Usměji se a musím potlačit nutkání Randyho pohladit. Tolik mě to k němu táhne jako zatím k nikomu. Připadám si tak hloupě. Nemusíš děkovat. Je to samozřejmost. Usměji se na něj. Portrét vytáhnu z podložky a dám ho do alobalu, aby se nezničil. Víš, chtěla bych pracovat v nemocnici nebo na ulici malovat obrázky. To jsou moje sny, ale nemůžu mezi lidi. Máš štěstí. Přitáhnu si kolena k tělu a koukám na něj. Jak to že ty ses mě nebál? Zeptám se a rozpustím si vlasy, které jsem měla doteď v gumičce kvůli malování.

Randy Orton - 01. dubna 2009 20:48

Pokoj Ange Tak to musím říct, žes odvedla dobrou práci... Vrátím jí skicák a opravdu jen mírně se pousměju. Ale notak...kdo zachránil ten strom? A kdo ho předtím málem zahubil? Oni to jen nevědí... Jako by ji nějaká vyšší moc seslala dolů, věřil bych tomu, kdybych věřil ve vyšší moc. Dobře...co by pro tebe moje maličkost neudělala? Zeptám se s teď už skoro řádným úsměvem. Promnu si oči a párkrát zamrkám. Ne...tam venku to není samozřejmost...tam by to byla chyba...ale tady to chodí jinak... Venku by to bylo bráno jako nějaký šílený výstřelek, proč by se někdo takhle s někým obtěžoval že? Můžeš...já mám štěstí? Možná navenek...jenom navenek...a tím bych si taky nebyl tak jistej... To, co se ze mě za ty dlouhé utpení roky stalo, toho se už nikdy nezbavím, nemůžu, to by ze mě nic jiného nezbylo. Další její otázka mě zaskočí. Nebál? Živě si vybavím, jak jsem před ní paranoidně utíkal. A co bylo...to...u tý brány? Na tos zapomněla? To jak jsem ji napadl, působil jí bolest v křídlech, nesnesitelnou a mučivou bolest. Opřu se loktama o stehna a očima těkám po pokoji a také po Ange. Její svět...můj svět...dva odlišné...já do jejího zasáhl, ona do mého, ale zítra se všechno vrátí do normálu. Skončí to jako sen, nebude to příjemné probuzení, ale co je v mém životě příjemné, když si odmyslím chvílku s Ange?

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 21:00

Můj pokoj Tak bych potom na ulici dělala chyby, ale nemysli si, že to neznám. Moje jediná záchrana byla, že mě našel profesor Xaviér. Usměji se, ale připadá mi, že ten úsměv má hořkou pachuť minulých událostí. Nemůžu. Všichni ze mě mají strach a i když to někteří z mutantů nepřiznají pak i oni se mě bojí. Povzdechnu si a podívám se raději z okna a zamrkám, abych zakryla slzičku, která se mi drala do očí. Lekl ses mě jen proto že sis myslel, že jsem nějaká halucinace nebo osoba, která tě má dostat. Pokrčím rameny, ale je to jen moje teorie. Malinko zatřepu křídly, abych se ujistila, že je pořád ještě mám. Většinou o nich ani nevím až do doby než se chci opřít. Půjdu ti nachystat to oblečení a ty se jdi naložit do vany ano? Myslím, že tě to trochu uvolní. Randy mi připadá pořád jak na jehlách. Třeba mu horká koupel zvedne náladu. Mýdlo a takové věci tam najdeš a neboj jsou tam dvě sady. Dámské i pánské. Ale takhle jsou zařízeny všechny pokoje. Usměji se a zvednu se z postele. Musím se trochu protáhnout.

Randy Orton - 01. dubna 2009 21:15

Pokoj Ange Profesor? To je ten, co vede tenhle...eh..tuhle školu? Tenhle útulek pro mutanty? Z jejího úsměvu je vidno něco ze strastí jejího minulého bytí. Já se tě nebojím...to bych tu jinak nebyl...mně příjdeš...vyjímečná...na mutanta... Je to takový můj opak, co se týče schopností. Nevím proč by se jí měl někdo bát. Nechápu to. Ale já nechápu víc věcí. Jo, to je pravda...moje paranoia...občas se mi něco takového přichodí...zaskočilo mě, že na mě moje halucinace... Plácnu se do čela. Teda, žes na mě mluvila...měl jsem tě za nějaký přelud...ale toho anděla vidím pořád...a teď vím, že je skutečný... Pronesu upřímně. Její křídla vypadají skvostně, co já bych za něco takového dal? Všechno, ale to je těžký, když nic nemám. Vana...jo...eh...támhle? Ukážu na dveře o kterých se domnívám, že je předtím Ange označila jako koupelnu, trefil jsem se. Nebylo to těžké, těch dveří tu zas tolik není. Trochu nervózně se zvednu a dojdu ke dveřím, než zmizím v koupelně podívám se na Ange, která si mě doufám nevšimla. Nádherná křídla... Dveře nechám nedopatřením otevřené, prostě mi to uniklo, protože jsem se pozastavil nad pěkně vybavenou koupelnou. Někomu by to přišlo jako obyčejná koupelna, ale pro mě to byla v tu chvíli koupelna s velkým "K". Otočím kohoutkem a začnu napouštět vanu. Rozepnu si mikinu, shodím ji na zem. Poté si sundám rukavice, tričko, taktéž skončí na zemi. Dlaní přejedu po jizvách na mém těle, na rukách, na hrudníku a kdyby to byly jenom tyhle, další jsou na zádech a jedna "vyjímečná" popálenina na rameni. Paráda... Bolí mě to, to je důvod, proč se ládují prášky. Nejvíc, když používám své schopnosti. Rozepnu si pásek a stáhnu kalhoty, dále spodní prádlo a ponožky. Vana je tak zhruba do čtvrtiny napuštěná a tak si do ní vlezu. Pořádná koupel, jo, to je pro mě taky luxus. Chvíli jen tak ležím ve vaně, po chvíli se začnu umývat, spláchnu ze sebe mýdlo, opláchnu si šampón z vlasů. Začnu vypouštět vanu, vylezu a kolem pasu si omotám ručník, posadím se na okraj vany. Proč jsem musel dopadnout takhle? Proč jsem nemohl vyrůstat jako docela normální člověk? Proč tohle všechno? Proč já? Ujme se mě pocit bezmoci a beznaděje.

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 21:36

Můj pokoj Dalo by se říct, že ano. Vede tuto školu. Hlavně se snaží, aby lidé a mutanti dokázali žít vedle sebe bez větších problémů. Vysvětlím. Všichni jsme výjimeční nemyslíš? Ať už dokážeme pomáhat druhým nebo je nějak ohrozit. Snažím se moc nemáchat rukama a když začne mluvit o andělu zrudnu jako rajče. Možná jsem skutečná, ale nejsem anděl. Jsem jako ty, jen moje mutace vypadá takhle. Není to žádná výhra ani prohra. Jen se nesmím moc ukazovat lidem. Když se zeptá na vanu jen přikývnu a ukáže dveře. Neutop se mi tam. Usměji se a vytáhnu ručník, který Randymu podám dřív než mi zmizí za dveřmi. Když je v koupelně zajdu si do skladu. Snažím se vypadat nenápadně, ale moc mi to nejde. Vezmu batoh a do něj dám rifle, nějaká trička, spodní prádlo, ponožky, dvě mikiny a nějaké rukavice. Všechno to má sice znak X jako x-meni, ale vše se dá odpárat. Rychle to naskládám do batohu a vydám se do pokoje. Nedělám nic špatného. Profesor by to tak chtěl. Vím, že profesor by chtěl, abych k němu Randyho přivedla, ale to nikdy neudělám. Když vejdu do pokoje zjistím, že dveře od koupelny jsou otevřené. Nakouknu do nich a uvidím Randyho jak sedí na okraji vany a přemýšlí. Heh, promiň. Bylo otevřeno a já…. donesla jsem ti nějaké šaty. Podám Randymu batoh a raději se vypařím do pokoje od hlavy až k patě zrudlá jako rajče. Chudák Randy, má daleko víc jizev než jsem si myslela. Bůh ví, co mu dělali. Já mám oproti němu jen pár jizviček. Hlavně kolem křídel a taky jednu na zádech a bocích. Od železných koulí a nožů, kterými zkoušeli jestli se dokážu uzdravit.

Randy Orton - 01. dubna 2009 21:53

Pokoj Ange Vyjímečný...no spíš nejsem normální...což je svým způsobem vyjímečný... Nejvíc ze všeho mě překvapuje, že se ke mně chová jako k člověku, nezachází se mnou jako s věcí, tohle jsem nikdy pořádně nepoznal. Sedím na okraji vany a přemýšlím, snažím se víc přemýšlet než vzpomínat, ale tíha minulosti na mě dolehla. Jizvy jakoby se otevřely. Cítím se tak slabý, prázdný, cítím akorát bolest. Nic jiného, jenom bolest. Zabořím obličej do dlaní. Takhle to přeci být nemělo.... Spousta věcí se neměla stát, ale to už nikdy nezměním. Dveře zlehka zaskřípou a do koupelny vklouzne Ange. Každý její pohyb působí tak ladně, dokonale. Chytnu batoh, který mi podává. Vystřelila dost rychle a kdybych věděl, že sem vstoupí, tak bych se oblékl, aby neviděla mé zjizvené tělo. Ruce, nohy, hruď, záda. Vždycky je to všechno tak precizně zakryto a nyní to všechno viděla. Rychle z batohu vytáhnu čisté oblečení, není to sice můj řekněme vkus, alespoň je to čisté a nové. Rukavice si navléknu svoje. Ačkoli je mi teď po koupeli teplo, tak si navléknu i mikinu, abych zakryl i ruce. Vezmu batoh s sebou, taktéž i hromadu špinavého prádla. Za dvě, tři minuty už jsem v pokoji, napůl. Zůstanu stát ve dveřích. Promiň...tos...tos nemusela...neměla vidět...kdybych věděl, že příjdeš... Cítím se blbě. Choval jsem se tu jako doma, nebral ohled na svoji hostitelku. Upustím věci i batoh na zem. Pomalým nejistým krokem se k ní přiblížím, ale do mé obvyklé vzdálenosti. Nezlob se...nechtěl jsem abys to viděla... Sice mě zahlédla na krátký okamžik, nestihla si to všechno detailně prohlédnout, ale "účel" to asi splnilo. Hlavně, nikdo jiný než moji "doktoři" mě takhle nikdy neviděl. Oni se tím kochali. Žasli nad svojí precizní prací. Sklesle se posadím na postel a nic neříkám, nemám co říct, stydím se za to, co Ange viděla, za to, že jsem s tím nějak nepočítal, za to, že jsem znetvořená zrůda, jenom nějaký experiment. Nejsou o mně ani žádné záznamy, krom těch ve výzkumáku, takže ani neexistuju, jsem jen cosi nepovedeného.

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 22:14

Můj pokoj Moje chyba. Řeknu když vejdu do pokoje ještě pořád jsem celá lehce narůžovělá jak ve mně proudí krev. Nechtěla jsem tě šmírovat nebo tak. Nechtěla jsem tě vidět nahého. Začnu vysvětlovat, ale jen se v tom víc plácám. Možná i chtěla… Napadne mě, ale tu myšlenku dostanu z hlavy docela rychle. Mě nevadí, co jsem viděla, ale tobě to asi musí být nepříjemné. Řeknu a snažím se potlačit další nával horka, který se dere do mého obličeje. Vstanu a posadím se na postel vedle Randyho. Chci, aby věděl, že to mezi námi nic nemění. Rozepnu mikinu, kterou mám na sobě a opatrně ji sundám. Otočím se k němu zády, aby viděl jizvičky na mých zádech. Ty se nemáš za co stydět, nezpůsobil sis je, ale já ano. Řeknu zahanbeně.

Randy Orton - 01. dubna 2009 22:22

Angin pokoj Ne...netrap se tím...za nic nemůžeš...nemohlas to vědět... Snažím se jí trochu uklidnit. Ani jsem si nevšiml toho, že se také červenám a to mnohem víc než Ange, teoreticky by se to dalo svést na to, že je mi po koupeli vedro, ale prakticky nikoli. Nešmírovalas...a kdyby jo...eh...ne...to v pohodě...nic se nestalo...jen jsem tě nechtěl takhle vyděsit...znechutit... Pronesu omluvně s rudými tvářemi, které si teď plně uvědomuji. Trochu se šoupnu, aby nebyla tak blízko, z její přítomnosti jsem trochu nesvůj, nervózní. Podívám se na její záda, na malé jizvy. Není to tak hrozné... Mělas k tomu důvod...a bylo to tvé rozhodnutí...možná nedobrovolné...ale... Na několik vteřin jsem duchem nepřítomen, je mi horko, jdou na mě mdloby, motá se mi hlava, ale mikinu si nesundám, to tričko má krátký rukáv. Plácnu sebou na postel a snažím se zhluboka nadechnout. Trochu se ti točí hlava...prosim tě...přežils i horší věci... Na nic si nestěžuju, moje bolest nikdy nebyla pro nikoho podstatná, ale tvoří drtivou většinu mého života.

Angelika *Ange* - 01. dubna 2009 22:39

Můj pokoj Nemohla jsem vědět, že tam budeš nejspíš nahý? Zeptám se a můj obličej je stále rudý. Neznechutil jsi mě. Ani trošičku.Nešmírovala? Možná malinko. Když si odsedne trochu to chápu. Nevím zda se mě štítí nebo bojí. Možná obojí. Není to tak hrozné? I jedna malá jizvička vydá za tvých tisíc, protože jsem si je způsobila sama. Člověk by na sebe vztáhnout ruku neměl. Řeknu rozhodně a zavrtím hlavou. Když si všimnu jak se Randy tváří otevřu okno a pustím tak do místnosti chladnější vzduch. Přistoupím k němu. Nechceš si ji aspoň rozepnout? A jestli chceš vyperu ti oblečení. Máme tu i sušičku takže by to bylo tak za tři hodinky hotové. Zeptám se a nabídnu další pomoc. Připadám si tak hloupě a bezmocně.

Randy Orton - 01. dubna 2009 22:51

Angin pokoj Kdybych byl pořád ve vaně... Naznačím. Kdybych tam byl, tak by se tak nepolekala, nebyla by řekněme v šoku. Musel...jinak to ani nejde... Možná má na zádech několik jizviček, nic mi není do toho, jak vznikly, jestli si je způsobila sama, já jednu taky mám způsobenou mojí rukou, mělo to být východisko a pořád si stojím za tím, že kdyby se mi to povedlo, tak už bych měl dávno pokoj. Možná něměl...ale stalo se...a bezdůvodně to nebylo... Ange otevře okno, což je jenom dobře. Trochu se mi uleví. Poslechnu ji a mikinu si alespoň rozepnu. Během chvíle je mi zas dobře. Pomalejc se posadím. Ne...to je v pořádku...já si to vezmu takhle...vážně...s tím si nedělej starosti... Příjdu si jak tele, cokoliv, co jsem dneska udělal, jsem udělal špatně. Šoupnu se o trochu k ní. Proč to děláš? Proč jsi mě nevyhodila? Našlo by se tolik důvodů mě vyhodit, že je zázrak, že tu sedím. Zase si začnu hrát s rukavicema, mírní to moji nervozitu, která je docela velká. Nestává se mi to často, vlastně vůbec, celý tenhle den je jak z pohádky, ale zítra to skončí, pohádky bude konec a já budu pokračovat ve věcech, které jsou pro mě denním chlebem.

Angelika *Ange* - 02. dubna 2009 06:30

Můj pokoj Sednu si na židli, protože tak můžu být blíž Randymu. Přece nebudeš v oblečení od krve. Nedělá mi to starosti jen chci vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Vysvětlím. Na svém stanovisku ohledně oblečení si hodlám stát. Když se mě zeptá na důvod, proč jsem ho nevyhodila musím se trochu zamyslet. Protože… protože jsem tak nějak cítila, že jsi jako já. Že tě rodiče prodali do nějakého institutu a taky proto že se mi líbíš. Přiznám se a sklopím hlavu. Myslím, že můj obličej teď za malou chvíli vystřídal všechny odstíny rudé. Mohla bych snad říct něco čím bych ho přesvědčila, aby zůstal?

Randy Orton - 02. dubna 2009 06:39

Angin pokoj Krev...je to moje součást...tys už toho pro mě udělala víc než bych si kdy zasloužil... To oblečení, na ulici je jedno jestli je nebo není trochu od krve nebo je špinavé. Rodiče, zas to slovo, které ve mě pokaždé vyvolá bouři. Moment, co to řekla? Že se jí líbím? Počkej...řekni to ještě jednou... Ange to zopakuje, ale je nejspíš v rozpacích, není divu, být s někým jako jsem já v jedné místnosti. Ty jsi jediný člověk, který se ke mně za celý můj život choval jako k žijící bytosti...ale nechápu to...jak se ti můžu líbit? Ubližuju lidem, jsem zjizvenej...já...nechce se mi odtud, ale zůstat tu nemůžu.... Snažím se jí to vysvětlit a hlavně chci pochopit, co se jí na mně líbí. A kdyby mě fakt měla řekněme ráda, tak bych tu zůstat nemohl, oni po mně půjdou ať budu kdekoliv. Všichni mutanti v téhle budově jsou mi ukradení, ale kdyby se něco stalo ztělesnění anděla po mém boku, tak by teprve poznali, čeho jsem schopen.

Angelika *Ange* - 02. dubna 2009 06:47

Můj pokoj Ty jsi jediný člověk, který se mě nebojí. Který věří, že můžu dělat všechno co si vysním bez ohledu na to jak vypadám. Řeknu a chvíli rozmýšlím co dál říct. Je toho tolik. Ubližuješ lidem, protože tě naučili jen ubližovat a kdybys vyděl svoje oči. Nevěřím, že jsi špatný. Máš v očích podivnou naději. Vysvětlím a podívám se na Randyho. Vážně není nic, co bych mohla říct, abys zůstal? Zeptám se a položím si ruku na srdce. Je tu spousta mutantů. Dospělých zkušených. Dokázali ochránit i mě tak proč né tebe?

Randy Orton - 02. dubna 2009 07:01

Angin pokoj Jo, věřím tomu...ti co se tě bojí jsou hloupí...omezení...ty jsi to nejlepší, co mě za celej můj život potkalo...ty máš z těch všech, co tu jsou ten největší dar... A to ani nemusím vědět, jaké schopnosti mají ostatní tady na té škole. Naučili...jo, nebýt jejich zásahu, tak bych byl normální, ale nejsem...moje oči? Moje oči, v těch se může akorát tak zračit šílenství a někdy najevo daná bezmoc. Naději? Naději? Té jsem se radši vzdal. Nepočítám s tím, že bych na tom někdy mohl být líp...přijal jsem svůj život takovej jakej je...jakej ho nalinkovali... Hraju jejich hru o přežití a o svobodu. Vážně tu nemůžu zůstat... Pomalu zvednu zrak. Nechci ti ublížit... Nebo aby jí někdo kvůli mně ublížil. Hlavně ale já a moje záchvaty. Já...já je nepotřebuju...ty jsi pro mě ten největši dar a ten ochráním jen když odejdu.... Přiznám dost nervózně, hrajíc si s rukavicema jako obvykle. Vstanu z postele a projdu k otevřenému oknu.

Angelika *Ange* - 02. dubna 2009 14:53
	Můj pokoj Největší dar? Trochu mě to překvapí, když takhle mluví. Přijdu k Randymu zezadu a obejmu ho kolem pasu. Nejvíc mi ublížíš, když odejdeš. Řeknu potichu, skoro plačtivě. Zůstaň tu prosím. Tady najdeš všechno. Úkryt, rodinu i přátele. Raději se odtáhnu. Vím, jak jsou Randymu mé doteky nepříjemné, ale já si nemohu pomoci. Chci, aby tady zůstal se mnou. Jen tady ho budu moc chránit.

Randy Orton - 02. dubna 2009 15:04

Angin pokoj Největší...větší už by byl jen křísit mrtvý... Ujistím ji, já mám sice dobrou schopnost, ale ne pro dobré účely. Možná nás naše schopnosti předurčí, ona byla předurčena pomáhat a já ničit. Když mě obejme kolem pasu, tak se začnu cítit nesvůj. Trochu sebou škubnu. Promiň...ale pokaždé, když se mě někdo dotkl, tak to bylo jen aby mě mohli testovat... Uvedu to na pravou míru, aby si nemyslela, že její dotyk je mi nepříjemný, není, jen jsem z toho nesvůj. Navíc v tomhle věku u normálních lidí znamenají doteky i jiné věci. Nemůžu tu zůstat...nezůstanu...ale ty...ty se mnou můžeš jít...ale...ale mohli by ti ublížit...a to nechci...někdo jako ty si nic takového nezaslouží... Tahat se s mutantem jako jsem já, s vrahem, napůl šílencem. Ale to po tobě nemůžu chtít...vystavit tě takovému riziku...připravit tě o tohle všechno...poznamenalas mě...nechci od tebe odejít...ale musí to tak být.

P.N.Rasputin-Colossus - 02. dubna 2009 21:49

Posilovna Lex... to je příjemné jméno... tedy zkrácenina nejspíš. nervózně se na Lex usmívám a stále jí tisknu ruku. Pak jako bych se probral ze sna ruku pustím. Otočím se zničeně k rozbité lavičce"Tak jsem nadělal nepořádek sotva sem přijdu." prohlásím posmutněle a začnu trosky lavičky uklízet na stranu, aby se o ně nikdo nezranil. Pak se zase otočím k Lex "A můžu se zeptat odkud jsi? A jak jsi se sem vlastně dostala? A... ty... máš nějké schopnosti? Jako... které jiní lidé nemají... nejspíš ano... jinak byj si tu nebyla." chrlím ze sebe otázky s touhou ukojit zvědavost, která mě sžírá už od mého odletu z Ruska. Chováš se jako pitomec Pjotre. zanadávám sám sobě v duchu a vyčkávám zda-li Lex uzná za vhodné se se mnou vůbec bavit.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 02. dubna 2009 22:16

Posilovna Trošičku delší dobu než je obvyklé drží mou ruku. Zamyšleně si ho prohlížím a uvažuji. To jsem ho tak vyděsila? No, každopádně doufám, že tomu tak není. Nerada děsím lidi. Hmm, tedy spíš jeho. Nerada bych zrovna jeho vyděsila. I když je to poměrně nelogické. Já jsem drobná a útlá, což se o něm říci nedá. To je dobrý, ne? Nepořádek se uklidí a lavička se třeba spraví. Mrknu na něj. Mezitím si dojdu k oknu pro ručník a hodím si ho kolem krku. Poslouchám jeho poměrně nervózní blábolivé vyptávání a pobaveně se usměju. Rty rozáhnu do širokého úsměvu, až se mi udělá šest ďolíčků a lehce se zasměju. V pohodě. Jsem z New Yorku a dneska sem sem přijela s Loganem. Na okamžik se zachmuřím a zamračím, hned se ale usměju. Tátu ani nic kolem něj teď řešit nehodlám. On o týhle akademii slyšel, tak jsme přijeli zkusit štěstí. No..jak bych to řekla..já jsem parapsychonik. To sice není všechno, ale nemusím se hned vytahovat. A odkud jsi ty? Podle přízvuku tě tipuji na Rusko. Usměju se znova. Zítra mě asi budou bolet mimické svaly, na někoho kdo se moc neusmívá a mimický svaly používá spíš k slovním přestřelkám je těch úsměvů nějak moc.

Angelika *Ange* - 03. dubna 2009 09:59

Můj pokoj Taky jsem to znala, ale naučili mě se nebát se lidí, kterým můžu věřit. Usměji se na něj, aby věděl, že mi to nevadí. Že to vlastně chápu. Vím, že můj domov by byl bez tebe stejně jen klecí. Povzdechnu si, protože je mi jasné, že bez něj být nemůžu, ale když půjdu s ním jen ho budu prozrazovat. Neodcházej. Tady tě nikdo ani hledat nebude. Pro všechny venku je tohle jen výběrový gympl. Kdo by tě hledal ve škole? Zeptám se a upravím si trochu vlasy pohybem ruky. Stojím teď vedle Randyho a koukám se mu do očí. Navždy si souzeni a nikdy né spolu.

Randy Orton - 03. dubna 2009 13:54

Angin pokoj Nikdy nemůžeš nikomu věřit, v každym z nás je kus Jidáše. A ve mně asi větší. A tohle by bylo klecí pro mě...věř mi... Možná tu ani nezůstanu přes noc, čím déle tu budu, tím horší pro ni bude můj odchod. A navíc mít před sebou noc je lepší než den. Vždycky mě najdou, ať jsem kdekoliv...kdekoliv...byl jsem na takových místech, kde by mě nikdo nehledal a našli mě...pokaždé mě najdou když se někde dlouho zdržím... Nevím jak to dělaj, možná používaj nějaký lokátor nebo bůhví co, ale najdou mě. Nevydržím to, uhnu pohledem a vykouknu z okna. Já už půjdu...ne hned teď...ale brzy...nezůstanu tu...ztratil bych před nima náskok a to nemůžu riskovat... Posadím se do okna a dívám se na Ange. Promiň že tu nezůstanu...ani přes noc...Má to jednu výhodu nic nemít, nemusím nic balit, zmizím kdykoliv a vždycky nalehko, bez zdržování se.

Pán Jeskyně - 03. dubna 2009 19:41

Xavier Klid, příteli. Ano, Logan je velice zvláštní. Ovšem ta regenerace a smysly už, pokud jsem to dobře pochopil, měl jako vlastní mutaci. Právě proto mu někdo jako umělé těleso implantoval ty drápy. Pokud dovolí, blíž bych to prozkoumal. Ten kov je velice zvláštní, nějaká jiná slitina. Řekl bych. (Fuj, fyzika a chemie) Inu, Hanku, pokud dovolíš, musím se vrátit ke své práci. Myslím, že tvůj starý pokoj je stále volný. Poküd ne, vezmi si jeden z těch profesorských. Jistě se ještě uvidíme. ---------------------------------------- Logan se probouzí. (Mohl se probudit klidně sám, žádnej problém.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 03. dubna 2009 19:51

Xavier Jen kývám "Hm velice zvláštní když dovolíš rád bych byl u toho když se ním budeš bavit!! když mluví o pokoji jen se usměju Hm můj pokoj tam už jsem nebyl ani nepamatuju! zamyslím se Berutě za slovo Charlsi řeknu a vidám se k mému pokoji cestu si tam pamtuju perfektně a až kněmu dojdu uvědomým si že je to vedle pokoje kde by měl spat Logan Taková náhoda! pomyslím si a jdu k sobě kde se nic nezměnilo jen je tu uklizeno nikdy jsem na pořádek nebyl začínám být trochu unavený proto jedním skokem skočím na postel která je speciálně vystužená jinak by se asi rozpadla a pohodlně se tam uvelebím a po chvíly přmýšlení usnu klidným spánkem.

James Logan Howlett (Wolverine) - 03. dubna 2009 20:12

Pokoj Uslyším ránu (Hank skočil na postel) ta mě ihned probere trochu polekaně vyskočím z postele Kde to sakra jsem? Jak jsem se sem dostal a kde je Lex? začnu volat do prázdna a až zachvílu mě začne volat mé tělo a já zase pociťuji bolest svalů Sakra to budu dlouho rozhejbávat! uvědomým si a snažím se protáhnout ale moc mě to nejde cítím se jako starej dědek podívám se po pokoji ale nic zvláštního uplně normální pokoj pak otevřu dveře a uvdím docela prostornou koupelnu To je něco pro mě! usměju se zhodím ze sebe hadry a jdu pod sprchu a nechám si na hlavu téct vlažnou vodu Tohle je paráda! zalibuju si a připadá mě to jako věčnost co na mě voda teče je to velice osvěžující po nějaké době toho nechám a provedu kompletní hygienu vylezu otevřu jednu ze skříněk kde najdu nějaké věci které na sebe hodím jsou mě tak akorád až na to trapný X vyšitý na hadrách to je obstojný řeknu si pro sebe a pořádně se podívám na to X Ten Xavier je na to X snad ujetej! vvodím si to z toho znaku a pak vyrazím z pokoje kterej ani nemusím zamykat nic tam totiž nemám až na oblečení který by stejně nikdo nevzal. A vydám se po průzkumu tohohle domu Ten dům je teda naparáděnej! pomyslím si když si všimnu té vší nádhery kolem a dívám se taky po *studentech* kteří prochází kolem a oni se dívají na mě nikdy mě tu totiž nevyděli jen se tak procházím po budově až dojdu do nějaké velké místnosti asi haly obhlídnu si jí a jdu brouzdat dál.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 03. dubna 2009 20:16

Institut Podívám se přez rameno na mizící dívku (Alici) Divný místo..měl bych vypadnout. řeknu si pro sebe a protočím panenky. Podívám se do tažky jeslti mám vše co mám mít. Tak super,jdu. řeknu si rpo sebe a vduchu se usměji. Rozběhnu se chodbou a podívám se za sebe jslti neuvdím tu holku když v tom do něčeho vrazím. Teď už na zem spadnu a trochu to zabolelo. Ani nevím kdo to byl. (Logan) Já,moc se vám omlouvám,je to má chyba. řeknu a až pak se podívám na toho chlápka. Dyť toho znám,jen má jinej účes. řeknu si rpo sebe a pokrčím rameny.Stále se na něj dévám.

James Logan Howlett (Wolverine) - 03. dubna 2009 20:30

Institut Proházím se a najednou do mě někdo vrazí nebo já vrazím do něho nevím jen se na něj hned otočím a uvydím na zemi "sedět" jednoho studenta Jsi v pořádku promiň díval jsem se po domě a nedíval jsem se! odpovím podím mu jednu ruku když jí chytne tak jen trochu škubnu a von skoro jako by vyletěl na nohy Sakra chlape co tady jíte vždyť jsi lehkej jak pírko! řeknu trochu posměšně Když už jsme se takhle střetly nevíš kde je tady cvičák teda něco kde se dá cvyčit? zeptám se ho Jo mimochodem já jsem Logan představím se mu a dívám se na jeho tělo Oni snad nemaj žádnou fyzičku! pomyslím si když se podívám na jeho ruce jsou jako párátka

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 03. dubna 2009 21:22

Institut Ne já jsem v pořádku. řeknu a podívám se na něj ještě jednou. Podá mi ruku a chvíli váhám,nemohu však ale odmítnout protže semnou určitě nezačne flirtovat. Když se tedy chytím jeho ruky doslova vyskočím na nohy. No vlastně jsem tu novej,mám to z domova..dětského. řeknu a mírně se ušklíbnu. Pak se mě ale zeptá. No jak jsem už zmiňoval,nejsem tu dlouho takže zdejší prostory neznám. řeknu trochu zklamaně. Jo,já jsem Dominik. řeknu mu a odmlčím se.

James Logan Howlett (Wolverine) - 03. dubna 2009 21:40
	Institut Tak takovou smůlu mám jen já nevyděls náhodou tu dívku co přišla se mnou? zeptám se ho Jo promiň ahoj Dominiku dodám Tak co co na to tady říkáš? Mě to připadá trochu přeplácaný všelijakejma blbostma! odpovím Nevíš kde bych našel někoho z vedení? zeptám se ho Potřeboval bych s nimy totiž mluvit! vysvětlím a počkám jestli je mě schopný odpovědět

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 03. dubna 2009 21:42
	Institut Já viděl jen vás,,ehm..tebe a dívku s fialovýma vlasama. řeknu a pokrčím rameny. Asi vám nedovedu poradit,nevyznám se tu,budu rád když se dostanu ven. řeknu a trochu mírně se pousměji. Přeji mnoho štěstí v heldání. řeknu mu a pomalým rkokem jdu zase dál.

James Logan Howlett (Wolverine) - 03. dubna 2009 21:49
	Institut Jen si sklamaně oddychnu Hodně štěstí tady na té škole nebo co to je! Nikdo mě to ještě pořádně nevysvětlil! odpovím a odcházím a zamávám mu a přitom vytáhnu drápy Konečně je nemusím schovávat! řeknu si spokojeně Copak asi uměl tenhleten? zamyslím se ale hodím to zahlavu a zkouším najít někoho kdo to tu řídí nebo tu učí

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 03. dubna 2009 21:53

Institut Posadím se kousek dál na shcody a začnu přemýšlet. Logan určitě nebylo jeho jméno.každý tu má určitě svou přezdívku jen já se představuju jako Dominik. řeknu a zneviditelním se,hend potom zase zviditelním. Že by.. řeknu nahlas a začnu přemýšlet. Co takhle..InvisibleBoy..?! zeptám se sám sebe a vesele mrknu. Od teď budu InvisibleBoy..zní to lépe než Dominik. řeknu si rpo sebe a vztanu ze schodů. Zajmalo by mě kde je ta růžovka. pomyslím si a nakouknu na hcodyb,ovšem nidke ji nevidím. Možná nebude zase tak špatné tu na hcvíli zůstat. řeknu si rpo sebe a jdu do kuchyně tu jedinou jsem minul a zhruba vím kde je. Když tam po chvíli dojdu najldu v lednici citronovou limonádu.Otevřu si ji a začnu popíjet.

Laura Kinney- X-23 - 03. dubna 2009 22:14

Institut, ošetřovna "Ne díky, jen někoho hledám." Řeknu té ženě, usměju se a odejdu. Na chodbě je dost lidí, a koisek ode mě se někdo srazil. To sou všichni mutanti tak nešikovný?! Zeptám se sama sebe a v duchu se usměju. V tom mě ale zamrazí. Ten chlápek vytáhl drápy. Všechny svaly v mém těle jsou napjaté, srdce buší tak, že to musí slyšet všichni kolem. Jde směrem ke mě. Vyrazím k němu a zastavím ho. "James Logan Howlett?" Zeptám se. "Prosím, mohl byste jít se mnou?" Vedu ho ven z institutu. Když konečně vyjdeme ze dveří, seběhnu schody a otočím se. Teď tu stojíme tváří v tvář. Dva neporazitelní. Souboj titánů...

James Logan Howlett (Wolverine) - 03. dubna 2009 22:29

Institut Jdu dál a pochvíly uslyším celé své jméno Kdo to sakra je nikdo mé celé jméno tady nená co se to...? zamyslím se ale nedám na sobě znát pochybnosti otočím se je to žena nasaji její pach je velmi zvláštní! Vím odkud je je odnich ten pach je je to ten kov co je ve mě to je ten pach jsem to částečně já! dojde mě dojdu pomalu k ní Vím kdo jsi a proto ti říkám že stebou půjdu ale jen když mě slýbíš že nikomu tady neublížíš! zašeptám jí ale nic jiného neříká jen mě někam vede a pochvíly poznám že je to cesta ven když vylezem otočí se na mě Tak co chceš? zeptám se jí moje drápy už by chtěli ven ale musím být opatrný nejsem uplně v pořádku

Laura Kinney- X-23 - 03. dubna 2009 22:35

Před institutem Usměju se a řeknu: "Víš Wolverine, ne všichni měly to štěstí poznat svého stvořitele. Já na něj ale koukám právě teď." Vyskočím obrovskou rychlostí směrem k němu a vysunu všechny drápy. Levou nohu zarazím do jeho prvého stehna, pravou do břicha, povalím ho a střídavě mu sekám do rukou a do hrudníku tak, aby se nemohl bránit. Na chvíli z něj seskočím a dám mu šanci dostat se na nohy. "Zabiju tě!" Znovu zaútočím a tentokrát mu nechávám větší šance. Jen na chvíli...

James Logan Howlett (Wolverine) - 03. dubna 2009 22:45

Před institutem Ihned na mě skočila a začala útočit normálně bych jí s přehledem odrazil ale díky mím ještě nezpraveným svalům to teď nešlo když mě svalí na zády a útočí na břícho a z bolestí zvednu ruku na kterou neútočí a zmáčknu jí rukou krk a vůbec se nekrotím a pak jí druhou hluboce zabodnu drápy do břicha a odhodím jí ze sebe mezitím se plně zregeneruju Proč na mě útočíš co jsem ti udělal? Hm odpověz! zařvu a jsem připravenej na její další útok.

Angelika *Ange* - 04. dubna 2009 05:28

Můj pokoj A dovolíš mi jít s tebou? Zeptám se, když už najednou není co říct. Můj domov je sice tady, ale copak bych tu dokázala bez něj být? A co kdyby začali hledat i mě? Přece jen mě určitě také hledají, ale škola je pro mě jistým útočištěm. Přála bych si plnit své sny, ale pokaždé, když mě někdo z lidí uvidí jaká doopravdy jsem začne se bát. Pověry jsou v lidech tolik zakořeněny a padlý anděl není nejlepší společník pro člověka.

Randy Orton - 04. dubna 2009 07:33

Angin pokoj Když budeš chtít... Ale nevím proč by kvůli mně měla odcházet ze svého domova, proč to chce udělat? Jsou v tom nějaké city? Nebo tu jenom nechce být? Já vážně nevím. A když bude se mnou, co když jí kvůli mně ublíží? U kohokoliv jiného by mi to bylo fuk, ale ne u Ange. Dokázal bych se vyrovnat s tím, že se jí kvůli mně něco stalo? Bude to vůbec život pro ni? Utíkat, bojovat na ulici o přežití, nemít nic, všechno si muset nějakým způsobem obstarat. Nemůžu tě nutit, abys se mnou šla...ale taky bych byl nerad, kdyby se ti něco stalo jen kvůli tomu, že ses zapletla se špatnym mutantem... Odpovím trochu zamyšleně. Její společnost by byla příjemná, ale za jakou cenu pro nás oba?

Laura Kinney- X-23 - 04. dubna 2009 10:21

Před institutem Při mém útoku se mi vyrovnal, tak uvidíme dál. Co mi udělal?! Jak se může takhle ptát!?! "Kvůli tobě ze mě udělali vraha! Jsem tvůj klon!" Tak kdo jiný za to může?! "Teď udělám to, pro co jsem byla stvořena. Zabiju tě!" Jsem mrštnější a oba to víme. Můj neobvykle malý vzrůst mi také dává výhodu. Zaútočím mu na nohy, pokusím se dostat za něj a rozseknout jeho achilovky. Skáču kolem něj a sekáme se. Najednou jsem ale zakopla a řítím se na jeho drápy...

James Logan Howlett (Wolverine) - 04. dubna 2009 12:00

Před institutem To né kvůli mě to kvůli tobě já jsem ti neřekl abys zabíjela to ti řekli oni a pokud jsi jak já tak víš že zabíjet nemusíš! Nic nemusíš pokud nechceč namají právo za tebe rozhodovat! zařvu když na mě útočí soustředím se na obranu a plně vnímám její útoky nechci útočit ikdyž bych mohl Musím jí ukázat že všichni nejsou zlí! Jinak tu budem všichni mít problém a velkej! zamyslím se nad ní když útočí ze všech stran najednou se převáží a padá na moje drápy Néé zařvu a přitom zasunu drápy zpět do ruk a jen naletí na moje ruce Nechci ti nic udělat....A věřím že ty mě taky nechceš nic udělat věřím to mu to ti navykládal Straycker řeknu ji a dávám si pozor kdyby znovu zaútočila Sakra kde jsem vzal to jméno? snažím si vzpomenout na jméno co jsem vslovyl ale v momentě na něj myset pestanu

Laura Kinney- X-23 - 04. dubna 2009 13:43

Před institutem Když jsem na něj spadla, zatáhl drápy a chytil mě. Takž... On mi chce celou dobu pomoct? Pomyslím si a z očí se mi hrnou slzy. "Promiň." Vzlykám. Zatáhnu drápy a pokusím se vstát. Sceluje se mi několik natržených svalů, které povolily při mém poskakování kolem Logana. "Jamesi? Proč to dělají" Vzlykám dál. "Slib mi že ty..mě nezradíš." Pak spadnu na zem a omdlím. Má schopnost pracovala na maximum a boj mě hodně vysílil.

James Logan Howlett (Wolverine) - 04. dubna 2009 13:56

Před institutem Poslouchám jí pochvilce začne vzlykat Slybuji že ti pomůžu! odpovím Ale k nim už nepatříš tak jako já! řeknu a vydím že začíná omdlévat rychle k ní skočím a chytnu jí než spadne Je asi zbytečný abych jí nel na ošetřovnu je asi jen vysílená! zamyslím se a jdu s ní do mého pokoje. Když k němu dojdu mám trochu problém jak ho otevřít protože v náručí mám ji ale nakonec si pomůzu nohou, vejdu a opatrně jí položím na postel dám si vedle ní židly přikryju jí a sednu si Budu tady až se vzbudíš! řeknu potichu To snad nemyslela vážně můj klon kdo by posílal můj klon aby mě zabil? Strycker! zase to jméno! Kdo to je o prokoho pracuje? zamýšlím se a pochvíly taky usnu ten boj byl hodně namáhavý na moje stuhlé svaly

Laura Kinney- X-23 - 04. dubna 2009 14:43

Institut Probrala jsem se ve vodě, ve skleněném boxu. Nade mnou stojí nějaký muž. Zmáčkl jakési tlačítko a trubičky připojené k mému tělu se naplnili stříbrnou látkou. BOLEST! Mé kosti se mění v ocel. Prorazila jsem sklo, z rukou mi vyrazili dva drápy, z každé nohy jeden! Křičím... S trhnutím se proberu doopravdy a vidím, že jsem v nějaké místnosti. Ležím v posteli a vedle mě na židli spí James. Nejdřív jsem pocítila nutkání zaútočit, ale pak mi došlo že je to přítel. Teď už ano. Tolik let jsem se za ním hnala kvůli pomstě, a pak skončím v jeho posteli, jím ošetřovaná. Protáhnu se, vstanu a trochu do něj šťouchnu. "Probuď se, Jamesi."

James Logan Howlett (Wolverine) - 04. dubna 2009 15:04
	Institut Spím klidným spánkem kdýž uslyším jak na mě někdo volá proberu se a uvydím ji Jé promiň asi jsem usnul jak je ti? Omdlela jsi tak jsem tě odnesl sem nevadí? zeptám se ji a dívám se na ní a jsem přitom trochu nervózní vůbec mě nanepadá co mám říct ještě předchvíly mě chtěla zabít a teď sní normálně mluvím

Angelika *Ange* - 05. dubna 2009 08:27

Můj pokoj Není dobrý ani špatný mutant či člověk. Jsou jen dobré a špatné činy. Usměji se a myšlenky mi letí strašnou rychlostí. Mám strach, že pro tebe budu jak pohroma. S křídly jsem strašně nápadná a uřezat je nemá cenu. Zase narostou. Povzdechnu si. Ony jsou s každým dalším zlomením nejprve slabé, ale pak silnější než kdy předtím. Nevím jak se mám rozhodnout. Zvykla jsem si, že po mě nikdo nejde a že mi neubližují. Co když tam někde číhají? Jen čekají, aby mě mohli odvléct a akademie je jediné co je zatím drží zpátky.

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 10:14
	Večer Den se pomalu ale jistě uchyluje ke konci.Je zhruba 19:05 a slunce už zapadá za hory a lesy. Akademii vládne klid a většina mutantů je u sebe v pokoji. Jaká bude první noc nových mutantů? Jak dopadnou první milostné hrátky?

P.N.Rasputin-Colossus - 05. dubna 2009 10:19

Posilovna "Ano... jsem z Ruska. O této akademii jsem se dozvěděl od přátel. A po pár dopisech s profesorem Xavierem, který mě přesvědčil abych sem přijel, jsem sedl na letadlo a odletěl ze svého domova s přáním udělat něco pro to, aby byl svět lepší." usměji se na Lex "Parapsychonik? Omlouvám se ale nevím co to znamená. Každopádně jsem si jist, že to nebude jen tak něco. Dokonce to zní trochu výhružně." zazubím se . Ta dívka moc krásné oči. Oči byly vždy něco, co jsem sledoval moc rád. Poznáte z nich prakticky vše. Ať už chcete vědět, co si dotyčný myslí nebo jak se cítí, vždy vám to prozradí jeho oči. Otočím se a uklidím ještě spadlou činku, která zanechala v podlaze malé prohlubně... štěstí, že je zde podlaha přizpůsobená přesně pro tyto případy. Musí přece počítat s nehodami. Ve škole, kde mnoho ze studentů neumí své schopnost ještě dokonale ovládat. Ale mé schopnosti nejsou nijak úžasné... nemusel jsem se nijak zvlášť učit je ovládat. Snad budou přeci jen k úžitku. zapřemýšlím se a pak si uvědomím, že by to, že čučím do neznáma, nemusí působit zrovna inteligentně.

Randy Orton - 05. dubna 2009 12:31

Angin pokoj V podstatě je to totéž... Příjde mi v tomhle ohledu dost naivní a mám za to, že to souvisí s její vírou. Rozhodni se sama...já tě nemůžu nutit abys šla nebo zůstala...ty se musíš rozhodnout. Nejsem vhodný na to, abych o někom rozhodoval, teda když pominu ty, který jsem připravil o život. Buď půjdeš...budeš žít bídně, neustále na útěku, každou noc se budeš bát jestli můžeš zamhouřit oka, aby tě náhodou nechytli...budeš se bát každého stínu, každého podezírat a nebo zůstaneš tady, budeš tu v bezpečí, nebudeš muset utíkat, nebudeš muset krást, budeš tu mít přátele....vyber si Ange, ty si musíš vybrat, já se už rozhodnul. Možná ne dobrovolně, ale rozhodnul, stalo se a nic to nezmění, možná bych to nevydržel, kdyby se to změnilo a já měl klid. Je to příšerné, ale bez toho by to bylo ještě horší. Dává mi to energii a zároveň mě to vyčerpává. A proč by si vůbec řezala křídla? Zamyslím se udiveně a kdybych se na to zeptal, tak bych asi nezvolil zrovna příjemný tón, protože mi příjde hloupé řezat si jen tak křídla.

Laura Kinney- X-23 - 05. dubna 2009 13:04

Institut, Wolverinův pokoj "Jsem v pohodě, díky." Usměji se. "Kde je tu kuchyně? Mohla bych zkusit něco udělat. Nikdy není pozdě začít." Řeknu a všimnu si že se začíná stmívat. " Tys celou tu dobu nic nejedl?!" Zeptám se Logana a trochu se zamračím. "Dělej, něco si dáme." Řeknu a mířím pryč z pokoje. Na chodbě už skoro nikdo není a najednou před sebou vidím muže, který mě roky nutil zabíjet lidi. Vyskočím a zaútočím na něj, ale proletím skrz a dojde mi že je to halucinace. "Promiň, ale... no, to je jedno." Výmluvně se usměji a jdu dál.

Britney Allen *Squeeze* - 05. dubna 2009 14:53

Akademie Je večer. Všude kolem jsou stíny a já se stále potuluji po neznámé budově. Brr. Tma mi nevadí, ale když pomyslím, kolik tam může být pavouků..! Vystoupám po schodišti a opatrně, s prchlivým výrazem ve tváři, se rozhlédnu. Nikde nikdo. Zato je tu spousta dveří. Procházím chodbou a sleduji čísla. 3, 4, 5, 6, 7, 8. Zastavím se před mým oblíbeným číslem devět. Lehce nakloním hlavu, přemýšlím, zda je tam volno. Nechce se mi někoho rušit, ale dřív, než si to stačím uvědomit, mám ruku na klice. A klika je stlačená dolů. Už nemůžeš couvnout říkám si v mysli. No dobře, je to blbost, mohla bych klidně zdrhnout. Ale s takovými myšlenkami jsem klidně mohla zůstat doma. Ty už nemáš domov připomenu sama sobě. V tom důsledku mám co mrkat, aby mi slzy nahromaděné v očích nestekly po tvářích. Raději rychle otevřu. Nechci dál přemýšlet o věcech, o kterých by se přemýšlet nemělo.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 05. dubna 2009 16:38

Posilovna No, jak bych ti to vysvětlila. Jde o to, že můžu posílat svoje myšlenky do tvé hlavy a číst zas ty tvé. Můžu ti způsobit halucinace, hypnózu i fyzickou bolest pohou myšlenkou. Můžu tě dokonce i nepřímo ovládat. Rozumíš mi? Laicky mu vysvětlím pojem parapsychonik, není to sice celý výčet schopností, ale ty nejdůležitější jsou, myslím si obsaženy v mém krátkém monologu. Zní to výhrůžně? To je dobře, třeba si na mě pak nikdo nedovolí. Rozesměju se pobaveně. Chvíli na mě jen hledí, dívá se mi přímo do očí, až mě to rozruší. V tu chvíli to vypadalo, jako by spíš on četl v mé hlavě. Zmateně uhnu pohledem, snažíc se to podivné spojení přerušit. Pak jen stojím, přešlapuji na místě a čekám, co bude dál. Přemýšlím o všem možném i nemožném. Zajímalo by mě, jakou má on sílu. Něco se děje? Zeptám se, když si všimnu jak je zaražený. Asi taky nad něčím přemýšlí.

Angelika *Ange* - 05. dubna 2009 18:14

Můj pokoj Nemohu odtud. Řeknu nakonec po chvíli ticha, které mezi námi vzniklo a je to pravda. Nemohu odejít jen tak z akademie. Tohle je moje škola a domov. Kéž bych to dokázala změnit, ale to nejde. Připadá mi to tak hloupé. Proč musíme utíkat před světem? Ptám se sama sebe a raději zavřu oči. Doufám, že mi aspoň dovolíš ti dát sebou nějaké jídlo a peníze, abys mohl chvíli být relativně v pohodě. Promluvím k němu a podívám se mu do očí.

Randy Orton - 05. dubna 2009 18:23

Angin pokoj Nemůžeš... Zopakuji a snažím se nedát najevo lítost z jejího rozhodnutí. Dobře...bude to pro tvoje dobro, tohle je tvůj domov a tamto je můj boj... Ukážu ven z okna a všimnu si, že slunce brzy zapadne. Příjdu k ní a na chvilku ji chytnu za ruku, na pár vteřin, déle to nevydržím. Díky za všechno... Pustím ji a přejdu k oknu, jsme v prvním patře a slézt dolů není obtížné ba je to lehčí než prokličkovat nazpátek až ke dveřím a také mnohem méně nápadné. Opět, jako obvykle jdu nalehko, nemám s sebou nic krom toho, co mám na sobě. Já si všechno obstarám... Vylezu do okna a dívám se na ni, tentokrát už jsem na druhé straně, stojím na úzké římse. Sbohem... Rozloučím se s ní rychle. Začnu slézat, ne nijak pomalu ani obzvlášť opatrně, spustím se a rukama se chytnu za římsu, pak skočím dolů. Dopadnu na trávník. Narovnám se a vzhlédnu k oknu, pak už se otočím a utíkám k bráně. To je můj lék na všechno utíkat a skrývat se, jo, asi se to dá nazvat zbabělostí, každý jiný by to tu zkusil, zůstal by tu pár dní a pak by se rozhodoval. Ale já? Já se asi bojím toho, že by mě tu lidé znali, že bych tu s nima byl nebo toho že by mě třeba přijmuli mezi sebe? Čert ví.

Angelika *Ange* - 05. dubna 2009 18:38

Můj pokoj -> posilovna Sbohem Odpovím Randymu, ale nemyslím si, že by to mělo být naše poslední setkání. Jistě se ještě někdy někde potkáme. Ruka, za kterou mě držel, mě příjemně hřeje a já mám pocit, že se brzy vznesu do nebe. Randy tady nechal své oblečení i batoh, který jsem mu nachystala. Vše pečlivě zabalím a schovám do úschovného prostoru druhé postele. Nedokážu však dlouho vydržet ve svém pokoji. Slzy se mi derou do očí a srdce mě pálí a zároveň mrazí. Ani nevím s kým mám mluvit. Nikoho tu pořádně neznám. Potřebuji ze sebe všechno dostat a tak si obléknu tepláky a volnější tričko a vyrazím do posilovny. Moje útočiště před světem pokud nemaluji. Ahoj Pozdravím mdle všechny přítomné a hned si stoupnu na běžící pás a začnu běhat.

James Logan Howlett (Wolverine) - 05. dubna 2009 18:46

Institut Sakra ta má elánu! pomslím si a jdu za ní Ale s tím jídlem máš pravdu dlouho jsem už nic nejedl! Dobrý nápad. odpovím a jdu za ní když začne útoči na stín Jo je na tom jako já v tom lese všude jsem vyděl nepřítele. uvědomým si její chování Nemusíš se tady bát tady jsi v bezpečí to jsem zjistil i já! řeknu a usměju se TAk jdem si dát teda něco na gáblík ne? řeknu s úsměvem a předběhnu jí Nato že jsi já jsi trochu pomalá! poškárlím jí a mírným klusem běžím k jídelně

Randy Orton - 05. dubna 2009 18:51

Před akademií, v lese u akademie Přiběhnu k bráně, která je pootevřená a tak hravě proklouznu ze školy. Sotva opustím prostory školy všechno to hrdinství mě přejde. Dolehne na mě lítost. Ale udělat jsem to musel. Do očí se mi vženou slzy. Přeběhnu silnici a zaběhnu do lesa, brzy bude tma. V lese bude večer chladno a mikina, kterou z té školy mám není zrovna nejteplejší. Přeskočím pařez. Začnou se mi spouštět první slzy, tentokrát to nejsou slzy fyzické bolesti, ale té duševní. Musel to být zajímavý pohled, kluk utíkající lesem a brečí jak malá holka. Jindy kdybych se takhle viděl, tak bych se sobě asi vysmál, ale teď nemůžu. Začnu být trochu zadýchaný a tak zastavím. Opřu se o strom, vydýchávám se, brečím, přemýšlím. Notak...nech ji být, ta si tě nazaslouží, radši vymysli kam půjdeš... Nevím kam půjdu a je mi to jedno, nejradši bych nešel nikam, byl s ní, s Ange mi bylo příjemně, cítil jsem se podivně zesláble, lidsky. Půjdu, musím, je jedno kam, hlavně musím utíkat, aby mě nechytili, to bych radši namístě zemřel, než se vrátil zpátky do laboratoře. Pomalinku procházím lesem, trochu jsem se stočil a mírně jsem se přibližoval k akademii, minu ji obloukem, ale neuteču přímo. Jako bych čekal, že se stane nějaký zázrak, ale na ty já už dávno nevěřím. Jednou nohou si stoupnu na pařez a opřu se dlaní o stehno. Cos čekal? Chtěls jí ještě víc ublížit? To ti to nestačilo odpoledne?

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 05. dubna 2009 19:07
	Akademie Probudím se po docela zlém snu kde magneto porazil tým X Hm možná bych mohl zkusit podívat se co umí nováčci! zamyslím se obleču se a mířím k Charlsovi. Po chvíly ho najdu Ehm mám takový nápad co kdybych se podíval co je v těch nováčcích mohly by se hodit k týmu ne? zeptám se ho a počkám co na to řekne je to i tak jeho akademie tedy zodpovídá za studenty

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 19:13

Charles Sedím ve své pracovně a vypisuji jména nových žáku,zařizuji nějáký nový nábytek a také dělám ještě jiné povinosti. Z přemýšlení mě odtrhne zaťukání. Dále. řeknu a ve dveřích stojí Henry. Posaď se Henry. řeknu a od sotlu se odsune židle. Když se posadí vyslechnu si ho. Moc dobře víš z jakého důvodu tu je jedna polovina mutantů.Z toho že neumí ovládat své schopnosti.Nemůžeme je nutti aby se o něco pokoušeli když nedoážou vou schopnsot dostat pod kontrolu. řeknu s mírným úsměvem. Je to ale dobrý nápad.Chtělo by to zjistit kdo sovu schopnost ovládá a kdo se terpve učí. řeknu a sklidím ze stolu papíry.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 05. dubna 2009 19:18
	Akademie Máš pravdu ale co kdybychom je vzali na dvůr pod zíminkou že s nimi chceš mluvit tam bychom se zeptaly kdo jak co umí seznámily by se mezi sebou ti co se ještě neznají a pak bych je v zal na takový malí test! co ty na to? Samozřejmě když budou souhlasit. dodám Ikdyž už jsem dlouho nové členy X nezaučoval naposledy Storm usměju se

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 19:25
	Charles Ano,to je dobrý nápad. řeknu a usměji se. Pak ale přivřu oči. Vidím toho chlapce o kterého se starala Angelika.Je mimo akademii a pláče. Omluv mne. řeknu a vyjedu z pracovny. Za chvíli sedím pár metrů od chlapce. Stalo se ti něco? zeptám se ho a mile se usměji.

Randy Orton - 05. dubna 2009 19:35

V lese Ani jsem netušil, že jsem se vrátil tak blízko k akademii. Byl jsem a vlastně pořád jsem tak nějak celkově otupělý, tím vším. Byl jsem tak mimo, že jsem si ani nevšiml, že se ke mně někdo přiblížil. Vyděšeně se zadívám na staršího, holohlavého muže sedícího kousek ode mě. Jak jsem si ho mohl nevšimnout? Kdyby to byl někdo od nich, tak bych měl smůlu, už by mě vezli do ústavu. Vy...počkat...vaše podobizna... Viděl jsem ji u brány, hned na štítu té školy. Co tu chcete? Nasadím tvrďácký výraz a dělám, jako by se nic nedělo. Poslala ho Ange? Proč by to dělala? Ta už ani neví, že existuješ!

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 05. dubna 2009 19:41
	Akademie DObře ale půjdu s tebou ale budu se držet strnou ti ti slybuju že do tvích kousků zasahovat nebudu! usměju se a pak se vydám za ním Hladce skáču po větvích stromů když vydím že Charls zastavil tak je mě jasné že ho našel lehce a velmi tiše je obskáču a za jeho zády skočím na větev nad nimi a poslouchám co se bude dít

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 19:48
	Charles - les Ano,možná jsi mě už viděl na štítku. řeknu a usměji se. Myslel jsem že se ti něco stalo. řenu zcela ipřímě a zachytím jeho myšleny. Podívám se za jeho záda a uvidím Henryho,Ještě jendou se usměji. Půjdeš smnou? zeptám se ho a trochu se přiblížím.

Randy Orton - 05. dubna 2009 20:01

Les Jo...viděl... Souhlasně přikývnu a ani nedodám nějakou ironickou poznámku, protože na to nemám sílu. Stalo...pořád se něco děje... Odpovím vyhýbavě, nechci se s ním o tom bavit, ačkoli Ange poskytl ochranná křídla. Nemůžu s vámi jít...už jen kvůli... Ange. Pomyslím si. To je váš svět...máte tam svoje žáky...tam já nepatřím... Nepatřím, protože mým domovem, jediným domovem jsou ulice, lesy, cokoliv a kdekoliv. A co se stane, když se vrátím? Ublížím jí, tak jako jsem to udělal, když za mnou běžela. Způsoboval bych jí jen bolest, nic víc. Ona nepotřebuje slabocha, blázna jako jsem já. Ale někoho lepšího. Nejradši bych zas uronil několik slz, ale teď nemůžu. Nemůžu ukázat svoji slabinu, to by byla chyba. A chybovat nesmím, když jsem kořistí, když po mně jdou. Co kdyby našli moji slabost, Ange, co bych dělal, kdyby jí ublížili? Pomstil bych se jim a než bych zemřel, tak by jich taky dost zemřelo a to dost bolestivě.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 05. dubna 2009 20:06
	Les Ukážu Charlsovi sobě na hlavu značí to ať mě čte myšlenky Řekni mu o Loganovi je na tom uplně stejně teda byl on se stím vypořádal! pošlu mu zprávu a dál vičkávám ale nezasahuji

Laura Kinney- X-23 - 05. dubna 2009 20:10

Institut "Pomalá?!! Možná, ale jenom trochu!" Vykřiknu a rychle běžím za ním. Když ho předbíhám, dám mu pořádný pohlavek a ještě zrychlím. "Nemysli si že mě můžeš dát, kamaráde!" Začnu se smát, prudce zastavím, otočím se a skočím na něj. Povalím ho na zem. "Ďedku." Zašeptám pár centimetrů od jeho ucha. Zvednu se a běžím dál. Na dveřích je napsáno kuchyně, tak se snažím zastavit, ale místo toho naletím plnou rychlostí na trám dveří. Je tam trochu otlačenina a dost krve. Válím se na zemi a směji se. "Jsem fakt nešikovná." Řeknu a snažím se vstát.

Ethan Crane - 05. dubna 2009 20:14
	NY Ten kluk zmizel. Dal jsem mu šanci a promrhal ji. Procházím se po městě, když vidím tři černé Hummery. "Už ne..." Zašeptám a utíkám ulicí. Najednou ostrá bolest v zádech. Padám na zem a usínám. "Sledké sny, zrůdo!" Zašeptal někdo nade mnou...

James Logan Howlett (Wolverine) - 05. dubna 2009 20:23
	Institut Pomalu dojdu ke dveřím do kuchyně Nechal jsem tě vyhrát! usměju se a podívám se na rám dveří a krev co je na něm Co jsi vyváděla prosim těbe? dojdu jí a směju se podám jí ruku Vstávej a neválej se tady kazíš mě preztyž kterou tady mám! Nechtěla jsi se jít náhodou najíst? řeknu a usmívám se

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 20:24

Charles-Les Každou chvíli po okču sleduji Henryho a stále poslouchám toho chlapce. Všimnu si jak se Henry ťuká prstem do hlavy a snad mi hned dodje co po mě chce. Zachytím jeho myšlenky. Máš pravdu,Henry řeknu mu a mírně se pousměji. Patří tam každý kdo je byl a nebo bude v nouzi.Je to pro všechny mutanty kteří chtějí rozvýjet své schopnosti. řeknu a usměji se. Znám podobného..pána. řeknu a mírně se pousměji.trochu sjem se zarazil protže jsem heldal to zprávné slov pro Jamese. Jeho minulost vypadá stejně jako ta tvoje. řeknu a rukou si poťukám na hlavu,třeba mu to dojde. Jste stejní,mohl by ti poradit,našel by jsi domov,úkryt přátelé a všochni by ti pomáhali. řeknu mu a zase se na něj usměji. Nechceš si to přeci jen rozmyslet? zeptám se ho a podívám se na Henryho.

Randy Orton - 05. dubna 2009 20:32

Les Příjde mi, že s někým neverbálně komunikuje. Ohlédnu se za sebe a nikoho neuvidím, na první pohled to vypadá jako, že nikde nikdo, pak zahlédnu někoho modrého na stromě. Chtějí mě nahnat do pasti? Že bych přeci jen měl pravdu a dostali se ke mně tak blízko, že mě chytnou. Znovu ten záchvat šílenství. Pohledem vyšinutého se dívám na holohlavého muže. Mě nikdo nedostane...na ty vaše historky vám neskočim...tohle už tu bylo několikrát...nedostanete mě! Procedím skrz zuby. Jen krátce si vzpomenu na laboratoř, ta nesnesitelná bolest. Ujme se mě pocit úzkosti, který rozdmýchá oheň hněvu a domnělé snahy zachránit se před nebezpečím. Proto nemohla odejít...držíte ji tam! Ukážu směrem ke škole, která není daleko. Je to jenom výzkumák, kterej vypadá slušně, na první pohled, ale mají své páky a nikdo jim neuteče, proto to vypadá, že se tam mohou pohybovat svobodně. Že mi ale trvalo, než jsem na to přišel. Patříte k nim nebo jste konkurenční ústav? Už nikdy ta bolest, nikdy... Měli byste Ange pustit! Zakřičím na staršího muže odhodlaným, šíleným, výhružným hlasem. Vím jaké to je, když někoho vězní a já chci Ange vysvobodit.

Pán Jeskyně - 05. dubna 2009 20:39

Charles-Les Vím čím sis rpošel,já..my..nechceme ti ublížit! řeknu hlasitěji aby mě přez jeho "ječení" šlo slyšet. Angelika nechtěla odejít proto že se mezi námi má dobře,staráme se o ni jako kdyby jsem byli jedna rodina,je tady v bezpečí a má přátelé. řeknu mu kldině. Jsme škola por nadané děty stejně jako jsi ty a já. 5eknu a pak ukáži na Henryho. Tohle je Hank McCoy.Není tu aby ti ublížil ale je tu rpotože mám ochrnuté dolní končetiny,potřebuji dorpovod. vysvětlím mu a mríně se pousměji. Nikdo ti nechce ublížit.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 05. dubna 2009 20:44
	Les Po chvíly si mě všimne pak jedním skokem skočím za profesora Jestli nám nevěříš pak můžu doběhnout pro Ange možná uvěříš jí co ty na to? zeptám se ho bez rozpaků Nemáme ti co skrývat v budově je jeden člověk který byl taky v jejich rukou! povím a čekám jestli kývne nechci tu nechávat Charlsi samotného pokud nevím že bude v naprostém pořádku

Randy Orton - 05. dubna 2009 20:48

Les Neposlouchám ho, myslím si svoje. Pro mě je to hrozba. Bojím se o svoji svobodu a o Ange, poprvé se o někoho bojím a nerad bych, aby se jí něco stalo. Začnu se nervózně procházet sem a tam. Pokuste se o něco a budete toho litovat...oba... Pronesu, aby bylo jasno. Škola...to zrovna... Přiveďte Ange...jděte...rád bych ji viděl... Naposled, než odejdu... Pomyslím si teskně. Nebo můžu odejít...bude stačit, když mě nebudete sledovat... Ange nepříjde, získám čas a budu moct zmizet.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 05. dubna 2009 21:00

Les Přivedu jí ale jestli se tady Charlsovi něco stane tak si tě najdu a roztrhám tě na kusy mi své lidi totiž nenecháváme na holičkách zachvíly jsem tu Charlsi řeknu a začnu utíkat a skákat k akademii Zachvíly běžím k rozhlasu zapnuho Prosím aby se studentka Ange dostavila do vstupní haly neprodleně jedná se o jednoho může který chvíly přebíval na akademii! řeknu do rozhlasu To by asi mělo stačit! zamyslím se a běžím do vstupní haly kde na ní čekám

Laura Kinney- X-23 - 05. dubna 2009 21:13

Institut, kuchyně Chytím se Wolvieho ruky a vstanu. Stále se směji. "Díky. Ty žes mě nechal vyhrát? Chm, nevymlouvej se!" Znovu se zasměji a jdu nejít jídlo v ledničce. Za mnou stojí ještě někdo. Otočím se a vystřelím tím směrem drápy. Další halucinace. Další za tak krátkou dobu. "Promiň, další halucinace. Asi se zblázním. Možná je to tím prostředím." Vytáhnu si nějaké šunky a pár baget a jdu zpátky do pokoje. "Na nokoho se nečeká!" Křiknu ještě směrem ke kuchyni a rychle běžím. Tentokrát doběhnu bez zranění, i bez halucinací.

James Logan Howlett (Wolverine) - 05. dubna 2009 21:33

Institut Jsi pořád tak neklidná? Nebo je to tím že jsi nikdy nebyla tak dlouho na jednom místě? zeptám se jí a vezmu něco z ledničky ani nevím co odkaždého něco ale určitě si vezmu pivo po chvíly se podívám co jsem nabral jsou to nějaké housky hroznové víno šunka sýr jablko když mám něco na jídlo podívám s na Lauru a ona už zase běží ale místo ke kuchyni tak běží zpátky do pokoje Ale notak tady se už utíkat nemusí a taky by nebylo dobrý aby si všichni říkaly o tom že tu pobíhá nějaké žená jako malá dívka! řeknu pobaveně a mířím do pokoje

Laura Kinney- X-23 - 05. dubna 2009 21:48

Institut "Já vlastně nikdy nemohla být dítě. První dva týdny mého života mě učili mluvit. Třetí týden jsem se učila zabíjet." Řeknu když do pokoje vejde James. "Máš ještě vůbec nějaký příbuzný?" Zeptám se a ukousnu pořádný kus bagety. "Neboj, nezabiju je." Řeknu když vidím že trochu váhá. "Já v podstatě neměla rodinu nikdy. Jenom samý vědci, vojáci a mrtvoly. Popravdě, pak už to byla nuda." Usměju se a lehnu si na postel.

James Logan Howlett (Wolverine) - 05. dubna 2009 21:56

Institut Ano vím o jednom mám dceru! Ale o nikom dalším nevím jelikož jsem si ty vyvodil takhle: Nejspíš jsem jim utekl a nějak můj mozek dokázal vše do té části uzavřít protože si nic podstatného nepamatuju ale myslím si že moje hlava pouští určité informace když narazím na něco rozhodujícího a votm by jsi mě mohla pomoct ty! řeknu Vlastně to tak vypadá že díky mě amnestii ze mě není to co bylo z tebe! dodám na vysvětlenou a napiju se piva až po chvíly jsem poznal že není alkoholický No tak to jsem si mohl myslet jsme přece na škole! dodám a dopiju a pak začnu pojídat jídlo a přitom sleduju Lauru

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 06. dubna 2009 12:05
	Insitut Když týpek se strništěm a havraním hnízdem na hlavě odejde všimnu si té holky z jemě fialovými vlasy. Všimnu si že zajde do nějákého pokoje. Takže uspěla. pomylsím si a pomalu zamířím k pokoji č.9 Zaklepu a čekám jestli mě nechá vejít,nebo otevře,alepspo'n douvám že se ozve.

Britney Allen *Squeeze* - 06. dubna 2009 12:14
	Pokoj č.9 Pohodím tašku na prázdnou postel a trochu se protáhnu. Víc toho nestihnu udělat, protože uslyším zaklepání. Hm. Kukátko tu žádné není. Během chviličky se vrátím ke dveřím a pootevřu. Uvidím tam toho kluka. Co mu je? Ptám se sama sebe v myšlenkách. To dělá naschvál nebo co? ,,Potřebuješ něco?" Zeptám se, připravená mu přibouchnout dveře před nosem

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 06. dubna 2009 12:19
	Institut Když stojím před dveřmi uslyším kroky a je mi jasné že nedělá že v pokoji není. Po chvilce otevře dveře. Eh Ahoj.. řeknu a nervozně přešlápnu. Kdo..jak..si dostala pokoj? zeptám se a pro jistotu dám ruce do kapes.

Britney Allen *Squeeze* - 06. dubna 2009 12:22
	Pokoj č.9 ,,Prostě jsem do něj vešla.." odpovím poněkud rozpačitě. Musí to znít dost divně. Ale co jsem měla dělat? Bloudit tady do soudnýho dne? ,,Řekla bych, že volnejch jich bude víc," dodám po chvíli.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 06. dubna 2009 12:26
	Institut Z blízky vypadá hezčeji. pomylsím si když se na ni dívám. Aha,no..tak to..bych měl jít asi heldat..tak..se zatím měj. řeknu a stále sotjím přede dveřmi.dívám se na ni.

Britney Allen *Squeeze* - 06. dubna 2009 12:35

Pokoj č.9 Začínám se cítit trapně. Hodně trapně. Ten jeho pohled je takový... Zneklidňující. ,,OK. Jo, a já jsem Alice," představím se. Ostatně, poznala jsem ho už ráno a z naší supertrapné konverzace jsem si neodnesla nic než jen (nejspíš) několik modřin a trapné okamžiky. Úžasné, no. Co to děláš?! Křičí na mě hlas v mé hlavě, když se pousměju. Jako bych najednou zapomněla na všechny ty čáry a hradby, které jsem si kolem pracně vystavěla. ,,Ééé.. A nechceš na chvíli dovnitř?" Vymáčknu se s obtížemi. Hlas v mé hlavě už hystericky ječí a já cítím, jak se mi do tváří hrne krev.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 06. dubna 2009 16:07

Pokoj č.9 Připadám si tu přebitečný.Stejně jako já "čumím" na tu dívku dělá ona přesně to samé.Začínám se cítit trapě a nevím co říct. Když dívka pormluví zbystřím a snažím se zapomatovat jméno. Alice,alice..jo Alice.. řeknu si pro sebe a trochu se usměji. Já jsem Dominik. řeknu a potřesu jí rukou. Moc..mě těší. řeknu a nejistě se usměji. Jo a omluvám se za to co se stalo tam dole. řeknu když si vpzomenu na malý incident. Když mě pozve dál nemohu odmítnout,konec konců teď bych se tu buď stejěn jen potuloval nebo bych odešel. Pokud ti to nevadí,tak rád.

Britney Allen *Squeeze* - 06. dubna 2009 16:33

Pokoj č.9 ,,Taky mě těší," pousměji se a snažím se ignorovat hlas v mé hlavě. Docela mi to i jde. Pak se zmíní o tom incidentu. ,,V pohodě," odpovím. Teď už mi to připadá spíš směšné - hlavně moje reakce. Otevřu dveře aby mohl dovnitř. Vzápětí se k němu otočím zády, rychlým krokem dojdu k posteli a hodím tašku na zem. Sama si sednu na část postele do tureckého sedu (ještě že mám rifle...) Možná nebude až tak špatný napadne mě, když se na něj podívám.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 06. dubna 2009 17:05

Pokoj č.9 Ještě chvíli sotjím přede dveřmi a usměji se. Když se vyřeší náš incident pustí mě dovnitř. Stěny a poličky jsou prázdné nakže se ani nestihla vybalit a ani zabydlet. Asi jsem tě vyrušil ve "stěhovaní" řeknu a usměji se. Kdž se posadí do tureckého sedu podívám se na své olbečení.Kalhoty o pár čísel větší které na mě vysí a košile kde rukáv který má být nad lokty sahá těsně nad zápěstí.Veškeré oblečení je mi velké ale moc mi to nevadí.Cítím se v něm mnohem lépe než kdybych měl uplé. Zhodím ze svého ramena brašnu a posadím se tak též do tureckého sedo a opřu se o zeď.

Angelika *Ange* - 06. dubna 2009 20:36
	Institut Běhám rychle, ale nohy mi nestačí a tak málem spadnu. Raději slezu. Uslyším hlášení. Hledájí mě? Pročpak? V očích mě pálí slzy, ale dojdu do vstupní haly. Uvidím tam modrého muže. McCoy? Zeptám se překvapeně, protože jsem ho viděla už mockrát v televizi. To vy jste mě hledal? Zeptám se a jsem značně nervozní.

Britney Allen *Squeeze* - 07. dubna 2009 14:14
	Pokoj č.9 ,,Vlastně ani ne," pokrčím rameny. Na chvíli zase nastane trapné ticho. ,,Ééé.. Odkud jsi?" Zeptám se, abych to ticho přerušila. Mezitím zírám na zem. Asi bych si měla znovu nabarvit vlasy pomyslím si. Kořínky už mi zase bělají, což vypadá dost divně. Hraju si levou rukou s pramenem vlasů, pořád ten pramen na prst natáčím a pak zase nechám spadnout.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 07. dubna 2009 14:29
	Pokoj č.9 Já? zeptám se a zamylsím se. Po chvíli můj pohled klesne do uropvni "zem" Ani nevím,vyrůstal sjem v dětském domově a nikdy jsem nezjistil jména ordičů ani kde jsem se naordil nic. řeknu trochu smutně.

Britney Allen *Squeeze* - 07. dubna 2009 14:48
	Pokoj č.9 Tohle mě vážně nenapadlo. Začínám se cítit dost blbě kvůli tomu, že jsem ho na to ptala. ,,Aha.. To je mi líto," zašeptám. Přesto vím, že mě slyší. A to jsem si myslela, že se mám blbě, když si mě rodiče skoro nevšímali pomyslím si sklesle.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 07. dubna 2009 20:31

Institut Ano jedná se o jednoho může který byl nějakou dobu u tebe! Neboj je u tebe ale bylo by lepší pro všechny aby zůstal zde profesor Xavier je teď u něj prosím pojď za mnou půjdeme do lesa a byl bych rád kdyby jsi v něm letěla a kličkovala mezi stromy ber to jako tělesnou výchovu! řeknu spokojeně a vybíhám ven. Za chvíly jsme u lesa Nestrať mě jde teď o tvou lepší budoucnost! Uvydíme jestli jsi vhodná pro tým! zamyslím se a hbytě skáču z větve na větev směrem k Charlsovi

Angelika *Ange* - 08. dubna 2009 13:44

Institut Když se Hank zmíní o Randym zrudnu jako rajče. Jak to sakra může vědět? Půjdu s vámi, ale půjdu. Křídla mám ještě zesláblá po nedávném zranění. Povzdechnu si a vyběhnu ven za Hankem. Když mám křídla přitisklá k tělu jsem rychlejší než většina lidí v mém věku. I když běžím po zemi hravě stíhám Hankovo tempo. Přidej trochu.¨ Houknu na něj do větví a trochu zrychlím a za chvíli už jsme na místě. Profesore? Randy copak se děje? Zeptám se a koukám mu do očí a snažím se poznat, co vlastně se stalo.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 08. dubna 2009 14:18
	Pokoj č. 9 Ještě chvíli se dívám do země a pak se zase narovnám. To..je v pořádku,jen jsi se zeptala,nic se nestalo. řeknu a podívám se na ni. A odkud jsi ty? zeptám se a odufám že jí to nějak neraní.

Randy Orton - 08. dubna 2009 14:20

V lese Snažím se přemýšlet o dalším kroku, mám tu čekat nebo zmizet? On by mě nedohonil. Zdrhnul bych, ale na druhou stranu bych neviděl Ange. Pokud teda příjde. Několik minut jen zarytě mlčím, zrak soustředím na strom, do jednoho místa, snažím se být v klidu a hlavně vymyslet, co budu dělat dál. Než stihnu něco pořádného vymyslet zaslechnu Ange. Její pěkný hlas. Proberu se z jakého si stavu přemýšlení a vzhlédnu k ní. Nemám slov, co mám říct? Pravdu? To nemůžu. Příjdu k ní do pro mě vhodné vzdálenosti a naznačím jí, aby šla se mnou. Nechci mluvit před tím mužem a tím modrým opičákem. Když jsme od nich zhruba dvě minuty chůze, tak se zastavím a otočím se k ní. Já... Slova mi v krku uvíznou a já nejsem schopen ze sebe vydat nic kloudného. Nervozita se mě zmocní, sklopím hlavu a snažím se najít v sobě kuráž, alespoň náznak kuráže.

Britney Allen *Squeeze* - 08. dubna 2009 14:22
	Pokoj č.9 Stále se ještě cítím blbě kvůli tomu dotazu. Přístě si dej pozor na hu.. eh, pusu napomenu se v mysli. ,,Původně jsem z NY, ale před několika lety jsme se přestěhovali do Chicaga," odpovím. Při té příležitosti si vzpomenu na Marii, mojí sestru. Rodiče se o nás nikdy nijak zvlášť nestarali a tak připadla její výchova na mě. Ale neměnila bych.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 08. dubna 2009 14:29
	Pokoj č. 9 Aha.. vydám ze sebe po chvíli jen a přemýšlím. Asi bych už měl jít,abyhc ti tu..nepřekážel. řeknu a pomalu vztávám. Hochu ty jsi de..dement! napomene mě mé "druhé já" Stává se to často.V děcáku jsem si takhle povídal sám se sebou.

Britney Allen *Squeeze* - 08. dubna 2009 14:37

Pokoj č.9 Zvedne se a odchází. Na chvíli otevřu pusu, jako bych chtěla říct, ať zůstane, ale nevyjde ze mě žádný zvuk. Znovu zavřu pusu a zkusím to ještě jednou. Nic. Vlastně ani nevím, co bych mu řekla. Nechci se mu vnucovat, vždyť ho ani neznám. A taky si potřebuje najít pokoj, ne..? Ty si dokážeš obhájit vážně všechno povzdychnu si sama pro sebe. Tohle mi totiž vždycky šlo - obhájit si cokoli, jakoukoli blbost. Ale něco říct, to ne. To jsem se klepala jak ratlík. Znovu se zkusím pokus s mluvením, ovšem i tentokrát vyjde nadarmo. Nechci víc pokoušet štěstí, a tak jen padnu na záda, zírajíc na temný strop

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 08. dubna 2009 14:45

Pokoj č. 9 > Pokoj č.7 Zvednu se a vezmu si svou brašnu. Dyžtak se ještě zastavím. pokusím se říct přátelksky a odejdu z pokoje. Zkusím hned dveře naproti ale jsou zamčené. Když zkusím ty vedle zamčených jdou otevřít.Tak opatrně nakouknu. Je prázdný. Uff.. pomylsím si když zjistím že tu nidkoi nebyl.Podívám se na dveře. Hm..číslo sedm. řeknu si pro sebe s úsměvem av ejdu do vnotř,zavřu za sebou. Podívám se kolem do kola a připadá mi to tu holé. Všechen nábytek je na jedné straně a druhá je holá. Sundám brašnu na zem a začnu po podlaze sunout postel k rohu a stůl do přostřed pokoje. Když jsem tak udělal vypadá pokoj mnohem lépe. Když otevřete viíte hned stůl v levo a naproti je postel. V pravo vedle dveří je skříň a naproti stolu je velké okno. Netrvalo to ani půl hodiny co jsem přestěhoval pokoj a vybail pár věcí. Posadíl sjem se na postel a přemýšlel nad Alicí.

Raven Darkölme - Mystique - 08. dubna 2009 20:27

NY Jdu městem, proměněná za nějakého právníka. Je tma. Vím kam mám jít. Za svým synem. Má být ubytovaný ve Xavierově institutu pro nadanou mládež. Zjistila jsem to od jeho pěstounských rodičů. On mě nikdy neviděl, ale já jeho sledovala posledních pár let. Neví, kdo je jeho otec, ani kdo je jeho matka, ale brzy se to dozví. Vzpomínám si na naše poslední setkání. Tehdy byl novorozeně a jeho otec ho chtěl vychovat. Nemohla jsem tehdy dovolit, aby padl do jeho rukou. Nejspíš by skončil jako vrah. Běžela jsem přes rozhoupaný most. Utíkala jsem. Z očí mi tekly slzy, když jsem viděla jak padá klubko přikrývek dop rozbouřené řeky. Padal tam můj syn, můj život. Brzy se však znovu setkáme. Brzy se dozví, kdo vlastně je. Nedaleko institutu Už se blížím k institutu. Měním se v mladého chlapce. Jsem připravena na telepaty a má mysl je za silnou hradbou. Prohledávám institut a skrývám se, brzy ho najdu. Brzy se uvidíme. Jak asi teď vypadá? Ptám se sama sebe. Už mu bude patnáct! Je to patnáct let. Před patnácti lety mi spadl do řeky. Tehdy jsem jako matka neuspěla, snad uspěji dnes. Co mu řeknu?! Pomyslím si, zatímco prohledávám pokoje. Nazdar, jsem tvá matka! To nezní dobře. Plánuji si v duchu. Otevřu další dveře. Prázdný pokoj. Jdu dál. Otevřu další dveře. V rohu leží pohozený kabát s kapucí. Na posteli spí zády ke mě můj syn. Poznám ho i po tolika letech. Jeho by si nespletl nikdo. Zavřu dveře, obejdu postel a proměním se do své normální podoby. "Kurte..." Zašeptám...

Britney Allen *Squeeze* - 09. dubna 2009 14:43

Pokoj č.9 - vlastně můj pokoj Trochu rozlámaná se posadím a porozhlédnu se kolem. Je to tu.. Neosobní. Tiše si povzdychnu. Nechce se mi moc vybalovat (nevíc u toho vždy udělám děsnej svinčík), ale co se dá dělat. Nemám ráda bezútěšná místa. Vyhrabu se na nohy a přitáhnu si tašku blíž k sobě. Nic moc tu toho není. Mám v ní hlavně oblečení a pár osobních věcí. Oblečení dám do skříně. Na postel pohodím malý fialový polštář. Je to můj "brečící" polštář - nejlepší přítel v každé situaci. A řeknu vám, holka jako já má spouuustu malicherných věcí, který potřebuje vykecat. Několik knížek, které jsem si vzala (Strážci Času, sérii Stmívání), položím na stůl. Jsou to mé oblíbené knihy. Zbytek jsem nechala v Chicagu. Kosmetiku a ostatní jsem dala do nočního stolku. Víc už jsem sebou neměla. Tašku jsem kopla pod postel a na tu (jako na postel) jsem se vzápětí svalila. Spát se mi nechtělo, tolik jsem unavená nebyla. Myslet se mi nechtělo už vůbec, na to jsem byla unavená až moc. Znovu jsem si tiše vzdychla a zavřela oči. Věděla jsem, co by mi pomohlo, jenže to bylo.. No, divné. Ale co zamumlala si moje mysl. Netrvalo mi dlouho než jsem přišla na bezpečné a hezoučké zvíře. Na kočku (aneb ano, jsem děsně originální). Při přeměně jsem zavřela oči. Tak jsem mnohem lépe vnímala samotnou přeměnu - napřed teplo a pak brnění. Vzápětí jsem tiše zamňoukala. Seskočila jsem z postele a dopadla na všechny čtyři. Teď jsem se chtěla toulat. Protáhla jsem se pootevřenými dveřmi (nikdy jsem se je nenaučila pořádně zavírat) a vyběhla na chodbu. Na okamžik jsem se zastavil a tichounce mňoukla. Nechtěla jsem se ztratit, ale ani zůstat v pokoji. Potichu jsem se přikradla k najbližším dveřím a trochu je očuchala. Hledala jsem nějakou podvědomou vůni. Nic. Šla jsem k dalším a dalším dveřím..

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 09. dubna 2009 15:07

Meine Pokoj > Und > Chodba Když ležím na "své" navo postely a přemýšlím o té dívce,Alici. Ze začátku mi připadla divná a zamlklá.Ale když jsem s ní byl tu chvíli v pokoji připadla mi úplně jiná.Zdála se býr přátelská a milá.Né ta nevnímává protivná holka. Když jsem si sáhl do brašny pro svou oblíbenou knížku (Dejme tomu když to teď štu Stmívání) A začnu ji zase od začátku číst. Sotva dočtu předmluvu uslyším nějáké divné mňoukání. Že by tu měli kočky? zeptám se sám sebe a zavřu knížku,otevřu dveře. Spatřím u dveří naproti mě kočku. Čičí.. řeknu a udělám jako že mám něco v ruce.

Britney Allen *Squeeze* - 09. dubna 2009 15:16
	Chodba Jedny dveře se otevřou. Otočím se, lehce nakloním hlavu a znovu zamňoukám. Část mé mysli toho kluka poznává, část ne. A ta část, která ho nepoznává, má momentálně převahu. Vypadá to, že něco má. Jdu k němu, ale spíš hodně opatrně. Drápky mám připravené k obraně. To "čičí" je sice jak od pětiletého děcka, ale co. ,,Mňau?" Optám se lehce připitomněle, když zjistím, že ten kluk nic nemá.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 09. dubna 2009 16:00
	Pokoj Když ke mě dojde usměji se na ni a opatrně ji pohladím. Když se koukne do mé ruky a zjistí že v ní nci nemám usměji se. Určitě by sis něco dala,viď? zeptám se jí s úsměvem. Sáhnu do kapsy od košile pro zabalené mléčné sušenky. Otevřu balíček a jednu sušenku přelomím. Půlku začnu jíst a druhou podám na dlani číče.

Angelika *Ange* - 10. dubna 2009 09:55
	V lese Koukám se trochu zmateně na Randyho, ale jdu za ním, protože vím, že chce mluvit se mnou. Nakonec se Randy přece jen otočí a promluví na mě. Je to váhavé a jako by mi slova uvázla v krku. Randy copak se stalo? Někdo ti chtěl ublížit nebo tak něco? Zeptám se ho a pokusím se potlačit nutkání pohladit ho v přátelském gestu po rameni. Na doteky ještě není zvyklí.

Randy Orton - 10. dubna 2009 10:05

V lese Eh...ne... Jsou věci, které bych jí chtěl říct, ale nemůžu. Chtěl bych.... Zaváhám. ...se s tebou rozloučit...budu muset odejít hodně daleko... A když říkám hodně, tak to nebude jen do sousedního státu. Říkej si co chceš, ale až odejdu, tak se už nesetkáme...ty tu máš svůj domov...své přátele... Viděl bych to tak na Mexiko, to je trochu dál. Jsem strašně rád, že jsem tě potkal...byl bych rád, kdybych tu mohl s tebou zůstat...ale víš, že nemůžu... Je vidět, že je ještě něco, co bych jí chtěl říct, ale na to nemám zrovna moc odvahy. Budu na tebe myslet dokud budu dýchat...což v mé situaci nemusí být zas tak dlouho...

Angelika *Ange* - 10. dubna 2009 10:14
	V lese Dívám se na Randyho neschopna mu cokoliv odpovědět. Pak jen sklopím hlavu a pokusím se tak skrýt slzy. To jsi mě chtěl vidět jen kvůli tomu? Zeptám se s hlavou sklopenou a občas otřu oči rukávem mikiny. Křídla mám svěšená a je na každém kousku mého těla vidět, že mi to ublížilo. I předtím si řekl, že tě už neuvidím a já věděla, že ano...

Randy Orton - 10. dubna 2009 10:40

V lese Vidím, že to pro Ange není lehké, ale pro mě taky ne. Ne...protože jsem to bez tebe nemohl vydržet...ale budu se to muset naučit...jinak by se ti mohlo něco stát...a to bych nesl těžko. Příjdu k ní trochu blíž, poruším své zásady o vhodné vzdálenosti. Nebreč...ne kvůli mně... Předtím...ale až odsud budu daleko...až nebude cesty nazpět... Mám už jistý plán a pokud se do toho vrhnu, tak už nebudu moct couvnout, ano, není to nic legálního, ale co se dá dělat? Já v podle záznamů vlastně ani neexistuju. To bylo něco jiného...chtěl jsem tě naposledy vidět...než odejdu...nebreč...chci si tě pamatovat jinak než, když brečíš zrovna kvůli mně.

Angelika *Ange* - 10. dubna 2009 10:53
	V lese A jaká má být tvá cesta? Zeptám se a otřu další slzy, které se mi kutálí po tváři. Brečím kvůli sobě. Protože jsem tě nedokázala přesvědčit, že ti se mnou bude líp. Pokusím se o úsměv, ale není to nic moc. Přece jen mě bolí srdce. Všimnu si, že je Randy ke mně tak blízko, ale nemám odvahu ho obejmout. Stojím tu tak hloupě a říkám si, co tu vůbec ještě poholedávám?

Randy Orton - 10. dubna 2009 11:00

V lese Dlouhá...trnitá...nepříjemná...protizákonná... Čím méně toho bude vědět, tím lépe pro ni, takhle se nedostane do nebezpečí. S tebou by mi bylo líp...ale ne tady...tady ne... Byl bych tu do konce života zavřený a bál se, jestli si pro mě nepříjdou. Vložili do mě velký prachy a utýct si je nenechaj. Nechtěj abych ti toho říkal víc...kdybys toho o mně věděla hodně a oni se to nějak dozvěděli...ne...to nemůžu dopustit... Mám o ni strach, už to, že jsem tu s ní dnes byl, by ji mohlo zkomlikovat život.

Angelika *Ange* - 10. dubna 2009 11:12

v lese Nechoď tam, kde tě nemohu doprovázet. Sklopím hlavu a ruce si dám kolem těla. Cítím se najednou tak prázdná. Nechci, abys mi říkal víc, chci abys zůstal. Řeknu a podívám se mu do očí. Připadá mi tak hloupé pořád utíkat. Co by mu zde chybělo? Chci abys měl místo, kde bys mohl v klidu spát a jíst aniž by ses bál, že tě chytí. Na chvíli zvednu ruku jako bych chtěla Randyho pohladit po tváři, ale nakonec dám ruku zase dolů.

Randy Orton - 10. dubna 2009 11:19

V lese Ne že nemůžeš...ale tohle je tvůj domov a važ si toho... Já bych byl rád s ní, ona asi se mnou, ale každý si to představujeme jinak. Ona tady, na škole a já kdekoliv jinde. Já chci být s tebou... Ale nemůžu zůstat zavřený ve škole. Je tam dost lidí. A navíc škola? Já sotva umim číst a mám chodit do školy pro mutanty? Místo, odkud bych nemohl vylézt aniž bych se bál, že mě chytnou... Bylo by to jako vězení, ano, s Ange by to bylo jiné, ale pořád by to bylo jako vězení. Nervózně si začnu hrát s prstama. Ty víš, že bych chtěl být s tebou...ale nechat se zavřít do školy?

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 10. dubna 2009 12:11

V lese Všechno sleduju všechno z povzdálí na stromě Tohle není dobré nemůžem o něj přijít! uvědomým si a seskočím ze stromu Ehm jmenuji se Hank a byl jsem na tom podobně ale chci se tě na něco zeptat neslyšel jsi náhodou že někdo dělá nepříjemnosti té společnosti z které jsi utekl? zeptám se ho Jestli opravdu chceš něco dokázat tak pojď na chvíly semnou něco ti chci ukázat protože věřím že byjsi s pomocí dokázal mnohem víc než sám a chci ti taky ukázat že to není jen škola nyní se tu taky ubytoval jeden mutant který si říká Wolwerin a byl na tom možná hůř než ty ikdyž nevím co všechno jsi prožil. odpovím Je to jen na tobě! A ty pojď taky náš anděli! řeknu s úsměvem Svůj dar užíváš s rozvahou jako málo kdo! Nekdo by se chtěl předvést jakmile bych chtěl aby proletěl lesem ale ty jsi to odmítla a to je dobře! řeknu spokojeně Ikdyž jsem si původně myslel že poletíš! Udělala jsi mě radost! řeknu s úsměvem. A mířím pomalu ke škole Tak jdete začít nový osud nebo tu budete jen tak stát? zavolám ještě dozadu

Britney Allen *Squeeze* - 10. dubna 2009 13:30
	Pokoj č.7 Opatrně přičichnu k mléčné sušence. Blé Pomyslí si moje kočičí část. Ta lidská si začíná uvědomovat, co se stalo. A do.. Napadne jí typicky. Přesto stále nějak neovládá mysl. No úžasný. Vejdu do pokoje a vyskočím na židli. Tam si sednu a začnu mrskat ocasem. Olizuji (čistím) si pravou tlapku a pozorji Dominika.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 10. dubna 2009 13:37

Pokoj Když přičichne k sušence jen zatřepe hlavou a projde kolem mě jako by jí to tady patřilo,usměji se. Vztanu a posadím se na postel abych viděl na číču. Chvilku jen tak sedí na židli a pak se začne olizovat. To je,nehcutný. pomyslím si když to sleduji. Vztanu z postele a zavřu okno aby nevyskočila a něco se jí nestalo,pak jsem přivřel dveře kdybychtěla aby mohla odejít. Pomalým krokem dojdu k ní a pohladím ji po hlavě.

Britney Allen *Squeeze* - 10. dubna 2009 13:42
	Pokoj č.7 S narůstajícím napětím sleduji zavírající se okno. Nechci odejít dveřmi, mohl by si všimnout, že jdu k sobě do pokoje. Sakra pomyslím si. Začínám na sebe být pěkně naštvaná. Jde ke mně a pohladí mě po hlavě. Jelikož už mi to začíná myslet, uvědomuji si, že je to divný. ,,Mňáááu?" Zeptám se protáhle, jako bych zívala. Třeba na to skočí.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 10. dubna 2009 13:53
	Pokoj Posadím se zase na proti ní a sleduji ji. Počkat. pomyslím si když se na kočku dívám,je na chlup stejná jako jsem viděl v hale..vždyť.. To musí býtAlice? Sedím jako kámen a lseduji kočku,spíše její reakci.

Britney Allen *Squeeze* - 10. dubna 2009 13:56
	Pokoj č.7 Napřed se na mě podezíravě dívá. Že by mu to došlo..? Napadne mě. Tak. Ať udělá nebo řekne cokoli, nesmím se dát nachytat. Pak řekne moje jméno. Nezkamením ani neztuhnu, což by se mi asi normálně stalo. Dávám si pozor. ,,Mňau?" Zeptám se nechápavě a nedůvěřivě se na něj zadívám. Jen vypadat přirozeně.. Připomínám si v duchu.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 10. dubna 2009 13:58
	Pokoj Asi jsem se spletl. řeknu a zamyslím se. Když už jsem u toho,řekl jsem že se za ní ještě stavím,deš semnou číčo? zeptám se a vztanu.

Britney Allen *Squeeze* - 10. dubna 2009 14:01
	Pokoj Oddechnu si. Nepřijde na to. On chce jít za mnou. A do.. Znovu si málem pomyslím neslušné slovo. Co teď.. Mumlám si v duchu. Stále na něj lehce nechápavě (nebo spíš přiblble) koukám. Převalím si na záda a nastavím bříško. To bude divný Pomyslím si, zatímco mňouknu, jakože chci podrbat.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 10. dubna 2009 14:09
	Pokoj Když chci otevřít že půjdem kočka is lehne na hřbet. Co,to? zeptám se spíše sám sebe a podívám se na ní. Příjdu k ní.S kočkama nemám mco zkušeností jelikož v děcáku nebyla žádná zvířata kvůli alergikům. Umíráš? zeptám se jí a začne mňoukat. Pohladím ji po bříšku a vypadá to že se jí to líbí. Zasměji se. Chytrý tvor. Řeknu a vyjdu ze dveří. Jdeš číčo? zeptám se.

Britney Allen *Squeeze* - 10. dubna 2009 14:17

Pokoj č.7 Prej umíráš.. Kdybych byla v podobě člověka, rozesmála bych se. Přijde ke mně a pohladí mě. Pak jde ale stejně ke dveřím a prázdnému pokoji. Tak tohle nevyšlo. Pro příště si musím vytvořit plán B.. Napadne mě sklesle. Tohle se prostě nepovedlo. Seskočím ze židle na všechny čtyři, ale nejdu s ním. Místo toho prohledávám pokoj, očichuji všechno kolem sebe a strkám čumák do různých věcí. Ať to zabere Téměř se modlím.

Laura Kinney- X-23 - 10. dubna 2009 21:52

Institut "Nepamatuju si nic, co se stalo do chvíle, kdy do mě pustili adamantium. Vím, že projekt vedl Stryker, ale nikdy jsem ho neviděla. Křestním to byl Wiliam, nebo se možná pletu. Jisté je, že jednal přes prostředníky. Nevím kde jsme byly, zeměpis jsem se neučila. Ale byla to nějaká přehrada. Taky vím že pracovali na vedlajším projektu na likvidaci mutantů. Projekt Sentinel. Toho bych se ale nebála. Já byla odmalička trénovaná na zabíjení, a co jsem pochopila později, ten trénink byl fakt tvrdej. Řekla bych, že mě vychovávali už, když jsi tam byl i ty. Možná jsme se i setkali. Já jsem vlastně odpravovala lidi i mutanty, kteří nebyli pohodlní vládě. To je takovej výčet informací, který si pamatuju. Detaily po mě prosím nechtěj. Jo a neřikej nikde, že jsem tvůj klon, třeba dcera, nebo spíš mladší sestra. Bude to pro oba pohodlnější. Můžu se napít?" Řeknu a ukážu na pivo. "Miluju pivo od doby, kdy jsem utekla a začala žít naplno. Jo a docela jsi jim to tam zničil, když mě nalejvali adamantiem, ještě myli krev ze zdí." Řeknu a napiji se. "Seznámil bys mě se svojí dcerou? Ráda bych poznala svýho pseudo-příbuznýho." Řeknu a usměji se.

Angelika *Ange* - 10. dubna 2009 23:16
	V lese Vnímáš to jako vězení, ale toto vězením není. Řeknu Randymu a podívám se škaredě na Hanka protože ruší náš soukromí rozhovor. A já nelítám, protože nemám ještě jistá křídla, jinak bych se asi proletěla. Kolik z nich jste viděl jako jsem já? Odvětím mu, ale moc nechápu co vlastně máme začít. Boj proti lidem?

Randy Orton - 11. dubna 2009 13:44

V lese Otočím se k tomu hlupatému cosi. Mně je absolutně jedno, kdo jste a co máte na srdci...vaše mutanty si nechte...navíc já tu mluvím s Ange... Poodejdu a doufám, že mě Ange následuje. Naše cesty se střetly...ale každý máme svoji...jinou...jiný směr...osud mě vane na jih a tebe tu drží u tvé rodiny... Je to jednoduché, já vyrazím do Mexika, kde se budu živit nelegální činností a ona se tu bude rozvíjet ve škole pro mutanty. Škola není nic pro mě...já jsem rád, že umím alespoň trochu číst...a když si představím, že bych tu byl s tolika mutanty...pořád ti stejní lidé...když vynechám tebe...tak bych se zbláznil...vážně. Věř mi, nechci od tebe odejít... Ohlédnu se, jestli se k nám ten modrák zas nechce vetřít.

Kurt Wagner-Nightcrawler - 11. dubna 2009 19:44
	Institut "Kurte! Kurte!" Kříčí ta žena v mém snu. Moment, ona nekřičí, ona šeptá! S trhnutím se probudím a vidím před sebou tvář té ženy z mého sna. Není to ale jen představa. "K-kdo jste?!" Zeptám se, ale její odpověď už tuším. "Co chcete? A co tu děláte?!" Ptám se naléhavě.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 11. dubna 2009 20:29
	Pokoj Když začne očuchávat můj nový pokoj dojde až ke knížce kterou jsem si (s hrůzou) všiml že leží na zemi. Hej!Brr! řeknu a dojdu ke své knížce kterou vložím do sotlku. To ej to nejdražší co sjem si za své peníze koupil. řeknu a dívám se n kočku opřený o svůj stůl.

Britney Allen *Squeeze* - 11. dubna 2009 20:41
	Pokoj č.7 Nejde tam raduji se v duchu. ,,Mňau?" zeptám se lehce přiblbe. Posadím se na zem, začnu mrskat ocasem a.. Světe div se, příst. Je to hnus, ale chráním sama sebe, ne? Hlavně ať tu ještě hodně dlouho zůstane Pomyslím si.

James Logan Howlett (Wolverine) - 11. dubna 2009 21:42

Institut Pozoruji Lauru Jestli chceš? řeknu a podám jí pivo A nevopise je bezalkoholu! řeknu posměšně a pak si poslechnu o tom místě Přehrada! Začínám si to vybavovat ale pak zase příjde ta bolest co přišla na chodbě jen si promnu čelo snažím se nedávat to najevo ale moc se mě to nedaří Ehm co se týče mé dcery tak ta semnou asi chtít mluvit nebude! řeknu výmluvně Ta bolest zatraceně zakleju ale snažím se to ignorovat ale bezvýsledně.

Laura Kinney- X-23 - 11. dubna 2009 21:47
	Institut Napila jsem es z plechovky, ale když mu jí vracím, všimnu si, že je trochu neklidný. "Jamesi, jsi v pořádku?!" Trochu zneklidním i já a vstanu. "Nemám dojít pro pomoc?" Nikdy jsem nebyla zdatná v psychologii, nebo první pomoci, já umím jenom zabíjet.

James Logan Howlett (Wolverine) - 11. dubna 2009 23:51
	Institut Ne nic mě není! pokusím se zalhat ale neznělo to moc věrohodně Zatraceně s tělesným zraněním si poradím hned ale hlava mě nadělá akový problémy! zakleju a trapně se dívám na Lauru Snad neudělá něco ukvapeného! zamyslím se a stále se snažím potlačit tu bolest ale stále marně

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 11. dubna 2009 23:57

V lese Ještě ani nevíš čeho všeho jsi schopný a co dokážeš pojď snámi a my tě naučíme vše co bude v našich silách a také zjistíme tvůj maximální potenciál! řeknu bez ostychu Neměl byses jen vázat na sebe pokus se věřit taky někdy skupině která so tě váží třeba tady Ange zamysli se jak jí bude aislíp? Když odejdeš nebo když zůstaneš? A jak bude tobě když s ní nebudeš? Hm? zeptám se ho bez jakých koliv zábran Je hodně tvrdohlavý! pomyslím si

Laura Kinney- X-23 - 11. dubna 2009 23:58
	Institut Tomu že nic není?! Dyť se třese jak šílenec. Nedůvěřivě na něj pár vteřin koukám. Následuje trapné ticho. "Mno, asi nebudu spát u tebe, nebo jo? Neměla bych si najít vlastní pokoj? Pak se můžeme podívat na ... jak se vlastně jmenuje tvoje dcera?" Zeptám se ve snaze narušit ticho a ulevit mu od nepříjemných myšlenek, nebo co se mu vlastně stalo.

James Logan Howlett (Wolverine) - 12. dubna 2009 00:29
	Institut Asi mě to nesežrala! zamyslím se a dívám se na ní No mě je jedno kde budu spát ale teď se bude asi blbě hledat volný pokoj poptám se zítra ty si zatím ustel tady na posteli já si lehnu tady na zem! povím jako by to pro mě bylo normální. Ssss syknu když se mě zase ozve hlava Tak už dej pokoj! zanadávám na sebe

Laura Kinney- X-23 - 12. dubna 2009 00:48
	Institut "Jo, tak jo. Mno, tak asi dem spát co?" Jo, holka, to bylo dost trapný! Jseš to ty, jenom jako chlap."Takže dobrou..." Řeknu rychle, abych tím zamaskovala ty vteřiny přemýšlení. Přeci jenom, oba máme trochu jiné vnímání času a jsme pozornější.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 10:12
	Pokoj Ty jsi mi ale číča. řeknu a zasměji se. Posadím se na zem a pohladím ji. Nemáš žízeň? zeptám se a doufám že dyž bude mít že mi dá nějak najevo že jo.

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 10:14
	Dominikův pokoj Nesnáším hlazení pomyslím si, když mě pohladí. Žízeň sice nemám, ale třeba během toho zdrhnu. A pak tady kočku neuvidí hodně dlouho. ,,Mňau," Odpovím. No dobře, to je odpověď jak od imbecila, ale co se dá dělat.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 10:17
	Meine Pokoj =DD Hm,dobře,počkej tady. řeknu a odejdu z pokoje aj du po schodech dolů,začnu heldat něco do čeho nalejt trochu vody. Když dojdu do kuchyně uvidím skleněný misky tak is jednu vezmu a dám do poloviny vodu.Opatrně jdu do pokoje abych to nevilil. (Zkus zdrhnout a..aa..a uvidíš! =DD)

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 10:23
	Dominikův pokoj -> Chodba -> Můj pokoj Hehe napadne mě, když odejde. Počkám ještě několik vteřin, dokud si nejsem jistá, že je vzduch čistý. Na chodbu vyletím jako namydlenej blesk. Potom už mi nedělá problém zavětřit voňavku ve svém pokoji (mango s granátovým jablkem - voní to děsně sladce). V pokoji zavřu dveře a proměním se zpět v člověka. Uff pomyslím si vyčerpaně. (Co uvidím? :P)

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 10:25
	V lese Není to moje rodina. Nejsi pták, abys musel táhnout pryč…. Řeknu v tiché odpovědi. Možná, že každým svým slovem mi dává indicie, abych ho mohla najít. Podle mě se můžeš hodně naučit. Nejen základní věci, ale také literaturu, umění a také daleko lépe se ovládat. Snažím se ho přesvědčit. Kdybych vypadala jako člověk neváhala bych…

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 10:29

Pokoj Ty číčo! řeknu když zjistím že není v pokoji.málem mi z úst vylítlo něco zo nezačíná na "č" ale na "p" ale ovládl jsem se. Naštvaně odnesku misku s vodou tam kde jsem ji vzal,samozžřejmě vodu vyliji a misku utřu a uklidím. Naštvaně zase dodju do svého pokoje kde si zavřu dveře a žadný kočky už jsem nepouštím (=D). Vytýhnu knížku a začnu číst.Po chvíli mě to ale přestane bavit,tak si sednu na postel a dívám se na zeď. Možná bych se mohl jít umýt. napadne mě a vemzu si do ruky čisté spodní prádlo a jiné oblečení,ze skříně vytáhnu jeden ručník a začnu heldat sprchy,až je najdu osprchuju se a pak dodjud do pokoje. Odhodím špinavé oblečení do skříně a jdu k Alici do pokoje.. (A teď začne to sado maso jen počkej! =DD)

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 10:38

Můj pokoj Tiše se zahihňám, když uslyším Dominikovu hlasitou reakci. Přemýšlím, jestli bych si neměla dojít do kuchyně něco uvařit. Vždycky jsem vařila ráda, i přesto, že jsem vegetariánka. Tou jsem byla ještě před tímhle vším. Nakonec nápad zavrhnu, stejně bych se ztratila. A v kočku se znova měnit nebudu.. Svalím se na postel a chvíli zírám do stropu. Moc dlouhé trvání to nemá, za chvíli zírám na oční víčka zespodu. Probudí mě zaklepání. Unaveně zamžourám. Pak s námahou vstanu a otevřu dveře.

Randy Orton - 12. dubna 2009 10:40

V lese Modráka absolutně ignoruju, což je hračka. Možná to není tvoje rodina...ale tvůj domov...to je v podstatě jedno...ne...to nejsem...to bych uletěl a nemusel bych utíkat jako štvaná zvěř... Ale já už si ochranu zajistím. Já bych se měl naučit španělsky...to je jediný, co budu kdy potřebovat... Naučit se ovládat...to mi tak bude platný. A ty si myslíš, že vypadáš jak? Pronesu hlasitěji než obvykle. Já do toho vězení nepůjdu...nebudu zavřenej v tom velkym domě...kolem vysoké zdi...já chci svobodu a tu mám jen na útěku... Trochu mě to začíná rozčilovat a je to na mně znát.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 11:23
	V lese Vypadám jako padlý anděl jako anděl smrti nebo možná i jako zrůda. Promluvím vážně, ale potichu. Je mi hrozně. O tomto nerada mluvím. Ten dům není vězením. Co je svoboda? Já ji poznala tady. Vím, že můžu jít kam budu chtít a nikdo mě neomezuje. Cítím úzkost a nevím co mám dělat. Utéct nebo zůstat stát. Nejraději bych se zbavila toho prokletí, které přináší svá křídla. Prozradila bych tě…

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 11:28
	V lese Vypadám jako padlý anděl jako anděl smrti nebo možná i jako zrůda. Promluvím vážně, ale potichu. Je mi hrozně. O tomto nerada mluvím. Ten dům není vězením. Co je svoboda? Já ji poznala tady. Vím, že můžu jít kam budu chtít a nikdo mě neomezuje. Cítím úzkost a nevím co mám dělat. Utéct nebo zůstat stát. Nejraději bych se zbavila toho prokletí, které přináší má křídla. Prozradila bych tě…

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 11:30
	V lese Vypadám jako padlý anděl jako anděl smrti nebo možná i jako zrůda. Promluvím vážně, ale potichu. Je mi hrozně. O tomto nerada mluvím. Ten dům není vězením. Co je svoboda? Já ji poznala tady. Vím, že můžu jít kam budu chtít a nikdo mě neomezuje. Cítím úzkost a nevím co mám dělat. Utéct nebo zůstat stát. Nejraději bych se zbavila toho prokletí, které přináší má křídla. Prozradila bych tě…

Randy Orton - 12. dubna 2009 11:32

V lese Jo? Já si to teda nemyslim...a i kdybys tak náhodou vypadala, tak to nic neznamená...já snad vypadám jako vrah? Vzhled...to je jen obal...a ty si za ten tvůj nemusíš stydět... Pronesu rázně. Proč by se měla podceňovat kvůli tomu, že má tak velkej dar? Jo, ty můžeš...ale já...jakmile bych opustil pozemek, tak bych se každou sekundu třásl, jestli po mně nejdou... A kdyby zjistili, což by zjistili, že jsem tu, tak by si počkali. Prozradila...to je mi fuk...já se prozrazuju každým krokem...ale bojím se, že by ti mohli ublížit... Nebo se přes ni dostat ke mně, což by ale nebylo takový, jako kdyby jí něco provedli. Odejdu. Řeknu jednoznačně.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 11:38
	V lese Také se bojím, že když opustím školu najdou mě snadněji. Snažím se mluvit nahlas a rázně, ale nejde mi to. Zase jen šeptám. Chci jít s tebou a a taky si splnit svůj sen. Řeknu Randymu a podívám se mu do očí. Chci malovat a pomáhat lidem. Třeba se uchytím jako cestovní léčitelka nebo pouliční malířka.

Randy Orton - 12. dubna 2009 11:43

V lese Tak tedy chápeš, proč tu nezůstanu...dokud jsem v pohybu, tak mě jen tak nenajdou...když neprovedu nějakou kravinu...a neupozorním tím na sebe... Její šepot je plný nejistoty nebo se mi to alespoň zdá. Já se v tomhle moc nevyznám. No...nevim jestli já jsem ten nejlepší, kdo ti pomůže dosáhnout tvého snu...se mnou budeš pořád na útěku... Tak jako Ange i já se jí dívám do očí, ale nevydržím to dlouho. To bys nejspíš mohla...ono to neni zas tak špatný...jen nemáš nikde domov a pořád musíš bejt v pohybu... Ale někdy mě to dost mrzí, že nemám klid, ale bez toho se zase nudím.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 11:44
	Pokoj č.9 Když chvíli čekám už sjem připraven otočit se a odejít kdžy v otm Alice otevře,vypadá rozespale. Jé,ahoj,nevyrušil jsem tě? zeptám se a přez jeí rameno nakouknu do pokoje.

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 11:46
	Můj pokoj Ne že by mě překvapilo, že je to Dominik. Ještě že přišel až teď. ,,Jsem jen na chvíli usnula," řeknu a potlačím zívnutí. ,,Potřebuješ něco?" Zeptám se vzápětí. Je jasné, že mi to moc nemyslí.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 11:49
	Pokoj č 9 Já jsem ti hctěl jen říct že mám pokoj číslo sedm,to je hned tady. řeknu a ukáži rukou na dveře. A to..mm..asi všechno co jsem it chtěl. řeknu a cukne mi koutek (úsměv)

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 12:00
	Nějaká chyba v metrixu V lese Lepší být pořád na útěku s tebou, než navždy sama. Řeknu rozhodně. Věnoval bys mi ještě dnešní noc na akademii? Pak můžeme odejít. Zašeptám a chytím Randyho za ruku. Doufám, že moje gesto nepochopí špatně. Chci jen, aby chvíli počkal.

Randy Orton - 12. dubna 2009 12:04

V lese Sama? Ty určitě ne...jen si nejsem jistej, jesli jsem pro tebe nějakou výhrou...když vezmeš, co získáš a co ztratíš... Je to neadekvátní obchod. Klidně...ještě tam jdi... Tím naznačím, že já tam určitě nepůjdu. Ať tam jde, případně si vezme s sebou co uzná za vhodné, ale já tam nepůjdu. Ange mě chytí za ruku a není to tak hrozné, dotýká se jen částí mých prstů, díky bohu za rukavice. Je to nezvyk, pořádnej nezvyk. Já zůstanu tady. Pobídnu ji, aby teda šla, já tu na ni počkám.

Laura Kinney- X-23 - 12. dubna 2009 12:09

Institut "Haló, Wolvie, jseš v pohodě?!" Zeptám se. Slyším jen trochu podivné, zvířecí chrčení. "Vydrž to, najdu pomoc!" Rychle vyběhnu z pokoje a sprintuji chodbou. Najednou cítím pach, podobný mému i Jamesovu. Vychází to z posilovny. Neobtěžuji se vzít za kliku, prostě do dveří naběhnu a prorazím je. "Omlouvám se že rušim, ale taťka je v průšvihu!" Řeknu směrem k dívce, která tam stojí. Je tam ještě hodně velký muž, má kolem dvou metrů. Svaly asi jako James. "Pojď za mnou rychle!" Křiknu ještě když vybíhám z posilovny. Kličkuji v zatáčkách a každou chvíli kontroluji, jestli běží za mnou.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 12:13

V lese Nechci už vnímat pohledy ostatních studentů, když v nich cítím jen strach. Řeknu rozhodně. Počkej na mě. Přijdu. Slibuji. Otočím se směrem k akademii a podívám se na profesora. Sbohem, profesore a děkuji za všechno. Rozloučím se s profesorem. Vím, že to pochopí. Ví co k Randymu cítím a že už nechci být skrytá všem. Rozběhnu se k akademii. Všechny kresby, které mám po stěnách sundám a dám je do papírových desek včetně Randyho podobizny. Vše dám do velkého batohu. Sbalím si malířské potřeby a také nějaké oblečení. Převléknu se do pohodlných džínů a modrého trička. Na rameno dám batoh a vydám se do kuchyně. Bude mi to tady chybět. V kuchyni sbalím co nejvíce jídla to jde a batoh nasadím na záda. Díky otvoru, který má do něj schovám křídla. Pak se ještě vrátím do pokoje a vezmu si rukavice, které mi dala kdysy Storm když jsem se bála dotýkat se lidí a vyrazím ven. Nedokázala bych čekat až do rána, když nejsme spolu.

Randy Orton - 12. dubna 2009 12:32

V lese Počkám...to ti slibuju. Pak už jen sleduji, jak se Ange rozloučí s plešatým pánem a jak utíká ke škole. A co když jí ublíží? Jak bych se vyrovnal s tím, že jen kvůli mně se jí něco stalo? Těžko a proto ji budu chránit a když bude třeba, tak se pro ni obětuju, protože po mé smrti, by měla od nich klid. Oni chtěj mě, za každou cenu, za každou. A jít přes mrtvoly pro ně neni problém. Opřu se o strom a hraju si s rukavicí. Bylo to od tebe moudrý? Není to sobectví? Nečekal jsem, že se Ange sbalí tak rychle, spíš jsem počítal s tím, že se bude loučit. Odpočítávám každou vteřinu, kdy je Ange pryč. S ní je mi dobře, to je druhý člověk, se kterým je mi dobře...ale doufám, že nedopadne jako ta první osoba. Podruhé už bych to nepřežil. Nebo bych totálně zešílel. Nervozita mi nedá klidu a tak se rozhodnu jít pomalu Ange naproti. Co si myslíš, že ti řekne na to Mexiko? Pošle tě do háje...a otočí se...až se dozví, co tam chceš dělat... No, líbit se jí to nebude, ale mohlo by nám to obstarat ochranu.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 12:42
	V lese Vidím, že mi jde Randy naproti. Usměji se na něj a zamávám mu. Snažím se si už nevšímat profesorů a jdu přímo k němu. Koukám se mu do očí a připadá mi to jako sen. Teď už můžeme jít. Řeknu Randymu vesele, když nejsou vidět má křídla připadám si víc jako holka. Jsem trochu nervozní kam vlastně půjdeme, ale to je jedno. Hlavně že budeme spolu a budeme moct plnit naše sny i když na útěku.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 12. dubna 2009 12:42

V lese! Budeš mít velké břímě na svých záchech přítely! Když myslíš že vám to prospěje! odpovím ze stromu Ale tohle si za každou cenu vezmi jedno je pro tebe a jedno pro Ange! povím a hodím mu dvě zařízení Když budete v nebezpečí tak to zmáčkníte! A jestli to nechceš udělat kvůli své píše tak to udělej pro bezpečnost Ange! řeknu výhružně A pamatuj si že X-meni jsou tví přátelé a jejich útočiště je i tvím útočištěm! odpovím ale čekám ještě až příjde Ange

Randy Orton - 12. dubna 2009 12:50

V lese Ten modrák si nedá pokoj. Na jeho kázání nejsem zvědavej a o jeho pomoc nestojim. Zařízení sice chytnu, ale hned je upustím. Tady nejde o pýchu modráku...o Ange se za každou cenu postarám i kdyby mě to mělo stát život. Nedopustim, aby se minulost opakovala. Už nikdy. Tohle je váš svět, ne můj...vaše útočiště...vaši studenti...mě tam netahej chlupáči... Jakmile Ange příjde, připojím se k ní a kráčíme lesem pryč. Kdybys...kdyby ses chtěla vrátit...můžeš...kdykoliv...nechci tě omezovat... Našeho přátelství si vážím a budu se o něj starat tak, abych se vyhl tomu, co se stalo před pár lety. Jen jedný věci nerozumim...proč jdeš se mnou? Víš...jsem za to rád...ale vyměnila jsi domov za nic...nechápu to... Pronesu upřímně a trochu poníženě. Normálnímu člověku by to asi došlo, ale mně ne.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 12:57
	V lese Nechci se vrátit bez tebe… Řeknu Randymu a usměji se na něj. Vyměnila jsem místo, kde jsem spala za přátelství. Řeknu proč vlastně opouštím akademii. Položím mu ruku na rameno. Teď už ani jeden z nás nebude na nic sám. Usměji se a jdeme spolu dál lesem. Opouštím svůj domov. Stejně jsem chtěla jednou odejít.

Henry "Hank" Peter McCoy *Beast* - 12. dubna 2009 13:02
	V lese Když to nejde takhle! zamyslím se Ale mám jen jednu dávku! podívám se na malinkou šipku. Když příjde Ange tak když je otočná na něho vymrštím šipku která se jí zabudné do krku a hned spadne někam do země měla by to cítit jako dosednutí vosy nebo tak něco! Skočím k profesorovi Nuže odcházíme profesore! odpovím a jdu vedle profesora

Randy Orton - 12. dubna 2009 13:08

V lese To říkáš teď... Pronesu polohlasně a říkám si jestli to Ange náhodou neslyšela. Abys toho později nelitovala Ange... Už se to nestane...tohle není totéž... Sám, sám, já jsem byl doteď jenom sám. Po minutě přeruším dotek její ruky s mým ramenem, ona to pochopí. Ale plánovala jsi odejít za lepším ne? Ne odejít a být psancem spolu s někým jako jsem zrovna já. Už začíná být tma, ale ještě bychom měli jít. Až si budeš chtít odpočinout a vyspat se...tak se někde na chvíli utáboříme.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 13:17

v lese Nikdy nebudu… Odpovím na jeho slova, jestli budu litovat. Na krku ucítím drobné píchnutí, ale když zjistím, že tam nic není nechám to být. Asi nějaký hmyz. Odcházím za lepším, protože ty se na mě nekoukáš jako na zrůdu nebo jako předmět strachu. Odpovím pravdivě a dál jdu s Randym do hlouby lesa. Nepotřebuji odpočívat. Jsem zvyklá nespat i několik nocí. Jsem zvyklá vydržet víc než všechny holky. Však to poznáš. Usměji se a dám si pramen vlasů za ucho.

Randy Orton - 12. dubna 2009 13:27

V lese Tím bych si tak jistý nebyl být tebou... Dodám vzápětí, nechci se už k tomu vracet. Jak bych mohl? Musel bych bejt úplně slepej...blbej... Nebo je to tím, že nejsem normální? Na tmu si oči přivyknout rychle a navíc nikdy není úplná tma, hvězdy, měsíc a jiné zdroje světla. Jdu trochu napřed. Dobře...ale já v tomhle ohledu jsem normální...sice nemusim spát...nemůžu spát dlouho, ale spát musim... Ale téměř pokaždé můj spánek přeruší někdo nebo nějaká noční můra. Trochu zrychlím, hodím si vlasy nastranu, abych lépe viděl na cestu, aby se někde nenatáhnul, případně někam nespadnul. Je to zvláštní nebýt sám.

Angelika *Ange* - 12. dubna 2009 13:50
	V lese Nemyslím si, že ostatní jsou hloupý jen nechápavý. Snažím se Randyho dohnat, aby mi neutekl. Až budeš chtít utáboříme se. Řeknu Randymu a usměji se na něj. Vyvažuji jeho tempo se svým. Moje nohy se pohybují lehce po zemi jako bych se i tak vznášela ve vzduchu. Lehounká jako pírko. Připadám si konečně svobodná. Pomyslím si a ani si neuvědomí, že jsem to vyslovila nahlas.

Randy Orton - 12. dubna 2009 13:56

V lese Tak to já si to teda myslím... Lidi jsou ubozí, patetičtí a to není jen kvůli tomu, že jsem takový mizantrop, ale protože nejsem blbej a slepej. Až budu chtít, tak dobře. Dobře...ale ne, že pak budeš říkat, že nic nevydržím... Kde ta holka bere tolik elánu? Ta má tolik energie a její pohyb vypadá tak elegantně. Zas tak to s tou svobodou nepřeháněj...jseš tu se mnou a to znamená, že problémy na sebe nenechaj dlouho čekat.

Pán Jeskyně - 12. dubna 2009 14:10

Poblíž > Institut/u Neposlouchám je a nesnažím se jim vkrást se do mysli. Jen seídm a mám přivřené oči. Snažím se nad ničím nepřemýšlet. Po chvíli uslyším hlas Angeliky,rozhodla se správě,odejde s tím hclapcem. Ještě než odeje zachytím ji za ruku. Buď silná a opatrná,určotě se o tebe dobře postará,budetě hýčkat a mít rád stejně tak jako jsem to dělali a měli my. řeknu a usměji se. Když jsem na odhcodu uslyším něco pro mě překvapujícího. Když se otočím už nci nespatřím. Co to bylo Hanku? zeptám se ho když jdeme k Institutu. For All =)) 20:00 toď je čas zdejší.Většina mutantů se chystá (obzvláště ti malí) do svých postelý,někteří nemají vůbec ponětí kolik je hodin,někteří se sprchují a někteří zase jedí.

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 15:52
	Můj pokoj ,,Aha," odpovím ne moc inteligentně a potlačím další zívnutí. ,,Tohle bude znít trapně podruhé za den - nechceš jít dál?" řeknu po chvíli. Až teď si všimnu, že má pyžamo. Taky bych se měla vysprchovat.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 17:08
	Pokoj Alice Pokud ti to nevadí,že se pořád vtírám. řeknu a podívám se na ní,když gestem hlavy naznačí že ne usměji se a vejdu do vnitř,zavřu za námi dveře. Neviděla si tu malou kočku? teptám se jí a posadím se jako předtím-naporti postele,turecký sed. Na sobě mám bílé triko s krátkým rukávem a modré pyžamové kalhoty.

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 17:16
	Můj pokoj Jen němě zavrtím hlavou. Sednu si na postel a opřu se zády o zeď. ,,Ne," odpovím na dotaz s kočkou. ,,Oni tu maj zvířata?" Zeptám se vzápětí.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 17:19
	Pokoj Alice Mmm,jedna byla u mě v pokoji,ale zdrhla. řeknu a opřu si o zeď i hlavu a zavřu oči. Alice? zeptám se a otevřu oči,podívám se na ni. Kolik ti vůbec je?

Britney Allen *Squeeze* - 12. dubna 2009 17:30
	Můj pokoj Neví to, neví to raduji se v duchu. Přitom se snažím udržet oči otevřené, jinak bych je nejspíš už neotevřela. ,,Nedávno mi bylo 17. A tobě?" odpovím. Proč to chce vědět? Ptám se sama sebe zmateně.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 12. dubna 2009 17:47
	Pokoj Alice Aha,dík řeknu jí a mírně se pousměji. Mě? zeptám se a opřu si hlavu o zeď. Šestnáct řeknu a zase zavřu oči.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 12. dubna 2009 19:10

Posilovna, chodba S Peterem čas ubíhá rychle, baví mě si s ním povídat. Je moc milý a jeho výška mi imponuje. Komu by taky neimponovala, že? Ještě bych si s ním ráda povídala dál, ale do posilovny doslova vrazí nějaká holka a říká, že taťka má problémy. Nejdřív myslím, že myslí nějakého svého otce. Pak sií to ale uvědomím a uprostřed chodby se zastavím. Nebudu mu pomáhat! Není pro mě nic! Zařvu na ni na celou chodbu a otočím se, že se vrátím zpět.

Laura Kinney- X-23 - 12. dubna 2009 20:11
	Institut, chodba Zastavila se. "Ty malá nevděčná mrcho!" Zařvu. Je mi jedno že je to dcera mého přítele, otce, bratra, nebo jak ho mám nazývat. "Je to tvůj otec! Víš vůbec jaký máš štěstí?!!" Křičím na ni. "Takže ty teď půjdeš se mnou a pomůžeš mu! Copak ti na rodině nezáleží?!" Přibližuji se k ní.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 12. dubna 2009 20:20

Chodba Sklapni! Nic o mě nevíš! Zavrčím podrážděně, když na mě začne řvát. Bojovně se mi napnou svaly a s tváří zkřivenou znechucením pohodím hlavou. Drž hubu! Co se vlastně staráš? Kdo si myslíš že seš? Oči se mi podrážděním ještě víc zúží a opět zavrčím. Ne, na někom jako je on mi nezáleží a ty si běž kam chceš! Ale mě, dej pokoj. Zasyčím a sjedu ji pohledem. A čim chceš dosáhnout toho, abych šla s tebou, no? Celkem arogantně si ji prohlédnu. Zapomeń..

Laura Kinney- X-23 - 12. dubna 2009 20:25

Institut, chodba Tak jo, zkusíme to jinak. Pomyslím si a ironicky a posměšně se na ni usměji. "Jsi nicka, jenom malá chudinka, nevděčná mrcha." Šeptám. "To ani nepomůžeš člověku, díky kterýmu existuješ?!" To docela chápuu, taky jsem ho před chvílí chtěla zabít. Moment, to je ono! "Já ho taky nenáviděla. Řeknu ti i proč, až budeme někde, kde nás nikdo neuslyší. Pak poznáš, že tvoje důvody proč ho nenávidět jsou jenom prkotina. Věř mi a pojď se mnou." Jdu k Jamesovu pokoji.

Angelika *Ange* - 13. dubna 2009 12:36
	V lese Budu odpočívat s tebou. Je pro mě lepší když spím než bdím po nocích, ale vydržím. Usměji se sladce a dál cupitám po lesní „cestě“. Myslím, že naše situace je podobná nemyslíš? Zeptám se a trochu se protáhnu, abych ulevila zádům. Po mě určitě také zase půjdou, když nejsem pod ochrannými křídly profesora.

Randy Orton - 13. dubna 2009 12:54

V lese Stačí na pár hodin usnout...lepší než nic... Kdybych mohl, tak bych spal mnohem dýl, ale je tu pár důvodů, proč nemohu. Na pár vteřin zpomalím, nechám Ange jít první. Z kapsy vytáhnu prášky, které jsem si ulil, když jsem se převlékal. Jeden do sebe narychlo hodím a pak pokračuju jakoby nic. Po chvilce už je mi zas lépe. Žádné bolesti, nic. Podobná? A v čem? Ano, v něčem ano, ale pak jsou tu věci, ve kterých jsme odlišní víc než dost. Neber si to špatně, ale kdyby po tobě šli tak usilovně, tak už by tě měli... Pronesu upřímně. Už jdu zas jako první. Pokračujem asi deset minut a pak zastavím.

Angelika *Ange* - 13. dubna 2009 13:00

Cestou necestou Neberu si to špatně, ale oni po mě jdou, ale asi si myslí, že jsem mrtvá. Protože jsem z akademie moc nevycházela. Usměji se a pokračuji dál. Chvíli pokračujeme a já mám čas přemýšlet. Můžu si tak urovnat myšlenky a zatím shledávám, že jsem neudělala chybu. Randyho snahu schovat přede mnou prášky oceňuji. Bolí mě, když trpí a vím, že mu nedokážu pomoci. Dokud mi o nich sám neřekne budu dělat, že o ničem nevím. Randy zastaví a já také. Děje se něco? Zeptám se raději šeptem.

Randy Orton - 13. dubna 2009 17:05

Cestou kamsi No dobře... Krom toho, že nejsem zrovna prototyp zkromnosti si myslim, že jako mutant pro ně mám větší cenu než Ange. Prostě si to myslím. Chvíli jdeme mlčky, ticho trvá do doby, než zastavím. Nic...jen...potřebuju si odpočinout...celý den jsem byl na nohou...moc jsem nespal... A taky mě vyčerpalo používání mých schopností, což pokaždé jakýmsi zvláštním způsobem zkrátí dobu účinnosti mých přášků. Ale oheň nebudeme rozdělávat...teda pokud ti nebude zima... Tohle není jako spát na ulici, tohle je o něco drsnější, svým způsobem teda. Sednu si na zem a udělám si v rámci možností pohodlí. Tohle je výhoda toho, že chodím nalehko, kdykoliv a kdekoliv si můžu odpočinout, někdy zvolit i trasy, které bych s nějakým zavazadlem absolvoval náročněji. Jen si sedni... Ta zem neni špinavá a kdyby byla, tak pro mně by to bylo jedno. Síla zvyku, však to znáte.

Angelika *Ange* - 14. dubna 2009 08:02
	cestou pryč Dobře, tak si odpočineme. Usměji se na Randyho. Když mluví o ohni jen pokývám hlavou. Na zimu jsem zvyklá. Víc mi vadí horko. Sednu si vedle Randyho a sundám batoh, ale jen na chvíli. Vytáhnu z batohu mikinu a podám ji Randymu. Můžeš to použít jako polštář. Usměju se a vytáhnu nějaké jídlo. Pak zase nasadím batoh na záda.

Randy Orton - 14. dubna 2009 16:08

Na cestě Ty jseš fakt vůl...jak nějaká fajnovka...po chvíli chůze už nemůžeš... Pomyslím si k sobě kriticky. Angino gesto s mikinou je trochu zbytečné. Ne, to je v pohodě...nech si ji. Nechci tu mikinu, za prvé, ta země není tak hrozná, že by se na ní nedalo spát a za druhé nikdy jsem ničí mikinu nepotřeboval. Asi bych měl navázat nějakou relativně normální konverzaci, kde by se nevyskytovala slova jako krev, vražda, smrt, bolest, zlomeniny, zákeřný a podobně. Jenom mě nic nenapadá, na co bych se měl ptát? Co bych měl a co neměl vědět? To jsou ty nejlepší otázky. Nerad bych se zeptal na něco, co by ji urazilo nebo by to vůbec nebylo na místě. Eh...Ange... Začnu blábolit a nemám šajna, co jí říct, ale to ticho taky neni ideální. ...eh... Rozhlédnu se kolem. ...máš ráda les? Větší hovadina ze mě vypadnout nemohla. Nejradši bych se propadnul do té měkké, pohodlné země.

Angelika *Ange* - 15. dubna 2009 07:17

Všichni sou už v Mexiku…. A já tam už taky du :D Když Randy odmítne mikinu dám si ji pod záda, lehnu si na bok a podepřu si hlavu. Pro křídla nejlepší poloha. Je mi jasné, že s Randym nebudeme nikdy vést dlouhé rozhovory o našem životě a tak, ale třeba bych ho mohla nakonec naučit číst, psát a takové ty základy dookola. Najednou uslyším svoje jméno a to mé myšlenky přeruší. Mám. Tady jsem se vždycky chodila schovávat. A co ty? Mám pocit, že to není to na co se chtěl zeptat, ale to nevadí. I strom potřebuje čas, aby vyrostl.

Randy Orton - 15. dubna 2009 16:09

Na dlouhé cestě Kdybych nic neřekl, tak bych udělal líp. Ještě lepší by bylo kdybych řekl něco rozumnýho nebo přinejmenšim normálního. Ale já ne. Já? No řekněme...že je to pro mě novinka...teda...na svobodě jsem o něco míň než rok...teda tak bych to tipnul...a většinou se pohybuju ve městech, tam je těžší mě najít a lehký se ztratit... Kousek se šoupnu, abych se mohl opřít o strom. Opřu se o trochu drsnější podklad, ale je to celkem pohodlný. Udělám cokoliv, abych se tam nikdy nevrátil... A už jsem toho udělal dost, zabít není žádný problém. A co by jeden neudělal pro svoji svobodu, lidí se je stejně tolik, že jim to v žádném případě neuškodí.

Angelika *Ange* - 15. dubna 2009 18:30
	Dlouhá cesta V davu lidí být sám a ztratit se. Schováme se tam spolu? Zeptám se a podívám se Randymu do očí. Cokoliv? No já se taky nechci vrátit do ústavu, ale v akademii nebylo špatně. Trochu mě zarazilo jak definitivně to cokoliv znělo. Jako by se raději zabil než tam znovu jít. Je tolik práv a já si vážím víc práva na svobodu než na život. Jaký je život bez svobody? Tak prázdný.

Randy Orton - 15. dubna 2009 19:06

Dlouhá cesta S-s-s-spolu? Vykoktám překvapeně. Je to zvláštní formulace. Spolu? Její pohled mnou prochází a zanechává ve mně smíšené pocity, jakousi bolest i radost. Víš... Ale na druhou stranu si mě svým poněkud bizarním způsobem vážili. Úplně mnou pohrdali, ale zajímali se o mně. Ničili mě, ale lepší než aby si mě nikdo nevšímal. Je to zvrácený, ale je to tak. Ale vrátit se tam nechci. Však je to můj jediný "domov". To už jsem takovej magor? Poznamenalo mě to a to dost, na celý život, to je nepochybný, nepopíratelný, ale nebyl jsem jim tam zbytečný. Trpěl jsem, ale dokud člověk byť i trpí, tak si může bejt jistej tim, že je naživu. Asi...eh...no...víš... Nemám slov, ale nechce se mi mluvit o minulosti.

Angelika *Ange* - 17. dubna 2009 12:32

Odpočinek v lese Občas si říkám, že bych měla raději mlčet a to je právě teď. Řekla jsem tolik věcí a Randyho to spíše rozrušilo, než aby to uvolnilo napětí mezi námi. Dám Randymu volnou ruku na rameno. Nemusíš o tom mluvit. Nemluv o tom pokud nechceš. Vím jaké to je. Taky jsem nikomu ještě nic neřekla. A nechám ruku svést se volně dolů a zase si jí dám k tělu. Koukám mu do očí a cítím jak jeho tak i svou bolest. Připadá mi to nepředstavitelné.

Pán Jeskyně - 17. dubna 2009 17:55
	Takovej chyb…. To sem musela přepsat Ange a Randy Když jste zůstávali v lese pocítili jste najednou větší mráz. Zima už je za dveřmi a večer už je docela chladno. Najednou jako by jste ze dne skočili do úplné noci. Všude se zatáhlo. Nebe je tmavě modré barvy a jediné, co zaručuje alespoň minimální viditelnost je měsíc a hvězdy, které se spojují v mnohá souhvězdí.

Randy Orton - 19. dubna 2009 11:15

V lese No...když se to tak vezme, tak neni nic zvláštního o čem by se dalo mluvit... Když bych vynechal bolest, trýznění, muka, tak by z toho vyprávění nic nezbylo. Jedná část mého já by se tím ráda "pochlubila", ale zatím převažuje ta, která radši nechá minulost minulostí. Zničehonic začala být docela slušná kosa. No jo, v létě by to vypadalo asi jinak a ve městě taky. Tam není taková zima jako tady, ale zažil jsem už horší, na druhou stranu, to jsem byl trochu víc oblečený. Pokud by si někdo myslel, že se kvůli té zimě třeba vrátím do té školy, tak ne, tohle vážně není důvod k návratu, návratu zrovna tam. To už radši rozdělám pořádnou vatru a ohřeju se u ohně.

Angelika *Ange* - 19. dubna 2009 20:10

V lese Pravda. Přisvědčím, když řekne, že vlastně není o čem mluvit. Je to pravda. Minulost není potřeba probírat a to co se děje teď prožíváme spolu. Ležím a koukám na hvězdné nebe a ucítím chlad, který mě začne obklopovat. Sundám batoh a vytáhnu ještě jednu mikinu. Podám ji Randymu a tu na které jsem ležela si obléknu já. Bylo mi jasné, že bude zima. Zažila jsem horší noci. Usměji se na něj. Je mi jasné, že smutkem člověk nikdy nic nezíská a pozitivní přístup je důležitý. Občas může zachránit život.

Randy Orton - 19. dubna 2009 20:53

V lese Pravda, krátká odpověď, kterou mě Ange odbyla. Ono minulost je minulost, ale právě minulost, právě ta šeredná minulost ovlivnila moji budoucnost. Anginu mikinu položím vedle sebe. Ne že by mi bylo vedro, ale přijímat pomocnou ruku, to nemám ve zvyku, protože vždycky za to někdo něco chtěl. To já taky... Mírně drkotám zubama, ruce složím na prsa, aby mi nebyla taková zima. Počkej...až tahle zima bude za náma... V Mexiku taková zima snad nebude, já tam tedy nikdy nebyl a jestli jo, tak jsem nevěděl o tom, že je to Mexiko, ale možný je všechno. Nějak se mi nechce spát, nejsem unavený a v té zimě bych stejně neusnul a tak civím na oblohu. Předpokládám, že Ange půjde spát a že já přes noc zůstanu na hlídce.

Angelika *Ange* - 19. dubna 2009 21:31
	V lese Obleč se. Bude ti tepleji nebo se k tobě přitulím, aby ses zahřál. Řeknu a na tváři mi pohrává veselý úsměv. Nechci, aby tady Randy takhle mrznul, když nemusí. Necítím únavu a skoro již ani zimu. Asi je to tím, že si dokáži rychle na všechno zvyknout. Dívám se na Randyho. Nechce se mi spát a ráda bych, aby si Randy odpočinul. Oba by jsme měli.

Randy Orton - 19. dubna 2009 21:36

V lese Jaké by to bylo, kdyby se ke mně přitulila aniž by mi ublížila? Asi zvláštní, nevím, jak bych to vydržel nebo spíš jak dlouho. Mikinu si přesto nevezmu. Přešla mě myšlenka, že si Ange odpočine, vypadá, že má energie na rozdávání, ale přeci nemůžu spát. To je hloupost a když už, tak jenom na chvíli. Naštěstí je tu zima, která mi v tom trochu zabrání, je to silný psychický motivátor. Nemůžu si dovolit spát dlouho a nedávat pozor na okolí. Jen si lehni...vyspi se...

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 00:28

"Můj" pokoj Dobře, tak tedy už můj pokoj... Usmála jsem se, jak hezky to zase znělo v mých myšlenkách... Už se mi po tom docela stýskalo. Papírové krabice a noviny zdaleka nedosahovaly kvality hezké pohodlné postele, na kterou jsem se jen dlouze zasněně podívala a okamžitě jsem popadla ručník, co na ní ležel a vběhla jsem do dívčí koupelny. Špinavé oblečení, co jsem měla na sobě a v batohu, jsem hodila do pračky a s cvaknutím jsem spustila rachot snaživého přístroje. Vlezla jsem do jedné ze sprch a pustila na sebe vlažnou vodu. Postupně jsem přidávala na teplotě, protože mi to vůbec nevadilo. Tak tohle mi asi chybělo nejvíc... Slastně jsem se pousmála. Chvíli jsem nadšeně pokračovala v pokusu rozmočit se, ale pak jsem se najednou zarazila a ukončila svoje radovánky rázným zavřením sprchového koutu. Popadla jsem osušku, ovinula se jí a zděšeně jsem sledovala, jak se všechny mé věci otáčejí v bubnu pračky. Znovu a znovu... Zaklela jsem. Na co myslíš huso? Pokárala jsem se. Voda mi posměvačně ukapávala z konečků vlasů všude kolem. bosa jsem se vypravila ke dveřím. Vykoukla jsem jen na půl obličeje a rozhlédla se chodbou. "Co teď?" Nikde nikdo... Po špičkách jsem se vydala ke dveřím svého pokoje. Tady si moc nepomůžu... Pronesla jsem si v duchu sarkasticky a ušklíbla se, když vrzla podlaha - naštěstí pod mojí nohou. Otočila jsem se a celkem sebevědomě jsem po pár vteřinách stanula před číslem dvanáct. Ještě naposledy jsem zaváhala a nakonec zaklepala...

Angelika *Ange* - 21. dubna 2009 08:22
	V lese Vidím, že Randy se k ničemu nemá tak se k němu kousek posunu a lehnu si na břicho. Hlavu podložím rukou a roztáhnu černá křídla. Díky tomu Randyho zakryji a zabráním tak větru, aby ho mrazil. Ona není noc tak chladná pokud vám pod oblečení nefouká vítr. To ty by ses měl vyspat Randy. Řeknu mu a tmavé oči se upřou na jeho bledý nevyspalý obličej.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 14:43

Můh pokoj Lehl jsem si na sovu postel a přemítal se dnešní den,připadalo mi jako by trval půl hodiny,vše se odehrálo tak rychle a nic jsem si neužil. Když jsem nad tím tak přemýšlel musel jsem usnout. Sen Probral mě šílený zvuk a já rychle vstal z postele,do něčeho jsem se oblékl a vyběhl ze dveří. Všude kolem bylo spoustu kouře a cítit teplo. Když jsem se podívál ke schodum žádné tam nebyli,jen obrovské plameny sahajácí až po strop. Okna všude byla vybitá a podlaha byla občas prohořelá. Když jsem se otočil za křikem spatřil jsem Rog u dveří jejího pokoje a všude kolem ní byl samý oheň. Rychle jsem se rozběhl k jejímu pokoji ale zapraskala podemnou prohořela podlaha a propadla se do prvního poschodí, Rucema jsem se zahcitil o podlahu která jsem doufal že bude nedotčená. Po cvhvíli namáhy jsem se vyškrabal ven a opaatrně doběhl pár metrů od Rog. Buď v klidu,bude to odbré! zakřičel jsem aby mě slyšela a pomocí ledu oheň u hasl. Podal jsem Rog ruku jenže ani jeden z nás neměl nic porti její mutaci a kdybych se zesebe udělal ledovvou sochu mohla by mi vykloznout s ruk. Né,to nemohu udělat. řekla a já k ní ruku natáhl ještě blíž. Věř mi! řekl jsem a ona mi opatrně chytila ruku. Rychle jsem jí dostal ke mě a vzal do náruče,ona mě však sátle předzvěčovala že je v pořádku. Když jsem ale cítil že slábnu a podlamují se mi kolena probral jsme se. Můj pokoj Z děsivého snu mě probralo zaklepání. Ryhcle jsem si sedl na postel a promnul oči abych viděl na budík. To už je půl desáte? zeptal jsem se sám sebe zmateně a šel pomalu otevřít.

Randy Orton - 21. dubna 2009 15:56

V lese Ange mě obklopí štítem z jejích majestátných křídel a ochrání mě tak před mrazivými poryvy větru. Oči se mi začnou trochu lesknout, možná je to díky tomu, že je to jedna z mála věcí, která mi neublížila a za těch nekonečně dlouhých deseti letech v ústavu se takových věcí stalo pramálo. Tos nemusela. Zašeptám Ange téměř do ucha. Její blízkost na mě působí dosti zvláštně, ale není to nepříjemné, jako když do vás někdo den co den bodá jehly a hraje si s vámi jak se mu zlíbí. Ne, ty se vyspi...já budu hlídat... Pozorně a pomalu se rozhlédnu po okolí. Nikde živé duše krom nás dvou. Je pravda, že jsem unavený, ale jakási přihlouplá hrdost mi nedovolí usnout jako první. Já nejsem unavenej... Hned na to dlouze zívnu. Eh...teda ne tolik...

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 19:41

Před číslem dvanáct Začalo mi to být nějaké dlouhé, ale trpělivě jsem ťukala dál, křečovitě svírajíc konec ručníku. Naklonila jsem se a přilepila ucho ke dřevu dveří. Ticho... Že by tu nebyl? Nechtěla jsem, aby mě tu někdo načapal takhle, hlavně ne nějaký profesor, natožpak sám pan Xavier, tak jsem se vydala o pokoj dál. Když už jsem skoro opět bušila na dveře, zaslechla jsem cvaknout kliku pokoje dvanáct. Provinile jsem se přikrčila, když jsem uviděla ospalého Bobbyho. "Promiň, ale když..." podívala jsem se na vlhkou osušku, kde bych měla mít správně oblečení. "Jaksi nemám, co na sebe." Cítila jsem, jak rudnum, tak jsem se zahihňala jako pětiletá holčička, co utrhla medvídkovi tlapku.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 19:46

Pokoj můj Když otevřu dveře vidím jen znmý obličej. Jé ahoj Rog. řeknu a zývnu,pak si promnu oči. Když se na ní podívám znova zjistím jak je oblečená,cítím jak mi rudne krev v tvářích ale netuším proč,možná rpto že ji vidím polonahouu. Je,to je v pohodě,pojď dál. řeknu a mírně se usměji se. Posaď se. řeknu a ukážu na postel. Vxtáhnu ze skříně ručník,nový a suchý,nějáké triko mé spodní prádlo a tepláky. Promiň nic jiného nemám. řeknu a otočím se k odchodu. Budu hned tady. řeknu a ukáži na dveře. Proč se nemohu koukat,proč? ptám se sám sebe zklmaně.

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 20:11

U Bobbyho Je taky očividně na rozpacích. "Díky... Jsi má záchrana. Takhle bys mě neměl vidět ani ty, natožpak někdo koho ještě vůbec neznám." Sleduju jeho tvář. Nechci, aby mi něco uniklo. Tebe vlastně taky moc neznám... Jen kdybych se na to dívala rozumově... a to nebudu. Usměju se na oplátku a zamířím k posteli. Podává mi nějaké svoje oblečení, které prozatím vděčně přijmu. Neznáš tu někoho, kdo by měl stejnou velikost jako já a měl něco... no eh... holčičího? Trochu mi zaskočí při posledním slově. Nechci vypadat jako nevděčnice. Následuju ho pohledem a čekám až odejde. Zavře za sebou a já si trochu s úlevou oddychnu a rychle na sebe hodím, co mi půjčil. K mému štěstí, když se shlédnu v zrcadle, zjistím, že vypadám jako horší typ rapera. Už mi chybí jen řetězy kolem krku a gang v patách. Rozesměju se sama nad sebou.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 20:16

Pokoj můj Mmmm,mylím že jeidně Profesroka Munroe. řeknu a vyjdu za dveře. Chvíli sotjím a váhám jeslti už vejít,ale oc když bude nahá a já ji tma vlezu? Raději jeět chvíl počkám,když uslyším smích otevřu dveře. Jen lehounce nakouknu a už je oblečená,celkem to na ní "vysí" =D Vypadáš,zajímavě. řeknu a usměji se. Posadím se na postel a udělám místo i pro ni. Už sis vybalila? zeptám se jí s úsměvem. Sáhnu pod polštář a vytáhnu deku a podám i peřinu,oba nás překrijumpřeci jen je tu clekem chladněji.Navíc má mokré vlasy,nemohu dovolit aby se nahcladila.

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 20:30

U Bobbyho Rozhodnu se nezlobit a neurážet se. Zasměju se s ním. Opět se podím na svůj odraz. Jsem fakt k smíchu... A se smíchem se mu vrhnu do náruče, tím celkem puberťácky odmítnu nějaké místo "vedle". Když uslyším jeho otázku ohledně mých věcí, trochu mě píchne u srdce, sklopím zrak, ale statečně odpovím a zvednu bradu. Nebylo co... Těch "pět švestek" skončilo v pračce... V úsměvu e na něj nadšeně podívám a popadnu přikrývku, kterou si vytáhnu až ke krku. Pod hlavu si přisunu ručník, abych mu tu neudělala mokro a držím se v bezpečné vzdálenosti. Ikdyž je mi oblečení volné je to celkem pohodlné a brzy je mi teplo. Začnou se mi klížit oči a pak už jen něco neslyšně začínám mumlat. Nespím. Nejde mi to, ale jsem někde mezi sněním a bděním.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 20:52

Pokoj můj Když čekám že se posadí vedle dostane se do mého náručí.Usměji se na ni a podívám se ji do očí,jsou tak hluboké a pokaždé mě pohltí. Stále jsem ji držel jako bych byl omámen jejím pohledem a nedokázal sjem se odtrhnout,jsou nádherné a plné něčeho co mě naplňuje. ¨Když se ale odtrhnu a podám deku,zakryje si ní a pokdu jsem to pochopil,nějak si lehne. Usměji se a lehnu si také abych jí opět viděl do očí. Mlčím a lseudji ji.

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 21:05

U Bobbyho Cítím na sobě něčí pohled. Prostě je to takový nutkavý podivný pocit otevřít oči a zjistit oč jde. Když je otevřu vidím už mě známou oblíbenou tvář. Trochu mě vyděsí, že už ležím a usínám, tak procitnu, jakobych měla pocit, že jsem něco zaspala. Já sním? Nechápavě nadzdvihnu hlavu a rozhlédnu se. Cítím se normálně. Nevypadá to jako spánek se sněním, ale ta osoba, co tu se mnou je, mi připadá jako z pohádky. Takový čarovný princ... Já jsem tu usnula?

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 21:10
	Můj pokoj Když ležím a občas zývnu dívám se na její obličej,jako z omalovánky,krásný i když spí-možná spí. Když se na ní ale jen tak dívám za gcvíli otevře oči. Usměji se. Ne,nesníš. řeknu jí. Opřu se o lokty a dívám se na Rog. Noo.. řeknu a podívám se na budík. Zatím ještě ne,ale možná si usínala. řeknu jí a rychle,ale přesto jemě ji pohladím po tváři a znova se usměji.

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 21:20

U Bobbyho Připadalo mi, že tu spím věčnost. Úsměv oplatím a chvilku se vyžívám v tom krásném dotyku. Snažím se krotit svou moc. Najednou se mi do žil vlije nová krev a energie se přivalí jako hurikán. Vyskočím a jentaktak chytím svoje kalhoty, aby neskončily na zemi i s trenkama. Nerada bych tu dělala neplánované představení... Rozesměju se a zamířím ke dveřím. Co se projít? A případně mi sehnat něco na sebe...? Mrknu a ukážu zuby v roztomilém úsměvu.

Angelika *Ange* - 21. dubna 2009 21:23
	V lese Nemusela, ale mohla. Snad jednou pochopíš, že dělám i věci za které nechci nic na protiúčet. Usměji se, když uslyším jeho hlas u ucha. Je to příjemné. Konečně někdo, kdo se nebojí být mi blízko. Jen spi. Já spala přes den. Vystřídáme se. Řeknu Randymu, abych mu dodala trochu sebevědomí, aby si nemyslel, že se na něj vytahuju.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 21:25

Institut Když vyskočí na nohy a tka tka zachytne "mé" tepláky také se zasměji a pak se ztlumím rukou u úst. Dobrá,ale pššt,je už pozdě. řeknu a vztanu,vezmu si mikinu a navleču se do ní,podám rog mé papuše a já si nazuji teplé ponožky. Nebudu ryskovat že onemocníš. řeknu jí a znova se usměji. pomalu otevřu dveře a nehcám Rog projít,pak zavřu a zamknu. Pomalu se procházíme po institutu,jdeme pár centimetrů od sebe jako by jsme se neznali. Opatrně se k ní přiblížím a chytím se jí kolem pasu. Neavdí,když půjdeme takhle? zeptám se jí se šibalským úsměvem.

Randy Orton - 21. dubna 2009 21:29

V lese Promiň...nemyslel jsem to špatně...jen...víš co jsem si prožilll...tam se člověk lidského zacházení nedočkál.... Ona je vážně hodná, ale proč to dělá? Já jsem zvíře a hlavně vrah, tak proč? Opatrně a pomalu pohladím její křídla, nejen kvůli tomu, abych jí neublížil ale i kvůli mně. Já...ne...to vydržím...Ange... Nechci usnou jako první, ne. Je mi s ní dobře a dodává mi zvláštní druh energie. Proč tu jsi se mnou? Udělal jsem tolik hroznejch věcí, zabil několik lidí, jiným ublížil...jsem blázen a vyvrhel...štvanec...tak proč? Zeptám se a jsem přitom trochu naměkko. Je to zvláštní, je to stejné jako to předtím, jenom tohle nesmí skončit stejně, to bych nerozdejchal. Už nikdy víc totéž, o to víc se o ni budu starat a střežit ji. Historie se nebude opakovat, to radši zemřu.

Rogue Marie D'Ancanto - 21. dubna 2009 21:34

Institut Jeho starostlivost mě dojímá. Je jako moje máma... Zase mě píchne u srdce, ale poslechnu a obuju se. Jdeme vedle sebe tiše. Není třeba něco říkat, prostě oba víme, že by jsme zaprvé mohli někoho vzbudit a zadruhé si rozumíme i bezeslov. Přece jen se na něco zeptá a to, když mě chce vzít kolem pasu. Jen kývnu a usměji se. Při chůzi sleduju obrazy visící na stěnách a různé fotografie. Jedna mě zaujme, tak se u ní pozastavím. Kdo je to? Ukáži na muže stojícího vedle pana Xaviera s podivnou helmou na hlavě.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 21. dubna 2009 21:39
	Institut Když pomalu jdeme jsem rád že se jí mohu dotýkat,s úsměvem na tváři jdu stále dál a dál. Všímám si že sleduje obrazy a fotografie na zdech a usmívám se,u jedné se lae zastavíme. Myslíš toho v levo? zeptám se a mírně se usměji. To je Erik Lanssher spoluzakladatel institutu,ale už tu nějákou dobu není. řeknu a pokrčím rameny. Nikdo krom profesroa Xaviera neví kam se poděl.

Angelika *Ange* - 22. dubna 2009 05:47

V lese Neboj, vím to dost přesně na to, abych tě chápala. Řeknu Randymu a trochu pokývu hlavou. Ucítím lehounký dotek na mých křídlech. Pohlazení… To jsem ještě od druhé osoby nezažila. Vypadá to, že budu muset usnout, aby on mohl spát. Prostě předstírat. Už jsem ti vysvětlovala proč tu s tebou jsem. Také jsem zabila a myslím, že osud nebo snad náhoda chtěli, abychom se setkali. Prožili jsme si každý svoje a teď je čas na změnu ne? Usměji se a lehnu si tak, aby to bylo co nejpohodlnější a zároveň, abych nás kryla temnotou svých křídel.

Randy Orton - 22. dubna 2009 06:38

V lese Konečně někdo, kdo mi trochu rozumí... Pronesu šeptem na Anginu adresu. Nevypadá to, že by jí můj dotek vadil, přesto to netrvá dlouho kvůli mně. Osud...změna...Tohle jsou možná pěkná slova. Tohle je dost silnej optimismus, vyvracet jí to nebudu. Až po mně půjdou, tak uvidí, že to zas tak moc fajn neni. Jen tak tak potlačím zívnutí. To vydržíš. Nechce se mi spát a už vůbec ne usínat jako první, ale co s tím? Co mám udělat? Nevypadá to, že by Ange chtěla spát či usnout.

Rogue Marie D'Ancanto - 22. dubna 2009 15:44

Institut Spoluzakladatel?? A proč tu tedy není? Zkrabatím zamyšleně čelo. Aha... A ten to asi jen tak nepoví co? Teda nechtěla bych bejt vlezlá, ale zajímalo by mě to. Rozhodnu se tím nezabývat, ale myšlenka na historii školy mě pohltí. Je jich ještě více? Těch spoluzakladatelů?... Víš o nich něco? A jsou tu také někde vyfocení? Zamyslím se. A co učitelé?... Kolik jich tu je? A co vše vás učí? Už se nemůžu dočkat mé první hodiny.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 22. dubna 2009 15:48

Institut T onikdo neví. řeknu a dál nad tím nepřemýšlím. Uakladatelé insitut jsou jen Erik a profesor Xavier. řeknu a usměji se,pomalu jdeme dál. O Erikovi toho moc nevím,nidky nemluvil v naší psolečnosti,většinou jen s Xavierem. řekne a usměji se nad její dalíš otázkou. Pojď. řeknu a odjdu k obrázku kde jsou všichni vyfocení. Profesroka Munroe,profesroka Grey,profesor McCoy,profesor Summers. řeknu jměnovite a pokaždé ukíži na osobu na fotografii.

Rogue Marie D'Ancanto - 22. dubna 2009 16:00

Institut Učitele mi všechny ukáže na fotce a prozradí mi i jména. Snažím si je zapamatovat, abych mohla případně zaperlit stylem: "Dobrý den vy musíte být paní profesorka Munroe..." a tak podobně. Spokojeně se usměju. Zaměřím se na modrého chlupáče. To je taky profesor? Páni... Tady se mi asi bude líbit. Vyučování musí být asi dost zajímavé... Ještě více se usměju a už se dál nestarám o institut. Možná bych už měla jít do svého pokoje... Skloním hlavu, protože se mi nechce jít spát, ale ve skutečnosti bych měla být unavená.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 22. dubna 2009 16:04
	Institut Ano Hank McCoy,říká se o něm že je něco mezi opící a člověkem. řeknu a usměji se. Je to jeden z nehcytřejších lidí co znám. řekn a přikyvuji. Pak ale přestanu a na tváři se mi oběví,tak torchu,zklamání. Vážně?A nechceš třeba ještě něco na jídlo? zeptám se jí a koukám se jí při tom do očí.

Rogue Marie D'Ancanto - 22. dubna 2009 16:14

Institut Když hlavu opět zvednu, pohltí mě Bobbyho oči. Úplně se utápím v tom pohledu. Nezřetelně zaslechnu zdáli jeho otázku. Chvíli přemýšlím. Netuším, jak zněla správně a tak přemítám, co odpovědět. Vzpomenu si, že tam bylo něco o jídle. Prostě něco řekni Rogue a nestůj jako přimražená... Buď ano nebo ne, on si to nějak přebere. Omámeně zamumlám. Ano... Skoro jako při svatebním slibu. Ještěže se nerozezněly kostelní zvony. Asi bych omdlela. Trochu mnou zatřese zima, když ucítím, jak kolem mě běží vítr k přiotevřenému oknu na konci chodby. Co.. Co jsem to řekla? Trochu se proberu.

Remy LeBeau - *Gambit* - 22. dubna 2009 23:08

Hotelový pokoj -> ulice New Yorku -> restaurace 'Co to - boha! Huš! Sklapni!' Vztekle začnu šátrat na nočním stolku, abych umlčel pronikavé kvílení toho přežitku španělské inkvizice. "Sklapni, sakra!" obořím se na budík tentokrát nahlas a oženu se ještě jednou. Zásah. Potopená! Shodím tu ječící věc na zem a teprve slabá exploze odněkud z těch míst napoví, že jsem trošku přestřelil. Ach jo. Tiše zasténám a konečně se donutím otevřít oči. Přímý zásah slunečním paprskem je mi trestem. Odkulím se z jeho dosahu a zívnu. Pak se s proklínáním všeho možného, nemožnými nočními šichtami počínaje a otravnými pracovními schůzkami konče, vykopu z pokrývky trochu se zkulturnit. O jednu studenou sprchu a dva hrnky kafe později už začínám zase vypadat jako člověk, jak je to jen vzhledem k mým fyzickým dispozicím možné. S otráveným zabručením sáhnu do skříně po fungl novém obleku, nejméně oblíbené součásti svého šatníku. Připadám si v tom jak ve svěrací kazajce... a jako idiot. Ale co bych neudělal pro platící zákazníky... Zrcadlo mi ukáže pohledného úspěšného mladého muže vyrážejícího uzavřít další obchod. Ušklíbnu se na sebe a nasadím si tmavé brýle, které zakryjí zářící rudé oči. Pokud o něco dneska vážně nestojím, jsou to rasističtí blbečkové napadající každého mutanta, co má pod dva metry deset a pod stotřicet kilo svalové hmoty. Ještě jednou zkontroluju obsah malého polstrovaného kufříku, v němž se ukrývá pět tisíc let starý střep z nějakého prehistorického nočníku, nebo co že to bylo. Nechápu, proč za tohle chce někdo vyhazovat miliony, ale já jsem ten poslední, kdo by v tom těm potrhlým zazobancům bránil. Druhá, podstatně důkladnější kontrola se týká uložení zbraní. Zkoušeli jste už někdy schovat pod sako od Armaniho stopu dlouhý kus kovu, aby to nikde nedělalo bouli? Jak to šlo? Špatně, co? Ale dá se to, mám to vyzkoušené. Ještě že balíček karet se v kapse ztratí jako nic, stejně jako vystřelovací dýka. 'Pokojská bude nadšená,' pomyslím si pobaveně, když pokládám škvarek, který zůstal z budíku, zpět na stolek a pod něj několik bankovek k úhradě škody. Teprve pak vyjdu ven, kde už čeká taxík. Provoz v ulicích mě jen utvrdil v přesvědčení, že vstávat o hodinu dřív byla sice otrava, ale vyplatila se. Propustím řidiče a vejdu do příjemného přítmí luxusní restaurace. Muže, s nímž tu mám schůzku, nemusím hledat dlouho. Tak šeredný rypák totiž přehlédnout jen tak nejde. 'A vida, není sám... to je teda důvěra,' zavrtím s lehkým úsměvem hlavou a přijmu nabízené místo. Po obvyklé výměně pozdravů a osvěžující sklence vína položím na stůl kufřík. "Já jsem svou část dohody splnil, monsieur. Teď je řada na vás," řeknu jen a pohodlně se opřu v čalouněné židli.

Angelika *Ange* - 23. dubna 2009 06:53

V lese Pokud ti záleží na tom, abys nespal první tak zavřu oči a budu spát. Na chvíli a pak se prostřídáme. Řeknu Randymu, když vidím, že se snaží potlačit další zívnutí, ale vůbec mu to nejde. Lehce se zavrtím a zaposlouchám se do odpovědi, ale také zvuků lesa. Skoro i slyším jak těstě u mé hlavy šmejdí myška. Nikdy jsem se nebála žádného zvířete. Spíše se jich štítila. Nejraději bych Randymu navrhla, že by jsme mohli většinu cesty letět. Protože moje křídla jsou schopná unést dva lidi. Možná by to bylo pohodlnější, ale rozhodně né nenápadné.

Randy Orton - 23. dubna 2009 07:02

V lese Tak si odpočiň a já tě pak vystřídám... V tohle jsem neoblomný, nakonec mi Ange vyhoví. A já přikryt po jejími křídly přemýšlím o celém svém životě, o jeho smyslu a také o tom, co se hodlám dělat. Nikdo si to asi nepřeje, ale když ho k tomu okolnosti řekněme motivují, tak co jiného mu zbývá? Navíc, pokud bych uspěl, tak bych měl i ochranu, za cenu toho, že bych byl tu a tam v nebezpečí jiného druhu, ale pořád lepší než být pronásledován nějakými maniaky z výzkumáku. Vypadá to, že Ange usnula, možná ne, ale rozhodně to tak vypadá, teď je čas, aby se prospala. Mně stačí chvíle spánku, na jeho nedostatek jsem si v podstatě už zvykl.

Angelika *Ange* - 23. dubna 2009 07:12

V lese Dobře jak myslíš. Odpovím Randymu a zavřu oči. Vím, že asi neusnu, ale co když mě nakonec něco překvapí. Vždycky tomu tak bylo. Najednou cítím jako by mě někdo táhnul pryč, ale vím, že to je tak vždy když se vracím do svého světa nočních můr. Jdu nějakou ulicí a všude je spousta lidí. Nikdo si mě nevšímá a všichni vypadají tak spokojeně. Usměvavě. Chytili vraha, chytili ho! Slyším jak volá nějaký malý chlapec a na jeho tváři se táhne široký úsměv. Masa lidí mě táhne směrem k malému náměstíčku s kašnou snažím se jít od nich pryč, ale nejde to. Dostanu se až k popravišti. Uvidím tam dívku. Stojí hrdě na popravčím jevišťátku a ač ví, že jí všichni nenávidí ona stojí s hlavou vztyčenou. Dokonce… No ano, ona má také křídla. Jenže když dívku přinutí do kleku a zlomí jí křídla uvědomím si, že jsem to já sama a i proto že mě do křídel začne proudit strašná bolest. Probudím se trhnutím a jen si oddechnu, že to byl jen sen. Někdy mívám i bezesné noci, ale nádherné sny nikdy. Teď už spát nebudu. Řeknu Randymu a uvědomím si, že jsem nemohla spát víc než hodinu.

Randy Orton - 23. dubna 2009 14:32

V lese Mám takový pocit, že Ange vážně spí a tak jsem spokojený, protože jsem svým způsobem vyhrál, ač to se nejednalo o žádnou soutěž. Moc toho nesleduji, je tma a navíc jsem pod jejími křídli, přesto v té tmě mám otevřené oči, abych neusnul. Ne že bych nějak nerad spal, ale trápí mě sny, všechna ta bolest se vrací znovu a znovu a mnohdy doslovně. Po delší době s sebou Ange trhne a probudí se. Nějaká noční můra? Je to spíš řečnická otázka. Někdy stačí i chvilka spánku....hlavně, že si člověk odpočine... Hlavně když pořád utíká, pořád pronásledován a pořád nemůže najít klidu. Tak...teď si na chvíli lehnu já... Vím, že by mi to Ange stejně navrhla. Sklouznu trochu níž a přetočím se na bok, tváří k Ange. Netrvá to dlouho a jsem ve snovém světě. Kolem je bílo, najednou začnu rozeznávat místnost stroze zařízenou a všechno to zařízení slouží k nedobrovolným pokusům. Neházej sebou ty šmejde! Někdo mě uhodí a já padnu na lehátko, mezitím mě vysoký a svalnatý muž, nejspíš "ošetřovatel" připoutá k lůžku a já se mohu jen dívat. Takhle tomu bylo pokaždé. Uvidíme co ještě vydržíš... Pronese škodolibě muž v bílém plášti. Vidím postavy, ale jejich obličeje jsou rozostřené. Zase ten jejich sajrajt, kterej do mě pumpujou místo třeba anestetik nebo alespoň analgetik. Chvíli se nic neděje, ale potom to začne. Na břiše ucítím dost intenzivní, pronikavou, palčivou bolest. Do očí mi vyhrknou slzy a já v bolestech křičím, teda křičel bych, kdybych neměl sucho v ústech, nezmůžu se na nic jiného než na sýpání. Ta bolest pokračuje a každá vteřina je jako celé milénium. Nepochybně jsem s sebou dost házel a sem tam něco vykřikl. Proberu se náhle. Celý spocený, udýchaný. Spal jsem tak dvě a půl hodiny, přibližně, ale bylo to jako celá věčnost umocněná na druhou. Snažím se uklidnit dýchání, srdce bije jako zplašené, je mi špatně z toho všeho, jako bych teď unikl přímo ze samotného pekla. To mi stačí...

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 24. dubna 2009 20:43
	Institut >> Kuchyně "Dobrá jdeme". řeknu a opět opatrně Rog chytím a jdu směrem do kuchyně. Vytáhnu dvě misky,nějáké čokoládové a normální cerálie a mléko,do obou misek naleji mléko a postavím na stůl s dvěma dozámi a těma ceráliema. "Může být tohle?" zeptám se a nasipu si tam ty čokoládové,pomalu zanču křoupat (jíst)

Angelika *Ange* - 25. dubna 2009 08:16

V lese Kývnu hlavou, protože zatím nejsem schopná promluvit. Pro mě již dlouho není spánek odpočinkem. Řeknu Randymu a nechám ho spát. Stejně bych ho poslala spát, protože to jeho zívání. Stejně by za chvíli usnul. Když vidím, že Randy usnul přikryji ho mikinou, kterou jsem mu nabízela, aby mu bylo trochu tepleji. Jenže Randy sebou hrozně hází a křičí. Myslím, že se mnou to nebude kolikrát o moc jiné. Když se probudí je celý zpocený a slyším jeho srdce. Buší tak rychle. Věřím… Řeknu Randymu v tiché odpovědi a koukám na něj jestli nebude chtít mou pomoc.

Randy Orton - 25. dubna 2009 08:39

V lese Přetočím se na záda, ležím bez hnutí a snažím se celé své tělo uklidnit. Ale platný mi to moc není. Ruce mám natažené podél těla, v tu chvíli se vidět, tak bych si řekl, že koukám na mrtvolu. Dostal jsem se do stádia, kdy mi se mi hlavou nehoní žádné myšlenky, jediné co vnímám je rychlý tlukot mého srdce, jako by mi bušilo přímo v hlavě. Celé to trvá několik minut, pak začnu vnímat okolí, vše se víceméně navrátilo do původního stavu. Několikrát zamrkám a podívám se na Ange. Eh...ahoj... Pozdravím ji. To by mě zajímalo, co jsem dělal, když jsem spal. Doufám...že jsem nějak moc nevyváděl....neublížil jsem ti? Zeptám se jí starostlivě, což se ke mně moc nehodí. Kolik je vůbec hodin? V té tmě na hodinky nevidím, na druhou stranu, není to zas tak důležité, záleží spíš na tom jestli je ještě noc nebo den, ale vsadil bych si na noc.

Jess Rose *CatWoman* - 25. dubna 2009 09:03

V Lese - u Randyho a Ange Pozdějí večer jsem se vydala do lesa pro svačinku. Když prolízám mezi stromy zhluboka se nadechnu "čumákem" "Mmm..Mutanti" ozve se v mé hlavě syčiví hlas a já se jen olíznu a šibalsky usměji. Rychle skáču po větvích stromu a jsem kousek nad těmi dvěma. V korunách stromu sedí tvz. "kočičí žena" lidské tělo pokryto kočičí kůži místo rukou a nohou něco přopomínajíc ťapky. Ostré špičaté zuby,proplíchlé uši a zrzavé vlasy. Jediné co jde ve tmě dobře vidět jsou oranžové oči. "Mňau" Řeknu z koruny a zeskočí dolů,dopadnu na nohy (jsem přikrčená) a dotklaj sme se zemí rukou. "Zdravím ve spolek!"

Angelika *Ange* - 25. dubna 2009 09:41

V lese Neublížil jsi mi. Odpovím Randymu s úsměvem, ale na první otázku raději neodpovím. Nevím jestli je to normální nebo ne. Já se tak budila pořád a hodně mutantů sebou takhle ze spaní házelo a křičelo. Lepší neodpovídat. Podívám se na hodinky a kdyby neměli svítící ručičky vidím úplné houby. Je kolem třetí ráno. Za hodinku bude svítat. Odpovím na dotaz, kterým většina lidí začíná rozhovor s druhým pohlavím, když s nesmělostí přijdou zeptat se na hloupou otázku, na kterou znají odpověď. Posadím se, protože země je přece jen trochu nepohodlná. Rozhodně již na to nejsem zvyklá. Najednou k nám skočí nějaká „číča“ ihned jsem na nohou. Kdo jsi? Zeptám se a vnímám nově příchozí jako vetřelce. Osobu, která nás může ohrozit. I když jsem cvičená v boji takže jsem si jistá, že bych se ubránila.

Randy Orton - 25. dubna 2009 09:52

V lese Už zase se mě zmocňuje pocit, že mě někdo sleduje, zase ta silná paranoi, kterou někdy nelze oddělit od skutečnosti. Vážně? Už jsem se bál.... Nerad bych jí ublížil nebo nerad bych, aby jí kvůli mně bylo ublíženo. Takový spánek plný nočních můr je to, čeho se člověk nezbaví ač chce. Už tolik? To mě docela překvapilo. To abychom pomalu vyrazili. Tak to jsem možná uvízl v říši nočních můr mnohem déle než jsem si myslel. Stejně je to zvláštní, to co se za posledních 24 hodin událo. Tu někdo dopadne před nás. Tak jsem měl pravdu, nebyla to paranoia vycházející z mého nitra. Co to je? Přítelkyně toho modrýho opičáka? Ať je to kdokoliv, tak na to nejsem zvědavej. Lepší otázka. Nechceš stejně rychle jako ses tu objevila zas zmizet? Pronesu protivně a upřímně. Copak jsem zvědavej na chodící koberec, kterej se sem jen tak vetře? Když nepůjdeš dobrovolně, tak ti pomůžu. Mluvím chladným a pevným tónem.Člověk nemůže mít chvíli klidu, musí tu někdo oxidovat. Tohle je to poslední po čem bych toužil. Radši to zkus někde v útulku a neotravuj.

Jess Rose *CatWoman* - 25. dubna 2009 12:08

V lese Já jsem Catwoman. řeknu a ryhcle skočím na strom,odkud skočím zase na další a na další. Pro dnešní den jste na seznamu jako večeře. řeknu syčivím hlasme a zasjěmji se. Tak to se drahoučku obávám že se ti nepovede,slyšel jsi někdy že kočky mají 9 životů: zeptám se syčivě a opět se zasměji. Jsi opravdu vtipná. řeknu k dívce která se postavila do divného postoje. Jsi ještě slabá,nemáš žádnou čansi. řeknu divce a prohrábnu si vlasy. Nebudu to dlouho protahovat,budeš ji určitě bránit že ano? zeptám se a zasměji se. Polknu a nadechnu se. Otevřu pusu a začnu tka hlasitě "mňoukat" že kdyby jste pod takovým náporem byli dejme tomu pod minutu praskne vám bubínek,nezbývá nicj iného než si chytit uši padnout na kolena a čekat na zázrak. Jsem vysoko v koruně stromů ale i přesto to jde slšet.

Angelika *Ange* - 26. dubna 2009 11:23

V lese Čičinka si myslí, že jsme dneska na jídelníčku, ale to se spletla lidožroutka praštěná. Dali ti život a my ti ho můžeme snadno vzít! Řeknu číče než vyskočí na strom a začne pištět. Je to hroznej zvuk a tak si zakryju rychle rukou uši, ale neztratím hlavu. Přistoupím k Randymu a obklopím nás křídly. Díky tomu zabráním hluku, aby se pro nás stal nesnesitelným. (MH: Nemůžeš naše postavy ovládat.) Stejně jako je tomu když se snažíte křičet do polštáře. Také většinu hluku pohltí. Dej jí co proto. Řeknu Randymu. Doufám, že je natolik odpočinutý, aby dokázal tu malou čičinku srazit ze stromu.

Randy Orton - 26. dubna 2009 11:36

V lese 9 životů? Alespoň si nemusim vybírat, jak tě zprovodit z tohohle světa... Přežil jsem peklo...myslíš, že mě nějaká vypelichanina připraví o život? Co!? Zařvu na ni tak hlasitě, až ucítím slabou palčivou bolest v hrdle. Ten její křik by mi nejspíš, by nám nejspíš pocuchal nervy, ale Angina křídla nás před tím víceméně ochránila, přesto mě bolí hlava z toho ječáku. Chvilku mi trvá než se vzpamatuju, poté než tu mrchu najdu. Mojí schopnosti snadno neunikneš...to bys musela uniknout ze svého těla... Pronesu škodolibě a těším se na to, ačkoliv mě to taky bude bolet, ale já jsem na to trochu zvyklý a mám své léky. Přestanu vnímat všechno kolem, jen tu obludu. Svítí přede mnou jako malá hvězda, život z ní pulzuje, není nic jiného než já a ona, nebo ono. Zaměřit ji není těžké, rostliny lze lehce pominout, jejich vyzařování není tak intenzivní, musel jsem se oprostit od Ange, ale jinak tu nebyl žádný bod, který by mi bránil v plné koncentraci na tu chlupatici. Chvíli se nic neděje, navenek to tak vypadá, ale v mé mysli vidím celé její tělo jako spleť řětězců jimiž protéká energie, která se i v určitých místech hromadí v jakýchsi uzlech.Zaměřím se na její hrudní koš, kam začnu vysílat inzenzivní bolest, která se i v slabším měřítku ozývá i u mě. To je nevýhoda, bolí to nás oba, ale ji značně víc. Kéž bych dokázal tu svoji bolest někdy eliminovat, má to nevýhodu, poté, co bych její bolest přerušil, tak ta má stejně neodezní. Na čele mi vyrazí krůpěje potu, výraz v mém obličeji je plný bolesti a odhodlán, silné vůle a šílené zákeřnosti, jako bych si částečně tu svoji bolest užíval.

Jess Rose *CatWoman* - 26. dubna 2009 19:22

V lese Ještě hcvíli využívám svou moc ale pak si všimnu jhak ten kluk zavře oči. Určitě se soustředí,musí se soustředit,chystá se použít svou moc. pomyslím si a začnu ryhcle skákat z větev na větev když v tom se zastavím a "tlapu" se chytím na hurdníku. Palčivá bolest,jako by mi hořelo v těle,nepříjemné a hodně bolestive. Začnu syčet a spadnu ze stromů na zem. Převaluji se tam a když mě něco zatlačí na zádech převalím se a uvidím né mco vleký,né mco malá,tak akorát,kámen. Chytím ho křečovitě do ruky a skrz bolest na kteoru se snažím zapomenout ho po něm hodím,i když si myslím že ho ta okřídlená kráska sejme křídlama.

Randy Orton - 26. dubna 2009 19:37

V lese Čím víc se to vzdaluje, tím víc vyčerpávající to pro mě je. Začnou se mi třást kolena, z nosu mi teče krev, hlava se mi točí, ale přesto se držím, alespoň ještě chvíli. Nevnímám nic, jen bolest, mojí a její a k tomu to, jak slábnu, je moc daleko. Vydržím to jen krátce, poté se mi dost zatočí hlava, podlomí se mi kolena, z nosu mi teče krev, celý jsem zpocený, srdce mi buší, třesu se. Po chvilce se i pozvracím, poté spadnu na zem a schoulím se na bok. Ta bolset ji možná ochromila, možná oslabila, ale mě víc než vyčerpala, nikdy jsem to nezkoušel na takovouhle vzdálenost. Jizvy po celém těle začnou ostře bolet, jako tisíce žhavých jehel ve všech jizvách. Bolí to tak, jako by se ty jizvy měly otevřít, což nehrozí, ale ta bolest je neúnosná. Už to nedokážu zadržovat a začnu v bolestech křičet, ne nijak nahlas, protože mám sucho v krku. Pomoc! Volám ve své mysli bez jakékoli odezvy. Ta bolest...ta bolest...

Angelika *Ange* - 26. dubna 2009 22:15

V lese Kámen, který na nás letí mě trefí do křídel. Bolí to, ale já jen zatnu zuby, protože je mi jasné, že Randy trpí daleko více než-li já. Pokleknu k němu a utřu mu krev z úst rukávem. Posadím ho, aby mohl volně dýchat. Sundám rukavice a ruce mu dám na tváře. Mělo by mu to, alespoň trochu ulevit od bolesti, protože tohle není bolest psychycká. Nebo si to aspoň myslím, kdybych viděla, že Randy omdlévá dám ruce okamžitě pryč.

Randy Orton - 26. dubna 2009 22:38

V lese Kdybych si mohl nafackovat, tak bych to udělal teď. Přehnal jsem to, ale bylo tak těžké toho nechat, když mi to tak šlo, i když to byla spíš sebedestrukce. Tělo trpí víc než dost, ta bolest, je všude, vystřeluje, požírá mě a to je vidět i v mých grimasách. To všechno do doby, než se mě dotkne Ange, nebo někdo jiný, nevím, sotva vidím. Bolest jakýmsi způsobem uniká, je to jako odliv, pomalu odchází a nastupuje klid. Tedy menší bolesti. Začnu se ale cítit slabý. Prášky... Zasípám vyčerpaně. Motá se mi hlava. Právě včas se nakloním a znovu začnu zvracet, nejen krev. Z nosu mi stále teče rudá a horká krev, stéká mi po tvářích, přes rty, ale je mi to jedno, jako bych tu duchem nebyl přítomen. Zavřu oči, bezvládně spustím hlavu, dýchám mělce, nijak výrazně se nehýbu, když vynechám třes. Tohle...už...nikdy...nedělej...blbče...

Angelika *Ange* - 27. dubna 2009 06:27

V lese Randy mě poprosí o své prášky. Zašátrám v jeho kapsách a chci mu je podat, ale on najednou začne zase zvracet. Chytnu po batohu a vytáhnu láhev vody a nějaký kus látky. Otřu Randymu obličej od krve a svou mocí se pokusím alespoň zastavit krvácení, abych nenadělala ještě větší paseku. Aspoň trochu pomoct. Randy ztrácí vědomí a já najednou pocítím hrozný strach. Z Randyho okolí odstraním veškeré předměty o které by se mohl poranit.

Randy Orton - 27. dubna 2009 06:34

V lese To, že je Ange se mnou, že podvědomě cítím její blízkost je mi velkou podporou a nebude to jen tím, že používají svoji schopnost. Každou chvílí je mi o něco líp, ale jsem stále víc unavenější, krev mi přestane téct, bolesti sice mám, ale ne tak hrozné, ale jsem unavený. Chce...se...mi....spát... Zamumlám. Tohle jsem neměl dělat, způsobil jsem mnohem víc škody sobě, než té chlupaté asi dívce. Chybami se člověk učí a tohle už zopakovat nechci, pokud to nebude nutné například, abych zachránil Ange. Kdybych tohle udělal někde jinde a někdy jindy, tak bych za to mohl zaplatit tu největší cenu. V tomhle případě jsem měl ale "štěstí".

Jess Rose *CatWoman* - 04. května 2009 11:21
	V Lese Bolest přestane sílit ale úplně nevymizí. Hbytě s bolestzí u žaludku vyskočím do koruny stromů. Když se hcvíli soustředím na ty dva zjistím že dívka se přestala věnovat mě a začala jemu. M'nau.. řeknu tiše a krátce,zeskočím ze stromů a ryhcle po všech čtyřech běžím po zemi a asi 2 metry od ní skočím porti ní.

Angelika *Ange* - 06. května 2009 15:40

V lese Nechám Randyho spát. Sundám si mikinu a podložím mu hlavu. Uslyším jak číča vyskočí do koruny stromů. Vnímám šumění listí. Uslyším jemné mňauknutí a pak už jen jak ke mně běží. Na nic nečekám a sáhnu po batohu, kde mám schovaný nůž. Když je číča blízko seknu po ní nožem, abych ji co nejvíce poranila. Soustředím se na hrudník. (K10 – 9) Naštěstí se můj výpad podaří a já číču zasáhnu ji do pravé části hrudníku. Nůž nepustím a cítím jak je od krve. Jenže číča mě shodila k zemi a podrápala mě po obličeji.

Britney Allen *Squeeze* - 07. května 2009 06:55
	Můj pokoj Otevřu oči. Ale.. Vždyť jsem je nezavírala. Já usnula! uvědomím si. To mě probudí úplně. Rozhlédnu se kolem sebe, ale kvůli tmě toho moc nevidím. ,,Jsi tu ještě?" Zeptám se tiše Dominika. Jo, tohle je k vzteku, nevědět, co se stalo. Zvlášť pro někoho jako já, že. No dobrý, no.. pomyslím si, zatímco zaostřuji a stejně nic nevidím.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 07. května 2009 07:01

Pokoj Alice Když mě urpostřed mého spánku něco trošičku porbere jen něco zamumlam a na podlaze se přetočím. Zavřu oči a za prá vtřein zase spím. Mám divný sen. Sen Ležím na tvrdé kaměnité ceste všude kolem nic a nikdo,obličej mám celý od krve a ruku tak též. Když se podívám na své oblečení jsou v něm stopy od nějákých drápů. Když chci vztát ucítím neskutečnou bolest v nohách. Když se otočím na břicho vudím před sebou vlekou černou kočku která se rozběhne porti mě a zkočí mi s nataženými pařaty na obličej,v tu ránu se proberu. Pokoj Alice Najednou si prudce sednu a začnu pozvolna dýchat,čelo mám orošené a vůbec nevím kde sem. Alice? zeptám se a podívám se do tmy.

Britney Allen *Squeeze* - 07. května 2009 07:06
	Můj pokoj Uslyším svoje jméno. Vím, jak se jmenuju pomyslím si. Rozespalá jsem děsná. ,,Mno?" zeptám se jen, snažím se působit alespoň trochu normálně - což je u mě výkon a výjimka. Ještěže si nepamatuji sny pomyslím si a nemám daleko k uchichtnutí.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 07. května 2009 09:07
	Pokoj Alice Když uslyším její obvyklé mno trochu se mi uleví a podívám se do tmy od kud jsme slyšel hlas. Asi...jsem tu usl. řeknu rozespale. Měl bych asi jít. řeknu a pomalu začnu vztávat.

Britney Allen *Squeeze* - 07. května 2009 16:32
	Můj pokoj Neslyšně zívnu. Až teď si uvědomím, že jsem vlastně dost unavená. ,,Jo, vypadá to tak," zamumlám na Dominikův poznatek. ,,Nojo," odpovím i na tu druhou větu, co řekne. Potřebuji se vyspat pomyslím si, když podruhé během pěti minut zívnu

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 07. května 2009 17:17

Pokoj Alice Sakra. napomenu se nahlas a přeštím se urkou do čela. Moc se ti omlouvám,tohle se němlo stát. řeknu jí a sednu si na kolena a zoufale položím obličej do dlaní. Zhluboka se nadehcnu a podívám se na ní,jediné co jde ve tmě vidět josu její krásné oči a lehce fialové oči,do toho pohledu upadám jako do žhavé lávy,pohlcujemě to hlouběji a hlouběji,sjou tak krásné a plné něčeho co je por mě jako droga,potřebuji stále více a více. Když se pochvíli proberu z tohohle "Tranzu" jen se něveřícně krátkým pohledem podívám do tech hypnotuzujících očí. Máš moc krásné oči.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 07. května 2009 21:57

Institut, chodba "Nepotřebuju nic slyšet, vím jak se "provinil" vůči tobě! Jenže tebe, husičko, vytvořil někdo jinej z jeho DNA nic jinýho tě k němu neváže a on za to nemůže už vůbec. Kdežto mne zplodil a opustil. A to, kamarádko, je trošku rozdíl. Zasyčím na ni s arogantním výrazem a hlavou zdviženou. "Takže mi tady nedělej kázání a radši vypadni" Stejně jako já i ona má horkou krev a to co jsem jí řekla ji docela vyprovokuje. Počítala jsem s tím. Přece jen, není jeho klon zbytečně.

Laura Kinney- X-23 - 07. května 2009 22:49

Institut, chodba Husičko?! Poslední, kdo mi řekl 'husičko' skončil jako ozdoba smrčku v lese. Jenom jeho hlava, tělo šlo do popelnice. "Ty malá mrcho!" Zařvu a vytáhnu všechny drápy. Vyskočím, předvedu ukázkovou vývrtku ve vzduchu a zaútočím na ni. "Je to tvůj otec! To už nezměníš. Určitě měl dobrý důvod, aby tě opustil!" Říkám a stále ji zasypávám údery. "Třeba tě chtěl jenom chránit! Na to jsi nepomyslela?!" Zeptám se a poskytnu jí čas, když čekám na odpověď.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 07. května 2009 22:55

Institut, chodba Přesně jsem to čekala, dosti samolibě jsem se pusmála a jen se na ni zpříma podívala. Oči v tu samou chvíli zbělely a začalo to. Nepotřebuji fyzický útok oplácet fyzicky, občas mě to baví, ale někdy je to nuda. Stačí jedna myšlenky, jenda její volná myšlenka a jsem v její hlavě. Teď je to jako ovládat loutku, všude samé provázky a loutka dělá co chci já. Ovšem mluví co chce ona. Pro teď. Je celkem zajímavé zatlačovat drápy zpět a držet ji kajíckně klečící na zemi. To bylo jen na ukázku. Aby bylo jasno, že mě nikdo přikazovat nebude. No, život na ulici jednoho vycvičí. Po chvíli ji pustím. Tak, chceš si to zopakovat, nebo se uklidníš a NORMÁLNĚ mi řekneš, co se děje. Ovšem, odpustila bych si sprostá slova.

Laura Kinney- X-23 - 07. května 2009 23:02
	Institut, chodba Nebylo příjemné, být ovládána někým jiným. "Dobře, tvůj otec má nějaký záchvat, nic o tom nevím, ale najednou mi prostě neodpovídal. Teď musíme rychle jít!" Řeknu rychle a bez dalšího zdržování vyrážím k jamesovu pokoji. Nesmím se zdržovat. pokouším se uklidnit, a tak s křečovitým úsměvem řeknu: "Dala bych tě, v rovnym souboji." A než stačí něco namítnout, otevírám dveře...

Britney Allen *Squeeze* - 08. května 2009 07:51
	Můj pokoj Praští se rukou. Jak se může praštit rukou? pomyslím si a kouknu se směrem, odkud ho slyším. Sice už rozeznávám obrysy, ale není to nic světoborného. Že mám hezké oči? zeptám se sama sebe a vybavím si své jasně modré oči. Neřekla bych, že by byly moc krásné. ,,Vždyť jsou jen modré," řeknu opatrně.

Pán Jeskyně - 10. května 2009 22:09

Remy Chlápek,starší chlápek,v drahém obleku a s doutníkem v puse se na tebe podívá,poté se podívá ná černocha stojícího za ním který má ruce za zády.Ten jen přikývne a z poza zad vytáhne stříbrne kufřík který položí na stůl. Zbohtalý dědula ho otevře,otočí a přisune lbíže k tobě. "Vypadá to na skvlěá obchod" řekne stařík a podívá se na starožitnost. "Myslím že jsme si rozuměli" řekne a vezme starožitnost,kuvřík zaklapne a černohc si ho vezme ze stolu. "Mám pro vás další prácičku,samozdřejmě lsušně zaplatím,dejme tomu,dvojnásobek tohodle." řekne a ukáže na kufřík,nahne se k tobě přez stůl. "Zjištěte mi vše o lidech z Xavierova Institutu pro nadanou mládež včetně profesorů a plánek jejich instituce,a peníze josu vaše." řeknu a popotáhne.Dým ti foukne do oblyčeje a usměje se. "Berte,nebo nechte být" Or Už ráno při vítání prvních studentů ti nebylo dobře,bolela tě hlava a divně te bolelo břicho.Když si se popotácela po institutu narazila se na profesora a ten ti poradil ať si jdeš odpočinout,že se o vše postará. Jsou zhruba 3 hodiny ráno jsi celá spocená a máš vlekou horečku.(Pokud se chceš na nečem domluvit,něčemu nerozumíš jsem na ICQ =))

Rogue Marie D'Ancanto - 10. května 2009 22:32

Kuchyně "Jasně!" S nadšeným úsměvem přijmu jeho nabídku a popadnu oboje cereálie, které následně smíchám do misky. Povídáme si a čas najednou utíká strašně moc rychle. Mluvíme o mnoha tématech, jako je institut... Jeho historie... Učitelé... On... Někdy i já. Nechce se mi mluvit moc o mě, tak zmíním jen to nejnutnější. Kde jsem vyrostla, jen nezajímavé detaily z dětství a opravdu minimum o rodině. Zrovna mu vyprávím historku, jak jsem spadla do bazénu asi když mi bylo sedm. Hrozně se tomu smějeme. Je mi s ním opravdu moc fajn. Usměju se, když utlumím svůj záchvat a zeptám se: "Nevíš kolik je hodin?"

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 10. května 2009 22:44

Kuchyně Když jíme čas plyne a a je mi sní opravdu dobře,nikdy jsme nevděl že mé historky z mládí jsou ttak vtipné a je jihc tolik,když skončímu u historky kdy rog spada do bazénu jen se zasměji a sním poslední lžičku celárii pořádně nasáklé mlékem. Když se zeptá na hodinky podívám se na ní. Jo jasně.. řeknu a usměji se,jelikož jsme tady potmě zvednu ruku a zmáčknu tlačítko,oslepí mě modrá záře hodinek a já odtáhnu oblyčej od hodinek. Ééé,je..Cože? 02:54. řeknu a tyše se zasměji.

Remy LeBeau - *Gambit* - 10. května 2009 23:02

Bar Líně se usměju. "Já dělám jen svělý obchody, mon homme," řeknu tichým hlasem a oči nespouštím z gorily svého chlebodárce. Sotva se pohne, stojí mě určité úsilí zůstat v klidu, ale nakonec není důvod k nervozitě. Ačkoliv... 'Profesionální paranoia, hochu, nic jinýho to nebude.' Cena za zboží je odpovídající. Jen kývnu, že porozumění bylo vzájemné a ke spokojenosti nás obou, jak je vidět. Už se chystám, že se rozloučím a vypadnu, ale jsou slova, na která slyším. Zůstanu sedět a lehce povytáhnu obočí na znamení určitého zájmu. O Xavierově škole už jsem ledacos zaslechl, i když jsem ještě neměl tu čest dostavit se tam osobně. Proč taky? Nejlíp dokáže naučit sám život, tak by byla škoda ho trávit za zdmi nějakého ústavu. Ale proč chce tahle vyschlá treska, abych tam pro něj špehoval? Jedno ze základních pravidel mého bohulibého povolání je nikdy neklást otázky bezprostředně se netýkající zakázky, ale tentokrát si nějak nemohu pomoci... už proto, že tohle normálně nedělám. Tím zvědavější jsem. "Dejme tomu, že bych to vzal..." protáhnu a pohledem změním oblak přilétajícího doutníkového dýmu v oblak silně nestabilních molekul, které se v miniaturním, ale efektním ohňostroji rozprskou dřív, než se dostanou ke mně. "Na co to potřebujete?"

Jess Rose *CatWoman* - 11. května 2009 15:54
	Les - souboj Když sjem se rozběhla proti okřídlené krásce a vyskočila jsem,už z jejího pohledu jsem vxycítila že to nebude příjemný pád. Když na ní letím vytáhne nůž kterí mi míří na hrudík,jsem jako řízená střela a proto nemám moc šanci vyhnout se mu. Naštěstí mě nezasáhne tolik (Životy jsem už strhovali) a proto jsem zkoro jako nezraněná,svalím ji k zemi a začnu ji škrábat po obličeji.(k10-8)

Pán Jeskyně - 11. května 2009 19:08

Remy - bar "Měl jsem tu šanci vás poznat,také si vás odskouše" řekne a suše se usměje.Napije se drahé skotské s ledem a znova popotáhne doutník,když se ale zeptáš na co to potřebuje černoch za ním se "nafoukne" a vrhne po tobě pohled ve stylu "Po tom ti je kulový!" ale stařík ho zastavý rukou a foukne na tebe opět dým. Říkejme tomu jak chceme,ale je to pro mne důležité,a proto nemám zapotřebí to nikde roztrubovat,to vám musí stačit. řekne ti a jen se usměje. Mohu svámi počítat,mm,dejme tomu za týden?

Rogue Marie D'Ancanto - 11. května 2009 19:09

Kuchyně Jen co tmu protne světlo hodinek a oznámení času trochu se zděsím a pomalu si uvědomuju, že se mi chce vlastně už celkem dost spát. Jakoby brzké ranní hodiny vyslovily kletbu a já začala usínat. Klíží se mi oči, a když se postavím, abych odnesla prázdnou misku, zavrávorám a chytím se stolu. "Vážně už bych měla jít asi spát..." Zívnu a rychle si zakryju pusu. "Jdeš taky??" Usměju se. Ráda ho pošťuchuju, ale cítím už, jak se mi podlamují únavou kolena a ztrácím soustředění. Třeba se mě zeptá sám... Nebo bych mu to měla nabídnout?? Aby si nemyslel, že jsem holka na požádání. Zatřesu hlavou, abych rozehnala pochybnosti a čekám. Chtěla bych být v noci s ním. Přeci jen bych se cítila bezpečněji. Nechci, aby se mi zase zdály noční můry... Nasadím skoro prosebný výraz. Tak půjdem ke mě nebo k tobě? Leknu se, že jsem vyslovila svou otázku nahlas, ale on se tváří pořád stejně, takže ne. Oddechnu si s úlevou a radši sklopím oči ke straně.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 11. května 2009 19:17

Kuchyně > Můj pokoj "Jo,to já asi taky" řeknu a usměji se,pak vstanu a vezmu svou misku a mléko.Když zývne ona zýávnu i já a zasměji se tomu,mléko vrátím do lednice a misky dám do myčky. Když se na ní podívám vypadáto jako by usínala ve stoje. "Tak pojď,jdeme" řeknu s úsměvem a pomalu vyjdu z kuchyně a držím dveře aby mohla projít. "Měli by jsme jít ke mě,nemáš peřiny a povlečení." řeknu jako bych z toho měl radost ale vážně a dlouze na ni pohlédu,pak už pokračuji v cestě. Když dojdeme k mému pokoji,odemknu a nechám ji vejít,rožnu jen lampičku a položím ji na postel. "Vyspi se,já is ustelu na zemi" řeknu jí s úsměvem a vytáhnu ze skříně deky,polštář a ještě nějáké deky. Když si ustelu dodju zhasnout lampčiku a peřinu,která leží na zemi překryju Rog. Dobrou noc. řeknu ji a rychle,přesto jemně,ji políbím na čelo. Pak už jdu na "své" a sednu si,jelikož jsme dneska spal nejsem mco unavený a sleduji Rog.

Rogue Marie D'Ancanto - 11. května 2009 19:58

Kuchyně -> Bobbyho pokoj -> Planina snů "Dobře." Mrkám očima jako kdybych byla mrkací panenka a někdo ji zuřivě nahýbal nejprve dobře pak dozadu. Chtělo by to sirky... Musím se pousmát při vzpomínce na Toma a Jerryho. "Díky..." Zabrumlám, když mi podrží dveře svého pokoje. "Jfi mof hodný, fe mě tu nefáš." Mluvím skrze polštář a doufám, že mi bude rozumnět. Jsem tak hrozně unavená, že jeho přání na dobrou noc div nepřeslechnu. Odpovědět už ale nemůžu, protože už nejsem s Bobbym v jeho pokoji. ...Jdu po zářivě oranžovém písku. Je to jakási poušť. Našlapuji bosa. Písek je neuvěřitelně rozpálený, ale ikdyž cítím, že mi hoří nohy, nebolí to. Kolem mě vlají větrem nadzvedávané sněhobílé šaty. Připadám si jako víla. Nebe je tmavě modré a ikdyž není vidět slunce, světla je tu jako v pravé poledne. "Možná ten písek je povrch slunce." Nevyslovila jsem to. Jen jsem si to myslela a přesto má slova odnesl vítr k mým uším. Najednou se přede mnou objeví lampa. Dojdu k ní a poslouchám. Něco v ní hučí. Rozsvítím ji stiskem spínacího tlačítka na tyči a hukot ustane. Žárovka září, ale světla je tu dostatek a tak není skoro poznat, že svítí. Uslyším kroky. Na písku?? Ohlédnu se a stojí tam postava bez obličeje. Žádné vlasy. Jen pánský oblek. Vyděsí mě to a začnu křičet... Posadím se na posteli zděšená ve skutečnosti spíš vlastním křikem. Bože to bylo hodně divný... Chytím se za hlavu a pročešu si vlasy. Bobby už klidně spí. Rozhodnu se ho tím nezatěžovat a vstanu. Vezmu tužku a papír ze stolu a úhledně napíšu: "Vše v pořádku vrátím. =) A kdyby jsi něco potřeboval budu u sebe." Popadnu trochu vlhkou pokrývku od mého potu a polštář a neslyšně vyjdu z jeho pokoje. Zamířím ke svým dveřím a odemknu si. Opět padnu na postel teď už svojí a přivřu oči. Proč jsem křičela, tak pisklavě? A kdo byl ten bez tváře? Nechám myšlenky, aby se honili a opět usnu. Naštěstí tentokrát už poklidně.

Ororo Munroe / Storm - 11. května 2009 21:13

U sebe na pokoji Není mi dobře a tak ležím na posteli a snažím se spát. Vím, že mám horečku, na to nepotřebuju ani přístroje. Jsem celá zpocená a ikdyž mám otevřená okna a do pokoje naháním chladnější vzduch, nepomáhá to snížit mou tělesnou teplotu. Vrtím se a převaluju, jakoby mi to snad mohlo pomoci. Nespím a nemohou se mi zdát ani noční můry. Jen čekám na vysvobození od těch bolestí. Příchází odněkud z podbřišku a já si na to místo lehce tlačím ve snaze tu bolest utlumit. Nepomáhá to. Nedokážu už ani udržet svoje schopnosti na uzdě a venku se stahují mračna. V dálce slyším hromy. Po tváři mi začne stékat slza utrpení a já se nakloním přes okraj postele, abych následně vyzvracela to poslední, co ve mně ještě zbylo.

James Logan Howlett (Wolverine) - 11. května 2009 21:46

Můj pokoj Snažím se zvládnout tu bolest hlavy ale moc se mě to nedaří po chvilce to vypadá že Laura zpanikařila a šla někoho hledat aby mě pomohl Tak takhle teda ne žena mě nebude chodit pro pomoc! řeknu si pro sebe vysunu drápy a říznu se do ruky po chvíli ucítím chvilkovou bolest ale je zjevné že to přehlušilo tu hlavu už je to lepší tak se pomalu zvednu a vyjdu z pokoje je tu na zemi louže krve ale té si nevšímám nevím kudy bych měl jít tak jdu prostě tam kam mě nohy donesou ale sotva dorazím k pokoji vedle mě uslyším divný zvuk Co to.... zeptám se sám sebe potichu zaklepu Je všechno v pořádku? zeptám se nečekám a vejdu dovnitř a uvidím tam Ororu jak zvrací Jsi v pořádku? zeptám se hned a rychle k ní běžím

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 11. května 2009 22:02

Za Loganem Jo jo, určitě bys mě dala.. Kejvnu neručitě hlavou, ale dost pochybuju. Nějak moc si věří, bez čepelí by nebyla nic. Přece jen ji ale následuji a jdu do Loganova pokoje. Tam není. Nějakej blbej vtip? Jeho hlas uslyším z vedlejšího pokoje. Dojdu tam a nakouknu dovnitř. Očividně na tom není tak hrozně.. Ucedím kysele. A s balením ženskejch taky pomoc nepotřebuje.. Prohlédnu si jeho i bílovlasou ženskou, pohodím hlavou a odejdu. Laury ani nikoho jinýho si nevšímám. Vyběhnu do nejvyššího patra a odtud pak na střechu. Zde se usadím a dívám se na nebe. Asi bude pršet, ale to mi nevadí.

Ororo Munroe / Storm - 11. května 2009 22:19

U mě Malátně se vrátím hlavou na polštář. Oči mám zavřené. Venku už se i blýská. Když otevřu oči mám je úplně bílé a vidím blesky protínající oblohu. Přiběhne ke mně Logan. Abych ho nevyděsila zase oči zavřu a nechávám bolest ventilovat se skrze mé schopnosti. Bouřka začíná být nebezpečná. "Já..." mumlám."Já nevím..." Tiše doufám, že pochopí, že mám neskutečné bolesti, když to venku tak zuří. Otočím se k němu zády a schoulím se do klubíčka. Najednou mnou pronikne ostrá mnohem silnější bolest, jako při říznutí. Vyjeknu a všechny svaly se mi napnou. "Ať to přestane!!" Křičím zoufale. "Pomozte mi někdo prosím!"

James Logan Howlett (Wolverine) - 11. května 2009 22:24

U Orory Dívám se na Ororu a pak uslyším že někdo otevře dveře a tam uvidím Lex Ale né to se stane zrovna teď! zakleju Lex prosím stůj pojď sem! zavolám na ní ale ona zmizne ale neběžím za ní jelikož zůstávám u Orory Ororo co se ti stalo neboj hned s tím něco uděláme!? odpovím trochu polekaně jelikož ona nemá schopnost regenerace jako já vezmu jí rychle ale opatrně do náruče Neboj jdeme za profesorem ten už na to něco najde! vyhrknu a jdu s ní opatrně k někomu kdo se tady vyzná v medicíně a doufám že co nejrychleji narazím na Profesora

Remy LeBeau - *Gambit* - 11. května 2009 22:25

Restaurace 'Jasně, mazej si mi med kolem huby, jestli ti to udělá dobře,' ušklíbnu se. Ten chlap mi nebyl sympatický už od pohledu a jeho chování je čím dál víc na ránu pěstí. Jestli toho s tím kouřem nenechá dost brzy, odpálím mu ten doutník jako celek! Černochova reakce mě utvrdí ve správnosti dohadu, že tohle je ten typ práce, k němuž se vztahuje přátelské doporučení "V zájmu vlastního zdraví do toho nestrkej ten svůj všetečnej rypák." No jak myslíte... Pokrčím rameny. "Bien." Takže to nebude nic extra poctivého. Budiž. Nebude to první a asi ani největší levárna v mém životě, a navíc slušně platí. "La semaine?" zamyslím se. "Nebyl bych tak hr... to, co si žádáte, je akce dost velkýho rozsahu. Některý věci seženu hned nebo na počkání, ale tohle by si zasloužilo trochu času... pokud mají být výsledky skutečně odpovídající platbě." Pro technická data a statistické údaje stačí vědět, za kým jít a kam sáhnout, ale pokud se má pracovat s živými osobami, chce to trochu pečlivější a osobnější přístup. A já nemám ve zvyku věci uspěchávat. Zpravidla to totiž nekončí právě dobře.

Angelika *Ange* - 12. května 2009 08:24
	Les Číča si lehne na mě a začne mě škrábat do obličeje. (K10 - 7 - životy odečítám) Odhodím kočku ze sebe někam pryč a pokusím se jí poslat proti stromu. (K10 - 10) Když vidí, že je kus ode mě doběhnu k Randymu. Chytím ho kolem pasu a natáhnu se i pro batoh. I přes stromy se pokusím vzlétnout a dostat se odtamtud pryč. Po obličeji mi teče krev.

Jess Rose *CatWoman* - 12. května 2009 14:42

Les Drápky nejsou natoli ostré aby jí utrpěli taková zranění a proto se útok moc nepovede. Hloupá mutantka! povzbudím se v duchu a divně po ní syknu. Když mě ale odhodí na strom snažím se přetočit aby se mi nci nestalo (k10-9) Do stormu vrazím nohama a upadnu na zem nic se mi ale však nestane. Když se po chvíli mrštně postavím už jsou fuč,snažím se je po pachu stopovat.(k10-4) Když je chvíli stopuji mám něco,jejich pach krve,jdu za ní a když se něvunji cestě ,jen pachu,spadnu z nějákého útecu nebo něco podobného a stopu ztratím.

Pán Jeskyně - 12. května 2009 21:54

Nový den,07:00 Ange Randy Randy se přez celou noc neprobudil,usli jste někde uprostřed lesa s jistotou že po vás číča už nejde. Jess Z Lesa si to namířila do staré továrny kde se vyspala a šla na lov. Rog Bobby Rog spala u sebe,brzo ráno vztala protože se ji zdál stejný sen,písek,lampa,kroky,muž bez tváře. Bobby stále spúí,netušíc že se Rog vypařila. Ororo Logan Charles dal Ororo nějáké prášky a obklad,řekl Logenovi ať Ororo vzkýže ať se staví u Doktora. Šli jste k Loganovi do postele.Ororo spí v loganově postley.Logan v křesle naproti ní. Lex Už nespala,po zbytek rána sledovala nebe. Remy Dobrá,dám vám času kolik bude potřeba,jen ať je to kvalitní. řekne a černoch ti podá vizitku s číslem,emailem a adresou. Budeme čekat. řekne jen černoch a s kufříkem odejde pro auto. Stařík dopije skotskou a podívá se na tebe. Dvojnásobek,pamatujte. řekne jen a odejde do auta. Přijde čišník a začne uklízet stoly. Už je po zavíračce. vezme skleničku a peníze na tácku. Měl bys vypadnout Scott Už jsi vzhůru připravuješ se na dnešní den,máš hodinu s nováčky.

Ororo Munroe / Storm - 12. května 2009 22:53

Nevím kde Jsem v podstatě v bezvědomí, ale dokážu vnímat, že mě někdo bere do náručí. Nedokážu se bránit, takže i kdyby mi něco hrozilo, byla bych úplně bezmocná. Ze svého nitra slyším hromy pokaždé, když mi do srdce udeří blesk. To není to, odkud pochází ta bolest, tohle je zkrátka má schopnost. Patří to ke mně. Po nějaké době, absolutně netuším, jak dlouhé, začne bolest ustávat. Asi jsem dostala nějaké prášky na bolest. Tak to stoprocentně nejsem v nebezpečí. Slyším dva mužské hlasy. Logan... Charles... Pak zmizeli a já byla zase pravděpodobně sama. Nebo jsem si to alespoň myslela. Nic jsem neslyšela. Jen bouřku umírňující se venku, své oddechování a nepatrný tlukot svého srdce. Probudím se už klidná a bez bolestí. Cítím se ale hodně unavená. Skoro automaticky zašeptám: "Logane?" Otevřu oči a spatřím ho, jak trpělivě sedí na křesle u postele, na které ležím. Ta ale není moje. "Co dělám u tebe?" Cítím se zmatená a tak nějak podvedená.

Rogue Marie D'Ancanto - 12. května 2009 23:12

U mě Ráno mi začne řvát budík přímo u ucha a já se s trhnutím probudím a zvednu se do sedu. Pitomej zvuk! Musím si tam nastavit alespoň nějakej míň pisklavej a tolik netrhající ušní bubínek. Bosa přejdu po pokoji ke dveřím. Lehce je pootevřu a vykouknu ven jestli mohu jen tak v pyžamu (oblečení od Bobbyho - mimochodem asi si ho nechám na spaní, moc se mi líbí) přeběhnout chodbu. Nikde nikdo. Pomalu přejdu po studené podlaze chodby a vejdu do dívčích koupelen. Na pračce mám suché a složené všechno mé oblečení i batoh. Že by tu měli kouzelnou vílu nebo nějaký rarachy? Pousměju se a zašeptám do vzduchu: "Díky..." Popadnu tu hromadu a rychle přeběhnu zase zpátky k sobě, aniž bych se už rozhlížela. Otevřu u sebe menší skříň a úhledně do ní naskládám všechny své věci a batoh hodím do nejspodnější police. Ohlédnu se a zaměřím se na postel. Je na ní propocená deka od Bobbyho a jeho polštář. Popadnu deku, povlak z polštáře a nějaké denní oblečení (černé rifle, tričko s potiskem tváře jakési tváře a dlouhé černé rukavice), které bleskurychle odnesu do koupelny a dám vyprat i se zpoceným oblečením (teď už mým pyžamem) od Bobbyho a vlezu do sprchy. Po sprše se obléknu do připravených věcí a jdu se projít. Bobbyho zatím nebudu rušit. Asi mu dávám zabrat, tak ať se prospí. Pousměju se. Cestou institutem v jedné z chodeb narazím na otevřené dveře do obrovské místnosti plné polic přetékajících knihami. Procházím kolem nich potichu a nevnímám ostatní mutanty. Vím, že tu jsou, ale jdu si po svém a když dojdu k písmenu S označujícím dané autory, rychle přejedu očima po hřbetech až najdu Shakespeara. Popadnu Romea a Julii. Stará dobrá klasika... Pomyslím si spokojeně. Už jsem na odchodu, když mě zastaví jakási paní. Vypadá úplně normálně. Zřejmě se její mutace projevuje jen zevnitř. Podivně skřehotavým hlasem řekne mechanicky: "Jméno prosím." Poslušně se jí nahlásím a ona odcupitá pryč bez toho, aby si něco zapisovala a posadí se do jednoho z křesel postavených u oken. Jdu zpět ke svému pokoji. Chodby jsou dobře značené, takže se vyznám a jsem zpět během několika minut. Vejdu k sobě, lehnu si na postel a začtu se do knihy. Asi po půl hodině jdu zpět do koupelny, kde opět čekají suché a složené povlak s dekou. Popadnu je do náruče a jdu k Bobbymu. Ťuky ťuk! Zaklepu a netrpělivě čekám.

James Logan Howlett (Wolverine) - 12. května 2009 23:28

Orora můj pokoj Nějakou dobu už sedím v křesle a už na mě jde únava tak má víčka pomalu těžknou ale pak na mě po chvilce aspoň mě to tak připadalo Orora promluvila Ehm jak se cítíš už je ti líp? zeptám se hned vstanu a jdu k ní na spánek ihned zapomenu a jsem najednou plný energie ale asi né na dlouho Profesor ti dal nějaký prášek a já tě nechtěl nechat samotnou! Tak jsem tě nechal spát tady jo a profesor říkal že si máš prý zajít za doktorem! doplním se po chvíli a trochu ustaraně se na ní dívám Tak snad ten prášek zabral ale řekl bych že jo protože venku začíná svítit slunko! odpovím a pokusím se jí nějak zvednout náladu ale to se mě asi moc nepovedlo Venku začíná svítit slunko? Sakra to byla kravina Wolwe! Co to žvatleš? Chceš aby se jí zase něco stalo z těch tvých keců k tomu nemá daleko! říkám si v duchu pro sebe

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 13. května 2009 07:11

Akademie -> město Já ani nevím, jak dlouho na tý střeše jsem. Každopádně jsem promočená na kost a docela zmrzlá. Přemýšlím, co bude dál. Když vidím vycházet slunce, rozhodnu se. Seběhnu dolů a až do pokoje, který byl můj jen tak krátce. Z postele seberu tašku z věcma, na papírek napíšu jen prosté "Sbohem Petře, Lex", které mu přilípnu na dveře a běžím. Podle pachu benzínu a oleje se dostanu do garáže, auta a motorky zaparkované zde se mi moc líbí. Pošlu jim za ni prachy.. Nejdřív prozkoumám, ktřerým čudlem se otevírají vrata, nastartuji a vyjedu. Není problém odjet, ani ta jejich brána neni problém. Město se teprve probouzí, nevim kde zakotvim, přemýšlím, že se budu poflakovat městem a k večeru zajedu do místa mého nového působení. Toť bar a zeptám se na bydlení.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 14. května 2009 18:57

Můj pokoj Noc jsem měl zcela beze snů a nerušenou. Když mě ale z krásného spánku probudí ťukání jen se otočím na bok od dveří. "Někdo klepe" jako ybch to někomu oznamoval ale pak si uvědomím že tu jsem jen já a Rog a vlastně bych měl jít otevřít. "Někdo klepe.." řeknu znovu a posadím se. Promnu oči a podívám se na postel,rog tam není.Dokonce ani peřiny tu nejsou.Jen vykulím oči a spatřím papírek s dopisem. Chcili přemýšlím a pak si uvědomím že někdo klepal. Vyskočím s pod dek jen v pyžamu které jsou pyžamové kalhoty tmavě modré barvy a rozesdpale otevřu.Zývnu.

Rogue Marie D'Ancanto - 14. května 2009 19:41
	U Bobbyho Otevřou se dveře a za nimi stojí rozespalý Bobby. "Promiň, že tě budím. Jen jsem ti to chtěla vrátit." Pousměju se a napřáhnu ruce. "Nemám na tebe počkat? Až se převlékneš, mohli bychom jít spolu ven." Rozverně si pohrávám s rukavicemi. "Asi bude hezky." Natáhnu se na špičky, abych mu viděla za záda k oknu, kde se vyjasňuje.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 14. května 2009 19:47
	U mě > s Rog "Cože? Vždyť ty" řeknu a ukáži za sebe na postel. "A teď jsi" řeknu a ukáži na ni,pak začnu rukama motat kolem do sebe a pak na ni ukáži. "Ty jsi šla psát k sobě?" zepátm se nakonec a jen se podívám za sebe. Pobídnmu jí aby vešla a čekám na vysvětlení mezitím si vytahuji čisté oblečení.

Rogue Marie D'Ancanto - 14. května 2009 20:03

U Bobbyho "No ano... a... eh... nechtěla jsem tě budit... Je to jen chvíli... Možná hodina nebo dvě." Najednou se cítím jako zrádkyně. Zarazím se. "Ty sis toho nevšiml? ... Vidíš, jak jsi ze mě unavený." Asi jsem měla počkat, až se vzbudí... Vyčítám si to zpětně. Váhám jestli jít dovnitř, přece jen mu nechci brát všechno soukromí. "Nemám na tebe počkat tady?" Ukážu na práh dveří. Zrudnu, když si uvědomím, že sleduju jeho krásně tvarované tělo. Znervózním, ale pokaždé, když odvrátím oči jinam, zase si najdou cestu zpět na perfektní záhyby jeho svalů.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 14. května 2009 20:08

Pokoj - koupelna "No,nevšiml" řeknu a usměji se. "Né,to je dobré,počkej tady já zajdu do koupelny" řeknu a vezmu si ručník a spodní prádlo,odejdu. Rychle se vysprchuji,vyčistím zuby a převleču do čistého psodního prádla. Jako vždy jsme si zapoměl vzít i oblečení a proto opatrně vejdu do svého pokoje,zavřu dveče a oddechnu si,až pak když se otočím si uvědomým že je tu Rog a ucítím jak mi rudnou tváře. rychle sáhnu po tričku,mikině a ryflích a začnu se oblékat. Za chvíli už jsem a usměji se na ni. "Jdeme?"

Rogue Marie D'Ancanto - 15. května 2009 16:53

U Bobbyho Řekne, ať počkám u něj v pokoji, tak tedy vstoupím dovnitř a sleduju ho, jak si bere věci a odchází do koupelny. Sednu si na jeho postel a prohlížím si pokoj. Zaměřím se na menší stolek vedle postele, kde je několik knížek a cédéček. Očima přejíždím po hřbetech knih a hledám něco povědomého. Nic, co bych znala... Bude mi muset asi něco doporučit. Pousměju se. "Tady je povědomá věc." Ukazováčkem vystrčím jedno cédéčko za horní okraj a prohlížím si obal zepředu. Black Eyed Peas... Ty si od něj musím půjčit. Zaslechnu vrznutí dveří, tak rychle cédéčko zasunu zpět a sleduji Bobbyho, jak přichází a následně rudne, protože je skoro nahý. I já se cítím trapně a snažím se neusmívat a slušně odvracet pohled. Nedaří se mi to však, tak jak bych chtěla a tak nejen, že se dívám, jak se obléká, ale i se spokojeně usmívám. Když je hotov, také se usměje se slovy: "Jdeme?" Kývnu, zvednu se a popadnu ho za ruku jako malá holčička. Táhnu ho ze dveří, ale tam trpělivě počkám, než za sebou zamkne. Mrknu na něj, natáhnu se na špičky a vlepím mu krátký polibek na tvář. Ještě špitnu: Můžu si pak od tebe půjčit nějaká cédéčka?"

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 16. května 2009 13:15
	U mě - Ranní vycházka Když mě chití za ruku jen se usměji,nebolí to,rukavice jsou chytré. Dojdeme ke dveřím které zamknu a otočím se na Rog,ta si stoupne na špičky a lehce mě políbí na tvář.Usměji se na ni a pohladím ji po páteři,rukou pomalu sjíždím na boky.Poté se na ní podívám. "To víš že jo,ty můžeš vše" řeknu s úsměvem a popadnu jí za ruku,pomalu si to kráčíme pryč s institutu.

Rogue Marie D'Ancanto - 19. května 2009 18:47

Institut "Supr." Jdeme spolu ruku v ruce ani nevíme kam, prostě doufáme, že nás nohy někam dovedou. Procházíme chodbami institutu. Klikatí se jako labyrint, ale směrovky i orinteční smysl nás vyvádějí správným směrem ven... ...Do zadní části areálu, jehož součástí je bazén, volejbalové hřiště i rozsáhlý trávník. Na chvíli se pozastavíme a společně uvažujeme, co by bylo nejlepší. Nakonec se shodneme na bazénu. Je tu i krytý i venkovní a já nadšeně běžím napřed, abych zaplula do dámských šaten. Do plavek se převlékám velice rychle, našla jsem je v jedné ze skříněk společně i s krásným ručníkem s logem X. Omotám se měkkým ručníkem a vyběhnu ven, kde počkám na Bobbyho u pánských šaten. Nedočkavě přešlapuju a když konečně vyjde jdeme si společně dát naše ručníky na jedno z umělohmotných bílých křesílek u okraje bazénu. Je celkem teplo a tak neváhám a jdu ke skokánku, abych si do vody skočila šipku. Když se nade mnou rozevře hladina, zvědavě vyhlížím, kam se poděl Bobby.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 19. května 2009 19:03

Institut > Bazén Jdeme Institutem a zastavíme se před areálem do kterého vedou skleněné velké dveře.Je to bazén,tenisový a volejbalový kurt,sauna a šatny koupely. Rozhodneme se pro bazén,je sice venku zima ale bazén je vyhřívaný,je to vlastně něco jako horký pramen. Když se převleču vyjdu před koupekny kde už přešlapuje Rog. Usměji se na ni a jdu po boku s ní k bazénu. Ručník si hodím na sedátku a ryhcle se rozběhnu k bazénu,je tu zima a už se těším aže sebou pácnu do té teploučké vody. Když bežím těsně před bazénem se otoším zády a skočím do něj po zádech.Voda je všude a já vyplavu nad hladinu,směji se. Voda je skvělá

Rogue Marie D'Ancanto - 19. května 2009 19:29

Bazén Po chvilce se vynoří Bobbyho mokrá hlava se slovy: "Voda je skvělá." Najednou se cítím strašně šťastně a mám sto chutí padnou Bobbymu kolem krku. Jsem od něho asi metr a když se o půl metru přiblížím, zase ucítím své "neviditelné" paže znitra, co se po něm natahují a chtějí mu vysávat život. Zarazím se a dál se neodvážím. Dělám jako, že se nic neděje a zase se vzdálím a plavu dál. Sleduji ostatní mutanty. Je jich tu jen pár. Pak se potopím a pod vodou otevřu oči, abych mohla sledovat dno bazénu. Jsou tu tmavě modré dlaždice kombinovaně se světla modrými a bílými. Začnu pátrat po Bobbyho těle. Kde jen může být? Jsem zmatená nikde ho nevidím. Po chvilce ucítím chlad odněkud z prava. Rychle se otočím a uvidím, jak praskne led na hladině, co udržoval Bobbyho nad hladinou, abych ho neviděla. Vynořím se se slovy: "Jsi jako malej, ale to se mi líbí..." A se smíchem zase plavu pryč. Srdce mi neklidně buší.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 19. května 2009 19:45
	soukromá zpráva od Robert*Bobby*Drake - Iceman pro Bazén Udržuji se na hladině a směji se,za chvíli se Rog vynoží s podivným výrazem. Zasměji se. Mě se líbíš..ty. řeknu a usměji se.Led zmizí a já jsem ve vodě vedle Rog. A neskutečně moc,jsi jako magnet,proto se předem omlouvám. řeknu a trochu se usměji,nakloním hlavu na stranu a pomalu se přiblížím k Rog,políbím ji.

Rogue Marie D'Ancanto - 19. května 2009 19:54

soukromá zpráva od Rogue Marie D'Ancanto pro Bazén Nechám se políbit, ale pak se oddálím. "Ty myslíš, že to mám jednoduchý?" Nasadím vyčítavý tón. "Neumím tu svou schopnost ovládat... A ovládat sama sebe? To je tisíckrát horší... nepokoušej mě... Nebo se na tebe vrhnu."Už mu nechci nic vyčítat, tak se zatvářím lehce smutně, ale nakonec se usměji. Odplavu ještě o kousek dál, aby neměl nutkání se mě dotýkat tak jako já jeho. Natáhnu paži k němu, ale i tak se vzdaluji. Jen si představím, že ho držím za ruku.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 19. května 2009 19:57
	soukromá zpráva od Robert*Bobby*Drake - Iceman pro Bazén "Rog já se omlouvám." řeknu když vidím jak jí to rzhodilo. Jsi idiot,opravdu! zanadávám si v duchu a sleduji ji.Odplave kousek odemě al natáhne ke mě ruku. Natáhnu jí také ale nedotku se jí,držím jí asi pár centimetrů od její. "Nemusíš se mě dotýkat,stačí když uslyším tvůj hlas.Když budud cítit tvou vůni.Když ti uvidím do očí."

Rogue Marie D'Ancanto - 19. května 2009 20:14

soukromá zpráva od Rogue Marie D'Ancanto pro Bazén Neustále tiším své srdce. Bije tak silně. že mi snad vyskočí z hrudi. "Taky se ti moc omlouvám. Za všechno." Sklopím sklesle pohled. Když poslouchám, jakým způsobem mi vyznává lásku, začne se mi na tváři dělat ruměnec a abych mu dopřála vše čeho si žádá, stoupnu si asi pět centimetrů od něj a začnu pomalu zpívat. S každým tónem si dávám záležet, přitom se mu dívám zpříma do očí. Zpívám jakousi ukolébavku. Pomalé protáhlé noty, slova jako ze zamilované básně. Rukama si pohrávám s vlažnou vodou kolem nás, aby měl pocit, že se ho dotýkám. Při slovech "miluji tě" si dám ještě víc záležet a hlídám spojení jeho očí s mými. Nakonec statečně opět prohlásím: "Miluji tě..."

Ororo Munroe / Storm - 19. května 2009 21:11

U Logana "Jo už je to dobrý. Bolesti už nemám." Myšlenky mám zpřeházené, tak se je snažím nějak uspořádat. Prášek na bolest... Zajít za doktorem... "Mám jít za doktorem? Dostala jsem prášek na bolest, ale neví se, co mi je? Hned jsem klidnější." Pronesu uštěpačně, ale vím, že za to Logan nemůže, tak nasadím úsměv. "A doprovodíš mě tam?" Neušla mi jeho poznámka o lepším počasí. "Jo je už hezky. Ten prášek byl dobrý nápad, ale vážně by mě zajímalo, proč jsem měla takové bolesti." Pomalu se začnu zvedat, ale jsem slabá a Logan mě okamžitě začíná podpírat. "Díky..." usměju se. "Nesmím toho doktora oddalovat. Asi potřebuje krevní testy."

James Logan Howlett (Wolverine) - 19. května 2009 21:38

Pokoj s Ororou Velmi rád tě tam doprovodím a co kdyby se ti náhodou přitížilo to nemůžu dovolit už kvůli tomu že nechci zmoknout, protože jak ti nebylo dobře tak se počási trošku zbláznilo. pokusím se jí zvednout náladu ale moc se mě to nedaří Panebože to bylo blbý nic lepšího tě nenapadlo? Logane? říkám si pro sebe Vůbec nemáš zač to je samožřejmost a proč ti bylo tak jak ti bylo mě neřekl ani profesor buď nechtěl nebo nevím! A co se týče mému zařazení tady já tu vlastně k ničemu jinýmu dobrej nejsem než jen jako doprovod nebo poslíček! nahodím nikoli naštvaně ale je vydět že to dělám rád

Ororo Munroe / Storm - 19. května 2009 23:01

Ošetřovna Spolu s Loganem se vydám k doktorovi. Není to daleko, ale je to pro mě celkem utrpení vzhledem k mé slabosti. Když dojdeme k ošetřovně, senzor pohybu nás zaměří a otevře automaticky vchodové dveře. Z laboratoře se ozve: "Hned jsem tam!" Asi se Hank zase v něčem šťourá... Přemýšlím o podivných zvucích, co se ozývají ze zadu. Při tříštění skla se prudce narovnám. "Hanku?? Nepotřebuješ pomoc?" Když vchází do ošetřovny za námi, utírá si ruce a spokojeně se usmívá. "Ne... Proč myslíš?" "No nerada bych přišla o... no... to nevadí." Rozmyslím si zdlouhavé řešení Hankových pokusů. Bolest, která se stačila v malé míře vrátit, mě přiměje, abych Hanka popohnala. "Prý jsem sem měla přijít, říkal Charles. Myslím, že to nebude nic vážného, jen jsem asi citlivá a hodně to prožívám, takže mi udělej jen krevní testy." Radím Hankovi ze zkušenosti. Znalecky nadzdvihne obočí: "Kdo je tu teď doktor?" Pousměje se, když vezme do ruky injekční stříkačku. "Ty..." skloním zahanbeně a s pokorou pohled. "Ale buď..... au!!!!!" Nestačím ani doříct "něžný", když mou kůží na paži pronikne jehla. "Co jsi říkala?" Že se chováš jako malej kluk... Musím se oklepat, když mi naskočí husí kůže. A já jako puberťačka. "Nemel sebou nebo mi ulomíš jehlu..." Přestanu se hýbat a čekám až odebere potřebné množství mojí krve. "Myslím, že bys měl..." Zahlédnu, jak se tváří a zarazím se. "Promiň.... ty jsi tu doktor." Když skončí, upravím si rukáv a zvednu se k odchodu. Bohužel mě Logan nedrží a já bezvládně padám k zemi.

James Logan Howlett (Wolverine) - 20. května 2009 07:55

U Henka Jdu s Ororou k Henkovi a tam jen tiše pozoruji to dění kolem jehly a musím se tomu trochu smát když už je Henk hotov dojdu za ním Chlupáči udělej ty testy prosím co nejrychleji! odpovím a snažím se mu popsat co jí bylo když už se chystám jít vydím jak Orora už skoro na konci laboratoře pomalu padá k zemí rychle skočím na stůl z kterého si odrazím nohama a doskočím placákem na záda a přitom to pádu to docela zabolelo ale já se ještě setrvačností rychle dokloužu pod ní kde jí chytí. Už zase by jsme chtěli padat? Co ty by sis počla bezemně a mých reflexů? nahodím pobaveně a pomohu jí vstát A to chceš jen na krevní testy? Když co chvíly padáš jak dřevěná loutka z křivími nohy! odpovím trochu podrážděně a zpátky jdu sní k Henkovi

Angelika *Ange* - 20. května 2009 13:42
	Další část lesa Odnesu nás s Randym co nejdál to jde, ale bolest v křídle je nepředstavitelná. Usneme nakonec uprostřed lesa. Číča už po nás nejde. Cítím to. Ráno se probudím a Randy ještě spí. Pohladím ho po vlasech a snažím se se rozkoukat. Křídla mě neuvěřitelně bolí a jen schlíple visí dolů.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 20. května 2009 17:15

soukromá zpráva od Robert*Bobby*Drake - Iceman pro s Rog - bazén Pohlédnu ji do očí a usměji se.Začne zpívat jakousi písničku,spíše je to jako báseň,ne je to hotová poezie,krásné,opravdu bádherné. Zaposloihcám se a začnu kroužit kolem jejich rukou stejně jako to dělá ona,ovšem se jí nedotýkám. Když skončí píseň a Rog statečně dodá "Miluji tě" cítím jak mi rudnou tváře,srdce mi byje o něco více než před chvílí. "Tá tebe taky" dodám šeptem.

Randy Orton - 20. května 2009 22:01

Dál v lese Od té doby, co jsem upadl do stavu nevědomí, ani ne tak bezvědomí, tak jsem kompletně ztratil pojem o čase, o dění kolem, byl jsem uvězněn uvnitř mého těla a cítil svoji bolest, jen já a moje bolest, nic víc, jen silná bolest a mé oslabené já. Muka to byla nepředstavitelná, ač navenek jsem vypadal naprosto klidně, jako bych jenom spal, jen nebyl při vědomí. Proberu se ani nevím kdy, jen vím, že je u mě Ange, než otevřu oči začnu okolí vnímat ostatními smysly.Cítím, že je mi nablízku. Cítím se slabý, je mi na zvracení, všechno mě bolí, hlava jako by mi měla každou chvíli explodovat. Velice pomalu otevřu oči a nehybně se rozhlédnu kolem, ani se nepokouším mluvit, strašně mě pálí v krku, rád bych se napil. Na krátkou chvíli lehce zvednu ruku, ale vzápětí ihned padne na zem. Ange je svým způsobem nade mnou, nebo za mnou, či jak to nejlépe vyjádřit, v tuhle chvíli jsem rád, že je na první pohled v pořádku.

Angelika *Ange* - 21. května 2009 06:55

V lese Usměji se, když vidím, že Randy otevře oči. Hlavně, že je naživu. Číča pitomá. Musíme, ale jít dál. Když vidím jak je Randy zesláblí podepřu mu hlavu batohem ze kterého jsem předtím vytáhla láhev vody. Určitě má žízeň, dám mu proto napít. Opatrně, tak abych ho nepolila. Cítím jak mě štípe obličej. Stejně tak jako se táhly drápance číči, ale cítím se silná. Ne oslabená. Hlavně, že Randy žije. To je pro mě teď hlavní.

Randy Orton - 21. května 2009 15:56

V lese Angin úsměv mi dodá energii, ale jen psychickou, nežíkám, že je zbytečná, ale já jsem totálně vyčerpán a tak se z toho ani nemůžu radovat. Ange mi po hlavu vsune batoh a také mi dá napít, její snaha nepolít jí nevyšla, ale jen trochu, navíc je to příjemné a osvěžující. Poté už mohu mluvit, ačkoli to bude vyčerpávající. Děkuju...bál jsem se...že...se ti...něco...stane...že ti ublíží... Snažím se obhájit svůj skoro sebevražedný kousek. Měl jsem důvod to udělat, řekl jsem si, že nikomu dalšímu po mém boku se nic nestane dokud budu naživu, minulost se nebude opakovat.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 21. května 2009 17:08

Brzké ranní hodiny Pokoj Alice > Pokoj Můj "Ne jsou nádherné" opravím ji a pomalu vezmi klíč od "svého nového" pokoje a vstanu. "Tak zítra.Teda chci říct ráno." S těmito slovy opouštím potichu svůj pokoj.Bolí mě záda a za krkem jak jsem usnl opřený o zeď. Stejně je to divné,takové moc,zvláštní. Odemykám svůj pokoj ale stále nad tím přemýšlím,je to opravdu divné. Když odemknu pokoj vysleču se a z brašny vytáhnu bílé tirko ke kolenům a čisté spodní prádlo,převleču se a jdu spát,sprchu přenechám až na ráno,bude to moudřejší. Kolem šesté hodiny mě něco probudí,chívli se ještě převaluju ale pak už mě to nebaví,vstanu a vezmu si své oblečení,čili 3/4 modré kalhoty,bílé tričko a modro-šedou košili a jdu hledat koupelny.Asi po 15 minutách ji najdu o patro víš a osprchuji se.Nejdříve vlažnou vodou a pak na teplotě přidávám až je voda zkoro vařící. Tak vydržím stát asi 5-10 minut,pak ze sebe rhycle smyji mýdlo a osuším se.S napůl morkýmy vlasy opouštím koupelny a jdu do svého pokoje.Tam si ještě lehnu a dívám se do storpu,asi po 5 minutách jsem znova usl.

Britney Allen *Squeeze* - 21. května 2009 17:28

Pokoj -> bludiště zvané akademie -> koupelny (a zase zpátky) Už nic neřeknu. Tohle se mi moc často nestává.. ,,Echm, jo," zní moje děsně inteligentní odpověď. Počkám, až odejde. Vstanu a doklopýtám ke dveřím. Vedle se mi podaří nahmatat vypínač. Na okamžik přivřu oči - světlo je moc silné. Najdu dlouhou noční košili (fialovou) a hygienické potřeby. Pak se vydám (samozřejmě po zhasnutí a zamknutí dveří) do bludiště chodeb. S mojí šikovností se mi podaří ztratit se skoro hned. Naštěstí tak šikovně, že se ocitnu před koupelnami. Po vykonání nutných hygienických potřeb a důkladnému vysprchování se (detaily tu s vámi vážně probírat nebudu ;)) se znovu vrátím na chodbu. To, že jsem zmatená, snad ani nemusím podotýkat. Tentokrát se motám poněkud déle, ale nakonec stejně najdu pokoj s číslem 9. V pokoji odložím oblečení a všechny ty věci. Potom si zalezu do postele a po chvíli převalování usnu. Ráno se převléknu do riflí a černého trička. Modré oči si zvýrazním fialovočernou řasenkou a černou tužkou. Vlasy si pročísnu o něco méně. Pak se znovu dostanu až do koupelen a vyčistím si zuby. V pokoji si přetřu rty leskem. Chvíli přemýšlím, jestli mám zkusit dostat se do kuchyně. Na to si ovšem tolik nevěřím, takže otevřu okno a posadím se na parapet.

Angelika *Ange* - 21. května 2009 22:14

V lese Jsem silná holka. Mě nikdo neublíží. Měla jsem strach o sebe. Řeknu Randymu a pohladím ho po vlasech. Klidně odpočívej. Odnesla jsem nás dost daleko na to, aby nás ta číča už nikdy nenašla. Položím si hlavu na stranu a snažím se nevnímat pálení obličeje. Škoda, že sebe vyléčit nedokážu. Moje ruka se přesune na Randyho obličej. Chci mu dodat trochu energie a ulevit jeho znavenému tělu. Snad už bude odteď naše cesta klidnější.

Randy Orton - 22. května 2009 19:39

V lese O tom nepo...chybuji...Vydám ze sebe s lehkým úsměvem. Její přítomnost je nesmírně uklidňující. Nezapomeň...zvířecí smysly... Ona bude schopna nás vystopovat, bude jí to trvat, ale dřív nebo později nás najde, pokud neutečeme dost rychle, ale šance, že nás najde v liduprázdném lese je velká. Cítím, že je mi lépe, Ange na tom má podíl, vlastně to celé je její dílo. To nemusíš...jen...v kapse mám prášky... Naznačím jí, jestli by mi je nevyndala. Po nich se mi uleví, budu unavenej, ale bez většiny bolesti.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 23. května 2009 08:59

Můj pokoj > Cesta na snídani Převalím se na posteli a netradične se probudím,pádem na zem. "Jau" řeknu když jsem dopadl na zem a odřel jsem si záda o hranu postele. Celej rozlámanej od "spánku" u Alice vztanu a hodím si peřinu přez postel (pokud nějákou mám) Narovnám na sobě trochu pomačkanou košili a z modrého čehosi vytáhnu sprej kterým se "navoním". Vylezu z pokoje a pomalým krokem se chytám jít se nasnídat,v tom si vzpomenu na Alici. dojdu k jejímu pokoji a né moc hlasitě,ani né mco slabě zaklepu.

Britney Allen *Squeeze* - 23. května 2009 09:07
	Pokoj Klátím nohama z okna směrem ven z akademie. Popravdě nemám daleko k tomu, abych se přeměnila a letěla.. Vždy jsem si přála létat. Ozve se zaťukání. Pootočím se celým tělem - takže jedna noha mi visí volně z okna, druhá je na parapetu. Hlavu otočím čelem ke dveřím. ,,Dále," ozvu se. Překvapím sama sebe tím, jak jsem klidná. To bude Dominik napadne mě. Ostatně, nikoho jiného tady neznám.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 23. května 2009 09:09
	Pokoj Alice Proměním se a jsem neviditelný,otevřu dveře potichu vejdu,snad mě nejde slyšet. Sleduji Alice,která má výraz. "Sakra,málem jsi mě překvpail" Dojdu potichu až za ni. "Baf!" řeknu jí těsně u ucha a ryhcle ji chytím,aby neslýtla,rpoměním se. Zasměji se a podívám se na ni. "Dobré ráno,jdeš na snídani?"

Britney Allen *Squeeze* - 23. května 2009 09:14

Pokoj Dveře se samy otevřou - nikdo tam není. Dominik pomyslím si. Už jsem přece zažila, že se dokáže zneviditelnit. Nemám daleko k úšklebku. Přesto se leknu, když na mě vybafne. Nemám daleko k pádu. ,,Ááá," vyjeknu a rychle zvažuji, zda se stihnu proměnit. Naštěstí se pád nekoná - Dominik mě chytne (což je jeho jediné štěstí...). ,,Ahoj.. Jo, jdu," přikývnu a vyklouznu mu. V dalším okamžiku seskočím z okna a jdu ke dveřím.

Angelika *Ange* - 23. května 2009 09:20
	V lese Nenajde stopu. Leda by ji hledala na nebi. Usměji se na Randyho. Je mi jasné, že číča by nás teď mohla najít jedině s hodně velkým štěstím. Nemusím, ale chci. Nijak mě to nevysiluje. Řeknu Randymu, ale prášky mu přesto podám. Nechci, aby si myslel, že mu chci něco zakazovat. Vezmu si šátek z batohu a poleji ho vodou. Přiložím si to na pálivý obličej. Sebe bohužel vyléčit nedokážu.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 24. května 2009 20:09

Pokoj Alice > Jídelna "Buď sji dobrá herečka,nebo ses fakt lekla" řeknu a usměji se. Podaám ruku že Aliciu pomohu z okna ale zeskočí s něj sama. Jdu ke dveřím a prodju první aby mohla zamknout,vypadá ot že nejsem gentlman (bůh ví zda to píšu ty 2 roky dobře =D) "Jaká byla noc?" zeptám se když zamyká. Když zamkne podívám se na ní.Nevím jesli ji mám nabýdnout rámě nebo něco podobného,třeba by ho odmítla a myslela si že jsem idiot.Nebo by si třeba myslela že jsem idiot že si jí nevšímám,sakra,blbá situace. "Máš hlad?" plácnu rychle a kousnu se do dolního rtu.(Muhahá jdu se sporchovat =D =))

Britney Allen *Squeeze* - 24. května 2009 20:17
	Pokoj -> Jídelna ,,Jasně že jsem dobrá herečka," odpovím. Nemám daleko k uraženosti. Dveřmi projde první. Já nahmátnu klíč a zamknu zvenku. ,,Dost.. Únavná.. Tvoje taky, co?" odpovím. Chvíli mi trvá, než přijdu na to správné slovo, ale povede se to. ,,Trošku..Ty?" optám se odpovědí. Všimnu si, jak se kousl do rtu. Nějakej nervózní.. pomyslím si škodolibě. Pak se rozejdu snad správným směrem..

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 24. května 2009 21:25
	> Jídelna "Tak to mi to mco odbře nevyšlo" řeknu a pokrčím rameny. "Co se dá dělat" řeknu a když se zeptá na noc dám ruce do kapes,než abych je měl svysle podél těla. "Jo,bolel mě celej člověk" řeknu a ušklíbnu se. "Ani moc ne" řeknu ale zakručí mi v žaludku. "Možná trochu" řeknu a nevinně se usměji.

Britney Allen *Squeeze* - 24. května 2009 21:29
	Jídelna Trošku se zašklebím. ,,Ani se nedivím," podotknu, když řekne, že ho bolel celej člověk. Uchichtnu se, když uslyším jeho žaludek po tom, co řekl, že nemá hlad. ,,Víš kudy se tam jde, žejo?" zeptám se projistotu. Jestli ne, tak jsme v pr.. V zadnici pomyslím si. ,,Jinak, umíš vařit?" Zeptám se jakoby "jen tak". Přitom spíš čekám, že řekne ne. Přeci jenom je to kluk.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 24. května 2009 21:32
	Jídelna Jen se usměji a pokračuji. "Doleva,po shcodech dolů a naproti jsou velké dveře" řeknu a usměji se.Pamatuji si to jelikož jsem na tech shcodech seděl a díval se přímo na ty dveře. Když se zeptá jestli umím vařit jen se na ni podívám. "Po pravdě? Vůbec" řeknu a usměji se. "proto jsem počítal s tebou"

Britney Allen *Squeeze* - 25. května 2009 14:40
	Jídelna Jo, tomu tak rozumím.. pomyslím si, když na mě vychrlí plánek. Já bych se neorientovala ani s kompasem. ,,Tak to máš štěstí," zašklebím se. ,,Já totiž vařím děsně ráda - a řekla bych, že to většinou jde jíst," pokračuji. Ani mi nepřijde, že se vytahuji. Což nejspíš ano..

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 25. května 2009 16:01
	Jídelna Už jdeme po schodech dolů,všude kolem jsou obrazy,fotografie a kytky. Sem tam se na ně dívám ale psíše sleduji Alici. "Uf" řeknu a usměji se. "Tak to už se těším co to bude dnes,pokud mi teda taky nco uděláš?" Zadívám se na ní a už jsme před osudnou místností. "Tak jsme tady" otevřu dveře a nehcám ji projít.

Britney Allen *Squeeze* - 25. května 2009 16:17

Kuchyně Trochu se zasměji. ,,Pokud jíš topinky.." řeknu. nečekám na odpověď, pokračuji dál. ,,Takže.. Kolik budeš chtít topinek? Ty ze čtvrtky chleba, ty menší. Já si dám čtyři, plus volské oko. Chceš taky? Jo, a topinky dělám jedině násobkem čísla 4, taky 4, 8, 12 atd..." Vím, že trochu moc melu, ale najednou mi to nevadí. Z jedné skříňky vyndám pánvičku, zapálím sporák (jako jen jeden oheň na něm), dám na to pánvičku.. Najdu olej, trochu ho tam naleju. Po chvíli hledání chleba ukrojím čtyři kousky pro sebe a tolik, kolik bude chtít Dominik. ,,Doufám, že jíš hořčici a cibuli - jinak to totiž nemá cenu," prohodím vzápětí. Zkusím, jestli je olej již rozehřátý. Naštěstí je. Na pánvičku dám čtyři topinky a mezitím nakrájím cibuli. Občas zkontroluji topinky, aby se nespálily.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 25. května 2009 16:29
	Kuchyně "Mmm,mylsím že jo" řeknu a usměji se a sednu si za stůl,sleduji Alici. "Udělej mi tolik kolik tobě" řeknu a stále ji sleduji. "Nevadí mi" řeknu a kdřžy vidím že zároveň krájí cibuli a msaží topinky vstanu. "Nechceš něják pomoct?"

Britney Allen *Squeeze* - 25. května 2009 16:48

Kuchyně Jen přikývnu, když řekne, že chce stejně. ,,Nóó.. Vlastně se můžeš podívat, jestli tu není něco jako okurka nebo rajče, pokud na to nejsi alergický. A otevřít okno," řeknu po chvíli rozmýšlení. Vždy jsem vařila sama, Mary se ani neobtěžovala pomáhat mi. Otočím ty čtyři topinky a vyndám si dvě vejce, hořčici a sójovou omáčku. Je to něco jako moje tajná ingredience. Na prkýnko dám několik utěrek, aby se tam vsákl olej. Pak vyndám topinky a dám na pánev další čtyři. Topinky na prkýnku pokapu trochou (čti hodně velkým množstvím) sójové omáčky, pak je potřu slabě hořčicí a dám tam trochu cibule. Otočím topinky na pánvi a omyju (popřípadě oloupu) zeleninu. Topinky z prkýnka přendám na talíř, ty z pánvičky po usmažení na prkýnko. Na pánev dám obě vejce (jako bez skořápek...). Topinky na prkýnku upravím stejným způsobem jako ty předtím a dám je na druhý talíř. Nakrájím zeleninu a dám ji na samostatný talíř - ať si každý bere co chce. Po chvíli vypnu sporák a nechám vejce dojít, pak je dám na talíře. Uklidím veškeré věci, které jsem potřebovala, nádobí dám do dřezu - až na pánvičku. ,,Hotovo," zazubím se na Dominika a dám talíře na stůl.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 25. května 2009 18:10
	Kuchyně "Hmm,je tu okurek paprika a něco,hmm,nevím co to je" řeknu a vytáhnu zeleninu,poté otevřu vleké francouzké okno,ale jen na kousek a´t nám není zima. "Víš že jsi hezká?" plácnu a ryhcle přez ústa. Raději ryhcle zasednu za stůl a dívám se do svého talíře.

Britney Allen *Squeeze* - 25. května 2009 18:15

Kuchyně ,,Okej.. To neidentfikovatelný tam radši nech," zašklebím se. Pak řekne, že jsem hezká. Co? Pomyslím si lehce nechápavě. Tohle se mi ještě nestalo. ,,Ééé.. Nóóó.. Díky," vymáčknu ze sebe nakonec. Pak začnu zírat do talíře a téměř mechanicky jíst. Až asi po dvou minutách ticha mě napadne začít s konverzací (hehe). ,,Cos chtěl být než se stalo tohle?" zeptám se ho a při slově "tohle" máchnu rukou - myslím tím ty schopnosti.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 25. května 2009 18:18
	Kucyhně Podívám se na Alici a vydím jak máchne rukou,dojde mi že mylsí schopnosti. "Já?" zeptám se a kousnu do topinky,rozžvýkám ji a polknu. "Chtěl jsem najít sovje rodiče" řeknu a usměji se. "A ty?" zeptám se. Určitě bude chtít být ještě více hezká

Britney Allen *Squeeze* - 25. května 2009 18:25

Kuchyně ,,No.. Já myslela povolání," řeknu opatrně. Možná bych příště měla napsat "čím". ,,Napřed být kuchařkou a později si otevřít třeba i vlastní restauraci," přiznám se. Tohle věděla jen Mary, rodičům jsem to neřekla. Ostatně, oba by byli proti. ,,A nebo jsem chtěla být spisovatelkou," trochu se pousměji, když si vzpomenu na své dřívější pokusy o sepsání knihy. Vždy jsem skončila u nějaké dvacáté stránky.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 25. května 2009 18:28

Kuchyně "Aha" To jis mohla,pochopil jsem to jinak. Řeknu a zamyslím sem nad tím co jsem hctěl vlastně být. "Vždycky jsem se chtěl stát závodníkem formule,ale zjistil jsme že je to nebezpečné a postupem časo mě to nebavilo." řeknu a pousměji se. "Ale má budoucnost byla že budu nějáký manželský poradce,sedět v kanceláři s dvěma křesli a větrákem,větrovými bonbony a výhledem na celé město" řeknu a na hcívli se zasním.

Britney Allen *Squeeze* - 25. května 2009 18:32
	Kuchyně ,,To ti neradím.. Později už nebude mít čas na nic než práci," řeknu klidně. Možná až moc klidně. Co s tím vůbec všichni mají? pomyslím si otráveně. Vždyť je to složitá práce. Navíc je na nižších postech špatně placena. A taky.. Být jenom v práci, to musí být děsná otrava.

Randy Orton - 26. května 2009 06:45
	V lese No dobře... Nemám sílu na to, abych jí odporoval. Jsem vyčerpaný a je to vidět. S námahou otevřu lahvičku s léky a jeden si hned vezmu. Jsi...v pořádku? Já počítám s tím, že odpoví ano, jsem, i když tomu tak očividně není, bude říkat, že to nic není. Ale je, co kdyby se jí do těch škrábanců něco dostalo? Ale co zmůžu? V tuhle chvíli moc věcí ne.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 26. května 2009 15:53
	Kuchyně "Nad tím jsem přemýšlel,kdybych byl svůj šéf,určil bych si pracovní doby to by bylo: Pondělý,středa a sobota.Taky bych si mohl dát kdykoliv volno." zasměji se a podívám se na Alici. "Ale jak to vypadá,tak o tom opravud mohu jen snít"

Britney Allen *Squeeze* - 26. května 2009 15:59
	Kuchyně ,,Hm.. A jak bys toho vlastního šéfovství dosáhl?" zeptám se lehce ironicky. Podle mě prostě nejde někam přijít a hned být na vrcholu. ,,Asi tak," povzdechnu si. Tohle začíná být trapné pomyslím si a chvíli jen tak zírám na poslední topinku a žloutek (ten je zatím vcelku).

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 26. května 2009 16:53
	Kuchyně Odsunu od sebe prázdný talíř. "Bylo to dobrý" řeknu a zaídvám se do stolu. "Já..Měl ybch už jít" řeknu a vzednu se,talíř dám do dřezu a dojdu ke dveřím. "Tak díky a..a měj se"

Britney Allen *Squeeze* - 26. května 2009 17:30
	Kuchyně -> pokoj ,,Dík," odpovím na pochvalu, dojídající zbytek své snídaně. ,,Chm.. jasně," odpovím bez výrazu. Srab pomyslím si. Jinak by odpověděl. Je to prostě srab. Po snědení snídaně odložím talíř a nějak se mi podaří dorazit na první pokus do pokoje, kde si znova sednu na okno.

Rogue Marie D'Ancanto - 29. května 2009 20:07

soukromá zpráva od Rogue Marie D'Ancanto pro Bazén Byli jsme v bazén hodinu možná dvě, ale bylo to příjemné. Bazén je vyhřívaný a venku svítí slunce. "Nechce se mi ještě jít, ale budu mít hodinu." odmlčím se ve chvilce přemýšlení a pak pokračuji: "Myslím, že pana Summerse. Asi nejspíšm dějiny. Nejsem si ale jistá." Nadzdvihnu ramena v bezmocném gestu. Začínám mít asi sklerózu... "Promiň, jak tu vlastně probíhá vyučování? Jsou i mutanti, co tě přenesou do minulosti, aby ti všechno ukázali..." Zasměju se... "To by bylo fajn..." Čekám až mi odpoví a mezitím si pohrávám s vodní hladinou.

Robert*Bobby*Drake - Iceman - 29. května 2009 20:35

Bazén "Profesor Summers vyučuje skvěle,každý ady si ho pochvaluje,tedy já si spíšep ochvaluji slečnu Munroe" řeknu a usměji se. "Ale neboj zvládneš to,navíc je to jen na panu Summersovi zda bude učit,protože profesor Xavier dal volno na dva dny aby se nováčci rozkoukali,každý učitel si může zvolit jeslti bude dnes učit,my se se slečnou Munroe už dnes taky učíme" řeknu a doplavu ke kraji kde se vyšvyhnu naokraj a posadím se,nohy mám stále ve vodě. "Ve vyučování není rozdíl mezi mutanty a lidmi,jen se občas stane že se učíme svím schopnostem,nebo nám profesor ukáže něco díky své moci."

Angelika *Ange* - 31. května 2009 19:37

V lese Ano, jsem v pořádku. Usměji se, ale nevím zda se to tak dá říct. Necítím se špatně, ale obličej mě přesto pálí. Pomáhají ti ty prášky aspoň nebo je to jen taková ta berlička? Zeptám se Randyho a v tu chvíli bych si nejraději nafackovala. Taková hloupá otázka. Jistěže mu pomáhají jinak by je nebral. Z batohu vytáhnu kapesník a poleji ho troškou vody. Začnu omývat hořící obličej. Škoda, že na mě má moc neplatí. Budu mít jizvy po obličeji. Už předtím jsem byla zrůda, ale teď už budu odporná i sama sobě, když se podívám do zrcadla.

Randy Orton - 01. června 2009 20:17

V lese Víš...ty rány...měla by sis to vyčistit...musí to pálit...tohle znám...teda ne...od přerostlý chlupatý obludy...ale znám... S těmi léky má částečně pravdu, jsem na nich víceméně závislý, ale zas tak moc si to nepřipouštím. Ty prášky...potřebuju je... Což je pravdivá odpověď, ale nepotřebuju je tak, jak si Ange asi myslí. Ležím na zemi, pod hlavou mikinu a sleduji Ange, jak si oplachuje obličej. Síly se mi pomalu, ale vážně pomalu vrací, ve chvíli, kdy se Ange nedívá si vezmu ještě jeden prášek. Takhle je to lepší... Vážně jsi v pohodě? Víš...musí tě to pálit...a to dost...

Angelika *Ange* - 02. června 2009 21:42

V lese… cestou necestou Pálí to…. Řeknu potichu a přejíždím kapesníkem obličej. Snažím se to vyčistit. Ale nejde to… Připadám si jako bych měla každou chvíli plakat, ale já nechci. Připadá mi, že čím víc chci obličej ochladit tím víc hoří. Dobře… nechci ti je vymlouvat.. jen jen sem se chtěla zeptat. Vysvětlím Randymu. Nechci aby byl na mě naštvaný. Nemám mu to za zlé. Ať už to přestane… ať už to přestane…. Prosím potichounku a pak se podívám na Randyho. Překonala jsem i horší věci než tohle. Vzpomenu si jak po mě stříleli železné koule ve velikosti tenisáku a zkoumali zda se vyléčím. Snažím se znovu ochladit obličej. Stejně mi nemá jak pomoci.

Pán Jeskyně - 04. června 2009 09:40

For Agátka Když projdeme lesem a dostaneme se k jeho nejtemnější a nejodlehlejší části můžeme spatřit malinkou chaloupku. Je stavěná ze dřeva a kamení a na první pohled na ní není vůbec nic zvláštního. Avšak žije tam výjimečná žena a mutantka Agáta. Její kroky sem vedli již před mnoha lety. Chtěla chvíli jít do ústraní ode všech bojů, aby se mohla věnovat studiu bylinek a různých dalších věcech. Byla zde dlouho a nic jí nemohlo vyrušit. Až dnes. Její kočička jí donesla zprávu o mladém dívčím andělu a podivném chlapci, kteří nejsou ani kilometr od její malé chaloupky. Jak se, ale naše Agáta nyní rozhodne?

Agatha Harkness - 04. června 2009 15:39

V lese Zrovna sedím v chaloupce a popíjím jeden ze svých čajů,když najednou se objevil můj kocourek a bdělý my že nedaleko mého domu je mladá dívka anděl a podivný chlapec. Co? Poblíž jsou mutanty. Jsem celá rozechvělá Je to tak dávno kdy jsem potkala jiného mutanta,a tet sou dva nedaleko mého domu,musím ihned vyrazit k nim.Podívám se na svého kocourka. Veď mě,honem musíme spěchat. Obleču si svůj cestovní hábit a popadnu svoji brašnu s bylinkami a různí my mastičkami,lektvary a křišťálovou koulí. Vyběhnu za svým kocourkem,vedeme kus od mé chloupky.Po nějaké době dorazím k místu kde jsou ty dva návštěvníci opatrně si je prohlédnu a potom vystoupím ze stínu. Zdravím vás mé jméno je Agatha. ukloním se před návštěvníky

Randy Orton - 07. června 2009 22:11

V lese Zaváhám, položím Ange ruku na rameno, aby věděla, že není sama, že jsem tu s ní já. To zvládneš...jen to musíš vydržet... Můj potenciál má zákoutí, která jsem ještě neobjevil. A aniž bych o tom věděl uplatním na Ange další část svých schopností, přesný opak schopností, které nás sem dostaly. Vyvolám v ní pocit klidu, žádná bolest, prostě klid těla a duše. Nevím o tom a Ange nejspíš taky ne, protože tohle je neobvyklé. Při kontaktu jsou mé schopnosti silnější a jak bylo vidět s větší vzdáleností jsou více vyčerpávající. Zaslechnu kroky, být to někdo nebezpečný, tak je po nás, protože jsem je zaregistroval až poté, co se k nám "připlížila" nějaká starší dáma. Ange na mě zřejmě pozná, že se držím a nic neříkám, abych ji neurazil, protože já lidi nemám rád, tím mylsím i mutanty, ale Lucia a Ange, to jsou výjimky, tedy teď už jenom jedna výjimka, bohužel. Nechám veškerou konverzaci se svraštěkou ženskou na Ange.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 08. června 2009 12:27
	Institut Procházím se po institutu a sem tam se oprměním (neviditelnost). Nevím co mám dělat s Älicí se mometnálně mco nebavím jelikož jsem se neshodli u snídaně a nikoho jiného tu neznám.Nebaví mě sedět u sebe v pokoji a číst stmívání,nebno se koukak z okna. Dojdu k natolik známemu pokoji (Alice) a zaklepu. "Snad nebude naštvaná" Zamyslím se potichu a čekám až otevře.

Britney Allen *Squeeze* - 08. června 2009 12:30
	Pokoj Zatímco mám co dělat, abych se udržela, a nepokusila se proměnit v nějakého ptáka, se ozve zaklepání. Kdo to může být? pomyslím si a trochu se zamračím. Dominika nečekám, přeci jenom jsme se ráno něco jako pohádali. Seskočím z okna směrem do pokoje a jdu otevřít dveře.

Angelika *Ange* - 08. června 2009 19:05

V lese Randy mi dá ruku na rameno a mě ten dotek trochu uklidní Ta jistota, že vím, že na to nejsem sama. To přejde. Přikývnu v odpovědi. Cítím pocit klidu a mám pocit, že to je díky Randymu, ale neříkám mu to. Nejsem si tím totiž jistá. Zaslechnu kroky a otočím se za tím zvukem. Zaregistruji postarší dámu, která se nám ukloní nás. Dám Randymu ruku na koleno a podívám se na ženu. Dobrý den. Mé jméno je Ange a toto je můj kamarád Randy. Ukážu na svého přítele a podívám se na ženu. Pokusím se schovat křídla. Omlouvám se, jestli jsme vás vyrušili. Jen tudy procházíme.

Agatha Harkness - 08. června 2009 19:20

V lese prohlédnu si Ange,která se snaží schovat svá křídla. Pote pohledem přejedu i hoch který se my nepředstavil. Ne úbec jste mě nevyrušily, ba naopak jsme ráda že vás vidím. Usměji se Nemusíte se mě bát sem stejná jako vy. Ale zajímalo by mě kde jste se tu vzali takhle uprostřed lesa? můj kocour,černí jako uhel,jde směrem k Ange a posadí se přesně před ni a hlasitě mňoukne . Ano jistě málem bych tě zapomněla představit. Řeknu směrem ke kocourovy. Dovolte abych vím představila čerta Představím kocoura.

Angelika *Ange* - 08. června 2009 19:51

V lese Žena řekne, že nás ráda vidí. To mě trochu překvapí a tak se na ni podívám a podrobně si ji prohlédnu. Na mé bílé kůži jistě musí svítit škrábance od číčí. Napadla nás nějaká mutantka. Byli jsme nuceni utéct. Vzala jsem nás a v noci jsem nevěděla kudy letím a tím jsme se dostali až sem. Zatím nemám důvod ženě nevěřit. Vím, že když budu chtít můžeme s Randym uniknout. Podívám se na kocoura, který se přede mě těsně přede mnou posadí. Stisknu prsty v pěst a připadá mi to tak živé. Jako bych zase cítila číču u sebe.

Agatha Harkness - 08. června 2009 20:07

V lese Napadl vás mutant!!! jste opravdu v pořádku? Na mé tváři se objeví spoustu vrásek jak se zamračím. To není moc dobré,nedaleko od sut mám svůj domek tam si můžete odpočinout v klidu a teple. mutantka která napadla tady ty muže být blízko,tady by jsme se neubránili ale ume v domku máme větši šanci. Podívám se na škrábance co má Ange. začnu se prohrabovat ve své brašně a vytáhnu mastičku. Dojdu k Ange. tady mám něco na ty tvoje škrábance. podám Ange mastičku.

Randy Orton - 09. června 2009 23:43

V lese Ta žena, svraštělá parodie lidské bytosti se mi od první chvíle nelíbí. Poodejdu stranou, nemusím poslouchat ty její žvásty, nejradši bych se s ní rychle vypořádal, ale mohla by nám být prospěšná a tak ji nechám zatím napokoji. Ange to nějak zařídí a když ne, tak jsem tu já, nejsem pořád ve své kůži, ale znepříjemnit život bych jí dovedl. Prozatím škoda plácat na ni svůj čas a energii, ta stará fosílie stejně nikam neuteče. Jen tak v povzdálí ji pozoruju a dávám na babču pozor, aby jí nenapadlo udělat nějakou hloupost. Nenápadně si z kapsy vytáhnu prášky a hodím do sebe další. Po tomhle jich potřebuju nějak víc než doposud stačilo.

Angelika *Ange* - 10. června 2009 06:24
	V lese Ne děkujeme. Musíme pokračovat. Naše cesta je dlouhá a já se již cítím dobře. Usměji se na ženu. Nechci, aby si myslela, že jsem nějaký nezdvořák, ale vše má své meze. Vezmu si od Agáty mastičku a vděčně se na ni podívám. Moc vám děkuji a kdyby jste byla tak hodná, mohla by jste nám ukázat cestu z lesa ven? Zeptám se Agáty a kouknu i na jejího koucoura prosebným pohledem.

Agatha Harkness - 10. června 2009 09:13

V lese Zajisté vám ukážu cestu ven z lesa.Jen my řekněte kam máte namířeno at vás nenavedu špatně.a pokud vy vám to nevadilo tka bych vás doprovodila,ta mutantka muže bit nekde poblíž.Nechcu mít na svědomí aby vám ublížila. usmeji se na Ange, Potom se otočím na maldíka. A vy se jmenujete jak ?? mírně se usmeji. Nechcu být dotěrná honem dodám když vidím jak se maldík tváří Začnu se horlivě přehrabovat ve své brašně a vytáhnu nádhernou křištálovou koli. zahledím se doní,trváto jen pár okamžiků. No vypadáto že je v okolí klid.Ale není to jisté

Ororo Munroe / Storm - 12. června 2009 23:29

Ošetřovna Těsně než dopadnu na zem uslyším ránu a pak dopadnu celkem bezbolestně na něco měkčího nežli zem. Jsem omámená a oči se mi klíží. Cítím se strašně divně. Slyším, jak ke mě kdosi mluví se snahou mě pobavit nebo alespoň trochu povzbudit. Kdosi mě vezme do náručí. Rozeznávám dva hluboké hlasy. Přemýšlím komu patří. Zase Logan... Evidentně mě nespustí z očí... Únavou usnu. Nevím, co se kolem děje a nemám sílu se znovu probudit. Přenesu se tedy na Planinu snů. Sen Bílá místnost... Stojím uprostřed a zmateně se rozhlížím... Najednou v náručí držím dítě, ale hned zase zmizí. Sedám si do kouta a cítím na své tváři slzy. "Proč pláču? Já nemám děti." Můj hlas jde odněkud zdáli. V ozvěnách se ke mně vrátí ještě třikrát a pak utichne. Nad mou hlavou se objeví nebe. Už nejsem v bílé místnosti, ale na rudé poušti. Písek mi praží do chodidel a ta jsou tím žárem znetvořená. Bolí to... Moc to bolí... Ale nemohu se pohnout. Z levé nohy mi začne proudit krev. Ta malá stroužka začíná na zemi utvářet kaluž. Z očí se mi řinou slzy bolesti. Nemohu ani křičet. Oblohu protne blesk a ozve se hřmění, jehož dunivý zvuk mě..." Posadím se zprudka a cítím, že jsem úplně propocená. Mám zrychlený tep a přerývaně dýchám. Nevím, o čem se mi zdálo, ale na tvářích cítím slzy. Otřu si oličej rukávem a rozhlédnu se kolem sebe. V očích mám zmatený a zděšený výraz, ale po chvíli si uvědomím, že bolest, kterou jsem cítila před spánkem, už necítím. Úlevou si oddychnu a můj tep se začne vracet k normálu.

Randy Orton - 20. června 2009 02:05

V lese Začnu protáčet oči sotva na mě starší dáma promluví, jsem k ní otočen zády a kdyby ne, tak udělám totéž. Jsem z ní odvázaný jako muslim z Bible. Tak tohle si ani já nezasloužim...co jsem komu udělal. Otočím se a podívám se na Ange, o babču ani koutkem oka nezavadím. Nakonec mi to nedá. Když nechcete být dotěrná, tak nebuďte... Odbudu stařenu a příjdu k Ange. Co kdybychom šli dál? Špitnu k ní poté co se mírně nakloním blíže k Ange. Nech tuhle senilní...V tu chvíli mám co dělat abych se držel alespoň relativně slušných výrazů. ...starou ženskou být a budeme pokračovat...

Agatha Harkness - 20. června 2009 07:16

V lese Sem mírně zaražená s toho jak se ke mě chová Randy Úcta ke staršímu ty asi hoch nic neříká co? pronesu rychle a pokud si vážně myslíš hochu že sem stará máš pravdu,ale zároveň mnohem zkušenější a zběhlejší,než bys si mohl představit. Ano jistě připomíná my mé bezstarostní děctvý ,také sem si myslela že na vše stačím a problémy co jsme měla my připadaly obrovské,ale nebyly. Mírně se usměji. A pokud nechcete zabloudit tak váz z lesa vyvedu ale je to jen na vás,jak se rozhodnete.

Angelika *Ange* - 20. června 2009 11:57
	V lese Je mi jasné, že Randymu není po chuti bavit se s cizími. Omlouvám se, ale již vážně musíme jít. Omluvím se ženě a vezmu si batoh. Pokud vás to moc neurazí raději půjdeme sami. Cestu jistě najdeme. Usměji se na ni a podívám se na Randyho a pak zpátky k ženě. Nashledanou.

Agatha Harkness - 20. června 2009 12:15

V lese Nashledanou. mrně se zarazím. o jistě nashledanou,ano jistě máte pravdu Ještě jedno u se na oba podívám usměji se . můj kocour ke mě přiběhne skočí my do náruče. Tak tedy na shledanou brzo se zase sejdeme. poté se hbitě otočím kolem své osy a zmizím jako bych nikdy na miste nestála(teleport) Přemístím se do své chaloupky, pustím kocoura na zem a poté rozdělám oheň v kamnech a dám vařit vodu na čaj poté odložím svou tašku a vytáhnu zní křištálobvou kouli stou se posadím ke stolu a zahledím se do ný.

Randy Orton - 20. června 2009 13:56
	V lese Konečně jsme se té chodící fosílie zbavili. A je klid, ačkoliv ne na dlouho, tušim, že týhle stařeny se jen tak nezbavíme. Konečně je ta mrt...Nechám si mrtvolu pro sebe a zakašlu. ...ta ženská pryč... Pousměju se na Ange a pomalu přejdu v chůzi. Víme kudy jít? Než dojdeme na jih, tak to ještě potrvá a ne zrovna krátkou dobu...Bohužel. Podle mě nám ta vykopávka stejně nedá pokoj...

Angelika *Ange* - 24. června 2009 11:32

V lese Randy je rád, že jsme se staré ženy zbavili a já jen schovám mastičku od ní do batohu. Nechystám se jí v nejbližší době použít. Ano, asi ano. Myslím, že znám cestu. Řeknu Randymu a rozejdu se směrem na jih. Trasu rozeznám podle lišejníků na stromě. To se dá celkem lehce odhadnout. Naše cesta bude jistě trvat ještě dlouhou dobu. Nebyla nepřátelská. Tak čeho se bojíš? Zeptám se Randyho a jdu dál lesem.

Randy Orton - 24. června 2009 15:16
	V lese Znáš cestu? Ono by to nemělo být tak těžký...támhle vychází a támhle zapadá...takže jih je...jo...tímhle směrem...mělas pravdu Ange. Ange mě svojí otázkou dost pobaví. Bojím? Ange, bojím? Tý starý rašple? Já na ni nejsem akorát zvědavej... Ještě chvilku se směju. Tohle bylo dost vtipný, protože ta stará kostra bude maximálně otravovat, ale na to abych se jí bál.

Angelika *Ange* - 24. června 2009 19:48

V lese Ani nemusím Randymu odpovídat jestli znám cestu nebo ne. Zjistí, že mám pravdu. Není to těžké. Stačí se jen koukat. Usměji se na něj a poslouchám jeho odpověď. Ale lidi rád nemáš. Stojím si na svém a jsem trochu naštvaná, že si ze mě Randy dělá srandu, ale za chvíli se směji spolu s ním. Už se těším až si budu přivydělávat kreslením. Můj krok je lehký a křídla raději schovám do batohu. Máš aspoň představu jak dlouho budeme muset jít? Aspoň kolik dní nebo tak? Zeptám se a trochu si protáhnu ruce a dívám se jestli nenajdu nějaké borůvky, maliny nebo tak něco.

Randy Orton - 25. června 2009 00:03

V lese Stačí se jen koukat...taky pravda... Pokrčím rameny a pokračuju po jejím boku dál. Lidi rád nemám, to je pravda, nemám důvod...jsou špatní...tak jako třeba já... Lidi jsou svině. Jseš si jistá, že chceš jít se mnou? Smějeme se a míříme dále na jih. Před námi je dost dlouhá cesta, kdybychom věděli, jaká bude, tak by nám zas tak do smíchu nebylo. Dní? Možná 3 týdny...pokud půjdeme pěšky... Kdybychom nasedli na vlak, sehnali nějakej transport, tak by to bylo hned něco jiného. Byli bychom tam mnohem dříve než takhle, Ange sice má křídla, ale nemůžu ji využít, nechci ji využít jako nějaká dopravní prostředek.

Angelika *Ange* - 29. června 2009 10:31

V lese… cestou necestou Jdu pořád Randymu po boku a jsem za to velice ráda. Nemusím jít sama. Nemusím se stydět, protože Randy mě nevidí jako obludu. To mě naplňuje sebevědomím. Myslíš, že i já jsem štatná? A ano, jsem si jistá, že s tebou chci jít. Protože v institutu jsem byla stejnou zrůdou jako venku. Ale před tebou nejsem. To mi stačí. Odpovím Randymu, ale do očí se mu nepodivám. Bojím se. Jako bych čekala, že v mé duši uvidí všechnu tu bolest světa. Pěšky? A co kdybychom zkusili nějakou alternativní dopravu? Zeptám se a na mém obličeji se objeví pobavený úsměv. Včera jsem se přesvědčila, že má křídla jsou již v pořádku. Ale musíme si dát pozor, abychom byli nenápadní. Co třeba ukrást auto, nebo nasednout na vlak? Peníze nebudou problém. Šetřila jsem navíc můžu zkusit něco vydělat svými kresbičkami. Usměji se na Randyho a tentokrát se mu do očí podívám. Snažím se vnést do naší situace optimismus. To naše myšlenky ovlivňují vše. S úsměvem jde vše lépe.

Randy Orton - 06. července 2009 08:21

V lese Mít vedle boku Ange, je jako mít vedle sebe anděla, s ní si příjdu řekněme klidný, jiný, tak jako tomu bylo kdysi. Nikdy jsi nebyla zrůda a nikdy nebudeš, protože jsi vyjímečná...my dva...to je něco jako kráska a zvíře Ange... Je nesvá, vyhýbá se očnímu kontaktu, já také, ale ona je výjimka. Myslíš...letět? Já...myslíš...že to zvládneš Ange? Určitě by to bylo mnohem rychlejší...účinnější... Ukrást auto? To neni žádnej problém, ale přitáhli bychom na sebe pozornost...ten vlak zní mnohem líp... Ale ty peníze si nech, protože jsou tvoje a taky to tak zůstane... A peníze které budu vydělávat já svojí nelegální činností budou později stačit bohatě pro oba dva. Doufám, že všechno klapne tak jak si představuju.

Angelika *Ange* - 06. července 2009 12:00

V lese Kráska a zvíře? A kdo je zvíře? Zeptám se a můj hlas zní trochu pobaveně. Podle vzhledu já jsem zvíře, podle schopností zase on. Jak to lze rozlišit? Ano, dokážu letět. Zvládnu vše na co jen pomyslím, ale až v noci. Teď by jsme byli příliš nápadní. Dodám a usměji se na Randyho. Myslím, že pojem moje a tvoje mi nic neříká. Ber to jako půjčku, nebo možná dar za vysvobození. Řeknu Randymu a přemýšlím jak se dostat na nějaké vlakové nádraží. Možná by jsme mohli naskočit na nákladní vlak a jet na černo. Studenti to tak dělávají nebo ne?

*Scott Summers Cyclops* - 20. července 2009 08:50

Akademie Vrátil jsem se ke své práci, ačkoli jsem stále myslel na to, co se dělo u brány, ten kluk a Ange. Ange s ním dokonce odešla, ale nikdo jí tu nedržel. Pohltila mě hromada administrativní práce, kterou bytostně nesnáším, ale nemůžu se jí vyhnout, kdybych to odkládal, tak se toho akorát nakupí mnohem víc. Když jsem zavalený prací a soustředím se na práci, tak nemyslím na nic jiného, ale jindy, jindy myslím na Jean, na moji milovanou Jean, jsou to bolestivé i krásné vzpomínky. Těch krásných je mnohem víc. Občas se zahledím z okna a přemýšlím o tom, co mohlo být. Jsem poněkud přešlý, bez elánu, bez energie.

Randy Orton - 20. července 2009 08:56

V lese No...zvíře jsem já, protože ty jsi kráska...teda...eh... Trochu se zakoktám, protože mi se cítím trapně. Dobře...přes noc můžeme letět a přes den odpočívat...to by nemusel být takový problém... To ty jsi problém... Pomyslím si o sobě v duchu. Půjčka? Dar za vysvobození? Nikdo tě tam nevěznil nebo snad ano? Ale asi tuším jak to myslíš... Rozhlédnu se kolem, nevím jestli jsem tak paranoidní, ale mám pocit, že mě někdo či něco sleduje, ale snažím se nevšímat si toho. Studenti možná...ale já nikdy nechodil do školy...já...ten vlak...já ti nevim...ale radši bych ho vynechal...já chápu, že by nám to ušetřilo čas a námahu...ale... Ve vlaku se mi dělá špatně a navíc se řekněme bojím. Co kdybychom si na chvilku odpočinuli? Vadilo by to?

Jess Rose *CatWoman* - 20. července 2009 09:04

Les Vyškrábu se na strom a kontroluji svá zranění,byl to sice krátký souboj ale ten kluk měl opravdu slušnou ránu. Zatřebu hlavou jako bych ze sebe dostávala špatnou energii a zeskočím ze stromu. Na zem dopadnu jako malá kočka. Utíkám za pachem který vždy nasaji nosem,je to pach té stařeny která jim pomohla. Když doběhnu k mále chatce stále běžím a z ničeho nic už jdu zase ve své "lidské" podobě. 'Mňáu,tohle bude zábava.' Pomyslím si v duchu a vykopnu dveře. "ťuky,ťuk.Tady pošťák." řeknu a usměji se,přitom odhalím své špičaté zuby.

Agatha Harkness - 20. července 2009 09:49
	Chloupka S povzdechem zvednu hlavu od své křišťálové koule. Co co chcete,nechte mě být. Mám ustrašení výraz. zakloním hlavu a pak se začnu chechtat. Co ti trvalo tak dlouho už sem myslela že ti budu muset jít na proti. rychlím pohybem ruky vytvořím kolem sebe vytvořím barieru energie. Není slušné takhle někomu vrazit do domu. Potich se zasměji,Tet mě povez proč si napadla ty děti? .

Chris Barton - 20. července 2009 10:04

V lese Několik měsíců jsem se potuloval z Města do města, z místa na místo. Živil jsem se pomáháním těm ubohým lidem abych se vůbec uživil. Tu a tam jsem pomohl, sem tam něco ukradl nebo díky mým schopnostem proměny ve zvířata něco ulovil. Bylo to jen pár měsíců, ale mě to přišlo jako nekonečné roky. Dorazil jsem do nějakého lesa. Neznám to tady, jsem tu poprví, ale jakobych to tu znal celý život. Mám hlad tak se pokusím něco ulovit. Proměním se na sněžného vlka a větřim nějakou zvěř. Jak tak probíhám lesem, zacítím zvláštní pach. Není to zvíře, ale ani člověk. Ten pach je mi řekněme povědomí, ale přitom tak neznámý. Nedá mi to, jdu za pachem. Běžím už téměř hodinu a ještě jsem nedoběhl k cíli. Pach je silnější a silnější a začínám cítit i někoho druhého, zřejmě jsou dva. Proč mě to tak láká? Proč mě to k nim tak táhne? Je to má zvědavost? Je to ten známí a přitom tak cizí pach? Pomyslím si a nachvilku se zarazím. Slyším dva hlasy, Kluka a dívku. Jsou to oni? Určitě ano, ten pach vydavá ten kluk. Proměním se na myš a jdu blíž abych slyšel o čem si povídají.

Jess Rose *CatWoman* - 20. července 2009 10:37

U stařeny Uskočím od dveří do podřepu a sleduji stařenu. "Neboj,já přišla včas na snídani,mám dení režim a chci se podle něj řídit,Mňáu." řeknu s úsměvem a opět odhalím své zoubky,když vidím reakci stařený,která se hned začne "bránit" zasměji se. "Jsi tak ubohá,až mi je ti vlastně líto." řeknu jí s úšklebkem. "Proč jsem napadla ty děti?Neměla by ses teď bát spíše o sebe?" zeptám se příjemným hlasem,hned na to nasadím vražedný pohled. "Práve jsi na cestě do pekla.."

Agatha Harkness - 20. července 2009 10:44
	v Chaloupce Na cestě do pekla. Začnu se smát až se zalykám. Tam už sem byla a přece sem zase zpátky. Pomalu dojdu ke kamnům kde si naliji čaj a zase si sednu ke stolu a pomalu začnu upíjet ze šálku. takže zpátky k naší konverzaci proč si napadla ty děti. pak se zarazím. o kde je mé vychování posad se u mého stolu dáš si také čaj nabídnu neznámé

Jess Rose *CatWoman* - 20. července 2009 11:09

U Stařeny zasměji se. "Možná si se vrátila,ale na dnešek jsem ti objednala jednosměrnou jízdenku." řeknu jí a usměji se. Když vstane a dojde si pro čaj jen se na ní dívám,poté mi nabídne ať se posadím a dám si také čaj. Zvednu se z poddřepu a dojdu ke stolu ladnou chůzí. "Nemám chuť na čaj,ale díky." řeknu pološeptem a převrhnu stůl. (Prostěě ho zničím) "Ráda bych se zdržela déle ale nemám tolik času." řeknu a odhalím zoubly,vezmu do ruky hůl která stojí u dveří a hodím jí po stařeně.(5/10)

Agatha Harkness - 20. července 2009 11:28

V Chaloupce mírně se usměji když neznámá rozbije stůl. Výborně,vidím že nejsi jako ty ostatní mutanty kteří jen tlučou hubou. Stále sedím na židli která stále u stolu. Pozoruji když po mě neznáma hodí hůl nechám ji narazit na barieru. Nu ale tet dost těch her, myslím že máš i jinou práci než se tu prát se starou babiznou co ? pohlednu na neznámou stoupnu ze židle Přidej se ke mně a nebudeš toho litovat.

Agatha Harkness - 20. července 2009 14:32
	(8/10) za 4 za obranu=12 obrana.)

Jess Rose *CatWoman* - 20. července 2009 14:43

u stařeny "Málem jsem zapoměla na to blbé silové pole." zamyslím se a odskočím od něj. 'Sice zabrání fyzickému předmětu ale mému hlasu ne,je to to jediné na co se mohu spolehnout a to jediné čím jí mohu zrušit kontrolu nad bariérou,poté se k ní dostanu blíže a bude má.' Určím si svou taktiku v duchu a poté se začnu pohybovat v tohmle malém prostoru a z "úst" mi vychází zvuk,je to jako by hlasitě ječeli tři ženy,každá jiným tonem a všechny tři velice vysoko.Pokud jsou v mísntosti sklenice praskají,okenice praskají a lidi (včetně mutantů) tenhle nápor na uši nevydrží.(Příklad:Pokud by na mě útočil Scott a já začala ječet ztratil by úplnou kontrolu nad svou mutací a svalkil by se k zemi) (útok 9/10)

Pán Jeskyně - 20. července 2009 15:39

Charles Má pracovna Projíždím si karty jednotlivích dětí v institutu a sepisuji nové za jejich pomoci.Když to mám vše hotové narazím na jednu,velice zajímavou.Složka je plná papírů,a asi jako jediná je nejvíce popsaná a je v ní nejvíce informací. Nese jméno "Složka č. 619 - Jean Grey" Letmo přejedu asi první tři papíri a vzpomenu si na to.Jako by to bylo včera co jsme s Erikem jeli k Jean domů.Jako by to bylo včera co jsem viděl jak Scott po Jean pokukuje.Ale teď?Nikdo neví kde je,dokonce ani já a ani cerebro (nebo tam má být "L"? =D)Scott je jako tělo bez duše,není to ten Scott kterého jsme znal,nebaví ho žít,nebaví ho učit. Zavřu složku a položím ji kousek před sebe. 'Scotte,mohl by ses dostavit do mé pracovny?' Vyšlu myšlenku ke Scottovi a čekám s upřeným pohledem na dveře.

*Scott Summers Cyclops* - 20. července 2009 15:42

->Xavierova pracovna Do mé mysli vnikne profesorův hlas a tak se zvednu od stolu, zavřu složku a odejdu z místnosti, zamknu za sebou a přes chodbu mířím k profesorově kanceláři. Zaklepu, ačkoliv vím, že profesor o mé přítomnosti ví. Na jeho výzvu vstoupím dovnitř. Dobrý den profesore...co se stalo? Nebo se mnou chcete o něčem mluvit? Není to náhodou kvůli tomu, že Ange odešla? Trochu zmateně a nesvůj stojím ve dveřích a hledím na profesora přemýšleje, co by mohl mít na srdci.

Pán Jeskyně - 20. července 2009 15:48

Charles Má pracovna "Posaď se" Nabídnu mu a od stolu se "odsune" židle.Je to spíše křeslo.Kancelářská židle,černá s opěradly. "Mám na srdci dvě věci.Jedna je Angelika a ta druhá Jean." řeknu a z pod stolu vytáhnu ještě jednu složku "Složka č. 812 Angelika" "Velmi slabě jsem vycítil že Ange a ten chlapec,Randy,byli napadeni.Přepadla je nějáká mutantka,která je velmi podobná Mystique,proto mám strach,že se Erik rozhodl znova postavit na nohy a znova zakládá Bratrstvo." Řeknu směrem ke Scottovi a pak rozevřu složku Jean. "A tou druhou věcí je Jea.Nepřemýšlel jsi kde by mohla být?Kam by šla?Kde vždy chtěla být,o čem sněla?" ptám se ho.

*Scott Summers Cyclops* - 20. července 2009 15:56
	Xavierova pracovna Kývnu hlavou, příjdu k židli a usadím se. Já...Ange...odešla...a...řekl jste Jean? V tu chvíli se mi vženou slzy do očí. Je to jako sypat sůl do otevřených ran. Napadeni? Kým... To profesor hned zodpoví. Jean...je přeci mrtvá nebo snad ne? Já už ji dávno pochoval... A co chcete abych udělal profesore? Vůbec nereaguji na to, co řekl o Jean.

Pán Jeskyně - 20. července 2009 16:06
	Charles Má pracovna Když vidím jak se mu v očích shromaždují slzy sklopím hlavu a zírám do stolu,veděl jsem že to dopadne takhle,ale potřřebuji to vedět,Jean je živí,vím to. "Ano,potřebuji aby jsi mi řekl kde by mohla být Jean,Scotte,Já věřím žře je živá.Jean není mrtvá,stále žije." řeknu mu trochu pozitivním hlasem a dívám se mu do očí.

Jean Grey *Phoenix* - 20. července 2009 16:59

soukromá zpráva od Jean Grey *Phoenix* pro Někde u jezera Musela se utéct abych neublížila mým přátelům a hlavně Scottovy, to co jsem dlouho držela v sobě najednou probudil moje druhá ta horší a nebezpečnější polovina. Sedím u vody a koukám do ní a v hlavě mám zmatek snažím se zase utopit myšlenky na Pheanixe konečně bych se chtěla toho zbavit a né pořád se trápit myšlenkou že jednou se mi to nepovede a někoho zabiju. Koukám na hladinu a mám hrozný vztek na vše okolo nemůžu se s nikým spojit nic je to hrozný vědět že ostatní neví kde sou a profesor mě taky nemůže najít naše myšlení teď blokuje ona. Vezmu do ruky kámen a hodím ho do hladiny vidím jak se po dopadnutí hladina krásně vlní a po chvilince ty vlnky utichají tak jako začali. Koukám okolo ale nic a nikdo klid a ticho a já se utápím ve svých myšlenkách které se mi vůbec nelíbí. kam já sem se to dostala Svěsím hlavu a moje vlasy mi spadnou do obličeje.

Pán Jeskyně - 20. července 2009 17:04

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Phoenix (Budu psat jako bych byl člověk,ale budu jen v tvém tělě) Sedíme ujezera a Jean se dívá na hladinu.Cítím jak se mě snaží potlačit a to se mi nelíbí,nemám ještě nadvládnu nad jejím tělem,ale mám už nadvádu z poloviny nad jejím mozkem a myšlením. Co se děje Jean? Ozve se Jean v hlavě podobná hlas jejímu. Co se stalo?Proč tu sedíš?Proč nejdeš mezi lidi?Proč?! Zeptám se jí a začnu se smát. Pojď.Jdeme!Jdeme se bavit,jdeme za Xavierem,pojď!

Jean Grey *Phoenix* - 20. července 2009 17:14

soukromá zpráva od Jean Grey *Phoenix* pro U jezera Slyším ho ten hlas je strašný už zase mě k něčemu navadí ja tohle nechci. Proč asi bych tu seděla aby si ty nemohla nikomu ublížit, ty chceš jen ničit a to já ti prostě nedovolím. Křičím na něj a nehnu se abych dokázala že nejsem tak slabá možná je v mé mysli ale pořád nemá nademnou moc ještě ne a budu bojovat aby nevylezl na povrh. Přestaň se smát! Chytnu se za hlavu a zakroutím jí jako bych jí chtěla z hlavy vyhnat. Nech mě být Vstanu a začnu chodit sem a kopnu naštvaně i do kamene který je prostě tam leží.

Pán Jeskyně - 20. července 2009 17:18
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Phoenix Vadí ti můj smích?Co ti na něm vadí?Je nádherný! řeknu celkem naštvaně a pak "sleduji" tu scénku,poté se začnu smát. Jediné co je tady k smíchu seš ty.To tovje bezbřehé zoufalství! Jakmile to dořeknu začnu se znova smát. Mě už z hlavi nedostaneš,za pár dnů se propojíme a vyvraždíme všechny v Akademii! Řeknu Jean můj plán a znova se zasměji.

Ororo Munroue *Storm* - 20. července 2009 17:26

Akakademie Procházím se po akademii když však zjistím že už je čas.Musím k doktorovi aby mě konečně vyšetřil, je to hrozný když náš doktro někam zmizel a zatím se nevrátil. Procházím kolem mého pokoje a beru si klíčky od motorky a jdu ke garažím abych vyrazila. Vyvezu si ji před brany a jdu opět zavřít. Nasednu si a muj nasadim helmu pomalu nastartuji a rozjedu se do města k doktorovi. Příroda kolem rychle ubíha a už vjíždím do města ani mi nepřijde že sem jela někam daleko byla sem zamyšelna nad tím co děla asi Logen. Zastavím na jednom přechodu a rozmyšlím kam tože mam vlastně jet.

Jean Grey *Phoenix* - 20. července 2009 17:36

soukromá zpráva od Jean Grey *Phoenix* pro U jezera Když slyším smích zavrčím i já a jdu pomalu k cestě abych se od Akademie dostala co nejdál. Ne tohle já nedovolím to nás raději obě zabiju ty prostě neublížíš nikomu hlavně né muj nejblížším řeknu naštvaně a kračím po cestičce kde se dostanu na cestu a budu moc odejít od nich. Jen se směj když nebudu žít já nebudeš ani ty a dobře víš že se nebojím smrti Procedím skrz zuby a rozhlížím se kolem abych nahodou někoho nepotkala. Co takhle využít naší k sílu k dobru ty bys jen ničila ale to není nejlepší a víš dobže že to ani nedovolím a při nejhorším profesor tě zastaví a ostatní z akademie

Angelika *Ange* - 20. července 2009 20:49

V lese Když se Randy zmíní o tom, že jsem kráska lehce se zahihňám, ale dál to neřeším. Nebyla jsem vězněm v té budově, ale ve své duši. Povzdechnu si. Nikdy by mě nenapadlo, že opustím akademii, ale ani tam mi nikdo nerozuměl ač se pár lidí snažilo. Nakonec se stejně báli. Jasně, chápu to. V podstatě sem vlakem ještě nejela takže mi to ani nevadí. Jsem zvyklá raději pěšky. Usměji se na Randyho. Vím, že nám cesta bude trvat hodně dlouho. Ale máme všechen čas světa takže to ani nevadí. Pamatuji si na den, kdy jsem utekla. Hrozně pršelo a v hlavě jsem slyšela hlas, který mě uklidňoval, že brzy bude dobře. Pak přišel profesor a vrtulník mě odvedl na akademii. Od té doby jsem byla tam. Na Randyho otázku odpovím kývnutím a sednu si do trávy. Nemáš hlad? A nebo žízeň? Zeptám se a trochu rozhodím dlouhé tmavé vlasy. Protřepu je, protože mám pocit, že se mi slepily k sobě.

Remy LeBeau - *Gambit* - 20. července 2009 21:49

Restaurace -> pokoj S pokývnutím přijmu vizitku, letmo na ni pohlédnu a stopím do kapsy. Když bude mít štěstí, nepřijde k úhoně. Když ne... "Čekejte," řeknu jen, než se rozloučíme. Dědula ani nemusel opakovat, za kolik to vlastně mám dělat. Zatímco si zapaluju cigaretu spíše přemýšlím, jestli je balík peněz skutečně to, proč to chci dělat. Proč se pouštím do každé zakázky za poslední měsíce, přestože šustění bankovek už mě hodně dlouho nevzrušuje natolik, abych byl ochoten kvůli tomu riskovat kůži? 'Protože tě to prostě baví,' odpovím si bez dlouhého uvažování. 'Protože už nedokážeš žít bez toho, aby sis v jednom kuse nedokazoval, že seš nejlepší ve svým oboru. ... A kromě toho je to sranda.' Skutečně existuje málo lepších náplní večerů než pokoušet štěstí na pavučinově tenkém laně ve výšce dvou set metrů nad zemí na stěně baráku hlídaného líp než soukromé sídlo prezidenta, čekat na interval ve vystřídání strážných počítající se ve vteřinách a čáry s elektronickými bezpečnostními opatřeními, a to všechno kvůli jedné tretce, která pro mě samotného nemá o moc větší cenu než kamínek na zemi. Jak že to řekl ten čínský mudrc? Že cesta je cíl? 'A nebo to byl Japonec?' zaváhám. Buď jak buď, v mém případě to platí na sto padesát procent. Zatracené noční podniky, co vyhazují otálející hosty ještě dávno před polednem. Číšníkova slova si vezmu k srdci, nakonec, mám docela dost práce, jestli mám sehnat podklady, co po mně chce stařík. Do mého přechodného bydliště to vezmu přes banku. Nemá smysl se tu ometat s takovouhle hotovostí. Bůh požehnej tomu, kdo vymyslel anonymní švýcarský konta. Zpátky v hotelovém pokoji se převléknu do něčeho pohodlnějšího, vydoluju z tašky laptop a uvelebím se s ním na posteli. Akce X se může rozjet a v první fázi nebudu potřebovat nic víc než připojení k internetu a kontakty na pár známých, kteří u mě mají buď dloužek z minula, nebo výhodný přivýdělek. A trochu vlastních hackerských dovedností. S počítačem sice nejsem světová špička, ale s děravějším systémem si poradím stejně hravě jako se zámkem obtížnosti v průměru 8 C. Teď se jen zbývá poohlédnout po institucích, které by měly o Xavierově škole něco vědět. Nakonec někdy hluboce nad ránem usnu na klávesnici, zatímco už málem uvařený stroj obětavě sosá ze všech možných stran další haldy informací. Ve spánku spravedlivých mě může děsit fakt, že se tím budu muset zítra prokousat, roztřídit a vybrat z toho to, co mi bude k užitku, a zbytek poslat se zdvořilým poděkováním do háje. A taky představa běsnícího Nicka Furyho v případě, že se mu někdy donese, kolik tajných dat mu už takhle proklouzlo ven, aniž by o tom věděl.

*Scott Summers Cyclops* - 20. července 2009 23:45

Xavierova pracovna Pokud vím, tak by mohla být doma... Kdysi odešla a nevypadalo to tak, že by jí na mě záleželo a uvěřit tomu, že už tu není bylo snadné východisko, já pro ni byl taky jako mrtvý, když jsem jí nestál za to aby mi řekla, kam odešla, proč nebo aby mi dala vědět co s ní je. Vykašlala se na mě a dost mě to ranilo. Proto jsem ji radši pochoval, ačkoliv v hloubi duše vím, že je živá. Pochybuji, že o nás...o mě ještě stojí...

Randy Orton - 20. července 2009 23:54

V lese A já tě vysvobodil...alespoň si to myslíš...já...nejradši bych utekl...zmizel od lidí...jenže...oni mě vždycky najdou...najdou a to já nechci...bojím se toho, že mě dostanou a já znova budu trpět... Vždycky jsem snil o tom, že budu žít jako normální člověk, že bych se o to pokusil, ale to prostě nejde, ne po tom všem, co jsem prožil. Díky Ange... Nerad bych jel vlakem a jsem rád, že to chápe. Jsou chvíle kdy si říkám, že už nevím kudy kam a jak dál, ale s Ange je to jiné, dodává mi energii, tak jako tomu bylo kdysi. Posadím se vedle Ange, zaslechnu jako by se v trávě pohybovalo nějaké zvíře, ale nevěnuji tomu pozornost. To mě často probouzí ze spaní noční můry plné bolesti...víš o čem mluvím... A ty jizvy, ta bolest když nemám prášky je nesnesitelná a mé zjizvené tělo je odporné, jsem zrůda. Udělali ze mě zrůdu a podle toho se také budu chovat. A víš, že bych i něco snědl..... Je vidět, že už je mi líp, prášky zabraly a bolest je ta tam, dokonce už mi není ani špatně. Na chvilku zavřu oči. Přesto jako bych stále viděl, každý živý tvor i rostlina kolem svítí jako žárovičky, když se zaměřím jen na živočichy, tak zjistím, že jsou tu jen zvířata, nějaká myš, pár veverek, jezevec a nedaleko i srna, chtěl jsem se ujistit, že nás nikdo nesleduje, ne že bych měl velký rozsah, ale i tak. Je to vyčerpávající a proto jídlo příjde vhod. Světla pohasnou a já pomalu otevřu oči.

Pán Jeskyně - 21. července 2009 09:31

Charles Má pracovna "Scotte,tvé odpolední vyučení odpadá,musíš jet a najít ji,oba víme že žije a oba víme jaké má problémy.Musíme jí najít dříve my,než ji najde Magneto." Řeknu mu a stále se mu dívám do očí. "Udělej to pro ni,pro sebe,a také pro nás všechny.Kdyby měl Phoenix nadvládnu nad tělem Jean a zmocnil by se jí Magneto,nedopadlo by to dobře." Řeknu jen a čekám jak se rozhodne. Ro (Ještě vám pak napíšu co má kdo za auto) Jedeš na Motorce a krajine kolem tebe se jen míhá,čerstvý vzduch ti dělá dobře a když ti vítr čechrá vlasy cítiš se jako by tě nic netrápilo,vše upadlo a ty jsi svěží. Však po necéle půl hodině jsi v nemocnici u svého doktora. Ro Sestřička "Pojďte si další." řekne příjemný hlásek a sestrička už rovná desky pacienů kteří teď odešli. "Jméno?" zeptá se a mile se usměje. Má dlouhé,jemně vlnité kaštanové vlasy,na sobě bílí obleček.

Pán Jeskyně - 21. července 2009 09:36

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Phoenix Ty hloupá,copak nevíš že až dostanu nadvládnu alespoň nad polovinou tvého těla,budeš defakto nesmrtelná?!Budu tě ovládat,budu to já kdo bude vidět,a budu to já kdo bude chodit,ty budeš jen jako já,uvnitř těla,zamčená a tichá. Řeknu a začnu se smát. Klidně se zabij.Ale co Bouře? Byli jste kamarádky,dlouholeté kamarádky.A třeba Scott,tvůj milovaný Scott.Copak by jsi byla tak silná a bez jediného slova by jsi jej opustila?!Nepo Charlese?Toho hloupého starce?!! Začínám mluvit trochu rozčíleně a naštvaně.

Jean Grey *Phoenix* - 21. července 2009 11:42

soukromá zpráva od Jean Grey *Phoenix* pro cesta Usměji se když slyším jak se on rozčiluje a já začínám být celkem v vyrovnana. Jedno však vím kdo by mi pomohl pomoc, už jednou to dokázal proč by to nešlo i teď, musím se dostat domů a zavolat profesorovi a říct že sem v pořádku a at se nebojí ostatní, ale nevím zda mohu sním osobně mluvit. Jo asi by je to bolelo ale tebe taky USměji se pro sebe a jdu pomalu směr můj starý domov kde jsem vyrůstala do doby než mě profesor vlastně našel. Rychlím krokem se vydám a cesta kolem mě ubíha a ani snad žádne auto nejede což mi ani nevadí. Nereaguju ani už na ten hlas ve mě prostě jsem tu pořád a jsem přesvědčena že profesor bude vědět co dělat. A musela jsem od nich odejít nevěděla jsem co vše by se vlastně mohlo stát. Ach Scotte asi mi to neodpustíš že jsem takto utekla ale neměla sem na vybranou Nesmím být taková nebo Phoenix toho využvívá mé chvilkové slabosti.

Pán Jeskyně - 21. července 2009 14:16

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Phoenix Mě nikdy nic nebolí! Řeknu jí naštvaně a cítím pohyb,je ze vším vyrovnaná,jako by jí to bylo úplně jedno,jako by jí ani nevadilo že v jejím těle je někdo jako jsem já. Kam to deš?!Přikazuji ti aby ses zastavila!!Okamžitě stůj! Řvu na ní v hlavě rozčíleně. Ona mne však ignoruje,v klidu si nasedne do auta a odjíždí. Ještě asi 3x jsem jí to zopakovala ale stále mě ignoruje,pak si ale teleknizička mluví v duchu,to je velmi dobré znamení. Snad se ti nestýská.Copak ti je smutno po tvém milovaném?Stýská se ti?Stýská?! Ozve se natolik známý hlas a začnu se smát.

Jean Grey *Phoenix* - 21. července 2009 14:27

soukromá zpráva od Jean Grey *Phoenix* pro auto Nasednu do auta a jeho nevnímam začína se mi to dařit a jemu to vadí. Koukám jak se auto pomalu rozjíždí a ja se usmívam baví mě když se rozčiluje on a né ja. Jak sem si myslela chytil se mé myšlenky a ja se pro sebe jen zamračím. Raději myslet na nich než na tebe Odseknu a koukám na přírodu a zeptám se řidiče kam až to vlastně jede a taky sem mu řekla svou cestu. Aby věděl kde mě aspon vihodím po případě to dojdu pěšky nu nebo si zase něco stopnu. Po nějaké chvíli mlčení jak z mé stranky sem raději na nic nemyslela a zavřela sem i oči a svou mysl. Uzamknout a nepustit ven a nic taky dovnitř. Po chvíli otevřu očka a zjistím že čas ubíha nějak moc rychle budem skoro na místě.

*Scott Summers Cyclops* - 21. července 2009 14:31

Xavierova pracovna Profesore...myslíte...že bych to měl udělat zrovna já? Je to nejlepší nápad? Proč nepošlete někoho jiného? Ororo...Logana...víte... Doufám, že nemusím říkat zbytek, protože mé předchozí myšlenky nejspíš slyšel. Dobře...najdu ji... Je jako můj otec a za to, co pro mě udělal... Jen nevím...kde ji hledat...jestli jet ke Greyovým domů...nebo...já nevím profesore... Pronesu zklamaně, při představě, že se stane to, co předtím, že mě odkopne, znovu. Bojím se, nechci zažít totéž.

Pán Jeskyně - 21. července 2009 14:40

Charles Má pracovna "Včera večer v pozdních hodinách u mě Ororo s Logenem byla.Ororo byla bledá a celá se třepala,proto Logan slíbil že se o ni dnes postará,navíc jsi jediný kdo s v Jean vyzná." Řeknu mu a mírně se usměji. "Ano,první místo kam bych se šel podívat je právě její dům." Pronesu tiše a dál se věnuji papírováním. "Scotte!" Zastavím ho ještě než stihne odejít. "Vhoď to prosím do poštovní schránky." Řeknu mu a před ním poletuje pár papírů a obálek.

*Scott Summers Cyclops* - 21. července 2009 15:25

Xavierova pracovna Dobře profesore...pokusím se jí najít... Snažím si nalhat, že je to jen kvůli tomu, aby ji nezískal Magneto, ale ve skutečnosti k ní něco stále cítím, je to ve mě, dost hluboko, ale je to tam. Znamená to, že si veu nejspíš letoun, abych ve Washingtonu byl co nejrychleji. Pokud je to tak naléhavé. Pomalu se chystám odejít, když mě profesor osloví. Vrátím se ke stolu a vemu obálky. Profesore...půjčím si letoun... Nepředpokládám, že by sis jej někdo chtěl půjčit. Když profesor domluví, tak se seberu a odejdu do suterénu, kde jest hangár a v něm letoun. Za několik málo minut jsem připravený k odletu, směr Washington. Za zhruba 45 minut jsem ve Washingtonu, samozřejmě zapomocí zaplého stealth módu, abych zůstal nezpozorován. Přistanu dál od čtvrti, kde bydlí Greyovi. U jednoho menšího, opuštěného skladiště, kde také letoun nechám neviditelný. Při cestě k jejich domů mám v hlavě strašný zmatek. Co udělá? Chce mě vidět, když mě předtím odkopla? Není už pozdě? Zvládnu to? Pomůžu jí? Co bude dál? Zastavím se u poštovní schránky, kam hodím obálky od profesora a pak pokračuji k jejímu domu, byl jsem tu jen jednou, ale tu cestu si moc dobře pamatuji. Stojím přede dveřmi a váhám jestli mám udělat další krok, zazvonit, zaklepat. Srdce mi buší jako o závod, v hlavě se bouří myšlenky.

Chris Barton - 21. července 2009 15:32

V lese Stále poslouchám ty dva jak si povídají. Sice moc nechápu o čem to vlastně mluví, ale zajímá mě to. Mluvili i o jídle? To už jsem pár hodin neviděl. Mám taky hlad, ale nechci je ztratit. Pomyslel jsem si a olízl si malou myší tlamičku. Mám hlad a už vím co udělat abyh od nich získal jídlo. Napadl mě hodně dobrý plán, tedy aspon myslím že dobrý. Poodejdu kousek dál za keř a proměním se ve sněžného vlka. Vybehnu před ně a začnu cenit tesáky a zuřivě štekat. Každej normální by přece utekl a jídlo tu necchal, podle pachu si je pak vystpuji. Nebo jestli nezačnou utíkat tak se pomalu proštěkám až k batohu a vemu jim ho. Vím, že to není nějaký špičkový plán, ale mám hlad.

Pán Jeskyně - 21. července 2009 19:01

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Phoenix Nic nevidím,Jean zavřela oči a já NIC nevidím!Jak si to představuje?!Tohle ji bude stát draho! Kam to jedeme?Přikazuji ti aby jsi otevřela oči! řvu jí v hlavě ale ona mne ignoruje,jako by mne vůbec neslyšela. Stále dokola ji vysvětluji že to potřebuji vedět a aby ty oči otevřela ale pořád mě ignoruje.Až po chvíli je otevře a já zjistím že jsme kousek od jejího domova. Proč jsme tady?Hm?! Ptám se jí naštvaně ale ona neodpovídá,poděkuje řidiči a jde do domu,tam se posadí na sedačku a dívá se na telefon,celá nesvá se klepe. Co je to s tebou?Schop se!

Angelika *Ange* - 21. července 2009 19:15

V lese Položím Randymu ruku lehce na rameno. Tentokrát tě trpět nenechám. Nedostanou nás. Už jsme proti nim dva. Usměji se na Randyho. Když Randy mluví o jizvách přikývnu. Také se v noci ještě občas budím z nočních můr. Je to hrozné. Sáhnu po batohu a podám ho Randymu. Najdi si tam co si dáš rád. Usměji se na Randyho. Když však uvidím vlka leknu se a batoh mi vyklouzne z rukou. Třeba máš jen hlad, že? Zeptám se vlka a snažím se nedělat žádné ukvapené pohyby a kouknu do batohu jestli je tam nějaký pořádný kus masa. Vlasy mi spadnou do obličeje a jsou tak vidět černá křídla.

Rachel Froze - 21. července 2009 20:40

Akademie Moje místo je zde již dva roky. Nikdy jsem nebyla nijak zvláštní či výjimečná. Normální holka až na to, že mě rodiče týrali. Spíš otec. Pálil mě cigaretami a pořád křičel. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem slyšela nějaký hlas. Ani si nepamatuji, že jsem kdy mluvila. Nakonec pro mě přijel profesor. V den kdy umřel otec. Od té doby jsem tady. Naštěstí jsem se naučila vnímat slova ostatních aniž by je vyslovili. Čtu jim myšlenky a já s nimi komunikuji skrz své myšlenky při doteku. Je to zvláštní způsob komunikace, ale někdy velice kouzelný. Občas vymýšlím příběhy a ukazuji ostatním nádherné věci. Občas si představuji nádherný ráj ve kterém žiji. Ale mé noci stíhají můry, ale jsem ráda, že jsem z domu pryč, alespoň je klid. Toulám se po chodbách a snažím se pozorovat věci kolem sebe. Díky, tomu že nemám v pořádku sluch mám oči lepší než kdokoliv jiný. Sleduji každý zákrut a přemýšlím nad tím jakou pohádku řeknu před spaním dívence, co je se mnou v pokoji. Je tak malá a už má schopnosti. Ovládá přírodu. Teda spíše květiny a občas mi ukazuje nádherné květy z různých krajů. Hlavně orchideje. Ty má nejraději.

Sam McReen (Runtime) - 21. července 2009 23:04

Mexiko - Kdesi v pustině Mexiko.Velký kus drsné a vždy vysušené pustiny.Ale nyní je to můj nový domov.A platí zde věhlasné pravidlo "Přežije jen silnější" z čehož já ale strach nemám.Ale kdo nebo co vlastně jsem?Bylo by lepší začít úplně od počátku ale proč bych se měl vrtat v minulosti která mě tolik děsí? Je to už docela dlouho co se mi podařilo díky svému daru (nebo spíš kletbě?) uniknout z toho odporného "mutacentra" kde jsem nebyl nic víc než jen malá bakterie pod mikroskopem starého vědce.Ani nevím jak se mi to povedlo,nejspíš jsem měl jen vyjímečné štěstí.Každopádně jakmile jsem byl venku nic už nebylo normální.Čekal jsem že se mě pokusí chytit ale oni si ze mě udělali jen ubohou kořist.Ale ta ubohá kořist úspěšně a bez povšimnutí proběhla celými Spojenými státy a nakonec našla útočiště ve vyprahlém Mexiku.Ale abych zde vůbec mohl žít jako normální člověk musel jsem se znovu zrodit jako někdo jiný.A všechno co jsem měl kdysi rád jsem musel opustit.Svoji rodinu,přátele,prostě všechno.A co je ze mě nyní?Troska.Bohapustá troska. Ať dělám cokoli snažím se na svoji minulost zpomenout.Ale jak bych se mohl své minulosti zbavit?Ať ze sebe udělám kohokoli nebo cokoli toho co mě kdysi poznamenalo se nezbavím. Nyní když je mi pětatřicet let jsem našel svůj nový domov nedaleko od města Ciudad de Méxiko,na malé opuštěné farmě,jako nový člověk.Jak dlouho mi tohle ale vydrží?

Randy Orton - 22. července 2009 11:09

V lese Nikdy se nenechám chytit, to ať mě radši zabijou, než abych se k nim vrátil. Nikdy víc takové utrpení, nikdy. Já vím jaké jsou noci plné nočních můr, bolestí, závratí, strachu. Moc dobře to vím. Vezmu od Ange batoh a vylovím od tamtud nějaké ovoce. Když mi Ange podává batoh objeví se vlk, nevím kde se tu vzal, ale je tu. Neboj se...přinejhorším bude po něm Ange...Nechtěl bych mu ublížit, ale když to bude nutné, tak to udělám. Ty ho chceš krmit? Zeptám se jí překvapeně. Jasně, dáme mu všechno naše jídlo a já budu jíst třeba kůru ze stromů, ideální nápad.

Jean Grey *Phoenix* - 22. července 2009 11:25

Doma Když jsem došla domů nad dveřmi jsem našla náš starý klíč a tak jsem si to otevřela a vešla dovnitř.Jakmile vejdu ucítím závan pachu který se tu celou dobu držel po tu dobu co tu nikdo nebyl. POvzdechnu si a jdu do obývaku kde se posadím na pohovku a dám si před sebe telefon a zíram nějak na něj neumím se rozhodnout zda mám volat nebo ne. Když zase začne Phoenix otravovat proč nevolám uvednu sluchátko a kleknu si na zem před stůl a začnu tukat číslo. Zaslechnu zvonek a kouknu ke dveřím, a zadívám se tam. Kdo by to mohl být žeby mě někdo tady viděl přicházet a jde e zeptat kdo jsem ? Zauvažuju a položím sluchátko na zem a jdu ke dveřím a pomalu je otevřu. Když spatřím Scotta nevěřím vlastním očím. Scotte Jen hlasnu a obejmu ho kolem krku a jen tak chvíli držím ale hned se odtáhnu od něj a koukám. Co tady děláš? Jak si věděl že budu tady? Poodstoupím od něj abych byla od něj aspon na metr daleko.

Ororo Munroue *Storm* - 22. července 2009 11:30
	Nemocnice Dojdu za sestřičkou a prohlížím si jí a když se mě zeptá na moje jméno pousměji se a kouknu na ní. Ororo Munroue Oznámín jim to a sednu si na židly co má u stolu a koukám na ní. tohle zase bude něco jak mám ráda nemocnice a podobné věci ale profesor si dělěl starosti tak sem musela jít Nervózně koukám na sestřičku a na dveře které vedou k mému doktorovi a hraju si pořád s prstama.

Pán Jeskyně - 22. července 2009 11:55

Ro Nemocnice "Munerová,Munristová,Munroe,tady to máme." řeknu a vytáhnu složku. Otevři ji a napíši do ní dnešní datum,prohlídka a hodím tam jedno razítko. "Doktor už čeká." Řeknu a podám Ororo složku.. .... "Posaďte se." řekne doktor a rukou ukáže na červené křeslo. "Takže.." řekne a otevře složku,chvíli se do ní dívá a pak se podívá na tebe. "Máte bolesti?Hlavy,břicha.Noční můry?" Ptá se a vždy když něco řekneš zapíše si to na papír.

Chris Barton - 22. července 2009 16:50

V lese Spustil jsem oči z batohu a zahleděl se na její křídla. Jsou to taky mutanti. Problesklo mi hlavou a přemýšlel jsem co udělám dál. Jaký je on? Jaké má schopnosti? Chce mě snad zneškodnit? Bezcitně zabít? Asi bych neměl pokoušet jeho trpělivost. Podobných myšlenek se mi honilo v hlavě spousta, ale je mi jasné co udělám. Proměním se do lidské podoby. Vy ste taky mutanti koukám. Omlouvám se za ten, no řekněme útok, ale měl jsem hrozný hlad. Už několik dní jsem nejedl a v lese toho moc není. Zadíval jsem se do země a cítil jsem se nějak provinile, ale stále tu je ten jeho zvláštní pach. Proč mi je tak povědomý? Znám ho snad od někud? Potkali sme se už někdy? Myslím že ne, tohodle bych si pamatoval. Zajímalo by mě, co dva opuštění mutanti dělají sami v lese? Dáte se lehce vystopovat po pachu, zvláště ten jeho, je nějakým způsobem výrazný, ale přitom tak obyčejný. Nemyslím to zle, jen by ste možná měli dávat větší pozor, zaslechl jsem část vašeho rozhovoru, ta malá myška jsem byl já, pokud teda víte jaká. A kam máte vlastně namířeno? Řeknu odvážně ale v hlavě mám stále ten jeho pach. Proč je mi tak povědomý?

*Scott Summers Cyclops* - 22. července 2009 16:56

U Greyových Stojím přede dveřmi a váhám jestli mám zůstat nebo odejít. Nevypadá to, že by někdo byl doma. Bylo to zbytečné a možná je dobře, že tu Jean není. Těsně před tím než jsem se chtěl otočit se dveře otevřou a v nich stojí Jean. Obejme mě a já zůstanu nehnutě stát. Co se změnilo? Posledně mě div neposlala ho háje... Pomyslím si sklesle a ublíženě. Profesor chtěl abych tě našel...tušil jsem, že budeš tady... Co mám udělat dál? Je to Jean nebo Phoenix? Kde je ta osoba, kterou jsem miloval a ona milovala mě? Kde? Vůbec netuším co říct, co dělat a tak jen stojím a dívám se na ženu, která pro mě znamenala hodně, ale já jsem jí byl zřejmě málo.

Ian ´LightingChain´ Belwero - 22. července 2009 17:12

Akademie Už jsem přes rok na akademii. Jedne z těch, kterých si většina lidí snad ani nevšimne, neboť nemá žádné superschopnosti a nemá v plánu dominovat světu. Prostě mladý klučina, který sem jednoho podzimního rána došel a od té doby neodešel. Žiju na úkor akademie už přes rok. Ne, že bych je nějak ždímal, to ani omylem. D9ky mým zájmům a mutaci jsem schopen celkem dobře opravovat zdejší náročné systémy. Pravda, opravy jsou jsou většinou systémem pokus/omyl, ale naštěstí mám poměrně dost trpělivosti, aby jsem se poučil z vlastních chyb a tak postupně procházím jednou elektronikou za druhou a postupným rozkládáním a skládáním se učím jak věci patří. Mojí aktuální starostí není paradoxně žádná velká oprava, ale docela malý přehrávač, který už opravuju druhý den, kdykoliv mám čas a kdekoliv kam dobloudím. Aktuálně po hodině bloudění jsem zakotvil u bazénu na lehátku, kde na rozloženém plátně mám šroubováčky a součástky. Pájku nepotřebuju. Tavit takové malé věci obloukem k sobě není problém.

............................,m..... - 22. července 2009 17:31

Letisko: "Linka číslo 327 práve pristáva na letisku v... Keď sa rozsvieti červené svetlo, pripútajte sa prosím. Naodpásajte sa skôr, než sa rozsvieti zelené svetlo." Amerika. Konečne som tu. Teším sa na brata. Mal by tu niekde byť a mal by ma čakať na letisku. Hľadím von z okna po mojej pravici, ako lietadlo, v ktorom sedím, pristáva na pristávacej dráhe. "Lúči sa s vami posádka letu 327 a kapitán James Brily. V mene airolínií vám ďakujeme, že ste leteli s nami. Vytajte v Amerike." Pomaly vystúpim z lietadla z Moskvy a zamierim na odbavenie a colnicu. "Ste tu prvý raz? Za čím cestujete, slečna... Rasputinová?" "Da, tak jest. Idem navštíviť brata a známych." Môj pôvod vyžaruje z každého slova, ktoré poviem. Ruský prízvuk sa nezaprie. Pomaly sa dostanem cez kontroly a až do haly, kde má čakať brat. Piotra však nikde nevidím. Že by na mňa zabudol? Zamračím sa. Pred týždňom som mu na odkazovač nahrala správu, že priletím. Dôjdem až ku telefónnym automatom a v taške vylovím lístok z číslom do Xaviérovho Inštitútu Pre Nadaných. Vyťukám číslo. Telefón zvoní. Ak ho niekto zdvihne, ozvem sa. "Zdrastvujte. Pri telefónnom aparáte Illiana Rasputinova, Piotrova sestra. Mohol by ma niekto vyzdvihnúť? Som na letisku. Piotr ma mal čakať, ale nie je tu."

Angelika *Ange* - 22. července 2009 18:33

V lese Vidíš snad jinou možnost? Nebo se chceš znova zkusit zabít? Zeptám se Randyho šeptem. Najednou se vlk před námi promění do lidské podoby, Ano, jsme. Stejně jako ty Řeknu chlapci, který je teď před námi a podám mu batoh. Peníze mám. Jídlo můžeme jít koupit pokud budeme mít hlad. Není to na luxusní restaurace, ale na obživu to stačí. Odcházíme pryč. Hledáme nový život, ale to ty vlastně taky, nebo se mílím? Zeptám se a kouknu na Randyho, protože mi připadá, že ho ten chlapec zná. Nebo spíš je mu nějak povědomí, ale to se občas u mutantů stává. Hledají si tak spřízněné duše.

Rachel Froze - 22. července 2009 18:42

Akademie Moje kroky mě zavedou až k bazénu. Pro mě není nijak zvlášť teplý den a ani mi nepřipadá, že by tu bylo moc lidí. Na hladině se občas objevují kola a fascinuje mě jejich krása. Jak jsou všechny souměrné. Jedno jako druhé, jen ta velikost se liší. Všimnu si Iana. Zase něco opravuje. Alespoň je užitečný na rozdíl ode mě. Poslední dobou zkouším svoje projekce předávat aniž bych se lidí dotkla, ale je to složitější. Vlastně je to vytváření iluzí. Zaměřím se na Iana a ukážu mu jak přicházím a mávám na něj. Přitom mu říkám Ahoj. Zamotá se mi hlava a tak si sednu na lehátko vedle Iana a usměji se na něj. Nedokážu sice mluvit, ale tohle je kolikrát lepší. Ukážu člověku přesně to co chci. Ukážu mu co chci udělat před tím než to udělám. Přenášení obrazů. Pozoruji jak Ian opravuje přehrávač a musím se usmát. Je tak šikovný. Chtěla bych to také umět, ale nejsem moc technický typ. Spíš snílek, ale to je možná spojeno i s mou schopností. Jen doufám, že Ian bude přemýšlet nad tím, co bude říkat jinak ho neuslyším. Docela se pokouším i odezírat ze rtů, abych nelezla lidem do hlavy, ale je to těžké.

Jean Grey *Phoenix* - 22. července 2009 19:30

Doma Zadívam se na Scotta asi sem mu celkem ublížila jak sem mu posledně ublížila a asi to opravdu vzal tak jak sem chtěla. Znáš mě už dobře když víš kam pujdu Koukám na něj a pořád stojí ve dveřích a ukážu mu aby šel dál a ja mohla zavřít dveře aby nikdo nekoukal. Scotte chtěla sem profesorovi zrovna volat abych se zeptala co mám dělat prostě ja nevím Sklopím hlavu a koukám do země a zavřu oči abych nic neviděla. Musela sem odejít řeknu po chvíli a začnu se trochu třést a mám stále zavřené oči.

Randy Orton - 23. července 2009 09:40

V lese Bylo to tím, že ta bestie utíkala, jinak bych ji dostal...a kdybych se jí dotknul, tak už je dávno po ní Ange... Pronesu malinko naštvaně, nemohl jsem za to, že jsem zkolaboval, protože ona utíkala. Z vlka je najednou člověk, nějakej kluk. Protočím panenky vzhůru. Další otrava, ten tu chyběl...něčekal jsem na nic jinýho... Pak mu Ange dá naše jídlo. To už by bylo lepší dát to jídlo vlkovi než jemu... Pomyslím si nevraživě a sleduji ho s kamenným výrazem ve tváři. Jo...pryč...my DVA... A teď se k nám nakvartýruje někdo další? Co tím chceš říct? Že smrdím? Zeptám se ho s přísným výrazem. Že nás musí vždycky někdo otravovat...sejmu ho...radši jeho...než abych ublížil nějakému nevinnému zvířeti...

*Scott Summers Cyclops* - 23. července 2009 09:45

Doma Myslel jsem si, že tě znám Jean... No...možná... Odpovím jí, jdu za ní dál, za sebou zavřu dveře. Rozhlédnu se po domě, nic se tu nezměnilo. Profesor tě nemohl ani najít, tak mě požádal abych to udělal...našel jsem tě...ale... Jak se k ní mám chovat, když to byla ona, kdo mě odkopl? Vypadá to, že si neví rady, ale jak dlouho? Než jí zas ovládne Phoenix? Teď se ke mně chová téměř jako dřív, to snad zapomněla na to, jak se ke mně chovala a dělá že se nic nestalo? Muselas... A mně si musela ponížit...zničit mi život... Přesto všechno ji v hloubi duše stále miluji.

Chris Barton - 23. července 2009 11:23

V lese Ta dívka je celkem milá, ale on? Nepříjemnějšího mutanta jsem ještě nepotkal. Pomyslel jsem si a zaváhal co říct. Odcházíte? Ale odkud? A nový život? To nezní špatně, ale nechtěl bych se vnucovat. Ano taky ho hledám, ale spíše smysl mého života. Zablábolím pro sebe, ale tak aby mi bylo rozumět. Mám jim věřit nebo se jich bát? Ublíží mi nebo mě vemou sebou? Vyženou mě? Váhám nad tím, jak se vlastně zachovat. Ta dívka s křídly vypadá mile, ale on je celkem nepříjemný. Ne, nechtěl jsem tim říct, že by si smrděl, ale jen, že máš výrazný pach oproti ostatním. Nemyslím to zle, jen říkám jak to je, nemusíš se hned urážet ne? Řeknu s mírným úsměvem ve tváři. Dá se jim věřit? Stále váhám. Kdybych měl soudit jen podle té dívky, tak ano, ale podle něj ne. Já, jmenuji se Chris, Chris Barton, děkuji za to jídlo, nemusíte mít strach, já něco ulovím a bude maso, nerad bych vám byl něco dlužen.

Jean Grey *Phoenix* - 23. července 2009 11:24

Doma Sklopím hlavu a vlasy se mi svěsí před obličej takže neví jak jsem smutná jak to vše dopadlo. Phoenix mi blokuje mysl abych se nemohla z nikým spojit a aby nepustila do mé mysli ty co nechce, ale ja se snažím to ignorovat a celkem se mi to daří Kouknu na tebe a dojdu k tobě a stojím těsně před tebou. Scotte omlouvám se jak sem se k tobě chovala ale musela sem odejít, neměla sem to pod kontrolou nechtěla sem abych vám ublížila nechci to ani teď, zčásti sem to ani nebyla ani já. Ublížila sem ti moc ja to vím ani nežádam aby si mi odpustil ale nechci vám tam nikomu udělat Sklopím hlavu a pomalu se od něj odsunu a protože určitě bude chtít odejít. Vidíš co dělám tohle už nejde nemohu každému ubližuju

*Scott Summers Cyclops* - 23. července 2009 12:22

U Jean doma Jean...jak dlouho myslíš, že to takhle ještě zvládneš? Pronesu starostlivě, s tím, že je v tom znát krapet toho, co jsem k ní cítil. Jean...víš...to co se stalo...hodně mě to zabolelo, ale... Příjdu k ní blíž, lehce jí zvednu hlavu a políbím ji. Jean, miluji tě...a víš, že s tebou budu i když to nebudeš ty...už se mě nezbavíš...ani ty, ani Phoenix...budu tu s tebou, protože nechci prožít totéž, ta velká bolest...byla to muka Jean. Chci jí pomoct, ale nikdy o Phoenix moc nemluvila a tak nevím, co od ní můžu čekat. Spolu to zvládneme Jeany, věř mi...

Jean Grey *Phoenix* - 23. července 2009 12:32

Doma Koukám mu do očí a když mě políbí zavřu oči a nechám si tohle jen pro sebe.Obejmu ho pevně kolem krku a přivinu se k němu jako malá holka. Když mi řekne že mě miluje koukám na něj s lesklýma očima a pohladím ho po tváři. Já nevím jak dlouho to vydržím doufala sem že by mi profesor pomohl na dálku abych mu neublížila kdybych se neovládla, nechci ublížit ani tobě. obejmu tě a položím si hlavu na tvoje rameno. nechtěla sem ti ublížit ale nenechal by si mě odejít jen tak a když je něco tak nečekaný neovládaš to hned víš objímám ho a moje ruce mám kolem jeho pasu a mé vlasky jsou na mých zádech. Nevím co mám teď dělat

*Scott Summers Cyclops* - 23. července 2009 14:23

U Jean doma Pořád je vidět, jak moc ji miluju a bez ní byl můj život nesmírně prázdný, radši bych za ni život položil než ji ztratil. Já se ti pokusím pomoct...nevím jak, ale budu s tebou a už tě nenechám odejít...už ne Jean... Zpod brýlí vyklouzne pár slz. Bál jsem se o tebe...chtěl jsem na tebe být naštvaný, ale nešlo to...strašně mě bolelo to, co se stalo, když si odešla... Pevně ji tisknu k sobě. Zůstanu s tebou...ale měli bychom dát vědět profesorovi...měla bys mu dát vědět ty Jean... Snažím se ji přemluvit, aby to byla ona kdo zavolá profesorovi. Zavolej mu...

Jean Grey *Phoenix* - 23. července 2009 15:26

Doma Kouknu na něj a pohladím ho po tváři a políbím ho na usta. Scotty ja musela jinak sem vám tobě ublížit a to ja nechtěla a pořád nechci chápeš to nechtěla sem ti ublížit ale musela sem odejít Když mi řekne že bych měla zavolat profesorovi jen sem přikývla a vzala ho za ruku a vedla do obývaku kde sem měla na stole telefon abych mohla zavolat. Akorát sem to chtěla udělat než si zazvonil Posadila sem se na pohovku a koukám chvilku na ten telefon a pak ho zvednu a kouknu na Scotta a začnu tukat jejich číslo. Začlo to zvonit a já se opřela a koukám na něj. on mi snad opravdu odpustil já mu ublížila a on tu stále je.

Angelika *Ange* - 23. července 2009 19:30

V lese Podívám se na Randyho a je mi jasné, že on se nezmění, ale mám ho ráda takového jaký je. Odcházíme z mnoha míst. Můj domov byl nějaký čas v akademii, kde byli mutanti. Usměji se na chlapce. Nechci, aby si myslel, že se ho chci zbavit, ale zase chápu Randyho. Už tak jsme dost nápadní. Jednou my tobě podruhé ty nám. Věřím, že každý dobrý skutek se ti vrátí stejně jako zlý. Vysvětlím Chrisovi. Jsem ráda, že se představil sám. Mé jméno i přezdívka je Ange. Ani vlastně nevím, zda je to mé pravé jméno, ale říká mi tak každý, kdo mě zná. Podám Chrisovi ruku na důkaz přátelství. Je to možná hloupé věřit cizím, ale myslím, že se s Randym ubráníme. Navíc většina mutantů si prošla tím čím my dva.

Randy Orton - 23. července 2009 20:02

V lese Složím ruce na prsou a otočím se. Jdu stranou, nechce se mi poslouchat dalšího otravu. Posadím se na vyvrácený pařez a dívám se před sebe. Myslí si, že si příjde, sebere nám jídlo a co? Odejde? V horším případě zůstane a bude nás otravovat...si myslí, že když něco uloví, že si tím šplhne nebo co? Já jsem vegetarián a u Ange? To nevím. To nám tak scházelo... Je mutant a nejspíš není jako všichni ostatní, ale než si ke mně někdo najde cestu a získá u mě důvěru, tak to trvá, Ange byla výjimka, protože ona je celá vyjímečná. Radši se do hovoru nezapojuju a jsem jen stranou. Vím, že tenhle nebude jako ta kočičí bestie nebo ta stará fosílie, ale to neznamená, že mu padnu kolem krku.

Chris Barton - 24. července 2009 10:18

V lese Chvilku sedím a poslouchám Ange. Ange, hezké jméno, ale o jaké akademii to mluví? Akademie kde jsou mutanti? Nikdy jsem o ní neslyšel. Prohlížím si Ange od hlavy k patě a přemýšlím, proč je na mě vlastně tak milá. Ty Ange, máš pěkné jméno. Usměji se na ní. Jen tak přemýšlím, o jaké akademii to vlastně mluvíš. Nikdy jsem o ní neslyšel. Jsem celkem dost unavenej, ale mám strach, že mi něco udělají když si lehnu. Udělala by mi něco Ange? Ten druhý nevypadá přívětivě, ale ona by mu to snad nedovolila. Vadilo by ti, kdybych si na chvilku lehnul? Aniž bych čekal na odpověď, proměním se v malé koťátko a zchoulim se do klubíčka. Po chvilce usnu a spim jako zabitej. Zdá se mi o tom, jak mám normální rodinu, a ne rodinu pěstounů. O tom, že mám stejně starého sourozence, bratra. Ten sen je tak živej, ale bohužel jen sen.

Pán Jeskyně - 24. července 2009 11:11
	Jean a Scott Charles Sedím ze zavřenýma očima a podepřenou bradou ve své pracovně.Phoenix stále blokuje Jean Mysl ale cítím že Scott už je u ní. Jak bych to neveděl,byla u Geryových. Když stále přemýšlím a sedím zazvoní telefon. Sotva začal zvonit natáhnu ruku a telefon se ze stolu vmrští do mé pravé ruky. "U telefonu Charles Xavier." Pronesu klidně a stále mám zavřené oči.

Jean Grey *Phoenix* - 24. července 2009 11:32

Doma=>telefonát s profesorem Když zaslechnu jeho hlas oddechnu si a kouknu na Scottyho. Dobrý den profesora tady Jean, hm je tady semnou Scott Koukám stále na něj a pousměji se a pak zklopím hlavu. Profesore omlouvám se že sem odešla ale musela sem sám znáte důvod asi nejlépe, nechci nikomu ublížit. Zatím to držít tak abych neubližovala ale nevím na jak dlouho ignoruju ho a je čím dál tím více naštvaný. Nevím co dělat ! Poslouchám jak bude reagovat

Angelika *Ange* - 25. července 2009 07:03

V lese Randy si hraje na uraženého. Vím, že v hlouby duše to tak necítí. Jen není zvyklí na lidi. Myslí si, že samotným nám bude o dost lépe. Jenže já potřebuji pomáhat. Nedokážu si pomoci. Když se Chris zmíní, že mám hezké jméno, zrudnu. Moc děkuji. Dal mi ho profesor. Prý ho vyčetl z mého srdce. Usměji se na Chrise. Je milý. I když si to Randy nemyslí. Je to akademie pro mutanty. Profesor ji vede a pomáhá nám odlišným. Klidně ti ukážu cestu. Třeba to vezme Randy jako pokus poslat Chrise pryč. Chci mu jen pomoci. Jen se prospi Řeknu Chrisovi a když se promění v malé koťátko lehce ho pohladím po hlavičce. Vezmu si to drobné klubíčko na klín.

Randy Orton - 25. července 2009 08:13

V lese Chvílema si říkám, že bych se mohl otočit a nějak se nenápadně zapojít do rozhovoru, ale nejsem zvyklý na společnost, myslím na společnost, která by mi neubližovala nebo nechtěla ubližovat. Radši dál sedím na pařezu a koukám před sebe. Ale poslouchám jejích rozhovor. Tohle bude ještě zajímavý... Akademie pro mutanty, která některým příjde jako vězení, kde člověku chybí prostor a je moc lidí. Tak se přišel najíst a vyspat...to je fajn, třeba už potom půjde... Krátce se otočím a uvidím toho mutanta v podobě kotěte, jak si jej Ange vzala na klín. Doufám, že brzy odejde...

Pán Jeskyně - 25. července 2009 18:05
	Charles "To je v pořádku,Jean." utiším ji a polknu. "Phoenix ti zatím blokuje myšlenky,sama ho nepotlačíš.Je tentokrát mnohem silnější než minule,dokonce ani já se přez něj nedostanu do tvé hlavy,Jean,hrají zde vteřiny,musíte se co nejrříve dostat na Akademii!" řeknu jí rychle můj malý "plán"

Ian ´LightingChain´ Belwero - 25. července 2009 18:10

Akademie - bazén Hlavou mi běží spousta technických nesmyslů, jak se soustředím na přehrávač. "Takže tohle by mělo přijít sem. Tištěný spoj, jen ho nepřepálit." Zjevně se při soustředění moc neorientuju v okolí. Takže jí zaregistruju, až když dosedne vedle mne. "Co to.." Vyhrknu ze sebe. "Jo to je tahleta." V rychlosti si udělám v hlavě přehled co o dívence vím. Na konci sčervenám, protože mi taky naskočí v hlavě její schopnost. "Jaj." Součástky spadnou na plátno, na kterém je nářadí. Pak mi teprve dojde, že dopadla nějak intenzivněji než si normálně sedají. "Všechno v pořádku?" Zeptám se. Pro tentokráte si neuvědomím, že vlastně neslyší.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 25. července 2009 19:47
	Pokoj Alice - Já se omlouvám "A-Ahoj Alice." řeknu a udělám krok dopředu. "Vím že jsme se ráno trochu rafli a nějak jsme na sebe neměli náladu,ale jsi jediná koho znám a taky mi to trochu vadí že se spolu nebavíme protože je toho ještě tolik kolik toho o sobě nevíme." řeknují a za zády si "držím palce" "Tak se tě chci zeptat,nechtěla by jsi semnou jít do města?Musím si koupit nějáké prážky."

Pán Jeskyně - 25. července 2009 19:54

Illyana Rasputin Kitty Sedím ve společence a čtu si nějákou knížku. Začne zvonit telefon tak se na něj podívám,čekám jeslti ho někdo zvedne ale zjistím že jsem tu sama. Knížku založím a odložím ji na stolek,zvednu se a dojdu k telefonu. "Xavierova škola pro nadané,u telefonu Kitty Pryde,s čím vám mohu pomoci?" Sotva to dořeknu ta slečna začne hned solit něco z trochou ruského přízvuku-zdřejmě rodina Petera. "Oh,ano Peter je momentálně mimo Akademii,hned jsem tam." Řeknu do telefonu a zavěsím,poté se kousnu do rtu. "Jelikož tu není nikdo kdo by ji dovezl musím pro ní doběhnout." Zamyslím se a vyběhnu ven,ani neotvírám dveře,kčemu taky,že? Za chvíli už jsem u autobusové zastávky a dívám se na rozpisi. "Hmm,jede za 2 minuty tam a nazpět jede záá..20 minut,to stihneme." Zamyslím se a za hcívli už jsem na letišti,vejdu dovnitř a rozhlížím se kolem sebe. "Illyano?!" Zavolám a dívám se kolem sebe.

............................,m..... - 25. července 2009 20:08

Letisko: Všimneš si ma takmer hneď. Kto z bežných američanov by mal na hlave niečo á la Lea v Star Wars a šaty, akoby zdrhol z komunistického filmu? Začujem, ako na mňa niekto kričí a otočím sa na to dievča. Hmmm. Kitty. Nie je to tá, čo ju Piotr tak často spomína? Otážem sa v duchu seba samej. Vyzerá dobre. Ani sa mu nečudujem. Ale kde je on? "Ahoj. Zdrastvuj. Ty jesteš Kittika?" Poruščím jej meno. "Som Illiana, Piotrova sestra. Čo jest s Piotrom? Mal ma čakať." Zamračím sa. Mala by to znať.

Jean Grey *Phoenix* - 25. července 2009 20:17

Obyvák Poslouchám pozorně profesora a když mi ale řekne že se mám vrátit na akademii povzdechnu si nahlas a chci protestovat ale vím že když se profesor k něčemu rrozhodne tak se nedá s ním hnout jako tady se Scottem muselo to být něco ho sem dostat. Dobrá profesore přijedem co nejdříve Pak položím sluchátko a podívam se na Scotta který za tu domu nic neřekl a jeho výraz je celkem k nepřečtení. chceš vyrazit hned nebo si chceš nějak promluvit Koukám na něj a sednu si naproti něj a přitáhu si své nohy k sobě a dívam se na něj a přemýšlím. Ach jo Jean tohle si asi zvorala

Pán Jeskyně - 25. července 2009 20:22

Illiana Rasputin Kitty "Ahoj,jo,to jsem já." řeknu a usměji se. Kouknu na hodiny které jsou na zdi a zamylsím se. "Měli by jsem si pohnout autobus jede za...asi 2 minuty." Řeknu a natáhnu ruku abych ji pomohla se zavazadly,pak se rozejdu. "Vůbec nevím kde je,už třetí den jsem ho neviděla." Řeknu ji a chytím ji za ruku,rychle proběhnu zdí (kde nejsou lidi) tak aby jsme měli kratší cestu k autobusu. "Honem nebo nám to ujede." řeknu a rozeběhnu se. Logan Shrnutí: Když jsi večer nemohl usnout a seděl jsi u okna slyšel sji divné zvuky.Proto jsi šel na hcodbu a podle dobrého lsuchu jsi zjistil že to jde od Ororo.Když jsi tam vešel Ororo byla zpocená,vrtěla se a bila neobvykle bílá. Došel si za profesorem který ji dal nějáké prášky a celý večer jsi byl u ní v pokoji. Ráno jsi ji poručil aby šla k doktorovi a ona poslechla,ty jsi ji však moc nedůvěřoval a hned po 5 minutách si ze vydal za ní.

Britney Allen *Squeeze* - 25. července 2009 20:38

Mezi dveřmi ,,Ahoj," odpovím Dominikovi suše. Tak jo, copak jsem si vážně myslela, že by za mnou přišel někdo jiný? Pak začne řečnit a já lehce nadzvednu obočí. Pokud něco nesnáším, tak proslovy. Pak se konečně dostane k jádru věci (no konečně). ,,Ale tak jo," odpovím a na chvíli zmizím v pokoji. Zabouchnu mu před dveřmi a vytáhnu peněženku z kapsy riflí a přendám si ji. ,,Jsem připravená," informuji Dominika. No.. Ale potřebovala bych si přebarvit vlasy zase... prolétne mi hlavou.

............................,m..... - 25. července 2009 20:41
	Letisko: Nechám sa Kitty tiahnuť. Je tihšia, než ju opísal. Ako dobre. "A kam to vlastne ideme? Nič ti nepovedal?" Keď prejdeme stenou, zhýknem. "To... je tvoja schopnosť?"

*Scott Summers Cyclops* - 26. července 2009 00:12

U Jean -> skladiště Procházím se po místnosti mezitím co Jean telefonuje s profesorem a poslouchám jejich rozhovor. Je to jasné, jak říkal profesor, jde o vteřiny a tak musíme jednat rychle. Jean...musíme jít... Tím dám zároveň najevo, že se mi nechce o ničem mluvit, protože mě to dost bolelo. Počkám tady...až budeš moct, tak mi řekni... A až se tak stane, tak spolu s Jean opustíme dům Greyových a já vedu Jean o pár bloků dál, kde stojí letoun. Dálkovým ovladačem otevřu dveře, je pouze vidět do letounu, jinak je maskovaný. Když Jean nastoupí, tak zavřu vrata. Připoutej se Jean... Posadím se k ovládání, zažehnu motory a letíme směr akademie.

Chris Barton - 26. července 2009 09:21

V lese Po par hodinách spánku jsem se probudill a zjistil, že mě má Ange na klíně. Protahnu se a slezu na zem, kde se proměním opět do své lidské podoby. Je Ange, to bylo od tebe milé. Řeknu s mírným úsměvem na tváři a zčervenám. Už dlouho jsem nezažil něco tak pěkného. Chvilku se zahledím Ange do očí. Proč mi chce ukázat cestu do té akademie? Vždyť z ní přece utíkají, tak proč mě tam chce poslat? Chce se mě snad zbavit? Ange, víš, vážím si tvé nabídky, ale nějak mi neni jasné, proč mě tam chceš poslat když někdo tak milej jako ty tam od tud utíká. Celkem se bojim její reakce, ale nevypadá an to, že by mě jen tak vyhodila. Nechci využívat její milou povahu. No.....víš..... Chvilku se odmlčim. Nevím jak to říct. Chvilku jsem sbíral odvahu se zeptat. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bych nemohl jít s váma. Jsi hodně krásná a jiná než lidi. které jsem doteď potkal. Uvědomuji si, že nemůže jen tak sama rozhodnout, zda můžu nebo ne. Musím jim dát prostor, aby si promluvili, on zřejmě předemnou mluvit nebude. Hele tak já půjdu zkusit něco ulovit. Proměním se ve sněžného vlka a odběhnu dál do lesa. Zkouším něco ulovit.

Jean Grey *Phoenix* - 26. července 2009 10:08

cesta Vidím jak Scott nechce být semnou a tak jdu vedle něj a mlčím a ubíram se do svých myšlenek. Mno jo co sem čekala Kouká do země jakmile dojdem do lodi připoutám se a položím hlavu na opěradlo a raději zavřu oči a mám je tak dokud nedorazíme do akademie. Pak bezeslov si oddělám pas a vyjdu od tama jdu rovnou k profesorovi a nemluvím na Scotta nevím zda chce přišlo mi že už o to nestojí. zastavím se před dveřmi profesora a zaklepu. Počkám na vyzvání a vejdu dívam se po místnosti a kde by mohl asi být než za stolem a dělat nějaké papíry. Tak sem tady profesore řeknu smutným a tichým hlasem. Dojdu až ke stolu a sednu si do křesla a hodím si nohu přes nohu a koukám do země nechám svou hlavu zase pod dozorem abych měla přehled kdy se mi zase ozve v hlavě ona.

Angelika *Ange* - 26. července 2009 11:28

V lese Podívám se Chrisovi do očí. Odpusť, nemohla jsem si pomoct. Byl jsi tak tak křehký. Řeknu Chrisovi a usměji se. Utekla jsem jen proto že jsem chtěla už vlastní život. Lidé tam ač mutanti nesnesli pohled na temného anděla. Vysvětlím a sklopím hlavu. Špatně se mi o tom mluví. Děkuji za lichotku. Řeknu celá rudá a podívám se na Chrise. Já nevím zda můžeš s námi jít. To není jen na mě, ale také na Randym. Odpovím Chrisovi a podívám se na Randyho, který pořád trucuje. Chris odběhne lovit. Zapomněla jsem mu říct, že maso nejím. Řeknu Randymu a zatvářím se dost rozpačitě.

Rachel Froze - 26. července 2009 11:37

Akademie u bazénu Podle toho jak se Ian tváří a také jeho myšlenek poznám na co se mě ptal. Dám prsty k Ianově ruce a lehce se jí dotknu. Ukážu Ianovi o co jsem se pokoušela. Přenést iluzi aniž bych se ho dotkla. Také mu ukážu jak je to pro mě zatím těžké. Jako by viděl na chvíli mýma očima. Dotek přeruším a usměji se. Koukám se na Iana a čekám jestli promluví. Nebo zda ho něco napadne. Není jednoduché odezírat, ale něco málo již umím. Dřív jsem se chtěla naučit znakovku, ale to byla hloupost. To by jí museli umět i lidé z akademie. Čtení myšlenek je jednodušší. O dost jednodušší, ale dělám to jen, když ten člověk o tom „ví“. Kolikrát jsem se dozvěděla pár nepěkných věcí. Tak to raději nedělám.

Randy Orton - 26. července 2009 15:51

V lese Zvednu se a vydám se na procházku po lese, ten spí, Ange je s ním. Větřel se k nám a myslí si o sobě bůhví co. Když se vrátím, tak tam už není, pomalu příjdu k Ange. To už odešel? Zeptám se a vduchu z toho mám radost. Od Ange zjistím, že neodešel. Že šel na lov, ale uloví maximálně pro sebe. Blbec... Poté z Ange vypadne to, že by chtěl jít s námi. Mně je to jedno Ange...pro mě za mě... Pokrčím rameny, ne že bych ho nechtěl, ale ani nemůžu říct, že bych stál nějak výrazně o jeho společnost. No co, alespoň nám nebude brát jídlo... Řeknu trochu protivně a sobecky. Promiň Ange...jen víš, že já moc...řekněme nemusím společnost...nevěřím mu...tvoje společnost je ale pro mě vyjímečná...

Chris Barton - 26. července 2009 20:48

V lese Běhám v lese sem a tam, čichám nějakou tu zvěř a zatím nic. Chce vůbec Ange abych s nima šel? a Dovoli to ten kluk? No nevím, zdá se mi nějaký divný. Přemýšlím o našem rozhovoru s Ange, ale najednou něco zavětřím. Podle pachu bych typoval zajíce. Rozeběhnu se za tím, ale stále mi to utíka. Sněžný vlk je zřejmě dost pomalý na to, aby to ulovil. Pomyslím si a proměním se v geparda. V týdle podobě bych to ulovit měl, pro Ange cokoli, dost se mi zalíbila. Jdu po pachu a pomalu doháním splašeného zajíce. Skočím po něm, ousnu ho do krku a udávím. Hurá, mám zajíce, Ange bude mít radost a pořádně se najíme. Ale bude mít radost? Se zajícem v tlamě se vydám zpátky zanima, abych se pochlubil úlovkem. Blížím se k táboru a zaslechnu část s jejich rozhovoru. Takže můžu? Řekne Ange, že můžu? Jupíííííííííí, ale neradovat se předčasně. Šťastný z ulovku a z toho co jsem ulovil přijdu k ní a položím zajíce před sebe. Proměním se zpátky do lidské podoby. Ange, přinesl jsem zajíce. Je celkem velkej a pro nás tři by k jídlu stačit mohl.

Angelika *Ange* - 26. července 2009 20:56

V lese Děkuji Randy. Uvidíš, že to není zase tak špatný chlapec. Usměji se na něj. Připadá mi hezké, že se kvůli mně tak obětuje. Já vím, Randy. Nic si z toho nedělej. Pokusím se ti to vynahradit. Taky nejíš maso, že? Ušklíbnu se na Randyho a pak přijde Chris tak se na něj usměji. Můžeš jít s námi. Oznámím Chrisovy a podívám se na jeho úlovek. Víš Chrisy. Myslím, že se poměješ sám. Já nejím maso, víš. Sklopím oči a zrudnu. Připadám si hloupě. On se snaží nám sehnat jídlo a já ho takhle odmítnu.

Randy Orton - 26. července 2009 22:39

V lese To uvidíme...uvidíme, ale víš že když bude třeba, tak nějak zakročím, nikdo by ti neublížil...neublíží dokud budu moct něco dělat... Mluvím možná trochu zbrkle, ale myslím to vážně. Já taky ne Ange...na akademii jsem si vzal taky jen ovoce...ovoce...řeknu ti, to co jsem kdysi jedl v ústavu...těžko bych to nazval jídlem... Když příjde Chris, tak jdu zas trochu stranou, jako bych se ho spíš bál. Tak máš smůlu...já jsem vegetarián... Trochu zlomyslně se zasměju a posadím se znovu na svůj oblíbený pařez. To se ti moc nepovedlo...

Chris Barton - 27. července 2009 07:49

V lese Je děkuji Ange, ani nevíš jakou jsi mi udělala radost a Randy? Tobě taky díky, uvidíš že nebudu na obtíž. Jsem šťastnej, že můžu jít s nima. A to ste mi nemohli říct dřív? Já bych nasbíral i něco jiného. Celýho zajíce sám nesním, napadlo mě něco lepšího, můžeme ho prodat. Jsem zklamaný z toho, že maso nejí. Snažil jsem se, ale koukám, že mi to k ničemu nebylo. Zajímalo by mě, proč Ange říkala, že v té "akademii" nesnesli pohled na temného anděla. Vždyť ty křídla jsou úžasný a moc jí sluší. Je celá hodně pěkná. V té vaší akademii asi neni moc chytrých lidí co? Nesnesli pohled natemného anděla? Na tak krásného anděla? Museli být slepý, vždyť ti to moc sluší Ange. Řeknu odhodlaně, ale po chvilce si uvědomím, jak trapně to asi vyznělo. Podívám se Ange do očí a zčervenám. Promiň, nemyslel jsem to zle.

James *Logan* Howllet - 27. července 2009 18:14

Nemocnice Pomalu jdu chodbami k ordinaci doktora. Co se to stalo ? Horečka ne..Uvidíme co nám poví doktor. Nepospíchám za Ororo, jdu pomalu, dojdu k ordinaci, ve chvili, kdy se zavřou dveře a usměji se. Dorazila tam dobře. Opřu se zády o stěnu před dveřmi a zavřu oči, pomalu dýchám, asi po pul minutě otevřu oči a pomalu se vydám, ke dveřím ordinace a pomalu vezmu za kliku a stálicím, ji. Vstoupím do ordinace a postavím se vedle dveří, na chvilku se podívám na Ororo a pak se zamračím na sestřičku.

Phoenix - 27. července 2009 20:24

Scott a Jean "Scotte,omluv nás na chvíli,až bude čas,já se ozvu." Jak odejde přivřu oči,dveře se zavřou a já se pokusím vlízt Jean do hlavy,ale Phoenix mi v tom brání. "Jean..Na nic nemysli,zavři oči a buď v klidu." Pronesu plynule a pomalu a stále mám oči zavřené. Po chvíli oči otevřu a beznadějně se zhluboka nadechnu.Dojedu k Jean a prsty se dotknu její hlavy.Znovu zavřu oči a začnu se soustředit,cítím ji,je mnohem,mnohem silnější než posledně. 'Jean?Jean slyšíš mě?' Vyšlu k Jean a pevně doufám.

Phoenix - 27. července 2009 20:26
	Logen a Ro Když vejdeš do ordinace Ro už mizí ve dveřích,jen se koukne přez rameno a tak,tak si tě všimne. Když se naštvaně podíváš na sestičku zalekne se. "Vy jste její přítel?" Zeptá se a drobný hlásek se jí trochu třepe. Ruce strčí pod stůl a položí si je na stehna,pohled směruje k tobě.Věkově vypadá né moc dozrále,ty jako zkušený a dlouholetý člověk bys ji mohl tipovat na 20-23 letou slečnu.

Angelika *Ange* - 27. července 2009 21:09

V lese Nepotřebuji ochranu, Randy, ale i tak děkuju. Usměji se na Randyho. Má dobré srdce a já bych pro něj snesla modré z nebe, kdyby to šlo. Pak se otočím na Chrise. Když ty jsi zmizel tak rychle, že jsem ti to ani nestihla říct. Usměji se omluvně a dám Chrisovi ruku na paži. Ale je to fajn, že jsi se tak snažil. Je to super, že dokážeš chytit i zajíce, když jsou tak rychlí. Snažím se Chrise povzbudit malinko. Nechci aby byl smutný, když to není jeho chyba. Je tam spousta chytrých a nadaných lidí, jen se bojí. A a nejsem krásná. Sklopím hlavu a vlasy mi tak spadnou do obličeje. Připadá mi, že se mi horkost rozlila po celém těle. Určitě musím být ve tvářích rudá jako prvotřídní rajče. Ach Chrisy, ani nevíš jak moc hloupě si teď připadám.

James *Logan* Howllet - 27. července 2009 22:19
	V čekárně Podívám se za mizící Ororo a posadím se na židličku a podívám se na nervozní sestřičku. Tak dvacet dva..asi. Pak mi položí otázku, ale i přes její jednoduchost, mě ta otázka zaskočí. Ano jsem . Povím nakonec, a její otázka mi ještě z ní v hlavě, když se podívám na zeť za ní. Kolik je hodin slečno ?

Jean Grey *Phoenix* - 27. července 2009 23:00

pracovna u profesora Kouknu na Scotta a povzdechnu si chtěla sem aby tady byl ale profesor ví co dělá. Kdžy mi řekne že mam zavřít oči udělám co žádá a skusím na nic nemyslet a nechám uvolněnou hlavu jak se říká mám jí otevřenou. Když slyším že se něco nepovedlo otevřu očka a vidím jak už jede ke mě a natahuje na mě ruce a dotýká se snaží se mi opět dostat do hlavy ale ona ho blokuje. Zaslechnu slabí hlas jeho volá mě a já se snažím odpovědět. Profesore ja sem tady volám na něj ale nevím zda se to k němu až dostalo nevím jak moc je Pheonix jen přece silná. Tohle hrabaní se mi nikdy moc nelíbilo a tak se chytnu za opěradlo.

Ororo Munroue *Storm* - 27. července 2009 23:03
	doktor Sedím u doktora nervózně a sleduju každý jeho pohyb. Mno sice nevím pořádně co mi je ale je mi často nevolno a někdy mam potíže s prostředím že se mi uděla špatně, nechtěla sem tu jít není to určitě za potřebí ale byla sem dohnana k tomu Pokrčím rameny a dívám se ven a nelíbí se mi že tak svítí slunce. Asi to bude jen stresem nebo něčím podobný doktore

Randy Orton - 28. července 2009 18:44

V lese Dál sedím na přezu a přemýšlím co dál. Asi mu brzy zakroutím krkem, zkouší na Ange ty svoje finty, že mu není hanba. No očividně není. A co takhle kdybychom šli dál? Už mě nebaví poslouchat to jejich cukrování a tak se radši zeptám. A toho zajíce si strč za kloubouk šašku... Nevěřícně zakroutím hlavou a otočím se na ty dva. Zvedáme se a jdeme dál... Na tohle nejsem zvědavej... Už jsme měli být na cestě a ono nic. Ani nevím kam míříme, co si od toho slibuju. Co dál? Ange, já vlastně ani nevim kam jdeme...ani kam jít... Zašeptám poté, co se k ní přiblížím.

*Scott Summers Cyclops* - 28. července 2009 18:48

Akademie Přistáli jsme na akademii, letoun jsem "zaparkoval" do hangáru a poté šel s Jean ke Xavierově pracovně. Jean vstoupila dovnitř, ale já jsem zůstal venku a jen za ní zavřel dveře. Drahá Jean... Kéž by se tohle nestalo, všechno mohlo být jinak, všechno. Mohli jsme spolu teď být a společně si užívat života učitelů na mutantské akademii. Místo toho nic, Jean zmizela, teď je tedy zase zpět, ale její odchod mě poznamenal a i když ji pořád miluju, tak to na mě zanechalo rány, jizvy, které nezmizí. Nikdy jsem netušil že by se něco takového mohlo stát. Dál nervózně přešlapuju před dveřma profesorovy pracovny a čekám co bude dál s Jean, se mnou, co bude dál v poněkud širším měřítku.

Chris Barton - 31. července 2009 10:25

V lese Nezlobíte se? Já...kdybych to věděl, tak krom toho zajíce přinesu i něco jiného... Tohle se mi zas tak moc nepovedlo, ale na druhou stranu jsem nic neudělal špatně. Chytit zajíce je hračka...když umíš lovit jako vlk... Usměju se na Ange a prohlížím si její křídla. Takže taková škola pro mutanty...kde...najdou domov... Domov, co tohle slovo znamená? Do toho se ozve Randy, že bychom měli jít. A kam teda vůbec míříte? Z Randyho vypadne, že sám neví a tak se podívám na Ange, ta snad něco vymyslí. Ange... Oslovím ji polohlasně a očekávám co navrhne, když je Randy tak ztracen. Je snad blázen? Při nejmenším je divnej...za to Ange, to je úplný anděl...

Angelika *Ange* - 01. srpna 2009 06:01

V lese To víš, že ne. Usměji se na Chrise a pak se podívám na Randyho. Vypadá nějak nervózně. Nevím jestli tam najdeš domov. Většina mutantů ano, ale já jsem trochu jiná. Potřebuji svobodu. Většinou se říká, že domov je tam, kde máš srdce a já ho tam neměla. Zavrtím hlavou a podívám se na Randyho. On mi teprve ukázal, že mám vůbec srdce. Tak tak já se podívám kam jít. Musíme na jih ne? Zeptám se Randyho, ale je to spíše řečnická otázka. Nasadím si batoh, abych ním zakryla křídla. Podle lišejníku poznám, kde je sever. Myslím, že musíme jít tudy. Ukážu směr. Je mi jasné, že se dlouho už neproletím. Dva by moje křídla neunesla ani náhodou.

Randy Orton - 02. srpna 2009 20:30

V lese Ange...ty to nechápeš... Zabořím obličej do dlaní. Za pár vteřin napůl zvednu hlavu a spustím zoufalým hlasem. Já nevím kam jít...kam chceme jít...kam máme jít... Projdu se kolem Ange. Chci najít svobodu...mít klid...ale oni mě vždycky najdou...vždycky...možná mě nějak sledujou...já nevim...ať jdu kamkoliv, tak tam po mně jdou...je to dost vyčerpávající...dost...pořád jen utíkat...zdrhat...bát se zamhouřit oko aby mě někdo nesejmul... Snažím se Ange objasnit své pocity, jako by tu Chris ani nebyl. Napadlo mě...jestli mi někam naimplantovali čip nebo něco takovýho...ale je to otázka času kdy mě zas najdou...a bojím se o tebe...a to dost...proto jsem chtěl z akademie odejít sám...aby se ti nic nestalo. Obejmu ji a pevně ji k sobě přitisknu.

Chris Barton - 05. srpna 2009 08:52

V lese Podívám se na Ange. Ange, pokud si tím myslela, že by jsi musela nést mě a Randyho, tak nezapomeň, že ptáci mají křídla, mě nedělá problém se v něj proměnit, a nic proti, ale pták bude méně nápadnej, než temný anděl na obloze s někym v náručí. Řeknu mírně smutným hlasem. Zamrzelo mě, že zapoměla co dokážu. Zaposlouchám se nenápadně do toho co říká Randy Ange. Nemá to lehký, ale jak to myslí? Kdo ho stále sleduje? Chvilku váhám nad tím, jestli můžu taky něco říct. Můžu taky něco říct? Zeptám se tichým váhavým hlasem. Aniž bych čeekal na odpověď. Víš Randy, já jako vlk vycítím, když nás někdo bude sledovat, nebo když se někdo bude blížit.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 05. srpna 2009 20:40

Ve městě, střecha panelového domu Sedávám tu ráda. Vždycky když mě přepadl splín, nebo na mě padla deprese, šla jsem sem a sedla si až na kraj a dívala se na obzor. Je to navíc dům na okraji, je výhled a nekazí mi jej žádný mrakodrap, či elektrárna a podobně. Opět se zde posadím, nohy přitáhnu k tělu a obejmu je. Hlavu složím na kolena a jen se nepřítomně dívám v dál. Jakoby na velkém plátně vidím zpřeházeně vzpomínky na dětsví, matku, děcké domovy, pěstouny a pár vzpomínek Logana, které jsem viděla v jeho hlavě. Je toho na mě moc, do očí se mi tlačí slzy, které násilím držím a v hlavě mi hučí. Přitisknu si dlaně na spánky a zhluboka oddechuji. Přemýšlím, proč zrovna on musí být můj otec. Já prostě musím, svýho tátu nenávidět, ale proč jeho? Když jsem ho poznala, přála jsem si, aby právě takový můj táta byl. Právě takový. Ne jedna a ta samá osoba. Proč mě opustil? proč mámu nechal? Proč mě pak nechtěl? Nezajímal se? Bylo mu jedno, že jeho dcera je v děcáku? Už nemůžu slzy držet, skloním hlavu mezi kolena, rukama se zakryji a slzy již přetečou přes okraj a brázdí si cestu mezi řasami.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 09. srpna 2009 10:00
	Cesta do Města "Fajn.." Řeknu a počkám,pak si v hlavě "sepisuji" takový alí lístek co vše koupit,prášky,inhalátor a to by mělo být snad vše.. Za chvíli vy leze z pokoje a jen se suměji,sáhnu ještě do zadní kapsy jestli tam mám peněženku. Když zjistím že jo podívám se na Alici. "Myslím že můžeme.." Po tomhle se pomalu rozejdu ven s Akademie. "Mmm,půjdeme pěšky?"

Angelika *Ange* - 10. srpna 2009 09:11

V lese Randy mi začne vysvětlovat svoje pocity. Je mi to tak líto, že mu nemůžu nijak pomoci. Jsem jen další kolečko v jeho životě. V hodinách jeho osudu. Nenajdou nás. Když budeme pořád v pohybu. Řeknu Randymu a ztěžka polknu. Je mi jasné, že dřív nebo později nás stejně najdou. Ale my budeme bojovat. Já jim Randyho nedám. Vím, že mi Chris trochu vyčítá, že sem si nezapamatovala jeho schopnost, ale na akademii byl kluk, který se proměňoval jen na savce. Randy mě najednou obejme. Jsem trochu v šoku, protože tohle nikdy ještě neudělal. Pohladím ho po vlasech. Bude to dobré. Nenechám si už ublížit a ani tobě. Řeknu šeptem Randymu do ouška.

Britney Allen *Squeeze* - 10. srpna 2009 09:35

Cesta do města ,,Okej," souhlasím, když se dozvím, že už nejspíš můžeme jít. Ruce strčím do kapes černé mikiny. ,,No, já bych mohla třeba letět, ale nemyslím, že bys mě stíhal," ušklíbnu se ironicky. ,,Takže půjdem," dodám klidněji a o něco smířlivěji. Zajímalo by mne, kolik je tu dalších lidí - zatím jsem viděla jen ty u brány promítne se mi hlavou a já se nepatrně zamračím, ovšem téměř okamžitě to mizí. Projdu kolem Dominika a jdu (snad) ven.

Randy Orton - 23. srpna 2009 20:28

V lese Když budeme v pohybu tak nás možná nenajdou...možná...s trochou štěstí... Nakloním se k Ange a zašeptám jí do ucha. Ale čím víc nás je, tím větší je to riziko...větší šance že nás najdou... Pevně ji k sobě tisknu, cítím se s ní bezpečně, jako bych byl pod křídly anděla strážného. Když budeme stát při sobě, tak nás jen tak nedostanou...ale nesmíme otálet... Jako bych chytil nový vítr do plachet. Musíme jít...Ange...vyber cestu...je jedno kam, hlavně pryč a když tam bude hodně lidí, tím lépe...ztratíme se jim... Zhluboka se nadechnu. Vím, že mezi lidmi se necítím dobře, ale je to bezpečnější. Pryč z tohohle lesa...pryč... S novou vlnou energie se rozhlédnu kolem. Tak na co ještě čekáme? Zeptám se všech a znovu se nakloním k Ange a špitnu. Děkuji... Tohle slovo není běžnou součástí mého slovníku, ale použil jsem jej.

Chris Barton - 23. srpna 2009 21:06

V lese Koukám udiveně na Randyho. Tý jo, tolik energie z minuty na minutu jsem ještě neviděl. Tolik nadšení. Zajímalo by mě, co mu Ange řekla. No tak já bych nebyl proti už někam vyrazit, pokud teda smím říct svůj názor. Řekl jsem celkem nadšeně a je mi celke jedno, že Randy nezareagoval na to, co sjme mu před tím říkal. Radši budu zticha a nebudu mu to připomínat abych ho zase nenaštval. A kam tedy půjdeme? Podíval jsme se na Ange. Aniž bych čekal na odpověď, začal jsem se proměňovat v všelijaké ptactvo abych si zkrátil chvíli než se ti dva dohodnou a vybral si podobu ptáka za kterého poletím.

Angelika *Ange* - 24. srpna 2009 12:43

V lese Držím Randyho pevně v náručí. Chci, aby se cítil v bezpečí a tak nás trochu zakryji křídly. Nikdo nás nenajde. Můžeme se dostat i do Evropy. Tam by jsme mohli být v bezpečí. Šeptám směrem k Randymu. Bylo by fajn dostat se do Mexika a z něho pak do Evropy. Dobře, jdeme tedy dál. Myslím, že tohle je nejbližší cesta k lidem. Ukážu rukou směrem. Nějak mě vede instinkt. Můžeme vyrazit. Usměji se na oba a Randyho poslední slovo mi nažene červeň do tváří, protože tak nějak tuším, že tohle slovo v jeho slovníku je někde ukryto. Ještě je moc světlo na to, abychom letěli, Chrisi. Usměji se na nového kamaráda, který se před mýma očima mění v různé druhy ptáků. Tolik bych si přála umět to co on. Aspoň bych pak zapadla. Tak tak tedy pojďme. Vydám se tentokrát na jihovýchod. Myslím, že tam je nejbližší cesta k lidem. Do města. K lidem.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 13. září 2009 11:20

Město Ten den utekl elkem rychle. Brzy se přiblížil večer a měla jsem tedy opět co dělat. Je krásné jen sedět a dívat se na obzor. Nadávat na celý svět a všem dávat za vinu vlastní příkoří, ovšem nejde to věčně. Snad mě to i uspokojovalo, to obviňování všech a hlavně jeho. Zavrtím hlavou ve snaze vyhnat splašené bolavé myšlenky a vyskočím na nohy. Opět si natáhnu bezprsté kožené rukavice a bundu si zapnu až ke krku. Začíná být chladno. Nakloním se přes okraj střechy a zavřu oči. Jen myšlenkami prozkoumávám, zde je v blízkosti kdokoli, kdo by můj skok mohl vidět. A vlastně, co je mi do nich? Už to dál neřeším a udělám dva kroky. Pojednou se noha ještě dotkne vyasfaltované panelové střechy, podruhé však šlápne naprázdno a prudem vzduchu rozfoukané vlasy dávají znát směr pádu. Těsně před chodníkem spomalím, až njen lehce dopadnu na zem. Nastartuji motorku a odjíždím vstříc baru, nové práci a nejspíš i nové budoucnosti. Neříkám, že pracovat v baru je to, co jsem vždy chtěla, ale je to lepší než nic. Barman mě očividně vidí rád. Je to i majitel a je rád, že tahle drobounká maličká dívka dokáže zkrotit veškeré výtržníky. Navíc dnes večer pracovat nemusím, dal mi nahoře jeden pokoj, kde mohu bydlet a můžu jít spát. Díky bohu. Nebyl mi dpřán klidný spánek s pěknými sny, byl to spíš bezesný kolotoč mikrospánku a probouzení se. Ráno se cítím ještě unavenější, než když jsem šla spát. Za to může on! Opět ho obviňuji, svého otce. Ráno si dám sprchu, kafe, mlj šéf, Michael, mi dokonce udělal snídani. Mám se dobře, už se vlastně nemusím o nic starat. Převléknu se do čistých džín, trička a kožené bundy, na nohy natáhnu vysoké boty a pod paži vezmu helmu. Vyjdu ven, kde opět nastoupím na motorku a s úmyslem se pouze projet vyjedu.

Pán Jeskyně - 13. září 2009 11:32

Remy "Píp píp píp píp" Mmm, pokojská očividně splnila svou práci a ten kvílivý zvuk, pokoušící se tě probudit je tu zas. Kolik budíků musíš zničit, abys měl klid? Navíc, ani si jej nenařídil, tak co to je? Když se dostatečně probereš, uvědomíš si, že tvůj laptom, ještě večer položený na posteli, je pryč. Obhlédneš zemi a ano, tam je. Nejspíš upadl, tak schválně, co jsi všechno stáhl. Zapneš jej a první, co vidíš je "low battery" musíš laptop tedy napíchnout do zásuvky a čekat, až se aspoň trošku sebere a pojede rychleji než šnečí závodník. Mezitím si dáš sprchu, kafe a v předsínce pokoje na tebe čeká voňavá snídaně. Když se tedy konečně dostaneš k počítači, máš tam neuvěřitelné množství stažených věcí a schránku plnou zpráv od známých a dlužníků. Těch zpráv je mnoho. Je tam adresa, něco o Xavierovi a ještě dost dalších věcí. (Prosím, vymysli si, co jsi našel. Chtěla jsem ti udělat radost a napsala jsem za Mattese, ale nevím, co by tam mohlo být.)

*Scott Summers Cyclops* - 16. září 2009 20:20

Akademie - cesta do města Akademie mě dusí, začíná mi tu být těsno, už dlouho jsem si nikam nevyrazil a nebavil se. Pořád jsem tu zavřený se svýma depresivníma myšlenkama a stohy papírů. Musím si odpočinout, vyrazit si a to také udělám. Už ani nevím kdy jsem naposledy jel na své motorce, kdy jsem si naposledy užil volnosti a rychlosti. Zaběhnu do svého pokoje a převléknu se, vezmu si své motorkářské oblečení, černé kalhoty, triko s nápisem "Mötorhead", koženou bundu a motorkářské rukavice. Seběhnu do garáže kde odpočívá můj stroj, kovová kráska. Moje motorka. Otevřu vrata garáže pomocí dálkového ovládání a rozjedu se k brána, vrata se zavřou a brána otevře. Pak vyjedu z bran akademie a stovkou si to mířím k městu. Je to nádherný, euforický pocit. Svoboda, rychlost, užívám si to každou vteřinou. Když jsem blízko města, tak zpomalím na povolenou rychlost a zastavím se u jedné kavárny. Vypnu motor a vezmu klíčky, zapadnu do kavárny a objednám si lívance s borůvkovou marmeládou a k tomu jahodový čaj. Posadím se ke stolu, kde čekám na svoji objednávku.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 16. září 2009 20:44

Město Projíždím se všude možně, zajedu i za město. Já prostě miluju motorky a strašně mě štve pomylšení, že jsem tuhle vlastně ukradla. Musim jí vrátit. Peníze mám, dost peněz, možná bych ji mohla vrátit a koupit si jinou. Zaparkuji ve měste, jen tak, ani nevím kde. Ale není to v centru. Sundám si helmu a jen sedím. Jsem zabraná do vymyslení řešení, jak naložím s motorkou. Vůbec jsem jí neublížila, jen ubrala trochu benzínu. Ve svém zamyšněí se ani nerozhlížím, celou dobu vlastně na řešení koukám, ale nevidím ho. Až najednou mi to dojde. Dívám se na černou stříbrnou Yamahu. Tu znám! Seskočím ze své motorky a rozhlédnu se po majiteli. Za výlohou ho spatřím. Je to jeden z Akademie, viděla jsem ho. Napochoduji dovnitř. Helmu pod paží, sundám si bundu a sednu si naproti němu. odkaz "Vy mi určitě pomůžete!" Vyhrknu, na stůl položím desetidolarovku, čímž mu jeho snídani zatáhnu, čapnu ho za ruku a táhnu ho ven. Možná to působí komicky, protože jsem strašně malá, ale je mi to jedno. Táhnu ho k "mojí" motorce. "Co s ní? Nechtěla jsem ji ukrást, jen půjčit a teď ji chci vrátit, ale nevím jak, nechci se potkat s Loganem." Vychrlím na něj. Zbytečné dotazy mě nebaví, proto radši hned řeknu všechno.

Pán Jeskyně - 16. září 2009 20:55

V čekárně - Logen Mladá sestřička se ti něvěnuje.Pošle směrem k tobě ještě jeden milí úsměv a začne se věnovat své práci.Samá razítka,samé složky,dopisuje všude vše co chybí. Když se zrovna vrhla na dopisování složky Ororo (kopie jsou samozřejmě v počítači) vytrhneš jí od toho. "Je patnáct minut po desáté pane."(10:15) Řekne ti a znova se usměje.na nci nečeká a začne dále psát ovšem pochvíli přestane a koukne na tebe. "Měla bych otázku,jste pouze milenci nebo manželé?" Zeptá se mile. Doktor - Ororo Doktor si vše zapisuje a vydává ze sebe jen "Hmm..Ano,ano ano..hmm..hmm" a podobně. Po chvíli pero a papír odloží. "Myslím že je to nad míru jasné,slečno Munroe.Vypadá to že jste v jiném stavu.Gratuluji." Řekne pozitivně a usměje se.

*Scott Summers Cyclops* - 16. září 2009 21:00

Město Od mé svačiny mě vyruší dívka, je mi povědomá, ale jsem jí poněkud zaskočen, takže ji pořádně nikam nedovedu zařadit, sotva jsem snědl polovinu své porce už mě ta dívka táhne ven. Pomůžu...když budu moct... Jsme venku u jiné motorky, která by měla být spíš na akademii. V tu chvíli se mi rozsvítí. No...na dvou motorkách jet nemůžu...možná když pojedete se mnou...ne přímo na akademii, ale někam poblíž...navíc, mám pocit, že Logan na akademii teď není... Přeměřím si ji pohledem. Proč tam nechcete zůstat? Zeptám se zvědavě a očekávám její odpověď, ačkoliv bych se nedivil kdyby to byla jen nějaká výmluva. Střídavě sleduji motorku a dívku.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 16. září 2009 21:11

Město Hledím na něj s lehce zakloněnou hlavou. Ono skoro 30 cm rozdílu výšky se pozná, zvlášť když ten chytrák stojí na chodníku a já už na silnici. "Jet taky? Neni? Ok, tak pojedu, ale hned potom půjdu." Jak se dostanu potom z Akademie zpět nevím, asi prostě poletím. A když mě někdo uvidí? No.. nějak to udělám. "Proč?" Podívám se na něj, můj výraz teď přesně kopíruje Logana, když nechápe, jakto, že něco Scottovi neni jasný. "Jestli chcete Akademii postavit od zkladu znovu, nechte mě klidně v jedné budově s Loganem.." Zavrčím. Už sice vím, že je můj otec, ale to nic nemění, že v jeho přítomnosti jsem vzteklá a neovládám se.

*Scott Summers Cyclops* - 16. září 2009 21:27

Město Přemýšlím o jiném možném řešení, protože vím, že není moc nadšená z návštěvy akademie. Nikdo vás tam držet nebude...a já vás pak můžu zas vzít do města...abych si třeba někde dal svačinu... Pronesu žertovně jako narážku na to, že mě "připravila" o jídlo. Dobře...ono...vycházet s Loganem...je obtížný víc než by kdo řekl... Já vím o čem mluvím, nemáme se moc rádi, já se ho snažím respektovat, ale on mě ne a tak to není moc lehké. Sice bych kvůli tomu nedemoloval školu, ale i tak by mezi námi mohlo za nějakých okolností dojít ke střetu, ale tomu se snažím předcházet jelikož by to nic nevyřešilo. Tak pojedeme... Nasednu na svoji motorku a nastartuju ji. Když je Vic připravena jedu směr akademie.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 17. září 2009 08:21

Město Poslouchám jeho další návrh a zatvářím se lehce rozpačitě. "No, tak vás pak pozvu." Pokrčím rameny a nevinně se pousměju. "Hmm, něco o tom vím." Zamumlám, i když jsem vlastně ještě neměla možnost se s ním pohádat, nebo tak. Jenže znám sebe a myslím si, že jsem jen slabý odvar Loganova chování. Dřív jsem to nechápala, ty moje nálady, vždyť mamča byla vždycky tak milá! "Ok, jedeme." Obléknu si bundu, nasadím helmu a nasednu na motorku. S hlasitým řevem motoru se rozjedu po silnici. Dokud jsme tak nějak ve měste, jedu spořádaně za ním. Když však vyjedeme z města, s hlasitým zaúpěním téhle mašiny profrčím kolem něj. S kvílením pneumatik prolétávám jednotlivými serpentinami, zatáčkami a dalšími úseky silnice. Jezdím takhle ráda, nic se mi stát nemůže a kvůli (díky) tátovi a schopnostem, které jsem zdědila mám tak zjitřené smysly, že se mi snad nemůže nic stát. Nebo aspoň nikdy nestalo. Až odlétává štěrk, když smykem zastavím před branou a čekám na Scotta.

*Scott Summers Cyclops* - 17. září 2009 16:45

Akademie Opustíme město a Victorie mě předjede, jede dost rychle, takhle bych já nejel, protože nikdy nemůžu vědět, jestli bych svůj stroj zvládnul a tak dojedu k bránám akademie s přibližně dvou minutovým zpožděním. Zastavím u brány, kterou ovládačem otevřu a pokynu slečně, ať mě následuje. Znovu nastartuji a jedu ke garážím, kde já čekám na Vic, mezitím si otevřu vrata garáže a zaparkuji svoji motorku. Asi tu nezůstane, ale chvilku by se mohla zdržet... Vzpomenu si na to, že jsem jí slíbil, že jí odvezu do města.

Pán Jeskyně - 17. září 2009 22:02

Ange,Randy a Chris Čím déle jdete tím více se ochlazuje a slunce začíná pomalu zapad (máte asi 16:00-17:00) Najednou se ale zastavité,jako by vám bůh našeptal "Jďěte pár metrů na jih a dojdete k lidem" Aniž by jste si toho všimli opravdu jste změnili směr spíše na jih. Netrvalo to dlouho,možná 10-15 minut.Místo pevné země tu začínají být jezírka,což znamená bláto a zápach. Když vydíte "světlo" a slyšíte něco,co připomíná ruch města rozběhnete se. Když se zastavíte jste někde na louce.Není moc velká,dole teče potok přez který vede dřevěný most. Když přez něj přejdete je před vámi vysoká tráva,ale slyšíte hluk. Pokud se rozhodnete projít vysokou trávou oběvíte se v parku.Všude kolem vás jsou lidi.Většina lidí je narozdíl od vás pěkně oblečena,čisté a vyžehlené prádlo,zatím co vy ho máte zaplácené,místy roztrhané.

Chris Barton - 18. září 2009 11:51

U města Celý unavený a vyčerpaný se rozlédku kolem sebe. Lidi, chtěli jsem zapadnout a ztratit se v davu, nevím jak vy, ale já jsem hodně nápadný. Začnu si prohlížet lidi okolo nás a kapánek znervózním. Kdybych se v něco proměnil, možná by sme tak nápadný nebyli. Sáhnu do batou a vyndám vodítko. Ange, já se stydim, mohla by jsi ze mě udělat svého psa? Budete vypadat jako pár se psem a nebudete tak nápadný. Podám vodítko Ange a proměním se na malého roztomilého oříška.

Pán Jeskyně - 18. září 2009 14:16

Alice a Dominik Jelikož vám nejel autobus ani nic podobného a nenašli jste nikoho kdo by vás do města odvezl šli jste po svých.Cesta trvala necelou hodinku tak jste si odbře popovídali. Dominik ti lehce neznačil že jsi hezká,ovšem ty jsi na sobě nedávala nic znát a ochavala jsi se vcelku normálně,až na růžové tvářičky,které zdobili úsměv. Když jste došli do města Dominik hledal nějáký obchod s potravinami. Když jste ho našli věšli jste dovnitř.Je to menší obchůdek.Najdete tu hyg. potřebi,ovoce,zeleninu,pečivo,cukrovinky a nápoje. Když jste vzali vše potřebné Dominik si zašel ještě pro něco do lékárny a zalomili jste to v nedaleké kavárně kde jste mohli zahlédnou Scotta,pokud jste se odbře dívali.

Pán Jeskyně - 18. září 2009 14:23
	!! HLÁŠENÍ !! Milí spoluhráči. Jak ste si mohli všimnout jsem zpět,za doby mé neaktivity se zde mco nezměnilo,je to sice dobré že jste mi neutekli ale nevím zda máte zájem dále hrát.Chápu že někteří jste nemohli kvůli tomu mě,ale teď tu jsem,pokusím se vám všem věnovat ale kdo už dál hrát nechce ať napíše do diskuze a na nic nečeká Mates

Britney Allen *Squeeze* - 18. září 2009 14:24

NY Bohužel, žádný autobus nejede, a tak jdeme pěšky. Dobře jsme si popovídali a jednou jsem i zrudla, když mi Dominik naznačil (dost průhledně), že jsem hezká. Předstírala jsem, že se to nestalo. Potom jsme našli - no, spíš Dominik našel - jeden obchod. Koupila jsem si balíček žvýkaček a hned se dala do žvýkání jedné z nich. Samozřejmě jsem žvejky nabídla i Dominikovi. Dominik si pak zašel ještě pro ty léky do lékárny. Nakonec jsme zakotvili v kavárně. ,,Ta cesta trvala déle než jsem čekala.." zamumlám, když uvidím hodiny v kavárně. ,,Prosila bych si horkou čokoládu," objednám si u servírky.

Dominik Breiner*InvisibleBoy* - 18. září 2009 14:45

NY Když jsem se dopajdali až do města (že to teda byla cesta) Nakoupil jsem vše potřebné i léky. Když mi Alice nabídla žvýkačky vzal jsem si. "Díky" Řekl jsem s úsměvem a začal jí pomalu žvýkat. Tak nějak jsem se rozhodli že se ještě zastavíme v kavárně aby jsme si torchu vydechly a nabyli sílu. Sotva jsem dosedli už u nás byla servírka,Alice si hned objednala čokoládu,chíli jsem se díval do lístku a pak jsem se podíval na servírku. "Já bych si dal také horkou čokoládu." Servírka se na nás ještě usměje a odejde. "Je to tady pěkné že?" Zeptám se alice,za chvíli už před námi stojí servírka se dvouma hrníčkama na tácku. .... Zdi jsou meruňkové,trochu tmavší.Vybavení je tu tmavě hnědé,podlaha je dřevěná,celkem nová.Je tu tlumené světlo a celkem dost obrázků.

Remy LeBeau - *Gambit* - 18. září 2009 23:52

Pokoj Tak z příjemného snu zase bude houby a ne že ne. Se zaskřípáním zuby z polospánku se oženu podle zvyku směrem, kde se malý trapič nachází. Promáchnu vzduch. Budíku to tak vykoupilo další den. Možná. "Huš, hajzle!" Skok plavmo s půlobratem, po němž mi skončí strojek v pařátech, bych sám sobě obodoval tak na dvanáct a půl z deseti možných. S až sadistickým potěšením zamáčknu zvonění, pak pečlivě deaktivuju jakékoliv funkce buzení a budík pohřbím až na samé dno šatní skříně. To už jsem celkem s úspěchem vzhůru. Není nad trochu tělocviku po ránu. Udělám stojku a začnu se shánět po čemsi, co si matně vybavuju, že na té posteli mělo být, ale už tam není. "Tady jseš, pacholku," popřeju dobré ráno i svému jednostrojnému výpočetnímu středisku a starostlivě zkontroluju, jestli mu nedobrovolný výsadkářský kurz neublížil. Postel sice není vysoko a ve vlasu koberce by se ztratil foxteriér, ale náhoda je svině. Mám štěstí. Ještě že si veškeré věci pořizuju už s vědomím, jakým záludnostem mohou být v mém vlastnictvím vystaveny, proto musí něco vydržet. Ačkoliv neběžel tak dlouho, aby byl totálně vyšťaven. 'Kurnik, na tohle mám fakt kdy, lítat s notebookem po servisech,' zamračím se. "Koukej žrát a než se vrátím, ať je s tebou řeč!" S vodou čůrkem odkapávající z ještě mokrých vlasů, hrnkem kávy a toastem dovysoka obloženým plátky opečené slaniny, která je aspoň malou náplastí na zjištění, že mám na levé tváři otisknuté klávesy od levého enteru po mezerník, si potom jako kultivovaný mutant přesunu resuscitovaný stroj ke stolku v apartmá. A psychicky se připravím na dlouhou fušku. Pámbu ví, že bych někdy uvítal sekretářku. Administrativa mě jednou zabije. Na obrazovce blikl počet stažených souborů. Málem jsem se udusil horkým nápojem. Když jsem předtím zmiňoval jednou, nepotřeboval jsem to dneska! Bohužel pro mě se zdá, že Institut pro nadanou mládež je ústav státní správou, či alespoň některými jejími složkami, dost pečlivě monitorován. Jen ze složek tajných úřadů je tady toho na sepsání Xavierova slovníku naučného. Tiše zaúpím a podívám se na akta vytažená z S.H.I.E.L.D.u. Zaúpím nahlas. Je jich ještě nejméně dvakrát tolik. Příštích pár let se nudit nebudu. 'Prej 'zjistěte mi vše'! Zmetek! Kolik že za to mám vlastně dostat?' zapátrám ve svém vnitřním účetním systému, protože tváří v monitor mi nějak klesá pracovní morálka. Po osvěžení nabízené sumy jen vzdychnu a začtu se do nekonečného proudu dokumentů. Po několika hodinách se mi podařilo vytvořit alespoň základní třídící systém. Do jedné hromady putují plány a údaje o budově samotné (teda řeknu vám, takovýhle sklep bych si nechal taky líbit), tématem druhé je přímo velký plešoun osobně, třetí se zaobírá studenty, a tak dál a ještě dál. V každém případě všechny ty úlovky mají jedno společné: dohromady je to jen změť písmen a číslic, technické výkresy, základní životopisy. Což je jen malá část toho požadovaného "všeho". Poví mi, kde ten barák je, kolik krychlových metrů má nad i pod zemí, kolik letadel a možná i švábů ve sklepě bych tam našel. Stejné je to i s obyvateli. Ti mají možná někteří pro změnu šváby na mozku, ale tady to nenajdu. Původ, věk, vyznání, schopnosti, ... '... oblíbená barva spodního prádla?! Jsou věci, který fakt vědět nepotřebuju!' otřesu se. 'Kdo moh takovýhle pakárny zjišťovat? A hlavně proč? No co, dědkovi to přihodim taky, ať si za svý prachy užije.' Kdybych se do toho teď pustil, přibližně za týden až dva bych mohl mít hotový balíček stěžejních dat, protože naprostá většina toho sajrajtu je nekonečnou přehlídkou variací a doplňků na jediné téma. Největší sranda asi bude montovat dohromady ze všec možných zdrojů co nejucelenější plány budov. Že já kretén radši nešel na architekta, teď by se mi z toho neobracel žaludek. S pousmáním si představím, jakou facku bych za podobně rouhačskou myšlenku chytil od svého předrahého tatíka, který potil krev, aby mi předal všechny taje našeho bohumilého řemesla. Druhou bych pak nejspíš chytil tamhle o tu komodu. Jediná, zato zcela zásadní nevýhoda plánu A je fakt, že by to znamenalo onen týden až dva sedět zahrabaný tady na zadku a brejlit do monitoru. Nonstop. Což při citlivosti mých očí a kontrastu tohohle monitoru povede nejdéle do tří dnů k zánětu spojivek. Takže plán A je pomyslně odhozen do šrotovačky, ještě než mu stačí být přiděleno patřičně povzbuzující motto, jako "S Xavierovou školou na věčné časy a odtamtud už jen do cvokhauzu." Plán B je vpodstatě to, co by následovalo po zpracování dat. Papíry nestačí. Tu školu tvoří živé bytosti, které budu muset poznat trochu bezprostředněji, než z tajných vládních materiálů. Pokud by se mi podařilo se tam nějak šikovně vetřít... downloady se můžu pak probírat ve volném čase a průběžně je doplňovat osobně zjištěnými věcmi. Sice se to protáhne, ale zase, pokud se to povede, s takovou prací bych mohl i promovat... Ne že bych se musel nějak dlouze rozhodovat. Představa delší fyzické nečinnosti mi ježí všechny chlupy po těle. Takže teď musím udělat v první řadě jedno... dát si panáka. Jen ještě předtím zkopíruju zatím roztříděná data na tři různé disky, kdyby něco. Zaklapnutý laptop putuje pod postel a já se s parádníma kruhama pod očima, urputnou bolestí zad a výrazem čerstvé zombie odpotácím do hotelového baru na trochu destilované kukuřičné šťávy, která bude muset nějak nahradit zanedbaný denní příjem potravy.

James *Logan* Howllet - 19. září 2009 19:02
	U doktora-čekárna Děkuji slečno. Poděkuji, když mi poví kolik je hodin a podívám se na květinu co je v čekárně a zamyslím se. Co se to asi s Ororo děje ? Mysl se mi potuluje někde jinde, daleko od sud, kdesi v mé minulosti. Cuknu sebou, když na mě znovu promluví, podívám se na sestřičku. Jsme milenci. Odpovím mile sestřičce a podívám se na ní.

Victorie Alexis Morgan (Howlett) - 20. září 2009 09:53

U brány, vevnitř Jakmile dojedu, sundám si helmu a pohodím hlavou, až se mi vlasy rozvlní po zádech. Jen se zakloním a nastavím tvář slunci, mezitím co čekám, až ten chlapík, o kterém vlastně ani nevím, jak se jmenuje, přijede. Za chvíli už zřetelněji slyším burácení motoru motorky, skřípění štěrku a otáčení kol. Ano, ten chlápek pak brzy zastaví vedle mě, otevře bránu, a projede. Po jeho vzoru nakopnu mašinu do chodu a vjedu na pozemek za ním. Tady už nejedu rychle, nechci udělat rozruch a zbytečně na sebe upozornit. U garáže slezu z motorky, ještě ji obejdu, zda není špinavá či poškrábaná a když shledám, že ne. Zavezu ji do garáže. Chcete nějaký peníze za benzín? Nádržpředtím nebyla plná a navíc jsem taky rochu tankovala, ale to je jedno.

Randy Orton - 20. září 2009 14:16

U města Cesta je ne moc schůdná, ale cosi nás tam zavedlo a tudíž jsme jí kráčeli. Na konci cesty vypadáme jako tři otrhanci, což není zrovna to, po čem bychom toužili. Jasně, proměň se v psa, alespoň budeš zticha. Souhlasim...ať je z něj nějakej vořech... A pak bysme ho mohli někde uvázat a zbavit se ho. Pomyslím si s ďábelským úsměvem, ale jsem toho názoru, že by Ange nebyla moc pro, ale s tím by se také dalo něco udělat. Tíží mě ale jiná věc, kde sehnat slušné oblečení aniž bychom na sebe poutali přemíru pozornosti. Obchod? Vykrást? Ne...hloupost. Někoho svléknout? Ještě větší pitomost. Uvidíme, musíme se s Ange nějak domluvit a zbavit se toho čokla.

*Scott Summers Cyclops* - 20. září 2009 14:21

Akademie... Obě motorky jsou v garáži, ale ta má je zas připravena na další cestu. Slečna se mě zeptá, jestli má přispět na benzin, ne proč? Slečno...to nebude třeba...vážně...ale já vám slíbil, že vás vezmu do města...a pokud chcete, pokud stále chcete, tak vás vezmu do města, já tam tak či tak jedu... Nepředpokládám, že by se slečna měla v plánu zdržet na potenciálním bojišti a bojiště by se mohlo stát reálným poté, co dorazí Logan. A u toho bych si nepřál být. Projdu se kolem své motorky a zastavím se u dívky. Jmenuji se Scott... Představím se jí, protože si nejsem jist, zdali mé jméno již zná a kdyby ano, tak si akorát bude myslet, že jsem sklerotik nebo blázen a možná si to už myslí, ale to už je věc její.

Angelika *Ange* - 21. září 2009 19:12

U města Jdeme dlouhou dobu. Na zádech mám batoh a skrývám tak černá křídla. Jsem docela upachtěná. Jasně. Jak chceš. Řeknu Chrisovi a když se změní nasadím mu obojek. Avšak vodítko nechám v ruce aniž bych ho zapla. Drž se u nás, Chrisi. Bude to tak lepší. Podívám se na Randyho. Mohli by jsme se vydávat za turisty, kteří se ztratili, kdyby nás někdo otravoval. Řeknu Randymu a odhrnu pramen vlasů z obličeje. Z kapsy vytáhnu gumičku a smotám je do uzlu. Je to tak lepší.

Chris Barton - 21. září 2009 22:47

U města Haf Haf! Zaštěkám na Ange a začnu vrtět ocasem. Zní to jako velmi dobrý nápad, ale co by se dalo taky od Ange čekat, ta nikdy neřekla žádnou hloupost co jsme s nima. Zato Rendy se nějak divně zatvářil. No bůh ví co se mu honí hlavou. Ale stejně, proč mě to k němu tak táhne? Zahlédnu nějakého cizího psa a tak se k němu rozeběhnu a tím upoutám větší pozornost, než by asi bylo vhodné. Sakra, to jsme asi neměl, ale nemůžu se tu proměnit zpět, abych se mohl omluvit. Ale co, aspoň už jsme ve městě.

Randy Orton - 21. září 2009 22:54

Město Chris se do své role psa vžil víc než dost. No...není to špatný nápad...ale nevysvětluje to proč naše oblečení vypadá jako bysme byli delegace z venkova...muíme si sehnat nějaké čisté oblečení...jak jsme na tom s financema Ange? Vím, že říkala, že máme nějaké peníze, ty měli sloužit na nějaké cestovní "výlohy" a taky měla v batohu nějaké oblečení z akademie, krom toho málo jídla co máme. Rozhlédnu se kam Chris zmizel, nechám to být. Rozhlížím se dál a hledám nějaký obchod, kde by se případně dalo sehnat nějaké levné oblečení. Jako by pro tebe byl problém někde něco ukrást...

Laakii - admin - 01. listopadu 2009 21:54

Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin