Zeď
hrálo se Denně
od: 24. srpna 2006 11:32 do: 10. září 2007 11:11
Dobrodružství vedl(a) Sargo
| |
 | Zeď je - úplně obyčejná. Zďovitá zeď. Z kamene, místy z cihel, mnohokrát vyspravovaná a se zubatým vrškem. I dítě by ji přelezlo. Vede pár mil přes lesy a podél Vršků, aby se vytratila do ztracena mezi rozházenými kameny za řekou Dow. Kdyby se opravdu našlo dítě, které by ji přelezlo - a všichni rodiče velmi důsledně nakazují dětem, aby to nikdy, ale opravdu nikdy nezkoušely - nestalo by se nic zvláštního a mohlo by, nejspíš trochu zklamané, přelézt zase zpátky. Pokud by nepadlo na Bránu. Brány jsou dvě. Jedna stálá, u vesničky Sprinkle Wade, druhá se objevuje podle svých vlastních zákonitostí kde se jí zachce, na kratší či delší chvíli. Ta první je neustále hlídaná vesničany v těžkých botách a tvrdých černých kloboucích, z té druhé mají hrůzu všichni rodiče neposlušných dětí. Sprinkle Wade je vesnice jak se patří. S kostelem, který má docela pěknou zvonici, krámkem, kde si ženské objednávají nákupy, hospodou a malou radnicí, která slouží i jako škola, většinou jednotřídka, a shromaždiště pro spolky žen pletoucích pruhované ponožky, či co si zase vymyslí nového, hlavně a» tam nezačne chodit Winklerová. Většina lidí se tu živí polem, pár jich dělá řemeslo. Vědí, že za hranicí jejich vesnice nastává nový věk a když tuhle přijel nějaký floutek z města automobilem, před kterým klusal unavený mladík s praporkem, ani nikdo neutekl. Jsou ale přesvědčení, že pokrok jim neuteče, a oni mají koneckonců úkol. Hlídat Bránu ve Zdi. Neustále se tam střídají dva muži ozbrojení alespoň obuškem - i když nikdo už ani nepamatuje, že by ho bylo třeba použít - a nikoho ani nenapadne se pokoušet této službě vyhnout. Většina z nich dávno nevěří, že by na druhé straně bylo něco... no, jak staré ženské povídají... ale Hornwal mladší se tuhle dušoval, že zahlídnul skřítka a i když to bylo v sobotu večer a před tím byl k vidění v hostinci, nelze brát taková tvrzení na lehkou váhu. Ve skutečnosti je na druhé straně Zdi Království a ve svět bez magie tam nikdo moc nevěří zrovna tak, jak je to na druhé straně, ale obráceně. Však víte. Každou tůň tam hlídá vodní nymfa, hlubokými lesy se prohání elfové v zeleném a ve Vršcích žijí trpaslíci. Za královstvím jsou pak Pustiny, odkud vylézají skřeti a jiná havě». I když král z rodu Vyšších elfů pověřil svou gardu ostrahou, tu a tam se najde místo, kde lidožravá obluda číhá na pocestné, ježibaba vaří jedové lektvary nebo pokoutně vyvolaný démon vyssává životní sílu. V Království je jedno Město, která má ve svém středu překrásný palác s bílými věžemi, a ve kterém žijí ve svornosti lidé, elfové, trpaslíci i veškerá další havě», od skřítků po dobrobry. Pak je tam spousta malebných vesniček a usedlostí. Mnoho obyvatel Království je přesvědčeno, že život tady je krásný a bez chybičky a nepochybně v mnohém mají pravdu. Všude se ale najdou hlupáci, a» už kteréhokoli plemene, kteří pokoušejí osud, a z čaroděje - léčitele se stane nekromant, či z paladinova panoše loupežník. Poslední dobou se ale v Království něco děje... šuškandy a povídačky, nikdo vlastně neví, o co jde, ale klid překrásných dní babího léta je tentam. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro V jeho drnové chajdě, uvnitř překvapivě útulné, kdykoliv jsi přišla voněly bylinky a z kotlíku nad ohněm, věčně pokojně pobublávajícím, jakýsi lektvar. Kouř mizí někam vzhůru, Svatonín musí ovládat nějakou speciální domácí magii, jinak už by se tam nedalo být. Je příjemný den; pod mrakem, ale teplo a vlahý vzduch. Listí je ještě zelené, ale už už se schyluje k tomu, aby začalo žloutnout a červenat. Kolegyňka z vedlejšího stromu na tebe kouká, oči navrch hlavy. "Co ti může chtít?" vyptává se. "Půjdeš za ním?" |
| |
 | soukromá zpráva od Aíney pro Na svůj javor jsem si zvykla brzy. Často u něj sedávám - nebo an něm - pokud nemám zrovna co na práci. Dnes okupuji jednu silnou větev blíže k zemi a shlížím na srnku s odrostlým mládětem, která se k mému stromu chodí pást, protože jí kolem nej prý tráva chutná. Zpráva od druida je pro mě příjemným překvapením a rozptýlením. Zvědavá jsem byla vždycky, tak mě ani nenapadne, že bych za ním nešla. "To nevím. A právě proto to půjdu zjistit," seskočím měkce dolů a zvednu svoje housle. Ty se za roky v blízkosti stromů a rostlin staly napůl živými. Má to výhodu, že zelený plazivý výhonek drží smyčec u nich. Pouzdro na ně nemám, teď jsou v zeleném jemném šátku. Zatím se mi nerozbily tak doufám, že tomu tak bude pořád. Proplétám se známou cestou k druidově chalupě. Tehdy mě větve málem zastavily, ale teď mi samy uhýbají a vůbec nebrzdí můj běh. Zastavím se až na místě. Skoro jsem se nezadýchala. "Zdravím, Svatoníne!" vrhnu se dovnitř do chaloupy jako velká voda s veselým zašvitořením jasného hlasu. Oči mi svítí až dětinskou zvědavostí. "Copak potřebuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Stále máš možnost se od stromu vzdálit?" ptá se starostlivě. "Děje se něco... potřeboval bych někoho vyslat do Bílého města." A ty víš, že mluví o hlavním městě Království, kde žije král a veliká spousta lidí, je to vlastně jediné pořádné Město. "A obávám se, že tu kromě tebe nikdo jiný není... nikdo, kdo by nebyl mezi lidmi úplně ztracený. A já jsem už starý." Hledí na tebe pátravě, přemítavě; stále asi váhá, jestli dělá dobře, když tě o to žádá. "Obávám se," povzdychne si stěžka, "Že jsi součástí proroctví... a tak rád bych tě toho ušetřil." |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro "No... ano. Vždy» vlastně nejsem čistokrevná dryáda," odpovím pomalu a zářící výraz se z mé tváře začíná pomalu vytrácet. Představa, že budu zase muset po dlouhé době mezi lidi... daleko od svých přítelkyň a svého stromu... "Cože? Já? Jaké proroctví? Třeba se jen někde stala chyba... Já... bojím se vrátit mezi lidi. A elfy. A vůbec." Poslední slova pronesu přiskrčeným hlasem. V lese mi nic nechybí. Ale pokud to bude opravdu nutné... mám Svatonína ráda jako nějakého prarodiče. Jestli vážně nenajde někoho jiného, budu to pro něj muset udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Slyšela jsi někdy o Zdi?" zeptá se tě, asi má na mysli tu dětskou báchorku o valu mezi dvěma světy. Ten druhý by měl být nějaký podivný, bez magie. Jako by si vůbec bylo možno takový svět představit. "Není jen pověstí - je skutečná. Jedno mocné kouzlo kdysi dávno dalo tvar a váhu pouhému symbolu." Prsty se mu zastaví a on zůstane hledět na bílá semínka a hromádku šlupiček. "Jestli se se Zdí něco stane, oba světy se prolnou. A z obou zbyde jenom stín toho, čím byly dřív." |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro Jak to tak přebírám v hlavě, asi nemám jinou možnost. Vážně to padlo na mě. Tvář mi zahalí zelený stín. Ne doslova, ale veškeré nadšené světlo je úplně pryč. Povzdechnu si a začnu si hrát s dlouhým pramenem vlasů. Jenom přikývnu a chci dodat, že je to hloupost, protože bez magie by nic nemohlo existovat. Kdo by se staral o všechny ty stromy, tůňky a hory? Když tam nejsou aspoň duchové přírody, musí tam být hrozná nuda. Musí to vypadat jako ve skřetí zemi, kde nic neroste a je to jenom pustina se zlými bytostmi. Proto mi sdělení, že existuje, na klidu moc nepřidá. "A... ono se má něco stát? A i kdyby. Když tamti.. ti! v nás nevěří... i kdyby se něco stát mělo, pomocnou ruku nepřijmou," zamračím se. I já teď mluvím pomalu, což u mě není obvyklé. Soukám to ze sebe jako z chlupaté deky, protože si přiopadám jako blázen, když připouštím, že někde je svět bez magie. Kdyby nebylo magie, právě teď se užírám nudou se svým arogantním manželem a plánuji, jak uteču nebo ho zardousím punčochou. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Kéž bych věděl víc," stěžuje si, "Vidění jsou zmatená a nejistá a dokonce i já začínám pochybovat nad tím, co je skutečnost a co jenom zdání." S nespokojeně staženým obočím se přišourá zpět. "Co to udělá s někým, kdo je napůl elfka, napůl dryáda, nevím," pousměje se trochu lišácky a přistrčí k tobě kalíšek. "Ale nejspíš to, co se všemi ostatními. Budeš mít vidění." Zatímco kalíšek před tebou chladne na přijatelnou teplotu, druid vysvětluje: "I kdybychom se měli obejít bez pomoci těch z druhé strany... pokud to není OPRAVDU jenom povídačka a proroctví ukazují kdo ví co... musíme něco udělat." Znovu si povzdechne. "A hlavně zjistit, co se děje... a jestli to náhodou Tamti nemají na svědomí." |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro "Kdyby nějací "tamti" byli, ani bych se nedivila, kdyby to měli na svědomí oni. Bez magie!" zabrblám ještě, abych si ulevila a nějak se zbavila nejistoty. Kalíšek se právě stal mým úhlavním nepřítelem a taky si ho tak měřím. Ale nakonec... nakonec ho pomalu zvednu a přičichnu. Svatonín by mě určitě nechtěl otrávit, ale to neznamená, že to musí chutnat dobře. Kdyžtak si raději nejdřív opařím špičku jazyka. Jestli to už není horké, opatrně vypiju obsah. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Mamííí, mě už bolí nožičky," stěžuje si jedno ze tří zaječátek, podle mašličky mezi ušima holčička. "Tak se natáhni, za chvíli musíme pokračovat," řekne zaječice unaveně a složí ze zad objemný ranec. Statný, zamračený zajíc, sebou jenom hodí na zem a opře si o tebe nohy, aby je měl výš. "To nám byl čert dlužen," zavrčí jenom, asi tak, jak to jen zajíci dovedou s těmi svými předními zuby. "Co naděláš," povzdychne si zaječice, nejspíš už po tisící. "Však si najdeme jinou noru. Tam už strašit nebude." Zní nemálo absurdně, že by zajícům v noře mohlo něco strašit, a i kdyby, že by jim to vadilo. Posedávají, opření o tebe, oběma malým klukům brzy otrne a začnou se poš»uchovat... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Ta se kolem tebe rychle rozplývá, cítíš, jako by duše opouštěla tvé tělo a vyletěla kamsi vzhůru, pryč, vedená neomylně a bez váhání. Je tohle smrt? Ale necítíš strach... nejvíc ze všeho je to - nesmírně zvláštní. A pak náhle opět vidíš. Ne očima, ale a» je to čímkoli, obrazy kolem tebe jsou zřetelné, by» ne vždy pochopitelné. Vidíš dva muže, kteří procházejí lesní cestou, povídají si a čemusi se smějí. Vidíš hromadu klestí, která se náhle probere k životu a s křikem běží po lese. Vidíš maličkou vílu, jak tančí v květu kopretiny. Jsou to jenom záblesky, bez souvislosti, bez pochopení. To se ale změní. Krále jsi nikdy neviděla, ale když spatříš tu smutnou, vznešenou tvář, jsi si naprosto jistá, že je to on. Vše ostatní se ztrácí v mlze; je tu jenom ta tvář, krásná, elfí tvář, bezvěká a přeci nesmírně stará. Dlouhé bílé vlasy mu povlávají v jakémsi imaginárním větru. "Umírám," pohne rty, "Již mi zbývá nesmírně málo času." Mluví tiše, hlas má melodický a vznešený. "Najděte mého syna. Najděte mého syna, který bude svou mocí držet Zeď, a» náš svět neskončí v bolu a šedi." Zmizí... a ty zůstáváš sama uprostřed nekonečných mlh. |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro Nevím, proč mi to něco, co mě vede, ukazuje zrovna takovéhle obrazy. Dva smějící se muži. Běžící hromádka dřeva. A nějaká víla. Není to omyl? Jiné vidění? Kde je něco, co by mi zodpovědělo otázku, která mě pálí na jazyku? Co se děje! Na ten vnitřní výkřik se objeví králova tvář. Kdybych vnímala svoje tělo, asi bych se teď na druidově lůžku vymrštila do sedu a zírala někam před sebe. Není vyloučeno, že tomu tak je. Ale možná tam jenom ležím jako mrtvá. Kde? Kde ho máme hledat?! chci se krále zeptat, ale on zmizí. Jeho slova mě rozrušila. Nechci, aby svět takhle skončil. Ale když se nic neděje a kolem je jenom mlha, nějak se donutím vrátit se zpět. Aby se mi duše zase vrátila do těla a já na Svatonína mohla vychrlit, co jsem viděla. Což taky hned po probuzení udělám, jenom co se vzpamatuju a zorientuju, kde to jsem. Aha, na lůžku. Chytím drobnou ručkou druida za zápěstí. "Král umírá, to se děje." Všechno mu zopakuju, dokud si ta slova pamatuju. Přitom si je sama srovnávám v hlavě a dívám se na starce s nadějí, že mi to vysvětlí. Že mi jako vždycky, když jsem potřebovala radu, odpoví nějakým moudrem. |
| |
 | soukromá zpráva od dřevožrout pro Když tu mě probudí nějaký hlahol a kopanec do zad. Už jsem chtěl vyskočit a osopit se na toho nezdvořáka co že si to dovoluje, když mě zaujal jejich hovor. Jako už tolikrát, jsem zůstal jako kus dřeva a se zaujetím poslouchal co že koumu straší ve věži nebo vlastně v noře. Jen mě trochu rozčilovali ti dva malí chlupáči jak se začali poš»uchovat. Jestli toho nenechají asi budou mít něco lepšího než osinu v kožichu. S úšklebkem jsem pomyslel na již určitě vyhladovělou blechu, kterak teď chuděrka pobíhá tady někde po okolí a marně hledá ten kožich kde před chvílí byla. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Svatonín ztěžka usedne na židli. "Co vlastně víš - o králi?" zeptá se zvolna. "O tom, co znamená pro naši říši?" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Stejně to byla divná hlava," hloubá holčička a urovnává si mašli. "Král to byl," prohlásí jeden z kluků. "A nebyl." "A byl!" "A nebyl!" Pustí se do sebe. "Tak jim něco řekni," ozve se unaveně zaječice. "Kluci, dejte už pokoj," zabručí starý zajíc z polospánku. Kluci si mírně nabančí, ale brzy je to přestane bavit. Každý vyfasuje kousek zelné hlávky a hezkou chvíli se neozývá nic, než usilovné chroupání. Pak se ale pomalu začnou zvedat... a vydávají se na další cestu. "A mamí, kdy už tam budem?" "Už brzy, zlatíčko." |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro "Nevím. Kdysi jsem neměla být víc než ozdoba něčího domu, nepotřebovala jsem nic vědět. Můžu být ráda, že nejsem úplně hloupá, protože jsem tajně četla. A u dryád byl všemu vzdělávání konec. Kromě přírodního, samozřejmě." Jazyk se mi plete jako opilému a oči mám zavřené. Nejraději bych spala. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro Dumám jak je co nešetrněji upozornit na to že tu nejsou sami. Zavrtím se a dle mě nejmilejším hlasem, asi jako když se loupe kůra z mladého vrbového proutku, se zeptám: "Tak co to vlastně bylo za strašidlo?" A na uvítanou jen tak trošku zívnu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Byla to mluvící hlava," odpovídá zajíc raději bez prodlení, aby snad tuhle podivnou bytost nepopudil. "Elfí. Napřed jsme mysleli, že brzy zmizí... ale objevovala se stále dokola. Víte, jak je to hrozné, když si vlezete večer do postele a buch ho, už je tam zas a kouká na vás?" Podrbe se packou za uchem. "No dobrá, asi moc nekouká... bylo to divný." "Byl to král!" pískne jeden malej. "A nebyl!" "A byl!" "Nikdy si ho neviděl!" "Viděl! Visel mi nad postelí!" Obvyklá hádka zaječici vzpamatovala, hbitě dala oběma jednu za uši. "Ale už." "Rozhodně nakonec už bylo jasné, že bude lepší odejít," uzavře to zajíc jednoznačně. O králi víš jenom to, že jeho hlava by se rozhodně neměla objevovat nad zaječími postelemi. Žije přeci někde ve městě, vládne a díky němu všechno funguje jak má. Je to nějaká stará magie, prastará... země nemůže být bez krále, protože pak by se ztratila všechna její magická síla a Království by zhynulo v šedi. "A byl to král," trvá na svém malý zajíček. "Říkal, že umírá." |
| |
| Lísteček, Leela Ráno jak malované. Noční slejvák je dávno zapomenut, jen stromy si z něj ještě teď lebedí a hladově nasávají vláhu z půdy i sluneční paprsky. Kráčíš, Lístečku, po uzoučké lesní stezce, obezřetně, protože nejsi daleko od lidských obydlí, a slyšíš kolem sebe to radostné pozpěvování. Najednou v tom všem ale zazní něco nepatřičného. Zaváháš, jestli to není ptáče vypadlé z hnízda, nastydlý koloušek, nebo... jdeš po zvuku a náhle přímo před sebou, ve výši očí, objevíš dutinu ve stromě. Zdroj podivného zvuku je odhalen. V dutině spí, pěkně schoulené na teplém dřevě, ruku pod hlavou, maličkatá víla a... o maličkaté víle přeci nemůžeme napsat, že chrápe, že. Řekněme, že zlehýnka, ehm, pochrupuje. Včera, jak sama dobře ví, nebo si spíše velmi dobře uvědomí, jen co se probudí, dlouho do noci ochutnávala trpasličí medovinu z málem trpasličích korbelů a cestou domů ji zastihl déš». Asi to není moc dobré místo na spánek. Co kdyby šla kolem lasička nebo si jí všimlo káně? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Vezmu to popořádku." Je už příliš starý, než aby mu bylo pohodlné vstát, a chodit při výkladu po místnosti sem a tam. Ale je vidět, že přesně to by nejraději udělal. "Tak tedy - král... Je z rodu elfů, i když jsou to trochu jiní elfové, než byli tvoji příbuzní. To ale není důležité. To, co ho dělá tím, čím je, je jeho úřad. Je to Král - a s tím titulem je spojená Magie. Samotný zdroj magie! Bez krále, ačkoli sám o sobě pro to nic nedělá, by naše říše nebyla ničím. To on tvoří všechnu její živoucí sílu." Rozhodí rukama. "Nevím, jak to lépe vysvětlit. Ale faktem je, že musíme mít Krále." "Tak tedy... o Zdi jsem ti povídal. Že musí zůstat, kde je, jinak se veškerá magie rozprostře mezi oběma světy. A ten druhý je příliš velký, než aby to mohlo fungovat. Jako když," pousměje se nepatrně, "Namažeš trošičku másla na příliš velký krajíc. Zničilo by to nás, ale zničilo by to i jejich rovnováhu. Pokud Král umírá, síla Zdi je ohrožena. Ale přesto je to podivné - měla by nějakou dobu vydržet sama o sobě. Něco, nebo někdo, ji patrně ohrožuje." Nalije si trochu vody a svlaží hrdlo, nezbyklé ve svém osamělém životě tak dlouhým řečem. "Stejně tak je podivné, co by se mělo stát královým následovníkům. Pokud vím, měl dva syny." Potřese hlavou. "Takže... tu máme umírajícího krále. Který - nějak - přišel o následovníky. V ohrožení je Zeď i celá naše říše. A mé vidění mluvilo o tom že nějaká dryáda vyrazí na cestu, aby Zeď chránila." Pohlédne na tebe s trochou beznaděje. "Přiznávám, děvenko, nevím, co s tím." |
| |
 | les Zaslechnu ten zajímavý zvuk. Navíc vychází z lesa. To přeci nemůže být nic nebezpečného. Mé nevysoké kožené boty zlehka našlapují na listí které pokrývá zem, cítím jak jsou stromy rozradostněné z nočního deště. Jejich radostná nálada se přenáší i na mě a po tváři se mi rozlívá vřelý úsměv. Jak se tak blížím ke zdroji zvuku našlapuji stále lehčeji. Přijdu ke stromu kde uvidím malou schoulenou vílu. Opatrně si ji prohlížím a zdá se že se nemohu vynadívat. Kde se tu vzalo takové stvoření? Cítím že je spjato s lesem ale přesto ho neznám. Jaktěživ jsem nespatřil něco... takového. pak si ale uvědomím přítomnost starého velikána. ,,Odpust. Málem bych pozapoměl pozdravit. Dobré ráno." pošlu své myšlenky stromu a ukloním se. Jeden by řekl že jsem proti stromu maličký se svými 170 centimetry ale velikost je přeci v duchu. Na sobě mám jen botky z kůže a volné pohodlné kalhoty z podivné tkaniny. Na zádech se mi pohupuje vak. Mou hlavu zdobí kratší černé vlasy a na vílu upírám pohled nevinných modrých očí. |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro "A jak to mám pak vědět já? Asi se tam budu muset vydat," zívnu jako tygr a zavrtím se na lůžku hledaje pohodlnější polohu. "Ale až se prospím..." Můj hlas se vytrácí do ospalého mumlání, až ztichnu úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Jen spi, má malá... Alespoň mé staré pomalé myšlenky budou mít čas projít si svou cestu." Co nevíš, díky svému spánku je to, že druid se ve své nejistotě pokusí o malý obřad, který mu měl dát nahlédnout do věcí budoucích. Jeho součástí jsou i určité byliny... je však starý, příliš starý, a slabý. Bylo již nad jeho síly pokoušet se o něco podobného. Srdce nevydrželo námahu a duše se spojila s duší lesa, který bolestně povzdychl nad zprávou o bolestné ztrátě. Až se probudíš, najdeš už jenom jeho tělo, jak sedí před tímto skromným obydlím, chladné a pokojné, již nezasažitelné strastmi tohoto světa. Tu a tam z hlubin stromů vyběhne zvíře či přílétne pták, na okamžik tiše postojí, a zase zmizí v hradbě zeleně. |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro Svatonín šel asi na dřevo. Ne, to je hloupost, dřeva tu má dost. Vezmu si svoje housle a vyjdu před srub. Srdce mého stromu poskočí, ale radostí to není ani omylem. "Svatoníne!" vykřiknu hluše a klesnu k druidovi. Je mrtvý. Koloběh přírody, ale to neznamená, že mě to nezarmoutilo. Domů zamířím pomalu a smutně. Jednak kvůli druidovi a druhak kvůli tomu, že musím z lesa odejít. Udělám to pro něj, určitě by si to přál. Dryády mohou už z dálky slyšet tesknou melodii mých houslí, která se blíží k velkému Stromu, kde přebývá naše královna. Blízko je i můj javor. Ten smutně sklání větve k zemi. "Svatonín je mrtvý," zamumlám k těm, jež to ještě nepoznaly, když jeho duše splynula s lesem. Nic víc neřeknu, jenom naposledy obejmu svůj strom a se všemi se rozloučím. A» už já nebo jim to předá javor ve svém šumění listů. Musím jít, dokud mám odhodlání. Chtěla bych zůstat, ale nemůžu. Ne. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Pláčem za dobrého druida chvěje se listí a třepotají jehličky ve vršcích borovic. |
| |
 | Les Jak se tak díváš do dutiny stromu, tak ti opravdu přijde, že to co vidíš se ti musí napůl zdát. Ve vykotlanině po suku je schoulená malá postavička, která má ve své prenatální pozici snad půl stopy. Dřímá možná malinko hlasitěji, ale nutno říci, že její vrnění by se spíše dalo přirovnat ke předení kočky, než ke chrápání starého dřevorubce. Přitom si malinko pomlaskává a zdá se, že jí vůbec nic nechybí. Říká se, že obrázek řekne více než 100 slov a proto:  Je věcí instinktů, naučení a tak všeobecně šestých smyslů, že když se na bytost a» jakkoliv roztodivnou někdo kouká, tak si to nějakým zvláštním způsobem uvědomí a pozná to. A jak se zdá, tento šestý smysl zafungoval i teď, když vidíš s krátké vzdálenosti, kdy téměř nedutaje malinkou vílu pozoruješ, že otevřela jedno oko. Je trochu skelné, zbarvené do fialova a je v něm cítit únava a jakési spíše zamžourání. Jako když někdo projde kolem spícího psa a on jen tak zkontroluje, že jde někdo kolem. A podobně i víla. Nejprve. Potom oko zase zavře a několik krátkých vteřin se nic neděje. Pak sebou najednou trhne a posadí se, přičemž se odtáhne od "vchodu" do svého nocležiště a jakoby se pokoušela vpít a vrůst do stromu, který má momentálně za zády. V očích se jí zazračí překvapení a na malý okamžik i strach, který však vystřídá spíše nelibost a obezřetnost, než reálné obavy. Během těchto pohybů sis mohl všimnout, že na zádech se jí rozprostírají překrásná a průhledná blanitá křídla. Toto poněkud neočekávané probuzení ji malinko zaskočilo. "Co je?" zeptá se najednou. Bez úvodu. Bez rozmyslu a přímo. "To je už ráno?" zamžourá do denního světla. Otázka je celkem evidentní a stejně tak na ní je v rozednívajícím se dni i odpověď. Ale nikdo si nikdy nemůže být ničím jistý a proto, jak se zdá, i malá bytůstka se raději ujistí... Hlas je, nebo by snad byl, zpěvný a libozvučný jako zurčení potůčku či ševel větru v korunách stromů. Ale spíše je naplněn lehkou chraptivostí a poznamenán pravděpodobně něčím, co se odehrálo předchozího večera... |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro Dávám si záležet, abych se vyhnula směru, kde se nachází moje bývalá rodina. I kdybych si měla proto zajít delší cestou. Přibližně vím, kde je Město. Když je jediné obrovské, jistě do něj povede i velká cesta. Přijde mi nejlepší nejdřív pátrat u krále. Pochybuju, že bych něco vyzjistila u Zdi. Kámen mi nic neřekne, ale elfové by mohli. |
| |
| Vidím jak víla otvírá očko a napjetě jí pozoruji. Když vyskočí ze svého provizorního lože mírně se leknu až poskočím. "Co je?" optá se až by se dalo říci neadresně. Rozhédnu se kolem a kolem a nevím co říct. "To je už ráno?" řekne a zamrká těmi pozorhodnými očky. Přikývnu na souhlas tomuto jasně viditelnému faktu a dál si vílu fascinovaně prohlížím. Cítím z její samotné podstaty cosi přírodního a tak zkusím promluvit prastrou řecí které rozumí jak zvířata tak rostliny. Mé myšlenky se formují ve slova a ta pomalu putuji do té malé hlavičky a noří se do hlouby jejich mozkových závitů. ,,Dobrý den. Mé jméno je Lísteček. Neumím mluvit řečí kterou hovoříte ale dokáži vicítit co slova které vypustí lesní tvor obsahují. Jsem rád že jsem nenarazil na nějakého ze starousedlíků... Jejich mluva je pro mě zkrátka nesrozumitelná." nachvilku zastavím proud slov a usměji se. Upřímně a nevinně. Pohlédnu na vílu a pak rychle sáhnu po vaku na záden vylovím pár oříšků a listů ,,Nemáte hlad?" pošlu vzduchem další sérii myšlenek. |
| |
| Les Chvilku zmateně hledím směrem, kde se mi proti světlu rýsuje spíše obrys postavy. Trochu nedůvěřivosti v očích brzy doplní i nechápavost, když jsem najednou zasažena formovanými myšlenkami. Nedůvěřivost a zmatenost je opravdu zřejmá. Tolik jsem toho snad včera nevypila... zavíří mi v hlavě, jestli se mi to všechno jenom nezdá, nemám halucinace, nebo prostě jen jsem ještě trochu opilá. Přeci jen, víla nikdy neví... "Ehm..." zarazím se, když sklopím své dlouhé husté řasy k dlani plné různé zdravé stravy. Jsem stále nejistá. Přeci jen, být příliš důvěřivá k někomu, kdo se jen tak objeví, ještě mě probudí a potom mi nabízí jídlo by se dalo ještě racionálně vysvětlit. To bych si sama před sebou ještě obhájila. Ale když ke mě ještě mluví pomocí nějaké zvláštní telepatie?! To už je moc... "Ehm..." zopakuji... "Co jsi zač, že mluvíš takhle divně...?!" ujistím se tichým hláskem, kdy se snažím být pokud možno co nejopatrnější a nejvstřícnější... přeci jen jsem v tak trochu nevýhodné pozici, když jsem zahnaná do... dutiny. Zatímco obezřetně sleduji zvláštního telepaticky mluvícího tvora, začínám malinko natahovat krk, abych lépe viděla do dlaně, co přesně tam je za oříšky. Na listí sice moc nejsem, ale nějaký olejnatý plod nebo oříšek bych si dala... Dokonce udělám i jeden opatrný krok směrem k Lístečkovi, abych viděla, co tam tedy má co nejlépe... ale přesto bedlivě sleduji, jak si bude počínat... |
| |
| les vidím vílino nejisté počínání a můj vřelý úsměv se prohloubí "Ehm... Co jsi zač, že mluvíš takhle divně...?!" osmělí se trochu. zamyslím se jak odpověďet. Pochybuji že v těchto končinách o mě podobných někdy slyšeli. Bylo by to velice podivné když já neslyšel o nich. Nakonec vyšlu to co mě napadne nejdříve. ,,Jsem blízce spjatý se lesy i zvěří..." řeknu a mimoděk pohladím listnatou větev stromu který víle sloužil jako lůžko. Když vidím jak zvědavě nahlíží do mé natažené dlaně nakloním jí tak aby měla moižnost si lépe prohlédnout plody lesů které nabýzím. Máš možnost vidět několik velkých a duhově zbravených žaludů, jsou položeny na zelených listech, jíslo vypadá velice chutně, když se navíc pozorně zahledích povšimneš si několika kousků tobě neznámého lesního ovoce, zvdáleně připomíná maliny ale jsou tmavš a zdají se š»avnatější. |
| |
| Les "Hmmm..." zamumlám si jen tak pro sebe, když je mi vysvětleno opět tím zvláštním způsobem, se kterým jsem se dneska setkala poprvé ve svém životě, o co se vlastně jedná a bylo mi tedy rádoby něco vysvětleno. Celou tu dobu jsem se přestala na chvilku věnovat dlani s různými dobrotami, a sledovala jsem Lístečka. Jako bych si ho odhadovala, jestli mi od něj může hrozit nějaké nebezpečí, nebo se nemám čeho bát. Ale nakonec se asi nechám polapit modrými očkami a zatímco jsem hleděla malinko zarputilým nejistým výrazem, najednou jsem se i usmála a do očí se mi vkradly jiskřičky důvěry. "Tak dobře..." jen tak pronesu. Opět tak trochu pro sebe a udělám několik opatrných nejistých krůčů směrem k natařené dlani. Je vidět, že ve svých pohybech nejsem až tak docela jistá. Taková ta lehká rozevlátá nejistota, kdy si je každý jistý, že půjde určitě rovně a přesně ví kam, ale přesto to není až tak docela pravda. Omluvně se usměji, a pak nakouknu do dlaně. Žaludy a listí mě moc nezajímá, ale docela mě zaujaly ty š»avnatě vypadající maliny.. Natáhnu svou kratičkou ručičku s roztomilými prstíky a sevřu jednu z nich. Potom zase o trošku ustoupím a zatímco koulím s malinou ve své ruce, tak si ji zajímavě prohlížím. Zjevně tuto zvláštní malinu, nebo co toto lesní ovoce je, vidím prvně a snažím se přijít na to o co přesně jde. Začichám... líznu si a potom se do toho i zakousnu... A začnu žvýkat a vychutnávat, jak to vlastně chutná... "Ha cho thu vhlastně dhělháš...? Heště shem tě thu nevidhěla..." zeptám se. Asi mi nikdo neřekl, že se nemá s plnou pusou mluvit. A jestli mi to někdy někdo řekl, tak jsem si z toho zjevně ponaučení nevzla a je mi to úplně jedno. Zvědavost a hlad jsou asi momentálně na přibližně stejné úrovni, což znamená, že potřebuji dělat oboje najendou a nevím čemu dát přednost... ale když ta bytost umí mluvit myšlenkami, tak je možná umí i číst a proto mi bude rozumět... |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro Poslouchám jejich vyprávění a důvody útěku z domova. Chtěl jsem říct že nevím jaké to je spát v posteli, vždy» jsem v životě v žádné nespal, a už vůbec ne s něčí hlavou, ale pak jsem to přešel mlčením a poslouchám další vyprávění. "Hmmm" zahučelo mezi zubama. Když jsem uslyšel poslední slova o umírání. "A víc ta hlava neřekla?" Každou chvíli někdo umírá, pomyslel jsem si I králové. znuděně si broukám když se mi zdá že to nebyl žádný zajímavý příběh. Pozoruju rodinku a uvažuji že se převalím na na druhý bok a bude dál hloubat nad závažnějšími problémy, jako třeba jestli náhodou támhle na dom dubu nebude pěkná sychá větvička. Když tu se mi začne vsouvat do hlavy nějaká podivá, prastará vzpomínka. Jak už je to dávno. To jsem býval ještě mladý, mladý? Jsem snad starý? vloudila se pohoršená myšlenka Tenkrát jsem se potuloval okolo Města, no ono to město pořádně nebylo. A nějak jsem se přichomýtl do nějaké patálie praděda dnešního krále. Hrozila nějaká pohroma pro celé království. Co že to tenkrát hlásali ti bradatí mudrci? "Zem bez krále ..." |
| |
| Jak tam tak víla debatuje s nějakým mužem, vítr k nim donese velice tesknou melodii. Jako by rozechvívala každý lístek okolních stromů a ty šuměly jako tichý chór, který doplňuje onu hudbu. Houslista se podle hlasitosti přibližuje. Kráčí z opačného směru - tedy odtam, kam měl namířeno Lísteček. V jeho hře není jediné zakolísání ani chybka, přestože skladba nepatří zrovna k něm nejlehčím, a citlivějším povahám by hudba vehnala do očí slzy, protože z ní smutek přímo odkapává. Konečně se vynořím ze zákrutu cesty, smyčec se ve štíhlých a dlouhých prstech stále pohybuje sem a tam po strunách. Jdu pomalu, ale přesto jistě. Dívám se na housle, které jsou jakoby porostlé nějakou popínavou rostlinkou, takže si nevšimnu osoby, co se baví s dutinou stromu. První na mě zaujmou vlasy. V lesní zeleni září jako vyleštěný měděný plech, jako listí, co na podzim mění barvu ze zelené na červenou. Jsou bohaté a husté; úctyhodná délka až širokým bokům říká, jako by nikdy nebyly stříhány, ale přesto opečovávány - na slunci se lesknou. Lístečky a kvítky ve vlasech vypadají svěže, omotané kolem některých pramenů si tam trůní jako stříbrné a zlaté ozdoby, přestože jsou bílé a žluté. Taky se v mé hřívě najdou zelené javorové listy. Na první pohled vypadám jako elfka. Dokonce mi jedno špičaté ucho vyčuhuje z vlasů. I jemné rysy vypadají elfsky, ačkoli postava to popírá - nevysoká, tvarem připomínající spíše přesýpací hodiny než štíhlou věž. I tak nejsem lidsky oplácaná, jak by měla být žena s mými proporcemi. Velká kukadla mám zelená jako jarní tráva, pouze to kazí smutný pohled, který se mi do nich vloudil. Kolem očí mám něco, co by se dalo nazvat zelenými stíny, jaké používají parádivé šlechtičny, ale kdo by se podíval blíž, zjistil by, že je to odstín mé kůže. Vytrácí se do normální zdravé barvy, jakou by kůže měla mít. Oblečení je stejně podivné jako účes. Směsice jemné látky a rostlin, jako by je do tkaniny někdo všil a ony byly stále zelené, neusychající. Plazí se po nich břeč»an, jak tomu bývá u nějakých budov. Mají o tón nebo o dva světlejší barvu než rostlina a vypadají spíš jako košilka. Úzká ramínka, délka jen kus nad kolena. Přesně mi padnou, obkreslují linie postavy a jsou přepásány koženým opaskem se širokou sponou. Ta je na mě jediným kovem. Na opasku je připevněno několik kapsiček ze stejné látky, jako jsou moje šaty. A ještě šátek, který mi splývá uvázaný za jeden cíp podél levého stehna. Nikde žádná zbraň, leda bych někomu chtěla smyčcem vypíchnout oko. Kolem krku mám na kožené šňůrce zelený kámen. Jinak jsem bosa, ale evidentně mi to nevadí ani mě to nezraňuje. V polovině tónu hudba zmlkne, protože se zarazím. Konečně jsem si všimla, že se k někomu blížím. Pomalu spustím ruce podél těla; v levé tmavé housle, v pravé smyčec. Doširoka otevřu očiska a přemýšlím, jestli mám utéct nebo ne. Je to tak dávno, co jsem viděla člověka, když nepočítám druida, že jsem z toho řádně vyjukaná a nesvá. Nedůvěřivě si ho prohlížím, jako srnka kouká na náhodného pozorovatele, co ji vyrušil z pastvy. Moje zdání lesní žínky se tím ještě prohloubí. Klid, hlavně klid. Při své cestě ještě potkáš tolik lidí i jiných bytostí. Musíš si zvykat. Jenom by mě zajímalo, proč nabízí žaludy stromu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Ještě že je málo času, že by někdo měl najít jeho syna a něco o Zdi..." pokrčí rameny. "Já vím přesně, co říkal," ozve se ten z prcků, co obhajuje hlavu jako hlavu královu. "Najděte mého syna, který bude svou mocí držet Zeď, a» náš svět neskončí v bolu a šedi. To říkal. Pořád dokola." S posledními slovy trochu znejistí. Přeci jen, není moc obvyklé, aby se zjevení projevovala jako zaseklá gramofonová deska, i když tu nikdo neznal gramofonovou desku, aby to správné přirovnání mohl použít. Ty už jsi ale o něčem podobném slyšel. Když někdo umí vyslat zprávu myšlenkami, tak na místech, kde je nějaká magická anomálie, třeba žíla magicky aktivního kovu v zemi, nějaký artefakt, nebo třeba chrám, může se přesně tohle stát. A "strašidlo" pak straší, dokud se energie zprávy nevyčerpá. Má to celé jen jednu chybičku. Zeď je přeci pověra, ne? Prý odděluje svět magie od světa, kde magie není... pche. Copak by si někdo něco takového vůbec mohl představit? Vždy» by tam nic nefungovalo... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Vdávat se? Až naprší a uschne. Toník je sice milý kluk, ale stejně - představuješ si něco víc, než se prostě vdát za kluka ze sousedství, i když jste tak moc dobří kamarádi. Chceš se zamilovat až po uši, prožít nějaké dobrodružství, prožít alespoň něco... Měsíc svítí do pokoje, jasný a prokreslený. Sprinkle Wade spí, venku je ticho, pokud zaslechneš kroky, tak leda kočičí po střeše přístavku vašeho domu. Ach jo! |
| |
 | soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro Posadím se a zamyšleně našpulím rty „Musím se nějak uklidnit…když jsem rozrušená neusnu…půjdu si vybýt zlost.“ vstanu a vezmu si svůj krásný prak,který mi daroval děda,když jsem byla malá.Nevěděla jsem z jakého byl dřeva,ale byl hodně světlý a leštěný,řemen na vložení kamene,byl červený a na to,že jsme ho měla již pár let,nevypadal nijak opotřebovaně.To asi proto,že od té doby co před dvěma lety děda umřel,jsem se o prach dobře starala. Převlékla jsem se do svých oblíbených,šatů,které jsem měla na běhání,byli blankytně modré,měli ještě volánky,ale těch jsem se zbavila,protože mi překáželi v pohybu.Byli to prosté šaty,kdyby se někdo koukl blíže našel by někde dobře skrytou záplatu,ale jinak vypadli v pořádku. Pak si ještě vzala do ruky voje staré lodičky,které jsem měla tak prošoupané,že mi ani nepřišlo,že mám boty. Otevřela jsem tichounce dveře od pokoje a vyhlédla na chodbu,nikde nikdo a tma.Všichni zřejmě už spali,nebo si rodiče ještě v posteli četli,nějaké ty své romány…hlavně,že si nepořizovali další dítě. Opatrně sejdu po schodech a překročím čtvrtý schod,který je uvolněný a vždy hlasitě zavrzá,když na něj někdo stoupne.Já to musela vědět,protože jsme ho uvolnila sama.Proto,aby mě varoval předtím,že se někdo blíží a že mám zanechat neplechy. Vyšla jsem před dům,nasadila si lodičky a rozběhla se ke svému místečku.Byl to strom,velký buk nedaleko zdi.Ona se ji nebála,věděla,že to jsou jen povídačky,když byla malá strašně se chtěla dostat na druhou stranu,ale nikdy neměla odvahu a pak když vyrostla,tak už v něco takového nevěřila,jako,že by tam byli nějaké víly a tak. Došla ke svému stromu,postavila se několik metrů od něj a začala se strefovat prakem do malé plechovky,co tam měla zavěšenou. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro Uzavřu se do sebe a najednou až nezvykle na své dosavadní hloubání o suchých větvých, se zamýšlým nad tím co jsem slyšel. Já člověk "ehm fuj", tvor, od přírody líný, najednou bych se měl do něčeho pustit? A do čeho vlastně? Hledat nějakého ztraceného syna? A» se stará každý sám o sebe. Co bych se pletl do nějakých lidských záležitostí. Celý se otřepu a převalím na pravý bok. Snažím se stát se zase špalkem, nebo pařezem. Najednou ale nemám stání, vrtím se, převaluji. Co to u všech trolů se mnou je? divím se sám sobě. "Jak daleko je ta vaše nora?" zapoměl jsem se tvářit co nejmileji a tak to zaznělo spíš jako praskání lámaných větví. Abych to trochu napravil zazubím se na zaječí rodinku. Nevím co mě to popadlo ale mám podivné nutkání se dozvědět víc. |
| |
| MH: jenom technická poznámka pro "začátek". Buďte samostatní! Vymýšlejte si vesele všechny "neškodné" věci, jako že se vám na hlavu vytento sýkorka, i divočejší (na což mě zrovna příklad nenapadá). Když vám bude připadat, že jsem něco málo popsala (což se může snadno stát ;-)), klidně si to domyslete. Pokud by vás napadlo něco komplikovanějšího, co by mohlo kolidovat s dějem či světem, zeptejte se, ale obecně vzato - já už si s tím poradím, prostě nereagujte jenom na to, co píše PJ, ale ŽIJTE tam. :-) Snad má tento pídžejský "pokyn" alespoň trochu hlavu a patu... :-) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Kousek... myslíte, že byste to strašidlo vyhnal?" ozve se tentokrát i zaječice s nadějí v oku. "Jenom tady přes kopec, jak je ten bukový hájek, a hned za ním je veliká mýtina po poslední bouřce, ale dřevo si odvezli lidi z osady, tak je holá, jen na jedné straně zůstal po dřevorubcích přístřešek a hned za ním je takový velký pařez a tam je vchod..." chrlí ze sebe rychle a mává packou v přibližném směru. Ostatní ve shodném rytmu přikyvují. Opravdu se nepoznáváš. Holt se ozval - pud sebezáchovy? Mrcha jedna vlezlá. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Jau!" ozve se náhle, když jeden z tvých kamenů přeletí svůj cíl a zapadne do křoví. "Dávej si trochu pozor!" Hlásek je vysoký, hádavý, trochu protivný. Rozhodně jde o někoho, kdo se rád a s vervou pohádá. "Teď budu mít určitě bouli." Větvičky roští se pohnou, ale mámivé stíny nedají rozpoznat podrobnostem. "Jeden se nemůže ani natáhnout, a už mu lítají šutry na hlavu..." brblavé žalování je zakončeno mohutným pšíknutím. "A ještě pode mě někdo šoupnul takovou vlhkou trávu!" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Nutno si připomenout: Je to opravdu dobře placené! Na druhou stranu, připadat si jako poštovní holub ti v horších chvilkách na náladě nepřidá. Proč vlastně opravdu neposlali holuba? Ten dopis není tak velký... Úředně vyhlížející obálka, kterou ukrýváš v té nejbezpečnější kapse, na první pohled hlásá: Důležité! Bez adresy a vlastně bez jediného písmenka; složitá a honosně vyhlížející peče» na ten dojem stačí sama. Vysoce postavený městský úředník, tak moc vysoce postavený, že jsi o něm ani nikdy neslyšel, ti hodně kladl na srdce, abys ji předal co nejdříve a v pořádku. Jak ale zařídit, aby tebe, barbara, pustily dryády až ke své královně, to ti nevysvětlil. "Však si poradíte," usmíval dokonale nijakým úsměvem. Je čas odpolední svačiny a tady by si něco na zub našla leda veverka. I když... z lesa vyjde zajíc a tváří se značně nepřítomně, nic okolo nevnímá, i trávu uždíbne jen tak aby se neřeklo. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „Hmm…moc se vám omlouvám pane.Netušila jsem,že tu někdo je.Jste v pořádku?“ zeptám se a nahlédnu do křoví. „Jestli chcete mám u sebe penci…na bouli,abyste si ji mohl zatlačit.“ nabídla jsem mu štědře. Sic jsem se obávala,že by si ji mohl nechat jako odškodné,ale zase nebudu přece zlá a nabídnu mu první pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Z křoví se vzápětí vykolébá... Asi se ti vážně něco musí zdát. Takováhle stvoření přeci neexistují! Leda v pohádkách. Stvoření je ti tak těsně nad kolena, takové celé široké a hranaté, a když se ocitne v plném měsíčním světle, ukáže se, že je oblečené v šosatém kabátě, je celé vousaté a na hlavě má něco, co se nejvíc ze všeho podobá cilindru. Přejede tě pohledem pichlavých oček. "Ty jsi divná dryáda," řekne, "A divný čmuch jde z tebe." Pak ale usoudí, že jsou to samé podružnosti a honem si přiloží dlaň na čelo, aby naznačil, jak moc velká je to bolest. "Penci... máš?" |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro "Nejsem žádnej lovec duchů." zapraská dřevo tentokrát přeci jen lehčeji, jako když se láme chrastí. A pomyslím si o duchách svý. Hlavně o těch po čerstvejch větvičkách. Nakonec po težkém povzdechnutí, ale překvapivě rychle se zvednu a začnu se ploužit směrem k mýtině. Ještě se otočím na zajochy, snažím se vyloudit přátelský úšklebek a za chraplavého huhlání se vydám na cestu. Bosýma nohama znuděně šoupu v prachu cesty a za neustálého láteření, že to mi byl druid dlužen, nakopávám kamínky. Zlostně jsem ulomil větvičku neprozřetelně čouhající do cesty a začal jsem jí drtit mezi zubama na jemnou kašičku. Po chvíli převalování jsem hmotu vyplivnul a znechuceně odhodil klacík. "No to je prýma den! Už mi ani nechutná!" Brumlám si pod vousy. Pak se překvapeně zastavím. Se mnou neni něco v pořádku! Pomyslím si a chytím se rukama za pačesy. Já tvor od přírody líný, prost většiny nálad, jsem si za dnešek vybral příděl na celý rok! Nejdříve zvědavost, pak zájem a teď ke všemu ještě zlost! "Ach jo!" vydere se mi, trochu i úlevně, z hrdla, seberu odhozenou větvičku, začnu jí opět žvýkat a pomalu se vydám znovu na pochod. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „Sakra…co jsi zač?A jaká Dryáda?“ řeknu celá zmatená a pořád třepu hlavou „A kušuj…já ti taky neříkám,že smrdíš.Trochu slušnosti bych prosila.“znovu se na něj zadívám a začnu si protírat oči,možná jsem byla unavená. „Cože?Penci?Jo jasně…mám.“ vytáhni zmíněnou minci a držím ji ve dvou prstech,ještě mu ji však nedám. |
| |
| Zatímco žvýkám svůj kousek maliny, nebo onoho zvláštního lesního ovoce, kterého jsem ochutnala možná poprvé v životě. Je to zvláštní chu», ale š»avnatost a sladkost onoho pokrmu mě asi dostatečně naplňuje až do nejhlubších úrovní mé duše. Protože nic není lepší na drobnou kocovinečku, než něco, co má výraznou chu» a dostatek tekutin, aby to doplnilo lehkou dehydrataci. Naštěstí pro mě jsem dostatečně malou, abych ocenila i toto, co na poměr k mé velikosti má docela dost tekutin, což mi postačí alespoň jako první pomoc. Takže se tak nějak krmím a čekám pod netrpělivými pohledy na to, až mi Lísteček svým zvláštním způsobem odpoví. Ale to se neděje a tak mi do uší pronikne zvláštně melancholická a ne úplně špatná hudba. Na chvilku se zarazím, zatímco mi mé sanice ztuhnou ve žvýkání a zaposlouchám se. Chvilku tak hledím někam do zdi, ajko bych se snažila si uvědomit, že, to co slyším je skutečná hudba s ne jen mé představy a když mi to přijde dostatečně skutečné tak... zmizím... A» je to jakkoliv skutečné či neskutečné, tak zmizím. K překvapení v minimálním případě pana Lístečka, který se mi nejvíce věnoval a který mě měl momentálně jako na dlani. Prostě najednou nejsem... A brzy. po několika vteřinách, nebo spíše půl minutě se najednou, někde poblíž, dozajista v dohledu, zhmotní na možná nejméně očekáváném místě opět ta stopu vysoká postavička vypadající dočista stejně jako ta předchozí. Je to snad náhoda, nebo to bylo zamýšlené. A teď, stále tak nějak ždímajíc ten svůj kousek ovoce, který jsem dostala od Lístečka ukusuji, zatímco z uctivé vzdálenosti obhlížím onu bytost, co se tak najednou objevila poblíž mého nocležiště... |
| |
| Natáhnu krk trochu dopředu jako větřící zvíře, ale osoba na mě nijak nereaguje. Ani se nezdá, že by si mě všimla, protože neustále zírá do dutiny stromu. Tím lépe. Však jestli půjde dál tímhle směrem, za chvíli ztratí pěšinu a... Zase se narovnám, konečně ujištěna, že tenhle mi neublíží. I kdybych mu prošla přímo před nosem, pochybuju, že by mou přítomnost vzal na vědomí, takže ho obloukem obejdu a mířím dál svou původní cestou. Víla je příliš malá (a možná ani není v mém zorném poli) a já o ní původně ani nevěděla, tudíž ona se s mou pozorností nesetká. Teď už je moje chůze rychlejší, protože si nechci nechat cizince dlouho v zádech, kdyby si to náhodou rozmyslel. I tak zase přiložím smyčec na natáhnuté struny. Chvíli přemýšlím, ale moje rozpoložení se nezměnilo, tak se lesem opět rozezvučí smutná melodie. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jak se tam suneš, ještě ani k bukovému háji se nedosuneš, najednou proti tobě po cestičce kráčí - dryáda! Splést se to nedá, leda by to byla nějaká hodně podivná divoženka se zálibou v břeč»anu. Tahle sice vypadá maličko nezvykle, ale svého "oblíbeného" obyvatele lesa poznáš spolehlivě. V ruce drží housle a něco na ně brnká, zní to táhle a smutně, a celá tak nějak vypadá, jako by jí ulétly včely. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Ty jsi člověk!" zavřeští zděšeně v náhlém poznání, zabuší se do hlavy a začne couvat. Zakopne a upadne. "Nesahej na mě!" skučí, jako by ses chystala po něm vrhnout. O zlomkrk se otáčí a utíká do tmy, zakopává, úpí, lomí rukama. Běží směrem, kde o pár stovek metrů dál stojí mezi stromy na kraji lesa Zeď. Dokonce ztratil cilindr. Takže na těch pověstech... ... pohádkách pro děti... ... něco bude. Leda by se ti právě zdál hodně živý sen. |
| |
| U stromu Zasním se do zvuků melodie. tak krásné a tak teskné. pomyslím si a sleduji jak víla pojídá kousíček ovoce. Usměji se když sliším vílinu otázku proceděnou přes kousky jídla a utvořím své myšlenky do slov. ,,Jdu zachránit svou sestřičku..." odpovím a v tu chvíli mi projede hlouvou jehlička bolesti. Zdá se jak by si razila cestu až k nejhlubšímu místu v mém těle ne li duši. Víla v tu chvíli zmizí. Nevím zda vicítila mou bolest nebo měl její úprch jiné důvody. Jehlice zmizí stejně rychle jako se objevila a vše za jase jako dřív. Můj obličej se uvolní a vrátí se k úsměvu. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím původce té zajímavé melodie. Přikládá smyčec na struny nástroje který jsem zatím nikdy neviděl a chystá se opět zpustit. Začuchám jako bych vetřil. snažím se vycítit zda je tvorem spjatým s lesem, vzhled by tomu odpovídal. Za pokus nic nedám. Moje myšlenky se rozletí směrem k neznámé, ,,Krásná hra, paní.". Pak pomaličku uchopím mezi prsty jeden ze žaludů co žmoulám v ruce a strčím ho do úst. Pomalu žvýkám a vychutnávám si, pro mě, lahodnou chu» lesního plodu. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „Hej!A ztratil jsi cilindr!“ seberu ze země,začnu s ním mávat nad hlavou a běžím dál za ním. |
| |
| U stromu Ještě chvilku tak postávám na svém novém pozorovacím stanovišti s dojídám poslední kousky š»avnatého kousku ovoce. Celý ten výjev mi přijde poněkud pozoruhodný a proto se snažím na něj jen tak nějak koukat z povzdálí, než opět podniknu nějaké kroky... A netrvá to dlouho a ta zvláštní bytost začne opět hrát. Opět smutnou melodii stejně jako předtím. Chvilku jen tak stojím a zaposlouchávám se do melodie, až se mé čelíčko nespokojeně nakrabatí a já vyplivnu jednu malinkatou pecičku z ovoce, která mi ještě zůstala v puse. Poslední kousek, ten nejméně vábný z celé, na mé poměry, velké maliny odhodím a rozletím se směrem k rusovlásce. Nebo spíše poblíž k ní... Letím krásně a podobně jako létají motýli. Takový ten třepetavý pohyb s neúplně pravidelnou dráhou letu, který zrychluje a zpomaluje podle toho, jak moc motýl zatřrepetá křídly. A to mě činí snad ještě o něco roztomilejší, než jsem byla předtím. Tam se usadím na větev asi tak ve dvou metrech. Chvilku počkám, jestli se to nezlepší a potom pronesu. Moudrým a vážným hlasem s jen lehkou stopou pobídnutí a návrhu. "Hele... hraješ docela hezky, ale nemohla bys zahrát něco veselejšího? Tohle je takový smutný..." malinko se zakaboním a do tváře se mi vkrade nádech melancholie a zármutku. Jako bych opravdu raději slyšela něco veselejšího a ne jen že to říkám prostě jen tak... Potom si založím ruce přes má malá prsa a zatvářím se důležitě. "Veselejší melodie by byly víc na místě..." začnu s vysvětlováním. "Támhleten myšlenkomluv..." ukážu pohledem směrem k Lístečkovi, který zasněně si nejspíše neuvědomujíc teskné melodie až do hloubky, naslouchá hudbě jako by byl váben nějakou nadpozemskou silou, "... totiž hledá sestřičku a tak je asi dost smutnej už tak... a něco veselýho by mu spíš prospělo... A mě by se to taky líbilo víc..." dodám jen tak mimochodem, ale kdoví, co je pro mě důležitější. Jestli aby se mi více líbila hudba, nebo aby se Lístečkovi udělalo případně lépe... |
| |
| Zarazím se v půli kroku, obočí se mi stáhne ke kořeni nosu. Na pár vteřin jsem jako socha, jenom těknu očima sem a tam. Několikrát zamrkám jako někdo, komu se jenom něco zdálo, a potřesu dlouhou kšticí. Na Lístečka se ani neotočím a smyčec už zase plynule klouže po strunách. Ještě mi z toho všeho začne harašit, výborně. Až víla mě donutí znovu zastavit. Zakloním hlavu a chvíli očima pátrám, odkud hlásek vychází, než ji ve větvích najdu. Housle mám stále pod bradou, ale ruhou ruku spustím podél boku. Z celého vílina proslovu mě zaujme asi jenom jediné slovo. "Myšlenkomluv?" zvednu jedno obočí zmateně a kouknu po jediné zbývající osobě, které by ten název mohl patřit. Já tedy nemám ani ponětí o tom, že by zrovna na mě mluvil. Nebo snad tamto bylo ono? Jestli ano, asi si moc nepokecáme. "Já jsem taky smutná. Nevím, jestli dokážu zahrát něco veselého," pokrčím rameny a na vteřinku sklopím oči k zemi, abych je k víle zase zvedla. "Už dlouho jsem nehrála u vílích veselek..." zamyslím se více méně nahlas a pro sebe. Spíš to byl jen takový povzdech někoho, komu něco připadá strašlivě dávno, přestože to nemohlo být ani ne před rokem či dřív. |
| |
| "Mhhh..." Zamručím do vytracena, když zblejsknu tu stromožínku před sebou. Vypadá to že si mě zatím nevšimla. pomyslím si. Najednou je konec loudání. Odhodím větvičku na jednu stranu cesty a sám hbitě hupnu na druhou a dělám se pařezem. Ještě ve skoku jsem zahlédl nějaký blýskavý pohyb okolo dryády, ale už jsem neměl čas to študovat. Snad motýl či vážka... Nějak už dneska netoužím ještě někoho potkat. Jedno setkání s ušáky mi stačilo. A kam mě to zavedlo! Jdu někam kam jsem vůbec nechtěl jít. No ono když se to tak veme kam já jsem vlastně původně chtěl jít? A chtěl jsem vůbec někam jít? Uf, to je nějak moc myšlenek najednou! pomyslím si zmateně. Hrom aby vzal všechny krále, dryády, a.. a.. vůbec! |
| |
| Les se nastraží a zakaboní, stromy jako by se i bez větru otřásly - takový randál! Co to má znamenat? I vy, náhodní neznámí, co míjí se cestou, zaslechnete po chvíli jakési nepatřičné zvuky. Napřed je to jen hlahol rohů. Jednoduchá melodie, několikrát se opakující. Zvláštní je, že se zdá přicházet z více stran naráz. Jakoby na sebe volala a pak si odpovídala. A křik lidí, zazní dusot koní... Ptáci ztichnou či se rozčileně rozkřičí, podle nátury. Jako by i sluneční jas trochu pohasl a padl na vás stín obav. Není ještě čas honů, vydali se snad nějací hlupáci pro srnčí na hostinu? Navíc se podle všeho blíží k vám... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Pak si uvědomíš dvě věci - cilindr, který neseš v ruce, se za tu chvíli zvětšil tak, že kdyby sis ho posadila na hlavu, asi ti bude akorát. A ta druhá věc - doběhla jsi skoro až ke Zdi. Ještě pár kroků a musela bys jí vidět, teď k půlnoci jako černou hradbu proplétající se lesem na obě strany. Kdybys zabočila doleva, po pár desítkách kroků bys došla k bráně, kde se právě nudí - ale odpovědně nudí - dva chlapi z vesnice. Ani nevíš, kdo má dneska službu. Že by mrňous běžel tam? Protože přelézt Zeď jen tak někde je k ničemu, to dobře víš, táta tě tenkrát tak seřezal, že ho musela maminka prosit, aby tě nepřizabil. Padá rosa a do nohou studí, promáčí okraj šatů... |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro Chvíli jsme uvažovala jestli bych neměla jít domů a na všechno zapomenout,ale to byla tak jedna sekunda. „Přece si nenechám tuhle šanci ujít!Dobrodružství!A už žádná nuda a námluvy….aspoň zatím…“ a dramaticky se odmítavě oženu. Vykročím k bráně,připravená stůj co stůj projít bránou,ale netušila jsem,jak to udělat.Hlídači mě tam rozhodně nepustí,ani kdyby čuníci začali létat. Schovala jsem si penci do kapsy,která byla šikovně skrytá mezi faldami šatů,měla jsem tam pár věcí,provázek,dva připínáčky,náprsníček,nějaký žvýkací bonbón s větrovou příchutí,který jsem dostala od tety Minervy při její poslední návštěvě před třemi měsícemi.Byla trochu senilní,takže si věci,jako,že nemám ráda větrové bonbóny a žvýkačky ráda si nepamatovala.A sirky.To tam mám normálně,ale teď mi z ní,ještě trčel prak. Na hlavu jsem si narazila cylindr a litovala,že nemám u sebe zrcátko,abych se podívala,jak mi to sluš,ale pak jsem se zase začínala zabývat plánem,jak se dostat přes ochránce brány. |
| |
| Na chvilku se zatvářím přezíravě, když se Aíney zarazí nad tím, co jsem pronesla. Zjevně mi výraz "myšlenkomluv" přišel docela normální a stejně tak dobře i aplikovatelný na někoho, kým podle všeho Lísteček je. "No jasně..." prohlásím jako ten největší a nejmoudřejší děd Vševěd. "Mluví myšlenkami... a já si teď nemůžu vzpomenout jak přesně se tomu řiká učeně..." mávnu rukou nad tímto drobným nedostatkem. Asi to není až tak důležité, nebo to alespoň za nějak důležité nepovažuji, aby to nějak mohlo shodit mou hodnotu ve společenských vrstvách. Potom se k tomu již nevyjadřuji a začnu raději filozofovat nad tím, jestli je dobrá ta smutná hudba. "Hmm..." začnu nevině a zeširoka. "Ono takhle by se dalo nad tím přemýšlet, ale nepřijde mit o nejš»astnější. Když je mi smutno a zpívala bych smutný písničky, tak by mi veselo bejt nezačlo. Bylo by mi pořád smutno, smutněji a nejsmutněji, protože bych jak bych to... no prostě neudělala nic pro to, aby mi bylo veselo... takže bych si musela zpívat veselý písničky, aby mi bylo líp..." zatvářím se nakonec vítězoslavně nad svou téměř dokonalou a neochvějnou logikou. I když bylo tak trochu vidět, že vyplodit takovouhle úvahu mi dalo celkem zabrat, až se mi skoro začalo potit čelíčko. "A proto bych ti..." zarazím se a zaposlouchám. V tu chvíli totiž ke měn dolehly zvuky z lesa. Zvuky, které se mi ani v nejmenším nelíbí. A v tu chvíli stejně tak najednou jdou vešekeré úvahy stranou... "Nééé tak nahlááás..." zaúpím, když mi dolehne k uším hlahol rohů, který se stupňuje, zintenzivňuje a sílí. Chytnu se na chvilku za hlavičku, a schoulím se ve svém postoji do kluubíčka, jako bych se chtěla uzavřít sama do sebe a uniknout před těmi hlasitými zvuky. Stejně tak jako jsem při pojídání maliny a při hře dryády zapomněla na to, že má malinká kocovinka z včerejšího truňku ještě neodzněla, se i velice rychle pod nátlakem okolností a hlavně nátlakem na ušní bubínky opět sama přihlásí o slovo... Zatím jsem si nějak nespočítala, že by ty blížící se zvuky mohly pro nás znamenat nějaké nebezpečí. Koneckonců... kdo by také ubližoval někomu tak roztomilému jako jsem já... ale to budu koneckonců řešit až poté, co odezní alespoň první vlna žhavého oleje, co se mi momentálně přelévá uvnitř mé hlavy... |
| |
| Mně rozhodně nepřijde normální, že tu po lese chodí nějací myšlenkomluvové a debatují tu s vílami. Já se totiž se žádným myšlenkomluvem nesetkala, tak na něj koukám dál dost skepticky, jestli ta "myšlenkovmluvie" není nějaká nemoc nebo jestli není příšera, co si sundá lidský převlek a bude mi chtít sníst myšlenky. "Když nehraju od srdce, není to ono... To by musel začít někdo jiný, aby mi zvedl náladu. Jenže nikdo jiný tady není, tak holt asi budu hrát smutně," hájím svůj postoj, přičemž lehce zašermuju smyčcem, jak to vysvětluju. Tedy, jenom rozhodím rukama. Zase se mi rozšíří oči, když zjistím, co to vlastně slylším. Jako každý lesní tvor se špetkou zdravého rozumu se vrhnu instinktivně do úkrytu. To znamená ke stromu, na ktrém se choulí víla. Přitisknu se k němu zády, zavřu oči... "Můžu?" A najednou nejsem, jako předtím nebyla víla. Jen s tím rozdílem, že ona najednou zmize a objevila se jinde, já prostě vrostla dovnitř. Kdo by se podíval pozorněji a studoval kůru, zjistil by, že je v ní vidět můj lehounký obrys. Že kůra připomíná člověka, ale to se lidem často zdává, třeba když vidí nějaké poleno, co má vyhovující počet končetin a podobně. A pak... a pak se na místě, kde jsem ještě před chvílí byla, otevřou oči. Moje oči, ale taky by se obyčejný smrtelník musel snažit, aby je zahlédl, protože když chci být nenápadná... Úkryt je vyhovující. Uvidím je, jestli pojedou tudy. A oni mě ne. Pro někoho by bylo docela překvapující, jak pro nás vypadá vnitřek stromu. Jako malý domeček. Záleží na tom, jak je strom velký a starý, v tomhle máme dokonce obě dost prostoru. Odlepím se od "okna" (oči zmizí) a otočím se na druhou dryádu. "Díky." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Brána ani vlastně pořádnou branou není. To jenom na jednom místě je Zeď zhroucená, je tam díra dovnitř, zubatá vyčnívajícími kameny. Láká tě, láká, i světlo měsíce jako by na druhé straně bylo jasnější, mámivější, a lehká vůně květin odtamtud zavanula... |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „A nebo taky ne…to je Tom a Harry….ti spí pořád…není nad sourozence.“ušklíbnu se a dojdu k bráně z blízka si prohlédnu tvář Toma a udělám na něj pobavené posuňky. „To máš za to,že mě pořád plácáš po zadku a říkáš mi holčičko.“sic to byla malá pomsta,ale mě to stačilo. Postavila jsem se před díru a prohlížela si ji „Kdo by si myslel,že to je opravdová brána?Někdo by ji měl opravit….aby tak opravdu vypadala…pak by si už asi nikdo nemyslel,že to všechno jsou jenom povídačky.“ zabubnuji prsty na cylindr,jakoby bych si tak chtěla dodat odvahu. „Ale no tak!Jen tam na chvilku nakoukneš a hned budeš zase doma ani se nenaděješ…jen klid..“nadechnu se. A rychle se otočím,že odejdu,ale zase se zarazím „NE!Nebuď srab.Dělej.Projdi bránou!“ Otočila jsme se zase zpět,znovu ohlédla na díru a rázně,rozhodně,nervózně a vzrušeně jsem jí prolezla na druhou stranu. |
| |
 | soukromá zpráva od Morrad pro "Saframentskej dopis .. nebýt těch peněz, tak bych do toho asi nešel. Jak si to představuje ? Dryádí královna .. si myslí, že si nevšimnou, že já nejsem dryáda ? No ikdyž .. postavu na to mám, jsem krásný a ..." Zastavím se v polovině myšlenek a na tváři se mi objeví úsměv, neb si uvědomím nad čím že to přemýšlím. "No uvidíme .. to ještě nějak vyřešíme. Ale co bych měl řešit hned teď, je jídlo .. vždy» jsem nejedl už skoro dva dny. Kdo to sakra měl tušit, že tady nikde nebude krčma, kde bych si naplnil břicho a uhasil žízeň ? Tenhle kraj je jak u snědeného krámu .. nic tu není. " Z těchhle myšlenek mě vytrhne až přítomnost zajíce, který se kousek ode mě vyloupl jako kouzlem, jako spadlý z nebe. Jen se usměji a pokynu směrem k nebi na znamní díků .. "Díky ty tam nahoře .. teď jen, aby nám neutekl. " Maličkou chvíli ho jen tak sleduji, potom přejdu ze sedu do kleče a potichounku tasím bastard. Potom se vydám malým obločekm tak abych se dostal zajíci dozad přikrčen u země a snažíc se být tak tichý, jak jen to má barbaří postava umožňuje. "Hlavně nebýt zbrklý ... bůhví kdy se nám poskytne další taková příležitost jídla. A navíc zdá se, že je nějaký dezorientovaný. A nerozskenout, jen omráčit .." S těmihle myšlenkami se dál plížím za zajícem, který je očividně nějaký "mimo" .. pokud se mi k zající podaří přiblížit na 3 sáhy, tak už nepřemýšlím a vyrazím rychlým skokem vpřed, snažíc se zajíce úderem naplocho omráčit. Sílu kterou jsem do toho ale vložil jsem i přes sebeovládání neodhadl, zapomněl jsem na jeho velikost a bylo to spíš tak na uražení té malé, nevinně vyhlížející hlavičky zajíce, který se ale stal terčem mého hladu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Projdeš... ach, ten náhlý pocit svobody! Vzduch jako by tu byl sladší, světlo měsíce jasnější, odlesky jeho svitu na stromech a trávě kouzelnější. A kdo ví, možná tak tomu opravdu je. Před tebou se rozprostírá les, smíšený, s řídkým podrostem. Stromy nejsou úplně u sebe a tak je jakž takž vidět. Ideálně tak na zlomení nohy. Všude je ticho, jen tu a tam nějaký pták tíkne ze spaní. Kdyby ses ohlédla za sebe, vidíš krásnou zeď z neomítnutých cihel, se stříškou z tašek na vršku a pěknou, kovanou bránu v místě, kudy jsi prošla sem. Tepané ozdoby na ní zobrazují květiny a rej jakýchsi skřítků kolem nich. Brána je pootevřená, stříbrně se leskne, trochu třpytí... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zajíc v poslední chvíli zdvihne hlavu. "Pane... prosíííím! NE! Mám ženu a děti!" zavřeští a ty si až teď všimneš, ze má kalhoty na kšandu; přehlídnou se snadno, díky jejich "ple»ové" barvě. Zajíc na tebe zírá vytřeštěnýma očima. Dobře si uvědomuje, že ačkoli je jeden z těch zajíců, ne vždycky to hladové krky zastaví. "D...d...dva kluky a hol-holčičku," vymektá ze sebe a každý chlup na těle se mu třepe děsem. |
| |
| Hlasy se blíží... brzy je jasné, že jste obklíčeni ze všech stran. Muži na koních, mnoho. Netrvá dlouho a první z nich i spatříte, na zpěněných zvířatech ženou se po cestičce. Spatří Lístečka a zarazí na místě vzpínající se koně. Mezi muži jsou lidé i elfové, většina z nich vypadá jako vojáci, když "uniformy" jsou dost všelijaké, nejednotné. Snad ten dojem vytváří jejich jednání, strohé a chvatné, bez úsměvu, a zbraně nesené se samozřejmostí dlouhé praxe. Jeden z jezdců je oblečen trochu jinak - v prostém oblečení, které snad bylo dřív bílé, nyní je ale ušpiněné a uválené. Sedí na koni shrbeně, schlíple, přes oči má pásku a svázané ruce. Jeho koně vede za sebou jeden z těch přísných mužů. "Je to on?" houkne onen jezdec na muže s páskou a ukáže na Lístečka. "Ano," zazní tichá odpověď. "Seberte ho! Jsou to oni!" vykřikne jezdec rozkaz a dva muži se rozjedou k Lístečkovi. Popadnou ho pevně dřív, než by řekl švec, a začnou ho svazovat. Mezitím i z druhé strany přijedou jezdci. Když vidí, co se děje, seskákají z koní a od sedel odepnou sítě. "Kde je ta dryáda?" škubne s pouty spoutaného muže jeho věznitel. "Tam..." ukáže neomylně slepý muž. A dva další, v dokonalé souhře, přiběhnou ke stromu. "Vylez, nebo ho porazíme," zavrčí ten jeden a poplácá si na pouzdro se sekerou, která mu visí přes rameno. Je to sice válečnická sekera, ale na strom by hladce stačila. Další otázka a další odpověď. Slepý muž klopí hlavu, trpí... ale odpovídá. Dřevožroutův úkryt je odhalen. "Opatrně - nevíme, jak vypadá!" volá velitel na své muže. Ti, s obzvláště velkými a pevnými sítěmi, snaží se Dřevožrouta obklíčit. "Kde jsou ostatní?" strčí velitel nohou do Lístečka, ani se k němu nenamáhá slézt z koně. "Tak bude to?" křikne netrpělivě. "Pane... to bude ten němej," krčí rameny jeden z vojáků. Zmatek se zvyšuje. Všude běhají ozbrojení muži, zjevně dokonale vědí, co dělat a na co se soustředit. Dva mrňaví "svalovci" vystartují bez váhání za Leelou. Jsou v její velikosti, odmyslíme-li si fakt, že jsou to namakanci a hulváti, jenom křídla nemají tak krásně duhová, ale matná, a zvuk jejich letu není tak něžně zvonivý. V ruce drží sí» a jeden z nich má ruku napřaženou v gestu připraveném hodit kouzlo. "Nesnaž se zmizet!" vykřikne jeden z nich rázně a už házejí přes vílu sí». |
| |
| soukromá zpráva od Morrad pro "Dva kluky a holčičku ? Opravdu ? Tak to gratuluji .. jistě jsi na ně pyšný." Situace mi přijde tak paradoxní že ani nechci komentovat to že zajíc mluví. "Neboj se příteli .. už Ti neublížím. Jsem pouze vyslanec do téhle části země, mám hlad, přede mnou skoro nemožný úkol a já nevím ani kam dál. Potřebuji se najíst, odpočinout, ale nic z toho tady člověk nenajde." Mluvím k zajíci jakoby to byl člověk a jakoby mi měl pomoci. "Běž .. utíkej příteli .. utíkej zajíčku za svou rodinou .. tohle jsou mé problémy.Odpus», jak jsem se zachoval .. " Skoro si ani neuvědomím, co vlastně dělám, že se omlouvám zajíci, ž opuštím své jediné možné jídlo, ale skoro se stydím že jsem ho chtěl zabít. Pořád mi nedochází skutečnost, že zajíc mluví na což já zvyklý určitě nejsem. Zvednu se ze země a pomalým šouravým krokem se vydám svým směrem. Směrem, na kterém mě čeká cíl, kterému vůbec nevím jak se postavím .. jen se ještě otočím na zajíčka a usměji se. |
| |
| Schoulena v klubíčku naříkám nad tím, jak neskutečně se ozývá bolest mé hlavičky, že snad ani není možné, aby se jí tam tolik vešlo. A takto setrvávám poměrně dlouhou dobu, než si uvědomím, že to není zas až tak dobrý nápad. Mé naříkání bylo spíše tichým lamentováním, než nějakým hlasitým srdceryvným pláčem. Ale když si uvědomím, že okolo se začínají dít všelijaké věci, tak se začnu vyjeveně a lehounce ustrašeným pohledem rozhlížet po okolí. Zděšení v mých očích postupně nabírá větší a větší intenzity. Téměř by se mohlo jednat až o paniku. Když sleduji, jak ostatní, se kterými jsem se docela náhodou potkala na tomto zvláštním místě, jsou nemilosrdně chytáni a svazováni do sítí, začne se mi v hlavě odehrávat krátký plán úniku. Základ byl jednoduchý. Zmizet a uletět. Když však vytřeštím zrak na ty dva, co mi letí naproti se sítí a cítím jemnou opalizaci útočné energie v napřažené ruce, velice rychle si to rozmyslím. Přeci jen stačilo by jen menší kouzlo, které by mi po zásahu mohlo v kra»ounkém okamžiku spálit má krásná blanitá křidélka na prach. A to je to poslední, co bych mohla chtít. Místo toho, především ze strachu o křídla, rezignuji na jakýkoliv zápas a schoulím se do podřepu, abych co nejvíce usnadnila své lapení. O boj nemám ani v nejmenším zájem, protože prostě mám svá křídla asi raději než momentálně se blížící vyhlídku ztráty svobody. Proto je složím tak, aby co nejúsporněji byly uložené na mých zádech a nikde nepřečuhovali, aby až mě budou lapat a kdoví co se mnou potom hodlají vyvádět, způsobili co nejmenší škody. V tomto posedu jen lehce, avšak prosebně a dostatečně slyšitelně pronáším... "Jen opatrně... a» mi neublížíte... A» mi neponičíte křídla..." odehrává se v mých slovech skutečná tichá panika a obavy, aby byli ti grázlové, kteří mají vyloženě požitek z tohoto, co nejopatrnější, a když nebudu klást odpor, tak aby mi neublížili... "Hlavně pozor na křídla..." špitnu nakonec, když už jsem prakticky celá pokrytá sítí a v rezignaci čekám, co dalšího se bude odehrávat... |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro Ještě chvíli si ji prohlížím a dokonce se ji bázlivě dotknu,ale pak se od ní odvrátím a začnu se rozhlížet. „Strom,strom,zase strom a hele!Strom…“ usměji se a vykročím. „Jen se tu trochu porozhlédnu.To přece nikomu nemůže uškodit,že ne?“ brblám si tiše a chodím kolem stromů,kteří se mi také zdají pohádkové. Všechno pro mne bylo takové neskutečné. I když holka co si chodí lesem v šatech v noci a s cylindrem na hlavě,nebylo asi taky moc normální. Nahlížela jsem do dutin stromů a do keřů,jak jsem se snažila zahlédnout nějaké pohádkové stvoření. Byla jsem tak fascinovaná,že jsme nedávala pozor na cestu a nakonec jsem jistila…..že jsem se ztratila. Nepanikařila jsem,stačilo tu jen někoho najít,aby mě odvedl k bráně a bylo to,určitě tu někdo musel být. A tak jsem šla dál. |
| |
| Jak si tak ležím jako pařez, s divným mrazením poslouchám přibližující se dunění. Hrkot kopyt, hrubé hlasy, ržání, smrad z lidí, pot z koní. Tohle všechno úutočí na mé smysly. S ještě větší obavou sleduji že se zastavili právě u místa kde před chvílí byla dryáda ten "motýl", teď již vím, víla a ještě někdo koho jsem si předtím nevšiml. Nebudu se do ničeho montovat. pomyslím si Už takhle mám dost "svých" starostí a dál si v klidu ležím. Ale ne dlouho! Ve chvíli kdy svázaný muž ukáže směrem ke mě se obnoví mrazení v zádech. Co já mám u všech trolů s nima společnýho! kdybych měl zrovna teď hlavu tak s ní zakorutím. Ta sí» se mi vůbec nelíbí! sleduji přibližující se muže. Původně jsem chtěl zůstat ležet, a» si hážou sítě na pařez, umím se držet v zemi. To leda tak kdyby šli se sochorem... Ale slova toho se sekerou že klidně porazí strom mi klidu jaksi nepřidají. Nerad bych měl sekeru mezi lopatkama! I když teď žádný nemám, později bych je třeba mohl potřebovat! Najednou bych se chtěl stát členem té zaječí rodinky. Nějak jsem si nevšiml zda ti banditi, nebo co to k čertu je za svoloč, mají kuše či luky ale je mi to v téhle chvíli fuk. Vyskakuju, chlupy i vlasy se mi naježí, "Uááááááágrh!" s mohutným řevem, jako když praská suchý strom pod náporem větru, prchám mezi stromy, pryč od toho proklatého místa. Doufám že řev ty maníky se sítěmi na chvíli zdrží. Jako ti zajíci kličkuji, občas se kotoulem převalím do boku za kmen stromu, juknu za sebe a opět prchám... Vidíte asi pět stop vysokou postavu. No postavu, chlupatý, černohnědý kožich (vlastní), z kterého čouhají nohy, ruce a něco jako hlava. Bosé nohy nikdy boty nenosily, chodidla jsou jako podrážky, zrovna tak asi šaty nepatří k povinné výbavě tohoto tvora. Ruce jsou hrubé, opatřeny silnými nehty, spíše drápy. Chlupy na hrudi a zádech rovnou přecházejí v dlouhé vlasy a vousy lemující celou tvář. Na ní jsou nejvýraznější ústa, no ústa, spíše huba plná zubů ostrých jako dláta, nejsou to však dravčí špičáky. Nad ní a širokým nosem září černá očka, v některých chvílích velice živá, jako by ani nepatřila k pomalé postavě. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Pomalu na tebe padá únava. Přeci jen, je už hezkou chvíli po půlnoci a i když napůl čekáš za každým pařezem skřítka, nikde nikdo. Až když už si myslíš, že budeš muset složit hlavu někde pod křovím a doufat, že se tu netoulají vlci, zaslechneš zpěv. Melodie je to jemná, mámivá, vůbec bys nedokázala říct, jestli zpívá jeden hlas, nebo celý houf, jestli k tomu hrají nějaké nástroje - to zvuk samotný tě opřede do svých tenat, měkoučkých, hedvábných, je krásné nechat nechat se jím omámit a snad i vést - kupředu... možná tam dokonce zablesklo se pár světel, možná tam někdo bydlí a zpívá si před spaním. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „To je krása…“ zamumlám omámeně. Ale v duchu jsem se ptala „Dávej si pozor…slyšela jsi přece o bludičkách.Co když jsou to ony?A táhnou mě do bažin?Tak Toníky bych raději než bažinu…i když….ne…raději Toníka.“ Plahočím se lesem a občas zaslechnu trhání se látky,jak se mi šaty občas zachytili o větve,nechtěla jsem,raději vědět,jak vypadám.Potrhané šaty a určitě i poškrábaná,ale stejně jsem se nezastavila,nezajímalo mě to,aspoň zatím. Jediné co mě teď zajímalo byl zpěv a to kdo něco tak krásného tvoří. A možná i trochu na spánek |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dožene tě a vzhlíží k tobě s vděčností nemalou. "A také vám musím poděkovat. Ne každý je tak šlechetný!" Hmátne do kapsy u kalhot a vytáhne ruličku z něčeho, co bude asi velmi jemný pergamen, či něco podobného. Rozbalí ji a podává ti ji nahoru. "Však se podívejte!" praví dojatě, "To je moje žena, je to dobrá žena nejlepší, jakou bych si mohl přát," dodává honem a letmo se opatrně rozhlédně. "A tohle," zněžní mu zase hlas, "Jsou kluci, roubíři jedni... a naše princezna malá. Ta mašlička jí sluší, že?" Kdo ví, kdo mu tu kresbičku vytvořil. Snad nějaká dryáda, vodní nymfa, nebo, nejspíš, lesní druid. Na místního šmrdlala musel být docela šikovný, i starý zajíc si je tam docela k poznání. Minimálně podle kalhot. "Ale já sliboval, že vám pomůžu," tváří se, jako že ho obrázek již nechává chladným, i když si ho opečovává jako oko v hlavě. "A nebojte, trávou vás krmit nebudu!" Krčí nos a hihňá se, právě se mu povedl skvělý zaječí vtip! To až bude povídat doma...! "Kus dál, tímhle směrem, když projdete kolem té vysoké jedle, vidíte jí, jak kouká nad ostatní stromy?" ukazuje pečlivě a hlídá, jestli se díváš správným směrem. "Potom je dolík a za dolíkem docela široká pěšina. A po ní stačí jít docela malý kousek, a dorazíte do tábora Velkých Lidí. Jako jste vy." Tváří se samolibě, jak to dobře vymyslel. "Je jich tam spousta. Tam se určitě najde hromada lidskýho jídla." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Na paloučku tančí víly. Jsi si okamžitě jistá, protože to prostě nemůže být nikdo jiný. Tančí v kruhu a zpívají, pohyby ladné a neuvěřitelně pružné, že si okamžitě připadáš neohrabaná a nešikovná jako malé dítě. Určitě znají dokonale svůj tanec, protože jejich soulad je naprostý, doplňují se i shodují, podle toho, jak je melodie vede. Oblečené do lehoučkých, splývavých šatů, které i sebemenší vánek rozechvěje, některé modravých, jiné narůžovělých, další maličko zlatavých. V čele paloučku, vpravo od tebe, je pak bělostný trůn a na něm jejich královna, vypadá starší a vznešenější, než všechny ostatní, šaty bílé a na hlavě má korunu ze stříbrného listí. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro V duchu se snažím zopakovat tu krásnou melodii a zapamatovat si jejich tanec,ale po chvíli snažení jsem to vzdala. Věděla jsem,že nikdy nebudu tak krásná,ladná a vznešená,jako ony,je mi z toho skoro až do breku,ale překonám se a nerozpláči se. Zvednu hrdě hlavu a narovnám se „Přestaň je tu očumovat a jdi se zeptat…ty víly nebudu rušit při tanci…snad ta jejich královna mi pomůže…“ Vydám se po okraji mýtiny až dojdu ze zadu k trůnu,pak se postavím vedle něj,opatrně se natáhnu,chytnu lem jejich šatů a zlehka zatahám,abych na sebe upoutala její ctěnou pozornost „Omlouvám se paní,že vás ruším…Ale mohla byste mi pomoci?“ řeknu tiše,abych víly nerušila při představení a dívám s nahoru k trůnu na královnu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dokonce též královna se zdá poněkud otřesena. Hledí na tebe zkoumavě, jenom na rukou, kterýma pevně sevřela postranice svého křesla lze poznat, že není tak docela klidná. "Co tu děláš, dítě?" zeptá se tě mírně, "Což nevíš, že vyrušit víly v jejich tanci nosí neštěstí?" Zblízka je neuvěřitelně krásná. Ty zářivé oči, prozářená jemná ple», hedvábné vlasy splývající po ramenou, jemné rysy, vznešenost v každém pohybu... Prohlíží si tě, tvůj cilindr jí zřejmě nepřijde zvláštní, ale něco ano, a ona nemůže přijít na to co. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro Pak znovu pohlédnu na tu krásnou tvář královny,ale nedívám se dlouho,zastydím se s klopím oči k zemi,začnu šoupat nohama,jako nějaké dítě,kterým mě též královna nazvala. „Omlouvám se paní…nevěděla…netušila jsem,že dělám něco špatného,když vás oslovím…“ zablekotám. „Nechtěla jsem váš krásný tanec zkazit…ale…ztratila jsme se a hledám někoho,kdo by mi pomohl dostat se zpátky domů…“vysvětlím a stydlivě na královnu znovu pohlédnu. „Aj to jsem to zase zpackala…měla jsem to tušit…ale kdybych počkala až skončí mohlo by být mezitím ráno…nebo by se prostě vypařili a já bych nemusela dlouho pak někoho potkat…snad to pochopí…“pomyslím si. „Prosím nezlobte se,že jsme vás vyrušila…“požádám královnu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Ty jsi člověk," vypraví ze sebe ztěžka, s jistotou. "Lidské dítě." Vstane, trůn se rozplyne tak přirozeně, jako by tu nikdy nebyl a lze si jen těžko předtavit, že tu někdy mohl stát, a pamě» si jen obtížně představuje, jak vypadal. "Člověk..." Opět najde na okamžik ztracený klid a důstojnost. Víly však, už před tím poplašené, nyní strnou v děsu. "Běžte!" zvolá královna a pokyne jim rukou. "Schovejte se do svých skrýší. Svolám vás k tanci, až bude bezpečno." A víly se rozprchnou jako houf motýlů. Oči ani nestačí sledovat, kam a jak všechny mizí. Královna se k tobě otočí a ukáže na cilindr. "Kde jsi vzala tohle? A jak dlouho jsi v naší říši?" ptá se laskavě. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „Ehm….to přece vím,tak…aha…“pochopím „Stejně,jako u toho skřeta…asi nemají lidi moc v lásce…“ Sleduji,jak se všechno vytrácí,trůn víly no prostě všechno až na královnu,která do mě zapíchne svůj hezký pohled,že zase musím sklopit pohled ke svým nohám. „Bezpečno…bezpečno…copak jsem nějak nebezpečná?Leda tím,že bych se jim strefila kamenem do oka…“přemýšlím o tom,že mě považují za nebezpečnou. Když se mě zeptá na cylindr dotknu se ho rukou a zase zvednu hlavu,abych ji odpověděla „No…no…víte paní.Já nemohla spát,tak jsem šla ven,abych si trochu zastřílela z praku a vybyla si tak zlost…rodiče by mě totiž chtěli provdat….což mě se moc nelíbí…ale na to jste se neptala…promiňte.No tak jak jsem se jednou nestrefila na terč,tak omylem…opravdu neš»astnou náhodou jsem se strefila do takového legračního skřítka.No a tomu právě patří ten cylindr.No nabídla jsem mu penci,aby si zatlačil bouli,ale když zjistil,že jsem člověk…očichal si mě a říkal,že divně páchnu…tak utekl a při tom mu spadl ten cylindr….“ nadechnu se a mluvím dál „No…tak jsem běžela za ním,abych mu vrátila ten cylindr a a…dala tu penci…ale zmizel mi….víte bylo to poprvé co jsem něco takového viděla,tak mě popadla zvědavost.U nás je tahle země jen mýtus…nic v co by někdo věřil.No a strážci u brány spali…tak jsem využila šance,abych sem nahlédla….jenže jsem zašla moc daleko a ztratila se.Přísahám,že nechci nikomu ublížit…jen jsem byla zvědavá…“ znovu se nadechnu. “A jak jsem tu dlouho…no…nevím přesně…možná..hodinu,nebo dvě?Možná i tři…ale víc asi ne…“a oddychnu si,že jsme to zvládla vysvětlit. |
| |
| Oni? Kdo oni! My? Neopovažuju se vystrčit hlavu víc, přes kůru stromu momentálně vidím jako přes trochu špinavé okno, ale to mi nevadí. Na to, abych poznala, že mám asi problém, mi stačí jenom sluch. Já to říkala... neměla jsem chodit blíž k lidem a elfům! Zase budu v kleci jako vzteklé zvíře, zase mě budou nahánět! běduju tiše v duchu a chvíli váhám, jestli utéct nebo ne. Mají s sebou věštce, to situaci dost komplikuje. A když si jeden muž poklepe na sekeru, dryáda, majitelka stromu, na mě vrhne zděšený pohled, který však jasně říká: "Jdi pryč!" Vidím, že po ostatních jdou se sítěmi a podobně, proto housle pečlivě zabalím do šátku - popínavá rostlinka poslušně přivine smyčec k nástroji - a naposledy kouknu na toho, co mi vyhrožoval. Vynořím se pro jistotu na opačné straně stromu, aby mě hned nebacil. Smutek v očích byl potlačen, teď mi z nich srší zelené blesky a postojem opět připomínám zvíře - tentokrát zahnané do kouta a ochotné se bránit jakýmkoli způsobem. Svoje zděšení překrývám nepřátelským postojem. Vždy» i víly a jiné lesní žínky se umí pěkně namíchnout, pokud jim někdo bezdůvodně ničí obydlí. Muži s ostrými zbraněmi a ničími kouzly jsou to nejhorší, co dryádu může potkat. Ještě že nedošli až k nám, hodně dryád by utrpělo zranění hnusnými sekerami a meči. Rychle očima přelétnu zkázu před sebou. Chlapi působí pouze obtíže, to vím již dávno. A moje teorie se neustále potvrzuje. "Co chcete!" Kdyby po mně muž vystartoval, jsem raději nakročena k útěku. Neprchám jenom proto, že vím, že to nemá smysl. Ne s jejich věštcem. Ohrozila bych příliš mnoho sester. |
| |
| Muži se nechovají vyloženě hrubě, ale jsou velmi nekompromisní a nijak zvláš» ohleduplní, by» spíše proto, že jsou to bojovníci, než z nějaké vlastní zloby. Viditelně spěchají a vědí, co chtějí. Oba mrňaví "svalovci" spoutají Leelu velmi pevně, snad aby jim neprovedla nějaké kouzlíčko, omotaná je jak uzená rolka, snad jenom nos čouhá. Na křídla jsou ale opatrní a ukazuje se, že mysleli opravdu na všechno a jsou připravení: spoutají je měkkými plátěnými popruhy. Škoda, mohli by to být pěkní mládenci, potkat je někde jinde, jindy. Vezmou pak posmutnělý uzlíček mezi sebe a frnk! za velitelem. Ten mezitím seskočí z koně a přihlíží zápasu s Dřevožroutem. "Sedněte si sem, a» na ni vidím," pokyne a oni usednou na vak za jeho sedlem, kde jim náhoda vytvořila docela dobrou přistávací plošinu. Kolem Dřevožrouta je ostatně živo. "Hou hou hou!" začne křičet jeden z mužů, patrně pod dojmem, že uklidňuje zdivočelé zvíře. "Posily!" křičí druhý, a opravdu mu běží na pomoc ti, kdo nemají dosud plné ruce práce (a zajatců). Snaží se dřevožrouta obklíčit, dva tři jezdci na koních vyrážejí, aby mu nadeběhli. Vylétlo již několik sítí, jsou pevné, kouzlem ošetřené, stahují se, potvory, a brání v běhu, a i když se nestrefily všechny, stačí to. "Tady! Hoď lano!" Jak lov na divé zvíře, za které ho asi napůl považují. Co si také myslet o takovém divousovi? "Luko, nadeběhni sem!" "Chytej! Pozor na ty pracky!" Netrvá dlouho, a z několika stran je dřevožrout obklížen muži s lany v rukou, kteří táhnou každý na jinou stranu, aby mu znemožnili další úprk. Sítě se stahují kolem nohou i paží, jedna se mu snaží stáhnout záda (bylo by to nepochybně příjemné, kdyby si je zrovna namohl nebo ho chytlo revma). "Tahej na tři! Raz, dva - TŘI!" Podivné, veliké stvoření je lapeno. "Když se nebudeš prát, nic se ti nestane," přesvědčuje zatím Aíney "její" muž. Přistupuje k tobě pomalu, v ruce má sice provaz a druhý za ním číhá se sítí s daleko méně přístupným kukučem, ale zatím se po tobě nežene. "Musím ti spoutat ruce, ale když budete spolupracovat, za chvíli jste volní. Jasné?" Během řeči přistoupí až docela k tobě a s lýkovým provazem, odolným vůči kouzlům - ti neřádi vážně věděli, koho hledají! - tě uchopí za paže. Tváří se ostražitě, připraven vystartovat ostřeji. Jeho slušnost, dá-li se to tak nazvat, je jenom tenká slupka na velkém odhodlání splnit rozkazy. Lísteček zatím stojí vedle velitele, spoután a hlídán, schlíple, kouká do země a - nemluví, jak jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Tak je to tedy... pojď zatím se mnou." A pomalu vykročí mýtinou k lesu. Jas, který prosvětluje prostor kolem, putuje s její postavou, a pomalu pohasíná v jejích stopách. Procházíte tiše mezi stromy, a ačkoli před vámi není patrná pěšina, a ani žádný pohyb, nic nepřekáží v cestě a šlahouny křovisek nechytají za šaty, jako by se před královnou rozestupovaly a tvořily průchod jenom pro vás dvě. "Nemohu tě ukrýt... ale mohu ti dát naději," mluví zvolna, přemýšlí, přes jasnou tvář přelétne mráček obav. "Do rána jsi určitě v bezpečí, Morlock není až tak rychlý... pojď." Kmen stromu se před vámi otevře, vstup zastřený, jak jinak, jemnou zlatavou látkou. Uvnitř je komnata, o hodně větší, než jak se může vejít do útlého kmene dubu, kterým jste vstupovaly. Je ozářená několika lampami, zlatými a stříbrnými koulemi nepravidelně rozestavenými po zdech a položených po nábytku. Je tu široké lůžko s nebesy a kopou měkoučkých pokrývek, je tu toaletní stolek se zrcadlem a širokou mísou s vodou, ze které maličko stoupá pára, jsou tu dvě křesla kolem stolku, pohodlná k posezení, a na tom stolku karafa s jiskřivým vínem, jak za chvíli zjistíš, dva poháry a miska s ovocem. Vlastně poprvé jsi v této zemi v plném světle a zdá se, že dosavadní zdání neklamalo. Vše je barevnější, jasnější, zřetelnější, než jak jsi vnímala svět kdykoli dřív. Ale kdo ví, jestli to není osobností královny a místem, kam jste přišly. Vše je tu zlaté a růžové a bílé, útulné a zároveň vzbuzující dojem komnaty v královském paláci, komnaty pro princeznu. Ve tvých šatech, které už něco pamatují, a které náhle působí bolestně ošuntěle, si je snadné připadat nepatřičně. "Posaď se," pokyne ti královna a usedne do jednoho z křesel. "A nalij nám víno." |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro „Proč mě raději nezavede k bráně?Nebylo by to lepší?“uvažuji dál. Na chvíli zaváhám,když mám vstoupit do stromu,ale když v něm zmizí královna vejdu také. Krása onoho místa mi vyrazí dech,že na okamžik zapomenu,jak se dýchat. „Vážně…tady je všechno tak nádherné…oproti tomuhle místu se mi můj domov bude zdát šedý,bez barev neveselý,ošuntělý. Trhnu sebou,když zase promluví,abych nalila víno.Ihned přijdu ke stolku a naliji,jako první královně a pak sobě.Sic moc nepiji,ale myslela jsem si,že teď to budu asi dost potřebovat. Pak se posadím a snažím se vypadat trochu kulturně,chvíli mlčím,ale pak to nevydržím a řeknu „Proč jste mě nezavedla k bráně?Nebylo by to tak lepší?Nemusela byste si semnou dělat starosti.A proč bych měla být prozatím v bezpečí?Kdo je ten Morlock?Hlídač brány?Jako u nás?Myslíte,že se bude hodně zlobit,že jsem proklouzla sem?“vybafnu na ní najednou se vším co mě trápí. |
| |
| Kolikrát jsem tohle už slyšela? Když budeš mlčet a nebudeš protivná, budeš se mít dobře. Pche! A zase to říká chlap. Jak se ke mně blíží, udělám několik stejně pomalých krůčků dozadu, jako kdyby chytal nedůvěřivou klisnu, která ucukne, jakmile bude nebezpečně blízko. Chce se mi po tomhle ještě jít do Města? Tam mě určitě chytí taky. Hnusáci. Nejdřív rukou ucuknu a plesknu ho přes tu jeho jako zlobivé dítě nebo vlezlou mužskou pracku, jakou ta ruka nepochybně je, jen momentálně s jiným úmyslem, ale tělo zareagovalo dřív, než jsem si to stačila uvědomit. "To je mi spolupráce! Vy lidi neumíte spolupracovat jinak než násilím!" ulevím si rozhořčeně, když se kouzelný provaz stahuje kolem zápěstí. "Tak co je? Proč chytáte kouzelný bytosti? Do něčí sbírky? Au! Ne tolik, budu mít rozedranou kůži..." |
| |
| "Umrrr. Grrr. Hrmmm." chrčím si jen tak pro sebe obalen v sítích jak muška jenom zlatá, lapená v sítích hnusné pavoučice. Sakra, kde jsem přišel k tak hloupýmu přirovnání? mihne se mi hlavou. Co já mám s nima vlasně společnýho? Nejen že jsem je nikdy neviděl ale navíc jsme šli každý jiným směrem! Co po mě chtějí ti lidé. Člověka jsem již přez dva roky neviděl. Jsem z toho mírně zmaten. Jak si tak prohlížím sítě okolo těla napadne mně že bych je mohl zkusit překousat, pro mé zuby by to neměl být problém. Problém je, že je těch sítí moc, takže by to chvíli trvalo a to by se mládencům asi nechtělo čekat. No zkusit to můžu alespoň opatrně, sem tam si jen tak rafnout aby to nebylo vidět. Prozatím se alespoň spokojím tím žesebou švihnu na zem, jako že jsem se zamotal. No ano to moc hrát nemusím. Když jste si mě lapli tak si mě neste! Válím se po zemi a cukám sebou jako že bych se chtěl rozmotat. |
| |
| Stojím, nebo spíše sedím, tiše jako pěna, schoulená a čekající bez nejmenšího hnutí na to, až budu svázána. Rezignace je v tomto případě na místě. O nic mi nejde tolik, jako o má blanitá křidélka, za která bych asi byla ochotna položit snad i život. Nijak se nebráním a nechávám se potom odnést i na místo mně určené s tím, že čekám a pozoruji, jak dalece budou lovci prazvláštních bytostí úspěšní v nahánění ostatních. Nijak to nekomentuji, ani nikomu nefandím. Je mi všechno jedno. Já jsem spolupracovala a proto se nemám čeho bát. Alespoň taková je má, možná krátkozraká, filosofie. Stejně tak je mi i jedno, že na mě velitel celé té maškarády uvidí. A» se koneckonců podívá. Sice ze mě není moc co vidět, ale pravděpodobně to může být jedna z opravdu unikátních příležitostí, kdy uvidí na vlastní oči vílu mého druhu. Je nás velice pomálu. A já čekám, a čekám, a čekám. Čekám, co se nakonec z toho všeho vyvrbí, ač vím, že se mi to dozajista nebude docela líbit... |
| |
| soukromá zpráva od Morrad pro "Nemusíš děkovat .. popravdě nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že taky můžete mít rodiny, žít své životy .. mmm .. ukaž ? " Půjčím si od zajíce pergamen s kresbami a pořád se usmívám. "Pravda, hezká žena .. a děti se zdají že budou čiperky. Určitě z nich máš radost." Poté mu pergamen vrátím a poslouchám jeho rady. Sleduji kam ukazuje a dívám se kudy asi povede ona cesta. "Výborně .. díky příteli, už jsem několik dní nejedl a opravdu momentálně potřebuji nějaké jídlo. Pokud se ještě někdy potkáme, tak už se nemusíš bát ..sbohem, příteli a díky za radu .. pozdravuj rodinu." Usměji se na zajíce v kalhotách, zamávám a vydám se přesně dle jeho rad, kolem vysoké jedle, za kterou je dolík a po dolíku pěšina vedoucí k "Vysokým Lidem". "Zvláštní .. hodně zvláštní Země. Mluvící zajíc, který mi radí kudy jít.Ukazuje mi své děti, manželku ... uff .. to je na mě už moc. Ale vcelku fajn chlapí......zajíc. No raději už pojďme .. " Přestanu už raději přemýšlet nad tím co jsem teĎ zažil a svižným krokem, urychleným i myšlenkou jídla si to kráčím. |
| |
| Muži si zajatce poskládají pěkně na hromadu. Přesněji, jakž takž se jim podaří znehybnit Dřevožrouta a ostatní raději přivedou za ním. Houf koní a mužů v neuspořádaném kruhu mezi stromy, většina hlídá toho divokého chlupáče, jiní dávají pozor vlastní zvířata, nebo jen tak všeobecně na všechny strany házejí zamračené obličeje s rukama připravenýma na zbraních. Lístečka hlídá a postrkuje před sebou už jenom jediný chlap, zřejmě usoudili, že z něj nebezpečí nehrozí; Leelu dál mezi sebou hlídají ti dva z jejího lidu, i když se s ní nijak nebaví a tváří se, jako by měli na starosti jenom nehybný balík. I Aíney je, s rukama spoutanýma, přivedena k veliteli, který ji přejede zkoumavým pohledem a pokývne hlavou. Za paži ji drží ne hrubě, ale pevně, muž, který s ní prve hovořil. "Takže už jenom dva - chlap a ženská. Kde jsou?" Na každého z vás upře dlouhý pohled. "Doporučuji vám mi odpovědět," řekne mrazivě, "Beztak nebudou daleko. Čím dřív vás budeme mít všechny, tím líp pro vás." Ohlédne se za slepým věštcem, ale jeho průvodce jenom zavrtí hlavou. "A vy budete mluvit," dodá k vám velitel tiše, a ta obyčejnost jeho hlasu a tónu, absence výhružky či hrubosti, náhle působí nesmírně děsivě. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Ani nevím, jestli bych ji našla," řekne nakonec. "Beztak bych nemohla jít. Jsi nebezpečím pro každého, kdo je v tvé blízkosti a já nemohu riskovat život svůj a nechci riskovat životy svých poddaných." Mluví mírně, bez emocí, stále tím jemným, trochu snově zastřeným hlasem. Kdyby tě nedovedla alespoň na toto místo, bylo by náhle snadné podlehnout představě, že jsi jí docela lhostejná. "Ano, Morlock je strážce brány. Je to zvíře, nebo snad démon, možná obojí - znám o něm jenom pověsti. Žije v horách a když pocítí narušení brány, vyrazí na cestu. Je rychlý a neúnavný - najde tvou stopu a bude ji sledovat, dokud tě nedostihne." Ukáže na tvůj klobouk. "Nech si ho a dobře hlídej. I když tomu moc nevěřím, je tu možnost, že Morlocka zmate jeho podstata. Třebas jen na chvíli, kdyby tě dostihnul. Ale i sebemenší chvíli může být rozhodující." Znovu upije. "Najdi si ochránce, vra» se domů, nebo se staň jednou ze zdejších bytostí, přijme-li tě kdo. Cokoli dalšího znamená děsivou smrt." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Cestu popsal kupodivu dobře, a tak netrvá dlouho, a ucítíš kouř z ohně. Brzy se před tebou otevře obrázek, který ti není nikterak neznámý. Na mýtině je po vojensku rozbitý tábor; většina mužů je pryč, ale dobře patrné, že jich musí být alespoň třicet, možná o pár víc. Na jedné straně prostor pro koně, dva muži zrovna několika právě přítomným zvířatům hřebelcují srst a kontrolují kopyta. Asi tři vyhaslá ohniště a dvě s rozdělaným ohněm, kde se právě čile kolem kotlů v jednom případě, a nad úžasně vonící pečení ve druhém, otáčí dva kuchaři a mladý chlapec, kterého mají k ruce. Nos ti napoví, když se zrovna na okamžik přestane zabývat pečení, že jsi se přiblížil ze směru, kde v křoví zeje několik vykopaných latrín. Prostor působí, jako by tu pobývali nejméně dva tři dny. Možná lovci; ale něco ti říká, že na vojáky to vypadá víc. Což je nesmírně zvláštní, protože tě nenapadá jediný důvod, co by tu mohli pohledávat; a» už jako vojáci královi, nebo nějaká militantnější banda lapků. |
| |
| Až ve chvílích, kdy jsem bezpečně spoutána (bezpečně hlavně z hlediska toho, že jsou v bezpečí má křídla) začnu si teprve již v přítomnosti dalších, kteří byli nahnáni všichni do jednoho houfu všímat ostatních skutečností. Tak především mi na chvilku padne zrak na ty dva podivné lítající tvory, kteří měli za úkol mne spoustat. Jedno je mi z mého výrazu jasné... nemohou patřit k mému rodu. V našem rodě totiž žádní mužíčci s křidélky neexistují... prostě to tak u nás nefunguje, ale to kdokoliv, kdo někdy slyšel mé vyprávění, musí vědět. Tak nějak ale ostatní, kteří jsou se mnou v této nemilé situaci pravděpodobně mé vyprávění neslyšeli... na druhou stranu, ještě není všem dnům konec, tak jim jej třeba jednoho hezkého dne k jejich velké radosti dopřeji. Musí jít o nějaký nový druh, nebo kdoví co si zas nějaký poblázněný mág udělal za zvířátka... nakonec se spokojím s takovýmto vysvětlením a přestanu si lítajících mužíčků všímat. A» si mě hlídají jak chtějí, jsou mi lhostejní... nejsou zdaleka tak ušlechtilí jako já, to je jasné... Potom se zaposlouchám do slov toho velitele a ve tváři se mi vepíše nějaké neporozumění nad celou situací. "Vážený pane..." použiju v hlase spoustu pokory a úcty. Stejně tak i pravdomluvného tónu, protože vlastně ani nic jiného než pravdu říkat nehodlám. Je jen otázkou, jestli pravda je to, co tohoto velitele zajímá... "... vůbec nevím o kom hovoříte... Včera večer jsem se... ehm... společensky unavila a ráno jsem se probudila zde. Nikoho z přítomných jsem nikdy neviděla a proto ani nevím o jakých dvou dalších mluvíte... přesto vám přeji, abyste je našel co nejdříve, obzvláště pokud by nám z toho měly plynout nějaké výhody..." upřímnost a vůle spolupracovat v mém hlase i očích je naprosto evidentní. Otázkou je, jestli to bude veliteli stačit... |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro "Démon?Příšera,která mě bude honit,jako lovnou zvěř....a zabije mě....ááááhhh....proč já přece jenom nezůstala v posteli?"zasténám v duchu a znovu upijili vína,kdybych se opila nijak by mi to nevadilo,aspoň bych na chvíli zapoměla za tu smrt. Zavrtím hlavou "Kdybych se stala jednou z vás již nikdy bych se nemohla vrátit domů...to nejde....i když....vyhlídka,že budu žít tady je lepší,než zde zemřít....ale pro zatím zkusím najít...tedy nějakého ochránce...ale...ale...jak vypadá takový ochránce?A navíc nemám nic čím bych mu mohla zaplatit,jen dvě pence,což nebude jistě stačit na to,aby ryskoval kvůli mne život..." zapíchnu zachmuřený pohled do klenky vína. |
| |
| "Vrr. Grrr. Hrrr." vrčím a prskám jako lapený jezevec. Kroutím se co spoutání dovolí. "Mrum. Šrum. Brum." Zanechám kroucení a jen kroutím očima. Nehodlám se s těmi lovci bavit! Chytli mě jako zvíře tak budou zvíře mít! napadne mě, ani nevím proč. Možná zlost jak se mnou zacházejí, a že ani nevím proč mě vlastně lapili. Po očku sleduji své nedobrovolné společníky, jestli vůbec někdo z nás ví co se děje. Motýlek, tedy vlastně víla se zdá že také toho moc neví, ostatní se zatím neprojevují. Dryáda stojí jako uschlý strom a ten podivný mužíček zase jako uhranutý, div ho nemusejí nést. Jako odpověď na mužovy výhrůžky se zakousnu do sítě. "Raf!" zatřepu hlavou. Hmm, asi by se dala lehce překousnout, ale to si zatím nechám pro sebe! Víc ze mě stejně nedostanou. |
| |
| Kdybych mohla, založím si ruce na prsou. Takhle jenom zvednu k veliteli vzdorovitý pohled zpod dlouhých vlasů a tvářím se stále nepřístupně a naštvaně, co to má být za taškařici. Ten voják předtím mi neodpověděl a vlastně se nikdo nemá k tomu, aby nám řekl, proč nás chytají a vůbec. teď mi píchnutí velitele do oka smyčcem připadá jako dobrý nápad. Jsme strážkyně lesa, je drzost přijít a udělat takové pozdvižení. Za to bych ho zaklela do uschlého keře se senilní dryádou a bylo by. Cha, to by se hošánek divil. Víla se z toho snaží evidentně nějak vykroutit, ale pochybuju, že by velitelem udělali někoho měkkosrdcatého. Lidi už jsou prostě takoví. Vůdci se stávají ti, kteří jsou zlí a nelítostní. Jen málokdy je milý kapitán. Lidi. Ale uznej si, že u nás to nebylo o nic lepší. Stejná chátra neelfsky se chovajících elfů. "Nemám ponětí, o čem mluvíte," odseknu zamračeně. I les se mračí. Je absurdní říkat, že se stromy mračí, ale je to tak. Větve jsou víc nízko a jsou temnější. Nečekaná hrubá návštěva se mu nelíbí stejně jako mně. Mých družek se zmocňuje stejný pocit bezpráví a ty nejbližší jistě koukají ven a snaží se lidi zastrašit. Ven se neodváží - mají sekery. A ještě nejsou tak hluboko v hvozdu, aby si na ně troufly. |
| |
| Zase jsem byl jako ve snách. Musím se těch stavů zbavit. Je to snad tím že jsem tak daleko od mého rodného hvozdu? Nebo snad se něco děje mé sestřičce? Kolem se najednou hrnou ozbrojenci a zatíkají vílu, podivnou muzikantku i mě. Zdá se vlastně jako by to udělali jen kvůli mně. Pokřikují a hučí mě nesrozumitelným jazykem. Nechápu nejdříve co chtějí. Napřáhnu ruku s jídlem. Pokud mají hlad není se přeci třeba hned uchylovat k násilnostem. Poslední zajmutý je podivný chlupáček. Je rozkošný ale je v něm něco… divného. Zdá se že potravu nepřijímají. Místo toho mě svážou. Jen tak stojím a smutně se dívám do země. Možná jsem neměl odcházet z domova. Nechápu ty lidi. Jsou tak mladí a dle mého i hloupí. I zdejší bytosti lesů jsou tak jiné. Zaplaví mě stesk a křiš»álově čistá slza mi teče po tváři. Pomalu doputuje až na konec své cesty a pak spadne na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Ale mnohým ten fakt stačí k nenávisti. Přesto nenechám mladou dívku bez střechy nad hlavou, alespoň pro dnešní noc. Vyspi se, ráno bývá moudřejší večera. Možná svou cestu potom najdeš. Možná je brána jenom pár kroků odsud..." Vstane. Najednou vypadá průsvitnější, než dosud, jako by se ztrácela. "Stát vílou by ses nemohla, na to jsi příliš stará. Ale změníš-li své rozhodnutí, zkus požádat o pomoc dryády nebo vodní nymfy." Ano, opravdu je průsvitnější. Přes okraje jejích šatů je už docela dobře vidět. "Dvě pence může být celé jmění," řekne vážně, "Přesto myslím, že nebudou tím, co bude důležité, když ti někdo bude chtít pomoci." Už je skoro pryč, jenom tvář je dosud jakž takž zřetelná. "Nemusí to být rytíř... možná to bude někdo, od koho bys to vůbec nečekala." A hlas už jenom zdálky zaševelí: "Jak už to bývá..." A Královna je pryč. Osiříš v komnatě v dutině stromu, velká postel láká, za zlatavým závěsem číhá les, který v sobě skrývá náhlé nebezpečí. Vínem ti těžknou víčka... |
| |
| soukromá zpráva od Morrad pro Trochu se zamračím, co že by tady, v tomhle kraji, v tomhle pohádkově krásném kraji byli vojáci. Přikrčím se k zemi a chvíli tábor pozoruji a instinktivně hmátnu směrmem po bastardu, jakoby už někdo byl u mě. Potom se ale sklidním, ruku odendám a sleduji nyní skoro se lsinami na ústech kuchaře a můj nos nasává už zdálky linoucí se vůni pečeného masa. Pak ale zavětří jiný pach. Ne už tak vábivý pro můj nos. LAtríny a výkaly v nich. NA mém obličeji se objeví jasná grimasa zhnusení. "Sakra .. možná vojáci, možná ne. Nevím proč tady jsou. Možná chrání kraj . Ale před čím ? Vždy» tady snad není nic nebezpečného. Co jsem viděl já, tak tady není skoro nic. Nebo to jsou snad lovci ? Žoldáci plenící tenhle kraj ? Safra .. to už mi ten zajíc neřekl. Ale předpokládám, že kdyby plenili kraj, tak by z nich měl strach, něco mi o nich řekl, že jsou zlý a neposílal by mě za nimi. Leda že by na mě ušil boudu .. ale to se mi nezdá. No což .. zkusíme to. Hlad si nedá poroučet. Jen si musím pořádně schovat .. Nenápadně se stočím někam stranou, za nějaký keř či tak něco Nenápadně se stočím někam stranou, za nějaký keř či tak něco a začnu hledat dopis, který jsem sice ukryl na své nejbezpečnější místo, ale pro jistotu se ujistím že je opravdu schovaný dobře. Schovám ho na ještě lepší místo, i za cenu jeho pokrčení, to mi nevadí a tomu komu ho předám taky to bude muset stačit. Ohnu ho do tvaru své nohy a nasoukám jej pod onuci na noze a opět zabalím onucí, aby ani kousek nečouhal. Snažím se dávat pozor na peče», ale pokud praskne, nic nenadělám. Zkontroluji zda to nevypadá moc nápadně a když usoudím že to je vcelku dobré, tak se vydám jistým krokem do tábora. NEchci abych vypadal nějak nebezpečně či nepřátelsky, ale mé válečnické smysly bijí na poplach, což není dobré a tak mám ruku tak na půl cesty k jílci meče, pro případ, že se něco semele. Doufám však že ne, že pouze doplním zásoby, zasytím se, možná vyspím a budu moci pokračovat dál. |
| |
| soukromá zpráva od Rachel Smithová - Sarah Simonsová pro Povzdychnu si a vstanu z křesla,dojdu k posteli a zlehka se ji dotknu,jako bych se bála,že také zmizí. "Královna má pravdu...ráno uvidím...snad najdu nějaké přátele...a cestu domů...snad se rodiče nebudou moc bát..." lehnu si na postel,dokonce i cylindr si enchám,bála jsem se,že by se snad mohlo něco stát,když si ho sundám. Sundám si jen boty,chvíli ležím se zavřenýma očima,přemýšlím o tomhle neskutečném světě...a pak usnu. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě; Brian Everdolf Nálada, že by se dala krájet. Tom a Harry, dva bratři, sedí u stolu nad zvětralým pivem a vypadají schlíple. Když vejdeš do lokálu, zjistíš, že se stále dokonale omýlá událost včerejší noci a že se vůbec nikam nepokročilo. A mládenci dostávají kapky tentokrát zdaleka nejhorší - od Honzy Peleka. Zdá se, že je dnes potkal prvně. Tvář má strhanou a kruhy po očima jako by týden nespal. "Jenom se vymlouváte! Jak jste mohli na hlídce usnout?" křičí. "Muselo to být kouzlo," brání se zrovna Harry, "Vždy» kdo to kdy viděl, aby někdo usnul jako svíčka ve stoje!" "A Jean musela odejít dobrovolně," přilívá oleje do ohně Tom, "Vždycky byla hrozně zvědavá. Asi nás viděla, jak jsme to..." "CHRÁPALI!" zařve Honza, až okna zadrnčí. "Klid, Peleku," klidní rozzuřeného otce hostinský, "Každý ví, že ta tvoje holka ještě pod čepec nedorostla. Může to být docela dobře, jak kluci říkají. Toulala se v noci venku, chtěla se podívat na bránu a využila příležitosti... buď poctivej, to jí přece je podobný." Zmizení mladé Jean, sedmnáct jar staré, je událostí dne. Tu a tam se drbny ušklíbnou - kdo ví, jestli neutekla s mládencem! Ale to by musel scházet i nějaký mládenec a všichni znali Jean jako někoho, kdo by se s tím mládencem spíš popral kvůli zrajícím hruškám; i když už asi ne doslova, i ona začínala pomalu a nerada připouštět, že dorůstá do let na vdávání. V souvislosti s tím, že při ranním střídání byli Tom a Harry u Zdi nalezeni hluboce spící - v pozoru, jenom hlavy jim klimbaly na prsou - a že pes starého Jandáka šel po stopě Jean právě ke Zdi, je všem jasno: dívka prošla na druhou stranu. Kdo ví, co jí to napadlo... A» už je tam cokoli, má to zůstat kde je, každý kam patří. "Vymlouvat se budou na kouzla jak malí kluci," prská Honza Pelek a hodí do sebe panáka, který před něj hospodský postavil. "Copak jsou nějaká kouzla?" Otázka spíše řečnická, ale plná skrytých obav. Kdo ví, co je na druhé straně... náhle je druhá strana hrozbou a krajem plným nejasného nebezpečí. "Co si dáš, Briane?" dostane se k tobě hospodský. Ani on se bodře neusmívá, jak má ve zvyku. Aby mladé holky mizely kdo ví kde... to prostě není správné. |
| |
| Tábor u lesa - Morrad Dopis se uvelebí kolem tvého chlupatého lýtka a za chvíli i přestane tlačit. Peče» dokonce zatím ani nepraskla, nebo jsi alespoň nezaslechl žádné lupnutí; buď jak buď, bezpečí nade vše a vyhladovělý posel je k ničemu. Samé dobré důvody následovat vůni pečeně k jejímu zdroji. Sotva vejdeš na louku, všimnou si tě muži u koní. "Máme návštěvu!" zvolá jeden z nich. Zní to docela vesele, rozhodně v tobě nevidí nebezpečí, ani nepřeruší práci, jen se po tobě zvědavě dívá. V odpověď se z trávy za ohništěm s kuchaři zdvihne zívající ozbrojenec, protáhne se, zvedne z trávy obouruční meč a hodí si ho přes rameno - zřejmě hlídka bdělost sama. "Brej den, člověče," vykočí ti naproti a vytáhne si volnou rukou z vlasů kus trávy. "Co tě sem přivádí?" Kuchaři tě také po očku pozorují, vlastně víc než po očku, nepokrytě zírají. Kotli a pečeni na obou ohništích se ale věnují i nadále. |
| |
| Kdesi v lese - dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček Velitel se zamračí, ba přímo vypadá dost vztekle. "Když nevíte, tak nevíte," zavrčí, "Však si vzpomenete." otočí se k vám zády, konec řečí, prozatím. Pár gest svým mužům, nasedají na koně, chystají další sítě pro dřevožrouta. K tomu velitel přistoupí tak blízko, jak si jen vzhledem k jeho zubům troufne a pomalu a zřetelně, jako by mluvil s nahluchlým dědou, mu ozřejmí: "Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě nechám obložit klestím a zapálit. Ztráty máme dovolené a s ostatními bude snažší pořízení." Uchechtne se trochu; těžko říct, jestli to myslí vážně, nebo chce jenom co nejsnadněji dosáhnout svého. Rozhodně to ale není někdo, kdo by se podobnou akcí trápil po nocích. Aíneyině hlídači přivedli koně - vyskočil na něj a než se nadála, už ji jeden z mužů popadl do náručí a podal vzhůru. "Jeden by řekl, že bude jako kus dřeva, a ona zatím jako pírko," zasměje se a když se na něj dívka podívá, laškovně na ni zamrká. Leela už vlastně na koni sedí, tak ji jenom ti dva křídlatci dalším provazem - jako by už tak nevypadala jako špulka nití - připevní k vaku, o který se opírají. Pixie si nevšímají, ale baví se "nenápadně" mezi sebou. "Myslíš, že mu to řekne?" ptá se jeden jako by nic. "Veliteli? Určitě. Slyšels, že jako malej rád trhal mouchám křidýlka a už z toho nevyrost?" Společně se tomu zasmějí. Lísteček má smůlu, nebudí tolik zájmu jako hezká dívka a když se ho jeho muž marně zkusí zeptat na pár věcí, prostě ho přehodí za sedlem jako žok. Hlava a ruce mu visí na jedné straně, nohy na druhé, těžko si lze představit méně pohodlnou pozici k jízdě na koni. |
| |
 | Sprinkle Wade, večer v hospodě Když příjdu do naší knajpy, chvíli poslouchám a vrtím hlavou... Pche, kouzla... Kdyby tím krmili jen ty děcka a ne dospělé lidi... Přilbu držím pod rukou a vyhlížím nějaké místo k posazení. Stále se nespokojeně dívám na to, co se tam řeší a tvářím se velmi otřele a skepticky. "Beztak se vrátí... Kolikráte takhle zmizela a třeba se ten čokl splet. A i kdyby! Zítra ji tu máme, schytá pár facek a bude zase dobře..." Zprvu i nahlas promluvím, ale postupně si spíše již svá slova brblám pod nosem. Pak jen vzhlédnu k hostinskému a poděkuju mu. Pořádně se napiju, abych utopil to sucho v puse. Jo, to je slast... Je potřeba svlažit hrdlo před noční šichtou. Jsem dost klidný a myslím si, že všichni trochu přehání. Chvíli přemýšlím nad tím, že při rozsvěcování lamp budu trávit více času u brány a sem tam kompnu do těch lenochů - je to má povinnost. Kdo jiný by to měl dělat, když ne ten, co už něco zažil a ten, co má smysl pro odpovědnost. Sám si přikyvuji svým moudrým myšlenkám. |
| |
| Komnata v dutině stromu - Jean Ach, tak pohodlná postel... těžko si představit, že bys kdy ležela v příjemnějších přikrývkách, jak jsou hebké a měkké, a hřejivé, a voní jemnou, květinovou vůní zvoucí do příjemných snů; či na jemnějším prostěradle. Zlatavá nebesa kolem lůžka se zatřepotají jakoby ve vánku a obklopí tě do přátelské ochrany snového útočiště, zastřené světlo zlatých a stříbrných koulí pohasíná, jak upadáš do spánku. O to překvapivější probuzení tě ráno čeká. Hlava se ještě trochu motá po vypitém víně, ale hlavně místo na široké posteli ležíš v trávě, místo povlávajících lehoučkých nebes nad sebou vidíš větve dubu pohupující se ve slabém větru. Je ráno, už chladné v pozdnějším létě, a slunce právě vychází. Modrá obloha prosvítá mezi listovím a i když jsi si skoro jistá, že jsi u toho samého stromu, kam tě královna včera dovedla, lze tomu teď, bez její omamující přítomnosti, jen těžko uvěřit. Ta zlatavá komnata se přeci nemohla vejít do tak útlého kmene! Přesto si můžeš být jistá, že to všechno nebyl jen sen. Vedle hlavy se ti skutálel cylind, tvoje botky leží dva tři kroky od tebe; a hlavně když se rozhlédneš, vše je nepatrně jiné. Barvy jsou jasnější a ostřejší, než kdykoli před tím. Všechno je zřetelnější, jakoby skutečnější; ze zeleně trávy málem bolí oči a takhle modrá obloha snad ani nemůže být skutečná. I ptáci zpívají nebývale složité melodie a bílá kvítka v trávě připomínají výtvor pečlivého malíře, jedno jak druhé. |
| |
| "Jak si můžeme vzpomenout na něco, co nevíme?" To jsou lidi vážně tak pitomí, že nerozumí jednoduché oznamovací větě? Oplatím veliteli zamračení se. Moje slova byla jen vyřčená myšlenka. Stejně se už zaobírá tím vrčícím něčím, co je zamotané v sítích, má to zuby, že by ho měli zavřít za ohrožování čehokoli živého a srst, že by z ní byla kvalitní předložka před krb. Já bych se k tomu teda nepřibližovala, vypadá naštvaněji než medvěd probuzený uprostřed zimy. Jsme zvědavá, kdy bude řvát nad urafnutou rukou. A přála bych mu to. Zvednu jedno obočí a prohlédnu si lačkujícího vojáka od hlavy až k patě. "Vypadám snad jako dřevo?" Odvrátím se a dívám se na blíže neurčené místo. Na koni jsem nejela už strašlivě dlouho a trochu mě to znervózní, ovšem nedám to na sobě znát. "Kdy do nás váš velitel přestane rýt a vysvětlí nám to? Nebo nás hodí do šatlavy jen tak?" nedám pokoj s vyptáváním se. Opět mluvím na toho, co mě veze na koni. Když už na mě sahá, mohl by odpovědět. |
| |
| Tábor: Když vidím reakci lidí z tábora, spadne mi ze srdce malý kámen, neb jsem se trochu obával, jak zareagují. Na tváři se mi rozhostí úsměv a přátelsky pokynu na všechny kteří mi věnují pohled. "Zdravím přátelé .. no popravdě mě sem přivedla ta vůně. Kdo by mohl projít okolo a nepodívat se co že to tak krásně voní." Volám s úsměvem "ostražitého" strážného, ale slova jsou spíš věnovaná kuchařům u kotlů, u kterých si snažím získat trochu dobré jméno, aby mi pak nadělili taky trochu té výborně vonící dobroty. "V okolí žádná putyka, jen stromy, lesy, nikde se nemůže člověk najíst, svlažit hrdlo korbelem píva. Tak trochu jsem doufal, že bych tohle u Vás mohl nalézt, pobavit se, říct a vyposlechnout pár historek, kterýmy jistě takový válečníci jako Vy oplývají. Jídlo a pití bych samozřejmě zaplatil .. " Tohle vše říkám směrem ke strážnému, ale slyšet to mohou vcelku všichni, neb můj silný, hluboký barbarský ostrý hlas, se nese údolím tábora jako silná vichřice. Během mluvy pomalu dojdu ke strážnému, na kterého se již zubím neb ho nepokládám za nebezpečného. Je mi sice jasné že by s tím obouručákem v případě nouze dokázal zasadit nehezkou ránu, ale proti rychlému bastardu by němel šanci. A hlavně mi ani nepřijde že by chtěl útočit. "Tak co ? Najde se tu místo pro jednoho dalšího nocležníka ? To už stojím u strážného, a ikdyž to není moc obvyklé podávat strážným ruku na představení, tak ji přesto mám napřaženou v gestu na představení. Pokud přijme, jen pokynu hlavou a řeknu své jméno, jak je slušnost, když někdo přijme nabídku do toho, když tady hledám přístřeší a teplé jídlo s pitím. Popis: Z dálky to není zcela zřetelné, ale jak se přibližuji, tak má postava nabírá svých barbarských rozměrů, až se úkáže v plné velikosti. Postava měřící minimálně 200 coulů, spíš ale víc, na které se rýsují na každém coulu svaly. Široký hrudník, záda jako stodolu, ruce jako dvě palice. Mám rozpuštěné dlouhé černé vlasy, hladce oholenou tvář a oči jako dva černé uhlíky. Na barbara, mám vcelku jemné rysy ve tváři, ale přesto ostré a ošlehané silným horským větrem. Silné nohy ukazují na to, že budu i zdatný běžec, ale toho využívám nerad. U pasu se mi houpá krásný meč bastard, lesknoucí se ve slunečním svitu a na zádech se pohupuje okovaný podlouhlý trojúhelníkový štít. N hrudníku mám silné kožené pláty, z tmavé, zvláštní kůže, od pasu mám jen hrubé 3/4 kalhoty z hrubé, hnědé kůže. Celkově má postava vzbuzuje respekt a hlásá, že jsem válečník, jak má být, barbar z hor, ale v tuhle chvíli vypadám spíš jako veselá kopa, která je pěkně hladová. |
| |
| Překvapeně se posadím a rozhlédnu se "Hmm...už asi vážně asi blbnu...ale...počkat...kdyby ta komnata nebyla opravdová určitě by mě pak nebolela hlava od toho vína...jo...to je důkaz...doufám..."vstanu a bosa si dojdu pro boty,studená tráva mě studí do chodidel,ale hned se obuji,tak mi to je už jedno. Vezmu ze země sylindr s kytičkou za páskou,opráším ho a nasadím si na hlavu,stále bych se chtěla s ním vidět v zrcadle jestli nevypadám směšně.... "Ale ne...stejně ho musím nosit...jinak mě ta potvora rychleji najde a zabije..." zabrblám a nasadím si ho ještě víc na hlavu.Pak se rozhlédnu "Tak kudy?" začnu se točit do kolečka až prostě zasatavím a vydám se tím směrek ke kterému jsme byla čelem. "Je to jedno...snad se někam dostanu....a snad najdu něco k jídlu..." chytnu se za břicho,které najednou hlasitě zakručelo "Třeba maliny..." zakňourám zoufale,kyž se kručení opakovalo a dál jdu lesem,dobře se rozhlížíc po nějaké živé duši či něčem k jídlu...momentálně bych byla radši za to druhé. |
| |
| Dopad na sedlo mi vyrazí dech. Proč to dělají? Nic jsme jim neudělali. slzy mi tečou po tvářích a nechávají stopy na koňské šíji. ,,Proč můj milí koníku? Proč?" spojím se s myslí zvířete které mě veze. Nevídím požádně kolem. Takže nevím co se děje s ostatními co jsem potkal. Heknu znovu a snažím se šetřit vzduch. Čekám co mi kůň odpoví. |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček Sice nejsem zrovna potěšena tím, že mi ten velitel nevěří, ale na druhou stranu, alespoň na chvilku mi přestal věnovat pozornost, což je spíše ke prospěchu věci. Sedím, a když nejsem podrobena dalšímu vyslýchání, tak dělám, že nic neslyším. Snažím se nedávat najevo nic. Snažím se jenom tam jako ten svázamý uzlíček sedět a neposlouchat. No... teda neposlouchat nejde... S pohledem upřeným na záda člověka sedícího přede mnou vůbec nevnímám co se v okolí děje. Respektive nedávám najevo, že to vnímám velice dobře. Nechci prokázat slabost, a tak se jen ve mně uvnitř sevře moje malinkatá dušička, když si představím onu bolest, jakou bych prožívala, kdyby opravdu někdo chtěl vyzkoušet, jak se vílám trhají křidélka. Otřesu se odporem a zmenšuji se uvnitř tak, že je skoro zázrak, že z oněch provazů, kterými jsem svázána nevypadnu... A tak nějak doufám... modlím se za to, že velitel a jeho jednotka najdou v co nejkratším čase to co hledají a všechno se určitě nějak vyjasní ještě před tím, než má krásná, přenádherná průsvitná křidélka skončí mezi prsty někoho tek bezcitného, který by toto zmrzačení někomu tak jemnému, jako jsem já, dokázal provést... |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček "Vraf" zacvakají čelisti na prázdno. Těžko říct zda to mělo znamenat souhlas, nebo že ničemu nerozumím. Počkej ty lidský poleno až se ti dostanu na lýko! Ulevím si alespoň v myšlenkách. Vidina pálícího se kožichu mi na klidu však moc nepřidá. A jak mám asi jít ty chytráku! Pomyslím si, a předvádím jak se převracím na všechny čtyři. Jelikož jsem však už běžel po dvou, tak mi lezení po všech čtyřech asi neprojde. Zkouším tedy vstát, ne nijak rychle, aby to nevypadalo že rozumím, spíš jen pro to že už mě jako nebaví se válet po zemi. "Kneeeechtee-e!"Předvedu tomu nafoukanci pokus o skok a nádherné žuchnutí na zem. "Žžžuu--uuch." Nemusím to ani nijak hrát, protože jsem zamotanej hůř než rybka v síti. |
| |
| Tábor u lesa, Morrad Strážný ti rukou přátelsky potřese, stisk má pořádný, asi se už opravdu probudil. "Já jsem Haken," řekne a mávne rukou k ohni. "Jen poď, porce navíc se najde. V tědlech pustinách by člověka pohledal s lucernou, tady se od ohně nevyhání. A nová tvář se šikne, kdo má pořád koukat na ty samý ksichty." Prohlídne si tě od hlavy k patě a zřejmě je spokojen s tím, co vidí. "Náš velitel by ještě pár chlapů přibral. Jestli budeš mít zájem, zeptej se ho, až se vrátí." Haken si zřejmě připadá jako náramný znalec lidí, když ti hned nabízí něco takového. Ale možná chce jenom vypadat jako že se vyzná. "Nejsme jen tak nějaká sebranka!" pozdvihne prst a zapíchne ho směrem k nebi. "Ale družina lorda Simela." Ne že by ti to jméno něco říkalo. "I když jsme tentokrát nechali uniformy doma," dodá Haken trochu kysele. Zřejmě si na svých výložkách zakládá. "Kluci, hoďte mu něco, a» nám neplaši koně kručením v břiše," prohodí vtipně ke kuchařům a ti vcelku ochotně se vytasí s plechovým talířem, na který ti odřežou kousky již opečeného divočáka (naštěstí se nezdá, že by na sobě kdy nosil kalhoty s laclem) a přihodí docela čerstvou chlebovou placku. "K pití ale jenom voda," pokrčí rameny ten, co ti talíř přinese. "Co tě sem přivádí, do těhle osamělých končin?" ptá se Haken, když vedle tebe usedá s vlastním kouskem masa, asi abys mu nedělal chutě, v mastných prstech. Zřejmě jsi mu přímo spadl z nebe. Je očividně pěkně znuděný dlouhou hlídkou. Asi není divu - není mnoho těch, kteří by přepadli takhle velký tábor bojovníků. Sotva dořekne, z lesa se ozvou vzdálené zvuky velké skupiny lidí. Obyvatelé tábora se zřejmě vracení "domů". |
| |
| Sprinkle Wade, Brian "Já myslim, že je to tentokrát vážnější," zavrtí hostinský pochybovačně hlavou, "Nezdá se mi, že by zmizela takhle na celý den... kdepak. Viděls, jak jí máma strká dohromady s Toníkem? Já si teda myslim, že by jim to klapalo, za čas. Ale teď se ještě dožrala a vzala roha." Pokrčí rameny a natočí ti další pivo. "Ale kdo ví," pokrčí pak odevzdaně rameny, "V ženkých se nevyznáš, a» jim je deset, sedumnáct nebo štyřicet." Někdo vedle tebe ztěžka usedne na lavici a když se po něm ohlédneš, zjistíš, že je to Honza Pelek osobně. "Moch bych tě o něco poprosit, Briane?" spustí na tebe trochu se motajícím jazykem. Nevypil toho tolik, to spíš únava a psychické vypětí se na něm podepsalo, že pak stačilo málo. "Mám dneska hlídat u Zdi... ale ženská mi doma brečí kudy chodí, a kluk," to myslí svého osmiletého synka, "Je z toho na větvi. Nevzal bys to za mě?" Není to zas tak ojedinělá žádost, jsi bez rodiny, je pro tebe zdaleka nejsnažší zaskočit při podobných - i když většinou ne tak dramatických - příležitostech. Všichni se pak hledí patřičně revanšovat. |
| |
| Tábor u lesa: Stisk oplatím stejnou mincí, když vidím že se s ním nemusím mazlit, ale nijak zle, pořád v rámci představení. "Já jsem Morrad .. díky za pozvání, fakt se mi to hodí. Říkáš tedy že jste družina Lorda Simela ? " Optám se jakobych se chtěl ujistit jeho slovy, ale na odpověď nečekám. "No bylo mi to hned jasné, že asi nebudete jen tak nějaká skupina komediantů, která tu rozbila tábor. Snad bych se k Vám na nějakou chvíli přidat mohl, pokud by mě Lord přijal, ale sám mám svůj úk....." V tu chvíli mi donese kuchař kus masa a já se na něj se zářivým úsměvem podívám. "Díky ... věřímt že to bude ještě lepší než to vypadá." Vezmu od něj talíř s masem a hladově se do toho pustím. Vypadám jako kdybych nejedl několik dní. Což je ostatně vlastně pravda. "Voda mi nevadí .. nevybírám si. Pivo si dám jindy." Převezmu i džbán s vodou a pořádně se napiju. Během hodování zapomenu snad i na otázku proč jsem vlastně tady, i na to, o čem jsem mluvil. Zajímá mě jen jídlo a jak naplnit svůj žaludek. Z tohohle mě vytrhne až zvuky kopyt a nejspíš přijíždějících obyvatel tábora. "Copak, velitel se vrací ? " Optám se mezi sousty a otočím hlavu směrem ke zvukům kopyt. No .. to je žrádlo panečku .. lepší než ten zajíc. Ještě že jsem ho neklepl, jinak by mi neporadil tohle místo a nedal bych si toho divočáka. Navíc, udělal jsem dobře. BYl to celkem fajn chlapí.....vlastně zajíc. PChe .. stejně .. zajíc a mluví. To mi hlava nebere ......... mmm .. fakt dobré masíčko. Přeruším opět myšlenky o zajíci, ke kterým jsem sklouzl a věnuji se jen jídlu a původcům onoho zvuku. |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček "Vůbec nevypadáš jako dřevo," ujiš»uje Aíney jezdec, před kterým se takto nedobrovolně ocitla po té, co si ji přebral do vlastních rukou, a kupodivu to ani nedoprovodí žádným štípancem do zadnice či popleskáním po některých měkčích součástech ženské anatomie. Patrně vzácený jev v podobných bandách - málem gentleman. "A do žádné šatlavy nepůjdete. Jenom je nutné..." cítíš, jak škubne rameny, jsi k němu zády, ale i tak je ti jasné, že se přestal usmívat, "Vás mít všechny pod dohledem. Ale to se dozvíte. Vlastně sami víte proč..." pobídne koně, pro kterého dryáda navíc není žádnou velkou přítěží. Kůň, na kterém se plácá Lísteček, je z jeho otázky nemálo paf. Zdá se, že když už pochopí, co je zač ten divný hlas a co po něm chce, poctivě se nad otázkou zamyslí. Nesežral jsi někomu nejlepší trávu, nebo neobskočil jeho klisnu? zeptá se nakonec opatrně, protože pak si dovede představit, že se ten někdo musel hrozně naštvat. Leela moc dobrý výhled nemá, ale že se dal kůň konečně do pohybu, pozná zaručně. Kupodivu to není tak hrozné, jak by být mohlo, i když se dá jenom doufat, že se nepojede daleko. "Trhání křidýlek, kde jsou ty časy," pokračují v pochybné konverzaci oba "bachaři". "Ten slepej," ztiší hlas, "Vidí do hlavy... viděls, co udělal s Gavradem?" Nastane chvíle ticha, která ale neměla za úkol vyplašit tebe. Je zřejmé, že vyplašili hlavně sami sebe. "Tuhle jsem ho viděl... je z něj jen slintající troska. Potácí se po hradě a žere z misky pro psa." Oba se svorně oklepou. "A chlap to byl jak hora," šeptne ten první. "Lin říkala, že si to všechno v hlavě uvědomuje, ale nemůže nic dělat." "Hm, to bych si raději nechal ufiknout ty křídla." Zřejmě je přešla chu» zkoušet zajatkyni zdeptat. Sedí dost schlíple a tiše. Zatímco první houf vojáků se třemi snadno přenosnými zajatci míří po pěšině kamsi lesem, kolem dřevožrouta je stále nejasno. "Připravte si šípy, uvolněte mu nohy, a jdeme," přikazuje velitel. "Když nepůjdeš po svých, potáhnem tě přes ty šutry na cestě," oznamuje velitel hromadě chlupů před sebou. "Koním to dá zabrat, ale ujiš»uji tě, že jich máme dost!" |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček Když se nedaří celkově, tak je třeba se radovat alespoň z malých vítězství. V tomto případě je to to, že můj zdánlivý nezájem o konverzaci týkající se trhání křidýlek zapříčinil, že vyzněla tak trochu do ztracena a já se tak mohu uklidnit, že si oba podivní mně podobní tvorové dělali spíše legraci, než aby to mysleli nějak vážně. Snažili se mě vystrašit, abych promluvila, ale podařilo se jim mě akorát vystrašit, protože promluvit tak nějak nemám o čem... vymýšlení si by bylo jen těžko polehčující okolností a tak nakonec mlčení je snad ta nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat... Druhá část týkající se jejich koverzace mě ovšem naplní zvláštní hřejivou silou. Taky bych z tebe uměla udělat blekotajícího negramota, blbečku... pomyslím si na neurčitou adresu jednoho z dvou mých strážců. Ono je koneckonců jedno, který by jako blekotající neš»astník skončil, protože než by se ten druhý vzpamatoval z toho šoku, nejspíše bych mu provedla nějakou podobně hezkou věc. A to mě na chvilku naplní hezkými myšlenkami. Tedy, ne zas až tolik hezkými pro oba hlavní aktéry, kteří v mých představách figurují, jako spíše veselými pro mě, jak si je představuji zhypnotyzované, se vsugerovanými pocity strachu a paranoi stejně tak jako s neodbytnou a celé věky trvající potřebou močit... No... ono koneckonců takové půlhodinové křepčení, po kterém by padly na držku nebo představa že je pronásledují každého tři sršáni, kteří nejdou zabít, protože se jim jenom zdají, by také nebyla zas tak marná... mám co dělat, abych se ovládla a ve svém zvláštním způsobu relaxace nevyprskla smíchy, jak si představuju jak se třeba rozbíhají za iluzionární vidinou jim se nabízející bytůstky jejich druhu, však opačného pohlaví a nakonec končí zamotaní ve větvích stromů, které pod nátlakem přeludu neviděli... Takovéto malé radosti mě alespoň teď drží jakž takž při životě, abych se nemusela zabývat blížícím se nebezpečím nebo prostě jen chmurnými představami, co všechno by se mnou mohli k mé nelibosti dělat... |
| |
| Dubový hájek, Jeane Zrcadlo sice poblíž není, ale vypadat směšně v cylindru a bledě modrých dívčích šatech, na kterých již nejsou volánky... určitě už byly k vidění horší prohřešky proti nejnovější módě, možná, někde. Procházíš hájem, který musí na tomhle místě stát už celá staletí. Stromy s kmeny, které by stěží objal tucet mužů i mladíci, kolem kterých bys snadno sama obepnula paže. Mezi stromy je dost místa, sloupy šedé kůry připomínají chrám a zelené světlo dopadající jejich korunami ten dojem jenom podtrhuje. Hebká tráva pod nohama, žluté a bílé kvítí a na větvích stromů tu a tam ptáci, pestří i nenápadní, ale rozhodně halasně projevující radost ze života. Celé to vypadá jako obrázek z knížky. Copak takhle dokonale můžou háje vypadat? Maliny bohužel nikde, ale možná budeš mít příležitost se alespoň napít. Tůň, která se před tebou náhle objeví, má vodu průzračnou a čistou, lze si snad prohlédnout každý kamínek na dně. Kolem kvetou fialové kosatce (i když na ně vlastně není roční doba) a několik vyhřátých kamenů na břehu přímo láká ke spočinutí. |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček Pfuuuf odfrknu si. Ten hňup asi nerozumí tomu, že mu jako nerozumím! Pomyslím si naštvaně. To by mě zajímalo jak by se domlouval s hladovým medvědem. Nechám si rozvázat nohy, přeci jen jsem dnes na masáž zad nepomýšlel, a ty kameny na cestě nevypadají moc oble! Znovu se ve mě ozývá neodbytný pocit, zakousnout se do tý dřevěný palice! Pohled na šípy mě trochu zchladí, a chytře si říkám dočkej času, však oni uschnou. Hm, a já abych se plahočil pěšky! dívám se za odjíždějícími spoluvězni. Ještě že jsem zvyklej běhat po svých. A stejně, koně jsou ze mě dost neklidní, i když nevím proč! Když na sobě nemají nic dřevěnýho! Poslušně hopsám za koňmi a a uklidňuji se svou blíbenou písní. "chroup, vroub, mň - amto jedob - ota,kla - cí - ček z jal - ovces - uchýja - ko - voce." zvuk trochu připomíná vrzání stromů třoucích se o sebe při poryvu větru. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Pro mě za mě... pomyslím si, pokrčím rameny a kývnu. "Proč ne... Ale někdo se musí postarat o rozsvěcení lamp. Nebudu to stíhat najednou, chápeš..." Zapřemýšlím, kdo by to mohl být a pak dodám. "Řeknu Gleiovy. Jak jsem tehdá chytil tu angínu, šlo mu to a ví, co a jak." Ujistím Honzu a kopnu do sebe ještě jednu na zahřátí. Popotáhnu - po těch chladných nocích mám už permanentně plný nos. Vstanu a podívám se po lokále, jestli tady někde Glei není. |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček ,,Nesežral jsi někomu nejlepší trávu, nebo neobskočil jeho klisnu"? řekne mi kůň. Zamyslím se a nasadím přemýšlivý výraz při kterém se ostatní většinou drbou na hlavě. Já tak vzhledem ke své situaci učinit nemohu. ,,Myslím že ne... Jídlo mám své a žádnou klisnu jsem nepotkal. Navíc nikdy nemám nic se zadanými... Počkej vlastně! Už vůbec ne s klisnami..." řeknu po chvíli s postupným docházením toho co mi kůň vlastně přiřknul. ,,Jeden si jde lesem a potká pár zajímavých bytostí, nabídne jim jídlo a vtom už ho chytají a svazují... Kam ta vaše říše spěje. Nemám nic proti pomoci v cestě... Jen co je pravda... Vlastě jim budu muset poděkovat jen nevím jak... Hovoří takovými divnými vysokými skřeky? Není to podivné?" uvažuji a stežuji si. Můj hovor je nejdřív směřován čistě pro koně pak se přesová do "hlasitého" uvažování. Kůň jde a se mnou to hází. Jednou tak podruhé onak. ,,Je tu celkem nuda..." pronesu a odmlčím se. ,,Tak mě ještě napadá... Jní to asi houpě ale... Nemyslíš že by nám mohli chtít něco udělat?" |
| |
| V lese, jó v lese, na jehličí - všemožné tvorectvo "To vím, že nevypadám. On se tak divil," odfouknu zrzavý pramen a pohodím hlavou, aby se mi nelepil na rty. Přitom se všemožně kroutím, abych před vojákem našla vhodnou polohu, kdy mě všechno bude co nejmíň tlačit. Bosé nohy mi klimbají a podvědomě marně hledají něco, o co by se zapřely. Takový nezvyk. Ještě musím zkontrolovat svoje housličky, aby mi nespadly. Naštěstí jsou do šátku zachumlané jako novorozeně. Vytáhnu si je raději na koňský kohoutek, aby nenarážely do koňského boku, a svázanýma rukama si je pevně držím. Na poslední poznámku jenom vydám neidentifikovatelný zvuk, který by mohl konkurovat dřevožroutovým prapodivným citoslovcům. Prý víme sami. Nic nevíme! Povzdechnu si. Netěší mě, že se na mě člověk tak lepí, když musí držet otěže, ale co nadělám. Pořád lepší než chlíváci. Kůň holt není prostorný jako kočár. "Kam jedeme?" začnu po chvíli pozedeželého mlčení zase vyzvídat, protože jsem usoudila, že na otázku z předchozího tématu mi stejně nic neřekne. Přesto jsem zvědavá. Stále ve mně hlodá zrnko obav, abychom nejeli do rodného města. To by byla katastrofa. Raději ta šatlava! |
| |
| Dubový hájek-Tůň "Jak může být něco,tak dokonalé?Není to přirozené..."pomyslím si chž stále jdu mezi stromy. Mrzí mě,že jsem nenarazila na něco ke snědku,ale nevzdávám se naděje,stále doufám,že něco najdu. Narazím však jen na tůňku "No co...aspoň se napiji a trochu opláchnu..."přišla jsem k čisté vodě,která je až neskutečně čistá,jako vše zde.Pořádně se napiji,dokud jsem nezahnala to prázdno v žaludku,aspoň trochu.Pak jsem si opláchla obličej,napadlo mě,že bych se mohla umít celá,ale to jsem zamítla,byla moc studená a já nechtěla nastydnout. Pak jsem začala vybírat oblázky,ty nejkulatější a schovávala jsem si je do kapsy,určitě se mi budou hodit do praku. Vzhled Pěkná holka,ne nijak nádherná,ale prostě dospívající žena,která má jistý půvab. Hnědé vlasy,tmavě hnědé oči,skoro až černé, neustále vypadající nevinně,ale v hloubce plápolají roš»ácké plamínky, malé růžové rty,bujnější poprsí,úzký pas a trochu vyčnívající boky,štíhlé nohy (viditelně zvyklé na dlouhý běh). Výška 162 cm Váha 54 kg |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě "Díky, máš to u mě," poklepe ti na rameno Pelek, podívá se ještě naštvaně za neš»astnými bratry a odplouží se směrem k domovu. Hospoda je pořádně narvaná, je co probírat a tak si dnešní návštěvu putiky nenechal ujít nikdo, koho doma žena neuhádala. Gleie ale najdeš snadno. A» už díky tomu, že přišel včas, nebo nesmlouvavostí starého štamgasta, sedí na své vyřezávané židli u obvyklého stolu a ucucává pivečko. "Brej večír," pokyne ti. "To se za nás stát nemohlo, co?" kývne hlavou za Harrym a Tomem s jistotou starého harcovníka, který si možná dal ve stínu Zdi nejednoho šlofíka, ale za nic by to nepřiznal, a nejméně sobě. |
| |
| Tábor u lesa, Morrad "To si pospíšili," vstane Haken, stíní si oči proti sluníčku a vyhlíží vstříct jezdcům postupně se vynořujícím z lesa. "Ale ty klidně dojez," mávne k tobě rukou, "Velitel tě pak určitě bude chtít vidět, ale než se to tu všechno porovná..." Znovu mávne rukou, tentokrát tak všelijak všeobecně, a trochu si poupravuje oděv, patrně aby vypadal bděle a spořádaně a ne jako někdo, kdo ještě před chvílí chytal lelky v trávě. "Pak bude eště polivka," prohodí k tobě jeden z kuchařů, "Chytli jsme ňáký zajíce, tak i s masem. Nech si na ní kousek místa," uchechtne se, vida tvůj apetýt. Z lesa se zatím vynoří houfek několika jezdců, blíží se v klidu, jeden vede za uzdu koně s mužem, který sedí v sedle dosti sklesle s rameny svěšenými a sklopenou hlavou a má zavázané oči. O chvíli později následují další koně, s ještě podivnějším nákladem: jakýmsi mladíkem přehozeným přes sedlo jako pytel a dívkou, která se dělí o koně, by» zřejmě nedobrovolně, s dalším z vojáků. Na tuhle vzdálenost ale těžko rozeznat větší podrobnosti. Rozhodně nemají uniformy, by» jsou dost podobně oblečení, ale jejich odění je kvalitní, jsou dobře vyzbrojeni, a koně nevypadají jako sedlácké herky. "Vida, dobře pořídili," praví Haken zamyšleně. |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček Lístečkův kůň je z toho všeho dokonale paf. Dokonce několikrát klopýtne a jeho jezdec ho poplácá po krku a tiše mu domlouvá. To koni na chvíli odvede dokonale pozornost a začne i dávat pozor na cestu. Slyšel jsem, že když se někdo znelíbí, jde do salámu, odpoví nakonec opatrně, Ale nevěděl jsem, že se to stává i vám... "Jenom do tábora, tady kousek," odpovídá Aíneyn společník a opravdu se zdá, jako by les kousek před vámi končil a bylo tam světleji, snad nějaká větší mýtina. "Tam si promluvíte s velitelem a podle toho, co mu řeknete vás buď pustí," trochu se zasměje, "Nebo ne... spíš jo. Vypadáš tak vyjeveně, že začínám věřit, že vážně nevíš, proč jsme tady." Leela se tak zabere do sladkých představ o své moci - kdy jindy by se jí už měl člověk opájet, než zamotaný do klubka provazů - že si ani pomalu neuvědomí, že koně vyjeli z lesa a může se pokochat pěkným výhledem na tábor. Tábor je pěkně po vojensku rozdělený na několik sektorů, trochu dál podél lesa je provizovní ohrada pro koně, která napovídá, že ležení nevzniklo na jeden den; už tam odvádějí zvířata skupinky, která jela před vámi. Trochu blíž je několik ohniš», na kterých se zřejmě již připravuje jídlo a pár lidí okolo, kteří zůstali v táboře, kromě tří kuchařů točících se kolem ohně i dva statní muži, zřejmě táborová hlídka. S Dřevožroutem je pomalejší pořízení, kdo má volné ruce a nohy skáče kolem něj, ale i on pomalu pochoduje, chtě nechtě, k táboru. Zrovna vylézá z lesa, když Aíney, Lístečka a Leelu sundavají z koní a pod dohledem nechávají nedaleko ohrady pro koně na takovém šikovném místě, kde se v půdě tvoří mělký přirozený dolíček a tak jsou trochu skryti před pohledy ostatních v táboře. Vojáci se zatím starají o koně a tak vůbec si jdou po svém... |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Přistoupím ke Gleiovi a štouchnu do Pepy, aby mi uvolnil místo. Přisednu si... "Ahoj..." pozdravím Gleie a otočím se k těm dvěma a přikyvuji. "Jo jo... Dy» jsou to ještě cucáci... co bys chtěl." Je to prostě jasné, člověk nemůže chtít od mladé jabloně kupu jablek. "Hele? Mluvil jsem s Pelekem a poprosil mě, abych za něj vzal dnešní službu u brány. Mohl bys za mě dneska vzít ponocování?" Nemluvím o nějaké pěněžní odměně, je to samozřejmost, ale ne to, co by jej mělo přesvědčit. "Ještě jedno pivko prosím!" houknu na hostinského, zatímco se Glei rozhodne. |
| |
| Tůň v dubovém háji - Jeane Jak si tak vybíráš křemínky, takové ty akorát šikovné, do svého praku... z vody, která se dosud zdála čirá a průhledná od hladiny až po dno se vynoří dvě bílé ruce a spatříš i tvář pod hladinou, rozzlobenou, s poletujícími zelenými vlasy okolo jako živými hady. Tvář je zřejmě ženská, podivně krásná a přeci ne tak docela; vypadá jako z porcelánu, je příliš chladná a nelítostná, než aby mohla být doopravdy krásná. Velké zelené oči a bledé rty... a ty rty se pohybují, něco říkají, ale neslyšíš jediné slovo. Ruce tě popadnou za zápěstí a začnou tě stahovat dolů do vody. Tah je zpočátku jemný, ale postupně sílí, pravidelně a neúprosně, kdybys zrovna nestála na kameni, o který se můžeš zapřít, už dávno jsi tam musela spadnout. |
| |
| Tábor u lesíka: "Dobrá .. " odvětím HAkenovi a věnuji se zase jídlu po očku sledujíc situaci s koňmi. Potom na mě vykřikne jeden z kuchařů, tak se na něj s úsměvem otočím a mávnu rukou. "To je výborné .. neboj místo si nechám." "Výborně ... polívečku si dám taky rád. A se zaječím jo ? ... se zaječím ? Sakra .. to by tak scházelo, aby .. ale těžko, dy» jsem se s ním rozloučil a pádil na jinou stranu. Už jsem z toho taky zblblý .. " Potom se zase otočím k přijíždějícím a výraz se mi dost podmračí, když vidím jejich náklad. Odložím dokonce i talíř na zem vedle sebe a postavím se, abych lépe viděl. "Co to ksakru je ? Myslel jsem že družina lorda jezdí tak maximálně na lov a ne že loví ženy a chlapce .. " Slova směruji na Hakena. Můj hlas se jasně přiostřil a je patrné, že se mi to vůbec nelíbí, co že se to tady děje a že bych na to rád dostal odpověď. Veselý výraz se ztratil kamsi do neznáma a ve tváři se mi usídlil nekompromisní výraz, který říká, že to myslím smrtelně vážně. Jako barbar nesnáším tyranii, otroctví a nesvobodu .. ani dívka na koni, ani mladík přehozený jako kus hadru přes koně nevypadají, že by tam byli dobrovolně, snad proto se mé chování tak změnilo. |
| |
| Kdesi v lese - Dřevožrout, Aíney, Leela a Lísteček ,,Já také kamaráde... To já také ne." Odpovím koni a zamyslím se nad prspektivami salámu. Málem si ani nevšimnu že opouštíme les. Uhodí do mě ale vnímání něčeho... Jiného. Cítím lidi v táboře. Moc se mi ta vůně nezamlouvá. Ponořím se do hloubi sama sebe a snažím se najít něco blízkého lesu. Cítím blížké koně. Á vida, něco dřevěného. Copak to je? Mé myšlenky se pomalu plouží po novém dřevěném příteli. Pomalu pronikám do nitra předmětu s nemalým nadšením. Kdo by čekal že v tomto zapáchajícím táboře najdu nějaký větší kus dřevěného přítele. Když se ale podívám blíž málem se zalknu a pozvracím koňe. Bože ti lidé využívají stromy jako své záchody! Držím minutku ticha za mrtvého přítele (ne tedy že by to našim věznitelům přišlo divné, to mlčení myslím). Než strom stihnu dostatečně politovat už mě nějaké mozolovité ruce táhnou z koně. Zavedou nás do malého dolíčku a rozcházejí se. ,,Naschledanou a děkuji za svezení!" rozloučím se ještě s koňem. Jak se zdá jsme tu všichni. ,,Zajímavé. Nevíte co se stalo...? Víte tohle místo mi připomíná domov...Do podobné jámy jsme házeli nepotřebn odpad a vždy v noci si pro něj přešli šelmy a odtáhly co potřebavali a zbytek roztrhsli..." povídám všem co jsou mě schopni slyšet a na tváři se mi při vzpomínce na domov rozzáří hřejivý úsměv. |
| |
| Tůň v dubovém háji Když uvidím ženu ve vodě,celá překvapením zkoprním.Něco říkala,ale já ji nerozuměla "Že bych chtěla abych ji vytáhla?"zeptám se v duchu. "Ty...ty chceš pomoc?"zeptám se váhavě. Ale když mě chytne za ruce a začně vtahovat dolů do vody,pochopím,že nechce pomoc,ale chce mě utopit.Oči se mi rozšíří překvapením nad tím poznáním a zaječím strachem. "Pus» mě ty hrozná ženská!!!"vykřiknu rozklepaně a sbažím se ji vykroutit ze sevření,které mě neomylně chtějí stáhnout pod vodu. |
| |
| Vojenský tábor Unášena fyzicky koněm a psychicky především mými představami jak trápím ty dva létající služebníky onoho ne zrovna příjemného a milého velitele, nevnímám nic okolo sebe až do chvíle, kdy se mě začnou chápat ruce různých strážných a nejspíše opět i létajících mužíčků, aby mě sejmuli dolů z koně. Až v této chvíli se proberu z jakési letargie a začnu se zmateně rozhlížet okolo sebe, zda-li jsem vzhůru a o tom všem se mi třeba jenom nezdá. Nezdá... rozvzpomenu se velice rychle na nedávné události a opět se do mě na chvilku začne drát úzkost z toho, co se to po mě vlastně všechno chce a jak že to všechno nakonec skončí. Jestli s křidýlkami, nebo bez nich... Pokusím se sednout si tak nějak do alespoň trochu pohodlné pozice, nedbaje na to, že jsem celá sešněrovaná jak nejkvalitnější korzet a rozhlížím se tak nějak po ostatních, jestli i oni všechno snášejí podobně těžce jako já, nebo je jim to tak nějak spíše jedno. "Tak to pěkně děkuju..." pronesu svým ne příliš nadšeným hláskem, když promluví Lísteček o takových pozitivních věcěch, jako že na podobných místech bývají lidé většinou sežráni od nějakých šelem. Takhle jsem si dnešní den věru nepředstavovala... |
| |
| Tábor "Aha. Já to ale vážně nevím!" ohradím se pak zvýšeným hlasem, ale to už vjíždíme do tábora. Zase tolik lidí... ještě víc než předtím. A asi na nás všichni civí. Trochu se v sedle schoulím. Nechci, aby se na mě dívali, jak jsem chycená a svázaná. Už tak to není dvakrát příjemný pocit. Takové ponížení! Při sesedání nespolupracuju stejně jako při nasedání. Akorát pevně svírám housle jako nejcennější věc na světě, kterou pro mě rozhodně jsou. Přitisknu si je k hrudi. Nevím, na co víla odpovídá, tak se komentáře zdržím, jenom natahuju krk, abych viděla, co se bude dít. Nejraději bych jim všem zahrála takovou písničku, že by ještě prosili, a» přestanu. Jenže nemůžu. |
| |
| Dojdu, doklopýtám do tábora jako poslední, ostatně jak se na jeho veličenstvo sluší. Ani král by se za tak početný doprovod určitě nemusel stydět. Je vidět že mi cesta nijak nevadila. Bosé nohy lehce »apaly i po ostrých šutrácíxh. S hlavou mírně skloněnou, vypadám jako bych se poddal. Ostatně zatím ani nemám v úmyslu nějakou akci provádět. Se zájmem však sleduji okolí. Smrad tábora mě uhodí do nosu, Nojo lidi! Neni to tak hrozné jako ve městě, kde už jsem několik let nebyl, ale i tak! Ten pach se nedá zapomenout. Jak mnou tak smýkají k ostatním, vidim nějakýho velkýho chlapa. Barbar? Co ten tu chce? A jakto že nebyl v první linii? Většinou jsou hr do hrdinských činnů! |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě "Jo, jasně, vo tom žádná... chudák chlap, vzalo ho to," přikyvuje tvá vyhlédnutá obě» a žádostivě a výmluvně pozoruje pivo, které ti nese hostinský. "Aby ne, dospívající holka..." Hodí do sebe zbytek svého piva a otře si ústa hřbetem ruky. Hrábne do kapsy a vytáhne paklík karet. "Dáme?" zatváří se žádostivě. "Nějakou tu partičku stihneme, ne?" Prohrábne ďáblovy lístečky zkušenýma rukama a sklepne je o stůl. "Dneska třetího splašíme raz dva," usoudí a pohledem přejede po nejbližších tvářích v přeplněné hospodě. |
| |
| Tůň v dubovém háji Žena se zamračí a zesílí stisk. I vlasy kolem ní, vlnící se v čiré vodě, zdivočely a zmítají sebou, jako by žily vlastním životem. Stále něco říká, snad, či jen tak pohybuje ústy... Prudce škubne a už letíš pod vodu. Sevře se kolem tebe, ledová, ostrá tím chladem a ochromující. Jakmile se ti ocitne hlava pod vodou, proti vší logice, slyšíš náhle ženský hlas: "...tohle mládě? Tolik práce! Stále dokola. A teď zase křemínky. No, co mi k tomu povíš?" Tůň se zevnitř zdá mnohem větší, než zvenčí. Asi je to v těchto krajích přímo pravidlem. Buď jak buď, vznášíte se vedle sebe ve vodě a místo abyste se obě mlátily o kamenné stěny, doširoka se kolem vás prostírá voda ztrácející se v zelené dálce. Žena je veliká, vyšší než ty a velmi žensky tvarovaná, by» se jí spodní část těla rýsuje dost nejasně v závojích, možná má rybí ocas, možná nohy, možná obojí nějakým záhadným způsobem. Svírá tě oběma rukama za paže a přísně ti hledí do tváře. Celá se vlní - vlasy, šaty, tělo v tanci... Škoda, že se pod vodou nedá dýchat. Když si žena uvědomí, že se už už topíš, jemná tvář se zamračí a pak na tebe jemně krojenými rty zlehka foukne. Tedy, vypadá to tak i ucítíš závan na tváři... snad chladnější pramínek vody... a pak náhle dýcháš. Dýcháš pod vodou! Dá to víc práce a musíš na to, alespoň zpočátku myslet, ale je to obrovská úleva. |
| |
| Tábor Krajina je tu vcelku rovná, jen mírně zvlněná. Převažují lesy, lesy, zase lesy... smíšené, místy pořádně husté a tajuplné, většinou ale prosluněné a plné života. Občasné mýtiny vznikají buď po polomech za bouřek, či charakterem půdy, jako je ta, na které právě táboříte, a» již dobrovolně či nedobrovolně. Les se kolem ní stáčí v širokém oblouku, tábor je na jejím samém kraji, les jej obtáčí ve tvaru písmene "U" dál se pak rozšiřujícího hezký kus dál. Kdo zná zdejší kraj ví, že jsou tam mokřiny a za nimi opět lesy. Celá holina má vlastně tvar klíčové dírky, a je dost velká, kolem tábora by se vešlo ještě pět takových a nepřekážely by si. Haken k Morradovi gestem, které opakuje snad tisíckrát za den, jenom máchne rukou. "Ále, neplaš, když nevíš, o co jde," řekne bez stopy mrzutosti, vlastně docela s pochopením. "Ne každá holka je tak nevinná, jak kouká... páni, viděls to někdy?" zírá vykuleně za dřevožroutem. "Tihle totiž..." ohlédne se dosti tvrdě za skupinkou zajatců, "Jsou..." zaváhá. "Je to tajný," dokončí nerad, je vidět, že by se rád podělil. Ale je tu příliš mnoho možných svědků. "Rozhodně jsou to zločinci." |
| |
| Tábor Mírná prohlubeň, ve které skončili zajatci - z hlediska soukromí dosti o ničem, i v sedě je vidět hezký kus dál, a tvoří spíše symbolické hranice mezi "tady" a "tam" - je porostlá pohodlnou měkkou trávou a střežena dvěma chlapy, kteří se tváří odhodlaně a sveřepě a procházejí se sem a tam, hlídají okolí a přejíždějí pohledy po zajatcích. I dřevožrout je tam nakonec přiveden, dá-li se to tak nazvat. Prostor je široký sotva tucet dryádích kroků. Po chvíli se objeví smutný muž s páskou přes oči, neklopýtavými kroky následující svého obvyklého průvodce a chvíli postojí na okraji. Ti, jež jsou citliví na magii náhle pocítí příval energie a až jim zalupe v uších. Právě tudy prolétlo kouzlo - nijak složité či rafinované, ale pevné. "Nyní nemůžete opustit prostor," oznámí vám průvodce "slepého", "Takže si dle libosti sejměte pouta. Nepokoušejte se uprchnout, prosím. Později budete vyslechnuti. Jasné?" Prohlíží si vás každého zvláš»: zamračenou dryádu, zadek nasupeného dřevožrouta, mimoňského Lístečka i do hromady provázků zamotanou Leelu... |
| |
| V tůni Vykřiknu,když mě stáhne vodní žena pod vodu,trochu si loknu,takže hned začnu vyvádět a beznadějně plácat rukama. Sice zaznamenám to co mi říká vodnice,ale v tu chvíli mě to moc nezajímalo,protože jsem toužila po vzduchu a stejně mi to co říkala nechápala,nemělo to hlavu ani patu. Najednou mě ovanul,teda aspoň mi to tak příjde,větřík a já se konečně mohla nadechnou. "Nadechnou?Počkat!Vždy» jsme přece pořád pod vodou!"vyděsím se,protože to je pro mne naprosto neobvyklé a znovu se začnu ve vodě plácat. Když se konečně uklidím a smířím se s faktem,že dýchám pod vodou,kouknu na vodnici "Co...cože?Co chceš?Jaké křemínky?O čem to mluvíš?Proč jsi mě sem zatáhla?" odpovím ji otázkou,stejně jsem neměla na její odpověď. |
| |
| Tábor Spíš z dlouhé chvíle než proto, že bych věřila, že to vážně bude mít efekt, zápěstími kroutím v lýkovém provazu, jako bych se z něj chtěla dostat. Nejde to. Až mi to příliš začne odírat kůži, přestanu a netrpělivě se rozhlédnu kolem, kdy se nás tedy hodlají vyptávat na něco, co nevíme, jak jsme jim několikrá zopakovali. Aspoň já ano. Potřesu hlavou jako zvíře, abych vyhnala hučení z uší, když tu prolétlo to kouzlo. Pro změnu mi tam začne pískat. I tak hrdě zvednu hlavu a tvrdě se na průvodce podívám. Nesnažím se budit vzezření jemné lesní žínky. Ne teď. "Kým?" vypálím, než by stihl utéct před další z mých otázek. Mezitím zase několikrát pohnu rukama, tentokrát s větším úspěchem. Pouta zřejmě byla zbavena magie, teď už není problém se jich zbavit. Jednou je vezmu do zubů a bez námahy zatáhnu, načež mi provaz zůstane v puse, jako by byl kolem zápěstí jenom omotaný a ne pečlivě zavázaný. Vyplivnu hnusnou "snídani" na zem. Oči celou dobu nespouštím z vojáka, i kdyby už prchl. |
| |
 | Tábor "Naším velitelem," promluvím vlastně poprvé nahlas. Tedy, nahlas - tiše, zastřeně, s jistou námahou, jako bych nebyl ani zvyklý hovořit. "Už jste ho viděli." Můj strážce se po mě nehezky podívá, ale nezasáhne. Pohnu se, abych zbavil elfí dryádu pout, ale zvládne to mezitím sama a tak znehybním na kraji chráněné zóny. Ostatním jistě pomůže ona a nepochybuji, že budou raději, než kdybych to byl já. "Řekněte mu pravdu a všechno bude... v pořádku," vypravím ze sebe. Nevím náhle, co mě vůbec pohnulo k tomu, abych tu zůstával. Pomalu začnu couvat... nejraději bych se otočit a utíkal, ale pohled na tuto různorodou čtveřici mě fascinuje. Uvědomují si, co mají v rukou? Jak si s nimi pohrál osud? Jsem středně vysoký, vyhublý muž s neurčitě pískovými vlasy a světlou pletí. Oči mám hnědé, ale to ví málokdo. Je vlastně lhostejno, kdo jsem a jak vypadám, protože všichni vidí tu pásku... pásku, co nosím přes oči. I s ní se pohybuji, jako bych viděl; a je pravda, že vnímám okolí dostatečně na to, abych se mohl pohybovat s jistotou a bez klopýtání. Pásku mám proto, abych své okolí chránil a všichni to ví. Dar, který je prokletím. Jsem věštec ve službách šlechtice a je lhostejno, zda se mi má služba zamlouvá, zda s ní souhlasím. Mou povinností je uposlechnout rozkazy. A to musí mému svědomí a všem okolo stačit. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Jo, to je přesně ono. Chlapská záležitost. Vždy si najdu čas na jednu partičku. Přikývnu a vývěr třetího hráče nechám na Gleiovi. "Jednu určitě stihnem." zopakuji jeho slova a koukám se mlsně na karty. Dneska by se mě mohlo držet štěstí! Poslední dobou jsem jen prohrával, to ta má pamě», semtam už neslouží, jak by měla, ale na některé věci si pamatuji přesně! Třeba to... "Vzpomínám si, jak jsem hrával karty na frontě. Zalezli jsme si s chlapama do zákopu, svítili svíčkou a mastili jsme. Jojo, to byly časy. Hehe... Vždycky když přišel nadřízený, podíval se na nás přísně a seřval nás... Jo. Věděli jsme, že bručoun není, ale holt to musel dělat, aby nás udržel ve střehu... Válka je válka, to jo..." Mručím si pod nosem a vysvětluju všem okolo. Zase jsem chytil tu vypravěčskou slinu, koho zajímá, že tohle už všichni slyšeli aspoň třikrát - mě teda ne! "Stejnak si s náma potom vždycky zahrál! Hehe!" začnu se smát, i když to ostatním asi směšné už nepříjde... "To byly časy..." nakonec si jen tak postěžuju, jde vidět, že jsem na ně hrdý. Kapka nostalgie lze cítit v mém hlase. |
| |
| V tůni "Co bych chtěla," zlobí se žena a její jemně klenuté obočí je stažené v rozzlobeném mračení. "Zasloužila bys utopit. Chodíte si sem jako na..." zarazí se a pozorně si prohlíží tvé podivné oblečení. "A ještě si sbíráš křemínky, co patří k tůni..." dodává hlasem, ve kterém je patrno, že myslí již na úplně něco jiného. Rozzlobený výraz vystřídalo zamyšlení. "Nevypadáš jako holky ze zdejší vesnice," usoudí nakonec, "Leda by se moc změnila móda. Co jsi zač?" Během řeči tě chytí za paži a pomalu spolu klesáte ke dnu.Je podivuhodně hluboko, na to, že jsi ještě chvíli sahala z břehu po dně... Za chvíli již stojíte na pevné půdě. Tedy - pevné... a půda to taky moc není... lehce tě to nadnáší a každý pohyb je snově plavný, ale chodit můžeš docela dobře. Místo trávy chaluhy, místo stromů košaté rostliny neustále se jemně vlnící - a někde nahoře modré oko hladiny. Ukáže ti, a» ji následuješ a vede tě kamsi mezi "stromy". A očividně čeká na odpověď, její otázka rozhodně nebyla řečnická. |
| |
| V tůni "Hele!Jak jsme měla vědět,že někomu bude vadit,když si vezmu pár kamín...křemínků?Jsou to přece jen kameny a těch je okolo spousta!"ohradím se,ale snažím se nebýt moc drzá,protože by určitě stačilo málo a vodnice by mě utopila. Když uslyším slovo vesnice hned zpozorním "Vesnice?Tady je někde vesnice?Kde?A...hm...ne nejsem ze zdejší vesnice...já nejsem odtut vůbec....jsem člověk a...no...a jsem z druhé strany zdi..."odpovím,nejsem si jistá jestli to mám říkat,jeslti je to bezpečné. Královna mi,přece neříkala,že to nemám nikomu vykládat a nebo,že to považovala za samozřejmé? Vydám se za vodnicí a opatrně sleduji její reákci a připravená uplavat,kdyby se chtěla o něco pokusit.Pak si však zpomenu na cylindr a tak rychle šáhnu na hlavu,jestli ho stále mám k mé úlevě mi pevně seděl na hlavě. |
| |
| Tábor Moc nechápu co se děje ale dělám to co mě napadne po vzoru Aíney, tedy setřepu ze sebe pouta. Aíney začíná nějakou divnou bručivou řečí mluvit s mužem co přišel na kraj našeho dolíku. Podrbu se na hlavě a pošlu Leela dotaz. ,,Nevíš prosímtě proč má na hlavě ten kus látky? Vždy» přes to nemůže vidět..." odmlčím se a přemýšlivě se podrbu na bradě. ,,Ty lidské zvyklosti mi zkrátka unikají." prohlásím neadresně. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě "To víš, že jo," odpovídá ti Glei, míchá karty a rozhlíží se po třetím do hry. Rozhlíží se tak, aby si mohl nevšimnout žádostivých pohledů starého Vinka, což je docela umění, protože sedí na protější židli. Leč smůla. Kdo by si snad partičku dal, je zabrán v zuřivé debatě na dnešní hlavní téma, i když už se pomalu vyčerpává a začíná se dostávat i na starší záležitosti, jako Morganových studna nebo ta vážně podivně tvarovaná brambora, co tuhle vykopala stará Sartustka. "Tak mi to sejmi, Vinku," vzdá to Glei a když Vink dychtivě hmátne po balíčku, povzdechne si. Vink nehraje špatně, ale ukrutně dlouho přemýšlí, než vynese list. Glei hbitě rozdá karty. "Tak, jsi na forhontu, Briane... začni hlásit," vyzve tě a v oku se mu objeví lesk, jindy nebývalý. Ani pivo už není tak hrozně důležité. |
| |
| Tábor Sleduji ze svého místa celou prazvláštní situaci, do které jsme se dostali a pohledem přejíždím z jednoho na druhého. Při sesílání magické bariéry se opět na chvilku shoulím do sebe a ani nevím jak je možné, že jsem nevyjekla... přece jen hlavinka mě ještě bolí a hučení magie v uších mi ani v nejmenším nebylo příjemné... Potom, když to pomine, se začnu opět rozhlížet po ostatních a když vidím, že dryáda se zbavila sama pout, tak pronesu trochu nesměle. "Ehm... nemohla bys mě taky rozmotat?? Ale opatrně... pozor na křídla..." zdůrazním opět svou posedlost mou nejkřehčí částí těla. Když s očekáváním v očích potom hledím na Aíney, aby mi pomohla a prosím ji psíma očima svého blankytného pohledu, pronikne do mé mysli opět věta od Lístečka. Zadívám se na něj a tak nějak bez vysvětlení ostatním pronesu k němu. "Někdo umí mluvit myšlenkama a někdo zase vidět... hmm... bez očí..." vysvětlím tak nějak zkratkovitě, protože momentálně je mé osvobození asi hlavní prioritou a tedy se mi nechce vysvětlovat další věci menší závažnosti... |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Mračím se do svých karet, uvažuju. Pak s vážným pohledem kouknu na své soky, pak zase do karet. "Tohle vidím na betla," rozhlédnu se, jestli má někdo něco proti. Přihnu si piva. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Glei zírá do svých karet. Neprotáhne obličej a nezatváří se otráveně, ale jako by se stalo, na to už se příliš dobře znáte. Vink zírá do listu, jako by počítal každý tah štětcem. "Hmmm..." udělá po chvíli, podrbe se za uchem, přeskládá si karty a když už se zdá, že Glei řekne něco ošklivého, oznámí: "Re!" |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Ještě že mám to pivo, kterým vyplnit to otravné čekání. Či spíše naplnit? Nenechám se tím zvyklat, prostě některým to myslí pomalejc. Když se Vink konečně vysloví, usměji se. Denska si věřím. A tak se pustím do hry. Čekání na Vinka mi zpříjemňuje zlatavý mok a ke konci se i pustím do leštění své přilbice. Je to má památka na válku, je na ni i pár šrámů, což z ní dělá mou velkou chloubu. |
| |
| V tůni "To ví přeci každý," utrhne se na tebe podvodnická dryáda. Dojdete k - domu. Nikdy jsi nic podobného neviděla, ale je nějak jasné, že je to dům. Co na tom, že nemá zdi, strop, vlastně ani podlahu, natož okna nebo dveře? Je to jeden z obzvláště velkých "stromů" a budí dojem solidnosti. Žena se usadí na jeden z listů, který se, jak se tak uvelebuje, vytvaruje akorát tak pohodlně, jak se jí hodí. Ukáže i tobě, a» se posadíš, a list ti vyjde vstříct. "Na druhou stranu," uznává nevzrušeně, "Lidé jsou známí tím, že neví vůbec nic..." prohlíží si tě jako nějaký neznámý exemplář hmyzu. "Takže Zeď opravdu existuje? Zajímavé. Čekala jsem, že lidé budou víc..." Krásná tvář se pousměje, ale nepůsobí o nic méně chladně. "Že budou vypadat víc jako skřeti," najde nakonec slova po vteřince přemýšlení. "Oškliví... ty vypadáš docela jako místní děvčata. Cháska jedna nezdárná, beztak je všechny jednou utopím..." Ale jako opravdová výhružka to nezní. "A jak jsi to udělala s Morlockem?" zajímá se vodnice. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Přilba se leskne jako zrcadlo, když konečně dospějete ke konci této jediné hry. Vink je opravdu poslední možnost pro ty nejhorší okamžiky, kdy si chce člověk tak strašně moc zahrát, že už je mu skoro všechno jedno. Každopádně měl hodně dobré karty; jediný výnos, během kterého zaváhal, přiřkl vítězství tobě. Oba muži k tobě neradi postrčí pár drobáků; na pivo, které jsi během hry vypil, máš vyděláno. "Pokračujem?" spíš se zeptá, než oznámí Glei, sice by rád svoje měďáky zpět, ale představa další partie s Vinkem je příliš děsivá. Vzadu v hospodě se zatím chlapi trochu rozohní a hostinský je tam uklidňuje rázným mácháním zástěry. Ač se to nezdá, jeho lety a mnohými jídly a nápoji vyztužená zástěra by byla schopná přišpendlit ke zdi opitého otrapu jako mouchu plácnutou obyčejnou utěrkou. Hostinský nějak došel k názoru, že víření zástěry mate peroucím se opitcům zrak a už mu to nikdo nevymluvil. |
| |
| Tábor Nálada v táboře je činnorodě pokojná. Muži vědí, že mají pro dnešek padla, ale je třeba obstarat koně, nasbírat dost dřeva, určit hlídky pro zbytek dne a noc, několik aktivistů se vydává na lov a vyhrožují kuchařům strašlivými věcmi, jestli by na ně nevyšla večeře. Péče o zbraně je nekonečný příběh a použité sítě je třeba zkontrolovat a složit, kdyby jich bylo opět potřeba. Vás si nevšímají - nebo alespoň nápadně neokukují. I hlídači popošli stranou, když u zajatců stojí sám věštec, a pomalu obcházejí sem a tam. Morrad ani nestačí vyjevit názor na slova svého společníka, když se před ním vynoří velitel tábora. "Buď pozdraven, muži," řekne vcelku zdvořile a důkladně si tě prohlíží. "Jsem Šimon Nugát, velitel téhle smečky." Vypadá docela sympaticky. Starý válečník, který jistě viděl mnoho a budí dojem poctivého chlapa. By» momentálně trochu nesoustředěného - jsi jedním z jeho momentálních úkolů, a ne tím největším. "Jaké je tvé jméno a co pohledáváš v těchto končinách?" Stojí před tebou v kožené kazajce, odhodil už chrániče i většinu zbraní, jen nůž vidíš mu u pasu, spíše běžnou pomůcku, než zbraň. Zjevně nepředpokládá problémy, a nejen proto, že jste uprostřed tábora plného jeho mužů. Zjizvené paže a slušné svaly dokreslují dojem zkušeného harcovníka. |
| |
| V tůni Udiveně si prohlížím 'dům' a nějak si nedovedu představyt,jak v tomhle někdo může žit,ale zdá se žije. Pohlédnu na list,který nevypadá,že by unesl moji váhu,š»ouchnu do něj pochybovačně prstem a list se zavlní "No,tak já to nevěděla...tam u nás neexistuje nic,jako ty,víli,skřítkové a kdoví co dalšího.Netusím,jaké zde máte zákony."odpovím a opatrně sednu na list,který podemnou poklesne a já se bojím,že z něj spadnu,ale udrží mne. Pohlédnu na vodnici "Jo to máš pravdu...lidi neví zhola nic..."musím s ní souhlasit,protože vlastně já jsem živím důkazem. Trochu mě překvapí,že si nás představovala,jako skřety,tak mě napadlo jestli si ze mě neutahuje.A jakto,že nevěděla,že zeď existuje? "No to ne....žádní skřeti.Ti jsou spíš u vás...nebo ne?No prostě ne...nejsme skřeti...a hele víš o tom,že topení lidí je zlá věc?Chápala bych,kdyby jsi třeba topila zločince...vrahy,zloděje a takhle,ale jinak bys to dělat neměla..."poučuji ji z mravů i když jsme tušila,že ji to bude jedno. Když padne jméno Morlock,rychle si přirazím cylidr více na hlavu "No...no...nic jsme s ním neudělala....s ním jsem ještě tu čest setkat se neměla....a doufám,že ještě dlouho nebudu...Královna víl říkala,že mě hledá a až mě najde..."polknu "Tak mě zabije....musím se proto co nejdřívě dostat zpět domů...ale nevím kudy jít...stratila jsem se....ty asi netušíš kudy vede cesta ke zdi že?"zeptám se. "No já vím,že to vědě nebudeš,ale musela jsem se zeptat."pomyslím si |
| |
| ,,Aha.“ pronesu opět neadresně a přemýšlím o Leelině odpovědi. Když tak uvažuji kolem a kolem udělám to co by asi udělal každý alespoň trochu zvídavý mužíček který putuje neznámým krajem a doslechne se takovou úžasnou novinu. Nasadím nevinný výraz a zamávám rukou před obličejem muže s šátkem. V tom ale již přichází nějaký muž, vypadá že tu má nějaké vyšší postavení. Alespoň se tak k němu chovají. Nevypadá přímo nesympaticky ale je to člověk, změřím si ho hodnotícím pohledem a ruce založím v bok. On ale začne něco brebentit v té jejich bručouštině. Rozhlédnu se kolem a kolem abych si ověřil že jsem jako obvykle jediný mimo ale abych to zastřel usmívám se a mile jeho slovům přikyvuji. ,,Co to prosím tě povídal?“ zašeptám nenápadně Leele v které vidím jedinou spřízněnou duši v tomto bláznivém světě. |
| |
| Tábor "Broup, chroup." bručím si spíš pro sebe. Stojím v dolíčku s ostatními, stále ještě zamotán do sítí jako larva po zakuklení. Najednou se mi zježí chlupy na zátylku. Již jsem to párkrát za svůj dlouhý život zažil. Po očku jsem kouknul na "slepce". Otřepu se jako mokrý pes. Vypadá to že se snažím ze sebe setřást ty zpropadené sítě. I když je již ti maníci nestahují, přesto se jen pomalu povolují a rozmotávají. Přeci jen nemám hladké tělo jako nějaký had. Po chvíli usilovného kroucení a vrtění se jedna po druhé svezou k mým nohám. Protáhnu se a poškrábu se svými "nehtíky" ve vlasech. Nerozhodně se rozhlédnu kolem a pak si sednu na hromadu sítí. Alespoň k něčemu jsou dobré pomyslím si a strnu. Nechci se stát pařezem ale i tak sedím nehybně jako ten kus dřeva. Jen oči pod hustým obočím si prohlížejí okolí. |
| |
| "Mám dojem, že jsou tu všichni hluší nebo navrdlí," postěžuju si opět, ale tentokrát už rezignovaně, přesto nahlas, protože je mi to jedno, jestli to uslyší. Takovéhle křehké tělíčko by se mohlo zlámat, kdyby mi něco provedli. A přece mě potřebují na výslech schopnou a hlavně živou, proto nepředpokládám, že by odněkud vyletěla hlavice meče, co by mě měla umlčet. Odvrátím se od věštce a přidřepnu si k víle, která mě prosí, abych ji rozmotala. Mlčky ji zbavím pout, protože sama to nezvládne. Ke chlupatému a vrčícímu cosi se radši nepřibližuju. Stejně se to osvobodilo. |
| |
| Tábor Až do doby, než mě Aíney rozváže si v podstatě nevšímám nikoho ve svém okolí. Jsou mi tak nějak volné řeči Matyáše, stejně tak jako mě příliš neuchvacují další Lístečkovi dotazy. O Dřevožroutovi snad ani nemluvě. Stojím jako socha a ani se nehnu, když se potom ke mně snižuje dryáda, aby mě rozmotala. Nechci jí její činnost nijak kompikovat, abych snad nedejbože nakonec nedošla k nějaké úhoně. Když pak svobodná jako pták... i když pro začátek ve voliéře, stanu zbavena svých pout, podívám se na Aíney a poděkuji jí. Můj hlas zní v tu chvilku skutečně vděčně a upřímně. Teprve až potom se opět otočím k Lístečkovi. Pokusím se vzpomenout si na to, co mi to říkal a nakonec se jen nejsitě zeptám. "Co prosím? Já jsem ho neposlouchala..." řeknu mu bezelstně a bezstarostně, zatímco se ohlížím tak nějak po všech co jsou v "ohradě". Nakonec se odtáhnu tak nějak od Dřevožrouta, nebo» toto stvoření mě nenaplňuje žádnou důvěrou. A rozhlížím se tak nějak z povzdálí po ostatních, ale také jsem přestala tak trochu vnímat ostatní. Jako by mě snad slova Lístečka spíše rušila v mém rozjímání a prostě se odsud jen chci dostat. A to pokud možno bez zbytečných keců... |
| |
| V tůni Vodnice na tebe hledí s tím stálým mírným zájmem. "Co vy tam vlastně máte... když tam nic nemáte?" pousměje se, a poloúsměv se změní v hlasitý smích, když jí začneš vysvětlovat, koho všeho by měla topit. "To ti mockrát děkuju! To by to tu vypadalo. O takový spolek by tady nikdo nestál." List, na kterém sedíš, tě začne přátelsky ovíjet a masírovat ti ramena. Asi se mu zamlouváš. Vodnice pozoruje tvůj cylindr. "To se u vás nosí? Vypadá úplně jak jeden z těch, co nosí ti zlotřilí skřepaslíci..." mávne rukou a zjevně jí to ani moc nezajímá. To Morlock, to už je jiná. "Aha, ještě jste se nepotkali," zmizí jí úsměv z tváře jak odvátý větrem... nebo spíš proudem vody? "Kde je Zeď nevím. Nestaráme se o takové věci," krčí rameny, "Slyšela jsem, že je opravdu strašlivý, veliké drápy, ostré zuby, smrdutý dech a ostnatý ocas," popisuje s gustem, zjevně myšlenkami zpět u Morlocka, "Žluté oči a na kůži bradavice. Chodí po dvou, ale běhat umí i po čtyřech a plyve na dálku žahavé sliny." Popisuje ho skoro s radostí. "Velký je jako kůň a pružný jako puma." Rozkládá při tom rukama, úplně vidí obrázek, který ti maluje, před očima. "Topit tě nebudu," dodá nečekaně jedním dechem, "Co kdyby sem potom přišel." |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Shrábnu drobné a posuměji se. "Díky za hru, ale na další už není čas, musím jít." řeknu, Glei to chápe a Vink to musí pochopit. Popadnu přilbu a vstanu, židle při tom zapřede o podlahu. "Takže se na tebe můžu spolehnout, jo? Pak dám vědět Honzovi, žes to za mě vzal. Tak se mějte..." ještě povím směrem ke Gleiovi a rozloučím se. Pak se už vydám směrem ke dveřím, kde jsem si u pultu opřel o stěnu svou halapartnu. Zamířím pryč z hospody. |
| |
| V tůni Nad otázkou co vlastně u nás doma máme musím zauvažovat "No...máme...máme tam...ehm...dá se tam narazit na pohledné chlapce...a no...a....no vlastně nic moc..."přiznám nakonec "Vlastně asi proto jsem se sem přišla podívat...doma byla děsná nuda...navíc mě chtěli rodiče provdat za kamaráda což jsme nemohla přece dovolit..."zmlknu,zase jsem odběhla někam kam jsem nechtěla. Pak se zamyslím "Počkej....to tedy raději topíš děti?A takhle?"vykulím oči,pak poposkočím,když se začne list podivně vlnit,to mě trochu znervózní. "Cože?Jo tohle...no jednoho jsem asi potkala a když předemnou zděšeně utekl vytrousil ho cestou.Nestihal jsem mu ho vrátit,tak jsem si ho nechala...Královna víl,říkala,že mi to trochu pomůže od toho,aby mě Morlock objevil. Jak začala popisovat Morloca,pomalu mi padala čelist a do srdce se mi vkrald hodně velký strach,když skončila,seděla jsem cvhíli celá skoprnělá "Oh můj bože..."vydechnu konečně a chytnu se za hlavu "Sakra!On mě roztrhá na cucky!Musím se rychle dostat domů než ze mě bude mrtvola!"chvíli zkroušeně sedím než se zeptám "Mohla bys mě nějak nasměrovat k...hm...místním lidem?Vesnici?Mluvila jsi o děvčatech,takže tu musí někde blízko být lidé,že?" |
| |
| V dolíku Podrbu se na hlavě a ještě jednou se kolem sebe rozhlédnu. Asi jsem nějak mimo, či co... Už vidím i věci co nejsou. To je určitě nedostatkem čerstvého vzduchu. Začmuchám a obličej se mi křivý. Dobrá, tohle již nebudu opakovat dokud nebudeme pryč. Nakonec se posadím a zkřížím nohy. Snažím se na okolí usmívat ale pak mi to nedá a optám se na to nejsamozřejmější co mě napadne. ,,Víte, ne že by se mi nelíbila lidské společnost, je to tu vskutku pohodlné a milé... Kdy ale budeme moci pokračovat dál?" Abych vysvětlil svůj dotaz po chviličce dlouhé asi na dvě nadechnutí malé sovy dodám ,,Víte já totiž celkem pospíchám..." |
| |
| Tábor - zajatci Dál stojím na místě a hledím na zajatce. Už mlčky, docela chápu, že nemají chu» se vybavovat s někým, kdo byl příčinou jejich zajetí. Jenom nepatně ustoupím, když se ke mě Lísteček dostane příliš blízko. Je to vlastně absurdní; nemusím tu být. Možná se mi jenom při pohledu na ně dobře přemýšlí. Můj průvodce se zatím potlouká někde okolo, zastavil se nejspíš opodál s jedním z hlídačů a tiše se vybavují. Náhle mi v hlavě zacinká varovný zvoneček... něco, něco... ach, tak dávno tomu... Zavrávorám a poklesnu na kolena. Nevnímám nic okolo - obrazy v mé mysli pohlcují celou mojí osobnost, je jich víc, než dokážu vstřebat, hlava mi třeští... Kdyby na mě někdo promluvil, nebo udeřil pěstí, to všechno je příliš daleko. Zhroucený v trávě, s hlavou skloněnou a rukama zabořenýma v trávě, v nesmyslném gestu, jako bych se modlil k zajatcům, tiše sedím s tváří strašlivě bledou. |
| |
| Sprinkle Wade, večer v hospodě Po nějakých těch nezbytných odbočkách, třeba aby ses vyhnul jistému domu s jistou vdovou, projdeš vesnicí a úzkou, by» dobře vyšlapanou pěšinou se vydáš ke Zdi. Není daleko, není ani blízko; malá děcka tak daleko neutečou, ale na hlídku je to ještě docela příjemná procházka. Zeď je prakticky v lese, ale z téhle strany moc stromů nezbylo. Zato roští ano - všichni se sice tváří, jak s nimi blízkost kamenného valu nic nedělá, ale obdělávat pole se nehrnou. Kameny navršené na sebe, velké i malé, umně, takže i bez malty drží jak mají; Brána sama vlastně není nic víc, než pobořený kus Zdi, možnost průchodu na druhou stranu bez přelézání stěny, otvor ve tvaru písmene U s kameny poházenými okolo, které jakoby se zdály napovídat, že kdysi tu žádná Brána nebyla. Na druhé straně prostě pokračuje les. Ačkoli se hlídka drží každý den a noc za každého počasí, není tu nic než jednoduchý přístřešek, trochu stranou, pro nejhorší liáky a na uložení věcí. Jako by se neslušelo tu stavět cokoli trvalého. Když přijdeš blíž, už tě nedočkavě vyhlíží dvojice mužů, kteří tu dnes stáli přes den. "No sláva, v břiše už mi kručí," raduje se jeden z nich, mladý Dunke. "Takže Pelek to dneska zalomil? Docela se divím, že jí nešel hledat..." "Raději mlč," zarazí ho druhý, taky cucák, proti tobě, ale přeci jen už starší chlap, děti už má velké. "A» se mu ten nápad nevrazí do hlavy. Vítej, Briane. Je tu klid, jako vždycky." Trochu hořce se při těch slovech ušklíbne. |
| |
| V tůni "Provdat," řekne s despektem vodnice, "Jo, tak takové sem občas přijdou dobrovolně." Ladným gestem ukáže okolo po zelenomodrém příšeří. "Koho utopíme, s tím tady pak také musíme žít," vysvětlí prostě, "Takovou věc je třeba si dobře rozmyslet." Nad tvým kloboukem se ještě krátce zamyslí. "Možná tím myslela, abys mu ho narvala do tlamy," usoudí nakonec a myslí to zjevně zcela vážně. "Mohlo by ho to zdržet." Tvé zděšení si nijak moc k srdci nebere. "To asi roztrhá," soulasí, jako by to nic nebylo, "A možná i sežere." Kdyby jste se takhle bavily o zahradničení, byl by její tón možná víc na místě. "Nicméně," vylepšuje vzápětí dojem, "Bych ti možná mohla pomoct. Voda má své cesty všude - pošlu tě k hladině v lidské vesnici. Tam už možná budou vědět, co s tebou. A třeba i kde je Zeď." |
| |
| V tůni Ohledně topení to už raději uzavírám,hlavně,že nechtěla topit mě a na tom mi hodně záleželo. K jejímu návrhu ohledně cylindru se raději také nevyjadřuji,protože to nemělo žádnou logiku. Strkat mu ho do tlamy?Teda kdybych měla štěstí mohl by se udusit,ale s tím jsem raději moc nepočítala. A na mé roztrhání a následné pozření,už tuplem nic neříkám,jen civím na vodnici,na to,jak ji je to putna,kdy mě ta potvora zamorduje. "Ty jsi...celkem sadista,víš o tom?"hlesnu. Ráda bych se z její společnosti dostala co nejdříve,protože na mě házela jen samé deprese a morbidní představy,proto na její nabídku pohotově odpovím "Ano ano!To by od tebe bylo...milé,kdyby jsi to udělala...prosím...pošli mě tam..."zaprosím |
| |
| Tábor: S patrným nesouhlasem dál sleduji dění, Hakenovi nijak neodpovím, na slova o tom, že to jsou zločinci. Nějak automaticky, jako v každé podobné chvíli, kdy s něčím nesouhlasím mi sjede ruka k jílci meče, nsad jakobych byl ochotný zaútočit v případě že by jim chtěli udělat něco co by se mi nelíbilo, ikdyž by to byla jasná sebevražda, nehledě na to, že ani opravdu nevím kdo ti lidé jsou a že jsou to třeba opravdu zločinci. V danou chvíli však nad tímhle nepřemýšlím, jen vidím někoho, kdo není zrovna moc svobodně vlečen do tábora. Když si všimnu dřevožrouta, jen vykulím oči a sleduji "co" že to je. Zvíře ? Zarostlý člověk ? Stvůra ? Nevím a tak jen hledím. Poté, když mě z přemýšlení o původuté hnědé chlupaté koule v sítích vyruší jakýsi mužský hlas, jen se rychle otočím směrem po hlasu, neb jsem si během toho všeho ani nevšiml že někdo přišel. Též si ho pozorně prohlédnu a když vidím muže s celkem vstřícným a slušným chováním, přejde mě na chvíli onen vztek. Ukloním na muže mírně hlavu na znamení pozdravu. "Těší mě .. mé jméno je Morrad." A potřesu muži paží. Pevný stisk jeho ruky, který se hravě vyrovná mému mi vykouzlí na tváři úsměv, neb vidím že před sebou nemám žádnou třasořitku, což je ovšem patrné i podle vyzáže, takže to je spíš jen potvrzení mých doměnek. "No kdybych řekl, že jsem přišel do tohohle kraje zhubnout, tak by to byla skoro pravda, neb hostinec nikde, zvěř je divná. Ale já hubnout nepřišel .. jsem na cestách a nohy mě donesly do tohohle kraje. A nos mě dovedl sem k vám do tábora." Usměji se znovu na velitele a ukážu hlavou na talíř s jídlem nebo spíš jeho zbytky na zemi, aby věděl co tím myslím. |
| |
| Tábor "V tomhle kraji opravdu aby hospodu pohledal," souhlasí Šimon, "Nedávno jsme padli na jednu skřepaslickou... našinec se ani nevleze do dveří. Poutníka od dveří nevyženem." Trochu se pousměje. "Jestli budeš chtít zásoby na další cestu, můžeš si je odpracovat, chlapi budou po dnešku rádi, že nemusí sbírat dřevo na oheň." Podrbe se ve vlasech. "I lovec by se hodil... to ale nevypadáš... tuhle přitáhli zajíce a ten je ukecal, aby ho zase pustili, že jestli prý ho sežerem, táta ho doma zabije! Tfuj, divnej kraj." Mávne rukou směrem, kde pobývají zajatci. "Tamtěm se vyhýbej... počítám, že zůstaneš do rána, tak si najdi místo někde u ohně." Zdá se, že pro něj je to všechno - tázavě hledí, zda se budeš něco ptát, a již se obrací k odchodu. |
| |
| Tábor: "Rád si odpracuju co bude třeba .. dřevo, to je to nejmenší. Co se týče lovu, tak v tom opravdu kovaný nejsem. Jakžtakž to zvládnu s mečem, ale na lov ? To ne .. " Pak se otočím směrem k zajatcům. "A kdo jsou Ti co jste je dovezli ? Možná mi do toho nic není, ale každopádně nevypadají jako zločinci jak říká Haken .. možná divně, tam ta chlupatá koule hodně divně, ale jako zločinci ? A tady v tom kraji ? Co je tady za zločince a k tomu takové .. rád bych měl jasno, kde že to vlastně budu přespávat a mezi kým vším." Tázavě hledím na Šimona, občas mrksnu pohledem přímo po zajatcích a pak zase na Šimona. Čekám, zda mi zodpoví mou otázku a vysvětí, koho a proč to teď dotáhli. |
| |
| V tůni Vodnice zjevně neví, co znamená být "sadista", protože se zatváří celkem polichoceně a pohodí svými dlouhými vlasy spokojeně. "Tak dobrá," řekne a vstane z listu. Ten, poslušen jejího přání, ji trochu vyhodí do vzduchu, takže jen pomalu klesá na zem, aby mohla opět kráčet po dně. "Co taky s tebou. Přece tě prostě nenechám odejít." Na chvíli se zamyslí, jako by si s tou myšlenkou pohrávala, ale pak jenom pokrčí rameny. "Tudy..." Vykročí první. Vlasy jí kolem hlavy tvoří roztodivné obrazce, jako by si hrály. Projde mezi několika dalšími domy - stromy, až se dostanete k okraji - skále, které vede kamsi nahoru... je tam jeskyně a ta jeskyně vypadá jako obrovská tlama, se zuby a jazykem, kterým se vstupuje dovnitř. Žena udělá pár složitých gest rukama a vchod se rozzáří jemným, měňavým světlem. "Tak běž..." usměje se na tebe. Kéž by to vypadalo aspoń o chlup míň, než že se tě něco snaží sníst! |
| |
| V tůni Poknu a pohlédnu na tu věc,která tak velmi ohrožovala můj klid a doufala jsem,že aspoň ne můj život i když mě to tak přišlo. Zhluboka se nadechnu "No...děkuji za tvoji pomoc."poděkuji i když její pomoc byla dost pochybná.A začnu 'plavat' k jeskyni,zastavím se kousek od ní a začnu se ke vchodu pomalu blížit. Ohlédnu se ještě za vodnicí a zamávám ji.Když se částečně ujistím,že neskousne tak vplavu dovnitř. |
| |
| Tábor - zajatci Nehybně sedím na hromadě sítí. Jen očka jezdí pookolí. Smard od kuchařů mi nic neříká, jen že zase někdo přišel o kůži. Doufám že né ti ušáci. I když za to že mě sem nasměrovali by si to zasloužili! Vidím barbara jak se vybavuje s tím co dával rozkazy. Vidím toho slepého jak stojí u našeho "vězení". Vidím muže jak se povalují v trávě. Vidím své spoluvězně, jak se dryáda rozčiluje, celkem oprávněně. Jen tak mimoděk jsem sebral ze zamě malý kamínek a pohrávám si s ním mezi nehty/drápy. Zase jsem se potkal s lidmi a zase není o co stát! Brumlám si jako vzdy když se mi něco nelíbí. Jen tak potichu, pro sebe. Pozoruji oba strážné jak se, zatím, tváří důležitě a odhodlaně. Jsem zvědav jak jim do dlouho vydrží. Pak mne napadne vyzkoušet co je to za bariéru která nás má zadržet. Jak si tak převaluji kamínek v prstech svrnknu ho směrem k "slepcovi". Nechci ho trefit. I kdybych chtěl, bylo by to jako když si uleví vrabec. Malinký kamínek, zrnko písku letí vstříct ... |
| |
| Tábor - Morrad Šimon potřese hlavou. "Jsme tu z pověření Krále, to ti musí stačit," a způsob, jakým vysloví "král" napovídá, že jde o toho Krále, opravdového Krále celé země... ne jen místních výtečníků, kteří se nazývají králi, sotva mají pár podřízených. "Ber nebo nech být." Velitel se ohlédne ke zmiňovaným zajatcům a spatří klečícího Matyáše. "Co se sakra... chlapi," otočí se k nejbližší dvojici mužů, která právě prochází se sedly v rukou za vlastními záležitostmi, "Skočte pro věštce, asi to na něj zase přišlo... uložte ho a až najdete toho, kdo u něj měl zrovna hlídku, vzkažte, že ho roztrhnu jak hada!" Hlas mu zní dosti nahněvaně, muži bez váhání odloží svůj náklad a vyběhnou splnit rozkaz. Přestane tě vnímat a s tlumeným zasakrováním kamsi vyrazí. Vedle tebe opět stojí Haken, popotahuje se za své rádobyfousy a vrtí hlavou. "Divnej chlap," prohlásí, a vlastně není jasné, koho myslí. |
| |
| V tůni Jak se tak blížíš ke vstupu do jeskyně, světlo začne vířit, měňavě točí se v kruzích... hypnotizující pulsování proniká ti do hlavy a vzbuzuje touhu se odevzdat tomu pohybu, setrvat věky na místě a jenom pozorovat hru paprsků... Nohy tě ale již setrvačností donesou těch pár potřebných kroků. Obří "tlama", se zuby nahoře i dole a nahoře ještě dvěma špičáky - sklapne. Zvolna, ale neodvratně, a ty s proudem vody sklouzneš níž do "jícnu" té "jeskyně", a stále je kolem kámen, tak buď tě právě sežral kamenný obr, nebo jsou ho jenom hodně nezvykle vytesaná vrata. Projdeš vírem světel a chvíli se v něm vznášíš, je to opojně krásné, ve vodě jsi jako pírko a nyní snad v samotném srdci hvězdy... Další krok však znamená temnotu a tlak v uších. Jako by tě náhle něco popadlo a obrátilo naruby! Voda je rázem chladnější a tmavá a kolem je kdo ví co, nevidíš. A hlavně, najednou zjiš»uješ, že už pod vodou dýchat nedokážeš. Někde nad tebou je hladina, to víš... ruce samy hrabou ve snaze plavat. A sotva vystrčíš hlavu z vody, lapající po dechu, uvědomíš si, že jsi v nevelkém jezírku obrostlém rákosím, mezi stromy, které se naklání svými korunami nad vodu. |
| |
| Tábor - zajatci Ke klečícímu věštci náhle přisupí dva z vojáků, vcelku šetrně ho zdvihnou a klopýtajícího odvádějí do tábora. Věštec zjevně nevnímá, co se děje, nohy se mu pokládají jedna před druhou spíš z jakéhosi zvyku či setrvačnosti. "Je to ona," slyšíte ho promluvit podivně přerývavým hlasem, "Morlock... opět... ale je to ona." Co je Morlock dobře víte. Tedy, dobře... pověstí se vypráví spousta. Je to strážce, který má za úkol najít a zahubit každého, kdo neoprávněně vnikne do Království ze světa za Zdí. Možná je to napůl démon, rozhodně je obludný, šeredný, zubatý, drápatý, a žije kdo ví kde, asi někde v kopcích. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Při slově Morlock tě ale zamrazí. Podle toho, co jsi o něm slyšela, je to obrovský pták se zubatou tlamou a ohavně žlutýma očima, s kožnatými křídly a smrdutým dechem, s dlouhými drápy na nohách... nějak se dozví, že Zeď byla narušena a vyrazí po stopách narušitele, neúnavný a nepodplatitelný, dokud jej nezastihne a nezahubí. |
| |
| Jezírko Vyplivnu trochu vody,kterou jsi nabrala,když jsme ještě mohla mluvit a dýchat pod vodou.Pohlédnu vzhůru "Díky bohu za to,že jsem konečně na vzduchu."poronesu nahlas,abych se spíš ujistila,že to ještě svedu.Pod vodou jsem byla hodně nesfá,prostě...nebylo to přirozené a doufala jsem,že to již nezažiji.Sice to byl zajimavý zážitek,ale zopakovat jsem si to už nechtěla. A to jsem vodu měla ráda,no vlastně jsem měla stále,ale přístě raději jenom vanu. Začnu plavat ke břehu a vylezu na pevnou zem,kterou mám chu» políbit,ale odolala jsem. Samozřejmě,že jsme byla celá mokrá,to se dalo čekat,když jsem se ve vodě plácala určitě takovou hodinu. Kůžu na prstech jsem měla zcvrklou,jak už to tak bývá. Povzdychnu si a přestanu se válet na zemi a vstanu,šaty se mi lepili nepříjemně k tělu,naštěsti něbyl nikdo kdo by mě v takovém stavu vyděl a tak jsem se nemusela stydět za to co pravděpodobně,mokré šaty odhalují. Sundám si cylindr a vyliji vodu,která se mi v něm usídlila a položím ho na zem. V takovém stavu jsem nikam nemohla,musela jsem první své věci usušit.Tedy jsem se svlékla,teda až po tom co jsem se ujistila,že nikde není nikdo,kdo by šmíroval. Šaty jsem vyždímala a pověsila na větev stromu,nastavující sluníčku,boty jsem také vystavila sluníčku no a prostě všechno co bylo mokré. Skončila jsem tedy úplně nahá,další věc co se mi nelíbila,ale neměla jsme na vybranou. Sedla jsem si do trávy a čekala než mi oblečení uchne a já sama také. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Tábor Jen velmi vzdáleně si uvědomuju, že mě někdo drží a odvádí - někam... je mi to lhostejné. Má mysl je zaplněna obrazy a musím poznat, co je důležité. Přehrabuju se v nich a horečnatě hledám řád. Proč jen vidiny přichází v takovém zmatku, všechny naráz? A pak... ano, tohle dává smysl. Najednou to celé dává smysl. Mimoděk se začnu smát. Takhle je to tedy! To je opravdu - nečekané. Ale tím líp. Dvě mouchy jednou ranou... Pokládají mě na lůžko z měkkých přikrývek, uvolním se zcela, je to příjemné, nemuset myslet na potřeby těla a jenom se vznášet mezi jednotlivými stránkami osudu, jak je před sebou vidím. "To jsem já, Šimon," zaslechnu nějaký hlas. Trpělivý, monotónní, jako by tu větičku opakoval snad po sté. "Matyáši, slyšíš? Co vidíš?" Pohlédnu na mluvčího - ovšem, Šimon! Už vím. Poblíž cítím i někoho cizího, a za okamžik už mám jeho jméno - Morrad. Zneklidněný Morrad. I on má své důležité místo v mozaice světa, ani neví, jak moc důležité. "Je tady," vydechnu a vložím do Šimonovy mysli obraz. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Objeví se u něj Šimon, posadí se u něj a cosi mu povídá. Věštec snad i odpoví - ale vtom ti hlavou bleskne vize. Musí být od věštce, tím jsi si jist! I když těžko říci, jestli patřila tobě, jestli to nebyla jenom náhoda... Vidíš mladou dívku, je krásná, jak se prochází u jezírka kdesi v lese. Pohazuje svými vlasy, aby jí rychleji uschly, je docela nahá a opatrně našlapuje na jehličí... teď zkontroluje šaty, rozvěšené na větvích, jestli už uschly. Zvláštní je, že víš dokonale, jak se na to místo dostat, a že není daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Jezírko Do vesnice plné lidí má místo, kde jsi se ocitla, hodně daleko. Kdo ví, jak se to mohlo stát, jestli se vodnice spletla nebo to byl její soukromý žertík - ale jsi v lese, nejspíš dost hluboko v lese, a nebo možná ani ne, ale rozhodně na všechny strany vyhlíží temný a neprostupný. Jenom tady, na kraji jezírka, je pruh trávy, kam svítí slunce a kde si lze rozvěsit věci na uschnutí. Ale nějak jim to trvá. Jak tak couráš okolo, ovšem pozor, kam šlapeš, větvičky popadané mezi jehličím pod stromy jsou ostré, zjistíš, že jsi na kraji borůvkové plantáže. Vypadají prostě skvěle! Některé jsou velké jako nehet u palce. A zralé přesně tak akorát. |
| |
| Jezírko Jsem celá u vytržení,že konečně vidím něco k jídlu.Už jsem si myslela,že nic nenajdu.Sice jsem potřebovala trochu zchodit v bocích,ale takhle dlouho jsem o hladu opravdu nikdy nebyla. Ale ne...kecala jsem,teda ne úplně.Vlastně jednou,když jsme byli s rodiči kempovat v lese.K naší smůle nás navštívil naštvaný kanec a mi museli vylést na strom.Kde jsme ztrávili celý den a kousek noci než se kanec rozhodl odpochodovat. Nechala jsem tedy oblečení sušit a vrhla jsem se na borůvky,kterými jsem se rozhodla zahnat hlad. Jen jsem se oblizovala nad tím,jak byli dobré,škoda,že jsem nemohla nazbírat nějaké domů,abych z nich udělala koláč. Musela jsem se pochválit,ale dělala jsem lepší koláč než máma,ona do nich dává méně cukru. Chodím mezi borůvkama opatrně,ale stejně se trochu na nohách počkrábu a jednou jsem šlápla na ostrý kámen,ale to mi zase tolik nevadilo.Měla jsem borůvky,velký hlad a to bylo to jediné co mě momentálně zajímalo. |
| |
| Sprinkle Wade, u zdi Večer je venku příjemně, cestou si ještě odplivnu a pak si narazím přilbici na hlavu, aby... Abych ji tam prostě měl. Moc nepřemýšlím, když jdu k "bráně", prostě jen jdu, abych si tam odstál noc a pak se šel vyspat. Večer si doufám zahraju déle karty a snad tam bude někdo jiný než Vink. Opírám se o topůrko halapartny, když kráčím. Poslední tři dny mě zlobí koleno na levé noze, ale není to tak strašné. Nejsem jako ti mladí, co by si stěžovali a furt jenom brblali. Když dojdu k cíli, tak si vyslechnu co říkají ti dva. "Bodé»!" přitakám a pokračuju: "Tak běžte, já se o to tady už postarám." Nedovedu se zbavit jen tak pocitu toho, že hlídat u zdi je čest a otázka prestyže ve vesnici. Obvzláště v době, kdy se ztratila ta holka, ale tohle si moc nepřipouštím a v duchu si říkám, že je to prostě jen nutnost, zaskakuju za známého. Postavím se k přístřešku a opřu se o jeden trám, halapartnu položím vedle sebe. Založím ruce a dívám se směrem k vesnici za odcházejícími strážci. |
| |
| soukromá zpráva od Morrad pro "Beru .. a nyní, bych měl jít nasbírat nějaké to dříví do lesa. Po cestě jsem si všiml spousty míst s výboprným dřívím na oheň. Nůši si brát nebudu, do náruče toho naskládám víc." Prohodím k Šimonovi a neb to není můj vůdce, tak ani nečekám na nějaké povolení a prostě se vydám "pro dřevo". Skoro jsem tomu i sám uvěřil že jdu pro dřevo, ale v hloubi vím, že jdu hlavně po stopě oné vize a krásné dívky. VYdám se přesným směrem, kudy mě vede má nenadálá vědomost o onom místě. |
| |
| Jezírko Borůvky jsou prostě... skvělé. Jsou větší a fialovější a celkově borůvkovatější než jakékoli jsi kdy před tím ochutnala. Jako všechno tady prostě - víc fest, barevnější, voňavější... Tu a tam mezi nimi roste hříbek same»ák s okrouhlou hnědou hlavičkou, to se jednomu vážně zasteskne po pořádném koši. Zajdeš ve svém borůvkovém záchvatu pár kroků do lesa, vlasy už ti docela uschly a naštěstí tu nejsou komáři, když tu ti přejede po páteři takový divný - pocit... Zdvihneš hlavu, je pozdě se zlobit za zaujetí, jaké jsi věnovala borůvkým. Mezi stromy stojí, a ne zcela suverénně na tebe zírá, obrovitý barbar s černými vlasy a v kožené zbroji, šátek má přes hlavu a v uchu se mu blýská náušnice. Asi nečekal, že tu v borůvčí najde nahou dívku. |
| |
| Borůvčí a barbar Byla jsem už skoro zasycená,kdyý mě přepadl ten pocit.Něco mi to připomínalo...jasně...to,když jsem kreslila Aničce na okno sprosté slovo a nachytal mě při tom táta.Neměla jsem Aničku nikdy ráda,vždycky se naedmnou povyšovala. Pomalu vzhlédnu a mé oči se zastaví na muži,hodně velkém a hodně svalnatém až mě to děsilo. Nachytal mě v borůvčí v podřepu,což není také moc dobrá poloha. Na to se dostaví normální reákce,jako je stud,červeň se mi nahrnula do tváří a rychle jsem se narovnala. Jak to už bývá,tak zaječím a dám se na útěk,zpět ke svým věcem. Ještě,že jsem se nezatoulala daleko,když jsem své veci našla,pobrala jsem se a schovala se za křoví. Kde jsem se začala oblékat ješě do vlhkého oblečení. "Proboha...proboha to je trapné...sakra...měla jsme si dávat pozor...co mám teď dělat?Promluvit si s ním?Možná utéct...a jak je velký...ten by mi přerazil páteř jednou ranou...snad je hodný..."přemýšlím,když se oblékám. |
| |
| Barbar mezi stromy, lidská žena za křovím + borůvčí a jezírko: Po nějaké době prodírání houštím a lesem, kdy už si říkám, proč a kam to vůbec jdu, někam kam mě vede jen intuice, se přede mnou objeví něco krásného. Přesně jak jsem to viděl v mysli. Krásná, mladá dívka, sbírající borůvky. A hlavně .. nahá. Tak, jak ji stvořil bůh. Čistou, nevinnou, krásnou .. chvíli se na ni dívám, připadám si hloupě, ale nemohu odtrhnout zrak. Snad trošku zneužívám chvíle kdy se na mě nedívá a mlčím. Jen pozoruji tu krásu, která se přede mnou vyklubala uprostřed lesa. "Tak to přeci nebyla jen tak nějaká představa .. to je přeci ona. Ale proč jsem o ní měl vědět, proč mě to táhlo sem za ní ? .... bože je tak krásná." V tu chvíli se dívka otočí a všimne si mě, na což reaguje vcelku pochopitelně. Ikdyž mi to dělá problém a dělám to skoro neochotně, tak se natočím bokem, abych se na dívku, která tak strašně přitahuje můj pohled, nedíval. "Ee .. odpus»te slečno. Nechtěl jsem na vás tak zírat .. ale jsem pouhý muž, který nedokáže odolat pohledu na krásnou ženu. Nechtěl jsem Vás ale šmírovat .. jen mě překvapilo, že se tady tak přede mnou vyklube takový výhled." Trochu se pousměji, snad i mírně zčervenám. "Mimoto .. opravdu krásný výhled." Dodám už ne tak suverénně a snad i s ostychem. Jakoby mě společnost ženy dostala trochu do rozpaků. Ale není to zas až tak zvláštní, když se uprostřed lesa vyklube pohled na krásnou nahou ženu, to jednoho rozhodí. Kor když měl do teď možnost okolo vidět jen zvěř, lesy a nějaké potůčky. |
| |
| Barbar,u jezírka Konečně jsem oblečená,narazím si na hlavu cylindr,ale zůstávám za křovím.Jen vakouknu,tak abych na muže viděla. Za to on viděl jen cylindr a moje oči,podezdřívavě jsem si ho změřila. Při jeho slovech jsem zrudla snad ještě více než předtím "To je,ale hrozná neslýchanost!"promluvím konečně "Kdo jste?A...a....co tu děláte?Kde jste se tu najednou vzal?!"zvednu ruku a výhružně ji zamávám ve vzduchu,snad,abych mu naznačila,že se nemá přibližovat. "To je hrozné...konečně potkám člověka...teda snad je to člověk...áá!Co jsme komu udělala?Hmm....teda...no raději nic...ale stejně,je tohle moc krutá pomsta za moje malinké prohřešky..."a sjíždím muže pohledem. |
| |
| Zajatci Věštec má asi nějaký podivný záchvat, to by u něj nebylo nic zvláštního, když má takové schopnosti. Proto se můj výraz ani trochu nezmění, stále se mračím. Pouze ustoupím o krůček dozadu, snad podvědomě. Je zajímavé sledovat proměnu v mém obličeji. Zelená očiska se rozšíří a já se trochu přikrčím, jako by po mně někdo šlehl bičem nebo mi chtěl vrazit políček. Jméno Morlock se mi asi ani v nejmenším nelíbí. A komu taky ano, když se o něm povídají samé strašné věci? Nechtěla bych ho potkat. Sice má strážit, aby sem nepřišli ti zpoza Zdi (jako by tam nějací byli!), ovšem co asi dělá ve volném čase? Ačkoli nevěřím na obyčjné nemagické lidi, na Morlocka ano. Zaraženě koukám, jak věštce odvádějí - nebo spíš vlečou pryč. Konečně si kecnu na zem, rukama zajedu do rusé hřívy a zůstanu tak civět na trávu před sebou. Stejně, nemůžu dělat nic jiného, než čekat. Aspoň už nebrblám a vůbec se zdržuju jakýchkoli zvukových projevů. |
| |
| Zajatci Tak nějak jsem seděla tak trochu opodál, nevšímaje na oko si moc nevšímaje okolního dění. Jen lehkými pohledy jsem se věnovala všem a nikomu v okolí a dohledu, abych jen měla jakýsi přehled nad celou situací. To všechno až do chvíle, kdy bylo zmíněno ono jméno. Morlock. ...Morlock, Morlock... doznívá mi v mysli ozvěna toho jednoho slova. Vstanu ze svého místa a rozhlédnu se. Dlouhým zkoumavým pohledem překontroluij celý obzor, jako bych pohledem hledala, jestli není někde poblíž a nehodlá se nějak zapojit do našeho nespravedlivého věznění, třeba jako exekutor nespravedlivého trestu, kdy budeme jím sežráni. Něco mi říká, že ačkoliv bychom mohli být v jistém bezpečí, kdy nás magická bariéra udrží vevnitř, není to možná až tak pravda, protože nikdo dost možná nemá dost síly na to, aby z našeho pohledu udržel Morlocka "venku". A zatímco ostatní budou moci alespoň utíkat, my tu budeme sedět bez možnosti vydat se sami za záchranami svých životů A to není hezká představa. "Ehmm..." promluvím zase jednou po chvilce směrem ke strážným, zatímco ladným letem popolétnu jejich směrem, obezřetně však natolik, abych se nedostala do příliš nebezpečné blízkosti k magické bariéře. "Nešlo by prosím trochu urychlit všechen ten výslech a to zajmutí? Začínám mít totiž trošku hlad a žízeň a tak nějak mě to malinko přestává bavit... a když ani nevíme, proč jsme byli zadrženi, nešlo by se tak nějak poptat, jestli třeba už nás ten váš pan velitel nechce pustit, nebo nám alespoň vyjasnit co po nás chce...?" kladu jednu naivní a nesmělou otázku za druhou. Mluvím dost nahlas, ale přitom stále natolik ostýchavě, abych dala najevo svou podřízenost všemocným a důležitým strážným, v jejichž rukou se teď všichni nacházíme a jsme jim vydáni na milost a nemilost... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Exhibicionistka sbírající borůvky, momentálně schovaná za křovím: Vyslechnu ženin naštvaný proslov a potom se s ostychem podívám jejím směrem, kde však vidím jen cilindr a výhružně mávající ukazováček. Trochu se pousměji, snad mi to přijde i komické, jak se mě takhle snaží zadržet a její rozhořčení. Na jedné straně jí chápu, ale na druhé, mi to prostě nedá a usměji se. "Opravdu se omlouvám .. jinak aby jste si nemyslela že se na vás díval někdo tak moc cizí, tak mé jméno je Morrad. Jak jsem se tu vzal ? Nevím .. něco mě sem táhlo. Nikdy jsem v tomhle lese nebyl, pocházím odjinud, ale najednou jsem prostě v hlavě viděl tohle místo, znal jsem ho a cítil potřebu sem jít. A spatřil jsem tu vás .. onen výhled pro Bohy, který mi nedal a nemohl jsem se prostě nedívat." Snažím se ženě trochu zalichotit a obměkčit tak situaci. Je pravdou že se mi velmi líbila, podle toho co jsem viděl. Vždy mě přitahovaly ženy jejího typu. A to jsem je ne vždy viděl nahé .. "Uff .. nedivil bych se, kdyby mi šla jednu vrazit. Ale což .. za tohle by mi to stálo. Jen by mě zajímalo, co se to tu opravdu stalo. To jak jsem najednou znal tohle místo, viděl její osobu, stejně jako teď .. je to moc zajímavé. Má to být snad znamení ? Ale od koho a proč ? Osud chtěl a» ji tady potkám ? Takhle ? A nebo v tom má prsty ten slepec .. každopádně to má nějaký smysl." |
| |
| Za křovím.Necudně lichotící barbar Pozoruji muže,který se mi představyl jako Morrad. "Hezké jméno...a on taky není k zahození...a ty svaly....to jsme teda ještě neviděla."pomyslím si,ale pak se v dochu okřiknu. Z křoví se vynoří můj obličej,ale stále z něj nelezu ven "Ah a to si myslíš,že ti budu věřit?Že tě sem dovedla nějaká tajemná moc?Ledatak,kdyby podporovala tvoje choutky!Šmíráku!"obviním ho a vlastně je to pravda,ale v duchu jsem uznala,že to byla z části i moje vina.Neměla jsem tu chodit nahatá,měla jsem zůstat na místě a čekat než se mi oblečení usuší.Borůvky by mi neutekly. "Jo,ale teď nemám takový hlad,že?Hlad byl rpostě silnější....možná,bych na něj neměla být tak tvrdá...navíc...vypadá to,že to opravdu neudělal naschvál..." přemýšlím o naší situaci. Povzdychnu si "Dobrá...vaši omluvu přijímám.I když zněla dost pochybně..."musím si ještě rýpnout,ale pak vstanu a vylezu ze křoví "Jmenuji se Jeane Peleková.Jsi tu sám?"rozhlédnu se |
| |
| Žena, barbar a napjatá atmosféra: Úsměv mi zmizí když slyším to co slyším a když mě žena přede mnou označí za šmíráka. Sice to byla pravda, ale já to tak nebral. Prostě se přede mnou najednou vynořila a i kdybych na nic promluvil nebo se otočil a šel pryč, tak by mě slyšela a řekla by mi to stejné. Mírně se ukloním na znamení že mě těší. Asi sis to zasloužil Morrade .. asi to byla blbost sem chodit. Byla to nejspíš náhoda .. musela. "Těší mě Jean že jsem Vás .. poznal. Kus odsud je vojenský tábor, ze kterého jsem přišel, byl jsem tam jen doplnit jídlo. Ale jinak jsem tu sám .. a to stejné dopřeji zase i Vám. Nashle a ještě jednou promiňte .. naschvál to nebylo." Slova zní definitivně a já se otáčím a vracím se zpět. Zdá se že se mě to dotklo, že si o mě myslí, že jsem ji tam špehoval snad naschvál, že jsem za to mohl, že se mi najednou vyrojila před nosem. Ani jsem se na ni moc nedíval jak vylezla celá, aby mě snad znovu neobvinila že ji snad znovu okukuji.Rázným krokem se vydám zpět odkud jsem vyrazil, snad jsem i zapoměněl že jsem šel na dřevo. NEbyl jsem uražený, jen jsem nechtěl poslouchat další takové řeči, které nebyly pravdivé. Nebo jsem si to jen nalhával a říkala mi vlastně pravdu ? KAždopádně jdu .. Měl jsem tam raději zůstat, maximálně se zohnout a vzít ze země dřevo a nehledat nic víc, ikdyž pořád nechápu, proč mě sem něco vedlo. |
| |
| Uraženy barbar,lesem Než stačím něco říci Morrad odchází,zarazím se a hledám za ním. "On se snad urazil?Ale to snad ne...ale vypadá to tak...počkat!On se urazil!?To si snad dělá srandu!?"pomylsím si a zamračím se. "Počkat....říkal,že tu je více lidí?Vojenský tábor?To by mi mohli říct,jak se dostat domů!"pomalinku se vydám za Morradem,ale do nenápadnosti mám daleko. Místo toho tedy zavolám "Hej počkej...Morrade!doběhnu ho. "Hele...tak si to tak neber...co se stalo stalo se.Ale..potřebovala bych pomoc...víš ztratila jsem se...a potřebovala bych se dostat domů než se rodiče zblázdní."vysvětlím mu. "No tak holka...buď trochu víc milá...i když se ti hodně nelíbí,že tě viděl nahou..."povzbuzuji se v duchu. Dokonce se usměji "Myslíš,že bych těm v táboře vadila?Vadilo by jim,kdyby mi pomohli?"vyptávám se a cupitím vedle něj. |
| |
| Cesta lesem: Ach tak .. tak proto. Musel mi to vnuknout ten věštec, měl jsem být ten, jež ji dovede do tábora, kde ji pomohou brátit se domů, měl jsem za to schytat tvrdá slova, aby ona byla v pořádku. No proč ne .. aspoň vím, že v tom není bohužel nic víc. "Mohu Tě dovést do tábora .. to jestli tam budeš vadit to nevím, neznám ty lidi, ale víš jak se chovají vojáci, kteří neviděli ženu pěkně dlouho. Kor mladou, krásnou ženu .. jistě budeš muset čelit spoustě návrhům, pohledům, řečím .. to je na Tobě. Kdybych věděl jak Tě doprovodit domů, udělal bych to, ale nevím, takže asi ten tábor je bohužel nejlepší možností." Během mluvy se na Jean ani jednou nepodívám, zdá se že nestojím s ní o oční kontakt. Jen si prostě jdu svou cestou než uvidíme tábor. |
| |
| Cesta lesem s Morradem Polknu a pak ještě jednou.To mě nenapadlo. "Sakra!Snad orpavdu nebudu první žena co po dlouhé době uvidí...to by pak nemuselo být pěkné...asi bych se rovnou dala dobrovolně na pospas Morlocovy." Cítím z Morrada jistou odtažitost "Možná bych se mu měla omluvit...přece...omluvil se a já na něj byla docela zprostá...to sice není u mě nenormální,ale přesto...nejsem většinou taková na cizí lidi...a snaží se mi pomoci....dobrá...uvažuji v duchu. Nadechnu se "Hele...promiň,že jsem po tobě tak vyjela...ale snaž se to pochopit.Jsi první...no..kromě bratra,mámy a táty,kdo mě viděl....bez oblečení...navíc tě neznám...chápeš?"snažím se mu to nějak vysvětlit. Bohužel tohle opravdu nemám nacvičené,protože mě nikdy nenapadlo,že by se mi mohlo něco takového stát. |
| |
| Tábor, válející se zajatci. Po výkřiku chlapa se zavázanýma očima se mi opět zježí chlupy na na zádech, tentokrát to však není od závanu magie ale hrůzou. Bezděčně jsem se rozhlédl kolem. Zatím jsem se s tím tvorem nesetkal a ani nějak nemám chu». Jednou jsme se k sobě přiblížili. To přiblížení znamená asi 5 mil. I přez tu vzdálenost jsem měl pocit chladu mezi lopatkami. Upaloval jsem tak rychle, že ani v bahně se rochnící kňour nestačil zjistit kdo mu prošlápl páteř. Při mé lenosti lenosti to byl dost uctihodný výkon. Tak že se mi nikdo nemůže divit, že po zaslechnutí jména "Morlock" jsem pozorněji začal zkoumat barieru obklopující naše vězení. Zatím sice jen zrakem, čekám jestli Leela dostane nějakou odpověď, ale... Moc se mi nechce věřit že by toho démona, či co je to za potvoru, zastavila. Sice prý hledá jen ty z druhé strany "zdi" ... no nerad bych to testoval na sobě. |
| |
| Naoko nafučený Morrad vedle krásné ženy, která hned při prvním sektání ukáže vše, při cestě lesem: Když slyším že jsem první kdo ji viděl jak ji stvořil bůh, tak se na chvíli zarazím a pak se na ni znovu omluvně podívám. "Ach tak .. no, tak to potom chápu, že jsi na mě asi naštvaná, když sis asi tuhle situaci šetřila pro někoho .. pro někoho tvého gusta a nakonec jsem Tě takhle viděl prvně zrovna já. Ale ber to tak, že jsem Tě ani neviděl .. nemysli si že já z toho mám bůhví jakou radost. Ne že by se mi ten pohled nelíbil, jsi krásná, ale je rozdíl když se žena ukáže muži nahá dobrovolně a nebo když na ni narazím takhle a ona o to nestojí. POkud to půjde .. smažme to. Já už o tom mluvit nebudu." Otočím se na ni s úsměvem a mírně ji pohladím po rameni, jakobych ji znal už léta a zrovna se jí za něco omluvil, ale uvědomím si to, že mě vlastně nezná a že bych si tak mohl ještě víc zhoršit reputaci, ikdyž opět nechtěně a tak ji rychle stáhnu zpět. Trochu si odkuckám, jakobych chtěl situaci nějak zahrát a pokračuji dál v cestě. "A neboj se .. pokud budu na blízku, tak se Tě žádný chlap z tábora ani nedotkne, pokud sama nebudeš chtít. To Ti přísahám .. dlužím Ti to. " Znovu se pousměji a lehce na ni mrknu. |
| |
| Morrad moc mluví na cestě do tábora Zase zčervenám "Jojo...to by bylo fajn,kdybychom se o tom už nebavyli.Jinak asi na místě pojdu studem..."řeknu upřímně a podrbu se pod cylindrem. "No chlapy...s ti mi tolik starostí nedělají.Ne fakt...to není to nejhorší...hele musím se dostat rychle domů.Protože to vypadá,že si mě nějaká příšera vybrala,jak jídlo na jídelním lístku.Morlock...tak nějak se to jmenuje.Je to tak,že já jsem z druhé strany Zdi."vyplivnu ze sebe. -teď když jsem konečně potkala někoho,kdo je více člověk,tak se mi hrozně ulevilo a věděla jsme,že se brzi dostanu domů.Ale stále jsme musela zatlačovat ten hlásek co se stále ozýval s tím,že si tím nemám být tak jidstá. |
| |
| LES: "Studem ? To ursčitě nemusíš .. stydět by se člověk měl, kdyžý má za co .. ale ty se nemáš za co stydět." a mrknu na Jeane lišácky. Poté co mi řekne z kama je, že pochází z druhé strany zdi, tak se zastavím a má tvář na chvíli zkamení. Dostal jsem velmi divný pocit z toho co se tady děje. "Tábor žoldáků, který jezdí po kraji a chytá lidi .. pro ně zločince .. slepec, který mi nejspíš vnukne myšlenku o tom, kde je jedna dívka která je z druhé strany zdi. Co po mě chtěl ? A» ji dovedu do tábora ? Do náruče vojáků, kteří ji pravděpodobně uvězní ? Nebo a» ji odvedu co nejdál odtama .. SAKRA, SAKRA, SAKRA .. mám svůj úkol a neměl bych se zdržovat, do toho mám hlad, žízeň, jsem nevyspalý .. KRUCI .. ale nemůžu ji tam dovést. Mám takový pocit, že to přesně teď udělat nesmím." Můj výraz je najednou jakoby naštvaný, že musím udělat to co chci udělat, ale jemně uchopm Jeane za rameno a natočím směrem zpět do lesa. "Do tábora nepůjdeme .. mám takový pocit, že by to bylo pro Tebe to nejhorší. Možná se mýlím, ale mám pocit že by Tě chytli .. chytli i jiné osoby o kterých mi řekl jedině že to jsou zločinci a že to tak musí být. Věř mi, nevypadaly jako zločinci a nevěřím tomu. Jedině že by bral jako zločince ty, kteří jsou z druhé strany Zdi.A já nehodlám sledovat jak Tě svazují. Musel bych něco udělat. A opravdu nevím jak dlouho bych vydržel čelit útokům 30 a více vojáků. Nepůjdeme tam .. " Ale mám strach z toho věštce .. mám z něj divný pocit a nevím proč mě sem poslal. Ani co od něj mám čekat. SAKRA .. Morrade to ses do toho zase krásně zasral.Ani nevíš proč ji hceš pomoct .. protože se Ti líbí ? No jo .. to Ti asi jako důvod stači." |
| |
| Stále les,strom,strom,strom...a hele!Zase strom Když se Morrad zastaví po mích slovech,zastavím se také a sleduji ho.Věděla jsem,že na lidi z tohohle...světa...informace tipu "Jsem z druhé strany.Z jiného světa...a tak dále a dak dále." nepůsobý zrovna nejlépe. Rázné uchopení,ale jemné uchopení za ramena a otočka mě zmate "Chytají lidi?No fajn...ještě,že jsme tě potkala.To by bylo,jako z deště pod okap.Myslím,že vzrušení jsem si pro dnešek zažila dost..." zabrblám. "Tak to je pěkné....a to jsem doufala,že tam snad seženu něco teplého do žaludku...asi budu muset počkat no..." pomyslím si zachmuřeně,ale co na plat.Sic už nejsem hladová,teda ne tak hodně,ale borůvky i když tak moc dobré a velké,mi prostě nevydrží na dlouho. "Ale kam chceš jít Morrade?" zeptám se ho a poklepu ho po ruce na svém rameni,ale pak ustoupím,aby se mě dál,takto důvěrně nedotýkal.Ne,že by se mi to nelíbilo,byl milí a hezký a silný....ale na takové dotyky nejsem zvyklá. "A ještě něco.Chci ti poděkovat.Že mi chceš pomoci."usměji se,aby bylo vidět,že jsem mu opravdu vděčná a neplácám jen tak do větru. |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro Snažím se vzpomenout na to svoje vidění, co mi před ním Svatonín říkal... a jak jsem ho potom našla mrtvého před chajdou. Svět se mi rozmlží v té ryze lidské tekutině, jakou bych mít ani neměla. V slzách. |
| |
| Z přítomnosti ženy nervózní barbar ... ona barbary znervózňující žena .. a ??? Kupodivu les .. Poslouchám mlčky Jeane a zdá se že nad něčím přemýšlím. Z toho mě vytrhne až její náhlý odstup ode mě. Já si uvědomím, že jsem ji celou dobu vlastně držel za rameno. Taky ustoupím o krůček vzad, aby viděla, že jsem to neudělal naschvál, že ji už nechci nijak obtěžovat. Ruku stáhnu k tělu a zahledím se kamsi do stromů. "Kam .. to kdybych věděl. Nejlepší asi bude vydat se po tvých stopách zpět, pokusit se najít cestu, odkud jsi přišla .. neboj se .. vrátíš se domů, za svými přáteli, rodinou, snoubencem .. pak zase budeš mezi svými, štastná." Zdá se že mi to nedělá zrovna radost bavit se o tom, jak se Jeane vrátí domů a odejde, ale to snad přeci ani nemůže být ani pravda, aby mě to mrzelo. Nebo snad ... ??? To se však již otáčím, jakobych chtěl zakrýt svůj chvilkový smutek a vydám se pomalým krokem zpět. "Jinak děkovat mi nemáš za co .. rád Ti pomohu dostat se domů. Dlužím Ti to .. navíc, nechci aby Tě ulovila nějaká zrůda. Na to jsi moc mladá a moc krásná .. " NAtočím mírně na Jeane zpět hlavu, ale uvědomím si co že to plácám a proto ji zase vrátím zpět. Zdá se že jsem fakt nějhaký nesvůj. Ikdyž vidím Jeanin odmítavý postoj, z čehož jsem usoudil, že někoho má, kdo na ni doma čeká, tak mi to nedá. Ale uvědomím si to včas a pokračuji v cestě. |
| |
| Les "Počkat.Jak přišel na toho snoubence?No ano..rodiče mě chtěli provdat,ale oficiálně nejsem zasnoubená...a rozhodně ani nebudu...ale....no...myslím,že raději svatbu než konec života." Vydám se za Morradem a přemýšlím o jeho slovech "Snoubence?Ne...to ne...teda možná...rodiče mě už chtějí provdat.Ale mě se to moc nelíbí.Především by mě zajímalo,proč mě chtějí provdat hned po tom co budu plnoletá,jakobych někam spěchala a navíc za kluka...no...řekněme,že není podle mojich představ." řeknu mu. "Jak je možné,že se stále nějakým způsobem dostáváme ke slovu svatba?" poškrábu se pod cylindrem. "Ohledě cesty zpět...no myslím,že asi těžko to půjde...prvni jsme jen tak bloudila.Pak jsem přespala ve stromě,kd emě ukryla královna víl.Pak jsme zase bloudila.Pak mě stáhla do vody vodnice s morbydnímy manýry a ta mě pak poslala po vodě až sem k těm borůvkám.Takže moje stopy...zřejmě nenajdeme ani kdybychom si to nekrásně přáli..."řeknu celkem optimistickým hlasem. Pak se však musím zamyslet nad slovy "Moji přátelé" "No tak to nevím...přátel moc nemám...já si spíš většinu mládeže nějak znepřátelila...to ais proto,že prostě vždy měli nějakou špatnou vlastnost,kteoru jsem nesnesla...ne,že by to bylo kvůli mě.Kdybych tam neměla rodiče a nehonila mě ta potvora asi byhc tu zůstala." |
| |
| Sprinkle Wade, u Zdi Muži odcházejí pryč, a tvůj společník - vlastně ses ani nezeptal, kdo by tu dnes s tebou měl být - nikde. Pomalu se stmívá, a brzy spadne večerní rosa. Tvá vyleštěná přilba odráží prasátka posledních slunečních paprsků, jak ji tak máš naraženou na hlavě, když tě najednou přepadne... ukrutná ospalost. Až nepřirozená, vždy» ještě před chvílí jsi byl v pohodě! Hlava se ti klimbá na krku a zíváš, div si nevykloubíš čelist. Ale na hlídce se nespí! Zvláš» starý voják by přece usnout prostě - neměl. Zvláš» když se tu ztrácejí děcka. Brána za tebou prázdně zírá... kdo ví, proč se jí tak vlastně říká, vždy» je to jenom prolomený kus ve Zdi, té podivné stavby z volně poskládaných kamenů, tu a tam vyspravené pár cihlami, nepravidelné a zubaté, prostě nic moc; a Brána, otvor ve tvaru písmene "U" s kameny poházenými okolo. "Dobrý den," ozve se skřípavý hlas, a asi jsi vážně usnul, protože se ozval za tebou, a to přeci není možné, protože Branou, a ještě navíc z tamté strany nikdy nikdo neprošel... Ospalost je rozhodně rázem pryč. "Promiňte... mohu se na něco zeptat?" Když se otočíš, a po významném zakašlání mluvčího sklopíš hlavu k zemi... Stvoření je ti tak těsně nad kolena, takové celé široké a hranaté, oblečené v šosatém kabátě, je celé vousaté a na hlavě střapaté vlasy. Hákovitý nos a jasné oči - pěknej šereda, vzato kolem a kolem. Jenže, jak známo, taková stvoření přeci neexistují! "To je zajímavé, že jste neusnul," praví mužíček a při řeči se trochu šklebí. "Já si totiž myslel, že jste člověk! Nečekal jsem, že tu potkám našince. Třeba mi poradíte," prosí dychtivě, "Ztratil jsem cylindr..." Poklepe si prsty na hlavu, jen to zaduní. |
| |
| Spousta stromů, barbar a dívka Jak jste tak zapovídaní, ne-li přímo zahledění jeden do druhého - přeci jen, tmavovlasý barbar je proti obyčejným vesničanům imponující muž a Jean vypadá nezvykle a hezky a tak roztomile ve svých věčných rozpacích - nějak si nestihnete všimnout, že nejste sami. "Ehm ehm," ozve se významně. Jste obklíčeni šesti muži - kdo ví, jak dlouho vás sledují, či je jenom náhoda svedla s vámi dvěma na místo, které se zrovna tak dobře hodí pro podobné přepadovky. Jsou rozestavěni zkušeně, tak, aby si v případě boje nepřekáželi, ale mohli si dobře vypomáhat. Morrad je poznává, ovšem - těžko si vybavit konkrétní tváře, ale jde určitě o vojáky z tábora. "Následujte nás, oba, prosím," řekne jeden z mužů a špičkou vytasené zbraně pokyne směrem, kde lze tušit tábor. Nejen on má zbraň v pohotovosti, ostatně, šestero mečů odráží sluneční paprsky, kterým se podařilo prodrat korunami stromů. Netváří se nepřátelsky, ale rozhodně velmi nesmlouvavě. "Složte zbraně, prosím. Budou vám záhy navráceny." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Tábor, schlíplí zajatci, mlčky posedávající, před sebe hledící Zatímco se dřevožrout baví svými kamínky - ochrannou bariérou projdou snadno, jako by tam nebyla, jenom se vždycky slabě zableskne a zachvěje "vzduch" kolem nich - v táboře je živo. Skupinka asi šesti mužů někam odjede pryč, zbylí se chystají na noc... Dryáda náhle sklopí hlavu a rozpláče se. "Je to jenom voda," řekne rozpačitě muž, ještě mladík, kterým vám přinesl malé vědro s vodou a hrnek, abyste si jí mohli nabrat, a který nějak usoudí, že dívčin pláč souvisí s ním. Obojí prostrčí opatrně hranicí. I kolem jeho rukou se slabě zablýská. "Večeře ještě není hotová..." "Teď nás nech," ozve se za ním hlas a pár kroků před vámi stojí velitel. Kluk se sebere a mizí k táboru. Velitel již odložil zbraně, i většinu ostatních věcí, stojí před vámi jenom v prosté kazajce a s holýma zjizvenýma pažema skříženýma na prsou. Starý válečník s poctivou, přímou tváří, který má hodně za sebou a možná i hodně před sebou. "Jsem Šimon Nugát," řekne a prohlíží si vás jednoho po druhém. "A jsem pověřen vás zajistit a vyzvědět, proč chcete zničit Zeď." Hledí tázavě a přísně. Být po jeho, možná se ani neptá a rovnou... jedná. Ostatně, kdo chce zničit Zeď, nemůže být než nebezpečný blázen. Přesto dostal za úkol dát vám šanci, tak ji tedy dává. Nebude ale snadné dát mu uspokojující vysvětlení! |
| |
| Tábor, zajatci No, jak se zdá, tak jsem docela bezskrupulózně ignorována oběma či všemi strážnými, kterým jsem kladla svou otázku. Malinko se zakaboním a odlétnu zase na své místo, kde jsem seděla předtím, tak trochu schoulena, a jen vyčkávám, až se začne něco dít. K vědru s vodou pozdvihnu hlavu, ale ani se příliš neobtěžuji se tam případně přiblížit a napít se. Jak se zdá, tak žízeň nemám. A koneckonců ani hlad, takže ani zmínění o večeři mě moc nezajímá. K čemu by bylo jídlo, když jsem tady zavřená, bez možnosti obhajoby a dozajista bezdůvodně. S nějakým zájmem zdvihnu pohled až k veliteli, který se za chvilku dostaví a představí se nám. Vyslechnu jeho pár slov, která si sice moc nepohrávají s formou, ale zjevně jsou směřována jen s jednoduchou věcností. Poměrně úderné sdělení, týkající se takové pošetilosti, jako je zničení zdi však ve mě vyvolá značně rozporuplné pocity. Zalapám po dechy a s nechápavým výrazem několikrát otevřu a zavřu ústa. V očích mám překvapení, nepochopení a zjevně nejsem takovýmto obviněním potěšena, především hlavně proto, nakolik musí být vymyšlené a vykonstruované. Zkrátka absurdní. "Já žádnou zeď ničit nechci..." říkám s vyděšeným výrazem. Něco takového mě ani nenapadlo i v těch nejdivočejších snech a teď jsem z takovéto velezrady obviněna. "Proč by chtěl někdo ničit Zeď? To nedává smysl..." zakroutím nevěřícně hlavou. Z tónů mého hlasu musí být jasně patrné, že jsem opravdu v rozpoložení, které je naplněno celou škálou emocí, z nichž však maximálně vyplývá, že se cítím nevinnou a nespravedlivě obviněnou. Všechno to musí být jen nějaké nedorozumění... |
| |
| v zajetí,jemném,ale nesmlouvavím,vojáků Zarazím se a v očích se mi objeví strach,jak z mužů,tak převážně ze zbraní,které by moje tělo prořízli stejně lehce,jako nůž máslo. Oklepu se při té představě "Prosím neubližujte mi..."pípnu rozklepaným hlasem. Ohledně násilí,tělesného,zvláště něčím ostrým,toho se hodně bála.Asi stejně,jako tátova koženého pásku,kterým nejednou dostala,přez zadek,ale tohle bylo horší.Rvačky,to jsem nepočítala do tělesného násilí.To bylo něco jiného. "Zrbaně?Říkali zbraně?Ale já žádnou zbraň nemám...počkat...že by chtěli i ten můj prak?Mojí se snad,že bych se jim strefila do slabyn?"opatrně sáhnu do kapsy a vytáhnu svůj drahocený prak "Já....já mám jen tohle..."vykoktám a doufám,že to nebudou považovat za nějakou nebezpečnou zbraň,kdoví co tady znají a co ne. Pak však,ale poslušně vykročím směrem,kterým ukázali,nechtěla jsem dělat potíže.Jen na chvíli jsem se ztrápeně ohlédla na Moorada než jsem s rukama nad hlavou šla oním směrem. |
| |
| Tábor, zajatci Šimon Nugát nevypadá jako někdo, kdo by plýtval slovy. Být po jeho, stačí dvě tři otázky, k tomu dvě tři odpovědi a všechno je jasné. Mluvení je jenom pro ženské a večer k pivu. Teď se ale obrnil trpělivostí a je připraven na to, že snadný tenhle podivný výslech nebude. Vždy», kdo se zdravým rozumem by chtěl zničit Zeď? Leda sebevrah... proroctví však nelžou a možné je všechno. Tenhle podivný spolek však... Rozhodně se nutno připravit na množství oklik a výmluv. Ano, už je to tu. "Ne, nedává to smysl," souhlasí s hláskem malé poletuchy, "Nedává to smysl tak moc, že jsme se rozhodli vás pochytat živé a zjistit, jestli nejde o omyl. I když se věštci dosud nemýlili... a vás jsme našli na udaném místě všechny pohromadě tak, jak říkali. Chybí jenom "muž se znamením velké vody" a "dívka s cylindrem", abych to citoval přesně. Ale počítám," pousměje se trochu podivně, "Že jsou již na cestě. Nečekali jsme, že se rozdělíte." Ukazuje lehce pozdviženou dlaní: "Požírač dřeva... dryáda zrozená z ženy... maličká víla s hbitými prsty... a němý, jež chodí s vakem plným žaludů." Velitel pokrčí rameny. "Všechno sedí. A chci tedy vědět, co máte společného se Zdí." |
| |
| Les, barbar, dívka a vojáci Jeden z vojáků s jistými rozpaky natáhne ruku, převezme prak a strčí jej do kapsy. "V pořádku," řekne a když přelétne dívku pohledem, pozastaví se nepatrně, ale viditelně, nad jejím kloboukem. "Velitel měl pravdu," řekne, snad aby zakryl svou zvědavost, nebo něčím narušil napětí, "Jste doopravdy hezká." Ozve se čísi uchechtnutí, další se ušklíbne - muž, který od Jeane převzal prak, uchopí ji za rameno a vycouvá i s ní z tohoto obklíčení Morradova. Ostatní se automaticky několika lehkými kroky přeskupí. Jak je patrno, je jistě pěkné, že jim polovina budoucích zajatců odevzdala zbraně, ale ta zbývající polovina jim připadá mnohem nebezpečnější. "Nuže, pane," řekne znovu první mluvčí, "Následujte v poklidu příkladu své společnice..." |
| |
| K táboru Zase zčervenám "Proč mi tady všichni říkají,že jsme hezká?Doma mi to říkala jenom máma a babička."odkašlu si. "Ehm...díky...ale mohl byste mi dávat na ten prak pozor?Udělal mi ho děda."požádám ho a ruce mám už podel těla,uvědomila jsem si,že mít ruce nad hlavou je asi k ničemu a vypadám divně. Koutkem oka pohlédnu na muže,vojáka co mě odvádí "A promiňte pane...ale nezavřete mě,že ne?Víte já se chci jen dostat domů.Rodiče o mě už musí mít strach.Už jsem totiž pryč skoro dva dny."začnu vystrašeně brebentit,abych nějak skryla své obavy. |
| |
| Sprinkle Wade, u Zdi Trhnu hlavou, když se ozve ten hlas. Halapartnu připravenou k prošpikování nečekaného vetřelce! Když uvidím, kdo to je, trochu na něj začnu koulit oči. Nic takového jsem ještě neviděl, napadne mě myšlenka, vzhledem k jeho slovům, že třeba ještě spím. Ale to přece není možné - já nikdy nespím na hlídce! Držím si od něj řádný odstup, abych mohl použít halapartnu, kdyby si ten skřet vzal něco do hlavy. Vrhnu pár rychlých pohledů za sebe, abych věděl, jestli tu ještě někdo je, jestli tohodle ... trpaslíka? vidím jen já. Když zjistím, že tu nikdo jiný není, zamračím se na něj. "Kdo seš! A co tu chceš!? Tady žádný cilindr není! Nedělej si ze mě srandu, na todle já nejsem zvědavý!" Mluvím důrazně a drsně, abych toho prďolu přesvědčil o tom, že já jsem strážný u zdi a ne hlupák, ze kterého si může utahovat nějakým kloboukem, nebo svým zjevem! Jestli je to malý Jarda a někdo ho takhle namaskoval, tak dostane takových na zadek, do kolikati ani neumí počítat! Ze mě si šoufle nikdo dělat nebude! |
| |
| Fair-play obklíčení v lese a velká možnost bránění: Když se tak s Jeane bavíme a já přemýšlím nad slovy dívky, ozve se za námi odkašlání a zpoza stromů se najednou vyrojí vojáci z tábora, kteří nás obestoupí. Reflex je reflex a proto se má zbraň okamžitě vyhoupne z pochvy ven a pevně je uchopena v mé ruce. Je mi jasné že proti téhle přesile, kor proti organizované skupipně, která je od pohledu sehraná bych nic nezmohl, ale je to prostě pro mě automatika. Chvíli jen tak stojím, jako bych přemýšlel co udělat. Mezitím Jeane odevzdala "zbraň" a byla odvedena z kruhu pryč. Ještě předtím ji však byla udělena poklona, což mě skoro viditelně naštvalo a ikdyž nejsem v pozici kdy bych měl právo se chovat nějak ostře, tak po něm slovně vyjedu. "Nechte si ty své rádoby hezké řečičky pro někoho jiného .. obklíčíte nás jako nějakou zvěř a budete mít ještě tyhle kecy ? NA přání velitele jsem šel pouze do lesa pro dřevo .. potkal jsem tuhle dívku, která mi nabídla pomoc, neb má taky hlad. Doufám že se cítíte jako muži a stateční vojáci když nás takhle přepadnete. " S viditelným zhnusením a odporem k tomuhle jednání pozvednu meč a rychlým pohybem ruky jej vymrštím kupředu. Chvíli to snad vypadá že letí na někoho z vojáků, ale poté jen prosviští okolo něj a zapíchne se do kmene stromu. Na chvíli ušklíbnu a kývnu hlavou. PAk se rozejdu směrem k muži který odvedl Jeane a nakloním se k němu. "Šáhneš na tu ženu ty nebo někdo z tvých mužů jinak než by sama chtěla a z toho co nosíš na hlavě Ti udělám fašírku." Je mi jasné že mou "výhružku" nemusí brát vážně, ale nekompromisní výraz v mé tváři hovoří za vše, že svá slova myslím smrtelně vážně. Hruď, už i tak mohutná se mi nadouvá vztekem a dodává tak mému mohutnému tělu ještě větší objem. Pak čekám co se bude dít. Mezitím se ještě podívám na Jeane a ikdyž bych se chtěl usmát, aby byla klidná, že vše bude v pořádku, tak se mi to moc nedaří, neb jsem opravdu naštvaný a vypadá to, že pokud na mě teĎ měkdo šáhne, tak vybouchnu a mrštím s ním o nejbližší strom. |
| |
| Zajatci Jak tak sedím, rukama obejmutá kolena, chvíli prázdným pohledem koukám před sebe, mimo prostor a čas, jako bych na něco vzpomínala. Svaly na čelistech se mi zavlní, jak se snažím zadržet vzlyk, ale stejně to neovládnu a sklopím hlavu na kolena. Ramena se mi trochu třesou a slzy máčí jemné šaty (mohou dryády vůbec plakat?), ale jinak jsem zticha. Občas posmrknu, ale to je vše. Rukama si obejmu hlavu, jako bych se chtěla v téhle poloze chránit před vším a přede všemi, nechtěla je vidět, nechtěla nic slyšet. Nebýt. Velitele si v první chvíli vůbec nevšimnu. Sice sem někdo postavil vodu, ale já jí mám - té slané - zřejmě dost a dost. Až po chvilce trochu zvednu hlavu, že jsou vidět jenom moje velké, smaragdové oči zalité slzami, které němě stékají po tvářích. Ruce jsem se neobtěžovala sundat, takže vypadám zajímavě. Jako bych se předem choulila před kopancem nebo tak. Posmrknu a hledím na Šimona jako na ducha nebo něco mnohem horšího. Dlouho, upřeně, bez mrknutí. Konečně mi pomalu dojde, že k nám mluví. V první chvíli jsem pouze vnímala, že se mu pohybují rty. "Vy jste se zbláznil!" Hlas mi trochu přeskočí. Někdo by dokonce řekl, že se v něm zachvěla hysterie, ale lesní víly přece nebývají hysterické... nebo snad ano? Možná mi ujel kvůli pláči. Zaznívá v něm naprosté šokovaní a neochota uvěřit tomu, co řekl. "Tak já vám řeknu, co se děje!" vyštěknu zase se zlobnými plamínky, když mi všechno dojde. Jestli se Leela snaží být zdvořilá, já ani omylem. Ten člověk ztratil rozum a stejně si na nás vybije všechno, co bdue chtít. A já mám jenom jedny nervy. "Chcete slyšet další proroctví? Jo? Král umírá! A jestli nepohneme... zdržujete mě! Musím tam jít... do Města..." Ke konci se moje mluva stává více zoufalejší, tišší a já znovu zabořím obličej na kolena. "Když to nestihnu... zemřel zbytečně," vzlyknu spíš k sobě. Je mi jedno, co si pomyslí. Byla jsem označena za blázna a zločince jenom proto, že jsem šla vykonat poslední vůli milovaného člověka. A pokud mě tenhle bude zdržovat, nedojdu tam včas a všechno se zhroutí. A pak (nebo dřív?) se zhroutím dál. Odvykla jsem si na lidi a jejich chování a je toho na mě dneska vážně moc. Lovena jako zvíře... pak dána do klece... já, která byla zrozena k volnosti! A teď tohle! |
| |
| Sprinkle Wade, u Zdi Skřepaslík se strašlivě vyděsí, vida před sebou namířenou halapartnu, vytřeští oči. "Jdidiš s tím!" zavřískne, zamává rukama, zavrávorá a upadne na zadek, až vyjekne bolestí. Z malé výšky, zato na tvrdé. Jeho leknutí má za následek, že mu z prstů vyletí útočné kouzlo rychleji než myšlenka hlavou na to, že jenom pouštíš hrůzu. Jako dva hádci pomalého, žlutého světla to vypadalo, z každé ruky jeden, neomylně míří přímo k tobě, nepřirozeně jasní v šeru večera. Udeří do hrudi a srazí tě na zem... bolest, šok, překvapení... kdo ví, co se honí v hlavě člověku, který náhle tuší, že je konec? Ležíš na trávě a vidíš do nebe... |
| |
| Idylka v lese, barbar, dívka, vojáci "Dám na něj pozor," ujistí voják dívku a že je opravdu profesionál se prokáže právě teď, nebo» to dokáže říci se zcela vážnou tváří a zcela gentlemansky. Trochu přehnaně pečlivým gestem uloží prak do kapsy. "Rodiče... hmm... to už se domluvíte v táboře," přehazuje honem odpovědnost za ztracená kuřátka v lese někam úplně jinam. "Děkuji," řekne muž, který dosud hovořil na Morrada, po vteřince ticha, pokyne hlavou a jeden z jeho mužů se chopí barbarova meče. "Jednáno s vámi bude... s nejvyšší slušností," rozhodne se nakonec nezabřednout do beznadějného dialogu. "Následujte nás, prosím." V sevřeném útvaru, který by mohl velmi vzdáleně připomínat jenom přátelskou procházku po lese, se vracíte - v Morradově - či vydáváte - v Jeanine - případě do tábora. Dorazíte tam vcelku záhy, a vojáci vás s jistotou vedou k veliteli, který, zády k vám, právě hovoří k zajatcům. Zajatci v táboře, barbar a dívka již ne v lese Šimon Nugát zírá na dryádu a mračí se, přemýšlí... "Král že umírá?" řekne nevěřícně, "A kdo tedy zemřel...?" Chvíli uvažuje, pak si to nejspíš nějak přebere. "Příliš mnoho proroctví," zavrčí, "Lepší spoléhat na meč..." Vyruší ho nově příchozí, ohlédne se, vytřeští zrak na Morrada a náhle vykřikne: "Ovšem! Byl jsem slepý. Znamení velké vody," zírá na barbarovu naušnici ve tvaru kotvy, "A dívka s cilindrem... zajímavé. Máte v úmyslu se alespoň vy přiznat k tomu, že jste chtěli zničit Zeď?" |
| |
| Tábor+hloupá otázka od velitele Když na mě velitel promluví,rychle si přidržím cylindr,obávala jsem se,že se mi ho pokusí vzít. Ale otázka ohledně zdi mě překvapí "Zničit zeď?No to rozhodně ne!A jak byhc to podle vás udělala?Že bych do ní kopala tak dlouho,dokud se nademnou neslituje a zboří se?"vypadne ze mě,ne,že bych měla více odvahy,ale spíš proto,že se mluví o něčem co znám a hlavně co hledám. "Nic méně Zeď opravdu hledám!Víte kde je?Můžete mě tam zavést?Víte...musím se rychle dostat domů.Rodiče se o mě už bojí.Jsem pryč skoro dva dny.Jsem totiž z druhé strany Zdi pane.A stratila jsem se.Navíc mě asi pronásleduje nějaká potvora jménem Morlock a co jsem slyšela chce si mě dát,jako oběd."padá ze mě docela v nesmyslném pořadí.A už mě moc nebavilo,to opakovat pořád dokola. "Tak tedy rozhodně Zeď nechci ničit...jak bych se pak dostala domů?Tady nechci zůstat.Je to tady na mě až moc divné.Všichni ti tvorové!Lidi co dýchají pod vodou,víly,skřítkové...to je na mě moc!A ještě ta potvora co po mě jde!To je vrchol.Jistě chápete,že musím odtut rychle zmizet,než moje osoba projde trávicím traktem,že?"a zamyslím se jestli jsem řekla všechno. "A vrátíte mi můj prak,prosím?"požádám ho. |
| |
| Pod neprostupnou kopulí... Slova, jenž mě klasifikují jako maličkou vílu s hbitými prsty přejdu způsobem, jako bych je snad ani neslyšela. Maličká víla? To možná... pomyslím si pro sebe. ... ale co myslel oněmi hbitými prsty...? rozhlédnu se kradmo po ostatních, jestli zaslechli, jak jsem byla nazvána a jestli se tím cítí alespoň tolik pohoršeni, jako já vypadám... ale to těžko... Naštěstí na chvilku vypluji z pozornosti velitele, nebo» se do něj vcelku z ostra pustí Aíney, která mu začne lehce vyčítat, jak je s námi zacházeno. Celé to na chvilku raději pozapomenu a sleduji vše z povzdálí, nebo» někdy "mlčeti zlato". V tu chvíli však musím povytáhnout svůj krček a napnout svá ouška, abych přesně zvěděla, že se sem blíží další zajatci. Již po chvíli pak zalsechnu slova Jeane, jenž se hrubě ohrazuje proti nějakým konvencím, které zde byly ale považovány za samozřejmé a tak jsem si jich snad už přestala všímat. Povylétnu o něco výše, abych měla lepší přehled nad situací a rozhlížím se na svět alespoň chvilku z "muší" perspektivy. Rozumní ptáci totiž tak nízko nelétají, a vzhledem k tomu, že mám respekt z neviditelné bariéry zůstanu raději o něco níže, než abych se stala obětí pokusu o útěk... ani v nejmenším totiž utíkat nechci. Rozhodla jsem se teď jen pozorovat, jak se značně komplikovaná situace vyvine... a případně jednat až na základě nových skutečností... |
| |
| Tábor a příjemné povykládání s velitelem a "vševidoucím" slepcem .. Při slovech o tom, že s námi bude jednáno ve slušnosti se jen křivě usměji. "Ano jistě tak slušně jak s těmi v táboře .. " Vzpomenu si jak dovezli "zajatce" jako pytle brambor. Pak již však na to raději nemyslím a následuji procesí lesem. Občas mrknu na Jeane, jak na tom je, zda-li není moc vystrašená, neb je mi jasné, že tohle zacházení je asi pro ni dost hrubé a hnusné. Ještě že ji oni neviděli nahou, to by asi chuděra nevydržela. Jakmile dojdeme do tábora a jsme odvedeni k veliteli a slepci, jen se zblízka podívám na všechny zajatce, v jakém jsou stavu a jak je s nimi nakládáno. Moc mě sice nepotěší co vidím, ale to už mluví slepec. Jakmile jsme vyzváni, zda-li se chceme aspoŇ my přiznat ke zničení Zdi, tak mi stuhne výraz a velmi přesvědčivým hlasem začnu. "Sakra .. neee .. tak vy jste odhalili můj plán ? Myslel jsem že nikdo neohdalí že chci jít s mečem rozsekat Zeď za pomocí téhle dívky, která by ji bombardovala žaludy z praku. Vidím že jste příliš chytří a rychlý a že jste náš plán odhalili." Po chvíli se začnu strašně smát, ikdyž na to asi není vhodná chvíle, ale tahle paradoxní a ironická situace mě opravdu rozesmála. Jde vidět, že si o vojácích a o téhlé trapné situaci myslím své. Čekal jsem asi všechno, kvůli čemu tam budemem odvedeni, ale ne to, že budemem obviněni z tohohle, pro mě v podstatě z nemožné věci. |
| |
| Na haldě sítí Nic neříkám, stále sedím na hromadě sítí a jen si tak pobroukávám. Asi jako když se třou dva stromy ve vetru. Vědro s vodou mi nic neříká. Nějak nemám náladu na chlast. Ostatně kdo kdy viděl zapíjet dřevo vodou! Když přijde velitel jen maličko pozvednu obočí. Po jeho slovech jen v duchu zavrtím hlavou. Sakra kam jsem se to dostal? Co po mě chtějí? Jaká banda? Už jsem toho měl právě tak dost! Začal jsem se zvedat když mě předešla dřevožínka. Kecnul jsem zpět. HA! Zase to proroctví. Nestačí že s tím přišli zajíci. Teď i ona. Začínám se cítit nějak vedle sebe, jako tenkrát před pár desítkama let, jo taky to začalo ... teď už se otřesu, a není to jen v duchu. Z myšlenek mě vytrhne příchod barbara a dívky v šerveném cylindru. Její tvrzení že je z druhé strany zdi a slova o Morlockovi mi zježí srst až za ušima! Ani barbarova ironická odpověď nemůže rozptýlit ten podivký mrazík mezi lopatkama. |
| |
 | Někde za hranicemi vnímání a mimo realitu... Brian Everdolf Svět se změnil. Zatměl se. Oči, které viděly najednou nevidí. Nebe, které bylo předtím tak modré, lehce rudnoucí zapadjícím sluncem, a po kterém se jako beránci honily šedobílé mraky potemnělo a když se opět začne tvůj pohled rozjasňovat, jen stěží by se dalo přirovnat k nebi, jaké si pamatuješ. Stejně tak však již necítíš žádnou bolest v hrudi, kam jsi byl zasažen. Místo toho, když se podíváš na svou hruď, uzříš stejně neporušené oblečení i kůži, jako tam předtím byla. A ty zjiš»uješ, že přes veškerou spalující bolest, jenž předtím naplňovala tvé tělo jako kdyby ti někdo lil do kostí žhavé olovo, pominula a ty se můžeš posadit a rozhlédnout se. A stejně tak jako je šedé nebe je šedý i okolní svět. Torza stromů stojí bez listí a téměř bez větví všude okolo a smutně doplňují kolorit celého okolí. Nikde nikoho nevidíš... až po chvíli si všimneš, že vlastně někoho vidíš, ale jako by ho snad nechtěl vidět tvůj mozek, dlouho sis jeho (nebo spíše její) přítomnost nepřipouštěl. Pár sáhů od tebe stojí postava. A nemusíš být kdovíjak chytrý, aby jsi poznal, proč zde tato postava stojí. Její hrůzná krása je dechberoucí a snad by se ti i zastavilo srdce, kdybys však necítil, že již nebije...  Prázdné oči a lehký úsměv na její tváři je zlověstný a krutý. "A TO JSEM SI JIŽ MYSLELA, ŽE SE NESETKÁME..." zazní její hlas majestátně a zlověstně. Potěšení a škodolibost z něj jen čiší. Její hlas příliš sličný není. Spíše lehce slizký, jako bys snad mohl být i had, jenž ladně omotává její spoře odděné tělo. Však hadi slizcí nejsou. Teda obyčejně nebývají... ale kdo ví, jací hadi žijí v takovýchto nehostinných končinách. "ALE NA KAŽDÉHO JEDNOU DOJDE..." dodá s hraným smutkem, přičemž si však jsi vědom, že stejně tak jako jistota pronesené věty je jistá i skutečnost, že ona bude tím, kdo jej "na druhé straně" přijme. "BUDEŠ TU LEŽET NA VĚKY, NEBO MÁŠ V SOBĚ JEŠTĚ ALESPOŇ NĚJAKOU SÍLU?" dodá ti přece jen jistý tón v jejím hlase odvahy, aby ses zachoval důstojně a nenechal se prosit... a odešel se vší parádou, jako se na vojenského veterána sluší a patří... A přiznejme si to, málokdo čekal, že bude zprovázen ze světa takovou chladnou kráskou... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro MH: ty jsi slepec! :-D Velitel si jen stěžoval, že byl jako slepý - Matyáš teď s vámi vůbec není :-))) |
| |
| Zajatci v táboře, něco jako výslech Nugátovi vzal proud dívčiny výmluvnosti dočista řeč. Hledí na ni s bezmocí hlavy rodiny, která byla právě vystavena faktu vyplacení kapesného půl tuctu dětí, z nichž je polovina ze záhadných důvodů zrzavá. "Ech..." vzpamatuje se nakonec, když mu přestane drnčet v uších. "Mladá... žena z druhé strany Zdi," zopakuje pro jistotu a pozorně si ji prohlíží. "Čekal bych, že budete vypadat jinak," praví nakonec docela v klidu, "Nějak... démonovitěji. A zatím - prostě dívka jako ty naše." Dokonce se velmi nepatrně pousměje, nejspíš, alespoň ze správného úhlu to tak vypadá. Na Morrada se zahledí se zamyšlením, které napovídá, že uvažuje o tom brát jeho slova vážně. "Máte pravdu, pomocí praku by to patrně šlo," odtuší, "Ale takové žaludy rostou příliš daleko, byl by problém s dopravou. Obyčejné kamení by bylo jistě vhodnější." "Milá slečno," povzdychne si nad Jeane, "Nevím, jak vás dostat domů. Rozhodně odpovídáte popisu - u nás součástí ženské módy cylindry nejsou..." Hlas mu nepatrně znejistí, jako by si nebyl zcela jist tím, co říká. "Ne, zcela jistě nejsou." Přikývne si hlavou. "Nicméně se zdá, že vaše společná verze je ta, že o ničem nevíte, nejspíš se ani neznáte," výraz jeho tváře napovídá, že tomu jen tak neuvěří, "A teď jste hrozně překvapení, proč jste tady." Tvrdě pohlédne na dryádu. "A do toho absurdní tvrzení, že král umírá." Nad krásným dnem se zatahují mračna - doslova. Možná už večer, ale nejpozději před půlnocí, se dá očekávat silný déš». Slunce se skrylo za šedavý příkrov a zdvihá se vítr. "Vezmeme vás zítra sebou k našemu pánu, a» rozhodne on," prohlásí nakonec Šimon Nugát rozhodně. "A Morlock..." zaváhá. "Uvidíme. Žije pod vodou, tak když se budeme držet na souši a obejdeme lesem k mostu přes řeknu, místo brodem, snad od něj bude pokoj." |
| |
| Odevzdaně si povzdechnu "Nojo...nejste první ani poslední,kdo si myslel,že u nás doma jsou lidi...hm...nějaké příšery.Ale tak to není.Vypadají úplně normálně,jako vy nebo já.Akorát,že tam jen nemáme žádné takové tvory,jako vy tady.U nás se vyskytují jenom v pohádkách a nikdo kromě dětí už na ně nevěří."pozorně hledím na velitele Nugáta. Usměji se,jsem ráda,že je tak,přátelský.Mysela jsme si,že to bude horší.Jako třeba nějaký tyran nebo tak něco. "No víte...u nás nosit cylindr není také zrovna všední.Ale on není můj víte?Patří tomu skřítkovy,díky kterému jsem se vydala sem.Přez Zeď.Chtěla jsem mu ho vrátit,ale utekl mi.Tak jsem si ho nechala.Až ho zase uvidím,tak mu ho dám.A pořád jsem mu ještě nedala tu penci,co jsme mu síbyla za to,že jsem se mu kamenem strefila do hlavy."začnu zase brebentit. "A ten váš pán.Jaký je?Je hodný?Já jen,jestli nás třeba nevsadí do veznice.Já nemám ráda vězení.Jednou jsem tam byla na prohlídce a je to tak hnusné.Vlko,špinavo a prohání se tam kdeco."zmlknu,protože si pomalu začínám myslet,že mlvuvím asi až moc. "Ehm...a vrátíte mi prosím můj prak?"zakončím konečně svoji řeč. |
| |
| Zajatci "Jo, umírá! Ale vy se tu zahazujete s pitomostí, že zrovna my máme zničit Zeď - mimochodem, proč bychom to dělali? - a drahocenný čas běží!" zvednu zase hlavu. Hlas mi zase vyjede nahoru, skoro na něj křičím. Jinak se ani nehnu a prudce vydechnu. Jen tak mimochodem pohledem zpražím to, co vypadá jako další chlap, jenom mnohem větší. Hadí plémě. Morlocka na ně a byl by klid! Stejně za tím vším určitě chlap stojí! Neustálé kecání toho... té... jak to mám nazvat? Člověk? Ale je z druhé strany! Lidský jazyk má žalostně málo slov pro něco takového. Její štěbetání mi začíná lézt na nervy. Neustále se na něco ptá, ale sakra král je důležitější než ona! Vzdorně opětuju tvrdý pohled, usychající slané stružky na tvářích. "Jestli Svatonín kvůli vašemu rozmaru zemřel zbytečně... a král taky umře... bude to vaše vina! Jenom vaše, protože mě máte za zločince a nevěříte mi." Pověstný klid lesních duchů jen ten tam, teď je tu pouze vystresovaná dryáda v hlubokém smutku. |
| |
| Stále ještě sedící na hromadě sítí Znovu jsem se nadechoval že jako proti "návštěvě" pána nic nemám, vpravdě vlastně nikam ani nechvátám, když se znovu otevřela štěrbina pod "cylindrem" a vyvalil se další proud "libé" slovní řeky. Musím se v duchu usmát nad velitelovým rozčarováním. Určitě je zvyklý čelit hordě rozzuřených protivníků, ale jedna prostořeká pusa dokáže zatočit celým bojovým plánem. No neviděl bych něco takového poprvé. Obvzláště u lidí je to vcelku běžná věc. Proto raději od nich dál. Znovu tedy nehybně sedím a sleduji tu slovní bitvu. I když výtěz již je dozajista předem znám. Z pozorování mě vytrhne další učastník bitvy. Ó jé, Nugáte, tvůj osud je zpečetěn. pomyslím si. Dlouho se však nebavím. Kdyby bylo vidět na čelo, pod husté obočí přecházející rovnou do vlasů a posléze na zádech do chlupů, viděli bu jste několik starostlivých vrásek. Sakra! Přeci jen asi na těch zaječích klevetách něco bude! A to něco vůbec nebude příjemné! |
| |
| Sprinkle Wade, u Zdi, po smrti se Smrtí. Uh!? mihne se mi hlavou první myšlenka, když z trpaslíkových rukou výjde něco hodně divného a srazí mě to na zem, vrazí dech a udělá to se mnou něco moc nepěkného! Chvílí mnou cloumá takový ten pocit - Co si to ten skrček troufá! Ví vůbec, co jsem JÁ zažil?! Ale postupně to přechází na takové obavy a nejistotu, když zjiš»uji ten krutý fakt, že je asi konec?! Nechce se mi to věřit, představoval jsem si ho trochu jinak... Že budu ležet někde starý a zkušený na smrtelné posteli, kolem ní budou stát všichni lidi z vesnice a budou plakat a já jim klidně a vědouce řeknu: "Já vám to říkal..." Ale takhle?! To jsem si teda nepředstavoval a že jsem toho už zažil! A pak, když si tam tak ležím a říkám si: "třeba to tak docela smrt není!, se tam objeví Ona. Doslova mi to vyrazí dech! Už podruhé! Takovou ... jak to nazvat... nestoudnost a odpornost jsem ještě neviděl! Je ještě více odpornější, než kdyby to byla ta Smrt z pohádek, stará, s kostěnýma rukama a skřehotavým hlasem. Nevím, jestli je to skutečné a nebo výkvět mé mysli - toho největšího zla a hříšnictví, které jsem si mohl představit jen v těch nejdivočejších nočních můrách! Fuj! Nevím, jak mám reagovat na to něco když to ke mě promluví. Jistý strach a odpor je znatelný z mé strany. Tímhle se někam vláčet! No to bych tomu dal! To bych se pak musel předevšemi stydět! Nene, pěkně si to odchodím sám! A a» se to ke mě vůbec nepřibližuje! Nakonec se zvednu, pozorně se rozhlížím kolem sebe, takové to tu neznám, ani ten skrček nikde není... Ale stále si držím odstup od té hanlivé nestoudnice, co si říká Smrt a nejspíše to Smrt i bude. Nějak nevím, co bych Ji měl říci. Asi je ji jedno, co jsem zač a s kým vlastně má tu čest! A tak to radši ani nebudu vytahovat - ano, to se zdá být rozumným. Jsem dost rozmrzelý z toho, že to neprobíhá podle mých představ, ale nějak to překousnu, zažil jsem už horší věci! Pohlédnu na ni trochu opatrně a čekám, kam že to vlastně půjdeme. Samozřejmě si nezapomenu narovnat přilbici na hlavě a pevně chytnout do dlaně svou halapartnu! |
| |
| Mimo realitu, rozhodně však daleko od Zdi ve Sprinkle Wade Brian Everdolf Chvilku s lehkým úsměvem na rtech sleduji Briana, jak se pomalu připravuje na jednu z posledních cest, která před ním stojí. Možná se i tak trochu bavím tím, že chudák postarší vojenský veterán si není příliš vědom jaká cesta jej čeká a kam vlastně nakonec povede. "NO VIDA..." povzbudím Briana svým hlasem, který se opět rozlehne s jakousi ozvěnou. Ozvěnou, která se na takovéto pusté planině může utvořit snad jen mně. "ALE NO TAK..." povzdechnu si s úsměvem nad Brianovým útrpným pohledem a pokývu hlavou nad tím, jak se v duchu obrňuje proti všemu, co ho ještě čeká a co přijde... "... TROCHU ŽIVOTA DO TOHO UMÍRÁNÍ!!!" povzbudím jej, přičemž se rozhlédnu okolo sebe a rozhodím rukama... "COPAK TU NENÍ KRÁSNĚ? MOHLO BY TO BÝT HORŠÍ... DALEKO HORŠÍ... ALE TO UVIDÍŠ..." záhadně se usměji. Je to krutý ošklivý úsměv, který odhalí jako křída bělostné zuby. Naplňuje okolí temnotou, není v něm ani stopa lítosti či soucitu. Je to přesně takový úsměv, který bys na takovémto místě od takové osoby, jako jsem já, očekával. "POJĎ ZA MNOU... A ŘEKNI MI NĚCO HEZKÉHO... TŘEBA JAK JE NAHOŘE... UŽ DLOUHO JSEM SE TAM NEPODÍVALA..." vybídnu tě rukou i slovy, abys mě následoval k jednomu z obzorů zdánlivě nekonečně dlouhé planiny. Had, který, zdá se, koná nesmyslnou a dlouhou pou» bez konce po mém těle se obtočil okolo krku a začal svým vlnitým pohybem sestupovat opět dolů po mém těle, aby se někde v nižších partiích okolo něčeho obtočil a nejspíše pokračoval zpět nahorů. Já, aniž bych si svého mazlíčka všímala, čekám, až se vydáš směrem, který jsem prve naznačila hlavou... |
| |
| Zajatci Nugát hledí na Jean s hlubokým soustředěním, jaké nejspíš její tlachání nezaslouží, ale zjevně se poctivě snaží vyznat v tom, co slyší. Zdá se, že nejraději by si začal dělat poznámky. "Není důvod, abyste šli do vězení," řekne alespoň něco, když má dojem, že dostává šanci vložit se též do rozhovoru. Zní to trochu bezmocně. "Pokud se, samozřejmě, prokáže vaše nevina," vzchopí se k tomu, co je jeho základním úkolem - zajistit podezřelé. Soudit není prvotním úkolem. Dryádina slova Nugáta nepříjemně zasáhnou. "Že je Svantonín mrtev, je bolestná novina," dotkne se čela hřbetem ruky v gestu soustrasti a smutku. "Na jeho moudrost spoléhali mnozí." Potřese hlavou. "To, co říkáš o králi, zní příliš nepravděpodobně," prohlásí po okamžiku přemýšlení, kdy vraští obočí zachmuřeně, "A nemohu to rozhodnout sám." Vzhlédne k nebi a na tvář mu dopadne pár prvních kapek deště. "Nechám vám donést nějaké přikrývky," oznámí a obrátí se k odchodu. Osiříte se čtveřicí strážných, která šoupne Morrada a Jean za magickou bariéru, zdá se, že jednosměrně funguje docela dobře. Ta se ostatně chová prazvláštně - kde dopadne kapka deště, maličko se zavlní vzduch, jako mastné oko na hladině vody. A jak kapek přibývá - Nugát splnil své slovo a dva muži přinesli nějaké pokrývky a nepromokavé stanové celty - můžete pozorovat, jak je bariéra, a jinak se to snad ani nedá nazvat, smývána deštěm, jako by nebyla nic jiného než sněhové iglů, které postupně přichází o strop a jeho silné stěny jsou každým okamžikem tenčí a tenčí... Strážní se krčí o kousek dál pod vlastními houněmi a nadávají na déš» tak, že je to chvílemi slyšet až k vám. Že jim takto pod očima mizí ochrana, na kterou tak spoléhají, si ani nevšimli. Pomalu se stmívá a s večeří na vás asi zapomněli... |
| |
| Na cestě Na věčnost se Smrtí, která si chce pokecat Na její řeči příliš nereaguju, ani na její narážky, možná je ani nechápu. Myslím si, že za svůj život jsem udělal tolik záslužných činů jako nikdo jiný! Vždy» já jsem byl ve válce a bránil vlast! Riskoval svůj život, vysloužil si ocenění za statečnost a už dobrých deset let jsem se staral o bezpečnost ve vesnici. Jojo, takovej musí přijít do nebe, kdo jiný? Když mi ta prostopášnice ukáže směr, kterým se mám vydat, rozejdu se jím. Chvíli přemýšlím, jak ji odpovědět na její otázku a nakonec jen úsečně pravím: "Nahoře? ... Já ti to nepovím." Zdá se, že to možná ani nevím, protože si myslím, že se ptá na nebe, ale já a něco nevědět? Pak trochu z odporem a lehkou bázní, kterou se samozřejmě snažím maskovat, pohlédnu na slizkého hada - takové napichujem na vidle a pálíme je! A tvrdošíjně stále kráčím mým směrem. Sem tam si poupravím přilbu, která mi dost překáží, ale je to má chlouba a tak musí být tam, kde přilby bývají. Nezdá se že by mi její přítomnost vadila. Zato ta Smrt by tu být nemusela, klidně si tam dojdu sám! Snad... |
| |
| Tábor,zajatci? Dívám se za velitelem a už mlčím.Občas se někdy divím,že někdy ta moje pusa nedokáže mluvit stejně i když už to nebudu mít komu vyprávět. Trochu mě štvalo,že na moji žádost,aby mi vrátili prak nijak nereagoval ani podruhé,ale asi se báli,že bych je na ně použila a bombardovala bych je sprškou kamínků. Povzdychnu si a rozhlédnu po táboře,co by se tu dalo dělat.Vypadalo to,že nic.K vojákům jsem se raději nepřibližovala,byli to drsní chlapy a s těmi jsem neměla zkušenosti a nevěděla jsem,jak se k nim chovat. Překvapeně povyskočím,když mi na krk kápne studená kapka a pohlédnu na nebe „No nádhera….ten den je opravdu skvělý.“zamumlám. Zase budu mokrá,jakoby by mi to už nestačilo,když jsem vylezla z té tuně,nebo co to bylo za místo. S povděkem příjmu přikrývku,také v tomhle počasí mít na sobě lehké šaty,ještě k tomu potrhané,to bylo tak na rýmu a musela jsem přiznat,že na mě pěkně táhlo.Narazím si pořádně klobouk,hodil by se mi hřeben a až pak se pořádně zabalím do přikrývky až jsem pomalu vypadala,jako nějaký pytel brambor. Začnu pozorovat,tu podivnou věc,ochranu?Nebo co to bylo,vypadalo to,jakoby znamení,které nám říká Utečte! ale já jsem neměla v úmyslu někam utíkat.Proč taky?Když mě najde Morlock,tak s těmihle ozbrojenými muži budu ve větším bezpečí než kdybych se potulovala sama.To určitě. Navíc.Byla jsem nevinná.Potrvá jen chvíli,než zjistí,že mluvíme pravdu a pustí nás.A já třeba najdu někoho,kdo by mě odvedl ke Zdi. Probudila jsem se z zamyšlení a zjistila jsem,že upřeně pozoruji vojáky,nechala jsem toho a začala si prohlížet zbytek zajatců.Nejvíce jsem hleděla na to chlupaté stvoření,které nevypadalo moc chytře.Že by nějaké místní zvíře? Povzdychnu si a znuděně začnu znovu hledět na vojáky,kteří si užívali…volna? Možná bych se mohla jít seznámit s ostatními vězny,ale jak jsem tak na ně koukala asi by moji společnost nepřijali moc nadšeně. |
| |
| Pod mizící kopulí Z povzdálí sleduji všechno, co se děje. Ale snažím se tak nějak tvářit, jako bych snad pod kopulí a s ostatními ani moc nesouvisela. Jako bych tu byla omylem. Ale ostatně podobně se tváři tak nějak každý pod kopulí. Když ovšem začíná pršet, tak se podívám na nebe v takovém pohledu, který by od takové krásné a jemné bytůstky, kterou já bezpochyby jsem, propadl lístosti, nebo možná rovnou propadl v pláč. Chvilku není jasné, jestli se rozpláču já, podstatnější pro situaci ovšem je, že se rozplakalo nebe. "Ale nééé..." ozve se můj smutný a rezignovaný jemný hlásek... "Vždy» mi zmoknou křídla..." vyčtu obloze, proč musí začít pršet zrovna v době, kdy se nemám kam schovat. Je to něco, co není vůči mně fér. Alespoň to tak dávám najevo. Potom se začnu rozhlížet. Je sice hezké, že nám začínají rozdávat deky, ale vzhledem k mé velikosti je to poněkud nepraktické a tak trochu neprůchodné. Proto, když zaznamenám, že nově příchozí slečna se jedné zmocnila a tak se k ní rychlým cupitavým krůčkem vydám. Kdyby nepršelo, tak bych docela jistě letěla, ale takto se mi létat nechce a naopak svá křídla složím na co nejmenší plochu, aby pokud možno chytaly co nejméně kapek... Když doběhnu k Jeane, tak se na ní ze země podívám. Mé oči, které jsou asi stopu nad zemí jsou mokré, především ale asi od deště. "Nemohla bys mě kousek schovat... abych nezmokla...? Prosíím..." zažadoním sladkým hláskem. Jak postupně mé černofialové vlásky skrápějí více a více na mé poměry velké kapky, začínám vypadat docela žalostně... |
| |
| Tábor a malé,zmoklé stvořeníčko..hrozně rozkošné tentononc! Strhnu pohled z vojáků a hledám zdroj toho jemného,sladkého hlásku.Chvilku trvá než zjistím,že stojí kousek ode mě,ale je hrozně maličká,tak ji snadno přehlédnu. Chvíli na ní hledám a jako bych se snad ujiš»ovala,že se mi to nezdá a jestli je to vážně malinká víla a ne podivný brouk.Nakonec jsem musel uznat,že je to malá,rozkošná víla. „Ale jistě.Jen se schovej.Pro tebe…tu mám jistě dost místa.“pronesu přátelsky a vyloudím na tváři úsměv. Trochu rozvinu deku do které jsem se tak pevně zabalila,aby se mohla schovat „Ty tu jsi náhodou,nebo tě taky chytli tuhleti gentlemani?“zeptám se kývnu hlavou k vojákům. |
| |
| Pod kopulí a již i pod pláštěm Nenechám se vybízet dvakrát a jakmile se mi otevřou možnosti a hlavně teplo a především sucho pod pláštěm, udělám několik kra»oučkých cupitavých krůčků, abych se dostala do míst, kde neprší. Ještě se předtím oklepu, abych se zbavila co nejvíce vlhkosti a potom se již zadívám tak nějak vzhůru ke slečnině tváři. Přece jen je to trochu komplikované, nebo» jí nedosahuji ani ke kolenům a tak jsem lehounce skryta a stejně tak i však trochu mimo, nebo» ve výškách mohu Jeane spíše tušit, než abych jí viděla do tváře. Ale hlavně že jsem v suchu. "No... asi náhodou ale chytli mě..." postěžuji si tesklivým hláskem a pokračuji ve vysvětlování. "Ráno jsem se probudila, hlava mě ještě bolela po tom trpasličim fujtajblu a než jsem se stačila vzpamatovat, tak mi ten myšlenkomluv cpal žaludy a hned potom mě chytli ti vojáci..." popisuji jak se všechno událo. Nutno říci, že dosti zběžně, protože jsem se ani nějak nezmínila o Aíney, která u toho byla také. Zdá se, že jsem na ni však zapomněla jen tak mimoděk a neúmyslně. "Taky mě spojujou s těma teroristama, co chtěj prej zničit zeď, ale copak bych já mohla něco takovýho udělat??" zatřepetám nafialovělými řasami, čímž se ze mě stane na chvilku ta nejnevinější bytost pod celou nebeskou klenbou. "To musí být omyl..." lehce plačtivě zavrtím hlavou, když si raději na otázku odpovím sama... |
| |
| V táboře a rozhovor s vílou Poslouchám vílu a souhlasně přikyvuji „Jo.Taky bych řekla,že je to omyl a pěkně veliký omyl.“souhlasím ochotně. Možná to mohlo vypadat z dálky,divně,že si povídám sama se sebou,ale o to jsem se prozatím nestarala. „Já tu jsem taky omylem.Určitě jsi můj příběh už slyšela.a to jsme sem přišla jenom z nevinné zvědavosti a v jakou pohromu se to vyvinulo?“zavrtím nechápavě hlavou. “Ale ono se to vysvětlí.Vše bude uvedeno na pravou míru a za chvíli budeme zase svobodní,jako ti ptáci.To je jasné.“teď jsme si nebyla jistá jestli uklidňuji malé stvoření a nebo sebe,ale možná,že obě. “Měla jsem se vdát,když jsem mohla a nikdy bych sem nevlezla…“zamumlám zamyšleně,ale pak se pokusím dohlédnout nějak na hezounkou vílu.Dokonce se mi zdá,že je ještě hezčí než lesní víly. Mimochodem.Jmenuji se Jeane.A ty?“zeptám se a nabídnu ji malíček,abychom si mohli nějak potřást rukou a prstem. |
| |
| Bolestná novina. Nic víc?! K čertu s tebou, člověče. Naposledy mi z očí šlehnou dva blesky, které zpraží Nugáta, ale pak se uminutě dívám jinam, jako bych ho nevnímala a další slova neslyšela. Raději se schoulím ještě víc, pokud to vůbec jde, protože to vypadá, že bude pršet. Výborně, zmoknou mi housle. Co se dneska ještě stane? Deky si všimnu, až když přistane těsně vedle mě. Popadnu ji a zahalím do ní sebe i milované housle, které jsou ještě v šátku. Jde mi sotva vidět obličej, jak tak sedím poskládaná do co nejmenšího tvaru. Rezignovaně koukám do nebe. Jak víc prší, koukám, že se s bariérou něco děje. Opatrně se připlížím k okraji, který je co nejdál od vojáků, a zkusím prostrčit malíček, kde jsem si jistá, že kapka dopadla a rozpustila bariéru. |
| |
| Seznamování s Jeane Zamyšleně zahleděna někam před sebe poslouchám vyprávění Jeane. Možná se na mé tváři objevila i na chvilku lehká stopa smutku. Vzápětí vysvětluji i, kvůli čemu to bylo... ale až po představení se. Uchopím tak nějak vší svou nepatrnou silou malíček a pokusím se s ním lehce potřást. Vypadá to rozhodně trochu komicky, ale když je jednou někdo malý, tak to holt má o něco těžší. "Já jsem Leela. Hmmm..." v zamyšlení se také představím... "Možná ses fakt měla vdát..." potřesu vědoucně, snad i se stopou závisti v hlase. "To já nemůžu." řeknu, přičemž potřesu hlavou a pohledem zavítám k tvé tváři, abych ti poskytla vysvětlení. "U nás žádní muži nejsou.... pixie jsou vlastně jenom ženy... nic jinýho... a i tak je nás děsně málo..." vyprávím tak trochu o svém osudu. Možná bych vyprávěla i více a už už se k tomu nadechuji, ale od vysvětlení mě zadrží to, že si při rozhlížení všimnu, že bariéra "taje". Ztiším hlas a spiklenecky započnu šeptat. V tu chvíli se teprve stanu jen ztěží slyšitelnou. "Hele... ta kopule taje... Hmmm... sakra... kdyby alespoň nepršelo..." zakleju mírnějším slovem a i tuto maličkost vysvětluji. "Zmokly by mi křídla... ale esli to roztaje, tak by se třeba dalo utýct... Nechci tu tvrdnout na věky..." postesknu si. "Mám hlad a jsem unavená a tady není vůbec klid..." vklade se do mých slov opět melancholie a smutek nad situací stejně tak jako touha být svobodná a nezavřená v tomto vězení. Jak se zdá, tak podle tónu hlasu už na mě dneska bylo dle mého mínění spácháno křivd až příliš... |
| |
| Cesta na věčnost Brian Everdolf Kráčím ladně, tak trochu o krok před tebou, ale přesto i vedle tebe. Můj prázdný pohled se po tvé krátké poznámce lehce stočí tvým směrem, kdy opět na chvilku můžeš uzřít tu prázdnostu, která z něj přímo prýští. Není to hezký pohled. A jako by dost té prázdnoty nebylo všude v okolí... "NO... MOH BYS BÝT KONKRÉTNĚJŠÍ... CO TY VÍŠ... TŘEBA JE TOHLE POSLEDNÍ ROZHOVOR, KTERÝ KDY BUDEŠ VÉST..." poznamenám trochu prorocky, kdy se snažím poukázat na to, co by se mohlo ještě v tvé "budoucnosti" stát. Nemůžeš o tom vědět víc než já a proto bys mi měl tak trochu věřit... Jako na potvrzení mých slov se okolo tvých šlápot, nebo spíše okolo míst, kam došlápnou tvé vojenské boty, začínají ze země vynořovat jakési šlahouny. Barva rudožlutě žhnoucí vždy na několik okamžiků ovine tvé boty, ale pak se pouští a lehce tě nechá kráčet dál. Nijak tě nebrzdí, jen ti dává země najevo , že tam je. A přehlédnout se to opravdu nedá... Když uzřím tyto šlahouny, které vyrážejí a jejichž ohnivá barva se blíží barvě pekla, tak jen tak potřesu hlavou. "TS, TS, TS... VIDA VIDA..." tajemně se usměji jen tak pro sebe. V hlase zazněl falešný soucit a spíše nad ním převládlo pobavení. "VYPADÁ TO, ŽE TAM DOLE SE NA TEBE NĚKDO TĚŠÍ..." potřesu hlavou. "A DOCELA DOST..." tajemně dodávám. Svůj krok jsem však nezastavila a pokračuji v něm klidně a s neutuchající ladností a grácií dál. Jak se zdá, tak mně se šlahouny ani nedotknou, stejně tak jako okolo mých nohou nevyrůstají. Asi se mě bojí. Mají proč. "NO... NEBUDU TĚ ZBYTEČNĚ OBTĚŽOVAT SVÝMI ŘEČMI... STEJNĚ TĚ ASI NUDÍM..." pronesu tak nějak mimochodem. Je ti však jasné, že ta slova zněla takto spíše v tom smyslu, že se ráda budu bavit v tvé nejistotě, co to všechno má znamenat. Můžeš si jen domýšlet, zda-li umím číst strach z tvé mysli, ale je to velice pravděpodobné. Koneckonců, v mém království, které tímto bezpochyby je, by to bylo asi spíše samozřejmé než nějak překvapivé. "TAK POJĎ, A« NEČEKAJÍ..." pobídnu tě, zatímco had začne opisovat další nekonečnou kličku na mém hříšně krásném těle... |
| |
| Rozhovor s Leelaou Na to s dáváním jsem raději nic neříkala,sice jsem si na to moc ráda stěžovala,ale přišlo mi,že to není teď zrovna vhodné. Leela,byla hrozně roztomilá,přišlo mi,že se chová,trochu jako dítě,ale za to vychované dítě. Potkala jsem mnoho nevychovaných dětí,s jedním jsem dokonce žila,bratříček.Začala jsem uvažovat o tom,jak se asi má a se zděšením jsem zjistila,že se mi po něm a jeho vzteklého křiku začínalo stýskat. Zkusila jsem jestli nemám teplotu,oddychla jsem si,měla jsem teplotu.Tak to pak bylo v pořádku. Konečně zaregistruji,to co říká Leela o kopuli,zadívám se na ní a musím souhlasit,že opravdu taje „Mno podívej.Já bych řekla,že není dobrý nápad utíkat.Určitě by nás honili.Navíc,by si pak mohli myslet,že jsme vinní,protože,kdybychom nebyli,tak přece neutíkáme,že?Logické.Lepší bude,je nechat a» si to prošetří a pak nás pustí.Až zjistí,že jsou vedle,jak ta jedle.Co myslíš?Raději vydržet těch pár dní nepohodlí než se nechat do konce života nechat honit,jako zločince?Co?“usměji se váhavě. |
| |
| Stále probíhající rozhovor pod kopulí... "No... já si teda nemyslím, že by mě mohli honit celý život..." podotknu jen tak mimochodem, i když do nějakého vysvětlování proč si myslím, že by tomu tak mohlo být, se nepouštím. Přeci jen o mě všichni nemusí vědět všechno. Navíc když je sotva znám... "A on je útěk ze zajetí a útěk ze zajetí..." pronesu moudře, toto se již chytrám vysvětlit. "Kdyby se o nás starali, dali nás do stanu a dali nám něco k pití a jídlu, tak bych tu kldině zůstala dýl... to by se dalo vydržet... Ale když mi najíst nedaj... prší, je zima a prostě je to všechno naprd, tak mě to nebaví... a pak je možná lepší utýct. A» si myslí co chtěj..." dupnu trochu vzdorovitě svou malou nožkou. Zjevně se cítím stále velice dotčena zacházením, které je proti všem slušnostem jak by se mělo jednat se zajatci, kteří nebyli navíc nijak rozumně a smysluplně obviněni, natož aby jim bylo něco dokázáno. "To bysme tu taky mohli umřít hlady..." pohladím si své ploché bříško, které v odpověď lehounce zakručelo. Zvuk to byl jemný a vlastně i roztomilý jako všechno na mně, ale příjemné mi to nebylo. Raději bych kdyby nekručelo. "Hele já nevim... Esli ta kopule zmizí a esli přestane pršet, abych mohla lítat, tak asi uletím... tady nejsem spokojená... Nemůžou mě chytit..." Spokojená? Opravdu jsem řekla spokojená? mohlo by se ti vkrást do mysli. Tady jde o obvinění z velezrady a mně jde především o vlastní spokojenost... Už to tak vypadá... |
| |
| Tábor - zajatci, Aínei Vojáci mají dost starostí sami se sebou - a jak se šeří a déš» houstne, o zajatce se moc nezajímají, nebo alespoň ne moc zblízka. Rozhodně si nevšimnou, že jedna zmoklá hromádka dek se odsunula až ke kraji tohoto podivného vězení. Místo, kde se dotkneš bariéry se slabě zavlní - je to pocit, jako by ses dotkla slaboučké vrstvy vody, ale kůže zůstává suchá. Žádné jiskřičky, žádný odpor. Jenom v hlavě jako by ti zazněl vzdálený Matyášův smích. Opodál v táboře se všechno značně uklidnilo - koně v ohradě věší hlavy a popocházejí sem a tam, většina vojáků zalezla do stanů, jen tu a tam někdo projde kolem ohně. K vám se nikdo podle všeho nechystá. Někde v dálce zahřmí... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Déš» ti suverénně prolézá mezi chlupy a jako by byl nadán nějakou zlomyslnou inteligencí, snaží se ti propracovat do ucha a parádně to šimrá. A do toho se ti ještě v hlavě ozve hlas, o kterém jsi si skoro jistý, že nepřišel ušima. "Hlídejte si tu malou, tu ze světa lidí," praví hlas, zní trochu pobaveně, a trochu starostlivě a skoro bys i řekl, že patří věštci Matyášovi. "Budete jí potřebovat, jestli chcete zabránit zničení Zdi. Vojáci jsou tak... omezení..." povzdech a smích. "Věštba byla řečena - ale řekněte jim něco ve smyslu "to oni s tím mají něco společného" a nenapadne je, že byste mohli být záchranou, ne zhoubou." Chvíli je ticho, ale stále cítíš tichou přítomnost další mysli ve své. |
| |
| Nespokojená Leela Udiveně na Leelau pohlédnu „No..pro tebe je v lese asi jídla dost.“a slovo ‚tebe‘ zdůrazním. „Ale souhlasím,že takový stvořeníčko,jako jsi ty potřebuje k životu volnost.“tohle nebylo z moji hlavy,ještě,že se ty pohádky občas hodí. “Ale co se týče mě,já tu zůstanu.Je to pro mne výhodnější.Určitě mě zavedou k lidem a třeba někdo z nich bude vědět,jak se dostat ke Zdi. Chvíli si to ještě promýšlím,ale pak kývnu hlavou „Jo…je to logické.Navíc je tu ještě ten Marlock.Co jsem slyšela,tak bych neměla šanci.S touhle gardou kolem mě už ano.“pokrčím rameny. |
| |
| Stále ještě na hromadě sítí. Pořád ještě nehnutě sleduji okolí. Vidím Nugátův ústup. Jak k nám šoupnou barbara i tu dívku, která tvrdí že je zpoza zdi. Sakra kam jsem se to zase dostal! pomyslím si. První kapka se mi, jako obvykle, rozprskne na širokém nose. Trochu ho pokrčím ale jinak se stále nehýbu. Houstnoucí déš» mi nijak zase až moc nebaví. Ostatně celý život spím jen pod čirou oblohou, v dešti, zimě, snehu. I když samozřejmě nepohrdnu nějakým suchým místečkem. Z přemítání mě vyvede zjištění že se něco děje s naším vězením. Už i dryáda si toho všimla a plíží se to vyzkoušet. Náhle mnou něco lehce trhne a probere mě to ze strnulosti. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro Slova pronesená v mé vlastní hlavě mě docela dost překvapí. Chvíli si tak rozmýšlím čeho že to jsem svědkem. Pak se snažím zformulovat myšlenku a odpovědět tomu vlasu. "Sakra co já s tím mám společného, klidně jsem si lebedil na stráni. A teď tu mám něco zachraňovat a ani nevím co!" Ještě si pomyslím Co mě je do světa lidí. "Copak já vím jak hlídat nějaký ukecaný děvčata?" formuluji myšlenku "To jí mám bacit po hlavě, hodit si jí přez rameno a utíkat s ní ke všem trolům?" formuluji dál. |
| |
| Už se nezdám jako kus dřeva. Zmateně zamrkám, jako bych vyháněl kapky z očí. Pokud by se tam ale vůbec přez husté obočovlasochlupy dostaly. A rozhlížím se po ostatních jako bych od nich něco čekal. Na neznatelně delší chvíli se můj pohled zastaví na dvojici pod dekou. |
| |
| Nespokojená, ale rozumně mluvící Leela odpovídající Jeane "To jistě..." ušklíbnu se trochu sarkasticky nad poznámkou o tom, že jídla pro mě bude v lese jistojistě dost. "Kdo říkal, že žiju jenom v lese?" podivím se nad jistotou, se kterou slečna usoudila, že to bude nejspíše mé přirozené místo pobytu. Jenom tam většinou přespávám, ale to hlavně kvůli klidu, a ne z nějakého plezíru či pouhého potěšení "být v lese". "Ale můžu tě upozornit, že zrovna v bezpečí tu před Morlockem určitě nejsi. Je velkej jakoooo... stodola..." hledala jsem chvilku vhodné přirovnání, "... zuby má jako meče, drápy jako šavle a jeho dech umí zabíjet... je skoro nesmrtelný a strach rozhání jen pohledem..." vkrádá se do mého hlasu opravdová přesvědčivost a stejně tak i přesvědčenost sebe sama, že mluvím čistou pravdu, nic než pravdu, a k tomu mi dopomáhají bohové... "S tou gardou, kterou tuhle sebranku tak vznešeně nazýváš, máš ještě menší šance... a víš proč? Protože Morlock je všechny zbaští jako jednohubky, ani se nezadejchá... a tadle bariéra ho nezadrží... to ti garantuju..." udeřím roztomilou pěstičkou do otevřené dlaně, abych tak doplnila údernost svých slov. "Budeš tu jako v pasti..." pronáším temným hlasem, který mrazí v zádech a donutí tě zamyslet se nad tím, jestli nemám nakonec pravdu... "Nebudeš moct utýct, protože tě ta bariéra bude držet, esli se po tom dešti obnoví... a Morlock tě slupne jako malinu..." udělám dramatickou pauzu, aby sis mohla představit, jak tě požírá obří příšera neurčitých, však přesto značně hrůzostrašných tvarů... "A já ke Zdi taky trefím..." pronesu už jen tak mimochodem, trochu pyšně, jako takovou třešničku na dortu... a jako bych tě vlastně najednou ani nevnímala, začnu se dychtivě rozlížet po celém prostoru, přičemž tě nechávám v tvých představách rozebrat si můj proslov... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Kdyby to zabralo," souhlasí bezelstně Matyáš, je-li to on. "Tak proč ne. Ale do toho ti mluvit nebudu." |
| |
| Tábor+Jeane má dilema S podivem poslouchám Leelu a pomalu se mě zmocňuje strach,sice je pravda,že není dobré usnout na vavřínech,ale dokud mi tohle neřekla cítila jsem se relativně v bezpečí. Po pravdě…raději bych byla,kdyby mi to neřekla.Opatrně přeměním polohu nohou,začínali mi dřevěnět. „Díky Leelo.To jsi mě uklidnila.“povzdychnu si a při představě,jak to monstrum vraždí chudáky vojáky a nakonec mě,naskočila mi husí kůže a oklepala jsem se. Nechtěla jsem,aby se vojákům něco stalo,vždy» se k ní nechovali nijak zle,nikdy nikomu jsem nepřála nic hrozného. Teda kromě Randalovy od Voleneckých.Pořád ji ve škole tahal za vlasy a nadával jim protože v dětství měla pihovatý obličej a ona si přála,aby mu upadla noha. „To máš samozřejmě pravdu.“přiznám,ale neřekla jsem ji,že jsem převážně nechtěla už bloudit po lese,sama a chtěla jsem být zase mezi lidmi Sáhla jsem do kapsy a vytáhla mátový bonbón „Nechceš mátový bonbón?Je sice trošku starší,ale tyhle věci by měli vydržet hodně dlouho.“nabídnu ji. “Ty bys mě odvedla ke Zdi?“zeptám se. |
| |
| Stále stejný rozhovor "No přece bych ti nelhala..." pokrřím rameny, když se mi dostane sarkastické poznámky. Myslela jsem to dobře a upřímně, i když možná malinká toua postrašit Jeane by se taky našla. Podívám se na Jeane a do očí se mi na chvilku vkrade, jako by si ze mě dělala srandu. "To bych stěží unesla... jak to mám cucat?" sice trochu přeženu velikost, protože bonbón bych sice nejspíš opravdu unesla, ale co se táký cucání, tak do pusy bych jej nacpala jen opravdu stěží, jestli vůbec. "Nó, dovedla..." pokývnu hlavou. "Ale pochybuji, že když pěkně poprosíš ty pány co nás hlídají, aby tě pustili, že tě mám dovést ke zdi, tak že ti vyhoví. Spíš se ti vysmějou..." smutně podotknu... situace nám příliš nepřeje... |
| |
| tlachání pokračuje Zase bonbón schovám "Promiň.Myslela jsme,že by sis dala....byl to jen takový nápad."řeknu. Stisknu pevně rty,snad i trochu uraženě "Já nevím.Musím si to pořádně rozmyslet než se někam rozeběhnu.Všechna pro a proti...vyhlídka,že se nám za zády bude pohybovat tlupa ozbrojených mužů není zrovna také pěkná.Stačila by jedna rána a budu si muset ze země zbírat svoje vnitřnosti.Také krásná vyhlídka."povzdychnu si. "Navíc jsem už unavená.Měla bych se rpospat,ale když teď půjdu spát,tak třeba promeškám dobu,kdy budu moc utéct.ALe chci opravdu utéct?Moc ne....ale Leela má pravdu.Zůstat tu je šílenství,ale utéct je také šílenství!"znovu si povzdychnu. Bylo to těžké rozhodování. "Já ti nevím....je to hodně složité....ty se nemusíš dvakrát rozmýšlet....můžeš se schovat do stromu a je to.To já nemohu.Tebe nehoní Morlock,jen proto,že jsi přešla Zeď.Nepotřebuji aby mě honila ještě partička chlapů.Achjo...měla jsem zůstat doma..." |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro "Hm, dobrý vtip!" ušklíbnu se v myšlenkách nad únosem. Už se ani nepozasavuji nad tím že si tu v duchu rozprávím sám se sebou. "To bych nejdříve musel narvat starou ponožku do té její hlásné trouby, jinak by byl poplach horší než od polnice!" Představa ječící Jeane se mi pramálo zamlouvá. Pak mě ještě napadlo jí bacit něčím po kebuly ale pravděpodobně by zase ječela ta přerostlá vážka. "Ach jo." povzdechnu si docela nehrdinsky. "Asi to budu muset zkusit po dobrém." Rozhlédnu se po okolí, kde se kdo nachází, zkontroluji osazenstvo našeho vězení, obvzláště pak dryádu jak pokračuje její průzkum bariéry a s velkým přemáháním se konečně zvednu z hromady sítí. |
| |
| zmoklá hromada sítí Kdyby si mě někdo všímal, tak si všimne že jsem se konečně trochu pohnul. Zvednul jsem se ze svého ležení a pomalým loudavým krokem se vydávám ke stojící Jeane a Leele. Občas pohledem zaletím k Aíney, občas k vojákům. "Ehmbr" ozve se Jeane zachumlané do přikrývky za levým ramenem. Je to takový jakoby uklidňující zvuk, něco mezi zabručením horského lva a lámající se větví. Pro citlivější nosy se k tomu ještě line libá vůně mé promočené srsti. Něco mezi lišejníkem a trouchnivějícím dřevem. "Ehm, ..." ozve se již zřetelněji. "Jak dlouho zde ještě chcete posečkávat?" vůbec si nepřipouštím žádnou možnost volby zůstat zde. |
| |
| Rozhovor už ve třech... "Hmmm... neurčitě mi unikne, než se dám do nějakého dalšího převědčování Jeane. Musím si také rozmyslet, co jí řeknu... "No jak myslíš..." pokrčím obnaženými ramínky a dodám. "Já tu rozhodně celou noc trávit nehodlám..." řeknu poměrně rezolutně, přičemž zrovna když o tom mluvím, tak se k nám příšourá, připlíží respektive prostě přijde ono nejroztodivnější stvoření ze všech. Oživlý pařez. Nakrčím nosík, když mě do něj udeří něco, co páchne jako zmoklý cirkus a poměrně okázale si potom nos raději zacpu. Přeci jen se nechci udusit a čeho je moc, toho je příliš a jistota je jistota... "Bo já bebim... Ale boc blouho be..." setřenou artikulací, jako bych měla opravdu rýmu jako trám, odpovím Dřevožroutovi pokud možno co nejpřesněji a nejkratším možným způsobem, doufajíc, že víc po mně nebude chtít vědět a zase se třeba vzdálí... |
| |
| stále v táboře a nejpodivnější stvoření co jsem zatím viděla První co mě vytrhne ze stavu zamyšlení je smrad a pak až hlas,otočím se k něčemu co vypadá,jako chlupatá koule s nožičkami „Uhm….bože….cože?Jo….já nevím….uh….já uvažuji,že tu zůstanu.“řeknu a snažím se nenapodobit Leelau s zacpaným nosem. “Ježiš…koupal jsi se někdy?“zamumlám a pořádně si stvoření prohlédnu,možná,kdyby tak nepáchl asi bych ho považovala i za roztomilého. „Asi se uložím ke spánku….zůstanu tady.Zdá se mi to nejlepší.Promiňte.“řeknu,ani nevím proč,ale prostě jsme se jim potřebovala omluvit. |
| |
| Čekám ještě nějakou dobu. Musím si být jistá, že déš» smyl co nejvíc z bariéry a že si nás strážci absolutně přestali všímat. Samotný déš» mi až tak nevadí, dává stromům sílu, napájí je, aby neuschly. Je to spíš přežitek z předchozích let, kdy jsem se jako každé stvoření před deštěm schovávala pod kapucí, pláštěm nebo střechou. Spíš se bojím o svoje housle. Nejsou obyčejné, ale nevím, co by s nimi voda udělala. A nehodlám to momentálně zkoušet. Pokusím se ven prostrčit již celou ruku. Pokud se nic nestane, protáhnu se bariérou a nenápadně se jako pohyblivá hromádka látek začnu plazit pryč. Je mi jedno, že se zabahním. Chci využít toho, že je jich špatně vidět, tak když se přitisknu k zemi, třeba si mě nevšimnou, ačkoli se plahočím přes louku. |
| |
| Aíney Už je skoro tma a déš» je dost hustý - tvůj nenápadný odchod prošel bez povšimnutí, alespoň prozatím. Projít bariérou nebylo nepříjemné, možná dokonce naopak, zbylá síla jenom pohladila. Les je vzdálený nějakých padesát kroků, úmorných a únavných z potřeby se schovávat, nejblíž asi podél ohrady s koňmi. Kapky jsou ledové a protivné... schoulit se teď tak v teple dřevěné náruče stromu! |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Možná se ještě potkáme, vyvolená. Protože k tomu, aby byla Zeď zachráněna, k ní musí přijít alespoň tři z věštby, která byla řečena. Určitě to musí být ta lidská dívka, její přítomnost bude nezbytná - a co ty, budeš tam též? Nebo utíkáš na druhý konec království?" |
| |
| soukromá zpráva od Aíney pro S občasným tichým heknutím se plazím dál jako voják, kterého krutě cvičí pro všechny rozmary počasí, situací i velitelů. Je to o to těžší, že musím svírat housle tak, aby se mi neponičily. Vždycky na chvíli zastavím a oddechnu si, ale hned se plížím ke koním, odkud prchu do lesa. A chytejte dryádu v lese, tupci! To se vám jen tak nepodaří, když nebudete mít věštce. "Musím nejdřív pomoci králi. Tam utíkám, to mě vyhnalo z Lesa. To zabilo Svatonína..." posmrknu, jak se mi oči zase zalívají slzami. Nebo je to déš»? Nesmím na to jméno ani pomyslet. "Však podle věštby máš víc než tři." |
| |
| trojka Nevšímám si nakrčených dívčích nosíků. Ostatně ani ony nejsou pro můj krásný nos zrovna moc fajnové počuchání. Nemyté, zaprášené, vypařuje se z nich alkohol a trol ví co ještě jiného, co na sebe ženy plácají. Je však třeba docela spěchat. Mému pohledu neušlo to co pohledům stráží. Dryáda vzala čáru! O to hůř se povede nám jestli tu zůstaneme. "Brm, ehmm" zachrchlam "Nechci nějak naléhat ale musím tady s Leelou souhlasit." souhlasně zabručím. Při tom si dřepnu abych k ní měl blíž. "Ostatně, už nám stejně nic jiného nezbývá," nenápadně ukážu do míst kde byla ještě před chvílí dryáda. "teď nebo se nechat dál vláčet, tentokrát v železech." "A čím dřív tím lépe. Déš» za námi zahladí stopy. Je jen otázkou času než si někdo všimne že je nás tu o jednu méně." dodám s patřičným gestem svázaných rukou. Uf, tolika jsem toho už několik let nenamluvil! sám sebou jsem překvapen. |
| |
| Tábor a naléhání Neustále na mě ti dva házeli všelijaké argumenty a hlavně rozumné,že moje rozhodnutí,že tu zůstanu mizelo. Nakonec si povzdychnu „Dobrá.Půjdu také,ale jen doufám,že toho nebudu litovat.“řeknu tiše. Ohlédnu se na vojáky a skousnu si ret „Ale nemůžu odejít bez mého praku.“řeknu zamyšleně.Uvažuji nad tím,jak ho získat zpět.Už dvakrát jsem o něj prosila toho Nugáta,ale moji žádost ignoroval. Ale pak mi přišlo na mysl Co je důležitější?Tvůj život a nebo prak co mi daroval teď už mrtvý děda? A odpověď byla snadná i když se mi to nelíbilo. “Myslíte,že kdybych je o něj ještě jednou požádala,že by mi ho vrátili?“zkusím se zeptat na jejich názor s malinkou nadějí. |
| |
| Před útěkem Když si ke mně dřevožrout přidřepně, tak snad ještě pevněji smačknu své nozdry, a snažím se dýchat co nejméně. Pomalu se o mě skoro začínají pokoušet mrákoty, ale stále jsem ještě tak nějak schopna držet se na nohou... "Já ci byslíb, že by ti ho devrátili a eště by si všibli, že jedda už zbizela..." kvituji pohotovst, s jakou se dryáda rozhodla opustit místo, aniž by se s ostatními radila a začala tak jednat na vlastní pěst. Nehledě na to, že nás všechny svou bzrklostí a nerozvážností ohrozila. "Tak teda pojte... ale pokud bude ted chlupáč takhle sbrdět, tak si za chvilku všibdou, že tu už dedí..." pokrčím vzápětí rameny a zatahám Jeane za konečky jejích šatů směrem, kterým pravděpodobně zmizela dryáda, což je jakoby od tábora. Zatím jsem stále ještě pod onou pytlovinou, aby na mě nepršelo, ale kdyby se něco začalo kazit, tak nejspíše uteču... "Hlavdě dedápaddě..." špitnu. Poněkud komické je, že pro mě je nenápadnost takřka jediným druhem pohybu... |
| |
| Útěk Sice ve mně stále hlodá hlásek,že neděláme dobře.Hlavně proto,že kdyby nás chytli,mohli by si myslet,že jsme vinní.A to by se mi vůbec nehodilo. Ale nejvíce mě mrzí prak,je to kvalitní práce a navíc památka.No ještě jsme sice doma po něm měla čutoru,ale vzhledem k tomu,že nepiji,nijak moc,že bych si alkohol nosila sebou,byla mi k ničemu. „Tak jo….“zamumlám a začnu se sunout pomalinku k místu,kde zmizela ta druhá žena nebo co to bylo.Pohlédla jsem na Morrada,který zřejmě se stále rozčiloval kvůli našemu zajetí a nařknutí.Jen jsem doufala,že ho to také napadne a nebude se zlobit,že jsem na něj nepočkala. Jestli se bez povšimnutí dostanu až k barieře,chvíli váhám než se ji dotknu a pak se pokusím protáhnout.Jestli se mi to podaří,tak na druhé straně začnu hned po čtyřech lézt k lesu,kde jsem hodlala vstát a vzít nohy na ramena. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Aíney má pěkný náskok, jak se tak plahočí mokrou travou k lesu. Zplihlé vlasy ve tváři a úzkostlivě chráněné housle... už už se dostává mezi první stromy. Stejně tak dřevožrout s oběma dívkami, jednou mrňavou, druhou člověčí. Tráva studí a je mokrá a zabořit ruku do rozmoklé hlíny je pěkný blevajz. Dřevožrouta je navíc pěkný kus a stráže snad musely oslepnout, že si nevšimli, jak se šine pryč. Snad ho ochránila ta tmavá barva. Podél ohrady s koňmi se plížíte k lesu a už je to jen pár kroků, když za sebou zaslechnete výkřik... "Poplááách!" Odpoví mu další, a poměrně rychle vypuká organizovaný zmatek, kdy strážní pobíhají mezi sebou a zjiš»ují, co kdo neviděl, a muži v táboře krajně neochotně vylézají z vyhřátých stanů do deště. "Zajatci na útěku!" Jste snad tucet či dva sáhů od prvních stromů. |
| |
| útěk z tábora Tiše zasténám „Proč jsem se do tohohle pouštěla?“ a plazím se dál,ještě jsem nevstala než se zorientují chvíli to potrvá a tak si nás nemuseli ještě všimnout. “Jestli nás chytí…bože,bože….nedopadne to dobře.“brblám si sama pro sebe. Když se doplazím k prvním stromům za jeden se schovám a pomalu vstanu,nechtěla jsem se vidět,dokonce jsme jen cítila,jak jsem špinavá a mokrá.Chvíli se vydýchávám než vezmu nohy na ramena a začnu utíkat pryč od tábora. |
| |
| plížením, krokem, úprkem pryč Jdu za oběmi mírně nakrčen, z dálky to spíš vypadá jako bych lezl po čtyřech. Již to máme kousek k prvním stromům. Když ticho prořízne poplašný výkřik. K sakru! Je to tady! řeknu si a přidám. Snažím se holky přimět k rychlejšímu přesunu. Počítám že rozespalí a od ohňů oslepení vojáci se chvíli zdrží a taky známe to, vojenská mašinérie, než rozkazy dojdou ke kuchařům je po boji. Jen mě trochu mate, že při našem chytání se pohybovali vskutku sehraně, jako by už to někdy dělali! Teď však není čas na plané naděje, hupsky do lesa a zmizet ve stínech. Nevím jak na tom je víla, snad dobře, ale mám trochu pochyby o té lidské dívce. Vypadá jako ty naše lidské, a ty se v noci a ještě v lese, zrovna moc jistě nepohybují, natož aby běželi a přitom se nepřerazili o první muchomůrku, která neprozřetelně vystrčí klobouk. Jestli nebude zbytí, hodim si jí přez rameno připravuji se při jejím zaváhání na kraji lesa. Trol mi byl dlužen ty zajíce! brumlím si pod vousochlupovlasy. |
| |
| Útěk změněný v úprk Cupitám po zemi, až mám své šatičky urousané od rosy a od kapek, které již si našly cestu až na zem. Srdce mi buší až v krku, jak jsem napjatá, jestli se mi vše povede. Samozřejmě, že to ovšem není možné. Naštěstí, jsem v to až ani tak nějak moc nedoufala, takže velice brzy na to jsem připravena zareagovat... "A sakra..." vyklouznu se zaklením zpod deky a všem musí být jasné, že svým během jim nemohu stačit. Naštěstí jsem na to však zařízená a otočím se na ně. "Tak já mizím... díky za pomoc..." rozšíří se na chvilku mů ústa v zářivý úsměv a to je tak vše, co by vám zůstalo vypáleno do rohovek, kdyby jste měli čas ještě chvilku se dívat směrem, kde jsem ještě před okamžikem stála. Protože přesně s tím okamžikem zmizím a vy zůstanete případně pouze zírat na trávu, která byla na mém místě... |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Zneviditelnila jsem se. Ještě že to umím. Ještě že to mohu. Ještě že jsem alespoň při těchto hodinách a výuce dávala pozor. zaraduji se. Nic se mi totiž zatím v mém životě nevyplatilo umět více, než se zneviditelňovat a také i proto toho hojně využívám. Není nic lepšího, než nepozorovaně zmizet. A tím spíše, když jsem pronásledována... Vědoma si toho, že přece jen počasí není nejideálnější, roztáhnu svám křidálka a dám se tím nejrychlejším letem někam pod stromy. Za ten momenty by mi křídla nemusela namoknout tolik, aby se staly dočista nepoužitelnými a proto spěchám jak je to jen mořné. Jakmile se dostanu pod stromy, tak hodlám vyletět někam výše, odkud však budu mít dobrý rozhled, a sledovat z perspektivy lítajících tvorů útěk dřevožrouta a Jeane a při té příležitosti se jich jaksi držet. Samozřejmě pouze v uctivé vzdálenosti a jen proto, abych se dočista neztratila... |
| |
| Vyplašené stráže Jeden ze strážných, ještě mladý kluk, viditelně začal panikařit. "Chy»te jééé!" vyvřísknul a strhl ze zad kuši. Namoklou, protože to byl vážně trouba, ale na jednu střelu se ještě vzmohla, než praskla tětiva. Lísteček, který se dlouho nemohl rozhodnout, jestli vlastně chce utíkat, nebo ne, a když ano, tak jak moc rychle, a je proto pozadu... se srdcervoucím výkřikem rozhodí rukama a skácí se k zemi. Šíp mu trčí ze zad, voda padající z nebe se mísí s krví... "Nestřílet!" zaburácí velitelův hlas, když si okamžitě uvědomí, co se tam asi děje. "Musíme je dostat živé!" Prchající zajatci Se splihlými křídly, ze kterých kape voda a které se už teď, na počátku noci, nemohou dočkat slunce, sedí zmoklá víla mezi listím, nikým neviděna a nezahlédnutelná; jenom kousek nad dřevožroutem, který před sebou mezi stromy postrkuje lidskou dívku. Být mrňavá víla má v podobných chvílích něco do sebe. Ale uprchlíci mají štěstí - vojáci si donesli pochodně a dokonale oslněni, pletou se jeden druhému... to ale nebude dlouho trvat. Přeci jen, nejsou to amatéři. |
| |
| Prchání Když zmizí malá víla začnu se děsit „Počkej!Leelao!Slíbila jsi mi,že mě odvedeš ke Zdi!“řeknu více nahlas než bych měla.Když se rozhlédnu a nikde vílu nevidím naštvu se „Ty malá hnusná zrádkyně.“syknu „Měla jsem poslechnout svoje srdce a nikam neutíkat.Teď už je,ale pozdě…sakra!“mručím si. Trochu přidám,aby mě ta chlupatá potvůrka nemusela stále postrkovat „Kam chceš jít?“zeptám se ho,protože absolutně netuším kde se schovat,kam jít. Měla jsem tam zůstat!skřípu naštvaně zuby. |
| |
| prchající "A sakra!" uklouznemi když zadrnčí tětiva. Jen tak letmo kouknu co se za námi děje. Lístečkovo chroptění mě popohání kupředu. Ani velitolovo zvlání o živých mě moc neuklidí. Už jsem viděl dost živých kteří by raději byli mrtví. "Sakra, sakra!" ulevím si když na mrňavá víla zmizela. Zase je to na mě! Proč jen já musím mít pořád něco do činění s nějakými nevinnými! proletí mi hlavou. Není však čas na sebelitování. Stráže se určitě za chvíli zformují. Vůbec neví kam běžet. dívám se na klopýtající dívku. Když poběžím před ní někde jí ztratím! "Nedá se nic dělat, takhle by jsme se daleko nedostali!" pronesu spíše k sobě, když vidím jak se motá jako můra u svíčky. Popadnu jí kolem pasu. Hodím si jí přez rameno. "Pšt!" syknu před přívalem jejích protestů. "Kdyby jsi tam zůstala tak třeba by jsi tam teď ležela ty s tím šípem v zádech." Přemýšlím co sní, kdyby začala vyvádět a křičet. Možná bys jí tu měl nechat ležet, co je tě do zachraňování nějakých bláznivých holek. ozve se po»ouchlý hlásek. Tak ne. omluví se. Ale raději přidej! To mi ani nemusí připomínat. Krok se se prodlouží na skok. Zamířím tam kde nejhlubší je les. :-) Pro necvičené oko se řítíme z tmy do ještě větší tmy. |
| |
| S vytrvalostí topící se kočky se dál plahočím k lesu. Popožene mě myšlenka, že za chvíli se srkyju mezi tichými a věčnými přáteli, takže ještě přidám, i když se to zdá nemožné. Vyskočím jako vyplašená srna, zabahněná a mokrá, ale to mi momentálně vrásky nedělá. Chráníc housle, při výkřiku se rozběhnu do lesa, jako by mi za patami hořelo. Slyším za sebou ostatní a v duchu zakleju. Tak to oni, nemehla! Do stromu se asi znovu schovat nemůžu, kdyby za námi poslali toho věštce, a tak mi nezbývá než utíkat. Až jsem si jistá, že jsem poblázněným lidem zmizela dost daleko od tábora, odvážím se prodrat nepříjemným krovím k nějakému stromu, kam se dostává obtížně. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jak tak koukáš z větve dolů a kape na tebe voda z listí... přímo za tebou se ozve nevrlý hlas. "Co je to, ke všem sakrům, za randál? A co to tu smrdí?" Z dutiny stromu vykukuje postarší plch, nespokojeně mžourá do deště, krčí nos, zívá. Zjevně tě nevidí, očima přejíždí prostor, kde jsi, bez pozastavení. "Někdo tu byl," řekne plch sveřepě, jako by pokračoval v hádce, která započala už dávno. "Říkal jsem ti to. Divnej čmuch! A pořád ještě silnej. Snad to déš» brzy spláchne." "No to víš, že jo," ozve se zevnitř, "ale už zalez, než vycouráš všechno teplo..." "Už tu zase táboří ta lidská cháska a někoho honěj," zjiš»uje plch, jak tak kouká mezi větvemi a natahuje krk, aby dohlédl až na tábor. Vousky se mu vzrušením klepou. |
| |
| Prchající dřevožrout s nákladem Déš» a tma a spousta mokrého listí, co se lepí na kůži a protivně studí. Nejhorší možná chvíle na úprk lesem; nebo možná nejlepší, protože v tomhle nenajde stopu ani to nejcvičenější oko či nejbystřejší nos. Kdesi za vámi se poměrně rychle, ale ne dost rychle, organizují pronásledovatelé, zjevně zaskočení tím, že jejich klec tak náhle selhala. Kdo ví proč se tak stalo. Magie je nevyzpytatelná a mágové, jak známo, též... Dřevožrout duše mezi stromy, natahuje nohy seč může, až nečekaně šlápne do prázdna. Úzká proláklina stala se pastí, on i jeho živé zavazadlo se teď kutálí hlava nehlava dolů, kde se klikatí uzoučký potok. Žbluňk! zapadne dřevožrout až po kolena. Žbluňk! zjistí Jeane, že si nedobrovolně myje vlasy. Chabou útěchou jim může být, že mokřejší už po tom dešti asi být nemohou. Aíney Mezi stromy jako by bylo rázem tepleji a příjemněji, i když i tady studené kapky neomylně míří rovnou za krk a studený větřík profukuje až na kůži. "Tady už někdo bydlí," ozve se nekompromisní a rázný hlas, když se dotkneš jednoho z kmenů a vyhlédne hezká, a obvykle asi i milá tvář, nyní však přísná. "Najdi si svůj strom." Morrad Barbar sice vyběhl s ostatními, ale v náhlém hnutí smyslů se rozběhl zpět pro Lístečka... a byl chycen, a po krátkém boji odveden v poutech zpět do tábora. K něčemu dobré to přeci jenom bylo - zdržel tím mírně pronásledovatele. |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Sedíc na svém novém místě rozhlížím se a zjiš»uji, nakolik je pro mě výhodné vydati se dál. Mezitím s sebou škubnu leknutím, když si za mnou začínají povídat dva plši či plchové a neviditelným terčem jejich rozhovoru jsem já. I když mě nevidí, je jasné, že nejsou daleko od pravdy a vlastně mě asi i docela dobře cítí. Ta situace není pro mě jednoduchá. Na jednu stranu bych se chtěla vydat za ostatními, abych nebyla "hnusnou malou potvorou" jak jsem byla kvůli svému pudu sebezáchovy tak necitlivě nazvána. A na stranu druhou je představa skrýt se v plším příbytku docela lákavým strávením noci v teple a ne na mokru někde venku. Snad bych i zanadávala, ale nechce se mi se prozradit před čmuchajícím plchem, aniž bych byla rozhodnuta, zdali chci strávit noc v jeho příbytku, nebo se alespoň pokusit je přemluvit. Zatímco stojím pod stromem na stromě, tak lehce mávám křídly, abych je osušila, než se vydám na další cestu. Přeci jen ne že by pro mě něco znamenalo to, že jsem řekla té naivní slečince, že ji zavedu ke Zdi. Vždy» ani sama pořádně nevím kde je, ale taky jsem potřebovala dostat ven víc cílů, aby se jim nás hůř chytalo. Proto by bylo možná i nemoudré se za nimi vydat, zvláště když mě teď budou jen ztěží hledat... Ale zase jsem blízko k táboru, tady by mě ještě mohli nějak zachytit, to by nebylo moudré to riskovat... A to je asi hlavním impulsem, abych vzhlédla k obloze a vydala se dalším třepotavým a co nejobezřetnějším letem, kdy se snažím vyhýbat kapkám a co nejvíce se zdržovat pod stromy, za dřevožroutem a Jeane. Abych je mohla případně později pokrýt kouzlem a tak jim umožnit případně útěk. Pokud uznám, že to bude vhodné... |
| |
| padající s nákladem Klidně si běžím i s nákladem, nezvykle klidným a opájím se lehkým krokem, který se ve chvíli proměnil v lehký let. Kdybych byl lekavější povahy asi bych zařval "Uááááá", takhle jsem jen mírně zabručel. "grrrr" Ve chvíli volného pádu jsem přemýšlel co s nákladem, odhodit či držet. Odhodit! Po pár přemetech, kotoulech a "měkkém" přistání, jsem usoudil že to bylo správné rozhodnutí. Takhle jsme si letěli každý svou cestou a nepletli jsme se navzájem. Kdo ví čí žebra by byli pevnější. "Promiň." brouknu rozmrzele na omluvu. Spíše se ale vztekám sám na sebe, jak jsem mohl tu díru přehlédnout. "Jsi celá?" ptám se a přešlapuju v blátě. Ne že by mi to nějak vadilo, my co nemáme boty jsme zvyklí. Čekání na odpověd, si krátím prozkoumáváním terénu. "Nakonec to zase neni tak špatný." hodnotím situaci značně optimisticky. "Když půjdeme na dně, nikdo nás tu neuvidí." dívám směrem nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro |
| |
| Pád,let,přemety.Připadám si skoro,jako akrobatka,kdyby to tak nebolelo.Jistě,že u toho hulákám.Já taková křehká dívka,prostě musím při tom hulákat,abych dala najevo,že to není příjemné,ba bolestivé. A ten dopad byl opravdu nejlepší.Padla jsem do bahna obličejem.Chvíli ležím než se začnu zvedat a vyplivnu kus bahna. “Je mi skvěle…“zakašlu a sednu si.Podívám se na sebe a zafňukám “Vypadám tak…odporně…“popotáhnu. Pomalu se zvednu “Já chci domů…“oznámím dřevožroutovy nosovým hlasem,jak mi bylo do breku.Byla jsem nevyspalá,vystrašená,polámaná,špinavá a stýskalo se mi. |
| |
| Strom Zachumlám se do deky, i když je mokrá a zablácená. To, že housle chráním jako oko v hlavě, snad ani nemusím zmiňovat. Jelikož jsem dryáda, pod nohama jako by mi nepraskaly žádné větvičky, které by jistě zákonitě vydaly hlasitý a vyčítavý zvuk, kdyby na ně šplápla těžká bota člověka. Ani listí nešustí a po tichém požádání se rozestoupí i to nejtvrdohlavější křoví, jež by ze mě mohlo servat již tak nedostatečné odění. Asi si budu muset pořídit i něco jiného, když půjdu mezi lidi. Jenom nevím, jak to provedu. "Prosím, potřebuju se ukrýt, sestřičko. Hnusná člověčí chamraď - muži, jak jinak! - na mě uspořádali hon. Ale tady mě snad nenajdou. Jistě se pustí po stopě jiných, co taky utekli. Jestli se objeví... uteču jinam, aby ten strom nepokáceli." Mluvím tiše a naléhavě a vypadám uboze. Zmáčená, zablácená a unavená. Jiná dryáda by už tak daleko od stromu padla. Taky mi zvětšující se vzdálenost není dvakrát přijemná a asi bude chvíli trvat, než si zvyku na to, že budu muset příživničit u jiných dryád. Udělám na ni psí oči a netrpělivě přešlápnu. I přes útrapy jsou rostliny na mě celé, jen květy se trochu zatáhly. |
| |
| bahníci Jsem docela rád že Jeane dopadla do bahna nosem, tedy spíše ústy. Ještě by někdo mohl zaslechnout to její hulákání. Takhle ho utnul bahnitý zákusek, pěkný jílovitý, cítím to jak mi při přešlapování prolézá mezi prsty na nohou. Ještě že jsem do toho nepadl taky nosem, z vousů by se mi to blbě vybíralo. Že toho mám dost na zádech mě nějak uniklo, nebo spíš nevadí. Však ono to opadá. "Hmhhhh. Jo jooo." zahučím na Jeaninu odpověď ohledně jejího stavu a vizáže. "No joo. To joo." vypadá to jako že s ní souhlasím ohledně cesty domu. "Tak je nejlépe vyrazit." Projdu okolo ní a vyrazím po dně potůčku směrem od tábora. Po dvou krocích se zarazím a zůstanu nehnutě stát. Pomalu se otočím na dívku. Sakra! Co se to se mnou děje! V očích se mihne náznak nějakého soucítění. Tohle už jsem dávno necítil. Vždy» lidé jsou tak proradní, proč se o ní starat! "Zkusíme jít tím údolíčkem. Kdyby jsi se moc bořila vemu tě na záda." najednou můj hlas již nezní tak skřípavě a drásavě. Spíše jako ševelení osiky ve větru. "Měly by jsme se odtud dostat co nejdál. Trol ví jestli na nás zase nevyrukuje ten vševěd." dodám. Chvíli se rozhlížím po okolí, pak udělám dva kroky do stráně. Tedy spíše se po čtyřech vyškrábu ke keříčku trnek. Po chvíli již Jean podávám její klobouk, kupodivu je asi jediný který je čistý, jen trochu mokrý. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro Já bych snad mohl vědět kde je ta zeď když už jsem na tom světě tak dlouho. :-) |
| |
| Začnu se kontrolovat,vyhrnu sukni a dívám se na nohy,jestli náhodou jsem v tom bahně nenabrala černé pasažéry.Pijavice.Ale zdálo se,že ne,ulevilo se mi,že jsem žádnou nenašla a sukni jsem zase pustila a koukla se na dřevožrouta “Myslíš,že tu jsou pijavice?“zeptám se ho. “Jasně…já…pokusím se ti stačit.“a začnu pochodovat v bahně a nechutně to čvachtá.Najednou se zastavím “Ale ne!To bahno mi sežralo botu!“zasténala jsem a ohlédla se.Už jsem jen viděla,jak moje lodička s bubláním zmizela. Potlačím zafňukání,otočím se zpět a zase vykročím,ztratím i druhou botu a už jsem zcela bosá a bahno mi lezlo mezi prsty.Bylo to odporné! “Kam….kam jdeme?“zeptám se a znovu vyhrnu sukni,abych ji tentokrát netáhla v bahně.Sice to nebylo asi potřeba vzhledem k tomu,že už byla tak špinavá,ale zvyk je zvyk. “Tohle je to nejhorší co se mi kdy stalo.A to je pravda.A to jsem si myslela,že málem spadnout do žumpy je opravdu to nejhorší.“ |
| |
| Dryády a strom Dryáda na tebe kouká, váhá, prohlíží si tě... "Jen pojď dál," řekne pak účastně, když se jí to v hlavě všechno srovná, "Musíš už být unavená... ti vojáci, to je hrozná svoloč, to ti povím! Občas tu bývají. Naštěstí sbírají jenom suché dřevo na ty svoje - ohně..." poslední slovo vyprskne pohrdavě. "Nikdy jsem neviděla nikoho, jako jsi ty," říká dryáda zvědavě, jak tě vede do stromu. Má to uvnitř pěkné; jak už to bývá, jakkoli je útlý kmen, komnaty pro dryádu jsou prostorné tak akorát a vůbec nevadí, že se podle zdravého rozumu nemohou do stromu vejít. Sama je trochu pocuchaná a šaty má samou ozdůbku, jak je dneska mezi mladšími děvčaty v módě, a zřejmě má trochu slabost pro narcisy, ale působí mile a vstřícně. "Proč tě vůbec honili? Posaď se..." nabízí ti místo v křesle uprostřed příjemného, útulného pokojíku. Na stěnách několik různobarevných koulí vydává teplé něžné světlo a dryáda ti také hned nese teplou přikrývku. "Jsi celá promoklá..." Obejde koule na stěně a každé se zlehka dotkne dlaní. Teplo, které vydávají zesílí. "Tak," usměje se na tebe zelenovláska, a založí ruce v bok, "Můžu pro tebe ještě něco udělat, aby ti bylo líp, po tom všem?" |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Ještě jednou si pro sebe zakleji, když se domáknu, že tohle asi bude opravdu spíše mokrá noc, než strávená někde v hezkém suchu jakéhosi plšího příbytku. A potom již znovu roztřepávám svá křídla, abych se na vlnách větru nechala unášet nocí za Dřevožroutem a Jeane. Letím takovým kolísavým letem. Neletím dlouhé vzdálenosti, ale prostě spíše přelétávám od stromu ke stromu. A u každého se na chvilku zastavím a pár okamžiků věnuji roztřepávání křídel, setřepávání vody a alespoň drobnému vysoušení, než-li se vydám na další let. Ale snažím se, aby se mi oba utíkající neztratili... |
| |
| v údolíčku Nad slovy o pijavicích se trochu pozastavím. Nejdříve nevím o čem je řeč, pak mi to dojde a bezděčně se kouknu na své krásné sukovité nohy, měkkce se prošlapující bahýnkem. Pohled říká něco o tom, co že by tam asi tak chtěly ty pijavice dělat. "Mrhrr, myslím že ne" odpovím. Co by tu asi tak dělali. Po pár dnech bez deště je tu sucho. pomyslím si ale nic neříkám. Zpomalím krok aby na mě dívka stále viděla. Jít vedle sebe se dost dobře nedá, údolí je zde široké sotva pro jednoho. Občas se zužuje tak, že je možné se rozpaženýma rukama dotknout obou stěn. Další poděšený výkřik mě nechává chladným. Já taky nemám žádné boty a jak se mi šlape. "No vidíš alespoň si do nich nenabereš." odpovím a sám se divím kde se ve mě bere ten humor. Další hořekování nechávám bez povšimnutí. Ostatně co je to vlastně ta žumpa? Nemá to něco společnýho s tím co lidé dělají když se nají? No pak tedy nevím jak s tím může tohle krásné voňavoučké bahýnko vůbec srovnávat! nakrčím odmítavě čelo. "Jdeme ke zdi." pronesu ohledně směru pochodu. "Pokud tam tedy ještě chceš jít." pak mě něco napadne. Co tu dělá a jak se sem vlastně dostala. A taky třeba přestane pořád hořekovat pro trochu špíny. "Hele jak jsi se sem vlastně dostala? A proč chceš najednou zpátky?" |
| |
| v blátivém údolíčku Když uslyším,že se vracíme ke Zdi,byla jsem překvapená,na to se usměji “Ty mě vezmeš ke Zdi?Opravdu?Ah….ty jsi zlato!Opravdu!“přičvachtám k němu a vroucně ho k sobě přitisknu,jako bych ho snad chtěla umačkat. “Promiň…já jen…jsem moc ráda.Už chci domů.Tady je to strašný…bez urážky.“usměji se. Pak si odkašlu “No…začalo to tím,že mě chtějí rodiče provdat.Já nechtěla…no a pořád nechci.Šla jsem ven,abych si zastřílela na plechovku.Ale místo plechovky jsem strefila nějakého skřítka,kterému patří tenhle cylindr.Utekl,tak jsem šla za ním.Nějak uspal stráže u Zdi a já šla za ním,byla jsem zvědavá.“mezitím jsem se zase začala procházet blátem. “No a pak jsem se ztratila.Potkala jsem víly a mluvila jsem s jejich královnou a ta mi poskytla azyl do rána a také mi řekla,že po mě půjde Morlock….“rozpovídala jsem se a po další půlhodinu se mi pusa nezastavila. Až jsem nakonec skončila větou “No….a nakonec jsem se dostala sem s tebou do toho bahna…“povzdychnu si. |
| |
| Strom Vejdu do stromu a špinavou mokrou deku shodím hned u dveří. "Kdyby ji venku našli, mohli by mít podezření," vysvětlím polohlasem, proč jsem se rozhodla jí zaneřádit příbytek kousavým a odporným lidským přikrývadlem. Vděčně se sesunu do křesla. Kdysi jsem měla oheň celkem ráda, ale od jisé doby mě radostí zrovna nenaplňuje. Jako každý lesní tvor (s trochou rozumu) se ho bojím. Když vypukne požár, je zle. Jak pro nás, pro strážkyně stromů, tak pro ostatní. Zachumlám se do deky, ale předtím ještě opatrně odložím housličky. Pokrčím rameny, ale není to moc vidět, prtože mi ven čouhá sotva kousek obličeje. "Měli mě za atentátníka, co chce zničit Zeď. Tady je jasný důkaz toho, že ti opičáci moc rozumu nepobrali. Elfové nebo lidi... všichni chlapi jsou stejně trhlí. Jednoho, co ho taky pronásledují, dokonce chytali do sítí! A mně vyhrožovali, že pokácejí strom, do kterýho jsem se schovala. Hnusáci. Pak mě nechali s člověčicí a člověk, vílou a čímsi příšerně chlupatým sedět v dolíku. Proti dešti mi hodili jen tu pitomou štípavou deku," vyprávím rozhořčeně zážitky dnešního dne a mračím se. "Jó, to doma se žádný člověčák neobjevil. Nepustily jsme ho tam." |
| |
| blátošlapové Na obejmutí skoro nereaguji, jen se zastavím a pár chvil stojím jako zařezaný. Zlato? .. Co to to u všech rohatých vyvádí? Copak já jsem nějaký mladý bouček ke kterýmu se chodí dívky vinout, když není po ruce žádný jinoch? "Hehm, ebr, rmm. ... Eh!" vyleze ze mě značně necrozumitelné blábolení. Je to už hodně dávno co se ke mě lidé chovali s úctou, to bylo ještě za děda nynějšího krále. trochu se zasním a přehlédnu výtku o tom jak je to tady strašný. Když se však Jeane znovu rozjede kolovrátek, trochu jsem zalitoval že jsem jí vybídl aby se dala do vyprávění. Ale jen do chvíle kdy se zmíní o Morlockovi. Rázem se mi zježí chlupy na zátylku. Teď mlčíš! adresuji své myšlenky někomu neznámému. To je udělej támhleto udělej tuhleto! Ale jak. Na to si mám odpovědět sám! čelo se mi nakrabatí že je to vidět i skrz hustý porost. "Eh, nevíš něco o umírajícím králi? Nebo o zajících? O městě? O proroctví ...?" najednou toho nějak moc drmolím. Vyloženě se mi nedaří uspořádat myšlenky do nějakého souvislého tvaru. Začínám pochybovat že cesta ke zdi je v současnosti to nejlepší řešení. brumlám si spíše tak pro sebe, i když Jeana to také slyší. Dál se, já vláčím, dívka trmácí, bahnem. Do ticha noci lehce ševelí déš» a máčí dál, již vše promoklé. Obvykle se vodě raději vyhýbám i když mi déš» nevadí. Ale dnes si ho vyloženě vychudnávám. Ovčas nastavím tvář kapkám jako bych chtěl od nich dostat odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Plác! Veliká ledová kapka zrovna za krk. A čiříkavé zahihňání nad tebou. Stačí zvednout hlavu, aby ses mohla podívat na pachatele - trochu urousanou straku, co se krčí pod tlustou větví, a posměšně háže hlavou. Možná ještě štěstí, že to zůstalo jenom u kapky vody. Ty dva není problém sledovat - jsou hluční a pomalí. Prostě chlap a člověk, co taky čekat, že? Co je víc s podivem, že za sebou neslyšíš pronásledovatele. Pravda, je tma a déš»... ale že by tak brzy ztratili stopu? Nebo jsou tak tišší... kdo ví. |
| |
| Strom Nad dekou dryáda jenom máchne rukou - však se o ni potom postará! "Jejda, ty umíš hrát?" zaraduje se při pohledu na housličky, ale vzápětí na hudbu zapomene. Usadí se vedle tebe, hlavu opřenou do dlaní, lokty o kolena, napjatě poslouchá s očima široce rozevřenýma. "Zničit Zeď..." vydechne dryáda tiše a snaží si to všechno srovnat v hlavě. "Hlupáci!" vykřikne, když domluvíš, a rukou výhružně zahrozí směrem, kde je možná tábor. "Jak si mohou dovolit...?! Chm..." Účastně se na tebe dívá. "To je mi tak líto, co tě všechno potkalo... můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, dokud ti zase nebude dobře." Náhle vyskočí na nohy. "Docela jsem zapomněla!" a odběhne, aby se v cuku letu vrátila s podnosem, na kterém stojí dva kouřící hrnky s voňavým, bylinkovým čajem. "Dám si s tebou," usměje se dívka, "Hezky prohřívá." Na čaj ale dlouho myslet nevydrží. "Mám sto chutí probudit les a srovnat jim to tam se zemí," mračí se přemítavě. "Člověčáci... pche!" |
| |
| Blátošlapové na útěku Déš», tma, blátivý potok pod nohama, úzká strž, po jejíchž stěnách se tu a tam sesuje sprška malých kamínků... ideální chvíle a místo na příjemnou procházku. Kupodivu neslyšíte pronásledovatele, i když jste se ještě nedostali nijak zvláš» daleko. Buď jsou mimořádně nešikovní, nebo hloupí... nebo tak tišší... Třeba teď někde honí jelena na druhém konci lesa, co je svým tichým dusotem svedl na špatnou stopu, nebo už jsou na dosah. Někde nad vámi vykřikne straka, jinak je les tichý, na ptačí zpěv je ještě brzy a beztak počasí neláká k námluvám. Strž se náhle rozšiřuje; oči, které ve tmě vidí, si mohou užít výhledu na bahnité "jezírko" obklopené poměrně prudkým srázem ze všech stran, snad až na jednu, která je ale plná kamení, které při každém kroku hrozí sesutím, a trní. "Kvák," ozve se vám pod nohama dotčeně. |
| |
| “Oh omlouvám se.Neviděla jsem tě.“řeknu a zvednu nohu,v tomhle bahně bylo těžké rozeznat v něm něco jiného než bahno a zase jen bahno. Zamračím se “Umírající král?O tom nic nevím.Zajíci?Ti se dají udělat na mnoho způsobů,jako pokrm.Město….tam jsem se chtěla dostat.Ale když už mám tebe,tak není důvod abych tam chodila.A jaké proroctví?“otáži se. Ale pak se zatvářím udiveně “Ale…ale…proč nemáme jít ke Zdi?Když budu duma,tak mě už pronásledovat Morlock nebude ne?Ne?Ale…kam jinam bych měla jít?Nikoho tu neznám.Nemám ani peníze.Nemám vůbec nic jen to co mám v kapse….“povzdychnu si. Už jsem z toho byla unavená,navíc se mi už chtělo spát a zase se začal ozýval můj žaludek.. “Dřevožrout je fajn.Třeba to tu není tak hrozný…ale to bych musela být v jiné situaci.Ze začátku se mi tu líbilo….ale tohle to…“znovu si povzdychnu. |
| |
| u bahniště Na "kvák" odpovím "šláp". No ne že bych zrovna chudákovi žábě zavřel hubu zašlápnutím do bahna, ale zrovna mi tak vyšel krok a pěkně to čvachtlo. Copak by tomu asi řekl ta»ka zajíc, kdyby slyšel tu mladou dámu, jak si ho chce připravit na smetaně. musím se tomu usmát. Asi za zdí nemají mluvící zajíce. přemítám než odpoví. "Mno tak to jsme na tom skoro stejně. Já toho také moc nevím. Většinou se o záležitosti lidí nezajímám. Prý umírá náš král a někdo chce zbořit zeď. A to je špatné. A ty prý s tím máš něco společnýho. Tolika vět jsem už dlouho nepronesl. "A já bohužel také." zabručím si pod vousy. Nevím, je to jen takový pocit. Ale možná že když se vrátíš domu bude zase vše vpořádku. zahloubaně odpovím na otázku návratu. "Zatím se ale budeme zaobírat jednoduššímy úkoly, jako jak se odtud co nejrychleji dostat a aby nás nenašel Morlock" I když by snad s námi měl spíše spolupracovat, ne? Když nám jde o stejnou věc, tedy záchranu zdi! probleskne mi hlavou bláhová myšlenka. Náhle se zastavím. "brrch, rchrm." Komentuji lehké drcnutí do zad. Neklidně se dívám na svahy vedoucí nahoru. Obvzláště na ten který nevede k táboru. Do teď jsme byli dobře zkryti před zvídavými pohledy. Ale když se údolíčko rozšíří ... no a ještě ta "louže" uprostřed! Pak přeci jen usoudím že bude bezpečnější jít spodem a vydám rovnoběžně s hladinou po kamenitém svahu. "Tudy!" Ukážu a už rázuju dál. Nohy s kůží jako podrážky si lehce vyšlapují, drápy se boří pevně do podkladu. Hezky se mi to vyšlapuje. Udělám dva kroky, pak se však otočím a pozoruji jak to jde Jean. |
| |
| Strom "Jasně, proč bych to dělala..." zahuhlám poněkolikáté svoji obhajobu, zatímco se snažím upravit si vlasy i kvítky v nich. Špinavá deka jim moc neprospěla. Vymačkám z nich vodu a ruce otřu do stehen a už tak mokrých šatů. Zakroutím hlavou. "Musím hned zase dál. Co nejdřív. Asi ráno. Doufám, že tu nebudou čmuchat. Ale kdyby je trochu poděsil hejkal nebo jim kořeny zákeřně podkopávaly nohy, až půjdou v noci na záchod, nebo jim strhly stany... nebylo by mi to proti mysli," ušklíbnu se šibalsky jako nějaká pomstychtivá bosorka. Starostlivě prohlédnu housle, jestli neutrpěly nějakou škodu. Zdá se, že na těch mi záleží víc než na oblečení. S díky se napiju bylinkového čaje, ale hned je vezmu do ruky a vyzkouším je. Krátký, úsečný tón, jako když o sebe třesknou meče. Potom delší, hlubší jako podzimní volání jelena. Když už mě sem, špinavou a utrmácenou, přijala, můžu jí čas zpříjemnit aspoň takhle. Ráno jsem sice hrála smutně - a smutek mě ještě nepřešel - ale obě potřebujeme povzbudit. Proto začnu jednu rychlou, kterou hrávám vílám i leprikónům k tanci. Dryádiným čajem jsem trochu pookřála a hrou se zahřeju ještě víc. |
| |
| Bahniště Podívám se na to co mám před sebou a pak na své holé chodidla.A vydám se za dřevožroutem,při každém krku syknu,nebo vyjeknu,jak mě to bolí. “Promiň…au…nemám au na tohle přizpůsobené au! nohy.“ omluvím se mu. “No..au…já teda souhlasím au….až au…odtut vypadnu au…třeba se vše vrátí do normálu au!“a v duchu dodám Hlavně můj život.“a konečně k němu odcupitám a oddychnu si,aspoň prozatím |
| |
| "Hm," jen zabručím když vidím jak Jeane klopýtá přez kameny. Ostatně "Hm" je asi moje nejpoužívanější slovo, ještě s dalšími nesrozumitelnými citoslovci. "Takhle to dál nepůjde." zhodnotím situaci "Potřebuješ boty nebo rovnou cestu." "Och, jaká přemodřelost." bleskne mi hlavou. Zvednu Jean a hodím si jí opět přez rameno jako pytel brambor. Vyrazím opět kolem louže. Tentokrát však o něco opatrněji, přeci jen ještě nevyhasla vzpomínka na poslední běh ve dvou. |
| |
| Chvíli proti tomu protestuji,aby mě nesl,ale pak s tím přestanu,protože si uvědomím,že to pro oba bude lepší.Mě nebudou bolet nohy,půjdeme rychleji a nebudu k nám lákat svými výkřiky,kde koho. Tak se nechám nosit i když se snažím tvářit,jako,že to není dobrovolně. “Já za to nemůžu…to bahno mi boty sežralo.“oznámím mu. |
| |
| Jeane sebou začala mrskat jako jako čudla v podběráku. Už jsem jí chtěl schodit z ramene na zem. No zem, spíš do bahna. Něco se jí stalo? Nebo že by se nechtěla nechat nést? pomyslím si. Nebo že by se zalekla toho našeho zaškobrtnutí, posledně? A nebo že by se takhle mladý holky nenosily? rozumuju. Pak se však přeci jen uklidní a my pokračujeme dál. "Ba ba. Musíme najít nějaký boty!" přitakám, ale myslím si svý. Nač boty, když to blátíčko tak pěkně čvachtá. |
| |
| Nevím co se to najednou stalo, pravděpodobně se utrhl celý svah, nebo snad zemětřesení, jinak si to ani nedovedu vysvětlit, ale my se najednou suneme směrem k lesknoucí se hladině. Kdybych šel sám okamžitě bych padnul na všechny čtyři a zaryl drápy do jílu, s Jeane přez rameno to však jaksi nešlo uskutečnit. Při pokusu o její "odložení" jsem ztratil už takhle ztracenou rovnováhu a po hlavě se řítíme do té pěkné "loužičky". Ozvalo se velké žbluňkutí. No žblunknutí se nedá říct, spíše takové mlasknutí. Já po hlavě a Jeane kupodivu po nohou, jsme zajeli do stejného bahna jako celá proláklina. Pouze tohle je více naředěné, tak aby se dostalo všude. "Hm, hm, hm" to je asi tak vše co se ze mne dostane když se mi podaří otočit se tou správnou stranou nad hladinu. |
| |
| Louže není nijak hluboká, tak do pasu řiďoučkého blátíčka, které stéká a zatéká do všech skulin. Přesto máme oba pěknou, jednolitou, hnědou barvu. Nastavím tvář studeným kapkám. Pomalu ředí bláto a to ve světlejších a světlejších čurcích stéká zpět do louže. Ještě že prší, za chvíli budeme čistí. Pak si však vzpomenu že Jeane to asi takhle nebere. Při pohledu na její jednolitě zbarvenou postavičku s vlasy přilípnutými k hlavě se mi lehce nadzvedne koutky. Pak si však vzpomenu odkud je a nechám toho. Jak by asi bylo mě, kdyby mě hodili do jejich světa. I když lesy tam asi taky jsou. Já a takováhle ohleduplnost? Co je však zarážející, ten prapodivný klobouk jí pořád drží na hlavě i po všech těch krkolomných pádech. Jeane vypadá jako čokoládová figurka za zlatku. "Ehm, promiň!" zahuhlám tak nějak jakoby v omluvu. Vypadá to že deště podmáčeli celý svah. Ukazuji na další místo kousek před námi, kde se také svezl svah. "Možná bude lepší, když půjdeme tou louží." zbývá nám asi tak 30 kroků do konce prolákliny, tam již opět začínají stromy a mírný svah kde budeme moct vylézt. Alespoň už nikam nespadneme. pokusím se o úsměv. Při pohledu na stromy mě břicho připomene že už jsem dost dlouho neměl nic v zubech. Ještě bych se asi chvíli zubil, kdyby se louží neozvalo zlověstné šplouchnutí. Normálně tu pořád něco šplouchá, každou chvíli spadne do louže kus svahu. Co je však znepokojující je, že se tohle šplouchnutí ozvalo z prostředka a zůstalo po něm pár vlnek směřujících k nám. |
| |
| Další šok.Mohu tedy říci,že je to už na mě moc "To se mi snad zdá!"vyjeknu plačtivě a rozbrečím se.Začnu si otírat obličej od bahna a sundám si cilyndr,díky nemu jsem měla kus hlavy zvela neposkvrněný bahnem a začnu ho také očišťovat.Když shledám,že to nemá cenu zase si ho nasadím a uplakaně se na Dřevožrouta podívám "Já to tu nesnáším..."oznámím mu své poznání. "Proč se tohle děje zrovna mě?"dožaduji se ztrápeně odpovědi |
| |
| Otázku co tu dělá Jeane si snad zodpoví ona sama. Já bych se přikláněl k lidské zvědavosti. Obvzláště té samičí. vzpomenu na ty bláhové muže kteří se nevrátili ze záchranných akcí svých "roztomilých" dam. Nad druhou Joaninou otázkou bych možná snad i chvíli popřemýšlel. I mé dřevěné srdce by se trochu ustrnulo, asi tak z dubového na smrkové. I sám bych se ptal proč se tohle děje zrovna mě. Teď mě však zaujalo něco jiného a pravděpodobně i důležitějšího! To něco je od nás vzdáleno tak 30 kroků a pomalu se to přibližuje. "Brmhm, asi by jsme měli z té díry co nejrychleji vypadnout." je to jediné co dostane Jeane za odpověď. Slova doprovází napřažená ruka ukazující na občas vykukující ploutev vlnící se pomalu k nám. Dalo se předpokládat že v takovéhle louži bude spát bahnivec, ale tenhle je nějaký větší. Otočím se směrem ke břehu a brodím se ven jde to však ztuha. Břeh je tu příkrý a pěkně klouže. Normálně bych se třeba i po čtyřech vydrápal ven a to doslova, ale jako na potvoru je tu i to bahno s kterým jsme se svezli i my a nyní rozmělněné se pěkně váže na nohy a značně ztěžuje útěk. Útěkem se zde rozumí postupné vyprošťování nohou, aby se o krok dál zase přilepila do vazké hmoty. |
| |
| Vytřu si bahno z očí a zadívám se směrem kam Dřevožrout ukazuje.Chvíli nic nevidím,než zahlédnu ploutev "Hm...to asi nebude neškodný kapr...."řeknu opatrně a vyskočím na nohy.Rozhodla jsem se,že litovat se můžu později. Rychle se vydám za Dřevožroutem a snažím se nevnímat to odporné bahno mezi prsty "Jak se odtut,ale chceš dostat?Všechno je to rozbředlé a těžko se po tom vyšpláme nahoru."řeknu a nervózně se ohlédnu. |
| |
| Pořád se otáčím přez rameno, přestává se mi to líbit. Jeane se těžce prodírá bahnem, i když jí to jde asi snadněji než mě. Přeci jen je o nějakou tu unci lehčí. A ten mizernej bahnivec se pořád přibližuje. "Vyškrabat se vyškarabeme, akorát nevím jestli v čas." Znovu se otáčím. Zastavím se a podám Jeane ruku ani jsem si neuvědomil že je celá od bahna. "Neboj neponesu tě." dodávám na vysvětlenou. "Sám mám co dělat se probrodit." Čekám jestli se Jeane chytne a zatím vysvětluji. "Normálně je bahnivec vcelku neškodný tedy pokud se na nej nešlápne, pak má tu nepříjemnou vlastnost rozdávat ochromující rány. Většinou se živý žábama a jinou podobně velkou havětí, někdy taky trávou. Leží v bahnivých loužích a močálech, když vyschnou zahrabe se pod zem a čeká dokud nezaprší, pak znovu vyleze." Uf, to byl vyčerpávající výklad. "Tenhle je však nějakej větší, alespoň soudím podle ploutve a nějakej nebojácnej, dalo by se říci zvědavej. Jen doufám že až zjistí že nejsme sousto pro něj, tak zase odtáhne." Hlas napovídá že bych tomu sám rád věřil. |
| |
| Podívám se na jeho pracičku,kterou mi nabídne a chytnu se ji “Taky v to doufám Dřevožroute.“řeknu přiškrceným hlasem. A začala jsem uvažovat nad tím,jaké to asi bude po smrti a moc hezké představy mě nenapadali. Dál se brodím bahnem,opravdu jsem se nechtěla vidět,kdybych se takhle vrátila domů,asi by mě ani vlastní rodiče nepoznali. “Ale…nejsme na něj i tak trochu moc velké sousto?“zeptám se s nadějí. “Nebo..třeba bychom ho mohli nějak vystrašit.“podávám návrhy bezradně. |
| |
| "No to bychom mohli," naváži na Jeaninu zmínku o vystrašení, "ale normálně by se už vystrašil dávno!" Postupuji ke břehu a Jeana spíše tahnu za sebou. Neustále se ohlížím přez rameno. Ta potvora jde vyloženě po nás! pomyslím si a snažím se přidat. Mé úsilí je korunováno úspěchem. Sice jsem o moc nezrychlili ale o to víc cáká kolem nás bahno. Jsme tak pět kroků od břehu a je jasné že to nestihneme. Pustím Jeane. "Zkus se tam vyškrabat. Já ho zatím zastraším." sám však na nějaké zastrašování nevěřím. Pomalu covám ke břehu a čekám co se to z kalné vody vyvalí. Drápy připravené, srts na zátylku naježená. |
| |
| Podívám se na Dřevožrouta “Myslíš,že to pomůže?Jsi menší,jak já.Spíš se tě nelekne….nevíš jestli náhodou nemá uši?Umím celkem nahlas ječet.“zastavím se také,ale po chvíli začnu zase couvat. “Dřevožroute…..já….hele…kvůli mně se obětovat nemusíš.Přece jen….se neznáme moc dlouho.“řeknu a představa,že toho chudáčka ta věc sežere.To se mi vůbec nelíbilo.Za tu chvíli mi Dřevožrout přirostl k srdci.Pomáhal mi a teď dokonce ochraňoval. |
| |
| Aíney si odpočala, žel jen krátce, u svých družek, a brzy pokračovala dál, putovala neznámým krajem a hlubokými lesy směrem, kde tušila Město - a Krále. Nebyla to snadná cesta, počasí bylo rozmařilé a jeden zlý šotek si usmyslel, že z ní udělá svou otrokyni. Utekla mu ale, a pomohla k útěku i jedné lapené víle, která jí ze samého vděku věnovala zlatý kvítek, co nikdy neuvadá. Za pomoci svých sester a občas odkázaná jen na sebe pokračovala Aíney dál. Příště zase narazila na hladového rosomáka, který, ovlivněn magií, měl dost rozumu na to, aby jí připravil past a dostal ji do úzkých. Když mu za pomoci moudrých lesních pavouků s rudýma třipytivýma očima utekla korunami stromů, plná obav o své housličky, ještě ji nějakou dobu pronásledoval. Pak, asi za čtyři dny, potkala skupinku mužů s barvami králových vojáků. Aíney s nimi promluvila a prosila, aby ji zavedli ke králi. A tu jeden z nich, nejvyšší a nejkrásnější, pravil: "Já jsem král!" To když viděl, že opravdu přichází s poselstvím. Vyslechl ji se zachmuřenou tváří a poprosil, aby jela dále s nimi. Král se totiž, v přestrojení, vydal sám ke Zdi, aby zjistil co a jak. Jeane a dřevožrout kupodivu unikli pronásledovatelům. Kdo ví, kde ti ztratili stopu, snad protivný déšť, snad pouhé štěstí, snad nějaká vyšší moc, kterou nelze jmenovat. Bahnivec sice málem dostal svojí svačinu, to aby toho štěstí zase nebylo moc, ale dřevožrout byl už příliš dlouho na světě, než aby si neuměl poradit. Pokračovali spolu dál ke Zdi. Jean vypadala jako lesní hejkal, ve svých zabahněných potrhaných šatech a cilindru, mnohokrát se jí zastesklo po obyčejných věcech doma, i po těch, nad kterými se jindy ošklíbala... dřevožrout si pro změnu málem ukroutil hlavu, jak se stále divil, co tu s tou holkou vlastně dělá. Přesto i ona jemu pomohla, to když spadl do pasti na medvědy, skryté kouzlem před zraky nelidských bytostí, a on jí pomoc brzy vrátil, když si na jí chtěl smlsnout houfek přerostlých lesních mravenců velkých jako statné lišky. Netušili, že je stále, neviděná a nenápadná, následuje maličká Leela. Na chvíli je sice ztratila z dohledu, to když si nedala pozor a jedno káně z ní málem udělalo svačinu pro mladé. Ale směr, kterým putují znala a brzy je zase dohnala. * * * Měsíci chybělo jen málo do úplňku, skvěl se na nebi rozzářený a vymydlený předchozími deštivými dny. Pro tentokrát čistá obloha slibovala chladnou noc a příjemný den. Aíney s královou družinou dorazila na místo, kde chtěli přenocovat. "Zítra půjdeme ke Zdi," pravil král, "Možná tam najdeme odpovědi napsané v kameni." Kdo ví, zda to myslel obrazně, nebo doslova. Zatímco však muži po skromné večeři uléhají ke spánku, dívka nemá stání. "Půjdu se jenom projít okolo," řekne strážnému, který má hlídku, a tichá jako stín mizí v lese. Prochází mezi mohutnými starými stromy, zlehka našlapuje v hebké trávě... noc je něžná a ptáci zpívají dosud ve větvích. Vypadá to tu takřka jako prastarý park, spíš než divoký les. Když tu zaslechne zvuk, který sem vůbec nepatří - hovor, dívčí hlas a... je to vůbec možné?! Proti ní se vynoří dřevožrout a Jean (oba vypadají, že mají hodně za sebou) a dohadují se o tom, jestli je lepší jít ke Zdi rovnou, nebo si najít místo na přespání, když už je taková tma, že není vidět špička nosu. Nahoře ve větvích, neviděna, může se té podivuhodné náhodě podivovat i malá pixie. |
| |
| Někde Znaveně jsem se plahočila dál a držela jsem se v těsné blízkosti Dřevožrouta.Za tu chvíli mi přirostl k srdci,ani nevím,jak.Možná proto,že se o mě staral,jako hodný strýček. Momentálně jsem se však zabývala v duchu věcmi,jako že vypadám hrozně a i kdybych byla nahá,tak teď nikdo nepozná,jakého jsem pohlaví a už vůbec ne rasu. Také mě trápila otázka bot,protože chození bos po jehličím,kamení a nechci vědět čím dalším mi byla značně nepříjemná. Věděla jsem moc dobře co udělám až se vrátím domů….na dva dny se naložím do vany a budu se drhnout,tak až budu rudá,jak Červená Karkulka. Podívala jsem se na Dřevožrouta,zamyslela jsem se “Dřevožroute…nemohli bychom si na chvíli odpočinout?Už jdeme celou věčnost…no…a já jen,že bych se potřebovala trochu opláchnout.Takhle se nemůžu objevit před rodiči.Ještě by na mě vytáhli vidle,jak by se lekli.Co myslíš?“zaprosím s nadějí v hlase.Přece….on tu byl šéf. |
| |
| "Nojo!" Odpovím trochu příkře Jeane na otázku odpočinku. Ale spíš jsem vůbec nevnímal co i říká. Již drahnou chvíli mám pocit že nás někdo sleduje, ale nikoho jsem neviděl ať jsem si hlavu vykrucoval jako vejr. Nakonec jsem to přisoudil nějakému obtížnému hmyzu. Najednou jsem si uvědomil co všechno Jeane říkala i jak jsem jí odbyl. Omluvně jsem se zazubil, pokrčil rameny a s porozuměním dodal. "Hm, hm, hmmm." Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. "Možná by jsme se tedy měli kouknout po nějaké vodě." přemoudřele se drbu ve slepených vousiskách. "Možná támhle." Ukazuji kousek vpravo od cesty. Vypadá to že je tam nějaký zlom, nebo úvoz. Po těch deštích by tam mohla téct voda. |
| |
| Vida, paprsky slunce si pohrávají listím - dubový hájek se svou hebkou trávou přímo láká k procházce a spočinutí na hebkém pažitu posetém drobnými zlatými a bílými kvítky. Dřevožrout se nemýlí a tak opravdu mezi stromy rozevře se malý palouk s tůní plnou průzračné vody. Staří velikáni i útlí mladíčci s hebkou kůrou vykládají si ve vánku. Jak povědomé místo - snad - pro Jean... tolik věcí se stalo za posledních pár dní, že těžko říci, zda pozná tůň, do které již, docela nedávno, nedobrovolně vstoupila. |
| |
| Tůňka Radostně jsem se usmála,když jsem uviděla vodu a jak jsem se těšila na to až budu zase čistá,aspoň trochu. Vydala jsem se k tůňce,ale po pár krocích jsem se zarazila.Bylo mi to tady povědomé,zamyslela jsem se a když jsem si vzpomněla co mi tohle místo připomíná mé nadšení ochladlo. “Sakra…“postěžuji si a ukopnu trn trávy,abych si trochu ulevila. “Tuhle vodu nemůžeme použít.“povzdychnu si zklamaně.Toužebně jsem pohlédla na vodu “Tady jsem už byla….posbírala jsem si tu pár oblázků do praku jenže se objevila nějaká vodní víla a stáhla mě pod vodu…naštěstí mi vlastně pomohla než utopila….“podrbu se na hlavě a jsem jen z toho dotyku znechucena,jak mám slepené vlasy blátem k sobě. “To mám za to,že lezu,kde nemám co dělat….pro jen musím být tak zvědavá….přece se říká,že zvědavost kočku zabila a divím se,že mě se to taky už nestalo…ještě ta příšera co mi je v patách….“povzdychnu si a kouknu na Dřevožrouta. “Budeme se muset porozhlédnout jinde….pokud ti to nevadí?“dívám se na něj s prosíkem,který jsem vždy používala na tátu,když jsem chtěla,aby mi něco povolil. Psí oči. |
| |
| Jdyž se Jeane vydala z vesela k zrcadlící se hladině, nijak jsem nespěchal a pomalu jsem šel za ní. Však žádný spěch, než se vykoupe, brrr celý jsem se otřásl až mi suché bláto odlétává z kožichu. Jako by té vody nebylo dost! Cestou jsem si sebral krásnou uschlou větvičku. Již z ní opadala i kůra a tak se její světlounké dřevo skoro lesklo v teplém slunečním svitu. Po té několika denní štrapáci jsem dostal náramnou chuť k jídlu. Sliny se jen zbíhali při pohledu na tu pochoutku. "Hmmm" ozve se mezi praskáním a chroupáním. Přitom mi z úst vylétne pár slaďoučkých hoblinek. Když jsem slastně dožvíkal teprvemi došlo co Jeane říkala. "Většinou jsou studánečný víly rády že se z jejich pokladnice někdo napije." a přitom se drbu zbytkem klacíku v bujné kštici. "Ale když říkáš že tě stahla pod vodu, tak to asi nebude tenhle případ." pokrčím rameny a naznačím že klidně můžeme jít dál. |
| |
| U tůňky "Uff... to jste museli celou dobu takhle utíkat?" ozve se najednou z jednoho poblíž stojícího stromu vyčítavý hlásek. Když se zahledíte tím směrem, tak zjišťujete, že tam vůbec nikdo není. Až po chvilce se na jednom z míst, ze kterého se ozýval můj hlas objevím. Jednu chvíli tam prostě nebyla a najednou se tam objevila. Všichni tak můžete poznat mě, ačkoliv prve vám mne mohl připomenout můj hlásek. Možná spíše než vzhled, protože mám rozcuchané vlásky spletené do ošklivých pramenů, zašpiněná tvář, pomačkané a ještě vlhké šatičky a stejně tak i mokrá křídla, která teď vystavuji tak, aby na ně pokud možno dopadaly sluneční paprsky a mohly uschnout. "Už jsem párkrát myslela, že jsem vás v tý tmě ztratila..." vydechnu ještě zadýchaně, sotva popadajíc dech. Ručkou se při tom opírám o kmen stromu, na jehož větvi stojím. "Proč ste tak strašně utíkali? Hodila jsem tam kouzlo, aby nás nemohli pronásledovat, ale než jsem vám to stihla říct, tak jste byli pryč..." zazní v mém hlase opět výčitka. "Málem mě snědly veverky, zamotala jsem se do jedný pavučiny óóóóbrovskýho pavouka a navíc jsem ještě zmokla, abych vás neztratila..." dokončuji strastiplnou cestu, kterou jsem tuto noc podnikla. A nutno říci, že je to na mě celkem i vidět... |
| |
| “No ono to bylo spíš tak,že…“zarazila jsme se a ohlédla na malou vílu Leelu,překvapeně jsem zamrkala když jsem ji uviděla. “Ah…to jsi ty.“řeknu možná až trochu moc příkře.Stále jsem si pamatovala její slib,že mi pomůže dostat se ke Zdi a nakonec to zůstalo na Dřevožroutovy…ne,že bych proti něco měla.Spíš naopak.Měla jsem ho ráda,ale nepřišlo mi,že by to byl ten tip tvora na kterého by to udělalo dojem. “Hele a co jsi čekala?Najednou ses vytratila.Myslela jsem,že jsi prostě vzala roha a nás nechala v tom hnoji samotné.Rozhodně nás teda nenapadlo nebo aspoň mě ne,že bys šla něco kouzlit.“bráním nás. |
| |
| Trochu se mi zježili chlupy na zátylku, když se ozval hlásek odnikud a náhle se objevila Leela. "mnooo" zabručel jsem místo odpovědi, nebo spíše je to má obvyklá odpověď. "Kouzlo nekouzlo, lepší je vzít nohy na ramen!" odpovím a myslím si o kouzlení své. Není nadto se raději zdekovat, než pokoušet osud. Kdybych měl zatahovací drápy, tak v této chvíli by asi svévolně vyjeli. Stačilo pomyslet na bahnivce, ale i jiné, kteří se snažili dostat moji kůži. |
| |
| Morlock... Kráčím mezi stromy, tiše a zlehka, své obvyklé strážné jsem nechal daleko za sebou. Přiznávám jim jejich pravomoci, ale jsou věci větší než moji momentální páni a úřady starší než královský rod a má loajalita k nim je bezbřehá. Zde, poblíž Zdi, není můj zrak tak ostrý, ale to vůbec nevadí. Na to, abych našel ty, které najít chci, mi stačí. Jak jí říci o Morlockovi? Procházím mezi mladými doubky - ještě pár kroků a spatří mě. Slyším jasný hlásek malé víly a dřevožroutovo bručení. Jsou zde, tak, jak to mělo být. Jeden chybí, ale to nevadí, takhle to bude stačit. Zastavím se, dosud neviděn. Až se slunce dotkne hrany lesa, tak potom... Zhluboka se nadechnu a opět vykročím. Nemá smysl to oddalovat. Možná jsou příliš zaujati sami sebou, ale na nic nečekám, ani až si mě sami všimnou. "Dobrý večer," řeknu prostě, vlastně docela tiše. Stojím mezi stromy se svou páskou přes oči, šaty trochu potrhané, beze zbraně. |
| |
| Trochu víc se mi zježili chlupy na celých zádech, když se ozval další hlásek. Prsty na rukou se samy roztahly s drápy vytrčenými před sebe. Když jsem poznal o koho jde, zmateně jsem se přikrčil. Přeci bych nepřeslech celou kompanii! Pomyslil jsem si a pozorně se rozhlížel odkud se vyhrnou vojáci. Když se nikde nic nehýbe pomalu se narovnám. "Hmmm, brej." |
| |
| Když uslyším ten hlas,který mi je až příliš povědomí otočím se a zadívám se na toho slepce.Vlastně díky kterému nás všechny dokázali vystopovat.Pod nánosem bahna a špíny nebylo vidět,jak jsem pobledla. Na pozdrav jsem mu neodpověděla,spíš jsem se rychle sklonila k Dřevožroutovy a chytla ho vystrašeně za tlapu,měla jsem strach,že nás zase ti vojáci chytí.A po tom co jsme utekli s námi rozhodně nebudou už zacházet v rukavičkách. “Neměli bychom se dát na útěk?“zašeptala jsem. |
| |
| "Nikde neni slyšet žádný lomoz, už by se na nás sesypali." Prohlížím si příchozího se stejnou nedůvěrou jako Jeane a snažím se dodat klid jí i mě. Tady se dneska každý plíží jako stín! pomyslím si trochu nelibě o mých sluchových, zrakových, i jiných smyslech. "Ale jestli tu jsou tak bude první kdo to schytá!" odpovím také šeptem Jeane. |
| |
| "Jsem tu sám," odpovím na nevyřčené otázky a vaše pohledy, které prohlížejí okolní les. "Vojáci, které jste potkali jsou... hodně daleko. Musel jsem přijít - hned ze dvou dobrých důvodů." Popojdu trochu dopředu, abych nemusel zvyšovat hlas a vzdálenost mezi námi byla - ne jako mezi přáteli, ale taková ta obyčejná, hovorná. Zdá se, jako bych pořádně nevěděl co s rukama. Do podobné situace, kdy bych prostě hovořil s lidmi tváří v tvář, se často nedostávám. Po chvíli, kdy se prsty neklidně chytají oblečení je nakonec složím za zády. "Je třeba zachránit Zeď - její pád by měl nedozírné následky." Tváří se přitom natáčím k dřevožroutovi a Leele. Pak ale udělám ještě jeden krátký krok a stojím přímo před Jeane. "A stále ještě je tu ta věc, že Morlock musí splnit svůj úkol..." |
| |
| Když Matyáš prohlásí že je tu sám, trochu se uklidním. Ale stejně... Již jednou nás prodal, tak proč mu u všech trolů věřit zrovna ted! "Ehm, mohl by jsi nám, mě..." dodám na upřesněnou "říci kdo , nebo co vlastně chce tu zeď rozbořit? Nějak jsem to asi zapoměl. A co je vlastně s králem. Proč tu je ta dívka" ikážu na Jeane. "Vypadá to že toho z nás víš asi nejvíc." Pronesl jsem zase jednu ze svých dlouhých řečí. Zase jsem se nechal unést a vím že toho budu litovat. Ach jo kdo se moc ptá moc se dozví. zamyslel jsem se. Přesto když Matyáš prikročil k Jeane, nezaváhal jsem a odstrčil jí za sebe. Zase se mi naježili chlupy na zátylku. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro |
| |
| To jak ke mně slepec přistoupil mě dokonale vyděsilo.Stále jsem byla vyvedená z míry tím,že i když byl slepý tak viděl. Zapotácela jsem se,když přede mne najednou Dřevožrout skočil a odstrčil mě za sebe.Myslím,že mě nic v tu chvíli nemohlo více dojmout.Snažil se mě ochraňovat. Usmála jsem se a sledovala svého ochránce,ale jen chvíli než jsem znovu pohlédla na slepce “Já se chci jen dostat domů…na druhou stranu..přece už nepůjde,že ne?“zeptám se opatrně. “A co bych měla dělat?Já sem nepatřím..a…co bych měla dělat se zdí?Pro mě nemá nijak velký účel…jen mě odděluje od domova.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ashley pro O:-) :-D |
| |
| Trochu zmateně ustoupím - chci mluvit s dívkou a dřevožroutovy ochranitelské pudy by mohly všechno zkomplikovat. "Najděte mého syna, který bude svou mocí držet Zeď, ať náš svět neskončí v bolu a šedi," zarecituji k dřevožroutovi. "To byla asi věštba, která přiměla se vydat na cestu? To - a zpráva, že král umírá. Síla té věštby byla nesmírná a projevila se mnoha místech, kde jsou kruhy magie silnější." Potřesu hlavou. "Nic není tak jednoduché... král je nedaleko a jeho konec se blíží, ač dosud vypadá zdráv a silný. Před tím ale musí být vykonány jiné věci a poslechnuta jiná věštba." Natáhnu hlavu, abych přes dřevožroutova záda "viděl" na dívku. Na její otázky nemohu odpovědět - nelíbilo by se jí, co by slyšela. Raději se vrátím k tomu, co jsem chtěl zpočátku. "Jsem zde proto, že v tomto čase a místě zastávám úřad Morlocka," řeknu prostě a nepatrně se pousměji vida její zaskočený pohled. "Slyšel jsem mnohé pověsti, co mají být Morloci zač... a snad to kdysi bylo. Nyní je to úřad, úkol, který je nutno splnit. Seznámil jsem se se všemi okolnostmi a na mě je nyní vyřknout ortel. Chceš něco říci na svou obhajobu?" |
| |
| Oněmněle mi padla pusa asi až na prsa a nevěřícně jsem civěla na slepce. On má být Morlock?Tenhle muž co vidí i s páskou přes oči?Je vůbec doopravdy slepí? Zavřela jsem pusu a nasucho jsem polkla,pohledem jsem zatěkala kolem,jako kdybych odhadovala kudy by bylo nejlepší dát se na útěk. Jestli byl Morlock tak obávaný…určitě to mělo své opodstatnění a tak není tak bezbranný,jak vypadal. “Já…já….já nechtěla nikomu ublížit….ani způsobit nějaké neštěstí…..jen jsem……jen jsem byla zvědavá.Nikdy mě nenapadlo,že se vše tak zvrtne.“zapištím vylekaně. “Co mi chceš udělat?“zeptám se a div mi při všech těch představách co semnou udělá nerozpláču. |
| |
| U tůňky Přezíravě jsem si odfrkla, když byl napaden můj způsob úniku, který byl přitom naprosto normální a adekvátní. Tihle stejně vypadají, že by to nechtěli chápat, tak nemá cenu jim to nějak nadále vysvětlovat a proto se otočím směrem, odkud se ozval onen hlas. Lehce se schovám za nějakou větévku či více lístků, abych na sebe zbytečně neupoutávala pozornost, a snažím se pozorovat, co se to kousek ode mně děje. A nutno říci, že toho není málo. Onen slepec se pustil do nějakého náramě složitého vysvětlování, ve kterém se brzy ztratím a je to vidět i na výrazu mé tváře. On se sice mým směrem nikdo nekouká, ale to je možná i dobře, protože se tvářím všelijak. Nakonec to nevydržím a rozlétnu se k ostatním, přičemž zůstanu viset ve vzduchu jako kolibřík a zmateně se koukám z jednoho na druhého. "Nemohl by mi někdo vysvětlit, o co tady jde? A to pokud možno co nejsrozumitelněji? Nejsem si totiž jistá, jestli tomu rozumím... no, spíše si jsem jistá, že tomu nerozumím a proto by se nějaké polopaté vysvětlení hodilo..." zakončím svých několik vět nevinným a zářivým úsměvem doufajíc, že mi to pomůže obdržet vysvětlení... |
| |
| "Egggrh" zabručím Matyášovi místo odpovědi a vzpomenu na zajíce, kdepak asi jsou ... "Mnojo, král" podrbu se v bujné kštiči, jako bych si jí chtěl pořádně prokrvit a snad i to pod ní. "Tak to jsme se nějak zamotali. Bahníme se tu a ženeme se někam ke zdi, místo aby jsme hledali krále, tedy spíše asi jeho syna." Rozpomenu se na Jeane a omluvně se na ní zazubím přez rameno. "Nebo že by mladý král byl taky někde u tý zdi?" Při Matyášových slovech o Morlockovi se mi znovu zježí chlupy na zádech. Já to věděl! pomyslím si. "Myslel jsem si že Mrolock je jen jeden. Kolik vás tu u všech trolů pobíhí po lesích, a když je vás tolik přoč rovnou nehlídáte u brány. Holka už mohla být dávno doma a já jsem si mohl někde ve stínu pěkně kořenit." nějak mě ani nepřišlo na mysli že by Jeane mohla být také sežrána, kdyby Morlockovi čelisti hlídali rovnou u bran. Trol ví jak vlastně teď Morlock vypadá. I když se ho obyvatelé našeho světa v podstatě nemuseli bát, každý se mu raději klidil z cesty, a tak o jeho podobě kolovaly jen samé zvěsti. I já jsem ho zahlédl jen na velkou dálku mezi stromy a to bylo hodně dávno. Přesto mi to stačilo a bych při jeho jméně "zjihnul". |
| |
| "Zvědavost není hřích, přesto může být na počátku zločinu," řeknu trochu obřadně k dívce Jeane. "Dostaneš možnost odčinit svou neprozíravost a prokázat veliké dobro." Po tomto nejasném prohlášení se otočím k dřevožroutovi, ale než se stačím nadechnout, vychrlí na mě své otázky mrňavá poletucha. Nu, tak jedno po druhém. Večer asi bude dlouhý. Trochu si odkašlu. "Nevím, čemu přesně nerozumíš," řeknu trpělivě, jen trochu učitelským tónem. "Význam Zdi znáš - a že je přes ní zakázáno chodit na jednu či druhou stranu určitě víš také." Otočím se k dřevožroutovi. "Zeď měla dříve lepší ochranu, sama odpuzovala návštěvníky, vzbuzovala v nich obrovskou nechuť překročit ji. To až s jejím oslabením poslední dobou je zdánlivě třeba více hlídačů... Ten, kdo je Morlockem se rychle dozví, že je ho třeba a je a něm, co učiní." Znovu se tváří natočím k Leele, ale víc vlastně mluvím k Jeane. "Pokud se Zeď zhroutí a její moc pomine, podstata obou světů se promísí a oba, tak, jak je známe, zaniknou. Těžko říci, pro který to bude větší pohroma. Buď jak buď, magie by natolik zřídla, že tvorové jako vy by před sebou měli už jen krátký a neveselý život." A má moc a zrak by odešly též. "Lidé na druhé straně by zjistili, že se musí přizpůsobit novým silám; záhy by vypukl hladomor, než by se naučili vycházet vstříct silám země a přírody a míst." Pokývnu hlavou, jako bych sám sebe ujišťoval, že jsem na nic nezapomněl. "Není v našich silách najít dost rychle králova syna, který dokáže Zeď posílit. Ale je v našich silách prodloužit její životnost na tak dlouho, abychom ten potřebný čas získali." Sklopím lehce hlavu na znamení, že jsem pro tento okamžik domluvil. |
| |
| Nevěřícně zamrkám,ale ulevilo se mi,že mě nechce zabít nebo nějak jinak ublížit “Jistě.Klidně vám pomůžu tu Zeď udržet…ale jak?Vždyť já nemám vůbec žádnou sílu…nic…jsem jen obyčejná holka.“zajíknu se a chytnu pevně cylindr a narazím si ho tak pevně,div si ho nepřetáhnu i přes oči. “Mohla bych ji leda tak podepřít…ale to bych nevydržela dlouho a ani by to nepomohlo.“vzdychla jsem. Tak blízko domova a zase tu budu muset zůstat…aspoň,že už nemusím mít obavy z Morlocka. |
| |
| Poslouchám slova Matyáše, který jak se zdá jediný alespoň trochu zhruba ví, co se tady děje a co se po nás chces. Ale přesto má tvář pochopení průběžně ztrácí i získává, takže možná něco jsem skutečně pochopila. "Hmmm..." pronesu zamyšleně, že jsem jako sice byla seznámena s tím, co se děje a co je potřeba udělat, ale nevidím ještě východ z tohoto bludného kruhu, který mne obklopil a který má mít nějaké východisko. "A co teda konkrétně máme udělat? Posílit zeď, dobře... ale jak? To taky víš?" zeptám se Matyáše, který se zdá velice zběhlý v těchto záležitostech ohledně pádu magické zdi a tedy snad bude vědět i něco konkrétnějšího, co bycho měli udělat... |
| |
| Čím víc Matyáš mluví tím víc se mračím. "Mrrr" jsou jediná slova která nad jeho odpovědí pronesu. Když byl jeden, i když hrozný dalo se s tím něco dělat. Prostě se mu klidit z cesty, ale teď, ... Kaboním se stále víc a víc. Vždy když jsem se zapletl do nějakých lidských sporů, tak jsem si řádně ošoupal svůj kožich, abych bych nakonec ještě rád od nich utíkal. Vzpomenu na poslední válku za záchranu říše, a mimoděk se podrbu na boku. Ano přesně tam mě líznula ohnivá střela. Nemít pod chlupama takovou dřevěnou kůži, asi bych to těžko rozchodil. I takhle jsem znovu obrůstal asi půl roku! Pak jen mávnu rezignovaně rukou. Při pohledu na naši skupinku se i trochu zacením. Cha. Naštěstí tu zrovna moc "lidí" neni. Tak to možná i dopadne líp. "Tak co s tím provedeme?" nezní to nijak odhodlaně ale ani už ne tak otráveně. "Bude stačit kdiž tu dívku vrátíme zpět?" |
| |
| Ne, teď se mi nesmí zachvět hlas; a musím si připomínat, že je to stále jenom... člověk. Nic víc. Jeden člověk proti celé zemi, tak nádherné v její rozmanitosti... Přesto na mě její dojemná prostota působí a pevně stisknu ruce za zády, když klidným hlasem hovořím. "Magie Zdi vznikla v dávných dobách, kdy mnohé... bylo jinak, než dnes. Ale stejně jako tehdy, je potřeba, aby do jejích základů stekla teplá krev." Aby nebylo pochyb, pokynu vztaženou rukou přímo k Jean. "Její krev." Proč zrovna oni? "Nevím, proč zrovna vy," dodal jsem, předjímaje možná jejich otázku. "Ale sudba ukázala, že právě vy jste ti, kdo se stal nástrojem Osudu. Ve vašich rukou nyní leží budoucnost obou království..." A já jsem jenom hlas, posel... díky za to. "Obřad by měl být vykonán zítra za svítání," řekl jsem ještě, tišeji, a i když i mě to přišlo skoro trochu cynické, doplnil jsem drobný technický detail: "Dýku vám obstarám." |
| |
| Vytřeštím na slepce vyděšeně oči a otevřu ústa.Chvíli na něj tak civím než se začnu opravdu bát tak,že se samovolně rozklepu “Co…cože?“zeptám se a ustoupím dozadu. “Přece….to nemůžete!Mě chcete obětovat?To je,ale vražda!“začnu odporovat s vyděšeně zvýšeným hlasem. “Tak jestli myslíte že se nechám zabít tak to ani nápad!“vykřiknu,podívám se vystrašeně na Dřevožrouta a Leelu,doufaje,že mě podpoří. “K něčemu…takovému mě přece nemůžete nutit!“rozhodila jsem rukama a strach začal nahrazovat vztek “Jestli budete chtít moji krev,tak si ji budete muset vzít násilím!A já se budu bránit!“zahrozím slepci prstem. |
| |
| Nutno říci, že ani já jsem nepřijala Matyášovo konstatování nějak klidně. Zatajila jsem dech a trochu úkosem jsem se podívala na Jeane. Jako bych snad opravdu zvažovala onu nutnost, kterou je její obětování, aby to mohlo na nějakou dobu zadržet zánik zdi. A našeho světa... Potom se už však Jeane rozkřičí (nutno říci, že celkem po právu) a začne se ohrazovat proti rozhodnutí, které za ni Matyáš učinil. Když však hledá oporu v mýc očích, tak se vyhýbavě zahledím trochu stranou. Nevypadá to, že bych si dělala kdovíjaké starosti z Jeaniny obrany, neboť Dřevožrout se ukázal natoolik silným, že by nejspíše byl schopen umravnit i o život bojující dívku. I když by v té době použila nejspíše skutečně veškerou svou sílu. Podrbu se trochu rozpačitě na své zacuchané hlavě a trochu nejistě se zadívám na Matyáše a promluvím. "Nóóóó... já nevim..." zazní v mém hlase taková zvláštní nota něčeho neurčitého. "A opravdu není nějaká jiná možnost, jak Zeď udržet? Třeba krev ňákýho zvířete? Hmmm?" zeptám se s nadějí v hlase. Sice nejsem nijak nadšená tím, že jak to tak vypadá budeme muset Jeane obětovat, ale pokud nebude zbytí, tak se s tím asi budu muset nějak smířit. I když tak trochu pochybuji, že Dřevožrout jí táhl takovou dobu na zádech, aby jí teď mohl někde podřezat jako podsvinče... no, jsem zvědavá, co na to chlupáč řekne... |
| |
| Dlouhou dobu jen civím na nějaké neurčité místo. Jako by se zastavil čas. Už se ani neškrabu na boku, jen tam mám přitlačeny drápy. Náhle se mi zkřivý ústa jako by mě ta stará rána znovu začala pálit. Já to tušil! Zatracení zajíci! Že jsem si nehleděl svého! jedna trudomyšlenka se žene za druhou. Pomalu se otočím na Jeane. Z výrazu se toho moc vyčíst nedá, alespoň pro ni ne, je stále pokřiven nějakou vnitřní bolestí. Pak se obrátím zpět na Matyáše. Výraz tváře se mění z bolestného na nesouhlasný a poté i rozlobený. "Vím že lidé za moc nestojí." Hlas mám teď nízko položený, jednotlivá slova odděluji jako když pukají špalky trhané klínem. "Ale když už s někým prožiji pár dní bídy, vzájemné pomoci, nezamorduji ho jako bídného skřeta!" poslední slova doslova vystřelí. "Mám dost divný pocit," Pocit ze se mi Matyáš nelíbí, jsem měl hned jak jsme ho potkali podruhé "že se ty sudby nějak moc mění!" Po Matyášových slovech že nám obstará dýku se napnu jako struna. Tak přeci! Že by tu někde měl svý kumpány? oči rejdí po okolí a hledají skryté neprátele. Drápy na rukou se lesknou ve slunečním světle. Kupodivu vypadají oproti ostatním částem těla čisté a hlavně ostré. |
| |
| Nepatrně pokrčím rameny. "Vražda je nesmyslná, nesprávná smrt," řeknu k Jean, "Věz, že na tvé místo by se ochotně položila řada statečných mužů i žen ku záchraně Království - kdyby to bylo možné..." Těžko jsem mohl doufat, že bude cítit hrdost na to, k čemu byla Osudem zvolena. "Kdyby to bylo tak jednoduché..." utrhnu se trochu na Leelu, "tak... by to byla jistě úleva pro všechny přítomné," dodám už mírněji. "Ale bohužel to není možné. Zeď si volí sama - a každý, kdo má věštecký hlas, volá její jméno." Trochu jsem to zjednodušil, ale proč je zatěžovat nuancemi vnitřního zraku. Ten smysl to má. Na dřevožrouta si dávám pozor. Je starý - je nevyzpytatelný. Zejména na něm bude, jak všechno dopadne, po Leele těžko chtít, aby chytala utíkající holky po lese... "Měli jste být čtyři," řeknu mu, "To aby břemeno neslo se snáž. Avšak ne všichni prošli nástrahami k cíli, nechali se svést... teď jsi zde ty, malá pixie a lidská dívka. Víc není třeba... budete-li pevní. Budeš-li pevný." Ustoupím o krok, nechci tu být, chci se vrátit mezi stromy a být sám. "Je to jenom na vás," řeknu ještě, "Osud všech živých tvorů je ve vašich rukou, a víc než to." Ustoupím další krok, ztrácím se v prodlužujících se stínech. "Nebudu daleko... budete-li chtít, zavolejte. A nezapomeňte - za svítání - s prvními slunečními paprsky!" Otočím se a rychle kráčím pryč. Stmívá se a ptáci zpívají, jako by to - možná - ani nebyl jejich poslední den starého života. |
| |
| Mlčela jsem a když Věštec odešel sedla jsem si na zem,přitáhla si k sobě kolena a objala si je. Trochu jsem se chvěla To přece nemyslí vážně!Jen blázen by obětoval život…kvůli…kvůli….něčemu takovému!A proč prostě naše dva světy nespojit.Přece je to jen nějaká hloupá pověst…nějaká..nějaká věštba?Vždyť o je směšný!K něčemu takovému mě prostě nepřinutí.Musím utéct…dostat se od tut…nejlépe domů.Tam zamnou přece nepůjdou….nebo ano?přemýšlela jsem. Podívala jsem se na Dřevožrouta a pak na Leealu “Co si o tom myslíte?“zeptala jsem se. Pokud….pokud mě budou chtít obětovat.Budu muset utéci i od nich.Nejvíce by mě to mrzelo od Dřevožrouta,kterého jsem za těch pár dní začala mát hodně ráda.Byl trochu…jak to říci.Jako hodný,ale trošku nabručený strýček. |
| |
| Docela rychle se stmívá. Nebude trvat dlouho a nebude vidět na špičku vlastního nosu. Matyáš zmizel mezi stromy, ale dřevožrout svým citlivým nosem a uchem tuší, že je nedaleko, i když už nejspíš z doslechu, a usadil se u paty jednoho z těch zdejších krásných buků. Stmíváním zacinká smích a útržek písničky, zavolání. Někde nedaleko patrně prochází víly či někdo takový; jemný, éterický. Do zpěvu ptáků jejich hlasy dokonale zapadají se samozřejmostí někoho, kdo je přesně na tom správném místě. |
| |
| Chvilku zmateně hledím za odcházejícím Matyášem a z mého zamyšlení mě vytrhne až Jeane, která se po chvilce mlčení otočí na mě i na Dřevožrouta, abychom ji obeznámili s fakty, jak na celou situaci nahlížíme. "Nooo... já nevím..." začnu se trochu ošívat a vyhýbat odpovědi. Pohledem bloudím po lese, na který se začíná snášet noc a přemýšlím, jak se z téhle přímé otázky vykroutit. Nelíbí se mi totiž, že bych na to měla nějak odpovídat, protože můj názor na to je ještě takový neutříděný a sama vlastně nevím co chci. "Mně to přijde ňáký divný... úplně tomu nerozumim a myslim si, že je to blbost..." drbu se na hlavě a pohledem bloudím stále po okolí, jako bych někoho vyhlížela. "Ale zase na druhou stranu co když mluvil pravdu? Co když fakt je jediná možnost jak udržet Zeď nahoře je to, že bychom tě zabili...?!" konečně se podívám na Jeane a do tváře se mi vkrade smutná zúčastněná nevinnost někoho, komu skutečně nedělá dobře něco takového říci a vlastně je to pro něj docela nepředstavitelné... |
| |
| Jak tam Matyáš vykládá o "hrdinech" kteří rádi položí život, kaboním se pořád víc a víc. Takových jsem viděl! Nikdo z nich dobrovolně ze světa nesešel. V boji ano! Ale to je jiná. Mračna nad mojí hlavou by se dala krájet. Kdyby byla vidět. Ti keří dobrovolně skončili se životem nebyli žádní hrdinové ale zkrachovalé existence! obočí se mi naježilo tak, že už mi neni vidět do očí. Když se Matyáš otočil k odchodu měl jsem co dělat abych se udržel a neskočil mu na záda. Drápy nervozně bubnovaly do vzduchu. "Chrrrrrrrrrrrrroouuum." ozve se zvuk jako když se láme vzrostlý strom. "Blbost!" zvuk rovnou přešel do výkřiku. " Otočím se na Jeane. Leely si ani nevšimnu. "Hloupost." řeknu již tišeji. "To je nějaká hloupost. Ty proroctví se mění každou chívli jak se to kterému prorokovy líbí. snažím se na Jeane usmát, alev téhle chvíli mi to nějak zrovna nejde. Spíš je to takový zubící se škleb. "Prostě najdeme bránu ty půjdeš po svých a já se zase někde na pár let usadím a už nechci potkat žádný mluvící ušáky!" Při vzpomínce na ně, jsem rád že nejsem dravec, asi by se ze mě stal zajícožrout. Trochu nešetrně Jeane chytím za paži a vleču jí do lesa směrem ke zdi. Brána nebude daleko, když tady už Jeane byla. |
| |
| Šokovaně jsem na Leelu zírala,nevěřila jsem tomu že byla schopna o tom vůbec uvažovat.Jistě…ale chápala jsem to.Dokud nešlo o její vlastní krk bylo vše v pořádku. Dostala jsem na ní vztek “Hm..možná.Ale já nehodlám čekat abych to zjistila.“odpověděla jsem ji. Ale usmála jsem se,když se Dřevožrout mého života zastal.Měla jsme vědět,že on by mě nezradil. Vstala jsem a přišla k němu a pohladila ho po hlavě,chtěla bych ho děkovně obejmout,ale nechtěla jsem riskovat třísku “Díky Dřevožroute.Já věděla že mě nezklameš.Tak bychom,ale měly rychle vyrazit.Než se objeví někdo další.A ten by už nemusel být tak zdvořilí,jako ten slepec.“ |
| |
| Prcháme směrem ke zdi. Stále držím Jeane za ruku. Chvíli jsem přemýšlel že bych si jí zase hodil přez rameno, ale zdá se že za dobu našeho putování již trochu přivykla a ani v šeřícím se lese neklopýtá. Sem tam se ohlédnu přez rameno zda nás někdo nesleduje. |
| |
| Les je až nepřirozeně obyčejný a tichý - mělo by se přeci něco dít, napětí a neklid, chvění ve vzduchu, vzdálené výkřiky, pronásledovatelé... místo toho se na nebi objevují první hvězdy, stačí zvednout hlavu a zapátrat mezi větvemi stromů. Ptáci ještě zpívají a tu a tam zadupá ježek či zacupitá srnka. Zamňouká divoká kočka, když shání mláďata a s hihňáním se bezohlednému dřevožroutovi uhne z cesty skupinka pidižvejků. Nezdá se, že by dřevožrouta a jeho společnici někdo pronásledoval. Ženou se lesem, kupodivu i docela správným směrem... není to tak blízko, jak se mohlo zdát, ale po dvou hodinách, kdy už místo běhu Jean spíš klopýtá a i dřevožrouta opouští původní elán, temnota před nimi ještě zhutní a dle kompaktní černoty je jasné, že se ocitli u Zdi. Ještě pár kroků... ano, je to Zeď. Lze se jí dotknout, pohladit drsné zdivo, opřít se o ní, bušit do ní hlavou a marně jí něco vyčítat. Teď ještě - na kterou stranu je Brána? Působí tak obyčejně, seskládaná z kamenů... těžko věřit tomu, jak lačná - jak potřebná - je lidské krve. |
| |
| Myslela jsem si,že uletím,jak mi spadl kámen ze srdce,když jsem viděla Zeď.Zeď….proč sakra krev?Lidská krev?A ještě k tomu moje vlastní!Nejraději bych do ní kopla aby si uvědomila,že já teda nebudu její svačinka. Ale na to jsem neměla dost dechu.Opřela jsem se o ní,předklonila a snažila se zbavit bodavé bolesti v boku. Lapala jsme po dechu a když to trochu přešlo sedla jsem si na zem a promnula bolavé nohy,ne z běhu ale spíž z toho na co vše jsem stihla šlápnout. Podívala jsem se na Dřevožrouta “Jsem ti opravdu vděčná Dřevožroute,že jsi mě sem dovedl.A mrzí mě,že jsem ti způsobila potíže.“řekla jsem s nefalšovanou upřímností. “Ale…netušíš kde je brána?“pípla jsem.Nechtěla jsem na něj spěchat,ale byla bych ráda už doma…i když on mi bude chybět. |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Počkám, až mi zmizí tak trochu z dohledu, protože se mě ostatně na nic neptali a vlastně je moje názory ani nezajímají, ale to nic nemění na tom, že já Zeď zchránit chci. I kdybych tu malou ubrečenou nánu měla zabít sama... Jedno rychlé rozhodnutí, zneviditelním se a s šustivým a co nejtišším třepotáním svých křidélek se vydám za nimi, abych je mohla pronásledovat a v pravou chvíli kdyžtak zasáhnout... v hlavě začínám snovat ďábelský plán. Vražda sice není nic hezkého, ale když není jiná možnost... |
| |
| u zdi Chvíli netrpělivě podupávám nad sedící Jeane. Neustále se otáčím směrem odkud jsme přišli. Pak si přecijen sednu vedle dívky do jehličí. "Mnnn, to je normální. mmmn" zahučím jako odpověď. "Vždycky si říkám "Nepleť se do záležitostí jiných, ale je zajímavý že se vždycky zapletu." nezní to však jako nějaké obvinění, spíš jen jako takové povzdechnutí. Pak mávnu rukou jako bych chtěl zahnat nepříjemné myšlenky. Zatřepu hlavou. "Mno někde tady..." obrátím list, ale trochu nejistě. Vím že tu někde je jen nevím přesně kde. "Možná by jsme se mohli chytit toho jezírka kam tě stáhla ta vodní víla. Z kterého směru jsi k němu přišla. a kterým směrem jsme odešli my." |
| |
| U zdi Když si vedle mě sedl bezmyšlenkovitě jsem zvedla ruku,položila jsem mu ji na hlavu a podrbala ho za uchem.Ani jsem si moc neuvědomovala,že to dělám.U nás doma byl toulavý pes,který býval neustále u říčky.Když tam jsem dřepne si vedle mě a já ho drbala.No a teď jsem drbala Dřevožrouta,když jsem si to uvědomila stáhla jsem ruku “Promiň.“omluvila jsem se a zadívala se před sebe. Měla jsem touhu někoho obejmout a přitulit se. Potřásla jsem hlavou “To jsme se asi měli zeptat když jsme u ní byli….a kdo ví jestli by nám odpověděla…a já si nepamatuji odkud jsem přišla.Byla jsem tak…uchvácena novým světem,že jsem si toho nevšímala.mluvila jsem omluvně. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Nakonec dorazí ke Zdi a odpočívají u ní. Dostaneš se dost blízko na to, abys slyšela každé slovo. Svítat bude asi za šest hodin. To bude ta chvíle... která rozhodne o všem. Už je dost tma a není snadné být dost tiše. Naštěstí vánek ševelí větvemi a kryje tvůj pohyb. |
| |
| u zdi Když mě Jeane podrbala za uchen až jsem se lekl a skoro ucukl. Pak se mi to přeci jen docela líbilo, ještě že neumím příst jako kočky... Když se odtáhla, odtáhl jsem se tak trochu jakoby zahanbeně taky. "No neva, stejně nevím jestli by jsme jí mohli veřit." Zadívám se napravo pak nalevo. Podrbu se na hlavě. "Zkusil bych to vlevo. Tedy teď když jsme zády ke zdi tak vpravo." pro jistotu raději ukážu rukou. Pak se zvednu a otočím se tím směrem. "Co se zase pomalu vydat na cestu?" Ne že bych se chtěl tak rychle Jeane zbavit, užili jsme si dost, ale přeci jen pro ni bude lepší když už bude doma. A pro mě, ... no zase budu mít rád svůj klid. |
| |
| Dřevožrout a člověčice Jeane se vydají podél Zdi; o hodně pomaleji, než se hnali dosud. Ani měsíc jim nesvítí na cestu, je tma, Jeane každou chvíli zakopne a únava dělá své. Pixie zmizela kdo ví kam a les je tichý, i pták se ozve jen tu a tam. Plahočí se tak spolu asi půl hodiny, i když to bolavým nohám připadá mnohem déle, terén není moc pohodlný a hned stoupá hned klesá v terénních vlnách, co jsou tak pěkné na pohled, ale tak k vzteku na chození. Náhle si oba uvědomí, že líp vidí; kousek před nimi si povídá několik stromů a jejich kmeny slabě září. Jako by i na špičkách trávy kolem nich jiskřily zlatavé a zelené jiskřičky. Koruny se naklánějí k sobě a chvílemi se ozývá tiché chichotání, chvílemi zase jemný, melancholický zpěv. Dřevožrout dobře ví, nejsou nijak nebepeční, naopak, bývají povídaví a přátelští. Jak přicházíte blíž, rozpoznáváte, že jeden z kmenů s hladkou kůrou se vytvaroval do sochy jakési dívky... Ano, je to dívčí tvář se zavřenýma očima, slabě se usmívající. Jeanina tvář... |
| |
| Když jsme šli podél zdi neustále jsem se rozhlížela trhla sebou při každém hlasitějším zašustění.Bála jsem se,že se objeví stráže,chytnou se a mě zabijí….vlastně ne…obětují.Pro dobro všech a tak…takhle se tady snaží ospravedlnit vraždu. Chvíli jsme si myslela že snad z únavy už mám halucinace,ale pak jsem pochopila,že ne. Vykulila jsem oči na stromy,jak si povídají.Připomnělo mi to tátu,jak hrává s kamarády v hospodě karty a vyprávějí si kdejaké historky. Hrozně se mi zastesklo po tatínkovy.Moc jsme se zrovna nepohodli když jsem ho viděla naposledy. Do očí mi vyhrkly slzy,kdybych přece jen měla umřít chtěla jsem se aspoň rozloučit. Když jsem zahlédla postavu dívky na okamžik jsem se zarazila a pak vytřeštila oči na svou vlastní tvář “Co má být zase tohle?“zeptala jsem se tiše Dřevožrouta. |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Jenže to by ten slepejš musel říct všecko... jak je takhle mám zneškodnit oba dva... ani nevím, kde jí budu mět zabít... jestli to stačí blízko zdi... no co... zkusím se nějak spojit s lesem... pomyslím si a přeletím na jeden z těch magických stromů, které teď jsou v dohledu a které určitě také budou chtít, aby les zůstal takový jaký je a tím pádem mi budou chtít pomoci... "Ahoj stromečku..." zašeptám... samozřejmě důkladně skryta v listí a mezi větvemi pokud možno na odvrácené straně od Dřevožrouta a Jeane. "Vidíte všichni tu holku?" je daleko široko jediná a proto nejspíše bude správně identifikována. "A víte, že se Zeď bortí a slepý prorok říkal, že jedině její krev může zabránit tomu, aby spadla? A to určitě nechcete... protože pak by sem přišli lidi se sekerami a určitě by zpívající stromy nebyly rádi... musíme jí zastavit a udržet do svítání... pak bude její krev prolita a náš svět zachráněn..." vemlouvavě pronáším a snažím se vetřít do přízně stromu natolik, aby případně v Jeane vyvolaly dost důvěry a potom, až bude v jejich moci, ji podrželi do rána... sama bych to totiž asi nezvládla... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Slyšeli jsme o tom proroctví... však se podívej, co Bělovětvík provedl," zachvěje se větvemi smích. Určitě má na mysli to, jak si jeden ze stromů vytvaroval kmen do Jeaniny podoby. "Jsme hrdí, že potkáme zachránkyni našeho světa..." Chvíli přemýšlí nad tvými dalšími slovy. Těžko říci, zda je pochopil. "Zeď bude stát navždycky, vždycky tu stála," ozve se nakonec s trochou údivu. "Každý plní své povinnosti, jak dokáže. Třeba já... mmmmm!" Protřepe se a je jasné, že je hrdý na to, jak ztepilé má větve a elegantní listy, jak decentně je vrásnitá jeho kůra, jaký ve dne vrhá stín. |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro "Ale zabít ji je prý jediná možnost..." rozhodnu se nechodit kolem horké kaše. Času zas tolik nazbyt není a proto by bylo nejlepší si to ujasnit co nejrychleji. Přece jen pokud jí mám zabít, tak to potřebuji vědět co nejdříve. "Nebo mi snad chceš říct, že není nijak možné, aby Zeď spadla? Opravdu tu bude stát navěky a zabití té holky by bylo k ničemu?" zeptám se. Jak se zdá, tak potřebuji poradit a těžko si na to můžu vybrat někoho lepšího než staleté stromy. Prorok může mít vlastní zájmy, ale pokud stromy řeknou něco, co bude v rozporu s jeho slovy, tak mě to zajímá. "Ale vždyť ty taky mluvíš o zachránkyni! Taklže v tom nějak musí mít prsty, ale jak? V čem spočívá její záchrana, když né v tom, aby její krev dala sílu Zdi?" dokončím jednu z myšlenek a napjatě očekávám, co mi na to jeden ze zpívajících stromů odpoví... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Pozůstatky barbarských časů, které se s ozvěnou potáhnou daleko do budoucna. Dokonce můj děd ještě nebyl ani semenáčkem..." Kdyby měl strom nějakou hlavu, asi s ní právě zamyšleně pokyvuje. "To my stromy za sebou takovou minulost naštěstí nemáme," poznamená jakoby mimochodem, z hlasu je ale znát, že si neodpustil trošinku dloubnout. "Ovšem, že by Zeď mohla spadnout," ševelí, "Kdyby ji krví té dívky neskropili ti, na něž padla volba osudu." Zní to trochu nechápavě. Všechno je přeci tak jasné! |
| |
| "To jsou zpívající stromy." zabručím zdá se také překvapeně. "Akorát nevím co dělají tady u zdi." zakroutím hlavou. "A jsme docela blízko "lidí"." na chvíli se zastavím a podrbu se v kštici. "Většinou bývají schovány v hodně hlubokých hvozdech kam lidská noha nevkročí." brumlám si dál pod fousy. Zdá se že je ten svět dneska nějak postavenej na hlavu. vykročím dál po boku překvapené Jeane. Musím přiznat že i já jsem značně překvapen. |
| |
| Aby jste se dostali dál, je třeba projít opravdu blízko podél tajemně zářících stromů - zdá se ale, že ti si vetřelců pranic nevšímají. Jsou dokonale zaujatí sami sebou, zřejmě si i vystačí a nestarají se o náhodné kolemjdoucí. Tu a tam k vám z jejich konverzace zalétne nějaké slovo, ale nedává smysl celku. Zblízka už je zcela nepochybné, že tvář ve kmeni je Jeane. A jeden ze stromů hlasitě zpívá: "Kořeny hlubší než základy tohoto světa. Dřevo tvrdší než nejpevnější ocel. Kmen tlustší než největší světadíl. Květy zářivější než jas poledního slunce. Hrdě a majestátně tyčící se do výšek nadnebeských. Co je to?" Druhý se trochu oklepe a pár jeho větviček klepne nahněvaně do zpěváka. "To je strom smutku!" vykřikne. "Jdidiž s takovými věcmi. Dávej nějaké veselé hádanky." |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro "Takže jí musím zabít? Skutečně je to jediná možnost...? Pokud za úsvitu její krev nenakrmí Zeď, tak spadne?" uvnitř cítím, že je to pravda, ale stejně se musím ujistit. Neodpustila bych si vraždu, kdybych zjistila, že není nutná. Proto mě v tom stromy musí podpořit, abych se snad definitivně odhodlala jednat. "A můžete mi nějak pomoci? Alespoň tam kam dosáhnete svými větvemi? Že byste je alespoň omráčili... já bych si s nimi snad už potom nějak poradila a zbytek snad nějak zvládnu..." úzkost je v mém hlase zřetelná a je jasné, že se mi do toho nechce. Ale copak za to mohu, že jsem jediná, která to může dokázat? Ať mi pomohou alespoň slovy pozvbuzení, když to nedokáží jinak... |
| |
| Chvíli ještě stojím,ale pak popoběhnu abych šla vedle Dřevožrouta.Stále,ale civím na stromy,převážně na ten co vypadá jako já “No dobře….mluvící stromy…fajn…nic divnějšího jsem zatím neviděla.“poslouchám jejich zpěv “Proč ten jeden,ale vypadá jako já?“podívám se tázavě na něj. |
| |
| "To skutečně nevím." pokrčím rameny. I já sám pozoruji podivný úkaz. "Většinou na sebe žádnou podobu neberou." A můžou vubec nějakou podobu brát? táži se v duchu kam až moje pamět sahá ... Ne! I si sám odpovím. Nikdy jsem to neviděl. Tohle je zase nějaká šlamastika. Jeane však nic neříkám, sám si už nějak poslední dobou nejsem jistej ničím. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zdá se, že ho to probralo. Nebo minimálně již trochu začíná chápat, co mu říkáš. "Omráčit ji?" zopakuje ohromeně. "Ale tím bychom ji přeci hrozně urazili! Nebo snad..." Být na něm suchá větev, vzplane plamenem, jak mu to právě zapaluje. "Chceš říct, že by to bylo třeba? Že ona snad..." Listy se zachvějí. "Že ona NECHCE zachránit tento svět?" |
| |
| Vaše cesta vede tak blízko podivuhodných stromů, že něco z odlesku světla, které vydávají, dopadne i na vaše tváře a ruce. Nehřeje a přeci něžně pohladí, jako ten nejletmější dotyk hebké kočičí srsti. Tma v lese dál vypadá o to hlubší a neproniknutelnější, je smutná... a na mysl se možná vkrádá, že taková bude všude už navždy, pokud Zeď padne a zpívající stromy zemřou s ní. Jen jejich suché pahýly budou žalovat těm, kdo poputují okolo a nebudou hluší. |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro "Nechce! Chce utéci k bráně a tou projít do svého světa, kam ji nebudeme moci pronásledovat. Vůbec jí na nás ani na zdi nezáleží! Stará se jenom o sebe a nemyslí na ostatní...!" pokračuji v horečnatém obviňování snažíc se stromy přesvědčit o podlosti jejího plánu zachránit si vlastní krk bez ohledu na naše. "A ten chlupáč, ten jí v tom pomáhá! Záleží mu víc na ní, než na tomto světě a chce jí pomoct utéci! Proto byste se ho měli zbavit taky, protože jinak Zeď spadne, neboť já je sama přemoci nedokážu..." začnu skoro až plačtivě spílat na hlavy pod námi kráčejících Jeane a Dřevožrouta. Veškerýmůj uspěch nejspíše lpí na tom, zda-li se mi podaří stromy přesvědčit. |
| |
| Obcházím okolo stromů se značnou nedůvěrou. Nějak jsem se nakazil jejich melancholií. Náhle se zastaví, otočím se k nim a s povzdechem poslouchám jejich ševelení. Tohle je ale divná doba, asi už jsem na tom světě nějak dlouho. přemýšlím a nepatrně nakloním hlavu jako bych chtěl porozumět. Ale nedaří se. Nějak se nám to calé zašmodrchalo. znovu si povzdechnu... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro "Ach, kéž bychom mohli něco udělat... něco z toho, co navrhuješ... nebo cokoli..." promluví nakonec, po chvíli ticha. Dřevožrout s Jeane už jsou skoro pryč. "Ale - to nejde. Nemůžeme do toho vstupovat. Ona musí sama... vědět, co udělá..." Hořce, smutně si povzdechne. "Jestli je to tak, náš konec je velice blízko. Čas na poslední píseň..." |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro "Vy nejste vyvolení, ale i nevyvolení mohou pomáhat... dokonce je to jejich povinnost!" začnu to stáčet na trochu jinou stranu. Jak se zdá, tak tohle bude stát ještě hodně úsilí a mně hlavně dochází čas, než se Dřevožrout s Jeane prosmýknou kolem posledního ze zpívajících stromů a já tak opět ztratím kousek naděje. "Každý by měl pomoci k záchraně zdi, jak je v jeho možnostech. A vaše možnost teď je prostě omráčit je neoddiskutovatelná... Nikdo z nás si svůj osud nevybírá. Ona nechce být obětována, já ji nechci zabít a vy ji nechcete omráčit. Ale ona musí být obětována, musím to udělat já a vy mi musíte pomoci... všechno dohromady může fungovat a pokud jedna z těchto věcí selže, tak je s námi amen..." dodávám smutně a sklopím hlavu. Došly mi argumenty a už se pomalu chystám odletět dále a hledat nějaké jiné spojence, protože jak se zdá, tak tyto stromy mi pomoci nechtějí. Ale jestli se mi podaří nakonec Jeane obětovat a zachránit Zeď, tak ať teda počítají s tím, že králi řeknu, že mi odmítli pomoci v mém přetěžkém úkolu...! pomyslím si alespoň škodolibě a pozdivhnu hlavu ke stromu naposledy s nadějí, že mi skutečně třeba pomohou... |
| |
| "Aha!" zaburácí náhle jeden ze stromů, pod kterými procházíte a listí mu divoce zaševelí, jak se třese od kořínku ke konečkům větví - zrovna ten, do kterého se dřevožrout tak zasněně zadíval. "Tak takhle je to!" Jeho hlas zní ohromeně - hlas někoho, kdo je nesmírně překvapen a to překvapení není vůbec příjemné. "Zastav se!" Jedna z jeho mohutných větví zasviští vzduchem - jen tak tak mine dřevožrouta - a patrně se pokouší chytit Jean. Není ale nijak zvlášť obratná a tak ji jenom pořádně šťouchne a srazí na zem. Pád naštěstí není nijak bolestivý, v měkké lesní půdě je jako do peřin. Jean se rozplácne jak široká, tak dlouhé a zbytek větví nad ní prošustí do pryč. "Áááá..." zahučí zklamaně strom a větvemi, které jsou určeny spíše k tanci, než ke zvedání tak drobných předmětů, se snaží dosáhnut na dívku. Dřevožrout je zcela opomenut a tak má alespoň spoustu času se divit nad tím, co to do stromů vjelo - je naprosto nepravděpodobné, že by se pokoušeli ublížit živé bytosti! |
| |
| Překvapeně vyjeknu,když mě strom srazí na zem.Raději se odsunul dál od stromu než zase vstanu,chtěla jsem si sklepat prach ze šatů,ale pak si vzpomenu že už mám na sobě tolik špíny,že je to jedno. Vzdychnu a podívám se na dřevožrouta a pak zase na stromy “Co si,jako myslíte,že děláte?“vyjedu po nich podrážděně. Už jsem toho měla pomalu opravdu dost,čeho je moc toho je příliš! “Co po mě chcete?To není slušné,takhle lidi strkat…a strašit.“zahrozím jim prstem. |
| |
| Strom rozkýve korunu a hmátne opět po dívce. Tentokrát úspěšně - větve jí obejmou kolem pasu a kolem těla, jedna se omotá kolem nohou, až bolestivě těsně, další dvě slabší chytí ruce. Zdvihnou ji pár metrů nad zem a tak se pohupuje, nemožné se hnout, vlasy jí vlají. Drsná kůra zraňuje kůži a výhružné hučení se dere do uší. "Tak to musí být!" zavolá strom. "Poslyš, ty malá. Co teď?" Až na zář stromů je tma tmoucí - půlnoc. |
| |
| Když mě jen o pár palců minula větev uskočil jsem o dva kroky zpět jako by mě štípla tarantule. Ovšem to co se dělo vzápětí mi rozum vůbec nechce pobrat. Zpívající stromy, ty které vždy vypadaly jako jako by byly duchem v jiných sférách, se najednou chovají jako divocí lovci. První rána Jeane minula ale další ... Náhle se vznesla a visí mi nad hlavou. "Chrrrrrrm" zavrčím, tedy spíš to připománá praskající větve. "Co to ... Koukej jí pustit!" vrčím dál a zároveň se dávám do pohybu. K větvím asi nedoskočím, ale ke kmeni ano. Kdyby bylo více světla zuby ostré jako pilky by se krásně leskly. Drápy tvrdé jako dlátka, jen se zaseknout do čerstvého dřeva. |
| |
| “Hej!“vyjeknu překvapeně,když mě strom chytne a zvedne do vzduchu,začnu bezradně kopat nohama. “Ihned mě pusť!Co si myslíš,že děláš?Jakým právem!“vykřiknu a kroutím se jako žížala na háčku. Tohle mi tak scházelo,stromy které nerozhodly že mi dopřejí vyhlídku,navíc to ani nebylo příjemné.A já se začínala tak trochu bát.Asi jsem jim neměla hrozit prstem. Nadechnu se “Prosím pusť mě!To bolí!“pípnu slušně,třeba na ně zdvořilost nějak zapůsobí.No co…člověk nikdy neví.Hlavně tady. Podívám se dolů na dřevožrouta,který se mě dojemně snaží chránit.Byl to prostě můj chlupatý hrdina. “Co po mě chceš?“zeptám se stromu. |
| |
| Chvilku se nic neděje. Alespoň z mé strany, ale až po chvilce se najednou nad vašimi hlavami objevím i já. Kdoví, kde jsem se tam vzala, ale můj hlas se ozve celkem pragmaticky a odevzdaně. "A jakým právem ses ty rozhodla nechat náš svět padnout, ačkoliv jsi jediná, která ho může zachránit?" opáčím Jeane na její otázku místo stromu, kterému původně byla směřována. Má křidýlka zatřepetají motýlím šelestem, jak přelétnu na jinou větev, abych získala lepší výhled na ve větvích se zmítající Jeane. "Ty se snažíš zachránit svůj život. Ale jaký význam má jeden život proti celému světu, který by jsi svým sobeckým činem zničila?" zanotuji chladně svým medovým hláskem. Opět kousek popoletím a pokračuji ve svém obhajování činů stromů stejně tak jako svých vlastních. "Ty musíš zemřít, abychom my všichni mohli žít..." rozhodím svýma malýma ručkama zahrnujíc tak do svého gesta celý svět. Celý svět za Zdí na naší straně a vlastně i na straně druhé. Copak jsem jediná, kdo dokáže vidět dál než před špičku svého nosu? "Dřevožroute..." otočím se k chlupáčovi, který se tak marně snaží působit v zájmu mladé dívenky ale stejně tak proti zájmu celého světa za Zdí. "... copak to nechápeš? Když bude žít, tak my zemřeme... celý okolní svět nás pohltí. Přijdou lidé se sekyrami a s pastmi a zahubí nás jako zvířata... protože jsou přesvědčeni o vlastní nepostradatelnosti a jedinečnosti... jako ona..." dám se do jednoduchého vysvětlování, které musí pochopit i malé dítě. "Musí zemřít..." dodávám smutně a z mého hlasu zaznívá jisté smíření s jejím osudem. S osudem, který je osudem nás všech. Ale nikdo kromě mě a onoho slepého proroka to není schopen pochopit. Alespoň to tak působí... |
| |
| Jsem již u kmene stromu držícího Jeane ve vzduchu a právě se chystám do něj zakousnout a zarýt drápy do jeho lýka, když se ozve ten hlásek. Zčista jasna je tu zase! Když jí nikdo nepotřebuje, nikdo jí nechce! Otočím se a pozoruji tu přerostlou vážku. "Grrrr. Co tu děláš?" zavrčím docela překvapeně. Škoda že mi neni vidět do tváře, proti světelkujícímu kmeni vypadám jen jako rozježená kupka sena, ale i kdyby bylo stejně pod ježícími se vousy i vlasy by toho moc vidět nebylo. Jen zpočátku překvapený pohled, který se ale rázem mění ... "A jakým právem ty rozhoduješ o cizím životě. Kde bereš tu jistotu že ona je ta pravá která nás zachrání?" Řeknu hněvivě. |
| |
| "Na něco takového vůbec nemysli!" vykřikne strom na dřevožrouta a jeho větve se výhružně zazmítají. Chudák Jeanne lítá nahoru dolů jako štěněcí hračka. Světlo stromů potemní, zrudne - okolí vypadá rázem podivně děsivě, jako předpeklí. Stíny, které byly dosud jen pouhou tmou, získají nový rozměr, čirý děs. Možná je v tom víc než pouhé barvy a dojem, protože ten, kdo má opravdu dobré uši, může zaslechnout, jak vydávají hluboké, nesmírně hluboké hučení, pronikající hrubě do uší, nevědomky až do středu hlavy. "Ano..." zabručí strom při Leelině projevu. "Ano?" zahučí trochu zaskočeně při projevu dřevožroutově. "I my ji viděli... lživé proroctví, pravdivé? Kdo ví?" Zdá se, že je na vážkách. Malá větvička pohladila Jeanne soustrastně po vlasech. Drží ji ale stále neoblomně a pevně. |
| |
| Zvednu hlavu a zadívám se na tu poletuchu,začne ve mně vřít vztek “To se ti sakra říká!Co kdyby to byl tvůj život?Chtěla bych tě vidět,jak by ses zachovala ty!Nemáš právo rozhodovat za mě!“vztekle uhodím pěstí do větve co mě svírá. “Já k čertu ještě nechci umřít!“vztekle kopu nohama ve vzduchu. Když semnou začne mávat strom nahoru a dolů,překvapeně vyjeknu “AAhh…nech toho!Dělá se mi špatně!“a to jsem neříkala nadarmo. Chvíli mlčím než se mi přestane vzpouzet žaludek,chtěla jsem podpořit Dřevožrouta,ale uvědomila jsme si,že říct něco špatně tak bychom si mohli pěkně zavařit. Místo toho řeknu “A co chcete tedy semnou dělat?Počkat až sem dorazí stráže?Nebo mě napíchnete na zeď sami?Ať vám na tu pitomou Zeď vykrvácím!?“vyštěknu.To,že mě ty stromy litují mi moc nepomůže. |
| |
| Otočím se na Dřevožrouta, který se začal vztekat a tvářit se, že nemám pravdu. Je to odvážné tvrzení, které tak jako tak nelze dokázat a proto se jen posmutněle usměji. Do toho pronese pár slov i strom svírající Jeane a tak trochu mě podpoří, aby se nakonec zase dívka začala vztekat. "Můj život to není a proto je taková spekulace hloupá..." pronesu vlídně, ačkoliv si Jeane jistě z toho spíše vezme urážku. Oni prostě nechápou, že já jen dělám to, co považuji za správné... povzdechnu si a pokračuji. "Ať je to proroctví lživé či pravdivé, tak je toto jediná možnost. Víme jen, že Zeď slábne a že ji ta dívka může zachránit. Možná to jsou dohady a jen doměnky, ale raději budu žít s vědomím, že jsem udělala vše pro záchranu Zdi, než abych ji nechala pláchnout a Zeď kvůli tomu spadla..." konstatuji opět přelétajíc od jednoho stromu k druhému. Těžko říci, jestli potřebuji být takto v pohybu nebo jen jsem v natolik rozpačité situaci, že je lepší svým mluvením takto spíše zahrnovat více lidí. Ani se nedivím, že je Jeane hysterická, ale vlastně mi to ani nějak nevadí. Ona je koneckonců tou poslední, která do toho má co mluvit. Pokud se totiž rozhodneme jako bytosti tohoto světa obětovat její život a zachránit tak Zeď, tak s tím sama nejspíše nic neudělá. "Uděláme s tebou to, co bude nutné..." ujistím ji chladně, že jsem se zase sice tak trochu v jejích očích stala samozvaným katem, ale přesto možná dávám jejímu životu ještě nějakou tu šanci. "Musíme to zkusit, nebo se alespoň pokusit zjistit, jestli skutečně není jiné cesty, než ji zabít... a pokud ne, tak je mi líto..." zaznívá v mém hlase skutečná lítost a nejspíše ani já nejsem tak docela potěšena vývojem situace, ale to nic nemění na mém přesvědčení, že co má být uděláno uděláno být musí... |
| |
| Mám chuť vztekem křičet,ale to jsem zatím úspěšně ovládala “Ty malá potvoro!“zanadávám. “Lítost mi bude hovno co platná,když budu mrtvá!“vykřiknu a odsunu teď stranou všechno své dobré vychování. “Takže vy mě prostě zabijete aspoň pro jistotu!?A co když se nakonec ukáže,že moje smrt nebyla nutná?Jasně..pokrčíš nad tím rameny a budeš si dál poletovat okolo!“myslím,že jsem se ještě nikdy v životě takhle nevztekala.Začnu ze šech sil mlátit do větve,trhat mu listy a lámat menší větvičky.Bylo mi to jedno,hlavně když mě pustí a já budu moci od těchto pošuků utéci. “Já si tohle rozhodně nenechám líbit!“kdyby se mi ta malá potvora dostala do ruky,utrhla bych ji křídla a hodila do velké louže ať se utopí! |
| |
| Když strom zamává Jeane v povětří jako s kusem hadru, rychle mě přejde chuť na chroupání čerstvé kůry. Ne že by se to nedalo, akorát než bych se prokousal asi už by z Jeane moc nezbylo. Původně jsem se s Leelou nechtěl vůbec bavit ale... "Možná už jsem moc starý, možná už jsem viděl plno objětí v zájmu celku..." Jedna měla být i ze mě! vzpomenu na lolíky a jejich kněžku. "ale nikdy jsem neviděl že by se něco změnilo." Otočím se znovu ke stromu. "A jak jste vy přišli k tomu že tahle dívka, která ani neni z našeho světa, je tou pravou?" Uf takhle dlouho už jsem dlouho neřečnil. |
| |
| Jemnější větvičky se ovinou Jeane pevně kolem rukou, aby nemohla dál působit škody. Narudlé světlo mírně tepe, jako by stromy rychle oddechovali z rozrušení. Všichni díky tomu vypadají jako strašidla. "Viděli jsme to, viděli jsme to..." hučí strom, méně lidským hlasem, než před chvílí. Je přímo ztělesněnou touhou vrátit čas chvíli zpět a dodržet hlavní zásadu - neplést se lidem do jejich záležitostí! Zvlášť jsou-li vyvolení sudbou. "Viděli jsme proroctví ve vzduchu. Její tvář... a pocit z vás ostatních. Jejích průvodců. Bylo to velice naléhavé proroctví..." Ale je na vážkách. Chce si dál zpívat svoje písně a dávat hádanky - co on tady s lidskou dívkou? |
| |
| Smutně pokývám hlavou. Nečekala jsem, že to bude lehké a skutečně se to lehké neukazuje. Jeane začíná hysterčit stále více, což jí naštěstí strom znemožňuje svými větvemi a Dřevožrtou začíná rezignovat. Oboje se dalo tak nějak očekávat. Ani jeden mi nevěří. "Nevidíte, že to nemá cenu?" zeptám se. "I stromy viděly proroctví a i ony ví, že se to musí stát." pronesu prorocky a odevzdaně. "Ty ani ona nemůžete říci nic, abyste mě přesvědčili o tom, že obětovat ji není řešení... Máme ještě celou noc na to, abych zjistili, jestli se to opravdu musí stát, nebo jsem se zmýlila..." začíná se v mém hlase skutečně objevovat pochybnost, která je však provázána s tím, že zatím jsem třeba přeci jen trochu na vážkách. "Ale ji pustit nemůžeme. Utekla by nám a pokud skutečně je vyvolenou, tak to nesmíme dopustit..." plácnu se rozhodně pěstičkou do otevřené dlaně. Vypadá to sice komicky, ale nijak to neubírá údernosti mého přesvědčení a odhodlání. "Mohu slíbit, že se pokusím celou noc lítat jako šílená a zjistit, jestli je to skutečně jediná možnost, ale v případě, že ano tak ji obětujeme... v případě že ne, tak ji pustíme... ale do té doby nesmí být volná a svobodná, protože se jí nedá věřit. Utekla by!" jsem zjevně přesvědčena o Jeanině pudu sebezáchovy a ani jí to nevyčítám, ale nic to nemění na tom, že jí to nemíním dovolit, pokud to bude v mých silách. "Myslím si, že lepší nabídku ti nikdo nedá..." otočím se s Jeane s obličejem, že jsem to vlastně já, kdo prokažuje službu jí, že ji nemíním až tak bezhlavě obětovat, jak se možná na první pohled může zdát. "Věř mi, že kdybych rozhlásila, že jsi to ty, kdo má být obětován na záchranu Zdi, tak hned první zvířata, která tě potkají tě dotáhnou hlava nehlava ke zdi a roztrhají tě tam na cucky." dodávám smutně, ale dodává to mému předchozímu tvrzení jistý punc pravdivosti. "Souhlasíš? Souhlasíš, že zůstaneš v bezpečí tady u stromů, dokud se nevrátím a nepokusíš se o útěk?" zeptám se vlídně. "Pokud ne, tak mi věř, že nebudu váhat tě udat a obětovat bez toho, abych se pokusila zjistit skutečnou pravdu. A obyvatelé tohoto lesa mi stejně poděkují. I kdybych nebyla úspěšná a Zeď to nezachránilo, tak co záleží na jedné ufňukané holce ze světa za Zdí... za pokus to stojí a pokud mi nedáš šanci zjišťovat, zda je to skutečně tak, tak ten pokus budu muset provést tak jako tak. Nedáváš mi na vybranou..." dokončím a čekám, nakolik se Jeane smíří s mou nabídkou a přijme ji za svůj pokus, nebo bude nadále vyšilovat, řvát na celý les a v neposlední řadě se pokusit uniknout... |
| |
| Snažím se uklidnit,ale strach a počínající zoufalství mi to moc nepomáhalo. Navíc aby toho nebylo málo šel na mě brekot. Cožpak tohle byla nějaký kompromis?Vždyť už teď jsou všichni rozhodnutí že jsem nějaká vyvolená a budou mě chtít zabít. Trhnu rukama,ale ty mi pevně drží větve toho zatraceného stromu.Ta proradná poletucha!Měla jsem ji zamáčknout dokud byl čas. Popotáhnu a pohlédnu dolů na Dřevožrouta snad doufaje,že mi poradí. Ale i já jsem věděla,že lepší bude souhlasit,ta druhá možnost…byla doslova bez šance. Popotáhnu “Dobře….slibuji.“pronesu ochraptěle,díky stáhnutému hrdlu. |
| |
| Strom, nyní tichý on i jeho druhové, jemně uloží dívku do středu kruhu, který tvoří jejich kmeny. Výhružné narudlé světlo zase zezlátne, i když zdaleka nepůsobí tak něžně a mile, jako před tím. Je jaksi matné, smutné... plné melancholie. Jeane, uložená v hebké trávě, se sotva může hnout, jak je celá otlačená od pohazování větvemi. S trochou snahy to ale určitě půjde rozhýbat. Těžko však říci, jestli by se jí povedlo utéct, kdyby se o to pokusila - stromy sice nestojí těsně u sebe, ale jejich větve jsou propletené a nepohybně dosáhnou daleko. Leela jako vystřelená šipka zmizí kdesi v temnotě. A dřevožrout, na tu malou chvíli umluvený ženskými argumenty, stojí na hranici světla, s možností svobodně odejít či přikročit ke své chráněnkyni. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Padneš na víly - ale ty se jen smějí, příliš lehkomyslné, než aby je doopravdy zajímal osud Zdi, která tu přeci stála vždycky a určitě vždycky stát bude a on už se o to někdo postará... Objevíš postarší nerudnou sovu, která si tě napřed chce dát k večeři, pak se ale rozpovídá a sice potvrdí, že slyšela nějaké zvěsti, ale nic určitého... Lesní žínku, která kdo ví proč courá takhle pozdě sama mezi stromy, a která je strašně moc ochotná a vstřícná, než zjistíš, že lže a nic neví... Několik rozumných kameňáků, velkých jako statný medvěd, kteří proroctví spatřili a od té doby o něm debatují horem dolem - ale neví nic víc. Pukliny očí ve tmě tajemně svítí a z kamenných úst jako by vycházel slabý kouř. Patroni, od kterých raději dál... Křídla už máš celá ulítaná a nejsi odpovědím o nic blíž, než když jsi odlétala od zpívajících stromů. A čas se krátí. |
| |
| Když se Jeane ocitla na zemi a ta poletucha zmizela, nerozhodně přešlapuji na místě. Pak mě však něco napadne. A pomalu se vydám k Jeane. Skloním se k ní a šeptám tak aby to slyšela pouze ona. |
| |
| soukromá zpráva od dřevožrout pro "K bráně je to 30 metrů. Jak je to od ní k vašim. Sehnal by tvůj otec dost chlapů s se sekarami?" povzdechnu si. "Hlavně abych mu stačil říct odkud jdu a kdo mě posílá." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Což neznamená, že si to dřevožrout nemusí myslet, samozřejmě :-) |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Začíná to být trochu smutné. Hlavně pro Jeane, protože jsem nezjistila nic, co by ji mohlo zachránit, ale na druhou stranu si ani nejsem jista, že je nutné ji utratit. Musím najít Matyáše! začínám přesvědčovat sama sebe a létat tak, aby se mi snad podařilo napůl tajemného proroka nalézt. Už proto, že i kdyby nebylo potřeba ji zabít, tak mi to řekne a v případě, že ano, tak stejně on má tu rituální dýku. A proto se začínám spíše vyptávat na něj a na stejně tak ho najít, protože on je dost možná klíčem k celému řešení, případně vraždě. Nijak zvlášť se mi to nehnusí, ale na druhou stranu ji nechci zabít, dokud to nebude nutné... |
| |
| Když Jeane neodpovídá, otočím se a popojdu ke stromu který se mi zdá že tomu tady velí. "Ehm, uhm. Můžu se zeptat jak jste přišli na to že ta dívka, která mimichodem ani neni z tohohle světa je ta pravá? A jak vlastně to proroctví znělo? rozhlédnu se i po ostatních okolo stojících stromech a pokračuji. Nikdy jsem neslyšel ani neviděl žeby se mluvící stromy pletly do záležitostí jiných tvorů, co VÁS! k tomu vede?" dal jsem obvzláště důraz na to slovíčko vás. |
| |
| Zůstanu sedět na zemi,schoulená do sebe a jen tak tak zadržující slzy.Tohle mě vážně už nebavilo.Proč jsem tu vlastně ještě seděla?Kvůli slibu nějaké poletuše?Tak proč jsem chtěla ten slip dodržet,když tu šlo o můj život?Že by tady sliby nebyli jen planá slova? Zvednu hlavu a zadívám se na Dřevožrouta.Mě pravdu.Brána od tut byla jen kousek?Proč bych nemohla utéci?Ty stromy určitě nejsou kdo ví,jak rychlí.Určitě bych stihla projít bránou a být zpět doma. Ale co když měšli pravdu?Co když jsme jediná kdo může zachránit oba světy?Můj i jejich?Co když se po tom co se vrátím domů začne vše hroutit?Mohla bych s tímhle vědomím vůbec dál žít? Dívala jsem se dál na Dřevožroutaa čekala co stromy odpoví. |
| |
| Mezihra: Zatím co čekáme na odpověd, kreslím si na palcem od nohy nějaké podivné znaky. Pak se otočím k Jeane a zeptím se. "Ehm co si zatím něco zahrát, třeba nám ten mezičas lépe uteče." |
| |
| Mezihra Zvednu hlavu a zadívám se na Dřevožrouta. Toho mého dobráckého, trochu nabručeného přítele. Slabě se pousměji “ Můžeme… ale jakou hru?“zeptám se ho. |
| |
| Mezihra "Mno" poškrábu se rozpačitě v kštici. "Já jsem vlastně skoro nic nehrál." řeknu trochu se studem. Ono jaksi ani nebylo s kým, dřevoroutů se po světě zase tak moc neprochází. Když to vemu tak kolem a kolem vlastně žádného jiného jsem nepotkal. "Ale!" ozáří mě myšlenka "Vojáci hrají kostky!" |
| |
| Pousměji se na Dřevožrouta “ To je dobrý nápad. Ale máš kostky?“zeptám se ho zvědavě. Já se ani nenamáhala najít kapsu, stejně bych kostky neměla a navíc bych kapsu ani v té vší špíně nenašla. Přisunu se k němu blíže a najednou ho obejmu “Díky Dřevožroute. Jsi na mě moc hodný. Nikdy ti to nezapomenu.“řeknu mu upřímně. Znělo to trochu, jako kdybych se loučila. |
| |
| Když se na mě Jeane vrhla tak jsem nevěděl jestli se mám bránit nebo utíkat. Přeci jen se mi nestává tak často aby mě lidé objímali. Skoro bych řekl že se mi to za celý můj dlouhý život ještě nestalo. Možná to bude tím že ona není z tohoto světa. Smažím se jí mírně až chabě setřást. Kdyby to bylo přez vousiska a chlupy vidět, tak se červanám. "Chrrm, ehm, mno. Dyť to je normální, u vás si kamarádi taky snad pomáhají, ne?" snažím se zachovat klid. Když se mi podaří vyprostit se, honem vyskočím a s přehnanou pílí hledám příhodný klace. Konečně se mi podaří najít uschlou dubovou větěv. "Z tohohle budou dobré kostky!" skoro vykřiknu po pár kousnutích, křupnutích a hlodnutích. Je první kostka na světě. "Hele." řeknu vítězoslavně. |
| |
| Usměji se a pokývám hlavou “Jsi šikovný.“pochválím ho a položím si hlavu na kolena. “Tak co si zahrajeme? Příteli?“ byla jsem moc ráda, že mě Dřevožrout považuje za přítele. Odstraním si z tváře špinavé vlasy a sleduji jeho práci. Bylo to, ale pěkně hloupé. Jak se to říká? Nejednu kočku zabila zvědavost? A teď má zvědavost nejspíš zabije mě. Ale… musela jsme uznat, že to tu je celkem fajn. Tedy…tolik vzrušení a dobrodružství jsme nezažila celý svůj život.. |
| |
| Když se Jeane zeptala co si zahrajeme, trochu mě to vyvedlo z konceptu. Do téhle doby jsem si myslel že existuje jen jediná hra. A tu jsem já ještě nikdy nehrál. Zatím co usilovně přemýšlím. ohlodávám druhou kostku. "Ehm, já myslel tamtu. Jak jí hrajou všichni." přemýšlení se zjevně minulo ůčinkem. Pravidla se ne a ne vybavit. Snad jen ... "Tu kdo hodí více!" spásný nápad! Kostky jsou hotovy. Tedy skoro. Jaksi jim chybí ty puntíky, podle kterých se asi hraje. "Hm, hm." Poškrabu se za uchem. "Jak že se to vlastně počítá?" chvíli převaluji kostky v dlani a pak je podám Jeane. |
| |
| Převezmu od něj kostky a zadívám se na ně. Přemýšlím co bych tak použila na to udělat tam puntíky. Rozhlédnu se a vezmu jeden klacík a zkusím do kostky puntíky vytlačit. Díky tomu, že je dřevo… vlhké, tak to celkem i šlo a tak jsem vytlačila na kostku 1-6 a pak je přetřela trochou bláta abych tečky zvýraznila. “Nic lepšího mě nenapadlo.“řeknu omluvně a podám mu je. “Tak jo… kdo hodí víc. Ty jsi je vyrobil, tak začni.“pobídnu svého přítele Dřevožrouta. |
| |
| Držím kostky na dlani, jak mi je tam Jeane vrátila, a trochu přihlouple se koukám co vlastně s nima. Kam je hodit. Pod nohama máme trávu, dost nerovný a nepřehledný terén na hraní. Pal mne něco napadne. Vrátím kostky zpět Jeane a rozběhnu se pod strom který ještě před chvílí mával s Jeane jako s pomlázkou. Chvíli se rozhlížím a pak se vítězoslavně rozběhnu k malému keříku. Ja tam uvězněn náš dobře známý klobouk. Opatrně ho vyprostím a poskakuju zpět k Jeane. Svalím se naproti ní a klobouk postavím mezi nás. Hezký stoleček, alespoň je k něčemu dobrý když už jsme ho tak dlouho táhli. "Můžem." zazubím se, seberu Jeane opět kostky a rozverně je hodím na klobouk. Trochu jsem to přehnal a tak se jedna kostka zastavila na kraji, je na ní pět špinavých puntíku. Druhá však spadla tak šikovně do trávy, že si můžeme vybrat ze tří čísel. |
| |
| Podám Dřevožroutovy spadlou kostku “Hoď ještě jednou. To bude spravedlivé.“ řeknu a čekám až si hodí. Pak se chopím kostek já, chvíli jimi třesu ve spojených rukou a pak položím na klobouk. Padli mi 3 a 1. Našpulím rty “Zdá se, že první kolo jsi vyhrál.“ pokrčím rameny. “Tak házej znovu.“ pobídnu ho. |
| |
| Noc se pomalu chýlí k ránu. Stromy stojí tiché, nehybné; do jejich pozvolných životů nepatří spěch a ani teď se nedokáží rychle rozhodnout. Snad za světla, kdy do jich plnými doušky proudí energie Slunce, by to bylo jiné, ale teď se tváří, jako by nikdy neuměly ani pípnout a každý z nich možná doufá, že ten druhý to vymyslí za něj. Jeane a dřevožroutovi vydrží poměrně dlouho předstírat bezstarostnost hrou v kostky; nakonec ale ztichnou a jen čekají na východ slunce. Dřevožrout si zdřímne, přemožen únavou po dlouhé cestě a napětím. A dívka, zvědavá, náhle nemá stání a tiše vyběhne z úkrytu stromů podívat se ke Zdi. Žádné nebezpečí přeci nehrozí - a kdo ví, co se stane? Nic, to je přeci jasné! Ale přesvědčit se, vidět to na vlastní oči... Netuší, že Leela, nešťastná z toho, jak nenašla ani pomoc, ani odpovědi na své otázky, ale plná odhodlání, je blízko, ukrývá se mezi listím a sleduje ji ke Zdi... Obzor na východě rychle světlá a první paprsky slunce prozáří oblohu. Bude krásný den. |
| |
| Sleduji Zeď. Tu věc, která potřebuje krev aby zůstala stát. Proč zrovna krev? Proč ne třeba svěcenou vodu, která se shání mnohem lépe? Byla jsem takový kousek od brány, jen pár kroků a mohla bych být doma. V bezpečí a už nikdy se nevrátit. Ale dala jsme slib. Co by si pak o nás lidech pomysleli? Že nedodržíme ani sliby? Určitě najde způsob, něco… abych nemusela zemřít. V očích se mi objevili slzy, chtěla bych zpátky domů. Ale jistě svou rodinu zase brzy uvidím. Určitě. |
| |
| Vrátila jsem se v pravý čas. Dokonce v nejlepší, jak se mi to mohlo jen povést. Dřevožrout usnul a Jeane, mladá naivní holka, jejíž život musí dnes v noci skončit, se vydala tím nejlepším směrem, jakým se vydat mohla. Ke zdi. Již nějakou dobu, vlastně od chvíle, kdy jsem se rozhodla k návratu a k provedení exekuce svými vlastními silami, jsem se rozhodla působit neviditelná a pokud možno jen z potřebné vzdálenosti. Leč tohle je zrovna chvíle, kdy se budu muset zviditelnit a něco provést z důvodu vyššího dobra. Ač to bude stát jeden život. Možná je to sice život, ale nyní je pro mě bezcenný, neboť prostě má povinnost vůči říši mi velí zachránit ji, i za tuto cenu. Nejsem tomu ráda, možná bych to raději nedělala, ale vím, že jsem jediná, kdo tak může učinit a proto čekám. Brzy bude vycházet slunce, mám ještě chvilku času. A má ji i Jeane... Ano... ještě blíže... ještě kousek popojdi... pomyslím si pro sebe, když očima takřka tlačím Jeane co nejblíže ke Zdi. A ona jako by mne slyšela. Pokračuje. Blíží se. A už je ve vzdálenosti, která mi stačí... Vylétnu, přitřepotám si to o kousek blíže, a pak už zazní můj hlas... "Likbo...!!" a v tu chvíli se zviditelním. Ale to teď není vůbec důležité, neboť z mých rukou vystřelí jakési šlahouny spletené energie a ty obmotají Jeane tak, že na dalším kroku ve svém překvapení, co že se to stalo a odkud se ozval můj hlas, musí zákonitě ztrati rovnováhu a zkácet se na zem. A já letím k ní... až když se dostanu o něco blíže, tak opět promluvím znovu a znovu svým hlasem nějaké neznámé slovo... "Silenció..." pronesu tentokráte již méně razantněji a usměji se na Jeane, jak se k ní přiblížím. Vidí můj úsměv. Smutný a odhodlaný, ale plný zármutku, že to musím být já. "Tvá chvíle nadešla... je mi to líto..." pronesu a mluvím při tom dost nahlas. Přesto Jeane může slyšet jen šepot. "Teď už to bude trvat jen pár minut... jak vyjde slunce, tak bude po všem... nebude to bolet... slibuji..." ještě jednou pronesu, zahledím se k obzoru na východě, kde se již pomalu začíná rýsovat den a nebude trvat dlouho a objeví se zlatá koule. Pro někoho naposledy. A v mé ruce se zjeví jehlová dýka. Nepříliš dlouhá, s čepelí snad jen pár centimetrů, ale jak se zdá, mohla by být nepříjemný žihadlem, pokud budu vědět, kam s ní píchnout... |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Silenció - Ticho, sesláno tak, aby zevnitř ven nepronikly žádné zvuky a uvnitř jsme se mohli dorozumívat jen hlasitou řečí, šepot není slyšet. Koule o poloměru několik metrů. |
| |
| Překvapeně se rozhlédnu a když se kolem mě obmotají šlahouny poděšeně vykřiknu, pak znovu vykřiknu když spadnu na zem. V první chvíli jsem nechápala co se děje než mé oči konečně spočinou na Leele, zalapám po dechu. To ne! Ne! Já chci domů! Nechci umřít! vytřeštím na ní oči nechápaje jak tak malé stvoření dokáže mít takovou sílu. “Ne! Nepřibližuj se! Dřevožroute!!!“ zaječím a začnu se ve svém věznění svíjet, je mi z toho nevolno. Dřevožrout spal…. I kdyby se probudil, nestihl by sem přijít. V očích se mi objeví slzy “Nech mě! Já chci jenom domů!“ zakňourám zoufale. |
| |
| Ještě chvíli jen tak stojím opodál a rozhlížím se, jako by u mne svázáná dívka snad ani nebyla a já pouze čekala na východ slunce. Jak romantická by tato chvíle mohla být, kdyby se s východem slunce neblížila poprava. A to vypadal chvílemi tak rozumně a smířeně... povzdechnu si pro sebe, když se opět otočím na Jeane. Stále ten soustrastný výraz, který však stejně nemůže být proloven naříkáním té dívenky. "Nekřič, nikdo tě neuslyší... seslala jsem kouzlo..." pronesu nahlas a k Jeane opět dolehne můj hlas jaksi tlumeně. I v této chvíli si musí uvědomit, že ne všechno je zcela v pořádku a že by mě skutečně měla slyšet daleko zřetelněji, než tomu je. "Musí to tak být. Víš to, říkala jsem ti to, všichni to říkají..." opět pohlédnu k východu, přes který se už pomalu, však pro Jeane takřka střelhbitou rychlostí, začínají přelévat první paprsky slunce. "Vidíš, už to bude..." dám ruku s dýkou před sebe. Stojím od Jeane nějaké dva metry a někoho by možná mohlo napadnout, jak někdo takového vzrůstu a síly by mohl nějak účinně provést onen rituál s Jeanne. Ale i na to jsem myslela... "Tašem..." pronesu a to má z následek jedno. Veškeré zmítání se a cukání se ustane jako mávnutím kouzelným proutkem, když Jeane upadne do hlubokého spánku. A z toho ji jen tak něco neprobudí. Dokonce by nemělo ani proboduntí krku, které mám v úmyslu. "No vidíš... jak jsi hodná..." mohla bych k ní konečně přistoupit a dokonat to, co jsem začala, ale ještě není pravá chvíle. Ještě o kousek musí slunce vystoupit, než bude potřeba všechno provést. Dokonat jeden život a zachránit nespočet dalších. "Jat aro..." pronesu a ruka s dýkou se posune. Nejprve o kousek ale stále se prodlužuje. Já u toho stojím na místě a se zaujetím pozoruji prodlužující se končetinu. Pohledem občas zabloudím ke slunci, které se už už připravuje vyhoupnout nad obzor. Právě v pravý okamžik. Načasovat se mi naštěstí všechno povedlo precizně. A to už se ruka blíží i s hrotem krátké dýky ke krku Jeane a já se naposledy obrátím k nebi. "Prosím, ať jí nezabíjím zbytečně... Zdi, přijmi jeji krev a zůstaň stát, tak jak bylo předpovězeno. Nenech ji zhynout zbytečně, když se prorok a služebník toulá a není možné tedy provést rituál patřičně. Odpust a přijmi jeji krev... Ať tvá duše odpočívá v pokoji..." dokončím modlitbu, kterou vlastně dělám jen kvůli sobě. Nikdo ostatní, kdo by si to vyslechl v okolí stejně není. A pravdou je, že já nejsem šťastna, že to musím vykonat. A v tu chvíli paprsky slunce zalijí kraj i tělo spoutané a uspané Jeane a já bodnu. Jednou a mocně, do krkavice na straně, která směřuje ke Zdi. Tak, aby proud krve vystříkl a pod tlakem této obrovské tepny dostříkl až na Zeď. Aby ji napojil a tím zachránil náš svět... |
| |
| soukromá zpráva od Leela pro Jat aro - Dlouhá ruka, prodlouží libovolnou končetinu na takřka nekonečnou délku určitou rychlostí. Na to mám také času dost. |
| |
| Snad celý vesmír v té chvíli zatají dech a s napětím přihlíží, co se stane. Ale možná, že ani stébla trávy se nestarají o to, kdo na nich leží... Krev z dívčina hrdla mocným proudem vystříkne a skropí staré kameny Zdi. A kdekoli se jí rudé kapky dotknou, zazáří jasným, rubínovým světlem a vzápětí zezlátnou. Vypadá to vlastně nesmírně podivně: ke Zdi vede stopa rudá, na ní pokračuje ve zlaté... zářící. A pomalu se vsakuje do kamene, až zhasne docela. To už se celé slunce vyhoupne nad obzor a začne přičinlivě hřát. Jako by se nic nestalo. Není však ještě všemu konec. Zeď jako by si povzdechla - je to hluboký, na samém prahu slyšitelnosti znatelný zvuk, který rozechvěje vnitřnosti a zarezonuje uvnitř hlavy, div, byť něžně, nevytlačí oči z důlků. Na okamžik každý, kdo v té chvíli na ni hledí, vidí Zeď ne starou a zdánlivě vetchou, ale nesmírně vysokou, mnohem vyšší, než koruny stromů, hladkou a bíle zářící, pokrytou jemnou sítí ornamentů. Připomínka časů tak dávných, že tam lidská paměť nesahá, jenom je tuší. Ze Zdi vyrazí šlahoun světla a neomylně zamíří k Leele. Jen letmo se jí dotkne a víla bezvládně klesne k zemi. Je snad smrt odměnou za věrné srdce a odhodlání...? Ne; maličké srdce stále tluče, byť poplašeně. To jen do mysli dostala otisk Zdi, její podivný dík, pocit uspokojení, jak ho jen může cítit napůl živý kámen. Bude si už na vždy pamatovat, jaké je to být Zdí, která ví, že opět dokáže plnit svůj úkol; díky ní. A Zdi na ničem jiném nezáleží. Na vrchní části paže se Leele objevil zvláštní ornament, podobný tomu na vidině Zdi; na okamžik beze svědků zazářil a pak, podoben jemnému a krásně provedenému tetování, zůstal její součástí. Změť čar, možná bez významu, možná mapa, možná symbol... Jeanino tělo oputil poslední vzdech a leží tiché a chladnoucí na hebké trávě. Milosrdně uspána, byla ušetřena bolesti. Duše v ní se zasměje, ulehčeně si protáhne nehmotné ruce a otevře oči, aby... co aby? Tohle že je ten ráj? Vždyť to vypadá úplně stejně, jako před tím! A dokonce Leela tu leží o pár kroků dál v trávě. Jeane jen pomalu spěje k poznání, že je nehmotná, napůl průsvitná - nebo zcela, když se soustředí - nemůže se ničeho dotknout, nemá hlad ani žízeň, že si může poletovat lehce jako motýl a povídat jako vždycky. Časem snad zjistí, že když bude pilně trénovat, bude se moci udělat tak moc viditelnou, že si jí neznalí budou plést se zcela obyčejnou, hmotnou dívkou. A když pilná i zůstane, snad silou vůle pohne nějakou menší věcí. Na sobě má šaty jako vždycky, nemálo urousané, dokonce šotčí klobouk. Až se začne víc rozhlížet po světě, zjistí, co všechno znamená být duchem. Byť místa, která chrání amulety a znamení čarodějů, pro ni budou neproniknutelná. Dřevožrout zaspal všechno a zdály se mu ty nejkrásnější dřevožroutí sny. |
| |
| Konečně se probudím. Něco mne probudilo. Nevím co a proč. Nevím odkud a čím jsem si zasloužila být probuzena. Ale byla jsem jedinou svědkyní svého činu a stále jsem po tom kraťoučkém odpočinku plna nadšení a dobrého pocitu, že to, co jsem udělala bylo správné a na místě. Zatím doposud nevnímám vše, co se okolo děje. Mám totiž oči jen pro jediné. Pro Jeane. Vzlétnu, lehce dezorientovaná a nekoordinovaná a zamířím k ležící, nyní již mrtvé oběti, která musela položit život, abycho my, bytosti říše za zdí, mohli žít. Pokleknu k mrtvá a zahledím se na víčka jejích zavřených očí. I kdyby byly otevřené, byly by již bez života. "Děkuji ti..." pronesu pohnutým hlasem a skloním se nad ležící a mrtvou. Slzy mi kanou z očí na její bělostnou a nyní již tak mírumilovně vypadající tvář. "Děkuji ti z celého srdce i za ty, které nikdy nepoznáš, které jsi nikdy nepoznala a kteří by tvou oběť nikdy nepochopili..." políbím Jeane na čelo. Vroucně a opravdu je z mého gesta i pohnutí cítit lítost nad tím, že musela zemřít, ale přesto mám dost odpovědnosti a srdce na to, abych alespoň takto její památku uctila. A potom, vyčerpána po celonočním létání, sklíčena tím, že jsem musela vraždit, se schoulím mezi jejím ramenem a krkem, částečně zahalena do závoje jejích vlasů, usínám. S uvolněným úsměvem na tváři. Zaplavilo mne mnoho pocitů, naplnilo mne uvolnění, že jsem Jeane nezabila zbytečně a jsem šťastna, že jsem zachránila Zeď. A to i s tou maličkostí, že jsem si nevšimla díku, který mi Zeď vypálila do ramena... |
| |
| Chvíli naprosto nechápu co se stalo. Když však uvidím tu proradnou vílu ležet na zemi, ulevilo se mi že ji snad trefil šlak dřív než mě stačila zabít. Pohnu se směrem k ní s úmyslem ji utrhnout křidélka dřív než se vzpamatuje, ale hned se zase zarazím. Začala jsem se cítit poněkud divně. Zvláštně. Ne špatně, ale prostě divně. Jako kdybych byla o kolik kilo lehčí. Ohlédnu se a to byl první šok. Viděla jsem sebe! No ano! Sebe! Rychle k sobě samotné přijdu a prohlédnu si ji. Třeba to byl nějaký hloupí trik, ale dívka přede mnou, navíc nehorázně špinavá nevypadala že žije. Nechápavě na sebe zírám a asi mi to začalo trochu docházet, sklopím oči a zadívám se na ruce. Další šok! Průhledné! “Do hajzlu!“ vykřiknu a vyskočím na nohy a maličko se vznesu, což mou otřáslo znovu. Ona mě zabila! A…. a teď je ze mě duch! Takový,který nikdy nedojde klidu! Chtělo se mi z toho brečet. Zadívám se na sebe, teď když jsme mrtvá… co udělají s mým tělem? Nechají ho tady shnít? To jsem nemohla dovolit! Chci abych byla pohřbená doma! Celá vzteklá „připluji“ k té odporné vražedkyni. Zkusmo jsem na ní šlápla, ale nebylo se čemu divit, že prošla skrz. “Hnesnej hmyze!“ ulevím si trochu nadávkou a sleduji jak ta malá můra jde k mému tělu a říká mému tělu takové nehorázné kecy! Na nějaké „děkuji“ jsem ji kašlala. Zamračím se. Když už jsem mrtvá. Aspoň se mi už nic nemůže stát. Znepříjemním ji život jak jen to půjde. Sednu si vedle sebe na zem a pozoruji jak stoupá slunce. Co si teď počnu? |
| |
| "boink" udělá rozprsknutá kapka na mém nosu. Vytřeštím oči ale hned je zase zavřu. Pak bezradně zamrkám. Otřu si z tváře to ošklivé mokré studené. Ležím si na zádech, mžourám do korun stromů a pozoruji jak se parpsky slunce sveřepě prodírají hustým listovím. Zdál se mi hezký sen, jak jsem zase ve svém starém lese, kam zavítá málokterá noha. Jak si zase pár měsíců sedím jako pařez na mezi a pozoruji okolní ruch v trávě. Vše je tak krásné, tak nád... "...tak jedovaté!" vyhrknu a okamžitě se rovnou postavím na nohy. Hřbet nakrčený, drápy vytrčené, zuby vyceněné. "Jeane." jen tak lehce zvolám. Už vím co se mi tu zdá tak jedovaté! Cítím tu zradu! Zradu od někoho kdo snad měl být kdysi mým přítelem. "JEANE!" zadrnčí i kmeny okolních stromů. Několikrát se otočím dokola. Skloním hlavu k zemi očima pátrám v trávě, nosem v povětří. Nemusím se ani nijak namáhat, tuším kam mám jít. Když procházím kruhem mluvících stromů, otočím se k nim. "Neměli jste jí hlídat? !!!" nečekám však na odpověd. Už jsou to zase ty staré stromy. Už zase neví co dělat. Kdo jim asi dal rozum, když zadrželi tu dívku... |
| |
| Nevyzpytatelné jsou cesty Osudu... který tu a tam nastraží do cesty Bytostí nástrahy rozličné a směje se, když si i oni sami svoje cesty klikatí. Ano, Zeď je zachráněna. Svět neskončil, točí se dál a pod modrým nebem stále rostou kytky. Co bude dál...? |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR