Vypravěč - 27. ledna 2021 13:36

Často přemýšlíme o času. O tom, jak jej nemáme mnoho nebo naopak o tom, že jej máme spousty, jen si ho neumíme správně uspořádat a trpíme tak jeho nedostatkem. V tom všem pozdvižení kolem času zapomínáme na zbytek věcí. Zrcadla, například. V dnešním světě jsou skleněnou tabulí potaženou tenkou vrstvou hliníku. Postáváme u nich, líčíme se, nakrucujeme, ale kdo dnes ví, že se dříve zrcadla v domě zakrývala ze strachu, aby do něj nevstoupila nebožtíkova duše? Nebo, že pohlédnutím do zrcadla o půlnoci riskujete vidět za svým odrazem ďábla a následně onemocnět nebo zemřít? V průběhu staletí se mísily nejrůznější názory, a tak byla zrcadla používána také pro vyhánění zlých duchů, identifikaci upíra a k nejrůznějším magickým rituálům, až jsme se nakonec dostali k dnešnímu, ryze praktickému využití. Přesto po nocích sníme o jiných životech, cizích světech a nadpřirozených bytostech.. a přitom není nemožné vše změnit a vstoupit do jiného světa.

Vypravěč - 31. ledna 2021 23:14

Nový domov Gilleroyův dům, dopoledne Elën Reawes Přestože jsi prošla zrcadlem nedávno, zažila jsi toho už víc, než dost. Paniku i hysterii dívky, kterou jsi potkala kousek od jezera, a kterou jezero krátce na to pohltilo. A co hůř, potkala jsi také Éneoife, zrazenou šerednou ženu s magickým nadáním, která tě vzala pod svá křídla – tak to alespoň prezentovala, ale reálně to spíš vypadalo, že tě hodlá využít, jak jen to půjde. Přesto se tvářila, pohlcená do vlastních starostí, že máš všechnu volnost světa. Snad i proto se stalo, že jsi mohla využít nabídky v hostinci a zatancovala jsi místním takovým způsobem, že ses z neznámé dívky stala jednoznačně hvězdou večera. Díky tomu jsi potkala Gilleroye, muže mnoha tváří. Slovo dalo slovo, ocitla ses v jeho domě a ohromila nejen pozvané hosty, ale hlavně – opět – pána domu. Není pochyb o tom, že chce, abys zůstala, i proti tobě v lecčem vychází vstříc a zároveň v jistých ohledech trvá na svém. * Gilleroy naslouchá velmi pozorně, soustředěně, ale nevidíš na něm ani náznak souhlasu, ani nesouhlasu. “Zahradu nechám na tobě. Postarej se o ní jak uznáš za vhodné. Vyčlením ti na ní rozpočet. Nenávratné investice jsou krásná záležitost, ale musí se držet na uzdě,“ jednoduché, jasné. “Souhlasím i s tvým dalším vystupováním. Těžko si zde určíme nějaká pravidla, kromě morálních zásad, ale nezdá se mi, že bys měla problém s jejich dodržováním. Hosté se chtějí bavit a já jim zábavu a rozptýlení rád dopřeji. V domě se konají různé události, rozličných velikostí a s různými hosty. Nemusíš se bát, většinou jde o zábavy ohlášené několik dní dopředu. Vybereš si tak, aby bylo možné sehnat případně někoho jiného. Odměnu ti vyplatím jako obvykle,“ ani nečeká, že bys mohla nesouhlasit. Rozpaky viditelné ve tvé tváři si vyloží po svém. Zatímco ty vidíš muže, který k tobě byl během včerejší noci pozorný a držel se nebezpečně blízko, on ruměnec ve tvých tvářích vnímá jako stud a zájem o pracovnu. Přece jen, zakázané území je zakázané území. “Ano, jak říkáš. Pracovna je mým hájeným teritoriem, pouze na pozvání. Proč tě to zajímá?“ jemně vytáhne koutky, “Chtěla bys sem vstupovat častěji, než jsem se domníval..?“ dodá nečekaně laškovně.

Vypravěč - 31. ledna 2021 23:15

Hledání štěstí U felčara – město - pláž, dopoledne Alexandra J. Lewis Valarie ti přináší jen samé útrapy. Když jsi Zutru viděla poprvé, jen těžko sis mohla představit kolik toho zažijete. Škoda jen, že společné zážitky jsou čím dál méně příjemné a teď se skoro zdá, že ačkoliv jste k sobě zahořeli vřelým citem, vše je pryč. Zůstala jsi v cizím městě s cizím člověkem a pachutí rybí polévky na patře. Elbert Barden z Nízké Doliny, nebo taky docela obyčejně felčar Barden, ti pomohl s zařizováním potřebných pro pobyt ve městě a po vašem návratu do jeho domu jsi zjistila, že Zutra odešel. Nebo utekl? Kvůli jedu a způsobu, kterým se ho Barden snažil léčit? * “Ah, no.. jistě,“ Barden zjevně nemá ve zvyku se vnucovat, ne takhle přímo, ale vidíš, že se mu ani trochu nelíbí představa, že někam půjdeš sama. “Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Doprovodím tě alespoň kus. Co když..,“ zarazí se. Tušíš, že chtěl říct něco nehezkého nebo nevhodného, jen přijít na to co. On ti to už neřekne. “Jen proto, aby se ti něco nestalo,“ nabídne se. Konečné rozhodnutí však nechá na tobě. Na pláž to není zase tak daleko. Zvlášť, když tě žene touha Zutru najít a ochránit, pomoci mu. U brány z města tě čeká klasická kontrola, všechny náležitosti máš vyřízeny a v pořádku. Cestu místy poznáváš, ale jinak je ti cizí. Potkáš jen jednoho kluka, který v táhne cosi v pytli na zádech směrem k městu. Když ale dorazíš na místo, nikde nic nevidíš. Ani draka, ani temného elfa. V písku jsou patrné otisky dračích tlap, jenže neumíš odhadnout, jak jsou staré.

Vypravěč - 31. ledna 2021 23:17

Návrat čaroděje a jeho „učednice“ Tábor v lesích u Dorghamutských hor, dopoledne Joanna "Anna Lazebnice" McDoulinová Od vašeho plánovaného, i když poněkud rychlého, návratu do Valarie uteklo sotva pár hodin. Čarodějův plán vyšel na výbornou a vy jste se i s proviantem, který jste sehnali, dostali skrz zrcadlo. V lese poblíž hor na vás nečekala jen malá skupinka elfů (Uirša, Niwara a Nieš) a několik lidských bojovníků (v čele s Mordredem), ale také Restrechi. Vaše setkání by se dalo popsat jako bouřlivé, rozhodně je to tvrdohlavý mezek, kterého jde jen těžko přesvědčit o tom, aby zahodil veškerou nenávist vůči Orhazovi. A Orhaz? I toho návrat do Valarie změnil, zřejmě pod tíhou povinností a touhy zemi, a hlavně jejímu králi, pomoci. Dost možná za to ale může i magie, která je v tomto světě mnohem silnější a jiskřivější, než v tom tvém. Orhaz byl krátce pryč a vrátil se s neradostnou zprávou, že nikdo z jeho lidí z Grozahu vám nepomůže. Také téměř bez mrknutí oka rozhodl o tom, že tábor na tomto místě nemá smysl a musíte se přesunout, abyste ochránili a pomohli králi. “Král je to jediné, co udrží Valarii jednotnou. Silnou. Je to jediná šance. Bránit okraje nebo samotnou hranici je bláhové přání, které se už dávno obrátilo v prach. Mým úkolem je chránit krále, jeho zemi, čemuž hodlám dostát.“ Přesně tak to řekl. * Orhaz k tobě zaskočeně shlédne. Zaskočeně, ale bez špetky chuti se tím zabývat takovým způsobem, jaký mu naznačuješ. Tvá slova o tom, že ostatní nejsou jeho učedníci ani zaměstnanci, tudíž je hloupost jim něco jen nařizovat a měl by jim vzniklou situaci řádně vysvětlit, se ho nedotkla. Uirša zatím mlčky čeká. “Jsou tady s nějakým ideálem, takže předpokládám, že půjdou. Jak jsem řekl, zůstat v lese u Hranice nemá smysl. Pokud někdo z nich trvá na tom, že bude užitečnější tady, ať zůstane, nikoho nehodlám nutit. Včetně tebe. Všichni ostatní už vědí, že si mají pospíšit,“ řekne nevlídně. Následuje krátká odmlka, jako by si byl jistý, že už nic dalšího říct nechce, ale nakonec se k tobě přece jen ještě jednou otočí. “Nejsem jejich vůdce, ani tak nehodlám vystupovat,“ měří si tě pohledem, “i když vím, co mi říkáš, nebudu nikomu nic vysvětlovat. K čemu? Království je král. Pronikli do vnitrozemí a ohrožují jej, tady,“ rozpřáhne ruce, “už nic nezachráníme. Možná narazíme na hlídku nebo dvě, ale jejich vůdce má jiný cíl. Nebo si myslíš opak? Že by mohlo jít o zrcadlo? Napadlo mě, že by mohlo jít o něj, ale připadá mi pravděpodobnější, že chtějí jen území,“ sklouzne od rozhodnosti k možnosti diskuse.

Vypravěč - 31. ledna 2021 23:18

Vstávat, holoto! Doma, brzké ráno Benedikt Gordan Jasně slyšíš, jak ti u ucha cinkají klíče. V tom prostém kovovém zvuku je ale víc, možná chrastění, možná dřevěné klapání. Víš, že nemáš moc času, protože až se klíče pečlivě navlečené na kroužku odmlčí, přijde konec. Už jsi tak blízko. Stačí natáhnout ruku a.. Místo uchopení čehosi procitneš do chladného rána. Na dveře bytu kdosi znovu neurvale zabuší a ty konečně pochopíš, že vtíravý pocit, který tě nutil natáhnout ruku dopředu byl jen sen. Tenhle byl obzvlášť živý, takže trvá, než se vzpamatuješ, a i když se tvá chodidla dotknout země, připadáš si malátný. Další zabušení. Nevíš o ničem, co by nepočkalo. Majáčky s barevnými světly se neodráží na stěnách, neslyšíš ani sirény nebo rozhovor. Jsi si docela jistý, že za dveřmi je jen jedna osoba. “Prasklo to tam!“ vychrlí na tebe drobná blondýnka sotva, co otevřeš dveře. “Je mi to děsně líto!“ dodá a zamrká. Na sobě má teplákový komplet, co už prošel nejedním procesem praní, loňské sešlapané žabky a vlasy sepnuté v uvolněném drdolu. Znáš ji jen tak od vidění, bydlí na tebou a bydlela tam už když ses sem stěhoval, jen tehdy ti nad hlavou podupával i její přítel. Teď je tam delší dobu ticho. “Zastavila jsem hlavní přívod, ale všude je voda.. takže.. takže vám asi budu muset zaplatit,“ dostane ze sebe slečna Slováková omluvně a zdá se, že jí teprve teď došlo, že sama neví, co ti přišla sdělit. Je středa, obyčejný den. Předpověď počasí nehlásila nic unikátního, přesto ti připadá, že z chodby do bytu táhne nepříjemný chlad.

Vypravěč - 31. ledna 2021 23:21

Donáška až do domu Město, odpoledne Dorian Break “A vy takhle vypadáte normálně, jo?“ padne další otázka a chlapík se nezdráhá s tebou tak trochu přetahovat o nezaplacenou pizzu. Dneska jsou zákazníci za trest. Práce s lidmi není jednoduchá a potvrdí to každý, kdo s ní má zkušenosti, ale některé dny jsou zkrátka těžší, než jiné. “Rodiče vám to dovolili?“ padesátníka zajímáš, to je jasné. Podle toho, jak zvědavě sjíždí pohledem tvoje vlasy, je pro něj jejich barva jednoduše nepochopitelná. Začne do toho míchat výchovu? Z vchodových dveří se line nepříjemný odér vařeného jídla a zápach z kanalizace. Taky je ale možné, že v tomhle domě, kde sousedí čtyři byty, někdo chodí srát do sklepa. Občas se stává a to i v lepších lokalitách města. Jediné, čím si můžeš být jistý je to, že si chlápek objednal pizzu a rád by si ji převzal a zkontroloval nepřipálené okraje dřív, než za ni zaplatí, a taky má v úmyslu se o tobě něco dozvědět. Tvoje dnešní směna měla být krátká, nicméně v práci tvrdneš už o hodinu navíc a to jen proto, že brigádník na rozvoz zaspal. Je pět odpoledne. Dostaneš sice nějaké peníze navíc za projevenou ochotu, ale stojí to za to? Mike, který obvykle rozvozy dělá, by ti řekl, že to za to rozhodně nestojí a máš si najít něco pořádného nebo cestovat s hezkou buchtou po boku. Nejlepší roky má Mike už za sebou (podobně, jako chlápek, co ti ještě nezaplatil za pizzu) a do práce utíká před despotickou ženou. V poslední době ho ovšem trápí nejeden zdravotní problém, proto šéf najal‚ rozhodně spolehlivého‘ brigádníka. "Snad se nezlobíte, že se ptám," usměje se na tebe, až zahlédneš jeho druhou bradu.

Elën Reawes - 31. ledna 2021 23:35

V pracovně pána domu ___________________________________ Nyní jsme si vyměnili role. Já naslouchala a on odpovídal na mé otázky a návrhy. Všechno bylo jasné a stručné. Bylo poznat, že ví jak se o svůj dům starat. Přeci jen zahrada je, jak sám defakto řekl - krásná, leč nenávratná investice, proto je zapotřebí znát její hodnotu. Doufala jsem, že jakmile mu ukážu upravenou zahradu změní svůj názor, ale to si ještě budu muset počkat. I přesto všechno, že jsem se snažila soustředit na práci nebylo to zcela lehké. Pamatovala jsem si jeho slova, že pracovna je zapovězené území, ale přesto.. ,,Tak ty jsi se již domníval, že budu chtít chodit do tvé pracovny? " odpověděla jsem otázkou na tu jeho, než jsem se lehce pousmála. ,,Pouze si opakuji informace, které jsi mi poskytl. Přeci jen, každý chce mít kousek svého soukromí, takže to respektuji." dodala jsem než jsem si začala lehce splétat vlasy z důvodu neposedných rukou. ,,Zahradu beru tedy jako své teritorium, pokud tedy smím? A s volbou termínů vystoupení souhlasím. Nemyslím si, že by se má maličkost hodila na veškeré akce. Přeci jen.. No úplně nezapadám a nerada bych ti rušila tvé obchody... pokrčila jsem rameny. ,,Jo a budu potřebovat jet do města.. Opustila jsem jednu ženu, která se o mě starala a myslím, že by bylo taktní se rozloučit. bylo by to možné?" lehce jsem si skousla spodní ret. ,,Přál jsi si ještě něco, když jsi si mě zavolal na své teritorium?" usmála jsem se pobaveně. Bavilo mě provokovat, bavilo mě si hrát, ale přesto jsem se bála každého jeho krku, který by mohl směřovat ke mě.

Dorian Break - 31. ledna 2021 23:42

Další Zku---ný den v práci Město, odpoledne Tohle mám za trest. Už jsem si to měl hovět u sebe doma a ne tu poslouchat tohodle maníka, který si zjevně na internetu přečetl něco o psychologii, zatím co si sral v obýváku do dřezu a nyní se považuje za experta, který mi vyřeší hromadu problémů a on tím získá pizzu zdarma. Možná taky jen v televizi nic nedávaj a poslední společnost, kterou ten chlap měl, byla jeho ruka, když seděl sám doma a dělal si to nad péčkem s mladou osmnáctou. Kdyby na tom nebyl Mike, tak blbě, tak bych jej nejraději praštil, až bych jej znovu uviděl, ale to hrozí, že se mu něco stane a já opravdu, opravdu netoužím, aby jsem musel mít rozvážky ještě častěji, než mám nyní. Každopádně, tady tenhle maník mi začíná jít opravdu na nervy a mám sto chutí mu tu pizzu jednoduše přerazit přes hlavu, jelikož pak bude jistě remcat, že je studená a pokud je to vážně takovej kokot, jak vypadá, tak si bude i stěžovat. Zachovávám si však milou tvář a přívětivý úsměv. "Moji rodiče na mě právě čekají, až vyřídím tento poslední dnešní rozvoz a já bych opravdu moc ocenil, kdyby jste mi již mohl předat peníze a já mohl vyrazit." Poodstoupím si dál od něj a pootevřu krabici pizzi, aby jí mohl zahlédnout. Nechám jej koukat tak tři sekundy, než krabici zase zavřu. Pevně jí u toho držím, kdyby se to hovado pokusilo o nějakou blbost. "Jak vidíte, tak pizza je nepřipálená. Bude to 195 korun." Usměji se na muže a čekám co udělá. Nebyl by první, kdo by chtěl pizzu bez zaplacení a dokonce se mi jí pokusil vytrhnout. Bohužel pro něj tohle není moje poprvé, tak už vím moc dobře co dělat a pro případ nouze mám sebou i pepřák, kterým jej můžu klidnět jebnout do hlavy, když to bude zapotřebí.

Benedikt Gordan - 01. února 2021 13:57

Svěží a jásavé ráno jako stvořené pro optimisty Opřu se o futra a zadívám se na blondýnku před sebou. Nebo alespoň přibližně tím směrem. "Klíče sejít matematiky," řeknu a až když se zarazí, dojde mi, že mozek ještě spí a ať jsem nahlas vyslovil cokoli, nedávalo to smysl. "Cože?" přeptám se dřív, než to stačí ona, ale... to se asi měla zeptat ona... Trochu zvednu ruku. "Moment. Promiňte. Spal jsem." Promnu si tvář a udělám rychlou revizi vlastního oblečení. Bos, nevadí. Něco jako tepláky, ok. Nahoře bez, není ok. "Něco prasklo... voda, jasně. Počkejte, hodím něco na sebe a kouknem na to. Koupelna?" Cestou do ložnice se konečně definitivně probudím, nebo jsem alespoň odhodlaný to věrohodně předstírat. Popadnu triko hozené přes židli a natáhnu si ho přes hlavu.  I'm not saying I'm Batman, I'm just saying nobody has ever seen me and Batman in a room together! hlásá zcela pravdivě. Teď ještě kde zůstaly ty klíče. Ne, o těch se mi vlastně jenom zdálo... tohle jedno kafe nespraví. Probuzení v hrozně špatnou chvíli, z hloubky takový, že se mi nějak nedaří vyhrabat, i když už nejspíš vypadám příčetně a zvládnu možná i souvětí. Postupně mi dochází, že jestli někde stojí voda, budu muset zrychlit, ať se za chvíli do dveří nepřihrnou i sousedi zespoda. Jenom z dechu toho chlapa by mi byt smrděl po laciných cigaretách a večerním pivu celý další týden. Kdyby jen přišla o chvíli později... byl to sen, Benedikte! "Pojďte dovnitř," zavolám a rychle si prohrabu vlasy. Ne, těm nepomůže nic. Kdybych si alespoň užil včerejšek, měl bych na co svádět tenhle protivnej zombie stav, ale prakticky jsem usnul nad prací, se kterou jsem navíc nepohnul tolik, kolik jsem chtěl: aka všechno na pytel. A ještě budu muset malovat. Zaklapnu okno v ložnici, s chabou nadějí, že sem přestane táhnout z chodby, a pokusím se vzpomenout, jestli mám dost hadrů na vytírání. Ale... třeba to nebude tak zlý.

Alexandra J. Lewis - 02. února 2021 09:36

U felčara – město - pláž, dopoledne Barden, ačkoliv se na začátku zdál moc fajn a upovídaný, začíná být čím dál zvláštnější. Když se sekne, nedostane z něj informace ani náhodou. Třeba to, co slíbil těm trpaslíkům, či co to bylo, za pomoc se zvednutím Zutry. Teď zase mluví, jako kdyby venku číhalo bůh ví co. Měla bych si taky najít práci, abychom se dokázali uživit sami. Naučit se něco o bylinkách a farmaření. "Tak dobře." Vydechla jsem nakonec, když jinak nedal. Nechala jsem se doprovodit až na hranici pláže. Jakmile se ale pevný povrch pozvolna měnil v písčitý, nařídila jsem mu, aby počkal. No, tak nějak tuším, že stejně neposlechne. V písku jsem jen letmo poznávala stopy ze včera. Příliv písek hodně upravil. Podle nich jsem ale trefila až k místu, kde s námi Wharr původně přistál. Nikdo nikde. Jen dračí stopy. Lidské... jsou tu i lidské? Nijak zvlášť efektivně jsem si neustále zastrkávala vlasy za uši, ale foukal vítr. Vlasy mi padaly do obličeje a zakrývaly tvář. Nejsem lovec ani stopař, abych poznala, jak jsou ty stopy staré nebo jestli tahle rozhrabanina je vůbec stopa. Nebyla jsem si ani jistá, jestli tady Zutra vlastně byl. I když on drakovi moc nevěřil. Pomalu jsem se, podle svých stop, vracela zpátky na místo, kde jsme nechala Bardena čekat. Frustrovaně jsem vydechla. Tohle bylo první místo, na které jsem sázela. "Nejsou tu. Ani jeden." Jistě, on v draky pořád nevěří. Ale až Wharra uvidí! "Napadá mě už jen, že by šel do lesa. Někam. Vždycky byl zvyklý tam žít. Třeba si šel pro nějaké bylinky sám..?" Znělo to skoro jako kdybych se ho ptala. A to ho znám daleko lépe, jak on.

Anna McDoulinová - 02. února 2021 10:40

Tábor v lesích u Dorghamutských hor Zůstala jsem na Orhaze rozhořčeně zírat. To opravdu? Jen co se sem vrátíme tak se s oběma chlapy co je mám ráda poštěkám? Jeden je uraženej a druhý se vrací ke svému chladnému já? „Království je král?“ zopakovala jsem posměšně. „A k čemu je král, když nemá komu vládnout?“ zarazím se a mávnu rukou. Vždyť o tohle vůbec nešlo. „Vždyť já nemluvím o tom, že bychom měli zůstat v téhle oblasti. Jestli myslíš, že je lepší se přesunout, tak nic proti tomu nenamítám. Kdyby šlo o zrcadlo, tak tady to určitě tak klidné není. Nebo by ho objevili už dávno. Mě jde spíš o tvůj přístup. Říkáš, že nejsi vůdce, ale chováš se tak.“ Zavrtím hlavou. „Copak je problém věnovat tomu pár minut, předstoupit před ně a říct proč a kam?“ Vzdychla jsem. „Ah ty a ty tvoje antisociální problémy.“ Navíc se mi vůbec nelíbilo jak se choval. Hlavně ke mě. Najednou bude odtažitý, chladný a kritický? Co to má být? Nakloním se k němu a zašeptám, aby to slyšel jen on... pokud tedy elfské uši nejsou příliš citlivé. „A ještě jedna věc lásko.“ Zdůraznila jsem slovo „lásko“. „Já nejsem žádný tvůj poddaný ani sluha a ani zaměstnanec. Nevím co se ti honí v té tvé hlavě, ale já jsem tvoje partnerka a milenka! Jestli se ke mě budeš dál chovat takhle chladně a blahosklonně, tak tě nakopu do zadku!“ syknu trochu uraženě a dotčeně. Odtáhnu se, založím si ruce na prsou a rozlobeně na něj chvíli zírám, aby mu bylo jasné, že se na něj zlobím. Pak si odfrknu a jdu za Uiršou. Ať si Orhaz rozmyslí co vlastně chce. Mě je jedno jestli chce působit nedotknutelně a tak předstírá, že mezi námi není nic vážného, ale ke mě se sakra tak chovat nebude! „Ah omlouvám se za tu scénu.“ Řeknu Uirše. „Jak říkal Orhaz. Žádná pomoc nedorazí a je přesvědčený, že hlídat tady nemá moc smysl. A řekla bych, že je rozumné se přesunout někam kde je větší bojová síla. Vaše skupina je jistě schopná, ale pokud by tu udeřil i jediný drak, tak se obávám, že by ho vaše skupina nedokázala porazit. Takže jestli souhlasíte měli bychom sbalit tábor a odejít k hlavní obranné linii.“

Vypravěč - 03. února 2021 23:29

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Mara zmizela ve městě. Je to špatná zpráva, protože byla milou společnicí, která leckoho znala a docela ráda tě vyváděla z omylů, které jsi o zdejším světě získávala. Kde je jí konec sice netušíš, ale díky ní jsi narazila na Laegara, velmi milého mladého muže v jehož očích se zrcadlí nejen zájem o tvé příběhy. Zdá se, že aby ti vykouzlil úsměv na tváři, udělal by leccos. Jednoho z útočníků na město ale zabít odmítl, je to proti jeho přesvědčení. Vězení ano, smrt tímto způsobem – rozhodnutá vámi – nikoliv. Zároveň jsi díky němu získala možnost nahlédnout do Chrámu Smrti – i to se zdá poměrně příhodné, protože právě Smrt jsi měla možnost při svých toulkách po Valarii potkat. Kdyby tě předtím málem nezabil drak, možná by to bylo i úsměvné. Takhle jsi skončila u Laegara doma, kam se co nevidět vrátí jeho matka (nejvyšší představená Řádu Smrti) a dá se očekávat, že s ní přijdou i výčitky týkající se Mariany, členky Řádu, která nejspíš doufá v Laeho přízeň. Kdyby jen věděla o vaší milostné epizodce.. Nyní trávíte krátký čas v jeho pokoji, kdy mu hlavu mámíš svými příběhy i reálnými poznatky. * "Takové záležitosti jsou vždy složité. Jedna rasa a tisíc názorů v ní. Všude je to stejné," pokrčí rameny nad tvým hodnocením elfů, "to je jako si myslet, že všichni žoldnéři jsou bojechtivé tupé mozky. Víš co mám na mysli? Ženské, víno, víc chlastu, boj," pousmál se. "Ale co já vím," dodal nakonec. "Třeba máš pravdu a já si věci jen idealizuju. Však taky soudím jen podle těch, co přijdou do města a které potkám. Většinou slušní lidi a do roka i pár pobudů, zlodějů a násilníků. Z toho těžko odhadnu jakou stopu na kom nějaká válka zanechala. Ale k věci," krátce se odmlčí. "Co kdybychom tvůj přednes a vystupování vypilovali? Určitě znám pár lidí, co by ti v tom mohli pomoct a cvičit můžeme po nocích tady. Až uspěješ, můžeš mi přijít poděkovat," zasmál se. Stojí si za tím, že by ses měla pokusit své příběhy zpeněžit a stát se slavnou, ale svým způsobem i osobou podporující osvětu. Kdo ví, co si vlastně myslí, že bys z toho měla – celý život prožil v Amarní a představa cestování, svobodného života, mu jednoduše připadá skvělá. "Co ty na to? Mě to ukrátí dlouhé chvíle a nebudu mít pocit, že jsem úplné budižkničemu."

Vypravěč - 03. února 2021 23:32

Každá kapka dobrá Londýn, doma, ráno Delilah Oakley Dobré nebo špatné ráno? Jen matně si vzpomínáš, že jsi někde četla, že: „Štěstí je naše každodenní rozhodnutí.“ Přemýšlel autor ale o všech těch chvílích, kdy právě tohle ovlivňují jiné lidé? Jejich chování a akce? Za okny se na obloze táhne nekonečné šedivo. V Londýně nic neobvyklého, ale na náladě to jednomu nepřidá. Co nevidět přijde podzim a s ním kromě zamračeného nebe i pěkně lezavé chladno. Odpoledne máte zkoušku, ale do té doby máš čas na cokoliv. Nákup fazolí, procházka, nebo bezcílné zírání do stropu. Na stolku kus od tebe stojí prázdná lahev a u ní sklenička, vyprázdněná do poslední kapky. Co zbylo, vypařilo se a molekuly alkoholu teď víří s drobnými částečkami prachu ve vzduchu. “Haló?“ Barbara málokdy klepe, častěji jednoduše zavolá, “jsi už vzhůru?“ zajímá se a ty víš, že rozhodně nestojí u dveří. Vlastně se zdá, že se její hlas během těch pár slov přesunul z místa na místo, i když jsi neslyšela žádné kroky. “Uvařila jsem si moc kaše, mám ti ji nechat? Byla by škoda ji vyhodit, a když vynechám arašídové máslo, zbývá mi tu i trocha kiwi a jahod, dost dobře možná vidím i banán,“ hlásí nadšeně. Nemyslí to zle a můžeš si být jistá i tím, že kaši navíc nemá cíleně. Barbara bývá občas roztržitá, hlavně, když si ráno dobře zaběhá a potká přitom „toho v červeným trikotu“. Ani po měsíci, co ho poměrně často zmiňuje, nezná jeho jméno. Kontrolka mobilu nebliká. Nikdo ti nepíše, neshání se po tobě. Klidné ráno se snídaní navíc, co víc si přát? Jestli po něm však sáhneš, rázem zjistíš, že telefon je úplně vybitý.

Shandin Lapahie - 05. února 2021 16:26

Vstát nebo nevstát? Londýn, doma, ráno Mrkala jsem na strop a zlomek vteřiny přemýšlela, proč jsem včera nedala na malý hláseček v koutku duše, který mi uštěpačně oznamoval, že ze mě už je určitě alkoholik. Barbara mě z toho hloubání vytrhla. „Mmm,“ neurčitě jsem zamručela a převalila se na bok, přičemž jsem vrchní ruku spustila k zemi. Někdy jsem Barbařino ranní nadšení opravdu nesnášela. Ale snídaně by mi asi bodla. Ještě když je bez práce. Zhluboka jsem se nadechla a posadila. Točení hlavy bylo povědomé, stejně jako suché rty a pálení v očích. Přejela jsem si dlaní po zmuchlaném obličeji, zkontrolovala stav oblečení na sobě a když jsem usoudila, že kraťasy i tričko mám na svém místě, vstala jsem. Pěkně opatrně. Letmé mrknutí na mobil mi dávalo najevo, že nikdo po mně netoužil. Víc jsem nekontrolovala. Rodina se mi příliš neozývala, máti vlastně vůbec, a Martin si se mnou randě dojednával v práci, aby na nic jeho žena nepřišla. Výdobytky techniky ničí pojetí nevěry podle jeho slov. Protočila jsem oči a vykutálela se z pokoje. „Díky,“ zaskřípala jsem při cestě do kuchyně. „A dobré ráno,“ prohrábla jsem si zcuchané vlasy a zamířila nejdřív ke skříňce, našla jednu čistou skleničku a napustila si vodu, kterou jsem vyžahla na ex. Hrdlu se to líbilo, ale žaludek trošku zaprotestoval. Zvracet nechci... Nesnáším zvracení. „Tak co, jakej byl dnes běh?“ zeptala jsem se trochu s hraným zájmem a zatím sáhla po banánu a jahodách, abych si je nakrájela do kaše a mohla se na stojáka opřená o kuchyňskou linku pustit do snídaně. Především jsem ale doufala, že tím odradím Barbaru od výchovných řečí a nasměruji k její osobě.

Kate Andersenová - 06. února 2021 14:39

Zábava ve středověkém stylu aneb chcete být superstar? Hledat Maru zde je jako hledat jehlu v kupě sena, mohla bych se po ní pokusit podívat i když nevím kdo bude pročesávat město kvůli malé holce. Ale to přijde na řadu později teď musím pokračovat ve svém vyprávění, jsem si jistá že znám spoustu vyprávění protože jak jsem zde zjistila dřív je fantasy a fantasy. Navíc jsem se možná na všechno zde dívala až moc jednostranně, je to jako když se Lister v jednom díle Červeného trpaslíka zeptal:„Já poslal ty kočky do vesmíru s mým seznamem špinavého prádla?“ Možná měla Smrt pravdu a Mogrové skutečně nejsou zlí, je vesmírné vakuum zlé? Já vím špatný příklad .I když bych si přála mít moc o jaké jsem tu mluvila, no ... ne opět je tu stejný problém jako chtít pomoct, tohle není jako říct prosím můžete mně učit? Navíc jsem se ještě s žádným mágem nesetkala ... Dobrá taky jsem se doteď nesetkala s žádným ze zdejších kultů to bude také ještě zajímavé až jeho matka vrátí a Laegarovi připomene jeho závazek stejně jako to jak je nevhodné sem přivést cizí ženu. A to ještě neví že pro své obavy má důvod ... Dobrá zase zpátky k současnému povídání, napadlo mně že bych mohla spojit universa TES (The Elder Scrolls), DnD a možná i Dragon Age. „Jasně i když někdo by řekl že to platí nejen o žoldnéřích, co se týká elfů tak u nás jsou tři druhy.Jsou to elfové obývající Valenwood aspoň to je lidský název který znamená Nekonečný les, elfové s tmavou kůží kteří obývají spálenou zemi Morrowind poblíž středu kontinentu a pak tu jsou elfové se zlatou kůží kteří obývají ostrov na kterém prý nikdy nezapadá slunce. “ Rozhodnu se zatím nezabíhat do detailů zvláště když se hodlám přiznat k něčemu co už asi Laegar tuší i když napovídala jsem toho hodně že by se v tom jeden nejspíš snadno ztratil. „To bych ráda já totiž nejsem bard a nejsem ani čarodějka, nemám ten dar. Ale po technické revoluci se zjistilo že s patřičnými znalosti to není třeba. Pokusila to jsem se vysvětlit jen jsem poněkud podcenila přísloví Mějte respekt k davu s vidlemi a pochodněmi. Také si myslím si že jsi na sebe moc přísný ohledně toho hodnocení.“ Čím se dostáváme k tomu že místo odkud pocházím by jste nenašli na zdejších mapách.

Vypravěč - 08. února 2021 20:44

Nový domov Gilleroyův dům, dopoledne Elën Reawes “Možná domníval, možná mě ta možnost jen nepřekvapuje, když mi teď vytanula na mysli..,“ zlehka pokrčí rameny, “Jsi výjimečná a rád propadám pocitu, že mě ještě lecčím překvapíš,“ snaží se zamluvit veselý tón, protože v jím vyřčené otázce se rozhodně skrývalo víc, než nějaké pracovní očekávání, na které nyní naráží. Jeho další téměř neznatelné pokyvování bylo něco, co jsi vídala jen zřídka. Zřejmě to dělal jen ve chvílích mimo obchodní jednání, s lidmi, se kterými se cítil komfortně. Tvá starost o Éneoife se mu ale příliš nelíbí. Poznáš to, protože mírně, na okamžik, zatne zuby. “Chceš se vydat zpátky do hostince?“ ujistí se, “Téměř nic proti tomu nemám. Pokud potřebuješ, můžeš rovnou nakoupit to, co potřebuješ pro zvelebení zahrady. Příliš se v tom nevyznám a ani nemám přehled, kolik náčiní vlastním,“ drobně povytáhne koutky úst. “Nechtěl jsem naše záležitosti probírat před ostatními, ve veřejně přístupných místnostech. Teď mám ale skoro dojem, že tě zdržuji..“

Vypravěč - 08. února 2021 20:44

Donáška až do domu Město, odpoledne Dorian Break Chlapík si tě měří pohledem, který jasně říká, že čekání tvých rodičů nevěří. Zároveň ale nevypadá, že by ho taková lež pobuřovala. Na konci, po tvé povedené předváděčce pizzy, dokonce povytáhne koutky úst tak vysoko, až vypadá nepatřičně. Mít po ruce pepřák se najednou jeví jako hodně dobrý nápad. Jenže s lidma je to těžké, někteří úchylně akorát vypadají a chovají se tak, i když jsou zcela neškodní. “Nevzal jsem si peněženku,“ poví pán skoro omluvně a otočí se, aby ti ukázal záda, “viděl jsem vás z okna, víte, to ty vlasy.. Hned se vrátím,“ ujistí tě a zmizí z dohledu. Po docela napínavých třech čtyřech minutách ti donese dvě stovky, vezme si pizzu a ani se nerozloučí. To ti už v kapse drnčí telefon, kde se flákáš. Další tři rozvážky. V podobném duchu pokračuješ až do večera. Lidé se mění, jejich chování se nedá zařadit do nějaké škatulky „lidí, co si objednávají pizzu“, ale na konci směny máš pocit, že jsou to všichni energetičtí upíři a vysáli tě na dalších pár let dopředu. Na dýškách sis vydělal bezmála čtyři sta. Suma sumárum, tenhle den kromě peněz a únavy nic moc nepřinesl. Konečně ale můžeš zamířit domů. Vzduch se zhoupne a rozfouká ti vlasy kolem obličeje. Ta nečekaná prudkost je osvěžující, ale jen na chvíli, než chlad vyvolá husí kůži. V dálce se zablýskne, někde vysoko nad naducanými mraky večerní oblohy. Další poryv větru ti do obličeje vmete několik zbloudilých dešťových kapek.

Vypravěč - 08. února 2021 20:44

Vstávat, holoto! Doma, brzké ráno Benedikt Gordan Slováková na tebe nejdřív nechápavě zírá a pak s přitroublým úsměvem čeká, až se vzpamatuješ. V jejím výrazu je trochu omluvy, trochu diskomfortu, trochu škodolibé radosti z toho, že jsi mimo víc, než ona. Na pozvání reaguje kývnutím, to nevidíš, ale slyšíš, že vešla dovnitř. Zavřené okno průvanu zatne tipec, což o to, ale chlad ze společné chodby se dál vkrádá hlavními dveřmi do bytu, jako tichý zloděj tepla. Slováková nezavřela. Dokud nedojdeš do koupelny, nevidíš nic, co by naznačovalo, že se stala nehoda. V koupelně se ale na stropě rýsuje hotová katastrofa. Jeden by zřejmě ani nečekal, že vody může protéct z bytu do bytu tak rychle. Mokrá je i celá stěna, za kterou jsou ukryté stupačky. “Vážně to proteklo,“ komentuje sousedka situaci, drze nahlížející do tvé koupelny, “To bude durch až dolů. Koukám, letos zase žádná dovolená,“ drmolí se pro sebe, ale tón ženina hlasu postrádá skutečnou lítost. “Už s tím nejde nic dělat.“

Vypravěč - 08. února 2021 20:45

Hledání štěstí U felčara – město - pláž, dopoledne Alexandra J. Lewis Kupodivu, Barden čeká přesně tam, kam jsi ho postavila. Pořád se tváří jako kdyby přežvýkal celý vozík šťovíku, ale do výrazu se mu rychle vkrade zájem. “Ani jeden?“ jiskřičky v očích muže, který nechtěl nic vědět, ale zajímá se víc, než dost. “Koho jsi tady ještě čekala?“ marně se rozhlédne, ovšem kde nic, tu nic. “Měl jsem za to, že jste do města přišli jen dva. Hmm. Ale kde by tvůj přítel mohl být netuším. Myslím si jen jedno – proč by tě nechával u mě? To neudělá. Nevypadal na ten typ, co myslí na dobro ostatních tímhle zanechávacím způsobem. Tvůj tip jsou bylinky, můj zbraně. Můžeme se poptat strážných, jenže když jste přišli, byl při vědomí? Neriskoval by prozrazení. Dostat z města se dá různě, i když to rozhodně nedoporučuji a už vůbec ne v jeho stavu. Navrhuji se vrátit a počkat,“ hned mu bylo jasné, že to se ti líbit nebude, “hledat ho ve městě. Nějaký čas si ze dne vyhradit můžu, než přijdou potřební.“

Dorian Break - 08. února 2021 21:13

Špatný den Město, odpoledne Lež nic moc, ale nezdá se, že by k tomu chtěl něco více dodávat. Jednoduše mu už kručí v břiše a chce hlavně svou pizzu, na kterou se dívá, jako pedofil na mladou dvanáctku. Jednoduše hnus a už jen za ten pohled by si opravu zasloužil dostat pepřákem a pak kastraci. Nicméně tenhle pohled je k jídlu a proti hladovějícím co chtějí jen své jídlo nic nemám. Tak trochu patřím mezi ně. "Dobře." Snad je automatické si k sobě brát peněženku, když si člověk objednal pizzu. Už se neskutečně těším, až budu moci být pryč, ale on se mi to snad ještě naschvál snaží prodlužovat a to mi každá minuta strávená tady, přijde jako tři minuty strávené v očistci. No konečně to mám za sebou. Při zadrnčení telefonu si jen povzdechnu. Je jasné, že dnešek ještě nekončí, ale tohle jsem myslím nepodepisoval, když jsem do práce nastupoval. Tenhle den je snad opravdu za trest a jestli existuje Karma, tak chci vyhrát ve sportce a už do smrti nevidět pizzu, i když to ne. Čtyřikrát do roka bych jí vidět mohl. Jedno vím jistě. Tahle směna byla jako spousta předchozích opět na nic. Žádná pěkná prdelka, které bych krom pizzy dal i svoje telefonní číslo a rovnou i pověděl v kolik končím. Tohle bylo jako postupně umírat a s každou rozvážkou se postupně blíž a blíž přibližovat smrti, která na člověka čeká s otevřenou náručí, aby jej z ní už nikdy nepustila. "Aaah." Já mám dneška vážně dost. Nejraději bych se naložil do vany. Bohužel si musím vystačit s vodou a ani se nemůžu zas sprchovat moc dlouho. Už aby jsem měl volno. To jako mám ještě zmoknout? Bůh na mě chčije z oblohy. Super. Přetáhnu si kapuci a přidám do kroku, aby jsem už byl u sebe. Naštěstí bydlím od práce kousek, což je také důvod, proč tam chodím pěšky. Už moc dobře vím, co mě čeká doma. Sprcha, večeře, porno a pak si jít na chvíli zahrát na kytaru. Pak už to vidím jen na to sednout si k počítači a zakončit to hupnutím do postele.

Elën Reawes - 10. února 2021 09:14

Společnost v pracovně _______________________________ Lehce jsem se nad jeho slovy zamračila, ale stále s úsměvem na rtech. Opravdu si se mnou takto zahrával? Pamatovala jsem si co se událo včera večer, ale nehodlala jsem tomu věnovat příliš velikou pozornost, alespoň prozatím. Na jeho tváři bylo znatelné, že se mu mé úmysly zcela nezamlouvají, ale přeci jen se chovalo o dobré vychování a já se snažila zaměřit spíše na jeho pokyvování hlavou, jako znamení souhlasu a pochopení. ,,Ráda bych se rozloučila. Přeci jen mám slušné vychování a navíc teď jsem i pod tvou střechou, takže je to i reprezentace tebe samotného. Snad by jsi nechtěl, ať se o tobě říká, že jsi drzý , alespoň tedy ne ve společnosti, kde se uzavírají obchody." pronesla jsem s milým úsměvem než jsem si lehce zamyšleně skousla opět spodní ret. ,,Než bych vyrazila projdu si vybavení, které je k dispozici a následně bych potřebné dokoupila ve městě. Přeci jen i ze svého vystoupení v hostinci mám nějaký zbytek výdělku, tak bych si mohla koupit i něco pro svou radost." přemýšlela jsem pouze nahlas. Po pravdě jsem si už nebyla jistý kolik mi zůstalo, ale na nějaké šaty a boty by to ještě vystačit mělo. ,,Emm..Z čeho jsi tak usoudil? Myslím, že ještě není od čeho mě zdržovat. Spíše bych se na tuto otázku měla zeptat já, či jestli je něco jak bych ti mohla pomoci?" dala jsem ruce za záda a propletla si prsty. Vlasy lehce lochtaly mou tvář a já jej pečlivě sledovala, ať jsem připravena na to co může přijít.

Benedikt Gordan - 11. února 2021 15:14

Jaké ráno, takový den... a nebo přesně obráceně? A nešlo by si třeba vybrat podle aktuální situace? Jen si tiše povzdechnu. Koupelna je naštěstí vymalovaná bíle, to si budu schopný udělat i sám... a už teď v sobě mám jakousi pochmurnou, uspokojivě sebemrskačskou jistotu, že to budu pěkně dlouho odkládat, pohled na mapy na stropě a zdech mě otráví kdykoli projdu dveřmi, poležet si do vany raději nevlezu vůbec; a až konečně koupím barvu, určitě netrefím tu správnou. Jo. Přesně tak to bude, protože já. "Nejste pojištěná?" zeptám se. Měl jsem za to, že s hypotékou jsou pojistky automaticky... i když nevím, kde jsem vzal, že má byt na hypo. Je na to dost mladá a bydlí sama, takže bude spíš v rodinným majetku stejně jako já. "Jestli ne, tak se mnou si hlavu nelamte. No... asi vás ještě čeká cesta o patro níž." Ani trochu jí to nezávidím. Pootočím kolečko na topení, než mi dojde, že docela určitě se ještě netopí, a pustím alespoň větrák, dveře zapřu tak, aby držely dokořán - a ona tu pořád přešlapuje a kouká. "Jak se to vůbec stalo?" přeptám se, čistě proto, abych něco řekl. Vykročím směrem ke dveřím, aby se taky pohnula, a já za ní mohl konečně zavřít. Snídaně, kafe nebo tři, docela dost práce. Zase jednou den nalajnovaný s přímočarou jistotou od mizerného probuzení k mizernému večeru. Předvčerejší housce už nepomůže ani rozpečení v troubě a jestli navíc došlo mlíko... tak moment. Bez kafe odmítám fungovat! Mlíko tam bude, a basta. Takovým masochistem, abych zapomněl koupit mlíko, netrpím ani já.

Alexandra J. Lewis - 11. února 2021 17:59

Rychlá rota - pátrací akce Ve společnosti Bardena Vypadal překvapený když jsem mluvila v množném čísle. Jsem si ale jistá, že draka jsem zmiňovala, jen mě prostě nebral vážně. "To ano, přišli. Ale čekala jsem tu Wharra, draka." Vysvětlila jsem hned vzápětí a dívala se na něj zcela vážně. "A opovaž se mi tu zas tvrdit, že jsem blázen. Kdyby stopy nespláchl příliv, klidně bych ti je ukázala." Začínalo mě to, jak si o mě myslel, že jsem slabomyslná, vadit. Už jsem se nadechovala, že ho pěkně zpucnu. Sedět na zadku a čekat není můj styl, navíc když je Zutra ve stavu, v jakém je. Naštěstí mu to došlo a rychle se opravil. Musela sem mu uznat plusové body za to, jak se snažil. To teda jo. Usmála jsem se a dlouze vydechla. Svou pravačkou jsem se natáhla po jeho ruce a děkovně mu ji stiskla. Jen takové gesto.. no možná jsem si ho chtěla přidržet, kdyby si to snad rozmyslel. "Děkuju. Slibuju, že ti pak s čímkoliv pomůžu." Pravda, byla jsem ještě bledá jak sněženka a motala se mi trochu hlava, ale už dávno jsem se přesvědčila, že nejsem nějaká princezna, kterou by něco takového, jako je chvilková slabost, ochromila. Jen už nikomu nebudu pouštět žilou.

Vypravěč - 14. února 2021 18:54

Každá kapka dobrá Londýn, doma, ráno Delilah Oakley Tvůj příchod do kuchyně doprovázel zvědavý, ale dle očekávání taky trochu vyčítavý pohled. Z toho, co víš, byla Barbara kdysi stejná, jako mnoho jiných – chtěla studovat, dělat radost rodičům, vyhovět přátelům, nevzdálit se spolužákům a kolegům, dobrá práce, rodina, něco vybudovat. To všechno se ale nakonec formovalo tak dlouho, až z toho vystrkala věci, které jí nepřinášely radost. Jednou z nich bylo i minimalizování sebedestrukčních záležitostí, tedy kouření a požívání alkoholu. Jenže se stačí zeptat na ranní běh a zvednutá hladina, nejen, endorfinů udělá své. “Skvělý! Měla bys taky začít, aspoň o víkendu. Vždycky si při tom urovnám myšlenky a získám nový pohled na problémy, co mě trápí. Dneska jsem dala slabší desítku, nenabila jsem si hodinky,“ výmluvně tvým směrem natočila displey chytrých hodinek. I teď jsou vybité. “Ale! Mluvila jsem s ním!“ zakření se jako sluníčko a zdá se, že jí přitom i trochu zrudly tváře. “Jen pořád nevím jeho jméno. Zítra se zase uvidíme, třeba bude sdílnější,“ nenechala si vzít radost. “Co ty? Máš dneska něco v plánu?“ pustila se do rozepínání silikonového řemínku hodinek.

Vypravěč - 14. února 2021 18:55

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová “Nevadí. Neříká se také něco v tom smyslu, že se nikdo nerodí s darem mluvit ve větách? Hmm,“ Lae se zamyslí jen velmi krátce, i jemu toto přirovnání zní velmi hloupě. “Zkrátka, všechno, co umíme, se musíme naučit. A i když máš pocit, že jsem na sebe moc přísný, tak máme jedno společné – můžeme leccos dokázat, když budeme chtít a vložíme do toho naši píli a snahu. Jen ty máš výhodu ve zkušenostech,“ povzbudivě se usměje. “Přemýšlej o tom. Nemusíš se přede mnou vykrucovat z něčeho, co nechceš. Vždyť to byl jen návrh,“ chlácholí tě a právě to mu dodá odvahu položit svou ruku na tvou. To, co se stalo v domku ve městě, bylo rychlé a i když vás pojí příjemná vzpomínka, vrazilo to mezi vás pomyslný klín. Najednou, jak se zdá, už se nemusíš rozhodovat jen o tom, co uděláš se svým životem – pokusíš se vrátit? Zasáhneš do dějin tohoto světa? Pokusíš se zdejší lid vést a něco ho naučit? Ale musíš se rozhodnout i o tom jakým způsobem to uděláš (což zahrnuje Laeho návrh na cestování a vyprávění) a koho opravdu pustíš do svého života (Laeho zájem o tebe je víc, než patrný, ale sotva se znáte). “Zajímá mě cokoliv, co se týká tebe. Dobré i zlé, budoucnost.. nechci ti diktovat, co máš v životě dělat. Rád tě ale popostrčím směrem, o kterém si myslím, že je správný,“ dodá na vysvětlenou, přičemž bříškem palce přejíždí po tvé ruce.

Kate Andersenová - 15. února 2021 00:01

Předpoklad nejisté budoucnosti "Říká se žádný učený z nebe nespadl, ale pokud se chcete stát mágem a nemáte patřičné nadání máte dvě možnosti. Buď můžete požádat jistou … bytost aby vám propůjčila část své moci ovšem tyto znalosti jsou skryté a často nebezpečné. Častější bývá použití lyria, lyrium objevili trpaslíci pro ně nemělo využití ovšem ostatní rasy zjistily že dokáže zesílit magické schopnosti nebo je v někom dokáže vyvolat i bez magického talentu. Problém je že lyrium způsobuje závislost pokud nevíte jak se před tímto nežádoucím efektem ochránit." Dodám abych se to pokusila vysvětlit jak jsem to myslela i když tahle otázka dává stejný smysl jako celá má cesta zde. Počítala jsem že se vrátím a zároveň věděla jaké jsou mé šance a že by bylo poněkud nesmělé doufat že štěstí mi bude opět nakloněno, na druhou stranu čeho bych mohla dosáhnout zde? S mými znalostmi bych jim mohla pomoct porazit Mogry a pak by se o mně zpívaly písně možná by mi i postavily sochu. Možná … ne to je nesmysl. Dívám se před sebe a je to jako se dívat na nějaký podivný film, vidím se jako generála po vzoru Pattona, vidím se jako člena magické komunity, vidím se jak zakládám náboženský kult a také se vidím jak podobně jako Gutenberg zakládán knihtisk. Hodně z toho co znám by šlo zde provést a já bych způsobila renesanci ... dobrá dost snění Laegar asi čeká odpověď. "To není vykrucování necouvla jsem předtím necouvnu ani teď. Budu ráda když mi pomůžeš a já si pro začátek něco vydělám. Taky budu potřebovat určité přísady, ale to může počkat ECP ještě energii má." Možná bych se mohla vrátit k mému nápadu se střelným prachem sice tohle není můj obor, ale zkusit to můžu. Co se týká biochemie nebo medicíny tak to vidím optimističtěji také si dokážu představit své cestování s Laegarem a případně i Marou pokud se mi podaří ji najít.

Shandin Lapahie - 15. února 2021 21:16

Vstát nebo nevstát? Londýn, doma, ráno Směrem ke kaši jsem trochu protočila oči. Nechtěla jsem Barbaru urazit, na to jsem si ji příliš oblíbila, na druhou stranu... Ona byla ta skvělá a já budu ta, co se bude opíjet. Proč jí na tom záleží? Co je to za nesnesitelný spasitelský syndrom? Díkybohu se mé záchranné lano v podobě neznámé známosti ujalo. Možná bych si zase zaběhat měla. Přišla bych na jiné myšlenky. Třeba když chci Martinovi vlízt do postele... Raději jsem si nacpala pusu první lžíci kaše. „Ale víš s jistotou, že běh miluje stejně jako ty. To je dobrý základ,“ povzbudivě jsem na Barbaru mrkla a uculila se. Endorfiny z ní sálaly až k sousedům. „Já, no...,“ spolkla jsem další sousto, „máme odpoledne zkoušku, ale než bych tam šla, mohly bychom si skočit na jídlo...?“ Nebyla jsem sice žádný boháč, ale zajít si na čínu mě fakt nezruinovalo. „Do té doby se určitě dám dokupy,“ ušklíbla jsem se. A taky musím mrknout na housle a trochu je polechtat. Barbara byla v tomhle ohledu fajn spolubydlící, mé vrzání jí rozhodně nevadilo. O sousedech se to samé říci nedalo.

Vypravěč - 16. února 2021 13:02

Bouřlivá temnota Město, odpoledne Dorian Break Čím blíž jsi domovu, tím víc voda sytí vzduch. Promočený na kost nebudeš, ale že by to bylo něco příjemného se taky nedá říct. Jen co se za tebou zaklapnou domovní dveře, venku zlověstně zaburácí hrom. Chodbu někdo nedávno vytřel, voní květinovým mycím prostředkem a světe div se, docela tě to uklidňuje. Žádný rýpavý stařík nebo nespokojený otec rodiny přebírající čtyři krabice pizzy, jen příjemný klid domova. V bytě se během tvé nepřítomnosti nic nezměnilo, máš štěstí. Večer uběhne jakž takž během tvých představ, i když internet se ukazuje dosti nestabilní a často vypadává. Za oknem se přitom blýská. Občas slyšíš i hřmění, ovšem to je stále velmi vzdálené. Od počítače tě zvedne šramot na chodbě a taky to, že se ti chce na záchod. Jen co se postavíš, venku se oslnivě zablýskne a všechno kolem tebe se ponoří do ticha a tmy. Z okna můžeš vidět, že ob dvě ulice elektřina nevypadla, ale to ti nepomůže – leda to posilní tvou víru, že čím menší problém správce elektrické sítě má, tím rychleji ho dokáže vyřešit. Byt není nijak velký a znáš ho jako své boty, nic ti tedy nebrání v tom jít si ulevit. Když však procházíš chodbou k toaletě, nemineš pohledem zrcadlo – v tom se ale ani trochu neodráží protější stěna, ani ty sám. Plocha zrcadla se zdá být tmavá. Při pozornějším pohledu ale vidíš obrysy ponuré jeskyně, do které z boku vniká světlo odněkud zvenčí. Část zdí je tvořena skalní stěnou, jiné vypadají, že jsou vytvořeny uměle, vršením kamenů na sebe – trochu jako ve středověku, když se takhle podobně stavěly hrady. Při pozornějším sledování můžeš vidět, jak se v proudu světla míhají zrnka prachu. K tomu všemu udusaná zem, sem tam nějaký kamínek, ale kromě prachu vypadá čistě.

Vypravěč - 16. února 2021 13:02

Nový domov Gilleroyův dům, dopoledne Elën Reawes Spokojené pokývání nad poznámkou o dobrém reprezentování vydalo za tisíc pochvalných slov. Zvláštní, jak dva úplně jiní a zatím také cizí lidé (a to netuší, nakolik „exotický“ je tvůj původ) k sobě nacházejí cestu. Tobě se to daří o poznání lépe, než Gilleroyovi. “Jistě. Žádáš mne o volný den?“ krátce povytáhl obočí, “Máš ho mít. Je spravedlivé, abys měla prostor pro seberealizaci. Z prostředí města jsem už tak dlouho pryč, kolikrát mě ani nenapadne, co všechno vlastně nabízí,“ Gilleroy, ač muž, se občas neumí vyjádřit k věci. Snad jednou dokážeš nahlédnout hlouběji do propletenců jeho myšlenek, abys chápala, kam se zrovna svým vzpomínáním ubírá. “Patří k tomu i ženská rozmařilost,“ pobaveně se usmál. Nad pomocí jen odmítavě zavrtí hlavou. “Možná časem,“ odmlčí se, “nyní bys tomu těžko rozuměla. Jsi chytrá liška, ale mé záležitosti mají svůj řád a mám rád, když se dodržuje. I proto do pracovny nikdo nesmí bez svolení. Navíc, příležitost dělá zloděje a i když svým lidem věřím.. Ty mě ale určitě nezdržuješ,“ spokojeně se usmívá a nechá ti prostor.

Vypravěč - 16. února 2021 13:03

Mokré ráno Doma, brzké ráno Benedikt Gordan “Pojištěná?“ krátce se zamyslí, “Nemám tušení. Možná. Většinou tyhle věci řešila moje máma, ale předloni odešla na věčnost, takže už jen platím účty,“ pokrčí rameny, jako by to byla samozřejmost a nešlo o nic hrozného. Postává, přešlapuje. “Hmm, nemám tušení. Protýkalo mi to tady i tady,“ ukáže na prostor kolem vodovodní baterie nad umyvadlem a pak taky rovnou nad stupačky, “Včera mi tam měnili těsnění. Možná.. možná to teklo celou noc,“ nešťastně zvedla pohled ke stropu a marně se snažila odhadnout, jestli je to možné a kolik taková nehoda bude celkem stát. “Opravdu mi to je líto. Odpoledne nebudu doma, ale zítra i pozítří jo. Vyberu si hotovost, tak si pak přijďte, když budete mít čas. Snad to nezteklo až k nějakým obvodům a drátům ve zdech,“ posteskne si. Chodbou se rozlehnou rychlé kroky. Dunivé, plné vzteku a spěchu. Ještě stojíte u koupelny, když kroky nahradí silné zabušení na tvé vstupní dveře. Všechno to, byť jen na chvíli, bude tvoje vina. Slováková strnule stojí a kouká na tebe. Netrpělivec za dveřmi rozezní domovní zvonek.

Vypravěč - 16. února 2021 13:04

Hledání štěstí U felčara – město - pláž, dopoledne Alexandra J. Lewis “Draka..,“ zopakoval po tobě slabě. Zcela jistě nevěří tomu, že bys přišla do kontaktu s jakýmkoliv drakem, a nechce ti to vymlouvat. Už jen proto, jak se předem čertíš. “Měli bychom jít. Ať je to jak chce, ani jeden tady není. Vrátíme se do města a uvidíme, co zmůžeme. Sem se můžeš vrátit kdykoliv, třeba při západu slunce,“ opětoval stisk tvé ruky a potáhl tě směrem odkud jste přišli. “Nemáte smluvené místo k setkání? Nebo nějaký signál? I tak jsem přesvědčený o tom, že se vrátí,“ chce tě uchlácholit, ale jeho slova zní poněkud hořce. Ať už odpovíš cokoliv, po krátké odmlce mu to - nakonec, po všem přesvdčování tebe i sebe sama - mu to nedá. "Možná.. Víš, možná by bylo lepší mi říct, co jste zač. A kde jsi přišla na draka."

Dorian Break - 16. února 2021 14:19

Špatný odraz Město, odpoledne Já tak nesnáším déšť. Jestli nachladnu, tak to bude vážně na nic. Šéf je paranoidní co se týče nemocí a dovede udělat z kašlíku černý kašel a z rýmy nějakou závažnou chorobu. Kvůli rýmě se mi opravdu k doktorovi chodit nechce, ale volno si vzít nemůžu, takže jediné v co musím doufat je to, že nenachladnu. S velkou radostí se ocitám v domě a pádím si to ke svému bytečku. Někdo vytíral. Pokud si pamatuji, tak tohle používá sousedka, takže příště je řada na mě no super. Mám naštěstí ještě dost času do data, kdy se má zase vytřít a třeba si nikdo nevšimne, když by jsem se malinko opozdil. Doma se chce hned svalit na postel, ale nejdříve ze sebe shodím všechny hadry, dokud nejsem tak jak nás Pán bůh stvořil. Věci dávám na topení a pouštím jej naplno. Telefon dávám nabít Dneska to sežralo jen nějakých 40 procent, takže by se to brzy snad mělo dobít zas na stovku. Beru ručník a lezu do sprchy, kde si vychutnám krátkou, ale velice potřebnou koupel v teplé vodě. Usuším se a obléknu si něco na doma, jelikož topení zlobí, takže chvíli trvá, než byteček zahřeje. Vezmu si i své pantofle a protáhnu se. Přes ramena si tedy zatím ještě hodím deku a jdu si udělat večeři. V lednici seberu vejce, vezmu rohlík, jednu mrkev a plátek šunky a sýra. Přidám trochu kečupu. Po chvíli je večeře na talíři a o malou chvíli později je už ve mě. Porno dneska večer zjevně nebude, takže skončím u hraní na kytaru a v duchu počítání svého rozpočtu na příští týden. Nakonec se přeci jen rozhodnu počítač zkusit a chvíli to i jede, dokud se neozve ten podivný zvuk a ta dá. Tma jako v prdeli. Snad se to dokáže brzo vyřešit. Telefon mám v pohodě a skoro na 90 procentech. To je dobře. Strkám dovnitř sluchátka. Přes ramen si zase beru deku, jelikož to zatracené topení vůbec nechce topit, i když hlavní důvod chladu bude špatně těsnící okno. Vlezu si tedy do koupelny a konám vůli boží. Pak si opláchnu ruce a vydám směr postel. Kupodivu se však musím zastavit před zrcadlem. To co totiž vidím mi přijde velice podivné. Co je s tím zrcadlem. Vím, že to u mě vypadá hrozně, ale ne jako v nějaké jeskyni a co to světlo tam? Pokládám ruku na zrcadlo, doufajíc, že se mi to jen zdá a vše je jen kvůli nedostatku spánku a špatnému stravování.

Benedikt Gordan - 18. února 2021 12:10

Mých pět minut slávy (bez kterých bych se fakt obešel) "Jestli vám měnili těsnění, tak to půjde na jejich triko," řeknu s větší jistotou, než jakou cítím. Nevypadá, že by si to dokázala vyhádat, leda si bude vyčítat, že to nezkoušela víc - ale třeba budou slušní. A pojištění. "Možná tu dovolenou ještě nevzdávejte." Mám se třeba zeptat, kam chce jet? Nezajímá mě to. Chci, ať už jde, chci svoje kafe a svůj klid. Jeden z menších hadrů, co byl při ruce, nechám na místě, kde provlhlá stékající omítka začíná špinit dlaždičky. Nejraději ze všeho bych si šel znovu lehnout - představa té naprosto zbytečné práce, která mě kolem koupelny čeká, má v sobě jistou úmornost, kterou by bylo fajn zaspat a oddálit na nějaké lepší příští. Zvonek mě div nepřinutí nadskočit, i když jsem ho vlastně čekal. Podíváme se na sebe se Slovákovou ve stejnou chvíli a nejspíš i se stejnou mírou životního optimismu. "Přijít to muselo," pokrčím rameny. "Chvíli bude řvát a pak se domluvíte. Jen klid." Ani nevím, kolik je hodin, ale jestli kromě mě ještě někdo spal, nechť si užije posledních vteřin svých předjitřních snů. Tři, dva, jedna... co kdybych dělal, že nejsem doma? "Dobrý den." Bože, on snad dává panáka ještě než vstane z postele, jinak není možný takhle smrdět tak moc!

Vypravěč - 19. února 2021 09:41

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Události kolem tvé osoby nabraly nečekaně rychlý spád. Ve chvíli, kdy jsi prošel zrcadlem, se všechno už jen kazilo. Možná ne zdánlivě hned, ale místo hladového plahočení se nekonečnými lesy jsi byl mimo jiné obviněný z vraždy a z města ti pomohla utéct žena, obchodnice, se zvláštním jménem Nodar Zlatotepec, jejíž otec toužil po synovi a ne po dceři. Krátce na to jste však padli do pasti lidem pracujícím pro Razmira, kde jsi se poprvé setkal s Vorou. Blonďatým andělem za jehož pohlednou tvářičkou se skrývá leccos, jen ne očekávaná něha. Kdyby ti tehdy někdo řekl, že ti pomůže utéct, nejspíš by ses mu vysmál. Jenže teď je Razmir mrtvý a ty jsi odkázán na Vořinu pomoc, přičemž ona trvá na tom, že musíš být okamžitě navrácen z Valarie do vlastního světa. Jenže je zraněná, v lesích za sebou jste nechali rozzuřeného medvěda, nebo hůř, zraněnou bandu Razmirových mužů.. bude stačit vystoupat k jeskyni? Dovolí ti zrcadlo projít zpátky? * Vora překvapeně protáhne obličej. Nenapadla jí možnost, že bys nemohl projít zpátky – nabízí se to samo: projdeš zrcadlem, vidíš neznámé a zláká tě to nahlédnout dál, a než se naděješ, už jsi příliš daleko. Vlastně nikdo, koho jsi potkal, nepočítal s variantou, že bys nemohl projít zpátky (nikdo se neptal). Už cíleně, to na ní poznáš, přejde zmínku o jejím činu a fakt, že se její život diametrálně změnil. “Jezero je nebezpečné. Traduje se to i mimo legendu o zrcadle. Ta je jedna, ve víc formách, ale vyprávění o jezeře je mnohem rozmanitější, ačkoliv jsem nikdy nepotkala přímého svědka,“ snaží se ti vymluvit vodu, ale oběma je vám jasné, že jiný zdroj tady není. Jezero se musí plnit dešťovou vodou a nějakým podzemním pramenem, protože řeka blízko není a kdyby tady byl byť jen malý přítok, zřejmě byste si ho všimli nebo by o něm Vora věděla. “Pokud tam musíš.. drž se co nejblíž břehu. I kalná voda je voda a špína si sedne,“ upozorní tě. Vora zřejmě nepočítala s problémovou cestou a v brašně sedla má jen nějaké nezbytnosti, včetně kovového pohárku, ale moc velký není. Čutoru ani jinou nádobu nemáte. Zbývá si buď něco vyrobit nebo se vrátit na místo činu a doufat, že chlapi byli v otázce doplňování tekutin prozřetelnější. Plavovláska si prohlíží hory, včetně místa, o kterém mluvíš. Tváří se neurčitě, chvílemi kysele. V jejím stavu se jí tam určitě nechce, výstup sice není kdo ví jak těžký, ale přece jen je strmý. Starý člověk by s ním měl problém. “Proč?“ překvapeně vytáhne obočí, “neříkala jsem to už? Nepatříš sem. Věci mají mít řád, své místo. Věci, zvířata, lidé. Všechno. Jakákoliv nenormálnost podle mě není dobrá,“ odpoví jednoduše. “Chtěl jsi raději slyšet romantičtější verzi příběhu?“ popíchne tě záhy.

Michael Jasone - 19. února 2021 17:08

Návrat za zrcadlo ? "Překvapená ? To sis jako myslela že tohle budu brát jako dovolenou ?" Ušklíbnu se pro sebe a s úsměvem, skoro až výsměšným zakroutím hlavou a zadívám se do země. "Jezero je nebezpečné.. lesy jsou nebezpečné.. kobka ve které si mě držela a ještě dodám mučila, je také nebezpečná. Ve městě na mě chtěli hodit vraždu.. cesty jsou nebezpečné kde mě dostali tvoji muži..,, Zamyslím se nahlas a opět se na Voru usměju. "Myslím že jezero nebude o nic horší.,, Dodám pobaveně. Překvapeně se zadívám na ní a na její ránu na boku vedle břicha. "Myslím že ta voda je v tvém zájmu.. pochybuju že tu najdeme dezinfekci a dostaneš na to nějaké prášky.. ale pokud chceš aby se ti to zanítilo a ty na to v bolestech zemřela..,, Pokrčím rameny a zatvářím se trochu lhostejně. Ale jedno mi to nebylo.. přeci jen mi pomohla. Dlužil jsem jí to. "Jak jsem říkal. Zrcadlo přestalo fungovat. A kdo ví kam by mě vzalo teď ? Třeba ještě na horší místo než je tohle. Kdo ví..,, Pousměji se a chvíli mlčím. Trhal jsem ze země stébla a oškubával je. Když zmínila romantičtější příběh ušklíbl jsem se. "Přesně tak. Měla by si na tom zapracovat. Ta romantická verze by mě rozhodně dostala víc.,, Usměju se a zvednu se. Vzal jsem si od Vory kalich, abych nabral alespoň nějakou vodu. Rozhlédl jsem se po okolí a chvíli se zaposlouchal. Pokud jsem nic podivného nezaslechl, vydal jsem se směrem k jezeru nabrat trochu vody.

Alexandra J. Lewis - 21. února 2021 15:50

Obyčejný blázen Ignorovala jsem jeho pochyby o drakovi, nebo se o to alespoň snažila. Ve skutečnosti mě to dost štvalo. Ty lidi absolutně netuší co se ve světe chystá. Vždyť tohle může být jejich zkáza! Konec! Tamti.. mutanti.. nebo jak tu rasu nazvat, nejsou vůbec lidští. Všechno zničí! Jemně jsem zakroutila hlavou nad jeho otázkami. "Prohodila sem s ním jen tolik slov, co ty když se vzbudil na tom lůžku." Koneckonců u všeho byl a všechno slyšel. A něco takového jsme dřív neřešili. Byli jsme pořád spolu. Ještě že nohu už mám zhojenou. S úsměvem na rtech jsem si musela připomenout naše první setkání, i když mi to v tom okamžiku nepřišlo vůbec pěkný. Dlouze jsem vydechla, poměrně frustrovaně, když se mě zeptal na to, co jsme zač. Neměla jsem ještě vymyšlenou pohádku odkud jsem, čí sem dcera nebo snad co umím. Pořád sem do tohohle světa moc nezapadala. "Myrenne nás našla v jednom vojenském sídle. A se Zutrou má nějaké nevyřízené účty. Nevím jestli ti to ženské jméno vůbec něco říká." Ušklíbla jsem se mírně, ale pokračovala dál. "Vzala nás do svého sídla za podmínky, že se se Zutrou vezmeme, aby on byl... volný. Jenže jsme byli napadeni. Celé sídlo bylo napadeno." Pokud je Myrenně a její muž celosvětově známý, měli by o jeho smrti a napadení něco vědět, ne? Ale kdo ví kde vůbec jsme. "Napadli nás právě draci a jejich jezdci. Páni. Otrokáři. Nebo jak to říct. Jejich řeči nerozumím, snad ani Zutra ne. Pochytil jen pár slov. Jeden drak.." Přemýšlela jsem, jak přesně popsat to, co mezi mnou a Wharem je. "Wharr. S jeho pomocí jsme unikly, když jsme se v táboře těch.. zrůd vzbouřili. Bylo tam hodně mrtvých." Wenril, nejspíš Myrenne a velitel. "Zutra ho navedl sem. Letěli jsme fakticky dlouho, Zutra to skoro celé prospal. Dostal šípem, nejspíš byl otrávený. Ale musel o tomhle místě vědět. Jinak by sem Wharra nenavedl." Shrnula jsem ve zkratce to, co mě napadlo jako první k drakovi. Wharr, i když nevím jak s ním mluvit, byl skoro jako můj pes. No, přerostlý pes. Pravda, že si k sobě asi cestu pořád hledáme, ale je tam něco... Je tam něco jinak. Možná, že tenkrát na té mýtině, když jsem utíkala před Zutrou.. Možná že to byl taky on. Wharr. Procházela jsem s Bardenem dál, mířila k městu. Neušel mi jeho zahořklý tón pokaždé, když Zutru zmiňoval a hlavně v souvislosti se mnou. Dělala jsem, že to nevidím. "Řekni, jak ti vůbec můžu oplatit tvou laskavost? Peníze nemám. Nemám nic." Snad jen pomoct mu můžu s jeho živobytím. Informace o tom, jak mě Zutra našel a kdo vůbec je - otrokář - to si nechávám pro sebe. Je to jeho soukromí a mě nepřísluší o tom mluvit. Můžu mu snad jen říct, co k němu cítím. Lásku? Pravděpodobně. Nejsem si ale jistá jestli to není moc silný cit. Vděčnost.. tu určitě. Zachránil mi život. To že Zutra odešel mě už znovu donutilo být dost na pochybách, co že mezi námi je. Dala jsem se mu a byla připravená si ho vzít. Ale ani on z té svatby nevycouval a neutekl. Přestaň přemýšlet nad hovadinama Alex, má tě rád! Určitě jo! "Uhm promiň. Já.. uff.. jen na chvíli si sednu." Motala se mi z toho všeho hlava.

Vypravěč - 21. února 2021 21:59

Propletence magie Tábor v lesích u Dorghamutských hor, dopoledne Joanna "Anna Lazebnice" McDoulinová Ačkoliv se ještě před chvílí zdál Orhaz mírně sdílný a nakloněný tomu ti něco i vysvětlit, po tvých dalších slovech je veškerá jeho „snaha“ ten tam. Hledí na tebe z patra, popuzený, snad i otrávený celou situací, do které jste se dostali. Pevně k sobě tiskne rty a to i po tom, co se k němu nakloníš a přidáš čistě osobní dodatek. Uirša je ze všeho nesvá. Zřejmě nečekala, že by si někdo na čaroděje mohl dovolit, a ty sis právě – a mohla se předtím tvářit jakkoliv nepřítomně – dovolila dost. Moc. Možná sis dovolila víc, než si kdy představovala ve svých divokých snech. Tvým slovům přikývne, pokusí se o úsměv, ale jen jí mírně zacukají koutky. “Pak půjdeme s vámi. Nebo.. někteří z nás,“ ustaraně se ohlédne přes rameno. Z toho, co víš, ses dozvěděla už dávno hlavně to, že pro některé nešťastné duše je Hranice a nebo její hlídání opravdu důležité. Čarodějové zde nejsou po chuti, ani když je jich v populaci jako šafránu, a do toho všeho jsi tady ty – z jejich pohledu učenka – s pěkně troufalými zvyky. Nakonec, i tohle byl nejspíš důvod, proč ses do celé téhle šlamastyky na začátku dostala. “Půjdu to oznámit ostatním,“ dodá Uirša už rozhodněji a opustí vás. Tábor není zas tak daleko, abys neviděla, co se tam děje – někteří členové družiny kývají, jiní stojí a zírají. Někdy jeden na druhého, jindy někdo z nich zabloudí pohledem k vám. Pár duší se začne rovnou balit, rozhodně mezi ně patří elf s elfkou, kteří doprovázeli Uiršu. Orhaz stojí na místě. Pořád se tváří napjatě, ale už ne tolik. Čeká. Ve vzduchu, v konečcích prstů a jakoby na chloupcích cítíš, jak se hýbe magie. Je to zvláštní, velmi jemný pocit napětí, a mohla bys dát ruku do ohně za to, že je vyvolaný cíleně.

Vypravěč - 21. února 2021 21:59
	Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Laegar na tebe zíral opět tím překvapeným pohledem, který prozrazoval, že vůbec netuší, o čem mluvíš a uniká mu tak i zdánlivě jednoduchá úvaha. Napoprvé se to ještě dá přejít, přece jen nejde o nic důležitého, ale jakmile vybalíš „ECP“ a „energii má“, zmůže se na pouhé: “Cože?“

Vypravěč - 21. února 2021 21:59

Každá kapka dobrá Londýn, doma, ráno Delilah Oakley “Nemělo by to spíš být tak, že se přitahují protiklady? Jenže, jasně, kdyby se jen válel doma u Netflixu, těžko bychom se seznámili..,“ zauvažovala spolubydlící polohlasně. Najednou jí nestačilo, že někam pokročila, najednou chtěla víc a toužila po jistotě, která by jí zaručila, že jí červený trikot neproklouzne mezi prsty. “Hele, nesoudím,“ Barbara před sebe natáhne ruce v odmítavém gestu, ale vidíš, že to tak docela vážně nemyslí, “Člověk si potřebuje dát sem tam voraz. A oběd zní fajn! Stejně ale skočím do města, mám tam nějaké krátké zařizování.. chceš něco koupit? Bude to tak na hodinku, takže jestli potřebuješ, nabízím se jako spolehlivá doručovací služba. Navíc, bez příplatku,“ zvesela na tebe mrkne a spustí ruce k tělu. “Co to obvykle dělají ve filmech? Berou aspirin a nebo si dají syrové vejce?“ znechuceně při těch slovech nakrčí nos.

Kate Andersenová - 22. února 2021 17:39

Příběh pokračuje Mám pocit že jsem už o tom mluvila,ale nejsem si jistá zda jsem o tom mluvila s Laegarem, ale dobrá můžu se pokusit mu to vysvětlit i když nemám v úmyslu vysvětlovat všechno. Jednak to nemám úplně po kupě a pak bychom zde zůstali opravdu dlouho. „Dobře pokusím se to vysvětlit ve zkratce i u nás došlo ke kontaktu s jiným světem když čaroděj Tagazin pomocí krystalu Času otevřel průchod, následkem byla byla zničující válka která se přehnala celým kontinentem. Neví se jestli to byl Tagazinův úmysl nebo ho na to přivedli ti kteří z druhého světa přišli, ale nakonec Tagazin padl a krystal času explodoval, spojení s tím druhým světem se přerušilo, ale následky tu zůstaly. Přišla technická revoluce kdy se přišlo na to jak fungují artefakty které tu zůstaly. A část z nich daly vzniknout technomágům.i když to nebyla magie v pravém slova smyslu. Je to schopnost přetvářet svět bez rušivých či nečekaných okolností které magie obvykle provází, bereme si co chceme a zbytek necháme.“ Počkám až se Laegar pokusí vstřebat a pak pokračuji: „ECP je zkratka tři slov slouží jako zásobárna či usměrňování energie kterou pak lze použít k jistým účelům. Později budu potřebovat ledek, síru a dřevěné uhlí nebo ebonitovou tyč a liščí ocas.“

Elën Reawes - 23. února 2021 16:29

Nový domov Snažila jsem se stále zachovat své mravy a zvyky ze svého světle, ale bylo to.. obtížné. Asi to bude vyžadovat ještě hodně kompromisů, ale nad tím jsem aktuálně nechtěla přemýšlet. ,,Mockrát děkuji. Nerada bývám pouze zavřena doma bez možnosti určitého volna." nechtěla jsem mu zcela popisovat jak jsem měla předtím domácí vězení kvůli svým rodičům, ale věřila jsem, že i na to jednou přijde řeč. Prozatím jsem si užívala trochu volna. ,,Přesto bych uvítala nejspíše doprovod. Chápu, že ty toho budeš mít hodně, takže tvá společnost, leč by byla vítána, tak není možná. Spíše se mi jedná o to, jak jsi sám říkal, že je zdejší okolí nebezpečné, tak asi samotnou mě jet stejně nenecháš počítám, že?" pokrčím lehce rameny a uculím se. ,,Děkuji za pochvalu. Důvěra se musí získat časem.. přeci jen žádná žena nespadne muži jen tak do klína no ne?" uculila jsem se opět mile. ,,Přesto bych měla zvídavou otázku, možná návrh... Vzhledem k tomu, že nejsem zdejší, tak bych ti někdy přeci jen ráda představila kupříkladu jídlo, které jsem měla ráda. Sice zde nejsem jako kuchařka, či podobně, jak jsme se bavili, ale myslím, že .. lehké zpestření jídelníčku by mohlo být zajímavé. POkud budeš souhlasit." měla jsem spoustu nápadů a energie, ale zůstávalo otázkou na jak dlouho a zda on sám bude souhlasit.

Shandin Lapahie - 25. února 2021 21:58

Plány Londýn, doma, ráno Pousmála jsem se Barbařiným úvahám o protikladech, ale mlčela jsem a věnovala se své snídani. „Určitě se zítra dozvíš víc. A nezapomeň prohodit obligátní mimochodem, já jsem Barbara,“ uculila jsem se na ni akorát mezi sousty. Krátce jsem se zamyslela, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou. „Díky, asi nic.“ Pak jsem se ale otřásla. „Fuj, syrové vejce... To dělal spíš Rambo, ne?“ zakřenila jsem se a zhltla pár dalších soust. „Každopádně aspirin bodne. Budu muset trochu naladit housle před zkouškou,“ ušklíbla jsem se. Hru jsem milovala, ale s třeštící hlavou to nebyla ta správná kombinace. Dojedla jsem poslední kousek a zamířila ke dřezu. „Umyju to,“ nabídla jsem se, abych nějak splatila připravenou snídani. Pomalu jsem umyla nádobí a u toho dopila vodu. Zaplněný žaludek se uklidnil a bolest hlavy trochu ustupovala. A pak do sprchy a k houslím... Cvičení mi klidně hodinu mohlo zabrat, ale lepší prsty rozhýbat hned po ránu, a pak si projít ještě partituru.

Vypravěč - 27. února 2021 21:36

Bouřlivá temnota Město, odpoledne Dorian Break Všechno je normální jen do chvíle, než má tvá ruka narazit na skleněnou desku tvořící zrcadlo. V posledním okamžiku ucítíš nezvyklý chlad a pak, místo pevné překážky ruka jednoduše projde skrz. Jen tak. Vidíš ji na druhé straně, jak na ni dopadá stín jeskyně a zápěstí ti přitom svírá nepříjemné studeno. Nic takového jsi nikdy nezažil, ať už bývaly zimy jakkoliv mrazivé, ať už bylo tvoje tělo v jakémkoliv stavu - blouznění horečkou přes otravnou zimnici, nic neodpovídalo. Tohle bylo jiné, cizí. Pokud chceš ruku stáhnout zpátky k tělu, jde to bez problémů. Po ploše zrcadla se rozeběhnou drobné vlnky, jako když hodíš kamínek do vody a rozvíříš její hladinu. Následky nevidíš – nezestárl jsi, ruku nemáš omrzlou, ani zaprášenou. Je tvoje, reálná, zkrátka jen prošla někudy, kudy by to rozhodně jít nemělo. Vzadu v hlavě se ti ale vyklube jistý a dost neurčitý pocit. Říká ti něco v tom smyslu, aby sis dával pozor, abys byl obezřetný. Možná nějaký druh pudu sebezáchovy? Ale mohl by to být i obyčejný strach z neznámého, doplněný, jak jinak, o dopředu se deroucí zvědavost.

Vypravěč - 27. února 2021 21:37

Mokré ráno Doma, brzké ráno Benedikt Gordan “Teče vod vás do mý koupelny!“ vyštěkne soused a vypadá to, že má větu připravenou dopředu. Pěkně ho pak zarazí, když vedle tebe uvidí přešlapovat Slovákovou, a dokonce nad tím povytáhne obočí a sjede tě pohledem. Jasně, že podle něj na takovou kočku nemáš a nikdy bys neměl. Kumulace zcestných myšlenek, co spolu vy dva děláte takhle z rána ve tvém bytě, mu nedovolí pořádně přemýšlet. Slováková tak musí vyrukovat s překvapivým závěrem sama. “To je moje vina.. eh.. prasklo to,“ pokrčí rameny jako nevinná holka a pohledem u tebe hledá oporu. Soused se nafoukne, ale peskovat hezkou tvářičku se mu nechce. Na takové věci je málokdy dost opilý. “Ukažte mi to, ženská. Co vám prasklo? Musela to být celá vana, né, dyž se to valí skrz patra.“ Proběhlo to poměrně rychle, ani nevíš, jestli se s tebou aspoň jeden z nich rozloučil. Chodbou zní jejich kroky a hlasy se vzdalují. Zdá se, že den máš už zase ve své režii. Tahle domněnka ale trvá jen do chvíle, než si na telefonu všimneš dvou zmeškaných hovorů – jeden z neznámého čísla, druhý patří šéfovi. Mimo to ti tam visí i SMSka: „Změna. Potřebuju to dneska. Čím dřív, tím líp.“

Vypravěč - 27. února 2021 21:37

Hledání štěstí U felčara – město - pláž, dopoledne Alexandra J. Lewis Barden mlčí. Z jeho výrazu vyčteš jen tolik, že tvé vyprávění bere vážně a zanechalo v něm hluboký dojem, ale víc nic, žádné podrobnosti. Kdo ví, jestli by se sám rozpovídal, kdys nezačala mluvit o tom, jak se mu odvděčíš. Pookřeje a maska vážného muže, která se k němu tak nějak nehodí, spadne. “Vždycky jsem pomáhal a přísahal, že pomáhat budu. Až na to přijde, třeba se mi nějak odvděčíš. Do té doby můžeš s něčím pomoct, abys jen neseděla na zadince a neotlačovala si do ní hranu lavičky,“ usměje se. “V zásadě si myslím, že podobné město jako Galos neexistuje. Platí tady pravidla, díky kterým jsme chránění. To samo o sobě dělá z obyvatel čestnější jedince. Buď tak, nebo jsem slepý optimista,“ koutky úst se rošťácky zaculil. V hloubi duše věří, že druhá možnost je pravděpodobnější. “Uvidíš časem sama, nebude se ti chtít odejít a-,“ přerušíš ho, když se ti udělá nevolno. Barden je v ten okamžik u tebe, aby to pomohl dosednout na zem. Nic lepšího v okolí totiž není. Prohlíží si tě, zkontroluje teplotu a zadívá se ti i do očí, prohlédne tvá předloktí, ale zřejmě nenajde nic špatného. “Odnesu tě. Chvíli si poseď a pak tě zvednu, ale nečekej, že to bude až do města. Lidem sice pomáhám, ale nejsem dřevorubec, abych nosil na každém rameni spanilé děvče.“

Vypravěč - 27. února 2021 21:37

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Laegarovy rty už zase stažené do fascinovaného „u“. Hltá tě nejen ušima, ale i očima. Jaké to pro něj asi musí být? Uvědomuje si vůbec, jak na tebe zírá, nebo je natolik ponořen do představ, které mu nabízí tvé vyprávění, že je dočista mimo? “Hmm.. něco seženeme. O síře, lehkém dřevěném uhlí a liščím ocase jsem už slyšel. Se zbytkem ti někdo bude muset poradit. Dají se ty věci nahradit?“ uvolněně se usměje, aby ti nepřidělával vrásky na čele. “A rozhodně, rozhodně musíme sehnat někoho, kdo se vyzná ve zdejších zábavách. Chodit po hospodách je dobrý začátek, ale tvé příběhy..,“ pokývá hlavou, jako by se mu v hlavě už rýsoval plán. “Musíme ale vyřešit i další věci. Tvůj nocleh, šaty, jídlo a koupel,“ prohlédne zpoza závoje okouzlení tvou osobou do nepříjemnější reality. Ze všeho nejvíc nepříjemný bude střet s matkou, na který jistě dojde.

Vypravěč - 27. února 2021 21:38

Nový domov Gilleroyův dům, dopoledne Elën Reawes “Někoho s tebou pošlu, neměj strach,“ ujistí tě prostě. Ani na okamžik nebylo znát, že by zaváhal nad tím, aby se do města snad vydal s tebou. “Ahh,“ v koutcích se Gilleroyovi znovu usadí jemný úsměv, “jedno překvapení za druhým,“ hlava mi sklouzne mírně na stranu a přitom, jak před tebou pobaveně stojí, si tě prohlíží. “Nebylo by lepší, kdybys sepsala rovnou seznam? Myslím všech těch věcí, které bys ráda realizovala s někým, koho sotva znáš,“ popíchne tě, “Mohli bychom ho pak prodiskutovat bod po bodu, ale protože bych mohl nahlédnout, nebyl bych pak vždy překvapený z množství. Ale ke tvé otázce.. souhlasím i s tímto. Zní to jako milé rozptýlení. S trochou štěstí, když mi bude chutnat, bychom něco mohli naučit i zdejšího kuchaře a kuchtíky a postavit na tom jednu ze zábav. Co myslíš? Jen s tím nesmíme přijít moc brzy, nejdřív všechno sám odzkouším. Nejlépe dvakrát,“ v jeho slovech nezazněla ani špetka pochyb o tom, že je to dobrý nápad. Některé jídlo možná z nabídky vyřadíte, ale jistota je, že pokud chce Gilleroy své hosty něčím okouzlit a být originální, toto by mu velmi pomohlo.

Vypravěč - 27. února 2021 21:38

Přátelská výpomoc Londýn, doma, ráno Delilah Oakley “Mě připadá, že vajíčko přímo ze skořápky pijou snad v každém filmu. V těch lepších si to rozmíchají do pomerančového džusu,“ krátké vypláznutí jazyka mluvilo za vše. “Fajn. Převlíknu se a vypadnu, pak se pro tebe vrátím,“ a s těmi slovy jsi osaměla. Barbara byla během necelých patnácti minut hotová a vyrazila zařídit, co je třeba. Tobě zbyla ta trocha nádobí od snídaně a prázdný byt, který se v první chvíli naplnil marným očekáváním – nic se ale nestalo, nikdo nebušil, netřískal dveřma, ani k tobě nedolehla vzdálená hádka. Jen dvě tři tlumená zatroubení auta. Mezičas utekl docela rychle. Barbařiny klíče ještě ani nedochrastily v zámku, když už volala: “Máme zpoždění! Zpoždění! Hni kostrou. Už jsi připravená? Zdržela mě bába v krámě.. nic proti starým lidem nemám, ale někteří museli být na ránu už za mlada. Tahle určitě. Nejdřív chtěla platit kartou, na které neměla peníze. Pak se jí nelíbilo rozměnit, pak přišla na to, že si vzala prošlý sýr, ale to už měla zaplaceno a byl to poslední kus. Přidala nějaké to „ v televizi jsem slyšela..“ a.. jsem z toho fakt otrávená. Ale hele, potkala jsem bývalou spolužačku, bude si kousek odtud otvírat bistro. Dneska mají zkoušku jídel na stálý jídelní lístek a řekla, že když mám čas, mohla bych jí s tím pomoct. Takže mě, logicky, napadlo, že tě vezmu s sebou. Najíme se, vyzkoušíme co bude k mání a to všechno gratis. Teda, hned mě upozornila, že na účet podniku je jen voda s citronem. Co říkáš?“ natěšeně se na tebe podívala. “Klidně si vem už všechno s sebou. Bude to milé, bez lidí, třeba tak stihneš i něco zahrát,“ významně zvedla obočí, jako by to pro tebe snad mohla být dobrá životní příležitost.

Vypravěč - 27. února 2021 21:39

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Vora se nad výčtem všech nebezpečných a zlých věcí, které se ti staly, upřímně, nicméně dost škodolibě, rozesměje. Tichý zvonivý smích je příjemný, i když jí přitom nečervenají tváře ani nevypadá kdo ví jak roztomile, nebo alespoň víc mile. “Nemáš za sebou zrovna jednoduché, natož pak příjemné dny. Jenže zatímco ses všemu vyhnul a jsi celý, i když dobitý, není radno cokoliv dalšího podceňovat,“ trvá dál na svém, i když v mírnější formě. “Umřít rozhodně nechci. Rozhodně nesmí zemřít ani jeden z nás, k čemu by pak byla všechna snaha?“ “Hmm.. měli bychom se tam zajít podívat, i když tvrdíš, že se zpátky nedostaneš. A krom toho tedy ještě vymyslet jiný plán,“ jako ostříž sleduje tvé počínání, nebrání ti ale v tom k jezeru odejít. Jezero je klidné. Po hladině se občas proženou jemné vlnky, když zafouká vítr a rozkymácí zeleň u břehu, ale jinak nic. Z dálky občas zaslechneš zaštěbetání ptáků, ale protože jste v okolí „vetřelci“ a mluvíte nahlas, většina zobáčků mlčí. Nemáš pocit, že by se něco dělo nebo mělo dít. Nepřepadá tě tíseň ani předtucha něčeho zlého. Na druhou stranu, okolí jezera nevypadá ani kdovíjak idylicky. V hladině se odráží nebe. Vidět je jen kousek pod hladinu a to jen na okrajích, přesto, když nabereš vodu do kalichu tak není špinavá, ale krásně čistá. A taky pořádně studená.

Anna McDoulinová - 28. února 2021 11:00

Tábor Orhaz byl naštvaný, ale stejně tak já a když nic neříkal, šla jsem pryč. Vážně nevím co si myslel. Já nemám nic proti tomu, aby se vrátil ke svému chladnému já, klidně... ale ať ho neaplikuje na mě. Nakonec nejsem žádný cizí člověk. Uirša vypadala, že ji je celá věc nepříjemná a já se na ní povzbudivě usmála. Kývnu hlavou. „Kdyby měl někdo nějaké otázky aby se mohl rozhodnout ať za mnou přijde a já mu zkusím co nejlépe odpovědět.“ Řeknu ji. Dívala jsem se jak jde za ostatními a říká jim situaci. Trochu s obavou jsem se dívala, jak hodně z nich jde se balit, ale hodně z nich vypadalo jako, že se nehodlají hnout. Doufala jsem, že si to rozmyslí... možná bych s nimi měla jít promluvit sama. Něco jsem ucítila. Ohlédla jsem se na Orhaze, který se pořád tvářil napjatě i když ne tolik. Orhaz něco tvořil? Cítila jsem lehce magii ve vzduchu, ale dokázala jsem říci co se snaží Orhaz udělat. Samozřejmě jsem měla nutkání jít zjistit co dělá, ale nechtěla jsem ho rušit. Navíc jsme se teď pohádali a on byl ten co by se měl omluvit a ne já. Nesmím být slabá. Nesmím ustoupit. Místo toho jsem se otočila a šla jsem posbírat naše věci.

Michael Jasone - 28. února 2021 12:29

Poklidná hladina Při jejím upřímném a škodolibém smíchu jsem se pousmál. "Jen se směj.. ale za těch pár dní jsem toho zvládl dost. A asi nejjednodušší z toho bylo to tvé takzvané mučení.,, Mučení jsem schválně řekl dost sarkasticky. Snažil jsem se jí nakrknout. Nebo aspoň trochu vrátit úder. "Nikdo nechce umřít. Aspoň ne teď. A rozhodně ne po tom co už jsem tady přežil..,, Pousměji se. Stál jsem u jezera. Vzpomínal jsem jak jsem tu pár dní zpátky narazil na jezdce. Jezdce kteří mě přivedli až do tábora. Ten muž věděl odkud jsem. I on pocházel z mého světa. Jen jsem mu nemohl přijít na jméno. Možná by to mohla být naše zastávka.. otázka jestli by nám pomohl. Třeba by Voru poznal a popravil ji. To jsem mohl jen dohadovat. Ale riskovat jsem to moc nehodlal. Nerad jsem si to připouštěl, ale bez ní by se mohlo stát že mě odchytnou první štamgasti v lese na které narazím.. a mít na krku vraždu Razmira.. popřípadě i Vory.. to by bylo nemilé. Nabral jsem docela čistou vodu do kalichu. Už na dotek byla velice ledová. Ještě jednou jsem se rozhlédl a vracel se směrem k Voře. "Tak se na to podíváme..,, Pousměji se když jsem se k ní začal přibližovat.

Benedikt Gordan - 28. února 2021 13:55

Snídaně snídaně, kdepak se schováváš? Byl jsem na něj připravený? Myslel jsem si, že ano. A stejně teď skoro nejsem schopný slova - hrubost toho chlapa, skoro hmatatelná a nechutná, mě vždycky znovu ohromí; doufám, že to není nakažlivé jako třeba zarděnky. Než se ho dotknout, raději bych sbíral slimáky holou rukou. "To teče," odsouhlasím. Slováková ale překvapí, když je ochotná se bez vytáček k průšvihu přiznat sama... naštěstí ani ten buran nepostrádá úplné zbytky soudnosti a po ní nevystartuje. Takže nejspíš budu ušetřený i předstírání, že mě těší jí dělat osobní stráž? Halelůjá, budu. Dveře za nimi pro jistotu zavřu náramně tiše, aby je klapnutí nepřilákalo ještě něco řešit. Tak to bychom měli. Popadnu do ruky telefon a zatímco vyťukávám "Dělám na tom BG", vytáhnu konvici a postavím vodu na to vytoužené kafe. Rovnou vezmu větší hrnek a ano, mlíko tu je, dnešek možná není úplně ztracený. Snídaně... hmm. Vždycky jsou tu havarijní sušenky, nebo by alespoň byly, kdybych je nouzově nesnědl už včera. Klepnu do neznámého čísla připravený říct: 'Dobrý den, mám tu od vás ztracené volání!' Zatímco zkouším už třetí kolečko mezi spižní skříní a lednicí.

Kate Andersenová - 28. února 2021 16:49

Popojedem Vypadá to že je Laegar uchvácený mým vyprávěním ještě víc než byl předtím pokud to vůbec je možné. Co se týká toho co jsem řekla že potřebuji nečekám že to tu najdu, síru a dřevěné uhlí možná. Ale to ostatní? „Možná uvidím ...“odpovím potom na otázku zda to půjde něčím nahradit. Pokud by šlo o medicínu a biochemii bylo by to něco jiného ,ale fyzika a chemie není zrovna můj obor. Ale nejdřív bychom se měli sklonit k poněkud přízemnějším věcem ... „Souhlasím měli bychom najít někoho kdo se v tom vyzná a kdo by mi mohl nějak poradit. A i když to asi bude hledání jehly v kupě sena ráda bych se pokusila najít Maru ...“přikývnu na Laegarův návrh a pak přijdu se svým vlastním nápadem i když nevím jak bude úspěšný. Hledat zde malou holku způsobem že neobrátíme celé město naruby asi nebude zrovna úspěšné. „Je pravda že jsem unavená a ráda bych ochutnala jídlo které nebude umělá náhrada ... Cucá se to nebo žvýká je to určená na dlouhé cesty, ale nemá to dobrou chuť.“dodám potom abych vysvětlila svou odpověď. „A koupeli nepohrdnu ...“ Chci ještě něco dodat ovšem zarazím se když si všimnu že se Laegar nejspíš také zarazí,z představy že bude muset vysvětlovat matce proč mně se sem přivedl a příjemný rozhovor to rozhodně nebude.

Dorian Break - 01. března 2021 15:52

Co to dělám? Tohle...není normální. Musel jsem sníst něco divného, jelikož takovéhle halucinace jsem dlouho neměl. Chlad. Podivný chlad, který je nesmírně cizí a není podobný ničemu co znám. Vytáhnu ruku a dívám se na ní. Jsem z toho zmatený a vystrašený. Mám z toho velmi špatný pocit. Sundám zrcadlo, aby jsem se ujistil, že za ním nic není a nakonec jej otočím ke stěně a přitáhnu něco, aby jsem to mohl opřít o zadní část zrcadla a zůstalo to přitisklé ke stěně. Zmatený si jdu sednout a snažím se zpracovat to, co jsem vlastně viděl. Po chvíli se však zvedám a oblékám se. Ten chlad je dost velký, takže si sebou beru dokonce i svou deku a z čistě neznámého důvodu malý kapesní nožík, který dám hned vedle nového pepřového spreje. Ještě vezmu baterku a dám do ní nové baterky. Dojdu k zrcadlu a pokud tam stále vidím tu jeskyni, tak se pokusím projít skrz. Potřebuji se dnes nějak odreagovat a tohle zní jako dobrý způsob.

Vypravěč - 02. března 2021 20:56

Propletence magie Tábor v lesích u Dorghamutských hor, dopoledne Joanna "Anna Lazebnice" McDoulinová Během balení tábora za tebou nikdo nepřišel. Dokonce ani Restrechi ne, přestože se zdálo, že právě on je připravený jít s vámi. Sem tam se po tobě podíval, ale to bylo všechno. Někteří z mužů se sice zastavili u Uirši, ovšem co bylo předmětem jejich rozhovoru ti zůstalo utajeno. Orhaz se k nějakému usmiřování taky nemá. Nakonec jediný, kdo k tobě zamíří, že Mordred. Statný blonďák, voják, jeden z těch, kteří prošli zrcadlem stejně jako ty, a který tady našel svůj nový život, kterému bez většího odporu přivykl. “Přišel jsem se rozloučit,“ vlídně se na tebe usměje. “Věřím, že být k ruce králi je důležité a pokud dojde na finální bitvu..,“ odmlčí se, “Nechci znít jako zbabělec a svým způsobem mě mrzí, že něco takového neuvidím na vlastní oči, ale cítím, že bych měl zůstat. Potkal jsem už tolik.. tolik takových, jako my. Co když přijdou další? I kdybych jim pomohl jen dobrou radou..,“ povzdechne si a krátce stočí pohled k Orhazovi. Čaroděj je k vám zády, magie stále tančí vzduchem, ale viditelné výsledky nejsou. “I kdyby ti z poza Hranice Valarii zabrali, zrcadlo tady zůstane,“ snaží se vysvětlit své úvahy, ale je pro něj těžké se s takovým rozhodnutím zcela ztotožnit. “Věnoval jsem spoustu let službě království. Snad se ti povede dobře. Vám všem. Budu rád, když se ještě někdy shledáme.“

Vypravěč - 02. března 2021 20:56

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Nevidíš ani náznak úlevy nad tím, že ses vrátil. V očích se však blondýnce zablýskne podezření. “Na co?“ zeptá se mírně, “Máš snad zázračné ruce a umíš léčit?“ ušklíbne se plná pochyb, že bys jí mohl jakkoliv pomoct. “Za pár dní to bude..,“ odtáhne ruku od rány a mlčí. Krev už sice tolik neteče, ale ani přesto to nevypadá dobře. Hlasitě si odfrkne a promne o sebe krví ušpiněná bříška prstů. “Umíš šít?“ Podobnými pokusy o hovor ještě nějakou dobu uměle zdržuje chvíli, kdy se k ní nejen přiblížíš, ale musíš se jí i dotknout. Oblečení zvedne jen natolik, abyste si ránu oba mohli prohlédnout a pak unaveně klesne na záda do trávy. “Hlavně opatrně,“ hlesne a nechá tě, pokud chceš, ránu a její okolí očistit. Vybavení, která má s sebou, není nic moc. Když ti ukáže jehlu z kosti dokážeš lehce odhadnout, že šití rány nebude nic příjemného. Taky není určená k něčemu takovému, ale jen jako rychlá pomoc při zašití nějaké látky, a dost podobně je na tom i kus hrubé nitě. Naštěstí není rána tak hluboká, aby nestačily tři čtyři stehy. Odhadem. Vora je přístupná diskusi o tom, co a jak s ránou uděláte.

Vypravěč - 02. března 2021 20:56

Mokré ráno Doma, brzké ráno Benedikt Gordan Telefon nějakou dobu vyzvání, než se tón přeruší a praskání mírně změní. Šéfův hlas poznáš na první dobrou. “Gordane? Tohle je moje soukromé číslo. Vážně to hoří, takže jsem zkoušel, co mě napadlo. Četl jsem tu SMSku.. na jak dlouho to vidíš?“ vyzvídá trpělivě, ale v tónu jeho hlasu slyšíš nervozitu, “Vím, že je to na rychlo. Tihle klienti.. nesnáším hraniční termíny a tohle mě štve ještě víc, ale jsou v tom velké peníze. A kontakty. Hm,“ odmlčí se. Nemá důvod ti lhát a zkoušet, kolik toho vydržíš. “Nemůžeš sem přijet? Mohl bych pomoct.“

Vypravěč - 02. března 2021 20:57

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová “Hmm.. Mara. Ta je zvyklá toulat se kam jí táhnou nohy. Jak sama tušíš, nebude to nejlehčí úkol, ale možná se vrátila do nevěstince..?“ vysloví Lae svůj logický úsudek. Tam se o Maru vždycky postarali, dveře měla otevřené kdykoliv přišla a protože tam zavedla i tebe, dá se předpokládat, že by se tam zase mohla po útoku vrátit. “Zadám matce, že je po ní sháňka. Městské stráže by si mohly něčeho všimnout,“ dodá plný naděje, že se mu podaří ti vyhovět. “Umělá..? Tady máme jen dobré jídlo. Občas se nad ohněm spálí, ale nic, co by nevyřešila trocha zručnosti s nožem. Takže – čím chceš začít?“ pohotově se zvedne z postele. “Nevěstinec, jídlo nebo koupel?“ rozkošnicky se uculí, “Navrhoval bych vzít to od konce.“

Vypravěč - 02. března 2021 20:57

Bouřlivá temnota Město, odpoledne Dorian Break Jak zrcadlem hýbeš, vlní se i jeho plocha. Nic ovšem neodkapává ani se nemaže, natož, aby výjev – překvapivě živý – zmizel. Venku už se pořádně rozfoukalo a silný vítr se několikrát opřel do okenních tabulí tvého bytu. I blesky stále častěji klikatí nebe. Pokud projít zrcadlem je mírně nepohodlný. Celé tvé tělo pohltí onen chlad, ale jen dokud se neocitneš na druhé straně. Tvrdá zem pod nohama, pach vlhka a zašlých časů, zkrátka jeskyně. Kolem tebe jsou kamenné stěny. Část zdí je tvořena skalní stěnou, jiné vypadají, že jsou vytvořeny uměle, vršením kamenů na sebe – trochu jako ve středověku, když se takhle podobně stavěly hrady. Při pozornějším sledování můžeš vidět, jak se v proudu bočního světla míhají zrnka prachu. K tomu všemu udusaná zem, sem tam nějaký kamínek, ale kromě prachu vypadá čistě. Za tebou je nyní obrovské zrcadlo opřené o jednu ze zdí. Masivní rám se místy leskne, ale vesměs je černý, zašlý časem. Snad i proto to, co zobrazuje, působí poněkud děsivě. Jeho tvar připomíná z části štíhlé a dlouhé tělo draka, z části marnost lidského života vyjádřenou monstrózními lidskými pahýly. Zrcadlo samotné zeje černočernou tmou s tvým tmavým odrazem. Na druhé straně nevidíš žádné doma. Jediný východ odsud máš za sebou, tam, odkud přichází proud slunečního světla. Na zemi je vrstva prachu a v něm stopy – některé staré, bez vzorku podrážek, ale pak taky stopy docela čerstvé. U jedné ze stěn si můžeš všimnout v prachu zapadlé velmi staré látky připomínající pytlovinu a vedle ní.. snad kus dřeva? Pokud se chceš zrcadla dotknout, můžeš. Nestane se vůbec nic.

Kate Andersenová - 03. března 2021 11:15

A co nyní? Nevěstinec mně napadl taky možná bych mohla vysvětlit jak jsem to myslela tedy pokud se k tomu Alura bude chtít vracet a nebudeme řešit přímo Maru. Já osobně bych se k tomu co se stalo už nevracela, protože nevím jestli se mi do toho chce opět zaplétat. Navíc tohle nelze vysvětlit jednoduše aby to nevzbudilo obavy. „I my máme obyčejné jídlo tohle je, ale něco jiného. Umělé jídlo vzniklo protože účelem bylo aby se dalo snadno přenášet a vydržela dlouho, což se povedlo ovšem na úkor chuti.“ Potom se mně Laegar ptá kam vyrazíme nejdřív, uznávám že mám už docela hlad a pak bych se ráda podívala do nevěstince, ale opět tu přijde otázka koupele která by se měla vyřídit nejdříve. Pochybuji že by tohle u jeho matky nějak výrazně pomohlo ovšem jeho matka to jistě nezapomene zmínit. I když rozhovor s jeho matkou zatím raději nezmiňuji je pravda že ostatní věci můžou počkat víc až se očistím od zaschlé krve. „Tak dobře nejdřív koupel, ale ráda bych si nějaké věci nechala budu je později potřebovat. Už jsme o nic předtím mluvila.“dodám na jeho úsměv a taky vstanu. Opět poněkud rychleji myslím že by se na mně měl podívat ten komu zde říkají ranhojič. Dříve bych řekla že zde nepoznají nemoc pokud není pohlavní a v celém okolí není čistý prst. Nyní bych řekla že to je poněkud přehnané nebo zjednodušené.

Benedikt Gordan - 03. března 2021 12:03

Práce šlechtí! "Skákal jsem tu teď chvíli kolem vytopené koupelny," řeknu a sáhnu po konvici. Kafe si dělám naprosto nesofistikovaným, barbarským způsobem, za které prý přijdu do pekel horoucích. A ještě mi tak navíc chutná. "Ale není to nic, co by nepočkalo." Co všechno s koupelnou neudělám mám přeci dokonale naplánované. "Přijet samozřejmě můžu, ale možná to nebude stát za to, seděl jsem nad tím už včera. Pět hodin, když to po mně někdo přečte," odhadnu. "Hrubé opravy první části jsou hotové, chce to opravdu jen přečíst, můžu poslat. A nebo přijedu a budeme na tom dělat průběžně." Nepřijde mi, že by časová ztráta, kterou naberu cestou, stála za to, ale to už je jeho věc, obojí má své klady. Jestli bude klidnější, když mě uvidí datlovat do notebooku, budiž mu to přáno. "Jen teda technická, když už vás mám na drátě - někdo by pak měl projet iča a adresy jednatelů. Označil jsem jsem jenom ty, co neseděly na první dobrou, někde myslím chybělo číslo popisný a ten anglán..." Zamíchat mojí nejoblíbenější lžičkou, co je tak zvláště těžká do ruky a dolít mléko, tradá - důvod žít přede mnou stojí na stole. "...Gregor, v jedný části má u jména tituly a ve druhý ne, tak ať ať Adéla zjistí, jestli je vůbec používá." Shora se ozývají podivné rány, snad je Slováková ještě mezi živými. Přejdu s mobilem u ucha ke skříni a rovnou začnu vyhazovat na postel oblečení vhodné pro den v kanclu. Tmavé kalhoty, košile, z ramínka stáhnu tenký kabát. Budu tomu říkat nedbalá elegance a kdybych se náhodou potkal ve dveřích s klienty, klidně mě můžou označit za ajťáka. Potom by beztak prošlo cokoli.

Michael Jasone - 03. března 2021 15:22

Lekce šití "Jo nějak tak. Ve 4. třídě jsem podstoupil zdravoťák na cyklistické výuce.,, Ušklíbnu se a úsměv mi vzápětí zmizí když si uvědomím, že ani jedno z toho nezná. Pohlédl jsem na ránu. Nevypadala úplně nejlépe. Pokud nezastavíme to krvácení, tak bude ráda když další den vůbec vstane. Byla pravda že krev už tolik netekla.. ale stačí prudší pohyb.. a mohla by zase začít. Řekla právě něco o šití ? "Jasně,, Řeknu naprosto nepřesvědčivým tónem. Bylo to naschvál.. před několika hodinami mě ještě mučila.. tak si to taky trochu užiju. Koukl jsem se po věcech které Vora měla u sebe. Vzal jsem do ruky jehlu a lehce ji píchl do stehna. Aby se probrala. "Tímhle ti tu ránu zvětším a prohloubím..,, Pousměji se. "Nůž.,, Natáhnu k ní ruku. Aspoň jsem doufal že nějaký má. "Zkusím tu jehlu trochu ohlodat aby nebyla tak obrovská..,, Pousměji se. Vzal jsem do ruky kalich a půlku jeho obsahu vylil na a kolem rány. Ani jsem se nijak nesnažil aby Vora zůstala co nejvíc suchá a ani jsem ji na to neupozornil. "Je.. promiň.,, Nevinně se usměji a pokusím se ránu zašít.

Vypravěč - 03. března 2021 22:02

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová “Dobrá. Dám vědět sloužícím, asi jsem to měl udělat hned při příchodu..,“ řekne omluvně. Jak se ukáže, Laegar a jeho matka, představená Řádu Smrti, rozhodně nejsou žádní chudáci. Šlo to odhadnout už podle jejich domu, ale čím delší dobu v domě jsi, tím více se v této domněnce utvrzuješ. Nerudný sluha, který si o tvé přítomnosti a Laegarovu chování nemyslí nic dobrého, ti donese troje šaty. Utrousí cosi o tom, že zůstaly k mání po paní domu a měli přijít chudině, ovšem „pokud pán žádá šaty, není lepšího výběru, než tyto“. Více se s vámi nezdržuje. V domě je jakási centrální koupelna. Jakmile do ní vstoupíš, v Laegarovu doprovodu, připadá ti spíš jako soukromé lázně. V jedné z prostorných kádí je už připravena teplá voda, ale ještě chybí dvě tři vědra, aby byla plná. Kolem se míhá jeden mladší pomocník a zahlédneš i štíhlou plavovlásku a poďobaným obličejem, promluvit s nimi však nestihneš. Jen co je koupel hotová, zůstaneš jen s Laegarem. “Všechno připraveno,“ oznámí zbytečně a špičkou prstu zkusí vodu, načež zaváhá. “Zvládneš to sama?“ jistě, že na to se neptá, jen je příliš nesmělý na to, aby se zeptal, zda může zůstat. Bylo to v domku poblíž náměstí jen epizodka nebo něco víc? Hodí se vůbec, abyste si byli blízcí? V domě jeho matky? Stojíš o takový závazek? A není krátké sexuální dobrodružství v jednom dni víc, než dost..?

Vypravěč - 03. března 2021 22:03

Mokré ráno Doma, brzké ráno Benedikt Gordan “To mě-,“ zbytek slov se ztratí ve frustrovaném výdechu. Několik okamžiků vládne na druhé straně napjaté ticho. “Všechno mělo být už dávno v pořádku. Nemáš starou verzi? Těžko to budeš vědět. Musí se to dát dohromady co nejdřív, nepočítal jsem s tím, že bychom se mohli zaseknout na takových malichernostech,“ další povzdech. Mírnější, ale přesto bez špetky nadšení. “Přijeď. Vezmi – nebo si pošli – co máš hotové a doladíme to na místě. Víš jak se to říká, ne? Víc hlav víc ví, hehehe,“ neupřímný smích na konci přinesl další krátkou vlnu mlčení. “Cos to říkal? Vytopil sis koupelnu..?“ chabá snaha o maskování hloupého vtipu. Šéfa může jen těžko zajímat nějaká koupelna, když mu v práci hoří opravdový problém.

Vypravěč - 03. března 2021 22:03

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Vora se snažila nehledět na tebe moc nechápavě, když jsi zmínil třídu na základce a to další, přesto jsi část z toho postřehl. Říkala sice, že její názor na celou věc je takový, že by se všichni měli vrátit odkud přišli a tohle „mimodomovské cestování“ by se vůbec nemělo dít, ale to neznamená, že by jí nezajímala nějaká příhoda nebo vyprávění o světě, ve kterém jsi vyrostl. Jenže zrovna ona je ten typ, co se bude dlouho přemáhat, než se zeptá. “AU!“ vykřikla při píchnutí a šlehla po tobě vzteklým pohledem. Určitě jí svrbí ruka a nejraději by ti jednu ubalila, ale jsi její jediná naděje, takže vidíš, jak zatne zuby a trýzní tě jen ve svých představách. “Když ji zničíš žádnou další nemáme. Jehličím se kůže propichuje těžko,“ zavrčí a netrpělivě sleduje tvé počínání. Sám brzy zjistíš, že ztenčení jehly nejde úplně tak, jak sis představoval, ale část jsi jí upižlal a dokonce se ti podařilo jí ostřím hezky zahladit. Vořiny nepříjemné, popuzené pohledy neberou konce. Kousíček úlevy na sobě dá znát jakmile zahlásíš, že budeš šít. “Konečně!“ štěkně polohlasně. Špička jehly se dotkne kůže a propíchne ji. Vora se napne přicházející bolestí..

Alexandra J. Lewis - 04. března 2021 10:23

Tvrdohlavá jako mezek Ve společnosti Bardena, město Galos Nechala jsem si pomoci dosednout a trochu jsem se předklonila, když jsem dlaně zapřela do země. Zhluboka a dlouze jsem dýchala se zavřenýma očima hned po tom, co mě prohlédl - nebo se o něco takového snažil. "Nic to není jen se mi trochu zamotala hlava. To je normální." Jo, taky jsem málo pila. Možná jsem Zutrovi pustila víc, než bych chtěla. "Ne, jen popadnu dech. Dojdu to. Navíc jsme se chtěli podívat po městě, jestli na něj někde nenarazíme." U kováře možná? Nebo kdo v téhle době vyrábí zbraně, když si to Barden myslel? Po chvíli, kdy se mi přestala točit hlava a zatmívat, jsem se pomalu a opatrně hrnula na nohy. Žádné prudké pohyby, aby se mi hlava zase nezamotala. "Můžeme pokračovat." Zamrkala jsem krátce a vykouzlila pro něj jeden sladký úsměv. "Nebyla by někde po cestě možnost trošky vody?

Benedikt Gordan - 04. března 2021 11:01

Lužiny - Jungmannova ulice "Jak jsem koupil, dávám dál," pokrčím rameny, i když z toho gesta těžko něco bude mít. Má samozřejmě pravdu, v tomhle stavu se to ke mně dostat nemělo. Ale to ať už si vyřídí mezi sebou... dost na tom, že ztrácím čas něčím, co ani není moje práce. Vytáhnu ze zásuvky kabel na notebook, donesu batoh, na hromádku peněženku. Všechno, co se dá přichystat jednou rukou, abych mohl co nejrychleji vyrazit - až se vypovídá. "Už jsem prakticky na cestě... tu vodu teď řešit nemusím, rupla u sousedky nade mnou. Tak zatím," rozloučím se a při pohledu na procento baterky na mobilu přihodím další kabel. Ještě čtečku do metra a zase jednou si připadám jak cesťák s elektronikou. Nezapomenout poznámky, upít kafe, ujistit se, že jsou obě ponožky stejný, zase upít kafe, srovnat batoh, dopít kafe a prázdný hrnek do dřezu... ode dveří se ještě vrátím otevřít ventilačku, protože provlhlá omítka z koupelny začíná vydávat ne zrovna příjemný pach. Vzduch venku je svěží a tou svěžestí skoro nepříjemný, protože vím, že těch pár kroků k zastávce mě úplně profouknout nedokáže, ale nechci se zdržovat procházkou. Tak třeba večer. Touhle dobou by mohlo být metro tak moc prázdné, že bych mohl něco skouknout i cestou. Pracant roku, to jsem já. Ve vestibulu stojí obvyklý bezdomovec s Novým prostorem a jako pokaždé s ním svedu v duchu rozhovor, proč si ani tohle číslo nekoupím - protože si ho kupuju od jedné babči o pár stanic dál - ale skutečný důvod je ten, že mi zkrátka není sympatický. Stejně si pokaždé připadám provinile; a ten pocit nemám rád. Dívám se do země a obejdu ho rychle. O dvacet minut později se ženu kolem obří hlavy Franze Kafky, kterou jsem zastihl ve zcela nerozpoznatelném stavu, což jsem se už před nějakou dobou rozhodl považovat za dobré znamení - tak fajn! Výjimečně se nemusím ani vyhýbat očkám fotoparátů, zatímco mastím do pár kroků vzdálené Jungmanky. 'Skoro za dveřmi :-)' odpovím na netrpělivou esemesku. Ale no tak. Rychlejší by to nebylo ani taxíkem! "Ahoj Denis, to jsem já," ohlásím se dole u dveří. Prosklený výtah mě vyveze vzhůru, kde má slavná kancelář obývá celou půlku patra se společnou recepcí, na lepší adrese, než je rozumné, ale jsem poslední, kdo by chtěl mluvit do šéfových ambicí. Nevzal jsem si kulatý razítko... ale do prčic. Nevadí, určitě ho nebudeme potřebovat, ehm. Vždyť se dneska ještě nepodepisuje. Myslím. "Jsem tady," klepnu šéfovi na dveře. Vypadá stejně uhnaně, jako zněl v telefonu. "Kam mě posadíte?"

Kate Andersenová - 04. března 2021 15:57

Čas koupele Mám takový pocit že řád Smrti je na tom stejně jako byla u nás ve středověku katolická církev. A to i přes začátek kdy jsme měla pocit že tu není moc nábytku, být tohle větší město bydlel by Laegar by ve čtvrti vyhrazené pro boháče. Pak přijde nerudný sluha který mou přítomnost a Laegarovu přítomnost považuje za nepatřičnou přinese trojí šaty.něco k tomu řekne a opět odejde. Jedny s šatů si vyberu a společně s Laegarem vejdeme do místnosti která je vyhrazená k očistě, nevím proč jsem si vybavila necky kde dvě postavy drbou tu třetí která zpívá Hellada pere za vás. Ale nyní vážně tohle připomíná spíš soukromé lázně. Voda je připravená pomocníci právě dolévají poslední vědra a zmizí dřív než jim stačím něco říct, asi tuší co zde bude následovat ovšem to je věcí toho mrzutého sluhy. I když v domě jeho matky a právě na dosah toho nerudného sluhy, já bych si možnost koupele zvolila až později kdyby to sám Laegar nenavrhl. A jeto právě Laegar který dohlédne až je všechno hotové, ale potom znervózní protože tu jsou jeho závazky k té dívce a navíc jsme v domě jeho matky, ovšem já jsem na to až moc unavená. Možná to nebyl zase tak špatný nápad si odpočinout. „Díky, ale myslím si že ano, A pokud by jsi viděl krev nelekni se, je to dlouhý příběh který však nikomu dalšímu vyprávět nebudu. Ale můžu ti ukázat co mně do tohoto města vlastně dovedlo.“

Elën Reawes - 04. března 2021 19:24

Hurá do města Sama jsem byla šokována nad tím co jsem vypustila z pusy, ale co už. Zpět to nyní nedostanu. Nad jeho úsměvem jsem lehce zčervenala v tvářích a opět si nervózně skousla spodní ret. ,,Emm.. Nechala bych to jako překvapení, ale pokud by jsi byl spokojen je možné pak prodiskutovat i možnost vymyslet nějaké jídelní menu na tvou oslavu. Přesto teď jsem trochu na vážkách.. Co by jsi očekával, že bude na mém seznamu věcí, které chci realizovat s mužem, kterého sotva znám?" mírně jsem naklonila hlavu a vlasy mi lehce spadly do tváře. ,,Přesto bych ponechala tuto otázku otevřenou. Půjdu si zařídit své povinnosti a třeba po svém návratu, již budeš mít více času. " mrkla jsem vesele a lehce se natočila k odchodu. ,,Potřeboval by jsi ode mne ještě něco nebo mohu jít?" zeptala jsem se ještě zdvořile. Nebylo by přeci hezké kdybych odešla jen tak. Ještě jsem neznala zdejší mravy, ale lepší se chovat více slušně než-li vůbec.

Shandin Lapahie - 05. března 2021 22:11

Do bistra Londýn, doma Jakmile za Barbarou zapadly dveře a já odložila houbičku od nádobí a usušila si ruce, byt nápadně ztichl. Ještě chvíli jsem bloumala po kuchyni a uklízela to nic, než jsem zapadla do koupelny, dopřála si horkou sprchu a v ručníku proklouzla do pokoje, abych na sebe hodila džíny a čistou halenku. Ještě jsem nějaký čas měla, a tak jsem se věnovala houslím. V takové chvíli jsem se dokázala opravdu soustředit, neměla jsem potřebu bloumat z okna, sledovat, zda mě někdo chtěl kontaktovat přes telefon. Nebylo nic, než hudba, řádky elegantních not a já. Klíče v zámku jsem tak neslyšela, to až Barbařin hlas. Skončila jsem uprostřed noty a ještě s houslemi v ruce vylezla ze dveří pokoje. Barbara byla jak velká voda. A než se dostala k jádru pudla, chvíli to zabralo. „Aha, dobře,“ potřásla hlavou. „Ale jo, proč ne, jsem zvědavá na něco nového,“ pousmála jsem se, zalezla zpátky do pokoje, noty dala do futrálu, přiložila sešit s notami, vzala kabelku s telefonem, peněženkou a doklady. „Já jsem připravená,“ houkla jsem na Barbaru. Většinou jsem neměla problém být v cukuletu nachystaná, nehrála jsem si extra na dámičku. Ještě jsem si nazula boty, vzala koženou bundičku a šátek kolem krku. „A co přesně myslíš, že bych tam měla hrát?“ zašklebila jsem se, zatímoc jsem si brala klíče z věšáku a nechala Barbaru jít první, abych za námi zamkla. Někdy měla utkvělý pocit, že prorazím na sólovou dráhu jako nějaká nová Vanessa Mae.

Anna McDoulinová - 06. března 2021 19:54

Tábor v lesích u Dorghamutských hor Během příprav za mnou přišel Mordred, který se chtěl rozloučit. Stisknu jeho ruku na rozloučenou a chápavě přikývnu. „Každý dělá to co si myslí, že je nejlepší. Když si myslíš, že je to lepší, tak do toho. Ale dávej pozor.“ Pousměji se. Podívám se směrem kde leželo zrcadlo a přemýšlela jsem. „Dobrá rada je nad zlato. Zvlášť když lidé jako my dorazí sem. Díky tobě hodně z našich snadněji přežijí.“ Souhlasím a odmlčím se. „Doufám, že se nám to podaří. V nejhorším.... zrcadlo by mohlo být naší únikovou cestou.“ Pronesu vážně. „Pokud by se stalo, že nájezdníci vyhrají a nebudou mít s původními obyvateli slitování, mohli bychom je převést k nám. Vím, že náš svět není zrovna ideální a nejspíš by se tam setkali se spoustu problémů, ale furt je to lepší než jistá smrt.“ Pak se, ale oklepu. „I když nevím jestli je to dobrý nápad. Aby naši lidé přišli na existenci Valarie. Mohli by pomoci proti invazi a zabrat Valarii zase zpět, jenže.... no... znáš stejně dobře naši vládu jako já. Mohlo by to dopadnout všechno špatně.“ Vzdychla jsem. Naše vláda by mohla chtít Valarii taky zabrat, nemuseli by se starat o diplomacii. Tady mají sice magii a příšery, ale co je to proti moderním zbraním? „No... prostě se raději snažme vyhrát a tohle bych brala jako krajní, zoufalý pokus.“ Pokrčím rameny. „A neboj Mordrede. Ještě se uvidíme.“ Ještě jednou se odmlčím. „A pokud se chceš přece jen vrátit tak to udělej. Slyšel jsi. Ty jsi nakonec nebyl pryč roky, ale tak pár měsíců. Lidé.... tam na tebe pořád čekají.“ Poplácám ho po rameni. Pokud nemá už co dalšího říci, tak jsem se podívala na Orhaze a vzdychla. Tvrdohlavec jeden! Nakonec jsem se k němu vydala. „O co se snažíš?“ zeptám se ho, ale nezněla jsem omluvně. Nejsem přece dítě, abych se s někým nebavila dokud se neomluví.

Michael Jasone - 08. března 2021 08:18

Cesta lesem - Lekce šití "Zahlédl jsem snad náznak zájmu ?,, Zeptám se trochu překvapeně. Ale také jsem dost provokoval. Přeci jen.. bych jí snad i utekl. Kdyby si to kamarádění rozmyslela.. Nevinně, jak jen mi to můj výraz dovolil, jsem se na ní pousmál. "Jen zkouším jestli jsi stále při vědomí a jestli vnímáš.. vypadá to že je vše v pořádku.,, Znova se usměji. Možná jsem píchl trochu víc než jsem původně chtěl.. "Jehličím ne. Stále ale máme nůž, který má špičku.,, Pozdvihnu nůž a prohlédnu si ho. "To půjde" Dodám s úsměvem. Úprava jehly se mi nepovedla tak, jak jsem si zrovna představoval.. Díky bohu jsem ji nezlomil. Kdyby jo, tak by Vora nejspíš něco zlomila mně. "Doporučil bych ti si dám třeba 2 možná 3 panáky něčeho silnějšího ale..,, Podal jsem ti kalich se zbytkem vody. "Dej si. Třeba v tom něco je.. a uspí tě to.,, Popichoval jsem jí. A docela jsem riskoval.. Snažil jsem se působit klidně, ale ruka se mi trochu klepala. Zatraceně.. Lehce jsem jehlu přiložil kousíček od rány a jehlou jsem lehce a soustředěně zapíchl a rychle protáhl. "Zapomněl jsem počítat.. heh.,, Uchechtnu se. Byl jsem nervózní. Ale pokračoval jsem.

Vypravěč - 10. března 2021 22:50

Hledání štěstí U felčara – Galos – dopoledne/odpoledne Alexandra J. Lewis Barden to s tebou nemá jednoduché. Rád by ti pomohl, ale odmítáš, a on se nechce úplně vnucovat. O tom, co všechno darování krve (respektive tak velká ztráta krve) obnáší, máš jistě lepší přehled, než on, a to uznává. Mlčky, se starostlivým pohledem. Jen co se začneš zvedat, neodpustí si pomoci ti aspoň takto. “Vodu? Nejblíž ve městě, tady o ničem nevím. Pojď, když ti pomůžu, budeme tam dřív. Sama uznej, že právě platí čím dřív, tím líp, a nebraň se,“ ani tentokrát se ale víc nevnucuje. Netrvá zase tak dlouho, co se vrátíte zpátky do města. Vypadá to tady pořád stejně, idylicky, a jediný opravdu temný stín máš ve svém srdci – pořád ani jeden z vás neví, kde by mohl Zutra být. Barden se nerozpakuje hned u prvního domu, po kontrole na hlavní bráně, poprosit o vodu. Podle reakce ho zdejší paň máma dobře zná a během okamžiku dostaneš velký hliněný pohár s vodou. Usadí tě na schodech domu, do stínu, a nechá, aby sis odpočinula. Den plyne. Zutru najdete náhodou o několik hodin později v místním vězení. Bardenovi nedělá problém tě tam odvést (mezi tím tě nutil nejen odpočívat a jíst, ale taky víc pít a ještě víc odpočívat, zatímco ve svém domě přijal několik lidí s různými problémy) a rovnou se velitele věznice zeptat, jak to vypadá a co se stalo. “Áno, áno, to by mohl bejt on. Jednomu z mejch mužů zlámal ruku. Vy ho znáte? Felčare, nepřestáváte mě fascinovat. Ta dáma patří k vám? Překvapujete mě čím dál víc! Dobrej, paninko. Takže ho znáte? Za celou dobu nic neřek, tak sem ho měl za němýho. Zápis od brány máme, ale znáte to – všechno trvá,“ skákal pohledem z jednoho vás na druhého a čekal. “Je to nebezpečný zločinec.“

Vypravěč - 10. března 2021 22:51

Práce šlechtí Doma -> kancelář, ráno Benedikt Gordan “Půjdeme do zasedačky,“ vypálí polohlasem dřív, než se na tebe vůbec podívá. Sebere ze stolu nějaké papíry a shodí přitom dávno prázdný kelímek ze Starbucks. Zlostně sykne, ale dál se tím nezaobírá, usměje se a rukou naznačí zpátky ke dveřím. Pravdou je, že „zasedačka“ je jen zástěrka pro místnost o něco málo větší, než šéfův kancl. Z doslechu víc, že před vámi tady měla prostory nějaká multi-levlová marketingová skupinka s kosmetikou. Dnes jí připomínají jen neodstěhované věci v rohu: bílý němý sluha, dva stojanové poutače přičemž jeden z nich občas slouží jako provizorní flipchart a stojací zrcadlo, jehož umístění se průběžně mění. “Vezmi místo..,“ kolem dvou obdélníkových stolů je židlí k výběru víc, než dost. Zásuvky jsou v místnosti ale jen dvě. “Něco se sem žene. No nic, tak se do toho dáme. Ukaž mi, co už máš hotové,“ jednoduchá výzva, při které se šéfík sám začne prohrabávat v donesených papírech. Být tady klient, možná by i zbledl, ale takhle jeho tváře spíš zrůžoví potlačovaným vztekem. “Nevzal jsem všechno. Hned jsem tu,“ a jako velká voda tě tu nechá samotného. S počasím měl pravdu. Venku se zatáhlo a tmavá, hustá mračna jsou čím dál blíž, takže se dá předpokládat, že co nevidět začne pršet. Díky světlu zářivek vás to nemusí nijak zvlášť trápit, na práci uvidíte a kdo ví, než skončíte, možná bude nečas ten tam. Z otevřených dveří do zasedačky k tobě doléhají různé tlumené zvuky, můžeš mezi nimi zaregistrovat i hovor. Mužský hlas, přerušovaný monolog, zřejmě telefonát. Máš dojem, že jedna z trubic na stropě musela zablikat, ale opak je pravdou – prozradí ti to až slabé hřmění přicházející zvenčí. Od pohledu k oknu je to jen kousek doprava k pozůstatkům MLM éry kanceláří, kde v mírně oprýskaném dřevěném rámu zeje nepřirozeně realistický jiný prostor. Prašně vypadající zem navazující nerovnou linkou na kamenné zdi osvětlené tenkým proudem slunečního světla. Být blíž, možná bys viděl jak v něm víří prach.

Vypravěč - 10. března 2021 22:51

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Vodní pára rychle a neúnavně stoupala do vzduchu a naplňovala jej. V místnosti tak začínalo být příjemné teplo, i když chladnou podlahu jen tak něco nerozehřeje, takže tě bude zebat do nohou i po koupeli. Laegar po tvé prvotní odpovědi přikývne a už už se otáčí, aby tě tady nechal v klidu a veškerém soukromí, když se ale, na základě zbytku tvých slov, přece jen zdrží. Mírně pozvedne obočí. “A je to vůbec něco, co bych měl vidět?“ zeptá se nejistě, aby jenom nemlčel. Pochopitelně, že ho to zajímalo, ale opět nechtěl být příliš vlezlý, zvlášť po tom, co jste si jeho dotaz vyložili každý po svém. Čas a cesta, stejně jako převléknutí se, způsobily, že se část zaschlé krve odrolila. Zbývá jí ale ještě dost na to, aby uměla překvapit.

Vypravěč - 10. března 2021 22:51

Nákupy Gilleroyův dům - město, dopoledne Elën Reawes Gilleroy se hlasitě, i když krátce rozesmál. “Od tebe bych očekával leccos, ale jistě by bylo víc toho, co bych nikdy nečekal,“ odpověděl vyhýbavě. “Můžeš jít. Buď obezřetná,“ rozloučil se s tebou, přidal úsměv a potom se zase posadil ke své práci. Jestli doprovázel poslední z tvých kroků pohledem, nebylo to na něm vůbec znát, pravděpodobnější ale je, že propadl svým dokumentům. Nemusela jsi dlouho čekat, abys mohla vyrazit do města. Sloužící ti šli na ruku a připadalo ti, že je jim tak nějak jedno, co se v domě děje. Udělat tohle, támhle to, jen aby vše bylo správně. Zároveň se nedá říct, že by zde vládla nepřátelská nebo příliš chladná atmosféra, jen si většina hledí svého. Na krátko se u tebe objevil i Gerdyn, řečený Johan, který tě doprovázel včerejšího večera. “Pěkný den!“ popřál ti při příchodu, “Poslali mě, abych vám oznámil, že vůz už čeká. Doprovázet vás bude někdo jiný, ne já, ale snad ve městě dobře pořídíte a vrátíte se k nám. S vámi je to tady.. jiné. Milejší,“ neodpustil si lichotku na tvou adresu a jak rychle se objevil, tak také zmizel. Předtím ti ukázal směrem, kterým se vydat, ale před dům bys zvládla dojít i sama. Dvojice hnědých koní zapřažená do dostavníku. Od pohledu vypadal jinak, než jsi byla zvyklá z pohádek a historických filmů. Je poněkud hranatější, méně zdobený, ale uzavřený. Ani uvnitř to nebyl kdo ví jaký luxus, i když sedačky byly měkčí, než kdybys musela sedět na tvrdých prknech. Kočár kontroloval vysoký statný muž. Jen co zaslechl tvé kroky, prudce se ohlédl. Jeho tmavé oči bys poznala kdykoliv, tím si jsi předem jistá. Přes tvář se mu táhne dlouhá jakoby dvojitá jizva a částečně ho hyzdí, ale nikdy nebyl žádný fešák. “Brej,“ utrousí a zkontroluje ještě koně, “Ňáký zavazadla?“ přejde rovnou k věci. “Taky mi řekněte, kam to bude. Jen do města?“ může mu být sotva čtyřicet, zuby má všechny, a kdyby se mu dostalo lepšího vzdělání, snad by působil i mileji. Takhle jen vypadá, že neví, co si o tom všem myslet – jakpak by tady ano, když zde ženy byly většinou jen jako večerní povyražení. Cesta samotná je bídná. Vůz se kodrcá sice jen málo, ale bez společníka uvnitř se neskutečně táhne. Koně spěchají, kočí sám někdy něco prohodí nebo si hrubým hlasem brouká kousky neznámých písní, ale žádná zábava to není. Z okýnka vidíš jen les, les a zase les, občas nějakou mýtinku za stromy a dvakrát dokonce pole. Když dorazíte do města, nejsi jím nijak okouzlená. Kočí seskočí a otevře ti dvířka. “Prosim,“ ustoupí z cesty a ty si všimneš, jak sjede pohledem všechny v okolí, “Vůz nechám tady. Nejspíš. Neřekla ste mi kam jdem, jen, že vodkud si vás pán přivez,“ kývne hlavou na druhou stranu ulice, kde je hostinec, ve kterém jste se i Éneoife ubytovaly.

Vypravěč - 10. března 2021 22:53

Přátelská výpomoc Londýn, doma, ráno Delilah Oakley “Něco moderního, to dá rozum,“ protočila se dveřmi kolem tebe, “Nebo klasiku v moderním hávu, to se dělá, ne?“ její hlas se rozlehl chodbou a ona zvědavě zavlnila obočím. „Kousek odtud“ bylo nakonec opravdu kousek, sotva čtyři ulice. I tak se počasí během té chvíle podstatně zhoršilo a vzduch začal vonět blížícím se deštěm. V dálce zaburácel hrom. Barbara k tomu něco poznamenala, ovšem díky právě projíždějícímu autu jsi prakticky nic neslyšela. Velká okna nově zařizovaného bistra byla provizorně zevnitř oblepená starými novinami, což nepůsobilo ani trochu dobře. Nade dveřmi sice visela nová cedule „Květ Lotosu“, ovšem dojem to nijak nevylepšovalo. Barbara bez okolků zabušila na skleněnou výplň a během chvilky vám přiběhla otevřít drobná tmavovlasá žena s výrazným těhotenským břichem. “Ahoj, to je super, že jste dvě! Kuchař se asi zbláznil a myslí si, že nejlepší nápad bude mě zruinovat ještě před otevřením,“ přátelsky se na vás zakřenila a pustila vás do prostor budoucí restaurace. V místnosti je několik stolů nyní přiražených k sobě, každý pes jiná ves, a nově dovezené židle. Ty jsou vyskládané u protější zdi a ještě je kryje ochranná fólie. Rozhodně to tady ale voní. “Takže.. tady někde si odložte. Oh, budu tam muset zaběhnout.. věšáky ještě nejsou navrtané, takže vezměte za vděk čímkoliv, co uvidíte! Dneska vaříme druhou variantu běžného jídelního lístku. Dvě masitá jídla, jednou kuře v obměně s vepřovým, a druhé je kachna. Zbytek je vegetariánský, no, však uvidíte,“ žena nerozhodně postávala, jednou nakročená k vám, podruhé ke dveřím do zázemí, kudy se jistě rychle dostane do kuchyně. Odtamtud bylo slyšet tlumené cinkání a občasné kovové zařinčení. “Klidně se pojďte podívat. Manžel ještě stěhuje pár věcí ze sklepa, jinak nám hygiena nikdy nedovolí postavit tam mrazáky,“ tmavovláska protočí oči, “donesu vám něco k pití. Vlastně, řekla jsem, že můžete jít se mnou..,“ omluvně se uchechtne, položí si ruku na břicho a kolébavým krokem zamíří do kuchyně. “Dokážeš si to představit? Já bych restauraci nechtěla ani za nic. Jsou blázni, že se do něčeho takového pouští..,“ utrousila Barbara polohlasně a rozhlédla se, načež vyrazila za kamarádkou do kuchyně, aniž by si cokoliv odkládala. Zarazí se však v půlce kroku, když se ve dveřích objeví upocení muži stěhující starou skříňku a zatarasí tak cestu. “Ouha, helemese. Dobrej. Vás určitě pozvala Ava.. tak to mě těší. Nechcete si něco odnést? Máme tu pár kousků vyloženě pro milovníka starožitností,“ blonďatý chlapík se zeširoka usmál a opřel loktem o skříň. “No jasně, podívat bychom se mohly..?“ Barbara nechce být neslušná a vrhne na tebe slušné psí oči, abys nebyla neslušná ani ty. “Bezva, tak pojďte!“ Protáhnete se kolem skříně, kterou blonďák nechá na starosti nebohému kamarádovi, a zamíříte širokou chodbou zázemí pro personál do sklepa. Ten je příjemně osvětlený a plný nejrůznějšího harampádí. S prostory nahoře se to nedá srovnávat, ale je jasné, že nějaký mrazák a police na trvanlivé potraviny nebo lahve by se sem pohodlně vešly. “Půjdu pomoct Benovi a hned jsem u vás,“ rozmáchne se rukou blonďák, a jak jsi cestou pochopila také manžel majitelky Avy, a opustí vás. “Takového bordelu..,“ povzdechne si Barbara, “Tak co, nelituješ toho, že jsi šla se mnou? Jé, hele. Podobné měla moje babička,“ ukáže na hodiny v koutě, za kterými stojí o zeď opřené zrcadlo. “Nebo tohle.. takový čajový porcelán by mohl hodit nějakou kačku. Musím jim říct, aby ho rozhodně nevyhazovali,“ tvá spolubydlící zamíří na opačnou stranu. Tebe ale zaujme zrcadlo. Určitě tam bylo, ale najednou je v úzkém rámu spíš obraz. Hodně detailní obraz, možná spíš fotka? Jenže se ti to ani tak nezdá. Vypadá zkrátka příliš realisticky, jako jeskyně, do níž proudí z jednoho směru úzkým otvorem ostré denní světlo.

Vypravěč - 10. března 2021 22:53

Propletence magie Tábor v lesích u Dorghamutských hor, dopoledne Joanna "Anna Lazebnice" McDoulinová Mordred už nic neřekl, jen pokýval hlavou a tvářil se trochu zachmuřeně. Jistě i jemu muselo přijít někdy na mysl to, co, by se stalo, kdyby vaše světy čelily střetu, ale najednou se taková událost zdála být málem na dosah ruky. Čaroděj stál v podstatě tam, kde jsi ho nechala, a nevraživě se rozhlížel kolem. Ani nezaregistroval, že jsi poblíž, a pokud ano, nedal to najevo dokud jsi nepromluvila. Pootočil se a ušklíbl. Něco takového mu nebylo podobné, ale aspoň máš hned jasno, že se necítí být ve své kůži. “Přemoct své ego?“ přiznal neochotně, snad jako hodně špatnou formu omluvy. Ale kdo ví. “A sbírám síly na portál. Se všemi těmi lidmi ho musím udržet déle a strávil jsem u tebe tolik času, viděl tolik věcí, až se obávám, že jsem roztěkaný jako pouhý učedník. Byl bych rád, kdyby mezi námi už nedocházelo k žádným sporům.“

Vypravěč - 10. března 2021 23:06

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Andělská tvářička je celá napjatá, se zaťatými zuby. Klidně by sis mohl myslet, že je akorát víc citlivější na vlastní bolest, než by se mohlo zdát, ale nejsi včerejší a moc dobře víš, jak ji tvoje řeči musí dráždit. Vody se nenapije ani náznakem. Jehla pronikne skrz. 1-15% Jehla se ti mezi prsty zlomí napůl, s trochou štěstí a dalšího obroušení nožem do špičky se ti podaří ránu zašít. 16-36% Jehla se zlomí při šití posledního stehu, v ráně, a chvíli jí musíš dolovat ven, abys mohl nitku utáhnout. 37-46% Jehla se ti hned po protažení kůží zlomí mezi prsty a to tak, že je dál nepoužitelná. 47-73% Ránu zažiješ, ale nit není k něčemu takovému dělaná a pěkně drhne, což Voru akorát víc a víc rozčiluje. 74-100% Ránu zašiješ, ale jeden ze stahů praskne, takže ti nezbyde, než nitku vytáhnout a místo sešít znovu.

Kate Andersenová - 11. března 2021 15:17

Příběhy a koupel Jak mluvíme pára stoupá vyhřívá okolí kromě podlahy, ale jaksi jsem se smířila s tím že budu chodit bosá. Také tílko drží pohromadě zaschlá krev která se sice odrolila a nyní drží zbytek tílka aby nepropadlo šaty dolů. Laegar se otočí a potom mi položí otázku která se dá vysvětlit různě stejně jako moje odpověď. „Ne může to počkat já jen ... nemusíš se ... no tohle je ECP.“zalovím do kapsy a vytáhnu mobil, ale zatím ho nezapínám protože chci šetřit baterku. „Slíbila jsem že Maře že jí najdu Zutru a to mně dovedlo sem. Nebudu to zapínat protože to má málo energie a bude se to muset nabít jak jsme o tom mluvili. Budu to potřebovat .... proto si nechám kalhoty.“ Dodám nakonec a dívám se na šaty které jsem vybrala a pod kterými asi nemuseli být vidět (nebo aspoň ne tak moc). Mohla bych to vysvětlit na druhou stranu skutečně chci mobil všude tahat? Budu muset protože je součástí toho co jsem řekla, navíc pochybuji že by se mi ho zde podařilo nabít takže z něj bude skvělé těžítko. Potom mobil zase schovám.a projedu si rukama vlasy. „Dobrá asi bude čas abych se vykoupala. Nevíš co bude k jídlu? Protože já mám hlad že bych snědla i koně.“ No koně možná ne, ale něco menšího bych si dala.

Michael Jasone - 12. března 2021 09:13

Lekce šití na citlivé "dívce" Snažil jsem se jak jen to šlo. Byl jsem spocenej asi víc než Vora. První 3 stehy šly docela dobře. Sice jí tam asi po šití zůstanou pořádné jizvy, ale to už je její boj. V posledním stehu se jehla zlomila. A samozřejmě zůstala v ráně. "Ups" Pousměji se. "Do teď to vlastně bolet nemělo.. ale teď by sis asi měla dát panáka něčeho silnějšího..,, Mile se usměji a začnu jehlu dolovat ven. Snažil jsem se opatrně kvůli stehům, abych je nepřetrhal. Po pár minutkách se mi povedla vyndat. Snad tam ani kousek nezůstal.. jinak bude problém s infekcí. Nitku jsem utáhl a usmál se na ni. "Mám to u tebe. Vypadám jako řezník.,, Ukážu jí ruce a ukazováčkem ji udělám krvavou šmouhu na čele.

Benedikt Gordan - 14. března 2021 10:47

Ledaskde dobře, v zasedačce nic moc, ale vlastně ujde... Zasedačka není zvlášť příjemné místo na práci. Jemná ozvěna prázdných bílých stěn je jako kousavý svetr, zářivky o něco ostřejší, než by si pro sebe vybral kdokoli soudný, židle sice polstrované, ale na mnohahodinovou práci se nehodí. Snad jen psí počasí za okny to tady trochu zútulňuje. Na druhou stranu mi na ničem z toho nezáleží tolik, abych to nemohl hodit za hlavu. Využiju, že jsem tu zatím sám, a zaberu nejpříjemnější místo z hlediska světla, zásuvky a pohodlí obecně. Než se šéf vrátí, beze spěchu pouštím počítač, rozmotávám kabely a taky koukám z okna, protože tohle je výhled, co málem stojí za každou korunu z nájmu, jehož výši jsem se dozvěděl jen omylem a od té doby se ho snažím vytěsnit z hlavy. Nemám máslo na hlavě a to se hned pracuje líp. Ani nejsem pozadu, dokonce nemám z dosavadního výstupu špatný pocit... nějak se to tu dneska sfoukne, i s nervózou nadskakující na vedlejší židli. Otočím se od okna, když mám dojem, že za dveřmi zaznívají chvatné kroky. Nechci zbytečně provokovat zdánlivým lelkováním, i když na notebooku teprve naskakují ikony a hlasité zahučení větráku dává najevo, že se začíná sžívat s vidinou pracovního dne. Jenže kroky kolem zasedačky jen proběhnou za vlastními zájmy a má soukromá chvilka je stále moje. Zadívám se na zrcadlo, první dojem, že ho někdo polepil fotorealistickou tapetou, zaženu skoro tak rychle, jak mi vytane na mysli. Pomalu dojdu až k němu a snažím se odhadnout, co to může být za technologii. Nějaká 3D projekce, jistě. Člověk by sice čekal něco působivějšího, ale možná právě ta civilnost a nenápadnost celého výjevu má přidat na efektu. Natáhnu ruku, abych zaklepal špičkami prstů na sklo, a pak rychle ucuknu, když na něj nenarazím. Takže to nepromítají na něco, ale... dobře, vzdávám se! Podívám se zezadu, tam bude patřičné udělátko i se jménem výrobce a varováním, že nepatří dětem do rukou a ideálně ani do sušičky na prádlo.

Elën Reawes - 14. března 2021 14:28

Město __________ Jeho odpověď byla opět ošemetná a já se jen lehce pousmála. ,,Ať ti ta práce moc nevleze na mozek." mrkla jsem vesele a vyšla ven z jeho pracovny. Na chvilku jsem se ještě sama otočila na již zavřené dveře. Proč, jsem se cítila zrovna takto? Měla jsem strach, ale přesto jsem chtěla víc. Radši jsem jen lehce zaklepala hlavou a vydala se pomalu směrem ke svému boji. Služební zde byly sehraní. Každý věděl co má dělat a dělal to pořádně. Byla jsem si jistá, že totéž se bude očekávat i od mé maličkosti. Nevěděla jsem na co všechno budu mít peníze, ale přeci jen budu potřeboval alespon nějaké oblečení a nějaké květiny na zahradu. Když jsem na chvilku potkala známou tvář na rtech se mi objevil úsměv. Informace o připraveném vozu mě od Gerdyna potěšila a u lichotky jsem se jen lehce zasmála. ,,Prozatím nemám v plánu utíkat, ale kdyby ano budeš první komu to řeknu." mrkla jsem hravě a vydala se směrem který mi ukázal. Kočár, byla spíše dostavník, ale svůj účel splní, alespoň jsem v to doufala. Dvojici hnědáků kontroloval muž, kterému jsem také věnovala lehký úsměv když se ke mě otočil. Došla jsem koně pohladit lehce po měkkém čumáku než jsem se zpět otočila k muži. ,,Krásný den, zavazadla budou až na cestu zpět. Ano, prosím do města k hostinci. Potřebuji si něco vyřídit." snažila jsem se odpovědět mile než jsem si nastoupila. Cesta se táhla. Vzpomněla jsem si na oslíka ze Shreka, ale bohužel jsem neměla koho se ptát "už tam budem?" Lehce jsem si povzdechla, složila ruce do klína a sledovala přírodu kolem sebe. Cesta na panství se mi tak dlouhá nezdála, ale snažila jsem se alespoň dlouhou chvíli využít k uspořádání svých myšlenek a plánu. Přeci jen nebudu se starat jen o zahradu. Chtěla bych uskutečnit svá překvapení a... Na okamžik jsem si vzpomněla na večer v mém pokoji a lehce si skousla spodní ret. Jak se to bude asi dále vyvíjet? Když konečně zastavíme zhluboka se nadechnu než vylezu ven z kočáru a podívám se sama po kolem a na kočího jen kývnu. ,,Kočár nechte prosím tady poblíž hostince. Bude to můj záchytný bod. Vy počkáte zde, či musíte se mnou? Myslím, že to na tak dlouho nebude.. snad. Potřebuji v hostinci jen najít svojí...známou a následně na trzích koupit pár květin a nějaké nové šatstvo. " seznamovala jsem jej se svým plánem. Po pravdě na odpověď zda jde se mnou nebo ne jsem nečekala a vydala se směrem do hostince. Ráda bych to měla co nejdříve za sebou, ale především jsem doufala, že tam ještě Éneoife bude. Vydala jsem se rovnou k pultu za hostinským a vyčkala než si mě všimne. ,,Zdravíčko, je tady ještě prosím Éneoife, nebo víte případně kam šla? Potřebuji s ní mluvit." otázala jsem se když se mi začal konečně věnovat.

Alexandra J. Lewis - 17. března 2021 17:34

Zutra v žaláři S Bardenem u žalářníka Nechala jsem si tedy pomoci. Tvrdohlaví jsme byli jak je vydno oba, a tak jsem ustoupila. Pravdou bylo, že se pomoc vlastně docela hodila. Hlava se mi pořád ještě trochu točila, ale nic, co nebude za chvíli pryč. Dostat do sebe tekutiny a železo a bude to cajk. Celou tu dobu co za ním chodili lidé s různými problémy jsem se mu snažila dívat přes rameno co dělá a co jim na to dává. A to i když mě nutil hodně posedávat a dokonce mě donutil si i lehnout. Odpočinula jsem si a když se k nám donesla informace, že Zutra je ve zdejším vězení, nemusela jsem vlastně ani prosit. Bardenovi nejspíš stačil můj srdcervoucí pohled, který jasně říkal, že půjdu i bez něj a je mi to jedno. Měla jsem štěstí, mít kolem sebe dva takové muže. Barden mě ani nezná a přesto, jako by se kvůli mě mohl roztrhnout. Skoro až si připadám hloupě, jako kdybych ho využívala. Stanuly jsme před velitelem, který mluvil hlavně s Bardenem. Koneckonců to on položil otázku. Stála jsem po jeho boku a hltala každé jeho slovo. Že prý někomu zlomil ruku. Jo to by bylo Zutrovi podobné, ale tady velitel trochu vynechal ten fakt proč mu ji zlomil. Aniž bych nějak pozdravila nebo se prvně do rozhovoru vtírala, tak než stihl Barden odpovědět, už jsem svým slabým ženským hlasem křičela na velitele před sebou. "To není pravda!" No, možná je, ale.. sakra. Přece člověk který ji zachránil život a přijal za svou ženu, i když jen skoro, nebude sedět někde ve vězení! Zítra sem nejspíš přišel začít od začátku a oni ho tu zavírají jako nějakého psa! "Dobře, uznávám že nemá zrovna.. " chvíli jsem hledala vhodné slovo. "dobrou pověst, ale není zlý! Určitě se jenom bránil." Co mladá, téměř osmnáctiletá dívka zmůže proti veliteli a ve světě, který skoro nezná? Jak naivní.

Vypravěč - 20. března 2021 22:05

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová “A-a..,“ Laegarovi se zadrhávají slova v hrdle, “Tohle pomůže jednoho z nich najít?“ to, že jsi mu ukázala telefon ho zaskočilo. Ačkoliv nemá a neměl důvod ti nevěřit, vidět něco tak cizího na vlastí oči – a co hůř, v domě matky – je zkrátka šokující. “Není to.. uhh..,“ raději zmlkne. Čím méně se dozví, tím míň ho to nejspíš bude trápit. Možná. Spíš ne. Vidíš všechny tyhle rozpory a rozpaky vepsané v jeho tváři. “Něco.. něco určitě bude. Nejspíš maso a zelenina, nic zvláštního. Půjdu se podívat a vrátím se pro tebe,“ s tím se odebere pryč a ty zůstaneš sama, se všemi svými úvahami a všemu, co k očistě těla patří. Když se dlouhou dobu nevrací a ty už se vším bez větších problémů hotová, nezbývá ti, než koupelnu opustit. Až tehdy zaslechneš vzdálenou hádku. Není pochyb o tom, že se jedná o Laegara a jeho matku. Kde v domě se nachází nevíš, ani se ti nedaří poskládat dohromady útržky rozhovorů. Ovšem s otevřením dveří se stane ještě jiná věc. Postřehla jsi, při vašem příchodu do domu, že sluha byla rozhodně proti. Donesl ti sice šaty, ale i tehdy byl jeho názor na tebe jasný a nyní, když vyjdeš hezky čistá a čistě oblečená, vidíš ho stát před koupelnou. Nevraživě na tebe hledí. “Prospělo by, kdybyste ráčila vypadnout,“ sotva hýbe rty, ale jeho tichý vrčivý hlas přeslechnout nemůžeš.

Vypravěč - 20. března 2021 22:06

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Vztek ve Vořině pohledu je nepřehlédnutelný, nahlas ale ani necekne. Zřejmě není z těch, která by ti nadala do hlupáků a nešiků jen proto, že se jí snažíš pomoct a nejde to podle plánu. Ke konci už dýchá přes zaťaté zuby a tvoje všetečné poznámky tomu nijak nepomáhají, ba právě naopak. Zkrátka, celá Vora. Neomdlí, nezanadává si, hrdinka do poslední chvíle. “Co to..,“ ožene se rukou, když ucítí krev na čele a rudou skvrnu akorát víc rozmaže, “Snad to nic nepřiláká,“ snaží se si čelo vydrhnout, ale krev už ulpěla mezi póry v kůži a dolů půjde jen vodou. Což je další nevýhoda. “Zbyla tam nějaká voda?“ blondýnčiny oči sklouznou k poháru, do kterého jsi nabral vodu, “Nebudeme zkrvavení riskovat další cestu k jezeru. Navíc, měli bychom se pohnout. Jsme tady na ráně, kdokoliv sem přijede, hned nás uvidí a my se těžko ubráníme. Krátce si odpočineme a..,“ odmlčí se. Zrcadlo. Stále jí leží v hlavě. I kdybyste se tam dostali a zrcadlo tě náhodou pustilo zpátky domů, zůstala by tady. Sama a bez pomoci. “Půjdeš se tam podívat,“ rozhodne za tebe. “Já pohlídám koně, kdyby ses musel vrátit. Co budeme dělat potom nevím,“ přizná bez okolků, což je ještě mrazivější, než kdyby neřekla nic.

Vypravěč - 20. března 2021 22:06

Práce šlechtí Zasedačka, ráno Benedikt Gordan Udělátko nikde. To tě pěkně vyšplouchli, co? Plocha zrcadla se vlní jako jemně rozčeřená vodní hladina a na prstech ještě stále cítíš nepřirozený cizí chlad. Tak či onak, žádné rozumné vysvětlení nevidíš – štítky, upozornění, zezadu přilepený deníček se vzkazem od posledního návštěvníka cizích krajů. Nic. Místo toho se do místnosti vrátí big boss. Tváří se všelijak, jen ne přívětivě, a v rukách drží neuspořádanou hromádku papírů. Překvapeně po tobě hodí očkem, proč že nesedíš a nepracuješ, ale namísto toho zíráš na zrcadlo, a viditelně zbledne. “Co to má znamenat...?!“ ozve se jako tichý čertík, co zrovna vyletěl z krabičky. Jenže oba vidíte to samé. Prostor v zrcadle ze všeho nejvíc připomíná prostornou jeskyni. Část zdí je tvořena skalní stěnou, jiné vypadají, že jsou vytvořeny uměle, vršením kamenů na sebe – trochu jako ve středověku, když se takhle podobně stavěly hrady. K tomu všemu udusaná zem, sem tam nějaký kamínek, ale kromě prachu vypadá čistě. Na zemi je vrstva prachu a v něm stopy – některé staré, bez vzorku podrážek, ale pak taky stopy docela čerstvé. U zdí se rýsují obrysy na dálku těžko rozpoznatelných věcí, mohly by to být i uvolněné kameny. Od vrchu dolů se táhne proud slunečního světla, který musí do jeskyně dopadat odněkud zvenčí. Právě v něm tančí prach a láká ke vstupu.

Vypravěč - 20. března 2021 22:07

Nákupy Gilleroyův dům - město, dopoledne Elën Reawes “Jdu s váma..,“ v duchu slyšíš, jak by jeho otevřená pusa ráda dodala, že jde s tebou jako pes, ale nic takového nahlas nezazní. Vyrazí hned za tebou, sotva dva kroky vzdálený, až je to nepříjemné. Vaše návštěva v hostinci přitáhne pozornost. Leckdo si tě pamatuje, hlavně hostinský, ale chlapík, který jde s tebou, je v hledáčku místních také. Vědí, o koho se jedná? Nebo jen neví o co se jedná a jde o pouhou obezřetnost? Tak či onak, hostinský ti prozradí, že Éneoife neopustila od rána pokoj a samozřejmě jí můžeš hned navštívit. Kočí jde, jak jinak, s tebou. Cestu si zhruba pamatuješ, takže najít správný pokoj není nijak složité. Éneoife nějakou dobu trvá, než ti otevře. Tvář si jako obvykle kryje kapucí, stejně jako zbytek – překvapivě nahého – těla. Z pod látky ucítíš prvotní nevraživý pohled, ale když tě pozná, usměje se. “Vrátila ses,“ odtuší s malým nadšením, “Už bylo na čase. Kolik mám pánovi zaplatit?“ nebere si servítky a vlastně ani neřeší, kdo přesně za tebou stojí a proč. Pokoj není tak velký, abys neviděla dovnitř. Z pod přikrývky v posteli čouhají dvoje nohy. Jedny drobnější, jemné, a druhé větší, hrubé, rozhodně neopečovávané.

Vypravěč - 20. března 2021 22:07

Hledání štěstí U felčara – Galos – dopoledne/odpoledne Alexandra J. Lewis “Ehm.. nechte nás s ním promluvit. Kterého zranil? Třeba můžu pomoct k rychlejší léčbě, když přimhouříte oko nad návštěvou,“ velitele ale Bardenův pokus o uklidnění a využití situace nezajímá. “Promiňte?“ pozornost velitele věznic se stočí výhradně k tobě, “Vy ho taky znáte? Jaktěživ jsem nezažil, že by sem přišlo víc lidí pro cizáka. Přišli jste společně? Nevypadáte na jeho sestru. Bránil se spravedlnosti, paninko, zlámal ruku jednomu z mých mužů. Výtržníky v Galosu netrpíme.“

Kate Andersenová - 22. března 2021 11:23

Koupel „Spíš Zutru, ale má málo energie ...“odpovím když Laegarovi ukážu mobil, ale pak ho opět schovám. Vidím jak ho to zaskočilo, ne že by mi nevěřil, ale také vidím jak váhá zda je něco podobného vhodné přechovávat v domě jeho matky. Zvláště když moje přítomnost už tak způsobí dostatečné potíže ... A také uvidím jak Laegar bojuje mezi nervozitou s toho že viděl něco o čem si myslel že nemůže existovat a zvědavostí. Ale skutečně chce vědět to co se právě dozví? Ale Laegar nevypadá jako někdo koho by tyhle věci moc trápily i když je s nimi přímo konfrontován. Laegar potom odejde a já se mohu konečně věnovat koupeli, potom co se svléknu a vlezu do té prostorné kádě, slastně zavřu oči a nějakou dobu jen sedím než začnu s očistou. Drbu se od zbytku zaschlé krve se zbytkem tílka takže voda začíná nabírat červenou barvu a když jsme hotová věnuji se i očistě zbytku těla. Trvá to docela dlouho až nakonec jsem hotová a voda nyní vypadá jinak než když jsem do ní vstupovala. Najdu si něco čím bych se mohla utřít, ale jak jsme řekla už předtím Laegarovi obléknu si džíny a na ně ty čisté šaty. Bude lepší když to budu mít při sobě než když bych to nechala zde nebo někde jinde povalovat nebo kdybych to pořád nosila v ruce. Ovšem Laegar pořád nejde a když vystoupím z koupelnu zjistím proč potom co zaslechnu vzdálenou hádku Laegara a jeho matky ... o mně. I když nevím o čem se hádají dá se to docela snadno odhadnout, ale když otevřu dveře narazím opět na toho starého sluhu který mně zrovna moc nemusí. To je slabé slovo vzhledem jeho předchozímu chování a také k tomu že si vyhradil čas aby mně tady před vchodem do koupelny probodával pohledem. Přikývnu a uvažuji zda nemám říct nějakou zdvořilostní frázi, ale bylo by to zbytečné pak se rozhodnu že místo toho se pokusím najít místo kde bych nepřekážela dokud ta hádka Laegara a jeho matky skončí. I když to může trvat

Michael Jasone - 24. března 2021 09:01

Cesta k zrcadlu Po úporné práci jsem si vydechl. Ruce jsem měl od krve. Částečně i košili a kalhoty. Sakra.. To jen tak nepustí.. Chtěl jsem podotknout scénku z Lvího krále.. Simbáá Pak mi došlo že bych jí to musel vysvětlovat.. že na desce hraje hudba a běží obrázek.. tak jsem se na to vykašlal. "Jsme od krve doslova celý.. A ty se strachuješ ze šmouhy..,, Pousměji se a podám jí kalich, ve kterém se na dně trochu čisté vody nacházelo. Ochotně jsem jí ho podal. Rozhlédl jsem se po okolí. Bylo tu krásně.. dokázal bych si představit udělat si tu chatu.. voda tu je, do města je to sice pár hodin cesty.. ale mít koně a vůz, problém by nebyl. "Moc se mi nelíbí tě tu nechat samotnou. Momentálně by sis neporadila ani s jezevcem nebo s králíkem..,, Pousměji se a trochu starostlivě se na ní podívám. "Cesta by měla být docela přístupná na koni.. Z velké části se přiblížíme a koně schováme v horách. Tak aspoň částečně zakryjeme stopy.. Do hor nebudou dělat stopy..,, Zadívám se tím směrem a poté vrhnu pohled na Voru, jestli souhlasí. Prostě jsem jí tu nechtěl nechat samotnou.. kdyby jí našli Razmirovi muži... "A navíc mi neříkej, že se nechceš podívat na zrcadlo..,, Pousměji se provokativně a začnu sbírat věci všude okolo. "Bojím se že nepůjde.. Nechci ti přidělávat další problémy.. zahodila si kariéru profesionální mučitelky a zabila nadřízeného.. A pomohla uprchlíkovi.,, Dodám a nasednu na koně.

Benedikt Gordan - 24. března 2021 10:48

Denní dávka radosti ze života... právě teď a tady "To jsem se chtěl zeptat já vás," ujistím šéfa a znovu promáchnu špičkami prstů v místech, kde měl být povrch zrcadla, možná jen o kousíček dál než před chvílí. Nic. "Vážně to není nějaký... vtípek?" Jako by to snad byl jeho styl. I se vší poctivou snahou si ho nedokážu představit ani u pouhého plánování, natož realizaci čehokoli, co by si mělo z někoho vystřelit. A pokud snad měl být cílem on... tak naopak nikoho, kdo by to považoval za dobrý nápad. Vypadá zvláštně vyděšeně a snad až proto mi dochází, že bych se měl možná taky bát, nebo alespoň vykřesat sumu patřičných emocí jiného druhu; ale zatím to nedokážu brát úplně vážně. Jsem zvědavý, to ano. Zaujatý neznámou technologií. Někde v koutku duše už sním o tom, že jsou to opravdové dveře do jiného světa, a mně stačí udělat dva kroky kupředu a nebudu muset řešit ani koupelnu, ani sedět pár hodin na modře polstrované židli. Dva kroky a můj život se stane příjemně nepředvídatelným - a možná velice krátkým, protože častěji překládám sci-fi než fantasy, a tak mě spíš než magie napadají námitky ohledně složení vzduchu a celkově prostředí neslučitelného se životem, virech, na které nemám protilátky, radioaktivitě... Rozhlédnu se, najednou přeplněný neskutečnou potřebou po činu. Nejsou tu lana ani horolezecké smyce, natož úvazy a dýchací maska k ruce. Ale mám kabát, hozený přes židli. Popadnu ho a ze zvyku protřepnu, jako bych se chtěl obléct. "Držte," vrazím šéfovi do ruky jeden rukáv. "Pevně," napomenu ho, když se na něj podívá, jako kdyby takovou věc v životě neviděl. Sám sevřu druhý a omotám ho kolem dlaně, aby mi snadno nevyklouzl - hodně chabá iluze, jakmile povolím sevření, spadne. "Nikdy bych si neodpustil, kdybych to nezkusil," prohlásím s úsměvem a v té chvíli i nadšený možnostmi - ano, vím, že se vzápětí ukáže, že je to iluze, ale to bude zklamání mého budoucího já - teď si užiju tuhle hru až do konce. A vstoupím do zrcadla.

Alexandra J. Lewis - 25. března 2021 08:20

Štěstí v žaláři Musela jsem párkrát zamrkat, když Zutru označil za výtržníka. V tom afektu jsem si vůbec nepřipouštěla, že to tak vlastně je. Zutra se nikdy neuměl moc chovat, vak jejich první setkání bylo taky nevhodné. "Nač ho hned označovat za výtržníka a vrhat do žaláře. Jistě pro to bude mít vysvětlení." Měla jsem podezření, že to tu bude něco na styl 'ja jsem stráž, já jsem zákon a všichni si sedněte na zadek.' Povrchní chování někoho v takové funkci by nebylo nic neobvyklého. "Navíc, ten muž mi několikrát zachránil život. Jestli vám tohle jako důkaz, že není žádným výtržníkem, nestačí, pak byste měl vědět, že je vážně nemocný a pobyt ve vězení je jeho životu nebezpečný. A přece nechcete mít na krku vraždu. To bychom se pak museli dožadovat spravedlnosti." Pořád jsem byla tak trochu fixována na svůj svět. Jestli tyhle slova zaberou nebo ne jsem neměla tucha. Dost možná se mi taky vysmějí, že spravedlnost jsou ona a zločinci jim v celách umírají běžně. Pak bych mohla využít ještě taktiku zastrašování a mor. No, a nebo zkusit co bude chtít na oplátku. Jenže peníze na jeho vykoupení nemám. Musela bych si rychle najít práci a někoho, kdo je svolný zaplatit dřív. Bardena jsem dal úspěšně ignorovala a pohledem probodávala velitele. Srdce mi bušilo a věděla jsem, že Zutru prostě musím dostat ven ať to stojí co to stojí.

Elën Reawes - 25. března 2021 12:09

Město - rozloučení s Éneoife Neměla jsem příliš na výběr a jen s povzdechnutím pokrčila rameny. Nevěděla jsem zda potřebuji doprovod, ale nejspíše to bylo jedno za nepřímých nařízeních mého nového pána. Jeho blízkost úplně, ale příjemná nebyla. Bylo by fajn dodržovat nějaký větší odstup. V hostinci jsem neočekávala tolik pohledů našim směrem, ale jen jsem se lehce pousmála a vyslechla slova hostinského. Poděkovala jsem mu za poskytnuté informace a vydala se do horního patra ke dveřím našeho pokoje. Po zaklepání jsem si překřížila ruce na prsou a lehce si klepala prsty do ruky. Co jí trvá tak dlouho? Po otevření jsem zůstala ještě ve větším šoku a lehce zamrkala než jsem se pousmála. Sama jsem se nejdříve podívala směrem k dece zpod které jsem viděla dva páry nohou. ,,Myslím, že jsem ti zase tolik nechyběla. Měla jsi alespoň pokoj pro sebe a svou návštěvu." pousmála jsem se nejistě než jsem se podívala přes rameno při její otázce kolik má zaplatit. ,,Emmm.. myslím že pánovi nebudeš nic platit. Našla jsem si práci. Budu vystupovat pro toho muže, jako včera večer. Nabídl mi ubytování i plat za každé vystoupení. Přijela jsem za tebou, ať ti to mohu oznámit a můžeme se rozloučit. Byla bych nerada kdyby jsme se rozešly ve zlém." pronesla jsem mile. ,,večer jsem ti dávala nějaké peníze, ať neproděláš za pokoj, který jsi pro nás musela pronajmout. Myslím, že to byla férová částka. Je to takto za tebe v pořádku? " zeptala jsem se dodatečně a lehce si zkousla spodní ret. Nevím proč ale stále jsem z ní měla trochu strach a respekt. Opravdu nerada bych jí naštvala. Mít nevyrovnané účty s někým jako ona.. No řekněme, že bych z toho měla stále nepříjemný pocit na zátylku.

Vypravěč - 27. března 2021 19:07

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Sluhův výraz se na krátko uvolní a to ve chvíli, kdy přikývneš. Jako by z něj spadla tíha světa. Sleduje tvé počínání, ale protože jdeš směrem, kterým vůbec nepředpokládal, že bys mohla jít, znervózní. Jeho nervozita má podobu pasivní agrese. Vyrazí za tebou jako tichý mstitel a během krátké chvíle stojí před tebou, blokující ti cestu. “Vypadni z domu. Ze života těchto lidí!“ zasyčí nenávistně. Něco takového by se možná dalo čekat od žárlivé ženy, ale co s tím má sluha? Jeho ruka výmluvně ukazuje k hlavním dveřím. Hádka přichází odněkud z patra, teď už to rozeznáš mnohem lépe. Konkrétní slova ale pořád ztrácejí svou podobu, takže neposkládáš dohromady ani krátký střípek.

Vypravěč - 27. března 2021 19:08

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone Mlčenlivě ti naslouchala, protože to, co říct chtěla, už jsi dávno slyšel. V pobledlém obličeji jsi pořád mohl vidět nesouhlas, ale tentokrát se ho nesnažila protlačovat za každou cenu, a tak se s vypětím sil zvedla a zkontrolovala, jestli jsi všechno schoval pořádně. Ztráta čehokoliv z toho mála, co máte, je nepřípustná. “To, co jsem dělala pro ně můžu dělat i pro jiné. Razmir byl jen poskok vyšších instancí, které se ale málokdy zaobírají jednotlivci. Jenže kolem sebe nasbíral dost schopných a oddaných, kteří by se mstít mohli,“ přemítá a vysvětluje zároveň. “Už jsem řekla. Nejdřív vyřešíme tebe,“ pevně se chytí a s tlumeným bolestným zaryčením se vyhoupne do sedla, ve kterém zůstane prvních pár metrů přikrčená. Cesta netrvá dlouho, na správném místě pod horami jste během pár minut. Vora při jízdě na koni pookřeje, možná i díky očekávání, jaký pohled se jí na skrytém místě naskytne, a když dorazíte na místo, vypadá spokojeně. Pořád je to poměrně otevřený prostor, ale protože terén je tady už mírně vyvýšený, máte hezký výhled. Skrz trávu, křoví a skalní stěnu se vine sotva viditelná cestička. Podobá se těm, kterou využívá zvěř, až na to, že čím výš člověk vystoupá, tím víc ztrácí na svém ryze přírodním vzhledu. Těsně před jeskyní, kudy se člověk musí prosmýkat kolem kamenů a po plošinách, které dřív mohly tvořit lajdácké schody, se dostanete k ústí jeskyně. Zeje prázdnotou, páchne vlhkou zatuchlinou a uvnitř je tma. Na zemi jsou ale vidět stopy – a rozhodně nepatří tobě. Jejich velikosti, stáří i kresba podrážek napovídá tomu, že se tady vystřídalo hned několik párů různých nohou. Pokud se rozhodneš jít dál: Zobrazit SPOILER V jeskyni je většina věcí tak, jak si pamatuješ. Vlastně tam nic není, až na kus látky a kosti. Stopy, které jste viděli už u vchodu, pokračují až sem a začínají u zrcadla. To stojí nehnutě, tiše, ve své děsivé majestátnosti u zdi. Zrcadlo. Vidíte svůj odraz v chladné ploše, ale nic zajímavějšího se neděje.

Vypravěč - 27. března 2021 19:09

Zkouška odvahy Zasedačka, ráno - Jeskyně za zrcadlem Benedikt Gordan “To ne.. ne.. To přece nejde..,“ drmolí, mračí se, ale kabát chytí pevně a bez odmlouvání. „Iluzí“ projdeš snadno a bez námahy. Zahalí tě onen nepříjemný, neznámý pocit chladu mačkající se tvé tělo, a zůstane i chvíli po tom, co ucítíš pevnou zemi pod nohama a do nosu tě udeří pach zatuchliny. Prostor, ve kterém se nacházíš, vypadá přesně tak, jak vypadal předtím. Přibyly jen tiché zvuky přírody přicházející sem zvenčí, skřípění kamínků a prachu pod podrážkou a pachy. Kabát drží, napnutý jako jediná linka spojující dva světy. Šéfa vidíš. Drží kabát a tváří se, že to s ním co nevidět šlehne o zem. Krom toho si můžeš prohlédnout zrcadlo i z druhé strany. Tohle vůbec není nudný pozůstatek dávné snahy o podnikání, ale unikátní kousek. Před tebou je obrovské zrcadlo opřené o jednu ze stěn. Masivní rám se místy leskne, ale vesměs je černý, zašlý časem a působí poněkud děsivě. Jeho tvar připomíná z části štíhlé a dlouhé tělo draka, z části marnost lidského života vyjádřenou monstrózními lidskými pahýly. “J-jak..?“ slyšíš sotva zřetelně z druhé strany, ale rychlý dech i pohybující se rty muže na druhé straně vidíš zcela jasně. Jenže si taky můžeš všimnout toho, jak se od krajů ke středu, který se víří přítomností kabátu, stahuje stříbřitá plocha. Taková, která ze všeho nejvíc připomíná právě zrcadlo. “Jdu za vámi!“

Vypravěč - 27. března 2021 20:48

Hledání štěstí Vězení – Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis Strážného tvá argumentace vyvedla z míry natolik, že nějakou dobu jen stál a zíral na tebe. Barden se nadechl, aby něco řekl, ale nakonec všechna snaha přišla vniveč, protože neřekl vůbec nic. “Pochopitelně svého známého bráníte, to se dá pochopit. Podívejte se na to ale i z mojí strany. Chtěl utéct z města jako zločinec a při přepravě k přezkoumání všech okolností, abychom si potvrdili, že nikomu nic neprovedl, zranil ruku zákona. Doslova,“ velitel se mimoděk uchechtne vlastnímu neplánovanému vtipu a na moment se tváří, že má navrch. “Něco takového nemůžu přehlížet,“ dodá. “Ale lékařskou péči potřebuje,“ namítne Barden pohotově. “Vypadá jako opilec,“ propíchne ho velitel pohledem, “Zatímco dobrý a spořádaný člověk vykonávající svou práci došel újmy na zdraví.“ “Vždyť krvácel. Tím nemyslím jednoho z vašich, ale Zutru. Toho, co vězníte.“ Velitel se nafoukne. „Nebyl čas zjišťovat, komu patří krev!“ 1-27% Velitel hned po svém „pádném“ argumentu ustoupí a nechá vás Zutru navštívit. 28-59% Velitel ještě chvíli mamrá, ale nakonec vás nechá tam jít – jedině společně. S příslibem, že Barden pomůže jeho muži. 60-65% Velitel vás navztekaně pošle pryč. 66-89% Velitel ti svolí vstoupit samotné, Barden se musí podívat na jeho zraněného muže. 90-100% Velitel se s vámi ještě dlouho hádá a pře, nakonec vám dovolí vstoupit za doprovodu svého a ještě jednoho muže. Rovnou vám ale oznámí, že Zutra zůstane, kde je, a nepropustí ho dřív, než za dva dny.

Vypravěč - 27. března 2021 20:57

Nákupy Město, poledne Elën Reawes Rychlý dravý pohyb očí, který se ti vpálil hluboko do hlavy. Určitě se mračila, ale mnohem horší bylo to, jak se Éneoife nakrčila jako vzteklá kočka a jak se přitom na tebe dívala. Úplně tě to ochromilo, přestože jsi její oči jako takové neviděla. Tušíš ale, že jsou plné kypějící zloby. “Nemůžeš mě opustit,“ zvedne ruku a chytí tě za rameno, “Za žádnou cenu to nedovolím,“ bolestivě stiskne tvoje rameno. V tu chvíli tebou projede vzdor. Silný pocit, že pokud opravdu budeš chtít, můžeš jí vzdorovat – vzepřít se tomu, čím tě ochromila. “Měla ses pobavit, dobrá. Zůstaneš ale se mnou,“ zavrčí. Kočí vedle tebe je poněkud vyvedený z míry, ale protože je to chlapík od rány, ucítíš jeho bok vedle svého, jak se prodírá kupředu, aby tě bránil. Být Oife muž, měl by ruku položenou na zbrani u pasu, ale takto? Jen předpokládá, že tvou znetvořenou známou, o které neví vůbec nic, jednoduše odstrčí.

Kate Andersenová - 28. března 2021 14:16

Velmi naštvaný sluha Já jsem ta kdo vnáší chaos do klidného prostředí, protože já jsem ta kvůli které je právě ta hádka a tak když přikývnu to vypadá že se sluhovi ulevilo, aspoň do doby než se nakonec vydám opačným směrem. Možná si myslí že já jsem to poslední co je při této hádce potřeba, to si myslím taky. Možná bych s ním měla víc komunikovat. Teď už vím že hádka pochází z prvního patra a já uvažuji jestli tady budu čekat než hádka skončí (a to může nějakou dobu trvat) nebo se tam vydám a přijmu svůj díl. I když Laegar mi asi nepoděkuje tak to bude lepší než tady čekat. Nebo ne ... Ovšem zaskočí mně sluha protože jeho reakce je nečekaná, jedná se snad o jeho matku a o tu hádku kterou jsem teď vyvolala? „Podívej já ... snažím se tě pochopit, ale nemůžu odsud odejít,“ Dobře nechci odsud odejít, ne jen kvůli nějakému tvrdohlavému sluhovi ... „A i když tebe rozčiluje už jen má existence tak se zkus ...“ Nedořeknu to a během své gestikulace připomínající hnětení těsta nakonec složím ruce na prsou a rozhodně se na sluhu dívám aby věděl že já neustoupím. Takže tu stojím proti sluhovi který mně probodává pohledem (a mít tu možnost ta je teď před ním hromádka popela) zatímco moje představivost jede na plné obrátky a vykresluje třeba jak sluha hodlá tuto zapeklitou situaci vyřešit.

Alexandra J. Lewis - 30. března 2021 10:40

Vězení – Galos – odpoledne Ten chlap byl divnej. Nebo alespoň mě to tak přišlo. Nevím, byla jsem zvyklá na jiné jednání a nebo už tak otrávená, že mě štvalo všechno a všichni, ačkoliv jsem chtěla být klidná. Barden se nezdál a argumentoval proti němu. Pravda byla, že Zutra potřebuje lékařskou péči a to jistě mnohem víc než nějaká zlomená ruka. Vždyť skoro umřel! Na mysl mi však nešlo to, že by chtěl utéct a ještě jako zločinec! Kde to sakra vzali? Tady ve městě se snad ničím neprovinil ne?! A pokud ho chtěli neprávem zadržet, tak si ten chlapík koledoval. Budu si muset s velitelem ještě jednou promluvit. Někdy o samotě. "Díky." Odpověděla jsem stroze a hlas jsem ještě pořád měla podbarvený odporem a pohrdáním nad jeho chováním. Pohled jsem mu už ale nevěnovala a následovala s Bardenem jednoho ze strážných, který nás vedl k cele Zutry. Sotva klíče zachrastili v zámku, už jsem se cpala dovnitř a vytahovala krk, abych viděla chlápkovi přes rameno. Konečně se otevřelo. Slabým hlasem plným obav, lítosti, trochu zklamáním, ale i nalezeného štěstí jsem s výdechem vyslovila jeho jméno a hned na to rychlým krokem překovala vzdálenost mezi námi, abych Zutru mohla sevřít v náruči. Srdce mi bušilo strašně rychle a slzy jsem jen stěží zatlačovala zpátky. Myslela jsem si, že když ho uvidím, všechny moje obavy se rozplynout, ale pravdou bylo, že otázka, jestli mě tu chtěl nechat a opustit mě, mě pálila na jazyku víc, než předtím. Konečně jsem se odtÁhla, abych se mu podívala do očí. "Proč si odešel?" Pořád ještě jsem neměla svůj sebejistý hlas, mluvila tlumeně a snažila se rozmrkat vlhko v očích. Rychle jsem klopila zrak k jeho tělu a hledala známky zranění.

Elën Reawes - 31. března 2021 10:43

Jako hadrová panenka Nebyla jsem připravena na tuto reakci. Snažila jsem se přeci chovat férově. Mohla být přeci ráda, že jsem vůbec za ní přišla. Snažila jsem se opravdu chovat, tak ať nemá důvod být naštvaná, protože kdyby mě někdo jen tak opustil bez rozloučení byla bych také naštvaná. ,,Ale..auuu! Přestaň to bolí!" sykla jsem potichu a lehce se mi podlomila kolena, ale ustála jsem to. Sama jsem se lehce zamračila a opět se narovnala a chytla její zápěstí na svém rameni. ,,Přišla jsem za tebou v klidu si promluvit. Takže prosím dej ze mě svou ruku dolů a přestaň s tím co děláš." věděla velmi dobře na co narážím. Nebyla jsem žádnou hadrovou panenkou s kterou si může dělat co chce. Nechtěla jsem, ať se do toho kočí plete a jen po něm rychle hodila pohledem. ,,Z jakého důvodu s tebou musím zůstat Éneoife? Co po mě chceš? Většinu peněz, kterou jsem vydělala jsem dala tobě. Pokud jde o podíl z dalšího výdělku nemám problém ti sem do hostince jednou za měsíc nosit část ze svého výdělku, ale více ti pomoci nemohu a to sama víš moc dobře." lehce jsem o krok couvla a snažila se ze svého ramene prozatím bez většího nátlaku sundat její ruku. ,,Jednám s tebou férově. Jednám s tebou jako s přítelkyní, ale ty se ke mě chováš jako k nějaké hadrové panence Oife. Pokud něco po mě chceš, nebo něco potřebuješ tak se mnou mluv normálně bez používání jakéhokoliv tvého ..emm nátlaku řekněme. Mohla jsem být i hnusná a odporná jako většina lidí a vůbec jsem sem nemusela chodit, ať ti to oznámím. Prosím, nenuť mě svého rozhodnutí litovat." pronesla jsem vážně a sama s lehkým vztekem hleděla do k její tváři.

Vypravěč - 03. dubna 2021 22:01

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Sluha se tě ještě okamžik snaží udolat pohledem, ale marná snaha. Možná už viděl podobně neústupné paničky, jako jsi ty, ale dle jeho následného zklamání v očích a snad i kousku studu, měl vždy navrch on. Ty jsi jiná. S reptáním tě nechá stát tam, kde stojíš, a jak odchází, slyšíš ještě několik nevybíravých slov na svou adresu. Jestli spolu někdy budete za dobře, bude to učiněný zázrak. Hádka nahoře trvá, ale už negraduje. Docházející argumenty a chuť prosazovat svou u někoho, kdo se snaží o to samé, nakonec každou hádku udusí. Ne však vztek hádajících se. Jako první se u paty schodiště objeví Laegarova matka. Shlédne na tebe, rysy v obličeji tvrdé, ale krok krásně lehký, a pomalu začne scházet dolů. “Můj syn,“ její pevný hlas se rozlehne, “mi sdělil, že s námi nějakou dobu zůstaneš. Mám proti tomu námitky, ale nebudu mu bránit. K tobě… k tobě hodlám být upřímná. Neviním tě. Nemyslím si, že za jeho prostopášnost a neuvážené jednání můžeš ty,“ zastaví se v polovině schodiště. “Ale promysli dobře, co pro tebe můj syn znamená. Co znamenáš ty pro něj? Neublíží tohle všechno víc, než kolik to přinese dobrého?“ uvažuje nahlas, nic nehodnotí. Vždyť ani ona není vševědoucí a může mít názor, jaký chce, a ten může být mylný. “A byla bych také ráda, kdybyste se oba objevili u večeře,“ ukončí, sejde zbytek schodů a pokud jí chceš něco říci, pak tě neodbyde, ani neuteče, ale vyslechne tě. V opačném případě zmizí stejnou cestou, jakou šel sluha. Po Laegarovi není ani stopy a ze své pozice ho nevidíš. Pokud si popojdeš, můžeš ho zahlédnout nahoře, jak stojí na místě, zády ke schodišti a tím pádem i k tobě, hlavu mírně svěšenou a ruce v pěst. Hádka to pro něj nebyla jednoduchá, ani příjemná.

Vypravěč - 03. dubna 2021 22:16

Hledání štěstí Vězení – Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis Zutra vypadá o kousek lépe, než když jsi ho viděla naposledy, ale pořád špatně. Jed z těla pomalu mizí, takže se vlastně neděje nic překvapivého, ale i tak je to dobrá zpráva. Ať je ve vězení nebo by byl s tebou, přežije. Jelikož cestou za ním mlčíte, váš příchod ignoruje. Je natažený na úzké tvrdé dřevěné lavici a dýchá pomalu, jako by spal, i když oči má otevřené. Jenže pak mu musí dojít, že tolik hluku jen pár nohou neudělá, ohlédne se, a jakmile zavadí pohledem o tebe, pomalu se zvedne do sedu. O chvíli později už ho objímáš. Páchne potem, trochu jinak, než obvykle, zřejmě právě díky otravě. Zbytek pachů, které bys mohla postřehnout, jednoduše přebíjí přirozený odér zdejšího prostředí. Cela je poměrně velká, rozhodně by se do ní dalo zavřít víc provinilců, ale taky špatně vymetená. Stará dlažba je pokrytá špínou – raději si nepředstavovat, co všechno jí tvoří. U dveří dovnitř je vědro s vodou a v druhé, vzdáleném je vědro širší. Z toho by určitě nikdo nikdy dobrovolně nepil. “Chtěl jsem..,“ začne, ale musí si odkašlat, “Být pryč. Najít Wharra a počkat tam. Věděl jsem, že bys ve městě nezůstala,“ slabě se usmál, zvedl ruku a jejím hřbetem ti konejšivě přejel po tváři. Oči má kalné, nezdravé, a trochu opuchlé, ale všechno to bude za pár dní pryč. “Uspal mě naschál. Ptala ses ho?“ obviní Bardena aniž by se na něj podíval. Barden zatím stojí opodál a tváří se nezúčastněně, možná spíš zklamaně. Těžko by sis nevšimla, že se mu líbíš, a jistě se tolik snažil nejen z přirozené dobroty srdce, ale i proto, aby zjistil, zda u tebe má šanci. Váš rozhovor neslyší a pokud ano, nedává to na sobě znát. Zutra i dál mluví tiše. “Po tom všem.. po tom všem nechci zůstávat někde, kde je někdo, komu nevěřím.“

Vypravěč - 03. dubna 2021 22:41

Nákupy s nepříjemnou předehrou Město, poledne Elën Reawes Zamračený pohled kočího trvá, dokonce ani neustoupil, jen se do vaší potyčky neplete. Víš, že ti dává možnost vyřešit situaci po tvém, ale pokud se rozhodne zakročit, už ho nezastavíš. Kdo ví, co se pak může stát. Éneoife se pod kápí tváří všelijak. Je to zvláštní aura, kterou kolem sebe má, kdy nevidíš její obličej ale přibližně tušíš, jak se tváří. Zvláštní, nepříjemné a děsivé, že někdo jako ona má tolik téměř hmatatelné energie. “Potřebuji tě,“ zavrčí pořád vztekle, ale ruku stáhne. Když magie nefunguje, nemůže tě ovládat, neriskuje. Ale – opravdu nemůže? Na tvá slova reaguje i jemným zvednutím hlavy, takže zahlédneš část její zjizvené brady a lící. Pocit, že víc cítíš, jak se tváří, než abys to mohla doopravdy vidět, zesílí. “Jsi moje. Našla jsem tě, pomohla ti a takto se mi odvděčíš? Utečeš za prvním, který ti zacinká u ucha zlaťáky a nechá tě roztáhnout nohy?!“ v jejím hlase není stopa po přátelství, jen zoufalá snaha o prachobyčejnou manipulaci.

Kate Andersenová - 05. dubna 2021 11:39

Po hádce Tak tam stojíme a zíráme na sebe než sluhovi dojde že u mně mít navrch nebude. Zřejmě jsem první osoba u které se musel tak namáhat aniž by nakonec dosáhl patřičného výsledku a tak mně nakonec s reptáním a nevybíravými slovy na moji adresu nechá stát tam kde stojím zatímco odejde on. A ani hádka nahoře už nepokračuje protože podobně jako u ohně který uhasne když dojde palivo nebo kyslík (případně obojí) hádku zde ukončí, docházející argumenty i chuť prosazovat svůj postoj u někoho kdo se snaží o to samé. Jako první opět uvidím Laegarovu matka která sestupuje s tvrdým a naštvaným pohledem který upírá na mně. No na rozdíl od toho sluhy aspoň ona nevidí mně jako zdroj problémů a to ještě neví úplně všechno ... Zarazím se když zmíní prostopášnost,ale taky zde se mně jeho matka pokouší přesvědčit nebo aspoň přijít na to proč sem její syn pozval nějakou cizí dívku zvláště když už je sám zadaný. „K prostopášnosti nedošlo seznámila nás malá holka které jsem se předtím ujala a když se potom po útoku ztratila měla jsem o ní obavy, Proto jsem požádala Laegara jestli by mi jí nepomohl najít.“ Jistě mluvím pravdu a zároveň lžu (zatraceně lžu zvláště ohledně té prostopášnosti),ale to co jsem řekla dává smysl a i Laegarova matka by to snad mohla pochopit. A tak potom co mně jeho matka vyslechne odejde směrem jako sluha a já se vydám za Laegarem. Najdu ho nahoře jak stojí v pozici která je cokoliv jenom ne klidná, Dojdu tedy až nahoru schodiště vstoupím do místnosti a přitom zatímco ke mně pořád stojím zády Laegara oslovím. „Děkuji a mrzí mně to. Slibuji že se budu snažit nedělat víc problémů než kolik jsem zatím způsobila.“

Benedikt Gordan - 05. dubna 2021 14:22

"Jeskyně" za "zrcadlem" "Nechoďte!" odpovím okamžitě. "Z téhle strany je to nejspíš rozbité." Měl bych okamžitě proskočit zpátky. Zužující se prostor obrazu je tak výmluvný, že to víc snad ani nejde, pokud by se mnou někdo nezatřepal, nevrazil mi pár facek a nezakřičel mi do tváře, že si koleduju o průšvih. Jenže to neudělám... Jen ho skoro fascinovaně pozoruju, s pocitem příjemně mrazivého strachu v zádech, jako když sedím v kině na dobře natočeném horroru. Představa, jak z druhého konce světa sháním letadlo zpátky do Prahy, bez dokladů a věrohodné historky, mi v té chvíli připadá neodolatelná. A samozřejmě příliš optimistická. Za chvíli si budu mávat na taxíka někde pod Vyšehradem... nebo jenom projdu chodbou z vedlejší kanceláře, protože tahle "jeskyně" je pracný vtip a dobře udělaný optický klam. Měl bych se nad svým životem vážně zamyslet, když mi ke štěstí stačí opájet se takovými banálními fantaziemi! Co hůř, o společnot tu vážně nestojím. Nechci se o tuhle chvíli s nikým dělit, patří jenom mně. Než mi dojde, že víc než obavy o jeho bezpečí ze mě mluví jakási žárlivost, jsem dokonce připravený do něj strčit, aby nemohl projít skrz. "Podejte mi mobil, leží vedle počítače," zavolám ještě. "Vyfotím to. Bude to skvělý záběr."

Elën Reawes - 05. dubna 2021 19:01

Hádka .. aneb já jsem zajatec? ____________________________ Věděla jsem, že kočí se bude chtít velmi brzy vmísit do naší potyčky, ale nejspíše pro jeho vlastní dobro jsem mu v tom chtěla zabránit. byla jsem ráda, že i ze mě sundala svou ruku a mě se lehce ulevilo. Opravdu se na mě snažila použít své čáry máry? Začínala jsem opět tento svět nenávidět. Pohled, leč i jen na část, její tváře mě donutil se lehce ochvět a mírně se zamračit. Nevěděla jsem co od ní mám očekávat, ale nic dobrého to nebylo. ,,Nejsem tvoje. Nejsem žádný majetek. A dávej si pozor na jazyk. Nejsem žádná děvka, abych jen tak někomu roztáhla nohy." zavrčela jsem trochu nepříjemně než jsem se znovu nadechla. ,,Hledíš na svět příliš černě a já nemám příliš na výběr než si najít práci a snažit se přežít- to víš moc dobře. Nevím jak.. jak se dostat zpět a snažila jsem se ti v tom pomoci." dodala jsem a mezitím se snažila stále uklidnit. ,,Můžeme se domluvit na nějakém kompromisu? Věřím, že jsi rozumná žena a já opakuji nejsem ničí majetek, takže se za sebe rozhoduji sama. Mohu se pokusit to zopakovat, ale sama jsi mě chtěla prodat za pár zlatých a vydělala jsem ti mnohem víc. Jak jsem řekla mohu nabídnout po nějakou dobu každý měsíc odškodné a jednou měsíčně se pokusit navázat tam kde jsme přestaly. Pokud máš jiné návrhy sem s tím." pobídla jsem jí. Snažila jsem se držet, ale i mě občas ujedou nervy, proto jsem doufala, že se to brzy vyřeší. ,,Jaké byly tvé plány dál Éneoife?"

Alexandra J. Lewis - 06. dubna 2021 19:43

Galos, věznice Setkala jsem se z jeho strany s projevy náklonnosti, což mi dodalo neskutečnou sílu. Mírně jsem přivřela oči, abych si dotek hrubých rukou na tváři vychutnala co nejdéle. Takových chvilek se Zutrou je opravdu pomálu. Pořád jsem ale zastávala názor, že o takovýchto věcech má mluvit. Ne se prostě vypařit. Ale měl pravdu, že bych ve městě nezůstala - hledat sem ho šla. "Wharr už na pláži není." Zůstávala jsem u něj sedět, na kraji lavice, tak jak jsem si dřepla když jsem ho no náruče brala. Svou dlaň pravé ruky jsem měla položenou na jeho hřbetu ruky levé, abych s ním byla v nějakém tělesném kontaktu. Že je v místnosti Barden mi nijak nevadí a hlavně ani nedochází. S výdechem jsem nesouhlasně kroutila hlavou ze strany na stranu a možná i protočila očima. Už jsem z tohohle všeho byla unavená. Poslední dny zas vystupovala do popředí myšlenka, najít průchod do mojí země a vrátit se. Jenže on by nezapadl... Mamka by mi uměla poradit... "Říkal, že je pro tebe spánek to nejlepší, co teď může být. A já s ním souhlasila. Potřeboval sis odpočinout." Dívala jsem se na něj trochu omluvně, ale zároveň starostlivě. "Věřila jsem mu. A s mými vědomostmi navíc, jsme byli schopní ti dát krevní transfuzi. Naředit krev od toho jedu." Jistě jsem pořád ještě byla bílá jak stěna. Bude trvat než naberu barvu, ale nevzdávám se. "Se vším mi pomohl a nic na oplátku nechce. Dal nám střechu nad hlavou a mě i teplé do žaludku." Musela jsem ho alespoň trochu obhájit, při čemž jsem se k Bardenovi na okamžik ohlédla přes rameno. Nešeptala jsem, ale i tak si nejsem jistá jestli slyšel. "A kam bys chtěl jít?" Mluvila jsem s odevzdaným a dlouhým výdechem dál. Byla jsem z tohohle cestování sama už řádně unavená. Kdykoliv jsme kamkoliv přišli, byl tam někdo, kdo se mu nelíbil. Myslela jsem si, že tady bychom si mohli pár dní odpočinout. Pořád tu totiž byl ten problém s draky a armádou kohosi, o čemž chtěl Zutra někoho informovat. Už si přesně po tom všem nepamatuju, jak to bylo. Možná snad mluvil o čaroději? Ne, nechtěl se do toho míchat. Možná dobře. "Tady to vypadá dobře. Navíc i já bych mohla konečně prodat něco z toho, co umím." No, minimálně masáže. Snažila jsem se zabavit mozek praktickými věcmi, ale na jazyku mě pořád leště pálila otázka spojená s mým oslovením, které pronesl když byl mimo. "Až by ti bylo lépe.. mohli bychom pokračovat. Třeba i.. " ztišila jsem hlas a přiklonila se blíž k němu, aby to opravdu nikdo neslyšel. "Třeba i se podívat do mého světa."

Michael Jasone - 08. dubna 2021 22:16

Zrcadlo Nějaký hlásek v hlavě mi stále napovídal, že to co Vora plánuje nevyjde. Nebyla šance.. Zrcadlo se za mnou zavřelo. Nepustilo mě pryč. Pochybuji že si to najednou v přítomnosti blonďaté krásky rozmyslí. Místo na kterém jsme provedli šití, na které jsem byl patřičně pyšný že ještě drží a možná poslouží i svému účelu, jsem pečlivě uklidil a pokusil se ho dát do původního stavu. Vysezená místa však v trávě zůstala. "To jistě. Ale svět je malý. Dříve nebo později tě někdo pozná a praskne to. Ale to myslím ty moc dobře víš.,, Pousměji se a trochu s námahou se dostanu do sedla. Byl jsem docela unavený. Několik dní jsem se dobře nevyspal. Taky mi dost kručelo v žaludku. Poslední dobré jídlo mi přinesla dívka s chlapcem. To se jíst dalo. Po pár minutách Vořina hlasitého dýchání a občasné zavrčení bolestí, jsme se dostali k cestě, kterou jsem si velice dobře vybavoval. Na koni jsme se dostali téměř až k jeskyni, která mě vyplivla do tohohle světa. Sesedl jsem z koně a pomalu k jeskyni přikročil a sehl jsem se. "Zatraceně..,, Zadívám se na zem a rozhlédnu se kolem. "Vypadá to že za těch pár dní tu nebudu tvůj jediný problém..,, Poukážu na několikery různé stopy před jeskyní. A nebo je to past... Bliklo mi najednou hlavou. I přesto jsem se pomalým krokem do jeskyně vydal. První mě do nosu udeřila zatuchlá vůně a vlhkost. Kosti.. látka a v neposlední řadě také zrcadlo, které krásně odráželo můj i Vory odraz. "Zavřeno...,, Řeknu trochu nejistě a zrcadla se dotkl. "Co teď ? Doufám že mě tu nehodláš podříznout a dělat, že jsem nikdy neexistoval.. nebo.. že ti teď do zad vběhne desítka tvých chlapů. To by si mě docela zklamala..,, Pousměji se a s úsměvem se na Voru otočím.

Vypravěč - 08. dubna 2021 23:44

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová S tvou první vyslovenou hláskou s sebou Laegar trhne, zřejmě tě neslyšel přicházet. “Cože?“ v utrápeném výrazu se to mele. Je rád, že tě vidí, oceňuje, že se ho snažíš uklidnit, a zároveň to v něm dál vře. Už to dávno není kluk, aby se nemohl rozhodovat podle svého, jenže jak sis už stačila všimnout, téhle rodině vládne silná žena. Jak se asi tvůj vcelku nový kamarád cítí? Jak se v tomto domě žije? Nakolik je volný a o čem všem naopak rozhoduje jeho matka? “Nic jsi nezpůsobila. Je to.. je to stará jedovatá zmije. Vím, že mluvím o své matce, ale..,“ frustrovaně vzdechne a zavrtí hlavou, “Někdy mi připadá, že je vstřícnější a chápavější ke všem, kterým káže, i k těm, které potká na tržišti, než ke mně. Mrzí mě, že jsi toho musela být svědkem. I to, že si tady teď stěžuju jak malý kluk,“ odmlčí se. “Všechno bude nakonec dobré,“ nezní to ale přesvědčivě, i když se usmívá.

Vypravěč - 08. dubna 2021 23:44

Zkouška odvahy Zasedačka, ráno - Jeskyně za zrcadlem Benedikt Gordan Šéfovi se to nezdá. Hranice mezi zvědavostí a opatrností se trhá, protože tobě se očividně nic nestalo a on by to chtěl taky vidět, hezky na vlastní oči. Nakonec, s mírně nespokojeným úšklebkem, kývne a pustí kabát. Ten klidně dopadne na zem a zůstane ležet. V zrcadle, podle všeho jen ze tvé strany, to zaprská. Nejdřív to jen slyšíš, ale v další chvíli se kolem místa, kam kabát spadl – a kde se dotýká stahující se stříbrné plochy – objeví namodralé silně zářící jiskry. Rozezleně prskají do všech stran, ale žádná z nich nikdy nedopadne na zem, případně ani na tvou ruku. Vždy se dřív rozplynou do prostoru. “Tady,“ šéf se vrátí a natáhne ruku s telefonem, jenže než ji strčí skrz, zarazí se a vypadá poplašeně. “Třese se to tady. Pojď zpátky.“ Pozdě. Když se probereš, pamatuješ si zhruba to, že namodralých jiskřiček přibylo, kolem zrcadla to zapraskalo pořádně a neznámá nahromaděná energie tě s dalším hlasitým třesknutím odhodila na protější stěnu. Matně si vybavuješ šéfa, jak máchá rukama a snad něco křičí a.. telefon leží vedle tebe na zemi. Funkční, i když s pořádnou prasklinou. Tedy, funkční, jen se – pokud to zkusíš – nikam nedovoláš a nefunguje tady ani internet. Kabát leží pod zrcadlem, přepálený. Už nedoutná, jen tak si tiše spočívá na zemi a je naprosto k ničemu. Denní doba se zřejmě příliš neposunula. Venku stále svítí slunce, i když jeho paprsky už nejsou tak ostré.

Vypravěč - 08. dubna 2021 23:56

Nákupy s nepříjemnou předehrou Město, poledne Elën Reawes “Dovedeš mě k němu,“ bylo rozhodnuto. Éneoife neplýtvala slovy, nesnažila se ti něco vymluvit, nebo vysvětlit. “Dovedeš mě k němu, ať to stojí, co to stojí. A když to bude k ničemu, na trhu za tebe něco dostanu, ale do té doby-“ Kočí si jedním krokem stoupl před tebe. “Tadydle paní ti řekla svoje, ženštino. Pokaď k tomu nemáš co říct, vodcházíme. Vezmeš si ty peníze, nebo ne?“ zahřměl před tebou jako spravedlnost boží. Nebyl příjemný a i když mluvil, věděla jsi, že ona pro něj nic neznamená. A taky, že on tak docela nechápe, co je Éneoife zač. Jak by taky mohl? Tebe bránil tak, jak dostal přikázáno, a kdyby tě neznal, možná by tě bránil úplně stejně. “Kliď se mi z cesty,“ zavrčí Éneoife. Kočí ti rukou s nataženým ukazováčkem naznačí, že odcházíte.

Kate Andersenová - 09. dubna 2021 10:30

Po hádce Když Laegara oslovím tak sebou trhne protože mně zřejmě ani neslyšel přicházet. Je rád že mně vidí a taky je rád že se ho snažím uklidnit, ale přesto je naštvaný na svou matku. Sice už není kluk, ale téhle rodině pořád velí silná žena ... Nakonec se mně Laegar pokouší uklidnit i když to moc přesvědčivě nezní a to ani když se u toho usmívá. „Nemyslím si že by sis stěžoval jako malý kluk.“odpovím a taky se usměji. Zeptala bych se co proti mně má ten starý sluha, ale v současné situaci to není zrovna nejvhodnější téma. Ne že by to jindy bylo vhodnější, ostatně já nejspíš znám odpověď protože ten sluha je komorník ... No tohle tu bude ještě zajímavé ovšem to bych mohla říct o všem v tomhle podivném světě, ale teď se najíme a pak se uvidí. „Myslím že bychom měli jít k večeři, aspoň já mám docela hlad.“dodám potom a neříkám že si to přeje jeho matka.

Vypravěč - 11. dubna 2021 12:15

Hledání štěstí Vězení – Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis Mohla jsi postřehnout Bardenův velmi krátký pohled, který vrhl přímo vašim směrem. Rychle ale oči zkoulel do strany a tvářil se sice přítomně, ale myšlenkami tak nějak jinde. Zutra se zatím zdál klidný. Byl to však klid plný nerozhodnosti z toho, co dál. Jak se postavit k vlastním domněnkám, tvému přesvědčení, celé situaci, která se každému z vás jevila tak trochu jinak. “Myslíš to vážně,“ přeruší vlastní mlčení. Tón jeho hlasu je nevěřícný, nesouhlasný, ale taky ždibec resignovaný. Svým pokusem o útěk sám sobě dokázal, že bez pomoci se neobejde, že tentokrát sám sotva něco zvládne. “Dobře, že se o tebe postaral,“ a zase, jeho slova jsou něco mezi výtkou a nespokojeností s tím, že jeho „poslání“ převzal někdo jiný. Nespokojenost, odmítavost, resignace. Pořád dokola. “Tobě věřím,“ zazní konečně přesvědčeně, pevně, “Dám na tebe. Tentokrát. Nedělej si o mě starosti, tady.. nějak se to vyřeší. Zvládneš to bez mé pomoci?“ starostlivě slétl pohledem tvou tvář. Strážný za vámi si odkašlal. Nejspíš zdržujete řečičkami o ničem, které nikam nevedou, a on by si rád šel po svých. Zutra se na něj zlostně podívá, ale neřekne k němu ani ň. “Wharr se vrátí, tomu věřím. Do té doby musíme přežít. Dám na tebe i v tom, že chceš zůstat. Je to bezpečné místo,“ koutek mu v zubatém vlčím úsměvu zacuká do strany. “O zbytku si promluvíme později. Jsem unavený.“

Vypravěč - 11. dubna 2021 12:41

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone “Hmmf,“ přisvědčí Vora neartikulovaně, když dojde na stopy, “Povídá se leccos. O pocestných z jiných krajů, kteří o Valarii neví vůbec nic a o okolních zemích ještě víc. Ty jsi první, se kterým jsem strávila delší dobu. Občas ani nepoznáš, jestli je někdo takový cizinec, nebo jen místní blázen,“ obezřetně tě následuje. Kdyby nebyla zraněná, nejspíš by šla hrdinsky před tebou, ale teď tě neochrání a možná si nevěří ani dost na to, že by zvládla pohotově zareagovat na něco docela obyčejného, co by se ale objevilo náhle. Nebo zdánlivě náhled. Dál toho moc nenamluvila. Tiše, napjatě, tě následovala, dokud jste se neocitli u zrcadla. “Takže.. je to pravda..,“ vydechne překvapeně medovým hlasem, takovým, jaký se hodí k tomu, jak vypadá a hlavně jak se tváří. Třebaže věřila, že zrcadlo existuje, když teď stojí čelem k němu, je naprosto fascinovaná. “U bohů.. to je zrcadlo..,“ pomalu dojde k němu a natáhne ruku. Třese se jen zlehka, ale i v tom málu světla nemůžeš přehlédnout, jaký na ni má artefakt (a zranění) vliv. “Nekřivdi mi. Moc dobře víš, že za námi nikdo nešel. Co se stalo? Jak.. jak se ti to stalo?“ chce se dotknout, ale na poslední chvíli ruku stáhne a rozhlédne se. “Vypadá to tady opuštěně. Žádná svatyně, starý chrám, nic takového. Ani magické runy po stěnách.“

Vypravěč - 11. dubna 2021 14:29

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová “Pojďme tedy. Vidíš, ty o tom hladu ani nemluvíš poprvé.. Kdybych byl co k čemu, už jsem tě odtáhl do kuchyně a ukrojil ti aspoň kus chleba,“ povzdechne si sám nad sebou nevesele, přesně tak se i usměje, a naznačí rukou ke schodišti. “Musíme dolů. Jídelna je tam,“ prozradí ti. Společně tedy vyrazíte na večeři. Jídelna, do které dojdete, není velká. Takový obyčejný průměrný pokoj ve tvém světě, rozhodně by se tady nedaly pořádat velké oslavy. Uprostřed je postavený masivní stůl a u něj je šest židlí. Žádná z nich není v čele, jak bys mohla očekávat, ale talíře jsou prostřeny tak, že je každý na jednom okrajovém místě a na jedné straně dvojici dělí jedno prázdné místo. Někdo bude moct hledět do talíře, ale před sebe do prázdna, dva si budou hledět do tváří. Usazování se ujme sluha. Pořád se tváří nepřátelsky a Laegar ho zdárně ignoruje. Matinka, hlava rodiny, přijde jen chvíli po vás. Ty sedíš naproti ní, ob místo po své pravici máš Laegara. Takhle to působí, že byl odstrčen na konec stolu schválně. Než donesou jídlo z kuchyně, není na stole nic víc, než karafa s vodou a vínem, talíře a příbory, a tři bavlněné ubrousky. Co se jídla týče, nejdříve se podává hustá zeleninová polévka zahuštěná chlebem. Voní hlavně po česneku, ale je dost oranžová na to, abys odhadla, kolik je v ní mrkve. Nezávisle na stavu polévky na tvém talíři pak služebnictvo donese pečené rozkrájené maso. Vypadá to na vepřové a na talíři s vyššími okraji si hoví v hnědém výpeku. Voní krásně. K tomu několik kusů chleba, netradičně nakrájeného na hranoly zhruba čtyři na čtyři centimetry, ale v délce bochníku shora dolů. Máš tedy horní i spodní kůrku a k tomu spoustu středového těsta. Zelenina žádná, ovoce také ne. Všichni mlčí. Laegarova matka si tě často prohlíží, zvědavé pohledy vrhá i na syna. Ten sedí a jí, velmi pomalu, skoro až na truc.

Kate Andersenová - 12. dubna 2021 16:38

U večeře Vydáme se opět dolů a Laegar setrvává ve své trudnomyslné náladě, já nic nedodávám protože přesvědčování nebo chválení zde asi nebude úplně to to pravé. Jídelna není velký pokoj, (v mém světě by to byl průměrný pokoj) uprostřed místnosti je postavený masivní stůl a u něj je šest židlí z nichž žádná není v čele Zvláštní ... Usazování se ujme sluha který se pořád tváří nepřátelsky a Laegarova matka přijde o chvíli po nás, posadí se naproti mně zatímco Laegar byl odstrčený na konec stolu. Možná pro to jeho rozhodnutí týkající se mně a toho že zde zůstanu ... Na stole je kromě talířů, příborů a ubrousků, karafa s vodou a vínem takže se rozhodnu nejdřív ochutnat zdejší víno. Potom se začne podávat jídlo, jako první je hustá zeleninová polévka s chlebem, česnekem a mrkví. Tyto tři složky v polévce převažují a já jí sním opravdu hodně a než je přinese nakrájené maso. Voní krásně a já se proto potom co dojím polévku pustím do masa,Přivoním i ke chlebu který je k tomu podávaný a pak se pustím do masa i do chleba. Skvělé, vážně, výborné ... Jím s chutí a jím toho dost a všechno co zde je, jím jako by tohle bylo první pořádné jídlo které jsem v tomto světě ochutnala což je svým způsobem pravda. Vážně, výborné ... Laegarova matka mně často sleduje a občas mrkne na svého syna který jí v opačné rychlosti té mé. Že by trucoval?

Alexandra J. Lewis - 14. dubna 2021 21:57

Hledání štěstí Vězení – Galos – odpoledne Sledovala jsem Zutru a jeho rozporuplné pocity. Nesouhlasil se mnou a mým názorem na Bardena, ale neměl důkaz o tom, že ho uspal schválně a ani já ne. Navíc se nám snažil pomoct hned od začátku a nic za to nechtěl. Což je zvláštní ale je to tak. Budu se mu muset nějak odvděčit a tím, že ho nařknu a řeknu mu pár ošklivých slov to fakt nebude. Koulela jsem očima nad tónem, jakým o Bardenovi mluvil. Jakým vytkl to, že se o mě postaral Barden a ne on. Přesto jsem se na něj vzápětí zadívala láskyplně, spokojeně a s úsměvem na tváři. "Ty žárlíš.." Strážného jsem si vůbec nevšímala a i tak jsem vnímala, že náš rozhovor musíme urychlit. Přikývla jsem na všechny jeho další slova. "Neboj, postarám se o sebe." S Bardena pomocí určitě ano, ale to už vědět nemusí... jak. Docházel čas a ten strážný už byl dost nervózní, stejně jako Barden. Rychle jsem se proto naklonila k Zutrovi, abych ho alespoň na líce líbla. Nebyla jsem si jistá, jestli by mi to na rty dovolil. U toho jsem mu rychle ještě šeptla pár slov - "počkám na tebe." A už se zvedala, abychom mohli s Bardenem odejít. Snad ho pustí brzy. Uklidňuje mě, že Zutra rychle nabírá sil. Budu se muset jít podívat znovu na pláž. I Zutra věří, že se Whar vrátí..

Vypravěč - 19. dubna 2021 13:11

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, pozdní odpoledne Kate Andersenová Vzhledem k tomu, že se nikdo nemá k hovoru, proběhne jídlo ve vší tichosti. Vrchní kněžka Řádu smrti, Laegarova matka, toho sní jen poskrovnu. Když odloží příbor, rovnou se zvedne od stolu. “Klidnou noc,“ popřeje neurčitě – možná jen tobě, možná Laegarovi a možná vám oběma zároveň. Na něj se ale už nepodívá. Laegar dál mlčí. Jídlo je dobré a vlastně většina ho zbyla pro tebe. Není tady nikdo, kdo by se s tebou tahal o poslední kousek, a tvá „nová známost“ vypadá, že bude svá sousta žvýkat ještě hodně dlouho. Postřehl vůbec, že jeho matka už odešla? A co ty? Jak hodláš naložit s načatým večerem? Spokojíš se s plným žaludkem a měkkou postelí, když ti jí nabídnout, nebo budeš chtít raději vyrazit do ulic? Nabízí se toho spousta, ale taky nemusíš dělat nic.

Kate Andersenová - 19. dubna 2021 15:23

Po večeři Nikdo se nemá k tomu aby něco řekl a tak se celá místnost ponoří do ticha. Ticho je i během celé večeře rušené jen cinkáním příborů, tedy u mně.Laegarova matka toho moc nesní a Laegar vypadá jako by byl duchem nepřítomný. Vypadá to že všechno jídlo je tu pro mně a já se můžu nacpat tak až nebudu mít místo. Uf ... Laegarova matka nám potom popřeje klidnou noc, vstane a odejde aniž by se déle podívala na jednoho z nás. Její reakce se vlastně neliší od reakce matky v mém světě když si syn přivede dívku kterou ona neschvaluje, ale její syn ... no až na to že Laegar už dávno není puberťák. Vybaví se mi jak by asi reagovala výše zmíněná matka v mém světě, kdyby se tato situace objevila a napadne mně že by reakce asi byla podobná. Tedy až na toho sluhu a tuhle večeři, ale hádka která by tomu předcházela by asi byla podobná té co se odehrála tady. Pak mi dojde že Laegar celou dobu mlčí i když tu už jeho matka není, tak vstanu dojdu k němu a opatrně ho oslovím. „Ehm, ráda bych teď šla do toho nevěstince, ale nemusíš jít se mnou pokud nechceš.“potom mi dojde jak to asi vyznělo. Je večer tak mi nejspíš Laegar řekne že bychom to měli nechat na ráno. Pokud mně tedy vůbec vezme na vědomí.

Elën Reawes - 19. dubna 2021 17:21

Debata s neústupnou ženou ______________________________ Nechtěla jsem, ať se tahle situace ještě více vyhrotí. Éneofe nebyla ochotna přistoupit ani na jeden z mých kompromisů. Hlasitě jsem si povzdechla po jejích slovech. Bohužel než jsem se stihla vyjádřit byla jsem ukryta za zády kočího a jen lehce vykoukla zpozad jeho boku. Ani jeden z nich o tom druhém vůbec nic nevěděl. Po pravdě hlas muže a jeho jednání také nahánělo hrůzu, ale přesto jsem měla větší hrůzu z Oife. ,,Sakra a dost!" zavrčela jsem naštvaně. Stála jsem stále zá kočím, ale lehce udělala krok stranou, ať je na mě vidět a přesto jsem z dosahu Éneoife. ,,Navrhla jsem, že ti s tím pomůžu Oife. Je to kompromis, který má výhody pro obě strany a stáe více pro tebe. Budu ti pomáhat s tím co chceš. Budeš každý měsíc dostávat určitý honorář, tak co ještě chceš? Víš moc dobře, že si takhle vyděláš mnohem více než kdyby jsi mě jen prodala na trhu. Nebudu pro nikoho hadrovou panenkou a byla bych ráda kdyby jsi brala i můj názor v potaz... takže.." lehce jsem si odkašlala a usmála se pro své uklidnění navenek i uvnitř. ,,Přijímáš co jsem před chvilkou řekla, nebo si budeš hloupě trvat na své a proděláš svou příležitost najít to co chceš a ještě si vydělat peníze?" podívala jsem se jí odhodlaně směrem do tváře a zhluboka se opět nadechla. Adrenalin proudil mým tělem. Buď to přijme a nebo jsem mrtvá.. více možností v potaz nepřicházelo.

Michael Jasone - 22. dubna 2021 17:27

U zrcadla "Blázni co mluví o našem světě ? Možná to ne vždy budou blázni. Když my můžeme k vám.. třeba někteří mohou k nám..,, Pousměji se. Docela by to i dávalo smysl.. Vešel jsem první. Přeci jen jsem věděl že jeskyně není nijak velká a ani nemá více chodeb. Jen jsem pevně doufal že vevnitř najdu co hledám. A doufal jsem že tam nebude nic a ani nikdo navíc. Zrcadlo bylo na svém místě.. vypadalo to tu furt stejně opuštěně a prázdně. A ten pach té jeskyně.. furt stejně zatuchlý. Jako kopka ve které mě Vora držela. "Jsem obezřetný.. ,, Pousměji se a porozhlédnu se. "Jo. Spíš to vypadá, jako kdyby ho tu někdo schoval.. Někdo kdo nechce aby ho lidi jako Razmir našli..,, Usměji se trochu nervózně. "Vlastně.. ani nevím. Byli jsme v galerii s rodinou. Různé obrazy, zrcadla.. a tohle zrcadlo bylo stranou.. položené. A nebyl v něm klasický odraz.. bylo to jako kdyby plocha byla z vody. Jako kdyby mě volalo a lákalo abych se ho dotkl. A pak jsem propadl sem.,, Poukážu na jeskyni. "Samozřejmě jsem zkusil jít zpátky.. ale marně.. nepustilo mě. Stejně jako teď.,, Řeknu trochu zklamaně a otočím se k odchodu. "Zrcadlo si viděla. Aspoň vidíš že nelžu..,, Pro sebe se trochu poušklíbnu.

Vypravěč - 07. května 2021 22:28

A co dál? Vězení – Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis “I kdyby ne. Vezmu si tě zpátky,“ slib nebo výhrůžka, znělo to tak nějak stejně. Uklidňující bylo až nenápadné povytažení koutku úst na konci. Vězení jste opustili rychle. Strážný, který byl celou dobu s vámi, vás vyprovodil až ven a pranic si nelámal hlavu s tím, jestli ještě něco chcete řešit, nebo ne. Nebylo tu místo ani pro jednoho z vás. Bardenova nabídka, že se podívá na zraněného strážného, tak zůstala nevyužita. Pravdou však je, že se felčar ani nepřipomínal. Bohužel, sotva jste vyšli, narazili jste na mužíky, se kterými jsi už měla tu čest. Všimnou si vás okamžitě a neváhají k vám zamířit. Je to stejné, jako naposledy - čtyři hromotluci. Malí, silní, tváře červené a kulaté nosy a lesknoucí se rty, jak si je pořád olizujou. Jsou si celkem podobní, takže nemůžeš vyloučit, že jsou příbuzní. Všichni vypadají, že dneska už popili. “Dobrej, paňo!“ zavolá na tebe jeden z nich a jen co k tobě dvěma velkými kroky dojde, už ti na ruku lepí oslintanou hubu. Ostatní se netváří tak natěšeně, ale očima tě svlíkají všichni. Barden zatím chytá pozornost z druhého konce. “My teďko nemumy čas, ale řeknitě temu svýmu amantovi, aby si s náma nehrál! Už enym dva svity!“ a zase jdou pryč. S úklonou, protože krasavice si to zaslouží. Barden se tváří.. nejistě, trochu otráveně, rozhodně nemůžeš přehlédnout dvě drobné vrásky mezi jeho obočím. Ještě ti nevysvětlil, co se má stát nebo stane, o co jde, a nevypadá to, že se to stane ani teď. Nicméně chlapíky nezamlouvá, jen znovu vykročí směrem ke svému domovu, kde provádí i léčitelskou praxi. Je na tobě, co podnikneš dál. Město toho nabízí spoustu, ale protože nemáš peníze, jsi trochu omezená. A co vůbec bude, až pustí Zutru?

Vypravěč - 07. května 2021 22:29

Nákupy s nepříjemnou předehrou Město, poledne Elën Reawes Kočího tvá rozhodnost mírně zaskočila. Neuhnul by už jen z principu, jenže se nemá k tomu před tebe stoupnout znovu. Možná je zvyklý na jiné dámičky, které by se jen otočily a odešly, nebo mu ještě venku vroucně děkovaly, jak se jich hezky zastal. Jenže ty si chceš řešit věci po svém. Oife se netváří, že by chtěla přistupovat na jakoukoliv dohodu. Znovu ucítíš, jak se po tobě sápe něco nehmotného, nebo spíš nehmatelného. Síla, tlak, který se ti točí kolem kotníků a zápěstí, tlačí, ale nebolí. “Pojď dovnitř,“ přikáže ti bez okolků a ty ucítíš, jak tě magie nutí se pohnout. Kočí nemá ani zdání o tom, že se něco děje. Stejně tak lidé, kteří se začali hemžit v posteli. Občas nějaké zasténání a vzdech, avšak nic erotického, jen obyčejné líné vstávání dvou unavených rozlámaných těl. 1-18% Éneoife tě úplně ovládne. Vejdeš a dveře se zavřou dřív, než kočí stačí vykročit. Hlasitě bouchá na dveře, ti dva jsou zmatení a z Oife cítíš nově sílící vztek. 19-69% Odoláš. Sice vykročíš směrem, který chce Oife, ale magická pouta se přetrhají díky tvojí vůli. 70-82% Kočí se s tím dál nebude štvát a napřímo tě vyzve, abyste odešli, že je to nějaká potrhlá ženština a nemá cenu se jí zabývat. Je to jeho hlas, který se udrží na místě a zvládneš kouzlu odolat, i když se nepřeruší. 83-100% Odoláš a kouzlo hned zlomíš, nebo se prostě přeruší. Nejsi si jistá. Éneoife je překvapená a souhlasí, i když opožděně, s tvou nabídkou. Moc dobře ale pochopíš, že to není jen tak a získává tím prostor pro vlastní plány, dost možná včetně toho, jak tě získat zpátky.

Vypravěč - 07. května 2021 22:30

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone “Z vody..?“ částečně dotaz, částečně fascinovaná řečnicky myšlená otázka. “Vyprávěl ti někdo už o tom, jak zrcadlo vzniklo? Magií, samozřejmě, ale.. vytvořil ho z jezera. Z toho, ze kterého jsi nabíral vodu. Vždyť se to i říká, že voda odráží podobně, jako zrcadla. A ten rám, mohl by jen potvrzovat povídačku o tom, že v něm žije příšera. Tohle jsou sice draci a ty tady nikdo neviděl.. nikdo je nikdy neviděl, ale..,“ zdá se, jako by jí jednotlivé kousky zapadaly do sebe. “Nějaký čaroděj by ti určitě dokázal pomoci, kdyby se sem dostal. Razmir, jeho pán – Mor Tokonot, ten slouží jednomu z posledních čarodějů. Orhazovi,“ podívala se po tobě, ale byl to pohled, který nic neříkal. Nebyl prázdný, jen nevěděla, co dál. Chvíli mlčela, nechtělo se jí odejít, i když jen těžko můžete něco dělat. “Nikdy jsem neviděla magický artefakt. Nemůže přece jen tak přestat fungovat.“

Benedikt Gordan - 08. května 2021 16:06

Za sluncem Tak to... bolelo. Zvedám se pomalu, zaskočený a s rozostřenou myslí, napůl čekám, jestli se mi začne motat hlava a půjdu znovu k zemi, až po chvíli mě napadne alespoň zvednout ruce a opatrně si omakat hlavu, jestli pod prsty neucítím krev. Podcenil jsem to - něco jsem strašlivě podcenil, nedovtípil se... Ale nebudu muset řešit tu zatracenou koupelnu. Myšlenka je to mámivě, nesmyslně uspokojivá, skoro nemravně, a trochu podezřelá předpokladem, že se stalo něco zásadního a nevratného... ale... no ale sakra... motám se jak praštěný palicí. Nebo skalní stěnou. Konečně stojím. Až potom si všimnu, že na zemi leží mobil a chvíli musím vzpomínat, jak se ke mně dostal. Navíc znovu se sklonit dá trochu plánování a rozvahy, ale ve skutečnosti se mi síly rychle vrací a ta podivná mlha v hlavě se rozpouští. Jeskyně, zrcadlo, šéf, můj přepálený kabát. Mobil, který je k ničemu a tak ho strčím do kapsy. Zrcadlo, které se tváří jako obyčejné, naprasklé zrcadlo. Jsem si dost jistý že nespím a beztak jsem představu, že bych nerozeznal sen od bdění, vždycky považoval za románové klišé. Prohrábnu si vlasy, znovu se ujistím, že na jednom místě je hlava možná citlivější, ale neporušená, a nevyhnutelně vykročím ven z jeskyně. Nedokážu se zbavit představy, že jsem se právě uvolnil z oněch Sokratových řetězů a konečně mi bude dáno spatřit pravou podobu skutečnosti, myšlenka to není špatná a docela rád bych si ten nádech neznámých zítřků a odhalení udržel, ale vím přeci, co bude - spousta vysvětlování a problémů. Ven nespěchám, ale... nikdy se nevyplatilo nevyhnutelné potíže oddalovat.

Vypravěč - 13. května 2021 20:35

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, po večeři Kate Andersenová “Hmmff,“ vypustí Laegar nejdřív neurčitě vokalizovaný povzdech, “Kvůli Maře?“ poškrábe se ve vlasech. Mluvili jste o tolika věcech, že si není jistý a raději se ptá. Chvíli potom ještě mlčí, ústa prázdná, než se napije. “Můžeme tam zajít. Rozhodně tě nenechám toulat se po městě v tuhle hodinu samotnou, když ani nevíme, jestli tam..,“ rozhlédne se, jestli v jídelně není někdo, kdo by poslouchal, ale přesto pak ztiší hlas: “.. jestli tam neběhá ten chlap. Však víš, ten.. co jsme ho pustili,“ znovu si povzdechne, tentokrát o dost víc nespokojeně. “Jen mi dej chvíli, prosím. Nacpal jsem se k prasknutí a nechci se hned týrat tím, že vyrazím na procházku,“ konečně se usměje a špatná atmosféra se rozplyne. “Posaď se, nechceš? Bude to jen pár minut a půjdeme. Celá ta patálie s matkou mě mrzí, a taky štve. Jenže je to moje matka, nemůžu se na ní vykašlat a nechat jí tady. Kdybys tak měla dobrou radu, cestovatelko, jak s tím naložit..,“ znovu se usměje, tentokrát jemně, příjemně. Víš, že ve skutečnosti žádnou radu nečeká, chtěl si jen postěžovat a tím ulevit. “Chutnalo ti?“

Kate Andersenová - 14. května 2021 12:48

Po večeři „Ano kvůli Maře.“ Laegar se nabídne jako můj doprovod protože není vhodné abych se tuhle dobu procházela venku zvláště pak při své cestě do míst kam slušná dívka nechodí. Nejsme u nás kdy večerní či hlavně noční tahy nikoho nepřekvapí a ... řekněme nevěstinec je braný stejně jako porno. A pak zjistím že tu jsou další důvody týkající se našeho zajatce u kterého jsme se nemohla rozhodnout. I když si nemyslím že se tady ten muž ještě potuluje, zřejmě je rád že se mu podařilo dosáhnout toho čeho chtěl a tak teď zmizel z města. Možná se vydal zpátky do toho tábora který jsem viděla, cesta je dlouhá a tak je potřeba vyrazit už teď ... Ovšem já se k tomu už dál nevyjadřuji a tak jenom přikývnu, měla jsem sebrat sílu a podříznout ho a potom zatlouct dveře. Pochybuji že budu mít stejnou možnost, že ho uvidím nebo že by dokonce projevil projevil něco jako vděčnost. Ano vděčnost za to že jsme ho nepodřízli ... Ta samotná myšlenka mi přijde úsměvná i Laegar se uměje a špatná nálada je nakonec pryč. I já se nacpala k prasknutí a menší odpočinek a trávení by přišla vhod. Takže se posadím zatímco Laegar si stěžuje na svou matku aniž by chtěl mou radu nebo poslouchat moje další smyšlenky. „Ano chutnalo mi, nacpala jsem se taky protože to bylo první skutečné jídlo.“

Alexandra J. Lewis - 17. května 2021 10:23

Barden Snažila jsem se ještě dozvědět, kdy Zutru pustí. Možná bylo ale dobře, že je pod zámkem - alespoň si odpočine. Sama na něj totiž jaksi nestačím, abych dohlídla, že leží. Pořád mi hlavou vrtalo, že Bardenovi nemám věřit. Že ho uspal schválně. Jenže já na něj měla úplně jiný úhel pohledu. Udělal toho pro mě tolik. Však Zutru i zachránil. Mohl nás bez peněz rovnou vyhodit, ani ho neošetřit. Za svými slovy, že není nebezpečný, si stojím.. Odpověď jsem nedostala. Místo toho jsme vyšli zpět na denní, ostré světlo. Slunce bylo vysoko na obloze. Kolik bylo hodin jsem si ale netroufla odhadovat. Okamžitě se k nám hrnuli ti trpaslíci. Nevím jak jinak bych jim měla říkat. S těmi nosy a lesklými, oteklými rty mi je strašně připomínají. A taky chlastají. "Uh, jo jasně." Snažit se něco dostat z Bardena o té jeho službě pro ně bylo fakt nemožný. Byl tvrdohlavější než já, ale když tak moc chtěl tajnůstkařit, tak ať si to vyřeší sám. Ztrácím zájem... Mezitím co on mířil zpětk ke svému domu, nejspíš aby se postaral o další choré, rozhodla jsme se projít po městě a případně najít nějakou službu. Mohla bych si vydělat nějaké peníze, něco koupit a uvařit.. třeba pořádnou bramboračku. Taky bych se mohla podívat zpátky na pláž. Whar se vrátí... "Hned příjdu." Poslala jsem Bardena napřed. Snad nebude mít strach nebo tak něco. Tohle město se ale zdálo velmi přátelské.  Mohla bych se podívat třeba do mlýna nebo zdejší pekárny. Na trh. Zkusit si najít službu a vydšlat nějaké peníze, třeba i kydáním koní. No, jako první jsem to zkusila na tržnici. Přichomítla jsem se k pekařovi, co nabízel chléb a pečivo. Jistě se rychle rozkřiklo, že cizinka hledá službu. Snad něco seženu, snad se někdo ozve. Ono i poznat nové lidi nebujde na škodu. A jak sem řekla, něco si vydělat a něco dobrého uvařit... zatím sem tu nejedla nic, co bych znala já.

Vypravěč - 17. května 2021 23:57

Cizí svět Jeskyně za zrcadlem, hory a okolí Benedikt Gordan Z jeskyně tě nikdo nevyhání. Je tu relativně sucho, tvrdo, ale jen jeden vchod (když nepočítáš zrcadlo), takže i jakž takž bezpečno. Jenže tady není ani voda, ani jídlo, ani.. delší pobyt by nebyl moc příjemný. Zato venku hezky svítí sluníčko, obloha je modrá a vzduch nezvykle čistý. Ptáčci v nedalekém lese si zpívají, cvrlikají a kam až dohlédneš, tam vládne idylka. Tedy až na jezero. Jeho hladina je drobně vlní, ale vlastně nevypadá vůbec přátelsky. Kolem jezera se táhne prostorná louka na níž kvete kde co. Na druhou stranu, po tvé levici, se táhnou hory. Jsi poměrně vysoko, ale nezdá se, že slézt dolů bude nějak extra náročné – nenápadná cestička se klikatí mezi kameny a skalní stěnou, někde zavalená, někde přerušená, a kdo ví, jestli je to vůbec cesta a nemaluje si ji tam jen tvá mysl. Dole budeš muset projít křovím. Proti tobě je les, ten se ostatně táhne i kolem celé louky. Ani stopa po čemkoliv známém. Na dohled, mírně nalevo, máš ale ženu vehementně se hrabající ve vysoké luční trávě. Oblečená rozhodně není podle poslední módy. Macaté tělo obepínají hezky modré dlouhé šaty se širokými rukávy, což se ukazuje jako pěkně nepraktické při její činnosti. Vepředu pak visí něco jako oranžová zástěra, přičemž ramena jí kryje kožešina s nízkým chlupem. Opodál má postavený dvoukolák tažený malým koněm, nebo velkým poníkem, který vypadá stejně robustně, jako ona. Něco si zpívá.. veselou trhanou melodii, kterou jsi nikdy neslyšel. Zobrazit SPOILER

Vypravěč - 17. května 2021 23:57

Příběhy pro milence Amarní, Laegarův domov, po večeři Kate Andersenová “Skutečné jídlo?“ v Laegarových očích se rozhořely zvědavé ohníčky. Přesně ty, které vidíš prakticky pokaždé, když mluvíš o něčem co nezná nebo je mu hodně vzdálené, působí to divně a vůbec se to k tomuhle světu nehodí. Je to zvědavost, ale hraničí s obdivem. “Co jsi jedla předtím, když ne skutečné jídlo? Něco neskutečného? Je to vlastně urážka našeho kuchtíka?“ změní vyptávání se ve vtipkování, až se rozzáří úplně celý a vypadá konečně šťastně. A vděčně. Než se nadějete, mine chvíle, kdy vám v žaludcích trochu slehne a je čas vyrazit. Jdete spolu, bok po boku. Laegar se o nic nepokouší, je mírný jako beránek a projevy náklonnosti jdou během cesty stranou. Město nežije klasickým nočním životem, to poznáš i ty. V ulicích je divoko, netrpělivo a nevraživo. Dnešní útok draků všechny znejistil – ti, kteří se bojí, nejsou vždy schovaní doma, ale promenádují se halasně ostatním oznamují, že by se s tím něco mělo dělat; ti, kteří se nebojí, nejsou vidět; pak tu jsou ti, kteří se na situaci snaží profitovat a spousta těch, kteří nechtějí promarnit ani minutu a jsou zlití pod obraz. A nakonec je tady i většina těch, kteří pomáhají. Zničené budovy doutnají a jak jdete kolem, jedna se nanovo rozhoří. Tu se už nikdo zachraňovat nesnaží, zřejmě to nemá smysl a jen se čeká až uhasne poslední žhavý uhlík. Když dojdete k nevěstinci, dveře jsou zavřené a nevypadá to, že by tam bylo kdo ví jak živo. Možná se karta obrátila a díky útoku si lidé užijí víc spolu v ulicích, než ve veřejném domě. Jste ještě pod teráskou, když zaslechnete hrubý mužský smích doprovázený několikerým zachichotáním. “Jaký je plán?“ Vybledlý kdysi rudý vývěsní štít zdobilo jasně bílé „R“ se vám ve slabém větru zahoupal nad hlavou.

Vypravěč - 17. května 2021 23:58

Ulice Galosu Vězení – Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis Dle předpokladu, Bardenovi se ani trochu nelíbilo, že chceš jít do města. Jeho ale táhly povinnosti a tebe nic.. nakonec usoudil, že mu přece jen tak nezmizíš a se Zutrou utečeš jen těžko, a že trocha času pro sebe ti prospěje. Místní trh je docela obyčejný a klidný. Nevypadá to, že se by se mezi stánky toulali zlodějíčkové, ani se tady lidé přehnaně nevěnují jeden druhému. Přátelsky si popovídají, kývnou, nebo se bez většího zájmu míjí. Trh je vlastně tak klidný, až se zdá nudný. Opravdu zajímavý je jen stánek s rozličným zbožím (sponky, spony, řetízky, opasky, váčky, malované kameny i broušené kusy dřeva, dřevěné sošky a korále,..), protože očividně není místní. Na okraji stojí proto, že je vytvořený z vozu, kterým obchodníci cestují. Ten, který právě prodává, je snědší pleti a má poněkud falešný úsměv. Proti němu stojí pekař. Většinu už rozprodal, ale nějaké chleby a dlouhé housky, sladké i slané, mu zůstaly. Naslouchal ti bez většího zájmu a přitom si tě asi dvakrát prohlédl. Ne žebračku nevypadáš, ale hledáš práci.. jakoukoliv. “Hmf,“ povzdechne si a věnuje přátelský úsměv postarší ženě, která projde kolem, “Do služby.. a co umíš? Bez něčeho echt zajímavého skončíš jako pomocná síla,“ prozradil ti svůj názor na věc, aniž by tě odrazoval nebo se snažil soudit. “Takovou tady potřebuje skoro každý. Zamést, vytřít, umýt, obstarat to a tamto,“ mávl rukou, aby sis zbytek nezáživných činností představila sama. “U nás to zastane můj vnuk, ale třeba támhle – U Krejpíků, tam by se jim pomoc sešla. Nebo možná na strážnici, to jsou dobří chlapi, ale líní, jak nejde o povinnost,“ ukáže ti hospodu a potom zmíní zdejší bezpečnostní složky, se kterými jsi už měla tu čest. Sice přímo ve vězení, ale je v tom rozdíl? “A u řezníka. Dneska tu není, protože včera dovezli jehňata, ale můžeš zajít i tam.“

Kate Andersenová - 18. května 2021 17:06

Vzhůru do nevěstince nebo do nočního života „Ne bylo to opravdu dobré, to je slabé slovo skvělé.“dodám potom a pokusím si sáhnout do svých džín. „Poslední dobu jsem jedla umělé jídlo, vyčistí se ti dech a zasytí tě to, ale to je tak vše.“ odpovím a potom se mi podaří vytáhnout podlouhlou tubu s větrovými bonbony. Laegar vypadá zaujaté podobně jako pokaždé když mluvím o něčem co je neznámé nebo co by se sem nehodilo. Konečně jsem našla někoho kdo mé příběhy ocení. Bavíme se spolu a vtipkujeme jde jen o to najít tu správnou osobu a správnou chvíli neboť entitu (či entity) ke kterým se zdejší lidé modlí jsem zaměstnala až moc. Nakonec přijde vhodná doba kdy vyrazíme a Laegar se drží celou dobu jako můj doprovod. Město nežije svým nočním životem a může za to ten dnešní tok draků. Lidé jsou netrpěliví a nevraživí ... Slyším halasné oznamování že by se s tím mělo něco dělat, zaslechnu i jak se někteří snaží této situace využít a pak tu jsou další kteří potloukají v ulicích úplně namol. A pak tu jsou i ti kteří pomáhají kde je potřeba, některé budovy doutnají a jedna se znovu rozhoří ovšem tu se už znovu hasit nesnaží jen počkají až dohoří. Nakonec dojdeme do nevěstince ovšem je zavřeno zřejmě se tam po útoku draků moc lidí nehrne. „Zaklepat a pak zkusit otevřít.“odpovím a potom to i udělám když nejdřív zaklepu a pak zkusím zda je odemčeno.

Michael Jasone - 19. května 2021 12:03

Poslední z čarodějů "Jo. Hladina jakoby se změnila na vodní plochu. A jak kdyby mě volala k sobě..,, Zopakuji a znova se zadívám na zrcadlo, jak kdybych ho chtěl uhranout pohledem a nebo ho pomocí pohledu rozpohybovat. "Kouzelné ? jako že abrakadabraka ?,, Potutelně se ušklíbnu a trochu se zasměju. "Nikdo tu neviděl draky ? Já když jsem procházel lesem.. zahlídl jsem úplně vypálený les.. který smrděl sírou. Takže buď ten tvůj drak a nebo ďábel.. Máte v tomhle světě ďábla ?,, Zeptám se se zájmem v hlase, jak kdyby mě vůbec průchod zpět netrápil. Což nebyla tak úplně pravda.. tady můžu přijít o hlavu ani nemrknu.. ale tam.. je nuda. Žádné dobrodružství. Tady bych nějaké zažít mohl.. ale taky bych mohl přijít o životně důležité orgány.. "No jistě.. určitě mi budou chtít pomoc. Vsadím se že mě zavřou do smradlavé kobky a nechají mě mučit nějakým blond andělem s duší ďábla..,, Rýpavým pohledem se na tebe podívám. "Ale jinou možnost asi nemám.. kde ten Ohař, nebo jak si to říkala, bydlí ?,,

Benedikt Gordan - 21. května 2021 17:28

Překrásný nový svět V jeskyni se nezdržím dlouho. Naprostá absence těch správných zvuků, to jest běžné městské pozadí z aut, tramvají, rvoucích se psů a dětských výkřiků, mě nutí vydat se kupředu, za světlem. Symbolika jako trám, až z toho trnou zuby. Pohled na přírodní idylku mě proto zvlášť nepřekvapí, ne doopravdy, a přesto: jako bych si všechen úžas v sobě schovával na okamžik, kdy se dojem o cestě někam potvrdí. Zhluboka se nadechnu čistého vzduchu, až se z něj točí hlava... a jen letmo zkontroluji mobil, pro pořádek, aby se neřeklo a neměl jsem pocit, že něco zanedbávám. Signál žádný, samozřejmě. Právě jsem se rozhodl, že mě zrcadlo přesunulo nejen v prostoru, ale i čase - a rovnou se té myšlenky lehce vyděsím, protože výdobytky civilizace mám, mírně řečeno, vážně rád. Zubaře, třeba. Teplou vodu, kavárny, notebooky, deodoranty a vakuově balené maso. Pozoruhodné zážitky by byly vykoupené nepohodlím větším, než na jaké se teď s bolavou hlavou a plný nejistoty cítím. Stejně je to nesmysl... jako bych si nutně musel vymýšlet senzace, když i přesun v prostoru pomocí tak jednoduše působícího zařízení je fantazie sama o sobě. Napůl krytý vchodem jeskyně se zaposlouchám do ženiny písně, ve snaze odhadnout, jakým jazykem vlastně zpívá... ale není zřetelný dost. Výhled je ovšem parádní. Jen nějaké ty komíny, dráty vysokého napětí a silnice na obzoru mi schází. Vybavený na výlet nejsem, navíc bych na místě, kam vede podobný portál, čekal i ty, kteří to mají na svědomí. K čemu je dobré někoho přenést a pak z toho nic nemít? Pokusit se promluvit s tou ženou je nevyhnutelné. Zvláštní oděv, zejména kožešina přes ramena, mě vrací k myšlence o cestě do minulosti. (Umřu na mor a oni na rýmu. Naštěstí to nebude z hlediska historie zvlášť vadit, protože ještě před tím šlápnu na pár motýlů, nikdy se nenarodím a vesmír imploduje v bolestivé křeči paradoxu.) Dvoukolák vypadá stejnou měrou primitivně jako propracovaně, jedním slovem reálně. Uf uf. Měl bych si možná užívat všech podivností víc, ale... vítězí jakýsi pocit povinnosti. Vykročím směrem k ní, jsem si dost jistý, že vypadám obecně neškodně, ale stejně na ni zavolám už z dálky, abych ji nevyplašil. "Dobré odpoledne!" Jako bonus na ni ještě neobratně, jak mě to napadne až v poslední chvíli, zamávám. Tak, a teď se ukaž! A moje jazykové znalosti zrovna tak. Chybí takhle málo, abych se dozvěděl, jestli se budu doptávat na ambasádu, nebo na někoho, kdo mi půjčí na vlak.

Elën Reawes - 31. května 2021 09:54

Ve společnosti šílené dámy Nebyla jsem asi jako všechny ostatní dámy o které se musel kočí starat. Viděla jsem jeho zaskočení, ale přesto jsem svá slova nehodlala měnit. Cítila jsem uvnitř sebe nejistotu, i když jsem si trvala na svém, věděla jsem, že jednat s Oife je nebezpečné. Onen tlak a nehmatatelné "cosi" jako kdyby mě chtělo vtáhnout do pokoje. Cítila jsem jak mě její slova nutí se pohnout a podlehnout nátlaku. Hlas kočího mě donutí se lehce otřást a podívat se na něj přes rameno. Zůstala jsem stát na místě, ale i nadále cítila okovy, které mě držely. ,,Ne Éneoife. Nehraješ fér.." podotkla jsem trochu skrze zuby. Nelíbila se mi ta bezmoc v tomto světě. Nemohla jsem vůbec nic. Byla jsem pouhý člověk a to v porovnání s Oife je hodně málo. Přála jsem si, ať ten pocit, že jsem vězeň zmizí a přijde k rozumu. Přesto jsem se snažila v hlavě odehrát několik možných scénářů, jak by celá situace mohla dopadnout. Více bylo negativních, ale i tak se občas nějaké pozitivní reakce vynořila. Otázkou zůstávalo jak to bude opravdu ve skutečnosti a ne jen v mé mysli.

Vypravěč - 04. června 2021 11:13

Příběhy pro milence Amarní, venku – nevěstinec, večer Kate Andersenová Dveře jsou normálně otevřené a když nakouknete, nevypadá to, že by si vašeho zaklepání někdo všiml nebo si s ním lámal hlavu. Pravdou ale je, že v nevěstinci není obvyklý počet hostů a vidíte jen dva – oba vysoké, svalnaté muže. Jejich oblečení je z dobré látky, působí čistě, bytelně a draze – i na dálku, takže musí být nové. Kolem nich se točí hned několik místních žen. Alluru nevidíte. Ty dva nějaké otevřené dveře vůbec nezajímají. Jejich ruce lačně chmatají po dívkách a ty se připitomněle chichotají, jsou svolné a.. muži jim očividně podstrkují mince, proto se k nim slétly jako mouchy. Vás si všímá hlavně oplácanější nevěstka za malým pultem, kde se hostům chystá něco málo jídla i pití, aby byli všichni spokojení. Kývne na vás a gestem ruky vás pozve dál. Už z minula víš, že ženy-hosté tady nevadí, pokud nedělají problémy. Laegar zůstává za tebou, ale zvědavě se na tebe lepí, aby viděl, co se děje uvnitř. Tentokrát v tom opravdu víc není. “Ty neznám,“ zašeptá. Oplácané ženě to nedá a vyrazí za vámi: “Pojďte, pojďte, dnešek je lepší strávit v teple a dobré společnosti, než v ulicích.“

Vypravěč - 04. června 2021 11:13

Z bláta do louže - Společná cesta Lesy u Dorghamutských hor, dopoledne Michael Jasone “Ďábel je zlé božstvo?“ reaguje Vora pohotově, “I taková jsou. Málokdo je ale vyznává a když.. možná jsem o něm už i slyšela,“ zamyslí se, nad kořenem nosu hluboké vrásky. “Ale bozi málokdy zasahují do toho, co se děje. Povídá se, že nejčastěji můžeš narazit na smrt, protože je všudypřítomná,“ dodá. S další rýpavou poznámkou její zamračený výraz o povolí. “Nějak se ti to zalíbilo. Až mi bude líp, můžu ti v tomhle ještě dobře posloužit, proto nemusíme vážit dalekou cestu, na jejímž konci tě čeká kdo ví co,“ ušklíbne se a hned na to povzdechne, trochu bolestivě. “Orhaz, ne Ohař. Pokud vím, jeho hrad je někde v okolí Grozahu, ale pochybuji, že by nás tam pustili. Můžeme to zkusit přes Tokonota a doufat, že se nebude vyptávat na Razmira. Nevím, co ti poradit,“ zadumaně se zahledí k zrcadlu, než zamíří k východu z jeskyně, protože se nezdá, že byste tady mohli něco víc vykoukat nebo změnit. “Přemýšlel jsi o tom, proč jsi tady?“ zastaví se, věnuje další kratičký pohled temnotě jeskyně, než se zadívá na tebe, “Co když to má důvod? Já.. já si myslím, že je to špatně. Měl by ses vrátit, jenže můj názor, nemusí to být.. hm, pravda?“

Vypravěč - 04. června 2021 11:13

Cizí svět Okolí hor, poblíž jeskyně Benedikt Gordan Žena si klidně sbírá nějaké bylinky. Baculatými prsty je loví mezi ostatní zelení a sem tam nějaké nechtěně utržené stéblo trávy odhodí stranou. Když pozdravíš, narovná a se a marně rozhlédne, a musí se otočit. Na to, jak robustně vypadá, zvládá všechny pohyby s elegancí sobě vlastní. “Dokud svítí nad hlavou, je vždycky dobře!“ přátelsky na tebe zamává s rukou zvednutou vysoko nad hlavou. “Jdeš za mnou?“ zdá se, že čím dál víc mhouří oči a začíná se trochu mračit. Ruce jí vystoupají výš a dá si je v bok. Zcela nepochybně si tě prohlíží. Vypadáš úplně jinak, než ona, a je tak už jisté, že oblečením nezapadneš. “Nevypadáš zdejší.“

Vypravěč - 04. června 2021 11:14

Nákupy s nepříjemnou předehrou Město, poledne Elën Reawes Nejdeš. Neposloucháš. Místo toho úspěšně vzdoruješ. Pod kápí Oife se zaleskne vztek. “Vodcházíme,“ kočí se zde nehodlá dál zdržovat, “A vy-,“ výhružně namíří prst na Éneoife, aniž by domýšlel možné následky svých činů a slov, “Se vod nás držte dál,“ není to úplně výhrůžka, jako spíš doporučení. “Paní, prosím,“ ukáže cestou ke schodišti, které vede dolů do lokálu a odtud se už snadno dostanete ven. Bez tebe kočí nikam nepůjde a ani se mu nechce tě tahat jako nějakou zlobivou holku, ale situace se akorát vyhrotila a nikam nevede, nač se tedy zdržovat? V pokoji za Oife se to pořád hemží. Z postele se vykutálí ten muž, který vás sem doprovázel. Vypadá zmateně, snad až dezorientovaně, a něco nesrozumitelně vykřikne. Rychlou chůzí se objeví za čarodějkou a než se naděješ, se stejným vztekem jí i přes její fyzický odpor vtáhne do pokoje. Oife najednou řeší hned dva problémy, přičemž jeden očividně nezvládne korigovat magií podle svých představ. Obrátí se tedy k muži ve snaze jej uklidnit. Z postele se vybere s mladá šlapka, jedna z těch, které jsi tu viděla ten večer, kdy jsi tančila, a začne se zvesela smát. “Sebranka.. s těmahle ste cestovala?“ nedá to kočímu.

Benedikt Gordan - 04. června 2021 12:39

Sympaťák od pohledu - ne? Tak třeba příště. Jazyk mohu ze seznamu problémů vyškrtnout, což o to. Jinak ale nic. Buď je tak důsledná herečka, nebo... žádné nebo. Budiž, vlastně je těch NEBO spousta: samozřejmě mě okamžitě napadá hromada fantastických možností kde a jak bych mohl být. Tajemné zrcadlo, bouřka a jeskyně - takže spíš princezny a draci než zelení mužíčci - doma pak budu muset pár polic knížek z Fantastiky přesunout do Literatura faktu. Kéž by šlupka do hlavy nebyla tou pravděpodobnější možností... jenže být to celé moje fantazie, dívka na louce je mladá, s černými vlasy do pasu a modrýma očima, křehká a moudrá. Usmívá se, nemračí. A možná bych si dovedl představit lehké gázové šatečky místo kožešiny přes ramena. Ne civící babici s dvoukolákem. Shlédnu na svoje oblečení, jako bych se potřeboval ujistit, že se najednou nezměnilo. Samozřejmě že ne. Pořád ještě je to ta nejnudnější, univerzální městská móda, která možná není vhodná do hor, ale jinak nemůže zaskočit nikde nikoho, leda přinutit otráveně zazívat. Něco v jejím hlase ale nutí k obezřetnosti. 'Byl jsem dlouho na cestách,' mám na jazyku. Jenže vymlouvat se, třebas úspěšně, by k ničemu nevedlo. Další otázky bych položit nemohl, nebo by mě stejně prozradily... a hlavně... je tu sama a po pravdě, uteču jí kdykoli, i kdyby se do mě pustila s cepem a vidlemi. "Nejsem zdejší," připustím nevyhnutelné a pak po hlavě hurá do toho. "Vadí to moc?"

Kate Andersenová - 04. června 2021 22:57

V nevěstinci Dveře jsou otevřené a nevypadá to že by si nás někdo všiml. Když vstoupíme dovnitř tak si všimneme že tu jsou akorát dva muži. Allura tu není, ale zato se tu několik žen točí kolem těch dvou mužů kteří musí být o něco bohatší než ostatní a kteří se své bohatství rozhodli utratit zde. Muži zde si všímají žen a rozhazují mince a ženy se chichotají tak moc že protočím oči. Venku chybí už jen červená lucerna. Potom si nás však někdo všimne a zve nás k pultu který je nejspíš zdejším bufetem. Laegar mi řekne že ty dva nezná a potom se drží za mnou. Vydám se tedy za tou ženou která nám jde vstříc a pak jí oslovím: „Zdravím potřebujeme mluvit s Allurou v jedné naléhavé záležitosti.“ Pokud totiž někdo bude vědět kde Mata je, nebo jestli není právě zde tak je to Allura. Snad moje druhé setkání bude o něco lepší než to první.

Michael Jasone - 09. června 2021 16:54

Božstva a mučení "To mi řekni ty. Já před pár dny nevěřil ani na draky, čaroděje, rytíře a na kobky, do kterých se na potkání zavírají cizinci..,, Ta smradlavá místnost mi v žaludku bude ležet pěkně dlouho.. "A proč jsem tady ? To se zrcadlo rozhodl propustit mě skrz ? Pochybuju..,, Zašklebím se trochu nedůvěřivě. Teď už s pobaveným úsměvem překřížím ruce, jako kdybych čekal na pouta. "To je pravda.. proč chodit až kdo ví kam, když vše můžu mít přímo tady..,, Tentokrát se pobaveně zasměju. "Tak.. kvůli tomu si tě teda nechám no..,, Dodám a znova se zadívám do prázdného zrcadla, které odráželo mě a Voru. Pokrčil jsem rameny. "Ty jsi tu šéf.. já za tebou půjdu jako ocásek v dobré víře, že mě neprodáš jako spotřebné zboží, nebo jako večeři..,, Pousměji se a následuji Voru z temné jeskyně ještě na docela denní světlo. Při otázce se zadívám na ní a jakoby směrem k zrcadlu. "Ne.. moc na to nebyl čas.. nejprve mě pronásledovali za údajnou vraždu.. a když se mi je povedlo setřást, narazil jsem na tebe a na tvé chlapy.. mimochodem.. zapomněl jsem ti pochválit tvojí postavu a křivky..,, Rýpnu si a znova zvážním. "A stále moc nemohu pochopit co se to kolem mě děje.. Spíš mi to ještě úplně nedoteklo. Třeba vaší zemi obsadím díky svému charakteru a inteligenci..,, Řeknu na oko vážně a rozhlédnu se po krajině. Všechno teď šlo až moc lehce.. když do toho nezapočítám zranění Vory.. "Ty jsi někdy měla pravdu ?,, Odmlčel jsem se na pár vteřin a zasmál se. "Asi.. bychom měli pokračovat.. pokud se tu ještě nechceš porozhlédnout.. ale vzhledem ke tvému stavu.. ti nějaký odpočinek jen prospěje.,,

Alexandra J. Lewis - 10. června 2021 14:28

Na trhu práce Pekař mi ochotně poradil, i když jsem mu na otázku mířenou na moje schopnosti neodpověděla. K vojákům se mi jít nechce. Stačil mi pobyt v táboře u Mordreda. Jsou to chlípníci tihle stráže! Umím ale vařit, a troufnu si říct jídla co tady nikdo ještě nejedl. Takovou bramboračku. Trh toho nabízel poměrně dost, abych to zvládla. Taky bych jim mohla ukázat těstoviny! Z vajec a mouky, ejhle dá se kouzlit. Možná bych se ve zdejší hospodě mohla poptat. "Řezník?" To znělo dobře. Trochu strašidelně, ale dobře. Třeba se mi kvůli zkušenostem tam přestane tolik zvedat žaludek z krve a vnitřností. A možná bych se mohla dostat i k plotně. Pořád jsem ale doufala, že Zutra nebude dlouho zavřený. "Díky, zkusím to tam." Usmála jsem se na něj. Jenže služba by byla až od dalšího dne, prý tam není. To se před Bardenem hned tak neblýsknu. Měla jsem ještě zbytek dne. Nechtěla jsem u Bardena pořád překážet a tak mi to nedalo a přeci jen jsem se zkusila jít optat do hospody. Nabídla jsem jim služby, že obstarám všechno - plac, úklid.. ale hlavně plotnu. Uvařím i upeču. Snažila jsem se je nalákat na jídla, která nejedli - jako ty těstoviny. Teda sázela jsem na to, ale podle toho s čím sem se tu zatím setkala, jsem hádala že taková jídla neznají. "Jen mě nechte něco uvařit. Nebudete litovat. Slibuju." Jo, jedno vím jistě. Hospodyňka budu pro Zutru dobrá.

Vypravěč - 15. června 2021 21:58

Cizí svět Okolí hor, poblíž jeskyně Benedikt Gordan “Vadí, nevadí..,“ ženština nakrčí pusu tak, že se místo nad jejím horním rtem dotkne nosu. “Je to poznat. A tady,“ mávne rukou k horám, “Je to nebezpečné. I když ale nejsi zdejší, určitě jsi slyšel o tajemství Dorghamutských hor i o tom, že většina valarijských cizince z těchto končin nemá ráda. Vzpomínáš správně, mluvím o té zkazce zrcadle vzniklém z hladiny jezera,“ žena se spokojeně usměje. “To víš, není to tak dlouho, co jednu takovou ve městě ukamenovali. Jeden by čekal, že po letech z lidí strach vyprchá, ale nic takového. Jako mezci budou mlít jen o tom, že čáry je třeba vymýtit. Hehe. Ti samí pak padají na kolena před arcimágem..,“ nespokojeně zavrtí hlavou. Už si tě tolik neprohlíží, ale obezřetná se zdá pořád. “Sbírám tyhle modré. Na, pomoz mi. Jsi ještě mladý, ohýbat se v pase ti jedině prospěje,“ podá ti jeden z kvítků, abys věděl, co hledáš. “Rostou až u země. Tráva se musí rozhrnout, aby vykoukly, a nezbývá už moc dní, kdy se budou dát sbírat. Proto jsem tady. Ty.. tebe bych odhadla na dobrodruha. Jsi tady kvůli dolům v horách?“ zajímá se přátelsky, zatímco čeká, až začneš sbírat a sama se k tomu moc nemá.

Vypravěč - 15. června 2021 21:58

Příběhy pro milence Amarní, venku – nevěstinec, večer Kate Andersenová “S Lurkou?“ žena se poškrábe ve vlasech, “Ta je nahoře, má zákazníka. Tak to vypadá, že jestli s ní chcete mluvit, budete si stejně muset něco dát!“ zvesela spráskne ruce “Pivo? Laegare? Nebo raději víno?“ podívá se na Laeho za tebou, který se mírně zdržel a neumětelsky se snaží vyslechnout, o čem se baví zdejší nejhlučnější hosté. Pohled mu přitom klouže od jedné dívky k jiné, od ženy k ženě, od pokušení až rovnou k tobě. Po tváři se mu rozleje úsměv. “Jen vodu,“ odpoví hostinské, “ Ale tady má přítelkyně ať si vybere, co jen chce. Zaplatím,“ dodá velkoryse, i když se přitom tváří docela nevinně. “Však já vím. Je ale s podivem, že tě matinka nechá běhat venku, když město napadli. To jsou časy, kdo by to byl řekl.. lidi to rozdělí, nic víc. Místo míru přijde zase bída,“ posteskne si hostinská a trpělivě čeká, co si vymyslíš. Z horního patra nic neslyšíte. Trámy tady vržou docela obyčejně, stejně jako prkna na podlaze. Veselí narůstá, i když hostů je málo.

Vypravěč - 15. června 2021 21:58

Z bláta do louže - Společná cesta Dorghamutské hory, poledne Michael Jasone Vora i tentokrát bojuje sama se sebou. Úplně vidíš, že čím déle a dál je od povinností, které vykonávala dosud, tím příjemnější se zdá. Nic jí to neubírá na jejích schopnostech, ale svým způsobem by to mohlo působit i roztomile. Že by nebyla zvyklá na lichotky? “Potřebuju ošetřit. Znám muže, který by to svedl a snad by zvládl i mlčet, ale neviděla jsem ho několik let. Koňmo.. je to snad tak půl dne,“ odhadne nejistě. “Hlavně pojďme odtud. Někdo by mohl přijít a my ani ve dvou nezvládneme pořádně nic,“ povzdechne si. Moc dobře z tónu jejího hlasu poznáš, že tím nijak nerýpe do tebe, ale je nesvá ze svého vlastního zdravotního stavu, který bere jako selhání. Pomalu se rozejde pryč a znovu promluví až tehdy, co pomalinku překonává kameny a přírodní schůdky, které jsou na stezce z jeskyně na louku. “Už nejsi vězeň. A už vůbec ne otrok,“ vrátí se k jednomu z předchozích témat, které jsi nakousl. Zřejmě je pro ni důležité si nové role vyjasnit. “Teď jsme v tom spolu, dokud budeš chtít. Řekněme, že se trochu cítím jako tvá dlužnice.“ Koně čekají tam, kde jste je nechali, a vlastně vůbec nic se nezměnilo. V jeskyni jste strávili sotva půlhodinu a podle toho to vypadá – slunce se na obloze mírně posunulo, ale nikdo nový není v dohledu.

Vypravěč - 15. června 2021 21:59

U Krejpíků Vězení – Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis Hospoda U krejpíků je takový hezký, milý podnik. Vypadá nově, hezky to tu voní převážně dřevem, i když nepochybuješ o tom, že se tady kouří a pivo i víno šplíchá na podlahu – ta je ostatně celá flekatá. Ale jinak? Od pohledu se tady o to starají. Hospodský je vysoký hubený chlapík s křivým nosem a viditelně světlou jizvou přes spodní ret. Od začátku se na tebe dívá dost nedůvěřivě, ale vyslechne tě a dokonce tě nenechá stát jen tak mezi furty, ale pozve dál – do hloubi vyuklízené hospody. Poslouchá tě, zatímco si suchým utěrákem vytírá čerstvě umyté číše a korbely. “Všecko to zní hezky, ale práce.. mám svý lidi. Poctivý, kterejch si vážím a kteří chodí do práce, jak je třeba. Zaujalo mě ale co jsi říkala, takže pro tebe mám návrh,“ znovu si tě pečlivě přeměří pohledem. “Uvaříš mi něco teď. Takové jídlo, které jsem ještě nejedl z věcí, co tady máme. Jestli se mi to bude líbit, domluvíme se na spolupráci nad rámec toho, koho zaměstnávám a proč. Dostaneš část z výdělku,“ pomalu výsuje svou podnikatelskou vizi. “Jestli lidi přijdou a zaplatí za chutnosti, které ještě nikdy nezkusili, mohlo by se to i zopakovat. Jednou týdně zvláštní akce, která není nikde v okolí! Co říkáš?“

Elën Reawes - 16. června 2021 09:43

Návštěva ve městě Tato celá situace nebyla dobrá. Cítila jsem sama v sobě její sílu a jako kdyby se po mě sápala a chtěla stáhnout k sobě. I tak jsem zůstala stát na místě a neposlechla. Lehce jsem se zachvěla, když kočí opět promluvil. Začínalo to být ještě více divoké, když sem viděla kdo se vykradl z postele. Snad mi začínalo být i lehce špatně. Nemělo cenu dále se zdržovat, když to nebyla schopna pochopit, tak toto bylo jediné možné řešení. Po cestě ven jsem měšec s penězi dala barmanovi, ať je Oife následně předá. S otázkou kočího jsem si jen lehce povzdechla a sklopila hlavu. ,,Jen s tou ženou.. Zachránila mi život.“ Pronesla jsem potichu než jsem vyšli ven a já si lehce promnula krk, když jsem zaklonila hlavu. ,,Bude to ještě náročné.. Průběh tohoto setkání si nechte pro sebe. Můžete mi to slíbit? Vašemu pánovi to řeknu případně sama.“ Dodala jsem než jsem svými kroky zamířila k náměstí, ať konečně splním pravý důvod svého odjezdu do města – nakoupit si nějaké oblečení a květiny na zahradu. Věřila jsem, že zde bude dost veliký výběr a snad přijdu i na jiné myšlenky.

Elën Reawes - 18. června 2021 09:39

Návštěva ve městě Když už jsme se dostali na ulici nechtěla jsem se zbytečně zdržovat a zamířila rovnou na náměstí. Po incidentu v hostinci jsem chtěla být opravdu co nejdříve pryč, takže jsem se příliš zdržovat nechtěla. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila k prvnímu stánku s oblečením. Výběr byl dostatečný. Vybrala jsem si černý korzet a k tomu našla několik snad tylových sukní. Šaty mě příliš neoslovily, ale i tak jsem si dvoje ještě vzala. Bude zapotřebí mít nějaké pohodlné oblečení. Žena se pouze zarazila, když jsem jí požádala o kalhoty. Přeci jen nebudu na zahradě pracovat v šatech nebo sukni. Dvě obyčejné košile budou stačit. Co se obuvi týče bylo to složitější. Nebylo snadné najít něco co by splňovalo mé požadavky. Vysoké kozačky jsem již měla nyní jsem našla dvoje nižší, ale něco jako lodičky tady najít bylo opravdu umění. Muži který mi boty prodával jsem musela svou představu dobře popsat a přinesl jedny, opět černé, které částečně mé představy splnily. Přesto jsem jej požádala, ať mi připraví třeba ještě dvoje v jiných barvách. Snad by mi pro ně pak kočí nebo někdo jiný dojel k vyzvednutí. Přála jsem si, ať kočí odnese věci a pak se vrátí, ale jeho pohled mluvil za vše. Potom co se stalo mě samotnou nenechá a také dostal nařízeno mě nespustit z očí. Zbytečně plýtvat energií k dohadování jsem nechtěla, takže s povzdechnutím jsem nakonec přešla ke své poslední zastávce. Květiny zde byly dost podobné těm, které jsme měli na zahradě u naší vili. Růžím jsem opravdu nemohla odolat. Vybrala jsem i nějaké bylinky, jejichž názvy byly jiné než jsem byla zvyklé, ale dle vůně se jednalo o tymián, libeček, rozmarýn a levanduli. Po zaplacení všech věcí mi zůstalo již jen pár zlatých, ale sama jsem byla spokojena. Přeci jen kdyby Óife nedala jeden měšec tak bych měla mnohem více, avšak nyní jsem už měla všechno. Návrat ke kočáru byl trochu složitější. Kočí si něco mumlal a já se tomu snažila příliš nevěnovat pozornost. Znaveně jsem se usadila do kočáru a hlavu si opřela o stranu a zavřela oči. Bylo to velmi náročné a já doufala, že nebude Óife dělat zbytečně nějaké problémy. Podvědomě jsem věděla, že sama sobě lžu, protože to jen tak nenechá, ale i tak.. Potřebovala jsem sama sebe částečně uklidnit. Cestu jsem přestala vnímat a propadla lehkému spánku.

Benedikt Gordan - 20. června 2021 18:41

Výběr dovolenkové destinace jsem trochu podcenil, zdá se. Ukamenovali. Dobře, na to slyším. Musím zapracovat na věrohodné historce, té se držet a trvat na ní, a v žádném případě nepřipouštět možnost, že jsem přišel přes nějaké zrcadlo. Je tu magie. Jsou tu další takoví, jako jsem já. Srdce mi tluče, jako kdybych místo na rozkvetlé louce stepovoval někde v podchodu poblíž Hlaváku, a místo proti jedné ženské stál tváří v tvář nabroušené partičce výrostků. Pocit akutního nebezpečí, pro který není objektivní důvod, ale existuje někde blízko a mými zbraněmi jsou informace, řeči, sociální obratnost... nic, k čemu bych měl zvlášť vlohy. Pak padne slovo sbírám a v hlavě mi zarezovuje hned několikerým způsobem. Pohnu se kupředu, abych se podíval na rostlinky, o které žena stojí - nemám zrovna chuť se pouštět do trhání, myšlenkami jsem někde úplně jinde, ale samozřejmě to udělám. Samozřejmě. Je místní a vstřícná a já si potřebuju docela obyčejně šplhnout. "I já sbírám," řeknu rozvážně. "Příběhy a pověsti a také vyprávění o dávných časech. Máte úplnou pravdu, znám povídání o tajemství Dorghamutských hor. Problém je v tom, že se v každém místě vypráví jinak." Nechám ji, ať si doplní hluchá místa podle potřeby - třeba v každém místě čeho - nejspíš království... "Jsou to tyhle?" ukážu jí modrou květinku trochu připomínající zvonek. V botanice jsem kovaný asi jako v alchymii. "Zajímá mě srovnání různých verzí. Ať už v čem se liší, nebo v čem jsou si naopak podobné." Usměju se ni svým nejvstřícnějším úsměvem. "Vy už od pohledu vypadáte jako skutečná pokladnice," protože drbna se nahlas neříká, "příběhů. O zdejším kraji víte určitě všechno!"

Michael Jasone - 28. června 2021 10:21

Dlužnice Zadívám se na její zranění a zaváhám. "Pokud mu věříš.. je to potřeba ošetřit. Vypláchnutý to máš, takže infekci by si dostat neměla. Ale stejně očko odborníka bude lepší.,, Byl to trochu risk. A nejspíš to tušila i Vora. Kdo ví pro koho ten chlap dělá. A mohou být sebevětší přátelé. Ale pokud je na ni, nebo dokonce na nás, vypsaná nějaká.. odměna nebo zatykač.. moc šancí nemáme.. Přikývnu. Měla pravdu a nijak jsem to nevyvracel. Meč jsem v ruce držel naposled asi ve čtvrté třídě a ještě ke všemu dřevěnej. Pokud by nás tu někdo vyčíhl.. mě by nejspíš zavřeli a prodali nějakému "pánovi Razmira" a jí.. popravili ? za zradu ? Radši jsem o tom ani nechtěl přemýšlet. Po nějaké době Vora opět promluvila. Nezdála se podrážděná. Ani naštvaná. Jako kdyby jí tohle všechno spíš uklidnilo ? "Dlužnice ? Nebýt tebe, buď mě sežral medvěd a nebo by mě dovezli kdo ví kam a udělali se mnou kdo ví co. Myslím že mi nic nedlužíš..,, Pousměji se na ni. A myslel jsem to vážně. Kdo ví co se mnou hodlali provést.. "Myslím že chci.. bez tebe tu dlouho nepřežiju.,, Vzhledem k jejímu zranění jsem si vedle jejího koně přiklekl a z rukou udělal pomocnou stoličku. "Tak jedeme. Do setmění máme ještě chvíli času.,,

Vypravěč - 30. června 2021 13:21
	Ahoj, moc se omlouvám, ale až do 11.7. 2021 nebudu aktivní. Kdyby jo, měla jsem slinu. :) Děkuji za pochopení.

Kate Andersenová - 05. července 2021 15:22

V nevěstinci Vypadá to že s Allurou se jen tak nesetkám a když ano tak mi asi řekne že Maru neviděla, ale je logické že Mara běžela po útoku sem. „Já si dám víno.“oslovím tu ženu a potlačím chuť říct to nejlepší co mají i když Laeghar by to nejspíš taky zaplatil. Zvláštní myslela jsem že s Allura to tu jen vede i když ... Laeghar si poručí jen vodu což mně poněkud udiví a pak se ta žena rozhodne zabřednout nějaký rozhovor a já nevím co bych řekla ať už na téma Laegharova matka nebo k předchozímu útoku. Pochybuji že to první by Laeghar chtěl rozebírat právě zde. Vypadá to že to zde se i tak začíná docela bavit i když tu není moc hostů. Dostanu nápad i když pochybuji že by zde chtěli slyšet o Drakorozeném což je motiv Skyrimu nebo o Oblivionu. Ale jak Laeghar říká někde se začít musí. Nakonec to však zavrhnu a pokusím se tu ženu uklidnit že bude dobře. "Třeba to byl jen náhodný útok, uvidíte bude dobře."

Alexandra J. Lewis - 11. července 2021 07:52

Paní šéfkuchařová Absolutně jsem netušila, co mám dělat do té doby než pustí Zutru z vězení. Bardenovi jsme věřila, ale on moc ne, tak jsem se rozhodla zkrátit ním čas na co nejméně a pokusila jsem si udělat známosti po vesnici, případně se něco přiučit. K tomu řezníkovi následující den určitě zajdu, když ho pěkně poprosím, mohl by mi ze svého řemesla něco ukázat. Za předpokladu, že e nepozvracím na místě. Nabídka hostinského mě nadchla, i když to znamenalo výdělek jen jednou týdně. Když uvařím něco tady, mohla bych ho uprosit na jednu menší porci pro Bardena, jenž bych mu donesla. Úplně jsem zapomněla na to, že mi ještě ráno bylo nevolno z toho, jak jsem Zutrovi pustila žilou. "Dobře, to beru!" Podala jsem si s ním ruku a nechala si ukázat kuchyni i suroviny. Nějaké maso, vejce, zelenina, mouka. Jo základní potraviny, to je dobrý. I pár bylinek se tady najde. Vsadila jsem na těstoviny s rajčatovou omáčkou. Podle blafů co jsem tady prozatím okusila a dnešní ranní masové buchty sázím, ž nic takového by znát nemuseli. Zvlášť, když udělám dlouhé nudle jako špagety. Těsto není tak složité, jen ho musím hodně vyválet. Rajčata a bazalka se tu najde taky. No a maso sice nebude mleté, ale když ho fakt na drobno pokrájím.. Mlýnek si nejsem schopná sestavit ani ukázat zítra řezníkovi. Pustila jsem se do vaření a se vším všudy jsem měla asi za hodinku hotovo. S hrdostí a jednou porcí v dřevěném talíři jsem přišla dopředu k hostinskému, aby ochutnal. Ještě jsem si dala práci se servírováním, protože jí se přeci i očima. "Tak? Jaké to je?

Vypravěč - 14. července 2021 22:56

Nákupy s nepříjemnou předehrou Město, poledne Elën Reawes “Paninko..,“ zabručí kočí nespokojeně, když jej žádáš, aby Gilleroyovi nic neříkal, “Dobře. Dokud si budu jistej, že to nikoho nevohrožuje, neřeknu mu to,“ souhlasí, i když nerad. Zbytek nákupů proběhne víceméně pod tvou taktovkou, i když tě kočí nenechá zbytečně riskovat. Jeho chování však není nijak neurvalé a jedná ve tvém zájmu, takže se to dá snést. Ku cti mu slouží i to, že se během tvého vybírání (a to čehokoliv) netváří otráveně a jen trpělivě vyčkává, případně poradí. Cesta zpátky ke Gilleroyově sídlu ti uteče rychle. Aspoň si to myslíš, když se kočár zakodrcá a kočí halasně zastaví. Pak venku začne reptat a to už tušíš, že se něco děje – stačí vyhlédnout ven, abys zjistila, že jste stále nedorazili do cíle a z obou stran je kolem vás hustý les. Před vámi cesta, za vámi cesta. “Uvolnilo se kolo,“ zabručí kočí obcházející poškozenou část vozu. “Odpřáhnu koně a dojedeme do sídla na nich, pak se vrátím pro kočár a věci. Jela jste tak už někdy? Bez sedla? Koně vám povedu, ale nesmí nám to trvat celý den, takže by nám ulehčilo, kdybyste měla trochu zkušeností,“ dokončí kočí své zbožné přání, abys byla co k čemu a vy jste se bez sedel nevláčeli celý den.

Vypravěč - 14. července 2021 22:57

Cizí svět Okolí hor, poblíž jeskyně Benedikt Gordan “Nu, vidíš, to jsem tě odhadla skoro přesně!“ zaraduje se žena, “Dobrodruh sbírající příběhy, to mě podržte! Neměl bys mít doprovod? Koně?“ vyzvídá, co tak učený mladík za kterého tě má, tady pohledává sám. “Ale co je mi po tom. Můj nebožtík muž byl písař u královského dvora, ale to už je let, že si to skorem nepamatuju. Tehdy to byla velká věc a těšil se velkému uznání lidí, pokud byli dost chytří. Hlupákům se nikdy nezavděčíš a co hůř, ty chytré si často vybírají jako otloukánky. To nebude tvůj případ. Umřel už dávno.. a to víš, vdala jsem se znovu. Teď jsem ženou dřevorubce a okolí už mám prochozené jako své boty. Tak ty trhej a já ti povím, co vím. Bylo to takhle..,“ zhluboka se nadechne a začne povídat. “Je to pár staletí a nikdo neví, kolik přesně, kdy se hranice země táhly jinudy, než dnes. Tehdy žil čaroděj, mocnější, než všichni ostatní. Lačný po vědění, moci a síle, kterou by mohl spoutat živly a ovládnout mrtvé. Cokoliv, co jej napadlo, to ho lákalo. Jenže roky ubíhaly a z jeho učení vycházely sice velké věci, ale ne tak velké, jak si on představoval. Objevovali se noví, mladší čarodějové a jeho věhlas slábl. Snad ze smutku, snad z touhy zůstat věčný, se uchýlil k nejmocnějšímu kouzlu – chtěl se dostat k bohům. A tak za úplňku odříkal své kouzlo a z hladiny jezera se vynořila plocha, základ zrcadla, bez okrajů a vlastně byla celá nehmotná. Jako voda, kterou držela pohromadě jen magie. Zároveň to ale byl portál, kterým se dalo dostat do dalekých sfér bytí. Života i neživota. No. Jenže aby jím mohl projít, potřeboval ho zhmotnit a portál si podmanit. Vsadil ho tedy do dřevěného magického rámu, který měl připravený pro svůj vlastní portrét. Jenže jak byl soustředěný na spojení vrtkavé vodní hladiny a dřeva ze zdejších lesů, umně opracovaných nejlepším řezbářem široko daleko, ochranné kouzlo povolilo a z průchodu cosi vylezlo. Říká se, že to byl padlý bůh, který s čarodějem uzavřel dohodu. Moc padlého boha stačila k pomoci a vytvoření zrcadla, a na oplátku získal podporu čaroděje. Ten kolem boha vytvořil kult.. jenže jak mág zemřel, sláva boha pohasínala až se z něj stala obluda v jezeře. Žije tam dodnes, se povídá, a koho znám, ten se jezeru vyhýbá. Já si ale myslím, že to bylo jinak. Myslím, že portálem něco přišlo a tomu čaroději nenapadlo nic lepšího, než potvoru schovat pod vodní hladinu a dokončit velké dílo,“ ukončí rozhodně své vyprávění. “Tak co, máš nasbíráno? Vidím, že ti to jde rychleji, než-li mě. Když mě doprovodíš domů, nemine tě odměna.“

Vypravěč - 14. července 2021 22:57

Příběhy pro milence Amarní, venku – nevěstinec, večer Kate Andersenová Žena se po tobě ohlédne a kývne, takové ujištění potřebovala slyšet. “Snad máte pravdu. No, hned vám to donesu,“ ukončí a nechá vás osamotě. Moc si toho ale říct nestačíte, protože za krátko se vrátí s hutným silným vínem pro tebe a pohárem obyčejné vody ze studny pro tvého společníka. Pak už si ji žádají další hosté. Nahoře to ale jde dobře. Zvládneš si jen párkrát smočit rty ve víně, když se na schodišti objeví dobře stavěný muž v barvách, které jsi viděla u strážných. Za ním si okatě vykračuje Allura, spokojená, culící se od ucha k uchu. On se po ní ani neohlédne, ale z jeho výrazu je patrná spokojenost a tak v dobrém rozpoložení opustí nevěstinec. Allura si vás všimne ještě než sejde schody a rovnou k vám zamíří. “Co chcete?“ odtuší důvod vaší přítomnosti, přitáhne si židli a její dobrá nálada se zpola ztratí.

Vypravěč - 14. července 2021 22:58

Z bláta do louže - Společná cesta Dorghamutské hory, poledne Michael Jasone Vora si nechá pomoci na koňský hřbet a je samozřejmostí, že počká, až sám sedíš a teprve poté udá směr, kterým vyrazíte. Cesta vede úzkou loukou kolem jezera a je patrné, že jej žena objíždí co možná nejvíc. “Vím, že mi nevěříš. Ale traduje se už leta letoucí, že tomuhle jezeru je lepší se vyhnout. Pokud máš všech pět pohromadě, chceš pomoct přežít a přijmeš dobrou radu ode mě, nepodceňuj to. Nikdy,“ vrátí se ještě ke zdánlivě dávno uzavřenému tématu ohledně jezera a nebezpečí, která v něm číhají. “Třeba z tebe byla cítit jinakost, třeba jsi měl jen štěstí,“ dodá, aby ukázala, že si je vědoma toho, že se ti při nabírání vody nic nestalo. Během cesty většinou mlčíte. Čím déle jedete, tím víc unaveně andělská blondýnka vypadá. Snaží se to maskovat občasným povídám, ať už o místech, kterými projíždíte, nebo o lidech, na které je dobré dát si pozor. Mnoho ti ale v hlavě nezůstane. S nikým z nich ses nesetkal a jejich jména jsou cizí, takřka nezapamatovatelná. Slunce se kloní víc a víc k obzoru a místa, kterými projíždíte, jsou buď lesní cesty nebo cesty mezi loukami, lesy obklopené. K vaší smůle se začínají stahovat na obloze mraky a vypadá to, že co nevidět zaprší. Přes vámi se už rýsuje patrný kopec a jak tvrdí Vora, hned za ním je cíl vaší cesty. Když však zdoláte nejvyšší bod, naskytne se vám ne zrovna přívětivý pohled na maličkou vesnici utopenou v bídě. Vora zastaví koně a hledí na místo, kde dobrá polovina domů už před nějakým časem lehla popelem. “To je..,“ zmlkne. Za spálenými domy je hřbitůvek plný dřevěných křížů, se kterými si nikdo nedal dostatek práce, aby vypadaly co k čemu. A před tímhle místem, jako podivná dělící čára, se táhne dřevěný plot. “Stejně nic blíž nemáme. Pojedeme se tam podívat a zjistíme co a jak,“ rozhodne Vora. Když se k vesnici přiblížíte, není pochyb o tom, že tady lidé stále žijí a umějí být i veselí. Vašim směrem hledí s jistou nedůvěrou, zároveň nadšením z nových tváří. Ohledně plotu jste se nemýlili. Je tu a je umístěný hned za cestou, tedy cesta přiléhá k té půlce vesnice, která zůstala nedotčená. “Hola, cestovatelé. Co vás přivádí do zdejších nehostinných končin?“ postaví se před vás jeden ze sedláků s vidlemi v rukách. Náhoda nebo účel, těžko říct. Vora zmíní nějaké jméno, ani to si pořádně nezapamatuješ, a muž jen zavrtí hlavou a rukou pokynu ke hřbitovu. “Tomu už je země lehká. Stalo se to před několika měsíci, prohnala se tudy bouře a shodila nějaké neuhašené pochodně. Umřela spousta lidí, jak se oheň rychle šířil. A pak.. přišly i jiné problémy. K cizím jsme ale nezanevřeli a esli jde o bylinkaření a nocleh, něco by se našlo,“ prozradí vám dobrosrdečně. “Ale nesmíte se bát duchů!“ vypískne malý klučík a jeho matka, která se na vás též přišla podívat, ho stáhne k sobě, rty pevně semknuté. Pobledlá Vora, zmožená cestou, zesláblá s kruhy pod očima nepátrá po tom, aby se pídila po dalších informacích, ale tázavě pohlédne na tebe – abyste rozhodli společně, nikoliv ona za oba.

Vypravěč - 16. července 2021 13:18

U Krejpíků Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis Krejpík se při pohledu na jídlo moc netváří. Z počátku se snaží přetvařovat, ale pak mu nejspíš dojde, že jste v jeho hospodě a vaříte z jeho zásob, a tak nespokojeně nakrčí nos. “Co to je?“ zdráhá se k jídlu přiblížit, ovšem jen co zjistí, že na talíři neleží vařené žížaly a do nosu ho uhodí příjemná vůně výsledku tvého kulinářského umu, zdá se být zaujatější. “Todle jsem vážně ještě nejedl. Ani neviděl! Co je to za jedlé červy?“ dloubne do špaget a viditelně se otřese svou vlastní představivostí. Je to ale lahodná vůně linoucí se z talíře, která mu nedovolí jen tak jídlo očumovat a tak dřevěnou lžící vjede do omáčky a opatrně ochutná. Nejprve jen na špičku jazyka, pak omáčku slízne všechnu. Nedůvěru v jeho výrazu střídá nadšení a to tak silné, že si troufne rukou vytáhnout i jednu těstovinu a s největší opatrností si ji nacpe do úst. Chvíli špagetku převaluje na jazyku, než kousne, pak po druhé a po třetí, načež se zeširoka usměje. “Chutná mi! Povim ti, žes mi nahnala strachu, co tu na mě zkoušíš. Nedal bych si to každý den, ale cizina.. tu z toho cítím!“ přesvědčeně pokýve hlavou, ve které se už klube plán. “Takže dohodnuto. Uděláš ceduli a tohle navaříš za tři dny. Jak tomu vůbec říkáš?“ nacpe si pusu dalším soustem, takže chvíli nemůže mluvit, než dožvýká. "Musíme je nalákat. Chce to novou vývěsku, hezky barevnou, aby si jí každý všiml. Možná podstrčíme pár buchet dětem, aby pobíhaly na tržišti a dali o tomhle vědět měšťanům. Musíme vydělat. A potom.. my dva, jak jsem řekl, se podělíme o výdělek."

Benedikt Gordan - 19. července 2021 14:02

Ani nevím, co všechno předstírám... Bandité, divá zvěř, živelná pohroma...? U čehokoli z toho bych se mohl snadno prozradit, i když bych měl nejspíš šanci vyvolat více účasti. "Ztratil jsem se," řeknu a nejistý hlas snadno zamění za pochopitelný stud, vždyť je to vážně trapné a nehorázné si takhle hloupě způsobit potíže. "Zadíval jsem se z jedné vyhlídky a už je nedohnal." Nepraktický učený mladík by mohl být natolik důvěrně známý archetyp, že bych mohl být snadno k zařazení - a nemusel bych stát za větší přemýšlení. Žena zřejmě vítá příležitost si popovídat, nebo spíš vymluvit se, a tak trhám, poslouchám, a bezděčně se přistihnu, že bych si opravdu rád začal dělat poznámky, protože to co vykládá je zajímavé - zvlášť jestli to mám brát jako svého druhu skutečnost. Nevím, jestli to dokážu, dokud nějaké to kouzlo neuvidím... Na patřičných místech se snažím přidat nějaký ten povzbuzující zvuk nebo citoslovce nebo i slovo nebo dvě, ale asi je jí to jedno, prostě jede. "Teď opravdu lituju, že s sebou nemám své poznámky," řeknu. "Veliké díky za ten příběh. Za to vám s dovolením předám celou náruč květin," zapřeháním si trochu, ale navzdory upřímné nechuti jsem se dal do sbírání s poctivou vervou. Chci i nechci uvěřit v magii. Mám v tom ten správný guláš naprosto protichůdných přání: chci magii, ale jestli se ukáže, že všechno je lež, bude to strašlivé zklamání. Nechci magii, protože s ní nejsem sžitý a bude pro mě nebezpečná a neintuitivní. Chci magii, protože musí být úžasná a dávat fantastické možnosti, a nechci, protože neexistuje čistější zbraň... "Jste hodná, rád půjdu s vámi. Jestli to panu manželovi nebude vadit - že sbíráte po kopcích poztrácené poutníky," nadhodím s úsměvem. Dřevorubec je někdo, kdo by mohl mít hodně pádnou ruku na nezvané hosty. ... kteří zapomínají na dobré mravy. "Odpusťte, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Benedikt." Alespoň zatím. Míru exotičnosti jména v nejhorším postupně doladím.

Kate Andersenová - 20. července 2021 14:44

V nevěstinci Žena přikývne a pak se vrátí s vínem pro mně a vodou pro Laeghara, ale pak si jí žádají ostatní hosté. Je to dobré víno, moc dobré. I když poněkud husté a docela silné. Jen se však několikrát napiju tak nahoře se objeví muž v barvách které jsem viděl u strážných a za ním se objeví Allura. Zda se že to proběhlo k obecné spokojenosti. Vážně myslela jsme si že to tu Allura jenom vede i když jsem něco na tohle téma slyšela už předtím. Muž se neohlíží a opouští nevěstinec když v tom si nás Allura všimne. Měla jsem z tohoto setkání obavy vzhledem k tomu jak se mně naposledy snažila uškrtit. Ne nebudu se k tomu vracet pochybuji že by proud zapřísahavajícíh slov bylo to co by chtěla slyšet. Allura se vydá rovnou k nám k nám a její úsměv poněkud pohasne. „Ahoj .... my máme obavy o Maru nemůžeme ji najít a tak jsme přišli sem zeptat se jestli tu nebyla nebo jestli si o ní neslyšela.“rozhodnu se jít rovnou k věci.

Elën Reawes - 21. července 2021 22:35

Nepovedená cesta zpět ___________________ Jeho slovu jsem věřila, leč pokud by si pravdu Gilleroy vyžádal určitě by mu to řekl, jelikož on je jeho pán. Dále jsme se ani jeden neměli potřebu zdržovat. Po celé té ranní události jsem si přála být co nejdále od města a od Oife. Možná bylo zbytečné se bát, ale věřila jsem její moci a snažila se na to nemyslet. Ona i jen síla myšlenky je nebezpečná. Doufala jsem, že cestu si zkrátím spánkem, jelikož jsem začínala být unavená, ale nebylo tomu tak. Sama jsem s sebou v kočáru lehce zakodrcala, když jsme se zastavil pouze jsem vykoukla z okénka a vyslechla slova kočího. Jen jsem se lehce s kývnutím pousmála a seskočila na zem. ,,Jezdím od dětství, tak to zvládnu. Jste si jen jistý, že je dobrý nápad zde nechat kočár samotný bez dohledu?"optala jsem se trochu nejistě. Všude kolem nám byl hustý les a přeci jen po té cestě může chtít projet další kočár, který se tam zcela nebude vejít. V tento moment jsem litovala doby v které jsem. Žádné telefony, žádná auta... Bohužel během mého přemýšlení jsem si i uvědomila, že jsem si toto neštěstí mohla přivolat sama a lehce se zachvěla. Doufala jsem, že až takový blázen Oife není. ,,Pokud na tom trváte vyrazila bych co nejdříve. Nemám zde příjemný pocit.." přiznala jsem lehce nervózně a rozhlédla se kolem.

Alexandra J. Lewis - 27. července 2021 10:32

Uvař co umíš U Krejpíků - Galos – odpoledne Měla jsem pěkně sevřený žaludek z toho, když jsem mu jídlo na talíři donesla a on se na mě tvářil jako když sem spadla z višně. Jo, asi jsem mohla zvolit jiný tvar těstovin, zvlášť, když špagety sám přirovnal k červům. "Rajčatová omáčka s vaječnými těstovinami." Nechtěla jsme úplně použít špagety. Do pravých italských to mělo daleko, ale i tak jsem byla se svým dílem spokojená. A hospodský, jak se ukázalo později, taky. Viditelně jsme si oddychla, když jídlo pochválil a souhlasil s tím, že společně navaříme a půjdeme do toho. Jen teda nevím, jestli tady za tři dny ještě budu... Zutru pustí kdy? A pak jistě hned odejdeme. Hned jsem se začala usmívat. Byla jsem nadšená a udělala toho trochu víc, takže bych si nejspíš mohla porci vzít pro Bardena. Malou.. Zbytek si může nechat pro rodinu. "Špagety. Ale dají se udělat různé tvary. Třeba mašličky, místo těchto.. žížal. Nebo vrtulky." Pořád jsme se usmívala. Dost mi lichotilo, když talíř úplně vylízal. "Mohla bych udělat ještě pořádnou bramboračku. Nebo pár brambor s uzenkou zapéct. Bylinek máte dost. Dobré je také ratatouille ze zeleniny.." Došlo mi, že mluvím až moc a on mi stejně nerozumí. Hned jsem cudně klopila či. Snad mě neoznačí za čarodějnici! "Ah, pardon. No.. každopádně tě ty těstoviny mohu naučit. Dají se kombinovat se sýrem, plnit masem, dají se dát k různým omáčkám." Zvládla bych i knedlíky, ale nevím jestli už vynalezli droždí. Ale asi jo, když mají chleba. Minimálně kvásek. Děkuju bohu, že jsem vařila s mamkou. Kousla jsem se do rtu a opět raději ztichla. Až moc jsme se nadchla tím, že taky umím něco co zdejší ne. Jen tedy nesmí přijít nikdo, kdo je z mého světa tady taky úplně náhodou.. Mohli by mě vážně nařknout čarodějnicí a upálit.

Michael Jasone - 27. července 2021 17:52

Vesnice duchů "To se tak úplně říct nedá Voro..,, Odmlčím se a zadívám se směrem k jezeru. "V našem světě nic jako.. kouzla a zrcadla kterýma se dá procházet, nebo draci, tlupy a ani nechci vědět co všechno dalšího, prostě není." Lehce pokrčím rameny a pousměji se. "Nepodcením.,, Dodám po pár vteřinách ticha. "Možná je ze mě cítit město. Smog, benzín, kanály.. toho by se cokoliv tady mohlo bát. Jsou to jedy.,, Řeknu vážně. Nevysmíval jsem se jí. Spíš jsem si začal uvědomovat, že tenhle svět skrývá více nemilých překvapení a nebezpečí, než jsem si původně myslel. Cesta nám ubíhala docela svižně. Jako na běžícím páse. Po pár hodinách v sedle mě ale nepříjemně začaly bolet třísla, zadek a rozkrok na tom zrovna dvakrát nejlépe také nebyl. Mezi tiché chvíle Vora vkládala různé povídání o místech kterýma jsme projížděli. A že jich bylo nespočet. Krajina nám mizela v zádech, stejně tak jako slunce na obzoru, které sláblo a ubývalo. Při zmínění konce naší cesty jsem si jen úlevně povzdechl. Moje radost však netrvala dlouho, když jsem spatřil co z naší cílové lokace zbylo. "Smrdí tady síra..,, Řeknu si tak skrz zuby spíše pro sebe. Pokračovali jsme dále k vesnici. Nebo aspoň co z ní zbylo. Kousek před vesnicí nám cestu zastoupil nejspíš nějaký místní farmář. Vyslechl jsem si pozorně farmáře a i malého chlapce. "Nesmíte se divit.. je dost možné že nemají.. dostatečný duševní klid na odchod do říše mrtvých.. a tak bloudí světem jako duchové..,, Zadívám se směrem ke hřbitovu a pak na farmáře. Sesedl jsem z koně a ruce jsem dal tak, aby na ně viděl. "Má žena je unavená z cesty. Raněná. Potřebovala by vaší pomoc. Pár duchů nás neodradí..,, Snažím se mile pousmát na muže s vidlemi. "Že lásko ?,, Otočím se s lehkým úsměvem na Voru. Její jméno jsem radši ani nezmiňoval.. Při mém štěstí by hned věděli kdo je zač...

Vypravěč - 06. srpna 2021 13:23

Vesnice k pohledání Okolí hor, poblíž jeskyně Benedikt Gordan “Nikomu nic vadit nebude. Dobrých lidí je po světě málo a když vidím někoho, kdo za mě posbírá co bych sama dělala ještě dlouho, nemůžu si o něm myslet cokoliv zlého. Mě rodiče pojmenovali Zaria, ale většina lidí mi říká prostě Babko. Přitom to není delší, ani kratší, možná jen o špetku urážlivější,“ vezme si od tebe cos nasbíral a pak se už nevyptává, naznačí ti, aby sis sedl na její malý dvoukolový vozík a vyjedete. Velmi pomalu. Malý koník nebo velký poník má s vámi oběma co dělat, na tažení takové zátěže není zvyklý a chvíli to dokonce vypadá, že se zastaví a neujedete už ani metr, ale Zaria práskne bičíkem a najednou se divoce řítíte vpřed. Vesnička, do které dorazíte, má jen pár domků. U prašné cesty, po které vás uřícené zvíře táhne, je ovšem docela dobře vypadající hostinec. “Nevypadá to tady, ale mívají plno. Dobré služby stojí za to, aby si sem hosté zajeli,“ informuje tě žena, zastavíte a ona vystoupí, aby mohla malého koníka nebo možná velkého poníka vést rukou. Tebe nechá sedět a kdybys chtěl náhodou také seskočit, je hned proti. “Támhle mají stáje,“ tohle zní víc jako rada, než pouhá informace. “Bydlím ale až na konci, víš? Tak ještě seď a vydrž, cestou se stavím pro med a uděláme si hezký den.“ Než ale dojedete pro med, hned u další chalupy se hádá několik místních. Předmětem hádky, jak pochopíš z neustálého překřikování se, je mrtvý černý kocour. Nechceš ho vidět, někdo ho surově umlátil lopatou. Právě nad ním teď stojí asi šest dospělých a opodál pláče holčička, zhruba tak desetiletá. Lidé se navzájem obviňují, překřikují a nejsou schopni se jakkoliv a čemkoliv domluvit. “Ha! Babko! Rozsuď nás! Našeho Uhla někdo pěkně zřídil, pošel před chvílí. Našla ho tady dcerka. Celý rok posloucháme, jak dlouho jsme ho měli, že je to špinavej kožich a sere jim na práh, ale když je najednou mrtvý, nemají se k tomu!“ zahudruje muž středních let a tebe si, jen tak mimochodem, přeměří pohledem a kývne. Ze slušnosti, aby ses necítil nepatřičně, že přítomnost někoho nového zastíní nějaká mrtvá kočka. Holčička dál pláče, ruce i sukýnku umazanou od hnědnoucí krve.

Benedikt Gordan - 08. srpna 2021 12:04

Dramatická aklimatizace (protože právě teď vypadá jako věc světového významu a velká událost i zajíc tamhle za křovím, co teprve existence vesnic, koček a včelího medu!) Pro koníka jsem zátěž větší, než je zdrávo, a všechen městský, pečlivě vypěstovaný sklon opečovávat zvířátka a brát na ně ohledy mi velí seskočit alespoň tam, kde se mu nohy nejvíc klepou; ale Zaria má jasno a já bych se měl snažit mít její postoje za samozřejmé - ženské jsou všímavé. Spoustu věcí nepodchytím, ale měl bych zapadat alespoň tam, kde mě to napadne včas... zvířata jsou tu zaručeně mnohem užitkovější a praktičtější záležitost než pejsánci na sídlišti. Klidně se vsadím, že se tu dějí i tak hrůzné věci, jakože někdo jde, vezme na dvorku slepici, kterou ještě ráno oslovoval jménem, a pochutná si na ní k obědu. A co víc, nikdo pak o tom nenatočí rozhořčený vlog. Vesnička před námi tuším zapadá do kategorie "jako dlaň", zaručeně se tu budou všichni znát a nápadný budu asi jako platinová modelka mezi křováky, ale na druhou stranu... jestli i tady platí všechna tradiční klišé o vesničanech, rozkoukat se bude snadnější než někde ve městě, kde by mě čekalo zaručeně víc předstírání a zdvořilosti, ale o to větší ťafka, až by se mé odlišnosti nasčítaly. "Dobré vědět," pokývu nad hostincem. "To určitě dokáží zaměstnat spoustu místních lidí, že? Zkusím se později poptat, jestli se tu neobjevil někdo z mého doprovodu." Protože... to je asi, proč mi ho ukazuje? Jen nad stájemi mi lehce zatrne: jestli bude chtít obstarat koníka, nemám tucha, jak se to dělá. Mám sice někde v albu u rodičů fotku, jak ve věku zhruba čtyř let sedím na poníkovi, ale to byla první a poslední zkušenost toho druhu a nikdy jsem nepocítil touhu si ji zopakovat. Naštěstí se mě ještě nesnaží zbavit. ... což je dobré, i když díky tomu vpadnu do kauzy "černá kočka" a trapný pocit, že bych měl něco dělat - navrhnout hledat stopy krve nebo chlupů na nářadí, jestli je to tak čerstvé? - mě přiměje jen kývnout na pozdrav těm, kteří pohlédnou mým směrem, a potom sjet z vozíku na vzdálenější straně, jako bych tak získával čas se nějak... rozmyslet. Jestli tu mám zastávat roli nepraktického intelektuála, tak bych se měl do věci vložit a navrhnout pár naprosto nesmyslných postupů řešení. Musím najít další takové jako jsem já, napadá mě maně. A přesně díky těm postupům řešení se poznáme. Ale tady těžko... V rámci tréninku sbližování se s přírodou poplácám koníka po boku a zadívám se na tu plačící holčičku. S dětmi to moc neumím, jejich společnost rozhodně dobrovolně nevyhledávám, ale příčí se mi poněkud tu nechat hlavní oběť sousedských půtek samotnou. "Hej," řeknu tiše, když nenápadně obejdu svárlivý houfek a podřepnu před ní. Natáhnu ruku a nešikovně jí přejedu po rameni, jen nepatrné gesto, něco mezi pozdravem a pohlazením. Horší jak s tím koněm. "Mrzí mě, co se ti stalo. Ale teď se potřebuješ umýt... jo?" Vždycky jsem nesnášel, když mi někdo v podobných případech vykládal, jak to bude dobré, ale teď se mi to samo nedobytně dere na jazyk. "Jak se vlastně jmenuješ? Přeci ti nebudu říkat prcku."

Vypravěč - 23. srpna 2021 10:24

Nepohodlné cestování Město -> Gilleroyovo panství, poledne Elën Reawes “Máte jiný řešení?“ povzdechne si kočí a můžeš si být jistá, že kdyby s vámi cestoval ještě někdo, kočí by ho tady klidně nechal hlídat. Jsi jeho priorita, ale ostatní? “Nepřipadá v úvahu vás tu nechat. Sám zůstat taky nemůžu. Je to spolu nebo dlouhý marný čekání na záchranu,“ odpoví ti a vypřáhne koně. Musíš čekat dobrých deset minut, než je spokojený s umístěním vozu i stavem koní. Ani tak ale váš návrat nebude ideální, nemáte totiž sedla, ale i tak trocha nepohodlí těla za rychlou cestu stojí. “Vezměte cennosti. Peníze. Šperky. Ani tak nemyslím, že by nás tady někdo okradl,“ mávne nad zbytkem nakoupených věcí rukou, což ale neznamená, že by si myslel své o tom, že se tady necítíš dobře. Když konečně vyrazíte, koně jsou ze své nové role nervózní a divoce pohazují hlavou. Než dorazíte ke Gilleroyově domu, hřebec tě dvakrát málem shodí a zadek a stehna, vlastně celé tělo, tě neskutečně bolí. Nečekaný návrat způsobí malý poprask, ale sotva ujdeš pár kroků, ujme se tě ženská část služebnictva a ta mužská vyrazí nazpátek s příslibem, že co nevidět budou zpátky s opraveným vozem i vašimi nákupy. Tou dobou dorazí i sám pán domu. Nezdá se v nejlepší náladě, ale snad je to jen odraz jeho starostí o tebe. “Co se stalo?“ ale stačí, abys slovy jen naznačila vaše nesnáze, dál se neptá a nenutí tě vzpomínat na nepříjemné chvíle. “Pojďme dovnitř,“ služebné vás následují a ani je nenapadne si v přítomnosti pána domu šeptem povídat. Stůl sice není připravený, ale v krátké chvíli na něm přistane karafa s tmavě červeným voňavým vínem. Gilleroy ti naleje a pohár ti vtiskne do dlaní, ať už předtím protestuješ nebo ne. “Nepříjemné cesty jsou součástí našich životů. Nepřišlo mi však na mysl, že by se ti podobná nepříjemnost mohla přihodit tak brzy,“ pousměje se v naději, že jeho velmi taktně naznačené odlehčení přijmeš v klidu a také s úsměvem.

Vypravěč - 23. srpna 2021 10:47

Hledání Mary Amarní, venku – nevěstinec, večer Kate Andersenová “Mara?“ Allura svou otázku doprovodí vážným, pátravým pohledem. “Nebyla tady. Vždyť odešla s vámi a potom se stalo to neštěstí, takže..,“ zmlkne, jak jí dojdou souvislosti. “Vy jste ji ztratili ve městě?!“ vyprskne přidušeně. “Vždyť je to dítě! Možná má svou hlavu a umí se o sebe postarat líp, než jiní,“ přitom velmi výmluvně zakmitá pohledem k Laegarovi, “Ale pořád je to malá holka. Proč ji nehledáte? Tedy, tady jí hledáte, ale měli bychom zařídit něco.. něco víc,“ utrápeně se rozhlédne. “Nemůžu vám pomoct. Sama se můžu na několik hodin vzdálit, ale ostatní mají práci a nepomůžou nám. Ani kvůli Maře, ani kvůli Laegarovi a to víš, že tě tady chovají v.. hm, úctě,“ snaží se držet vyrovnaný tón, ale do hlasu se jí neustále vkrádá chuť vás obviňovat a být nepříjemná. “Měl bys požádat o pomoc matku.“ „Nic takového. Maru sice považuje za dítě, ale cizí. Nic o ní neví a stráže mají co dělat s úklidem a pomocí ve městě. Zajdeme tam. Nevím ale, jestli nemá Mara po městě víc zpřátelených duší? Nebo místo, kam by se mohla schovat.“ „Dojdu si pro věci. Třeba ji najdeme u bývalé kuplířské uličky, holky se tam dřív schovávaly v tom výklenku, když počasí nepřálo výdělkům.“ Jak řekla, tak se stalo. Když Allura sešla podruhé dolů, vůbec nepřipomínala děvče z nevěstince, ale její oblečení z ní dělalo ženu dobrodružné povahy. Kdybys jí takhle potkala někde na cestě, snadno bys uvěřila, že cestuje po zemi a nemá se vůbec špatně. U pasu jí visí jediná zbraň, malá dýka ve zdobeném pouzdře. Ta jediná celkový dojem kazí, protože působí poněkud kýčovitě. Allura neváhá, těch několik minut, než se převlékla a připravila, stačilo k tomu, abyste se osvěžili co hrdlo ráčí, a vyrazí ven. Tma vám už sahá na paty. Za hodinu se setmí úplně a pak bude hledání kohokoliv takřka nemožné. Projdete notný kus města, chvíli spolu, chvíli rozděleni, ale nedaří se vám dosáhnout úspěchu. 1-15% Maru najdete mezi mrtvými těly těch, kteří nepřežili útok 16-25% Maru nenajdete 26-32% Maru najdete schovanou v bývalé kuplířské uličce, jak říkala Allura 33-45% Maru nenajdete 46-58% Maru najdete raněnou kousek od trosek budov, které zlikvidoval drak – zranění jsou drobnější povahy, ale špatně se jí chodí 59-68% Maru nenajdete 69-76% Maru najdete raněnou kousek od trosek budov, které zlikvidoval drak – zranění jsou vážná a dívka není při vědomí 77-83% Maru nenajdete 84-100% Mara spíš najde vás a ještě se vám v první chvíli vysměje, že o ni máte strach

Vypravěč - 23. srpna 2021 11:24

U Krejpíků Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis [/i] “Zlehka, zlehka. Navaříme tyhle dobré červy z těsta a když se nám bude dařit, domluvíme se, co dál. Bude to hotová pokladnice!“ zatetelil se blahem nad představou, jak ve městě prodává jednu novinku za druhou a může si přitom dovolit nadsadit cenu. “Nezapomeň na tu ceduli,“ promnul si ruce. “Mám ještě nějakou práci,“ k odchodu se ale nemá, spokojeně totiž hledí na talíř a zasněně se usmívá. V tom si něco z kuchyně odnést ti nebrání, ale ani tě nepobízí a nedává ti věci zadarmo schválně. Už jsi pochopila, že mu jde hlavně o výdělek a touhu vyniknout, a ty jsi jeho zatím jediná šance. “Nebo..,“ zaváhá, “Kdybys chtěla, můžeš přijít ráno a něco nás přiučit,“ není to ale vřelé pozvání, jako spíš kalkul. Čím víc, tím líp. V jednání vůči tobě je opatrný, nechce tě totiž vyplašit. Ať už se rozhodneš jakkoliv, tvé dnešní hostování v hospodě u Krejpíků končí. Potloukání se po městě Čas ve městě plyne zvolna, svým vlastním tempem. Dnešek se vybarvuje v pohodový den a tobě se nabízí docela dost možností, co dělat, včetně toho znovu město opustit. Není ale jisté, že na pláži najdeš, co hledáš. Návrat k Bardenovi Když se vracíš, od Bardena právě odchází mladá plavovlasá žena. Místo radosti se jí ale v obličeji zračí neštěstí a oči má rudé, uplakané, a jen stěží zadržuje další vzlyky. V domě to voní jako obvykle po bylinkách a mastech a překvapivě tady vládne ticho, klid a příjemná atmosféra. Barden sedí u stolu, v ruce pohárek s trochou vína, které v nádobě míchá krouživými pohyby. Shánění cedule Sehnat ceduli není jen tak. Potřebuješ peníze, abys mohla koupit barvy a nějakou desku, pokud nevymyslíš jiné funkční řešení. Zadarmo ti cizí nic jen tak nedají. Hospodský sice mluvil o tom, že rozšíříte povědomí o připravované akci i za pomoc dětí, ale mohlo by to stačit?

Kate Andersenová - 25. srpna 2021 22:05

Hledání Mary Allura je nejdřív překvapená a potom jí to dojde a začne nám to vyčítat. Takže jsem měla pravdu a zde jí neviděla ovšem byla to však naše jediná stopa. Potom Allura zmíní Laegarovu matku a Laegar řekne něco co je uvěřitelné. Pochybuji že by teď chtěl mluvit se svou matkou i kdyby nedošlo k té hádce sotva jeho matka obrátí město kvůli malé holce. Takže tímm že budeme procházet městem a hledat malou holku, bude to jako hledat jehlu v kupě sena. Mara sice zde nikoho dalšího neměla ovšem Allura nám řekne kde hledat a pak se nabídne že půjde s námi takže nás bude o něco víc. Než se Allura vrátí přemýšlím co budu dělat dál. Mohla by se ubytovat u Laegarovy matky? Přece jen jak Laegar říkal že Mara je pro ní cizí i když zde by nebylo tolik problémů jako u mně Laegarova matka může říct že tu není sirotčinec. Ráda bych také převzala zodpovědnost za její výchovu a Mara ke mně vzhlíží. Já vím náš vztah je založený většinou na lži ovšem to je tak u všech. Pravdu však říct nemůžu protože když jsem to udělala naposledy pokoušel se mně někdo uškrtit. Allura se mezitím také převlékla a vybavila dýkou v pozlaceném pouzdře, venku se mezitím setmělo musíme si pospíšit než se setmí úplně. Proházíme městem ovšem vypadá to že se na nás usmálo štěstí když Maru najdeme schovanou v bývalé kuplířské uličce. „Maro jsi v pořádku?“zeptám se jí a potlačím touhu jí obejmout. „Měla jsem o tebe strach.“

Vypravěč - 01. září 2021 21:28

Na seně Zbytek vyhořelé vesnice, poledne Michael Jasone Žena se snaží udržet neutrální výraz, ale protože ji už trochu znáš – a sem to vypadá že víc, než trochu – poznáš, že hra na manžele jí není příjemná. Nejdřív je v šoku a pak jen překvapená, neschopná se srovnat s tím, co jsi řekl. Lehce se mračí a hledá, jak správně uchopit novou roli. “Stačí stodola,“ vydechne ztěžka. “Pár dní,“ promluví znovu ztěžka, “S vašimi problémy.. můžeme se pokusit pomoci?“ i když nejsi zdejší, ještě jsi nikoho neslyšel mluvit o přízracích nebo jiné paranormální aktivitě. Doteď to byly akce živých, popřípadě magie – ale duchové? Vora se nesměje, chce pomoct. “Drobotina přehání!“ odbude vás muž lehkovážně, ale něco v jeho tváři prozrazuje, že by to nemusela být pravda, “Jen se nám od požáru žije těžko. Na lidi to dolehlo. Můžete nocovat u mě. Támhle,“ vyzve vás přátelsky a vyrazí. Ani se neptá, co jste zač. Vora se na tebe vážně podívá a tu tě přepadne pocit, že jsi svými slovy o říši mrtvých a všem kolem nebyl zase tak daleko od pravdy. Muž vám otevře stodolu. Je úplně obyčejná a jsou v ní obyčejné věci, ale je štěstí, že sena a slámy je tady dost na to, abyste nemuseli lézt po žebříku nahoru. I když se nabízí i taková možnost. Koně zatím zůstanou venku, ale někdo se o ně bude muset brzy postarat. “Jsem tvoje žena?“ zasyčí Vora jen co si lehne. Na čele jí už vyskákaly krůpěje potu, nicméně jí to nebrání v tom se na tebe zlobit. “Lež se ti vymstí,“ varuje tě. “A ti mrtví.. uhm. Pojď sem. Obrátíme lež ve výhodu,“ počká, až si lehneš k ní. Nemusí se tak snažit mluvit tiše a hlasitě zároveň. “Už jsem o podobných případech slyšela. Oni to ví. Vědí, že žádná smršť pochodně neshodila, že to bylo něco jiného a teď doplácejí všichni na vůli někoho jiného. Musíme být opatrní. Rozumíš? Ne jako u jezera,“ asi se chtěla ušklíbnout, ale usměje se. “Isabela.. Isabela.. tvoje žena. Musím si odpočinout.“

Elën Reawes - 03. září 2021 13:01

Návrat na sídlo Nemělo cenu se s kočím dohadovat. Měl pravdu, leč jsem to nechtěla přiznat. Sama jsem si vzala vak s penězi a další věci jsem nechala ve voze. Neměla jsem nic tak extra cenného co bych si musela nutně vzit s sebou. Cesta zpět k Gilleroyovo domu úplně příjemná nebyla. Byla jsem pevně přesvědčena, že na stehnech budu mít určitě nějaké modřiny. Udržela jsem se na koňském hřbetu, i když si hřebec svou roli úplně neužíval, tak nakonec přeci jen jsme dojeli do cíle. Leč mě cestou zlobil, tak jsem po sesednutí koně pohladila po krku. On za to přeci jen nemohl, taky byl nervozní, jako my všichni. než jsem se stihla pořádně vzpamatovat již kolem bylo velké halo. Ženy se mě ptaly zda potřebuji pomoci, zda jsem v pořádku a druhá část služebnictva opačného pohlaví se vydala pro kočár. Když dorazil sám pán stačil jediný pohled, abych poznal, že úplně dobrou náladu nemá. Snažila jsem se to sama přejít a stihla jsem říct o špatném kole u kočáru. Služebnictvo připraví dva poháry a jeden mi je s vínem rovnou vtisknutý do dlaně. Ano ráda bych něco namítla, ale neměla jsem vůbec žádný prostor. Jen jsem se zhluboka nadechla a lehce se usmála. ,,Jsme v pořádku zpět a to myslím, že je hlavní. Obávám se, že v určitých směrech se mi lepí smůla na paty." pronesla jsem mile. ,,Omlouvám se za vyrušení od práce. Bohužel takovéto situaci si člověk nedokáže naplánovat aniž by chtěl." dodala jsem a lehce pozvedla pohár k ťuknutí. ,,Na ty trnité cesty?"

Alexandra J. Lewis - 16. září 2021 09:30

Krásný slunný den V krčmě jsem sklízela úspěch, což mi neskutečně lichotilo a snad poprvé za pobyt v téhle dimenzi i zvedalo sebevědomí. Uměla jsem něco, co jiní ne a na chvíli jsem si připadala důležitá. Nad pozvánkou, skoro rozkazem, že mám přijít následujícího dne ráno a něco je přiučit, jsem se jen usmála s tím, že si to ještě rozmyslím. Přijít mohu kdykoliv, ale musím přeci ještě sehnat ceduli a pozvat na svoje jídlo co nejvíce lidí. Až když jsem odešla jsem si uvědomila to, že to nejspíše bude poutat až moc pozornosti přímo na mě a mohlo by se provalit, že nejsem odsud. Což by mě mohlo dohnat až na šibenici. I když v tomhle městečku to vypadá, že si nikdo rozdílností nevšímá a všichni si žijou svůj život. Možná proto nás sem Zutra vzal. Oba máme svoje mouchy. Vzala jsem s sebou malou porci z uvařeného pro Bardena a hned po té, co jsem opustila hospodu spěchala k němu. Téměř ve dveřích jsem se potkala s nějakou ženou. Nevypadala zrovna šťastně, ale ani že by ji sužovala nějaká choroba. Možná nějakého blízkého, o kterého přichází? S úsměvem ve tváři, kdy jsem se snažila situaci a otázku trochu odlehčit, ale přesto jsem měla káravý podtón, jsem spustila hned jak jsem ho uviděla. "Co jsi tě nebožačce udělal?" ještě jsem za sebou ani pořádně nezavřela dveře. "Něco pro tebe mám!" Zamávala jsem balíčkem s jídlem ve vzduchu a hrdě se k němu nesla. "Našla jsem si práci. Teda.. sice trochu jednorázovou, ale věřím že ti za tvoje služby budu moci v dohledné době zaplatit. Tady zatím takové poděkování." Nacpala jsem se do jeho osobního prostoru, když jsem se zastavila kousek před ním a podávala mu jídlo. Jen jsem netušila jak zašantročil vidličku. Měl tady kvůli své profesi spoustu věcí a sama jsem pochopila, že něco tady najít nebude tak jednoduché jak se zdá. "Jez, dokud to je ještě teplé. Kde máš vidličku? Ne neboj, není to otrávené, jen to trochu zvláštně vypadá. Vařila jsem to sama. A za tři dny, myslím.. snad si to pamatuju dobře, tohle navařím U Krejpíků a výdělek si rozdělíme." Naštěstí už mi bylo dobře, mohla jsem normálně fungovat, i když to na nějaké vrcholové sportovní výkony ještě nebude a měla bych se šetřit. Jenže když se cítíte dobře a máte dobrou náladu moc to nejde.. sedět na zadku. "Chci se jít podívat ještě na pláž. A navečer taky. Nejdřív ale musím někde a nějak sehnat ceduli a nějaké barvy. Musím pozvat co nejvíce lidí a rozšířit reklamu. Aby prodal co nejvíc, jestli ji rozumíš. Na špagety, to je to co jíš, věřím že utahnu i děti. Teď jen aby lidé nebyli moc nedůvěřiví." Docházelo mi, že si tu mluvím hlavně pro sebe. Dělala jsem trochu zbrklé pohyby, jak se mi bliká energie do žil. Viděla jsem Zutru a navíc se mi tak zadařilo! "Vrátím se nejspíš se západem slunce. Tedy pokud tady můžu ještě zůstat?"

Vypravěč - 05. října 2021 15:44

soukromá zpráva od Vypravěč pro Ahoj, vím, že jeskyně stojí na mě a bohužel momentálně nevím, kdy se situace změní. Snažím se napsat sem tam aspoň něco, ale celkově mě opustila chuť a nadšení hrát – jenže to neznamená, že se zítra neobjeví. O to horší celá situace je, protože jednoduše nevím, co bude. Jestli něco vím, tak to, že nechci prohlašovat, jak na Andoru končím a za týden se z čista jasna vrátit. :)) Vyhlašuji tedy proměnlivou pauzu – ze své strany. Příběh jako takový mě baví, baví mě hrát s vámi, jen mi dělá potíže něco smysluplného napsat. Pokud je to problém a čekat v těchto podmínkách dále nechcete, vaši postavu vyřadím. Omlouvám se.

Vypravěč - 14. listopadu 2021 21:22

Vesnice k pohledání Okolí hor, poblíž jeskyně Benedikt Gordan Holčička se tváří všelijak. Chvíli zaujatě, chvíli tak, že se bojí, pak, že ti snad i něco řekne, ale nakonec se má jen k tomu, že zaraženě uteče za máminu sukni. A vyplázne na tebe jazyk. Dospělí se zatím baví a mezi sousedy se rozhořívá další hádka. Tu poměrně záhy zarazí oslovená Zaria, zdejšími řečená Babka. Tvá milá zachránkyně, žena, která nejspíš moc neřeší, co se děje kolem ní nebo koho potká. “Byla to jen kočka. Sežeňte novou a jak psa jí vychovejte, nebudou pak problémy,“ vyřešila spor po svém. Podívala se na jednu rodinu, pak i na druhou, na tu, ke které patří malá uplakaná dívenka. “Vy si pořiďte psa. Trhače, jak se patří, ale aby neubližoval lidem. To je důležité,“ rozhodně pokývne hlavou. “Jenže..“ „Ale.. to přece..“ „Někde je tu vrah! Co to povídáš, Babko?! Musíme ho dopadnout!“ Aspoň na něčem se rodiny umí shodnout – podivné řešení, které stárnoucí žena navrhla, je sice pěkné, ale nikomu se nelíbí, že se předtím nezjistí, kdo tu zpropadenou kočku zabil. Jedni nechtějí být obviňováni, druzí nechtějí přijít o spravedlnost, nebo nějakou její verzi. A teprve teď přichází chvíle, kdy můžeš začít litovat, že jsi nezůstal na voze, ale šel blíž. Přesně v tu chvíli se totiž Zaria podívá na tebe, nebohého mládence, kterého zachránila a dobrotivě ho dovezla až sem. “Slyšíš je? Chtějí zjistit, kdo zabil kočku,“ mračí se, ale moc dobře víš, že ne kvůli tobě, ale kvůli situaci, která zde vznikla. “Copak to změní? Kočce život nevrátíme. Mějte rozum. Kdo se k té ohavnosti přizná?“ přestala se zajímat o tebe a tvůj názor a začala postupně všechny propichovat pohledem.

Vypravěč - 14. listopadu 2021 21:24

Nalezená Mara Amarní, venku, noc Kate Andersenová “Byla sem posraná strachy!“ vyhrkne děvčátko neholčičkovsky a vrhne se Kate do náruče. Na to, jak je malinká a křehká, umí mluvit jako kdejaký pobuda. Není divu, Mara toho umí hodně. Však taky žila ve zvláštních podmínkách, které jsou sotva vhodné pro výchovu dívky v mladou dámu. “Viděli jste to? Všechno je tu zničený!“ popotáhne, jak jí projede vlna uvolnění od nastřádaného stresu, a Kate zase rychle pustí. Postupně si vás prohlíží hodnotícím pohledem, načež se vrhne kolem pasu i Laegarovi a potom Alluře. Ke každému z nich, jak se zdá, má nějaký vztah. “Musíme s tím něco udělat!“ rozhodne náhle, nehledě na předcházející události ani cokoliv dalšího. “Musíme je zastavit. Jít a.. a.. zastavit je!“ pokývá rozhodnutě hlavou, a jestli ti na to stačí fantazie, docela dobře si jí můžeš představit, jak párá nepřátelům břicha maličkým nožíkem, který svírá v malé ruce – přesně s takovou vervou mluví o tom, že musíte draky a jejich jezdce zastavit. “Nebuď hloupá. Máš být ráda, že jsme tě našli a teď šupem. Buď pojď se mnou nebo Laegarem, oni se o tebe taky zvládnou postarat. A ne, aby tě napadlo bloudit městem, nebo vyrážet na nějaké idiotské výpravy. Zutra tě pěkně zbídačil,“ ohrne Allura nos nad otrokářem, který je bůh ví kde, “Nejen po těle, ale hlavně v hlavě! Víte, kde mě najdete,“ toť elfčino rozloučení s vámi. Otočí se na patě a jde zvolna nocí do bordelu. “Neví, co říká. Není odvážná,“ mávne zaskočená Mara rukou. Zjevně čekala víc podpory. Laegar se dívčiným nápadům jen usmívá a myslí si svoje. Čekat, že vyrazí na nějakou výpravu je zcela marné. “Vy to ale víte! Musíme jít a zastavit je!“ trvá na svém děvče, plná dětské rozhodnosti, přes kterou nejede vlak.

Vypravěč - 14. listopadu 2021 21:24

Zpátky doma Gilleroyovo panství, brzké odpoledne Elën Reawes Gilleroy se spokojeně usměje, přikývne a poháry s vínem o sebe jemně, ale přesto zvučně, cinknou. “Na trnité cesty našich životů, protože jedině takové přivedou dvě duše k sobě,“ doplní, koutky rtů se na okamžik roztáhnou v širším úsměvu, než se napije vína. “Můžeme se za tebe přimluvit u některého z bohů,“ navrhne po chvíli přirozeného ticha, kdy se noříte do nastávající pohody a prvních účinků vína. Je to proces pomalý, pozvolný, poklidný a plný příjemných vjemů. Už není žádná cesta, žádné domnělé nebezpečí, jen prostorný dům plný lidí, kterým vládne muž s pevnou rukou. Muž, který v tobě vidí potenciál, a pro kterého jsi dost možná slabinou, ačkoliv je ještě brzy něco takového soudit. “Říká se, že bohové naslouchají každý den všem prosbám, všem modlitbám, ale za sebe si myslím, že bohy si lidé nejlépe nakloní obětinami. Nebo krátkým rituálem v jejich jméně, vždyť i tanec může být obětinou pro ty, jež nás mají ochraňovat,“ Gilleroy se pustí do filozofických úvah. Už nevypadá naštvaně ani vyrušeně, rozhodně je spokojeně zamyšlený. “Stojíš-li o něco takového, rád ti pomohu. Je to nejmenší. Není totiž lepšího způsobu, jak zbavit hlavu vlastních přesvědčení, než demonstrativní ukázka toho, že se jich nezalekneš,“ a jak se zdá, namísto neochvějné víry v něco vyššího, než jsou lidé a jejich svobodná vůle a konání, je tady obyčejná psychologie.

Vypravěč - 14. listopadu 2021 21:56

U Krejpíků Galos – odpoledne Alexandra J. Lewis “Prosím?Já – to byla -,“ Barden začne mluvit dřív, než mu dojde, že nemusí. V jeho dřív zamyšlené tváři se rozleje viditelnější klid. Poposedne si a pln očekávání poslouchá, co všechno mu chceš říct. “Zaplatit?“ ve výrazu se objeví stín zklamání, “Myslel jsem, že se přidáš ke mně a že mi budeš k ruce,“ odtajní své představy, ale stejně se usmívá, spokojený z toho, že ty jsi šťastná. Vidíš mu to na očích a začíná ti docházet, jak je to s některými zdejšími muži jednoduché – nebo že by šlo spíš o to, že jsi v tomto světě natolik odlišná, zajímavá, že tak lehce propadají tvému kouzlu? “Přeci jsem tě nikdy nevyháněl,“ visí na tobě pohledem, kochá se štěstím, kterým záříš. V tom, jak se na tebe dívá není slepá oddanost, ani psí věrnost, je to lehké omámení a radost z radosti druhého člověka, která bývá často nakažlivá nehledě na to, jak jsou si lidé blízko. “Takže budeš vařit U Krejpíků. Tohle,“ nemůžeš se divit, že i Barden se na tvé jídlo dívá poněkud nejistě, “A vyděláš tím spoustu peněz? Musíš na pláž, potřebuješ ceduli a.. na co jsem zapomněl?“ sumíruje nahlas všechno, co jsi na něj vychrlila. “Měla by sis hlavně odpočinout. Neříkala jsi to včera? Hodně a dobře jíst, neuhánět se. Vypadáš plná života, ale nechtěl abych, aby ti někde síly došly. Nemohu s tebou, před sebou mám ještě zbytek dne. Přijdou lidé,“ dodává skoro omluvně. Na pozadí toho všeho je ale vidět, že přemýšlí. Pohár s vínem odložil stranou a zvedl se, aby došel pro hlubokou dřevěnou lžíci, ostrá nůž a také kovou dvojvidličku, vhodnou spíš na přidržování velkého kusu servírovaného masa, než na jezení špaget. “Nemůžu tě tady ale držet, běž, kam uznáš za vhodné. Dávej na sebe ale pozor. Vím, kam jsi mě na pláži vzala.. když půjdeš na stejné místo, kdyby se ti něco stalo, najdu tě. A ty věci.. večer se můžu někoho poptat, jestli nemá pár desek a nějakou barvu. Tady mám jen kusy křídového kamene,“ trochu to vypadá, že raději mluví, než aby špagety ochutnal. Potom na to ale jde cestou rozumného muže – lžíci namočí do špaget a olízne z druhé strany, aby ochutnal omáčku. Mimo jiné také to, co dělá jídlo méně děsivé. „Červi z těsta“, na ty se musí ještě chvíli přemlouvat. Nejdou mu nabrat a nakonec do špaget rezignovaně hrábne prsty. Jenže i mezi těmi mu těstoviny prokluzují. Po krátkém boji, který by rozhodně stál za natočení památečního videa, si do pusy strčí jednu špagetu. Chvíli žvýká. Tváří se nerozhodně. “Dobré. Zvláštní, ale.. dobré. Raději bych si k tomu dal knedlíčky. Z mouky a vody, takové malé, jako klukovi mi je dělala matka a zalévala medem.“

Kate Andersenová - 18. listopadu 2021 22:54

Nekonečná galaxie přání a dětské fantasie Mara se mi vrhne do náruče a já zjistím že dokáže mluvit sprostě. Což mně nepřekvapuje, ale teď je opět malou holkou. Tedy více méně Mara toho umí hodně a také jako by v ní byly dvě osoby i když to bylo asi tím kdo jí vychovával. Někdo by to nazval Stockholmský syndrom, na druhou stranu vím jak se ve středověku vychovávaly holky prostého původu. Mara o moc nepřišla možná jenom o lepší chování, to co rodiče projevují dětem a výchovu v mladou dámu. Jenomže pak se mi vybaví Laegarova matka která si to o mně nemyslí, ani ten komorník si nemyslí že jsem mladá dáma. Tohle bude náročné. Opět se vrátím k Maře která potáhne a pokusím se jí uklidnit: „Všechno zničené není.“ Tentokrát se mi vybaví ten muž na drakovi který přežil pád z něj a nakonec i cestu z města. Je pravda že jsem nevěděla co s ním udělat a kdybych se nakonec rozhodla tak by mi potom musel Laegar držet vlasy až bych zvracela, kde je rozčílený dav lidí s vidlemi a pochodněmi když je někdo potřebuje. Já vím Mara ... Ovšem Mara se mezitím vrhne kolem pasu Laegarovi a nakonec Alluře. Potom přijde s plánem že ti co to udělali musí být zastaveni i když Mara nemá žádnou představu jak to udělat. Tedy jednu má ovšem je asi stejně reálná jako to že by se mi podařilo projít jejich táborem podříznout jejich velitelku ve spánku a to všechno aniž by si mně někdo všiml. Na druhou stranu David porazil Goliáše prakem, Samson pobil Filištíny oslí čelistí ... Potom se k tomu vyjádří Allura a vyvede mně z těchto myšlenek zmíní něco o čem jsem nevěděla jak začít mluvit, má pravdu což je vidět že už na tom že si Mara vymyslela svůj vztah se Zutrou stejně jako si vymyslela současnou trestnou výpravu. A pak se s námi Allura rozloučí a vydá se zpátky k bordelu. „Ahoj.“zamávám ji i když pochybuji že by mně vůbec slyšela. Jsem si jistá že to mezi námi půjde. „No mně přijde dost odvážná.“ Ovšem Mara na tom pořád trvá a zřejmě čeká že ji s tím pomůžeme. „Já tě chápu, ale teď nikam jít nemůžeme brzy bude tma a cestování v noci nebo ve tmě není bezpečné. Tohle není příběh kde bude stačit k úspěchu jenom to že jsme ti dobří. “ Kolik knih asi Mara přečetla? Umí vůbec číst? „Taky je tu Laegaova matka která mně obviní z toho že jsem Laegara přesvědčila aby odešel se mnou a vykašlal se na povinnosti. A pošle za námi velkou skupinu stráží aby jejího syna přivedli zpátky. Také potřebujeme plán, zatraceně dobrý plán jinak naše výprava skončí dřív než začne. Musíme vědět jak je zastavíme nestačí vědět pouze to že je musíme zastavit. I když to jak to uděláme můžeme udělat teď tedy ne přímo tady,ale někde kde to bude vhodnější. Asi máš hlad že?“ Rozhodla jsem se že se pokusím mluvit rozumně a Maru podpořit, ale zároveň se jí pokusit vysvětlit pro se teď nemůžeme sebrat a vydat se do jejich tábora.

Bimba - 01. ledna 2022 19:04

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Kate Andersenová - 01. ledna 2022 19:09
	Prosím nerušit pokračovat se bude,děkuji.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR